L.A. Guns Drama Velvet Revolver D-A-D Mediterranea Brown, Pete Moving Gelatine Plates Von Hertzen Brothers Änglagård Marshall Tucker Band

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Resistor - Underground

Resistor / Underground (2017)

Antony | 5 stars | 23.01.2017

Sledovat vývoj skupiny Resistor od jejích prvopočátků se mi nepoštěstilo, na jejich tvorbu jsem narazil až před cca. 5 lety. Byl to jeden z těch objevů, kdy se z průzkumných náslechů vyloupne fenomén, jehož označuji jako "jeden z tisíce". Opakovaný poslech alba To The Stars (2014) se vryl do paměti jako zásadní hudební zážitek poslední dekády.

V prvním týdnu letošního roku se objevila novinka Underground a nemohu nepřiznat, že jsem na ni byl zvědavější, než na daleko zavednější kapely. Resistor disponují ve své tvorbě velmi osobitou atmosférou, kterou se jim daří udržovat a prohlubovat i právě díky jisté utajenosti svojí existence. Připadá mi, jako by si hráli hravně pro sebe, a až potom pro posluchače. Důležitý je ten tvůrčí proces, jehož výsledkem je produkt, který si své ctitele najde, není důležité kolik, ale že si porozumí. Hrají mi z duše, hrají neokázale, introvertně sevřeně a přitom se rozdávají z posledního.

Skladby jsou průzračně čitelné, hmatatelně cítím promyšlenost, jakou jsou kladeny kytarové akordy, vokální linky, melodie a harmonie. Vše je úsporně a čistě sladěné, až pokorně sloužící hudebnímu záměru, vyznění, poselství. Nahrávka zcela postrádá nectnosti současné produkce, která staví okázalou tsunami nátlakové zdi, až se posluchač topí v marastu hudebním i zvukovém. Přitom jde o místy hodně tvrdou a agresivní hudbu, drásavou a v některých pasážích znepokojujícím způsobem naléhavou. V muzice se vše točí kolem kytar a zpěvu. Ale jakých kytar a jakého zpěvu! Tak rafinované harmonie hned tak neuslyším, způsob, jakým všechny nástroje spolupracují, přináší ryzí posluchačské zlato. A jako by to nebylo dost, správnou dávku koření dodávají flétny a housle způsobem, co ohromí i pohladí.

Najdu u nich vše, po čem v hudbě toužím. Vytříbené melodie, proměnlivou paletu výrazů, strukturované dlouhé skladby, symbioticky otevřené kompozice, razantní sóla, úchvatné eskapády tónů, interpretační preciznost i živelnost. Je to hudba přístupná i tajemná současně. Když už mám pocit, že skladba vydala vše, zatřese mnou nečekaně překvapivá pasáž, vsuvka, a to při kdoví kolikátém poslechu. I přes relativně dlouhou stopáž jeden poslech nestačí, musím je vždy dát aspoň 2x po sobě.

Nechci srovnávat, nebudu zmiňovat žádné vzory (určitě by se našly), ale tahle parádní (art/prog/avant) rocková muzika je skvělá především zásluhou osobitého talentu všech členů Resistor. Každá skladba má svůj kruciální moment, svoji katarzi, marně přemýšlím, jestli roku 2016 vyšlo něco srovnatelně účinného. Ano bylo mnoho dobré hudby, ale ne v této konzistenci. Je moc fajn, že vznikají alba jako Underground.

Zdroj: Bandcamp
Skladeb: 10
Délka: 77:31
Dynamika: DR9

» ostatní recenze alba Resistor - Underground
» popis a diskografie skupiny Resistor

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

alienshore | 5 stars | 23.01.2017

Nie som veľmi fanúšik Blackfield. Ich hudba mi pripadala taká suchá občas a príliš melancholická. Sympatické na nich však je, že to nie je taký ten vypelichaný snobský prog, ale spojenie alternatívy, popu a art-rocku. Po albume IV to vyzeralo na koniec, keďže Steven Wilson sa chcel plne venovať svojim sólovým projektom. Je tu však číslo päť a hneď na začiatku roka som dostal skvelý, ba priam až geniálny príklad toho, čo sa stane keď do hudby plne nasadíte melodiku a emócie s nimi spojené.

Je jasné, že Blackfield chcú hrať vyššiu hru. Aviv Geffen ako hlavný skladateľ však nechce tvoriť banálny pop. Albumom V trafil (na moje prekvapenie) presne do čierneho. Nie je jednoduché dať dokopy skladby ako sú tieto. Fungujú nielen oddelene, ale aj ako celok a dotvárajú charakter celého diela. Začína sa predohrou A Drop In The Ocean s takmer filmovou koncepciou. Prvý spievaný song Family Man je taký štandard v štýle Blackfield. Od How Was Your Ride? sa však začínajú diať vskutku zaujímavé veci.

Skladby sú bohaté na pocity a subtílnejšie aranžmány skôr dokresľujú konkrétnu myšlienku. V podstate každá z nich má hlavu a pätu. Začína sa verziami, ktoré navnadia a všetko vytreskne v skvostných refrénoch. Presne tak si to predstavujem. Obzvlášť druhá polovica albumu je doslova úžasná so skladbami ako Lately, October, The Jackal či Lonely Soul. Inštrumentálka Salt Water má opäť filmový charakter a pripomína mi to vzdialene song 714 od Wishbone Ash. Záverečné minúty patria nádherne naspievanej From 44 To 48. Všetko sedí na svojom mieste, nič pretŕča a pôsobí to navyše prirodzene bez akýchkoľvek kŕčov.

Prekvapuje ma, že práve Blackfield nahrali takýto album. Nič lepšie som od nich zatiaľ nepočul. Konečne dosiahli to, o čo sa asi celý čas snažili. Toto sa skutočne dá brať vážne ako umenie, ktoré hovorí ľudskou rečou. Pôvodne som chcel dať o trochu menej, ale toto dielo ma natoľko nadchlo svojou ultimátnou krásou, že nakoniec dávam všetko čo sa dá.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila

HOKR / POCO LOCO / Hokrova vila (2004)

Snake | 4 stars | 23.01.2017

Hokrova vila. Nevím jak na vás, ale na mě to působí trochu tajemně...
Lukova letitá recenze a sugestivní obálka mi nedávaly spát a já se pořád vracel k na ytb dostupným skladbám Přišel k nám kocour, Myš v tranzu a Smutek bejvalejch pannen. Nu, nějakou dobu to trvalo, ale dočkal jsem se a při rozdělování dárků pod stromečkem vybalil i tenhle pěknej digipak (díky švagře !).

Matroš na cédéčko se nahrával v letech 2003 - 2004, ale původně jsou to všechno staré pecky z první poloviny osmdesátých let. Hokr hrají bez kytary, tedy v obsazení basa, buben, varhany a takovým zpestřením výsledného soundu je violoncello a ságo hostujících hudebníků. Díky dominantním varhanám a hlubokému, velmi specifickému přednesu Vladimíra Lišky je to hudba temná a dokonale hypnotizující, ale také neobyčejně chytlavá.

Tři výše uvedené skladby jsou - spolu s peckou Zamilovanej vůl - instrumentální a mají velmi blízko k tradičnímu prog rocku sedmdesátých let. Vypíchnul bych i příjemně archaickej zvuk, prostý nějakejch novodobejch vymožeností. Mým dalším favoritem je píseň Pohled lháře. Ságo v úvodu je vynikající a v okamžiku, kdy připojí se celý ansábl zjišťuji, že je to hudba nejen chytlavá, ale i setsakra rytmická. U burácející Voice of WC mi hlavou probleskla vzpomínka na "21st Century Schizoid Man", zatímco sedm minut dlouhá Kdo má vládu nad skvrnami nepostrádá nic z "van der graafovské" naléhavosti. Skvělá je i závěrečná Kobka. Je to sice trochu tyjátr, ale vyšperkovaný několikrát se opakujícím, takřka hitovým motivkem...

Jestli se mi něco nelíbí, tak novou vlnou cáklá Na dvoře. Nemám nic proti drůbeži (zvlášť na pekáči), ale její kvokání prostupující celou skladbou mě krapet znervózňuje.

Texty písní jsou (ve většině případů) velmi složité a příznávám, že jsem z nich ježek. Nerozumím jim a popravdě řečeno, ani se o to nesnažím. Na prvním místě je u mě hudba a ta je tady výborná.

Tak tedy, přátelé, Hokrovu vilu rozhodně ano !

» ostatní recenze alba HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila
» popis a diskografie skupiny HOKR / POCO LOCO

Shadow Gallery - Digital Ghosts

Shadow Gallery / Digital Ghosts (2009)

horyna | 4 stars | 23.01.2017

Někdo může tvrdit, že s Mikem Bakerem odešlo i kouzlo hudby Shadow Gallery. Nemyslím, sice částečné fluidum které je prostřednictvím jeho hlasu v tvorbě kapely patrno je v nenávratnu, to ano, ale hudba zůstává prvotřídní i nadále a nový zpěvák Brian Ashland se alespoň snaží.

Negativa nahrávky:
-větší příklon ke kovovému zvuku
-částěčná ztráta podmanivé atmosférické nálady a pohádkového kouzla prvních nahrávek
-občasná zvláštní pachuť při zpěvu Mikeova nástupce, jakýsi nepříjemný akcent jeho hlasu

Pozitiva:
-větší rozmanitost materiálu
-velké energické nasazení
-schopnost přijít i po tragické události s odhodláním a silným entusiasmem daným pro novou věc
-pozvaní hosté mající podíl na dotvoření charakteru díla


With Honor začíná pěkně tajemně, fůra melodií se na nás řítí rychlostí raketové střely a onen zvláštní nádech, nebo akcent v Brianově hlasu mě úplně nasedí, v refrénech se přidávají sbory a vše je už v pořádku, deset minut písně se postupně moduluje do dalších podob a smysl pro progresivní uchopení kapele čouhá z rukávů. Přichází klavírní linka, spomalení, akustické běhy i emotivní zpěvákův přednes a nutí mě uznat, že pánové vybírali spíš podle barvy, než techniky. Je tu tolik změn a nálad že se vyplatí poslouchat pozorně, odměna je o to sladší.
A něco podobného se vlastně děje uvnitř každé skladby, takže je zbytečné je dopodrobna pitvat. V útřžcím ztratím slovo jen o určitých pasážích, které se mě hlouběj dotýkají, například operní patos a poslední fantaskní minutová jízda ve druhé Venom. Velice emotivně nabitá Pain- skutečný poklad alba, říkáte si že S. G. nikdy nehráli lépe, stejně jako egyptská Gold Dust. Ralf Scheepers si střihnul vokál ve vyšponované Strong a zatraceně sem sedne. No a pak je tu závěrečná dvojice epických devítiminutovek Digital Ghost a Haunted . Kytarové sólo v minutě dvacet a delikátní sbory titulky, nebo procítěný klavírní part s hlasovou výbavou celého ansámblu a Queen-sólo v Haunted, to je jen něco málo znaků, které vás zvednou ze židle a zavedou do říše snů.

Při poslechu alba mě napadla zvláštní paralela s kapelou Saga, která vydala také jedno album s jiným voklalistou, který mě úplně nesedl, zkusila trošku jiný směr a nakonec se s M. Sadlerem vrátila "domů". Tady sice návrat čekat nelze, žel bohu, ale budem rádi alespoň za pokračování tohoto příběhu.

Být D. G. jedinou deskou galerie stínů, možná vytasím známku nejvyšší, ale v globálu celé diskografie ať je to korektní, za čtyři.


» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

alienshore | 2 stars | 23.01.2017

Album In The Passing Light Of Day je skutočne hodný recenzie. Dokazuje, kam hlboko sa môže hudobník ako Daniel Gildenlow prepadnúť. Od diela Scarsick predvádza Pain Of Salvation spanilú jazdu smerom dole. Čakal som zlú dosku, ale táto je až prekvapivo zlá. Najvtipnejšie mi pripadá zaradenie nu-metalových prvkov, no úsmevne pôsobia aj niektoré "mešuge-godžira" vývrtky. Keď si spomeniem na Remedy Lane, tak sa pýtam, či toto je ešte stále tá istá kapela.

Nie je! Zo starej zostavy neostal nik, len Daniel G. a ten otáča kormidlo na základe toho, v akej psychickej pohode či nepohode sa práve nachádza. Áno, mal smrť na jazyku a to ho evidentne zmenilo. No nie som si istý, či tento výlev chce naozaj každý počúvať a nebodaj sa v tom aj šprtať do hĺbky. Ďalšia zaujímavosť je nepochybne aj zvuk. Tradične tu máme tuctovú bezduchú produkciu, ktorá nemá žiadnu charizmu a ani náboj. Je to akurát len hlučné.

Úvod v podobe On A Tuesday sa horko ťažko dopočúva do konca. Meaningless mohla dopadnúť aj lepšie, nebyť tých ůber-smutných verzií. Prvý záblesk svetla prinesie až krátka Silent Gold. Vrcholný nevkus predvádza Pain Of Salvation vo Full Throttle Tribe, kde do toho mlátia pri niektorých pasážach bez akejkoľvek sebareflexie. Číslo jedna medzi najhoršími skladbami však patrí Reasons. Nepodarený až triviálne znejúci úvod by nevadil, dokonca ani melódia. Keď však Daniel začne akože rapovať (ak to teda môžem nazvať rap ...), tak moja trpezlivosť práve našla svoju konečnú stanicu.

Nasledujúca Angels Of Broken Things obsahuje napr. pekné gitarové sólo. Čiže nejaké to pozitívum sa občas objaví. Pri The Taming Of A Beast znie klávesový motív, ktorý dosť pripomína úvod Never Let Me Down Again od Depeche Mode a to už za veľmi pozitívne nepovažujem. If This Is The End je opäť nervózny a emocionálne značne nevyrovnaný song. Najlepší moment celého albumu je jednoznačne titulná 15-minútová vec, ktorá to uzatvára. Nepovedal by som, že je to výnimočné, ale určite lepšie než predošlé tracky.

Výsledok? Kopa frustrácie, nasratosti, smútku, beznádeje a neviem čoho ešte. Človek, aby si k tomu zobral lieky od bolesti hlavy. Sorry Daniel, ale takto nie. Tradične mi tu chýbajú prepracované melodické linky a tie nahrádzajú expresívne až zlostné výkriky do tmy. Viacerí fanúšikovia budú hodnotiť tento počin ako skutočný návrat k progresívnemu metalu, no niektorí si asi všimnú, že návrat do vrcholnej formy sa určite nekoná.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Velvet Revolver - Contraband

Velvet Revolver / Contraband (2004)

chimp.charlie | 5 stars | 22.01.2017

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver

L.A. Guns - Vicious Circle

L.A. Guns / Vicious Circle (1994)

horyna | 4 stars | 22.01.2017

Proč jsem dal kdysi šanci zrovna "takovéto" kapele už dnes netuším, ale jsem rád že tohle album nezní jako klasické glam rockové produkce let osmdesátých, ale jeho stylový záběr je mnohem, mnohem širší. G n R neprožívám a právě k němu by se dali první tři alba této party připodobnit. Alternativní směry a nabroušený metal také nehledám, tam zase míří produkce kapely po roce 1995. Jmenované album je jakousi zlatou střední cestou, barevná mozaika 15 skladeb, kde žádná není stejná jako ta předešlá, každý má na výběr a i když podobná, stylově rozháraná díla nevyhledávám, tady mi to skvěle sumíruje. Něco přesto rád přeskočím, jelikož punk nenávidím, 10 a 13 tka jdou pokaždé z kola ven.

Zajímavý je začátek a konec desky přinášející třeskuté chvíle a polaritu stylu L. A. Guns. Úvodní čtyřlístek vám nedá vydechnout, jedna krasojízda střídá druhou. Riffovou epidemii šíří Face Down, drsnou představu nápravných zařízení amerického kontinentu zase No Crime, atmosféru hard rockové vznešenosti připomene zvonivá, jemně klávesová Long Time Dead a metalovou nespoutanost slayerovská Killing Machine- masáž silových temp a dravá jízda peřejemi Orinoca. Ve středu desky se střídají nálady jak na běžícím páse, orientem načichlá velice vnímavá a na poměry kapely hodně progres věc Fade Away, tklivá instrumentální mezihra Tarantula, tesknící balada Crystal Eyes- ve které instrumentace kapely získává na vážnosti a leckterá sukně se sama sune vzhůru. Styl alá Motorhead s foukačkou u rtů dováží Nothing Better to Do, naopak rozvahu a plno pěkných melodií Chasing the Dragon. Perlou zůstává cover verze Ten Years Afte- I'd Love to Change the World, výborná výpravná píseň s hlaďounkou kytarou plna prosluněných sólových výpadů, získává v prezentaci této kapely neuvěřitelnou dynamiku, švih a razanci, je to jedna z mála napodobenin lepších originálu, alespoň pro mne. Who's in Control (Let 'Em Roll)- dováží moderní rytmy a zdravě energický potenciál, Lewis to do nás pere slovo od slova a rytmizace písně krutě pumpuje. A je tu slibovaný konec, ten provází dvojice skvělých pomalých baladických skladeb. První je Why Ain't I Bleeding- k podlehnutí postačí foukací harmonika, dobře poskládané rýmy a uvolněná basová harmonie. Kiss of Death- se škrábe po emocích ještě silněji, houpavý a melodický ráz svými výkony vytváří celé hudební osazenstvo, klavirní part a Lewisův vokál stojí vepředu.


Že kapela hrát skutečně umí slyšet je, tentokrát se podařil zvládnout i kompoziční proces a tak po hodnotné desce stylu glam- Hollywood Vampires, přicházejí potetovaní chlápci zpoza velké louže s porcí pořádné muziky pro dospělé.
Hlavní devízou desky, je její neuzavřenost. Spojnice posledních zbytků glam rocku s čistým hard rockem a metalovou výbušností strojí na tomto díle velkou oslavu. Producent Jim Wirt ladí v mnoha skladbách nástroje rozdílně a i to přispívá k větší dramatičnosti tohoto jinak nesourodého celku. 4,5*

» ostatní recenze alba L.A. Guns - Vicious Circle
» popis a diskografie skupiny L.A. Guns

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

steve | 3 stars | 22.01.2017

Konečně nám Pain of Salvation vydávají novou desku. Po dlouhých šesti letech a zdravotních útrapách Daniela Gildenlöwa se tito švédové vrací opět na scénu. A hned v úvodu musím poznamenat že to není návrat nijak velkolepý, nebo snad opojný. K jakékoliv objevnosti, dlouhá léta s kapelou spjatou má tohle album nejdál z jejich doposud vydařené kariéry. P.o.S. zdárně recyklují sebe sama. Velkohubých návratů tady už byla celá spousta a tohle bude jeden z nich. Kapela která kdysi pozvedla zkomírající prog metalový žánr se vrací kamsi do své dávné minulosti.
Retro styl pečlivě vystavěný zpoza Road Sal-tů 1 a 2 je rázem zapomenut, rockové choutky ozdobené sedmdesátkami vzali za své a Danielova (nová) parta se obrací opět k metalu. K mé velké nelibosti prodělává velký krok zpět, krok který v rockové muzice absolutně neschvaluju a hodně se mě zajídá. Samozřejmě ta deska je pořád hodně progresivní, je tady pousta skvělých pasáží, dominanání práce s nástroji, atmosféra, instrumentální znalost, smířlivé melancholické plochy, ale... Ale vše nabourává ten "stupidní" metalový rámec a příšerný nu-metalové klišé, kterého se pejni dokázali z velké části postupně zbavit.
To co bylo u Remedy Lane a Perfect Element novátorské tu vyznívá tupě a to co bylo na Scarsick hitově dominantní tu mizí do ztracena.

Pro metalisty bude jejich nová deska opět velká údálost. Pro rockery, kteří nehodlají neustále překousávat tvrdé disharmonické celky koketující s nu-metalem kterým opovrhují vyznívá otravně, samolibě, ale také příliš zatěžkaně a může způsobit částečný bolehlav.

A tak se ptám proč? A odpoveď typu - proč ne, může znít povrchně i pravdivě, ale pak ať pánové nečekají nějakou úctu a poklonu.
V době, kdy hledí podobně zaměřené kapely jako Anathema, Riverside, Opeth, nebo S. Wilson se vztyčenou hlavou jasně dopředu a prošlapávají si terén to P.o.S. takhle zazdí. Schade!

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Collegium Musicum - Zelená pošta

Collegium Musicum / Zelená pošta (1972)

lover-of-music | 4 stars | 22.01.2017

"Aj moja pieseň chce být takou poštou, s ktorou vietor k uchu doletí"

Po včerejším poslechu Zelené Pošty jsem si ťukal do hlavy a říkal: Jak jsem mohl být takový blb a tohle album tak podceňovat.
Je sice pravdou, že u mě nedosahuje takové kvality jako např. Konvergencie či Zvoňte, Zvonky, ale musím uznat, že je to další slovenský hudební poklad. V knize o Vargovi jsem se dočetl, že předešlé Konvergencie byly typicky zimní záležitostí a Zelená Pošta zase letní. Je to svatá pravda. Ze Zelené Pošty opravdu čiší letní pohoda.
Skladby jako Z Ďatelín, Nechtiac či některé motivy ze závěrečné Zelené Pošty jsem si pořád pobroukával a už je umím skoro nazpaměť. Co se týká Smutné Ranné Električky, tak ta je fakt psycho. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Musím se ale bez mučení přiznat, že Krajina Bielych Dievčat či Tenis se mi moc nelíbily. Byl bych mnohem raději kdyby tam byl místo nich skvost Ĺaľia poľná. Bohužel v té době ještě neexistovala.

Já bych zařadil titul slovenský Sgt. Pepper spíše Zvonkům než Poště, ale to je věc názoru.

"Páv marně volá, končí sa slávnosť v zahradách, páv marně volá, každý sa náhle skrývá v tmách"

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Thunder - The Thrill of It All

Thunder / The Thrill of It All (1997)

horyna | 4 stars | 21.01.2017

S deskou The Thrill of It All stanuli Thunder na další vyvýšené plošině svého uměleckého růstu. Už okusili komerčnější směry na začátku své poutě, ještě v dobách melodické muzice nakloněných, nakoukli pod temnou stránku lidské duše s deskou třetí a ve čtvrtém pokusu kloubí vzdušné rockové aranžmá s funky vlivy a pestrou kolekci doplňují, jak je u nich dobrým zvykem kvalitními baladami.
Zvuk je odminule mnohem přístupnější a košaté rytmy funky dokáží s pestrostí muziky jakou Thunder produkují udělat divy.
Je toho dost na čem si rocker může pošmáknout, začne se šlapající čitelnou byskytarou v rockově prorostlé písni Pilot of My Dreams. Balady jdou Thunder k duhu, smutné kouzlo vydařeného Dannyho frázování v Love Worth Dying For i plačtivá This Forgotten Town to po zásluze potvrdí. Do funky útoku zavelí čtvrtá Don't Wait Up for Me, stejně jako Lukovou šestistrunkou řízená osmá Hotter Than the Sun. A že to dokáží ostrovní chlapáci i pěkně nakopnout nás přesvědčí TGV skladba Cosmetic Punk.
The Thrill of It All řadím k nejoblíbenějším deskám Lukovi party a proto budu hodnotit čtyřmi silnými.

» ostatní recenze alba Thunder - The Thrill of It All
» popis a diskografie skupiny Thunder

Orme, Le - La Via Della Seta

Orme, Le / La Via Della Seta (2011)

Ryback | 3 stars | 21.01.2017

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other voices a Full circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr směřování občas do jazzu.
Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám.

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri - a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap… a ne jako vykleštěný šmoula :-).
Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“…

Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě…
Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu…
Navíc ve skladbě Serinde mám podobně špatný pocit déjà vu, jaký Slavo popisuje u Stevena Wilsona – tahle skladba totiž hodně zní jako propasírovaní, převaření Camel…
Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany.
Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP Xi'an - Venezia – Roma přichází závěrečná La via della seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá… Zůstává jen rozpačitý pocit…

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body není… Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.

P. S.
Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám :-).
O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator >> odkaz ...

» ostatní recenze alba Orme, Le - La Via Della Seta
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Ursiny, Dežo - Momentky

Ursiny, Dežo / Momentky (1990)

adam | 4 stars | 21.01.2017

Vždy keď tento album počúvam, tak mám taký ambivalentný pocit. Vedel Dežo že sa v tom roku všetko otočí na hlavu? Vedel že bolševik padne? Vedel že dostane rakovinu? Vedel že vchádza do poslednej 5 ročnice? Hudba vraví že áno. Radostné sa mieša so smutným. Ešte cítim dozvuky z nasratej prechádzky z cesty domov... Ale už počuť aj radosť z nádychu po dotelní spoločenského marazmu. Užívanie si rodičovstva a bezmocnosť s tým spojená. Zrelí muži a ich zrelé problémy. Klavír je jasný a ostrý a mám z neho nálady jak keď loď unáša prúd v mrazivom vzduchu. Bicie presné ako chôdza. HUdba chvíľami stroho cyklická ako doba v ktorej vynikla a chvíľami pestrá ako tá čo mala prísť. Neviem či ho mám rád, ale vždy ma unáša niekam preč. Niekde kde som bol dieťa ktoré musí rýchlo dospieť lebo nemá inú možnosť.

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Momentky
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Opeth - Blackwater Park

Opeth / Blackwater Park (2001)

EasyRocker | 5 stars | 21.01.2017

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

kamila | 3 stars | 21.01.2017

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Orme, Le - L'infinito

Orme, Le / L'infinito (2004)

Ryback | 4 stars | 20.01.2017

Lednový pátek večer. Jsem sám doma. Udělal jsem si grog, a co může být lepší společností, než dobrá hudba?
Už odpoledne v práci jsem vyloženě chytil (minimálně několikadenní) chuť na Le Orme, takže otázka Co si večer pustit? byla jasná volba.
Ještě že jsem tohle album nehodnotil dříve… Ta krása prostě musela dozrát.

Hned úvodní skladba Il Tuono E La Luce nastoluje vynikající, procítěnu, přímo leormeovskou atmosféru, kterou ještě podpoří gilmourovsky klouzavá elektrická kytara. Skladby pokračují, zvuk nezní nijak archaicky, přesto melodie vyluzující Hammondovy varhany a klavír (často v popředí) hodně potěší. Po orchestrálně znějící Shanti přichází pomyslný vrchol alba se čtvrtou skladbou, ústřední, artrockově patetickou L'Infinito, podle mě srovnatelnou s čímkoli nejlepším z jejich tvorby ze sedmdesátých let. Zbavuje mě to slov, je to… křehká Melancholie ve své esenci. TOHLE TAKHLE prostě umí jenom Le Orme…
Album je plné zajímavých pasáží. Housle v popředí v polovině skladby Si Può Immaginare, kde mě klávesák Michele Bon trochu připomíná Jona Lorda. Čistě sólo klavír v nádherné instrumentálce Il Tempio Sul Lago, vzdáleně zase připomínající spíš Fryderyka Chopina než rockovou bandu. Sitárově indické posezení při La Ruota Del Cielo… A nejsilnější hudební motiv - L'Infinito – opakovaně rámuje i samý závěr alba.

Čtyřicet pět minut uteče jak voda a já? Sedím s otevřenou pusou, mám husinu, ale ne ze zimy a jdu si to pustit znova.

Italsky sice neumím žblebtnout ani slovo, ale bavíme se o hudbě: dávám čtyři hvězdy; podle mě zcela zaslouženě.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'infinito
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Led Zeppelin - IV

Led Zeppelin / IV (1971)

lover-of-music | 4 stars | 20.01.2017

Led Zeppelin je legenda. Zbylo po nich spousta dobré a kvalitní muziky. Ovšem já mám problém, protože se mi vždycky líbí jenom půlka jejich alba. Od I až po III. U IV se to trošku zlomilo, ale pořád je tam u mě to ALE.

Když se řekne Led Zeppelin IV, tak se mi vybaví bez debat píseň Stairway To Heaven. Většina lidí jí také považuje za vrchol alba. Chápu. Je to famózní píseň. Při její melodii se jakoby vznáším v oblacích a i někdy husina naskočí. Ovšem pro mě je vrchol alba opus The Battle Of Evermore. Pro mě je to nejzdařilejší a nejlepší folková píseň jakou jsem kdy slyšel. Troufám si i říct, že to je nejlepší píseň od Led Zeppelin. Podle mého názoru samozřejmě. Ta mandolína, to je něco nádherného. Další píseň folkového ladění je Going To California. S touto písní mám i jeden osobní zážitek. Jednou jsem byl v Jížních Čechách. Konkrétně ve Slavonicích. V podvečer jsem seděl u lesa u ohně a koukal jsem se na nádhernou louku. A do toho jsem si do sluchátek pustil tuhle skladbu. Takový nádherný stav beztíže jsem ještě nezažil. Doporučuji zkusit. Jediné čeho jsem se bál bylo, aby na mě z lesa nevyletěl žádný kňour. To by bylo po Zeppelínech a možná i po mě. Ale zpět k písni. Mandolína už tu sice není tak výrazná, ale pořád krásně zní. Misty Mountain Hop je pořádná a chytlavá rocková vypalovačka. Robertovo ječení jsem si opravdu užíval.

Musím se přiznat, že se mi příčilo dát tomu albu míň jak pět hvězd, ale musím, protože se mi vůbec nelíbila Four Sticks a Rock And Roll. Takové nudné rockárny prostě nemám rád. Ach jo.

Ale stejně Led Zeppelin mají skvělý zvuk i v těch nudnějších skladbách.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Puhdys - Dezembernächte

Puhdys / Dezembernächte (2006)

jirka 7200 | 0 stars | 20.01.2017

Asi nejsem ta správná cílová skupina. To mi koupit má manželka k vánocům, tak se snad rozvedu. Nicméně, jak jsem se dočetl, své zákazníky si toto album našlo, konec konců, není to první ani poslední kapela, co natočila vánoční album, takže je vlastně všechno v pořádku.

» ostatní recenze alba Puhdys - Dezembernächte
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - 10 Wilde Jahre

Puhdys / 10 Wilde Jahre (1978)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2017

Ačkoli by název desky mohl evokovat, že jde o výběr k 10 letům výročí kapely, není tomu tak, jedná se o šestou řadovou desku Puhdys.

Na tomto záznamu musím pochválit zvuk, na to, že nahrávka vznikla před téměř 40!! lety, tak snese bez problému srovnání s dnešními hifi nahrávkami, ba naopak většinu dnešní rockové produkce bez dynamiky strčí hravě do kapsy.

Na úvod zaduní skvělý hard prog rockový otvírák "Ikaros 2" Druhá a zvláštní v pořadí je píseň "Napoleon", takový rockový parade march. Výborně odpíchnutá a zpěvná je "Tausend Meilen von Zuhaus" s krásně zvonivou akustickou kytarou, která si v nahrávce krásně "odpovídá" s druhou zkreslenou el.kytarou. Další výborná věc je "So nah am Leben, nah am Tod", s výraznou basovou linkou, která vypovídá, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Je to jediná věc, nazpívaná Dieterem Hertrampfem na této placce. Melodický hard rock "Made in Puhdys" uslyšíme v "Falk und Nachtigall" a zabouří to i v "Doch die Gitter schweigen" (Ale mříže mlčí), která je o člověku, co se dostal na zcestí a nyní zpytuje svědomí ve vězení při pohledu přes zamřížovaná okna cely. Tato píseň byla použita jako uvodní píseň NDR krimi filmu "Polizeiruf 110 - Die letzte Chance". Ospalá je "Flieg, Vogel, Flieg" - akustická záležitost se španělkou a umně použitou flétnou. Takovou věc do počtu, o jakých jsem psal v recenzi na "Perlenfischer" je dle mého poslední, poťouchle country rocková "Hören und Sehen". S touto věcí jsem se nějak nikdy nesžil.

Dávám 5 hvězdiček, ale pokud bych mohl dělit, tak dám 4,5.

P.S. : Jen taková perlička na závěr. Tato deska obsahuje dva mrazivé texty, jejihž hlavními postavami jsou ptáci, symboly svobody a volnosti - v případě skladby "Falk und Nachtigall" to je sokol a slavík. Cituji z mnou zkráceného a přeloženého textu :

"Ve své ocelové klítce sedí malý slavík
tak moc by chtěl uletět na svobodu.
Nikdy neviděl modrou oblohu
a nikdy nebyl v zelenajícím se lese.

Počkej, malý slavíku,
otevřu tvou klícku a pustím tě na sovobodu.
A tak slavík vyletěl a zpíval a znělo to tak jako - "děkuju"
potom vzlétl vysoko k té vysněné modři.

Potom ho spatřil sokol a slavíkovo trylkování se odmlčelo
Nikdy sokola zblizka takto neviděl a náhle se tu objevil.
A tak se vysoko na modrém nebi
střetly jeho drápy se slavíkem
Přesně tak jsem to viděl"

- no, mě z té metafory trochu mrazí, pokud si uvědomím, že to je text z NDR roku 1979.

» ostatní recenze alba Puhdys - 10 Wilde Jahre
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri  Not The Weapon But The Hand

Hogarth Steve / Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand (2012)

horyna | 5 stars | 20.01.2017

Zapomeňte na pesimismus skrytý v klávesových rejstřících Richarda Barbieriho, důležitého to článku a vlastně spolušiřitele atmosférických melancholických pochodů světa Porcupine Tree. Zapomeňte na emotivně vzepjatý vokál Steve Hogartha plujícího na malebných tónech kytary S. Rotheryho v nadýchaných skladbách domovských Marillion.
Dvojice pánů podepsaná pod tímto dílem předkládá ještě niternější náhled do pocitů jedince obývající naši dobu a planetu, v míře mnohem intenzivnější. Na světlo hudební, se každý rok dostane bezpočet emotivně laděných souborných prací, troufám si tvrdit že právě tahle spolupráce v roce 2012 dopadla velmi dobře.

Richard posunul, či rozšířil pole působnosti vytvářející smutečně dojemné chvíle padající z jeho pod prstů do dalších dimenzí a pro Hogarthův vyjimečně citově stavěný vokál kouzlí jednu fantaskní chvíli za druhou. V úvodu Red Kite- je jí břitká klavírní melodie a zapojení orchestrálních prvků, nad kterými uhrančivě vévodí Steveův hlas. A Cat With Seven Souls- se posouvá pomalými kroky za zvuků samplů a vokál spíše cituje než pěje, postupně se přidávají vícehlasy, hudba se moduluje a okolní souzvučí nabývá na působivosti. Naked- vyznívá v houpavých rytmech bizardně a svým charakterem dokáže nahlodat poklidnou stránku lidského vědomí. To čtvrtá Crack- přináší mnohem větší dynamické zpestření i rockovou svěžest, Barbiery se rázem mění a i Hogarth dodává svým hlasem více přijatelného tepla v mnohdy tanečním rytmu. Your Beautiful Face- se opět odehrává ve vysněných představách a asociácích obou protagonistů, prvky které používají ve stavbě této skladby působí značně progresivně(krásná kytarová melodika), úsporně a bez okolních ovlivnitelných stop. Only Love Will Make You Free i následná Lifting The Lid- se soustředí na prchavé kouzlo okamžiku, stěží uchopitelné, stejně jako celá tato "kniha poezie", pro kterou je jakési škatulkování zcela bezprizorní.

Ne vždy, jen při příhodné konstalaci se stává zázrak a hudební zdělení dokáže svou silou dokonale očistit duši zdevastovanou okolním světem a dobou. Je moc dobře že v progresivní muzice stále emoce dokáží vítězit nad technikou a bouří myšlenek odsunou "přehrávače stupnic" do zapomění.

» ostatní recenze alba Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand
» popis a diskografie skupiny Hogarth Steve

Puhdys - Perlenfischer

Puhdys / Perlenfischer (1978)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2017

Pátá studiová deska skupiny Puhdys vychází v roce 1978, opět je zde znát lepší odvedená práce ve studiu, nástroje, až na někde mírně utopenější bicí zní na dobu vzniku kouzelně.

S překvapením jsem po letech zjistil, že na této desce není vlastně žádná slabší skladba, žádná povinně optimistická záverečná tečka, která jakoby posluchači sdělovala - "ty naše chmury jsou jen na oko". Takový pocit mám z některých songů na jiných albech skupiny. Ani žádnou angažovanou tu nenajdete.
Z této desky mám prostě pocit, že ji Puhdys natočili přesně tak, jak chtěli, bez nějakých za uši tahajících kompromisů.

Tato deska vyznívá celkově v pomalejším tempu, naladěná do takové jakoby podzimní melancholie, jak textově, tak hudebně i obalem, což do sebe vše výborně zapadá.

Úžasné, pomalu se rozvíjející skladby, gradující důrazným rockovým refrénem jsou hořko sladké balady "Spuren der Nacht" a "Es fällt mir schwer", které řeší vztahové problémy mezi partnery a "Wenn Träume sterben", která v textu vybízí, abychom v sobě neuhasili touhu splnit si všechny své sny. Přímočará, hardrocková skladba se skřípajícími kytarami,"Mephisto", která uprostřed skadby překvapí progrockovou mezihrou, varuje před démony, kteří se nás snaží svést na zcestí. Otázkou je, kdo tím byl myšlen.

No a nejvýraznějším příspěvkem na tomto elpíčku je samozřejmě titulní "Perlenfischer", kterou považuji jak textově, tak i hudebně k tomu nejlepšímu, co kdy Puhdys natočili, nebál bych se sportovním žargonem říci, že na bedně má své místo jasné. No a nesmím zapomenout na druhý vrchol alba - rozmáchlou a nejdelší "Sterne verspäten sich nie".

V hitpárádě NDR za rok 1978 měla skupina v první patnáctce 4 písně z této desky, což se nikomu jinému zatím nepovedlo. Deska vyšla v roce 1981 v licenci u Supraphonu, takže u nás bude asi dost známá.

