Kola dokola Deliverance Simpson, Richard James Windmill Elefante, John Dylan, Bob Hole Pär Lindh Project Sex Pistols Narajama

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

horyna | 5 stars | 23.04.2019

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army (2018)

Martin H | 4 stars | 22.04.2019

Oživit ducha starého dobrého hard rocku ze 70. let se snažil už kdekdo. A jakmile se taková nová retro kapela vycházející z odkazu Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin objevila, pisálkové se slétli jako vosy na cukrkandl a začali slintat blahem nad tím, jakáže ta a ona deska je úžasná a čeho všeho se od jejích tvůrců v budoucnu dočkáme. Většinou se očekávání do těchto spolků kladená tak úplně nenaplnila. Je celkem jedno, zda se tak stalo tlakem vydavatelských firem novou ovečku okamžitě vydojit, ztrátou tvůrčí invence samotných hudebníků či snad kombinací obojího. Výsledek byl bohužel stejný. Nadějný potenciál vyšuměl a kdysi zajímavá skupina se pomalu stala parodií sebe samé.

Nelze se tedy divit, že jsem k současné vlně tzv. retro rocku zaujal docela negativní postoj a veškeré další hledání jsem hodil za hlavu se slovy, že mi stejně asi nic zajímavého neuteče. A to až do doby, než mi svěží hardrockový větřík přivál do ouška jméno Greta Van Fleet. Musím se přiznat, byl jsem poněkud skeptický, navíc nálepka kopírky Led Zeppelin mohla spíš odpuzovat, ale zvědavost byla nakonec silnější. Pořídil jsem si jejich desku Anthem Of The Peaceful Army a již po pár posleších jsem se nestačil divit tomu, co čtveřice mladíků odněkud z Michiganu v desítce skladeb zde prezentovaných předvádí.

Valil se na mě hard rock té nejvyšší kvality, já nevěřícně seděl s otevřenou hubou a snad i slintal blahem. Kolem svištěly ostré kytarové riffy a sóla, které sice mohou připomínat něco, co už tu kdysi bylo, ale zahrané s takovým mladistvým zápalem a zaujetím pro věc, že jsem okamžitě veškeré pochyby odhodil stranou a plně propadl kouzlu bratří Kiszků. A ti dobře ví, co dělají. Jelikož si uvědomují, že nevystačí jen s vyvoláváním ducha Led Zeppelin, hledají i v jiných inspiračních vodách. To je patrné hned u první skladby Age of Man, u níž mám pokaždé vtíravý pocit, že vzdáleně slyším Jona Andersona a Yes. Ale i z této skladby se nakonec vyklube parádní hard rock, stejně jako z velice ostré kompozice When the Curtain Falls. Za ten riff by se nemusel stydět ani Jimmy Page.

Vynikající zde jsou pomalé baladické skladby. Zde má zpěvák Joshua Kiszka šanci předvést, co v něm vězí. Možná se narodil do špatné doby, neboť v sedmdesátých letech by určitě měl tisíce obdivovatelů a asi by se stal jedním z výrazných hlasů své generace. Když slyším skladbu You're the One, tak mám pocit, že jsem se přenesl do doby, kdy jsem se teprve narodil, je mi zrovna sedmnáct, já prožívám první lásku a společně s ní posloucháme tuto píseň.
Mou srdcovkou je píseň The New Day. Beru ji jako připomínku zeppelinovské trojky a čtyřky, ale věřím, že takhle to chlapci nezamýšleli, prostě jim to tak vyšlo. To spojení akustických nástrojů, Joshuova hlasu a Jacobovy sólující kytary je prostě kouzelné. A co teprve závěrečná paráda Anthem, ta se dá poslouchat do nekonečna a neomrzí se.

Uvědomuji si, že to Greta bude mít v dnešní době velice těžké. Doba hudebnímu průmyslu nepřeje, nové kapely mnoho šancí na dlouhodobější úspěch nemají. Doufám, že to nebude zrovna případ této sympatické rockové party. Každopádně se na příští počin Grety Van Fleet těším a doufám, že se posunou víc k současnosti a všem pochybovačům, kteří je považují za pouhou kopírku vzducholodi, konečně zacpou ústa.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Celeste - Il Risveglio Del Principe

Celeste / Il Risveglio Del Principe (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2019

Nejsem znalcem RPI scény a po nahrávkách z Itálie se ani nijak zvlášt nepídím. Hlavně díky znalcům této scény (Snake a Antony) jsem se alespoň částečně dovzdělal na klasice typu PFM či Metamorfosi a podobných spolcích. Ne vše se mi líbilo, ale vyjímkou se stala poslední novinková záležitost. Legendární Celeste vydali na počátku roku 2019 comebackové album.

Přesněji řečeno, jediný původní člen, Ciro Perrino složil sadu nových písní v duchu staré tvorby souboru. Ty předešlé desky mají pěkně zamotanou historii, respektive zde na Progboardu jsou řazeny podle data vzniku, jinde jsou uváděny podle data vydání :-)
Bohužel jsem je neměl tu čest slyšet, ani legendární Principe di un Giorno, ale když tady čtu ohlasy na toto album, připadá mi to, jako by byly psány na mnou zmiňovanou novinku Il Risveglio Del Principe.

I zde se tedy jedná o akusticky zahranou symfonickou lahůdku, kdy ten rockový základ doplňuje a navozuje hlavně rytmika - basa a bicí. Jinak se připravte na devět poklidných a něžných písniček v rodné italšťině, která čerpá z místní lidové tvorby. Melodický zpěv Cira doprovází tu a tam akustická kytara, flétna, housličky či decentní tóny saxofonu podmalované závojem mellotronu či kláves.

Album je zcela vyrovnané, u druhé Bianca Vestale si vždy vzpomenu na Marii Rotrovou a její Lásko voníš deštěm - s výše zmíněnou skladbou má podobnou náladu a atmosféru. Jen v bonusové Porpora e Giacinto to trochu vandergrafovsky rockověji zajiskří, jinak vás vás z rozjímání nad deskou nic nevyruší.

Podobné akustické záležitosti mám velmi rád, špičkový zvuk dojmy ještě umocnil. Po desítkách let návrat na scénu jako hrom a pokud jsou předchozí alba v podobném duchu, tak doufám že je někdy seženu....

» ostatní recenze alba Celeste - Il Risveglio Del Principe
» popis a diskografie skupiny Celeste

Uriah Heep - Conquest

Uriah Heep / Conquest (1980)

horyna | 5 stars | 18.04.2019

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

mandy-mystique | 5 stars | 17.04.2019

David Gilmour, kytarová ikona s nezaměnitelným citem a způsobem hry. Člověk, jehož pár tónů vás uvede do krajiny, kde není třeba slov. Stačí pouze cítit tu energii, která se prolíná přes optimistickou, letargickou až příjemně melancholickou linku. Kdo má rád Pink Floyd, obvykle má rád i Davida Gilmoura (ovšem pokud se nejedná o zarytého "watersovce"). Jestli je to už Another brick a krásné čisté sólo, nebo emoční katarze v Comfortably Numb, nebo krásné nápady v Echoes, korunováno Opusem Magnum High Hopes. Když se řekne Gilmour, jako prvé mě napadne slovo emoce.

A přesně taková je i táto deska. Je plná emocí, které lze spatřit každým přílivem tónů, jež je možno uslyšet na tomhle ostrůvku pána Gilmoura. Zde není slabého místa. Od začátku se jedná o melancholickou, místy rockovější jízdu, která ale nenudí. Právě naopak. Nutí přemýšlet a bloumat o životě jako takovém, nebo o sobě. I textová část alba má co nabídnout.

Nedovedu pochopit, jak někdo dokáže napsat takovou krásu, jako je On an Island, Blue, Red Sky at Night a pro mě olymp desky, který krásně uzavírá celý příběh - Where We Start. On an Island je nesmírně pohodové album, ze kterého ale lze cítit skutečnou krásu hudby, snovou atmosféru, která přes veškerou melancholii, mírnou tvrdost, ale i jistý optimismus vrhá na tomhle ostrově pána Gilmoura světlo naděje z majáku do příštích dnů.

Kdo má rád příjemnou kytarovou muziku s citem osobitým pro Davida Gilmoura, si jistě přijde na své. Tahle deska by se ale klidné mohla líbit i lidem, kteří se art rockem teprve seznamují. Mně osobně On an Island zasáhla přímo do duše a tak nemůžu dát méně než pět hvězd. Je to silná deska a vracím se k ní moc ráda.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Hammill, Peter - In Camera

Hammill, Peter / In Camera (1974)

EasyRocker | 4 stars | 17.04.2019

Co říci o Hammillově sólové produkci? Skládat podobnou hudbu, navíc okořeněnou temně-existenciální, povětšinou autorskou poezií, vyžaduje genialitu ruku v ruce se šílenstvím.

Jedinečnou klavírní a varhanní přehlídkou je už úvodní táhlá Ferret and the Featherbird, následuje pokroucená vzpomínka na dětství - (No More) the Sub-mariner. Máte-li rádi soudobou tvorbu VdGG, neutrpíte větší rány na duši. Náladu výrazně proměnil hostující David Hentschel na synťák a cinkající perkuse Judge-Smitha. Teprve v rockově našláplé Tapeworm zahřmí poprvé vandergraafovský bicmen Guy Evans. Naopak nejskvělejší ukázkou křehkého akustického Hammillova umu je vyznání Again, po "hustém" závěru následuje v obdobné náladě Faint-Heart and the Sermon vyvolávající úspěšně ducha mistrova domovského ústavu. The Comet, The Course, the Tail uzavírá komorní trojlístek mistrně ovládaný Peterovou čistou akustikou, ale i celou škálou obskurních zvuků.

Album uzavírá symbolicky apokalyptická dvojice biblického předobrazu - Gog/Magog. Tady dochází k naprosté hudební, osobní i globální destrukci. Zuřivý Hammillův přednes zesiluje v nekonečném vlnobití jeho kláves a piana. A to je ještě nic proti desetiminutové tečce - Magog (In Bromine Chambers) s kulometnou škálou nehudební zkázy provede beznadějný ortel. Osobně mám s tou partií velký problém, ale obejít ji tedy rozhodně nelze. Z bonusů z Peelovy show v BBC určitě zkuste vandergraafovského "Císaře", v novém šatě stojí za to.

Fatální sousto pro ty, kdo od hudby očekávají pozitivní vibrace a relaxaci. Tahle kolekce je přitom určena skutečně pro ty nejodolnější desperáty ošlehané bolestí, selháním, beznadějí a vnitřním zmatkem. Byli jste důrazně varováni!

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Dokken - Dysfunctional

Dokken / Dysfunctional (1995)

horyna | 5 stars | 17.04.2019

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken

Iron Maiden - Iron Maiden

Iron Maiden / Iron Maiden (1980)

mandy-mystique | 5 stars | 16.04.2019

Jsou zpěváci, kteří upadají v zapomnění, ačkoli by ani neměli. Paul Di´anno patří mezi ně. První zpěvák Ironů a dle mého úsudku možná nejlepší. Syrový a civilní projev, schopnost přitvrdit, žádné zbytečné tlačení se do poloh, kam nedosáhne, což byl Dickinsonův častý jev. Jednoduše řečeno autentický zpěvák tvrdého rocku.

První deska Iron Maiden se vyznačuje syrovým, relativně ještě punkovým dochucením, ve kterém se ale mísí prvky jemné epičnosti, a možná lze říct, že i na danou dobou náznakem jisté progresivity. Running free, Phantom of The Opera, Charlotte the Harlot, Strange World a titulní Iron Maiden patří k tomu nejsilnějšímu na téhle desce. Deska působí celkem vyrovnaně a v jistém ohledu ji řadím výše než následující Killers.

Ano, jistěže ty nejsilnější momenty v diskografii přijdou později, ale vykopnout dveře takovým debutem, jakým album Iron Maiden bezesporu bylo, si žádá úctu a obdiv. Tahle deska je takovým neotesaným démantem, vrhající světlo a lesk, který později naroste do monstrózních rozměrů. Kdo ví, jak by se vyvíjel osud kapely, kdyby Di´anno zůstal a zpíval dál. Kdo ví..

Pro mně nostalgická a citová věc, plná autentické drzosti, tvrdosti a nasazení. Vidím zde paralelu z jiného soudku, a to u Helloween, kde se taky už nepovedlo žádné druhé Walls of Jericho (co do zvuku i projevu). Iron Maiden a debutová deska je stejným případem. Možná právě pro to mi je o tolik vzácnější.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Iron Maiden
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Dio - Intermission

Dio / Intermission (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 16.04.2019

O tomto EP se toho mnoho objevného napsat nedá. Tehdy, v roce 1986, mělo připomenout fandům, že probíhá turné k desce Sacred Heart, do kterého bylo managementem investováno mnoho finančních prostředků.

Dle předpokladů byly na EP umístěny tři skladby z tehdy aktuálního alba. Překvapivé ozvláštnění třetího songu Rock'n'Roll Children je rozšíření skladby u části dvou skladeb Rainbow - Long Live Rock'n'Roll a Man On The Silver Mountain, mezi kterými Ronnie skvěle hlasově zaimprovizoval. Debut připomněla skvělá Rainbow in the Dark, u které mě vždy potěší klávesová linka, kterou vymyslel basák Jimmy Bain. Druhou desku The Last in Line zastoupila We Rock.

V půli turné po neshodách s Diem odešel Vivian Campbell, za kterého pohotově naskočil na palubu Craig Goldy, který se rovněž hned prezentoval na jediném studiovém kousku – Time to Burn. Po pravdě, v sousedství nadprůměrného materiálu působí tato skladba hodně obyčejně a nezáživně. Craigovi tedy jeho entrée moc nevyšlo, reparát složil až na následujícím plnohodnotném albu.

Fandové si stěžovali na poněkud potlačený zvuk kytary v nahrávce. Vysvětlení tohoto problému zní velmi kuriózně. Na original nahrávce sejmuté v roce 1985 v San Diegu kytarové party hrál Vivian. Na obalu desky je již však vyfocen Craig. Ronnie rozhodl ve studiu domíchat do živé nahrávky Craigovy party rytmické kytary, sóla však zůstaly originální od původního kytaristy. Velmi podivné a dnes již úsměvné.

Shrnul bych to asi takto. Jako dobová vzpomínka je to jistě cenná záležitost, jinak pokud zatoužím po kapele Dio v živém provedení, sáhnu jinam...

» ostatní recenze alba Dio - Intermission
» popis a diskografie skupiny Dio

Mötley Crüe - Dr. Feelgood

Mötley Crüe / Dr. Feelgood (1989)

Egon Dust | 4 stars | 14.04.2019

Menší ošiaľ okolo Motley Cure spustil tieto dni aktuálny životopisný snímok tejto bandy, ktorý celkom vydarene poskytol sondu do poslednej najsilnejšej éry rock'n'rollových hrdinov. O talente jednotlivých členov sa tu samozrejme neoplatí písať. Bez mozgu Nikki Sixxa by asi pravdepodobne nikdy nič nedosiahli. Kto čítal Nikkiho "Heroinové denníky", musí mu byť jasné, že posledné dva albumy boli len rýchlokvas kvôli naplneniu zmluvy s vydavateľstvom. Po jeho dvoch legendárnych predávkovaniach a dokonca až do klinickej smrti vyhral boj nad heroínom. Ešte koncom roku 1988 začali tvrdo pracovať vo Vancouveri na novej platni. Tentokrát pod prísnym dohľadom producenta Bryana Adamsa, Boba Rocka. Vyplatilo sa!

I keď ich dostatočná reklama (dobrá aj zlá) dostatočne podporila predaj aj podpriemerných LPs, ktoré našupovali v letech 1985-1987, tentokrát sa chceli posunuť ďalej a očariť aj kvalitným originálnym zvukom. Už prvé tóny Marsovej gitary ukazujú že pôjde o menej kompromisnú záležitosť. Titulná "Dr.Feelgood" hneď z ostra naštartovala do roku 1989. Ďalšie dvě veci mi trochu splývali do seba. Štadionovka "Kickstart in my heart" je bez debaty jedna z ich top vecí, čo kedy brnkli do gitár a najmä klasický rock'n'rollový locomotive rytmus dal skladbe to, čo ju nakoplo. Refrén na jedničku, záverečné voice box sólo na jedničku s hviezdičkou. Balada "Without You" je opäť to najlepšie, čo kedy ponúkli. Ťažký zvuk bicích nástrojov, dokonale znejúca slide guitar Micka Marsa, nádherný refrén a slušná kompozícia (na Nikkiho excelentná). Chválim aj aranže gitár, najmä počas sóla.

Popevok "Same ol´ Situation" nie je kompozične ničím výnimočný, ale do danej doby dokonale zapadol a priam tam zahviezdil na vypredaných štadiónoch. Vo vypalovačke "Sticky Sweet" im zahosťovali Bryan Adams, Steven Tyler a zopár ďalších, presne ako to bolo v móde. Zborové refrény hip hip hurááá. Nevadí opäť to strihnem vetou: Do danej doby ako stvorené. Na "She goes down" si neviem presne spomenuť, ale viem, že to nebola zlá vec. Neviem, či to bolo Nikkiho čistou hlavou, Mickovým podielom v skladaní to jednoducho a v skratke všetko šlapalo jak hodinky. Hovorím o singlovke "Don´t go away mad" - chytľavá vec natrvalo hitová.

K slušnému albumu, patrí slušný song na záver s víziou do blížiacich sa devadesátých, ako dnes už vieme nie najlepších rokov pre tento band. Teraz je čas na zmenu "Time for change". Takto si Nikki vravel, keď sa mu rútil život do kanála, na jeho samé dno, kde sa svojim jazykom dotkol najhnusnejšej stoky života - heroínu. Trochu mi táto vec pripomína kissácku "God gave rock'n'roll to you", ale to bude tým silným melodickým zborovým refrénom. Osobne je to pre mňa silne nostalgická vec, napriek tomu, že som ju poznal pätnact rokov po funuse. Ako dieťa si túto éru heavy metalu a hard rocku veľmi dobre pamätám. Silné refrény válcovaly hitparády a pospevoval si ich nejeden metalista tej doby. Možno tú istú nostalgiu vidia aj samotní Motley. Osemdesáté roky boli jednoducho ich roky. Doslova ako to bolo povedané v úvode filmu "The Dirt", Motley Crue ich ovládli...

Na záver: Ak si chceme priviať nádhernú atmosféru muziky, ktorá ešte spájala časť jednej generácie, Dr. Feelgood je to najlepšie, čo tá zatraťená škandálmi bohatá banda nahrala. Ako perličku by som spomenul, že zvuk tohto albumu inspiroval doslova kapelu z protipólu a to sanfranciskú trash metalovú legendu Metallica k osloveniu Boba Rocka k produkcii ich špičkového a komerčne najsilnejšieho "Čierneho albumu".

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Dr. Feelgood
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Lynyrd Skynyrd - Second Helping

Lynyrd Skynyrd / Second Helping (1974)

horyna | 5 stars | 14.04.2019

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Dio - Killing the Dragon

Dio / Killing the Dragon (2002)

jirka 7200 | 4 stars | 13.04.2019

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

>> odkaz

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

» ostatní recenze alba Dio - Killing the Dragon
» popis a diskografie skupiny Dio

Strawbs - Burning For You

Strawbs / Burning For You (1977)

horyna | 5 stars | 12.04.2019

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

horyna | 5 stars | 11.04.2019

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

merhaut | 5 stars | 10.04.2019

DUNIVÉ ZNOVUZROZENÍ

Poté co se Robert Plant na "Lullaby And... The Ceaseless Roar" napil z pramenů veškerého blues, přichází s novým albem očištěn od všech nánosů, nebo přesněji řečeno – znovuzrozen. "Carry On" rezonuje, duní i se chvěje čirým hudebním šamanstvím, Justin Adams nechává svou kytaru svobodně drnčet, lelkovat, vracet se v ozvěnách, doznívat v nekonečnu, až máte pocit, že nástroj hraje sám a on jej ovládá doteky své mysli. Hudba přichází z pološera, Robert nezvyšuje hlas, místy skoro šeptá a pozpěvuje si jen tak pro sebe, přitom hýří barvami a hladce klouže spolu s tóny, jen výjimečně a zlehka řízne. Všudypřítomná přírodní stěna nízkých frekvencí, možná podladěných nástrojů, chrání decentní krásu úžasného díla před okolním světem, civilizačními démony, stresy. Ohňový kruh uprostřed pouštní noci pod jasnými hvězdami na černočerné obloze.

Letmé zeppelinovské doteky jsou organickou součástí alba, jakoby chtěl Robert ukázat, jak jasnozřivé bylo kupříkladu blues-rock-folkové třetí album, a jak blízko se tehdy, byť nevědomky, spíše intuitivně, mládenci propracovali k podstatě žánru. Robert Plant se dotknul země i nebe.

[Spark 12/2017]

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 09.04.2019

Jeden z neosobitějších, nejbarevnějších a nejoriginálnějších hlasů rockové historie o sobě dal vědět na novém albu "Carry Fire" po tříleté pauze od předchozího "majstrštyku" "Lullaby...and the Ceaseless Roar". A nutno říct, že laťku vysadil zas o něco výše. Robert Plant spolu se Sensational Space Shifters malují čarokrásné a náladotvorné melodie za pomoci na první pohled úsporných aranžmá, ale při soustředěném poslechu uslyšíte střídmě dávkované ostatní nástroje i melodické linky, přičemž dynamika nahrávky vše ještě umocňuje. Album se nese v podobném duchu jako to poslední, přičemž počátek zatím poslední Plantovy stylové linie lze vypozorovat v roce 2002, kdy bylo vydáno album "Dreamland". Ostatně Plantův věrný souputník, přemýšlivý kytarista Justin Adams, byl už tehdy také u toho.

Orientální vlivy, tolik typické pro Plantovu tvorbu, se naplno projevují v titulní písni "Carry Fire". V krásně těžkotonážním duetu "Bluebirds over the Mountain", dokresleném originálním zvukem kláves, uslyšíte Chrissie Hynde. Naproti tomu křehkost v "Season Song" je velmi snadno uvěřitelná. Zaujme i hravá "Bones of Saints", kde radost z hraní čiší ze všech zúčastněných. A když zazní poslední tón závěrečné zasněné "Heaven Sent", máte chuť si tu parádu zopakovat. 4,5 hvězdy
zaokrouhluji v tomto případě nahoru.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group] (1987)

horyna | 5 stars | 09.04.2019

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Nice, The - Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It)

Nice, The / Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It) (1969)

vmagistr | 4 stars | 08.04.2019

Britští progresivní "předřečníci" a věrozvěstové classical rocku The Nice už na jaře roku 1969 ani zdaleka nebyli mladíčky, kteří dva roky předtím "jen" doprovázeli vycházející soulovou hvězdu P.P. Arnold rozjíždějící v rockově vroucí Británii svou zářivou sólovou kariéru. Sehraná kapela za sebou měla dvě dlouhohrající desky, na nichž nastínila postupný přechod od psychedelických hrátek k "vážnějším" inspiracím. Třetí, eponymně nazvané album, které vznikalo v letních měsících onoho osudového roku, tento vývojový směr kapely jen potvrdilo. A proč šlo o rok osudový? Protože ještě před jeho koncem začala být Emersonovi škatulka "The Nice" malá a nadaný hráč na téměř cokoli, co mělo klapky, se chystal poohlížet po schopnějších spoluhráčích. Podle úrovně materiálu na desce obsaženém bych jen stěží soudil, že umělecký vývoj kapely tu právě kulminuje. Naopak bych čekal, že album Nice bude nádechem před dalším, už opravdu výrazným a zásadním zářezem, který kapelu katapultuje do společnosti tehdejších protoprogresivních stálic Moody Blues a Procol Harum. Napůl studiová a živě nahraná deska je totiž opravdu skvělá a kapela musela být takříkajíc "v laufu".

Hned úvodní skladba Azrael Revisited si bere na paškál rok a půl staré psychedelické "béčko" debutového singlu a valivou klávesovou psychedelii přetváří v hbitou klavírní exhibici s nadupaným bubenickým spodkem. Původně spíše intimně laděnou Hang On to a Dream Tima Hardina The Nice přetvořili v působivou klavírní baladu s krásnými sborovými vokály a s nečekanou jazzovou vsuvkou. Diary of an Empty Day prokomponovaným varhanním a klavírním partem více zapadá do kontextu předcházejícího alba - milý "španělský" vtípek na konci samozřejmě potěší. Bluesové inspirace nezapře klíčový motiv nejdelší skladby A strany desky, rozmáchlé kompozice For Example.

A pak tu máme stranu B, na které kapela ve dvouskladbovém výňatku z dubnových koncertů v newyorském Fillmore East ukazuje, jak to dokázala odpálit naživo. Rondo z debutu je v živém podání slušná šavlovačka a žádný ze zúčastněných si při ní rozhodně neodpočal. No a dvanáctiminutové monstrum, které The Nice vyrobili z Dylanovy pohodovky She Belongs to Me, se během rozsáhlých improvizačních ploch vedle starých mistrů nebojí citovat ani výpůjčky z filmu Sedm statečných.

Deska Nice podle mě překonává svého předchůdce Ars Longa Vita Brevis a jeví se mi dosti podobně povedená jako debut. Skladby z A strany obstojí s přehledem, živé kousky vnímám jako malinko slabší - ale to je u mě dané tím, že Keitha Emersona si užívám více z jeho studiové práce, kde své nebohé hammondky nevalchoval s takovou vervou jako na koncertních pódiích. Obstojnou čtyřku můžu dát bez váhání.

» ostatní recenze alba Nice, The - Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It)
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Dio - Magica

Dio / Magica (2000)

jirka 7200 | 2 stars | 08.04.2019

Pokud se hlouběji ponoříte do nahrávek kapely Dio a necháte se unášet na vlnách jeho houpavého hard rocku, zjistíte zajímavou věc. Přes určitou a na první pohled nabízející se šablonovitost písní vnímavému posluchači neunikne fakt, že každá deska je ovlivněná kytaristovým vkladem. Můžeme pohlédnout třeba na naprostou legendu a jednoho z tahounů a nebojím se říci architektů heavy metalu ostrovní scény Viviana Campbella. Kdo zná rané nahrávky Sweet Savage, ví, o čem mluvím. Hlavně jeho přičiněním uctívají miliony fandů kult Holy Diver či The Last In Line. Nebo zmiňme Douga Aldricha, který do kapely naskočil již jako zralý a všestranný axeman a opět řádně nakopl stagnující soubor. Následující řada kytaristů nebyla již tak stylotvorná, přesto se z nich po odchodu z Dia vyklubali světově uznávaní hráči. I oni měli kapánek odlišný rukopis - namátkou Craig Goldy na Dream Evil odkazoval na období Dia v Rainbow, Tracy G na Angry Machines či Strange Highways zase pomalu vrstvil spíše hutné sabaťácké riffy.

Na recenzované Magice došlo k překvapivé rošádě na postu spoluhráčů. Jednak to byl jeden z dalších návratů kytaristy Craiga Goldyho, který dodnes drží v tajnosti, proč kdysi před lety tak rychle balil kufry po vcelku solidním albu Dream Evil. S Ronniem byli prý stále kámoši, že by tedy zaúřadovala Wendy? Tvrdit basu přišel letitý kolega a Diův souputník v různých kapelách Jimmy Bain. Za bubny usedl tlučmistr Simon Wright z AC/DC, který po třech slabších albech nahraných s tímto souborem projevil chuť vyzkoušet si něco komplikovanějšího.

Sám Ronnie předložil návrh k vytvoření sci-fi trilogie. Z tohoto ambiciozního plánu vzešlo nakonec jen jedno CD, na kterém byl v bookletu celý příběh vytištěn a dokonce Diem namluven ve formě audioknihy umístěné v závěru desky. Tento rozsáhlý a komplikovaný příběh jsem nepřekládal, na českém netu je však vcelku solidně popsán. Vypráví o planetě Požehnání, která byla světem plným magie. Jejím zdrojem byla Kniha Magica, která byla nejvyššími mágy užívána pro blaho všeho živého. Fragmenty z této povídky jsou použity v jednotlivých písních, což je velkou změnou oproti předchozím deskám, kde se nějaký významnější obsah v textech hledal velmi těžko. Propojit děj s hudbou a vyjádřit tak různé pocity a nálady není jednoduché, pomohly i různé elektronické předěly se zkresleným hlasem.

S tímto CD mám několik problémů. Jedním je neúnosná délka skladeb samotných v převážně středním tempu – cca kolem šesti minut. Hudebně se Dio dostalo až někam na pomezí progresivního hard and heavy. Mně osobně koncepční alba více pasují k art rockovým kapelám, které nejsou tolik svázány hudebním výrazivem. Tady mně některé rádoby symfonické pasáže (třeba v Eriel) k hudbě Mistra moc nesednou. Samostatně na mě nejvíce působí hlavně ultra doomová Lord of the Last Day, po řadě následných průměrných songů zahřála u srdce Challis, která připomněla atmosféru prvních alb. Dojemný je i zpěv v baladě As Long As It's Not About Love. Úvod a středověká nálada v Losing My Insanity je rovněž příjemným zpestřením.

Zbytek na mně působí ospalým dojmem, tuny těžkých riffů mazlavých jak rašelina ze šumavských slatí, kterými se brodíte chladnou nocí. Pookřál jsem jen v okamžicích, kdy atmosféru tu a tam prozářil velkolepý Diův hlas v refrénu a tehdy, kdy v kompozicích probleskl jeho rukopis. Nemít slabost pro Pana zpěváka, kdo ví, jak by to s výsledným hodnocením dopadlo. Dávám dva a půl bodu, zaokrouhlit nahoru však nemohu.

» ostatní recenze alba Dio - Magica
» popis a diskografie skupiny Dio

Kayak - Royal Bed Bouncer

Kayak / Royal Bed Bouncer (1975)

horyna | 4 stars | 08.04.2019

Někdy jsou hudební cesty, které vás k určité kapele nebo její nahrávce dovedou, hodně spletité. Na existenci holandských Kayak tu upozorňoval zdejší fanda všeho jen trochu zajímavého z oblasti neoprogu - Braňo. Jejich loňské album Seventeen mě postupně nadchlo natolik, že i když jsem o jejich úvodní periodě zpočátku vůbec neuvažoval, zvědavost nakonec zvítězila, a já se začal prvními Kayak postupně prokousávat.

Z toho, co jsem zatím slyšel a četl, jsem vydedukoval, že první trojice nahrávek je nejprogresivnější a další desky se ubírají cestou inteligentního popu. Náhoda mě napoprvé prostřednictvím Discogs svedla s nahrávkou třetí -Royal Bed Bouncer. Když jsem CD netrpělivě vkládal do přehrávače, vůbec jsem netušil, co mohu očekávat. Zkusmo jsem tedy projížděl jednotlivé songy a napadala mne jména jako Genesis, Magnum nebo Queen. Alba těchto kapel v jejich prvotní fázi. Jakoby chtěli Kayak svými ranými nahrávkami vzdát hold hned několika spolkům, které je v začátcích jistě ovlivnily. Z Genesis si vzali zpěvnost a určitou snovou formuli, z Magnum, kteří v té době ještě neexistovali, zhola nic - to jen ta podobnost v pompézním duchu a mohutných popěvcích, no a z Queen se tu prolíná trocha toho patosu a teatrálnosti.

Kayak na svém startu tedy hráli art-rock symfoničtějšího střihu s řadou muzikálních vsuvek a velmi bohatých aranžmá podporovaných častými tempovými obměnami. Nesmírně důležitým nástrojem je klavír a klávesy Tona Scherpenzeela, ústřední to článek, kterému se celá produkce i jednotlivé skladby podřizují. Není to tak, že by si kytara "nebrnkala" to svoje, i její vyhrávky jsou povedené a někdy právě ona určuje charakter jednotlivých pasáží. Ale pokaždé je nablízku Ton se svými klapkami, kterými bohatě dobarvuje okolní prostor a když je potřeba, rád přechází do protiútoku. Všechny skladby jsou bohatě strukturované, členité a místy rozmanité natolik, že je malinko obtížné si desku kompletně zapamatovat.

Mezi ty, které mi uvízly v hlavě hned od začátku, patří úvodní až překvapivě ostrý nátěr pojmenovaný jako album samotné, queenovsky rozmáchlá a něžná dvojka Life of gold a na stejnou kapelu ukazující hravůstka (You're so) bizarre s klarinetovým (klávesovým) sólíčkem na pozici číslo tři. Parádně odpíchnutý klavírek je na začátku If this is your welcome, a jakási Patricia Paay si střihne roztomiloučké sólo plné romantických nářků v osmé Patricia Anglaia - jasná trefa na city, při které dopadnou na zem i poslední vzdorující andělé tam nahoře. Samotné finále s klavírní My heart has changed podtrhne už tak dost dobrý dojen z celkové nahrávky, a rázem připomene fakt, že i v Holandsku se v letech sedmdesátých dokázala urodit zajímavá muzika.

» ostatní recenze alba Kayak - Royal Bed Bouncer
» popis a diskografie skupiny Kayak

Cruel - Entelecheia

Cruel / Entelecheia (2017)

S.C.A.Lytch | 5 stars | 07.04.2019

Dlouhodobě se nemůžu zbavit dojmu, že české a moravské hudební scéně se nevěnuje zdaleka tolik prostoru, kolik by si zasloužila. A přitom se ten náš malý rybníček utěšeně rozrůstá o zajímavá jména. Jedním z oněch jmen, která určitě stojí za to zmínit, je středočeská skupina Cruel. Skupina, které si vážím nejen za to jakou hudbu produkuje, ale i za to, že k hudební složce dodává i skvělé texty v mateřském jazyce.

Album Entelechia je první částí plánovaného dvoudílného konceptu založeného na znameních zvěrokruhu. Textově skladby pojednávají o charakterových vlastnostech jednotlivých znamení. V hudbě, která umně doplňuje textovou složku, je možné zachytit vlivy Pain of Salvation, Dream Theater a možná i Haken. Nicméně nejedná se o žádnou kopírku, ale pouze o jeden ze zdrojů inspirace, který je dále doplněn o španělské a blízkovýchodní vlivy. Ve zpěvu se objevuje jak civilní projev, tak growling a místy i operní polohy.

Album je jako celek velmi barevné, avšak vůbec ne jednoduché na poslech. Je to hostina o mnoha chodech a člověk bude potřebovat nějaký ten čas aby to všechno strávil. Ale pokud se nebude snažit stláskat vše najednou, časem zjistí, že stále nemá dost.

» ostatní recenze alba Cruel - Entelecheia
» popis a diskografie skupiny Cruel

Marillion - F E A R (F*** Everyone And Run)

Marillion / F E A R (F*** Everyone And Run) (2016)

Tomáš Rojt | 5 stars | 07.04.2019

Po několikaměsíční pauze před delší zahraniční cestou jsem si do auta přibalil svoje oblíbené tituly, abych si je v noci, kdy mě nikdo neruší a ani nerozptyluje okolí, protože je zahaleno do tmy, spokojeně vychutnal. Znovu jsem se utvrdil v tom (a musím do omrzení opakovat), že Marillion nevydávají slabá alba - i to poslední, osmnácté studiové, je toho důkazem. Vysoký standard si pětice parťáků v neměnném složení udržuje od roku 1989, kdy za charismatického Fishe naskočil Steve Hoghart a Marillion začali psát novou etapu svých hudebních dějin.

A právě pohoda spolu s hráčskou jistotou a sebevědomím na vás tryskají z každé noty. Na ploše přesahující stopáž šedesáti šesti minut, nás čeká pět skladeb, přičemž stopáž té nejdelší se blíží dvaceti minutám. Tahle čísla každý fanda art rocku miluje. Je to velké dobrodružství , nechat se obklopit tóny téhle partičky a ačkoliv se jejich styl příliš nemění, nikdy nemáte pocit, že jste se v krajině zvané rocková melancholie ocitli dvakrát na stejném místě. Všechno je tam, kde být má, ale nuda to rozhodně není a s každým novým poslechem objevujete další libůstky. Je potěšením vnímat přirozenou rovnováhu všech nástrojů s všeobjímajícím vokálem Stevea Hogartha.

To, že si Marillion kromě hudební stránky zakládají také na dobrém zvuku, není tajemstvím, a tak není možné nezmínit vynikající práci Micka Huntera, kterého sami členové kapely zmiňují jako šestého do party. Jasná pětka, která nikdy nevybledne!

» ostatní recenze alba Marillion - F E A R (F*** Everyone And Run)
» popis a diskografie skupiny Marillion

Collage - Safe

Collage / Safe (1996)

EasyRocker | 5 stars | 04.04.2019

Tohle báječné polské sdružení kolem bubeníka Wojtka Szadkowského je tím nejvybranějším progovým zbožím, kterým nás opravdu bujná scéna našich severních sousedů obdařila. A tohle album? Doslova exkluzívní kousek.

Majestátně zadumané klavírní "zimní" intro zavádí mou mysl do nadoblačného dusotu This Time - Palczewského duchny, těžké jako bouřkové mraky, souzní s Gilovými laufy a Amirianovými poselstvími. Dohromady je z toho jasný hit. První dva dílce eposu Cages in the Mind nesou skvělé souznění Szadkowského akustik a nápaditých kláves v dokonalém zvukovém provedení. Stranded je čistokrevnou progrockovou erupcí a příjemně rockovým oživením před desetiminutovými hody Eight Kisses, kde jsou alfou a omegou emoce, obnažené až na samou hranu možného. Amirianovo hrdlo a nekonečný oceán kláves objímají, hladí, léčí. One of Their Kind je křehkou kráskou, vznášející se na pevném collinsovsko-banksovském podnosu. Jedním z vyvrcholení je bezpochyby titulní skladba. To, jak Collage umí propojit sílu hlasu, kytary a klávesy, je zcela mimo moje chápání, dostat na sedm minut tolik rozkošných zákoutí a léčivých pramenů... A protože mají pocit, že to rozhodně nestačilo, pokračuje se v jízdě králů i v The Chanting. Křehké intro a přechod do čistokrevné hackettovské suity. Zavřít oči a oddat se nelidskému výkonu hlavně Szadkowského i Amiriana. V lehce elektronických konturách se snáší i Made Again - jako nejjemnější brabantské sukno. Skoro ambientní pokoj a božské Amirianovo hrdlo, to je třetí díl Cages of the Mind. I Will be There, uzavírající řadové album, je dalším Palczewského pomníkem. A máte-li bonusovku, pak vězte, že nepopsatelné jsou i bonusové hody The Winner Takes it All (ne, nejde o cover Abby!). To, co tu předvádí mr. Amirian a celé osazenstvo, se věru neslyší denně. Přitom bez jediné špetky útočnosti a agrese...

Vrcholová přehlídka, překypující až po okraj nápady, ošetřená navíc produkcí křišťálovou, snad bez jediné vady. Vedle monolitu Moonshine se tohle dílko rozhodně nekrčí, ale důstojně a hrdě se vypíná. U mě to strká do kapsy i 90% provařených žánrovek. Panowie, polecam!

» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage

Steeleye Span - Hark! The Village Wait

Steeleye Span / Hark! The Village Wait (1970)

| 3 stars | 04.04.2019

Máte rádi folk a folk rock v jeho esenciální podobě? Potom ochutnejte první nahrávku průkopníků těchto stylů Steeley Span. Deska sice není autorská, ale to neznamená, že staré anglické a irské popěvky a tradicionály nezní skvěle. Andělovi v popředí, zpěvačce Maddy Prior, nenajdete podobně rovnou, a třeba hlas jejího kolegy Time Harta při čtvrté Blackleg Miner je taky fantastický. Hodně sborů odzpívá mužský protějšek Gay Woods, čímž nám vzniká barevná mozaika poskládaná hned z několika vokálních dějových linek. Pánové používají dobové nástroje, čímž barokního ducha nahrávky ještě prohlubují.

I když kapela nastoupila až po rozjetých Fairport Convention, v popularitě je rychle dohnala. Další alba jsou trochu jiná. Rocková složka nabývá na síle a ta prapůvodní folková mírně ustupuje. Tohle je deska pro všechny trempy a milovníky přírody.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Hark! The Village Wait
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Magnum - Vigilante

Magnum / Vigilante (1986)

horyna | 4 stars | 04.04.2019

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum

IZZ - I Move

IZZ / I Move (2002)

horyna | 5 stars | 03.04.2019

Tak tohle je jedna z desek, kterou za posledních čtrnáct dnů nejsem schopen vymazat z mp3 přehrávače. Rozhodně to není muzika na první dobrou, však jsem hned po počátečním seznámení očekával, že to bude ten klasický běh na dlouhou trať. Ale nakonec to není tak úplně pravda. I přes jeho těžkou progresivně technickou kostru je tu hodně bodů, kterých se dá vcelku rychle zachytit a které lze dostat do hlavy. I Move je laicky řečeno ultra-brutální prog-rock s písničkářským spodkem, který se tváří zarputile, ale přitom si rád pohrává s fusion a ctí velké a zdařilé melodie.

Už od začátku desky je divákovi jasně nastíněno, kudy se bude hudba kapely IZZ ubírat. Náročná, tempově i nástrojově neohraničená skupenství se deskou prodírají jen v těsné blízkosti lahodně vyšlechtěných vokálních partů. Kapele není cizí ani složka elektronikcká. Hned v úvodní Spinning Round ji dokáže ladně propojit s prog-rockem, díky čemuž vzniká moderně pojatá píseň s velkým citem na melodiku i zpěvné refrény. Podobný prvek se uplatňuje znovu ve skladbě číslo tři. Tam ji pro změnu doprovází ve značně zasněné poloze upřímný projev zpěváka Toma Galgana. Velkou chvílí této desky jsou balady. Jedna taková nese název I Already Know a je přesně tím typem skladby, která vás svými ladnými křivkami ihned polapí a pak si vás omotá jako pavouk svou v pavučině uvízlou kořist. Spojnici vedoucí až k deskám Red a Lark´s Tongue... matadorů podobného stylu King Crimson narýsuje osm minut trvající instrumentální eruptivní jízda Star Evil Gnoma Su. V ní se toto kombo dostatečně vyřádí a převede nám, jak by mohla hudba těchto praotců technicky náročné muziky zní v 21. století.

Další velká baladická chvíle se jmenuje Another Door. Vytříbená harmonie a velký cit pro melodie, toť jedny z předností této skladby i celých IZZ. Další z velkých chvil si vybere jedenáctá Knight and Nights – synonymumo prog-rocku prvotřídní kvality. Po zvláštní The Mists of Dalriada, která jakoby vypadla z nějakého irského pubu, přichází má velmi velmi oblíbená Oh, How it's great! Šlapající prog-pecka s potlačeným kytarovým riffem a chorusem, jehož citový náboj vás už se zpěvákovým "ohoooo" katapultuje přímo do středu melancholické dráhy. Jazzový důraz je nezřetelnější v další silně technicky pojaté písni Coming Like Light, ve které se posluchač musí trochu zapotit, aby stihl všechny ty tempové změny, obraty a vychytávky nějakým způsobem pobrat. Nemůžu si pomoci, ale tohle jsou King Crimson jako vyšití. Ne celou hrací délku, ale i tak dost, v energií nacucaných pasážích by si i Fripp jistě pomlaskl. Lepší finále než prostřednictvím patnácté! skladby Light from your Eyes si lze stěží představit. Jde opět o baladu s nadpozemsky se vznášející akustikou a zpěvem z kategorie nezapomenutelných. Citový náboj, který z písně doslova prosakuje, dokáže v té správné kooperaci chytře poskládaných not a promyšleně seskládaného textu úplné zázraky.

Na desce I Move je zachycena budoucnost progresivní muziky. Tento třiasedmdesátiminutový kolos předběhl valnou většinu svých konkurentů o míle napřed. Jasně dokázal, kam až se v muzice dá zajít a že mantinely jsou nekonečné. Genialita a vlastní píle přinesly ovoce. Jedna z desek, kterou by si neměl žádný správný progař nechat uniknout. Pro fanoušky Echolyn či Discipline jsou IZZ výbornou alternativou.

» ostatní recenze alba IZZ - I Move
» popis a diskografie skupiny IZZ

Dio - Dream Evil

Dio / Dream Evil (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 02.04.2019

Kapela Dio jako by po vydání skvělého The Last in Line, které však bylo v podstatě se vším všudy okopírovaným (nápady, riffy i zvukem) Holy Diverem, nevěděla kudy kam. Po dvou EP a vyčpělé trojce Sacred Heart si situace žádala změnu. Na heavy scéně se v roce 1987 vše točilo kolem hair metalu, většina kapel provzdušňovala a zjemňovala svůj sound. Jak to dopadlo u družiny, která obklopovala Ronnieho Dia ?

Především byl odejit kytarista Vivian Campbell, který se jako jediný nebál poukazovat na nedostatečné finanční ohodnocení. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo dnes již nezjistíme, jasné však bylo jedno. Náhradu na tento post měl Ronnie již dávno promyšlenou. Stal se jí tehdy pětadvacetiletý Craig Goldy z formace Giuffria, které manažerské zázemí zajišťovala Diova manželka Wendy.

Pro kapelu to bylo velké oživení, lehce jiný a spíše hard rockový styl a rukopis Craiga vyvedl kapelu z období stagnace. V jeho melodičtější a hutnější hře je znát více vliv jeho velkého vzoru - Ritchieho Blackmora, což je trochu v protikladu k dramatičtější, zkratkovitější a metalovější hře jeho předchůdce.

S kolekcí devíti songů jsem spokojen, vzdušná a čitelné produkce je na prvotřídní úrovni, ostatně mix Nigela Greena a Tonyho Platta byl tehdy tou naprosto nejlepší volbou, kterou využili ve stejném období například Def Leppard či Krokus. Písně směřují spíše do hard rockové oblasti. I v rychlých kouscích Night People či Overlove je znát ten poctivý grunt starých mistrů z tvrdého rocku. Kromě obrovského hitu All The Fools Sailed Away a jedné úlitby pro rádia s větším podílem kláves a uhlazenějším refrénem v podobě I Could Have Been a Dreamer nejsou na albu vyložené pecky. Zároveň tu nenajdeme ani žádné skutečně slabé kousky nebo nějaké skladby reflektující street metalový boom všude kolem. Fandové, kteří sledovali Ronnieho od dob jeho působení v Rainbow či jeho desky s Black Sabbath, museli být (spolu se mnou) potěšeni drobnými odkazy na tato období a v konečném výsledku povedenou deskou. Dio se s Dream Evil vrátilo zpět do hry.

» ostatní recenze alba Dio - Dream Evil
» popis a diskografie skupiny Dio

Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte

Hackett, Steve / Voyage Of The Acolyte (1975)

steve | 5 stars | 31.03.2019

Je běžné, když se jeden z hráčů zavedené kapely trhne na vlastní dráhu. Měnící se doba a styl Genesis podnítily Steva Hacketta k podobnému kroku. Je to logické. Pokud si má člověk zachovat úctu k sobě a čistý štít, takový čin udělat musí.

Jeho první album vyšlo (jestli se nepletu) ještě za dob jeho účinkování v Genesis. Bylo úspěšné a podnítilo tak odhodlání, o kterém Steve uvažoval. Zdobí ho nádherná malba, impozantní zvuk raných sedmdesátých let i plejáda zvučných jmen, která se účastnila natáčení. Deska má však jednu podstatnou chybu! Nezpívá se na ní. Nebo přesněji zpívá, ale jen strašně málo.

V úvodní Ace Of Wands to není potřeba, tady je Hackett jistý jako v nejlepších časech Genesis. V baladické Hands of The Priestess I. bych vedle sólové flétny zpěv uvítal. Smutná nálada si o to říká sama. A Tower Struck Down moc nemusím. Pak je druhá část Hands zase mimo vokál a konečně text obsahující poklad The Hermit – absolutní Hackett. Phil Collins pěje úžasně Star Of Sirius, ale nejvíc mě bere zdejší klávesová melodie. Po předělu The Lovers je tu nejlepší skladba desky – Shadow of The Hierophant s božskou Sally Oldfield. Hackettova kytara pláče, sténá, naříká a operní akcent Sally je dechberoucí. Středověk v té nejčistší hudební formě.

První Hackett je dobrý, dokonce výborný, ale za ty první čtyři skladby prosté vokálu mu půl bod musím strhnout.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Unitopia - The Garden

Unitopia / The Garden (2008)

john l | 5 stars | 30.03.2019

Neúnavný progresivní bijec horyna tady vyřkl svůj ortel nad oběma paradními fošnami Unitopie. Kluků, kteří bydlí na druhé straně naší planety. Je fakt zarážející, že v zemi vyprahlé pouští, kde klokani dávají lidem dobrou noc, se dokáže zformovat silné jádro nadaných hudebníků, kterým nedělá problém skládat dobrou progresivní muziku. Jestli na scéně byla začátkem nového tisíciletí čerstvá banda mimořádných instrumentalistů, kteří dokázali přijít s něčím nečekaným, byla to právě Unitopia.

Díla The Garden a Artificial se zařadila k tomu nejlepšímu v soudobém progu. Čerstvá pozitivní hudba pramenící z odkazu Yes obsahuje několik zapamatovatelných poznávacích znamení. Tím prvním je hutný vokál Marka Trueacka, dále vynalézavá hra kytaristy Seana Timmse a nakonec výborná aranžmá dechů, houslí, kláves a bohatých sborů. Deska je navržena na formát dvou CD a její pestrost takovou porci hudby dokáže utáhnout. Je tu několik stěžejních čísel na čele se skladbou Inside The Power, což je neuvěřitelně dynamická perda.

Unitopia je spása pro náročného posluchače hledajícího v muzice nové podněty a výzvy. Škoda jejího předčasného konce.

» ostatní recenze alba Unitopia - The Garden
» popis a diskografie skupiny Unitopia

Grand Funk Railroad - Caught in the Act (Live)

Grand Funk Railroad / Caught in the Act (Live) (1975)

bullb | 5 stars | 29.03.2019

Už dlhšiu dobu hodlám ponúknuť tomuto fóru hudbu, ktorá čiastočne formovala moje hudobné zmýšľanie. Určite je to Grand Funk Railroad. O tejto kapele je všeobecne známy fakt, že nebola v obľube hudobných kritikov. Zároveň mnoho fanúšikov holduje formácii ako triu, čiže určite pre rokom 1973. Ja som vhupol do obdobia kvarteta, ktoré má naozaj o niečo lepší zvuk (jednoducho hammondky sú hammondky). Súčasne toto obdobie patrí medzi ich komerčne asi najúspešnejšie.

