Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Finnforest Ange Madrugada Creach, Papa John Hine, Rupert Aragon Resistor

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo

Picchio dal Pozzo / Picchio Dal Pozzo (1976)

northman | 5 stars | 25.04.2018

Italskou skupinu Picchio dal Pozzo jsem poznal nedávno, myslím, že když vyšlo debutové album, tak se k nám v té době nedostalo a skupina hrála hudbu, která nebyla až tak posluchačsky vděčná. Seznámil jsem se s nimi prostřednictvím prvních dvou nově vydaných desek na vinylu. Původní vydání dosahují vysokých cen, nedivím se, jedná se o kvalitní hudbu, která tehdy nevyšla ve velkém nákladu.

Podle mě skupina připomíná rozcinkanou a melodickou verzi britských Soft Machine a hodně se podobá skupinám jako National Health a Hatfield & The North. Jedná se převážně o instrumentální skladby s místy polo mluveným a sborovým vokálem, který působí spíše jako další nástroj. Co vás zaujme jsou výborné instrumentální výkony jednotlivých hráčů a po remasteru má deska dobrý zvuk. Tuším, že jsem někde četl, že skupina měla být zařazena do katalogu Recommended Records, neznám důvod, proč z toho sešlo. Místy jsou slyšet vlivy Franka Zappy hlavně v aranžmá dechů, Frank Zappa byl velkou inspirací pro skupiny v tomto sdružení. Mně osobně se líbí skladby Merta, Seppia a Napier, ale ani zbytek není vata.

Tahle deska je skutečně výborná a určitě si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí dostává. Já této desce dávám maximální počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo
» popis a diskografie skupiny Picchio dal Pozzo

Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero (1973)

horyna | 5 stars | 24.04.2018

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

pinkman | 4 stars | 24.04.2018

Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.

Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.

Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.

Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Iron Maiden - The Final Frontier

Iron Maiden / The Final Frontier (2010)

john l | 5 stars | 23.04.2018

Veškerá očekávání, že by moji dávní oblíbenci Iron Maiden ještě mohli vytvořit diametrálně odlišnou nahrávku, jsem dávno pohřbil. Až do chvíle, než na svět přišlo tohleto album. Samozřejmě nejde o žádný art rock nebo mezní dílo progresivní muziky, to jistě ne, ale na poměry kapely je právě Final Frontier výrazným mezníkem. Když si v hlavě promítnu některé ubohé pokusy ať už s Bayleym (tristní Virtual XI) nebo s Dickinsonem (suchopárná Dance of Death), pak je nárůst kvality v podobě tohoto alba až záviděníhodný.

Maiden konečně pozměnili svůj způsob komponování. Pestřejší vokální harmonie a především kytarová melodika a pro kapelu zcela netypické riffy tentokrát dostaly velký prostor k realizaci. Ta deska je jiná ve své dramaturgii a hlavně atmosféře. Cítím tu pozitivní energii a příjemné vibrační napětí. To se přenáší do úchvatných kytarových stěn a často se zrcadlí také v Dickinsonových vokálních ozvěnách. Jednotlivé skladby mají pořád složitou strukturu, na to jsme si už zvykli u minulých alb, rozdíl je v nápaditosti a nenucenosti. Vzdušnější témata, určitý pokrok v dynamice spodku a komplexní přístup konečně našly pořádnou odezvu.

Progresivní heavy metal je trefné označení škatule, která se hodí k tomuto albu. Tady jde nakrásno poznat, jak se z hard rocku vaří heavy a jak progresivní ochucovadla dokáží servírovanému pokrmu dodat ty správňácké chutě. Uf, to jsem se zase jednou spokojeně oblíznul.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

horyna | 5 stars | 23.04.2018

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jethro Tull - Living in the Past

Jethro Tull / Living in the Past (1972)

northman | 5 stars | 23.04.2018

Skupina Jethro Tull vydala v roce 1968 (tehdy ještě s kytaristou Mickem Abrahamsem) album This Was se silným bluesovým vlivem. Tehdy v nich hudební veřejnost viděla nové Cream. Už na této desce se však objevily názvuky specifických písniček s folkovým podkladem - autorem skladby Song For Jeffrey byl tehdy dvacetiletý Ian Anderson. Skupina vystupovala v kostýmech žebráků a bezdomovců a Ian Anderson hrál na flétnu a zpíval na jedné noze. Stav dvou kohoutů na jednom smetišti se vyřešil odchodem Micka Abrahamse, který si založil výbornou kapelu Blodwyn Pig.

Jethro Tull posléze vydali výborné album Stand Up s unikátním obalem i obsahem. Takhle nějak začala hvězdná dráha Jethro Tull, nyní již pod taktovkou Iana Andersona. Skupina vydala tři vynikající desky s názvy Stand Up, Benefit a Aqualung, po nich následovala taková rekapitulace v podobě desky Living In The Past.

Deska Living In The Past vyšla jako dvojalbum v obalu, který napodoboval knihu v kožených deskách, uvnitř je skutečná kniha s mnoha fotkami i z koncertů. Vinyly byly vloženy do speciálních kapes. Docela mě mrzí, že nové vydání vypadá úplně jinak - napodobenina kůže s prolisy je nahrazena plochým tiskem a vnitřek alba obsahuje sice knížku, která ale není vlepena. Co se týká obsahu, tak ten se změnil k lepšímu - remaster Stevena Wilsona je dokonalý.

Na tuto desku zařadil Ian Anderson reprezentativní ukázky písniček ze všech čtyř dosud vydaných desek. Z debutového alba je tu Song For Jeffrey, z alba Stand Up nechybí Bouree, Benefit zastupuje Inside a z Aqualungu je na kolekci zařazen jejich největší hit Locomotive Breath. Zbytek tvoří nevydané písničky a singly, našlo se místo i pro dvě živé ukázky z raných koncertů v podobě skladby z debutového alba Dharma For One a předtím nevydané By Kind Permission Of.

Já neberu album Living In The Past jako kompilaci, ale jako regulérní album, které mám hodně rád a když si chci pustit Jethro Tull, tak si pouštím tuhle desku. Pro mě tahle deska představuje to nejlepší co skupina vytvořila a proto má pro mě hodnotu pěti hvězdiček.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pendragon - Believe

Pendragon / Believe (2005)

EasyRocker | 5 stars | 20.04.2018

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

pinkman | 5 stars | 19.04.2018

Kapelu Weather Report hýčkám ve své sbírce už hezkých pár let. V těžkých časech pro mě byla její muzika výraznou vzpruhou a skoro pokaždé mě dokázala nějakým způsobem pocitově obohatit. Hudební varianta, ve které je Shorterovo ságo vytáhlé na(d) úroveň ostatních nástrojů, nebyla nikdy v podobné oblasti umělecky překonána. Tohle je opravdový unikát.

Hlavního nepřítele prostoduchosti a tuctovitosti v hudbě vidím v osobě Joe Zawinula. Jeho muzikální sex-appeal působí jako nikdy nevysychající studna nápadů a hravosti. I když se v případě Weather Report jedná o nesmírně náročnou muziku s uvolněným postem elektrické kytary, který zastupují klávesy, perkuse a v sólech také saxofon, není potřeba k ní přistupovat s přehnaným despektem. Proto ji vřele doporučím každému, kdo má rád náročné hudení struktury a dokáže se bezpečně zorientovat v bohaté zvukové rafinovanosti fusion muziky.

Momentální TOP skladba: Man in the Green Shirt

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live) (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 19.04.2018

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

lover-of-music | 4 stars | 18.04.2018

Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.

Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.

Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Titan | 4 stars | 18.04.2018

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Dream Theater - Dream Theater

Dream Theater / Dream Theater (2013)

horyna | 4 stars | 18.04.2018

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Karthago - Időtörés

Karthago / Időtörés (2009)

Vojta | 5 stars | 16.04.2018

Páté studiové album skupiny Karthago patří k mým nejoblíbenějším albům maďarského bigbítu vůbec.

Celé album je charakteristické kytarovými riffy Ference Szigetiho a dravým zpěvem Tamáse Takácse. Byť maďarsky neznám ani slovo, celá deska mě velmi baví (snad krom balady Harminc év után). Z celé desky vybírám jako tři nejlepší skladby Ha neked kevés, IdőTörés a Ne aludj, ha a Rock and Roll szól! Jedná se ve všech třech případech o hutné a přitom melodické příklady poctivého hard rocku tak, jak ho v Maďarsku hrají již od sedmdesátých let (viz Omega, LGT, Bergendy, Illés atd.)

Jinak celé album je asi nejlepší, co tato formace, nazvaná podle starověkého města v dnešním Tunisku, doposud nahrála.

» ostatní recenze alba Karthago - Időtörés
» popis a diskografie skupiny Karthago

Reed, Lou - Berlin

Reed, Lou / Berlin (1973)

Egon Dust | 5 stars | 16.04.2018

Ak by mal byť nejaký úvodný slogan k tejto platni, zvolil by som tento: "Tento album je určený náročnému hudobne zrelému poslucháčovi." Meno jedného z najlepších textárov, presnejšie rockových básnikov od počiatkov rock n rollovej kultúry sa mi dostalo do uší cez knihu o legende Velvet Underground a najviac v spojitosti s Davidom Bowiem. Spolupráca Bowieho a Reeda na predošlom relatívne veselom naglamovanom albume "Transformer" zaznamenala obrovský úspech. Úspech bolo to jediné, čo za roky tvrdej poctivej práce Lou nezískal. To, čo dostával, bol rešpekt umelecký ladených bytostí ako Andy Warhol, B. Ferry, B. Eno, Iggy Pop aj našich Plastic People. Plastici mi Loua a Velvet ešte viac priblížili.

Velvet Underground vo svojich začiatkoch oslovovali vzhľadom na originalitu, ktorú prinášala ich prvá LP s legendárnym banánom (od samotného guru Andyho), zvláštny okruh podivínov. Predsa na prvýkrát stráviť texty plné reálnych obrazov z podsvetia v New Yorku. VU je samotne mega-silná kapitola, ale bližšie k protagonistovi. Lou Reed, známa to citlivá duša v kuloároch odvrátenej strany rock n rollu, si bol vedomý svojho potenciálu. S prvým albumom sa mu úspechu dostalo len veľmi vlažného. I keď na debute hrala elita ala Wakeman apod. Samotné skladby neboli tie najhoršie, to čo mu chýbalo, bol silnejší smrad dekadencie. S tým prišiel pod producentskou ochrannou rukou vtedy rodiacej sa hviezdy a rockového mimozemšťana Ziggy Stardusta. Bowie obdivoval Reedovú tvorbu a originalitu. Ich spoločné dielo Transformer vypálilo Reeda do vysokých výšin komerčnej hudby, za ktorú mu v RCA potľapkávali po pleci. Predával sa excelentne. Reed ako duchovným praotec temnejšej stránky glam rocku a dekadentného rocku sa konečne dostal na zaslúžený piedestál. Až do doby...do doby, keď nepredložil RCA Viktor album BERLIN.

Mono-tématicky príbeh dvoch narkomanov z Berlina, ktorý končí uväznením Jima a samovraždou Caroline. Verím že si klepkali po čele, ako môže niekto toto ponúknuť poslucháčom. Nebolo treba žiadnych prorokov, že toto dielo v danom čase muselo byť nepochopené a priam tŕňom v oku dobovým kritikom a popovo ladením médiam. V roku 2006 u mňa začala glam rocková éra (keďže som ju nemal šancu stihnúť v jej najsilnejšej ére:-)) ). Štartérom bol David Bowie, T-Rex, Slade apod. Niekedy na konci roku 2006 som dostal odporučenie na film Zamatová Extáza - Opus velebiaci priam rozprávkovo ponímajúci tajomnú šokujúcu éru, ktorá istým spôsobom posunula hudbu o nejednu dekádu, najmä po vizuálnej stránke. Melancholickejšie a temnejšie momenty tohto filmu boli podfarbené geniálnou hudbou. Vo filme bola fiktívna postava Jacka Fairyho, ktorý istým spôsobom zosobňoval ideového motivátora, akým Reed určite bol pre glamrockerov, bez ohľadu na to, že Zamatová Extáza bol aj príbeh bisexuálov, ktorí zmenili svet - taktiež prípad svätej trojice (Reed-Bowie-Pop) dark side of rock. Atmosféra filmu sa mi vryla do pamäti už asi navždy.

Jedno upršané piatkové marcové popoludnie som sa s napätím vracal domov s CD Lou Reed - Berlin s obrovským očakávaním. Berlin sa stal o niečo neskôr Mekkou rockerov ktorým Lou Reed vyšlapal cestu. Takisto neskôr svetová verejnosť spoznala príbeh skutočnej narkomanky a jej priateľa v legendárnej knihe "Deti zo Stanice ZOO", taktiež úzko spätej s Bowiem. Hneď ako som prišiel domov, CD frčalo do playera a už to začalo. Vonku lialo, obloha bola tmavá, že už o pol piatej sa muselo svietiť, a ulice mesta vyprázdnené, do toho prenikli pripité hlasy z oslavy plnej hluku a zhúlených hlasov z ktorých sa vyvinie jedna z najkrajších úvodných melódii. Do nej Lou Reed šepotom spieva/rozpráva príbeh o osamelom páriku, v osamelom bare pri Berlínskom múre. Viac mi nebolo treba! Na túto atmosféru som celé roky čakal! Tak som žil a toto som vždy rád zažíval a chcel zažiť a chcem zažiť! Osamelý malý bar, na intímne rozhovory pri víne, pivku, čaji so slivkou.

Krátka, ale nezabudnuteľná úvodná pieseň "Berlin" bola Introm Intier. Dvojzmyselne znie "Lady Day", ako volali narkomanku a soulovú legendu Billie Holiday. Práve tu cítim temné momenty Velvet Goldmine, ktoré tam podfarboval B. Molko s T. Yorkom v covere od Roxy Music (žiakov VU a Reeda). Text "Men of good fortune" by som dal ako povinné počúvanie s priloženým prekladom. Opäť mi Reed čítal z duše "Tí čo vzišli z chudobných pomerov, dosiahli veľké ako tí čo ich mali od narodenia a znehodnotili všetko, čo vybudovali ich rodičia."

Nasledujúce dve skladby už priamo zobrazujú drámu Jima a Caroline. Príbeh začína gradovať! Vypichnem ďalší aspekt tohto nedoceneného veľdiela, a to muzikantskú stránku, ktorá je mega-špičková. Menovať nebudem. Všetko je o pár riadkov vyššie. Každopádne legendy rocku a hudby vôbec. Okrem Velvet Goldmine je tu ešte jeden film, kam by atmosféra Berlina sadla a to film "Control" o živote, diele a smrti Iana Curtisa z Joy Division, ktorý mal práve túto LP v zbierke a keď sa išiel vešať, prebehla mu očami. Nakoniec si vybral Idiota od Popa. Práve pieseň "Oh Jim" je síce takmer akustická, no to, čo tam Reed vložil, je know how VU. Statické naložené bicie so surovou basou a chladne znejúcim Louom mohol byť dokonalou predlohou pre Curtisov Joy Division či Bowieho a Popové Berlinské experimenty.

Opäť a stále sme v Berlíne. Berlin bol ako magická Mekka, symbol dekadencie aj hraníc východného bloku. Keď som ako amatersky spevák s rockom začal, myslel som si, že rocková balada musí byť niečo ako Don´t Cry od GnR, Mama I´m coming home a tisíce ďalších. Tento omyl mi vytrel z hlavy Reed, začo mu budem vďačiť celý život. Niečo tak atmosférický nádherne ladené ako je balada "Caroline Says II" nemá obdobu. Sila slov je to, v čom je Reed s Dylanom v najvyššej lige. V Lige Majstrov Slova. Jemná akustická gitara, originál piano s pedálom, oktávované prechody, no nemá to chybu. Reedov nespevácky prejav tu znie tak presvedčivo, že Caroline doslova ožile z LP. V baladicko-folkovom duchu pokračuje album aj cez nasledovné piesne "Kids" a "Bed", pravdepodobne najdepresívnejšie skladby v histórii modernej hudby s tým, že sú veľmi blízke realite nielen tej či onej doby. Čo môže byť horšie, ako keď drogovo-závislej a utýranej matke vezmú úrady deti a jej tyrana zavrú.

Koniec albumu je silne blízky koncom filmov R. W. Fassbindera, s ktorým by si Lou Reed isto mal čo povedať v tom čase. Záverečný ópus "Sad song" už akoby prezrádzal, komu ďalšiemu bude Ezrin produkovať veľdielo. Niekde za dverami študia už určite čakal Alice Cooper aby si požičal na dobu neurčitú kamarátových spoluhráčov (keďže na Welcome to my Nightmare hrala presne táto zostava, čo na tejto LP ).

V zhrnutí by som len povedal, že TOTO dielo nebolo ako Slade, T-Rex, Glitter, ani ako Yes, Jethro Tull, tzn. ikonickým artefaktom tej danej doby. Toto dielo je nadčasové viac ako Ziggy Stardust, viac ako The Wall. Silne reálne vyznievajúci obsah, podanie a kvalitná hudba z neho spravili Opus Magnum pána Reeda. Berlin je tu s nami každý deň, v každom meste, prežívala ho Christiane F. z Berlínskej stanice ZOO (v rokoch 1977-1980) či Michal Otava z Pražskej metropoly známy s Johnovho bestselleru Memento (v rokoch 1977-1985). Berlin je tu aj dnes. Denne máme pred očami príbehy stroskotancov, ktorí mohli žiť úplne inak. Vybrali si sami...

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Berlin
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io

Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io (1972)

Snake | 4 stars | 16.04.2018

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/

Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.

Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.

Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.

Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.

Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton

Mayall, John / Blues Breakers With Eric Clapton (1966)

northman | 5 stars | 16.04.2018

Ve všech časopisech koncem šedesátých let (Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Expres) bylo možné najít informace o koncertech, deskách a rozhovory s hudebníkem Johnem Mayallem. Zaujal mě kozí bradkou, vyžilým vzhledem a hlavně dlouhými blond vlasy. Toužil jsem po tom slyšet jeho nějakou desku, což se mi povedlo albem Blues From Laurel Canyon, která je mimochodem fantastická.

V rozhovorech se chlubil, že jeho kapelou prošlo mnoho hudebníků, kteří se poté proslavili jinde: Eric Clapton z Cream, Peter Green, John McVie a Mick Fleetwood z Fleetwood Mac, v Bluesbreakers hrál i Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith - základ Colossea. John Mayall tehdy plnil roli jakéhosi talent scouta (na druhém břehu Atlantiku měl tu roli Frank Zappa). Pro spolupráci na svém albu si tehdy vybral dvacetiletého Erica Claptona, který působil v Yardbirds a na koncertech se dle dobového tisku chlubil až dvacetiminutovými breaky.

Deska, která ze spolupráce Johna Mayalla a Erica Claptona vznikla, je základ bílého blues a nesnese srovnání s ničím. Na desce se mimo bluesových standardů nachází i několik blues, které složil John Mayall, a blues Double Crossing Time složil John Mayall spolu s Erikem Claptonem. Už úvodní Dixonovo blues All Your Love je parádní jízda. Blues Another Man je pouze John Mayall a foukací harmonika, do skladby Ray Charlese What'D I Say se vešlo i bubenické sólo. Na desce zazní i známý Parchman Farm, který zařadili na svou desku i američtí Cactus. Hodně se mi líbí Steppin Out s parádní Claptonovou kytarou. S odstupem se psalo v tisku, že Eric Clapton už nedokázal nikdy tak citlivě zahrát, jako na této Mayalově desce.

Desky, které John Mayall nahrál na konci šedesátých let, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo, a tahle deska je skutečný klenot, který nestárne. Hodnocení jasně maximální.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Gilmour, David - Rattle That Lock

Gilmour, David / Rattle That Lock (2015)

pinkman | 5 stars | 16.04.2018

Kytarista David Gilmour bude už navždy spojován s Pink Floyd. Poslední album jeho bývalého kumpána Rogera Waterse dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle dvojice vždycky mohla stavět a které stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Davem G., povážlivě vymizelo a jeho náplň tře bídu s nouzí. David už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album.

Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, nikoli však zamrzlou v čase. Na druhou stranu zase jako desku, která zní zatraceně svěže, přestože využívá minimum jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů. Ryzí art-rock, který nemohou fanoušci starých Pink Floyd zavrhnout.

Nejpřitažlivějším momentem na desce je skutečnost, že David Gilmour ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré minulosti a kapele, která mu dala všechno. Nabízí nový pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je jeho legendární kytarové cítění, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla.

Rattle That Rock je velice silnou kolekcí a jestli se David Gilmour ještě někdy studiově navrátí, tento svůj magnum opus už těžko překoná. Momentální TOP skladba: Rattle That Lock, bez debat.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - Rattle That Lock
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams (1974)

northman | 2 stars | 16.04.2018

Po vydání alba Uconditionally Guaranteed opustila Dona Van Vlieta původní sestava Magic Bandu, aby si založila skupinu Mallard. Don Van Vliet se pustil pod producentským vedením Andy Di Martina do nahrávání nové desky, která vyšla pod názvem Bluejeans & Moonbeams, s úplně jinými muzikanty. Po vydání téhle desky se Don Van Vliet tradičně pohádal s producentem Di Martinem a po setkání s Frankem Zappou vyrazil s jeho Mothers na turné, ze kterého vzniklo album Bongo Fury.

Dvojici těchto desek mám ve sbírce, ale takřka je neposlouchám. Pořádně jsem si je poslechl až nyní pro účely napsání hodnocení. Úvodní skladba Party Of Special Things To Do mě docela překvapila, připomíná totiž písničky na albech Spotlight Kid a Clear Spot. Následující píseň s názvem Same Old Blues složil J. J. Cale a Don Van Vliet ji zpívá svým originálním hlasem v duchu interpretů z mississippské delty. Další písničky jsou takové, že je mohl složit kdokoliv jiný. Jediná skladba se vymyká, a to Futher Than We've Gone. Jedná se o píseň v duchu blues nádherně zazpívanou Donem Van Vlietem. Všechno na této desce je dokonalé, zpěv, instrumentální doprovod, ale mně chybí takové to překvapení, když následuje něco, co nečekáte.

Téhle desce nemůžu dát více, jak dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

Egon Dust | 5 stars | 15.04.2018

Rok 1991 určite pre mňa nebol rokom grunge, keďže som mal 9-10 rokov. U nás v NMnV hudobne doznieval heavy metal, spustil sa tlak MTV s Madonnou, Vanila Iceom, Guns'n'Roses, Jon bon Jovi, George Michaelom apod. Nehovorím o všadeprítomnom Haberovi, Krížkovi.

So štýlom grunge naše končiny oboznámila najmä Nirvana. Samozrejme možno extrémne zarytí rockeri pátrajúci po novotách už vedeli, že sa niečo "vo svete deje". Po Cobainovej smrti sa pomaly a isto a najmä vďaka slovenským kombajnistom Gladiator dostal do pozornosti grunge, ktorý bol 1000x viac postavený na image feťákov a heroinistov ako Guns'n'Roses, to boli skôr rebeli motorkárského typu voči AIC, Nirvane atď.

Preskočím o 10 rokov dalej, niekedy v roku 2005 som dal priestor grunge bandom a Pearl Jam bol 3tou po Soundgarden a Nirvane, ktorej som dal šancu. Práve album TEN bol "TEN", ktorý mi zarezonoval svojou neskutočnou atmoškou. Meno Pearl Jam bolo prítomné vo všetkých hudobných periodikách najmä v 90tých rokoch, možno to bol kameň úrazu, prečo ma rocková kultúra nezaujímala v tom čase. V rokoch 1997-98 bežal seriál Škola Zlomených Sŕdc. V úvodnej časti sa chlapec pýtal dievčaťa vo vyťahaných rifloch a flanelke: "Co posloucháš za muziku?" a ona mu odpovedela: "Mám ráda Pearl Jam a Red Hot Chilli Peppers." Nejako vnútorne som pochopil, že sa Nirvana, Pearl Jam a taktiež Soundgarden stali generačnými hrdinami pre rebelov 90tých. Vlna flaneliek, robotníckych bagándž, roztrhaných rifiel sa podpísala aj na slovenskej mládeži. Na čele tejto vlny bol grunge. Sú 2 albumy, ktoré už v tom čase silne rezonovali, a to prvý Pearl Jam a Nevermind od Nirvany.

Prejdem k albumu. skladbou "Once" začala kapela riadne z ostra. Hlas Eddie Veddera musel preniknúť automatický do ucha každého poslucháča rovnako, ako v to čase Cobain či Stipe z REM. Máloktorá grunge kapela hneď v debute vysypala najsilnejšie piesne ich celej kariery. Tento prípad sa už asi nikdy nezopakuje! So singlovkou "Even flow" dali svetu jasne najavo ich naliehavosť v ich odkaze. Sugestívna "Alive" sa zákonite musela stať klasikou. Po muzikantskej stránke Pearl Jam bez debaty schovala Nirvanu a tak to vidím už roky aj ja. Sólo z "Alive" od Mike mcCreedyho malo hendrixovský náboj rovnako aj riff. S "Why Go" určite nešli pod kvalitu predošlých vecí. Baladický charakter piesne "Black", kde bez pochýb cítiť viac než len bežný baladický efekt, ale má monumentálny a veľmi uveriteľný prejav, nádherný melancholický náboj. Stále mám čerstvo hlave posledné videnie tejto pecky, a to na pohrebe Chrisa Cornella zo Soundgarden, kde mu ju Eddie spieval len s akustickou gitarou.

Tragický príbeh "Jeremyho" by mohol byť priam soundtrackom austrálskej Školy Zlomených Sŕdc na hony vzdialenej od Beverly Hills 90210, kde mládež žije nadštandartne a musí si vědeť o všem promluviť :) Najmä o ťažkom živote milionárov z Beverly v LA. "Oceans" je monument. Ako už zopár recenzistov spomínalo, tak potvrdzujem - je to Led Zeppelin 90tých. Z tejto LP určite stojí za spomenutie a pre mňa skutočne silná vec (je to ako paradox The Garden od GnR a Garden uvedená) atmosféra je priam hypnotická. V závere "Deep" dotvárajú nádherný rám k obrazu zo života "Detí z periférie Seattlu". Vo kinohitoch ala 50 odtieňov sivej lebo Samotár so Seattlu mesto pôsobí ako metropola rovnajúca sa New Yorku. Raz niekedy v polke 90tých v inkriminovanom čase grunge horúčky som videl film o chlapcovi žijúcom s babkou v Seattle a o jeho spoznávaní rôznych zákutí tejto metropoly. Na názov si nespomeniem, ale jeden či dva momenty z toho filmu nezabudnem asi nikdy. Ten prvý bol, ako ten seattleský Oliver Twist sa dostal do gangu "rockerov - feťákov" kde priamo nad dverami ich doupě visela obesenecká slučka. Takto nejako sa mi do pamäti zapísal Seattle a atmosféra tej danej drámy je totožná s atmoškou albumov Dirt lebo Ten.

V roku 2005, keď som so 14ročným oneskoreným počul jeden z najlepších albumov 90tych rokov, som bol posadnutí rock'n'rollom ala Guns n Roses, Aerosmith a im príbuzným kapelám. Dlhé roky mi grunge dosť vadil najmä kvôli lajdáckemu image, silne heroínove spojitosti, nehovoriac o našich domácich kapelách, čo od polovice 90tých rokov imitovali grunge ikony. Samozrejme viedol kombajn s Nirvánou. Odosobnením sa od týchto vecí som získal kvalitný hudobný zážitok. Odmyslením grunge vlny, ktorá bola možno najúprimnejšia zo všetkých rockových subžánrov máme co do činenia so silným zážitkom, ktorý spolu s Red Hotmi, Faith No Moreami a Nine Inch Nailsmi vyslobodili 90té z pod nadvlády Poisonov, Cinderell, White Lionov a 100000 glam pop hard rockerov - zlatých chlapcov predošlej éry. Hlas Eddie Veddera sa stal jedným z hlasov silnej generácie, asi aj jednej z posledných v spojitosti s rock'n'rollovou kultúrou.

Máme tu dnes nové kapely, ktoré by sa hrdo mohli hlásiť priamo k pokračovateľom Pearl Jam a Niela Younga a to Kings of Leon, Queen of the Stone Age a pár ďalších...

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Jethro Tull - Rock Island

Jethro Tull / Rock Island (1989)

steve | 5 stars | 15.04.2018

Rock Island je označením terminus technicus nejlepší ROCKOVÉ album Jethro Tull a zároveň je nejenergičtějším produktem kapely v průběhu osmdesátých let.

Mainstreamová záležitost Under Wraps byl totální přešlap vedle, o tom žádná. Bohužel se Ian Anderson z pozice bloumajícího šaška potápějící svou sedřenou kocábku do komerčního bláta dostatečně a rychle nepoučil a za další tři roky přišel znovu s podobnou nahrávky Crest of A Knave. V té znovu a opakovaně, nanovo použil odporné zvuky automatického bubeníka. Jethro Tull se podobná produkce absolutně vymyká. Nejde jen o to, že pohřbila folkový duch kapely, ale pohltila naprosto všechno, čím bývali JT jedineční. Charisma souboru se rychle vytratilo a zůstala bezobsažná slupka. Odpad, co se snaží tvářit slušně, jen aby neurazil svou dobu. S odstupem času a možností porovnávat je skladatelská bezradnost a vzájemná vyčerpanost u těchto nahrávek varovná.

Naštěstí s o dva roky mladší Rock Island se začíná couvat nazpátek. Anderson si zřejmě lecos uvědomil - poznáte to třeba z pohledu jeho flétny, které je vyhrazen nezvyklý manévrovací prostor. Příčňovka hraje prim a plní velice důležitou funkci. Můžeme ji slyšet všude a takřka neustále. Dost často sóluje, drží rytmus, vede hlavní linku, někdy si zlehka broukne, z toho zhurta zasoptí, naléhavě zapláče, nebo jen bloudí po okolí a spokojeně vypiskuje. Nejpodstatnější změna přišla se zvukem. Plným, rtuťovitým, rockově napruženým, dravým, k nahrávce s podobnou zvířecí zarputilostí až animálně se hodícím. Vlastní skladby jsou precizně vyleštěné, voní folkovou tradicí a není problém vypozorovat vlastní autorství.

Přestože se nejedná o desku patřící k hlavnímu proudu (68-78), jde o náramnou pochoutku a sladkou odměnu pro všechny skalní fandy Jethro Tull.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby

Captain Beefheart & His Magic Band / Lick My Decals Off, Baby (1970)

northman | 5 stars | 15.04.2018

Po vydání Trout Mask Replica začalo mezi spolužáky dohadování, co kde kdo komu ukradl a použil na svých deskách. Don Van Vliet to vyřešil po svém - oprostil se od producentského dohledu Franka Zappy a přijal bývalého člena Mothers Of Invention Arta Trippa jako druhého hráče na percussion a marimbu. Jelikož všichni členové Magic Bandu měli přezdívky podle toho na co hráli, dostal Art Tripp přezdívku Ed Marimba a na celé desce je marimba hodně slyšet.

Co se hudby na desce týká, je to volné pokračování Trout Mask Replica, podle mě mírně vyklidněné a uhlazenější. Na desce se nachází romantické melodické instrumentálky v podobě písní s názvy Peon a One Red Rose That I Mean. V instrumentálce s názvem Japan in a Dishpan hraje Don fantasticky na dechové nástroje včetně harmoniky. Mně se asi nejvíce líbí freak-outy (odvazy) typu Bellerin Plain, Lick My Decals Off, Baby a Doctor Dark. Výborné je hospodské blues s názvem I Love You, You Big Dummy. Největší odvaz je ovšem závěrečná skladba Flash Gordon's Ape s téměř šílenou hrou leadera na různé dechové nástroje (radši nepíši, o jaké se jedná, nejsem schopen to přesně identifikovat). Opět dokonalá souhra dvojice kytar a snad nejlepší zpěv leadera.

Jedná se o výborné album, které snese srovnání se svým předchůdcem a v některých aspektech ho možná i předčí. Co se týká hodnocení, tak pro mě pět hvězd - jak jsem se dočetl níže sám autor považuje tuhle desku za svou nejlepší, takže tak.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

steve | 4 stars | 15.04.2018

Během posledních týdnů jsem znovu upřel svůj pohled na tvorbu Porcupine Tree. Dnes jsem chtěl trochu porovnávat a tudíž si pustil jednu ze Stevenových nahrávek, které vydal sám za sebe. Vybral jsem si tu poslední, o které si myslím, že se zpěvákovi povedla.

Diametrální odlišnost od tolikrát propíraného alba The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) je do uší bijící. Tato nahrávka je však daleko rafinovanější, než jak navenek působí, a nemá v prvním plánu jasně nalinkovanou exkurzi do retro stylu. Wilsonův postupně se obměňující virtuální svět v sobě dnes často zrcadlí popovou břitkost s nepřeslechnutelným groteskním faktorem. Pokud nejste škarohlíd a dokážete přistoupit na řekněme novou skladatelskou formulku mr. Wilsona, budete přinejmenším překvapení, kam až se dá s moderní muzikou dopracovat.

Jediné, co mě dnes na S. W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd níže.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Townsend, Devin - Ziltoid The Omniscient

Townsend, Devin / Ziltoid The Omniscient (2007)

Adam6 | 5 stars | 15.04.2018

Tvorba Devina Townsenda ma dlhú dobu obchádzala. A keď som sa o ňom dozvedel, tak ma potom odrádzal otec, ktorý pozná Strapping Young Lad. Je to v podstate jedno. Devinovu hudbu som skúsil a hneď medzi nami preskočila iskra. Bol to album Terria, ktorý ma naladil na vlnu. Stal sa zo mňa Devinov fanúšik.

"Ziltoid Vševedúci" je prvý album, ktorý Devin nahral úplne sám. Tak ako už spomínal alienshore, tak aj ja musím uznať, že bicie sú nahrané výborne. Devin si dal naozaj záležať a nie je to len tak "odstrieľané od buka do buka". S programom EZdrummer pracoval aj na Dark Matters a dosť si ho pochvaľoval. Ostatné nástroje samozrejme nie sú pre Devina problém. Ďalšia pochvala odo mňa ide zato, že prišiel opäť s niečím iným ako predošlý album Synchestra, ktorý bol čistokrvný prog metal/rock. To v podstate platí pre väčšinu tvorby Townsenda, že sa vždy snaží prekvapiť fanúšikov. Ziltoid sa pohybuje v oveľa tvrdších vodách, skoro sa to približuje k death metalu. Devin vynikajúco strieda tvrdé riffy jeden za druhým ako na bežiacom páse, ale nájdu sa miesta aj pre pokojnejšie pasáže. Takže Devin využíva v podstate celý svoj hlasový rozsah. Po obsahovej stránke album tiež nemá chybu. Áno, baví ma to a veľmi. Pri rozhovore Ziltoida s Tvorcom sa mi vždy zdvíhajú kútiky úst. A takých momentov je tu viacero. Obľúbené skladby nebudem menovať. Každá je prepracovaná do najmenších detailov a všetky mám rád. Ten album je prosto dobrý od začiatočnej noty po záverečnú, lepšie povedané po posledný výrok majiteľa kaviarne:
"Let´s go, move it !"

Nehovorím že Ziltoid je najlepši album od Devina, to sa neodvážim tvrdiť asi pri žiadnom albume, také sú dobré. Tak teda poviem, že Ziltoid je "jeden z najlepších" Devinových albumov.

» ostatní recenze alba Townsend, Devin - Ziltoid The Omniscient
» popis a diskografie skupiny Townsend, Devin

Queen - News Of The World

Queen / News Of The World (1977)

| 4 stars | 14.04.2018

Z mé vnitřní předpojatosti nemůžu desce News of the World nikdy udělit nejvyšší známku. Podle mě je škoda, že tato veskrze povedená deska zapříčinila první averzi mezi fanoušky Queen a díky provařené rozštěpenosti na začátku způsobila rozkol hodnot v kapele.

Samosebou to má na svědomí úvodní dvojice We Will Rock You a We Are the Champions. Ta první se mi vůbec nelíbí, taková otravná stadionová vyřvávačka s dusotem pralesních bubnů v pozadí. Šampioni mají dobrý nápěv, ale v refrénu vidím české hokejisty v Naganu a znovu se o mě pokouší divná pachuť. Za nejlepší skladbu bych vybral křehkou Spread Your Wings. Skutečný klenot Queen a jasná jednička tohoto alba. Co následuje potom? Jedna sugestivnější pecka vedle druhé. Zvláštní dramaturgie si vybrala svůj povinný komerční záměr na začátku a jelikož máme pořád ještě ta sedmdesátá léta, art-rock si drží špičku s každým songem. Queen okusí jazz (My Melancholy Blues), pomelou blues (Sleeping On The Sidewalk) a nezapomenou, z čeho vyšli - drsný rock reprezentuje Fight From The Inside. Nejzajímavěji ovšem působí funky skoky v Get Down Make Love.

Takhle sofistikovaně dokáže psát jen skutečně vyzrálá kapela, kterou Queen v té době nepochybně dávno byli.

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen

Gryphon - Red Queen to Gryphon Three

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three (1974)

horyna | 5 stars | 14.04.2018

Gryphon se na svém třetím a pro většinu příznivců kapely také nejoblíbenějším albu Red Queen to Gryphon Three přiblížili renesanční hudbě takřka na dosah. I když čistotu středověkých tradic ideově lépe vystihuje předešlá věc Midnight Mushrumps, po aranžérské stránce je právě Red naprosto nedostižné.

Čtyři silně propracované a složité kompozice nabízí nespočet barevných variací, nuancí a krás. Muzika Gryphon se opírá o čitelně inteligentní přístup, je dobře provrstvená, kolorovaná a harmonicky do detailu proměnlivá. Flétny, fagoty, akustické kytary, cembala a krumhorny si společně vyzpěvují své pyšné melodie povahy symfonicko-lidové, linoucí se z hradních prostor "vonících" zatuchlým pachem nevětraných místností.

I když je tohle album všeobecně považováno za jejich nejlepší, já osobně na něm cítím už začínající ozvěny klasického ostrovního art rocku a proto, pokud chci zadolovat ve středověku co nejhlouběji, dávám přednost dobově pevněji ukotvenému Midnight Mushrumps. Ale i tak se pořád bavíme o mistrovském díle progresivní hudby.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Captain Beefheart & His Magic Band - The Grow Fins Box Set

Captain Beefheart & His Magic Band / The Grow Fins Box Set (1999)

northman | 4 stars | 14.04.2018

Box Captain Beefheart & His Magic Band, pojmenovaný podle blues z LP Spotlight Kid, vyšel v roce 1999 a obsahuje samé raritní záležitosti. Obsah je rozložen do pěti CD, nebo do tří dvoj LP. Pokusím se popsat CD verzi, kterou vlastním. Samozřejmě mám i vinylovou verzi.

První CD má podtitul Just Got Back From the City (1965-67) a obsahuje převážně demo nahrávky. Písně I´m Glad, Call On Me, Sure 'Nuff 'n Yes I Do, Yellow Brick Road a Plastic Factory později vyšly na albu Safe As Milk. CD neobsahuje jejich první singl s písní Diddy Wah Diddy.

Druhé CD s podtitulem Electricity obsahuje živé provedení některých písní z debutového alba (hlavně Electricity je ve dvou provedeních) a demo nahrávky, které byly použity na albu Strictly Personal. Zajímavá je verze písně Kandy Korn.

Třetí CD s podtitulem Trout Mask House Sessions obsahuje téměř všechny písničky z legendárního alba Trout Mask Replica v instrumentálním provedení bez nádherného hlasu leadera. To je skoro škoda, ale již na první poslech je jasné, že měli materiál perfektně nacvičený. Některé písničky (třeba Hair Pie, nebo Frownland) jsou ve více verzích. Mě zaujala instrumentální verze Ella Guru.

Na čtvrtém CD nalezneme mimo čtyř skladeb několik video sekvencí s písněmi z debutového alba, z Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a ze Spotlight Kid.

Na pátém CD s podtitulem Captain Beefheart & His Magic Band Grow Fins jsou live nahrávky z období od roku 1969 do roku 1981, kdy Don Van Vliet ukončil hudební činnost. Celé CD uvede Frank Zappa, který v některých písničkách i hraje. Mě zaujala verze písně Bellerin Plain a písnička Black Snake Moan I zpívaná živě do radiotelefonu bez instrumentálního doprovodu. V písničkách z konce kariéry hraje Don Van Vliet dokonce i na mellotron a syntezátory způsobem, který zavedl při hře na dechové nástroje. Zjevně musel pořád něco objevovat.

Tenhle box je určen hlavně fanouškům Dona Van Vlieta - myslím, že pro toho, kdo jej má rád, je to dokonce povinnost vlastnit. Tohle se nedá hodnotit, protože verze písní, které vyšly na deskách jsou lepší, ale pro mě má tento box hodnotu čtyř hvězd.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Grow Fins Box Set
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

steve | 5 stars | 13.04.2018

Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.

The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...

... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Whitesnake - Forevermore

Whitesnake / Forevermore (2011)

| 4 stars | 13.04.2018

Pokud bude David i nadále psát tak dobré skladby jako jsou Easier Said Than Done, Tell Me How (slyšte ten dojemně zvonivý souzvuk kytar), s vyceněnými tesáky útočící Dogs in the Street a My Evil Ways, prázdninovým parnem naplněné One of These Days, respektive Fare Thee Well, a bezchybná titulní hymna, milerád mu odpustím ty drobné koncertní prohřešky, kterými jsou vystoupení Whitesnake v posledních letech provázeny.

O desce Forevermore platí to, co jsem psal o jejím předchůdci. Naštěstí poslabších kousků je kratší zástup a deska vypadá rozmanitější a malinko vypulírovanější. Skladby znovu žene Davidův neutuchající pěvecký entusiasmus. Studiové knoflíky ho občas poupraví, dožehlí, nebo se něco zazpívá znovu, z čehož vznikne podobný ideál. Whitesnake s vyšším věkem ještě přitvrzují. Trojice skladeb na úvod, jmenovitě Steal Your Heart Away, All Out of Luck a Love Will Set You Free patří do kategorie vybuchujícího granátu, ničícího vaše reprobedny a okolí.

Fakt dobrá deska, uvidíme co bude napříště. Se zbytečným Purple Album se hošík moc nepochlapil a letos...

4,5

» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Trip, The - Atlantide

Trip, The / Atlantide (1972)

horyna | 3 stars | 13.04.2018

Na chvíli zase zafušuji do Snakeova teritoria a jen ve stručnosti zde připomenu další ze zapomenutých italských kapel sedmdesátých let. S krásným obalem, zajímavým textovým konceptem a v okleštěném tříčlenném složení vám nabízím desku Atlantide kapely The Trip.

Totální emersoňácký přístup (mám na mysli nezpochybnitelnou inspiraci kapelou ELP, to jen pro nováčky), lze vypozorovat nejen ve stejném nástrojovém složení, ale i ve velice podobném hudebním rozpoložení. Trip válí opravdu obstojně, desku provází slušná dynamika tepající rytmické dvojice umístěné do popředí. Různobarevná schemata klávesových nástrojů a někdy pěkně od plic soptící vokál Joe Vescoviho. Nejlahodnější jsou místy doslova vymazlené černobílé rejstříky, ženoucí desku po atmosférické cestě k bortící se Atlantidě.

Nahrávce udělím tři body, jelikož mě materiál obsahově až příliš připomíná ony ELP, kterým jsem za Tarkus objednal čtyřku. Navíc bubenické sólo v části číslo sedm mě pořádně irituje a raděj ho pokaždé přeskakuji. Ovšem jejich zástupci nechť si bodík navíc klíďo dosadí sami.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The

Porcupine Tree - Deadwing

Porcupine Tree / Deadwing (2005)

steve | 5 stars | 12.04.2018

Po dobu účinkovaní kapely Porcupine Tree, byla veškerá pozornost upřena na hlavního leadera a téměř výhradního skladatele Stevena Wilsona. Jeho většinový podíl na výsledném schematu, tvorbě, psaní písní a v neposlední řadě také úspěchu, který jeho kapela dosáhla, není potřeba zpochybňovat. Dost často se však zapomíná na celkový obraz hudby tohoto britského tělesa. Za konečný sound, takový, který skrze elektronické medium dostává posluchač, je kromě Wilsona odpovědný ještě jeden důležitý člověk. Tou osobou je klávesista Richard Barbieri, tvůrce většiny geniálních myšlenek, které tvoří to nejpodstatnější - finální melancholickou složku. Bez něj by v určitých úsecích jednotlivých skladeb, a že jich není málo, nebylo co poslouchat.

Ať je to minimalistická zvuková koláž v úvodu titulní Deadwing, niterně vypreparované kouzlo atmosféry písně Lazarus, galaktické zvuky během Arriving Somewhere But Not Here nebo vydolovaný pocit osamělosti v průběhu skladeb The Start Of Something Beautiful a Glass Arm Shattering.

Ano, souhlasím, S. Wilson je génius. R. Barbieri je však ten, kdo míchá s našimi emocemi.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed

Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed (1974)

northman | 2 stars | 12.04.2018

Od začátku roku poslouchám s přestávkami všechny desky Dona Van Vlieta s vyjímkou Uconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Každou z těchto desek jsem slyšel maximálně třikrát, nyní nemám odvahu si je pouštět. Odkaz na písničku This Is The Day mě navedl k tomu, abych si tohle album pustil. Sám autor kdysi o těchto deskách prohlásil „ta první je roztomilá, ta druhá je opravdový šmejd“ (Melodie 10/1977).

Když posloucháte Lick My Decals Off, Baby, a potom vložíte do přehrávače tohle album, máte dojem, že posloucháte úplně jiného interpreta. Tohle album je plné sladkobolných písniček, které mohl nahrát kdokoliv jiný, třeba Tom Jones. Možná chtěli zapůsobit náladou písní na holky, to věděl snad jen autor. Hrají zde všichni ti, kteří stvořili klenoty jako Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a poslouchatelné Spotlight Kid a Clear Spot. Krátce po vydání těchto dvou desek rozpustil Beefheart skupinu a dal se dohromady se svým spolužákem ze střední a vyrazil s ním na turné, ze kterého vzešla deska Bongo Fury (která se mi líbí), nazpíval první verzi Torture Never Stops a začal pracovat na albu s názvem Bat Chain Puller. Já jsem si po čtyřiceti letech poslechl tohle album , abych mohl konstatovat, že to opět za moc nestojí. Ta písnička This Is The Day je výborná, ale nesnese srovnání třeba s takovou Dropout Boogie.

Když to mám hodnotit, tak za tu jednu skvělou skladbu dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !

Petřina, Ota / Petra Janů - Exploduj ! (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 12.04.2018

Vedle sólových, velmi ceněných desek Oty Petřiny je tu album, které je, ač naprosto muzikantsky geniální a nadčasové, dnes trochu zapomenuto. To mne velmi mrzí, ale asi chápu ten pravý důvod. Nevyšlo totiž pod jménem Oty, ale pod hlavičkou tehdy jedné z nejlepších (ne li úplně nejlepší) rockových zpěvaček u nás – Petry Janů. Letmo se tedy zmíním o jeho vzniku.

Kamarádi karbanu, Ota Petřina s manažerem a partnerem Petry Michalem Zelenkou a textařem Zdeňkem Rytířem dali u karet hlavy dohromady a vymysleli projekt Pro Rock s tím, že z Petry Janů vytvoří rock star. Opatrně začali albem Motorest, ale tou hlavní událostí se stala až druhá deska Exploduj z roku 1980. Ota měl zákaz veřejného vystupování, takže v klidu během pár měsíců napsal všechny písně a několik textů, zbytek dodal Zdeněk Rytíř. Po schválení nahrávacích frekvencí se během dvou měsíců v dejvickém studiu vše natočilo.

Vydání alba pak způsobilo mezi českými rockery velký šok srovnatelný snad jen s údivem za humny v Americe, když začal svá kouzla na kytaru předvádět Eddie Van Halen. Ota Petřina totiž ve studiu na sebe navrstvil a v aranžích pospojoval zdánlivě nesourodé prvky – sbor C&K Vocalu či dechovou sekci s komorním orchestrem, to vše pak zastřešovala rocková rytmika kapely Pro Rock. Pod touto hlavičkou se skrývala na desce neuvedená česká esa rockové scény mj. basák Vláďa Padrůněk či bubeník Vlado Čech. Tou hlavní devizou je však nespoutaná kytara Oty Petřiny, která na tomto albu předvádí taková kouzla, že jsem z toho dodnes trochu vedle. Troufnu si tvrdit, že takto invenčně do té doby u nás nikdo nic nenahrál. Na desce je to díky studiovému a vymazlenému pojetí skvělá záležitost, která spojovala neobyčejně silný a tvárný hlas Petry Janů – ten třeba chvíli silně rockově bouřil, aby poté klidně plynně přešel do operní polohy.

Zásadním pilířem alba jsou songy s obrovským vnitřním napětím - Exploduj, Benzínová královna, Démoni z Dejvic a doktor Q a Ještě stále nejsem grogy či Vabank. Časté změny tempa, nálad, aranží s Pražským komorním orchestrem, dechovou sekcí a těžkotonážní rockovou kytarou plení vše kolem.

Trochu popíšu třeba náladu Benzínové královny pro ty, kteří toto album neslyšeli. Kulomet bicích odstartuje skladbu a následný hutný kytarový riff ovládne první dvě sloky. V nečekané mezihře zazní koncertní akustická kytara se sborem, která ústí do až muzikálové uklidňující melodie, která je pomalu ztišována. Když máte pocit, že skladba končí, ozve se znovu úvodní brutální riff, který dokončuje skladbu spolu s lesem smyčců komorního orchestru.
Takto podobně nezvykle zní i další skladby, kde i po několikerém poslechu můžete objevovat v aranžích další a další nezvyklé kombinace.

Zvláštní temnou atmosféru obsahuje Černá ovce, kde v pozadí slyšíme jakousi syntenzátorovou smyčku, v prostoru kolem jsou naaranžovány a vrstveny různé úryvky kytar a dechových nástrojů – Petřin odosobněný nahalovaný zpěv proplouvá všemi těmi zvuky - socialistický prog rock či math rock?

O něco písničkovější je Jen jestli, která je však ozvláštněna Otovým neuvěřitelně drsným úvodním sólem. Později je ta tvrdost úmyslně rozbita druhým partem kytary v jemném duchu. Napětí a rockový tlak poleví v Příběhu Gabriela a v děkovačce Koncert končí. Povinnou pomalou píseň tu supluje křehký song Písnička.

Na této desce se sešlo mnoho es tehdejší české rockové scény a v čele s Otou Petřinou natočili progresivní album, které je svou atmosférou, muzikou, způsobem kytarové hry a aranžemi naprostým zjevením na naší domácí rockové scéně. Nikdy před tím a ani potom se nic podobného neopakovalo. Petra se ještě několik let věnovala rocku, na koncertních pódiích s východoněmeckou skupinou Express dokonce heavy metalu, ale z gramofonových drážek zněla již hodně ochočeně.

Recenze sepsána pro připomenutí na konci roku 2017 vydaného 4CD Petra Janů & Ota Petřina z let 1977 - 1984!

P.S.: Doufám, že se mnou budete všichni souhlasit, že toto album patří oprávněně do profilu Oty Petřiny, který celou desku napsal, většinu i otextoval, nahrál a sehnal muzikanty. Myslím, že kvůli jedné desce zde zakládat profil Petry Janů by bylo zbytečné a pro tento web nepřínosné.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Velvet Underground, The - White Light/White Heat

Velvet Underground, The / White Light/White Heat (1968)

northman | 5 stars | 12.04.2018

Velvet Underground, skupina představující newyorskou scénu v polovině šedesátých let, vydala debutové album se stylovým obalem od Andy Warhola ve stejném roce a na stejné značce, na které debutoval Frank Zappa se svými Mothers Of Invention z druhého konce USA. Na albu nazpívala několik písniček Christa Poffgen, známá pod přezdívkou Nico. Album se ale neprodávalo, a to vedlo k rozchodu s Andy Warholem. Další album vyšlo na značce Verve v roce 1968 a představuje podle mě hudbu, která z Velvet Underground udělala legendu.

Všechny skladby na albu jsou podřízeny kultu monotónnosti, tak jak to nazval ve svém článku v Melodii Petr Dorůžka. V tom článku píše, že jeden fanoušek nemohl v noci spát a slyšel vrčení ledničky. Ten zvuk mu připomínal hudbu jeho oblíbenců. Ve skupině bubnovala žena, podle mě to byla velká rarita na tehdejší dobu. Už v úvodní titulní skladbě je nasazen rytmus, který se takřka nemění ve všech skladbách. Skladbu Gift mám rád, John Cale přednáší nezúčastněně a do toho Lou Reed nemilosrdně vazbí. Skladba Here She Comes Now představuje lyrickou baladu. Pro mě je nejlepší a nejzajímavější závěrečná sedmnáctiminutová skladba Sister Ray, která přesvědčila spoustu následovníků, že tohle je ta správná cesta. Siouxsie & The Banshees tuhle skladbu zařadili pod názvem Lord´s Prayer na své album Join Hands. To, co se Velvet Underground povedlo na této desce, je základem toho, co vytvářejí a vytvářely noiseové kapely po celém světě. Jako příklad by se daly jmenovat američtí Sonic Youth a japonští Merzbow. Hudba Velvet Underground byla velkou inspirací i pro naše Plastic People Of The Universe.