» ostatní recenze alba Puhdys - Perlenfischer
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Osanna - Tempo

Osanna / Tempo (2013)

Snake | 5 stars | 20.01.2017

2DVD Osanna - Tempo (2013)
Afrakà - DVD 2215/BWR 163, Black Widow Records - DVD 2215/BWR 163

Nejsem nijak velkým sběratelem koncertních DVD, ale Osanna, to je italská prog rocková legenda a moje srdcovka. Sice to neznamená, že doma musím mít nutně celou její diskografii, ale o tomhle luxusním nosiči jsem dlouho přemýšlel a nakonec zařadil jej do sbírky. Je to opravdu pěkná kniha v tvrdých deskách a ve formátu klasické dvd krabky, ve které se na nějakejch 40 stránkách nachází předmluva (v italštině) a historie kapely (v italštině i angličtině) a hlavně, mraky fotografií. Jak současných, tak těch vpravdě historických. Především jsou tu však ukryté hned dva DVD disky, jeden se záznamem koncertu z 24.10.2012 a druhý, obsahující 20 videoklipů z let 1971, až 2009.

DVD 1

Koncert je rozdělený na dvě části a v té první - zhruba hodinové - se hraje průřez starší tvorbou, ovšem v "modernějším" aranžmá tak, jak to znám již z comebackového alba Taka Boom. Skladby jsou rozdělené do tématických bloků a kapela v nich ladně přechází od debutu "L´uomo", přes trojku "Palepoli", až po album "Suddance", které bylo posledním vydaným v sedmdesátých letech. Jako speciální hosté se objeví Sophya Baccini (zpěv ve skladbě "A zingara") a především, Gianni Leone z legendárních Il Balleto Di Bronzo. Zvolil sice naprosto šílenej vohoz, ale hraje mu to náramně a na ten svůj Oberheim řádí, jako převtělenej ďábel...
Nechybí ani David Jackson. Ten je sice pořád ještě vedený jako zcela speciální host, ale já už ho po těch letech beru jako rovnocenného člena kapely a právě David v hlavní roli, ve skladbě Theme One (Dalla discografia dei Van Der Graaf Generator), uzavírá první část koncertu.

Do jeho druhé poloviny nastoupí i malé smyčcové těleso - spočítat se to nedá, ale odhaduju to zhruba na 12 hlav - a spolu s kapelou zahraje větší část soundtracku Milano Calibro 9. Úžasnej moment a Art rock s velkým A. Ke konci koncertu to však trochu usíná. Pozvat si jako hosta trochu nejistého Tito Schipa JR. asi nebyl nejlepší nápad (zpěv ve skladbách "Per la Strada" a "Fiume"), navíc se tady čím dál tím víc prosazují prvky italské lidové hudby. Ale to už je samotné finále, které můj zážitek z výborného kocertního vystoupení nijak neruší.

Pár slov ke kapele samotné. Osanna, to už je dnes jen zpěvák a kytarista Lino Vaireti, kolem kterého - od návratu na scénu - rotuje značně proměnlivá sestava doprovodných hudebníků. Koncertní squadra se představuje ve výborném světle a kromě samotného principála mě zaujal především kytarista Pasquale "Pako" Capobianco. Má úžasný cit pro melodii a opravdu hbité prsty. Ovšem neméně výborný je i doprovodný pěvec a hráč na "vintage keyboards" Irvin Vairetti a pochopitelně, nestárnoucí David Jackson. Výhrady bych měl jen k bubeníkovi. Ne, že by hrál špatně, ale téměř po celý koncert tváří se jak kakabus...

Obraz je perfektní, zvuk ve formátu stereo. Jako bonusy jsou tu videoklip ke skladbě "Rosso Rock" a dokument ze zákulisí koncertu.

DVD 2

Druhý disk nabízí 20 videoklipů (110 minut hudby) z let 1971 - 2009. Některé - ty nejznámější - jsem znal z ytb, ale je tu také celá řada skutečně raritních a dosud nepublikovaných snímků. Drtivá většina těch nejstarších pochází z různých, na playback hraných tv show. Obraz je převedený do v současné době asi nejlepší možné kvality a zvuková stopa je nová. Od skladby č. 13 - “Ce Vulesse Ce Vulesse” - už jsou to záznamy z koncertních vystoupení od roku 2001 do (skoro) současnosti. Ve výborné obrazové, tak i zvukové kvalitě.

Běžný divák by mohl být překvapený tím, že se tady některé skladby hodně opakují. Na začátku sedmdesátých let byla Osanna snad v každé italské televizní show a tak je tu skladba "L´uomo" šestkrát, z toho hned čtyřikrát z roku 1971, ale - pochopitelně - pokaždé s jinými obrázky. Videa jsou za sebou seřazena podle data vzniku, tedy pěkně chronologicky a skýtají ucelený pohled na vývoj skupiny. Skutečná historická studna a vynikající studijní materiál v jednom.

Je pravdou, že pořizovací cena nosiče je v tomto případě o něco vyšší, ale tenhle krásnej přírůstek do sbírky za těch pár euro navíc stojí. Pro fanoušky Osanny povinnost !

» ostatní recenze alba Osanna - Tempo
» popis a diskografie skupiny Osanna

Vai, Steve - Real Illusions: Reflections

Vai, Steve / Real Illusions: Reflections (2005)

steve | 4 stars | 20.01.2017

Steve Vai je sice v mém pohledu často příliš excentrický, hudebně extravagantní a velice rád předvádí své umělecké choutky na odiv ostatním. Na svých deskách vyznívá sebestředně, ale obrovský díl kreativity a nezměrně široká umělecká touha se mu upřít nedá. A jestliže alfou a omegou jeho tvorby zůstává nepřekonatelné album Passions and Warfare, recenzovaná deska stojí jen malý stupínek pod tímto klenotem.

Vstup do alba se Stevovi povedl mimořádně rázně, Building The Church je rytmicky úderná skladba obsahující kupu dobrých melodií a vyhrávek.
Vai mě jako zpěvák vůbec nevadí, sice není příliš vyprofilovaný, extra zajímavý, ani barevně sebejistý, ale ke své muzice se hodí a postačuje. Proto mě jeho expresivní řádění v druhé Dying For Your Love, nebo schizoidní žesťové šílenosti Firewall vrásky nedělá.
Čtverka K'm-Pee-Du-Wee má úkol zklidňovací, stejně jako velkolepá freska Lotus Feet.
Silový uragán těch nejlepších kytarových motivů se proplétá skrz emoční přívaly v Glorious a hřmotný riffový odchod ve stylu Midway Creatures se na albu vyloženě vyjímá, stejně jako poklid I'm Your Secrets.
Vyloženou progresivní baštou je track č.6 Freak Show Excess a závěrečná píseň Under It All s řádícím Colsonem na všechno do čeho se dá praštit.

Jsem zvědavý kolik podobných lahůdek ještě ze svého pera mistr Vai vypustí. Jeho skladatelská potence týkající se včasného produkování nových děl je totiž mizivá.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Real Illusions: Reflections
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Blue Öyster Cult - Heaven Forbid

Blue Öyster Cult / Heaven Forbid (1998)

horyna | 4 stars | 19.01.2017

Deset let, přesně takovou dobu nevydali ústřičky novou desku. Když spolu byli ve studiu naposled, psal se rok 1988 a ve světě letěla snad každá hudební formule, ta jen trochu víc líbivá šla maximálně na dračku, hudba byla šik a velice populární vývozní artikl, na kterém bohatl kde kdo, velké firmy pak především. S deskou Heaven Forbid stojí rázem ta ne úplně stejná parta lidí na novém startu, kolem nich duní alternativa a znovuzrozený punk se dere o místo na slunci. I televizní stanice jdou tomuto naproti, aby kapela neporostla mechem a dinosauří šupiny nemusela oškrabávat pořádným lovečákem, svůj sound značně zmodernizovává. Aby také ne, k smíchu a ostudě by směřovali pisálkovské uštěpačné příspěvky mluvící o kapele, potažmo albu jako o mrtvém zboží.
Ovšem chyba lávky, materiál který kapela toho roku předkládá vyrazí dech jak letitým příznivcům kapely, tak novým zvědavcům toužícím dozvědět se o zvláštním jménu tohoto souboru (i okultní textové tématice je doprovázející) mnohem víc. Síla, osobitost a energie nahrávky je přinejmenším překvapující a nečekaná, na stranu druhou vítaná a oslavovaná. Prostě a jasně, tenhle materiál má tah i originální střih, navíc léty opodstatněné renomé kapely dokáže uštědřit pěkný direkt okolnímu světu.

Rozjezd formule s nápisem See You in Black a B. O. C. identifikuje jen málokdo, napoví pouze hlas Erika Blooma, zvláštní jiskřící metalova příchut je přítomna.
To Harvest Moon- už rozkvétá do barevneho spektra příznačného právě pro tyto amiky, jde o pěknou vícehlasou pohodovku.
Další riffostroj Power Underneath Despair a vzletná čtverka X Ray Eyes- s vlivy Rush, které vévodí hra na španělky a dominantní práce s vokály.
Hammer Back- nic objevného, pouze nejtvrdší položka desky.
Damaged otevírá druhou půli, která ubírá na tvrdosti, ale ne z tempa. Právě tahle perlice kombinuje fusion a rock, nutno podotknout, velmi slušně.
Cold Grey Light of Dawn- přijíždí s dojemným kytarovým sólem, vykazyuje stabilní melodiku i nápady.
Závan country se ozve v Real World a Live For Me- symbolizuje hravost a nápaditost, vraci tak kapelu do zlatých 70 let.

Poutavý cover alba a příjemný a nečekaný návrat, návrat do doby, kdy podobní dinosuři neměli zrovna na růžích ustláno. 4,5*

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Heaven Forbid
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Puhdys - Far From Home

Puhdys / Far From Home (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2017

V Evropě jsou Puhdys na vrcholu - jsou žádaní v komunistickém východním bloku, tak i v kapitalistické cizině. Turné střídá turné a přichází nápad na proražení na anglický mluvící trh. Proto Puhdys balí kufry a odjíždí do Anglie, kde v Ridge Farm Studiu pod producentským dohledem ne ještě tolik známého Colina Richardsona (produkoval později stovky alb - např. namátkou Exploited, Napalm Death, Fear Factory či Carcass) natáči desku "Far from Home".

Je zajímavé že se Colin i podílel na přebásnění některých textů do angličtiny. Můžeme porovnávat, jakým způsobem byla tato deska smíchána oproti originál nahrávkám a jak by Puhdys zněli, pokud by standartně zde nahrávali. Ale abych si sednul na zadek z anglické verze, to ani náhodou. Dal jsem si práci a porovnával jsem každou jednotlivou skladbu s originálem a až na pár dílčích detailů, kdy se mi v anglické verzi líbila o trochu lepší separace nástrojů, nebo jiný poměr hlasitosti mezi jednotlivými nástroji, tak musím jednoznačně pochválit originál verze.

Je zvláštní si uvědomit, že ve stejné době ve stejném studiu natáčel Ozzy Osbourne svou desku "Diary of a Madman" a s Anglii začíná hýbat NWOBHM.

Jako bonus Puhdys na desku přidávají svoji verzi "Highway Star" od Deep Purple "Hell Raiser" od Sweet. Do světa s touto deskou Puhdys díru neudělali, otázkou je, zda to nebylo podivnou dramaturgií při výběru písní, protože to byl pěknej mišmaš.

» ostatní recenze alba Puhdys - Far From Home
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Jubiläumsalbum

Puhdys / Jubiläumsalbum (1989)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Puhdys - Jubiläumsalbum 1989 vyšlo jako rozlučkové dvojalbum, před plánovaném ukončením působení skupiny - první deska obsahuje cover verze světových hitů Uriah Heep, The Kinks, Led Zeppelin, Deep Purple a dalších. Já osobně nerozumím vydáním cover alb, pokud to není nějaké Tribute album. No a druhá deska je výběr hitů Puhys, obvzláštněná tím, že některé písně jsou nahrány dalšími skupinami z NDR - Berluc, Rosalily a pod. Tam mě zaujala kapela Amor and The Kid s jejich verzí "Geh zu Ihr" - to je vtipný, i Helga Hahnemann se svojí verzí "Rockerrente". Výborná je i předělávka skladby "1992" od západoněmeckých kolegů The Lords, kteří s nimi jeli turné.

Poslední nahrávka před pádem režimu. Natáčelo se již v soukromém studiu Meyera a Birra, kteí si nahrávku i vyprodukovali.

» ostatní recenze alba Puhdys - Jubiläumsalbum
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

steve | 5 stars | 18.01.2017

Caravan a tzv. Canterburská scéna byli v dobách daleko dávných synonymem jisté umělecké vyzrálosti a zárukou kvality. To už je sice pradávno, ale zbyla tu po ní spousta významých hudebních děl a tohle je svým jedinečným způsobem možnou vlajkovou lodí pro ostatní. Tolkienovské inspirace, atmosférické ztvárnění obalu, jedinečná zvukovo malebná kulisa a především velice citlivá a vláčně jemná instrumentální aranžmá, umožňují se do hudby Caravan krásně položit a nasávat její chutě.

Harmoničnost se tu vznáší, vzdouvá a přeletuje jako hejna divokých hus a archaický zvuk se podílí na otisku vracející časové prodlevy někam o dvě, tři století nazpět. Klukům jde o to, vytvořit speciální atmosféru, díky které se dá jejich hudba snadnějc identifikovat a na této placce se jim to opravdu podařilo. Expeimenty s psychedelií a jazzem naznaly pokrokových rozměrů a plně se etablují v muzice jako je tahle.

Garantuju, že takovou Golf Girl si budete broukat od prvních chvil co ji uslyšíte a zamilujete, je totiž přenosně nakažlivá. Ještě hodnotnější je pro mě její následovnice Winter Wine snoubící citlivé aranžmány a smysl vymyslet parádní melodie. S Love to Love You (And Tonight Pigs Will Fly) nemám problém a titulovce In the Land of Grey and Pink náleží čestné místo i díky stylovému klavírnímu výstupu vně. A pak je tu divotvorná cesta napříč exotickou krajinou Nine Feet Underground, kterou se nepřísluší popisovat, její poslech vám napoví a zavede do oblastí tolik vzácných, že rockové srdce rádo a často zaplesá.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Puhdys - Neue Helden

Puhdys / Neue Helden (1988)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Pokračování utajovaného rozhovoru členů Puhdys na politbyru :

„Tak soudruzi, měli jste kliku, většinu toho, na čem jsme se domluvili, tak jste na desce Ohne Schminke splnili s velkou oddaností, že ty písně budou tak hrozný a že se takto ponížíte, to jsem ani já nečekal. Jen jste mi trochu nadzvedli mandle s ím anglickým názvem – prej protiválečná píseň – počkejte napsal jsem si to : Make Love, Not War – no soudruzi, to naznačujete, že i někdo v USA brojil proti válce ? A s kytkama v ruce ? Doufám, že je policie pořádně rozehnala obuškama a vodními děly. Teda, co to kecám, oni vlastně bojovali proti válce – ale sexem ? Divný.

No prostě udržujte stejnej kurz, jako na předešlé desce, protože soudruzi, tady v NDR to poslední dobou je nějaký politicky nestabilní. Jo na ten obal s dětma v americkejch a ruskejch plenkách zapomenňte, to by se mohlo brát jako provokace. To vyjde maximálně na západě, u nás v NDR zvolíme jen jednu barvu, třeba zelenou, to je hezká barva,no ne ? "

_______________________________________

Přes bezkonfliktnost nahrávky je slyšet hlavně textech ta bezvýchodnost, únava a touha po svobodě. I hudba je stále, jako na předešlé desce bez nápadu, invece. Většina členů má své kšefty mimo skupinu a ke 20 ti letému výročí hodlají ukončit činnost. Jedou poslední turné s českými Turbo a západoněmeckými Lords.



» ostatní recenze alba Puhdys - Neue Helden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Ohne Schminke

Puhdys / Ohne Schminke (1985)

jirka 7200 | 1 stars | 18.01.2017

Přepis utajeného rozhovoru členů Puhdys na politbyru před natáčením této desky :

„ Tak soudruzi, posaďte se, blíží se natáčení vaší nové desky, tak bychom si měli trochu popovídat. Trochu jsme Vás soudruzi ztratili z očí a vy hned uděláte něco po svém. Mysleli jsme, že jste již za ta léta, co obrážíte ty spousty mírových a stranických festivalů, že tak nějak, už myslíte, tak nějak „po našem“ a jen naši soudruzi ze StaSi jen na minutu polevili, tak vy dáte na desku takové bláboly - třeba „Nechci zapomenout..“ – na co nechcete zapomenout, soudruzi ? Na bídu, nebo na hlad? Na fašisty ? Kdo sundává z náhrobků cedulky ? Když jsou to opuštěný hroby a je málo mědi, tak pro by se nesundavaly ? Ale soudruzi, co vám tady vysvětluju… prostě jste si to pěkně posrali. Ale ukážeme vám pro jednou, ale naposled! - tu naši vlídnější tvář. Nezavřeme vás v Bautzenu, nenecháme vám zabavit devizový konta, ani nepůjdete do dolů.
My se totiž s váma nebudeme špinit, ještě by to lid obrátilo proti nám! Teď půjdete a poserete si to u lidí sami – natočíte desku, kde budou jen samý popový cajdáky s automatickým bubeníkem, ale naprosto pomalý, jak do tanečních do eldéenky v Sonnensteinu v Pirně. Ne žádné dobré písničky na akustickou kytaru, které tady soudruh Birr tak umí, ale prostě odporný německý popový sračky s klávesama . Ale bacha, ty svý elektrický kytary do studia vůbec nenoste, nebudete je totiž potřebovat. Všude jinde ve východním bloku kapely přitvrzujou zvuk, vy ale vyměknete, aby jste si pamatovali, že slovo Německo je v textech je tabu, rozumíme si soudruzi ?!
A tomu vašemu bubeníkovi přistříhneme křidýlka, na nový desce si nezahraje a zkrátíme mu diety, když tak šaškuje a tahá do kapely nějakou novou německou vlnu, nebo co.“
„Jo a ještě k textům – ať vás ani nenapadne něco ještě kritizovat. Budou to jen songy o rodičovské lásce, takový text tam dejte vícekrát, nějakej text o lásce k soudružce, o tělesné postižené, popřípadě o tancování, pak se taky můžete v pár textech vychválit, jak milujete rock n roll – haha, a taky něco proti válce, ať máte do zásoby na další mírové festivaly na Kubu.“

Tak a teď vypadněte a před příští deskou si to zhodnotíme – tak Ttschüß!"

» ostatní recenze alba Puhdys - Ohne Schminke
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

jiří schwarz | 5 stars | 18.01.2017

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Riverside - Second Life Syndrome

Riverside / Second Life Syndrome (2005)

john l | 3 stars | 17.01.2017

Druhou desku Riverside hodnotím v kontextu diskografie kapely jako nejslabší. Ne že by se snad jednalo o vyložený propadák, nebo jeho kvalita šla oproti prvnímu záseku rapidně dolů, to ne. Ale přibylo drsných metalových šmirglů a schizofréní (rozkrájené) napětí na mnoha místech eskaluje do těžko snesitelných, nervy drásajících ploch. Pro mě jsou nejsnáze stravitelné a k vyzvednutí hodné tyto tři skladby: smyslně rozkvétající trojka Conceiving You, šestá pomalá I Turned You Dow a titulní progresivní veleepos. U zbytku mám problém s částečným bolehlavem, který mě v určitých pasážích nedělá dobře. Naštěstí pro mě je na obzoru třetí pokračování a to je jiná lahodice.

» ostatní recenze alba Riverside - Second Life Syndrome
» popis a diskografie skupiny Riverside

Santana - Abraxas

Santana / Abraxas (1970)

horyna | 5 stars | 17.01.2017

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana

Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast

Puhdys / Live im Friedrichstadtpalast (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 17.01.2017

Během roku oslav desetiletého působení Puhdys na scéně byly zaznamenány čtyři zcela vyprodané koncerty na největším evropském pódiu v berlínském Friedrichstadtpalastu a z výsledného materiálu se setříhal materiál na toto živé dvojalbum - první natočené živé rockové album v NDR. O tomto záznamu nelze mluvit jinak, než v superlativech - úžasná, přimo hmatatelná atmosféra rockového svátku, z které mrazí i dnes, bezmála 40 let po vydání této desky. Na obrovském úspěchu tohoto dvojalba měl samozřejmě velký podíl výběr zahraných písní. Nezazněly jen již téměř zlidovělé folk rockově zabarvené skladby typu "Alt wie ein Baum" či "Lied für Generationen", ale hlavně dostaly velký prostor právě ty rozmáchlé a členité skladby ve space rockovém stylu, kde jejich syrovější živé provedení ještě umocnilo jejich vyznění. Jednalo se hlavně o oba díly "Ikarus I" a "Ikarus II", "Sterne verspäten sich nie" a samozřejmě "Perlenfischer" a také "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Tyto skladby se bez pochyb u mne řadí v space rocku, či space hard rocku na stupínky nejvyšší.

Závěr koncertu dává prostor komornějším skladbám, jen bych raději na tomto záznamu raději slyšel nějaké původní songy Puhdys, místo těch rock ˇn ˇrollových vsuvek, ale vzhledem k úspěchu desky "Rock´n´roll Music" je to pochopitelné.

Jen pár poznámek na okraj : tímto záznamem jsme se museli rozloučit s bubeníkem Gunterem Wosylusem, který po deseti letech řady Puhdys opustil.

Jen pro zajímavost - toto dvojalbum vyšlo i v ČSSR v roce 1980 u Supraphonu, oproti německému vydání uvnitř chyběl plakát :-)

V roce 2009 vyšel tento záznam v reedici u firmy SONY jako dvoj- CD.
Dynamický rozsah je jen DR8. Objevil jsem však zajímavou věc - v roce 2001 vyšlo dvoj CD u firmy Unionton s DR12 a deska je trochu jinak smíchaná - jednotlivé nástroje jsou ve stereobázi posunuty a někde je pozměněn trochu poměr hlasitostí mezi jednotlivými nástroji.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Winery Dogs, The - Hot streak

Winery Dogs, The / Hot streak (2015)

john l | 5 stars | 17.01.2017

Několik důvodů proč využít pošťáka (raděj pošťačku) k tomu, aby použil váš zvonek v případě, že bude v ruce držet balíček s tímto pokladem:

1)kouknete do booklítu a seznam jmen vám musí našeptat že tady půjde o těžkou profesionalitu.

2)Richie Kotzen-zpěv, kytara: tenhle chlápek neuvěřitelně vokálně dospěl a profesně i kytarově vyrostl. Možná že dokonce i předrostl většinu svých suputníků, kterým dnes ukazuje záda. Umělecky se na svých asi dvaceti sólovkách parádně vyprofiloval, v posledních letech hraje jako pán bůh a krom klasického hard-rocku v pohodě zvládá i blues (hlavně na svejch sólovkách), funky, nebo jazz. Jeho charismatický hlas poznáte mezi stovkama jinejch, pracuje s ním, střídá polohy a barvy a dokáže jím své skladby slastně provonět.

3)Billy Sheehan-basa: kdo by nechtěl mít v kapele takového pohodáře a zároveň absolutního profesionála zpoza tlustých strun. Chlápek co perfektně ovládá nazvučení svého nástroje, je slyšet vždycky a všude, vlastně supluje druhou kytaru a odvádí mistrovskou práci.

4)Mike Portnoy-bicí: připadne mi, že Mikeovi víc sedne rock, než prog. Úplně se tu rozzářil, kapelu žene nezkrotnou energií kupředu, jeho hra je emotivní a stále vynalézavá. Vidím americkou highway jak po ní běží malinkatý Mangini a za ním chvátá obr Portnoy s velikananánskýma botama posetýma patnácti centimetrovýma hřebama a krutě ho nakopává do zadní části těla. Kdysi jsem ho na Labrieho sólovkách hodně obdivoval, kdysi. Jo jo, měli divadelníci Portnoye poslechnout a dát si pauzu, mohli se vyvarovat nuzným dílům z přítomnosti.

5)***- jen a pouze skladba Captain Love

6)****-Hot Streak, The Bridge, War Machine

7)*****- zbytek alba je hard-rocková smetana současnosti, vypichnu jen dvojičku a to hitovou singlovku Oblivion

>> odkaz

a mou nejoblíbenější Devil You Know, kde to Kotzen žene do výšek a zpívá tak, že se mě podlamujou kolena a euforie dosahuje za horizont

>> odkaz

Včerejší večer a do něho buráceli The Winery Dogs svou druhou peckou Hot Streak, to byla pořádná jazda. Ještě teď se mě ježí...

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Hot streak
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The

Petra - Double Take

Petra / Double Take (2000)

luk63 | 4 stars | 17.01.2017

Deska, která ve své době (vyšla roku 2000) budila přinejmenším rozpaky fanoušků kapely Petra, i když kritika ji přijala s nadšením a album obdrželo o rok později cenu Grammy.

Jde totiž, až na dvě novinky, o kolekci starších písní, které byly tzv. překopány. Odstraněn byl rockový říz, tempo občas mírně opadlo a aranžmá přizdobily smyčce - něco na způsob unplugge alba bylo na světě. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že proto, aby se kapela co nejdříve vyvázala ze smlouvy s vydavatelstvím.

Na CD nechybí nejlepší písně z minulosti, mezi něž já osobně počítám především ´The Coloring Song´ (z alba Never Say Die 1981), ´Beat the System´(ze stejnojmenné LP 1985) nebo ´Creed´ a ´Beyond Belief´(z alba Beyond Belief 1990).

Ačkoliv i já byl po zakoupení CD v roce jeho vydání zklamán, že mé oblíbené Petře dochází dech a invence, a proto vydala trochu nadbytečnou věc, s odstupem sedmnácti let musím přiznat, že jsem si Double Talk oblíbil. Hodnotím ho jako dobré a kvalitní - za 3,5. Pro potřeby zdejšího hvězdičkování půlku přidávám.

» ostatní recenze alba Petra - Double Take
» popis a diskografie skupiny Petra

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

horyna | 4 stars | 16.01.2017

Kapela Arena už na mne v poslední době nepůsobí tak originálně a dominantně, jako ještě před pár lety. Směrem k desce Contagion pomalu stoupala po strmých schodech vzůru k nebesům, mezi nedotknutelné. Na Pepers Ghost už následovala malá odbočka k metalovějším břehům, ale myslím že tento úkrok stranou se také povedl. S novým zpěvákem a deskou předposlední jsem zase nalezl novou životodárnou energii v jejich pojetí a i když už to nebyla ta originalita, jako před pár lety, nakonec jsem spokojen byl. Totéž, s velkým odstupem od desky poslední už o lp Unquiet Sky říci nemohu. Arena se začíná opakovat a studnice skvostných nápadů zdobící desky předešlé pomalu prahne.
Podle mne má tento stav na svědomí krom jiného i větší časová zaneprázdněnost kytaristy Johna Mitchella, jehož obrovský talent a nadání se pomalu a přirozeně rozmělňuje mezi nespočet kapel a projektů, v jakých se tento muž angažuje. Se vší úctou, jak desky kapely It Bites, projektu Urbane a dalších rozjetých věcí posledních let kytaristova účinkování, nemohou svou částečnou hudební plytkostí konkurovat jeho domovskému působišti, do kterého už onen člověk nepřispívá tak výrazným dílem jako ještě nedávno. Arena začíná ztrácet své dominantní postavení mezi ostrovní prog smetánkou a je to škoda.

Samozřejmě že se pořád jedná v případě této desky o nadstandardní dílo, zahaleno temnou aurou, protkáno zajímavými aranžmá a silnými individuálními výkony, které ovšem doplňují už i poměrně průměrná místa. Symfonický začátek bych dokázal odpustit, následné Johnovo sólo je par excellence a Paulův projev opět silně impozantní. Akustické How Did it Come to This? patří stěžejní moment desky, to je Arena velké emocionální hloubky jak ji dobře známe. A třetí The Bishop of Lufford patří k mým nejoblíbenějším pro kouzlo nového temného stavu věcí, Manzi je tu úžasný. Bohužel pro mne, se od čtvrté skladby deska štěpí na méně zajímavé fragmenty a až skladba titulní a především zajímavá operní What Happened Before ji vrací zpět. Finiš desky mě baví, je tu spousta záživných míst, není to žádné Wow!! jako kdysi, ale laťka drží stále vysoko, zmíním pak především akustickou krásku Unexpected Dawn.

Na další kotouč si budeme muset počkát zase nějaký ten pátek, to už je u této kapely zvykem, třeba nakonec příjemně překvapí.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Puhdys - Die großen Erfolge

Puhdys / Die großen Erfolge (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 16.01.2017

Rok 1977 byl pro Puhdys velmi plodný, nevyšla sice řadová deska s původními písněmi, zato kapela vydala album "Rock 'n Roll Music",dále navázala spolupráci se západoněmeckým producentem Peterem Schimmelpfennigem, který protlačil na kapitalistický trh nejprve výběr písní z prvních třech desek, poté i jejich rock´n´ rollovou desku.

Úsměvné je, že gramofirma Hansa, jež vydávala desky v Západním Německu, dodávala vlastní rozdílné obaly řadových alb, které tam později vycházely a aby těch zmatků bylo málo, tak reedice od Amigy v NDR vycházely také s odlišným obalem od původních vydání a to v jednotném duchu, jen s číslicí na obalu a logem Puhdys, každá deska v jiné barvě.

Na východoněmecký trh směřuje výběr "Die großen Erfolge", na kterém neni co hodnotit. Obsahují nejúspěšnější songy kapely, co se týče bodování v hitparádách.

» ostatní recenze alba Puhdys - Die großen Erfolge
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street

Crosby, Stills, Nash & Young / 4 way street (1971)

jiří schwarz | 5 stars | 16.01.2017

Živé dvoj-LP bylo celkově 3. deskou CSN, resp. druhou ve složení CSNY. Nahrávky pocházejí z předchozího roku před vydáním, a sice z 2.-6.6. ve Fillmore East v New Yorku, z The Forum v Los Angeles 26.-28.6. a konečně z chicagského Auditoria z 5.7.1970. Byly nahrány jen ve velmi komorním obsazení, mimo 4 protagonisty ještě basa a bicí. Atmosféra je velmi pěkná, spíš klubová, než nějaké megashow. Byť se psalo v době vzniku dvojalba o třenicích mezi těmito 4 velkými osobnostmi, které vedly k jejich rozchodu, na muzice to nezanechalo stopy. Doplňují se vzorně, ta krásná spolupráce rozdílných osobností, obdivovaná na albu Déjà Vu, zůstala zachována i v živé produkci. Vzhledem k tomu, že z této epochy spolupráce CSNY existuje jen jediná studiová deska (Déjà Vu), je trochu překvapivé, že mezi 17 skladbami původního 2 LP (resp. 21 skladbami 2CD s bonusy z r. 1992) jsou v záznamu koncertu pouze 2 z Déjà Vu (Teach You Children a Carry On, z přechozího alba CSN jen 1 plus půlminutová citace z Judy Blue Eyes na uvítanou. Spíše jsou využity věci z předchozí tvorby jednotlivých členů. Kritikou bylo dvojalbum dobře přijato, dosáhlo #1 v Billboardu. Bonusy na 2 CD (které obecně moc nemiluju), vydaném v r. 1992, jsou jen o málo horší než původní materiál, neruší. Všichni 4 se celkem spravedlivě podílejí autorsky, obvykle pak mají ve své skladbě i sólový zpěv, s podporou ostatních.

Na 1. CD jsou spíš prostší písničky jednotlivých členů, s úsporným doprovodem, spíše folkově akusticky laděné věci, zatímco na 2. CD se kvarteto uplatňuje jako bytelná, soudržná elektrická rock'n'bluesová kapela, jejíž zvuk se blíží nejvíc kalifornským květinovým uskupením, nejvíc mi připomínají Jefferson Airplane (nejen těmi vokály, které Jeffersoni taky uměli báječně). V úvodní skladbě 2. CD (Pre-Road Downs) se nemůžu ubránit pobavení, jak zní Graham Nash ve své skladbě trochu britsky, na pozadí jasně amerického soundu celé skupiny. Skvělá je i rytmika, basa Calvin “Fuzzy” Samuelse má takový ten měkký, jakoby trochu líný, dunivý zvuk, ale přesto žene celou rytmiku neomylně strojově dál. Na 2. CD jsou 2 delší, 13minutové skladby: Youngova Southern Man je nádherná, s krásnými kytarkami, sóla jsou funkční, bez zbytečné exhibice. Totéž v druhém z těch delších čísel, Stillsově Carry On. V deváté minutě této skladby obdivuju nádherné kytarové sólo, klenoucí se nad basovým riffem, hodným Ten Years After. Od Younga zaznamenám jeho Ohio jako první vyslověně rockový nářez, co jsem kdy od něj slyšel. Poslední skladba, Stillsova Find the Cost Of Freedom je už zase takový malý akustický hymnus.

Radost živého zážitku, ladících vokálů, výborně sejmutých zvonivých kytar. Jakkoli je 1. CD pěkné (dal bych 4 a ½*), já miluji především to druhé (za 5*). Není nic historicky přelomového na tomto dvojalbu. Jen nádherná muzika, co se dobře poslouchá (ať už s plnou pozorností, anebo jen tak v autě), krásný doplněk k Déjà Vu (patrně jedné z nejnádhernějších desek historie rocku).

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Puhdys - Rock 'n Roll Music

Puhdys / Rock 'n Roll Music (1977)

jirka 7200 | 1 stars | 16.01.2017

Firma Amiga přišla s požadavkem vydání desky s rock´n ´rollovou klasikou. Chtěla ušetřit devizy za nákup zahraničních originálů, ale na druhou stranu měla indicie, že by lidé tento druh hudby kupovali. Pečlivě byly vybírány skladby, ve kterých se v textech nesměly objevovat zmínky o násilí, sexu a drogách. Desku jsem si tehdy koupil, ale jelikož tento druh hudby naprosto neposlouchám, moc často jsem si ji nepouštěl. Skousnul jsem jen trojici skladeb, a to : "Sheila" s výbornými bicími, "I Need Your Love Tonight" a "Brown Eyed Handsome Man".
Nicméně v Německu a okolních zemích se stala tato deska jednou z nejůspěšnějších titulů Puhdys. Okamžitě se rozprodalo 300 000 nosičů a prodalo by se jich více, ale vinyl na výrobu desek se kupoval za devizy a nezbylo by na ostatní umělce. Celkově se po dolisování prodalo celkem cca 1 000 000 nosičů.

» ostatní recenze alba Puhdys - Rock 'n Roll Music
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Sturmvogel

Puhdys / Sturmvogel (1976)

jirka 7200 | 3 stars | 16.01.2017

Okruh fandů skupiny Puhdys utěšeně roste, proto kapela neváhá a točí třetí studiovou fošnu s názvem "Sturmfogel" . Ve studiu je znát posun v kvalitě zvuku, zvukaři pravděpodobně prošli školením , jak sejmout zkreslenou kytaru s a namíchat ji k ostatním nástrojům. Skupina začíná mít vlastní rukopis, je už rozpoznatelná podle určitých znaků - nezaměnitelný zpěv Dietera Birra, extremně do výšek vytažený zpěv v refrémech a ve sborech druhého kytaristy Deietera Hertrampfa a space rockově zabarvené klávesy P.Meyera dodávající skladbám tajemnou ponurost.

Začnu zase písněmi, keré mi na desce nesedí. Je to především první cover verze od polské skupiny 2+1- "Kolysanka Matki" - přebásněná do němčiny s názvem "Schlafe ein und fang die Traume" . Puhdys ji údajně slyšeli v originále naživo na festivalu v Sopotech a velmi se jím líbila, tak ji zpracovali. To mě příjde dost neuvěřitelné. Jako zajímavost uvedu, že u nás ji do svého repertoáru zařadil i Karel Černoch. Potom zvláštně působí rozverně novovlná "Untermiete" s kterou kapela poněkud předběhla dobu.

Pokud se podíváme na songy, které jsou z této desky známé, je jich poměrně dost. Výborný je třeba titulní hardrockový "Sturmvogel" se spacerockovou vložkou uprostřed skladby. Hned následující folkrocková "Lebenzeit" vyhrála v roce 1976 snad všechny rozhlasové hitparády a rovněž se stala i skladbou roku. Vrcholem alba je však pro mne členitá suita v duchu space rocku - "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Škoda, že se tímto směrem Puhdys neubírali ve více skladbách. Trochu pozapomenutá je solidní balada "Als ich mir wunschte, ein Kind zu sein".

» ostatní recenze alba Puhdys - Sturmvogel
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Magellan - Hundred Years Flood

Magellan / Hundred Years Flood (2002)

horyna | 4 stars | 15.01.2017

V produktivních létech kapely Magelan ohraničených letopočty 1991 až 2007 jsem si jejich působení na prog scéně sotva všimnul, proplouvali spíš tišeji, bez větších výstřelků a rockové plátky (net byl tenkrát tabu, alespoň v první polovině jejich dráhy) jim věnovali pozornost spíše sporadicky a vlastně až díky zmínkách na tomto fóru jsem je začal víc registrovat. Jestli je pravdou, že se na svých pozdních opusech povětšinou opakují, volil jsem na zkoušku raděj něco ranějšího, ale nakonec se volba z alba číslo dva, přesunula na čtvrtý zářez z roku 2002- desku Hundred Years Flood.
To mě zaujalo jak svou válečnou koncepcí, skladbovým členěním, tak výbornými individuálními výkony, ale i například méně archaickým a více průrazným, modernějším zvukem.


Rozčlenění úvodní suity The Great Goodnight na třináct pod obrazců je smysluplné a orientačně výborně zvládnuté. Pětatřiceti minutami proplujete zlehounka a zaručuji vám, že dozajista budete obdivovat aranžérskou práci bratrů Gardnerovců, která se tenkrát naléza na vysokém stupni kreativity. Už zajímavá vokální akrobacie v začátku pozvedne obočí, ale nejen ona, je tu spousta výborných čísel, varujících před nesmylností války a poukazujíc na smutek způsobený ztrátou blizkého člověka. Zpěvné motivy střídají náročnější instrumentální plochy, jaké jsou v prog rocku/metalu samozřejmostí, ale je tu i dostatek citu a emocí.
Family Jewels je instrumentálka s flétnovou projekcí Iana Andersona a třetí, poslední skladba Brothers Keeper spojuje a rezonuje to nejlepší z tvorby Magellan v jednu pevnou hroudu.