Prehrabujúc sa v starých pásoch a v spomienkach (na pôsobenie v nemenovanom klube) som na unášače nasadil Caught in the Act. Páni muzikanti to odpálili "peckami" zo starších LP, konkrétne ide o E Pluribus Funk a Closer to Home. Postupne prešli k vtedy aktuálnemu Shinin' On. No a samozrejme veľa úspešná We're an American Band. Perfektne postavená stratégia koncertu končí klasikou od Jagger/Richards Gimme Shelter.

Musím zdôrazniť, že ako kvarteto znejú omnoho lepšie ako trio. Je zbytočné sa utápať v opisoch výkonov hudobníkov. Hrajú absolútne perfektne bez zbytočného predvádzania. Lahôdkou je "spievajúci bubeník". Don Brewer spája to najlepšie z bubeníckeho a speváckeho remesla. Počuj: T.N.U.C. Dvojalbum neunaví. 75 minút rýchlo zbehne a nabudí energiou z Ameriky.

Spomienky spojené s nádherným zážitkom. Zabudnite na všetko, je tu Grand Funk! Plný počet.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Caught in the Act (Live)
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Procol Harum - Grand Hotel

Procol Harum / Grand Hotel (1973)

| 5 stars | 29.03.2019

Podobně jako The Moody Blues vychází i Procol Harum z písňového základu The Beatles. Stejně jako prvně jmenovaní rozvíjí také parta okolo pěvecky velice schopného Gary Brookera křehké a snadno zapamatovatelné melodie z dědického odkazu velkých Beatles. Na ně pak roubuje své progresivní choutky, které v souboru pestrých aranžmá odrážejí vize jednotlivých hudebníků, kteří skupinou na konci šedesátých a v začátku sedmdesátých let prošli. Vedle Brookera patřili v začátcích souboru k hlavním personám kytarista Robin Trower a klávesák Matthew Fisher.

Jejich schopnosti a velice vytříbený kompoziční dar, vtiskli rané tvorbě kapely originální pečeť. Oba však byli postupně nahrazeni jinými hudebníky a na kvalitě dalších nahrávek se jejich neúčast vůbec neprojevila. Ba naopak. I bez Trowerova skladatelského talentu mohly vzniknout takové pomníky rockové hudby jako jsou díla Procol's Ninth nebo právě doporučované Grand Hotel.

To sám považuji za signifikantní desku jejich tvorby. Jenže u Procol Harum je nesmírně těžké vybrat jednu jedinou věc, aniž by člověk nezapřel ty ostatní. A když se zeptáte desítky příznivců kapely na jejich nejoblíbenější věc, každý vám odpoví něco jiného. Je to dáno vyrovnaností albového portfólia, ve kterém ani jedna z prvních devíti studiovek výrazně nezaostává za těmi ostatními.

Pestrost této nahrávky je odzbrojující. Ono je to vlastně typické poznávací znamení Procol Harum. Vezměme například takové A Salty Dog, kde mezi desítkou skladeb najdeme desítku různých hudebních stylů. Také Grand Hotel má podobně široký stylový rámec. Zní však variabilně a kompaktně. Kapela tu působí velice semknutě. Jako by chtěla dokázat, že bez Trowera to taky půjde. Deska vyznívá hravě, ne však letargicky. Stejnojmenný štych patří k základním položkách Harum. Taková skladba se rodí jednou za pět až deset let. Je v ní všechno, opera, muzikál, drama, lidovka a nevím co ještě. Dalším obdobným vrcholem je skladba Fires (Which Burnt Brightly). Pateticky operní směska, pro kterou byl využit vokál Christiane Legrand a její opakující se "lalala". Romantická rovina leží mezi skladbami A Rum Tale a For Liquorice John. Do přihrádky nezařaditelné pak můžeme přidat dvojici A Souvenir of London a Bringing Home The Bacon.

Procol Harum je jedna z předních vývojových kapel žánru a celých sedmdesátých let. Ta doba jí zkrátka přála a oni se jí odvděčili spoustou mimořádně povedených děl. Grand Hotel stojí na jejím samotném vrcholku.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Journey - Generations

Journey / Generations (2005)

horyna | 5 stars | 29.03.2019

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.

» ostatní recenze alba Journey - Generations
» popis a diskografie skupiny Journey

Simon & Garfunkel - Parsley, Sage, Rosemary and Thyme

Simon & Garfunkel / Parsley, Sage, Rosemary and Thyme (1966)

Balů | 5 stars | 28.03.2019

Pro svět v roce 1970 se stalo jejich album Bridge Over Troubled Water parním válcem, který přejel všechny důležité hitparády, a ocitlo se v čele žebříčků na dlouhé měsíce. Deska je to výborná, ale přeci značně eklektická (prostě jim do toho kecalo moc lidíz gramofonové společnosti). V našem socialistickém rádiu se píseň El Condor Pasa (přezdívaná mými vrstevníky "Pasák kondorů") hrála až do omrzení, nicméně je to nádhera i dnes.

Já však mám nejradši Parsley... Těžko se věří, že je deska již více než padesát let stará. Album má stopáž necelé půl hodiny, přesto je na něm dvanáct songů, a to jeden lepší než druhý. Album začíná tradicionálem Trh ve Scarborough a pokračuje jedenácti autorskými písněmi Paula Simona ve výrazně folk-rockovém zvuku, kde důraz na styl rock je zhmotněn zejména ve střední části desky. Ta je plná instrumentálních nápadů ve výrazně kytarovém zvuku, který kombinuje akustické a elektrické kytary s folkovými vokály. Poslech mi vždy navodí náladu zurčícího horského potůčku, prostě velmi svěží hudba.

V polovině šedesátých let vzniklo dost alb, která dnes vytvářejí iluzi "best of" výběru, ovšem v kladném slova smyslu. Toto album k nim rozhodně patří a u mě je to deska desek.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Parsley, Sage, Rosemary and Thyme
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

| 5 stars | 26.03.2019

Days of Future Passed je deska, kterou Moody Blues prorazili do nejvyšší ligy. Její poslech je zážitkem toho nejvyššího gurmánského typu. Spousty nádherných melodií v čitelné úpravě tu podporuje sugestivně znějící Londýnské symfonické těleso, které dává nahrávce teple hřejivou barvu. Kapela pokračuje v odkazu Beatles a dál rozvíjí jejich model s podporou symfonického orchestru.

Deska má výpravný charakter. Zní romanticky a potzitivně. Začátek je symfonický a jeho pastorální tón ukazuje směrem k romantické epoše klasické hudby. Ve druhé Dawn: Dawn Is a Feeling se konečně rozhoupe také kapela. Skladba působí zasmušile a smutně. Ale moc krásně. Další The Morning: Another Morning je pravým opakem. Tady se skotačí, laškuje a modulované vícehlasy Moody dokáží vyčarovat překrásnou pohádku. Lunch Break: Peak Hour otevírá bukolická scénka jak vytažená od nějakého post romantického anglického skladatele z konce osmnáctého století. The Afternoon je klasickou ukázkou z jejich tvorby. Přesně takhle budou znít Moody Blues na svých příštích deskách. Pohádkově a sugestivně. Evening je slabší, mezi tak silnou konkurencí se trochu ztrácí. Na konci je jejich největší hit-Nights in White Satin, který zná opravdu každý, ale ne každý právě v této originální symfonické podobě.

Některé skladby jsou rozčlěněné na dvě části, ale tohle dílo se nejlépe hodnotí jako celek. Soudržný a úplný. Nelze jej známkovat jinak než počtem nejvyšším. V dobové konkurenci obratně obstálo a obstojí také dnes, po padesáti letech.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Queensrÿche - American Soldier

Queensrÿche / American Soldier (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 26.03.2019

Přesně v těchto dnech před deseti lety bylo naskladňováno CD American Soldier do prodejen s hudebními nosiči. Za tuto dobu většina fandů kapely na album vytvořila svůj názor - na internetu (v několika případech i na tom českém) lze najít stovky recenzí z velké části pozitivního vyznění. Samozřejmě se najde i pár odmítavých reakcí v minulosti ustrnulých recenzentů, kteří dodnes žijí v marném očekávání pokračování Empire, a jakýkoliv vývoj jiným směrem je pro ně neakceptovatelný - člověk se prostě všem nezavděčí. Mě její vydání tehdy minulo, nyní jsem tuto chybu napravil a několik týdnů se s nahrávkou sžíval.

Koncepční album Americký voják je mozaikou příběhů účastníků různých válečných konfliktů od dob druhé světové války až po ten v Iráku. Geoff několik let zpovídal přímé účastníky těchto bitev (včetně svého otce) a atmosféru z nich otiskl do působivých textů. Autentické úryvky těchto výpovědí jsou několikrát zapuštěny do písní samotných.

Po hudební stránce je toto album velmi rozmanité. Úvodní Silver nebyla dle mého šťastnou volbou, neboť nepřipraveného posluchače v prvních taktech mohly odradit masivní riffy ve stylu Pantery či Rage Against the Machine proložené rapem. Po několika sekundách se skladba zklidní do moderního metalem ovlivněného soundu Queensrÿche, ale ten šok je při prvních posleších velký. I v druhé Unafraid zní kytarové samply smíchané s hlasy vyprávějících jako metaličtí industrialisté Ministry. Hundred Mile Stare se již pomalu navrací k zažitému vzorci zvuku Queensryche, je tu cítit grunge koření. Další prog metalová pochoutka s mnoha změnami rytmu je tu pojmenována At 30,000 ft a Geoff tu předvádí, že se dokáže dostat do pořádných výšek. Depresivní song ve středním tempu A Dead Man's Words mě dovedl k podobně laděným Killer a Middle Of Hell (pěkně zpestřené saxofonem). Tato trojka na mě působí průměrným dojmem.

Atmosféru zachraňuje procítěná If I Were King a album střemhlav míří k nejlepším zásekům alba. Energická a velmi emotivní Man Down! mě dostala do kolen a pro dokonale vystavěnou atmosféru ji řadím k tomu nejlepšímu z repertoáru této kapely vůbec. Pomalejší, ale velmi příjemná Remember Me je branou k duetu Geoffa a jeho dcery Emily, která v poukazuje na podobnost mezi pocity válečných veteránů a jejích dětí se svými pocity dcery muzikanta, neboť i ona musela dlouhé měsíce trávit v odloučení od svého otce. Zlatým hřebem alba je pozvolna vítr do plachet nabírající symfonická prog metalová skladba The Voice, která naprosto nekompromisně katapultuje toto album do nebeských výšin. Nutno slyšet!

Závěrem telegraficky: kytarista Chris DeGarmo ani Mike Stone mi na albu nechybí, Michael Wilton jej plně zastoupil za pomocí hostujícího Kellyho Graye, kterého rovněž musím pochválit za naprosto bezkonkurenční nazvučení nástrojů a alba jako takového, za které byl jako producent a zvukový mistr zodpovědný (kdyby potom nějaký mamlas nezvýšil hlasitost a neořezal dynamiku). Geoff Tate se neškrábe do takových výšek jako dříve, ale nijak to celkovému výsledku neubližuje. Jedinou výtku směřuji k několika songům v monotonním duchu, rovněž plně neschvaluji poněkud násilné roubování rapu a podladěných kytar v úvodním songu. Ale i tak je to velmi povedená a moderní deska prog metalového žánru.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - American Soldier
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Cosmograf - The Man Left In Space

Cosmograf / The Man Left In Space (2013)

horyna | 5 stars | 25.03.2019

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.

» ostatní recenze alba Cosmograf - The Man Left In Space
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Sons Of Apollo - Psychotic Symphony

Sons Of Apollo / Psychotic Symphony (2017)

S.C.A.Lytch | 4 stars | 24.03.2019

The Winery Dogs jsou u ledu. Pánové Portnoy a Sheehan však nezahálejí a společně s pány Sotem, Sherinianem a Thalem nám na sklonku roku 2017 pod společnou hlavičkou Sons of Apollo servírují chutný koktejl s názvem Psychotic Symphony.

"Synové Apollóna" vsadili na svém debutu na silné melodie obohacené o různé progresivní kejkle. Už od úvodní God of the Sun s chytlavým refrénem je zřejmé, že se bude jednat o parádní jízdu. Vrcholy alba spatřuji v úvodní God of the Sun, dále skladbách Labyrinth, dvojici Figaro's Whore a Divine Addiction, která je až po okraj načichlá Deep Purple, a závěrečné instrumentálce Opus Maximus ve které dojde i na instrumentální šmodrchance. Deska se velmi dobře poslouchá a prakticky nemá slabého místa, i když pravda dvojice Coming Home a Alive může po několikátém poslechu začít trochu nudit. Apropo - může mi někdo vysvětlit proč má tolik hudebníků potřebu sdělovat, že se "vrací domů"? V tuto chvíli mě napadají hned čtyři.

V době vydání mi deska neskutečně sedla. Po nějaké době svůj lesk mírně ztratila, ale stále si ji občas rád připomenu a na cestách v autě mi dělá poměrně častého společníka. Poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Sons Of Apollo - Psychotic Symphony
» popis a diskografie skupiny Sons Of Apollo

Depeche Mode - Black Celebration

Depeche Mode / Black Celebration (1986)

Martin H | 5 stars | 22.03.2019

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Vlasto | 5 stars | 21.03.2019

Celkom fajn vidieť toľkých hard-core fanúšikov Dream Theater, medzi ktorých sa radím už dákych 25 rokov aj ja. Pamätám si, ako som na bývalom Martinskom rádiu Rebecca v roku 1994 prvýkrát počúval skladby z Change of Seasons a to ma nasmerovalo. A preto mám kdesi v sebe tú snahu brániť ich a biť sa za nich, ale už to dávno nerobím.

Veľa čo tu píšete ohľadom posledného albumu, či už to pozitívne alebo negatívne, je pravda, asi by som len opakoval to povedané. Ja poviem toľko, že očakávať stále niečo na štýl Images & Words alebo Scenes from a Memory nemá zmysel, to úplne nepríde - a to oslobodzuje. Možno nejakú tú inovatívnosť na každom ich novom albume očakávam aj ja, ale viem, že ľahké to nie je.

Áno, keď som počul na nete ešte pred vydaním albumu skladbu 'Untethered Angel', bol som sklamaný. Túto by som z albumu fakt vyhodil, práve kvôli strašnej podobnosti a opakovanosti toho, čo už bolo. Ale potom prišiel 'Paralyzed' a 'Fall Into The Light', ktorú radím k najlepším na albume, možno práve kvôli krásnym metallicovským riffom. Ďalej mi každá skladba robí plus mínus len radosť - je to priame, je to našlapané jednoduchými melódiami odkazujúcimi na ich najlepšie albumy. Moja naj skladba je S2N, niečo ako pocta Rush (to nemám z vlastnej hlavy).

Album som si kúpil tak ako celú diskografiu a podľa môjho názoru tu je zvuk výborný v porovnaní z predchádzajúcimi albumami. Excelujú basa, bicie, gitary. Samozrejme, ideálny nie je. A ako teda hodnotím Distance Over Time? Rád by som dal 5 hviezd a dám - prečo? Lebo zdanlivo (aj keď sa to nezdá) prináša veľa nového a dobre, fakt dobre sa to počúva.

A ku 'The Astonishing' toľko, že som si ho po 2 rokoch odkedy vyšiel kúpil, rok som ho vôbec nepočúval, ale je to krásna hudba plná melódií. Takéto veci vedia len oni.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

horyna | 5 stars | 21.03.2019

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

EasyRocker | 3 stars | 20.03.2019

Recenzi na tuhle věc jsem se rozhodl napsat v podstatě improvizovaně - po velmi dlouhé době mě dnes broučí desky budou provázet večerem. Je o mě široko daleko známo, že rozhodně nejsem skalním fanouškem, natož nekritickým konzumentem olbřímího kultu kolem jejich osob.

Jen máloco se trefuje do odéru půli šedesátek jako úvodní generační odpich. Musím říct - dlouho jsem to nesnášel úplně a zcela, ale teď vlastně musím přiznat klukům drive pomalu hardrockový. I Should Have Known Better už jsou pro mě problematičtí brouci - harmonika to ale zvedá a posunuje ke Stounům, mým stylovým hrdinům. Ospalá If i Fell mi moc neříkala nikdy. I´m Happy Just to Dance With You zdobí výjimečné dvojhlasy, na kolena mě ale taky neposílá, až mi kdesi daleko něco šeptá - odrhovačka. And I Love Her - ale jo, George tu krásně zařadil akustiku a dá se říct, že tahle balada mi celkem sedí. Tell Me Why - tisíciprocentní Brouci s patentním dvojhlasem, celkem sympatická zaostřená záležitost.

Notorická hitovka Can´t Buy Me Love je u mě takovou schizofrenií - někdy si s chutí dupám do rytmu, jindy si ťukám na čelo, zápal ale upřít nelze. Any Time At All bych označil opět klidně za odrhovačku, ale zachraňují ji vkusně vkomponované strunné ornamenty, George si tu vyhrál. I´ll Cry Instead - tady se hoši odpoutali trochu od mersey a servírují syrovější rockandrollové menu, což mi hned jinak šmakuje! Things We Said Today je opět plnotučnou beatlesovinou, má ale jakési tajemné, neurčité napětí, škoda, že stopáž nedovolila víc. Nu, to When I Get Home si mohli klidně odpustit - kabaret i šaráda i na šedesátkové poměry. You Can´t Do That - kruci, tady bych snad Brouky ani nepoznal - zvukově opět pomalu jako raní Kinks, Who nebo Stouni. A ty přechody, aplaus! A co mě tedy dostalo z druhé strany, je parádní finále I´ll Be Back nostalgickou a šamanskou atmosférou, parádní strunná práce se lehce dotýká folku. Za dobrý závěr, pánové, tleskám. Ale i tak jste mě zaujali mnohem více hlavně na Revolveru a Abbey Road. 3/5.

Dobová klasika, která se pochopitelně stala inspirací. Jen jsem na tom zkrátka podobně jako hejkal a další - mersey sound, ze kterého kluci vařili, mi zkrátka nepřirostl k srdci. Psychedelie, folk a blues (zejména zámořská scéna) volaly mnohem mocněji na mé srdeční chlopně, a proto mi více sedla některá pozdní alba, která jsou už od rané tvorby dosti daleko.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy (2013)

horyna | 5 stars | 20.03.2019

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors

Giant - III

Giant / III (2001)

Bejvalej poloblb | 3 stars | 19.03.2019

Na třetí desku profesorů melodického rocku musíme nahlížet v kontextu doby. Time To Burn i přes svoje neoddiskutovatelné kvality už tenkrát byla jedna z posledních žánrových desek, která vyšla na major labelu. Svět poblouznila vlna grunge a protože kravaťákům nejde primárně o hudbu, ale o zisk, byly všechny podobné soubory nemilosrdně vykopnuty na ulici. Jako by to nestačilo, ani odborný tisk se k těmto hrdinům své doby nepostavil čelem a často je zesměšňoval, parodoval a nenechal na nich nit suchou. Hrozná doba! Huff se logicky jako mnoho jeho kolegů z branže zaměřil na práci ve studiu a začal se živit jako studiový hráč a producent.

Skalní fanoušci ale na svojí oblíbenou hudbu nezanevřeli a na přelomu tisíciletí po ní byla docela slušná poptávka. Obrovský kus práce pro scénu odvedl italský label Frontiers, který vznikl roku 1996, systematicky podepisoval tyhle odpadlé soubory a umožnil jim vydávat nové desky a znovu se dostat do povědomí fanoušků. V současnosti do Frontiers mnoho lidí kope a používá hanlivé příměry. I když jejich současná produkce stojí někdy na hranici dobrého vkusu, nikdy jim nezapomenu jejich odvahu jít proti proudu a zainvestovat do ve své době mrtvých kapel. Všechna čest! Frontiers šli však ještě dál a často iniciovali znovuzrození dávno rozpadlých kapel. A právě mezi ně se řadí i Giant se svojí třetí deskou.

Obal tentokrát v pořádku, vévodí mu jakési starověké stavby. Potěší i návrat ke starému logu. Co nepotěší je absence Alana Pasquy. Giant tedy v triu za bohatého přispění externích spolupracovníků, ve svojí produkci s výpomocí od starého známého Terry Thomase. Booklet na rozloze dvanácti stránek obsahuje i texty.

Styčných bodů s debutem je víc, a tak album otevírá skvělé kytarové intro. You Will Be Mine jako by vypadla ze stroje času a dává vzpomenout, v jaké fazoně byla kapela před deseti lety. Těžko říct, v jakém poměru tu jde o skladby ze šuplíku a nově napsané. Nebudu se upejpat a řeknu, že následující Over You byla v době vydání mojí oblíbenkyní a je jí i dnes. Nakažlivě zpěvná linka s bohatými sborovými přiznávkami, krásnými harmoniemi a údernou slokou. První baladou alba je Don´t Leave Me In Love. Nápaditá a hojně klávesově podpořená písnička lehce pomrkávající po modernějších trendech v AOR. V další Love Can´t Help You Now se stroj na hity poprvé zasekává a kapela předkládá klišovitou kaši s tak nuceným refrénem, až to není hezký. Cosi se pokazilo i ve zvuku, najednou vymizel prostor a zvuk je plochý a nepříjemný.

Následující dvojice skladeb s podpisem Van Stephensona a Boba Farella vrací zvukovou kvalitu na správný level, ale skladby jsou kompozičně vyčpělé a nejsou hodny jména Giant. Nic na sestupném trendu nemění ani Oh Yeah z pera kapely, která by se spíš hodila do repertoáru raných Bad Company. Ovšem bez refrénu, ten je katastrofální. To křehká Huffova balada Can´t Let Go je přímo nádherná a vždy si jí pouštím dvakrát za sebou. Krása! Poslední song je překvapivě cover verze Bad Case Of Loving You od Johna Moon Martina. Sám jí vydal jako singlovku roku 1978 k albu Shots From A Cold Nightmare. Giant jí přepracovali k obrazu svému, funguje náramně a obstarává důstojný závěr poměrně rozpačitého alba.

Smíšené pocity. Na jedné straně radost z alba po mnoha letech a na druhé nevalná kvalita některých položek. Postrádám i bohatší kytarovou hru. Kytara jako celek je upozaděná a na povrch se dostávají klávesy. A to mi u kapely, která má ve svých řadách tak famózního hráče jako Huff, přijde kontraproduktivní. Třetí deska se tak stává nejslabší nahrávkou s božským Danem Huffem, protože na dalším albu nejen že nezpívá, ale ani nehraje!
Procentuální hodnocení 65%

» ostatní recenze alba Giant - III
» popis a diskografie skupiny Giant

Queensrÿche - The Verdict

Queensrÿche / The Verdict (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 19.03.2019

Další z ikonických kapel melodického progresivního metalu – Amíci Queensrÿche vhodili na přeplněný hudební trh po dlouhých čtyřech letech nové album s názvem The Verdict. Jejich alba tak nějak z jakési nostalgie sleduji, není tedy divu, když elektronickými obvody mého sluchátkového zesilovače poslední dny pobíhaly jedničky a nuly Queensrÿche zběsile sem a tam.

Před lety jsem pookřál, když s přijetím nového pěvce Todda La Torre otočila kapela hudební kormidlo do úspěšných osmdesátých let - tam, kde ji většina fandů asi chtěla vidět nejvíce. Na eponymním albu Queensrÿche z roku 2013 a na Condition Hüman vydaném o dva roky později se jim tato vize poměrně dařila a Todd se stal skvělou náhradou za Geoffa. Po řemeslné stránce skvěle odvedená práce, nějaký posun do neprobádaných končin asi málokdo očekával.

Co je třeba u novinky The Verdict zmínit? Je to druhá deska, kterou produkoval, mixoval a masteroval Chris "Zeuss" Harris, který dříve produkoval mimo jiné hardcore metalové spolky Hatebreed, Terror či Madball. Kdybych neslyšel výsledek jeho práce již na Condition Hüman, asi bych si po pádu na kolena rozdrtil čéšky v kolenou. Pak jsem si ale řekl, že když takové Judas Priest může produkovat thrash metalový hudebník, tak asi není co řešit. Jeho výsledný produkt zní rozhodně lépe než dynamicky naprosto zmršená verze desky Queensrÿche z roku 2013. Tu naprosto zvukově zlikvidoval jejich dlouholetý producent James "Jimbo" Barton, který se předtím znamenitě blýskl na většině jejich stěžejních alb. Perličkou je i nahrání bicích zpěvákem Toddem, který zaskočil za stálého Scotta Rockenfielda, který toho času čerpal rodičovskou dovolenou.

Jak to dopadlo? Hned úvodní song Blood of The Levant může zčásti napovědět. Natlakovaný power prog metal, kde zpěvák řádí jako Rob Halford. O něco temnější zvuk řezavých zkreslených kytar oproti předešlé fošně, tajemné hlasy v nahrávce, časté změny rytmu - tak jak v nejprogresivnějším období souboru. Parádní úvod. Následuje pořádný kvapík, dravý Man The Machine. Třetí Light Years potěší melodickým refrénem. Inside Out klame tělem - atmosféru buduje nenápadně a pomalu, potom ale rozkvete ve zpěvném refrénu. Propaganda Fashion je nejhutnějším příspěvkem na tomto albu. Pokus o power baladu vyšel skvěle v Dark Reverie. Bent vystřídá několik nálad a temp a potom jako by kapele v dalších dvou písních trochu došel dech. Rozbouřené emoce klidní závěrečná Portrait v pomalejším tempu.

A jak zní můj verdikt na album The Verdict? Po zhruba desítce poslechů jej považuji za nejlepší z Toddovy éry. Hudebníci svoji domovinu sice tímto dílem neobjevili, ale na nudu jsem si v žádném případě nemohl stěžovat. Oproti předchozím dvěma deskám je album pestřejší a barevnější s jasnějšími odkazy k nejlepším počinům souboru. To celé je zabaleno ve velmi moderním, tvrdém a hutném soundu, v mnoha okamžicích se poslech stává adrenalinovou jízdou na horské dráze. Nečekejte průzračný zvuk Empire, je dynamičtější a metalově natlakovaný spíše po vzoru poslední desky Judas Priest. Do krásy však rozkvete až po delší době, až si do mysli uložíte všechny parádičky, které si pro vás muzikanti připravili. V rámci diskografie kapely za čtyři a půl. Zatím aspirant na prog metalový počin roku.

Jsem rovněž zvědav na komentáře Mayaka, alienshoreho, oře či horyny :-)

promo klip: >> odkaz

» ostatní recenze alba Queensrÿche - The Verdict
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Iako Bei - Pursuits in 1ife

Iako Bei / Pursuits in 1ife (2018)

alienshore | 5 stars | 18.03.2019

Veľa ľudí chce robiť muziku. Niektorí si pod tým predstavujú slávu, médiá a prachy. Iní zase poctivú cestu sebazdokonaľovania, či hľadania svojho vlastného ja prostredníctvom hudby. Oba tieto prípady sa v určitých momentoch schádzajú a rozchádzajú. Tvoriť poslucháčsky atraktívnu hudbu a zároveň aj umenie je totiž výzva. Tak nejak by som videl aj projekt Iako Bei, za ktorým stojí slovenský muzikant Roman Jakobej. Toto meno vám iste nič nepovie, pretože na Slovensku je normálne o talentovaných mladých hudobníkoch nič nevedieť a nič nepísať ...

Debutový počin s názvom Pursuits in 1ife je veľmi špecifický album. Nebolo by nič prekvapivým skĺbiť melodický a progresívny rock do jedného kompaktného celku. Prekvapivým je však fakt, že táto kolekcia skladieb sa zaobišla bez gitár a namiesto nich je tu saxofón a klávesy, ktoré preberajú vedúcu úlohu. Iste budete namietať, že albumov či projektov kde je saxofón je hromada. Nepochybne. To, čo mňa osobne prekvapilo je spôsob uchopenia muziky a začlenenie hudobných nástrojov k vytvoreniu pôsobivej atmosféry, a skvelých inštrumentálnych momentov. A najlepšie na tom je, že aj bez gitár je to stále ROCK.

Roman si na svoj prvý album pozval vskutku vynikajúcich hráčov. Obzvlášť sympatický mi je bubeník Tibor Rusnák, ktorý má už v mladom veku profesionálny štýl a prístup. Všetci vlastne hrajú veľmi disciplinovane a na profi úrovni. Je cítiť v pozadí náklonnosť týchto muzikantov k jazzu či fusion, ale nahrávka samotná jazzová rozhodne nie je.

Úvodný song We're Building Our Own Monument má hitovejší náboj. Na Romanov spev si budete možno trochu zvykať, ale dlho to trvať nebude, pretože si vás získajú perfektne premyslené aranžmány a kvalitne napísané melódie. Hneď druhá lastovička A Way To Oppose obsahuje luxusnú inštrumentálnu pasáž s Romanovou zbustrovanou basou. Energická trojka s názvom Living In Fear má krásne zložené verzie a refrény, ktoré podporujú aj klavírne aranžmány. Pilgrim In Doubt má orientálny nádych a naliehavý hudobný podtext. Opäť brilantne zložená inštrumentálna časť. Môj osobný favorit je však osem-minútová skladba Missing Colours, ktorá mi svojou atmosférou dosť pripomína melodickejšiu podobu Devina Townsenda. Roman si pre tento kúsok zvolil krásny basový efekt a jeho sólo je vskutku orgazmickým zážitkom. K srdcu mi prirástla aj temnejšia, ale výsostne melodická prog-rocková laskonka Fake (The New Kind of Beauty). Inštrumentálna precíznosť sa tradične vyníma nad optimisticky ladenou Don't Give Up That Dream. Koniec zaobstaráva dlhometrážna kompozícia Cortex Labyrinthus. Roman nenechal nič na náhode a opäť vytvoril pozoruhodné hudobné dielo plné silných nosných motívov. Po tejto progovej epopeji mi zostáva na duši mimoriadne pozitívny pocit z plnohodnotného muzikantského umenia, ktoré Roman so svojim ansámblom zanechal na ploche celého albumu. Rozhodne sa nejedná o nejaké hokusy-pokusy, či amatérsky demáč a taktiež to nie je nič v duchu zkostnatelého a nezaujímavého prog-rocku, či nebodaj ešte horšej avantgardy. Hudba v Romanovom podaní má svoju hĺbku a dušu. Je to jeho vízia, ktorá sa zhmotnila do konkrétnej podoby a ohromné úsilie všetkých zúčastnených je cítiť na každom kroku.

Prečo tak vysoké hodnotenie z mojej strany? Úprimne, ešte som nepočul takýto typ muziky v tomto nástrojovom obsadení. Aj Roman síce vychádza myšlienkovo z určitých zdrojov, ktoré ho ovplyvnili. Cení sa však inovatívny prístup a chuť objavovať nie celkom prebádané územie. Asi nie každý bude mať pochopenie pre tento počin. Jedno je však isté. Na slovenské pomery sa jedná o unikátny album, ktorý budete mať problém prirovnať k nejakému slovenskému muzikantovi alebo kapele. Pre mňa jednoznačne debut roka (na rok 2018) a to nie v regionálnom merítku, ale priamo vo svetovom. A ten pekný obal, vlastne celý digipack ...

» ostatní recenze alba Iako Bei - Pursuits in 1ife
» popis a diskografie skupiny Iako Bei

Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man (2014)

horyna | 4 stars | 17.03.2019

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Gazpacho - Molok

Gazpacho / Molok (2015)

horyna | 5 stars | 16.03.2019

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

AC/DC - For Those About To Rock

AC/DC / For Those About To Rock (1981)

Zaphirus | 4 stars | 15.03.2019

Jeden môj známy vedie o AC/DC tézu, že je jedno, čo nahrajú - znie to všetko narovnako. V istom slova zmysle by sa aj dalo súhlasiť. Táto nahrávka má ale pre mňa istú nostalgickú pridanú hodnotu a možno preto je v mojich očiach o čosi vyššie. Dostal som sa k nej na strednej škole (2007). V čase, kedy už notoricky známe hity ako Highway to Hell lebo Back in Black boli dekádami preverenými klenotmi. Tento album sme istého času intenzívne počúvali o prestávkach alebo na praxi v dielni. Skvelé spomienky.

Iste, dá sa namietať, že album má svoje silnejšie a slabšie momenty. Nad tým všetkým ale kraľuje titulná skladba, ktorú považujem od Highway to Hell po Thunderstruck za jednu z najlepších skladieb tejto bandy. Pozdáva sa mi aj zvuk, hoci na niektorých fórach sa dočítate z radov skalných, že je jedným z najslabších. Ja osobne si to až tak nemyslím. Keď sa akosi predýcham heavy metalovej sily a progresívnej kombinatoriky, siahnem vždy po tomto titule. Raz za čas surová hard rocková infúzia nezaškodí.

» ostatní recenze alba AC/DC - For Those About To Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

Zaphirus | 5 stars | 15.03.2019

Sú ľudia, ktorí na obdobie s Bruceom Dickinsonom nedajú dopustiť. Dickinson je bezpochyby výborný spevák, avšak jeho odchod umožnil vznik albumu, ktorý by podľa mňa s jeho prítomnosťou znel úplne inak. Asi to tak malo byť tak, ako sa to stalo. Blaze Bayley možno nedosahuje takého rozsahu, možno takej kvality alebo technickej zdatnosti, má však jednu veľkú výhodu. Svojskú uveriteľnosť a civilnosť prejavu. Jeho zádumčivejší hlas relatívne nízkej polohy dodáva tomuto albumu ťažobnú a melancholickú atmosféru ale s patričným rockovým drajvom.

Album otvára epická Sign of The Cross. Skladba, ktorá akoby na úvod chcela povedať: "Áno, máme iného speváka, ale inak nám to hrá stále dobre." Jemný úvod, silný stred, mierne intermezzo a opäť úder na solar v podobe krásnej vyhrávky a citlivá dohra. Príjemne rezavá Lord of The Flies rozhodne neurazí. Album odsýpa a zatiaľ niet dôvodu na nespokojnosť. Man on The Edge - tu nám páni trocha zrýchlili. Skvelé verzie a výborný refrén. Jedna z mojich top skladieb tohto albumu. Fortunes of War je prešpikovaná typickým maidenovským rukopisom, kde niet dôvodu na pochybnosť, a nemenej zdarilá je i následná Look for the Truth.

Za mierne slabšiu chvíľku považujem Aftermath, o čosi lepšie je na tom následná Judgement of Heaven. Zlatý klinec albumu ale prichádza zo skladbou Blood on the worlds hands. Zaujímavý basový úvod a adekvátne sa rozbiehajúce sa verzie eskalujú do majestátneho refrénu podporeného totožnou melodickou gitarovou líniou. Za zmienku stojí i nástojčivý text. Zvyšok albumu ešte doťahuje baladická 2.AM, ktorá je v podstate jednoduchá čo do stavby a melodiky, ale práve Bayleho hlas z nej robí pomerne citlivú záležitosť.

Pre mnohých fanušikov je opus magnum Powerslave, hoci podľa mňa obsahuje tri silné skladby a zvyšok je stále dobrý priemer. The X Faktor je ale akosi zvláštne kvalitne koncepčný čo do tématiky, atmosféry a skladateľskej vynaliezavosti. Nohy mu z môjho pohľadu kriticky podráža skutočnosť, že ho nenaspieval Dickinson, ale niekto s úplne iným hlasovým fondom a výrazovým citom. Niekto, kto za každú cenu netlačí na pílu, niekto, kto vie vniesť silnú emóciu aj inak. Samozrejme ak budeme zrovnávať Bayleho výkon na turné, kde sa zákonite nemohol vyhnúť skladbám z Dickinsonovej éry a budeme ho považovať za nedostatočný, tak ho budeme vnímať ako speváka nedosahujúceho dostatočných kvalít. Tento album ale ukázal, že Bayley spievať vie, má cit, má charizmu a má to myšlienku.

The X factor znie správne temne, správne ťaživo a melancholicky. Znie tak, ako si to asi Harris a spol. predstavovali. A dovolím si tvrdiť (napriek k úcte ku Bruceovi Dickinsonovi) že bez Bayleho by znel diametrálne inak. Neprávom podceňovaný a zatracovaný, z môjho pohľadu jasne najlepší Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time (2018)

horyna | 5 stars | 15.03.2019

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - >> odkaz , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild

Last In Line - II

Last In Line / II (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 12.03.2019

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.

» ostatní recenze alba Last In Line - II
» popis a diskografie skupiny Last In Line

Windmill - Tribus

Windmill / Tribus (2018)

horyna | 5 stars | 12.03.2019

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill

Revolution Saints - Light In The Dark

Revolution Saints / Light In The Dark (2017)

alienshore | 4 stars | 11.03.2019

Deen Castronovo patrí v súčasnosti medzi najlepších spevákov melodického rocku a AOR. Asi len v tom najdivokejšom sne by mi napadlo, že bubeník shrapnelovských albumov z konca 80-tých rokov sa stane nefalšovaným nástupcom Stevea Perryho. V skutočnosti to ale nie je až tak úplne klon. Je veľa spevákov, ktorí sa zámerne snažia znieť ako Steve. Deen to ale nemusí, to cítenie je totiž v ňom. Dokazuje to každým nádychom, z ktorého následne trieskajú emócie a dokonalá farba hlasu.

Druhý album Revolution Saints si vo viacerých smeroch polepšil. V prvom rade sa tu viac prejavil skladateľský rukopis Douga Aldricha a aj Deena Castronovu. Pomerne významný je však stále podiel “štvrtého člena“ Alessandra Del Vecchia, ktorý aj tu výdatne podporil kapelu v skladaní piesní a v produkcii. Light In The Dark je o čosi viac heavy, než debut. Stále si však zachováva vysokú mieru melodickej kvality, ktorá je príznačná pre tvorbu amerických Journey, čo je v podstate východiskový bod Revolution Saints.

Hutný zvuk odštartuje titulný duet Light In The Dark medzi Deenom a Jackom Bladesom, ktorý dáva jasne na známosť, že pozitívna energia kapely je stále zachovaná. Freedom je parádny hard-rock melodického strihu a keď Deen spieva “freedom, sweet freedom“, tak si pri nej spomeniem na istú skupinu. Zameriam sa ale viac na highlighty. Tým prvým je určite love-song I Wouldn't Change A Thing, čo však nie je autorský song. Nie je ale vo svete známy a tak sa vlastne Revolution Saints pričinili o jeho popularitu, z čoho môže ťažiť aj jeho autor Richard Page. Krásne sa v nej prejavil gitarista Doug Aldrich a jeho sólo patrí medzi vrcholy albumu. Skvelé sú aj ostrejšie melodické erupcie Don't Surrender, The Storm Inside, Running On The Edge a Another Chance. Za druhý vrchol považujem journeyovskú Falling Apart, ktorá je natoľko dobrá, žeby mohla byť aj v katalógu samotných Journey.

Deen Castronovo zúžitkoval svoje pôsobenie v zmienených Journey na výbornú. Myslím, že by sa o ňom a Revolution Saints mohlo písať aj viac. Kapiel, ktoré naozaj vedia robiť tento typ muziky je ako šafranu. Väčšina z nich totiž nestojí za nič. Deen ma osobité čaro, ktoré som už dávno nepočul v chlapskom speve. Roky 80-té sú však už fuč a tak neostáva nič iné ako propagovať svoje nové idoly “recenziami“. Ja dúfam, že Revolution Saints si svoju úroveň udržia a prinesú ďalšie novodobé perly rockovej hudby.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Revolution Saints - Light In The Dark
» popis a diskografie skupiny Revolution Saints

Fates Warning - Parallels

Fates Warning / Parallels (1991)

horyna | 5 stars | 11.03.2019

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

chimp.charlie | 5 stars | 10.03.2019

Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.

Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.

Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.

Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.

A teď kameny do ruky!

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

J.E.T. - Fede speranza carità

J.E.T. / Fede speranza carità (1972)

Snake | 4 stars | 09.03.2019

CD Vinyl Magic - VM057 /1995/

Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné...

J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili - a teď se podržte - i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zůčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l'estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.

J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu...

Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr "rock progressivo italiano". Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší - což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandartních čtyřicet minut. A nadstandartní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a - ehm - popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád...

Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldscholovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.

J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l'inferno. Byli možná ještě trochu "dřevní" a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první...

Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky - byť ne úplně lacino - se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.

» ostatní recenze alba J.E.T. - Fede speranza carità
» popis a diskografie skupiny J.E.T.

Grateful Dead - Terrapin Station

Grateful Dead / Terrapin Station (1977)

vmagistr | 4 stars | 06.03.2019

Grateful Dead jsou takoví američtí hudební chameleoni. Od blues-rockových začátků v polovině šedesátých let se přes psychedelické experimenty propracovali k countryovým inspiracím a po svém se popasovali i s funkovými a jazzovými impulsy. Čtyřčlenné jádro Garcia-Weir-Lesh-Kreutzmann (pátý zakládající člen Ron "Pigpen" McKernan z kapely ze zdravotních důvodů odešel v létě roku 1972, aby se o devět měsíců později stal dalším členem "klubu 27") společně vydrželo po celých třicet let existence kapely - soudržnost v populární hudbě ne často vídaná. Na desce Terrapin Station, která vyšla po (na poměry Grateful Dead spíše delší) půldruharoční studiové pauze, tuto sestavu doplňoval další dlouholetý člen kapely, bubeník a perkusionista Mickey Hart a manželské duo Keith (klávesy) a Donna (zpěv) Godchauxovi.

Nepravidelný houpavý rytmus, kytarové figury ve funkovém stylu a zvláštní zasněná atmosféra s kontrastním refrénem - to je ve zkratce úvodní skladba Estimated Prophet. Kytarista Bob Weir v ní s kamennou tváří glosuje chování některých fanoušků kapely (takzvaných "Deadheads"), kteří texty Grateful Dead často brali až přespříliš vážně a vnímali je jako mystická poselství. Obrat o 180° přináší druhá skladba, šedesátková popová klasika Dancin´ in the Streets. Funkový nádech z úvodu desky zůstal, atmosféra je tu ale (jak jinak při písni s takovým názvem) roztančená. Grateful Dead často a rádi vtiskávali převzatým skladbám vlastní tvář ("chuckberryovské" covery by mohly vyprávět), ale v případě tohoto kousku znám i daleko nadupanější verze.

Třetí skladba Passenger staví na pevných rock'n'rollových základech, slide kytaře Jerryho Garcii a dvojhlasu Weira a Donny Godchaux. I takovéto instrumentálně méně nápadné kousky je v podání Grateful Dead radost poslouchat - o co méně agresivity kapela do skladby vkládá, o to více vynikne muzikálnost všech zúčastněných a jejich soudržný projev. Vyprávění s biblickým motivem přináší píseň Samson and Delilah, opět zde nechybí náznaky funkových rytmů a tentokrát (bohužel) i preparovaných bicích stop. Vrchol první strany přichází v magicky baladické křehkosti Sunrise. Přidané orchestrální stopy jsou dílem producenta Keitha Olsena, kterému prý následně kvůli tomuto nevyžádanému "vylepšení" kapela dlouho nemohla "přijít na jméno". Mně ale do celku ty smyčcové vstupy pasují a vnímám je jako integrální součást zvuku skladby.

To, kvůli čemu by zvídavý posluchač neměl desku Terrapin Station minout bez povšimnutí, se skrývá na její druhé straně. Čtvrthodinová suita Terrapin Part 1 má všechno, co Grateful Dead charakterizuje - netuctové melodie, střízlivou a přitom propracovanou instrumentaci i experimentální jamové mezihry, navrch ale přihodí ještě pro kapelu netypickou kontrastní dynamiku. V první části si bere slovo Jerry Garcia, poté už se pracuje spíše na instrumentální bázi. I zde kapelu často podporuje les smyčců a dechů, který podle mě studiové verzi této suity neškodí. Samozřejmě je znát, že kapela svou dřívější aranžérskou rozevlátost a zálibu v jamech částečně "zkrotila" ve prospěch sevřenějšího celku, typické prvky jejich tvorby ale nadále zůstávají přítomné.

Napadá mě možnost určitého srovnání s dobovou tvorbou kapely Emerson, Lake & Palmer - ti o rok a půl později vydali podobně koncipované LP Love Beach (s první stranou zaplněnou kratšími skladbami kontrastovala propracovaná suita na straně druhé). Zatímco ale u ELP šlo o poslední "předsmrtnou křeč", Grateful Dead se s Terrapin Station nadechli k další tvořivé etapě. V hodnocení jsem rozkročený mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a tentokrát půjdu se zaokrouhlením nahoru, hlavně kvůli povedené "želví suitě".

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Terrapin Station
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

Gazpacho - Soyuz

Gazpacho / Soyuz (2018)

horyna | 5 stars | 06.03.2019

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Sting - Brand New Day

Sting / Brand New Day (1999)

Danny | 3 stars | 05.03.2019

Sting natočil mnohem lepší album než předchozí Mercury Falling. A řadu věcí ve svém hudebním pojetí změnil. To podstatné a slyšitelné je dáno novou postavou producenta; pokud tuto roli do minulého alba plnil hvězdný Hugh Padgham, tady se objevuje Kipper. A proto přibylo mašinek, sekvenceru a programovaných pasáží včetně bicích. Nic nebylo ponecháno náhodě a vznikla ohromující kolekce, trpící ale zřetelným neduhem: je přeprodukovaná. O starších Stingových albech jsme říkali, že jsou pestrá, pro toto mě napadá jiné označení - slepenec. Různé vlivy jsou naplácané na sebe, aniž by se je tvůrci snažili na některých místech smysluplně propojit a prolnout. Nejbizarnější je z tohoto hlediska píseň Fill Her Up, zpočátku další nevýrazný country popěvek ve Stingově repertoáru se steel kytarou a hostujícím Jamesem Taylorem. Nevýrazná melodie a celkově jalová skladba po dvou minutách totálně změní hudební kulisy a do sterilního šera přináší podstatně víc světla - country nejdříve vystřídá výborný gospelový pěvecký sbor, zpočátku zdrženlivý a subtilní, který se později nechá strhnout svižnou instrumentální jízdou, aby nakonec ustoupil ostinátnímu jazzovému finále, velmi soustředěnému a příhodnému. Kéž by v tomto duchu bylo celé album.

Album asi nejvíce proslavila skladba Desert Rose, ve které hostuje zpěvák Cheb Mami, a vůbec to není špatná věc. Její dvoutónová melodie mohla být ale mnohem členitější, pak by šlo o naprostou bombu, ale není tomu tak a Stingův fígl, kdy pod stále stejnou melodií mění harmonickou základnu, už tady moc nefunguje, to už použil u velkých pecek The Police: u So Lonely; Roxanne i u Can't Stand Losing You. Stejným neduhem trpí i úvodní A Thousand Years, její dvoutónová melodie je tady navíc konfrontována s bezmála šestiminutovou plochou a subtilní popěvek tohoto typu tady nemá šanci uspět. Producentský rámec etno ambientu v souvislosti se Stingem nedává dost dobře smysl. Přitom stačilo melodii více rozvinout a najít s instrumentací více styčných ploch, Sting tohle umí.

Stingova tvorba tady navíc naráží na mantinely sebe sama, tedy toho, co už sám Sting použil. Koncept skladby Big Lie Small World už se na minulých albech několikrát objevil, není to ale špatná skladba. A navíc se tu zásadně prosazuje trumpetista Chris Botti, který nahrávku ze šedi zvedá do vyšších pater. A není to zdaleka naposled, jeho přínos je tu zcela zásadní. Stingova rozpolcenost, zda hit, nebo plnokrevnou skladbu, naplno ukazuje After The Rain Has Fallen. Ve slokách je to velmi zajímavá a promyšlená skladba, v refrénech zbytečně vstřícná hudební plocha bez napětí a prvku překvapení.

Divnou jízdou je i Perfect Love... Gone Wrong a ani tady nejde o veskrze špatnou věc. Skvělý je tu opět Chris Botti a na něm hudební konstrukce stojí. Jazz a k němu přilepený francouzský rap je tu opět divným slepencem, tohle Sting ale ustál. Tomorrow We'll See je už ale moc šablonovitá a ve svém neustálém opakování hlavního tématu ztrácí sílu. Těsně před finále se nám zjevuje Ghost Story, melodie ohlodaná až na kost podobně jako Valparaiso, což byla skladba z předchozího alba. A paradoxně nemá její sílu, je ale zpracovaná lépe a úplně během své expozice rozkvete, přestože tady Stingovy hrátky s rytmem a metrem nedávají úplně smysl a píseň rozbíjejí. Na konci nás čeká titulní píseň, Stevie Wonder s harmonikou a vlastně dobrá skladba, plná zajímavých míst, přestože nemá sílu starších věcí.

Je mi jasné, že už je Sting z prvních alb dávnou minulostí, tohle album ale není vůbec špatné.

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting

Swans - Public Castration Is A Good Idea

Swans / Public Castration Is A Good Idea (1986)

Danny | 0 stars | 04.03.2019

Klasická hudba si časem hledání, které nikam nevedlo, prošla v různých obdobích 20. století. Tady se objevily trendy jako aleatorika, sónická hudba, dodekafonie atd. Jednotícím prvkem byla snaha najít nové cesty pro hudbu, a to mnohdy za cenu hudby samotné. Nic kloudného z toho nebylo, ale k tomuto zjištění vedla poměrně dlouhá cesta. Těžko si představit, že by zrovna k tomuto hudebnímu období fanoušci nadšeně směřovali. Naopak, oblast klasické hudby tady utrpěla velké ztráty a trvalo řadu let, než se z ran, které si sama způsobila, alespoň částečně zotavila. V podobném duchu pak pokračovala řada kapel mimo rámec klasické hudby,

Jsem přesvědčený, že hudební experiment má smysl pouze tehdy, pokud přinese zajímavou a překvapivou hudbu. Pokud je ale na jeho konci těžko přístupný a vlastně zcela nehudební tvar, pak nemá smysl. A tak je to i v případě tohoto alba. I po opakovaném poslechu nevidím žádný důvod se k albu vracet, vlastně ho ani nedoporučuju. Já vím, že je těžké najít hranici mezi geniálním, zcela novým přístupem k hudebním strukturám a umanutou prázdnotou, tady jsem si ale docela jistý, že v případě odmítnutí těch podivně pojatých sónických ploch svět vůbec o nic nepřijde. Opravdu jistý.

