It Bites Tabor, Ty Pentangle, The Leap Day Moonrise 38 Special Thunder and Roses TNT TRI-Offensive Mars Volta

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Strawbs - Strawbs

Strawbs / Strawbs (1969)

b.wolf | 4 stars | 22.02.2018

Chtěl jsem si zase poslechnout nějaké skvosty z '60 let a při posezení u vínka s dobrým kamarádem vytáhl ze své velmi obsáhlé sbírky LP tento debut, řka, že tahle hudba mě určitě nezklame. Jelikož je to starý deathmetloš, čekal jsem nějakou tu sypanicu včetně zvracení do mikrofonu, leč chyba. Už úvodní song to vyvrátil a debutní album Strawbs mě tak navnadilo, že jsem neváhal s pořízením originálu. Pohodová, příjemná hudba se zajímavými vokály, na debutní album výborná. A to prý alba do '75 roku jsou ještě lepší. Rozhodně se po nich podívám, poněvadž debutní album rozhodně patří mezi ty hodně dobré. 4/5

» ostatní recenze alba Strawbs - Strawbs
» popis a diskografie skupiny Strawbs

It Bites - The Tall Ships

It Bites / The Tall Ships (2008)

horyna | 4 stars | 22.02.2018

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites

Anderson, Laurie - Landfall

Anderson, Laurie / Landfall (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 21.02.2018

Na novém albu Landfall spojila Laurie Anderson síly s velikány soudobé experimentální vážné hudby – Kronos Quartetem.
Ten natočil pod vedením Laurie 30 dílnou suitu. Inspirací pro toto rozsáhlé, bezmála sedmdesátiminutové dílo se stal hurikán Sandy, který v roce 2012 zpustošil Severní Ameriku a rovněž i obydlí Laurie v Manhattanu, kde ji vodní živel vyplavil suterén a přízemí, kde byly uloženy veškeré poznámky, hudební nástroje, fotografie a rekvizity pro různé její multimediální pořady.

S tak obrovskými osobními ztrátami, kdy člověk přijde o všechny své vzpomínky a i o své nejbližší (v roce 2013 rovněž zemřel i její manžel Lou Reed) se člověk velmi obtížně vyrovnává.

Laurie se, jakožto pracovitý člověk oddala plně tomu, co je jí nejbližší – umění. Nachystala mnoho různých multimediálních vystoupení, natočila nekonvenční filmovou esej Heart of Dog (2015) který opatřila hudebním doprovodem. A samozřejmě živě koncertovala.

Ale vraťme se k Landfall, které je fenomenální soudobou vážnou hudbou natočeným americkým smyčcovým kvartetem, doplněnou střídmě různými elektronickými nástroji či smyčkami nebo úryvky hlasů z výsílačky.

Toto dílo je velmi emotivní a popisuje podrobně pomocí hudby vývoj celé této přírodní katastrofy, takže atmosféra jednotlivých částí odpovídá stavu děje. Tedy žádnou uvolněnou atmosféru tu nenajdete, nahrávka je velmi temná.

Naprosto dokonalé umělecké dílo mi ruší jen v několika případech Laurie svým vyprávěním, naštěstí ho je minimum, ale klidně bych se spokojil s tištěnou verzí příběhu v bookletu.

Ukázka z části We Learn to Speak Yet Another Language, kde je vidět v činnosti software, který Laurie Anderson vytvořila. Ten převádí jednotlivé tóny do slov :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Landfall
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2018

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Watch, The - Primitive

Watch, The / Primitive (2007)

horyna | 4 stars | 21.02.2018

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos (2017)

Antony | 4 stars | 19.02.2018

Jak to jen říct? Z hledání vrcholné umělecké výpovědi se postupem času a věku stává hledání důstojného (art)rockerova stáří. Jedni se s ním snaží bojovat, druzí ho ignorují, a další se s postupujícími léty vyrovnávají sami se sebou. Jiní se toho ani nedožijí a mají o problém méně. Občas si představuji, co by dnes dělali a jak by působili Bonham, Scott, Jones, Bolan, Moon, Lynott... Ale třeba u takového Barretta jsme to viděli. Jak říkám, o problém méně.
Každé nové současné dílo interpretů, co začali v 60./70. letech, vyvolává rozporuplné pocity ještě před tím, než je vydáno, slyšeno. Spekulace, otázky, předpovědi. Očekávání. Proč vůbec, jak a s kým, kudy a kam. Těžko se ubránit předčasným odsudkům, obzvláště, když se tak dlouho čekalo a před tím čekáním to za moc nestálo. Každý posluchač je jen člověk, a bez předpojatosti (byť skrývané a nepřiznané) to asi nejde.
Novinku z Oceněné Marconiho Pekárny provází několik skutečností, které je potřeba znát. V dubnu 2015 opouští PFM po 44 letech kytarista a skladatel Franco Mussida, aby se mohl zcela věnovat práci ve vzdělávacím institutu, jehož je prezidentem. Z původní sestavy tak zde figuruje jen Franz Di Cioccio, bubeník a zpěvák v jedné osobě. Jako druhý stálý člen působí kytarista Patrick Djivas. Ostatní hudebníci slouží jako pomocné síly pro nahrávání a koncertování. Na obalu alba (o jeho grafické kvalitě si můžeme myslet svoje) je pohled z kabiny futuristického plavidla, které pilotují Franz a Patrick, a jsou jím unášeni do nových a nepoznaných krajin, které ve své hudbě představí posluchačům. Nesmazatelně, jako emocionální tetování, rozmanité náladami i způsoby hudebního ztvárnění.
Na CD, LP desce, či Hi-Res formátu, lze slyšet hudbu, co z velké části tuto vizi naplňuje. A tomu jsem popravdě moc nevěřil. Ani po prvním poslechu jsem Emotional Tattoos nepovažoval za kdoví co. Při druhém jsem se přistihnul, jak mne hudba na tomto albu začíná bavit, dostávat mě. Jak se ukazuje, že velký skladatelský talent se nezapře ani ve zdánlivě obyčejné rockové muzice, a dává ji mnohovrstevnatost a proměnlivost nálad, které rafinovaně omotávají každého, kdo si troufne poslechnout. Ne, není to žádný krkolomný progrock. Normální písničky, co mají strukturu a hloubku, nosnou melodii, skvělou harmonii, trochu obroušené hrany, a mimořádnou působivost na otevřené vnímání.
Pro lepší oslovení mezinárodní posluchačské základny jsou nahrány dvě verze alba. Italsky zpívaná, i anglicky zpívaná, přičemž pro oba jazyky jsou vytvořeny rozdílné texty, nejedná se o prostý překlad. Vyplatí se zkusit obojí.
Dnes, po zhruba desátém poslechu, si tuto hudbu už jen vychutnávám. Co na tom, že asi čtvrtina skladeb je velmi povedená, čtvrtina nadprůměrná a polovina tak akorát příjemně poslouchatelná. Přesně takhle mě to jejich tetování trefně oslovuje, a užívám si je. Důstojně vyzrálý artrock, co sám sebe nezradil. Dík za to.

2x 62 minut
Hi-Res 24-48
DR8

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

Lukas | 5 stars | 19.02.2018

Priznam se, ze trochu nerozumim relativnimu nezajmu smerem k tomuto albu. A podnitilo me to natolik, ze napisu vubec svuj prvni prispevek na progboardu. Hodne za to muze take i fakt, ze jsem byl minuly tyden na koncertu k To The Bone. Kdyz jsem na nej jel, rikal, jsem si ze je velka skoda, ze me minula moznost vyslechnout si koncert ke Grace for Drowning a dalsim starsim album vcetne Porcupine Tree, ale to jsem tehdy nevedel o zadnem S. Wilsonovi ani PT a dokonce ani o "progresivnim rocku". Nicmene, vse jsem poctive dohnal a dodnes nechapu, jak me vsechna ta pestra hudba mohla mijet...
S. Wilson je dle me, genialni hudebnik konce 20.stoleti a pocatku 21. stoleti. Je mozek (P.T) a nebo alespon velmi dulezita cast (Blackfield, No-Man) tolika projektu, a tak kvalitnich, ze si myslim, ze tohle v soucasne hudbe nema obdoby. Ja osobne, ocenuji vsechny, vcetne velmi experimentalniho Storm Corrosion a Bass Communion.
Spousta lidi namita, ze je to genialni plagiator, ale s tim, ja nemohu souhlasit. Dnes je velmi slozite (ne-li nemozne) vytvorit hudbu, kde by se nenasel kousek inspirace od te ci one skupiny z historie. Vzpomenme treba, na Emerson, Lake and Palmer a na vykradani B.Bartoka, L. Janacka atd.
Nicmene, zpet ke koncertu a konecne k tomuto albu. Take jsem byl z prvnich poslechu lehce zklaman, protoze je to neco naprosto jineho nez predchozi alba. Prece jen jsem byl zvykly na vetsi vyvoj skladby v case, ale zde jsou az na Detonation, docela kratke pisne.
Stojim si za tim, ze vsechny jsou skvele. A v tom je cela ta krasa. Nemyslim, ze by dnes bylo na svete tolik hudebnich skladatelu, kteri by mohli mit ve sve diskografii zaroven veci jak Remainder The Black Dog vs. Ancestral, vs. Perfect Life, vs. Anesthetize, vs. Blank Tapes vs. The Raven That Refused To Sing a takhle bych mohl pokracovat az do nekonecna.
S kazdym poslechem tohle album bylo lepsi a lepsi. A tento koncert ma za nasledek to, ze toto album vnimam naprosto jinou optikou. Protoze, mit moznost z vlastni tvorby poskladat tak pestry skvely koncert, jen dokazuje jaky je SW hudebni genius. Krome To The Bone, Blank Tapes a Song of Unborn hral cele album. A musim rict, ze vsechny, naprosto, vsechny znely na zivo perfektne a dokonce i proklete Permanating, ke kterem musel i sam S. Wilson rict nekolik "ospravedlnujicich vet" :-).
Spolu s timto zaznely (nevim jestli si vzpomenu na vse...): Creator Has a Master Tape, Arriwing somewhere..., Lazarus, Heart Attack in Layby, Sleep together, Sign o The Times, Home Invasion+Regret 9, Vermillioncore, standalone s kytarou - Even less, a na nakonec silne emotivni Raven. Kdyz k tomu, pripocteme skvely zvuk a perketni vizualni show, tak to byl naprosto dokonaly zazitek a takove koncerty si myslim, clovek moc nezazije.
Zpet k albu: vse je relativni a nekomu se proste nemusi libit, ale myslim, ze cas ukaze jak je toto album skvele, a mozna to bude odrazovy mustek pro mladsi generace, kteri se pak dostanou k mene pristupnejsim vecem jako je Grace For Drowning nebo Insurgentes a myslim, ze i o to SW trochu jde. Myslim,ze by se to obeslo i bez Permanating :-), ale uz ji mam rad taky. Nevim jestli ma vubec cenu vyzdvihovat, nektere pisne vice nez ostatni, a asi to delat ani nebudu. Nejlepsi je, jako vzdy poslech celeho alba.

Za me je to 5 hvezd, ja proste nemohu a ani nechci jinak.



» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

pinkman | 5 stars | 18.02.2018

Tuhle važnou hudební výpoveď by měl mít doma každý, kdo má v progresivní muzice vysoké nároky na kvalitu. Její ambice dokázali dostat Genesis mezi nesmrtelné. Pro posluchače kteří desku zbožňují je její poslech svátkem, který se neprožívá každý den. A právě pro objemnou délku rozloženou mezi dvě cd je potřeba si vytvořit speciální příležitost.
Naštěstí je mezi tak masivním počtem skladeb několik odpočinkových, ve kterých může každý přemýšlet nad krásou kytarových výpadů Steva Hacketta, rozmanitostí poloh Petera Gabriela, nebo propastnými rozdíly v hudební dynamice nahrávky.
Těch skutečně závažných skladeb je tady hodně a nemá smysl je uvádět. Jehně je uzavřené a těžko prostupné hudební vřídlo, které prověřil čas a vlastní hodnota.

Absolutní vrchol hudby Genesis? Možná ano!
Momentální TOP skladba? Stejně jako u The Wall je nemožné z takového počtu vybrat pouze jednu:
Cuckoo Cucoon
In The Cage
Hairless Heart
Carpet Crawlers
Anyway
The Lamia
The Light Dies Down On Broadway

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Royal Hunt - Cast In Stone

Royal Hunt / Cast In Stone (2018)

Carloss87 | 4 stars | 18.02.2018

Krásné melodie i refrémy,opět parádní sóla. D.C. Cooper je skvělý zpěvák a i na albu odvádí jako vždy skvělý výkon.Akorát zvuk mi přijde horší a předchozí CD se mi přeci jen líbilo více a proto dávám 4.hvězdy,ale zklamaný nejsem.

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Cast In Stone
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt

Kino - Picture

Kino / Picture (2005)

horyna | 5 stars | 18.02.2018

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino

Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]

Brezovský, Marek / Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa] (1999)

adam | 4 stars | 18.02.2018

Musim si nasypat popol na hlavu.
Ked to vyslo som to pocuval dokola snad rok aj z nejakej nostalgie za Brezovskym. Potom som presiel do uplnej ignoracie tohto projektu z dovodu nostalgie za kamosmi co dopadli podobne. a uprimne mi vadil-vadi-bude vadit oskarov spev. Potom som si kupil postupne Hranu live kde sa ten potencial ukazal naplno. aj Marekovu komornu hudbu a bum. Opat som sa zalubil do tohto pocinu. Je to kvalitka. Skoda ze len sprostredkovana. Z toho dovodu mam najradsej album Chcem byt sam. (ak ho niekto z vas ma, kupim!!!) Jednoznacne 4 hviezdy. TEsim sa na Hranu 2 a RIP marek....

» ostatní recenze alba Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]
» popis a diskografie skupiny Brezovský, Marek

Enchant - A Blueprint Of The World

Enchant / A Blueprint Of The World (1995)

horyna | 4 stars | 17.02.2018

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant

Jethro Tull - Thick As A Brick

Jethro Tull / Thick As A Brick (1972)

lover-of-music | 5 stars | 17.02.2018

Jethro Tull – to je můj zásadní, nejmilejší a nejpřekvapivější objev z konce roku 2017. Samozřejmě, že jsem je znal už mnohem dřív, ale absolutně jsem je ignoroval a dnes vůbec nevím proč. Celých 17 let (teď už skoro 18) jsem přicházel o tolik hudebního blaha, mimořádna a krásna jaké oni nabízejí. Celý rok 2017 jsem objevoval nějaké bandy, ať už progrockové či rockové, a vždy mě od nich zaujaly maximálně 2-3 písničky a zbytek byl pro mě ztracený čas. Už jsem z toho začínal být totálně znechucený a to se samozřejmě promítlo i do osobního života. Nebavilo mě nic. Kamarádi, hudba, holky, prostě vůbec nic. To všechno jenom proto, že jsem prostě nenašel žádnou novou kapelu, která by mi dokázala, že na tom světě ještě stojí zato žít.

Ale to všechno se změnilo v půlce listopadu roku 2017, kdy jsem objevil JETHRO TULL. Bylo to jako zjevení, blesk z čistého nebe, prostě zázrak. Od té doby je neustále poslouchám a mám z jejich hudby fantastický pocit. (Podobně jako u The Who nebo Bee Gees).

Pro začátek jsem si vybral jejich opravdu mistrovské a skvostné dílo Thick As A Brick. K tomuto monumentu prostě nemám slov. Co také k němu říci? Že je to nejlepší album od Jethro Tull? Že je to nejlepší album 70. let? Že je to naprosto zásadní konceptuální dílo, které se nedá jen tak překonat? Kamila napsala něco v tom smyslu, že si není jistá, zda-li Thick As A Brick nepředběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty, Relayery. Kamilo, tady máš ode mě odpověď: ANO. Třikrát ANO. Thick As A Brick předběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty atd. Už jen představa, když poslouchám třeba část „The Poet And The Painter“, tak se na mě řítí slast. Kdosi tady napsal, že tohle není hudba pro každodenní poslech. Jeví se mi to jako lež. Já tohle album můžu poslouchat denně a nikdy mě neomrzí. A navíc, Thick As A Brick není tak krkolomné jako třeba jiné projekty té doby. Sází na famózní a originální melodie, které dokážou s člověkem hnout v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuji si, že někdy v lednu tohoto roku jsem album neslyšel asi 4 dny a normálně mi chybělo jako silnému kuřákovi cigareta.

Thick As A Brick je prostě geniální. Kdo to album miluje stejně jako já, ví o čem mluvím. Jeden fantastický moment tu střídá druhý. Geniální melodie i aranžmá jsou zárukou. Textům sice moc nerozumím ani když si to přeložím, ale to nevadí. Jsem strašně rád, že toto album můžu zařadit do své TOP 10. Pět hvězdiček je zoufale málo. Ach jo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

northman | 4 stars | 17.02.2018

Po zajímavých recenzích a poslechu desek All Them Witches jsem si pořídil všechny jejich studiové desky na vinylu a snažím se postupně vstřebat hudbu na těchto albech. Jak už bylo řečeno první album je hodně bluesové, druhé album je hardrockové, ve třetím albu se hojně používá akustická kytara, hned v úvodu první skladby s názvem Call Me Star. Poslední album jsem ještě neslyšel, ale věřím, že bude opět nadprůměrné.

Deska s názvem Dying Surfer Meets His Maker mě zatím zaujala nejvíce. Zřejmě to bude tou akustickou kytarou a tím ve mně evokuje zeppelinovskou trojku, kterou mám hodně rád. Tahle kapela a její desky na mě působí jako živá voda po šedi různých progů a neoprogů. Pro mě je to volné pokračování kapel jako Led Zeppelin, Jefferson Airplane a grunge kapel z počátku devadesátých let Nirvana, Pearl Jam a ve skladbě Dirt Preachers slyším postupy Sonic Youth, v některých skladbách by se daly najít vlivy i takových Meat Puppets, protože jako správná americká kapela mají All Them Witches ve svých skladbách esenci country, které se ještě žádná americká kapela nezbavila. Nádherné je blues This Is Where It Falls Apart a ani ostatní skladby nejsou blbosti. Pro mě je tahle kapela objevem poslední doby a na každé jejich další album se budu těšit, jejich desky nejsou jako přes kopírák. V současné době nemůže žádná kapela přijít s něčím novým, tak jak tomu bylo na konci šedesátých let, vždycky budou slyšet vlivy jejich předchůdců.

Určitě to není album za plný počet, ale čtyři hvězdy si rozhodně zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Pink Floyd - The Wall

Pink Floyd / The Wall (1979)

pinkman | 5 stars | 17.02.2018

O Pink Floyd byly už popsány stohy papírů, stejně jako o jejich mega projektu The Wall. Místo několika obvyklých faktů raděj připojím svůj osobní názor, který bude demonstrovat postoj hudebního fandy oddaného kapele i tomuto dílu.
Dnes už si bohužel nepamatuji kdy přesně jsem album slyšel poprvé, ale bezpečně vím, že trojici předešlých nahrávek jsem měl dobře naposlouchanou.
Pink Floyd vnímám jako kapelu, která výrazně spoluutvářela dějiny art-rocku. Byla jejich hlavním vojevůdcem. Vlastně dodnes považuju album DSotM za jejich jakože debutní nahrávku. Bezpečně silnou, stylotvornou, stěžejní a naprosto geniální. Ona změnila dějiny rockové hudby, žádné z dalších desek PF krom The Wall se to už nepodařilo. To co vyšlo před ní určitě mělo na konci šedesátých let svou váhu a patřičný dopad na britskou scénu, ale měřeno dnešním pohledem s odstupem padesáti let, se všechno zdá v poměru k oběma vyjmenovaným nahrávkám nepodstatné.
Pink Floyd svou rannou psychedelii postupně odstraňovali a na DSotM ji vymazali úplně. Ale není to tak, že by kráčeli s dobou. Pokaždé byli o dva kroky napřed. Asi proto byli a stále jsou tak velcí a uctívaní.
Watersovská genialita kulminovala právě na The Wall. Takové album se autorovi povede položit na papír jednou za život. Rogerovi bylo v té době třicet šest let. Poměrně zralý, v hudební branži žádný mladíček tak postavil pomník Pink Floyd a své osobě. Koncepce desky leží v textové rovině, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace. Producet Bob Ezrin odvedl špičkovou práci a na albu si zahrál na piano a syntetizátory.
Vybrat momentální TOP skladbu v tak početné konkurenci je těžké:
mám rád některé ne zrovna protěžované kusy jako jsou Another brick in the wall Part one, Mother, Goodbye blue sky, Young lust, Hey you, Waiting for the worms a především muzikální dekadentní kus The Trial. Pak je tady samozřejmě nesmrtelná dvojice Another brick in the wall Part two s nejněžnějším dětským sborem jaký si umím představit a velkolepá Comfortably numb.


Z dnešního pohledu není těch osmdesát minut vůbec přemrštěná délka a nikdy bych na rozdíl od mých kolegů neřekl, že ho snad tvoří nějaké vycpávky. To ani omylem. Však třicet milionů prodaných výlisků a dvacet tři platinových ocenění hovoří nanejvýš výmluvně.
Společně s pozdními Beatles je právě The Wall tím nejúžasnějším albem rockové historie!!!!!



» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Tabor, Ty - Something's Coming

Tabor, Ty / Something's Coming (2010)

alienshore | 5 stars | 16.02.2018

Americký gitarista Ty Tabor sa na svojej šiestej sólovke opäť ubral klasickým rockovým smerom. Textovo je tento album nasmerovaný do spoločenských tém, ktoré trápia človeka žijúceho v reálnom svete. Prispôsobil tomu aj hudbu, ktorá znie naozaj energicky, razantne a tradične tu nechýba jeho veľmi pôsobivá gitarová hra. Nahral si ju, takpovediac, skoro samostatne s prispením zopár zaujímavých hostí. Taborova výhoda je v tom, že je v podstate všestranný tvorca riffov, melódií a textov. Navyše ovláda niekoľko hudobných nástrojov a má bohaté skúsenosti aj popri King's X. Nič mu teda nebráni v tom, aby tvoril špičkový hard-rock.

Album Something's Coming teda pozostáva z rockových songov, ktoré majú naozaj zaujímavý feeling. Zaujímavý najmä po emocionálnej stránke. Pôsobia zároveň veľmi konzistentne a ponúkajú celkom pestrý koktejl rôznorodých nápadov. Prvé tri skladby Free Yourself, Politician's Creed a Mr. Freeze tvoria skvelý uvítací výbor. Nápaditou melodikou dokážu odzbrojiť aj o čosi jemnejšie songy ako Slow Down Sister, When The Sun Shines, This Is Me alebo titulný epos Something's Coming. Koniec patrí krátkej a vtipne formulovanej She's Gone, ktorú vlastne nahrala Taborova rodina s podtitulom The Tabor Boys.

Something's Coming patrí medzi Taborove najlepšie práce. Jeho najväčšia sila je v tom, ako skvele jednotlivé skladby do seba zapadajú a zároveň dokážu vyrozprávať príbeh, ktorý plynie absolútne prirodzene bez typickej okázalosti, či nadutosti ktorá v rockovej muzike panuje. V tomto je Ty Tabor jedinečný, pretože jeho jediný záujem je priniesť hudbu, ktorá má hlbší zmysel a pointu.

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Something's Coming
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus (1980)

horyna | 3 stars | 16.02.2018

Sedmé studiové album amerických Blue Öyster Cult vydané v roce 1980 a nesoucí název Cultosaurus Erectus mě přijde hodně nesourodé a svou kvalitou značně nestabilní. Je částečným návratem k dřevnímu hard rocku, se kterým se kapela představila na začátku své kariéry. Potvrzenou změnu měl na starosti zvukař Martin Birch a obálka je vyjmuta z malby Behemoth's World od britského umělce Richarda Cliftona-Deyho. Scifi tématika je kapele blízká i tady, ale hudebně sic pestré album obsahuje skutečně silných nápadů jen poskrovnu.


Po úvodním slušném rozjezdu s tajemnou Black Blade se přiřítí progrockový skvost Monsters plný parádních jazzových etud, swingujícího saxofonu a pestré klavírní hry. Celá A strana je zajímavá. Hutná Divine Wind a značně hravá Deadline s krásnými vokály i sóly patří k těm lepším skladbám BOC. Jenže pak přijde zlom prostřednictvím koncertně rtuťovitého kusu The Marshall Plan citující Párplovské Smoke a dalšími ne zrovna povedenými položkami. Ty možná korespondují s prvními nahrávkami souboru, ale jelikož nejsem zrovna jejich milovníkem, jen těžko v nich nalézám nějakou odezvu. Vlastně až poslední, artověji vystavěná Unknown Tongue mě zase baví.

Deska byla k mému překvapení vcelku kladně přijata a prezentována jako odklon od softovějšího směru posledních alba. Uznávaná osobnost za producentským pultem Martin Birch, dvorní to guru Deep Purple a Rainbow dostal za úkol kapelu převézt zpět do ostře rockového sektoru. To se však naplno podařilo až s mistrovským dílem kapely, albem Fire Of Unknown Origin. Ale to je už úplně jiná písnička.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Cocteau Twins - Garlands

Cocteau Twins / Garlands (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 16.02.2018

V osmdesátých letech jsem hlavně díky Dead Can Dance objevil nezávislou vydavatelskou firmu 4AD z Anglie. Specializovala se ( a je tomu tak dodnes) na různé odnože alternativního rocku, post punku a experimentální elektroniky. Tyto spolky tehdy vydatně oživovaly tehdejší uvadající rockovou scénu a jednou z nich byli i skotští Cocteau Twins.

Pamatuji se, že jsem je sledoval až do jejich nejznámější nahrávky Heaven or Las Vegas, potom následoval v jejich produkci určitý kvalitativní propad.

V minulých dnech jsem si připomínal jejich tvorbu a proto mne překvapilo, že rovněž vydávající firma oprašuje archiv a pro fandy připravila znovu vydání úspěšných alb 'Head Over Heels' and 'Treasure' na vinylu a ve vysokém rozlišení.

Při poslechu raných desek jsem si uvědomil jednu zajímavou věc. Některá alba na mne působí naprosto stejně dnes, tak i tehdy a naopak, některé se mi tehdy zdály zajímavé a dnes k nim ten vřelý vztah nemohu najít.

To je i případ Cocteau Twins. Kapela se jistě zapsala hluboko do podvědomí fandů, jejich projev je i dnes rozpoznatelný a identifikovatelný mezi tisíci jinými spolky hlavně díky vysoko posazenému sopránu Elizabeth Fraser, který se chvěje a trylkuje kdesi v oblacích. Spolu s jakoby impresionisticky rozmazaným zvukem zkreslené kytary Robina Guthrieho tvoří jasně rozpoznávací znaky tohoto sdružení.

Při poslechu mi v dnešní době hodně vadí hodně špatná kvalita zvuku, výsledný mix a použití automatického bubeníka.

Zvuk se nelepší ani s dalšími deskami, je zřejmé, že ona rozplizlost je záměrem. Na tento způsob zvuku si někteří členové stáje ostře stěžovali, neboť management jej prosazoval i na ostatní akvizice firmy 4AD. Některým kapelám byl tímto způsobem kompletně změněn sound kapely, pamatuju třeba na rozhořčené Lush.

Nicméně Cocteau Twins se z této šablony již nevymanili, proto je pro mě v současné době paradoxně nejvíce poslouchatelné první syrové album Garlands zaznamenané do osmi stop.

Tato nahrávka je chladně goticky ponurá, čerpá z post punku a zvukově vyznívá nejpřirozeněji. Vnímám tu podobnost se souputníky Cure či Siouxsie and The Banshees.

Baví mě výrazné figury baskytaristy Willa a vazbící, někdy až industriálně skřípějící kytara Robina. Automatický bubeník znásobuje chlad.Nad tím krouží zalykající se, zatím však neutopený a nenahalovaný hlas Liz.

Typickou ukázkou je skladba Blind Dumb Deaf. Zvazbená smyčka kytary opakuje neustále stejný motiv, bicí automat rovněž přehrává jednu figuru. Nic jiného neočekávejte od baskytaristy i když jeho part je velmi invenční. Ve stereo bázi se přelévájí přes sebe dva odosobněné zpěvové party zpěvačky. Velmi působivé.

Škoda, že se kapela na dalších albech přiklonila k jakémusi hybridu chrámového dream popu, který si své příznivce sice našel, ovšem některé i pomalu ale jistě ztrácel.

P.S. : Ač nejsem obdivovatelem různých cover alb, v tomto případě vyjímka potvrzuje pravidlo. Zvukově násobně lépe, než většina řadových desek dopadlo CD s názvem Dark Treasures (A Tribute to Cocteau Twins), kde různé kapely vzdávají hold tvorbě těchto zasněných muzikantů ze Skotska...

» ostatní recenze alba Cocteau Twins - Garlands
» popis a diskografie skupiny Cocteau Twins

Supertramp - Breakfast In America

Supertramp / Breakfast In America (1979)

horyna | 5 stars | 16.02.2018

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Anderson, Laurie - Bright Red

Anderson, Laurie / Bright Red (1994)

jirka 7200 | 4 stars | 14.02.2018

Ten neuchopitelný opar originality a avantgardy se jako mávnutím kouzelného proutku na nahrávce Bright Red vrátil zpět.

Laurie zanechala (krom několika málo vyjímek) pokusů o klasický zpěv a vrátila k svému empatickému projevu – melodické mluvě. Toto pojetí se přesně hodí do vytvořené muziky, na které se skladatelsky podílel s Laurií asi z jedné třetiny i otec ambientního elektronického žánru – Brian Eno, který zároveň album i produkoval. Spolu se špičkovými hudebníky alternativní scény, např. Adrianem Belewem z King Krimson či avantgardním jazzmanem Joey Baronem vytvořil další pochoutku.

Při poslechu většiny písní máte pocit, ze se čas jakoby zpomaloval. Pamatujete na legendární scény v čase zamrzajícího pohybu v prvním Matrixu – bullet time ? Takto se budete cítit, když se zaposloucháte do některé z uhrančivě pomalých skladeb Laurie se zavřenýma očima.
Tuto nejpočetnější množinu desky zastupují terapeuticky léčivé písně s rozsáhlými klávesovými plochami, nad kterými se vznáší hlas Laurie - Tighrope, Same Time Tomorrow, Bright Red, Speak the Language nebo World without End. Do této skupiny se dá zařadit i Night in Baghdad s orientální rytmikou, nebo hodně smutná a emotivní Love Among the Sailors.

Aby se váš mozek hned po několika skladbách nedostal do hladiny alfa, jsou tyto songy proloženy dalšími s výraznou rytmikou – Muddy River, Speechless a Freefall.
Nezařaditelné jsou In Our Sleep – alternativně rockový duet s manželem Lou Reedem a poťouchlé tango s harmonikou Beautiful Pea Green Boat.

Temně ponurý ambient zastupuje krásně depresivní The Puppet Motel, který zní jak soundtrack z filmu Davida Lynche. Hodně temný je i alternativně taneční hit Poison.

Shrnuto a sečteno. Jsem rád, že Laurie i přes předchozí úspěch s komerčněji laděnou nahrávkou pokračuje spíše tou avantgardní cestičkou.

Technická stránka nahrávky opět ohromující. Zvukovým inženýrem při nahrávání byl Kevin Killen a o mastering se postaral Bob Ludwig.

Ukázka songu : The Puppet Motel :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Bright Red
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Cressida - Cressida

Cressida / Cressida (1970)

horyna | 5 stars | 13.02.2018

Britští Cressida patří mezi společenstvo kapel dvou alb. Kapel, které krátce po svém startovním vzplanutí dvakrát navštíví nahrávací studia a poté navždy pohasnou. S dobou která uplynula od jejich zániku se jméno Cressida skloňuje stále méně a poznat jejich hudbu je vyhrazeno pouze neúnavným hledačům starožitností a zašlých krás dob dávno zapomenutých.

Kolegové recenzující desku přede mnou vystihli její potenciál naprosto přesně. Nejsilnější vliv na tvorbu Cressidy měli určitě Moody Blues. Decentní nevtíravé melodie, krásně zdobený místy zdvojovaný vokál a výrazná instrumentální dovednost dělají z kapely jednoho z černých koní let sedmdesátých. Cullen a spol nezapomínají ani na emoce a nálady. Ty v jejich představení hrají nemalou roli. Jako příklad nám může posloužit hnedle úvod alba v podobě první skladby To Play Your Little Game. Nejenom zde zní Angusův vokál neskutečně křehoučce a oduševněle. Dokáže být zvláštně intenzivní a spolu s přelétajícími hammondy přeladí posluchače na emoční kanál. Vzápětí následuje vpád ostatních spoluhráčů, kteří v přívětivém tónu domalovávají další z pozoruhodných krajinářských akvarelů let sedmdesátých. Rytmizace skladby je naprosto úchvatná, vůbec celé gró této písně je nesporné a svou hravostí si nejen ona dokáže přidržet posluchače pěkně u těla.
Těch obrazů je celkem dvanáct a ve mě jejich poslech evokuje pohled do kaleidoskopu, v němž se barevná sklíčka při otáčení přeskupují ze strany na stranu.

Stejnojmenný, překvapivě vyspělí debut britských Cressida obsahuje velice interesantní muziku a má daleko významější pozici, než aby plnil fukci nahrávky, která má posloužit jako pouhý doplněk něčí domácí fonotéky.

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida

Tabor, Ty - Safety

Tabor, Ty / Safety (2002)

alienshore | 5 stars | 13.02.2018

V živote chlapa príde občas situácia, kedy musí riešiť veľmi nepríjemné situácie. Ako napr. keď vám vaša milovaná manželka povie: "už ťa nemilujem, musíme sa rozviesť". Prípadne: "našla som si iného, musíme sa rozviesť". Prípadne: "mama povedala, že sa musíme rozviesť". V prípade Ty Tabora musela byť tá situácia asi podobná a prišlo na lámanie chleba. Muzikanti v takejto situácii o tom píšu skladby, iní zase rozbíjajú taniere, či nábytok. Pri triezvom úsudku mi tá prvá možnosť príde o čosi lepšia a album Safety patrí do kategórie opusov, pri ktorých sú prvoradé pocity a silné melódie, ktoré vystihujú emócie dotyčného umelca.

Safety je v podstate pop-rockové dielo. Teda viac rockové, než popové. Je to dané tým, že Ty Tabor je dušou rockový muzikant. Zároveň však miluje kvalitné melódie a lá The Beatles. Úvodný song s názvom Tulip (Your Eyes) patrí medzi klenoty melodického rocku a vystihuje tak atmosféru skoro celého albumu. Výnimkou je Funeral, ktorá obsahuje tvrdé gitary, ale nijako nerozbíja podstatu albumu. Tabor svoj štýl nezaprie, je to stále jeho DNA v každej jednej note. Nie je však zbytočne sentimentálny, ale stojí pevne na zemi a zároveň spieva o svojich pocitoch ako správny chlap. Melancholický sound skladieb dotvárajú efektné gitary, ktoré občas sprevádzajú aj tie akustické. Vzniká tak harmonická štruktúra hrejivých tónov a krásnych melodických liniek. Za tie naj skladby považujem už spomínanú úvodnú skladbu, ďalšej Missing Love, Room For Me (úžasné sólo!), Safety, True Love a I Don't Mind.

Je v podstate jedno, či sa Ty Tabor cíti dobre alebo zle. Stále tvorí skvelú rockovú hudbu, ktorá robí česť jeho menu. Rozhodne sa nejedná o nejakú ufňukanú dosku. Skôr je to výpoveď jednej fázy života, ktorá nemala až tak úplne šťastný koniec. Láska povznáša, ale zároveň aj zabíja. Ty Tabor vám o tom povie svoje napr. v skladbe True Love.

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Safety
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)

Ghost B.C. / Ceremony and Devotion (Live) (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 12.02.2018

Švédský okultně rockový cirkus Ghost na podzim vydal dvojalbum Ceremony and Devotion, který kapela natočila vloni na US turné „Popestar“. Ačkoliv tento spolek během své kariéry nepřinesl světu hudebně nic originálního, čerpal z tvrdého rocku a popu 70 a 80 – átých let, nelze mu upřít, že jeho písně mají obrovský tah na branku. Toto album to jen potvrzuje.

Na ploše 72 minut zazněly skoro všechny zásadní hity z předchozích tří CD a to v poměru 3:6:7 a z EP Popestar zazněla hitovka Square Hammer.

Jak si představujete řádný rockový živák ? Jako reprezentativní průřez tvorbou kapely, kde žádný song nenudí, rovněž by kapela by měla s publikem navázat kontakt.Zvukově vyvážný záznam není také k zahození.

Byly tyto předpoklady naplněny? Dalo by se říci, že na 100%. Ghost B.C. mají na svých deskách tolik hitovek, že s nimi v pohodě zaplnili plochu dvojalba a ani k tomu nemuseli použít nějaké covery, vycpávky či dlouhá sóla – to se k jejich tvorbě prostě ani nehodí. Žádné experimenty se tedy nekonají, vyjímkou je legrácka s pár tóny Pink Floyd v závěru songu Devils Church. Písně jsou zahrány s velkou jistotou, od studiového originálu se moc neliší (krom dravějšího provedení) a koncert pěkně odsýpá. Dokonce i věci z desky Meliora, které mi už přišly trochu nudné, jsou zde jaksi zábavnější.

Papa Emeritus III. pěje velmi čistě, mezi skladbami sporadicky komunikuje s publikem, které nadšeně reaguje, na pokyn i zpívá určené statě.

Po technické stránce je slyšet, že v USA točit živáky umí, což je desetiletí prověřený fakt. I záznam na CD je vcelku poslouchatelný, i když z vinylu je to opět lepší.

Zároveň je zakonzervován zvuk jedné sestavy kapely, neboť z důvodů určitých sporů mezi zpěvákem a zbytkem kapely docházelo minulý rok k nepěkným sporům a údajně byla doprovodná kapela zcela vyměněna. Nyní je avizován i příchod nového frontmana.

V dubnu 2018 by světlo světa měla spatřit novinka, tuto dobu můžeme krátit poslechem živáku Ceremony and Devotion a potom se necháme překvapit, s čím tato parta bezejmenných ghoulů s Papa Emeritem IV. přijde.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts (1973)

horyna | 4 stars | 12.02.2018

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Tabor, Ty - Alien Beans

Tabor, Ty / Alien Beans (2018)

alienshore | 5 stars | 11.02.2018

Ty Tabor je gitarista, ktorého každý pozná ako člena King's X. Je to však muzikant, ktorý patrí momentálne medzi najlepších gitaristov na svete, porovnateľný s gitaristami zo 70-tých rokov. A prečo? Nuž preto, lebo má svoj štýl, feeling, perfektnú techniku a hrá presne to, čo je potrebné. To je napr. rozdiel oproti gitarovým "onanistom" typu John Petrucci alebo Steve Vai (a im podobným), ktorí sami už nevedia kedy je dosť a kedy málo. Tabor navyše veľmi dobre aj spieva a skladá rockové songy, ktoré sú pre rockera hľadajúceho niečo skutočne poctivé a nefalšované, to pravé orechové. Jeho štýl je niečo ako mix Tonyho Iommiho, Alexa Lifesona a The Beatles s groove rytmami, ktoré odkazujú trebárs aj na černošský hard-rock typu Living Colour alebo Jimiho Hendrixa. V mladosti sa učil klasické postupy a finty od majstrov, no nakoniec našiel v tých rôznych vplyvoch presne to, čo potrebuje k tvoreniu svojej vlastnej hudby.

Album Alien Beans je zložený z dvoch diskov. Prvý disk ponúka hudbu, ktorá zodpovedá jeho štýlu z predošlých diel. Akurát je jeho gitara celkom "heavy" a reže na tých správnych miestach. Kvalita riffov sa nedá zaprieť. Dnes sa len málokto môže Ty Taborovi rovnať v tomto poli. Kadejaké pokusy o tvrdé riffy od iných kapiel pôsobia skôr trápne a len kopírujú stokrát obohraté motívy. Alien Beans je takým pekným príkladom, čo to sú nápadité a nadupané gitarové riffy. V podstate skoro každý song je týmto obdarený. Hneď v úvode to dostatočne potvrdzuje singlovka Freight Train. Z ďalších songov by som určite vyzdvihol čiernym sabatom ovplyvnenú Johnny Guitar, južanskú Somebody Lied alebo tvrdú riffovačku This Time s melódiami The Beatles (super kombinácia ...). Pre mňa je však úplne najlepšou jemná Heavily Twisted, ktorá poukazuje na to, aké úžasné harmonické cítenie má Ty Tabor.

Bonusový disk ukrýva klenoty ako Free Yourself, Money Mouth (vedel by som si ju predstaviť aj ako song od King's X), psychedelicko-progovú Play a citlivú Nobody Wins When Nobody Plays. Všetky piesne z bonusového disku ako keby nadväzovali aj zvukovo na štúdiovku, keďže prešli zvukovou úpravou. Tým pádom je to aj celkom ucelené dielo.

Ty Tabor dal svojim fanúšikom kopec výbornej hudby a opäť len potvrdil svoj výnimočný talent. V oblasti hard-rocku je to pre rok 2018 silná záležitosť. Ty Tabor však ešte nepovedal svoje posledné slovo a realizácia nového albumu samotných King's X už je ohlásená, čo považujem za udalosť roka. Snáď sa dočkáme ...

» ostatní recenze alba Tabor, Ty - Alien Beans
» popis a diskografie skupiny Tabor, Ty

Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes

Eloy / Silent Cries And Mighty Echoes (1979)

horyna | 5 stars | 11.02.2018

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.

» ostatní recenze alba Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
» popis a diskografie skupiny Eloy

Collage - Safe

Collage / Safe (1996)

john l | 4 stars | 10.02.2018

Divím se proč tenhle progresivní skvost tady nemá ještě žádnou recenzi? Ani takoví borci na polskou scénu jako jsou Mayak, Horyna, Brano a Palo se do jeho rozboru nepustili. Přitom předešlé dílo Moonshine si zaslouženě své ostruhy už dávno vydobylo. Jenže Safe je trochu jiné. Aspoň mě tak připadne. V mých očích působí o poznání uzamčenějším a nepřístupnějším dojmem. Texty jsem nestudoval, ale nedivil bych se, kdyby se jednalo o vzájemně propojenou koncepci. Největší překážkou alba je jeho délka. Ta není oproti Moonshine tolik rozdílná, ale na displeji nepůsobí seřazení většiny dlouhých skladeb v jednom sledu za sebou moc dobře. Váže posluchače k nezbytné soustředěnosti a nechce mu dovolit, aby si při nějaké krátké vsuvce, nebo instrumentální parafrázi mohl myšlenkově odskočit.

Navázat na tak bezvadné album jako bylo Moonshine je těžké. Safe není horší, je AŽ druhé a příliš složité. A vlastně zůstalo taky nepochopeno, načež ukazuje jeho nižší hodnocení. Mě trochu připomíná Arenovské Contagi on, které je taky mistrovským dílem, ale Visitor a Immortal už nedokázalo nikdy přebodovat.
Přes všechny výhrady zůstává Safe dost dobrým rozlučkovým albem Collage a Gilovy melodie spolu s Palczewskiho mohutnou klávesovou stěnou zní pořád stejně úchvatně. Zvuk už není tolik pompézní, zato výraz Roberta Amiriana se k Hogartovské mimice až nebezpečně přibližuje. To nemá být narážka, spíš upřesnění, jak jsou karty rozdány.

» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

Balů | 5 stars | 09.02.2018

Canned Heat, kapela která se prosadila na Woodstocku a byla velmi originální.
Měla dva výborné zpěváky, Alana Wilsona a Boba Hitea. Oba byli bluesoví nadšenci a společně přivedli tuto kapelu na svět. Bob měl již v době vzniku Canned Heat sbírku mnoha tisíc bluesových singlů, které kupoval od provozovatelů jukeboxů. Jako bluesoví nadšenci, chtěli oživit původní nahrávky, ovšem svým osobitým přístupem.
Od druhé řadové desky již hrají naprosto svébytnou hudbu, která se nedá k ničemu přirovnat. Je to však jasně bluesová hudba, i když je používaná i flétna. Na deskách se střídají písně s Wilsonovým vysokým hlasem a hlubším B. Hitea. Wilsonův hlas dotváří zvláštní atmosféru jejich hudby, což zvyšuje originalitu písní.
Všechna alba do Wilsonovy smrti v září 1970 jsou výtečná, ale toto mi připadá nejvyrovnanější. Rozhodně doporučuji zdejším příznivcům TYA aj. Mayalla.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

| 4 stars | 09.02.2018

K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.

Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.

Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Anderson, Laurie - Strange Angels

Anderson, Laurie / Strange Angels (1989)

jirka 7200 | 3 stars | 09.02.2018

Laurie Anderson na tomto albu odložila svůj avantgardně experimentální rockový kabátek a nasměrovala svou bárku do alternativně (sic!) popových zátočin.

Navštěvovala tehdy lektorku zpěvu, aby zdokonalila svůj projev a poté napsala songy na album Strange Angels. S tímto albem byla nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší alternativní album.

Cenu nakonec nezískala, (vyhrála Sinéad O'Connor) a nepodařilo se ani oslovit mé nitro. Dokonce musím hořce přiznat, že se mi od mnou velmi favorizované hudebnice na této desce nejsem odvázaný ani z jedné písňě. Ani po letech se na to nic nezměnilo. Tím nechci říci, že by její produkce nebyla poslouchatelná, kontinuita na předchozí díla je zřejmá. Částečně mě baví hravá a rozverná Monkey's Paw a rytmicky zajímavá Beautiful Red Dress.

Všechny ostatní songy mají zjednodušenou strukturu, líbivé aranže doplněné příjemným zpěvem. Pro posluchače popu asi poněkud alternativní, pro náročnější posluchače, kterým se líbila její předchozí alba příliš konformní.

Pro mainstreamovou veřejnost nejpřístupnější album.
Zvukové i produkčně špičkově odvedená práce - zde plně chválím.

ukázka :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Strange Angels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Pentangle, The - Basket of Light

Pentangle, The / Basket of Light (1969)

horyna | 5 stars | 09.02.2018

O existenci britských Pentangle jsem se dozvěděl úplnou náhodou a to v recenzích Petra Gratiase, které byli věnovány spřízněným kapelám jako jsou Steeley Span, či Amazing Blondel.
Zde je krátká citace z jedné z nich: Amazing Blondel otevřeli široký prostor pro další skupiny, které v podobných variantách navazovaly na staroanglický odkaz historické hudby, jako byly například Pentangle, Gryphon, Steeleye Span nebo raní Strawbs…

Pro upřesnění si raděj řekněme, že hudbě Pentangle je daleko bližší folkový základ, jehož optimální model vychází z čistých lidových tradic. Historické pojetí jako hlavní hnací jednotka jak ji známe kupříkladu od Gryphon, zde poletuje pouze okrajově a mnohem blíže než zmiňovaným Amazing Blondel mají Pentangle k typu kapel Fairport Convention. S čímž plně koresponduje i klasicky rockové nástrojové obsazení, které krom kontrabasu nahrazujícího baskytaru historických nástrojů vesměs nevyužívá.

Většina z výše jmenovaných skupin mne svého času zaujala, ale jelikož sehnat Pentangle bylo během na delší trať, teprve nedávno se mi poštěstilo zakoupit dle názorů většiny rovnou majstrštyk této kapely.

Tím je skutečně brilantní album Basket of Light. Jeho lidově kulturní ponor do staroanglických tradic a folkových nápěvů nově upravených vyjadřovacím potřebám kapely, je proveden poutavým způsobem s citem na odkazy do minulost. Avšak nikterak nešetří energií a jeho zdravá dráždivost nasytí posluchače kouzlem tradic i prachem zapadé historie.

V případě kapely The Pentagle směřuje prvotní recenzentovo úsilí poukázat na zlatou slavici stojící za mikrofonem, zpěvačku Jacqui McShee. Její okouzlující a místy až pastorální přednes typově ne nepodobný folkově spřízněným koleginím Maddy Prior a Sandy Denny, dokáže v posluchači probudit dostatečně objemné množství emocí. Hřejivý tón a krásně zaoblený vokální výraz tvoří hned polovinu kouzla hudby The Pentagle. Ten zbytek je na instrumentální dovednosti mužského osazenstva a schopnosti zkomponovat a zaranžovat svoje písně tak, aby dokázali skutečně zaujmout.

A to se daří hned vstupní singlové vlaštovce Light Flight s její výraznou kytarovou stopou a dojemnou melodickou linií, korespondující s houpavě harmonickým vokálním přednesem Jacqui McShee. Té nedělá problém pohybovat se přirozeně a ladně mezi několika oktávami a vzácnou až renesanční vznešeností přenést hřejivý pocit přímo do vašeho srdéčka. Tak se tomu děje například ve dvojce Once I Had a Sweetheart, kterou ještě navíc pozvedá mistrné začlenění sitar. I oba kytaristé si na desce občas zazpívají. Bert Jansch a hlavně John Renbourn. Ten má ve svém hlase zvláštní tajemno a společně s Jacqui si střihne vzletný duet ve čtvrtém, středověkem rezonujícím skvostu Lyke-Wake Dirge. Další položka Train Song je pak přímým opakem skladby předchozí. Jde o zcela uvolněnou, folkem načichlou píseň s omamně explodujícími kytarami. Melodie jižansky znějicí Sally Go Round the Roses zní jako nějaký stařičký tradicionál, ten vzápětí vystřídá dokonalá renesanční imaginace The Cuckoo a závěr obstará skladba House Carpenter, kterou utváří přirozeně znějící banjo, sitar a intonačně výborně se doplňující dvojice McShee/Jansch.


Takže suma sumárum:
Pokud se zde najde nějaký znalec tohoto souboru, ať svou náklonnost klidně projeví, rád se o kapele lecčemu přiučím.
A pro nepolíbené jejich tvorbou lze The Pentangle a jejich zlatý hřeb Basket of Light doporučit všem milovníkům folkové (folk-rockové) muziky i okolních, přibližně blízkých subžánrů, jako jsou jazz a stará hradní hudba, kloubena historickými vsuvkami a souvislostmi.





» ostatní recenze alba Pentangle, The - Basket of Light
» popis a diskografie skupiny Pentangle, The

Doors, The - 13

Doors, The / 13 (1970)

Balů | 5 stars | 08.02.2018

V poslední době mám velmi silnou sedmdesátkovou nostalgii.
A k té u mne neodmyslitelně patří Doors a tato, pro mne iniciační deska.

Někdy v roce 1971 jsem navštívil audiovizuální pořad Pět křížků, v pražském
Divadle Hudby.
Těch pět křížků patřilo pěti členům klubu 27 ( znalci vědí).

Nejvíce mne oslovily hudební ukázky Canned Heat a DOORS.

A protože jako zdroj byla uvedena tato deska 13, tak jsem ji sháněl po známých,
až mi ji spolužák půjčil. Užíval jsem si ji asi dva týdny a byl jsem z ní úplně
v oblacích.
Light my fire je zrovna tak úžasná jako třeba Stairways to heaven.
Ty varhany jsem měl stále v hlavě.