Měl jsem prostě chuť často hodně upozaděnou bratrskou formaci Magellan poznat a myslím že jsem zvolil dobře. Díky i Braňovi a Igorovi za jejich dřívější nápovědu, komentáře a recenze:-)

» ostatní recenze alba Magellan - Hundred Years Flood
» popis a diskografie skupiny Magellan

Puhdys - Puhdys 2

Puhdys / Puhdys 2 (1975)

jirka 7200 | 3 stars | 15.01.2017

Po obrovském úspěchu první desky byly prodeje druhého alba výrazně slabší. Těžko říci, zda byl problem v tom, že ze zakázaného filmu "Die Legende von Paul und Paula" byla zveřejněna jen lyrická píseň "Manchmal im Schlaf" či v celkově slabším repertoáru.

Tuto desku jsem poprvé slyšel někdy okolo roku 1980 a už tehdy mi přišly některé songy podivně smíchané. Je slyšet, že tehdy ještě v studiu zvukaři a producent přesně nevěděli, jak zaznamenat agresivní hard rockový zvuk kytar. Prostě mi nesedí titulní "Langstreckenlauf" a otvírák druhé strany na LP - "Jodelkuh - Lotte" - mimochodem jeden z nejšílenějších textů Puhdys - o jódlující krávě Lottě. Ani skladba "Kinder" s recitovaným textem a dětským sborem mě nijak nezaujala.
Teď ale už k pozitivům desky. Jakmile se ve studiu nemusí zvukaři trápit se zkresleným zvukem kytar, je vše v pořádku a všechny nástroje znějí precizně. Krásná a pomalá je "Lied fur Generation" se zvonivou akustickou kytarou, harmoniku a parádními smyčci na závěr,to vše doplňuje svým procítěným hlubokým hlasem Dieter Birr. Dokonce i text je nezvykle vážný a přemýšlivý. Rovněž zasněná "Manchmal im Schlaf", kde to v refrénu pěkně rockově zajisří, je povedená. K vrcholu alba patří "Steine" a "Spiel zu zweit" - rockové hity s pomalu budovanou atmosférou. První a druhá strana elpíčka končí nekomplikovanými přímočarými songy.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 2
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Porcupine Tree - Stupid Dream

Porcupine Tree / Stupid Dream (1999)

Ryback | 1 stars | 14.01.2017

Tohle album se mi vůbec nelíbí. Kde je psychedelie? Kde je elektronika? Kde je dobrodružná radost z experimentování, slyšitelná na raných nahrávkách téhle kapely? Storm Corrosion, Bass Communion, Incredible Expanding Mindfuck, No-Man – tyto projekty Wilsona mám mnohem raději. Steven Wilson je prostě neskutečnej chameleon, a jestli je tu někdo, komu se líbí od Wilsona naprosto vše – tak klobouk dolů před jeho hudebně všežravým apetitem.
Album obsahuje většinou kratší zpívané poprockové písničky, jaké lze slyšet v rádiích… minimálně ve své době. A rádiový poprock je přesně to, co se mi nelíbí, co nevyhledávám; co, když slyším, tak trpím. A tomu se třeba v práci někdy vyhnout nedá.
Jednu hvězdičku dávám za poslední dvě skladby, výbornou instrumentálku Tinto Brass (která se sem svou odlišností tak „skvěle nehodí“) a posmutnělou, procítěnou závěrečnou Stop Swimming.

Nehodnotím objektivní kvalitu alba – píšu jen, jak na mě album působí. Fakt si nedokážu představit, že fandům třeba Up The Downstair se toto album líbí…
Ne, tohle opravdu není můj šálek kávy, prostě to na mě, jak tu kdysi někdo někde jinde napsal – emočně nezabírá.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage

Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage (1974)

kamila | 5 stars | 14.01.2017

Soubor výbornejch a citlivě sugestivních písní duše, mozku a skladatelské jednotky Van Der Graaf Generator Petera Hammilla je pohledem otevřeným oknem do duše tohoto melancholicky nadaného umělce. Při poslechu jeho písní se musí snad každý procházející zastavit, zaposlouchat, popřemýšlet a poté vstřebat to velikananánské množství pocitů, které nám jeho autor v emoční propasti svých písnich sděluje. Blahodárný nektar sedmi květů na louce vykvetlých roku 1974 mě symbolizuje jeden obrovský komplex se sedmi velkými pokoji, kterýma se jednotlivě procházím a každý z nich je zařízen v jiné barevné tónině, jiném designovém stylu. Vlevo je dráždivá podmanivost Modern, vedle zase emoční barvy Wilhelmina, jinde nachová historie The Lie (Bernini's Saint Theresa) s kazatelsky kostelním zpěvem, za ní dynamika Forsaken Gardens, nebo na konci překrásná hacienda Rubicon. A závěrečná A Louse Is Not A Home to už jsou vandeři jak vystřižení.4,5*

PS. poprosím zda-li by mě mohl někdo zdělit co vyjadřuje motiv obalu? Ty dvě půlky mě připomínají...ale to asi nebude ono:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Puhdys - Puhdys 1

Puhdys / Puhdys 1 (1974)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2017

Puhdys je východoněmecká rocková ikona z Oranienburgu, která má u našich severních sousedů nebojím se říci, kultovní status. Jelikož jsem jejich velkým fandou, rozhodl jsem se podívat se uceleně na jejich tvorbu a po dlouhých letech se vrátit k dlouho neposlouchaným nahrávkám. Sám jsem zvědav, jak na mě budou po letech desky Puhdys působit v dnešní nepřeberné konkureci milionů nahrávek.

První desku !Puhdys 1" z roku 1974 jsem (já ostuda) donedávna neslyšel, obávaje se příšerného zvuku. Po opakovaném poslechu jsem však zjistil, že tyto obavy byly liché. Zvukově na tom byly východoněmecké rockové nahrávky lépe než v ostatních zemích socialistického tábora a tato deska snese i srovnání s prog rockovými elpíčky z kapitalistické ciziny té doby.
Už na této prvotině lze vysledovat nezaměnitelný rukopis skupiny a rovněž snadno rozpoznatelný zpěv Dietera Birra, i když jsou tu soustředěny písničky z dosavadních singlů skupiny. Snad proto působí deska neuceleně, jsou tu písničky na objednávku pro režimem později zakázaný film "Legenda Paula a Pavly" - "Geh zu ihr" se podobala "Look Wot You Dun" od skupiny Slade a "Wenn ein Mensch lebt" zase písni "Spick and Specks" od Bee Gees. Bylo to však způsobeno tím, že původní verze nebylo možné ve filmu z politických důvodů použít, a režisér si přál ve filmu mít podobně znějící německé ekvivalenty známých písní. Ta podoba je až neuvěřitelná a divím se, že ty songy nebyly uvedeny jako cover verze. Potom tam jsou hard rockem ovlivněné kousky, první singl "Turen offnen sich zur Stadt" jako by vypadl z repertoáru Uriah Heep, výborný "Ikarus", "Zeiten und Weiten" či "Vineta". Jak z jiné planety působí " Von der Liebe ein Lied" - prog rocková perla s pozouny a trubkami a propracovanými sbory. Puhdys rovněž do repertoáru zahrnují od počátku i sklady lyričtější, v akustické podobě - např."Sommernacht", "Mann im Mond" či dodnes hranou "Wenn ein Mensch lebt".
Deska je takovou směskou mnoha stylů, ale zároveň je i tím zajímavá a barevná. (Vypichuju třeba Geht zu Ihr" s tubou a dobrem :-) ).
Rozumím tomu, že za jejím uspěchem tehdy stály tvrdé hard rockové skladby, po kterých byl tehdy hlad a desky západních kapel nebyly k dostání.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 1
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

horyna | 5 stars | 13.01.2017

První velký projekt králů květinových luk a hájů, už v sobě plně absorbuje všechna poznávací znamení kapely a je obdařeno mimořádnou skladatelskou invencí. Jestliže si mohl posluchač přeci jenom málinko s prvními dvěmi deskami říkat, že je to jen oťukávání terénu, tady, tady pánové udeřili naplno a zbraněmi mimořádně silnými.
To, co platí pro Flowerpower, se dá plně aplikovat už zde, nechci se opakovat a proto napíši jen, že pro pochopení takovéto obrovské plochy hudby, je potřeba poslouchat, poslouchat, poslouchat. Postupně se začne deska otevírat, po částech, po úsecích a až se k ní divák za určitou dobu vrátí, vše do sebe bude krásně zapadat a síla dovědět se o této hudbě a energii z ní prýštící více, bude patřičně znásobena.

Nástrojová bouře rozličně barevného spektra tónů dosahuje prostřednictvím úvodní In The Eyes Of The World širokého dopadu, mistrovské pohrávání si s divákovou představivostí, nutící se plně do skladby zaposlouchat, vždyť její refrén je poslechově melodický a perkusní výr strhává vše živé sebou. Třetí Just This Once- platí za klidnější, rytmicky sevřenou kompozici rezonujících kytar a různých změn nálad.
Táhlá symfonie smyslnosti dýchájící vlastní vizí, plna silné kompoziční struktury a mnoha vrstev, to je Church Of Your Heart. Instrumentální paráda s dechovými nástroji a velmi vnímavou náladou má číslo šest- The Man Who Walked With Kings. Poslední Compassion je prostoupena tajemnou aurou pomalu vystupující z hloubin země.

Varhany kostelního kůru otevíraní druhou desku skladbou Pipes Of Peace. Filmovou hudbou prodchnuta, v silně zadumaném tónu je prezentována píseň The End Of Innocence. Naopak třetí The Merrygoround- působí na divákovo vědomí silně osvěžujícím dojmem, její kostra tvořena zvukově bláznivou koláží, umocňuje nevšední dojem z alba. Orientální tance kočírují i s přispěním saxofonu čtvrtý a zcela insrumentálně pojatý kus Don Of The Universe. Velká pohoda dýchá díky Fröbergovu procítěnému vokálu z kytarovými sóly prošpikované Kingdom Of Lies. Dojímavé usmíření se světem, s blízkými, s životem se otiskne do naší mysli prostřednictvím sentimentální klavírní melodie proplouvající písní If 28. Velké okamžiky nám tento soubor připravuje pro konec druhé desky, nejprve je to rozverná, náladu dětských let zcela navozující Ghost Of The Red Cloud- ojedinělý střípek sbírky tohoto alba a po ní závěrečný 25-minut trvající titulní mega opus Stardust We Are. Konečně se tu k mikrofonu pořádně postaví Hasse (který je na této desce žel bohu v kruté menšině, co se týká vedoucích Roineho linek) a plně se zakousne do nás svým rafinovaným, ale na druhou stranu velice křehkým projevem.

Je velkým dobrodružstvím, prostupovat nesnadnou džunglí zvuků a pocitů, které ve společné jednotě utváří tento gigantický hudební blok.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Velvet Revolver - Contraband

Velvet Revolver / Contraband (2004)

horyna | 5 stars | 12.01.2017

Co vznikne, když na rozpálené plotně, ve velkém plechovém hrnci smícháte tři kila červených růží s trny ostrými tak, že vám do kůže zajedou rychlostí kulky vystřelené z pistole přiložené k vašemu spánku, jednoho kila seškrábaného kokainu z pilotova kamenného chrámu, doostříte pár kapkami z lahvičky nazvané posedlost a energie, přilijete pořádně kyselého octu jménem punk a zamícháte vařečkou tvrdou a napruženou tak, že by si s ní mohla i vaše manželka "uvařit"?
Vznikne gulášek ostrý jak břitva, co na jazyku ukrutně pálí a po jeho požití, vám cestu do pekla čert ještě velice rád schválí. Vzniknou Velvet Revolver!
Kapela nadržená natolik, že když roku 2003, potažmo 2004 vlítla na trh s deskou Contraband, rozsekala ho na malé třísečky svou energetickou hodnotou rovnající se výbuchu atomové bomby, která smetla všechno v dosahu sta mil. Několik panáků Jima Beama, kteří v krvi všech spoluhráčů, zpěváka nevyjímaje, muselo kolovat během nahrávání oné desky, se s maximálním účinkem přetavilo do drážek oné černé placky.

Pánové to do nás neúprosně hustí celou hodinu, třináct nadržených skladeb se touží poprat s psychikou jedince těmi nejsilnějšími zbraněmi. Poleví se pouze třikrát, prostřednictvím sladkých baladických momentů, prostoupených citlivým aranžmá opojného elixíru štěstí.

Na záchytku nás dopraví hned s úvodní sirénou píseň Sucker Train Blues. Kapela nasadí spalující tempo a Scott recituje jako ďábel, Slashovi melodie se kolem řítí tři sta třicítkou, rytmika je precizně sehraná, aby také ne, dvojice kámošů je v oboru brána za dostatečně kreativní a tak jedna pecka může střídat druhou. Počáteční porod je bolestivý, punk v Do It for the Kids, guns se perou s piloty v Big Machine a totální odvaz Illegal i Song jsou napumpované skladby k prasknutí, určené jen pro otrlé. Kapela lehce prohrábne struny a vypadnou kvanta skvělých melodií. Trošku zariffování v metalové Superhuman a už se valí další a další stones. Vyklidněný závěre prostřednictvím Loving the Alien nám tito skvěklí muzikanti ukáží, že ani náplast na rozbolavěná srdce jim není nikterak cizí.

Věřte tomu, že pořádná prda mezi oči se dá schytat od boxerské rukavice běžně pověšené v produkční místnosti Joshe Abrahama s nápisem Contraband. To je prostě fakt!

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver

Jethro Tull - Songs From The Wood

Jethro Tull / Songs From The Wood (1977)

steve | 5 stars | 11.01.2017

Jsem velkým fandou sedmdesátých let, ale cesta k folkové a originální partě kolem excentrického lídra Iana Andersona byla během na dlouhou trať s řadou oklik, plnou vynucených předsudků a stylových mantinelů. Několik let jsem se sice pohyboval v užším sepětí s kapelou, ale do její blízkosti jsem se zdráhal proniknout a spíš z povzdálí sledoval činnost kolem a připomínal si pouze ty "nejklasičtější" alba skupiny.
Ono těžko říct nejklasičtější, spíš nejznámější, nejdoporučovanější, do dalších jsem neměl chuť ani odvahu proniknout a proposlouchávat se. Tu mi dodala až nová přítelkyně, která kapelu vzývala a pánové pro ni byli modlou, sama jakožto vášnivá hráčka na příčnou flénu měla a má k Andersonovcům velice blízký vztah. Díky jejímu přispění jsem je začal víc objevovat. Musím říci, že zmíněný projekt (stejně jako mnohé další) mi skutečně vyrazil dech.

Tahle deska se liší od ostatních daleko větším příklonem k folku, melodie jsou vkusně originální a čistě krystalický zvuk všech těch španělek, mandolín a ostatních strunných nástrojů je úchvatný, dodává celku na obrovské škále barev. Další zvláštností alba je použitý specifický zvuk kláves evokující kostelní varhany. Snad s každou skladbou si člověk připadá jako součást Robinovi družiny, účastní se kdejakých slavností potulných kejklířů, hradních turnajů, divokých pitek a prodejních trhů na nádvořích chrámů.
A zdejší písně? Prostě paráda. Zpěvná, nástrojově barevná titulní věc, srdci blízká Jack-In-The-Green ve které Anderson krásně trhá hlasivky, varhaní Hunting Girl s cválající rytmikou a mistrným rockovo klasickým riffem, z lůna přírody vylouplá Velvet Green v níž Barre i Anderson notují jako nerozluční bratři. Dramatický začíná The Whistler a vyznívá pro mě jako vrchol desky, pochody bicích v doprovodu flétny, Glascockova basová figura a velice zpěvný tón, zkrátka blaženost. A po muzíkálně a pateticky teatrální Pibroch (Cap In Hand), přichází na řadu pohlazení v podobě Fire At Midnight s níž tahle pohádka o Robinovi a jeho družině končí.

Dost možná se jedná o nejlepší nahrávku kapely, ale ono jich bylo v tom plodném desetiletí nespočet.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Cairo - Cairo

Cairo / Cairo (1994)

horyna | 3 stars | 11.01.2017

Nejspíš pod tlakem příjemného pocitu z dobře strávených chvil ve společnosti druhé desky Cairo, objednal jsem si nakonec i tu debutní. 20 let je dlouhá doba, přesně tat dlouho jsem ji neslyšel, když jsem ji v mládí poslouchal, nepřišla mi nijak zvlášť zábavná a nevšední, jenže jak člověk dospívá a jeho hudební vkus se mění, řadu věcí vnímá a slyší postupně jinak. To co jsem kdysi odsoudil, nadšeně dnes přijímám, naopak hudbu, která mne oslovovala ve věku post pubertálním povětšinou dnes nemůžu ani vystát:-)
A s prvotinou Cairo je to podobné, sice stále mám za to, že svého vrcholu dosáhli albem druhým, ale žádná kompoziční nouze, nabo břitkost tu nehrozí. Mohutná minutáž písní je na většině míst doprovázena mohutností klávesového soundu Marka Robertsona a vlastně neustále a ze všech stran slyšíme syntezátory a hammondy tvořící velkoplošné úseky, k sobě pospojované dominantní, sólovo kytarovou prací Aleca Fuhrmana.
Střed desky mne bere nejvíc, dramatičtější a pomalejší Silent Winter, kvapík Between The Lines- vyplněn svělými sóly na kytaru i klávesy, i dojemnější World Divided.

Pravdou zůstává, že kapela se se svým soundem prostřednictvím tří desek příliš neposouvala, ale i tak by mne celkem zajímalo, jak by například zněla dnes, i s možností comebacku a s dnešními zvukovými měřítky, vyjma samozřejmě nového zpěváka.

» ostatní recenze alba Cairo - Cairo
» popis a diskografie skupiny Cairo

Return To Forever - No Mystery

Return To Forever / No Mystery (1975)

bullb | 4 stars | 10.01.2017

Predmet: Return To Forever.
Lekcia číslo 5: No Mystery.
Zmeny: personálne žiadne.

Štvorica mimoriadne technicky zdatných hráčov sa „zohrala“ a výsledkom je No Mystery z roku 1975. V rámci objektivity priznávam, že som sa snažil počúvať bez emócií „teenagera“, lebo v čase vydania som sa opájal jazz rockom. Úloha znela jasne: počúvať a napísať slohovú prácu.
No a tak sa stalo, že jednotlivé motívy som si hmkal aj cestou do práce.

V porovnaní s predchádzajúcim albumom ja mi hudba javí viac hravou, chlapci si viac dovoľujú, týka sa to najmä gitary Di Meolu, ktorý zapadol do kvarteta. Niet sa čo diviť, veď hrali spolu prakticky tretí rok. Platňu by som rozdelil na dve časti. Nakoniec je logické, je to LP platňa.

V prvej časti, ktorá sa mi veľmi nepáči, hrajú hudbu ktorá je pokračovaním predošlého albumu. Doteraz nemám rád Sofistifunk. (lebo autorom je bubeník Lenny ? Neviem.) No ale druhá strana je lahôdka, kde ukázali, čo budú hrať na ďalších albumoch. Úplnou špičkou je No Mystery, ale aj éterická Interplay. Celebration Suite v dvoch častiach je časovo náročný a technicky dokonalý záver platne.

Výsledok: Eufória z počúvania sa nestratila. Po doznení grandiózneho záveru mám chuť si No Mystery vypočuť znova. Objektívne hodnotenie v porovnaní s Hymn Of The Seventh Galaxy je tvrdé. 4*

» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Deep Purple - Bananas

Deep Purple / Bananas (2003)

kamila | 5 stars | 09.01.2017

Zaměnit svatou trijicí - In Rock - Fireball - Machine Head za řekněme In Rock - Bananas - Machine Head, na muzikantské historické mapě by se nejspíš větší, nebo menší poprask nekonal. Říkám to proto, že představená nahrávka, která spatří světlo světa až za 30 let, mě přijde stejně kvalitní jako zmíněné trojhvězdí.
Některé podstatné fragmenty už v jejím obsahu ale nenajdu. Jsou to zaprvé mladický elán, nezměrný entuziasmus a zdravá naivita v jednom balení, slyšitelná právě na deskách z počátků historie kapely a zadruhé, typická Blackmorovská kytarová technika, kterou ale dávno plně zastoupil jinak vzdělaný, variabilnější Steve Morse.
Naopak je přítomný letitý profesionální růst i nadhled vážených pánů muzikantů, kteří se s přípravami zmiňovaného materiálu museli skladatelsky pomazlit.

Úvody se kapela dařil (skoro) vždycky a House of Pain není vyjímka, skladba má razanci i nosnou melodii, prostě dokáže vás zaujmout. Po temnějším pásmu se Sun Goes Down, přichází na řadu balada konkurující klidně When A Blind Man Cries. Skladba Haunted je páteřní položka tohoto alba, romantická klavírní melodie, Stevovo vybrnkávání, Ianův charismat, stejně tak doprovod Beth Hart působí úžasně. Po slušné Razzle Dazzle, přijde má oblíbená Silver Tongue, ve které trhání Stevových strun, strojový Ianův tep a Rogerova basa šlapou stejně dobře, jako ve stařičké No One Came. Výpravný skvost Walk On, fusion party Pictures of Innocence, skotský venkov Never A Word (takovou skladbu by dřív Blackmoore na desku neumístil, paradoxně dnes se svou Candice hraje zrovna tak), všechno jsou zajímavý a jedinečný písničky. V závěru se nachází ještě povedená Doing It Tonight.

Bananas je pro mě jedna z nejlepších desek milovaných párplů, vyrovnaná, variabilní, zajímavá a hlavně nenudící mě. A to mi stačí.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Bananas
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Stevens, Cat - Foreigner

Stevens, Cat / Foreigner (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 08.01.2017

V době vydání alba v r. 1973 byl Steven Demetre Georgiou, 25letý syn Švédky a řeckého Kypřana, narozený v Londýně, již na vrcholu slávy pod jménem Cat Stevens. Po nucené umělecké pause v r. 1969, způsobené mj. tuberkulózou, se ocitl na vrcholu své popularity po veleúspěšných albech z let 1970-72, nahraných v produkci Paula Samwella-Smithe. Spolupráce s ním způsobila posun od nesmělého folku s tu a tam popíkomi rysy k jeho autentickému, nezaměnitelnému folk-rockovému písničkářskému projevu, s celkem ustálenou doprovodnou kapelou, v čele s kytaristou Alunem Daviesem (Cat hrával obvykle také na kytaru). V roce 1973 se z Anglie nakrátko odstěhoval do Ria de Janeira, aby ušetřil na daních (aby posléze ušetřené věnoval UNESCu). Album Foreigner natočil prvně bez produkční podpory Samwella-Smithe, s jinými muzikanty (z jeho bývalé kapely je zde přítomen jen bubeník Conway). Album s nahrávalo na Jamajce (pouze smyčce a dechy byly přidány z New Yorku), a je to na něm poznat: není tam sice žádné reggae, ale je cítit tamější slunce a pohoda. Cat většinou na této desce hraje na klávesy.

Ačkoli již Cat stál na písničkářském vrcholu, albem Foreigner se chtěl evidentně umělecky posunout ještě dál. Celou první stranu LP zabírá více než 18minutová svita (Foreigner suite). Jde o nepřetržitě plynoucí směsku melodií, písní a úryvků (daly by dohromady odhadem asi 6 individuálních písní), které jsou pospojovány dohromady krátkými mezihrami (obvykle opět klávesy), místy volně přechází jedno téma ve druhé. Ty spojováky nejsou nějakou vatou, prostor mezi písničkami je vyplněn plnokrevnou muzikou. Catův zpěv je na tomto albu již o poznání ostřejší, drsnější (např. ještě na LP Mona Bone Jakon působil Cat místy jako rajský folkový krasopěvec John Denver – to jsem u Cata právě moc rád neměl), zde v některých polohách připomene spíš Captaina Beefhearta. Cat je spontánní, expresivní, emocionální, jeho výraz je suverénní a důvěryhodný. Aranže jsou úsporné, funkční, a byť jsou použity místy syntezátory, smyčce a dechy, jsou užívány s citem a neruší písňový základ. Základní doprovodný nástroj je zde klavír. Podobně jako u Eltona Johna či Supertramp jde o naprosto originální způsob synkopického hraní na klávesy (které má mj. i silnou rytmickou funkci). Že je to Cat Stevens, poznáte na sto honů. Uvažuju, nakolik jej ovlivnily Catovy kyperské kořeny. Jistě nejde o zřetelné řecko-kyperské rytmy, ale myslím, že tu rytmičnost projevu musí mít Cat v genech. Při poslechu se desky se zaručeně budete pohupovat. Melodie jsou výrazné, krásné, jako na předešlých albech. Forma svity jakoby ale Catovi poskytovala víc prostoru si s tématy pohrávat, nicméně se v rozšířeném prostoru svity vyvaroval hrozící zbytečné komplikovanosti, která by nebyla přiměřená k písničkovému základu jeho muziky.

Na druhé straně LP jsou další 4 skladby, již klasicky pojaté v sevřeném tvaru (paralelou členění LP desky v art-rocku, 1 skladba na celé první straně LP a několik dalších na druhé, je floydovské album Atom Heart Mother). Jistě je toto album v rámci Catovy tvorby dílem nejsevřenějším, má jakousi jednotící strunu (vyhýbám se termínu „koncepční album,“ bylo by to možná nadnesené; myslím tím něco podobného, co např. dělá jakýsi celek z beatlesovského Seržanta Pepře). Ačkoli z těch rytmických písniček je dominantní pocit určité radostnosti, řada písniček má dost nahořklou náladu. Jak je u Cata typické, dotýkají se nejen milostných, ale i mnohem vážnějších témat, texty stojí za pozornost.

Možná byl Cat inspirován některými art-rockovými opusy začátku 70. let. Vyrovnal se s tím naprosto fantasticky a nebude snad nadsázkou toto LP označit jako „prog-folk-rock.“ Kritiky na LP byly dosti různorodé, od nadšených přijetí, až po výčitky, že zradil folk příklonem k něčemu, co je doménou prog-rocku. Nemohu napsat, že jde o přelomové dílo – jistě by bylo, kdyby našlo následníky, což se ale nestalo, ani sám Cat se k této formě nevrátil. Za to já se k tomuto albu posledních asi 40 let pravidelně vracím, dávám 5 hvězdiček. Na albu nechybí nic z těch atributů, pro které já (spolu asi s většinou ostatních fanoušků) miluju Catova nejslavnější alba Tea For the Tillerman a Teaser And the Firecat, a naopak je zde ještě něco navíc. Myslím, že by album mohlo potěšit i prog-rockové fanoušky, kteří jinak písničkáře moc neposlouchají. Třeba si je, jako mě, podmaní.

» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat

Mediterranea - Ecce Rock

Mediterranea / Ecce Rock (1981)

Snake | 4 stars | 08.01.2017

CD AMS – AMS 184 CD
Papersleeve edition.

Mediterranea je italské trio, které v roce 1978 zformoval kytarista Fausto Mesolella. Na tomto svém jediném (a zcela instrumentálním albu) se prezentuje zemitým heavy rockem, kořeněným prvky středovýchodní a středomořské lidové hudby.

Všichni tři se tady představují jako skvělí instrumentalisté, ovšem nejvíce mě zaujal Fausto Mesolella (stačí mrknout na wikinu a zamotá se vám z toho hlava). Byť je hodnocený jako jeden z nejlepších hudebních skladatelů a kytaristů v Evropě, přiznávám - a sypu si popel na plešatou hlavu - že jeho bohatou sólovou kariéru vůbec neznám. Neznám ani jeho alba z dob působení v relativně slavných Avion Travel, ale tady mi svým stylem - i zvukem - hodně připomíná Michala Pavlíčka. Třeba u svižné a rozjuchané Mandovolando se nemohu ubránit přirovnání k Michalově skladbě Big Heads. Ten skladatelský přístup a feeling je tady opravdu velmi podobný. Nemluvě o Faustově hře ve skladbě Viaggio in 2a classe, to je Michal jak vyšitej, ovšem rytmické orgie v jejím závěru jsou už naprosto unikátní a Santoro se Ziccardim šlapou, jak švýcarské hodinky.

Nějaké ty vokály tady sice jsou, ale zcela beze slov a ve skladbě Casa Hirta jako kdybych slyšel Gattch a jejich "Neznámu tvár". Za zmínku stojí též skladbička A sazietà. Je totiž jedinou, ve které se ve větší míře prosazují i dechy a jejich zhulená variace na lidovou "Jede jede poštovský panáček" je k sežrání. Zabrat mi dala výše uvedená Viaggio in 2a classe. Jednoduchý klávesový podmaz mi něco připomínal a já si ani za boha nedokázal vybavit co. V hlavě mi to šrotovalo jak v kafemlejnku, až mi to zčistajasna seplo - Van Halen a "Feels So Good"...

Soudě podle progarchives - bez recenze, pouhých pěti hodnotících a průměrné známce 3,4 - je to album sice poněkud zapomenuté, ale výborné a já se při jeho poslechu dobře bavím. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Mediterranea - Ecce Rock
» popis a diskografie skupiny Mediterranea

D-A-D - Simpatico

D-A-D / Simpatico (1997)

horyna | 4 stars | 08.01.2017

Sto lidí, sto chutí. Mnozí rockový posluchači o této kapele řeknou, že se jedná "jen" o obyčejnou rockovou partičku. Jejich zastánci a že jich po Evropě běhá slušné množství, nedají na živelný projev svých miláčků dopustit. Jiní zase spatřují v kapele progresivního ducha rockového zaměření, pro její vkusné propojování a přechody mezi energickými pasážemi, kdy elektrika hrubě drnčí a kapela s vámi smýká ze strany na stranu a poklidnými, až esotericko-akustickými plochami, dodávající jejich hudbě jiný směr a větší myšlenkovou hloubku.
Kdybych se měl přiklonit k některé skupině, bude to rozhodně ta druhá. Punkové zacházení a neurvalou drsnost s postupem věku rozhodně nevyhledávám a tak ony poklidné, bladicky zaměřené a pastorální scény v podání rytmicky dokonale zvládnutého repertoáru disneyeho parku po půlnoci, aneb dánské dynamitové nálože mi sladce rezonuje.

Podobně jako na jiných deskách Binzerovců, i tady se s lehkostí střídají elektrické hlukové stěny reprezentované sudými tracky, s elegickou, pozvolnou a lehkonohou vzdušností písní lichého počtu. Hned úvodní Empty Heads- prudce vystřelí do vesmírných výšin a omamný Jesperův hlas buďto přijmete, nebo ho budete nenávidět. Směs rocku, poctivého big beatu a punkové kořeny vyhrnou na povrch skladby jako Simpatico, brusku Cloudy Hours (ta špatná rozhodně není), nebo No One Answers. Já si ale nejvíc užívám procítěnou unplugged stopu v trojce Home Alone 4, pětku se smyčcovou průpravou Hate to Say I Told You So, nebo..., a tak bych mohl pokračovat až do závěru alba. Jako zvlášť povedené mi přijdou ještě You Do What I've Just Done a poslední naléhavá pianovka A Hand Without Strength.

D-A-D ano, ale pouze do určité nálady a s možností výběru (ne)akceptovat onen provokativní výraz.

» ostatní recenze alba D-A-D - Simpatico
» popis a diskografie skupiny D-A-D

Jethro Tull - Christmas Album

Jethro Tull / Christmas Album (2003)

Tomáš Rojt | 4 stars | 07.01.2017

Když jsem si vloni před vánoci dával v autě do CD changeru CD „ Christmas album“ od JETHRO TULL, abych umocnil předvánoční atmosféru trochu jinak a sice rockersku, netušil jsem však, že nakonec na něj v tom předvánočním fofru nakonec řada nedojde. A tak jsem si toto album vychutnal až první týden v novém roce a to hned dvakrát za sebou. Jak toto album pojmout? Tak předně je to labutí píseň JETHRO TULL jako takových, protože všechna další alba už Ian Anderson vydává pod svým jménem jako alba sólová, o když my všichni fanoušci JETHRO TULL víme, že prakticky celý repertoár pochází z dílny právě principála Iana. Je to zvláštní album, obsahuje hned 7 instrumentálních skladeb, 6 skladeb je převzatých včetně „ Boureé“ od J.S.Bacha, 7 skladeb bylo již vydáno dříve na ostatních albech a závěrečná „ A Winter Snowscape“ je překvapivě z pera Martina Baree, Andersonova nejvěrnějšího souputníka, který s ním už ale bohužel nehraje. Je oni dva ví, jak to tehdy bylo. A právě tato skladbička, které dominuje akustická kytara a flétna patří k velmi příjemným momentům. A právě závěrečný song z pera M. Baree je podle mého názoru jedním z vrcholů alba a jakousi symbolickou tečkou dlouhé spolupráce těchto dvou rockových bardů. Vůbec celé album působí navzdory výše uvedené statistice velmi kompaktně a příjemně se poslouchá. Povedená tečka. Nakonec mi dovolte, abych využil první týden nového roku a z této pozice popřál všem čtenářů a aktivním přispěvatelům PROGBOARDU povedený a objevný rock 2017, samozřejmě plný kvalitních novinek.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

john l | 3 stars | 07.01.2017

Return To Fantasy je pořád ještě hodně dobrá deska Uriah Heep, silá melodicky, inovativní a na monoha místech taky tápající.
Existuje několik důvodů proč si to můžu myslet:
Je tady pořád koexistence dua Hensley/Byron a vyzrálá skladatelská chuť, projevující se na mnoha místech v nezyvklých harmoniích.
John Wetton není podle mě náhradou 100%tní za Garyho Thaina, jeho nezaměnitelný rukopis chybí, ale Johnova hra je také plně výživná.
Píseň Return To Fantasy patří do zlatého fondu kapely, okouzlující melodie se strhující sílou.
Pak ale nálada desky jaksi upadne a z průměru ji vytahne až ďábelská věcička (s úchvatnou mezihrou) popoháněná samotným pekelníkem zpoza varhan, Beautiful Dream.
Prima Donna patří mezi největší prohry kapely, vlastně se mě o ní nechce ani dál psát...
V druhé půli se už spolu střetnou výborné kompozice. Blues Your Turn To Remember, klasická U.H. věc Showdown, tesknivá slide balada Why Did You Go a nakonec přijde dramatický moment A Year Or A Day.

Tři a půl hvězdičky albu bohatě postačí a dostatečně ho ocení.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico

Velvet Underground, The / The Velvet Underground & Nico (1967)

lover-of-music | 4 stars | 06.01.2017

Přesně si pamatuji ten den před pěti lety, tedy v mojich 12 letech, kdy jsem hrál na koncertě absoloventů na klavír skladbu Sunday Morning. Ta nádherná a podle mě už klasická melodie mi pořád zněla v uších a já stále nevěděl od koho to je. V notách bylo jen psáno, že nějaký Lou Reed. V té době mi to jméno vůbec nic neříkalo. Až o 4 roky později jsem narazil na toto album a poslechl si ho celé. A vůbec nelituji, že jsem tak učinil.

Je tu opravdu neuvěřitelná různorodost stylů. Jsou tu krásné, melodické písně např. už zmíněná Sunday Morning, I'll Be Your Mirror či Femme Fatale. Melodie Femme Fatale občas zní, jako by ji napsal sám Karel Svoboda. Dále jsou tu skvělé rockové vypalovačky typu There She Goes Again. Ta mě chytla okamžitě a má správný přidrzlý Reedův zpěv.
Vydáme se i do říše tvrdých drog a zvráceného sexu - Heroin, Venus In Furs. "Shiny, shiny boots of leather". Ta je originál.
Ovšem, co nemůžu skousnout jsou poslední dvě "písně". The Black Angel's Death Song a European Son. To fakt nechápu, co to mělo znamenat. Ano, Velveti jsou experimentální skupina, ale... Nevím, no.

Nico mi zde nevadila a byl jsem překvapen, jak může mít žena hluboký kontraalt.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Townsend, Devin - Transcendence

Townsend, Devin / Transcendence (2016)

alienshore | 2 stars | 06.01.2017

Devin Townsend potrebuje dovolenku. Minimálne na päť rokov. Jeho "Devin Townsend Projects" sú čím ďalej tým trápnejšie a aj nudnejšie. Posledné dielo, ktoré malo svoj kvalitatívny rozmer bolo nenápadné a alternatívnejšie ladené KI. V prípade diel ako Deconstruction, Epicloud alebo Z² sa jedná len o variácie na jeho skoršie albumy. A je tu teda Transcendence. Zvuk a charakter hudby určite poteší fanúšikov takých opusov, akými sú Biomech, Terria alebo aj Accelerated Evolution.

Lenže už pri úvodných tónoch skladby Truth mám akýsi nepríjemný pocit, že som to už zase niekde počul od neho. A keď začne hulákať "hallelujah", tak mám naozaj dosť. Pokračuje to v podobnom duchu aj ďalej. Žiadna energia a samé klišé. Progová póza, do ktorej sa schoval má akože zamaskovať jeho skladateľskú impotenciu, ktorú už má zopár rokov. Neviem či má zmysel analyzovať tieto béčkové produkty, ktoré sa nazývajú skladbami. Je to smutné kam dospel muzikant a pre mňa skutočný vizionár progresívneho metalu. Ezoterické klávesy v Transdermal Celebration sú takým pomyselným posledným klincom do rakvy.