» ostatní recenze alba Swans - Public Castration Is A Good Idea
» popis a diskografie skupiny Swans

Rush - Signals

Rush / Signals (1982)

Simon | 4 stars | 04.03.2019

Pánové z Rush ovlivnili svou hudbou spoustu kapel a celkově i svět rocku. Svůj vrchol měli možná v 70. letech, ale mám pocit, že se dokázali dál vyvíjet a nezůstat úplně stát na místě, nebo se o to alespoň pokoušeli.

Na tomto albu slyším současně své staré Rush a taky hudbu počátku 80. let - víc syntezátorů a určitou metalovou uspořádanost. V hudbě je energie, nástroje mají tah a pánové občas předvedou, že na ně fakt umí. Trochu mi tady ale chybí větší dobrodružství, jaké měly starší věci - trochu víc tmavých chodeb a tajných skrýší. Jako bych šel širokou hlavní chodbou, ve které se nedá zabloudit. Takhle to mám třeba v Chemistry nebo v New World Man, přitom to nejsou špatné kousky, to určitě ne. V některých písních je zase zajímavé sledovat, jak se Rush daří kamuflovat hity - vpasují do nich "rušivé" momenty tak, že vás nakonec stejně dostanou, třeba v Losing it. Zejména Neil Peart je vynalézavý, tlačí na vás a zase ubírá sílu a když už je všeho moc, zavelí ke zvolnění a k pročištění, jako ve výborném kousku The Weapon. Tam vás kapela nechá, ať si na ni prostě chvíli počkáte. Countdown na úplný konec dá zapomenout na drobné výhrady a když si tak u ní kloužu ve stavu beztíže, mám chuť si to dát znovu.

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

S.C.A.Lytch | 4 stars | 03.03.2019

Progboard čtu už několik let, ale až v poslední době jsem se rozhodl zkusit napsat nějakou recenzi. Jako první jsem si (jako dlouholetý fanoušek) vybral novinku od Dream Theater. S Dream Theater jsem se poprvé setkal před dvaceti lety prostřednictvím alba Scenes From a Memory. Dodnes si pamatuji jak na mě zapůsobilo a já měl o své kapele číslo jedna jasno. Časem jsem se dostal ke starším albům a v dalších letech očekával netrpělivě každou novinku. První album, které nesplnilo má očekávání, bylo Systematic Chaos. Sice obsahuje jednu z mých nejoblíbenějších skladeb - In the Presence of Enemies, ale zbytek mě nechal celkem chladným. S dalšími alby už to bylo podobné. Něco mě zaujalo, ale jako celek to moc nefungovalo - s výjimkou bezejmenné desky z roku 2013. A tak místo Dream Theater v mém přehrávači začaly čím dál častěji okupovat jiné kapely.

Co se týče novinky - zveřejněné ukázky mě zprvu vůbec nezaujaly, a když album vyšlo, odložil jsem ho po prvním poslechu s tím, že Dream Theater už pro mě asi opravdu skončili. Nicméně něco ve mně pořád hlodalo, ať tomu dám ještě šanci. Dnes po více jak týdnu poslouchání můžu prohlásit, že se mi deska líbí a stále roste. Ano, není na ní nic nového. Téměř žádný moment překvapení, žádný experiment, prostě téměř nic, na co bych u kapely za ta léta nebyl zvyklý. V některých skladbách slyším střípky New Millenium, Home a možná i Six Degrees Of Inner Turbulence, nicméně jako celek album funguje skvěle. LaBrie se drží ve své civilnější podobě, Petrucci nepředvádí žádné velké vylomeniny, ale snaží se hrát i trochu od srdce - v Room 137 zazní téměř blues rockový riff, což už jsem od Petrucciho dlouho neslyšel. Drobné výhrady mám jen ke klávesám, kde klavíru je někdy moc. Ano, deska je přímočařejší než díla z minulosti, ale dobře se mi poslouchá a dýchá z ní na mě pohoda. Není to studená technická záležitost, ale deska pěti muzikantů, které to spolu ve studiu bavilo. Podobně vnímám třeba Psychotic Symphony Portnoyových Sons of Apollo.

Novinku nebudu hodnotit porovnáním s Images and Words, které se obecně těší největší oblibě. Nebudu tak činit proto, že Images and Words nepovažuji za jejich nejlepší album - částečně i kvůli strašně nazvučeným bicím. A nebudu tak činit proto, že si myslím, že hudba má hlavně bavit. A mě nová deska prostě baví. Pět hvězd dát nemůžu - k dokonalosti přeci jen ještě nějaký ten krok schází, ale čtyři hvězdy si zaslouží. Částečně proto, že už jsem nevěřil, že kapela po pro mě neposlouchatelném The Astonishing dokáže dát dohromady takto vyrovnaný materiál, a hlavně proto, že už týden neposlouchám téměř nic jiného.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Asia - Aqua

Asia / Aqua (1992)

horyna | 4 stars | 03.03.2019

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

» ostatní recenze alba Asia - Aqua
» popis a diskografie skupiny Asia

Giant - Time To Burn

Giant / Time To Burn (1992)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 01.03.2019

Po famózním debutu Last Of The Runaways (s velehity I´ll See You In My Dreams & Innocent Days) byla druhá deska amerických melodiků očekávána s velikým napětím. Borci neponechali nic náhodě a přizvali externí autory - osvědčeného Jima Vallance a zejména Van Stephensona, bývalého Huffova a Pasquova chlebodárce, kterému tito dva hostovali jako studioví hráči na dvou albech. Produkce se opět ujal pro label Epic osvědčený Terry Thomas.

Zatímco debutové album zdobila nádherná obálka s detailem kovbojských bot, zde máme co do činění s jedním z nejhorších přebalů v historii rocku. Prapodivná koláž hořící postavy oblečené do červeného overalu a skákající plavmo šipku zjevně odkazuje k názvu alba. V pozadí asistují výškové budovy a celek tak spíše evokuje o devět let budoucí tragické výjevy z Manhattanu. Značných úprav došlo i logo kapely, podle mě k horšímu. Na zadní straně obalu je kupodivu vše v nejlepším pořádku. Názvy skladeb a povedená fotka kapely, která odhaluje, že borci nejsou žádní namalovaní a natupírovaní šašci v košilích s volánky, ale normálně civilně oblečení kluci, kterým jde především o hudbu. Booklet obsahuje texty a pár dalších povedených detailních fotografií.

Tentokrát žádné dlouhé intro, ale svižný kytarový hák rozjíždějící první skladbu. Otvírák jak z partesu, kdy na vás kapela doslova mete hromy a blesky. Jako by ani neuplynuly tři roky a deska navazuje přesně tam, kde debut skončil. Z reproduktorů odpadává jeden lepší song za druhým a je až neuvěřitelné, kde tihle hoši berou tolik invence. Opět hraje prim Huffova výborná kytara a charismatický hlasový projev zasazený do mistrně vytepaných kompozicí. Nikde ani náznak kalkulu nebo podbízivosti, o polovičatosti či kompromisech nemůže být vůbec řeč. Jistý posun lze zaznamenat u zvuku. Ubylo dráždivosti u kytar a zvuk se celkově semkl a je více plný, kompaktní a úderný. Minule jsem kapele vytýkal jistou ztrátu koncentrace v druhé půlce alba. Toho se zde hošani vyvarovali a přivedli na svět tucet rovnocenných songů. Sice z desky nevyčnívá žádný kolosální mega hit, jako byla power balada I´ll See You In My Dreams, ale deska je tak vyrovnaná, že hitem může být každá skladba. Záleží jen na osobním vkusu a preferencích.

Procentuální hodnocení 100 %

» ostatní recenze alba Giant - Time To Burn
» popis a diskografie skupiny Giant

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

horyna | 3 stars | 27.02.2019

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Pop, Iggy - Instinct

Pop, Iggy / Instinct (1988)

Egon Dust | 4 stars | 26.02.2019

Hop a je tu rok 1988 a s ním Iguanas Pop. Časy feťácke už boli zažehnané a útok na valcujúcu rockovú scénu bežal u reinkarnovaného Idžiho v plnom prúde. Po pop-rockovom Blah Blah Blah, kde sa Iggy predstavil aj širšiemu publiku, sa návrat na hudobnú scénu relatívne vydaril. Keď sa obzrieme za prepadákmi z prvej polovice osemdesátých, ktoré nahral, tak dosiahol minimálne v rámci svojich možností svoj prvý vrchol. To, čo milujem na niektorých sólo-umelcoch, je šokovanie a neustála zmena. V tomto prípade síce nemôžme hovoriť o hudobnom vývoji, keď sa obzrieme za Raw Power, Idiotom a Lust for life, ale môžeme minimálne hovoriť o kvalitách. Keďže nepatrím k ročníkom, ktoré mohli chronologický sledovať kariéru Iggyho a jeho rovesníkov už v danej dobe, viem posúdiť, že tento album musel byť prekvapením aj sklamaním pre štýlových obmedzencov.

Surový zvuk gitár dlhoročného Iggyho kamaráta Steva Jonesa zo Sex Pistols, ktorý plynule krásne prešiel z punku 77 na hard rock 88 nám naznačuje už úvodnej "Cold Metal", že o popík z predošlého albumu jednoznačne nepôjde. Myslím, že v tomto albume boli Iggymu vzorom kapely, ktoré ovplyvnil ešte z éry so Stooges. Konkrétne KISS, Mötley Crüe, W.A.S.P a podobné. I keď Iggyho hlas sa pohybuje v stredoch ako aj Cooperov či Idolov, dáva jasne najavo, že pohodičkový ukľudňujúco pôsobiaci tón z roku 86´ nie je jediný, ktorý mu mimoriadne sadne. Paradoxne v skladbe "High on you" sa nachádza i v tejto polohe, jej rockový drive je dokonalý, stejne tak aj jednoducho vystavaný refrén. Dravá stránka A strany tejto LP určite stojí na "Strong Girl", "Tom Tom" a našlápnutom "Easy Riderovi" (ten by kľudne mohol zapadnúť do fiktívneho soundtracku Easy Rider II).

Druhá strana LP ničím nezaostáva za prvou. Mám fakt pocit, akoby som počúval chvíľkami aj AC/DC. Čo silne oceňujem na tejto platni je, že všetky skladby a texty si napísal maestro kmotr sám, jen sem tam je spoluautorstvo pripísané Jonesovi. Vypalovák "Power & Freedom" je bezchybný hard rock. Skladba, ktorá vo mne evokuje niečo akoby matnú spomienku z detstva zachytenú možno niekde na MTV je "Lowdown" spievaná taktiež v hĺbkach v štýle Mission a Sisters of Mercy ako na predošlej LP bol singláč "Cry for love". Tá melódia s jeho hlasom akoby bola vo mne od detstva. Páči sa mi, že nevypustil syntetizátory a klávesové nástroje na tomto hard & heavy albumu. Bez synths by naprieklad nasledujúca titulná "Instinct" nemala tú správnu napínavú atmošku. Každopádne pán Pop inštinkt mal minimálne na túto a predošlú LP. Nádherne sa hodil na vlnu trendov, tu konkrétne na Hard&Heavy.

Spomenuté AC/DC najviac cítiť v riffe "Tuff Baby" - podľa mňa trošku priemerná vec. Posledná "kockatá hlavá" "Squarehead" je dokonalým záverom štýlovo uceleného diela. I keď v Bilboard 200 sa umiestnil niekde na 79. mieste a dieru do sveta ním neurobil, ale pozíciu rock star, s ktorou treba počítať, si udržal. Budem úprimný. V rámci Iggyho možností vytvoril skvelý počúvateľný, dokonca istým spôsobom po stránke prejavu originálny hard rock, ale konkurovať tak silnej konkurencií ako boli Guns & Roses, Mötley Crüe, KISS, AC/DC či dokonca aj "spolubojovníci" ako Ozzy a Alice Cooper bolo náročne. Glam metal lebo hairy pop ako Bon Jovi, Poison či White Lion valcovali rebríčky a na letiskách v čakačke na fajku od fanyniek mali prvenstvo, tam sa fakt nedalo komerčne konkurovať.

Zhodnotenie: Chválim motorový zvuk gitár Steva Jonesa. Chválim údernú rytmiku. Chválim aj menej náročné, ale dynamické Jonesové sóla. Chválim Iggyho drive a nasadenie. Ako som povedal, Apetite for Destruction či No Rest for the Wicked to neni a ani Dr. Feelgood, ale pre takých The Cult bol Iggy jednoznačná star, keďže o rok neskôr im hosťoval v "New York City" na legendárnom "Sonic Temple". Tu beriem Iggy Popa ako herca, režiséra a sceńaristu kde obstál, dokonca mierne nad priemerom, na tému hard&heavy.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Instinct
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Supertramp - Brother Where You Bound

Supertramp / Brother Where You Bound (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 26.02.2019

Nová a prozatím neznámá situace nastala pro Supertramp ve chvíli, kdy odešel Roger Hodgson, ústřední skladatel většiny hitů, podle kterých si kapelu dodnes každý vybaví. Veškerá tvořivá práce tedy zbyla na klávesistu a zpěváka Ricka Daviese. Ve vzduchu se však tehdy vznášelo několik otázek. Vydat nový materiál, který se zákonitě musel odlišovat od dřívější tvorby kapely, jako sólový projekt Ricka Daviese, nebo pokračovat dál pod hlavičkou zavedených Supertramp? Skládat písně dle původních tradic či natočit desku jen podle svých představ?

Jedna odpověď se Rickovi dostala v podobě sledování prodeje prvního sólového počinu bývalého parťáka Rogera Hodgsona. Ač jeho deska In The Eye in the Storm z roku 1984 byla v podstatě snůškou toho nejlepšího ze Supertramp, mnoho posluchačů vůbec netušilo, kdo Roger vůbec je, a čekalo na další desku svých oblíbených "Supertuláků". Rickovi bylo jasné, že napodobit hitový a melodický rukopis Rogera prostě nedokáže, proto se rozhodl k velmi odvážnému kroku. V roce 1985 přišel v podstatě s art rockovou deskou v některých momentech zahalenou lehce do moderního tanečního soundu. Vydávající firma věnovala půl milionu dolarů na krátký propagační film vysvětlující text titulní skladby, výňatek zde: >> odkaz S tímto novým pojetím zvuku jim pomáhalo najaté producentské eso David Kershenbaum, který svými nápady pomohl k milionovým prodejům jejich alb například Duran Duran, Tracy Chapman, Joe Jacksonovi, Lauře Brannigan či Bryanovi Adamsovi.

A jak to nakonec dopadlo? Pravdou je, že jsem dlouhá léta této desce nemohl přijít na chuť, ten rukopis Rogera Hodgsona mě tam chyběl natolik, že jsem se nedokázal ztotožnit s předloženými písněmi. Když jsem se po mnoha dlouhých letech k desce vrátil, zjistil jsem, že ten příkrý odsudek byl možná chybou. Desku jsem několikrát opatrně v posledních dnech oťukával, až jsem se s ní docela sžil. Je pravdou, že úvodní taneční a hypnoticky dusající Cannonball se ani dnes u mě doma nestala art rockovou hymnou, jako singl byla však skladba velmi úspěšná (ovšem až potom, co byla v radiu zkrácena na tři minuty). Po pravdě řečeno, něco jiného by z tohoto alba ani v té době použít nešlo. Ani následující, průměrná a bluesově laděná Still in Love mě ničím nezaujala.

Úplně jiný level je třetí No Inbetween – chmurná balada hudbou i textem je jen s klavírem a rytmikou prostě skvělá. Navazující Better Days se zajímavým intrem, ve které jakoby kontrastovala rozervanost Pink Floyd s klávesovou znělkou Final Countdown od Europe. Poté se však vyloupla do šlapající soft rockové chuťovky s pěkně použitou flétnou a saxofonem. Nejdelší song v historii Supertramp je se stopáží necelých sedmnácti minut art rockovou suitou složenou z několika různě laděných částí. Opět se mi vybavují "Flojdi", zejména díky použitým dotáčkám hlasů, ruchů a kytarovému sólu Davida Gilmoura. Kdo se nezalekne disharmonického (až psychedelického) předělu v jedné její části, výsledkem nebude zklamán. Textově je další z těch temnějších, zaobírá se se obavami z možného tragického konce studené války kulminující v době nahrávání desky. Jakési východisko z psychické krize nabízí až závěrečná (byť hudebně trochu slabší) kratičká skladba na klavír s názvem Ever Open Door.

Závěrem: musím vyzdvihnout odvahu kapely přijít v roce 1985 s poměrně komplikovanou deskou, která v některých písních spíše evokovala postupy Pink Floyd, než předchozí více k popu orientovaná alba. Kdysi jsem zde z mladické nerozvážnosti udělil albu jen dva body, dnes bych nejméně 1,5 hvězdy přihodil navíc. I díky bezkonkurenčně famóznímu zvuku (mastering Bob Ludwig).

» ostatní recenze alba Supertramp - Brother Where You Bound
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo

Yes / Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo (2018)

swenik | 5 stars | 26.02.2019

Tento koncert mě neskutečně překvapil! Moderně řečeno, tohle nevymyslíš! Byť u Yes jsme byli zvyklí už téměř na všechno, tak aby současně existovaly dvě kapely Yes v témže roce, to je slušná rarita. I když teď oficiálně je už zase asi jen jedna, sám se v tom neorientuji. Nicméně tady byly dvě kapely a teď jakou si vybrat? Přiznám se, že byť jsem tvorbu těch "pravých" současných Yes poznal jen trochu z dálky, po shlédnutí tohoto koncertu jsem měl jasno! Oni totiž ti kluci pod "Napoleonem" Jonem Andersonem nedostali skoro jedinou možnost vymanit se z jejich tvorby a natož aby nějaký song byl zahrán pod svou úroveň. Zní tu spousta hitů Yes. Ale byl jsem nadšený, že z větší části opustili svou "páteř" jiných koncertů, takže si člověk mohl vychutnat i skladby, které naživo nebyly interpretovány tak často. A když už tam některé byly, překvapivě mi tam nechyběl ani jeden z takzvaných hlavních členů - zkrátka Jon, Rick i Trevor se zde činí. A samozřejmě nelze vynechat ani basu a bicí.

A teď k tomu hlavnímu, co jsem chtěl napsat. Jon Anderson neztratil snad ani dvacet procent ze svého úžasného hlasu, kdybych porovnával s koncertem ABWH před cca pětadvaceti lety - to je neuvěřitelné! O to víc zamrzí, že byl z kapely vyhozen, alespoň tak se o tom dosud psalo. Ten chlap snad nestárne. No a jaký zpěv předvedl Trevor Rabin například v Changes, to je něco úžasného, má nádherný hlas. Ostatně diváci tam byli velmi živí a každou podobně povedenou pasáž koncertu ocenili. Takže tam vlastně řvali ve stoje skoro furt. A vůbec se jim nedivím. Další kapitola je samozřejmě Rick - hradba kláves snad největší, co jsem na jejich koncertech viděl. Ale ten jeho kabát zase jak ze sedmdesátých let, samozřejmě blond háro a snubák na ruce (on sám moc dobře ví). Nicméně tentokrát vůbec nebyl "vlezlý", což jsem mu občas asi nejen já vyčítal. Naprosto profesionální výkon s bonusem, že se tou hudbou skutečně bavil, vhodně doplňoval někdy i kytary, nakonec měl i svou uličku slávy, zkrátka nádhera. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl hrát "jen" na klavír ve Španělském sále Pražského hradu, když tady před pár týdny byl. A i tam působil velmi sympaticky. Těžko říct, jestli ještě žije lepší klávesista. Pro mne to byla čest vidět ho naživo.

A hodnocení? Asi nemá smysl popisovat jednotlivé skladby, i když třeba si někdo tu práci dá. Já byl nadšený hlavně z těch méně hraných, takže třeba Perpetual Change nebo Changes. Strašně mne potěšila vzpomínka na Chrise Squirea a jeho The Fish (mimochodem prý i jeho přezdívka, když se bahňal ve vaně dlouho a zbytek kapely zdržoval). Ačkoliv aranžmá Long Distance Runaround bylo rovněž velmi zajímavé. Ale co mě naprosto uchvátilo, to byly Heart Of The Sunrise a Awaken! Nemá smysl dál komentovat, každý si asi poslechne a zhodnotí sám. Za mě neuvěřitelný koncert, nečekal jsem mnoho a dostal jsem nádherný zážitek pro svůj sluch a hlavně mysl, když už jsem ani nedoufal.

» ostatní recenze alba Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo
» popis a diskografie skupiny Yes

Wobbler - Rites At Dawn

Wobbler / Rites At Dawn (2011)

horyna | 5 stars | 25.02.2019

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.

» ostatní recenze alba Wobbler - Rites At Dawn
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]

Petřina, Ota / Komplet [Super-robot] (2009)

chimp.charlie | 5 stars | 24.02.2019

Když jsem oné červencové neděle roku 2015 uslyšel z rádia tu smutnou zprávu, konečně jsem pochopil, proč někteří o Lennonově smrti říkali, že je definitivně odstřihla od jejich mládí. Protože moje mládí byl Ota Petřina.

Ač zjevem démon claptonsko-pageovského střihu, Petřina nikdy nebyl typickým kytarovým toreadorem jako ti dva – jestli víte, jak to myslím. Ne, že by sóla neuměl (třeba to na konci Pospíšilovy Lásko, lásko... je opravdovou lahůdkou), ale přece jen jsem ho vždycky vnímal víc jako invenčního autora (záměrně nepíšu skladatele, protože napsal i řadu osobitých textů) a důmyslného aranžéra. A jeho záběr byl opravdu úctyhodný: hlavně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k bontonu mít jeho jméno na obalu desky, a tak se s ním kromě "stájových" spolupracovníků (Neckář, Janů, C&K Vocal, Pospíšil) setkáme leckde, Ulrychovci počínaje a Schelingerem konče, Božského Káju nevyjímaje. Z této obsáhlé diskotéky (bez výhrad souhlasím s tím, co jednou napsal tuším Jiří Černý, že ať už Petřina psal pro kohokoli, stejně nakonec psal hlavně pro sebe) pak vyčnívají dvě jeho autorská alba – SUPER ROBOT a PEČEŤ, vydaná spolu s bonusy jako "sebrané spisy" na tomto supraphonském dvojalbu.

SUPER-ROBOT. Přelom 70.-80. let minulého století byl sci-fi tématikou březí: kromě Super-Robota tu vznikla alba jako Planetárium, Prázdniny na zemi či Dialog s vesmírem. Bůhví, co toho bylo příčinou, možná to souviselo s nástupem syntezátorů, z gruntu nových, z "elektrických komnat" přišedších a akustickou minulostí nezatížených hudebních nástrojů, které svými výrazovými možnostmi k výbojům do kosmo- či kyberprostoru přímo vybízely. Z téhle desky mám ale stejně raději věci, které do této kategorie zrovna nepatří: mrazivě existenciální Já nejsem já, melancholický Čas neodeslaných dopisů, Nebýt tebe, jejíž stavba mi tolik připomíná zeppelinskou Since I´ve Been Lovin´ You, a Podivína – obraz naivního malíře na ploše sotva dvě minuty trvající písně. Největší bombou ale pro mě byl a stále je singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, který je na tomto disku jako bonus: co si Ota na tak malé ploše dovolil mi dodnes bere dech a bez nadsázky je to jedna z věcí, které zásadně ovlivnily mé vnímání hudby.

PEČEŤ. Na tomto albu došlo ke dvěma důležitým změnám: na postu baskytaristy nahradil jednoho Vladimíra (Padrůňka) druhý („Guma“ Kulhánek), na pozici textaře pak Zdeňka Rytíře Pavel Vrba. Tím je řečeno mnohé: sound je vzdušnější, hudba nervnější, texty vrstevnatější. Nakonec i doba už byla po těch pěti letech v lecčems jiná: opojení vzdálenými světy pominulo a zájem o člověka se vrátil zpět na rodnou hroudu k jeho starostem vezdejším: víc než nadvlády umělé inteligence se teď bojí toho, co by mohl nalézt ve svém nitru (Obálka), zabývá se vztahy k nejbližším – potomstvu (Syn) a té, s níž sdílí lože a stůl (Odchod), sem tam si zafilozofuje odkud a kam jde (Čas) nebo se vyzná z obdivu k oblíbenému spisovateli (Hemingway). Vždycky si ale najde chvilku, aby se potěšil klasickými tvary krásné orchideje (Phalaenopsis), či vlhkou vůní partnerčiných právě umytých vlasů (Kopřiva) – drobnými životními radostmi přesně v duchu vonnegutovského "If this isn´t nice, I don´t know what is." Bonusem je tu Marylin, goodbye, která už dříve vyšla na desce Luboše Pospíšila. Mám rád obě verze a už dávno neřeším, která je lepší, zda autorovo drásavě syrové vyznání, či Pospíšilova pamětnická nostalgie.

Petřinu jsem svého času poslouchal opravdu hodně a kdykoli si něco pustím teď, je mi jako bych se vrátil do rodného domu, do svého pokoje a probíral se poklady ve svých tajných skrýších – nechám se vést melodiemi, nořím se do přediva aranží, každé zákoutí je mi důvěrně známé. Tady jsem opravdu doma.

...kde jen jsi
kde máš svou skrýš
proč se zpátky
nevrátíš
sto souhvězdí mi nepoví...

Oto, stýská se mi...

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Reed, Lou - Lou Reed

Reed, Lou / Lou Reed (1972)

Egon Dust | 4 stars | 24.02.2019

Objavenie stránky Progboard prišlo práve vďaka hľadaní recenzií na albumy Lou Reeda. Práve Lou Reed vzbudil u mňa maximálny záujem o jeho tvorbu vďaka jeho nevšedným príbehom a témam. Práve tento jeho prvý sólo album, nie je tým úplne najtypickejším Lou Reedovým dielom a tým, čim by posadil do sedla svojich fans so zatajením dychom. Tento eponymný album ešte stále čerpá z poslednej dekády VU, kde plánoval Lou zaradiť piesne ako Ride in the sun, Ocean či Lisa Says. Veľmi oceniteľný je muzikantský vklad hostí ako Steve Howe a Rick Wakeman z Yes či ďalší gitarista Caleb Quaye.

Rock'n'rollová energia prúdi od prvej sekundy tejto LP. Prvé tri veci nádherne plynú v tomto duchu so slušnými energickými doprovodnými vokálmi, s ktorými sa od tejto LP budeme po celú jeho tvorbu rokov sedemdesátých stretávať. Milujem roky sedemdesáté a tie sú z tejto LP cítiť na plnej čiare. Najmä v úvodnej "I can´t stand it". V Louovom štýle, ktorý zaviedol už na posledných dvoch LP Velvetov sa nesie pieseň "Lisa Says". Možno by mi mnohí silne oponovali, lebo ani ja si nemyslím, že tento debut patrí do TOP 3, ale svoj sólo opus magnum podľa mňa zložil už tu. Tým opus magnumom je skladba "Berlin", ktorá bije ako melódiou, tak aj melancholickým textom do uší, a vyzdvihujem nádherné gitarové dvojhlasné vyhrávky. Poznám niekoľko verzií len od Loua, kde víťazí Bataclanová akustická verzia z roku vzniku tejto LP. Tá naliehavosť dobre napísanej piesne je neskutočne silná. O samotnom albume Berlin som už písal a medzi nami Ultra Reed Fans je jasným víťazom v jeho tvorbe.

V trochu podobnom duchu sa nesú aj piesne "I love you" a "Ride into the sun". Aj tie mám relatívne celkom rád. Z tých divokejších by som minimálne na tejto LP vyzdvihol "Wild Child". Tok piesní celej LP plynie celkom príjemne do sluchu. Možno mi tu chýba viac príbehov, viac nápaditosti. Je to prvý album a tak to aj beriem. Silné veci ešte stihol vysypať u VU. Možno "Love makes you feel" cez môj sluch len trošku prešumela, druhým vrcholným číslom po nádhernom "Berline" je jednoznačne ešte plánovaný VU song "Ocean". Ako muzikant oceňujem už len samotný úvod a zaranžovanie nástrojov. To všetko s jemne syčiacimi perkusiami umocňuje atmosféru skladby. Text má nádhernú symboliku. Neviem, či som ho správne pochopil, ale "Ocean" Lou Reeda je vlastne niečím ako očistcom.

Zhrnutím LP by som povedal, že pre tých, čo hudbu a umenie Lou Reeda milujú a obdivujú, je táto platňa nutnosť. Pre tých, ktorí majú radi len tie najlepšie veci, čo vytvoril, odporúčam aspoň dať mu šancu. To, o čom spieva v skladbe "Berlin", je pre mňa niečím ako predstavou tej najkrajšej romantiky, nech už to môže pôsobiť akokoľvek. Pre mňa "Bed of roses" od takých Bon Jovi je len pokus o dievčenskú romantiku, kdežto u Reeda verím každé jedno slovo.

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Lou Reed
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Pop, Iggy - Blah Blah Blah

Pop, Iggy / Blah Blah Blah (1986)

Egon Dust | 4 stars | 22.02.2019

Ako dieťa vyrastajúce v ČSSR som o spevákovi menom Iggy Pop počul prvýkrát až na prelome devadesátých, kde obnažený behal v jeho klipoch. Zaujať ma žiaľ v danej dobe nemal čím. Prvý album, ktorý som od kmotra punku počul, bol Idiot. Týmto sa mi uložil do mojej pamäťovej databázy. Od istého času som našiel v sebe nadšenie skúmať jeho rozsiahlu tvorbu. Veľmi ma prekvapil široký záber, široký register hlasu, texty a v konečnom dôsledku skladby. Konkrétne album Blah Blah Blah som si pustil cca pred siedmi rokmi z mp3 playera. Samozrejme ma ničím nenadchol, veď po dokonalom Lust for life, experimentálnom Idiotovi, protopunkovom Raw Powere či štýlovo bohatom Brick by Brick mi tento popík Mr. Popra nič nepovedal.

Samozrejme to bola unáhlená reakcia. Totiž podobne ako u Idiota či Lust for Life si do štúdia usadol s Iggym opäť jeho verný priateľ, ktorý mu finančne pomohol po finančnom a drogovom kolapse v roku 1983 tým, že zcoveroval ich "Chinu Girl" a s Tinou zduetoval "Tonight", z čoho sa posypali úžasné peniažky. Iggyho albumy ako "Party" a "Zombie Birdhouse" boli špičkové prepadáky, takže kariéra bola v troskách. Iggy dostal po roku 1983 kvalitný životný reštart, presne aký dostal v tom čase aj Tyler a Cooper. Drogová závislosť a definitívna bodka za ňou mu ukázala jej skutočnú stránku. To sa prejavilo aj v niektorých skladbách tohto diela, kde mu skladateľský vypomohol Bowie a Steve Jones zo Sex Pistols.

Čaro tohto albumu spočíva v niečom absolutne inom ako na ktoromkoľvek z jeho albumov. Jeho nádherný hlboký hlas, na ktorý ho David upozornil už u Idiota, tu dostal plný priestor a vyšlo to! Keď ohlásila spoločnosť A&M, že Iggy Pop prichádza s novým kvalitným albumom, média vše zveličovala titulkami ako "Návrat Kráľa" a "Zmrtvyvstanie Kmotra Punku". Nič také sa skutočne nedialo. Len Iggy so svojimi kamarátmi nahrali kvalitnú LP zapadajúcu do danej doby, tentokrát žiadny experiment. Ako sa David prvýkrát (a naposled) prispôsobil danej dobe, učinil tak rovnako aj Iggy. Duch aj zvuk collinsového Genesisu, Simple Mind, INXS a vôbec celej škály úspešných umelcov z osemdesátých rokov tu cítiť na plnej čiare.

Hneď v úvodnom covere "Real Wild Child" to slušne odpálil hlbokým hlasom a poprockovým zvukom. Skladba "Baby, it can´t fall" je absolútne nevýnimočná - tu už je cítiť Bowieho tanečné ťahy. Not for me. Mierne do Depeche Mode, až s dokonalými synths, lahodnými gitarkami ala Pink Floyd, stonesovskými "Woo choo" pokrikmi sa javí "Shades", ktorá vo mne vyvoláva nostalgiu mojej generácie na ktorú osemdesáté ešte stále silno pôsobili. Iggy nás roztancoval v nasledujúcich dvoch číslach. Mávam dni, keď táto pop-rocková hudba z osemdesátých mi padne úplne vhod. Mierne melancholická s nádherným textom "Fire girl" mi od Iggyho znie úplne uveriteľne. Cítim tam skutočnú úprimnosť. Nie sú to lovesongové bláboly, ani sny o neskutočných bohyňach. Takmer totožného ducha má aj "Isolation". O izolácii vedia bývalí narkomani hodne. Len toto stačí povedať a je hneď jasné, že opäť táto jednoduchá pieseň nie je úplný blábol.

K rockovejšej vážnosti sa hlási "Cry for love" podobná štýlu Sisters of mercy, najmä Iggyho spev. Veď nielen punk má byť jemu za veľa vďačný, ale aj gotický rock. Titulná zdivočelá blbosť "Blah Blah Blah" je viac menej asi skôr nejaká ptákovina, lebo inak mi nič nevraví. Skôr by som ju priradil na album Bowieho či Culture Club album. Aby som nebol skeptik, oceňujem aranžmány a rytmiku tejto veci. S piesňou "Hideaway" sa vraciame k štýlovej podstate tohto albumu a tou je kvalitný pop rock či elektro-pop rock. Miesta v danej piesni znejú až monumentálne. Veľkú úlohu hrá opäť Iggyho mohutný barytón. Vo refrénoch počuť aj Bowieho v zbore. To, čo by tu rockeri mohli postrádať, sú gitarové riffy vrátane singlu "Cry for love". Na takú lepšiu riffovačku si prídu v záverečnej "Winners and Losers", kde si hľadal Iggy sám svoje miesto. Odkazuje sa v skladbe na rebelov, outsiderov a renegátov. Lepší záver ani nemohol prísť. Skladba má vážneho ducha, nie je to mierna melanchólia, ale dynamická temnejšia rockovica.

To, čo kvalitatívne ucelilo ducha albumu, bola produkcia v tom čase na trón dostávajúceho sa producenta Davida Richardsa spolupracujúceho S Queen, Chrisom Rea a samozrejme s Bowiem. Dovolím si tento album charakterizovať ako jeden z komerčne najatraktívnejších Popových albumov, ale zároveň asi je skôr výnimkou v jeho diskografii ako pravidlom. Ak by niekto chcel túto legendu zaradiť k punku, tak ho tento album odrovná. Iggymu ťahalo na čtyřicítku a po dlhých rokoch utopených v závislostiach a po duchovnej obrode nahral aj pokojný album dokonale zapadajúci k príjemným opusom rokov osemdesátých. To, čím sa líši možno od vtedajších hviezdičiek (okrem veku), bola aj autentickosť jemu celoživotne vlastná. Album radím ho do prvej petky spolu s Idiotom, Lust for life, Brick by brick a American Ceasar, keďže Raw Power sú ešte stále Stooges.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Blah Blah Blah
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

horyna | 5 stars | 21.02.2019

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté(!) přestávce a rovnou svým nejsilnějším (subjektivní názor) albem. Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nechtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzaly za své a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi ty nejšpičkovější progresivní počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje opravdu každý. Jak bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl to snad Thomasův učitel?) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka, který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes -, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold/Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold. Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardust i Paradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelná, klávesy nemálo bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.

Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut dlouhý kusanec Leaving the Horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář. Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte. Poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Sting - Mercury Falling

Sting / Mercury Falling (1996)

Danny | 1 stars | 21.02.2019

Mercury Falling je kolekce matných a nudných písní. Místo důmyslných kompozic s promyšlenou instrumentací tu najdeme jen plošnou akordickou sazbu v rámci otřepaných struktur. Chybí aranžérská vynalézavost i prvek překvapení. Úvodní The Hounds Of Winter v sobě sice nemá nic převratného a vedle starších věcí působí jak chudý příbuzný, nakopnutý riff a harmonický půdorys tu ale celkem dobře fungují. Při dalším poslechu bohužel zjistíte, že je to jedna z nejlepších písní na albu. Pokud Sting použije nepravidelné metrické členění, působí toporně a strojeně - dělení frází na devět dob ve skladbě I Hung My Head nedává smysl, skladba tím nic nezískala a celek zní krkolomně, figury v proudu hudby o sebe doslova zakopávají. Úplně se nabízí, že prostředek se tady stal cílem. Let Your Soul Be Your Pilot měla ustát roli ústředního singlu alba a je to vlastně výmluvný reprezentant této kolekce: nevýrazná skladba s melodií, které máte za chvíli plné zuby. Řemeslně odvedená skladba, ve které není původního vůbec nic.

Jedinou písní, která snese měřítka se starším repertoárem (jak je to smutné!) je I Was Brought To My Senses. Té sedmidobé členění doslova sluší a vnáší do skladby příjemnou dráždivost; a konečně se v ní dočkáte Stinga, na kterého jste byli zvyklí. Ve skladbě se lehce jazzuje a je to v tomto případě k věci.

You Still Touch Me je tak plochá a mdlá, že je její poslech na hranici sebetrýznění. Situace se ale nelepší a následující country popěvek I'm So Happy I Can't Stop Crying přináší vlastně totéž, jen v jiném provedení, i tady platí, že kdo tu hudební bezradnost doposlouchá do konce, je hrdina. O malinko lepší je All Four Seasons, ale i u ní po chvíli pochopíte, že se žádných zázraků nedočkáte. Je to hra na jistotu, chybí jiskra, chybí nápad. Je až zoufalé, čemu jsou posluchači vystaveni. Další hrátky s nepravidelným frázováním přináší Twenty Five To Midnight, i tady se ale naprosto míjí účinkem a působí uměle. Jsme skoro na konci, v potemnělé La Belle Dame Sans Regrets si Sting zazpíval francouzsky, šedivou kompozici nezachraňuje ani Millerova akustická kytara a jazzové sólo klavíru tady působí jak povinný prvek v krasobruslení. Valparaiso je nápěv s keltskou příchutí, není úplně špatný, chybí mu ale výraznější aranžérský nápad. Závěrečná Lithium Sunset je další odrhovačka bez nápadu.

Mercury Falling je mizerné album.

» ostatní recenze alba Sting - Mercury Falling
» popis a diskografie skupiny Sting

Petra - Jekyll & Hyde

Petra / Jekyll & Hyde (2003)

luk63 | 5 stars | 20.02.2019

V roce 2003 Petra hudebně dozrála do své nejtvrdší polohy. Dosvědčila to vydáním výnikajícího alba Jekyll & Hyde. Stopáž desky je sice jen něco málo přes půl hodinky, ale toto mínus je bohatě vyváženo hardrockovou hutností materiálu. Skladby mají přímý tah na bránu a jsou všechny kolem tří minut délky. Skvělá je práce kytaristy a skladatele Boba Hartmana, a John Schlitt u mikrofonu je naprosto jedinečný, nádherný a nepřekonatelný. Jekyll & Hyde je jasně lepší, než desky, které v té době vydali mnohem slavnější žánrově spřízněné kapely, např. Deep Purple (Bananas) nebo Rush (Vapor Trails, Feedback). Vůbec se nedivím, že po tomto vrcholném počinu Petra natočila už jen rozlučkový živák Farewell a pak to zabalila. Tahle deska je totiž nepřekonatelná! A i když po čase prožila Petra vzkříšení, tak už v mnohem mírnější poloze a bez geniálního Johna Schlitta.

» ostatní recenze alba Petra - Jekyll & Hyde
» popis a diskografie skupiny Petra

Hancock, Herbie - Man-Child

Hancock, Herbie / Man-Child (1975)

horyna | 4 stars | 20.02.2019

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Sting - Ten Summoner's Tales

Sting / Ten Summoner's Tales (1993)

Danny | 5 stars | 20.02.2019

Sting otočil kormidlem a vydal se novým směrem. Ubylo jazzových pasáží a ty nahradila směs rozličných ingrediencí a taky cosi, co bychom mohli nazvat Stingův rukopis. U něj je to ale jako u každého velikána těžké, nabízí vám, co ho napadne. Přiznal tehdy, že se hudbou hluboce zabývá, studuje partitury mistrů klasické hudby a chce být ještě lepší. Na mnoha místech tohoto alba je to slyšet, s harmoniemi pracuje nezvykle a nutí posluchače, aby s ním v určitých okamžicích spolupracovali. To mu na masové oblibě jistě nepřidalo, přemýšliví posluchači ale hltali každé jeho hudební gesto. Vyznavači "uměleckého" rocku nad jeho nápaditou hudbou i nadále ohrnovali nos a dál poslouchali své vyvolence a alespoň slovně poměřovali míru prožitku z těchto děl. Je taky škoda, že jde o poslední album, které stojí na tak pevných základech. Mozaika skladeb je velmi pestrá, žádný použitý přístup se už v rámci alba nezopakuje. Těžko najít vrchol alba, přesto je tu skladba, která nad ostatní zřetelně ční: Seven Days. Jde o pětidobý koncept, který nemusí u posluchačů dobře fungovat - tady ale funguje dokonale. Na pět dob se sunou sloky i refrén, každá fráze, je to jedna z nejsilnějších věcí, co Sting kdy udělal.

Hledat na albu různě silné momenty je těžké a vlastně nesmyslné. Pokud předešlá alba stála na jazzovém přístupu, kterému Sting vtisknul vlastní osobitost, pak základním principem tohoto alba je multižánrová pestrost. Sting je nevšedně vynalézavý a v každé chvíli ví, co dělá. Skladba It's Probably Me tu není s Claptonem, toho byste tu hledali marně (tu najdete na CD k filmu Smrtonosná zbraň - Lethal Weapon), stejně jako v ní není bluesový základ. V tomto případě jde o skladbu silně jazzově "rozteklou" a velmi dobrou. Nemá cenu obě verze srovnávat, jsou dobré obě. A pokud mi úplně nesedla videohitovka Fields Of Gold, o to víc mě tu dostala nádherná Shape Of My Heart.

Další, a bohužel poslední, Stingovo výborné album. Skvěle namíchaná kolekce bez očividné slabiny.

» ostatní recenze alba Sting - Ten Summoner's Tales
» popis a diskografie skupiny Sting

Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail

Thank You Scientist / Stranger Heads Prevail (2016)

Danny | 5 stars | 18.02.2019

Tato parta klame tělem. Neustále ve vás vzbuzuje pocit něčeho, co nakonec nemá v úmyslu naplnit. Podsouvá vám protichůdné hudební postupy, nutí vás domýšlet nevyřčené a když tomu přijdete na kloub, za chvíli vám servíruje něco úplně jiného. Je to protipól toho, čemu se dnes říká "prog music", ona skutečně progresivní je, protože neskládá dlouhé kompozice z banálních částí, stejně tak neprokládá nudné pasáže složitými mezihrami, aby celek obstál umělecky. Thank You Scientist používají hudbu bez ohledu na cokoli. Takových kapel tu v současnosti moc není.

Poslech to není jednoduchý, musíte potlačit vlastní předsudky a představu, jak má ta vaše hudba vypadat. Pokud hledáte hudbu podle určité šablony, tedy takovou, jaký je současný prog rock (měl bych ale psát "prog" rock, protože scéna kapel, které jsou si podobné jak vejce vejci, moc progresivní není), tady ji nenajdete, tato kreativní kapela vám ji neposkytne. Thank You Scientist se vám pokoušejí nabídnout nové obzory. Je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte, nebo jestli sáhnete po něčem, co máte vyzkoušené a co důvěrně znáte. Tyto kapely jsou vzácné, nekompilují do dlouhých kompozic tisíckrát omleté postupy a emocionálně vylhané sladkobolné plochy, ale snaží se hledat nové cesty. Nečekejte rockové pseudosymfonie, tahle kapela je mnohem dál a její hudební svět se odmítá ohlížet na autority.

Je neuvěřitelné, co se kapele podařilo složit a ještě to nastudovat a prezentovat. Tohle je progresivní hudba.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Karfagen - Echoes From Within Dragon Island

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 18.02.2019

Rok se s rokem sešel a nové, už desáté album ukrajinské skupiny Karfagen pod hrdým názvem Echoes from within Dragon Island je od 11.2.2019 připraveno k distribuci do celého světa. Agilní anglická firma Caerllysimusic ji prozatím nabízí jako digipack v limitované dvou diskové edici. Jako fanda kvalitní prog rockové muziky jsem byl velmi zvědav, kam se uskupení kolem Antonyho Kalugina posunulo. Již na předchozí desce Mesagges from Afar – First Contact jsem totiž zaregistroval velký krok vpřed, alespoň co se kvality hudby i zvuku týče. Proto jsem pln zvědavosti zapnul přehrávač a přehrával jsem první CD poprvé, podruhé, potřetí - a pokud bych neměl v životě jiné povinnosti, nahrávka by rotovala stále dokola!

Kaluginovi s jeho družinou (čítající 18 persón) se povedlo mistrovské dílo! Na ploše necelé hodinky jsou rozprostřeny tři díly skladby Dragon Island (každá v rozsahu 17-18 minut) a kratičké lyrické vsuvky My Bed is Boat. Nezdráhám se označit dílo Karfagen za symfonický prog rock a to přímo vysoké kvality. V třídílné suitě se neustále střídají nálady. Mísí se tu vážnější, až jakoby středověká poloha Jethro Tull naznačená houslemi, flétnou, hobojem a sametovým hlasem zpěváka, rockový muzikál s orientálními vlivy, postupy vážné hudby i veselé motivy historických lidových slavností s harmonikou a loutnou. To vše je pevně vsazeno do prog rockového rámu složeného z majestátních klávesových ploch. Elektrická kytara Maxe Velychka je zapracována vkusně a spíše dokresluje atmosféru – dojde však i jak na hard rockové riffy, tak i na pink floydovsky zbarvená a rozvitá sóla.

Kdo album neslyšel, dle popisu by možná řekl, že je to nějaký podivný mišmaš nebo že jsem pozřel nějaký omamný extrakt. Při několikanásobném poslechu těchto kompozic však zjišťuji, že to u mě funguje a organicky do sebe zapadá. Rovněž i textová část prvního CD je nedílnou součástí díla - je inspirována básněmi anglického spisovatele Roberta L. Stevensona, u nás velmi dobře známého z knih Ostrov pokladů či o dvou pánech Jekyllovi a Hydovi. Texty velmi poetickým způsobem popisují pitoreskní život na Dračím ostrově a umocňují dojem z hudební složky. I po technické stránce jsem velmi spokojen, veškeré neduhy, na které jsem upozorňoval na předchozích deskách, byly odstraněny. Antony, který vše nahrál, zmixoval a provedl mastering ve svém skromněji zařízeném domácím studiu tímto dokazuje, že i takto může vzniknout profesionálně odvedená nahrávka. Nesmím opomenout ani krásnou malbu použitou na obalu od Konstantina Kanskyho.

Závěrem: mám takový pocit, že tímto albem Antony Kalugin v letošním roce řádně rozvíří vody v poněkud stojatějších vodách art/prog rockového rybníka. První nesmělé vlaštovky v podobě užaslých mini recenzí se již na internetu začínají objevovat a já jsem velmi zvědav, jak si deska povede zde na Progboardu. Karfagen však čeká v dalším roce velmi tvrdý oříšek, neboť přijít s ještě poutavějším nebo podobně kvalitním repertoárem bude velice obtížné.

P.S.: Jedinou pihou na kráse se mi jeví přiložené druhé CD, které je součástí díla dle firemních údajů jen po časově omezenou dobu. V odpočinkové Flowing Brooks se blýskne s příjemnou saxofonovou linkou Michail Sidorenko, kterého jsem na prvním CD trochu postrádal. Křehká a instrumentální Winter Rooks vybudovaná propletením tónů svou stavbou a použitým gilmourovským sólem silně připomene píseň Foreign Land z předchozího alba. Vypreparovaný ústřední motiv z Dragon Island v radio friendly podobě a již použitá skladba v instrumentální podobě by se více hodily na samostatné EP. Dle mého CD 2 zbytečně tříští pozornost posluchače, který by se více mohl věnovat kmenovému CD. To považuji za velmi horkého kandidáta na album roku, jakkoliv hloupě tento výrok v únoru může znít.

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Humble Pie - Humble Pie

Humble Pie / Humble Pie (1970)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Album beze jména a taky další výrazný počin kapely. Na rozdíl od minulého Town & Country tu slyším víc hard rocku a celkově dravější rockový přístup, třeba jako v silové One Eyed Trouser Snake Rumba nebo v pěkně rozcupované I'm Ready. V té trochu vnímám vliv Led Zeppelin, ale ne jako opisování, spíše jako podobný proud, ale je to hezká věc. A to sólo, to je typický Frampton - líbí se mi jeho kytary. Hard rock bez kompromisu je v Red Light Mama, Red Hot! Tam už není pochyb, kudy se kapela posouvá dál. A je to dobře, syrovější tvář jim sluší. Ten více rockový rukopis se objevuje i v pomalejších kusech a takový ten akustický spodek tu na mnoha místech je taky, vypadá ale trochu jinak. Překvapilo mě country v Only a Roach, a nevím proč, tady trochu slyším Rolling Stones, kteří si taky s něčím podobným pohrávali a ani u nich mi to nevadí, i když nejsem zrovna fanda country hudby. Country vliv vnímám i u Theme from Skint (See You Later Liquidator), ta je postavená na akustické kytaře a ostatní nástroje se k tomu přidají až na konci.