Tohle je jedna z nejdůležitějších desek rockové historie a pro mě je za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - White Light/White Heat
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man

Captain Beefheart & His Magic Band / Mirror Man (1971)

northman | 5 stars | 11.04.2018

CD verze desky Mirrorman, kterou vlastním, obsahuje původní LP se skladbami v mírně pozměněném pořadí a čtyři bonusy ve formě skladeb Trust Us, Safe As Milk a Gimme Dat Harp Boy v jiném provedení, než v jakém byly zveřejněny na albu Strictly Personal. Jediná Moody Liz nevyšla na žádné desce. Všechny skladby pocházejí z nekonečných sessions, které později vykrystalizovaly v klenot s názvem Trout Mask Replica.

Úvodní skladba Tarotplane je volná improvizace na bluesovém podkladu s již tradiční perfektní souhrou dvojice kytar a výborným Donovým zpěvem. V této skladbě použili klepání na hrudník jako určitou formu percussion. 25th Century Quaker je opět skladba na bluesovém podkladu, kde hraje Don na saxofon přesně v tom duchu, v jakém jej používal později na Trout Mask Replica, tedy "na nástroj se neučím, to bych potom nic neobjevil". Skladba Mirrorman dala název celému albu a její pokračování je na albu Strictly Personal. Kandy Korn je rovněž na albu Strictly Personal, ale tahle verze se mi líbí více. Na Beefheartovy poměry se jedná o melodickou skladbu se sborovým zpěvem Magic Bandu. První bonus je verze nádherně psychedelické skladby Trust Us, mrtvolné převalování je ukončeno nádherným breakem s výborným zpěvem leadera. Je docela škoda, že skladba Moody Liz není na nějakém řadovém albu.

Všeobecně mám k live nahrávkám nedůvěru, stejně to bylo v případě téhle desky, netušil jsem totiž, že se jedná o živé hraní ve studiu. Mirrorman patří k ozdobám mé sbírky, mám jej v CD provedení a minimálně tři vinylové verze včetně původní.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Whitesnake - Good To Be Bad

Whitesnake / Good To Be Bad (2008)

| 4 stars | 10.04.2018

Když záměrně zapomenu na sladké americké období této party, dá se s určitostí tvrdit, že Whitesnake hrají čistý blues-rock. Nevím proč, ale na Progboardu jim pšenka moc nekvete. Třeba oproti takovým Colosseum je bílý had uťápnutý jako malá česká užovka. Zřejmě to bude právě tou neslavnou fází, která pořád leží spoustě lidí v žaludku.

Když Coverdalovi v roce 2008 konečně vyšla dlouho avizovaná comebacková deska, byl jsem nažhavenej jako panic před první kopulací. Hodně mě překvapil masivní sound a nový zvuk. Oproti uplakaným, zaoceánsky taktním nahrávkám 1987 a Slip of the Tongue to byla pořádná vzpruha. Whitesnake obměnili kádr a výrazně přitvrdili. Omlazený soubor ze sebe vydal to nejlepší a spoustě lidí dal pádnou odpověď na otázku, kdo patří do starého železa a kdo má schopnost složit silný materiál.

Celé desce vládne mocný Coverdlalův vokál. Ten získal na větší síle a osobitosti. Jeho mohutný výraz má v hard-rocku stále své dominantní postavení. Jednotlivé skladby pěkně odsýpají, povětšinou v kvapíkovatějším tempu, což u Whitesnake nebývalo pravidlem. David měl při výběru na kytarový post pokaždé cit a kousek štěstí. Kapelou prošlo několik slavných jmen a nováčků, kterým bílý had umožnil nastartováni vlastní kariéry. Doug Aldrich a Reb Beach nejsou žádné superstar, ale kdo se v americké hudební produkci trochu vyzná dobře ví, že známé jméno ještě kvalitu nedělá. Tahle funkční dvojka se dokáže skvěle doplňovat a seká jednu znamenitou vyhrávku za druhou.

Whitesnake bohužel nedokázali vydávat desky bez slabých skladeb. Nebudu ukazovat prstem na ty nepovedené, není problém je vyštrachat. První strana a trojice balad navrch jsou hnacími motory této coverdalovské edice, kterou David ještě neřekl své poslední slovo.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Good To Be Bad
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Maxophone - Maxophone

Maxophone / Maxophone (1975)

horyna | 5 stars | 10.04.2018

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone

Black Sabbath - Cross Purposes

Black Sabbath / Cross Purposes (1994)

horyna | 4 stars | 09.04.2018

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Cross Purposes
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Scorpions - Humanity: Hour I

Scorpions / Humanity: Hour I (2007)

john l | 5 stars | 09.04.2018

Scorpions se v průběhu devadesátých let plácali v blátě jako ryba na suchu a po předchozím desetiletí plném úspěchů s doláčama vyčuhujícíma z kapes, najednou nevěděli jak na to. Crazy World jim dala nesmrtelnost a spokojený důchodcovský roky, jenže na ty kapela ještě nepomýšlela. Chtěla pokračovat dál a chtěla držet krok s Amerikou.

Na Face the Heat přitvrdili a zabalancovali, dalším deskám se to už nepodařilo. Scorpions vydávali brakovou hudbu, zbytečné živáky, výběry balad, akustické sety a podobné krávovinky. Ze země je zvednul až album Unbreakable. Za tři roky měl navázat Humanity: Hour I, což nevyšlo tak, jak se předpokládalo. Jelikož, a teď se podržte, jde o mistrovský progresivní opus (magnum)!!!!!!!

Jenže Scorpions nikdy žádný progres nehráli a tudíž ani nemohli disponovat takto zaměřeným publikem. Jejich fanoušci chtěli další variace na Still Loving You, nebo Send me an Angel. A oni si klidně vydali něco tak nepředvídatelného. Deska zůstala v regálech a kapela se potápěla zese ke dnu. Návrat k původnímu funkčnímu období přišel až s nahrávkou Sting in the Tail, která měla zůstat navždy tou poslední (kapela velkohubě ohlašovala konec kariéry), což mohla být vcelku důstojná tečka.

Jak jsem tedy už předeslal hore, Humanity: Hour I je progres jako hrom. Ne ve smyslu Yes, nebo Pink Floyd, ale v intencích hard n heavy směru Meineho a Rudy Schenkera. Na textovou, technologicky záměrně absurdní scifi výpověď zasazenou do budoucna se navlíkla moderní produkce a prvoplánové hitovosti se zabouchla vrata. Schenker si rozepnul rukávy a sype jeden hutný riff za druhým. A Klaus Meine pro změnu zpívá dokonale a bez falše, líp jak za mlada. Deska je razantní a neustále pod napětím. Ale pod tvrdou slupkou raší pověstná scorpionská melodika plná neslýchaných vyhrávek a zpěvných refrénů.

Humanity: Hour I je muzikantsky daleko hodnotnější, než obyčejní Lovedrivi a Amusementi. Není ukovaná pro diskotéky, ani pro stadionové halekače. Tahle deska je pro Progboard! Pět bodů pro nějlepší desku Scorpions v její bohaté historii! A to není prdel!

» ostatní recenze alba Scorpions - Humanity: Hour I
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Porcupine Tree - In Absentia

Porcupine Tree / In Absentia (2002)

steve | 5 stars | 09.04.2018

Ať jsou Wilsonovy sólové desky třeba skvělé a pro někoho geniální, nikdy se jim nepodaří dosáhnout kultovního stavu, jakým proslula jeho první kapela Porcupine Tree. Samostatnému Wilsonovi zkrátka chybí atmosféra, kterou měla každá produkce PT absolutně dotaženou. Můžeme tomu říkat jak chceme, třeba nadstavba. Ale je to tam a je to zatraceně slyšet. Porcupine Tree byla jedinečná formace a každé jejich SPOLEČNÉ album nadstandardní událostí.

In Absentia patři vedle několika dalších desek kapely na úplný TOP. Její vnitřní pohyb je jasně zachytitelný. Chvílemi radostný, chvílemi sklíčující, pesimistický, absurdní, decentně teatrální, všeobjímající, milostný a především vizionářský. Opojná nálada, která se do vás promítá postupně a skladbu za skladbou, dospěje až ke svému vrcholu v poslední skladbě Collapse the Light Into Earth, což je maximální emoční strop, kterého je kapela takových kvalit schopna dosáhnout.

The best of prog-rock.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Blind Faith - Blind Faith

Blind Faith / Blind Faith (1969)

Martin H | 4 stars | 08.04.2018

Na konci roku 1968 se rozešlo famózní trio Cream. Po dvou letech a třech studiových deskách se možnosti tria údajně vyčerpaly a všichni zúčastnění si řekli, že je třeba jít vlastní cestou. Určitě v tom svou roli hrála nabubřelá ega hudebníků, ponorková nemoc a také únava ze dvou společně prožitých hektických let. Začátkem roku 1969 fanoušky ještě potěšila deska Goodbye se třemi novými skladbami, ale to už každý z aktérů řešil otázku, kudy dál.

Kytarista Eric Clapton se dává dohromady se zpěvákem a hráčem na klávesy Stevem Winwoodem známým ze skupin Spencer Davis Group a Traffic a začnou připravovat nový hudební projekt. Na bicí přiberou i přes počáteční Claptonovy námitky Gingera Bakera, s basovou kytarou se připojí Rick Grech a skupina Blind Faith je na světě. Jenomže jak rychle vznikla, tak také skončila. Možná jí nepomohla přílišná očekávání a status supergroup, kterým ji okamžitě obdařili hudební novináři, jí také zrovna nepomohl.

Každopádně po ní zůstala aspoň jedna studiová deska, která ukazuje, že tato sestava určitý potenciál měla, a je jen škoda, že jí nebylo dopřáno více času. Především spojení Clapton – Winwood bylo naladěno na podobnou vlnu a mohlo se vyvinout v něco dlouhodobějšího. Nu, nestalo se a my máme aspoň možnost si při poslechu této desky představovat, co by kdyby.

Polovina repertoáru zde obsaženého pochází z Winwoodova pera, po jednom kousku přispěli Clapton a Baker a píseň Well All Right je vypůjčena z pozůstalosti Buddy Hollyho. Úvodní Winwoodova skladba Had to Cry Today mohla být skvělým otvírákem. Nad úderným riffem se vznáší naříkavý Stevův hlas, Clapton do písně kreslí svou kytarou různé ozdoby a kudrlinky, jenomže jakmile začne jeho sólo, tak si říkám, že to už není ono. Eric jakoby se vznášel ve vlastním světě a mám dojem, že zbytek kapely jde tak trochu mimo něj. Ne hudebně, tam je všechno v pořádku, ale ta chemie známá z desek Cream tu bohužel není. Snad si spravím chuť další skladbou, melancholickou Can´t Find My Way Home. A opravdu, to prolínání akustických kytar ve spojení s jemností Winwoodova hlasu činí z této písně aspoň pro mne jeden z vrcholů alba. Následuje již zmiňovaná coververze, v níž má Winwood šanci se předvést jako hráč na klávesové nástroje, a už je tu druhý vrchol alba, Claptonova píseň Presence of The Lord. Dokonalé spojení Winwoodova hlasu, kláves a Claptonovy kytary činí z této písně posluchačskou lahůdku, k níž se rád znovu a znovu vracím. A to kytarové sólo, jež poklidnou náladu písně trošku brutálně přeruší, je prostě nádherné.

Předposlední skladba Sea of Joy začíná ostrým riffem, očekával bych pořádný nářez, ale píseň velmi rychle náladu změní a máme zde další baladu winwoodovského střihu. Místy zde zazní Bakerovo výrazné šamanské bubnování, ale poklidná atmosféra se v závěru vrací s nádherným houslovým motivem. Clapton se také drží spíše vzadu, jakoby si říkal, že by přílišné tlačení na pilu mohlo celkovému vyznění uškodit. Na závěr nás čeká nejdelší skladba na albu, Bakerova Do What You Like. Ta umožňuje se všem zúčastněným předvést v jednotlivých vstupech, které mnohdy odkazují až do tak odlehlých hudebních světů, jako je latino rock Santanovského typu. Možná už Ginger Baker pomalu přemýšlel nad svým budoucím projektem Ginger Baker´s Air Force.

A víc toho bohužel skupina Blind Faith nezvládla. V září 1969 Clapton oznámil, že o skupinu ztratil zájem, a to byl konec. Cesty hudebníků se rozešly. Jak napsal Jiří Černý, na víc jejich slepá víra nestačila.

» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Vojta | 4 stars | 07.04.2018

Čtvrté album skupiny Deep Purple, jsem objevil asi před rokem díky kamarádovi, který mi pustil skladbu Fools. Album má pro mě několik zásadních momentů:

a) perfektní vypalovačky na úvod. Fireball - perfektní otvírák zahájený zapínaným větrákem ve studiu, skladbu provázejí v pozadí Lordovy varhany a dopředu ji posouvá i skvělý rytmus. Sólo si zahrál jak Blackmore, tak Lord. No No No - typická párplovština s krásným riffem, kterou opět podbarvují varhany a baskytara. Strange Kind Of Woman - jedna z kratších písní na tomhle albu, je typická riffem hraným na varhany a zvláštním kytarovým úvodem.

b) progresivní pomalejší pecky. Anyone's Daughter - tato se pyšní pěkně stavěným rytmem na piano; po ní následující The Mule s perfektně vystavěným sólem páně Blackmorea a Gillanovým vokálem. Vše podbarvují v pozadí Lordovy varhany. Lord ke konci skladby též přidá pěkné sólo.

Následuje vrchol celého alba - skladba Fools s pěknou vložkou hranou na cello uprostřed skladby. Jinak se jedná o typický párplovský song s perfektním zpěvem. Jako poslední zazní skladba No One Came - dravá rocková věc s jednoduchým rytmem, ale krásným kytarovým sólem ve stylu otvíráku Fireball nebo alba In Rock z roku 1970. Ke konci skladby opět sóluje Jon Lord na své hammondky.

Resumé: sestava Mark II. DP ve své nejlepší formě a jejich výlet do světa progresivního rocku, jen by tak pěkné album nemuselo končit tak brzy. Ale sečteno a podtrženo - 4 hvězdy

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

lover-of-music | 4 stars | 07.04.2018

Skupinu Caravan jsem objevil v době, kdy jsem byl v zoufalém hudebním stavu a nemohl jsem najít tu další "správnou" kapelu pro moje uši. Opět jsem bloudil v recenzích a zjišťoval, které album by mohlo od nich být nejlepší. Došel jsem k In The Land Of Grey And Pink (a taky ještě debut z roku 1968 je velmi povedený).

Úvodní Golf Girl je prostě výborná, melodická záležitost, která mě vždycky dostane z ponuré nálady a zaplaví mě optimismem. No... zkrátka nemá chybu. Následuje krásné kouzlení s notami v podobě Winter Wine. Poté tu máme Love To Love You. Tahle skladba přímo svádí k tanci, ať chcete nebo ne. Pro mě je to zaručený hit a okamžitě jsem svolal nejhezčí holky ze třídy, ať si se mnou na tohle zatančí. Je to paradox, protože nesnáším taneční hudbu, ale tohle... tak nádherně jsem si ještě nezapařil. A opět ze skladby srší optimismus. První stranu desky zakončuje titulní skladba. Opět se jedná o melodickou, nevlezlou a zpěvnou záležitost. Moc pěkné.

No jo, ale druhá strana mě výrazně zklamala. Suita Nine Feet Underground pro mě představuje naprosto nudnou 20 minutovou jízdu odnikud nikam. Fakt se to strašně táhne a je to takový kontrast k první straně, která je famózní. Sice ke konci zazní jeden dobrý rockový riff, ale jinak....

Velká škoda. První strana fenomenální, druhá nudná. Co s tím? Je to půlka, takže 3 hvězdy? NE!!! Dám poctivé 4, protože na tu první stranu fakt nedám dopustit.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Titan | 5 stars | 06.04.2018

Další z italských kapel, které vyšlo pouze jediné studiové album. První věc, která mě praštila do očí byl zajímavý cover alba. Říkal jsem si, co to je za bandu sadomasochistických bojovníků, kteří mají zbraně propíchnuté přes vlastní kůži.

Albu dominuje kytara, což u Italů není tak časté, většinou jsou to klávesy. Zaujalo mě, že kromě klasických nástrojů jsou tu i nástroje neobvyklé, např. lesní roh a další. V roce 2006 byl vydán remaster, kdy se poskládaly skladby jiným způsobem s novými názvy.

Prologo I - začíná akustickou kytarou a flétnou, melodickým "lala" zpěvem. Po dvou minutách se akustika opět rozjede, přidají se i bicí, klavír a melotron. Melodicky si nástroje pohrávají sem a tam. Melotron lítá ze strany na stranu, zní to jako sbor houslí. Před pátou minutou se vokály rozmnoží a začne jich melodicky "lala" zpívat více najednou, zní to jako kdyby skřítkové oslavovali tancem kolem ohně příchod jara.

Prologo II - hlavní otěže hned přebírá elektrická kytara a varhany. Kytara začne s bicími pouštět riffy jeden za druhým. A náhle se ozve i lesní roh s flétnou. Ta kombinace se mi moc líbí, zní to jako pochod vojáků s doprovodnou kapelou. Po dvou minutách začne tlumeným smutným i mňoukavým tónem elektrická kytara. Poté další změna, tentokrát na jemnou, líbeznou flétnu. Po třetí minutě začne zpěv, zpěvák velmi příjemně a melodicky zpívá, zní to jako refrén k nějaké známé skladbě. Pak je to ale opět přerušeno kytarou s varhany. Tlumená, smutná kytara se opět hlásí o slovo. Je to skok z pasáže do pasáže. Jak už ostatně mají Italové ve zvyku. Závěr patří akustické kytaře s flétnou.

Prologo III - heavy rocková kytara se ozývá a v rytmu pochodu se přidává i kytara. Musím si u toho podupávat, parádní mrazení v zádech. Poté vše ztichne a jen si drnká elektrická kytara s akustikou. Flétna líbezným hláskem navazuje. Po třetí minutě se rozjede kytaro-varhanní bouře a předhání se kdo je lepší. Heavy rocková kytara opět dominuje a navrací se úvodní motiv pochodu s flétnou a kytarou. Jakoby to dávalo dojem, že už bude skladba končit, ale navazuje přitom další krásná pasáž, kdy si opět melodická flétna s kytarou hrají jako pírka ve větru. Závěr zní trošku jako exhibice bicích.

Riflessione I - hutná tvrdá kytara s varhany, zní to jako od Focus. Po minutě je cítit i výrazná basa. Za další půl minutu vše ztichne a varhany jen krouží s klidným zpěvem. Na to vždy zaburácí kytara s basou. Rozjede se kytarové sólo, kde kytara dává vědět kdo je tu pánem. Zpěvák opět zpívá s varhany a basa duní jak hrom. Kytara si v pozadí drnká tajně své sólo a pak se opět rozjede v pořádnou bouři tónů. Po čtyř a půl minutách se ozve akustika s flétnou. Flétna táhlým, smutným tónem podbarvuje atmosféru. Varhany se opět ozývají z pozadí a navazují na úvodní varhanní motiv se zpěvem. Závěr patří úvodní hutné kytaře alá Focus.

Riflessione II - akustická kytara si pohrává jemně s melodií. Přidá se něžná flétna a melodicky doplňuje akustiku. Basa na sebe nenechá dlouho čekat. Pak se ozve něco na způsob syntezátorů, rohu nebo trubky a skvěle doplňuje skladbu. Zní to jako z nějakého westernu, jako kdybych se jako kovboj proháněl po prérii na divokém západě. Krásná melodičnost se line až do konce, kdy zaburácí kytara, že to končí.

Epilogo I - akustika s dravou hard rockovou kytarou, která si hraje jedno sólo za druhým. Po minutě je ticho a začne klavír se smutným zpěvem. Klavír si melodicky hraje svůj riff a kytara do toho duní. Zpěv zesílí a kytarová sóla se rozjedou. Je to paráda. Pak opět klavír začne další melodii s basou a kňourá do toho opět kytara. Po třech a půl minutách si opět hraje klavír svou další melodii a po delší době se nám opět ozve flétna. Nabalí se hutná basa s dalším kytarovým sólem. Kolem páté minuty se opět ozve zpěv. Připomíná mi to zpěváka z Rare Bird.

Epilogo II - rychlé varhany si brázdí, podporované bicími. Zní to jako trochu jako Johan Sebastian Bach. Kytara v pozadí kňourá. Po necelých dvou minutách se ozve klavír a bicí. Objeví se motiv z předchozí skladby podporován kytarou. Má to však jepičí průběh, vše ztichne a začne pouze akustika vydrnkávat až do úplného ticha.

Rozhodoval jsem se, zda tomu dát 4*, ale po více posleších jsem si to oblíbil stále a víc a dávám mu plný počet. Baví mě celé od začátku až do konce. Je škoda, že nikdy neuslyšíme to druhé nevydané album.

» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station

Captain Beefheart & His Magic Band / Doc at the Radar Station (1980)

northman | 5 stars | 06.04.2018

Don Van Vliet alias Captain Beefheart patří již více jak čtyřicet pět let k mým velkým oblíbencům. Jeho písničky jsem si zamiloval hned po poslechu alba Safe As Milk, pak jsem jeho tvorbu sledoval průběžně, tak jak vydával desky.

Doc At Radar Station je jeho předposledním studiovým albem, které vydal na značce Virgin. Když album vyšlo, tak v souvislosti s vydáním alba vyšel poměrně obsáhlý článek v Melodii, nevím, kdo byl autorem, ale to jak ji chválil mě tehdy hodně nalákalo k tomu, abych si ji sehnal. Hned úvodní písnička Hot Head je volným pokračováním písní z Trout Mask Replica, melodií i rytmů je v této skladbě několik, a hlavně jsou naráz a jsou nesouzvučné, jako i hra dvojice kytar. V této a několika dalších hraje mistr na mellotron. Ashtray Heart je píseň v podobném duchu jako Hot Head, parádní kytary a zpěv. Píseň A Carrot Is As Close As A Rabbit Gets To A Diamond je roztomilá lyrická písnička na jeden řádek v akustickém provedení. Následuje pro mě největší pecka alba s názvem Run Paint Run Run, kterou zpívají sborem všichni členové Magic Bandu, tehdy tuším Zdeněk Kluka v Melodii v rubrice Jak já to slyším prohlásil „to je pěkná soda“. Celé album se odehrává v duchu odkazu alb Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby, hodně se mi líbí tvrdé skladby Brickbats a Best Batch Yet . Miniatury Telephone a Flavor Bud Living jsou milé, a po nich následuje geniální song Sheriff of Hong Kong, ve kterém hraje John French (Drumbo) na bicí. John French bubnoval na legendárním opusu Trout Mask Replica. Sheriff of Hong Kong byla skladba, která mě zaujala tehdy na první poslech a doposud mě neomrzela.

Co se týká hodnocení, tak pro mě jednoznačně maximum.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Santana - Shape Shifter

Santana / Shape Shifter (2012)

pinkman | 4 stars | 06.04.2018

Nejenže byla Shape Shifter důležitá deska, ale je to taky moc příjemná deska. Santanova tvorba se někdy v době po albu Borboletta začala ubírat komerčním řečištěm a na přelomu dekád byla pro nás progresivity naprosto nepřijatelná. Carlos skládal pro hitparády, holčičky a středně-proudaře. Období Abraxas nenávratně zazdili komerční cajdáky a zdálo se, že mistr Santana je navždy mrtev. Shape Shifter je jako blesk z čistého nebe. Žádné černošské hulákání do davu, už jen čistá instrumentální muzika. Čtveřice rozjívených snivých skladeb které pochodují v jednom sledu: Metatron, Angelica Faith, Never the Same Again a In the Light of a New Day jsou jako dokonale hojivá mastička na desetiletí ušního strádání s jeho komerčním bahnem.

Momentální TOP skladba: Nomad

» ostatní recenze alba Santana - Shape Shifter
» popis a diskografie skupiny Santana

Foreigner - 4

Foreigner / 4 (1981)

joel | 5 stars | 06.04.2018

Měl jsem možnost být v roce 1981 v Mnichově, okamžitě jsem zašel do obchodu s muzikou a se skrovnou zásobou peněz jsem skoro půl dne vybíral desky, které si koupím. Mezi pěti vyvolenými jsem si koupil i toto album pro mě neznámé skupiny a vůbec jsem neučinil špatnou volbu. Je to jedinečné album střídající heavy metalové kytarové riffy s perfektními zpěvnými vokály. Z tohoto alba si nejvíce cením skladby Urgent, Break it up, Luanne, Woman in black a Don´t let go.

» ostatní recenze alba Foreigner - 4
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos (2017)

Snake | 3 stars | 05.04.2018

2CD Inside Out Music - IOMSECD 490, Sony Music - 88985473122 /2017/

Nestíhám a už dávno nejsem "in". Současnou prog rockovou scénu sleduju jen z uctivé vzdálenosti, aktuální novinky kupuju jenom ve zcela vyjímečných případech a přesně takovou - pravidlo potvrzující - vyjímkou je i zbrusu nové (dvojité) CD legendárních Premiata Forneria Marconi.

Placka vyšla loni na podzim, tedy čtyři roky po povedené "PFM In Classic - Da Mozart A Celebration" a jestli dobře počítám, je v pořadí devatenáctou studiovou řadovkou. Je to dobrá deska, která roste s každým poslechem, ale ruku na srdce - kolik fanoušků se opakovaně vrací k nahrávce, která ho nechytila na "první dobrou" ? V dnešní době, kdy můžete streamovat, kupovat, nebo si stáhnout prakticky cokoliv ? Já teda ne...

První info o chystané novince jsem zachytil na webu vydavatelství BTF. Omrknul jsem tracklist, sestavu a trochu zklamanej zjistil, že kytarista a zpěvák Franco Mussida to definitivně zabalil a jádro kapely tvoří zbylí dva matadoři - poslední ze zakládajících členů, bubeník a zpěvák Franz di Cioccio a basista Patrick Djivas. Mezi staré známé počítám ještě houslistu Lucia Fabbriho (který se u PFM střídavě objevuje už někdy od roku 1980), jakžtakž znám kytarového virtuóza Marca Sfogliho, ale zbytek sestavy je pro mě záhadou. No, dal jsem tomu jeden poslech z (tuším) progstreaming, mrknul na ofiko videoklip na YTB a celé to odložil s tím, že se k tomu (možná) někdy vrátím. Když jsem pak před několika týdny brouzdal Mediamarktem a už se chystal - s prázdnejma rukama - odejít, ta trochu naivní malůvka na obálce na mě mrkala tak smutně, že jsem neodolal...

Nějaké rytmické zvrácenosti a inštrumentální kejkle by čekal leda tak naivní blázen. Není to ani na sedmdesátá léta odkazující retro prog, alébrž moderní rocková deska, plná vesměs přímočarých a melodických písniček a jestli tady slyším nějakou podobnost se starší tvorbou, tak s tou ze začátku osmdesátých let. Téměř každá písnička obsahuje nějaký pěkný hudební motiv, nebo melodický refrén a přesně to splňuje hned úvodní - byť poněkud posmutnělá - We´re Not An Island. Líbí se mi aj hitová klipovka The Lesson, pěknej motivek mají také následující So Long a baladická There’s A Fire In Me. Pochválil bych i chytlavou a peprnými housličkami vyšperkovanou instrumentálku Freedom Square a vyvrcholením celého alba je pro mě předposlední a podmanivě melodická Hannah. Na albu není jediná skladba, která by mě nutila ji přeskočit a to je na 62 minut dlouhou nahrávku výborná vizitka.

Koupil jsem si speciální edici s oběma jazykovými mutacemi, které poctivě střídám - a světe div se, ale zrovna v tomhle případě mi ta angličtina vůbec nevadí. Italštinu mám spojenou hlavně se sedmdesátými léty a sympho progem se specifickou atmoškou, jenže tohle je spíš classic/AOR rock a k němu se ta anglina hodí.

Pochválil bych vytaženou a tedy velmi dobře slyšitelnou Djivasovu basu, ale celkový zvuk byl pro mě spíš zklamáním a trvalo několik poslechů, než jsem se s tím popasoval. Je takovej trendy placatej, nevýraznej a zastřenej, chybí mi víc detailů a prostoru. Ale to už je podle vkusu každého soudruha. Možná, že jsem jen přehnaně náročnej.

Digipak je pěknej a hraje všemi barvami, malinko naivní kresba na obalu vynikne teprve po rozevření celé "triple gatefold" skládačky a hezčí je spíš ta uvnitř, zobrazující fantasktní džungli. Tlusťoučkej booklet obsahuje komplet texty v angličtině aj italštině, sestavu a (jednu) fotografii. Plus reklamní letáček Inside Out.

S hodnocením jsem si lámal hlavu. Tři, nebo čtyři ? Na tom houby záleží... Zkrátka a dobře, je to pěkná rocková deska, kterou jsem si i přes počáteční rozpaky oblíbil, pořád se k ní vracím a jsem rád, že ju mám.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Cantrell Jerry - Degradation Trip

Cantrell Jerry / Degradation Trip (2002)

EasyRocker | 5 stars | 05.04.2018

Z tichomořského severozápadu vanou prudké vichry. Profukují mi sem cáry temných mraků, za kterými šedivými ulicemi bezejmenných měst procházejí jako duchem tři nepřítomné postavy. Poslední z těch odvážných, kteří přežili doby, kdy tahle hudba válcovala nejen Seattle a okolí. Ten výlet bude dlouhý a dusný, na duších i v tělech zůstalo hodně šrámů.

A že ten výlet s dávnými duchy minulosti začíná pořádně zostra, nenechá ani na sekundu pochybovat Psychotic Break. Plazivé cantrellovské strunné bahno, volající dávno zesnulou, řvoucí duši původní spoutané Alenky, když byl Layne ještě s námi tu, v pozemském pekle.

Bargain Basement Howard Hughes začínají pomalé sabatovské sekané exaltace, dusající po povrchu nelidsky zdevastované a zpustlé krajiny. Úsečný a drtící hrdelní projev jsou poslední pozvánkou za hranice řeky Styx.

Jeden ze singlových hitů Anger Rising dá také v nejlepším vzpomenout na Jerryho domovskou kapelu. Dílo bylo také věnováno paměti toho roku tragicky zesnulého Layneho. Akustický rozezpívaný úvod, ale i následující příval drtivých krátkých riffů má nelidskou dynamiku a tempo.

Lehký odpočinek na léčbu z černoty, valící se všude kolem, přinese určitě i Angel Eyes. I tady je vidět návrat Cantrella k dobře známé tvorbě AIC v riffech, akustice, pedálech nebo vokálních harmoniích, majících až chorálové vyznění.

Solitude je truchlivou baladou, jejíž textový motiv dal albu i název. Krásná ukázka, jak Jerry vyrostl a profiluje se jako dokonale komplexní skladatel. Smutek a snění s duchem šedesátek.

Ale už přicházejí spirálové, drtící riffové kakofonie, je tu obskurní Mother´s Spinning in Her Grave. Začátek v podobě mluveného slova, výrazně melodicky zesílené refrény a rozpadající se a žhnoucí sóla.

Hellbound , to je grungeová bomba od první noty, Cantrell tu jako rozzuřený divoch velí dusivému riffovému přívalu, zpod níž plive jen síra, zkáza a zmar. Taky záhrobní hlas jako by už nebyl z tohoto světa, duní hluboko pod ním...

Tolik žádaným uklidněním je zpola akustická Give it a Name, postavená na svěží rockové melodice. Ty tisíce ran a šrámů na duších a tělech ale asi vyléčit nestihne.

Jízda kolem zamlženého Pacifiku pokračuje. Skoro každá zastávka odhaluje traumata a rány ztracené generace. Ta s názvem Castaway vás věru stáhne až na nejhlubší dno. Jen soustředěný tlak Posledního soudu, Trujillo kuje věci věru nepěkné.

Další svižný rockový příval She Was My Girl je ukázkou Cantrellovy ohromné riffové potence, je to snad novodobý Iommi či Page. Tato skladba se objevila i v soundtracku ke Spidermanovi. Přece jen lehký úhyb k oblouku světla.

Další zastávka, nepřítomné postavy klopýtají z otlučené věkovité fordky. Jdou nepřítomně kolem dálničního podjezdu, kde se na kraji skládky povalují postavy v bezvědomí, krvavé skvrny a injekční jehly. Memento zničené chemické generace, ortel, rozsudek smrti.

Ve stejné době, na ploše přes šest minut, bude pokračovat zatloukání bucharem i při Spiderbite. Tady měl mistr J.C. břitký smysl pro humor, název vystihuje hudbu dokonale. Je možno se té nemilosrdně odsekávané mašinérii ubránit? Cantrell zmateně deklamuje, hučí, syčí a řve, jsou tu akustické mezihry.

Samozřejmě grunge nám plodil i hity, a takovou mistrnou adrenalinovou jízdou je i Locked On. Ano, tohle má mistr pevně v rukou, tohle je tovar, který dobře prodávala i Alenka. Čirá hardrocková míza a skvěle tvarovaný refrén.

I po takovém tanci apokalypsy a zmaru se nad námi Jerry s nepřítomným úsměvem slitoval. Gone je hladivý závěrečný příspěvek, který odhaluje i další oblíbený kořen - jižanský folk a blues. Na Boggy Depot toho bylo mnohem víc, tady jde spíš o první náznak slitování.

Jerry Cantrell je tím, který to všechno přestál, ačkoli i on měl rozhodně na mále, ale naštěstí osud zpěváka AIC mu byl dostatečným varováním. Postavil se na nohy - to je úspěch. Tohle dusné KO v dokonalém provedení AIC z chemického pekla ustojí opravdu jen silní. Světlo prosvítá jen z několika rezavých otvorů. Grunge, ztracená generace, není lepší memento než tenhle výlet. 6/5

» ostatní recenze alba Cantrell Jerry - Degradation Trip
» popis a diskografie skupiny Cantrell Jerry

Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb (2016)

steve | 4 stars | 05.04.2018

Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.

Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.

Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.

Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.

Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

King Crimson - Beat

King Crimson / Beat (1982)

pinkman | 5 stars | 05.04.2018

Tohle nové hudební pojetí, se kterým přišli King Crimson na začátku osmdesátých let na trh, je dodnes neskutečně povedené. Ve své pro někoho druhé, pro někoho třetí, pro mě dokonce čtvrté periodě naprosto zbořili obvyklé zažité systémy moderní hudby. Všechny mýty, které je spojovaly s minulostí, dali stranou a trojicí barevných alb si totálně zazdili komerční úspěch.

Dávno vyprofilovaná kapela si znovu hledala své pevné místo na trhu. Trojice Discipline/Beat/Three of a Perfect Pair je nepřekonatelná. Jde o totální instrumentální orgie čtveřice individualit, naplno ponořených do svých partů. Zvuk desky je krystalicky čistý, skoro bych řekl až chemický a netradiční zvuky jsou hojně využívány ve všech písních. Belew je výborný zpěvák a vývojově posunul kapelu na vyšší stupeň. Někomu může připadat taková hudba akademicky chladná až ledová. Mě naopak dokáže roztavit jako horké slunce. Pod pojmem progresivní hudba si představuju přesně tyto nahrávky.

Momentální TOP skladba: Sartori in Tangier. Neskutečný masakr s řeznickým maestro Brufordem!

» ostatní recenze alba King Crimson - Beat
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

john l | 5 stars | 04.04.2018

Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po šesti letech zpátky s novým albem a staronovým kolegou Lee Abrahamem. Dlouhé čekaní se několikanásobně vyplatilo. Galahad už mají na kontě dvanáctou desku a jestli jsme doteď za nejlepší považovali nahrávku Sleepers, s novinkou je všechno jinak. Ta přepisuje dějiny související s jejich tvorbou a dokonale uplatňuje zkušenosti, které tento soubor dokázal nasbírat. Tihle Britové jsou z podobné hudební rodinky jako Threshold nebo Arena. Těm prvně jmenovaným dnes zaráží smrtelný hřeb pořádně hluboko a obávám se, že v případě kolegů číslo dva tomu nebude jinak.

Galahad často vyznávali neinvazivní a neagresivní způsob hry, avšak noblesní novinka míří ještě výš. Její melodie jen zlehka kloužou okolo vás a zároveň jsou natolik propracované, že stačí trochu zapřemýšlet a už je nedostanete z hlavy. S nelehkým úkolem napasovat celou desku do jedné skladby se vypořádali velice schopně. Chytlavé refrény a výborná atmosféra jsou znovu hlavní poznávací znaky. Jde vytušit, že ani po tolika letech tvrdé práce pánové neztrácí sílu. Naopak. Kapela jak stárne, tak dorůstá a uplatňuje vše, co se postupně naučila. Velkolepost skladby se občas dotkne elektroniky na tom správném místě, nic není přebujelé, všechno šlape v uceleném sledu, bez zaváhání a rušivých kiksů. Nechybí rozmanité vokální linky, bravurně podané Stuartem. Zasněná atmosféra kontrastuje s moderními ruchy dneška a mihotavé expresivní výlety ostrých kytar dodávají tu správnou porci energie.

Tohle album si zaslouží pozorný a několikanásobný poslech, protože v případě, že si ho pustíte jenom jako kulisu, ubližujete hlavně sobě a okrádáte se o možnost poznat další geniální dílo. Kapela zúročila všechno dobré, co se jí povedlo na předchozích deskách. Seas of Change je ještě o stupínek lepší, než povedené Sleepers. Galahad jsou vyzrálá kapela a tohle je jejich skutečně nejlepší album, které za svou existenci vytvořili. Je ucelené, promyšlené a působivé. Je od muzikantů, kteří moc dobře vědí, co dělají. 150%

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Edgar Broughton Band - Wasa Wasa

Edgar Broughton Band / Wasa Wasa (1969)

northman | 5 stars | 04.04.2018

Skupinu Edgar Broughton Band jsem poznal díky desce Sing Brother Sing na počátku sedmdesátých let. Deska mě tehdy úplně očarovala, skupina tu zněla podobně jako americký Magic Band. Ještě větší zaujetí pro Edgara Broughtona způsobilo album Wasa Wasa, které bylo přesně podle mých tehdejších představ - syrová kytara a skvělý zpěv leadera.

Desku odstartuje skladba Death Of An Electric Citizen, která jako by se nevešla na první alba Captain Beefhearta. Skladba American Boy Soldier je v duchu amerických skladeb s nádechem country, ale už následující Why Can't Somebody Love Me? je opět hodně podobná skladbám Captain Beefhearta, ale tady se nejedná o klon - Edgara Broughtona Don Van Vliet pouze inspiroval k vytvoření kapely, která hraje evropskou verzi odvazového rocku v duchu Magic Bandu a Mothers Of Invention.

Vynikající album, které doporučuji všem těm, kteří oblibují Mothers Of Invention a Captain Beefhearta. Dlouho jsem tuhle desku neslyšel a k poslechu alb Wasa Wasa a Sing Brother Sing jsem se dostal díky zakoupení vinylových verzí a nyní si je náležitě užívám. Tahle deska rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co koncem šedesátých let nabízela britská rocková scéna.

» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Wasa Wasa
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band

McCartney, Paul - Wings at the speed of sound

McCartney, Paul / Wings at the speed of sound (1976)

horyna | 5 stars | 04.04.2018

Paul McCartney nahrál svá nejcharizmatější alba v průběhu sedmdesátých let. V pozdějších letech se často podřizoval okolnímu trhu a dobovým požadavkům. Natáčel poměrně často a občas se mu při dobré konstelaci skutečně podařilo napsat silné songy, které nesly pečeť jeho osobnosti. Ne vždy však tyto nahrávky v sobě zrcadlily ten "pravý" rockový transfer přítomný jak u Beatles, tak na začátku jeho sólové dráhy.

Ve své první a převážně i neúspěšnější po-Beatles etapě postavil vedle nesmrtelných alb jeho bývalých chlebodárců i čtyři svoje dá se říci dokonalé dobové artefakty. Alba Ram, Band on the Run, Venus and Mars a London Town,jsou skutečně velkolepá a do detailu dotažená díla. V jejich sousedství pak dlí ještě několik ne úplně povedených nahrávek, které završuje ještě pořád rockovým šarmem vonící deska Back to the Egg, jež se stala také posledním albem pod společnou známkou Wings. Od roku následujícího vydává Paul pouze pod vlastním jménem a nahrávka s označením II se ubírá už jinou cestou. Cestou, která mně osobně s tímto pánem prakticky nekoresponduje, ale to je věc druhá.

Vraťme se zpět k tomu nejlepšímu, co můžeme od Paula počuť, a já bych tento čtyřlístek velice rád doplnil ještě jednou nahrávkou, která možná nemá takovou váhu a dopad jako zmiňovaná čtveřice, ale pořád se na ní nalézá spousta výborných skladeb a je dobrou volbou pro každého, kdo si touží Paulovu diskografii doplnit.

Album vychází v době největší popularity Wings a je skutečně týmovou prací. Každý z trojice Laine/McCulloch/English má možnost si zazpívat alespoň jednu nebo dvě skladby. Ač byla kritika spíše vlažná, deska se prodávala velice dobře, v Anglii obsadila místo druhé a za oceánem trůnila sedm týdnů na špici. Její popularitě napomohla také dvojice slušně bodujících singlů Silly Love Songs a Let 'em in.

A právě skvostná Let 'em in nám album otevírá za zvuku "líně se sunoucího" piána, bicích a Paulova ležérního přednesu. Tempo se postupně transformuje v pochodové, přijde sólo na trombon a kvalita songu si zaslouží nálepku - prvotřídní zboží. Dvojku The note you never wrote svým sentimentálním hlasem ozdobil Denny Laine a vtiskl ji nádherně posmutnělou náladu. Ve třetí She's my baby zní Paulův vokál k nepoznání a její laškovně hravý charakter do alba dokonale padne. Beware my love je dosti odlišná, ve sborech evokuje Beatles a samočinně postupně eskaluje. Pátou Wino junko si pro sebe ukradne Jimmy a vokálně i hudebně jde o velkou pohodu.

Strana B už přináší trochu slabší položky, ale Laineho Time to hide a Englishova Must do something about it profilují Wings i do jiných směrů. V závěru ovšem připlouvá parádní McCartneyho dvojice San Ferry Anne (s lahodnými dechy) a Warm and beautiful, které s přehledem posunují album mezi Paulova nejlepší.

Mám Paula i tuhle týmovou nahrávku moc rád a silné nutkání, udělit jí hodnocení nejvyšší. Jako jeho fanoušek tak činím, objektivně by to byla však čtyřka.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Malmsteen, Yngwie - Trilogy

Malmsteen, Yngwie / Trilogy (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 04.04.2018

Třetí album Trilogy nasměroval kapelník a kytarista Yngwie Malmsteen do komerčnějších vod tehdy stále oblíbenějšího melodického heavy metalu amerického střihu. Jeho talent a jasně rozpoznatelný styl hry s bravurní ekvilibristikou však jasně odlišil toto album od tisíců jiných podobného zaměření. Oproti předešlé desce není zvuk kytary tak agresivní, což se však hodí k symfonickému vyznění songů. Yngwie si totiž nechal poradit a na desce nechal ve větší míře zvuk dobarvit klávesami, které dodaly skladbám větší pompéznost. Jsou však použity s citem jako chutné koření, takže posluchači nebrání k plnému soustředění se na rychlé prsty ústředního kytarového hrdiny. Zde musím chválit, neboť na této nahrávce se Yngwie plně podřizuje celku, takže jeho nástroj nijak nevyčnívá.

Většina materiálu je ve středním, hard rockově houpavém tempu. Výjimku tvoří dva kvapíky s pomalu speed metalovým feelingem – Liar a Fury. Mně se však více líbí natlakované expresivní Fire, úvodní You Don't Remember, I'll Never Forget, Queen in Love či až sabbatovsky ponurá Dark Ages. Dojde i na zklidnění v částečně akustické instrumentálce Crying. Vyvrcholením je neoklasická Trilogy Suite Op:5., kde si užijeme kytarových sólíček měrou vrchovatou.

Trilogy je pro mne vrcholem kytaristovy tvorby, bodem ve kterém se proťaly tři prvky, které v konečném součtu zapříčinily veliký ohlas a úspěšné přijetí této desky. Byla to Yngwieho nezměrná touha ukázat světu svoji vytříbenou hráčskou techniku, skvělé napsané písně a studiová produkce Rickyho Deleny, který byl odpovědný za zvuk a barvu jednotlivých nástrojů nasnímaných ve studiu.

Na toto album zlanařil hlavní protagonista této recenze ze švédské kapely Silver Mountain hned dva ostřílené hráče - klávesáka Jense Johanssona (ten hrál i na předešlé desce) a premiérově i jeho bráchu – bubeníka Anderse. Je zajímavé, že oba hráli v předchozí kapele podobnou muziku rovněž s výrazným kytaristou Jonasem Hanssonem. Jen význačnějších zpěváků jako by se nedostávalo. Na prvních dvou deskách se představil do té doby neznámý Jeff Scott Soto, na Trilogy byl nahrazen Markem Boalsem, který před tím hrál na basu u Teda Nugenta a se zpěvem měl rovněž minimální zkušenosti. Jeho zpěv vyloženě nezklamal, ale dovedl bych si představit větší esa. Zvláštní.

Tato deska pro mne zakončuje sérii prvních tří desek, které si občas připomenu, další tvorba tohoto vlasatého Švéda mě ničím nezasáhla.

P. S.: zajímavě vyřešila firma Polydor reedice katalogu Malmsteenových nahrávek ze svého katalogu. Aby kolekce s názvem Now Your Ships Are Burned - The Polydor Years 1984-1990 nebyla tak rozsáhlá, využili plnou kapacitu CD, takže se jednotlivé desky různě přelévají z CD na CD. 6 desek i s 1 EP tak najdete vměstnáno na 4 CD. S tím jsem se ještě nesetkal.

Abych jen nehaněl, zvuk zůstal i po remasteringu nezmršen, takže krásná dynamika – DR 12 -13. Japonská verze SHM CD s DR 5 - 6 šla okamžitě z domu. Tento komplet se dá pořídit za 450 kč, což je přívětivá cena.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Di Meola, Al - Electric Rendezvous

Di Meola, Al / Electric Rendezvous (1982)

| 3 stars | 04.04.2018

Na každého někdy přijde invenční slabá chvilka. V tak široké nadprodukci, jakou Al Di Meola během své kariéry vytvořil, není tak těžké ukázat prstem na desku, která se nepovedla. Tuhle disciplínu tady dobře ovládá zdejší fantom lover, a jelikož mně přijde nelogické zabývat se hudbou, kterou nemám rád, pokusím se vybalancovat Alovu mě dobře známou desku Electric Rendezvous.

Sestup z dosavadní linie kvality, kterou předváděl se svou předchozí tvorbou, je zřetelný hned na začátku nahrávky. Elektronicky podivně zmrzačenou inauguraci God Bird Change chce mistr vědomě poopravit zajímavými motivy v písni pojmenované podle samotného alba. Budiž. Vzájemný duet v rytmu flamenca s de Lucíou je osvěžující, jenže co naplat, když začnou v Alově hudbě dominovat skřípavé syntetizéry, není něco v pořádku. Až poslední trojici skladeb bychom mohli přirovnat k jeho minulosti. Ty v kontrastu k některým předchozím zásekům působí jako opojný koktejl blaha. Deska je proto částečně nevyrovnaná. V některých momentech může jazzmanům přivodit neočekávané bolesti žaludku.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Electric Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

UFO - Making Contact

UFO / Making Contact (1983)

horyna | 5 stars | 03.04.2018

UFO + Schenker = senzační kvalita a zástup nezapomenutelných nahrávek. UFO + Chapman = hm, tady už to tak kolosální necítím, spíš značně rozkolísaně.

Vyzkoušel jsem snad všechny desky, které tento nepochybně rovněž špičkový kytarista s kapelou UFO vyplodil. Ale jen málokterá mě dokázala zaujmout natolik, abych ji musel dopravit do své sbírky.
Ani tolik chválenému Mechanixu jsem neporozuměl a dodnes mi přijde krajně nudný. Vůbec nevím proč, ale je tu jedna deska, na které mě Chapmanova hra neskutečně baví a oslovuje. Ano, je to Making Contact, který byl na seznamu děl osmdesátkových UFO součástí ostatních alb, jež jsem postupně procházel a tento jediný exemplář mě dokázal nějakým způsobem oslovit.

Neříkám že je lepší nebo horší než alba v jeho okolí, mě prostě jen baví jeho písničky. Ať jde o energetické rockové stálice Blinded By A Lie a Diesel In The Dust, prošité množstvím výborných kytarových vyhrávek, nebo volnější kusy promíchané s popovější příměsí, jako jsou You And Me či Call My Name. Najdeme tu i skladby se silnou hymnickou složkou When It's Time To Rock a The Way The Wild Wind Blows nebo heavy kus All Over You. Ty věci mají tah a nápaditost, zapamatovatelné refrény i velké melodie. Nezní hloupě ani komerčně. Kožený osmdesátkový opasek tu UFO sice místy stahuje, ale není dotažen tak moc, aby kapela nemohla svobodně dýchat.

Making Contact je pro mne jediným solidním zástupcem produkce UFO v letech disca a Sandry. Devět let bude kapele trvat postavit se opět na vlastní nohy. S deskou High Stakes & Dangerous Men se jim to částečně povede, ale až Walk on Water udeří hromově a doplna. Ale to už jsme zase nazpět u Schenkera.

Tahle kapela má dvě hlavní etapy. Sedmdesátkovou se Schenkerem a novodobou s Moorem. Pak jsou tu ovšem ještě alespoň pro mne dvě stěžejní díla. Tím prvním je neoddiskutovatelné Walk on Water a tím druhým skrytý diamant a černý kůň stáje UFO, deska Making Contact, kterou jaksi automaticky řadím k Schenkerovým deskám, ač je naprosto a úplně jiná. Proto je mé bodování tak odlišné od ostatních. Za 5* a klidně si remcejte:-)

Kedna perlička k desce: Na zadní straně přebalu remasterovaného cd je nesmyslně uvedeno jméno producenta Gary Lions, v bookletu pak správné - Mick Glossop.

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

northman | 3 stars | 03.04.2018

Moody Blues - skupina, která začínala písničkami ve stylu Beatles, tehdy byli jejich písničky uváděny i v našem rozhlase na stanici Československo třeba v pořadu Mikroforum. S normalizací sice tyto písničky z rozhlasu vymizely, ale na VKV stanici Vltava v programu Větrník bylo uvedeno jejich celé album To Our Children's Children's Children - název této desky tehdy překládali jako Dětem dětí našich dětí.

Tahle deska, když vyšla, tak byla revoluční použitím symfonického orchestru. Moody Blues byli tehdy jedni z prvních, kteří doplnili své písničky symfonickými plochami. Deska skutečně začíná, jako nějaký film z padesátých let. Symfonický orchestr přehraje melodie skladeb, které budou následovat. Deska Days Of Future Passed je zároveň jednou z prvních koncepčních desek. Z celé desky bych vyzdvihl skladby Lunch Break: Peak Hour, nádherně psychedelickou Evening: The Sun Set, Twilight Time a hlavně opus magnum Nights In White Satin, která je naprosto úžasná a nadčasová. Tohle je taky jediné album, které bych si od nich možná v budoucnu koupil, zatím mi stačí v kopii.

Hudba Moody Blues je skvělá pro všechny milovníky melodických písniček, mně na tomhle album vadí, to čím je revoluční, použitím symfonického orchestru, který hraje plytké filmové motivy ze čtyřicátých a padesátých let. Hodnocení je hodně těžké, ta deska je pro lidi, kteří poslouchají hlavně melodickou hudbu výborná, ale mně se taková hudba až tak nelíbí a volím kompromis 2,5. Zaokrouhlím na tři už kvůli Nights In White Satin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

pinkman | 5 stars | 03.04.2018

Při poslechu desky Brothers in Arms Knopflerových Dire Straits pokaždé přemýšlím, nakolik má výsledný komerční dopad podobného rozměru vliv na celkové posuzování takovéto nahrávky. Úspěch této desky stojí výhradně na trojici skladeb v jejím začátku. To je celkem nezpochybnitelný fakt. Tyhle věci zná každý rocker, aniž by tušil, komu vlastně patří.

Walk of Life je středněproudá popina, až z ní uši zabolí, ale to neznamená, že stojí za pendrek. Kdo dnes dokáže napsat podobnou harmonii, no? Stingova Money for Nothing má určité kouzlo a kytarová stopa zase koule, tudíž si za nejslabší označím suchopárný cajdák So far Away. Zbytek desky je z úplně jiného těsta. Další trojice je nadýchaná známou Knopflerovou dynamickou hrou, která se stále přidržuje floydovsky plíživé linie. Nezapomenutelná je saxofonová melodie vně Your Latest Trick a harmonické ozvěny na trubku a perkuse v Ride Across the River. Následující skladby jsou živelnější, takový profesorský art-rock osmdesátých let. Textově vychází nejzajímavěji příběh titulní sentimentální skladby Brothers in Arms.

