Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Kaipa Doracor Karmakanic Blossom Toes Morly Grey

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Annihilator - Set the world on fire

Annihilator / Set the world on fire (1993)

horyna | 5 stars | 14.12.2019

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Knight Area - The Sun Also Rises

Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

horyna | 5 stars | 13.12.2019

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Pink Floyd - Meddle

Pink Floyd / Meddle (1971)

POsibr | 5 stars | 12.12.2019

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

john l | 3 stars | 12.12.2019

Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.

Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

horyna | 2 stars | 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

UFO - Lights Out

UFO / Lights Out (1977)

Myšák | 5 stars | 06.12.2019

Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.

U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO

If - If

If / If (1970)

horyna | 5 stars | 06.12.2019

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If

Mercyful Fate - Time

Mercyful Fate / Time (1994)

horyna | 5 stars | 05.12.2019

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Fleetwood Mac - Rumours

Fleetwood Mac / Rumours (1977)

EasyRocker | 5 stars | 04.12.2019

Po řadě personálních otřesů vznikla kolem veterána Micka Fleetwooda úplně čerstvá parta, zato nažhavených hudebních talentů. Kdo umí, umí - "americké" písničkářské pojetí se do hudebně odlehčeného závěru sedmdesátek trefilo dokonale. Bez ohledu na ostrovní původ.

Second Hand News je jednoduchým, energickým folkrockoým otvírákem. Leč pod povrchem cítit prvotřídní aranžérskou našlehanost - jakýsi otisk celé placky. Dreams je v diktátu Fleetwooda - vedle bubnů a perkusí doprovodné zpěvačky zapojí piáno Fender Rhodes, sekvencery a bezchybně se pojí s Nicksovým hlasem. Takový hit (č. 1 v US žebříčku) by se měl spláceti paktem s ďáblem. Lindsey Buckingham je autorem folkového popěvku Never Going Back Again s košatými vícehlasy. Jízda nekončí; nášup Don´t Stop dokazuje, proč kapela tak bodovala za oceánem. Go Your Own Way je ohromující Buckinghamovou hitovkou, hlasy jedou nadoraz, i když nesou smutný motiv rozvodu. V 90tkách proslavil soundtrack k Forrestu Gumpovi v běžecké scéně... Songbird čistým klavírem a andělskou Christine McVie pohne k pohybu snad i sfingy, zaváté věky. Akustický bluesový start The Chain vystřídá hrubozrnná palba ze všech hlavní - hlavně za bubnovými lafetami. Kruci, tady by se neztratili ani Creedence! Další trefa do srdeční chlopně, You Make Loving Fun, táhnou sboristky v čele s Christine. Kreativní a vizionářský Fleetwood tu využil perkuse, kastaněty i zvonkohru. I Don´t Want to Know bod tah na bránu a skvěle aranžované akustiky, tamburíny a pianko Wurlitzer. Oh Daddy - čtyři nepopsatelné minuty. Hlas jistě z naší planety není a vězte, že Christine umí i na piano, hammondky a moog, a ty nezemské tóny ještě dokresluje šéfův gong a kastaněty. Gold Dust Woman je skladbou závěrečnou a nejdelší. Ale přimrazeni k podlaze zůstanete, na to můžu přísahat. Výjimečnou pestrost nástrojů završí harpsichord a nápadné zvonivé struny dobra - obdobě havajské kytary. Omamná krása až do závěru. Obvykle jsem z odklonu od blues krajně znechucen, ale tady není o čem. Pokaždé vypadnu přejet, vyždímán a rozdrcen.

Zásadité blues nahradil lehkonohý softrock s folkovou polevou. Absolutní prodejní trhák - přejel i takové klasy jako Dark Side of the Moon či čtyřku Zeppelínů, čísly ho sesadil jej až za pět let Thriller. 40 milionů kusů prodaných do roku 2012. A to je asi tak vše.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Rumours
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk

Clarke, Stanley / If This Bass Could Only Talk (1988)

stargazer | 4 stars | 03.12.2019

Stanley Clarke, Chris Squire, Mark King je trojice mých nejoblíbenějších basistů. Jaco Pastorius mě tak nějak v životě minul, jeho hudba a moje uši (až na pár výjimek) nepřišly do kontaktu. Budu se snažit, to nějak napravit, ale vrátím se ke Clarkovi, jehož tvorba a styl hry je pro mě fenomenální.

Album If This Bass... otvírá skladba, v níž stepuje Gregory Hines a Stanley vybrnkává na basu. Následuje cover verze Mingusova Goodbye Pork Pie Hut, první studio verze, jinak ji Clarke často hrál live. Zde válí Wayne Shorter na ságo a Clarke soluje, ale live provedení jsou lepší. Další track je s vokálem, Clarke zpívá přes syntezátor. Jediná zpívaná věc na albu. Ve skladbě Stories To Tell jsou jako hosté Stevart Copeland a Alan Holdsworth. Jediná kytarovka na albu. Funny How Time Flies je co do výkonu zajímavá hrou Freddieho Hubbarda na trumpetu. Working Man je cover jeho slavné Lopsy Lu ze sedmdesátých let, ale tady je hraná trochu jinak, takže se zříkám slov "vykrádání sama sebe". V následující písní je opět na vrchním postu opět Clarke a jeho magická hra. Druhá od konce je postavena na hře saxofonu George Howarda a pianu George Duka. A závěr je jako otvírák. Bass solo a step.

ITBCOT je podle mě to nejlepší, co Clarke nahrál v osmdesátých letech. Oprostil se od středního proudu a vrátil se k jazzovějšímu pojetí hry. Dávám 4 kousky.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Millenium - The Web

Millenium / The Web (2019)

horyna | 5 stars | 03.12.2019

Nové kapely, kterých přibývá na scéně každým dnem na desítky nevyhledávám a neposlouchám. Soudobou muziku však ano, zejména tu rockově progresivní. V tomto segmentu se stále nachází několik pro mne zaznamenání hodných jednotek, které mne s každým novým albem dokážou nezklamat. Jednou z oblastí na kterou se dá už dobrých dvacet let vsadit, jsou polské zábory. Několik nejvýznamnějším partičkám z této, podobné muzice doširoka otevřené zemi, se podařilo zakrátko vydobýt alespoň nějaký ohlas i na mezinárodní scéně. Pokud je posluchač takové hudbě pozitivně nakloněn, okamžitě při poslechu některé z nich pozná, že jde o soubor většinou alespoň trochu originální a hudebně zajímavý.

Od doby kdy jsem Polské skupiny objevil, snažím se je na zdejších stránkách propagovat co to jde. Myslím, že čeští posluchači k nim nemají tak velkou důvěru jako naši, na východ orientovaní sousedé-Slováci. Ti měli k zemi ležící na sever od našeho kdysi společného teritoria vždy tak nějak blíž a na rozdíl od nás "čehůňů" je nebrali jen jako "ty chudé příbuzné ze severovýchodu". V zemi, jejíž hlavní město se jmenuje v překladu do češtiny Varšava, se s příchodem nového milénia urodilo několik dnes už zcela etablovaných hudebních veličin. Jednou z nich je bezesporu i sdružení vedené klávesistou Ryszardem Kramarskim pojmenované právě Millenium. Ti v těchto dnech vydali svou novou desku, prozaicky nazvanou The Web. Já sám jsem se s nimi seznámil prostřednictvím pro mne asi jen těžko překonatelného veledíla In Search of the Perfect Melody. Domnívám se, že na svou vrcholnou etapu nasedli s albem Exist a více jak deset let se hřejí na výsluní své kompoziční svobody a neutuchající vášně přicházet stále s novými a vždy zajímavými počiny. Přesně takovým bylo pro mne i album předešlé 44 Minutes, které mě dostalo doslova přec noc. O něco podobného se právě v těchto chvílích pokouší i jeho nástupce "pavučina" a musím klukům znovu poblahopřát, protože se jim to zase daří na výbornou.

Novinka je ale na rozdíl od svého přístupnějšího předchůdce složitější a méně snadno stravitelná. Millenium tentokrát znatelněji přitlačili v sekci aranžmá, které jsou robustnější, komplexnější a méně "prvoplánové". Deska tím působí neprostupnějším dojmem a nějaká "první dobrá" v tomto případě alespoň u mne nefunguje. Jak jsme u Millenium už dlouhodobě zvyklí, zvuk nahrávky je znovu precizní a dynamicky dokonalý. Naschvál ji otestujte na své jistě kvalitní aparatuře a zkuste si ji alespoň chvíli poslechnout i se sluchátky. Garance nových hudebních horizontů je s touto deskou velmi pravděpodobná. Produkci si znovu osobně pohlídal šéf Ryszard Kramarski a tentokrát desku situoval do mohutnějšího pompéznějšího šatu. Další velikánkou devizou kapely je osoba na pěveckém postu-Lukasz Gall. Ten na každém počinu pěje naprosto úchvatně a jeho svobodomyslný hlas se nad deskou vznáší jako přízrak nad temným jezerem o půlnoci. Je nesmírná smůla, že tento v současnosti zřejmě nejlepší polský rockový zpěvák, už není součástí sestavy projektu stylově malinko jinde se nacházejících Moonrise. A pak by byla velká škoda nezmínit i člověka stojícího malinko v pozadí tohoto ansámblu, bez nějž by však zvuk i muzika kapely zněli určitě odlišně, kytaristu Piotra Płonku. Ten i přesto, že se na skladatelském procesu nepodílí takovou částí jako šéf Kramarski, jeho slaďučce medově táhlé kytarové linky, dojemná sóla a mistrné vyhrávky, zanechávají v hudbě kapely nesmazatelnou stopu. Díky ní i Gallově hlasu, přesto že na první pohled vyznívá posmutněle a melancholicky, skrývá uvnitř obrovskou dávku potěchy, pozitivna a odzbrojující hudební krásy. Ale i u Millenium postupně došlo k jedné podstatné ztrátě. Na nové desce už nehraje saxofonista a jedno z dřívějších poznávacích znamení Millenium, mistr Dariusz Rybka. Na jednu stranu si musím povzdechnout, že mi jeho prvky v hudbě kapely znatelně chybí, na stranu druhou je nový materiál natolik komplexní a aranžérsky s maximálním perfekcionismem vyvážený, že není nutno hned brečet nad rozlitým mlékem.

Jednotlivé skladby zde dnes rozebírat nabudu. Za a) ve mě deska prozatím zanechává všestranně komplexní dojem a za b) těch několik málo poslechů zdaleka nedokázalo vyplavit statě, které bych chtěl teď rozebírat. Desku poslouchám a vstřebávám s obrovským údivem (ústa mám z toho progresivního úžasu dokořán) a strašně, strašně si ji užívám. Zcela dokážu pochopit něčí nedávný komentář k jejímu obsahu, v němž dotyčný pasoval tuto desku na nahrávku aktuálního roku. Vedle The Web je novinkový skvost The Gap, znovu povstalých jižněji situovaných "progresivních bratrů" Clepsydra jen velmi dobrou nahrávkou.


Za sebe musím s malinkatým smutkem poznamenat, jak velká je škoda, že tak kvalitní kapely mezi než Millenium jistě patří, díky neznámé vydávající firmě, mizerné propagaci a minimu koncertů v přiléhajících oblastech, se pořád krčí jaksi ve stínu těch služebně možná starších, jistě milionkrát známějších, avšak kvalitou jednotlivých písní i celých alb mnohem tuctovějších, dávno zevšednělých a kompozičně zcela vyhořelých kapel typu Dream Theater, Queensryche, nebo dnes už pomalu uvadajících/odcházejících Flower Kings.


Závěrem mi nezbývá než pogratulovat naší slovenské enklávě na Progboardu, z nichž ti, kteří sem pravidelně přispívají-Mayak, Palo, Braňo, Progjar... jistě už nové Millenium slyšeli a jsou stejně spokojeni jako já. No a co se týče té české, tam se obávám, že jsem zatím jediný, jež krásu této desky objevil. Takže pánové - Easy, Johne, Jardo, Jiří, Steve, Mufe... a na koho jsem ještě zapomněl, jděte do toho a třeba budete zase jednou hodně příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Millenium - The Web
» popis a diskografie skupiny Millenium

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

horyna | 5 stars | 02.12.2019



Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

EasyRocker | 4 stars | 30.11.2019

I druhá sestava MO slibovala řadou zvučných jmen mimořádný zážitek. Větší nástrojový i stylový rozptyl se projevil už Apocalypse. Název inspirovala meditativní báseň Sri Chinmoye, McLauglinova mentora a guru.

Eternity's Breath Part 1 s modlitbou ke Spasiteli zjevuje vždy silnou duchovní podstatu - křesťanskou i populární filozofie Dálného východu. Je tu chorál Gayle Moranové, Pontyho tahy a Waldenova zatím jen příprava. Druhá část Dechu věčnosti víří uragánem, už plně v teritoriu fusion. Piano s houslemi a sbory tvoří klidný, pasívní protipól. Nejdelší Lila´s Dance je působivým dialogem McLaughlinových mistrných maleb s dechovým duem Knapp/Tubbs a Waldenovým klavinetem. Can't Stand Your Funk se nezapře; živelný a drásavý McLaughlin versus dechy a slapující Ralphe Armstrong. Z opačného spektra jeho génia je Pastoral, utkána z nejjemnějších akustik a fantastických Pontyho houslí. Nádhera a hloubka staletí. Skoro organicky navazuje Faith - nepopsatelné, co se stihlo vměstnat do dvou minut Víry. K funku se navrací Cosmic Strut. Blízko i vzdáleni jsme od Mahavishnu s Hammerem, Cobhamem... bravurní Ponty znovu k vašim službám. Plně v režii Moranové je pak nadzemský chorus If I Could See. Zálibu v mísení jazzu a funku stvrzuje rychlopalné, nástrojově orgastické číslo Be Happy. Kontemplativní, smířlivá Earth Ship. McLauglinovy sóla a vyhrávky patří k vrcholným zážitkům, přesahujícím hudbu. Jean-Luc Ponty si bere slovo v Pegasus. Smyčcové trio v Opus 1 následuje tečka - fusionové inferno On the Way Home to Earth. Znovu střet dvou pólů byl i náplní Chinmoyovy básně. Přiblížení se Božské dokonalosti kontra pozemský chaos, pachtění a shon za pochybnými hodnotami.

Dávám hodně silné čtyři. Třebaže nejsem zarytý fúzař, první desky (Mk.1) jsou u mě za plný počet. McLauglin určitě překvapil, protože se vydává trochu jiným směrem, aniž by ztratil na zlomek vteřiny věci z kontroly. Příjemné prolnutí jazzu, rocku, funku, blues i moderní klasiky. Vždy mi z Davisovců sedli lehčí a přístupnější Weather Report nebo Return to Forever.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

horyna | 3 stars | 30.11.2019

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Dr. John - Babylon

Dr. John / Babylon (1969)

Voytus | 4 stars | 29.11.2019

„Druhé album bylo postavené na zpěvech z New Orleans zasazených do neobvyklých taktů. Podobně jako Brubeckovo album Time Out, ale s vizemi konce světa. Asi jako kdyby jej natočil Hieronymus Bosch.“

Před několika lety jsem sehnal autobiografii Dr. Johna Under a Hoodoo Moon, která vyšla v roce 1994. Bohužel pro neangličtináře dosud nevyšla v češtině, což je škoda, protože nabízí cenný pohled na kulturní dědictví New Orleans z pera někoho, kdo tam vyrostl a odbyl si své hudební začátky – navíc je plná historek: úsměvných, zajímavých, poučných i takových, při kterých tuhne krev v žilách. Do tohoto psaní nechám promluvit i Doktora samotného, protože lépe bych to nedokázal.

Album vznikalo koncem osmašedesátého roku, toho roku, během něhož byli zavražděni Bobby Kennedy a Martin Luther King a ve Vietnamu probíhala operace Tet. Ani Doktorův život v tu dobu nebyl zrovna v pohodě, protože jako „skoro psanec“ v Los Angeles dostával zabrat všelijakými způsoby. Tohle všechno, společně s chutí po větším experimentu, se ve výsledku silně odráží.

Úvodní apokalyptická věc Babylon začíná zlověstným klesajícím motivem v 10/4 taktu, náhle se zlomí do valčíku, a už jsou tu gospelové sbory, ale ten pastor dneska nemá slitování: „This is how you’re going to sink now, I don’t care whatever you think now, I’m going to bring my wrath down on you.“ Prostřední část skladby odkazuje k nejodvážnějším jazzovým výpravám be-boperů. O mnoho vstřícnější je tajuplná píseň Glowin‘, v níž hraje důležitou roli linka basklarinetu. Následující pětičtvrťová Black Widow Spider je postavená na opakujícím se jednoduchém motivu, ale právě ona doba navíc udržuje napětí (vzpomeňte na Four Stick od Led Zeppelin), Barefoot Lady je další voodoo zaříkávání. V tomto zřejmě nejživějším kousku se střídá 11/4, 5/4 a 4/4 takt. Zaujme skvělá pohyblivá basovka.

Celé album provází neklidná perkusácká sekce, držící posluchače neustále ve střehu - není to tak hypnotická hudba jako debut. Ba naopak, najdeme tu rytmicky i zvukově rozostřenou Twilight Zone s naechovaným saxofonem a podmanivými repetitivními sbory. Začíná jako soulová balada, ale dostane se až někam na free jazzové teritorium, do zóny úsvitu, jak praví název. Funkově tepající The Patriotic Flag-Waver je parafrází americké vlastenecké písně, uvádí jí značně falešný dětský sbor a neodbytně do ní vstupuje ještě několikrát. Text je o ne příliš bezpečné části jednoho města (A zas ta parádní práce bubeníka!). Závěrečná Lonesome Guitar Strangler s pra-bluesovým riffem si bere na paškál Raviho Shankara, Cream (s jednou vtipně umístěnou citací), Hendrixe a další – s varováním, aby si dali sakra pozor. Chaotická záležitost odrážející neklidné slídění kytarového škrtiče postupně přechází do totálního free hraní, aby se nakonec úplně rozsypala.

Sestavu, z níž vyzdvihnu skvělého bubeníka Johna Boudreaux nebo saxofonistu Plase Johnsona (známý zejména díky melodii z Růžového pantera, a neříkejte, že se vám ten řízný tón hned nevybavil), tvořily další výrazné osobnosti, eufemisticky řečeno. Nechám tedy znovu promluvit Doktora: „Didimus (kytarista a perkusista Richard Washington) hodně pomohl při nahrávání, především přivedl chlapíka, kterému jsme říkali Šílený profesor, Johna McAlistera. Hrál na indická tabla a zajímal se o čtvrttónovou hudbu. Měl čtvrttónové piano a velké gongy, zvučené mikrofony, které produkovaly zkreslené zvukové vlny. Další z jeho nástrojů, výtvor Harryho Partche, byla transcelesta, což bylo asi 28 stop kovů, naladěných také do čtvrttónů. Dokonce je i poléval vodou, aby mohl měnit ladění.“

Dalším exotem je dnes pravděpodobně zapomenutý bluesový kytarista Steve Mann, toho času v léčebně, z níž jej pouštěli jen na natáčení: „Stevea „Lemona“ Manna jsem znal z natáčení se Sonnym & Cher. Znal spoustu prastarých kytarových postupů a ty používal ve své tvorbě. Seznámil mě s Van Dyke Parksem, Taj Mahalem a dalšími, které jsem tehdy obdivoval. Býval při sessions tak mimo, že jste nevěřili, že vůbec může hrát. Byl schopen brát naráz LSD, heroin i speed, ale ať už byl na čemkoli, vždycky hrál skvěle.“ Jedna z historek o tomto výtečníkovi je z jiného nahrávání: „V půlce natáčení s Jessie Hillem a Shirley Goodman jsem asi po 70ti hodinách na nohou zavolal na Stevea, jestli nemá nějaký povzbuzováky, že už všichni padáme na hubu. Steve vytáhl krabičku naládovanou všemi možnými druhy prášků a téměř všichni si něco vzali. Udělali jsme pár dalších verzí, já na kytaru a Ronnie Barron na klavír. Z ničeho nic se Ronnie odplížil od nástroje a začal olizovat kolena jedné ze zpěvaček. Rozhlédl jsem se po místnosti a vidím, jak Dave Dixon hraje na conga, jako kdyby se dotýkal ženského těla. John Boudreaux zírá na paličky s výrazem „k čemu jsou tyhle věci?“, Al Frazier leží i s baskytarou na zemi a směje se. Členové dechové sekce přestávají hrát a zmateně se po sobě dívají a do toho Jessie a Shirley, kteří si nic nevzali, se stále snaží dozpívat tu píseň! A pak mi to najelo taky. Ukázalo se, že Lemon nám dal LSD, takže bylo po nahrávání. LSD jsem nikdy předtím nezkusil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Další dva dny jsem byl v nepřetržitém vychechtaném stavu, což bylo po nějaké době nesnesitelné.“

A teď s takovouhle skvadrou vyražte na turné!

» ostatní recenze alba Dr. John - Babylon
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Dio - The Last In Line

Dio / The Last In Line (1984)

horyna | 4 stars | 28.11.2019

Příští rok tomu bude už deset let, co hudební svět opustil vzrůstem sic malý, zato svým hlasem zcela nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný Pan zpěvák, Ronnie James Dio. Ač se to může zdát neuvěřitelné, doba strašně letí a já bych na tento pro někoho možná nepodstatný údaj rád upozornil alespoň prostřednictvím vzpomínkové recenze. Recenze na jedno z nejlepších alb zpěvákovi sólové kariéry.

Valná většina z nás, kteří jeho projev mají rádi, spojují mistrovu osobu především s účinkováním u Blackoreových Rainbow. Domnívám se, že právě díky Ronniemu dosáhli Rainbow mety, ke které se ani s Bonnetem, ani s Turnerem už nikdy více nepřiblížili. Jistě můžeme namítat, že je za to odpovědný především Ritchieho skladatelský rukopis, který byl v raných dobách jeho "duhy" jadrně rockový, epicky výpravný a neměl v popisu práce honbu po hitparádách. To se od desky Down to Earth podstatně změnilo a kouzlo těch "pravých" Rainbow se zkrátka rozplynulo. Ale byl to jistě i Dio, který svým charisma přesně sedl do kolejí, které si kytarista v úvodu své po-párplovské dráhy jasně vymezil. Ve zkratce se dá tedy říci, že úvodní trojice desek Rainbow patří do zlatého fondu rockové hudby.

Do stejné přihrádky lze nepochybně vecpat ještě další dvě desky, které Dio nahrál po svém odchodu od Rainbow, to když se mu podařilo upíchnout na prázdné místo po Ozzy Osbournovi u černokněžníků Black Sabbath. Především deska první Heaven and Hell, ale s přimhouřením jednoho očka i druhá Mob Rules, patří k top produkci zmiňované kapely, cukrkandlových osmdesátých let i zpěvákovi vlastní fonotéky.

Domnívám se, že na své osobní dráze už Ronnie nikdy nebyl tak úspěšný jako u zmiňovaných dvou kapel a i když první trojice jeho sólových desek vcelku úspěšně naskočila do tehdy už notně rozjetého heavy metalového vlaku, při poslechu těchto produkcí se jistému déjá vu a pocitu všednosti občas neubráníme.

Osobně vidím vrchol jeho sólové kariéry v desce číslo dva - Last in Line. To co přišlo poté, už pouze opakovalo na debutu započatý model a s každou další deskou se pokoušelo o nemožné. Nudných a vatou poslepovaných pasáží, či celých skladeb přibývalo, čehož vrcholem byly všední desky nevalné kvality i úspěchu jako Strange Highways, či Angry Machine. Po nepovedeném comebacku s B. S. prostřednictvím uspávajícího Dehumanizer, se v lepším světle zpěvák nepředvedl ani s trojicí novějších alb, jež jej zase měla postavit na nohy.

Kdepak, Ronnieho doba patřila (k) sedmdesátým a osmdesátým rokům s čímž můžete souhlasit, či nesouhlasit, každý máme názor jiný, ale... Já osobně ač jsem jej vždy uznával, nikdy jsem nebyl jeho přehnaným zastáncem a kdybych jej měl umísťovat do nějakého žebříčku pomyslného pěveckého spektra, nikdy by k (mým) hvězdám typu Gillana, Hughese, Gabriela, Martina, ... nepatřil. To mi ovšem nabrání díla s ním spjata vyhledávat a občas si některé i s chutí poslechnout. Jedním takovým je i album recenzované, jež jsem si zakoupil teprve nedávno.

Čtveřice dobře známých hitů je nezpochybnitelná.
a) We Rock - pecka největší, fungující jako nejlepší možný otvírák alba. Energií přetékající smyslná perla, jedna z vůbec nejlepších kompozic celé jeho kariéry
b) The Last In Line - výpravná titulka na kterou se dají nalepit podobná pořekadla jako na titul předešlý
c) Evil Eyes - koncertní jistota a třetí nejvýživnější kus nahrávky
d) Egypt - výpravný epos, který mi koresponduje jak s velkolepě střiženým obalem (dle mého jasně nejlepším v celé zpěvákově kariéře), tak s fantasy texty i hudbou kterou mistr skládal.

Další skladby špatné nejsou, ale... Ve většině z nich chybí nějaký výraznější nápad, záchytný bodík, pestřejší aranžmá... zkrátka něco, co by posluchači podstatněji utkvělo v hlavě. A tak je třeba taková Breathless solidně nátlaková, I Speed at Night solidně kvapíková a to je pro mne tak všechno. Ronnie zkrátka nikdy nebyl kdovíjaký skladatel. Ano, zpěvák byl unikátní, ale když mu materiál přinesl Blackmore nebo Iommi, děla se teprve ta správná kouzla a čáry.

A propos pohled na obálku lp ve své době jistě musel působit maximálně magnetizujícím dojmem. S mrňavým bookletem cd se jistě srovnávat nedá, ale i tak se pohledem na tento motiv často a rád pokochám.


PS: u příležitosti tohoto smutného jubilea by nebylo od věci, kdyby tu každý, alespoň trochu komunikativní jedinec a návštěvník těchto stránek, po sobě zanechal nějakou vzpomínkovou stopu prostřednictvím krátkého komentáře, v němž by vyjádřil svůj vztah k tomuto jedinečnému pěveckému titánovi. Věřím, že snad každý z vás, i sebezanícenější progař alespoň některou z nahrávek, u jejíhož zrodu Ronnie stál zná a rád se s ostatními podělí o své dojmy a pocity z ní.
Předem všem kolegům i zbloudilým procházejícím děkuji.

Long Live Rock n Roll. Long Live Dio.

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

vmagistr | 3 stars | 27.11.2019

Rok 1967 pro mě v rockových měřítkách znamená opravdu hodně. Psychedelická exploze, elektrifikované blues v plné síle, do toho už nesmělé záblesky sbližování rocku s jazzem... pro fanouška populární hudby v té době určitě nebylo problémem ani tak najít muziku svého srdce, jako spíše se v té záplavě novot dočista neztratit. Kdo mohl a dovedl, byl originální, kdo ne, jako by neexistoval. Mezi tím vším bouřlivým vývojem, během něhož mohl snad každý ovlivnit každého, nikdo nechtěl zůstat pozadu - ani ti, kteří boom populární hudby svým nezaměnitelným způsobem o několik let dříve ohromně akcelerovali. Beatles dali rocku od roku 1963 hodně a hodně se od nich nadále očekávalo, když se v umělecké "přetahované" se "surfařem" Brianem Wilsonem chystali vynést trumfové eso jménem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Začínáme zostra titulní skladbou - průrazný kytarový zvuk, křičený zpěv a do toho najednou dechová mezihra. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band je hit na první dobrou a rána přímo na solar všem, kdo by mysleli, že "brouci" už si svoje k rockovému rámusení jednou provždy řekli. Obligátní skladby, ve které dominantní duo Lennon/McCartney pustí za mikrofon "otloukánka" Ringa, se jmenovaný tentokrát zhostil With a Little Help from His Friends a zadařilo se. Laskavý podtón, jímž celá melodie proplouvá, mu uchoslyšně svědčil. Zatímco Alenka se plazí do hlubin králičí nory, její dvojče si to v jásavém refrénu psychedelična Lucy in the Sky with Diamonds namířilo (dost možná posilněné nějakými těmi halucinogeny) až do samotného nebe. A bude ještě lépe - beatlovská melodika se v Getting Better vytasila s pořádným kusem nápěvu, který z hlavy ještě hodně dlouho nedostanete. Hloubavá Fixing a Hole přibírá k psychedelii do party zvláštní pseudoklasicistní názvuky, to není úplně můj šálek čaje. To She's Leaving Home (inspirace Eleanor Rigby z předchozí desky Revolver se mi tu zdá více než zřejmá) ždímá ze všech těch smyčců a melodií pořádný emoční koktejl.

A je to tu zase - Broukům se zjevně vlna "good time music", která proběhla spojeným královstvím roku 1966, natolik zalíbila, že ji začali inkorporovat do svých skladeb v míře větší než malé. Being for the Benefit of Mr. Kite! má sice v sobě navíc jistý zajímavě temný podtón, i tak mi ale její aranže ani trošku nesvědčí. Indická momentka Within You Without You je pravým opakem Love You To z Revolveru - máme tu pět táhlých, únavných minut, během kterých postupně přejdeme z louže od okap. Ve When I'm Sixty-Four se totiž opět vrací "good time" aranže, tentokrát ještě vylepšená o nějaké ty hoboje. O co zajímavější je zde text s tématikou stárnutí, o to více mě irituje celá hudební složka. Lovely Rita zní o stupínek zajímavěji, to mísení vokálních linek v refrénu mi i docela lahodí. Ale pak jsou tu zase ty trúby jerišské v potřeštěnosti Good Morning Good Morning, nad kterou dokážu jenom kroutit hlavou. Krátký návrat úvodního motivu potěší, pasoval by mi ale spíše na úplný konec desky. Takto se závěru dočkáme s opusem A Day in the Life. Melodický motiv z první poloviny skladby má sílu jako hrom, škoda té hlukové koláže uprostřed a opětovného návratu "good time" motivů hned po ní.

První polovina desky se mi zdá výborná, těžko se mi ale hledá něco pozitivního na té druhé. Zdá se mi, že se Beatles až příliš zhlédli v kapelách typu New Vaudeville Band a poprvé ve své kariéře se sami na tom, co vymyslel někdo jiný, bez zásadnější přidané hodnoty pouze svezli. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band tak ve svém osobním hodnocení musím zařadit mezi tu méně povedenou polovinu broučí produkce. Tři hvězdičky budou muset (hlavně kvůli druhé straně desky) tentokrát stačit.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

No Name - Wonderland (as TNNE)

No Name / Wonderland (as TNNE) (2017)

Brano | 4 stars | 27.11.2019

Podobne nedocenená ako švajčiarska Clepsydra je aj luxemburská neo-prog skupina NO NAME.História tohto pozoruhodného hudobného zoskupenia začína v roku 1988,kedy v meste Dudelange sa dali dokopy spevák Patrick Kiefer,prezývaný "Kuffi",klávesista Alex Rukavina a hráč na bicie nástroje Chris Sontag.V rokoch 1993 až 2006 vydali štyri fantastické štúdiové albumy,pri ktorých musí pookriať každý fanúšik žánru.Vrcholom je najmä album "4" z roku 2006,ktorý je vysoko cenený tak hudobnými laikmi ako aj odbornou kritikou.No Name fakticky ukončili činnosť v roku 2010,no zakladajúci členovia Kiefer a Rukavina to bez hudby dlho nevydržali a už o dva roky nastal comeback kapely už pod zmeneným názvom The NO NAME Experience a v 2014 uzrel svetlo sveta album s názvom The Clock Thath Went Backwards.

Dámy a páni,dovoľte aby som Vám predstavil album Wanderland,zatiaľ posledný v ich diskografii!Prvé čo udrie do očí je vydarený obal albumu ktorý je dielom výtvarníka Manuela Rodriguesa Sanchesa.Rozprávková krajina plná zázrakov,kde neplatí gravitácia ani žiadne iné fyzikálne zákony,domy rastú na kvetoch,jednoducho fantázii sa medze nekladú...O všetky skladby sa po skladateľskej ale aj aranžérskej stránke postaral Alex Rukavina,najväčšia hnacia sila a zároveň mozog aj duša súboru.Gitarové party bravúrne zvládol hosť z Mexika Claudio Cordero...áno je to ten Cordero zo skupiny CAST,ktorá je označovaná ako "mexický Genesis" a jedná sa o jednu z najvýznamnejších progrockových skupín z latinskej Ameriky.

A aká je hudba?Jedinečne rozmanitá,majestátna a povznášajúca!Kto má rád kapely Pendragon,Marillion,IQ,Jadis či Clepsydra,ten nemôže byť sklamaný!!!V ich hudbe je niečo nadpozemsky vznešené a zároveň kráľovsky noblesné.Bohaté navrstvené klávesové plochy,krásne gitarové sóla a niekedy až takmer metalové riffy Claudia Cordera a mimoriadne kultivovaný vokálny prejav speváka Patricka Kiefera-Kuffiho.Jeho hlas pôsobí láskavým dojmom no zároveň primerane dôrazne.Rytmika Gilles Warner(bicie) a Michel Casedei della Chiesa(basa) je naprosto famózna,najmä basa...to jednoducho treba počuť!!!No Name forsírujú hudbu silne melodickú,plnú dynamiky a melodických zvratov a kontrastov,kde sa nedá poprieť značná skladateľská invencia, inteligencia a kompozičná zručnosť skúseného Alexa Rukavinu.Vidíme to už v úvodnej dvojdielnej skladbe My Childish Mind.Jemný floydovský feeling badať pri skladbách Katrina Killed the Clown a poslednej Eight Weeks.Floydovský duch nie je na škodu aj keď na druhej strane trošku uberá na originalite a špecifickom sounde skupiny.Na záver je tu celkom milo až detsky pôsobiaca ,po francúzsky naspievaná prevzatá bonusová skladba Le Fil Du Temps.

Ak si album kúpite a zaradíte do zbierky,tak rozhodne nebudete ľutovať.Nie je to síce hudba na prvé počutie a prvý dojem môže vyvolať sklamanie možno aj pocit akejsi fádnosti a nevýraznosti,ale...keď dáte albumu šancu,dostatok času a vypočujete si ho viackrát,tak pred vašimi očami za začne ako leporelo roztvárať krajina zázrakov a vy sa budete cítiť ako Alenka v ríši divov.Slastných okamihov je tu neúrekom a keď sa vám album dostane "pod kožu",tak CD nosič bude zaručene veľmi dlho okupovať váš CD prehrávač.

» ostatní recenze alba No Name - Wonderland (as TNNE)
» popis a diskografie skupiny No Name

Thieves’ Kitchen - Genius Loci

Thieves’ Kitchen / Genius Loci (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 26.11.2019

Anglicko – švédští prog rockeři na novém albu Genius Loci, vydanému v období oslav 20 let od svého vzniku opět těží ze své neuchopitelnosti. Rozdílné hudební vklady jednotlivých protagonistů, ať už v roli stabilního členů souboru, či „hostů“ opět vytváří pestrou hudební mozaiku, jejíž „přečtení“ mi zabralo poměrně dlouhou dobu.

Oproti předchozímu, poněkud hudebně chladnějšímu, místy až akademicky pojatému titulu The Clockwork Universe došlo opět ve výsledném soundu k dílčím změnám, aranže se provzdušnily a zjednodušily. Vedle kláves a kytary se invenční basová kytara Johana Branda stala plnohodnotným nástrojem, který se zvláštním a důrazně dráždivým způsobem proplétá a doplňuje s ostatními, což nejvíce vyniklo v úvodní Eilmer a nejdelší The Voice of the Lar. Stále je to poměrně komplikovaný materiál na naposlouchání. Výhodou je fakt, že ani po měsíci poslechu nahrávka nenudí a to mě baví.

Při poslechu jsem se nesčetněkrát ztratil, chvíli totiž zněl melodický Canterbury neo prog rock s melotronem a el. klavírem, který plynule přešel do jazzového matiné, to se po chvíli proměnilo v dramatické rockové souboje přiostřené kytary s výraznou linkou baskytary a živelných klávesových partů ve stylu Anglagard. Jen folkové prvky dříve obsažené v muzice tohoto souboru byly tentokrát odsunuty hluboko do pozadí.Nyní jsou víceméně zastoupeny v pasážích s flétnou nahrané Annou Holmgren.

Naopak výrazně přibylo jazzových esencí, takže by bylo možno v určitých částech alba říci, že kapela nyní hraje sofistikovaný jazz rock, do kterého jsou včleněny neo progové a Anglagard prvky (na nahrávání podíleli již tři členové, kteří tímto tělesem prošli). Vyjímkou je akustická skica Amy Darby s doprovodem klavíru.

Závěrem : na první poslech přístupnější a něžnější repertoár v provzdušněných aranžích by mohl oslovit nové posluchače, kteří se jinak zaměřují v rámci progresivní muziky na oslech melodičtějších odrůd.Při podrobném poslechu lze odkrýt pod povrchem řadu náročnějších prvků, takže i letití fandové nakonec zklamáni nebudou. Krásný obal, zajímavé texty a solidní zvuk od čaroděje prog rocku Roba Aubreyho je u této kapely již samozřejmostí. Do další dvacetiletky přeju kapele hodně nápadů!

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Genius Loci
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

vmagistr | 5 stars | 26.11.2019

Léta šedesátá uběhla (alespoň po hudební stránce) zatraceně rychle. Ve třiašedesátém rozvířili kalné vody hudebního průmyslu jako málokdo před nimi a jejich o tři roky vyhranější podobu už tu popisuji div ne jako nějaké veterány. Jenže Beatles i roku 1966 pořád bezpečně drželi prst na tepu doby - za což jim náleží obdiv o to větší, o co hojnější jim vyrůstala "konkurence". Cream, The Who nebo třeba Yardbirds si své tehdejší bábovičky roztodivných tvarů plácali z písečku ne úplně nepodobného tomu, ze kterého Brouci odlili svou nejnovější zbraň - Revolver.

Pod kousky, které z alba považuji za vůbec nejlepší, je tentokrát bez výjimky podepsán George Harrison. Jeho řezavá kytara hořce kritizuje daňovou politiku britské vlády v písni Taxman, z kolotoče myšlenek ve vlastní hlavě a nemožnosti je předat dál se zase autor vyznává skladbou I Want to Tell You. No a psychedelie vydatně kořeněná indickým kari Love You To dokázala zfúzovat evropskou a "východní" hudbu dříve, než začalo být jakékoli mísení takto rozdílných žánrů takzvaně "in". Na opačném pólu mé osobní oblíbenostní škály se nachází taktéž tři kousky, o jejichž hlavní zpěvovou linku se zbývající členové kapely podělili rovnoměrně - tudíž Ringa příliš nemusím v pochodové legrácce Yellow Submarine, Paula v klavírní barovce "na veselú notičku" Good Day Sunshine a Johna ve zvukově přehlcené koláži Tomorrow Never Knows - vizionáři nevizionáři.

No a mezi těmito dvěma antagonismy se nachází dalších osm skladeb, které považuji za výborné. Ať už se vašemu ctěnému uchu pokouší zalahodit posmutnělá ošmytcovanost Eleanor Rigby, hned na vedlejší posteli podřimující zpověď I´m Only Sleeping nebo do třetice se jako med táhnoucí úúúpění v Here, There and Everywhere, má osobní zkušenost praví, že dost možná budete mít co vychutnávat. Pokud vás probudí rázně kvílející šestistrunný kvér ve She Said She Said nebo And Your Bird Can Sing, vězte, že se nemusíte bát postřelení, protože nablízku je Doctor Robert. A celou tu nálož vynikající muziky odtroubí tlupa dechařů v nařvaném rock'n'rollovém refrénu psychedelické měňavky Got to Get You Into My Life a v mezihře poklidné vyprávěnky For No One.

Matematik skrývající se někde v hlubinách mých mozkových závitů by přesně spočetl nepřesná čísla a vytvořil aritmetický průměr, který by album Revolver zařadil někam do broučího čtyřhvězdičkového průměru. Ale já míval ve škole z téhle dispiclíny známky, které se dvouciferným číslům přibližovaly jak jen to šlo, tudíž tentokrát na vědecké metody kašlu a dám téhle desce plný počet. A na úplný závěr jen dodám, že Revolverem pro mě leccos končí a leccos začíná.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Slayer - Seasons In The Abyss

Slayer / Seasons In The Abyss (1990)

horyna | 5 stars | 26.11.2019

Člověk by neměl úplně popírat své kořeny, to z čeho vzešel, to, z čeho se postupně transformoval. Alespoň ne úplně, jelikož možnost návratu je tady vždy a sentimentální vzpomínková složka funguje u každého jedince tu intenzivněji, tu méně. Oni i samotní hudebníci často procházejí bouřlivým vývojem, když z mladických buřičů postupně přerůstají v běžně fungující jedince, aby se v další etapě své kariéry alespoň na chvíli vrátili do mladických let a vytvořili ještě jedno řádně ostré album.

Něco podobného jsem v posledních dnech prodělal i já s deskou, kterou jsem soustavně a na jeden záběr dobrých dvacet let neslyšel. Ten vnitřní comeback ve mě vyvolala nedávná domyho reakce pod Easyho recenzí na desku Thrash-metalových králů Slayer. V ten moment jsem si chtěl strašně zavzpomínat a album si z Youtubka pustil. Co se v mé duši v té chvíli odehrávalo lez vytušit z reakcí vespod recky. Ale pořád jsem jaksi nepociťoval nutnost do nahrávky "znovu jít" a pořizovat ji. K Seasons mě však vážou tak silné vzpomínky z mládí, že na tomto místě nelze pár juniorských fragmentů nezarecitovat.

Když se ono album objevilo na světle božím, tedy ve slavných kulatinách roku 1990, bylo mi čtrnáct a už nějaký pátek jsem si společně s kámošem od starších borců z místa bydliště půjčovali různé metalové nahrávky na kazetách a doma je přehrávaly na kazety prázdné-svoje. Mezi mini byla i deska předešlá South of Heaven, kterou jsme hltali všemi deseti. Tak aby také ne, s hudbou začínající pakini, pro něž byla každá nahrávka svatou, chtěli víc a víc, toužili poznávat tvrdou muziku a strašně je to všechno okolo ní bavilo. Se Seasons jsem přišel poprvé do kontaktu prostřednictví polské originálky (to byla doba panečku) od kámy z vedlejší dědiny a ona nahrávka mě totálně položila na lopatky. Za rok, za dva, v době boomu půjčoven cd jsem si ji přehrál z kvalitnějšího média na kvalitnější kazetu (hádám, že alespoň TDK chrom) a za dalších pár měsíců, kdy se k nám dostávala už hotová cd a obchody tou dobou kvetli a prašule začínali okupovat naše kapsy, zakoupil i originál. Netuším přesně, jestli mi vydržel až do roku 2000, kdy jsem sbírku dost rapidně pročistil a obrátil svou "víru" především ke klasice, ale za pár let jsem si ji ze zvědavosti smahnul pouze a jenom do pc, kde jsem ji během těch dvaceti let s nevalnými výsledky párkrát okoštoval. Přec jen vývoj člověka směrem k daleko měkčím a složitějším formám hudby dělá svoje a ve světě Pink Floyd, Yes, Marillion a tera množství dalších rockůvek, není pro běsnitele typu Slayer jaksi místo.

Devět z deseti nahrávek z raného mládí už absorbovat absolutně nedokážu, ale najednou jsem pocítil, že deska Seasons je právě ta jedna z kupky takového sena. Dle mého je to jejich absolutní majstrštyk. Něco, co nikdy přední a rozhodně už nikdy potom nezopakovali. Něco neuvěřitelného, přesně zapadajícího do doby rozkvětu stylu jaký hráli, kde s touto deskou povstali na jejím i svém vrcholu. Jde o nejvypilovanější a nejprogresivnější nahrávku jejich portfólia. Už jen samotný zvuk z dílny Ricka Rubina je nadpozemský. Ten tenkrát ještě dokázal dělat dynamicky pestré a precizně vycizelované náhrávky, které vaše uši nezabíjí, nýbrž je něžně laskají. Tom Aray zpívá opravdu fantasticky (zpívá, ne, že jenom řve), dvojice Hanneman/King sází ty nejdokonalejší vyhrávky, riffy i sóla jejich kariéry a vše korunují bezchybné, variabilní a neuvěřitelně na styl Thrash hravé brejky bubenické extratřídy Davea Lombarda. Ten v té době neměl ve stylu který Slayer hráli absolutně konkurenci a všechny ostatní vazaly vždy totálně spláchnul svou o několik tříd vyšší virtuozitou.

Před pár dny jsem dal nakonec totální průchod prvotním emocím a originální desku s originálním "devadesátkovým" zvukem si za pár šlupek znovu zakoupil. Pátou desku Slayer neskutečně nakopne mocný válečný úder v rychlém tempu War Ensemble. Text písně i Arayovy z gusta vypouštěná slova popisující válečné konflikty jako sportovní soupeření mezi vládci mocností pohrávajícími si s vojáky jako s figurkami na šachovnici bere dech. Mezi mé největší favority na desce patří hned čtveřice následujících songů. Druhou, mohutnou Blood Red odstartuje mocný vládce Lombardo. Mistrovsky sestavenou skladbu plnou skvělých riffů a melodií ve středním tempu doslova miluji, i proto jsem si ji nedávno zařadil jako zvonění na svůj mobil:-). Stejně vytříbená a melodicky objemná je i následující Spirit In Black. Tady se dvojice kytaristů doslova předhání v tom, kdo vsadí lepší vyhrávku, lepší sólo… sehranější dvojice kytaristů v tomto ranku v roce devadesát by jste zkrátka nenašli. Úplným vrcholem je pak Lombardovka Expendable Youth. Tady už těžce hledám slova, ta píseň se musí zažít, prožít, procítit. Když ji znáte skoro třicet let, dokáže vám přinést neskutečný zážitek. Obzvláště Daveovi bubenické eskapády s přechody jsou na hranici geniality. Pátá Dead Skin Mask výrazně zpomalí a přiveze kopec na Slayer až dojemných vyhrávek a kytarových kudrlinek. Jedna z nejdůležitějších písní na desce.

Stranu B otevírá další metalově dunící bouře Hallowed Point-klasická Slayerovka. K jedněm z nejzářivějších vrcholů patří zlatý hřeb Skeletons Of Society. Náladotvorně opajcnutá skladba ve středním tempu s parádně se rýmujícími slokami, častými nájezdy krátce sólujících kytar i mimořádně povedeným atmosféricky klenutým refrénem. Perla, kterou Lombardo povznáší do nebes. Temptation zaujme především posunutým druhým hlasem a zajímavou stavbou. Po jediné nejslabší Born Of Fire přichází titulní atmosférický skvost Seasons In The Abyss. Nejdelší uhrančivý kus se vznešeně znějícími akustikami, je doslova hudební epopejí a slastí taženou v pomalejším tempu, plnou hromových Lombardových parádiček i úžasných kytarových laufů dvojice King/Hannemanm. Srdce mi plesá při vzpomínce na krátkodobý hudební pořad našeho mládí – Janary Rock Shou (Tim Sykes Video Shou) na české televizi, kde právě k této písni byl klip s egyptskou tematikou vysílán. Tenkrát na nás kapela plavící se na voru působila jako čisté zjevení.

Deska Seasons in the Abyss patří mezi nejdůležitější milníky tvrdé západní muziky. Co do významu jej v metalové sféře toho roku překonala snad jen ještě špičkovější a pro směr heavy metal (nej)důležitější nahrávka Painkiller Britů Judas Priest. S tou ji pojí hned několik společných fragmentů. Ať už je to podobně ostrý a precizně zhotovený zvukový kabát, spousta podobně slavných riffů a melodií, neméně kvalitní bicmen ženoucí borce před sebou k závratným výkonům a v řadě neposlední spousta výborných skladeb, zkrátka muziky, která vám utkví v srdci už napořád.