Za mě jsou nosníky tohoto alba hned zahajovací Live With Me a podobně dlouhá Earth and Water Song. Ani u jedné mi delší čas nevadí, naopak si alespoň vychutnám každý kousek těch písní. Moc hezky je to poskládáno co se týká nástrojů a zpěv tomu kraluje, úplně nad tím vším svítí. Když už se blíží konec alba, objeví se další akusticky postavený kus Sucking on the Sweet Vine a je to zase dobrá volba na závěr. Mám pocit, že kapela tady byla na vrcholu.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Humble Pie
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Humble Pie - Town & country

Humble Pie / Town & country (1969)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Tohle album od Humble Pie mám rád. Je to hodně dané akustickým zvukem a takovým pro mě příjemným klidem v písních. Až mi to trochu připomíná kapelu Crosby, Stills, Nash & Young. I když se tady hraje bigbít s výraznými bicími a přitvrdí se, pořád tam tu pohodu mám. Jediná skladba, kde tak nějak nevím, je The Light of Love - připadá mi škrobená, jako kdyby tam ten sitár moc nepatřil a použili ho, protože to bylo moderní. A Every Mother's Son mohla být možná kratší. Je sice pěkná, ale na konci už jen přešlapuje, jak se tam pořád opakuje to samé.

U některých dnešních kapel se s muzikou moc pospíchá, v písních je všeho moc, aby to posluchače hned chytilo. Na Town and Country je na všechno dost času, v klidu se písněmi můžete procházet a nechat je na sebe působit. Asi nejnadupanějšími kousky jsou Down Home Again a trochu "psycho" Silver Tongue. V obou to rytmice vyloženě šlape, moc hezká je basová kytara. A zpěv v Silver Tongue je síla, ten doporučuji si v klidu vychutnat. Sólová kytara hraje pěkně bluesově. Na kytaře zase víc stojí Heartbeat, což je podle autorství předělávka, ale originál neznám. I tady se vkusně kombinuje melodičnost a rytmický výraz. Asi se mi o trochu víc líbí kusy, které sem napsal Frampton, ale to jen, že ty mi vyloženě sedí se vším všudy a jsou víc postavené na kytarách. Jeho sólo v Only You Can See je hodně povedené. Home and Away jako zakončovací kousek je dobře vybraná. Za mě je všechno tak, jak má být.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Town & country
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Morse, Neal - Momentum

Morse, Neal / Momentum (2012)

horyna | 4 stars | 17.02.2019

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Nazareth - Move Me

Nazareth / Move Me (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 17.02.2019

Devatenáctá deska zastihuje skotské bardy ve velmi dobrém rozpoložení. Posíleni o generaci mladšího kytaristu Billyho Rankina (autora naprosté většiny materiálu) přicházejí s kolekcí skladeb, za kterou se nemusejí stydět. Rankinova hra jasně odkazuje na vlivy blues a po dlouhé době vzniká tvrdá a syrová hard rocková deska pomrkávající na rané tituly v katalogu kapely.

Úvod obstarává pulsující "boogíčko" Let Me Be Your Dog s přesně zařezávajícím zpěvem, na který navazuje svižný rokenrol Cant Shake Those Shake. Škrtačky v nápaditém licku a refrén Crack Me Up si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní Move Me zastavuje vybuzené kytary a zklidňuje tempo ve zvláštní melancholické baladě. Steamroller dělá čest svému názvu a kapela opět přitápí pod kotlem. Ve Stand By Your Bags létají tvrdé riffy za strany na stranu a dočkáme se typicky zpěvného nazarethovského refrénu. Další Rankinův nápaditý riff pohání velmi svižnou Rip It Up. Žádné melodické mazlení, prostě rock'n'roll. To přijde až v Demon Alcohol. Bohatě prozpívaná sloka propukne v ještě melodičtější refrén. To moc nemusím, McCaffertyho hlas je dělaný spíše do tvrdých rockových věcí. Přesně jako v následující You Had It Comin´. Nenápadně probíhající skladba, lomící se do zabijáckého refrénu za doprovodu slide kytary. Bring It On Home To Mama je plná vrstvených vokálů a pochodového rytmu, marně se snažící o klenutý refrén. Slabota. Závěrem je prostor pro akustickou baladu Burning Down stojící na hymnickém nápěvu mistra Williama Daniela.

Škoda, že deska neskončí po deváté skladbě, protože poslední dva kousky kulhají na obě nohy a víc se zpívá než hraje. Ale pořád nám zbývá devět velmi nadprůměrných songů plus stylově vyvedený přebal alba. Procentuální vyjádření 75 %.

» ostatní recenze alba Nazareth - Move Me
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Sting - The Soul Cages

Sting / The Soul Cages (1991)

Danny | 5 stars | 16.02.2019

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

horyna | 5 stars | 16.02.2019

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Karfagen - Messages From Afar: First Contact

Karfagen / Messages From Afar: First Contact (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen

A.C.T - Imaginary Friends

A.C.T / Imaginary Friends (2001)

horyna | 5 stars | 15.02.2019

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T

Radiohead - Amnesiac

Radiohead / Amnesiac (2001)

EasyRocker | 4 stars | 13.02.2019

Po generačním milníku OK Computer odstartovali Radiohead oproti svým kytarovým počátkům cestu budování atmosfér a nálad. Výsledkem byly desky Kid A a Amnesiac ovlivněné elektronikou a programovanými rytmy, ale i jazzem a krautrockem.

Z nového hudebního těsta jsou úvodní podivnost Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box, v krautrocku opravdu výrazně smočená Dollars & Cents (původně zkrácený jam), zcela novátorská Pulk/Pull Revolving Doors a málem "reznorovská" taneční petelice I Might Be Wrong. Novými cestičkami se ale vydává jistě většina skladeb. Mezi křehké rockovější kousky patří singl Pyramid Song, ztemnělý klavírem i Greenwoodovou jazzovou orchestrací. Při dokonale "rádiových" tvarech, liniích a zákrutech Knives Out se v mozku automaticky zapne hlásič "varování, OK Computer!". Trochu moderní rytmiky jí ale přece nechali. Baladická Morning Bell/Amnesiac je upravenou verzí skladby z Kid A. A je tu samozřejmě závěrečná Life in a Glasshouse s hostujícím Lytteltonovým jazzovým bandem. Jako svého času památné Colosseum tu Yorkeovci pracují na bluesové i jazzové vlně v jednom zátahu a myslím, že to zvládli s velkou grácíí. Vskutku obskurní finále.

Mnoha fanouškům se nové styly v hudbě Radiohead zdály nepatřičné ba až trapné. Kapela však vsadila na odvahu. Bez váhání ohmatávají nejspodnější lidské pudy, otázky naší existence v moderním běsu, střídají perly písničkové i syntetické. Předchozí deska mi svým obsahem učarovala o něco mocněji, za tuhle dávám 4/5.

» ostatní recenze alba Radiohead - Amnesiac
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Karfagen - Spektra

Karfagen / Spektra (2016)

jirka 7200 | 2 stars | 13.02.2019

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority. Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný než ukrajinský Antony Kalugin - skladatel, zpěvák, klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, navíc působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na čtyřicet alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty vždy zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno: tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na youtube z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb - konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje šestnáct písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mě v konečném součtu zapůsobí. Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti: kámoši říkali, jak je dobrá a zábavná, a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne a o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu, o což se nyní v rámci recenze pokusím.

Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku. Svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do něhož se postupem času zapojí syntezátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně: na syntezátory nahraje základ skladby, spojí jej s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá "živý" hudební nástroj jako housle, tahací harmoniku či hoboj, které má za úkol rozbíjet určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015. Do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly velmi šetří (těmi se prezentuje spíše Kalugin na klávesy), ale když už se projeví (Celebration), je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomíná Roineho Stolta. Malá odbočka: Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent! Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbily skladby Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovém materiálu.

Závěrem: Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na youtube, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji. Jinak celkově na mě působí album Spektra jako relaxační melodický rock s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntetický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.

» ostatní recenze alba Karfagen - Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1

Goblin / The fantastic journey in the best of Goblin vol.1 (2000)

Snake | 3 stars | 13.02.2019

2CD Cinevox ‎– CD MDF 336 /2000/

Sem tam se mi stane, že srdce a sběratelská vášeň zvítězí nad rozumem a pak si do sbírky koupím nosič, bez kterého bych se vlastně dost dobře obešel. Podobně jak tohle 2CD Goblin, které neobsahuje prakticky nic z toho co už bych neznal z řadových alb. Jak nám podtitul "The best of..." napovídá, jedná se o celkem vyčerpávající průřez pradávnou historií Goblin a bonusem navíc (a v mém případě také hlavním důvodem k nákupu) je do té doby nezveřejněný živý materiál...

CD 1 - Dedicated To Dario Argento

Goblin prosluli především svými filmovými soundtracky a ty nejslavnější spojuje jméno režiséra Daria Argenta. Právě těm je věnován první disk a není divu, že největšího zastoupení se dočkaly ty nejúspěšnější z nich. Kultovní giallo Profondo rosso (Deep Red) z roku 1975, hororový snímek Suspiria z roku 1977 a krvák Tenebre, natočený v roce 1982. Všechny tu mají po čtyřech zástupcích a kolekci doplňují ještě tři kousky z filmu Phenomena (1985).

Soundtrack k filmu Profondo rosso je vynikající a patří k tomu nej, co kapela natočila. Horor rock jak vyšitej a tak proti výběru skladeb nemůžu říct ani popel. Velmi sugestivní titulní pecka je tu dokonce (jako jediná) ve dvou verzích a radost mám i ze zařazení energické nakládačky Death Dies.

Hudba k filmu Suspiria sklidila velmi pochvalné recenze, ale mě - čert ví proč - zas tolik nebere. Ústřední melodii chválím, ale hlukovky Sighs a Witch bez filmu nefungujou a jejich poslech mě krapet znervózňuje. Se skladbami z bijáku Tenebre se posouváme do umělohmotnejch osmdesátejch let a je to sakra znát. Art rocku odzvonil umíráček a tak tu máme čistou syntetiku v diskotékovém rytmu. Titulní kus je docela dobrej, ale ty ostatní jsou recykláty téhož a tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk mi moc nevoní. Poslední tři skladby pocházejí z alba Phenomena a to jediné mi ve sbírce chybí. Na původním soundtracku se podílely ještě kapely Andi Sex Gang, Frankie Goes to Hollywood, Iron Maiden, nebo Motörhead. Neslyšel jsem, ale umím si to živě představit. Pěknej kočkopes. Titulní melodie je celkem fajn, ale ty další dvě kompozice už jen natahujou stopáž beztak dlouhého alba...

CD 2 - Live Concert

Goblin byli především studiovou kapelou a živě vystupovali jen ve zcela výjimečných případech. Jednou z nemnoha možností vidět je na vlastní oči byla při příležitosti mini turné určeného k propagaci alba Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark, vydaného v roce 1978. První dvě instrumentálky pocházejí z desky Roller a vynikající je především funky - jazzová dupárna Snip snap. Třetím kouskem je nezbytná Profondo rosso a zbytek koncertu už je čistě v režii výše uvedeného alba, ze kterého pochází pět (z celkem osmi) skladeb. Ten výběr je poněkud diskutabilní a osobně bych volil jinak, ale co už. Ačkoliv, absence kompozic La danza, nebo .....e suono rock mě fakticky docela mrzí...

Zvuk je trochu rozkolísanej (především u skladeb 1 a 3) a podle jeho střídavé kvality soudím, že půjde o sestřih z několika show. Záznam je se všemi chybami, které koncert provázely a tak to zní velmi autenticky. Během produkce to občas zavazbí, lupne, zabzíká, nebo skřípne. Hlavně kytara se čas od času někam zatoulá a třeba v tracku Le cascate di Viridiana vypadne úplně, ale jinak to celkem ujde. Taková rytmika je sejmutá velmi dobře a výborně zní i Simonettiho klávesy. Vzhledem k tomu, že to není profi snímek, ale nahrávka pro potřeby kapely a nikdo neuvažoval nad tím, že se to jednou oficiálně vydá, dobrý. Kolikrát nad tím zvukem brblám, ale tady jsem vlastně spokojenej.

Ze čtyř dílů složený digipak je luxusní a slušelo by mu to v jakékoliv sbírce. Booklet sice nemá, ale žádnej strach. Vyčerpávající údaje k jednotlivým skladbám jsou vytištěné přímo na obalu. Nechybí ani nějaké ty fotografie a sleeve-note v angličtině.

Tak abych to nějak shrnul : výběr na prvním disku je zaměřený čistě na hudbu k filmům Daria Argenta a možná je to škoda. Těch pár ukázek ze snímků Tenebre a Phenomena bych klidně oželel, a nahradil je (mnohem povedenějšími) vzorky z bijáků Zombi (1978), nebo Buio Omega (1979). No a koncert na druhém disku má sice pár chybiček, ale je jeden z mála, kterej se z té doby vůbec dochoval.

» ostatní recenze alba Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
» popis a diskografie skupiny Goblin

Sting - The Dream of the Blue Turtles

Sting / The Dream of the Blue Turtles (1985)

Danny | 5 stars | 12.02.2019

Stingův sólový debut patří mezi důležitá alba mé sbírky, kombinace rocku, popu, jazzu, reggae a dalších ingrediencí na něm vytváří působivé a velmi originální hudební struktury. Pokud jsem pod nálepkou "progresivní" vždy viděl hudbu původní a svébytnou, ne tu škatuli vzájemně si podobných kapel, pak toto album její podstatu naplňuje zcela bez výhrad. A zásadně k tomu napomohli jazzoví hudebníci, se kterými Sting album nahrál.

Vstupní If You Love Somebody Set Them Free s krásně nakopnutým harmonickým riffem a pulsující jazzrockovou rytmikou měla tu "smůlu", že z ní byl i úspěšný hit, což se v prostředí umělecké hudby vnímá jako něco nepatřičného. Sting je tu velmi impulsivní a nechá svou hudbu ke každému refrénu modulačně vystoupat. Sledovat part jednotlivých nástrojů je velmi inspirativní. Další směs různých přístupů se objeví hned v následující Love Is The Seventh Wave, ve které se kříží svérázně triolové reggae (rozhoupaný triolový rytmus není pro reggae vůbec typický) a africký pop, výrazný zejména v harmonii. Síla skladby, kromě nezvyklé rytmické projekce, spočívá v úsporné, ale dokonale promyšlené aranži. O tom, že se Sting nehodlal omezovat žádnými stylovými ani jinými hudebními hranicemi, svědčí potemnělá skladba Russians, ve které jako hlavní instrumentální motiv objevíme melodickou skicu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba patří k vrcholům alba i Stingovy tvorby. V jemně přitlumené rovině se hudba pohybuje i v Children's Crusade, kde ve slokách opět zní jen to nezbytné a kapela si větší expresi schovala až do refrénu a posléze do času 2:10, kde se na albu poprvé dočkáme rozsáhlého jazzového sóla, ve kterém exceluje saxofonista Branford Marsalis. V tomto duchu pak muzikanti dotlačí skladbu, ve finále opět zpívanou, až do konce. Impozantní věc. A divoké jazzování pokračuje dál, tentokrát v jazzově pojatém boogie Shadows In The Rain s dalšími sóly, ve kterých se vystřídají klávesista Kenny Kirkland a pak opět Marsalis. Kapele to báječně swinguje, bubeník Omar Hakim hraje těžké předsazované riffy s obdivuhodnou lehkostí a ostatní instrumentalisté nestabilní texturu skvěle doplňují.

Stingovu oblibu v ostinátních, stále opakovaných doprovodných figurách, ze kterých vytváří subtilní doprovodné předivo, najdeme ve We Work The Black Seam. Zpěvová melodie je tady velmi široká a jde proti harmonii, což je vokální praktika, typická pro jazz. Díky propojení zpěvu a spodní akordické sazby vznikají působivé "otevřené" harmonie a když píseň vstoupí do refrénu a hudba nabídne barevnější harmonizaci, prázdnota jakoby pominula. To je síla kontrastu a schopnosti vynalézavého aranžování. Další velmi silná věc. Sting ale nepolevuje a v tepu skladby Consider Me Gone, kde hraje prim lehounká souhra baskytary a bicích, servíruje další skladbu, která staví na jazzovém základu, tentokrát úsporně úzkém s odpovídající neurčitou vokální melodií. Ta, jako by se na konci frází vždy téměř rozplynula. Kratičká titulní The Dream Of The Blue Turtles nabídne porci instrumentálního jazzu s jasným členěním a vnitřním bezmála freejazzovým partem.

Pro poslední dvě položky si Sting schoval opravdové vrcholy své momentální tvorby. Harmonicky kluzkou Moon Over Bourbon Street s příchutí nočního baru a následné noční procházky. Muzika plyne tak lehce, až si posluchač ani neuvědomí, kolik se toho v ní odehraje. Sting nemohl tušit, jestli lidé tuto jeho hudební vizi přijmou a byl z tohoto ohledu velmi odvážný, když před ně předstoupil s takovou hudbou. Finále je impozantní, Fortress Around Your Heart nastupuje ve svých figurách vždy o trochu dřív, než kde jsou zjevné metrické hranice písně. Předsazované "bloky" mají navíc krásný harmonický pohyb, pro který Sting našel fascinující melodické fráze.

Parádní album, plné neotřelé muziky. Jeho postupy Sting dále rozvinul na svém dalším titulu Nothing Like The Sun. Hudba na něm je možná o něco méně přístupná, ale o to barevnější - navíc s pocitem, že je nutné se k němu neustále vracet a objevovat další a další skryté tvary.

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting

Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake

Small Faces / Ogdens' Nut Gone Flake (1968)

vmagistr | 3 stars | 12.02.2019

Na podzim roku 1967 se v Britském království psychedelilo ostošest. Debuty Pink Floyd, Procol Harum, symfoničtí Moody Blues, akustičtí Hollies nebo z povzdálí vše komentující Kinks nesli kůži na trh s nahrávkami, které překypovaly osobitostí a originalitou. Spousta dalších ostrovních rockových spolků se chystala vydat se podobnou cestou - výjimkou nebyli ani londýnští brousci Small Faces, kteří se po dvou sebehledačských deskách měli v úmyslu pevně zarýt do paměti hudbychtivých teenagerů. Koncem onoho památného roku proto v místních studiích spáchali své asi nejznámější dílo, polokoncepční album Ogdens' Nut Gone Flake.

Od vydání předcházející eponymní placky Small Faces zvuk celé kapely slušně rozkošatěl, ale touha po sebevyjádření v délkou spíše úsporných skladbách zůstala. Na jedničku se to povedlo třeba v Afterglow of Your Love, podle mě největším hitu alba s Mariottovým fantastickým zpěvem a mohutnými varhanními linkami Iana Mclagana. Na paty mu šlape další trefa do černého, hravá Lazy Sunday s vtipnou citací stoneovského Satisfaction. Škoda, že třetí pecku Song of a Baker si k nazpívání uzmul basák Ronnie Lane, Mariottovu shouterství se jeho ve výškách přiškrcený vokál ani zdaleka nevyrovná. To McLagan se se zpěvem svého autorského příspěvku Long Agos and Worlds Apart, ze kterého tu a tam vykukuje kalifornská poetika Byrds a podobných spolků, popral se ctí.

Potud docela slušné. Jenže druhou stranu desky se kapela (nejspíš po vzoru pokusů Beatles či Moody Blues) rozhodla propojit do hudebně-básnického celku "Happiness Stan". Tím pádem každé skladbě této strany předchází část (podle mě dost naivního a otravného) vyprávění o Stanovi pátrajícím po tom, proč Měsíc na obloze ubývá. Bohužel i jednotlivé skladby jsou o něco slabší než ty z první strany, asi nejlépe z nich vyšla kytarovka Mad John, případně ještě vcelku nadějná divočina Rollin' Over a (s přimhouřením obou očí ještě) "titulka" Happines Stan se slušnou atmosférou.

Na jaře 1968, kdy deska Ogdens' Nut Gone Flake vyšla, šlo o docela "trendy" muziku - takoví Zombies nebo Spooky Tooth na svých v téže době vydaných počinech mísy zněli docela podobně. Jenže zatímco Spooky Tooth se na svém debutu teprve nadechovali k daleko odvážnějším dobrodružstvím, Small Faces se na Ogdens' Nut Gone Flake nejspíše dotkli stropu svých možností. Ze šedesátkových studiovek kapely je tato podle mě nejlepší, nicméně oproti dobové psychedelické konkurenci pořád silně ztrácí. Tři a půl hvězdičky tím pádem zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

terka | 5 stars | 12.02.2019

Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.

Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?

Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.

A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.

S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Roth, David Lee - Skyscraper

Roth, David Lee / Skyscraper (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 11.02.2019

Po velmi úspěšném turné v roce 1987 k desce Eat 'Em And Smile dozrál čas k nahrání desky nové. Hlavní "soci" Van Halen se také již chystali do studia, takže egomaniak David Lee Roth se svou družinou nemohl stát opodál. V té době byl již v USA skutečnou mega celebritou se vším pozitivním, ale i negativním, co tento společenský status obnášel. Vedle muziky se prezentoval také na automobilových závodech, předváděl se na různých estrádách a nechal se fotit pro Playgirl i do různých společenských magazínů. Když došlo na nahrávání samotné, David usoudil, že roli producenta (doposud vždy Ted Templeman) zvládne sám. Jako koproducent posloužil Steve Vai. Kapela střídala kalifornská studia, kde nakonec nahrála deset písní. A jak to celé dopadlo?

První, čeho jsem si okamžitě všiml u vcelku solidního hard rockového otvíráku Knucklebones, byla bombastická a vzdušná produkce jako od pomp rockových souborů Foreigner či Styx smíchaná s jemným zvukem zkreslených kytar typickým pro hair metalové spolky té doby. V pozadí rytmiku více či méně plazivě ovíval syntezátorový větřík a v refrénu domixované mužské a ženské sbory. Vaiova kytara je výborná, ale plnila tu jen jakousi ozdobnou funkci. Druhou skladbu v pořadí, Just Like Paradise napsal nový člen kapely – klávesák Brett Tuggle. Stala se obrovským hitem, neboť dosáhla až na 6 místo US hitparády. Já nijak nejásám, jedná se o prvoplánově jednoduchý pop rockový kousek. To další The Bottom Line je energetickou bombou, kde se konečně Vaiova kytara dostává více ke slovu. Zvláštní nálada je ukryta v titulní Skyscraper. Syntenzátorový chlad (ve stylu Frankie Goes to Hollywood) ruku v ruce s pomalým tempem je v přímém protikladu s výborným rockovým kytarovým sólem. Hodně nezvyklé, přitom vrchol alba je na dosah. Nikdy jsem si nepomyslel, že na hard rockovém albu vyberu za nejlepší skladbu ploužák. Zde nelze jinak – pomalá a křehká píseň Damn Good s akustickými kytarami a s jednotlivými tóny nahranými pozpátku si to zaslouží. Podobný názor mělo i mnoho jiných fanoušků a tento song se umístil na prvním místě US Billboard Rock Charts.

Druhou stranu desky zahájila pořádná jízda Hot Dog And A Shake, která na dálnici nutí pořádně sešlápnout plyn. Skladba by však potřebovala rockovější produkci. To platí i o další věci Stand Up od Bretta Tuggla, která stavbou trochu připomíná Ladies' Nite In Buffalo? z předchozí desky. Vůbec to není špatné, jen ty dechy mi tam nesedí. Následující Hina je zajímavá jen kytarou Steva a trochu jako by ukazovala na Van Halen. Třetím a posledním autorským příspěvkem klávesáka na tomto albu je opět pop rockový hit Perfect Timing, který se náladou a sbory přiblížil ke Styx. Závěrečná Two Fools A Minute s podivným funky rytmem a orchestrálními prvky není také žádným zázrakem. Alespoň tu svůj um předvedl basista Billy.

Abych to shrnul, před jednatřiceti lety mi desku prezentoval kamarád. Tehdy se druhý den nad městečkem na severu Čech ozvalo hlasité lupnutí. To jsem zlomil nad touto deskou hůl. Nyní jsem si desku poslechl několikrát znovu a lehce poopravil výsledný verdikt. Na tomto albu oceňuji fakt, že David nepoužil nějaké potrhlé covery, ale prezentoval se vlastním repertoárem. Většina písní má nápad, bohužel doba tehdy přála mainstreamu potažmo syntezátorům a disco rytmům se ubránil málokdo. Zvuk je přeprodukovaný, nažehlený, kytary nemají patřičnou razanci, klávesy a neměnný rytmus dost často ovlivnily výslednou podobu písní. Kdo si nedokáže představit, o čem je řeč, stačí jeden pokus. Přehrajte si úvodní song z předešlého alba a porovnejte s Knucklebones. To je dramatický rozdíl, že? Hard rocková syrovost versus nablýskaný pop rock. Hlavně že se David ještě nedávno podobnému zvuku vysmíval u Van Halen. Jinak to ani nemohlo dopadnout, když se na nahrávkách vyřádil celý zástup zvukových inženýrů v čele s Bernie Grundmanem, dvorním mastering čarodějem Michaela Jacksona a Prince. Kdo ví, jak by deska dopadla, kdyby hudebníci sáhli po nestranném producentovi. Nicméně byla stále o třídu lepší než o tři měsíce později vydaná OU812 od VH.

Ten neustálý tlak na jednoduchost a popovější charakter nahrávek jako první neunesl baskytarista Billy Sheehan a hned po dokončení studiových prací odešel k Mr.Big. Steve Vai ještě zvládl odjet turné k desce a potom se odporoučel k Whitesnake. Mnoho původních hard rockových fandů bylo rozčarováno (i když se nakonec podařilo prodat dva miliony LP) a odešlo jinam. Pomalu se přiblížil začátek konce sólo kariéry "Diamond Davea", ale to už je jiný příběh.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Skyscraper
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Advent - Silent Sentinel

Advent / Silent Sentinel (2015)

horyna | 5 stars | 11.02.2019

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent

Prokop, Michal - Holubí dante

Prokop, Michal / Holubí dante (1980)

Danny | 4 stars | 10.02.2019

Michal Prokop je mimořádná osobnost tuzemské hudby. I u něj pociťuju lítost nad tím, že v dobách své největší umělecké kvality nenatočil víc alb. Holubí Dante je navíc velmi dobrá deska, která sice obsahuje slabší místo, ale jako celek je velmi přitažlivá.

Po Prologu, zajímavé instrumentální introdukci, se na nás vyvalí hardrockové riffy a Prokopovo vypravěčství ve skladbě Kolik. Je to sice podivná kombinace, ale tady funguje dobře, přestože Oulíkův text je spíš popisný. A navíc je opatřena skvělými aranžemi a důmyslnými instrumentálními mezihrami.

Ve skladbách jako je Noc je dlouhá mám Prokopa nejradši, jeho hlas v nich získává prostor i přesvědčivost; gradovaná skladba s jazzrockovými vyhrávkami má navíc osobité kouzlo sama o sobě. A tady začíná silná linka alba, následuje totiž výborné Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval, svébytně postavené boogie a v rámci alba navíc jedna z obrazotvorných skladeb. V podobně "filmovém" duchu pokračuje titulní Holubí Dante s textem skvělého Pavla Vrby a s imaginací ještě hmotnější, než u předešlé písně. Obrazy nám před očima doslova ožívají.

Následuje dvojice písní, které jsou jako den a noc. Slabší chvilku si Prokop vybral písní Závrať. Jeho hudba tady pracuje jen s jakýmsi obrysem melodie a Oulíkův text je tentokrát vyloženě špatný, nic nám nesděluje a je obsahově prázdný. Následující Tvůj svět - tvé zázemí naopak považuju za vůbec nejlepší Prokopovu píseň ze všech jeho alb. Mrazivé harmonie jsou tu vystavěny z opakujících se harmonických vazeb pevně připoutaných k ústřednímu tonálnímu bodu, které jazzově modulují do vypjatého finále. Je to přitom velmi neotřelá hudební konstrukce s překvapivými prvky.

Při závěrečné Všichni, kteří hráli s námi si můžete vyzkoušet své znalosti a určit, ze kterých skladeb světových hudebních veličin pocházejí uvedené fragmenty. Skladba je spíš poctou vzorům, než samostatným uměleckým dílem, ale i taková koláž může být platnou součástí celku a dokonce jeho završením, jako v tomto případě. Holubí Dante je výborné album zpěváka, jehož význam bude už asi navždy nedoceněný. A také album, které kromě nesporných Prokopových pěveckých kvalit ukázalo, jak je důležité si vybrat kolektiv tvůrců, kteří talent hlavního protagonisty ještě umocní. A není to zdaleka naposled.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Holubí dante
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Michnová, Zuzana - Rány

Michnová, Zuzana / Rány (1986)

Danny | 5 stars | 09.02.2019

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.

» ostatní recenze alba Michnová, Zuzana - Rány
» popis a diskografie skupiny Michnová, Zuzana

Greta Van Fleet - From The Fires

Greta Van Fleet / From The Fires (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 08.02.2019

Když jsem se nedávno rozepsal o debutním albu Grety, zůstala tato nahrávka mimo centrum zájmu. Dnes jsem se to rozhodl napravit. Deska byla vydána na podzim roku 2017 za vzrůstajícího mediálního zájmu o kapelu Greta Van Fleet ve verzi double EP s názvem From the Fires. Obsahuje i komplet první EP Smoke Rising vydané zjara toho roku.

Většina původních songů se nese v duchu rockové muziky populární na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V prvních dvou číslech jsou cítit Led Zeppelin, třetí Flower Power jako by vypadla z muzikálu Hair. Highway Tune je opět zrcadlem nastaveným Led Zeppelin. U svěží Talk On The Street si poklepávám nohou a divím se, že ještě jako jedna z mála nepronikla do žebříčků Billboardu – má totiž solidně nabito. To závěrečná Black Smoke Rising vyšplhala až na 39 místo. Najdeme tu také dva cover songy. V první Meet On The Ledge od Fairport Convention dostal původní folk rockový song hutnější podobu, ale nijak zvláštní dojem na mě nová verze neudělala. Druhá je A Change Is Gonna Come od soulového zpěváka Sama Cooka. Kapela těmito songy asi chtěla poukázat na své vzory nebo potřebovala urychleně doplnit další dvě písně na druhé EP. Tak či onak jsou to pro mě nejslabší okamžiky na této spojené nahrávce.

Tyto dvě EP spustily šílenství kolem Grety Van Fleet a polovina písní útočila na nejvyšší místa všemožných hitparád hlavně v USA. Pochvalně se vyjadřoval i sám Robert Plant legendárním výrokem "I Hate Him." Zle to ale nemyslel. Kapela se pilně připravovala vydání debutního alba, ale to je již jiný příběh. Dávám tři a půl bodu. Deska "Anthem" se mi líbí o kapánek více, proto zaokrouhluji směrem dolů.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - From The Fires
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Nine Inch Nails - With Teeth

Nine Inch Nails / With Teeth (2005)

Simon | 5 stars | 08.02.2019

Pokud by mě dusili, škrtili a musel bych v diskografii Nine Inch Nails ukázat na jedno album, pak by to bylo toto. With Teeth je pro mě ze všech alb NIN nejvyrovnanější a muzika na něm mě prostě trefila. Líbí se mi, jak se tu mísí Reznorova divokost s hloubavými proudy a stejně tak zvuková alchymie přirozeně prorůstá do písňové podstaty. Hned úvodní All The Love in the World je toho důkazem. Tam, kde se přitlačí na pilu, je základem výborně postavená muzika, zajímavá aranž a ne samoúčelná agresivita, výsledná zvuková masa mě svou energií úplně nabíjí. A pohlcuje. Pokud bych měl nějaké kousky vyzdvihnout, pak určitě The Collector s výbornými bicími (ty hraje pan mistr Dave Grohl) a tuhým základním riffem, který jako by se neustále ne a ne poskládat do připravené formy. Moc mě baví i následující The Hand That Feeds, u které se vždycky musím dobře zaposlouchat do muziky pod zpěvem, abych si uvědomil, jak promyšleně prostý a současně fascinující je ten proud hudby. A úplný vrchol pro mě představuje Love Is Not Enough, u které si připadám jak na lodi za bouře, kterou jsme si všichni na palubě vlastně přáli. Reznor je navíc tentokrát, i když zcela po svém, velmi sdílný.

Střídají se tu opravdu masivní bloky, jako Every Day Is Exactly the Same, která je vytvořena z temnějších odstínů a člověku se z toho přítmí s podivnou vůní vůbec nechce, s bezmála roztančenými kusy. Tanec pana Reznora je ale hodně divoký. Zvukové koktejly jsou tady v jednotě s písňovými rysy nahrávek a pokud jsou tu záměrně zakalené výjevy a zasekávané tahy, jako třeba v titulní skladbě With Teeth nebo v The Line Begins to Blur, pak to jen dotváří pocit apokalyptického znovuzrození. Alespoň takový pocit z toho mám já. Závěrečná a pro mě báječná Right Where It Belongs nás vrací na úplný začátek a kruh se uzavírá, protože připustit si, že se brána za chvíli zavře, vlastně vůbec nechceme. Je to hodně dobré album, ze kterého emoce a energie směrem ke mně proudí velmi silně.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - With Teeth
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Jablkoň - Sentimentální Němec

Jablkoň / Sentimentální Němec (2013)

luk63 | 4 stars | 08.02.2019

Název Sentimentální Němec docela věrně vystihuje náladu tohoto alba. Tytam jsou živé muzikantské projevy z let 90. a i přes bohaté nástrojové obsazení je zde Jablkoň umírněný, decentní a... sentimentální. Pokud se do tohoto způsobu písní fanoušek Jablkoně vposlouchá, najde v nich zalíbení a potěšení. Pokud bude při tomto CD tesknit po starších nahrávkách a srovnávat, moc radosti asi neužije. A ten, komu tato poloha kapely zcela vyhovuje, bude určitě nadšen a na Sentimentálního Němce nedá dopustit.

Deska obsahuje jedenáct původních novinek, jednu vlastní předělávku (Buď zase chvíli mladá) a úpravu Polajko (Leoš Janáček - Moravská lidová poezie v písních). Všechny písně jsou opravdu decentní, nástroje i hlasy (a že je jich na desce ne málo - viz sestava) se drží spíš zpátky, než aby se snažily strhávat pozornost na sebe. Jenom Rikičuču a Měl jsem stín jsou mírně odvázané a odkazují na doby minulé.

Cédéčko nemám moc dlouho, a tak jsem stále ve fázi sžívání. Pro určité situace, například večerní osamocené rozjímání se zapálenou svíčkou, je opravdu mimořádně vhodné. A tak, ačkoliv jsem byl zpočátku trochu zaskočený, musím uznat kvality Jablkoně i na tomto albu z roku 2013. Postupně v něm nacházím zalíbení, což dokládá, že nejde o nahrávku na jeden či dva poslechy, ale že přicházení jí na chuť je dlouhodobější proces. To u dobrých desek bývá.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Sentimentální Němec
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

angus16 | 5 stars | 07.02.2019

Dnes jsem si udělal magický večer s tímto magickým albem. Musím dodat, že toto byl teprve můj druhý poslech alba a jelikož jsem měl možnost se naprosto v klidu a nerušeně celou hodinu a půl nechat unášet na vlnách této báječné muziky, musím dodat, že to, co jsem právě slyšel, bylo něco spektakulárního. Už od dob objevení "Dark Side" od Floydů, Close To The Edge od Yes nebo Thick as A Brick od Jethro Tull a mnoha dalších jsem ani nedoufal, že někdy objevím ještě další tak obsáhlé koncepční dílo, které mě opravdu překvapí. Od svého nedávného znovushledání (v dobrém) s kapelou Genesis mám právě teď plodné období v objevování nové muziky.

Toto album jsem si poprvé pouštěl asi před měsícem pouze do pozadí, když jsem pracoval na diplomové práci, a proto jsem nebyl na muziku samotnou soustředěný na sto procent. Dnešní druhý poslech mi otevřel oči. Fenomenální album jak po stránce hudební, tak i obsahové. Často se zde experimentuje se zvukem a skladby do sebe výborně zapadají. Celé album je nasáklé jakousi harmonií a vyvážeností a milovník progresivní muziky si zde přijde na své. Z celého alba mi v hlavě utkvěly skladby jako Cuckoo Cukcoon, In The Cage, Anyway, The Colony, The Light Dies Down On Broadway, ale hlavně a především Carpet Crowlers. Tato skladba ve mě vyvolala nesmírný příval emocí, až jsem vytlačil slzu. Opravdu dlouho se mi nestalo, abych byl u muziky tak naměkko. Musím říci, že pokud zde většina lidí pokládá toto album za vrchol tvorby Genesis, rád se k nim přidám. Toto je opravdu "masterpiece". Ještě nedávno bylo mé nejvíce oblíbené album A Trick of the Tail, ale situace se právě změnila. Toto je pro mě nyní "top 1" od Genesis.

Pět a půl hvězdy. Pro mě je to objev alba roku starého 45 let. Myslím, že si to půjdu dát ještě jednou.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Genesis - Invisible Touch

Genesis / Invisible Touch (1986)

Simon | 3 stars | 07.02.2019

Po Selling England By The Pound zkusím nějak ohodnotit i toto kuří oko v diskografii Genesis, album Invisible Touch. Kromě chemického zvuku a nejasného zacílení (jakým posluchačům je album určeno?) mu podle mě ubližuje zejména jedna věc - úvodní stejnojmenná píseň. Jakoby vypadla z jiného vesmíru. Je to vlastně odrhovačka se vším všudy a tedy hit, který si díky té pitomoučké melodii po chvíli broukáte. Ve své době fanoušky Genesis pořádně vyděsila a trochu se bojím, že odepsala ne až tak špatnou kolekci. Na druhou stranu, právě takováto produkce přinesla kapele vyprodané koncerty v londýnském Wembley a nové fanoušky, kteří o existenci skvostů jako Selling England By The Pound nebo A Trick Of The Tail možná neměli ani potuchy. Album je typický kočkopes, jsou na něm hity pro nový typ posluchačů a tedy do hitparád; současně kompozice hlubšího významu pro fanoušky staré. Ti se ale s novým zvukem kapely těžko vyrovnávali a album odzívali. Z mého pohledu neprávem, ale rozumím jim.

Úvodní věc... prostě hit, který na jedné straně svou přece jen muzikálností válcoval pitomé hitparádové popěvky jiných "hvězd", na druhé straně mezi ně ale vlastně patřil. Mě tahle věc neuráží, ale žádný zázrak to není. Následující skoro devítiminutová Tonight, Tonight, Tonight mě ale baví. Působí na mě jako kaleidoskop všeho, co měla kapela k dispozici: vlastní artrockovou minulost, realitu současného hudebního světa a vůbec nepochybuju o tom, že i chuť vytvořit něco nového. A to nikdy není snadné. Dělat nové skladby, které se budou podobat těm starým, naopak snadné je, ale to se tu neděje. Land of Confusion je další díl té bizarní skládačky a i tato skladba byla tehdy velkým hitem. Klip, který ji provázel, se mi docela líbil. Skladba samotná je zvláštní, jsou v ní nápady, které ji pro mě drží nad vodou, ale ani tato věc nepředstavuje nic převratného. Následující In Too Deep se mi ale líbí.

Anything She Does mi vždycky přišla podobná třetí písni Land of Confusion. Vím, že není, ale takhle to vnímám. A u ní jsem v té typické šedé zóně, neodsuzuju ji, ani si to nějak zvlášť neužívám. Už toho moc nezbývá, ale pro mě to podstatné, vrchol alba, skladba Domino. Tohle je pro mě nádherná věc, hudba se tu v dobrém rozložení potkává s hlasem Phila Collinse a celek se mi vrývá pod kůži. Tohle mě baví a i tady si opět myslím, že se kapela pokusila propojit svět art rocku a přístupnost. Následující Throwing It All Away je taková subtilní hudební stavba, ve mně ale opět dobře rezonuje. Mám rád úvodní a vlastně všudypřítomný kytarový motiv i ten malý prostor, ve kterém se skladba pohybuje. Závěrečná The Brazilian mě naopak moc nebaví, je to na mě takové umělé, ale třeba to opět jen nechápu správně.

Je škoda toto album úplně odepsat, stejně tak v něm ale nevidím něco zásadního. Za vše pro mě pozitivní bych dal 2,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

W.A.S.P. - Kill Fuck Die

W.A.S.P. / Kill Fuck Die (1997)

martin.b | 2 stars | 07.02.2019

Kdo jsi a odkud přicházíš? Co se to stalo s kdysi optimistickou, později téměř filozofující a do černého hávu oděnou kapelou? W.A.S.P. už dávno uklidili neškodné nablýskané propriety do skladu rekvizit a tasí nefalšované mučící nástroje. Blackie tentokrát termostatem mrazáku otočil na maximum a nahrál něco, z čeho bývalým fandům kapely asi spadly brady až do temného suterénu. Vrátil se kytarista Chris Holmes, ale návrat do období Wild Child nebo Blind in Texas se rozhodně nekonal. Lépe řečeno: on se vlastně konal, ale je skrytý až tak, že skoro není patrný.

Skladby se podařilo napsat celkem dobré - Ať třeba Take The Addiction, Killahead nebo Kill Your Pretty Face, ale W.A.S.P. na tyto nápady tentokrát nanesli příliš tlustou vrstvu zkreslovačů, efektů, samplů a já nevím jak to všechno nazvat. Skladby pod tímto nánosem bahna hodně těžce dýchají a posluchač musí být hodně pozorný a trpělivý, což je vlastnost, kterou jsem při poslechu W.A.S.P. do této doby zase tak moc nepotřeboval. Po doposlouchání poslední skladby alba The Horror si nepřipravený posluchač může totiž třeba také uvařit na dobrou noc čaj s otrušíkem a z posledních sil zvolat: "Blackie, Blackie, proč jsi mě opustil?" Dám dvě hvězdy za nahrávku a půl přidám za návrat Holmese.

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Kill Fuck Die
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Simon | 5 stars | 07.02.2019

Rozebírat takt po taktu album, které pro mě funguje jako důmyslný celek, je asi v případě Selling England By The Pound zbytečné. Přesto pro mě jednotlivé skladby fungují i jednotlivě a uvědomuju si, že jde vlastně o dobře poslouchatelné "široké" písně, které mají jen delší stopáže, nejsou rozděleny na obligátní sloky, refrény a nějaké mezihry a probíhá v nich vrstvení nápadů a nálad.

Takto kompaktně a přitom až bezmála hitově na mě působí I Know What I Like (In Your Wardrobe), do sebe uzavřený hudební kus s výborným vokálem Petera Gabriela. Na principech kontrastních částí je tady vystavěno několik skladeb, krásně posmutnělá úvodní Dancing With The Moonlit Knight, ze které na mě dýchá cosi jako atmosféra staré Anglie, třetí kousek Firth Of Fifth, ve kterém mám moc rád střední část s flétnou, klavírem, Banksovými klávesami (myslím, že ne vždy byl tak účelný jako tady) a krásným kytarovým sólem. Návrat zpívané části mi pak zní až mysticky. Je tu čas si trochu vydechnout a přitom s grácií, to je pro mě More Fool Me. Ta taky uvádí ústřední skladbu, velkoplošnou The Battle Of Epping Forest. Ta není jako předešlé delší skladby zasněně rozmlžená, táhne nás za sebou velmi rázně a když se pak zlomí do volnějšího tempa, je pořád dostatečně energická. U instrumentálky After The Ordeal mám pocit, že nemohla vzniknout jinde, než v Anglii a jak už jsem napsal, cosi jako duch Anglie na mě vykoukne na více místech alba.

Pro mě je tou příjemně nejpodivnější skladbou alba The Cinema Show. Na začátku mám skutečně pocit, že sedím v potemělém sále a začíná nějaký film s rozostřeným obrazem. Nemůžu se odtrhnout, i když vlastně netuším, o čem film je a jen z něj do mě vstupují zvláštní pocity. Když se pak obraz filmu zrychlý a přede mnou ve zrychlených záběrech ubíhá krajina, naše životy, rozpohybované dny a děje v nich, nechápu toho o moc víc a přitom vím... Líbí se mi to. Záverečná Aisle Of Plenty ke mně promlouvá: "Tak si chvilku odpočiň a dej si album znovu."

Vlastně se omlouvám, že se tuto hudbu pokouším vyjádřit slovy.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Presto Ballet - The Days Between

Presto Ballet / The Days Between (2018)

horyna | 4 stars | 07.02.2019

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

angus16 | 5 stars | 06.02.2019

Poprvé jsem se dozvěděl o kapele Genesis, když se mě moje mamka zeptala zhruba před deseti lety zda bych jí nemohl sehnat nějaké jejich album, protože má velmi ráda Phila Collinse. Toho jsem tehdy znal díky jeho rádiovým hitům, na které jsem začal být téměř alergický. Zeptal jsem se jí, jaké album by chtěla. Bylo to album Invisible Touch. Pořídil jsem jí tedy toto album, které jsem si s ní dokonce jednou poslechl a řekl jsem si: "Ok dál už se touhle kapelou nebudu nijak zabývat. Nic pro mě." Tím jsem odstrčil kapelu na téměř celých deset let.

Asi před měsícem jsem se však čirou náhodou dostal k poslechu rané tvorby Genesis. Po poslechu Trespass jsem si říkal zda mě nešálí sluch. Zda jsou tohle opravdu Genesis, protože to vůbec nebyla ta kapela, kterou mi pouštěla mamka. Tak jsem se jejich alby prokousával dál a dál až jsem se zastavil u alba A Trick Of The Tail, které mě zaujalo nejvíc. Poslechl jsem si ho ten den ještě dvakrát za sebou a bylo vymalováno. Kapela Genesis mě naprosto uchvátila.

Když jsem si začal pročítat jejich stručnou biografii, styděl jsem se, jak jsem mohl tuto kapelu tak dlouho opomíjet. Já, fanoušek progresivní muziky, jsem celých deset let o Genesis ani nezakopl. Co dokáže udělat jeden poslech alba, které patří mezi zrovna ne ty nejlepší kousky a dokáže tak odradit. Vůbec jsem netušil, že v této kapele dominoval jiný zpěvák než Phil Collins. U poslechu Trespass jsem měl dojem, že zde zpívá celou dobu Collins až záhy jsem se dozvěděl, že onen zpěvák je Peter Gabriel.

Jak jsem však zmínil, toto album mě z jejich tvorby v let sedmdesátých zaujalo nejvíce. Dočetl jsem se, že v té době byl již Peter Gabriel pryč a post zpěváka tedy přebral Phil Collins. Už úvodní Dance On A Volcano s majestátním nástupem mě dostala do kolen. Následující balada Entangled člověku dokáže zahřát srdce a rockovější Squonk nenechá člověka v klidu. Po ní přichází další balada Mad Man Moon, kterou jsem si také velice oblíbil. Robbery, Assault and Battery, Ripples - všechny skladby na tomto albu na mě opravdu zapůsobily.

Neberte toto jako recenzi, ale spíše jako ukázku lidské blbosti. Nikdy nedejte pouze na první poslech. Tak jako se mi to stalo u Genesis, kde mě odradily otravné rádiové hity Phila Collinse a popové album Invisible Touch a připravilo mě to tak o léta poslechu této skvělé muziky. To, co na mě vyskočilo, když jsem nadzvedl pokličku jejich rané tvorby, byl doslova jiný vesmír. Genesis právě získali nového fanouška. Pět hvězd je jasných.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile

Roth, David Lee / Eat 'Em And Smile (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 06.02.2019

David Lee Roth si ve své egomaniacké posedlosti vzal do hlavy, že natočí film Crazy of the Heat z hudebního prostředí podle vlastního scénáře. Firma CBS slíbila financovat toto dílo částkou deseti milionů dolarů. Roth tedy opustil tedy Van Halen a nejprve natočil stejnojmenné EP bizarních cover verzí. Po nějaké době příprav se však CBS dostala do finančních těžkostí a z projektu vycouvala. David měl však již nazpět do Van Halen vrátka uzavřena, na jeho místo zasedl Sammy Hagar. Měl však oporu v realizačním týmu a producentovi Tedu Templemanovi, který odešel od Van Halen s ním. Spolu tedy dal dohromady skvělou partu muzikantů – každý měl nějaký nápad.

David si pamatoval šikovného basistu Billyho Sheehana z hard rockové party Talas, která kdysi Van Halen ve Státech dělala předkapelu. Billy doporučil v té době ještě ne tolik známého kytarového virtuóza Steva Vaie, který si ostruhy vysloužil hrou na několika deskách Franka Zappy a působením u tvrdých rockerů Alcatrazz, ke kterým nastoupil v roce 1984 jako náhrada za jakéhosi Yngwie Malmsteena. Už chyběl jen bubeník, který byl vybrán na konkurzu, kde všechny ohromil osobitou technickou hrou. Jak by také ne, ač byl Gregg Bissonette fanda rocku, hrál předtím i v různých jazzových spolcích. Kapela byla pohromadě a potom to již šlo velmi rychle. Většinu songů napsal David se Stevem Vaiem, Billy donesl jednu píseň, kterou kdysi napsal pro Talas. Ujetou zálibu v různých podivných převzatých věcech opět Roth předvedl ve třech písních. Repertoár byl hotov. Pro toho, kdo tuto desku neslyšel, v krátkosti alespoň nastíním, o co šlo.

Pamatuji si, jak mě tehdy překvapilo, jak je deska pestrá a hodně hard rocková. Měl jsem pocit, že byl David u Van Halen vždy tím, kdo se snažil repertoár tlačit do melodičtější podoby a tuto polohu jsem na jeho sólovce předpokládal. Proto mě mile zaujal hned v úvodní Yankee Rose syrovým hard rockem s příjemnou melodií, která kráčí v nejlepších tradicích Van Halen, ovšem s kytaristovým jasně rozeznatelně jiným rukopisem. Druhá Sheenanova Shy Boy je heavy metalovou vichřicí, kde každý hráč ze sebe vymačkává to nejlepší a předvádí fanouškům, jak rychle ale hlavně technicky dokáže svůj part zahrát. Zejména Vai tu doslova kouzlí. Schválně porovnejte verzi od Talas s touto aktuální a zjistíte spolu se mnou, že když dva hrají totéž, není to totéž.