Album je skvěle sestavené a poslouchá se jak řadovka ( ty jsem v té době ještě neznal).
Nejsou zde pouze věci z L.A. Woman.
Tu sestavu písní mám moc rád dodnes, dnes už včetně i těch řadovek.

A tak na počátku sedmdesátek mi k CCR přibyla další americká láska.

» ostatní recenze alba Doors, The - 13
» popis a diskografie skupiny Doors, The

Plant, Robert - Fate of Nations

Plant, Robert / Fate of Nations (1993)

steve | 5 stars | 08.02.2018

Pokud se budeme bavit na téma Robert Plant řeknu vám, že ve mě jeho poslední díla nějakou závratnou odezvu nenacházejí. Ale pořád je to kvalitnější, než s čím přicházel po rozpadu Led Zeppelin. V osmdesátých letech byly jeho hudební příspěvky tristní, ovšem s nástupem tvrdého rocku opětovně na scénu tento vyjimečný zpěvák pořádně pookřál a hned zkraje devadesátých let vydal svou nejlepší nahrávku.

Tato působivá kolekce nepřipouští žádná ale. Obsahuje dostatek nosných myšlenek a způsob jakým dává Robert svůj temperament na odiv je úctyhodný. Nadpoloviční většina skladeb je velmi dobrá a jeho zpěv se oproti angažmá u Zeppelin plasticky vytvaroval a je ještě expresivnější.
Fate of Nation už zůstane jeho nejvyspělejší sólovou deskou.
A skladby typu Calling to You, Come into My Life, I Believe, 29 Palms, Memory Song (Hello Hello), If I Were a Carpenter, nebo Promised Land těmi vůbec nejlepšími.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Fate of Nations
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)

Anderson, Laurie / Home of the Brave (soundtrack) (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 08.02.2018

Před hodnocením samotným bychom si měli udělat trochu pořádek ve faktech. Laurie Anderson vydala v roce 1986 Laser Disc (na DVD nikdy nevyšlo) s názvem Home of the Brave. Jednalo se záznam letního koncertu z amerického turné k desce Mister Heartbreak, konkrétně z vystoupení v New Jersey v roce 1985. Během 91 minut zaznělo 19 písní.
V témže roku byl vydán pod shodným názvem i audio záznam na vinylu, který však obsahuje jen 8 songů a z toho jsou 4 písně v nových studio verzích.

Jelikož je vizuální stránka v případě Laurie stějně důležitá, jako ta hudební, je lépe posoudit toto album společně s obrazem. Tady se nemohu vyjadřovat jinak, než v superlativech. Když jsme s přáteli poprvé viděli záznam stažený z Laser Discu na DVD někdy v roce 1988, naše nadšení neznalo mezí.
Laurie byla vždy progresívní, koneckonců vývoj technologií bedlivě sleduje dodnes a na hudebním poli inovátorkou i vizionářkou.

Co je dnes běžné a samozřejmé, tehdy působilo jako z jiného světa. Různé vokodery, které zkreslovaly lidský hlas, housle, které měly na kobylce magnetofonovou hlavu a staly se hudebním nástrojem použitím smyčce s magnetickým páskem, který obsahoval část záznamu, nebo snímače zvuku umístěné pod oblečením, které se při tanci spínaly údery.

Důmyslně výtvarně navržené pódium, kde se hodně pracovalo s efektním nasvícením a různými video projekcemi za hudebníky, tomu všemu dávalo artový nádech. Živé ztvárnění pomohlo také pochopení textové složky, která je tu neméně důležitá.

Hlavní však zůstává hudba. V té době jedna z nejoriginálnějších produkcí na poli avantgardně progresivního rocku. Laurie dokázala nasát art rockové postupy, smíchala je s moderním popem, současnou elektronikou, jazzem i world music. Většina songů je naprosto výjimečná, mě se nejvíce líbí pomalá Smoke Rings a vesmírně industriální Radar.

Audio verze alba je takovým best of výběrem z koncertu, nicméně závěrečné Sharkey's Night a Credit Racket jsou bez vizuálu trochu nudnější. Po technické stránce naprostá hostina pro audiofily.

Na závěr nezbývá nic jiného, než podotknout fakt, že zatímco většina kapel hrála určitý hudební styl, Laurie je vytvářela.

Kdo má chuť toto živé vystoupení shlédnout, nabízím přímý link na YTB, kde je video dostupné v poměrně dobré kvalitě.

>> odkaz

P.S. : Zde na Progboardu je Laurie poněkud opomenutá. Krom Paľa a ametysta se zde o ní nikdo nezmiňuje, takže, kdybych tu zveřejnil anketu (podobně jako Horyna) o tom, zda tuto umělkyni někdo poslouchá, bude asi zbytečné.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Leap Day - Awaking the Muse

Leap Day / Awaking the Muse (2009)

horyna | 5 stars | 08.02.2018

Polsko versus Holandsko, co mají tyto dvě země společného?
Ptáte se proč zrovna touto polemikou začínám recenzi u kapely Leap Day?
Ne, nejde o žádný souboj, vše je myšleno čistě teoreticky a samozřejmě z pohledu hudebního.
Co že to má tedy polská prog scéna společného s tou holandskou?
Dvě podstatné věci:
Za prvé je to docela rapidní nárust kvalitních progresivních uskupení v posledních deseti, patnácti letech. A za druhé společný, silně vyvinutý smysl pro melodiku, na němž hudební rockové spolky z obou jmenovaných zemí staví svůj potenciál a budují výrazné Know-how.
Tyto neoddělitelné znaky jejich tvorby tvoří určitou spojovací linii, která je jednotícím prvkem v kompletlní tvorbě a muzice s podobnými činiteli.
Jak známo melodie je tím prvotním faktorem tvořícím osu písně a zároveň vytvářející její podmanivé vnitřní aroma, které když nepostrádá určitou kvalitu, dokáže činit posluchače při soustředěném vstřebávání dostatečně šťastným.


V roce 2009 byla z holandských luhů a hájů vypuštěna další zajímavá neoprogresivní vlaštovka slyšící na jméno Leap Day. V tomto případě se jedná o hvězdný tým kopající za spoustu holandských převážně artrockově zaměřených kapel (namátkou Flamborough Head, King Eider), jejichž členové se tentokát sešli pod šťastnou hvězdou mírně symfonického, na propracované melodie bohatého hudebního dědictví. A přesto, že nejde o vyloženě revoluční, či nijak zvlášť stylotvorný projekt/počin, chválou v jeho připadě šetřit není na místě.

Třeba už jen proto, že v tomto spolku působí dvojice klávesových hráčů (možná i po vzoru italských Banco... ), kde každý z nich vytváří zcela specifickou paletu odstínů a barev, které otvírají v písních Leap Day dvířka, za nimiž se nalézá arzenál pocitů a nálad pestrých jako pávův kabátec.

Dlouhé, většinou osmiminutové songy plné krásných melodických ploch vytvářených klávesovým dvouspřežím a kytarovým štětcem, promítají do posluchačovi fantasie nádherné scenérie, podobné jejich holadským prapředkům, kteří místo hudebních nástrojů drželi v rukou štetce a palety. Muzika naplněna decentními dynamickými přechody a intenzivní hráčkou ekvilibristikou, má podobu ohromné barevné tapiserie visící přímo před vašimi zraky.

Možná vám chvili potrvá než plně akceptujete trochu zvláštní a ne přehnaně výrazově silný, či pateticky vzpupný vokál Jose Hartevelda, který je pro podobnou muziku často neodmyslitelný a někdy i bohužel nezdravě afektovaný. Ale jeho slušná dávka zasněnosti a racionality zároveň, které v míře zcela optimální v písních tohoto alba dávkuje, je přesně tím potřebným soukolím, aby tahle holandská kára dokázala šlapat v solidně progresivních obrátkách.


Awaking the Muse se tedy rovná výbornému albu s výborným zvukem a ještě lepšími individuálními hudebními výkony, které pod společnou sjednocenou vlajkou vyplaví sedmičku vysoce návykových a přitažlivých neoprogresivních hymnusů.
Naprostá povinnost pro srdcaře mající ve své sbírce na opečovávaných místech alba kapel jako jsou Shadow Gallery, Clepsydra, Pendragon, Believe, Knight Area, či IQ.


 

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

Martin H | 4 stars | 07.02.2018

Poslední doba mě utvrzuje v přesvědčení, že z té gardy významných a kdysi tak zajímavých a inspirativních rockerů z období sedmdesátých let nám již skutečně mnoho nezůstalo, a pokud některý z nich vydá náhodou desku s novým materiálem, tak se většinou jedná o přežvýkání a recyklaci již mnohokráte slyšeného. Je to pochopitelné, inspirační zdroje a samotná tvůrčí invence nejsou nevyčerpatelné. O to větší mám radost, když se k mým sluchovodům dostane hudba, o níž můžu říct, že sice vychází v mnohém z autorovy dřívější tvorby, ale zároveň je naprosto svébytná, originální a s ničím jiným nezaměnitelná.

To přesně splňuje poslední studiová práce zpěváka Roberta Planta, který se na desce Carry Fire opět obklopil zkušenou a mnohaletým společným koncertováním prověřenou skupinou The Sensational Space Shifters s vynikajícím kytaristou Justinem Adamsem. Ten se pro Planta stává stejně důležitým spoluhráčem, jako byl v dobách vzducholodě Jimmy Page. Jenomže doba se změnila a namísto hřmotného, valivého hard rocku je nám předkládáno něco, čemu můžeme při troše dobré vůle říkat world music.

Ano, album jakoby začíná tam, kde předchozí deska Lullaby... and the Ceaseless Roar končí. Na rozdíl od ní mám však dojem, že zde se jedná o něco přístupnější materiál, kdy mnoho skladeb posluchačsky funguje na první dobrou. To je patrné například u titulní písně Carry Fire, dalším povedeném míchání vlivů z různých kulturních oblastí. Té severní Afriky se Robert už asi nezbaví. Následující Bones of Saints okamžitě vítězí svou přímočarostí a také lehce dává vzpomenout na hit z počátku devadesátých let 29 Palms. Trošičku zahřmí během skladby New World..., v níž se oba kytaristé o něco více opřou do kytar, aby se pokusili vyvolat časy starých dobrých Led Zep. Osobně mám nejraději jemnou a tklivou parádičku s názvem Dance With You Tonight a následující kousek Carving Up the World Again…a wall and not a fence vyvolávající ve mně opět ten známý pocit Planta jako šamana při pradávném rituálu. A zapomenout samozřejmě nemůžu na jedinou nepůvodní píseň s názvem Bluebirds Over the Mountain ozdobenou hlasem zpěvačky Chrissie Hynde, jejíž zastřený alt se stává naprosto přirozeným protipólem Robertova vokálu.

Deska Carry Fire možná není tak překvapující jako předcházející počin, ale ono je to vlastně jedno. Robert Plant pokračuje ve skvělé krasojízdě a stává se jednou z hudebních jistot, k níž se budu v tomto čím dál podivnějším světě velice rád vracet.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Satriani, Joe - What Happens Next

Satriani, Joe / What Happens Next (2018)

horyna | 5 stars | 07.02.2018

Každé nově vydané album kytarového mága Joe Satrianiho je v hudebních kruzích velkou událostí. S železnou pravidelností nás co dva/tři roky poctí další porcí muziky a záleží už na každém z nás, zda-li mu tento čerstvý výtvor sedne přilnavěji či právě naopak.

Poslední pětiletku měla jeho alba výrazně vyrovnanou, možná dokonce vzestupnou tendenci. Bylo to dáno i tím, že kytarista začal častěji míchat ze sestavou a na postu bicí/basa se začali objevovat nový lidé. Hráči jako Allen Whitman, Vinnie Colaiuta, nebo Marco Minnemann foukli čerstvý vítr do Joeových plachet a nasměřovali jeho loď do kreativnějších vod, než které brázdil například v období professora Satchafunkiluse. Navíc tu byl ještě klávesák Mike Keneally, důležitá to osoba tvořící velice zajímavé harmonie a doprovodné aranžmá.

Je začátek roku 2018 a Satriani se hlásí po dle mého zcela nedostižné a jedné z vrcholných nahrávek jeho kariéry Shockwave Supernova s novou deskou se záludným názvem What Happens Next (co se stane dál). Ale ještě než spolu poodkryjeme hudební složku onoho díla, zaměříme náš pohled na NOVOU sestavu která ledacos napoví.
Keneally je pryč a vlastně nikdo z dřívějších spoluhráčů se na novince neobjevuje. Na papíře jsou napsány dvě zcela nové jména, zkušených a rockem protřelých hudebníků v letech.

Za bicí soupravou sedí Joeův dobrý známý a kámoš z projektu Chickenfoot, Chad Smith (jinak drumer kapely Red Hot Chili Peppers) a basu svírá (a ústa tentokrát neotvírá) fenomenální Glenn Hughes. Až na pár okamžiků kdy písněmi matně problesknou klávesové nástroje, které si tentokrát kytarista nahrál sám, se nám představuje dokonalé Power trio. Jeho sílu a účinek lze pocítit ihned s první kompozicí nového alba.


Ta nese název Energy a naprosto suverenně  nám předvádí o co této nové kapele půjde. Záměrně jsem použil slovo kapele a ne kytaristovi, protože letos je Satrianiho deska nahrávkou kapely, nikoli exhibujícího kytaristy, tak jako tomu bývalo v některých případech zvykem. Ovšem ve srovnání se staršími Satchovými kusy jež stáli na startovním poli na místě prvním, nepůsobí tahle věc nikterak zázračným dojmem a dle mého je jedinou slabší položkou této jinak zcela vyrované hudební kolekce.

Ovšem hned drůhá Catbot už je úplně jiný šálek kávy. Kapánek těžší střední tempo s přesnými Chadovými údery mocně nesoucí její základ, na který katyrista roubuje dokonalé vyhrávky a sóla opentlené moderními vsuvkami, které nijak zvlášť něnarušijí tento zažitý model. Tahle skladba už dokáže diváka pořádně strhnout a zaručuji vám, že vás bude bavit ji poslouchat.

Třetí Thunder High on the Mountain byla tou skladbou, která mi než jsem si novinku zakoupil dala pádnou odpoveď na otrázku, jestli v letošním případě půjde o silný exemplář či nikoliv. Začíná hromovými údery na bicí a famózní Joeovou riffojízdou, během které se vám krev v žilách pekelně rozvaří. Uvnitř je místo pro dojemnou kytarovou mezihru a také spousty lahodných sólo výkvětů. Počáteční téma se opět navrací a diváka ještě jednou strhne a dře na kost.

Cherry Blossoms uvedou šamanské rytmy bicích a jedna z vůbec nejkrásnějších Satchových vyhrávek co kdy napsal. Píseň doslova pluje na této lahodné melodii a dalších sugestivních kytarových vyhrávkách. Jde o velice emocionální a překrásnou píseň.

I další věc s názvem Righteous je vedena v klidnější rovině a dopřává divákovi aby si vychutnával a uvědomoval výraznou melodickou práci, spousty harmonií a výborných (klávesových) doprovodů.

Vyloženě baladicky se alespoň ze začátku tváří šestá Smooth Soul. V pozadí si jako kočka mrouská pěkná akustická pasáž, která je základem skladby a objevuje se ještě několikrát. Další výborné výhrávky a dojemné melodie se okolo vás omotávají jako zamilovaná užovka.

A je tu totální odvaz s názvem Headrush. Výrazný, občas funkující a sólující Hughes, do zadku kopající Smith a ze řetězu uthnutý Satch, nám připravili lahůdku při které se imaginární kytara na krku každého Satchofila rozvibruje k nezastavení.

Osmá Looper je nenápadná houpavá parádnice, které palivo pod kotel přilévá dominantní Hughes jako strojvedoucí tohoto podniku.

Přichází titulní What Happens Next a Hughese je naráz všude plno. Zde víc jak kde jinde si uvědomíme, že hraje a zabává sa celá kapela. Satriani je krutě nad věcí, nepotřebuje honit noty, běhat po hmatníku jako splašený a pedantsky říkat "těm ostatním" co a jak mají hrát. Dvojice Hughes/Smith má výrazné rockové cítění a z písně/desky je to po čertech znát.

Teď pozor, právě se přiřítila největší hitovka alba. Tou je úžasna píseň Super Funky Badass. Má zatraceně pevnou rytmiku, výrazný hráčský zápal celého tria, energie z ní stříká na kilometry a její hlavní gró drží neskutečně nápaditá, přesto jednoduchá kytaristova hra, nalepené melodie a mega-dobře namazaný Joeův riffostroj. Je to úžasných sedm a půl minuty kytarového blaha.

Předposlední Invisible je spíš takovou hravou najazzlou hříčkou s bublajícími nápady v kotlíku, které se tlačí ven pokud teplota přesahuje bod varu.

Nakonec přichází klidnější píseň Forever and Ever. Typická Satrianovka, která si nepřeje nic jiného, než vám přečísnou rozcuchanou kštici několika dojemně se tvářícími rafinovanými vyhrávkami.


Už dlouho se mi nestalo, abych některou vyloženě rockovou nahrávku poslouchal v prvním týdnu tak často a s tak výraznou chutí jako právě nový Satrianiho výtvor. Zprvu jsem mu moc šancí na úspěch nedával, mrzela mě zapuzená jazzová hravost, stejně jako zúžený akusticko-melebný výraz, ale s dalšími bedlivými poslechy se karta začala obracet a dnes jsem rád, že můj oblíbený kytarista zkusil něco trochu jiného.
I toto je úkazem velikosti a osobitosti, nebát se po třiceti letech v branži přijít s něčím nevšedním a netypickým. 


Satriani tedy opět dokázal jak dobrým hráčem a jak vyjimečným skladatelem je. Pro mne zůstává i nadále rockovým kytarovým hrdinou číslo jedna s výrazným vypravěčským talentem, který předává prostřednictvím svých tónů do srdcí těch, kteří jej milují.


» ostatní recenze alba Satriani, Joe - What Happens Next
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Eloy - Floating

Eloy / Floating (1974)

horyna | 5 stars | 06.02.2018

Hudba německých Eloy na mě působí jako energetická vesmírná přívalová vlna. Tuhle kapelu si buďto zamilujete nebo vás nechá absolutně netečnými. Pokud dáte jejich muzice šanci, je velká pravděpodobnost, že si vás k sobě přivine a vašim koníčkem se na několik měsíců stane vyzobávání jejich diskografie.

V sedmesátých letech kapela vydávala jeden milník za druhým. Nejčastěji jsou skloňovaná alba z poloviny této epochy, ale i začátky Eloy stojí za průzkum. Kapela v té době ještě neuváděla své fanoušky do tak ohromných symfonicko-klávesových příběhů a syrovější hard rock byl pevnou součástí jejich DNA.

Album Floating je z těch, na které se ve spojitosti s Eloy občas trochu zapomíná. Výrazné prvky psychedelie a space atmosféra jdou ruku v ruce s tvrdým párplovským rockem ve velice konzistentní písňové formě. Deska na které hraje prim Bornemannova kytara a opravdu tvrdá dynamická rytmika obsahuje pětici výborných našlapaných perel, ve kterých je dost místa pro dlouhé a podmanivé instrumentální pasáže plné hammondových přelivů a samospádových melodií. Každá skladba na desce je dost dobrá na to, aby dokázala stát samostatně a silná na to, aby nesklouzla jen k lacinému kopírování svých vzorů zpoza kanálu La Manche.

První titulka Floating je "jen" takovou nevinnou předehrou, ovšem Bornemannovi magicky se opakující nápěvy z ní činí opulentní hitový spektákl. Následující trojice bravurních Eloy čísel vám žádné vrásky nezpůsobí a s několika loky si na nich budete za krátký čas pěkně pochutnávat. Velice zajímavý je pak poslední totálně energický odvaz nazvaný Madhouse. Tady cítíte skálopevný In rock, šmrncnutý vybroušeným Machine Head a v bicí epizodě se mihne Paicovská dravost Fireball. Odzbrojující hard rock ve stylu DP, ovšem, ale pod značkou slovutných Eloy.
Rozdíl ve kvalitě = žádný.

Poslouchat a objevovat krásy Eloy je bohulibá činnost. Pokud je váš hudební svět orámován pouze rockovými sklalisky lemující britský ostrov, dejte Eloy šanci, možná budete sami příjemně překvapeni. Oni totiž i naši západní sousedi uměli v sedmdesátých letech výborně hrát a interesantně komponovat.
Eloy-ovský hudební rámec je na Floating tvrdý jako žula a hřejivě vroucný jako bušící srdce matky, svírající své sotva narozené dítě.4,5*



PS: dovolte mi, abych stejně jako v nedávné minulosti s kapelou Traffic provedl podobný průzkum poslouchatelnosti i v případě Eloy.
Toto sdružení je spoustou mých známých často hanlivě vrženo mezi neposlouchatelný brak a dotazník oblíbenosti/neoblíbenosti mezi návštěvníky Progboardu může být tudíž zajímavou sondáží.
Tak jen houšť..

» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy

Anderson, Laurie - Live in New York

Anderson, Laurie / Live in New York (2002)

jirka 7200 | 4 stars | 06.02.2018

Toto živé dvojalbum Laurie Anderson vzniklo v pohnuté době, 19.11.2001 v New Yorku, tedy jen 10 dní po teroristických útocích na tuto metropol. Koncert se uskutečnil v Town Hall na Broadwayi, v jednom ze symbolů americké svobody a zároveň v jednom z předpokládaných cílů útoku letadel.

Laurie dlouhá léta v tomto městě žila a zrovna na tehdy promované deskce Life on a String v textech popisovala život lidí ve velkoměstě, hovořila o jejich pocitech, bolestech i ztrátách.

Proto neváhala a po těchto tragických událostech připravila koncertní vystoupení speciálně pro New York, kde prezentovala velkou část skladeb z nového CD. Ty obohatila o své největší hity, jejichž některé texty se staly mrazivě aktuálními, jako např. verš v Statue of Liberty :

"Svoboda je tak děsivá, tak vzácná. A je tak lehké ji ztratit."

Takových aktuálních veršů zaznělo hodně např. v Let X=X, či v největším hitu Laurie – O Superman. Publikum ani nedutalo a zpěvačce se občas zachvěl vypětím a silně prožívanými emocemi hlas.

Když jsem slyšel záznam poprvé, tak jsem byl silně rozčarován. V paměti pevně uložené songy zněly najednou úplně jinak. Vymazlený a precizní studiový záznam, kde je každé cinknutí dokonale promyšleno, byl nahrazen živou kapelou, která si aranže přepracovala tak, aby je bylo možné živě přehrát. Změnilo se však i tempo a nálada některých kousků, takž jsem se je musel znovu „učit“ poslouchat.

Např. My Compensation či Sweaters obléklo pomalu až industriální kabátek, nebo základ One Beautiful Evening jako by byl pouštěn poloviční rychlostí.

Po několika posleších však opět kývám s potěšením hlavou. Výtečná deska, která představuje opět nový pohled na tvorbu této vyjímečné umělkyně. Pro přímé účastníky vystoupení vzhledem k souvislostem jistě velmi silný zážitek.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Live in New York
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Cream - Disraeli Gears

Cream / Disraeli Gears (1967)

Martin H | 5 stars | 04.02.2018

V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.

Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.

Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.

Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

horyna | 5 stars | 04.02.2018

Moonrise jsou další kapelou z početné polské hudební enklávy, která má na těchto stránkách stejně důležité a nezastupitelné místo, jako jejich učitelé a mentoři Collage, Satelitte, či Millenium.

Zprvu šlo o projekt multiinstrumentalisty Kamila Konieczniaka, avšak od druhého alba je zřejmý přerod v klasickou kapelu, v níž má pochopitelně stále hlavní slovo její tvůrce a zakladatel. Ten přijímá na posty sólového kytaristy, bubeníka a saxofonisty stálé členy a vokální party stejně jako na debutu nese na svých bedrech famózní zpěvák kapely Millenium, Lukasz Gall. Tento pro mě momentálně asi nejlepší polský singer dává hudbě Moonrise perleťová křídla a svým dechberoucím frázováním, teple hřejivým nádechem a zázračnou technikou vynáší druhé album kapely zřejmě nejvýše v její historii (subjektivní názor). Přátelské vztahy s krajany Millenium mají za následek vydávání alb na značce Lynx Music patřící jejich šéfovi Ryszardovi Kramarskému i pravidelné hostování saxofonisty Dariusze Rybky, jehož otisk je v písních Moonrise silný a nesmazatelný.


Hudebně jde o pevné ukotvení v měkoučkém a nadýchaném neo progu, jemuž šéfují zasněné Kamilovy klávesové rejstříky a o správnost směru se stará Gilmourovsko/Rotheryovská kytara. Její dlouhé a neskutečně krásné sólové nájezdy se pravidelně střídají s pastelovou orchestrální klávesovou hrou a nejčastěji odkazují k Hogartovským Marillion, Chandlerovým Jadis, nebo třeba holandským Silhoutte, či Leap Day. Kapela působí velice vitálně, sehraně a sebejistě. Zvukově vyvážená a na dynamiku pestrá nahrávka s mírně bublající baskytarou, akustickými ozvěnami, sóly z kategorie bezchybných a dokonalou klávesovou instrumentací, dokáže každého správného progrockera osmkrát emočně vyšponovat, až bude jeho srdce plesat radostí.
A pokud jste navíc pevně rozkročeni v polském neoprogresivním řečišti na straně jedné a Marillion-ovsko moderním art rocku na té druhé a jako správný labužník znáte i nekomerční Rotheryho instrumentální dílo The Ghosts of Pripyat, zařadíte si kapelu Moonrise okamžitě mezi své černé koně. Vždyť právě jediná vokálu zbavená skladba na tomto albu lapidárně pojmenovaná Night Sky, jakoby ze zmiňovaného kytaristova alba vypadla.
>> odkaz


V případě Moonrise jde o velmi poslouchatelnou, příjemnou, můžu říci až hezkou muziku, prvotně určenou pro fanoušky melodických atmosférických proudů, kteří se nechávají rádi masírovat malebnou esoterickou složkou v zasněně melancholickém relaxačním duchu.

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

Birth Control - Plastic people

Birth Control / Plastic people (1975)

Mirek Kostlivý | 4 stars | 03.02.2018

Když jsem někdy počátkem 80. let navštívil pražskou burzu na Letné, a zahlédl obal neznámé německé kapely s nápisem Plastic People, tak jsem neváhal ani vteřinu, a desku jsem si pořídil. Bylo mi jasné, že album kapely, jež si dá (podobně jako naši PPU) do názvu LP desky úvodní skladbu z druhého alba Franka Zappy Absolutely Free, nemůže být špatné! A také jsem se nemýlil.
Již titulní desetiminutová skladba Plastic People ukazuje, v čem je síla kapely. Bohaté klávesy zde dominují, naléhavý zpěv bubeníka Bernda Noskeho nemá chybu.
Úvod "juchající" Tiny Flashlights mi připomíná holandské Focus, do které se zamíchalo jazzrockové piano. To vše ve střední části doplňuje trocha psychedelie a závěrečné saxofonové sólo.
Počáteční vítr ve skladbě My Mind nám nabízí jeden z vrcholů alba. Skladbě dominuje viola a cello, podmanivý zpěv nemá chybu.
K odkazu raných Pink Floyd se vrací zvonkový začátek Rockin' Rollin' Roller, aby se o kus dále ve skladbě Trial Trip objevila ta správná porce psychedelie, kterou k dokonalosti dovedly právě německé krautrockové kapely. To závěrečné kytarové sólo člověka přímo pohladí po duši.
Závěrečná This Song Is Just For You s žesťovou vsuvkou nás vrací do jazzrockových vod. A bohužel ty ženské vokály, které naprosto nabourávají celkovou koncepci alba, mi jen vysvětluje důvod, proč jsem si tu desku tenkrát nenahrál celou.
Ale stejně musím po letech kapelu pochválit, jak se citlivě dokázala vyrovnat s nástupem syntezátorů. Na tomto albu, na rozdíl od kapel poloviny 70. let, opravdu vkusně. Kvality předchozích (převážně pětihvězdičkových alb) sice nedosahuje, ale aspoň ty čtyři hvězdičky mu dát musím. Album stojí samozřejmě i za poslech, který mohu všem vřele doporučit!

» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Anekdoten - Vemod

Anekdoten / Vemod (1993)

horyna | 5 stars | 03.02.2018

Frippovi děti, ano tak lze přezdívat kapele Anekdoten.
Zajímavé a interesantní srdužení ze skandinávie, nad nimž se sklání duch prvního období King Crimson. Jejich sound zůstává zabalený v dokonalé, místy minimalistické instrumentaci, se spoustou zajímavých aranžmá, které přikrývá tajemné roucho severu. Štiplavě chladnivé větry vanoucí v těchto oblastech jsou v jejich nahrávkách (především v těch ranných) doslova nasáklé a v divokých instrumentálních přejezdech vám kapela občas uštědří nejeden políček do tváře.

Všechno začalo v devadesátých létech a první nahrávka Vemod vzápětí získala nálepku kultovní. Z dnešního pohledu a po prostudování i jiných děl Anekdoten onen Crimsonovský duch už nepůsobí tak silně jako v počátcích souboru. Vše má na svědomí vývoj kterým kapela postupně prochází a svou bárku kormidluje mezi větším počtem meandrů než kdy dříve. Ale ani tehdy, na prvotině Vemod nelze celé Anekdoten zašněrovat do jednoho pytle opatřeného nálepkou King Crimson. Kapela si jistě byla vědoma svých kompozičních schopností a způsob jakým dokázala své nápady a myšlenky obratně přehodit mezi notové osnovy není úplně běžný a typický.

S poslechem alba vám může připadat, jako kdyby nad kapelou stála nějaká vyšší moc, nějaký uhrančivý Gandalfovsko – Sarumanovský čaroděj s velkou holí, který ovládá jejich i vaše myšlenky a vytváří těžce uchopitelné kouzlo, které navíc povznáší potemnělá aura skrytá uvnitř.

Nechci rozebírat každou skladbu, vypichnu pouze jednu a tou je poslední Frippovina nazvaná Wheel. Je skryta pod neprodyšnou hradbou temných mellotronu a dojemného vokálního dvojspřeží muže a ženy. Zprvu nevesele brnkající kytara přejde v mohutné melodii do dokonalé Crimsonovské iluze, aby vzápětí opět pomalu uvadala. Pouťově teskný hlas trubky vyvolává obrazce odkazující na tradice pohanské Rusi s podtitulkem Stravinskeho Svěcení jara. Opravdu zajímavá hudební výpoveď v závěru dokonalého a silného alba.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Vemod
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Anderson, Laurie - Life on a String

Anderson, Laurie / Life on a String (2001)

jirka 7200 | 5 stars | 02.02.2018

V roce 1999 uvedla Laurie Anderson na pódia multimediální projekt Písně a příběhy Moby Dicka. Později ho chtěla vydat na CD, nakonec změnila plán, použila jen některé písně, které doplnila pár novinkami.

Vzniklo nádherně barevné album Life on a String, které zastihlo Laurii a spolek hudebníků v tvořivé extázi na pomezí alternativního rocku, současné vážné hudby či komorního jazzu i kvalitního popu. To vše bylo citlivě zarámováno elektronickými aranžemi.

Většina skladeb je křehce ambientní, pomalého tempa, Laurie na této desce překvapivě často používá zpěv, který kombinuje se svou specifickou verzí melodické mluvy. V písních na albu zaslechneme převážně akustické nástroje – cello, saxofon, Laurie poprvé do alba Big Science opět využívá svou znalost hry na housle.

V této poloze přibližně zní úvodní One White Whale, nebo Pieces And Parts, Here With You, Washington Street, Statue Of Liberty a Life On A String.

Mezi tyto pomalejší songy jsou vloženy žánrově odlišné věci, které činí toto album tak barevným. Je to rozpustilá The Island Where I Come From s jazzovými saxofony – takové zvláštní reggae v Made in Laurie. Hymnická a teskně smutná je Slip Away, o smrti svého otce – jeden z vrcholů alba. My Compensation zaujme shlukem elektronických samplů se zvláštní repetitivní rytmikou.

Následující Dark Angel překvapí muzikálovým a romantickým feelingem s lesy smyččů a harfou. Elektronicky zkreslený pop vibruje v Broken. One Beautiful Evening působí až nebezpečně se svým temně elektronickým podkladem a hutnou basovou linkou. Manžel Lou Reed zde zavazbil na svou kytaru.

Při poslechu této desky cítím obdobný mimohudební přesah, podobně jako např. u Dead Can Dance.

Je to zároveň pohlazení po duši i neidentifikovatelný pocit uměleckého zážitku. Jako když kolem proletí anděl.

Ukázka zde :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Life on a String
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Lanzon, Phil - If You Think I'm Crazy!

Lanzon, Phil / If You Think I'm Crazy! (2017)

alienshore | 5 stars | 02.02.2018

Phil Lanzon ako sólový umelec je absolútne neznámy pojem. Zato ho ale poznáme ako klávesáka hard-rockovej ikony Uriah Heep. Je zároveň aj hybnou silou v skladateľskom procese spoločne s gitaristom Mickom Boxom. Sólový debut od tohto muzikanta je prekvapivý ťah. Spravil ho ale hlavne pre svoju vlastnú radosť a radosť svojich fanúšikov, keďže ho vydáva na vlastné náklady a nie na nejakej nezávislej značke, ktorá má podobne ladené opusy vo svojom katalógu (tých je samozrejme niekoľko ...).

Celkový koncept albumu je veľmi zaujímavý. Čerpá hneď z niekoľkých štýlov ako napr. soft-rock, hard-rock a aj štipky prog-rocku. Navyše má to takmer muzikálový feeling a jeho pozitívna atmosféra je priam euforická záležitosť. Dosť nevídaná vec v dnešnej dobe. Určite tomu prídu na chuť aj fanúšikovia neo-progu. Nerád by som však album If You Think I'm Crazy! nazýval ako neo-prog (aj keď má k tomu blízko), pretože je neobyčajne pestrý a vôbec sa do neo-progovej polohy neštylizuje.

Najznámejším hosťom je gitarista John Mitchell (Arena, Kino, Lonely Robot) a prispel sem nádhernými gitarovými sólami a vyhrávkami. Úvodný skvost Mind Over Matter by som si vedel predstaviť aj ako nový song Kino, keďže Mitchellov hlas je nezameniteľný. Z ďalších skladieb by som rád spomenul najmä tie na konci ako Donna & Joe, sentimentálnu Carolin, hard-rockovú nálož The Bells a výpravný opus The Forest. Tu sa ani vyložene slabá skladba nenachádza. Máme možnosť počuť do detailu prepracovaný hudobný príbeh, ktorý vedie do krásneho finále.

Phil Lanzon sa prejavil na svojom sólovom debute ako pán skladateľ s vycibreným vkusom na melódiu. Na ucho je to síce relatívne prívetivá hudba, ale je počuť za tým kopec serióznej práce aj na aranžmánoch. Napr. neobyčajne vyrovnaný balans medzi rockovým poňatím, melódiami, muzikálovou atmosférou, progovými a orchestrálnymi motívmi je vskutku pozoruhodný, a určite by stál aj za podrobnejší rozbor. Mám dosť vážne podozrenie, že Uriah Heep drží nad vodou práve tento nenápadný klávesák a jeho album If You Think I'm Crazy! je toho jasným dôkazom.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - If You Think I'm Crazy!
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil

Driver, Toby - Madonnawhore

Driver, Toby / Madonnawhore (2017)

alienshore | 5 stars | 01.02.2018

Ak existuje niekto v súčasnej dobe, kto skutočne tvorí svojskú a originálnu rockovú hudbu, tak je to Toby Driver. Samozrejme, nie je to mainstreamový žáner, takže tutové hity v jeho tvorbe nenájdete a zodpovedá tomu aj aranžérske poňatie. Či už je to jeho domovská kapela Kayo Dot alebo prípadne sólová kariéra, tak vždy je nutné si k tomu sadnúť a poriadne počúvať. V tomto prípade sa to aj oplatí, pretože kvalita hovorí sama za seba.

Tobyho sólový album s vyslovene provokatívnym názvom Madonnawhore je priam stvorený pre poslucháčov, ktorí hľadajú v hudbe menej všedný pohľad na vec. Nie je to teda nič v štýle "we're gonna make love tonight baby". Na druhej strane sú tu vplyvy, ktoré sú spájané s obdobím 80-tých rokov a ktoré aj odľahčujú atmosféru celého albumu. V prvom rade sú to vokálne melódie a tie patria aj medzi to najlepšie, čo sa tu dá nájsť. Nie je to však zadarmo. Album samotný je pochmúrny a ťažšie stráviteľný, napriek svojej pomalej melancholicko-baladickej náture. Nie však nudný. Štruktúra skladieb je systematicky prepracovaná a ponúka celý rad zaujímavých nápadov a motívov, ktoré čerpajú z art-rocku, post-rocku, ambientu alebo aj jazzu.

Medzi tie menej priepustné patrí úvodná The Scarlet Whore-Her Dealings a The Deepest Hole. Cítiť v nich akúsi odvrátenú stranu emócií, ktoré sú ale taktiež súčasťou ľudskej mysle a na to Toby Driver nikdy nezabúdal. Melódiami nabité Avignon a najmä Craven's Dawn patria medzi najlepšie kúsky. Je v nich čosi magické a veľmi osobné. Subtílne aranžmány vytvárajú dokonalé kontrasty na rôznych pocitových úrovniach. Posledná Boys On The Hill mi v niektorých momentoch pripadá ako nejaká temne formulovaná modlitba. Úchvatné a mrazivé zároveň. Takto dokáže jazykom hudby narábať len génius, čo Toby Driver nepochybne je.

Madonnawhore dokáže osloviť širšie spektrum poslucháčov od alternatívcov, avantgardistov až po progresivistov. Album je napriek horkejšej príchuti v melódiách dostatočne nápaditý a otvára tak náruč aj pre nových fanúšikov. Veľkým pozitívom je nádherný spevácky výkon hlavného protagonistu. Ťažko zaradiť tento počin do nejakej škatuľky a povedať jednoznačne, čo to je. O to je to lepšie. Takto má totiž vyzerať hudba, ktorá je produktom talentovaného muzikanta, ktorý nehľadí na to, čo si kto o ňom myslí, ale tvorí muziku ktorej absolútne verí. A takto sa rodia legendy rockovej hudby ...

» ostatní recenze alba Driver, Toby - Madonnawhore
» popis a diskografie skupiny Driver, Toby

Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels

Anderson, Laurie / The Ugly One with the Jewels (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 01.02.2018

Ten kdo by se rozhodnul proniknout do světa nahrávek Laurie Anderson a vybral si právě nahrávku The Ugly One with the Jewels, měl by si přečíst tuto recenzi.

Nebylo by to šťastné rozhodnutí, neboť se jedná o zaznamenané předčítání z příběhů Nervové bible živě zaznamenané během vystoupení v Londýně. Jsou to krátké monology většinou autobiografického charakteru, podmalované různými ambientními zvuky kdesi v pozadí.

Nejedná se tedy o hudební album. Člověk, který rozumí textům, nebo si je přeloží, zklamán obsahem býti nemůže. Jedná se o zajímavé i vtipně vypointované příběhy (jak třeba ten o cestě na severní pól, či o putování jeptišky do Jeruzaléma) přednesené jedním z nejsugestivněji znějícím hlasem, jaký znám.

Jen jedna část má natolik zajímavý hudební podklad a tou je závěrečná, temně ambientní Same Time Tomorrow s velmi emotivním textem. Jedná se o upravenou píseň z desky Bright Red.
A jelikož nejsme na literárním fóru, ale hudebním, tak jen za ní uděluji plný počet bodů.

Zde je ukázka :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Greenslade - Time And Tide

Greenslade / Time And Tide (1975)

horyna | 4 stars | 01.02.2018

Pokud míří vaše cesta do antického kolosea, jedna z odboček které nemůžete minout nese nápis Greenslade. Snad každý kdo se kdy potkal s Hisemanovým jazz rockovým monstrem, postupněl objevil i krásu kapely, jež po rozpadu Colossea založil její dvorní klávesista Dave Greenslade.

Muzika kterou klapkový guru na svých čtyřech nahrávkách světu představil, se od svého předchozího působiště diametrálně odlišuje. Jazzové eskapády výrazně zjemnili, prostor dostala romantika a výsledný sound stojí na několika se překrývajích klávesových nástrojích, které aksentující kytaru do svých služeb vůbec nepotřebují. Slyšeitelně pevná rytmika a expresivní výraz ve vokálu Davea Lawsona nejednou povznášejí jedinečnost hudby Greenslade na artrockový piedestal. Pokud tedy máte rádi hudbu postavenou na dominanci kláves, něco na způsob Wakemanovi tvorby, neměla by vás tahle parádní smečka nechat netečným.

Jejich čtvero nahrávek jsem pořizoval zhruba ve stejné časové periodě a bylo tedy na mne, kterou z nich si vyberu jako seznamovací. Přiznám se, že jsem vybíral očima a jelikož fandím outsiderům (na Progarchives je tohle album hodnoceno jako nejslabší), rozhodl jsem se právě pro Time and Tide.

Kreslený démonický výjev postavy se čtveřicí rukou držící dvě škrabošky z pera Patricka Woodroffa mě k této desce ihned připoutal. Dokonalá malířská iluze. Začátek obstarává zdivočelá a patřičně živočišná jazzová jízda Animal Farm. Druhá Newsworth je o poznání klidnější a zajímavější, ale to co mě na této desce baví nejvíce jsou instrumentální věci. Skladba Time vás dokáže ponořit mimo čas a svým monumentálním výrazem a chorálním zpracováním navrátit do svatostánku stojícího v epoše renesanční. Píseň Tide nesou hromové klávesové ozvěny plné děsu a utrpení. Až píseň Catalan vydoluje v myšlenkách Davea Greensladea hravost a svěžího ducha. Hloubku a melancholii Waltz for a Fallen Idol vystřídá na funkující base předložená The ass's Ears, obsahující výborné klávesové rejstříky. Dalším náladotvorným kusem je devátá Doldrums. Při jejím poslechu pocítíte smutek převtělený v něco podstatnějšího a poslední Gangsters je dokonalou předváděčkou pro kompletní hráčskou elitní čtveřici.

Ano, album Time and Time postrádá ucelenost a vypravěčský talent přitomný na svém nejstarším bratříčkovi. Pro mne je ovšem instrumentálně brilantní, velice barevné a všestraně hrávé. S přihlédnutím k mistrovskému obalu i onomu „poprvé“ uděluji desce 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Greenslade - Time And Tide
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

EasyRocker | 4 stars | 31.01.2018

Debutové album Pearl Jam je sice deska notoricky stejně dobře známá jako Nevermind a společně stály zkraje devadesátek na prahu čehosi nového, co se usídlilo na nehostinném, deštivém americkém severozápadu...

Jemné bicí údery se nenápadně přelijí v kytarové vichřičné poryvy a startuje parádní perlový rockový nápor - lepší start tohoto než Once už si nebylo možno přát. Vedderův hlas přináší ohromující charisma, řádí tu i odjištěná sóla a Krusenovy zemité bubny.

Dokonale do sebe zapadající riffy už tady elitního dua Gossard/McCready a energetický Vedderův přetlak - se seattleským vichrem kvapí výrazný hit Even Flow.

Krásné melodické ornamenty hladících kytar a houpavě snivý Vedderův nápěv tvoří omamnou uspávanku Alive. Přemýšlení a zahloubání nad tím, že jsme ještě tu, má velkou hloubku a spád.

Rozjetou živelnou energii rocku přináší Why Go, kde se autorsky podepsal výrazný basák Jeff Ament, i spoluautor projektu Mad Season. Po Krusenově dělostřelbě vypalují kytary oheň a síru a taky Vedder žene hrdlo až do vzteku.

Smutně odevzdané kytarové tóny a hlavně Vedderovo skvostně vibrující hrdlo rozehrávají mimořádně procítěný skvost Black - nejen název napovídá, že tady smutek poteče celými proudy. Korunovační klenot této pětice.

Studené tóny. Text tázající se, kdo byl onen nenápadný spolužák, kterého si nevšímali ani doma, ani ve škole, a tak dlouho si z něho tropili žerty, až našli jeho tělo s prostřelenou hlavou. Je potřeba dále uvádět jeden z největších hitů éry Jeremy, tak zprofanovaný, že ho kapela dodnes tu a tam odmítá hrát živě? Stejně památný zářez jako Smells Like Teen Spirit.

Všemocným tělesem Led Zeppelin citlivě inspirovaný klenot Oceans - akustické kouzlení a doslova zhudebněné drama. Připomíná Schody do nebe? Bodejť že - schody Vedderovy.

Návratem zemitého rocku se vším všudy je Porch, tentokrát startuje i završuje rozjívený Vedder a pak to celé osazenstvo napálí vpřed s pořádnou vervou. Je tu ale báječná mezihra s procítěnými kytarovými sóly.

Klasické teskné tóny brilantních kytar a uměřený, přesto zcela dokonalý Vedder tesají další věčný památník temných pocitů v podobě Garden. Pět čarovných minut.

Deep je hybným kouskem. Pravověrný hardrockový odvaz v podání kytarového dua, tady mi sedí i výrazná rytmika, bortící vše, co se přiblíží, a rašplující Vedder.

Promenáda nekonečných tónů čistých kytar, malující historickou melodii, jen jemné rytmické tahy. Vedder prosící nejen o propuštění z pekelných pout života. Je tu nadpozemská Release, nabývající podoby mantry za padlé duše. Nepopsatelný závěr, s psycho dohrou z "jiné sféry", protažený na devět minut.


Téhle magické a beznadějně úspěšné kolekci hitů nelze nepodlehnout. Pearl Jam, oproti svým kolegů, zvolili zvukově osekanější, ale i melodičtější grungeovou formuli. Za to je vydatně peskoval třeba i Kurt Cobain jako Aerosmith v košilích. Ano, málo průbojný zvuk kytar je ta položka, za kterou odečítám bodík.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

Tomáš Rojt | 4 stars | 31.01.2018

Rozkročeni v širokém řečišti britského artrocku, pramenícího někde v 70. letech, s Genesis na dotek na levoboku a Jethro Tull na dohled na pravoboku, vytvořili si BBT přesto svůj svébytný a snadno rozpoznatelný styl.
Od roku 2009, s výraznými posilami Nickem D´Virgiliem a Davidem Longdonem se soustředěně a systematicky posunují na čelo ostrovního art/progrockové scény. V rychlém sledu vydané novinkové album otvírá odvážně více než 12 min. dlouhá skladba „Brave Captain“, přesto jeden z vrcholů alba a jedna z nejpůsobivějších skladeb v historii skupiny vůbec, a to jak po hudební, tak i textové stránce. Celé album působí vyzrálým, srozumitelným a vyrovnaným dojmem, střídají se zde kratší i delší kompozice, ale ani náhodou nezavadíte o samoúčelné natahování skladeb. Brilantní aranže jsou vyvážené, vše je na svém místě, ani jedna nota navíc a ani jedna nechybí. A tak si užíváte charakteristické prvky jako vícehlasé vokály, příčnou flétnu, violu a podmanivý vokál Davida Longdona plnými doušky. Jen žestě, tolik typické pro poslední alba, tentokrát neuslyšíte. Naopak vůbec poprvé v historii skupiny se objevuje v ostrovním folkem nabité „The Ivy Gate“ hostující zpěvačka a to Judy Dyble. Duším přemýšlivých nostalgikům se dostane pohlazení v podmanivé „Meadowland“ a stejně tak si smlsnou i na titulní skladbě.
V cestě na samotný vrchol stačí už jen docela maličko – že by příště?

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

steve | 1 stars | 31.01.2018

Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba. Nečekal jsem zázrak, ale ani tak velký průser. Už For the Journey není bůh ví co, ale má rozhodně lepší zvuk, bahatší struktury, nepostrádá nápaditost a hlavně Damian je daleko lepší zpěvák než Glynn. Ten i kdyby se přethnul z ušmouraných a donekonečna se opakujících tuctových hoblovaček a nemastných melodií zázrak nevykřeše. Všechno je příliš předvídatelné a nebýt nějakých těch Westovin na klávesy, nedalo by se album ani doposlouchat. Leckde jsem na desku četl úplné chvalitebné ódy. Asi to psali samí metaloví námořníci, kteří v životě neslyšeli nic o stokrát zajímavějším progrocku.

Já si Threshold škrtám jako jednu z dalších formací se kterou už nemá cenu do budoucna počítat.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Druid - Toward The Sun

Druid / Toward The Sun (1975)

horyna | 4 stars | 31.01.2018

Milujete dominantně pulzující hru baskytaristy Chrise Squira? Rádi se necháváte unášet sametovým, děťsky líbezným přednesem Jona Andersona? Nedělá vám problém rozmotávat zašmodrchaná klubka progresivních provazců spletených uprostřed písní velkých Yes?
Jestliže jste podvakráte odpoveděli ANO a u otázky třetí vykřli slovo NEDĚLÁ, vyhráli jste v letošní tombole první cenu a tou je pobyt v pohádkové zemi DRUID vyobrazené na obalu jejich prvního alba.

Ptáte se jakých Druid? Jde snad o nějaký klon praotců vypiplané progresivní rockové větve Yes?
Ano i ne! Pokud by kapelu Yes v jejich nejkreativnějším období vymezeném mezi léty 71-78 skutečně klonovali, pak by TI druzí patrně zněli jako ona recenzovaná kapela.

Sametově jemný soud, dokonalý zvuk jednotlivých nástrojů, výrazně vytažená bublající basa i Anderonovský esprit v hrdle Danea Stevense, to jsou hlavní atributy hudby Druid. Hudby, která se okázale natlačuje mezi Yes-ovskými mantinely a vůbec se tím netají. A proč by vlastně mělo být těmto pánům stydno? Hraje jim to na výbornou, instrumentální paletu mají naplácanou všemi možnými barvami a pokud dokáží aranžovat melodie a klávesové odstíny s podobnou křehkostí jako parta number one, já jim tu ne-originalitu mile rád odpustím.

A pokud jste dali na mou radu a prvotinu Druid si nakonec přeci jen míníte obstarat, pohodlně se uvelebte ve svém křesílku, zmáčkněte tlačítko play a nechejte na sebe působit celičkou krásu Toward The Sun. Budete si myslet že právě začíná svítat. Ještě chladivé jarní jitro vás štípne mezi oči, ale pomalu stoupající slunce vzhůru a okolní probouzející se příroda vás nenechá netečnými. Po pár minutách vás Yes-ovský klam začne opouštět a garance návratu k tomuto albu se začne zvyšovat.

» ostatní recenze alba Druid - Toward The Sun
» popis a diskografie skupiny Druid

Anderson, Laurie - Homeland

Anderson, Laurie / Homeland (2010)

jirka 7200 | 5 stars | 30.01.2018

Zatím poslední album vydala Američanka Laurie Anderson v roce 2010 pod názvem Homeland (Vlast).