Transcendentálne cesty sa akosi nevydarili. Možno by bolo lepšie stáť opäť pevne na nohách, než fičať na ezoterických bludoch. Z Devinovej hudby sa vytráca prepracovanosť, intenzita a napätie, ktoré ma kedysi tak nadchli. Nahradil to pohodlnosťou a vykrádaním samého seba. Áno, stavil na istotu. Lenže aj to sa musí robiť poriadne. Takúto nudu a povrchnosť si však Townsend mohol odpustiť.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Townsend, Devin - Transcendence
» popis a diskografie skupiny Townsend, Devin

Metallica - Hardwired... to Self-Destruct

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct (2016)

Antony | 4 stars | 06.01.2017

Mají své postupy, kterých se drží. Mají svůj zvuk, kterého se drží. Mají své obecenstvo, které se věrně drží jich. Co na tom, že bylo kdysi pár úletů různými směry, značka Metallica má svoji váhu i po těch letech, mašina jede dál, i když její jízdní řád značně prořídnul. Pořád je to prověřená jistota masivní nálože promyšlené muziky (a tu přemýšlivost tam skutečně slyším, nemůžu si pomoct), která dokáže polechtat rurální atavismy, zabrnkat na romantickou strunu i ohromit majestátností. To chceme, to hledáme, a oni, ONI to umí. Ať se nám to líbí nebo ne, výjimečná osobnost je poznat po několika tónech, takových moc není. Muzika je v provedení bez výrazných hitů na první dobrou, stejně tak tam není hudebně nic, co by vadilo. Že slyším postupy, které znám už z Ride The Lightning, že se aranže a nálady v podstatě po desetiletí opakují, to mi nevadí, to je setkání se starým známým, u něhož jsem rád, že se moc nezměnil, aspoň si máme o čem pokecat. Je vyzrálejší, pořád má co říct. My dva si máme co říct, a nemusí to být nutně nově objevné, stačí, že si rozumíme.

Borci tohle album nemuseli dělat, aby někoho ohromili, aby dokázali jak jsou dobří, aby pohnuli hudebním vývojem. Fakt si nemyslím, že by toho měli zapotřebí. Pro mne je to takové: žijeme, hrajeme, baví nás to, nazdar. Tak říkám taky, nazdar. Metallica jsou kus mého hudebního života, a tohle album se mi líbí, i přes ten posraný zvuk. Díkec, všechno dobrý.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica

Emerson Lake & Palmer - Tarkus

Emerson Lake & Palmer / Tarkus (1971)

horyna | 4 stars | 06.01.2017

Přetěžká a trudná cesta vede na hudební Olymp. Nakolik jen odvážlivců i narcisních egocentriků se pokoušelo na něj za posledních dejme tomu 50 let vyšplhat. Trojici Emerson, Lake, Palmer se to podařilo velice brzo, nejspíš i proto že své nadání dokázali procedit skrz síta průměru a s talentem, jenž jim byl do kolébky dán především v mladém věku hospodařili velice efektně.

Virtuozní a technicky dokonale zvládnutá muzika často exhibuje na hranici únostnosti, ale nikdy nenechá člověka na pochybách kolik energie a fištronu muselo být při její výrobě použito. V úvodní předlouhé suitě se dovedu lehce ztratit, ale vždy jen na chvíli, protože nová pasáž která už klepe na dveře mě z toho "srabu" dokáže velice jednoduše vyvést. A když už je té instrumentální nabubřelosti moc, přispěchá Greg Lake se svým jedinečně krásným vokálem a vše zase pěkně urovná. Občs je to divadlo, divadlo sehrané na svého diváka, který prostě jen kouká, v tomto případě poslouchá s pootevřenou pusou v úžas. A jestli někdo tvrdí že zde nejsou emoce, je to hloupost, už jen úvodní monstrózně klávesový přeliv v sobě spojuje značnou citovou hloubku podepřenou o bouřící klávesové hradby a bicí přechody.

A jestli je té náročnosti na někoho přespříliš, potěšit by ho měla druhá, frivolnější strana desky.
Tarkus není jen o technice, jistá estetická krása z něj vyzařuje dodnes a kolik kapel v dnešní době je sto tohle poskytnout.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Tarkus
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream

Morse, Neal / The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream (2016)

alienshore | 3 stars | 05.01.2017

Neal Morse je samozrejme vážený muzikant a tak sa očakáva od neho vždy trochu viac. A tak tu máme hneď dva plnohodnotné disky, na ktorom ukazuje všetky svoje neduhy a aj niektoré pozitíva. Pozitívom je, že v tvorení melódií je vždy o jeden, či dva kroky vpred oproti konkurencii. Tých neduhov je samozrejme už o čosi viac. Nechápem celkom, čo chcú progeri takýmito monštruóznymi albumami povedať. Neala Morsea prekonali v monštruóznosti snáď len Gandalf's Fist, ktorí v tomto roku vydali až 3CD (!!!). Snáď sa raz dožijem toho, že kapely budú vydávať štyri alebo aj päť albumové koncepty. Už sa naozaj neviem dočkať ...

Progerov-muzikantov už dlho upodozrievam, že nerozmýšľajú o ničom inom, len o tom ako nájsť zmysel života. A oni stále hľadajú a hľadajú. Snáď sa im raz podarí. Neal Morse sa samozrejme tiež nezmenil a jeho koncepčné myšlienky sú si podobné ako vajce vajcu. Počúvať však tento album vcelku je tak trochu problém. Sú tu pekné momenty, ale aj tradične veľa inštrumentálnych vypchávok. Morseov rukopis je ľahko čitateľný a rozpoznateľný, napriek zmene hlavičky na The Neal Morse Band. Zmeny tempa, klenuté melódie a kopec klávesových prelúdií sú jasne z jeho hlavy. Čím teda ešte môže prekvapiť poslucháča?

Samozrejme ničím podstatným. Navyše, všetkého veľa škodí. Veľa hrania, veľa pompéznej atmosféry, veľa ozdôb, veľa prechodov. Jednoducho všetkého je tu veľa a málo toho podstatného. Na tomto dvojdiskovom diele nie je ani jedna skladba, ktorú by som si zapamätal alebo prípadne aj pospevoval napr. pri krájaní salámy. Nuž, načinčaná a namachlená sexica po zmytí make-upu vyzerá tiež trochu inak a podobne je to aj s The Similitude Of A Dream.

Z dlhodobejšieho hľadiska nepredstavuje tento dvojalbum zásadný prínos pre prog-rock. Tradične je to kvalitne nahrané, ale to nie je pre týchto borcov pochvala, keďže sa muzikou živia už roky rokúce. Stojím si za tým, že predošlý počin The Grand Experiment bol príjemnou ukážkou nevtieravého prog-rocku, ale to sa o The Similitude Of A Dream nedá povedať. Je to poriadne nafúknutý koncept so spasiteľským komplexom a bez jediného hitového momentu. Chýba tomu hĺbka, prirodzenosť, pocit tajomna pri odkrývaní príbehu a aj trocha rafinovanosti. Niekedy si muzikanti toho naložia viac, než unesú a výsledok je potom dosť rozpačitý ...

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Black Sabbath - Tyr

Black Sabbath / Tyr (1990)

horyna | 5 stars | 05.01.2017

Introdukce: album jsem poslouchal cca před 3-4 měsíci, od té doby ležela recenze hotová ze dvou třetin v šuplíku (chyběl začátek), až zmínka kolegy Jarouše mě dokopala ji dotáhnout do zdárného konce.

První nákup, či poslech některých desek si člověk dobře pamatuje, má je zafixované hluboko v mysli, spojené s konkrétní časovou etapou, činem, příhodou, nebo prostě jen poslechem, příjemným, či naopak. Jelikož se ale opravdu nedá rozpomenout na vše, jsou tu pak alba, u kterých jedinec marně tápe, kdy a za jakých okolností se s nimi vlastně seznámil. A to je i můj případ setkání s albem Tyr. Ať vzpomínám sebevíc usilovněji, do žádného vysvětlitelného kontextu nejsem schopen toto album zařadit, mám za to, že spíš než na zkoušku z půjčovny, rovnou jsem tuto kolekci zakoupil napevno v některém z obchodů s hudbou, určitě několik roků po vydání alba a rozhodně jsem nešel naslepo, ale následovaly zkušební poslechy. Teď je to už dávno jedno, jen si prostě jaksi nemohu vzpomenout :-) na jeho prvotní účinky.

Sympatické mi přijde jednak textové zabřednutí do severské mytologie, nádherně temný (ne však depresivní) albový cover, celkově hutný i energický zvukový kabát, druhak pro mne i nanejvýš zdařilá sestava této desky.

Po úvodním hymnu Anno Mundi- s monstrózním Martinovým projevem propojeným s hutným Iommiho riffování, je to především Cozy Powell, kdo mě na této skladbě vždy maximálně zaujme, jeho totální údernost, obrovská síla a vášeň vložena do služeb bubenické konstruktivní oddanosti je obdivuhodná.
The Law Maker- rychlejší hard rockový nášup, prošpikován Tonyho melodiemi a sólováním.
Nichollsovy klávesové eskapády vévodí zatěžkanému bloku Jerusalem- v němý hrdlo pana zpěváka T. Martina doslova hladí po duši.
The Sabbath Stones- sabbatovská deka přelomu 80 a 90 let, dle mého snese srovnání s výtvory prvního období kapely naprosto bez problémů, syrovost ustoupila monumentalitě, vokál se plíží, naříká i šplhá vzhůru, akustický přerod skladby na klávesovém pozadí následnou atmosféru silně romantizuje a emoce tečou plnými proudy. Když poté skladba zrychlí, Cozy si pohrává s haitkou a melodické eskapády neberou konce, nemohu se ubránit dojmu totálního hudebního naplnění.
Po atmosférické vložce The Battle of Tyr je tu překrásná pomaloučká, jemným kytarovým předivem doprovázená píseň Odin's Court- v níž excelují obě hlavní persony souboru.
Prudký přerod do rychlostní smeče Valhalla- která patří mezi mé nejoblíbenější, je vypulírovaný, její nezkroté tempo s množstvím kytarových laufů, tlačí vpřed Cozyho hybný tlukot, Martin pěje v top formě a spalující žár písně nelze uhasit.
Feels Good to Me- citlivý kytarový tón a Martin plně se do písně stylizujíc, pomalu otevírá brány dokonalosti, kdy naposled zněly B. S. takto něžně.
Hřmotný závěr prezentuje skladba Heaven in Black- dobrá nálada je jasně patrná, jako doprovod poslouží parádně vystavěný, vzestupně melodický chorus.

Následný Dehumanizer, se dle mého nepovedl ani způli tak dobře, jak toto veledílo, které ze srdce tuze rád velebím a stavím ho na vrchol tvorby kapely, společně s deskou předešlou.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Tyr
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Opeth - Blackwater Park

Opeth / Blackwater Park (2001)

Voytus | 5 stars | 04.01.2017

Následující řádky nejsou ani tak recenzí, jako spíše příběhem mé cesty k Opeth, protože právě toto album bylo mou propustkou do světa této skupiny.

Na začátku byl můj přirozený zájem o hudbu, protože ta mě provázela od narození. Vždy jsem byl obklopen hudbou, ať už díky tomu, že se přímo v mé rodině provozovala a provozuje, nebo díky sbírce mých rodičů a zejména strýce, který byl velký fanda jazzu (a zároveň sbormistr a zručný klavírista), prostě tu vždycky byla. Jakmile jsem zjistil, jak funguje gramofon, poslouchal jsem cokoli, co mi padlo do ruky.

Nejprve to byl jazz a blues, co mi tak učarovalo (strašně jsem chtěl hrát na saxofon, což se mi později splnilo), ale poslouchal jsem všechno (Lennonova Imagine, In rock od Deep Purple a výběrovka Beatles byly jedny z mála rockových desek, které měli rodiče ve sbírce), později jsem objevil Dorůžkovu knihu Panoráma populární hudby 1918-1978, z níž se stala má osobní bible. Objevil jsem scénu šedesátých a sedmdesátých let a usoudil jsem, že cokoli z té doby je dobré (to už jsem začal trochu pokoušet kytaru). Co se do mých uší valilo z rádia a televize, mě zrovna moc nebralo (nejvíc si bohužel vybavuji úděsnou elektro scénu). Takže jsem pracně sháněl nahrávky velikánů, o kterých se psalo zejména v Muzikusu. Občas mi to připomíná zážitky pamětníků let socialistických, kdy bylo také těžké se k lecčemu dostat. Samozřejmě jsem neměl v patách estébáky, ale zdrojů bylo zoufale málo - vrstevníci neznali, zbývaly jen sbírky rodičů mých spolužáků, fond hudebního oddělení lounské knihovny a pár spřízněných duší. Ale dalo by se říct, že už někdy koncem základky jsem měl dost slušné povědomí o staré scéně (Rolling Stones, Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy, Yes, Van der Graaf, King Crimson, Jethro Tull, Budgie, Frank Zappa, Pink Floyd, ale třeba i Bob Dylan a Neil Young - to bylo pro mě to pravé).

Dvouleté působení na Vojenské konzervatoři (obor klarinet) mi, kromě trvalého odporu k armádě, přivedlo do cesty dva osvícené učitele, kterým vděčím zejména za Genesis, Supertramp, Dream Theater a ELP. A právě tehdy jsem začal pošilhávat po tvrdších žánrech (v té atmosféře to prostě bylo zapotřebí). Po utvrzení v tom, že někdo jako já nemá v armádě co pohledávat, jsem si to namířil do Kraslic, kde byla i řada dalších odpadlíků z Roudnice (nečekané setkání s jedním z dobrých kámošů, který skončil jen pár týdnů přede mnou, bylo k nezaplacení). A mé hledání a nacházení pokračovalo i zde (pamatuji si Grand Funk, Wishbone Ash, ale i spoustu tvrdého metalu, kterému jsem na nějakou dobu propadl, nejprve Iron Maiden, Manowar, ale třeba i Death).

Už nějakou dobu jsem četl Spark, zejména Historickou studnu a Klenoty albových archivů. A pak jsem v březnovém čísle roku 2003 při zevrubném listování časopisem zahlédl fotografii čtyř chlapíků, oděných do černého, stojících mezi stromy. Aby bylo jasno, tak jsem i přes zájem o tvrdé odrůdy metalu nikdy nebyl fandou zmalovaných bubáků, vždycky mi to přišlo jako divadýlko a póza. A tadyhle Opeth se už od té fotky tvářili jako světlá výjímka na této scéně. A když jsem se začetl do samotného článku, tak bylo jasno - tohle musím slyšet.

V té době už bylo na světě album Damnation, ale spolužák metalista měl právě Blackwater Park. Nebylo ale hned jasné, zda mi tahle skupina sedne. Nejprve to znělo jako další death metalová parta, jakých jsem slyšel už slušnou řádku. Teprve další poslechy odhalily různá zákoutí a podoby jejich tvorby, na metalovou skupinu až nečekaně pestré a plné různých nálad a odstínů.

Totiž, proč jsem vlastně na začátku vypisoval celkem podrobně svou posluchačskou cestu? Protože jsem nikdy nezavrhnul, z čeho jsem vzešel. Protože jsem se brzy dostal k zásadním formacím dávných časů a měl jsem tak možnost srovnání. No a pak prostě někdy narazíte na další veličinu, u které najdete jakýsi souhrn různých žánrů, které máte rádi. A právě pro mě to byli a jsou právě Opeth. Jejich práce s kontrasty (něco podobného je právě i u King Crimson a Van der Graaf), celková atmosféra, hutný zvuk, cit pro melodie a mnoho dalšího. Navíc, miluju akustickou kytaru, je to úplně jiný přístup, jiná disciplína, než nahulený aparát elektrické kytary.

Toto album, na kterém není jediné slabé místo, je pro mě monumentem moderního metalu. Je to ten typ alba, který bych neváhal pustit někomu, kdo je podobnou hudbou nezasažen, někomu, kdo hledá, podobně jako tenkrát já, a kdo by se mě zeptal, jaký že metal se to tenkrát hrál (byť samozřejmě Opeth už tehdy dost vybočovali). Kvality alba prověřilo i to, že jsem do něj na intru, v tehdejší kapele a vůbec mezi kámoši, zbláznil kdekoho, přičemž to stále trvá. Stále jej šířím a lidé, kteří se na něj chytli, v tom pokračují také.

Skladby? Dokonalost sama! Tvrdý nástup alba, precizní a chytlavé riffy Lepper Affinity s úžasnou zasněnou pasáží uprostřed (ty kytarové melodie, to je nádhera!) a meditativní klavírní dohrou, orientální melodie v Bleak, jedna nejkrásnějších balad, kterou znám - Harvest, jejíž harmonie bere dech. Drapery Falls patří k nejdůmysněji vystavěným kompozicím skupiny, posmutnělá Dirge for November se snovým akustickým začátkem, tvrdá, pochmurná, znepokojivá a po většinu stopáže disonantní The Funeral Portrait, v níž čeká ale úžasný melodický závěr, který mě naplňuje pocitem čisté radosti, najjazlá instumentálka Patterns in the Ivy a naprostý masakr v závěrečné titulní Blackwater Park - zlověstný akustický motiv přejde do tvrdého riffování celé skupiny a headbangři v publiku se můžou zbláznit. Tady se vedle ultrarychlé dvojšlapky objeví dokonce baskytara hraná slapem a já jdu do kolen i po tisícím poslechu. Akustická coda dává prostor pro mnoho myšlenek, nejčastěji na přehrání alba znovu. A znovu. Neomrzelo a neomrzí. Na tomto albu se toho děje tolik, že snad ani není možné, aby se oposlouchalo.

A jak se ty obzory rozšiřují, tak jsem díky němu objevil Stevena Wilsona, který na něm hraje na klavír, ale vypomáhá i s kytarami a vokály (ty se nedají přeslechnout, jeho jemný, čistý hlas je ve sborech jasně znatelný). Ale tvorbu skupiny na tomto albu nemohl ještě nijak zásadně ovlivnit, vše je to práce Mikaela Åkerfeldta. Jasně, mohl bych tady skladby pitvat motiv po motivu, ale opravdu to není zapotřebí. Smyslem toho všeho bylo tohle album připomenout a hlavně Vás donutit, aby jste jej také občas prohnali ušima.

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

Big Big Train - English Electric: Full Power

Big Big Train / English Electric: Full Power (2013)

horyna | 5 stars | 04.01.2017

2CD English Electric bylo rozhodně tím hudebně nejcenějším vánočním dárkem, který jsem před pár dny pod stromečkem objevil. Několik měsíců čekalo na objednávkové listině, než bylo vpuštěno do prostoru (nejspíš se jedná o další vydavateklský náklad, něco na způsob dotisku knihy) a náhoda šla tomuto dílu naproti a doručila mi ho pár dnů před dnes slavnostním. Normálně se mi nestává, abych psal recenzi sotva si desku párkrát poslechnu. 9 z 10 případů mých pisatelských choutek jsou alba, která léta dobře znám, to malé ostatní procento, jsou pak novinky, u kterých čekat půl rok na správné zažití, není zrovna na místě. Toto dílo Big Big Train tvoří světlou vyjímku. Ke klávesnici usedám, ještě jsem neochutnal disk číslo dva, omlouvám se, ale zatím točím pouze jedničku s opakovacím účinkem i chutí a pod tíhou nezastavitelného. Ta hudba je totiž spalující.

Krásně vytvořený dvoj-digipack s objema díly opusu magnum těchto britů (jak je ve většině hudebních žebříčků (např. progarchives) zabývajících se náročnou muzikou titulován) a početným bookletem byl vytvořek speciálně pro fanoušky a to tak, že skladby z obou alb byly krapet přeházeny a doplněny několika dalšími aby mohl vzniknout ucelenější a sběratelsky cenější hudební artikl.

A stejně jako v případě nedávno zmíněných Echolyn, i B. B. T. jsem poznal díky tomuto webu. Teprve nedávno kapela vypustila do světa, dnes ještě stále aktuální poslední skvostnou nahrávku Folklore, ze které se mi na mnoha místech skutečně tajil dech. Byla pouze otázka času kdy a za jakou cenu se podaří sehnat tento neoprogresivní klenot, nebojím se říci přinejmenším desetiletí. Už jen samotný vznešený hlas jejich lídra Davida Longdona, který v roce 2009 s nebývalou lehkostí nahradil tak osobitou vokální personu, jakou byl Sean Filkins (kolega Braňo by mohl vyprávět- viz zpěvákův sólový skvostný album War And Peace & Other Short Stories) působí jako dar z nebes. Ale to hlavní oč tu skutečně běží je bezesporu originálně provozovaná hudba, která na dnešním progresivním poli těžko najde konkurenci.

Deska disponuje silně podmanivým účinkem, od prvních chvil si zcela nenásilně posluchače přikloní na svou stranu a poklidnou, sametově hebkou atmosférou, která se plynule přelévá z jedné skladby do druhé ho lehounce přikryje a spoutá. Ohromný účinek co se týče vzedmutých emocí v srdci diváka podtrhuje, nebo spíše vydolovává použití ohromného množství ne-rockových intrumentů, které jsou velice často do písní vkomponovány (viz výčet nahoře) a tak tu na jednom místě stojí Camel-ovská esoterická flétnová pasáž, na místě sousedním jakoby s tímto nástrojem řádil mistr Anderson, dechy, housle, čelo, banjo..., to vše tu najdete, umělecky vzdušně vloženo.

Stylové mantinely chlapci neřeší, jazz a fusion stojí v jednom šiku s hard rockovou mrštností, která tu a tam decentně vykoukne, ale to hlavní co odlišuje jsou fantasticky zakomponované prvky severského folkloru, jež tuhle hudbu vysoko povyšují na stylově řekněme podobné, územně pak rozhodně, souputníky jako jsou Arena (to říkám s těžkým srdcem), Iq, nebo třeba Jadis. To už nemluvím o tom, že velké firmy a média cpou do hlav svých chlebodárců neustále stejnou písničku o tom, jak jsou v dnešním technicky dokonalém světe těmi nej Dream Theater, Queensryche, nebo třeba Threshold a přitom v jejich sousedství dávno rozkvetly mnohem působivější a impozantnější orchideje, jako právě například kapela jmenovaná.

Ta spolu se stejně nedostižnými Echolyn a kupříkladu kanadskými Mystery (když opomenu ty menší jednotky) tvoří jakousi svatou trojici geniálně tvořivých a aranžérsky vyspělých muzikantských person současnosti. Pod jejich vládou a taktovkou není dnešní artově titulovaná hudba jen mrtvým ramenem hudebního průmyslu.

» ostatní recenze alba Big Big Train - English Electric: Full Power
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

IQ - Nomzamo

IQ / Nomzamo (1987)

horyna | 3 stars | 03.01.2017

Jestli dobře předpokládám, tak důvod odchodu Petera Nichollse v osdesátých letech před deskou Nomzamo, byly osobní neshody uvnitř kapel. Jeho nástupcem se na dvou příštích deskách měl stát Paul Menel, aby vzápětí bývalou Peterovu pozici nahradil ten stejný vokalista. Na této a další desce dochází k postupnému zjemňování výsledného soundu kapely a předjímání tradic doby, produkce, ale je znát i touha, nebo schopnost dokázat obsadit hitparádové pozice. Zbytek sestavy zůstává nezměněn a tak důležitá persona, lídr a rozpoznávací znamení souboru Mike Holmes dál vymýšlí kvanta melodických kytarových linek a klávesový mág Martin Orford dál přičarovává svým nezaměnielným způsobem krásné černobílé melodie.

Album se dá rozdělit na dvě půle, obsahuje jak materiál přístupnější v tom dobrém slova smyslu, tak smysl pro rozhodnější progresivní zanícení.
Je tu skutečně hitová a božsky melodická, zvonivě akustická vychytávka Promises (As The Years Go By) s výborným Menelovým vokálem, nebo klávesově něžná, zastřeně baladická věc Still Life- ve které se čas zastavuje, vzpomínky vyplouvají na povrch a při saxofonovém sólu slzy stékají po tváři. Přesně v tu chvíli album sahá po metách nejvyšších, tady člověk nevnímá časovou hudební periodu, protože citlivá aranžmá ho dávno pohltily a konejšivě ho laskají. Bohužel prázdninově plytká píseň následující, už nedokáže připravit tak silné chvíle na které se mozek posluchačův snadno přepnul.

Do druhé sorty spadají časově náročnější, mohutnější a s dřívějším stylem kapely více korespondující motivy, či skladby, jako kupříkladu svižná promakaná věc Human Nature. Part ušitý přímo na Menelův hlásek je obsažen v senzibilní a Orfordovým uměním ověnčené Common Ground- divák ocení spíše střed jeho hlasového rozsahu a něžnou barvu v hrdle, škrtící výšky nejsou úplně tou spravnou cestou Paulova projevu. Za pozornost stojí i rozkošný dámský duet v bonusové Colourflow.

Není to vůbec špatná deska, ale pro toho, kdo zná stěžejní díla kapely, ultratechnické Subterranea, mohutné The Seventh House, nebo temné Dark Matter, je tenhle kotouč slabším odvárkem.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ

Enchant - Break

Enchant / Break (1998)

john l | 3 stars | 03.01.2017

Enchant jsou zvláštní kapelou, mám chvíle kdy mě jejich hudba vůbec nebaví a né vždycky se dá dobře pochopit, pak ale přijde zlom a vyloženě si ju dokážu užít. Recenzované album jsem dlouho nechával mimo sběratelské choutky, ale zvědavost postupně rostla. Pořád jsem přemítal na kterou stranu se tohleto hudební poselství přikloní. Jestli vyhraje technicky precizní muzicírování ze začátku kariéry, nebo druhá vláčnější etapa (po odchodu skvělého bubeníka Paula Craddicka) ale nakonec je to zhruba plichta. Zvuk a progové směry náleží k první etapě, ale roztodivný postupy naznačují cosi z budoucnosti.
Nemá cenu vyjmenovávat některé skladby z jejich repertoáru, byl vždy vyrovnanej a výraznější hudební zakolísání nehrozí. Vše tu opět podléhá lídrovi od šesti strun, skladatelovi Douglasi Ottovi a pak taky jeho parťákovi zpěváku Tedu Leonardovi, který občas tahá za uši svými výškami, jinak ale dokáže melancholicky pohladit a recitovat s velkou vášní.
Garantuju vám, že tak zhruba prvních 6-8 !!!!! poslechů (záleží od jedince), vás bude album z valné části pěkně prudit, ale s každým novým poslechem začnou do popředí vystupovat nádherné aranžérsky dokonalé motivy a místa, že z čista jasna nebudete věřit vlatním uším, čeho všeho jsou pánové schopni.
V nestřeženém okamžiku se přistihnete, jak moc vás jejich hudba chytí a o to jde.

» ostatní recenze alba Enchant - Break
» popis a diskografie skupiny Enchant

Yes - Keystudio (compilation)

Yes / Keystudio (compilation) (2001)

b.wolf | 4 stars | 03.01.2017

Jelikož nejsem žádným příznivcem, natož sběratelem "kompilací", zvláště živých, obešel jsem jsem obě vydání Key studia a hodně dávno jsem dostal tohle CD s novými nahrávkami, vybranými z obou alb. Přes svátky jsem měl akorát tak náladu na tuhle hudbu, nuž vynechal jsem klasická alba a pustil jsem se do poslechu tohoto. Výsledek? V sedmi skladbách, přesahujících hodinu, extrahuje vynikající hudba, zvláště Be the one, to je paráda. Jistě, '70 léta jsou nenávratně v dýmu, ale kvalita Yes je i zde zkrátka nezpochybnitelná, pánové opět dokázali, že prostě umí. Velmi solidní dílko, vrchol to není, ovšem 4/5, to je bez debat.

» ostatní recenze alba Yes - Keystudio (compilation)
» popis a diskografie skupiny Yes

Screaming Trees - Uncle Anesthesia

Screaming Trees / Uncle Anesthesia (1991)

horyna | 4 stars | 03.01.2017

Desku Uncle Anesthesia jsem objevil někdy v patnácti letech, jako mladý pubescent jsem byl hudbou těchto melancholiků pevně zasažen a spolu s deskou následující se na pár let stala oblíbenou stálicí a hnací silou právě dospívajícího, po hudbě vyhládlého objevitele. Jak už to tak bývá a člověk s muzikou často kšeftuje, opouští ne tolik přitažlivé a nachází, nebo mění za vzorky nové, na dvacet let jsem tuto kapelu uložil k ledu. Až náhodný internetový vjem je pro mě vrátil zpátky do hry a i když je většina jejich alb (o ty první divočejší výtvory jsem nikdy zájem nejevil) už nedostupna, velká náhoda tomu chtěla a mě se poštěstillo tenhle výbornů kousek si naložit pod stromeček.

Jak tedy pro nezasvěcené popsat muziku, jež vytvářelo toto americké kvarteto. Jestliže styl grunge přišel a naplno propukl s Nirvanou, pak právě Screaming Trees stojí u kolébky této hudby. Určité fragmenty jak ve vazbě textové, tak hladině emoční, melancholicky a ležérně houpavé melodice a plynoucí hudební struktuře lze vystopovat právě zde. Celým albem se doslova zhmotňuje táhnoucí spojovací linie, která se tu líně, tu vzpupně skladbami promotává a propojuje tento hudební derivát v jeden líně vyhlížející celek. Dostatek dech-beroucích míst se postará o to, aby se divák neměl možnost nudit, jelikož Markův ledabyle pokládaný, přesto emočně velice silný hlasový projev k něčemu podobnému může svádět. Po standardním úvodu, je to především dvojice skladeb Bed Of Roses (ve které ve společnosti úžasných melodií putujete jihem států amerických) a titulní Uncle Anesthesia (ze které museli všechny alenky v řetězech i marmeládoví Pearl sakra čerpat) dokladující rozmanité chvíle alba. Výpravný způsob jak vokálního frázování, tak hudebních motivů představí po sobě jdoucí skladby Caught Between a Lay Your Head Down. O větší rozmanitost se pak stará depresivně trýznivá Before We Arise, nebo trubkou, exotickými motivy a fantaskně poletujícím Leneganovým hlasem obsažená dojímavá perla Disappearing. Do zadní části těla dostaneme nakopáno při odvazu Ocean Of Confusion, aby nás konejšivé tóny poslední Closer přesvědčili, že se jedná skutečně o dílo pozoruhodné.

Ještě bych tu rád podtrhl invenčně vynikající (osobně velice přitažlivý)albový přebal a zvláštní, vskutku maximálně zádumčivý zvukový kabát nahrávky, o který se ve společnosti Soundgarden-guru Chrise Cornella postaral především producentský velikán Terry Date, pracující pro tak rozličné hudební veličiny jako jsou progoví Dream Theater (první album), hard-melodici Fifth Angel (vzpomene si na ně někdo ještě?), kovový Metal Church (Blessing...), či thrash deska Horrorscope od Over Kill.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Uncle Anesthesia
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 03.01.2017

Tuhle desku jsem si šíleně přál, a když se mi povedlo z protekce dostat devizák (mladší asi nebudou vědět, co to bylo, ale to není meritem věci) a vyjet v r. 76 do Anglie, přivezl jsem mj. i vytoužené Tubular Bells. Hodně jsem je pak asi tak 2-3 roky poslouchal, a pak zas nějak pomalu přestal a nevracel se. Raději jsem měl souhru více lidí v kapele, než nějakého osamoceného zvukového kouzelníka. A tak jak se probírám kapelami svého mládí na Progboardu (díky Vám všem za tu činnost), narazil jsem na Stanleyho recenzi (viz tu z XI/2007 zde), a říkám si, ten hoch může mít pravdu. Často skutečně byly tyhle one-man bandy trochu exhibice postrádající jakousi vnitřní podstatu (viz např. pozdější tvorba Vangelise). A tak už jsem byl nakloněn mu dát aspoň částečně za pravdu (proč přece bych ty TB přestal poslouchat, že ano? Své Ten Years After či Stones a spousty dalších musím mít nejméně 2x do roka).
A pak jsem si našel TB v té čisté kvalitě ze Spotify (CD kupodivu nevlastním, byť jsem obvykle CD k šumným vinylům později dokoupil), skutečně prvně asi po 35 letech, a nestačím se divit. Totálně mě to znovu strhlo, plul jsem na té vlastně velmi prosté Oldfieldově vlně mladistvé fantazie, kochal se každým tónem, zvukem, úplná nirvána. Impresionistické obrazy, sny. Takže Stanley, sorry, nesouhlas. Tam je srdce, tam je prožitek, spodní proudy, nápaditost na 1 desku neskonalá. Již v době vzniku jsem věděl, že tohle byla svým způsobem jedna z nejpřevratnějších desek, jaké jsem kdy znal – jakoby spadla z nebe. I svým způsobem zásadnější umělci pro vývoj populární hudby (nebo jak to nazveme), vždy z něčeho vycházeli, a nějak se k tomu svému originálnímu přínosu dostali postupně (i Beatles musel přecházet Berry, Perkins aj.), i Floydi vyšli z těch psychedelicky ujetých Barrettových přetavení v podstatě primitivních písniček britského pop-rocku, i Hendrix se postupně vyhrával na klasických blues. Ale TB, to byla kometa, která tady vyšla, zazářila, bouchla všemi emocemi, vše koncentrováno na jedné desce. Žel, jak bouchla, tak taky zvadla (omlouvám se, neznám v podstatě další Oldfieldovu diskografii – jen než jsem napsal tohle, vyposlechl jsem ještě TB II a TB 2003, tak tomu odpovídá můj pouze omezený soud). TB II vnímám pouze jako pozdní záblesky exploze z r. 1973 (postrádají především tu spontánní radost původní desky), verze 2003 je pro mě spíše nepříjemným pokroucením původní krásy, než posun k jakési dokonalosti. Ale to je jedno. Koneckonců tucty dalších velikánů jen zazářily relativně krátkou dobu a odešly (např. Renaissance I, a taky Janis, Jimi H., Jim Morrison – ti, žel, navěky). A jen ještě poznámku k níže diskutovaným „technickým nedokonalostem“ prvních TB. Zcela na ně kašlu, naopak dodávají na autenticitě (není asi nutné připomínat, že Dylan ani Cohen neuměli moc zpívat, ani hrát na kytaru, že jediný Beatle či Floyd nebyl virtuos, a přesto vytvářeli neskutečné věci).
TB souhrnem: zcela nevšední, zcela originální, a podtrženo nádherné dílo.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band

Abrahams, Mick / A Musical Evening With The Mick Abrahams Band (1971)

Balů | 5 stars | 02.01.2017

Mick Abrahams.
Jeho osobu jsem poprvé zaznamenal jako kytaristu Jethro Tull.
Muzika J.T. mne na začátku 70tek tak pohltila, že jsem se po deskách pana Abrahamse začal shánět až někdy v roce 1974.
Impulzem byl i úžasný dvojdeskový výběr firmy Island s názvem Bumpers (1970),
který obsahuje skladu Send your son to die. Je to věc z druhé desky Blodwyn Pig
( kapela, kterou založil jako svůj projekt, se po pouhých dvou albech rozpadla ).

No a už jsme u této jeho první sólové desky.
Určitě je důležité říci, že hudebně navazuje jak na první desku J.T. tak na tvorbu B.Pig.
Je zde opět blues-rockový základ, lehce evokujíci skupinu Colosseum, ovšem v odlehčené formě. Kromě bluesové platformy, jsou zde i výrazné folkové prvky, které
připomenou i J.Tull nebo i bluesové Fleetwood Mac.
Mick Abrahams je úžasný kytarista jak v elektrickém tak akustickém provedení.
Kytara má hodně prostoru a je krásně náladotvorná,přesto má deska pisničkový charakter.
Dalším výrazným nástrojem jsou varhany Hammond- v pŕímo lahůdkovém provedení.

Mohu doporučit, všem kdo mají rádi bluesrock přelomu 60/70 tých let.
Pro mne ta hudba nezestárla a mám ji ve své kategorii Deska desek.
5 *



» ostatní recenze alba Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band
» popis a diskografie skupiny Abrahams, Mick

Manic Street Preachers - The Holy Bible

Manic Street Preachers / The Holy Bible (1994)

horyna | 4 stars | 02.01.2017

Když v devadesátých letech naplno řádíl independent, grunge a indies, nezávislá vlna převálcovala naprosto všechno melodické a učesané co jim stálo v cestě, nešlo tomuto módnímu proudu, který se po několika letech ukázal jako výstřelek, nepodlehnout. Prali to do nás všichni a odevšad, ale i v této hudbě, v této černé etapě- pro melodiky rozhodně, se našla kvalita. Kdo si dal tu práci a trošku četl, poslouchal a uvažoval, prostě ji objevit musel. Kapela M. S. P. patřila a možná ještě patří k vůdcům celého takového hnutí. Byla v té době, mluvím-li předně o této desce, obdařena mimořádnou skladatelskou kreativitou, vyzrálostí a invenčností. Když si tudíž solidní hráčská instrumentace a schopnost složit zajímavou píseň podali ruce a vzniklo dílo zcela mimořádné, vznikla bible svatá.

A tak jako byla pro sedmdesátkovou epochu důležitá alba Dark Side..., Frigele, Tarkus, nebo Nursery Crime, tak byla pro etapu devadesátých let prvořadá deska Holy Bible, která zaznamenala v tehdy rozkvetající nezávislé scéně značné progresivní pnutí.