Hlava by možná pět hvězd nedala, ale srdce, srdce rozhodně ANO!

» ostatní recenze alba Slayer - Seasons In The Abyss
» popis a diskografie skupiny Slayer

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

EasyRocker | 5 stars | 25.11.2019

Po debutu This Was odešel kytarista Mick Abrahams, výrazný spoluautor, ze scény však nezmizel. Kapela i s velmi talentovaným novicem Martinem Barrem tušila, že se může vymanit ze svazující bluesové košile, aby dosáhla na vytyčené mety...

A New Day Yesterday propojuje bluesový fundament, a nastupující hardrockový riffový dusot. Ta košile už na pánech ale drží jen tak tak. Jeffrey Goes To Leicester Square je akustickou keltskou pohádkou a Barre ji poprvé zdobí flétnou. Bourée není výjimečná jen odvahou transformovat klasické baroko pro ´bigbítové´ osazenstvo, ale i pronikavou čarostřelbou Iana Andersona. Back To The Family je pořádně nažhavená jízda v čele s nezkrotnými nálety flétny. Barreho mizející sólo ječí jako sněhová vánice. Folkově nostalgická Look Into the Sun by se klidně mohla zjevit na Songs from the Wood. Anderson nemá Gillanův či Plantův rozsah, ale tady je úžasně dojemný. Nothing Is Easy dokonalým extraktem rockové ostrosti (slyš fantaskní duo - Cormicka a Bunkera), folku a barvitými tahy flétny nakonec. Chutná? Keltskou vichřicí, milovanou i nepochopenou, je Fat Man s mandolínami a balalajkou. Stálicí je ovšem dodnes. We Used to Know povstává z akusticko-rytmické řeky. Flétnové i kytarové nájezdy novice Barreho z ní dělají blyštivý diamant v tvorbě JT. Reasons For Waiting je magicky vytesaná balada. Anderson ji nazdobil orchestrací, varhany a flétnu podruhé obstaral kytarový novic. Ostrou nótou ze s albem loučí For A Thousand Mothers. Drsnou, syrovou jízdou Jethro odskočili o rok či dva době. I bonusy se vyvedly. Cornickův magický prstolam v hitovce Living in the Past, jako z debutu vypálená černota Driving Song, přímočará jízda Sweet Dream a obskurně teatrální číslo 17. Doklad Andersonovy univerzálnosti i kuráže.

Druhé album bylo zásadním zlomem od debutu směrem k budoucnu. Marně tu hledat slabinu - kvarteto nabylo obdivuhodnou jistotu v čele s Andersonem jako pevným vládcem a motorem. Mínusem je, jak zaznělo i od dalších kolegů, málo energická produkce. A to mám v ruce remaster. 4.5, obsah ale zasluhuje plnou.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Anubis - Hitchhiking to Byzantium

Anubis / Hitchhiking to Byzantium (2014)

horyna | 5 stars | 24.11.2019

Když dostanete balíček až z daleké Austrálie, musí to být něco hodně speciálního. Normální člověk, přesněji řečeno snobák - ten z horních deseti tisíc, by si nechal poslat alespoň nějakých deset kilo místní speciality kenguru. Ač nejsem vegetarián, jíst flákotu z tak nádherného zvířete se mi celkem příčí. Místo toho si raději dopřeji pokrm pro posluchače lahodnější. Muziku - pocházející z kraje ležícího na opačné straně zeměkoule. A právě ze zmiňovaných a tak vzdálených končin mi před čtrnácti dny dorazil malinkatý balíček z dvojicí cd Hitchhiking to Byzantium a A Tower of Silence. Prvně zmiňované jsem ještě ten den nedočkavostí rychle vybalil a šup s ním hned do přehrávače. Hlavu plnou melodií z překrásné fošny The Second Hand, jsem začal zásobovat další porcí hudby Anubis.

Hned od prvních sekund úvodní Fadeout ke mně za doprovodu akustických kytar začal promlouvat svým hebkým a velice přívětivým hláskem zpěvák Robert Moulding. Druhá A King with no Crown je správná pecka na správném místě. Nápaditá energická kompozice má jednu nespornou výhodu, její největší předností je lehkost s jakou vás dokáže polapit a bryskně vtáhnout do děje. Následující Dead Trees přináší menší porci uvolnění a detailnější prokreslovací schema. Kapela ubere nohu z plynu a nechá promlouvat kaskády melodií vrstvících jednu na druhou. Kytary, klávesy, klavír, lehkonohá rytmika a dominantní zpěv, se spolu nenuceně doplňují a pomáhají vymalovat překrásné hudební plátno. To je ještě rozměrnější a působivější v kompozici titulní-Hitchhiking to Byzantium. Nejtvrdší a "nejagresivnější" písní je track číslo pět Blood is Thicker than Common Sense. Tady už musí jít každý příznivec neoprogu do kolen, jelikož Mouldingův hlas a energické výměny bohatého instrumentálního spektra jinou možnost ani nepřipouští. Prog jako řemen. Po takovém hudebním uragánu je potřeba dostát vašim smyslům očistnou koupel. Takovou funkci tu plní romantická píseň plná španělek a bodré melodiky Tightening of the Screws-další z vrcholných to kusů této desky. Do přímočařejší polohy vás přesune track Partitionists a nejlahodnější hudební orgasmus čeká na diváka v položce osmé, písni Crimson Stained Romance. To už je ta nejvyšší progová liga používající básnického výraziva, emotivní složky a sentimentální nálady k vyjádření pocitů jedince skrze hudbu. Má top skladba celých Anubis. Po tak naleštěné perle už to má zbytek alba nesmírně těžké, ale Anubis se nevzdávají a vytahují další klenot v podobě komplexní patnáctiminutovky A Room with a View a neméně zdařilé tečky Silent Wandering Ghosts.

Zatím nemám ještě páru jaká je zde tolik adorovaná deska předešlá A Tower of Silence, ale v tuto chvíli je mi to upřímně jedno. Hitchhiking to Byzantium je můj prozatímní opus magnum Anubis a jelikož jsem už desce The Second Hand dal čistých pět hvězd, tady musím ještě jednu přidat.
Anubis jsou zkrátka progresivní bohové, vždyť už samotný název mi dává za pravdu.



» ostatní recenze alba Anubis - Hitchhiking to Byzantium
» popis a diskografie skupiny Anubis

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Kritik Vláďa | 5 stars | 22.11.2019

Psát recenzi na tohle monumentální hudební dílo je pro mě docela těžké, protože všechno už vlastně tady bylo řečeno, ale pokusím se o to.

Tommy je moje životní album. Žádná jiná deska nepromluvila do mého nitra tak významně a nádherně, a žádná deska neovlivnila tak zásadně moje hudební cítění, jako tahle. Provázela mě náctiletými roky, ještě víc mi otevřela bránu do světa zvaného Hudba, a prostě... k tomuhle albu mám velice intimní vztah, a už to tak navěky zůstane. Vedoucí skupiny The Who Pete Townshend dokázal, že není jenom onen pověstný „ničitel kytar“, ale že jeho skladatelské schopnosti jsou na mimořádné úrovni. Příběh a některé motivy z Tommyho ho „strašily“ už někdy v letech 1966-1967, a hodně k tomu potom přispělo jeho setkání s Meherem Babou. Pete Townshend byl v té době také odpůrcem drog, což se do příběhu také promítlo (paradoxem je, že později byl závislý na heroinu). Zkrátka, plno jeho myšlenek se konceptu tohoto díla dostalo.

Téměř absurdní příběh hluchého, slepého a němého chlapce Tommyho Walkera, který vnímá jenom vibrace a má silnou intuici, začíná famózní Overturou, ve které se vystřídá několik hudebních motivů, které v tomto díle zazní. A už to začíná. Kapitán Walker se nevrátil z války domů, a druhá skladba ohlašuje narození Tommyho. „It’s A Boy, Mrs. Walker, It’s A Boy.“ Skladba 1921 je extrémně působivá balada, a je vlastně zlomová pro celý příběh. Osobně ji považuji za jednu z nejlepších v dějinách The Who. A v podobných superlativech bych mohl pokračovat až do úplného, strhujícího, emocemi nabitého finále tohoto alba. Myslím, že motiv „Listening To You“ jen tak někdo z hlavy nevyhnal. Ach, ty fenomenální melodické nápady. Člověk si řekne: „Proboha, vždyť to jsou svým způsobem úplně normální písničky.“ No jo, ale jde o to, že je v nich takové to famózní „něco“, co prostě nedokážu popsat. Samozřejmě, že ještě musím zmínit geniální hit Pinball Wizard, díky kterému jsem na tento skvost narazil. Taky baskytarista John Entwistle přispěl do příběhu výbornými skladbami o zákeřném bratranci Kevinovi, který Tommyho fyzicky týrá, a ještě o prasáckém strýčkovi Erniem, který ho zase zneužívá.

Uf, nějak mi docházejí slova. Vím, že jsem tomu dneska moc nedal, ale kdybych tady rozebíral každou skladbu, tak bych se stále jen opakoval a opakoval. Každý moment je zde nadmíru úžasný. U tohoto alba skutečně platí, že „není co dodat, není co řešit“. Albu dávám „jenom“ 5 hvězd, i když by si jich zasloužilo nejmíň 10.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Thieves’ Kitchen - The Water Road

Thieves’ Kitchen / The Water Road (2008)

jirka 7200 | 4 stars | 21.11.2019

Kdo propadl kouzlu anglické kapely Thieves Kitchen, ten nechť obrátí svou kánoe a trochu zapádluje proti toku času až k albu The Water Road, které vyšlo v roce 2008.

Jádro souboru, které si zůstalo věrné až do dnešních dnů tvořila již tehdy krásná zpěvačka Amy Darby, nová akvizice souboru (ex Anglagard), klávesák Thomas Johnson a šéf souboru i šesti strun Phil Mercy. Naopak, labutí písní bylo nahrávání této desky pro rytmiku souboru – výborného bubeníka Marka Robothama a basáka Andyho Bonhama, jejich stopy na hudebním poli poté nadobro zmizely.

V roli hostů se opět objevila Anna Holmgren z Anglagard, která z okruhu svých známých zapojila i další muzikanty ze své domoviny. Angažmá těchto seveřanů poprvé vneslo do soundu Thieves Kitchen pro tyto národy typickou melancholičnost a tato ingredience soubor odlišila od zástupu podobných konkurentů.

Tentokrát byla využita kapacita CD pomalu v plné kapacitě. 73 minut a 8 písní – opět je jasné, že půjde především o rozsáhlejší skladby. Přímým potvrzením mých slov je hned úvodní The Long Fianchetto, která trvá 21 (!) minut. Když byla skladba u konce a já nasadil sanici na své místo, tak jsem přemýšlel, jak se kapele podařilo takto bravurně skloubit postupy vážné muziky, jazzu, folku, Yes se špetkou severských chmur. Jednotlivé styly se tu mísí s takovou samozřejmostí, jako by se nechumelilo. Jednoznačně nejlepší song vystřelený hned na úvod.

Jako odbočka do jiných kultur působí pasáže v Returglas, kde mě překvapili hudebníci použitím jakési parafráze (asi) maďarského čardáše, který ve mně evokoval návštěvu nějakého romského festivalu v Budapešti. Ani po mnoha posleších tyto pasáže nedokážu vstřebat. Třetí Chameleon přinesla žádané uklidnění svou prog rock folkovou náladou.
Další Om Tare dokáže řádně rozproudit energii. Je zpívaná v sanskrtu a jedná se o zhudebnění textu tibetské mantry. Kapela ji místo meditační atmosféry vtiskla divokou až fusion metalovou podobu s živočišným ohňostrojem nálad – příznivci Dream Theater by zaplesali. Z konceptu alba poněkud vybočuje, trochu jsem s ní z počátku bojoval, ale nyní se na nezvykle agilní kytaru Phila vždy těším.

Zvlášť melancholickou kombinaci Canterbury prvků s progresivním rockem lze nalézt v Tacenda for you. Nádherně vyzní následné dva křehké songy, skoro čistě jazzová When The Moon Is In The River Of Heaven a Plaint se zvuky hromů a deštěm na pozadí, kde Amy použije harfu. Závěrečná The Water Road se hudebně navrací do náruče poklidného progresivního rocku v duchu kolegů Big Big Train. Tato skladba opět čerpá z postupů vážné hudby, ve finále nádherně graduje a důstojně zakončuje tuto znamenitou desku.

Závěrem : barevné album, které nasálo mnoho inspiračních zdrojů, kde není problém během okamžiku hudebně navštívit Tibet a přes severské zamrzlé pláně prolétnout nad Velkou Británií s mezipřistáním v Budapešti. Bez servítek tu byl propojen neo prog rock s prvky Canterbury, folkem, jazzem s fuzion metalovou energií – to celé v příjemném retro obalu.

K mixu a masteringu byl poprvé pozván Rob Aubrey a mohu napsat, že tak kvalitně nazvučenou desku jsem velmi dlouho neslyšel! Plně se vyrovná ve všech parametrech světové špičce, která za podobný zvuk platí statisíce dolarů (pokud jim to v závěru někdo masteringem nezprzní). High-End sound!
Po Clepsydře další ze zástupu kapel, které se bez velké mediální podpory a smluvy s firmou podařilo vyprodukovat výjimečné album, které si k vnímavým posluchačům cestu stejně našlo.




» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - The Water Road
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Gentle Giant - The Power and the Glory

Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

Myšák | 5 stars | 21.11.2019

Gentle Giant jsou nejlepší kapela na světě. To je můj subjektivní názor a jestli s ním má někdo problém, jsem ochotný připustit, že patří mezi nejlepší dvacítku kapel, která kdy na jevištích co znamenají svět vystupovala. Při poslechu jejich hudby se člověk dostává mimo realitu a to se děje jen s málo interprety. Pojítkem ke všemu je historická hudba. Schulmanovci a jejich zbývající spoluhráči ji měli rádi a často ji nechali do svého repertoáru promlouvat. To byl jeden z poznávacích znaků, který je od ostatních dost značně odlišoval. Dalším znakem byla orientace na jazz. Ten plnil zhruba stejnou očistnou funkci, ale v kombinaci právě s renesančními postupy posouval hudbu Gentle Giant mezi vymezená teritoria, do jiných sfér, kam si ostatní spolky ani netroufli zabrousit. Vše pak pohromadě držel příznačně chutný rock se silnými progresivními elementy.

S blížícím se koncem jejich nadmíru úspěšné dráhy se kouzlo jedinečnosti začínalo pozvolna rozpouštět, ale když si vezmete jakoukoli nahrávku od debutu až po The Missing Piece, pokaždé dostáváte neskutečnou progresivní sodu. Jen těžko tady hledám nějaký kariérní vrchol. Někdo jej vidí v albu Octopus, někdo už u Acquiring the Taste. Sběratelé debutů hodnotí velmi vysoko už zcela hotovou jedničku, romantici naopak vzpomínkový deník ze školních lavic Three Friends. Největší skladatelskou variabilitu však nabírá soubor na deskách In a Glass House, Free Hand a Interview. Všechno to jsou poslechově nesmírně náročné kusy, mezi něž patří i deska o které jsem se rozhodl napsat.

Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.

Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.

Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Forcefield - To Oz and Back

Forcefield / To Oz and Back (1989)

horyna | 5 stars | 19.11.2019

Graham Bonnet. Vysoce charismatický zpěvák s účesem alá James Dean (v době pozdější například i Depeche Mode) a hlasem silným jako uragán. Miluji jeho sytý projev, jeho styl, jeho arktikulaci a zejména jeho nezaměnitelnou barvu, hloubku a sílu projevu, s níž nemilosrdně drtí diváka na prach.

Odrostlejší fanoušci jej mají zafixovaného zejména jako nástupce velkého/malého Ronie James Dia u slovutných Rainbow. Já sám jsem se s ním seznámil až z kraje let devadesátých, prostřednictvím alba Stand in Line, kytarového čarostřelce Chrise Impellitteriho. Už tehdy mě jeho projev okamžitě upoutal, prozaicky řečeno odrovnal. Ona nahrávka z osma osmdesátého je v Chrisově katalogu dodnes nepřekonána a tenhle statut ji určitě vydrží už navždy. Velkou měru na její jedinečnosti má krom neobyčejně silných písní a neskutečné vitality z desky tryskající, právě svérázný projev tehdejšího může u mikrofonu, Grahama Bonneta.

Ještě na skok k Rainbow. Jediná deska kterou s kapelou Graham nazpíval tudíž Down to Earth špatná není, ale po trojici tak geniálních předchůdců, za kterými stál právě Dio, a s její dosti popovou zásmažkou, konkurovat zkrátka nestačila. Krom desek sólových se Bonnet mihnul i u Michaela Schenkera, se kterým vytesla pomník Assault Attack a poté přišel na řadu projekt Alcatzrazz. Po epizodní účasti u Impellitteriho nasedá do dalšího rozjetého rychlíku, tentokrát značky Forcefield. V něm nahrazuje už u B. S. napevno účinkujícího Tony Martina a roku 89-tého s nimi vydává nahrávku To Oz and Back.

Třeskutou výživnou hard-rockovou jízdu plnou nakažlivě melodických zvonivých kytar, nesmlouvavě úderné rytmiky, vznešených, velkolepě posazených refrénů a hitově zapamatovatelných, popem kořeněných skladeb. Každý milovních pozdně osmdesátkového rocku si na desce bohatě smlsne, jelikož ta je ukuchtěna s ingrediencí přesně padnoucích do své doby i stylu.

Úvodní pecku Hit and Run a žesti (klávesami) podepřenou Always táhne jak charismatický Bonnetův akcent, tak množství kytarových kudrlinek dvojice Fenwick/Akkermann. Velice důležitým prvkem jsou klávesové doprovody, které většině písní dost zřetelně dominují. Taková popina jakou píseň Stay Away bezesporu je, by mohla vyprávět. Mezi vrcholné čísla patří čtvrtá Desire, ve které tryská Bonettovo charisma jako nějaký mohutný vodopád a klenuté melodie se na vás řítí střemhlav. Úžasné. Dvojici hloubavějších instrumentálek Tokyo a Randezvous má na svědomí kytarista Focus Jan Akkerman. Další měkoučkou hitovkou je sedmá věc Wings on My Feet, mající k rocku tak daleko, asi jako našinec na Aljašku. Podstatně říznejší je osmá Firepower s přesnými údery Cozy Powella a do mikrofonu i foukací harmoniky fortelně se opírajícího Grahama. Hymnou v pravém slova smyslu je píseň Hold On-dalo by se říci přesná definice tohoto alba. Alba ležícího na křižovatce čtyř stylových směrů - hard-rock-pomp-pop.

Alba, které nemůžou mít příznivci Rainbow, Deep Purple, MSG, osmdesátkových Black Sabbath, ale možná i částečně oněch Focus neradi. Na desce To Oz and Back jsou nejsilnější zbraní melodie. Melodie krásné, melodie vznešené, melodie, ze kterých se vám roztočí hlava. A pochopitelně ještě jeden aspekt a jím je božský projev Grahama Bonetta.





» ostatní recenze alba Forcefield - To Oz and Back
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Brand X - Unorthodox Behaviour

Brand X / Unorthodox Behaviour (1976)

EasyRocker | 4 stars | 17.11.2019

Přední a vysoce ceněné ostrovní fusionové sdružení vydalo v 70. letech alba, z nichž prvé trio má vyrovnanou kvalitu. Už debut se setkal s vřelým přijetím kritiků i fanoušků tehdy rozjetého a módního žánru.

Nuclear Burn je věrna názvu a poslání. Měkce slapující Jonesova basa, přesto odlišná od amerických hráčů. Kolem rytmického sloupce řádí roje kláves a energické kytarové nápory. Jaderný požár dokonávají ultimátní bicí veterána Phila Collinse. Mistrné akustické pojetí Johna Goodsalla a jiskřící Lumleyho keyboardy nesou náladovou a kontemplativní Euthanasia Waltz. Do oblíbeného náručí funku se vydává trojka Born Ugly. Dokonale vizionářské ztvárnění s ohnivými kytarovými jazyky, vpletené s grácií do profesorské basy a cukrujících kláves. Zdivočelý Collins podává jeden z nejlepších výkonů. Smacks of Euphoric Hysteria setrvává v klouzavém funkovém rytmu a klidnější poloze, kde se všichni dosyta sólově vyřádili. Nejdelší titulka je obtížně prostupná, nervní a eklektická. Lehké doteky freejazzu upomínají soudobé wettonovské King Crimson, hlavně šílenství zvané Starless and Bible Black. Running on Three je spurtujícím hřebcem - vedle zabijácké kanonády Collinse ho žene i Goodsallovo a Jonesovo drtivé znásilňování strun. Závěr náleží akusticko-klavírní kontemplaci, vtělené do tříminutovky Touch Wood.

Phil Collins potvrdil univerzální bubenický talent. Nikdo nezaostává, prostor si vzácně dělí celý kvartet a moře nápadů se přelilo v čerstvou krev. Instrumentální model fúze, kde hudba hovoří především sama. Povinnost pro jazzrockery i hledače nových obzorů. Víc u mě boduje zámořská škola v čele s Weather Report - pálím silné 4.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X

Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy

Thieves’ Kitchen / One For Sorrow, Two For Joy (2013)

jirka 7200 | 5 stars | 17.11.2019

Zatím je toto dnes britsko – švédské uskupení Thieve ´s Kitchen (Žebrácká kuchyně z románu Oliver Twist) zde na Progboardu nepopsaným listem. To jsem se rozhodl změnit recenzí na jejich páté album, které vyšlo v roku 2013.

Tento soubor z Oxfordshire (ve kterém se dnes nachází jediný zakládající člen, kytarista Phil Mercy) letos slaví dvacetileté výročí své existence. Skupina prošla za tuto dobu několika personálními změnami, rovněž hudební směrování se určitým způsobem posunulo. V jakémkoliv bodu jejich existence však máme co do činění se zajímavou skupinou prog rockového žánru s retro zvukem, která do svého mixu progresivní muziky ovlivněné prvky Yes i Genesis volně vstřebávala jazz rockové, symfonické či folkové postupy. To vše kořenila chladivou severskou melodikou, mellotronem a flétnou hudebníků přišedších z Anglagard. Pro mě osobně nejpoutavější nahrávky vznikly někde v období 2008 – 13, dnes tedy ukazováčkem poklepávám na CD s výše zmíněným tajuplným názvem One For Sorrow, Two For Joy, což je také název pro staré dětské rozpočítávadlo s magickými kořeny.

Je to druhé album v pořadí nahrané stejnou sestavou - vedle kytary Phila Mercyho opět slyšíme působivý hlas zpěvačky Amy Darby a klávesy v mnoha podobách dodává bývalý člen Anglagard Thomas Johnson. Jako hostující rytmická sekce nastoupili členové ze spřátelených Sanguine Hum - výborní hráči Paul Mallyon a Brad Waisman. Zvuk flétny pochází od další akvizice Anglagard – Anny Holmgren a na cello válí další krásná seveřanka Tove Törngren.

Pokud vynechám úvodní několikasekundovou říkanku, tak na ploše necelé hodinky nacházím šest skladeb. Z toho vyplívá, že kapela pracuje spíše s většími plochami, ve kterých nechává vyznít rozsáhlé poetické příběhy étericky prozpěvující Amy. Jazzové prvky z předešlých desek jsou z převážné části zapomenuty, na desce objevuji krásná zákoutí plná středně tempých melodických prog rockových pasáží, které jsou ozvláštněny severskou melodikou v podobě mellotronu, nebo celými zasněnými symfonickými pasážemi (Deor, Germander Speedwell nebo zčásti Of Sparks and Spires). V každé písni najdeme krásné a melodické kytarové sólo Phila Mercyho, do dvou skladeb (A Fools Yourney a zčásti Of Sparks and Spires) použil tento hudebník kytary řádně, až hard rockově nabroušené, které společně s el. varhany nahrávku krásně zahušťují. Naproti tomu taková The Weaver je čistě folkovou lahůdkou.

Závěrem : na tomto albu Thieve´s Kitchen oproti předešlé tvorbě vykročili novým směrem. Z důvodu jiných preferencí nových členů svou hudbu oprostili od jazz rockových (nebo chcete li Canterbury) prvků a zmizely i výstřelky směrem k lidové hudbě východních národů. Vynikla více retro nálada skladeb, ve kterých cítím odkaz art rockových Yes i Genesis, který kapela zkombinovala s folkovými prvky, občas jako bych občas zaslechl Big Big Train či Kaprekars Constant. Výsledná produkce je lehce pocukrována severskou melancholií, která se tam prodrala s flétnou a klávesami bývalých členů Anglagard. Album náročné na poslech, plné poetických obratů a záhybů – žádné veršovánky, melodické refrény a jednoduché aranže nečekejte.

Pokud fanda náročnější muziky nechá album řádně vylouhovat, dá mu patřičný čas, tak nebude zklamán. Kapela také jako jedna z mála cílevědomě vyžaduje nekompromisně plný a dynamický zvuk, o který se stará zvukový technik a legenda anglické progové scény Rob Aubrey, takže i v tomto ohledu zklamáni jistě nebudete. V rámci diskografie TK jasné pětka.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Iluvatar - A Story Two Days Wide

Iluvatar / A Story Two Days Wide (1999)

horyna | 5 stars | 17.11.2019

Krátce po pořízení desek Children a From the Silence jsem si vyhlédl i tuhle, třetí krásku z katalogu Iluvatar. A proč? Protože Iluvatar patří mezi stěžejní progresivní jednotku naší doby. Ať už jejich desky vyšli v letech devadesátých, nebo před pěti roky, svým muzikálním pojetím a vnitřní kvalitou dokázali vždy okupovat přední příčky v prog-rockovém sektoru. Iluvatar ladně a s přehlede definují své muzikantské pocity, které je staví vysoko nad okolní konkurenci. Nezanedbatelný je také velký talent, se kterým muzikanti dokážou velice efektivně pracovat. Jejich písně v sobě odráží vzdušnost, nenucenou lehkost, velkou technickou kvalitu i pozoruhodné aranžérské kouzlo. Iluvatar jsou pro mne něco jako Yes dnešní doby. Jak jim jednou podlehnete, už vás budou držet napořád. Stejně jako mě u Yes baví hlas Jona Andersona, tak na Iluvatar miluji projev jejich zpěváka Glenna McLaughlina. Je podobně pronikavý, vysoko položený a neskutečně něžný. Svým výrazem vás vlastně jen hladí a vy cítíte takřka s každým slovem ten známý pocit něčeho poslechově velmi příjemného. Kompoziční kouzlo a složitost jednotlivých čísel je podřízena velké melodice. Nic se vzájemně nebije, nic si nepřekáží. Kluci nemají zapotřebí předvádět své technické dovednosti a hecovat se. Iluvatar hrají čistě a inteligentně, jejich projev se dá přirovnat k průzračně bublající horské bystřině se svými decentními zákrutami a mírnými jezy.
Výsledný pocit z jejich hudby tak zůstává na pozitivní úrovni.

Běžný posluchač nemá často tendence zabývat se něčím, co příliš nezná a nikdy o tom neslyšel.
Iluvatar jsou pro mnohé novým a neznámým pojmem. Každý z nás má ve svém prog-rockovém šuplíku pevně dosazeny krále, které léta miluje a obdivuje. Občas ale přijede nový sošný princ na bílém koni, aby okouzlil okolí svým šarmem a taktem. Pro mne jsou právě takovými hrdiny dneška kluci z Iluvatar.

» ostatní recenze alba Iluvatar - A Story Two Days Wide
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Magnum - Kingdom of Madness

Magnum / Kingdom of Madness (1978)

horyna | 4 stars | 14.11.2019

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin– Natural Elements (1977)

stargazer | 4 stars | 13.11.2019

Po Mahavishnu Orchestra je McLaughlinovo odbočení k indické skupině Shakti opravdu experimentální. Ono v Mahavishnu je na posledním albu znát, že se blíží konec a John hledá nové hudební horizonty. A našel. Něco jako Shakti a McLaughlin tu do té doby nebylo. Jedná se o propojení typické indické hudby a jazzového kytarového pojetí hry. A to vše akusticky.

První song Mind Ecology nastupuje s rytmikou, kterou směle přirovnám k technařům devadesátých let./Deska je nahraná ve Švýcarsku v roce 1977./ Indické perkusní nástroje, housle, akustická kytara a občas nějaký vokál, to je to, co dělá na svoji dobu z této kombinace něco neskutečného. Až na Johna všichni hudebníci jsou indové. Jestli Jerry Goodman a Jean Luc Ponty v Mahavishnu byli esa přes housle, tak v Shakti mají obrovskou konkurenci. L. Shankar hraje na housle zrovna tak zajímavě, jako mahavišnáci. Autorství songů je v režii McLaughlina s výpomocí L.Shankara. Z této hudby cítím vitalitu a radost z hraní. Není to album vytvořené na bůhví jaké prodeje, ale Shakti a John McLaughlin si svým přístupem našli další posluchače, ale myslím, že armáda lidí to nebude.

Nicméně, tato hudba se mi líbí, už na první poslech mě zaujala a časem je čím dál lepší.
Natural Elements hodnotím nejvýš ze všech Shakti. Dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2019

Narozdíl od elektroniky, hard´n´heavy či sofistikovaného metalu jest k nemalé kulturní újmě artrock země Helvétského kříže nepočetný a pozapomenutý. Jaký nečekaný úder mi uštědřil tenhle démant, svedly jen klasiky žánru - Not of this World, Space Revolver, The Wake, Clutching at Straws nebo Evening Games.

Třináctiminutový epos Tuesday Night ukazuje, že se Švýcaři nelekají rozepjatých konstrukcí a závažných témat. Pendragonovské bouřlivé přílivové klávesové vlny střídají skvostná akustická intermezza. Marco Cerulli je duší souboru a zde je první důkaz. Bujná sprška Hubertových kláves přináší druhý opus magnum Travel of Dream. Otevřít nebeská vrata - k tomu zve čistá, soustředěná a pokorná hudba. Jasná inspirace duem Barrett/Nolan či Stevem Rotherym. Závěrečný duet klavíru a akustiky, fantaskní nálety tónů... Pietro Duca s paličkami dává konečné Rozhřešení. Jako za fishovské éry Marillion plynule vstoupí trojka The Return. Další dávky prosluněné idyly, očistné koupele v akusticko-klávesovém moři. Kytarová smyčka z jiných světů se mnou jen bezmocně lomcuje a pohupuje. Tak silný duet skladeb nepamatuju už léta, i provařeným kolegům Clepsydra ukazuje záda. V klávesové moci je The Father, pod nimiž mocně duní de Vitova basa a hned poté Cerulliho rotheryovské krupobití. Symbolický návrat z nebes k tíživé rockové hmotě. Naléhavý zpěv Aluisia Magginiho a rytmické bouře napoví, že Alone je asi nejrockovějším zářezem desky. Cerulli se ale o sólový krasopis obrat nenechal. Potemnělé představení The Nest diktují naléhavý zpěv, klávesy a Cerulliho a de Vitovy eskapády. Kdo si rochní v hogarthovských Marillion jako mistr Horyna, nebude zklamán ani finálovým menu. God or Beggar - klávesy střídá opět akustická clona, jako šerosvit na Rembrandtových plátnech. S End of Tuesday opět propojený dvojblok. Konečný výstup vzhůru ze Země. Magginiho výkřiky volají spásu, která přijde s rozžhavenou, pomalu mizející jízdou celé rockové jednotky. Na bonusovce je sympaticky riffová smutnohra Old Dream a klávesově i vokálně pestrá předělaná věc Eagles (původně 1993). Dokupy 75 minut zaplněných do poslední noty.


Z průsvitného sněhu alpských obrů prýštící hudba. Jste-li naladěni na pozitivistické vibrace Pendragon, Jadis, Marillion nebo gilmourovky, dolehnou k vám odpovídající, nejen hudební ozvěny. Jediná, marginální výtka jsou občas afektované "meineovské" výšky Magginiho. Má-li mít pětka hmatatelné měřítko, pak tohle album.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Journey - Look Into The Future

Journey / Look Into The Future (1976)

horyna | 5 stars | 13.11.2019

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey

Orme, Le - Felona e Sorona

Orme, Le / Felona e Sorona (1973)

horyna | 5 stars | 11.11.2019

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

King Diamond - Songs for The Dead Live

King Diamond / Songs for The Dead Live (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 09.11.2019

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů“ typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách má jistě mnoho odpůrců. Pokud vás neodradily temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb ani neobvyklý zpěvákův projev, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

>> odkaz

» ostatní recenze alba King Diamond - Songs for The Dead Live
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Strawbs - Grave New World

Strawbs / Grave New World (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 08.11.2019

Deska Grave New World anglické skupiny The Strawbs je pro mě velmi významný albový projekt, který bohužel zůstal trochu upozaděn, a není známý tak, jak by si zasloužil. Tato deska se v našich končinách shání trošku obtížněji, ale já měl tenkrát obrovské štěstí, protože děda od mé drahé sestřenky měl kdysi sbírku LP desek, kterou ale později začal rozprodávat. Pár kusů mu ještě zůstalo, a já se jimi tenkrát prohrabával. Zastavil jsem se právě u desky Grave New World, a on mi hned říkal: „Tahle deska by se ti mohla líbit.“, jelikož věděl v jaké hudbě já „plavu“. Album jsem si poté stáhl v mp3, a okamžitě mě zaujalo. Hned jsem začal škemrat jestli by mi tu desku prvně „jakoby nevypůjčil“, pak jsem začal ještě víc škemrat, až řekl větu, kterou jsem dychtivě očekával. „Tak si ji nech, je tvoje.“ A srdce mi zaplesalo. Deska má krásný rozkládací obal se zajímavým výtvarným motivem uvnitř. Dokonce mám k ní i booklet s texty písní, a různými obrázky.

Deska vyšla v únoru roku 1972, a řekl bych, že je vlastně nepřímo konceptuální. Vypráví neurčitý příběh života jednoho člověka. Deska je taky krásným příkladem, jak se z obyčejné folkové kapely vyklube výtečný progresivní soubor, který se nebojí zalovit v jiných vodách, a také zkouší trošku experimentovat. Pokud bychom chtěli srovnat první album od Strawbs z roku 1969 s albem Grave New World, zjistíme, že to ani moc nejde. Pouze přijdeme na to, že kapela učinila několik výrazných a zásadních kroků dopředu.

Tento fakt potvrzuje hned úvodní skladba Benedictus. Pro mě naprostý opus magnum, který mi ještě dlouho zněl v uších. Hlavně ten refrén je sakra výrazný, melodicky silný s nádhernými sbory, a mellotron vytváří velkolepou atmosféru. Klaním se této Skladbě. Poté následuje mini-skladbička s akustickou kytarou a jemným zpěvem Davida Cousinse, Hey Little Man, která se zopakuje i na konci první strany desky. Miniaturky pojednávají o starším muži, který dává rady svému malému synovi. (jednoduše řečeno)
Skladba Queen Of Dreams je na poměry Strawbs trošku experimentální (jsme u toho), ale pokud Strawbs použijí do skladby nějaký ruchový efekt, tak umí být i stejně melodičtí, což dokazuje tato zajímavá skladba.
Po „královně snů“ následuje fantastická píseň od Johna Forda – Heavy Disguise. Svištící akustické kytary skvěle pasují do výtečně vystavěné melodie, a poté se přidávají různé trubky, který můj velkolepý a šťastný pocit z této skladby ještě zesílí. Geniální píseň.
Poté přichází dech beroucí nádherná protiválečná skladba New World. Opět výtečná melodická linka, a David Cousins zpívá z plných plic. Strhující protestsong.

Druhou stranu desky zahajuje překrásná art-folk-rocková balada The Flower And The Young Man. Nádherné sbory, nádherné všecko. Další vrchol desky a Strawbs ve své plné síle.
Jak je některým známo, tak ve skupině Strawbs hrál chvíli i „klávesový mág“ Rick Wakeman. Ten ale nějakou dobu před natáčením alba Grave New World odešel do skupiny Yes. O tomhle pojednává text písničky Tomorrow, která má čistě rockový náboj. Jsou v ní obsaženy pocity Davida Cousinse, který byl zklamán z toho, jakým způsobem Rick Wakeman skupinu opustil. Ale bylo to jeho rozhodnutí. Naštěstí se z toho Strawbs nějak nesložili. Právě naopak.
Následující On Growing Older je trochu odlehčený folk, a píseň Ah Me Ah My nás zavede do doby kabaretu.
Is It Today Lord? má velmi pěknou indickou atmosféru, hlavně díky onomu sitáru. V té době už možná s křížkem po funuse, ale proč ne ? Tohle se skupině vydařilo. Poslední The Journey’s End je krásné a dojemné klavírní zakončení tohoto výborného projektu.

Myslím, že skupina The Strawbs dosáhla albem Grave New World absolutního vrcholu. Je to deska, která podle mého názoru potěší každého příznivce poctivé a krásné muziky, a já s absolutně čistým svědomím dávám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Brano | 2 stars | 08.11.2019

Ako dlhoročný fanúšik superskupiny Transatlantic a tiež domovských skupín jednotlivých členov(The Flower Kings,Spock´s Beard,Dream Theater,Marillion), musím v tomto prípade vztýčiť varovný prst!Prečo?
No pretože album Kaleidoscope je bohapustý recyklát z prvých troch albumov skupiny!

Aj napriek tomu,že mali páni prázdnu špajzu sa rozhodli napiecť veľkú hudobnú tortu.No v tomto prípade to nie je torta,ale skôr tortúra!A to som sa veľmi snažil a v čase vydania aj veľmi tešil...ale zostal som sklamaný.Tak som tomu nechal čas a včera som si album znovu pozorne z youtube vypočul.A zase nič.Rokmi overené rutinné ľahko predvídateľné postupy,minimum prekvapení,prázdnota,nuda...a to všetko zabalené v pompéznom nabubrelom obale imitujúcom pozlátkovú gýčovitosť hollywoodskych trhákov.Páni muzikanti,ktorí dokázali stvoriť také napínavé strhujúce mnohominutážne megaopusy ako Duel With Devil,Stranger In Your Soul,All Of The Above alebo The Whirlwind, tentoraz šliapli vedľa a podcenili svojich verných fanúšikov,ktorým roky servírovali parádny sofistikovaný progresívny rock ako na zlatom podnose.A zhýčkaný náročný fanúšik chce ďalší originál a už sa neuspokojí s napodobeninou(aj keď technicky dokonale prevedenou).Jednoznačne chýba tomu niečo hlbšie...moment prekvapenia,dramatičnosť,zimomriavky,slzy v očiach,dojemná pokora v duši...a túžba zažiť(vypočuť) si túto hudbu ešte raz a ešte raz...

Aj včerajší pokus skončil tak,že som len s najväčším sebazaprením dopočúval túto vleklú nudu ťahajúcu sa ako zelený sopeľ po kapesníku.Ďalšiu šancu tomu nedám,škoda času, a originál CD si do zbierky nekúpim ani keby stál tri forinty.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

horyna | 5 stars | 08.11.2019

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Schenker, Michael - Thank You

Schenker, Michael / Thank You (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 08.11.2019

V popředí zájmu se vyhřívá v USA roku 1993 alternativní rock a grunge. Mnoho metalových souborů přemýšlí nad novou strategií, krátí se vlas. TV společnost MTV, která rozhoduje o popularitě či zkáze souborů, ve svém pořadu „unplugged“ koncertů v tomto období začíná dávat prostor i tvrdším spolkům. Prezentace skladeb „bez napětí“ má však jedno velké úskalí. Velice rychle odhalí písně, které nemají solidní melodický nápad.

V témže roce nastupuje Michael Schenker opět k UFO. Vrtošivý Němec po zjištění, že se uchytilo jeho jen v Japonsku vydané EP Nightmare - The Acoustic M.S.G. (1992), pokračuje v tomto duchu nahrávkou "Unplugged" Live [McAuley Schenker Group] 1992 a na vlastní náklady natočeném albu Thank You (1993), kde představuje 14 akustickch songů. Nejedná se o žádné úpravy rockových skladeb, ale o skladby napsané přímo pro akustickou kytaru. Na albu jich navrstvil několik na sebe, vše Michaelovi pomohl smíchat Bruce Barris, kterému se výsledný zvuk na desce velmi povedl.

Při opakovaném poslechu lze snadno rozeznat Schenkerův rukopis, jeho výstavba melodických sól je jedinečné. Hudebník se snažil do hudby vpravit i jakési poselství v podobě pozitivity a uklidňujících pasáží. I pro něj to dle jeho slov byla jakási očistná kůra a pomoc v boji s jeho démony. Již názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. V závěrečné skladbě Escape From The Box dokonce Michael emotivně recituje svůj motivační text.

Akustické desky mám rád, ale na tomto albu mne zaujaly jen skladby Positive Forward a Courage And Confidence z úvodu desky, potom až sedmý song Harmony, Joy a Acceptance And Forgiveness. Tyto skladby rozvíjejí ústřední melodický motiv a prochází určitým vývojem.

Ostatní nabízí jen jakési relaxační plochy s vybrnkávaným jednoduchým motivem, u kterých se, pokud jsou puštěny potichu, pěkně odpočívá. Při soustředěném poslechu mi schází více momentů, které by udržely pozornost během celé skladby. Tentokrát žádná sláva a slabá trojka.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Thank You
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Black Sabbath - Master of Reality

Black Sabbath / Master of Reality (1971)

horyna | 2 stars | 07.11.2019

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

Mattty | 3 stars | 07.11.2019

Na začátek bych rád napsal, že Mikael Åkerfeldt je podle mě skvělý skladatel a jeho čistý civilní hlasový projev (žádné zbytečné „kulervoucí výšky a podobně) se mi velmi líbí. Dále bych rád poznamenal, že desky jako Morningrise, Still Life a Damnation řadím mezi to nejlepší, co nám švédská scéna dala. Avšak při hodnocení této desky si dovolím se s vámi podělit o můj názor na čtyři poslední alba Opeth, který asi bude celkem nepopulární. Mně osobně změna žánru nevadila, další Blackwater Park, Deliverence či Ghost Reveries k životu asi nepotřebuji. Byl jsem u každé z posledních čtyřech desek Opeth velmi zvědaví, co předvedou. Zvlášť když jsem četl, že Mikael by rád nahrál album podobné prvním album Camel. Ukázalo se však, že to není opravdu moc jednoduché a ti hlavně kvůli tomu, že Opeth postrádají takovou tu hravost a schopnost udržet pozornost posluchače pomocí chytlavých melodií.

O In Cauda Venenum frontman prohlásil, že to bude velmi posluchačsky náročné album, což u mě znovu probudilo zvědavost. Při poslechu alba se ale až na můj vkus moc často nudím. Já osobně beru jako posluchačsky náročnou kapelu Van Der Graaf Generator, u poslechu Hamillovců se však nenudím, protože obsahují jeden prvek, který na In Cauda Venenum prostě nenacházím (snad jen v posledních dvou skladbách) a to je taková ta dramatičnost, kterou třeba nacházím i Gabrielovských Genesis. Zpět k Opeth, při poslechu některých písní se objeví i pěkné melodické motivy, ale místo toho, aby se rozvíjeli či aspoň zopakovaly, tak mizí v prázdnotě. A tady se vracíme k tomu, že posluchač po čase poslechu této desky ztrácí pozornost, což je škoda, protože podle mě je to nejlepší na téhle desce až na konci.

Takže abych teď chválil, Opeth podle mého přišli se čtyřmi songy, které si fakt nezaslouží upadnout v zapomnění. Lovelorn Crime je první z nich, krásná melancholie, která již zdobí můj playlist na dlouhé podzimní večery. Další ze skladeb, kterou mám velmi rád je Universal Truth, skvělé aranže a pořád se „něco děje“, tak to mám rád. Ale jako vyloženě nejpovedenější beru poslední dvě skladby – Continuum a hlavně All Things Will Pass, která ke pro mě rozhodně vrchol alba a jejíž skvělý konec vyzdvihuje velký počet fanoušků této kapely (stačí si přečíst komentáře pod touto písní na Youtube).

Při psaní těchto řádků mě napadla taková myšlenka, že Åkerfeldt, který si prý do nových písní vůbec nenechal mluvit nahrál toto album hlavně pro sebe (dovolil bych si to dát do podobnosti s letošní Tarantinovkou Tenkrát v Hollywoodu), což je postoj, který oceňuji, i když to podle mě není v diskografii Opeth nějaký zázrak.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Gallagher, Rory - Blueprint

Gallagher, Rory / Blueprint (1973)

EasyRocker | 5 stars | 06.11.2019

Jako kovaný příznivec blues a všech jeho oddenků jsem se nemohl minout s jedním z velmistrů - rudovlasým Irčanem Rory Gallagherem. Zapálený, třebaže nenápadný a jeden z nejlépe hodnocených kytaristů všech dob. V 70kách byl na vrcholu a je vlastně fuk, co z poličky vytáhnete.

Walk on Hot Coals je drsná jízda, která se v mžiku stala koncertním trhákem - viz jeho proslulá Irish Tour 1974. Právě na pódiu Rory řádil jako ďábel a s klapkami se tu nemazlí ani Lou Martin. Nostalgické pianko, životodárně vrstvené akustiky a klouzavé rytmy dělníků Roda de´Atha a Gerryho McAvoye tvoří perlu Daughter of the Everglades. Banker's Blues je svatým Triumvirátem - naléhavá deklamace, akustika a harmonika. Velmi živou r´n´b šlupkou je Hands Off. Bicí s klavírem spustí okolo nelidský rachot a Roryho cit pro výbušné koncertní refrény tu slaví triumf, korunovaný vokálními hody a sólem ve finále. Černočerným bluesovým obřadem, kde ta banda křepčí ohniště za menhirem, je Race the Breeze. Sedm minut tlaku a pekelné skřípění kytary a harmoniky. Vrcholovým a taky nejdelším číslem je Seventh Son of a Seventh Son. Patentní, naprosto neústupný riff tu Roryho asi nejvíce přiblížil hardrocku. I další osazenstvo dostalo solidní prostor - hlavně Martinovo neodbytné piano. Unmilitary Two-Step je akustickou miniaturou s bezchybnou prezentací. Tohle má mistr léty zadřené, je slyšet každá ozvěna. Finále If I Had a Reason nepostrádá bluesově nostalgickou náladu loučení a shledání. Vedle akustik tu atmosféru krásně domaloval Lou Martin svým pianem a navíc i varhany.

Jasná plná palba. Když jsem loni Irsko projížděl a dělala mi u hradů, lesů a bouřlivých zátok společnost jeho muzika, šel místy mráz po zádech. Ač se dávno vypravil do hudebního nebe, jeho nesmrtelný odkaz zůstal.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blueprint
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Moore, Gary - Bad for you baby

Moore, Gary / Bad for you baby (2008)

horyna | 4 stars | 05.11.2019

Věčná škoda takového kytaristy jakým byl Gary Moore. Když si člověk-posluchač uvědomí, kolik fantastických desek mohl ještě složit a nahrát, obzvlášť při potenci, jakou ve svém zralém věku vykazoval, věčná škoda. Ač nejsem celým srdcem bluesman a tento styl poslouchám pouze okrajově, produkce střapatého Ira si mě v posledních letech získává čím dál častěji. Onehdy jsem dostal nápad, podívat se na zoubek i posledním dvěma nahrávkám které mistr vyplodil a které už navždy zůstanou těmi studiově skutečně posledními.

Bad for You Baby je ta správná trefa do černého. Doporučil bych ji každému milovníkovi blues, každému, kdo by chtěl s Garym začít, nebo jen pokračovat v doplňování fonotéky. Jelikož tato deska je plně konkurence schopna a k Mooreovým pomníkům typu Stil Got the Blues, nebo následovníkovi After Hours se přibližuje na dostřel.
Obsahuje jak drsné blues-rockové štychy - úžasnou vypalovačku Bad For You Baby, rychlostní spurt Down the Line, sevřený těžkotonážní riffostroj Umbrella Man, či bytelné boogie Mojo Boogie.
Tak znělým Moorovským kytarovým "úhozem" vyprávěné citovky jako Holding On, I Love You More Than You'll Ever Know, nebo Trouble Ain't Far Behind.