Texty, zrovna tak jako vizuální ztvárnění hudby je nedílnou a důležitou součástí celkového projevu této umělkyně, vizuální performerky a zpěvačky. Částečně se na něm vrátila k úvahám a kritice stavu společnosti a žití v USA, tak jako na pěti albu United States Live 1984.

Jsou to skladby Dark Time in the Revolution, Another Day in America ,Only an Expert a Falling.
Temně bolestnými emocemi se zabývá My Right Eye, Thinking of You a Strange Perfumes, se sžíravou ironií pojmenovává stále se prohlubující neschopnost svých spoluobčanů mít vlastní názor v Only an Expert.

S fantazií a představivostí posluchačů si pohrává Bodies in Motion, The Lake a The Beginning of Memory.

Malá ukázka z textu My Right Eye :

Nezastavitelný čas. Všechno, co jsi zanechal.
V noci.
V noci.
Koncentruj se. Vyčisti si mysl.
Oprosti se od zbytku světa.

A když slzy vytrysknou z obou očí
vytrysknou z pravého oka,
protože tě miluju
A vytrysknou také z levého oka,
protože tě nesnáším

Skály a kameny. Zlomené kosti.
Všechno se nakonec vplíží až domů.

V noci.
V noci.


Hudebně je tato deska stejně obtížně zařaditelná, tak jako její předchozí opusy. V muzice samotné probublává soudobá vážná hudba s ambientní elektronikou, okořeněná špetkou world music, progresivním rockem a minimalismem.

Oproti předchozí desce Life on a String je tu elektroniky o trochu více na úkor akustických nástrojů. Tempo skladeb je snivé a pomalé, aby mohlo vyniknout spousty drobných ozdob v aranžích. Tím vším se proplétá zcela specifický projev zpěvu Laurie, která používá zvláštní kombinaci zpěvu a mluveného slova.
Její projev je občas různě upraven různými elektronickým zkreslením či vokoderem, který sama před lety Laurie vynalezla.
Jedinou vyjímkou je Only an Expert, která je takovým alternativním tanečním songem na rozhraní techna a rapu. V této skladbě hostuje na kytaru i její manžel Lou Reed, který i adesku spoluprodukoval.

K takové hudbě patří naprosto na dnešní dobu luxusní, nekompromisně dynamický zvuk nejvyšší kvality.V řeči čísel DR10.

Některá rocková periodika označují tuto desku za album desetiletí. Vzhledem k originalitě a nezařaditelnosti Laurie Anderson chápu, že to určitý okruh fanoušků může takto slyšet.

Ochutnávka My Right Eye zde :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Homeland
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Premiata Forneria Marconi - The World Became the World

Premiata Forneria Marconi / The World Became the World (1974)

horyna | 5 stars | 30.01.2018

O tom že existuje něco jako Rock Progressivo Italiano jsem se dozvěděl až prostřednictvím stránek Progarchives a místních Progboard. Předpokládám, že v totalitní době burz a různých výměných aktivit, stáli v pořadníku a možná dokonce na předních místech také desky našich jižních sousedů. Jejich sláva a sláva kapel těžící svůj úspěch v letech sedmdesátých však upadla v zapomnění podstatně rychleji, než velká jména jejich spolubojovníků z britských ostrovů.

Neúnavný propagátor této tvorby kolega Snake tu často nabádal k nápravě nejednu Itálií neposkvrněnou duši a pevně věřím, že v jeho podběráku jich skutečně několik uvízlo.
Nejtěžší a vlastně jedinou překážkou při akceptování všech těchto výborných kapel je jejich mateřský jazyk!, který jako svůj výrazový prostředek používají právě v onom originálním stavu. Intonačně přinejmenším zvláštní italština může lidem, kteří se vždy pohybovali v prostředí anglického jazyka nahánět husí kůži. Pokud při průzkumu hudby vytvořené na Appeninském poloostrově opomeneme použít jednu z důkležitých vlastností a tou je přizpůsobivost, nebudeme nikdy schopni její krásu docenit v kompaktním měřítku.


Je tu však ještě jedna eventualita, která mě samotnému v časech ne tak dávných podstatně ulehčila obnažit cestu směr jih. Pokud vám totiž ony divnotvary a italská ne-zpěvnost radost nepřináší, nevěste hlavu. Kapela číslo jedna té doby - Premiata Forneria Marconi vydala některá svá díla i v "našem" daleko akceptovatelnějším hudebním jazyce - angličtině. V případě alba The World Became the World se vlastně jedná o přepracované dílo z téhož roku. Jen italština se vymění za anglinu a rázem je po problému. Hudba zůstává stejná. Stejně krásná, proměnlivá a maximálně sugestivní.

PFM jsou podobní géniové jako Yes či Genesis. Technická vytříbenost, zlomové obraty a široké využití všech pastelových berev svého "orchestru" často upozorní na ty, jež drželi prog prapor možná nejvýše. Ano, jsou to Gentle Giant se kterými se PFM hodlají poměřovat. Jejich aranžérské schopnosti jsou nemalé a velice, velice přesvědčivé. Šest výborných skladeb v tom nejlepších duchu (britského) art rocku, to je album The World Became the World.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - The World Became the World
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

vmagistr | 4 stars | 29.01.2018

Rok tisící devítistý šedesátý pátý je rokem, kdy ve Spojeném království kulminovala merseybeatová a rhythm & bluesová vlna. V laufu byli Rolling Stones, Kinks či Animals, stejně jako Dave Clark Five, The Hollies...no a samozřejmě Beatles. Pro ně měl být navíc letopočet s pětkou na konci přelomový, když si v jeho druhé polovině začali k partiturám zvát exotičtější a možná už i něčím "posilněné" múzy. Srpnové album Help! má ale pořád ještě blíž k jejich staršímu písničkovému beatu než k psychedelickým hrátkám Seržanta s Kvérem.

Stejně jako na předchozích deskách se i zde podařilo Broukům nacpat do vinylových drážek pěknou řádku hitů. Úvodní dvojka Help/The Night Before, Ticket to Ride nebo You´re Going to Lose that Girl si rády hrají s vícehlasy a vokálními odpovídačkami, protikladem protikladovitým jim budiž vkusně ošmytcovaná oduševnělost Yesterday. Plný a hladivý zvuk dvanáctistrunné kytary zase určuje povahu klidnějších, ale emočně nadupaných kousků You´ve Got to Hide Your Love Away a It´s Only Love.

Při prvních dojmech méně výrazné, přesto však zpěvné a poctivé skladby tu zastupuje trojice I Need You, You Like Me Too Much a I´ve Just Seen A Face. Countryové inspirace, nejvýraznější v posledním jmenovaném kousku, odráží ještě předělávka Act Naturally. Jenom ten závěrečný rock'n'roll Dizzy Miss Lizzy vnímám na albu tak nějak nad plán - cover, který se na desku jakoby "zatoulal" z o dva roky starších nahrávek, cítím jako daleko více včerejší, než McCartneyho majstrštyk, se kterým bych si na finále desky úplně vystačil.

Ohníček, který Macca koncem roku 1960 založil v hamburském příbytku, plápolá i o pět let později jasným a silným plamenem. Po A Hard Day´s Night je pro mě Help! asi nejpovedenější tečkou na merseybeatové polovině beruščiných - tedy pardon, broučích - krovek. Čtyři hvězdičky s přehledem a s mírným náběhem na tu pátou.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Atomic Rooster - Made in England

Atomic Rooster / Made in England (1972)

horyna | 5 stars | 29.01.2018

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.





» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Made in England
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Ulver - Bergtatt - Et Eeventyr I 5 Capitler

Ulver / Bergtatt - Et Eeventyr I 5 Capitler (1995)

Aw_S | 4 stars | 27.01.2018

Bergtatt je koncepčné album s textami v starej dánštine, alebo nejakým dánsko - nórskym hybridom a že vraj napísané poetickým spôsobom. Album ukáže Ulverovu schopnosť ísť z tvrdého, primitívneho black metalu na pokojnú ľudovú hudbu. Prirodzene existujú aj opakované elektrické gitary a bicie vytvárajúce hypnotizujúcu atmosféru. Dobrým príkladom je I Troldskogen faren vild, ktorá obsahuje melodický a veľmi nezabudnuteľný hlavný riff. Garmove vokály sú čisté, alebo "kričiace" čím sa ešte viac zvýši vynikajúca atmosféra.

Odporúčam každému fandovi atmosferického black metalu.

» ostatní recenze alba Ulver - Bergtatt - Et Eeventyr I 5 Capitler
» popis a diskografie skupiny Ulver

Nektar - A Tab in the Ocean

Nektar / A Tab in the Ocean (1972)

horyna | 5 stars | 27.01.2018

Od kapely Nektar mne dříve než představená hudba upoutala zajímavá abstraktní malba použita na obalu jejich druhého alba A Tab in the Ocean. Tímto, pro mě přitažlivým coverem se rázem otevřela cesta také k muzice a nahrávka se vyjímala za pár dnů doma ve skříni.

Nektarovský rozmanitý rockový koktejl říznutý nemalou dávkou psychedelie se poslouchá velmi dobře. Kdo má rád hudbu ve stylu starších Pink Floyd, toho nemůžou Nektar zklamat. Tohle album bývá označováno za jejich nejlepší a už od úvodního šumu moře kterým začíná šestnáct minut dlouhá titulní suita, jsme bytelně vtáhnuti do prazvláštní psychedelické krajiny. Kapela obměňuje různé vizuální obrazce za pomocí vesmírného zvuku kláves, akustických vazeb i zajímavě zkresleného zpěvu. Mění se rytmus i nástrojové podklady, ale šmrnc a naléhavý patos neustupuje.
Kapela používá širokou paletu odstínů s dojemnou lehkostí a prokládá ji křehkými až éterickými pasážemi.
Deska nepostrádá solidní melancholickou stopu, její otěže svírá onen scifi tvor zobrazený v zelinkavém organickém rouše na přebalu desky, který do hudby Nektar vnáší další prvek tajemna a mysticismu.


Litovat můžete jen tehdy, pokud vlastníte výlisek z roku 1987 společnosti Bellaphon, který musel být na cd přenesen snad přímo z řádně poškrábané klasické desky. Neustálé rušivé praskání lze eliminovat pouze uzavřenými sluchátky s hutnější výslednou reprodukcí.
Já měl však to štěstí, že mi kolega Petr poskytl cennou radu a druhý pokus z remasterem alba z roku 2004, který mě prostřednictvím Discogs poslal nějaký nadšenec z Portugalska, už šlape o poznání lépe. Dokonce dynamicky místy odlišný přibalený americký mix z roku 76 je ještě dokonalejší a čistší.

» ostatní recenze alba Nektar - A Tab in the Ocean
» popis a diskografie skupiny Nektar

Beardfish - The Void

Beardfish / The Void (2012)

steve | 2 stars | 26.01.2018

Jenom krátce. Domnívám se, že tahle deska je soldní průser. Vůbec nechápu koho tím chtěla kapela oslovit. Najednou začala hrát jako běžné severské spolky z elitářských metalových kruhů. Tento překvapivě obrácený směr zastřešený zárukou určitého progresu nedokázal původní fans jednoznačně uspokojit. Horyna to ve své recenzi zhrnul za mě, přidám pouze fakt, že při filtraci takových písniček člověka nezabolí, že se kapela postupně rozpadla. Pro mě je bodování někde mezi 2-3 hvězdami. Poslední deska se naštěstí zase povedla a nakonec zůstává důstojnou tečkou za koncem této kapely.

» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Anderson, Laurie - United States Live

Anderson, Laurie / United States Live (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 25.01.2018

Desky z osmdesátých let umělkyně, performerky a zpěvačky Laurii Anderson mám ve veliké oblibě. Hodnotit však sestřih osmi (!) hodinového live záznamu z Brooklyn Academy of Music, které později vyšlo ve zkrácené verzi na 4 CD je velmi obtížné.

Nejedná se totiž v prvé řadě o záznam hudební skupiny, ale o audiovizuální vystoupení složené z projektovaných videoklipů, mluveného slova a alternativní rockové hudby.

Primárním cílem byla však umělecká výpověď o životě v tehdejší USA. Proto je touto soubor audio důležitou konzervou pro ty, kdy tato představení viděli, já a ostatní jsme ochuzeni o to podstatnější - vizuální složku. Dalším limitujícím omezením je pro mě plné a přesné porozumění textu, neboť právě v různých přesmyčkách a podobenstvích je další skrytý půvab. Ostatně i mnozí amíci mají problém porozumět poselství ukrytém v jinotajích.

I tak se dá v záznamu objevit spoustu kvalitní hudby.

CD 1

Zde se nachází krom různým způsobem zkresleného mluveného slova a krátkých audio smyček jen jedna výborná hypnotická píseň s repetitivním rytmem For a Large and Changing Room, jež se v různých podobách a tvarech vynořuje na dalších CD....

CD 2

Na druhém CD jsem nalezl 6 písní, z nichž je velká část koncertním provedením z první desky Laurie Anderson – Big Science.
Je tu druhé a třetí pokračování songu For a Large…, zde pojmenované Born, never Asked a Let X=X,rovněž výborný, v té době nečekaně hitový O Superman v space rockovém kabátku a alternativně rocková From the Air. Skvělá je i Language is a virus from outer Space.

CD 3

Zde je naprosto stěžejním dílem titulní skladba z alba Big Science. Křehká píseň s pár tóny syntenzátoru a perkusemi v pozadí s procítěným zpěvem Laurie dokáže divy. Ostatní Hey Ah, Expample #22 či Yankee See jsou náročnějším alternativním rockem. The Big Top je milým dalším pokračováním For a Large…

CD 4

Na posledním CD opět nacházím různé části mluveného slova a krátkých hudebních koláží, z nichž mě zaujaly nejvíce Blue Lagoon pocházející z alba Mister Heartbreak, alternativně rocková We've Got Four Big Clocks (and they're all ticking) a Fireworks. Over the River je zajímavou pochmurnou jednohubkou.

Toto je nejhůře stravitelné album Laurie, důvody jsem v úvodu popsal. Těm, kteří do její tvorby zatím nepronikli, bych doporučil DVD Home of The Brave z roku 1986, kde se s některými skladbami z tohoto koncertu rovněž setká, ale hlavně na vlastní oči pochopí, o čem byly vystoupení této skvělé umělkyně.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - United States Live
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Paradise Lost - Believe In Nothing

Paradise Lost / Believe In Nothing (2001)

EasyRocker | 4 stars | 24.01.2018

Po vydání alba Host nastala u ostrovních melancholiků zvláštní situace. Fanoušci, kteří vítali experimenty a elektroničtější tvář kapely, album vítali, většina starých fanoušků byla ale nespokojena. Panovalo tedy napětí, kam se holmesovci vydají dál.

Hned úvodní hymna I Am Nothing odpovídá razantním způsobem - výtečné melodické a hymnické cítění a těžkomyslná nálada. Oproti Host se ale výrazně vrátilo metalové aranžmá, hlavně kytary a bicí.

Mouth je energickou hitovkou, kde se kapela vydává spíše do prosvětlenějších zákoutí. Je tu zřetelný vliv alternativy, ale i elektronické moderny.

Fader výborně a vkusně spojuje popovou lehkost, a temný chmurný prazáklad tvorby Ztraceného ráje. Vše svým výkonem korunuje ledově jistý Nick Holmes.

Elektronicky, vyloženě moderním odvazem je Look at Me Now, jasný důkaz, že modernu tehdy kapela považovala za nedílnou část své tváře. Proč ne, má to nezpochybnitelný švih a charisma.

Posmutnělou kráskou je Illumination, s typickými ingrediencemi a kostrou. Hmatatelný ostrovní smutek a mráz a výborně brumlající basa.

V podobně silném duchu pokračuje i Something Real - obraz temný a nezvratný jako poslední soud. Vše dokonale kreslí Mackintoshovy klávesy a kytary.

Beznadějně temný střed alba zkompletuje Divided, houpající se osudové melodie a elektronika soupeří s razantními švihy kytar.

Návratem metalové razance je Sell It To The World. Je tu hezky kovově živá kousavá basa i bicí, Nickovo vedení hlasu je proti tomu jasně moderní.

Never Again představuje směs vybuzených metalových kytar s celými koberci elektronických zvuků, nalétávající na posluchače jako roje a tvořících nervní a neklidnou atmosféru...

Control je metalovým úderem na solar. Bezohledně se ženou dopředu surové a chladné kytary, pracuje se ale s volnějším tempem a Holmes je jako temný posel.

No Reason zčásti navazuje na předchůdce - kovová těžkost a neústupnost, razantně se ale zrychlilo Mackintosh přidává spalující kytarové sólo.

Poslední ranou osudu je World Pretending. Pomalu se táhnoucí riffové poryvy jako by volaly pradávné duchy smrtící minulosti . Nick Holmes je totálně odevzdán osudovému kázání. Mrazivě vtělená bolest a zmar.

Na otázku, kam dál, odpověděli PL chytře - tam i tam. Elektronické ladění úplně nevymizelo, metal se ale zároveň vrátil v plné síle, probraly se mohutně riffující kytary. Za čtyři, kdysi jsem to album žral o mnoho více.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - Believe In Nothing
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost

P.Box & Pandora's Box - Ómen

P.Box & Pandora's Box / Ómen (1985)

jirka 7200 | 2 stars | 24.01.2018

Po trefě do černého v podobě druhé desky P.Box s názvem Kö kövön jsem celé ty roky věděl, že kapela před rozpadem vydala ještě třetí desku. Dlouhé desítky let jsem její poslech odkládal z důvodu přísunu „západních“ kapel. Utěšoval jsem se tím, že stejně o žádný zázrak nepůjde, neboť laťka byla předchozí deskou nasazena hodně vysoko. Po nynějším připomenutí prvních dvou LP však začal opět hlodat červíček pochybností , který mi tichým hláskem našeptával – „ a co když se jim ta třetí deska povedla?“ Proto jsem se nakonec rozhodl poslechnout i fošnu s názvem Omen.

No a mám co jsem chtěl :-) Tuto recenzi bych mohl zařadit do rubriky „poslechl jsem si sám, aby vy jste již nemuseli“.
Přitom byl vyměněn jen basák, všichni důležití protagonisté zůstali. Kapele jako by však spadnul řemen. Na nové desce najdeme průměrné písně v rockovém stylu s občasně použitým hard rockovým kořením. Zpěvák Gyula Vikidál, který svým dravým a expresivním hlasem kapelu neuvěřitelně nakopnul najednou tuto polohu zcela odložil a pěje velmi civilně.

Poslouchat se dá přitvrzelé blues( solidní Szus A Maglyan) , hard rockové Buott angyal, méně např. vlezlý melodický metal ve stylu českých Turbo (Omen). Ostatní skladby jsou dost nevýrazné, poslouchatelná je jen svižná Tizbol Vajon Mennyi, která je ovšem k desce přidána jako bonus.

Celkově dost nezáživný výsledek s neslanou nemastnou produkcí. Jako by došly nápady. Nedivím se, že se kapela po dalších dvou letech rozpadla.

Dvě a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Ómen
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box

Anekdoten - From Within

Anekdoten / From Within (1999)

horyna | 5 stars | 24.01.2018

ANEKDOTEN. Takže kudy k nim. Můžete to vzít přímo, rovnou na ně přeskočit z rozjetého vlaku počmáraného názvy desek jejich mateřských otců King Crimson. Může to vzít i oklikou, například přes podobně smýšlející a stále populárnější sousedy Wobbler. Vyhnout se jim by však pro vás byla velká škoda.
Anekdoten jsou největší ze severských progresivních kapel, jejichž základy vyrašily počátkem sedmé dekády a oni pokračují v dobré tradici inteligentní hudby.

Já okolo nich chodil po špičkách a dlouho, tohle semínko potřebovalo půdu řádně prokypřit, aby mohlo naplno vykvést. Světlem na cestě mi byl Slavův link odkazující přímo na objednávkový servis na stránkách kapely, odkud jsem si jejich diskografii za výbornou cenu pořídil. Bylo to vůbec poprvé aniž bych kdy jejich muziky slyšel a objednal si ne jedno cd, ale rovnou celý katalog. A bylo to také poprvé, kdy mi dorazil nějaký balíček ze zahraničí a ještě přímo od kapely samotné. Takže vzpomínky jsou opravdu výrazné.

Po rozbalení zásilky se mezi prsty vyrojila šestice studiových desek a bylo pouze na mě, která bude TA PRVNÍ. Automaticky jsem chtěl začít debutem, jenže kromě desky From Within byly všechny pěkně zacelofánované a tak rychlá volba namířila právě sem a první rande s těmito Švédy proběhlo s ne příliš přístupnou deskou třetí.

Ono žádné z jejich alb není na první zakousnutí snadná záležitos, deska From Within se tváří o poznání zachmuřeněji a neradostněji. Stačí se kouknout na obaly jejich alb a je hnedle jasné, která bije.

Anekdoten jsou vizionáři, mystici a přičinlivé dětičky zároveň. Nepopírají odkud vyšli a za své kořeny si nenechají tahat, ale chuť a hledání nových obzorů je u nich všudypřítomná. Jejich hudba se dá nazvat minimalistickou. V skladbách hraje ústřední roli rytmus a mnohdy i opakování. Píseň je utvořena z jednoduchých motivů, které se pomalu posunují vpřed a nabalují na sebe další elementy. Hlavním nástrojem bývá často baskytara, ne bublající a tepoucí jako na některých artrockových deskách. Spíš potemnělá, držící tempo a temnou náladu. Hravé bicí, zajímavé kytarové melodie s minimálními změnami akordů a mellotronové stěny po vzoru sedmdesátých let, vytváří zajímavé hudební nuance ve všech skladbách.

Desku otvírá velice působivá pasáž na počátku skladby From Within. Ta vás už při druhém přehrání dokonale zlomí v kolenou. Následuje akustický přerod s vyceněnou basou v závěsu. Zpěv je civilní a velice příjemný, ozve se také violončelo a znovu přítomný bicí marš podporovaný mellotrony. Nádherná pastva pro uši a jedno z nejlepších entrée jaké si umíte představit. K dokonalosti jsou rovněž dovedeny atmosféricky vznešené záležitosti Groundbound, Slow Fire a Firefly. Instrumentálka The Sun Absolute je absolutně úchvatná. Opratě opět drží baskytara která v kombinaci s mellotronem, vibrafonem a violončelem v úsporně jednoduchém rytmu rozehrává dokonalé představení soukající se vpřed jako karavana na poušti.
Závěr v podobě procítěné For Someone má za úkol pospojovat střípky vaší emočně rozcupované duše nazpět.



Můžu vám garantovat, že v případě kapely Anekdoten nešlápnete vedle. Tahle parta fakticky umí. V jejím podání může být prog rock tak jednoduchy a přesto tak silně působivý.

» ostatní recenze alba Anekdoten - From Within
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

P.Box & Pandora's Box - P. Box

P.Box & Pandora's Box / P. Box (1982)

jirka 7200 | 3 stars | 23.01.2018

První album P.Box z Debrecenu novátorstvím posluchače neohromilo, ale stalo se solidním příslibem do budoucna. Je také třeba zohlednit dobu vzniku. Zatím se jednalo o skladby, které hodně pokukovaly po vzorech ze zahraničí – AC/DC ( Masnak Szol), Thin Lizzy ( Egerszerenad) či Deep Purple (Holgyvalasz).

Zůstává rocková Nekem Ne Mondd a solidní hard rocková balada A Bolond. Nekomentuji úlet Dodole či recitovanou Szupergep a další dva postradatelné rockové ploužáky.

Pro domácí příznivce kapely a hard rockové muziky před 36 lety v Maďarsku jistě zajímavá záležitost, i když někteří fandové nemohli odpustit Cserhátimu a Bencsikovi "zběhnutí" z konkurenčního P.Mobilu.

Ostatní souputníci Edda, Kartago či Dinamit v té době svou tvorbu hard rockem jen kořenili, P. Box a P. Mobil ho jako jediní hráli.

Archaicky však působí mix a produkce, jako by lidi ve studiu zrovna poslouchali starej hard rock z let 1974 -5. Přesně takový feeling má tato deska. Proto překvapil zcela změněný, tvrdší zvuk a celkový drive o rok později vydané fošny Kö kövön, kde bylo již vše jinak.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - P. Box
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box

P.Box & Pandora's Box - Kö kövön

P.Box & Pandora's Box / Kö kövön (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 22.01.2018

Dostalo se mi do rukou CD, na kterém byly vydány v reedici první dvě nahrávky maďarské hard and heavy skupiny Pandoras Box. Od vydání té druhé s názvem Kö kövön uplynulo letos neuvěřitelných 35 let a před touto dobou jsem tuto nahrávku i poprvé slyšel. Proto nadešel čas si ji opět připomenout.

Po prvním přehrání mě překvapil fakt, že deska (oproti prvnímu počinu) zvukově ani hudebně vůbec nezastarala. Žádná skladba nepostrádá výráznou melodickou linku, chytlavý kytarový riff, podpořený velmi silným a dravým hlasem nové posily z P.Mobil, Gyuly Vikidála. Skladby skvěle odsýpají, žádné kompozičné náročné věci, sice na první dobrou, ale s neuvěřitelným tahem na branku. Silně hard rockový sound souboru podepřený zvukem kláves nutí posluchače zařadit ho někam do společnosti Deep Purple či částečně k Judas Priest. Lze najít i určité vlivy AOR stylu.

Skupině se však podařilo odlišit svou muziku od tisíců plagiátorů výše jmenovaných velikánů a do svého projevu zakomponovat jedinečnou maďarskou melodiku. Albem Ko Kovon trochu předběhli P. Box dobu, neboť boom příklonu k US rozevlátému melodickému pojetí, silně podpořený klávesy v kapitalistické cizině teprve hudebníky během následujících měsíců teprve čekal.
Rozdíl byl v tom, že do podobného směru P.Box nikdo nestylizoval, album si přesto zachovalo hutnost a i patřičnou razanci.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, každá má své kouzlo. Hodně temná je třeba předposlední, s ponurým párplovským riffem pomalu jako z In Rock – Az Ideges, zpěvák drtí mezi zuby text v křičeném refrénu podporován kolegy, dojde i na mezihru jako vystřiženou z nějakého živáku Párplů.
Fantom lány okouzlí postupně budovanou atmosférou směrem ke zpěvnému závěru.

Ve filmových studiích Mafilm, (kde dostávaly prostor ti význačnější umělci) bylo natočeno i toto album. Zvukově se v té době jednalo o vysoký nadprůměr, až na drobné vyjímky (příliš vytažená hajtka) plně srovnatelné se západní produkcí. Ta větší volnost v Maďarsku a kontakt se špičkovým nahrávacím zařízením i zkušenosti producentů ze zemí mimo socialistický tábor přineslo ale i jedno negativum. Tehdy populární, nahalovaný a pleskající zvuk bicích..

Ze socialistického tábora pro mne jedna z nejlepších melodických hard rockových desek té doby. Kdyby se v roce 1983 dostala do katalogů gramofirem za železnou oponou a byla opatřená anglickým zpěvem, byla by dnes vychvalována i tam.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

horyna | 5 stars | 22.01.2018

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Gryphon - Midnight Mushrumps

Gryphon / Midnight Mushrumps (1974)

horyna | 5 stars | 20.01.2018

Občas člověka přepadne nutkání úniku od klasického rockového schéma. Nemá náladu poslouchat řinčivé tóny kytar, kaskády melodií, bicí salvy měnící tempo hry několikrát za minutu, či plačtivé výlevy zpěváků lamentujících nad neradostným obrazem dnešního světa. V hudebním moři se ještě najde několik ostrůvků, které zůstali před nástrahami moderní civilizace zcela skryty a jeden z nich nese název Gryphon.

Gryphon jsou, přesněji řečeno byli partou nadšenců, kteří našli zálibu v historizujícím pojetí hudebního slohu, čerpajícího z odkazu muziky zakotvené v dobách renesance. V jejich projevu se střetává konzervativní staroanglický model praktikovný na dobové historické nástroje, s moderním progresivním přístupem jež symbolizoval léta sedmdesátá.

V pořadí druhá nahrávka Midnight Mushrumps je drahokamem v diskografii této kapely. A pokud ve snaze obohatit svou domácí sbírku o nový přírůstek na něj někde narazíte, rozhodně neváhejte. Při poslechu takto koncipované hudby se vaše obzory výrazně rozšíří, naleznete nové prameny, nové podněty, vlastně úplně nový muzikologický svět.

Nechte se zlákat na středověkou rytířskou hostinu lemovanou zvukem trubačů fanfár, či chcete raději přihlížet sporu dvou řevnivých prostopášníků, soupeřících spolu na život a na smrt? Když necháte fantasii pootevřená vrátka, můžete spatřit vášnivé pohledy princezen a dvorních dam, které vás budou ze zrovna započaté kejklířské slavnosti lákat na svá útulná lože. Ano, to vše se odehrává pod rouškou tajemství ve vaší bezprostřední blízkosti. Stačí pouze zavřít oči a pustit si nahrávku kapely Gryphon.
Cesta časem o století nazpět právě začíná a dokonalý dvorní kolorit v brilantním aranžmá této hvězdné sestavy je vaším nejvěrohodnějším průvodcem.

» ostatní recenze alba Gryphon - Midnight Mushrumps
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Motörhead - 1916

Motörhead / 1916 (1991)

EasyRocker | 4 stars | 19.01.2018

Tohle album od Lemmyho družiny hodnotím hodně vysoko, je to čistokrevný vysokooktanový rock, jak jsme od Lemmyho zvyklí, zde dovedený díky poslední bubenické účasti Phila Taylora k nejvyšším obrátkám.

The One to Sing the Blues nastupuje po krátké Philově kanonádě s až thrash metalovou razancí. Dvojice kytar, podporovaná Lemmyho buldozerem likviduje vše v dohledu.

I´m so Bad (Baby I Don´t Care) je další pravověrnou motoráckou šlupkou, adrenalinem a steroidy vyhnanou do valící se laviny. Vzbudili jste netvora, budete pykat.

Jednou z top položek v tomhle chutném menu je určitě No Voices in the Sky. Drsné útoky Würzela a Phila Campbella neznají konce, Lemmy je neústupný nejen s basovým rachotem, ale i pravověrným řevem od plic. Baštonáda.

Už legendární motiv letušky, opité členy kapely za letu do Brazílie - Going to Brazil doslova jen profoukne kolem. Víc není třeba.

Nightmare/The Dreamtime je uhrančivá, rozvolněná pecka, kde skvěle úřaduje Lemmyho strunné dunění, ale i jedový hlas. Skličující a dramatický nádech doplňují samply a zvukové efekty. Působivé vybočení z té mely okolo.

Love Me Forever je hezkou ukázkou, že Lemmy a spol. na balady nezapomněli ani zde. Mrazivé klidné střípky se prolínají s metalickými silovými riffy a ostrými sóly.

Angel City je po klidné desetiminutovce klasickým motorovým budíčkem tak, jak ho všichni zbožňují. Hymna s návalem riffů a hulákanými refrény. A k tomu dechy?

Make My Day je další smrtící palbou, kde se Lemmy s kytarovým duem utrhli ze řetězů a pláchli takovým tempem, že je marné je stíhat. Tornádo, co z vás udělá sekanou.

Krátkometrážní pocta R.A.M.O.N.E.S. je minutovou apokalypsou. Lemmy přidal punkovou dřeň a sluší mu to.

Shut You Down pokračuje ve vražedné sérii devastujících vypalováků. Jako by na závěr polil motorovou družinu kdosi shůry syrovou životodárnou mízou.

Závěrečná titulka je působivou poctou padlým v I. světové válce. Má tedy mírnou, intimní náladu. Jako ve strohém vojenském hlášení Lemmy oznamuje krutá fakta o lidské krmi pro kanóny.

Kvalitní čtyřka, i když mám nutkání pálit plný počet. Ten mají ale mé milované záseky - Overkill, Ace of Spades nebo Bastards. Ale je to motorová jízda, to si pište, se vzpomínkou na válečné padlé.

» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Hackett, Steve - Metamorpheus

Hackett, Steve / Metamorpheus (2005)

jirka 7200 | 4 stars | 19.01.2018

Když už jsem nakousl Hackettovu hudební stránku s jeho akustickými alby, nedá mi to, abych nezmínil podobně laděnou desku Metamorpheus. Té předcházelo dílo v podobném duchu A Midsummer's Night Dream z roku 1997 s The Royal Philharmonic Orchestra. Tu bohužel nevlastním.

Co se týče příběhu na Metamorpheus, Hackett si vybral známou starověkou báji o Orfeovi a Euridiké a náladu muziky plně přizpůsobil vývoji děje. Obsah každého songu je popsán dvěmi větičkami, aby jste věděli, jak se příběh vyvíjí a pokud soustředěně posloucháte s bookletem v ruce, tak zjistíte, že se výsledek opravdu povedl. Jem řečí nástrojů a emočním působením hudby poznáte, co se v příběhu odehrává.

Steve Hacketta hrajícího na akustickou kytaru doprovází The Underworld Orchestra, což je uskupení osmi muzikantů pocházejících z rozličných těles vážné hudby. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že tak malý počet hudebníků nedokáže vytvořit mohutnost velkého orchestru, opak je pravdou.

Výsledkem jsem skutečně nadšen. Oproti akustickým deskám, které jsem tu hodnotil, je v muzice plno emocí, kytara se s komorním orchestrem přirozeně doplňuje. Steve tu nemá potřebu se nějak předvádět, hru plně podřizuje celku.
Rovněž záznam a kvalita záznamu převyšuje vše předchozí a je přímo excelentní.

Zarytí fandové Steve Hacketta sice nenajdou nějakou styčnou plochu mezi jeho rockovými alby a tímto dílem.
Jak na toto bude nahlížet příznivec vážné hudby nedokážu posoudit, v této oblasti postrádám patřičnou erudici.

Ale fandovi emotivních, epických a symfonických skvostů mohu plně doporučit.

Zcela na závěr na dokreslení malá ochutnávka v podobě skladby Elegy, kde se vám při shlédnutí představí jednotlivé obrazy z tohoto antického příběhu.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Metamorpheus
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Beck, Jeff - Rough and Ready

Beck, Jeff / Rough and Ready (1971)

horyna | 5 stars | 19.01.2018

Beckovo první bluesové období přináší výbornou porci muziky, ale jakmile začne tento kytarový geroj přejíždět po strunách směřujících mezi jazzové proudy, odehrává se pod jeho prsty daleko zajímavější představení. Vlastně všechna alba počatá na sklonku let šedesátých a v průběhu etapy sedmé jsou jedinečná, Rough and Ready je ještě vyjimečnější. Sestava kterou dal při té příležitosti kytarista dohromady je jednou z nejkreativnějších v dějinách hry na tento nástroj. Nejde o žádné sekundující muzikanty, ale partu vyzrálých hudebníků velkého formátu.

Middleton za piánem a Cozy za bicí baterií to je velká událost, kterou je potřeba si pořádně vychutnat. Když k tomu připočteme výrazný a charismaický vokál zpěváka Bobby Tencha a kvalitní živočišné kompozice, leží před námi výjimečně silná deska.
Pouchých šestatřicet minut dokáže diváka tak rozmlsat, že má vzápětí pocit o jedinečnosti krátkých nahrávek, které ty dnešní dokáží dokonale uzemnit. Odtrhnout uši od reproduktorů se nevyplácí, jedna výborná kompozice střídá druhou. Úvodní trojice spolu se skladbou poslední jsou dnes už klasikami žánru.

Rough and Ready leží někde na půl cesty mezi klasickou kytarovou produkcí a rozmlsaným jazz rockem. Zkráceně řečeno – je prostě úžasné.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Yes - Yessongs (live)

Yes / Yessongs (live) (1973)

Balů | 5 stars | 18.01.2018

Yessongs-trojelpéčko, kterým kapela potvrdila svůj hvězdný status i živými nahrávkami.
Mne osobně tato vinylová kolekce zaujala hned po vydání.
Yes zde shrnuli to nejlepší ze svých tří předchozích alb, která skupinu dostala na vrchol zájmu a titul Close to the edge je zde zastoupen stoprocentně.

Live provedení je výborné včetně vložených improvizací, prostě hudební mňamka.

A důvod připomenutí další mé Desky desek ?

ad 1 čtyřicetpět let od vydání
ad 2 výborná koncertní deska
ad 3 konečně mám ten vinyl ve sbírce

» ostatní recenze alba Yes - Yessongs (live)
» popis a diskografie skupiny Yes

Hackett, Steve - Wild Orchids

Hackett, Steve / Wild Orchids (2006)

Voytus | 5 stars | 18.01.2018

Už dlouho se divím, jak je možné, že Steve Hackett dosud nesložil hudbu k žádnému filmu. Na každém albu totiž najdete skladby, které si o to přímo říkají. Mohlo by to být nějaké sci-fi v duchu Blade Runner, nebo něco ve stylu film noir. Mohl by to režírovat třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, dovedl bych si představit i takového Martina Scorseseho (napadá mě jeho geniální černá komedie Po zavírací hodině, především scéna, v níž rozlícený dav pronásleduje hlavního hrdinu).

Přesně takhle na mě působí zejména úvodní píseň A Dark Night in Toytown. Začátek a la hrací strojek, následovaný industriálním bucharem a adaptací Christophera Willibalda Glücka. To, že je tu automatický bubeník a syntetické smyčce mi nijak nevadí. Vytváří to určitý futuristický dojem, příznačný pro Hackettovu tvorbu. Když k tomu připočtu mistrovou dravou kytaru, která se do skladby již zpočátku vřítí a zvláštně chladný, nezúčastněný zpěv, tak mám skutečně dojem jakési hudby budoucnosti. Jo, málem bych zapomněl, ten film by měl být nejlépe černobílý. V mysli se mi zhmotňují ulice New Yorku, kouřící kanály a nadzemka, řítící se do temných zákoutí města. Dobře, tohle je spíše ten Scorsese. Nebo něco jako Vrána a Sin City.

Ale Hackettova hudba není až tak černobílá, hned druhá skladba Waters of the Wild koketuje s exotikou (vida, Gilliamův Brazil ), ovšem kytarová hra odkazuje spíše k blízkému východu. Ono na tom až tak nezáleží, Hackett spojuje různé vlivy naprosto přirozeně. Mimochodem, v té Brazílii nějakou dobu žil.

V Set Your Compass se zasní jako za časů Genesis (Entangled) a provází nás poklidným harmonizovaným hlasem prohnaným přes vokodér (a zase ten futuristický nádech).

Ovšem Down Street, to už je jasný Tim Burton. Opět lehce industriální nádech, neúprosný neměnný rytmus bicích, zvláštní kytarové zvuky střídané harmonikou (jeho první nástroj a stírá ji skutečně mistrně). Závěr skladby je ovšem v duchu big bandového swingu, při němž všechny ty prapodivné postavy žijící „down there“ vylézají v noci ze svých podzemních úkrytů a defilují po ulicích setmělého města v onom pomalém tanečním tempu (mmmm….tanec kostlivců z Burtonovy Mrtvé nevěsty? Podivíni z Gilliamova Krále rybáře?). Efekty na všech nástrojích tu hrají velkou roli, občas probleskne i saxofon a klavír. Tahle scéna by mohla přecházet z černobílé do zářivých barev.

Jazzovou náladu si uchová balada Linda se sólem na příčnou flétnu. Trochu mi to evokuje rané Crimsony, ovšem jinak je deska zvukově blíže spíše těm novodobým.

Zajímavé je i zařazení Dylanovy Man In The Long Black Coat, k níž perfektně pasuje Hackettův vokál. Až se divím (opět), že se nepodílel už dříve na harmoniích v Genesis. Nejde sice o vyloženě výrazný hlas, ale je velmi příjemně posazený, lehce zastřený, posmutnělý, mající v sobě něco z Nicka Cavea.

Jasná soundtrackovka je i melancholická To A Close, hlavně kytarové téma v úvodu. Nebo její orchestrální podoba v druhé půli alba, nazvaná She Moves In Memories.

Mohl bych se rozpovídat o všech skladbách, ale tentokrát to neudělám. Spíš dodám, že právě toto album bylo první, které jsem od Hacketta slyšel (až v roce 2011, přičemž Genesis poslouchám o deset let déle a nejraději mám právě Hackettovské období). Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Nikdy jsem moc nevyhledával sólová alba kytaristů – často jsou převážně o kytarových sólech, čehož se prostě jeden přesytí. Ale zvědavost mi nedala a byl jsem příjemně potěšen zjištěním, že Hackettovi jde především o kompozici a náladu. To, že je neuvěřitelně vynalézavý kytarista nepotřebuje dávat neustále najevo a obrovskou paletu kytarových technik nevyplácá na jediný obraz. Kromě bleskurychlých jízd navíc používá i řadu ne vyloženě hudebních prvků, často vytváří různé hluky i rytmické základy. Je opravdu všestranný.

Wild Orchids je pestré album (odstíny jsou spíše takové matné, ale je jich mnoho), ale o tom je Hackettova tvorba především. Čerpá inspiraci z různých zdrojů a pořád to dává smysl. Závěrem doporučuji poslech Hackettových desek prostřídat zmíněnými filmy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Wild Orchids
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Hackett, Steve - Momentum

Hackett, Steve / Momentum (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 18.01.2018

Vnitřní touha a žár hrát klasickou hudbu Steve Hacketta neopouští, tak po pěti letech od vydání prvního alba složeného pro akustickou kytaru Bay of Kings vychází deska Momentum.

Oproti výše zmiňované Zátoce králů mi připadá tato deska kapánek barevnější, zvukově lépe znějící.
Jakoby se ve skladbách odráželo více vlivů. Steve čerpal hodně z arabské, maurské hudby. Dokonce několikrát navštívil Španělsko a Maroko a pocity z těchto cest se snažil přetavit do své tvorby.
Na desce samotné několika skladbami poukazuje na Chopina, Debussyho či Bacha.

V konečném součtu to zní velkolepě. Jelikož mám rád různé druhy etno či world muziky, byl jsem na tuto desku docela natěšený.

A jak se mi to líbilo? Nemůžu říci, že by mě deska zklamala, ale veškerá má očekávání zůstala někde na půli cesty. Ano, k prolnutí různých hudebních světů v těchto nahrávkách došlo, ale vše zpracované Hackettovou optikou anglického art rockového hudebníka. Ta jižanská divokost a temperament tu obsažen není.

Zaujala mne úvodní Cavalcanti (opět bratr John zkrášluje skladbu svou flétnou) a snivá The Sleeping Sea. S barokním nádechem potěší A Bed, A Chair And A Guitar. Ve skladbě Variation On A Theme By Chopin úplně jako bych slyšel místo kytary klavír. Nadchne rovněž technicky brilantní, titulní Momentum.

Z tří bonusových skladeb, která byly připojeny až na opětovném vydání v roce 1994 potěší kratičká Bachova Bourée a hlavně rozsáhlá a členitá An Open Window, kterou si dovedu živě představit přepracovanou pro rockovou kapelu. Paradoxně jedna z nejlepších písní na albu!

Za ne zcela vyrovnanou kvalitu písní a anglický chlad dávám lepší trojku.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Momentum
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Barclay James Harvest - Barclay James Harvest

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest (1970)

horyna | 4 stars | 18.01.2018

Hejkalovi recenzentské práce pro tento web i pro "posluchačské podivíny" všeobecně si velice vážím. Jeho přehled v hudbě sedmdesátých let je obrovský a nabídka alb kterou zde prezentuje, se určitě nejen pro mne stala nesčetněkrát inspirativní. Je samozřejmostí, že shodnout se s osobou naprosto cizí v názorech na určité umělecké spektrum prostě nelze. Jeho čtivý rozbor nahrávek kapely Barclay James Harvest je zadobře si prostudovat, avšak výstupní názor si udělá každý jedinec vlastní. I když u valné většiny jsem s ním za jedno, u desky debutové mě jeho bodovací střídmost překvapila. Nevěřil jsem že by první BJH byli natolik jiní nebo snad výrazně slabší.

Svůj styl plně definují až s druhou deskou Once Again, ale už tahle práce snese přívlastek výborná. Jde cítit, že si kapela takříkajíc otrkává terén a místo a čas odkud chlapci vyšli, jsou se šedesátými roky ještě pevně spjaty. Nic to však neubírá na kráse a bezprostřednosti této umělecky vyprofilované sbírky.
Při nádherně naléhavé Mother Dear máte pocit že kytaru svírá sám velký George Harrison a příjemná melancholie The Sun Will Never Shine najisto míří ke čtyřem hošíkům z Liverpoolu. Vůbec celá deska je hravostí a písňovou formou uštrikovanou v letech šedesátých provoněna. Kvanta něhy přimíchané v šesté The Iron Maiden, nemá posluchač současné muziky v dnešní produkci šanci vystopovat. A změť strašidelných výkřiků v děsu plné tečce Dark Now my Sky navíc podepřené orchestrálním partem, je rovněž vysoce působivá.

Jsem toho názoru, že Barclay James Harvest ve své první desetiletce slabá alba neprodukovali. Střízlivým pohledem není jejich debut dokonalý ani natolik rozmanitý jako některá díla další. Nestal se ani kasovním trhákem, ale půda už byla rozorána a pokud v tom dnešním šíleném světě hledám záchytný bod a místo ve kterém se potřebuji schoulit a schovat před okolím, jejich hudba mi budiš skvělým průvodcem. 4,5*


» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Hackett, Steve - Bay of Kings

Hackett, Steve / Bay of Kings (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 17.01.2018

Jedním z velkých inspiračních zdrojů tvorby Steve Hacketta byla klasická hudba.

Vliv této muziky lze vystopovat jak v nahrávkách Genesis, tak i v jeho samotné sólové tvorbě. Ať již maskované v harmonickém obsahu rockových skladeb čí napřímo. Namátkou třeba na albu Please don't Touch zazní akustická Kim, či na desce Defector uslyšíme v podobném duchu hned dvě nahrané skladby – na akustickou kytaru zahranou Two Vamps as Guests či klavírní etudu Hammer in the Sand.

Postupem let se v šuplíku Steve Hacketta nahromadilo dostatek materiálu, zároveň u něj vzrostla chuť vrátit se zpět ke kořenům. Dle jeho slov se cítil stejnou měrou koncertním hráčem na akustickou kytaru i rockovým kytaristou.

Rockových alb natočil Steve do této doby poměrně dost, proto se na desce Bay of Kings představil posluchačům poprvé v té poloze druhé. Původní vydání z roku 1983 (které vlastním) obsahuje 12 písní ve zcela akustickém hávu. Skladby instrumentálního tvaru vychází z postupů vážné hudby, některé se vznáší v barokním oparu.

Steve bravurně hraje na akustickou kytaru, v několika písních pomáhá dokreslit aranže bratr John Hackett flétnou a Nick Magnus na klávesy.

Jaké ty písně jsou? Nejvíce je asi dokáže ocenit kytarista, který pozná, že jsou bravurně zahrány a není úplně jednoduché je reprodukovat. To lze vidět i slyšet z videí, kde se o to pár hráčů snaží.

Na běžného posluchače však může deska působit po čase lehce monotónním dojmem. Některé songy mi připadají jen jako takové rozehrávání před samotným vystoupením. Zaujala však přepracovaná Kim z desky Defector s decentní flétnou a klávesy, barokní Marigold s pěknou atmosférou. Petropolis potěšila sluch souhrou dvou kytar, Cast Adrift a The Barren Land snivou náladou.

First Press této desky byl obdařen uměleckým modelem nahé ženy, jehož autorkou byla Steve Hacketta tehdejší žena Kim Poor. V reedicích však byl použit z mě neznámého důvodu portrét samotného kytaristy.

Určeno pro rozjímání za mrazivých zimních večerů u vyhřátého krbu se zapálenými svícemi.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Bay of Kings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs

Orphaned Land / Unsung Prophets and Dead Messiahs (2018)

Mr.Black | 5 stars | 16.01.2018

Už dlouho jsem se těšil na novou desku těchto izraelských prog-folk-metalistů a ejhle, album je tu a v plné parádě, תודה לאל (díky Bohu).

První věc, která mne zaujala je obal desky. I tentokrát je plný symbolů, tentokrát mocenských (připomíná koláž z bankovek). Sám zpěvák o něm říká toto: "The cover speaks for itself and it was made as tribute to the way governments design their money."

Hned potom mě překvapily změny v obsazení: z původní kapely zůstal už jen Kobi Farhi a Uri Zelcha. Ovšem v seznamu hostujících hudebníků se objevují veličiny jako Steve Hackett (!!!) či zpěvák Blind Guardian, Hansi Kürsch.

Album se částečně vrací k agresivnější formě projevu a narozdíl od minulého alba tu uslyšíte i deathmetalový growlingový Kobiho vokál. Co se, bohužel, téměř vytratilo, je vokál ženský. Jmenovitě, Shlomit Levi. Škoda.

Co ovšem nechybí, jsou mohutné sbory, výborná rytmika..., ale především charismatické orientální melodie a celková ORIGINALITA!!!

Hned od úvodu Orphaned Land působí přesvědčivě: THE CAVE má vše, o čem tahle kapela je. Má potřebnou dávku agrese, hutnou konstrukci, působivé melodie, sbory... Skvělý začátek. Následuje melodicky-deathmetalový nářez WE DO NOT RESIST a pak se bouřlivé vody na okamžik uklidní v orientálně-prog-metalové věci IN PROPAGANDA, navazující na ještě klidnější ALL KNOWING EYE. Když zavřete oči, odnese vás následující - ryze orientální počin, YEDIDI - daleko na východ až do země Davidovy. První polovina desky končí vygradovanou skladbou CHAINS..., kde vypomáhal kytarový virtuoz Steve Hackett (na jehož novém albu hostuje Kobi Farhi). A opět mohutné chorály, melodie, orient... krása!

V LIKE ORPHEUS hostuje zpěvák Hansi Kürsch. Opět se jedná o monumentální hudební hradbu melodií, rytmů a orientálních motivů. Příliv následuje odliv v klidné POETS..., aby ze opět pomyslné vlny zvedly a burácely v následnujících LEFT BEHIND, MY BROTHER'S KEPPERS a TAKE MY HAND. Předposlední nářez ONLY THE DEAD... představuje posledního hosta, Tomase Lindgrena (At the Gates), který s Kobim soupeří v drsnosti deathmetalového vokálního projevu. Plnohodnotným epilogem alba je THE MANIFEST, který v melodramatickém závěru varuje před tím, že lidstvo svým počínáním neodvratně směřuje do záhuby.

"We feel that this album takes our feelings to a new level of anger, protest and tragedy." Kobi Farhi

Co dodat? Snad jen to, že hodnotím plným počtem a těším se, až tyhle vyzrálé muzikanty zas někdy uvidím naživo.