Většinu skladeb na albu otevírají atmosférická mluvená intra, podbarvená depresivně hudebním, melancholickým zvukovým charakterem, kladoucí a vzbuzující tíživé otázky či myšlenky, laborující v sociálních, dobových i strukturálních pochodech s otázkami a asociacemi víry, jako jednoho z možných východisek z daných situací. Mezi stěžejní kusy patří většina písni z tohoto unikátního díla. Například skladba druhá, s příšerně dlouhým názvem v sobě nese plně hudební odkaz oněch tvořivých dnů deváté dekády, kdy si těžko někdo dokázal tipnout, s čím jeho oblíbená kapela zrovna vyrukuje. Akustiky tu duní hřmotně a mohutně, Jamesův vokál okolo nás proplouvá tu s drsnou nenávistí, aby se rázem proměnil do jemnějších zpěvnějších zón, spojen melodikou kytarové linky. V Of Walking Abortion se potkává punk s decentním rockem spojen jednou progresivní inovativní línií, zabalen do slupky made in M. S. P., kde každý nástroj má své pevně vytýčené místo, přesto máme pocit, že i tento široký hudební krunýř se jeví kapele, v níž pulzuje silné množství kreace, jako příliš těsný. She Is Suffering patří na špici, dýchá vzletnými melodiemi a omamným aroma něčeho nového, nového v době, kdy se kapely nebáli experimentovat s tak rozdílnými ingrediencemi spojující celé hudební epochy. Mezi top skladby řadím i pátou Archives of Pain, textově šílenou Revol, nebo tempově omračující napruženou pecku 4st 7lb. S přibývající minutáží deska rozhodně nepadá, naopak takové poklady jako Die in the Summertime, nebo The Intense Humming of Evil doslova vhání spousty zajímavých nápadů a interesantních míst, často podložených pochmurnou a tíživou atmosférou do vaší mozkové zásobárny.

Každý kus na této velké desce je jedinečný, každý tolik odlišný, přesto poutavý a originální. 4,5*

Netuším jak hraje kapela dnes, vím že během druhé poloviny let devadesátých šla v oblibě silně nahoru a hitově se více otevřela masám, jejich skladby se často hráli v médiích, do kterých se zrovna tato poslechově náročná věc příliš nehodí.

A to je nejspíš dobře. Kvalitu prověří až čas, ne trendové ústupky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - The Holy Bible
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Echolyn - I Heard You Listening

Echolyn / I Heard You Listening (2015)

horyna | 5 stars | 01.01.2017

Do nového roku bych rád vstoupil spolu s kapelou Echolyn, protože neexistovat Progboard, Echolyn nikdy nepotkám a byla by to rozhodně velká škoda. Tahle věta by se dala parafrázovat i jinak, například by mohla znít: co kterémukoliv návštěvníkovi či dopisovateli vlastně Progboard poskytuje. A věřím že pro většinu z nás to je především nevyčerpatelná studnice vědomostí, zajímavostí, aktualit, nových poznatků a nových informací. Pro někoho možnost seberealizace prostřednictvím recenzí jeho milované hudby, pro někoho možnost nabídnout druhému jeho milovanou laskominu a pro jiného třeba jen zajímavý pokec, či informační sběr.
Tyhle stránky jsou hudebním milovníkům a fajnšmekrům zaslíbené a většinou z nás i pevně uctívané a já rád a ze srdce tímto děkuji všem moderátorům v čele s administrátorem i kolegům se kterými se zde potkávám a kteří mě svými poznatky utvrzují v tom, že krásná hudba je jedním z nejfantastičtějších druhů umění.

Tak a teď tedy znovu a k recenzi samotné: neexistovat Progboard, s kapelou Echolyn se stěží potkám. Netvrdím, že bych doma neměl dostatek progresivních náhrávek, chtěl jsem říci, kvalitních nahrávek, protože tahle kapela, věřím že nejen u nás stále ne úplně známá, jelikož žádná velká firma za nimi nestojí a faktor protlačit kapelu do širšího povědomí bude v evropě míň zastoupý než v rodné americe, patří k tomu nejlepšímu co člověk může v art rockové oblasti pohledat. Hudební, myšleno instrunmentální schopnosti souboru, taktní aranžérský přístup a v první řadě schopnost napsat vyjimečný song, který dokáže porazit nejednu stylovou bariéru jdou skupině tak snadno, jako kterému koli jinému smrtelníkovi například jízda na bicyklu.

Celá kolekce devíti písní je nesmírně vyrovnaná, občasný ezo poklid nabourá rytmičtější pasáž, složitější a košaté aranžmá, mezi kterými probleskne jazzová ozdůbka hledající si cestičku zvukovými zahradami, které stále dokáží měnit tempa s lehkostí a vytříbenou technickou brilancí.

Mezi nejpovedenější vzorky bych zařadil úvodní Messenger of All's Right, ve které je střet s Kanadskými Mystery na emocionální hladině pozoruhodně podobný. V rytmickém odvazu Warjazz doznává kompoziční práce celého celku vysokých hodnot, stejně jako v časově nejdelší, podmanivé progrockové suitě Empyrean Views, s vysoce vzrušujícími vzdušnými vokály.
Mezi nejlepšími (u mě na špici)figuruje vláčnou melancholií a skvěle zaspívanými vícehlasy tempový fusion zápas Carried Home, skutečná jedinečnost.
Dravé hudební téma, kterým oplývá píseň Once I Get Mine nám chce nazančit, že když jsou pánové při chuti, dakáží uchopit cokoli a přetavit to do poutavého výsledku. Variabilita All This Time We're Given doladěná do mysteriózních poloh si dokáže s posluchači řádně pohrát a rozcucht je svými pohnutými vlnovými vibracemi.

I Heard You Listening je nahrávkou která vám nedá spát, mocná aroma chuťových pohárků, které vám na jazyku s její nevtíravou a lahodící degustací uvíznou, zatoužíte konzumovat ještě jednou a pak znovu a neustále dokola, pokaždé se vám odkryje kousek mozaiky hudby Echolyn, protože silných motivů je tu nepřeberné množství.

» ostatní recenze alba Echolyn - I Heard You Listening
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Young, Neil - Harvest Moon

Young, Neil / Harvest Moon (1992)

Beriq | 5 stars | 30.12.2016

Možná to znáte, někdy v mládí objevíte nějaký hudební styl – v rámci hudebního vesmíru jednu zaprděnou galaxii, kde dny pokojně plynou, a vy víte, že zítra zase vyjde to vaše slunce. V mém případě to byl klasický sedmdesátkový progresivní rock – sofistikovaná kytarová sóla, klávesové hradby, fantaskní, filozofující texty a našponovaná pozornost. Chytne vás to za koule, stravuje, vy se do něj noříte hloub a hloub, znáte všechny alba z TOP 100 na Progarchives a stále nemáte dost…
A pak jste najednou o něco starší, už ne kluk co se se sluchátky na uších bezstarostně toulá po lesích a žasne. Najednou se to tak nějak přehodí, že máte ženu a čekáte dítě. Něco se ve vás přepne. Ono ne, že by se vám ti Genesis nebo Yes už nelíbili, ale máte chuť to tak nějak vyvážit, zjednodušit, dát do toho takové ty trochu jiné emoce, sletět na zem…no a tak se vám pod uši dostane výběrovka od Neila Younga, většina skladeb samozřejmě sedmdesátkových a všechny se vám líbí (a říkáte si „Sakra, začít bestofku dvěma desetiminutovými skladbami plných nervních syrových kytar chce odvahu“). Poslední skladba „Harvest Moon“ je křehká, jemná, balancuje na hraně přeslazenosti, ale žádnou prvoplánovou snahu zalíbit se z toho necítíte. Je jedním slovem kouzelná (a až později zjistíte, že ten stále se opakující zvuk není žádný neznámý hudební nástroj, ale prostě jen koště).
Ač starší tvorbu Neila Younga zcela objektivně hodnotím jako zásadní a kvalitativně z jeho tvorby nejvýše, toto album je pro mě osobně nejlepší. Je takovým soundtrackem k narození dcery, k jednomu velešťastnému období (nádhernou Natural Beauty jsem si pustil, jak jsem po oné namáhavé šichtě přišel z porodnice). Vysoce ale hodnotím také skladby „You and Me“ nebo „War of Man“ nebo „Such a Woman“. Po garážově syrovém Ragged Glory, které přesně zapadlo do doby Nirvany nebo Perl Jam (nebo Nirvana a Pear Jam přesně zapadli do doby tohoto alba) je pro mě až neuvěřitelný obrat, ale v tvorbě Neila Younga nic nového. Vždy balancoval mezi křehkou akustickou tvorbou, kdy si vystačil jen s kytarou a harmonikou a syrovější „elektrickou“ až psychedelickou tvorbou. Osobně se mi líbí spíš ta akustická, silně osobní až intimní…
Natural Beauty s krásným refrénem, sugestivním vibrafonem, naléhavou kytarou, varhany v pozadí a mráznahánějící harmonikou pro mě asi navždy zůstane jedním z milníku mého hudebního vývoje.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest Moon
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Rohmer - Rohmer

Rohmer / Rohmer (2008)

Snake | 4 stars | 30.12.2016

AMS - AMS141CD, Vinyl Magic - none /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Baskytarista, skladatel, spisovatel a producent Fabio Zuffanti je hudebním workoholikem s celou řadou nejrůznějších aktivit. Jeho nejznámějšími skupinami jsou Finisterre, Hostsonaten a La maschera di cera, ovšem figuruje i v mnoha projektech - řekněme - menšího významu. Jedním z nich je i jednoalbumový Rohmer. Deska vyšla v roce 2008 a její - kromě jedné "písničky" - zcela instrumentální obsah je působivým mixem art rocku, ambientu, elektroniky, post rocku, minimalismu a jazzu. Těžko se to popisuje, ale celé bych to zastřešil termínem "Art Music", s důrazem na pěkné melodie a atmosféru.

Nejrockovější je hned úvodní a krásně vygradovaná Angolo 1 a to ještě jen díky přiměřeně ostrému kytarovému sólu v poslední třetině skladby. Ecran magique je svým pojetím hodně minimalistická, celé tři minutky se točí kolem krátké, jednoduché a přesto půvabné melodie. To samé téma rozvíjí teprve následující, více jak dvanáct minut dlouhá Lhz. Smutkem a melancholií prostoupená první polovina skladby je podepřená precizní rytmikou, trochou elektroniky, mellotronem a zvonkohrou. Velice zajímavý moment přichází v její druhé části, kterou improvizovaná sóla na piáno a ságo posouvají až někam ke zvláštní a experimentální formě jazzu. Po jediné "písničce" na albu, smutnokrásné V.(Moda reale) přichází můj vůbec nejoblíbenější kousek, snad ještě smutnější a bolestnější Wittgenstein mon amour 2.12. Jak prachové peří načechrané jazzové bicí, piáno a trubka tvoří melodii k v pozadí probíhajícímu telefonickému rozhovoru mezi ženou a mužem ve francoužštině. Je to smutné a přitom tak krásné zároveň, skutečně nevšední soundtrack k všednímu dni...

Cifra3 je sotva dvě minutky dlouhou miloučkou drobnůstkou, s preludujícím piánem, zvonkohrou a dusítkem přiškrcenou trubkou. Album vrcholí s další pěknou a zasmušilou instrumentálkou Angolo 2 a za jeho definitivní tečku považuji "rozostřenou" a do noční tmy pomalu se ztrácející Metodiche di salvezza. Na desce se sice nachází ještě více jak dvacetiminutová improvizace Elimini-enne, ale ta se mi moc nezamlouvá a při poslechu CD ji většinou raději přeskočím.

Rozkládací mini vinyl replika je luxusní, zvuk brilantní a velmi detailní. Plný počet nedám jen kvůli oné závěrečné improvizaci, ale album i tak vysoce doporučuji všem citlivým duším, melancholikům, romantikům a zakukleným melodikům.

» ostatní recenze alba Rohmer - Rohmer
» popis a diskografie skupiny Rohmer

Opeth - Sorceress

Opeth / Sorceress (2016)

alienshore | 3 stars | 30.12.2016

Seňor Akerfeldt to tento krát prehnal. Robí si z poslucháčov "dobrý deň" podobne ako aj jeho kamarát Steven Wilson. Kopírovanie známych veličín je stávka na istotu a má to samozrejme aj predajný efekt. Opeth dosiahli s albumami ako Damnation a Pale Communion vrchol snaženia v rámci prog-rocku. Teda prelínania starého a nového. Čo ale môže Opeth v tomto štýle ešte priniesť?

Nič. Jedno veľké nič. Taký je aj ich nový produkt Sorceress. Kopec povedomých (i keď dobre zamaskovaných) motívov z obdobia 70-tých rokov je tak okatých, že mi to až vybíja oči. Keď sa to hodí, tak je to v určitom okamihu Deep Purple, inokedy Atomic Rooster alebo aj Wishbone Ash. A aby ani Jethro Tull-om nebolo ľúto, tak aj ich trochu oholíme. Opeth trochu pritvrdili, zdrsnili prejav, ale je jasné odkiaľ fúka vietor.

Samozrejme, že počúvať sa to dá a určite bude nejeden fanúšik prog-rocku skákať od radosti až po plafón. Problém je len v tom, akú skutočnú hodnotu tento album má. Úprimnosti a snahy tu niet. To znamená v preklade - slabé melódie, povrchné hard-rockové motívy a zámerne provokatívna okultná tematika na prilákanie pozornosti. Jediná skladba, ktorá mňa osobne oslovila je energická Era. To ostatné sa dá prekročiť jedným krokom. Ostáva len akási divná pachuť z oblbovania a zbytočného vykrádania. A to Mikael sľuboval kvalitnú melodiku a poriadnu dávku výbornej muziky.

Jednoznačne průser roka.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth

Living Colour - Stain

Living Colour / Stain (1993)

EasyRocker | 4 stars | 30.12.2016

Pro mě zvláštní uskupení nesmírně hudebně nadřených hudebníků s jazzovou i jazzrockovou průpravou, kteří dali v 80. letech dohromady velmi vzácný případ čistokrevné černošské rockové kapely, úspěch měl už debut Vivid (1988). Je to jediné album, které mám od nich ve sbírce, ale má unikátní živočišnou drsnost...

Po krátké bicí deklamaci se spouští dokonalý metalický riffostroj Go Away, Corey Glover (v r. 1986 si zahrál Francise ve Stoneově bestselleru Četa - kdo si vzpomene?) ovládne prostor vokály s dokonalým černým cítěním, je ale doma hlavně ve funku a soulu s atmosférickou linkou. Wimbish boří za čtyřmi dráty i baráky. Ignorance is Bliss je přístupný melodický, krásně vystavěný song opět na bytelném funkovém základě, slyšte opět uchu lahodící Gloverovy vokály a výrazné kytarové sólo. Leave it Alone je postavena zase na poctivých, těžkých hardrockových riffech, pánové sem ale nenuceně zapasovali i vzdušné, až popové vokály, přesto to zní výživně a skvěle. Bi je dokonalým příkladem nespoutaného hudebního koktejlu LC - neúprosně vpřed postupující melodie, rockové kytary a syntíky a rytmika se protínají s funky basou Wimbishe, který na albu vůbec řádí jak černá ruka, a popově načichlým hlasem - tady se mr. Glover blýskl. Přichází ale už Mind Your Own Business, ostrá rocková sekačka, kde úvod pomalu ve stylu Faith No More střídá rychlopalný refrén, kde máte pocit, že všichni uprchli z léčebny pro duševně choré. Zábava na druhou, nikdy mě to ale extra nevzalo. Ausländer je divoká drsná jízda, postavená na basových a bicích úderech, opět propojení se sametovými vokály. I tahle věcička mě nějak míjí a asi se to už nezmění... Je tu ale Never Satisfied - pořádně vazbené kytary a ostrý Gloverův hlas přinášejí pořádný vichr, refrén je ale odlehčený, všeobjímající a Glover zase ukazuje, že umí vyzpívat skoro všechno. Ústředního motivu se zkrátka nezbavíte, opravdu vyvedená melodie a podání skoro alternativně rockové. Z popové sféry pak pánové oprášili a vytesali náramně krásnou baladu Nothingness, s orchestrálním úvodem a nádhernými melodickými zákoutími se skvělými výkony hlavně Glovera a Wimbishe - ten se tu snad upsal ďáblu. Postman je čelní srážkou drtivého sabatovsko-zepelinovského riffování s úsečným Gloverovým projevem. Rock, poctivý a otesaný až na samotný prazáklad, ode mě dostává palec hore! Pak na nás pánové vypálí divotvorný experiment WTFF s kytarovými synťáky a děsivou rytmikou. Čelní srážka LC a takového Franka Zappy, to tedy zcela určitě... This Little Pig ovšem začíná stejně šíleně srážkou kytary a Wimbishova hřmění na čtyřech drátech, pak se rozjede rychlopalný kanón jako totálně odbržděný desetitunový náklaďák a nikdo nemá šanci to zastavit. Buď uhnete, nebo skončíte dva metry pod zemí. Zase tam cítím otisk páně Pattonova souboru. Uff. Hemp je zvukomalebnou atmosférickou miniaturou s vloženým hlasovým samplem, pětiminutovka Wall uzavírá normální verzi alba. Totálně destrukční vstup Wimbishe, pak ale krásně vymyšlená pozitivně laděná melodie s rockovou mašinérií na pozadí. Gloverovy vokály jsou uklidňující, až velebné, v kontrastu s valící se rockovou lavinou se samply, efekty a drtícími basovými údery. Bonusovka obsahuje ještě vyklidněnou, až šedesátkově zasněnou T.V. News a živou verzi velebného soul-funkového hitu Love Rears Its Ugly Head. Pestrost, bohatost a nadšení až do závěru.

Skutečně nesmírně zajímavý stylový konglomerát, někdo by možná řekl slepenec nebo mišmaš. Nekoukají napravo a nalevo a sahají po stylech a z každého si podle mě berou to nejkvalitnější, cítím tu i dobový otisk alternativního rocku (Faith No More). Není to nějaká moje srdeční záležitost, ale kvalitu a hudební mistrovství tomu upřít nemůžu...

» ostatní recenze alba Living Colour - Stain
» popis a diskografie skupiny Living Colour

Return To Forever - Romantic Warrior

Return To Forever / Romantic Warrior (1976)

steve | 5 stars | 29.12.2016

Pnečku to je aspoň muzika. Jazz, jazz rock a fusion je spolu s vážnou hudbou tou nejvyspělejší hudební oblastí ve které se pohybují jen ty nejzdatnější individuality. Pro její náročnou interpretaci je zapotřebí dostát absolutoria v instrumentální oblasti, kterou docíli pouze hrstka vyvolených. Komponovat takto zaměřenou hudbu vyžaduje značný skladatelský talent a iq vysoce se nadřazující průměru. Věru takovou hudbu nezvládnou provozovat lidé účinkující v nějakých Hammerfall, Kreator a vlastně v asi 90% hudby všeobecně. Hráči z kapely Returt to Forever patří k naprosté a úzké špičce ve svém oboru, čtveřice jmen podílející se na desce Romatic Warrior si pro své dovednosti dokáže ukousnout obrovský kus svého působiště a svými nadpřirozenými schopnostmi každého s dokořán otevřenopu pusou zírajícího kolemjdoucího totálně rozložit.

Začátek je jako od Gentle Giant, ale zpěvu se u tohoto projektu, či kapely nedočkáte. Corea je většinou v čele, ale třeba Lennyho bicí baterie snese častá sarovnání s mistry tohoto druhu (sportovní) techniky. Dvojka Sorceress se díky volně plujícím melodiím, zapamatovatenějším fragmentům a funky nádechu dá označit přívlastkem snadnějc chápající. Titulní skladba to je souboj Clarke/DiMeloa, každý tu má možnost sólově se vyřádit a stále je slyšet džezík té nejvyšší kvalitky. Alova rockovější Majestic Dance, nebo značně free jazzová The Magician i poslední velkolepá Duel Of The Jester And The Tyrant, všechno jsou to velekněžky z chrámu boha Amona, které srkz vnitřnímu pnutí dýchají ne Egyptskou tématikou, ale díky obalu alba středověkem a rytířskými turnaji. Pnečku to je aspoň muzika.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Romantic Warrior
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Riverside - Out of myself

Riverside / Out of myself (2003)

john l | 4 stars | 28.12.2016

Hned napoprvé a trefa do černého. Že Poláci umí je dobře známo a v té době nová akvizice na poli inteligentní hudby Riverside to projednou opět potvrdila. Ten kdo s nimi začínal od prvních krůčku, je určitě spokojený dodnes a pro toho, kdo objevuje jejich alba pozpátku v čase čeká hodně zajímavých chvil. Dokonce existují názory, že hned svou prvotinou tito naši sousedé vystoupali na svůj trůn svým nejprogresivnějším albem. S tím nemůžu úplně souhlasit, přeci jen mi jednička a dvojka přijde krapet syrovější a silné kolekci třetí části trilogie, nebo inovativnímu Anno Domini konkurovat v mých očích nemůže, přesto se jedná o dílo impozantních rozměrů.

Jak tedy pro nezasvěcené charakterizovat jejich hudbu? Kytarové Gilmourovské pojetí obsahuje velkou dávku sólových vstupů, které se umě přilepují na základový spodek basa/bicí a chybějící druhou kytaru suplují často dominantní, ovšem nikoli přeplácané, krystalicky čisté a originálně znějící klávesovo samlované vsuvky, tolik v tvorbě kapely důležité pro vytvoření speciální a jedinečné Riverside atmosféry. Hudba nutí uvažovat často apokalipticky bezvýchodně, depresivně, ale s velkou invenční dávkou, nepodobnou jiným spolkův podobného zaměření s prog charakterem a jednoznačně tak vítězí na duši i v otevřené mysli.

Na desce najdete precizní instrumentální kusy č.4 a 6, intenzivní baladické vzpruhy I Believe a In Two Minds, mohutný otevírák v úvodu, slepenec stovky fantastických sól v pregnantní prog lahůdce The Curtain Falls (už jen ten lahodný začátek) i atmosférické pozounové sólo v emočně neimpozantnější koncovce OK, definici to stylu Riverside.

Diskografie těchto borců zatím neobashuje žádný nižší ekvivalent, proto mě hodnocení v rámci ostatních alb vychází na pevně silnou čtyřku, i když občas sahá po metách nejvyšších.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside

Hammill, Peter - In Camera

Hammill, Peter / In Camera (1974)

kamila | 5 stars | 28.12.2016

Domácí úkol: recenze na desku Petera Hammilla - In Camera

Téma: démoničnost v hudbě

Postoj: veskrz kladný, ne však za každou cenu

Dobový úryvek: podobná textová poselství, která se nachází například ve skladbě Gog Magog, může vyslechnout pouze šíleně nemocný jedinec, či chovanec psychiatrické léčebny

Vlastní názor: kompozičně mimořádně svérázná deska. Hudební i hlukové stěny vystavěné pomocí několika druhů klávesových nástrojů, vytváří na mnoha místech specifickou atmosféru, těžko zaměnitelnou, nebo podobnou jinému druhu v hudební oblasti. Peterova vokální vyhraněnost často hraničí s dogmatickou představou o tom, jak by měl zpěvákův orální přednes vypadat. Bez větší míry pochopení, někdy i sebezapření, není možné takto, místami silně kakofonickou hudbu vůbec pochopit

Oblíbené písně: "melodický" trojlístek uprostřed: Again, Faint-Heart and the Sermon, The Comet, the Course, the Tail

Druhá strana duše, zrození démona: prostřednictvím (dvojskladby) Gog Magog (In Bromine Chambers)se před našima očima rodí a formuje možná i narůstá skutečné zlo, napsali by určitě náboženští fanatici a horlivý zastánci víry. Hudební zanícenec a obdivovatel Hammillova nadání, si ale nepřipustí podobné demagogické úvahy naštěstí vůbec k tělu.

Výsledek: i depresivní hudba může léčit


Coda: Užívání: doporučeno jen s vysokou obezřetností.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Less Is More

Marillion / Less Is More (2009)

horyna | 4 stars | 27.12.2016

Méně je někdy více. Šestnácté studiové album kapely, je vlastně akustickým poděkováním věrným fans, na kterém pánové předělaly některé své songy a vydali je k 30-ti letému výročí svého vzniku. Písně mají značně přeměněná aranžmá, že i znalec jejich tvorby, má kolikrát menší problém některé z nich identifikovat. Vyjímku tvoří jeden nový song s názvem It's Not Your Fault.

Když jsem před chvíli desku poslouchal, přemýšlel jsem jak ji vlastně zhodnotit a přišel na jeden zajímavý aspekt, který hodlám právě převézt do praxe. Budu aplikovat pohled ze dvou směrů, z originálního i toho akustického. A aby to bylo přehledné, každou píseň oboduji v původní i nové verzi.

01. Go! O-originál 5* / A-akustická nová verze 3* -první dvě položky náleží desce Marillion. com, a hned první skladba je oproti originální verzi k nepoznání, tady srovnávat musím a dle mého nová verze výrazně ztrácí, hold zvyk je ...
02. Interior Lulu O 5* / A 4,5* -omamně zhotovený epos, avšak na jednu z mých vůbec nejoblíbenějších písní Marillion dynamicky nestačí,když se ale člověk oprostí od předsůdků a vnímá skladbu po novom, slyší překrásný barevný svět hudby těchto britů.
03. Out Of This World O 5* / A 3* -akusticky dostává píseň nový kabát a jelikož originál doslova zbožňuji, tady hledám spokojenost marně.
04. Wrapped Up In Time O 2* / A 2* neprožívám ani jednu z verzí.
05. The Space O 5* / A 5* -stařičká píseň, ze začátků Hogarthovy éry, kdy i zarytí Fishovci kapelu ještě brali za svou, stěžejní song repertoáru kapely vůbec, dostal v novém provedení křídla a nový emoční duch se tu houpe lehounce jako by k písni patřil od pradávna.
06. Hard As Love O 5* / A 5* -geniální skladba z desky Brave se vyvedla i napodruhé, obzvlášť její sborové finále se těší mému zaslouženému úžasu.
07. Quartz O 5* / A 5* -tento i sogn následující, oba pocházejí z desky Aranoknophobia a zde platí stejné hodnocení jako u předešlé.
08. If My Heart Were A Ball O 5* / A 5* -skladba opět boduje, není nepodobna originálu, pouze decentnější a slušivější.
09. It's Not Your Fault -jediná novinková píseň, jedná se o klavírní baladu s důrazem především na Hogarthův barevně vystínovaný vokál 3*
10. Memory Of Water O 3* / A 4* -původní verzi neprožívám příliš silně, tady mi ale pánové udělali radost.
11. This Is The 21th Century O 5* / A 5* -opět Anor. a opět stěžejní song mé duše, v novém provedení postrádám jedinečnou a intenzivní atmosféra původu, neznat ale originál, řeknu jen- výborně.
12. Cannibal Surf Babe (Hidden Track) O 5* / A 5* -výborná, stejně poutavá, stejně nezbedná, stejně originální, stejně geniální jako její původce.

Lepší dárek nemohli novodobí fans Marillion dostat, díky chlapci:-)

» ostatní recenze alba Marillion - Less Is More
» popis a diskografie skupiny Marillion

I And Thou - Speak

I And Thou / Speak (2012)

Brano | 5 stars | 27.12.2016

Jasonovi Hartovi sa podarilo na tomto albume vykúzliť pravú hackettovsko-genesisovskú zasnenú atmosféru druhej polovice sedemdesiatych rokov.Ideálna hudba pre romantické duše,ktoré dávajú prednosť rozjímaniu a meditácii pred hlukom dnešného sveta.Umenie sa dá sprostredkovať aj nenásilne a prirodzene bez nejakého vrieskania,hlasitých reklamných kampaní a prílišného tlačenia na pílu.Tento album je toho dôkazom.Kto chce hľadať,ten nájde.

Spev Jasona Harta má láskavý rozprávačský charakter,podporený stále sa rozvíjajúcou a vzmáhajúcou sa inštrumentálnou kresbou,ktorá postupne naberá na šírke ,priestorovosti a mohutnosti.Pred poslucháčom sa nenútene odhalí široká paleta podmanivých melódií a harmónií nežne hladiacich dušu.Keď sa v tretej,najdlhšej kompozícii pridá aj krehký ženský vokál Keren Ann celkový dojem posvätného pokoja je zavŕšený a dokonale umocnený.V záverečnej skladbe sa ako hosť predstaví Steve Hogarth,spevák z Marillion-u.Jeho vystúpenie je pomyselnou čerešničkou na torte a uzatvára tento jedinečný album.

Ďaľšie slová sú už zbytočné.Už len pripomeniem,že Jason Hart hral v skupine Renaissance,kde spievala i Anna Haslam,ktorá mu namaľovala i obal albumu Speak.Na bassgitaru hrá John Galgano z americkej progresívnej skupiny IZZ.

Ak si nájdete niekedy čas na túto čarovnú hudbu,tak prajem príjemné počúvanie.

» ostatní recenze alba I And Thou - Speak
» popis a diskografie skupiny I And Thou

King Crimson - In the Court of the Crimson King

King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)

Adam6 | 5 stars | 27.12.2016

Tak sa pridávam aj ja svojou recenziou, ku všetkým fanúšikom tejto kapely.

V dobe keď som začínal počúvať King Crimson, mi do uší hneď udrela jedna vec, a síce odlišnosť od ostatných kapiel rovnakého žánru. Predsa len Pink Floyd, Genesis alebo Yes majú k sebe trochu bližšie. Ale King Crimson nie. Tých človek spozná hneď. Podiel na tom má hlavne hudobná rozmanitosť, alebo experimentovanie. Využívanie rôznorodých nástrojov (šok pre mňa boli husle z Larks´ Tongues...) a v počiatočnej tvorbe sú to hlavne ich jazzové motívy. Už ich prvý album In The Court Of The Krimson King, ktorý je považovaný za počiatok progrocku, splňuje všetky predošlé body a vôbec sa nečudujem prečo je na tejto stránke tak vysoko hodnotený. Bolo náročné si naňho zvyknúť ale podarilo sa.

Na albume sú tri skvosty. A to hneď prvá, razantná 21st Century Schizoid Man. Skladba je skôr jazzovo ladená, ale je v tom počuť aj rock. Jeden nápad strieda druhý, v strede máme gitarové sólo... proste taká netypická, „klasická“ progresívna skladba. Druhý vrchol je pre mňa prostredná Epitaph. Táto skladba je pomalá, miernejšia. Páni sa len opatrne hrajú s nástrojmi, snažia sa vybudovať pochmúrnu atmosféru, ktorú zdôrazňuje aj text skladby. Najradšej mám úvodný motív a hneď po ňom nasledujúcu pasáž kde sa k spevu postupne pridávajú jednotlivé nástroje. Skvele zaplnených 9 minút. Tretí vrchol je samozrejme titulná In The Court Of The Crimson King. Už tie razantné bicie a úvodný motív skladby dávajú vedieť že sa blížime do skvelého finále. Ani jedna pasáž nie je slabšia, páni nám ukazujú svoju muzikantskú vyspelosť, a ten záver, keď CD skončí tak náhle a nečakane... nemám slov.
Dobrá skladba, aj keď nie ako predošlé, je Moonchild. Začína ako pomalá vybrnkávačka, potom však prejde do dlhej inštrumentálnej a improvizačnej časti. Takéto pasáže mám veľmi rád takže žiadny problém, aj keď musím povedať že skladba mohla byť o tie 2-3 minúty kratšia. Ale inak v pohode. Jediná skladba ktorá mi trochu vadí je I Talk To The Wind. Sama o sebe by to nebola zlá skladba, ale na albume mi nejako nazapadá medzi ostatné skladby. Neviem, mám z nej prosto taký pocit.

Úvodný album od King Crimson otvoril brány do 70-tých rokov plných progrocku a vytvoril základy pre všetky kapely ktoré mám tak rád. Album nemusí pasovať každému, ale myslím si že pre poctivých poslucháčov kvalitnej hudby je povinnosť aspoň si ho vypočuť.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Status Quo - Piledriver

Status Quo / Piledriver (1972)

b.wolf | 5 stars | 24.12.2016

Roky jsem slýchával, Statusy vynechat, furt to mlátí jeden rytmus, o ničem. Pak kdysi na nějaké diskotéce (!!!) borec pustil skvostné úvodní sólo Whatever you want... a bylo hotovo. Piledriver je pro mě něco jako opus magnum... Závěrem smutná zpráva, Rick už bohužel bude solovat jenom v rockovém nebi... 5/5

» ostatní recenze alba Status Quo - Piledriver
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Tempano - Nowhere Now Here

Tempano / Nowhere Now Here (2016)

Mayak | 5 stars | 24.12.2016

Album roku?

Už niekoľko posledných sezón výročné hodnotenia a zostavovania rebríčkov z toho, čo bolo v uplynulom roku najlepšie, najvýraznejšie, či našim srdciam a ušiam v hudobnej oblasti najmilšie nijako zásadne neriešim ...

V poradí piaty plnohodnotný štúdiový album štvorice výnimočných hudobníkov, rodákov z venezuelského Caracasu sa objavil bez pátosu a akejkoľvek masívnej mediálnej propagácie. Na to je TEMPANO v širších hudobných intenciách asi značne málo známou kapelou v celosvetovom merítku, tobôž v subžánri progresívneho rocku, ktorého aktívne počúvanie je v podstate „výsadou vyvolených“.

Album „Nowhere Now Here“ (krásna to slovná hračka „Nikde – práve tu“) vznikal v čase posledných dvoch rokov a bol nahrávaný na troch rôznych miestach – v Miami na Floride, kde dlhodobo žije bubeník, producent a skladateľ Gerardo Ubieda, neformálny šéf kapely a vlastník loga TEMPANO, v meste Cary v Severnej Karolíne, kde žije a komponuje univerzálny a všestranný klávesák Giuglio Cesare Della Noce a samozrejme aj v Caracase, kde sú pôvodné korene tohto kvarteta.

Vlastne hnacím motorom, iniciátorom nahrávania a po ôsmych rokoch od predošlého diela „Selective Memory“ aj vydania tohto albumu je veľký priateľ kapely TEMPANO Alexis Lope Bello, hudobný producent a na tomto albume aj výhradný tvorca grafického dizajnu a autor textov v angličtine („Nowhere Now Here“ je mimo albumu „The Agony And The Ecstasy“ len ich druhým celoplošne spievaným albumom v jazyku anglickom, na ostatných albumoch dominuje španielčina).

Napriek bohatej zásobe zloženého hudobného materiálu sa kapela rozhodla limitovať a redukovať dĺžku vydaného albumu (49 minút) tak, aby ho bolo možné vydať rovnocenne aj vo forme vinylového nosiča.

Vo finálnej verzii sa nakoniec ocitli tri inštrumentálne kompozície a päť spievaných skladieb.

Úvodná „Nowhere“ a s ňou súvisiaca piata v poradí, kratučká „Now Here“, sú typickým experimentálnym hravým „fusion“ produktom TEMPANO a sú vlastne otváracími vstupmi na oboch stranách vinylovej verzie albumu. Tretia v poradí „Walker But Not William“, venovaná Greg Walkerovi, organizátorovi ProgFestu v Kalifornii je vďaka dominancii hosťujúceho Omana Pedreiru na husliach skôr koketovaním s formou avantgardnej klasickej hudby.

Päť spievaných trackov ukazuje gitaristu a jediného vokalistu v TEMPANO vo veľkej forme. Pedro Castillo sa najmä v 90. rokoch počas hibernácie progrockových TEMPANO živil ako spievajúci gitarista aj v pop/rockových projektoch, aj ako sólista a je skutočne známou a obľúbenou osobnosťou hudobného biznisu nielen v rodnej Venezuele, ale aj v španielsky hovoriacich regiónoch USA.

V „The Night Before The End“ je cítiť atmosféru a hudobný temperament Južnej Ameriky, „Daylight Moon“ je výrazný pompézny song s hardrockovým (resp. AOR) riffom v prostrednej časti a gradáciou v jej druhej polovici, „Whisper Of The Blade“ je skôr zasnená a melancholická záležitosť a „Acrobat Citizens“ má v podstate charakter dramatickej rockovej balady s výraznými syntetizátorovými plochami opäť v strednej časti.

Jednoznačným vrcholom albumu je záverečná skoro desaťminútovka „When Opposites Meet“, skutočná ukážka vrcholnej prog/fusion porcie s hosťujúcim Jeffom Zavacom na saxofóne.

Album „Nowhere Now Here“ je skôr akýmsi návratom do éry albumu „The Agony And The Ecstasy“ a dá sa povedať, že je tou prístupnejšou tvárou kapely voči širšiemu spektru prog/rockového poslucháčstva. Melodičnosť a priamočiara sila hudobného motívu tu víťazia nad zložkou experimentu a náročnejších jazzových pasáží, ako to bolo trebárs u albumu „Childhood's End“, či v menšej miere u „„Selective Memory“.

Nesmiernou devízou kapely TEMPANO je nevšedná hudobná rozmanitosť, schopnosť ľahkým a prirodzeným spôsobom miešať prvky rocku, jazzu, straviteľnejšej avantgardy a latino-americkej rytmiky do súdržného celku a nespochybniteľne skvelé inštrumentálne výkony všetkých štyroch členov kapely v prospech finálneho produktu.

V uplynulom roku som počul niekoľko naozaj výborných albumov, o niektorých možno povedať, že v istých konkrétnych aspektoch možno aj lepších, či interesantnejších, ako táto hodnotená placka ... ale ak mám povedať, kto a čo je pre mňa „album roku“ nezaváham ... TEMPANO a „Nowhere Now Here“

... skutočné perly a skvosty globálneho progresívneho rocku netreba hľadať u veľkých mien dávno za svojim zenitom, ale v menej prebádaných oblastiach, trebárs aj u kapiel „lokálneho charakteru“, ale prinášajúcich aj v dnešnej dobe ešte veľkú dávku invencie, niečo nevšedné, neopočúvané šablóny ... a hlavne prirodzenú radosť z komponovania a hrania hudobníkov, ktorá sa prenáša pozitívne na poslucháča ...

» ostatní recenze alba Tempano - Nowhere Now Here
» popis a diskografie skupiny Tempano

Hammill, Peter - ...all that might have been...

Hammill, Peter / ...all that might have been... (2014)

Ryback | 3 stars | 23.12.2016

Zní to jako hudba k filmu? Ano i ne. Konceptuální album? Ano.
Je to ale o hudbě? Bohužel ne.
Takhle lakonicky by se dalo shrnout Hammillovo album …all that might have been…

Vlastním na CD jednodiskovou verzi, popsanou jako „neobvyklá sedmdesátiminutová audio verze filmu”… Trojdisková verze obsahuje i konvenční písně (na CD2… CD3 obsahuje improvizace), ale celý CD box nějak netoužím vlastnit.