Obálky Garyho alb nikdy nepřekypovaly přehnanou invencí, ani neskýtaly přílišnou potěchu oku. Svou poslední lp ovšem "vycajchnoval" vskutku povedenou obálkou. Zahalil ji jak jinak do blue-sové modré, na jejímž pozadí se mistr se svým nástrojem sklání pod náporem dešťových kapek. Krása. Stejná, jako samotná hudba na Bad for You Baby. Okuste a uvidíte, vlastně uslyšíte, že si nevymýšlím. 4,5*



» ostatní recenze alba Moore, Gary - Bad for you baby
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile

Festa Mobile / Diario di viaggio della Festa Mobile (1973)

Snake | 4 stars | 05.11.2019

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343702 /2008/

Směska složená ze symphonic progu a malého množství jazzu, přislazená hustým, melodramatickým sirupem. Sotva půl hodinky dlouhá zaprášenost, s pěknými vokály v italštině a velmi dobrým zvukem. Pojďme si ji představit a připomenout...

Skupinu Festa Mobile dali dohromady bratři Giovanni a Francesco Boccuzziovi, kteří se po rozpadu své původní kapely Della Venis přestěhovali do Říma s cílem najít nové spoluhráče, inšpiraci a hudební směr, kterým by se mohli nadále ubírat. Po Věčném městě tenkrát běhalo muzikantů jak máku a sestavu tak brzy doplnili Alessio Alba (kytara), Maurizio Cobianchi (buben) a Renato Baldassarri (sólovej zpěv). Kapela byla na světě a zbývalo najít chlebodárce, kterým se nestal nikdo menší, než nadnárodní koncern RCA. Podpora velké firmy skupině pomohla k dobře placené práci pro několik hvězd italské pop music, účasti v muzikálu Jacopone a nakonec i k prvnímu (a zároveň i poslednímu) albu.

Placka Diario di viaggio della Festa Mobile (Cestovní deník pojízdné veselice) vyšla v roce 1973 a je typickým produktem své doby, ovšem s výraznými markanty v podobě jedovatých kytarových sól a poněkud urputných bicích. Ono se mi to jako ne-muzikantovi blbě vysvětluje, ale bubeník hraje sice rychle, ovšem tak nějak furt stejně a tak to zní, jako po železničních pražcích poskakující utrženej vagón.

Pět skladeb je spojeno koncepčním fantasy příběhem a jako první je tady krapet roztřesená La corte di Hon. Její rytmus drkotá, jak pořádně rozvrzanej žebřiňák, nechybí ždibec disharmonie a vysvobozením je tak až teprve následující Canto. Pěkná, melodická, s čistě jazzovým sólem na elektrické piáno. Z víceméně podobného soudku je i písnička Aristea a vůbec nejlepším kouskem na desce je pro mě čtvrtá Ljalja. Její povznášející melodie je nádherná a prostor se najde nejen pro mohutnou symfonickou vestavbu, ale i pořádnej instrumentální výplach. Pěkným vyvrcholením alba je ambiciózní a jaksepatří členitá Ritorno, s výživnou jazzrockovou vsuvkou v závěrečné třetině skladby.

Ani přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu se albu nevedlo tak, jak by si skupina představovala a tak se nakonec rozpadla. Bráchové Boccuzziovi sestavili jazzrockovou úderku Il Baricentro a především její první placka - Sconcerto - se stala ikonou žánru...

Původní vinylové album je vzácné a přiměřeně drahé, ale na trhu je aj pár jeho reedic. Ta poslední z roku 2008. Cédéčka jsou o něco běžnější a dostupná budou především vydání z let 2008 a 2011. Já mám to první, které je v klasické plastové krabce a s čtyřstránkovým bookletem. Ten je poměrně skoupej na informace a neobsahuje ani jména členů Festa Mobile, ovšem takhle nějak vypadal i originální obal a identitu zúčastněnejch hudebníků se podařilo objasnit až po letech.

Cedlo Diario di viaggio della Festa Mobile mám doma už pěknejch pár let a z regálu jsem ho vytáhnul jen kvůli recenzi. Ušima jsem ho prohnal třikrát za sebou a až na úvodní La corte di Hon mu vlastně nemám co vytknout. Možná by to chtělo jen trochu víc opravdu strhujících míst a tedy důvodů, proč se k němu vracet častěji, než tomu bylo doposud. Tři a půl hvězdy dát nemůžu, tak tedy čtyři. Byť krapet odřené a omrněné...

» ostatní recenze alba Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile
» popis a diskografie skupiny Festa Mobile

Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group] (2001)

jirka 7200 | 4 stars | 04.11.2019

Čas od času se snažím seznámit s alby Michaela Schenkera. Tomuto hudebnímu šílenci se nevěnuju soustavně, potom je největší problém se vždy alespoň trochu zorientovat a zasadit jeho nahrávky do kontextu doby a jeho dalších tehdy souvisejících aktivit.

Hodnocené album s podivným názvem Be Aware of Scorpions (2001) vyšlo časově orámováno deskami UFO, Covenant (2000) a Sharks (2002) na kterých se Michael tehdy s rozporuplnými výsledky podílel. V roce 2000 rovněž vydal instrumentální album pod hlavičkou Odds Trio (2000) na které si všechny nástroje nahrál sám. Krom toho koncertoval s Uli Rothem, se kterým natočil live DVD „Legends of Rock: Live at Castle Donington 2001“ (2002). Ve stejném období stačil vydat i další instrumentální počin s názvem MS 2000: Dreams and Expressions.

To je naprosto bláznivé tempo, ale co naplat. Seznamte se s novými členy týmu : do té doby méně známým zpěvákem Chrisem Loganem a basákem Revem Jonesem, který zatím působil v různých spolcích, např. Forte a naopak věhlasného bicmenem Jeffem Martinem (ex Badlands, Paul Gilbert). Produkci si vzal na starost Ralph Patlan, který v té době se Schenkerem úzce spolupracoval (UFO,The Plot,MSG) . Za dobře odvedenou práci se na desce zvěčnil i jako muzikant , nahrál basu ve dvou písních.

Tuto desku jsem měl uložen na hardisku v autě a pokud nebylo po ruce žádné jiné CD, přišlo na řadu. K jeho plnému vstřebání jsem potřeboval několik desítek poslechů. Z počátku mi připadalo poněkud orientované na US trh, který má zvýšené požadavky na melodiku skladeb. Až po delší době jsem připustil, že je na albu mnoho povedeného hard and heavy materiálu, který se nijak nepodbízí, tak jak tomu bylo za období McAuleyho v osmdesátkách.

V prvních třech řádně heavy skladbách s hard rockovým spodkem jasně rozpoznáte invenční kytaru hlavní persony souboru, který svými nápaditymi riffy a sóly oblažuje posluchačovo ucho. Poněkud více „radio orientovná“ je následující Because I Can. Jedna z nejlepších věcí – ve středním ospalém tempu How Will You Get Back navazuje. Kvalitu udržuje i členitá a skoro až progresivně hard rocková Blinded by Technology s výbornou akustickou kytarou. Schválně si poslechněte kolikrát se změní atmosféra na ploše pěti minut. Začíná jako ploužák, po chvíli skladba přiostřuje a stoupá napětí. Poté skladba přidá několikrát na obrátkách, Michael vloží i několik sól mimo rytmickou strukturu a dravé pasáže se opakují, aby skladba v akustickém duchu zkončila.

Na závěr alba jso umístěny dvě písně, co mě moc nepotěšily – až alternativně metalová Reflection of your Heart a utahaná Roll It Over. Závěr ve formě členité Eyes of A Child s dětským sborem v závěru naopak potěšil..

Shrnuto : Kdo sleduje poctivě a zná důvěrně veškerou tvorbu tohoto šíleného Němčoura (neznám nikoho takového), může namítnout, že některé náměty jsou mu povědomé, ale porovnávání u umělců, co natočí několik desítek alb, se člověk nevyhne. U desek M.S.G. je důležité, jaká parta muzikantů se sejde a jak posluchači sedne zpěvák. Mě osobně Chris Logan na této desce velmi mile překvapil, rovněž písně jsou kompozičně náročnější a Michaelova hra o trochu invenčnější, něž na předchozích albech. Musím také vyzdvihnout Jeffa Martina, který tu podal obdivuhodný výkon – tak nápadité bubenické party jsem u MSG dlouho neslyšel. Za mě příjemné staromilské hard and heavy šenkerovského střihu, na kterém si Michael na rozdíl obou desek s UFO té doby dal skladatelsky mnohem více záležet..

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Foreigner - Double Vision

Foreigner / Double Vision (1978)

horyna | 4 stars | 03.11.2019

Píše se rok 1978 a američtí, v té době ještě "holobrádci" vznikající pompézní větve melodického zámořského A.O.R. Foreigner, vydávají druhé album. Značně posíleni úspěchem svého rok starého debutu přicházejí s podobným modelem a ještě dotaženější sbírkou melodicky vybroušených písní. Dvojka se stane ještě úspěšnější a jen v USA pokrade 7 násobnou platinu. Seatava drží pohormaě a kapela se zatím zevnitř nedrolí. Muziku znovu skládá kytarový matador ze Spooky Tooth a vedoucí družiny Mick Jones. Ten si dokonce dvakrát střihne hlavní slovo a zazpívá celé skladby sólově. Druhým titánem ač malinkatého vzůstu je zpěvák Lou Gramm. I on je znovu jasně poznatelný a ve vokálních akrobaciích nedostižný.

Desku vyprovodí trojice singlů, jmenovitě úvodní (odrhovačka) Hot Blooded, skvostná, dramaticky vystavěná hitovka s velkým H Blue Morning, Blue Day a nejznámější titulka Double Vision, s něžným refrénem a naroubovanými dechy.

Silnou zbraní kapely byly vždy balady. Ty zde zastupují snová You're All I Am, Jonesem nezvykle podaná Back Where You Belong a zřejmě nejlepší, opět Jonesovka I Have Waited So Long, kterou provází duch Beatles a zvláštně zadumaná atmosféra. V závěru pak Grammův pomník Spellbinder.

Další kategorii zabírají klasické rockové kusy ve středním tempu s důrazem na refrén i precizní kytarovou techniku. Love Has Taken Its Toll a Lonely Children.

Málem bych zapomněl, ještě je tu pozoruhodná, dokonale vygradovaná instrumentálka Tramontane.

Konec sedmdesátek podobným kapelám značně přeje. Vznikají rovněž Journey a Toto, které sláva hýčká jak jen může. Foreigner vstupují do ringu každým rokem a odnášení si dostatek vavřínů, daří se jim a dařit se jim bude ještě daleko lépe. Ale o tom až jindy. 4,5*



» ostatní recenze alba Foreigner - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Di Meola, Al - All Your Life

Di Meola, Al / All Your Life (2013)

stargazer | 3 stars | 03.11.2019

Někde jsem psal, že si musím pořídit okamžitě novinky od Al Di Meoly a Steva Vaie. Co se týče alba All Your Life, koupil jsem ho hned po vydání.
Přišel malý šok. Písně The Beatles a vybrnkávat pouze na kytaru??? No nevím. The Beatles jsem nikdy neposlouchal(znám jen ty největší hity) a Alovy práce pouze akusticky, bez další produkce mě strašně nudí. Tato deska je ryze akustická, Al na sebe vrství kytary, na natáčení desky použil šest různých modelů. Co se týče techniky a stylu hry, ani tady se nezapře jeho genialita a poctivá práce. V písni Eleonor Rigby si AL vypůjčil smyčce od Beatles a na konci songu je mírně upravil oproti originálu, protože přetáhl čas zmíněné písně. Nevěděl bych to, kdyby jsem dnes neposlouchal jednotlivé tracky, napřed Beatles a hned potom Ala, pro srovnání. Hudba je doplněna jemnými perkusemi a rytmy od Hermana Romero.

Původně jsem se chtěl na recku týhle desky vys..., ale jak jsem to začal porovnávat s Brouky, vše je jinak, jinak to slyším. Ten, kdo miluje hudbu The Beatles a ještě ke všemu Di Meolovu virtuozitu, musí chrochtat blahem. Mě se tato kombinace netýká , proto dávám tři hvězdy. Je to dobré album. Ale neslyšet to s těmi Beatles, tak bych to ani nehodnotil.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - All Your Life
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Cantrell, Jerry - Boggy Depot

Cantrell, Jerry / Boggy Depot (1998)

EasyRocker | 5 stars | 02.11.2019

Hory severozápadu, někde u Seattlu, doznívá další bouřka. Nikdo nehne brvou - stejně časté jako donést hot doga od otlučené pumpy. Před léty tahle nevlídná šeď dala vzniknout mohutné sonické bouři, která objela kontinenty jako tsunami. Pas, vládne apatie. Mysli rozvrácené kocovinou z úspěchu, depresemi, drogami a rozpady vztahů. Na chodníku zbytky stříkaček, kapslí, flašek.

Band zkušených matadorů začne houpavou nářezovkou Dickeye. Důkaz skladatelského citu s rozostřenými sóly, vše se smíchem demoliční jednotky. Tohle a žádné kompromisy! Cut You In na třech minutách ukáže Jerryho komplexnost - akustický úvod versus riffové a basové orgie - kop rovnou do zubů. Kontrast, ze kterého byl grunge vystavěn. Vzdušný, nezvykle vlídný hlas a klouzavé struny - dokonalý melancholický elixír My Song předvede Jerryho dokonale i v jemnějších křivkách. Settling Down ukazuje mistrovo zaujetí jižanským rockem, blues, a lehce sáhne i do folku a jazzu. Parádní ´lávové´ sólo a basové absolutorium Norwooda Fishera. Precizní a barvité sólo nám servíruje i v úvodu Breaks My Back. Neveselá, líně se vlekoucí mantra o zmařených vztazích. Co na sedmi minutách Cantrell dokáže využít nálad, nápadů nebo zvuků - nejvyšší respekt. Jesus Hands ukazuje, proč byl v Alence nenahraditelný. Lidsky i hudebně tvořil s Laynem dokonale se doplňující duo. Opět neúprosné metalické k.o. s typickými mezihrami. A v nejlepší tradici vám naloží na holou i Devil By His Side, vystavěná opačně; mírný start střídá nástrojová apokalypsa s apaticky odevzdanými vokály. Keep the Light On? Zcela moci toho cvoka s kytarou. Bez rozpaků tu obcuje zrezavělé blues s melancholickým duetem hlasu a kytar. Působivou pomalou věcí je Satisfy, opět lehce ovlivněna jihem, blues a folkem. Z jemna rovnou do propasti. Co vyčaroval akusticky v Hurt a Long Time, se zdráhá rozum akceptovat. Šest minut nebezpečně blízko dokonalosti, můj vůbec nejoblíbenější Jerryho ploužák. Tisíce by si za tohle utrhaly ruce. A po klidném začátku se Between rovněž rozhoupe v neústupném cantellovském duchu. Jeden hit za druhým - jen zíráte. Nejdelší a závěrečná Cold Piece je experimentální laboratoří. Volnější rozjezd, rohy Angela Moora a líné sabbatovské riffy. A jako královskou odměnu zapojuje mistr ocelové bubny, klavinet, varhany, programování a nekonečné výtrysky sól. Potemnělá suita jako trhová taškařice, kde se všechno pomátlo, a přec dokonale zapadá. Něco podobného už nikdy nestvořil, a odhazuji širák v dál.

Mr. Cantrell vše přežil - i když o fous. Stal se pánem svého osudu. Frustrace z nečinnosti Alenky přinesla kýžený autorský svěží vítr i následné turné, jištěné skvělými jmény. Hledal-li by Page nebo Iommi v 90kách alter ego, jedině jeho. Kadence riffů od A po Z, cit pro balady, folk, blues, metal - nedostižné.

» ostatní recenze alba Cantrell, Jerry - Boggy Depot
» popis a diskografie skupiny Cantrell, Jerry

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 02.11.2019

Album Demons And Wizards britské skupiny Uriah Heep považuji za skutečnou rockovou klasiku, kterou nelze odmítnout. Už dobrých 5 let patřím mezi ty lidi, kteří prohlašují, že Demons And Wizards je nejlepší a nejuznávanější album této kapely. Album jsem poznal právě v době, kdy jsem se sám se sebou hádal, které album od hard rockových velmocí (Deep Purple, Black Sabbath, Led Zeppelin) je absolutně nejlepší v dané oblasti. Měl jsem v kurzu Machine Head, Paranoid a Four Symbols, a nemohl jsem si mezi nimi vybrat. Ale najednou vtrhli do dveří Uriáši s albem Demons And Wizards, a to mě mimořádně okouzlilo. Když se album krátce poté stalo i součástí mé sbírky, pouštěl jsem si ho první dva týdny pořád dokola. Bylo jasno. Demons And Wizards u mě sedí na hard rockovém trůnu.

V letech 1970-1971 prodělala skupina Uriah Heep několik personálních změn. V roce 1972, už v klasické sestavě, začínají natáčet ony „démony a čaroděje“. Album má smysl pro fantazii, a na mě působí uceleným dojmem, i když to není konceptuální album. Uriáši prostě v té době psali své nejvýraznější písně, a i samotný Ken Hensley potvrdil, že byli v onom roce ve skvělé formě. Album nabízí 9 výborných skladeb, netrpí stylovou jednotvárností (deska je krásným příkladem jak hard rock může koketovat s art rockem), dále album nabízí skvělé melodie, neskutečnou svěžest a energii, a cítím z něho upřímnou radost z hraní. David Byron byl fantastický zpěvák s neuvěřitelnými výškami, na úrovni třeba s Ianem Gillanem. Jenže později podlehl tomu svinstvu zvaném alkohol. Škoda ho.

U skvělých rockových vypalovaček jako Traveller In Time, Easy Livin‘ nebo All My Life platí, že v jednoduchosti je krása. Ačkoliv tomu výroku moc nevěřím, ale u těchto tří skladeb si to dokonale potvrzuji. Píseň Easy Livin‘ byla pro Uriáše docela zásadní, protože se jim díky ní podařilo proniknout i do americké hitparády. All My Life má zase neskutečnou druhou polovinu, ve které nádherné vícehlasy dokola zpívají „I Will Love You All My Life“ a do toho David Byron improvizuje a zpívá z plných plic. Tomu říkám hudební spontánnost. Potom bych chtěl mimořádně pochválit úvodní skladbu The Wizard, která se prostě neuvěřitelně vydařila. Hoši, takhle nějak si představuju klasickou zpěvnou píseň. Díky za ní.

Můžeme se také ponořit do temné atmosféry skladby Rainbow Demon, a nebo se zde nachází i nádherná a silná rocková balada Circle Of Hands, které rovněž patří má úcta. Nemám problém jí označit za hymnu kapely. Skladba Paradise má krásnou posmutnělou atmosféru, a zvolna přechází do skladby The Spell, což je přímo skvostné finále této desky. Tady se Uriáši představují v tom nejlepším světle, a já jim děkuji za ten pocit, který mi tato velkolepá, a skvěle vystavěná suita přináší.

Takže závěrem opakuji, že album Demons And Wizards patří ke skutečným klenotům rockové muziky, a já myslím, že každý chytrý rocker je na tuto desku velmi hrdý. Ukončím to plným počtem hvězdiček.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Windmill - To Be Continued...

Windmill / To Be Continued... (2010)

b.wolf | 4 stars | 02.11.2019

Díky Mr horynovi jsem opět objevil kapely, které patří mezi špičku, jak jsme kdysi říkali, art rocku-Windmill a Gazpacho. Dnes jsem, maje konečně volno, nasadil debutní desku této norské skupiny a jsem skutečně rád za pořízení. Od úvodní instrumentálky Cinnamon parádní prog, zvláště předlouhá A Day In A Hero's Life. Nevím, jak to ti Seveřani dělají, ale pokud chci kvalitní hudbu, nikdy nezklamou a je jedno, jestli narazím na metal, glam nebo prog rock ...
S pořízením dalším dvou děl rozhodně nebudu váhat; hodnocení: velice, velice silné 4/5

» ostatní recenze alba Windmill - To Be Continued...
» popis a diskografie skupiny Windmill

Anubis - The Second Hand

Anubis / The Second Hand (2017)

horyna | 5 stars | 31.10.2019

Každopádne jednou vecou som si istý - ak si niekoho hudba ANUBIS podmaní, stane sa jej celoživotným fanúšikom. Za tým si stojím a myslím, že tu na Progboarde nie som sám -)
Tak přesně tuto větu zde začátkem října umístil kolega recenzent a progresivní nadšenec Sajgon3, pod Braňovu recenzi na desku Australanů Anubis, A Tower of Silence.

Poslední týden, pouhých pár dnů po této zprávě u mne probíhá doslova revoluce s hudbou Anubis a já musím oběma borcům nejen dát za pravdu, ale i "líbat ruce" za to, že na Progboard několikrát umístili své pojednání o těchto, už i pro mne fatálních progresivních věrozvěstech dneška.

Na Anubis jsem měl políčeno již dlouho, ale povrchní poslechy na pc zdaleka neodhalí ani ždibec krásy, a komplexní aranžérské výzdoby ukrývající se na jejich nahrávkách. Nákup cd byl spíš risk (na jistotu) o kterém jsem předpokládal, že by mohl vyjít. Ale že se mnou Anubis zacloumají takovým způsobem, jsem absolutně nečekal. Už první kompletní poslech tohoto díla (jelikož adorovaná A Tower… nebyla snadno k mání) odhalil velké ambice uvnitř nahrávky/kapely, avšak dalšími poslechy se výsledný dojem z díla zvedal o světelné roky. Takřka okamžitě jsem Anubis podlehl a po týdnu je postavil na stejný piedestal, kde stojí podobné, ultra-melodické skupiny jako IQ, Mystery, norský objev Windmill, nebo kupříkladu čerstvě vzývaní Clepsydra. To nadšení z Anubis se stupňovalo až do bodu, kdy už je pro nás sběratele naprostou nutností, objednat si za "mrzký" peníz z dalekého zámoří i další dvě desky (z roku 2011 a 2014) kvalitou přinejmenším srovnatelné.

Na desce The Second Hand se nachází ta nejchutnější potrava pro prog rockera, jakou si jen mlsoun degustující kapelky výše jmenovanané může přát. Je jako krajíc čerstvě upečeného provoněného pečiva, namazaný nejkvalitnějšími extrakty pocházejícími z naší matičky přírody. Zakousnete se a vzápětí se olizujete slastí. Jsou tu tak nádherné harmonické výměny, tak složité, přesto neuvěřitelně ladné změny tempa, melodie tryskající jako horské bystřiny, úchvatné nápady střídající jeden druhý...no je toho spousta a jak se na správnou progresivní muziku sluší a patří, vše se vám poodkrývá postupně a po částech. Instrumentální složka je dech beroucí, zvuk rovněž, ale hlas zpěváka slyšícího na jméno Robert James Moulding je příběhem sám o sobě. Oplývá překrásnou barvou, znělým tónem, ladně šplhá do výšek, ale nikdy nepiští, nedusí se, netahá za uši, právě naopak, působí ladně a s grácií, poslouchám jej strašně rád.

Celá nahrávka je absolutně vyrovnaná, ale jeden kusanec přec září o malinko víc. Je jím sedmnáct minut dlouhatánský monolit Pages of Stone, ze kterého (ale věřím, že z desky kompletní) každý pro-rocker "krvácí" radostí a tetelí se blahem jako mimčo, které právě dostalo tolik vysněný a očekávaný dárek.

Kdo by čekal, že se i u protinožců může objevit další tak namakaná a geniální kapela, jakou jsou právě Anubis. Óbr poklona velkým pánům instrumentalistům a brilantním skladatelům z Anubis.
A znovu poděkování kolegům Sajgonovi a Braňovi za jejich zviditelnění a propagaci. Jsem lapen stejně jako vy pánové.




» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

EasyRocker | 5 stars | 30.10.2019

Hned na úvod Nad Sylvan přizná, že je šťastný chlapík. Posuďte - účast na Hackettově skvěle přijatém Genesis Revisited, autorský i organizační čich. Vydá trio desek s námětem mýtické Vampýrie s přispěním šlechty uměleckého rocku. Kdo by nekřepčil spokojeností?

Intro spojuje zpěvný klavír, akustiky a éterické ženské hlasy. Rázný jednoduchý riff The Quatermaster. Drsné symfonické partie a sampling - i ty obstaral Sylvan osobně. Dosud málo probádané, ovšem řádně žhavé mistrovo teritorium. Z dálav doléhá jakýsi dutý spletenec hlasů. Banksovsky barvité keyboardy - je tu sedmiminutový mrazivý nápřah When The Music Dies. Vokální orgie jsou vypuštěny zpod kontroly, stejně démonický veterán za bubny Nick D´Virgilio. Křehké ambientní doznívání je po náporu na emoce více než působivé. The White Crown - ataky kláves, samplů a převrácených rytmů připomenou drsnější kousky z raných Hackettových desek. Hlas vypráví, ale i šmirgluje. Pro odolné, jinak jdete rovnou do škarpy. What Have You Done - tuhle skladbu dodala zčásti Jade Ell. Ledově klouzající klavírní entrée s hlasy, jejichž tlak neznatelně roste. To, co po půli předvádí Steve Hackett a Guthrie Govan - nepopsatelné. Propojená sóla; zlomky, nelidsky vtělené do zběsilé tónové erupce. Crime Of Passion (Vampirate´s Anthem) je houpavá rocková skladba, opět s vynikající symbiózou několika hlasů a rozparáděnou rytmikou. Deska byla druhá v pořadí věnovaná obskurní Vampýrii - chybět tedy nemůže. A French Kiss In an Italian Cafe má poklidnou, meditativní náladu. Pestrou zvukovou paletu ušil na míru tandem Sylvan/ Wollbeck, aranžérská pestrost (včetně vodního telefonu) je další silnou stránkou alba. Titulka o dvou chodech se natáhla skoro na dvacet minut. Silné trio elitních ženských hrdel. Kytary a programování nesou neklid a při saxových výbojích Sheony Urquhart máte pocit, že na všechny dolehl amok. Prvý díl doznívá za silného spojení kláves, orchestru a hlasů... Druhá část Black Sheep nesou vrstvené klávesové fábory a životodárný mistrův zpěv. Cyklická deklamace o černé ovci rodiny vás krátce provede nebesy a po doznění navrací do chmurné reality...

Už po doznění je jasno dvojí: prvým hluboké ovlivnění hudbou a osobností kamaráda Steva Hacketta a starou tvorbou jeho někdejší mýtické kapely. A druhým snaha najít vlastní hudební tvář. Malebně očistná hodinová krása tak přemosťuje důstojný odkaz minulosti a nebojácný pohled do zítřka náročné hudby, opentlený výjimečným talentem. Prog it Down! Jen pro vyvolené.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Scorpions - Unbreakable

Scorpions / Unbreakable (2004)

horyna | 4 stars | 30.10.2019

Etapu po desce Crazy World, neboli komerčním vrcholu kapely, nemá řada fandů Scorpions už dvakrát v oblibě. Dle mého kluci nevěděli kudy kam, střídali silná alba s mizenými, vydávali blbosti (Unpluged, živák s orchestrem) a vrcholem všeho bylo moderně znějící album Eye II Eye-tolik od běžné podukce kapely lišící se, jež jejich fanoušci zavrhli totálně. Po této anomálii, s níž si úspěch ruce nepodal ni náhodou, byl příští návrat do studia s materiálem jasně kormidlujícím zpátky ke známým břehům Scorpions jasnou, jedinou a zcela logickou volbou. Deska vyšla po pěti letech a k baskytaře si stoupnul nový muž slyšící na jméno Pawel Maciwoda.

Kapela vsadila vše na jednu kartu a tou byl návrat o 180° tam, kde se vždy cítili kluci nejsylnější. Mohutné a jasně zapamatovatelné vyhrávky, silné nosné melodie, pompézní sbory, tvdost a syrovost, tempa těžká jako kobyla čekající paterčata a také masivní a jasně definovatelný moderní zvukovod Erwina Muspera. To vše nahrávka pojmenovaná Unbreakable - tedy nezlomný, nerozbitný - dostala.

Úvodní bomba New Generation je úchvatná. Muskulaturní zvuková stěna vás pohltí od prvních sekund. Mohutný riff, něžné akustiky, předoucí basa a v čele stojí Meine. Deklamuje, recituje, prská i něžně hladí, mohutné nájezdy kytar v refrénu jsou ukázkové. Fantasie. Přesně tohle si fans přáli. Následující Love 'Em Or Leave 'Em je klasická melodická věc alá Scorpions plná slušných vyhrávek. Třetí Deep And Dark zase pro změnu temně riffuje. Pořádně těžká je čtyřka Borderline. Meineho hlas zkresluje efekt, Kottak buší jako kovář do kovadliny a skladba zní zároveň tradičně i moderně. Po standardní speedovce Blood Too Hot přijde první balad Maybe I Maybe You. Osobně mám radši následující živější Someday Is Now plnou pěkných vyhrávek, i pohodovku My City My Town. Následuje další baladice - Through My Eyes, o dost povedenější než Maybe. Výzdobu si vzali na starosti působivé akustiky a Meine artikuluje přesně dle potřeb písně. Refrén je rázný, zapamatovatelný a naléhavý. Can You Feel It nic nepokazí, rovněž This Time a na závěr poslední balada, procítěná She Said znovu potvrzuje, že pomalé písně jsou nejsilnější zbraní kapely.

4*


» ostatní recenze alba Scorpions - Unbreakable
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2019

Když se Clepsydra zakousne, tak jen tak nepustí. To tvrdí mnozí fanoušci této kapely z různých koutů světa, rovněž tak někteří členové fóra Progboardu. I já po recenzi na jejich žhavou novinku The Gap neodolal a vrátil jsem se k předchozím deskám tohoto souboru. Z nich mne nejvíce upoutalo CD Alone, které bylo vydáno před dlouhými a dlouhými lety – až v roce 2001.

V kapele před nahráváním tohoto alba došlo jen ke kosmetické úpravě v sestavě - dlouholetý baskytarista Andy Thommen přenechal svůj post Nicole De Vitovi. V roce 2000 byl připraven repertoár, který byl následujícího roku v letních měsících natočen.

Toto album mě zaujalo z několika důvodů. Clepsydra zde dopilovala svůj pohled na muziku, ve které čerpá z osvědčeného zdroje Marillion, IQ a špetky nálad Rush, ovšem s přimícháním vlastních postupů. Skupina ve většině případů vytvořila kostru písně s několika přechody, Philip Hubert přidal majestátní a hutné klávesové party. Kytarista Marc Cerulli, který má neobyčejný cit pro tvorbu melodických sól ve vhodný okamžik mezi sloky vložil překrásná a vyšperkovaná sóla, někdy jen ornament, jindy popustil svou fantazii a vtělil ji do krásně zahraných tónů. Štafetu s otextováním převzal od Andyho tentokrát zpěvák Aluisio Maggini, které své vize vtělil do dlouhých a mnohovýznamných souvětí a zapracoval jednotlivé příběhy do koncepční podoby o smyslu lidského bytí. Až na několik několik pokusů v refrénech se na nějaké verše moc nehrálo, šlo spíše o poezii. Aluisoio texty dokázal podat neotřelým způsobem, kde pracoval s různou dynamikou napsaných slov, opepřenou svým melodickým italským přízvukem, že nebýt bookletu, často se mi v mysli zjevovaly úplně jiná slova :-). Se svým hlasem v nahrávkách hodně čaroval – často ztišil hlas až do šepotu, někdy jen tak melodicky vyprávěl, jindy nechal své hlasivky rozeznít naplno. Díky svobodné práce s textem se rozvolnila i struktura skladeb, které se staly v konečné podobě komplikovanější a právě tu je klíč k jedinečnosti tohoto alba.

A abych také já trochu rozčeřil vody ohledně přirovnávání zpěváka k nějakým známějším umělcům, tak mě v kombinaci s klávesy a akustickou kytarou náznakem(!) připomněl Gedyho Lee z Rush.

Tento výše popsaný způsob skládání je aplikován na všechny písně, takže je celkem jasné, že výsledek je velmi soudržný a jakoby sevřený útvar. Hudba na albu v podstatě bez mezer plyne, takže jsem se častokrát vzpamatoval, až oněch 62 minut uběhlo, což se mi stalo nesčetněkrát. To je důkazem kvality. Ani jedna skladba nevyčnívá, není tu také žádná instrumentálka do počtu, jako tomu je na posledním albu.

Shrnuto : ač všeobecně méně známá kapela ze Švýcar, bez vydávající firmy a jen vlastním nákladem v roce 2001 dokázala v tomto období natočit a vydat jednu ze stěžejních nahrávek melodické neo progresivní scény. Porovnejte schválně s v tomto roku vydanými alby. Staří pardálové Yes a Marillion nepředložili žádný zázrak, Pallas, Shadow Gallery, Seven Reizh, Jadis – za mě je Clepsydra jasným vítězem!

Deska Alone je rovněž po zvukové stránce jejich nejlepším albem (pominu li částečně umělé samply bicích, hlavně činelů). Novinka The Gap ani starší alba této kvality nedosahují. Rovněž kytarista Marc Cerulli byl pro kapelu zásadním kytaristou a podobně talentovaného a invenčního hráče podobného typu skupina nenalezla. Za mě plný počet bodů.


» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Spirogyra - St. Radigunds

Spirogyra / St. Radigunds (1971)

horyna | 5 stars | 29.10.2019

St. Radigunds je dalším z utajených pokladů sedmdesátých let pocházející z britského soustroví.

Miluju, když se ve staré muzice spolu propojují mužské a ženské hlasy. Vokál Martina Cockerhama je jak kdysi trefně poznamenal jeden kolega správně dryáčnicky pošetilý a jeho protiklad v osobě Barbary Gaskin zase teskně něžný. Jejich společné „souboje“ jsou kořením této nahrávky. A pokud se do obsazení kapely dostanou navíc i housle, tu v rukou Juliana Cusacka, musí být o netradiční hudební zážitek postaráno.

Spirogyra v sobě mají něco málo z kolegů Renaissance, Curved Air a v náznacích atmosféry mohu vzdáleně připomínat také Savarinovi Julian's Treatment. Ale tento výčet je pouze orientační, Žádný z těcho souborů nezní tak „potrhle“ a kontroverzně jako Spirogyra. Ti občas zabřednou až do Dylanovského folku. Krystalický zvuk desky je doslova lahůdkou. Každý nástroj má dostatek prostoru a je skvostně sejmutý. Nálada alba je velice osobitá. Občas vás přehoupne do středověku, kde se motají Steeleye Span, občas do anglie šedesátých let-pár písňových fragmentů po vzoru Beatles, a někdy je to požitkářskářské divadelní představení plné masek pierotů, klaunů a všelijakých pokřivených existencí živořících mimo náši dobu i svět.

Spousta skladeb na albu v sobě nese určitý obskurně dekadentní nádech, o který se stará tu Cockerhamův vokál např. v první The Future Won´t Be Long, tu bláznivý houslový doprovod jako v druhé Island, ale někdy i vypjaté stavy Barbary Gaskin při interpretaci písně Magical Mary. Folkovou epizodou je kupříkladu klidná dvojice Captain's Log a At Home In The World.
Za topkou desky volím dvojici po sobě jdoucích čísel Cogwheels Crutches And Cyanide a Time Will Tell s nedostižnou Barbarou.

Z této desky vychází zvláštní druh magie. Její podčásti se rozdělují a zase spojují v jejím zvukovém koloritu, houslovém oparu i hlasech Martina a Barbary. Taková krása a autnticita se už dlouhé roky nikde nerodí. A možná je to dobře, člověk si pak víc váží toho, co tu kdysi bylo, co pro nás naši předci dávno zanechali.

» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra

Alphataurus - Alphataurus

Alphataurus / Alphataurus (1973)

Snake | 5 stars | 27.10.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 101744, AMS ‎– AMS SHM04MMX /2010/

Alphataurus pocházejí z Milána a vznikli v roce 1970, ale do širšího povědomí veřejnosti se dostali až o dva roky později, a to díky své účasti na několika významných hudebních festivalech. Tam si jich všiml Vittorio De Scalzi z hvězdných New Trolls, kterej zrovna hledal neokoukané tváře pro svoje nově vzniklé vydavatelství Magma. S Alphataurus si padli do noty a jejich eponymní debut byl vůbec první položkou v katalogu firmy. V krásném, triple gatefold rozkládacím obalu - kterej namaloval Adriano Marangoni - vyšel v roce 1973 (MAGL 18001) a dnes je sběrateli vyhledávanou raritou, jejíž cena se pohybuje v částkách okolo 1500 €.

Téměř čtyřicet minut dlouhé album obsahuje pět našlapanejch skladeb ve stylu Banco del Mutuo Soccorso, Museo Rosenbach, nebo Semiramis. Je to prvotřídní a energická jízda se spoustou zvratů a o tom, že se s tím Alphataurus moc nemazali svědčí hned úvodní Peccato d'orgoglio. Vrznout nejdelší skladbu (12:22) hnedle na začátek desky se může zdát poněkud troufalé, ale žádnej strach. Vždyť je to jeden z jejích vrcholů a už od hřmění bicích v její introdukci sedím v křesle napjatej jak struna. Nálada písně je opravdu tíživá a nic moc na tom nezmění ani řada instrumentálních vsuvek. Podobně je na tom aj následující Dopo l'uragano. To už je téměř blues rock, ale se symfonickými prvky. Neveselej text popisuje pocit osamění posledního člověka na zemi a název "Po hurikánu" napovídá, že by mohlo jít o přírodní katastrofu. Ta slova se však dají vyložit všelijak a klidně by mohlo jít i o jadernou válku...

Druhým vrcholem alba je pro mě prvotřídní instrumentálka Croma. To je majestátní vznešenost a osudovost sama, která mě při každém poslechu semele totálně na šrot. Ve výborném světle se tu představuje především maestro Pietro Pellegrini a než se stačím trochu sebrat, přichází vrchol numero tre - dlouhej a naprosto božohodovej rozjezd skladby La mente vola. Vynoří se z úplného ticha, zvoní, cinká a šumí syntetickými smyčci, bicí tikaj jak kapesní hodinky a moog vrčí, přede a sténá jako nadržená kočka. Hudební orgasmus a totální blaženost v jednom. I samotná píseň je výborná a k refrénu "La mente vola, non ti conosci più..." se musím přidat aj já. Trochu falešně a s mizernou výslovností, ale o to větším švuňkem. Mimochodem, Michele Bavaro zpívá výborně a bez dramatickejch (pro mnohé italské kapely charakteristickejch) manýrů a mohl by sednout i těm, kteří italské kapely až tolik nemusej. Poslední skladbou na desce je deset minut dlouhá Ombra muta. Ta se svojí stavbou (a vlastně i náladou) vrací k prvním dvěma kouskům a je víc než dobrým rozloučením s celou kolekcí.

Prakticky hned po vydání alba začali Alphataurus pracovat na jeho následovníkovi, ale pro vzájemné neshody se ještě v roce 1973 rozpadli a nedokončený materiál (jako Dietro l'uragano) spatřil světlo světa až v roce 1992 zásluhou labelu Vinyl Magic. Nová kapitola historie Alphataurus se začala psát v roce 2009. Kytarista Guido Wassermann a hráč na klávesové nástroje Pietro Pellegrini se rozhodli vrátit na scénu a dokončit ono rozpracované album z roku 1973 a když se k nim připojil i bubeník Giorgio Santandrea, byl comeback Alphataurus hotovou věcí. První oficiální vystoupení si kapela odbyla na Progvention 2010 a záznam z tohoto koncertu jí vyšel o dva roky později jako Live in Bloom. Ještě téhož roku se konečně objevila i nová studiovka Attosecondo a zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus je CD + DVD Prime Numbers z roku 2014.

Rozkládací triple gatefold vinyl replika od japonskejch Belle Antique je nádherná a teprve po jejím úplném rozevření vynikne malba od Adriana Marangoniho vně a velkoformátová fotografie kapely uvnitř obalu, na jehož vnitřní straně jsou vytištěné ještě texty písní, sestava a tracklist. Jedno z křidélek obsahuje papírovej booklet v japonštině a druhé ve fólii zabalený kotouč. Zvuk alba je excelentní a zážitek z jeho poslechu posouvá ještě o level vejš.

Mimořádná deska a ozdoba každé art rockové sbírky, tedy za pět.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Martin H | 5 stars | 26.10.2019

Ta změna byla nutná. Věčně nespokojený kytarista Blackmore, klávesový kouzelník Lord a bubenický dříč Paice už nějakou dobu cítili, že pokud má jejich skupina držet krok s tepem doby, je nutná výměna zpěváka. Volba padla na Iana Gillana známého v té době z účinkování ve skupině Episode Six. Ten s sebou ještě přitáhl baskytaristu Rogera Glovera a nová bohatýrská kapitola Deep Purple se mohla začít psát zlatým písmem.

Vlastně o nějakém psaní nemůže být řeč, protože pětice se rozhodla rovnou tesat do materiálu mnohem trvanlivějšího, než je obyčejný papír, totiž do kamene. A hned první nahrávka Black Night to potvrdila měrou vrchovatou, stala se velkým hitem a žádaným koncertním číslem. Deep Purple si ještě střihli společnou nahrávku se symfonickým orchestrem, aby se mohli vrhnout na přípravu jedné z nejdůležitějších desek v historii tvrdé rockové hudby, alba In Rock.

To vznikalo od října 1969 do dubna 1970 a poprvé se obal s tvářemi pěti hudebníků vytesanými do skály objevil na pultech britských obchodů v červnu téhož roku. A hudba, jež se linula z drážek desky, s oním obalem dokonale korespondovala. Hned úvodní smršť Speed King je neskutečným zvukovým blitzkriegem, útokem na sluch nepřipraveného posluchače, který nemá ani čas se pořádně vzpamatovat, takový je to nářez. Ano, věřím tomu, že pánové při nahrávání celého materiálu měli na všech přístrojích volume hodně doprava. Následující Bloodsucker mi svou nekompromisností připomíná zatloukání klínů do té skály vyobrazené na obalu. Buch, buch, buch a pomalu začínám mít dojem, že mám mozek napadrť. Ještě že nás čeká veleskladba Child In Time, při níž si snad mé sluchovody odpočinou. Jenomže to, co hudebníci rozpoutají v prostřední části skladby, to je i nad mé chápání. Blackmore rozpoutá svými eruptivními sóly doslova orgasmickou bouři, kterážto se pro mě stává dokonalým spojením agrese a nadpozemské krásy.


Flight Of The Rat také nepřináší úlevu. Tento kvapík se žene vpřed jako horská bystřina při jarním tání. Tato bystřina se však při sóle Jona Lorda a následně Ritchieho Blackmora stává regulérní povodní, aby se v závěru skladby vody vrátily zpět do svého koryta. Zatloukání klínů tu už jednou bylo a díky skladbě Into The Fire je tu opět. Jakmile Gillan zaječí titulní slogan, tak mi málem vstávají vlasy hrůzou na hlavě, taková je to síla.

U předposledního kousku Living Wreck mám pocit, jako by si hudebníci řekli, že je posluchače potřeba nechat trošku vydechnout, aby nabral síly před závěrečnými zvukovými orgiemi. Ty přicházejí v podobě skladby Hard Lovin' Man. Smrští jsme začali a smrští také končíme. Nekompromisní nářez, v němž Lordovy varhany dostávají ohromný prostor, aby se vzápětí vystřídaly s neméně ďábelskou kytarou, ve mně vyvolává představu soundtracku pro šílené 20. století.

To album jsem musel slyšet a je dobře, že to bylo v době, kdy tato hudba má tu sílu útočit na podvědomí mladého posluchače v tom nejkladnějším slova smyslu. Možná mám radši následující Fireball pro jeho větší pestrost, ale to nic neznamená. Deska In Rock je v mých uších tím nejlepším, co Deep Purple vytvořili.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Budgie - Bandolier

Budgie / Bandolier (1975)

horyna | 5 stars | 26.10.2019

Pevně věřím tomu, že posluchač začínající s průzkumem tvorby tvrdě rockové,snad až metalové party Budgie v posledních letech, zcela logicky při nákupu některého jejich díla sáhne po cenově vstřícném a gurmánsky vytvořeném kompletu tří cd, obsahující jejich nejslavnější nahrávky z let 73-75. Alespoň já to tak nedávno udělal a nad pořízeným boxem si dodnes spokojeností chrochtám.

Jednotlivá cd jsem poslouchal postupně, jak byla kdysi kapelou vydávána a každé si užil od prvních okamžiků, od prvního poslechu. S kdysi pro mne tak nepříjemně vysokým vokálem Burke Shelleyho dnes nemám sebemenší problém a hudbu andulky beru jako tu nejvíce opravdovou.

Budgie si na nic nehrají, jejich výkon je srdečný a hravě uvěřitelný. Přitom nezní obyčejně ani jednoduše. Akustická poloha u na španělky vybrnkávaných balad, jimiž svůj repertoár pravidelně provětrávají, mě odkazuje ke kolegům Wishbone Ash. Ti sic na svém aparátu vypínají elektřinu aby zněli akusticky a tudíž je charakter skladeb malinko odlišný, ale i tak. Jinak hudba Budgie to je syrovost až do morku kosti.

Že Budgie brilantní výkop napsat dokážou, nás přesvědčí píseň Breaking All The House Rules. Rockovica jak se patří. Dvojka Slipaway patří mezi jejich klenoty. Kluci dokázali složit spousty krásných a procítěných písní, tahle patří mezi vůbec nejlepší. Chytře poskládané akordy poukazují jak na sofistikovaný skladatelský přístup, tak na chuť proložit píseň velkou dávkou sentimentu a osobitého charisma. Tony přehrává několik dojemných sól, čímž dokáže posluchačovi emoce patřičně vyšroubovat. Who Do You Want For Your Love zní na poměry comba dost netypicky. Obsahuje funky rytmus a jakýsi soulový groove zrcadlící se v hlasu Burke Shelleyho. Další perla. Ani I Can't See My Feelings není nijak zvlášť temná. Hodně prostoru si uzmou španělky a zvláštně kostrbatý rytmus. Na rockové platformě, ovšem s popovým refrénem se nese pátá I Ain't No Mountain. A následuje už závěr a s ním mohutná hymna Napoleon Bona Part One & Two.

Deska má parádní zvuk, obal a hlavně, hlavně geniální hudební obsah. Za pět!

» ostatní recenze alba Budgie - Bandolier
» popis a diskografie skupiny Budgie

Clepsydra - The Gap

Clepsydra / The Gap (2019)

horyna | 5 stars | 26.10.2019

Pokud bych měl vybrat jedno jediné synonymum, které by dokázalo co možná nejpřesněji vyjádřit pocity, jež se v člověku při poslechu hudby a zvuku švýcarských Clepsydra rozhostí, jistě mi alespoň část jejich příznivců dá za pravdu, že tím správným pojmem je slovo pozitivní. Ať si totiž pustíte jakoukoliv z jejich nahrávek, dvacet let starou, nebo tu letošní, pokaždé, už po pár minutách dojdete ke stejnému závěru. Poslech jejich písní stává se očistnou lázní, s výrazným katarzním účinkem na vaše nitro, na vaše smyslové podvědomí.