» ostatní recenze alba Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land

Traffic - When The Eagle Flies

Traffic / When The Eagle Flies (1974)

horyna | 4 stars | 16.01.2018

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic

Family - Family Entertainment

Family / Family Entertainment (1969)

horyna | 5 stars | 15.01.2018

Stačilo mi poslechově zaznamenat první skladbu The Weaver's Answer a věděl jsem, že v případě Family půjde o vysoce zajímavou a konstatní záležitost. A vlastně také návykovou. Album Family Entertainment bylo první které jsem si od kapely obstaral a zkomponovaná hudba na něm kápla přesně do mé noty. Obsahuje všechny poznávací znamení muziky sedmdesátých let která vyhledávám. Je vysoce novátorská, kreativní ve smyslu pro výborné melodie, nápaditá a v jejím středu raší bohatý nástrojový kvas.

Je mi obzvlášť sympatické, když je kapela schopna do svých skladeb napasovat více než jeden vůdčí vokální typ. Pokud jich ve svém středu má víc a ti disponují rozdílnou hlasovou barvou a polohou, jenom tím jejich výsledná práce získává. Větší variabilita a zajímavější odstíny které jednotlivým skladbám pěvecké osobnosti propůjčí, jsou ve výsledném hodnocení na kladné straně.

Roger Chapman svým nakřáplým, raubířsky mužným postojem skladby obrušuje až na dřeň. Naopak civilnější přednes basáka Ricka Grecha stojí v jeho protikladu a písně ve kterých se představuje, kloní album na jemnější stranu. Poměrem 6:3 samozřejmě vede Chapman (je velmi suverénní, občas až extaticky výbušný), ale i on dokáže zavelet k melodice a jeho mocný nástroj se v písních From Past Archives, Dim a Processions rázem promění v něžně sametové představení s opuletní dávkou nostalgie.

Tolik tedy k vokálním divům, které mám s tímto albem spojeny. Další kapitolou je samotný, velice kvalitní písňový základ, na který hoši roubují dokonalá aranžmá saxofonu, foukací harmoniky, piána nebo houslí. Instrumentální ornamentalitou se tak blíží ke skupenství kapel jako King Crimson, či Gentle Giant. Ne, nejsou jim zvlášť podobní a zdaleka nevytváří jejich plagiát, jen dokáží stejně obratně aranžovat a být silně originální.

U Family, potažmo tohoto alba jde i o atmosféru. Často mě svou opravdovostí dokázali odzbrojit a sentiment se kterým tak bohabojně pracují, jako mávnutím kouzelného proutku navrací člověka do dětských let.

Family jsou kapelou určenou milovníkům sedmdesátek, pokud vám jejich diskografie doma ještě chybí, vězte, že máte co doplňovat.

» ostatní recenze alba Family - Family Entertainment
» popis a diskografie skupiny Family

Ocean - Precambrian

Ocean / Precambrian (2007)

Petr87 | 5 stars | 14.01.2018

Upozornění:
Kdo nemá rád v hudbě growling (hrdelní vokál) a všelijaký instrumentální bordel, tak at' se této desce vyhýbá jako syfilis penicilínu...

Němečtí THE OCEAN - no, v současné době už vlastně spíše mezinárodní soubor - jsou v dnešním metalovém světě už nějakou dobu zavedená, prověřená jednotka, která se nebojí ve své hudbě kombinovat směs různých stylů - od bublavého, špinavého sludge metalu s kořeny v hardcorovém chaosu, post-metalu, doom metalu, death metalu, thrash metalu; a bacha, ted' to přijde! - i jazzu, koketování s klasickou hudbou, art rocku...
A to dává dohromady zajímavý progresivní až avantgardní mix, který v jejich podání - i když se to nemusí zdát - drží opravdu pohromadě...; nic nepřebývá, nic nekolísá, vše je v parádním souladu.

Po prvních dvou plnohodnotných deskách "Fluxion" a "Aeolian" - na první se zabývali tématem moří a oceánů (no jak jinak!) a druhá byla věnována přírodním živlům - se na této třetí vrhli do samotné prehistorie naší Země. Však již samotný název "Precambrian" mluví sám za sebe.

První část desky "Hadean/Archaean" nás zavede do nejvzdálenějšího období naší planety, do doby před mnoha miliardami let, kdy byla čerstvě zrozená Země poseta vybuchujícími sopkami, proudy žhavého magmatu, zkrátka bojem různých agresivních živlů, takže klima, kde by nikdo neměl šanci na přežití...
Mno, takže je jasné, že v takovém případě nemůžete očekávat nějakou nebeskou obláčkovou hudbu, ale chaotický bordel se zabahněnými kytarami a ještě zabahněnějšími vokály... Ano, zpěváci - kterých se na tomto albu vystřídá hned několik - v této první části opravdu nezůstávají svým hlasivkám nic dlužni, a výborně doplňují instrumentální složku, kde se míchá sludge s thrash/death metalem, post-metalem a pochopitelně i různými progresivními vyhrávkami...

Chaotická, zabordelená první část se svou ani ne půlhodinovou stopáží ale uteče jako voda, a my se přesuneme do druhé etapy "Proterozoic", kde se již planeta začíná pomalu a jistě ochlazovat, všechno se pomalu ustáluje, zraje, jsou zde první oceány a to znamená, že i první živočichové...
Mno, takže z toho plyne, že i hudba je tady daleko klidnější, přemýšlivější, a i zpěváci občas vyplivnou z huby to bahno, uleví svým hlasivkám a počastují nás čistým zpěvem.
Ano, jsou zde stále nějaké ty náhlé výboje, ovšem není jich už tolik, opravdu ne...
Najdeme zde i výborně propracované, atmosférické vyhrávky - které dají některým možná vzpomenout i na takové švédské maestros OPETH - které jsou velmi často podbarvené klavírem a smyčci; opravdu dokonalý hudební doprovod k rodící se Zemi jak ji známe dnes.

Hmm, když tak nad tím přemýšlím, tak když někteří přeskočíte první ze řetězu utrženou část - která opravdu není pro každé ucho - tak věřím, že ve druhé by jste si mohli i něco najít, co by vás zaujalo...; platí spíše pro posluchače, kteří zrovna moc nemusí tvrdší hudbu, ale například s takovými už výše zmíněnými OPETH nemají větší problémy... a věřím, že se vás pár najde.

Dávám pět hvězd, protože tohle dílo mne opravdu hodně oslovilo.

» ostatní recenze alba Ocean - Precambrian
» popis a diskografie skupiny Ocean

Sadist - Crust

Sadist / Crust (1997)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2018

Tohle památné album bylo u mě prvním kontaktem se Sadist a je tomu už mnoho let. Byla to čelní srážka, na kterou jsem nebyl úplně připraven, a dlouho nechápal, co se na těchto 37 minutách vlastně odehrává. Tyhle hody vyžadovaly mnoho a mnoho poslechů.

Pořádnou ráno do vazu zasazují pánové hned v nekompromisní řežbě Pervesion Lust Orgasm - drsná disharmonie, skřípějící kovová mašinérie, děsivě drsný vokál a ultratemná klávesová linie hlavního principála Tommase. Parní válec, který nezná překážek.

The Path je u mě erbovním zářezem, ilustrujícím dokonale děsivé, ale i geniální Sadist. Nekompromisní kovový vstup, pak ale přichází industriálně zabarvené představení s neskutečnými návaly nástrojů a refrénem, hučícím z pekel. Zhudebněná genialita, úzkost a strach.

Fools and Dolts je divokou tříminutovou jízdou - čelní srážka s elektronikou, chladným technem a industrálním peklem, ke kterému celé tohle album inklinuje více než málo. Neznám desku, dokonaleji spojující krásu a děs.

V první instrumetálce Holy... máte Sadist jako dospělou, vyzrálou progovou kapelu, vychutnávající si s děsivou jistotou svou dominanci nad našimi dušemi. Chladivá, lahodná, ale i bolestivá nálada, inspirovaná fúzí.

Ovariotomy ztělesňuje pekelné choutky této ďábelské desky už názvem. Rozlámané kytarové riffy a parádní hlomoz Andyho bezpražcové basy a dílo zkázy dokonává Trevorův štěrkově drsný vokál, jemné jazzové vsuvky ve druhé půli.

Instinct začínají živočišné, ovšem i živelné Pesovy bicí, zmutované klávesy. Nastupuje temnota, nesená nervní melodií a industriálními stíny. Přechod do famózního refrénu s drtícími vokály je už vyryt v análech kovu.

Album se valí jakoby bez zastavení, bez prostoru pro odpor a poráží vše živé. Neslituje se nad vámi ani Obsession-Compulsion - to, co vytváří zběsilé duo basy a bicích, je snad nemožné. Melodie, vetknutá v ďábelských nájezdech nástrojů, má vynikající a opět jazzem poučenou strukturu.

Druhá a titulní instrumentálka je u mě jen další z řady neuvěřitelných položek na tomhle albu. Chladné klávesové tóny z bezbřehých vesmírných dálav, prázdnota, úzkost, beznaděj se špetkou nejisté naděje na konci.

I Rape You - razantní metalový návrat, slitina hutných melodií kláves a razantní a drsné kytarové podstaty. Opět mistrně a silově vytesaný refrén, za kterým následuje zlom v duchu jazzu s basovými hody a učebnicovým sólem. Zase - vzpomínáte na Spheres?

Vše nejlepší ze svého výborného umění investovali hoši do závěrečného postulátu Christmas Beat. Jemný Tommasův klávesový koberec s pavučinami famózního bezpražce, vokální i kytarové nájezdy až na doraz. Opět báječný nápad na závěr, úvodní motiv "mizí" za dechberoucího progového představení na pozadí do závěru...


Co vlastně ještě dodávat? Čelní srážka jazzových struktur, industriálního zápachu, drtivé matematické brutality a temných atmosfér, šílenství a chaos, které se rodí jednou za léta. Nejlepší důkaz životaschopnosti metalového spektra. Šest čestných bodíků.

» ostatní recenze alba Sadist - Crust
» popis a diskografie skupiny Sadist

Sadist - Tribe

Sadist / Tribe (1996)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2018

Tahle technicko-metalová parta z Itálie mě svým experimentálním kouzlením na kovové základně pokořila už při prvním kontaktu s jejich hudbou prostřednictvím famózní desky Crust. Druhé řadové album patří ke korunovačním klenotům progového žánru.

Exotické rytmické údery a temné Talamancovy klávesové štětce přináší husté metalové entrée v podobě Escogido - názvy i motivy skladeb jsou věnovány kulturám celého světa. Z matematických riffů ale skvěle vyplouvají basové údery a fantastická, fusionově učebnicová sóla.

India, to jsou rytmické hody opět s ovlivněním jazzu, protkané tíživými náladami. Ty jako temný alchymista tvoří Tommaso Talamanca svými klaviaturami. Skloubení extrémního nářezu s orientálním duchovnem.

From Bellatrix to Betelgeuse, jediný vesmírný výlet, patří k mým nej- "sadistickým" skladbám. Temná, chladně mizející instrumentálka, prezentovaná často i na koncertech, má jedinečný melodický a atmosférický tvar.

Překvapivě vikingsky inspirovaná Den Siste Kamp uvozují temné Talamancovy klavírní nájezdy. Tvrdost, ale i osudovost tématu je neodvratná jako příslib Ragnaröku...

Titulní skladba, vzdávající bezděky hold všem kulturám, je opět ukázkou jedinečného Tommasova skladatelského talentu. Propojení temných otisků kláves s parádní prací Chiccovy basy a Pesovy kanonády. Po intimnějším úvodu důkladný, ale ne standardní metalový výplach.

Spiral of Winter Ghosts začíná skutečně hustými riffovými propletenci, pomalu v duchu bratranců z Atheist, Tommasovy klávesy vás ale záhy pozvou do sadistické společnosti. Opět zřetelné vlivy fusion.

The Ninth Wave začíná děsivými nájezdy Tommyho kláves, temnota a neklid se dají krájet, jako blesk přichází Chicco a zběsilý fusionový nájezd. Obdivujete-li šílené atmosféry alba Spheres od Pestilence, jsme tu na
podobné lodi.

Přichází závěr v podobě The Reign of Asmat. Čistě rytmický úvod, temné klávesové krajinomalby a efekty, Zannův drtivý vokál jsou dokonalou technickou esencí této jedinečné kapely. Před půlí melodický zlom s báječnou basou a motiv, který v závěru "zopakují" klávesy a ve fantastickém podání s mořem sól nesou do finále...

Na bonusovém vydání od Beyond Prod. zaujme svébytná verze Wrathchild od Iron Maiden a živý klenot Bellatrix.

Chcete-li okusit zákoutí progresívního metalu a obdivujete-li produkci takových Death, Pestilence, Atheist a Cynic, zkuste objevit tuhle italskou skvadru, poctivě šlapající v jejich stopách. Vynikající skloubení tribální rytmiky, jazzu a metalu prvotřídní kvality. U nás se do podobných končin dostali třeba Pessimist, VUVR nebo Scenery. Plný počet.

» ostatní recenze alba Sadist - Tribe
» popis a diskografie skupiny Sadist

Planet X - MoonBabies

Planet X / MoonBabies (2002)

horyna | 3 stars | 13.01.2018

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?



» ostatní recenze alba Planet X - MoonBabies
» popis a diskografie skupiny Planet X

Motörhead - Iron Fist

Motörhead / Iron Fist (1982)

jirka 7200 | 5 stars | 12.01.2018


Další z kapel, s kterou bude mít klasický prog rocker problém. Ten, koho děsí sekané riffy a obhroublý zpěv Bona Scotta z AC/DC by se měl anglické trojce Motorhead navždy vyhnout.

Mnohý může namítnout, že je to hudba ještě primitivnější než australští kolegové. Ano a o tom to je. Není to hudba na večerní rozjímání s dvojkou bílého vína.

Je to hudba do klubu a na motorkářská srazy, pivo, cigára a nějakej ten frťan.
Střepy, krev a řádný dělo od nametenýho týpka, kterýmu se vůbec nelíbíš, protože máš triko Yes. Zrychlené boggie, rock ´n roll, hard rock a řádná dávka punk rockového feelingu. To byli Motorhead do alba Ocelová pěst.

V klasická sestavě, dlouhán Lemmy se svým Rickenbackerem, rozčepířenej Phil Taylor a drsňák Eddie Clarke se svou burácející kytarou.

Iron Fist je posledním albem této sestavy Motorhead.
Titulní song, Heart of Stone či I´m the Doctor nebo Sex and Outrage - ať vyberete jakoukoliv, vždy vás smetou špinavé kytarové riffy a drnčící basa podepřená vzteklým bubeníkem. Do toho ochraptělý hlas Lemmyho zapěje :

Temná noc, není nic vidět,
neviditelná ruka přede mnou,
vyděšený k smrti, že je někdo blízko,
vyděšený k pohybu, ale tady zůstat nemůžeš

znáš mě, oko zla,
znáš mě, připrav se na smrt,
znáš mě, polibek uštknutím,
ďáblův stisk, železná pěst !

Ze zběsilého tempa sleví jen hard rockový song Amerika a Loser.

Dne 11.1.2018 byl oznámen skon posledního člena této klasické sestavy.
Lemmy a Phil již svou pozemskou pouť završili, Eddie se k nim nyní připojil.

Kniha Motorhead se uzavřela.

» ostatní recenze alba Motörhead - Iron Fist
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Styx - Equinox

Styx / Equinox (1975)

pinkman | 5 stars | 11.01.2018

Pokud mám mladému neználkovi doporučit nějakou desku od Styx, jako první bude nejvěrohodnější vybrat album Equinox. Na dalších nahrávkách, abych byl přesnější v některých skladbách, se Styx opaří komerční omáčkou. Ta se jim na Equinox ještě nestihla navařit a předešlé desky jsou, abych použil znovu kuchařskou terminologii takové nedopečené.
Pětasedmdesátková kolekce je výrazně vyrovnaná. Od houpavé Light up, přes komerční trhák Lorelei, až po inspirativní Mother Dear, ve které si vokální souboje dělí John Curulewski s Dennisem DeYoungem. Sebevědomě silná kapela se vehementně tlačí mezi prog-rockovými mantinely, ale když vystřelí další perlu Lonely Child je jasné, že přesně zaškatulkovat Styx už není možné.
Kapele se daří prozkoumávat celé rozsáhlé spektrum rockových a progových vlivů. Equinox je silné filozofické album, jak stylově, tak lyricky.
Momentální TOP skladba: Born for Adventure

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx

Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror

Blue Öyster Cult / Curse Of The Hidden Mirror (2001)

horyna | 5 stars | 11.01.2018

Americkou kapelu Blue Öyster Cult budu všemožně prosazovat i kdyby na chleba nebylo.
Tuhle památnou větu kdysi pronesl jeden můj známý, který nedal na ústřičky dopustit a byl takovým mým mentorem při seznamování s jejich tvorbou. Syrové začátky souboru pro mne nejsou ničím zvláštní, ale s albem Agents of Fortune je začínám plně akceptovat i já a až na nějaké vyjímky v osmdesátých letech je veskrze zbožňuji. Po Kansas jsou právě BÖC mou druhou nejoblíbenější věkově nejdéle sloužící zaoceánskou partičkou. Ani Styx, či Boston jim nesahají po kotníky.

Originalita si vždy razila cestu jejich muzikou zpříma a barevný kolorit napajcovaný v mnoha skladbách většiny alb je tou nejlepší vizitkou. Jejich bohužel už asi navždy poslední studiový počin Curse Of The Hidden Mirror je dnes více jak dekádu a půl starý a pořekadlo o zkušenosti a kvalitě vyspělých kmetů tu padne jako odrostlejší mimino na nočník.

Všech jedenáct kompozic je slastným hard rockovým balzámem pro otrávené slechy přebujelé moderní hudbou současnosti. BÖC tu ctí své kořeny v plném rozsahu. Rozstřelují jednu lepší melodii vedle druhé, často mění tempa, střídají nálady a podle druhu a atmosféry písně přizpůsobují vokální složku. Jemnější odstín do třetiny skladeb přimíchá Donald Roeser, se zbytkem se popere dominantnější Eric Bloom. Oba jsou úžasní a barevně zcela odlišní. Oba tvoří to gró hudby BÖC. Dnes nebudu posazovat žádnou skladbu nad ty ostatní, své favority bych sice našel, ale zrovna tahle deska je mi milá kompletně tak, jak ji americká pětice ukovala.

Každý máme ve sbírce své oblíbené černé koně. Jedním z hřebců ustájených v té mojí jsou právě Blue Öyster Cult. Sláva jejich jménu.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

All Them Witches - Lightning at the Door

All Them Witches / Lightning at the Door (2013)

Voytus | 5 stars | 10.01.2018

"God bless our mother the mountain"

Psychedeličtí bluesrockeři z Nashville se dali dohromady v roce 2012. O jejich debutu Our Mother Electricity jsem již psal, druhé album Lightning at the Door je po všech stránkách ještě lepší (z dosud vydaných čtyř řadových desek pro mě představuje dokonce to nejlepší).

Však se na něj podívejme trochu podrobněji: Úvod alba obstarají zkreslené tóny baskytary a po pár taktech se o slovo přihlásí celá skupina. Písni vévodí pomalý bluesový rytmus, všudypřítomné cákance abstraktního malíře v podobě kytaristy a jemné předivo kláves Fender Rhodes, toliko nástroje zejména jazzrockového. A již je tu kazatel, pronášející smuteční řeč za mrtvého opilého opeřence (Funeral For a Great Drunken Bird). Právě onen kazatelský tón nás bude provázet po většinu alba společně s tajuplnou atmosférou osobitého zvuku skupiny.

Ve druhé skladbě When God Comes Back zpěvák cituje z Miltonova Ztraceného ráje a do frází osamělého vokálu pravidelně vstupuje instrumentální vyhrávka v nejlepších tradicích blues rocku od dob Led Zeppelin.

Marriage of the Coyote Woman se líně převaluje v ospalém rytmu, do něhož zpěvák deklamuje snad nejvydařenější slova celého alba: „I never met a salesman like you before/Lions of the world just ripping us apart“. A pak, že každé správné blues musí začít slovy: „I woke up this morning“, po nichž zpravidla následuje série nejrůznějších tragédií, jaké můžou potkat snad jen bluesmana.

Swallowed By the Sea zpočátku nevybočuje z nastoleného modelu, ovšem při osmiminutové stopáži se může stát cokoli, a tak po chvíli nastoupí hypnotický rytmus, nad kterým celá skupina skutečně čaruje.

V Charles William se dá vystopovat i jednoduchá country linka, je ale důmyslně schována pod hustou psychedelickou mlhou. Mnohokrát opakované „Jesus was my dad/never laid a hand“ se okamžitě zaryje do paměti.

V první polovině alba jsme měli svatbu kojotí ženy, v druhé půli následuje její smrt. Death of Coyote Woman začíná na první poslech lehce zmateným basovým riffem a zpočátku se tváří jako další jam, jenže onen basový motiv je po chvíli přehrán znovu, výrazně pomaleji a tvoří celou kostru této podmanivé skladby, vystavěné sice velmi minimalisticky, ale určitě ne nezajímavě.

Svižná folkařina Romany Dagger je pohanskou slavností, divokým tancem s houslemi (má je na starost klávesista Alan Van Cleave), majícím hudebně blízko spíše k Balkánu, či oblasti Blízkého Východu, než třeba k Apalačským horám.

Závěrečná óda na Matku Horu, Mountain, jen podtrhuje onen mystický odér, prostupující celým albem. Na reedici z roku 2016 nalezneme ještě dvě další skladby: Romany Dagger Remended, která rozvíjí motiv z již zmíněné instrumentálky a jam Surface To Air Whistle.

All Them Witches se na Lightning at the Door pomalu, ale jistě vzdalují svým bluesovým kořenům a vydávají se prozkoumat nová teritoria, jak uslyšíme na dalších deskách.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Lightning at the Door
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

Sajgon3 | 5 stars | 10.01.2018

Včera mi došiel povianočný balíček z Nemecka a v ňom zopár lesklých tanierikov, ktoré poznáme ako CD. No a medzi nimi aj nový GALAHAD. Než prejdem k hodnoteniu, musím poznamenať, že to bude z mojej strany tak trošku prvotina. Predchádzajúci počin - akustické " tichobúrky " ma sprvoti nebrali ale neskôr som bol nimi nadšený a som pevne rozhodnutý mať tento titul v zbierke. No ale ešte ho nemám a predbehla ho táto novinka. Je to možno prvýkrát za posledné 2 roky, čo som si album objednal bez akéhokolvek predošlého vypočutia ( okrem titulov mojich najväčších obľúbencov, ktorých berem automaticky ). No a keď už som jednu novinku urobil, urobím hneď aj druhú - album zhodnotím hneď po prvom vypočutí, čo som tu na PB nikdy neurobil -) Tak poďme na to :CD tvorí jediná skladba( titulná ) rozdelená do viacerých častí a dva bonusy, čo sú dve časti titulnej ódy , povedal by som v "živelnejšom" prevedení. Prvý dojem - som príjemne prekvapený a tak to má byť. Chlapci neprichádzajú s ničím novým - je to klasický "pevne usadený" GALAHAD na svojom bitevnom poli a počína si skvelo. Hlavne - album je kompaktný ako celok , v čom má u mňa navrch oproti "BATTLE SCARS" ale HLAVNE ( a z toho mám vždy u tejto partičky najväčšie obavy ) - samplové vsuvky nie sú príliš časté ( dôvod, ktorý som už viackrát spomínal, prečo nemám v zbierke "EUPHORIU"- kde je toho na mňa veľa ). Album vzniká po 6 ročnej pauze od posledného klasického štúdiového počinu a ako hovorím - chlapci sa nikam neposunuli , pretože oni sa ani nepotrebujú niekam posúvať - v svojej sfére sú zocelení ako komunista po 65tich rokoch praxe -)Takže rok sa začína a z môjho pohľadu to bude prvé hodnotenie za 4,5 , teda zaokrúhlene 5. Kto má GALAHAD rád - verím, že nebude sklamaný, lebo ja určite nie som. Teším sa čo prinesú ďaľšie počiny v tomto roku a Vám ( nám ) všetkým želám, aby ich bolo čo najviac -) Slavo ( Sajgon )

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Brand X - Unorthodox Behaviour

Brand X / Unorthodox Behaviour (1976)

john l | 5 stars | 10.01.2018

Horyna sem napsal recenzi, Brano mě druhou ještě popostrčil a Mohyla nabídl odkaz odkud bych šli ty desky objednat. O čem že to mluvím? O nové fusion kapele Brand x. Ona teda nová vůbec není, je stará jako Metuzalém a dávno neexistuje, ale pro mě nová je. Její náplň je tisíckrát novější než všechny nejnovější kapely a retro kapely dneška.

Brand x vydali několik desek, ale první trojka je naprosto jedinečná. Už vůbec neřeším jestli tam hraje Collins nebo ne. O toho ani tak nejde. Kapela dokázala ve své době načrtnout ty nejlepší skladby jaké si fanouš tohoto stylu může představit. Prozatím poslouchám stále jenom debutní fošnu a netuším, jestli ji Morrocan Roll, nebo Masques přečůrají. Ale docela se těším jak to dopadne.

Špičková hráčská parta si pro první přírůstek zvolila zajímavé pojmenování a názvy instrumentálních skladeb jako Nuclear Burn, Euthanasia Waltz, Born Ugly, nebo Smacks of Euphoric Hysteria hovoří za vše. Brand x hyří vtipem a to se mě na nich líbí. I když to album poslouchám pořád dokola, pamatuju si jenom hrstku určitých epizod. Každá skladba obsahuje několik vymazlených doušků, vzdušných mostů plných funkující rytmiky, kterou podporuje něžná klávesová hra.

Vzdáleně někomu můžou Brand x připomínat ranější Weather Report. To neříkám proto, že bych je chtěl hanlivě ocejchovat, spíš naopak.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X

Young, Neil - American Stars N Bars

Young, Neil / American Stars N Bars (1977)

makrelaman | 5 stars | 10.01.2018

Trochu podceňovaná klasika od Neila Younga ktorej fanúšik Neila Younga (a to ja veru som) nemôže nič vytknúť. Okrem dvoch skladieb tu účinkuje kapelka s ktorou mám Neila najradšej - CRAZY HORSE. Na prvý pohľad lepšie povedané posluch sa môže zdať, že je príliš nesúrodá a nedrží po kope ale ja ju beriem ako esenciu všetkých štýlov ktoré nám Neil predvádza. Sú tu country pecky, krásna balada "Will To Love" a nesmrtelná "Like A Hurricane". Nemôžem si pomôcť ale mám slabosť pre tento krásny album preto dávam za päť!

» ostatní recenze alba Young, Neil - American Stars N Bars
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Citizen Cain - Serpents In Camouflage

Citizen Cain / Serpents In Camouflage (1993)

horyna | 4 stars | 10.01.2018

Na stopu občana Kanea mne přivedli Braňo s Mayakem, ale matně si vzpomínám, že jsem některou z kreseb zdobící první alba kapely už kdysi zahlédl. Mohlo to být v době uvedení desky na trh, tedy zhruba okolo roku 1993/4. Ale pochybuji o tom, že by se kdy vyskytla v nějaké z tehdejších sítí prodejců s hudbou, je tedy možné, že se má vzpomínka váže k recenzi v nějakém z historických čísel časopisu Spark. Tehdy mi byla nejspíš úplně ukradená, jelikož jsem kopie, ba ani originály nějakých Genesis nevyhledával.

Rok se sešl s rokem, vlasy trochu prořídly a místo burácejících kovotepců mi už pěknou řádku let v souromých anketách vítězí právě sorta z okruhu Genesis, Yes, Barclay J. H. a mnoha dalších.


Chlapci vylíčili hudbu Citizen Cain v těch nejgenesisovských a nejmarillionovských barvách až jsem měl strach, jestli nepůjde o nezdravé kopírovací manévry. První poslech byl trochu zmatečný a vyzníval do ztracena, to je však u náročné muziky zcela běžné. Další ochutnávky už začínali šmakovat o poznání lahodněji. Citizen Cain mají ve své DNA naroubován bumerangovský efekt a tak když je poslechnete podruhé, potřetí, jen těžko se s nimi na delší čas loučíte, protože právě ona komplexnost vás nepřestává šimrat na zátylku. Je to podobné jako u Genesis, jenže ty se mezi kladívko, kovadlinku a třmínek přivádí jaksi automaticky. Když už je něčeho příliš, pošlete Gabrielovce podobně jako natěsno připoutanou manželku/milenku na pár dnů z domu. Vyrazíte do přírody hloubat, meditovat a čerstvý vítr do plachet vám znenadání fouknou zrovinka Citizen Cain.

Ano, lze uznat že nejde o žádné novum a je zázrakem, že v tak těžkých letech jaká byla pro progresivní rock ty devadesátá, podobná hudba vůbec vystrčila růžky. Ale strukturální složitost, nápaditost a velká melodická síla vycházející ze svých dávných vzorů progrockery nepřestane nikdy bavit poslouchat.
A o to přec jde, muzika nás má zabávať.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Serpents In Camouflage
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

EasyRocker | 5 stars | 08.01.2018

Nadšené recenze nejen horynova na toto třetí Gilmourovo sólové dílko mě nakonec přiměla pustit se do dosud neprobádaných zákoutí této skvěle nálodotvorné desky, kde vládnou melodie a harmonie na všechny způsoby.

Castellorizon - neznatelný orchestrální opar a chladivé doteky Davidových tónů nás neodolatelně zvou do tohoto magického hájemství barev a nálad.
Důvěrně známá vůně tónů...

Titulní skladbu vkusně zpestřují svými hlasy mj. pánové Crosby a Nash, druhdy proslulé děti kvítí. Nálada jemně prýštícího potoka kdesi na ostrovních dálavách, David rozehrává svůj skvostný part.

The Blue mě omámila hned na při prvních nesmělých dotecích. Nádherný Davidův přednes, plný smutku, ale i jakéhosi vnitřního odhodlání. Dokonalé spojení hlasů se zvuky, niterná a mocná krása.

Ze zimního spánku, navozeného skutečně intimním úvodem, přichází razantní, potemnělá bruska Take a Breath, kde David spojil své melodické cítění s gruntovním rockovým spodkem a moderní produkcí.

V Red Sky at Night se David chopil vedle kytary i saxofonu a skladba tak získává chladivě komorní tvář s lehounkými jazzovými závany.

This Heaven je sympatické vykročení do rockového dávnověku s neodolatelnými živočišnými hammondy - hostuje Georgie Fame. Gilmour se nebojí vykročit ani na strhující půdu blues.

Then I Close My Eyes nás vrací na jemnou, komorní podobu desky. I zde jsou ale překvapení v podobě tureckého drnkacího nástroje cümbüs a kytary Weissenhorn, které příjemnou baladu posouvají výše...

Přichází Smile a není pochyb, že tohle je dokonalá Davidova intimní parketa se skvostně vyšňořenou akustikou s jemným veplouváním hammondů.

A Pocketful of Stones rovněž dotváří klidný závěr alba - David se tu projevil opět jako multiinstrumentalista, vedle kytary se zhostil mj. i hammondů a perkusí. Pochutina pro floydovské atmosfériky a snílky..

Where We Start je nejpůsobivější možné finále, David tu naprosto dokonale skloubil akustiky s elektrickými kytarami a přidal do toho orchestru opět hammondy, ale hlavně dokonale procítěný hlas.

Velebné, i na Daveovy poměry klidné album. Za fasádou zdánlivě prostých skladeb se skrývají netušená čarokrásná, intimní a velebná zákoutí. Neméně skvostná je i grafická stránka bookletu, s kolážemi a fotografiemi Davidova soukromí. Původně jsem měl v merku čtyřku, ale za tím klidem jsem našel něco, co je dokonalé... 5/5.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Ten Years After - A Sting In The Tale

Ten Years After / A Sting In The Tale (2017)

horyna | 4 stars | 08.01.2018

Už dlouho jsem se netěšil na recenzi nějakého alba tak, jako při rozboru čerstvého výtvoru kapely Ten Years After.


Musím hned v úvodu přiznat, že mě toto v tichosti připravené a mezi fanoušky nenápadně vypuštěné zcela nové album nazvané A Sting in the Tale starodávné přežívající fosilie Ten Years After, pomaloučku a postupně dokonale pohltilo.

Nikdo z nás už bohužel neuslyší fenomenální hru a také hlas Alvina Lee. I jeho nástupce Joe Gooch je mimo hru, avšak není proč skládat ruce v klín. Čerstvá posila slyšící na jméno Marcus Bonfanti je tou nejlepší variantou a nástupcem, jakého si mohla kapela takového jména přát. Je to nejenom brilantní kytarista částečně kráčející v Alvinových stopách, ale i zkušený skladatel, producent a renesanční člověk, spolupracující během svého života s řadou význačných osobností. Do kapely zapadl skvěle a svou vytříbenou technikou, přehledem pro melodie a výrazným rytmickým cítěním, vytvořil z nové nahrávky reprezentativního nástupce zásadních alb této kapely. Může vám chvíli trvat než si zvyknete na jeho vokál ne nepodobný Johnny Van Zantovi, jež překlápí nahrávku na jižanskou stranu, ale nejpozději od třetí písně se rozdíly setřou a vy tenhle aspekt hodíte za hlavu.

K prověřené dvojici Ric Lee na bicí a Chick Churchill za klávesy přibyl ještě zkušený harcovník ke čtyřem strunám, basák Colin Hodgkinson. Ten svůj umělecký život prožil bo boku mnoha hvězd rockového spektra, namátkou vyberme jeho účast na nahrávkách Cozy Powella, Micka Jagera, nebo Johna Lorda. Jeho nástroj písněmi velice příjemně rezonuje až máte pocit, že se vrátil sám Leo Lyons.

To co vám vpadne do oka hned s prvním poslechem, je výrazné a kreativní kytarové rytmické cítění. Nelze přeslechnout, že tady se Marcus od svého hvězdného kolegy skutečně učil. Posluchač však nemůže namítat že jde o laciné kopírování. Ty pasáže mají novou jiskru, nápaditost a živočišný elán. Když se vzápětí připojí i zbytek osazenstva, především skvěle sehraná rytmická dvojice, máte pocit že prožíváte menší zázrak spojený s návratem do minulosti.

Úvodní šleha Land Of The Vandals není špatná, ale až druhá v pořadí Iron Horse vytahuje ty nejsilněší zbraně znovuzrozené kapely. Jde o skladbu, která se z ospale valivého tempa v bridge a refrénu náhle rozjede jako Ferrari, jemuž šlápnete pořádně na krk. Navěšené ozdobné kytarové kudrlinky a celkově působivá nálada nastolují první blahodárný pocit. Hned následující Miss Constable obrábí výrazná basa, příjemný zvuk hammondu a doprovodné vokály šeptajícími své hůhů z povzdálí. Za pozornost stojí rovněž položky pět a šest, ale ty skutečně nejsilnější momenty si kapela šetří do druhé části, tady deska graduje.
Od skladby číslo osm Two Lost Souls až do úplného konce máme tu čest poslouchat opravdu silnou nahrávku. Energické podání této písně spolu s foukací harmonikou vytváří zajímavé fragmenty a píseň neskutečně šlape. V jejím závěsu dostáváme nejlepší baladu z trojice místních absolventů, velice sugestivní Diamond Girl. Tady je Marcusův přednes emočně nejsilnější. Jde o náladu a atmosféru. Místo, či příběh si už posluchač dosadí sám. Přichází Last Night Of The Bottle která vrací diváka do památného období 69-70. Přesně tohle jsou staří TYA, rytmicky dokonalí, konstruktivní, bluesově dominantní, nápadití a stylotvorní. Ševče drž se svého kopyta – toť moto i písně následujicí. Bonfanti není na bluesové struně silný jako Alvin, ale svým charisma a pestrou hrou spurtuje v těsném závěsu. Poslechově úžasná věc, z níž vykukují sólové kytarové ornamenty jako sotva narozená mláďata z proutěného hnízda. A máme tu závěr, ten je obklíčen Churchillovým hammondem a velice přirozeně si rockuje ve středních tempech.


S bodováním je to svízelné. Člověk by rád dal známku nejvyšší, ale z úcty k památnému a pro historický hudební vývoj zcela podstatnému období let 1969-1970 se čtveřicí stylotvorných nahrávek to prostě nejde. Tak tedy 4,5*




Dovolte mi ještě malý a děkovný dovětek. Ten směřuje ke kolegům, kteří zde tohle album před několika dny adorovali, předně pak Palovi a jestli se nepletu i Jardovi, Jaroušovi...všem těm, kteří se v poslechovém vlákně o desce pochvalně zmínili a přilili tak palivo do horynova karburátoru, aby se mohl pořádně rozburácet.
Přitom to s prvním poslechem vypadalo na nezáživné čtení s vysícími otazníky ve vzduchu, proč jen jsem tuhle desku zbrkle kupoval. Prvotní otrávená chuť, při které jsem toužil chytnout Pala za klopy, se s dalšími návštěvami zcela obrátila. Naštěstí ze souboje sešlo a připravená žehlička se rozehřívat nemusí.



» ostatní recenze alba Ten Years After - A Sting In The Tale
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

Martin H | 5 stars | 07.01.2018

Rudé slunce vychází nad zatím chladnou pouští. Oáza, jediné stinné místo v budoucí výhni, se zvolna probouzí. Ještě je potřeba překontrolovat, zda je cenný náklad dostatečně zabezpečen, a karavana může opět vyrazit na svou pouť. Majestátně, jednotlivě v řadě za sebou postupují koráby pouště vpřed. Není kam spěchat. Cíl je stále v nedohlednu a cesta bude dlouhá a náročná. Hlavně nezapomenout na životně důležité zásoby vody. Mezitím slunce vystoupalo výš nad obzor, vzduch se začíná horkem tetelit. Karavanu čeká další náročný den.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, to není začátek příběhu z Blízkého východu, pouze jsem popustil uzdu své fantazii, k čemuž mi pomohl poslech čtvrtého alba skupiny Santana s názvem Caravanserai. Stačí si poslechnout úvodní kousek Eternal Caravan of Reincarnation, ten tuto atmosféru vytváří naprosto dokonale. Zároveň posluchače připravuje na více jazzových pasáží na celém albu, což není na škodu. Pro ty, kdo očekávali opakování hudebního modelu, jakéhosi latino blues rocku z prvních tří alb, možná zklamání, avšak pro ty, kdož mají uši otevřené, se zde otvírá nové fascinující hudební dobrodružství.

Hudba obsažená na Caravanserai samozřejmě vyrůstá z dřívějších Santanových hudebních zdrojů, ale je vidět, vlastně slyšet, že inspirační kanály se rozšiřují a principál Carlos je dobře obeznámen s moderními jazzovými výboji Milese Davise a také začíná být ovlivňován jedním z tvůrců jazz rockové fúze Johnem Mc Lauglinem, s nímž nakonec také spojí síly v následujícím roce. Jinak těžko z té desítky zde předložených kompozic vybrat nějakou nejvýraznější, ona ta hudba tak nějak plyne a přelévá se z jedné skladby do druhé naprosto přirozeně a posluchač mnohdy ani nezaznamená, že už je oblažován jinou písní. I když s pojmem píseň bych zde operoval velice opatrně, těch zpívaných skladeb je tu minimum. Avšak třeba taková All the Love of the Universe s trojící Carlos Santana, James Mingo Lewis a Rico Reyes za mikrofonem se stává tím možným bonbónkem na celém albu. Nebo je jí skladba Just In Time To See The Sun s erupcí sólujících kytar? Těžko vybírat. Mým možným favoritem je instrumentálka Song of the Wind, v níž mě atmosféra a kytarové kouzlení zlehka připomíná famózní Sambu Pa Ti z alba Abraxas. A co teprve závěrečné šílenství Every Step of the Way? Zde se toho na krátké ploše odehraje tolik, že by to jiným možná vydalo na dvě celá alba a ještě by jim nějaké nápady zbyly.

Mám rád toto album. Ukazuje Santanu v trochu jiné poloze a koketujícího s různými meditativními duchovními proudy, v nichž se později jeho tvorba příliš utápí. Ale zde je zatím všechno v naprostém pořádku, hudba přirozeně plyne a stejně jako karavana ze začátku recenze hledá svou cestu, tak i ona se vydává novou, neprošlapanou stezkou. Cíl je zatím v nedohlednu.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

joel | 4 stars | 07.01.2018

Na prvních třech albech jsem některé skladby přeskakoval. Album Caravanserai si vždy rád přehraji celé, ačkoliv se odklonilo od rockového stylu k jazzrocku. První poslech mě nijak zvlášť neoslovil, ale po druhém hlubším poslechu mě album plně vtáhlo a rád se k němu vracím, proto všem doporučuji si toto album pořídit.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

McCartney, Paul - London town

McCartney, Paul / London town (1978)

horyna | 5 stars | 07.01.2018

Ač se počítám mezi nekritické obdivovatele velkých Beatles, některá nástupnická alba jednotlivých členů tohoto sdružení ani zdaleka neoplývají tak velkou charismatickou silou. Přesto, že byl Paul McCartney v řadách své domovské kapely mimořádně plodným a hlavně kvalitním zkladatelem, na dráze sólové o toto výsadní postavení častokrát přicházel. Jestli za tímto úkazem stojí přemrštěná četnost se kterou někdy i dvakrát do roka vstupoval do studia, krize vlastní identity, či sobecký nekritický přístup se můžeme dnes akorát dohadovat.

Některé jeho desky sólové, nebo narozené ve společnosti Wings výrazně sklouzávají pod laťku kvality, jež jeho osoba roky předešlé pevně demonstrovala. Měřítkem poměru nám těžko může být tehdejší umístění alba v žebříčku, či počet platinových desek. Paul byl na vrcholu popularity takřka neustále a jeho věrní ho brali se vším co jim předhazoval.

Ale jsou tu i desky povedené a některé dokonce velmi. Jednou z nich je i nahrávka London Town, která vychází s nálepkou Wings jako šesté studiové album roku 1978. Nahrávání bylo rozděleno na dvě části, jedna proběhla ve slovutných studiích Abbey Road a část na jachtě plující Atlantikem. Na cd najdeme i s bonusy šestnáctku skladeb a většina z nich jsou skutečně výborně naaranžované písně v té nejlepší tradici Paula McCartneyho.
Už z úvodní titulní písně se vyloupne typicky křehká Paulova harmonie, která dá vzpomenout na nejlepší společná léta strávená po boku Johna Lennona. Ale hned následující píseň Cafe on the left bank ukazuje nový směr, kterým se mistr na konci tohoto desetiletí vydává. K těm velmi zdařilým nutno připočíst jímavou baladu Girlfriend, z hlavy nevyhnatelnou Famous Groupies, hlavně pak výpravnou perlu Deliver Your Children a vůbec celý finiš je opravdu povedený.

Dravost třeskuté Morse Moose and the Grey Goose s vámi zatřese jako divoká jízda na horské dráze a je i s hitovými bonusy skvělou tečkou za jedním z nejpovedenějších alba McCarneyho repertoáru.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - London town
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Ayreon - The Human Equation

Ayreon / The Human Equation (2004)

Carloss87 | 5 stars | 07.01.2018

Arjen je borec,jeho hudba je je boží.Tahle deska je první kterou jsem slyšel a byla to láska na první poslech.Hudba přímo dělaná na to lehnout si,zavřít oči a jen poslouchat.Obě poloviny nemají slabé místo a tak se rozhodně nudit nebudete.

» ostatní recenze alba Ayreon - The Human Equation
» popis a diskografie skupiny Ayreon

Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb (2016)

Carloss87 | 5 stars | 07.01.2018

Nová deska od Van Der Graaf Generator byla v roce 2016 pro mne velkým překvapením.První poslech byl s rozdílnými pocity,ale jako se všemi deskami od této kapely to chtělo více poslechů.Dnes je to pro mne jedna z nej desek roku 2016 s krásnou písní Alfa Berlina.Takže zasloužených 5 hvězdiček.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

AC/DC - Back in Black

AC/DC / Back in Black (1980)

POsibr | 5 stars | 06.01.2018

Nie veľa skupín sa so smrťou nosného člena (jedného z) popasovalo tak, ako to zvládli títo Austrálčania. Pol roka po februárovej smrti Bona Scotta v 1980om zomrela ďalšia legenda, John Henry Bonham z Led Zeppelin. A zatiaľčo britská vzducholoď svoju púť vtedy ukončila, austrálski elektrikári vstali z popola ako Fénix. Dokazuje to, že nie iba jedna voľba po takejto udalosti je správna, do hry tu vstupuje veľa okolností a je potrebné rešpektovať rozhodnutie členov kapely.

Čierny obal albumu pietne pripomína zosnulého Scotta, no nálada nie je trúchliaca. Uctiť si kamaráta a kolegu v zbroji sa dá aj ťažkotonážnym hudobným nádelom plným energie a sily, presne ako sme boli u kapely zvyknutí.

Dnes nebudem sodnovať jednotlivé skladby ani námatkovo, ide proste o kolekciu piesní, ktoré majú drajv, šťavu a zasiahnu vás ako prúd, rozhýbu telo a rozkývu hlavu. Lepší štart do dekády si človek ani nemohol priať, ide o fantastický hard rock, ktorý človeku dá motiváciu lepšiu než tisícovka Red Bullov.

S nahrávaním albumu sa spája zaujímava príhoda. Skupina sa rozhodla nahrať ho na Bahamách (z daňových dôvodov), ktoré však v tom čase zasiahla tropická búrka. Myslím si, že túto veternú smršť sa kapele podarilo zdarne skrotiť a pretransformovať do desiatky mimoriadne podarených skladieb.

Táto hudba sa na nič nehrá, je priamočiara a úderná, energická a cítiť z nej poctivé muzikanstvo. Je to proste rock!

» ostatní recenze alba AC/DC - Back in Black
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Supertramp - Crime Of The Century

Supertramp / Crime Of The Century (1974)

horyna | 5 stars | 06.01.2018

Někdy vás na cestu k určité kapele zavede naprostá banalita. Skupina Supertramp mě svým komickým názvem nechávala valnou část mé hudební poutě naprosto chladným. Veděl jsem že toto uskupení existuje a kdybych jej měl zřadit, hádl bych škatulku pop rock ušmouraný od komerční nabubřelosti. Jejich hity jsem z rádií samozřejmě znal, ale vůbec netušil, které písně patří této kapele.

Jednou si tak prohlížím plakátovou zeď polepenou koncertními pozvánkami různých interpretů a zrak mi uvízne právě na Supertramp. Asi to byla hlavně zvědavost, která mě konečně popohnala něco si o nich přečíst a hlavně poslechnout. Kapánek jsem projel trampovskou diskografii a napoprvé zakotvil u kolekce pojmenované Crime of the Century.

Ta jako seznamovací kolečko s kapelou funguje náramně. Jde o první opravdu velké a výbornou muzikou nabité album. Na mnoha místech zní značně hitově, ale popová složka v žádném případě vládu nepřebírá, spíš kvalitně podkuřuje. Mezi největší trumfy kapely patří orchestrální barevný kolorit v písních přítomný, pestrá aranžmá a až artově vystavěné bodré kompozice. Jde vycítit že v poloze instrumentální má kapela velký nadhled a s dvojicí, vlastně trojicí pěveckých individualit i silné vokální zázemí. Obsahuje obrovský, ale nikoli vlezlý hit Dreamer a také zasněnou vzpomínku na bezstarostnou dobu dětství School, která se za přispění Hodgsonova piána za půlí zlomí v živočišný úprk. Tesklivý saxofon doprovází vzletnou Hide in Your Shell a nádherně něžný hlas Rogera Hodsona spolu s Helliwellovým sugestivním klarinetem pluje zadumanou If Everyone Was Listening.

Každá píseň je nějakým způsobem uchopena a velice dobře aranžována. Při poslechu nabývám pocitu, že ve studiu panovala skvělá atmosféra a kapela si tohle představení dokonale užila. Jakoby pánové přesně věděli co chtějí a kam směřují. Reálných 4,5*

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp

AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)

AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia) (1976)

jirka 7200 | 4 stars | 05.01.2018

Jak bylo u AC-DC zvykem, jejich australská vydání se lišila od těch ve zbytku světa. Z původní australské verze vypadla boogie bluesová R.I.P., kterou bych ještě oželel, ale Jailbreak mi tam chybí a to citelně. Jinak toto třetí album spatřilo světlo světa nově pod hlavičkou nahrávací společnosti Atlantic.

Původní vydání firmy Albert na LP zní nejlépe, s každou další reedicí a remasterem kvalita klesala.

První, čeho si posluchač všimne je opět skvělý zvuk vytvořený úspěšným producentským duem Harry Vandou a Georgem Youngem. Kytary jsou oproti předchozí desce maličko ostřejší, průraznější a zní plastičtěji.

Z alba časem vykrystalizovalo několik hard rockových hitů : chuligánská Dirty Deeds… a Problem Child, dusně erotická Squealer, pochodový marš Big Balls s kontroverzním textem a především megahit Jailbreak o útěku z vězení, na které byl natočen skvělé promo klip, kde lze spatřit Anguse v policejní uniformě.

Potom zde najdeme dva jako vejce vejci se podobající rock n´rolly There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. Tvrdě rockové boogie Ain't No Fun (Waiting Round To Be A Millionaire) mi připomnělo Status Quo.

Lahůdkou je pomalá, procítěná a z blues vyrostlá Ride On, která je v repertoáru AC-DC hodně velkou vyjímkou. Tuto skladbu si rád pustím večer na řádně vybuzené aparatuře a vždy mě dostane atmosféra písně podpořená obrovským prostorem nahrávky. Všechny nástroje slyším krásně plasticky v prostoru před sebou, do toho přesně a vřele zpívá Bon.

Nahrávka má i obrovskou dynamiku, takže když na záčátku zesílíte zvuk, aby jste slyšeli jemné prohrabování strun kytar bratří Youngů, tak vám při refrénu, kdy se intenzita zvuku řádně zvedá, reproduktory zhasínají svíčky na stole.

Opět skvělá deska AC-DC z jejich klubového období, které mám mnohem raději, než pozdější stadiónová léta.