Jak tedy CD popsat?
Jak říká Peter Hammill, hudba zde je jak film, tak soundtrack.
Je to spíš taková zpěvná recitace bez nosných, výrazných, od sebe oddělených melodií. Nejedná se o písně, ale v podstatě o táhnoucí se deklamačně zpívané pásmo, kde sem tam Peter zabloudí do strun kytary, sem tam do kláves, sem tam uslyšíme (ne nějak často) i elektronické bicí… Ale pokud neovládáte dobře angličtinu, tak si album nevychutnáte, protože hudba na tomto CD není vůbec nosná, prioritní; bohužel ani moc zajímavá, zapamatovatelná – je pouhým nevýrazným doprovodem textu - Hammillova zpěvu, kterého se tedy dočkáme opravdu víc než dost. Jeho hlas nám neustále něco sděluje… Ani Peterovo osvětlení, že nahrávka má kinematografický charakter (oproti jeho standardním albům), mě moc neuspokojuje.

Recenze na toto album jsou většinou pozitivní („No one else makes a noise like this“.) Nicméně já musím tentokrát nesouhlasit – co milujeme, k tomu dokážeme být i hodně kritičtí, protože nám na daném záleží – takže nějakou pseudo-korektnost ode mě neočekávejte ;-).
Jistě, není to žádný popík, je to nekomerční, alternativní nebo jak by se to dalo nazvat – ale bohužel poslouchat se to moc nedá – pokud tedy posloucháte hudbu především kvůli hudbě – a klidně to může být (v mém případě) i hudba monotónní, experimentální. Ale když v hudbě nacházím absenci hudby… Petera Hammilla – jeho dílo mám moc rád, nicméně pokud mám brát v hlavní potaz to, jak mě se album líbí, jak na mě působí, tak tentokrát musím… tři a půl bodu zaokrouhlit dolů…

P. S. Jo a obal CD… Docela by mě zajímalo, proč se v poslední době některá CDčka nevydávají v klasických plastových obalech, které vydrží určitě déle, než obaly z tvrdého papíru – už jen to CD z obalu vydolovat…
Mám v takovémto „luxusním“ papírovém obalu i pár dalších CDček, třeba Renaissance - Symphony of Light…
Chápu, že je to asi levnější (možná i ekologičtější), ale ta CDčka teda zrovna nejlevnější nebyla…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - ...all that might have been...
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Flying Colors - Second Nature

Flying Colors / Second Nature (2014)

horyna | 4 stars | 23.12.2016

Druhou desku rockově progresivních Flying Colors jsem nejprve s rozpaky přijal, abych ji poté za nějakou dobu odvrhl a nakonec, díky stále častějšímu poslechu dílu prvního, ji vzal zpátky na milost, dal druhou šanci a ta už se své příležitosti nepustila. Čekal jsem hlavně rock, tak jak jsem si ho zamiloval napoprvé a po artu (kterého je tu oproti prvotině přeci jen více) jsem tolik netoužil. Chyba lávky, tohle nejsou škatulky a styly, tohle je dokonale prokomponovaná chytrá muzika, kterou těší se posluchačům předvádět a dostát za svou snahu patřičné ocenění.

1. Open Up Your Eyes- přehledná kompozice pohybující se na hraně progres/šťavnatý rock, otevře ji dojemná klavírní melodie, do které na jejím pozadí probleskují letmé bubenické přechody Mike Portnoye. V melodii cítit spojnici N. Morse-S. Morse, když přijde na řadu basová exhibice Dave LaRueho, jsem nadmíru spokojen. Artové schizma s rockovým feelinegem se pne pod úžasným hlasem Steva McPhersona a pod rukama je cítit, že raší mimořádná, strukturově laděná parádička.
2. Mask Machine- nás přivítá rockovým nábojem v riffovaném soukolí "efekty utopeného" vokálu, který do refrénu krásně exploduje, tyhle nápadité protichůdné pasáže se mi hodně zamlouvají. Do kytarového sóla vyšívá Mike svoje parádičky, které mě zřejmě nikdy nepřestanou bavit.
3. Bombs Away- trápí těžká tempa (Steva nepoznávám), vyseknutá basa i vzletný refrén, nástroje soupeří v dojemně drsném souboji, kde každý z nich nepostrádá ve svých tónech emoce.
4. The Fury of My Love- nás zavádí do klidných klavírních vod, kde hlasově exceluje Casey.
5. A Place in Your World- si pohrává s každým tónem, zvukem i melodií, zpívá Neal, ale deja vu jeho desek nehrozí, tempově velice dobře zvládnutá skladba.
6. Lost Without You- decentní progresivní vlna pohupující skladbou ze strany na stranu dokáže svou něhou kráně pohladit, platí tu výborná souhra celého comba.
7. One Love Forever- trocha té skotské vysočiny v juchající melodii, kterou by jste na tomhle albu zřejmě nečekali, osvěžující a nápadité.
8. Peaceful Harbor- gospelový faktor smutečního charakteru disponující silnou emoční vzpruhou, sebejistě napomáhá albu v jeho značně širokém variabilním záběru.
9. Cosmic Symphony- progem to začalo, progem to končí, vokálně se blízknou pánové obaja, kompozice se posouvá, vyvýjí a dospívá, instrumentálně precizní výtvor, při jehož náčrtu každý zůčastněný dodával potřebné nápady a zkušenosti, ty se posléze taví do organického celku z nějž v jednu chvíli probleskne celkem nečekaná pasáž laborující ve vodách jižanského country.


Poklona pánové:
Steve Morse: Lead and Rhythm Guitar
Casey McPherson: Vocals, Keyboards, Rhythm Guitar
Neal Morse: Keyboard, Vocals
Dave LaRue: Bass Guitar
Mike Portnoy: Drums, Percussion, Vocals

A jelikož srdcovou, rockově laděnou jedničku mám za plný počet, tady mi častější kompoziční Nealův rukopis občas písně krapet rozmělňuje, proto dávám 4-4,5*

» ostatní recenze alba Flying Colors - Second Nature
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Spock's Beard - The Kindness of Strangers

Spock's Beard / The Kindness of Strangers (1997)

horyna | 5 stars | 22.12.2016

Pro fanouška zasnoubeného s americkými Spock´s Beard je velice těžké vybrat jedno dílo, které by s přehledem povýšil nad ostatní produkci této kapely. A tím, že jsem si pro dnešek vybral jejich třetí album na přetřes, nehodlám nijak demonstrovat jeho nadvládu nad okolními kolegáčky. Nejen totiž v Morseově etapě jsou jejich desky velice nadstandardní a vyrovnané, osobně je mám rád všechny a jestli si dobře vzpomínám, deska The Kindness of Strangers byla posledním jejich přírůstkem do mé sbírky. Vlastním původní originální verzi a věřím, že oproti remasteru (alespoň při porovnání například alba následujícího), dýchá toto velkou autenticitou a archaičností zvuku, přesto že bylo vylísováno vcelku nedávno, roku 1997. Ale to mi nějak zvlášť nevadí, jsou desky, na kterých to rád vyhledávám.
Oproti například progresivnímu uragánu alba prvního, dýchá toto mnohem větším uvolněním a čerpá z nabitých zkušeností, tak i přehledu, který je uplatněn jak kompozičně, tak aranžérsky a díky němu si můžeme vychutnávat nespočet krásných nuancí v tvorbě kapely používaných.

Je to celá tónomalebná spleť, která spřádá a vlastně i uchovává svou krásu příštím generacím. Na hudbě S. B. oceňuji jak originálního kompozičního ducha, aranžérské mistrovství a důraz na detail, s kterým si pánové vyhrají jako malý, tak stejně hudební neokleštěnost a především příklon k fusion, který na tomto albu obzvláště doznává svého vzestupu.

Za velice povdenou považuji druhou In The Mouth Of Madness- pro neskutečnou kombinaci energických ploch kontra vzdušné a procítěné momenty, dále využití Morseova zpěvného talentu v smutné June a samozřejmě poslední dvě dlouhometrážní pecky. Harm's Way má talentu na rozdávání a její romantická poloha po třetí minutě s neskutečně citlivým kytarovým sólem z kategorie nezapomenutelných mě vždy dostane. A Flow, to je definice hudby a výrazu kapely v jedné z jejich vrcholných fází.

Hudba Spock´s Beard je krásně návyková, kdo se jednu upíše, zůstává věrný navěky, alespoň já to s nimi mám dané nějak takhle a věřím že v tom nejsem sám.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Kindness of Strangers
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

steve | 5 stars | 21.12.2016

Free a jejich Heartbreaker je klasika nejklasičtější, otevřená a absolutní hudba čistá jako horský potůček. Žádné machinace, ovlivňování zvenčí ať už gramofirmou, producentem, nebo snad nahánění trendů. S poslechem jaké koliv z osmi položek alba, je pěkně cítit jak zní hudba procházející srdcem. Že kapela odešla na svém vrcholu je všem jasný a nebýt závislosti Paula Kossoffa odvážím se tvrdit, že připravit 2,3 další takhle silný alba a dnes by stáli Free, když ne v jednom pruhu, tak těsně pod Led Zeppelin. Silná kolekce která ať míří na rockovou, bluesovou, nebo dojemně baladickou stranu, vždycky boduje totálně.


Wishing Well je dokonalej vál s výbornou melodickou stopou Rodgerse, kytarovým riffem (kterej hraje taky on)a moc pěkným klavírním motivem. Po ní následuje dramatická avšak citem naplněná Come Together In The Morning s mistrovským refrénem a Bundrickovým klavírem. Ještě zvláštní mix blues a country v Travellin In Style a je tu titulní zepelínovsky potemnělý težkotonážní kusanec Heartbreaker, který je důkazem nevysychající studnice nápadů, které kapelu ovlažovali po celou dobu její existence. Tradicionalistická jižanská vložka Muddy Water, vážná (slyšíte to efektní piano) Common Mortal Man, překrásná Easy On My Soul ve které klavírní melodika tvoří hlavní náplň songu, nebo fatalistická Seven Angels, prostě ať jdu od jedničky po osm, vždy vytáhnu žolík.

Když už srovnávám s obry Led Zeppelin. K jejich prvním 5 deskám se blíží na milimetry, ty další přepychově válcuje, věčná škoda téhle kapely.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Coverdale, David - Coverdale Page

Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

Brano | 5 stars | 21.12.2016

Od začiatku roku 2000 bol v mojom CD prehrávači stálym hosťom kompaktný disk Metropolis part 2:Scenes from a memory, neskôr sa striedajúci práve s CD Coverdale Page,ktoré som si čírou náhodou obstaral niekedy cez leto toho roku.Bol som akurát na Štefánikovej v Nitre,horúčava jak sviňa,košeľa prilepená na chrbát a na pešej zóne šaškoval Jožo Pročko so svojou pokúšajúcou "šou".Plno ľudí okolo,trápnosť jak leninov prd,tak som sa rýchlo zdekoval do najbližšieho music shopu,kde ma hneď zaujal obal CD s dopravnou značkou na ktorej bola šípka smerujúca nahor.V tej dobe som ešte nemal doma internet,takže info bolo pomenej a o tejto platni som nevedel.Aj keď som nebol nikdy zepelínovec,ale Davida Coverdala som mal v úcte ešte z jeho pôsobenia v Deep Purple a Whitesnake.CD som si dal pustiť na slúchadlá,vypočul takmer celé ...a bolo rozhodnuté! Tá drsná hudba ma chytila ako muchu do pavúčej siete!Doma som potom šantil ako nadržaný puberťák vypustený z reťaze.Hormóny sa búrili,krv vrela rockovým varom,tlak bol nemerateľný a v jednu letnú noc,keď som bol zhodou okolností sám doma,tak som pozatváral okná a zatiahol rolety,aby som nerušil susedov,nakopol hifinu a nekompromisne otočil volume doprava a spustilo sa peklo.Metropolis,potom Coverdale Page,potom znovu Metropolis a Coverdale Page....až som skončil o pol štvrtej ráno.Turbo noc!Plný dojmov som sa šiel prejsť do záhrady aby som sa skľudnil.Už svitalo,všetko okolo ešte spalo,všade ticho a mne v hlave doznievalo Whisper a Prayer for the Dying.To bolo šialené ,ale zároveň krásne!

Neskôr som samozrejme začal pátrať po "dvojke".Nejako mi nešlo pochopiť ,že dvojka jednoducho NEEXISTUJE!Ako to,že niečo tak dobré nemá pokračovanie?...no možno práve preto!

Odvtedy prešli veky,vlasy vypadali,hormóny sa skľudnili,zmúdrieť som stále nezmúdrel...ale Coverdale Page ma baví stále rovnako.Husia koža o drsnosti šmirgľa naskakuje pri Shake my Tree,pri Over Now je drsnosť rašple,pri Don´t Leave Me This Way dostávam závraty a pri Whisper a Prayer for the Dying sa duša oddeľuje o tela.To sa nedá naučiť,to treba zažiť!

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory (1999)

EasyRocker | 5 stars | 21.12.2016

Recenzi na tohle DÍLO, které u mě po léta představovalo v progmetalu jakýsi strop dokonalosti, jsem si záměrně dlouho schovával na lepší (či horší?) časy, a myslím, že předvánoční doba je na jeho opětovný, už asi tisící poslech, ideální. Mám k tomuto mimořádnému výtvoru osobní vztah, skutečně mnoho jsem s ním prožil doma i na cestách. Dokonce jsem si dlouho, ohromen jeho kvalitou, tak nějak odmítal koupit další desky DT, což se prolomilo až za pár let.

Už důkladně promyšlené intro Regression s odpočítáváním a sugestivním hlasem a akustickou kytarou, oznamujícím postupnou proměnu stavu mysli do klidové polohy a spatření Victorie - značí, že tu půjde o něco mimořádně, pedantsky, detailně promyšleného. Motiv lásky a vraždy upomíná další žánrové klasiky - Marillion, Genesis, The Who, Pink Floyd, Queensryche aj. Instrumentálka Overture 1928 - z dramaticky temných oblak spustí Petrucciho parádní klouzavý riff, doprovázený strhujícími sóly, přidává se i mistr Rudess a v pozadí nelze neslyšet Portnoyovo víření a narušování rytmu svým hromobitím. Orchestrální názvuk se přelije do notoricky známé sekanice Strange Deja-Vu a hned od počátku máme co do činění s plným, fantastickým zpěvem LaBrieho, oznamujícím poprvé vraždu Victorie - Nicholasova alter ega z minulého života. Petrucci rozehrává své riffové koberce. Je tu ale krásná melodická linka, jakýsi trademark téhle formace, a Rudess tomu dává temný klavírní podtón, Portnoy zase hotové kobercové bombardování. Pak přijde krásná působivá balada Through My Words, jen mimořádný výkon LaBrieho osudového hlasu a chladivého Rudessova piana. Nicholas zjistí, že ho duch Victorie vlastně straší, dokud nezjistí pravdu. Razantní metalový riff odpálí bez varování těžkou řežbu Fatal Tragedy, kde přes temnou auru lehce prosvítá LaBrieho sametový hlas a občasné melodické závany. Jinak je to těžce odbíjející kladivo s totálně ze řetězu utrženým Rudessem a Petruccim... zdá se, že pachatelem vraždy byl zhrzený, žárlivý milenec Julian, bratr Edwarda, stíhaný různými problémy, ale Nicholas zjistí, že se mu to nezdá a vypátrání pravdy se stává i jeho životním osudem. Tvrdou realitu odráží i drsná hudba - Beyond This Life začíná skutečně apokalypticky, všechno nás bičuje a drtí, teprve atmosférické LaBrieho vsuvky nám dávají aspoň trochu naděje, objevuje se jasná a krásná klenutá melodie a velebné akustiky v jinak rozbouřeném temném oceánu. Pokud by se vás někdo zeptal, co je typický hudební výtažek DT, ukažte prstem třeba na tuhle jedenáctiminutovou suitu, dokonale využívajícím až po seattlovsku protiklad klidných a drsných poloh s výrazně instrumentálním závěrem. Through Her Eyes je naopak překrásnou Petrucciho baladou, evokujícím až fenomén U2 - Nicholas se z pohledu do očí oběti poučuje i o vlastním životě. Nesmírně působivá, mrazivá záležitost s krásným zpěvem Jamese s doprovodem Theresy Thomason, a jdu vždy do kolen. Druhou část uvozuje už proslaveným orientálně laděným úvodem s drtícím, skoro death metalovým riffem hromobití Home. Úvod třináctiminutového kolosu, nejdelšího na albu, je jen pro otrlé a není divu - dozvídáme se o Julianových neřestech a jeho rozchodu s Victorií i o tom, že láska byla silnější než výčitky ze zrady bratra. Jamesův hlas tlačí na pilu a jede až nadoraz a donáší jako vždy melodie, pod ním je tu vidět drtivá spolupráce Myung / Portnoy. Dramatický nádech stupňují zakomponované samply s mluvenými hlasy, postindustriální chaos tu vrcholí. Zase nabitý závěr s velkým počtem Rudessových a Petrucciho sól a navracející se úvodní orientální motivy. The Dance of Eternity je instrumentálkou na šestiminutové ploše, po drsném úvodu a řádění dvojice Portnoy + Rudess přichází lehce najazzlý melodický podkres s divokým pianem - tady dostal Jordan na klapkách vůbec velký prostor, v podstatě předváděčka jeho nástrojového parku. Přelije se do klavírní, krásně baladicky laděné One Last Time - Nicholas dochází k závěru, že po výčitkách je pachatelem vraždy obou Julian, pánové se obloukem vrací k pilířové melodii alba z úvodu, jen lehce proměněné. Vtíravý Jamesův hlas přináší nádheru nádher The Spirit Carries On - Julian se domnívá, že záhada je vyřešeno a končí terapii, i přes námitky, které přicházejí z Victoriiny paměti. Nádherné vyznání víry v přenesení duše po smrti se sílícím hlasem, které Petrucci uzavírá jedním z melodicky nejskvělejších sól všech dob... Vyvrcholení pak překvapivě přichází s dvanácti minutami Finally Free, teatrální hlas a konec hypnoterapie, Jordan přináší s Jamesem na chvíli ještě baladické uklidnění, přidává se i Petrucciho akustika. Ale ejhle - ukazuje se, že pachatelem vraždy obou je Edward, který neustál, že se Victoria s Julianem chtěli smířit, před tím, než jí zabije, ji řekne, aby otevřela oči, stejně jako terapeut Nicholasovi. Objevuje se tíživé téma z One Last Time s Petruccim, kreslícím krásné sólové melodie. Zlomem s Nicholasovým prozřením přichází akustika a skladba končí s těžkém, teatrálním duchu, pomalu ustupujíce do pozadí. To, co za bicí soupravou předvádí mr. Portnoy, se asi taky neslyší dnes a denně. Temná strana Síly a apokalypsa
v jedné podobě. Prásknutí dveří, kroky, hodiny, hlasy z rozhlasu... závěr vpravdě ve ´watersovském´ duchu.

Na moje pocity či nálady bezprostředně po dohrátí tohoto opusu se záměrně nesoustředím, nelze to popsat. Prošel jsem vlastní očistnou terapií. Snad použiju dnes už legendární větu Aragornovu ze závěru Návratu krále - přátelé, vy se neklaňte!! Šest z pěti.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Hostsonaten - Winterthrough

Hostsonaten / Winterthrough (2008)

Snake | 5 stars | 20.12.2016

Hostsonaten - Winterthrough (Part III Of SeasonCycle Suite)

CD AMS - AMS133CD /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Fabio Zuffanti a jeden z jeho mnoha projektů, třetí díl čtyřdílného cyklu věnovaného nekonečnému koloběhu "čtvera ročních období". Basa, buben, kytara, dva klávesisté a dechař, zhruba třičtvrtě hodinky instrumentálního symfonického rocku. A jak už to u těch symfonií bývá, hraje to na jeden zátah. Tedy bez mezer a předělů a kvůli orientaci v track listu člověku nezbyde nic jiného, než bedlivě sledovat displej CD přehrávače.

V projektu Hostsonaten se Zuffanti pomalu a jistě přibližuje k tzv. vážné hudbě (důkazem budiž zatím poslední studiové album, "Symphony N. 1 : Cupid & Psyche" z roku 2016) a pro mě je nesmírně obtížné napsat recenzi na takto koncipované a zcela instrumentální album. Jen si zkuste představit libovolnou symfonii, ale bez symfoňáku. Ani tady nechybí velice silné ústřední téma, nádherné harmonie a melodie zároveň a bohaté nástrojové obsazení. A ti, kteří klasické hudbě zrovna neholdují - přesně tak, jako já - nemusí mít strach. On je to totiž - i přes tu barevnou paletu zvuků širokospektrálních kláves a pyšnivé fanfárky dechových nástrojů probleskující mellotronovou mlhou - pořád ještě rock. A jaký...

Narovinu přiznávám, že jsem se do alba Winterthrough dočista zbláznil a každý jeho poslech si neskutečně užívám. Hudební terapie a balzám pro moje prog rocková ouška. Ten zvuk - oproti drtivé většině současné produkce daleko tišší, dynamičtější a "barevnější" - je prostě nádhernej. Koneckonců, velice pěkné je i samotné vydání od AMS. Jak už je u nich dobrým zvykem, v podobě luxusní rozevírací mini vinyl repliky, s obalem i bookletem graficky korespondujícím s hudební náplní alba. Ozdoba každé prog rockové sbírky.

Pět mrazivých hvězd...

» ostatní recenze alba Hostsonaten - Winterthrough
» popis a diskografie skupiny Hostsonaten

Badlands - Voodoo Highway

Badlands / Voodoo Highway (1991)

horyna | 3 stars | 19.12.2016

Raye Gillena je na hudební mapě velká škoda. Tento jedinečný vokalista, který vystřídal více kapel (škoda, že s Black Sabbath nenatočil i klasickou desku), ale až s domovskými Badlands dokázal vydat plnohodnotná alba, odešel z tohoto světa předčasně.

Stejně tak je nedoceněným šestitrunařem i Ozzyho kytarista Jake E. Lee, hrající na deskách Bark at the Moon a The Ultimate Sin. V kapele ctící kořeny rockové a bluesové školy sedmdesátých let se tyto dvě persony potkávají a okolní svět dokáží zaujmout hned dvakrát a razntně po svojom.
Osobně jsem dal průchod jejich druhému albu Voodoo Highway do mé sbírky a že bych toho snad někdy litoval, rozhodně ne.

Že jde o desku kytarovou, je zřejmé po prvních několika sekundách, to kolem tohoto nástroje se točí vše, to kytarista skládal většinu a kytarové exhibice v míře řekněme dostatečné i konzumujeme. Začátek je úchvatný, razantní nástup písně The Last Time- se syrovým bluesovým nádechem Jakeových kytarových motivů, jeho lehounké zdobné kudrlinky a zajímavě se měnící tvary na sebe upozorní okamžitě, zkrátka je co poslouchat, navíc, když má vedel sebe tak kvalitního pěvce jakým Ray beze sporu je. Pak se ale deska chvíli utápí v krkolomnějších motivech a melodické postupy zůstávají skryty, až do doby, než připluje božská Whiskey Dust- která míří k sedmdesátkám a všichni milovníci Pageů a Becků si musí spokojeně pomlaskávat. Blues jako ze staré školy. Střed desky je dokonalý, jedna pecka střídá druhou, hřmotný Plant nás pozoruje zpoza Soul Stealer, funkový Hughes s Bolinem jako by byli ve studiu, když se zrovna točila píseň 3 Day Funk. A Black Country C. si museli dobře omrknout osmou Silver Horses, než vložili podobný motiv do jedné ze svých skladeb. Tok Mississippi usměrňuje titulní Voodoo Highway ale deska v závěru trochu ztrácí tah, proto na vyší hodnocení těžko dosáhne.

Ne, Badlands nejsou plagiát, použité symboly posloží pouze k rychlejší orientaci a stylovému usměrnění nahrávky. Osobitost kapely je jejich doménou.

» ostatní recenze alba Badlands - Voodoo Highway
» popis a diskografie skupiny Badlands

Hughes, Glenn - Music For The Divine

Hughes, Glenn / Music For The Divine (2006)

horyna | 5 stars | 19.12.2016

Tuhle Hughesovu nahrávku roku 2006 po níž jsem dlouhou dobu toužil a která mi stále unikala, jednoho dne nabrala jasných obrysů a po usilovném shánění se mi povedlo ji konečně obstarata a tak i ona se mohla vyjímat ve výkladní skříni cd, hned mezi zdařilými kolegyněmi, jež ji rámují, alby Soul Mover a FUNK. Její emoční náboj mne smetl od prvních chvil, které jsme spolu začali trávili a dodnes ji považuji za jednu z nejzdařilejších kolekcí pana Hughese.

Zvláštní, voňavě omamná nálada, která nahrávkou smyslně prostupuje, na mne dýchne od samého počátku úvodní, efektními španělkami naplněné The Valiant Denial- rytmicky suveréně dělené, emocionálně vycizelované skladbě, s božským refrénem.

Deska se dá vlastně rozdělit na dva tábory, ten první prezentují energické, rockové kusy, jako například druhá Steppin' On- z níž vykukuje funky, následující, progresivní kytarou ošetřena Monkey Man- v rerfrénu operující s prýštící akustickou jemností, kde Hughes šplhá do výškových pater.
Další funky nášup má jméno You Got Soul- v němž nás mistr opět přesvědčuje jak technicky zdatný je baskytarista. A také dva klasické rockové kus Black Light a Too High.

Do druhého spektra spadají, jemnocitné, klasicko kytarové věci, podpořené smyčcovou sekcí, plné něhy a senzibilní atmosféry. Jsou to melancholická, vokálně bravůrně vyvedená a Beatlesovskými čely prostoupena This House a šestá, pannensky čistá, smutkem naplněna píseň Frail- jedna z nejemotivnějších Glennových písní vůbec. Odpočinková, na bublající base posazena This is How I Feel- v níž opět smyčcová sekce plně dotváří sound písně, nebo poslední, čarovnou aurou a mysticismem prostoupena, překrásná The Divine. V neposlední řadě také kvalitně odvedený cover Mody Blues- Night in White Satin.

Naprostou většinu Hughesových desek chovám v naprosté úctě, tato kolekce si o to říká dvojnásob.

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Music For The Divine
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Ark - Burn The Sun

Ark / Burn The Sun (2001)

john l | 5 stars | 19.12.2016

Deskou Burn the Sun progresního projektu Ark jsme pozvaní na multižánrovou a plnotučnou záživnou dovolenou do krajů plných exotiky. Tím zdůrazňuju odlišnost tohoto komba od ostatních, lehce nadprůměrných individualit, s jejímž objevováním bude chuť postupně sílit a nabývat. Jde o progresivní metal (rock) té nejvyšší možné kvality s velmi energickým nasazením jak hráčským (vysunutá bezpražcová basa, techno kytary, bící hrané za hranicemi lidských možností), tak vokálním, jedinečný plamen Jorn Lande alis David Coverdal mladší, ne naklonovaný. Křižovatka několika stylů (např. i flamenco) a kouzelná atmosféra průzračného zvuku nedá posluchači příležitost se vzdálit.

Zbytečně bych vyděloval nějakou skladbu z uceleného kompletu, ti kdo desku znají mě dají za pravdu že všech 11 tracků je velmi vyrovnaných. Plnej kotel.

» ostatní recenze alba Ark - Burn The Sun
» popis a diskografie skupiny Ark

Satriani, Joe - Unstoppable Momentum

Satriani, Joe / Unstoppable Momentum (2013)

horyna | 5 stars | 19.12.2016

Parádně namlsán předešlou černou labutí, čekal jsem že nové Joeovo dílo bude účinkovat v podobném duchu a se stejně přesvědčivou výpovědní hodnotou. Ovšem pocity jaké jsem po prvních albových zkouškách zaznamenával mne doslova smetly.
Pokud bych ji měl charakterizovat pár slovy, pak bych se rozhodně zmínil o nejlépe zvládnutém Satchově albu týkající se rytmické složky. A opravdu, angažování fusion bubenické extratřídy Vinnie Colaiuty bylo pro toto období spásným nápadem, nepamatuju se, kdy před tím mělo účinkování bicí složky tak široké pole působnosti s velice uvolněnou atmosférou

Unstoppable Momentum- akustické kytary k nám vstoupí jako by z jiné dimenze a hned první kytarové sólo stojí opravdu za to, jeho přerod v další vysocve melodické už skladbu táhne silně nahoru.
Can't Go Back- znamenitý Colaiutův styl bubnuvání a velká pohoda ze sólové kytary přímo čiší, píseň má emotivní náboj a očišťující charakter.
Lies And Truths- za zvuku smyčců přichází rázný rytmus, klávesy mají zde nezastupitelnou funkci a Satch dlouho jen lehce riffuje, přerod přichází s prvními sóly.
Až triviální melodie a rytmus otevírají čtvrtou Three Sheets To The Wind- její uvolněnost rozhodně překvapí, takových písní Satriani v zásobě příliš nemá, o to je cenější, myslím že zde byl využit poteciál Mike Kenealyho celkem hodně.
I'll Put A Stone On Your Cairn- plní funkci předehry před vzdušnou-
A Door Into Summer- s rockovým rytmem a
Shine On American Dreamer- leží na Chaneyho basové lince a oduševnělých Satchových nápadech, jede na hard rockovém koleji.
Jumpin' Out- naprosto parádní pecka s originální stavbou kytarových laufů a rytmnických změn, kapela tu podporuje kytaru víc jak důstojně, akustická mezihra je velice příjemná s nápaditým klavírem, vzápětí se dostaví fusion pasáš kde Colaiuta kouzlí s paličkami a kytara doočišťuje ovzduší.
Jumpin' In- v divokých rytmech a ostrém tempu plném znamenitých nápadů se pokračuje dál, rytmická sekce šlape naplno a jazz na nás kouká ze všech stran, panečku, ta skladba má říz i finesu.
The Weight Of The World- vrchol alba, o úvod se postarají tajemné akustiky, do toho stoupí krátké sólo a pak to vypukne!! nadpozemsky řízné kytarové tóny s dunivou rytmikou a nenucené maximálně oduševnělé sólo, Vinnie vše pevně drží a svými mocnými údery dává najevo jaký je stratég.
A Celebration- závěr se nese v rychlejším divokém tempu s ráznou bicí podporou a krásnými sólo-výlety.

Dynamická albová obálka prostě nemá chybu, plně charakterizuje elektrizující náplň tohoto alba.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Unstoppable Momentum
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

lover-of-music | 5 stars | 18.12.2016

Léta 1965-1967 u Beatles prostě miluji. Hlavně proto, že se konečně oprostili od pouhých jednoduchých a zamilovaných písní pro mladé slečinky a navlékli svým skladbám jedinečný kabát umění plný geniálních melodií a geniálních textů. To platí i o tomto opusu Revolver. Samozřejmě, že kvalit mého milovaného miláčka Sgt. Peppera nedosahuje, ale pořád je to album s velkým A, u kterého bych si v žádném případě nedovolil dát mu míň, jak pět hvězd.

Nějak se mi tu nechce rozebírat jendnotlivé skladby. Vše podstatné už tu bylo řečeno. Jsou prostě skvělé a drží pohromadě. Např. taková Doctor Robert. To je přímo originál. Pojednává o doktorovi, který léči své pacienty halucinogenními drogami. (No, kdo by takového doktora nechtěl). Tomorrow Never Knows je šílená (samozřejmě v dobrém) psychedelická palba, která se dá na živých koncertech předvádět opravdu těžko. Kytary puštěné pozpátku, to v té době v hudbě ještě nebylo. Album přineslo revoluci.
Myslím, že k celé té velkoleposti alba tomu trochu pomohl mistrovský počin Beach Boys - Pet Sounds. Hlavně Paul to chtěl dotáhnout někam. Jeho nádherná balada Here, There And Everywhere a mistrovká Eleanor Rigby myslím mluví za vše. George taky válí v indické Love You To a Ringo zde odzpíval svůj životní part. Yellow Submarine fakt netřeba představovat.

Drogy jsou sice odporná věc, ale někdy můžou pomoct k napsání jedinečných skladeb.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

kamila | 3 stars | 18.12.2016

Další pro mě nový přírůstek J.T. je tu, jak začít? Klávesama? Ale jo, jsou hodně zajímavý, na poměry kapely novátorský, samože dobový, ale v tomhle případě pod slupkou talíků zní fakt neotřele a co v nich slyším především, je historicky poutavá pachuť, míním v dobrém. Zatím to mám s deskou rozehraný na dvě strany, což mohu krásně doložit skladbou číslo 4. Flying Colours, kde v první části zní FAMÓZNÍ klavírní, zatuchle posmutnělá melodie a Ianův hlas přináší nefalšovanou krásu do mého srdce. Neuplyne ještě ani minuta a přijde zlom do jakési popové frivolnosti, která mi k albu a takhle tíživému začátku písně vůbec nesedí. Kdyby kapela z úvodní překrásné smutečky vyrobila skladbu celou, bylo by to teprve pošušňáníčko.
Leží tu ale spousta kvality, hororový začátek Beastie, stejně tak poutavá Clasp, a že to jsou opravdu Tull indintifikuju se třetí Fallen On Hard Times. Za půlkou mě ale deska zatím jaksi splývá a na její vyprofilování bude zapotřebí větší úsilí než třeba v případě snadnějšího sousta Stormwatch, navíc když se její závěr nese hodně na vlnách doby.
A krásnější obal by jste u Jethro Tull těžko pohledali.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970

Gallagher, Rory / Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970 (2015)

jiří schwarz | 5 stars | 18.12.2016

Jen pro info-, proč přidávám tohle CD, které je v zásadě jen rozšířením LP z r. 1971 Live At The Isle of Wight - místo původního výběru 6 stop z jejich vystoupení na legendárním festivalu zde 10 stop (nevím, zda pokrývají kompletně jejich vystoupení), album má trochu jiný název i zcela nový obal.

Mně se tento živák těžko hodnotí. Mám naposlouchána jejich první 2 studiová alba hodně, takže některé alterativní verze jejich skladeb naživo se mi zdají horší, než studiové, např. úvodní What’s Going On (se studiovou stopáží 2:43 na jejich 2. albu, zde ve verzi 5:31 min.) se mi zdá trochu zbytečně přifouklá, trochu se ztrácí údernost té skladby, kudrlinkuje zde víc Rory na kytaru, jakož i oba zbylí hráči. Naopak některé verze z prvního alba se mi líbí velmi, i ve studiu jsou to hodně improvizační věci, které zde dostanou navíc koncertní atmosféru (Sugar Mama). Celkem jsou zde v tomto vydání 3 skladby, která nebyla vydané studiově na prvních 2 albech (z toho Sinner Boy a I feel So Good byly již na původním živáku z ostrova Wight, zatímco pěkné Gambling Blues se zde objevuje prvně, škoda, že ne v dobré zvukové kvalitě záznamu, ostatní skladby dopadly výrazně lépe. Nemohu odolat i zde dát 5 hvězd, ačkoli ne úplně všechno je zde perfektní.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Gallagher, Rory - Taste – On the boards

Gallagher, Rory / Taste – On the boards (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 18.12.2016

Tohle album považuju za jeden z největších pokladů, co vlastním, k původnímu „ojetému“ LP pořízenému v sedmdesátkách za železnou oponou na trhu v Norimberku (tehdy ho německý Polydor vydal v reedici jako dvojalbum spolu s 1. LP) se přidalo i CD. Tato druhá LP deska Taste je hodně jiná, než ta první (na které jen Blister on the Moon avizoval zvuk 2. alba - byl jakýmsi předchůdcem otvíráku What’s Going On). On the Boards nabízí stylově, zvukově i náladově mnohem pestřejší skladby, než prvotina, která byla až ortodoxně rock'n bluesovým albem.

Najdeme zde až jazzíkové improvizace (It’s Happened Before…), ale i křehké, až folk-rockové melodie, s velkým citem nazpívané Rorym (If the Day…, If I Don't Sing… aj.) . A pak tu máme hardrockovou kytaru a baskytaru v rifech, užitých jako úderné intro- (What's Going On, ale i další). Právě tenhle vzrušující mix různých nálad a vlivů dělá tohle v zásadě bluesové album tak unikátní, navíc ve všech zmíněných polohách je to naprosto autentický Rory a spol., není tu nic jako ..., co jsme znali odjinud. Aranže jsou veskrze prosté, ale přesto je zvuk kompaktní a robustní, až Vám vyrazí dech (podobnou sílu ve triu měly snad jen formace Jimiho Hendrixe, a občas Cream – fanoušci Katapultu jistě velkoryse prominou, a třeba si poslechnou, jak to může znít, když se sejdou tři dobří hráči). Jednotlivé skladby, jak zmíněno, mají velmi rozdílné nálady, od ponuřejších (bluesová On the Boards, It's Happened Before…, které mohou evokovat ponuré irské soumraky), drsně rock'n bluesovým (Railway and Gun aj.), připomínajícím žijící irský whiskey bar, i paprsky irského léta (folkové, něžné If the Day Was Any Longer, See Here). Víc o jednotlivých skladbách v recenzi Petra Gratiase, jako vždy výborné a encyklopedické. Netřeba zde rozebírat kytarový kumšt Roryho, ale je navíc příjemné, jak v jeho podání zní jednoduché, ale s úžasným citem zahrané věci i na saxofon, konekonců i na foukačku. Celkem vzato, zvuk alba naprosto autentický; nevím, jestli je to jen konstrukce v mé hlavě, ale chci napsat, že zřetelně irský, odlišný od jiných britských, a tím spíš amerických kapel. Pro mě jasně 5 hvězd, nutnost vyposlechnout pro každého milovníka rock'n blues. Taste the Taste. Stojí za to.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – On the boards
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Megadeth - Cryptic Writings

Megadeth / Cryptic Writings (1997)

horyna | 5 stars | 16.12.2016

První zmínku o existenci jakýchsi Megadeth jsem zaznamenal jako prcek, řekněme v 12 letech kdy mi kámoš půjčil nejspíš polskou kazetu s albem z 88 roku So Far, So Good... So What! a víc než šílený rachot zaujal mladého pakina jeho nekompromisní obal. Desku Rust in Peace mi přehrál z cd na Sonku, nebo to byla Basfka :-) známý, který se tímto živil a rotující klip v televizi k písni Hangar 18 s asi 125 sóly mistra Friedmana a tématikou ufo mě dostal do kolen. Další album, Countdown to Extinction jsem si už v půjčovně cd půjčil sám a sjížděl pořád dokola, byla to a je opravdová bombo-lahůdka technického metalu. Youthanasii jsem si samože koupil originál a desku recenzovanou rovněž. Poté jsem o kapelu ztratil zájem a jejich alba, dle mého se hodně opakující (bráno podle recenzí a několika písní) jdou už mimo mě.