Když tu před nějakým časem proběhla zpráva, že by snad kapela po tak strašně dlouhé době hibernace mohla znovu studiově zase společně něco ukuchtit, příliš optimismu jsem do této informace nedával. O to markantnější je překvapení, že se tak skutečně stalo a ani to netrvalo další dekádu. Co je ovšem nejdůležitější, že si kapela dokázala udržet vysoký kompoziční potenciál a i přes výměnu na kytarovém postu absolutně neztratila nic ze svých dřívějších výrazových hodnot. Novou deskou The Gap navazuje přesně v místech, ve kterých před sedmnácti lety u alba Alone skončila. A jelikož u starších Clepsydra byl nedílnou součástí s repertoárem rovněž spjatý také zvuk jednotlivých nástrojů jakož i celku vytvářející ono líbezné a pozitivně přívětivé aroma, je dnes o to příjemnější, že i tento atribut -jakási známka jedinečnosti, zůstal zachován.

Začátek alba je malinko netypický. Na poměry souboru zní hodně aktuálně a tvrdě. V první chvíli máte pocit, že za mikrofonem nestojí poznávací persona, zpěvák Aluisio Maggini, ale Klaus Maine od Scorpions. Po pár taktech ovšem Aluisio zamíří nazpět do své letité polohy, ostrá kytara výrazně ubere, do popředí se protlačí libozvučné klávesové modulace Phila Huberta a akustické sekce začínají předjímat ty elektrické. Všechny časově obsáhlé skladby jsou dotaženy k naprosté dokonalosti a každý okamžitě pozná, jak je nový materiál vypilovaný k dokonalosti. Je v něm obsaženo vše, co kdysi etablovalo kapelu Clepsydra do čela žánru a určilo jejich pozici v devadesátkovém prog rocku. Úchvatné nasazení a muzikantské výkony, úžasné harmonické výměny mezi kytarou a klávesami, dech beroucí mystika a duchovní rozměr, přesněji řečeno až klid, které jednotlivé písně ze sebe vyzařují, jakož i abstraktní charisma plynoucí z Aluisiova hrdla.

Podobných souborů jako jsou Clepsydra, které v dnešním hudebním světě plném přetvářky a laciné honby za rychlým ziskem upřednostňují kvalitu, a veškeré své snahy upínají k potěše fanouškova ucha ať koncertně, či precizní prací ve studiu (fantastický zvuk nahrávky, maximální vymazleností se strukturalizací doložených písní), si zaslouží o to větší uznání a pozornost. A nejen proto potřebují reklamu alespoň formou podobné recenze. O to více mne překvapují a mrzí kroky některých zdejších redaktorů, jež na žádost jiného mohou recenzi odstranit/přesunoutz mezi reakce. To se tu neděje poprvé a i když je to dotyčnému autorovi možná jedno, jistou práci na psaní jistě vynaložil a podpora albového subjektu se naráz ocitne kdesi pod čarou. Myslím si, že i když je recenze pojatá skromněji a například z časových důvodů působí stroze, je to pořád jistý názor (v případě Sajgona) oddaného fanouška, který by neměl být brán za marginální.


Tato brilantní nová deska švýcarských Clepsydra, se jistě bude umísťovat mezi nejužší špičkou v progové oblasti pro letošní rok. Výše popsané klady hovoří jasně a duo More Grains of Sand a Fears se už začíná otřásat v základech.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Genesis - Nursery Cryme

Genesis / Nursery Cryme (1971)

Kritik Vláďa | 5 stars | 23.10.2019

Nursery Cryme – to je moje další hudební láska, do které jsem se ovšem zamiloval hned na první poslech. Album patří do mé subjektivní TOP 10, a je to opravdový hudební majstrštyk, který už nebude jen tak překonán. Nechci přehánět, ale je to tak. Další, jedno z nejvýznamnějších hudebních děl. Alespoň pro mě. Album mám ve své sbírce vystavené úplně vepředu, protože ten obal je asi můj nejoblíbenější ze všech obalů vůbec. Ale k tomu se ještě dostanu.

Skupina Genesis v roce 1971 už měla za sebou zásadní personální změnu. Bubeník John Mayhew byl nahrazen skvělým Philem Collinsem, a kytaristu Anthonyho Phillipse nahradil můj kytarový hrdina Steve Hackett. A tak v této sestavě, v létě onoho roku 1971, se Genesis vydali na chalupu jednoho z členů, aby zde začali skládat nový materiál. Předešlé album Trespass z roku 1970 slibovalo velkolepý a nádherný nástup, který se potvrdil.

Album začíná jednou z nejlepších písní od Genesis, The Musical Box. Deset minut dlouhá suita, která střídá jemné akustické pasáže s těmi hutnějšími a rockovějšími, aby v osmé minutě mohla přejít do absolutně strhujícího finále, které s klidným svědomím můžu nazvat „hudebním orgasmem“. Po celou skladbu vlastně cítím určité napětí, něco jako klid před bouří, a najednou… bum!! Suita vypráví skvěle prapodivný příběh, zasazený do viktoriánské Anglie, o malém chlapci jménem Henry, který hraje se svou kamarádkou Cynthií kroket. Ale ona mu tou palicí odstřelí hlavu, a Henry logicky zemře. Cynthia se poté vydá do jeho pokojíčku, a tam nalezne jeho hrací skříňku. Cynthia jí otevře, a zjeví se jí onen Henry, ale v podobě starého vousatého dědka. A ono bombastické finále této skladby už myslím mluví za vše.

Po tomto grandiózním úvodu následuje kratší, strašně krásná a příjemná písnička For Absent Friends. Zde se poprvé v historii Genesis představil za mikrofonem Phil Collins. Další hudební bombou je The Return Of The Giant Hogweed plná výtečných instrumentálních a melodických nápadů. Suita pojednává o extrémně jedovaté rostlině, která se rozhodla ovládnout svět. Ale sranda je v tom, že rostlina, o které tato skladba pojednává, skutečně existuje. Je to onen bolševník velkolepý. Postrach všech botaniků.
Skladba Seven Stones je pro mě další velmi silné místo, a při pasáži „Despair That Tires The World, Brings The Old Man Laughter“ mi vždycky leze mráz po zádech.

Písničky Harold The Barrel a Harlequin jsou takovým vítaným odlehčením, z nichž Harold The Barrel má nádech komické opery a Harlequin je zase příjemná, moc pěkná věcička. A nyní je tady monumentální finále v podobě The Fountain Of Salmacis, což je další, jedna z nejlepších písní od Genesis, vyprávějící příběh o Hermafroditovi. „Fontána“ je opět plná výtečných melodických nápadů, a v polovině rozjede Steve Hackett jedno se svých nejpůsobivějších sól. Lepší, a grandióznější finále tohoto albového projektu si ani nedokážu představit. Tleskám ve stoje, a klaním se.

Onen fantastický, překrásný obal této desky vytvořil Paul Whitehead. Jsou na něm zachyceny určité motivy všech skladeb na tomto albu. Ale nejvíce je zde patrná samozřejmě The Musical Box. V popředí stojí s napřaženou kroketovou palicí ona záhadně krásná a roztomilá Cynthia Jane De Blaise-William, kolem ní jsou pohozené, ustřelené hlavy, na druhé straně nalevo dole se nachází bolševník, kousíček nad ním je starý pán ze Seven Stones, a mnoho dalších. Znovu říkám, pro mě nádherný, výrazný obal, na který se nemůžu vynadívat.

Takže abych to shrnul, Nursery Cryme – mistrovské album, též mírně divadelně koncipované, které svým způsobem můžu brát jako ucelené hudební dílo na úrovni největších klasiků. Jiná možnost než plný počet hvězdiček ani není.

(Ano, vím, že alba jako Foxtrot, Selling England By The Pound a zejména The Lamb Lies Down On Broadway jdou ve své progresivnosti ještě dál, ale můj vztah s albem Nursery Cryme je pro mě ten nejkrásnější.)

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis

Clarke, Stanley - Hideaway

Clarke, Stanley / Hideaway (1986)

stargazer | 3 stars | 23.10.2019

Album Hideaway navazuje na předcházející práce, typická osmdesátá léta. Clarke si pozval poměrně dost hostů na natáčení, ale produkci drží pevně v ruce. Nahrávka nepůsobí roztříštěně. Z deseti písní jsou pouze tři nazpívané. Když jsem Hideaway slyšel poprvé, deska se mi moc líbila. Nebyla náročná na poslech, měla zajímavé, silné melodie a přesto nepůsobila lacině. Dnes si ji pouštím v rámci odpočinku od jiných, náročnějších hudebních žánrů.
Clarkeho hra je pořád na vysoké úrovni, nejvíc to rozjel v tracku 6, ale oproti albu před, je méně výrazná. Jedna z písní na Hideaway byla nominována na cenu Grammy, ale už nevím která.

Hideaway je dokladem doby, kdy vznikla. Myslím, že na osmdesátej šestej to není vůbec špatný. Ale taky se nejedná o nějaký super produkt. Prostě jen dobrá deska, která to má u mě spočítaný za tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Hideaway
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

EasyRocker | 5 stars | 23.10.2019

Družina Garyho Chandlera je letitou jistotou druhé vlny britského neoprogu. Začali už v půli osmdesátých let a vybrousili svůj styl snad nejblíže mému vkusu, jako IQ nebo Pendragon. A Fanatic byla láska už na první dobrou.

Martin Orford hned zkraje The Great Outside sází magické klavírní tóny, propojení s Chandlerovými košatými vyhrávkami je poznávacím znakem kapely až dodnes. Razance pozitivních nosných melodií zvedá ze židle. Pořádně duní rytmika veteránů Jowitt/Christey a hudební stezku vroubí překrásná kytarová sóla. Into Temptation - omamná, rymicky našláplá hitovka. Orfordovy mezihry mají v nitru perlivé, opojné kouzlo. Garyho hrdlo opět naladí na pozitivní vlny a jeho hra v závěru kouzlí nekonečné magnetizující smyčky. Umělá rytmika startuje zhudebněné neskutečno Each & Everyday. Navšední krása se snad pro ty hrdelní erupce přímo zrodila. Šest minut sedím jen přikován, ano, trochu to vibruje dikobrazím stromem. Živelné bicí se výrazně podepsaly u I Never Noticed. Jako Andy Latimer či květinoví králové ukázka, že rockové řezivo lze spojit s nejjemnějším progresem, je-li hudební cit a odvaha. Titulní očistec je v magické moci Martina Orforda. Křišťálově čisté úhozy, samply a Chandlerovo plačící kytarové sólo. Výsledkem je království věčného ledu - rampouchy, ledová jezírka, vodopády, obři a přesypy. Yourself Alone je naléhavou skladbou s typickými melodickými oblouky tandemu Chandler/Orford. Znovu jejich dokonale vrstvené melodie, úžasný hlas a emoce se ocitají za hranou možného. U Take These Words převažuje spíš rockově instrumentální důraz. Ani v něm si ale Chandler nedal zcizit své vokální terapie. Přichází What Kind of Reason -je možné, že u každé skladby mám pořád jakoby opojnější, nasycenější pocit? Hájemství akustických kytar, překrytých podobně jako u Poláků postupně duchnami kláves. Naléhavý hlas vrhá do prostoru závažná témata -naše nelidské činy a svědomí. A že se pánové nebojí moderny, když už máme rok 2003, ukazuje finále Who Can Be Sure Of - melodická krása na moderní, rytmicky pohyblivé kostře. Bonusová The Flame is Bursting Out je metalická riffová, ale nikoli bezduchá jízda.

Deset čarokrásných hodů - jako menu králů. Jen nevěřícně chodíte od jednoho k druhému, prohlížíte, kolik dobrot můžete spořádat a jak skvěle vám sednou. Neskutečná našlapanost a minimum zakolísání. A nakonec - tohle se neboduje, ale prociťuje každým zakončením nervů, celou tělesnou schránkou. Gary a kolegové, děkuji nastokrát.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing

Ayers, Kevin / Whatevershebringswesing (1971)

luk63 | 5 stars | 23.10.2019

Mám v přehrávači album extravagantního zpěváka a muzikanta z bohaté a dodnes ceněné Canterburské líhně šedesátých let, který prošel základním stavebním prvkem tohoto hudebního vření - kapelou The Wilde Flowers, a pak byl ještě u zrodu legendárních Soft Machine. Jenže jejich stále jazzovější orientace a vedle bubeníka Roberta Wyatta také málo vokálního prostoru mu asi nebyly moc po chuti a proto se vydal na sólovou dráhu. Zde mohl uplatnit svůj talent pro křehké melodie stojící na jeho nezaměnitelném hlubokém hlase i vlastní pojetí alternativní rockové tvorby.

Album Whatevershebringswesing je v pořadí třetí Ayersovo a tvoří jistý mezník v jeho tvorbě. První dvě desky totiž vedle silných motivů ještě hojně obsahovaly prvky toho, co se rozhodl opustit v Soft Machine – hlukové pasáže, které jejich tvorbu řadily do hodně alternativních a experimentálních sfér. Na hodnocené desce se autor více zaměřil písňovou tvorbu, ale velice sotisfikovaně zaranžovanou, zasahujících do řady hudebních žánrů a protkanou nezvyklými zpestřeníčky. Později už směřoval k mainstreamu, i když se jeho součástí nikdy nestal.

Impozantní otvírák "There is Loving/Amongst Us/There is Loving" má orchestrální aranžmá (dechy a vokály) s kratičkou kakofonickou vložkou před polovinou této trojskladby. Můžeme v něm zaslechnout ozvěny např. Blood, Sweat & Tears či Atom Heart Mother. Pomalá "Margaret" působí hodně ospalým dojmem a já ji mohu (jako jedinou) klidně přeskočit, aniž bych měl pocit studu. Opětovné probuzení přichází se swingově tanečně laděnou "Oh My", ve které slyším odkaz na When I'm Sixty Four. "Song from the Bottom of a Well" je tajemné odříkávání textu na pozadí lehce rockového komba s kvílením a vrčením kytar.

Druhá strana LP začíná titulní písní. Ta je nejdelší na desce, ale jejích osm minut nikterak nenudí. Křehká pomalá melodie, skromné aranže, laskavé kytarové sólo – na všechno je dost prostoru a stejně je mi líto, když píseň odchází doztracena… "Stranger in Blue Suede Shoes" je další melodický kousek (tentokrát ve středním tempu) jaký mohli klidně vystřihnout v té době Velveti. Kevin napůl zpívá, napůl hovoří. Klávesy v jedné chvíli postupně šplhají do výše a posluchače napínají, kam až(?). Ani westernovka s houslemi "Champagne Cowboy Blues" nikam nespěchá, zato se dočkáme regulérního, i když hodně ležérního zpěvu a zajímavé vložky - ve druhé polovině písní propochoduje zprava doleva jakýsi hudebně zábavný a možná i maškarní průvod. Kdo si pustí desku před spaním, když už leží v posteli, uvítá závěrečnou "Lullabay" – no nevím, jestli to náhodou není spíš variace na Erika Satie podbarvená zurčením potůčku.

Whatevershebringswesing bylo první album od Kevina Ayerse, které se mi dostalo do ruky. I to zřejmě bude důvod, proč mě baví z jeho tvorby nejvíce. Zároveň završuje úvodní trilogii jeho desek, která byla výjimečná a (jak se později ukázalo) nepřekonatelná. Proto hodnotím maximem.

Na CD z roku 2003 jsou ještě tři bonusy.
9. Stars (Single) (3:32)
10. Don't Sing No More Sad Songs (3:46)
11. Fake Mexican Tourist Blues (4:38)
12. Stranger in Blue Suede Shoes [Early Mix *](3:19)
Mě neruší, dokonce mi ani nevadí, jak to někdy u nevhodně zařazených bonusů mívám. Zde je pouze zmíním, hodnotit je nebudu, protože jsou nad rámec původního LP z roku 1972. Jenom konstatuju, že já bych je (kromě č.12) zařadil mezi strany A a B původního řazení na LP, kam by vhodněji zapadly a nenarušily koncepci alba. Ale to už je na každém soudruhovi, jaký má vkus…

» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin

Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer

Pavlov's Dog / Prodigal Dreamer (2018)

horyna | 5 stars | 22.10.2019

Tak k této nahrávce jsem se dostal jako slepý k houslím. Nedávno jsem si objednával debut Pavlov´s Dog a nedíval se přitom na název alba, jelikož jsem věděl, že obálka je šedivá a je na ní malůvka psa. Sebral jsem první, co mi padla do oka, a byl v klídku. Deska pak přišla a až jsem ji graboval do mp3, nějak mi neštymoval počet skladeb. Po chvíli pátrání jsem přišel na to, že jsem si ve své bláhovosti neobjednal debut, ale nahrávku poslední, kterou kapela opatřila prozaicky hodně, ale opravdu hodně podobnou obálkou. Dokonce i název se skládá ze dvou slov začínajících na stejné počáteční písmeno.

A jelikož jsem desku nechtěl a byl zklamán, co to místo parádního debutu najednou mám doma, o to větší úsilí jsem vynaložil k jejímu pochopení. K mému velkému překvapení to šlo úplně samo, jelikož tato deska je zkrátka úchvatná. Doba, kdy mladý David Surkamp ječí do mikrofonu je dávno pryč. Dnes se prezentuje daleko klidnějším a vytříbenějším projevem. Debut a desku poslední dělí 43 let a David na ní pěje jako bůh.
Představení načíná rozkošně něžná píseň Paris a pokračuje přes ostřejší Hard Times. Po folkové Winterblue se dostáváme k decentnímu funky Thrill Of It All. Atmosférický klenot Easter Day nás s pomocí Steilingových houslí přesune někam do starých časů na americkém venkově. Pochodující tempo vířícího virblu a smutné houslové melodie je ještě působivější za přispění Sukampovi ženy Sary, která si vzala na paškál hlavní vokální linku v grandiózní písni Aria - to se zkrátka musí slyšet. Následuje svěží a pozitivnější Waterlow. Další porci smutku přiveze Suzanne a zase jsou tu ty plačtivě naříkající housle. Country brnkne Crying Forever a po dvou položkách desku završí katarzní klenot The Winds Wild Early.

Musím podotknout, že deska má brilantní zvuk a čitelnost každého z nástrojů je perfektní. Jen ten obal mohli pojmout kapku originálněji. Ale to je zřejmě obchodní strategie.

Je to nádherná deska a tuze se těším na srovnání s albem prvním. Teď už si dám pozor a objednám ho snad konečně správně:-)
Tahle nahrávka se povedla, lahoda pro příznivce Strawbs, Barclay James Harvest a vůbec všechny melodiky obdivující konec šedesátých let. Je slyšet, že Davidu Surkampovi studnice nápadů nevyschla ani v důchodovém věku. Pro mne obrovské překvapení.4,5*





» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog

Clepsydra - The Gap

Clepsydra / The Gap (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2019

Vodní hodiny z italské části Švýcarska, (neboli Clepsydru) si pamatuju z dob, kdy vydali své první album Hologram 1991 s 3D obrazem domácího umělce H.R. Gigera. Úkol od kamaráda zněl tehdy jasně : „CD mi musíš sehnat!“. Zadařilo se a já ochutnal. Klon Marillion s elektrickými bicími mě však ničím neoslovil a já na 28 let kapelu ztratil z očí. Až nyní se o ní na Progboardu Palo pochvalně zmínil v souvislosti s Kaprekars Constant. To vzbudilo můj zájem a já si trochu oživil historické souvislosti vývoje tohoto souboru.

Zjistil jsem, že se mu podařilo vydat další tři studiová alba a během této doby se stal poměrně respektovanou veličinou neo progového žánru. Po vydání čtvrté desky Alone v roce 2002 však došlo k hibernaci veškerých aktivit a vodní stroj se na dlouhých 11 let zastavil. Většina muzikantů se rozutekla do místních kapel podobného ražení, zájem fanoušků však muzikanty přiměl k oživení aktivit domovského souboru. Kapela se občasně koncertně připomenula, první čtyři desky byly znovu vydány jako kompilace pod názvem 3654 Days (2014) . Světlo světa také spatřilo DVD „Live in RoSfest 2014“, které vyšlo následujícího roku. Do základní sestavy se navrátil původní basák Andy Thommen, který hrál na raných deskách. Rozloučil se kytarista Marco Cerulli , aby se mohl věnovat skládání filmové muziky. Andy zlanařil Luigiho Biamina z konkurenční kapely Zenit, ve které spolu do roku 2013 hráli a nová sestava se mohla pustit do nahrávání.

Tolik stručná historie. Nyní pár slov o reunionové desce The Gap, která vyšla minulý měsíc, zafinancované crowfundingovou kampaní. Na CD se nachází sedm poměrně rozsáhlých kompozic, jedinou vyjímkou je cca tříminutová instrumentálka. Zbývající skladby oživují devadesátkový neo prog rock, v příjemném retro balení, ovšem s dnešním způsobem míchání nástrojů. Já osobně tam slyším drobné parafráze na Marillion, ale hlavně extrakt mých oblíbenců Landmarq v období, kdy u nich pěl Damian Wilson. V oněch šesti skladbách mi neustále způsob aranží, barva jednotlivých nástrojů, nakonec i stylizace podobně dramaticky znělého a ve vyšších polohách podobného zpěvu Aluisia Magginiho tuto anglickou legendu připomíná. Tu podobnost nekritizuji, je mi celkem sympatická, dává mi teoretickou možnost představovat si, jak by Landmarq zněli s Damianem v současnosti.

V úvodní skladbě When the Bells Started Ringing mi samplované kytary připomněly Threshold, ale v podobném duchu se další songy nenesou. Je cítit, že materiál nějakou dobu zrál a kapela vypustila desku, až když si byla jistá kvalitou nahrávek, což se někdy o kapelách, co vydávají desky jako na běžícím pásu říci nedá. I následné písně mě potěšily několikerou změnu tempa a nálad, kde kapela dovedně prochází mezi živějším rockovým projevem a tím jemněji melodicky progresivním. I při průměrné délce deseti minut písně nenudí. Co je zajímavé, že o kousek větší prostor dostává při melodických sólech a přechodech klávesák Phil Hubert, který občas připomene stylem hry Clive Nolana. Kytarista Luigi Biamino pracuje více pro celek, jeho party a sóla jsou méně nápadná, naplno se do toho opřel jen v gilmourovském sólu ve skladbě The Story Teller. Rovněž zajímavá je nejdelší kompozice na albu – patnáctiminutová Millenium, kterou se nosné party kytarista a klávesák poctivě dělí. Mým současným favoritem je závěrečná Mind the Gap, škoda toho neukončeného závěru. Naopak klidně bych vypustil náladotvornou instrumentálku Lousy Soul.

Shrnuto : Švýcarům se povedlo navrátit do vyšší ligy neo progových seskupení kvalitním materiálem písničkovějšího charakteru. Jejich retro styl s mnoha melodickými pasážemi, které se prolínají s těmi dramaticky rockově dravějšími upomínají na legendární Landmarq (někdy Marillion). Uši i dušička proggera, který si rád připomene devadesátá léta, kdy se tento styl etabloval na hudební scéně, jistě zaplesají. Postup do první ligy je na dohled.

Výsledek mého zkoumání je tento : dle mého Kaprekars Constant zatím vítězí, co se týče originálnosti předloženého materiálu, tak i po textové i zvukové stránce, neboť Clepsydra je nazvučena a zmastrována více ve stylu ostřejších rockových souborů, tedy s menší dynamikou. Jaký bude však váš favorit, je čistě na každém z nás.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

horyna | 4 stars | 20.10.2019

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Anathema - Alternative 4

Anathema / Alternative 4 (1998)

horyna | 5 stars | 19.10.2019

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dario Mollo / Tony Martin - The Cage

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage (1998)

horyna | 5 stars | 18.10.2019

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin

Supertramp - Supertramp

Supertramp / Supertramp (1970)

Titan | 5 stars | 18.10.2019

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Twelfth Night - Twelfth Night

Twelfth Night / Twelfth Night (1986)

EasyRocker | 4 stars | 17.10.2019

Sdružení kolem basisty Cliva Mittena a kytaristy Andyho Revella patří k nejpřednějším zástupcům ostrovní neoprogové vlny s IQ, Pendragon, Arenou nebo Pallas. Jejich průlomové Fact and Fiction vyšlo v roce 1982, tedy ještě před debutem Marillion. Jsou tak i stylovými průkopníky.

Už Last Song je dokonalou hudební vizitkou. Chladné Battersbyho klávesy a máme tu i Revellovu riffující kytaru, byť lehce dobově potlačenou. Hudbu vkusně koření atmosférické samplované mezihry. Ostrý Revellův kytarový výjezd a skvělá basová linie a máme tu ostrý potemnělý marš Pressure, korunovaný silovým hrdlem Andyho Searse.
Lehké samplované intro přivádí Jungle. Dobře pro tým pracují Mitten a Battersby. Obskurní nálada, otírající se lehce o novou vlnu. The Craft patří k vrcholovým číslům celé jejich diskografie. Působivá kytarově-klávesová melodie, fantastický Andyho Sears a nazastavitelná jízda bubnů. Ani pánové nemohli odolat modernímu funky trendu, a tak Blue Powder Monkey nese vedle temných litanií kláves výrazně slapující Mittenova basa. Theatre je rychlopalnou čtyřminutovkou, stojící na kooperaci bicích a nápaditých kláves. Revell vypaluje bouřlivé kytarové sólo. Shame opět pumpuje životodárná basa, organicky propojená s klávesami a dojímavým hlasem. This is a War je působivou studenou litanií a široký arzenál klávesových zvuků a samplů ji dává pro album typickou bezvýchodnou postmoderní náladu. A klávesák zahajuje ve velkém stylu i vrcholové finále - přes jedenáct minut Take a Look. Závažný námět strojově odlidštěného světa nádherně odráží i hudba, atakující odlidštěnými nástrojové útoky. Taky vokál Andyho Searse má elitní parametry, vychrlil tu anděly i démony až na dřeň. Skladba se výborně stupňuje až do bouřícího závěru a postupné doznívá... Na bonusovce je mezi živáky a demoverzemi Blondon Fair, volná adaptace poslední skladby. Více než působivý závěr.

Problém s touhle deskou mohou mít odpůrci osmdesátkového chemického zvuku. Je to ovšem záměr, odrážející i závažná témata postmoderního života - technologií a odcizení. Nepohltilo mě tolik jako Fact and Fiction nebo Art and Illusion, ale čtyřku si za sílu hudební výpovědi zaslouží.






» ostatní recenze alba Twelfth Night - Twelfth Night
» popis a diskografie skupiny Twelfth Night

McLaughlin, John - After Rain

McLaughlin, John / After Rain (1995)

stargazer | 3 stars | 17.10.2019

Legendární kytarista, hudební všežravec, inovátor a vizionář John McLaughlin si na tomto albu pozval do studia jednoho z nejlepších jazzových bubeníků, technicky nadupaného Elvina Jonese a vinikajícího hráče na Hammondky B3, Joeyho De Francesca. Toto trio nahrálo album, které patří k těm nejjazzovějším v McLauglinově diskografii. Deska je složena s cover verzí, John je autorsky zastoupen ve dvou tracích, z toho jeho song Tones For Elvin Jones je pro mě stěžejní věc na nahrávce.
Co se týče stylu a techniky Johnovy hry, hraje víc klidněji a je víc nakloněn k jazzovému zvuku. Joey De Francesco válí na Hammondky jedno solo lepší jak druhé a perfektně sekunduje McLaughinovým kytarovým výletům. Elvin Jones bubnuje svým technickým stylem hry. Deska je na poslech poměrně náročná, hlavně z počátku, než to člověk do sebe dostane. Ale pak je to nádhera. Myslím, že After The Rain není pro každého posluchače, spíš pro milovníky jazzu, je to čistá práce, bez nějakých fusion.

Mám tuhle desku rád, i když nepatří mezi moje nej, na její poslech musím mít vyloženě apetit, proto dávám tři a půl kousku.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - After Rain
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)

Cale, John / Songs for Drella (Lou Reed & John Cale) (1990)

Vojta | 5 stars | 16.10.2019

Album vydané v roce 1990, nahrál Lou Reed společně se svým bývalým spoluhráčem ze skupiny The Velvet Underground Johnem Calem. Je věnované jednomu z největších amerických umělců 20. století Andymu Warholovi (název odkazuje na jeho přezdívku vytvořenou ze slov DRacula & cinderELLA – Popelka).

Na rozdíl od tvrdých hardrockových aranží předcházejících Louových alb se „Songs For Drella“ nese v poměrně klidném a minimalistickém, leckdy až romantickém duchu. To hlavně díky nástrojovému obsazení bez výrazné rytmiky bicích či basové kytary, což skladbám v žádném případě neubírá energii. Ba naopak – u mnoha krásných balad, které na albu zaznějí je naopak absence bicích velkým přínosem a písně působí naléhavějším dojmem. Například skladby „Open House“ či „Style It Takes“ (kterou mimochodem mistrovsky zpívá John Cale za tklivého doprovodu syntezátoru) a která má pro mne snad nejsilnější atmosféru ze všech písní na albu.

Mezi tvrdší kousky naopak patří čtvrtá skladba v pořadí nazvaná „Work“ okořeněná o drsný zvuk Louovy kytary nebo „I Belive“, v níž Lou za doprovodu klavíru popisuje atentát, který na Andyho Warhola spáchala dne 3. června 1968 herečka Valerie Solanasová.

Podle mne je ale skvělé celé album a oběma umělcům patří můj velký dík že takto Andymu Warholovi vzdali poctu.

» ostatní recenze alba Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans (1976)

horyna | 5 stars | 16.10.2019

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan

Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 16.10.2019

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Flying Colors - Third Degree

Flying Colors / Third Degree (2019)

horyna | 4 stars | 16.10.2019

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Whitesnake - Come An' Get It

Whitesnake / Come An' Get It (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2019

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

horyna | 5 stars | 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

alienshore | 3 stars | 14.10.2019

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

EasyRocker | 4 stars | 14.10.2019

Na sklonku sedmé dekády Camel vykročili vstříc obecenstvu. Šlo o obtížné období řady personálních změn a nejistot. Latimerovci se naštěstí pevně opírali o kvalitu, koncertní zkušenosti a kladné kritiky.

Titulka, dojímavý předěl starých Camel z počátku sedmdesátek a hitovější budoucí formy. Latimer a Bardensovy pestré klávesové přesypy a dokazují, že jejich cit pro krasopisný art rock přetrval. Echoes upaluje na solar už v osmdesátkovém duchu, ale nad spolehlivým duem Sinclair/Ward opět kypí výživná artová sousta. Vládne tu Bardens se široce rozepjatými rejstříky. Wing and a Prayer, posazená na velmi pestré rytmice, dokonale využívá čtveřice vokálů. Sedmdesátkově konejšivým saxem se blýskne Mel Collins - nálada přenáší skoro o pět let zpět. Down on the Farm už využívá moderní arzenály, Latimer zapojuje kytaru i synth Yamaha. Kraluje rytmika, Collinsův sax jen sekunduje. Nikdy mě ale, čert ví proč, moc nebrala. Z planety, již dávno ztracené v čase, jde čarokrásná Starlight Ride. Saxofon, perlivé Latimerovy doprovody a skvostný hlas, kde oko suché nezůstane. Ukázkou jeho akustického umění je i začátek vzdušné a lehkonohé Summer Lightning. Rytmika i klávesy jsou už osmdesátkově seřízeny, ale melodické střepy pod jejich slupkou jsou nesmírně silné. Na silné, dobově funkově načichlé linii basy stojí You Make Me Smile. Z mého pohledu druhé slabší číslo na albu. Zásadním zářezem je naopak rafinovaná The Sleeper. Bardensovým ledovým úhozům sekunduje Latimer, následuje prudké, sprinterské pobídnutí. Skvostný přebor jmenovaných pánů přivolává tolik žádanou patinu starých Genesis, které právě opouštěl jiný strunný mág, Steve Hackett. A věřte, že i jemu by vytryskly slzy při nostalgicky vypjatém finále Rainbow´s End. Latimer je přece jen mistr...

Body u desek Camel jsou pro mě obtížné. Latimer, nesoucí artový prapor Camel vysoko a hrdě dodnes, je mimořádným umělcem. Všechny dobou vynucené zásahy nasměroval a jemně ošetřil tak, aby se i z moderní zvukové slupky nevytratilo kouzelné, melancholické jádro. Za to mu budiž věčná sláva. Skvělá deska, ale párek slabších kusů tu mám, a tak silné 4.

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

horyna | 5 stars | 13.10.2019

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 12.10.2019

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Mayall, John - Empty Rooms

Mayall, John / Empty Rooms (1970)

EasyRocker | 5 stars | 10.10.2019

Tenhle umělec a křestní otec řady proslulých hudebníků, který už má na krku osm křížků, je po právu legendou a fenoménem. Od půle šedesátek propojoval blues s rockem, pak jazzem a folkem. Nikdy ale neztratil duši, ponořenou v mississipské černotě.

Proč je Mayall ikonou bílého blues, ukáže hned Don't Waste My Time - důvtipné prolínání Mayallovy dvanáctky s Markovou prstovou kytarou a druhou dvanáctkou, překrásné zvonění a doznívání strun se značnou energetickou hodnotou . Co se děje v Plan Your Revolution, je elitní bluesrockový výprask - tohle a nic jiného chci slyšet! Báječný je Almondův divý sax i poskakující basa. Don´t Pick a Flower je jednou z nejpůsobivějších balad vůbec - kytary pláčou v nejlepším slova smyslu a hlas je - zkrátka mistrný. Dvanáctkový zahulený rytmus startuje doslova divé r´n´b orgie Something New - pro mistra určitě ´nic nového´, ovšem můj úsměv jde od ucha k uchu. Harmonika i Almond řádí jako utrženi ze řetězu. Po excelentním, jen akustickém (!) nářezu People Cling Together přichází fantaskní, snivá, apokalyptická mantra Waiting For The Right Time. Pět a půl minuty, které mě přimrazí k podlaze líp, než kulometná palba. Kytary se pojí se zpívajícími dechy s lehkým psychedelickým oparem. Řízná akustická Thinking Of My Woman s tleskáním je Mayallův letitý trademark. Counting The Days je dalším z vrcholných záseků. Akustické blues nejčistšího provedení, mrazivé jak ranní rosa. Záplava strun naříká, zpívá, skřípe - slov ani netřeba. Almond skladbu dechy opět pozvedl do nebes. When I Go je další jízdou s mistrovou žhavou harmonikou, která dotváří většinu jeho děl zásadním způsobem. A navíc krásný příklad křemenně tvrdé basy, ´simulující´ bicí. Many Miles Apart je klasická mayallovka, postavená na působivém prolnutí piana a harmoniky. A piáno, netuctový rytmus a mimořádný mistrův zpěv vytvaruje taky plnokrevné stylové hody To A Princess. Ospalá bluesová deklamace a lehké nálety harmoniky a basových úderů, je tu fatálně těžké finále Lying In My Bed. 46 minut bez jediné chybičky - takhle hrají mistři.

Album se nahrávalo v Londýně a v USA, na každou část si Mayall pozval jiného basáka. Opět bez bubnů, ale vůbec je nepostrádáte - kytary s basou hrají takové rytmické figury a natolik důrazně, že nejsou potřeba. Neskutečná stylová jízda od první do poslední noty - opět hudba jako stvořená pro mou duši. Ohulte to řádně doprava a budou se dít věci...

» ostatní recenze alba Mayall, John - Empty Rooms
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Kaprekars Constant  - Depth of Field

Kaprekars Constant / Depth of Field (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 10.10.2019

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Depth of Field
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

IZZ - Everlasting Instant

IZZ / Everlasting Instant (2015)

horyna | 5 stars | 10.10.2019

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ

Sfogli, Marco - Homeland

Sfogli, Marco / Homeland (2019)

alienshore | 4 stars | 09.10.2019

Inštrumentálny prog-rock či prog-metal je náročná disciplína. Hudba bez spevu môže znieť rovnako skvele ako aj príšerne. Ten druhý prípad nedávno predviedli americkí Arch Echo. Ten prvý zase naopak predvádza taliansky gitarový virtuóz Marco Sfogli, známa to persóna zo sprievodnej kapely Jamesa LaBrieho. Jeho gitarová prácička na album Elements Of Persuasion je prvotriednou ukážkou nielen zručnej techniky, ale aj cítenia a tvorivosti. Považujem ho za Sfogliho vrchol, ktorý asi bude ťažko prekonávať.

Máme tu však jeho tretí sólový štúdiový album Homeland. Na jeho predošlých nahrávkach mi bohužiaľ občas čosi chýbalo. Tentokrát to Marco vzal za trochu iný koniec. Viac hrá a tvorí, než sa predvádza a to je presne to, čo robí hudbu hudbou. Je to veľmi zreteľné už od prvej skladby The 12Th Hour. S ďalšími inštrumentálnymi kompozíciami dáva najavo vnútornú pohodu a zároveň chuť viac sa ponoriť do melodiky. Vníma hĺbku, emócie a gitarové tóny ako poslanie niečo poslucháčovi povedať. Ak je potreba, tak aj pritvrdí. Lyrika sprevádza skladby Dawn a nádhernú Homeland. Speed Limit je výborná satrianovka. Vrchol tvoria posledné dve ukážky Superwave a Inner Light v progovom štýle. Songy sú variabilné a prechádzajú plynule od klasického gitarového rocku, cez prog až po fusion. Dáva si však záležať na nosných motívoch.

Homeland je typ albumu, ktorý mi imponuje nielen pozitivitou, ale aj kvalitnými aranžmánmi. Gitarový svet je opäť bohatší o ďalšiu perlu v tomto štýle. Obdivovať ho môžu nielen aktívni gitaristi, ale je rovnako zrozumiteľný aj pre poslucháča, ktorý predsa len hľadá akúsi nadstavbu v podobe melódií. Zatiaľ je pre mňa Homeland asi najlepším hudobným produktom v tejto kategórii na tento rok.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Sfogli, Marco - Homeland
» popis a diskografie skupiny Sfogli, Marco

Ashbury - Endless Skies

Ashbury / Endless Skies (1983)

horyna | 5 stars | 09.10.2019

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury

Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!

Arch Echo / You Won't Believe What Happens Next! (2019)

alienshore | 3 stars | 08.10.2019

Celkom ma vie naštvať, ak ma niekto odrbáva hromadou nôt, miesto budovania nejakého konceptu a zmysluplnej kompozície. Reč je samozrejme o mlaďasoch z Arch Echo. Ich druhý album You Won't Believe What Happens Next! (veľavravný názov!) urobí radosť všetkým, ktorí vyznávajú mega-zložitý inštrumentálny prog-metal/fusion s guľometovými sólami a vkuse nepravidelnými bicími. Nie však mne ...

Ako tak počúvam jednotlivé skladby, tak si akosi nedokážem nič zapamätať a ani si skoro neodnesiem žiadnu emóciu. Vlastne jednu áno – konečne mi niekto poriadne vyklepal hlavu na rešeto! Načo mi je super-technické hranie, keď to vlastne cezo mňa len preletí ako tornádo. Takým dobrým príkladom absolútnej neúcty voči notám je skladbička Mukduk. Premýšľam, čo týmto chlapci chceli vlastne povedať. Bolo im zle, či nebodaj dostali v štúdiu všetci hnačku? Svetlejším bodom albumu sú určite Tempest a Iris s melodickejším podtextom. Momentov, keď kapela naozaj hrá je však žalostne málo a pritom im to ide tak dobre. No i v pokojnejších pasážach to Arch Echo sekajú nepravidelnými tempami a vytvárajú furt nejaký stres. Po odznení poslednej skladby si človek položí otázku ... ehm???

Prečo teda o nich píšem? Arch Echo totiž nie je po hráčskej stránke priemerná kapela. Naopak, arzenál ich inštrumentálnych zručností je obdivuhodný. Sú však využívané blbým spôsobom. Mladícky testosterón víťazí nad zdravým rozumom a pokorou. Je to zároveň aj odraz doby v rockovej a metalovej hudbe. Arch Echo radi nasledujú svoje vzory, ale od úrovne Dream Theater či Liquid Tension Experiment sú zatiaľ na hony vzdialení. Bohužiaľ, skladateľská úroveň je tu slabá. Za takých desať rokov možno hošani dospejú a nahrajú hudbu, ktorá bude viac ľudskejšia a hlavne zrozumiteľnejšia.

» ostatní recenze alba Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!
» popis a diskografie skupiny Arch Echo

Lens, The - Regeration

Lens, The / Regeration (2010)

jirka 7200 | 3 stars | 08.10.2019

Mick Holmes v roce 2010 pravděpodobně bilancoval svoji kariéru a v úvahách narazil i na kapelu The Lens, kde působil před založením IQ.
Přemýšlel dle svých slov o tom, v jakém bodě hudebního vývoje by se nacházel, pokud by nikdy nevznikli IQ. Jednou z možných cest by byla alternativa v rozvíjení hudebních aktivit s The Lens, ovšem jiným směrem, než v jaké ho známe dnes. Byla by to cesta ryze elektronické muziky, ovlivněné starým art rockem, německými elektronickými kapelami a americkým discem.

Tyto úvahy se zhmotnily na druhém albu The Lens, kde nejsou již další znovu nahrané songy z konce sedmdesátek, jak tomu bylo u debutní desky, ale zcela nový materiál, po léta v náčrtech uchovaný v šuplíku. Mick si přizval vedle kolegy z IQ, Paula Cooka i původního bubeníka The Lens, Nialla Haydena a saxofonistu Tonyho Wrighta, který mimo spolupráce s IQ a M.Orfordem nahrával i s Big Big Train. Společně na holé kostry skladeb návlékli nový kabát a CD bylo připraveno.

Při pročítání nádherného bookletu CD jsem přemítal, jaký asi bude obsah.
Po pravdě, výsledek mne poněkud zklamal. Osm instrumentálek nabízí až snově zabarvenou a poklidnou elektronickou muziku chill out směru určenou k relaxaci a zklidnění mysli. Napadá mě kombinace Jean Michaela Jarreho, Vangelis, Tangerine Dream, současného trance a opravdu malé špetky prog rocku.

Jedinou vyjímkou je střední část nejdelšího songu Full of Stars. Temné klávesové šlehy a dramatická prog rocková atmosféra těžce kontrastuje se zbytkem skladeb. Jednoznačně rozeznatelná nálada IQ.
Tuto záhadu jsem rozklíčoval až při podrobném pročítání bookletu. Tam Mick uvádí, že tato pasáž mu zbyla v šuplíku po natáčení alba IQ - Are You Sitting Comfortably?

Závěrem : Příznivci výše zmiňovaných elektronických žánrů zklamáni nebudou, já jsem vyloženě zaplesal jen u skladby odkazující na mou oblíbenou kapelu. Album je vhodné na relax, či jako dárek pro sběratele, kteří musí mít vše,co vyprodukovali muzikanti z IQ.

» ostatní recenze alba Lens, The - Regeration
» popis a diskografie skupiny Lens, The

Hrubý, Jan - Silmarillion

Hrubý, Jan / Silmarillion (2004)

EasyRocker | 5 stars | 08.10.2019

Tuzemská žijící legenda, která se od 70. let účastnila nahrávání špičkových hudebních děl (namátkou Kuře v hodinkách). S dalšími hudebníky je aktivní dodnes. V 90. letech, ovlivněn silně keltskou a anglickou hudbou, dal dohromady trio Kukulín. Už sytě zelený booklet a názvy skladeb mě polily živou vodou.

Rauroské vodopády vrhají majestátní oblak dávného čarovného tajemna, ale i dynamické moderny. Z útesů strmě padající Anduina, lesy a mýtiny, které jsme loni projížděli v Irsku - dokonalé deja-vu. Stromy Valar, stvořené v dávnověku pro zemi neumírajících a Morgothem znesvěcené. Prostá krása hlasů, akustiky a houslové malby. Trpaslíci - plemeno silné a odolné jako ocel. A tak dravé a nespoutané jsou i Honzovy housle a zvonivé akustiky. Modrý Portugal nemůže být ničím jiným než pořádně našlapanou a plnotučnou lidovkou. Noldor - jsme zpět blízko po elfské vzpouře a trudného pochodu Eldar ledovým oceánem. A tak výjimečný je i Kolářův hoboj, propojený s mistrovou akustikou, mandolínou a houslemi. Dalším z vrcholů je Píseň pro muže z Númenoru - kouzelné podání, známé z desek Hacketta, snad i Anta Phillipse, s bujnými ženskými sbory. Udatný námořnický národ, sražený k zemi vlastní pýchou. Ohromující sílu má Dover. Komorní, ale i dramaticky orchestrální mistrova reflexe četných cest za kanál La Manche, kol bělostných útesů. Jsem rád, že jsem to místo už taky vícekrát projel. Největší epos Starých časů - Beren a Lúthien - dvojice osudových milenců, která prošla nástrahami Temnoty a ukradla Nepříteli nejvzácnější klenot - silmaril. Zlomkem jeho lesku jsou i ty nostalgické tři a půl minuty. Druhým zásadním eposem je Túrin - postava magická, prudká, vždycky jsem s ním cítil jakési osobní sepětí, máme toho hodně společného. Zoufalé nářky houslí, akustik a dechů jsou jako osud vyhnaného a poníženého, jenž přes kletbu nenávisti zabil draka, ale podlehl vlastnímu meči. Titulka je ohlédnutím za celým Tolkienovým eposem, vlastně i hořkou historií Starých časů. Určující je houslový vklad mistra. Naříkající akustiky jsou postaveny do výrazného kontrastu s moderními dynamickými pohyby, s mučivými zvuky kláves. Spoj nového s nánosy věků. Po hlasově výrazné a lahodné Vejdi do lesů je tu žhavé keltské finále Dno pytle - Hrubého nespoutaný smyčcový kolotoč.


Hudba, kterou běžní smrtelníci už nehrají. Má moc přenést vás na širý Beleriand Starých časů, keltské tancovačky či zakázané obřady druidů. Dnes mě naladil i výroční koncert. Hrubý je výjimečný skladatel - multiinstrumentalista, podpořený kvalitní doprovodnou kapelou i zpěvačkami. A pan profesor s dýmkou se spokojeně usmívá... Mezi 4 a 5, ale tohle je hudba pro mě - plná palba.

» ostatní recenze alba Hrubý, Jan - Silmarillion
» popis a diskografie skupiny Hrubý, Jan

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Novodobá fáze Kaipy je kvalitativně opravdu nabitá a milovníkovi květinového zvuku, jakým jsem, přímo šitá na míru. Tahle kapela má ale dlouhou historii, a je načase si připomenout památný debut, z dob, kdy jejich vzory byli ještě na vrcholu. Lundin ho nazpíval v rodné švédštině.

Jste milovníky čarokrásných zákoutí, malovaných Yes, ELP nebo Genesis? Pak je Musiken är ljuset vaším světlem nejen názvem, ale i hudební podstatou. Ano, hluboko je cítit ještě neprobuzený duch květinových králů. Saker har två sidor začíná ornamentální malbou Lundinova elektrického piána Rhodes a fantasticky ji dovršují sborové vokály všech členů, zahanbit se nenechá ani mladíček Stolt. Jedním z vrcholů je hlasově i melodicky dojemná Ankaret, kde si vždycky říkám, že Lundin řadu vrstevníků za klapkami docela hravě zahanbil. A to čaruje v divém artovém kabátci celá kapela, chybičky nevidět! Skogspromenad nenápadně po lundinovsku vyvolává ELP, ale třeba i Gentle Giant nebo Focus. Bez jazzových výletů, jen čirá varhanní řeka. Další Allting har sin början přidává vedle kláves rockové ostří a Erikssonova basa má absolutní parametry. Nebeskými genesisovskými stěnami, postupně houstnoucími, aby se ujaly vlády nad devítiminutovou naléhavou Se var morgon gry. I tady jméno - ´Pohled na západ slunce´ - vybrán citlivě a ke křehké hudbě dokonale pasuje. Po najazzlém kvapíku Förlorad I Istanbul je tu skoro deset minut loučení s Oceaner föder liv. Spolu se třetí a šestou skladbou jistě třetí mistrovský moment. Banksovský klávesový příliv a rozlévání do jezer a potůčků je neodolatelné. Cit pro pozitivní krásu už tu byl, kontrastují ale i obskurní zvuky a samply. Z bonusové verze je citlivá a natempovaná Fran det ena till det andra a varhanně-valčíková Karavan. Vida, Lundin a spol. se nebáli ani nadsázky.