V souvislosti s tvorbou Dire Straits se často ozývají hlasy o jejím nudném akademismu a chladné atmosféře. Znám pár jedinců, kteří se dlouhodobě nedokážou ztotožnit s Markovým odměřeným vokálním výrazem. Podobný zorný úhel mně přijde přehnaně zúžený. Každý má právo na svůj názor. Já shledávám jeho projev příjemný a nezaměnitelný.

Momentální Top skladba: Ride Across the River

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Finnforest - Demonnights

Finnforest / Demonnights (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 03.04.2018

V roce 1978 bylo bylo oproti předchozímu roku vše jinak. Kapela se z důvodu rozdílného hudebního směrování jednotlivých hudebníků rozklížila, a tak z původního osazenstva Finnforest zbyl pouze bubeník Jussi Tegelman. Ten měl v šuplíku složeno několik písní, proto přemluvil odešlého bratra Pekkyho a několik profi muzikantů, které znal, aby se jim společně ve studiu pokusili vdechnout život.

Jestliže předchozí počin Lähtö matkalle byl dílem Pekky Tegelmana, tato třetí deska Demonnights je dítětem Jussiho. Složil a vyprodukoval (kromě dvou písní) celé album, které je postaveno na pomalém jazzu/jazz rocku/fusion progresivnějšího střihu. Z důvodu omezenějšího rozpočtu nebylo nahráváno v Marcus Music Studiu ve Stockholmu, ale ve studiu firmy Love Recordings, která desku rovněž i vydala. Samotná nahrávka a výsledný mix byl spíchnut v rekordním čase pěti dnů ke konci roku 1978. Zvuk nahrávky je však po technické stránce famózní.

Instrumentální songy jsou postaveny na bicích, base a souhře saxofonu s klavírem. Kytara Pekkyho je zastoupena velmi střídmě – slyšel jsem ji ve třech skladbách. Krom rozvernější a úvodní The First and the Happy Schoolday ve stylu fusion a živější titulní Demonnights se ostatní písně nesou spíše v pomalejším, rozjímavějším jazzovém duchu, působí jako takové náladotvorné jednohubky.

Problémem je menší návaznost na tvorbu a styl předchozích dvou desek. Až na skladbu Religions bych skupinu nijak neidentifikoval. S tímto repertoárem jsou Finnforest lehce zaměnitelní za jiné kapely tohoto stylu, zlí jazykové uváděli, že podobnost s tvorbou Weather Report byla někdy více než očividná. Já nemohu říci, že bych byl rozčarován, očekával jsem však něco jiného. Fandové jazz rocku, kteří se nebojí občasných disharmonických pasáží, zklamáni určitě nebudou a mohou přihodit bod navíc.

Někde kolem roku 1980 po této kapele mizí stopy, ale jejich nahrávky tu s námi zůstávají dál. První dvě desky vychází často v různých reedicích, vydání Demonnights jsem zaregistroval až minulého roku u firmy SVART. Nedávno jsem na netu viděl, že tento label vydal i ucelenou kolekci 5 LP, kde se navíc nachází různé singly a nikdy nevydané rarity.

A co dělají dnes ústřední figury Finnforest – bratři Tegelmanové? Jussi dnes žije v USA, kde pro firmu Sony pracuje jako zvukový inženýr a brácha Pekka se po celou dobu ve Finsku věnuje jazzu v v různých spolcích, naposled v Tegelman & Quartegel.

Pokud někdy v hloubi digitálních zákoutí narazíte na CD Finnforest, tak neváhejte. Třeba zrovna vás jejich hudba osloví.

» ostatní recenze alba Finnforest - Demonnights
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

Antony | 3 stars | 02.04.2018

Kapela GALAHAD vznikla roku 1985 a od té doby nasbírala spoustu hudebních zkušeností, vydala 10-12 studiových alb (záleží, jak to chci počítat), sbírky rarit, živá alba, akustické sety, polovýběry i výběry, EP i singly. Celou tuto bohatou žeň spojuje působivý vokál Stuarta Nicholsona, funguje jako poznávací znamení a neokopírovatelná ochranná známka. Mít dobrého, originálního zpěváka, to je výhra. Lepší období skupiny Nicholson povyšoval na dokonalé, v horších zachraňoval alespoň solidní průměr.

Novinka Seas Of Change byla kompletně natočena a dokončena během druhé poloviny roku 2017, oficiálně však vychází v lednu 2018. Obsahuje jednu dvanáctidílnou téměř třičtvrtěhodinovou kompozici, plus dva bonusy z rozšířených verzí vybraných pasáží hlavní kompozice. O produkci, mix a mastering se postaral Karl Groom (THRESHOLD, ARENA, PENDRAGON a spousta dalších), a společně s klávesistou a kytaristou GALAHAD řídil celý nahrávací proces. Tím by se dalo vysvětlit, že zvuk celého alba působí slušně řečeno zahuštěně, což ve výsledku je dost rušivé a nepřirozené, u neo progu preferuji lepší rozlišení, mikrodynamiku, průzračnost a čitelnost. Vůbec zvuk, aranže a volby nástrojových rejstříků mi dost připomínají AYREON v období Into The Electric Castle. Vzhledem k tomu, že hudební postupy Lucassenovu tvorbu připomínají také, čpí Seas Of Change široko daleko plagiátem.

V sestavě skupiny se nově objevuje kytarista Lee Abraham, který již působil v roce 2007 na albu Empires Never Last, tam hrál pro změnu na basu. Totéž, ale v opačném gardu se dá říci o aktuálním basistovi Marku Spencerovi (TWELFTH NIGHT), jenž v letech 2012-2014 hrál ve skupině na kytaru a basu současně, než byl dočasně vystřídán Timem Ashtonem. Na CD je v obsazení skupiny uveden právě baskytarista Ashton, z čehož vyplývá, že Spencer opětovně nastoupil do skupiny až po dokončení nahrávacích sekvencí pro současné album. Bicí nahrál dlouholetý člen GALAHAD Spencer Luckman (účinkoval na všech albech skupiny), na klávesy hraje Dean Baker (ve skupině působí od roku 1996) a zpívá samozřejmě Stuart Nicholson. Dále se na nahrávce objevuje několik hostů v rolích uvaděče a vypravěče, na flétnu, saxofon a klarinet byla angažována Sarah Bolter (na webu kapely ji titulují jako "dlouhodobá čestná členka) z jazzově orientovaného projektu NOT JUST SAX.

Album je konceptuálně laděno, jeho hlavním tématem je současná společenská situace v Británii, s velmi silnými politickými podtexty. Dají se vysledovat narážky na Brexit, na změny sociálně politického klimatu ve společnosti, na ztráty životních jistot, zmatený výhled do budoucnosti, s tím spojené lidské neštěstí a složitost usudu jednotlivce. Pro dokreslení scény skupina používá ve svém výrazu různé zvukové koláže, mluvené slovo, nehudební pasáže, celek působí téměř divadelně.

Hudebně mám pocity smíšené až rozpačité. Muzikální výraz díla velmi utrpěl snahou o přílišnou epičnost, která se ale zvrátila do obtěžující patetičnosti, jež ruší a odvádí pozornost od vlastního hudebního dění. Album je poloprázdné, a díry v něm jsou zaplácnuté jalovými zvuky, bez kompexního přínosu. Vlastní poslech je poměrně obtížný, neboť došlo k určité umělecké schizofrenii. Chceme udělat vážně se tvářící pojednání o krizi současnosti, nebo muziku, která se dobře poslouchá? Tyto dvě protichůdné snahy se střídavě vynořují a nedovolí se pořádně zaposlouchat. Roztříštěnost a těžkopádnost jsou dva hlavní umělecké dojmy z této desky, které jako posluchač mám.

Prvních pět minut se prakticky hudba neobjevuje, jen plky, zvuky, ruchy, letmé náznaky motivů. Během dalších dvaceti minut se objeví pár zajímavých melodií, do kterých se ale nedá zaposlouchat, neboť jsou opakovaně zaříznuty vpadnuvším vypravěčem. To je ta schizofrenie, existuje málo géniů, co si s tak složitou tematikou a koncepcí dokázali poradit. GALAHAD působí zatuhle a schematicky toporně. Ve druhé polovině alba se naštěstí méně mluví a více hraje, a to tak, že velmi dobře. Být více skladeb, jako dramatická a naléhavá část "Mare's Nest" (výrazně nejlepší pasáž alba, má v sobě ducha GALAHAD, ale je v tom sama), nebo zpočátku odlehčená a pak rytmicky řízná, proměnlivá a skvěle vystavěná "Dust", není problém. Tady problém však je, ani bonusy to nezachraňují, působí úplně zbytečně.

GALAHAD mají teoreticky stále co nabídnout. Pokud si to tedy nevhodnou koncepcí nepokazí. Dobré momenty musím přebírat mezi temi otravnými, a to mě fakt neba. Úporné tlačení na pilu, kopírování AYREON, přehuštěné zvukové prostředí, teatrální omáčkovitost, kecy. Tohle si snad příště odpustí, hlavně nechejte Nicholsona víc zpívat, právě místo těch kecálistů. Pokud ne, budete mít smolíka, aspoň tedy u mě.

Dneska je to za 3*, víc ani náhodou.

CD Avalon Records GHCD14
DR7

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Queen - Sheer Heart Attack

Queen / Sheer Heart Attack (1974)

| 5 stars | 02.04.2018

Triviálně ztřeštěná kolotočářská hymna Brighton Rock, která tuhle desku startuje, snad ani není hodna jména Queen. Takový úlet si pro začátek mohla začínající hvězda odpustit. Naštěstí v jejím závěsu trůní velikostí top skladba Killer Queen, jedna z deseti nejlepších věcí v historii této kapely. Mayova vynalézavá kytara na sebe strhává hodně pozornosti, ale co je to proti Mercuryho vokálům, ty jsou zkrátka všude. Pak přichází velká chvíle Rogera Taylora a jeho atmosférická bomba Tenement Funster, kterou by ani Mercury nedokázal podat tak osobitě a drsně. Instrumentálně hodně originální. Flick of The Wrist je další pecka s netradičně stupňovitým patosem příznačným pro Queenovské první roky. S Lily of The Valley si vylámalo zuby už několik kapel pokoušejích se o její zpracování. Tohle nemá chybu.

Bohužel v půlce se začíná deska trochu drolit. Now I'm Here ujde, operní In The Lap Of The Gods budiž, ale co ta nepříjemná odrhovačka Stone Cold Crazy? Dear Friends je spíš pokus než něco výraznějšího, ale Misfire a big bandová Bring Back That Leroy Brown obrací Queen zase ke světlu. Poslední věci jsou „jen“ dobré.

Tak a máme to. Do podobně podrobného rozboru se málokdy pouštím, jenže v tvorbě Queen je tolika rozdílů a stylových odstínů, že je škoda na ně neupozornit. Třetí deska je vybroušeným diamantem jejich tvorby, dokonalejší než Queen II(ne každý to tak slyší). Odtud chybí už jen malinkatý krůček k dobytí vrcholu s nocí v opeře.

» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

steve | 5 stars | 01.04.2018

Takřka vzápětí po Stormwatch jsem si pustil tuhle desku. Fakticky mezi nimi leží ještě nahrávka A, ta mi ale z příběhu o Jethro Tull často vypadne, takže na ni přijde řada někdy příště. O Broadsword bych napsal něco podobného jako o bouřkové hlídce. Už to nejsou ti staří JT, které jsme tolik obdivovali na Aqualungu. Jednotlivé skladby ovládají orchestrální aranžmá postavená před hutný rockový základ, většina z nich nemá problém oslovit, je to však pracnější. Kláves markantně přibylo, ale vzdušná místa snad krom Seal Driver hledám marně.

Přitom začátek alba je nadmíru povedený. U skladby bestie mám pocit, jako bych stál před popravčím špalkem a tou sklánějící se bestií nad mým tělem byl kat s červenou kápí přes hlavu. Magický moment se přemostí ještě na začátek písně Clap, jinak pěkné věci ve středním tempu, s výbornými melodiemi na flétnu i Barreho kytaru. Ještě Fallen On Hard Times dopadne přívětivě a rezonuje starší tvorbou. Flying Colours je chudokrevná popová avantgarda, o takové nemá cenu absolutně psát. Výpravná bajka Slow Marching Band a temný příběh Broadsword patří k tomu lepšímu na desce. Pussy Willow čerpá znovu energii z původního ostrovního naturelu. Konec dobrý, všechno dobré, Seal Driver a Cheerio bych zařadil do čelních pozic.

Tak se koukám, že mě tenhle rozbor dneska pobavil. Vlastně to není tak špatná deska, ba právě naopak. Atmosféru středověké Anglie dokáže zprostředkovat intenzivněj, než leckterá nafoukaně se tvářící slátanina. Svým konečným hodnocením teď hnu žlučí početnému zástupu jethrofilů, ale proč občas nevyčnívat z řady?

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster (1971)

horyna | 3 stars | 01.04.2018

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

Martin H | 5 stars | 31.03.2018

Na konci roku 1965 skupina Beatles vydala album Rubber Soul, na němž již částečně naznačila, kam se budou ubírat její kroky v nejbližší budoucnosti. Skladby jako Norwegian Wood, Nowhere Man nebo If I Needed Someone byly předzvěstí toho, že liverpoolská čtyřka opouští image rozpustilých, bezstarostných klučinů a že se ve svých písních bude zaobírat i jinými tématy než dosud. V průběhu roku 1966 vydává svůj v pořadí již sedmý dlouhohrající počin pod názvem Revolver a také oznamuje zásadní rozhodnutí, že skupina končí s živou produkcí a nadále se hodlá věnovat pouze práci v nahrávacím studiu.

Deska Revolver zaujme již svým obalem. Sice se na něm stále nacházejí obličeje čtyř hlavních protagonistů, tak jako tomu je u jeho předchůdců, ale ty jsou zde jednak v kreslené podobě, jednak na menších černobílých fotografiích. Obal navrhnul blízký přítel skupiny, hudebník a výtvarník Klaus Voormann. Jako by Beatles chtěli posluchači naznačit, že od okamžiku, kdy vytáhne desku z obalu a položí ji na talíř gramofonu, už nic nebude jako dřív.

A taky že není. Album nezvykle otevírá Harrisonova skladba Taxman s pěkně ostrou kytarou. Beatles začínají přitvrzovat, což je jenom ku prospěchu věci. Ale proč zůstávat v jedné hudební poloze? Následující Eleanor Rigby nás přenese do úplně jiných hudebních vod, v nichž se cítí jako doma „romantik“ Paul McCartney. Lehce psychedelický tón naopak skrývá okouzlující píseň I'm Only Sleeping plná zpomalených zvuků, kytar přetočených pozpátku a Lennonova jakoby ospalého zpěvu. Nádhera. Jenomže to ještě netuším, že následuje další Harrisonova skladba, indickou atmosférou nasáklá Love You To. George nám zde ukazuje, že tradiční indické nástroje jako sitár a bubínky tabla mohou být plnohodnotnými rockovými instrumenty. Přichází čas pro křehkou krásu, což zde představuje pod kůži se zarývající balada Here, There and Everywhere s velice procítěným Paulovým zpěvem. Ale abychom to s tou křehkostí nepřehnali, proto nám bubeník Ringo zapěje legrácku o žluté ponorce plnou různých divných zvuků a snad hospodského překřikování. Samotná mě tato píseň vždy trochu štvala, ale musím přiznat, že do kontextu desky Revolver parádně zapadá.

Jako sedmé v pořadí přichází Lennonovo naléhavé poselství She Said She Said, v níž zkreslená kytara zdvojuje vokální linku, čímž se celkové vyznění stává ještě důraznějším. A jako by předzvěst toho, co se začne dít za Atlantikem v příštím roce, nám Paul zapěje pohodovou skladbičku Good Day Sunshine. Opět se ozve nabroušená kytara a dravě rocková odpichovka And Your Bird Can Sing nám opět připomene, že Beatles stále zůstávají rockovou kapelou i přes všechna ta odbočení do jiných žánrů. Jako třeba hned v následující písni For No One, nádherné Paulově klavírní melodii ozvláštněné lesním rohem. Jinému by z toho vylezl kýč, tady to ale všechno sedí na svém místě tak, jak má. Následuje slušná rocková dupárna s názvem Doctor Robert. Že by se jednalo o pána, který nejenom léčí, ale dokáže předepsat různá povzbuzovadla? No, nebudu se v tom šťourat a raději spěchám dál.

Čeká nás Harrisonova skladba I Want to Tell You. Výrazný klavírní motiv, ale čekal bych zde větší podíl kytary. Nevadí, nemůže být pokaždé posvícení. Předposlední píseň Got to Get You into My Life je ozdobena dechovou sekcí, trošku to může připomínat produkci Motown Records, možná tím soulovým vyzněním, McCartney zde chvílemi hlasem připomíná Jamese Browna. Každopádně velice příjemné osvěžení před závěrečným náporem skrývajícím se pod názvem Tomorrow Never Knows. Z té prýští psychedelie plnými proudy, jednotlivé stopy se tu překrývají, blblo se tu ve velkém s pozpátku pouštěnými pásky a podobně. A když si uvědomím, že celá ta šílenost je postavena na jediném akordu, tak to tedy klobouk dolů.

Album Revolver patří do zlatého fondu světové rockové hudby. Někdo třeba namítne, že následující počin Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band je lepší, jiný vzpomene Bílé album, ale ve výsledku je to celkem jedno. Skupina Beatles zahájila touto deskou velice zajímavé a neskonale invenční období, které bohužel muselo nakonec skončit kvůli příliš rozdílným egům.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Jethro Tull - Stormwatch

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

steve | 4 stars | 31.03.2018

Skladbou Orion si u mě Jethro Tull postavili svůj další pomník. Její harmonické proměny jsou sladce vláčné, omamné a velice, velice působivé. Dobová kritika desku setřela za její syntetický náklon nasměrovaný mimo klasické mantinely kapely. Dnes je pochopitelné, že Anderson nechtěl hrát jenom folk a vydávat desky podle šablony písní z lesa.

Ať si pustím North Sea Oil a Home, ať poslouchám lidovku Warm Sporran, Flying Dutchman, nebo závěrečnou Elegy, pokaždé jsem bez výhrad nadšený. Anderson v některých momentech zpívá strašně vroucně. Album Stormwatch přineslo trošku jiný pohled a jinou atmosféru. Pro mě symbolizuje obohacení diskografie Jethro Tull a pouštím si ho tehdy, když chci slyšet prvotřídní art rock. A že to nejsou ti praví JT? V tomto případě na to nežehrám. Jo a folk je to pořád!

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Flower Kings, The - The Rainmaker

Flower Kings, The / The Rainmaker (2001)

| 5 stars | 31.03.2018

Výtvarně netypicky pojatý obal alba Rainmaker představuje pána v obleku, stojícího uprostřed deštěm zalité ulice. Tu lemují osvětlené lampy prosvěcující přicházející ranní úsvit. A právě takovou atmosféru má šestá studiová nahrávka kapely The Flower Kings.

Hyperaktivní multiinstrumentalista Roine Stolt přichází s novou kůži na trh a výsledkem je další dokonalé progresivní dílo. Kytaristovo hudební pojetí je monumentální a markantně odlišné od toho, co člověk běžně potkává. Pohrává si s psychedelií jako kočka s myší, nejraděj se plácá v období seventies a občas couvne až do éry hippies. Je to fakt hustý, přitom efektní a vzdušný. A hlavně to funguje, až se kolikrát nestačíte divit. Ti, co muziku téhle party znají, se mnou budou určitě souhlasit - ať ji proženete hlavou pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, pořád máte co objevovat. Délka některých skladeb vás může sice odradit, ale nebojte, nejde o žádné umělé natahovaní. Těch deset, patnáct minut pokaždé rychle uteče. Podobně jako voda na chodníku okolo našeho pana prodavače deště.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Rainmaker
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

horyna | 5 stars | 31.03.2018

Nedávno mi tu jeden z přísedících položil otázku, zda-li se chystám recenzovat i poslední výtvor z dílny Galahad, když už se v posledních dnech zabývám jejich staršími alby. Má odpoveď vyzněla do ztracena a ani teď si nejsem jist, jestli byl dobrý nápad pouštět se do jeho rozboru. Od novinky nemám patřičný (takřka žádný) odstup a popsat hudební náplň díla, která se celá ukrývá v jedné jediné skladbě kterou nechci rozpitvávat, je práce takřka sisyfovská.

Bedlivě očekávaná novinka se ještě nestačila rozkoukat v regálech obchodů s hudebninami a na všemožných internetových portálech praktikující prodej cd a hladoví fans se okolo ní začali slétávat jako roje včel na medové plásty. Prakticky vzápětí se začalo v souvislosti s ní šuškat o velkoleposti a dokonalosti takového projektu. Kladné odezvy, spokojenost a gratulace z celého světa směřovaly do Británie, právě ke klukům z Galahad. Je pochopitelné, že vlastní tábor kapely nejen hýří spokojeností, ale dokonce se začíná rozrůstá i o tváře nové.

On totiž stačí jeden alespoň trošičku pozorný poslech a musíte všem těm nabubřelým výrokům z vašeho okolí spokojeně přitakat. Pamatovat si nebudete zhola nic, což není divu, orientace v jedné písni trvající 42 minut je skutečně složitá. Ale pokud posloucháte moderní prog rock dneška, stěží si představíte pálivější želízko těchto dnů v ohni.

Jde o báječnou a propracovanou nahrávku. Už od impozantního albového přebalu, přes kosmeticky vypiplaný zvuk, až k vysoké, umělecky působivé instrumentaci a hlavně skutečně silné nápaditosti jak v oblasti skladatelské, tak finálně aranžérské. Superlativy jsou na místě takřka ve všech směrech "moře změn". Je to epické, je to působivé, melodické i návykové, nástrojově precizní a nadčasové.

Jen namátkou jsem si v souvislosti s tímto vzpomenul na dvě velkolepá alba, jež obsahují rovněž po jedné skladbě. Kapelu Fates Warning vytlačila v roce 1997 na piedestal nesmrtelná nahrávka A Pleasant Shade Of Grey a jejich američtí kolegové Echolyn výrazně bodují o pět let později s projektem Mei. Obě alba dnes patří mezi milníky progresivního žánru a vůbec bych se nedivil, kdyby se mezi ně vklínili právě letošní Galahad. Budiž jim přáno, ambice mají vysoké. Kostky jsou tedy vrženy.

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Colaiuta, Vinnie - Vinnie Colaiuta

Colaiuta, Vinnie / Vinnie Colaiuta (1994)

alienshore | 5 stars | 30.03.2018

"You're not there to show off a bunch of crap or be the center of attention. You're there to blend in and be a part of it." – Vinnie Colaiuta

Výrok Vinnieho Colaiutu by si mali niektorí bubeníci vylepiť vo svojej izbe (napr. Mike Portnoy a jemu podobní ...). Píše sa rok 1994. V Amerike ešte stále zúri grungeova vojna a grungeri ukazujú mladým svoj "unikátny" životný štýl, t.j. drogy a depresie. V týchto zvláštnych časoch však vychádzala aj úplne iná muzika, ktorá ale ostala trčať mimo záujem. Lepšie povedané nikto o nej nevedel a keď vedel, tak sa k tým informáciám dostával o čosi horšie. Jeden z top bubeníkov v hudobnej branži sa vtedy rozhodol vydať svoj prvý a jediný sólový album. Vinnie Colaiuta konečne vyšiel z tieňa špičkového session muzikanta a ukázal všetkým, že je rovnako dobrý tvorca ako aj hráč.

Jeho meno nie je úzko spojené s nejakou konkrétnou kapelou, tak ako to je v prípade Dave Weckla (Chick Corea Elektric Band), Petera Erskinea (Weather Report) alebo Steve Smitha (Journey, Vital Information). Bol však silne zainteresovaný v nie veľmi známych projektoch ako Karizma alebo Jing Chi. A to je hlavný dôvod prečo je tak trochu nedocenený. Hral naozaj s kadekým, ten zoznam je obludný. Je jedno, či je to rock, jazz/fusion, pop alebo metal. Dokáže zahrať ľavou zadnou čokoľvek, akýkoľvek štýl. Jeho hlavnou devízou je všestrannosť. Má však zároveň unikátnu techniku a myslenie bubeníckeho génia. Sila nevychádza len z jeho rúk, ale najmä z jeho mozgu.

Sólový album z roku 1994 nie je výtvor špeciálne určený pre jazzových elitárov, ktorí sa radi šprtajú abstraktnom jazze. Je to muzika, ktorá je tematicky zrozumiteľná (no ale ako pre koho, že ?) a absorbuje rôzne nápadité štýly. Nechýba samozrejme klasický jazz/fusion, ale dajú sa tu vystopovať aj prvky rocku, prog-rocku, elektroniky a dokonca aj hip-hopu. V prvom rade sa Vinnie snaží kompozične zastrešiť celý album. To znamená, že každá skladba má nejaký smer a obsahuje záchytné body. Predvádzanie samého seba je až na poslednom mieste, i keď nájdu sa tu aj také miesta.

Vitálna energia a jazz-rockové fluidum srší hneď z prvej nadupanej kompozície I'm Tweeked / Attack Of The 20lb Pizza. Kostrbatú štruktúru pretne kdesi pred druhou minútou výborný gitarový riff a Colaiuta nachádza skvelý priestor pre svoje nekompromisné bicie. Let's jazz ... tak to nám oznamuje dvojka názvom Private Earthquake: Error 7. Toto ale nebude chutiť každému, keďže bicie sú samplované a znejú ako z nejakého gangsterského filmu o hip-hoperoch. Nie veľmi prívetivú atmosféru obsahuje aj song Chauncey, no jej stredná pasáž ponúka zaujímavé aranžmány. Tvorbu Allana Holdswortha mi pripomína ďalšia skladba John's Blues a tu sa Vinnie už prejaví aj ako sólista v niektorých pasážach. Slink je pre mňa jedna z vrcholných jazz/fusion kompozícií na tomto albume. Bicie znejú ako od Tonyho Williamsa, veľký to vzor Vinnieho Colaiutu. Od tohto momentu je atmosféra už o osi prívetivejšia a potvrdzuje to aj jemne popreplietaná Darlene's Song. Etnický feeling Momoska (Dub Mix) nádherne graduje do nápaditej atmosféry a jej šamanský rytmus je ústrednou myšlienkou, okolo ktorej sa to všetko točí. Výborným zakončením je náročnejšia skladbička Bruce Lee, ktorá obsahuje znamenité nosné motívy. A to je koniec tohto tak trochu zabudnutého a neprávom prehliadaného diela.

Vinnie, Vinnie ... prečo si nám nevytvoril viac takýchto sólových albumov? Pýtam sa sám seba. Asi preto, lebo mu vkuse každý vyvoláva, aby s ním šiel hrať. Ale aj tak na tejto svojej prvotine si hneď našiel štýl, v ktorom sa cíti dobre a tvorí ukážkové inštrumentálne veci. Určite sa ale nájde dosť poslucháčov, ktorí budú prskať nad experimentálnym, či provokatívnym charakterom tohto diela. Umelca umelcom nerobí komfortná zóna, ale schopnosť vniesť do obohratého štýlu akým je napr. jazz-rock a fusion nový impulz. A tu sa to podarilo. Thanks for all Vinnie!

» ostatní recenze alba Colaiuta, Vinnie - Vinnie Colaiuta
» popis a diskografie skupiny Colaiuta, Vinnie

Wishbone Ash - Theres The Rub

Wishbone Ash / Theres The Rub (1974)

| 5 stars | 30.03.2018

Společně s deskou Argus je právě album Theres the Rub nepochybně nejdokonalejším wishbouňáckým výkvětem. Proto pokud pátráme, kam sáhnout s touto kapelou při prvním oťukávání, nelze doporučit lepší variantu.

Už při prvním kontaktu se Silver Shoes vás obalí sugestivní chuť typická právě pro způsob hry a pojetí Wishbone Ash. Don't Come Back je ráznější rockovka, plná krátkých a pestrých sólíček. Na vrcholku se po právu leskne skvostná Persephone, jejíž ozdobou jsou detailně promakané akustiky a dráždivá sóla elektrických kytar. Pokračuje standardně skvělá Hometown, na kterou naváže něžná pecka Lady Jay a jediná, přehnaně dlouhá instrumentálka F*U*B*B*. Ta mě až tolik nebere, ale renomé jedné z nejlepších desek této kapely rozhodně nezkazí.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Theres The Rub
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Moody Blues - A Question of Balance

Moody Blues / A Question of Balance (1970)

horyna | 5 stars | 30.03.2018

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

Martin H | 5 stars | 29.03.2018

Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.

Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.

V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.

Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.

K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.

Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Finnforest - Lähtö matkalle

Finnforest / Lähtö matkalle (1976)

jirka 7200 | 4 stars | 29.03.2018

Pokud pojedete na prázdniny, tak těsně před odjezdem hlasitě zvolejte "Lähtö matkalle!", což znamená přibližně "Odjezd na cestu!" Něco podobného pravděpodobně volal i klávesák Jukka Rissanen, jehož hra je zaznamenána navždy v drážkách debutní gramofonové desky Finského lesa. Odjel totiž z rodné země studovat hru na varhany až do dalekého Maďarska.

Osiřelí členové Finnforest, tehdy osmnáctiletí bratři Tegelmanové však nelenili a zkomponovali nové songy, přijali baskytaristu Jarmo Hiekkalu a klávesáka Jukku Linkolu. Po několika měsících bylo připraveno přes 40 minut materiálu, z kterého se ve studiu vyklubalo pět písní v prog/jazz/fusion stylu.

Ze záznamu je slyšet, že noví členové protlačili více jazz rockových prvků do struktury písní. Je to slyšet hlavně v prog rockově složitějších předehrách prvních dvou písní Alpha a Elvin, kde zpočátku není jasno, kterým směrem se nahrávky budou vyvíjet. Třetí skladba Don je nápadité a šťavnaté fusion již se vším všudy – posluchač není ochuzen ani o sólo na bicí.

Vyvrcholením desky a pravými lahůdkami jsou však dvě závěrečné a nejdelší suity Lähtö matkalle I a II. Zde jsou aranže skladeb ozvláštněný smyčcovým kvartetem pod vedením Otto Donnera. Postupy z vážné hudby jsou tu skloubeny s prog rockem, který je decentně okořeněn jazz rockovým kořením.

Tedy, i když skladby nejsou tak melancholicky ponuré, jak tomu bylo na první desce, je tu znát větší příklon k jazz rocku, přesto přese vše je to deska pro náročnějšího posluchače rockové muziky jako vyšitá.

Obě první desky lze pořídit na jednom CD, které vydala americká firma Lasers Edge. Ta neúnavně mapuje skandinávskou prog rockovou scénu. Záznam je, jak je u této firmy tradicí, remasterován a má mnohem výraznější zvuk, ovšem ne na úkor dynamiky. Deska byla vydána v mnoha reedicích, tato je však pro kvalitní zvuk doporučována nejvíce.

» ostatní recenze alba Finnforest - Lähtö matkalle
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Änglagård - Hybris

Änglagård / Hybris (1992)

horyna | 5 stars | 29.03.2018

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård

Jethro Tull - Jethro Tull – Heavy Horses  - 1978   {2018, Steven Wilson mix}

Jethro Tull / Jethro Tull – Heavy Horses - 1978 {2018, Steven Wilson mix} (2018)

zdenek3 | 5 stars | 28.03.2018

Poslouchám další povedený remix Stevena Wilsona a jsem se zvukem spokojený, jako vždy. Ale víc než z vlastního remixu skladeb původního alba jsem nadšenej z přidaných bonusových skladeb. Prakticky je to jedno kratší album navíc. Je vidět, že JT měli invence více než dost, když tak vynikající skladby nakonec "vyhodili" ze seznamu skladeb, které nakonec udali na LP (CD).

Doporučuji k poslechu.
DVD obsahuje live koncerty a různé další bonusy, ale mně stačí bohatě tento vlastní remix, obzvláště pokud je ve 24/96.

Samozřejmě pět plných.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Jethro Tull – Heavy Horses - 1978 {2018, Steven Wilson mix}
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Bad Company - Run With The Pack

Bad Company / Run With The Pack (1976)

steve | 4 stars | 28.03.2018

S ročním odstupem vydávají Bad Company v roce 1976 své třetí album. To se umísťuje na čtvrtém místě britské hitparády a za oceánem zaostává pouze o jednu pozici. Tyhle údaje jsem uvedl schválně, protože tato nahrávka bývá často přehlížena. Některým lidem se zdá, že za výbornou dvojicí Bad Company a Straight Shooter zaostává. Je to částečně pravda, ale pořád jde o dobrou věc, kterou mám rád. Sice neobsahuje žádný velký hit, možná krom coververze amerického bluesového šlágru Young Blood, ale to tolik neva.

Jak už bývá u Bad Company zvykem, pomalé skladby se pravidelně střídají s vypalovačkami. Titulní flák má dobře posazenou srozumitelnou hlavní linku s decentním orchestrálním odleskem. Dále bych vybral něžnou dvojici Simple Man a Silver, Blue & Gold s vytříbeným smyslem pro melodiku. A něco podobného se odehrává v dalších, emotivně založených skladbách Do Right by Your Woman a Fade Away, do kterých dali kluci pořádný kusanec sentimentu. V případě Run u mě jasně převažuje jemnější nota, některé rychlejší skladby zní trochu jako odrhovačky a proto dávám 3,5.

Run With the Pack vytvořila původní, skladatelský silná čtyřka Rodgers, Ralphs, Kirke, Burrell, což by samo o sobě mělo být předpokladem pro kvalitně odvedenou muzikantskou práci.

» ostatní recenze alba Bad Company - Run With The Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Finnforest - Finnforest

Finnforest / Finnforest (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 28.03.2018

Skandinávský prog rock, konkrétně ten finský, tu na Progboardu nemá na růžích ustláno. Proto jsem se rozhodl představit dle mého názoru jednu z nejosobitějších představitelů tohoto stylu. Jedná se o týpky z města Kupoio, kteří se pojmenovali trochu neoriginálním názvem Finský les. Na druhou stranu, jak se pojmenovat jinak, když kolem města široko daleko nic jiného není :-)

Kluci na sebe upoutali pozornost koncertováním a hraním po zábavách. V roce 1973 jim vyšel skočný beatový singl Tyhjyyteen, Syvyyteen. Zpěvák kapely Aaro Mustonen se naštěstí po nějaké fobě odporoučel, kapela jiného nehledala a další vývoj kapely se odehrával na poli ryze instrumentálním.

Čím spontánněji se tvoří, tím častěji vzniknou nejlepší nahrávky. I já nejvýše hodnotím toto eponymní album z roku 1975. Osm vzácně vyrovnaných písní - zadumaných kompozic v pomalém rozvláčném tempu, občas oživených jazz rockovými postupy, přímo vybízí při poslechu zapojit představivost. V hlavě se mi automaticky promítá film – pomalé záběry kamery na zasněženou finskou krajinu, metr sněhu, všude břízy, ostrý vítr a závějemi se prodírá postava směrem k rozsvícenému okénku chaloupky kdesi v dáli. Občas přijde pěkná fujavice, až úplně začínám mít strach o jeho život. Dotyčný však nakonec zmobilizuje veškeré síly a jeho život je zachráněn.

Podobné emoce se mnou mávají při každé z osmi písní na desce. Ta má zvláštní, jakoby vznešený zvuk, na pozadí rozeznávám majestátní varhany, které jsou často doprovázeny zvukem obstarožního syntezátoru. Dravá, ale zpěvná kytara komunikuje ve většině skladbách s rejstříkem kláves a skvěle dotváří atmosféru. Z nahrávky přímo čiší melancholická atmosféra skandinávských kapel typu Kaipy či Anglagard namíchaná s některými skladbami Mahavishnu Orchestra či art rockových Caravan.

Prog rockové nadšení naředěné jazz rockovou živočišností. A právě ta severská zadumanost je tím nejpřitažlivějším prvkem na této desce Finnforest.

» ostatní recenze alba Finnforest - Finnforest
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Pop, Iggy - New Values

Pop, Iggy / New Values (1979)

Egon Dust | 3 stars | 27.03.2018

Je čas postaviť sa na vlastné a ukázať svoj vlastný potenciál. Verím, že takto to povedal umelecký patrón Bowie svojmu chránencovi. Tu sa na nejaký čas ich cesty rozišli. Nie síce tak dramatický ako v mileneckých scénach fiktívneho dramatu Velvet Goldmine, ale po vzostupe na trónik princa new wave a kmotra punku nasledoval pád do úlohy Bowieho šaška. Treba si priznať, že keď sa na stranu slabšieho postaví silný jedinec dokáže ho vybudiť k nadľudským výkonom. V prípade odchodu Osbournea zo Sabbathu to bol ten najlepší neplánovaný ťah, lebo po režijnou taktovkou Randy Rhodesa a nových mladých rockerov zažil s Blizzard of Ozz maximálny strop z pozície odpísanca.

Tento rozprávkový príbeh žiaľ Iguanasa nečakal. Našťastie ho v štichu nenechal veľmi kvalitný aranžér a gitarista James Williamson, s ktorým už jedno megadielo (Raw Power) vytvorili. Punková vlna bola v plnej sile a kmotr sa musel chopiť aspoň zbytku žezielka. Tak aspoň trochu punkovej divokosti sa ušlo v "I´m bored", "Girls", "Five foot one". Na môj veru znejú celkom sympatický. Veľmi príjemne mi znie aj "Tell me a story". Mám rád aj "Don´t look down", ktorého je škoda že nezaznieval na koncertoch. Balada "Angel" mi evokuje lacnejší "Freebird" od Lynyrd Skynyrd. Ešte aj myšlienkovo sa mu priblížil. Nebudem krutý a prehnane náročný, lebo nečakám od garaž-rockera kompozíciu presólovanú jak dobre presolená gulášová polievka. Aj v tomto prípade je menej viac. Angel je krásna vec a basta. "Freebird" je nádherná tiež a basta.

Trochu ma mrzí, že som recenziu začal tak husto a svojmu obľúbencovi som naložil. Teraz sa to pokúsim mierne vyvrátiť! Každý umelec, známy, menej známy, dokonca aj takmer neznámy má pieseň, ktorá je jeho vrcholom. Jeho najväčším dielom. Jeho Opus Magnum. Takýto Opus Magnum zložil kompletne sám maestro Iggy. Kompozícia "The Endless Sea" na albume vyniká ako Porsche medzi žigulákmi na sídlisku u nás V NMnV v roku vzniku tejto LP (rok 1979). Hypnotické pravidelné bicie evokujú inakosť songu, s nástupom vyskakujúcej basy to už naberá ducha čohosi nepoznaného, zrazu sa ozvú takmer sirénoidné synťáky ala Pink Floyd "Welcome to machine" je už na betón jasné, že sme sa zrazu ocitli v inej dimenzii rocku ako je punk. Ozve sa Idžiho strohý barytónový hlas, ktorý priam núti k pozornosti počúvať slová tejto piesne.

Slovné spojenie "Nekonečné more" má od detstva na mňa priam magický účinok. Možno to robilo moje snívanie o mori počas detstva mladosti. Dal som si tú prácu a snažil sa čo najviac zistiť o tejto piesni. V kuloároch umelcov sa o "The Endless Sea" vraví ako o Iggyho "The End". Nachádza sa tam podobný typ nihilizmu aký bol obsiahnutý v pravzore rockerov Morrisonovi a jeho básňach. Na You tube pod skladbou bol napísaný koment, ktorý znel asi nasledovne: "môj kamarát bol námorný obchodník a po nejakom čase sa predávkoval heroínom. Na jeho pohrebe znela z reproduktorov táto pieseň. Verte, že všetkými zúčastnenými silne rezonovala". Rovnako rezonuje aj u mňa.

Iggyho "Nekonečné more" nie je more, kde trávil posledné leto, ale more, v ktorom sa topí znechutený podlým svetom a doslova topiaci sa v heroínovej závislosti, kde bez pomocného plaváku, či bóje nemá šancu zachrániť sa. Ak sú skladby na ktoré sa nezabúda, tak "The Endless Sea" je práve takou. Práve ňou končím hodnotenie žiaľ priemerného albumu. Je to silný paradox, lebo možno keby najsilnejšie veci z New Values a Soldiera vyšli ako jedna LP, tak je na svete ďalšie dielo a to vo vlastnej réžii meastra. Nové hodnoty je geniálny názov pre album, zároveň aj plný očakávania silných momentov, ktorých sa tu mne nedostalo...

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - New Values
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Pop, Iggy - TV Eye Live 1977

Pop, Iggy / TV Eye Live 1977 (1978)

Egon Dust | 4 stars | 27.03.2018

Schválne, z ktorého obdobia Mr. Popra vyšlo najviac bootlegov? Osobne vlastným 3 a ďalšie 3 sú na rôznych stránkach. Rok 1977/78 Iggyho nakopol a vytvoril mu portfólio na celý život. V prípade živákov budem stručný. Pop je jednoducho energická bomba, ktorá s priemerným hlasovým rozsahom a neotesanou dynamikou robí zázraky.

Skladby vybrané na toto CD/LP sa celkom vydarili. Bez debaty k stropu patrí "Dirt" a "I wanna be your dog". Po pozretí Velvet goldmine je pre mňa TV Eye najlepšia verzia žiaľ od Ewana Mac Gregora a to bez debaty. Taktiež zvuková jedinečnosť berlínskych "popevkov" sa v live verzii nejako nepodarila zachytiť. Každopádne môže byť!

Obal albumu je priam cukríkovo farebný. Tento live album sa stal u RCA klincom do rakvy a vykopnutím von z celosvetovo uznávanej značky. Otázka je ako by dopadli že keby taký Smokie, či Suzi Quatro, alebo pedofil Glitter vydali live v roku 1977? Zúril Punk a teplá muzika išla všetkým krkom. Možno v našom východnom bloku by sa na pultoch len zaprášilo po Smokiem apod., ale svet už bol inde.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - TV Eye Live 1977
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Pop, Iggy - Lust For Life

Pop, Iggy / Lust For Life (1977)

Egon Dust | 5 stars | 27.03.2018

Krátkozraké omyly sú najčastejším javom nenažraných biznismanov bažiacich po okamžitom zisku bez rizika. RCA Victor ako obrovská spoločnosť, ktorá zastupovala legendy ako Elvis, Tom Jones a mnoho interprétov z 50. a 60. rokov sa po obrovskom úspechu Station to Station nechala presvedčiť Davidom Bowiem, aby pod svoje krídla zobrali jeho divokého kamaráta Iggyho. Je úplne jasné, že vedeli o akú personu sa jedná, tak obavy boli na mieste.

Risk bol v tomto prípade zisk, keďže originalita Idiota spustila väčší záujem o nástupcu Jima Morrisona. Ako v časoch Stooges, RCA ako každá iná americká firma očakávala s novým albumom ešte lepšie výsledky. Tie sa žiaľ napriek veľmi kvalitnej LP nedostavili. O LP Lust for Life sa síce nedá vravieť ako o prepadáku, keďže záujem o Iggyho nepoklesol. Dá sa len vravieť o veľkej prezieravosti vydavateľstva. Bowie - patrón odvrhnutých ovečiek mal tendencie predbiehať dobu niekoľkokrát aj za jednu dekádu. Spoločne s Iggym a skvelými muzikantami ako sú bratia Salesovi (Rhytm Brothers - basa/bicie)a ležérný gitarista Ricky Gardiner posunuli rock'n'roll do novej dekády. Až priam smiešne mi je, ako sa vtedajšie média postavili zdržanlivo k tomuto albumu. Už v polovici 80. let Sioxsie prevzala Passengera a myslím, že v ich sfére to už dávno bol KULT.

Nechcem ako v prípade Idiota riešiť pieseň po piesni, ale skutočne sa ich mnoho nedá vynechať. Tu ide o komplexne skvelý album s berlínskou atmoškou "špinavého" dekadentného mesta. Kto by nepoznal kultový Trainspotting, kde hneď v úvode sa na nás valí "Lust for life". Jednoduchá priamočiara zvukovo originálna vec s jasným odkazom. Vyber si život! Chmatni ho za gule. Vyser sa na to negatívne okolo teba. V podstate v úvode odpálkoval negatívneho depresívneho ducha Idiota. Dnes tento song je často využívaný v reklamách na výber poisťovní, či reklamu na turistický ruch, banku, dôchodkové sporenie :)) Dnes Iggymu zarába pasívnym spôsobom nemalé doláre. Toto isté platí o Passengerovi, ktorý bol hlavnou melódiou v reklame na WV Golf ako dnes, tak aj pred 20tými rokmi, kedy som ho spoznal, práve v danej reklame. Podobne som spoznal Reddinga a jeho Sitting on the Dock of Bay.

Passengera milujem aj napriek jeho max. 4akordovej jednoduchosti. Vraj predlohou mu bola báseň Jima Morrisona. Spojil to s jeho nočným spoznávaním západného Berlína, ktorý sa v tejto LP priam usadil navždy ako keby Udo Jurgens nahral chorvátsku LP v jadranskom štýle s jeho nemeckým prízvukom. Sixteen óda na mladosť. Na dievčatá v lesklých kožených čižmičkách, oblečené presne ako Christiane F zo Stanice ZOO, keď sa nahodila na diskošku do SOUND klubu. Mierny návrat k Stooges vo zvuku prepálenej gitary a riffu priamo od divocha Iggyho. Mojou najväčšou srdcovkou od prvého počutia bol song "Some wierd sin". Pieseň v texte nepopiera, že všetci sme niekedy nemalými hriešnikmi a tvormi omylnými neustále dychtiacimi po dobrodružstve. Energická vec,síce možno zvukovo znie potmnelo, ale je to nášlap č. 1, aký nemá konkurenciu. Refrén šlape v štýle tých najlepších Stones aký kedy boli. Vokály Salesovcov s Popovým barytónom rezonujú až v nosných prepážkach. Takto má nejako vyzerať nová tvár rock'n'rollu. Prototyp songu pre indies scénu.

Nemôžem obisť "Tonight". Smutné, spočiatku až drastické, ale o tom je umenie. Umenie má byť svedectvom. Iggy Pop nikdy nerobil zo seba svätuškára. Heroin zabil jeho priateľku (zabil tisíce priateľov umelcov a rozbil státisíce rodín) aj napriek jeho snahe prebrať ju k životu, keď začala modrať, jej život vyhasol. Nepomohla mu ani nosná veta tejto piesne "Everything will be allright tonight". Druhý smysel nachádzam v tom, že smrť je v tomto prípade vykúpením a na druhom svete ju už takéto trápenie a poníženie nečaká.

Reklamou a silným sloganom zaváňajúca "Success" je viacmenej priemerom. Smokieovské dvojsóla s Frippovským efektom beriem ako jej orig. zvuk. Do Berlínskej Hansy duchom zavítali aj Stones s Reddingom. Práve pomalá, úlisná "Turn blue" sa doslova úchylne hrá so sexualitou a aroganciou. Každopádne Iggy sa tam ako performer predviedol v plnej paráde. Vokály bratov Salesovcov s občasnou pomocou Bowieho znejú v istých momentoch priam fenomenálne. Stones potrebovali gospelový zbor, a im tu vystačila kapela. Posledné dve veci sa silne opierajú o život v Berlíne.

Lust for Life je vo svojej podstate soundtrack k Iggyho pobytu tam. Preto ho milujem. Na hony sa líši od dobovej hard, soft, art, a punk rockovej hudby. Gitarové efekty, kvalitné vokálne backlity, v princípe jednoduché pesničky znejú ako veľkolepé rockové paľby. Vtedajšie rádia vo svete mali plný éter Eagles, Boston, Kansas, a tisíce im podobných. O artrockových dinosauroch už v 77 nebol záujem a punk, ktorého Iggy s Reedom boli praotcovia, zažíval euforický rok. Vďaka nemu prežil aj jeho kmotr.

Album Lust for Life bol ako najpoctivejší vinič, ktorý rokmi dozrel a výsledkom je nesporná kvalita vína. Príslovie "Menej je viac" tu platí na 99%. Esenciou diela bol duch doby, duch rozdeleného mesta (ktoré zhmotnil vo svojom diele Berlin aj Reed), slobodný a neviazaný život. Keď vidím akýkoľvek nemecký film z druhej polovice 70. a začiatku 80. let, nejako mi doň pasuje hudba tejto LP. Prípadne veci z Heroes a Low, Idiota, Another green World. Po textárskej stránke tu maestro spontánneho textu podal maximálný výkon. Bez týchto silne výpovedných textov a najmä geniálnych sloganov by atmosféra platne bola polovičná. Rešpektujem velikánov ako Pink floyd, Genesis, Yes, Crimson, no u mňa vždy víťazí skôr kratšia forma s kvalitným obsahom, sugestívna atmoška, alebo nespútaná energia. V 80. letech s takou energiou prišli Guns'n'Roses na Apettite a doviedli ju do dokonalosti. Dokonalosť je vždy v jednoduchosti a úprimnosti - viď Lust for Life.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Lust For Life
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine (1969)

steve | 2 stars | 27.03.2018

Původně jsem první VDGG poslouchat vůbec nechtěl. Jenže v tomto týdnu mě jejich muzika zase chytla a dnes jsem si vytáhnul i tento neslavný debut. Názory na něj jsou hodně rozporuplné, já jej beru jako nesmělý pokus který příliš nevyšel. Jde o takové hrubé náčrty, ty se naplno rozpracují až v následující silné etapě, která začíná druhou deskou. Nahrávce nemůžu upřít autenticitu ani atmosféru, ta však na mě působí dráždivě skličujícím dojmem. A není mě vůbec příjemná. Samozřejmě se dá oponovat, že taková idea je kapele blízká i v blízké budoucnosti. Pravda, ale pověstná aranžerská erudice provázející VDGG je tady hodně chuďounká.
Nepodstatný doplněk sbírky.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda (1972)

horyna | 5 stars | 27.03.2018

Když jsem si na Progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI, nebo-li Rock Progressivo Italiano, na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Mistrně vyvedená mini LP replika s obalem v barvách po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit přezdívkou - klenot italského progresivního rocku. Jejich hudba je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum, od oněch pastorálně klidných motivů, až po rockově rozbouřená schemata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jehro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

steve | 5 stars | 26.03.2018

Jako mladík jsem nedokázal tvorbu této kapely vůbec akceptovat. O nějakém docenění bych tudíž ani nemluvil. Připadal jsem si, jako bych poslouchal pazvukovou koláž právě propuštěných chovanců pychiatrické léčebny. Když jsem se před lety potkal s jedním starým přítelem, zeptal se mě, jakou hudbu kterou nezná bych mu doporučil. Navrhnul jsem čerstvě objevené VDGG. Hnedka zpozorněl a prý už o nich slyšel z vícero zdrojů a chtěl, abych mu popsal o co jde. Těžko jsem vysvětloval co vlastně Hammillova družina hraje. Je to jazz? Je to ještě rock? Je to Psychedelie? Asi je, asi je to všechno dohromady.

Deska H to He, Who Am the Only One patří k těm stravitelnějším, proto je často označovaná za prubířský kámen jejich tvorby. Pokud se chystáte proniknout do blízkosti VDGG, přidávám další doporučení začít „háčkem“.

Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG. Kapela servíruje svou nejlepší baladu (i když podobné písně nikdy záměrně nepsala) House with no Door.
Najdeme tady nejpodmanivější mellotronovou skladbu jakou si můžeme představit, The Emperor in his War-Room. Dramaticky vypiplaná a ponurá věc, s výtečnými instrumentálními pasážemi.
A Pioneers over C. patří zase k nejzáhadnějším a taky nejjazzovějším představením téhle party. Banton v ní hraje výborné bassové linky a Jackson řádí na saxík. Působivé harmonické proměny předkládají velký cit v kompoziční práci, se smyslem pro nepředvídatelné instrumentální finesy.
Málem bych zapomněl na skladbu Killer, která působila vedle tehdejší učebnicové produkce Moody Blues, Yes a vlastně i Pink Floyd neuchopitelně zlověstnou silou.