Jestliže byl Countdown dohnán k maximální techničnosti a Youthanasia k velkým melodiím, největší progres kapela zanamenala právě s deskou Cryptic Writings. Ano, jistě, Risk šel ještě mnohem dál, ale už jaksi mimo styl kapely a většinou fanoušků byl silně nepochopen.
Velice kladně hodnotím změnu producenta, na tuto židli usedl kytarista jižanských melodických rockerů Giant, Dann Huff a vytvořil kapele dynamický módní, plný a šťavnatý rockový!!! zvuk lišící se od ostatních produkcí té doby. Především pak po stránce aranžérské měl ve výsledku důležité poslední slovo a přispěl tak řadou zajímavých vychytávek a pro kapelu nově vložených uzpůsobených prostředků.

Deska působí oproti minulosti temněji a kompaktněji v jejím konečném mohutném zvukovém vyznění. Houpavý riff otevírá jedničku Trust- vcelku typický song kapely, ale její střední akusticky posmutnělá myšlenka už jde naproti novým obzorům, stejně jako vyšperkovaný refrén v druhé Almost Honest. Začátek třetí Use The Man uvede úryvek písně Needles and Pins stařičkých Smokie, píseň znám už od dětství, ale nevěděl jsem od koho je, až zaúřadoval Youtube a bylo jasno. Teď malá odbočka. Vždy jsem považoval S-trojici- Smokie, Sweet a Slade za uhlazené glam rockery sedmdesátých let a celkem mě překvapilo že zde "kouřoví" nemají ani vlastní profil, že by zaúřadovala jejich popová cukrkadlovost holčičího typu, nemající mezi rockery většího vlivu? Netuším? Zpět ale k desce, je zajímavé že na její remasterované verzi se ona půlminotová "starověkost" nenachází, výborně tu sedí a proto jsem sháněl původní verzi alba, dnes už sběratelskou raritu. Po této krátké vložce skladba krásně přeroste do akustické polohy pro Megadeth ne tolik prozkoumané, bzučivé jižanské sóla v doprovodu Mustaineho přiškrceného vokálu a smyčcové sekce působí naprosto úchvatně. Metalový kabát je odhozen a progres si klestí cestu do Mega-stylu. Na stařičkou kolej nás přivede klasická riffo jízda Mastermind- s krásně vytáhlou Ellesonovou basou a kytarovým citem mistra Friedmana. Rychlostní závod The Disintegrators se zpočátku jeví průměrně, do chvíle, než přijde melodický bridge a famózní očistný refrén, kam Marty pouští skvělé melodie. Na prog strunu zabrnká trojice dalších, po sobě jdoucích písní a je opravdu co poslouchat, zajímavé postupy, fantasticky vyvážený zvuk všech nástrojů a vkusně zpívající Mustaine, nápady kapela sype z rukávu, akustiky duní okolo a Nick Menza, jeden z nejlepších bubeníků v daném ranci nám předvádí své fígle. Za největší hitovku alba byla po zásluze označena orientálními motivy protkána osmička A Secret Place- pro kapelu velmi inovativní píseň s rockovým nábojem ve středním tempu a naléhavým poselstvím, naplněna melodickými obraty omamné chuti. Do skladby Have Cool, Will Travel na přímluvu producenta pánové zařadili foukací harmoniku a její částečně jižanský esprit je v hudbě Megadeth vítaným osvěžením, stejně jako svůdně dunivé riffy v kvalitně namazamných strojovnách She-Wolf a Vortex.


Musím hodnotit maximem, přesto, že to není úplně sofistikovaná hudba na způsob zásadních alba jako Foxtrot, Wis You..., nebo Seržanta, ale v rámci scény, stylu a diskografie kapely sahá rozhodně po metách nejvyšších.

» ostatní recenze alba Megadeth - Cryptic Writings
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Pain of Salvation - The Perfect Element Part 1

Pain of Salvation / The Perfect Element Part 1 (2001)

horyna | 5 stars | 15.12.2016

Byly doby, kdy Pain of Salvation psali historii moderní progresivní hudby. Od začátku své kariéry měli slušně našlápnuto a právě recenzovanou deskou se posunuli směre k masám. Ne proto, že by snad svůj sound nějak výrazně překopali, pozměnili, nebo snad komerčně zpřístupnili. Bylo to dáno především obrovskou pílí a nadáním hlavního mozku kapely, lídra Daniela Gildenlöwa, který s postupně nabitými zkušenostmi a vštípenou skladatelskou genialitou, dokázal své hlavní atributy přetavit v originální a poutavá umělecká díla. Jejich zenit a v tom se mnou budou nespíš mnozí souhlasit, se nacházel právě v zde a následujícím díle Remedy Lane. A jelikož po tomto bodě nebylo jaksi vývoje kam, následovaly úkroky stranou, které, aby se kapela neopakovala, dopadli jednou lépe, jednou možná méně stravitelně, ale to už je dáno chutí jedince a není vlastním předmětem recenze.

Textově velice odvážně pojaté dílo v sobě spojuje obrovské hudební zanícení a emotivní nasazení, jehož vnitřní seskupená energie se tolikrát dere skrz drážky ven, že jeho síla dokáže posluchače pěkně převálcovat.
Sugestivní aranžmá v propojení originálních a velice silových melodií, často vyusťujících do katarzních okamžiků, si postupně klestí cesty invenčně ne tolik probádanými oblastmi hudební subkultury. Je tu celá spouta nádherných progresivních okamžiků, která se často propojí s neokoukanou metalovou výbušností, kupříkladu hned v úvodní Used, která krom jiného obsáhne i znamenité kytarové sólo. Na tyhle momenty si v oněch letech Daniel vytvořil patent. A když bych měl zmínit ještě alespoň vzorek z alba, mám tu hodně oblíbenou cíťárnu Morning On Earth, po níž následuje nemilosrdný úder Ideoglossia, který opět přeroste do vnímavé pocitové parády Her Voices- jejíž progresivní zlomový vír uprostřed předznamenává další z geniálních okamžiků Danielových. Očistný vliv dokáže bezpečně navodit sedmá Dedication a tak by se dalo pokračovat do konce desky, jeden výborný track střídá druhý a o lelkování nemůže být vůbec řeč.

Jen mě trochu mrzí, že kupříkladu toto album zde nemá nějakých deset let zmínku, že by švédové postupně upadali v zapomnění?

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - The Perfect Element Part 1
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Emerson Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer

Emerson Lake & Palmer / Emerson Lake & Palmer (1970)

EasyRocker | 5 stars | 15.12.2016

Emerson Lake & Palmer měli pro mě mezi progovou smetánkou vždycky zvláštní postavení. Uznával jsem je jako drtivě nadřenou hudební jednotku, na druhou stranu jsem měl pocit, že se nekonečné Emersonovy exhibice až příliš prosadily a v mnoha momentech mě to zkrátka už ubíjí a unavuje. Je tu ale památné debutové album, kde mi ještě jejich koktejl sedl naprosto stoprocentně, možná i proto, že se tady mistr za klávesami neprosadil tak extrémně.

Studená a drsná basa a už monumentální stěna Emersonových varhan a je tady úvodní skladba The Barbarian z dílny Bély Bártóka, které dali prvorození ELP pořádný rockový nádech. Lakeovy čtyři dráty řádí celou dobu a střídají je dělostřelecké Emersonovy klavírní běhy. Ze všeho je cítit naprostá suverenita, profesionalita - zkrátka už debut je představením elitní jednotky. Unikátní úvod, kde se klasické principy střetly s těžkým, až hardrockovým vyzněním (jenže bez kytary!). Chladné tóny piana a lehké Palmerovo šustění činělů uvádí jednu z mých nejzásadnějších progových suit, Take a Pebble. Greg Lake sem vstupuje svým památným, naléhavým a něžným projevem, který si zamilovaly miliony a při představě toho, že už není mezi námi, jsem nemálo otřesen. Chladnou krásku táhnou dlouho studené klavírní údery a bicí. Tady mám z klavíru hřejivý pocit, Emerson tu předvádí krásná hudební zákoutí a ještě tu plně slouží celku. Přichází ale Lakeovy křišťálově vyvedené akustiky a předvádí nám, co jsme obdivovali už u King Crimson a pak i na jeho sólových albech. Do toho Emersonovy studené klapky. Dvanáctiminutový skvost, pro mě vůbec nejsilnější skladba ELP, končí krásným smířlivým návratem úvodního motivu. Knife-Edge nám otevírá razantní riff s janáčkovskou inspirací. Lake tu dostal prostor nejen svým hlasem, ale i basou, kterou pořádně rozrývá prostor, aby sem mohl vstoupit se svou armádou varhan a klavírů Emerson. Samozřejmě už z povahy skladba na pomezí klasiky a rocku, vypůjčuje si ve druhé půli i drobné bachovské motivy - lipského mistra poznáte hned. Smělé propojení těžkého rocku, kde se skutečně odvázal i mr. Palmer, a klasiky. Neuvedením Janáčkova jména vznikl dokonce soudní spor, ve kterém dědici našeho autora uspěli. Three Fates, inspirovaná antickými řeckými sudičkami Klóthó, Lachesis a Atropos přináší těžké, komorní Emersonovy chrámové varhany. Z temného oblaku se postupně snášejí nekonečné dlouhonohé klavírní běhy. Tady je domov klavírního mistra a nikdo nemá právo vstupu. Tady se ještě potutelně usmívám, na dalších albech mi vadí mimojiné to, že tam Keith ovládl podobným způsobem až na pár minut skoro celá alba, takže se z ELP stal spíš Emerson a pak někde ti dva zbylí. To je ale samozřejmě jen můj názor. Přichází další instrumentálka Tank začíná srážkou basy a bicích a bez varování se sem vřítí Emersonovy synťáky, varhanní běhy, klavinety (na albu obsluhuje tento pán devět nástrojů). Tohle jsou klasičtí ELP, tak je znáte celá léta, a hlavně poslouchat děsivé bateriové řádění Carla Palmera je tady skutečně zážitek. I on musel dostat prostor ve stylu Toad či Moby Dick, a věřte, že to stojí za to - z toho se parádně vynoří pochmurné a temné Emersonovy litanie a vy jen bez dechu sledujete, jak celé tohle monstrum, dupajíce po všem, míří do závěru. Je tu ale vskutku velké finále Lucky Man, památná čtyřminutovka, který mi vždycky připomene, proč jsem Lakeovy nápady tolik miloval. V podstatě nenápadná akustická skladba ovšem nabývá magických rozměrů díky fantastickému zpěvu, pestrým aranžím a samozřejmě studenému Emersonovu moogu v jeho závěru, kde se už nezmůžu skoro na nic. Už za tohle skvostné zakončení alba si pánové to absolutorium plně zaslouží.

Debutové album ELP je u mě jediné jejich album, kterému dávám bez váhání plný počet. Je to u mě dokonale namíchaný koktejl s logickým klasickým základem, díky Emersonovu a Palmerovu mistrovství si kapela mohla na tomhle poli dovolit jít do netušených míst. Lakeovy kusy Take a Pebble a Lucky Man jsou u mě ale věčné, nesmrtelné hymny.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Ekseption - 3

Ekseption / 3 (1970)

Snake | 4 stars | 14.12.2016

CD Mercury 371 914-8 /2012/

Po eponymním debutu a dvojce "Beggar Julias Time Trip" tu máme album číslo tři, pojmenované - lapidárně, nebo originálně ? - 3. Vyšlo v roce 1970 a podobně jako v případě jeho o necelý rok staršího bratříčka jde i tady o koncepční příběh, inspirovaný Saint Exupéryho knihou "Malý princ".

Album je to velmi pěkné a od těch prvních dvou se odlišuje především neobvykle vysokým počtem "písniček". Ekseption angažovali Steve Alleta, (vlastním jménem Coen Merkelbach, zpěvák skupiny "Roek's Family") a jeho charismatický, Morrisona připomínající hlas se objevuje hned ve čtyřech z devíti skladeb. Písničky s pořadovým číslem 2 a 3, tj. B 612 a Morning Rose jsou velmi melodické, ve stylu The Moody Blues, bo Procol Harum. Jiné už je to se "sedmičkou" On Sunday They Will Kill The World. Tato neskutečně sugestivní, až démonická skladba je určitě jeden z aspirantů na vrchol alba a není divu, že si ji jako mustr k vlastní předělávce vybrali i švédští doom/gothic metalisté Draconian. Nutno říct, že Ekseption v této poloze vůbec neznám, ale rozhodně jim to sluší.

Na albu nemohou pochopitelně chybět ani ty pro kapelu tolik typické adaptace fragmentů skladeb klasické hudby. Jedna z těch nejlepších - strhující Peace Planet (Badinerie From Suite No. 2 In B Minor by J.S.Bach) album otevírá a za vydařené považuji i závěrečné Rondo (Concerto No.3 In C Minor) L. Van Beethovena. Kapitolou sama o sobě je vynikající jazzová úprava Bachovy The Lamplighter (Prelude And Fugue In Minor)...

Vlastní instrumentální tvorba je zastoupena skladbami Piece For Symphonic- And Rockgroup In A Minor a Bottle Mind. Pod oběma jsou podepsáni klávesita Rick van der Linden a rozhlasový moderátor a hudebník Willem Luikinga. Mým favoritem je především druhá jmenovaná, divočárna vzdáleně připomínající "Šavlový tanec". Van der Linden tady hraje přímo ďábelsky a dechová sekce funí, jak po sprintu na 400 metrů.

Zkrátka a dobře, "trojka" je výborným albem. Podle mého názoru jedním z nejlepších v diskografii Ekseption. Doporučuji všem fanouškům classical rocku, art rocku a prog rocku ze začátku sedmdesátých let.

4,5

» ostatní recenze alba Ekseption - 3
» popis a diskografie skupiny Ekseption

Fish - Internal Exile

Fish / Internal Exile (1991)

horyna | 4 stars | 14.12.2016

Internal Exile- neprávem přehlížená a i nedoceněná Fishova druhá deska. Neznám nikoho ze svého hudebního okolí, kdo by kdy řekl že se mu Internal obzvlášť líbí, nebo že snad patří na čelní místa Dereckovi diskografie. A vlastně ani já sám jsem jí dlouhá léta nevěnoval žádnou pozornost, to málo co jsem slyšel, mě utvrdilo v dojmu že jde o průměrnou (popovější) a unylou kolekci vyplňující prostor mezi skvostným debutem a velice progresivní deskou Suits. V poslední době jsem ale zatoužil doplnit cd sbírku tohoto obrovitého skota a jelikož se jeho desky přetěžko shání, hlavně ty poslední, ve sbírce stále zůstávalo volné místo po tomto albu. Až náhoda tomu chtěla, poštěstilo se mi nalézt za výborný peníz tuto kolekci, sice z druhé ruky, ale neváhal jsem ani minutu.
Pak už stačilo pár pozorných poslechů a nahrávka se pěkně zavrtala do mozkovny a i když svou strukturou konkurovat dílům jako jsou Sunsets..., nebo Raingods... opravdu nemůže, pořád se jedná o pestrou a zajímavou vokalistovu nahrávku. Když o tom teď přemýšlím, tak z pod prstů Fishových snad ani žádná slabůstka(možná krom uspávajícího Field of Crows) nikdy nevyšla.

Desku otevírá strukturovaná energická záležitost Shadowplay- s melodicky přesným a krásně vystavěným refrénem. Přes hitovou, ovšem krapet vlezlou Credo se přehoupneme k baladickému dvojspřeží, nejprve přijde poetická Just Good Friends- v níž slyším hrát kytaru pověšenou na Rotheryho krku a poté si tajemné tóny akustiky v Favourite Stranger dokáží s posluchačem emočně pěkně pohrávat. Lucky i Dear Friend patří spíš ke standardu, ovšem do závěru jde deska opět do obrátek s dramatickou Tongues- v níž si klavírní expresionusmus notuje vedle svéhlavého zpěvákova projevu a do skotského prostředí prorůstá titulní housličkovka Internal Exile.

Fish zpívá samozřejmě stále stejně obdivuhodně, kytary předou, bzučí a aranžují možná o něco méně propracované písně něž v blízké budoucnosti, přesto s keyboardy, pomalu se vymaňujícími se sevření osdesátých let dokáží svou pestrostí zaujmout. Myslím že 3-4* si album zasloučí a jelikož mám zpěvákovu tvorbu moc rád a toto album zdobí znamenitý cover, přikloním se k těm čtyřem.

Rád otevřu debatu na toto téma a tak kdo z kolegů zná, nebo vlastní zpěvákovu druhou desku, nechť se podělí o další zajímavý názor na ni, bude vítán.

» ostatní recenze alba Fish - Internal Exile
» popis a diskografie skupiny Fish

Yes - The Ladder

Yes / The Ladder (1999)

Pegas | 5 stars | 13.12.2016

Recenze z roku 2006.

Nadšen nahrávkami ze sedmdesátých let a silně zklamán Open Your Eyes (a neznalý období mezi tím) jsem si přeci jen na základě nadějné recenze v tehdejším Rock Reportu šel koupit novinku The Ladder. Hned bylo jasné, že tradiční Deanova obálka se povedla, ale stále jsem netušil, co za muziku na mě doma vybafne, protože jsem se ani neobtěžoval v obchodě aspoň kousek poslechnout. Naštěstí se hned od začátku ukázalo, že to není takový průšvih, jako minulá deska. Sice ještě chvilku trvalo, než jsem The Ladder zařadil mezi ta hodně oblíbená alba, ale po delší poslechové pauze jeho postavení zůstává. Dokonce bych řekl, že je i pevnější, protože tenkrát mi moderní prvky ještě trochu vadily.
Nevím, jestli za to může osoba producenta Bruce Fairbairna, který se bohužel dokončení desky nedožil, nebo se kapela sebekriticky zamyslela nad svým minulým výtvorem, ale hodina muziky na The Ladder je prostě perfektní. Má v sobě něco s jásavosti Talk, je lehce ovlivněná moderními trendy, skladby nejsou příliš komplikované, zato plné různých vyhrávek. Jednotlivé nástroje jsou vyvážené, Jon Anderson se opět vznáší v oblacích bohatě podporován hlasy ostatních členů, Squireova baskytara si spokojeně hraje svá „sóla“, do kapely se vrátil plnohodnotný klávesista, v náznacích jsou slyšet i ozvěny minulých dob (např. mezihra Can I? přímo vychází z We Have Heaven, akustická Nine Voices částečně přebírá vokální harmonie z All Good People...,) a celkově je deska snad nejblíže klasickým sedmdesátým létům, než cokoliv za posledních dvacet roků. Velký přínos vidím v mladém, klasicky vzdělaném hráči na klávesové nástroje Igoru Khoroshevovi, který opět přináší klávesy na výsluní, plně se vyrovná svým předchůdcům a malebným, příjemně archaicko-moderním zvukem zastiňuje i poněkud syntetického Ricka Wakemana např. na Keys To Ascension.
Z desky mám rád všechny skladby, ale upozornil bych na dvě přesahující devítiminutovou hranici, titulní Homeworld (The Ladder), určenou na soundtrack ke stejnojmenné počítačové hře a hlavně výtečnou New Language, kterou bych zřejmě vybral jako nejlepší a musím zmínit instrumentální část, která vyvolává vzpomínky na Roundabout a Heart Of Sunrise. Z těch přímočařejších kousků se mi nejvíce líbí moderní vypalovačka Face To Face. U Finally si říkám, že o tohle se asi snažili minule, protože to je typově podobná skladba, ovšem mnohonásobně lepší, než celé Open Your Eyes, a to nemluvím o hezkém ambientním závěru. Messenger není nic jiného, než óda na yesovskou baskytaru a vokály... a další skvělá skladba. If Only You Knew je sice milá písnička, ale časem trošičku ztratila své kouzlo a občas ji kvůli přílišné nasládlosti přeskočím... no prostě lovesong. Ačkoliv mají Yes plno pěkných skladeb, na této desce plní funkci krásou oslnivě zářivého klenotu celkem jednoduchá skladbu It Will Be A Good Day, jejíž podtitul The River (řeka) výstižně vystihuje její povahu, kdy tak jako z pramínku postupně vzniká mohutný tok, tady se na základní melodii nabaluje stále víc krásy a druhá půlka je přímo skvostná.
Samostanou kapitolou je Lightning Strikes, dřívě nenáviděná dupárna, a to kvůli odporně znějícím tanečním loopům. Ale stačí tohle překonat, nebo si zvyknout, a je z toho vynikající a zajímavá skladba (neboť obsahuje i dechové nástroje) s vkusně přeplácaným aranžmá.
K The Ladder nemám žádné větší připomínky, na skladbách se mi líbí jejich přirozenost a naprosté oproštění od dva roky staré křeče. Je tu všechno, co mám na Yes rád, poslech mi dělá radost, takže plný počet bodů je jistý. A ještě něco, jako bonus je na CD zařazena prezentace hry Homeworld včetně dvouminutového videa, kde jsem měl poprvé možnost alespoň na pár okamžiků poprvé vidět Yes na vlastní oči.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes

Travis Larson Band - Anicca

Travis Larson Band / Anicca (2016)

alienshore | 4 stars | 13.12.2016

Chýba vám sólová tvorba Stevea Morsea? Nezúfajte, je tu Travis Larson Band! Steve nevydal už naozaj dlho nič poriadne a tak túto medzeru vypĺňa Travis, ktorý rozhodne netají obdiv k svojmu vzoru. Je to síce klon (alebo lepšie povedané nasledovník), ale kvalita sa tu zaprieť nedá. V rámci inštrumentálnej gitarovej muziky sa jedná o profi-level. Melodika, aranžmány a hráčske umenie majú jasne navrch oproti gitaristom, ktorí vydávajú len zbytočné a neproduktívne albumy. Navyše, priblížiť sa hráčskemu arzenálu Stevea Morsea nemôže každý a Travis je veľmi talentovaný aj poctivý hráč.

Výborný album Burn Season (2004) ukázal veľký potenciál a novinka s názvom Anicca plne potvrdzuje opodstatnenosť ich hudby. Je mi sympatické, že skladby nie sú nositeľom zabedného gitarového onanizmu, ale veľmi inteligentného tvorenia nosných motívov. Najviac na seba púta pozornosť samozrejme Travis so svojou lahodnou gitarovou prácičkou (príležitostne aj klávesy) a taktiež aj sympatická basáčka Jennifer Young. Výraznými songami sú nepochybne hneď prvá titulná Anicca, Snake Eyes, krásne jemná Mercy Springs a pekne vygradovaná Outside The In. Koniec patrí parádnej The Taking Place, ktorá zanecháva veľmi dobrý dojem ...., až by som si aj rád vypýtal od Travisa akordy na hlavný motív.

Ak máte pozitívny vzťah k hudbe Stevea Morsea alebo aj Rush, tak rozhodne je Anicca výborným spestrením. Pre mňa je to opäť ďalší gitarový album, ktorý ma v tomto roku naozaj presvedčil o svojich kvalitách.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Travis Larson Band - Anicca
» popis a diskografie skupiny Travis Larson Band

Shadow Gallery - Tyranny

Shadow Gallery / Tyranny (1998)

Adam6 | 5 stars | 12.12.2016

Už predošlý album Carved In Stone, od tejto americkej progmetalovej kapely, bol vinikajúci. Veľmi nápaditý a lepší po zvukovej stránke ako debut. Tretí album Tyrany už patrí medzi vrchol od Shadow Gallery. Narozdiel od prvých dvoch albumov, páni ubrali na dĺžke skladieb, avšak na druhej strane pridali na stopáži albumu. Konkrétne tu je 14 kúskov pohybujúcich sa niekde medzi
1 – 9 minútami. Máme tu výborné inštrumentálne pasáže, tvrdé trashové riffy, krásne balady a skvelého Bakera, spolu s ďalšími spevákmi, ktorí boli prizvaní ako hostia. A ono to všetko spolu funguje. Slabé skladby sa na albume vyskytujú len zriedka. Možno Ghost Of A Chance. No a
z tých dobrých skladieb ktorých je podstatne viac, sú pre mňa vrcholy Hope For Us ? a New World Order.

Skvelý, koncepčný album, ktorý v tvorbe SG prekoná len jeho nasledovník Room V. Hodnotenie 4,5.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Animals As Leaders - The Madness Of Many

Animals As Leaders / The Madness Of Many (2016)

alienshore | 3 stars | 12.12.2016

Animals As Leaders patria medzi jedny z mála inštrumentálnych metalových kapiel, ktorým sa naozaj darí. Momentálne tu máme pred nosom ich štvrtý počin The Madness Of Many. Chlapci si samozrejme hrajú opäť svoju hi-tech muzičku na akú sme už asi zvyknutí. Rozdiel medzi predošlým The Joy Of Motion a týmto opusom je však dosť zreteľný. "Radosť z pohybu" priniesol odľahčenejšie témy, viac silnejších motívov a bol otvorený širšiemu publiku.

The Madness Of Many má v názve šialenstvo a tá radosť mu citeľne chýba. Poteší určite vyznávačov progu a komplexného poňatia aranžmánov. Ako býva zvykom u takýchto počinov, tak absentuje tu vyložene výrazná skladba. Všetko má viac menej jednoliaty charakter a cítiť za tým určitý koncept. Veľa škrkania do gitár a arytmického tempa nepôsobí úplne vábne. Neznamená to však, žeby tu bola núdza o nápadito spracované tracky ako napr. Inner Assassins, Private Visions Of The World, Transcentience a The Glass Bridge. Hneď úplne prvá vec s názvom Arithmophobia charakterizuje podstatu celej nahrávky, no jej najlepšia časť je paradoxne to krásne spomalenie a následné sólo na gitare.

Album ako tak nenudí, má výborný zvuk a je do detailu prepracovaný. Nedajú sa však tým vynahradiť emócie, ktorých je tu akosi málo. Jednoduchšie a adresnejšie formulované myšlienky a nápady, by mali silnejší dopad na ušné orgány. Každopádne je to stále ešte dosť dobré, no chýbajú tu pozitívne vibrácie, ktoré tu bohužiaľ nahrádza hlučná pyrotechnika.

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Animals As Leaders - The Madness Of Many
» popis a diskografie skupiny Animals As Leaders

Deep Purple - Burn

Deep Purple / Burn (1974)

EasyRocker | 5 stars | 12.12.2016


Nikdy jsem se netajil tím, že se mi třetí éra Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem za mikrofonem líbí vůbec nejvíce z jistě legendární vrcholové éry této kapely. Sice jsem vždycky více než klávesový rock vyhledával psychedelický, klidně řekněme americký rock, ale éra, odstartovaná v DP v r. 74, mě zasáhla střelou Amorovou naplno už u prvního opusu.

Úvodní a titulní historický atletický náklep, tažený nekompromisním Ritchieho riffem a Paiceovou nekompromisní střelbou, asi netřeba představovat. Drtící sóla, kytarově klasicistní detailně zpracované vyhrávky a konečně i prostor pro stejně naladěná sólíčka mr. Lorda, to si nechám líbit, z toho čerpaly miliony true metalistů už za dekádu... Ale nejvíc se mi líbí nová svěžest z dvojice vokálů, z nichž oba charismatem a šťávou doslova sálají. Might Just Také Your Life - to je věc, která mě rozhoupala středním tempem už tehdy kdysi poprvé, ten riff se mr. Blackmoreovi prostě povedl a svůdný rock nejlepší kvality se ihned rozlévá všude okolo, Hughes je tu famózní, stejně jako rozpoutaná kytarová i hammondová sóla. Lay Down, Stay Down je především přehlídkou rychloprstých kytarových riffů strunného principála a oba vokalisté tu dostávající znovu šanci rozpoutat svá skvělá hrdla v plné palbě. Tempem a nasazením se nešetří, Paice s Lordem to za svými nástroji rozjedou a pot stříká všude kolem. Sail Away, to je další skladba nové svěží purpleovské éry, krásný až funkem načichlý rytmus a výrazně tažný Ritchieho riff propojený s klouzající Hughesovou basou a poslechněte si ty plnokrevné hlasy, které činí z jinak solidní skladby božskou záležitost. Tahle poloha seděla Davidovi skvěle celou kariéru, což jsme pak mohli sledovat po léta i ve Whitesnake. Pan Lord si tu zařádil s varhanními synťáky a pazvuky. You Fool No One rozpoutá až rock´n´rollové orgie, kytara, ale hlavně pěkně propojené hlasy přinášejí svěží rockovou melodii, opět, poctivý rockový klepec s "neodbytným" kytarovým motivem a nekompromisně odpálenými refrény. What´s Goin´ on Here přinese rockové střední tempo, krásné klavírní úhozy Jona Lorda a opět oba mikrofonoví čarostřelci se vždy postarají o to, že i těchto pět minut se vždy dobře bavím. Ritchieho riff je slyšet, ale jinak se tady drží celkem zpátky. To se určitě nedá říci o historicky spalující baladě Mistreated, kde jeho žhavě spalující kytara na více než sedmiminutové ploše ukázala vynikající emocionální cítění a gradaci. Osudově tažené struny jsou jako odbíjející věčnost a připravují prostor pro další životní výkon, tentokrát Davida Coverdalea za mikrofonem, spolu s Hughesem vytvořili vrstvené dvojité hlasy v závěru. Mistrovský opus pomalu plyne do atmosférického středu, aby dozněl skutečně drtivým návratem úvodního riffu. "A" 200 je zajímavě dramaticky vystavěnou závěrečnou instrumentálkou, postavenou na umělých klávesových a kytarových názvucích. Překvapivý konec jako z temného soundtracku se spalujícím sólem na závěr.

Pro mě jako velkého milovníka obou zpěváků, kteří přivanuli omamný odér soulu, funku a skutečně živočišnou rockovost, prýštící z každé noty, je tohle album velkým zážitkem. Všichni tam vložili své osobnosti ve vrcholné formě. Původní verze, stejně jako následné dva albové záseky, ale snesli remaster více než zásadně.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Santoni, I - Noi: I Santoni

Santoni, I / Noi: I Santoni (1972)

Snake | 3 stars | 11.12.2016

CD Akarma ‎– AK 1034 /2003/
Gatefold Cardboard Sleeve

Italská rocková skupina I Santoni (Svatí) na scéně působila zhruba od poloviny šedesátých let, ale kromě singlu se jí podařilo natočit jen jedno jediné album. Vyšlo v roce 1972 a přináší šedesátkami ovlivněný melodický beat, šmrncnutý psychedelickým rockem a kořeněný sólíčky na Hammond organ, flétnu, nebo ságo.

První skladba - Quelli come noi - se zbytku alba poněkud vymyká. Hodně připomíná písničku "Jesahel", velký to hit krajanů a souputníků Delirium. Snad se nikoho nedotknu, ale já tomu trochu familiárně říkám "bilblický songy". Byť to nemusí mít po textové stránce s náboženskou tématikou vůbec nic společného. Ovšem již od druhé Ma ci sara se začínají dít věci. Preludující varhany z levého kanálu, flétna z pravého, rytmus zdůrazňující saxofony a jednoduchý, chytlavý refrén ukončený parádním sólem na Hammond organ z téhle skladby rázem dělají jeden z vrcholů alba. Piánem podbarvená Force un sogno je takovou miloučkou "sixtýs" baladou, ale nechybí ani pěkné vsuvky na Hammond organ a flétnu. Ani následující Continuare dimenticando nikam nechvátá, sólový duet střihnou si ságo s flétnou a zrychlení se tak dostavuje až s pátou La terra del sole, okořeněnou divokou exhibicí na saxofon.

Za druhý vrchol alba bych označil veselou, chytlavou a kurevsky šlapavou Che farei. Dechová sekce hraje prim, varhany podmaz a sólo si dá - pro změnu - piáno. V trochu vážněji se tvářící L´uomo Sbagliato dojde k malému vokálnímu extempore, ale nejsem schopen určit, který ze tří zpěváků má tuto "vokálnu štúdiu" na svědomí. Každopádně je to docela úsměvné...
Nejdelší skladba na albu (5:33), psychedelicky laděná Verita nabídne kromě monotóního rytmu a zhulené atmosféry i pěkná flétnová sóla a konečně závěrečná Ancora niente chytlavý refrén a saxofonovou smršť. Fine.

Milník žánru, ani zásadní album to rozhodně není a nebude. Ostatně ani kapela samotná s ním žádnou díru do světa neudělala a v roce 1974 se v tichosti rozpadla. To ovšem neznamená, že by bylo špatné a radost udělat by mohlo především milovníkům melodického, naivního a tak trochu archaického rocku ze začátku sedmdesátých let. Toho italského především. Raritka pro fanoušky a sběratele, reálně za 3,5.

» ostatní recenze alba Santoni, I - Noi: I Santoni
» popis a diskografie skupiny Santoni, I

Saigon Kick - Water

Saigon Kick / Water (1993)

horyna | 5 stars | 11.12.2016

Stylová okázalost, skladatelský rozmach i absolutní kompoziční volnost jsou z desky Water američanů Saigon Kick cítit prakticky okamžitě. Neuplyne ještě ani její půle a posluchači se chce z toho hudebního mišmaše rozkočit hlava. Stačí pár poslechů a deska se vám zadere pod kůži velice rychle, pak už stačí jen příjemně nasávat její vůni, která lahodí jako dobré francouzské víno a každou doložených písní rozkošně šmakuje po svojom.

Album dobře poslouží jako průsečík několika hudebních odvětví a snad každý vnímavý posluchač si tu přijde na své. Ze stylových bariér si pánové hlavu nelámou a tak tu najdme zástupce tvrdší rockové odnože, písně One Step Closer a Torture.
Programing se ujme v skladbě titulní (tu jedinou přeskakuji) i zasněné I Love You.
Industriální lomoz, velice umělecky podaný vylétne zpoza My Heart a Close to You.
Contry obsahuje The Way, swing zase Sentimental Girl, romantikou 60-tých let jsou prostoupeny Fields of Rape a Sgt. Steve (Beatles na blízku).
Je libo trochu jazzu, pak potěšit musí On and On a jako náplast na bolest funguje delikátní balada When You Were Mine.
A nakonec, tedy spíš skoro na začátek je tu GENIÁLNÍ cover verze od D. Bowieho- Space Oddity. Není příliš mnoho coverů lepších originálu, tohle je ovšem vyjímka, tady si myslím že Davidovu píseň kapela opatřila tak průrazným aranžmá a poutavými vokály, že ji lehce poráží.

Poslouchat desku Water, je jako vydat se na okružní cestu Louvrem, tolik uměleckých děl posetých ve vaší blízkosti, že sotva člověk na jedno pohlédne, v tu ránu ho pohled strhává opodál. Srdeční, více jak 20-ti letá vazba se nedá opomenout.

» ostatní recenze alba Saigon Kick - Water
» popis a diskografie skupiny Saigon Kick

Impellitteri - Stand in Line

Impellitteri / Stand in Line (1988)

horyna | 5 stars | 11.12.2016

Tvorbu amerického lukostřelce Chrise Impellitteriho jsem svého času vcelku mapoval. Jeho dvorním zpěvákem a průvodcem se na úctyhodnou etapu, dá se říci od druhé desky do dneška (nějaká vyjímka zde byla, myslím album System X) stal výborný Rob Rock. Taková Screaming Symphony byla jednu dobu mou velmi oblíbenou, ale první a jedinečnou, do dnešních dnů absolutní a zůstavší náhravkou je oceňována prvotina, nespoutaná hard n heavy vychřice Stand in Line.

O jejím prvenství u mne rozhoduje několik faktorů. Za a) je to stylové posezení alba, které pramení v klasické hard škole a umě ji Chris roubuje na svůj ostrý heavy styl. Průnik těchto dvou kategorií pak vytváří zvláštní a omračující pnutí, které si mě k sobě přivinulo a i po letech vykazuje ohromnou vnitřní sílu. Jelikož na deskách dalších se už kytarista více uzavírá do rychlostní metalové slupky a rozdílnost, či variabilitu, aby člověk pohledal kukátkem.
Za b) pak mezinárodní obsazení kapely, kde každý instrumentalista je personou ve svém oboru a vzájemná chemie zde funguje na výbornou.
No a za c) a to především, účast monumentálního pěvce Graham Bonneta povyšuje tento album o dvě třídy vzhůru. Dodnes mám za to, že lepší výkon Graham nepodal ani u Ritchieho, ani u Michaela, sólově nevyjímaje (samozřejmě neznám zdaleka vše).

Údery zvonu, mocná klávesa, Grahamův jekot a je tu titulka Stand In Line- přídavné jméno této skladby jest- dokonalá.
Pro ty, jimž originální popová verze písně Since You've Been Gone od Rainbow nevoní, tu máme na porovnání malinko razantnější Impellitteriho verzi novou.
Od třetí Secret Lover- začíná totálně divoká jízda na horské dráze, klasicistní kytarové attacky, klávesové zahuštění a bicí dusot v poutavě aranžované skladbě vsazené do Grahamova rázného přednesu, nenechá vaše nohy ani chvíli v klidu.
Nepatrné rozjímání u instrumentální malby Somewhere Over the Rainbow má za úkol připravit diváka na "totální nasazení", které přijde s divokou Tonight I Fly. Hard rock sedmé dekády v mocném klávesovém oparu, s důkladným akustickým aranžmá a z posledních sil se vydávajícím Bonnetem.
White & Perfect- po krátké Chrisově klasické epizodě zrychlí v riffových obrátkách a metalová zarputilost se snaží vytlačit rockovou zdobnost, ale naštěstí se nedaří, kytarista disponuje arzenálem s nejednou překvapivou chvílí.
Že deska dokáže pohladit i atmosférou, dokazuje sedmá Leviathan- démonická pochodová záležitost, v níž každý muzikant dostává svůj prostor.