Náladu mi kazí převzatá I'm Easy v jakémsi twist módu. Opakovaný vtip není vtipem a mě ty předělávky od Rotha neberou. Musím tedy vydržet do Ladies' Nite In Buffalo, kterou považuji za naprostý vrchol alba. Strojový rytmus basy a bicích zkrášluje nádherně funky Vaiova kytara, který tu přímo čaruje i v mistrně vystavěném sólu. Do toho procítěně chraptí David. Tleskám a pouštím několikrát dokola. Následující hitovka Goin' Crazy!, snad jediná střídmě podbarvená klávesami kapánek připomíná hit Jump od Van Halen, ovšem s průraznějšími, rockovějšími aranžemi. Druhý cover, bluesová Tobacco Road ze šedesátek, dopadla z nepůvodních skladeb nejlépe. Vai skladbu vedle původního motivu proložil i několika sóly, která jsou pěkně výživná. Elefant Gun je přímočará metalová jízda se zběsilým basovým partem, Big Trouble naopak pomalejším, zatěžkaným hard rockem, kde David jen tak ležérně, až ledabyle odříkává text. Poněkud složitější, až progresivní náladu předvádí předposlední, v základu blues hard rocková Bump And Grind. Závěrečná píseň, kterou zpopularizoval Frank Sinatra, se jmenuje That's Life (u nás ji nahrál Michal Chladil). Pro mě je tento orchestrálně pojatý song opět obtížně vstřebatelnou záležitostí.

Závěrem: Davidovi se povedl husarský kousek. Podařilo se mu natočit desku, která dle mého svou uměleckou kvalitou deklasovala ve stejnou dobu vydané album 5150 kapely Van Halen, kterou právě opustil. Obklopil se muzikanty světové extratřídy se Stevem Vaiem jako třešničkou na dortu. Bláznivý a extravagantní rockový gigolo i velký sportovec – to vše byl David Lee Roth, který se ocitl s touto deskou na vrcholu slávy. Kdyby na desku místo ulítlých coverů zařadil tři svoje vlastní skladby, bylo by to za plný počet.

Ladies' Nite In Buffalo je zde: >> odkaz

P.S.: pro španělsky mluvené oblasti (Mexiko a pod.) byla vydána speciální edice desky s názvem Sonrisa Salvaje, kterou David nazpíval španělsky. I výsledný mix je jiný a poslech doporučuji jen největším sadomasochistům.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion (1999)

horyna | 4 stars | 06.02.2019

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: >> odkaz

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

Simon | 4 stars | 06.02.2019

Hunky Dory je první Bowieho studiovka, kterou jsem kdysi dobře znal. Dodnes mi její poslech dělá radost a když mám chuť, dám si ji z vinylového LP i dvakrát. Nevím, jak pojmenovat styl alba, je to něco jako psychedelický folk s rockovým přídechem.

Zvuk nahrávky s výraznými akustickými kytarami je mi moc příjemný. Podle mě tady velký kus práce odvedl kytarista Mick Ronson a když se tak dívám na zadní stranu obalu LP, vidím, že navíc ty nejvýraznější písně alba i aranžoval; aranže k Changes i Life On Mars? jsou jeho práce. Stejně tak jsou důležité party piána, na které hraje Rick Wakeman z Yes. Uvádí nás třeba do Oh! You Pretty Things, kde se klavírní sloky přehoupnou do příjemně klouzavého refrénu s přerývanými hlasy.

Následná Eight Line Poem je pro mě trochu nevýrazná a zasadil jsem si ji sám pro sebe do role předehry k vrcholu alba, k písni, která mě dojímá i po těch mnoha letech, k Life On Mars?. Jak se v ní motivy tak zvláštně vlní, mě baví. A podobně se mi podařilo neoposlouchat si i druhý hit tady - Changes. Líbí se mi neposednost melodie v Kooks, která se pořád jakoby napojuje sama na sebe a úplně miluju tu přitlumenou trubku, která se tu objevuje. Parádní kousek. První strana vinylu končí skladbou Quicksand, která začíná tak nenápadně, až mám vždycky pocit, že se to snad ani nedá do pohybu. Nakonec se ale všechno podstatné vyloupne a já oceňuju, jak dobře tady fungují prudké změny nálad.

Z podobného soudku jako Quicksand, tedy zdánlivě nenápadná, je i úvodní z druhé strany Fill Your Heart. Tu ale přece jen vnímám méně výrazně. Studiové vtípky nás pak uvedou do druhého vrcholu alba a tím je pro mě Andy Warhol. Píseň doprovází jen vrstvy akustické kytary, přitom na mě působí pevně a až tvrdě, nejsou tu žádné kolotoče akordů, jen pořád ten ústřední motiv, který se moc nehýbá. No a skvělý Bowie. Následný Song For Bob Dylan mi ale nesedí. Je to možná tím, že věci před ním jsou tak dobré. Stejně tak mi rokenrolově nastartovaná Queen Bitch s celkem na Hunky Dory moc neladí a sama o sobě mi připadá taková podivně se kroutící. Ovšem závěrečná The Bewlay Brothers, to je další perla tohoto alba a mám ji moc rád.

Hunky Dory je velmi dobré album a tak nějak předznamenalo to, co se u Bowieho odehrávalo dál. Nerad ale posuzuju alba v souvislosti s jinými, album pro mě musí fungovat samo o sobě a tohle mi nabízí, i přes místa, kterým rozumím méně, obrovskou porci skvělé muziky.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

Simon | 4 stars | 05.02.2019

Gabrielovu "dvojku" vnímám jako pokračování debutu, i když nejde o úplně stejnou hudbu. A líbí se mi. Cesta k ní byla u mě ale trochu delší a dodnes tam mám pár momentů, u kterých se zvláštně ošívám. Někde je to časté opakování kratičké fráze tak nějak pořád dokola, jako v případě D.I.Y., až si přeju, aby přišla změna. A je to škoda, protože skladba se mi i přes určitou vyosenost líbí. Jinde mi postupy připadají podobné těm z debutu, takhle na mě působí třeba Animal Magic nebo Perspective. Na druhou stranu, pořád je to dobrá hudba a vnímám to tak, že nám Gabriel i v tomto "přechodovém" období nabízí zajímavý materiál a tyto "poznámky z cest" jsou pro mě silné a tu pestrou skládačku si opět moc užívám. Pokud jsou na albu chvilky, kdy mi hudební kousky do sebe nezapadají až tak dokonale, pak je to možná dáno mým očekáváním a musím se jednoduše smířit s tím, že Gabriel to prostě cítil jinak. Abych to nějak shrnul, i když mám "dvojku" trochu níž než debut, při každém poslechu si uvědomuju, že mé výhrady nejsou pro vyznění alba jako celku až tak podstatné. Album je pestré a přitom kompaktní a v mých uších dobře funguje. Rád se k němu vracím. A skladba Indigo patří k mým vůbec nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Black Sabbath - Heaven and Hell

Black Sabbath / Heaven and Hell (1980)

horyna | 5 stars | 05.02.2019

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1 (1977)

Simon | 5 stars | 04.02.2019

Mám tohle album rád a vůbec ho nevnímám jako to, na kterém je Solsbury Hill a pak nějaký zbytek. Užívám si ho celé, asi taky proto, že to bylo to první, které jsem od Gabriela měl. Dokázal se na něm vyhnout postupům, které používal u Genesis a hledal svoji cestu. To je mi moc sympatické. A podle mě se mu to podařilo. Skladby mají jasnější strukturu, ale nejde o typický písňový rock, jsou propracované. A tak taky celé album jako celek. Vnímám ho jako pestrou mozaiku nálad, pocitů a různých postupů. Vedle sebe tu stojí svižný rock, odlehčená Excuse Me, zadumaná a má oblíbená Humdrum, bluesovým oparem ochucená Waiting For The Big One s dramatickými vsuvkami... A stavbu korunuje Here Comes The Flood, z té mám mrazení v zádech. Ani po letech mě poslech Gabrielovy "jedničky" nepřestal bavit.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Dead Can Dance - The Serpent's Egg

Dead Can Dance / The Serpent's Egg (1988)

chimp.charlie | 5 stars | 03.02.2019

Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.

S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.

Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.

Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.

Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.

Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

horyna | 4 stars | 03.02.2019

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Progres 2 / Tulák po hvězdách (2018)

Martin H | 4 stars | 02.02.2019

Třicet let je dlouhá doba. Pro někoho to může být dokonce celý život, pro jiného krátká životní epizoda. Jak se to vezme. A právě tolik let trvalo, než se pod hlavičkou Progres 2 objevila nová deska brněnských rockerů, z nichž ani jeden si již nemusí nic dokazovat, protože jejich zásluhy na poli domácí rockové hudby jsou nezpochybnitelné. Ale právě touha po překonání vlastního stínu tuto elitní sestavu donutila k vytvoření nového programu. Ten dostal jméno Tulák po hvězdách.

Námětem se stala stejnojmenná kniha amerického spisovatele Jacka Londona. Ta vyšla poprvé roku 1915 a pro někoho, kdo má Londona zafixovaného jako autora píšícího o době zlaté horečky na Klondiku nebo toulajícího se nekonečnými vodními pustinami Tichého oceánu to musel být trochu šok. Aspoň pro mne tedy určitě. Tentam je Buck z Volání divočiny, pryč je i Bílý tesák, najednou jsem byl konfrontován s velice temným, až ponurým příběhem odehrávajícím se za zdmi věznice San Quentin.

Příběh univerzitního profesora Darrella Standinga odpykávajícího si za mřížemi doživotní trest za vraždu zaujal již před lety kytaristu Pavla Váněho, který začal přemýšlet o dalším komponovaném hudebním programu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i své spoluhráče, a tak sestava Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek potěšila na konci roku 2018 své fanoušky novou nahrávkou, v což již nikdo nedoufal.

Ta nahrávka je stejně temná jako je temná i její předloha. Představa člověka neustále spoutávaného svěrací kazajkou je šílená, protože normálně uvažujícímu člověku se musí jevit jakékoli ponižování jiné lidské bytosti jako něco nenormálního, nechutného a odpudivého. O tom vypovídá píseň Bezpráví, z níž cítím až fyzickou bolest, a zároveň až patologickou radost Standingových trýznitelů z mučení bezbranné oběti. Ta trýzeň pokračuje i v pomalé litanii s názvem V lisu. Z ní ta bolest přímo tryská. Hrdina však postupně dokáže umrtvit své tělo takovým způsobem, že veškeré mučení se pro něj stává naprosto bezpředmětným, dosáhne jiného stavu bytí a jeho duše se začne vznášet někde mezi hvězdami a začne prožívat nové životy. O tom vypovídá píseň Malá smrt, která jako by byla předělem v hudebním vyznění alba. Skladby se najednou stávají mnohem průzračnější, někdo by možná namítnul, že až popovější, ovšem v tom dobrém slova smyslu.

Tak jako Standingova mysl přelétává mezi jednotlivými životy, tak i nahrávka se stává pestřejší a radostnější. Jasné hitové ambice má píseň Moře, příjemná záležitost, v níž Progres opět dokazují, že je vždy zdobily perfektně secvičené vokály. Mou nejoblíbenější skladbou je Paní Óm, která dává vzpomenout tomu nejlepšímu, co kdy Pavel Váně nazpíval. Navíc je mi velice sympatický příběh zpracovaný v písni, příběh o ženské lásce věrné jak v dobrém, tak i zlém. Těch žen se v příběhu objevuje několik, až mám dojem, že bez Arungy, Igar a Selpy by vývoj ustrnul, že jedině žena je tou bytostí, která nás všechny žene vpřed.

Velmi sympatická je i Dragounova skladba Tvůj kód, která náznakem může připomínat hitovku Muž na odvrácené straně měsíce. Na druhou stranu mi zde příliš nesedí Pelcovo Vracím se. Chápu, že příběh o Ježíši Kristu je součástí knihy, ale její zpracování mi nezapadá do celého hudebního konceptu. Ještě že je tu skotačivá Selpa ozdobená příjemnými kytarovými vyhrávkami. Příjemnou tečkou na samotný konec se stává píseň s lakonickým názvem Blues.

Ne, nečekal jsem, že tato parta hudebních nadšenců ještě vydá nové, plnohodnotné album. O to větší radost mám při poslechu této desky. Samozřejmě se nemůže jednat o další Dialog, to je asi nedostižná meta, ale to jistě nikdo nečekal. Pro mě za silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Hughes, Glenn - Burning Japan Live

Hughes, Glenn / Burning Japan Live (1994)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 02.02.2019

Koncem osmdesátých let to vypadalo s Glennem hodně špatně. Alkoholová a drogová závislost se mu začala vymykat z rukou, hlas přestával fungovat (což se v branži rychle rozkřiklo) a lidí, co by s ním chtěli spolupracovat, rapidně ubývalo. Naštěstí se ho ujal David Coverdale a nezištně mu poskytl ve svojí rezidenci materiální i duchovní zázemí do doby, než se zbaví všech svých démonů. Povedenými deskami Blues a Face The Truth se roku 1992 Hughes opět přihlásil o slovo. O dva roky později obklopen švédskými spoluhráči vydal desku From Now On... a vyrazil na turné do Země vycházejícího slunce, ze kterého je právě naše deska Burning Japan Live.

Osobně moc v oblibě živé nahrávky nemám - nerad se stávám rukojmím zvukaře. Ani tato deska nemá ideální sound, radši bych ji měl posunutou více do basového spektra, ale pořád se tady bavíme o nadprůměrném zvuku. Přední obal není žádné umělecké dílo, fotka zpívajícího Hughese s výraznými fonty osvícená červeným světlem. Rozkládací booklet do osminásobné velikosti obalu - to je jiná káva. Nádherné zpracování se všemi texty a povedenými fotkami. Záznam je sestříhán ze dvou po sobě jdoucích večerů a zmixován ve Švédsku v Soundtrade Studios. Setlist je sestaven ze tří songů projektu Hughess/Thrall, ze čtyř kousků z nové desky From Now On... a zbytek jsou klasiky od Deep Purple. Perličkou je nikdy neslyšená dvouminutová Still In Love With You zazpívaná i zahraná Glennem na klávesy. Úvodní Burn je prověřená tutovka, ale energie a styl, s jakým je zahraná, vás dostane.

Rytmika a klávesy od Europe plus dva neznámí švédští kytaristé Thomas Larsson a Erik Bojfeldt hrají jak o život. Nikdy jsem nepochopil, kde se ve Švédsku bere tolik skvělých muzikantů. Atmosféra si nic nezadá s děním na pódiu a aplaus s křikem diváků je vkusně namíchám do všech songů, aniž by rušil. Co nejvíc potěší je, že vály z nové desky nejsou jen do počtu a perfektně zapadnou mezi letité klasiky od Deep Purple a starší zpěvákovu tvorbu. Deska tak drží formu a velmi příjemně plyne. Hughes nenechává nikoho na pochybách a dostává své legendární přezdívce. Dokonale zpívá, intonuje a písně často zdobí vokálními výlety k nekonečným výšinám. Hodina a čtvrt hardrockového orgasmu a jedna z nejlepších živých nahrávek.

Procentuální vyjádření: 100 %

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Burning Japan Live
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Hodgson, Roger - Classics Live

Hodgson, Roger / Classics Live (2011)

jirka 7200 | 5 stars | 01.02.2019

Rogerovi Hodgsonovi trvalo mnoho let, než si fanouškové ztotožnili jeho jméno s písněmi, které napsal za svého působení v legendární kapele Supertramp. Málokdo totiž detailně pročítá booklet CD a porovnává, který z členů co napsal. Proto ještě dalších cca třicet let z oblíbenosti jeho songů koncertně těžili Supertramp, neboť dohodu o tom, že každý z autorů bude koncertně hrát jen svoje písně, Rick Davies soustavně porušoval. Roger po svém odchodu z kapely v roce 1983 natočil tři skvělá sólové alba, několik nových písní bylo zveřejněno na živém albu z roku 1997. Od té doby již žádnou novou píseň nenatočil, ač jich má dle svých slov v šuplíku přes sedmdesát. K reunionu Supertramp v původní podobě bohužel nikdy nedošlo. Proto si fanoušek v roce 2010 jistě nenechal ujít celosvětové turné Rogera s kapelou, kde prezentoval své písně, které v době působení v Supertramp napsal.

Sáhl pro nejzásadnější a nejznámější kousky z ikonických alb Breakfast in Amerika (3x) a Crime of the Century (3x), po jedné skladbě poskytla alba Even in The Quietest Moments, Crisis? What Crisis? a Famous Last Words. Hodgson zde mimo jiné spojil nejznámější song ze své sólo kariéry Only because of You s Lords is it Mine, které si k sobě krásně sedly. Ostatní materiál je aranžován tak, jak ho známe ze studiových verzí. Křehké písně s melancholickou atmosférou se jen při velmi pozorném poslechu trošku liší, u několika z nich zaslechnete v pozadí jemný les smyčců.

Album pro fandy nebo pro posluchače, kteří by se chtěli s tvorbou Supertramp seznámit, nebo prostě pro příznivce dobré muziky, kteří by zatoužili mít doma reprezentativní vzorek tvorby tohoto souboru v živém provedení. Kdo dává přednost živému vystoupení, má letos šanci. Roger vyráží v roce 2019 na světové turné.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Classics Live
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

King Crimson - Starless and Bible Black

King Crimson / Starless and Bible Black (1974)

horyna | 3 stars | 01.02.2019

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Lebowski - Galactica

Lebowski / Galactica (2019)

b.wolf | 3 stars | 31.01.2019

Na další album této zajímavé polské skupiny jsem čekal neuvěřitelných devět (!) let, jelikož živáky kromě jediného neberu v potaz. Musím bohužel říct, že na novince Lebowski zcela vypustili hlas Katarzyny Dziubak a veškeré kompozice jsou pouze instrumentální. Kvalita samozřejmě zůstala, ale oproti debutu mě to teda moc nebere. Na víc jak 3* to skutečně nevidím.

» ostatní recenze alba Lebowski - Galactica
» popis a diskografie skupiny Lebowski

W.A.S.P. - Still Not Black Enough

W.A.S.P. / Still Not Black Enough (1995)

martin.b | 3 stars | 31.01.2019

Ahoj Blackie,

já to tušil, že mi to nedá a vrátím se, abych se podíval na zoubek i tomuto, v Tvojí sbírce nahrávek velmi upozaděnému albu. Známe se už dlouho a tak myslím, že spolu můžeme mluvit otevřeně. Před lety jsem s Tebou skončil u alba The Crimson Idol. Nechtěl jsem si "kazit" náladu dalšími výtvory Tvojí bandy. Čas ale hrany obrousí a tak Ti píšu, abys věděl, že na Tebe myslím i nadále. Já toto CD tehdy nekoupil a ani ho nesháněl, ale na tehdejším MTV se mě moc líbila skladba a klip k Black Forever, jak Tě tam polejvaj tím mazutem, nebo co to bylo. Šlo to smejt?? Veškerá legrace a lehkomyslnost prvních nahrávek byla tehdy pryč, ale i temní W.A.S.P. se mi celkem líbili.

Pozdějšího nákupu alba jsem nikdy nelitoval. Působí na mě jako malý černý skřet, který se šklebí ze svého hnízda a prská na všechny strany takový ten asfalt z toho povedenýho klipu. Tahle deska je ve výsledku docela dobrá, tu temnotu jsem Ti věřil a i ty nápady jsou ještě fajn. Byl jsi tehdy nějakej naštvanej, ne? Hele, posílám tři hvězdy. Víc fakt nemůžu. Předchozí desky byli prostě lepší. Asi Ti napíšu ještě jednou, chystám se oprášit i následující Kill, Fuck, Die. Dost se ale bojím, že na mě potom pošleš černýho havrana, co mi bude chtít vyklovat oči. Ono totiž mezi relativně uvěřitelnou temnotou a kašparem může být občas hodně tenká hranice.

Tak zatím!

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Still Not Black Enough
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

EasyRocker | 5 stars | 30.01.2019

Když imaginárně prohrábnu anglickou neoprogovou scénu a tak nějak se mi v hlavně spustí automatické play, vždycky se ve mě probudí pozitivní, hřejivé vibrace. Mám ty hochy, obdobně jako třeba mr. Horyna, zkrátka rád a přijdou-li na řadu, nikdy nezklamou.

Zatažená obloha se projasňuje, údery blesků jsou minulostí. A z toho všeho pluje v nejskvostnějším fishovském duchu fantaskní If I Were the Wind (and You Were the Rain). Mocná výprava střídá křehká zákoutí malovaná po hackettovsku kytarami a klavírem. Takhle hromovou overturu abych v celé progové squadře pohledal. Dance of the Seven Veils je epickou progovou katedrálou, vystavěnou ve dvou podlažích. Bytelný základ poskytuje nejdokonalejší gilmourovská poklona Faithless, při které vám jeden kapesník stačit nebude; druhá část All Over Now je košatým Nolanovým (a Smithovým) vyvrcholením zpoza klapek. Další rozsáhlou pohádkou je titulní třídílná velkoskladba. Úvod pracuje podle nejpřísnějších banksovských měřítek - jako šlapající turbína. Přitažlivé tóny akustik spletených s jemnými úhozy klavíru přivanou adrenalinově našlápnutou skvostnou jízdu Give It to Me.

Má-li tohle dílo božské atributy, pak takovým dotekem je jistě Green Eyed Angel. A nejen názvem. Tady zůstává naše snažení a pachtění v propadlišti a nastupují vyšší Síly. Jinak si těchto 6:40 vyložit nedovedu. Skoro dvanáctiminutová zastávka A Man of Nomadic Traits ovšem opět drží laťku nejvyšší úrovně. Výsledkem je stužka temných nálad a odstínů, střídaných vypjatou nadějí - tady to má opravdu sílu přenést vás to do pouště a meditovat. Skoro osmnáct minut trvající dvoudílná suita World´s End je více než důstojným zakončením těchto ostrovních hodů. ´Ztracené děti´ mají zřetelný floydovský, pokorný ráz a ústřední duo tu předvádí elitní, téměř symfonický výkon. And Finally... vrcholí nadýchaně a pateticky pod jistou Nolanovou režií, která útočí na emoce bez skrupulí.

Jsem majitelem bonusové verze, takže jako bonus je přibalena starší věcička Paintbox, která ani v akustickém hávu neztratila nic ze své chladivého doteku. Ve stejném duchu je vyvedena i King of the Castle, akustická perla přivolávající duchy dávno zašlých časů oživovaných takovými esy jako Steve Hackett či Anthony Phillips.

Spolu s fishovskými Marillion, Arenou, IQ nebo Pallas stojí u mě Barrettovci nebezpečně blízko vrcholu. Fantastický melodický orgastický uragán s názvem Not of this World není z tohoto světa: je božský. A to by se autorům líbilo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Guns N’ Roses - Use Your Illusion I

Guns N’ Roses / Use Your Illusion I (1991)

Egon Dust | 5 stars | 30.01.2019

A to som chcel sem len nakúknuť... Takto nejako by som začal. Podobne ako som videl reakciu u Use Your Illusion II, aj mne na tieto špičkové rockové diela chýba viac recenzii. Chápem aj pointu Progboardu a som si vedomý, že GnR nie je nejaký prog, ale ak sa trochu lepšie pozrieme na pestrosť sérii Use Your Illusion I aj II, nájdeme vedome aj nevedome celkom slušný žánrový rozptyl. Osobne pre mňa sú GnR jedno z posledných gigantických telies klasického štýlu rocku/hard rocku. Boli priam osviežením v čase príchodu grunge a tuctových metálových bandov.

Podme po poriadku. Osobne neviem o kapele (možno Beatles či nejaké "progy"), ktorá by vydala v jednom roku album zastrešujúci takmer 31 skladieb. OK, zabudol som na nadproduktívneho nápady chrliaceho Princea, ale úprimne, i keď je to pre mňa tiež špička, dá sa 31 vecí od neho vypočuť behom jedného popoludnia bez vypnutia? Táto vec sa mi pri GnR stať nemôže. Guns je žiaľ, i keď bez smrti frontmana tam, kde Cream a The Doors za 5-7 aktívnych rokov vyprodukovali strop, nad ktorý už nevystúpia. To s istotou si dovolím tvrdiť!

Spočiatku, keď som ako deväťročný chlapec spoznal Guns n Roses, miloval som skôr balady, preto som bol opatrný pri divokejších attakoch, kam vynikajúca rock n rollovica "Right next door to hell" jednoznačne patrí. Oceňujem nápad s tou úvodnou šestistrunovou basou, na ktorej hral dokonca Slash. Axlov odpich je dokonalý už pri štarte. O GnR sa hovorilo ako o pokračovateľoch Stones a Aerosmith a toto tvrdenie si dovolím zopakovať. Dokazuje to hneď druhá Stradlinova záležitosť "Dust n Bones" smerovaná k bluesovo južanskému pachu. Milujem tento song. Je neskutočne obrazotvorný. Už pri úvode si predstavím americkú dialnicu ako z úvodu seriálu "Renegade", predstavím si južanskú dedinu, predstavím si vypráhlu čerpaciu stanicu v Arizone, predstavím si barové tanečnice v niekde v Novom Mexiku. Stradlinov spev kontrovaný Axlovým superdriveom v nábehu na refrén a v refréne patrí k vrcholom skladby.

Cover "Live and let die" je síce cover vysoke úrovne, ale stále len cover, pretože Paul McCartney spravil už samotnú bondovskú silnú verziu. Začiatok devadesátých rokov sa mi automatický spája s nádhernou autentickou baladou "Don´t cry", ktorá vraj bola začiatkom trilogie Axlovej lásky a vzťahu s Erin Everly, ktorá ma ešte aj alternativnú verziu, čo je pri osobných skladbách absolutne normálne a úprimné. Slashová práca na gitarových aranžmánoch tu nadobúda ten najfenomenálnejší charakter, z ktorého bude ešte mnoho rokov žiť. Plačúce sólo v dynamickom videoklipe vyrážalo dych. Zrazu bola gitara opäť v kurze (keďže na prvých priečkach MTV Charts valcovali Erasure, DM, Madonna). Z euforickej baladky nás kruto prebrala divočinka "Perfect Crime" - Perfect Style of Rock n Roll. Takto nejako má vyzerať rock n roll tej danej doby! Obohatený samplami, nápadmi na umocnenie atmosféry.

Opäť sa vracia do hry Stradlin s jeho stounovskou bluesovačkou "You ain´t the first". Priznám sa, prehliadal som ju nejakú dobu - predsa v konkurencii najsilnejších rockových skladieb všetkých čias sa to stať môže. Práve bootlegový Unplugged mi tento song v živom prevedení neskutočne priblížil. Taktiež úprimný text, ktorý na rozdiel od presladených bon joviovských balád má skutočný bluesový smrádeček. Okolo bluesových koreňov sa točí aj "Bad obsession" s harmonikou Teddyho "Zig Ziga" zachádzajúci až do incestu v texte, čím sa preslávil najmä Jim Morrison (práve v danej veci doorsovské blues trochu cítiť). Skladba Back of Bitch siaha ešte do čias vzniku GnR (rok 1986), ale vďaka Mattovi Sorumovi dostala našupovaný nábeh podobný úvodom Led Zeppelinov, z ktorých aj Slash určite silne vychádzal. Opäť cítiť atmosféru divokého západu, a ten úvod, ako stvorený do scény, kde sa rozletia dobrým kopancom dvere Saloonu pri vstupe nejakého Buffala Billa. Odpadlík Adler síce vytvoril krásne rytmické griffy na legendami opradenom Appetite, ale Matt Sorum ich doslova zatraktívnil. I keď bicie nie sú mojou silnou stránkou tento rytmus som sa jednoducho musel naučiť. Klasický rock n roll killer drums. Autor opäť Izzy Stradlin, ktorého odchod bol určite nemalou stratou pri všetkej slashovskej počestnosti.

Čo z Axla vytvorilo legendu okrem kontroverzie, dokonalého image a chrapľáku, bolo autorstvo piesní ako November Rain a Estranged. Prvá menovaná sa zapísala do histórie rockovej dokonca aj popovej hudby ako jedna z najsilnejších a najprepracovanejších skladieb smerujúca k úrovni "Bohemian Rhapsody" či "Stairway to Heaven". Nikto mu neodoprie ten nádherný autentický text. Práve aj ten je silným elementom diela. Slashové gitary, orchester M. Kamena (známy už spoluprácou s Pink Floyd a Metallicou). Nejedna žena dodnes nemôže rozdýchať tento Opus Magnum Mr. Rosea. Axl s jeho rockerskými kamarátmi (dnes už nežijúcim West Arkeenom a Del Jamesom) zložil epickú operu "The Garden" s hosťujúcim Princom Temnôt Alice Cooperom. Presne na môj vkus. Nemohli spraviť lepšiu voľbu. Milujem Coopera a takto som dostal dva v jednom. Axl sa touto epickou hard rockovou operou vracia symbolický do mladosti, do záhrady pokušenia a poznanie, kde mladí rockeri dostali šancu tancovať a spievať a spoznali skazenosť sveta. "Prišiel som o panictvo s cigánkou odfarbenou na blond," vraví Axl v piesni. Pripúšťam,že sa môžem mýliť,ale tu sa Axl pokúšal o nemožné - dosiahnuť na Morrisonov mýtus. Pre mňa Top 5 od GNR.

Divočinky musia byť: "Garden of Eden" - dokonca aj táto superdivočina ma oslovila a ten vtipný klip s rýchlo bežiacimi titulkami. Ľudovo povedané - Axlovi tu ide papaľu ako samopal. Preparadený riff "Don´t damn me" musel nadobro odohnať smútok a letargiu po epickejších baladických kompozíciách. Song jednoducho šľape. Spomalenie je ešte lepšie, miestami mi pripomenie Led Zeppelin a Planta, preženiem viac dokonca "Out of the blue" od Roxy Music, najmä tie ťahavé gitarky od Slasha. Vraví sa, že reťaz je silný tak, ako je najslabšie jeho koliečko. Presne!Tu niet slabocha v kapele. Nespomenul som Duffa, ale jeho zvuk basy a jeho dynamická hra toto celé ako celok aj s "cultovským" Sorumom drží v pružnom mechanizme. Rolling Stones evokujúca "Bad Apples" nie je nič viac, nič menej ako poctivý rock and roll. Vyzdvihnem tu energickú súhru hlasov v refréne. Možno by som urazil, ale podobnú harmóniu som počul u našich elánistov (v tom čase aj hlasy Ráža/Baláža mali skutočnú rockovú energiu), ktorí sa určite netajili kopírováním Stones v nápadoch. Apatický úvod "Dead horse" ma ale trošku odpudil. Nakoniec, nie je to vôbec zlá vec. Ak by mala byť táto vec najslabšiu, tak sme sa práve stretli s dokonalým albumom.

Najlepšie prichádza nakoniec. Temné rockové skladby zavalili svet s príchodom vlny grunge. Tento fakt je spomenutý už desiatkach recenzii. Ak Guns zašli do jadra temnoty, tak jedine v piesni "Coma". Axl dokonale spracoval Slashové predávkovanie heroínom z čias, keď s Nikki Sixxom vymetali bary a obidvaja v kratkom čase skončili v klinickej smrti. Slash sa reálne ocitol v kóme a priznal to v nejednom rozhovore. Táto pieseň je možno jeho osobný Opus Magnum. Takmer jedenáctiminútová hard rocková kompozícia vychádzajúca z klasickým art-rockových postupov či heavy metalových kreacií ala Helloween. Stále sme v rock n rolle telom aj duchom. V utlmenej časti pripomínajúcej trochu pink floyd sa prelomí vedomie pacienta, ktorý sa ocitol na pomedzí života a smrti. Tento moment mi zevokoval niečo nové, niečo, s čím som sa stretol opäť až u Mansona na prvom albume. Pravdepodobne tá surová temnota, ktorú začnú ešte umocňovať defibrilácie, tlkot srdca a pískanie EKG prístroja. Do toho všetkého vpáli maestro Slash a vytre temnotu s jedným z jeho najlepších rock n rollových sól. Skladba sa opäť vráti k hlavnému,ale stále gradujúcemu sa spevu, ktoré neúnavne valí emóciu za emóciu, kde Axl opäť autentický podáva správa predávkovaného rockera bojujúceho o život. Keby túto skladbu zložila Metalinda či Elán, možno by sme žasli nad ich fantáziou. Keď ju zložili GnR dokonali spracovali stav, ktorý si vyskúšala nejedna rock star a nejedna na to doplatila životom. I keď výkon tu podalo celé rock n rollové mužstvo. Excelujúci Axl a Slash tomu nasadili korunu nových kráľov rock n rollu. To be continued ...Use your Illusion 2.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Saint Vitus - Die Healing

Saint Vitus / Die Healing (1995)

martin.b | 4 stars | 29.01.2019

Podle hodnocení a recenzí, tady kapela Saint Vitus mnoho příznivců asi nemá. Ani já nejsem nijak zapálený konzument jejich tvorby a o kapelu v současnosti zavadím pouze sporadicky. Neznám moc jejich historii ani současnost a už vůbec ne všechna alba. Vlastně pouze toto jedno, které mně cca v roce 1997 prodal jeden známý se slovy: "Uvidíš, bude se ti to líbit, když se ti líběj ti Sabbati". Nechtěl za to CD moc, tak jsem ho koupil. Úplně naslepo, bez znalosti jejich hudby a snad i názvu. A hele, ono se mi to docela líbilo.

Sice mně bylo divný, proč je to pořád všechno v tak pomalém tempu a těšil se, že následující skladba bude snad o něco rychlejší. No, moc jsem se nedočkal, ale obsah je i tak velmi zajímavý a pro mě poslouchatelný. Už první skladba Dark World se neuvěřitelně plouží, ale nuda to rozhodně není. Výborný refrén, baví mě. Vrcholem alba je pro mě pátá skladba Sloth, osmiminutová a samozřejmě velmi pomalá nakládačka.

Dnes už toto CD nemám, poslal jsem jej před časem do světa, ale dobře jsem si jej zapamatoval. Až jej někde v regále s CD nebo jinde potkám, tak jej pravděpodobně zakoupím znova. Asi jsem si ho měl tehdy nechat. Moc faktických informací o albu jsem asi nenapsal, ale není to ani mým cílem. Důležité jsou pro mě pocity a nálady, které se svými oblíbenými alby sdílím. Takže: "Jestli se Ti líběj ti Sabbati, tak si to poslechni..."

» ostatní recenze alba Saint Vitus - Die Healing
» popis a diskografie skupiny Saint Vitus

Saxon - Saxon

Saxon / Saxon (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 29.01.2019

Letos fanoušci hutných stylů oslaví čtyřicetileté výročí vydání první desky anglické kapely Saxon. Soubor se právě tehdy přejmenoval podle divokého germánského kmene Sasů (Saxon), který v pátém století prováděl dobyvačné nájezdy na jižní Británii. Nové jméno bylo pro vydávající firmu Carrere jistě schůdnější, než původní ("Syn děvky"), což lze jistě pochopit. Pro tuto francouzskou firmu, která se specializovala na dance music, to bylo první rockové album u pobočky Carrere UK, která byla otevřena v Anglii v roce 1978. Kapela ve studiu Livingstone znovu nahrála pět songů ze svého dema a přidala k nim čtyři novinky. Výsledek v podobě eponymního alba z roku 1979 je dnes nepochybně pevným pilířem NWOBHM, který spolu s Def Leppard, Girlschool, Demon, Motörhead, Iron Maiden a mnoha desítkami dalších dnes méně známých spolků pomohli Saxon vybudovat.

Těch devět písniček detailně rozebírat nebudu, oproti pozdějším následujícím albům je tu ještě znát určitá nevybroušenost a menší průbojnost (hlavně díky slabší produkci) tehdy ještě spíše hard rockového materiálu. Ve Stallion of the Highway nebo v Back to the Wall je jasně znát vytyčený směr k rychlejším, ale přesto melodickým skladbám s výrazným ječákem Biffa Byforda. Firma vypustila na trh dva singly - kolovrátkovou glam rockovou odrhovačku Big Teaser a skvělou a členitou Back to the Wall, která vystoupala v hitparádě jen na 65. pozici. Firma sice varovně zdvihla prst, ale kapele se s dalšími alby a skvělými písněmi podařilo prorazit.

CD, které jsem si opatřil, bylo již vydáno EMI v roce 2009 ke třicátému výročí. Oceňuji, že není zmršeno remasteringem, naopak je tu přidáno čtrnáct(!) bonusových písní. Je tedy možno dle libosti posluchače porovnat původní dema skladeb z roku 1978, která mají oproti desce o trochu těžkopádnější spodek a byla nahrána ještě pod původním názvem Son of The Bitch. Najdeme tu i několik písní z radio pořadu BBC, B - stranu singlu a tři živé vzorky z festivalu Monsters of Rock 1980, kde je patrné, jak kapela zhutněla a zrychlila. Ono to ani jinak nešlo, následné turné po vydání desky s divochy Motörhead bylo řádným popostrčením směrem ke slibně rozvíjející se kariéře.

» ostatní recenze alba Saxon - Saxon
» popis a diskografie skupiny Saxon

Area - Arbeit Macht Frei

Area / Arbeit Macht Frei (1973)

horyna | 4 stars | 29.01.2019

Když jsem si kdysi na progarchives procházel italská alba a hledal další možné "oběti" k rozšíření své sbírky, narazil jsem i na tohle dílko. Už si nepamatuji, co jsem si o něm přečetl, jisté však je, že když mi CD dorazilo domů, dal jsem ho na několik měsíců k ledu, aniž bych jej otevřel. A když teď konečně přišla jeho doba, CD jsem vybalil, opatrně vsunul do přehrávače a... byl jsem z jeho obsahu dokonale perplex.

Žádný klasický italský prog-rock, žádná klasická italská škola po vzoru PFM nebo Le Orme. Tohle je čistý jazz-rock. Jsou to Colosseum italského typu. Tento příměr uvádím pouze jako orientační, protože kapela Area je parta zručných muzikantů (ne plagiátorů), kteří se nedokáží spokojit jen s nějakou obyčejnou kopírovací technikou. V nástrojovém a aranžérském arzenálu jsou podobně obsáhlí a zdatní jako jejich jmenovaní i další kolegové z branže, ale jdou skrze styly a škatule svou vlastní cestou. Občas vás z té jejich místy šílené "psycho-hudby" může malinko rozbolet hlava. Obzvlášť, když jejich saxofonista troubí do svého nástroje jako smyslu zbavený nebo když zpěvák Demetrio Statos šroubuje svůj excentricky pojatý zpěv až k hranici běžné přijatelnosti. Občas je to pojetí hodně avantgardní a ve spojitosti s obrovským zápalem, který z hudby cítíte, jde vytušit, že s nějakými konvencemi si chlapci z Area hlavy nelámali.

Tohle dílko neimponuje pouze zajímavým obalem a drsným názvem, ale i nemálo dráždivou muzikou a strhujícími hudebními výkony na hranici hratelnosti. Prostě jazz-rock jak řemen.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area

Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender (1973)

horyna | 4 stars | 28.01.2019

Ač se tu Santanova tvorba těší značné oblibě, tahle deska se s počtem recenzí (jedna) u zdejšího posluchačstva tomuto standardu dosti vymyká. Důvodem nejspíš bude Carlosův odklon od "latinou" ovlivněné tvorby a silný až experimentální příklon k fusion a jazzu. Spojení s odborníkem na tyto styly Johnem McLaughlinem dává už leccos tušit, a od vložení cd do přístroje a následného stlačení knoflíku play je posluchač vtažen do snového a jen v drobných konturách načrtnutého světa fusion hudby.

Deska obsahuje dvě malebné kratičké kytarové miniatury, dvě na nápady hýřící vize obou kytarových mohykánu spojených tu v jedno tělo a jednu dlouhou, zprvu se pomalu rozjíždějící, po chvíli však rytmicky strhující suitu Let Us Go Into The House Of The Lord. Ta se s dřívější Santanovou tvorbou dá poměřovat zhruba nejpřijatelněji a to zejména díky bujarým rytmickým přelivům a citlivě vsazenému jižanskému espritu, který doposud tolik charakterizoval kytaristovu složitou osobnost. Love Devotion Surrender je stěží uchopitelným kusem rané mistrovy tvorby, ale pokud máte rádi album předchozí či to následující, časem vám to stejně nedá a s trochou snažení najdete zalíbení i v nahrávce recenzované.

Asi to nikdy nebude to "WOW" podobně jako u Abraxas či Welcome. Love Devotion Surrender je příliš nečitelné, nesmělé a nepředvídatelné album na to, aby vás uchvátilo v takové míře, jaká se u Santanovy tvorby z let dávno minulých očekává. Na tuto desku se dá pohodlně praktikovat ono pořekadlo – nemusí pršet, stačí když jen kape.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana

Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 28.01.2019

Kdo je Greta Van Fleetová? Jakási činovnice dobročinného spolku z městečka Frankenmuth z amerického Michiganu. Tamějším lehce post pubertálním hudebníkům přišlo toto jméno hodně zajímavé, proto jej s jejím souhlasem použili jako název pro svou kapelu, o níž se v současné době podezřele často mluví. Zdejší rodina Kiszků zásobila kapelu hned třemi členy. Podle jmen bratrů - zpěváka Joshuy, basáka Samuela a kytaristy Jakoba bych usuzoval na velkou náboženskou angažovanost jejich otce. Kapelu doplňuje v současnosti bubeník Danny Wagner. Jejich muzika prý spojuje generace. Sám zpěvák se vyjadřuje o věkovém složení jejich publika: "Pod pódiem stojí pěkný mladý holky, za nimi je ochraňuji jejich kluci. V dalších řadách stojí s pivkem jejich tátové a vzadu pokyvují hlavou do rytmu tátové těch tátů."

Čím jsou tak zajímaví a výjimeční? Úplně přesně na to nedokážu odpovědět. Hoši se v raném mládí zajímali o rock a blues, na koncertech hráli hodně převzatých věcí Led Zeppelin a Doors. Pak vydali dvě EP, která se stala malou senzací. Několik písní z nich se dostalo na přední místa US Billboardu a možná se ještě nějaké další dostanou. Hoši mají totiž krom solidního hráčského umu talent i cit napsat chytlavé rockové songy, které mají na sebe v některých písních navléknutý kabátek vnějších znaků Led Zeppelin.

To platí i o debutním LP Anthem of the Peaceful Army z loňského roku. Plant a spol. je nejvíce slyšet ve skladbách The Cold Wind, Lovel Leaver nebo When the Curtain. Velmi se mi líbí i dva střednětempé a zadumané rockové hity Age of Man a Watching Over a za mě nejlepší Brave New World se silným vnitřním napětím, kde je již znát vlastní vklad. Album doplňují tři akustické skladby ve folk rockovém duchu - You're the One, The New Day a Anthem. Ty mi připomínají hippies období písničkářů typu Joni Mitchell. Někde na pomezí stojí Mountain of Sun s implementovanou steel kytarou, kde zpěvákovi přeskakuje hlas jako Dolores O'Riordan z The Cranberries.

Z té záplavy psychedelic, folk, vintage hard rockových spolků (například Rival Sons, The Vintage Caravan, Blues Pills) z posledních několika let je Greta nejvíce pohodová, svěží a zábavná. Snažím se na hochy nahlížet z trochu jiného úhlu, než jen jako na dobrou kopírku podstaty Led Zeppelin. Nedají se totiž srovnat ani songy, invence nebo hráčské schopnosti. To jsou různé levely a jiné světy. Co však porovnávat lze, to je zábavnost a uvolněnost linoucí se z jejich sametově zdrsnělého hard rocku. Ten dokáží podat zaobalený v posluchačsky příjemném a jemném balení, že tu hudbu dokážou vstřebat i osmnáctileté fanynky s rockem jen koketující. Nepřehlédnutelná je rovněž i dokonalá vizuální image štíhlých mladých muzikantů jako vystřižených z první strany módního katalogu – to také dnes dělá své, převážně u něžnější části populace. Skvělý čich na muzikanty tak projevil Jason Flom, který kluky vzal pod křídla své gramofirmy Lava Records a dnes si musí mnout spokojeností obě ruce.

Zachránila jejich produkce rockovou scénu, jak se uvádí v mnoha článcích? Toto tvrzení se mi zdá poněkud nadnesené. Ale myslím si, že pokud je halda rádců, producentů a managerů z mimorockové oblasti (kteří se na ně nyní lepí jak vosy na bonbon) nesežvýká do neposlouchatelné podoby, tak další deska Greety Van Fleet může být zajímavým rockovým počinem i bez současných berliček vnější zvukové podoby s Led Zeppelin.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Blue Öyster Cult - Mirrors

Blue Öyster Cult / Mirrors (1979)

horyna | 3 stars | 27.01.2019

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Mirrors
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Clannad - Legend

Clannad / Legend (1984)

Gerry | 5 stars | 26.01.2019

Díky této desce jsem Clannad kdysi poznal a na první poslech si zamiloval. Samozřejmě, nebylo to na desce, ale při sledování seriálu Robin of Sherwood, kdy mě zaujala hned ta éterická znělka při titulcích (kde jsem si hned přečetl, kdo je "pachatelem"). Od té doby (více než třicet let) jsou Clannad jedna z mých hudebních lásek. Deska Legend není klasickým soundtrackem, dá se poslouchat i jen tak, dokonce bez znalosti seriálu, a rázem se ocitnete ve světě mýtů, legend, staroirských bohů a hrdinů - a jen vyhlížíte, odkud se k vám blíží Lovec Herne. Nádherné souznění nástrojů a nad tím se vznáší éterický zpěv Máire, majitelky jednoho z nejkrásnějších hlasů na poli folku, popu i rocku. Na ploše pouhých třiceti dvou minut dokázali Clannad vytvořit jeden z milníků moderní hudby.

» ostatní recenze alba Clannad - Legend
» popis a diskografie skupiny Clannad

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Snake | 3 stars | 25.01.2019

35th Anniversary Edition, Black Widow Records, BWRCD108-2 /2007/

Mýty a legendami opředená Jacula byla jednou z nejoriginálnějších kapel své doby. To je bez debat. Jenomže na druhou stranu kolem ní koluje tolik nejasností, polopravd a protichůdnejch informací, až jsem z toho jelen...

Skupina vznikla v roce 1968 a tvořila ji vskutku roztodivná společnost : dvacetiletý filosof, skladatel a kytarista Antonio Bartocetti, zhruba stejně stará Doris Norton a čipernej, takřka sedmdesátiletej varhaník Charles Tiring. V první fázi existence (1968-73) Jacula vyprodukovala dvě alba - ve vlastním nákladu vydané a distribuované In cauda semper stat venenum (1969), které o tři roky později následoval ještě oficiální debut Tardo pede in magiam versus. Kvůli těm titulům v latině se to malinko plete a aby toho nebylo málo, tak mají obě desky úplně stejnou, hororovou obálku s tím rozdílem, že ta "mladší" je v barvě. Nutno podotknout, že obal v tomhle případě přesně vystihuje aj samotnej obsah - hudba je to psychedelická a sugestivní, založená na mohutném soundu chrámových varhan. Překypuje hororovou atmosférou a je plná úzkosti, mystiky a okultismu.

Tohle všechno jsou oficiální a snadno dohledatelné informace. Ale už jsem četl i názory, že Bartocetti lže. Že to úplně první album nikdy neexistovalo a jeho pozdější reedice (2001) je jen podvrh. Že takhle ocelově tvrdou kytaru by v roce 1969 nikdo nenahrál. Že jeho následující tvorba pod hlavičkou Antonius Rex zní úplně jinak a bla bla bla... Jenomže podobnejch dezinformací a konspiračních teorií je plnej internet a čím víc se v tom hrabu, tím víc se do toho zamotávám... Raději tedy nechám historii historií a pokusím se představit velmi pěknou reedici debutového alba Tardo pede in magiam versus (1972), vydanou labelem Black Widow v roce 2007.

Temná psychedelie, spiritualismus, esoterismus a okultismus. Texty dílem v italštině, dílem v latině, ale aj ve špatné angličtině. Albu vládnou klasické varhany doplněné baskytarou a už od prvních okamžiků úvodní U.F.D.E.M. je cítit hmatatelné napětí. Hotovej trauermarš, jak ze zámku hráběte Orloka ! A z krapet hysterického a teátrálního vokálu Doris Norton (Fiamma Dallo Spirito) tuhne krev v žilách...

Praesantia domini je jedenáct minut dlouhou duchařskou seancí, jejíž první část vyplňuje tentokrát velice klidná a povznášející hra liturgických varhan. Druhá polovina kompozice je vyhrazena nějakému zaklínání (nebo vyvolávání duše zemřelého ?) v latině, které ukončí teprve velkolepý nástup chrámových varhan.

Naprosto z jiného těsta je následující Jacula Valzer. Piáno, fujarka, šmrdlající kytara a dívčí vokál beze slov. Mýtina uprostřed temného hvozdu, tanec lesních panen a uvolnění po předcházejícím tlaku.

Skladba Absolution je přílepkem, který na původním albu chyběl. A je dobře, že tady je, protože jako jediná nabídne i sólo pořádně zkreslené elektrické kytary a v kombinaci se zpěvem gregoriánského sboru jde o velice dráždivou záležitost. Ke skladbě vznikl i videoklip, který je v podobě CD-ROMu součástí bonusové výbavičky.

Podobně poklidná, jako Jacula Valzer je i skladba Long Black Magic Night. Jejím podkladem jsou pěkné, kovově klapající klávesy, které v sólových výstupech doplňují flétnička a housle. Až potud by bylo vše v pořádku, ovšem dívčím hlasem deklamovaný monolog ve špatné angličtině je snad až příliš dlouhým...

Tečku za celým albem píše závěrečná a téměř deset minut dlouhá exhibice varhaníka Charlese Tiringa. Deset tisíc mil pod mořem, Nautilus a kapitán Nemo. Pro člověka milujícího tenhle nástroj to může být zajímavá zkušenost, ovšem těm ostatním to nejspíš přijde opět malinko zdlouhavé.

Jedno je jisté, tahle potrava nebude pro každého. Polovina posluchačů bude zděšená a druhá se u toho bude kapánek nudit. Album je vhodné pro jedince, kteří si libují v duchařskejch seancích, špacírujou po hřbitovech, kamarádí se s vlkodlaky, upíry a jinou podobnou havětí a v mlze na blatech choděj venčit psa Baskervillského. Já mám mystéria, záhady a horory rád a tak mi podobná hudba vyhovuje. Ovšem mému naturelu ještě o něco bližší jsou až teprve pozdější alba pohrobka Antonius Rex. Především Neque semper arcum tendit rex (1974), nebo Praeternatural (1980). Ale o nich až někdy příště.