V hudbě Van Der Graaf Generator nehledejme žádný hudebně estetický ideál. Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec. Dnes je tahle kapela přijímána daleko vstřícněji. A to si myslím zaslouží.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Iron Maiden - Powerslave

Iron Maiden / Powerslave (1984)

john l | 5 stars | 26.03.2018

K prvnímu střetu s Iron Maiden jsem se dostal někdy na začátku devadesátých let. To se v televizi pořád dokola protáčel klip ke skladbě Be Quick Or Be Dead. Tehdá mě styl kapely docela překvapil, protože jsem čekal prostší a jednoduší kolovrátkovku. Nakoukané jsem měl jejich obálky, ty působily jako omračující zjevení a nejvíc ta z desky Powerslave. Egyptská tématika s faraonem Eddiem vypadala i na cédu monstrózně. Když jsem uslyšel první pecku Aces High, pojednávající o pilotech RAF, zůstal jsem hledět s pusou otevřenou jako vrata do kravína. To byl pořádně těžký kalibr. Ale všude tolik propíraná 2 Minutes To Midnight mě nic neříkala a neříká ani dnes. Pojďme ale dál. Základní osa desky leží na dvou nejtvrdších a taky nejrychlejších písních mejdnů co znám. Flash Of The Blade a Back In The Village jsou dokonale boží. Pekelně rychlé riffy, dunící basa, naspeedované bicí a nejlepší heavy zpěvák co znám Bruce Dickinson, povyšují tyhle písně ve tvorbě mejdn na úplnou špici. Deska má jasně přehledný scénář, přesně víte co kdy přijde a kam kterou skladbu zařadit. Funkčí Harrisova instrumentálka Losfer Words ani melodická The Duellists nejsou žádné obyč položky do počtu. Druhou osu tvoří velkolepý závěr s dominantní a silově působící Powerslave, v které Bruce zpívá jako skutečný faraón a námořnická bajka Rime Of The Ancient Mariner. Obě za jedna.

Powerslave patří mezi mistrovská díla této kapely a dnes už vlastně legendy Heavy Metalu. Snad se nebude nikdo zlobit, když ji označím za BIBLI tohoto stylu. Vždyť jsme na ni v mládí přísahali snad všichni, nebo se mýlím?

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Kamelot - Poetry For The Poisoned

Kamelot / Poetry For The Poisoned (2010)

alienshore | 5 stars | 25.03.2018

Akokoľvek sú albumy ako Karma, Epica a The Black Halo dobré, tak netreba zabúdať ani na ich ďalšie počiny. Jedným z nich je Poetry For The Poisoned. Priniesol odlišný sound, ktorý bol horšie stráviteľný, než ich klasickejšie poňatý symphonic/power/prog-metal. To spôsobilo silnú nevôľu medzi metalistami, ktorí akosi nevedeli prehltnúť zmenu. Kamelot ale bola kapela, ktorá sa chcela rozvíjať a otvoriť aj uzavreté dvere. Avšak hlásať progres v konzervatívnom publiku je vždy boj s veternými mlynmi.

Neverte zadubeným metalistom, že toto je podpriemerný album. S fantastickým Royom Khanom nenatočili Kamelot nikdy vyloženú slabotu. Poetry For The Poisoned znížil rýchlostné otáčky a stredne rýchle tempá tentoraz kraľujú. Temné smerovanie, ktoré naznačilo dielo Ghost Opera sa naplno prejavilo práve tu. S jednou dôležitou výnimkou. Temná atmosféra, ktorá tu panuje je dokonale vyvážená emocionálnou hĺbkou a skvelými melodickými nápadmi. Kamelot snáď asi nikdy neboli tak otvorení a nezakomplexovaní. Posunuli ten svoj power-metal do iných sfér. A to je presne to, čo robí túto už osem rokov starú placku výnimočnou.

Kamelot mali šancu stať sa najlepšou power-metalovou kapelou na svete s Royom Khanom. Bohužiaľ, tento album je posledný s jeho hlasom. Ako spevák má neskutočnú charizmu a jeho prejav sa dá okamžite rozpoznať. Rozlúčil sa však so svojimi fanúšikmi vo veľkom štýle. Tvrdý rozjazd The Great Pandemonium obsahuje aj death-metalové vokály Björna "Speed" Strida, ale hlavný refrén je krásne výpravný. Kapela sa s ničím nemaže a vysiela do éteru ďalšiu nálož If Tomorrow Came s ďalšími skvostnými, no zároveň aj temnými melódiami. The Zodiac definitívne dáva na známosť, že Kamelot natočili naozaj o dosť iný album. Na albume sa totiž dajú vystopovať aj rockovejšie pasáže, najmä v gitarových sólach.

Duet House On A Hill so Simone Simmons je jednoducho grandiózny a prináša množstvo uvoľnených emócií. Tá je ale presným opakom skladby Necropolis, ktorej tvrdé stredné tempo rozkladá všetko, čo mu príde do cesty. Veľmi zaujímavý song je Seal Of Woven Years s parádnym orchestrálnym introm a následným epickým motívom, pričom to všetko nádherne korunuje geniálny refrén. Roy Khan miestami nezaprie inšpiráciu Geoffom Tateom v speve. Ako ďalší highlight sa ukazuje štvordielna Poetry For The Poisoned. Perfektne rozvrstvená energická vec s premakanými orchestrálno-klávesovými vsuvkami a dunivými gitarami. Treba zároveň povedať, že Oliver Palotai a Thomas Youngblood sú hráčski borci na správnom mieste a ak majú dobrý materiál pred sebou, tak ho vedia aj dokonale využiť. Once Upon A Time uzatvára album vzletným refrénom, kde Roy Khan rozťahuje krídla, tak ako to prislúcha len jemu.

S Poetry For The Poisoned dosiahli zaslúžene celosvetový úspech a prihral im ďalších nových fanúšikov. Kamelot mali v onej dobe prvotriedneho speváka vo svojich radoch a jedinečný štýl, ktorým rozbíjali tradičné power-metalové klišé. Práve tieto atribúty majú na svedomí ich komerčný úspech a nadštandardné predaje nosičov. Poslucháči totiž niekedy aj radi zaplatia za niečo čo má svoju hodnotu, kvalitu a zároveň aj vlastný názor. Obal síce nie je vábny na oko, ale obsah zasahuje presne tam kde treba. Nie všetko je totiž len čisté, krásne a biele ...

» ostatní recenze alba Kamelot - Poetry For The Poisoned
» popis a diskografie skupiny Kamelot

Pop, Iggy - The Idiot

Pop, Iggy / The Idiot (1977)

Egon Dust | 5 stars | 25.03.2018

Každé väčšie dielo, má okrem vlastného príbehu v sebe obsiahnutého, príbeh jeho vzniku. Paralela Idiota od kmotra punku s Idiotom velikána svetovej literatúry nie je úplne náhodná. V čase, keď sa Iggy potácal s heroínovou závislosťou v neľútostnom prostredí hollywoodskeho show-bussinesu sa rozhodli dočasne opustiť tento ´´umelý svet superhviezd´´, svet plný drog, alkoholu, zvláštných známostí ,afektu, falše, kde Iggy svojou priamosťou a istým spôsobom čistou dušou ako Lev Miškin od F.M.Dostojevského sa strácal až skončil na psych.klinike v L.A. Tam za ním na prelome rokov 1974/75 okrem rodičov chodil len herec Dean Stockwell a jeho priateľ David Bowie. Na Bowieho podnet opustili L.A. a presťahovali sa dočasne do Západného Berlína. Paradoxne tam, kde začali zomierať na heroín mladé obeťe, pre ktoré bol práve Bowie modlou, tam sa rozhodli skoncovať s drogami. Tu niekde začal príbeh Idiota. Vlastne medzi-zastávku mali v Chateau ´D´ Heroville. Tam začali prvé náčrty piesní , ktoré prežili 4desaťročia.Múzou pre China Girl sa stala priateľka speváka Jacque Singelina , do ktorej sa Iggy stihol platonický zamilovať. Vďaka tomuto dočasne nešťastnému zamilovaniu vznikol jeden z jeho najlepších songov. Temná verzia ´´China Girl´´ v čase vzniku komerčne nezaujala v porovnaní s Bowieho happy verziou. História, ale potvrdila kvalitu tejto piesne a jej zvukovú originalitu. Stala sa predvojom novej temnej vlny a gotiky. Svoje by vedel povedať aj nebohý Ian Curtis z J-Division a Dave Gahan z DM.V roku 1996 vznikol mega-úspešný kultový trhák Trianspotting v ktorom odznela vec ´´Nightclubbing´´.Pieseň Nightclubbing je originálna v mnohom. Od chladného temného podania interpretácie Popa, cez špinavý zvuk gitár a prvých synths ala Kraftwerk, po prvé použitie nadúpaného automatického bubeníka v rockovej hudbe. Svoje si z tejto pecky vzali DM na Black Celebration, či Song and Faith devotion. Marilyn Manson v ´´Dope Show´´.To isté by sa dalo povedať o ´´Funtime´´ tam s Bowiem vytvoril model pre gotický rock mixnutý s elektrom DM. Sister Midnight je klasikou tiež aj vďaka Bowiemu. Málokto vie, že v jej obsahu je na plnej čiare popísaný incest. Krátka punk-gotika ´´Baby´´ má zimomravú atmošku nočného podniku typu SOUND (známy z knihy o Deťoch zo stanice Zoo). Dum Dum Boys má gule. Dum Dum Boys je odkaz pre ex-partiu zo Stooges. Zvukovo je parádne vypätá. Pozor! Prichádza praotec punku v roku vzniku punku s rockovým chansonom ´´Tiny girls´´ ako vystrihnutým s z parížskeho nočáku, či z hamburských, alebo Dusseldorfských dokov (známych zo scén z Miesta Činu , so Schimim :) ) Za zvuku dokov, či továrne sa dostávame do industriálneho záveru Mass production. Rekapitulácia Idiota spočíva v najsilnejších bodoch, dosť silného albumu. Za vymenovanie určite stoja všetky nadčasové veci ako Nightclubbing,Baby,China Girl,Funtime,Tiny Girls, ktoré posunuli rock do ďalšej dekády. Trúfam si povedať, že aj do nového tisícročia. Za vznikom tohto nadčasového kultového diela stáli dve základné veci: 1. Iggyho spontánne textárstvo (písal priamo za mikrofónom v štúdiu) 2.Bowieho skladateľsko-aranžersko-novátorský talent. Legenda vraví, že David i keď s láskou posunul kamaráta z pádu do žumpy do vyššej ligy hudobného priemyslu, zároveň si otestoval na ňom nové technológie a nový zvuk, ktorý sa stával takmer charakteristickým pre dnes už legendárne štúdio Hansa v Berlíne. Po vzniku Idiota vznikli ako na páse legendárne albumy Low,Heroes od Bowieho a Lust for Life od Popa. Idiot šokoval v roku 1977 po novinkách bažiacich rockerov asi tak, ako Dostojevski pre 100rokmi šokoval čitateľov beletrie. Punkeri ako nová subkultúra rock n rollovej kultúry dostali intelektuálnu facku z Iggyho novinky. Kde sa stratil divoký rev z Raw Power???!!!! , kde sa stratili divoké sóla, prepískaný zvuk???!!!, texty plné útoku????!!! Iggy v 30tke dospel. Natočil s Davidom zrelý album, samozrejme taktiež aj pod jeho režijným dohľadom.Bowie poradil Iggymu využite obrovskej sily spodného hlasu, ktorý má Iggy rokmi len krajší. Sám Iggy vravel, že na tomto albume sa stretol Miles Davis, Leonard Cohen, Velvet Underground s Kraftwerkom. Možno sa môže moja recenzia zdať preceňujúca , ale takýto zážitok vo mne toto dielo zanechalo a vždy navodí! Nie je to album na krásne letné nedeľné popoludnie, ale skôr do temného zamračeného, či upršaného novembrového rána. Spája sa s nim žiaľ aj jedna smutná udalosť. Album Idiot našla na gramofóne dohrávať manželka Iana Curtisa, keď ho našla obeseného v ich spoločnom byte. Víťazstvo v ankete Najtemnejšie albumy všetkých čias by určite nebolo ďaleko. Z domácich by mu mohli dýchať na krk Wanastovky s Andelmi a Muller s LSD, či 33..

PS: Podrobné informácie vzniku albumu nájdete v knihe ´´ Bowie v Berline´´, ´´Iggy Pop:Chcem Viac´´ Obe dostupné v českom jazyku.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - The Idiot
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion (1992)

EasyRocker | 5 stars | 24.03.2018

Tuhle báječnou americkou svorku kolem jádra bratrského klanu Robinsonovců jsem si oblíbil pro dokonalé ztělesnění rock´n´rollu z jeho nejslavnější éry v 60. a 70. letech. Vedle Creedence Clearwater Revival jsou pro mě nejdokonalejším ztělesněním duchu USA, jízda začíná už božským obalem.

Sting Me, to je hned na počátku nehorázná jízda ve stoneovském duchu, vokál Chrise Robinsona vyvolává duchy všech rockových titánů, od jemných poloh bleskově přechází k hulákání. Zběsile ječící sóla jsou dokonalá.

Remedy volí volnější tempo, valí se ospalá nálada amerického jihu, vedle řádících záseků Robinsonovy i Fordovy kytary je doslova ďábelsky seřízená rytmika. Prolínající se pánský a dámský zpěv jsou báječně vyvedeny, stejně jako Harschovy silové údery do piana.

V jízdě králů pokračuje Thorn in My Pride. Čarokrásná akustická malba vyvolává dávné Pageovo čarostřelectví v řadách zepelínu, klidně by zapadla na III. Nádherná kalifornská nálada na bluesovém a folkovém jádru pomalu roste... Nedivím se, že to pánům z LZ šmakovalo.

Bad Luck Blue Eyes Goodbye je skvostně citlivou baladou, namočenou až po okraj v nejkvalitnějším bluesovém koření, výsledné aroma je přímo božské, vedle Chrise Robinsona báječně basuje Johnny Colt.

Sometimes Salvation začíná hladově napruženými syrovými akordy, opět s výrazným otiskem památné vzducholodi. Zase jiný model - čistá těžkotonážní rockovina s parádní basou a drsnou bicí jízdou Steve Gormana a skutečně nelidským sólem. Ustupte, nebo budete pykat.

Hotel Illness je rocková jízda s větrem o závod s báječnou hostující harmonikou a opět dokonale sytým, chlapáckým hrdlem Chrise Robsinsona. Nedal se tu ale zahanbit nikdo z pětice, a na výsledku je to znát.

Black Moon Creeping je další harmonikou okořeněnou drsnotou, bluesová nálada je spojena s těžkými lavinami riffů. Všechno se vaří, jiskry odletují daleko od téhle kovadliny. Jen zpěv sem vnáší ve finiši trochu klidu.

Už se ale valí No Speak No Slave. Pokud znáte projekt Coverdale/Page, což je další moje oblíbená deska, pak se tu trochu ocitáme na podobném území. Hladově tažené napružené kytary s hrdlem, to je jako tuny adrenalinu.

My Morning Song je menu skutečně o mnoha parádních chodech. Laviny zasekávaných kytar přinášejí v podobě Chrisova hrdla výrazné melodie - zase se tu vcítil někam mezi Jaggera a Planta. Je tu ale vrchol - báječně gradovaný závěr po sólu v půli, přichází zklidnění a pak tento magický obřad sílí a stoupá k nebesům. Vrchol!

Závěr patří verzi Boba Marleyho Time Will Tell, který náladu po tom skvostném programu uklidňuje a má výrazně léčivé účinky. Pánové ji oděli do akustického hávu s klavírem a báječnými sborovými vokály.

Vedle kapel, které balů zmínil reckou, ke které není vlastně co dodávat, bych zmínil ještě Rolling Stones, jejichž duch mi také výrazně vibruje v nadržené atmosféře tohoto skvělého zářezu. Není divu, že za oceánem už jsou legendou u fandů i kritiky.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Pop, Iggy - (& James Williamson) Kill City

Pop, Iggy / (& James Williamson) Kill City (1977)

Egon Dust | 3 stars | 24.03.2018

Celkom podarené album Iggyho s gitaristom Jamesom Williamsonom. Skladby na tomto albume boli plánované ako 4album Stooges, ale vzhľadom na stav v akom sa nachádzali všetci pôvodní členovia Stooges sa realizácia nikdy nepodarila. Zopár piesní bolo odohratých na posledných Live koncertoch ako bol Metallic K.o. Ohliadnúc od toho , že samotný Iggy bojoval so silnou závislosťou na heroine, dokázali s Williamsonom vytvoriť veľmi počúvateľné, no abs.neobjavné album. Zarytí fans Stooges a najmä iggyho tvrdia, že POP/Williamson vlastne nahrali najlepší album Rolling Stones :)) Najviac tu cítiť vplyvy Rolling Stones, Boby Dylana, mnoho bluesu.Na albume doslova žiaria klenoty ako titulná ´´Kill City´´ ( v mnohom podobná neskoršiej Kissovine Lick it up, či samotným Stones), I got nothin´ so silne sexuálným feelingom v prejave a nádhernou melódiou typu Knockin on heavens door, Na jaazovaná ˇˇJohanna´´ je celkom originálna záležitosť. Zvyšné skladby sú počúvateľné, no pre mňa nie až tak zaujímavé. Iggyho diskografia ponúka široké spektrum vynikajúcich albumov od tvrdšieho razenia až po šansón.Osobne ma teší , že tento album vznikol. Ukázal Iggyho v klasickej polohe rock n rollového speváka, nie ako praotca punku ako ho nazývajú mainstreamové média. Kľudne si týmto albumom môže podať ruky s Alice Cooperom, Kiss, Slade dokonca s Eltonom Johnom. Mierne sa priblížil k Dylanovi, Reedovi, či Jaggeorovi. Každopádne toto ne bol ešte ten vyprofilovaný IGGY, i keď opačný pohľad môže byť ten, že toto bol skutočný IGGY, nie ten čo spieva Nightclubbing, Candy, Les Feules Mortes...Jednoznačne táto ťažkozohnateľná LP, nie je žiadný odpad, ani zlátenina. It ´s only Rock n Roll ako vraví samotný God of Rock Mick Jagger.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - (& James Williamson) Kill City
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Tax The Heat - Change Your Position

Tax The Heat / Change Your Position (2018)

alienshore | 5 stars | 24.03.2018

So súčasnou rockovou muzikou je to trochu ... blbé. Na scéne je kopec mladých kapiel, ktoré sa snažia byť ambiciózne, ale v skutočnosti len recyklujú stokrát obohraté motívy. Robia to navyše tak nudným spôsobom, že aj mne samému to príde trápne. Sú samozrejme aj výnimky. K nim zatiaľ opatrne priradím aj britských Tax The Heat. Ich hudba pôsobí mlado, sviežo a ctia hodnoty, ktoré kedysi boli vytvorené. A čo si cením najviac je to, že ma neubíjajú prihlúplym kopírovaním, ale snažia sa o autentický prejav, čo je jedna z najdôležitejších vecí v rockovej muzike.

Metalisti si ale určite zanadávajú, čo im to ten Nuclear Blast zase predhadzuje? Iste, nespievajú o satanovi, netočia hlavou ako cvoci a nevyhrážajú v kuse päsťou vo videoklipoch. Naopak, rockeri odchovaní na klasickom rocku si možno prídu na svoje. Samozrejme za predpokladu, že im nebudú vadiť prvky britskej alternatívy, ktoré sú podľa mňa perfektne premiešané s klasickým rockom v ich podaní. Boli tu už rôzne pokusy o záchranu rockovej hudby. Trebárs svojho času boli takou nádejou Audioslave, ale po troch albumoch prišiel koniec. A samozrejme máme tu aj britských The Darkness, ktorí mi posledný čas pripadajú ako šašovia na čele s Justinom Hawkinsom. A ako sa bude dariť v tejto neľahkej a nerockovej dobe kapele Tax The Heat?

Mám pre nich skvelú správu. Možno sa im podarí vydať aj tretí štúdiový album! Ale vážne. Tax The Heat je naozaj talentovaná kapela. Na ich hudbe je cítiť, že pracujú a tvoria poctivo. Je to dostatočne zrejmé aj zo samotných singlov ako Change Your Position a All That Medicine. Album Change Your Position však ukrýva aj ďalšie perly. Sú nimi napr. výborné gitarové záležitosti ako Taking The Hit, My Headspace alebo Wearing A Disguise. Pochvala smeruje aj k poslednej The Symphony Has Begun, kde spevák/gitarista Alex Veale dokazuje, že vie skladbu poňať aj ako krátky príbeh o niečom. Ďalšia vec, ktorá mi nesmierne imponuje je aranžérska dômyselnosť u tejto mladej kapely. Je radosť počúvať nielen ich rockovú energiu, ale aj dôvtip, s ktorým náramne pracujú počas celej plochy svojho diela.

Je veľká škoda, že Change Your Position neatakuje popredné priečky vo svetových rebríčkoch predajnosti. Svojim obsahom a kvalitou preskočí o jednu, či dve triedy nahrávky, ktoré naopak v tých svetových rebríčkoch sú. Ich druhý album je veľmi pestrý a zároveň žánrovo celkom otvorený. Nájdete tu nielen hard-rock, ale aj štipku glam-rocku a už spomínanej alternatívy rôznych príchutí a smerov. Nepôsobia na mňa ako chladní profesori, ale ako muzikanti, čo chcú svojom hudbou ľudí baviť. Takto by mala/mohla vyzerať moderná rocková hudba. Snáď sa im podarí preraziť vo veľkom jedného krásneho dňa. A ja sa budem nepochybne tešiť aj na ten ich tretí album ...

» ostatní recenze alba Tax The Heat - Change Your Position
» popis a diskografie skupiny Tax The Heat

Rolling Stones, The - Voodoo Lounge

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge (1994)

horyna | 5 stars | 24.03.2018

Jestliže máme hledat kapelu, pro kterou byla změna hudebního ovzduší přicházející z kraje devadesátých let z Ameriky rozhodující a která dokázala díky tomu znovunastartovat své zrezivělé lopatky v zadřených motorech tolik otupělé v předchozí desetiletce, budou tím správným příkladem právě giganti Rolling Stones. Jejich zkomírající potenciál dostal v předchozích letech pořádně na frak a těžko by si někdo tehdy vsadil, že se onen Britský rockový dinosaurus ještě někdy obrodí a navíc s takovou vrvou.

Čistě náhodně ( i když musím připustit, že pod nepatrným vlivem magistrovi poslední recenze kolegů Beatles) jsem si včera právě tohle album překopíroval do flešky v autě, aby mi zpříjemnilo dobu určenou pro přesun z bodu A do bodu B. Absolutně nic jsem od něj neočekával a jeho náplní mělo být ukrácení potřebné cca hodinové stopáže alespoň trochu příjemnou muzikou. Můj přístup byl asi takový - dlouho jsi to neslyšel a nikdy jsi tu desku zvlášť nemiloval. A světe div se, zázraky se někdy skutečně dějí. Vlastně už od prvních tónu famózní pecky Love is Strong přišlo podobně nečekané zjištění. Kdybych teď napsal, že je ta deska dobrá, lhal bych sám sobě. Ona není JENOM dobrá a další z plejády nahrávek Micka Jaggera a spol. Ona je naprosto fantastická, živelná, strující a velice muzikální. Konstruktivní, snoubící v sobě všechny typické elementy RS, moderní a na poměry kapely i slušně progresivní.

Testosteron dvojice Jagger/Richards z ní prýští vehementně a drze, jako horké sémě z údu nadrženého nadsamce. První trojice skladeb je klíčová a dokáže vás v mžiku rozcupovat na padrť. Netuším co si kapela do žil stříkla tentokrát, ale možná postačilo, aby jim producent Don Was propojil obvody přímo na 220 V. Následující dvojice The Worst (zpívá Richards) a New Faces, brnkne na pomalejší a bluesovější srtrunu, ale hned další Moon is up, je dokonalým synonymem pro moderně pojatou rockovou rasovinu. V půli alba se ukrývají největší hity, singlovky Out of Tears a I go Wild. Strhující a aranžérsky nápadité skladby, patřící k nejlepšímu portfóliu RS. Deska šlape dál, i když se může zdát, že patnáct skladeb se v úměrné kvalitě utáhnout nedá, opak je pravdou. Žádná z těch dalších není nikterak výrazně slabší, aby musela být vyšťouchnuta mimo hru.
Nestává se tak často, aby kterákoliv kapela umístila na samý závěr svého alba skutečně výraznou, skladatelsky silnou a navíc hitově dominantní píseň. A přesně tohle RS provedli v koncovce Voodoo Lounge. Píseň Mean Disposition je v mých očích jednou z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepší z celého jejich alba. Její náboj a drajv je ohromný a spousta mladších kapel snažících se řadu let o něco podobného, jsou v konečném zůčtování vedle stounů jen packalovití břídilové.

Album Voodoo Lounge nově přehodnocuje (můj) pohled na jeden z největších rockových cirkusů, pohybující se už celé půl století hudebním světem. Skvělý "comeback".

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Carpenter, Cody - Cody Carpenter's Interdependence

Carpenter, Cody / Cody Carpenter's Interdependence (2018)

alienshore | 5 stars | 23.03.2018

Prog-snobom sa pri vyslovení slova synthwave budú určite ježiť vlasy na hlave. Avšak je to základná prímes hudby Codyho Carpentera. Čo to vlastné znamená? Carpenter je podľa všetkého fanúšikom 80-tých rokov a obzvlášť syntetizátorových zvukov z tohto obdobia. Nielen to však charakterizuje jeho tvorbu. Je to aj skladateľský prístup, ktorým sa dokonale zbavil onanistických tendencií, ktoré bežne vo fusion muzike panujú a nastolil si sám pre seba ucelený rád silných motívov a melódií, ktoré postupne vrství na seba. Vzniká tak dokonalá symbióza harmónií, ktorá je vľúdna k poslucháčovi, ale od muzikantov si už vyžaduje istý stupeň zručnosti.

Cody Carpenter's Interdependence je inštrumentálny album, čo je vlastne dosť prekvapujúce, nato o aký typ hudby sa jedná. Kombinuje štýly ako prog-rock, jazz-rock/fusion a syntetizátorovú hudbu do jedného kompaktného celku. Pri niektorých motívoch, či zvukoch si iste spomeniete na klávesových mágov ako Jean-Michel Jarre alebo Vangelis, ktorí toho v 80-tých rokoch urobili pre tento druh muziky veľmi veľa. Pri iných si zase ja zaspomínam napr. na kapelu Toto, ktorá v aranžmánoch vedela zanechať otlačok progresivity, napriek tomu, že konkrétna skladba mala komerčné ambície. Cody Carpenter sa teda ako učenlivý žiak priučil od skutočných majstrov, ktorí v hudbe niečo naozaj dokázali a zanechali po sebe silný odkaz.

Skladby samotné obsahujú nielen syntetické ozveny 80-tých rokov, ale sú v nich použité naozaj rôznorodé klávesové registre, ktoré bežne počujete aj u iných interpretov. V správnom čase na správnom mieste sa objavuje aj gitara a svojim disciplinovaným výkonom potešila aj rytmická sekcia. Meno ako Jimmy Haslip si jazz/fusion maniaci iste budú pamätať ako basáka ctihodných Yellowjackets alebo Jeff Lorber Fusion. Úvodná Jinrai Fuuretsu do bodky vystihuje podstatu celého albumu. Výborne na ňu nadväzujú aj ďalšie dve kúsky Face The Future a Overlooking The Divide. Najviac mi ale k srdcu prirástla krásne melodická Heart Of Slag. Album si svoju kvalitu udržuje až do konca a skladby sú veľmi prepracované, čo sa týka štruktúry a melódií.

Inštrumentálny počin ako je tento, nie je celkom bežná záležitosť. Minimum egocentrizmu a maximum brilantných melodických nápadov, a to je vskutku pozoruhodná vec. Neviem, či to mám označiť ako prog-rock alebo fusion. V podstate si berie z každého niečo. Každopádne sa jedná o inštrumentálnu nahrávku, ktorá bude v mojom rebríčku 2018 určite figurovať. Po predošlých hokusoch-pokusoch sa Cody Carpenter nakopol k svojmu vrcholnému výkonu. Je to zároveň aj jeho oficiálny debut, keďže vychádza po záštitou vydavateľstva Blue Canoe Records.

» ostatní recenze alba Carpenter, Cody - Cody Carpenter's Interdependence
» popis a diskografie skupiny Carpenter, Cody

Hawkwind - Hawkwind

Hawkwind / Hawkwind (1970)

northman | 4 stars | 23.03.2018

V roce 1972 kralovala hitparádám skladba Silver Machine, byl to na tehdejší poměry hodně tvrdý rock s prvky space rocku. Skupina Hawkwind upoutala tehdy mojí pozornost už jen tím, že jejich desky nebyly moc mezi fanoušky rozšířené. Skupina tehdy hrála svou verzi space rocku a její živá nahrávka Space Ritual je jednou z nejlepších živých nahrávek.

Debutové album je ovšem hodně odlišné od toho co následovalo, na téhle desce naleznete pouze jeden tvrdý kus s názvem Be Yourself, který ovšem stojí za to. Úvodní Hurry On Sundown je sympatická poloakustická písnička. Paranoia (part 1) a Paranoia (part 2) jsou zajímavé skladby s názvuky psychedelie, které se mi dost líbí svou tajuplnou atmosférou. Pěkná je i závěrečná Mirror Of Illusion. Na CD verzi je několik bonusů, a k nejzajímavějším patří Cymbaline z alba More skupiny Pink Floyd.

Určitě to není nejlepší deska Hawkwind, mně se líbí, ale plný počet jí nedám.

» ostatní recenze alba Hawkwind - Hawkwind
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Beatles, The - Rubber Soul

Beatles, The / Rubber Soul (1965)

vmagistr | 5 stars | 23.03.2018

Tak jo. Doteď kluci skládali převážně písničky, ke kterým aspoň přibližně pasovala image usměvavých slušňáků v oblecích, a poslušně hráli role popových hvězdiček. Kapelu to ale táhlo do bájných a neprobádaných kompozičních končin, neboť už na předchozí studiovce Help! některé skladby svou strukturou a atmosférou přesáhly dosavadní škatulky. Pořádně invenční krok vpřed pak znamenala druhá deska z pětašedesátého, Rubber Soul.

Nejde samozřejmě všechno hned, takže i na tomhle albu najdeme kousky, které by bez problémů zapadly do skládaček předchozích LP - takové Girl, I´m Looking Through You nebo Run For Your Life jsou příjemné dobové jednohubky, fajn odbočkou je i countryová hříčka What Goes On, a podmanivá Michelle vás zase svou posmutnělou melodikou nechá vzpomenout na francouzské šansony.

Brouci nicméně už v pětašedesátém dokázali pořádně přibrousit krovky, důkazem toho budiž pecky jako Drive My Car a The Word. To pravé maso ale z desky dělají fláky s melodickými linkami a obraty, které nelze nazvat jinak než "psychedelické". Takové Think for Yourself, If I Needed Someone, Nowhere Man nebo můj osobní favorit You Won´t See Me jsou podle mě zatraceně vizionářské skladby, ve kterých Beatles pustili do světa něco úplně nového a do té doby nepoznaného. Nesmím zapomenout ani na sitárem ozvláštněnou Norwegian Wood, možná vůbec melodicky nejchytlavější skladbu na desce.

Rubber Soul vnímám jako druhý z vrcholů vyrovnané broučí diskografie, takže absolutorium se mi tu zdá na místě. Cizokrajný nádech, který části skladeb na desce kapela dokázala vdechnout, i po těch letech dýchá novotou a příslibem něčeho, co za pár let přesáhlo i brouky samotné.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Smith, Patti - Horses

Smith, Patti / Horses (1975)

itchycoo | 5 stars | 22.03.2018

Ještě předtím, než Patti Smith se svojí doprovodnou kapelou Patti Smith Group natočila jedno ze zásadních punkových alb historie, testovali písňový materiál na hojně navštěvovaných koncertech newyorského klubu CBGB.

S přípravou studiových verzí jim vypomohl producent John Cale; specialista, jehož si vedení mnoha uměleckých oddělení hudebních labelů ráda sjednávala na práci s nezkušenými debutanty.

Patti později přiznala, že se jí, i kapele, studiová rutina notně zajídala a často propadala beznaději. Výsledek ale rozhodně stál za to.

Mnohem dříve, než Smith nahrála svůj debut, získala potřebný nadhled a odstup mj. v roli hudební publicistky a uznávané básnířky, což se projevilo dokonalým přepracováním klasických skladeb Gloria (původně irský bard Van Morrison) a Land of a Thousand Dance (od neworleanského r&b zpěváka Chrise Kennera) v nespoutané deklarace punkové estetiky.

Neméně významné jsou i písňové zpracování vlastních, náležitě provokativních a nekompromisních textů v Kimberley (o náboženském ponižování), Redondo Beach (tragické vyústění lesbického vztahu) nebo Break It Up (napsanou jako epitaf na náhrobek Jima Morrisona).

K tomu, aby o své pravdě přesvědčila i posluchače, využívá prostý, řádně hlasitý a úderný rock'n'roll, který zkombinovala s recitací (ejhle, zárodky rapu posbíraného v černošských ghettech).

Album Horses nikdy necílilo na vysílání v rozhlasových pořadech, k tomu se skoro desetiminutové skladby Land a Birdland opravdu nehodí.

Horses bylo přijato s nadšením mezi mladými fanoušky. Mělo a stále má ohlas mezi mnoha kapelami a interprety - z těch dřívějších například REM, The Smiths nebo zpěvačky Siouxsie Sioux a skandalistka Courtney Love.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Horses
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti

Family - Fearless

Family / Fearless (1971)

horyna | 5 stars | 22.03.2018

Čtvrtý albový zápis kapely Family (polo-desku Anyway mezi klasickou discografii nepočítám) Fearless je mi od prvního vypočutí velice sympatický. Začíná spolupracující lyrickou zpěvohrou Rogera Capmana se španělkou Johna Whitneye ve skladbě Between Blue And Me. Její nálada je romanická a křehce intimní, pro mne je to opravdová hudební lahůdka. Po chvíli do toho naběhne zbytek kapely, ale tempo je pořád mírnější. Skvělý úvod! Po komediantsky ztřeštěné dvojce Sat D-Y Barfly přistaneme v obležení nejkrásnější skladby této kapely nazvané Larf And Sing. Původně jsem chtěl píseň rozpitvávat, rozebírat každičký nástroj, každičké sólíčko, ale po chvíli mě takový úkol přišel naprosto zbytečný. Poslech znamená více než slova. Pro mě je tahle skladba ztělesněním kapely Family. Její hravý charakter a obrovská nápaditost spojená s intimní atmosférou a historicky zastřenou magií, ve mě probouzí ty nejpříjemnější pocity a zároveň otevírá okno do duše těchto famózních hudebníků. Jen s trochu menším zaujetím bych mohl takhle básnit i o dalších písních. Brilantní kusy Spanish Tide, Save Some For Thee, Beatles-ácká hříčka Children, Gentle Giant-ovská instrumentálka Crinkley Grin, či závěrečná Burning Bridges, všechno geniální výplody Chapmanovské famílie.

A mě nezbývá než za ně kapel upřímně poděkovat.

» ostatní recenze alba Family - Fearless
» popis a diskografie skupiny Family

Asia Minor - Between Flesh and Divine

Asia Minor / Between Flesh and Divine (1981)

Titan | 5 stars | 21.03.2018

Divím se, že zde na progboardu nemá toto album více recenzí. Dle mého jde o jedno z nejlepších alb 80. let na progresivním poli. Kdo má rád melodičnost, tak si přijde na své. Kdo by to byl řekl, že kapela je z Turecka. Na akcentu zpěváka ta angličtina není vůbec znát (alespoň z mého pohledu). Líbí se mi jeho smutný a zároveň příjemný zpěv. Velký prostor tu má i flétna. Zkrátka ta kombinace kláves, kytary a flétny bývá skvělá. Celkově velmi příjemná, jemná, ale i zároveň velmi svižná hudba. Na albu nevidím slabé místo, přijde mi v podstatě dokonalé, ani na moment mě nenudilo. A to se o každém albu v mém případě rozhodně říci nedá. Bez váhání dávám 5*.

Nightwind - výrazná basa, klávesy a kytara v rychlém tempu rozjíždí svižnou jízdu. Za chvíli se přidá i flétna a melodicky si pohrává se všemi nástroji. Nádhera. Po dvou minutách se pasáž zklidní a začne zpěv doprovázen klavírem a flétnou. Zpěv zní trochu smutně, ale krásně. Přesně zapadá do skladby. Flétna si krásně pohrává sem a tam. Před čtvrtou minutou to se vše zrychlí a flétna má stále hlavní slovo, pomáhá jí v pozadí kytara. Kolem páté minuty je opět klid a kytara jen smutně vydrnkává svůj pochmurný blues, flétna doplňuje atmosféru. To ovšem bicí opět nevydrží a přidá se i sólová kytara.

Northern Lights - cinkavé zvuky, kňouravá vydrnkávající kytara s pomalým nájezdem kláves. Za chvíli se opět o slovo přihlásí flétna, melodicky si prozpěvuje a dává tušit, že se to nezůstane jen u klidné pasáže. Zatím si to stále polehoučku poletuje jako pírko od Forresta Gumpa. Po dvou minutách práskne bubeník do bicí a rozjede se kytarové sólo s doprovodnou kytarou, která je slyšet
jakoby z povzdálí. Po třech minutách se ozve skvělý kytarový efekt a pořádně rozparádí už tak rozjetý song. Před čvrtou minutou je tomu ovšem opět jinak, smutně vydrnkávající kytara a cinkavé zvuky se vrací zpět.
Mám z toho pořádné mrazíky, po půl minutě mrazící nájezd, bicí a hlavně klávesy táhlými delšími tóny se smutným zpěvem vytváří krásnou atmosféru. Kytara opět s tím zajímavým efektem dokresluje celkový dojem. Představuji
si, že jsem někde v norsku na vrcholu hory, kde je zasněžená příroda a čekám až se ukáže polární záře. Z dálky jsou vidět severní světla. Šest a půl minuty a kytara úžasným solem s varhany pokračuje v této nádherné pasáži.

Boundless - kňouravá kytara, velmi smutný zpěv, vše zní jako, že je ztraceno. Zpěvák pochmurným zpěvem pokračuje ve smutné pasáži. Dovedl bych si to představit i jako ploužák někde v hudebním klubu. Kytara začne po dvou minutách brečet své solo, které navazuje na předchozí zpěv. Parádní melodie, až je škoda, že má tento song jen přes tři minuty.

Dedicace - rychlejší tempo s flétnou od samého počátku skladby, varhany se táhnou jako studená fronta a podbarvují atmosféru. Po minutě se přidá kytara rozbouří další své kytarové sólo, přičemž tempo písně ještě zrychlí o další obrátky. Před třetí minutou se klávesy a kytara hádají o slovo, spojují se nakonec v jeden společný riff. Po třech a půl minutách vydrnkává elektrická kytara, tím typickým efektem pro 80.léta, který mám moc rád. Přidá se do rytmu hutná basa, zpěv, kdy opět smutný hlas zpěváka doufá v lepší zítřky.

Lost in a Dream Yell - je slyšet déšť, bouřka. Po chvíli se ozve kytara a zpěv. Pak polehoučku se přidává klavír a klávesy a v jemné melodii. Po minutě je pasáž, která zní v podstatě jako refrén. Po dvou a půl minutách vydrnkává pouze elektrická kytara, kdy se nenápadně z dálky přidávají klávesy a bicí jako při pochodu. Nádhera až z toho mrazí. Flétna začne sólo, dominuje svými melodickými výpady a vše do sebe krásně zapadá. V závěru se vrací původní motiv.

Dreadful Memories - ozve se surf rock kytara, rif zní až skoro povědomě jakoby to bylo pro nějaký soundtrack. Přidají se varhany a kytara si pokračuje ve svém skvělém riffu. Občas se ozvou i chorály. V závěru se ozve zvuk, jakoby přeskočilo LPčko.

» ostatní recenze alba Asia Minor - Between Flesh and Divine
» popis a diskografie skupiny Asia Minor

Van Der Graaf Generator - Godbluff

Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

steve | 4 stars | 21.03.2018

Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Gillan, Ian - Clear Air Turbulence [Ian Gillan Band]

Gillan, Ian / Clear Air Turbulence [Ian Gillan Band] (1977)

pinkman | 5 stars | 21.03.2018

V posledních dnech se tu několikrát probíraly termíny jazz-rock a fusion. Myslím si, že nejde určit přesná hranice mezi těmito dvěmi dosti podobnými frakcemi.
Wikipedie cituje: Jazz fusion (také „jazz-rock fusion“ nebo „fusion“) je hudební styl, který spojuje prvky Jazz s ostatními styly, zvláště s Rock, Funk, Latin musicem, Jazz rock, Electrick jazz, R&B, a Blues rock.
Podle mě je úplně jedno jak určité album pojmenujeme, ať tak či onak, všem by mělo být jasné, co taková hudba v sobě obsáhne. Fusion zaujímá pružný rockový postoj, do kterého se přimíchávají různé jazzové substráty.

Gillanova deska Clear Air Turbulence naplňuje takové představy v plném rozsahu. Je to čistý jazz-rock, řekněme tedy fusion. Fúze slučující dvě rodílné entity. Ale Gillanovo pojetí je od toho klasického Weather Reporter-ovskégho úplně jiné. Svobodnější, laškovnější, hravější, přesně jak uvádí deset let strá Palova recenze, plné muzikantských srandiček. Průměrná stopáž atakující hranici sedmi minut dokonale prověří muzikantské renomé party, kterou okolo sebe Ian shromáždil. Jména jako Nauseef, Gustavson, Fenwick, nebo Towns nejsou hvězdy první velikosti, ale ve srovnání s nimi hrají daleko přesvědčivěj.
Clear Air Turbulence je instrumentálně brilatní deska zvládnutá na jedničku. Určitě jeho nejlepší. A přiznejme si popravdě, vedle ní bledne závistí i podstatná část katalogu Ianových mateřských DEEP PURPLE.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Clear Air Turbulence [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Ange - Le Cimetière des Arlequins

Ange / Le Cimetière des Arlequins (1973)

Titan | 5 stars | 20.03.2018

První album od Ange, které jsem slyšel a okamžitě jsem se do něj zamiloval. Ty varhany, ach ty varhany. Ty mě úplně odrovnaly, jak takový úžasný zvuk můžou mít. Pokud znáte další kapely s tímto soundem, tak rozhodně sem s nimi. Ani nemusím rozumět textům (stejně tak jako u italštiny), zpěv je dá se říct další hudební nástroj, který může udávat vlastní tóny, nálady, melodii atd. Dosud je to mé nejoblíbenější album. Na prog archives ho valně nehodnotí, tím jsem se opět ujistil, že ne vždy se dá spoléhat na jejich hodnocení. Cover alba působí originálním dojmem. Celkově je to dosud mé jejich nejoblíbenější. Přijde mi vyvážené bez slabého místa. K jednotlivým skladbám:

1. Ces Gens-Là - kytara mňouká, varhany duní. Duní i zároveň bicí, tišší zpěv doprovází hluboký avšak tlumený počátek. Teatrální projev Christiana pokračuje. Začíná to postupně gradovat, duní varhany a zesiluje zpěv. A pak se přidá kytara, zesílí varhany. To byla první skladba (i album) co jsem od Ange slyšel. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ty varhany, ta kytara, ten naléhavý teatrální zpěv. Před čtvrtou minutou se rozjede další motiv, kdy opět duní varhany a kytara do toho pobrukuje. Přidává i zároveň krásné solo. V závěru se vše ztiší, jen jsou slyšet činely.

2. Aujourd'hui C'est La Fête Chez L'Apprenti-Sorcier -
dvojité varhany duní jako jeden zvuk dohromady, přidá se elektrická kytara. Zanedlouho se přidá i zpěv, za doprovodu dunících varhan, duní jako vody rozbouřeného oceánu. Po minutě a půl je naprosté ticho, jen vydrnkává akustická kytara, varhany jemně kvílí. Do toho se přidají klávesy, které zní v podstatě jako flétna. Zpěvák šepotem jen dobarvuje tuto krásnou pasáž. Pak opět zesílí kytara a varhany a navrací se úvodní motiv skladby.

3. Bivouac - 1ère Partie - počáteční vokální pasáže se postupně přesunují do klidné pasáže, kdy opět plují varhany. Zpěvák současně s varhany melodicky spolupracuje. Zpěv přidá na gradaci, občas je slyšet i sborový křik. Po dvou a půl minutách začne temnější pasáž, kdy zlověstně hrají varhany s jemným zpěvem. Následně se přidá kytara, která vydrnkává svou temnou melodii. Tempo se zrychlí, přidají se i bicí. Klávesy pak mají své solo.

4. L'Espionne Lesbienne - akustická kytara, zpěv, taková hravá skladba. Francouzštinou rychle artikulovat bych opravdu nechtěl, jako to tu předvádí zpěvák. Po minutě a půl je příjemná pasáž s flétnou. Poté se opět vrací původní motiv.

5. Bivouac Final - začne hutnými, dunivými varhany podporované bicími. Občas se ozve kytara. Zpěv zde není, je to spíše instrumentální. Tempo se zrychluje až se zase postupně úplně vytratí a vše se utiší. Po dvou minutách si hrají jen varhany a pomalu ukončí skladbu.

6. De Temps En Temps - taková lehce stravitelná a zapamatovatelná skladba. Zní to jako nějaká balada, která je velmi melodická. Opět hutné varhany, táhlý Christianův zpěv. Refrén, který by se dal zpívat i někde u táboráku. Pak to ale překvapí další pasáží, takovou snivou, hravou. Zase ty varhany, to je paráda. Postupně se navrací původní motiv s refrénem, který také skladbu ukončí.

7. La Route Aux Cyprès - asi nejromantičtější skladba na albu. Začne jen akustickou kytarou a zpěvem. Zde mi ani nevadí absence varhan a bicích. Akustika se postará o celou atmosféru. Francouzština se pro tento typ skladeb perfektně hodí. Závěr krásně prokreslí flétna.

8. Le Cimetière Des Arlequins - stejnojmenná jako album. Asi má nejoblíbenější na této desce. Začne basou a hned na to se ozvou dramatické varhany až z toho jde mráz po zádech. Pak se vše utiší, ale varhany se opět ujmou vlády s podporou basovky. Přidá se zpěv, bicí a vše splývá v jednu melodii. Líbí se mi zde hravý zpěv Christiana jak si pohrává se zpěvem do různých forem a přidává si i své vlastní melodie. Na něj se lehce nabalují další nástroje. Jeho dramatičnost dodává skladbě zajímavý dynamický náboj. Po čtyřech minutách utichne zpěv a varhany začínají nabírat na gradaci. Za chvíli se opět přihlásí o slovo zpěvák a naléhavým hlasem křičí (tomu jako z mála slov rozumím) "vstupte !" "vstupte!". Začíná se to čím dál více zrychlovat, nabírat na větší gradaci, až se bicí zblázní a zpěvák už nestíhá ani křičet. Po sedmé minutě začnou burácet opět bicí, varhany hrát sem a tam, přidávají se různé pazvuky, které ani nejsem schopen identifikovat. Různorodé zvuky s varhany dokončují tuto krásnou skladbu.

» ostatní recenze alba Ange - Le Cimetière des Arlequins
» popis a diskografie skupiny Ange

Ange - Caricatures

Ange / Caricatures (1972)

Titan | 4 stars | 20.03.2018

Francouzská kapela Ange tu na progboardu chyběla. Respektive ona tu byla, ale někdo jí omylem smazal. Proto jsem se rozhodl ji přidat znovu.

Mám velkou slabost pro ten jejich zvuk varhan v jejich raném období, tj. s původní sestavou. Ta fungovala až do roku 1978, což je 6 alb. Poté bylo mnoho změn v obsazení, přičemž frontman Christian Décamps nikde nechyběl. Od roku 1999 hraje na klávesy jeho syn Tristan. Jejich novější éru musím také prozkoumat. Slyšel jsem nějaké ukázky na youtube a vypadá to dobře. Zní to trochu už jinak, ale líbí se mi to.

Teď tedy k jejich povedenému debutu.

Biafra 80 Intro - začíná mohutné dunění varhan, přes ně se přidávají další. Je to takový instrumentální úvodní otvírák.

Tels Quels - S touhle skladbou jsem měl trochu problémy, opakující se úvodní motiv stále dokola. Asi dle mého názoru nejslabší skladba na albu, ale neříkám, že by byla vyloženě špatná. Pak je ale zase příjemné jak se to zpomalí a zpěvák si jen pohrává s varhany. Vše se pak uklidní. Poté vše začne opět na novo, bláznivě opakující se motiv. Je tam i refrén, kdy to přidává na gradaci. V druhé polovině se i přidá kytarové sólo.

Dignite - začíná to jako při nějakém pochodu, jemné bicí a varhany. Postupně to nabírá na gradaci. Po necelých dvou minutách se vše zpomalí a jen si plují varhany s tím úžasným zvukem. Do toho se přidá zpěv, při pomalejším rytmu se přidávají i bicí. Před čtvrtou minutou se rozjede klávesové sólo, zatímco v pozadí stále duní, burácí varhany. Ten jejich hutný sound mám moc rád. Po pěti a půl minutách se vše zastaví, ozve se pouze klavír. Za chvíli se přidá flétna a v krásné pohádkové melodii s klavírem vytváří mráz po zádech. Postupně se přidají i bicí a v pozadí i varhany. Kolem osmé minuty se i rozjede kytarové sólo, které rozhodně nezkazí celkový dojem. Ovšem v závěru hrají prim opět varhany, duní si ve svém stylu, dovedou skladbu až do konce.

Le Soir du Diable - příjemná oddechovka, vedena akustickou kytarou. Tajemným, smutným zpěvem doprovází zpěvák tuto baladu. Občas se tu a tam ozvou varhany jemnými, nenápadnými tóny. Vše je doprovázeno ručními bubny.

Caricatures - Stejnojmenná skladba jako album. Dle mého vrchol celého alba. V úvodu je zpěvákův proslov, kterému vůbec nerozumím. Občas křičí, občas mluví klidněji, zní to jako Jim Morisson z Doors. Netrpělivě tedy čekám až začne hudba. Po minutě a půl přestane proslov a začínají poletovat kolem varhany, jakoby jemně naznačovaly, že už to začíná. Přidají se bicí, hutný zvuk varhan zesiluje, přidávají se varhany další. V čase tří minut začne opravdová euforie, geniálně a hravě začnou varhany kňourat v příjemných tónech, jako kdybych se vznášel. Mám z toho obrovskou husinu. Poté pokračuje dále instrumentální orgie. Varhany, bicí, klávesy, vše se předhání. Po pěti minutách to zní jako další pochod, kdy se čeká na útok nepřátelské kavalerie. Po sedmé minutě se to rozjede v bláznivý kolotoč, kdy to zní jako Balletto Di Bronzo - Ys. Pak se přidá i kytara a zní to i trochu jazzově. Zakuňkají i varhany, které zní jako ze 60.let z filmu. Po osm a půl minutách začne klavírní motiv, kdy se ozývá akorát basa, postupně se ale začínají nabalovat bicí. Na to se geniálně přidají varhany, zase ten jejich úžasný zvuk. Před desátou minutou se poprvé ozve zpěv, což je vcelku ojedinělé u skoro čtrnácti minuté skladby. Po jedenácté minutě opět plují varhany jak oblaka, navazuje na ně zpěvák, opět svým teatrálním projevem podbarvuje atmosféru skladby.

Biafra 80 Final - opět instrumentální jako úvodní, tentokrát uzavírá celé album. Můžeme slyšet všemožné zvuky, experimentálními tóny, jako kdyby kapela ladila. Ke konci se rozjedou bicí a mlátí hlava nehlava.

» ostatní recenze alba Ange - Caricatures
» popis a diskografie skupiny Ange

Captain Beefheart & His Magic Band - Shiny Beast (Bat Chain Puller)

Captain Beefheart & His Magic Band / Shiny Beast (Bat Chain Puller) (1978)

northman | 5 stars | 20.03.2018

Popis vzniku a trable s vydáním tohoto albu tu již byly popsány. Deska byla nahrána pod názvem Bat Chain Puller v roce 1976 a vydána na Virgin o dva roky později pod názvem Shiny Beast. Původní syrovou nahrávku s jiným pořadím skladeb a počtem vydala v roce 2012 Zappa Family v limitovaném nákladu na CD. Docela by mě zajímalo, co znamená slovo Puller.

Beefheart po vydání alb Trout Mask Replica vydal taková zvláštní alba, kterými možná chtěl dosáhnout komerčního úspěchu, tato alba nejsou špatná, ale není to ten umělec, který stvořil nesmrtelná díla s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Rozchod s Frankem Zappou po vydání alba Trout Mask Replica provázelo obviňování z použití nápadů z Trout Mask Replica na albech Mothers Of Invention, a na druhé straně pomluvy, že Don nedokáže udržet rytmus. Písničky na desce Shiny Beast vycházejí spíše z Beefheartovy ranné tvorby, než z desek vydaných v mezidobí. Úvodní skladba The Floppy Boot Stomp je podle mě povedené blues, a při poslechu skladby Tropical Hot Dog Night si představuji chůzi po promenádě se sklenkou mojita v ruce. Skladbu o muži jménem Harry Irene jsem si zamiloval hned po prvním poslechu, tahle skladba za doprovodu akordeonu a pískání autora mi připomíná francouzský šanson. Písnička Bat Chain Puller by mohla být klidně na albu Lick My Decals Off, Baby, představuje mojí nejoblíbenější skladbu z této desky. Candle Mambo je náladou hodně podobná písni Tropical Hot Dog Night, mám rád i ostatní písničky, které jsou vycizelované k maximální dokonalosti. Zapomněl jsem na úžasné blues s názvem Love Lies. Myslím si, že Beefheartova poloha z této desky byla velkou inspirací pro Toma Waitse. Pozoruhodné jsou i výkony jednotlivých muzikantů, naprosto dokonalá souhra obou kytaristů a hlavně obdivuji Bruce Fowlera při hře na různé dechové nástroje.