Vše z historie a okolností vzniku Kaipy napsal bezchybně Jirka. Sedmnáctiletý Roine Stolt hned po zabouchnutí vstupních dveří vytvořil s Hansem Lundinem pozoruhodný tvůrčí tandem. Taky Erikssonův dunivý Rickenbacker byl na svou dobu unikátní. Doporučuji všem zájemcům, jak se tehdy kvalitně artovalo mimo anglo-americkou scénu. 4/5.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Asia - Aura

Asia / Aura (2001)

horyna | 4 stars | 08.10.2019

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.

» ostatní recenze alba Asia - Aura
» popis a diskografie skupiny Asia

Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum

Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Tuhle živou desku vydalo Collegium na vrcholu svých tvůrčích sil. Zahrnuje dvě klasické předělávky a tři vlastní autorské skladby. S koncem 70. let a rostoucími Vargovými problémy měly kapelu čekat horší časy.

Agresívní, divoký nájezd varhan. Jinak tomu být nemůže - i sám mistr se netajil tím, že ho vzrušovala představa skloubit na albu barbarského Bartóka s jemným Prokofjevem. Přidávají se Hájkovy mocné kanonády a také Belákova basa rozhodně není standardní, obyčejná. Bartókův Mikrokozmos je ďábelským Vargovým představením, a slyšte to ohromné publikum. I nejdelší Nech žije človek začíná Hájkovým a Belákovým duněním. Navěšují se lehounké Farkašovy ornamenty, střídané divokým sólem, jako v Griglákových časech v Konvergencích. Úctyhodné propojení celé čtveřice. Až v závěru se vrací Varga včetně "rvaní vnitřností" a nehudebních vstupů, kterými proslul. Prokofjevovo Preludium C dur je adaptací Prokofjevova baletu Romeno a Julie v rozsahu dvou miniatur. Devět minut ani nedutám - tohle je Vargova parketa a raději ustupte - upaluje to jako tatranský vichr. Hudba k vodometu č. 1 je značně rocková jedenáctiminutovka. Prostor tu dostal skvělý Jozef Farkaš s Vargovými zvukovými orgie šílence. Ten maniak drtí klapkovými útoky, škála jeho zvuků, postupů a melodií je obdivuhodná - mělo jít o poctu Ravelovým Hrám vody. Ve velkém stylu uzavírá album druhá Vargova autorská věc, Nesmierny smútok hotelovej izby se zvuky budíku a spícího dítěte.

I obvykle přísný Varga hodnotí tenhle počin celkem pozitivně. A to ho k účasti museli přemluvit. Jozef Farkaš hraje hodně ve stylu svého vzoru, ale vůbec to nevadí. Drtivě přesné rytmické duo. Živelná energie, entusiasmus = kultovní status, trvající dodnes. Vargu mám raději než třeba Emersona, víc podle mě slouží celku.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Barock Project - Seven Seas

Barock Project / Seven Seas (2019)

alienshore | 5 stars | 06.10.2019

Rok 2019 považujem za príšerný. Z rockovej hudby sa vytratil zmysel pre hľadačstvo a dobrodružstvo. Nahradilo sa to hudobnou teóriou a overenými postupmi, ktoré by mali byť zárukou akejsi kvality. Niekedy to znie ako keby to nahrali roboti a nie ľudia. Myslím si, že niektorí muzikanti by mali vziať skôr lopatu do ruky, než hudobné nástroje a urobiť pre tento svet niečo naozaj užitočné. Je celkom v móde byť umelcom či rebelom. Vidina rýchleho zisku v podobe miliónov určite robí svoje. O to väčší však býva pád na tvár ...

Ak už je na hudobnej scéne niekto, na koho nový album sa naozaj teším, tak je to taliansky Barock Project. Kapela, ktorá za normálnych okolností by mala mať kontrakt s mamutím labelom, vydáva albumy kade tade v menších európskych prog vydavateľstvách. Slušné zisky by v tomto prípade boli určite na mieste, ale nie sme už v 70-tých rokoch. Ambicióznosť hudby, kvalita melódií a aranžmánov by v správnych manažérskych rukách dosahovala slušné výsledky. Ľudia podľa mňa stále hľadajú umenie, ktoré by ich naplnilo. Veď to iste poznáte, taký malý útek od práce a platenia účtov aspoň na pár minút ...

Predošlý album Detachment považujem za vrchol ich tvorby. Veľká kapela sa však tohto faktu nezľakne a ťahá tu svoju káru ďalej. Resp. hlavný maestro-kompozitor Luca Zabbini má stále dosť skvelých nápadov a vyťahuje z rukávu jedno eso za druhým. Seven Seas je atmosférou trochu inde. Dalo by sa povedať, že je viac energickým. Hurikán na obale to celkom dobre vystihuje. Ingrediencie sú však nezameniteľné. Progresívny rock, klasická hudba, klasický rock, folk, jazz, pop, štipka prog-metalu. To všetko znamenite premiešané do kompaktného hudobného dobrodružstva plného emócií.

Barock Project tiež vedia hrať ako profesori z berklee college. Nerobia to však tým tupým spôsobom, ale naopak pracujú s dynamikou, rôznorodými zmenami a všetko prekladajú melodikou. Melódia je hlavným ťažiskom ich hudby a je podriadená inštrumentálnym výletom. Úvodné kúsky ako Seven Seas a I Call Your Name majú tvrdší podtext a bombastickú produkciu. Nasledujúce štyri skladby sú hudobnou poéziou a vrcholom nepochybne mega-song Hamburg. Naproti tomu Brian Damage zachádza do teritória prog-metalu. Tŕňom v oku pre niektorých však môže byť komerčne poňatá I Should Have Learned To. Koniec starostlivo zaobstarajú prog-rockové epopeje Moving On a The Ones.

Dalo by sa povedať, že Barock Project opäť predviedli, čo má kvalitná rocková hudba obsahovať, ak sa teda chce nazývať aj umelecká. Seven Seas je v podstate bezchybná nahrávka plná muzikantského a skladateľského majstrovstva. Album, za ktorý sa oplatí vysoliť peniaze a mať ho v zbierke. Počujete tam síce vplyvy Yes, Pink Floyd či Kansas, ale to snáď nebude progerom vadiť. Luca Zabbini má svoj krásny unikátny štýl vnímania hudby, čo sa dnes mimoriadne cení. Mám pocit, že som si svojho favorita v prog-rocku na tento rok už asi vybral ...

» ostatní recenze alba Barock Project - Seven Seas
» popis a diskografie skupiny Barock Project

Clarke, Stanley - Let Me Know You

Clarke, Stanley / Let Me Know You (1982)

stargazer | 1 stars | 05.10.2019

Ačkoliv mám tvorbu Stanleyho Clarka moc rád (líbí se mi jeho širší záběr, co se týče hry jak na el. basu, tak i kontrabas) tato placka z roku 1982 je totální průser. Ještě horší už je snad projekt Animal Logic, který nahrál s bubeníkem od The Police a zpěvačkou Deborah Holland. Album LMKY je snůška druhořadých maistremových songů, které nezachránila ani účast Carlose Santany jako hosta alba, který si střihl sólo ve dvou písních.

Ne úplně vše je na albu podělané, druhá skladba je super, jinak ani Clarkova basa tady nečaruje jako jinde na albech. Chápu jedno: Stanley toho v době vzniku alba měl hodně. Dělal hudbu s G. Dukem a podílel se na tvorbě akustických projektů Echoes Of An Era a The Griffith Park Collection. Možná proto ta slabota Let Me You Know. Poslouchal jsem ho víckrát v domnění pozdějšího uznání, ale nic. Mám ho jen do počtu kompletu. Nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Let Me Know You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Marillion - Holidays in Eden

Marillion / Holidays in Eden (1991)

EasyRocker | 5 stars | 04.10.2019

Sychravý podzimní den, ze stromů vítr s rachotem trhá poslední listy, aby je odnesl široko v dál. Z potemnělých ulic vychází pět zasmušilých postav, hledících nepřítomně k horizontu. Ale ne, že bych přece jen zahlédl na tvářích úsměvy symbolizující naději?

Začátek Splintering Heart patří nanášeným Kellyho klapkám a Hogarthovi, stupňujícímu v hrdle napětí. Rozpoutá se pravověrná show Marillion se vším, co k ní léta patří, Rotheryho kytara se pomalu probouzí až do ohnivé jízdy. Cover My Eyes (Pain and Heaven) je famózní steroidová dělovka. A vzhledem k tomu, že jsem do U2 zamilován asi jako mistr Horyna do Marillion, dokážu jen otlouct hlavu o strop. Howgh! Chladně křišťálové Kellyho piáno přináší mimořádně silnou a rockově ostře vrcholící baladu The Party. Výkon Hogarthových hlasivek jde mimo škálu rozumu, nutno zapojit pudy, emoce. Co dvojice Hogarth + Rothery předvádí v No One Can, je hodno dalšího pomníku. Dokonalý hitový zásah do černého se skálopevnou rytmikou. Klasické akustické kouzlení a je tu titulka, dobově moderní s výrazným, silovým Hogarthovým hrdlem. Rány spěchá zhojit Dry Land, kde jako by se propojil duch dvou veličin - Rotheryho a Steva Hacketta. Andělský hlas vše korunuje. Waiting to Happen s výborným Markem Kellym je jedna z nejkrásnějších věcí, stvořenou pěticí snad alchymistickým obřadem. Vynikající melodické cítění, aranže a spojení do konečných tvarů. Po stručné a rychlopalné This Town přichází výsostně artové zakončení - dvojskladba The Rakes Progress/100 Nights. Nostalgicky zavzpomínáme na čarování Gabrielovy party. Jakoby se letopočet přenesl někam na 1971,72,73. Malují hlavně klávesy a našlehané křehké kytary, ale i Trevawas a Mosley se loučí maximálně důstojně. V závěru Sta nocí znovu i pan zpěvák dostane atmosféru a tep za hranu možného.

Nechápu, nerozumím, proč mi Hogarthův projev tak dlouho k Marillion po Fishovi nepasoval, že jsem tu éru vlastně ignoroval. Stále víc doceňuju mimořádnost Steva Rotheryho jako duchovního a skladatelského motoru. Dokonalá směs hloubavých artovek s výraznými hity, všechno se ale střídá naprosto samozřejmě a přirozeně. Absolutorium.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 04.10.2019

Bílému hadu jsem se dlouho vyhýbal, protože jakákoliv ukázka z alb po roce 1984 mě nedokázala ničím upoutat. Až v poslední době jsem se opatrně rozhodl seznámit s jejich ranou tvorbou a zjistil, že trojlístek Lovehunter, Ready An' Willing a Come An' Get It jsou parádní desky. Z nich nejlépe hodnotím tu z roku 1980.

Nejvyrovnanější materiál, skvělý old school hard rock s velkým důrazem na jeho bluesovou složku bez nějakých zbytečných okatých třpytek pro americký trh. Hráčská chemie tří pětin Deep Purple (Lord, Paice a Coverdale) se tu naplno projevila. I kytarista B. Marsden později vzpomínal, jak příchod Paiceho kapelu řádně nakopl. Poslechem lze snadno zjistit, jak všichni muzikanti soustředěně pracují pro celek, aniž by se na sebe snažili upozornit.

Oceňuji skvělou Love Man, Ain't Gonna Cry No More a i ploužák Blind Man. I obě singlovky Fool for Your Loving (původně napsaná pro bluesovou legendu B. B. Kinga) a Ready an' Willing nemají chybu. Velkou devizou je hutný a dynamický zvuk pod taktovkou jejich studiového velikána Martina Birche přesně dle mého gusta. Na předešlé byl ještě trochu archaický, na následující již trochu naostřený, aby mohl konkurovat metalovým spolkům. Na Ready an' Willing je prostě nejblíže mým představám o hard rockovém soundu.

Nezastávám ani v nejmenším teorii "čím vyšší prodeje, tím kvalitnější muzika", a proto s čistým svědomím tvrdím - toto je podle mě nejlepší album Whitesnake. Kapela na vrcholu skladatelských sil! Jsem potěšen. V rámci tvorby kapely hodnotím nejvyšší možnou známkou.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mute Gods, The  - Atheists And Believers

Mute Gods, The / Atheists And Believers (2019)

alienshore | 4 stars | 02.10.2019

Sú The Mute Gods novými Rush? Prítomnosť Alexa Lifesona by tomu nasvedčovala. Ale svet novodobého progresívneho rocku je nevyspytateľný. Raz ste hore a raz dole. Prvý album bol žiarivou kométou, druhý prepadákom. S tretím albumom Atheists And Believers to vyzerá tak, že sú opäť na vzostupe. Za takých desať či dvadsať rokov môžeme rekapitulovať, ako to s tými nástupcami Rush v skutočnosti je. Inštrumentálne zručnosti im rozhodne nechýbajú. Akurát to skĺbenie umenia a komercie trochu pokrivkáva. V tom bola geniálna kanadská trojka vždy na inej úrovni oproti konkurencii.

Titulný song má spevné melodické linky a razantnú inštrumentáciu. Skvelý úvod. One Day znie samostatne trochu mdlo, ale v rámci albumu má svoje pevné miesto. Album odsypáva ako hodinky s kompozíciami Knucklehead a Envy The Dead. Spojenie eruptívnych melódií a inžinierskej inštrumentácie je nadmieru vyvážené. Mozgové neuróny trochu podráždi psycho-inštrumentálka Sonic Boom. Nasleduje uvoľnenie v podobe jemnejších kúskov Old Men a The House Where Love Once Lived, čo môže brať niekto pozitívne a niekto aj negatívne.

Nastupuje však song Iridium Heart, ktorý mi pripadá ako päsť na oko. Dá sa povedať, že mi lezú trochu na nervy Beggsove skreslené vokály a ani štruktúra mi veľmi neimponuje. Ďalším problematickejším miestom je aj najdlhšia skladba Twisted World, Godless Universe, kde Beggs neustále omieľa “twisted world, godless universe“ ako nejaký slogan na politickom proteste. Je mi však sympatickejšia než predošlá, pretože má aj krásne pasáže ako napr. to spomalenie v štýle Tears For Fears. Koniec ale patrí čarovnej klavírnej katarzii I Think Of You.

Svojim spôsobom je to miestami rozporuplný album, ale nepochybne aj veľmi kvalitným v rámci toho, čo v dnešnej dobe progresívny rock ponúka. Inštrumentálne schopnosti Beggsa, Minnemanna a Kinga je zbytočné rozpisovať. Je tu toho celkom dosť na počúvanie a pritom nejde len o bezduché predvádzanie sa. Koncepcia albumu je zaujímavá. Neprináša len komfort, ale aj zložitosť ktorá je však poslucháčsky akceptovateľná. The Mute Gods sa chcú niekam posunúť a tentokrát je cítiť v tom aj vlastný názor na vec. Nedá sa nevšimnúť, že by sa radi stali headlinermi toho žánru. V tomto duchu by to nepochybne šlo ...

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Atheists And Believers
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Johnson, Eric - Bloom

Johnson, Eric / Bloom (2005)

stargazer | 4 stars | 02.10.2019

K Ericu Johnsonovi jsem se dostal přes knížku 33 + 333 kytaristů. Tou kapitolou, co mu byla věnována, jsem byl tak nadšen, že jsem si pořídil do té doby všechny jeho vydaná CD, aniž bych cokoliv z jeho tvorby slyšel. A vyplatilo se. Dnes mám jeho celou diskografii včetně alba Bloom.

Bloom je album rozdělené do tří kapitol; hudebně nejsou nějak zvlášt rozdílné, spíš mi pomáhají v orientaci mezi šestnácti skladbami. Hudba EJ je naplněna pohodou a vyrovnaností, všechny jeho práce mají vysokou úroveň. Bloom navazuje na první tři studiová alba, celkově je deska vyrovnaná. Co u Johnsona obdivuji (krom hry na kytaru) je jeho zpěv. Žádný super zpěvák sice není, ale v kombinaci jeho stylu hry a produkce si nedovedu představit na jeho místě někoho jiného. Bloom = 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Bloom
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Camel - Mirage

Camel / Mirage (1974)

Kritik Vláďa | 4 stars | 02.10.2019

Sedím si takhle na terase naší chaty na Ostravici, kde mám krásný pohled na Lysou horu, notebook na stole, brouzdám YouTubem, a najednou kliknu na video zvané Camel – Lady Fantasy. Skladba mě zaujala hned na první poslech. Nějakou dobu poté jsem vyslechl celé album a nějak jsem nezalitoval. Právě naopak. Ale docela mi trvalo, než jsem album zařadil do sbírky. To víte, kapela Camel nikdy nebyla u nás zas tak známá, a jejich desek je zde, na území ČR a SR jako šafránu (alespoň tak to vidím já). Po usilovném pátrání jsem vinyl později za nemalý peníz získal, a tak je tato deska v mé sbírce takovým „chráněným druhem“. Však je to taky jediné album od Camel, které mám. Další alba si ale zatím nehodlám pořizovat.

První album Camel z roku 1973 nebylo příliš úspěšné, ale právě druhým albem Mirage zanechali v muzice jasnou stopu. Myslím, že přešli také k jinému vydavatelství, a písničky na albu „zkoušela“ kapela na koncertech, aby zjistili, jak zabírají na publikum. Evidentně dobře. A víte, co je ještě sranda? Že tuto desku zná docela málo lidí, ale obal té desky znají svým způsobem všichni. Co vím, tak v Americe toto album vyšlo s jiným obalem. Chápalo se to jako „propagace návykových látek“. Ale v Anglii to podporovali, a co jsem četl, tak dokonce při prvním vydání té desky bylo v obalu i pár cigaret.

Hnedka je jasné, že se kapela bude spoléhat zejména na tu instrumentální stránku. Prostě a jednoduše „muzikantské“ album. Jsou tady jak překrásná melodické sóla, tak i ty ostřejší, řekl bych málem jazz-rockové nájezdy. Na albu mám tyto jasné favority: Nimrodel/The Procession/The White Rider, potom Earthrise, a samozřejmě ona Lady Fantasy. První dvě skladby Freefall, a Supertwister jsou takové rozehřívačky.

Nimrodel… obsahuje všechno, na co Camel spoléhají, a představují to v tom nejlepším světle. Změny nálad, originální melodické nápady, kytarové exhibice, a klidný, netlačený, pohodový zpěv. Earthrise je výborná instrumentálka s nápaditou, výraznou melodií, ale někdy v polovině třetí minuty se to přesune do jazz-rockové nálady, aby se to v páté minutě mohlo vrátit celé zpět. No a pak přichází ona očekávaná suita Lady Fantasy. Má nejoblíbenější od Camel. Možná taky proto, že jsem jí slyšel od nich jako úplně první, a opravdu jsem do ní „zainteresovaný“. Zde je opět všechno, čím se Camel vyznačují. Překrásné melodie, soft-jazz-rockové exhibice, jen ještě v o něco lepším měřítku než u Nimrodel.

Album Mirage určitě není nějaký historický platinový monument, který by přepsal hudební mapy, ale rozhodně se oplatí mít tuhle desku ve sbírce. 4 hvězdičky si určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel

Riverside - Out of myself

Riverside / Out of myself (2003)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2019

Je tomu již 16 let, co spatřil světa debut dnes již nestorů evropské progresívní scény. Sdružení kolem tvořivého dua Kozieradzki/Grudzinski už na startu ukázalo jasné směřování - v cestách, vyšlapaných Pink Floyd, Porcupine Tree, Opeth, Radiohead nebo Marillion.

The Same River - dramatický vstup a ocitáme se plně na teritoriu Jacka Melnického, který s kapelou vydržel jen debutové album. Na dvanáctiminutové ploše už pánové předvádějí všechny čáry - hromové opethovské riffování, Grudzinského atmosférické gilmourovské výlety a sóla. Aktivní Dudova basa přetíná, drtí i láme hudební linky, hlas zase konejší a léčí. Titulka, nadopovaná pekelnými tempy a burácením ocelových šrapnelů, nezapře dikobrazí inspiraci. Čtyři minuty akustické I Believe jsou založeny na prostém melodickém motivu, jehož krásu lze stěží postihnout. Naděje, anebo beznaděj? Reality Dream vás vrátí do postmoderního drsna - po rytmicky vychytaném intru ovládne pole Grudzinski - tvoří pekelné válce, avšak i nejjemnější pavučiny. Jednou z nejpůsobivějších pecek nového progu je bezpochyby Loose Heart. Strunné a klávesové kaskády stoupají nahoru a dolů jako voda kašen v Petrodvorci. Nebeské parametry mají neskutečná Grudzinského sóla a Dudův naléhavý vokál. Závěr je bojem o život - doslova. Vypjatou Reality II ovládá s údernickou rytmikou Duda/Kozieradzki opět všudypřítomný kytarový mág. In Two Minds s naléhavým tématem schizofrenního rozdvojení ovládá opět Grudzinského um v kobercích akustik, ale i vyhrávek a barevných sól, kvalitně ho doplňuje i Jacek Melnicki. The Curtain Falls je jasným vrcholem. Nápadité kytarové výběhy, přidává se Duda, který tu podává elitní pěvecký výkon, a to ještě stíhá tvrdit basu. Osm minut zpestřují atmosférické výjezdy kláves, ale jedná se o dramaticky geniální a emocionálně vypjatý monolit - opona skutečně padá a nejen já povstávám k potlesku na otevřené scéně. Finále OK nedluží zbytku alba ani cent. Uměřená, smířlivá, smutná litanie kláves a vokálu, dochucená jako celé album lehkými výboji elektroniky.

Dodnes výborná kolekce, podtržená skvělou instrumentací a důrazem na každý detail. Výsledkem je ledová krása a mrazení v zádech. Potěšeni mohou být jak fanoušci nadoblačného jemna, tak i především metalických bouří; ocel se kalí vskutku vydatně. Bez váhání plná palba, Riverside už měli na debutu vyzrálý hudební výraz.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 30.09.2019

Výzva kapele IQ (použita parafráze textu ze slavného proslovu Grety Thunberg): "Neměl bych tu být. Měl bych se nacházet na zahradě na druhé straně louky a natírat pergolu. Přesto se znovu obracíte ke mně, fanouškovi IQ. Jak se opovažujete? Vzali jste mi mé sny a mnoho hodin volného času, které jsem strávil poslechem vašeho nového CD. Přesto jsem jeden z těch šťastných. A ostatní lidé trpí a umírají při poslechu škváru…"

Tímto oslím můstkem jsem se dostal k poselství nového alba IQ, které právě vychází v těchto dnech. Nevím, zda anglické neo prog rockery oslovil ekologický apel této mladé švédské bojovnice za lepší zítřky, podobný pohled na tuto problematiku však přinášejí na svém albu s názvem "Odpor", které volně pojednává o zkáze našeho ekosystému. Již rudě zbarvený obal je ale jakousi metaforou nezlomnosti lidského ducha – i při galaktickém zániku světa se obyčejný člověk se svými velice omezenými možnostmi nevzdává a snaží se udržet na Zemi alespoň nějaký život… Nejedná se však o koncepční dvojalbum, jinotaje a souvislosti je třeba, tak jak je zvykem, hledat ukryté v Nichollsových textech.

Po nekonečně krásně dlouhém novinkovém albu Tool jsem nevěřil, že se objeví letos někdo, kdo tuto stopáž překoná. A ejhle – IQ po počátečním záměru vydat jen jedno album s bonusovým CD (kde by se nacházely nezařazené songy) rozhodli jinak. Vydali regulérní dvojalbum s délkou cca 109 minut! Materiál stylově odlišný byl přesunut na CD č. 2. Jak to dopadlo? To musíte posoudit hlavně vy sami, já nabízím jen svůj pohled.

Album startuje klipovou A Missile, která nejvíce odkazuje na klasický skladatelský i aranžérský rukopis IQ. Zápřah metalické kytary s doprovodem několika vrstev syntezátorů, jedny evokují zvuk varhan, další dramaticky dobarvují zvukovou scénu nebo tvoří pseudo symfo aranže – naprosto typicky stavěný a jednoduše identifikující IQ song doplněný sametovým Nichollsovým hlasem. V následující Rise mám již pocit, jako by se ke skladatelským opratím postavil někdo jiný, pravděpodobně klávesák Neil Durant. Symfonicky laděná skladba trochu ztrácí napětí. To nepostrádá navazující Stay Down se zapracovaným tikotem hodin, kde Durant vrství několik syntezátorových ploch na sebe. V úvodu exoticky tvářící se Alampadria mnoho nenabízí – po intru do ponuře repetitivního a propleteného monolitu kláves a kytar oddeklamuje Nicholls několik slovek.

Částečnou katarzi nabízí uklidňující Shallow Bay – rocková balada ve stylu IQ s tklivým kytarovým sólem páně Holmese. Další ploužák If Anything mě trochu překvapil – hřejivý závoj syntezátoru s elektronickým rytmem a vybrnkáváním akustické kytary jako by vypadl z osmdesátkového Nomzamo nebo spíše ze sólového alba Phila Collinse. Závěr prvního CD obstarává šestnáctiminutová For Another Lifetime, která evidentně svou náladou a dramatickými explozemi obsahově zakončuje dějovou linku. Opět mám trochu pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Druhé CD se mi paradoxně líbí více. Zdali je to tím, že kapela není svázaná příběhovou linkou, kterou bylo potřeba sladit s muzikou? Nevím, ale hned úvodní Velká duchovní cesta - trojdílná suita, která na ploše dvaceti dvou minut nabízí mnoho nálad a barev, rytmicky náročných pasáží, kdy se přímo vyřádil bubeník Paul Cook. Mé srdce plesá – pod klasickým soundem IQ jako bych zaznamenal touhu muzikantů navrátit se ke svým dávným vzorům do sedmdesátek. Solidní, ve středním tempu, pečlivě vystavěná Oheň a Bezpečnost opět okouzlí přirozeným kytarovým sólem. Třetí song Dokonalý vesmír klame tělem – po pomalejším úvodu rozkvete do barevné palety barev, kterým vévodí Durantovy klávesové party evokující varhany.

Utajeným klenotem alba je závěrečná dvacetiminutovka Úpadek, která vytrvalému posluchači, co to doposud nevzdal, nabídne v kostce to emotivně a hudebně nejlepší, co se na tomto albu objevilo. Oheň i chlad – melodické mezihry i vypjaté strhující okamžiky. V rytmických spletích dostal větší prostor i Tim Essau. Náladou tento trojdílný opus odkazuje na ranou tvorbu kapely a považuji jej za jednu z nejlepších skladeb IQ vůbec.

Závěrem: Solidní kolekce jedenácti písní. Ve dvou bodech zmíním drobná negativa.

1) Od kapely, co s precizností sobě vlastní opravuje a vydává starší záznamy, bych očekával kvalitnější mastering, protože nedávno znovu vydaný opus Ever zní znatelně lépe.

2) Osobně bych přivítal rozdělení různorodě působícího materiálu na dvě alba, která by byla vydána postupně. Vstřebat totiž a uchovat si v paměti do budoucnosti skoro dvě hodiny záznamu nebude jednoduché. Dlouholetí fandové kapely musí trochu přivyknout částečně odlišnému skladatelského rukopisu v některých skladbách, který je při porovnání se starší produkcí jiný. Na prvním CD se nachází několik skladeb, které se mi dle mého soudu zdají trochu nudné, příliš ředěné, ať různými intry, tak i obsahově v písních samotných.

Musím však velmi pochválit druhé CD, které po mnoha posleších jednoznačně upřednostňuji. Vnímám jej jako komplexnější a soudržnější, pokus neo prog rockerů ze Southamptonu o návrat ke kořenům svým a art rockovým vzorům obecně. A když jsem již v úvodu zneužil proslov Grety, tak přidám pár jejích slov na závěr, která ovšem směřuji k IQ: "Oči budoucích generací lpí na vás. A pokud se nás rozhodnete zklamat, tak říkám: Nikdy vám to neodpustíme."

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi

R.E.M. / New Adventures in Hi-Fi (1996)

EasyRocker | 4 stars | 27.09.2019

Po dvou mimořádně úspěšných studiových deskách, mířících bez okolků k mainstreamu, učinili R.E.M. na "Monster" odbočku k syrovému garážovému rocku, nepochybně vlivem vrcholící grungeové exploze. Společný projekt Kurta a Michaela Stipea už nevyšel díky dobře známému...

Moderní rytmika a klidné vyznění How the West Was Won and Where It Got Us dokládá, že kapela nerezignovala na aktuálnost, přesto zůstala výsledkem "svá". The Wake-Up Bomb pečetí přímočaré cítění kapely pro hit a z Millsova piána jen odletují jiskry. New Test Leper, trochu líznutá folkem s Buckovou mandolínou - ani tady nebudeme ošizeni o balady. Millsova basová figura tvaruje rytmickou Undertow s akademickým klidem versus burácivými refrény. Singlovka E-Bow the Letter je působivá skladba, která by bez potíží zapadla na nejúspěšnější alba z devadesátek. Mimořádný jsou tu Stipe i hostující Patti Smith. Leave patří k nejvybranějšímu zboží z jejich dílny. Jednoduchý, ale geniální Millsův synťákový motiv, zacyklená melodie, naléhavost. Stipe se tu popasoval s motivem cest mezi štacemi nahrávání . Departure je jako kupředu se řítící splašený býk, řičící všemi nozdrami a dupajíc po všem živém. Bittersweet Me je písní klidnou s jasným otiskem folku a country, který u nich byl vždy přítomen. Stipe tu zřetelně čerpá ze zámořských písničkářů. Be Mine je dalším baladickým vyznáním, Peter Buck si tu krásně popřeje na akustických strunách. Binky the Doormat rezonuje mezi klidem a obskurními, mučivými plochami. Tady jsme asi nejblíže chaosu předchozí desky. Ambientně klidná Zither předehraje So Fast, So Numb, rockově zaostřenou šlupku ovládanou ohnivou kytarou a bubny. V neklidné a drsné poloze pokračuje i Low Desert, album vrcholí vynikající klavírní Electrolite s motivy L.A. a Hollywoodu. Baladická krása, kterou coverovali např. i Radiohead.

Kolekce, kde potlačili až industriální hluk předchůdce. Vrátili se na zem k písním. Vklínili do nich mnoho elektronických a synthi prvků, ale ne tak, aby na 66 minutách dominovaly. A v každé najdeme finty, nápady, rozmanitost, což potěšilo kritiku. Čestná a silná 4.

» ostatní recenze alba R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Budgie - Never Turn Your Back on a Friend

Budgie / Never Turn Your Back on a Friend (1973)

horyna | 5 stars | 27.09.2019

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

» ostatní recenze alba Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
» popis a diskografie skupiny Budgie

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

Brano | 5 stars | 26.09.2019

Anubis je staroegyptský boh podsvetia a temnoty a tento názov si zvolil aj neo-progrockový súbor z austrálskeho Sydney.Oprávnene,pretože nosná téma väčšiny ich koncepčných albumov je bolesť,utrpenie,odcudzenie,depresia,smrť a posmrtný život.

Dejová línia ich druhého albumu A Tower of Silence sa začína špiritistickou seansou nezrelých teenagerov v starej opustenej budove.Zjaví sa im duch dievčaťa,ktoré bolo na začiatku 19.storočia na tomto mieste uväznené,týrané a našlo tu aj svoju smrť.Jej nešťastná duša však blúdi a nedokáže dosiahnuť akúkoľvek naplňujúcu formu posmrtného života.

Po hudobnej stránke sa jedná priam o vodopád silných emócií.The Passing Bell (Part I-VI) je úvodná majestátna epická 17 minútovka,kde sa prelínajú hutné klávesy so srdcervúcimi floydovskými gitarovými sólami a uhrančivým spevom.Ako by ste zmiešali tie najlepšie momenty skupín IQ a Pink Floyd.The Passing Bell plynulo prechádza do nasledujúcej skladby Archway of Tears.Ako príbeh napreduje,stupňujú sa aj pocity a emócie poslucháča,ktorý sa nevyhne empatii s osudom nešťastného dievčaťa.Umocňujú to náhle a časté zmeny tempa,melódií a harmónií,ohromujúce prechody z jemnejších akustických pasáží do mohutných výbuchov klávesov a gitár podporených šesťčlenným chorálom.Titulná skladba A Tower Of Silence nás svojou melanchóliou odnáša kamsi do prvej polovici
70.rokov kedy v hudbe kraľovali Genesis.Akustické gitary podfarbuje aj flauta.Atmosféra albumu absolútne vygraduje v skladbe The Holy Innocent.To je gejzír emócií!Ak ste doteraz zostali chladní,tak táto skladba vás zlomí!

A Tower Of Silence je vrcholné a kruciálne zásadné dielo Neo-Progu s rovnakým významom a dôležitosťou ako je Misplaced Childhood od Marillion,Subterranea od IQ,The Visitor od Areny,The Cross&The Crucible od Pallas,alebo Posthumous Silence od Sylvan...

Produkcia,mix,kvalita zvuku je na vysokej úrovni a album ako taký si zaslúži ako po technickej,tak aj po umeleckej stránke absolutórium.Je veľmi málo takých albumov ako je tento!

Päť hviezd je žalostne málo a preto A Tower Of Silence hodnotím všetkými hviezdami,ktoré žiaria na oblohe počas jasnej letnej bezoblačnej noci.

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

horyna | 3 stars | 26.09.2019

Abych se přiznal, nějak nevím přesně jak hodnotit nový výtvor britských Big Big Train. Jestli z něj mám být nadšený, nebo jen letargicky přikyvovat nad něčím, co už nepřináší žádné novum, ale pouze potvrzuje určitý standard a přitakání k dávno vydobytým pozicím. Doba, kdy byla kapela totálně hladová a předkládala divákovi silně inovativní díla jako The Difference Machine, oba díly stylotvorného a pro kapelu určujícího top produktu English Electric, nebo i tisíci vlivy prorostlé dílko Folklore jsou v nenávratnu.

B. B. T. se až otravně a přebujele utápí v pře-pastorálně unylé atmosféře a svými uspávacími, nad deseti minutovou hranici klopýtavými ukolébavkami dovedou posluchače unudit k smrti. Přitom je ještě začátek desky nadmíru stravitelný a velice funkčně sestavený. Úvodní dvojice skladeb (po koncepčně povinném intru Novum Organum) Alive a The Florentine vyznívá elasticky a hybně. Poutavá instrumentace a příjemně svižné tempo vtáhnou do děje, stejně jako sic pomalý, zato výpravný a dobově usazený epos Roman Stone s precizní dechovou částí v druhé půli. Instrumentální Pantheon je posledním záživným/výživným kusem na desce. Od tracku č. 6 naráží produkce současných Big B. T. na úskalí a limity svého přešlechtěného stylu. Hlavní chyba není ani tak ve stopáži jednotlivých kompozic, jako ve vatovité náplni romanticky přeslazených útvarů překrývajících jeden druhý. Longdonův hlas je až příliš sterilní a plačtivě usedaví. Částečnou vzpruhou je naštěstí poslední instrumentálně obohacující číslo Homesong, konfrontující uvnitř taneční a poklidné roviny tvorby kapely v brilantním nástrojovém balení.

Pevně věřím, že nová kolekce Big Big Train dokáže jejich letité fandy znovu pobláznit a řadu z nich i potěšit. Není to vyloženě špatná a už vůbec ne slabá deska. Jen její příliš silný eklektický směr pramenící z nedostatku svěží a nové invence, žene soubor na tu stranu barikády, proti které ještě před pár lety s rozhodností bojovala.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Audience - Friend's Friend's Friend

Audience / Friend's Friend's Friend (1970)

horyna | 5 stars | 25.09.2019

Tenhle poklad sedmdesátých roků mi pomohl vyštrachat stejně jako jemu mnoho podobných kolega hejkalík. Na recenzi jsem narazil náhodou a nebýt cirkusově střiženého crazy obalu, možná bych šel bez zájmu a počtení o dům dál. Tahle zastávka se ale vyplatila a rázem přetavila v pořádnou porci zvědavosti. S pomocí Discogs ležela deska tři měsíce na kraji stolu s dalšími adepty až do minulého týdne, kdy na ni přišla ta správná chuť.

Když bych měl do nějaké posloupnosti zahrnout přednosti a klady které mne na kapele Audience, potažmo desce Friends, Friends, Friend zaujali nejvíce, pořadí by bylo asi následující. Vše odstartovala-

a) hejkalova recenze

b) šaškoidní obal

c) emotivní přednes zpěváka Howarda Wertha místy připomínající Micka Jaggera

d) nástrojové obsazení s lahodně prozpěvující flétnou a často temně dunícím ságem

e) slušná zásoba zvukomalebných, elektriky zbavených poloh

f) celková jazzová orientace většiny skladeb a jejich variabilní šíře

a pak také píseň č. 6. nazvaná Ebony Variations – svým charakterem a nástrojovým obsazení tolik mi připomínající milované Moody Blues (snad vyjma klasicistně-lidovkových pasáží vně).



Takže...hejkalovi obrovské díky za prima objev a pět bodů pro Audience - novou to srdeční recenzentovu záležitost.

» ostatní recenze alba Audience - Friend's Friend's Friend
» popis a diskografie skupiny Audience

Forcefield - The Talisman

Forcefield / The Talisman (1988)

horyna | 4 stars | 25.09.2019

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Synaesthesia - Vox Humana

Synaesthesia / Vox Humana (2016)

muf | 4 stars | 24.09.2019

K tomuto albu jsem se dostal zcela náhodně, když jsem pátral, jaká další alba vyprodukovala Synaesthesia. Kapela změnila jméno na Kyros, prý kvůli legislativním problémům a novému začátku. Opustuli GEP a dali se na nezávislou cestu. Musím říci, že po několika posleších mě tato hudba učarovala. Nejsem typ na psaní recenzí, ale takhle nějak si představuji neoprog. Slyším tady spojení hned několika stylů, které ale paradoxně tvoří velmi kompaktní celek. Kompozice jsou poměrně náročné a vyžadují delší poslech. Nechci se pouštět do detailních rozborů. Stále jsem ve fázi, kdy každý další poslech přináší nové postřehy. Už teď ale hodnotím vysoko. Většinou mám pocit, že když si pustím něco nového, tak v tom na pozadí slyším něco známého, něco, co už tady v podobném duchu bylo. U této desky jsem toto zatím nezaznamenal a to je pro mě velké plus. Navíc Adam Warne má velmi podmanivý hlas. Nechám to déle působit a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Docela rád bych si i někdy přečet hodnocení zkušených recenzistů progboardu.

» ostatní recenze alba Synaesthesia - Vox Humana
» popis a diskografie skupiny Synaesthesia

Phenomena - Phenomena

Phenomena / Phenomena (1985)

horyna | 4 stars | 24.09.2019

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

» ostatní recenze alba Phenomena - Phenomena
» popis a diskografie skupiny Phenomena

IZZ - My River Flows

IZZ / My River Flows (2005)

horyna | 5 stars | 23.09.2019

Prvotně měla být na tomto místě recenze na zcela nový produkt IZZ, desku Don´t Panic. Ale po pár pokusech prostřednictvím internetového poslechu jsem (možná) dočasně usoudil, že není s jejím pořizováním kam spěchat, a místo toho si od nedostižných britských dodavatelů současné prog muziky CAERLLYSI MUSIC objednal dílko toto.

Deska My River Flows měla v době svého vzniku nelehký úkol. Po třech letech navázat na v krátké době rychle legendární a do dnešních dnů veskrze nesmrtelnou nahrávku předchozí I Move. Z té se postupem let stal kult zaoceánské progresivní scény a směle se zařadil vedle alb z podobné líhně jako jsou a dekádu starší výtvory As the World, nebo Beware of Darkness. Nemá cenu si lhát, to se kapele tak úplně nepovedlo a nepovedlo se to v plném rozsahu ani žádnému z dalších děl IZZ. Ale to přece není nic tak divného a překvapivého. Hodně dřívějších i současných kapel má svůj Mont Ev ve své druhé, třetí, či čtvrté nahrávce a jeho překonání v očích fans bývá úkolem zcela nadlidským.

V mých proporcích je tato deska přístupnější a malinko „písničkovější“ verzí díla předešlého. Zvukově aktuálně znějící sbírka osmi nápaditých a vcelku originálních kompozic disponuje hned několika silnými atributy. Ten první je malinko podprahově ukrytý ve výrazné, s opakovanými poslechy vystupující melodičnosti, která místy vyznívá až civilně hymnicky. Právě do ní jsou naroubovány srozumitelné texty a fráze Toma Galgano, kterého často podporuje dvojice vokalistek Anmarie Byrnes a Laura Meade – další to ze silných zbraní tohoto souboru. Třetí deska je prosta elektronických výletů a vůbec nějakých moderně znějících extempore z minula. Zní eklektičtěji a civilněji. Její kouzlo leží v propojení hravě obyčejné až jednoduché písničkovosti, prostupující do složitých sofistikovaně laděných struktur a tempových kotrmelců. Na diváka je tudíž ušita taková malá nenápadná past, při které se honí kočka s myší.

Jednotlivé a velice silné songy do rozboru zahrnovar nebudu, (nejraději mám křehké (chvílemi až Beatlesácké) věci na pozici tři až sedm), ale nedá mi abych nezmínil píseň poslední, více jak dvacet minut dlouhou suitu Deafening Silence. Ta je velmi často spřádána z jemných, jazz-rockových nití a disponuje pozitivně pohádkovým nábojem. Některé letmé kytarové nuance, vyhrávky na klavír, kytarová sóla, pochodující a hravá rytmika, dámské vokální části sólové i sborové, nachové opary kláves, plačtivý Galganův hlásek, to všechno a ještě víc přispívá k nezaměnitelnosti soundu IZZ jako jednoho z předního prog-rock a a jazz-rock-ového giganta na mapě s inteligentní hudbou.

Pro mě osobně je deska My River Flows stejně přitažlivá jako předešlá I Move. Proto plný počet.

» ostatní recenze alba IZZ - My River Flows
» popis a diskografie skupiny IZZ

Rolling Stones, The - Black and Blue

Rolling Stones, The / Black and Blue (1976)

EasyRocker | 4 stars | 22.09.2019

Tohle album vznikalo s řadou porodních bolestí značně dlouhou dobu v dnes už legendárním stounovském mobilním studiu. Spolupracovala na ní řada hostů, albu určitě hodně pomohla fluktuace hudebníků mezi nástroji.

Hot Stuff rozjíždí album v přitažlivém funkovém kabátu a vedle Keitha Richardse tu na kytaru řádí i hostující Harvey Mandel. Nakažlivá, hormony nadupaná palba s vícehlasy. Hand of Fate je houpavá, s divě sólujícím Wayne Perkinsem. Chce-li někdo vědět, co to Stouni jsou, můžu klidně ukázat sem. Cherry Oh Baby s výživnou kytarou Ronnieho Wooda je v podstatě cover reggae od Erica Donaldsona z roku 1971. Ač tento styl jinak moc nemusím, tady má solidní parametry. Jednou z nejpůsobivějších balad Stounů je nejdelší Memory Motel. Jagger se tu opírá do hlasivek naplno, přidává klavír a Richards koření svým elektrickým Fender piánkem. Z pera Rona Wooda pocházející Hey Negrita je silně rytmicky založeným hutným rockem, tandem Watts/Wyman se nezastaví. Varhany a harmonie tu dodal Billy Preston, který nechal na celém albu značný otisk. Melody má díky perkusím Iana Stewarta, výbornému piánu a trubkám Arifa Mardina překvapivý, ale slušivý šat. Navíc přidává dojemné vícehlasy. Jaggerův klavír a hlas, Perkinsovy skvělé akustiky a Hopkinsovy ARP struny. To jsou pilíře, na kterých je vystavěn skvost Fool to Cry, kde musí ronit slzy snad i led a skály na dalekém severu. Crazy Mama je závěrem ve středním tempu, Mick Jagger se vedle piana zhostil i kytary a Keith Richards pro změnu basy. Riffy a sóla tu drtí Ron Wood, až do fade-outu...

Album patří k těm, kterým šutry daly tradiční punc kvality. Sedmdesátky byly u nich dost nevyrovnané, ale hostující hudebníci a řada nových prvků a stylů album rozhodně oživila. S čistým svědomím za čtyři.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Black and Blue
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)

McLaughlin, John / To The One (with the 4-th Dimension) (2010)

stargazer | 3 stars | 21.09.2019

Začnu tím, že albu dávám tři a půl hvězdy. Je to první studio album JMcL a skupiny 4th Dimension. Co se týče zvuku, deska je super produkovaná. Ale na předešlou práci nemá. Obě práce jsou si podobné, až na to, že tomuto dílu chybí trochu širší záběr. Má to grády, ne že ne, ale celé je to takové ploché. Na To The One navazuje další studiovka, která zde na progboardu není uvedena... Now And Then. Ta se mi líbí o něco víc, než TTO. Dostala by čtyři hvězdy. To The One je instrumentální kytarové fusion, mistrovská jazzrocková kytara, klávesové vyhrávky, progresivně jazzové bicí a basa, kterou ovládá mistr hrající v rukavicích, nejspíš kvuli rychlosti hry/snížení tření dlaně o hmatník/. Komu se líbí instumental kytarovky, at zkusí poslechnout.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

King Crimson - In the Wake of Poseidon

King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 21.09.2019

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Kritik Vláďa | 5 stars | 19.09.2019

Svou první recenzi zde, bych chtěl věnovat jednomu z nejvýznamnějších hudebních děl všech dob. Ano, The Dark Side Of The Moon.

S albem se znám už dobrých šest let, ale úplně po prvním poslechu jsme ho zcela nepobral. Přišlo mi trochu experimentální, a ne úplně srozumitelné, ale tak nějak mě přitahovalo. Zvláště díky obalu, který mám dokonce vyvěšený jako plakát v mém pokoji. Zde bych chtěl pochválit práci Storma Thorgersona, a studia Hipgnosis. A když jsem si nastudoval i téma této desky, tak jsem pomalu, ale jistě, začal objevovat krásu a výjimečnost tohoto díla.

Strach ze smrti, rychle utíkající čas, strach z cestování, z toho, že se zřítí letadlo, svůdnost peněz, a hlavně psychické problémy přerůstající v šílenství. Prostě témata, která negativně ovlivňují lidský život, zpracované do geniálního hudebního konceptu.

Album je nutno vnímat jako celek. 42 minut naprosté hudební výjimečnosti, ale dovolte, abych vyzdvihl své absolutní favority. Pro mě je to hned úvodní Breathe (In The Air), nádherně líná nálada skladby vás ponoří do nepopsatelné atmosféry. Stačí zavřít oči, a nechat se unášet tou melancholickou krásou. Tohle si vždycky strašně užívám. Nádhera…. Poté samozřejmě Time, to je prostě klasika. Vzpomínám si, jak jsem to slyšel poprvé, a úplně jsem se lekl, jak začali kakofonicky zvonit ty všemožné hodiny, budíky, atd…..
The Great Gig In The Sky – překrásný Wrightův klavír mě opět ukolébá do té nádherné, nepopsatelné atmosféry, jenže pak přichází Clare Torryová, a člověka úplně mrazí.
Us And Them – tak to je prostě klenot klenotů. Opět ta líná, nádherná melodie, a refrén sakra výrazný a silný. U této Skladby jsem vždycky naměkko. Jednou jsem byl v takové náladě, a Us And Them mě TAK emočně dostala, že….. no to je jedno.
Brain Damage – opět smekám klobouk. Překrásná melodie, a co se týče refrénu, tak to je prostě hudební nirvána. Vím, že byla i chvíle, kdy jsem u toho vymáčkl slzu. Holt, tuhle skladbu jednoduše strašně prožívám. Tahle skladba vlastně nepřímo pojednává o Sydu Barretovi. No, a Eclipse, shrnutí všeho kolem, hudební nirvána na druhou, lepší finále si ani nelze představit.