Original klip Jailbreak zde : >> odkaz

» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Camel - Camel

Camel / Camel (1973)

pinkman | 4 stars | 05.01.2018

Mám trochu problém přijmout stanovisko pana Snakea, který v předcházející recenzi podepřel debut Camel nad jejich druhé veledílo Mirage, které je skálopevně označeno jako vrchol pyramidy této art-rockové legendy. Ovšem významný zápis se Camel tenkrát skutečně povedl. Jedná se o jeden z vůbec nejlepších debutů sedmdesátých let. Od první skladby jde vypozorovat jasná koncepce díla, řada vynikajících momentů, precizní souhra hammondů s vytříbenou melodikou, zkušenosti v oblasti práce s dynamickými odstíny a velká rovnováha v harmonických proměnách. Kapele není cizí výrazný instrumentální rozlet a její síla leží v možnosti využítí hned trojice suverenních zpěváků. Tento debut dokázal rychle nastartovat kariéru Camel, jednoho z předních představitelů zasněného melodického art-rocku. Od poslední nahrávky uplynulo patnáct let a novou desku už Andy nejspíš připravovat nebude, ale možnost vrátit se spolu s ním na dromedárovu startovní čáru si rozhodně nenechte ujít.
Momentální TOP skladba: Mystic Queen

» ostatní recenze alba Camel - Camel
» popis a diskografie skupiny Camel

McLaughlin, John - My Goals Beyond

McLaughlin, John / My Goals Beyond (1971)

bullb | 4 stars | 04.01.2018

Môj záujem o Mahavishnu Orchestra samozrejme podnietil aj záujem o jeho členov. Tak som sa dostal k nahrávkam McLaughlina z obdobia pred Mahavishnu.
Najviac ma zaujala platňa z roku 1971 My Goals Beyond. Bol som veľmi prekvapený (tak ako všetci, ktorí najprv počuli Mahavishnu Orchestra), že ide o celkom inú hudbu. Pre doplnenie: za komunizmu sa ťažko zháňali informácie a nahrávky, preto o takéto prekvapenia nebola núdza.
Ale k veci: Už samotné personálne obsadenie je „all stars“. Hrajú tu napríklad traja z budúcej prvej Mahavishnu (vrátane samotného šéfa). Cobham a Jerry Goodman sa prezentujú v Peace Two.
Celkovo je to hudba krehká, zádumčivá stačí pozrieť na názvy skladieb: Something Spiritual, Hearts and Flowers, Follow Your Heart, atď...
Prevláda akustická gitara McLauglina. Inými slovami Mahavishnu John McLaughlin sa prezentuje sólovo aj playbackom sprievodom ako gitarista svetového formátu.
Ideálna hudba na tieto dni: Počúvať, meditovať a popíjať. Nezaškodí espresso (napríklad odrodová Guatemala SHB), prípadne bourbon (preferujem izbovú teplotu).
Nádherná hudba.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - My Goals Beyond
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Wobbler - From Silence to Somewhere

Wobbler / From Silence to Somewhere (2017)

horyna | 5 stars | 03.01.2018

Nestává se příliš často, aby nové album relativně mladé a neznámé kapely zabodovalo v celosběrném žebříčku rockové hudby posledních padesáti let a umístilo se na tak výborném místě (dvanáctá pozice) v prestižním Progarchives. Je pravda, že pro našince nemusí tyto vavříny nic znamenat, ovšem předstihnout taková alba jako jsou Nursery Cryme, Pawn Hearts či Moving Pictures jistě o něčem svědčí. Neměli bychom ovšem zapomínat, že počet hlasujících pro Wobbler jsou nějaké dvě stovky, oproti dvou tisícům u ostatních. Všechny tyto ankety jsou značně zavádějící a mají dvě strany mince.

Stejné dvě strany mince má i hudba těchto nadějných norských progresivistů. Mě osobně tahle kapela připomíná obrovitánský mlýnek na maso, do kterého místo ingrediencí potřebných k výrobě nějakého pokrmu, naházíme všechny možné artrockové veličiny a pomeleme je dohromady.

Už od prvních tónu nelze přeslechnout, že originalita není hnacím motorem nových ani předchozích nahrávek Wobbler. Oni si prostě hrají to svoje, to co je baví. Nehledí na masivní úspěch, ani na názory okolí, nelze jim upřít energetickou hodnotu ani hravý potenciál. Smíchají dohromady King Crimson s Van Der Graaf Generator, Yes s Premiata Forneria Marconi, Genesis s Anglagard a nablízkou jsou i sousedními Beardfish. Oceňuji jejich rozmanitost na úkor vyjímečnosti, smysl pro častou tempovou obměnu na úkor pozvednutí vlastní identity. Jejich písňové kouzlo a zvláštní lyrická zpěvnost vychází z folkových tradic severu, ale v konečném zúčtování jde oklasický retro-prog, dobře okoukaný, výborně aranžovaný a skvěle zahraný.

Wobbler pracují s dědictvím minulosti možná až příliš okatě, ale jejich arzenál zajímavých nápadů a aranžérských fines není ještě zdaleka vyčerpán. Za to málo osobitosti jsem chtěl původně dát čtyři body, ale musím uznat, že stupňovitá závislost na tomto díle se úměrně s dalším poslechem zvedá.
From Silence to Somewhere jsou jedním z mých vánočních překvapení a nemám je zaryté tak hluboko, abych je dokonale ocenil. Ovšem zvuk mellotronu tu zní opravdu úchvatně, tento hudební žánr mám rád a tak nebudu trhat partu a udělím známku nejvyšší.

A už teď se těším na nějaký desátý poslech za půl roku, třeba začátkem léta, až se s posledním Wobbler-em potkáme znovu.

» ostatní recenze alba Wobbler - From Silence to Somewhere
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Kansas - Always Never the Same

Kansas / Always Never the Same (1998)

jirka 7200 | 3 stars | 02.01.2018

Album Always Never The Same z discografie Kansas zatím zůstalo na Progboardu bez povšimnutí. Pokud si někdo běžně přelétl zrakem seznam písní, tak mohl nabýt dojmu, že se jedná o jednu z mnoha kompilací hitů tohoto souboru.

A ono tomu tak úplně není. Jedná se o novou nahrávku letitých písní, kterou si střihli Amíci spolu s Londýnským symfonickým orchestrem. Fanoušek má možnost vyslechnout známé songy z klasických desek kapely a jedné zatoulané z novějšího období desky Audio-Visions. Orchestrální aranžmá vnesly do songů bombasticky znějící pasáže, kdy člověka zamrazí, někdy naopak původní předlohu trošku zjemní. Kostra písní je však stále založená na rockových základech, orchestrální prvky při výsledném mixu dvorní spolupracovník Jeff Glixman umně zapustil do výsledného zvuku.

Proti kooperaci samotné, symfoniků a rockerů nic nemám, užívám si třeba až vznešeně znějící Song for Amerika nebo Miracles out of Nowhere, kde v závěru dochází k velkému souboji kapely a orchestru. Skladba Cheyenne Anthem s rozmáchlou až epickou atmosférou v aranžmá každého uzemní.

K dokonalosti celého projektu mi chybí jen pár drobných krůčků:

1) trochu mi vadí vsunutí tří sólových novinek Steve Walshe (5,8, a 12) , které ač třeba The Sky is Falling nezní v orchestrální úpravě špatně, v konkurenci legendárních štychů kapely působí však trochu fádně.

2) další dvě vlastní skladby (3 a 10) dodané orchestrem samotným jsou výborné, dávají orchestru větší prostor k plnému předvedení svých nesporných kvalit, ale na ploše jednoho nosiče trochu zabírají místo songům, které mohly zaznít.

3) v neposlední řadě úvodní Eleanor Rigby, cover od Brouků jako pocta studiu Abbey Road je záslužná věc, já bych ji však na albu nepostrádal.

Já osobně bych určitě více přívítal písně Kansas, které by zahrál jen orchestr, bez (či s velmi malým) rockovým podkladem.

V konečném součtu polovinu alba zabírají jiné songy než ty od Kansas, což bych ještě snesl u dvojalba, na ploše cca 72 min mi to už přijde zbytečně moc. Určitě by se našlo dost písní (nejen z prvních pěti desek), které by stálo slyšet v orchestrálním kabátku. Takto jsem zůstal navnazen, leč plně hudebně neuspokojen.

» ostatní recenze alba Kansas - Always Never the Same
» popis a diskografie skupiny Kansas

Balletto di Bronzo, Il - Ys

Balletto di Bronzo, Il / Ys (1972)

Snake | 2 stars | 02.01.2018

CD Polydor 523 693-2 /1994/

Album Ys je druhým zářezem v diskogragii Il Balleto di bronzo a s o dva roky starším debutem nemá takřka vůbec nic společného. Z původní sestavy zbyli kytarista s bubeníkem, které doplnili nový basista a klávesák. A byl to právě Gianni Leone, který provedl "palácový převrat" a tvorbu skupiny posunul od tvrdého bigbítu ke klávesově orientovanému art rocku.

Album je to (jak tehdy bývalo dobrým zvykem) koncepční, agresivní a velmi temné. Autorem (nebo autorkou ?) složitého libreta plného metafor je Daina Dini, přičemž takřka veškerej materiál složil Leone. Je to víceméně nepřetržitý proud hudby bez výrazných předělů a je těžké poznat, kdy jedna skladba končí a další začíná, ovšem s názvy písniček je to docela jednoduché - úvod, setkání jedna až tři a závěr.

Pokud se zaměřím čistě na italskou rockovou scénu, těžko z paměti lovím stejně agresivní a nemelodické album. Podobně destruktivně na mě působí legendární Palepoli tak trochu spřízněnejch Osanna, hodně tvrdé (ovšem daleko melodičtější) je aj Inferno římských Metamorfosi, ale Ys je jen jedno...

Po instrumentální stránce se to ještě docela dá. Kytarová sóla jsou sice hodně jedovatá, štiplavá a disharmonická, ale klávesy (většinou) fantastické. Jenom ten hysterickej vokál hlavního protagonisty, ten mi dává zabrat. Sem tam ho doprovází sborový zpěv bezeslov, ale ani tam to není lepší a prakticky jakýkoliv pokus o melodii končí nezdarem. Jsou tu výborné pasáže, ovšem také spousta takových, které mě zneklidňujou a znervózňují. Poslech tohoto alba je pro mě pokaždé velkou výzvou, ale přiznávám bez mučení, že s přibývajícími křížky ji podstupuji stále neochotněji. Z recenzentských důvodů jsem si desku v posledních dnech několikrát připoměl a bylo to - ehm - martyrium.

Již v roce 1973 se "Bronzový balet" rozpadl a na dlouhá léta skončil v zapomění. Dnes Gianni Leone vystupuje sólo, jako součást koncertního programu skupiny Osanna. Jeho blok je několik minut dlouhou připomínkou Ys a pořád mu to hraje setsakramentsky dobře...

Zkrátka a dobře - fanoušky, aj odbornou kritikou většinou velmi dobře přijímané Ys je považováno za reprezentativní milník žánru a pravdou také je, že z Itálie mnoho podobně tvrdých a komplikovaných alb nevzešlo. Jenomže co je mi to platné. Ve sbírce ho mám už řadu let, ale kvůli absentujícím melodiím, nepříjemně chřestivému zvuku a nervydrásajícímu zpěvu jsem si k němu cestičku nenašel.

Reedice od Polydoru je v plastové krabičce, čtyřstránkový booklet je reprodukcí původního obalu a obsahuje texty písní. Je to remaster z roku 1994, ale nemyslím si, že mám původní vydání z tohoto roku - spíš nějakej nedatovanej "repress". Všechna vydání pod katalogovým číslem 523 693-2 obsahují jednu velice pěknou bonusovou skladbu navíc : "La tua casa comoda", natočenou v roce 1973.

» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il

Strawbs - Dragonfly

Strawbs / Dragonfly (1970)

horyna | 3 stars | 02.01.2018

Druhé album Strawbs s překrásnou fotografií nějakého druhu vážky vznešeně poletuje nad čistě folkovými vodami a na nějaký výrazný rockový příspěvek, či dravější hudební téma tu budeme čekat marně. Dragonfly je výrazně jiné než jeho nástupci. Náladou, charakterem, silným příklonem k písňové formě i použitým nástrojovým parkem. Působí trochu lacině, někdo by řekl že naivně. Hodně se zde zpívá, v osmé The Vision Of The Lady Of The Lake až příliš a těžko tak člověk dokáže zachytit muzikální téma skladby, které pak vyznívá odtažitě a chladně. Strawbs vyšli z folku a své kořeny první dvojice alb obrušuje dokonale. Syrový způsob navíc zdůrazní jímavá hra na violončelo, která činí z této nahrávky zajímavý dobový artefakt a mnoho skladeb díky tomuto nástoroji získává na kráse a poutavosti. V písních I Turned My Face Into The Wind, nebo Another Day je to právě violončelo, jež drží melodické téma nad klasickým schématem a propůjčuje písni nadpozemskou vznešenost.

Bonusová We'll Meet Again Some Time má blízko k čistě folkovým Fairport Convention a druhý bonus Forever oplývá muzikálovým pojetím a čarokrásnou atmosférou. Jde u určitý mezistupeň k následujícímu monster opusu From the Witchwood.


Hudba Strawbs mě svou barevností a variabilitou chytila okamžitě. Každá jejich ranná nahrávka je jiná, někde převažuje folk, jinde cítit historizující příklon k renesenční hudbě a vrcholné nahrávky prostupuje duchařská aura tajemna a silného mysticismu. Pokud bych měl tuto kapelu doporučit, tak ať sáhnete po kterémkoliv z prvních dvanácti alb, je hodně pravděpodobné, že vytáhnete silnou kartu. 3,5


» ostatní recenze alba Strawbs - Dragonfly
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

Carloss87 | 5 stars | 01.01.2018

2112 To je číslo,které se mi vybaví hnedka když vidím jméno této legendy.Album,které člověk může poslouchat stále pořád a to díky úvodní jízdě,která začíná parádním úvodem a pak má stále co nabídnout.I zbytek písní nezaostává.Skvělé album,mé nejoblíbenější,které mi vždy spraví náladu.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Clannad - Legend

Clannad / Legend (1984)

horyna | 5 stars | 29.12.2017

Hudba irských Clannad leží mimo zájem klasického art rockového fanouška. V jejím středu nenajdeme nějaké přebujelé progresivní postupy ani složitá vrstvená aranžmá, přesto je progresivní svým celkovým pojetím a směrem, ke kterému cílí. Jedná se o čistý folk s příměsemi a dochucovadly pocházejícími z kuchyně rockové a staro-irsko-lidové.

Není důležité obsáhnout jejich kompletní diskografii obzvlášť poté, co jejich tvorba začala v polovině osmdesátých let sklouzávat k popu. První alba jsou ale jiná, tryskají z čisté severské přírody ošlehané živly jako voda a chladivý ranní vánek.

Dlouho jsem přemýšlel, které album použít jako reprezentativní vzor pro první a možná jediný průnik mezi domácí hudební elitu. Pořád jsem mezi jejich alby vybíral a nemohl se s určitostí rozhodnout. A jelikož se říká, že pod žárovkou bývá největší tma, měl jsem tuto desku před sebou a vlastně ji neviděl. Až později jsem pochopil, že nejlepší volbou bude přivlastnit si hudbu, kterou už více jak třicet let dobře znám a vždy jsem ji obdivoval. Ano, už to tu někdo zmiňoval, tahle éterická muzika byla použita k seriálu Robin Hood, který v polovině (možná na konci) osmdesátých let vysílala Česká televize. Jeho romantická znělka se vryla do srdcí mnoha kluků s dobrodružnou povahou a spousta motivů byla použita uvnitř jednotlivých dílů.

V jednom z letošních svátečních večerů jsem si připomenul právě album Legend originálních Clannad a věřte mi, že se na milimetr přesně trefilo do nálady a romantiky těchto dnů. Toho, kdo dobře zná nebo si alespoň částečně vybavuje hoodovský seriál, nemůže časově nenáročná nahrávka Legend nepotěšit. A pro nováčka, který touží pootevřít dveře do světa Clannad, nelze doporučit reprezentativnější věc.

Vokál Máire Brennan vás vrátí v čase na přelom 12. a 13. století (už jen její oduševnělý nápěv Rooobin...rozbíjí emoce na padrť) a bude vám průvodcem krásami i taji Sherwoodského lesa. Po boku Roberta z Locksley, krásné Mariany a zbytku družiny poznáte, kdo byl Hern, jak odpudivý byl Nottinghamský šerif Robert de Rainault a jeho pomocník Guy z Gisburnu nebo jakou patálii zažili Robin a jeho přátelé při střetu s křižáky. Vše je vyjádřeno více než symbolicky rozmanitostí mandolín, louten, fléten, bubínků a vzletného Máireina hlásku.

Síly a ducha doby snad nešlo zachytit hmatatelněji. Bravo Clannad bravo, album Legend je váš majstrštyk.

» ostatní recenze alba Clannad - Legend
» popis a diskografie skupiny Clannad

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

pinkman | 4 stars | 28.12.2017

V hudební branži existují debuty výborné, dobré i ty absolutně nezáživné. Naštěstí první album Caravan patří do té lepší poloviny. Alespoň A strana desky rozhodně. Ta se nese na příjemné písňové vlně s decentním využitím hammondů a místy břitkými, zapamatovatelnými melodiemi, schovanými pod mlžným canterburyovským oparem. Chutnají podobně jako raní Traffic a jsou dobrým příslibem pro věci příští. Zhruba v polovině vystrčí růžky také psychedelie, která zčistajasna naruší do té doby poklidný písňový model a občas to celé trochu zasukuje.

Caravan už na svém trošičku roztěkaném debutu věděli, kudy jít. Některé věci si ještě potřebovaly sednout, ale i tak jde o velice sofistikované hudební propojení, se kterým se dá příjemně probendit odpoledne. Věřte mi, mám to vyzkoušené.
Momentální TOP skladba: Grandma's Lawn

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

AC/DC - T.N.T.

AC/DC / T.N.T. (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 28.12.2017

Na počátku své kariéry udělali AC/DC svým fandům trochu zmatky ve vydaných deskách. Písně z toho druhého LP T.N.T. (1975) ve stylu originální směsky boogie, blues, rock'n'rollu a hard rocku jsme nejdříve znali z evropského vydání pod názvem High Voltage (1976), které obsahovalo písně z výše zmiňované desky, doplněné o dva songy z australského vydání, rovněž pojmenovaného High Voltage (1974).

V současné době, kdy jsou přece jen originální australská vydání snadněji sehnatelná, si můžeme vychutnat původní nášup i s dvěma vynechanými songy ve stylu rock'n'rollu – School Days, což je vlastně cover od Chucka Billyho a Rocker, což je divoký rockec zahraný tak svižně, že člověk snadno nabyde dojmu, že při přehrávání na gramofonu špatně zvolil rychlost přehrávání.

Druhá deska australského souboru AC/DC se stala tím milníkem, který je proslavil na domácím hřišti. Zapříčinily to z dnešního pohledu klasické fláky Live Wire, T.N.T., High Voltage nebo těžkotonážní blues s kontroverzním textem The Jack. I úvodní It's a Long Way to the Top s použitými dudami, které obsloužil Bon, má svůj půvab.

Velký podíl na úspěchu tohoto alba měl i precizní a plně dynamický zvuk, kde zvláštním způsobem zkreslené kytary hřmí, ale přesto zůstávají v nahrávce obě krásně čitelné, takže je slyšet každý dotek struny. Nahrávka má velký prostor a i ostatní nástroje i zpěvák nijak nezanikají, vše je precizně vyváženo.

AC/DC jsou kapela, kterou většina rockerů pozná po pár taktech podle nezaměnitelného zvuku kytar a a jedinečného projevu Bona Scotta. T.N.T. je zase album, které pomohlo zrodit hvězdu první velikosti.

» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

horyna | 4 stars | 27.12.2017

Když jste ještě malým špuntem, můžete se pozastavit nad otázkou, jak to ten Ježíšek dělá, že mi pokaždé na Štědrý den dokáže nadělit ty dárečky, které jsem zrovinka potřeboval (tedy krom nepotřebného ošacení :-) ). V raném dospívání tohle kouzlo nabírá reálnějších představ, ale jak člověk dospěje a když má navíc rodinu a děti, začíná tato kouzelná hra zase znovu. Jenomže teď má člověk stejnou, ne-li větší radost z dárků, které dal druhým a které potěšily především jeho děti. Myslím, že je důležité, abychom uměli obdarovávat jeden druhého - a koneckonců také sebe. A jelikož jsme na fóru hudebním, nás jako fajnšmekry tohoto druhu umění musí potěšit každá dobře mířená nahrávka, kterou si sami, nebo nám naši blízcí nadělí.

Já to letos trošku přepísknul a do dlouhatánského dopisu určenému oné pohádkové bytosti vypsal pořádně dlouhatánský seznam cd. Asi mu dalo pěknou fušku tak velký balík (vlastně několk balíčků) pod ten stromeček natahat. Za těch několik desítek kulatých placiček které hodlám rozbalovat postupně a několik měsíců, může především bohatství těchto stránek s nepřebernou studnicí recenzí, podnětů a následných přeposlechů široké škály progresivní hudby. Jednou z položek na tomto seznamu byl i nový výtvor našich krajanů Believe. A jelikož mívám zvědavost na novinku přec o něco větší než na zástup převážně starších (sedmdesátkových) náhrávek, bylo album Seven Widows prvním, které putovalo do přehrávače.

U Believe letos došlo ke třem změnám v sestavě. Jednak je opustil dlouholetý klávesák Konrad Wantrych, jehož party převzala houslistka Satomi. Tím druhým je obměna na postu bicích nástrojů, kde se novic Robert Kubajek ukazuje v tom nejlepším světle. Třetí střídání je zároveň tím nejpodstatnějším. Z kapely odešel její dlouholetý a nutno dodat také famózní zpěvák Karol Wróblewski. Předpokládám, že nejen pro mne byl jeho sametový vokál jedním z poznávacích znamení celých Believe. Muž, který měl spolu s Gilovou kytarou určující podíl na charakteru a atmosféře jejich hudby. Byl jsem zvědav, jakého nástupce pánové vyberou a přesto, že to nedopadlo nijak katastrofálně, zůstal jsem zklamán. Lukasz Ociepa - toť jeho jméno - mě svou barvou hlasu ani technikou zpěvu nijak zvlášť neuhranul. Možná je to tím, že mám Belive až moc spojeny s Karolom, protože právě on do jejich hudby maximálně pasoval a dokázal v člověku rozburácet všechny druhy emocí. Jeho nástupce mi přijde tuctový, necharismatický, plytký a emočně velice chudý. A Believe jsou přece hlavně o emocích a melancholii. Ano, místy se opravdu snaží, například ve čtvrté části alba, jenže vzápětí přijde zvláštní druh jakéhosi nářku v jeho hlase a já mám potíž mu to celé uvěřit.

Co je ovšem nutno pochválit (tedy krom zajímavě vyvedené přední strany obalu) je nevysychající studnice melodických nápadů a aranžérských fines jejich leadera Mirka Gila. Přesto, že jsou jako autoři hudby uvedení krom houslisty Satomi všichni zbylí hudebníci, největší vliv a podíl cítím pořád z Gilovy naříkající kytarové hry. To uvnitř jeho strun je skryté kouzlo jakési sklíčenosti muziky Believe.

Apropo Satomi. Konečně je zase zpět v celém svém hřejivě houslovém lesku a hlavně na celé ploše alba. Jestliže byla její účast na čtyři roky starém výborném albu The Warmest Sun In Winter zredukována do nějakých dvou skladeb, její podstatně častější virtuozní vklad je na novince opět vítaným zpestřením už tak dost dokonalého hudebního celku.

Ten v mých očich nedovažuje pouze citelnější úbytek kvality za mikrofonem a místy mírně (z repro jsem vůbec nevnímal, pouze ve sluchátkách) skřípající zvuk (při přechodech bicích), který si letos chalani zapomněli pohlídat. Proto budu tentokrát jednu hvězdu okrajovat. 4,2

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Brand X - Morrocan Roll

Brand X / Morrocan Roll (1977)

Brano | 5 stars | 26.12.2017

O Brand X som sa začal zaujímať už od puberty(tá u mňa v rôznych formách žiaľ pretrváva až dodnes),kedy som v denníku Smena v kultúrnej rubrike čítal taký miničlánoček o Philovi Collinsovi.Ten už na svojich sólovkách občas zaradil skladby,ktoré sa jemne povedané,vymykali zo zavedeného pop-rockového formátu.Ako príklad uvediem Thru These Walls(z albumu Hello,I Must Be Going...),alebo výživnú jazzovú praženicu Saturday Night And Sunday Morning(z albumu ...But Seriously.Obe sú poriadne natlakované dychovou sekciou...a dovolím si tvrdiť,že sa veľmi blížia k termínu Fusion.

A čas plynul,až sa mi raz podarilo kúpiť CD Unorthodox Behaviour.To už bol koniec 90-tych rokov a ja som veselo ulietaval na skupinách Return To Forever,Energit,The Mahavishnu Orchestra...takže nečudo,že taký Nuclear Burn bol pre mňa viac ako len priateľský buchnát do chrbta.Asi rok po miléniu mi po jednej návšteve predajne Roxy pribudol do zbierky aj Morrocan Roll a tento album ma oproti debutu prekvapil svojou väčšou prístupnosťou.

Sun In The Night a Collins spieva za sprievodu sitár zvláštnu melódiu,ktorú som si ja tak pracovne nazval ako "japonskú"...až mi to nakoniec tak zostalo.Po tom čo stvára Percy Jones na basu a Phil Collins na bicie,to treba počuť,o tom nemá význam písať.To akoby ste slepému opisovali západ Slnka(Sorry za politicky nekorektný príklad,ale veď už aj ten náš najvyšší a najmúdrejší udal stratégiu: koniec korektnosti a kto do teba kameňom,ty doňho dvomi!!!).

Why Should I Lend You Mine je jedenásťminútová pohodovka,ktorej autorom je Collins.Keď zavriem oči,cítim sa v stave beztiaže,plávam v mydlovej bubline na okraji mliečnej dráhy a doslova si lebedím v ľahkosti bytia.

Veci sú mnohokrát úplne iné,ako sa nám na prvý pohľad javia.Tí,ktorí si zaradili Collinsa ako TOHO autora a interpreta tých lacných hitparádových popových popevkov sú rovnako naivní ako som bol ja keď som až do svojich 13 rokov života veril,že darčeky nosí skutočne Ježiško.Ešte v 16-tych som celkom neakceptoval,že ľudia sa množia takým primitívnym spôsobom a stále som dumal,že musí existovať paralelne nejaké sofistikované bunkové delenie,ktoré sa zaobíde bez tých smiešnych pohybov a dychčania.V 20-ke som zobral koitus definitívne na milosť,pretože moje alternatívne bádanie skončilo neúspechom.Do 35-ky som pevne veril tomu,že pravda a láska musí zvíťaziť...a ono mi to došlo,že nemusí!Zistil som,že aj ten pán Havel nebol až taký svätý,že bol aj alkoholik,aj trochu kurevník, aj podvodník, aj mamonár...V 40-ke som zistil,že všetko je podvod a v 45-ke som uznal,že náš starý profesor ovocinárstva a včelárstva na strednej škole mal pravdu v tom,že človek je iba sebecký živočích.Hrozím sa toho,čo zistím o sebe a o ľudstve v 50-ke...

Ale späť k hudbe.Vrcholom tohto albumu je pecka Disco Suicide.Úvodná melódia a jemne naznačená vokálna linka sa rozvinie do majestátneho finále,ktoré umocňuje zvonenie zvončekov.Posledné dve minúty tejto skladby,to je priam rajská hudba!Album ako celok nemá slabé miesto.Fakt nemá!
Ešte by som písal aj ďalej,ale musím si pripraviť raperské nohavice a pozlátenú reťaz okolo krku,idem si totiž na svätoštefanskú zábavu trošku zabrejkovať a zahip-hopovať.
S konštatovaním,že "celý svět se řítí do ďáblovy řiti"
Vás zdraví Braňo.

» ostatní recenze alba Brand X - Morrocan Roll
» popis a diskografie skupiny Brand X

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

Adam6 | 4 stars | 25.12.2017

Tak som sa rozhodol, že teraz na Vianočné sviatky si dôkladne a po dlhšom čase vypočujem týchto hudobných obrov. No a začnem albumom, ktorý sa samotným členom Pink Floyd veľmi nepáči. Atom Heart Mother.

Prvú stranu tvorí vynikajúca, titulná, inštrumentálna skladba. Jedna z najzložitejších od Pink Floyd. Cítiť
z nej ešte vplyv starších albumov, ale na rozdiel od jej predchodcov je o dosť premakanejšia. Má typickú pinkfloydovskú atmosféru, pomalej a rozťahanej skladby,
v tom sú páni naozaj majstri. Je v nej použitý širší rozsah hudobných nástrojov. 24 minút geniality.

Druhú stranu tvoria 3 kratšie a jedna dlhá skladba. A tu sa už dá vyberať medzi lepšími a slabšími. Dosť mi to pripomína album Tarkus od ELP, ktorý vyšiel o rok neskôr. Začnem najsilnejšou skladbou a to je jednoznačne Wrightova „Summer 68“. Spolupráca medzi klavírom a španielkou je jeden z najkrajších momentov albumu. O trošičku slabšia je šialená „Alan´s Psychedelic Breakfast“, ktorá uzatvára album. Je rozdelená do troch častí. V nich na začiatku počujeme ako si nejaký chlapík (predpokladám že Alan) pripravuje raňajky a za tým vždy nejaký hudobný motív. Tie hrané pasáže sú všetky výborné, len s tou prípravou raňajok a následnou konzumáciou si mohol Alan pohnúť. Celkovo však ide o dobrú skladbu. A teraz k tej horšej časti albumu. Áno, páni Waters a Gilmour ma sklamali. Poviem to mierne: menej zlá je Watersova „If“, aj keď doteraz si na ňu ešte neviem zvyknúť. Začiatok je síce zaujímavý, ale vždy ma po čase skladba začne nudiť. No a Gilmourova „Fat Old Sun“:Čo to dopekla je?

Od predošlých dvoch album, predstavuje Atom Heart Mother obrovský krok vpred, čo pánom vydržalo na ďalších 10 rokov, v ktorých nevydali slabý album. No a všetko sa to začalo práve tu. AHM zrejme nie je najlepší album od Pink Floyd, ale od najslabšieho má ďaleko.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Hole - Nobody's Daughter

Hole / Nobody's Daughter (2010)

jirka 7200 | 2 stars | 24.12.2017

Album "Dcera nikoho" mělo původně vyjít jako jako druhé sólové album Courtney, nakonec jej vydala pod hlavičkou Hole - k velké nelibosti bývalých spoluhráčů. Nebrala na to zvláštní zřetel, na vytváření problémů všeho druhu a kvanta soudních sporů měla velký talent již z předchozích dob.

Na albu pracovala společně s Bily Corganem a Lindou Perry po dobu pěti let a byla to v podstatě její léčebná terapie. Courtney nahrání desky zafinancovala částkou dvou milionů dolarů z vlastní kapsy. To v podstatě pětileté promo o neustálém nahrávání, desítkách posouvání termínů vydání, peripetií kdo koho podrazil a kdo desku vlastně vydá, přineslo ovoce. V Americe o vydání věděl každý, mnohý i koupil.

Najdeme tu v podstatě to samé co na posledním albu Celebrity Sin – pomalejší či rychlejší nevýrazné pop či country rockové songy, občas podmalované zkreslenou kytarou, což v USA nazývají trefně power-pop. Jediným vybočením z nudy je zuřivá Skinny Little Bitch v duchuzačátků Hole a osobní upřímná výpověď v textu How Dirty Girls Get Clean.
Svěžeji na mě zapůsobila předchozí sólová deska Courtney, vydaná pod názvem American´s Sweetheart. Hudebně asi Hole řekli vše s albem Live Through This.

I když je dnes Štědrý den, já s hvězdami moc štědrý nebudu. Proto ohodnotím Courtney tak nějak komplexně. Oceňuji, že se dokázala po mnoha letech sešupu do pekel poprat se svými démony a narovnala částečně své vztahy s dcerou. A to je mnohem důležitější, než nějaké mé hodnocení.

» ostatní recenze alba Hole - Nobody's Daughter
» popis a diskografie skupiny Hole

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

john l | 5 stars | 23.12.2017

Je na čase abych zakončil svůj recenzentsko-průzkumný minimaraton kambekových alb Deep Purple. Poslední nahrávkou která mě schází je deska z třiadevadesátého, na které slyšíme opět navrátivšího se Iana Gillana. Hned z kraje se pochlubím pro mě samotného zajímavým zjištěním, že mě tahle výbušná poslední Blackmoreovská jízda udělala pěkný šrám mezi lopatky.

V minulosti jsem se o ní nevyjadřoval zvlášť pochvalně a snad právě proto to bude dnes naopak. Na muzice je krom jiného krásné také to, že se vám časem pohled na některé desky úplně přetočí. Podstatný vliv na celkový příjem má nálada posluchače a vytvořená okolní sugesce. Buďto jsem měl tyhle činitele nastavené jinak než běžně, ale z posledních Ritchieho desek je jasným vítězem těchto dnů právě The Battle Rages On.

Celkem často se setkávám s nahrávkami které vznikaly pod tlakem (myslím tím tlak uvnitř kapely, ne tlak okolí, firmy atd) a jeji vnitřní pnutí nemá problém je pozvednout k naprosté dokonalosti. Také na The Battle Rages On si každý hraje na svém pískovišti, komunikace vázne a z poslechu mám jistý pocit, že každý chce trumfnout toho druhého. Každý chce být nejdokonalejší a dokáže se vybičovat k ohromujícímu výkonu.

Volba producenta Thoma Panuzio a nastavení„nového“ zvuku DP vstříc devadesátým rokům nemohlo dopadnout ve větší shodě s okolní hudební scénou, ale neopomnělo zachovat výrazné atributy patřící k této kapele. Tady třikrát ano.

A muzika?
Celé dílo je komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela dokáže dodnes disponovat.
Jestliže jsem v případě Perfect, House i Slaves žehral nad špatně zvoleným úvodem, tentokrát všechna čest. Titulní skladba je těžkotonážní ultimátní nálož s vidinou předlohy v zaprášených albech párplů In Rock, nebo Fireball.

Z A strany jsou první, třetí a pátá skladba naprosto famózní. Třeba pulzující Anya s vroucnou emocionální naléhavostí, hypnotickou rytmikou a pestrým vrstvením vokálních linek u mě vedla vždycky. Ale to nejlepší si páni hudebníci nechali na Béčko Battle. Komplexní a dokonale organicky fungující Ramshackle Man, nádherně odstínovaná A Twist In The Tale, dále Nasty Piece Of Work a především úchvatná Solitaire, kde to buble a vaří vzpupnou zářící melodikou.


Dávno víme že konflikty mezi Ritchim a Ianem už nešlo dál přehlížet a konečné řešení bylo fatalizující. Žádný návrat Blackmora do DP se nikdy neuskuteční, to je jasné jako rotující slunce na obloze. Ale zkuste si to jenom náznekm představit, deska a poté rychlostí blesku vyprodané dědouškovské turné. Nebo raděj ne, vždyť ti dva by se pobyli i na invalidních vozících.






» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Camel - The Single Factor

Camel / The Single Factor (1982)

horyna | 5 stars | 21.12.2017

Dalším dobově dráždivým dílem Camel je pro mnoho fanoušků album The Single Factor. Ale jak už jsem se zmínil u recenze na desku I Can See Your House From Here, Latimerově partě se i v těžkých časech, které pro progresivní rock nastaly s koncem let sedmdesátých, dařilo bravurně prokličkovat nástrahami doby, která rychle přicházela do módy. Dnes se už nacházíme o několik roků jinde a hudba a vývoj, který Camel prodělali, naznaly jakýchsi změn, a tak celkový pohled na ně je zase trochu odlišný - nazval bych ho umírněnějším.

Po koncepčním díle Nude a se silně překopanou sestavou přichází Andy za pouhý rok s velice přístupným, avšak nekomerčním a nepodbízivým dílem The Single Factor. A stejně jako jiní art rockoví veteráni a vizionáři (zmiňme kupříkladu kapelu Rush) se i on pokouší "vyjít" s dobou, ovšem ne za cenu jakéhokoli ústupku. Pružný, měkčí a tepelně příjemný sound této desky vás určitě překvapí a otevřenější povahy i potěší. Jistě, jsou tu skladby psané s hitparádovými ambicemi jako je úvodní dvojice písní No Easy Answer a You Are the One. Tím ale také zájmy Camel dostat svou hudbu mezi širší okruh končí a zbytek desky se obrací k tvorbě kapely, započaté deskou Rain Dances s několika reminiscencemi na jejich začátky. Výborná je hned následující trojice skladeb s dvěma čísly instrumentálními, na kterých spolupracoval i někdejší kytarista Genesis Anthony Phillips. V některých skladbách si společně zazpívali členové kapely/projektu Alana Parsonse David Paton a Chris Rainbow, čímž je barevnost a působivost desky ještě umocněna. Vůbec celá druhá půle počínaje skladbou Manic a konče slaďoučkým End Peace je velmi, velmi povedená.

Devátá studiovka Camel je určena všem lidem, kteří hledají v hudbě krásu, kvalitu i smysl. Je pravdivá a skutečná, emocionální i náročná, něžná a velkolepá. Ano, doba Mirage je minulostí, ale i začátek let osmdesátých je v tvorbě Camel dostatečně přitažlivý.

Čím víc tuhle kapelu poslouchám a dokompletovávám si její diskografii (k letošním vánocům si budu nadělovat poslední dvě chybějící studiovky, čímž zaokrouhlím celkový počet na 14 alb, to není tak špatné :-), tím více ji obdivuji a přijímám za svou. Za Single Factor jsem zhruba před rokem vyplácnul na dnešní dobu neuvěřitelných 550,-, ale nelituji ani jediné kačky. Holt to jsou ti sběratelé.

» ostatní recenze alba Camel - The Single Factor
» popis a diskografie skupiny Camel

Deep Purple - Who Do We Think We Are

Deep Purple / Who Do We Think We Are (1973)

Balů | 4 stars | 21.12.2017

Jak vidno, Deep Purple v našich srdcích stále žijí.

Tak já se posunu trochu blíže ke kořenům.
To co dokázala vytvořit sestava MK II v sedmdesátých je zlatá historie hard rocku.
A do ní samozřejmě patří i toto album, i když nikdy nemělo u fans velký ohlas.
Proč asi? Protože se čekalo pokračování Mechanické hlavy.

A teď to rozeberu.
Máme zde jeden úspěšný singlový zářez a spoustu bluesových melodií.
I já si k té desce hledal cestu trochu déle, ale našel.
Gillanův zpěv je zde stále úžasný a Lordovy hammondy také.

Oceňuji, že je deska zase jiná.

Můj osobní žebříček je tento:
1- Fireball
2- Machine Head
3- Made in Japan
4- In rock
5- Who do we...
6- Burn

Co vy na to ?
Proto dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Who Do We Think We Are
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Perfect Strangers

Deep Purple / Perfect Strangers (1984)

zdenek3 | 4 stars | 20.12.2017

Nechci přilévat olej do ohně.

Album jako takové je dle mého více než dobré,ale jistě nedosahuje kvalit těch nejlepších alb.

Nicméně, skladba stejná názvu alba, mně vždy dostane do kolen. To je fakt perla. Už za ní musím dát
4****

» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Kansas - In the Spirit of Things

Kansas / In the Spirit of Things (1988)

jirka 7200 | 2 stars | 20.12.2017

Ke konci osmdesátých let se mnoho klasických rockových skupin let snažilo změnit svůj zvuk a styl tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům firem a potažmo rádií, které potom vhodným masírováním publika vyráběly hity. Většina však selhala.

Jednou z obětí tohoto velkého tlaku byli i Kansas. V požadavcích na songy do hitparád byla firma MCA neoblomná a vydání desky In The Spirit Of Things podmiňovala mnoha požadavky. Písně musely být velmi melodické, kapela předkládala vzorky složených fragmentů k posouzení managementu firmy. Zároveň byl angažován zkušený producent Bob Ezrin, který měl vždy u kapel, se kterými spolupracoval zásadní vliv na výsledný produkt. Několik dalších studiových hudebníků na pokyn firmy dobarvovalo zvuk nahrávek.

Kapelu také donutili na desku umístit čtyři písně ze zvukové banky od cizích autorů, které měly dle firmy zatraktivnit výsledný produkt.

Máte pocit, že za takového tlaku může vzniknout kvalitní, uvolněná a zásadní rocková nahrávka?

Nikoliv!

Může vzniknout jen pečlivě opracovaný a zvukově vyleštěný (čti Ezrinem nadopovaný) prefabrikát bez zápachu, ale také bez jakékoliv vůně. V tomto případě je výsledkem uhlazený radio friendly AOR, co píseň to možný kandidát na přehrávání v éteru.

Jediným způsobem, jak mohu nahrávku dlouhodoběji poslouchat je tento. Na CD přehrávači jsem nastavil přeskočení převzatých skladeb 2,4,6 a 7. Potom je výsledek hned přijatelnější.

Již sehraná skladatelská dvojice Walsh/Morse zaujala melodickým songem Inside of Me s hard rockovými kořeny, výpravnou a členitou Rainmaker. Pěkně se poslouchá i závěrečná Bells of Saint James.

Za zmínku stojí i zajímavý textový koncept alba o zkáze kansaské vesnice Neosho Falls, která byla v roce 1951 smetena povodní. Musíte o tom však něco natudovat dopředu, protože z textů se krom různých fragmentů nedozvíte nic.

Jako kyselá višnička na dortu musela hudebníkům tehdy znít informace, že po všech těch nedůstojných peripetiích při nahrávání nebude firma nijak album promovat a podporovat nasazení songů do hitparád. Vše bylo završeno vypovězením smlouvy.

Tak už to někdy bývá. Kdyby tam nebyly ty čtyři převzaté věci, byla by to trojka. Takto je to poctivá dvoječka. Milovníci melodického AOR či soft rocku z té doby klidně mohou přičíst dva body navíc.

» ostatní recenze alba Kansas - In the Spirit of Things
» popis a diskografie skupiny Kansas

Deep Purple - Perfect Strangers

Deep Purple / Perfect Strangers (1984)

john l | 5 stars | 20.12.2017

Chápu rozčarování obyvatel Deep Párplovského činžáku, když se z něj jejich miláčkové v druhé polovině semdesátých let rozhodli odstěhovat. Muzikanti se roztrousili do blízkého okolí, někdo si postavil kapelu novou (že mistr Blackmore) a někdo se přidal ke Coverdalovu bílému háděti. Když to za nějakých sedm let konečně prasklo a původní In Rocková sestava se zase spřáhla ke společné práci, nebyl nikdo z těch původních nájemníků proti. Gillanovci ani nemuseli zvonit na těch tisíce zvonků aby se připomenuli sloganem - tak jsme zase zpět, chtěli jste to tak tady nás máte. Dveře se otevírali sami, nemuseli ani ťukat, možná jenom lehce v úvodní Knocking, která je po dramatické vstupní sekvenci až neskutečně pohodovou nirvánou. Je to tak, v této písni se přímo odrazil momentální stav věci, který sice dlouho nevydržel, ale v čtyřiaosmdesátém byl nový start plný euforie a nadšení.

DP si tehdy vybrali tu správnou cestu ze dvou nabízených. Sice se mohli uchýlit k dávno rozběhnutému softu a aor-áckému přednesu typu Journey, Foreigner (v británii toto založili a praktikovali především hvězní Asia), ale neudělali to. Alespoň tehdá ještě ne. Zvolili ostrou hard rockovou cetu s ušmudlanými bagančaty od heavy metalu. Jasně, žádná kopie Powerslave se nekoná. DP nejsou hevík, ale právě ten v té době na ostrovech dohnal koho mohl a tak ani DP nechtěli zůstat stranou. Tahle sázka (na jistotu) se jim vyplatil a nabroušené album se zahryzlo do srdcí fans po celém světě.

Kapela připravila hard´n´ heavy menu, ve kterém po lehkém předkrmu s Knocking zasytí především chutné(nikoli hutné) omáčky typu Under The Gun, Mean Streak, A Gypsy's Kiss, nebo Not Responsible. Že je Blackmore génius se znovu dozvíme prostřednictvím Hungry Daze a parádní i když hodně dlouhé instrumentálky Son of Alerik. Hodně příjemná je také polobalada Wasted Sunsets, ze které si naopak Gillan ukradne něco pro přehlídku svých schopností.

Je třeba pochválit na několika místech pěkně vyčnívající basu Rogera Glovera a pořád kreativí zápal bicmena Iana Paice.
Obal je sice prázdný a bez nápadu, ale někdy postačí jenom logo aby bylo jasné kdo se to vrací zpátky na zem.

PS:O jedné písni jsem se záměrně nezmínil protože ji rád nemám, víte která to je??

» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Brand X - Morrocan Roll

Brand X / Morrocan Roll (1977)

horyna | 5 stars | 19.12.2017

Kdyby se mě dnes někdo zeptal čím mě za ta společná léta obohatil Progboard popravdě bych řekl, že toho není zrovna málo.
Přibyla spousta nových dosud neznámých kapel, hromady zajímavých alb a kvanta kvalitní muziky.

Jedním takovým příběhem jsou v mé fonotéce i doposud zcela neznámí BRAND X. Kapela Phila Collinse na kterou jsem narazil během úplně jiné recenze Petra Gratiase a okamžitě se jal ji otestovat.

Znamenitý závan příjemného mi vedle nich postavil podobně smýšlející Return to Forever a v tu chvíli bylo rozhodnuto. Jazzové portólio které si chlapci z Brand x upravují k obrazu svému se od toho zaoceánského mírně liší v tempové a dynamické oblasti, ale co se týče barevného koloritu, instrumentálního hodokvasu, či celkového nasazení, nemůže si milovník fusion spokojeností nepomlasknout.

Phil za sebe odevzdává bubenické maximum, dokáže hrát velmi citlivě, impovizovat i hru patřičně narovnat. Výborně se poslouchají basové rytmy Percy Jonese, ale snad největší radost mám z poutavé hry kytaristy Johna Goodsalla a především bohaté a u srdce hřející klávesové malby Robina Lumleye. Při pozorném ponoru do alba na vás vyskočí mnoho překrásných motivů, kterými zmíněný klávesista působí na pocit duševna každého jazzem navoněného nadšence. Jemné jazzové nitky navazují jedna na druhou a duhová pavučinka z nich utkaná je pružná a náležitě zdobná.

Pro mne jsou Brand x jazzovou trefou do černého a jejich druhé album dokáže do puntíku splnit kritéria, které jsou s mým hudebním cítěním v dokonalé rovnováze.

» ostatní recenze alba Brand X - Morrocan Roll
» popis a diskografie skupiny Brand X

Hole - Live Through This

Hole / Live Through This (1994)

jirka 7200 | 5 stars | 18.12.2017

Po vydání prvního alba Hole byla Courtney vtažena do víru osudových událostí, které ji dramaticky změnily celý život. Stala se ženou ikony grunge hnutí Kurta Cobaina, otěhotněla a více, než frontmanka Hole byla najednou spíše stavěna do této nové role manželky a matky, což každé umělcovo ego těžko nese.

Proto Courtney s novými posilami v souboru začala pracovat na své druhé desce s touhou ukázat světu, že je i schopnou umělkyní. Rivalitu s Nirvanou veřejně přiznávala.

Přestoupila k mamutímu labelu Geffen, který vydával i Nirvánu a zde se jí dostalo neomezené podpory při tvůrčím a nahrávacím procesu.
Byl vytvořen celý realizační tým, který měl zajistit naprosto hladký průběh nahrávaní vzniklých písní, tým který koordinoval soulad jednotlivých písní a který se staral o naprosto průzračný a dynamický zvuk. Prostě to nejlepší a nejdražší , co hudební průmysl v USA tehdy nabízel. Co jméno to obrovská persona. Lidé co spolupracovali na albech Metallicy, Eagles,Radiohead nebo Morphine. Každý hudebník měl své techniky, plně vybavenou zkušebnu k dispozici pro kapelu po celý den. O třešničku na dortu se postaral legendární Bob Ludwig se svým masteringem.

Výsledek se dostavil. Vzniklo album, dle mého jedno z nejlepších v tomto stylu. Noisová neučesanost prvního alba byla tatam, zuřivost a upřímnost však zůstala. Courtney začala i zpívat a kombinovat příjemně znějící hlas s tím původním skřípavým běsněním. Album je barevné, obsahuje mnoho nálad a poloh. Je doplněno pravdivými a realistickými texty o znásilnění v hledišti, frustraci, problémech s drogami, s úřady, s výchovou dcery nebo se vztahem ke Kurtovi.

Deska neobsahuje slabší místo, několik písní používá podobný hudební model, jako Nirvana. Jsou to rychlejší rockové songy s expresivním křičeným refrénem, podpořeným mohutným bouřením kytar – Violet, I Think That I Would Die nebo Gutless . Rockové balady zastupují Miss World, Doll Parts nebo Softer, Softest. Upomínkou na první album je divoká She Walks on Me nebo částečně závěrečná Olympia . Stylově vyčnívá cover od anglických Young Marble Giants - Credit In The Straight World a Plump se zvláštním zvukem kytar.

Celé album vyšlo v nešťastné době, týden po smrti Kurta Cobaina a 2 měsíce před skonem nové a nadějné baskytaristky Kristen Pfaff .

Přes všechna tato neštěstí a osobní peripetie Courtney Love i ostatních spoluhráčů však album prorazilo za vydatné podpory MTV a prodalo se v několika milionech exemplářů.

V rámci stylu jasná pětka.

» ostatní recenze alba Hole - Live Through This
» popis a diskografie skupiny Hole

Spock's Beard - Octane

Spock's Beard / Octane (2005)

| 4 stars | 18.12.2017

Ladně vystavěná deska v celistvé linii, kde se písničkově laděná část s tou progresivně propracovanou stránkou vůbec nepotírá. Spock´s Beard hýří kreativitou stejně silně jako jejich dřívější předchůdci a znova dokázují, jak širokou brázdu dovedou rozorat. Nealova doba je nenávratně pryč a Nick D'Virgilio je neskutečně tvárným frontmanem s variabilně posazeným hlasem plným něhy a přesvědčivosti.
Octane je typem alba které se v hlavě posluchače usazuje pozvolna a v určitých jednotlivých soustavách. Až se tyto částečky pospojují do soudržného celku, z reprobeden vypluje jedno z nejzajímavějších alba Spock´s Beard jejich kariéry.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

john l | 5 stars | 18.12.2017

Pokaždé když přehrávačem proháním tuhle jasnou Blackmoreovku uvědomím si, jak je úvodní Bad Attitude slabá skladba. Tahle píseň jako vstupní (mem)brána příliš nefunguje. Takový fádní a několikrát přežvýkaný kus hovězího. Jenže pak přijde kmitočet The Unwritten Law a mě se začnou prokrvovat lýtka. Jenže třetí Call of The Wild elán kapely hodně přibrzdí a moje myšlenky se vrací zase na začátek. S touto deskou je to jako na vodním toboganu. Ostrá zátočina, mírné zhoupnutí a už se zase řítím pěkně rychle dolů. To už párpli servírují divokou Mad Dog (slyšte mě, tady zpívám já král Gillan)a hned za ní vznešenou Black And White (slyšíte, tady hraji já Ritchie B.), které patří společně s Strangeways do Rainboweovské líhně Stargazerů a Gates of Babylonů. Osobně bych vyškrtnul pochybnou kurtizánu Mitzi Dupree. To je i na poměry zavedených DP pěkná blbost.