Beefheartova tvorba je pro mě celkově za maximum a nechci v ní rozlišovat, něco se mi líbí více, něco méně, ale celkově je to za plný počet.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Shiny Beast (Bat Chain Puller)
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Judas Priest - Firepower

Judas Priest / Firepower (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 18.03.2018

Staří pardálové - namátkou Styx, Procol Harum, Deep Purple, Robert Plant nebo Kansas mě minulý rok příjemně překvapili svými novými deskami. Dovedu si představit, jak obtížné musí být po několika desítkách let na scéně natočení takového materiálu, aby dotyčný dokázal oslovit současné i původní fandy a nebýt obviněn z plagiátorství sebe sama.

Letos přišli s kůží na trh i angličtí veteráni a ikony žánru Judas Priest a mě zajímalo, jak dopadlo v tomto kontextu 14 novinek, které jsou vměstnány na ploše necelé hoďky.

Při pozornějším několikanásobném poslechu se tyto písně dají rozdělit do dvou skupin. Do té první se řadí výrazně melodičtější až hymnické skladby, které mají šanci stát se hitem. Sem patří třeba Lightning Strike, Never the Heroes, Rising from Ruins, No Surrender, Traitors Gate, pomalá, houpavá sabaťárna Children of The Sun a solidní ploužák Sea of Red. Guardians počítat nebudeme, jedná se v podstatě o minutové klavírní intro a na albu je samostatně uvedena jen proto, neboť bude použita jako znělka před začátkem live setu. Titulní Firepower by se vešel do obou kategorií a je vybrán jak hlavní poznávací eso této desky.

Ta druhá podmnožina obsahuje většinou jednotvárnější písně ve středním tempu, které stojí na mohutných riffech se základním melodickým motivem a výrazným refrénem, podpořeným rychlým dvoukopákem. Tady bych našel adepty na vyřazení – třeba takovou Lone Wolf nebo Necromancer či Evil Never Dies bych na albu nepostrádal. Deska by se pro mne stala atraktivnější.

To, co však dělá tuto nahrávku tak přitažlivou je z 50% zvuk. Zvuk, který je masivní, drtící, power metalově, až thrashově zabarvený. Takový kapela nikdy neměla.

Kdo je za to zodpovědný? Dvě osoby, zástupci různých generací. Zkušené stáří hájí věhlasný producent a zvukový inženýr Tom Allom, který kroutil potenciometry již na prvních deskách Genesis, Strawbs, Black Sabbath a na nejzásadnějších deskách Judasů samotných.Tento člověk v podstatě definoval anglický metalový zvuk osmdesátých let.

Druhou půlku producentského týmu doplnil o generaci mladší Andy Sneap, který je mezi odborníky znám především svou thrashovou produkcí partiček jako jsou Exodus, Slayer a Testament a mnohých jiných.

Je to zároveň nový člen Judas Priest, který nahradil Glenna Tiptona, jehož zradilo zdraví. Zákulisní zprávy, které se objevují, naznačují, že i kytarové party na této desce jsou prací Andyho. Parta je tedy na pozici sekerníků upgradována.

Halford se ve výškách již moc nepohybuje. Ve studiu mi jeho nižší polohy nijak nevadí, ale živě to bude už asi s jeho výkonem dost slabé. Jeho výměna však nepřichází v úvahu.

Ať je to jakkoliv, zvuk je skvělý. Hlavou uznale pokývá mladej týpek, co poslouchá power metalové spolky, nebo i veterán jako já, který JP v reálné časové ose sleduje od roku 1980, tedy neuvěřitelných 38 let.

CD je dost komprimováno, nicméně poslouchat se to v pohodě dá, já si určitě počkám na nějaký Hi-Res formát.

A jaký je tedy závěrečný verdikt ? Pokud tuto nahrávku zpětně porovnám s ostatními CD od Jídášů co do oblíbenosti, musím konstatovat, že je to pro mě nejlepší deska natočená od dob Painkiller. Milníky jejich tvorby sice nepřekoná, ale i tak se nominovala do mého Top 5 Judas Priest.


» ostatní recenze alba Judas Priest - Firepower
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin ! (1972)

horyna | 5 stars | 18.03.2018

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Weather Report - Heavy Weather

Weather Report / Heavy Weather (1977)

EasyRocker | 5 stars | 17.03.2018

Tuhle proslavenou jazzrockovou partu kolem Joe Zawinula a Jaca Pastoriuse jsem objevil až relativně nedávno, až po stylových souputnících Mahavishnu Orchestra nebo Return to Forever. Jejich velmi lehkonohý a vzdušný model fúze mi ale zalahodil mocně.

Birdland začínají mocné rytmické údery, do kterých organicky vplouvají propojenými party Zawinul se Shorterem. Vzniká velebný tónový příboj. Stěny saxů a klavírních běhů vyšperkovává Jaco Pastorius skvostnými linkami svého proslulého nástroje. Impozantní nástup.

Balada A Remark You Made je sedmiminutovým skvostem. Do báječných tvarů ho vytesal zejména citlivý a jemný saxofon, zpívající tisíci hlasy, a Zawinulovy občasné tklivé úhozy. Duchovno, až astrálno, potlačená rytmika.

Teen Town je pro změnu pomníkem basáka Jaco Pastoriuse. Jeho zběsilé běhy a hmaty po krku jeho bezpražce už se zaryly hluboko do dějin. Vysoká škola basová.

Harlequin pokračuje v jemné, nenásilné a kontemplativní náladě. Jacův rachot utichá ve prospěch klidné a mírné nálady, která mě vždy zaplaví pozitivním rozpoložením. Opět báječný vklad dvojky Zawinul a Shorter.

Živě rozparáděná Rumba Mamá je přehlídkou bubeníka Alejandra Acuny, řádí tu bubínky, conga a tleskot. Krásný a žhavý santanovský tanec doplňuje přirozeně Manolo Badrena na perkuse.

Palladium startuje v nejlepším duchu fúze mocně Wayne Shorter, k němuž se svou ekvilibristikou parádně vlamuje Jaco Pastorius. Do řádění na tunách steroidů přistupují i nálety Zawinulových klapek a bohatá a pestrá rytmika. Nikdo v tom divém reji nepřišel zkrátka.

Studené Zawinulovy úhozy do piana a studené syntíky vytvářejí v The Juggler řeku temnoty. Nesměle do toho vplouvá saxofon a bujná rytmika, ta postupně získává vrch a skladba trochu zase nabírá santanovský duch. Střet rytmického tepla s chladnem a prázdnem.

Album musí uzavřít klidná a mírná kapitola, která naše duše i tělo uklidní po nájezdech emocí. To Havona naplňuje začátkem. Ledové syntetické proudy a klavírní úhozy se mísí s doslova geniálním podáním pánů Pastoriuse a Shortera. Pak se skladba mohutně nabudí a nadlidská přehlídka vrcholí.


Heavy Weather je nahrávka, která mě ohromně pozitivně překvapila. Ačkoli jsou WR zcela suverénní jednotkou, je mi jejich lehkost a melodičnost o něco bližší než např. u kapel zmíněných v úvodu. 38 minut hudební telepatie.



» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report

King's X - Dogman

King's X / Dogman (1994)

john l | 4 stars | 17.03.2018

V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.

Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.

» ostatní recenze alba King's X - Dogman
» popis a diskografie skupiny King's X

Marley, Bob - Natty Dread

Marley, Bob / Natty Dread (1974)

tykeww | 5 stars | 17.03.2018

Robert Nesta Marley stihl za svůj (bohužel) krátký život složit a nahrát celkem objemnou diskografii, ve které bych jen těžko našel vysloveně slabý kousek. On i zbytek Wailers měli ohromný talent na hudebně zajímavé skladby, ze kterých Bob dokázal vyždímat maximum a které mu především dávaly prostor ke sdělování své víry a svých niterných pocitů - viz třeba skladbu Corner Stone o tom, jak Boba odmítli jeho bílí příbuzní.

Album Natty Dread stavím v Bobově tvorbě snad nejvýše - pouštím si ho určitě nejčastěji. Je plné písniček té nejvyšší kvality. Od počáteční Lively Up Yourself, která je správně pozitivní, sluníčková a nabuzená (ta basička, jůů), se dostáváme ke známé baladě No Woman No Cry - ta se zas hodí na melancholické vzpomínání na dětství nebo k živé produkci před Lennonovou zdí.

Nadále mám na albu několik hodně oblíbených písní za sebou - poetika je plná rastafari, konopí, naděje i bolesti. Nemá smysl je nějak podrobněji rozebírat, nicméně milovník jamajských rytmů si zde silně přijde na své.

Trochu mi sem nezapadá Bend Down Low - na mě je to až příliš jednoduchý popěvek silně podobný hitu One Love. Ale tak co už - listen to Bob Marley and give thanks and praise to the Lord and I will feel alright.

» ostatní recenze alba Marley, Bob - Natty Dread
» popis a diskografie skupiny Marley, Bob

Blackfield - Blackfield II

Blackfield / Blackfield II (2007)

| 5 stars | 17.03.2018

První čtyři skladby = 6 bodů
Skladby č.5,6,7 = 4 body
Závěr 8,9,10 = 5 bodů.

Tolik prostá matematika a můj vztah k tomuto brilantnímu albu. Blackfield jsem poznal poprvé díky deskám Welcome To My DNA a IV. Ty jsem ve společném balíku koupil najenou a okamžitě si je zamiloval. Všude jsem pak četl, že nejlepší Blackfield jsou první dvoje. Nevím jestli se to dá takto jednoduše obalit, ale je pravda, že k sobě mají nejblíže jak zvukově, tak tématicky. Patří k nejmelacholičtějším nahrávkám, které jsem měl možnost kdy poznat. Až prostě strohé, avšak emocionálně neskutečně silné vyjadřovací prostředky dvojice Wilson/Geffen, vytváří sofistikovaně inteligentní muziku pro posluchače s vytříbeným hudebním vkusem. S krásnými melodiemi a harmoniemi se tady pracuje na vysoké umělecké úrovni. Uslyšíte témeř dokonalá aranžmá ve všech částech desky, která je totálně IN a přesto tolik jinde.


» ostatní recenze alba Blackfield - Blackfield II
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica

Captain Beefheart & His Magic Band / Trout Mask Replica (1969)

northman | 5 stars | 17.03.2018

Desky Revolver, Freak Out, White Light, White Heat, The Piper At The Gates Of Dawn, Third, Faust byly avantgardou a určovaly další vývoj rockové hudby. K těmto deskám se určitě podle mě počítá i album Trout Mask Replica od Captain Beefhearta. Tahle deska vznikla za producentského dohledu Franka Zappy, takto spolužáka hlavního protagonisty, průběh nahrávání tohoto alba je dostatečně znám díky článkům v Melodii, bulletinu Jazz a hlavně z knihy Petra Dorůžky Šuplík plný Zappy. Slovům, že tohle album složil Beefheart u klavíru za osm hodin moc nevěřím, tu desku nahrávali skoro rok, ale možné je všechno. Nevím, jak se album prodávalo, protože Beefhearta jsem poznal díky totalitě až v roce 1972 a to prostřednictvím trochu komerčnějšího alba s názvem Spotlight Kid, které jsem si tehdy hodně oblíbil.

Z historie nahrávání se mi líbí pasáž, kdy Frank Zappa donesl do studia několik sad zvonečků, na dotaz, co s tím budeme dělat, tak Beefheart řekl, přehlušíme je. Po vydání alba byl Frank Zappa tou deskou tak nadšen, že povzbuzoval hráče svých Mothers Of Invention slovy „podívejte se co ten chlapík dokázal, udělejte to taky“. Pro nahrávání alba složil Beefheart svůj Magic Band podle jeho slov z pouštních hudebníků a na albu sám mimo zpěvu hraje na saxofon a klarinet, na tyto nástroje necvičí, protože by kvůli tomu při hře nic neobjevil, tohle je na celém albu znát, vynikající jsou jeho free jazzová sóla právě na tyto dechové nástroje.

Úvodní skladbou je Frownland, temná skladba bluesového charakteru po ní následuje skladba The Dust Blows Forward 'N the Dust Blows Back v provedení a capella, kde Beefheart on line deklamuje text a vždy před pronesením dalšího verše udělá přepnutí mikrofonu, krásné lupance. Dachau Blues je skutečné blues s textem inspirovaným známým koncentračním táborem. Skladbu Ella Guru mám rád stejně jako Moonlight On Vermont, které jako by na tuhle desku nepatřilo, taky vzniklo při nahrávání předchozího alba Strictly Personal. Nebudu probírat všechny písničky, pro mě je hodně zajímavé blues China Pig, kde hostuje kytarista Doug Moon. Dali´s Car je instrumentálka, kde vynikne zajímavá hra kytaristů Magic Bandu, kteří hrají tak nesouzvučně, až je to nádherné a na tuhle skladbu se pokaždé těším. Líbí se mi skladby Pena, Fallin´Ditch a vynikající je další a capella deklamace Orange Claw Hammer. Pro mě, co skladba to perla a největší na závěr v podobě Veteran´s Day Poppy. Tohle album není na jeden poslech, při každém objevím něco, co jsem před tím neslyšel.

Pro mě je tohle album za maximum a patří k tomu nejlepšímu co v oblasti rocku vzniklo.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico (1972)

jirka 7200 | 5 stars | 16.03.2018

Italská nákaza se šíří bezostyšně od Tater až do hor Národního parku na severu Čech. Virus itailana progressivo narušil mou imunitu nejprve albem Apoteosi, později nahrávkou Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattos. Zde, jsa již nakažen, zkoušel jsem ještě odolat poslechem anglické verze, nicméně později naplno zvítězila ta italská.

Na doporučení zdejších šiřitelů virusu Snejka a Antonyho jsem vyposlechl jedno z prvních alb tohoto združení - Per un Amico a byl jsem mile překvapen. Jde o úplně jiný druh hudby, než na poslední desce Emotional Tattos a chápu fandy, kteří vyrostli na raných nahrávkách, že jim připadá žhavá novinka poněkud fádní.

Per un Amico je skvělý art rock svěže podaný a brilantně zahraný trochu jiným způsobem, než jak jej znám od anglických mistrů. Zvukově rovněž skvělé, slyšel jsem však remaster z roku 2001, takže nevím jak na tom bylo původní vydání.

Za každou skladbu uděluji bod, což v konečném součtu znamená solidních 5 bodů.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Magnum - The Eleventh Hour

Magnum / The Eleventh Hour (1983)

john l | 5 stars | 16.03.2018

První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?

Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.





» ostatní recenze alba Magnum - The Eleventh Hour
» popis a diskografie skupiny Magnum

Beck, Jeff - Truth

Beck, Jeff / Truth (1968)

steve | 4 stars | 16.03.2018

Blues poslouchám jenom okrajově. Můj šálek kávy to rozhodně není a desky s podobnou tématikou si pouštím sporadicky. Beckovu prvotinu jsem si pořídil za slušnou cenu na doporučení a už je to hodně hodně dlouho. Ale že bych si k ní vypěstoval nějaký vztah to se říct nedá. Včera jsem ji vylovil po hodně dlouhé době a docela mě překvapilo, jak kvalitní deska to skutečně je.

Blues-rock co má šťávu a taky koule. Ten rock jako styl je úderný, občas pěkně těžký a taky dospělácky drsňácký. Blues je základ, který nefňuká a nepláče. Motorovka Stewart mě nemusí být sympatický vizuálně a tím popíkem který téměř celou kariéru vyrábí, ale tady je úžasnej. Zkrátka sem pasuje.

Jasně, jsou tady výrazný kusy jako Let Me Love You, tradicionál Greensleeves nebo parádní nášup Rock My Plimsoul. Když k tomu připočítáme dobrý začátek Shapes of Things, čarokrásnou Morning Dew, vcelku inovativní You Shook Me, utahaný Ol' Man River a Blues Deluxe a hlavně instrumentální klenot Pageova kalibru Beck's Bolero, posloucháme nadstandardně dobrou desku. A to se bavíme o debutu, sice v té době už vyhraného Becka, který je v porovnání s prvními LZ(často lidi tyhle dvě desky spojujou)o něco vyzrálejší a vyhraněnější.

Zkrátka souboj 1LZ x 1JB = vyhrává Jeff. Mám uši, né.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Galahad - Battle Scars

Galahad / Battle Scars (2012)

horyna | 4 stars | 16.03.2018

Tak přesně takhle by mělo znít moderní progresivní album. Jde o desku, kterou není tak snadné zaškatulkovat a vlastně to není ani potřeba. Gallahad se už několikrát dokázali vymanit ze stylové okleštěnosti a svými pracemi dostatečně rozčeřit britskou progresivní vodu.

Rok 2012 kdy album Battle Scars vychází není pro kapelu příliš radostný. Jen o pár měsíců dříve umírá baskytarista Neil Pepper na rakovinu. Nahrávací sekvence k tomuto i následujícímu počinu Beyond The Realms Of Euphoria vydanému vzápětí stejného roku ještě se sebezapřením odehraje, avšak ve věku 44 let odchází z tohoto světa.

Tíživě neradostná atmosféra doprovázející ono nahrávání se kupodivu v hudbě Galahad příliš neprojevuje. Deska kráčí zcela vzpřímeně ve stopách svého předchůdce, famózního, o pět let dříve narozeného Empires Never Last.

Galahd nemají v popisu práce přehnanou kreativitu ani netouží přehrát tuny not od východu na západ. A přeci jsou jedineční. Jejich pojetí je zajímavé svým hrdým přístupem a svěžestí. Dokáží zábavně spojit tvrdost s melodikou. Nekonvenčními, elektronicky neučesanými přelivy vyzdobí svoje kompozice jako dítě vánoční stromeček. Nemusí to vypadat perfektně, ale funkčnost to plní naprosto přesně. Z písní čiší teplo i chlad, smutek i radost. Řada klávesových ornamentů vychází velice libozvučně, melodie nezní prvoplánovitě a vokál Stuarta Nicholsona nese pečeť jedinečnosti. Neznám nikoho, kdo by se mu způsobem frázování a barevnou škálou podobal. Hudba Galahad působí jako majestátní zahrada prorostlá silnými riffy a působivými melodiemi.


Galahad podobně jako sousedé Pendragon nastolují cestu moderny, v níž rozšířili svůj zvukový arzenál o nové možnosti. Jejich výraz je temný a přec jasný jako roztažené perutě bílé holubice.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad

Celeste - Principe di un Giorno

Celeste / Principe di un Giorno (1976)

Titan | 5 stars | 15.03.2018

Další jedno z mých nejoblíbenější italských alb. Jestliže jsem jejich předchozí album velmi chválil, tak tomuto bych nastřelil hvězdiček ještě více. Opět zde není slabého místa. Možná mnozí mohou namítnout, že je album takové příliš klidné, takové na dobrou noc. Nečekejte zde nějaké rockové momenty, vše se odehrává v klidných, příjemných melodií. V podstatě je to spíše folk. Já mám vždy z tohoto alba velkou husinu, až si říkám jací byli géniové, co dokázali vtěsnat do necelých 40 minut. Myslím, že si toto album zaslouží více pozornosti a bylo ve stínu slavnějších kapel. Tahle kapela má u mě v srdci vždy speciální místo.

Principe Di Giorno - melotron otevírá album, pomaloučku, polehoučku. Zní to jako z nějakého příjemného soundtracku. Přidají se housle, klavír, flétna a následuje i zpěv, který příjemně doplňuje skladbu. Vypadá to, že tomu vévodí klidná, výrazná flétna. To ale nepřipustí akustická kytara s bicími. Vše cinká, drnká, zní to jak z pohádky. Po třech a půl minutách vydrnkává akustika a flétna něžně hraje svou melodii. Následně tomu pomůže i klavír, který krásně houpe sem a tam, jako když padá listí na podzim. Trubka tomu dává romantický nádech. Závěr má v rukou opět melotron.

Favole Antiche - ženské chorály jakoby splývaly se zvuky z kláves. Pak nastoupí melotron, a mám opět husinu. Zpěvák hlubokým hlasem začne "Salíí", k tomu se přidá flétna. Melotron si opět pluje po skladbě jak obláček po nebi. Flétna oslavně spolu se zpěvem do rytmu buší hlava nehlava. Pak vše ztichne a slyším jen lehounce kytaru, jakési hlasy z povzdálí. Flétna to pak jen podkresluje. Mužské chorály s varhany na sebe nenechají dlouho čekat. Po pěti minutách jede akustická kytara s jemným zpěvem, nabalí se na to flétna a klavír. Opět krásná melodie, zní to jako z přírody.

Eftus - kytara s hlasovými ozvěny, kde dominuje flétna. Respektive se sejde více fléten najednou, vzájemně se proplétající. Melotron na sebe nenechá dlouho čekat. Přidají se pak i činely a flétny spolupracují a spojují se v jeden celek.

Giochi Nella Notte - kytara, cinkání, ženské chorály a různé prazvlášní zvuky. Přidává se flétna, klavír a melotron. Opět krásně klidná, příjemná melodie. Po dvou minutách se nečekaně ozve saxofon a něco na způsob bicích, nabírá to pomalu na gradaci. Pak to ale opět ztichne a flétna si jen pohrává jak když šimrají paprsky slunce. Vrací se původní motiv skladby, ale jen na chvilku. Naváže na to klavír, který má hlavní slovo kolem čvrté minuty. Následuje pohádková pasáž, kdy to zní jak kdyby se všichni skřítkové radovali, že zlo bylo zažehnáno. Po šesti minutách se to přepne do další pasáže, kdy začne zpěv, na který se nabalí i bicí a flétna a zní to jako radostná oslava s louskáním.

La Grande Isola - asi má nejoblíbenější skladba na albu. Začíná pomalým, jemným zpěvem a krouživým klavírem. Melotron, bicí, občas se zdá, že se to má rozjet, ale pak se to zase uklidní. Asi minutu a deset začne nádherná melotronová pasáž, geniální melodie. Podporována klávesy, přidávají bicí. Připadám si jako kdybych čekal někde na vrcholku hory a čekal na západ slunce. Vše se utiší a následuje jen akustika s flétnou. Zpěv začne ve stejné melodii jako flétna, cinkavé zvuky se přidávají. Jako kdyby se kapela rozehrávala. Tato krásná pasáž se stále rozvíjí, přidávají se klávesy, melotron zesiluje až to dohraje do zdárného konce.

La Danza Del Fato - zní to jako koně s rolničky s různými zvuky, které postupně utichávají. Akustická kytara s flétnou se opět ujmou slova. Do toho vydrnkává kytara, vše taková spokojené, klidné. Přidá se zpěv, který je občas podporován bicími.

Li Imbroglio - flétna s výraznými bicími. Zpěv se přidá, ale brzy je zase utišen výraznými činely. Jednodušší krátka skladba na závěr.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste

Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison (1975)

Titan | 5 stars | 15.03.2018

Je vůbec možné, aby toto album měl někdo nerad ? Celkově je to opravdu jedním slovem geniální. Nemá zde slabého místa, vše do sebe zapadá. Cover alba výborně vystihuje atmosféru alba. Všichni na louce, kolem příroda, hudba do toho zapadá. Jen nevím jak by tam přijeli s melotronem :)
Absence bicích mi zde vůbec nevadí, ba naopak, řekl bych, že tomu právě prospělo. Máme to řadit jako prog folk, nebo symfonický prog rock ? Ono je to v podstatě jedno. Když jsem tohle objevil v roce 2005, netušil jsem, že v Kanadě nahráli takhle dokonalé album. Co jsem si pak nasadil laťku hodně vysoko (začal jsem na Genesis), tak bylo pak těžké hledat další dokonalá alba. Škoda, že nejde dát hvězdiček více :)

Vert - několik fléten se proplétá, navazuje na to krásně akustická kytara s basovkou a zpěvem. Hned začátek dává tušit, že je to velmi melodické. Člověk by si mohl představit že je někde s kamarády v přírodě, kolem a nad nimi hvězdy. Francouzština je zajímavý jazyk a velmi do hudby zapadá. Za chvíli se přidá i jemně saxofon a zrychlí se tempo.

Dixie - Rychlejší, akustická skladba, kde se ke kytaře přidá klavír. Zpěvák se odváže a začne si zpívat s hudebními nástroji. Zní to trochu jako hudba někde z westernového salonu, kde všichni tančí. Je to svižné, má to drive, člověk by u toho tancoval. Nestyděl bych si to ani pustit někde na taneční zábavě.

Depuis Le Automne - po jednodušším začátku začíná kapela přidávat na komplikovanosti. A to je jen dobře. Začne to akustickou kytarou, jemným zpěvem, který udává melodičnost. Kytara začíná udávat rytmus, jakoby suplovala bicí. Klavír si pohrává, přidá se melotron a mám z toho mráz po zádech. Po čase se i přidá trubka, která jen jemně kníká do pozadí. Člověk se jen tak zasní,
zavře oči a je to uvolňující relax, nádherná hudba. Akustika se rozjede a drnká s jakousi ozvěnou. Po šesti minutách se přidají chorály, které splývají s melotronem. Poté vezme slovo akustická kytara podporována klavírem. Začne prozpěvovat několik hlasů najednou. Závěr skladby vévodí opakující se motiv zpěváka s kytarou, který s melotronem uzavírá tuto deset minut dlouho skladbu.

En Pleine Face - Velmi příjemná kytara se zpěvem. Minimalistický začátek, kde opět vévodí zpěv a udává melodii. Za chvílí se přidá akordeon a další nástroje. Tady bych si představil se držet s ostatními u táboráku, nad námi hvězdy a vše je dokonalé. Po třech a půl minutách začnou všichni zpívat a vlní se u táboráku. Akordeon se hlásí opět o slovo. Má své solo, které zní jako kdybych byl v Paříži a procházel se po městě.

Histoire Sans Paroles - geniální vrchol geniálního alba. Tuto skladbu rovnou zarámovat. Je absolutně dokonalá. Začíná příjemnou flétnou s kytarou. Postupně se přidá melotron, to je fakt nádhera až z toho oči přecházejí. Kolem 3. minuty začne dominovat melotron, který ale postupně utichá a začne se ujímat slova kytara s klavírem. Do pozadí se přidávají další nástroje. Má to vše takovou pohádkovou atmosféru. Po šesti minutách to zní jako z nějaké opery, klasiky. Melotron, cinkání, flétny až to přecházejí do dramatičtější pózy. Po sedm a půl minutách se rozjede klavír a zpěvák začne nádherně
zpívat až mám z toho úplně mrazíky po těle. Flétna nechce zůstat pozadu a začne ve stejné melodii si pohrávat jako když padá list. Zpěvák se opět přidá a více se do toho opře. Po deseti a půl minutách začíná nová pasáž, kdy slyším zvuky moře, racků. Melotron, klavír, flétna, trubka a hlavně kytara se postupně nabalují. Po třinácti
minutách začne jen tlumeně kytara s klavírem, kdy to začíná nabírat postupně na gradaci. Přidá se flétna a vše se vlní v dokonalém rytmu. Před patnáctou minutou začne nádherné sólo flétny až to postupně dojede do závěrečného konce.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

Titan | 4 stars | 15.03.2018

Další z jednorázových kapel, která vydala jediné album. Zajímavé je, že albu vévodí ženský hlas a sound alba je originální. Obohacen o klávesy, syntezátory, který dodávají zvláštní nádech.

Embrio - varhany s klávesy otevírají úvodní krátkou skladbu. Navazuje na to osamělý klavír, na který se postupně nabalí bicí, klávesy a kytara.

Prima Realta - Frammentaria Rivolta - Od pomalejšího klavírního nájezdu se to rozjede v rychlejší tempo, kdy se o vůdčí postavení perou klávesy s klavírem. Po dvou minutách se ozve zpěvačka. Její hlas je příjemný, takový uklidňující. Její zpěv začíná souznět s hudbou. Po třech minutách mi její zpěv i styl hudby zní jako z nějaké asijské pohádky. Po páté minutě začne hrát akustická kytara s flétnou, postupně se přidají klávesy. Kolem šesté minuty se změní pasáž, kde vévodí elektrická kytara. Přidávají se i zvuky z kláves, asi i syntezátorů, kdy vše kňourá, kníká, bublá. Zní to jako ze starých počítačových her, kdy jsme hráli na 8bitech. Před devátou minutou si pohrává vydrnkávající akustika s klavírem. Poté převezme otěže kytarové solo s klávesy. Po dvanácté minutě je sotva slyšet zpěv, doprovází ho akustika. Klávesy podbarvují atmosféru, mají zvláštní originální zvuk, který je ne všude slyšet. Závěr patří kňouravým klávesám, které melodicky spolupracují s akustikou. Kytara nechce být pozadu a udělá pomyslnou tečku.

Il Grande Disumano Oratoria Ottesa - tichý, smutný klavír otevírá počátek skladby. Lehounce se přidávají klávesy a kytara, že je jich sotva slyšet. Jenže po minutě se rozjede tempo, kytara s klávesy začínají soupeřit o prim. Po třech minutách se najednou ozve mužský zpěv s kytarovým solem. Poté se vše zpomalí a zpěvačka nechce být zahanbena a tak opět přebírá otěže. Její zpěv je souběžný s varhany, zní to jako kdybych byl někde v kostele a poslouchal mši. Pak opět naváže kytarové solo a začnou mňoukat klávesy, dává to příjemnou melodii jak z pohádky.

Dimensione Da Sogno - opět začíná klavírem, s kterým poletují klávesy. Moc příjemná skladba, kdy brzy i začne zpěv a kníkat kytara. Vše do sebe krásně zapadá, až bych si to dovedl při krátké délce představit jako nějaký hit. V čase dvě čtyřicet začne parádní kytarové solo, která se vlní ze strany na stranu. Klávesy nenechávají na sebe čekat a kňourají spolu s kytarou v jeden zvuk dohromady.

Apoteosi - stejnojmenná jako album. Dovedl bych si to představit jako nějaký soundtrack, nebo skladbu do filmu. Začíná to pomalým nástupem s dunivou basou a činely. Z velké dálky se pomalu přikrádají klávesy, který tlumeným tónem podbarvují skladbu. Kytara na sebe nenechá dlouho čekat. Vydrnkává si svou melodii, klávesy si stále plují po obláčku. Představuji si, že jsem nekde vysoko v horách a mám křídla. Stačí jen skočit a letět nad krásnou krajinou a zároveň poslouchat tuto hudbu. Dává mi to pocit, že se vznáším. Kytara se pořádně odváže a solo se rozjede na plné obrátky. Pak se mi líbí jak pomalu postupný útlum, kdy se zdá, že vše utichá. Když tu náhle vše opět vystřelí do výšin a skladba pokračuje v původním duchu.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

Wobbler - Afterglow

Wobbler / Afterglow (2009)

horyna | 5 stars | 15.03.2018

Poslední deska norských Wobbler nesoucí název From Silence to Somewhere, je vskutku povedenou progrockovou nahrávkou a za minulý rok patří k tomu nejlepšímu, co v inteligentní muzice mezi posluchačstvem vykvetlo. Dlouho jsem ji nedokázal odložit stranou a urputně poslouchal několik týdnů neustále dokola.

Jenže teď tu mám Afterglow, podle všeho úvodní pokus této severské kapely. Jde o vůbec první společné písně, které hudebníci napsali ještě před debutem Hinterland, ale na samostatném nosiči vyšli až vzápětí. Ten posun, vlastně přesněji řečeno zrod a s ním spojený prvotní entusiasmus je naprosto gigantický. Síla tohoto materiálu mě dokáže pokaždé úplně uzemnit. Neskutečná nápaditost, famózní sehranost, energie sršící z každičké noty a rychlé frekvence ve kterých se střídají silné momenty v řadách za sebou je brilantní. Tahle deska zní o poznání původněji a také dokonaleji než její loňská sesternica. Na tomto místě si nedovolím psát nic o plagiátu King Crimson, Yes ani dalších. Jediné co mne při poslechu tohoto díla napadá je, že se obrodili samotní GYRPHON. Povstali jako bájný pták Fénix silnější, mohutnější a dokonalejší. S doširoka roztaženými renesančními plášti z brokátu, flétnami u rtů a loutnami okolo krku.

» ostatní recenze alba Wobbler - Afterglow
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Scorpions - Blackout

Scorpions / Blackout (1982)

jirka 7200 | 3 stars | 15.03.2018

Scorpions se upsali v době natočení této desky US managementu - firmě Q Prime Petera Mensche, pod jehož křídla patřili mj. Def Leppard, AC/DC, nám známí prog rockeři IQ a později třeba i Metallica. Cesta na vrchol pokračovala svižným tempem.

Repertoár na Blackout není již tak barevný a vyrovnaný, jako na předešlé desce Animal Magnetism. Kapela se navrátila k modelu z Lovedrive, kapánek provzdušnila zvuk, kytary nezní již tak masivně. Desku drží nad vodou dva divoké kvapíky se specifiskou melodikou Schenkerových riffů a Meineho ječákem upraveným voperovanými žiletkami do hlasivek - úvodní Blackout a povedená Dynamite, jako stvořené pro divokou jízdu v kabrioletu po dálnici do Mnichova.

Pomalé songy tu zastupuje průměrná You Give Me All I Need a o něco lepší a rockově temperamentnější No One Like You. Nejvyvedeněji z tohoto trojlístku působí procítěná balada When the Smoke Is Going Down, která je takovým malým tréninkem na megahit Still Loving you z dalšího alba.

Poslední reminiscence na staré dobré časy je slyšet v China White – pomalý a valivý rytmus doprovází zatěžkaný heavy monolit dvou riffujících kytar – jako by se tu v mlze sešli na jamu Black Sabbath s Led Zeppelin. Jednoznačný song number One tohoto alba !

Hůře jsou na tom zbylé písně – pop rocková Arizona převlečená za hard rock, jednotvárná halekačka Can't Live Without You a podivná parafráze na rock n roll, pojmenovaná Now! Ty žádnou parádu nedělají, ale posluchači to Scorpions baští i s navijákem.

Tato deska je všeobecně pozitivně hodnocena z několika důvodů :

1)v Německu ze známějších kapel takto tvrdé album zatím nikdo nevydal

2)každý si tu našel to svoje – zarputilí metalisté Blackout, Dynamite a Now!, příznivci melodického rocku Arizona, kovaní hard rockeři China White a fandové MTV byli nadšeni z výpravného klipu z věznice Alcatrazz - No One Like You. Jejich děvčata pak přehrávala z alba ploužáky.

V USA a Kanadě získala deska do dvou let platinu a připravila tak cestu pro následující majstrštyk kapely. Z mého dnešního pohledu celkem nevyrovnané album, které však ve své době mělo důležité místo na rozvíjející se evropské hard and heavy scéně.

Skvělému zvuku, kterej namixoval zkušenej Gerd Rautenbach a mastroval věhlasný Bob Ludwig nelze nic vytknout.

» ostatní recenze alba Scorpions - Blackout
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo (1972)

Titan | 5 stars | 14.03.2018

Další mé velmi oblíbené album z italské prog rockové scény. V mnohém mi připomíná kvalitou i stylem Biglieto per inferno. Jen je o trochu jemnější. Těším se až si poslechnu jejich následovníka po dlouhé odmlce z roku 2010.

1.) Nulla - Ponurý varhanní úvod začíná gradovat do varhan výraných jakobych seděl někde v kostele.

2.) Su Una Rupe - klidný úvod s kytarou začne bláznit do rychlého přechodu. Poté nastoupí barokní klávesová pasáž s naléhavým zpěvem. Přejde to do pochodu s flétnou, bicími a elektrickou kytarou. Po dvou a půl minutách je tichá, cinkavá pasáž s jemným zpěvem. Pasáž, kdy mě absolutně mrazí po zádech. Podbarveno akustickou kytarou a flétnou. Zpěv se velmi pomalu zesiluje, stejně tak i současně přidávají na gradaci varhany.

3.) Il Mondo Cade - (Su di me) - akustické intro, kdy mi to silně připomíná od Le Orme - Uomo di Pezza. Pak se přidá flétna a bicí. Po minutě a půl začnou housle a zrychlený zpěv, kdy jsem se skoro až lekl jak to přeskočilo z ticha do tvrdší pasáže. Housle, které podbarvují pasáž dávají pocit jakoby burácel vítr. Po 3 minutách duní basa s nastupujícímu bicími, které jdou do pochodu s klavírem a zpětnými ženskými vokály. Možná je to hlas zpěváka, který musel hodně zabrat, aby to nebylo poznat. Po 5 minutách to utichne a vrací se úvodní motiv skladby.

4.) Nel Mio Quartiere - opakující se klavír s činely a trubkou dává dojem jazzové skladby. Poté se přidá i kytara. Tempo se zrychlí několikásobně, je to jakobych byl v jazzovém klubu.

5.) L'Ombra - výrazné varhany s podbarvujícím klavírem. Tempo se zrychlí, začne zpěv. Klavír s varhany se spojí do jednoho celku. Po dvou minutách se přidá flétna a z povzdálí geniálně drnká kytara. Pak to ihned přepne do pomalého pochodu, kdy tempo udává jen akustika a zpěv. Ozve se i ďábelský smích.

6.) Un Palco di Marionette - jemná flétna, klidný úvod s akustickou kytarou. Po minutě a půl začne nádherný motiv, ze kterého mrazí. Klavír se vlní v rytmu s flétnou s klidným zpěvem. Po čtyřech minutách začnou šeptat různé hlasy, až skoro děsivě. Rozjede se akustická kytara s rychlým temptem s klavírem a flétnou. Po šesti a půl minutách se mi moc líbí jak bicí a flétna se předhánějí a flétna upadá do zapomnění, utichá jako umírající květina. Před devátou minutou to sklouzne do jakého jazz rockového momentu, kdy výrazná kytara se saxofonem se spojují do jedné melodie. Závěr s klávírem zakončuje skladbu jako nějakou etapu.

7.) Sogni di Cristallo - má velmi oblíbená, začíná kytarou, flétnou, melodicky v rychlém tempu. Zpěvák naváže zpěvem a do výšek současně s hudebními nástroji natahuje i svůj hlas jako strunu. Zní to jako oslava něčeho výjimečného. Před druhou minutou to přepne do dramatických houslí. Po čtvrté minutě jakoby se zadrhla gramofonová deska. Vše utichne a nastává geniální okamžik alba. Nádherná jemná flétna s klavírem. Přidá se zpěv, který jemně podbarvuje celou atmosféru. Do toho kolem skotačí různé efekty, které mi nepřekáží. Zní to jakoby se zastavil vesmír a člověk jen žasne a poslouchá tu nádheru. V závěru zpěvák zpěv utne, jakoby se s tím nepočítalo, to je pasáž, která mě vždy trochu naštve, že je už konec.

Tímto se omlouvám Antonymu za mé nestravitelné imprese :)

» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

Titan | 5 stars | 14.03.2018

Tato deska patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. A to nejen italské progrockové scéně. Líbí se mi více než ty nejlepší od italských progrockových velikánů typu PFM, Banco apod. Líbí se mi na ní ta absolutní nepředvídatelnost. Člověk netuší co přijde za chvíli, protože se neustále vše mění jako chameleon a to i s tím, že ne vždy se pasáže opakují. Zajímavé, že do necelých 40 minut dokázali vtěsnat tolik hudebních nápadů. Myslím si, je tato deska neprávem ve stínu těch slavnějších progrockových kapel. I když chápu, že kapely s krátkou působností mají v tomto trošku nevýhodu.

1.) Ansia - varhany, flétna, akustická kytara. Příjemná úvodní melodie, která se rozjede spolu s klavírem do jakéhosi pohádkového pochodu s tvrdší kytarou. Po dvou minutách začne mňoukavá kytara s další doprovodnou. Po třetí minutě to utichne a teprve nastoupí zpěv. Zajímavé, zpěv až v přeposlední části. Opět nastoupí tvrdší pasáž s kytarou, která zase ztichne do zpěvu s akustickou kytarou. Tyto přechody jsou typické pro italskou progresivní scénu.

2.) Confessione - klidnější úvod se po pár vteřinách přepne do velmi tvrdé pasáže, které dominuje kytara. Zpěvák naléhavě zpívá, přidá se solová kytara. Doprovodná stále pokračuje. Pomalá pasáž z úvodu vrací a opět nastupuje tvrdší refrén, kde i když italsky neumím, je slyšet ve zpěvu stejnojmenný název alba. Pak se přidá klavír po dvou a půl minutách, který je podporován sbory. A opět má slovo hard rocková pasáž s elektrickou kytarou. Za chvíli se ozve flétna, klavír. Je až neuvěřitelné co se do skladby podařilo vtěsnat. Mění se zvuky kytar i pasáž s klavírem. Nevítě co od toho dále očekávat.

3.) Una Strana Regina - smutný klavír, ploužící se varhany. Pomalý, jemný nájezd. Zpěv se nese v podobném duchu. Líbí se mi opět ty přechody, vše se zastaví, zpěvák naříká. Nastoupí varhany, klávesy, kytara. Pak vystřelí flétna jak šíp až má na první poslech člověk pocit, že mu jde utrhnout uši. Kytara opět přivrdí, až si říkám, že se rozjel další hard rock. A ono ne, ono to opět sklouzne do klídku, romantiky. Kolem páté minuty začne broukat kytara ve stylu 60.let s varhany s
psychedelickým nádechem. Ne a ono to opět nepokračuje dál, zase se to přepne na rychle drnkající kytaru. No tohle ? Takové přechody z jedné pasáže do jiné ?

4.) Il Nevare - opět další skoky, z jemného úvodu rovnou do tvrdší pasáže a naopak. Kytara je jakoby zkreslená, kňourá do psychedelických nálad. Pak se opakuje úvod, kdy to skáče z klidné pasáže do tvrdší a naopak. V závěru si zpěvák notuje s kytarou, kdy nám ukazuje, že má nemalý rozsah.

5.) L Amico Suicida - nejdelší skladba na albu, délka přesahuje 13 minut. Drnkající kytara se zkreslenými varhany zase dává tušit, že začíná pomalý nájezd. Tak už jen čekám, kdy nastoupí tvrdší přechod. Hoši si teď dali více na čas. Kolem dvou minut bublají varhany do velmi
příjemné klidné pasáže, která se opět promění v ďábelský tanec. Flétna burácí a rytmus se zrychlí. Netrvá to však dlouho, zpěvák naříká a melodicky s klávesy si pobrukuje. Jakoby zpíval ukolébavku. Klavír začne zrychlovat, a současně zpěv se vynese do výšin až z toho mrazí. Skákavý klavírní rytmus spolupracuje se zpěvem. Po šesté minutě se ozve zvuk připomínající trubku a zpěvák si popěvuje s rychlým tempem. Kytara si opět jede v tvrdém rytmu. Před osmou minutou je další melodická pasáž s klavírem. Pak opět flétna, klid. Tohle se na první poslech nedalo stíhat. Pak začnou pazvuky jako když skřípají dveře s falešnými tóny. A máme tu opět další pasáž s klidnými varhany, tentokrát bez kytar. Na to nabalují klávesy. Opět to utichne a začne zvuk připomínající kuňkavé žáby. Řekl bych, že to je kytara s nějakým efektem. Po jedenácté minutě nastoupí varhany, jakobych byl v kostele současně se zpěvem a kňouravou vydrnkávající kytarou.

6.) Confessione (strumentale) - v podstatě motiv druhé skladby, který začne rovnou od svižnější pasáže. Zpěv zde není.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica

Reale Accademia di Musica / Reale Accademia di Musica (1972)

Titan | 4 stars | 14.03.2018

Celkově je toto album velmi vyrovnané, působí příjemně, od klidných pasáží k tvrdším. Zpěvák mění zpěv jako chameleon, jednou má hlas hlubší, poté opět vyjede do výšek. Klavír a varhany dominují na desce s podporu
kytary. Na italské progresivní scéně toto album řadím jako velmi zdařilé. Je takové předvídatelnější, ale zase o to více vyrovnanější než řada jiných.

1.) Favola - jemná, příjemná akustická skladba, která je doprovázena příjemným zpěvem. Postupně se nabalí další nástroje, ale nese to stále v klidném duchu.

2.) Il Mattino - mystická, podporována melodickým klavírem. Zpěvák postupně odhalí svůj rozsah, kdy zpívá i více do výšek v porovnání s úvodem. Skladbě dominuje klavír, který si melodicky pohrává sem a tam v souladu
se zpěvem. Po dvou a půl minutách přidá na důrazu, který postupně graduje až se přidají před pátou minutou bicí. Tempo se zrychlí a částečně to i z ní jako z nějakého westernového baru, kdy se schyluje ke rvačce. Po sedmé minutě se to postupně uklidňuje až je opět slyšet úvodní, mystická melodie s klavírema akustickou kytarou.

3.) Ognuno Sa - tohle bych si dovedl představit někde v radiu, nebo v nějakém populárním filmu. Zní to velmi příjemně, melodicky, romanticky. Představuji si, že se procházím někde po městě s hůlkou a kloboukem. Vše je bezstarostné a pozitivní. Zpěv, varhany, klavír, zpěv jakoby z "konzervy", což dává skladbě zajímavý nádech. Pasáž, refrén, pasáž refrén a závěrečné klavírní solo.

4.) Padre - asi má nejoblíbenější na tomto albu. Začíná pomalým varhanním nájezdem podporovaný kytarou. Nejdřív jako doprovod, poté i jako solo. Asi nejméně předvídatelná skladba. Mám moc rád ty přechody ze svižných pasáží na ty jemnější a naopak. Po dvou a půl minutách se to zklidní a jen plují varhany. S prosebným zpěvem "Padre" (otče). Kytara nenechá na sebe dlouho čekat a nezůstává pozadu. Po páté minutě je varhanní pasáž, která mi silně připomíná ranné Pink Floyd, konkrétně soundtrack More. Postupně k varhanům se přidají i chorály. Závěr se nese v duchu kytarových sól, které postupně upadají do naprostého klidu podbarveného varhany. Závěr je v podstatě totožný jako úvod.

5.) Lavoro in Citta - zpěv jde daleko více do hloubky, hudba přitvrdila. Skladba je přímočařejší jakoby chtěla po posluchači, aby si odpočinul od náročnější Padre. Ale ne, po 2 minutách tvrdší pasáže se to přesune do pasáže jemné s jemným zpěvem. Slyším tam melotron, moc příjemné. Nastoupí refrén, se zdvojenými vokály, zní to jakoby povědomě, že to musel být určitě hit.

6.) Vertigine - naléhavé, svižné, zpěvák se odváže do pořádných výšek. Po čtyřech minutách se to přepne úplně do jiné pasáže, varhany rozjedou sola. Přidá se kytara a nese se to stále v rockovém duchu.

» ostatní recenze alba Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
» popis a diskografie skupiny Reale Accademia di Musica

Captain Beefheart & His Magic Band - Strictly Personal

Captain Beefheart & His Magic Band / Strictly Personal (1968)

northman | 5 stars | 14.03.2018

Strictly Personal je prvním ze série čtyř alb, kterými se Don Van Vliet nesmazatelně zapsal do rockové historie, zároveň je to jeho první album, na kterém jej podvedl jeho producent Bill Krasnow, který nahrávku upravil bez souhlasu mistra elektronickým fázováním. Nevím, co to v důsledku znamená, ale kapitán v rozhovorech uváděl, že to je důvod, proč je ta deska tak špatná. Po vydání Strictly Personal potkal svého bývalého spolužáka Franka Zappu, který mu nabídl produkci jeho následujícího alba a ujistil jej, že nebudou žádné potíže s elektronickým blbnutím.

Podle mě ta deska vůbec není špatná, jedná se o dřevní blues podané svérázným způsobem, jakého je schopen pouze Captain Beefheart. Skladba Ah Feel Like Ahcid je to správné blues z mississipské delty uvozené „a capella“ zpěvem autora. Další skladba Safe As Milk dala název debutovému albu, na které se jaksi nevešla a po této skladbě následuje poměrně dlouhé psychedelické blues s názvem Trust Us, ve kterém se vystřídá několik poloh jeho hlasového projevu včetně psychedelických zvuků. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším na téhle desce. Následující skladba dala jméno další perle v diskografii Captain Beefhearta, která vyšla až v roce 1971 po deskách (perlách) s názvy Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby. Ve skladbě Beatle Bones 'N' Smokin' Stones (Beatlovské kosti a kouřící kameny) cituje velice svérázným způsobem slogan Strawberry Fields Forever, pro mě jedné z nejlepších skladeb Beatles. Závěr desky obstará skladba Kandy Korn, která se vyskytuje i na albu Mirrorman, verze na Mirrorman se mi líbí více. Tomuhle albu se podle mě nedá nic vytknout vynikající zpěv a dokonalá souhra dvojice kytar, jakou neuslyšíte na deskách jiných umělců. Tohle album a zvláště jeho následovník patří k tomu nejlepšímu co vzniklo v USA v oblasti rock blues. Strictly Personal se špatně shánělo za komunismu a nyní to není o moc lepší, jako jediné nevyšlo v reedici na vinylu a mám pocit, že není na trhu ani jeho CD verze.

Pro mě jsou všechny desky Captain Beefhearta za maximum, snad jen dvě desky z počátku sedmdesátých let vydané v Anglii, jsou trochu slabší. Kdo se orientuje v diskografii, tak ví o kterých deskách je řeč.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Strictly Personal
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Colosseum - Valentyne Suite

Colosseum / Valentyne Suite (1969)

| 5 stars | 13.03.2018

Dlouho jsem se rozhodoval jestli mám napsat o debutu, nebo raděj o druhé desce. Nakonec zvítězila Valentyne Suite protože mě přije o fous dotaženější a nabušenejší než úvodní představení.


The Kettle je dokonalé elektrické šílenství mísící vlivy jazzu, blues a rocku. Elegy má ještě vyšší ambice skrze svůj originální poskakující rytmus opírající se o Hisemanovi bicí. Butty's Blues vládnou Greensladeho hammondy v sepětí špinavého černošského blues. V The Machine Demands A Sacrifice cedí Litherland slova v rytmických proměnách tak skvěle, že si myslíte že za mikrofonem stojí někdo úplně jiný. O poslední Valentyne Suite už nemá cenu ani psát, to se musí slyšt. Fenomenální!! Stejně jako celé album, jako celá kapela!

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Scorpions - Animal Magnetism

Scorpions / Animal Magnetism (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 13.03.2018

Musím se podělit o můj trochu jiný náhled na toto přelomové album Scorpions. Většina hodnocení v různých tiskovinách opakuje vesměs to samé. Zrcadlí v nich postoje recenzentů, kteří považují tuto desku za slabší.

Jde však jen o úhel pohledu, co kdo od svojí oblíbené skupiny očekává. Kritici po úspěchu alba Lovedrive (které ve větší míře přineslo přímočařejší, melodické rockové písně s několika pomalejšími songy) předpokládali otočení kormidla do komerčnějších vod.

Na této desce se to zatím k údivu mnohých nestalo, což mne naopak velmi potěšilo.

Pojďme se podívat detailně na jednotlivé položky :

Make It Real – klasický model stavby songu, který je jedním z prvních forem, podle kterých se na dalších albech budou odlévat a opracovávat hrany výsledných písní do stále dokonalejších tvarů – zatím ještě neoposlouchaný melodický hard rock s výrazným refrénem

Don't Make No Promises - autorem druhé písně v pořadí je (jako na předchozí desce Lovedrive) nový kytarista Matthias Jabs a ta na albu zastupuje tu přímočařejší a dravější tvář. Zde si skladatelsky napravil reputaci. Pořádná porce kytar a melodie !

Hold Me Tight - předčasné vyvrcholení desky. Song má zvláštní zakouřenou blues – hardrockovou polohou, tak špinavý hlas ze sebe ještě nikdy Meine nevydoloval. Neuvěřitelně masivní riff podepřený basou se valí a variuje pořád dokola, Meine polovyprávěným zpěvem jakoby se zpovídal z veškeré tíhy lidského bytí. Hodně syrová věc a troufnu si říct, že jedna z nejlepších skladeb Scorpions v celé jejich kariéře. Ukrytá a nedoceněná perla!

Twentieth Century Man – středně tempá a hudebně zjednodušená hard rocková jízda, kdy se krásně doplňují obě kytary

Lady Starlight - bez řádného ploužáku se žádná deska těchto melodických hard rockerů neobejde. I po několika posleších mi přijde moc uhlazená a hlavně nevýrazná. Jediná větší kaňka této kolekce.

Falling in Love - bubeník Herman Rarebell přispěl touto jednohubkou. Posluchač ožívá po baladě přílivem masivních riffů a nápaditým sólem – hard and heavy jak z čítanky

Only a Man - opět typický zástupce hutného Scorpions soundu s jasně rozpoznávajícím kořením - rozmáchlým melodickým refrénem v podání přesvědčivého Meineho

The Zoo - po Hold Me Tight druhý vrchol alba – primitivní střednětempý rytmus doplněný pomalými sekanými kytarami. Skladba sice obsahuje klasický zpěvný a melodický refrén, tady je však zajímavější ta ponurá a dramatická atmosféra kolem.