Nemám jinou možnost, než plný počet hvězdiček. Myslím, že Pink Floyd silnější dílo, ani předtím, ani potom, už nevytvořili. Při vší úctě k albům Wish You Were Here, nebo The Wall.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Laser - Vita sul pianeta

Laser / Vita sul pianeta (1973)

Snake | 4 stars | 18.09.2019

CD Mellow Records ‎– MMP 111 /1992/

Škaredější obal abys pohledal, ale muzika je to dobrá. Dokonce dost dobrá. Jediné album římských Laser vyšlo v roce 1973 a je další typickou položkou italské, překotně se rozvíjející rockové scény. Hudba osciluje od pozvolna umírajících šedesátek, přes psychedelii, až po hard rock a je to (pochopitelně) komplet v italštině. Nechybí koňská dávka přívětivejch - až (ehm) popově vlezlejch melodií a hlavně, jižanská vášeň a temperament. Místy je to neuvěřitelný divadlo a falsetem zpívané vokály kolikrát dosahují doslova závratných výšek. Hned mi to připomnělo stylově podobně zaměřené Ricordi d'Infanzia, I Raminghi, nebo J.E.T. Prostě klasika...

V roce 1973 už to v Itálii jelo naplno a vydavatelé ty desky sekali jak Baťa cvičky. Celá řada je jich nezapomenutelných a klidně se může rovnat s tím nejlepším ze světové scény - Io sono nato libero od Banco, Photos of ghosts hvězdných PFM, Felona e Sorona romantiků Le Orme, nebo Zarathustra legendárních Museo Rosenbach. Ještě větší množství je jich však daleko "obyčejnějších", nahraných ve spěchu a s minimálními zkušenostmi a vybavením. Ty většinou úplně zapadly a podobně je to i s albem Vita sul pianeta. To se v porovnání s výše uvedenými krčí v koutě, jako všemi odstrkovaná a nemilovaná Popelka. Tři z pěti zúčastněných zpívali, ale nejsem schopen ty hlasy přiřadit ke konkrétním členům kapely. Jeden má takřka operní nátisk, druhej ječí, jak Viktorka u splavu a ten třetí má taky dost. A spolu dohromady vytvářejí antickou tragédii doslova kolosálních rozměrů. To svoje "mangiare" (Sconosciuto amico) zpívají s takovou vážností, až se tomu člověk musí smát a divím se, že u toho neprskali smíchy.

Laser hráli v sestavě dvě kytary, klávesy a basa s bubnem, ale není to žádnej virvál. Kromě úvodní, pět a půl minuty dlouhé Vita sul pianeta mají všechny písničky do čtyř minut a nějakejch dlouhejch instrumentálních pasáží se tady člověk nedočká. Tempo je tu vesměs docela vláčné, ale melodie kouzelné. Tohle talijáni prostě uměli. Těch hardrockových výbojů tady moc není, je to spíš kříženec beatu s psychedelickým popem a na rok 1973 je to album svým způsobem docela regresivní. Nemůžu si pomoct, ale na svoji dobu zní už fakt docela zastarale. Ovšem to neznamená, že by nebylo dobré. Mě se líbí a myslím, že fanoušci italského rocku na tom budou podobně.

Původní vydání alba Vita sul pianeta patří mezi nejvzácnější kousky italské rockové scény, údajně bylo vylisováno pouhých 130 kopií, které se navíc vůbec neprodávaly z důvodu totálního nezájmu ze strany vydavatele. Sběratelé jsou za ně ochotní vysolit klidně i 2500 Euro, kdyby ovšem byly v nabídce. Na discogs není ani jeden kus a při pátrání po webu jsem se dozvěděl zajímavé věci. Prej ho někdo koupil na blešáku, za 2000 lir a později prodal za 2000 €. Jinej nešťastník prý našel tři kopie ve sklepě, které rozdal v domnění, že jsou bezcenné... Tohle všechno jsem si přečetl na vynikajícím blogu John´s Classic Rock a sám autor stránek nabízí za originální kus vlastní ledvinu.

Inu což, naštěstí tady máme reedice. Na vinylu dvě (Akarma a AMS), na CD tři. Moje vydání od Mellow Records z roku 1992 bylo tím úplně prvním a neobsahuje víc, než černým písmem potištěnej kotouček a booklet ve formě listu papíru. Sehnal jsem ho teprve letos v únoru, v perfektním stavu a jsem šťastnej, že ho mám. Původní studiové pásy jsou nenávratně ztraceny a tak je to udělané z vinylu, ale zvuk je až překvapivě dobrej. Podle bubeníka Antonella Mussa se to přitom nahrávalo v hrozném kvaltu a bez možnosti opravy. Výsledný záznam je tak víceméně jednou velkou improvizací...

Po hudební stránce to není nic převratného, ale atmosféra, melodie a taková ta milá naivita "early seventies" jsou bezva. Slabší čtyřka.


» ostatní recenze alba Laser - Vita sul pianeta
» popis a diskografie skupiny Laser

Windmill - The Continuation

Windmill / The Continuation (2013)

horyna | 5 stars | 18.09.2019

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

horyna | 4 stars | 17.09.2019

No vida a pak že to nejde. Nad Sylvan překvapuje. S každým svým dalším výtvorem se pomalu snaží vymanit z Genesisovských kleští a vydává se vstříc nepoznaným dálavám na širém oceánu zvaném hudba. Jestliže byl předposlední počin Courting the Widow klonem Gabrielovské etapy velkým Genesis, následovník The Bride Said no už balancoval na pomalém odklonu směrem k větší pružnosti a variabilitě, pak disk poslední představuje "staro-nového" Sylvana, bažícího opustit stylovou škatuli a nadobro za sebou zanechat nálepku Genesisovského klonu (nebo klauna:-). Nad se prý snad kdysi dávno zabýval populární muzikou a je to právě pop (ale pořád hodně progresivní), ke kterému se na stará kolena zase obloukem částečně navrací.

Nad není v žádném případě typem umělce bořiče, snažíce se za každou cenu brouzdat neprozkoumanými hudebními cestičkami. Jde o usedlíka léta spolupracujícího s osvědčeným týmem hudebních perfekcionistů – viz výčet hostů nahoře, který si píše muziku sám a pro své potěšení. Jméno si udělal vedle Steva Hacketta v programu Gabrielovsko Genesis-ovských koncertů, od kdy jeho hvězda stoupla strmě vzhůru.

Letos nemalé hrstce věrných předložil další důkaz o své aktivitě a neutuchající chuti vydávat desky a zpívat. Časově sympatická kolekce nabízí v rozumné míře kombinaci popu, progu, pastrorálních hrátek i malinko toho kýčovitého patosu. Ten k Sylvanovi hold patří. Zpěvák je rád nostalgický, sentimentální i romanticky výpravný.

Jak jsem psal na začátku, pro mne je tohle album částečným překvapením a zdá se, že ho budu mít ze Sylvanovi trilogie nejraději. Přináší velikou porci pohody, zajímavých motivů, je dějově přitažlivé a nedrží se striktně jedné stylové předlohy.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss (2019)

horyna | 4 stars | 16.09.2019

Netuším jak to v sobě mají zakódované jiní posluchači, ale já osobně pokud delší dobu poslouchám pouze produkci z vlastní soukromé sbírky, hudbu starší i novější, za nějaký čas mám doslova obrovský hlad po něčem doposud neslyšeném. A je jedno, jestli to jsou nahrávky aktuální, například letošní, nebo stará dříve nahraná alba, která jsou pro posluchače nová z důvodu neznalosti.

Podobný impulz jsem dostal zrovna minulý týden a začal rozbalovat nasyslené obálky a krabky z posledních měsíců, ve kterých se ukrývá moře hudby pro zapáleného jedince natolik interesantní. Z té skrumáže jsem vyčlenil desítku cd, na které jsem měl aktuální rajcovní chuť a která mě do oka kápla sama. Ve oné kupičce se ocitly jak nahrávky sedmdesátkově dobové, tak alba letošní. A jedním z nich je i nový produkt mých oblíbenců UPF.


Pamatujete ještě na australskou prog-rockovou squadru Unitopia a její fantastickou dvojici alb The Garden a Artificial? Pokud ano, tak jistě víte, že jejím rozštěpením vznikly dva soubrory. Southern Empire vedené klávesistou Seanem Timmsem a právě UPF, neboli United Progressive Fraternity, kterým vdechli život zpěvák Mark Trueack, kytarista Matt Williams a perkusionista Tim Irrgang. Poslední dvojice se na desce nové sic nepodílí, ale zato je nahradil člověk v posledních letech s progem neuvěřitelně srostlý, světoběžník a multiinstrumentalista (dokáže hrát snad na vše, co vydává nějaký zvuk :-) Steve Unruh ze spřátelených Samurai of Prog.

Na ploše sedmdesáti pěti minut nám dvojice Trueack-Unruth (ten vytvořil s Markem velmi silné pouto) představuje kolosální hudební dílo tvořené tisícovkou moderních prog-rockových barev a všemožných přiléhajících odstínů. Za podpory několika s kapelou spolupracujících interpretů a desítkami dalších hostů (ten výčet je vskutku impozantní) rozličných instrumentálních profesí, vdechli život dílu nazvanému Planetary Overload ' Part 1 ' Loss. Dá se říci, že to navazuje přesně tam, kde předchůdce Fall in love with the world skončil. Ale připadá mi, že nový materiál je ucelenější, hudebně sevřenější a aranžérsky dotaženější. Jestliže hudba Unitopia v sobě nesla výrazný hitový potenciál a spousta skladeb z vyjmenovaných alb disponovala zpěvnými refrény a množstvím zapamatovatelných fragmentů, hudba UPF stojí na opačném pólu. Zde je kladen maximální důraz na kompoziční finesy jednotlivých skladeb a dokonalou vzájemnou proaranžovanost jednotlivých nástrojů. Hudba je tudíž mnohem méně stravitelná a hůře zapamatovatelná. Sofistikovaný skladatelský přistup a virtuózní schopnosti každého z členů však z jednotlivých položek činí nanejvýš aromatickou hmotu, která je od prvního kontaktu velmi plastická a proměnlivá. Posluchač orientující se v hudbě výše jmenovaných kapel je lapen takřka okamžitě a ihned cítí, jak silný účinek dokáže mít hned první setkání s deskou.

Pro mne je nová práce United Progressive Fraternity přesně taková, jakou jsem si přál aby byla. Hudebně bohatá, instrumentálně zajímavá, aranžérsky ucelená a především nápaditě prvotřídní. Že je její výsledný sound za jedna a Markův pěvecký výkon znovu impozantní nemá vůbec cenu zmiňovat. To jsou prvotní předpoklady, který člověk od dvojice Trueack-Unruth čeká automaticky. A na adresu Artworku Eda Unitsky musím znovu zvolat jen bravo mistře, další velká paráda z vašeho pera.
Od aktuální desky mám jen pramalý odstup a proto budu zatím hodnotit zdrženlivě 4-mi body s pootevřenými vrátky k tomu pátému...

» ostatní recenze alba United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
» popis a diskografie skupiny United Progressive Fraternity

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

EasyRocker | 5 stars | 13.09.2019

Druhé album přední ostrovní neoprogové party, soustředěné kolem charismatického zpěváka Petera Nichollse a klávesového nestora Martina Orforda. V této době mohutně vyrašily výrazné pomníky scény, jako The Jewel, Art and Illusion, The Sentinel nebo Misplaced Childhood.


Outer Limits, jeden z vůbec TOP úvodů osmdesátkového neoprogu, postupně graduje v klávesovém sekaném marši. Do plné polní vstupují sebejistý Nicholls a ultraintenzívní palby Paula Cooka. Titulní skladba se rozepne skvělými, elastickými rytmickými přemety, aby se opět dostala pod diktát Nichollsova hrdla a mr. Orforda. Že je jakousi obdobou mr. Nolana či Kellyho? Neváhejte ani mžik. A svůj formát utvrdí v The Magic Roundabout - menu jímavém a nápaditém na doraz. Klávesy jsou studené a dobově zkreslené, ale podobně jako u Camel to neproměnilo umělecký grunt kapely, zvlášť, korunují-li ho božské Holmesovy akustiky. To, co koná s mým centrálním nervovým systémem příjem perly Corners, rovná se intoxikaci životodárných hormonů. Orford lehce projde marillionovským teritoriem, budujíc postupně skladatelský piedestal. Šestero nesmrtelných minut. Zbožňujete Camel tak jako já? Pak vězte, že za devítiminutový megalit Widow´s Peak by se nestyděl ani fenomén Andy Latimer. Dokonalé klávesové kaskády, podpořené dělostřeleckým duelem Cook-Esau, bubeník pak dokonává zmar osudovými údery. Asi nejvíce v duchu doby odpálí The Thousand Days adrenalinově vpřed, je ale dochucena vokálně, akusticky a ledovým finále k dokonalé plnotučnosti. Headlong uzavírá řadové album v zázračně křehkém duchu, typickém pro celý tento albový skvost. Bez zaváhání a skrupulí tu koexistují chemické rytmické vychytávky s jemnou progovou akusticko-klávesovou sítí. Dokonalý, naléhavý závěr díla mistrů. Remaster představí vedle dvou živáků i velmi zajímavý přídavek Dans Le Parc Du Chateau Noir, který nastolenou kvalitu podtrhuje. Neveselá záležitost je geniálním dovětkem Martina Orforda a Mika Holmese.

Totálně našlapané album, podle mého - i přes výborný debut - první skutečný mistrovský zásek IQ. Jeden v podstatě hitový zářez střídá druhý, je tu tempo, až slzavá dojemnost i ekvilibristika. Ač osmdesátky, není nad čím váhat - čistých 5.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

horyna | 4 stars | 13.09.2019

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Anderson, Laurie - Mister Heartbreak

Anderson, Laurie / Mister Heartbreak (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 12.09.2019

Jedno ze skvělých alb progresivní muziky osmdesátých let tu nemá ještě recenzi ? Třeba napravit.

Laurie Anderson přišla na tu dobu s velmi poutavou nahrávkou , kdy klasickým art rockovým veteránům docházel dech . Firma Warner Bros. v představě závratných zisků po velkém úspěchu singlu O, Superman z předchozí desky uvolnila velké peníze na produkci a natáčení následné desky pojmenované Mister Heartbreak. Ten se později také dostavil.

Laurie se při nahrávání obklopila řadou podobně nekonvenčně hudebně přemýšlejících muzikantů, kteří hledali v té době nové neobjevené cestičky a nechtěli směřovat vstříc mainstreamu. Takový byl tehdy jistě kytarista King Crimson Andrian Belew, basista Bill Laswell (H.Hancock) a slavná persona - Peter Gabriel, který tu nejen v některých písních zapěl, ale přispěl i hrou na synclavier (specifický druh syntenzátoru).

Sharkey's Day má zvláštní poklidnou atmosféru, jsou tu použity různé africké perkuse, dechové nástroje, vše podmalovávají dlouhé tóny syntenzátoru, do které vstupuje Andrian Belew se svou rozkřípanou kytarou. Do toho svým specifickým a melodickým hlasem deklamuje text Laurie.

Ve druhé Langue d'Amour slyšíme jen těkající zvuk elektroniky, které se prolíná s vokoderem zkresleným hlasem Laurie a šeptáním Petera Gabriela na pozadí. V následující Gravity Angel naopak rytmická stránka dominuje. Bicí zde nahrál perkusionista David Van Tieghem, známý svými kolaboracemi s B.Enem, S.Reichem nebo Pink Floyd. Složitá spleť klasických bicích s těmi elektrickými je efektní, ve skulinách mezi jednotlivými údery kličkuje Laurie s Peterem v dech beroucím duetu. Zvuky syntenzátoru jsou zde použity střídmě a invenčně, okouzlení jejich možnostmi nestrhne muzikanty k samoúčelnému předvádění. Kokoku je moderní impresionistickou malbou zpěvačky s dámským sborem.

Nejprofláknutějším songem je Excellent Birds – další, společně napsaný duet s Peterem Gabrielem. Ten tuto skladbu umístil na své album So s jiným mixem. V porovnání obou verzí lze jasně vysledovat směrování Gabriela směrem k mainstreamovému popu. Verze Laurie s mnohem komplikovanější rytmickou a rockovější strukturou se mi osobně líbí daleko více.

Předposlední elektronická Blue Lagoon poněkud ztrácí na působivosti bez velmi důležité vizuální stránky. Závěr desky obstarává Sharkey's Night s naspamplovaným hlasem beatnika William S. Burroughse, který tu přednáší svůj text. Kytarista Belew tu opět září.

Závěrem : výtečné album, pro posluchače neznalého a chytrých textů a vizuální stránky z koncertních pódií to nemusí být až tak poutavé. Skvěle klame tělem, je celkem přístupné, takže se dostalo i poměrně vysoko do všemožných hitparád. V době vydání mnozí ocenili ultramoderně a invenčně využitý sound elektronických nástrojů. Pro posluchače, pro které je také důležitý kvalitně nahraný zvuk, je toto album naprostou lahůdkou, jedno z nejlépe technicky nahraných avantgardně rockových alb. Světovou extra třídu Boba Ludwiga a Mike Krawiaka představovat jistě nemusím.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

steve | 1 stars | 12.09.2019

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Eloy - Colours

Eloy / Colours (1980)

horyna | 5 stars | 12.09.2019

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy

Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame

Mahavishnu Orchestra / The Inner Mounting Flame (1971)

EasyRocker | 5 stars | 11.09.2019

To, co předvedli Mahavishnu zejména na pódiích, posunulo obecně hranu možného v instrumentaci, ale i ohromující nasazení. Zřejmě jeden z nejdůležitějších debutů vůbec.


Drtící McLaughlinovy riffové overtury, sóla rozbíjející prostor, a Cobhamova ničivá přehlídka. Je to čistokrevná laboratoř fusion, kde jede celá pětice od začátku na plný plyn - Goodmanovy housle zuří jako pradávná božstva a také Jan Hammer si bere v mezihrách patřičné doprovodné slovo. Zkrátka mimořádné setkání Duší. Dawn uvádí jemná kytara a basa, pak si bere s dominantní melodií slovo Jerry Goodman. Jeho souhra s nekonečně dopadajícími sólovými výpady McLauglina je fantaskní. Neskutečný energetický kytarový vichr startuje The Noonward Race. Sledujeme ovšem s otevřenými ústy hlavně bicí s drobným vkladem houslí. Tenhle neurvalý útok hordy pralidí ale ovládá duo Cobham/McLaughlin. Balada A Lotus on Irish Streams, snad Lairdova vzpomínka na rodnou hroudu. Krásné klavírní partie si zahrál Hammer, magicky se doplňující s ohnivými nájezdy akustik a houslí. Vital Transformation ukazuje divoké, ale jen zdánlivě chaotické tváře fúze. Cobham-McLaughlin tady asi 1:0, vzájemné pobízení a reakce jsou telepatické. Mayský tanec má naléhavou, temnou podobu, ale pětice ukazuje, že nemusí jen tlačit na hranu možného. I tak je výsledek působivý, dramatický. Nikdo se nenechal obrat o prostor. You Know You Know je jemný a něžný kousek, kde čistou kytaru prostupují Hammer a spíše perkusivní hra Cobhama. Awakening - duchovní očista a přiblížení se Bohu ve stylu učení Sri Chinmoye . Tři a půl minuty jsou opět řízeny McLaughlinem a Cobhamovými kulometnými dávkami.

Orchestr se rozjel a další reklamu už nepotřeboval - každý koncert byl zážitkem sám o sobě. Bylo to jako zjevení, nirvána, kterou řídili především kytarista s bubeníkem. Rozdělení kapelních rolí způsobilo spory a rozchod první sestavy, to už je ale jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Morphine - The Night

Morphine / The Night (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 11.09.2019

Album „The Night" je temnota sama a jako by svou atmosférou předurčovala chmury, které mezi fanoušky kapely zavládly po vydání alba. V té době byla totiž hlavní persona souboru, dvorní skladatel textů a muziky, zpěvák a basák Mark Sandman přibližně šest měsíců na pravdě Boží.

Deska mě zaskočila i zvukem a aranžemi. Tempo skladeb se zklidnilo, Mark texty deklamuje pološeptem, přibylo hlubokých basů a noirové atmosféry – mix kotrabasu, baryton saxofonu a speciální baskytary vytvořil mohutný monolit, který řádně prověří repro na spodním okraji zvukového spektra. (The Night, Slow Numbers, nebo hypnotizující Like a Mirror).

V souhrnu oproti předchozím deskám však zvuku saxofonu, jako hlavního nástroje nesoucího melodii ubylo. Album je však zato mnohem pestřejší v aranžích – v několika skladbách uslyšíme varhany, ženské sbory nebo exotický nástroj oud. Překvapení ukryté v najazzlé So Many Ways skýtá do té doby u kapely neslyšený zkreslený zvuk kytary v kouzelné kombinaci s hammondkami.

Spolu s bubínky je třeba ve skladbě Rope of Fire vytvořena atmosféra marockého trhu, něco v duchu world music experimentu Wah Wah Jimmyho Page. Mimořádný zážitek ! V The Way We Met si vystačí kapela jen s různými perkusemi. V závěrečné skladbě Take Me With You kombinace violy a kontrabasu navodí „velvetovskou“ atmosféru.

Toto posmrtně vydané album je důkazem, že Mark Sandman neustrnul na místě, jak se mi po prvních třech albech trochu zdálo, ale rozvíjel svou hudbu novými směry. Dospělé a nadčasové album jdoucí až k samým kořenům rockové muziky vyšlo v okamžiku, kdy se kapela nacházela jako celek na svém uměleckém vrcholu. Každá skladba má trochu jinou náladu i aranže – inspirace vycházejí z jazzu, rock n rollu, world music či alternativy.

Tato deska je naplněna po okraj nadžánrovou progresivní muzikou, které bohužel nikdy neměla následovníka.Poslední kapitola Morphine byla touto deskou dopsána, jejich hudba tu však s námi naštěstí zůstala...

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morphine - The Night
» popis a diskografie skupiny Morphine

Kaipa - In The Wake Of Evolution

Kaipa / In The Wake Of Evolution (2010)

horyna | 5 stars | 11.09.2019

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Galahad - Battle Scars

Galahad / Battle Scars (2012)

john l | 4 stars | 11.09.2019

Před týdnem jsem si pořídil do sbírky další album od Galahad. Měl jsem ho už natestované z YT společně s Beyond The Realms Of Euphoria. To však tak povedené není. Že by drobky z nahrávání Battle Scars? Jednička je výborná. Kluci se s tím moc nepářou, celek zní vyváženě a živelně. Jde o moderní progmetalovou desku s výraznou melodikou a libozvučnými refrény.

Titulka je celkem oby, ale skladby Singularity, Bitter And Twisted, Suspended Animation a přesvědčivá Beyond The Barbed Wire se povedli. Nejlepší je instrumentální Reach For The Sun, která jakoby pomalu pootevírá okna do temného neprobádaného vesmíru. Zpěvák Stuart Nicholson na albu podává naprosto strhující výkon. Jeho styl frázování a vyumělkované melodické refrény desku drží pohromadě.

Při poslechu desky jsem přemýšlel, kam Galahad zařadit. Nejblíž určitě k Threshold. Podobně nabroušené kytary, podobně velkolepé refrény...........Threshold.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

verjan2 | 1 stars | 10.09.2019

Jak ohodnotit album, které vzniklo jaksi z potřeby ukojit touhu fanoušků a vydělat přitom balík peněz? Velmi těžko, pokud bych chtěl vyzdvihnout jeho kvalitu, velmi lehko, pokud bych ho chtěl odsoudit. Bohužel, u tohoto počinu to bude spíš ta druhá část. Nemůžu se zbavit dojmu, že kvantita zde poráží kvalitu na plné čáře. Endless River je vlastně odpad vzniklý při sessions k albu The Division Bell. Zřejmě to nebyl materiál vhodný ani k výplni desky a patrně se s ním nepočítalo ani do budoucna, jelikož dny PF se pomalu ale jistě sčítaly. Přesto byl ale uložen do šuplíku, co kdyby. O 20 let později byl šuplík otevřen, obsah oprášen a doplněn o další artefakty, protože se blížilo výročí. Pokud by to zamýšleli jako bonusový disk k super edici The Division Bell, proč ne, byl by to téměř dokonalý doprovodný materiál, ale jako samostatné řadové album ani omylem. Pokud to bylo vše jen kvůli penězům, tak se to znovu nepovedlo. A pokud bylo hlavní cílem ukojit touhy fanoušků, klidně to mohli vydat v rámci výše zmíněné edice. Jako řadovka to prostě nefunguje.
Mám Floydy rád, ale tohle se fakt nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Moore, Gary - Blues for greeny

Moore, Gary / Blues for greeny (1995)

horyna | 3 stars | 10.09.2019

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Focus - Moving Waves

Focus / Moving Waves (1971)

EasyRocker | 5 stars | 09.09.2019

Nevěřím, že by nějaký matador právě na Progboardu tuhle partu neznal. Druhé album z roku 1971 je už klasikou inteligentní hudby. Roubuje se tu převážně instrumentální rock s hudbou renesanční, moderní klasikou, a taky špetkou jazzu a vše korunuje vokální šílenství.

Pokud pochybujete, že pod těmi nadýchanými obaly pánům kamsi zmizel rázný rock, z omylu vás vyvede hned úvodní Hocus Pocus. Hardrockový adrenalinový úprk s nezaměnitelnými hrdelními a varhanními orgiemi Thijse van Leera, Jan Akkerman pak v závěsu nažhaví strunné uhle. Le Clochard (Bread) - akustická klasická studie. Genialita může tryskat i z dvou minut, to mi věřte. Janis je opět v režii vrchního kapelníka mr. Leera - spojení jeho mellotronu, varhan a dechových nástrojů přivolává ducha přímo hackettovského. No dá se nepodlehnout? Titulní skladba pokračuje v křehkých odstínech a atmosférách. Mistrně se propojují Akkermanovy akustiky s pianem, varhany a naléhavým hlasem. Dalším kouskem, který ducha Genesis jasně přivolá, je předposlední čtyřminutovka Focus 2. Van Leer je komplexní varhaník nebývalého formátu, jeho řádění tu a tam jemně přizvukují strunné doteky. Ze šestnácti dílů tohle rembrandtovsko-rubensovské plátno dovrší Eruption. Emersonovské orgie, kytarou dokreslené lahodné linky, masité hammondové nájezdy, útočící z elitně sehrané rytmiky. Emerson u mě zrovna neboduje, tady je ale příklad, kdy se zkrotilo nástrojové běsnění ve prospěch báječných melodických momentů. Důkazem je finále po 15. minutě, zahájené dechy a stupňované do chaotického běsu pomalu jak Eufónia a křehkou overturou. A pak že mi hammondovka nemůže sednout.

Pokud holdujete varhannímu art rocku staré školy s dokonalou nadstavbou a suverénním podáním, nemůžou vás Focus zklamat. Naopak, jejich šíp míří rovnou na střed. Fošna, na kterou může být země tulipánů právem hrdá. A není od těchto pánů jediná.

» ostatní recenze alba Focus - Moving Waves
» popis a diskografie skupiny Focus

Fear Factory - Soul of a New Machine

Fear Factory / Soul of a New Machine (1992)

jirka 7200 | 2 stars | 09.09.2019

Ne tomto albu Fear Factory teprve hledají svou tvář. V některých skladbách je již rozpoznatelný budoucí a charakteristický vzorec jejich písní. Zde je však jejich verze death metalu silně infikována industriálně metalovými Godflesh, nebo tehdy deathgrindovými Napalm Death.

Album jsem nikdy nevlastnil, nicméně i po náhodném poslechu u mne zůstala v chřípí předtucha velkých věcí následných .. Na nahrávkách z roku 2002 s názvem Concrete, které je vlastně nultá deska Fear Factory, na tomto albu a na následujícím Demanufacture je krásně slyšet, jak neuvěřitelným způsobem se během pěti let kapela ve svém výrazu posunula. Jistě i za velkého přičinění producenta Colina Richardsona.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Soul of a New Machine
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

horyna | 4 stars | 09.09.2019

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

McLaughlin, John - Floating Point

McLaughlin, John / Floating Point (2008)

stargazer | 5 stars | 08.09.2019

Albem Floating Point John McLaughlin nastartoval období tzv. 4té Dimenze. Až na malá odbočení s Chickem Coreou a Carlosem Santanou a pár hostování, se jeho tvorba pohybuje od roku 2007 v konstantním duchu. Toto album bylo nahráno v Indii. A vliv této země se promítl na nahrávku. FP je dynamická fusion jazzu, rocku a indických prvků. Bicí Ranjita Barota /mistr na polyrytmy/ je doplněna perkusemi, celé to má obrovskou štávu, bassman Hadrien Feraut /hrál s Johnem na předešlém albu Industrial Zen/ je mladý talent z Francie, který to vše drží pokupě. John hraje střídavě na el. kytaru a kytarový syntetyzer, který zní jako kdyby mistr hrál na klávesy. Na desce hraje několik hostů, převážně z Indie. Elektrický sitar, soprano sax, bamboo flétna, slide kytara, mandolina a vokál, to vše jednotlivě dochucuje toto album.

Floating Point byl nahrán v roce 2007 a i dnes tato deska zní neskutečně dobře. Pro mě se jedná o nadčasové dílo a proto dávám pět ježatejch.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Floating Point
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Tool - Fear Inoculum

Tool / Fear Inoculum (2019)

kolby | 5 stars | 07.09.2019

Po nekonečne dlhých rokoch čakania nám chlapci z TOOLu naservírovali do detailov prepracovaný, inštrumentálne a zvukovo precízny zážitok, na ktorom ma najviac baví jeho rozmer času. Pri počúvaní, kde každá skladba má "kopu času" (v rádiách to hrať nebudú), každý pozorný "počúvač" na to potrebuje more času, každé vypočutie je objavom, na ktorý potrebujeme ešte viac času. Hlavným atribútom je však nadČASovosť. Dostali sme zvuk, ktorý nezostarne ani o 20 rokov. To je devíza, s ktorou sa môže v histórii muziky pochváliť len pár zoskupení v čase.
Muzikálne dokonalé, muzikantsky náročné, emóciami a energiou nabité, dokonalé.
Chcem veriť, že nám TOOL darujú ešte aspoň 1 takýto skvost

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool

Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call

Nick Cave & The Bad Seeds / The Boatman's Call (1997)

Egon Dust | 5 stars | 07.09.2019

Rocková poézia je samostatnou kapitolou histórie rock´n´rollu. Od čias Boba Dylana, Lou Reeda, či Neila Younga pribudli tisíce pesničkárov. Jedným, ktorý nad všetkými vynikal bol a stále zostáva, dnes už rocková legenda Nick Cave. Od jeho punkových začiatkov v Birthday Party ubehlo takmer 40rokov. Počiatok jeho bandu Bad Seeds sa dátuje od nejakého 84tého roku. Po takmer industriálnych začiatkov po vzore kapely jeho gitaristu Blixu Bargdelda z nemeckých Einsturzende Neubauten, ktorý dávno pred inými založili industriálny rock sa touto cestou uberal aj Mr.Cave. V čase spojenia týchto dvoch umeleckých šialencov Nick Cave žil v Berline rovnako ako jeho vzory Iggy Pop & David Bowie v rokoch 1976/77.Vetu´´Atmosféra tohto mesta vás núti robiť len dôležité veci´´ povedal sám David Bowie, ktorý sa pri náhodnom koncerte počas Serious Moonlight tour aj s Caveom osobne stretol v Berline.

U Nicka Cavea toto obdobie bolo spojené s heroinovou závislosťou. Prešlo zopár krásnych rokov a Nick Cave & The Bad Seed začali robiť oveľa prijateľnejšiu muziku pre poslucháčov. Od čias albumu ´´Good Son´´ sa Nick Cave stával pomaly a isto takmer popovou hviezdou. S úspešným duetom s pop kráskou Kylie Minougue ´´When the wild roses grow´´ sa mu podarilo nadobro rozvlniť vlný popmusic, zároveň stratiť tých experimentálnejších rockových fans. V roku 1997 nahral skromnejší a pre mnohých vraj stále silne komerčný ´´Boatman´s Call´´.

Moje prvé stretnutie bolo vďaka periodikám ako Kankán, či Spark, kde písali o Nickovi Caveovi v rozporuplných obrazoch. Jeho divoké začiatky mi pripomínali v tom čase moju srdcovku shock rockera Mansona. Tak som začal svoje bádanie po ňom spolu so starším Cooperom a Bowiem. Kamarát mi dal na prvých mp3 v roku 2000 tento album.
Spočiatku som hľadal sample pre svoju vtedy začínaju hip hopovú crew, keďže od industriál rocku ala Manson to bolo na hony vzdialené. Po častejšom počúvaní ma za srdce chytilo zopár skladieb a spomenul som si na článok s Kánkánu, kde písali o jeho neskutočných textoch.

Moja nie extra dokonalá angličtina bola dostačujúca na pochopenie,že mám dočinenia s originálnym umelcom. Piesne ako ´´Into my arms´´, ´´People ain´t no good´´, ´´Are you the one I´ve been waiting for´´ či dokonalý ´´Idiot Prayer´´ ma chytili za srdce a už nikdy nepustili. Samozrejme album obsahoval takmer vyrovnané veci s jednoznačne silnými výpoveďami o živote, láske, smrti, vášni a pod. Nick Cave rozšíril moje obzory už pred 20tými rokmi do novej úrovne.

Od roku 2000 Nick Cave vytvoril mnoho nádherných albumov ´´Push the sky away´´. či ´´Dig Lazarus dig´´. Jeho Hudba ma svoj rukopis. Dominantný klavír, vedie nad gitarami, kto má chuť na gitary odporúčam rockovejší projekt Nicka Cavea Grinderman. Rock, pop, prvky jazzu, prvky divadelnej hudby, toto všetko je menej podstatné ako jeho samotná tvorba. Tá je originál. Veď sám metal maestro James Hetfield sa vyjadril, že za rockového textára číslo 1 považuje Nicka Cavea, keď na Garage Inc. zaradili ich cover Nickovej piesne ´´Loverman´´. Nick Cave je autorom niekoľkých scénarov k filmom , autorom kníh, a filmovej hudby. Všetko zväčša zameraných na juh Spojených štátov a inšpirovaných tkzv. Južanskou gotikou.

V piesňach z tohto albumu cítiť naopak prvky aj írskej muziky v ´´´Green eyes´´, či ´´Black hair´´. Hudba na ´´Boatman´s call´´ nie je hudbou na rockovú party, či slaďáky na balanie nejakých osamelých dám. Je to hudba na pokojné sobotňajšie, či nedeľňajšie popoludnie :)
Svätým grálom Cave Music však zostáva poezia...

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Fear Factory - Genexus

Fear Factory / Genexus (2015)

jirka 7200 | 4 stars | 06.09.2019

Po fenomenálním a zaslouženém úspěchu Demanufacture elektro industriální techno thrash/death mlátička Fear Factory otočila kormidla do mainstreamových vod, čímž můj zájem o jejich produkci ochladl. Periferně jsem jejich další dvě dekády jejich vzestupy i pády sledoval, nová alba vyposlechl, ale nijak blíže mě nezaujala.

Zatím poslední album s názvem Genexus vyvrhla kapela na trh v roce 2015, tedy rovných 20 let po vydání mnou velmi ceněného alba Demanufacture. Při poslechu této staré desky jsem dostal chuť je porovnat navzájem, abych si sám v sobě urovnal, kam se kapela posunula.

Pečlivý poslech několika posledních alb mi vyjevil několik faktů. Kapela pokaždé, když se rozhodla přehodit vyhýbku a jen trochu uhnout z celkem pevně vyjetého směru, byla rychle nasměrována zpět do svého koridoru předurčené nahrávkou Demanufacture. Při vstřebávání muziky jsem také mimoděk zavadil pohledem o miniatury fotek obalů na Progboardu. Tento první vjem byl celkem signifikantní.

Tmavé, ponuré přebaly, stejné vyvedené strohé logo kapely. Až bližší zkoumání velkého obalu odhaluje přece jen malé rozdíly rozdíly a až na poslední desce Genexus je logo zakomponováno do jakési části skeletu androida. Tak je to i s poslechem muziky. Až po velmi detailním pitvání jednotlivých desek odhalíte drobné rozdíly.

Základem je nelidská souhra extrémně rychlých thrash /death/hardcore riffů nasamplované kytary Dino Cazarese, která je plně napojena na obdobně rychlou spršku bicích. Mike Heller je tlučmistr, který na tomto albu nahradil automatického bubeníka, ale od neživého automatu se až tak mnoho neliší. Šedá eminence v pozadí, dlouholetý parťák a producent Rhys Fulber ovinuje metalický skelet zvuku melodickými klávesy a industriálními ruchy. Tuto lomozivou parní elektrárnu zastřešuje brutální řev Burtona C.Bella, který se často láme do čistým hlasem odzpívaného refrénu. Tento vzorec má kapela snad patentován, protože jej neustále s minimálními rozdíly recykluje dokola.

V čem je tedy odlišné album Genexus od předchozích alb? Těch odchylek je minimum. Kapela podepsala smlouvu s Nuclear Blast, album mixoval a mastroval Andy Sneap, nemohu nepřipomenout – mimo jiné současný kytarista Judas Priest. Zvuk je tedy o trochu nadupanější než jeho předchůdci, dynamiku má však CD mizernou (DR6). Na vinylu je to o řád lepší (DR13), v takovéto řeži je to pro oddělení jednotlivých nástrojů třeba. V textech Burton přestal řešit své frustrace z nenaplněné víry a každodenních strastí a zaměřil se na oblast etiky vývoje a využití umělých bytostí, které by nahradily člověka. Scifi téma padne k této hudbě jak ulité.

Na zatím posledním albu mi připadají melodičtější pasáže nápaditější, překvapila skladba Soul Hacker, kterou nabubnoval Denn Castronovo (Journey, Steve Vai), člověk z úplně jiného hudebního vesmíru. To je příjemná změna a je to sakra slyšet. Několik skladeb jako by vypadlo z legendárního Demanufacture. Taková je třeba Anodize, Dielectric nebo Regenerate. Album již tradičně zakončuje mysl zklidňující, skoro devítiminutová klávesová sága Expyration Date. Na asfaltu jsou dva bonusy – nevýrazný remix Mandatory Sacrifice od Ala Yourgersena z Ministry a melodická a elektronická Enhanced Reality.

Závěrem : Kruh se uzavřel. Kapela Fear Factory se dramatickým obloukem po různých peripetiích a dvaceti letech vrátila přesně do bodu nula. K albu Demanufacture. Jako by alba mezitím pozbyly významu.
Genexus by se mohl přejmenovat na Demanufacture 2.0 – je možná i v některých parametrech lepší. Více melodií, větší podíl elektronických prvků, které jsou důrazněji slyšet.

Proč tedy radostně nejásám ? Je to právě z důvodu té časové propasti. Demanufacture v roce 1995 znamenala nepopiratelné stylotvorné a progresivní zrnko zlata v oblasti těžkotonážní muziky, která se po odeznívání grunge rozhlížela, kudy dál. Kombinace elektroniky s thrash/death muzikou byly neokoukanou záležitostí. Ten industriální opar, neuvěřitelný výkon Gene Hoglana a Dina Cazarese tehdy všechny srazil na kolena. Mix extrémní muziky v kombinaci s melodickými refrény bylo také novum.

Revoluce však proběhla před 20 lety. Vysílač Fear Factory vysílá dnes na stejné frekvenci, já mám však již svůj přijímač naladěn na jiný kmitočet. Album Genexus mi to připomnělo, nicméně v té časové smyčce mi bylo pěkně.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Fear Factory - Genexus
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Leap Day -  Skylge's Lair

Leap Day / Skylge's Lair (2011)

horyna | 4 stars | 06.09.2019

Kluci z kapely Silhouette jsou má jednička mezi neo-progresivními uskupeními pocházejícími z Holandska. Jen v těsném závěsu se drží další hudební parta oplývající nezkrotnou melodikou, guitar sólíčky z kategorie nadpozemských, velkými refrény i subtilními nápěvy. Jejich časově náročné skladby čechrají robustní klávesové přelivy i kaskády kytarových vyhrávek naroubovaných na přesně šlapající rytmickou sekci.

První deska Awaking thé Muse se pro mne stala jejich nepřekonatelnou a v celosvětovém měřítku plně konkurenčně srovnatelnou s těmi nejlepšími soubory z podobné stylové líhně. Dvojku Skylge's Lair jsem pořizoval letos na jaře. Uzrávat musela dlouho a jednu z nezapomenutelných myšlenek s ní spojenou budu mít asi navždy navázanou na určitý den a místo z dovolenkového výšlapu. Myslím že až propojení oné muziky a matičky země, lépe řečeno naší přírody, ve mně dokázalo naplno probudit zájem právě o tuto lp pľatňu. Spousty na první pohledy ukrytých myšlenek, hudebních ornamentů, aranžérských vychytávek a v dalších plánech i zapamatovatelných melodií vytrysklo na povrch v celé své síle a nahotě. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že mám ve sbírce další parádní fošnu a poklad, který dovedu plně docenit až teď.

Zpěvák Jos Harteveld má zvláštně položený hlas. Není typickým výškařem, nebo patetickým prog pěvcem dle mustru svých kolegů. Jeho sytý a barevně nezařaditelný vokál/projev působí uhrančivě i křehce dětinsky zároveň. Osobně jsem si musel chvíli zvykat, ale ta osobitost má něco do sebe. Dvojice klávesistů v jedné kapele nebývá častým jevem. V případě Leap Day to vnímám jako určitou originalitu a vzájemné doplňování se a podpora dua Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg přináší v repertoáru skupiny jistě své ovoce. Ale nenechte se mýlit, že by snad kvůli silné klávesové štěně nějak zanikl nástroj zvaný kytara. To ani náhodou, jelikož její držitel Eddie Mulder předvádí celé kaskády vyhrávek, sól a melodií s tímto nástrojem spojených. Zvláštní obrazový výjev majáku skrytého ve skalách má své kouzlo a jistě i účel. Zvuk je jako křišťál, čistý i čitelný zároveň.

Leap Day jsou dle mého tak trochu ukrytým a nedoceněným progresivním zbožím z kraje, který dal světu desítky zručných malířů-krajinářů, nad jejichž mistrovskými romantickými plátny dokáže milovník umění ustrnout v několikaminutovém němém úžasu. Netvrdím, že muzika Leap Day vyvolává v jedinci podobně silné pocity, ale i v tomto případě jde o umění, jen na zcela odlišné bázi.

» ostatní recenze alba Leap Day - Skylge's Lair
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Anekdoten - Gravity

Anekdoten / Gravity (2003)

horyna | 5 stars | 06.09.2019

Když jsem dnes ráno toto album s velkým zaujetím poslouchal, samočině mi v hlavě naskakovala písmenka k recenzi, kterou jsem chtěl zakrátko začít psát. Tak se i stalo, ale její začátek pochopitelně startoval až druhý odstavec, jelikož jsem neměl tucha, že jednu recku na tento produkt jsem již kdysi sesmolil.

Po zhruba roční pauze která uplynula od mého posledního přehrání čtvrtého alba švédů Anekdoten musím konstatovat, že pozvolný vývoj jejich stylu z typicky Crimson-ovsky vyhraněných a nervních poloh do malebně vyklidněných pasáží meditativního charakteru je přesně to, co chci od kapely slyšet. Jejich debut mám rád. Silné nosné hudební pilíře po vzoru King Crimson, nervní, těkavé, expresivní, ale přitom stále melodické vyhrávky mají své velké čaro. Výrazné zhrubnutí na dvojce Nucleus plné depresivních míst a mozek drásajících poloh mi zřejmě nikdy nesednou v míře, v jaké jsem očekával. Ale rázný obrat s albem From Within přišel v pravý čas a pokračování vytýčeného směru má název Gravity.

Jednotlivé songy na tomto lp doslova nenuceně vplouvají do vaší mysli a s opakovanými poslechy se zdatně zabydlují. Rytmika šlape na jedničku a decentně dobarvuje celek, jež tvoří především výrazné melloronové obrazce Anna Sofi Dahlberg a kytarové výšivky Nicklase Barkera. I jeho vokální projev se uklidnil, pozbyl na patetičnosti a razanci, je spíš vláčný, melancholický a uhrančivě smutný. Písně mají inteligentní strukturu, dostatek nápadů i spoustu podprahových míst, které se objevují až posléze a postupně. Už úvodní hypnotická masáž Monolith nemá absolutně chybu a naplno vystihuje bodrého ducha a směr celé této povedené nahrávky. Každá skladba je velkou chuťovkou a svým způsobem také originální věcí.

Album Gravity funguje jako moderní sonda vytvořená pomocí nejnovějších technologií, jež má jediný úkol – neohlížet se a jasně směřovat do naší hudební minulosti. Z tohoto aspektu zcela suveréně profituje.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Airbag - All Rights Removed

Airbag / All Rights Removed (2011)

S.C.A.Lytch | 5 stars | 05.09.2019

Při brouzdání seznamem interpretů ve službě Tidal jsem narazil na norskou kapelu Airbag a jejich album All Rights Removed. O existenci kapely jsem ještě před dvěma týdny neměl ani tušení. O to bylo větší mé překvapení při následném poslechu tohoto alba.

Po zmáčknutí tlačítka Play se z reproduktorů začala linout velice příjemná, náladotvorná hudba. Mohl bych tu začít psát o nepřeslechnutelných inspiracích Pink Floyd, Marillion apod., což se lze dočíst prakticky ve všech dostupných informacích o kapele, nicméně by to nebylo úplně fér. Posluchač sice může snadno nabýt dojmu, že na kytaru se střídají David Gilmour a Steve Rothery, za klávesami sekunduje Rick Wright a zrovna tak, že za mikrofonem stojí Vicent Cavanagh, ale hudba jako taková je svá a tvorbě zmíněných souborů se celkově nepodobá až tolik.

Na celém albu se dočkáme kouzlení s kytarou, krásného sólování, proplétání kytary s klávesami a nad tím vším naléhavého zpěvákova hlasu. Vše vyvrcholí v závěrečné kompozici Home Sick, která je i nejsilnější položkou na albu.

I když se nejedná o ten nejoriginálnější materiál, musím hodnotit známkou nejvyšší. Už dlouho mě totiž žádná deska takhle nebavila. Všem kdo neznají, vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Airbag - All Rights Removed
» popis a diskografie skupiny Airbag

Hughes, Glenn - From Now On...

Hughes, Glenn / From Now On... (1994)

horyna | 5 stars | 04.09.2019

Domnívám se, že na stránkách Progboardu není oddanějšího obdivovatele Glenna Hughese než jakým je mistr Horynus. V každičké recenzi, která je s tímto gigantem mezi rockovými, soulovými i funky zpěváky spojena, neopomíná zdůrazňovat jeho jedinečný charismatický vokál, parádní feeling, jiskru i entusiasmus, nevšedně vyvedený barevný hlasový oblouk, velké charisma, pečlivě dávkující sentiment i průzračnou techniku frázování. Hughes pro mne je a nejspíš už navždy i bude jedničkou mezi okolní hard-rockovou smetánkou, do které mile rád započítám osobnosti jakými jsou Ian Gillan, Robert Plant, David Byron (tady bych se uklonil asi ještě hlouběji), Tony Martin, či Ronnie James Dio. Hughes mi jde k duhu, sedí k pleti a hlavně mi přirostl až neuvěřitelně k srdci.

Snad všem projektům, ve kterých během své dlouhé kariéry účinkoval, vtiskl obrovskou dávku charisma. Když se řekne Deep Purple a MK III a IV, Trapeze, Gary Moore, John Norum, Black Sabbath (T. Iommi), či poslední etapa spjata s hvězdným uskupením Black Country Communion (a to už vůbec nehovořím o nekonečné řadě jednotlivých interpretů, na jejichž deskách Glenn hostoval), ke každému z těchto pojmů si můžeme za rovnítko dosadit jméno Glenn Hughes.