Jen si zkuste představit že by dnes, nebo třeba před pár lety do svého koncertního setlistu(klidně v jeho závěru)zařadila kapela takové skosty jako The Spanish Archer, nebo Dead Or Alive. To by jsem všichni pěkně čubrněli a nikdo mě netvrďte, že by se tam nehodili.
Na tomhle albu se střídají naprosté bombice(šest skladeb) se čtveřicí těch dobrých a tak čistá pětka to být nemůže. Jenže když jsem ji mohl tuhle nalepit následující Slaves and Masters, tak si myslím že její předchůdkyně je ještě povedenější. Za A) už jenom proto, že je tady Gillan který ji dokáže vtisknout mnohem silnější charismas a kdyby ji nenazpíval právě on, tak by tak dobře(božsky) nevyzněla.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Kansas - Leftoverture

Kansas / Leftoverture (1976)

steve | 5 stars | 18.12.2017

Proč musí velká a zavedená kapela, která je na scéně víc jak čtvr století donekonečna omílat tu stejnou nahrávku. Jde o americké Kansas, kteří svůj hudební pomník Leftoverture neopomenou připomenout pomalu každoročně, stůj co stůj. Když koncertují většina skladeb se hraje z Leftoverture, když koncertují jindy, přehrají Leftoverture rovnou celé. Když vydávají živák, musí k němu nalepit kompletí Leftoverture(co chlapci, co to mělo letos být), když se mluví, mluví se jenom o Leftoverture. Pomalu to vypadá, na kapelu jednoho alba, jako by Kansas nikdy nic jiného nenatočili. Copak všichni z paměti vymazali Poin of Know Return, totálně jižanský debut Kansas, nebo skvosty Song for Amerika a Masque, když se už máme za každou cenu udržet v sedmé dekádě? Hold pětinásobnou platinu semlela řeč dolarů a mamon má taky svou cenu.

Ovšem všechno má také druhou stranu mince. Když toto arcidílo právě poslouchám, uvědomuju si obrovskou sílu a gejzír geniálních nápadů, které mě jeho prostřednictvím dokonale stimulují. Ono jde opravdu o skvělé album, jistě jejich nejvyzrálejší, ale ta převaha není prvotní. Jednotlivé skladby jmenovat nebudu, protože bych je musel vypsat všechny a to se mi přiznám se nechce. Kdybych psal svoji recenzi na papír, nejspíš by ho zmáčel pár třpytivých slz, které se mi vylupují při andělsky neposkvrněném dětském sboru v půli Cheyenne Anthem. To je skutečný zlatý hřeb alba.

A tak na mi na závěr dovolte použít provařenou parafrázi KANSAS=LEFTOVERTURE a LEFTOVERTURE=KANSAS. To hlavně díky němu zná tuhle kapelu celý svět.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas

Pestilence - Testimony Of The Ancients

Pestilence / Testimony Of The Ancients (1991)

EasyRocker | 5 stars | 16.12.2017

V extrémně metalové oblasti, mé hudební rodné hroudě, je jen málo alb, ke kterým bych se vracel častěji, se kterým bych se až intimně sblížil, a po jejich dohrání měl nepříjemný pocit stesku, prázdnoty a nutkání stisknout chvatně znovu "play". Nizozemská skvadra tehdy stvořila dílo, které se stalo nesmrtelným démantem žánru.

The Secrecies of Horror - tajemné zvuky linoucí se z prázdna a sekané riffy přinesou nekompromisní záplavu - Mameliho hlas je méně extrémní než hrdelní děs van Drunena, ale dokonale pasuje. A všude kolem dokonalá přehlídka, lehce ochucená klávesovým aroma.

Vesmírně studené údery strun - Bitterness.

Plasticky drtící riff, který doslova napsal death metalovou historii, uvádí zásadní stylový zářez Twisted Truth. Mameliho hlas je neúprosně brutální a dvojice nezemských sól jsou nejlepšími démanty na téhle královské hostině. Hutnost a dynamika za hranou možného.

Další z můstků, Darkening, je studenou klávesovou omalovánkou, deprese, zmar a apokalypsa.

Dokonale ničící riffový dvojboj Mameliho a Uterwijka, doslova pekelně dokonalého tandemu, startuje neúprosnou smršť Lost Souls. Pod brutální slupkou je ale dokonale tvarovaná melodie a úzkostné refrény.

Blood je další zvukově úchylnou hříčkou, šířící teror a děs daleko za obzor.

Stěny riffů jako kaskády spouští další jedinečný skvost z dílny země tulipánů - Land of Tears. Jedinečné je zpomalení v polovině do smrtelně raněného tempa, vokální skřeky a šepoty. Melodicky strukturované sólo ční nade vším jako věže katedrály. Hrdost na tento hudební styl v tomto momentu nezná mezí.

Free Us From Temptation - nelidské hlasy děsu a zmaru.

Prophetic Revelations ukazuje umění Pestilence na poli středního tempa, zvuková kulisa tu dosahuje dokonalosti a Mameli pracuje se svým hlasem dokonale - vedle klasické polohy stíhá i výkřiky a chropoty, všude se plíží tma a děs.

Impure se přelije skoro plasticky, studený vesmírný prach a temný nářek.

Testimony je klasicky vystavěnou smrtící peckou, Mameli děsivě doplňuje kytarové sekané bagry jako anděl smrti, skvěle jsou začleněny klávesy a nádherně tu panstvo ovládlo tempové změny a Foddis je fantastický.

Soulless - akustický dotek hbitých strun.

Dokonalé hradby hutných riffů přinášejí další smrtící hostinu v podobě Presence of the Dead, nádherně se valící mořské vlny s temnou melodickou slupkou a další ze skvostně vytesaných sól. Refrénový Mameliho řev jako by kráčely z jiné planety. Neskutečné, stejně jako báječný atmosférický zlom za půlí.

Mindwarp - další ledová mučící mašinérie syntetických tónů.

Apokalyptické riffové příboje přinášejí stěží uvěřitelnou jízdu Stigmatized, tady ještě cítíme stopu prastaré tvorby kapely, je odhaleno celé to ničící jádro, na kterém tato skvadra spočívá. To, co se odehrává po sólu, nelze slovy popsat, musí se to prožít a zadřít pod kůži do poslední vteřiny až do ničivého finále. Střet starého světa s novým přístupem.

Šrámy na duši ale přichází vyléčit nejdokonalejší možné rozloučení - atmosféricky dokonalá miniatura In Sorrow, opět s progovým hájemstvím více než sblížená. Přišlo to, čeho se panicky bojím celých 43 minut - konec.

Dílo zcela unikátní pojetím, kdy plnokrevné smrtící šlehy okrášlují mysticky znějící intra, využití klávesového zvuku a široce o progresívně rocková nálada a hustý, ale i vyleštěný morrisoundovský zvuk tak, jak v něm Scott Burns vytesal největší deathmetalové skvosty. Korunovační pomník kovu smrti. Tady hoši předběhli dobu o pěkných pár let. Deset z pěti.

» ostatní recenze alba Pestilence - Testimony Of The Ancients
» popis a diskografie skupiny Pestilence

Pretty Maids - Motherland

Pretty Maids / Motherland (2013)

horyna | 4 stars | 16.12.2017

Dánské Pretty Mids mám rád. Dokáží parádně propojit heavy metal s melodicky vzdušným hard rockem, přidávají decentní klávesovou vložku a pokud chci slyšet dobrou baladu vím, že právě duo Atkins/Hammer mi ji bez zbytečného cukrkandlu předhodí. Tahle dvojka drží prapor kapely už od poloviny osmdesátých let hrdě vztyčený a po několika těžších úbdobích žnou od polovičního comebacku s deskou Pandemonium konečně i solidní úspěchy.

I její následovnice Motherland potvrzuje obnovenou skladatelskou fazónu za fungující a prostřednictvím třinácti kusů s ní projedeme hard´n´heavy krajinou takřka bezbolestně. Ostrý, přitom melodický začátek prezentuje výborná dvojice Mother of All Lies a návyková To Fool a Nation. Velký hit se ukrývá pod číslem čtyři a jmenuje se The Iceman. Vzpomínky na vzdušné osmdesátky nesou tentokrát jména - Sad to See You Suffer, či Infinity.
Pořádně heavy zdrsní Why So Serious, nebo titulka Motherland. Konec desky je ve velkém stylu. Napřed nám kapela předhodí definici stylu Pretty Maids se všemi proprietami okolo I See Ghosts, zpoza A.O.R. vykoukne prázdninová rádiovka Bullet for You (jde o ten typ skladby pro kterou mnozí kapelu milují) a vše zakončí baladičtější hymna Wasted, s překrásným vesmírně klávesovým podložím a smyslně ničivými sbory.

Kdo má rád melodickou hard rockou muziku určitě má od Pretty Maids doma něco nasbíráno. Pokud je jedním z exemplářů i deska Motherland určitě není čeho litovat.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Motherland
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids

Progres 2 - Dialog s vesmírem

Progres 2 / Dialog s vesmírem (1980)

lover-of-music | 4 stars | 15.12.2017

Progres 2 moc neznám, jejich tvorbu nemám naposlouchanou a důvěrně znám pouze Dialog S Vesmírem, ke které mám docela vřelý vztah. Poprvé jsem ho uslyšel asi před rokem, kdy mi jen tak prosvištěl přehrávačem a řekl jsem si jen: "Hm.. docela dobré album". A potom se na něj celou dobu prášilo. Až včera jsem si ho poslechl důkladně a dnes opět.

Nadšeně jsem spráskl ruce nad tím, co jsme v té době byli schopni vytvořit. Opravdu mimořádný projekt (promiňte, ale Prázdniny Na Zemi mám stále radši), který už se asi jen tak nedožene.

Opravdu nevím, jak to bylo s tou cenzurou, co museli zrušit, a co ne, ale faktem je, že dnes už naprostá klasika české rockové hudby Planeta Hieronyma Bosche II se skvělou, nezapomenutelnou melodií, která se jen těžko dostane z hlavy, má v té cenzurované podobě to správné tajemno díky tomu "áá éé óó é ííí". Slyšel jsem i tu novou verzi z roku 1999, ale už nemá takové kouzlo.
Stejně dobrá je i V Zajetí Počítačů. Ta píseň je tak chaotická, až je vlastně geniální. U písně Odlet tuším, že Progresáci chtěli z ní udělat hit, a to díky té výrazné melodii. Bohužel Země 2555 a první část Planety Hieronyma Bosche mě moc nezaujali.

Ovšem co mě naprosto dostalo, je klenot PÍSEŇ O JABLKU. Jedná se o přenádherný skvost a podle mě snad o nejkrásnější českou píseň všech dob. Když se do ní hlouběji ponořím, tak se prostě neubráním slzám.

Vychází mi nádherné 4 hvězdy.
Dialog S Vesmírem bez debat patří mezi zásadní česká alba a já si ho kdykoliv rád připomenu. Zejména Píseň O Jablku.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Deep Purple - Slaves & Masters

Deep Purple / Slaves & Masters (1990)

john l | 5 stars | 15.12.2017

Kontroverzní nemusí pokaždé znamenat zlý a špatný. Svým způsobem mám slabost pro díla která se snaží nějak odlišit. Párplovskému Slaves and Master se to daří už jen tím, že na něm nezpívá Gillan. Však jeho fans si vedle tohoto alba rádi odplivnou. No a co, kašlu na předsudky. Prý toto dílo kritika strhala. Jaká kritika? Tehdejší? No to asi těžko. Tehdá každý hltal melodický hardrock na americký způsob a tomu se DP naplno oddali.

Po dnes už trochu stoicky suché King of Dreams přichází hit jako kráva Cut Runs Deep. Nažhavená metelice spalující všechny staré mosty. Ve Fire in the Basement se Ritchie otáčí na ja jazzovém prkně a se symfonickou Truth Hurts musí zaplesat i fanda In Rock. Při páté cítím zvláštní vybrace a Turnerovská balada č.6 mě hrne slzy z očí ven.

S a M mě baví, Turner mi nevadí a komerční otočka..... jaká že otočka?
Tak proč nepřitopit?

» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Hole - Pretty On The Inside

Hole / Pretty On The Inside (1991)

jirka 7200 | 4 stars | 15.12.2017

Součástí poslední hudební revoluce – grunge a obliby různých noise stylů na počátku devadesátých let v USA, se stali i Hole z Los Angeles. Tento spolek byl rovněž zařazován do hnutí tzv. Riot Grrrl. Jednalo se o partičky, kde byly často členy kapely ženy, které ve svých postojích a textech brojily proti konzervatismu, konvencím a násilí.

Kapela kolem neřízené střely Courtney Love a skladatele a kytaristy Erica Erlandsona řádila po koncertech a zkoušela třeba ve zkušebně Smashing Pumpkins. Po roce 1990, kdy každá firma chtěla mít ve své stáji nějaké rebely typu Nirvany, se dočkali i Hole. Jelikož Courtney tehdy chodila se zpěvákem Smashing Pumpkins Billy Corganem, tak ten ji dohodil firmě Caroline Rec. pod kterou patřil.

Ta zajistila známé persony v této branži v podobě producenta Sonic Youth a člena Gumball Dona Fleminga a členky této kapely – baskytaristky a zpěvačky Kim Gordon.
Výsledek nemohl snad ani dopadnout jinak – tito dva lidé upravili hardcore noise punk skladby Hole do podoby soundu Sonic Youth z poloviny osmdesátých let, ovšem s moderním agresivnějším ksichtem.

Vzniklá nahrávka je ohromující, mezí zuřícími riffy hrubě zkreslených a vazbících kytar se proplétá a vynořuje tu šeptající, onehdy jen civilní, ale mnohdy i sílu vichřice připomínající hlas křehké blondýnky v krajkových šatičkách, v kterých ji spatříte snad pomalu na všech dobových videích v různém stupni rozkladu.

Texty o mladistvé prostituci, násilí na ženách, sebevraždách a frustraci plně dokreslují hudební obsah.

Ne všechny písně udržely stejnou kvalitu, ale třeba titulní Teenage Whore a další Babydoll, Garbage Man, Good Sister, Bad Sister jsou opravdovými skvosty tohoto alba. Je to kytarově hardcorová vánice upomínající třeba i na kultovní nahrávky Swans. Kdyby u posledního songu nebylo uvedeno, že jde o cover songu od Joni Mitchell, nikdo by Hole za porušování autorských práv nežaloval :-)

V tehdejším nezávislém hudebním tisku vysoce ceněné album, dle mého jedno z pilířů tehdejší grungeové scény, pravdivá a upřímná výpověď pocitů části americké mládeže. Podobně jako první album Nirvany si zachovalo svou syrovost a bezprostřednost. Další alba obou kapel, ale i ostatních souputníků tohoto stylu neustále zvukově zjemňovala, což byl začátek konce celého hnutí.

Dobové video songu Teenage Whore mluví za vše :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Hole - Pretty On The Inside
» popis a diskografie skupiny Hole

Spock's Beard - Day for Night

Spock's Beard / Day for Night (1999)

| 4 stars | 14.12.2017

Zdejším chudým hodnocení této desky vůbec nerozumím. O jakém nejslabším albu je tady řeč? Nerad bych, aby tu vznikla nějaká zmýlená představa na další ze skvostných alb zámořské ikony progresivního rocku.
Day for Night možná nepřekvapí tak silně jako Beware, ale Morsův skladatelský talent je v jeho mladých letech zatraceně silný a ten není důvodem skládat ruce do klína. Podle dostupného tracklistu není patrné rozdělení desky na dvě poloviny. První obhospodařují klasické skladby, druhá se skládá ze suity The Healing Colors of Sound rozdělené do šesti útvarů. V Gibberish slyšíme Gentle Giant, v The Gypsy se kapela spořádaně poprala s moderními trendy a jako skutečně silná se jeví třetí skladba Skin.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Day for Night
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)

Irish Coffee / Live (Rockpalast 2005) (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 13.12.2017

Rok po vydání reinkarnačního alba belgických Irish Coffe v roce 2004 kapela odehrála několik koncertů po Evropě, mimo jiné i tento v Německu, který byl zaznamenaný v pořadu tamní TV WDR – kultovního Rockpalastu během večera 21.12.2005.

Skvělá parta o generaci mladších muzikantů se zde pevně semkla kolem ústředních postav – pamětníků a veteránů – skladatele , kytaristy a zpěváka Williama Souffreau a geniálního sólového kytaristy Luc de Cluse, který na živo přímo exceloval. Svou dokonalou souhrou vytvořili muzikanti skvělé živé dvojalbum. Rezignovali na moderní sound a pevně ukotvili svůj zvuk v raných sedmdesátých letech.

Do repertoáru zahrnuli songy z legendárního alba z roku 1971, z několika úspěšných singlů oné doby a ze skladeb, které ležely 30 let v šuplíku a byly oprášeny na druhé albu z roku 2004spolu s několika blues ovlivněnými novinkami.

Dnes máme možnost si tento koncert připomenout z dobového, digitálně vyčištěného TV záznamu, který vyšel na DVD v roce 2008 či poslechem z 2 LP verze, kde sice musíme oželet vizuální část, odměnou je průzračnější zvuk.

Fandové, kteří znají předchozí dva studiové počiny budou nadšeni touto live kolekcí, která je v podstatě takovou best of tohoto souboru. Ze všech 14 – ti písní dýchá ten nostalgický opar období vzniku hard rocku a které zároveň jasně odkrývají kořeny tohoto stylu.

Během více než hodiny zní poctivý blues hard rock jako řemen, který dokazuje, že tak kvalitní muzika se prosadí i při civilním koncertu a netřeba asistence jevištních ohňů, detonací a hudebníků zavěšených na lanech.

Kdo si občas pustí žilou staré Párply či Cepelíny a podobné spolky, ten bude zajisté tímto albem uchvácen. Spoluzakladatelé tohoto stylu – Irish Coffe totiž těmto partám zdatně konkurují.

Záznam koncertu z Rockpalastu na YTB :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

pinkman | 5 stars | 13.12.2017

Kapela Caravan byla díky své zeměpisné poloze(pochází přímo z Kentského města Canterbury ) často milně vtěsnaná do pozice vůdců z početného davu Canterbury scény. Snad jejich debut tuto příslušnost potvrzuje, ale další desky tuto fabulaci začínají vyvracet. Caravan nešlo stůj co stůj o progresivní linii (jako kupříkladu Soft Machine), rozumněj dobře - progrese na prvním místě a pak teprve to ostatní, ale měli rádi písňový koncept a subtilní melodie. Psychedelické motivy šli brzy stranou a nejpozději od tohoto alba je rozvíjen daleko košatější hudební projev. Mnohdy inklinovali až k popu, což jim mnozí fanoušci nedokáží odpustit dodnes. Přitom spíš než pop můžeme v jejich charakteru zaznamenat zvláštně dráždivé až jemně pitoreskní melodie, s nimiž vytváří svůj vlastní a nezaměnitelný hudební kolorit. Jejich ucelená a harmonicky čistá krása představená pomocí komorního projevu, dokáže svou hravostí krásně zalechtat u srdce. Caravan jsou vedle podobně smýšlejících Camel značně oživující soft-rockovou fosílií, kterým nedělá problém důstojně pohladit bystrého posluchače na duši.
Momentální TOP skladba: Nine Feet Underground

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun (1987)

horyna | 5 stars | 12.12.2017

Tuto krátkou recenzi chci věnovat vzpomínce na mého dávného a velice dobrého kamaráda, který už žel bohu není několik let na tomto světě. To díky němu jsem se o kapele ještě coby mladý floutek dozvěděl a přesto, že mě tenkrát hudba Dead Can Dance nic neříkala (frčel jsem sice na stejné straně temné barikády, ale s daleko tvršími spolky), bezpečně se mi vryla do paměti.

Psal se rok 1994 a na pulty prodejen přistálo Marillionovské Brave. Kamarád tehdy všemožně propagoval druhou Fish-ovskou desku Fugazi a právě v té době psal časpopis Spark o Brave. Možná to bylo ve stejném čísle, možná v jiném, ale společně jsme během listování narazili na dvojici Lisa Gerrard a Brendan Perry. Doma mi pak pouštěl ukázky z recenzovaného alba (matně si vzpomínám pouze na skladbu poslední), které mě už svým hřbitovně pochmurným přebalem zaujalo. Vlastně ani dnes nemůžu jasně říci jestli se mi jeho motiv líbí či nikoli, připadne mi až příliš skličující a depresivně neodvratný.

Muzika v jeho útrobách je ovšem jedinečná a geniální. Dnes už atmosférično a temnotu zhmotňující se v muzice vnímám zcela jinak než před dvaceti lety. K její dokonalé interpretaci nepotřebuji slyšet drsné hradby kytar, hromové bicí a funerálně zádumčivé tempo, do kterého skřehotá "ne"zpěvák bludy o víře a spousty patetických a prázdných klávesových ploch navrch.

Dokonalosti lze dosáhnout cestou čistoty. Genialitou myšlenek a kvalitní skladatelskou prácí. Tu má Brandan a Lisa zmáknutou na výbornou. Vystačí si s jednoduchou, ale dechberoucí klávesovou myšlenkou, kterou postupně rozvíjí a napojují tu smyčce, tu dechy, tu chrámové ozvěny. Její vznešený církevní charakter na nebesa povznáší hlasový fond ústřední dvojice a nalézá tak patřičnou hloubku v esteticky krásném a procítěném vyznění. Nádherná aranžmá se místy dramaticky vzedmou do prostoru, aby se zakrátko ladně rozplynula v šeravém nekonečnu.

V říši umírajícího slunce vše pláče, vzténá, roste a bortí se tak, jako city každého z nás.
Přesto, že se hodí spíše do pozdních podzimních večerů, vždy má v sobě velkou vnitřní sílu člověka obohatit i potěšit, a to není tak málo.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Irish Coffee - When The Owl Cries

Irish Coffee / When The Owl Cries (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2017

Poslední deska belgických Irish Coffe je vlastně již projekt jediného původního člena a hlavní osobnosti tohoto souboru Williama Souffreau. S kamarády, s kterými se víceméně 15 let setkává v různých belgických partičkách natočil i toto skvělé album.

Je to poctivá kolekce hutných hard rockových pecek s výrazným blues rockovým feelingem. Občas vám nahrávky připomenou Led Zeppelin, Uriah Heep či Deep Purple, nejde však o žádné vykrádání.

O desce se moc neví, ale obsahuje řadu skvělých písniček. Klidně si dovedu představit, že by kdyby tuto desku nahrál Robert Plant, tak by byla zmiňována a vychvalována hodně dlouho.

Komerční úspěch však není tím jediným měřítkem. Základem je to, že William Souffreau je srdcař, který celý věnoval blues hard rocku, buď v Irish Coffe či The Blue Jets, The Mings nebo sólově. Nidky nevydal slabou desku. To se cení.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - When The Owl Cries
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Hammill, Peter - From The Trees

Hammill, Peter / From The Trees (2017)

Ryback | 4 stars | 11.12.2017

Díky výhodě elektronické komunikace jsem nedávno trávil jeden sobotní večer několikahodinovým povídáním s Timem Bownessem (ano, opravdu s ním), a mimo jiné i na téma Peter Hammill. Tim byl velice, velice příjemný a dozvěděl jsem se zajímavé věci – odrazovým můstkem pro náš rozhovor se stal jeho koncert s Peterem Hammillem (a dalšími umělci) 25. listopadu ve Švédsku. Musel to být úžasný večer, škoda, že jsem tam nebyl. Tim Bowness mi ho velice barvitě popsal. No a teď se možná ptáte, proč se o tom zmiňuju?

Následkem toho rozhovoru bylo, že jsem zahodil do virtuálního koše rozepsanou recenzi na album Petera Hammilla From the trees a začal ji psát znova a jinak, přičemž jsem si říkal, že bych jí mohl dát nějakou tu přidanou hodnotu.
„Jak a jakou?“ říkal jsem si. Brzy mě napadla odpověď.

Toto album Petera Hammilla je totiž víc o textech než o hudbě, tak jsem si řekl, že se zaměřím spíš na texty než relativně suchopárně popisovat, že v téhle skladbě hraje prim Hammillova kytara a v téhle zase Hammillův klavír. Důkladný ponor do Hammillových textů mi způsobil nejedno překvapení, kdy jsem neočekávaně vyvalil svoje bulvy, jinak bezpečně schované a mžourající pod nánosem lehké nadváhy. To, že Peter Hammill není žádný textař, ale básník (už od roku 1966), je jasné, ale přece jen jsem takovou porci originality a poodhalení nečekal. Navíc je Hammillovi příští rok (2018) 70 let…

CD tedy začíná…
My Unintended
Úvodní skladba. Žádná pompéznost à la Emerson, Lake & Palmer se nekoná. Hammill si se španělkou dělá, co chce (s akustickou kytarou, se ženou by to bylo s velkým „Š“), jak na Chameleonu ve stínu noci.
Tématem skladby je Čas. Oblíbené Hammillovo téma na sólo albech i albech Van der Graaf Generator.
„Nemohu předstírat, že vím, co udělám. I když je něco naplánováno, neznamená to, že je zcela promyšleno.“
Výborné.

Reputation
Klavírní skladba v podstatě mimo rock, je o křehkosti pověsti. „Ta pověst, se kterou jsi obchodoval, již pro mě moc neznamená.“
Ne mnoho lidí si dělá hudbu přes padesát let (přes občasné přešlapy) podle svého. A navíc způsobem, jakým to dělá Peter Hammill.

Charm alone
Velice smutná skladba… Peter Hammill bilancuje a nepřímo odhaluje své slabší stránky nebo se v tom částečně odráží… Přesnou hranici mezi autobiografickým psaním a fikcí ví Vždy jen umělec sám a ne moc rád se o to matematické tajemství dělí… „Nečinnost a motiv v praktickém chování…“ „Myslel jsem, že jsem požehnaný, myslel jsem, že jsem zvláštní, ale nezbylo nic…“

What Lies Ahead
„Nedostatečná očekávání se stala mou zásobou v obchodě…“ Výborně sladěná kombinace Hammillem nahraných kytarových a klávesových nástrojů! Tady nelze hudební stránku nevyzdvihnout!

Anagnorisis
Téma církve, papeže (?), klavírní skladba o lidech, kteří nenechají svůj talent dojít poznání. Náročné/rozsáhlé a intelektuální/filozofické téma, které by si zasloužilo spíš psychologicko/historickou studii, než „píseň“. Hammill musí být hodně hloubavý člověk.

Torpor (Strnulost)
Jedna z fascinujících věcí na Peterovi je ta, že… tento pozitivně a v pohodě vypadající a působící člověk dokáže napsat něco tak temného/smutného, pro někoho možná až depresivního. „Apatie se ke mně stáčí v mlze, usazuje se jako pot na kůži“… Téma odcizení koneckonců Hammill mistrně zpracovával s Van der Graaf Generator (skutečně depresivní singl W, alba Pawn hearts, World record…)

Girl to the North Country
Vzpomínáte na album Over, jehož jednotícím tématem byl Hammillův rozchod/rozvod s jistou Alicí? Nevím, do jaké míry platí Time heals, že čas léčí, ale Hammill se v této skladbě k Alici vzpomínkami vrací… Nevyřčené otázky, pocity vyplouvají na povrch, text je chvílemi tak otevřený, že… já bych váhal, jestli být takto osobní /odhalující se ve veřejně publikované písni… Klobouk dolů za odvahu… Čas léčí… Je to trochu fráze – někdy ano, někdy ne. A když neléčí a nepomáhá, slouží tato fráze jen jako jakási útěcha… Ale utěší? Pochybuju. Co muselo plout Hammillovi hlavou při psaní této skladby? Muselo to být něco hodně smutného a stále silného. Rozčarování, zklamání… Dá se na to zapomenout? Někdy ano, někdy ne. Někdo to umí, někdo ne.

On Deaf Ears
V neslyšících uších… Další neveselá píseň o neporozumění… Vygradovaná do závěru „tlesknou rukama – nikdo teď neposlouchá“… Tolikrát se tváříme, že posloucháme druhé, ale neposloucháme, jsme sami pohrouženi do svých všedností /radostí / depresí…

The Descent
Závěrečné skladby progrockové kapely většinou uměly… Gradace… To nejlepší na závěr… I takoví Uriah Heep by mohli vyprávět…
Sestup – skladba o promarněných šancích…

Nádherné album. Nemám patent na rozum a nejsem vědma. Hovořím o tom, jak album vnímám, jak na mě působí, ne jaké 100% je – jak to Hammill myslel. Přesto si myslím, že se snad trefuji šipkou do cíle… Tolik věcí je u Hammilla nevyřčených, naznačených, že záleží na posluchači, jak si to „Hammillem předložené“ prožije.

Když navíc člověk zažije v osobním životě neveselé věci, vnímá určitá zobrazení intenzivněji…

Jako textař mě Hammill několikrát zasáhl hodně silně. Na „Who am the only one“. Nebo na „World record“ v úvodním textu Meurglys III – není týdne, kdy bych si ten text nevybavil (jako x jiných, a jsou to někdy prostě iracionální vyplutí, i když…)… Byť tohle album takovou sílu nemá (protože ji mít možná nechtělo), děje se na něm mnoho zajímavého, ale člověk musí být tak trochu nelíný potápěč a ponořit se do hloubky, pod tu relativně, zlověstně klidnou hladinu, nad kterou si často akorát matoucně hoví nezúčastněné lekníny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - From The Trees
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

steve | 5 stars | 10.12.2017

Jestli si to ještě dobře pamatuju, byli Moonmadness jedni z prvních Camel které jsem si pořídil. Docela dlouho pak trvalo, než jsem jejich hudbu dokázal akceptovat. Původně jsem totiž čekal, že bude deska klasicky zpívaná, něco na způsob Yes. Dlouhatánské a táhlé plochy pomalu se posunující jako karavana na poušti mě přišli zdlouhavé a nudné. Až časem jsem si uvědomil že právě v tom je krása hudby Camel a charakteristika jejich prvního období .

Cela deska vyluzuje zvláštní chladivý dojem, který navíc často podtrhne Latimerova tesknivá flétna. Její party dokáží diváka povznést i obloudit. Hned z kraje alba v Song within a Song jsou takové momenty k dispozici. Kapele jde o náladu, o momentální rozpoložení, které dokáže dokonale ovládat. Ještě subtilněji se o to snaží ve čtvrté Spirit of the Water, to už je Camelovský parnas. Mistrně sejmuta basa Douga Fergusona, ale také rozdělení vokálních linek mezi celou kapelu. To jsou další z poznávacích znamení těchto Camel.
Deska Moonmadness zakončuje jejich první období, které je dnes chápáno jako jedno z klíčových v dějinách tohoto souboru.
Vysoká známka je nad slunce jasná.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)

Gong / The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen) (1990)

steve | 4 stars | 09.12.2017

Na tuhle desku jsem kápnul úplně náhodou na jednom českým portále s muzikou teprve nedávno. Zkusmo jsem ji na Youtubku profrčel a okamžitě objednal. Chtěl jsem doma mít nějaký novější vzorek těh pravých čajovo-drogově-extravagantních Gong a trefa na černo se proměnila na trefu do černého.

Řekl bych, že se pokračuje tam kde deska You končí, jenom zvuk je zmáknutější a vyspělejší. Je to pořád stejná psychárna, jen se častěj improvizuje po jazzovsku a Gilli Smyth víc recituje než zpívá. Vokál Daevida Alenna je objeví jen občas, hodně se hraje a část materiálu by mohla být klidně na nějakém Moerlenovském albu. Jsou tu krásné improvizační pasáže, ale na pilu se moc netlačí, občas máte halucinogení pocit, to když Gilli opakuje podobná slova stále dokola.

Na hudební mapě jsou Gong zvláštní vzezření. Neznám nic tak podobně ujetého, možná právě proto mě přitahují, ale musím na ně mít speciální náladu, už tak je to dost těžký oříšek.

» ostatní recenze alba Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)
» popis a diskografie skupiny Gong

Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep

Spock's Beard / Brief Nocturnes And Dreamless Sleep (2013)

| 5 stars | 09.12.2017

Ztráta, která přišla s koncem činnosti kapely Gentle Giant, je dodnes pro mnoho příznivců komplikované strukturální muziky nenahraditelná. Dlouho se nenašli žádní přímí následovníci, až v polovině devadesátých let se jako zdatní žáci a věrozvěsti progresivního směru představilo sdružení okolo skladatelské osoby Neala Morse.
Takřka na každém albu svých domovských Spock´s Beard kterým tento pilný konstruktér vdechl život, se dají vystopovat prvky mající svůj původ právě v Gentle Giant.
Ať se jedná o znásobené, na sebe navrstvené pěvecké stopy, složitou písňovou zástavbu, zálibu v jazzu, nebo jen jemnou melodikou vyzdobené kytarové linky, všechno ukazuje na inspiraci Schulmanovskou školou.

Deska Brief Nocturnes And Dreamless Sleep je postavena na pyramidovém efektu. To znamená že každá následující skladba je na pomyslném schodišti kvality postavena o jeden stupínek výš. S poslechem díla tak vzniká sugestivní zlepšující se pocit a očekávaná katarze přichází s koncem nahrávky.

Vývoj této kapely ve které její zakladatel už dávno nefiguruje je nepřeslechnutelný. Spock´s Beard se stále někam pohybují, jejich růst a potenci nejde přehlédnout.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Transatlantic - Bridge Across Forever

Transatlantic / Bridge Across Forever (2001)

| 5 stars | 09.12.2017

I kdyby tady nebylo nic jiného, tak dětský sbor zpívající Motherless children, Wandering nowhere... mě pokaždé připraví tolik zbožňovanou neopakovatelnou chvíli, že mám nadlouho emočně vystaráno. Už jenom za to, jak dokázali pánové z Transatlantic vyšponovat atmésféru při zmiňovaném nápěvu musí dostat pět hvězdiček. Ale tohle album je pochopitelně suprové celé, stejně jako jeho předchůdce, možná ještě o kousíček lepší. Vůbec nezáleží na délce písní, je v nich tolik silných okamžiků že se posluchač nemůže nebavit. Je to hudební extáze a nářez dohromady. Žádná bezbřehá exhibice, ale smysluplná a do detailu propracovaná muzika.

Poslouchat hudbu Transatlantic je jako vrátit se v čase do dob Relayer a Tales From Topographic Oceans.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Bridge Across Forever
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Led Zeppelin - II

Led Zeppelin / II (1969)

bullb | 5 stars | 08.12.2017

Citujem sám seba: „Už sú to desiatky rokov, čo som začul Heartbreaker a doteraz mám z toho zimomriavky.“
Neviem inak, ale pri hodnotení tohto diela sa pociťujem úctu a pokoru zmiešanú s obavou, aby som správne vystihol to, čo robí túto platňu výnimočnou. Určite to nie je tým, že moje prvé počutie bolo v čase, keď všetko zo Západu bolo nezvyčajné. Predsa sa to dalo selektovať , napríklad že Sweet je „čaj“, ale že Pink Floyd je „fajn“ (vtedajšie naše puberťácke hodnotenie). Skôr je to tým, že aj po rokoch je možné konštatovať len toto: Vynikajúca a neopakovateľná hudba.

Led Zeppelin II. je hudobný drahokam, lebo:
Nahrávanie platne trvalo oproti „jednotke“ dlhšie, preto „dvojka“ pôsobí celistvým dojmom
Sled skladieb má premyslené poradie.
Jimmy Page je „hitmaker“, jeho gitarové riffy aj dnes jednoznačne vyhrávajú ankety.
Led Zeppelin je kvarteto hráčov mimoriadne vysokých kvalít.
Nebáli sa vsunúť „psychedelickú“ časť do Whole Lotta Love.
Nebáli sa dať priestor Bonhamovi v legendárnej Moby Dick.
Nebáli sa spracovať bluesové štandardy po svojom.
atď ...
Analyzovať nemá zmysel. Povedali to už mnohí predo mnou. Ťažko je popísať všetky atribúty hudby vydanej v októbri 1969.
Jedno je však isté. Je to absolútna hudba. Pre mňa jeden z hudobných vrcholov.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Lunatic Soul - Fractured

Lunatic Soul / Fractured (2017)

horyna | 4 stars | 08.12.2017

Pokud bych měl stroze charakterizovat nové dílo sousedů Lunatic Soul nějkým reklamním bonmotem, určitě by uvnitř oné fráze stála narážka na programování a rozsáhlé plochy plné nasamplovaných pasáží, bez kterých se nová Dudova kolekce v tomto čase nepohne z místa ani o píď. Jaké pak přijde vysvobození od těch všech mašinek a futuristických segmentů se třetí skladbou Crumbling Teeth And The Owl Eyes, když člověk konečně uslyší brnkat i obyčejnou akustickou kytaru.

Uvnitř bookletu nového alba najdeme zmínku, možná dooknce varování, že Marius si na Fractured spokojeně vystačí bez elektriky, kterou dokáže zasuplovat rozmanitá zvukomalebná škála, vytvořená pomocí všemožných mašinek poplatných dnešní moderní technologii.

Zvukový záznam je i letos velice kvalitní a tak si můžeme spokojeně debužírovat u skvěle sejmuté mistrovi baskytary, občasných smyčcových doprovodů, lehounce připlých bicí Wawrzyniece Dramowicze, nebo se pohoupat na zvuku saxofonu Marcina Odyniece. Autor přesně ví kam jaký zvuk nasadit, jak s písní pracovat, jak ji přetvářet a dochucovat aby měla svou logiku a chytré vyústění.

Přesto, že vypadá spousta materiálu na první pohled/poslech sterilně a působí trochu banálně, možná dokonce stereotypně, je to pouze zdání prvotní. Pokud si dá posluchač tu práci a u desky několik dnů vydrží, nebude ničeho litovat.

Jde o zajímavou muziku která rozhodně nehledí do minulosti, ale rozevírá svá okna budoucnu a ukazuje cestu kudy se má moderní progrock vyvíjet. S mateřskými Riverside nemá zhola nic společného, v součinnosti s temnými vizemi samotného autora cítíme spíš vlivy Depeche Mode, či Matheosova projektu O.S.I.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Fractured
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

Galahad - Sleepers

Galahad / Sleepers (1995)

john l | 5 stars | 08.12.2017

Neuvěřitelné! Před několika dny jsem se dal svést horynovou a zpětně také branovou recenzí na tuhle skvělou desku a dnes ji poslouchám a nemůžu najít tak silné atributy, které by vyjádřili můj obdiv a spokojenost. Tihle Galahad jsou ještě něco víc než jen hudební nirvána. Dokázali dopilovat svůj styl do podoby, které není co vytknout. Slyším krásně čitelnou produkci, silné jednotlivé skladby a naprosto pohlcující atmosféru. Po hudební stránce působí album velmi uvolněným dojmem, ale když je potřeba dokáže kapela pěkně šelápnout pedál a přitlačit váš ksicht na progrockovou fasádu. Sleepers neobsahuje žádný vyložený megahit, na druhou stranu je nebývale konzistentní, což ve výsledku mnohem víc vypovídá o skvělé formě kapely.

Výborně propracované instrumentální pasáže prostřídají lyrické úštěpky a změny nálad, které nám kapela servíruje s dominantní preciznosí a ve velkých dávkách. Snoubí se zde pokrok nového věku, ale i staré prog postupy, které zažraného posluchače cvrnknou do boltců. Mě se to několikrát přihodilo a vyneslo Sleepers ještě o malinko nahoru.

A než uteču zpátky k přehrávači pustit si desku zase znova, připomenu ještě překrásnou písničku Julie Anne, protože její melodie a vytříbený refrén se mě do hlavy zaryli na první dobrou.

» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad

Irish Coffee - Irish Coffee

Irish Coffee / Irish Coffee (2004)

jirka 7200 | 4 stars | 06.12.2017

Belgičtí Irish Coffe si ale dali na čas !

33 let trvalo, než se posluchači dočkali druhé kolekce písní s opět bezejmenným názvem.

Z původní sestavy se zapojil zpěvák a kytarista William Souffreau, bubeník Hugo Verhoye a starý známý Luc De Clus,bývalý člen kapely, který s Irish Coffe hrál v období roku 1973-4. Nováčky v týmu se stali o generaci mladší klávesák Stany Van Veer a basman Cranky Cooreman.

K vydání této desky hudebníky dohnal fakt, že první album, které se stalo za ta desetiletí skutečnou legendou, bylo stále žádané a jakákoliv legální či nelegální reedice byla vždy brzy rozprodána.

Hudebníci našli v šuplíku nepoužité a výborné čtyři songy ze sedmdesátých let (na albu v pořadí 1-4) a dopsali další 4 nové songy (5-8), které vcelku zapadly k starým kouskům a doplnili ji vlastní cover verzí písně I´m Lost z debutního alba.

A jak to dopadlo ? První čtyři písně jsou skutečně hard rockovou klasikou ve stylu Deep Purple tak přibližně v období Perfect Stranglers. Pátá až osmá skladba, je více stylu elektrického blues okořeněného tvrdým rockem.

Závěrečný akusticky přepracovaný hit z první desky nezní zle, ale oproti originálu poněkud mdle.

Tato deska není vůbec špatná, dá se ohodnotit klidně pětkou, čtyřkou nebo trojkou podle toho, jakou váhu kdo přikládá původnosti a novátorství. Staré pardály určitě potěší. Skladby jsou zahrané poctivě s přehledem starých hard bluesmanů a od srdíčka. Tak svěže jako original však již nezní.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Lucifer's Friend - Mind Exploding

Lucifer's Friend / Mind Exploding (1976)

horyna | 5 stars | 05.12.2017

Hlad po nové muzice, třebaže byla nahrána před čtyřiceti roky mě s přibývajícím věkem stále neopouští. Céda která si pravidelně objednávám v počtu větším než mi dovolí časové možnosti je důkladně naposlouchat ukládám bokem a když na ně přijde ta pravá chuť, letí igelitový obal do koše a stříbrná placka do přehrávače. Udělat si čas na hudební laskominy všemožného druhu není jednoduché pokud vlastníte a stále rozšiřujete sbírku několika (hodně) stovek alb. Své druhé luciferovi pomocníky jsem měl „pod polštářem“ zašité jářku půl roku. Předchozí nahrávka Banquet mě udělala velkou radost a něco podobného jsem očekával i od Mind Exploding.

Kulatý tovar si před pár dny pomalu zajíždí do hrací skříňky a už první minuta úvodní Moonshine Rider mi maluje úsměv ve tváři. Krásně čitelný zvuk všech nástrojů (tenhle remaster se Repertoire rec. opravdu povedl), strhující rockové tempo které popohání cválající bicí s perkusemi a už se přidává TEN NÁSTROJ- mocný hlas Johna Lawtona, díky kterému Lucifer´s Friend vlastně poslouchám. Vydržím ještě dynamicky volnější free dvojku Blind Boy ozdobenou pěknou melodií a musím k sobě zavolat ženu, ať si alespoň několik sekund také poslechne. Nasazuje sluchátka a vzápětí i úsměv. Znáš to, znáš ten hlas? Volám na ni v tom kraválu. Hm, asi jo odpovídá. Co na to říkáš? Kdo to je? (dost často mě baví ji takto zkoušet:-) Po chvilce odpovídá, že jí to připomíná uriáše, ale ti to určitě nejsou. Tak kdo, ptám se neodbytně znovu? A... neví. Ukazuju jí disk a jméno zpěváka. Konečně je doma. Dobrý, skvělý, já vím odpovím jí, sedlo mi to okamžitě. Zkus ještě nástrojově bohatou trojku ve které drnčí španělky, perkuse a Lawton zpívá jako bůh. Čtvrtá Fugitive je pěkně dunící našťavenej jazz rock, vlastně jako celá deska. Ta je stejně jako její předchůdkyně na tomto stylovém kotrmelci postavena a odlišuje se od místní konkurence. Žesťů sice ubylo, kreativní myšlenky však zůstávají.

Německé kapely kterých jsem kdysi míval ve sbírce nadpočet dnes nijak zvlášť v lásce nemám. Až na pár vyjímek je poznáte většinou okamžitě.
Lawtonovo uriášovské před-období je ale jiné. Spíš než pozice středoevropská by zde slušelo zařazení ostrovní. Jedná se totiž o porci kvalitní muzikantské školy, ne nepodobné kapelám soustředěným okolo řeky Temže.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Mind Exploding
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Irish Coffee - Irish Coffee

Irish Coffee / Irish Coffee (1971)

jirka 7200 | 5 stars | 05.12.2017

Taky máte někdy ten pocit, když posloucháte neznámé CD, jak se vám v případě dokonalé nahrávky rozlévá příjemné teplo okolo srdíčka ? Ne, není to rozlitou kávou, kterou si při stařeckém třesu rukou občas vybryndám na hrudník. Nyní je to zapříčiněno muzikou belgické kapely Irish Coffe, která v sedmdesátých letech vydala jen jedno album a nespočet singlů.

Bez uzardění říkám, že je to opravdu jedna z nejlepších nahrávek dřevního hard rocku šmrcnutého blues z té doby. Ani jedna z osmi písní není do počtu. Na desce se nachází skutečná esence tvrdého rocku, který v té době získaval na oblibě.

Písněmi se proplétají důmyslná sóla a riffy kytaristy, v pozadí krásně dobarvují zvuk hammondky.

Deska byla nahrána do 8 stop a v pohodě to stačí. Zvuk je archaicky rozdělen stylem hammondky vlevo, sólová kytara hraje z pravého kanálu. Zvuk je ale výborný, plně dynamický, basa krásně tvrdí spodek.

V období 1971 - 4 vystupovali jako předkapela Colosseum,Uriah Heep či Focus. Potom se bohužel rozpadli.

Jako perličku na závěr uvedu, že v některých pasážích je skladba A Day Like Today velmi podobná skladbě od Vítkova kvarteta - Pražskej démon :-) Schválně posuďte sami.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Transatlantic - SMPTe

Transatlantic / SMPTe (2000)

| 5 stars | 05.12.2017

Neskutečně propracované album ve kterém jsou gejzíry nápadů napresovány až za okraj. Lahodná muzika, složitá jak hrom, přesto posluchačsky zábavná a poučná. Tři dlouhé a komplikované skladby se proloží dvěma pochopitelnějšími a hned dostane dramaturgie desky ten správný směr. Je dobře že se tihle špičkoví hudebníci dokázali navzájem seřadit na jednu kolej a ega(tihle je ani nemají) nechat stranou. Za nejlepší bych označil kupodivu Stoltovku My new world, to je vtělená nádhera.

Pohodové album, které dokáže přetavit ten nejlepší art rockový mustr svých učitelů(Yes) nové generaci. Řekněte kdo se v dnešní době může něčím podobný pochlubit.

» ostatní recenze alba Transatlantic - SMPTe
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Colosseum - Daughter Of Time

Colosseum / Daughter Of Time (1970)

steve | 4 stars | 04.12.2017

Deska Daughter of Time je jediná fošna, která se mě od přechvalovaných Colosseum zamlouvá. Jejich poměrně často praktikované „holé“ instrumentální uchopení na mě nepůsobí nikterak závratným kouzlem. To bývá u podobných technicky špičkově vybavených kapel z okolních luk a hájů, které míchají šťavnatější koktejly z vícero nakomulovaných jazzových ingrediencí daleko působivější. Předchůdcům Daughter of Time něco chybí a to něco je ohromující představení Chrise Farlowea, který jejich třetí hudební zápis vynáší svou nadpozemnskou vokální akrobacií, silou a hlavně barevností vysoko nad nějaký obyčejný rockový rámec. Pak jsou to samozřejmě VELKÉ skladby které kapela pro tuto chvíli vytvořila a hned ta první Three Score and Ten Amen je strhující fatální symfonií celých Colosseum. V pomalejších momentech Time Lament nebo páté Theme For An Imaginary Western se mnou cloumají emoce a hudební hrátky trhají ještě bušící srdce na kusy.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Kansas - Freaks of Nature

Kansas / Freaks of Nature (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 04.12.2017

Vítejte při čtení recenze na jediné původní studiové album Kansas v devadesátých letech. Nejhorší období průměrných až podprůměrných desek z minulé dekády máme šťastně za sebou, tak se snad už dočkáme kvalitního rockové menu…

Od vydání poslední studiové desky In the Spirit of Things uplynulo 7 let a nastaly drobné změny. Za kytaristu Steve Morseho (který odešel do Dixie Dregs) nastoupil v roce 1991 houslista a kytarista David Ragsdale a klávesista Greg Robert povýšil z pozice hosta na oficiální místo v sestavě. Na pozici v měkkém křesle u nahrávacího pultu studia a do role producenta byl nominován starý známý Jeff Glixman (mj. Black Sabbath, Y. Malmsteen, Magnum), který s nimi pracoval na nejlepších deskách ze sedmdesátek.

Jaká je tedy deska Freak the Nature?

Po několika slabých deskách experimentujících křížením popu s AOR je to příjemné překvapení. Po třinácti dlouhých letech slyšíme opět v nahrávkách Kansas pro ně tolik typický zvuk houslí, i když pan Ragsdale má trochu odlišný styl, než jeho předchůdce. Tento muzikant se překvapivě zapojil i do psaní písní, spolu se Steve Walshem vytvořili 4 songy. Zrovna ty patří mezi nejenergičtější na albu, zaslechneme tam až metalické kytary! Schválně si pusťte třeba úvodní I can fly – odmyslete si tančící housličky a dosaďtě drsnější zpěv a máte heavy metal jak vyšitej. A to rámcově platí i pro všechny jejich společné skladby – všude tam vylézají hard/heavy riffy, jako třeba v solidní Black Fathom 4. Samozřejmě aranže a zvuk houslí s celkem utopeným zvukem kláves výsledný sound upravuje do patřičných prog mantinelů ostatních písní.
Těch, které Walsh napsal sám. Ty se mi po pravdě líbí o kapánek více. Netlačí tolik na pilu, jsou poklidnější a více vyplouvají na povrch krásné melodie. Výborná je třeba singlová Hope Once Again z hostující zpěvačkou a herečkou Reneé Castle. Zvláštní je i skladba Need, která mi atmosférou připomíná Petera Gabriela.

Album zakončují úžasná Cold Grey Morning s bezútěšným textem, pulzující hard rockovou energií. Autorem je Kerry Lifgren, jak se ocitla na této desce, to opravdu netuším.

Závěr alba je svěřen opět skvělé, z velké části akustické Peaceful and Warm, v jejíž finále to pěkně rockově zabouří.

Skvělý comeback !

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas

Flash - Flash

Flash / Flash (1972)

| 5 stars | 04.12.2017

Všechno podstatné už zhrnuly předchozí recenze, za mě jen řeknu, že jde o neznámou na okraji žánru paběrkující kapelu, která po sobě zanechala naprosto skvostnou muziku. Především její první album se může poměřit s těmi nejlepšími art-rockovými projekty sedmdesátých let. Namakaná, částečně Yes-ovsky pojatá muzika plna nápadů a brilantní instrumentace(Peter Banks řádí jako Yes zbavený), které vévodí vysoko posazený vokál Colina Cartera. O dobrý dojem se přičiní taktéž povedený zvuk remasterovaného nosiče a jak už bylo zmíněno i lákavý obal, který pod letmou sukýnkou a dráždivými kalhotkami skrývá tolik obdivovaný ženský poklad.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash

Who, The - Live at Leeds

Who, The / Live at Leeds (1970)

jiří schwarz | 4 stars | 02.12.2017

The Who – jedna z mých nejsrdcovějších kapel - vydává prvního živáka v r. 1970 (je divné, že až tak pozdě u kapely proslulé divokými živými vystoupeními), nahrávka je z Valentýna toho roku, 14.2.70. Kapela má za sebou vystoupení ve Woodstocku (kde hráli We're Not Gonna Take It z Tommyho), které ji povýšilo mezi hvězdy nejvyššího kalibru (už i předtím v Anglii byli stars, o nichž se vědělo).