Ještě pár slov k samotnému vydání - rozkládací digipak (triple gatefold) je parádní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Dvacetistránkovej booklet obsahuje spoustu stylovejch fotografií, několik textů a sleeve note v italštině.

35th Anniversary Edition :

01. U.F.D.E.M. (8:55)
02. Praesentia domini (10:50)
03. Jacula Valzer (6:18)
04. Absolution (8:28)
05. Long Black Magic Night (6:18)
06. In Old Castle (9:45)

Extra track :
Absolution (CD-ROM video)

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Procol Harum - Procol's Ninth

Procol Harum / Procol's Ninth (1975)

horyna | 5 stars | 24.01.2019

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol's Ninth
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Van Halen - Diver Down

Van Halen / Diver Down (1982)

jirka 7200 | 2 stars | 23.01.2019

Velmi zvláštní album s názvem Diver Down vydali Van Halen v roce 1982. Pomaleji prodávaná předchozí deska Fair Warning (ač nakonec obdržela platinu) a žádné singly na vrcholu hitparád znejistěly Eddieho Van Halena a ten podlehl tlaku Davida Rotha a producenta Teda Templemana. Natočili cover songu Pretty Woman a hle – zásah do černého a první místo v hitparádě (nikdy nepochopím). Tímto se kolotoč rozjel naplno. Warner Bros zatlačil na kapelu, že by se na vlně zájmu mohli téměř bezpracně vézt i nadále, když nasekají další předělávky. Slovo dalo slovo a za dvanáct dní skupina nahrála pět převzatých písní a doplnila svými sedmi vlastními kousky, z nichž jsou však tři jen krátké instrumentálky.

Krátce ke skladbám :

1) Where Have All the Good Times Gone! – ostrá a přímočará verze coveru Kinks, ve kterém Eddie důsledné pracuje pro celek. Na rozjezd vcelku povedené, ale po několika posleších vcelku průměr. Více než z originálu tak dle mého Eddie čerpal z verze od Davida Bowieho.

2) Hang 'Em High – kapela nahodila vyšší rychlostní stupeň, skladba je již těžce metalická, kytarista se konečně rozehřál a oblažuje nás skvělými kytarovými výšivkami a parádičkami – jeden z nejlepších zářezů na albu.

3) Cathedral – kratičká instrumentálka na kytarový syntezátor. Evokuje náladu pohledu z okna za pošmourného mlhavého rána, kdy se z tmavých mračen snáší slabý, ale vytrvalý déšť – velmi příjemná jednohubka.

4) U křehce rockové a procítěné Secrets mi vůbec nevadí, že tu nebouří kytary a David netrhá hlasivky - pokud by kapela odmítla tvrdě rockové koleje a vydala by se tímto směrem, klidně bych to přijal.

5-6) Intruder – další instrumentálka na kytarový syntezátor v ponurém duchu. K němu po chvíli připojuje Eddie skřípavě výhružné party elektrické kytary. Velmi poutavé to je do okamžiku, kdy se skladby láme do cover verze Pretty Woman, čímž v mé poslechové místnosti padá nálada na bod mrazu. Takové poťouchlé legrácky bych byl ochoten překousnout na koncertě, ne však na albu.

7)Dancing in the Street mě vůbec nebaví, i v originální verzi se jedná o silně ujetou záležitost, natož v podání Van Halen.

8-9) Little Guitars s příjemným kytarovým intrem ve stylu flamenca se náladou podobá Secrets z první strany – oba to jsou příjemné a invenční rockové songy, ale jasně se oddělují z klasického hard and heavy vzorce – mimochodem další skvělá věc.

10) Skladbu Big Bad Bill, kde hostuje otec Van Halen na klarinet, bych jako cover hledal u Ivana Mládka a jeho bandu, ne však u Van Halen. Naprosto mimo. Nerozumím a nechápu.

11) The Full Bug jsem doposlechl do konce jen proto, že mám slabost pro Eddieho. I když se jedná o podivnou parafrázi na blues, občasný poslech se dá absolvovat.

12) Happy Trails – toto kabaretní číslo původně od Dale Evanse a Roye Rogerse se dá ohodnotit jen úšklebkem, který na konci tohoto kousku vysekl zpěvák.

Jaké rozčarování muselo být pro Eddieho, že skoro není třeba vlastních nových skladeb - stačilo nahrát pár cover verzí a nepoužitých střípky nápadů z demo snímků a několik milionů kupců se našlo raz dva. A to v takovém množství, že se prodal cca trojnásobek předešlého, v mnoha směrech skvělého alba Fair Warning. Jasný příklad faktu, že kvalita se nedá určovat podle prodeje či podle umístění v hitparádách.

Obal a název alba odkazující na námořní označení ponořeného potápěče lze aplikovat s jistotou i na stav celé kapely. Bárka s logem Van Halen se pod tíhou truhel plných zlata pomalu potápěla – kýl sice ještě nějakou dobu koukal, ale i ten za chvíli zmizel pod hladinou kalné stoky showbusinessu.

» ostatní recenze alba Van Halen - Diver Down
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Osbourne, Ozzy - No More Tears

Osbourne, Ozzy / No More Tears (1991)

horyna | 5 stars | 22.01.2019

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Lennon, John - Rock 'n' roll

Lennon, John / Rock 'n' roll (1975)

makrelaman | 5 stars | 20.01.2019

V čase vzniku tohoto albumu mi bola známa iba skladba "Stand By Me". V tej dobe som začal študovať na strednej škole a bola to moja pieseň "number one". Dokonca som nadrtil na gitare tie štyri akordy a úspešne oblboval dievčatká. Veru dobre sa balili na túto piesenku. Otec často chodil služobne do cudziny, takže keď išiel do Švajcu, dostal jasnú úlohu: John Lennon: Rock´n´Roll a Queen: A Night At The Opera. Úlohu úspešne splnil a obidva kúsky mám stále v zbierke.

Čo vám budem hovoriť: Lennonovo album bolo pre mňa obrovským sklamaním. Okrem "Stand By Me" som tam nič iné nenachádzal. Rock´n´Roll mi vtedy nič nehovoril. Mojimi hrdinami boli Led Zeppelin, Black Sabbath, Nazareth, Deep Purple, ELP, Yes atd. S pribúdajúcim vekom si čoskoro rokenrol cestu našiel a tento Johnov album so mi si obľubil natoľko, že ho dávam na roveň s Imagine a prvým albumom. Preto moje hodnotenie rozhodne nebude objektívne a ani také nechce byť. Veľmi zasiahlo do života. A bude to tak až do konca. Tajne uvažujem, čo si dám zahrať na poslednej ceste - a jedným z veľkých favoritov je "Stand By Me".

» ostatní recenze alba Lennon, John - Rock 'n' roll
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Rolling Stones, The - Goats Head Soup

Rolling Stones, The / Goats Head Soup (1973)

terka | 4 stars | 19.01.2019

Navázat na tak dobré a v mnoha ohledech jedinečné dílo Exile on Main St., se kterým stanuli Rolling Stones na svém vlastním vrcholu, musel být obtížný úkol. Pokud se na to dívám zpětně, vypadá to tak, pokud se ale vtěsnám do doby, kdy desky vznikly, můžu odhadnout, že rozdíly nebyly tolik zřetelné a zavedená a úspěšná kapela pouze pokračovala v dalším skládání nového materiálu. Do studia si "odskakovala" pravidelně každý rok. Situace v kapele sice byla malinko vypjatější, a to zejména díky různým excesům především na kokainu "ujíždějícího" Keitha Richardse. Skládání nového materiálu často probíhalo odděleně s novými pravidly - každý sám za sebe. Dobová kritika desku označila jako přešlapování na místě a celkově se mluvilo o prvním zklamání po hodně dlouhé době. Jenže z dnešního pohledu tohle album stále náleží k té slavné řadě "Stounů" z první poloviny sedmdesátých let.

Nejprve vyšel nový singl Angie, který vzbudil bouřlivé reakce, a to na obou stranách názorového spektra. Celé řadě lidí se konvenční balada líbila, hodně jich však podbízivou píseň odsoudilo a stárnoucí kapela tímto kusem ještě více dezorientovala rockovou veřejnost, tehdy značně zmatenou nejistou budoucností jejich idolů. Byl to čistý střední proud, který kritika ve své době naprosto smázla. S odstupem pětačtyřiceti let je však skladba řazena mezi největší hity "Stounů". Na Goats Head Soup dnes najdeme celou řadu výborných songů. Jako první bych vybrala dravý rockový kus Heartbreaker, dál klavírní boogie Silver Train - ten se rozpomíná na desku předešlou. Vláčně hypnotizující věc Can You Hear the Music? Špatná není ani efektní plíživá píseň Dancing with Mr. D, která se ale pro úvod moc nehodí a dává tak jasný impuls posluchači, že časy se začínají měnit. Podobná, i když přece jen zajímavější je dvojka 1000 Years Ago.

O zvuk se znovu postaral Jimmy Miller. Hlavně díky singlu Angie se v Americe dostalo desce trojnásobné platiny a krasojízda "Stounů" mohla vesele pokračovat dál.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Goats Head Soup
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Van Halen - Fair Warning

Van Halen / Fair Warning (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2019

První alba "amíků" Van Halen oplývala sympatickou délkou - na každém se na ploše cca třiceti minut vměstnalo 8-11 hutných songů. Během dvou hodin bylo tedy možno přehrát to nejzajímavější, co muzikanti za sebou zanechali vyryté ve vinylových drážkách. Jistě mi pravověrní rockeři dají za pravdu, že právě na prvních čtyřech deskách se z hudebního hlediska odehrálo to nejzásadnější. Těmito nahrávkami se kapela zapsala do učebnice tvrdé muziky. Další alba byla méně o muzice a čím dál tím více o žluťoučkých dolarech. Ubylo invence, struktura songů i hra Eddieho se zjednodušila a zpřehlednila, přibylo prvoplánových melodií a i David za sebou bouchl dveřmi.

Ale nebudeme předbíhat. V roce 1980, na nejkratším albu z první čtyřky pojmenovaném Fair Warning tomu tak v žádném případě nebylo. Desku lze pojmout jako extrakt toho nejlepšího z Van Halen. Zde dokázali muzikanti předvést vše, za co je fandové milovali – naprosto neotřelou a nevšední i novátorskou hru tu stále předváděl Eddie Van Halen, podobně extrovertně působil i pěvec David Lee Roth. Ten se svým hlasem dokázal vskutku psí kusy – v každé písní zpíval, křičel, pištěl a šeptal svým nenapodobitelným způsobem, že si jej nebylo možné s nikým jiným splést. Sice to vypadalo, že se oba hlavní aktéři snaží na sebe v každé skladbě strhnout co chvíli pozornost (ve skutečnosti to tak podle zákulisních informací asi opravdu bylo) ale v konečném výsledku působila muzika velmi uvolněně, neučesaně, kompaktně i pohodově. Moc se s tím popravdě nemazali, za dvanáct dní bylo vše nahráno.

Největší drahokamy na desce nemusíme dlouho hledat – po zahřívací hard rockové Mean Street následuje druhá Dirty Movies, která je prvním vrcholem desky. Zajímavý je tu funky zpěv Davida kombinovaný s Eddieho úchvatnou kytarou, která po celou skladbu rozvíjí ústřední melodický motiv. Navazuje neméně parádní Sinner´s Swing s neskutečným kytarovým riffem a zběsilým sólem. Singlové ambice má i Hear About it Later, ta si však na něj cestu neprokousala. Chytlavá Unchained je malou a ještě stále rockovou rozcvičkou na megahit Jump. Skvělá je i Push Comes to Shove s trochu maskovaným reggae rytmem. Skvělá, ale nevtíravá je jasná hitovka So this is Love? Instrumentálka Sunday Afternoon i the Park vytvořená na kytarový syntenzátor se pomalu přesypala do úderné One Foot Out the Door, na ten přetransformovaný zvuk kytary si pořád nemohu zvyknout. Kromě výrazných bicích je v poslední písni poněkud aranžérsky pusto.

Závěrem: Byla to zvláštní doba - deska získala několikanásobnou platinu, vydrápala se na pátou pozici v žebříčku Billboardu, z alba byly vypreparovány čtyři singly, do dnešního dne se prodalo jen v USA přes 3 500 000 kopií. Přesto se té době z desek od Van Halen prodávala nejméně. Americký trh v ruku v ruce s producenty pomalu ukazoval kapelám, že netřeba být příliš komplikovaný.

Dnes s odstupem času již můžeme hodnotit desky nejen podle prodeje, ale i podle kvality a originality, přičemž na tomto poli Fair Warning nad ostatními jasně vede. Tolik rozmanitých postupů a v té době neobvyklých technických prvků ve hře, citací rozmanitých hudebních stylů ve skladbách i zuřivosti v komplikovaných riffech, které jsou zahrané jakoby levou zadní – to na jiném albu Van Halen v takovém rozsahu nenajdete. Není sice tak šokující jako „jednička" – přece jen jsme si na Eddieho hru měli šanci za ty roky zvyknout, ale je zvukově povedenější než „trojka".

Na původním CD jsem našel hutný zvuk s ostrými kytarami, nástroje se neslévají a vše je krásně čitelné a dynamické, prostě radost poslouchat. Za mě čtyři a půl bodu, při shlédnutí dobových klipů s věčně polonahým Rothem v upnutých elasťákách a neustálými záběry kamer na zpěvákovo vyvinuté „popředí" a pozadí dávám půl bodu dolů. Být Kamilou nebo terkou, ten půlbodík asi přihodím opačným směrem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Fair Warning
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Radiohead - The Bends

Radiohead / The Bends (1995)

EasyRocker | 5 stars | 17.01.2019

Druhé album britského fenoménu kolem charismatického frontmana Thoma Yorkea patří k počátku devadesátek stejně samozřejmě jako další rockové špalky, které tehdejší hudební mistři otesávali do věru fantastických tvarů.

Jako hromobití zvonivá Planet Telex už útočí tradičními zbraněmi Radiohead, vše překryje neurčité dusno, zkázu dokonává Greenwoodovo sólo. Titulka tasí elitní grungeovou zbraň - propojení jemného a drsného protipólu. Rytmika Colin Greenwood/Phil Selway má skutečně elitní parametry; dvojitě to platí o zběsilosti Bones. Jasný hit Just je předělem mezi kytarovou a nastupující psychedelickou fází v tvorbě kapely. Refrénově ohromující Black Star je jednou z top pecek této doby zcela po zásluze. On je hlas Thoma Yorkea dalším specifickým nástrojem. O jeho zásadním přínosu pro zvuk a náladu svědčí skvostné baladické hody High and Dry a těžkým existenciálně-ekologickým námětem poznamenaná depka Fake Plastic Trees, spolu s Nice Dream už zřetelné pozvánky na O.K. Computer. Posmutněle dekadentní My Iron Lung si taky nemůže pomýlit žádný oddaný RH-pozitivní pacient. Bullet Proof... I Wish I Was spojuje fantastický text s beznadějnou hudební mantrou. Mimořádný závěr patří frontmanovi ještě mnohonásobně více - po rozbouřené orgastické Sulk přichází mrazivá mantra Street Spirit (Fade Out), dodnes mohutně žádaná a hraná na koncertech. Když to jede, nic v okolí sta metrů se ani nepohne.

Slabá hodinka zajistila rostoucí popularitu zejména doma na ostrovech. Už zde se objevují existenciální krachy, bezradnost, bloudění a odlidštěnost moderního světa. Zavírá první kytarovou etapu bližší soudobé alternativě a jemně dotčenému grunge. To, co přinesla deska další, už byl pouhou hudbu přesahující piedestal.

» ostatní recenze alba Radiohead - The Bends
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Yardbirds, The - Five Live Yardbirds

Yardbirds, The / Five Live Yardbirds (1964)

vmagistr | 4 stars | 17.01.2019

Britské rhythm and blues, za jehož tónů řádila v polovině šedesátek mládež na obou březích Atlantiku, nepatří mezi mé více oblíbené žánry. Důležitou roli v tomto mém vnímání určitě hraje fakt, že studiové nahrávky v té době ještě vcelku nezkušených muzikantů nedokázaly napodobit pódiovou atmosféru (samozřejmě to nebyla jen jejich chyba, i personál nahrávacích studií se s takovým "nářezem" teprve učil pracovat) a živým nahrávkám té doby zase povětšinou chyběla technická kvalita. Najdou se ale i výjimky, přičemž za jednu z nich považuji živou desku Five Live Yardbirds z konce roku 1964.

Vedle svých žánrových souputníků Rolling Stones, Animals nebo Downliners Sect se Yardbirds rozhodně neztratili. Na přelomu let 1963 a 1964 završili první rok své existence britským turné, na kterém provázeli americkou hvězdu první velikosti, bluesmana Sonnyho Boye Williamsona II. Ačkoli nahrávky z těchto koncertů vyšly až o dva roky později, upoutala skupina pozornost labelu Columbia, pro který následně v březnu 1964 nahrála své samostatné vystoupení.

Deset bluesových standardů přetavených do výbušné R&B formy odpálí po krátké úvodní představovačce Berryho Too Much Monkey Business. Takhle šťavnatý zvuk plný energie mě hodně baví, zvlášť když se do toho kapela v sólových mezihrách opře naplno. Raní Yardbirds by nebyli Yardbirds bez zpěváka Keitha Relfa s foukací harmonikou, která si v sólových prostorech (třeba ve Smokestack Lightning) vcelku dobře rozumí s (zatím dost zkrátka drženou) Claptonovou kytarou. Je vůbec zajímavé si uvědomit, že hlučný rock, kterým se Eric prezentoval coby součást Cream, mohly částečně inspirovat i hudební "divočiny", kterých se na koncertních pódiích o pár let dříve účastnil s Yardbirds. Blues kapela zvládala i pomalu a procítěně, jako třeba ve Five Long Years z druhé strany desky, kde Clapton konečně ukáže, zač je toho bending, uhánějící nářezy ale (jak to už v šedesátkovém R&B bývalo) převažují, viz například skladby Pretty Girl, Here ´Tis nebo Respectable. Mým nejoblíbenějším kouskem alba pak je pohodově plynoucí skladbička Good Morning Little Schoolgirl.

Těžko kdo mohl tehdy tušit klikatost hudebních osudů rhythm and bluesových kapel, jejichž hudba soupeřila s merseybeatovou vlnou o srdce anglických teenagerů. Yardbirds sice vydrželi pohromadě sotva pětiletku, jimi prošlapaná cesta od rhythm and blues k psychedelii ale nezůstala zapomenuta. Co se živáku Five Live Yardbirds týče, zůstal spíše svědectvím dané doby než nějakým milníkem. Je to ale svědectví slušně zachovalé a natolik reprezentativní, že to na čtyři kousky v hodnocení postačí.

» ostatní recenze alba Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
» popis a diskografie skupiny Yardbirds, The

Iluvatar - From The Silence

Iluvatar / From The Silence (2014)

horyna | 5 stars | 17.01.2019

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Hodgson, Roger - Rites Of Passage

Hodgson, Roger / Rites Of Passage (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 15.01.2019

Příležitostí být poslem dobrých zpráv je dnes pomálu. V případě těžkého úrazu Rogera Hodgsona velmi rád předesílám, že lékařská diagnóza se naštěstí nenaplnila. Po necelých dvou letech a po příkladné péči fyzioterapeutů se obě zápěstí zhojila a hudebník mohl dále pokračovat ve své hudební kariéře. V roce 1997 obnovil koncertní činnost a z posledního vystoupení v Kalifornii byl pořízen i tento živý záznam.

Jsa zvědav, jaké songy z jeho sólových alb budu moci porovnat se studiovou předlohou, otevírám booklet s krásnou reprodukci obrazu pasovaného rytíře The Accolade na přední straně. Zběžně zrakem projíždím tracklist a zjišťuji, že většinu skladeb ani neznám. Divné. Stálo mě to trochu času a pátrání, ale alespoň vím, na čem jsem. Roger na toto živé album umístil pět zcela nových písní, které ve studiu ještě zaznamenány nebyly.

A jak se nová deska Rogera Hodgsona poslouchá? Příjemně – nová pětice songů je mix ve stylu živého soft rocku se špetkou progresivního koření přibližně ve stylu Dire Straits či Bruce Springsteena, ovšem samozřejmě s rozpoznatelným feelingem dřívější tvorby Supertramp. Z této pětky je mým jasným favoritem tajemná a vnitřního napětí plná Time Waits For No One, prog rock smíchaný s prastarým indiánským rituálním zaříkáváním. Doporučuji k poslechu.

Rogeruv syn překvapil procítěnou a posmutnělou baladou aranžovanou pro klavír a violu s názvem Melancholic – talent po otci nelze přeslechnout. Na album jsou vloženy i tři nadčasové hity napsané Rogerem pro Supertramp – Take The Long Way Home, The Logical Song a Give A Little Bit. Ty samozřejmě zklamat nemohou a při porovnání s živým albem Daviesových Supetramp je jasné, že interpretace v podání Rogera má navrch.

Musím na závěr zmínit i drobná negativa. Mrzí mě, že ze dvou povedených sólo alb zazněla pouze In Jeopardy, která se kdysi sice dobře prodávala, ale rozhodně neprezentuje to nejlepší, co by bylo možné zařadit. Napadá mě tak osm písní, které bych slyšel raději. Aby bylo co přehrávat, dvě skladby doplnil také producent a koncertní kytarista Mikail Graham - jeho věci mi však do celkového konceptu alba moc nesednou. No Colours, kde Mikail i zpívá, je jak vystřižená z akustického setu Nirvany či Pearl Jam. Smelly Feat ve stylu fusion mě také příliš nepřesvědčila. Až na tyto drobné pihy na kráse volám: "It´s fine, Mr.Hodgson!"

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Rites Of Passage
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Elegy - Supremacy

Elegy / Supremacy (1994)

horyna | 4 stars | 15.01.2019

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy

Cressida - Asylum

Cressida / Asylum (1971)

horyna | 5 stars | 14.01.2019

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida

Puhdys - Schattenreiter

Puhdys / Schattenreiter (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2019

V ČSSR a ani jinde v zemích východního bloku v roce 1981 politické ledy zatím moc netají – Olympic vydává album Ulice, v Jugoslávii živé album etno rockeři Bijelo Dugme, maďarská Omega jubilejní desku AZ ARC. V NDR je společenská atmosféra rovněž velmi dusivá, běžní lidé jsou tu pod ještě větším tlakem systému než u nás. Jednou z mála radostí je desátý studiový počin tamních leaderů Puhdys s názvem Schattenreiter a s velmi působivým obalem pěti siluet při západu slunce. Já jej považuji za jeden z jejich nejhezčích. Pojďme si připomenout dnes již letité songy z oné zvláštní doby:

Úvodní Der Aussenseiter je agresivní adrenalinová hard rocková řežba podbarvená hutnými tóny syntezátoru a akustickou kytarou, která zjemňovala metalickou tvrdost. Několik rychlých změn tempa a melodický refrén dávají na vědomí, že takto nebezpečně a ostře Puhdys ještě nezněli. Mezi německými fans se tradovalo, že text o outsiderovi vypovídá o těžkém životě homosexuálů – velmi ožehavé téma v tehdejší době! Následující Wasser und Wein přináší zklidnění ve výrazně melodické lince s chytlavým klávesovým partem . Tato píseň pochází z repertoáru skupiny Lift, proč ji Puhdys převzali i s textem a přeměnili aranže k nepoznání, je dnes záhadou. Tato nová verze je velmi podobná hitu "Life Is For Living" od Barclay James Harvest. Když byl před několika lety tázán klávesista Peter Meyer, zda ta podobnost byla náhodná, tak s lišáckým úsměvem odpověděl: "Náhoda to nebyla."

Na dobu vzniku text hodný hlubšího zamyšlení :

Někdo káže vodu, ale pije víno
Každý den
Každý den vyvolává otázky, které vyžadují odpovědi
každé ráno přináší nové, když se člověk vzbudí.
A odpovědí bude, že člověk před zrcadlem večer nesklopí oči.

Naprosto nevýrazná a podprůměrná Ausgebrannt nezaujme ani banálním textem - "Hej, život je jako hra, někdy hodně nabídne, ale i vezme." Čtvrtá Was vom Leben bleibt na tom není o mnoho lépe - kolovrátková melodie s fanfárami kláves jako od kapely Kroky křížená s nějakým hitem našeho Turba se pohoršuje nad lidmi bez citu. Závěrečná skladba zpívaná Dieterem Hertrampfem Im Nebelmeer zahraňuje situaci – temný svist syntezátoru na pozadí doplňuje kytarový cval, který je přesně takový jako název skladby – převaluje se jak v moři mlhy a vypráví o pocitu bezvýchodnosti, kterou by se neměl člověk nechat ovládnout a aktivně se nepřízni osudu postavit.

Na B straně vinylu přenoska objevuje v drážkách hit Schattenreiter neboli Stínového jezdce. Tento song je středobodem alba, jeho melodie mi čas od času vyplave z podvědomí a nezbývá pak nic jiného než vyhledat nosič a skladbu si pustit. Naprosto drsná a hutná hard rocková záležitost s jedovatým zvukem kláves, drsně nahalovanými riffy kytar a mnoha změnami tempa. Jeden z nejlepších songů kapely vypráví o tom, že každé naše konání má své důsledky a zůstává po něm ve světě určitý „otisk", ať už v okolní přírodě nebo třeba v mezilidských vztazích.

Následuje He, John – jeden z prodejně nejúspěšnějších singlů s citací Imagine byl složen jako velká pocta Johnu Lennonovi, který byl zastřelen v New Yorku zrovna v době, kdy Puhdys natáčeli v Londýně anglickou verzi desky. John byl o čtyři roky starší než Dieter, kterému byl celoživotním vzorem a inspirací, proto rozhodně nelze označit uvedení této písně za kalkul. V osmé skladbě Männlichkeit se těžkotonážní hard rock snaží uchopit rovněž velmi těžké a obtížné téma, zvláště pro muže vychované německým stylem výchovy – ti totiž city a upřímnost často skrývají za maskou mužnosti. Předposlední Der Trinker s dechovkovým intrem je metalická rubanice ve stylu Motörhead pranýřující nešvar alkoholismu. A závěrečná An den Ufern der Nacht? Ta je hudebně i textově zklidňující a příjemně znějící folk rockovou tečkou a stává se i koncertní stálicí. Tyto rockové balady jsou jedním z poznávacích znaků kapely.

Výtečný zvuk nijak nepokulhává za tehdejší západní světovou produkcí, koneckonců album se míchalo v tehdejším SRN. Zvláštní je, že ač to musel být přímo reklamní tahák nejvyššího kalibru, tak na obalu o této skutečnosti jakákoliv informace chybí. Hudebně jako by Puhdys trochu přešlapovali na místě a nevěděli, kudy dál. Pořád zůstávají u svého specifického extraktu hard rocku kombinovaného s melodickými klávesami a s doprovodnými sbory à la Uriah Heep nebo baladami podpořenými akustickou kytarou.

V textové oblasti jsou o mnoho opatrnější než na předchůdci Heiss wie Schnee. Dieter Birr mohl otextovat jen jednu skladbu, ostatní již pocházejí od státem prověřených autorů. Jak bylo tehdy zvykem, lidé však četli mezi řádky a dokázali si do obsahu dosadit drobný vzdor proti režimu a za to Puhdys milovali. Ti do té doby jasně kralovali všem východoněmeckým TV a radio žebříčkům, které jsem v té době bedlivě vyhodnocoval. Posluchači se však začali žádat kapely, které by se zaměřovaly na určitý hudební styl. A tak se v tomto období vyrojila silná konkurence v kapelách Karat, kteří působili sofistikovaněji, art rockových Electra či novovlnných a punkem šmrncnutých Pankow a Silly, o spodních undergroundových proudech nemluvě. Tyto kapely pomalu nahlodávaly do té doby pevně zabetonované základy pozice leadra rockové scény. Jak a jestli vůbec se tomu Puhdys rozhodli čelit, si povíme někdy příště.

» ostatní recenze alba Puhdys - Schattenreiter
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Wishbone Ash - New England

Wishbone Ash / New England (1976)

horyna | 5 stars | 12.01.2019

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Hodgson, Roger - Hai Hai

Hodgson, Roger / Hai Hai (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 11.01.2019

Roger Hodgson po vydání prvního alba pilně koncertuje a připravuje druhý sólový počin, na kterém se chce svému publiku představit v trochu jiném světle. Po letech, kdy v Supertramp skládal dokonale vybroušené, až jakoby vznešené skladby soft rockového stylu s příměsí art rocku pro zralejší publikum, cílí nyní s elpíčkem Hai Hai na fanoušky mladší. Na první poslech slyšíte známý a léty vycizelovaný Rogerův rukopis a jeho typický zpěv ve vyšších polohách, ale hned registrujete také naprosto nové a duchu doby odpovídající aranže ve stylu osmdesátkové taneční muziky. Nedůvěřivě teď kroutíte hlavou a drmolíte si pod fousy něco v tom duchu "a je to tady, popový mlýnek semlel i Hodgsona, který se snaží na poslední chvíli naskočit na módní vlnu."

Ano, takto lze nad albem Hai Hai mudrovat, ale lépe je si jej skutečně poslechnout. Po několika protočeních v přehrávači zjišťuji, že mě deska baví, na rozdíl od tehdejší kritiky, které album docela ztrhala. Nakonec se stala věc nevídaná - já jakožto posluchač, kterému popové aranže v nahrávkách dost vadí, jej tu propaguji a skoro by se dalo říci až obhajuji. Uvedu i proč. Deska totiž není jednotvárná a dá se rozdělit do několika částí. První zastupují songy úderné, které jsou mixem jednoduchého tanečního rytmu s rockovým drajvem, avšak s příjemnou melodickou linkou, typickým hlasovým projevem Rogera a barvou nástrojů navazující na éru Supertramp. Typickým příkladem je hned úvodní Right Place s foukací harmonikou, Hai Hai, Who´s Afraid a House on the Corner. Při jízdě kabrioletem za letního podvečera ideální volba.

Najde se tu i výborná odbočka k blues v My Magazine, která přechází až skoro do hard rockového refrénu. Song London nás pro změnu kolébá v rytmu reggae, kde se předvede na saxofon světoznámý Larry Williams. Z celkového konceptu se rovněž vyděluje příjemná střednětempá a jak z mlžného oparu vystupující Desert Love. Musím zmínit i skladbu Land Ho, která je přepracovanou verzí songu Supertramp z roku 1974, kdy byl vydán jen na singlu mimo USA. Tak to je skutečně povedené déjà vu. Ale abych jen nechválil. Trpím u cajdáků - jsou jak z cukrové vaty a nemohu je vystát. Naštěstí jsou jen dva: You Made me Love you a závěrečná Puppet Dance.

Shrnuji: nečekejte žádnou náročnou prog rockovu desku, ale příjemnou melodickou sbírku deseti písní s jasnými konturami nejlepších tradic Supertramp v tanečním aranžmá. Většina písní je příjemná, chytlavá, plná optimismu, nahraná nejméně dvěma tucty světově uznávaných muzikantů z kapely Toto, Weather Report, Petera Gabriela a mnohých dalších. I po technické stránce je špičkový zvuk zaručen.

Dle mnohých měla deska dobře našlápnuto do čelních pozic hitparád, nebýt velmi těžkého úrazu Rogera Hodgsona, který si několik dnů před zahájením masivní promo kampaně zlomil obě zápěstí. Lékařská diagnóza byla děsivá a vypadalo to na poranění takového rozsahu, které Rogerovi znemožní jakékoliv další hraní. I to se stává, osud je někdy nemilosrdný. Deska tak putuje do vitríny nedoceněných skvostů.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Hai Hai
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Conception - Parallel Minds

Conception / Parallel Minds (1993)

horyna | 4 stars | 10.01.2019

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception

Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm

Hodgson, Roger / In The Eye Of The Storm (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.01.2019

Roger Hodgson, narozený v roce 1950 v anglickém Portsmouthu, je skvělým zpěvákem s nezaměnitelnou vysokou polohou hlasu a všestranně nadaný hudebník, který zvládá hru na kytaru, klávesy i na bicí nástroje. V roce 1969 byl jedním ze zakládajících členů kapely Supertramp, se kterou se postupně propracoval na špičku světové rockové scény. S Rickem Daviesem tvořil dlouhá léta dokonale sehranou skladatelskou dvojici, která napsala mnoho skvělých hitů.

Tak jako v jiných souborech, v osmdesátých letech došlo mezi členy Supertramp k tvůrčí krizi, oba hlavní protagonisté měli na umělecké a stylové pokračovaní kapely jiný náhled a nastalo nevyhnutelné. Na vrcholu slávy, po stadionovém turné k desce Famous Last Words Roger Hodgson odešel v roce 1983 z kapely a vzdal se užívání názvu Supertramp s podmínkou, že kapela nebude hrát jím složené písně. Nabit energií ještě téhož roku nahrál album In The Eye Of The Storm, které se na pultech obchodů objevilo v roce 1984.

Deska je vyváženou kolekcí hitů pro MTV a rádia, kam se dá zařadit úvodní, energická Had A Dream (Sleeping With The Enemy), jejíž cca devítiminutová stopáž byla pro potřeby rádií zkrácena na polovinu, taneční Give Me Love, Give Me Life a pomalejší, valčíkovým rytmem opatřená Hooked On A Problem. Na Supertramp jsem v jejich dobách největší slávy obdivoval cit pro jejich vyvážený mix a skloubení art rocku s popem v takovém poměru, který jsem byl schopen bez problému akceptovat. Tuto recepturu Roger jednoznačně použil i na tomto svém sólovém albu. Jsou tu však i skladby, kdy se jazýček vah překlápí do art rockových poloh – ty zastupuje jedna z nejkrásnějších a nejvíce procítěných balad, jakou jsem kdy slyšel – Lovers in the Wind. Jednoznačně vrchol alba. Na další místo stavím rockovou I'm Not Afraid, která mi vzdáleně připomněla tvorbu Petera Gabriela. Jak z nejlepších alb Supertramp ukradené působí další skvělá In Jeopardy nebo pomalejší a závěrečná Only Because Of You.

Pokud ještě připomenu, že si Roger pomalu celé album nahrál ve studiu sám – kytary, klávesy,basu (v některých skladbách i bicí!), tak v konečném součtu musím poznamenat, že se jedná o výjimečnou sbírku skladeb, která, pokud by vyšla pod hlavičkou Supertramp, řadila by se dnes mezi největší klenoty jejich diskografie. Osobně bych ji zařadil někam mezi "Even.." a "Breakfast...".

Kromě Kanady, (kde se stalo album záhy platinovým) se do první TOP 20 dostalo jen v několika zemích Evropy a v USA obsadilo jen 46. místo. Vyjevil se fakt, se kterým zkrátka Roger nepočítal - desku prodává název kapely a mnoho fandů ani muzikanty jmény nezná či nevědělo, že někdo Supertramp vůbec opustil. Prodaly se tak "jen" dva miliony kopií.

Ti rozumní, kteří nepoměřují kvalitu alb podle umístění v žebříčcích prodejních hitparád, by si v případě obliby Supertuláků neměli nechat tuto desku ujít, neboť s přehledem válcuje vše, co Rick Davies a spol. od roku 1982 natočili.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

UK - U.K.

UK / U.K. (1978)

horyna | 5 stars | 09.01.2019

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK

Mayall, John - Back To The Roots

Mayall, John / Back To The Roots (1971)

vmagistr | 4 stars | 07.01.2019

Čerstvě na západní pobřeží USA přestěhovaný John Mayall se na podzim roku 1970 pustil do svého dosud nejrozsáhlejšího projektu, který následujícího jara spatřil světlo světa pod názvem Back to the Roots. Britský bluesový multiinstrumentalista na rozsáhlé ploše dvou LP představil hned osmnáct autorských skladeb, při jejichž nahrávání využil služeb mnoha zvučných jmen. S většinou z nich už ale během předchozí půldekády pracoval na některé ze svých předchozích nahrávek, tudíž dobře věděl, koho s sebou do studia bere. Hlavním tahákem alba je bezpochyby účast tří kytaristů, kteří "lemovali" Mayallovu pouť za ideálem bílého elektrického blues - jak Eric Clapton, tak Mick Taylor a Harvey Mandel (v tomto ohledu může zamrzet snad jen neúčast Petera Greena) tvořili po kratší či delší dobu oporu Mayallova muzicírování. Variabilitu sólových nástrojů ještě více rozšířili Don "Sugarcane" Harris s houslemi a saxofonista/flétnista Johnny Almond, rytmiku pak obstaral basista Larry Taylor s bubeníky Keefem Hartleym a Sugarcanovým kamarádem Paulem Lagosem.

Mayall coby suverénní vládce nad množstvím nástrojů průběžně střídá tu piano (Devil´s Tricks) či varhany (Marriage Madness), tu harmoniku (Home Again), tu doprovodnou kytaru (Television Eye), v jedné skladbě se objeví i za bicími a samozřejmě ještě všechno odzpívá. Vedle něj se coby pevná opora se svými precizními a hutnými basovými linkami (Travelling) stojí univerzální Larry Taylor. Bicí Keefa Hartleyho spíše nenápadně pracují ve prospěch celku (Goodbye December), to "Amík" Paul Lagos se nebojí do toho pořádně třísknout (Blue Fox) a přihodit nějaké ty blýskavé parádičky. Housle Dona Harrise dokážou perfektně doplnit kterýkoli sólový nástroj. Je libo souboj s harmonikou (Full Speed Ahead) či kytarou (Unanswered Questions)? Není problém. Skladby s jeho party zní o poznání živěji než ty, kde role druhého sólisty připadla dechaři Almondovi (Dream With Me). A možná - ač se spolu vlastně ve studiu vůbec nesetkali - nejlépe zní výstupy, ve kterých na sebe oba instrumentalisté vzájemně reagují (Groupie Girl). Z kytaristů dostal na desce největší prostor Harvey Mandel (My Children), já mám ale raději skladby, ve kterých ze strun své blues dolují Taylor (Mr. Censor Man) či Clapton (Prisoners of the Road). Ovšem když se v jedné skladbě sejdou všichni tři najednou, je z toho buď zvláštní komorní divočina bez bicích (Accidental Suicide) nebo ještě zvláštnější bluesová oduševnělost s bicími dusajícími jako pochodující strom (Force of Nature).

Půldruhé hodiny blues je samozřejmě pořádná nálož a na jeden zátah je v pomalejších kouscích občas obtížné udržet pozornost, kterou pak probudí až některý z povedených sólových výstupů či svižnější tempo. Ovšem tento formát zároveň poskytuje prostor pro množství hudebníků, kteří by se na plochu jedné desky sotva plnohodnotně směstnali. Ze skladeb je pro mě těžké vybrat nějakého favorita, možná (na desce asi nejméně v blues ponořená) Looking at Tomorrow s proplétajícími se Claptonovými kytarovými sóly. Mayall podle mě desku dramaturgicky zvládnul, udržel ji prostou jakýchkoli velikášských koncepcí, a naopak ji naplnil blues v množství pojetí a podob. Nejde o žádný vizionářský či hledačský počin, jaký se Mayallovi povedl na Blues Breakers With Eric Clapton nebo The Turning Point, ale spíš o shrnutí a zpětné znovuprožití jeho úlohy "kmotra britského blues". Čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Back To The Roots
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Nine Inch Nails - Broken

Nine Inch Nails / Broken (1992)

ZeroCZ | 5 stars | 06.01.2019

Rok 1992. Devadesátá léta se rozjíždí a s nimi i tato stále ještě méně známá skupina pod vedením Trenta Reznora. Po debutu Pretty Hate Machine, který oslavil již tři roky od vydání, začalo nahrávání dalšího projektu. Tentokrát to nebylo plné LP, ale pomalu umírající formát EP. Podle tehdejšího Trentova duševního naladění, které se proplétá texty celé desky, dostalo název Broken. Jeden z důvodu Trentova špatného stavu byl jistě i fakt, že tento projekt v podstatě nebyl žádán a strach z jeho zrušení Trenta donutil k tajnému nahrávání. Nakonec z toho vylezl industriální skvost a asi nejmetalovější kousek z celé diskografie, který i přes svou "jen" třicetiminutovou stopáž má sakra co nabídnout.

EP otvírá industriálka Pinion, ladící temnou atmosféru, která provádí celé album. Následuje skladba Wish - hit, který se v koncertním setlistu drží dodnes. Po jejím skončení hned naskakuje Last s výborným a snadno rozpoznatelným riffem - nejtvrdší kousek alba a zároveň můj nejoblíbenější. A rozjetý vlak jede dál, přichází stanice v podobě druhé a poslední instrumentálky Help Me I Am In Hell, hned nato méně známá Happiness In Slavery, po které přichází čas na druhý velký hit Gave Up. Předposlední skladbu tvoří první a jediný cover tohoto alba a to Physical (You're So) původně pocházející od britské skupiny skupiny Adam and the Ants z roku 1980. A Trent této skladbě vůbec neudělal ostudu, jeho verze je výborná s svým zvukem vůbec nevybočuje, právě opak je pravdou. A jsme u konce, EP uzavírá Suck, song napsaný a hraný skupinou Pigface, kterou doprovázel samotný Trent a i v textu měl své prsty, proto jej neberu jako cover. A to je vše, přátelé.

Tvrdá a poměrně depresivní jízda, která by se dala považovat za takový případný a ještě depresivnější masterpiece a jeden z klenotů industrialního podžánru, který přišel na svět dva roky poté a udělal pořádnou díru do světa. Na závěr tu mám menší zajímavost. Dne 14. 9. Nine Inch Nails započali své americké turné (na které se lístky daly zajistit jen na pokladně místa, kde se ten či onen koncert nacházel, žádná koupě online) v Arizonském Pheonixu. Pro fanoušky přišlo překvapení, protože koncert započal skladbou Pinion a postupně skupina odehrála celé Broken, poprvé a zatím neposled. Skladba Happiness In Slavery se tak na pódiu hrála poprvé po 23 letech. A aby toho nebylo málo, tak jedna známa (mně neznámá) slečna napsala na svůj twitter zklamání z tohoto koncertu, protože nemohla uvěřit tomu, že si skupina dovolila nezahrát Closer. Fanoušci ji následně ukamenovali.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - Broken
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Yoso - Elements

Yoso / Elements (2010)

horyna | 3 stars | 06.01.2019

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*

» ostatní recenze alba Yoso - Elements
» popis a diskografie skupiny Yoso

Magnum - Rock Art

Magnum / Rock Art (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 05.01.2019

Magnum naplňují myšlenku tohoto webu do posledního písmena. Ani ne tolik předváděnou hudbou, ale tím, jak byli schopni přizpůsobit svá alba době vydání a momentálním trendům. Po velmi podařeném debutu s dotyky folku a lehké progrese přichází větší příklon k melodice a výrazným klávesovým plochám. Poté vychází čtveřice naprosto ikonických alb, za které je zástupy fans vynášejí do nebes ještě dnes. Album Vigilante reflektuje aktuální dění na rockové scéně a je asi nejvíce poznamenané nástupem kytarových syntezátorů a rostoucí popularitou stanice MTV. S Wings of Heaven jsou opět na správném místě a předkládají sadu několika stadiónových hymen. Komercionalizace rocku vrcholí a nabídka natáčet desku v LA se neodmítá. Překvapivě vzniká nejtemnější deska v historii souboru, následována pro změnu nejpopovější Sleepwalking. Nebo nevšedně zpracované akustické best off - s Magnum to nebylo jednoduché, nikdy jste nevěděli, jak svoje vzletné melodie zabalí. A to je to, co mi na jejich současné kariéře vadí. Každé dva roky dostanete úplně stejnou desku. I proto považuji jejich album Rock Art za poslední, které stojí za zmínku.

Sbírka Rock Art by se dala označit jako nejtvrdší v dějinách souboru. Není se čemu divit, roku 1994 otěže zájmu přebírají "smutnorockeři" ze Seattlu. Některé kapely podléhají tlaku zvenčí ve snaze uspět a popírají svoje kořeny, jiné se rozpadají. Obal zdobí pěkná malba od Eleanor Smith. Hlava indiánské ženy v kruhu zřejmě odkazuje k názvu alba inspirovaného jeskynními malbami. Točilo se ještě analogově do pásu 3M 996.

Desku pěkně zostra uvádí We All Need To Be Loved. Skladba jakoby vypadlá z Wings Of Heaven. Žádné chození kolem horké kaše, přímá sloka bez vytáček podkreslená střídmými klávesami a akustickou kytarou a fungující refrén. S Heart Hearted Woman si bere klávesák dovolenou a máme tu ten nejlepší blues hard rock ve stylu krajanů Thunder. Catley zpívá pěkně zpříma a ostře bez zbytečných kudrlinek. Druhý singl z desky je lyrická akustická balada s pianem Back In Your Arms Again. Příjemné pohlazení po úvodní smršti. Rock Heavy nedělá ostudu svému názvu a přináší zatěžkaný rock s funkovými přiznávkami ve slokách, docela unylým refrénem a pěkným melodickým přemostěním před posledním refréném. Za první singl z desky byla vybrána The Tall Ships, skladba s výrazným clarkinovským rukopisem, nakažlivě zpěvným refrénem a slokami podpořenými country slide kytarou.

Držte si klobouky, přijíždí nejsvižnější skladba Magnum devadesátých let. Nic pro milovníky starých desek, nekompromisní kytarová rokenrolová jízda plná syrových vyhrávek a chuckberryovských sól. Love´s Stranger se stylově vrací někam k Noci s vypravěčem a rozvíjí dramatický motiv na klávesovém podkladu až do zvláštní syntezátorové vyhrávky na flétnu. Moje nejoblíbenější skladba se jmenuje Hush-A-Bye Baby. Gospelová vyřvávačka s ženskými sbory, barovým piánem a podařeným kytarovým sólem. Hodně neobvyklé aranže. Úvod Just This Side Of Heaven se veze na zatěžkaném rytmu, aby se posléze zlomil v přímočarou rockovou jízdu s typickým zapamatovatelným refrénem. I Will Decide Myself je vkusná akustická vydupávačka a vytleskávačka s vyválečkovanou kytarou v pomalém tempu. Poslední skladby Magnum jdou a i tady se Clarkin plácl přes kytaru a vytahuje sedmiminutovou gradující skladbu On Christmas Day, která kompiluje to nejlepší z jeho tvorby. Pomalé pasáže, dramatický Catleyho projev, změny temp, ukrutná sóla, melodicky bohatý refrén a vkusný text.

Deska se přes svoje kvality s přihlédnutím k roku vydání neprodávala a následoval neodvratný rozpad-nerozpad do uskupení Hard Rain, kde největší změnou bylo angažování automatického bubeníka a moderní syntetický sound.

Procentuální vyjádření 70 %

» ostatní recenze alba Magnum - Rock Art
» popis a diskografie skupiny Magnum

Conspiracy - The Unknown

Conspiracy / The Unknown (2003)

horyna | 4 stars | 05.01.2019

Conspiracy je projekt, jehož náplň (především pak toto druhé album) by si neměli nechat uniknout všichni milovníci a obdivovatelé ikony art-rockové muziky, kapely Yes. Jde o soubor nápadů, myšlenek a grandiózních melodií, které ležely v hlavách jeho protagonistů a které byly později (po odchodu Sherwooda z Yes) zaznamenány do drážek LP a CD nosičů právě pod společným názvem Conspiracy - tedy spiknutí. Dvojice Squire/Sherwood tu představuje další etapu jejich hudebního směřování, společných hodnot a přátelského snažení plynně navazující na to, co vytvořili pod hlavičkou domovských Yes na deskách v letech 1997 respektive 1999.

Úvodní skladba Conspiracy je jednoznačně nejlepší položkou celého alba. Nejen že obsahuje skvělé melodie, velkou dávku hymničnosti, mistrně sezpívané vokály, energii, emoce, slušný tah na bránu a úctyhodné instrumentální výkony. Bije na první signální a jde lehce do ucha, načež si ji rychle oblíbíte a zapamatujete. Avšak má v sobě to něco, co kdyby měla deska celá, mnohem silněji by vás to k ní přitahovalo. Duch Yes se tu zhmotňuje v modernější a futurističtější podobě. Bohužel pro nás posluchače spadne zbytek nahrávky už s druhou položkou Confess o třídu níž, na které se tu s větší řevnivostí či s menším zaujetím také udrží. Divák se nemůže ubránit pocitu, že je vše až příliš akademické, chladné, teatrální a dokonalé. Za touto pozlacenou slupkou se skrývá sic řemeslně dobře doladěné album, kterému však schází tlukoucí srdeční sval, jež by ve vás probudil emoce v daleko širším měřítku.

Chris Squire hraje na basu stejně úchvatně jako ve svých Yes. Dominantně vytažený nástroj po celou hrací dobu bublá, brouká a desku svým způsobem i táhne. Doprovodné vokály byly u Yes především Chrisovou prací, vždy jsem je obdivoval a stejnou barvu i charakteristiku si udržují i zde. Většinou jsou zdvojovány Sherwoodovým zpěvem, čímž vzniká působivá scenérie slastných melodií podepřených interesantní frázovací technikou obou pěvců (příkladně to slyšíte ve skladbě 1/2 A World Away).
Kytary a klávesy ovládá Sherwood a jeho práce je podobná té na deskách Open Your Eyes a The Ladder. Takže kdo z vás má rád tuto etapu Yes (a takových mezi námi není mnoho), bude si spokojeně chrochtat i nad Conspiracy. Ještě doplním, že záda chlapcům kryje bubeník Jay Schellen, účinkující spolu s Sherwoodem už v kapele World Trade.

V naší siti není nahrávka The Unknown zrovna běžným titulem ke snadnému ukořistění. Je určena spíš fandům - sběratelům, kteří Yes milují nadevše a rádi si své hudební portfólio doplní i o nějakou tu raritku navíc. Reálné hodnocení je v rozmezí 3-4*

Otázka hozena do placu: tak schválně, kolegové-odborníci, zná (vlastní) někdo z vás i tuto "neyesáckou" desku?