Animal Magnetism - další netypický rozjezd s feelingem Black Sabbath či podobných kapel z doom metal stylu. Neskutečné tíživá nálada a velmi netypická skladba v novodobém repertoáru skupiny !

Celkově bych to shrnul nějak takto. Deska je dle mého oproti předchozí Lovedrive ( kde došlo k určitému zpřehlednění a zjednodušení stavby koster písní) všechno jiné, jen ne snaha o větší pootevření dveří na americký trh. Neobsahuje hity dobývající čelní příčky hitparád, ale solidní a vyrovnaný materiál, bez zbytečné vaty navíc. Vedle přímočařejších songů tu jsou i ty zatěžkané a ponuré, pomalé kousky pro náročnější posluchače.

Je však slyšet, že Klausovy nemocné hlasivky v několika písních podávaly výkon na (někdy i lehce za) hranici svých možností. Po dvou úspěšných operacích chirurgové problém odstranili. Nicméně tak ochraptěle a drsně, jako na této desce Meine již nikdy nezněl.

Vysledoval jsem i podivné názory o nejméně heavy zvuku kytar z trojlístku Lovedrive, Animal a Blackout. Netuším, jak k takovému závěru kdo dospěl, mám k dispozici originál první vydání těchto desek na CD. Při přímém porovnání mají nejhutnější, nejtvrdší zvuk kytar právě nahrávky na Animal Magnetism.

Nejen kytary, ale celkově zní deska na danou dobu skvěle. Doporučuji 1st press, kde jsou všechny nástroje krásně odděleny a lze postřehnout i nestejnou intenzitu Meineho zpěvu. Další remastery celkovému zvuku moc neprospívají. Nejhůře zní záznam z 50th Anniversary Deluxe Editions z roku 2015.

V rámci produkce Scorpions pro mě asi jejich nejlepší deska za 4,5 hvězdy - zaokrouhluji na 5.

na ochutnání skladba Hold Me Tight na YTB :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Scorpions - Animal Magnetism
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts (2017)

horyna | 4 stars | 13.03.2018

Musím konstatovat, že mě holandští Silhoutte svou novou nahrávkou hodně překvapili. Když ji mám srovnávat, tak jedině s jejich teoreticky nejvyspělejším dílem, deskou Across the Rubicon, jelikož jejího následovníka a praktický mezistupeň, dílo Beyond The Seventh Wave neznám. Ale už na jejím obsazení je vidět podstatná změna která se udála v sestavě tohoto souboru. Obměnila se rytmická sekce, čímž ale odpadl i jeden z hlasů Silhoutte, ojedinělý a sólově sporadicky vystupující bubeník Jos Uffing. Ten je fuč a aby toho nebylo málo, na novince se už jen lakonicky sólově připomíná vokál klávesáka Erika Laana. Tudíž hlavní oblast vlivu co se týče pestrosti vokálních linek vzala za své a jako hlavní shoutter se představuje pouze kytarista Brian de Graeve. Podle mne jde o výrazné vokální ochuzení, které soubor naštěstí kompenzuje přibráním druhého kytaristy a velice působivou rozmanitostí v obsazení pro podobnou hudbu méně typickými a hojně využívanými ne-rockovými nástroji. Můžeme zaslechnout flétnu, lesní roh, hoboj a hlavně výrazné a všudypřítomné housle, posunující obraz kapely do jiných sfér.

Nahrávce vlastně není co vytknout, pro (neo)prog fandy to bude jistě laskomina, která ovšem nejde slupnout za tepla a je potřeba ji nechat několikrát kolovat a dozrávat. Výživná porce melodiky na jakou jsme od Silhoutte, potažmo holanďanů celkově zvyklí, je vypilována s maximální přesností, tempa se krásně obměňují, akustiky příjemně drnkají a líbezný Brianův hlásek do toho všeho nádherně zapadá.

První March Of Peace je klasický, výsostnou melodikou napěchovaný kusanec, kterému k dokonalosti chybí přesvědčivější opora v refrénu. Podstatné zhutnění a znásobení tohoto bloku poukazuje na nedostatečné dotažení skladby do svého maxima.

To druhá The Flow už je podstatně dokonalejší. Pestřejší aranžmá i za přispění právě oněch houslových partů doprovází vzletné akustické běhy i úchvatné zvojené vokály. Píseň skrze housle dýchá pastorální atmosférou, která se odráží od nazelenalých kopců skotké vrchoviny. V dlouhé instrumentální části vynikne jak flétna, tak sólový klavír. Ke konci přijde dramatická pasáž a dlouhé kytarové sólo.

Six Feet Underground odstřelí klasikou navoněné klavírní intro, na které se opět napojí houslová mezihra. Skladba je ráznější, dunivě ostrá a díky zapamatovatelnému refrénu i nejpřístupnější a najidentifikovatelnější.

Za nejlepší píseň lze bez skrupulí označit rozlehlou, sedmnáct minut dlouhou suitu Symphony For A Perfect Moment, jakousi esenci tvorby těchto holanďanů.

Pětka Sakura je klavírní miniaturou z pera druhého kytaristy a desku uzavírá příjemná Turn It Off, ve které se tupé bicí údery snaží rozrušovat malebné tóny klasických kytar, houkání lesních rohů, vůni fléten i houslí a nádherné ženské sbory.


Malá výtka putuje ke zvuku alba, který mohl být čitelnější, ale to je zřejmý důsledek dnešní doby a nejsem si jist, zda je v silách kapely tohle pokaždé uhlídat.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Alluminogeni, Gli - Scolopendra

Alluminogeni, Gli / Scolopendra (1972)

Snake | 4 stars | 13.03.2018

CD Fonit Cetra - CDM 2029 /1989/

Italská art rocková skupina Gli Alluminogeni pochází z Turína a její historie sahá až někam do roku 1966, jenomže z původně pětičlenného obsazení a jména Green Grapes nezůstal během následujících let kámen na kameni. V roce 1970 se převtělila v klasické trio (kajtra, klábosnice, buben) a ovlivněná vzedmutou progressive rockovou tsunami natočila jediné studiové album. Ovšem rozpadla se dřív, než stačilo pořádně vyjít.

Koncepční album "Scolopendra" vyšlo v roce 1972 a sestava v obsazení organ, kytara a buben napovídá, že by to mohlo být něco ve stylu The Nice. Ale popravdě řečeno, kromě několika letmých kontaktů s klasickou hudbou tady vliv výše uvedených velikánů necítím. Ta muzika je svojská a typicky italská. Baroko křísnuté "sixtýs popem", zabalené v art rockovém aranžmá. V porovnání s vrstevníky Le Orme, Formula 3, nebo Dik Dik to hraje trochu archaicky, ale já osobně sound s dominantním Hammond organem rád...

Úvodní La natura e l'universo je víceméně klávesovou exhibicí a zpěvu v ní moc není, ovšem hned následující Scolopendra jako kdyby vypadla odněkud z šedesátých let. Zpěv v italštině je prohnanej efektem "telefoního sluchátka" a melodramatický refrén s podmazem smyčců k sežrání. Prostě barokní pop po italsku a z naprosto stejného soudku je aj čtvrtá La stella di Atades. Náplň první strany původního elpíčka doplňuje ještě sotva tři minuty dlouhá, chytlavá a studiovými efekty obzvláštněná Che fumo c'è.

Vlastně kromě úvodní skladby je celá první strana desky složená z kratších, melodických a v dobrém slova smyslu komerčních písniček. Strana druhá obsahuje ambicióznější kousky a takovým pomyslným vrcholem alba je pro mě skladba Thrilling. Členitá, pompézní, s monumentálním zvukem varhan a "sabbathovsky" tvrdou kytarou. Skvělá práce, která mě vždy a naprosto spolehlivě pošle do kolen... Instrumentálka Cosmo je hammonďáckou tvrďárnou se základem v pořádně zrychleném blues a je to také jediná skladba, ze které čuchám Emersona. Poslední skladbou na desce je sedm minut dlouhá Pianeta. Její úvod je psychedelicky rozhrkaný, s trochou toho kávesového kvílení, ale celkem rychle si to sedne a graduje do parádního finále, tvořeného varhanní fugou, skřípající kytarou a těžkotonážními bubny.

Je to výborná deska a sám nevím, proč jsem se jí tak dlouho vyhejbal. Jestli jsem měl pocit, že mi to při zkušebních nástřelech neleze do uší tak, jak bych od Italů očekával, nebo mi překážel ten hmyzák na obalu - nejspíš od každého trochu. Teď jsem šťastnej, že ji mám.

Původní asfalt je prakticky nedostupnej a jeho ceny (na discogs) šplhají do závratných výšek. Mě se povedlo koupit vůbec první vydání na CD, Fonit Centra z roku 1989. Bylo to z druhé ruky a tak jsem měl trošku obavy, ale je v bezvadném stavu. Čtyřstránkovej booklet z tvrdého papíru obsahuje předmluvu (v italštině), sestavu, fotografii skupiny a tracklist. Samotný kotouček má zlatavou barvu a hraje náramně.

» ostatní recenze alba Alluminogeni, Gli - Scolopendra
» popis a diskografie skupiny Alluminogeni, Gli

Fish - Field Of Crows

Fish / Field Of Crows (2004)

horyna | 4 stars | 12.03.2018

Deska Field of Crows se stala poslední devátou studiovkou, kterou se mi podařilo završit kompletní diskografii tohoto urostlého skotského barda. Těch studiových nahrávek je pravda rovných deset, ale výběr převzatých coverů z třiadevadesátého Songs From the Mirror mezi ně nepočítám.

Fishe poslouchám už hezkou řádku let. Pochopitelně jsem začínal jeho kdysi domovskými Marillion a takřka ihned přešel k tvorbě sólové, kterou si vychutnávám stejně intenzivně. Nadpoloviční většina jeho nahrávek se v běžné domací síti dnes nevyskytuje. Já je kdysi kupoval postupně, to když se některá z nich někde objevila.

Deska debutní je pro progrockery a milovníky Marillion jistou povinností, stejně jako některá blahořečená dílá z konce let devadesátých. I poslední nahrávky si zachovávají vyskou úrveň, kupříkladu deska 13th Star je mimořádně povedená, ale cesta právě k FoC mi dlouho zůstávala uzamčena. Několik let figurovala jako pouhá nahrávka v pc, která se takřka neposlouchala. Shledal jsem ji jako nudnou, utahanou a kompozičně prázdnou, nezajímavou. Když se však po mnoha letech naskytla možnost ji lehce pořídit, nataženou rukou (možná i pod dojmem ucelenosti) jsem nazpět necuknul. A dnes si za to můžu poděkovat.

Opravdu je něco zhola jiného poslouchat nahrávku jako kulisu a přistupovat k ní s pocitem méněcennosti, než když si ji vychutnáte na pořádné aparatůře a s pozitivním očekáváním. A Field of Crows si vaši pozornost určitě zaslouží. Prvotně jde o další hudebně i textově dotažené dílo, kterým mr. Fish po překvapivě moderním předchůdci Fellini Days otáčí kormidlo mezi přístupnější a písničkovější formy. Je tu takřka vše, s čím se tento excelentní zpěvák představil ve své minulosti.

Epicky rozevlátý, výpravný úvod The Field, načechraný atmosférický představitel Moving Targets, rockový buchar The Rookie, náramně šlapavá a hlavně povedená hitovka Zoo Class, cíťárna The Lost Plot a tak bych mohl pokračovat až do závěrečného finiše. Deska v závěru rozhodně dech neztrácí, čehož důkazem je energicky půvabná a harmonicky průkopnická kompozice Innocent Party.

I když je pravdou, že na FoC neobjevíme nic, čím by nám pan Fish vyloženě vyrazil dech, pořád se tu ukrývá spousta okázalých a zaznamenáníhodných úryvků, melodií, popěvků, či jinak příjemných zákoutí. A to není tak málo.

» ostatní recenze alba Fish - Field Of Crows
» popis a diskografie skupiny Fish

Flash - In the can

Flash / In the can (1972)

| 4 stars | 12.03.2018

Pred nedávnom som si doplnil zbierku o druhý album kapelky Flash, ktorej debut ma očaril a Banksovi musím nechať, že ponúka vľúdnejšiu hudbu, než Yes.

Napsal bych to podobně jako hejkal, jen už to bude delší dobu, co jsem si dvojku přikoupil. Malinko nerozumím třetí části jeho věty, jakou vlídnější hudbu má hejkal na mysli..? Možná chtěl říct, že Flash jsou víc rock než art a jejich hudba nemusí být za každou cenu krkolomná. Chris Squir volil složitější cesty pro své Yes než to dělal Banks v demokratickém státě Flash. Nebyl takovým diktátorem a pedantem. I Flash si rádi hrají jako malí, jenže se nebojí půjčovat hračky ostatním a třeba takový Ray Bennett je stejně pracovitý a hráčsky vychytralý jako právě Chris. Mám pocit, že dobrá polovina hracího času je vymezena pro něj. Často sóluje a chce být dominantní, baskytaru využívá spíš jako kytaru. Jakoby chtěl zastínit samotného Petera, proto to mezi touto dvojicí taky pořádně jiskří.

Dvojka In the Can se netěší takové oblibě jako debut. Je to škoda, protože na něj přímo navazuje a rockový motor jede pořád na vysokéh obrátky. Banksův kytarák má k Howeho Yes celkem blízko, tyhle dvě kapely nemají ve shodě jen jméno kytaristy, který tady i tam působil. Osobně maličko postrádám Tony Kaye. Ne že by větší klávesová síla nějak chyběla, ale možná mohla být deska s jeho účastí, nebo dokonce s Patrickem Morazem ještě barvitější. Ale nechápejte mě špatně, nepláču nad ukáplým mlékem z prsou vyobrazených na obale alba.
Živelnost a hráčská pospolitost si zde razí cestu napřímo a pěkně úderně.

» ostatní recenze alba Flash - In the can
» popis a diskografie skupiny Flash

Rolling Stones, The - Exile on Main St.

Rolling Stones, The / Exile on Main St. (1972)

lover-of-music | 1 stars | 09.03.2018

Ach jo. Jak to začalo. Chtěl jsem si opět připomenout pár nejslavnějších kapel a dorazila řada i na Rolling Stones. Brouzdal jsem jejich diskografií a téměř všude jsem se dočetl, že právě Exile On Main Street je jejich nejlepší album. Řekl jsem si: „Vždyť to jsem slyšel asi před 2 roky a zdálo se mi jako naprosto nudné a nezajímavé. Ale co, určitě jsem album v té době neposlouchal seriózně a soustředěně a beztak mi spousta skvělých okamžiků uniklo“.

Album vyšlo v roce 1972. Dobře jsem věděl, že Stounům v roce 1968 přeskočilo v palici a vrátili se ke svým hudebním kořenům (přesně jako Beatles) čímž opět promrhali svůj talent experimentovat, skládat velmi zajímavé, výrazně melodické skladby s úchvatným aranžmá. Kouzlo a krásná atmosféra alb Aftermath, Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request se totálně vytratila a místo obsadil nudný, nevýrazný blues-rock, rock’n’roll, R’n’B, dokonce i country. No prostě všechno ty americké styly. Fakt o ničem.

Album Exile On Main Street jsem si teda pustil, krásně jsem si to rozdělil tak, že první den si poslechnu první desku, druhý den druhou, aby toho na mě nebylo moc. Soustředěně jsem poslouchal každý akord (ono jich tam stejně dohromady moc není), každou notičku, každý moment a zjistil jsem, že Exile On Main Street na tom není o nic lépe. Je to kolekce prachobyčejně průměrných a podprůměrných písní a absolutně nechápu, proč zrovna tohle většina vyhlásila jako nejlepší album od Stounů. Písně jsou leda dobré tak akorát na to večerní trsání na mejdanu a ošoupání bot, ale v žádném případě to není na krásný a mimořádný hudební zážitek. Bohatě tyto skladby vystačí jako nevýrazná kulisa při žehlení a nebo dělání nějaké práce. V některých písních se střídají pouze dva akordy. Já vím, že to teď zní, že písně, kde je málo akordů jsou blbé. Tak to nemyslím, ale tady… To fakt nejde. Člověk něco čeká a ani se toho nedočká.

Já netvrdím, že ty písně jsou otřesné či se nedají poslouchat. Oni jsou jenom nudné, nezáživné a laciné až to bolí. Znova se ptám: Kam se vytratilo kouzlo tak výborných písní jako Ruby Tuesday, Lady Jane, She’s A Rainbow, Paint It Black, Sittin‘ On A Fence, Mother’s Little Helper, In Another Land, 2000 Man.
Kam? Slyšíte? Já se ptám KAM ??? Omlouvám se Voytusovi a dalším kteří toto album zbožňují, ale nevydržel bych sám se sebou kdybych tohle nevypustil do éteru.
Jednu hvězdičku dávám za úvodní Rocks Off, protože je to lepší průměr.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Scorpions - Lovedrive

Scorpions / Lovedrive (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 08.03.2018

Nikdy jsem Scorpions neposlouchal a krom provařeného Love at First Sting, které se hrálo snad všude, jsem jejich tvorbu nijak nesledoval.

K této desce mne dovedlo angažmá Michaela Schenkera a zvědavost, co s bráchou předvedl. Krom toho se rád seznamuju s produkcí poctivé muziky a zvukem ze sedmdesátek.

Lovedrive navazuje plynule na předešlé Taken by Force, jen se o kapánek zjednodušuje a pročišťuje stavba a aranže songů směrem k větší přehlednosti. Je tu více balad - solidní Always Somewhere, Holiday a zvláštní pomalý song s reggae feelingem Is There Anybody There? Hard and heavy žánr tu zastupuje povedená a titulní Lovedrive, Loving You Sunday Morning a Can´t Get Enough, kde v úvodu připomene zpěvák Meine svým ječákem Roberta Planta :-).

Jediná věc, která mi nesedí, je Another Piece of Meat, která je na můj vkus moc uřvaná a zbrklá. Naopak, Top number One skladba je pro mne instrumentální a hymnická, hutně hard rocková Coast to Coast s jasně rozpoznatelnou a zpěvnou kytarou Michaela Schenkera.

Překvapilo mne, že v mnoha recenzích je toto album považováno za jedno z nejlepších, ba někdy i přímo i za to zcela nejvýše hodnocené album Scorpions. Naopak nepřekvapily obstrukce kvůli obalu v puritánské Americe.

Hodnotím někde v rozmezí 3-4.

» ostatní recenze alba Scorpions - Lovedrive
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Goblin - Cherry Five: Cherry Five

Goblin / Cherry Five: Cherry Five (1976)

horyna | 5 stars | 08.03.2018

Tohle album by společně s dílem Il Pozzo dei Giganti vydaným roku 2015 mělo náležet pouze kapele Cherry Five a nikoli nepřesně zařazeným k discografii Goblin. Ona historie alba i souboru je trochu matoucí, ale dle dostupných informací ji vdechl život zpěvák Tony Tartarini a bubeník Carlo Bordini, kteří se spojili s trojicí hudebníků, kteří poté založili právě kapelu Goblin. Debut byl nahrán už v roce 1974 a další dva roky čekal na vydání. Zbylá trojice právě pod názvem Goblin vypustila desku Profondo Rosso, po jejímž úspěchu konečně vyšel i tento klenot.


Toto fantastické album musí potěšit ty, kteří milují a obdivují první klasické období kapely Yes. Ihned mě sice napadá paralele k mé nedávné recenzi kapely Druid, ale Cherry Five jsou ještě lepší. Ani tak nejde o to jestli Yesovatější než Druid, či samotní Yes, ale lahodně melodičtí a vřele muzikální. Virtuózní (bez toho by to snad ani nešlo), hraví jako malé děti a především nápadití. Toto debutní album je opravdovým zážitkem pro všechny milovníky určitého hudebního protokolu (obzváště posluchači vyhledávající hammond budou nadšeni), který se v té době drápal na světlo. Silné, harmonicky plné a plynulé skladby hrané v pořádně svižném tempu s důrazem na kláves jsou pro staromilce živou vodou. Někoho možná může překvapit anglický jazyk místo italštiny, ale nemusíte se bát, vrásky vám z něj na čele určitě nevyskočí.

Jestliže Goblin prosluly tím, že skládali hudbu k italským béčkovým hororům, tak i u Cherry Five můžeme v rovině hudební určité děsivé momenty postřehnout. A dle názvu skladeb (texty k dispozici nemám) se o žádné bujaré veselí jednat také nebude. Občas jde vycítit určité napětí a dramatičnost.


Takže milovníci Yes i ELP a vlastně celé italské progresivní scény dlouho s Cherry Five neváhejte, jde totiž o další ohromující jednorázovku z Apeninského poloostrova let sedmdesátých. A to i přesto, že se onomu zajetému italskému stylu dosti vzdaluje, ale to má na svědomí nejspíš pobyt v Anglii a turné ve společnosti právě oněch Yes.

» ostatní recenze alba Goblin - Cherry Five: Cherry Five
» popis a diskografie skupiny Goblin

Wishbone Ash - New England

Wishbone Ash / New England (1976)

b.wolf | 4 stars | 07.03.2018

Tímto albem mě Wishbone Ash opět přesvědčili, abych je poslouchal i po nemastném neslaném Locked In. Úvodní track následuje parádní baladická (In All Of My Dreams) a po ní netradičně rocková nálož Runaway. Taková nátěr od Wishbone Ash málokdy slyšet. Po Lorelei pokračují klasické WA instrumentálky, a deska se blíží ke konci opět vyklidněnými baladickými songy When You Know Love a Lonely Island-těžko říct, která je lepší. Závěrečná instrumentálka už je onou pověstnou třešničkou. Rozhodně jedna z nejlepší desek WA, a to už jsem po poslechu Locked In hodlal skončit, nicméně touto deskou jsem nabyl přesvědčení, že to bude ještě lepší. 4/5

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom

Strawbs / Acoustic Strawbs Live: Full Bloom (2004)

Gattolino | 4 stars | 07.03.2018

Nadšení!Konečně se mi po letech podařilo sehnat tento skvost, aniž bych za něj musel vyklopit nějakých 200 nebo dokonce přes 500 doláčů na Amazonu. Přes E-bay z Kanady bratru za pětibábu i s dopravou. A opravdu to stálo za to. Nejhezčí skladby ze zlatého fondu Strawbs, včetně těch, které normálně stojí na klávesách nebo elektrických nástrojích, jsou zde předvedeny v intimním komorním podání tří kytar a dvojhlasu (možná i trojhlasu?). Což je podivuhodné zejména u hymnického vlnobití skladby Down by the Sea (nějak asi omylem ze tracklistu výše uvedeného vypadla), která normálně stojí na monumentální mocné orchestraci a tady zazní křehce a vzdušně, nicméně stále bouřlivě. Ve středověce tklivé Tears and Pavan se ke kytarám přidává malebná mandolína. Tedy souhrnně - u většiny skladeb mi připadá, že akustické a vesměs strunné provedení dá ještě více vyniknout expresivnímu, občas až extatickému zpěvu Dave Cousinse. Samozřejmě, Dave Lambert také ve svých tradičních číslech exceluje (ve zklidněné The Winter and the Summer, pastorální Winter Long - závěru suity Autumn). Některé skladby jsou proti známému pojetí jakoby zpomalené (Flower and the Young Man, The River), jako by si hudebníci tu rozkoš vychutnávali a nehodlali se jí hned tak vzdát. Rovněž nástup je občas hédonisticky táhlý a neuspěchaný, jako u indické rágy (Autumn, Shine on Silver Sun). Posluchač si to vše ovšem může dosyta vychutnat též. A společné sbory - ty občas skoro zamrazí v zádech svou syrovou pronikavostí a autentičností. Je sice pravdou, že pozdní edice Strawbs vygenerovaly neobvyklé množství živáků a různých raritních výběrů, které mohou nezaujatého posluchače trochu zahltit, ale některá alba, jako toto, stojí za to. Emocionální energie muzikantů je tu naprosto vulkanická, a čtyři hvězdičky dávám jen proto, že řadovky do roku 1977 včetně Cousinsovy sólovky Two Weeks last Summer jsou přece jen pro hudební historii zásadnější. Taková krásná muzika pro každého milovníka zvonících akustických kytar a krásných pěveckých harmonií je pro fanouška Strawbs ovšem takřka nezbytností!

» ostatní recenze alba Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)

Gong / Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong) (1978)

horyna | 5 stars | 07.03.2018

Když jsem si vybíral jaké album kapely Gong bych zde rád představil a tím jej trošku zviditelnil, zvolil jsem desku Expresso II záměrně, jelikož tady nemá žádná hodnocení.

I když pro mne zůstane vrcholným dílem Gong nejspíš navždy album Gazeuse, na němž kapela dosáhla zcela ojedinělé pestrosti a barevnosti, je jeho přímý následovník rovněž zajímavým exemplářem. Ten se opět odhaluje v čistě instrumentální jazz-rockové formě a podobně jako v minulosti na něm kapela využívá širokou škálu všemožných zvukomalebných bicích nástrojů. Často slyšíme nádherné tóny zvonkohry, xylofonu, vibrafonu, nebo marimby. Ve dvou písních hostuje houslista a člen Curved Air, Darryl Way. A v kytarově orientované jedničce se mihne stone-man Mick Taylor spolu s Alanem Holdswothem, kteří vtisknou vstupní skladbě na poměry Gong „zvláštně rovnou“ elektrizující příchuť. Naštěstí hned druhá Golden Dilema už šlape spanile Gong-ově ve svých pevně vyjetých kolejích a třetí Sleepy, je s Darrylovým houslovým extempore jemně experimentální. Zbývající trojice jsou jazzem provoněné, do zlatova upečené bochánky, do kterých je radostí každého jazzofila i experimentům otevřeného rockera se zakousnout.

Díky působivé rozmanitosti nabývá hudba Gong maximálního barevného rozměru. Ta nápaditost je obrovská a při zvolené škále bohaté rytmické podpory jsou jejich harmonické výměny naprosto dokonalé.

Vřele doporučuji milovníkům Return to Forever a instrumentálních písní Gentle Giant, se kterým si mohou tihle Gong podat ruce.

» ostatní recenze alba Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong

Procol Harum - Broken Barricades

Procol Harum / Broken Barricades (1971)

| 4 stars | 07.03.2018

Broken Barricades není žádné zklamání! Rozhodně ne!
Původně jsem chtěl napsat obsáhlejší reakci, ale nakonec se to rozrostlo a tak to vylepím jako další recenzi:

Hned první skladba Simple Sister ukrývá mistrnou Trowerovu sotva postřehnutelnou vyhrávku, která se ještě jednou opakuje a taky perfektní klavírní Brookerovi běhy do závěru. Bomba.
Titulka je taková romanticky sladká šarmantnost a třetí Memorial Drive rezonuje divokým Trowerovým riffem v sousedství Brookerovi klaviatury. Luskus Delph vychází v majestátním šatu, ale nejraděj si pouštím dvojici Song For A Dreamer, Playmate Of The Mouth. Na poměry PH celkem unikátní a experimentální písně. To se musí slyšet.
Jasně, tohle album je jinačí než třeba A Salty Dog. Řekl bych, že je propracovanější a konstruktivnější. Nejde o lacinou jednohubku kterou jde spolknout na první zátah. Takovou hudbou je potřeba se postupně prodrat. Navíc byli PH celkem jedineční a nikomu se nepodařilo je nějakým způsobem napodobovat, nebo pokračovat v tom co dělali. Yes mají moře plagiátorů, ale Procol Harum...?
Byli to skvělí instrumentalisté, ale jako skladatelé byli špička. Ať s Trowerem, nebo bez něj. Což hned potvrdil následovník Grand Hotel v obměněné sestavě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Broken Barricades
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Believe - This Bread is Mine

Believe / This Bread is Mine (2009)

horyna | 4 stars | 06.03.2018

Nové, po všech stránkách výborné album polských Believe, Seven Widows, mě podnítilo napsat něco i o jednom z jeho předchůdců, na němž se poprvé představil fenomenální zpěvák Karol Wróblewski pojmenovaném This Bread is Mine.

Pro příznivce polské progresivní větve je tohle určitě léty patřičně vybroušený kotouč, často okupující jejich přehrávače. Místy vyznívá syrověji než jsme u Believe zvyklí dnes, ale Mirek Gil dokáže každičké album své kapely napěchovat harmonickými vyhrávkami až po strop. Jeho nástroj se rozprostře rovinatými nehostinými pláněmi země polské při Tales From Under The Tree do všech stran a Karolův projev je v emoční rovině ukotven jako starý, do nebe se pnoucí dub. Je pozoruhodné, kolik citu tento člověk ve skladbě Mother dokáže skrze sebe procedit. Ale zvuk který mám na tomto kotouči nejraděj, vychází z teskivého houslového přednesu kolegyně Satomi. Její táhlý a znělý tón mi připomíná doomová alba mého mládí, britských My Dying Bride, ve kterých smutek promlouval stejně intenzivně jako prostřednictvím hudby Believe.

Poslouchat progresivní muziku a vyhýbat se kapelám ze sousedního Polska je trestuhodně nesprávné. Pokud mi nevěříte, poslechněte si alespoň poslední trojici skladeb This Is Life, Mine (se skvotně přiaranžovaným violončelem) a Silence.
Pokud máte rádi prog a tahle trojka vás na lopatky nepoloží, jste uzavřeni v akademické bedně s nápisem Dream Theater a místo emocí počítáte jenom okolní noty.4,5*



» ostatní recenze alba Believe - This Bread is Mine
» popis a diskografie skupiny Believe

Änglagård - Live: Made in Norway

Änglagård / Live: Made in Norway (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 05.03.2018

Švédská symfonic prog rocková skupina Anglagard za cca 30 let vydala 3 studiová desky a tři živé záznamy z koncertů.

Ten poslední byl zaznamenán v norském městě Sandvika v roce 2015. Jelikož kapela vystupuje velmi střídmě, rozhodla se potěšit fandy na celém světě a tento živý záznam není jen audio dokumentem, ale plnohodnotným videozáznamem celého dvouhodinového koncertu, který je reprezentativním průřezem jejich dosavadní tvorbou.

Aby se nemuselo jít cestou kompromisů, co se týče kvality obrazu, tak záznam vyšel na Blu Ray u které je přiloženo i DVD, jehož technické parametry jsou však již dnes překonány. Na Blu Ray je uložen záznam v nejvyšší možné kvalitě Full HD 1080i / 25 fps / 16:9. Zvukové stopy nabízí fanouškovi výběr DTS-HD Master Audio 5.1 a lossless stopu ve stereu.

Kdo nemá zájem o vizuální část koncertu, může si z webu kapely stáhnout za přívětivý peníz jen audio v různé kvalitě.To by však byla škoda, protože ta možnost shlédnout video prezentaci kapely je jistě největším lákadlem tohoto vydání. Skladby samotné byly totiž uvedeny z naprosté většiny na předešlých live CD a samozřejmě na studiových nosičích.

Je ale i tak zajímavé jednotlivé písně porovnat, protože na různých vydáních jsou vždy trochu jiné aranže a hlavně délka skladeb se vždy o několik minut liší. Co je však na první poslech evidentní, že ta melancholičnost v hudbě švédských prog rockových kapel Kaipa, Landberk a Anglagard je nepřeslechnutelná.

Já jsem měl možnost shlédnout Blu Ray. O technické stránce jsem se již zmínil, tak teď trochu zhodnotím koncert jako takový. Velmi vzrušující bylo sledovat souhru jednotlivých muzikantů, kteří ani při velmi technicky náročných pasážích nikde nezaváhali. Naopak chemie mezi hudebníky byla vynikající, stačil velmi letmý pohled mezi sebou a nikdy nenastal problém v celkové souhře. Písně v provedení současné sestavy zněly velmi kompaktně, jako by pocházely z jedné studiové desky, čemuž dopomáhal precizně sejmutý zvuk, který zní jak ze studia.

Jinak celkově mne mrzí jen jedna věc. Koncert byl natočen v malém klubu, kam se podle mého odhadu vešlo jen několik desítek lidí. Šestice hudebníků byla na pódiu dost stěsnána, vůbec nechápu kudy se tam protahoval kameraman. Celkově bylo vidět, že rozpočet na natáčení byl hodně omezený, o nějaké světelné či pódiové prezentaci nelze hovořit. Jako velké a zcela ojedinělé osvěžení působí zařazení několika filmových dotáček zmrzlé švédské krajiny – třeba záběry na zasněžené břízy sevřené ledovým krunýřem během sóla na bicích působily opravdu mrazivě a efektně.

Bohužel Anglagard nejsou Pink Floyd, aby si mohli dovolit různá projektová plátna a pod. Nicméně z různých fotek z jiných koncertů bylo zřejmé, že i použitím laserů a světelného parku často stačí k oživení divákova oka.

Krom této malé výtky ale určitě musí záznam potešit všechny fandy této severské legendy. Nakonec přece rozhoduje kvalita hudby samotné.

» ostatní recenze alba Änglagård - Live: Made in Norway
» popis a diskografie skupiny Änglagård

Procol Harum - Broken Barricades

Procol Harum / Broken Barricades (1971)

pinkman | 3 stars | 04.03.2018

Každá kapela zažila své vrcholy a pády. Ani Procol Harum nejsou výjimka. Od konce šedesátých let začali chrlit jedno album za druhým. Každý rok jedna deska. Jenže tohle závratné tempo si začalo říká o pořádný kraťas. A taky k němu došlo. Vůdčí skladatel a kytarista se s přípravami pátého alba rozhodl dát kapele navždy sbohem. Jestli došlo k vzájemné domluvě už před návštěvou studia, snáz by se vysvětlil přímý dopad této informace na nahrávanou muziku. Jestli až poté, tušící dusná atmosféra a na Procol Harum až zarážející impotence v nápadech a silnějších melodiích předznamenávaly brzký pád této sestavy.

Chybí emoce, chybí šarm, chybí téměř vše, co do té doby Procol Harum charakterizovalo. Top skladbu hledat nebudu. Neznamená to, že by se materiál neměl čím pochlubit, ale pro mě byla tahle deska zklamáním.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Broken Barricades
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Pink Floyd - The Early Singles

Pink Floyd / The Early Singles (1992)

lover-of-music | 5 stars | 04.03.2018

Psychedelické období Pink Floyd mám velmi v oblibě. Byli prostě skvělí, ta světla na koncertech jedinečná, oblečení famózní (vždycky jsem to chtěl nosit), zvuk originální. Syd Barrett - génius psychedelie, kterého zničila i podpořila halucinogenní droga LSD.

Tyto první singly podle mě patří mezi to nejlepší, co Pink Floyd vytvořili. Ano, je to hodně, ale opravdu HODNĚ odvážné tvrzení, ale já to tak cítím. Arnold Layne pro mě představuje první geniální skladbu Pink Floyd o člověku, který kradl spodní prádlo. Ten příběh je mi velmi blízký, protože já sám jsem, asi ve 14 letech, ukradl na zahradě na prádelní šňůře podprsenku jedné holce, kterou jsem nesnášel a tu podprsenku hodil do potoka. Není divu, že se Arnold Layne stal jednou z mých nejoblíbenějších písní od Pink Floyd.

See Emily Play - tak ta je myslím jasná. Další, která patří k mým nejoblíbenějším, výborná melodie, výborné efekty, prostě všechno výborné. Scarecrow - tu mám taky hrozně rád nejen díky textu. Richard Wright se zde představil se svou první skladbou Paint Box a myslím, že to zvládl na jedničku s 1000 hvězdičkami. Fakt výborná záležitost. Bravo, Richarde.

Singl It Would Be So Nice/Julia Dream jednou Nick Mason ohodnotil jako "podělanou hrůzu". Nechápu jeho hudební vkus. Já to můžu říct o jeho "Grand Vizier's Garden Party".
Obě skladby - jak ta Wrightova, tak Watersova Julia Dream jsou výborné a hezké, a lze se jen dotazovat, proč se nedočkaly úspěchu. Point Me At The Sky je na tom stejně. Výborná, melodicky nápaditá skladba a přesto nebyla úspěšná. Ach jo.

Se závěrečnou Careful... jsem si vždycky nevěděl rady, ale teď už s ní bojuji úspěšně. Takže, 5 hvězd jako Brno.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Early Singles
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Fruupp - Future Legends

Fruupp / Future Legends (1973)

horyna | 4 stars | 04.03.2018

Debut irských Fruupp se mi před časem dostal do rukou zcela náhodně. Jde o kapelu, která za dobu své existence stihla vyplodit čtyři alba a má mezi svými kolegy v sedmdesátých letech pevné místo. Rozhodně stojí za to ji zde připomenout, jelikož se jedná o art rock prvotřídní kvality.

Fruupp neprodukují žádnou beztvarou muziku a najít patřičný ekvivalent k jejich tvorbě není jednoduché. Pocházejí ze stejné větve jako Yes, Genesis, či ELP, ale podobnost s nimi je čistě obrazná. Vlastně se jim snaží vzdálit množstvím různých hudebních proměn a výrazně nápaditých prostředků, které využívají celkem hojně. Rádi se opájí klasikou a cizí jim nejsou ani nájezdy jazzových vojsk. Celkem náročná písňová forma stojí na častých rytmických obměnách. Vokál baskytaristy Petera Farrellyho je pevně rozkročený v košatých aranžmá a najít jeho předobraz v jiném zpěvákovi, je ještě složitější než u složky instrumentální.

Kdepak, Fruupp byli (především na svém debutu) dostatečně silní a konkurenceschopní. Jejich muzika přetrvala a své odbytiště si dokáže najít i po více jak čtyřiceti letech. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Spock's Beard - X

Spock's Beard / X (2010)

| 5 stars | 03.03.2018

Pauza, která se od stejnojmenné desky natáhla na čtyři roky, měla pro novou tvorbu Spock´s Beard zásadní význam. Kapela se vrátila ke starému a osvědčenému modelu využívajícímu dlouhý časový prostor v jednotlivých skladbách pro dostatečnou prezentaci svých myšlenek, které potřebuje do tohoto útvaru umístit. Tohle klubko dovedných instrumentalistů mě pokaždé překvapí svou nápaditostí. Jejich písně vypadají jako rozsypané tabule skla, jejichž střípky je nutné poslepovat. Album X ovšem žádný slepenec není, jde o moderní progresivní desku, která vás vydráždí svým muzikálním tahem a obsáhlým nácucem z různých odvětví moderní hudby.

Velkým trumfem je tvarově proměnný projev lídra Nicka D'Virgilio. Ten se dokáže svému úkolu zcela oddat a velice citlivě přizpůsobovat frázovací techniku povaze skladeb. Promícháním několika chytrých skupenství tak kapela rozehrává jedno velké představení za druhým. Ty se odehrávají jak v rovině hudební, tak vokální. Spock´s Beard vytahují trumfy neskutečně často, čarují s náladou a pravidelně dávkují rozmanité myšlenkové pochody. Zářným příkladem je čtvrtá skladba From the Darkness, kde se toho uděje opravdu mnoho. V jejich případě je lepší slyšet, ne jenom číst.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - X
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Citizen Cain - Somewhere But Yesterday

Citizen Cain / Somewhere But Yesterday (1994)

horyna | 3 stars | 03.03.2018

Největší slabinu této nahrávky (a možná celých Citizen Cain) vidím v jednom podstatném aspektu - a nemám teď na mysli úsilí kapely kopírovat své dávné vzory Genesis. Jde o jejich zpěváka Cyruse, který ta svá gabrielovská ústa prakticky nezavře a zpívá a zpívá až do posluchačova totálního umdlení. Samozřejmě jsem trochu nadsadil, ale v globále tomu tak skutečně je. Na Somewhere But Yesterday se prakticky pěje pořád a podle mě ta přehnaná vokální snaživost nahrávku tak trochu znehodnocuje. Nevadí mi, když se kapela opičí po svých vzorech a balancuje na přímce Nursery – Foxtrot – Selling. Štve mě neustálý Cyrusův artikulační kolotoč který nebere konce a rozemílá posluchačovu pozornost, která by si tak ráda odpočinula v čisté instrumentální rovině, pouze do té vokální.

Když si vezmeme/poslechneme některou z výše navržených nahrávek původních Genesis (i mnohých dalších kapel) a položíme si otázku, co je na jejich hudbě tak geniální, bude jedna z našich odpovědí poukazovat na instrumentální bravuru podepřenou o originální skladatelský talent souboru. Muzikantsky precizní přednes s řadou skutečně povedených hudebních ploch, které svoji genialitu předvádí právě v čistě instrumentální poloze, to bylo jedno z poznávacích znamení božských Genesis.

Něco podobného však u Citizen Cain podstatně chybí. A já říkám že je to škoda. Dokonce jsem měl kvůli tomuto „handicapu“ kdysi tuhle nahrávku nějakou dobu odloženou na hromádce – brak/zbytečné a nepotřebné = půjde z domu. Naštěstí mladická zbrklost, kdy jsem céda po rychlém znelíbení a zavržení prodával jako na běžícím páse a v určitých chvílích některá z nich zase kupoval zpátky, je dávno pryč. Teď podobný problém řeším vyčleněním ze sbírky a opětovným návratem po nějaké době zpět do přehrávače s otazníky, jak bude určitá věc fungovat v jiném čase a náladě.

Dvojku Citizen Cain jsem sice vzal na milost, ale víc jak tři hvězdy ode mne dostat nemůže. To její poutavější sestřička Serpents in Camouflage mi sedne o poznání víc.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain

Deep Purple - Who Do We Think We Are

Deep Purple / Who Do We Think We Are (1973)

EasyRocker | 4 stars | 01.03.2018

Ačkoli jsem vždycky před Ianem Gillanem upřednostňoval v řadách DP duo Mark III Coverdale + Hughes, chovám i alba gillanovská jako zasloužilé rockové pomníky. Právě dnes mi tyhle archiválie zpříjemňují ledový podvečer.

Woman From Tokyo je pořádný rockový nápor, který by se ctí obstál i na dvou předchozích řadovkách, vedle proslulé Highway Star se nemusí stydět. Po klasickém řádění navíc přichází působivé atmosférické zklidnění.

V Mary Long párplové ukazují, že i oni vzešli z řeřavých bluesrockových kořenů, i když je potom celá tahle vlna překryla hammondovým oparem, což už mi až tak sympatické nebylo. Tahle těžká skladba má ale zvláštní kouzlo s výborným Lordem a Blackmorem a dusným závěrem.

Super Trouper je skladbou tak charakteristicky párplovskou, že kované fandy této kapely musí rozhýbat k horečné aktivitě. Sukovitý tuhý hardrock jak z praku.

A to ještě netušíme, že se Smooth Dancer dostaneme výprask ještě pravověrnější. Zběsilé tempo s nezničitelným tandemem Paice/Glover a výborný výkon Iana Gillana. A opět sympaticky načernalý finiš.

Překvapující je jistě Rat Bat Blue a její gruntovní bluesový prakořen je důvodem, proč mi celý tenhle materiál libě zavání. Až stadionově silový refrén může někomu připadat jako pěst na oko, já se ale náramně bavím, i při skvostném Lordově finále.

Na bluesovou notu zahraje ještě mnohem razantněji Place in Line, no už asi tušíte, že to je lék na mou černou duši. Jako by mr. Blackmoreovi sekundovali kdesi za zády Hendrix, Page nebo Billy Gibbons. No šest minut úsměvu od ucha k uchu, co vám mám povídat.

Our Lady zavírá klasickou verzi alba v tradičním duchu purpuru, i tady ale pětice udržela v pozadí klasického kousku nepatrné bluesové přísady. Vedla Lorda podává výborný výkon až baladický Ian Gillan.

Z bonusů si vedle demáčů zaslouží pozornost Painted Horse, syrové, zčernalé bluesové boogie, to je fantastický kousek, opět jako by vypadl z dílny texaských vousáčů z otlučených kabrioletů a nekonečných dálnic jihu... krása.

Poslední gillanovská deska ze 70. let je zajímavým dílem, jednou části fandů ještě přijatým, jinými už kritizovanou jako ústup z bývalého lesku. Já jsem ale spokojen, protože se tu kapela celkem netypicky poohlédla do zákoutí blues a poněkud pootočila kormidlo od svého přímočarého silového hardrocku. Dnes mi sedla na čtyřku.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Who Do We Think We Are
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Bittová, Iva - Zvon

Bittová, Iva / Zvon (2012)

jirka 7200 | 5 stars | 28.02.2018

Na české poměry naprosto unikátní dílo – spojení světové proslulé multižánrové zpěvačky a hudebnice Ivy Bittové se symfonickým orchestrem Janáčkovy filharmonie. Iva Bittová na rozsahu 70 minut bilancuje a navléká v orchestrálním aranžmá korálek po korálku krásný a blyštivý náhrdelník skladeb, který připomene většinu desek a projektů s různými hudebníky alespoň jednou písní.

Někeré skladby ve studiu dobarvovali jazzoví sólisté a píseň Zelený víneček fenomenálním způsobem doplnil folklorní soubor Grunik.

Autory orchestrálních aranžmá jsou skladatel a majitel vydavatelství Animal Music Petr Ostrouchov a skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková. Těm patří velký dík za citlivý přístup ke skladbám, neboť zvuk není přeplácaný a výsledek není nabubřelý, jak se to někdy u podobných kooperací stává.Na opak, veškeré alternativní, lidové, jazzové i lidové motivy jednotlivých písní přirozeně splynuly v hřejivé symfonické náruči.

O nekompromisně kvalitní zvuk nahrávky se postaral ve studiu Sono mistr svého řemesla Milan Cimfe, mastering alba provedl v londýnském studiu Metropolis věhlasný Tony Cousins, který spolupracoval s Peterem Gabrielem, Genesis, Adele a mnoha dalšími.

Jedná o léty prověřené skladby (krom novinky Větvička) hluchá místa není možné objevit. Já si vychutnávám všechny skladby do posledních drobků.

Mám jen dvě výhrady. Tento počin měl mít rozsah alespoň dvojalba. A s titulní stranou obalu trochu bojuju, nekoresponduje mi s obsahem, ale to je jen můj problém.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Zvon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Deep Sweden - Maiden Prague

Deep Sweden / Maiden Prague (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 27.02.2018

Tuto kapelu jsem kdysi viděl v Praze naživo i vlastnil CD. Kam se podělo, vůbec nevím. Teď jsem jejich muziku náhodou našel na YTB a podivoval se, že to zní jako mix Ivy Bittové a Pixies v akustickém hávu.

Když jsem kapelu vyhledal na Progboardu, tak jsem pochopil, proč mi tak připadalo. Kytarista Dunaje Vladimír Václavek na album nahrál kytaru a producentem
kapely není nikdo jiný, než německý hudebník, majitel studia a producent Volkmar Miedtke, který se také hudebně kolem Ivy Bittové a Václavka blízce pohyboval.

Ta vizuální živelnost koncertů mě však při poslechu schází a tak pro mě zůstala tato kapela skvělou vzpomínkou na divoká devadesátá léta.

Největší hit : Big Cheese.

» ostatní recenze alba Deep Sweden - Maiden Prague
» popis a diskografie skupiny Deep Sweden

Moore, Gary - Still got the blues

Moore, Gary / Still got the blues (1990)

Martin H | 5 stars | 27.02.2018

Je tomu již sedm let, co se do hudebního nebe odebral irský rockový a bluesový kytarista a zpěvák Gary Moore. Jeho tvorbu jsem poprvé zaregistroval během roku 1990 prostřednictvím klipu ke skladbě Still got the blues. Ta melodie mi doslova učarovala a byla jedním z hlavních spouštěčů mého dosavadního zájmu o bluesovou hudbu.

S tvorbou samotného Garyho Moora jsem se však docela dlouho míjel, pokud tedy nepočítám album Still got the blues, které jsem si poprvé pořídil na polské kazetě pochybné úrovně. Něco jsem věděl o skupině Thin Lizzy, v níž se Gary občas mihnul, a také jsem zaregistroval jednorázový projekt BBM a její excelentní pokus vyvolat ducha starých dobrých Cream. Nakonec muselo přijít to, co zákonitě přijít muselo, a já jsem si pár Moorových nahrávek pořídil do sbírky.

Na desce Still got the blues se kytarista, zpěvák a autor pěti vlastních skladeb z celkových dvanácti obklopil zajímavou sestavou spoluhráčů, z nichž tím nejzářnějším jménem je bezpochyby ex-beatle George Harrison, jehož skladba That Kind of Woman je na albu také zastoupena. Dalším výrazným hostem je černošský kytarista Albert King, který společně s hlavní personou rozpoutá bluesovou bitvu ve skladbě Oh Pretty Woman. V následujícím kousku Walking by Myself mě kromě velice ostré kytary upoutá foukací harmonika, která k bluesové hudbě neodmyslitelně patří. A pak to přijde, jedna z nejzdařilejších Moorových písní, skladba, která se urodí snad jednou za deset let. Někdo namítne, že ten hlavní motiv v písni Still got the blues může být tím neustálým opakováním až unavující, ale právě v okamžiku, kdy už i já si říkám, že je to přespříliš, něco se stane a Gary těch pár tónů rozvine takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. V tom jeho sóle je snad veškerá bolest světa. Ale to může platit i o další autorské skladbě, nádherné King of the Blues. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Moorova kytara je všudypřítomná a vyjadřuje takovou škálu barev, že se vždycky ptám, kde se to vtom člověku vzalo. Nelze zapomenout i na dechovou sekci, která na celé desce dodává mnoha skladbám tu správnou atmosféru a náladu.

Každé setkání s dílem Garyho Moora je pro mne malým svátkem. A i když hudební svět opustil předčasně, pro mě bude vždy jeho hudba znamenat hodně. Ale pozor, je nutné ji užívat jen se souhlasem ušního lékaře, neboť hrozí velká závislost.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Still got the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Ghost B.C. - Meliora

Ghost B.C. / Meliora (2015)

Mr.Black | 5 stars | 27.02.2018

Už je to dlouho, předlouho, co bych nějakou desku poslouchal každý den, a to již víc než týden v kuse. Od jejího poslechu jsem byl několik let odrazován okultností a "satanickým" image kolem téhle prapodivné švédské bandy a teď jsem zjistil, o co jsem přišel!

Když se oprostíme od všeho humbuku, co kapelu obklopuje, dojdeme k závěru, že jim to vlastně neskutečně šlape! Hudebně, jak dokonce i jeden nejmenovaný člen skupiny (Nameless Ghoul) prohlásil, se jedná o něco mezi pop music a death metalem. Slyšíme vlivy rockových šedesátek a sedmdesátek, osmdesátkové syntíky, zároveň ale heavík devadesátek a všechno dohromady vytváří velice dobře namíchaný koktejl, který když ochutnáte, nemůžete přestat hltat. Což se stalo i mně.

Další, dnes málo vídaná (slýchaná) věc je, že album NEMÁ žádnou vycpávku a dá se poslouchat jako vcelku i per partes. Tudíž je těžké vyzdvihnout skladby co mají, takříkajíc, největší koule. Přesto mám několik favoritů:

těžkotonážní MUMMY DUST, chytlavé songy CIRICE a HE IS a závěrečnou pecku DEUS IN ABSENTIA (připomíná mi něco mezi Bostonem a Queen, jak sbory a melodiemi, tak zvukem).

Skupině Ghost se podařilo natočit album, které si určitě najde své oddané posluchače. Pokud se týče jejich image, myslím, že je to především strategický a komerční tah. Ale kdo by se nechtěl prodávat, že? Vzpomeňme si na slova Freddieho Mercuryho: "I'm just a musical prostitute, my dear."

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon

Bittová, Iva / New Cicada Trio: Live In Beacon (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 27.02.2018

Při soustředěném poslechu této nahrávky se po nějaké době přistihnete, že máte utkvělý pocit přítomnosti na nějakém děsivém šamanském rituálu neobjeveného indiánského kmene. Krevním řečištěm pomalu prostupuje výtažek z neznámých psychotropních rostlin a vy v návalu lehké paniky z neznáma zvažujete co dále se životem.

Experimentální free jazz z mého pohledu vymykající se jakémukoliv pokusu hodnocení zformulovaného do počtu bodů či hvězd. Buď se z obřadu vrátíte při smyslech nebo již navždy zůstanete v jiné realitě. Nula i pětka – obojí je správně.

P.S. : na CD mě hodně potěšil obal nádherných křídových útesů v Dánsku - Mons Klint, které jsem vloni navštívil.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

Antony | 4 stars | 26.02.2018

Kapely zavedených jmen se během své kariéry potýkají s nejedním problémem. Jeden z hlavních je, jak zachovat svoji popularitu. Jak dál, co objevovat, když je vše, co bylo třeba, jest objeveno. Novoty jsou kontraproduktivní, tak co ještě, hledačství je špatně. Setrvávání na jistotách, opatrnost, jasně. Rozvíjení talentu, uf, dřina. Nikdo nemá recept. Ale žít v šoubyznysu chce každý, a je jedno, jestli prog, pop, nebo hip hop. Lze sledovat na kariéře různých skupin, jak se to s nimi motá, opravdových géniů je nemnoho. Většina na svoji Devátou čeká bezvýsledně.