Pro pořádek uvádím seznam stop původního LP (z anglické Wikipedie):

Strana 1:
1. "Young Man Blues" (Mose Allison) 4:46
2. "Substitute" (Pete Townshend) 2:10
3. "Summertime Blues" (Jerry Capehart, Eddie Cochran) 3:22
4. "Shakin' All Over" (Johnny Kidd) 4:20

Strana 2:
5. "My Generation" (Townshend) 14:45
6. "Magic Bus" (Townshend) 7:57

To proto, že všemožná další vydání tento základ postupně rozšiřovala (nešlo tedy původně o „13 tracků“, jak píší ve své předešlé recenzi Martin H i kneekal). Zde uvedený playlist vydání 2CD Deluxe z r. 2002 (aspoň dle údaje na 2CD vydaném Polydorem UK) je tak široký, že víc než než dvojnásobně převyšuje kapacitu původně vydaného LP (CD2 obsahuje skoro celého Tommyho v živém vydání; celkem pochopitelně ale chybí např. skvělá instrumentální Underture), a nevím přesně, zda recenzovat právě tuto reedici, anebo 25ti-leté výroční vydání (1995) - 14 stop, až po kompletní vydání 3CD z koncertu z r. 2016 (33 stop). Budu se tedy držet v hodnocení převážně původního LP. Všechny edice mají naprosto nudný obal, nesnažící si ani na nic hrát.

V r. 1970 musel měl patrně lídr skupiny, P. Townshend, v hlavě Lighthouse projekt (viz Who’s Next 1971, + reedice tohoto, + části Odds & Sods 1974), nicméně z toho v Leedsu nezaznělo nic. The Who startovalo koncert uchýlili k repertoáru z hlediska svého vývoje k věcem dřevnějším, převážně přejatým, zaplňujícím celou 1. stranu LP (i na tehdejší poměry s dost krátkou stopáží). Na 1. straně jde jaksi o bigbít minulého desetiletí (tj. „šedesátek“), jsou to převážně přejaté věci. V souladu s tím jsou i aranže vícehlasů (kdosi je zde vychvaloval) - mně se zdají být na tu dobu již trochu „out, oldschoolové“. Poměrně měkké, navíc nezcela ladící a intonačně jisté vícehlasy často na 1. straně LP pro mě nepochopitelně nahrazují sólový zpěv Daltreyho, ačkoli se kapela snaží hrát relativně sršatě. Sám Daltrey (kterého řadím k nejlepším zpěvákům rockové historie), zde nezní tak přesvědčivě, jakoby by neměl den, či „koule“.

Naopak 2. strana je úplně jiná. Jakoby by muzikanti sestřásli ostych a probudili se k životu – jde vlastně o závěr koncertu (pořadí skladeb zaznamenává anglická Wikipedie), ve kterém to Who konečně rozbalili naplno. 14ti-minutová skladba MY GENERATION, navzdory názvu podle písně (v té době už slavné) z historie kapely, již obsahuje směsku věcí z úplně jiného soudku – většina z nich je vlastním materiálem z Tommyho, který byl, oproti studiové verzi, zahraný o poznání tvrději. Naplno zahřmí Moonovy dynamické bicí, bytostně spojené s Entwistlovou basou, i Townshend vypouští z kytary drsné tóny, místy i trochu delší sóla, než je jeho zvykem. Jsou rychlá, tvrdá, hard-rocková (především to v závěru směsky). Po relativně fádním rozjezdu 1. strany, na této straně se najednou dočkáme vyšponovaného rockového napětí, improvizací, kapela jakoby najednou začne „mít koule“, i Daltrey jakoby se probudil z letargie.

Playlisty následných, rozšířených vydání, ukazují, že na koncertě hráli Who věci především z Tommyho, což ale příliš nereflektuje původně vydané LP. Možná chtěl producent ukázat šíři repertoáru Who, a také se opřít o starší hity. Praděpodobnější se mi však zdá, že výběr byl dán rozdílnou zvukovou kvalitou nahrávek. Většina stop z živého Tommyho (jak ukazuje 2. CD Deluxe vydání) se mi ve srovnání se studiovým 2LP příliš nelíbí - Daltrey jakoby nepodával svoje obvyklé výkony, a ani kapela nebyla moc přesvědčivá a (na rozdíl od nahrávek ze 2. strany LP) výrazně méně improvizovala. Úplný průšvih by vedoucí hlas Entwistla ve FIDDLE ALL ABOUT, ujížděl i intonačně. Teprve na závěr koncertu (v MY GENERATION, MAGIC BUS) se konečně rozezpíval Daltrey. V závěrečném starším hitu MAGIC BUS zní Who podstatně moderněji, než ve věcech z 1. strany.

Celkově vzato, strana 2 původního LP ukazuje skutečnou, obrovskou potenci a energii živých vystoupení Who, a jistě stojí za poslech. Rozšířené Deluxe vydání ale považuju za „provářku“, celkový dojem z vystoupení spíše sráží. Za první stranu LP jen 3*, za druhou 5*, takže výsledkem jsou 4*. Myslím, že hodnocení alba jako top 5 ze živáků všech dob (viz diskuse k předešlým recenzím) je nadnesené - srovnávám třeba s Colosseem, Cream, Hendrixem z doby přelomu desetiletí. I z hlediska Who samotných, např. při srovnání s neskutečnou energií vystoupení z Woodstocku, nemůžu si pomoct, přece jen trochu zklamání.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The

Saxon - Dogs of War

Saxon / Dogs of War (1995)

horyna | 5 stars | 02.12.2017

Tak tohle je skutečná bomba, nebo alespoň bomba v diskografii Saxon. A pro mě v tomto případě platí: neuvěříš, dokud neuslyšíš. Už před dobrými deseti lety mi kamarád tvrdil, že jedním z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepším albem těchto Britů jsou Váleční psi. Já pevně razil teorii, že o staré (původní) Saxon se otírat nebudu a z těch nových mám za krutě nedostižnou především následující kolekci Unleash the Beast. Nahrávka Dogs of War byla dlouho nedostupná, nebo alespoň v době, kdy jsem ji hodlal pořizovat. Dnes je tato deska v reedici opět na trhu.

Zvuk není nejlepší (přestože je původní), občas to zachrastí a v nahuštěných obrátkách se vyloupne kaz. Ale to je asi jediná bolístka tohoto nadupaného alba, na kterém jsou dobré dvě třetiny materiálu poplatné hitovým ambicím. Ano, v pětadevadesátem byli Saxon oproti dnešku o víc jak dvacet let mladší a nápady se jim z rukávu sypaly v daleko větším množství než dnes. Na své poslední nahrávce předvádí původní kytarista Graham Oliver jednu působivou melodii za druhou, několikrát dokonce vyloupne akustickou mezihru či hard rockovou zapamatovatelnou dupárnu, kterou si při třetím poslechu spokojeně zanotujete.

Dogs of War přišla po pro někoho slabších předchozích albech s novou dynamitovou náloží ve svém středu a na několik let vystřelila Saxon opět mezi metalovou extratřídu. Škoda že se jim ve vysokém podlaží prostřednictvím posledních prací už nedaří udržet a předvídatelná stagnace si vybírá svou daň.

» ostatní recenze alba Saxon - Dogs of War
» popis a diskografie skupiny Saxon

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

EasyRocker | 5 stars | 01.12.2017

Tohle moje milované whoovské album je jedním z nejskvělejších děl tolik nabitého roku 1967. Přináší potrhlé téma londýnské imaginární rádiové stanice a dalo by se tedy dlouze diskutovat, zda už tady vlastně nějaký koncept je, či není. Všichni to přičítají až Tommymu, já bych tady ale pojící linii skladeb jasně viděl.


Burácející imaginární Radio London přivane z proslulé mimozemské introdukce valící se buldozer Armenia City in the Sky. The Who ještě neshodili starou hudební kůži, ale něco už je za dveřmi... úvod strany Radio London.

Heinz Baked Beans alias potrhlé Entwistleovy rohy jsou spojeny s poloakustickou křehkou krasavicí Mary-Anne with the Shaky Hand. První z motivů, věnovaný této dámě.

Odorono svou čirou akustickou krásou v provedení barda Petea Townshenda už předznamenává následující megaopus.

Kabaretní vokály, atmosféra dávné berlínské estrády, tíživá a naléhavá Tattoo pokračuje v čarokrásném akustickém tónu.

Spalující jízda pokračuje; Our Love Was se vyloupne z obskurního rádiového vstupu, zvláštně rozjívená nálada se pojí se zamyšleným Daltreyovým projevem.

Mám-li nějaký hudební motiv či riff, který by by okamžitě definoval celé zlaté šedesátky, je to u mě nepochybně skvostná I Can See For Miles. Townshendova spalující jízda po strunách, ale i fenomén jménem Daltrey tady doslova sepsali rockovou historii.

Druhou stranu, Charles Atlas, otevírá v nejvyšších sférách melodická šedesátková whoovka I Can´t Reach You.

Další Entwistleova miniatura Medac přinese drsný příběh s názvem Relax, nabuzený dvouapůlminutový příval adrenalinu. Nemám, co bych dodal.

Klasikou je ovšem i Silas Stingy, uklidňující akustická, šedesátkově volná záležitost. The Who tu kladou důraz na propracované vokály.

Sunrise jsou tři minuty opět čiré akustické krásy. Dokonale vystižená úzkostná a smutná nálada.

Klasickou verzi alba završovala Rael 1, rytmicky úderný válec s vynikajícím Keithem Moonem. Skoro šestiminutový smrtící marš jeho sestav z jiné galaxie.

Vydání z roku 1995 doplňují i bohaté bonusy.

Druhý díl poslední věcičky z normální verze okořenil do komorní podoby na varhany Al Kooper, závěr je gruntovní rock. Jednou z nejtypičtějších hitů je Glittering Girl, svěží a čisťounká jako horská bystřina. Reklama na coca-colu. Skvostné tříminutovce Melancholia už nebylo možno dát přiléhavější název. Výborná, srdcervoucí akustika a přesvědčivý Daltrey. Rohy má na starosti basový mág Entwistle, v Someone´s Coming si určitě ostudu neudělal. Fascinuje mě ta proměnlivost a množství motivů. Jaguar je rockově drsná palba, odhalující prakořeny jejich muziky. Early Morning Cold Taxi pokračuje v melodické skladbě, důkladně otesané v nejlepším duchu šedesátek. A je tu mistrné využití Griegova památného tématu Hall of the Mountain King - kolikrát byl tenhle motiv bezostyšně vypleněn, ani nevím. Zničující útoky Townshenda. Girl´s Eyes jsou další z výčtu energetických hitů, které tento fenomén jako by sypal z rukávu o půlnoci. Alternativní verze Mary-Anne with the Shaky Hand je možná opepřena ještě větší svěžestí a energií než původní albová verze. Klobouček dolů. Bohatý poslední chod této mimořádné degustace, Glow Girl, je v podsaditém rockovém tónu s posmutnělým Rogerem Daltreyem. A to je bohužel vše.


Nedá se nic dělat, tahle geniální skvadra si mě svými opusy zcela podmanila, a to přesto, že jsem se jim až podezřele dlouho vyhýbal. O to byl úder jejich všeobjímajících témat pro mě fatálnější. Zničujících sedmdesát minut kreativní exploze géniů.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Martin H | 5 stars | 01.12.2017

Odvrácená strana Měsíce, nehostinné místo pro život, které je ze Země nemožné sledovat, a zároveň probouzející v nás různé fantaskní představy, se stává na osmém albu skupiny Pink Floyd metaforou lidského života v moderní konzumní společnosti. Členové skupiny zde vytvořili neskutečnou koláž zvuků, které spolu s nesmírně barevnou hudbou vytváří kompaktní celek, z nějž nejde odebrat ani notu, jinak by se celá důmyslná struktura mohla rozsypat jako pověstný domeček z karet.

Celá ta nádhera je na začátku a na konci rámována tlukotem lidského srdce, což mi symbolizuje lidský život od zrození až do ukončujícího okamžiku smrti. A mezitím je posluchači předkládána přehlídka lidského hledání a tápání, různých, mnohdy nesplněných tužeb a možných závislostí, které mohou i přerůst v regulérní šílenství. Je pouze na každém z nás, aby nepodlehl těmto hrozbám a co nejlépe se popasoval s lákadly moderní doby, která na nás mohou čekat maskována například chorobným vztahem k majetku a jeho hromadění, viz píseň Money, nebo neúprosným diktátem ubíhajícího času, o čemž mohou vypovídat skladby On the run a Time.

Ale to, co činí tuto desku tak výjimečnou, je především hudba. Jakoby skupina chtěla světu sdělit, že už skončilo období hledačství a roztěkaného experimentování, které mnohdy mohlo zabředávat do samoúčelných exhibic, a nastal čas dospělosti, což s sebou přináší i mnohem dokonalejší hudební výpověď, jež se ve své komplexnosti má šanci stát jedinečným dílem. Některé pasáže připomínají ve své mohutnosti symfonie z oblasti vážné hudby. A tak jako se my dnes vracíme s obdivem k monumentálním dílům Beethovenovým, možná se naši následovníci za nějakých sto let budou v němém úžasu vracet ke skladbě The Great Gig In The Sky a říkat si, že taková nádhera snad není ani skutečná. A určitě budou mnozí jiní zažívat posluchačskou extázi podobnou té, jež mě vždy uchvátí v závěru tohoto hudebního monolitu při poslechu částí Brain Damage a Eclipse.

Doufám, že deska, jejíž obal je zdoben tajemným barevným spektrem procházejícím trojúhelníkem, nezapadne v zapomnění. Byla by to škoda, kdyby lidstvo bylo ochuzeno o nádheru sahající až někam k odvrácené straně Měsíce.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Beatles, The - The Beatles

Beatles, The / The Beatles (1968)

Gattolino | 5 stars | 30.11.2017

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 30.11.2017

Po dvou předchozích deskách sestupné kvality - Vinyl Confession a především naprostém propadáku Drastic Measures provedli Kansas rovněž drastickou změnu v sestavě. K pilířům kapely - duu Williams/Erhart se vrátil zpěvák Steve Walsh. Pozici baskytaristy obsadil Billy Greer a velkou vzpruhou bylo angažmá známého kytaristy Steve Morseho, který si v již s Walshem zahrál v roce 1980 na jeho sólovém počinu Schemer Dreamer.
Tandem Walsh a Morse popadli pevně opratě dalšího hudebního vývoje kapely a složili na nové album Power drtivou většinu písní.
Výsledek není nijak oslňující, ale oproti předchozím deskám je tato produkce již poslouchatelná. Solidní osmdesátkový pop prezentuje All I Wanted, Power, Tomb 19 a jediná převzatá Can't cry anymore.

Tu AOR či hard rockovější část desky zastupuje hlavně úvodní Silhouettes in Disguise, spolu s We're not Alone Anymore a Three Pretenders.

Nejoblíbenější na této desce je mému sluchu příjemná instrumentálka Musicatto, kde jako bych v dáli zaslechl reminiscenci na tvorku Kansas ze sedmdesátých let.

Uměleckým vrcholem na desce je emotivní Taking the View v unplugged hávu s akustickou kytarou, flétnou, dětským sborem a procítěným Walshovým zpěvem. Tady mě dostali.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Magnum - Sacred Blood

Magnum / Sacred Blood "Divine" Lies (2016)

horyna | 3 stars | 29.11.2017

Jestli je ještě na tomto světě na někoho spolehnutí, pak jsou to rozhodně britští Magnum. S železnou pravidelností nás každým druhým rokem poctivě zásobují novou muzikou. Občas přihodí živák, občas výběrovku a koncertně by „pánové důchodci“ mohli jít těm mladším rovněž příkladem. Hned na jaro roku nadcházejícího tu budeme mít další fošnu podpořenou tour, které nemine ani naše hlavní město.

Já se teď ovšem zastavím u stále ještě posledního počinu Clarkina a spol, desky s neskutečně krásným obalem z dílny Rodney Matthewse pojmenovaného Sacred Blood "Divine" Lies. Ještě krátce k onomu obalu: spolupráce Magnum + Rodney se táhne jako pupeční šňůra mezi matkou a dítětem už od prvních nahrávek kapely v osmdesátých letech a přesto, že se v některých motivech malíř občas opakuje, vždy je na co koukat a to v rukou nemusím držet velký lp obal.

Nazpět k albu. Ten kdo tuhle kapelu už nějaký ten pátek pozoruje dobře ví, že Bob s Tonym často vyšívají podle podobného mustru. Některá deska se jim povede lépe, některá je poslepována z obehrané mozaiky až příliš okatě. Kolekce z roku 2014 pojmenovaná Escape From The Shadow Garden je právě takovým případem. Schází jí tah na bránu, originálnější nápady i to něco, kvůli čemu by se posluchač toužil k albu vracet. Zavání rutinou a skutečně výrazných motivů se těžko dopátráte. Jakoby se Magnum vyčerpali na předchozí ohnivě nadupané jízdě On The Thirteenth Day a najednou ztráceli půdu pod nohama. Pokles kvality se vzrůstajícím věkem a odumírající fazónou do budoucna nevěstil nic dobrého. Osoně jsem už do další nové desky Magnum jít nechtěl. A byla to právě zmínka o zastávce v naší vlasti v průběhu nadcházejícího turné i neutuchající síla kapely vyplodit dalšího potomka, které mi otevřeli mysl, do níž jako bárka vplula jejich svatá krev.

Ta stojí ze dvou třetin na správné straně barikágy a vykřesala v příznivcích kapely novou naději. Catleyovci se do důchodu rozhodně nechystají a zvědavost na další fošnu se tudíž znásobuje. Ano, samozřejmě že tu máme další klasicky typické album Magnum, jen s obrozenou procí energie a velice sympatickou symfonickou stuhou omotanou z jejich A.O.R., soft prog, či chcete-li pomp rockové dílny. Ať jejich styl totiž budeme nazývat jakkoliv, vždy se dobereme k podobnému výsledku. A ten si opět tyká s výraznou Clarkinovou melodikou, zvláštním druhem Catleyho frázování, nebo symfonickými segmenty Marka Stanwayem, na kterých je tato deska postavena.

Vše je utkáno z jemně symfonického (rozumněj mírně patetického) šatu a nápady se rodí s přicházejícími aranžmá. Vata se na špejli namotává uprostřed alba a tak deska přináší kvalitu především na svém začátku a na samém konci. Titulní Sacred Blood "Divine" Lies je hymnou v pravém slova smyslu a následující dvojice Crazy Old Mothers a Gypsy Queen jsou ti pohádkově výpravní Magnum jaké máme rádi. Tony se jemně otírá o Markovi symfonické podobizny v šesté Afraid Of The Night a závěrečné představení v podobě Twelve Men Wise And Just, respektive Don't Cry Baby je skvělou bodkou za albem, které vás při pohledu na jeho obal přenese do pohádkové říše, blízko sněhurky a jejich kámošů sedmi trpaslíků.

S bodováním je to u Magnum těžké. Těch pětihvězdičkových záležitostí na svém kontě mnoho nemají a oproti výborným **** deskám tohle obstát nedokáže. Takže dnes za 3.


» ostatní recenze alba Magnum - Sacred Blood "Divine" Lies
» popis a diskografie skupiny Magnum

Beck, Jeff - Wired

Beck, Jeff / Wired (1976)

pinkman | 5 stars | 25.11.2017

Beckovu stylotvornou desku Wired bych bez rozpaků zastrčil do pytle s nášivkou jazz-rock. Když se poptáme u gurmánů poslouchajících jazz a fusion, každý z nich vám vyjmenuje několik interpretů, většinou kapel a na sólové umělce-kytaristy si málokdo vzpomene. Přitom jsou Beckovi desky Blow by Blow a právě Wired seřazeny na nejvyšším vrcholku tohoto stylu. Na albu najdeme plejádu známých jmen a zkušených hudebních harcovníků, kteří kytaristovi pomohli dotvořit tak ucelené a kvalitně výrazné dílo jakým Wired je. Někteří z nich přispěli také jako songwriteři. Předně je to však Jeffův muzikantský talent, který brázdí tuhle masivně vyrobenou loď mezi několika hudebními proudy a směřuje ji k dokonalosti. Každá skladba na albu je nadčasová. Svým originálním uchopením a Jeffovou nezaměnitelnou prací uvnitř těžce srovnatelná. Přítulný, nevtíravě něžný zvuk jeho nástroje se tu noblesně snoubí s basou Wilbura Bascomba a dokáže navodit stavy, při nichž se budou jazz-rockové uši koupat radostí.
Momentální TOP skladba: Love is Green

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Electric Flag - Groovin' Is Easy

Electric Flag / Groovin' Is Easy (1983)

Miloš Novák | 4 stars | 25.11.2017

60 léta tady moc neletí, ale tato kapela byla dosti významná a tak je zapotřebí se o ní zmínit. Proč ne , když zde hrál i M. Bloomfield.

"It´s not the spootlight", nádherná pomalejší skladba, vocal, klavír , hammondky dominují, kapela pro mnohé neznámá, ale stačí pustit a jste na svém. Brassrock se tady moc neprovozuje a je to velká škoda. Druhou věcí alba je nádherné blues, dá se říci, že dominuje vocal, dechy f. harmonika. Parádička. Kdo má rád blues, nesmrtelná skladba. "I found out" - tato skladba trochu přičichla ke klasickému jazzu, ale je to krásný úlet. Hlas zpěváka mi hodně připomíná D.Thomase z Blood, sweat and tears. "Never be lonely again" - opět strašně podobné BSAT. "Losing game" - kapela se odvázala, dominuje vocal, tato muzika byla velice nadčasová, spojení klasického power tria s dechovou sekcí byla naprostou novinkou. "My baby wants to test me" - solo kytara, hammondky a vše podkresluje dechová sekce. Zpěvák začne a máte husinu. Takto má vypadat blues, já tomu říkám, až na krev. Nejlepší skladba na albu. "I should have left her" - základy rock n rollu , jako vyšité. Takto se hrálo v sedmdesátých letech. "You don´t realise" - další špička na albu, ale řadím k baladám. Další krása na albu, neskutečné a nadčasové, to je darda. "Groovin is easy" - toto je nejslabší článek alba, již to zahučelo do komerce.

Nebýt poslední skladby, byli by za 5 hvězd, proto 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Electric Flag - Groovin' Is Easy
» popis a diskografie skupiny Electric Flag

Paradise Lost - One Second

Paradise Lost / One Second (1997)

horyna | 5 stars | 24.11.2017

Dnes mě pochmurně temná tvorba Paradise Lost nechává dávno chladným, ale byly doby, kdy jsem bedlivě sledoval každý jejich krok a silně inovativní alba z poloviny devadesátých let radostně pořizoval do své sbírky.

U příznivců kapely i u mne samotného se vlajkovou lodí a dodnes nejoblíbenější deskou stala kolekce nazvaná One Second. Právě v jejím průběhu prodělává stylová obměna těchto britů svůj největší a nutno podotknout i nedokonalejší krok kupředu. Vznešeně táhlé a vskutku originální kytarové motivy a melodie Grega Mackintoshe jsou z větší části nahrazeny zvuky samplů a naprogramovaných avantgardních zvuků. Právě ony „DĚLAJÍ“ deskou takovou jakou je. Doom metal a gothic rock ustupuje na pozadí a dopředu se derou progresivní množiny vytvořené v zatemnělých místnostech duchařinou prostoupeného očistce.

Šestá řadovka ztraceného ráje je značně hitová, kostra písní se zjednudušila ne však prvoplánovitě. Těch malebně ponurých zákoutí je kam oko dohlédne, jen si cestičku musíte vyšlapávat sami a nanovo. Až touto podzimně sychravou večerní krajinou půjdete počtvrté, popáté, vaše kroky už nebudou našlapovat tak urputně a ztěžka. Pocítíte jak vám stejně jako novým skladbám Paradise Lost narůstají křídla a lehký vánek táhnoucí se ze zapadlých koutů starobylých usedlostí vybudovaných na počátku osmnáctého stolelí, dýchá stále tím stejným archaickým pachem.

K dokonalému vjemu tohot skvostu doporučuji večerní poslech s šeřícím se dnem za okny a pootevřenou modlitební knížkou s texty písní jako jsou Say Just Words, Lydia, Disappear, nebo Sane. Věřím, že s trochou dobré vůle je tam také najdete.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - One Second
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost

Kansas - Leftoverture Live & Beyond

Kansas / Leftoverture Live & Beyond (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 23.11.2017

Těchto 19 písní bylo nahráno v roce 2017 během US turné ke čtyřicátému výročí vydání jednoho z nejúšpěšnějších alb Kansas - Leftoverture.

Toto Album bylo také přehráno komplet celé a bylo zaznamenáno na druhém CD. Navíc byla na konec přidána píseň Portrait (He Knew) z desky Point of .....

Na prvním CD jsou vybrané největší hity z prvních třech a páteho alba (s vyjímkou úvodní Icarus II z Somewhere To Elsewhere. První CD uzavírají 3 skladby z poslední řadovky Kansas - The Prelude Implicit.

Toto bylo strohé shrnutí faktů. Ale jak se tento živák zvukově povedl ?

Po stránce instrumentální nemá záznam chybu, zpěvák Ronnie Platt důstojně nahrazuje S. Walshe, baskytara pěkně kovově drnčí jako kdysi, kytaristé občas písně oproti originálům pěkně hutní takovým hard rockovým overalem, tak jak to při živém provedení bývá. Líbí se mi také určitá neučesanost zvuku a ponechané drobné nedostatky, které vnímám však jako pozitivum, alespoň je poznat, že se jedná o živák.

Je také zajímavé a příjemné slyšet, jak se tři nové písně nekrčí v koutě, ale směle se řadí vedle legendárních fláků.

Koncertní záznam produkoval Jeff Glixman, který s Kansas spolupracoval v dobách jejich největší slávy. Bohužel mastering nahrávky zhotovila firma Vlado Meller Mastering, která se specializuje na nahrávky mainstreamového popu a rapu. Asi proto je dynamika na prvním disku tak zbytečně ořezána. V číselných hodnotách : DR5. Ano, ono to hraje, ale mohlo by to znít daleko lépe.

Zde se opět smějí majitelé gramofonů, neboť si mohou tento koncert zakoupit v 4 LP edici a tam je zvuk úplně o něčem jiném. V tomto případě do celkového hodnocení kvalitu zvuku nezahrnu, protože tak málo hvězd si tyto písně nezaslouží.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture Live & Beyond
» popis a diskografie skupiny Kansas

Marillion - Misplaced Childhood

Marillion / Misplaced Childhood (1985)

Brano | 5 stars | 23.11.2017

Zmarené detstvo.Mŕtve detstvo.Schúlený v zdanlivom bezpečí hodvábneho kimona,ktoré chráni detskú nevinnosť pred vonkajším zlým svetom.Prvé detské lásky,srdce nakreslené kriedou na detskom ihrisku,prvý fantóm romantiky,prvé zlomené srdce,strata nevinnosti.Krutý svet dospelých,nepochopenie rodičov/"matka jej povedala,že je krásna,otec jej povedal,že je kurva"/,hra bez pravidiel až na hranici šialenstva,závislosť,politické intrigy a klamstvá/"Prisahám, že nemám žiadny národ
ale som hrdý, že vlastním svoje srdce!"/..kde je moja nevinnosť?Vráťte mi ju späť!!!Tiež som bol dieťa,ktoré milovalo,skôr ako mi zlomili srdce!

Misplaced Childhood je album,ktorý sa mi nikdy nezunuje.Všetky tie nálady,ktoré sa tu striedajú,od bôľnej depresie cez naivnú dôverčivosť až po výkriky nadšenia.Je to ako dravá rieka po ktorej sa plavíte na chabom gumenom člne bez vesiel.Narážate na ostré kamene,vzápätí vás prúd odhodí niekam inam až skončíte doráňaný na brehu,kde si fúkate svoje boľačky.Misplaced Childhood je soundtrack života.Možno aj toho vášho...

» ostatní recenze alba Marillion - Misplaced Childhood
» popis a diskografie skupiny Marillion

Iron Maiden - The Final Frontier

Iron Maiden / The Final Frontier (2010)

Milan_ | 1 stars | 23.11.2017

Poslouchám většinou starší hudbu hlavně ze 70 a 80 let, ne jinak je tomu u Iron Maiden, ale řekl jsem si nesmíš být taková konzerva a poslechni si taky něco novýho. Tak jsem si teda pustil tuhle desku... a nedoposlouchal jsem ji ani do konce prostě mě to nebavilo, ani jeden hit jak bývalo v 80 letech zvykem, prostě pro mě nuda. Takže jsem zase sáhl do 80 let a měl jsem pocit jako bych se ocitl v jiným světě, hudba plná energie, nápadů a většinou i lepší zvuk, tak to prostě vidím já sorry za upřímnost.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Lifesigns - Cardington

Lifesigns / Cardington (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 21.11.2017

Ačkoliv Lifesigns neplánovali živá vystoupení, velký zájem fandů z celého světa přiměl Johna Younga změnit názor.

Postavil koncertní sestavu ve složení Young a Beedle spolu s basistou Jon Poolem (ex-Cardiacs, Wildhearts, Dowling Poole) a Niko Tsonevem (ex-Steven Wilson Band) a vyrazili na evropská pódia.

Na jednom z koncertů natočili DVD v roce 2015 s názvem Under The Bridge - Live in London.

Poté začal John skládat další písně na novou desku, která vyšla v srpnu 2017 pod názvem Cardington.

Je s podivem, že takto kvalitní formace nebyla dosud oslovena žádnou vydávající firmou, což znamená, že kapela Lifesigns musela požádat o patřičný finanční obnos na studio a vydání desky fanoušky samé v crowdfundingové kampaní na PledgeMe. Patřičný obnos byl vybrán do 48 hod!

Ještě celkem horká novinka Cardington navazuje stylově plně na předchozí bezejmenné album. Opět melodický prog rock odkazující na předchozí dekády a kapely Genesis, Yes a PF.

Já osobně tu zaznamenávám několik drobných, ale přesto velmi důležitých detailů, které v mých očích posouvají tuto desku o notný stupínek výše, než debut.

Mix prog rocku a popu je stále v celkové struktuře skladeb zabudován, nicméně aranže jsou rockovější, je tu i více slyšet kytara a skladby jsou více propracované a razantnější. Neočekávejte však nějaké prog rockově běsnění a avantgardu, změny proběhly v intencích vymeřených prvním albem.

Jsou tu však přímo vkusné hitovky do prog rockových rozhlasových stanic - Voice in my Head, Different či Impossible, nechybí ani náročnější a zároveň i nejdelší N a titulní Cardington.

Ta pojednává o vzducholodi R101 - byl to pokus britské vlády postavit nejvyspělejší vzducholoď světa - projekt, který nakonec vyústil 5. října 1930 tragédii a smrt 48 lidí poté, co havaroval na své první plavbě do Francie. Cardington je název vesnice a vojenské základny, kde byly v obrovských hangárech ukotveny.

Obrovské hangáry tu stojí dodnes, Johna Younga inspirovaly takovým způsobem, až vznikla tato podivuhodná skladba.

Další hudební dílo s precizním zvukem se stalo pro mne příjemným překvapením závěru letošního roku.


» ostatní recenze alba Lifesigns - Cardington
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Lifesigns - Lifesigns

Lifesigns / Lifesigns (2013)

jirka 7200 | 3 stars | 21.11.2017

Anglickou kapelu Lifesigns založil John Young, klávesista a zpěvák, (Asia, Strawbs, Greenslade, Fish, Uli Jon Roth či John Young Band). Po všech těchto angažmá si John uvědomil, ža vlastně nikdy nenapsal ryze prog rockové album, které by shrnulo všechny hudební vlivy v jeho životě, včetně odkazu na klasických kapely 70. let, jako jsou Yes a Focus.

Proto začal v roce 2010 navázal spolupráci s producentem Steve Rispinem (který je na deskách uváděn jak pevný člen skupiny), Nickem Beggsem – baskytara, zpěv (Kajagoogoo, Steve Hackett, Steven Wilson, Rick Wakeman) a Frosty Beedlem, bubeníkem Cutting Crew.

Ti s Johnem 3 roky pilovali skladby a aranže, Jelikož jim v sestavě chyběl kytarista, tak John oslovil kolegy, jako např. Steve Hacketta (Genesis),Jakko Jaksyka (King Crimson) a Robina Boulta (John Young band) a ti desku zkrášlili svými kytarovými sóly.

Ty tam jsou však použity jako luxusní ingredience ve velmi střídmém množství, hudba je postavená na různých klávesových nástrojích a rytmice basa, bicí.

Na prvním, bezejmenném albu najdeme 5 skladeb ve stylu melodického prog rocku a když píšu melodického, myslím tím skutečně MELODICKÉHO. První, čeho si ve většině skladeb nelze nevšimnout, je strojový rytmus s výbornou bezpražcovou baskytarou, jež pobublává z hodně velkých hloubek. Na tento základ jsou vrstveny ve středním tempu klávesové stěny syntenzátorů či nezkresléno zvuku piána do vkusných prog rockových vzorců ve stylu Genesis, Yes. Občas malinko cítím v dáli postup i třeba takových Pink Floyd.

Bohužel se mi kolikrát stává, že velmi slušně nastíněná nálada je po chvíli trochu naředěna popem, což je pro mne malým negativem. To platí i naopak - pro obdivovatele jemného, melodického rocku vystavěného na progových základech budou Lifesigns trefou do černého.

Mne osobně zaujala nejhutnější a nejkomplikovanější skladba s několika rytmickými zvraty s výbornými dlouhými tóny kláves - poslední Carousel, jež je ozvláštněná v aranžích použitím flétny fokusáka Thijs Van Leera.

Průzračný a dynamický zvuk je rovněž zaručen. Pro mne za tři, melodici přičtou povinně nejméně jednu hvězdu.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Bowie, David - The Next Day

Bowie, David / The Next Day (2013)

| 5 stars | 21.11.2017

Nejsem zarytým obdivovatelem Bowieho tvorby, ale tohle rozmáchle bujaré album respektuji. Těžko na něm najdeme slabší moment a věřím, že ten kdo se neprohrabává ranným Bowiem, vezme na milost právě tuhle předposlední kolekci. Pro mě je jedním z nejoblíbenějších a nejlepších Davidových alb. Vyznačuje se mírně futuristickým zvukem, takže nejde o žádný pop, ale vesměs o progresivní představení. Vše je přetransformováno v nenásilném a experimentálním hávu do písničkové formy. Bowie si už ve svých začátcích vložil do erbu slovo rozmanitý. I tady najdeme od každého stylu silný vzorek. Do lepší poloviny bych zařadil saxofonovou tryznu Dirty Boys, roztančenou The Stars, monumentální Love Is Lost, očistnou baladu Where Are We Now?, překrásnou melodickou píseň Valentine's Day, taneční ztřeštěnosti If You Can See Me a Dancing Out in Space a poslední dvojici You Feel So Lonely You Could Die a depkoidní Heat.

V tomto případě jde o mistrovský kousek z Bowieho tvorby a společně s nekrologem Blackstar i nejlepší mistrovu desku zralého věku.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Next Day
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII (1973)

horyna | 5 stars | 20.11.2017

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Gentle Giant - Octopus

Gentle Giant / Octopus (1972)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Octopus je poslední nahrávka na které se podílí kompletní Schulmanovská bratrská trojice. Zaujetí staroanglickou renesanční dobou se přetavuje v nespočet čarokrásných melodií, podpořených ohromující nástrojovou pestrostí. Vše spolu krásně ladí a souzní a přitom jde pořád o velice náročnou hudbu. Gentle Giant byli mistři v propojování zdánlivě nespojitelných motivů do jednoho funkčního celku a ten se na Octopus podařilo dotáhnout za hranice dokonalosti. Je až s podivem, že u tak náročné muziky dokáže člověk vypnout a spokojeně relaxovat. Přitom kapela nikdy neprahla po masovém úspěchu a dobývání hitparád. Do svých služeb vkládala intelekt a obrovskou profesionální zručnost. Jejich tvorbu dnes zná jen hrstka vyvolených, pro ně jsou však Gentle Giant skutečnými velikány oboru.
Momentální TOP skladba: Think Of Me With Kindness

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Gentle Giant - The Power and the Glory

Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Šesté album Gentle Giant lze označit jako jeden z milníků jejich tehdejší tvorby a zároveň milníků art-rockové muziky všeobecně. Kapela se snažila pokaždé přijít s maximálně progresivní účastí, ale občas nechala do své tvorby vstoupit také písničkovou formu. Tady se podobný změr nepodařil, možná ani podařit neměl a tak máme co do činění s nejnepochopitelnější nahrávkou kapely. Jazzové postupy, krkolomné rytmické zlomy a množství neprodyšných „Schoenbergovských“ prvků činí desku ne zrovna oblíbenou u svých zákazníků. Nálepka jazz-rock ji sluší stejně dobře jako postavení vedle trojice podobně zaměřených alb Wettonovského období King Crimson. Pokud máte dostatek prostoru věnovat se poslechově náročné muzice, nemusíte se obávat, že by vás mohla tato kolekce zklamat.
Momentální TOP skladba: Playing the Game

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Lord, Jon - Sarabande

Lord, Jon / Sarabande (1976)

jiří schwarz | 5 stars | 19.11.2017

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon

Innerspace - The Village

Innerspace / The Village (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 17.11.2017

Kanadská skupina Innerspace přichází v roce 2012 se svou debutní a zajímavě pojatou koncepční deskou „The Village“ (Vesnice).

Po hudební stránce je montrealská kapela rámcově zakotvena ve středně tempém projevu Pink Floyd z období desek Animals – The Wall. Stavba určitých částí písní, barva kytary a hlasový projev Phila Burtona dá upomenout na Davida Gilmoura, naopak klávesista Marc-André Brunelle své klávesy a hammondky používá moderněji - v intencích dnešního melodického neo prog rocku.

Povrchní poslech svádí k unáhleným závěrům a odsudkům Innerspace jako plagiátorů díla Růžového Flojda, já však po několika desítkách přehrání i přes určité styčné body s PF vlastní vklad Innerspace ve výsledku slyším a naopak oceňuji propracované aranže, použití saxofonu, či ženského doprovodného zpěvu nebo ruchy a efekty oddělující jednotlivé části skladeb.

Není to bohapustá kopie, ale uctivé a svěží rozvíjení odkazu anglických velikánů. Innerspace nejsou v náladách a atmosféře svého díla tak temně ponuří, většina songů má předpoklady se stát se hitem.

Kapela popisuje v zajímavých textech v podstatě fungování jedné vesnice :

v Land of Hope je kritizována určitá skupina lidí, kteří berou život příliš lehkovážně, něco ve smyslu jízdy na horské dráze v zábavním parku, ve skoro 12-ti minutové Wild Flower je nastíněn trpký úděl žen, co prodávají své tělo, v Mister Mayor je pranýřován úplatný starosta vesnice. V Old Wreck se řeší vztah k žebrákům utápějících se v alkoholu.

V nejambicióznější části alba ( i po hudební stránce) – v epicky zpracované etudě Slippery Case o dvou částech je rozebíráno osudné selhání kněze místní církve a v dalších dvou skladbách je řešena otázka slepé víry. V závěrečné, očistně optimistické Land of Reason, (jíž předchází intro plné elektronických efektů, jak z Flash Gordona) text vybízí k prozření a vymanění se ze zákonů zkostnatělé vesnice.

V přeneseném slova smyslu lze dle mého chápat život v ohraničeném teritoriu jedné vesnice jako modelovou studii kritiky lidské společnosti jako takové.

Nelze opomenout kvalitní zvuk nahrávky Innerspace, která je se zajímavým a příjemně melodickým art rockem připravena zaujmout poslochače nejen v USA.



>> odkaz

» ostatní recenze alba Innerspace - The Village
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Soft Machine - Fifth

Soft Machine / Fifth (1972)

northman | 4 stars | 17.11.2017

Skupina Soft Machine začínala v sestavě Mike Ratledge, Kevin Ayers, Robert Wyatt a Daevid Allen. K jejich začátkům patří vystupování v londýnském klubu UFO společně s tehdy začínajícími Pink Floyd, každá skupina hrála odlišnou hudbu a obě byly první vlnou psychedelických kapel ve Velké Británii. Při návratu z dovolené na Ibize nedostal Daevid Allen jako Australan pracovní povolení a zůstal ve Francii, kde založil mezinárodní skupinu Gong. Soft Machine nehledali náhradu a započali práci na prvním albu v triu, deska, která vyšla v roce 1968 se hodně odlišovala od produkce ostatních skupin té doby. Absence kytary, nástroje, bez kterého si mnozí nedovedli představit produkci rockové skupiny, zvláštní, plechový zvuk varhan Mike Ratledge, jaký neměla žádná tehdejší kapela a výborný chladný zpěv Roberta Wyatta. To byla tehdy první deska skupiny. K natáčení druhého alba už nenastoupil Kevin Ayers, kterého nahradi jejich bedňák Hugh Hopper, tahle deska ještě nabízí psychedelické písničky. Na následujícím albu Third hraje skupina doplněná o saxofonistu Eltona Deana a další hosty v čele s Nickem Evansem, který později hrál i na deskách King Crimson. Tohle album představuje pro mě to nejlepší, co tehdy hudební scéna nabízela. Co následovalo po albu Third byla silně jazzová záležitost.

Na albu Fifth hraje z původní sestavy pouze klávesista Mike Ratlege a album balancuje na hraně jazzrocku a free jazzu, obdivuji na něm hlavně výkon saxofonisty Eltona Deana a klávesisty Mike Ratlege. Jejich vstupy jsou téměř dokonalé, opět musím zmínit nezaměnitelný zvuk kláves Mike Ratledge, když začínali, tak neměl na drahé Hammondy, a tak si pořídil levnější klávesy, které doplnil různými krabičkami. V té době podobnou hudbu hrál snad jen Frank Zappa. Skupina hrála pro rockové posluchače velice náročnou nestravitelnou hudbu, ale pro jazzmany byli pouhý bigbít. Prvních pět desek kapely je pro mě jedním slovem famózní.

Soft Machine představují pro mě silně nedoceněnou skupinu, a jejich desky zvláště Third představují nadprůměrná alba té doby. Mně se nejvíce líbí album Third a tak tomuto albu dávám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Fifth
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Innerspace - Rise

Innerspace / Rise (2017)

Sajgon3 | 5 stars | 16.11.2017

Tak, ako je mojím zvykom, využijem opäť fakt, že sa tu objavila kapelka ku ktorej mám pomerne blízky vzťah. INNERSPACE sú mladí chalani s ktorými som sa zoznámil pri počúvaní ich prvého albumu THE VILLAGE. Bolo to v čase vzniku tohto albumu a musím povedať že sa mi ich hudba páčila - osobne by som to charakterizoval ako " troška tvrdší Pink Floyd " ale o žiadnu kópiu sa chvalabohu nejedná. Veľmi príjemný vokál a album ako taký vcelku kompaktný. Dlho som váhal či si mám tento album objednať na CD , bolo to tak na hrane ÁNO / NIE. Potom som na nich trocha zabudol,prešlo 5 rokov a zrazu som zaregistroval, že sa chalani chystajú vydať album druhý. Je zvláštne, ale za posledné 3- 4 roky sa opakuje situácia, že tie najlepšie albumy ( v mojom subjektívnom hodnotení )vychádzajú v poslednom kvartály, alebo v poslednej tretine roka. A tento rok nie je výnimkou. Vyšiel vynikajúci WOBBLER, u mňa famózny debut talianskych CELLAR NOISE, vyšiel nádherný BELIEVE, viac ako zaujímavá dvojka izraelských eklektikov SOUL ENEMA ( toto dielko troška skôr ) a vyšla táto placka. Už po prvom vypočutí som nadšene zvolal - ÁNO. Chalani sa za tých 5 rokov posunuli o poriadny kus cesty a vydali nádherné dielo. Predovšetkým tu už nie je až tak cítiť odkaz PF ( aj keď samozrejme najmä druhá tretina albumu má floydovský nádych ). Absolútnym skvostom je druhá skladba v poradí - TREE OF LIFE, hneď za ňou ďalšie dve dlhšie skladby IN MOTION a FORSAKEN DREAMS. Ak by mal album len tieto 3 skladby tak by som ho zaradil do TOP 3 roku 2017 - jedná sa o nádherný plnokrvný neoprog - proste extraliga. Ostatné kratšie skladby sú ako som spomínal viac floydovské, trošinka tvrdšie a vracajú sa troška do čias ich debutu. Každopádne u mňa tento album v TOP 10 tohto roku a rozhodol o tom, že CD je už na ceste ku mne a dodatočne si zoberem aj prvotinu. Odporúčam k vypočutiu nielen floydistom. A som veľmi zvedavý kde sa chlapci posunú do budúcna -)

» ostatní recenze alba Innerspace - Rise
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Spock's Beard - The Light

Spock's Beard / The Light (1995)

Adam6 | 5 stars | 16.11.2017

Existuje len málo skupín, ktoré vydali (v rámci svojej tvorby !) tak silný debutový album akým je The Light pre Spock´s Beard. (napr. Mike Oldfield alebo ELP) Asi len ťažko mohli páni vstúpiť na hudobnú scénu lepším albumom. Ako keby automaticky preskočili 2 alebo 3 albumy a ocitli sa okamžite na vrchole svojej tvorby. Samozrejme, nevýhoda je v tom, že akýkoľvek z nasledujúcich albumov, a že niektoré sú naozaj vynikajúce, už nikdy neprekonali The Light.

Na albume sú 4 skladby, pričom každá jedna z nich už má svoje nezameniteľné miesto v galérii Spock´s Beard. Dokonca prvé dve: The Light a Go The Way You Go, hráva Morse ešte dodnes na koncertoch. Nedivím sa mu. Rozpitvávať jednu po druhej nebudem, každá je kapitola sama o sebe. Zložité hudobné postupy, zaujímavé hudobné momenty, zvraty, inštrumentálne výkony... bla, bla, bla, prosto presne štýl hudby ktorý mi sedí. Ak by som musel povedať nejakú slabinu albumu, tak asi Morsov spev, aj keď nehovorím že je zlý spevák a mne osobne neprekáža. Ale viem si predstaviť aj lepšieho speváka.

Na záver môj odvážny názor, s ktorým určite väčšina recenzentov nebude súhlasiť. Album radím medzi to najlepšie čo vzišlo z 90-tých rokov. Lepšie albumy ? Tak na rýchlo ma teraz napadá len Scenes From Memory.

Najlepší album od Spokáčov. S oboma očami, otvorenými dokorán dávam 5.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Light
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Iron Maiden - Piece of Mind

Iron Maiden / Piece of Mind (1983)

john l | 5 stars | 16.11.2017

Čtvrtou desku Piece of Mind mám zařazenou mezi nejoblíbenějšími alby maiden. Je jako nepříliš vyzývavá decentní brož na dekoltu železné pany, poskládaná s drobných barevných sklíček. Zároveň jde o první celovečerní desku, na kterém nenajdeme slabší kusanec.

Velmi povedená je obálka s Eddiem ve svěrací kazajce, kterého kapela pro tentokrát uzavřela mezi polstrované zdi cvokhauzu. A poprvé se nám představuje nový, na heavy metal technicky brilantní bubeník Nico McBrain. Zvuk je prvotřídní a kapela šlape jako přesně pochodující hodinky.

Na albu najdeme dva z největších hitů maiden vůbec. Melodickou Flight Of Icarus a sthující koncertní tutovku The Trooper. Obal singlu
>> odkaz

na kterém válkou zotavený Eddie kráčí s cárem britské vlajky v jedné ruce a zkrvavenou čepelí svého meče ve druhé je naprosto nedostižný. Ostatní skladby bych rozdělil do několika podskupin. První dvojice ukazuje novou, progresivní tvář maiden, stejně jako melodická trojka skladeb šest až osm. Jsou sice trošku nenápadné, ale prakticky neobehratelné. A dunovský závěr s To Tame A Land se Harrisovi povedl na výbornou. Jediný trochu slabší moment můžeme najít v Die With Your Boots On.

Já dávám tomuto Eddiemu čistou pětku.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Harrison, George - All things must pass

Harrison, George / All things must pass (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 16.11.2017

Já mám zlatou čtyřku ex-beatlesáckých alb. První dvě Johnova, Paulův Ram, a tuhle věc od George, lehce v závěsu pak Paulův Band On the Run. Zatímco 3 ostatní alba z té čtyřky jsou samé perly od začátku do konce, u tohoto recenzovaného trojalba to tak, dle mého soudu, není. Vedle hitovek (My Sweet Lord, What Is Life) sice nabízí řadu dalších silných, byť ne hitových 5* písní (provedení Dylanovy If Not For You, Beware Of Darkness, Ballad Of Frankie Crisp), ale i řadu méně výrazných věcí, jakkoli ne špatných, tak 4*.

Ale proč toto 3LP miluju, a čím zcela George vybočil z obecně písňové beatlesácké tvorby, jsou závěrečné instrumentální nářezy z 3. LP, s vydatnou pomocí špičkových muzikantů té doby, Claptonův vliv je zde rozpoznatelný. Vždycky se těším na ten moment, až se k nim po značné době proposlouchám. Prolínání 2 (i více) sólovek neskutečné. Thanks for the Pepperoni [Original Jam] je naprosto špičkově udělaný rock’n’roll, jeden z největších fláků tohoto žánru. Pozoruhodná je při tom absence indických vlivů, a také sevřenost skladeb. Byť jde o improvizační jamíky, žádný z nich neulítne do jakéhokoli exhibičního sólování, jak je u podobných jamů té doby běžné. Ačkoli mám v zásadě rád Georgeův hlas, vůbec mi nevadí, že zde není jakýkoli vokální part.