Ten se po hvězdných letech sedmdesátých a naopak příšerných, závislostmi na drogách probenděných letech osmdesátých v dalším desetiletí konečně otřepal/vyléčil a načal svou velmi úspěšnou kariéru sólového umělce. Po bluesové desce s řadou renomovaných hudebníků z dvaadevadesátého, připravil s instrumentalisty ze Švédska za dva roky desku vesměs rockou pojmenovanou From Now on... Ku pomoci si tentokrát pozval dvojici John Levén na basu a Mic Michaeli ke klávesám, z tou dobou rozpadlivších se/odpočívajících Europe (všichni víme jak skvěle rockově šlapou Europe dnes). Kytaru si rozdělila dvojice Larsson/Bojfeldt a bicí Hempo Hildén účinkující na Norumově parádní sólovce Face the Truth. (bonusi si pro změnu střihnul další Europe-ácký boy - Mic Michaeli). Sestava tedy v pravdě zajímavá a překvapující. Na obal se stylizoval sám mistr do poklidné polohy sedíc v křesle, jako by chtěl světu vyjádřit vnitřní smír a klid v duši, jež se mu konečně rozhostil po složitém období, kterým ještě před nedávnem procházel.

Vyplivnutí desky na veřejnost a příslušnou recenzi k ní ze stařičkého Sparku mám uloženou v paměti dobrých pětadvacet let. Tenkrát mne pochopitelně nějaký Gughes vůbec nezajímal, ale recenze jeho tehdy novému produktu maximálně blahořečila a nějak automaticky se mi vryla do hlavy. A přesto, že jeho tvorbu už sleduji relativně dlouho a fůru sólovek dávno vlastním, tahle mi pro nesnadnou pořizovací anomálii dlouho unikala. Vystačil jsem si s tím co bylo a nějak intenzivně po ní ani nepátral. Až teprve nedávno se na světe objevil její remaster v nabídce Music Records a to už jsem neotálel.

Každá z jeho nahrávek je něčím specifická, jedinečná a jiná. Jedna míří k bluesovým břehům, jinou zase cuchají fuky vlnky, další je pro změnu silně soulová a jiná hledí vzpřímeně k obzorům ostře rockovým. A právě taková je deska From Now on. Blues ustoupilo, soul přijde na řadu už rok příští, s albem Feel, temnota s Addiction a funky na The Way it is. From... je rock, rock a zase „jen“ rock. Mohlo by se tedy zdát, že tady něco chybí, nějaké ty osvěžující příměsi. Ale nemusí to být vždy nuda, i pokud je deska jen zhola rocková. Důležitým prvkem v muzice je nápaditost a aranžérský fištrón. Ty Glenn naštěstí nikdy nepostrádal a tak je i zde co poslouchat.

Nejlepší songy? Jasně trojka The Only One, přec trochu funkoidní Walkin' On The Water, mohutná Into The Void-tady Glenn vokálně naprosto exceluje, uvolněná sofťárna You Were Always There a ohromně procítěná krasavice If You Don't Want Me To a rovněž poslední jemně soulová From Now On...

Long Live Glenn Hughes - the Voice of Rock!

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - From Now On...
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Black Sabbath - Sabotage

Black Sabbath / Sabotage (1975)

horyna | 5 stars | 02.09.2019

Poslouchám Sabotage a křičím JÓÓÓÓÓÓÓ, odškrtávajíc si další progresivní dílko od Black Sabbath s Ozzy Osbournem. Stále mi připadá neuvěřitelné, kam se tahle kapela dokázala na dvojici nahrávek z let 73 a 75 pohnout. Jejich první dvě desky jsou nesmrtelné, debut díky záhrobní atmosféře a temné náladě, dvojka skrze nadpozemské hity. Ale ty nejlepší Sabbath s "ukvílencem" Ozzym jsou Sabbath Bloody Sabbath a právě Sabotage. To mi nikdo nevymluví, páč jedině hluchý by tohle nepoznal.

Hřmotný Zeppelinovský riff otevírá úvodní štych Hole in the Sky. Ozzy zpívá, tak nějak.. prostě zpívá, nekvílí, nepiští, ale velice pečlivě a harmonicky artikuluje. Doslova záhrobní atmosféru navozuje zvuk kytary alá míchačka v Symptom of the Universe. Často coverovaná skladba v sobě spojuje starší dobu temného debutu s pokrokovými myšlenkami tehdejší doby. Ward do škopků buší jako smyslu zbavený a Iommiho riffy a vyhrávky jsou tady legendární. Přechod do akustické polohy je pastvou pro uši. Tou je i další schizoidní záležitost Megalomania. Podobný náladotvorný klenot dosud B. S. nesložili, tohle se musí slyšet a prožít. Na desku minulou jsem si rozpomenul při melodiích v The Thrill of it All. A znovu k okultismu, tím je navoněna momentka Supertzar. Je to tu jako na houpačce. Am I Going Insane (Radio) obrací kormidlo nazpět do prog-rockových vod, přístupnost a legrácky neměli dosud v tvorbě sabbath tak výraznou odezvu. Desku uzatvárá děsivá monster záležitost The Writ, tady máme celý svět sabo jak na dlani.

Škoda je, že deskou Sabotage tahle pekelně kvalitní progresivní jízda končí. Slovy klasika-stejně nic nemůže trvat věčně. Tohle se ale klukům moc a moc povedlo. Bodování? No nenechte se vysmát.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Lucifer's Friend - Black Moon

Lucifer's Friend / Black Moon (2019)

romanpilar | 4 stars | 01.09.2019

Vážení, tuto desku poslouchám v podstatě potřetí. Rychlé přeskakování, výběr a nakonec konverze z FLAC do audio. /Muziku, kterou chci si poté koupím v Japan vydání nebo LP/. Přiznám se, že tuto „recenzi“ píši po cca 5.Plzních a další asi přibyde. Nicméně si myslím, že i toto je objektivní hodnocení, muzika je o pocitech, příčetně pitý alkohol snad také… Tato kapela má ode mě tisíc hvězdiček do banketu a asi hlavně kvůli němu. Mám problém se prokousat dál, Mind Exploding se snažím z úcty ke zpěvákovi a kapele „přijmout“ několik desetiletí a zatím se mi to nepovedlo, věc z roku 94 je průser, další se dá poslechnout. Samozřejmě můj problém. Začínal jsem poslouchat Kiss a Katapult, myslím, že příznačná podobnost, přímočarost a tah na náctiletého, miluji je stále ale člověk se samozřejmě nějak vyvíjí, dostane se k uriášům, nedá dopustit na Byrona ale…časem musí uznat, že ten Lawton to sakra také umí a že světluška s ním byla často a v docela zajímavých chvílích… Tedy hlavně k této nahrávce, především mě jako celek baví!!! Nenacházím tady žádný „brutální hit“, vše tak nějak plyne ale nenudí, naopak často mám chuť na tanec. Ne, není to ani opilost a jezevčice se mi na to určitě vykašle… Muzika je neuvěřitelně vyvážená, určitě ne převratně novátorská, je to prostě Lawton, který zpívá přesně to, co od něho může někdo jako já očekávat! Nemám rád „střednětempou“ muziku ale tady jsem si uvědomil co se děje až na konci, prostě jsem nepřepínal. Netroufám si hodnotit skladbu po skladbě i když jsem to původně chtěl. Je to jediná kapela, kde mě dechy vysloveně baví, nakopnou, patří tam…alespoň si to myslím. /Ještě snad Masonův F.Sports/. I když…taková Palace of Fools, pro mě vysloveně Párplovská záležitost, snad i Gillana bych si tam dovedl představit…ale tohle je prostě absolutní pecka…jedu to znovu dokola, to už se mi dlouho nestalo!!! A hned další, která mě nutí do tance, kontakt s kapitánem, já snad budu tančit fakt sám! Malý muž je určitě velmi zajímavý a tvoří jazz/rockový předěl v této, pro mě nabušené jízdě. Freedom s až punkovým začátkem mě vysloveně baví…přetaven do klasiky ještě víc!!! Je mi 53, muzikou žiji, nové věci v podstatě neřeším, pořád je v 60, 70.co objevovat, nicméně tahle muzika je…, já nevím…já to těm skvělým muzikantům, starým chlapům, borcům, kteří to řeší celý život věřím!!! Doufám, že to vydají i na LP a troufám si to doporučit všem, podobně „postiženým“. Chtěl bych dát 5 hvězd ale to po banketu fakt nejde, 4,5. Hezký večer, kluci.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Clarke, Stanley - Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek

Clarke, Stanley / Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek (1994)

stargazer | 4 stars | 31.08.2019

Tohle je boží živák. Má neuvvěřitelně zmáklej zvuk. Album otvírá song ve stylu jazzové garden párty Minute By Minute a pak se produkce vrací do první půle sedmdesátých let skladbou Stratus od Billy Cobhama.
Pak něco trochu od Milese Davise, All Blues je v podání piano solo a semi akustic guitar a kontrabas a flétny. Goodbye Por Pie Hut musí být Clarkeho oblíbena, protože tady končí legrace a nastupuje pan virtuos. Kdo neslyšel, přišel o hodně, nedá se to popsat slovy. Her Favorite Song je mini skladbička od Larryho Carltona, čistě malé kytarové dílo. Larry Carlton tomu albu sluší víc, jak nějaký super hvězdný kytarista. A na zavěr School Days...........to nemá chybu.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Mangala Vallis - The Book Of Dreams

Mangala Vallis / The Book Of Dreams (2002)

Brano | 4 stars | 31.08.2019

Na úvod treba otvorene povedať,že debut talianskych neo-progrockerov Mangala Vallis v podstate nič nového ani prevratného neprináša.Analógové klávesy nás zavedú do zlatého obdobia art-rocku,do prvej polovice 70-tych rokov a počujeme hudbu,ktorú sme už raz počuli,či už od Genesis,alebo neskôr od Marillion.Dokonalá hudobná paramnézia!Staré otrepané kompozičné postupy a aranžmány.Akoby vsadenie na istotu a kŕčovitá zväzujúca obava vykročiť niekde mimo označeného chodníka.

The Book Of Dreams je koncepčne ladený album a každá skladba je venovaná jednej z kníh slávneho francúzskeho spisovateľa vedecko-fantastickej literatúry Julesa Verna(1828-1905).Väčšina z nás,"husákových detí" sme ich v detstve priam hltali.Verneovky boli spolu s Mayovkami veľký hit!Iné sa ani nedalo,v TV boli dva programy,ktorých vysielanie sa mimo športu a filmov pre pamätníkov nedalo pozerať...a my šťastnejší,ktorí sme bývali na juhozápade sme chytali österreich drei radio a na východnej norme maďarské Petőfi Rádió.Ale vrátim sa k hudbe.Album začína dosť pompézne v podobe Is the End the Beginning?Je to úderná energická,klávesami nabitá desaťminútovka,avšak opäť pocit už raz počutého.Najviac bije do očí tretia titulná skladba,kde je podobnosť s I Know What I Like (In Your Wardrobe) od Genesis neodškriepiteľná!Mňa zaujala až inštrumentálka Under the Sea,kde už badať, také síce bojazlivé,ale presa už len vykročenie z tieňa Genesis a náznak vlastnej kreativity.Záver je vydarený v podobe skladby New Century,ktorú naspieval Bernardo Lanzetti známy zo skupín Acqua Fragile,ale najmä z PFM(Premiata Forneria Marconi).Jeho špecifický vokál jednoznačne obohatil tento album a bolo veľmi správne,že páni Cocchi,Cattini a Consolini(zakladatelia Mangala Vallis) si Lanzettiho pozvali na nahrávanie ich ďalšieho albumu Lycanthrope(2005) a to je už iná šleha!

Podčiarknuté a zrátané...The Book Of Dreams je v podstate dobrý album,ale v progresívnom rocku určite nie zásadný.Hodnotím 3,5*,ale keďže mám na takúto hudbu slabosť,tak s prižmúrením všetkých štyroch očí zaokrúhľujem nahor.

» ostatní recenze alba Mangala Vallis - The Book Of Dreams
» popis a diskografie skupiny Mangala Vallis

Rush - Test for Echo

Rush / Test for Echo (1996)

| 4 stars | 31.08.2019

Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Vapor Trails

Rush / Vapor Trails (2002)

| 4 stars | 31.08.2019

Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz

» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush

Tool - Fear Inoculum

Tool / Fear Inoculum (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 30.08.2019

Psaní recenze na nové album Tool bylo celkem depresivní záležitostí, protože jsem si uvědomil, že pokud kapela dodrží podobný rozestup mezi vydáváním svých desek, tak je to vlastně poslední recenze alba Tool, kterou stihnu před svou smrtí napsat. :-)

Dost morbidních úvah. Třináct let, které uběhly od vydání předchozího alba 10 000 Days, je hodně dlouhá doba na to, abych tu plkal nesmysly. Leccos se v životě člověka za tak dlouhou dobu změní. U Tool z pohledu uměleckého pomalu nic. Krom vleklých soudních sporů, věnování se všemožným bočním projektům a koncertování ve stejné sestavě kapela čas od času avizovala určitý posun, co se týče nahrávání nové desky, nakonec z vydání vždy sešlo a až dnes - 30. srpna 2019 - zahřmělo a CD se objevilo na pultech prodejen. V našich zásilkových obchodech je zatím nabízena luxusní verze s přehrávačem a čtyřpalcovým displayem zabudovaným v obalu (nechybí ani kabílek k dobíjení!).

Zpět k nové desce: jedním z úskalí hodnocení tohoto díla je obrovská pauza, která v mnohých (i ve mně) vybuzovala vlastní představu o nadpozemsky znějícím albu, dopilovaném do nablýskaných tvarů. Po prvních pár posleších jsem byl poněkud zneklidněn: "Vždyť to jsou jen Tool, tak jak je znám." Až další a další reprízy vyplavovaly nové a nové dílky mozaiky, které do sebe začaly zapadat, tak jako projev Tool do současného hudebního rámce progresivně alternativní rockové muziky.

Nové album se oprostilo od grungeových ozvěn na Lateralus a stylové rozevlátosti 10 000 Days. Novinka je sevřenější, jakoby více artově zaměřená, v pomalejších pasážích kombinující melancholický prog rock s metalickou výbušností. Keenan používá čistý zpěv, jeho hlasivky jsou ve skvělé formě.

Všechny skladby (mimo jamu ze studia Chocolate Chip Trip) překračují délku deseti minut a mají v sobě zakódovánu určitou hypnotičnost - kromě zlehka rozvíjející se atmosféry se setkáte s okamžikem, kdy se rytmická struktura jakoby zacyklí a figura perkusí a basy (někdy doplněná jen takovým škrtáním o strunu kytaristy) deset sekund sekund, někdy minutu či dvě jen tak dokola variuje. To evokuje dojem hroucení času do černé díry (například Invincible v čase 10.00 - 10:50). Při pozorných posleších objevíte takových repetitivních pasáží na albu mnohem více.

Způsob vnímání času tato hudba jednoznačně narušuje. Ostatně toto téma je v textech často zmiňováno. Pro netrpělivé jedince a pro ty, kteří vyžadují krátké odsýpající hitovky špatná zpráva. :-)

První tři skladby jsou vystavěny obdobným způsobem - v pomaličku se v opakujících vzorcích hypnotických figur nahalované baskytary a Dannyho bicích, který kombinuje v nahrávkách akustické bubny s těmi elektronickými. Ty ve výsledku jako opravdové nástroje z oblasti etnické muziky. Kytara se tu a tam přidává, melodický zpěv či polomluvený projev rozkvétá v rozmezí několika minut, následuje sloka, která většinou končí očistnou riffovou bouří.

U čtvrté Descending napětí stoupá znatelně pomaleji, po rockové erupci a zpívaném partu vše zakryje temný plášť kláves a kytarista dlouze sóluje i za pomocí pravděpodobně nějakého bottlenecku. V songu Culling Voices mi melismatický způsob zpěvu Maynarda Keenana velmi silně připomněl velkého konkurenta Tool - Charlieho Lookera, který svým projevem i muzikou neměl k Tool nikdy daleko. Instrumentálka Chocolate Chip Trip je záznamem bubenického sóla ze studia, kterou si Danny přibarvil použitím elektronických efektů. Tato skladba sice narušuje homogenitu alba, není však vůbec špatná. Stejně by se tam další desetiminutovka nevešla. :-) Desku zakončuje song 7empest, nejdelší, bezmála šestnáctiminutová a zároveň nejhutnější skladba, kde zpěvák mezi kvílející vzteklou kytarou odsekává slabiky v drolícím se rytmu.

Závěr: Tato deska nepůsobí tak podivně šokujícím dojmem, jak tomu u mě bylo při poslechu jejich předchozích alb. Přesto mě Tool opět lapili do svých osidel. Nebáli se dlouhých skladeb, ve kterých krůček po krůčku rozprostřeli své temné obrazce. Zjednodušili aranže, odvrhli různé ambientní a industriální skladby a dopilovali detaily. Právě ty dnes v záplavě muziky odlišují kvalitní desky od těch naprosto výjimečných. Jedním z nich je i neuvěřitelně hutný a dynamický zvuk nebo mnohovrstevnaté filozofické texty, jejichž význam budou fandové rozkrývat roky, tak je se to nyní v diskuzích již týdny děje v případě názvu alba.

Přesně tak, jak to zamýšleli, bez nějakých vnějších tlaků předložili Tool muziku, tak jak je nyní baví. Sedmdesát devět minut hrací doby je celkem nálož, jsem zvědav, co na tak rozsáhlé kompozice plné repetitivních pasáží fandové řeknou. Já osobně jsem nadšen - u mě zatím deska roku.

Invincible Live: >> odkaz

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

Mattty | 5 stars | 29.08.2019

Album, kterým kapela vkročila do let osmdesátých, se od předešlých desek odlišovalo. Songy jsou znatelně kratší (Natural Science má „jen“ přes devět minut, což je ani ne polovina 2112 či Cygnus X-I Book II z předchozího Hemispheres), což Geddy Lee zdůvodnil tak, že mu dlouhé písně připadaly jako už celkem klišé. Skladby též mají větší rádiový potenciál a taky, že tento potenciál byl využit - album se v Kanadě a ve Velké Británii umístilo na třetím a v USA na čtvrtém místě hitparád.

Úvodní The Spirit Of The Radio je krom Toma Sawyera a Fly By Night jediná píseň, kterou občas člověk zaslechne v českých rádiích (před nějakou dobou jsem v jednom nejmenovaném obchodním řetězci s vlastním „rádiem“ slyšel naprosto otřesnou cover verzi, kde jen zpěvák pěl do akordů hraných akustickou kytarou - žádné riffy, žádná reggae část). Kapela zde poprvé experimentovala s reggae, ale ne naposled, tyto experimenty provázely další tři alba.

Freewill je skvělá riffovačka s výborným Peartovým textem a opravdu zajímavým kytarovým sólem, o kterém Alex Lifeson přiznává, že je opravdu těžké k zahrání.

Jacob´s Ladder je progresivní věc, u které bych vyzdvihl obzvláště Lifesonovou kytarovou práci a tajuplnou atmosféru celé skladby. Text se zabývá paprskem světa pronikajícím mraky a vznikem pro nás viditelných paprsků světla, které jsou nazývané jako nebesky "Jákobův žebřík".

U Entre Nous byl po prvních dvou písních na albu třetím rádiovým singlem. Píseň je to chytlavá, i když ten refrén mi občas stoprocentně nesedí, jinak je to ovšem povedená pohodová skladba.

Different Strings: jediná skladba alba, ke které text psal Geddy a ne Peart, velmi se ale povedl. Křehká akustická věc, která vždy zahřeje u srdíčka.

Natural Science, nejdelší kus na albu, dílo opravdové progové práce s občasnými skoro až metalovými riffy. Skladba je velice výpravná a místy i experimentální. Zajímavostí je, že Machine Head demo ke své skladbě Days Turn Blue To Grey pojmenovali do závorky jako Natural Sciennce II, což jen nahrává k faktu, že nejen tato skladba, ale celé album a i Rush jako kapela celkově ovlivnili některé thrashové kapely (vzpomeňme třeba na cover „Anthem“ od Anthrax, nebo zmíním podruhé Machine Head a jejich cover „Witch Hunt“).

Toto album jsem si velmi rychle oblíbil, vokální linky jsou chytlavé, texty skvělé a nadání těchto tří muzikantů prostě úžasné. Ale jejich druhý zápis do rockových dějin (je obecně přijímané, že prvním zápisem bylo album 2112) měl teprve přijít.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Threshold - Psychedelicatessen

Threshold / Psychedelicatessen (1994)

horyna | 4 stars | 28.08.2019

Přesto, že jsem první etapu kapely (desky 93-97) stavěl vždy až za období se zpěvákem Andrew McDermottem, dnes se k nim začínám zase vracet a dokonce v nich nacházet velké zalíbení.
Psychedelicatessen znám krátce po tom co vyšla, a i když mě tehdy ve srovnání s Woundedd Land mírně zklamala, dnes tak kritický zdaleka nejsem a poslechnu si ji daleko radši než některé poslední nemastné výtvory Threshold. Dokonce i zpěv Glynna Morgana nevidím tak kriticky a na rozdíl od Jiřího mě daleko více imponuje jeho mladická vitalita a nevyzpívanost, než jeho dnešní tvrdší, lehce zaměnitelná poloha.

Threshold mírně uhnuli z té své progresivní koleje a přidali trošičku hutnosti, drsnější spodek, tvrdší riffy a nabroušenou razanci. Jejich pojetí progresivního metalu je pořád dost individuální a silné. Je to takový krok, nebo řekněme přerod k Threshold, jaké máme zafixované z desek Clone – Dead Reckoning.

Na albu se dá lehce vystopovat několik dvojic, které tvoří skoro dokonalý pár:
Progresivně velkolepě prokomponované a hravé perly Into The Light versus Devoted. Baladické krásky Under The Sun versus Innocent, výpravné a hutné čísla Sunseeker a A Tension Of Souls, nebo intenzivní Will To Give spolu s Babylon Rising tvoří velice silné dvoj-uskupení kráčející touto nahrávkou se vztyčenou hlavou.
I zde není autorství skladeb (jak tomu bude v časech příštích) pouze na dvojici Groom/West, ale zapojení kytaristy Nicka Midsona a basáka Jona Jearyho skýtá příjemná kompoziční osvěžení.

Psychedelicatessen dýchají čerstvějším a ostře syrovějším zvukem, než na který jsme u Threshold zvyklí. Znovu se opakuji, ale při srovnání kvality a kreativity tohoto a posledního díla kapely, je alespoň pro mne vzájemný rozdíl obrovsky propastný.



» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold

Foreigner - Foreigner

Foreigner / Foreigner (1977)

horyna | 5 stars | 27.08.2019

Britsko-americká formace Foreigner platila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, především pak v průběhu těch nechvalně známých osmdesátek, za naprostou špičku v oboru pompézního rocku a A.O.R. Kralovali žebříčkům prodejnosti, plnili obrovské stadióny a jejich singly se umísťovali na předních příčkách hitparád.

Život jim vdechl dřívější kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který tenkrát v rozjeté kapele, avšak po krátkém rozpadu nahradil Luthera Grosvenora. Společně s ex-Crimsoňákem Ianem McDonaldem a novou tváří Lou Grammem povstal "Cizinec". Jedna z vůbec neúspěšnějších formací Ameriky osmdesátých let.

Ovšem jejich debutní materiál má ještě daleko do pompy a pop-rockové nabubřelosti discotékového desetiletí. Vyšel v roce 1977 a stavěl spíše na progrockovém předobrazu, než na hymnách a baladách prvního plánu, které lámali dívky v kolenou. Nejen jejich debut patří mezi fortelně odvedenou práci s odbočkami k art rocku, soft rocku a právě odlehčenému hudebnímu stylu, který se vzápětí zformuje pod záštitou – rock pro dospělé.

Angažování malého kudrnatého chlapíka s hlasem jak zvon, se ukázalo jako ten nejlepší tah, který mohl Micka potkat. Střetli se ještě během jeho členství ve S. T. Lou měl sice kapelu Black Sheep, ale neodolal pozvání na konkurz k Foreigner a práci shoutera také dostal. Po vydání druhého alba prolétla éterem zpráva, že Lou Gramm má hlas, který by mu mohl i Robert Plant závidět.

Z mega úspěšného alba, které jen v Americe obdrželo pětinásobnou platinu vzešla čtveřice brilantních singlů. Ale pokud tuto desku dobře znáte a máte ji rádi, při jejím poslechu vám musí cvrnknout do uší, že singlem by zde mohla být jakákoli píseň. Celá desítka je velmi velmi vyrovnaná a také silná.
Pochopitelně čtveřice Feels Like the First Time, Cold as Ice, Starrider a Long, Long Way from Home, je bez zkrupulí okouzlující. Osobně mám také velmi rád The Damage Is Done, Woman Oh Woman, nebo Fool for You Anyway. Prostě a jasně tady platí, co skladba to perla.

Je sice pravda, že Mick není bůhví jaký kytarový všeuměl a technik, jeho hra je však velice funkční a pro účeli Foreigner i dostačující a osobitá. Důležitá je u něj i celé kapely rovina skladatelská. V té Foreigner doslova explodovali a proto tedy ten kýžený úspěch. Hold ne každý dokáže napsat hit s velkým H.

» ostatní recenze alba Foreigner - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Black Sabbath - 13

Black Sabbath / 13 (2013)

martin.b | 1 stars | 26.08.2019

Nastal čas, abych doplnil a tím i zkompletoval svoji procházku po studiových albech Black Sabbath, která na tomto webu započala už v roce 2007 i o toto album. Jedná se, aspoň doufám, o jejich poslední studiovku a myslím, že není vůbec není špatné udělit si časový odstup od zveřejnění finálního resultátu. Na novou desku Sabbath jsem se tehdy těšil opravdu moc. Až tak, že jsem si nechal poslat z USA speciální "best buy" edici s bonusovou skladbou navíc, která na žádném z evropských vydání pravděpodobně nebyla. To aby mě snad něco neuniklo. Jedná se o skladbu Naiveté in Black a mimochodem za tu super edici vůbec nestojí.

Předrecenzenti zde tehdy po vydání alba přispěchali s velkým množstvím vesměs pozitivních hodnocení, snad pod dojmem čerstvé novinky. Nakonec jejich názory samozřejmě respektuji a chápu. Vše by se dalo shrnout slovy jako: legenda, klasika, rozlučka... Až potud je vše v pořádku. I já jsem toto album hodnotil nejvyšším počtem imaginárních hvězd, ale to ještě předtím, než jsem si ho vůbec a později i dobře poslechl. Postupem času moje nadšení opadalo a dnes mě třináctka přijde skoro jako podvod na příznivce kapely. Dobře, nebudu generalizovat a opravím se. Podvod na mě!

Legenda je na třináctce tak kompozičně bezradná, že prakticky jediné co kromě vzpomínek nabízí, je košík bezduchých, oposlouchaných a nostalgických riffů, které jsou navrch zvukově špatně (made in Rick Rubin) ošetřené. Album se mi poslední čas už vůbec nechce poslouchat. Sálá z něj tuna nostalgie, rutiny a toho, že přesně věděli, co mají pro spokojenost skalních fandů kapely udělat. Takovýmto Black Sabbath už prostě nevěřím.

Jednu hvězdu v hodnocení bych i přidal. Je tam přeci jen Ozzy, i když podává bezkrevný a unavený výkon. Ale tu hvězdu hned zase musím sebrat za to, že tam není Bill Ward. Ať už je to z jakéhokoli důvodu, nemůžu jeho nepřítomnost na finálním albu akceptovat - bez ohledu na slušný výkon námezdního bubeníka Brada Wilka.

Z pohledu kompletní tvorby Black Sabbath, musím zároveň upravit moje hodnocení předchozího studiového alba Forbidden, kterému jsem tehdy udělil jednu hvězdu a s odstupem let počet zvýšit na dvě. Protože tam tehdy byla alespoň snaha s kapelou ještě něco dělat a někam jít. Na albu 13 není prakticky nic a srovnávat jej s klasikou ze sedmdesátých let je podle mě myšlenka naprosto zcestná. S tímto albem by se Sabbath nestali slavnými v žádné éře jejich působení na hudební scéně.

Z působení Black Sabbath mám s odstupem mnoha let nejraději dobu od stejnojmenného alba po Never Say Die. To byla jejich pravá tvář. Právě toto období je dostalo tam, kde jsou až dodnes. Žádné jiné. Kompozičně na vysoké úrovni, dobré nápady a bezstarostný život mladých a řádně divokých rockerů. I alba Heaven and Hell a Mob Rules jsou dobrá, ale kapela je najednou jakoby ukázněná a profesionální. Údajně za to mohl Dio a nemám nic proti tomu. Na dalších albech se ale jedná o kapelu, která je už pevně v rukách Iommiho a tím je dán i její další směr. Původní parta se rozpadla a s ní i myšlenky a idea. Název Black Sabbath na těchto albech chápu více jako obchodní značku, než jako skutečnou kapelu tohoto názvu. K nahrávkám z tohoto období se také vracím asi nejméně, byť se mnohdy jedná o velmi kvalitní materiál.

Bez ohledu na "hvězdičky" ale Black Sabbath stále miluji a vždy budu jejich velký fanoušek. S touto kapelou prakticky už přes třicet let stárnu a tak to i zůstane. Nakonec i přes tuto nešťastnou třináctku.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar

Gilbert, Paul / Behold Electric Guitar (2019)

horyna | 3 stars | 26.08.2019

Nějaké to kytarové album si občas rád poslechnu. Mezi rockovými kytaristy stojícími na vlastní noze, si u mne nejvýše hoví Joe Satriani. To je ta nejvyšší osmitisícovka. Několik metrů pod ním se snaží nad mraky vyšplhat celý tábor podobně orientovaných umělců, jejichž mazlíčkem je šestistrunné pádlo s hmatníkem. Sporadicky vydá dobrou desku třeba Steve Vai a v mezičase se mezi několik obrů prodral také kytarista pana velikého, neboli Mr. Big, Paul Gilbert. Jeho poslední desky si pravidelně kupuji a tak jsem samozřejmě nevynechal ani tu aktuální.

Paul jich má na svém kontě už slušnou zásobu a tak se nemusí ničím limitovat a hrje si to svoje, lajcky řečeno - pro radost. Každá z nich je svým způsobem jiná. Někdy je u něj hmatatelnější příklon k jazzu a fusion, občas nahraje desku předělávek a někdy si jen s chutí za-rockuje. Letos, po delší odmlce zvolil model čistě instrumentální a ve dvanáctce novoučkých kompozic nechává zpívat pouze svůj nástroj. Po minulé, čistě rockové (občas až rock ´n ´rollové) desce, je tahle nálož pestřejší, ale také hůře stravitelná. Paul je brilantní technik, avšak prvotním příznakem většichny skladeb je jasná melodie. Na její struktůře jsou písně postaveny a od té se také odvíjí další děj.

Všechny ty drobné nuance se poodkrývají postupně a velmi pomalu. I několik prvních poslechů zanechává v divákovy stále ten stejný dojem zmatku a galimatyáše. Ale když dáte nahrávce skutečný čas k její absorubci, postupně v ní nalézáte zalíbení a možná i návyk. Dalo by se konstatovat, že pro letošek Paul namíchall Satrianovsky podobný hudební koktejl, který nejde uspěchat a který dozrává velmi pomaloučku.

První Havin' It má rockové břity, jasnou melodiku, ale vespod bublá jazzový feeling který vytváří nepokojně hravý klavír.
Ve druhé I Own A Building natahuje Paul krásně tóny až k nebi, aby je vzápětí vystřídal technicko zběsilým během po hmatníku. Romantika kontra technika.
Everywhere That Mary Went je klasický rock-fusion made in Gilbert.
Love Is The Saddest Thing – tady úplně slyším mistra Satrianiho. Inspirace je zjevná v melodii i harmoniích. Tempo je kvapíkovské, plné neustálých změn rytmů a různých modulací.
Sir, You Need To Calm Down – krom začátku to má znovu Satrianovského ducha, ale další přísun melodií vyznívá osobitěji.
Po oddychovce Let That Battery Die, přichází klasické stařičké delta blues, neboli píseň Blues For Rabbit.
Every Snare Drum je romanťárnou a A Snake Just Bit My Toe spíš nudou. Krev rozproudí až rockově odlehčená desítka I Love My Lawnmower, pořádné fusion od podlahy A Herd Of Turtles a povedená tečka Things Can Walk To You.

Dobrá deska pro náročnější posluchače kytarového stylu. 3,5*

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Fear Factory - Demanufacture

Fear Factory / Demanufacture (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 25.08.2019

V půli devadesátek kulminovala vlna elektro industriálních a EBM sebranek typu KMFDM, Ministry, Skinny Puppy, Marilyn Manson a podobných divočin. Každá kapela měla trochu jiný recept, jak zaujmout své fandy a plnými doušky využívala ke zhutnění svého projevu metalického zvuku kytar.

Do tehdy uzavřeného a poněkud konzervativního světa thrash, death, hardcore metalu však reciproční průnik elektronických zvuků probíhal v té době jen velmi okrajově. Jedním z průkopníků byla i americká kapela Fear Factory, která za pomoci vizionářského studiového technika a hudebníka Rhyse Fulbera (Front Line Assembly), který je inspiroval a nahrál klávesy do skladeb k velké nelibosti producenta Colina Richardsona.

Zpěvák Burton C. Bell déle inovativně ve většině skladeb zabudoval melodické refrény či pasáže, android nazvaný Raymond Herrera vyprodukoval rytmický podklad nerozeznatelný od stroje a drtivou, mnohokrát vrstvenou thrash kytaru a basu dodal Dino Cazares.

Výsledkem je industriálně laděný thrash metal ozvláštněný klávesy a různými elektronickými ruchy, který spolu s kontrastně melodickým zpěvem způsobil v tomto stylu malou revoluci.

Nejzářivějším příkladem této kombinace jsou fláky Self Bias Resistor, Replica nebo Pisschrist. Přímočarou napalmovou apokalypsou přináší New Breed a H.K (Hunter Killer). Zcela mimo kategorie je nádherná elektrometalová symfonie trvající skoro deset minut.

Z dnešního pohledu vidím i pár menších nedostatků. Třeba zařazení coveru Dog Day Sunrise od slavných elektro industriálních pionýrů Head of David, kde zpěvák čistě zpívá. Chápu, že firma chtěla něco jemnějšího, co by mohla použít na singl, ale mě tam ta skladba nesedí. Body Hammer a Flashpoint mi přijdou méně nápadité a jejich vyřazení by snížilo pocit recyklace zavedeného modelu a zkrátilo trochu přepálenou stopáž 56 minut.

Závěrem : na rok 1995 pionýrské dílo elektro industriálního metalu s naprosto přepychovým zvukem a bezkonkurečně naostřeným a hutným zvukem kytar, kterému v té době dovedla konkurovat maximálně tak Pantera. Ta však postrádala onen nezaměnitelný progresivní scifi zvuk skloubený s melodickými pasážemi.

Ač poslech podobných kapel není v současné době u mě častým jevem, tak podobné milníky, které přinesly něco nového a neotřelého plně uznávám a jednou za čas s chutí poslechnu.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Demanufacture
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

McLaughlin, John - The Promise

McLaughlin, John / The Promise (1996)

stargazer | 4 stars | 25.08.2019

Příliš mnoho kuchařů zkazí polévku. Toto pořekadlo však neplatí pro album Promise, kde hraje na dvacet hostů. Bylo nahráno ve studiích v různých částech světa. Co se týče finálního zvuku, tak to není vůbec znát.
Desku otvírá vynikající duel Jeffa Becka a McLaughlina. Album je žánrově velmi rozmanité, elekrické kytary střídají akustické, blues střídá jazz pak trochu etnického jazzu , flameca, jazzrocku, klasického pojetí hry, prostě jak se říká, každý pes jiná ves. Ovšem album vůbec nepůsobí roztříštěně, jednotlivé tracky jsou vyplněny takovou hudební vatou, jakýmisy intermezzy a celé je to propojené v jeden logický celek. Na desce si zahrál také Sting, ale velmi krátce.
The Promise je výborné album, ukazuje McLaughlinův široký hudební záběr, průřez žánry, jeho kytarovou genialitu. Dávám čtyři stáry.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - The Promise
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Elefante, John - On My Way to the Sun

Elefante, John / On My Way to the Sun (2013)

luk63 | 5 stars | 23.08.2019

Znáte Kansas? Asi všichni, že. A jejich alba "Vinyl Confessions" a "Drastic Measures"? Ta už asi zná méně fanoušků progrocku. A cože mají společného s Johnem Elefantem a jeho deskou "On My Way to the Sun"?

V roce 1981 John na tři roky nahradil v Kansas zpěváka Steva Walshe - a to rovnocenně, řekl bych. Později zúročil své zkušenosti z turné a studia a v 90. letech natočil tři víceméně poprocková sólová alba, a to vůbec ne špatná. Ale to dosud nejlepší přišlo až po čtrnáctileté odmlce, když se rozhodl navázat na své Kansas období recenzovaným počinem.

John Elefante je majitel výrazného hudebního talentu, příjemného hlasu a je opravdu výborným skladatelem. Kromě toho zde obsluhuje kytary a klávesy. Jednotlivé skladby neumím v tomto případě samostatně popsat a ohodnotit, ani to nepovažuju za potřebné. Album vnímám od začátku jako velice jednolitý celek. Skladby mají rockový potenciál a drajw, výraznou melodičnost, jsou poměrně složitě strukturované a nemají tzv. hluché pasáže (někdy jim říkáme vycpávky). A ještě jeden odkaz na milované Kansas - housle Davida Ragsdalea.

Já s čistým svědomím tvrdím, že se touto deskou z roku 2013 Johnu Elefantovi povedlo navázat na svou zkušenost z Kansas (asi i překonat - tuhle desku řadím vedle nejlepších alb Kansas), a že se vypjal k vytvoření mimořádného progrockového počinu, který zaslouží naší plnou pozornost, a který John asi jen tak snadno v budoucnu nepřekoná. Pokud se někdy ještě odhodlá k natočení dalších alb, budu moc rád, když bude pokračovat ve směru, který vytýčil svou Cestou ke slunci.


» ostatní recenze alba Elefante, John - On My Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny Elefante, John

Arena - The Cry

Arena / The Cry (1997)

horyna | 3 stars | 23.08.2019

Tohle zvláštní ep, nebo přesněji řečeno kompilaci seskládanou z instrumentálních částí/skladeb nalézajících se na dvojici předchůdců Song From the Lion Cage a Pride, jsem si do výbavy pořídil teprve nedávno. A to přesto, že britské Arena poslouchám už dobré dvě desetiletí. Kdysi dávno jsem jej sice slyšel, ale tehdá mi jeho nákup přišel jako naprostá zbytečnost.

Dnes už to vidím a hlavně slyším krapet jinak. Zřejmě pod tíhou malinko rozpačitých pocitů z obou posledních studiovek, které starší tvorbě Arena zkrátka konkurovat nedokáží, se stále častěji ohlížím i do minulosti tohoto souboru, právě k dvojici nahrávek, jež stáli na startovním roštu v polovině let devadesátých. Kapelu Arena jsem měl dlouhatánskou dobu zaškatulkovanou jako soubor tří výsostně nejvelkolepějších desek, jaké kdy prog sektor dostal. Alba z let 1998-2003 + Pepper´s Ghost navíc, si u mne stojí absolutně nejvýše, jak jen mohou. A vlastně těsně pod řadím i desku Seventh..., ale první dvě studiovky jsem dlouho opomíjel a podceňoval. Dnes je mám rád takřka stejně jako jejich následovníky, sic mají archaičtější zvuk, kompozičně nejsou tolik vyzrálé a kapela hraje v jiném složení, než jaké mám rád, ale co... Jde přece o skladby samotné, a ty se povedli.

Jsou propletené množstvím kratších meziher I-IV na debutu a V-VIII na Pride. Právě z nich je sestavena nahrávka Cry s jednou kompletně novou skladbou v závěru a upravenými fragmety oněch částí. Něco se překopalo, něco ponechalo v nezměněné podobě. Zvukově spadá deska mezi Pride a Vistitor, což znamená - zlatá nezkreselná léta devadesátá. Tento zvláštně poskládaný derivát sebe sama hraje především na atmosféru. Ta vyznívá velice sugestivně, podmanivě, působivě...zkrátka Arenovsky dokonale.

S hodnocením desky je to trochu složitější, jelikož nejde o nahrávku ucelenou, ani novou. Je to takový malý drahokámek pro sběratele a fajnšmekry Nolan-ovsko/Pointer-ovských Arena. A rovněž se zde poprvé (nejspíš jen v několika momentech) představuje nová, a pro hvězdnou budoucnost souboru nepostradatelná persona, kytarista John Mitchell.

» ostatní recenze alba Arena - The Cry
» popis a diskografie skupiny Arena

Pendragon - Kowtow

Pendragon / Kowtow (1988)

EasyRocker | 5 stars | 22.08.2019

Pendragon byli v osmdesátkách jedni z křestních otců ostrovní "nové" artrockové vlny. Spolu s Marillion, Arenou, IQ, Twelfth Night nebo Pallas těží dodnes právem z už legendárního statusu.

Startovní výstřel Saved by You je přesně v pompézním osmdesátkovém duchu. Průbojný Barrettův hlas a romantická nálada je ale to, co můj duch potřebuje pro relax. The Mask je krásný posmutnělý kousek, ukazující plně pestrost a sytost Nolanova klávesového parku. Jednoduchá dobová rytmika Time for a Change může sice odpuzovat, ale pod touhle slupkou pozorné oko najde krásné klávesové a kytarové kudrlinky. Zadumaná, citlivá krása I Walk the Rope už je jedním z vrcholů alba, i díky sedmdesátky přivolávajícímu saxu Julian Siegel. Baladu 2 AM zvedá vysoko nad průměr úžasně klenuté Barrettovo hrdlo. Nolanovy klavírní údery následuje Barrettova smutnohra na pražcích strun. To, co následuje v sedmi minutách, je pro mě neuvěřitelným artovým přeborem, zvoucím se Total Recall. Nejdelší položkou je skoro jedenáctiminutová The Haunting, a i název napovídá, že nejde o pouťovou veselici. Ač se tu Barrett prosadí několika sóly, prostor ovládne Clive Nolan, a jeho výkon je osudově neústupný. Dočkáme se, na 80-ky vzácně, i obnažení rytmiky Gee/Smith. Solid Heart je spíše přímočará pecka, mířící přímo na solar plexus, melodie je ale neodolatelná. Závěr klasické verze patří devíti minutám titulní suity. Dramatický nástup kláves a hlasu, skladba projde několika tempovými zvraty a nabývá monumentální podoby. Finále je přece krásné - akustický přelom je předkrmem před závěrečným Barrettovým řáděním v hrdle i na strunách, ustupujícím do pozadí.

Tahle družina se u mě nakonec mezi shora uvedenými soubory prokousala na čelo. Ano, raná klávesová podoba tu má spoustu odpůrců mezi náročnými progery. Taky to naprosto chápu. Je to nostalgie vzájemné protnutí v mozkovně i srdečních chlopních - sežral jsem jim Kowtow, The World, ale i Pure. To vše jsou různé odstíny jejich hudebního plátna. Mezi 4 a 5, ale za tu působivost dávám 5. A teď ať klidně dostanu výprask!

» ostatní recenze alba Pendragon - Kowtow
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Elephant9 - Silver Mountain

Elephant9 / Silver Mountain (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2019

Na čtvrtém studiovém albu Elephant9 pokračuje ve spolupráci s prog rockovým kytaristou Reinem Fiskem (např. Landberk, Morte Macabre, Paatos). Ten si v kooperaci s hudebně jinak zaměřenými soubory uspokojuje své choutky po různých stylových změnách.

Na této desce jako by během jamování ztratili pojem o čase, neboť celková stopáž pěti uvedených skladeb nabobtnala bezmála do délky 76 minut, což je po okraj naplněné CD a prostor dvou vinylových kotoučů.
Z alba mám pocit, jako by se jazz rockeři snažili vtěsnat do určitých progresivně rockových schémat a to celé okořenit pořádnou dávkou experimentu a psychedelických postupů.

Occidentali (10 min) a You are The Sunshine of my Life (14 min) jsou pro mě poněkud rozvleklé prog fusion, následující Abhartach a Kungsten je psychedelie jak vystřižená z počátku sedmdesátek.
Závěrečná The Above Ground Sound (22 min) je kompilátem všech výše zmiňovaných postupů, ve které se prolíná ekvlibristika jazzových hráčů s psychedelickými i prog rockovými pasážemi, taková jazz rocková reminiscence na psychedelické Flojdy.

Není to deska na mejdany, nebo do auta, ale na soustředěný poslech do sluchátek pozdě v noci. Není třeba ani žádných chemických podpůrných látek, při správném požití se omamné účinky jistě dostaví.

Závěrem : tato deska Elephant9 mi přišla v několika pasážích zbytečně moc rozevlátá ve stopáži, na druhou stranu v tomto žánru je třeba náladu budovat postupně.

» ostatní recenze alba Elephant9 - Silver Mountain
» popis a diskografie skupiny Elephant9

Discipline - To Shatter All Accord

Discipline / To Shatter All Accord (2011)

horyna | 0 stars | 22.08.2019

Mezi tělesa produkující výrazně těžší hudební formu stran pochopení celkového obsahu, a řekněme určitého poselství směřujícího k divákovi, řadím mimo jiné i americké kombo Discipline. Muzika vytvářená tímto svéhlavým sdružením je těžce progresivní a velmi obtížně stravitelná. Našel jsem si ji kde jinde než tady, na Progboardu, a velmi opatrně si pořídil dle jiných i mne samotného masterpiece kapely, desku Unfolded Like Staircase. Musel jsem vynaložit hodně úsilí i času, abych do tohoto nesnáze prostupného světa nějakým způsobem proniknul a alespoň částečně jej pochopil. Pak přišla recenze a dozrávání. To trvalo ještě mnohem, mnohem déle, zhruba nějakých 12-18 měsíců, během kterých na desku přicházela chuť v pravidelných periodách a během níž jsem tento dnes už můžu a musím říci skvost, konečně v plné míře pozřel a hlavně docenil. Suma sumárum, po více jak dvou letech jsem se "odvážil" objednat desku další – tuto.

Jelikož jsem už tušil o co půjde, překvapení nebylo na místě. Hlad ano, překvapení nikoli. Po pětici poslechů můžu celkem předvídatelně konstatovat, že Discipline neuhnuli ze svého vytýčeného směru na dvojici předchůdců ani o píď a do této, za velmi dlouhatánskou dobu vyprodukované nahrávky, nechávají diváka znovu velmi obtížně pronikat. Jednotlivé písně nepřekvapí ani tak svou délkou (vcelku běžný mustr na prog rock), jako svou technickou náročností a precizním přístupem k tématům, muzicírování a skladatelské práci všeobecně. Výstavba a aranžmá jednotlivých tracků je na vysokém uměleckém stupni, což nepřipravenému posluchači musí zákonitě způsobit velké žaludeční obtíže. Vnitřní melodika, která působí jakoby neexistovala, drží písně při sobě, ale je zaobalena složitými hudebními postupy a krkolomností tempových zvratů, stopek a různých přechodů do odlišných, na první pohled nesouvisejících pasáží. Je to ten známý Van Der Graaf-ovsko Crimson-ovský model, při jehož poslechu nedostanete nic zadarmo a vaše soustředěnost je neustále těžce zkoušena. Desítky dalších návštěv jsou tu potřeba stejně jako u Hammilovců, a výsledné pocity nebývají zase tolik odlišné. Něco vás stále popohání se desce opakovaně věnovat i když nemáte chuť a dlouho zůstáváte zatvrzelým skeptikem. Chce to prostě fůru a fůru času.