» ostatní recenze alba Conspiracy - The Unknown
» popis a diskografie skupiny Conspiracy

Dream Theater - Train Of Thought

Dream Theater / Train Of Thought (2003)

john l | 5 stars | 05.01.2019

S deskou, o které tady nikdo deset let nenapíše ani "ň", nebude něco v pořádku. Když si přečtu znechucené recenze pánů Joachima a Brana, které napsali pět let po vydání alba, tudíž s patřičným odstupem, nemám pro jejich postoj už tolik pochopení, než kdyby své recenze uvedli měsíc po uvedení desky na trh. Já byl tímto přehnaně tvrdým albem ze začátku taky pořádně zaskočený, ale za nějaké dva roky jsem si jej oblíbil stejně, jako kteroukoliv jinou jejich desku.

V době vydání jsem DT tolik nesledoval a dodnes nevím, proč tohle album vyšlo tak brzo po předchozí nahrávce - pouhý rok mezi sebou dělí Six a Train. To je u divadelníků jev dost neobvyklý a pokud na mou otázku někdo z vás zná odpověď, uveďte ji prosím. Takže žádné dlouhé turné, ale hupky dupky zpátky do studia a bum, prásk, ať to má koule, Dream Theater chtějí šokovat. Zřejmě měli potřebu setřást ze sebe frustraci a nasranost. Dokázat všem, že umí hrát pěkně ostře a přehodili výhybku směrem k tvrdému metalu. Nechali se inspirovat jejich velkou láskou Metallicou, což jim hodně fanoušků má dodnes za zlé. Ale když posloucháte nahrávku pozorně, není těžké v ní objevit ty staré DT. Jsou jen zabalení v modernější a neprodyšné slupce. Zvuk mohl dopadnout rozhodně líp, nahrávka je pod metalovou tíhou zbytečně přebasovaná a dunivá. John Myung odvádí skvělou práci, ale někdy je těžké jeho nástroj v té změti najít a oddělit.

As I Am je parádní nakopávačka a Endless Sacrifice disponuje odkazy na starou tvorbu. Osu desky však tvoří tvrďácké pumelice This Dying Soul a Honor Thy Father, v nichž kapela riffuje a hobluje jak o život. LaBrie zpívá přes efekty, čímž dodává skladbám ještě větší razanci, a Portnoy, ten je tu pánem všeho. Co všechno stihne obhospodařit je fakt neuvěřitelné. Tahle nahrávka je hlavně o kytarách a bicích, Jordan Rudess tu skoro nehraje. Má jen pár sólových výstupů a občas ho slyšíte někde hodně vzadu, ale je to žalostně málo. Jenže zrovna tak to má být, přece Metallica taky nehraje s klávesy. Vacant je violoncellový předěl a Stream Of Consciousness obyčejná nudná metalová instrumentálka a odrhovačka. Náladu vám zaručeně zvedne závěrečný kus vytesaný do žuly In The Name Of God, to jsou DT ve vrcholné formě.

Všechny starší recenze bodují tohle metalové album hodně vysoko. Já se k nim přidám, protože dokážu ocenit snahu hráčů vyzkoušet něco nového. Udělali to myslím dost dobře a po svém. Tenkrát jim takový tah vyšel, dnes už bychom frflali mnohem víc.
Pokud potřebujete doplnit energii do svého tělesného akumulátoru, nelze doporučit lepší album. Howgh.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Train Of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

b.wolf | 5 stars | 04.01.2019

Hned na začátku roku jsem dostal tuhle debutní fošnu skupiny, o níž jsem si přečetl horynovu vyčerpávající recenzi na druhé album (na které čekám). Tak dobře jak horyna to určitě nenapíšu, ale můžu pouze konstatovat, že tak parádní debut se hned tak neslyší. Na to, že Iluvatar vydali pouhá čtyři alba, se u mě hned debutem zařadili mezi absolutní progovou špičku, zvláště poslední skladbu Emperor's New Clothes si důkladně vychutnávám. Dle recenze je následující Children ještě lepší, takže na tento rok mám jasný cíl doplnit zbývající alba. Vynikající hudba ve stylu Genesis, Marillion a velikánů Pink Floyd, co víc k tomu dodat.

Hodnocení zcela jednoznačné: 5/5

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

IQ - Living Proof

IQ / Living Proof (1986)

jirka 7200 | 5 stars | 04.01.2019

Letošní rok začnu poněkud méně tradičně, a to recenzí na live DVD. Trochu faktů na úvod. V roce 2005 potěšila firma The Iguana Project mnoho fanoušků rockové muziky vydáním několika koncertů anglických kapel, které byly vysílány v osmdesátých letech v hudebním TV pořadu pod názvem Live in London. Mezi skupinami Twelfth Night, Pallas, Magnum nebo Dianno mne nejvíce zaujali mí oblíbenci IQ. Ve formátu DVD byl tento koncert vydán v roce 2005 oficiálně poprvé, jeho audio podobu však skalní fandové mohou znát pod názvem Living Proof. Vidět kapelu naživo na 34 let starém záznamu v dobré obrazové i zvukové kvalitě je událost, kterou nelze odmítnout. Proto jsem se o vánočních svátcích dostavil k příteli na promítání, kde hlavním aktérem byl projektor s rozlišením 4K, který nabízel kvalitní obraz zhruba dvoumetrové šířky. Se zatajeným dechem jsem shlédl 9 skladeb. Na tomto vystoupení bylo bez jedné písně přehráno celé album Wake a z předešlé „Tales...“ zazněly dva kousky, přičemž došlo i na It All Stops Here z raného období souboru. Pokud mám toto DVD nějak zhodnotit, tak jasně na výbornou a hned uvedu nejméně 42 důvodů na podporu tohoto výroku – počítejte:

Začnu zvukem – je hutnější, než na studiových deskách, vyznívá rockověji, je i vzácně vyrovnaný – i když se jedná o TV záznam, kde je přece jen kvalitní sejmutí zvuku mnohem komplikovanější. Někdy klávesové rejstříky Martina Orforda doslova mrazí (Outer Limits, Corner), tento nástroj obecně v nahrávce dominuje, kytara Mika Holmese jen dobarvuje a hutní zvuk a tak je to dobře – nejsme přece na žádné heavy metalové přehlídce, i když pár těchto fandů se v publiku také najde. Rytmika je rovněž solidně nazvučená, zvuk nekolísá, což jistě není vždy pravidlem.

Co se týče obrazové složky, která je na DVD tou nejdůležitější, neb dokáže zprostředkovat vjemy, o které je posluchač při poslechu CD ochuzen. Z dnešního pohledu pobaví účesy hudebníků – Peter Nicholls vypadá z natrvalenou kedlubnou na hlavě a s dlouhými vlasy vzadu jako Jarda Jágr v době vzniku záznamu. Podobně je na tom i basista Tim Esau, na rozdíl od Mika Holmese, který tu je za punkera ověšeného řetězy. Martin Orford jako by si odskočil ze softwarového pracoviště Microsoftu – alespoň ta jeho bílá košile s kravatou a fádní sestřih tomu napovídají. Radost pohledět je na práci bubeníka Paula Cooka, jehož bravurní výkony často lákají čočku kameramana a jsou po zásluze často používány, což je dobře, protože jsem si znovu připomněl, jaký je to nadstandardně dobrý hudebník. Největší pozornost však na sebe zákonitě strhává Peter Nicholls – vysoký a štíhlý frontman s uhrančivým pohledem a postavou modelu, decentně nalíčený a v každé písni zpívající v jiném outfitu. Když nezpívá, jemně naznačuje pohyb do rytmu, ruce často zaměstnává tamburínou po vzoru Roberta Planta.

Zaznamenal jsem tu výtky na kvalitu jeho hlasového projevu a musím potvrdit, že drobné intonační problémy tu jsou slyšet, ve výškách to není také to pravé ořechové. Vysvětluji a omlouvám si to právě tím TV záznamem, který nebyl pravděpodobně nijak upravován, zároveň si svou hlasovou polohu Peter teprve hledal. Pokud totiž jeho projev porovnám s o několik let mladšími nahrávkami, tak je ten rozdíl hodně znát. Ten, kdo však slyšel různé bootlegy všemožných hvězdných kapel, ví, co někteří oslavovaní pěvci naživo předvádějí, proto Petera nijak hanit nebudu.

Pokud bych viděl záznam koncertu na TV ve výkladní skříni obchodu bez zvuku za sklem, předpokládal bych, že hraje nějaká synth pop parta či novoromantici typu Duran Duran a asi bych si DVD nekoupil. A to by byla velká chyba. Přišel bych o zajímavý koncert ze začátku kariéry mé oblíbené kapely. Pokud však obraz spojím s pro mě nejlepší neo prog rockovou muzikou, která v té době byla v Anglii k mání, tak se jedná o vzrušující podívanou do historie, kterou si rád zopakuji znova.

Trailer z koncertu je zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba IQ - Living Proof
» popis a diskografie skupiny IQ

Asia - Phoenix

Asia / Phoenix (2008)

horyna | 4 stars | 04.01.2019

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme

» ostatní recenze alba Asia - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Asia

Doors, The - The Doors

Doors, The / The Doors (1967)

horyna | 5 stars | 02.01.2019

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The

Def Leppard - On Through the Night

Def Leppard / On Through the Night (1980)

jirka 7200 | 4 stars | 30.12.2018

Chcete vědět, jak do škopků mlátí patnáctiletý pubertální fracek Rick Allen a řádí ve studiu spolu s ostatními muzikanty, kterým v době nahrávání matky na narozeninové dorty zapichovaly přibližně dvacet svíček? Pusťte si debutové album anglických Def Leppard z průmyslového Sheffieldu. Jakkoliv je pro mne jejich následná tvorba naprosto nepoživatelnou záležitostí, toto album ještě téměř žádným z pozdějších neduhů přílišné orientace na zámořské trhy netrpí. Zatím to Hluší Leopardi válí ve stylu mnoha kapel, které se s nimi snažily kolem roku 1980 naskočit do rychlíku s cedulí NWOBHM - a nutno podotknout, že velmi zručně. Určitě se dali zařadit do první desítky vedle Samson, Girlschool, Blitzkrieg, Angel Witch nebo Saxon.

Album otevírá našlapaná a ostrá Rock Brigade. Trochu podlézavý signál do USA v podobě druhé skladby Hello America byl odeslán a padl tam pravděpodobně podle dalšího vývoje kapely na úrodnou půdu. To však tehdy nikdo netušil a fandové lomili nad pop rockovým refrénem rukama. Následující, ač pomalejší Sorrow Is A Woman s pěkným sólem kytaristy však dokázala spravit náladu, zrovna tak jako následující pořádný kvapík It Could Be You. Po slabších Satellite, která se trochu rovněž inspirovala u AOR kapel ze zámoří a When the Walls Came Tumbling Down pořádně zabouří chytlavá a úderná Wasted. Pokud by Def Leppard neprorazili, jistě by se objevila na cover albu výběru Larse Ulricha a spol 5.98 E.P.:Garage Days Re-Revisited. O mnoho horší není ani následující Rock Off, která dokáže řádně rozproudit krev fandů tvrdší muziky. It Don't Matter a Answer to the Master trochu zvolňují, jsou to však povedené hard rockové jízdy. Závěrečná Overture trochu klame tělem při akustickém předehře, ale ukončí album v solidním hard and heavy tempu.

Závěrem: debutní album Def Leppard nastínilo nemalé kvality a velký potenciál tohoto souboru jak po stránce skladatelské, tak instrumentální. Hudebníci dokázali sestavit silné album s vcelku povedeným zvukem. Tom Allom v roli producenta odvedl na tu dobu dobrou práci - souběžně pracoval s Judas Priest na British Steel, tak můžeme porovnat, která z těchto dvou přelomových nahrávek se povedla více. Na této desce je několik úletů, které u konkurence neslyším, například podivná simulace přechodů kytar z levého kanálu do pravého ve skladbě Rock Off. Někdy jsem zaslechl i nárazově vytažené přechody bicích, ale to byla asi taková dobová raritka.

Def Leppard se však každým dalším albem odkláněli od dravého heavy metalu a zaměřovali se na jednodušší stadionové pojetí tvrdšího rocku, čímž sice potěšili miliony fandů a především fanynek za oceánem, mnohé další však od dalšího sledování odradili. Tak to v hudební branži někdy chodí.

» ostatní recenze alba Def Leppard - On Through the Night
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Gentle Giant - Octopus

Gentle Giant / Octopus (1972)

Brano | 5 stars | 30.12.2018

*Toto nie je recenzia,iba také subjektívne poohliadnutie sa fanúšika Gentle Giant do doby zdanlivo minulej a dobrodružstiev z nej vyplývajúcej.

Gentle Giant je hudba skutočne ojedinelá,špecifická a originálna.Za ten svet si nedokážem zapamätať ani jeden motív,ani jedinú nosnú melódiu či refrén,čo je na jednej strane aj dobré,lebo ma to núti často túto hudbu počúvať...no na strane druhej,keď vykonávam prácu,ktorá sa mi vyslovene bridí(ako napr.dojenie kráv),tak v takej chvíli by sa hodil istý mozgový kultúrny doping a trochu si aspoň v duchu zanôtiť..no nedá sa.Pamäť je sviňa!

Na začiatku rokov deväťdesiatych,v dobe predinternetovej t.j. v dobe informačného praveku,kedy vlastne nikto ani neexistoval lebo nebol na fajsbúku(ja takto v pohode neexistujem dodnes),rástli v našom okresnom,neskôr krajskom meste kamenné music-shopy ako huby po výdatnom daždi.Také turné po všetkých,to bola riadna turistika,takmer až na otlaky.Ale NIKDE,zdôrazňujem NIKDE som nenašiel jediné CD Gentle Giant a to som s vytrvalosťou detektíva Orieška prezrel všetky regály.Na moju otázku že PREČO mi predavačka odpovedala,že NAČO mi je GG..a dídžej Bobo by mi nestačil?A objednať by sa to nedalo?Ale dalo,len po pozretí do múdrej knihy o hrúbke biblie,koránu,talmudu aj marxovho kapitálu spolu zahlásila,že vraj 600 korún a za 10 týždňov.S buľvami prekrútenými o 360 stupňov smerom k obratníku raka som vycúval z toho kultúrneho stánku.Určite lepšie na tom boli starí art-rockeri okolo bratislavskej predajne Roxy-Music.

Ale čas plynul a všetko sa zmenilo k lepšiemu ,keď ÚV KSS pod vedením súdruha Mečára zaviedol internet a strieborné plastové kotúčiky s nahrávkami Gentle Giant si našli cestu aj ku mne.Hurá!

Daľší dôležitý faktor je,že v živote som stretol iba jediného živého človeka,ktorý počúval Gentle Giant.Stalo sa to vtedy,keď som sa pozrel v kúpeľni do zrkadla v snahe oholiť sa.Celý rozhovor prebiehal asi takto:Teba poznám,nepočúvaš náhodou GG?Náhodou áno a Ty?Ja tiež.Tak to budeme kamaráti.Tak to si píš!Keď som bol pod vplyvom kofoly,tak som videl v zrkadle fanúšikov až dvoch!Teda so mnou sme už boli traja!A to už je dosť na založenie fanklubu!

K samotnému albumu iba toľko,že som mal spočiatku problém so skladbou Knots >> odkaz ,ktorá sa neskôr paradoxne stala mojou najobľúbenejšou.

A čo dodať na záver?Nikdy sa nevzdávaj,pretože niet takej prekážky,ktorá by oddelila fanúšika od jeho milovanej hudby!!!Gentle Giant forever!A nikdy inak!



» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Talisman - Talisman

Talisman / Talisman (1990)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 29.12.2018

Mezi Talisman a Marcela Jacoba lze s naprostým klidem vložit rovnítko. Sympatický Švéd ovládající mnoho nástrojů, neméně skvělý skladatel a především vynikající basový hráč s dotykem virtuozity. Když si listuji bookletem vydání od GMR Records (2003) a čtu jeho průvodní slovo k desce, nemůžu uvěřit, že po všech těch negativních událostech deska vůbec vyšla.

Jacob začal pracovat na skladbách v době, kdy byl členem kapely Johna Noruma. Demosnímky mu nazpíval Goran Edman, taktéž člen kapely. Skladby vznikaly s výhledem použití pro druhou Norumovu desku, jenže tomu se vůbec nelíbily, chtěl dělat tvrdší muziku a jal se uhánět Glenna Hughese. Jacob obcházel vydavatelské firmy a od jedné získal příslib. Firmu ovšem více zajímal Goran Edman a chtěla ho získat pro jednoho svého umělce. Do toho všeho vstoupil Norum a lákal Edmana zpátky k sobě. Chudák Goran nevěděl, jak se rozhodnout a ve finále se upsal Yngwie Malmsteenovi.

Jacob vyzkoušel pár švédských pěvců, ale nikdo mu napadl do oka. Do příběhu vstoupil právě se ze Států navrátivší přítel, který doporučil brooklynského rodáka jménem Jeff Scott Soto. Ten po poslechu skladeb slíbil účast a šlo se do studia. Produkce se ujal Mats Lindfors (Candlemass, Hexenhaus, Glory). Jacob nahrál všechny rytmické kytary a basu a také naprogramoval bicí. Se zbytkem tohoto partu mu pomáhal Peter Hermansson z kapely 220 Volt. Původně na desce neměly být vůbec žádné klávesy, ale ve studiu byla veselá parta a faktor alkohol připsal do kreditů klávesáka Matse Olaussona.

Po smíchání alba přišla rána na solar. Firma, pro kterou se deska připravovala, vyhlásila bankrot. Jacob odjel do Států pracovat se Sotem na demosnímcích jeho kapely Eyes. Tam potkal chlápka (budoucího managera vydavatelské firmy Dino/Empire), kterému se podařilo natočenou desku odkoupit od bankrotujícího labelu. Deska nakonec vyšla u labelu Airplay.

Album je sbírkou jedenácti hard rockových vypalovaček. Velký důraz je kladen na typickou švédskou melodiku, a i proto jsou cílovou skupinou spíše dospělejší rockeři než vyznavači dvanácti taktů. Klávesy opravdu nehrají prim a slouží jen na podkres a dobarvení nálady. Nemusíte se bát. Mnohem častěji jsou k slyšení ostré kytary podpořené bytelnou rytmikou a nad tím se vznáší božský Jeff Scott Soto. Lidí s tak příjemným a charismatickým hlasem po planetě moc neběhá. Zamiloval jsem si ho na první dobrou. Zpívá s nesmírnou energií a jeho technika je dech beroucí, což oceníte při nebesky sborových vokálech. Prvních pět skladeb je z kategorie nezapomenutelných a zbytek desky i přes lehké polevení vykazuje nadprůměrnou kvalitu. Závěrečná instrumentální tečka s vyhrávkou na basu podtrhuje výjimečnost desky.

Procentuální vyjádření 90%

Pod čarou:
Na druhém CD jsou všechny demosnímky s Edmanem, ale Jeff Scott Soto ho strčí s přehledem do kapsy. Goran není špatný zpěvák, však toho za život nazpíval požehnaně, ale nemá tak sytý hlas a hodí se spíš do měkčích forem rocku. Třeba ke Street Talk nebo ke zde více známým Karmakanic.

» ostatní recenze alba Talisman - Talisman
» popis a diskografie skupiny Talisman

Stone Temple Pilots - Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop

Stone Temple Pilots / Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop (1996)

EasyRocker | 4 stars | 28.12.2018

Protože jsou STP "mou" kapelou jaksepatří a do debutu se pustila Terka, po vrcholových rockových hodech v podobě Purple se pustím i do desky další. Na ní STP ještě odlehčili a odklonili jadrný grunge z debutového alba.

Výsledkem je lehkonohé, písňové album s mnoha hudebními odbočkami a řadou vlivů daleko mimo grungeové kolbiště. Nálodotvorná Press Play uvede klasické rockové číslo Pop´s Love Suicide, které by jistě zapadlo i na Purpur, ze stejné kategorie je nezastavitelná a pochodově odsekávaná palba Tumble in the Rough. Štavnatá basa Roberta DeLea báječně tvrdí jinak britpopové námluvy v Big Bang Baby, z podobného soudku je i proslulá hitovka Trippin´in a Hole in a Paper Heart. Lady Picture Show a hlavně skvostná, Weilandem do až do nadoblačných výšin vyšponovaná Adhesive, jsou působivé balady s akustickým aroma, druhou zdobí skvěle i dechová sekce. And So I Know nabírá až jazzového nádechu, působivost ale neztrácí. Je pravda, že skladatelsky deska nedotáhla skvělého předchůdce a občas se přistihnu, že mi nápady některých kousků splývají. Daisy odhaluje nejen skvělou DeLeovu akustiku, ale i folk/bluesové kořeny, obdobně jako svého času Pretty Penny. No a k velkému finále ve svém nejlepším duchu se pánové vyšvihli v závěrečné tutovce Seven Caged Tigers, která snad nemůže udělat vrásky nikomu, zvlášť když se Dean sólově vyždímal až na doraz.

Už podle klasických riffů, výstavby melodií musíte poctivou prácičku bratří DeLeů poznat i poslepu; Weiland neztratil nic ze svého charismatu, svůj hlas přizpůsobil bez váhání i "prostým" písním. Sluší jim to velmi. Vzhledem k mé oblibě předchůdce pálím silné čtyři body.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Gungfly - Friendship

Gungfly / Friendship (2018)

horyna | 5 stars | 28.12.2018

Už loňské skvělé album On Her Journey to the Sun znovu poodkrylo velký potenciál, který se v Rikardově skladatelském portfóliu ukrývá. A letošní Friendship jde ještě o poznání dál. Zatímco na On Her Journey to the Sun se dalo vystopovat několik paralel s prostřední tvorbou vousaté ryby, novinková kolekce je uvolněnější a svobodomyslnější. Prvky jazzu, inspirace Zappou, severským folklorem a hlavně muzikou let sedmdesátých, toť všechno prvky, se kterými Richard koketoval už u svých Beardfish. Slyšíme je tedy znovu, jen v galantnějším a frivolnějším hávu. Jako téměř výhradní skladatel měl tenkrát, stejně jako dnes hlavní vliv na muziku, která je s jeho osobou pevně spjata. A posluchač to dokáže okamžitě rozpoznat.

Z Rikardova hudebního rozpětí láska k muzice doslova prosakuje a je jen otázkou času, kdy si k ní najde cestu větší množství obdivovatelů. V jedné ze svých dřívějších recenzí (právě na některý z prvních výtvorů Beardfish) jsem se vyjádřil ve smyslu návaznosti a provázanosti s repertoárem mistrů míchání stylů, kapelou Gentle Giant. V hudební rozmanitosti jim můžou nástupci Gungfly směle konkurovat.

Už úvodní Ghost Of Vanity oplývá značnou rozmanitostí a nenuceným jazzovým kouzlem. Rikard hraje na kytaru i různé druhy klávesových nástrojů se zaujetím a senzačně pestrým způsobem. Jeho hlasový fond je snadno rozpoznatelný a zajímavě vržený odstín má pro jeho fans nepopiratelné kouzlo. Občas zní až ležérně, ale když je potřeba, část linek proloží větší silou nebo se lahodně zhoupne do výšek. Titulka Friendship je převážně instrumentální a v několika jejích segmentech si určitě zavzpomínáte na předchůdce Beardfish. Cítíte zappovské asociace, tempa alá Gentle Giant a vše koření onen lehký nástin fusion muziky. Ostatní písně už do drobnohledu brát nemusím, jsou stavěné na podobné vyjadřovací bázi, v bohatých aranžích a častých tempových obměnách.

Z tohoto obdivuhodně vyrovnaného celku lze jen stěží vyčlenit nějaký skutečný progresivní trhák, ale také není snadné na některou položku ukázat jako na slabou. Jde o skladatelsky i instrumentálně vypiplanou nahrávku, která má tendence vklínit se mezi ty nejlepší prog-rocková díla uplynulého roku. Pro mě je to jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení letopočtu 2018. Beardfish jsou mrtví, ať žijí Gungfly.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Small Faces - Small Faces

Small Faces / Small Faces (1967)

vmagistr | 3 stars | 28.12.2018

Small Faces se koncem roku 1966 rozešli s manipulátorským manažerem Donem Ardenem a pod novou nahrávací společností Immediate se pokusili pokračovat ve své nadějně rozjeté rockové kariéře. Deska, kterou kapela nahrála během jara 1967, nesla (stejně jako debut) eponymní název Small Faces, čímž do diskografie kapely vnesla nemálo zmatků. K těm přispěla i původní "stáj" mladé kapely Decca, která jen několik týdnů před vydáním nového alba vypustila do světa kompilaci From the Beginning, aby na svých ovečkách ještě alespoň něco málo trhla.

V pořadí druhé studiové album Small Faces se vyznačuje částečným ústupem od hlučného rhythm and blues k popovějšímu materiálu z jedné strany, z té druhé už ale na vrátka klepala psychedelie. Skladby se z desky sypou jedna za druhou, žádná z nich totiž délkově nejde přes tehdy oblíbený tříminutový formát. Materiál už tentokrát vyšel čistě autorský, povětšinou z dílny dvojice Marriott/Lane, jen na několika skladbách se autorsky podílel i Ian McLagan. Právě jeho hammondky dostaly na desce slušný prostor a vytvořily určitou protiváhu Mariottově kytaře, která debutové album do značné míry táhla.

Samozřejmě i té kytary se na desce dočkáme, třeba taková Talk To You na jejím ostře nabroušeném zvuku (i když zjemňovaném hravým pianem) dost staví. Skladbu Steve Marriott také nazpíval a jeho shouterství jí rozhodně svědčí. Marriottovi téměř rovnocenný pěvěcký prostor na albu dostal (pro mě dost nepochopitelně) také basák Ronnie Lane, jehož vokál zní daleko méně přesvědčivě. Nejvíce mu sedí civilní poloha, jakou ukazuje třeba v McLaganově psychedelií načichlém kousku Up the Wooden Hills To Bedfordshire. Jakmile se dostane do exaltovanějších končin, například v Something I Want To Tell You, začne místy znít ukňouraně. Ale skladba je to (zejména díky McLaganovým klaviaturám) pořád více než dobrá.

Kromě výše zmíněných pecek album samozřejmě obsahuje i další ucházející materiál - ještě z "ardenovských" dob pocházející kytarovou jásavici (Tell Me) Have You Ever Seen Me, srdceryvný valčík Feeling Lonely nebo pohodovku Things Are Going To Get Better. Za zmínku stojí i vytvrzená My Way Of Giving nebo příjemně dobová Get Yourself Together - v obou z nich se slušně vyřádí bubeník Kenney Jones. Pak tu taky ale posluchač může nalézt větší než malé množství vcelku nezajímavého materiálu (Happy Boys Happy, Become Like You, All Our Yesterdays nebo Show Me The Way).

Jak hodnotit dlouhohrající nahrávku kapely, pro kterou bylo v době jejího vydání měřítkem úspěchu stále ještě spíše postavení singlů v hitparádách a samotné LP pak na těchto úspěších jen "parazitovalo"? Album Small Faces '67 rozhodně není tím nejlepším, co kapela vydala, a to ani v rámci její dlouhohrající produkce. V něčem už oproti svému předchůdci učinilo krok vpřed, v jiných ohledech pořád ukazuje rozpaky. Na čtyři to nebude a i ty tři jsou možná malinko milosrdné.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Art Zoyd - Nosferatu

Art Zoyd / Nosferatu (1989)

jirka 7200 | 5 stars | 28.12.2018

Když jsem si v roce 1990 opatřil tento soundtrack, byl jsem nadšen. Art Zoyd tu poprvé zrealizovali nápad doplnit svou hudbou němý film německého autora Friedricha Wilhelma Murnaua. Jako první si vybrali ke zpracování jeho film Nosferatu, který byl natočen podle známé předlohy Brama Stokera – Drakula. Tento černobílý snímek, ač pomalu sto let starý, má dodnes co nabídnout – kupodivu ani po tolika letech neztratil svou děsivě temnou atmosféru, což mohu říci jen o opravdu velmi mizivém počtu filmů. Ta postava upíra s jeho dlouhými, vychrtlými údy děsí dodnes. Film byl za ta léta doplněn několika hudebními doprovody – z nichž osobně zcela jednoznačně preferuji ten od již zmíněných Art Zoyd. Je to ponurá symfonie zla a pro mne se stala rovnocennou složkou díla o nenasytné kreatuře bažící po lidské krvi.

Deska je rozdělena (podobně jako Faust) do dvaceti částí a přesně navazuje na dění na filmovém plátně. Repetitivní vážná hudba se prolíná se syntezátory, okolo kterých se proplétají divoké větry vichřice. Je slyšet dusot koní a zlověstné skřeky Drakuly. Na své si přijdou i příznivci post industriálních směrů. Během prvních tři skladeb zůstanete přikováni do křesla, vydechnete pouze u čtvrté, ambientní Le Matin. Važte si toho, takovýchto zvolnění si dále mnoho neužijete. Občas jsem si připomněl v náznaku výbornou hudbu k českému neméně temnému dílu Panna a netvor. Zlověstná atmosféra je v nahrávce až hmatatelná, konkurovat mohou jen nahrávky Diamandy Galas či spřízněných Univers Zero. Jestli jste po poslechu alba Faust od této skupiny vynechali večerní venčení domácího mazlíčka, tak tentokrát budete mít problém sami vstoupit do vedlejší neosvětlené místnosti.

Na desce Nosferatu předložili Art Zoyd velmi silný materiál, kde jsou vzácně vybalancovány dvě tváře kapely – ta symfonická, která čerpá z vážné hudby a ta rocková, která dodává dílu pomoci samplů, syntezátorů a různých hlukových smyček patřičnou dravost. Za mě je to jednoznačně dílo, které tvoří jeden z vrcholů v rozsáhlé diskografii této francouzské kapely.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Nosferatu
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Stone Temple Pilots - Purple

Stone Temple Pilots / Purple (1994)

EasyRocker | 5 stars | 27.12.2018

V první řadě musím vyjádřit opětovně ohromné nadšení, že sem Terka dala profil této bandy. Můj vztah k nim je podobný jako její, poslouchám je možná častěji, než mnohé legendy žánru z počátku let devadesátých. Ta doba silným zářezům na pažbě prostě neskutečně přála.

Nebývale silný hardrockový potenciál je tady okamžitě s úvodním lomcovákem Meat Plow - jo, název sedí dokonale. Zeppelinovský staletý titánský riff a pak už jen rozdupaná spoušť a zkáza. Poslechněte elektrizující napjatě přeskakující vazby na počátku Vasoline - jsem sám, pro koho je čímsi jako Whole Lotta Love devadesátek? A vokální hody Scotta Weilanda jsou slastné i trpící. Že byl bradatý skřítek Eric Kretz podceněným strojmistrem vás přesvědčí jeho řádění na počátku Lounge Fly, s akustikami v zádech ožívají dávní stoneovští duchové. Interstate Love Song se po křehkém akustickém počátku zhoupne opět mamutími vlnami riffů - DeLeovci, to je fakt krutá strunná skvadra, kraluje tu ale opět Scott. Že dovede i působivé balady, ukáže v Still Remains, aranžérském i rytmickém jaspisu na vrcholu náhrdelníku.

Na bujné tribální rytmice, bluesovém a folkovém jádru překrásně dříme Pretty Penny. Pokud vám chybí úvodní zabiják, přelaďte na rytmické metalové orgie Silvergun Superman. A jestli vydržíte do konce, jste z řádně tuhého těsta! Na svěžích vzdušných pilířích se pohupuje vokálně nabitá Big Empty, i když ani tu STP neošidili o jadrné rockové exploze a hřmící sóla. Po tomhle je Unglued jako dvě a půl minuty neřízená jízda horské dráhy, kde se obsluha už dávno vymkla kontrole. Umí i punk, umí, a v jeho drsných šlépějích se vydává i Army Ants, tady už přicházejí ale i klasicky hardrockové ječící kytary. Rezignovaně ospalý start Kitchenware & Candybars poté překvapí pateticky symfonickými refrény. Asi nejvýraznější námluvy s britrockem. Okénko do dalších alb a "muzikálový" dovětek.

Debut byl grungeově pravější. Jsem rád, že se tu progboardistům líbí, byly ale i břitké kritiky za kopírování Pearl Jam či Alenky v řetězech. Byl to ale až tenhle monolit, který už unisono s řevem přijali kritici i fanoušci. Tklivý i nářezový, nástrojově bohatší. Taky stačí jakýkoli koncert pilířů - magie na pódiu i v davu.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Purple
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason (1987)

horyna | 5 stars | 27.12.2018

Doba vánoční je pro většinu z nás spjata s klidem, mírem, štěstím, pohodou, strojením stromečku, vůní cukroví i radostí zejména našich ratolestí nad rozbalováním dárků. Speciální doba si u některých z nás posedlých muzikou žádá i "speciální" výběr repertoáru. Já osobně téměř vždy volím pouze muziku srdci dobře známou a vybírám si od různých interpretů ty nejoblíbenější nahrávky. Nebo ty, na které mám největší chuť a zároveň vím, že mi přinesou vysoký stupeň uspokojení.

Zrovna včera jsem mezi klíčové záležitosti od Yes, Opeth, King Crimson, Tangent i třeba Joe Satrianiho vklínil tento monumentální hudební artefakt. Divíte se oné charakteristice, kterou jsem toto pro mne jedno z nejlepších děl milovaných Pink Floyd i domácí fonotéky očastoval? Nazval jsem ho tak proto, jelikož přesně takto jej vnímám a prožívám. Tuším, že jsem na té početně daleko slabší straně barikády, která toto spíše "sólové dílko páně Gilmoura" toliko velebí. Ale nemůžu si pomoci, cítím k němu velikánskou lásku a úctu. Společně s u mě vrcholným Divison Bell jej stavím na stejnou úroveň jako zlatý floydovský trojlístek z let 1973, 75 a 77 a i těsně vedle nepřekonatelného The Wall.

Ať se snažím sebevíc, při žádné jeho ochutnávce (a že jich už za ta léta bylo nespočet) tu nenacházím ani jediné slabší místečko. Zajímavým obalem počínaje, interesantními písněmi, dramaturgií alba i zvukem z dílny Boba Ezrina konče je tohle výtvor vysoustružený přesně podle mých měřítek. Ještě malinko k jeho zvuku. Ač divák snadno rozpozná, ve které době byl vytvořen, nemůže namítat, že by se jí snad nějakým způsobem zpronevěřil nebo dokonce podlézal. Tento společně s Final Cut jediný výtvor Pink Floyd v osmé dekádě je ošetřen tak pečlivě a s grácií, že by neměl fanouškovi kapely při vzpomínce na ono pro progresivní muziku neblahé období přivodit byť jen nepatrný trpký úsměv ve tváři (pro někoho snad jen zvuk bicích, ale třeba i ten mě tu fascinuje).

Celistvý komplet desítky stěžejních songů nehodlám jednotlivě rozebírat, jelikož mi to v tuto chvíli přijde naprosto zbytečné. Strana A obsahuje převážně skladby doprovázené Gilmourovým vznešeným a citově tolik nabitým vokálem, mou jedničkou je zde snad pokaždé temná The Dogs of War (i když miluji naprosto všechny). Na B-straně jsou převážně instrumentálnější plochy s dvojicí chytře budovaných songů A New Machine a ke slovu se tu v úžasných partech hlásí Helliwellův teskně znějící saxofon.

Kdepak, A Momentary Lapse of Reason je pro mě zhudebněná symfonie blaženosti a krásy. Možná to bude znít krutě, ale ke svému štěstí ve společnosti Pink Floyd vůbec nepotřebuji osobu Rogera Waterse. U Floyd jde přece o náladu, o atmosféru, o silný emoční účinek - a ten dovede David Gilmour ovládat i sám a zatraceně skvěle. Ale abych tu někomu nekřivdil, ve studiu přece byli také Nick Mason s Richardem Wrightem, takže vlastně celé tři čtvrtiny "původních" Floyd, což má rozhodně také svou váhu a hra Tony Levina zde rovněž není k zahození.

I Love You Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Prince - Purple Rain

Prince / Purple Rain (1984)

Egon Dust | 5 stars | 26.12.2018

Keď sa povie roky osemdesiaté, nahrnie sa mi niekolko predstáv. Prvé budú na naše československé všadeznejúce Elány, Žbirkov, Nagyov, Citrónov, Turbov, Dubasové, Gombitové a Kájové. Filmy s Vaculikom, Tofim a Diskopríbeh. Ďalšou predstavou budú anglo-americké hitovky, ale i Just called to say..., Wonderful Life či legendárny Thriller od Michaela Jacksona, ktorého protipólom bol malý gašparko s nadpozemským talentom menom Prince. Keď si spomeniem na obľúbený seriál 21 Jump Street či Top Gun a podobné, mám kompletný soundtrack najmä k US osemdesátým. Jacksona bolo všade plno. Všetkým deckám sa páčila jeho hudba a klipy, preto mi dnes nie je ani po smrti vzácny,i keď jeho prínos bol nepopierateľný. Opačne na Princea, Gabriela, Bowieho som mal značnú alergiu. To sa po roku 2000 zmenilo. Až ma mrzí, že som v šestdesiatých nebol prvý z tých, čo počuli Sgt. Peppera lebo Velvetov, v sedemdesiatých Sabbath, Bowieho a Floydov a v osemdesiatých GnR a taktiež Princea. Ako som spomenul Diskopříběh, práve tam večne odutá zamilovaná Blanka ponúkala najmladšiemu Hrušinskému (aby ho zaujala) nového Princea. To sa písal rok 1986, čo bolo 2 roky po vydanie tohto nadpozemskeho diela.

Čím začať. Celý progboard je silne postavený na hodnotení originality a progresu, čo ma pritiahlo k tejto fantastickej stránke. Priatelia a spolurecenzisti, povedzme si to priamo. Môžeme donekonečna ospevovať len Crimsonov, Purplov, Floydov, či zas mnoho menej významných, ale stále originálnych umelcov? Nech pozerám ako pozerám, nad Princom tu veru ovácie moc nie sú. Obrovská škoda. Ok, beriem, možno ja som prespal dobu. Možno ho bolo dosť v osemdiesatých, to žiaľ už posúdiť neviem - ale čo viem je, že jeho originalita zašla neskutočne ďaleko.

Purple Rain som počul pred XY rokmi na prvých "nekvalitných" mp3. Pár týždňov dozadu som si kúpil v známom obchode s knihami túto už remastrovanú LP (nevravím ako dlho som zháňal prvé originál LP). Nastalo čosi nezvyčajné. Zrazu ten dynamický zvuk sa na mňa vyrútil z LP a už nepustil. Optimizmus a rotujúca energia prišla po prvým sekundách "Let´s go crazy" a už nepustila do poslednej klapky záveru "Purple Rain". Zrazu po divokej "Poďme sa blázniť" mi cinklo v hlave. Tu stačí desiat sekund z gitarového solo-výpadu a bolo mi jasné, že tu je Pán Virtuos! Poviem to priamo. Nebaví ma čítať recenzie o nekončiacej virtuozite všetkých tých guitar heroes. OK sú to frajeri! Beriem, ale!

Začala pecka č. 2 "Take me with U". Po gitarách ani stopa, do popredia ide synthetiserova melódia, ktorá doslova pýta zvresknúť do rytmu. Štýl speváckej interpretácie je total nóvum. Pred rokom 1984 som nepočul ani u Earth, Wind & Fire takú hravosť. V trojke "Beautifull Ones" máme sythesatorovy soul nadýchaný ľahký plný dravosti s všadeprítomným erotickým podtónom. Moja srdcovka zo strany A. Svoj divoký temperament a multiinštrumentálny talent dal Prince poznať v maximalne originálnej kompozícii "Computer blue", kde počujem až pavlíčkovsko-zappovské disharmónie v čelnej zrážke s divokým elektrom tanečným.

Prince podobne ako Miles Davis, Bowie lebo Hendrix mal a bude určite mať vplyv aj na žánre ako R´n´B a Hip Hop. Toto presne cítim s "Darling Nikki". Tu už jemne erotický podtón zašiel až do sexuálnej provokácie, čo nehovorím o jej dobovom prezente už len v samotnom filme "Purple rain". Tu je nádhernej skĺbené umenie takmer až s extravagantným gýčom, ktorý môže pôsobiť odpudivo, ale asi som fakt z inej galaxie, lebo mne sa to jednoznačne páči a nenudí ma to otravnými refrénmi do osprostenie. Hit, ktorý spolu s "purpurovým dažďom" definovali Princa ako absolútnu špičku bol "When Doves Cry" - tanečná, nadčasová, moderná záležitosť. Poznám minimálne 3 jej covery, ktoré ani z 1/3 jej nie sú hodné.

Silné slová síce patrili k najmä k tvrdým pop-rockerom, ale v Princovej "I would die 4 u" cítim neskutočný nadhľad a zároveň skutočnú umeleckú úprimnosť. Jedným z elementov, ktorým obohatil rapovú a aj popovú hudbu, bolo používanie čísiel a samostatných písmen namiesto zámena, predložky a možno aj podstatných mien. V piesni "Baby I´m Star" Roger Nelson flusol do ksichtu celému svetu svoj fenomén. A fenoménom sa skutočne stal zároveň aj s fénom nafúkaným páčom, aj s neprestrelným menom Prince. Baby I´m a Star je v tvorivosti podobná Computer Blue. Keď som vyťahoval s nádherného farbami žiariaceho strieborného obalu túto LP, niekde v duchu som sa tešil najmä na megahit všetkých čias "Purple Rain". Tam neni treba žiadny komentár. Zaslúžený vrchol skvelého albumu, pravdepodobne samotným umelcom neprekonateľný.

Vraví sa známa veta: "Ak si chcete navodiť atmosféru 60tých, pustite si LPs Beatles" -to bol výrok legendy hudobné kritiky Lestara Bangsa. Ja vravím: "ak chcete navodiť atmošku osemdesiatých rokov, pustite si okrem všetkých typických klasík aj LP Purple Rain". Spojenie popu, rocku, tanečnej hudby, elektra, funku, soulu, a všestrannej neskutočnej praktickej virtuozity nájdete na danej LP. Osobitejšou záležitosťou je Princov absolútne originálny spevácky prejav s rozsahom a nekonečným hlasovým registrom. Pozor! Tento album nie je pre žiadneho obmedzenca. Je to hudba s absolútne iného sveta než čokoľvek pred ňou. Prince priam s bazukou rozbil hranice niekoľkých štýlov a vytvoril kompaktne niečo, z čoho ťažili a budú ťažiť generácie umelcov.

» ostatní recenze alba Prince - Purple Rain
» popis a diskografie skupiny Prince

Alice Cooper - Muscle of Love

Alice Cooper / Muscle of Love (1973)

vmagistr | 3 stars | 26.12.2018

Poslední studiové desce kapely Alice Cooper Muscle of Love vydané před odchodem jejího frontmana na sólovou dráhu byla přisouzena obtížná role následovníka fenomenálního alba Billion Dollar Babies. Muscle of Love měl znamenat návrat k čistě rockové produkci bez všech různých mimožánrových přísad. Že se ale takováto "zpětná ohlédnutí" často ukazují jako problematická potvrzuje i labutí píseň kapely, na kterou v sedmdesátých letech přísahal nejeden rockem poblouzněný americký teenager.

Mezi to lepší na desce rozhodně řadím "bondovskou" jízdu Man With the Golden Gun s členitými aranžemi a parádními dechovými výstupy podbarvenými hutným kytarovým spodkem. Je sice znát, že se původně měla uchytit v komerčnějších vodách filmových melodií, ani na rockovém albu se ale rozhodně neztratí. Ještě nabroušenější kytarové hody přináší šlapavý kousek Never Been Sold Before, a i úvodní skladba Big Apple Dreamin' (Hippo) zvládá vedle jasně hitové melodie (jen kdyby nebylo těch divných smyčcových výplní) nabídnout i chytlavou souhru kvílivých kytar s hammondkami. Do třetice ze začátku desky zmíním povedenou baladu Hard Hearted Alice, která se za polovinou na chvíli zvrhne do ostrého kytarového souboje. Tuhle čtveřici skladeb hodnotím jako velmi povedenou, navíc jejich kvalitě se v mých očích blíží i rockový výklus Working up a Sweat. Co tu ale máme dál?

Titulní skladba Muscle of Love sice rockuje ostošest, jenže mě příliš nebaví její ústřední motiv. Dylanovským folkem ovanuté vyprávěnce Teenage Lament ´74 by neškodil větší odvaz a závěrečnému kousku Woman Machine zase chybí propracovanější melodika. No a to nejslabší nakonec - jelikož příliš nemusím výlety do kabaretů a podobných končin, je pro mě obtížné zůstat při skladbě Crazy Little Child vděčným posluchačem a tohle Aliceho směřování mě nechává naprosto chladným.

Za dvěma podle mého nejlepšími deskami kapely Love it to Death a Billion Dollar Babies Muscle of Love znatelně zaostává. Vidím ho spíše někde na úrovni Killera, což bude odpovídat i uděleným třem hvězdičkám. Z tvorby kapely Alice Cooper spíše vyzobávám ty povedenější skladby, jako celek ji (až na dvě výše zmíněné desky) zkousnout bohužel nedokážu.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Muscle of Love
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Sanguine Hum - Now We Have Power

Sanguine Hum / Now We Have Power (2018)

Mayak | 5 stars | 24.12.2018

Nie je celkom jednoduché písať o kapele, pri ktorej podstatná väčšina informačnej munície už bola „vystrieľaná“ pri recenziách jej predošlých albumov (aj mojou zásluhou). SANGUINE HUM vydali tohto roku svoj štvrtý plnohodnotný štúdiový počin, pričom časové odstupy medzi jednotlivými sú symetricky trojročné. Popri tom im vyšiel aj jeden živý album a predvlani aj vyše dvojhodinový kompilačný (dvoj)disk s materiálom, ktorý sa duplicitne nenachádza na žiadnom rádovom nosiči, teda o kapele z aspektu súdobej frekvencie vydávania svojich produktov možno povedať, že je celkom potentná. Z personálneho aspektu došlo ku zaujímavej korekcii - bubeník Andrew Booker vyťažený aj v iných projektoch (No-Man, Henry Fool, etc.) odišiel, aby sa vrátil pôvodný člen SANGUINE HUM Paul Mallyon, avšak „iba“ v pozícii špeciálneho hosťa.

Album „Now We Have Power“ je kontinuálnym pokračovaním predošlého „Now We Have Light“ predovšetkým obsahom textovej stránky. Bizarný príbeh kombinujúci prvky post-apokalyptického a vedecko-fantastického príbehu s hlavným hrdinom, chlapíkom s menom Don tu pokračuje a hudobné výrazové prostriedky sú vlastne tiež logicky nadväzujúce na predošlý štúdiový produkt. Základom sú výrazné kompozičné útvary s časovým rozsahom oscilujúcim okolo piatich minút, v troch prípadoch doplnených kratučkými inštrumentálnymi medzihrami.

Predovšetkým prvé dve tretiny vyše hodinu trvajúceho albumu sú pre mňa nesmierne silné a sugestívne. Po krehkej a komornej „The View, Part.1“ prichádza prvý vrchol placky - „The View, Part.2“. Hlavný skladateľ, gitarista a výlučný sólový spevák v skupine Joff Winks má príjemne vyššie položený hlas a častá melanchólia a snivosť v jeho vokálnom vyjadrovaní pôsobí na mňa, ako zásah do čierneho. „Skydive“ je hypnotická inštrumentálna skladba, pre túto kapelu s charakteristickou výstavbou a po krátkej klavírnej vyhrávke „Retreat“ prichádza úder na solar – dvojica „Speak to Us“ a sedem minútovka „Devachan Don“ sú hlavné pasáže albumu, ktoré od prvého počutia spôsobili to, prečo ho aj komplexne radím tak vysoko. Tomuto sa vraví „láska na prvý posluch“ a asociácie, ktoré sa pri tom odohrávajú (pravidelne) v mojom vnútri sú verbálne ťažko popísateľné.

Dve kratšie skladby, rocková a predovšetkým gitarová „Pen! Paper! Paper! Pen!“ a nádherne ambientná „Flying Bridge“ sú ideálnym môstikom pre ďalší vrchol placky „Bedhead“. „Quiet Rejoicing“ okrajovo evokuje to, čo robil Jon Anderson na svojou kultovom prvom albume „Olias of Sunhillow“ „Speech Day“ je interesantná najmä preto, že tu spieva ako hosť prekvapujúco aj Kimara Sajn, inak klávesák a bubeník hrajúci v minulosti aj s US legendou avantgardného progu, kapelou Thinking Plague . „A Tall Tale“ je ďalšia kompozične v podstate charakteristická inštrumentálka SANGUINE HUM a nádherná „Flight Of The Uberloon“ je veľmi efektne obohatená o hosťujúcu účasť hráča na trúbku Marka Kesela. „Swansong“ je neprekvapujúci názov epilógu albumu, melancholická pomalšia skladbička s precíteným vokálom Joffa Winksa.

SANGUINE HUM má dve veľmi výrazné osobnosti. Matt Baber je pre mňa, náročného a rozmlsaného prog rockera synonymom toho, že fenomén vynikajúceho hráča na celú plejádu klávesových nástrojov a elektronických krabičiek a komponentov netreba hľadať iba v radoch veľkých kapiel a dinosaurov. Joff Winks nie je gitarový čarostrelec a prstokladový kúzelník, ale sila jeho pomerne jednoduchých riffov a častého používania akustickej gitary je ďaleko údernejšia a efektívnejšia, ako výkony celej plejády „Guitar Heroes“. Obrovská skladateľská chémia medzi týmito dvoma priateľmi už od dávnych školských čias je prepojená a potvrdená tretím do partie, taktiež skvelým basgitaristom Bradom Waissmanom. A návrat strateného syna za bicími (Paul Mallyon) celkovému vyzneniu soundu SANGUINE HUM nepochybne tiež len a len prospel.

Recenzenti z celého sveta môžu písať trebárs, že táto kapela sa vzhliadla predovšetkým v odkaze Stevena Wilsona a hlavne jeho Porcupine Tree. Vôbec by som to nepovedal (aj vzhľadom na vznik, vývoj a smerovanie týchto nadaných hudobníkov) - SANGUINE HUM je stále úplne svojskou a úplne originálnou kapelou, ktorá stále vie výborne a citlivo kombinovať ingrediencie post rocku, (neo)prog rocku, jazz rocku a Canterburskej scény. Britský, ale aj svetový progresívny rock obohacujú takým spôsobom, ktorý necháva trvalú stopu a celkom nepochybne nezapadnú v priemere a šedi mnohých kapiel, snažiacich sa kopírovať a priblížiť veličinám subžánru.