Jen poznámka k 2CD 30th Anniversary Edition z r. 2000: bonusy považuju za nevyvedené, zvlášť pro ty, kteří již mají 3LP naposlouchané z dřívějška. Mění se tím pořadí stop, jelikož obě CD mají na závěr bonusy. Tak pak máte alternativní (horší) demo verzi Beware Of Darkness na CD1, zatímco původní verzi na CD2. Bonusy nic nepřidávají, spíš ubírají. Předělávka My Sweet Lord z r. 2000 se mi zdá až tragická ve srovnání s originálem, naprosto zbytečná.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Moody Blues - On the Threshold of a Dream

Moody Blues / On the Threshold of a Dream (1969)

jiří schwarz | 5 stars | 15.11.2017

Hučení, ležím přikrytý, a najednou na mě mluví computer (IN THE BEGINNING). Pak se z toho probudím, a jsem celkem rychle vtažen do dne, zvuku kytar. Rád Tě vidím, příteli. Takové do country, ale podivně snivého, asi díky těm hlasům (vokálům) (LOVELY TO SEE YOU). Co budu dnes dělat, kouknu se do diáře, pozoruju ruch pospíchajících lidí, ale vidím ten jejich shon tak nějak odtažitě (snová flétnička je trochu jako z Debussyho, hi-hatka udává tempo jemným nástrojům). Nevím, jestli znovu neusnu (DEAR DIARY). Ale pak najednou se s rychlejším country-rockem definitivně probudím. Nechci to víno, co mi posíláte, abych poslal svou lásku pryč (SEND ME NO WINE). Já ji chci sdílet, občas se ozvou i housličky. Zas je to do country-rockova, zas (jen trochu míň) snivého (TO SHARE MY LOVE). Jsem pořád sám, ale zatoužím Tě vidět, chci vidět to světlo tak hluboko v Tobě. Na to už sednou i orchestrální akcenty v plynoucí písni (country skoro zapomenuto, na závěr tichá, ale průrazně rocková sólovka) (SO DEEP WITHIN YOU). Asi jsem pesimista, asi nikdy (?) nepřijde den, kdy se budem milovat. Ale nakonec: přece jen, doufám v to (ze zasněného pesimismu k optimističtějšímu ladění s veselou foukačkou) (NEVER COMES THE DAY). No a pak mám lenivé nedělní odpoledne (LAZY DAY), budu koukat na telku, dám si něco dobrého. Uvolněná houpavá melodie, jako od Kinks, ale zase snivější. Sedím pohodlně na pohovce (ARE YOU SITTING COMFORTABLY), oči se zavírají, jemné kytarky a flétnička, třeba uvidím 7 divů světa… a znovu upadám do sna (THE DREAM), hlavou se honí deklamovaný recitativ o stvoření, o lásce skoro hříšné na zápraží snu. A najednou jseš, (v tom snu) tak reálná. Tomu odpovídá krásná, lehoučká, šťastná melodie (HAVE YOU HEARD Part 1). Provedu Tě svým snem, ale bude to dlouhá, trnitá cesta s úklady čarodějů (THE VOYAGE) – houslově melotronová (?) procházka, ústící do jednoduchého klavíru, který se ale následně pěkně rozjíždí v peripetiích té cesty. Ale odezní mi REM fáze spánku a vracím se zpět k těm jasným, optimistickým očekáváním Tebe (HAVE YOU HEARD – Part 2). A pak se vrací ten hukot, to šumění ve spánku, jako ze začátku alba, a je konec, usnul jsem nadobro.

Nádherná cesta na zápraží snu (ON THE THRESHOLD OF A DREAM). Rád se po ní procházím, rád při ní i usínám. Art-rock s country-rockovým tělem. Nesmírná melodická vynalézavost všech 5ti členů kapely, jejich krásné jednotlivé i dohromady ladící hlasy a jemné předivo nástrojů. Dokonalost ve (zdánlivé) jednoduchosti – i takový může být art-rock. Jistě nejde o takový historický milník art-rocku, jako bylo album Days of Future Passed, ale nemá chybu. Naprosto kompaktní LP. Čas od času nezaškodí mít spavý den. Moody – náladové, příjemné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - On the Threshold of a Dream
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Ten Years After - Ssssh

Ten Years After / Ssssh (1969)

northman | 5 stars | 14.11.2017

Ve druhé polovině šedesátých let vznikala spousta zajímavých kapel, každá hrála trochu jinak a většinou byla okamžitě rozpoznatelná, ať podle hlasu zpěváka, tak podle rukopisu výrazného instrumentalisty. Ten Years After byli jednou z těch kapel rozpoznatelných po prvním tónu a rifu kytary Alvina Lee. Skupina hrála bluesově orientovaný rock a svým způsobem připomínala legendární Cream Erica Claptona. Alvin Lee tehdy držel primát nejrychlejšího kytaristy.

Na jedné taneční zábavě hrála kapela skladbu s výrazným stále se hypnoticky opakujícím rifem s názvem Love Like Man. Touhle skladbou mě kapela dostala, nahrál jsem si desku Cricklewood Green, ze které skladba pochází a ještě desky, které tomuto albu předcházely. Ten Years After byli výraznou postavou na poli rockové hudby a jejich desky se poslouchaly vedle desek skupin jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix Expirience a zmiňovaných Cream. Z jejich desek mi nejvíce učarovala tahle s nic neříkajícícm názvem Ssssh. Na albu mimo bluesových standardů jako Good Morning Little Schoolgirl a I Woke Up This Morning jsou i skladby, které složili členové kapely. Tvrdý rock s bluesovým podtónem, špičkovou kytarou Alvina Lee, k tomu se nedá více napsat, to se musí poslouchat. Vzácně vyrovnaná kolekce, kde všechny skladby jsou svým způsobem pro mě hity.

Skupina i tohle album patří k mým oblíbeným z té doby a hodnocení je pět hvězd.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Iron Maiden - A Matter of Life and Death

Iron Maiden / A Matter of Life and Death (2006)

john l | 5 stars | 14.11.2017

Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.

Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.

Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.

Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.

Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.

Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.

Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.



» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show

Gabriel, Peter / OVO - The Millenium Show (2000)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2017

Ï tenhle ojedinělý, multimediální projekt si mě nakonec ohromně získal. Mistr jej pak předvedl skvěle při londýnské show v Millennium Dome v roce 2000 a jednalo se o více než působivé představení s velkým počtem hostů. Navíc se Peter s odvahou vydal na dosud nepoznaná teritoria.

The Story of OVO je těch novot pádným dokladem. Ústrojné propojení jeho snové hudby s raperem Rascem a Neneh Cherry mě nejdříve strašilo, jenže dnes patří u mě k nejvyhledávanějším kouskům. Peter ji totiž zpracoval s nadhledem a suverenitou.

Low Light je ambientní, atmosférická zastávka. Tyhle soumračné, křišťálové nálady samozřejmě u Petera dobře známe. Neutuchající živoucí pramen s vynikajícími vokály.

The Time of the Turning rozeznívají nádherné struny a přichází další legenda, Richie Havens a jeho pamětihodné propojení s ženským vokálem. Nálada čistého smutku mi trochu připomíná jiného velikána, Rogera Waterse.

The Man Who Loved the Earth/The Man That Sold Shadows je konglomerátem gabrielovské technokracie a hiphopového teritoria a navazuje na úvodní skladbu, vokály obstaral hlavní principál a Omi. A stejně jako v úvodu je tu jako mistrné dokreslení užito didgeridoo.

The Time of the Turning (Reprise)/The Weavers Reel - skvostný kousek opentlil další host James McNally klavírním akordeonem, indickým bodhranem a píšťalou, vše je oživeno africkými perkusemi a klávesovými syntezátory. Génius Peter nás kmitem provede od Skotska po rovník.

Father, Son je subtilní, krásná Peterova balada, vyznání elementárního vztahu otec-syn. Skvostné klavírní předivo a měkká, sotva slyšitelná basa Tonyho Levina.

The Tower That Ate People je pekelný příval elektro-industriální moderny, jsou tu ale všichni známí členové Peterova bandu, jak je známe už za dlouhá léta - Levin, strunný mág Rhodes a Manu Katché. Křehké dozvuky.

Atmosférická vložka Revenge má opět velké množství nástrojů, táhnou ji africké bubínky dhol. Pokračování v Peterově vizionářské jízdě.

Další dvě a půl minuty patří futuro-miniatuře White Ashes, vedle vokálů Petera a Omi nás trýzní výkřiky, ale i drsné basové a klávesové programování.

Doslova fantastickou vokální daň si vybrali Elizabeth Fraser a Paul Buchanan v další perle, Downside-Up. Jemný, subtilní začátek s akustickými doteky se přelije do emocionální tryzny. Skladba jasného gabrielovského rukopisu, až jsem smutnil, že tu něco podobného chybí. Vokální a aranžérská dokonalost.

The Nest that Sailed the Sky je předposledním dílem, opentleným dvojitými houslemi hostujícího Shankara. Byla použita i orchestrace, byť v decentní podobě. Nezapomenutelné nemusí být jen drcení na prach.

Make Tomorrow je duchovním, ale i hudebním vrcholem tohoto, pouhou hudbu přesahujícího díla, roztaženým na desítku minut. Nejprve se zdá, že minimalisticky navazuje na předchůdce, pak ji ale rozpohybuje basa. Ke dvojici z Downside-Up se znovu přidává i Havensův hlas; tahle trojice se tu snad upsala ďáblu. Ústrojné propojení všech nástrojů, naléhavost, šílenství, zmar, ale i naděje, to jsou jen některé z bezprostředních pocitů. Vzedmutí chladné industrie na pozadí s "ustupující" kapelou tvoří finále par excellence.


Skutečně monumentální dílo, které ovšem nelze vnímat jako klasické album, spíše jako sérii magických zastávek, na které Peter pracoval od roku 1997 a má tři akty. Ze show vyšla rovněž DVD Growing Up Live a Still Growing Up: Live & Unwrapped, obsahující i některé OVO-kusy. Vše svědčí o ohromující pracovitosti, vedle přírodního talentu. Potlesk na otevřené scéně.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 13.11.2017

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Pink Floyd - The Wall

Pink Floyd / The Wall (1979)

Martin H | 4 stars | 12.11.2017

Krátce po mém prvním, iniciačním setkání s dílem skupiny Pink Floyd prostřednictvím alba A Momentary Lapse of Reason mi byla předána audio kazeta s doporučením, abych si to poslechl, že nebudu litovat. Díky bůhví kolikáté kopii měla nahrávka dosti otřesný zvuk, místy více šuměla, než hrála a v klidnějších pasážích se hudba v tom šumu občas docela ztrácela, ale drápek byl zaťat a od té doby se k dvojalbu The Wall pravidelně vracím. A že je co poslouchat.

Ten příběh, který nám zde Roger Waters se svými spoluhráči prostřednictvím šestadvaceti skladeb předkládá, je dostatečně známý. Podobenství o tom, jak si každý vytváří kolem sebe pomyslnou zeď, za níž schovává své pocity, což může časem přerůst v regulérní šílenství, touhu po ovládání jiných a zrod dokonalé totality, je zde předváděno ve tvaru, jehož konečnou výslednou podobu korunovala až scénická provedení, při nichž se stavěla a poté bourala maketa zdi. Zvlášť památné je Rogerovo předvedení této show v roce 1990 v Berlíně, v místě, kde ještě před pár měsíci skutečná zeď ovlivňující životy mnoha lidí opravdu stála. Osobně vnímám tohle dílo jako varování před člověkem samým, protože na konkrétním jednom člověku může mnohdy stát osud celého lidstva. A že jsme těch totalitních „rájů“, slibujících nám zpočátku světlé zítřky, zažili za poslední sto let požehnaně.

Hudebně už po těch letech Zeď nevnímám tak intenzivně jako dřív. Přiznám se, že u některých skladeb se chvílemi i nudím, ba je dokonce nesnáším – to je případ skladby The Trial, kterou bych vždy nejraději přeskočil, ale nakonec si ji stejně se skřípěním zubů poslechnu. Stejně tak píseň Another Brick In The Wall Part 2 za ty roky, co ji slýchám z různých rádií, ztratila na své naléhavosti. Na druhé straně stojí moje osobní perly, písně Mother, Goodbye Blue Sky, Hey You, Vera, Comfortably Numb a Run Like Hell, kvůli nimž se k tomuto dílu opětovně rád vracím.

Osobně již desku The Wall nepovažuji za to nejlepší v diskografii Pink Floyd. Pokud mám hodnotit, tak hudbu dnes vidím na tři hvězdy a celkový koncept na pět. A to jsou již ve výsledku lehké počty.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Black Sabbath - The Eternal Idol

Black Sabbath / The Eternal Idol (1987)

horyna | 4 stars | 12.11.2017

Určitě by bylo záhodno zažít nástup a vliv tehdy začínajících Black Sabbath, abych tuto kapelu dokázal docenit v její původní sestavě. Pionýři černého stylu měli a dodnes mají zásadní vliv na spoustu okolností souvisejících s prapodstatou a vznikem temné hudby, kterou tehdy jako první definovali.

Fandové této etapy mi snad prominou, ale Ozzyho mektavý způsob frázování mě nikdy nenadchnul. Dokonce ani období s jeho nástupcem, famózním malým mužem s velkým hlasem s přezdívkou Dio není pro mě to pravé. Až Tony Martin je mužem, kterého chci u této kapely slyšet a kterého jsem schopen akceptovat. I změna stylu, která s jeho osobou přišla, nasměřovala Sabbath k epičtějším a mohutněji znějícím košatým heavy kompozicím, které jim výborně sluší.
 
Tony Iommi po vyhazovu s drogami stále zápasícího Glenna Hughese a po periodě s Rayem Gillenem povolal na místo zpěváka neznámého Tony Martina. Ten přezpíval Rayovy party a chycenou příležitost už nehodlal přenechat nikomu jinému. S B. S. nakonec nazpíval pět desek a tahle první je prozatím jen rozkoukáváním se před dvojicí stěžejních opusů jež měly přijít vzápětí.

Martinův mocný, obloukově klenutý a sytě mužný projev padl novým Iommiho skladbám přesně na míru. Hlasově ne nepodobný Diovi (ovšem bez hvězdných manýrů) se druhý Tony postaral o opětovné zmrtvýchvstání kapely. Na jména bohatá, přesto hudebně trochu nesourodá sestava se s pomocí producenta Kansas Jeffa Glixmana pokusila o nemožné. V kapele Def Leppard patřícím roce 1987, kdy se o "nějaké" Sabbath zajímala jen hrstka posledních věrných, vypustili do světa novou desku s novým zpěvákem a s novou vírou ve dny příští.

Album začíná i končí výpravným eposem The Shining, respektive Eternal Idol. Mezi ty se vklíní jak epické věci pomalu pochodující ke zkáze, tak koncertní heavy tutovky řízené Iommiho laufy. Martin pěje jako slavík, přednáší, káže i mocně hřmí. Jeho hrdlo se nad mohutnými Iommiho riffy rozevírá s velkou grácií. Když je potřeba přitlačit, zaútočí jako mocný příboj na skálu, když je třeba pohladit, jen lehouce se zhoupne ve větru. 

Eternal Idol je předzvěst věcí příštích. Věcí velkých, které budou následovat v rychlém sledu.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - The Eternal Idol
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Yes - Relayer

Yes / Relayer (1974)

steve | 5 stars | 11.11.2017

Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.

Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes

Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975)

horyna | 5 stars | 10.11.2017

Poslech Rickovi zhudebnělé legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, přesněji řečeno alba The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table, je pro mne pokaždé velkým hudebním svátkem.

S ním mám spojený pocit, který se těžko popisuje, ale který každý nadšenec ať už z oblasti hudební, filmové, nebo třeba výtvarně umělecké dobře zná a velice rád jej opakovaně zažívá.

Toto Wakemanovo mistrovské dílo v sobě ukrývá esteticky čistou hudební krásu, vybudovanou pomocí nápadů a gest jeho taktovky. Tu v rukou svírá opravdový umělec se schopností předat divákovi zážitek vymykající se standardní představě o běžném hudebním útvaru. Ona část jeho kouzla je nepochybně spjata s příběhem, či chceme-li legendou kterou vypráví. Bez mistrovi geniality by to byl zase pouhý příběh, poutavý, literárně a filmově známý, ale to podstatné by chybělo. A tím podstatným je hudba. Tu Wakemanovu je potřeba naplno zažít a vnitřně vstřebat, protože i sebelepší kopie jejího významu položena na papír (monitor), nedokáže zachytit tak magickou krásu. Majestátně silné hudební monolity se tu slévají do procítěných, láskou protkaných motivů a společně s epickým i duchovní rozměr díla, prýští do naprosté euforistické extáze. Tu nejsilnější zažívám v průběhu částí Guinevere, Sir Lancelot and the Black Knight a především Merlin the Magician a v závěrečné poslední bitvě.

V propojování rocku, jazzu, klasické hudby a filmových obrazců byl Rick Wakeman nenapodobitelný. Stvořil i další silná hudební díla, pro mne je tím nejzáživnějším právě Artuš.


» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Procol Harum - Novum

Procol Harum / Novum (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 09.11.2017

Jak člověk stárne, tak se občas stane, že se jeho laser v CD přehrávači diví, co za různorodou muziku dostává k načtení. V tomto případě je to třinácté studiové album britské legendy Procol Harum, které vychází v roce 2017, což je neuvěřitelných 50 let od chvíle, kdy se na pultech objevilo jejich debutní elpíčko.

Desku nehodnotím jako děd s dlouhým bílým fousem, který zná nazpaměť všechna díla a eskapády kapely, ale vtipně jako novic nepolíbený jejich tvorbou, znaje pouze ikonický hit A Whiter Shade of Pale. Nemohu tedy sáhodlouze porovnávat novinku a mistrně hledat příměry a souvislosti s jejich košatou tvorbou.

Proto ve stručnosti jen nastíním fakta : letos 72 letý zakladatel Procol Harum, zpěvák a klavírista Gary Brooker zasedl s klávesákem Joshem Phillipsem a napsali komplet repertoár, který společně s ostatními dlouholetými spoluhráči (většina jich nahrávala i předchozí počin z roku 2003) dopilovali do výsledné podoby.

Letos v dubnu tedy vyšla deska Novum, která mě zaujala svou přímostí a pohodovostí. Určitě se v rámci jejich tvorby nejedná o převratnou, či stěžejní záležitost, ale o vkusnou směsku soft rocku od vyklidněných starých pardálů s vlivy blues (I Told on You, Image of the Beast), hard rocku (Businessman), jazzu i country (Last Chance Motel).

Na desce nejsou žádná slabá místa, po opakovaných posleších spíše vylézají hitové ambice jednotlivých songů, například v Neighbour – skočné country rockové písni s harmonikou a piánem s laškovými sbory ve stylu Queen, energické Businessman nebo baladické The Only One.

V každé skladbě si užívám krásně čitelný zvuk, kde má každý nástroj své místo a prostor. V nahrávkách ladí klavír s kytarou a hammondkami v pozadí spolu se střídmě použitými akustickými nástroji v aranžích – prostě paráda. Jen se mi zdá, že Gary občas trochu obtížněji artikuluje. Známý si objednal i verzi na 2 LP, tak jsem hodně zvědav na výsledné porovnání s CD.

Krásná pohodová deska k poklidnému relaxu.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Novum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Oldfield, Mike - Tubular Bells III

Oldfield, Mike / Tubular Bells III (1998)

Brano | 2 stars | 09.11.2017

Neskorá jeseň roku "98" bola u nás dosť turbulentná.Vrcholiaci divoký mečiarizmus,neférový predvolebný boj a rozdelený prudko rozhádaný národ.Keďže som v tej dobe o internete doma ani len nesníval,tak informácie zo sveta hudby som zháňal ako sa len dalo ...a tak jedného dňa som sa niekde dočítal,že Mike Oldfield vydáva už tretie pokračovanie tubulárnych zvonov.Tubular Bells II. ma v dobe vydania silno zasiahlo,tak som sa na "trojku " pochopiteľne tešil.

Stačilo jedno letmé párminútové vypočutie v music shope a CD som si odnášal domov.Risk tentokrát nevyšiel.Už z bookletu som zistil,že majster nahrával toto CD na Ibize,čo neveštilo nič dobré.Následne sa z reprákov vyvalil tuc-tuc diskotékový rytmus a pred očami sa mi okamžite objavili spotení ľudkovia všetkých pohlaví ako sa pod vplyvom extázy natriasajú ,mykajú a vykonávajú všelijaké smiešne pohyby.Potom skončia na toalete,kde divoko a nezriadene pohlavne obcujú.Sálu bičujú mihotavé svetlá a vo vzduchu sa vznášajú vírusy HIV,hepatitídy a všetkých možných pohlavných chorôb.Zo stropu kvapkajú kvapky kvapavky.Do takéhoto prostredia by som vstúpil jedine v skafandri!

Z diskošoku sa trochu spamätám až pri skladbe Outcast.Je to celkom zaujímavá gitarovka,ktorá jasne odkazuje na prvý album Tubular Bells z roku 1973.Ďalšia skladba,ktorá si ma hneď získala je The Inner Child,kde spieva božská Rosa Cedrón.Krásavica prenesmierna,do ktorej som sa beznádejne zamiloval,keď som ju videl zo záznamu upršaného koncertu Tubular Bells III. v Londýne ,ktorý vysielala STV 2.Zo silného citu zamilovanosti som vytriezvel až po pár dňoch,keď som sa sebakriticky pozrel do zrkadla a následne do peňaženky a uvedomil som si,že božská Rosa Cedrón by si o mňa ani cigaretu nezahasila.Tomu sa hovorí návrat do reality.

Man in The Rain je ako stokrát vyžuvaná žuvačka,Moonlight Shadow z roku 1983 ako cez kopirák.Trápnosť bez invencie a nápadu!Nasledujúca skladba The Top of the Morning je tretí pevný bod tohto albumu na ktorom sa dá stavať.Pekne kompozične vyskladaná klavírna inštrumentálka,ktorú by som najradšej počúval stále dookola.

Záver albumu je opäť v diskonálade tuc-tuc a celú zlú situáciu nezachránia ani trubicové zvony na ktoré majster v závere udiera kladivkami.

Album mám už 19 rokov v zbierke napriek tomu,že stojí fakticky za prd.Slúži mi ako ukážkový príklad toho ako sa to robiť nemá.Po jeho vypočutí si vždy viac vážim všetkých tých Floydov,Genesisov,Yesov a Jethro-Tullov,ktorých mám v zbierke.Za tri nadpriemerné skladby hodnotím album ako celok len dvomi hviezdičkami.Viac si nezaslúži!

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells III
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Gong - Shamal

Gong / Shamal (1975)

| 5 stars | 08.11.2017

Shamal je dílem neúčasti Daevida Allena o dost jinde než předešlé desky Gongu. To co kapelu odlišovalo od ostatních je zvláštní hippie rozpustilost, ztřeštěnost i nekonzistentní vesmírný koncept. Tyto postupy vymizely a jako náhradu tu máme profesorský jazzrock. Ze začátku mě překvapila účast Nicka Masona za producentským pultem, ale musím uznat že Gong snad lepší zvuk nikdy nenašli.

Jako celek album funguje organicky dokonale, vyčnívá etnické Bambooji a parádní tango skryté uvnitř Cat in Clark's Shoes , ale je velice obtížné se v něm zachytit a orientovat. Obsahuje hodně fines a vychytávek, velké tempové zvraty a nástrojové přesmyčky. Jazzově složité proporce se střídá v nekonečném koloběhu a deska upomíná na podobně orientované Weather Report, v těch můžete taky snadno zabloudit.

Průzkum alba Shamal je jako průlet nekonečným a překrásným vesmírem. Občas se na něj rád vydávám.

» ostatní recenze alba Gong - Shamal
» popis a diskografie skupiny Gong

Iron Maiden - Somewhere in Time

Iron Maiden / Somewhere in Time (1986)

john l | 5 stars | 07.11.2017

Že může být také heavy metal progresivním žánrem nás od poloviny osmdesátých let přesvědčují Iron Maiden. Už jejich čtvrtá deska Piece of Mind nese spoustu novátorských a pro okleštěný metal netypických prvků. Je to až nahrávka z šestaosmdesátého která se stává neskutečnou lahůdkou pro progem kované solidňáky. Právě od ní se někteří z právověrní maiden odvracejí s nepochopením. Misky vah se však kloní ke kvalitě a obrovské melodičnosti, která je vyvážena hlubokou zásobárnou nápadů.

Ty nejlepší skladby jako již tradičně dodal Adrian Smith, ale ani Harrisovi Caught Somewhere In Time, The Loneliness Of The Long Distance Runner a Alexander The Great nezůstávají pozadu. Jedinou slabinou je spurtující Heaven Can Wait, která nemá čím překvapit. Podle slov autorů na desce nenajdeme klasické klávesy, jen kytarové syntezátory. Což jsou ke kytaře napojené mašinky suplující typický zvuk kláves. Právě tyto vymoženosti mají výrazný podíl na výsledném zvuku. Na tom, jak dokonale a svěže se nahrávka předvádí.

Space obal, space zvuk, space atmosféra to jsou Iron Maiden a jejich majstrštyk Somewhere in Time. A když si pustím třetí Sea Of Madness hned po nějaké desce z jejich začátků, nemůžu uvěřit kam až tahle kapela dorostla.



 

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Journey - Frontiers

Journey / Frontiers (1983)

EasyRocker | 5 stars | 06.11.2017

A teď hudba z jiného soudku. Sdružení kolem Stevea Perryho a Neala Schona, ač jsem je dlouho vlastně znal jen podle jména a podle toho, že jádro kapely působilo dříve u mistra Santany. Postupně si mě ale tenhle lahodně omamný koktejl vysoce melodického, přesto instrumentálně bohatého rockového parfému získal nevratně.

Úvodem ve všech zásadních konturách střiženým v osmdesátkovém hávu, je zemětřesný hymnus Separate Ways. Mnohovrstevné klávesové stěny Jonathana Caina, energetické nápory kytar a především tuhá, drtící rytmika tu osudově velí shora davu, valícímu se kupředu.

Už dvojka Send Her My Love si vydobyla status jedné z nejpamátnějších skladeb Journey, neboť ji mistři dodali své vrcholové devízy - křehkost i neuvěřitelnou bohatost nápadů. Euforie i dno, vířivka, rotující všemi barvami a pomalu jak božská bytost hladící Perry.

Chain Reaction je návratem k energické, ale i dojemné a vyklidněné struktuře skladby. V rockovém hávu jsou pod drsnou slupkou vypouštěny do prostoru báječné melodické linie a do sebe vpletené vokály, vrcholící v dramaticky vybuchujícím refrénu.

A přichází After the Fall jako průlet strmými skalními srázy a kaňony na křídlech, ušitých z koberců kláves, a trochy bujných odřezků hravé rytmiky. Zde Journey pronikají nenásilně na popové teritorium, neodolatelný je andělský Perry.

Další trefou do mého srdce, které se téhle kráse už dávno podrobilo a odpřisáhlo věrnost, je geniální vyznání Faithfully. Pánem nad osudem je zde klaviaturní mistr Cain, jemuž osudově sekunduje famózní Steve Perry. Právě tahle balada prokazuje, proč byl pro kapelu tak zásadní. A pan Schon si tu u sólových stupnic taky sáhl na dno.

Edge of the Blade potvrzuje opět rockové ambice Journey, bez varování se ocitáme v drsném a přímočarém, rychle upalujícím světě osmdesátek. Ano, pro někoho asi nechutné disko ztělesnění doby. Ano, jsou tu jasné a temné štětce klávesových klapek, ale i pořádný zvukový nápor.

V temné příběhové linii pokračuje i intimní říčka Troubled Child, báječná, těžká zpověď Perryho, ale opět i klávesáka Caina, který se pod album vůbec zapsal báječným stylem. Přijde ovšem i sympatické rockové vlnění.

Tříminutová tutovka Back Talk pracuje se všemi dobovými energetickými dochucovadly - temné klávesové tahy, zběsilé rytmické jízdy a cítíte se, jak když vám záda přejela valcha. Na povrch pronikají i syrové kytary.

Křehce poskládané tóny, proplouvající jako perlivé bubliny čerstvým vzduchem, takové jsou mé pocity už od počátku titulní skladby, která mé nitro zasáhla jako Amorova střela. Spontánní plynutí nálad a atmosfér, nepatrné dozvuky progresivní minulosti a bořící Steve Smith.

Je tu další vzácný démant z téhle nekonečně kvalitní bonboniéry. Už při nástupu vznikají první pochybnosti, jak je možné na ploše necelé hodiny poschovávat tolik pokladů. A nepochybujte, že s vámi Rubicon zacloumá doslova - až mi prudký poryv přivane kolegy z Magnum.

Jsou tu čtyři bonusy z mé skvostně vyvedené třídigipackové verze, ještě spolu s Departure a Escape. Only the Young je vyznání mladého fanouška kapely, který tragicky zesnul na rakovinu, obklopen do poslední chvíle členy své milované kapely. Mrazivé a doslova neuvěřitelné dílo, a Perry jej korunuje až nelidsky. Ask the Lonely je přívalem energie, kde kapela jemně surfuje na všech dobových vlnách. Gradace, adrenalin a melodický sprint finále nás odfoukne až na ten zatracený Mars. Liberty má podobně křehkou výstavbu jako titulní klenotnice, křehce svázané kytarové ornamenty a Perry dávají všemu až folkovou atmosféru. Zpěvák tu zcela ovládá prostor a pocitu uvolnění a svobody je lehké podlehnout. Z hromové kvality neslevuje ani podání poslední Only Solutions - parádní, rychle plynoucí melodické oblouky a spirály se propojují s vícehlasy všech, kdo je u Journey používali. Strop mistrovství svými klávesami mr. Cain snad už bourá. Konec a probuzení do reality je obtížné, zmatené, panuje nejistota. Ale lze do toho ráje vstoupit znovu - stačí důsledný stisk ´play´...


Journey byli sesláni vlastně těm, kterých už dnes mnoho nezbývá - obdivovatelům dokonale vystavěných melodií, spojených se stadionovým laděním a obdařeným hrdlem jednoho z nejlepších pěvců historie rocku. Není vůbec divu, že zatímco v Evropě o nich dodnes moc lidí netuší, za oceánem vyprodávali arény. A teď si vyberte. 6/5

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey

Santana - III

Santana / III (1971)

pinkman | 5 stars | 06.11.2017

Santanova III-ka završuje jeho pestré rockovo latino období. Energií nadupaná muzika v sobě ztělesňuje to čím Carlos za svého života proslul. Ďábelská, rytmicky precizní souhra v živelném tempu se tu vystřídá s malebnějšími jazzovými průhledy. Práce perkusionistů a dechové sekce je zřejmě tou nejlépe odvedenou prací ze všech Santanových děl. Energická šlupka číslo tři s přehledem dokáže setřást z trůnu i tolik proslavený Abraxas. Je vyvrcholením jeho prvního nejstěžejnějšího a jasně nepřekonatelného období.
Momentální TOP skladba: podmanivá 3. Taboo

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 06.11.2017

Letošní podzimní dny rozjasnilo vydání dalšího sólového počinu R.Planta...

Ve stručnosti lehce nastíním výsledek, jaký jsem zaznamenal při několikerém poslechu.

Album otevírá folkově laděná a singlová The May Queen. V této poloze jsme Roberta slyšeli na předchozích deskách několikrát. Season’s Song a Dance With You Tonight mě ničím nenadchla, naopak Carving...se mnou pěkně zavibrovala.

Velmi potěšila pomalá A Way With Words s klavírem a smyčci (trochu se mi při ní zjevil Nic Cave) a Carry Fire s orientálním motivem vybrnkávaným na dobro a vyšperkovaná řadou dalších akustických nástrojů. Jako by vypadla z desky No Quarter.

Při hitové Bones of Saints s drsně zkreslenou kytarou se trochu zatmělo, jak nám nad domem prolétla vzducholoď.
Výborná je i Keep it Hid s temně elektronickým zvukem kláves.

Zvláštní je duet s Chrissie Hynde (Pretenders) v cover verzi rockabilly songu Ersela Hickeyho, která byla rozložena na atomy a poté transformována do takřka nové písně, která mě však neoslovila. Pomalá Heaven Sent s procítěným Plantovým zpěvem důstojně zakončuje tuto desku.

Shrnutí na závěr : Robert Plant ve většině písní drží svůj standart, tak jako na předešlé desce. Se stejnými muzikanty znovu skládali puzzle ze všech stylů a nálad, s nimiž v předchozích letech koketovali. Je jedno, zda se jednalo o rock, pop, folk, blues, hard rock či etno prvky. I tentokrát byly jednotlivé dílky složeny do vkusného obrazu, s jedinou malou odchylkou oproti jiným albům - v některých písních lze zaslechnout v aranžmá použití různých elektronických zvuků.

Zvukově se deska povedla, aby taky ne – produkoval si ji mistr sám a o mastering se postaral světoznámý Bob Ludwig. Nižší dynamika na CD je záměrem, určitě se objeví verze v HD rozlišení, kde bude dynamika o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Metallica - ...and Justice For All

Metallica / ...and Justice For All (1988)

horyna | 5 stars | 06.11.2017

Malá osobní vzpomínková sonda:

Bylo mi tenkrát čtrnáct, psal se rok 1990 a kámoš kámoše nám na TDK-ačku nahrál...and Juscice for All. Rychle jsem běžel domů, obřadně zasunul mc do přehrávače a pak to přišlo. Úvodní tóny Blackened a stupňující se kytarová linka, vpád precizních dunivých bicí Larse Ulricha a mě se změnil pohled na okolní  svět. I když jsem znal už Master of Puppets, justice mě doslova odstřelila. Za těch pětadvacet let jsem si ji alespoň dvakrát koupil a zase prodal. To jak se měnil můj dospívající hudební pohled a chutě, které s ním přicházeli (metal, grunge, rock, jenom klasika, art) a až nedávná Easyho recenze ve mě znovu zažehla chuť vlastnit tento kotouč. Mezitím se mi podařilo vybudovat si doma solidní aparaturu a pře pár dny si cd naplno vychutnat. Když jsem v úvodu zmiňované Blackened a střední části One otočil volume řádně doprava, mladický elán který mě kdysi provázel byl najednou zpátky. Jako malý kluk jsem si vychutnával každičký tón a mnul si uši spokojeností. Vždyť tu znám každičkou notu.

A teď nějaká fakta.
Vždy mi přišla tahle deska ukrutně dlouhá. Vyřadil bych skldaby číslo sedm a osm, natahované nudné obludnosti a pak by to teprve stálo za to. Nejdokonalejší úvodovkou pro mě navždy zůstane Blackened, tolik síly a energie na jednom místě se jen tak nevidí. One mi platí za nejlepší baladu kapely se zabijáckou střední pasáží. Zmínit musím i výpravnou skladbu titulní, mašinérii Eye of the Beholder, technicky precizní Shortes Straw a závěrečný úprk Dyer Eve. Kdysi jsem někde četl, že pokud jdete na koncert Metallicy, vaše oči nakonec vždy sklouznmou k Larsi Ulrichovi. Něco na tom bude, protože i při poslechu desky se v prvním plánu věnujete preciznímu marši bicích a až poté zbytku comba. Jeho způsob hry je živelný a živočišný zároveň, ten člověk je prostě unikát.

..and Justice for All zachycuje Metallicu na jejím vrcholu který dobyla společně s deskou černou. Poté už následuje pád, dlouhý a samo nezastavitelný.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica

Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 06.11.2017

Je mi jasné, že si skalní progresmilci na mně nyní zgustnou, ale nemůžu jinak. Přiznávám, že právě Bluejeans & Moonbeams je jediné album od Kapitána hovězího srdce, ke kterému se pravidelně a moc rád vracím.

Na legendární Kopii pstruží masky oceňuju ty části, kdy Kapitánovy pseudoumělecké výboje ustoupí poslouchatelnějšímu soundu, i když některé „acid“ kytary kapely se mi tam taky líbí. Nikdy jsem se ale s novátorstvím Kapitána z prvních desek nesžil (vždyť na světě je tolik jiné pěkné muziky) – mně to novátorství přišlo vždycky trochu jako křečovitá snaha něčím upoutat (při nesporném talentu) za každou cenu, a k tomu ještě bylo nutné se uvést do rauše. Jistou úpornost tohoto druhu jsem cítil i na lecčems od Zappy.

A najednou, v roce 1974, Kapitán vydává 2 LP, Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Skalními fanoušky proklínané, ani zde na PB zatím nechválené. Údajně pro komerčnost díla. Jenže to je trochu nedorozumění. Jistě, Kapitán zde úplně slevil ze svého nekomerčního šílenství, ale přesto tato dílka dle mého soudu nejsou o nic víc komerční, než třeba nejvýbojnější, vykalkulovaný pseudoprogres opěvovaných Queen (teď jsem tuto recenzi asi úplně odepsal).

Album Bluejeans & Moonbeams je krásně jemně plynoucí, převážně bluesová muzika, pomalé skladby se střídají s rytmičtějšími čísly, kdy se budete houpat do taktu. Bez rytmických převratů, typických pro raná alba Kapitána (a Zappy). Beefhaertův vokál je zde syrově řeřavý, řezavý, dokonale frázující, drsný, zakouřený, v pěkném kontrastu s obvykle hořko-sladkou náladou písniček. Málokdo má barvu hlasu tak přesně šitou do blues (jistou podobu vidím s Joem Cockerem). Většinu těch baladičtějších věcí cítím jako prožitek nálady večera horkého dne: s dívkou po jakémsi koncertu jdou po rozpáleném písku, vyjedou na kopec nad městem, konečně trochu pofukuje, drží se za ruku a v poklidu pozorují blikání světel města dole... (Observatory Crest) – to se týká textu této zmíněné konkrétní skladbičky, ale tak nějak ta pohoda sálá z celé desky.

Instrumentálně není co vytknout. Kytarky Kapitánův spoluhráč (Dean Smith) obsluhuje dokonale – jsou zde také ty „acid” průrazně mňoukavé tóny (co mám rád ze starších desek, byť v podání jiných kytaristů), ale i spousta jinak znějících kytarek. Myslím, že ten sound je dokonalý – jistě, nejde zde o žádný prog-rock. Ale vše je v souladu se vším. Foukačka (v houpavém Captain’s Holiday) muzikantská, dokonalá (Dylan by se mohl stále v této disciplíně od Kapitána učit). Asi někdo může být nespokojen s hodně jednoduchým, melodickým klavírem a klávesami (myslím, že právě ty klávesy mohly být jednou z příčin kritiky komerčnosti). Mě osobně nikterak neurážejí, zapadají zcela integrálně do zvuku.
Ano, tuhle desku lze poslouchat i jako vatu třeba v autě (klidná jízda bez nehody zaručena; motor si bude vrnět rytmicky a pravidelně přesně tak, jako kdybyste mu dali jako palivo Beach Boys), ale zároveň se do ní rád zaposlouchám i se vší pozorností a užívám si té nálady a kytarových vyhrávek.

Proč tolik antipatie ze strany fanoušků? Nevím jistě, ale asi prostě Kapitán vypadl z konceptu. Z urputného, až křečovitého progresivce se stal normálním (pro ty skalní progresivce asi trochu usedlým) muzikantem. Já mu děkuju, že to dokázal aspoň na chvíli (a za to u mě 5*). Legrační je, že oba předchozí recenzenti zde (oba za 2*) se shodnou – Mirek Kostlivý píše: „Tato deska není špatná, a kdyby ji natočil jiný rockový hudebník, určitě by sklidil úspěch”; Voytus zase: „...kdyby to natočil někdo jiný, je to určitě úspěšné”. Myslím, že když později sám Kapitán zavrhl ty své 2 desky z r. 1974, mohl to být i trochu kalkul, poučený tím, že on, známý jako notorický progresivec, dělat normální hezké desky prostě nemůže, protože že je nikdo od něj nekoupí (a progresivci mu nandaj 2*). Já ji ale koupil dávno a jsem happy. A jako šťastný člověk pokládám hlavu na špalek Progboarďákům smířený.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Nico - Drama of Exile

Nico / Drama of Exile (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 05.11.2017

Jak již zde psal v předchozích recenzích Petr Gratias, každá deska Nico je jiná. Do vydání Drama of Exile jsem byl také spíše zvyklý na její zpěv doprovázený harmoniem a střídmě doplněný houslemi či violou jejího dvorního spoluhráče a producenta v jednom balení - Johna Caleho.

Od poslední desky The End z roku 1974 však uběhlo 7 let, Nico se mihla v několika filmech a po nepovedeném turné s punkovými kapelami se seznámila s hudebníkem Philippem Quilichinim, s kterým se domluvila na natočení další desky.

Výsledek v podobě alba Drama of Exile mne překvapil - rocková rytmika doplněná zkreslenou kytarou a syntenzátorem. Hudebně je velmi obtížné tuto desku zařadit – při pozorném poslechu se tu a tam objevují odkazy na alternativu i undergroundem nasáklý rock s temným gotickým oparem. Ve většině skladeb je zpracován jednoduchý vzorec, či motiv, který se stále dokola opakuje a rozvíjí. To celé je aranžérsky skvěle vyšperkováno elektrifikovanými houslemi ( v Ghenghis Khan dokonce dvě různé stopy v obou kanálech). Ten zvláštní gotický nádech skladbám dodává invenční, jakoby rozplizlá kytara Muhammada Hadi. Tomu všemu kraluje tajemný a hluboký hlas stále krásné Nico.

I dvě cover verze – od Bowieho převzatá Heroes a I'm Waiting for the Man od Velvetů přirozeně zapadly do koncepce alba.

Okolnosti při nahrávání alba byly pro chaotičnost života Nico typické. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství. Osud vydání nahrávky a natočení druhé verze je dnes prezentován v několika verzích.

Nejpravděpodobnější je asi verze, že se firma Aura, která financovala nahrávání, dozvěděla o tom, že se někdo (Nico, zvukař,Quilichini) snažil pásky prodat jiné firmě, která nabídla vyšší částku. Lidi z Aury nahrávky údajně nedokončené nahrávky zabavili a promtně je vydali, ovšem bez souhlasu Nico.

Mě na nich nic nedokončeného nepřijde,nic mi v nich nechybí a přirozený zvuk nástrojů a zpěvu mi plně vyhovuje.

Nico s kapelou tedy museli nahrávku nahrát znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK.

Já vždy poslouchal, tu první, rockovější a temnější verzi – na tu druhou s nahalovaným zpěvem Nico, jiným zvukem, aranžemi a pořadím skladeb jsem si nikdy nezvyknul.

» ostatní recenze alba Nico - Drama of Exile
» popis a diskografie skupiny Nico

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets (1968)

lover-of-music | 4 stars | 04.11.2017

Opět jsem si musel připomenout tenhle psychedelický kousek a po poslechu jsem opět výrazně tleskal, což jsem po úplně prvním poslechu neudělal. Tenkrát mi to album jen tak prosvištělo ušima a víc nic. Až nedávno jsem se do něj hlouběji ponořil a dorazilo ke mě to, co jsem si téměř dva roky odpíral. Parádní svérázná atmosféra, jakou umí vytvořit snad jen Floydi v psychedelickém období. Těžko se to popisuje, ale je to prostě ono.

Zde se poprvé museli projevit jako skladatelé i ostatní členové kapely, protože Syd Barret už začal všelijak blbnout a... Však víme. Gilmour zatím ještě nepřispěl ani notou, ale to nevadí, protože tady máme Waterse a Wrighta. Roger přispěl skladbami Let There Be More Light se skvělým úvodním rifem, ale myslím, že kratší délka by jí neuškodila. Dále Set The Controls... Tu melodii fakt nelze dostat z hlavy a Corporal Clegg. Ta mě zaujala jasně nejvíc, protože je tak krásně ujetá, svérázná a melodicky nápaditá. Richard Wright přispěl moc krásnou skladbou Remember A Day s moc krásným textem plných vzpomínek na dětství. A potom přispěl pěknou, uklidňující skladbou See-Saw. Pojednává o vztahu mezi bratrem a sestrou. Toto téma je mi velmi blízké.

Syd Barret tu má svou labutí píseň v Pink Floyd - Jugband Blues. Píseň melodicky barretovská. V první minutě zní tak, a ve druhé úplně jinak. Ale je skvělá. "I don't care if the sun don't shine, And I don't care if nothing is mine". To si zpívám dost často.
Titulní palba A Saucerful Of Secrets, tam si vždy poslechnu jen tu nádhernou část s varhanami a sborem. To běsnění před tím moc nemusím. Ale když jsem tu píseň uslyšel na Live At Pompeii z roku 1972, tak to byla opravdová bomba. Tisíckrát lepší verze než na albu. I to běsnění bylo skvělé.

Takže, A Saucerful Of Secrets řadím k těm hodně dobrým albům od Pink Floyd a pochopitelně mezi zásadní desky roku 1968. Tak nádherné 4 hvězdy jsem snad ještě nedával. Hodně mě ale zklamala následující deska Ummagumma. To fakt nevím, co to mělo znamenat. Ale to je jedno. A Saucerful Of Secrets - album, které si kdykoliv a rád pustím.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Magma - Merci

Magma / Merci (1984)

northman | 3 stars | 04.11.2017

Christiana Vandera a jeho skupinu Magma obdivuji již čtyřicet pět let. Příběh planety Kobaia stvárněný na deskách Kobaia, 1001 Degrees Centigrade, Mekanïk Destruktïw Kommandöh a Köhntarkösz mě dodnes fascinuje. Desky zpívané umělým jazykem kobaištinou, která je směsí francouzštiny a starogermánštiny jsou plné tajemna a temnoty, sbory připomínají místy německé opery. Christian Vander vytvořil vlastní styl s názvem zeuhl, který se snaží napodobit stovky kapel po celém světě. Před několika lety jsem navštívil jejich koncert v pražské Akropoli a byl jsem nadšen. Desky skupiny Magma jsem do dnešní doby poslouchal do alba Udu Wudu, pustil jsem si ze zvědavosti jejich album Merci a jsem v šoku, mám pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Kamarád mě varoval, že ty novější desky za moc nestojí, ale něco takového jsem nečekal. Je pravda, že tahle hudba se může někomu líbit, ale já to asi nikdy nebudu. Při úvodní skladbě mám pocit jako by hrála skupina Fleetwood Mac z alba Tango In The Night. Další skladby jsou jak velko-kapelový pop, který dělal Frank Sinatra, pouze tady není vůdčí hlas pouze dua a sbory na způsob sester Havelkových. Možná si v budoucnu album ještě pustím, ale ať se snažím, jak můžu, tak nenacházím k tomuto albu cestu.

Když to mám hodnotit tak slabé tři hvězdy, podotýkám někomu se to opravdu může líbit. Tahle hudba neruší, ale od milované skupiny Magma jsem něco podobného neslyšel.

» ostatní recenze alba Magma - Merci
» popis a diskografie skupiny Magma

Coryell, Larry - Barefoot boy

Coryell, Larry / Barefoot boy (1971)

vmagistr | 4 stars | 04.11.2017

Jméno Larry Coryell jsem poprvé zaregistroval na záznamu z koncertu "Guitar legends" ze Sevilly, konaného v roce 1992. Larry zde zářil vedle jmen jako John McLaughlin, Jeff Beck, Paco De Lucia či George Benson. Jeho hra se mi líbila, ale vůbec jsem tehdy netušil, že jde o osobnost, která svou tvorbou ovlivnila vývoj jazz-rocku a fusion podobně jako třeba již zmíněný John McLaughlin. Když jsem o pár let později tady na progboardu objevil jeho mamutí diskografii, zkusil jsem náhodným výběrem dát některému z jeho alb šanci. Volba padla na desku Barefoot Boy, jeho v pořadí čtvrtou studiovou sólovku.

Asi nejvýraznějším prvkem celé desky je tříčlenná bubenická sekce - kromě klasického hráče na bicí Coryell angažoval ještě perkusionistu a hráče na konga. Díky tomu se album může pochlubit krásně plnou a členitou rytmikou a vůbec pak nevadí, že v první skladbě zcela absentuje basa. V Gypsy Queen (napsal ji maďarský jazzový kytarista Gábor Szabó a krátce před Coryellem ji na svou druhou desku zařadil Carlos Santana) se totiž kromě zmíněné rytmiky objevují už jen saxofonista Steve Marcus a samozřejmě mistr kapelník. První polovina skladby je v režii Marcusova saxofonu, když se ale dostane ke slovu sám Larry, zní to, jako byste slyšeli mix Johna McLaughlina a Jimi Hendrixe. Ultrarychlé jazzové běhy střídá s dlouhými zpětnými vazbami a oživuje tak spíše poklidné vyznění Szabóova originálu.

Druhá skladba The Great Escape je na první poslech z celé desky asi nejpřístupnější. Jasný melodický motiv a nekomplikovaná struktura z ní dělají místo oddechu mezi dvěma rozsáhlejšími kusy. Tedy ne, že by tu nebylo co poslouchat - jak Marcusův saxofon, tak Coryellova kytara dostanou dost prostoru k sólovým dobrodružstvím.

Mým favoritem na albu je pak závěrečný dvacetiminutový opus Call to the Higher Consciousness. Po táhlém intru (nebo outru předchozí skladby?) se rozjede krásný ústřední motiv, podpořený navíc pianem Mikea Mandela. Díky klidnému, nikam nepospíchajícímu tempu skladby si lze krásně vychutnat mistrovské sólové výstupy v tomto jazzovém dezertu. Dočkáme se kytarového kvílení, za které by se nemusel stydět ani Jimmy Page, lehce disonantních klavírních běhů i uklidňujících tónů saxofonu, v druhé půli skladby dostane k potrápení své soupravy příležitost i bubeník Roy Haynes.

Moc dalších Coryellových desek zatím neznám, takže hodnocení je spíše takové orientační - četl jsem i názory, že zrovna toto album se z Larryho sólové tvorby dost vymyká. Mně ale chutná hodně, takže čtyři hvězdičky udělím bez váhání. Kdo máte chuť na trošku jazz-rocku, napájeného spíše z toho jazzového řečiště, bez obav desku Barefoot Boy zkuste.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Barefoot boy
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Cure, The - Pornography

Cure, The / Pornography (1982)

viteslaf | 5 stars | 03.11.2017

Může být nějaká deska temnější? Asi ne. První slova úvodní písně to jen potvrzují: "It doesnt matter if we all die." (Nevadí, když všichni zemřeme.).
The hanging garden se dotýká práv zvířat a mně, ačkoli nejsem vegetarián, je tato skladba blízká.
Opravdu těžkou a hutnou písní je the figurehad, kde hlavní téma je obtěžkané basou a působí velmi efektně.
Album uzavírá divné Pornography, pro mě nejslabší z celého alba.
Celá deska je propletena tíživým a naléhavým hlasem Smithe, který umocňují kytarové riffy a basové riffy Gallupa.
Jedna z nejzajímavějších desek celé diskografie The Cure.

» ostatní recenze alba Cure, The - Pornography
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Pink Floyd - The Final Cut

Pink Floyd / The Final Cut (1983)

viteslaf | 5 stars | 03.11.2017

Nevím, hodně lidí zde píše,že je to nejslabší album nebo jedno z horších od PF. Nesouhlasím.
Neříkám, že je hudebně nejlepší, ale působí na mne nejvíce emotivně. Možná proto, že Waters si doslova vylil mozek na papír.
The gunners dream mne naprosto dojímá, stejně tak The final cut nebo Two suns in the sunset. Je možná škoda, že se neprojevili ostatní členové skupiny, ale buďme rádi za tak skvělé album jako je The Final Cut!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

All Them Witches / Sleeping Through the War

jirka 7200
to Antony : Pravděpodobně tam všichni slyšíme to samé, ale jen to každý jinak...

It Bites / The Tall Ships

horyna
Petře: dík za reakci, mě naopak Map nesedla takřka vůbec, dlouho jsem se s ní trápil než...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11966 recenzí
2148 skupin
163246 příspěvků ve fóru
2545 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000