Známkování je v tomto případě bezpředmětné i když se mi deska líbí, či teprve začíná líbit, pamatujji si sotva pár útržků a fragmentů. Podobně jako u díla předešlého jej docením až za několik měsícu, či let. Ale jedno vím už dnes bezpečně, bude to znovu stát za to, se k takovému dobrodružství opětovně vracet:-)

» ostatní recenze alba Discipline - To Shatter All Accord
» popis a diskografie skupiny Discipline

Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival

Creedence Clearwater Revival / Creedence Clearwater Revival (1968)

| 4 stars | 21.08.2019

Debuty kapel jako jsou Lynyrd Skynyrd, Led Zeppelin, Black Sabbath, nebo právě CCR jsou fascinující. Mají své opodstatněné kouzlo. Ne každému se však podaří hned napoprvé sestavit tak přitažlivou sírku písní jako jim. Kredencům to vyšlo. Povedený debut s půlkou autorských a půlkou převzatých věcí. Kapela dodala okamžitě definovaný styl(I Put A Spell On You)s vlastním ksichtem. Stala se miláčkem davu a předním interpretem country rocku.


Pokud existuje nějaká špička v jejich tvorbě, tuto kategorii zabírají až další desky. Debut není tolik hitově profláklý, ale takové skladby jako klasika The Working Man, Ninety-Nine And A Half, Porterville, nebo Walk On The Water se v dalším období CCR už nezadařily. Po slavném-neslavném debutu přišla alba jako hrom. Vše začalo už tady.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 21.08.2019

Nové album The Regal Bastard Nada Sylvana zní opět trochu jinak, než jeho předchůdce. Desku od desky je Sylvanův pěvecký projev civilnější, jako by se snažil nejen hudebně vymezit vůči svému velkému vzoru – P. Gabrielovi. I v hudbě je sice esence Genesis stále všudepřítomná, ale až v jakémsi druhém plánu...

Nad napsal devět působivých skladeb, hostující hudebníky netřeba představovat. Tady má zpěvák oproti jiným nespornou výhodu. Není snad větším snem pro autora, nechat své písně nahrát kytaristou Steve Hackettem, basákem Jonasem Reingoldem nebo třeba bubeníkem Nickem D'Virgilio ?

Nyní tedy v každém songu můžeme obdivovat jejich autorský vklad v podobě skvělých sól a různých parádiček. I když mají tři písně stopáž kolem sedmi minut a titulní The Regal Bastard končí skoro až po 13! minutách, nemám pocit zbytečného nastavovaní, tak jako v mnoha jiných případech. Aby byla nahrávka přístupná i pro běžného posluchače, který není jen ponořen do prog rockových vod, byl materiál svěřen Andersi Wollbeckovi, který se podobným způsobem angažoval i na předchozí desce. Ten rozvolnil a provzdušnil aranže v duchu moderního popu, tak jako u Army of Lovers, Vengaboys či Tarji Turunen.

Anders se tohoto úkolu zhostil na výbornou, takže výsledná kolekce písní umně balancuje na hraně mezi těmito světy a najde si fandy mezi příznivci obou žánrů. Mastering Douglase Carra nahrávce rovněž dodal moderní a současný zvuk. Z trilogie posledních desek je toto album průnikem rockovějšího Courting the Widow a popovějšího The Bride Said No a zároveň je i poslední z vampýří trilogie. To bohužel při neznalosti textů nemohu posoudit, údajně se však plánuje jakýsi výcuc nejlepších okamžiků z těchto nahrávek a převedení do live divadelního projektu. Uvidíme.

Závěrem : Toto album by mělo Nada dostat do širšího povědomí hudebních fanoušků bez ohledu na žánry, nádherně tajemný obal a skvělý zvuk je dalším plusem. Zájemci o skutečnou progresivní muziku se musí poohlédnout jinam, pro obdivovatele melodického soft rocku s progovým kořením by měl být poslech alba povinností. V rámci tvorby Nada Sylvana dávám čtyřku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Springsteen, Bruce - Western Stars

Springsteen, Bruce / Western Stars (2019)

Veronika | 5 stars | 21.08.2019

Při prvním poslechu jsem měla určité obavy z lesíků smyčců a písniček v melancholickém středním tempu, ale Springsteen moc dobře ví, kdy atmosféru oživit nějakou trochu hybnější písničkou (zde třeba Sleepy Joe´s Cafe, která jako by vypadla z pera Chucka Berryho). A ano, v prakticky všech písních se ozývají smyčce, že se člověk občas ohlíží přes rameno, kdy odněkud vyjede sedm statečných nebo aspoň Clint Eastwood, ale poslouchají se moc hezky, protože všechny mají hlavu a patu a nějaký nápad. Springsteen experimentující a hrající si se mi ve druhé dekádě 21. století líbí víc, než v bezpečném hájemství rocku s E Street Bandem.
PS.Zajímavost pro angličtináře: několik písniček začíná i končí stejným veršem a zmínky o prášcích...

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Western Stars
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Still Life - Still Life

Still Life / Still Life (1971)

horyna | 4 stars | 21.08.2019

Still Life na mne poprvé promluvili svým okatě květnatým, oku lahodícím obalem. Když jsem jej však otevřel, pod nánosem okvětních lístků jsem objevil strašidelně vyhlíženící nažloutlou lebku. Že by jedna z těch kapel věnující se okultní tématice? Podobně jako třeba Atomic Rooster, nebo jde jen o námět, jež by měl šokovat...? Netuším, ale originalitu bych tomuto propojení neodpíral.

Každopádně nástorojové obsazení bez kytary jen s hammondy mi spíš než na Uriah Heep ukazuje k podobně znějícím Beggars Opera. Still Life sic nejsou tolik ovlivnění klasikou, ale zvukově, atmosféricky a především díky zpěvu Martina Cureho jde o svébytně originální jednotku. Šestice skladeb postavena na souhře hammond/rytmika/zpěv, zní půvabně i působivě zároveň. Kapele to výborně šlape a v nápadech a aranžích může směle konkurovat i těm nejvyšším z nejvyšších.

Pro mne čistá čtyřka.

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life

Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash

Crosby, Stills & Nash / Crosby, Stills & Nash (1969)

EasyRocker | 5 stars | 20.08.2019

Trojice mimořádně disponovaných vokalistů, odpadlých z proslulých uskupení, vytvořila zcela zásadní těleso, které magnetizovalo okolí (jako Cream, ELP nebo LedZep) dávno před napsáním prvních akordů. Debut je pomníkem nejen amerických šedesátek a ztělesněním jejich nevinné, naivní atmosféry.

Úvodní skladba je skvěle plynoucí suitou - nejen názvem. Hlasy dokonale pasují nejen melodicky, ale i barevně a harmonicky. Je to nadýchaný softrock s folkovou polevou a Taylorovými pestrými perkusemi. Výrazným dobovým hitem je Nashův Marrakesh Express, vydaný i jako singl. Těží z báječně spjatých akustik a živých bicích Jima Gordona. Jednou z nejpůsobivějších skladeb závěru šesté dekády je akustická, mimořádně na city hrající Guinnevere. Z procítěného a soustředěného výkonu hrdel mrazí doslova v zádech. You Don´t Have to Cry dává znovu mimořádně vyniknout práci vokálů, atakujících nebesa. Pre-Road Downs ukazuje, že americká muzika je pevně zapřená v blues. Drsný, odvázaný kousek, kde se k hrdelním orgiím připojil i další host, Cass Elliot. Wooden Ships je dobovým, psychedelicky očazeným skvostem se spoluautorstvím Paula Kantnera ze spřízněných Jefferson Airplane. Je tak jakýmsi průnikem těchto dvou hudebních veličin, navíc čirou aranžérskou a rytmickou krásou. Lady of the Island je intimním osobním vyznáním Grahama Nashe. Stillsova Helplessly Hoping dokládá, že až se čas nachyluje, neztratili tito pánové nic ze své tvořivosti a mrazivé fantazie. Long Time Gone je Crosbyho parádní bluesovka, kde nad bouřící rytmikou vládne nejen jeho hypnotický hlas. Klasickou verzi uzavírá 49 Bye-Byes, vysoce kvalitní, návykové rockové řezivo. Stillsova basa a Taylorovy kotle jako "spodek" řádí jako vyšinuté. Taky bonusy neslevují z kvality - folk-bluesová Do For the Others, vokálně (skutečně beze slov!) i akusticky neskutečná Song With No Words a uměřenější folková čísla Everybody´s Talkin´ a Teach Your Children.

Pamětihodné trio hlasů s decentní příchutí folku, blues, klasického rocku i populární psychedelie. I Ahmet Ertegun si byl vědom, že to byl vedle LedZep životní zásek do špalku. Pohádkové tóny, báječně léčící rány a uzdravující šrámy na duši.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills & Nash

Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers) (1984)

jirka 7200 | 2 stars | 19.08.2019

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert

Manfred Mann's Earth Band - Watch

Manfred Mann's Earth Band / Watch (1978)

horyna | 5 stars | 18.08.2019

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Di Meola, Al - Scenario

Di Meola, Al / Scenario (1983)

stargazer | 3 stars | 18.08.2019

Když jsem se začínal zajímat o tvorbu Al Di Meoly /bylo to pár let po roce 2000/, na tohle album jsem nikde nemohl narazit. Nikde nebylo k sehnání, ani v obchodě, ani po cd bazarech. Měl jsem všechny jeho cd, jen v tomto případě byla díra. Nakonec jsem ho sehnal v zahraničí a těšil se co to bude zač. Už podle hudebníků jsem si říkal, že půjde o super album. Hammer, Collins, Bruford, Levin, samí moji oblíbenci. No, super album se nekonalo, krom Hammera ostatní hráli jen okrajově. Až na dva tituly, celé je to o tandemu Di Meola - Hammer.

Scenario je syntezátorová deska, některé songy by mohly hrát i komerční rádia. Ve dvou případech si Al zahrál i akusticky. Scenario je obbrazem své doby, půlky osmdesátých let, je oproti jeho pozdějším pracem celkem dobře stravitelná pro širší masy. Toto dílo není podprůměr, ani výborné, natož exelentní. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Scenario
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Huis - Abandoned

Huis / Abandoned (2019)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis

Alice Cooper - Love It to Death

Alice Cooper / Love It to Death (1971)

Martin H | 4 stars | 16.08.2019

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Cosmograf - Mind Over Depth

Cosmograf / Mind Over Depth (2019)

horyna | 4 stars | 16.08.2019

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

horyna | 5 stars | 16.08.2019

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Retropolis

Flower Kings, The / Retropolis (1996)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2019

Květinová společnost byla zrozená veteránem Roine Stoltem (Kaipa) v půli 90. let. Stáli by asi nejvýše, kdyby se mě zeptali, kdo z moderního progu mě uchvátil nejvíce. Ať vezmu alba jedno po druhé, vše dokonale tesané hudební příběhy.

Bruniussonův perkuzívní rytmus života uvede první skvostné Květinové dobrodružství - 11 minut titulní skladby, kde se město promění v chaotické hybridy mezi minulostí a budoucností. Dramatické vedení dává pod Stoltovými ostrými sólovými výpady a floydovskými relaxacemi nahmatat Salazarovy silové přechody. Ze samplů se vzedme průzračná hackettovsko-phillipsovská síť a jeden z nejlepších Fröbergových vokálních představení. Symbolicky i hudebně je totiž Rhythm of the Sea ekvivalentem neovladatelného moře, zosobněného lomcujícími riffovými vlnami. Rytmické dunění a je tu jedna z nejlepších položek, desetiminutovka More to This World. Začátku kraluje skvělý Tomas Bodin, pak zapojuje Roine Stolt vedle druhých kláves i typické kytarové omalovánky, i tady ale hoši rozjedou hudební orgie za masívní rytmické podpory. Akustický zlom za půlí je nepopsatelný, stejně jako mistr Fröberg. Po Bodinově působivé vsuvce Romancing the City dostává klávesový nestor příležitost vyřádit se v The Melting Pot - jeho nálety a přejezdy kralují jako chaotické roje robotů v ulicích Města. Zvony nás přenesou do Silent Sorrow, kde pracuje rockový grunt Květinových králů a nade vším opět kralují perkuse Bruniussona a pan Bodin. Skvostné varhany uvedou nářez The Judas Kiss. Tempo je přerývané, těkavé, atmosféra je neklidná - na pozadí jsou samplovány deklamace a psí štěkot. Pralesní bušení tu koexistuje s klávesami, z nichž jsou rvány útroby. Důkaz, že i Stoltovci to umí roztopit. Nervní, chaotická nálada pokračuje i v Bodinově "chemické", úchylné dělostřelbě Retropolis by Night. Flora Majora přináší po náročných minutách dlouho čekané zklidnění. Jednoduchá linka, jemný fusionový nádech, vynikající střídání více rytmických sad a hromové basové úhozy. Závěrečné kusy z dílny TFK jsou vždy něčím mimořádným. Nad tím, co je posluchačům zprostředkováno v The Road Back Home, dochází slova, nápady, myšlenky. Na devět minut našlehaná vroucná modlitba za Návrat domů; jejím křestním otcem není nic jiného´než památná Poslední večeře z pera Gabrielova souboru. Vstupní brána do nebe. Po rockové mezihře přichází po šesté minutě vyvrcholení za asistence dechů. Jeho vrchol a doznívání je nepopsatelné a zázračné.

Ačkoli Retropolis, s interesantní vizí bláznivého města, spadá do tvůrčích počátků TFK, už léta naprosto srdeční, slunečná, ale i mystická záležitost. Poskládání témat a vystupňování do orgastického vrcholu je mimo lidské chápání.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Retropolis
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Scorpions - Face The Heat

Scorpions / Face The Heat (1993)

horyna | 5 stars | 13.08.2019

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Tangerine Dream - Rubycon

Tangerine Dream / Rubycon (1975)

Gattolino | 5 stars | 12.08.2019

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Cure, The - Faith

Cure, The / Faith (1981)

EasyRocker | 5 stars | 12.08.2019

Otřískaná zákoutí anglického předměstí raných osmdesátek, postmoderna, městské anonymní peklo, otázky po Bohu a smyslu existence v opuštěné, rozbité svatyni, pak poklek v nejhlubším depresívním pekle. V rozpukaných, nateklých žilách tuny drog a svinstev nejhrubšího zrna.

´Klečím a čekám sám v tichu´. Gallupova drsná basa přináší úvodní zkázu a zmar, zvoucí se The Holy Hour. Nejen ve Svaté hodině, ale na celé ploše se jemně rozvíjí nejjednodušší motivy, zvuky, ozvěny, emoce a hudba jsou oholeny na samotný prazáklad.

Drtící kakofonie Primary naopak ušní bubínky klopotně míjí, aby je spláchla do nejbližší žumpy. ´Nevinnost spících dětí oděných v bílém´ - jenže tohle zápasí s fatálním sdělením, že se nic z šedi nemění...

´Šeptám tvé jméno v prázdné místnosti... vzdálené hluky, svaté hlasy´. K Other Voices nemám co dodat, čtyři a půl minuty Apokalypsy.

´Nikdy jsem si nemyslel, že bych našel sebe v posteli mezi balvany, ty sloupy - všechno lidi, kteří se snaží mě rozdrtit. Hladina temných jezer pluje jako beztvará a žádné prapory mě nevítají doma´. Ani pět a půl minuty očistce All Cats Are Grey není pro každého, to přísahám.

A jestli přežijete naprostou ránu bičem The Funeral Party, už to do konce nějak doklepete. ´Vždyť památka na dětské sny leží bez života a mizí, ruku v ruce se strachem a stíny pláču na pohřební oslavě´.

Doubt se nese v duchu Primary - upaluje a temných vizí a stínů prosvítá když ne naděje, aspoň odhodlaná agrese a vzdor.

´Shlíží ze dvanácti stop na potopu, hledí sama skrz vodu, samota roste a pomalu naplňuje její zmrzlé tělo, sunoucí se pomalu dolů´. Pětiminutová mantra The Drowning Man patří k nejpůsobivějším nejen na tomhle albu.

Sedm minut titulní Víry je snad nepatrným závanem touhy lidí po naději a světle, nebo ji odfoukne nekonečná temnota?. ´Nikdo z nich nezvedne ruce a nikdo ani oči, párty, kterou ovládla prázdná slova, se rozjíždí líp a líp. Jdu dál sám; s ničím jiným než Vírou´.

Ačkoli The Cure převážnou část své kariéry patřili do škatulky popu, není to zase tak jednoduché. S počátkem 80. let ovšem přišla trojice alb 17 Seconds, Faith a Pornography, zrcadlící dobu temna a drogami rozbitý psychický stav členů. Takhle vtělit destrukci do 36 minut, se snad nikomu nepodařilo. Nezapomenutelné.

» ostatní recenze alba Cure, The - Faith
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1) (1987)

horyna | 5 stars | 12.08.2019

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween

McLaughlin, John - Black Light

McLaughlin, John / Black Light (2015)

stargazer | 5 stars | 11.08.2019

V době vzniku alba Black Light bylo McLaughlinovi 73 let. Je neuvěřitelné, co člověk v tomto věku dokáže natočit. BL je deska nabitá energií, kde se prolínají styly jazzrocku, indie, funky, flamenca, a trochu blues a celé je to smícháno do luxusního koktejlu. John v některých skladbách vzpomíná na své, již zesnulé přátele a spoluhráče, kteří ho v jeho tvorbě inspirovali a hudebně s ním spolupracovali. Co se týče obalu alba, stojí za zmínku vnitřní obal CD, kde je vyfocen krk kytary Paul Reed Smith, kde je vyobrazeno po celé délce mezi pražci panorama Manhattanu, včetně dvojčat. BL je deska, kterou byh doporučil každému, kdo se zajímá o fusion a moderní jazz. Pro mě je to jízda do čtvrté dimenze. Musím dá 5 hvězdiček, nemůžu jinak.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Black Light
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

McCartney, Paul - Ram

McCartney, Paul / Ram (1971)

horyna | 5 stars | 11.08.2019

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Morphine - Cure For Pain

Morphine / Cure For Pain (1993)

jirka 7200 | 5 stars | 11.08.2019

Úspěch debutního alba Good motivoval kapelu k další práci. Do roka byly připravena další várka originálních písní, kterou kapela nahrála během 14 dnů ve studiu Fort Apache, kde si tehdy podávalo dveře mnoho podobných partiček – třeba Pixies, Dinosaur Jr. nebo Throwing Muses. Bohužel během natáčení odešel kvůli nesouznění s Markem a zdravotním problémům bubeník Jerome Deupree a poslední tři songy na novou desku musel nahrát nový člen Billy Conway.

Na druhém albu Morphine najdeme 11 písní, pokud nepočítám kratičké intro s outrem. Kapela nabídla komorní balíček songů, kde to občas i solidně rockově zajiskří (Buena, Mary Won't You Call My Name?, Sheila, Thursday). Z těchto skladeb jako by čpěl odér grunge či akustické alternativy, jako by se nějací jazzmani rozhodli v unplugged verzi tento druh muziky přiblížit svým fanouškům.

Z větší části se však setkáme s melancholickým a příjemně melodickým soft rockem s prvky ospalého jazzu. Při poslechu vám příjemně ztěžknou končetiny a po delší době máte stavy ne nepodobné, jako po použití morfia. Ač by se na první poslech mohlo zdát, že kapela ve složení, bicí, saxík a dvoustrunná basa, na kterou hrál Mark za použití bottlenecku, bude produkovat songy, které si budou v aranžích podobné, tak opak se stal pravdou.

Poslechněte si tedy třeba ospalý ploužák I'm Free Now. Navazující All Wrong vás okamžitě rozvlní, v In Spite of Me překvapí použitá mandolína, rozkuráží vás i akustický rockec Thursday. Po poslechu pohřební Let's Take A Trip Together zase zaručeně snížíte tepovou frekvenci na minimum. Naopak rozverná a titulní Cure For Pain může někomu připomenout našince Mňágu a Ždorp. A zrovna tak jsou zábavné jsou i zbylé songy.

Morphine rychle získali renomé, pod křídla je vzal label Rykodisk, což byla pobočka mamutího Warneru a po vydání desky vyrazili na světové turné.

Opět lahůdka s naprosto fenomenálním zvukem, který vynikne na kvalitní aparatuře. Ve studiu je saxofon nahrán do obou kanálů, nahrávka tak působí masivněji a více rockově.

Outro : Před několika dny uplynulo 20 let od úmrtí Marka Sandmana, kdo chce, může si připomenout toto smutné výročí poslechem některé jeho skladby.

» ostatní recenze alba Morphine - Cure For Pain
» popis a diskografie skupiny Morphine

Tangent - The Music That Died Alone

Tangent / The Music That Died Alone (2003)

EasyRocker | 5 stars | 09.08.2019

Album mezinárodní sestavy The Tangent s opravdu elitní sestavou hudebníků včetně trojice Květinových králů a VDGG-veterána Davida Jacksona. V roce 2003 se zrodila Hudba, která zemřela sama, a pořádně otřásla scénou umělecké hudby.

Po Tillisonově úvodu Prelude - Time for You přichází energetická melodická pecka Night Terrors s důkladným květinovým tandemem Reingold/Czorsz. Opět do zákoutí klapek hlavního principála nás uvede The Midnight Watershed, také Roine Stolt a Sam Baine se neobrali o sólový prostor. Emocionálně drtivá je In Dark Dreams, jeden z vrcholů kolekce. Jinak kritizovaný Tillisonův zpěv se tu vyvedl báječně. Melodické oblouky vrcholí překrásnými party Stolta, ale hlavně Davida Jacksona, který tu řádí jako za starých časů. Trojka náladových intermezz The Half-Light Watershed, On Returning a Sax in the Dark nesou krásný zpěv a kouzelné akustiky v květinovém duchu. Je tu i skvělý Jackson, který pak výrazně ovládá i Night Terrors Reprise, která navazuje atmosférami, klenbami a tvary, upomínající švédské čarostřelce. Úvod druhé části, Cantermemorabilia, je nejvíce ovlivněna tradiční fusion. Na běsnících bicích postupně po výrazném Jacksonovi dovrší kvalitní práci mr. Tillison. A nemáte-li klávesových náletů dost, Chaos at the Greasy Spoon vám budiž věčnou spásou. Ukázkou nesmírné bohatosti nápadů a motivů této desky je Captain Manning´s Mandolin, které vtiskl moderní tvář čaroděj Sam Baine. Up Hill from Here, osamocený díl třetí části, do sedmi minut dokonale dotažený hit v nejlepším smyslu toho slova. Všichni jedou až nadoraz v rockovém tempu, dechové mezihry skvěle obstaral opět s nejvyšší péčí Jackson. Poslední část uvádí Tillisonova paráda A Serenade. Volně navazuje neuvěřitelná Playing On - Reingoldova slapující a broukající basa připravuje orgastický souboj trojky Jackson-Stolt-Tillison s dokonale seřízeným Czorszovým parostrojem. Pre-history je hlavně ve znamení Tillisonových a Stoltovýh nájezdů ve spurterském tempu, opět ale ´květinově´ zvolní do závěrečné teatrální Reprise, kde se Tillisonův úpěnlivý hlas krásně doplňuje s dechovou sekcí a kytarou.

Palba, která v roce vydání jen těžko hledá konkurenci. Tangent dávkují jazzrockovou, klávesovou hostinu ve 4 dílech a čase, který nepřekročí 50 minut. Vše má dokonalé tempo a nasazení, až stříká pot - nikde nevydechnete. Nesmrtelný opus hned na začátek - to beru.

» ostatní recenze alba Tangent - The Music That Died Alone
» popis a diskografie skupiny Tangent

Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

Tomáš Rojt | 4 stars | 09.08.2019

Manic Street Preachers jedna z mých srdcovek a to počínaje albem " Everything Must Go". Rozpoznatelní jsou mezi tisíci ostatních kapel na první poslech, a to především díky vokálu Jamese Deana Bradfielda, jehož zabarvení, intonace a frázování jsou jen stěží zaměnitelné. Nejnovější titul vsadil na pestřejší, ale zároveň lékárnicky přesně dávkované aranže. Téměř každá z 12 skladeb si sebou nese hitový potenciál, přesto album jako celek drží pohromadě. Každý si tedy může vybrat svého favorita sám, bez otravného přehrávaní v rádiích. Tím mým je bezpochyby skladba „Vivian“ a ačkoliv se může možná zdát, že část refrénu jste slyšeli v nejmenované skladbě na asi nejslavnějším, nejznámějším a komerčně nejúspěšnějším ( dobrá kombinace,že ?) albu „ This Is My Truth Tell Me Yours“ z roku 1998, rád tento malý prohřešek promíjím. A to proto, že se jedná o silnou a vyrovnanou kolekci, které ocení nejen zarytí fanoušci, ale i ti, co zatím zůstali pouličním kázáním dosud nepolíbeni. Škoda jen, že trumpetové sólo Seana Moorea tentokráte chybí. I tak u ně za poctivé čtyři hvězdy !

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Molly Hatchet - Devil's Canyon

Molly Hatchet / Devil's Canyon (1996)

horyna | 5 stars | 08.08.2019

Soubor Molly Hatchet z floridského Jacksonville jsem objevil teprve nedávno. Kapela stylově patřící do jižanského sektoru mne k sobě nikdy ničím nepřitahovala. Osobní averze vůči jejich, pro mne kýčovitým obalům, byla určující překážkou a důvodem, proč se naše cesty doteď nikdy nestřetli. S rostoucím hladem a častým poslechem různých desek Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers Band, ale i stále trvající láska k velmi oblíbeným kapelám z ranného mládí jako jsou Tesla, či Cinderella zapříčinili, že jsem se postupně začal ohlížet po dalších zástupcích rocku zvaného southern. Na doporučení člověka v tomto "bussinesu" kovaného - koleg hejkala, jsem se odepnul od všech předsudků vůči recenzované kapele a pořídil si dle něj a možná i mnohých jiných jejich nejlepší nahrávku, desku Devil's Canyon.

Nebudu předstírat, že jsem se na desku netěšil. Těšil, dokonce velice a při letmém studiu jejich diskografie na internetu v době než dorazila, jsem rázem našel zalíbení i v jejich přebálkám. Když jsem pak Devil's Canyon vložil do přehrávače bylo TO tam okamžitě. Hned na první dobrou jsem nahrávce totálně propadl a cítil, že poslouchám jeden z nejlepších southern-rocků na trhu.

Deska mne od první chvíle cupovala na kusy svých úchatně živelným a dravým soundem. Její hutný, přesto famózně kolorovaný zvuk modernějšího hávu, dokáže posluchače oblažit neskutečnou vitalitou a elánem. Jednotlivé skladby mají drive, odpich, jsou bohatě vrstvené, pečlivě aranžované a plné skvostně nachumlaných nápadů. Kapela šlape na jedničku a na svém jedenáctiskladbovém menu servíruje jeden chutný pokrm za druhým.

Tím pravým synonymem pro jižanský rock, je hned úvodní palba Down from the Mountain. Skladba plná vkusných a energických kytarových vyhrávek a eskapád, šťavnatého projevu Phila McCormacka nepostrádá napětí i slušný tah na bránu. Stejnou sílu, ne-li ještě větší cítím i z druhé Rolling Thunder. Duo Ingram/Bassett nepolevuje ani na sekundu a tlačí do diváka ty nejlepší kytarové laufy jaké je schopno ze sebe vymáčkat. Titulní Devil's Canyon výrazně ubere plyn z tempa, avšak ne v oblasti melodiky. Píseň nepostrádá naléhavého ducha (znásobené sbory), přínosné harmonie dozdobené akustikou a obrovské charisma. Je to hymna se vším všudy. Mezi nejmelodičtější kusy desky patří Heartless Land i trochou boogie našminkovaná Never Say Never. Z řetězů má tendenci se urvat autorův osobní favorit, ve žhnoucích plamenech ukovaná odvazovka Tatanka-tady už nemá cenu všechny superlativy ani jmenovat, prostě bomba. Kapela ne a ne přestat, naopka, do další skladby přispsurtuje navíc klavír, který mrská klapkami pod náporem semdé Come Hell or High Water. A je to tu, konečně pramen uvolnění s baladickou slaďárnou The Look in Your Eyes. Jenže, po další boogie dupárně Eat Your Heart Out, tu máme kolikátý už vrchol desky, píseň The Journey. Výpravnou perlu rezonující pod nápory španělek, šlapající rytmiky a vyhrávek od pána boha, kde vypravěč Phil McCormack zcela systematiky a emotivně kormidluje naši bárku do zátoky blaženosti. Tohle je prostě jižanský Parnas.

Zatím nevím jak ostatní nahrávky, ale Devils´s Canyon = lahodně propečený flák toho nejlepšího jižanského bifteku. Tuhle desku ne že můžu, ale musím všem "lidem žijícím v těsném sepětí s přírodou" jen a jen doporučit. Klaním se a zároveň ospravedlňuji Molly Hatchet, hraje vám to parádně.

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Devil's Canyon
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

EasyRocker | 5 stars | 07.08.2019

Brilantní ostrovní parta, hnaná v této rané etapě ještě Latimerem a Bardensem jako hlavními mozky. Už debut byl výtečný a s každým albem kapela získávala respekt oddané fanouškovské obce. s I tohle našlapané dílo pracuje opět s koncepčním příběhem.

Aristillus je intro s vrstvenými klávesami Petera Bardense. Ten pak vládne přesvědčivě i v Song Within a Song - hned na úvod jedné z ´nej´ velbloudích pecek. Skvostně klenuté melodie a harmonie na precizním rytmickém základu vytváří sedm minut důstojně velebných hodů. Chord Change je klasickou technickou přehlídkou z etapy, která je už u Camel minulostí, ale stále okouzluje a přitahuje. Mistrovsky čistá Latimerova melancholie. Po banksovsky dokonalé vsuvce, vyvolávající Ducha vod, přichází potemnělá jízda Another Night, jen lehce odlehčena atmosférickými intermezzy. Už trochu předzvěst 80tkové hudební epochy s flétnou Latimera. Ta pak doslova ovládá mistrovskou Air Born, pětiminutový to gejzír pohádkově křehkého smutku. Neskutečně se zapojují i vokály všech čtyř členů. Závěr patří devítiminutové Lunar Sea, kde každý ze čtveřice ukázal světovou úroveň. Deštěm nasáklé Bardensovy duchny a měsíční oceán graduje do ničivého, chaotického finále Latimer vs Bardens, aby ta demolice zvolna odplula... Bonusovku uzavírá živá Preparation/Dunkirk z průlomové show v Hammersmith Odeon.

Vrcholné představení, které po zásluze dosáhlo největšího úspěchu v kariéře - 15. příčku v britském žebříčku. Na následném turné přichází Mel Collins, kapela pak překonává odchod Bardense a Fergusona, ale nenapodobitelný Latimerův "krásný sloh" zdobí jejich díla skálopevně dál. Srdcovka, už léta.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Dio - Strange Highways

Dio / Strange Highways (1993)

martin.b | 4 stars | 06.08.2019

CD jsem zakoupil již velmi brzo po jeho vydání.
V devadesátém třetím to, pravda, už takový problém nebyl. Zaregistroval jsem opětovné razantní změny v sestavě, hlavně na postu kytary se ukázala pro mě do té doby naprosto neznámá osoba jménem Tracy G. Dále mě velice zaujal cover alba. Vůbec nevím, co jím chtěl autor říct, ale je super. Prostě takový divný a hypnotický. Covery alb jsou pro mě prostě důležitou součástí kompletního dojmu z daného alba. Bohužel tuto nahrávku vlastním doposud "pouze" na CD. Původní LP verze je prakticky nesehnatelná za nějakou rozumnou cenu.

Ale k hudbě. Nemůžu si pomoct, ale mně se komerční "sebevraždy" tohoto typu většinou moc líbí (viz Iron Maiden a jejich deska The X Factor). Jde o album, které kompozičně i zvukově navazuje na předchozí Lock Up The Wolves a jde v mnoha směrech ještě o dost hlouběji. Takovou tíhu, vážnost a Diův snad nejdrsnější pěvecký projev vůbec jsem rozhodně nečekal.

Už první skladba Jesus, Mary, & The Holy Ghost je pořádný valivý nářez. Tentokrát žádný rychlý otvírák typu King Of Rock n Roll, Night People nebo Wild One. Dio je v některých momentech alba pěvecky až "přeexponovaný". Však poslechněte výborné skladby Firehead, Hollywood Black nebo One Foot in the Grave. Zpěvák do toho jde chvílemi až na 110% a jde mu to výtečně.

V případě Strange Highways ale není hudební obsah (zatím ještě) ani náhodou nudný. Na albu je totiž stále dost a dost nápadů, které z této nahrávky nedělají jen bezduchý riffový bigbít. Nejrychlejší skladba alba, pokud na ni někdo čekal, Here's to You, přichází jako předposlední a po ní snad nejuvolněnější skladba alba Bring Down the Rain. Je to závěrečné příjemné vydechnutí, po velice dobře strávené padesátiminutovce.

Strange Highways je asi nejvíc "heavy" album v diskografii Dio a mě se prostě moc líbí. Civilní, bez draků, duh a čarodějů...

» ostatní recenze alba Dio - Strange Highways
» popis a diskografie skupiny Dio

Lanzon, Phil - 48 Seconds

Lanzon, Phil / 48 Seconds (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 05.08.2019

Před několika dny vydaný druhý sólový počin současného klávesisty Uriah Heep se jmenuje 48 Seconds. Oproti jiným hráčům na klapky to zajisté není mnoho, ale vzhledem k vytížení Phila Lanzona ve své domovské kapele a k jeho dalším zálibám, mezi které patří malovaní nebo psaní je to tak akorát.

Phil se obklopil týmem muzikantů, kteří společně pracovali na výsledných aranžích. Najdeme tu opět pěvce Johna Mitchella (Arena, Frost, Kino, It Bites) nebo dalšího klávesáka Richarda Cottleho(Alan Parsons Project, John Parr) a spoustu popředních studiových muzikantů. Třeba i zmínit producenta a mastering inženýra Simona Hanharta (Asia, Marillion, Arena) a Richarda Cottleho (Alan Parsons Project), kteří vtiskli albu velkolepý a mohutný symfonický kabátec.

Po úvodním instrumentálním prog rockovém intru Azura ´s Theme přijde na řadu několik příjemných pop rockových vypalovaček hitových parametrů (In The Rain, Blue Mountain nebo Look At The Time).
Vybočuje komplikovanější a progresivnější Forty Line, která pod povrchem lehce maskuje swingové kořeny. Jiná je i muzikálová Rock n roll Children, podpořená dětským sborem. Road to London je vzdálenou parafrází Lady in Black.
Nemůže chybět ani řádná rocková balada - Face To Face.

Ústřední skladbu alba, titulní 48 Seconds měl Lanzon v šuplíku několik desítek let. Song se nenápadně krčí až na konci alba, ale zde platí přísloví „To nejlepší nakonec“ Epický, bezmála desetiminutový song o jedné z největších přírodních katastrof v historii Ameriky - zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Skloubení pompézního rocku Styx s melodickým prog rockem ve stylu filmového soundracku. To vše je podpořené bombastickým zvukem orchestru a dětským sborem.

Závěrem : druhé album klávesáka Phila Lanzona se příjemně poslouchá. Nečekejte žádný hard rock, pro něj si zajděte k Uriah Heep. I když v několika kouscích jistě náznaky této kapely také uslyšíte a klávesové party zní občas podobně. Zde je k mání sbírka soft rockových střípků hitových parametrů posypaná prog rockovým kořením. Mohutnost dodává albu bombastické aranžmá londýnského orchestru. Pčíjemné je i a několik odboček k jiným stylům, které jsem výše popsal.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - 48 Seconds
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil

Skoumal, Petr - Poločas rozpadu

Skoumal, Petr / Poločas rozpadu (1990)

swenik | 5 stars | 04.08.2019

Omlouvám se za "neurvalé" přidání pana Skoumala na progboard.

Ale když slyším tuto desku, je to pro mne jasný art. Ten pán nepotřebuje "kouzelníky" na bicí nebo kytary, on si vystačí úplně sám se svým aranžmá a textem zpívaným jeho hlasem..

Je nádherné to jeho nadšení po revoluci. Chci dál.. Geniální text, a ještě propracovanější hudba..

Hymnus o Svatém Václavovi, to snad netřeba komentovat..

On není jako Genesis či Pink Floyd, ale jeho hudba má velký přesah. Když Ota Petřina zpíval o Hemingwayovi, tak zrovna tak pan Skoumal dokázal zpívat o těchto událostech. Neuvěřitelně krásná hudba..

Za mne jasných pět hvězd, tady nelze dát méně. Kritikům se omlouvám, za mne je tohle naprosto výjimečné album, které nemá s popíkem nic společného..

» ostatní recenze alba Skoumal, Petr - Poločas rozpadu
» popis a diskografie skupiny Skoumal, Petr

Manic Street Preachers - Rewind The Film

Manic Street Preachers / Rewind The Film (2013)

swenik | 5 stars | 03.08.2019

Recenzovat toto album je pro mne tady v této společnosti tak trochu "za trest".
Ale nemohu si pomoct, mně se líbí a mám ho i na vinylu. Nemluvě o tom, že jsem "tehdy" byl v Lucerně, když MSP přijeli v roce cca 2014 do Prahy..

Jasně, jako první hráli samozřejmě "rádiovou" Motorcycle Emptiness, ale po ní už to přišlo - další jejich pecky. Bradfield shodil pár kilo a působil jako mladík. Ty jeho tanečky s kytarou přes šňůry, to už je klasika. Občas zastínil i Nickyho, který ve své kožené bundičce i s basou dělal skoky à la Tomáš Holý (či Petr Korda?). Zkrátka na mne kluci udělali na koncertu velký dojem..

Album jsem si poslechl před koncertem a přemýšlel jsem nad tím, co z něj zahrají. A pár skladeb skutečně zaznělo, což vůbec nebylo na škodu. :-)

This Sullen Welsh Heart - tak tohle je klasická "bradfieldovka". Mohl by i bez Lucy přijít klidně sám, jen s kytarou a rozezpíval by všechny v jakémkoliv sále. Ostatně v Lucerně to tak bylo. Sám s kytarou bez doprovodných vokálů to dal..

Show Me The Wonder - skladba s klipem, možná ta "hlavní" - pro někoho bohužel neschůdný popík. Ale mne ty žestě, melodičnost a hlas hladí.. Pro mne krásná skladba, hlavně v refrénech, kdy občas trubky maličko změní melodii.

Rewind The Film - titulní píseň desky. Hlas Richarda Hawleyho překvapí a je úžasný. O to více pak vynikne zpěv Bradfielda, když už máme pocit, že zpívaný refrén nebude a španělka tam sází jeden tón za druhým. Poprvé jsem měl pocit, že do toho Bradfield řízl hlasem až moc. Ale při druhém refrénu už ho člověk čeká a zase přijde překvapení, protože vystoupí o něco dřív a zpívá mnohem krásněji.

Builder Of Routines - tympanický úvod, pak opět jasný zpěv, ale neuvěřitelně pohodový rytmus ve stylu Beatles. Zkrátka další hitovka, ale nelze jim to mít za zlé. Bradfield ty melodie chrlí snad víc než kdysi Karel Svoboda u nás pro Karla Gotta..

4 Lonely Roads - tenhle song chápu tak trochu jako odpočinek od celé kapely. Rytmika - basa a bicí, to je hlavní devíza. O melodii opět nemá smysl diskutovat a Cate Le Bon to odzpívala krásně.

(I Miss The) Tokyo Skyline - další song prošpikovaný melodií a krásnými tóny kytar. Téměř bez bicích a přitom tak zpěvný, rytmiku supluje velmi jednoduchou basou Nicky Wire, překvapivě to funguje. A smyčce vždy v pravý okamžik. Stačí zavřít oči a relaxovat..

Anthem For A Lost Cause - opět nádherné melodie a kytara v plné parádě. Skromný kytarový začátek nás dostane přes Bradfieldův zpěv do refrénu a pak už je člověk v "zajetí". Těžko se to popisuje, ta píseň není nijak složitá, ale ta pohoda, co z ní vyzařuje, to jsem dlouho neslyšel. Možná naposledy u ELO..

As Holy As The Soil (That Buries Your Skin) - další melodická pohodovka. Tady mi MSP připomněli album U2 z roku 2000 All That You Can´t Leave Behind. Tam také co song, to potenciální hit..

3 Ways To See Despair - naštěstí přišla tahle píseň, kde Bradfield přestal "juchat" a kapela celkově zatáhla brzdu v melodiích a lehkosti. Tenhle song je totiž "těžší" a tak trochu odkazuje na jejich kořeny.

Running Out Of Fantasy - a po temnější písničce opět následuje melodická a kytarová "oddychovka" bez bicích. Bradfield zase ukazuje, že je zpěvák par excellence..

Manorbier - a konečně přišla má nejoblíbenější skladba z celého alba! Když jsem si hledal název, MSP v sobě opět nezapřeli svůj welšský původ. Je to vesnička s pevností (historii snad brzy zjistím). Ten temný začátek skladby a následné stupňování napětí s naprosto laciným drnčením do strun kytary, to nemá chybu. Miluji zde každý tón a hlavně bicí s baskytarou. Tuhle skladbu mohu opravdu doporučit i náročným posluchačům. Mimochodem refrén by mi seděl do filmu Trainspotting..

30-Year War - závěr samozřejmě ve velkém stylu s melodičností nám už tolik známou. Tady nelze nic vytknout. Kapela zkrátka využila všechny své přednosti dohromady a najednou.

Zvažoval jsem jestli dát plný počet nebo "jen" čtyři hvězdy. Ale hlavně ten předposlední instrumentální song mne zviklal, abych se přiklonil na 4,5 a zaokrouhlil to.. Tahle kapela mne už "dostala" mnohokrát, nerecenzoval jsem zatím jiná alby, ale mám s nimi zážitky, tak je to možná i trochu méně objektivní. Byť si myslím, že vyprodukovali spoustu kvalitní muziky. Není to nic průlomového, ale své místo tady navždy budou mít.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Rewind The Film
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Satriani, Joe - Engines Of Creation

Satriani, Joe / Engines Of Creation (2000)

stargazer | 3 stars | 03.08.2019

Období kolem roku 2000 bylo vrcholem elektronické taneční hudby. Tento styl zasáhl celý vyspělý svět. Není divu že tomuto fenoménu podlehl sám kytarový mistr Joe Satriani. Vydal se prostudovat tento styl a promítnout ho do své jinak rockové až metalové tvorby. Jeho fanouškům určitě spadla brada mezi prsa, když si koupili a pustili toto cd. Bylo to něco nového, něco co nikdo nečekal. Tato deska opouští rockovou hudbu a je postavena na samplování i když kytarové rify zní pořád rockově. Já tohle album mám rád, protože za prvé, bylo to moje první nebo druhé album, co jsem si od něj pořídil a za druhé, v té době mě taneční elekronická hudba bavila. Joe však brzo zjistil, že tudy cesta nevede a vratil se k jeho klasické tvorbě. Všem jeho fanouškům musel spadnout kámen ze srdce, když vydal následně výborné Strande Beatiful Music. Engines Of Creation je malým odbočením z celkově vyrovnané rockmetalové diskografije Satrianiho. Díru do světa neudělala ani ve světě ani na progboardu/nikdo ji nehodnotil a ani hvězdy nemá,až doted/, ALE musím vyzdvihnout,že spojení taneční hudby a jeho hry se povedlo. Kdo by to čekal. Dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Engines Of Creation
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson

Davis, Miles / A Tribute to Jack Johnson (1971)

Martin666666 | 5 stars | 02.08.2019

Pokud bych chtěl rockera přesvědčit o jazzu a jazz fandu přesvědčit o rocku, pustil bych jim tento rock-jazz, možná i hardrock-jazz fusion. Záměrně používám rock-jazz a ne jazz-rock.

Úvodní Right Off je jeden z nejdelších rockových songů, který spatřil světlo světa. Od úvodního kytarového rifu zjistíte, že John McLaughlin je na této nahrávce 100% partnerem Milese. Jeho kytarové rify valí track neustále dopředu a pokud se tempo místy zpomalí, je to jen proto, aby dostaly prostor ostatní nástroje, které se jakoby náhodou ozvou odněkud „z jiného světa“. Takto se vám představuje Herbie Hancock spolu Stevem Grossmanem (saxofon) Pod tím nebo nad tím vším udržuje vše pohromadě rock-jazz-blues-funková basa Michaela Hendersona. Samostatná kapitola je Billy Cobham, který spojuje jednotlivé části zdánlivě monotónním rytmem a nedá vám nic zadarmo. Jeho breaky a kudrlinky si musíte naposlouchat a až po opakovaném poslechu se Vám otevře jeho Groove.

Druhá strana a tedy také druhá skladba Yesternow vám odkryje psychedelickou tvář Mr Davise. Po celou dobu trvání se nahodile ozývají výbuchy Milesovi trubky a kytary JM. Basa tentokrát, mě tak připadá, opakuje dokola jeden riff, který občas jemně opepří. Bicí v první polovině sklady jen nápaditě přihrávají, prostor výrazně ovládají činely a high-hat, Ucelený rytmus nasadí Cobham až v druhé půli.

Miles Davis byl vynikající trumpetista, zde, samozřejmě nejen zde, se ještě přesvědčíte o jeho kvalitách jako kapelníka. Dokázal se povznést nad svoje ego a přenechat prostor ostatním muzikantům. Mohl bych i s klidem říct, že tuhle show mu vyfouknul McLaughlin, ale není to přesné. Miles měl vše pod kontrolou a dobře věděl, kam chce všechny spoluhráče nasměřovat.


Pokud se někdo chce propracovat k Milesově tvorbě, doporučuji právě toto album pro začátek.

Jak jsem se dočetl v Milesově biografii, chystal v tomto rock-jazz období spolupráci s Jimi Hendrixem. Ukázka jejich spolupráce se dá na webu dohledat. Bylo by asi zajímavé, jakým směrem by se jejich tvorba ubírala, dokážu si představit živé vystoupení těchto dvou velikánů.


» ostatní recenze alba Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Gracious - Gracious !

Gracious / Gracious ! (1970)

horyna | 5 stars | 02.08.2019

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.

» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious

Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow (1967)

horyna | 5 stars | 01.08.2019

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Opeth - Watershed

Opeth / Watershed (2008)

Lukas | 3 stars | 31.07.2019

K Opeth jsem se dostal přes S.Wilsona a první album,které jsem slyšel bylo famózní Heritage.Pak jsem hltal ostatní desky bez growlingu. Po pár sekundách Lepper Afinity jsem se lekl a pomyslel si,že growling asi opravdu není pro mě. Tato skutečnost se později ukázala jako jeden z mých největších hudebních omylů. Nikdy neříkej nikdy. Takže teď mám doma všechny desky od My Arms your hearse a Opeth poslouchám téměř neustále. Lepper Afinity mě už neděsí, ale neskutečně baví a těší.
Pro mnohé asi překvapivě - Watershed, se mi ale pod kůži ne a ne dostat. Pár věcí se mi líbi moc - Coil, Lotus Eater, Porcelain Heart, ale celého album mě nudí a k poslechu se musím docela nutit. Nevyhovuje mi atmosféra vlastně ani zvuk byť je samozřejmě naprosto perfektní. Za mě teda s těžkým srdcem 3 hvězdy.Moc se těším jak bude vypadat letošní nového album,které bude ve dvou jazykových verzích.

» ostatní recenze alba Opeth - Watershed
» popis a diskografie skupiny Opeth

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Gazpacho / Soyuz

muf
Horyno: bral jsem to přes Musicrecords. Trochu to trvalo, ale rád tam nakupuji. Pro mě trojka...

Annihilator / Set the world on fire

EasyRocker
Já mám nejraději tohle a King of the Kill - na obě tu jsou staré recky. První dvě alba...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13035 recenzí
2200 skupin
179724 příspěvků ve fóru
2681 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000