„Now We Have Power“ je pre mňa celkom presvedčivo tohtoročným albumom N.1 vrámci všetkých kategórii rocku a metalu.

» ostatní recenze alba Sanguine Hum - Now We Have Power
» popis a diskografie skupiny Sanguine Hum

Davis, Miles - Miles Smiles

Davis, Miles / Miles Smiles (1967)

vmagistr | 3 stars | 24.12.2018

Z obalu desky se příjemně usmívající Miles Davis měl počátkem roku 1967 určitě mnoho důvodů být spokojený. Po přechodném období na počátku šedesátých let se mu v letech 1963-1964 opět podařilo sestavit funkční kapelu, která se čím dál lépe sehrávala. Jejím členům navíc vůbec nebylo proti mysli porušovat zavedená hudební pravidla a hledat pro svá (stále ovšem striktně jazzová) vyjádření nová východiska. Jenže ač se z tohoto hlediska zdálo být vše v pořádku a na výši, prodeje desek a obliba žánru vůbec neustále klesaly i díky "přivandrovalé" beatové a rhythm and bluesové vlně.

Nová deska Davise a jeho kvintetu Miles Smiles, kterou vydavatelství Columbia pustilo do oběhu v únoru roku 1967, si na svém jazzovém písečku počíná ještě o něco rozmarněji než její dva předchůdci. Přibylo hraní si s tempy a rytmy a jednotliví protagonisté si v rozvolněných mantinelech místy troufají pořádně přitopit pod kotlem. Materiál pro album z poloviny obstaral saxofonista Wayne Shorter, jednou skladbou přispěl Davis sám a pro závěrečné dva kousky kapela sáhla (tentokrát už naposledy) k jazzové "konkurenci".

Jedničkou na desce je pro mě nejdelší skladba Footprints ze Shorterovy autorské dílny. Obecně mám v klasickém jazzu raději, když se skladba může opřít o delší a výraznější motiv, než když se nebohý tonoucí posluchač musí chytat krátkých a nepevných melodických stébel. Footprints v tomto směru nabízí velmi silnou a zapamatovatelnou linku, okolo které se za různých rytmických obměn obtáčí výstupy jednotlivých nástrojů. Rád mám i Davisovu pomalu plynoucí věc Circles, více než díky jednotlivým nástrojům ale spíš kvůli té zasněné atmosféře. Z převzatých kompozic (které se mimochodem vyznačují velmi podobnou strukturou) u mě spíše než Gingerbread Boy Jimmyho Heatha má silnější pozici Harrisův Freedom Jazz Dance, ale i ten si dokážu více vychutnat spíše v podání jiných interpretů. Skladby Dolores a Orbits pak pro mě jsou posluchačsky ještě o něco méně zajímavé - příliš mě nebaví jejich melodické motivy.

Album Miles Smiles patří v části Mistrovy diskografie, se kterou jsem se prozatím stihl více seznámit (tzn. období cca 1963-1976), mezi mé méně oblíbené nahrávky. Je to tentokrát hodně pocitová záležitost a nic konkrétního těm skladbám vytknout nemůžu, proto mé tři hvězdičky berte jen tak orientačně. Pokud jste našli zálibu v jiných deskách druhého Davisova kvintetu, může vás tato bavit úplně stejně.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Miles Smiles
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Gentle Giant - Free Hand

Gentle Giant / Free Hand (1975)

pinkman | 5 stars | 23.12.2018

Kapela Gentle Giant patří dlouhodobě mezi těžce opomíjené soubory, přitom je její vklad do hudebního průmyslu jedním z nejdůležitějších. V době, kdy se rockový svět teprve začínal vyvíjet, přišla tahle parta hluboce studovaných muzikantů se svým originálním pojetím spojujícím mnoho hudebních množin, které s grácií promíchala do té doby neuvěřitelným způsobem. Smícháním ingrediencí rocku, jazzu a klasické hudby z dob renesance vznikl konglomerát, který jen málo uskupení dokázalo následovat a v podobné kvalitě na něj také navázat.

Gentle Giant se podařilo zhmotnit středověk, opanovat fusion i zcela přešít obyčejný rockový hábit tak, že i ti nejzatvrzelejší odpůrci techniky zůstali stát s pusou dokořán. Něžný obr byl mistr v ovládání atmosféry a v překombinovávání svých aranží. Často jsem se setkával s názorem, že jejich hudba působí chaoticky a nesourodě, že svá témata jen málo opakují a že vývoj a rozkvět svých skladeb přesouvají nad melodiku a klasickou písňovou strukturu. S podobnými názory se sice dá souhlasit, ale pro toho, kdo má tuhle kapelu rád, nic neznamenají.

V sedmdesátých letech stáli Gentle Giant na samém okraji šiku kapel, které dopomohly a podpořily samotný rozkvět art rockové muziky. Myslím si, že je důležité na to nezapomínat a občas si tyto praotce sofistikované sféry připomenout.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités

Art Zoyd / Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités (1976)

northman | 5 stars | 23.12.2018

Desku s názvem Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités nahrála a vydala v roce 1976 skupina s názvem Art Zoyd 3 bez Patricie Dallio. Sestava s Patricií Dallio nahrála a vydala ty samé skladby na desce se stejným názvem o pět let později. Ty desky se liší provedením ta původní z roku 1976 je syrovější, jemnější zvuk desky z roku 1981 způsobuje právě klavír Patricie Dallio.

Dvě symfonie jsou rozděleny do pěti vět a jsou hrány striktně na akustické nástroje, výborné, alespoň mně se líbí dialogy trubky a kontrabasu doplněné houslemi. Obě skladby by mohly být prezentovány na koncertech moderní vážné hudby. Začátky skupiny jsou datovány do roku 1968, a proto jsou na CD provedení zařazeny věci, které skupina v tomto období hrála, Sangria, stejně jako Something In Love jsou parádní nářezy, za které by se nemusela stydět žádná metalová kapela. Obě pocházejí z roku 1969, závěrečná skladba Live Golf Drouot Paris je záznam ze živého vystoupení v roce 1972. Hudba na desce je dost těžko zařaditelná a vůbec se nedivím, že po nahrávce i skupině sáhl Chris Cutler a získal ji pro své vydavatelství Recommended Records, aby z ní učinil jednu z největších hvězd scény, které se říká Rock In Opposition.

Tuhle desku mám rád a pro mě má hodnotu pěti hvězd.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Osage Tribe - Arrow  head

Osage Tribe / Arrow head (1972)

Snake | 3 stars | 22.12.2018

CD VM 2000 ‎– VM CD 037 /2000/

Kolem první a na dlouhou dobu jediné placky italskejch Osage Tribe jsem přešlapoval řadu let, ale k nákupu ne a ne se odhodlat. Trochu paradoxně mě postrčil až teprve comeback Hypnosis, s několika předělávkami vlastních skladeb právě z onoho debutového alba. Líbily se mi a tak jsem se rozhodl dát mu šanci...

Kapela si dala jméno podle indiánského kmene z amerického středozápadu a působila v letech 1971-73. Smlouvu podepsala s labelem Bla Bla Records, pro který natočila dva singly a desku Arrow Head, vydanou v roce 1972. Jedno mají všechny tři nahrávky společné - skládají poctu americkým indiánům. Odráží se to nejen ve stylové grafice obálek a v textech písní, ale - díky prvkům "ethno music" - i v hudbě samotné.

Příkladem budiž hned úvodní track Hajenhanhowa. Zprvu je to taková psychedelická selanka, ve které se toho moc neděje. Člověk jen podvědomě cítí postupně houstnoucí atmosféru a napjatě očekává věcí příštích. Jestli dostane hudlana, nebo ránu tomahawkem... Teprve v polovině skladby se připojí frenetický tlukot bubnů a sborem skandovaný zpěv, připomínající šamanský obřad prastaré civilizace. S nástupem elektrické kytary to dostává ty správné grády a v závěru písně už je to břesknej hard rock, kterej se překlopí do přímočarého nářezu Arrow Head. Nomen omen. Jak hrot šípu ostrej rock´n´roll uhání vpřed jak splašenej kůň a hodně mi připomíná obsah prvních dvou alb krajanů Il Rovescio della Medaglia. Je to nemlich takovej bugr a nechybí ani podobně vyhulená a sólující baskytara. Nejkratší skladba na desce - 5:16 - a takovej hukot...

Třetí Cerchio di luce nabídne o něco více harmonických vokálů a melodií, ovšem jen v prvních dvou minutách písně. Následující a s jazzem ! koketující instrumentální pasáž je naprosto zdrcující, patří k nejlepším okamžikům celého alba a především bubeník (Cucciolo) s basákem (Callero) předváděj hotové rytmické orgie. V nastoleném trendu pokračuje aj skladba Soffici bianchi veli. Tu jsem (spolu s "Arrow Head") poznal už ze zmíněného comebackového alba Hypnosis, kde mi svou nekompromisní tvrdostí doslova učarovala. Tahle její původní a o něco živelnější verze není o nic horší. Je to takřka deset minut dlouhej a (možná) částečně improvizovanej očistec, u kterého se neubráním dalším reminiscencím na podobně zdivočelé Il Rovescio della Medaglia…

Posledním potáhnutím z kalumetu budiž pátá Orizzonti senza fine (Nekonečné horizonty). Ta je zajímavá rychlým střídáním několika repetitivních figur, ovšem nabídne i velmi pěknou instrumentální vsuvku. V samotném závěru osm a půl minuty dlouhé skladby pak dostanou trochu víc prostoru i jinak hodně nenápadné a upozaděné klávesy.

Tady původní album končí, nášupem na CD reedici jsou ještě písničky Un falco nel cielo/Prehistoric Sound. Obě jsou stejné a liší se jen textem - ten první je v italštině a druhý v anglině. Skladba pochází z roku 1971 a podílel se na ní ještě původní člen Osage Tribe Franco Battiato. Je to sice ještě takovej pop rock, ale i on obsahuje prvky etnické hudby a při troše fantazie si tak můžete představit obřadní oheň a postavy bojovníků v rituálním tanci...

Původní vinyl patří k vyhledávaným raritám a jeho cena přesahuje 1 000 €uro. Hrůza, ale pro nás ostatní jsou tu naštěstí daleko dostupnější reedice na CD. Ta moje z roku 2000 (od VM 2000) je sice v obyčejné krabce, ale co už. Dvanáctistránkovej booklet je božohódovej a obsahuje spoustu informací - jak profil kapely, tak vzpomínky jejích členů (italsky i anglicky), texty písní a pár fotek.

Po hudební stránce je to parádní hard rock, ale ze zvuku jsem zklamanej. Taková hudba by si zasloužila lepší produkci a dnes už vím, proč jsem s tím nákupem tak váhal. Ono to blbě hrálo už při nástřelech z internetu, ale utěšoval jsem se tím, že z cédéčka to bude lepší. Není. Se sluchátky to ještě ujde, ale přes repro je to taková slitá zvuková koule bez detailů a prostoru. Zní to jak nějakej demáč a je to škoda.

Dal bych čtve(ril)ku, ale s ohledem na zvuk tu jednu hvězdu sundám. Ovšem aj přes ty moje nářky jsem rád, že to CD mám.

» ostatní recenze alba Osage Tribe - Arrow head
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe

Giant - Last Of The Runaways

Giant / Last Of The Runaways (1989)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 22.12.2018

Deska s kovbojskými botami na obalu nemůže být špatná! Začínáme pěkně zlehka něčím na rozehřátí a tak na nás Dan Huff vysype kytarové intro jak z partesu. "Ohhh, Go" a do uší se Vám opře nacinkaná vyhrávka úvodní kompozice. Nevýrazné syntezátory na pozadí doplněné vysokými bubínky vezou první refrén plný duchaplných myšlenek o víře v sebe sama i své blízké. Následující sympatická položka s edgeovskou kytarou, bublající basou a k dokonalosti vyladěným refrénem mě přivádí na myšlenku, koho že mi ten sympatický zpěvák připomíná? Třetí zářez obstarává notně zatěžkaný kytarový riff nesoucí uvolněnou sloku s lougrammovským projevem zpěváka a schyluje se k velkému divadlu. To se skrývá pod číslem čtyři. Prvotřídní power balada stojící na božsky vyklenutém refrénu podepřeném andělskými sbory. Skladba se dělí o pomyslné první místo mého soukromého žebříčku balad se Save Your Love a Heartbreak Station. Jaký je ten Váš?

Pátá píseň staví na strojovém středním tempu, přesné base a vynikajících sborových vokálech. Rozvrkočená šestka pokračuje v nastoleném trendu se sbory podpořenými výraznými bicími a zabalenými v ukázkové produkci osmdesátkového pomp rocku. Šťastná sedmička dává opět vzpomenout na mistra Grammatica a šikovné ruce páně Huffovy. Pod číslem osm leží rozvážná na baskytaře stojící bluesová věc gradující do neotřelého refrénu opět za výrazného přispění sborových vokálů. Luskání prsty a našlápnutý riff uvádí v život devátou vypalovačku, reprezentující opět to nejlepší, co lze v daném žánru dosáhnout. Čas na druhou baladu na desátém místě se může jevit jako bláznoství po dokonalé čtyřce. Ovšem pozor! Jednoduchý refrén o pár tónech se Vám zavrtá do mozku na hodně dlouho a budete si ho notovat ještě za pár let. Na to se můžete spolehnout. Poslední rychlovka opět vystavuje na obdiv sehranost kapely a hlavně Huffovu geniální kytarovou hru.

Debut Poslední z uprchlíků dopadl nadmíru dobře a ukázal pár věcí. Zejména schopnost napsat skvostnou stylovou skladbu v žánru, který byl v roce 1989 už hojně vytěžen a na ústupu. Každé místo je obsazeno výtečným muzikantem a kapela šlape jak dobře namazaný stroj. Dan Huff je víc než obstojný zpěvák s obrovskou dávkou charismatu v hlase a především je famózní kytarista sloužící songu a nehonící si ego nesmyslnými vyhrávkami. Očekávání před následující deskou jsou vysoká.

Začátek desky perfektní, prostředek jel lehce na autopilota, i když pořád v nadprůměru a konec opět na vysoké úrovni. Procentuální hodnocení 80%

» ostatní recenze alba Giant - Last Of The Runaways
» popis a diskografie skupiny Giant

Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory (1999)

john l | 5 stars | 22.12.2018

Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.

Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).

Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Stone Temple Pilots - Core

Stone Temple Pilots / Core (1992)

terka | 5 stars | 21.12.2018

Přestože kapela Stone Temple Pilots pochází ze San Diega, od samého začátku na ni kritika připevnila nálepku grunge. Stačí, když si poslechnete začátek první skladby Dead & Bloated z jejich LP Core vydaném na etiketě Atlantic ve stejném roce jako Dirt od Alice in Chains, tedy 1992, a je jasné, že tady se uhodilo na grungeovský hřebíček pěkně tvrdě. Deska produkovaná šestým členem Pearl Jam Brendanem O'Brienem přinesla nevídaně harmonický zvuk plný energie a elánu. Paradoxně deska nezní jako PJ, i když za knoflíky seděl Brendan, ale nese homogenní znaky s jardinovským Dirt. I to se někdy stává.

Souboru vdechli život bratři Dean a Robert DeLeonovi. Kytarista a basák zakrátko přibrali bubeníka a dnes už dalšího nebožtíka, zpěváka Scotta Weilanda. Ten od samotného začátku desce naprosto vévodí. Stejně jako Layne Staley je i Scott velkým charismatickým vůdcem. Dokáže zpívat silově, melancholicky, slova cedit skrze zuby nebo oddaně poletovat v horních patrech. Těžký grungeový začátek Dead & Bloated vymění obrovitánský hit STP a celého období devadesátých let, skladba Sex Type Thing. Tanečně melodický záhul nabitý energií a obdivuhodným grunge-feelingem.

Pokud chcete poznat skutečná devadesátá léta a americké aspekty té doby, pusťte si skladbu Wicked Garden. Ta dělá ze STP tu velikou kultovní kapelu, která se z ní přes noc vyklubala. Ševelící melancholické akustiky Deana deLeo dělají skvělou společnost mohutným přívalovým riffům a v atmosféře deprese a smutku citují to nejlepší z muziky devadesátých let. Po romantické instrumentální oddychovce No Memory je tady další z vrcholů, skladba Sin. Ale to se už budu jenom opakovat. V této poloze mám Stone Temple Pilots nejraději.

V druhé půli se pokračuje stejně energicky. Naked Sunday nebo citlivá balada Creep, která spolu s dalším hitem Plush povstala jako čtvrtý singl z alba, voní něčím do té doby úplně novým a neprozkoumaným. Voní grungeovou revolucí kluků v kostkovaných košilích, kteří přišli, aby něco udělali s tím zamerikanizovaným způsobem pohodlného života západního pobřeží.

Ještě chci zdůraznit, že jsem tuhle kapelu poznala jako jednu z prvních vlaštovek hrajících grunge. Okamžitě jsem si je zamilovala a poslouchala častěji než Pearl Jam nebo Soundgarden. Logicky to byl zase brácha, který je tenkrát už nevím jak objevil. V jejich případě nebylo žádné podprahové zasouvání do mé hlavy potřeba, STP si tam cestu našli sami.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Core
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités

Art Zoyd / Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités (1976)

northman | 5 stars | 21.12.2018

Desku s názvem Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités nahrála a vydala v roce 1976 skupina s názvem Art Zoyd 3 bez Patricie Dallio. Sestava s Patricií Dallio nahrála a vydala ty samé skladby na desce se stejným názvem o pět let později. Ty desky se liší provedením - ta původní z roku 1976 je syrovější, jemnější zvuk desky z roku 1981 způsobuje právě klavír Patricie Dallio.

Dvě symfonie jsou rozděleny do pěti vět a jsou hrány striktně na akustické nástroje. Obsahují výborné (alespoň mně se líbí) dialogy trubky a kontrabasu doplněné houslemi. Obě skladby by mohly být prezentovány na koncertech moderní vážné hudby. Začátky skupiny jsou datovány do roku 1968, a proto jsou na CD provedení zařazeny i věci, které skupina v tomto období hrála. Sangria, stejně jako Something In Love jsou parádní nářezy, za které by se nemusela stydět žádná metalová kapela. Obě pocházejí z roku 1969, závěrečná skladba Live Golf Drouot Paris je záznam ze živého vystoupení v roce 1972. Hudba na desce je dost těžko zařaditelná a vůbec se nedivím, že po nahrávce i skupině sáhl Chris Cutler a získal ji pro své vydavatelství Recommended Records, aby z ní učinil jednu z největších hvězd scény, které se říká Rock In Opposition.

Tuhle desku mám rád a pro mě má hodnotu pěti hvězd.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Art Zoyd - Häxan

Art Zoyd / Häxan (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 20.12.2018

Francouzští experimentátoři Art Zoyd se hlásí se svým dalším dílem. Tak jako u několika předešlých alb i zde byl inspirací hudebníkům němý film, tentokrát Häxan: Witchcraft Through the Ages z roku 1921 od dánského režiséra Benjamina Christensena. Toho nadchla náhodně objevená kniha Malleus maleficarum, historický návod pro inkvizitory 15. století, jak nakládat s čarodějnicemi. Na základě informací z ní vytvořil snímek, který zčásti hraným a částečně dokumentárním způsobem vypovídá o tom, jak ve středověku vznikaly fámy a pověry o čarodejnicích a jak tyto projevy církev řešila. Ač je tento nejdražší černobílý snímek skandinávské kinematografie dnes velmi uctívaný, mě na rozdíl třeba od horroru Nosferatu nijak nezaujal.

Pozoruhodný je však soundtrack, který Art Zoyd k tomuto dílu stvořili. Na CD je zaznamenán jen určitý fragment těch nejpůsobivějších momentů. Stěžejní skladbou alba je hned úvodní třicetiminutová Glissements Progressifs du Plaisir, která je rozdělená na sedm částí a přináší opět působivou směsku soudobé vážné hudby kombinovanou s avantgardní elekronikou rockového zabarvení. Následující nervní Nuits s výraznou baskytarou je ozvláštněna saxofonem a operním zpěvem v závěru skladby. Z navazujících tří písní Haxan nejvíce oslovuje ta první s názvem Häxan Phi, složená s elektronických samplů, další dvě jsou jen takovou skicou. Více vzruchu přichází s pomalu osmnáctiminutovou Epreuves d'Acier a katarzi přináší závěrečná melodická Marche, ani jedna z nich však působivosti úvodní skladby nedosahuje.

Ač ostatními velmi vysoko ceněná, u mne již deska neboduje tolik jako předchozí uhrančivý Nosferatu či přesvědčivé dílo Faust. Možná je to tím, že výrazové prostředky použité kapelou již nejsou tak překvapující a novátorské, jako u předešlých desek, kde se soubor desku od desky neustále někam posouval.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Häxan
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Judas Priest - Sin After Sin

Judas Priest / Sin After Sin (1977)

vmagistr | 2 stars | 18.12.2018

Rok 1977 pro hardrockovou muziku na Britských ostrovech rozhodně nebyl z těch nejplodnějších. Staří "dinosauři" postupně buď zavírali krám nebo svou přízeň věnovali široširému americkému trhu, na albovou produkci "mladých pušek" zatím jen zlehka tušené NWOBHM zase bylo ještě příliš brzy. V tomto zvláštním mezičase se vedle kapel jako UFO, Nazareth, AC/DC či Thin Lizzy pokusila udělat další krok v zatím jen zvolna se vyvíjející kariéře již poměrně zavedená, téměř šest let usilovně koncertující formace z birminghamského předměstí zvaná Judas Priest. S novým nahrávacím kontraktem v kapse kapela postupně začala prošlapávat cestičku dalším budoucím členům bratrstva agresivních zkreslení a šestnáctinových not. Že ale zpočátku ještě často tápala, ukazuje hned její první počin pro CBS - album Sin After Sin.

Úvodník Sinner zní docela našlapaně a doprovodné kytarové linky dvojice Tipton/Downing mě hodně baví, bohužel kapela do útrob skladby vložila také zpomalenou instrumentální pasáž, která ještě jedním očkem pošilhává nazpět po progresivních tendencích z předchozích dvou alb. Ani Halfordův vokál, místy přecházející do pro mě dost otravného pištění, tu ještě nemá to ostří let budoucích. Cover Diamonds and Rust od Joan Baez (na jednu stranu zní naprosto nepravděpodobně, že čím dál tvrdší hardrocková kapela si bude půjčovat materiál od folkové bardky, na stranu druhou - když samotný název skupiny inspirovala skladba Boba Dylana, je asi možné vcelku cokoli) je další z řady povedených předělávek, které Priest uměli - rychlá, melodická a s potenciálem k pořádnému vytvrzení.

Starbreaker ukazuje přesně ten směr, kterým se kapela vydala na dalších albech - kousající kytary, Halfordův vibrující, ale ve výškách už suverénní vokál a tepající rytmický spodek. Zároveň je to na desce můj největší (kdo by to byl řekl, že?) oblíbenec. O to víc mě pokaždé zamrzí, že následující skladba Last Rose of Summer jde úplně jiným směrem. Poklidné vyprávění s Halfordovým civilním zpěvem je s délkou pěti a půl minuty dost nezáživným závěrem první strany alba.

Z Let Us Prey se po rozpačitém úvodu vyloupne ucházející jízda, v níž rozhodně stojí za zmínku práce najatého bubeníka Simona Phillipse a barvité eskapády sólových kytar. Skladba Call For The Priest - Raw Deal sice nabídne sympatickou riffovou práci, pomalé tempo s malým množstvím změn ale na sedmiminutovou délku nestačí. No a máme tu další baladu Here Come The Tears, na které se Priest nejspíš definitivně ujistili, že okolo klavíru cesta k úspěchu v jejich případě nevede. Závěrečný Dissident Agressor přichází s pořádným zrychlením a kvílivě se zmítající sólovou kytarou a já jej (podobně jako Starbreaker) baštím více než velmi.

Takže co s tímto snaživým, ale stále ještě přes rameno se ohlížejícím počinem? Když Judas Priest pořádně práskli do koní, už to vypadalo velmi nadějně, pomalá tempa a balady ale desku opět stáhly do podprůměru - opravdový "Sin After Sin" obsahuje zejména druhá strana alba. Spolu s debutem vnímám tuto desku jako to nejslabší, pod co se Judas Priest v sedmdesátých či osmdesátých letech podepsali. Mezi dvěma a třemi hvězdičkami zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sin After Sin
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Art Zoyd - Faust

Art Zoyd / Faust (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 18.12.2018

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století, která jsou považována za zlaté období souboru Art Zoyd, vydala tato kapela několik desek, které byly vytvořeny jako soundtracky k němým černobílým filmům. Konkrétně zde hodnocené dílo posloužilo jako hudební podkres k snímku Faust z roku 1926. Ten natočil jeden z nejvýznamnějších filmařů němé éry F. W. Murnau stejně jako předchozí, kapelou rovněž hudebně ozvučený horror Nosferatu.

Filozofický motiv o obětování duše je jistě každému znám, je tedy zřejmé, že o žádnou rozjuchanou záležitost nepůjde. U díla Faust, které je rozděleno na dvacet samostatných částí, mě překvapil pozvolný odklon od akustických nástrojů směrem k různým elektronickým samplům a přednatočeným páskům se všelijakými temně znějícími ruchy. Tato nahrávka zní podobně v duchu mnou oblíbených dark ambientních spolků typu Lustmord či Deutsch Nepal. Rozsáhlejší syntenzátorové plochy jsou tu doplněny výrazným perkusivním doprovodem na tympány. Nahrávka je temná, ale překvapivě celistvá a kompaktní, i když si ji posluchač přehrává bez znalosti přesného děje na pohyblivých obrázcích, což je známkou kvalitní muziky. (Jistě jste se setkali s nějakým soundtrackem, který byl bez zhlédnutí filmu neposlouchatelný a nedával smysl.)

Toto album není ani nijak náročné na vstřebání, žádnou kakofonii tu nehledejte. Vhodné pro příznivce komplikovanější vážné hudby Stravinského či Mahlera, kteří zároveň obdivují elektronickou hudbu. V noci na sluchátkách jistě dokáže vybudit vaši představivost a pozdně večerní procházka se psíkem kolem temného lesa jistě odpadne.

Naživo bylo dílo Faust interpretováno kvartetem muzikantů i s Danielem Denisem z Univers Zero, který zde zaujal místo za bicími.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Faust
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist (2018)

horyna | 4 stars | 18.12.2018

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

» ostatní recenze alba Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
» popis a diskografie skupiny Stolt, Roine

Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears

Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears (1969)

horyna | 5 stars | 17.12.2018

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears

Waters, Muddy - Hard Again

Waters, Muddy / Hard Again (1977)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2018

Tento pán je vpravdě stylovým guru, představovat ho kovaným bluesmanům je mi stydno. Ale ocitnou se tu třeba vděční posluchači napříč žánry, kteří budou chtít okusit na vlastní ušiska, o čem že to "to" blues vlastně je. A kde jinde začít, než u takové pilotní nahrávky?

Existenciální, velitelský Muddyho přednes ze zhulákaného pajzlu nejnižší kategorie. Pak nás rozsekne riff - mezi něj a terminus technicus "blues" si můžeme dát rovnítko. Nikdy už neustoupí. Božsky nažhavené strunné a harmonické jízdy, Mistr se tu samozřejmě střídá se svým přítelem Johnnym Winterem, tím ďábelským texaským albínem. Hulákání a řev, okna se potí, stěny bortí pod těly stokilových chlapáků létajících v té mele vzduchem.
Jejich stylově kvalitní dvojboj nabízí i Jealous Hearted Man a především božský rock´n´roll jako dítko blues. Vždyť tak tomu je a ani není třeba názvu, abyste pochopili.

Z rodu přívětivějších záležitostí je vpravdě božská a svůdně rytmicky tažná Bus Driver s božským Perkinsovým piánem. Za zmínku určitě stojí i Dixonova I Want to be Loved, která neztratila nic ze svého pochodového ostří. Doslova nádhernou stylovou esenci předvádí v Deep Down in Florida piano s harmonikou. Akusticky skvěle provedena je I Can´t Be Satisfied - pokud ji tu Petr Gratias nazval hezkým mississipským příspěvkem, je tomu tak. Naděje bojující s drsnou realitou. Dál nemá cenu kibicovat, máme tady dokonale autentickou a nadřenou skvadru. Čtyři, ale jen proto, že o chlup víc mi sedlo třeba Electric Mud.

Popsat toto perem i mně jde sakra těžko - jen vím, že se cosi velkého za těmi otlučenými okny a hromadami cigár děje. Blues je pocitová, na primární instinkty mířící forma. Je to ulice, rvačky, bohémové, ostří hoši za hranou zákona. Někdo dnes v noci bude pykat.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Hard Again
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Creedence Clearwater Revival - Bayou Country

Creedence Clearwater Revival / Bayou Country (1969)

Balů | 5 stars | 15.12.2018

Když zde již mám vyznání k desce Cosmo ´s factory, zmíním se i o Bayou country. Jak Rock'n'roll, tak blues jsou mé oblíbené žánry. Proto tyto dva tituly většinou pouštím za sebou. Po těch vypalovačkách na Cosmo´s Factorz přijde ta bluesová nálada Born on The Bayou s bažinatým opatem a podobnou náladu má i Graveyard train a Keep on Chooglin. Odlehčení přinášejí krátké rock'n'rolly v podobě Good Golly Miss Mollz, Proud Mary a Penthouse Pauper.

Jakožto druhé řadové album je to pořádná bomba, kterou nepřeslechli ani Ike a Tina Turner. Fogertyho sólová kytara je pěkně žahavá, ale i stylotvorná a nabroušený zpěv tomu dává další rozměr. Produkce přeje sevřenému muzikálnímu tvaru písní. I když mají v názvu revival, je to originální projev celé kapely, který vždy chytí za srdce. No, už je poslouchám téměř padesát let a určitě nepřestanu.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Imperial Drag - Imperial Drag

Imperial Drag / Imperial Drag (1996)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 15.12.2018

Imperial Drag vznikli na troskách kapely Jellyfish a jsou jejím stylovým pokračovatelem. Jádro kapely tvoří tvůrčí duo Roger Joseph Manning jr. a Eric Dover, oba multiinstrumentalisté a výhradní autoři veškerého materiálu. Dover se blýskl na první Slashově desce se Snakepit, kterou celou odzpíval a nutno podotknout, že jinak průměrný materiál pozvedl o úroveň výš.

Když se podíváme na obal desky, na přední straně je jakási třpytivá (flitrovaná) kometa na černém pozadí a název kapely vyvedený nějakým starším fontem. Zadní stranu zdobí foto kapely, před kterou na sněhově bílé posteli leží dvě blondýnky vytahující z obalu vinyl Imperial Drag. O kousek vedle je o postel opřený balík dalších vinylů. To, co vás kromě futuristických hodinek jedné slečny jako první trkne do očí, jsou Manningovy obrovské analogové klávesy. Myslíte si, že takhle vypadá obal kapely hrající hudbu s palcem na tepu doby?

Imperial Drag cestují přesně na druhou stranu a vyžívají se v hudbě o čtvrt století starší. Na prvním místě stojí vždy vkusně vystavěná melodie, vsazena někdy do lehce psychedelického rockového oparu, občas do diskotékových rytmů a leckdy do obyčejného glam rocku jako největší hit kapely Boy Or A Girl, který si nic nezadá s největšími fláky Marca Bolana. Pusťte si na webu videoklip! Anebo rozvážná Illuminate, balada, kde se Dover dotýka "zanderovských" výšin. Můj osobní favorit je Man In The Moon. Pomalá vygradovaná skladba s okouzlujícím refrénem, který vás vystřelí do jiné dimenze.

Při mrknutí na rok vydání je zřetelné, že takhle postavená deska neměla šanci na úspěch. Dnes v době nakloněné retro stylům v čele se všemi těmi Rival Sonsy, Graveyardy, Lucifery, Kadavary, Blues Pillsy, Grety Van Fleety a spol. by měla mnohem větší šanci na úspěch. Dejte jí jednu! Manning ani Dover na hudbu nezanevřeli a tvoří i v současnosti. Manning pod svým jménem a Dover vydává desky jen digitálně na Bandcampu pod visačkou Sextus.

Procentuální vyjádření 80 %.

» ostatní recenze alba Imperial Drag - Imperial Drag
» popis a diskografie skupiny Imperial Drag

Tangent - Proxy

Tangent / Proxy (2018)

horyna | 5 stars | 14.12.2018

The Flower Kings versus The Tangent. Tyto dvě zdánlivě podobné kapely (alespoň co se stylové oblasti týká) vydaly před pár dny svá nová alba. Bohužel však nejen hudebně není u těchto souborů, respektive u party sdružené okolo Roine Stolta vše tak, jak tomu ještě bylo před několika lety zvykem. Hudebně jsou mi bližší květinoví králové a ještě než jsem si jejich novinku prohnal hlavou, laicky jsem uvažoval, že pokud si budu první recenzi vybírat mezi těmito dvěma kapelami, automaticky zvolím je. Jenže The Flower Kings dneška jsou spíš samostatným (truc) podnikem Roine Stolta (díky kterému změnili i název - vypustili "s" na konci). Thomas Bodin už není součástí jejich sestavy (zřejmě ze zdravotních důvodů), proto a z úcty k němu i ta (logická) změna názvu. Hasse Froberg je zde jen nepatrným stínem dřívějška a snad jediný Jonas Reingold dostává tolik prostoru jako v časech minulých. Noví Flower King mě částečně zklamali, nebo přesněji řečeno nepotěšili natolik, jak jsem předpokládal.

A právě proto jsem si vybral The Tangent za možné náhradníky a sázka na jejich kartu se alespoň mně bohatě vyplatila. První poslechy nenaznačují o potenciálu alba zhola nic, ale pokud dáte nahrávce skutečnou šanci a začnete se jí zaobírat podrobněji, je docela pravděpodobné, že jak příznivcům kapely, tak i posluchačům tetelícím se blahem v oblastech jazzu a fusion udělá nahrávka nebývalou radost. Takřka totožná sestava doznala od minule pouze změnu kosmetickou, tou je angažování bubeníka Stevea Robertse za stálého člena souboru. Hudebně jde o ještě pestřejší nahrávku, než jakými byla obě alba předchozí, a to díky zjevné a pro Andy Tillisona nevysychající inspiraci v oblasti jazzu.

Co se mi na nových Tangent nejvíce líbí je široká škála použitých rozličných až netradičních zvuků a ruchů, které v nahrávce účinkují. Jejich charakter a pro (mé) slechy přitažlivá barevnost a kolorit, vytváří jedinečná prostředí, ve kterých se může Tillisonův geniální duch imaginárně zhmotňovat v celé své progresivní podstatě. Je to především dvojice instrumentálních částí The Melting Andalusian Skies a Excerpt From "Excerpt From "Exo-Oceans" oplývající nebývalým bohatstvím nasbíraným v této sofistikované říši.

Ale už úvodní skladba Proxy začíná dlouhou, jazzem vonící "improvizací" a když se po sedmé minutě tato titulka nebezpečně rozjede, dostavuje se ten známý blahodárný pocit zadostiučinění. Píseň je to velmi silná, ovšem to zásadní se odehrává ve skladbách ukrytých pod číslicemi 3-5. Tady Andyho líbaly nejen můzy geniality a bezbřehé nápaditosti, ale i duch experimentu a touha po hledání nových, pro Tangent ne tak často zkoušených postupů.

Každá ze šestice skladeb nového alba Proxy Tillisonových Tangent je jedním velkým originálem. Pokud k němu budete přistupovat bez předsudků a otřepaných frází, že na desátém studiovém albu už přece kapela nemůže promlouvat natolik záživně a impozantně jako ve své počáteční fázi, odměnou vám bude moderně znějící progresivní dílo dneška, které se letošní bohaté konkurence nezalekne a v moři podobné muziky bude bojovat o příčky nejvyšší.

» ostatní recenze alba Tangent - Proxy
» popis a diskografie skupiny Tangent

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

northman | 4 stars | 13.12.2018

Rangers vzpomínali na černochy na polích s bavlnou, Karel Gott si házel korunou a Pavel Novák si asi najal pár koní a k tomu kočár fajnovej. Originály těchto písniček nahrála v průběhu osmnácti měsíců americká skupina Creedence Clearwater Revival na šesti deskách, jejichž délka byla kolem třiceti minut. Písničky Creedence Clearwater Revival dokonce zněly z reproduktorů radií naladěných na vlny Československého rozhlasu. Tohle platilo ještě v roce 1970 o rok později už bylo všechno jinak.

Pendulum je deska, kde hraje skupina ještě v původní sestavě, po vydání desky odešel Tom Fogerty a skupina v trojici vydala v roce 1972 album Mardi Grass a ukončila činnost. Album patří ještě k těm dobrým, skupina se snaží experimentovat s používáním dechových nástrojů, a hlavně objevují se klávesy. První strana alba pokračuje v tradicích předchozích desek, skladba Pagan Baby přináší typický tvrdý rock, který se ně moc líbí, na následující skladbě Sailor's Lament mi trochu vadí rozplizlý zvuk basové kytary, ale jinak se jedná o výbornou písničku. Have You Ever Seen the Rain? je asi největší hit této desky, skladby (Wish I Could) Hideaway a Born to Move s bluesovým základem mám taky hodně rád, ale to už nemůžu říct o Hey Tonight a Molina, John Fogherty zpívá sice jako o život, ale jedná se o celkem běžnou produkci. Závěrečný Rude Awakening #2 se inspiroval v beatlovské Revolution Nr. 9 a mně se moc nelíbí.

Z úvodní šestice desek mi připadá tahle jako nejslabší.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Proto-Kaw - Before Became After

Proto-Kaw / Before Became After (2004)

terka | 5 stars | 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich. Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny jejich desky (možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jen jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.

Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám (tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla), o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasl. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal - doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovaly další desky.

Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely. Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného? Čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse? Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita, s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance, a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004, 2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokážou zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň a i schema je jiné. Lynn Meredith má příjemně pevný a dospělácký hlas, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjadřuje se také dramaticky. S hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlá. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.

Chtěla bych doma mít víc takových kapel, jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména sdělí. Strašně ráda si doplním sbírku. Po světe dnes běhají tisíce kapel hrajících takzvaný novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělých, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw? Těším se na vaše tipy.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Art Zoyd - Berlin

Art Zoyd / Berlin (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 12.12.2018

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu. Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes dvacet alb, které koncertně představilo po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova dramatu Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje dvacet minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nástroji se střídají s údernějšími částmi s varhanami a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků, má rockovější základ, je zde použito více elektronických nástrojů a repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami. Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v mnohem více rozvité podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

horyna | 4 stars | 12.12.2018

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes či Genesis, tak o desetiletí později u fishovských Marillion, IQ nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes více než kdy dřív doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehly svůj plamen pod bičem tehdy mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hrály pro pár stovek (někdy dokonce jen pár desítek) fans a cesta k jejich deskám, které vydávaly malé labely (některé už dávno neexistující, například specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době přemoderní a přetechnické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžně nesehnatelnou lze právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelné mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, tak No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými kytarovými sóly poháněnou perlu číslo 8 - Fly Man. Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, který by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neubírá a právě takovéto soubory jsou po mnoha letech jedny z nejcennějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 10.12.2018

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřem bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk. Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb.

Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačství Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků? Peter tedy vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda zvuky vlastní. Asi i díky této vášni pro barvy zvuků zní album dodnes naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí a více prvků world music v podobě laviny perkusí. I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mě příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se Peter zalyká etnickými prvky ovlivněnou melodií.

Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírala do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob Laurie Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, které mě až tak nezaujaly, se krátce zmíním někdy v následujících dnech. Novější alba jsou již určena pro jiné posluchače než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S.: Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i částečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu.

Tak, tato recenze je dopsána, na rozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan] (1981)

horyna | 4 stars | 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Metallica - Reload

Metallica / Reload (1997)

Hanry | 4 stars | 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.

» ostatní recenze alba Metallica - Reload
» popis a diskografie skupiny Metallica

Nova, Aldo - Blood on the Bricks

Nova, Aldo / Blood on the Bricks (1991)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 08.12.2018

Aldo Nova měl snový, raketový start kariéry. Jeho eponymní debut se vyšplhal na osmé místo žebříčku Billboard a odnesl si zlatou desku. Kombinace roztančených klávesových melodií a mužných kytarových riffů se trefila do tehdejšího vkusu posluchačů. A právě v době natáčení debutního alba se Aldo seznamuje ve studiu Power Station s jistým Johnem Bongiovim, který ve studiu svého strýčka Tonyho dělal pomocného zvukaře, čti holku pro všechno. A možná právě proto, že se oba seznámili ještě jako "nuly", jim přátelství vydrželo mnoho let a příběh Aldo Novy je i příběhem Bon Joviho a naopak. Aldo Nova vydal do roku 1985 ještě dvě solidně přijaté desky Subject a Twitch, a pak už se jen marně snažil vyvázat s labelem Portrait. Nevýhodná nahrávací smlouva a nezájem ze strany vedení o řešení umlčely kytaristovy aktivity na dlouhých šest let až do roku 1991.

Když Bon Jovi koncertovali roku 1989 v kanadské Montreal Aréně, vytáhl Jon na pódium Aldo Novu před rozvášněný dav dvaceti tisíc lidí a pozval ho na týdenní cestu s kapelou. Aldo Nova byl jako politý živou vodou a okamžitě začal s Johnem skládat společně písničky a hostoval na bestselleru Blaze Of Glory. Wiki uvádí, že Nova napsal ústřední riff právě k titulní skladbě. Album se nahrávalo na více místech v Kanadě a Kalifornii a neslo název Blood On The Bricks.

První, co vás na něm trkne do očí, je povedený obal. Kytara zazděná ve zdi. Perfektní nápad včetně grafického ztvárnění. Titulní skladbou ze sebe Aldo setřásá všechny ty letité útrapy a předkládá energií nabitý rockový vál s jeho pověstnými riffy. Další položky na albu představují šťavnatý hard rock amerického střihu stojící pevně na bluesovém základu. Písním nejsou cizí velké melodie, často přecházející do stadiónových refrénů opatřených líbivými sbory. Produkce je opravdu velkolepá a album je dotažené do nejmenších detailů a nebojí se ukázat ambici dostat album k co největšímu počtu posluchačů. Nebojí se ani sáhnout do řad osvědčených hitmakerů jako v případě Jima Vallance v hitůvce Young Love. Aldo je kromě excelentního kytaristy i obstojný zpěvák, jehož hlas snadno rozeznáte v kteroukoliv hodinu. Záda mu jistí výbušný bubeník Kenny Aronoff a velmi uznávaný baskytarista Randy Jackson. Album veze do cíle ve velkém stylu nespoutaná šestiminutová rocková jízda Bright Lights rezignující na líbivost a předkládající prvotřídní muzicírování. Zároveň jde o jedinou skladbu, na kterou nepřispěl autorským vkladem Bon Jovi.

Deska vyšla na labelu Jambco Records odkazující na křestní jména a příjmení Johna a jeho bratrů Anthonyho a Matta. Na tomto vydavatelství vyšly pouze dvě desky - tato a Pretty Blue World neworského písničkáře Billy Falcona, poté John "zavřel krám". Mastering má na svědomí Bob Ludwig a po technické stránce nelze albu nic vytknout. Krásný přehledný zvuk, jednotlivé nástroje jsou od sebe pěkně separované a třešničkou je stará poctivá analogová (AAD) dynamika nahrávky.

Aldo Nova se přes mírný úspěch alba opět stáhl do ústraní a slavil úspěchy spíše jako producent a externí autor hudby. Roku 1996 získal Grammy za produkci desky Falling Into You kanadské zpěvačky Celine Dion, která získala i cenu za nejlepší album roku. Psal i pro další popové hvězdy, získal nominaci na Latin Grammy se skupinou La Ley a stál za největšími úspěchy Claye Aikena. Pro nás rockery je podstatné, že po šedesátce se Aldo rozhodl otočit další list ve svém životě a letos vyšla "novinka" s názvem 2.0, která odkazuje k debutnímu albu znovu nahranému a obohacenému o jeden nový song. Tak uvidíme, co přinesou další dny.

Procentuální vyjádření 95 %

» ostatní recenze alba Nova, Aldo - Blood on the Bricks
» popis a diskografie skupiny Nova, Aldo

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

horyna | 5 stars | 07.12.2018

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Omega - Élö Omega

Omega / Élö Omega (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 07.12.2018

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega

Guns N’ Roses - Chinese Democracy

Guns N’ Roses / Chinese Democracy (2008)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 04.12.2018

Nedávno tomu bylo deset let, co vyšlo album Chinese Democracy. Album se rodilo spoustu let, stálo balík peněz, a i proto se do něj v recenzích rádo kopalo. Pojďme si desku zrevidovat pěkně píseň po písni a zjistit, zda obstojí v souboji s časem.

Chinese Democracy - orientální motiv mezi shlukem ambientních zvuků rozerve hluboký buben a ostrý kytarový riff. Moderně naefektovaná kytara přivítá pějícího Axla, že na tom nezáleží. Drží se v nižších polohách, které mu hodně sluší, kytarová sóla lítají z jednoho kanálu do druhého a song profituje ze svojí punkové nasranosti. Velmi příjemný začátek alba. Shackler´s Revenge - první zkouška shovívavosti a velkorysosti starých fans. Industriální kytarová figura připomínající zvuk sirény, mě i po letech ničí svojí šíleností. Dva Axlovy hlasy nad sebou ženou skladbu k relativně klidnému refrénu. Vrchol skladby přichází s Bumblefootovými sólíčky.

Better - jednoduchá pecka ve středním tempu s hezkou melodickou linkou a solidním refrénem. Ve skladbě je milion zbytečných kytarových sólíček na pozadí, asi proto aby je strčilo do kapsy to nejprostější, citlivě zahrané v závěru skladby. Street Of Dreams - skladba nesoucí ještě před nástupem do studia název Blues. Klasická Axlova polobalada, která má předobraz v November Rain. If The World - monotónní taneční rytmus s flamencovou kytarou a rozmáchlé orchestrální plochy přináší zatím největší odklon od podstaty kapely. Ale Axl zpívá jako o život a jeho výkon nedovoluje skopnout skladbu pod stůl.

There Was A Time - kdo má dobře sestavenou aparaturu, jistě ocení úvodní údery bicích. Střední tempo a zajímavá variace na Estranged. Axl tyhle rozmáchlé kompozice umí. Umí je dobře vystavět, zaranžovat a hlavně zazpívat. Catcher In The Rye - aneb Kdo chytá v žitě. Axl byl na tuhle skladbu asi nejvíc pyšný a v době vydání ji pouštěl kde komu, aby z něj vymámil zpětnou vazbu. Ale já nikdy skladbě nepřišel moc na chuť navzdory tomu, že jde o klasickou rockovou boogie vypalovačku s křivými kytarovými sóly.

Scraped - vkusný a capella úvod zničí kobercovým náletem agresivní riff a přináší moderně znějící rock s přepjatými vokály. Na mě zbytečně moc agrese. Rhiad And The Beduins - plantovské vokální variace a agrese pokračuje ve zlostně odsekávané sloce podporovanou svižným funky rytmem. Líbí se mi změna rytmů v refrénech, aby se pak lokomotiva znovu rozjela. Zajímavé moderní pojetí rokenrolu. Sorry - kdo byl loni na Letné, mohl slyšet tuhle vypalovačku naživo. Axlovi z nějakého pro mě neznámého důvodu záleželo na textu a melodiích, protože údajně měl natočených přes šedesát (!) verzí. Jde o velice náladou sevřený až depresivní song s líbivými vokály. Přesto perfektní. I.R.S. - konzervativněji pojatá ostrá rocková věc se značně vypjatou náladou zejména v refrénech, kde Axl zařezává jako břitva.

Madagaskar - hudební koláž stojící jen kousek od filmové hudby, obsahující pasáže z proslovů Martina Luthera Kinga (I have a dream & Why Jesus call man a fool) a z několika hollywoodských filmů (Hořící Mississippi, Frajer Luke, Sedm, Statečné srdce a Oběti války). This I Love - Axlovy fantasticky vygradované vokální linky za doprovodu piana a orchestru včetně nádherného sóla, dělají ze skladby horkého favorita celé desky. Dotek geniality! Prostitute - konec dobrý, všechno dobrý aneb vzpomínka na staré dobré časy bez všech těch moderních vymožeností, které provázely celou desku. I když orchestr na pozadí si Axl neodpustil.

Těžko říct, zda Axl nabral takto pojatou deskou nové fanoušky. Spíš přišel o mnoho starých, kteří prostě nepřekousli po patnáctiletém čekání album plné experimentů. Sázka na moderní, nabroušený, agresivní sound a rezignace na vlastní bluesové kořeny, které se vždy táhly hudbou Guns jako červená nit, se Axlovi krutě vymstila. Za sebe musím říct, že po deseti letech se mi deska líbí o trochu méně než v době vydání. Ale! Co album tratí v uměleckém dojmu, to dohání v technickém provedení. Produkce alba je velkolepá. A to se cení. Obzvlášť v dnešním světě, kdy mnoho interpretů na kvalitu CD kašle a bere ho jen jako promo ke koncertům.

Procentuální vyjádření 75%

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Chinese Democracy
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Europe - Europe 1982-1992

Europe / Europe 1982-1992 (1993)

horyna | 5 stars | 04.12.2018

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe

Ark - Ark

Ark / Ark (1999)

horyna | 5 stars | 03.12.2018

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Hammill, Peter / In Camera

PaloM
Ryback, ano. Ja sa polepším.

Hammill, Peter / In Camera

Ryback
Palo, to jsem rád. A nemyslím tím teď samozřejmě to, že se ti zle píše přes mobil :-) .

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12681 recenzí
2189 skupin
174839 příspěvků ve fóru
2634 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000