THRESHOLD nastartovali svoji kariéru v době, kdy progresivní odnož metalu ještě patřila mezi průkopnické žánry. Měli štěstí na výrazné vokalisty, komponisty, osobnosti. Vytvořili si svůj nezaměnitelný styl, zaznamenali několik milníků. Stali se pojmem. Ale od jisté doby se jejich tvorba stala jen a jen rozmělňováním sebe sama, hrkání kolovrátku navyklých postupů se nedalo přeslechnout. Každé album od roku 2002 znamenalo sestup o stupínek níže. Každé album bylo víc a víc zaplácnuté rutinní efektní manýrou zpěv/kytara/bombastičnost a v této kaši se vše začalo utápět. Nedostatek nápadů byl nahrazen nacvičenou efektní pózou. Okázalý pomp metal, no brain.. kapelu jsem odpískal, z této jámy se skoro nedá vylézt, je to past. Talent dostal obojek, a než by se cukal na krátkém řetězu, seděl raději v boudě.

Umřel Mac, Wilson dostal vale. Blbý co? Navíc, zpátky nastoupil ten špatný Glynn Morgan. Už se nedalo čekat opravdu nic. Jak je někdo v kómatu, čeká se jen na odpojení od přístrojů. Mno. Jenže místo nekrologu dostala Groomova parta transfuzi živé vody. Dost dobrý a nečekaný.

Legends Of The Shires je naplněno odlehčenou metalovou muzikou, kde vrcholu opět nabývá dávno ztracená progresivita a kompoziční vytříbenost, vytrácí se revmatická zatuhlost přebubřelých efektů. Hudební témata jsou sevřená a soustředěná, všechno spolu souzní a je v nápaditých harmoniích. Morganův přiměřený a civilní projev zapadá do skladeb lépe než exaltované exhibice jeho předchůdců. Ze supícího Golema se stal atletický běžec s ladnými pohyby, kterého je potěcha sledovat.

Novinka THRESHOLD mne překvapila a udělala nečekanou radost. Tato rozsáhlá hudební plocha by obvykle byla nezáživná a ubíjející. Ovšem v tomto případě si album s chutí pouštím dvakrát po sobě. Dobré atributy jejich hudby zůstaly, ty ztracené jsou opět objeveny a vyzdviženy, krásně vynikají všechny finesy, detaily, jednotlivosti, aniž by se album rozpadalo. Je to pohoda, zde se v nebývalé míře ukazuje, že méně je více. V tomto případě daleko více, než se dalo v nejoptimističtějším snu čekat. Od Clone jde o nejepší dílo THRESHOLD.

2CD Nuclear Blast
1h:22m:22s
DR8

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)

Bittová, Iva / At Home (Iva Bittová & Čikori) (2016)

jirka 7200 | 4 stars | 26.02.2018

Nebudu psát douhé oslavné statě o jedné z našich nejlepších a nejrespektovanějších multižánrových umělkyň, desítky recenzí na netu velebily toto dílo přede mnou. Tedy jen zkratovitě.

Iva Bittová se na tomto CD po předchozích pro mnohé velmi obtížně hudebně vstřebatelných projektech experimentálního a free jazzového charakteru navrátila někam do období přístupnějšího Bílého inferna. Křehké skladby jsou tvořeny jasně rozpoznatelnou, matematicky přesnou kytarou dlouholetého spoluhráče Vladimíra Václavka a výborně sekundujícího konrabasisity Jaromíra Honzáka s trumpetistou Oskarem Torokem – neboli kapelou Čikori.

Vedle meditativních novinek v duchu alternativního folku s doteky jazzu i rocku je tu oprášena i skladba Rukama z prvního alba Dunaje, nyní v něžnějším provedení pod názvem Břízy.

Je poznat, že hudebníci tvořili v klidu po dobu dvou let a aranže všech skladeb vypilovali do nejmenších detailů. Z alba sálá pozitivní a uklidňující energie, takovou, jakou cítím z posledních desek Laurie Anderson.

Pro plné vychutnání takovéto nahrávky je třeba nekompromisní kvality zvuku, která tu byla dosažena.Skvělé natočený záznam ze Zlína zmástroval v New Yorku věhlasný Dave Cook (Laurie Anderson, David Bowie, A. Morrisette).

Teď nic nestojí v cestě k mimořádnému hudebnímu zážitku.

P.S. : Vůbec jsem si nevšimnul recenze od alienshora, proto jen doplním svůj názor. Ty starší písně se do koncepce této desky hodily, dostaly nový kabátek a zní odlišně. Málokdo asi vlastní od Ivy vše, co kdy vydala - já také ne. Krom toho, Iva starší skladby přepracovává v jiném provedení běžně, ať již na koncertech, či na deskách. Viz úpravy pro symfonický orchestr, či znovunatočení první desky.

Každý posluchač Ivy Bittové také nemusí být nutně příznivcem náročnějších alternativních směrů a právě pro ty, kteří upřednostňují tu klidnější a meditativnější polohu, je určena tato kolekce.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Camel - Rajaz

Camel / Rajaz (1999)

horyna | 5 stars | 24.02.2018

Camelovský Rajaz tady má tři kraťučké recenze a tak nebudu trhat partu a napíši k tomuto veledílu jen pár okrajových poznámek.

Právě před chvílí jsem jej doposlouchal a byla to neskutečně krásně strávená hodinka. Andy Latimer byl už od svého vstupu na hudební scénu génius a zůstal jim i v pozdním období. Svou muzikou ovládal pocity a emoce. Je v ní tolik něhy, až máte pocit, že se vám z ní podlamují kolena.
Jde o mistrovské dílo a zřejmě také nejlepší desku z posledního studiového čtyřlístku. I když bylo určitě těžké překonat velkolepost "přístavu slz", myslím si však, že Rajaz to dokázal. Některé části skladeb evokují Pink Floyd, jelikož Andyho hypnotizující kytara není té Gilmourovské příliš vzdálena. Tahle deska je vlastně stejně dokonalá, jako byla alba Mirage, či Moonmadness.

Krása žádných slov nepotřebuje.

» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel

Davis, Miles - Tutu

Davis, Miles / Tutu (1986)

adam | 4 stars | 24.02.2018

80 te roky milujem. Netajil som sa tym a myslim ze to bola posledna dekada s jasnym nazorom. Pozri obliekam sa jak kanarik, ale chcem to, mame syntaky a prve tupe sample a hura pome tancovat ale s hlavou hore. A plus som v 80tych rokoch stravil prvych 10 rokov zivota. Z toho dovodu produkciu 80tiek nieze trpim ale uznavam. Popove syntaky a vsetko co k tomu patrilo.
Pre Milesa to bola zvlastna doba. Po parrocnom vnutornom exile a bojom s xtou drogovou zavislostou sa vratil do jazzoveho kolotoca a samozrejme nebol by to kral skurvysynov keby to nespravil vo velkom style. Ziadne pokusy o navrat minulych dekad, ziadne bezpecne pristavy ale opat terra incognita. Miles vstupil a prezil 80te roky s objavovanim syntakov a v obkoleseni mladych samcov co brali jazz ako koren nie ako strom a vysivali si okolo toho korena jak sa im chcelo.
Z tychto mladych samcov sa najviac pri Davisovi predvadzal Marcus Miller, s ktorym s prestavkami spolupracoval v podstate celu dekadu. Skomponoval pre neho par albumov a Davis na nich v podstate len hral a posobil ako tmel.

TUTU je vrchol ich spolocnej tvorby. Teda asi skor vrchol Millerovho komponovania, ale jak im to spolu hra to je nieco neskutocne. miller hra skoro na vsetky nastroje skoro vo vsetkom s obcasym vstupom nejakeho ineho muzikanta a MIles do toho pradie svojou trubkou. SUgestivne, hrave, svieze a rydzo v duchu 80tych rokov. Tie skladby sa kludne mohli otextovat a tresknut do MTV alebo niektore si ich viem predstavit ako podklady na sladaky na diskotekach v skole v prirode.

Neskutocny zazitok. Odporucam kazdemu kto si chce zamilovat 80te roky.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Tutu
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj

Bittová, Iva / Iva Bittová + Dunaj (1989)

jirka 7200 | 5 stars | 23.02.2018

Dívej se a hledej
Naslouchej a čenichej
Do děr vodu nalej
Honicí psy posílej

Jako kobylky a jako koně
Jako stádo krys a jako smrad
Jako bledý měsíc na dně moře
Ti jednoho dne vytřu zrak

- úryvek textu Kobylky

Dunaj v nejinvenčnější sestavě s nespoutanou Ivou Bittovou, která se však zde svým projevem částečně přizpůsobila rockovému stylu kapely.

Dodnes nahrávka nijak nezestárla, i zvukově je celkem povedená. V Brně se nacházel tehdy semknutý okruh muzikantů pro podobný typ hudby, v inspiračních zdrojích lze vystopovat krom vlastních svébytných postupů třeba King Krimson nebo Police.

Na desce nenacházím slabšího místa, je velmi různorodá. Najdou se tu krom většiny rytmicky složitějších písní i přímočaře adrenalinová Pustit musíš, nonovlná Divokou svině a Sen (ve kterém slyším určitou reminiscenci na Pražský Výběr), nebo akustické Rukama a V černém.

Aternativní rock evropských parametrů.

Tehdejší vzácnou chemii mezi lidmi v kapele ukazuje třeba live provedení songu Dunaj :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Strawbs - Strawbs

Strawbs / Strawbs (1969)

b.wolf | 4 stars | 22.02.2018

Chtěl jsem si zase poslechnout nějaké skvosty z '60 let a při posezení u vínka s dobrým kamarádem vytáhl ze své velmi obsáhlé sbírky LP tento debut, řka, že tahle hudba mě určitě nezklame. Jelikož je to starý deathmetloš, čekal jsem nějakou tu sypanicu včetně zvracení do mikrofonu, leč chyba. Už úvodní song to vyvrátil a debutní album Strawbs mě tak navnadilo, že jsem neváhal s pořízením originálu. Pohodová, příjemná hudba se zajímavými vokály, na debutní album výborná. A to prý alba do '75 roku jsou ještě lepší. Rozhodně se po nich podívám, poněvadž debutní album rozhodně patří mezi ty hodně dobré. 4/5

» ostatní recenze alba Strawbs - Strawbs
» popis a diskografie skupiny Strawbs

It Bites - The Tall Ships

It Bites / The Tall Ships (2008)

horyna | 4 stars | 22.02.2018

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites

Anderson, Laurie - Landfall

Anderson, Laurie / Landfall (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 21.02.2018

Na novém albu Landfall spojila Laurie Anderson síly s velikány soudobé experimentální vážné hudby – Kronos Quartetem.
Ten natočil pod vedením Laurie 30 dílnou suitu. Inspirací pro toto rozsáhlé, bezmála sedmdesátiminutové dílo se stal hurikán Sandy, který v roce 2012 zpustošil Severní Ameriku a rovněž i obydlí Laurie v Manhattanu, kde ji vodní živel vyplavil suterén a přízemí, kde byly uloženy veškeré poznámky, hudební nástroje, fotografie a rekvizity pro různé její multimediální pořady.

S tak obrovskými osobními ztrátami, kdy člověk přijde o všechny své vzpomínky a i o své nejbližší (v roce 2013 rovněž zemřel i její manžel Lou Reed) se člověk velmi obtížně vyrovnává.

Laurie se, jakožto pracovitý člověk oddala plně tomu, co je jí nejbližší – umění. Nachystala mnoho různých multimediálních vystoupení, natočila nekonvenční filmovou esej Heart of Dog (2015) který opatřila hudebním doprovodem. A samozřejmě živě koncertovala.

Ale vraťme se k Landfall, které je fenomenální soudobou vážnou hudbou natočeným americkým smyčcovým kvartetem, doplněnou střídmě různými elektronickými nástroji či smyčkami nebo úryvky hlasů z výsílačky.

Toto dílo je velmi emotivní a popisuje podrobně pomocí hudby vývoj celé této přírodní katastrofy, takže atmosféra jednotlivých částí odpovídá stavu děje. Tedy žádnou uvolněnou atmosféru tu nenajdete, nahrávka je velmi temná.

Naprosto dokonalé umělecké dílo mi ruší jen v několika případech Laurie svým vyprávěním, naštěstí ho je minimum, ale klidně bych se spokojil s tištěnou verzí příběhu v bookletu.

Ukázka z části We Learn to Speak Yet Another Language, kde je vidět v činnosti software, který Laurie Anderson vytvořila. Ten převádí jednotlivé tóny do slov :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Landfall
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2018

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Watch, The - Primitive

Watch, The / Primitive (2007)

horyna | 4 stars | 21.02.2018

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos (2017)

Antony | 4 stars | 19.02.2018

Jak to jen říct? Z hledání vrcholné umělecké výpovědi se postupem času a věku stává hledání důstojného (art)rockerova stáří. Jedni se s ním snaží bojovat, druzí ho ignorují, a další se s postupujícími léty vyrovnávají sami se sebou. Jiní se toho ani nedožijí a mají o problém méně. Občas si představuji, co by dnes dělali a jak by působili Bonham, Scott, Jones, Bolan, Moon, Lynott... Ale třeba u takového Barretta jsme to viděli. Jak říkám, o problém méně.
Každé nové současné dílo interpretů, co začali v 60./70. letech, vyvolává rozporuplné pocity ještě před tím, než je vydáno, slyšeno. Spekulace, otázky, předpovědi. Očekávání. Proč vůbec, jak a s kým, kudy a kam. Těžko se ubránit předčasným odsudkům, obzvláště, když se tak dlouho čekalo a před tím čekáním to za moc nestálo. Každý posluchač je jen člověk, a bez předpojatosti (byť skrývané a nepřiznané) to asi nejde.
Novinku z Oceněné Marconiho Pekárny provází několik skutečností, které je potřeba znát. V dubnu 2015 opouští PFM po 44 letech kytarista a skladatel Franco Mussida, aby se mohl zcela věnovat práci ve vzdělávacím institutu, jehož je prezidentem. Z původní sestavy tak zde figuruje jen Franz Di Cioccio, bubeník a zpěvák v jedné osobě. Jako druhý stálý člen působí kytarista Patrick Djivas. Ostatní hudebníci slouží jako pomocné síly pro nahrávání a koncertování. Na obalu alba (o jeho grafické kvalitě si můžeme myslet svoje) je pohled z kabiny futuristického plavidla, které pilotují Franz a Patrick, a jsou jím unášeni do nových a nepoznaných krajin, které ve své hudbě představí posluchačům. Nesmazatelně, jako emocionální tetování, rozmanité náladami i způsoby hudebního ztvárnění.
Na CD, LP desce, či Hi-Res formátu, lze slyšet hudbu, co z velké části tuto vizi naplňuje. A tomu jsem popravdě moc nevěřil. Ani po prvním poslechu jsem Emotional Tattoos nepovažoval za kdoví co. Při druhém jsem se přistihnul, jak mne hudba na tomto albu začíná bavit, dostávat mě. Jak se ukazuje, že velký skladatelský talent se nezapře ani ve zdánlivě obyčejné rockové muzice, a dává ji mnohovrstevnatost a proměnlivost nálad, které rafinovaně omotávají každého, kdo si troufne poslechnout. Ne, není to žádný krkolomný progrock. Normální písničky, co mají strukturu a hloubku, nosnou melodii, skvělou harmonii, trochu obroušené hrany, a mimořádnou působivost na otevřené vnímání.
Pro lepší oslovení mezinárodní posluchačské základny jsou nahrány dvě verze alba. Italsky zpívaná, i anglicky zpívaná, přičemž pro oba jazyky jsou vytvořeny rozdílné texty, nejedná se o prostý překlad. Vyplatí se zkusit obojí.
Dnes, po zhruba desátém poslechu, si tuto hudbu už jen vychutnávám. Co na tom, že asi čtvrtina skladeb je velmi povedená, čtvrtina nadprůměrná a polovina tak akorát příjemně poslouchatelná. Přesně takhle mě to jejich tetování trefně oslovuje, a užívám si je. Důstojně vyzrálý artrock, co sám sebe nezradil. Dík za to.

2x 62 minut
Hi-Res 24-48
DR8

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

Lukas | 5 stars | 19.02.2018

Priznam se, ze trochu nerozumim relativnimu nezajmu smerem k tomuto albu. A podnitilo me to natolik, ze napisu vubec svuj prvni prispevek na progboardu. Hodne za to muze take i fakt, ze jsem byl minuly tyden na koncertu k To The Bone. Kdyz jsem na nej jel, rikal, jsem si ze je velka skoda, ze me minula moznost vyslechnout si koncert ke Grace for Drowning a dalsim starsim album vcetne Porcupine Tree, ale to jsem tehdy nevedel o zadnem S. Wilsonovi ani PT a dokonce ani o "progresivnim rocku". Nicmene, vse jsem poctive dohnal a dodnes nechapu, jak me vsechna ta pestra hudba mohla mijet...
S. Wilson je dle me, genialni hudebnik konce 20.stoleti a pocatku 21. stoleti. Je mozek (P.T) a nebo alespon velmi dulezita cast (Blackfield, No-Man) tolika projektu, a tak kvalitnich, ze si myslim, ze tohle v soucasne hudbe nema obdoby. Ja osobne, ocenuji vsechny, vcetne velmi experimentalniho Storm Corrosion a Bass Communion.
Spousta lidi namita, ze je to genialni plagiator, ale s tim, ja nemohu souhlasit. Dnes je velmi slozite (ne-li nemozne) vytvorit hudbu, kde by se nenasel kousek inspirace od te ci one skupiny z historie. Vzpomenme treba, na Emerson, Lake and Palmer a na vykradani B.Bartoka, L. Janacka atd.
Nicmene, zpet ke koncertu a konecne k tomuto albu. Take jsem byl z prvnich poslechu lehce zklaman, protoze je to neco naprosto jineho nez predchozi alba. Prece jen jsem byl zvykly na vetsi vyvoj skladby v case, ale zde jsou az na Detonation, docela kratke pisne.
Stojim si za tim, ze vsechny jsou skvele. A v tom je cela ta krasa. Nemyslim, ze by dnes bylo na svete tolik hudebnich skladatelu, kteri by mohli mit ve sve diskografii zaroven veci jak Remainder The Black Dog vs. Ancestral, vs. Perfect Life, vs. Anesthetize, vs. Blank Tapes vs. The Raven That Refused To Sing a takhle bych mohl pokracovat az do nekonecna.
S kazdym poslechem tohle album bylo lepsi a lepsi. A tento koncert ma za nasledek to, ze toto album vnimam naprosto jinou optikou. Protoze, mit moznost z vlastni tvorby poskladat tak pestry skvely koncert, jen dokazuje jaky je SW hudebni genius. Krome To The Bone, Blank Tapes a Song of Unborn hral cele album. A musim rict, ze vsechny, naprosto, vsechny znely na zivo perfektne a dokonce i proklete Permanating, ke kterem musel i sam S. Wilson rict nekolik "ospravedlnujicich vet" :-).
Spolu s timto zaznely (nevim jestli si vzpomenu na vse...): Creator Has a Master Tape, Arriwing somewhere..., Lazarus, Heart Attack in Layby, Sleep together, Sign o The Times, Home Invasion+Regret 9, Vermillioncore, standalone s kytarou - Even less, a na nakonec silne emotivni Raven. Kdyz k tomu, pripocteme skvely zvuk a perketni vizualni show, tak to byl naprosto dokonaly zazitek a takove koncerty si myslim, clovek moc nezazije.
Zpet k albu: vse je relativni a nekomu se proste nemusi libit, ale myslim, ze cas ukaze jak je toto album skvele, a mozna to bude odrazovy mustek pro mladsi generace, kteri se pak dostanou k mene pristupnejsim vecem jako je Grace For Drowning nebo Insurgentes a myslim, ze i o to SW trochu jde. Myslim,ze by se to obeslo i bez Permanating :-), ale uz ji mam rad taky. Nevim jestli ma vubec cenu vyzdvihovat, nektere pisne vice nez ostatni, a asi to delat ani nebudu. Nejlepsi je, jako vzdy poslech celeho alba.

Za me je to 5 hvezd, ja proste nemohu a ani nechci jinak.



» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

pinkman | 5 stars | 18.02.2018

Tuhle važnou hudební výpoveď by měl mít doma každý, kdo má v progresivní muzice vysoké nároky na kvalitu. Její ambice dokázali dostat Genesis mezi nesmrtelné. Pro posluchače kteří desku zbožňují je její poslech svátkem, který se neprožívá každý den. A právě pro objemnou délku rozloženou mezi dvě cd je potřeba si vytvořit speciální příležitost.
Naštěstí je mezi tak masivním počtem skladeb několik odpočinkových, ve kterých může každý přemýšlet nad krásou kytarových výpadů Steva Hacketta, rozmanitostí poloh Petera Gabriela, nebo propastnými rozdíly v hudební dynamice nahrávky.
Těch skutečně závažných skladeb je tady hodně a nemá smysl je uvádět. Jehně je uzavřené a těžko prostupné hudební vřídlo, které prověřil čas a vlastní hodnota.

Absolutní vrchol hudby Genesis? Možná ano!
Momentální TOP skladba? Stejně jako u The Wall je nemožné z takového počtu vybrat pouze jednu:
Cuckoo Cucoon
In The Cage
Hairless Heart
Carpet Crawlers
Anyway
The Lamia
The Light Dies Down On Broadway

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Royal Hunt - Cast In Stone

Royal Hunt / Cast In Stone (2018)

Carloss87 | 4 stars | 18.02.2018

Krásné melodie i refrémy,opět parádní sóla. D.C. Cooper je skvělý zpěvák a i na albu odvádí jako vždy skvělý výkon.Akorát zvuk mi přijde horší a předchozí CD se mi přeci jen líbilo více a proto dávám 4.hvězdy,ale zklamaný nejsem.

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Cast In Stone
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt

Kino - Picture

Kino / Picture (2005)

horyna | 5 stars | 18.02.2018

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino

Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]

Brezovský, Marek / Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa] (1999)

adam | 4 stars | 18.02.2018

Musim si nasypat popol na hlavu.
Ked to vyslo som to pocuval dokola snad rok aj z nejakej nostalgie za Brezovskym. Potom som presiel do uplnej ignoracie tohto projektu z dovodu nostalgie za kamosmi co dopadli podobne. a uprimne mi vadil-vadi-bude vadit oskarov spev. Potom som si kupil postupne Hranu live kde sa ten potencial ukazal naplno. aj Marekovu komornu hudbu a bum. Opat som sa zalubil do tohto pocinu. Je to kvalitka. Skoda ze len sprostredkovana. Z toho dovodu mam najradsej album Chcem byt sam. (ak ho niekto z vas ma, kupim!!!) Jednoznacne 4 hviezdy. TEsim sa na Hranu 2 a RIP marek....

» ostatní recenze alba Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]
» popis a diskografie skupiny Brezovský, Marek

Enchant - A Blueprint Of The World

Enchant / A Blueprint Of The World (1995)

horyna | 4 stars | 17.02.2018

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant

Jethro Tull - Thick As A Brick

Jethro Tull / Thick As A Brick (1972)

lover-of-music | 5 stars | 17.02.2018

Jethro Tull – to je můj zásadní, nejmilejší a nejpřekvapivější objev z konce roku 2017. Samozřejmě, že jsem je znal už mnohem dřív, ale absolutně jsem je ignoroval a dnes vůbec nevím proč. Celých 17 let (teď už skoro 18) jsem přicházel o tolik hudebního blaha, mimořádna a krásna jaké oni nabízejí. Celý rok 2017 jsem objevoval nějaké bandy, ať už progrockové či rockové, a vždy mě od nich zaujaly maximálně 2-3 písničky a zbytek byl pro mě ztracený čas. Už jsem z toho začínal být totálně znechucený a to se samozřejmě promítlo i do osobního života. Nebavilo mě nic. Kamarádi, hudba, holky, prostě vůbec nic. To všechno jenom proto, že jsem prostě nenašel žádnou novou kapelu, která by mi dokázala, že na tom světě ještě stojí zato žít.

Ale to všechno se změnilo v půlce listopadu roku 2017, kdy jsem objevil JETHRO TULL. Bylo to jako zjevení, blesk z čistého nebe, prostě zázrak. Od té doby je neustále poslouchám a mám z jejich hudby fantastický pocit. (Podobně jako u The Who nebo Bee Gees).

Pro začátek jsem si vybral jejich opravdu mistrovské a skvostné dílo Thick As A Brick. K tomuto monumentu prostě nemám slov. Co také k němu říci? Že je to nejlepší album od Jethro Tull? Že je to nejlepší album 70. let? Že je to naprosto zásadní konceptuální dílo, které se nedá jen tak překonat? Kamila napsala něco v tom smyslu, že si není jistá, zda-li Thick As A Brick nepředběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty, Relayery. Kamilo, tady máš ode mě odpověď: ANO. Třikrát ANO. Thick As A Brick předběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty atd. Už jen představa, když poslouchám třeba část „The Poet And The Painter“, tak se na mě řítí slast. Kdosi tady napsal, že tohle není hudba pro každodenní poslech. Jeví se mi to jako lež. Já tohle album můžu poslouchat denně a nikdy mě neomrzí. A navíc, Thick As A Brick není tak krkolomné jako třeba jiné projekty té doby. Sází na famózní a originální melodie, které dokážou s člověkem hnout v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuji si, že někdy v lednu tohoto roku jsem album neslyšel asi 4 dny a normálně mi chybělo jako silnému kuřákovi cigareta.

Thick As A Brick je prostě geniální. Kdo to album miluje stejně jako já, ví o čem mluvím. Jeden fantastický moment tu střídá druhý. Geniální melodie i aranžmá jsou zárukou. Textům sice moc nerozumím ani když si to přeložím, ale to nevadí. Jsem strašně rád, že toto album můžu zařadit do své TOP 10. Pět hvězdiček je zoufale málo. Ach jo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

northman | 4 stars | 17.02.2018

Po zajímavých recenzích a poslechu desek All Them Witches jsem si pořídil všechny jejich studiové desky na vinylu a snažím se postupně vstřebat hudbu na těchto albech. Jak už bylo řečeno první album je hodně bluesové, druhé album je hardrockové, ve třetím albu se hojně používá akustická kytara, hned v úvodu první skladby s názvem Call Me Star. Poslední album jsem ještě neslyšel, ale věřím, že bude opět nadprůměrné.

Deska s názvem Dying Surfer Meets His Maker mě zatím zaujala nejvíce. Zřejmě to bude tou akustickou kytarou a tím ve mně evokuje zeppelinovskou trojku, kterou mám hodně rád. Tahle kapela a její desky na mě působí jako živá voda po šedi různých progů a neoprogů. Pro mě je to volné pokračování kapel jako Led Zeppelin, Jefferson Airplane a grunge kapel z počátku devadesátých let Nirvana, Pearl Jam a ve skladbě Dirt Preachers slyším postupy Sonic Youth, v některých skladbách by se daly najít vlivy i takových Meat Puppets, protože jako správná americká kapela mají All Them Witches ve svých skladbách esenci country, které se ještě žádná americká kapela nezbavila. Nádherné je blues This Is Where It Falls Apart a ani ostatní skladby nejsou blbosti. Pro mě je tahle kapela objevem poslední doby a na každé jejich další album se budu těšit, jejich desky nejsou jako přes kopírák. V současné době nemůže žádná kapela přijít s něčím novým, tak jak tomu bylo na konci šedesátých let, vždycky budou slyšet vlivy jejich předchůdců.

Určitě to není album za plný počet, ale čtyři hvězdy si rozhodně zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Pink Floyd - The Wall

Pink Floyd / The Wall (1979)

pinkman | 5 stars | 17.02.2018

O Pink Floyd byly už popsány stohy papírů, stejně jako o jejich mega projektu The Wall. Místo několika obvyklých faktů raděj připojím svůj osobní názor, který bude demonstrovat postoj hudebního fandy oddaného kapele i tomuto dílu.
Dnes už si bohužel nepamatuji kdy přesně jsem album slyšel poprvé, ale bezpečně vím, že trojici předešlých nahrávek jsem měl dobře naposlouchanou.
Pink Floyd vnímám jako kapelu, která výrazně spoluutvářela dějiny art-rocku. Byla jejich hlavním vojevůdcem. Vlastně dodnes považuju album DSotM za jejich jakože debutní nahrávku. Bezpečně silnou, stylotvornou, stěžejní a naprosto geniální. Ona změnila dějiny rockové hudby, žádné z dalších desek PF krom The Wall se to už nepodařilo. To co vyšlo před ní určitě mělo na konci šedesátých let svou váhu a patřičný dopad na britskou scénu, ale měřeno dnešním pohledem s odstupem padesáti let, se všechno zdá v poměru k oběma vyjmenovaným nahrávkám nepodstatné.
Pink Floyd svou rannou psychedelii postupně odstraňovali a na DSotM ji vymazali úplně. Ale není to tak, že by kráčeli s dobou. Pokaždé byli o dva kroky napřed. Asi proto byli a stále jsou tak velcí a uctívaní.
Watersovská genialita kulminovala právě na The Wall. Takové album se autorovi povede položit na papír jednou za život. Rogerovi bylo v té době třicet šest let. Poměrně zralý, v hudební branži žádný mladíček tak postavil pomník Pink Floyd a své osobě. Koncepce desky leží v textové rovině, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace. Producet Bob Ezrin odvedl špičkovou práci a na albu si zahrál na piano a syntetizátory.
Vybrat momentální TOP skladbu v tak početné konkurenci je těžké:
mám rád některé ne zrovna protěžované kusy jako jsou Another brick in the wall Part one, Mother, Goodbye blue sky, Young lust, Hey you, Waiting for the worms a především muzikální dekadentní kus The Trial. Pak je tady samozřejmě nesmrtelná dvojice Another brick in the wall Part two s nejněžnějším dětským sborem jaký si umím představit a velkolepá Comfortably numb.


Z dnešního pohledu není těch osmdesát minut vůbec přemrštěná délka a nikdy bych na rozdíl od mých kolegů neřekl, že ho snad tvoří nějaké vycpávky. To ani omylem. Však třicet milionů prodaných výlisků a dvacet tři platinových ocenění hovoří nanejvýš výmluvně.
Společně s pozdními Beatles je právě The Wall tím nejúžasnějším albem rockové historie!!!!!



» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Tabor, Ty - Something's Coming

Tabor, Ty / Something's Coming (2010)

alienshore | 5 stars | 16.02.2018

Americký gitarista Ty Tabor sa na svojej šiestej sólovke opäť ubral klasickým rockovým smerom. Textovo je tento album nasmerovaný do spoločenských tém, ktoré trápia človeka žijúceho v reálnom svete. Prispôsobil tomu aj hudbu, ktorá znie naozaj energicky, razantne a tradične tu nechýba jeho veľmi pôsobivá gitarová hra. Nahral si ju, takpovediac, skoro samostatne s prispením zopár zaujímavých hostí. Taborova výhoda je v tom, že je v podstate všestranný tvorca riffov, melódií a textov. Navyše ovláda niekoľko hudobných nástrojov a má bohaté skúsenosti aj popri King's X. Nič mu teda nebráni v tom, aby tvoril špičkový hard-rock.

Album Something's Coming teda pozostáva z rockových songov, ktoré majú naozaj zaujímavý feeling. Zaujímavý najmä po emocionálnej stránke. Pôsobia zároveň veľmi konzistentne a ponúkajú celkom pestrý koktejl rôznorodých nápadov. Prvé tri skladby Free Yourself, Politician's Creed a Mr. Freeze tvoria skvelý uvítací výbor. Nápaditou melodikou dokážu odzbrojiť aj o čosi jemnejšie songy ako Slow Down Sister, When The Sun Shines, This Is Me alebo titulný epos Something's Coming. Koniec patrí krátkej a vtipne formulovanej She's Gone, ktorú vlastne nahrala Taborova rodina s podtitulom The Tabor Boys.

Something's Coming patrí medzi Taborove najlepšie práce. Jeho najväčšia sila je v tom, ako skvele jednotlivé skladby do seba zapadajú a zároveň dokážu vyrozprávať príbeh, ktorý plynie absolútne prirodzene bez typickej okázalosti, či nadutosti ktorá v rockovej muzike panuje. V tomto je Ty Tabor jedinečný, pretože jeho jediný záujem je priniesť hudbu, ktorá má hlbší zmysel a pointu.

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Something's Coming
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus (1980)

horyna | 3 stars | 16.02.2018

Sedmé studiové album amerických Blue Öyster Cult vydané v roce 1980 a nesoucí název Cultosaurus Erectus mě přijde hodně nesourodé a svou kvalitou značně nestabilní. Je částečným návratem k dřevnímu hard rocku, se kterým se kapela představila na začátku své kariéry. Potvrzenou změnu měl na starosti zvukař Martin Birch a obálka je vyjmuta z malby Behemoth's World od britského umělce Richarda Cliftona-Deyho. Scifi tématika je kapele blízká i tady, ale hudebně sic pestré album obsahuje skutečně silných nápadů jen poskrovnu.


Po úvodním slušném rozjezdu s tajemnou Black Blade se přiřítí progrockový skvost Monsters plný parádních jazzových etud, swingujícího saxofonu a pestré klavírní hry. Celá A strana je zajímavá. Hutná Divine Wind a značně hravá Deadline s krásnými vokály i sóly patří k těm lepším skladbám BOC. Jenže pak přijde zlom prostřednictvím koncertně rtuťovitého kusu The Marshall Plan citující Párplovské Smoke a dalšími ne zrovna povedenými položkami. Ty možná korespondují s prvními nahrávkami souboru, ale jelikož nejsem zrovna jejich milovníkem, jen těžko v nich nalézám nějakou odezvu. Vlastně až poslední, artověji vystavěná Unknown Tongue mě zase baví.

Deska byla k mému překvapení vcelku kladně přijata a prezentována jako odklon od softovějšího směru posledních alba. Uznávaná osobnost za producentským pultem Martin Birch, dvorní to guru Deep Purple a Rainbow dostal za úkol kapelu převézt zpět do ostře rockového sektoru. To se však naplno podařilo až s mistrovským dílem kapely, albem Fire Of Unknown Origin. Ale to je už úplně jiná písnička.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Cocteau Twins - Garlands

Cocteau Twins / Garlands (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 16.02.2018

V osmdesátých letech jsem hlavně díky Dead Can Dance objevil nezávislou vydavatelskou firmu 4AD z Anglie. Specializovala se ( a je tomu tak dodnes) na různé odnože alternativního rocku, post punku a experimentální elektroniky. Tyto spolky tehdy vydatně oživovaly tehdejší uvadající rockovou scénu a jednou z nich byli i skotští Cocteau Twins.

Pamatuji se, že jsem je sledoval až do jejich nejznámější nahrávky Heaven or Las Vegas, potom následoval v jejich produkci určitý kvalitativní propad.

V minulých dnech jsem si připomínal jejich tvorbu a proto mne překvapilo, že rovněž vydávající firma oprašuje archiv a pro fandy připravila znovu vydání úspěšných alb 'Head Over Heels' and 'Treasure' na vinylu a ve vysokém rozlišení.

Při poslechu raných desek jsem si uvědomil jednu zajímavou věc. Některá alba na mne působí naprosto stejně dnes, tak i tehdy a naopak, některé se mi tehdy zdály zajímavé a dnes k nim ten vřelý vztah nemohu najít.

To je i případ Cocteau Twins. Kapela se jistě zapsala hluboko do podvědomí fandů, jejich projev je i dnes rozpoznatelný a identifikovatelný mezi tisíci jinými spolky hlavně díky vysoko posazenému sopránu Elizabeth Fraser, který se chvěje a trylkuje kdesi v oblacích. Spolu s jakoby impresionisticky rozmazaným zvukem zkreslené kytary Robina Guthrieho tvoří jasně rozpoznávací znaky tohoto sdružení.

Při poslechu mi v dnešní době hodně vadí hodně špatná kvalita zvuku, výsledný mix a použití automatického bubeníka.

Zvuk se nelepší ani s dalšími deskami, je zřejmé, že ona rozplizlost je záměrem. Na tento způsob zvuku si někteří členové stáje ostře stěžovali, neboť management jej prosazoval i na ostatní akvizice firmy 4AD. Některým kapelám byl tímto způsobem kompletně změněn sound kapely, pamatuju třeba na rozhořčené Lush.

Nicméně Cocteau Twins se z této šablony již nevymanili, proto je pro mě v současné době paradoxně nejvíce poslouchatelné první syrové album Garlands zaznamenané do osmi stop.

Tato nahrávka je chladně goticky ponurá, čerpá z post punku a zvukově vyznívá nejpřirozeněji. Vnímám tu podobnost se souputníky Cure či Siouxsie and The Banshees.

Baví mě výrazné figury baskytaristy Willa a vazbící, někdy až industriálně skřípějící kytara Robina. Automatický bubeník znásobuje chlad.Nad tím krouží zalykající se, zatím však neutopený a nenahalovaný hlas Liz.

Typickou ukázkou je skladba Blind Dumb Deaf. Zvazbená smyčka kytary opakuje neustále stejný motiv, bicí automat rovněž přehrává jednu figuru. Nic jiného neočekávejte od baskytaristy i když jeho part je velmi invenční. Ve stereo bázi se přelévájí přes sebe dva odosobněné zpěvové party zpěvačky. Velmi působivé.

Škoda, že se kapela na dalších albech přiklonila k jakémusi hybridu chrámového dream popu, který si své příznivce sice našel, ovšem některé i pomalu ale jistě ztrácel.

P.S. : Ač nejsem obdivovatelem různých cover alb, v tomto případě vyjímka potvrzuje pravidlo. Zvukově násobně lépe, než většina řadových desek dopadlo CD s názvem Dark Treasures (A Tribute to Cocteau Twins), kde různé kapely vzdávají hold tvorbě těchto zasněných muzikantů ze Skotska...

» ostatní recenze alba Cocteau Twins - Garlands
» popis a diskografie skupiny Cocteau Twins

Supertramp - Breakfast In America

Supertramp / Breakfast In America (1979)

horyna | 5 stars | 16.02.2018

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Anderson, Laurie - Bright Red

Anderson, Laurie / Bright Red (1994)

jirka 7200 | 4 stars | 14.02.2018

Ten neuchopitelný opar originality a avantgardy se jako mávnutím kouzelného proutku na nahrávce Bright Red vrátil zpět.

Laurie zanechala (krom několika málo vyjímek) pokusů o klasický zpěv a vrátila k svému empatickému projevu – melodické mluvě. Toto pojetí se přesně hodí do vytvořené muziky, na které se skladatelsky podílel s Laurií asi z jedné třetiny i otec ambientního elektronického žánru – Brian Eno, který zároveň album i produkoval. Spolu se špičkovými hudebníky alternativní scény, např. Adrianem Belewem z King Krimson či avantgardním jazzmanem Joey Baronem vytvořil další pochoutku.

Při poslechu většiny písní máte pocit, ze se čas jakoby zpomaloval. Pamatujete na legendární scény v čase zamrzajícího pohybu v prvním Matrixu – bullet time ? Takto se budete cítit, když se zaposloucháte do některé z uhrančivě pomalých skladeb Laurie se zavřenýma očima.
Tuto nejpočetnější množinu desky zastupují terapeuticky léčivé písně s rozsáhlými klávesovými plochami, nad kterými se vznáší hlas Laurie - Tighrope, Same Time Tomorrow, Bright Red, Speak the Language nebo World without End. Do této skupiny se dá zařadit i Night in Baghdad s orientální rytmikou, nebo hodně smutná a emotivní Love Among the Sailors.

Aby se váš mozek hned po několika skladbách nedostal do hladiny alfa, jsou tyto songy proloženy dalšími s výraznou rytmikou – Muddy River, Speechless a Freefall.
Nezařaditelné jsou In Our Sleep – alternativně rockový duet s manželem Lou Reedem a poťouchlé tango s harmonikou Beautiful Pea Green Boat.

Temně ponurý ambient zastupuje krásně depresivní The Puppet Motel, který zní jak soundtrack z filmu Davida Lynche. Hodně temný je i alternativně taneční hit Poison.

Shrnuto a sečteno. Jsem rád, že Laurie i přes předchozí úspěch s komerčněji laděnou nahrávkou pokračuje spíše tou avantgardní cestičkou.

Technická stránka nahrávky opět ohromující. Zvukovým inženýrem při nahrávání byl Kevin Killen a o mastering se postaral Bob Ludwig.

Ukázka songu : The Puppet Motel :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Bright Red
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Cressida - Cressida

Cressida / Cressida (1970)

horyna | 5 stars | 13.02.2018

Britští Cressida patří mezi společenstvo kapel dvou alb. Kapel, které krátce po svém startovním vzplanutí dvakrát navštíví nahrávací studia a poté navždy pohasnou. S dobou která uplynula od jejich zániku se jméno Cressida skloňuje stále méně a poznat jejich hudbu je vyhrazeno pouze neúnavným hledačům starožitností a zašlých krás dob dávno zapomenutých.

Kolegové recenzující desku přede mnou vystihli její potenciál naprosto přesně. Nejsilnější vliv na tvorbu Cressidy měli určitě Moody Blues. Decentní nevtíravé melodie, krásně zdobený místy zdvojovaný vokál a výrazná instrumentální dovednost dělají z kapely jednoho z černých koní let sedmdesátých. Cullen a spol nezapomínají ani na emoce a nálady. Ty v jejich představení hrají nemalou roli. Jako příklad nám může posloužit hnedle úvod alba v podobě první skladby To Play Your Little Game. Nejenom zde zní Angusův vokál neskutečně křehoučce a oduševněle. Dokáže být zvláštně intenzivní a spolu s přelétajícími hammondy přeladí posluchače na emoční kanál. Vzápětí následuje vpád ostatních spoluhráčů, kteří v přívětivém tónu domalovávají další z pozoruhodných krajinářských akvarelů let sedmdesátých. Rytmizace skladby je naprosto úchvatná, vůbec celé gró této písně je nesporné a svou hravostí si nejen ona dokáže přidržet posluchače pěkně u těla.
Těch obrazů je celkem dvanáct a ve mě jejich poslech evokuje pohled do kaleidoskopu, v němž se barevná sklíčka při otáčení přeskupují ze strany na stranu.

Stejnojmenný, překvapivě vyspělí debut britských Cressida obsahuje velice interesantní muziku a má daleko významější pozici, než aby plnil fukci nahrávky, která má posloužit jako pouhý doplněk něčí domácí fonotéky.

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida

Tabor, Ty - Safety

Tabor, Ty / Safety (2002)

alienshore | 5 stars | 13.02.2018

V živote chlapa príde občas situácia, kedy musí riešiť veľmi nepríjemné situácie. Ako napr. keď vám vaša milovaná manželka povie: "už ťa nemilujem, musíme sa rozviesť". Prípadne: "našla som si iného, musíme sa rozviesť". Prípadne: "mama povedala, že sa musíme rozviesť". V prípade Ty Tabora musela byť tá situácia asi podobná a prišlo na lámanie chleba. Muzikanti v takejto situácii o tom píšu skladby, iní zase rozbíjajú taniere, či nábytok. Pri triezvom úsudku mi tá prvá možnosť príde o čosi lepšia a album Safety patrí do kategórie opusov, pri ktorých sú prvoradé pocity a silné melódie, ktoré vystihujú emócie dotyčného umelca.

Safety je v podstate pop-rockové dielo. Teda viac rockové, než popové. Je to dané tým, že Ty Tabor je dušou rockový muzikant. Zároveň však miluje kvalitné melódie a lá The Beatles. Úvodný song s názvom Tulip (Your Eyes) patrí medzi klenoty melodického rocku a vystihuje tak atmosféru skoro celého albumu. Výnimkou je Funeral, ktorá obsahuje tvrdé gitary, ale nijako nerozbíja podstatu albumu. Tabor svoj štýl nezaprie, je to stále jeho DNA v každej jednej note. Nie je však zbytočne sentimentálny, ale stojí pevne na zemi a zároveň spieva o svojich pocitoch ako správny chlap. Melancholický sound skladieb dotvárajú efektné gitary, ktoré občas sprevádzajú aj tie akustické. Vzniká tak harmonická štruktúra hrejivých tónov a krásnych melodických liniek. Za tie naj skladby považujem už spomínanú úvodnú skladbu, ďalšej Missing Love, Room For Me (úžasné sólo!), Safety, True Love a I Don't Mind.

Je v podstate jedno, či sa Ty Tabor cíti dobre alebo zle. Stále tvorí skvelú rockovú hudbu, ktorá robí česť jeho menu. Rozhodne sa nejedná o nejakú ufňukanú dosku. Skôr je to výpoveď jednej fázy života, ktorá nemala až tak úplne šťastný koniec. Láska povznáša, ale zároveň aj zabíja. Ty Tabor vám o tom povie svoje napr. v skladbe True Love.

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Safety
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)

Ghost B.C. / Ceremony and Devotion (Live) (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 12.02.2018

Švédský okultně rockový cirkus Ghost na podzim vydal dvojalbum Ceremony and Devotion, který kapela natočila vloni na US turné „Popestar“. Ačkoliv tento spolek během své kariéry nepřinesl světu hudebně nic originálního, čerpal z tvrdého rocku a popu 70 a 80 – átých let, nelze mu upřít, že jeho písně mají obrovský tah na branku. Toto album to jen potvrzuje.

Na ploše 72 minut zazněly skoro všechny zásadní hity z předchozích tří CD a to v poměru 3:6:7 a z EP Popestar zazněla hitovka Square Hammer.

Jak si představujete řádný rockový živák ? Jako reprezentativní průřez tvorbou kapely, kde žádný song nenudí, rovněž by kapela by měla s publikem navázat kontakt.Zvukově vyvážný záznam není také k zahození.

Byly tyto předpoklady naplněny? Dalo by se říci, že na 100%. Ghost B.C. mají na svých deskách tolik hitovek, že s nimi v pohodě zaplnili plochu dvojalba a ani k tomu nemuseli použít nějaké covery, vycpávky či dlouhá sóla – to se k jejich tvorbě prostě ani nehodí. Žádné experimenty se tedy nekonají, vyjímkou je legrácka s pár tóny Pink Floyd v závěru songu Devils Church. Písně jsou zahrány s velkou jistotou, od studiového originálu se moc neliší (krom dravějšího provedení) a koncert pěkně odsýpá. Dokonce i věci z desky Meliora, které mi už přišly trochu nudné, jsou zde jaksi zábavnější.

Papa Emeritus III. pěje velmi čistě, mezi skladbami sporadicky komunikuje s publikem, které nadšeně reaguje, na pokyn i zpívá určené statě.

Po technické stránce je slyšet, že v USA točit živáky umí, což je desetiletí prověřený fakt. I záznam na CD je vcelku poslouchatelný, i když z vinylu je to opět lepší.

Zároveň je zakonzervován zvuk jedné sestavy kapely, neboť z důvodů určitých sporů mezi zpěvákem a zbytkem kapely docházelo minulý rok k nepěkným sporům a údajně byla doprovodná kapela zcela vyměněna. Nyní je avizován i příchod nového frontmana.

V dubnu 2018 by světlo světa měla spatřit novinka, tuto dobu můžeme krátit poslechem živáku Ceremony and Devotion a potom se necháme překvapit, s čím tato parta bezejmenných ghoulů s Papa Emeritem IV. přijde.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts (1973)

horyna | 4 stars | 12.02.2018

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Tabor, Ty - Alien Beans

Tabor, Ty / Alien Beans (2018)

alienshore | 5 stars | 11.02.2018

Ty Tabor je gitarista, ktorého každý pozná ako člena King's X. Je to však muzikant, ktorý patrí momentálne medzi najlepších gitaristov na svete, porovnateľný s gitaristami zo 70-tých rokov. A prečo? Nuž preto, lebo má svoj štýl, feeling, perfektnú techniku a hrá presne to, čo je potrebné. To je napr. rozdiel oproti gitarovým "onanistom" typu John Petrucci alebo Steve Vai (a im podobným), ktorí sami už nevedia kedy je dosť a kedy málo. Tabor navyše veľmi dobre aj spieva a skladá rockové songy, ktoré sú pre rockera hľadajúceho niečo skutočne poctivé a nefalšované, to pravé orechové. Jeho štýl je niečo ako mix Tonyho Iommiho, Alexa Lifesona a The Beatles s groove rytmami, ktoré odkazujú trebárs aj na černošský hard-rock typu Living Colour alebo Jimiho Hendrixa. V mladosti sa učil klasické postupy a finty od majstrov, no nakoniec našiel v tých rôznych vplyvoch presne to, čo potrebuje k tvoreniu svojej vlastnej hudby.

Album Alien Beans je zložený z dvoch diskov. Prvý disk ponúka hudbu, ktorá zodpovedá jeho štýlu z predošlých diel. Akurát je jeho gitara celkom "heavy" a reže na tých správnych miestach. Kvalita riffov sa nedá zaprieť. Dnes sa len málokto môže Ty Taborovi rovnať v tomto poli. Kadejaké pokusy o tvrdé riffy od iných kapiel pôsobia skôr trápne a len kopírujú stokrát obohraté motívy. Alien Beans je takým pekným príkladom, čo to sú nápadité a nadupané gitarové riffy. V podstate skoro každý song je týmto obdarený. Hneď v úvode to dostatočne potvrdzuje singlovka Freight Train. Z ďalších songov by som určite vyzdvihol čiernym sabatom ovplyvnenú Johnny Guitar, južanskú Somebody Lied alebo tvrdú riffovačku This Time s melódiami The Beatles (super kombinácia ...). Pre mňa je však úplne najlepšou jemná Heavily Twisted, ktorá poukazuje na to, aké úžasné harmonické cítenie má Ty Tabor.

Bonusový disk ukrýva klenoty ako Free Yourself, Money Mouth (vedel by som si ju predstaviť aj ako song od King's X), psychedelicko-progovú Play a citlivú Nobody Wins When Nobody Plays. Všetky piesne z bonusového disku ako keby nadväzovali aj zvukovo na štúdiovku, keďže prešli zvukovou úpravou. Tým pádom je to aj celkom ucelené dielo.

Ty Tabor dal svojim fanúšikom kopec výbornej hudby a opäť len potvrdil svoj výnimočný talent. V oblasti hard-rocku je to pre rok 2018 silná záležitosť. Ty Tabor však ešte nepovedal svoje posledné slovo a realizácia nového albumu samotných King's X už je ohlásená, čo považujem za udalosť roka. Snáď sa dočkáme ...

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Alien Beans
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes

Eloy / Silent Cries And Mighty Echoes (1979)

horyna | 5 stars | 11.02.2018

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.

» ostatní recenze alba Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
» popis a diskografie skupiny Eloy

Collage - Safe

Collage / Safe (1996)

john l | 4 stars | 10.02.2018

Divím se proč tenhle progresivní skvost tady nemá ještě žádnou recenzi? Ani takoví borci na polskou scénu jako jsou Mayak, Horyna, Brano a Palo se do jeho rozboru nepustili. Přitom předešlé dílo Moonshine si zaslouženě své ostruhy už dávno vydobylo. Jenže Safe je trochu jiné. Aspoň mě tak připadne. V mých očích působí o poznání uzamčenějším a nepřístupnějším dojmem. Texty jsem nestudoval, ale nedivil bych se, kdyby se jednalo o vzájemně propojenou koncepci. Největší překážkou alba je jeho délka. Ta není oproti Moonshine tolik rozdílná, ale na displeji nepůsobí seřazení většiny dlouhých skladeb v jednom sledu za sebou moc dobře. Váže posluchače k nezbytné soustředěnosti a nechce mu dovolit, aby si při nějaké krátké vsuvce, nebo instrumentální parafrázi mohl myšlenkově odskočit.

Navázat na tak bezvadné album jako bylo Moonshine je těžké. Safe není horší, je AŽ druhé a příliš složité. A vlastně zůstalo taky nepochopeno, načež ukazuje jeho nižší hodnocení. Mě trochu připomíná Arenovské Contagi on, které je taky mistrovským dílem, ale Visitor a Immortal už nedokázalo nikdy přebodovat.
Přes všechny výhrady zůstává Safe dost dobrým rozlučkovým albem Collage a Gilovy melodie spolu s Palczewskiho mohutnou klávesovou stěnou zní pořád stejně úchvatně. Zvuk už není tolik pompézní, zato výraz Roberta Amiriana se k Hogartovské mimice až nebezpečně přibližuje. To nemá být narážka, spíš upřesnění, jak jsou karty rozdány.

» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

Balů | 5 stars | 09.02.2018

Canned Heat, kapela která se prosadila na Woodstocku a byla velmi originální.
Měla dva výborné zpěváky, Alana Wilsona a Boba Hitea. Oba byli bluesoví nadšenci a společně přivedli tuto kapelu na svět. Bob měl již v době vzniku Canned Heat sbírku mnoha tisíc bluesových singlů, které kupoval od provozovatelů jukeboxů. Jako bluesoví nadšenci, chtěli oživit původní nahrávky, ovšem svým osobitým přístupem.
Od druhé řadové desky již hrají naprosto svébytnou hudbu, která se nedá k ničemu přirovnat. Je to však jasně bluesová hudba, i když je používaná i flétna. Na deskách se střídají písně s Wilsonovým vysokým hlasem a hlubším B. Hitea. Wilsonův hlas dotváří zvláštní atmosféru jejich hudby, což zvyšuje originalitu písní.
Všechna alba do Wilsonovy smrti v září 1970 jsou výtečná, ale toto mi připadá nejvyrovnanější. Rozhodně doporučuji zdejším příznivcům TYA aj. Mayalla.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

| 4 stars | 09.02.2018

K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.

Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.

Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Anderson, Laurie - Strange Angels

Anderson, Laurie / Strange Angels (1989)

jirka 7200 | 3 stars | 09.02.2018

Laurie Anderson na tomto albu odložila svůj avantgardně experimentální rockový kabátek a nasměrovala svou bárku do alternativně (sic!) popových zátočin.

Navštěvovala tehdy lektorku zpěvu, aby zdokonalila svůj projev a poté napsala songy na album Strange Angels. S tímto albem byla nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší alternativní album.

Cenu nakonec nezískala, (vyhrála Sinéad O'Connor) a nepodařilo se ani oslovit mé nitro. Dokonce musím hořce přiznat, že se mi od mnou velmi favorizované hudebnice na této desce nejsem odvázaný ani z jedné písňě. Ani po letech se na to nic nezměnilo. Tím nechci říci, že by její produkce nebyla poslouchatelná, kontinuita na předchozí díla je zřejmá. Částečně mě baví hravá a rozverná Monkey's Paw a rytmicky zajímavá Beautiful Red Dress.

Všechny ostatní songy mají zjednodušenou strukturu, líbivé aranže doplněné příjemným zpěvem. Pro posluchače popu asi poněkud alternativní, pro náročnější posluchače, kterým se líbila její předchozí alba příliš konformní.

Pro mainstreamovou veřejnost nejpřístupnější album.
Zvukové i produkčně špičkově odvedená práce - zde plně chválím.

ukázka :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Strange Angels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Pentangle, The - Basket of Light

Pentangle, The / Basket of Light (1969)

horyna | 5 stars | 09.02.2018

O existenci britských Pentangle jsem se dozvěděl úplnou náhodou a to v recenzích Petra Gratiase, které byli věnovány spřízněným kapelám jako jsou Steeley Span, či Amazing Blondel.
Zde je krátká citace z jedné z nich: Amazing Blondel otevřeli široký prostor pro další skupiny, které v podobných variantách navazovaly na staroanglický odkaz historické hudby, jako byly například Pentangle, Gryphon, Steeleye Span nebo raní Strawbs…

Pro upřesnění si raděj řekněme, že hudbě Pentangle je daleko bližší folkový základ, jehož optimální model vychází z čistých lidových tradic. Historické pojetí jako hlavní hnací jednotka jak ji známe kupříkladu od Gryphon, zde poletuje pouze okrajově a mnohem blíže než zmiňovaným Amazing Blondel mají Pentangle k typu kapel Fairport Convention. S čímž plně koresponduje i klasicky rockové nástrojové obsazení, které krom kontrabasu nahrazujícího baskytaru historických nástrojů vesměs nevyužívá.

Většina z výše jmenovaných skupin mne svého času zaujala, ale jelikož sehnat Pentangle bylo během na delší trať, teprve nedávno se mi poštěstilo zakoupit dle názorů většiny rovnou majstrštyk této kapely.

Tím je skutečně brilantní album Basket of Light. Jeho lidově kulturní ponor do staroanglických tradic a folkových nápěvů nově upravených vyjadřovacím potřebám kapely, je proveden poutavým způsobem s citem na odkazy do minulost. Avšak nikterak nešetří energií a jeho zdravá dráždivost nasytí posluchače kouzlem tradic i prachem zapadé historie.

V případě kapely The Pentagle směřuje prvotní recenzentovo úsilí poukázat na zlatou slavici stojící za mikrofonem, zpěvačku Jacqui McShee. Její okouzlující a místy až pastorální přednes typově ne nepodobný folkově spřízněným koleginím Maddy Prior a Sandy Denny, dokáže v posluchači probudit dostatečně objemné množství emocí. Hřejivý tón a krásně zaoblený vokální výraz tvoří hned polovinu kouzla hudby The Pentagle. Ten zbytek je na instrumentální dovednosti mužského osazenstva a schopnosti zkomponovat a zaranžovat svoje písně tak, aby dokázali skutečně zaujmout.

A to se daří hned vstupní singlové vlaštovce Light Flight s její výraznou kytarovou stopou a dojemnou melodickou linií, korespondující s houpavě harmonickým vokálním přednesem Jacqui McShee. Té nedělá problém pohybovat se přirozeně a ladně mezi několika oktávami a vzácnou až renesanční vznešeností přenést hřejivý pocit přímo do vašeho srdéčka. Tak se tomu děje například ve dvojce Once I Had a Sweetheart, kterou ještě navíc pozvedá mistrné začlenění sitar. I oba kytaristé si na desce občas zazpívají. Bert Jansch a hlavně John Renbourn. Ten má ve svém hlase zvláštní tajemno a společně s Jacqui si střihne vzletný duet ve čtvrtém, středověkem rezonujícím skvostu Lyke-Wake Dirge. Další položka Train Song je pak přímým opakem skladby předchozí. Jde o zcela uvolněnou, folkem načichlou píseň s omamně explodujícími kytarami. Melodie jižansky znějicí Sally Go Round the Roses zní jako nějaký stařičký tradicionál, ten vzápětí vystřídá dokonalá renesanční imaginace The Cuckoo a závěr obstará skladba House Carpenter, kterou utváří přirozeně znějící banjo, sitar a intonačně výborně se doplňující dvojice McShee/Jansch.


Takže suma sumárum:
Pokud se zde najde nějaký znalec tohoto souboru, ať svou náklonnost klidně projeví, rád se o kapele lecčemu přiučím.
A pro nepolíbené jejich tvorbou lze The Pentangle a jejich zlatý hřeb Basket of Light doporučit všem milovníkům folkové (folk-rockové) muziky i okolních, přibližně blízkých subžánrů, jako jsou jazz a stará hradní hudba, kloubena historickými vsuvkami a souvislostmi.





» ostatní recenze alba Pentangle, The - Basket of Light
» popis a diskografie skupiny Pentangle, The

Doors, The - 13

Doors, The / 13 (1970)

Balů | 5 stars | 08.02.2018

V poslední době mám velmi silnou sedmdesátkovou nostalgii.
A k té u mne neodmyslitelně patří Doors a tato, pro mne iniciační deska.

Někdy v roce 1971 jsem navštívil audiovizuální pořad Pět křížků, v pražském
Divadle Hudby.
Těch pět křížků patřilo pěti členům klubu 27 ( znalci vědí).

Nejvíce mne oslovily hudební ukázky Canned Heat a DOORS.

A protože jako zdroj byla uvedena tato deska 13, tak jsem ji sháněl po známých,
až mi ji spolužák půjčil. Užíval jsem si ji asi dva týdny a byl jsem z ní úplně
v oblacích.
Light my fire je zrovna tak úžasná jako třeba Stairways to heaven.
Ty varhany jsem měl stále v hlavě.

Album je skvěle sestavené a poslouchá se jak řadovka ( ty jsem v té době ještě neznal).
Nejsou zde pouze věci z L.A. Woman.
Tu sestavu písní mám moc rád dodnes, dnes už včetně i těch řadovek.

A tak na počátku sedmdesátek mi k CCR přibyla další americká láska.

» ostatní recenze alba Doors, The - 13
» popis a diskografie skupiny Doors, The

Plant, Robert - Fate of Nations

Plant, Robert / Fate of Nations (1993)

steve | 5 stars | 08.02.2018

Pokud se budeme bavit na téma Robert Plant řeknu vám, že ve mě jeho poslední díla nějakou závratnou odezvu nenacházejí. Ale pořád je to kvalitnější, než s čím přicházel po rozpadu Led Zeppelin. V osmdesátých letech byly jeho hudební příspěvky tristní, ovšem s nástupem tvrdého rocku opětovně na scénu tento vyjimečný zpěvák pořádně pookřál a hned zkraje devadesátých let vydal svou nejlepší nahrávku.

Tato působivá kolekce nepřipouští žádná ale. Obsahuje dostatek nosných myšlenek a způsob jakým dává Robert svůj temperament na odiv je úctyhodný. Nadpoloviční většina skladeb je velmi dobrá a jeho zpěv se oproti angažmá u Zeppelin plasticky vytvaroval a je ještě expresivnější.
Fate of Nation už zůstane jeho nejvyspělejší sólovou deskou.
A skladby typu Calling to You, Come into My Life, I Believe, 29 Palms, Memory Song (Hello Hello), If I Were a Carpenter, nebo Promised Land těmi vůbec nejlepšími.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Fate of Nations
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)

Anderson, Laurie / Home of the Brave (soundtrack) (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 08.02.2018

Před hodnocením samotným bychom si měli udělat trochu pořádek ve faktech. Laurie Anderson vydala v roce 1986 Laser Disc (na DVD nikdy nevyšlo) s názvem Home of the Brave. Jednalo se záznam letního koncertu z amerického turné k desce Mister Heartbreak, konkrétně z vystoupení v New Jersey v roce 1985. Během 91 minut zaznělo 19 písní.
V témže roku byl vydán pod shodným názvem i audio záznam na vinylu, který však obsahuje jen 8 songů a z toho jsou 4 písně v nových studio verzích.

Jelikož je vizuální stránka v případě Laurie stějně důležitá, jako ta hudební, je lépe posoudit toto album společně s obrazem. Tady se nemohu vyjadřovat jinak, než v superlativech. Když jsme s přáteli poprvé viděli záznam stažený z Laser Discu na DVD někdy v roce 1988, naše nadšení neznalo mezí.
Laurie byla vždy progresívní, koneckonců vývoj technologií bedlivě sleduje dodnes a na hudebním poli inovátorkou i vizionářkou.

Co je dnes běžné a samozřejmé, tehdy působilo jako z jiného světa. Různé vokodery, které zkreslovaly lidský hlas, housle, které měly na kobylce magnetofonovou hlavu a staly se hudebním nástrojem použitím smyčce s magnetickým páskem, který obsahoval část záznamu, nebo snímače zvuku umístěné pod oblečením, které se při tanci spínaly údery.

Důmyslně výtvarně navržené pódium, kde se hodně pracovalo s efektním nasvícením a různými video projekcemi za hudebníky, tomu všemu dávalo artový nádech. Živé ztvárnění pomohlo také pochopení textové složky, která je tu neméně důležitá.

Hlavní však zůstává hudba. V té době jedna z nejoriginálnějších produkcí na poli avantgardně progresivního rocku. Laurie dokázala nasát art rockové postupy, smíchala je s moderním popem, současnou elektronikou, jazzem i world music. Většina songů je naprosto výjimečná, mě se nejvíce líbí pomalá Smoke Rings a vesmírně industriální Radar.

Audio verze alba je takovým best of výběrem z koncertu, nicméně závěrečné Sharkey's Night a Credit Racket jsou bez vizuálu trochu nudnější. Po technické stránce naprostá hostina pro audiofily.

Na závěr nezbývá nic jiného, než podotknout fakt, že zatímco většina kapel hrála určitý hudební styl, Laurie je vytvářela.

Kdo má chuť toto živé vystoupení shlédnout, nabízím přímý link na YTB, kde je video dostupné v poměrně dobré kvalitě.

>> odkaz

P.S. : Zde na Progboardu je Laurie poněkud opomenutá. Krom Paľa a ametysta se zde o ní nikdo nezmiňuje, takže, kdybych tu zveřejnil anketu (podobně jako Horyna) o tom, zda tuto umělkyni někdo poslouchá, bude asi zbytečné.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Leap Day - Awaking the Muse

Leap Day / Awaking the Muse (2009)

horyna | 5 stars | 08.02.2018

Polsko versus Holandsko, co mají tyto dvě země společného?
Ptáte se proč zrovna touto polemikou začínám recenzi u kapely Leap Day?
Ne, nejde o žádný souboj, vše je myšleno čistě teoreticky a samozřejmě z pohledu hudebního.
Co že to má tedy polská prog scéna společného s tou holandskou?
Dvě podstatné věci:
Za prvé je to docela rapidní nárust kvalitních progresivních uskupení v posledních deseti, patnácti letech. A za druhé společný, silně vyvinutý smysl pro melodiku, na němž hudební rockové spolky z obou jmenovaných zemí staví svůj potenciál a budují výrazné Know-how.
Tyto neoddělitelné znaky jejich tvorby tvoří určitou spojovací linii, která je jednotícím prvkem v kompletlní tvorbě a muzice s podobnými činiteli.
Jak známo melodie je tím prvotním faktorem tvořícím osu písně a zároveň vytvářející její podmanivé vnitřní aroma, které když nepostrádá určitou kvalitu, dokáže činit posluchače při soustředěném vstřebávání dostatečně šťastným.


V roce 2009 byla z holandských luhů a hájů vypuštěna další zajímavá neoprogresivní vlaštovka slyšící na jméno Leap Day. V tomto případě se jedná o hvězdný tým kopající za spoustu holandských převážně artrockově zaměřených kapel (namátkou Flamborough Head, King Eider), jejichž členové se tentokát sešli pod šťastnou hvězdou mírně symfonického, na propracované melodie bohatého hudebního dědictví. A přesto, že nejde o vyloženě revoluční, či nijak zvlášť stylotvorný projekt/počin, chválou v jeho připadě šetřit není na místě.

Třeba už jen proto, že v tomto spolku působí dvojice klávesových hráčů (možná i po vzoru italských Banco... ), kde každý z nich vytváří zcela specifickou paletu odstínů a barev, které otvírají v písních Leap Day dvířka, za nimiž se nalézá arzenál pocitů a nálad pestrých jako pávův kabátec.

Dlouhé, většinou osmiminutové songy plné krásných melodických ploch vytvářených klávesovým dvouspřežím a kytarovým štětcem, promítají do posluchačovi fantasie nádherné scenérie, podobné jejich holadským prapředkům, kteří místo hudebních nástrojů drželi v rukou štetce a palety. Muzika naplněna decentními dynamickými přechody a intenzivní hráčkou ekvilibristikou, má podobu ohromné barevné tapiserie visící přímo před vašimi zraky.

Možná vám chvili potrvá než plně akceptujete trochu zvláštní a ne přehnaně výrazově silný, či pateticky vzpupný vokál Jose Hartevelda, který je pro podobnou muziku často neodmyslitelný a někdy i bohužel nezdravě afektovaný. Ale jeho slušná dávka zasněnosti a racionality zároveň, které v míře zcela optimální v písních tohoto alba dávkuje, je přesně tím potřebným soukolím, aby tahle holandská kára dokázala šlapat v solidně progresivních obrátkách.


Awaking the Muse se tedy rovná výbornému albu s výborným zvukem a ještě lepšími individuálními hudebními výkony, které pod společnou sjednocenou vlajkou vyplaví sedmičku vysoce návykových a přitažlivých neoprogresivních hymnusů.
Naprostá povinnost pro srdcaře mající ve své sbírce na opečovávaných místech alba kapel jako jsou Shadow Gallery, Clepsydra, Pendragon, Believe, Knight Area, či IQ.


 

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

Martin H | 4 stars | 07.02.2018

Poslední doba mě utvrzuje v přesvědčení, že z té gardy významných a kdysi tak zajímavých a inspirativních rockerů z období sedmdesátých let nám již skutečně mnoho nezůstalo, a pokud některý z nich vydá náhodou desku s novým materiálem, tak se většinou jedná o přežvýkání a recyklaci již mnohokráte slyšeného. Je to pochopitelné, inspirační zdroje a samotná tvůrčí invence nejsou nevyčerpatelné. O to větší mám radost, když se k mým sluchovodům dostane hudba, o níž můžu říct, že sice vychází v mnohém z autorovy dřívější tvorby, ale zároveň je naprosto svébytná, originální a s ničím jiným nezaměnitelná.

To přesně splňuje poslední studiová práce zpěváka Roberta Planta, který se na desce Carry Fire opět obklopil zkušenou a mnohaletým společným koncertováním prověřenou skupinou The Sensational Space Shifters s vynikajícím kytaristou Justinem Adamsem. Ten se pro Planta stává stejně důležitým spoluhráčem, jako byl v dobách vzducholodě Jimmy Page. Jenomže doba se změnila a namísto hřmotného, valivého hard rocku je nám předkládáno něco, čemu můžeme při troše dobré vůle říkat world music.

Ano, album jakoby začíná tam, kde předchozí deska Lullaby... and the Ceaseless Roar končí. Na rozdíl od ní mám však dojem, že zde se jedná o něco přístupnější materiál, kdy mnoho skladeb posluchačsky funguje na první dobrou. To je patrné například u titulní písně Carry Fire, dalším povedeném míchání vlivů z různých kulturních oblastí. Té severní Afriky se Robert už asi nezbaví. Následující Bones of Saints okamžitě vítězí svou přímočarostí a také lehce dává vzpomenout na hit z počátku devadesátých let 29 Palms. Trošičku zahřmí během skladby New World..., v níž se oba kytaristé o něco více opřou do kytar, aby se pokusili vyvolat časy starých dobrých Led Zep. Osobně mám nejraději jemnou a tklivou parádičku s názvem Dance With You Tonight a následující kousek Carving Up the World Again…a wall and not a fence vyvolávající ve mně opět ten známý pocit Planta jako šamana při pradávném rituálu. A zapomenout samozřejmě nemůžu na jedinou nepůvodní píseň s názvem Bluebirds Over the Mountain ozdobenou hlasem zpěvačky Chrissie Hynde, jejíž zastřený alt se stává naprosto přirozeným protipólem Robertova vokálu.

Deska Carry Fire možná není tak překvapující jako předcházející počin, ale ono je to vlastně jedno. Robert Plant pokračuje ve skvělé krasojízdě a stává se jednou z hudebních jistot, k níž se budu v tomto čím dál podivnějším světě velice rád vracet.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Satriani, Joe - What Happens Next

Satriani, Joe / What Happens Next (2018)

horyna | 5 stars | 07.02.2018

Každé nově vydané album kytarového mága Joe Satrianiho je v hudebních kruzích velkou událostí. S železnou pravidelností nás co dva/tři roky poctí další porcí muziky a záleží už na každém z nás, zda-li mu tento čerstvý výtvor sedne přilnavěji či právě naopak.

Poslední pětiletku měla jeho alba výrazně vyrovnanou, možná dokonce vzestupnou tendenci. Bylo to dáno i tím, že kytarista začal častěji míchat ze sestavou a na postu bicí/basa se začali objevovat nový lidé. Hráči jako Allen Whitman, Vinnie Colaiuta, nebo Marco Minnemann foukli čerstvý vítr do Joeových plachet a nasměřovali jeho loď do kreativnějších vod, než které brázdil například v období professora Satchafunkiluse. Navíc tu byl ještě klávesák Mike Keneally, důležitá to osoba tvořící velice zajímavé harmonie a doprovodné aranžmá.

Je začátek roku 2018 a Satriani se hlásí po dle mého zcela nedostižné a jedné z vrcholných nahrávek jeho kariéry Shockwave Supernova s novou deskou se záludným názvem What Happens Next (co se stane dál). Ale ještě než spolu poodkryjeme hudební složku onoho díla, zaměříme náš pohled na NOVOU sestavu která ledacos napoví.
Keneally je pryč a vlastně nikdo z dřívějších spoluhráčů se na novince neobjevuje. Na papíře jsou napsány dvě zcela nové jména, zkušených a rockem protřelých hudebníků v letech.

Za bicí soupravou sedí Joeův dobrý známý a kámoš z projektu Chickenfoot, Chad Smith (jinak drumer kapely Red Hot Chili Peppers) a basu svírá (a ústa tentokrát neotvírá) fenomenální Glenn Hughes. Až na pár okamžiků kdy písněmi matně problesknou klávesové nástroje, které si tentokrát kytarista nahrál sám, se nám představuje dokonalé Power trio. Jeho sílu a účinek lze pocítit ihned s první kompozicí nového alba.


Ta nese název Energy a naprosto suverenně  nám předvádí o co této nové kapele půjde. Záměrně jsem použil slovo kapele a ne kytaristovi, protože letos je Satrianiho deska nahrávkou kapely, nikoli exhibujícího kytaristy, tak jako tomu bývalo v některých případech zvykem. Ovšem ve srovnání se staršími Satchovými kusy jež stáli na startovním poli na místě prvním, nepůsobí tahle věc nikterak zázračným dojmem a dle mého je jedinou slabší položkou této jinak zcela vyrované hudební kolekce.

Ovšem hned drůhá Catbot už je úplně jiný šálek kávy. Kapánek těžší střední tempo s přesnými Chadovými údery mocně nesoucí její základ, na který katyrista roubuje dokonalé vyhrávky a sóla opentlené moderními vsuvkami, které nijak zvlášť něnarušijí tento zažitý model. Tahle skladba už dokáže diváka pořádně strhnout a zaručuji vám, že vás bude bavit ji poslouchat.

Třetí Thunder High on the Mountain byla tou skladbou, která mi než jsem si novinku zakoupil dala pádnou odpoveď na otrázku, jestli v letošním případě půjde o silný exemplář či nikoliv. Začíná hromovými údery na bicí a famózní Joeovou riffojízdou, během které se vám krev v žilách pekelně rozvaří. Uvnitř je místo pro dojemnou kytarovou mezihru a také spousty lahodných sólo výkvětů. Počáteční téma se opět navrací a diváka ještě jednou strhne a dře na kost.

Cherry Blossoms uvedou šamanské rytmy bicích a jedna z vůbec nejkrásnějších Satchových vyhrávek co kdy napsal. Píseň doslova pluje na této lahodné melodii a dalších sugestivních kytarových vyhrávkách. Jde o velice emocionální a překrásnou píseň.

I další věc s názvem Righteous je vedena v klidnější rovině a dopřává divákovi aby si vychutnával a uvědomoval výraznou melodickou práci, spousty harmonií a výborných (klávesových) doprovodů.

Vyloženě baladicky se alespoň ze začátku tváří šestá Smooth Soul. V pozadí si jako kočka mrouská pěkná akustická pasáž, která je základem skladby a objevuje se ještě několikrát. Další výborné výhrávky a dojemné melodie se okolo vás omotávají jako zamilovaná užovka.

A je tu totální odvaz s názvem Headrush. Výrazný, občas funkující a sólující Hughes, do zadku kopající Smith a ze řetězu uthnutý Satch, nám připravili lahůdku při které se imaginární kytara na krku každého Satchofila rozvibruje k nezastavení.

Osmá Looper je nenápadná houpavá parádnice, které palivo pod kotel přilévá dominantní Hughes jako strojvedoucí tohoto podniku.

Přichází titulní What Happens Next a Hughese je naráz všude plno. Zde víc jak kde jinde si uvědomíme, že hraje a zabává sa celá kapela. Satriani je krutě nad věcí, nepotřebuje honit noty, běhat po hmatníku jako splašený a pedantsky říkat "těm ostatním" co a jak mají hrát. Dvojice Hughes/Smith má výrazné rockové cítění a z písně/desky je to po čertech znát.

Teď pozor, právě se přiřítila největší hitovka alba. Tou je úžasna píseň Super Funky Badass. Má zatraceně pevnou rytmiku, výrazný hráčský zápal celého tria, energie z ní stříká na kilometry a její hlavní gró drží neskutečně nápaditá, přesto jednoduchá kytaristova hra, nalepené melodie a mega-dobře namazaný Joeův riffostroj. Je to úžasných sedm a půl minuty kytarového blaha.

Předposlední Invisible je spíš takovou hravou najazzlou hříčkou s bublajícími nápady v kotlíku, které se tlačí ven pokud teplota přesahuje bod varu.

Nakonec přichází klidnější píseň Forever and Ever. Typická Satrianovka, která si nepřeje nic jiného, než vám přečísnou rozcuchanou kštici několika dojemně se tvářícími rafinovanými vyhrávkami.


Už dlouho se mi nestalo, abych některou vyloženě rockovou nahrávku poslouchal v prvním týdnu tak často a s tak výraznou chutí jako právě nový Satrianiho výtvor. Zprvu jsem mu moc šancí na úspěch nedával, mrzela mě zapuzená jazzová hravost, stejně jako zúžený akusticko-melebný výraz, ale s dalšími bedlivými poslechy se karta začala obracet a dnes jsem rád, že můj oblíbený kytarista zkusil něco trochu jiného.
I toto je úkazem velikosti a osobitosti, nebát se po třiceti letech v branži přijít s něčím nevšedním a netypickým. 


Satriani tedy opět dokázal jak dobrým hráčem a jak vyjimečným skladatelem je. Pro mne zůstává i nadále rockovým kytarovým hrdinou číslo jedna s výrazným vypravěčským talentem, který předává prostřednictvím svých tónů do srdcí těch, kteří jej milují.


» ostatní recenze alba Satriani, Joe - What Happens Next
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Eloy - Floating

Eloy / Floating (1974)

horyna | 5 stars | 06.02.2018

Hudba německých Eloy na mě působí jako energetická vesmírná přívalová vlna. Tuhle kapelu si buďto zamilujete nebo vás nechá absolutně netečnými. Pokud dáte jejich muzice šanci, je velká pravděpodobnost, že si vás k sobě přivine a vašim koníčkem se na několik měsíců stane vyzobávání jejich diskografie.

V sedmesátých letech kapela vydávala jeden milník za druhým. Nejčastěji jsou skloňovaná alba z poloviny této epochy, ale i začátky Eloy stojí za průzkum. Kapela v té době ještě neuváděla své fanoušky do tak ohromných symfonicko-klávesových příběhů a syrovější hard rock byl pevnou součástí jejich DNA.

Album Floating je z těch, na které se ve spojitosti s Eloy občas trochu zapomíná. Výrazné prvky psychedelie a space atmosféra jdou ruku v ruce s tvrdým párplovským rockem ve velice konzistentní písňové formě. Deska na které hraje prim Bornemannova kytara a opravdu tvrdá dynamická rytmika obsahuje pětici výborných našlapaných perel, ve kterých je dost místa pro dlouhé a podmanivé instrumentální pasáže plné hammondových přelivů a samospádových melodií. Každá skladba na desce je dost dobrá na to, aby dokázala stát samostatně a silná na to, aby nesklouzla jen k lacinému kopírování svých vzorů zpoza kanálu La Manche.

První titulka Floating je "jen" takovou nevinnou předehrou, ovšem Bornemannovi magicky se opakující nápěvy z ní činí opulentní hitový spektákl. Následující trojice bravurních Eloy čísel vám žádné vrásky nezpůsobí a s několika loky si na nich budete za krátký čas pěkně pochutnávat. Velice zajímavý je pak poslední totálně energický odvaz nazvaný Madhouse. Tady cítíte skálopevný In rock, šmrncnutý vybroušeným Machine Head a v bicí epizodě se mihne Paicovská dravost Fireball. Odzbrojující hard rock ve stylu DP, ovšem, ale pod značkou slovutných Eloy.
Rozdíl ve kvalitě = žádný.

Poslouchat a objevovat krásy Eloy je bohulibá činnost. Pokud je váš hudební svět orámován pouze rockovými sklalisky lemující britský ostrov, dejte Eloy šanci, možná budete sami příjemně překvapeni. Oni totiž i naši západní sousedi uměli v sedmdesátých letech výborně hrát a interesantně komponovat.
Eloy-ovský hudební rámec je na Floating tvrdý jako žula a hřejivě vroucný jako bušící srdce matky, svírající své sotva narozené dítě.4,5*



PS: dovolte mi, abych stejně jako v nedávné minulosti s kapelou Traffic provedl podobný průzkum poslouchatelnosti i v případě Eloy.
Toto sdružení je spoustou mých známých často hanlivě vrženo mezi neposlouchatelný brak a dotazník oblíbenosti/neoblíbenosti mezi návštěvníky Progboardu může být tudíž zajímavou sondáží.
Tak jen houšť..

» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy

Anderson, Laurie - Live in New York

Anderson, Laurie / Live in New York (2002)

jirka 7200 | 4 stars | 06.02.2018

Toto živé dvojalbum Laurie Anderson vzniklo v pohnuté době, 19.11.2001 v New Yorku, tedy jen 10 dní po teroristických útocích na tuto metropol. Koncert se uskutečnil v Town Hall na Broadwayi, v jednom ze symbolů americké svobody a zároveň v jednom z předpokládaných cílů útoku letadel.

Laurie dlouhá léta v tomto městě žila a zrovna na tehdy promované deskce Life on a String v textech popisovala život lidí ve velkoměstě, hovořila o jejich pocitech, bolestech i ztrátách.

Proto neváhala a po těchto tragických událostech připravila koncertní vystoupení speciálně pro New York, kde prezentovala velkou část skladeb z nového CD. Ty obohatila o své největší hity, jejichž některé texty se staly mrazivě aktuálními, jako např. verš v Statue of Liberty :

"Svoboda je tak děsivá, tak vzácná. A je tak lehké ji ztratit."

Takových aktuálních veršů zaznělo hodně např. v Let X=X, či v největším hitu Laurie – O Superman. Publikum ani nedutalo a zpěvačce se občas zachvěl vypětím a silně prožívanými emocemi hlas.

Když jsem slyšel záznam poprvé, tak jsem byl silně rozčarován. V paměti pevně uložené songy zněly najednou úplně jinak. Vymazlený a precizní studiový záznam, kde je každé cinknutí dokonale promyšleno, byl nahrazen živou kapelou, která si aranže přepracovala tak, aby je bylo možné živě přehrát. Změnilo se však i tempo a nálada některých kousků, takž jsem se je musel znovu „učit“ poslouchat.

Např. My Compensation či Sweaters obléklo pomalu až industriální kabátek, nebo základ One Beautiful Evening jako by byl pouštěn poloviční rychlostí.

Po několika posleších však opět kývám s potěšením hlavou. Výtečná deska, která představuje opět nový pohled na tvorbu této vyjímečné umělkyně. Pro přímé účastníky vystoupení vzhledem k souvislostem jistě velmi silný zážitek.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Live in New York
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Cream - Disraeli Gears

Cream / Disraeli Gears (1967)

Martin H | 5 stars | 04.02.2018

V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.

Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.

Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.

Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

horyna | 5 stars | 04.02.2018

Moonrise jsou další kapelou z početné polské hudební enklávy, která má na těchto stránkách stejně důležité a nezastupitelné místo, jako jejich učitelé a mentoři Collage, Satelitte, či Millenium.

Zprvu šlo o projekt multiinstrumentalisty Kamila Konieczniaka, avšak od druhého alba je zřejmý přerod v klasickou kapelu, v níž má pochopitelně stále hlavní slovo její tvůrce a zakladatel. Ten přijímá na posty sólového kytaristy, bubeníka a saxofonisty stálé členy a vokální party stejně jako na debutu nese na svých bedrech famózní zpěvák kapely Millenium, Lukasz Gall. Tento pro mě momentálně asi nejlepší polský singer dává hudbě Moonrise perleťová křídla a svým dechberoucím frázováním, teple hřejivým nádechem a zázračnou technikou vynáší druhé album kapely zřejmě nejvýše v její historii (subjektivní názor). Přátelské vztahy s krajany Millenium mají za následek vydávání alb na značce Lynx Music patřící jejich šéfovi Ryszardovi Kramarskému i pravidelné hostování saxofonisty Dariusze Rybky, jehož otisk je v písních Moonrise silný a nesmazatelný.


Hudebně jde o pevné ukotvení v měkoučkém a nadýchaném neo progu, jemuž šéfují zasněné Kamilovy klávesové rejstříky a o správnost směru se stará Gilmourovsko/Rotheryovská kytara. Její dlouhé a neskutečně krásné sólové nájezdy se pravidelně střídají s pastelovou orchestrální klávesovou hrou a nejčastěji odkazují k Hogartovským Marillion, Chandlerovým Jadis, nebo třeba holandským Silhoutte, či Leap Day. Kapela působí velice vitálně, sehraně a sebejistě. Zvukově vyvážená a na dynamiku pestrá nahrávka s mírně bublající baskytarou, akustickými ozvěnami, sóly z kategorie bezchybných a dokonalou klávesovou instrumentací, dokáže každého správného progrockera osmkrát emočně vyšponovat, až bude jeho srdce plesat radostí.
A pokud jste navíc pevně rozkročeni v polském neoprogresivním řečišti na straně jedné a Marillion-ovsko moderním art rocku na té druhé a jako správný labužník znáte i nekomerční Rotheryho instrumentální dílo The Ghosts of Pripyat, zařadíte si kapelu Moonrise okamžitě mezi své černé koně. Vždyť právě jediná vokálu zbavená skladba na tomto albu lapidárně pojmenovaná Night Sky, jakoby ze zmiňovaného kytaristova alba vypadla.
>> odkaz


V případě Moonrise jde o velmi poslouchatelnou, příjemnou, můžu říci až hezkou muziku, prvotně určenou pro fanoušky melodických atmosférických proudů, kteří se nechávají rádi masírovat malebnou esoterickou složkou v zasněně melancholickém relaxačním duchu.

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

Birth Control - Plastic people

Birth Control / Plastic people (1975)

Mirek Kostlivý | 4 stars | 03.02.2018

Když jsem někdy počátkem 80. let navštívil pražskou burzu na Letné, a zahlédl obal neznámé německé kapely s nápisem Plastic People, tak jsem neváhal ani vteřinu, a desku jsem si pořídil. Bylo mi jasné, že album kapely, jež si dá (podobně jako naši PPU) do názvu LP desky úvodní skladbu z druhého alba Franka Zappy Absolutely Free, nemůže být špatné! A také jsem se nemýlil.
Již titulní desetiminutová skladba Plastic People ukazuje, v čem je síla kapely. Bohaté klávesy zde dominují, naléhavý zpěv bubeníka Bernda Noskeho nemá chybu.
Úvod "juchající" Tiny Flashlights mi připomíná holandské Focus, do které se zamíchalo jazzrockové piano. To vše ve střední části doplňuje trocha psychedelie a závěrečné saxofonové sólo.
Počáteční vítr ve skladbě My Mind nám nabízí jeden z vrcholů alba. Skladbě dominuje viola a cello, podmanivý zpěv nemá chybu.
K odkazu raných Pink Floyd se vrací zvonkový začátek Rockin' Rollin' Roller, aby se o kus dále ve skladbě Trial Trip objevila ta správná porce psychedelie, kterou k dokonalosti dovedly právě německé krautrockové kapely. To závěrečné kytarové sólo člověka přímo pohladí po duši.
Závěrečná This Song Is Just For You s žesťovou vsuvkou nás vrací do jazzrockových vod. A bohužel ty ženské vokály, které naprosto nabourávají celkovou koncepci alba, mi jen vysvětluje důvod, proč jsem si tu desku tenkrát nenahrál celou.
Ale stejně musím po letech kapelu pochválit, jak se citlivě dokázala vyrovnat s nástupem syntezátorů. Na tomto albu, na rozdíl od kapel poloviny 70. let, opravdu vkusně. Kvality předchozích (převážně pětihvězdičkových alb) sice nedosahuje, ale aspoň ty čtyři hvězdičky mu dát musím. Album stojí samozřejmě i za poslech, který mohu všem vřele doporučit!

» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Anekdoten - Vemod

Anekdoten / Vemod (1993)

horyna | 5 stars | 03.02.2018

Frippovi děti, ano tak lze přezdívat kapele Anekdoten.
Zajímavé a interesantní srdužení ze skandinávie, nad nimž se sklání duch prvního období King Crimson. Jejich sound zůstává zabalený v dokonalé, místy minimalistické instrumentaci, se spoustou zajímavých aranžmá, které přikrývá tajemné roucho severu. Štiplavě chladnivé větry vanoucí v těchto oblastech jsou v jejich nahrávkách (především v těch ranných) doslova nasáklé a v divokých instrumentálních přejezdech vám kapela občas uštědří nejeden políček do tváře.

Všechno začalo v devadesátých létech a první nahrávka Vemod vzápětí získala nálepku kultovní. Z dnešního pohledu a po prostudování i jiných děl Anekdoten onen Crimsonovský duch už nepůsobí tak silně jako v počátcích souboru. Vše má na svědomí vývoj kterým kapela postupně prochází a svou bárku kormidluje mezi větším počtem meandrů než kdy dříve. Ale ani tehdy, na prvotině Vemod nelze celé Anekdoten zašněrovat do jednoho pytle opatřeného nálepkou King Crimson. Kapela si jistě byla vědoma svých kompozičních schopností a způsob jakým dokázala své nápady a myšlenky obratně přehodit mezi notové osnovy není úplně běžný a typický.

S poslechem alba vám může připadat, jako kdyby nad kapelou stála nějaká vyšší moc, nějaký uhrančivý Gandalfovsko – Sarumanovský čaroděj s velkou holí, který ovládá jejich i vaše myšlenky a vytváří těžce uchopitelné kouzlo, které navíc povznáší potemnělá aura skrytá uvnitř.

Nechci rozebírat každou skladbu, vypichnu pouze jednu a tou je poslední Frippovina nazvaná Wheel. Je skryta pod neprodyšnou hradbou temných mellotronu a dojemného vokálního dvojspřeží muže a ženy. Zprvu nevesele brnkající kytara přejde v mohutné melodii do dokonalé Crimsonovské iluze, aby vzápětí opět pomalu uvadala. Pouťově teskný hlas trubky vyvolává obrazce odkazující na tradice pohanské Rusi s podtitulkem Stravinskeho Svěcení jara. Opravdu zajímavá hudební výpoveď v závěru dokonalého a silného alba.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Vemod
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Anderson, Laurie - Life on a String

Anderson, Laurie / Life on a String (2001)

jirka 7200 | 5 stars | 02.02.2018

V roce 1999 uvedla Laurie Anderson na pódia multimediální projekt Písně a příběhy Moby Dicka. Později ho chtěla vydat na CD, nakonec změnila plán, použila jen některé písně, které doplnila pár novinkami.

Vzniklo nádherně barevné album Life on a String, které zastihlo Laurii a spolek hudebníků v tvořivé extázi na pomezí alternativního rocku, současné vážné hudby či komorního jazzu i kvalitního popu. To vše bylo citlivě zarámováno elektronickými aranžemi.

Většina skladeb je křehce ambientní, pomalého tempa, Laurie na této desce překvapivě často používá zpěv, který kombinuje se svou specifickou verzí melodické mluvy. V písních na albu zaslechneme převážně akustické nástroje – cello, saxofon, Laurie poprvé do alba Big Science opět využívá svou znalost hry na housle.

V této poloze přibližně zní úvodní One White Whale, nebo Pieces And Parts, Here With You, Washington Street, Statue Of Liberty a Life On A String.

Mezi tyto pomalejší songy jsou vloženy žánrově odlišné věci, které činí toto album tak barevným. Je to rozpustilá The Island Where I Come From s jazzovými saxofony – takové zvláštní reggae v Made in Laurie. Hymnická a teskně smutná je Slip Away, o smrti svého otce – jeden z vrcholů alba. My Compensation zaujme shlukem elektronických samplů se zvláštní repetitivní rytmikou.

Následující Dark Angel překvapí muzikálovým a romantickým feelingem s lesy smyččů a harfou. Elektronicky zkreslený pop vibruje v Broken. One Beautiful Evening působí až nebezpečně se svým temně elektronickým podkladem a hutnou basovou linkou. Manžel Lou Reed zde zavazbil na svou kytaru.

Při poslechu této desky cítím obdobný mimohudební přesah, podobně jako např. u Dead Can Dance.

Je to zároveň pohlazení po duši i neidentifikovatelný pocit uměleckého zážitku. Jako když kolem proletí anděl.

Ukázka zde :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Life on a String
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Lanzon, Phil - If You Think I'm Crazy!

Lanzon, Phil / If You Think I'm Crazy! (2017)

alienshore | 5 stars | 02.02.2018

Phil Lanzon ako sólový umelec je absolútne neznámy pojem. Zato ho ale poznáme ako klávesáka hard-rockovej ikony Uriah Heep. Je zároveň aj hybnou silou v skladateľskom procese spoločne s gitaristom Mickom Boxom. Sólový debut od tohto muzikanta je prekvapivý ťah. Spravil ho ale hlavne pre svoju vlastnú radosť a radosť svojich fanúšikov, keďže ho vydáva na vlastné náklady a nie na nejakej nezávislej značke, ktorá má podobne ladené opusy vo svojom katalógu (tých je samozrejme niekoľko ...).

Celkový koncept albumu je veľmi zaujímavý. Čerpá hneď z niekoľkých štýlov ako napr. soft-rock, hard-rock a aj štipky prog-rocku. Navyše má to takmer muzikálový feeling a jeho pozitívna atmosféra je priam euforická záležitosť. Dosť nevídaná vec v dnešnej dobe. Určite tomu prídu na chuť aj fanúšikovia neo-progu. Nerád by som však album If You Think I'm Crazy! nazýval ako neo-prog (aj keď má k tomu blízko), pretože je neobyčajne pestrý a vôbec sa do neo-progovej polohy neštylizuje.

Najznámejším hosťom je gitarista John Mitchell (Arena, Kino, Lonely Robot) a prispel sem nádhernými gitarovými sólami a vyhrávkami. Úvodný skvost Mind Over Matter by som si vedel predstaviť aj ako nový song Kino, keďže Mitchellov hlas je nezameniteľný. Z ďalších skladieb by som rád spomenul najmä tie na konci ako Donna & Joe, sentimentálnu Carolin, hard-rockovú nálož The Bells a výpravný opus The Forest. Tu sa ani vyložene slabá skladba nenachádza. Máme možnosť počuť do detailu prepracovaný hudobný príbeh, ktorý vedie do krásneho finále.

Phil Lanzon sa prejavil na svojom sólovom debute ako pán skladateľ s vycibreným vkusom na melódiu. Na ucho je to síce relatívne prívetivá hudba, ale je počuť za tým kopec serióznej práce aj na aranžmánoch. Napr. neobyčajne vyrovnaný balans medzi rockovým poňatím, melódiami, muzikálovou atmosférou, progovými a orchestrálnymi motívmi je vskutku pozoruhodný, a určite by stál aj za podrobnejší rozbor. Mám dosť vážne podozrenie, že Uriah Heep drží nad vodou práve tento nenápadný klávesák a jeho album If You Think I'm Crazy! je toho jasným dôkazom.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - If You Think I'm Crazy!
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil

Driver, Toby - Madonnawhore

Driver, Toby / Madonnawhore (2017)

alienshore | 5 stars | 01.02.2018

Ak existuje niekto v súčasnej dobe, kto skutočne tvorí svojskú a originálnu rockovú hudbu, tak je to Toby Driver. Samozrejme, nie je to mainstreamový žáner, takže tutové hity v jeho tvorbe nenájdete a zodpovedá tomu aj aranžérske poňatie. Či už je to jeho domovská kapela Kayo Dot alebo prípadne sólová kariéra, tak vždy je nutné si k tomu sadnúť a poriadne počúvať. V tomto prípade sa to aj oplatí, pretože kvalita hovorí sama za seba.

Tobyho sólový album s vyslovene provokatívnym názvom Madonnawhore je priam stvorený pre poslucháčov, ktorí hľadajú v hudbe menej všedný pohľad na vec. Nie je to teda nič v štýle "we're gonna make love tonight baby". Na druhej strane sú tu vplyvy, ktoré sú spájané s obdobím 80-tých rokov a ktoré aj odľahčujú atmosféru celého albumu. V prvom rade sú to vokálne melódie a tie patria aj medzi to najlepšie, čo sa tu dá nájsť. Nie je to však zadarmo. Album samotný je pochmúrny a ťažšie stráviteľný, napriek svojej pomalej melancholicko-baladickej náture. Nie však nudný. Štruktúra skladieb je systematicky prepracovaná a ponúka celý rad zaujímavých nápadov a motívov, ktoré čerpajú z art-rocku, post-rocku, ambientu alebo aj jazzu.

Medzi tie menej priepustné patrí úvodná The Scarlet Whore-Her Dealings a The Deepest Hole. Cítiť v nich akúsi odvrátenú stranu emócií, ktoré sú ale taktiež súčasťou ľudskej mysle a na to Toby Driver nikdy nezabúdal. Melódiami nabité Avignon a najmä Craven's Dawn patria medzi najlepšie kúsky. Je v nich čosi magické a veľmi osobné. Subtílne aranžmány vytvárajú dokonalé kontrasty na rôznych pocitových úrovniach. Posledná Boys On The Hill mi v niektorých momentoch pripadá ako nejaká temne formulovaná modlitba. Úchvatné a mrazivé zároveň. Takto dokáže jazykom hudby narábať len génius, čo Toby Driver nepochybne je.

Madonnawhore dokáže osloviť širšie spektrum poslucháčov od alternatívcov, avantgardistov až po progresivistov. Album je napriek horkejšej príchuti v melódiách dostatočne nápaditý a otvára tak náruč aj pre nových fanúšikov. Veľkým pozitívom je nádherný spevácky výkon hlavného protagonistu. Ťažko zaradiť tento počin do nejakej škatuľky a povedať jednoznačne, čo to je. O to je to lepšie. Takto má totiž vyzerať hudba, ktorá je produktom talentovaného muzikanta, ktorý nehľadí na to, čo si kto o ňom myslí, ale tvorí muziku ktorej absolútne verí. A takto sa rodia legendy rockovej hudby ...

» ostatní recenze alba Driver, Toby - Madonnawhore
» popis a diskografie skupiny Driver, Toby

Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels

Anderson, Laurie / The Ugly One with the Jewels (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 01.02.2018

Ten kdo by se rozhodnul proniknout do světa nahrávek Laurie Anderson a vybral si právě nahrávku The Ugly One with the Jewels, měl by si přečíst tuto recenzi.

Nebylo by to šťastné rozhodnutí, neboť se jedná o zaznamenané předčítání z příběhů Nervové bible živě zaznamenané během vystoupení v Londýně. Jsou to krátké monology většinou autobiografického charakteru, podmalované různými ambientními zvuky kdesi v pozadí.

Nejedná se tedy o hudební album. Člověk, který rozumí textům, nebo si je přeloží, zklamán obsahem býti nemůže. Jedná se o zajímavé i vtipně vypointované příběhy (jak třeba ten o cestě na severní pól, či o putování jeptišky do Jeruzaléma) přednesené jedním z nejsugestivněji znějícím hlasem, jaký znám.

Jen jedna část má natolik zajímavý hudební podklad a tou je závěrečná, temně ambientní Same Time Tomorrow s velmi emotivním textem. Jedná se o upravenou píseň z desky Bright Red.
A jelikož nejsme na literárním fóru, ale hudebním, tak jen za ní uděluji plný počet bodů.

Zde je ukázka :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Greenslade - Time And Tide

Greenslade / Time And Tide (1975)

horyna | 4 stars | 01.02.2018

Pokud míří vaše cesta do antického kolosea, jedna z odboček které nemůžete minout nese nápis Greenslade. Snad každý kdo se kdy potkal s Hisemanovým jazz rockovým monstrem, postupněl objevil i krásu kapely, jež po rozpadu Colossea založil její dvorní klávesista Dave Greenslade.

Muzika kterou klapkový guru na svých čtyřech nahrávkách světu představil, se od svého předchozího působiště diametrálně odlišuje. Jazzové eskapády výrazně zjemnili, prostor dostala romantika a výsledný sound stojí na několika se překrývajích klávesových nástrojích, které aksentující kytaru do svých služeb vůbec nepotřebují. Slyšeitelně pevná rytmika a expresivní výraz ve vokálu Davea Lawsona nejednou povznášejí jedinečnost hudby Greenslade na artrockový piedestal. Pokud tedy máte rádi hudbu postavenou na dominanci kláves, něco na způsob Wakemanovi tvorby, neměla by vás tahle parádní smečka nechat netečným.

Jejich čtvero nahrávek jsem pořizoval zhruba ve stejné časové periodě a bylo tedy na mne, kterou z nich si vyberu jako seznamovací. Přiznám se, že jsem vybíral očima a jelikož fandím outsiderům (na Progarchives je tohle album hodnoceno jako nejslabší), rozhodl jsem se právě pro Time and Tide.

Kreslený démonický výjev postavy se čtveřicí rukou držící dvě škrabošky z pera Patricka Woodroffa mě k této desce ihned připoutal. Dokonalá malířská iluze. Začátek obstarává zdivočelá a patřičně živočišná jazzová jízda Animal Farm. Druhá Newsworth je o poznání klidnější a zajímavější, ale to co mě na této desce baví nejvíce jsou instrumentální věci. Skladba Time vás dokáže ponořit mimo čas a svým monumentálním výrazem a chorálním zpracováním navrátit do svatostánku stojícího v epoše renesanční. Píseň Tide nesou hromové klávesové ozvěny plné děsu a utrpení. Až píseň Catalan vydoluje v myšlenkách Davea Greensladea hravost a svěžího ducha. Hloubku a melancholii Waltz for a Fallen Idol vystřídá na funkující base předložená The ass's Ears, obsahující výborné klávesové rejstříky. Dalším náladotvorným kusem je devátá Doldrums. Při jejím poslechu pocítíte smutek převtělený v něco podstatnějšího a poslední Gangsters je dokonalou předváděčkou pro kompletní hráčskou elitní čtveřici.

Ano, album Time and Time postrádá ucelenost a vypravěčský talent přitomný na svém nejstarším bratříčkovi. Pro mne je ovšem instrumentálně brilantní, velice barevné a všestraně hrávé. S přihlédnutím k mistrovskému obalu i onomu „poprvé“ uděluji desce 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Greenslade - Time And Tide
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

EasyRocker | 4 stars | 31.01.2018

Debutové album Pearl Jam je sice deska notoricky stejně dobře známá jako Nevermind a společně stály zkraje devadesátek na prahu čehosi nového, co se usídlilo na nehostinném, deštivém americkém severozápadu...

Jemné bicí údery se nenápadně přelijí v kytarové vichřičné poryvy a startuje parádní perlový rockový nápor - lepší start tohoto než Once už si nebylo možno přát. Vedderův hlas přináší ohromující charisma, řádí tu i odjištěná sóla a Krusenovy zemité bubny.

Dokonale do sebe zapadající riffy už tady elitního dua Gossard/McCready a energetický Vedderův přetlak - se seattleským vichrem kvapí výrazný hit Even Flow.

Krásné melodické ornamenty hladících kytar a houpavě snivý Vedderův nápěv tvoří omamnou uspávanku Alive. Přemýšlení a zahloubání nad tím, že jsme ještě tu, má velkou hloubku a spád.

Rozjetou živelnou energii rocku přináší Why Go, kde se autorsky podepsal výrazný basák Jeff Ament, i spoluautor projektu Mad Season. Po Krusenově dělostřelbě vypalují kytary oheň a síru a taky Vedder žene hrdlo až do vzteku.

Smutně odevzdané kytarové tóny a hlavně Vedderovo skvostně vibrující hrdlo rozehrávají mimořádně procítěný skvost Black - nejen název napovídá, že tady smutek poteče celými proudy. Korunovační klenot této pětice.

Studené tóny. Text tázající se, kdo byl onen nenápadný spolužák, kterého si nevšímali ani doma, ani ve škole, a tak dlouho si z něho tropili žerty, až našli jeho tělo s prostřelenou hlavou. Je potřeba dále uvádět jeden z největších hitů éry Jeremy, tak zprofanovaný, že ho kapela dodnes tu a tam odmítá hrát živě? Stejně památný zářez jako Smells Like Teen Spirit.

Všemocným tělesem Led Zeppelin citlivě inspirovaný klenot Oceans - akustické kouzlení a doslova zhudebněné drama. Připomíná Schody do nebe? Bodejť že - schody Vedderovy.

Návratem zemitého rocku se vším všudy je Porch, tentokrát startuje i završuje rozjívený Vedder a pak to celé osazenstvo napálí vpřed s pořádnou vervou. Je tu ale báječná mezihra s procítěnými kytarovými sóly.

Klasické teskné tóny brilantních kytar a uměřený, přesto zcela dokonalý Vedder tesají další věčný památník temných pocitů v podobě Garden. Pět čarovných minut.

Deep je hybným kouskem. Pravověrný hardrockový odvaz v podání kytarového dua, tady mi sedí i výrazná rytmika, bortící vše, co se přiblíží, a rašplující Vedder.

Promenáda nekonečných tónů čistých kytar, malující historickou melodii, jen jemné rytmické tahy. Vedder prosící nejen o propuštění z pekelných pout života. Je tu nadpozemská Release, nabývající podoby mantry za padlé duše. Nepopsatelný závěr, s psycho dohrou z "jiné sféry", protažený na devět minut.


Téhle magické a beznadějně úspěšné kolekci hitů nelze nepodlehnout. Pearl Jam, oproti svým kolegů, zvolili zvukově osekanější, ale i melodičtější grungeovou formuli. Za to je vydatně peskoval třeba i Kurt Cobain jako Aerosmith v košilích. Ano, málo průbojný zvuk kytar je ta položka, za kterou odečítám bodík.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Änglagård / Hybris

northman
oř: zdravím, třeba ty Beatles, předpokládám, že se tobě až tak nelíbí, já mám pro ně...

Änglagård / Hybris


to bych ještě pochopil, ale mít jednu desku ve čtyřech vydáních s naprosto stejnýma...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12117 recenzí
2157 skupin
165117 příspěvků ve fóru
2553 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000