Chrisův vzor Ritchie Blackmore se zde zhmotnil v tvarech naprosto dominantních a proto je nahrávka určena všem milovníků tvrdších Rainbow, ale i Deep Purple především.

» ostatní recenze alba Impellitteri - Stand in Line
» popis a diskografie skupiny Impellitteri

Hendrix, Jimi - Band of Gypsys

Hendrix, Jimi / Band of Gypsys (1970)

EasyRocker | 4 stars | 10.12.2016

Po vydání posledního dvojalba s Experience už se nepodařilo jejich obnovení, účastníci se dohadovali o hudbě i dalších věcech, do všeho mluvil manažer Jeffrey, jehož role v kauze JH je asi mnohem temnější, než se zdá. Hendrix, slabý v rozhodování a pod politickými tlaky dal dohromady černou superskupinu s Billym Coxem a Buddym Milesem, a tahle nahrávka je vlastně unikátním živým jamem.

Začátek Who Knows je trochu jak z oddělení psychiatrie - živé uvedení nové hudební jednotky na Fillmore East, a klasické Jimiho propletení kytarových tónů do syrově, jen zčásti melodické podoby. Máme tady od počátku razantní práci rytmiky, hlavně Milesova přímá kanonáda nezná přemožitele a máme tady skvěle "spolupracující" vokály a rozpoutané, drsné sólo a druhou půli, tam to trochu připomíná třeba úchylné freejazzové výlety druhé fáze Crimsonů... Machine Gun je po zásluze jednou z nejoslavovanějších věcí černého kytarového mága, pustil se na tenký led politiky a jak to tak vypadá, přivedlo ho to nakonec do zkázy. Plačtivé, pákami tahané tóny s jasným vážným poselstvím, zdrcující marš Buddy Milese, vše se přelije do nepředvídatelného Jimiho sóla, kde si zkusíte nejen vy a vaše nebohé uši, ale i posluchači. Zběsilé strunné laufy, trhanice a sóla ze řetězu utrženého borce z cvokhauzu, zvuková apokalypsa upomínající padající bomby, ale i kulometnou palbu v bicích a strunných "dávkách". Když tohle vnímáte naplno, uvědomíte si, jak daleko před zbytkem celého pole tento pán vlastně byl. Do podobných končin Jimi mířil už na Electric Ladyland, tady je vše dotaženo do absolutna a nová jednotka tomu dává zemitější a tmavší vyznění. Svůj skladatelský talent si bubeník Buddy Miles otestoval poprvé v Changes se svůdnou dobově subtilní melodií, vloženou do Jimiho strun. Rytmika se pustí do pořádně surové rockové hmoty a poznáváme i Buddyho hlásek, i když nikterak pronikavý zpěvák asi nebyl. Skladbu drží precizní a drsná rocková rytmika, Jimi se na svůj vkus dost šetří, přesto pouští do prostoru sóla a disharmonické, atmosférické vsuvky, které spolu s potleskem publika krásně lámou náladu. Hlučný pódiový jam. Power to Love je křehkou připomínkou dob minulých a zašlé éry Experience... silná melodie kytary se rázem přelije do zběsilého sóla, ždímajícího z vás poslední zbytky emocí, na dně ale pracuje opět parádní rytmický marš. Jimiho hlas přináší potřebnou lehkost a vášnivé emoce, ale i větší melodický podíl, jeho melodické vyznání "with the power of soul..." už je skoro památné. Message of Love má pořádný rockový odér, hned se musíte soustředit na provázané vokály různých poloh, je to ale těžká věc, kde marno hledat nějakou ústřední melodii či harmonii, rock z úvodu postupně vstřebává experimentální nádech a Jimi napřáhne k nekonečnému děsivému představení na svých drátech. Jeho hlas přináší tolik žádanou melodii do jinak velmi zvláštní nálady... We Gotta Live Together je druhým skladatelským podílem Buddyho Milese a závěrem živáku. Billy Cox u čtyř drátů dostává prostor jako nikdy předtím a jeho údery se vám zaryjí i do morku kostí, pod tím je opět primární, divošské Milesovo bubnování. Jen Jimi rozrušuje vše svými strunnými výlety do kosmu. Opět těžké číslo s mnoha zvuky, pazvuky a vazbami, podporované živelně i rukama nadšeného publika. Pro Jimiho totální strunný očistec a vykoupení, v nové sestavě se více držel zpátky, ale tady byl neřízeně vypuštěn do prostoru jako za starých časů a jeho děsivé dílo zanechává jen dílo zkázy. Pokud jste na něco podobného nebyli připraveni, měli jste vlastně asi smůlu.. démon tu je, ale nabral jiných tvarů a podob.

I z nového tělesa a jeho charismatu mám husí kůži, ale oproti předchozí desce a debutu Experience přece jen o hvězdičku ubírám, i když Jimi se tu vydal zase dál, do skládání se zapojili i spoluhráči a "Gypsys" se dotkli freejazzu a dalších dosud neznámých zákoutí. Byli více kapelou a projev je tu i přes experimentálnost sevřený a více při zemi. Strhující, pojetím jedinečný záznam.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Band of Gypsys
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

King Crimson - In the Court of the Crimson King

King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)

horyna | 5 stars | 10.12.2016

Poslech debutního alba King Crimson je pro mne vždy něco jako hudební svátek. Mé myšlenky se k tomuto dílu upínaly několik dnů, možná i týdnů, chtěl jsem docílit speciální atmosféry, nakonec se mi ale tento prožitek spojil se smutnou událostí posledních dnů, která tvrdě zasáhla jeho početnou fanouškovskou obec.
In the Court of the Crimson King není jen "obyčejná" deska, je to hudební monolit věků, na kterém je zachycen příběh končící epochy a především přerod do nově příchozí doby, kterou jasně předznamenává, jde jí naproti a vlastně i určuje jeji charakter. Dílo revolučního významu a velké výpovědní hodnoty, kde o konkurentech po jeho boku by se dalo dlouze polemizovat, ale myslím že žádní Yes, Genesis, nebo Rush podobně silného aspektu žádným svým dílem nedosáhli, připustil bych snad jen Van Der Graaf Generator s podobně evilučně obsažným albem Pawn Hearts.

Přiznám se, že příliš nerozumím názorům, které dokáží z alba vyjmout jen některé písně a označit je nadprůměrnými na úkor druhých. Pro mě celistvé album fungující přesně tak jak je nastaveno a dostávajíc záměru, kterému bylo předurčeno. Pravda, v mládí mi onen nervně těkavý a drsný rytmus úvodní skladby také nepřipadal zvlášť poutavým, ale časem si vše pěkně sedlo a především toto nemilosrdné entrée pevně dokladuje "novou" hudbu, která má teprve přijít. A tak zůstává snad jen dlouhá impovizační pasáž v Moonchild, která může působit jemně rozmělňujícím způsobem, ale na druhou stranu, K. C. vždy byli o nekonvenčnosti a značné hudební svobodě a tak právě takové plochy na desku neoddělitelně patří a k poloze kapely krásně sednou. Nespekuluji jestli je lepší I talk to the wind, Epitaph, nebo kus titulní, všechny se už pradávno zapsali do zlaté síně rockové tím nejlepším možným způsobem a miluju je stejně, jsou to úchvatné a zcela nadčasové skladby.

Už navždy pro mne zůstane tato sbírka tím nejdokonalejším artefaktem na kterém se genialita Grega Lakea podílela a naplno projevila. Čest jeho památce a velké díky za krásné okamžiky které svým nadáním tolika lidem zprostředkoval.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Zombies - Odessey and Oracle

Zombies / Odessey and Oracle (1968)

lover-of-music | 5 stars | 09.12.2016

Omlouvám se dopředu, ale holt jsem cítil potřebu napsat další recenzi k dalšímu báječnému albu.

Na Odessey And Oracle jsem v tomto roce úplně zapomněl a nevím proč. Dnes jsem si ho po dlouhé době opět pustil a nikdy by mě nenapadlo, že stačí pouze mellotron na to, abych měl husinu. Prostě když je silná melodie, tak je silné všechno.

Care Of Cell 44 nám dává znamení, v jakém duchu se ponese toto album. Čili rozhodně bude melodické, pohodové, na nic si nebude hrát, poctivé, hrané i zpívané s láskou a s vokály podobné Beach Boys či Beatles.
A Rose For Emilly je roztomilá, výrazně melodická skladba s krásným klavírem a ještě krásnějším zpěvem.
Maybe After He's Gone dokazuje, že basista Chris White dokáže také napsat silnou a melodicky nápaditou píseň. Ovšem jeho nejlepší a nejkrásnější písní je bezpochyby Brief Candles. Je to také zároveň nejsilnější píseň na albu. Hung Up On A Dream je prostě nádherná psychedelická, vznešená skladba, která má tři části. Ta první je strašně hezká, druhá ještě hezčí a třetí nejhezčí. Tady právě ten mellotron stačil na to, aby mi mohla naskočit husí kůže a zavěsit se na sen. Dalši opus je Changes. Mellotron se zvukem flétny začne hrát velkolepou melodii a přechází z levého ucha do pravého, aby zde také skončil a mohl začít famózní sbor, při kterém opět dorazí husina. White se opět vytáhl s docela temnou skladbou Butcher's Tale, kde jsem poprvé slyšel hrát harmonium. Album uzavírá notoricky známá Time Of The Season.

Album doporučuji poslouchat se sluchátky, aby jste zjistili jak si Zombies umí hrát se stereem. Album se také krásně hodí na letní období. Teď v zimě nemá ten správný náboj.
Album si právem zaslouží plný počet.

» ostatní recenze alba Zombies - Odessey and Oracle
» popis a diskografie skupiny Zombies

Blue Effect - Nová syntéza 2

Blue Effect / Nová syntéza 2 (1974)

bullb | 5 stars | 09.12.2016

Ako to všetko začalo...
Začiatok sedemdesiatych rokov. Blue Effect, zrazu len Modrý Efekt, alebo M.Efekt. Angličtina sa nesmela vyskytovať. Synonymom skupiny naďalej ostal Radim Hladík. Len z rozprávania „starších“: spievali po anglicky, Radim hral ako boh, sóloval s gitarou za hlavou. Zázrakom som sa dostal k amatérskym nahrávkam z vystúpenia. Semelka spieva: Já chtěl bych mít oči dvou Picassů (šok). Hudba: nádherná melódia, dlhé sóla hráčov, tajomné texty, ovácie publika(opäť šok). Prečo to nevydajú na platni? Lebo sedemdesiate roky v Československu boli také. Zázrakom som sa dostal k Novej syntéze 2. Sklamanie, na platni hrajú s JOČR. Napriek tomu som položil platňu na tanier gramofónu. Nádhera a radosť, ktorá pri počúvaní trvá až do dnešných dní.
Analýza jednotlivých skladieb nie je potrebná, kvalitnú prácu už odviedol Petr Gratias. Klobúk dole. Jednoznačným kladom platne je pôvodná tvorba a texty (Pavel Vrba, Eduard Pergner alias Boris Janíček). Skupina hraje podľa mňa to najlepšie zo svojej tvorby. Dokonale rockové pasáže s prímesou „psychedelie“ (asi spomienky na koniec šesťdesiatych rokov) sa striedajú so špičkovými výkonmi Jazzového orchestra Československého rozhlasu. Dokonca si myslím, že aj personálne obsadenie bolo najlepšie z celej histórie kapely.
Bohužiaľ, Radim „si to už neprečíta“. Ostala po ňom hlboká stopa. Nová syntéza 2 je určite jednou z mála platní, ktoré by som si zobral na pustý ostrov.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza 2
» popis a diskografie skupiny Blue Effect

Thin Lizzy - Fighting

Thin Lizzy / Fighting (1975)

horyna | 4 stars | 09.12.2016

Nástup do autobusu značky Thin Lizzy, splynutí s okolím a dalšími cestujícími stává se pro muzikou posedlou duši, odchovanou na poctivé a pocitové sedmdesátkové hard rockové hudbě příjemnou výzvou, která se nemá odmítat. Jejich produkce se poslouchá zcela samovolně a k dobrodružné výpravě si stačí zakoupit pouze jízdenku (cd) na některou z mnoha jejich interesnatních tras, kde nadpoloviční většina slibuje zajímavé zážitky.

Kompoziční lehkost a stylová volnost slouží jako původce po omamné krajinářské pouti irskou přírodou, kde nám v jednu chvíli píseň For Those Who Love to Live něžně vmete kapky deště do tváře, abychom si cestou okolo temného hvozdu broukli jízlivou Suicide a k pohledu dodaleka, na rozlehlé širé pláně vyzve romantická kráska Wild One. Prastará přírodní skupenství objevíme s Spirit Slips Away a silnici plnou zákrut kličkuje rarach se šibalským úsměvem a kasičkou s nápisem Silver Dollar.

Thin Lizzy jsem si objevil tak nějak skrytě, dávno už neexistovali a mediální humbuk okolo kudrnatého lídra Phila Lynotta upadl v zapomění, kapela už dlouho neplní stránky všemožných plátků, ale své fanoušky si poctivě vychovala a snad i nějaký ten pátek ještě uchová.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Fighting
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

horyna | 5 stars | 08.12.2016

Když dokáže muzika přirozeně a snadno z jedincova nitra vydolovat ty nejkrásnější možné pocity a emoce, je to vlastně maximum, které si může dotyčný subjekt přát. Každý tyhle stavy určitě zná a rád si je připomíná, u každého je to ovšem jiná hudební složka, která pochody tohoto typu dokáže spolehlivě vyzískat. Samozřejmě i já mám ve svém okolí poklady, na které nehodlám dopustit a několik desek britských Genesis si dokáže s takovýmto údělem lehce poradit.

Jestliže v souboru účinkuje kvalitní zpěvák, dokáže on v prvé řadě na sebe strhnout velkou posluchačovu pozornost a přiznám se, postupem věku mi Gabrielův projev chutná stále přitažlivěji, mám jeho expresivní naturel rád, ale častěji si teď vychutnávám jeho barevný kolorit, smyslné frázování a poetickou duši. Myslím, že ale dvojice Hackett / Banks měla největší zásluhu na tom jak tenkrát kapela slutečně originálně zněla a její vyjadřovací schopnosti jsou obsaženy především v perfekcionalistickém ovládání svých nástrojů a nepřeberném množství poutavých a delikátních aranžmá. Slušelo by pochválit i rytmiku, Rutherford je na mnoha místech krásně slyšitelný a Collinsova dynamicky pestrá zahušťovací hra je synonymem tehdejšího stavu věcí.

Písně: samozřejmě že všechny, přiznám ale, že úplně nejvíc mě vždy dostane trojice nejdelších z nich, Firth Of Fifth, The Battle Of Epping Forest a The Cinema Show.

Společně s Nursery Cryme je Seeling... zřemě má nejoblíbenější nahrávka milovaných Genesis.
Božská a nekonečně krásná hudba, je potřeba dalších slov?

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Shadow Gallery - Carved In Stone

Shadow Gallery / Carved In Stone (1995)

Adam6 | 4 stars | 06.12.2016

K Shadow Gallery som sa dostal pred vyše mesiacom, vďaka progboardu samozrejme. Z 90-tých rokov toho veľa nepočúvam, tak som sa potešil že si obohatím repertoár o túto kapelu. Zapol som si debut, a netrvalo to dlho a hneď som ho aj prerušil... Čo je doriti s tým zvukom ? Skúsil som to znova... nie, nie, nie. Asi o týždeň som si povedal že dám tomu ešte šancu, ale skúsil som pre zmenu druhé CD Carved In Stone, a stal sa zázrak.

Podľa mňa lepšie ako prvé CD. Aj čo sa týka nápaditosti a po zvukovej stránke ani nehovoriac. Vrcholmi albumu sú hneď prvá Cliffhanger a posledná 20 minútovka Ghostship. Páni nám ukazujú že po muzikantskej stránke sa môžu rovnať Dream Theater. Potom sú tu balady Don´t Even Cry Just Remember a Alaska ktoré ma chytili za srdce. A v neposlednom rade dvojica: Celtic Princess a Deeper Than Life. Zvyšné pesničky, Crystalline Dream a Warcry (+ Thanks Giving 1994) nie sú nejako zlé, na druhej strane ani nijak neohúria. No čo mi naozaj vadí, tak to sú úplne zbytočné medzihry medzi skladbami, vďaka ktorým sa album stáva menej prehľadný.

Pre kapelu je to od debutu (ktorému stále neviem prísť na koreň :( rozhodne krok vpred. Aj keď vrchol Shadow Gallery je ešte len pred nimi.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Carved In Stone
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Ekseption - Ekseption

Ekseption / Ekseption (1969)

Snake | 4 stars | 06.12.2016

CD Mercury 371914-9 /2012/

Holandští classical rockeři Ekseption se proslavili především svými věrnými adaptacemi děl z oblasti vážné hudby a tohle jejich budoucí směřování naznačuje už eponymní debut z roku 1969. Je na něm jen jedna původní skladba, zbytek jsou předělávky. A ne ledajaké. Už úvodní úprava Beethovenovy "Páté" se u nich doma stala obrovským hitem a v různých podobách je pak provázela celou jejich hudební kariérou. Podobné to bylo i s Air J.S. Bacha, ale mě se vždycky nejvíc líbila "splašená" Sabre Dance A. Khatchaturiana. Při každé její repríze mám strach, aby to dechaři udejchali, ale zatím se jim to naštěstí vždycky povedlo...

Klávesista Rick van der Linden byl tehdy v Ekseption ještě relativně čerstvým nováčkem a jeho vliv na tvorbu skupiny nebyl až tak velký, jako na následujících albech. Snad na žádné jiné desce se neobjevuje tolik kytary a velký prostor tady dostává i flétna. Coververze skladby Dharma For One je strhující a s originálem od Jethro Tull si v ničem nezadá. Nechybí ani ono - byť trochu kratší - bubenické extempore. Inspirace kapelami The Nice a Jethro Tull je tady zjevná, ten "tullovský" nátisk slyším i v jediné původní skladbě Ekseption, Little X Plus a závěrečné Canvas. A o tom, že se van der Linden nebál zabrousit i do jiných vod svědčí pěkná úprava skladby This Here jazzového pianisty Bobbyho Timmonse.

Je to pěkná deska. Zvuk je solidní a protože mám pro tenhle druh hudby slabost - a pro debuty zvlášť - tak těch svých 3,5 zatáhnu nahoru.

» ostatní recenze alba Ekseption - Ekseption
» popis a diskografie skupiny Ekseption

Tangerine Dream - Quichotte

Tangerine Dream / Quichotte (1980)

Ivo Chrudim | 3 stars | 05.12.2016

Záznam z dost slavného vystoupení v tehdy východním Berlíně z 31. ledna 1980. Ano, vy mladší, Berlín byl tehdy rozdělený betonovou zdí a tento koncert byl jeden z prvních západní kapely na území východního Německa. Toto album je opět sestaveno ze dvou dlouhých skladeb. Hudba postupně graduje do téměř kosmických výšek. Opět tajemné zvuky jakoby z neznáma, celé to začíná půvabným klavírním motivem, pokračuje syntezátorem, mění intenzitu, vrací se a posléze se rozvíjí v další melodický motiv. O šest let později byla hudba použita k filmu Pergamon.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Quichotte
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Tangerine Dream - Sorcerer

Tangerine Dream / Sorcerer (1977)

Ivo Chrudim | 4 stars | 05.12.2016

Pro mně je tato deska zjevení jak z bible. To je neuvěřitelně kvalitní, zádumčivá, mírně strašidelná ale hlavně skvělá hudba. Na mnoho poslechů. Něco o filmu Sorcerer. Jde o remake legendárního filmu mzda strachu z roku 1953,režisér Wiliama Friedkina realizoval film v roce 1978. Stručně se jedná o napínavý příběh čtyř hrdinů, zvláštˇvynikají Roy Scheider a Bruno Cremer. Dopadne to smutně, tři nepřežijí cestu s nákladem nitroglycerinu ve dvou skutečně hodně obstarožních nákladních autech. Poslední je na konci příběhu zastřelen v baru. Všichni jsou přeneseně potrestáni za nepěkný život a skutky předtím.
Byla využita část technického vybavení po Beatles z éry Abbey Road. Vrcholné tracky - asi Search (Hledání), Vengeance (Msta), Abyss (Propast), Impressions of Sorcerer (Představy kouzelníka) a Betrayal (Zrada). Dokonalé propojení kytar a syntezátorů. Toto album otevřelo kapele lukratní produkci soundtracků k mnoha dalším filmům včetně Risky Bussiness s Tomem Cruisem.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Sorcerer
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Hackett, Steve - Defector

Hackett, Steve / Defector (1980)

horyna | 3 stars | 05.12.2016

Jako by síly a nadání začaly s touto nahrávkou Steva Hacketta postupně opouštět. Kouzlo imaginace se pomaloučku rozplývá, rozpadá do neznámých osmdesátých let, která podobnému druhu hudby rozhodně přát nebudou. Je tu pořád ještě silná skladatelská základa, kterou vidím v položkách č.1, melodickými omotávkami a potemnělou aurou vybavené The Steppes, i v překrásné tajemné čtyřce Leaving, která by mohla ležet na kterémkoliv z prvních Steveových alb. Upíří hosté na nás vykouknou s položkou číslo pět a filmový kinematograf se roztočí v Jacuzzi. Brahms, možná i Schumann "líbali" autora při nápadu klavírní linky v miniaturce Hammer in The Sand, pohádku nám převypráví The Toast a Ondrovi Havelkovi i s frakem vypadne z oka desátá Sentimental Institution. Zbytek, tudíž nejmenované skladby mě už k tvorbě Hacketta příliš nepasují, zní na jeho tehdejší poměry značně moderně, vlastně osdesátkově futuristicky. 3,5*

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Defector
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Rush - Counterparts

Rush / Counterparts (1993)

john l | 5 stars | 05.12.2016

Recenze se vztahuje k datu vydání, roku 1993.

Dva roky od poslední desky Roll the Bones se nám profesorští hudebníci ze země javorového listu připomínají vydáním nového alba, které se určitě zapíše tim nejlepším možným způsobem do zlatého fondu kapely. Nejsilnější sbírka od dob Moving Pictures se právě rozlétla na pulty obchodů a my se můžem přesvědčit jaká skutečně je.
Že Rush neusínají na vavřínech a korespondují s dobou a okolím je zřejmé ze zvuku nahrávky, tak i z některých písní. Syrová masáž Stick it out by mohla vyprávět, ale je tu i plno klasických věcí jako jsou s rozletem podané jiskřící Between sun and moon, romanťárna Speed of love, nebo závěrečná, rozlučková pohodička Everyday glory. Nadstandardní se pro začátek jeví svižná zpěvná balada Nobody's hero, zvonivý otevírák Animate a ta nejlepší definice hudby tohoto tria v současném balení, skladba Cut to the chase. K novým obzorům nás zavádí velmi pohyblivá záležitost Alien shore, stejně jako propojovací mostní konstrukce starých a nových Rush, píseň Double agent. Největší pochoutku skýtá vzrušující instrumentální dovednost Leave that thing alone, v níž se práce s nástroji a kompoziční aranžérské vychytávky brilantně propojí.

Rush stále fungují jako dobře promazaný stroj, ve kterém kolečková soukolí zapadá pěkně jedno do druhého.

» ostatní recenze alba Rush - Counterparts
» popis a diskografie skupiny Rush

Fafard, Antoine - Sphère

Fafard, Antoine / Sphère (2016)

alienshore | 5 stars | 04.12.2016

Aký úžasný obal. Hneď človeku vtlačí do mysle závan niečoho tajomného. Svetlo a tma v dokonalom kontraste farieb. Taký je aj štvrtý štúdiový album špičkového kanadského basáka Antoine Fafarda. Predošlý výborný počin s názvom Ad Perpetuum bol dosť náročný, no výkon bicmajstra Vinnieho Colauitu bol vskutku obdivuhodný ... ako vždy. Sphère je trošku niekde inde. Antoine primiešal do tohto fusion koktejlu viac melódií ... a treba povedať, že znamenitých. Ostala však zachovaná prepracovanosť a myšlienková kontinuita jednotlivých inštrumentálnych skladieb.

Na tento typ muziky má celosvetový patent Allan Holdsworth. Skutočne, gitarista Jerry De Villiers Jr. má jeho typické ťahy. Muzika však dáva emóciám a aj muzikantskému umu tak široký priestor, že len ťažko by som toto mohol charakterizovať ako nejakú vykrádačku. Antoine zložil úplne nádherné skladby (tri spoločne s Jerry De Villiers Jr.), ktoré počúvam so zatajeným dychom a zimomriavkami na rukách. Reminiscence, Renaissance Man alebo Fur & Axes - Part II sú veci ako lusk s jasnou štruktúrou a aj melodikou. Jemná, klavírnymi harmóniami podopretá Cherishing a aj posledná energiou nabitá Bubonic Groove len potvrdzujú kvality celej tejto nahrávky. Gary Husband dáva zabudnúť na svojho predchodcu a predviedol tradične výkon hodný svojho mena. Najlepšia a najpútavejšia fusion nakladačka vydaná v tomto roku.

» ostatní recenze alba Fafard, Antoine - Sphère
» popis a diskografie skupiny Fafard, Antoine

Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request

Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request (1967)

lover-of-music | 4 stars | 03.12.2016

Krásná deska. Tady mě Stouni překvapili. Jejich tvorbu jsem vždy považoval za průměrnou až někdy podprůměrnou. Nicméně o letech 1966-1967 to v žádném případě neplatí. Stouni se vydali na psychedelickou cestu. Tento čin někteří nemohli skousnout, ale podle mě se jim to vydařilo. Přirovnání Stounovský Sgt. Pepper se k tomu myslím docela hodí.

In Another Land mi připomíná barevnou jízdu jako v Lucy In The Sky With Diamonds. Píseň je vyšperkovaná cembalem a zpěvem, který se jakoby třepe. (Tento "třepotavý" zpěv jsem slyšel i v Lullaby To Tim od The Hollies). 2000 Man je melodická, chytlavá stounovka. Dokážu si jí představit i na jiných albech od Stounů. Gomper je zas typická jemná psychedelie. Vrchol pro mě je bez debat She's A Rainbow. Nádherná melodie, roztomilý text, nádherný klavír, nádherné smyčce. Mick Jagger se nám zamiloval do slečny Psychedelie. Tahle píseň to jasně dokazuje. Ovšem album má i slabší kusy např. nikdy nekončící improvizace v Sing This All Together. Ale dá se to přežít.

Jsem rád, že to album znám, protože mi ta hudba přinesla další čistou, panenskou a krásnou psychedelii. Nemůžu vystát tu poskvrněnou, odpornou psychedelii typu Jimi Hendrix, Jim Morrison a hlavně největší hippiesáckou špínu Janis Joplin.
Jak říkám. Není nad panenskou psychedelii typu Pink Floyd - Piper, Moody Blues, Sgt. Pepper, Magical Mystery Tour, Donovan, Stones.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Uriah Heep - Sonic Origami

Uriah Heep / Sonic Origami (1998)

horyna | 3 stars | 03.12.2016

Že by Journey vydali v roce 98 desku Sonic Origami? To mi nějak nesedí, ale při přehrávání některých písní tohoto alba, si to lze lehce představit, ne že by najednou U. H. kopírovali Journey, leč některé skladby plně vyvěrají z podstaty A.O.R. a i hlas Bernie Shawa se v určitých momentech či polohách Perrymu opravdu přibližuje na dostřel.
Tato uriášovská deska, má už pramálo společné s kořeny kapely a po geniálních klávesových motivech prvních alb zde není vidu, ani slechu. Sestava je značně překopaná, komponují jiní lidé, vokál se změnil zcela a onen americký šmrncovní rock pro dospělé vytlačil samou podstatu hudby těchto ostrovanů. Na druhou stranu musím ale říci, že kdyby tohle měla být kopie Schonovy bandy, na některých místech nezní vůbec špatně.

První track si ještě upaluje po své rockující koleji, Shaw nepěje vůbec špatně, má to šťávu, ovšem prostřední pasáž už pokukuje do míst amerických velikánů, přesto lze pořád uvěřit, že to jsou U.H, kterým zpěvnost prostě nechybí. Ve dvojce se moduluje zpěvákův hlas pro mne vcelku přívětivě, skladba šlape, neudivuje, ale ani nekazí. Velký dotek Journey na mne dýchá skrze čtvrtou Heartless Land- kytara má skoro folkové ladění, ve vzduchu visí velká pohoda a uvolněnost, artovou koncepci trochu pokaňhá vlezlejší klenutý refrén. I náledující písně Only The Young, In The Moment, Question leží v těsném společenství onoho sektoru, oplývají ale příjemnými melodiemi a nápadů se tu také vyskytuje solidní množství. Journey jak vyšité slyším v devítce Shelter From The Rain- a ta se skutečně vyvedla převelice, atmosféra a silné smyslné aroma, dýchá skrze akustické pochody a výborně tvarovaný vokál, poklona pánové. Pár klasických uriášovských tracků, aby jsme nezapoměli s kým máme to dočinění a to nejlepší přichází v hlubokomyslné The Golden Palace- která voní všemi chutěmi dokonale vystavěné, dramatické kompozice s nejedním progresivním prvkem ve svém obsahu a jako přidanou hodnotu dostáváme suplovanou smyčcovou sekci, která píseň ještě obohatí.

Jako artefakt doby a album, na kterém chtěli nejspíš zkusit něco jiného to i beru. Shawa jako zpěváka příliš nemusím, jeho pódiová prezentace v posledních létech mi nahání smích, či slzy do očí, ale myslím že zde se předvedl ještě celkem slušně.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Cordero, Claudio - Quasar

Cordero, Claudio / Quasar (2016)

alienshore | 4 stars | 03.12.2016

Brodiť sa medzi kvantami albumov a hľadať perly je naozaj únavné. Až do chvíle, kým nenatrafíte napr. aj na gitaristu Claudia Cordera z Chile. Chvíľu počúvate a poviete si ... fajn. Potom sa k tomu vrátite a poviete si ... párada!!! Album Quasar je druhým štúdiovým počinom tohto neznámeho gitaristu, ale je počuť, že riadne pokročil v tvorivom a dôslednom komponovaní. Jeho predchádzajúce pôsobiská v Matraz a Cast sú iste zaujímavé pre progerov, no jeho hudba ide našťastie trochu iným smerom. Hľadá si svoje vlastné teritórium, v ktorom sa cíti dobre a to teritórium sa nazýva progresívny metal.

Závan amerických Dream Theater je tu a tam samozrejme cítiť. Claudio však opatril svoje skladby brilantnými melodickými nápadmi, obrovskou energiou a aj hráčskou ekvilibristikou. Od "Outatime" až po "Ocaso" sú to prvotriedne vecičky, ktoré by som rád počul aj od zvučných mien gitarového neba. Pri takej "Čas na pivo", by som sa rád zastavil. Už názov napovedá, že sa nejedná o nejakú náhodu. Claudio totižto koncertoval na Slovensku v roku 2016 vo Zvolenskej Slatine, a ako poctu na pekné spomienky zložil tento úžasný inštrumentálny song, ktorý patrí medzi najlepšie čísla na albume. Jeho gitarová hra jasne inklinuje ku klasickým shredderom zo shrapnelovského obdobia. Dáva však silný dôraz na stavbu a melodický nápad. Práve to je dôvod, prečo sa k tomu mám chuť vracať a považujem Quasar za najlepší gitarový počin roku 2016.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Cordero, Claudio - Quasar
» popis a diskografie skupiny Cordero, Claudio

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

Snake | 4 stars | 01.12.2016

CD AMS ‎– AMS CD 172 /2012/
Mini-LP replica

Biglietto per l'inferno (Vstupenka do pekla) je považována za jednu z nejvlivnějších italských prog rockových kapel všech dob. Pochází z Lecca, hlavního města Lombardie a byla založena v roce 1972. O dva roky později nahrála kritikou výborně přijatý eponymní debut, který se však díky nedostatečné podpoře finančními problémy zmítaného labelu Trident nesetkal s takovým úspěchem, jaký by si zasluhoval. I přes zklamání z prodejních čísel natočila v roce 1975 jeho pokračování, ale to už Trident definitivně zkrachoval a tak nakonec vůbec nevyšlo. O několik měsíců později se kapela rozpadla...

Původní album obsahovalo pět skladeb, 35 minut symfonického, epického, ale také řádně tvrdého rocku. Při pohledu na sestavu se dvěma klávesisty by člověk snadno nabyl dojmu, že tady bude "překlávesováno", ale zmýlená neplatí. Zemitá doprovodná kytara Marca Mainettiho projev kapely přitvrzuje a posouvá hard rockovým směrem. Styl Biglietta per l'inferno bych tak přirovnal k souputníkům Buon vecchio Charlie, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Alphataurus.

Jako první tady máme čtyři minutky dlouhou Ansia. Z počátku vyklidněná skladba postupem času mohutní, graduje a slouží jako výborný odrazový můstek pro první ze dvou vrcholů alba, neuvěřitelně chytlavou palbu Confessione (Zpověď). Text písně je rozhovorem mezi knězem a na smrt odsouzeným vrahem a Claudio Canali cedí a plive slova, jak jedovaté sliny. Důrazná hard rocková kytara, sekaný rytmus, výborná melodie a expresivní zpěv mi pumpují adrenalin do žil a v instrumentální "dohře" si prožívám jeden ze svých mnoha hudebních orgasmů.

Una strana regina by se dala - s přimhouřením jednoho očka -nazvat baladou, ale ani tady nechybí pořádně štiplavá vsuvka s brutálně zkreslenou flétnou. Il Nevare je vlastně volným pokračováním předcházející písně, ale v již daleko ostřejším podání. Mám dojem, že to původně byla jen jedna dlouhá skladba, která byla rozdělená pouze z důvodu omezené kapacity vinylového kotouče a také proto, aby se vešla na singl. Skutečným vyvrcholením alba je pak čtrnáctiminutový žalm za mrtvého kamaráda, L'amico suicida (Sebevražda mého přítele). Rock progressivo italiano v té nejčistší podobě, podmanivá a melodická symfonická nádhera, vyšperkovaná několika překvapivými zvraty. Velmi specifický a neobvyklý zvuk klávesových nástrojů mi tady velice připomíná o rok starší (a vynikající !) album kolegů Alphataurus...

Reedice od AMS nabízí ještě dva bonusy, instrumentální verzi skladby "Confessione" a mírně (zhruba o minutu) prodlouženou "L'amico suicida".
Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a obsahuje texty, fotografie a biografii skupiny od Mathiase Schellera.

Muzika je to parádní a proto by si zasloužila co nejlepší produkci, ale bohužel, zrovna tady slyším jisté nedostatky. Těžko se to popisuje, ale trochu mi to připomíná zvuk alba "In Rock". Nečekal jsem žádné zázraky, ale zvlášť druhá polovina desky nehraje dobře a ten zážitek z poslechu trochu mi to kazí. Jen a pouze z tohoto důvodu nedám plnou palbu, tedy za čtyři.


» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Magnum - The Visitation

Magnum / The Visitation (2011)

horyna | 3 stars | 01.12.2016

Magnum jsou pro mě zvláštní kapelou, už několikrát se mi stalo, že i přes chuť, kterou jsem na jejich hudbu zrovinka měl, jsem si s ní pořádně vylámal zuby. Ovšem jsou chvíle, nebo spíš dny, kdy mi občasná opakující se kolovrátkovitost hudby Magnum tolik nevadí a dokáži si jejich produkci užít. Sterilita se najednou zamaskuje mračnem výborných aranžmá a někdy patosovému až pitoresknímu hlasu Boba Catleyho rád naslouchám. Přesto se ale nemůžu ubránit pocitu, že jsou v historii souboru místa, kterým je lepší se vyhnout.

Začátky kapely prosakují nápady syntetických časů a stejně jako u mnoha jiných, nevím přesně jak moc je brát vážně, co si vlastně myslet a jestli je nutné se jimi vůbec zaobírat. Koncem osmdesátých let cukrují tak výrazně že se to dá dnešními měřitky jen těžko pochopit a pro většinu snad i vydržet. Ani comeback roku 2002 neshledávám nijak převratným, co tedy vlastně zbývá? Produkce posledních let, která ale dle mého má už klesající tendence a tak se přidržím názoru, který mi velí jako nejkreativnější etapu (ne komerčně) vymezit léty (když to roztáhnu) 2004-2012.

Jako monumentální vnímám skladbu č.5 Spin Like A Wheel, deska směrem k této pomalu roste a má tendece se jakoby každou položkou malinko zlepšovat a výrazněji zaujmout, především klusající náklada Wild Angels s pěknými klávesami a vokály se příjemně poslouchá, ale zmíněná Spin... mě drží pevně za srdce, už svým lahodným vokálně mazlivým úvodem i snivým charakterem dalších minut. Bobe, tady ti to sedlo opravdu pěkně.
Bohužel co se týče stran kýčovitosti, položka následující je jí prostoupena až nadmíru, naštěstí druhá půle desky má ambice aby ještě překvapila. Nejprve je to klavírní linka a vzdouvající nálada sedmé Freedom Day i povedená Mother Nature's Final Dance. A když pak zazní sólo na začátku písně poslední, připomínající mi Free as a Bird od Beatles, myslím že jsou místa v hudbě Magnum zajímavá, ne jen přízemní.2,5-3*

» ostatní recenze alba Magnum - The Visitation
» popis a diskografie skupiny Magnum

Jethro Tull - Heavy Horses

Jethro Tull / Heavy Horses (1978)

EasyRocker | 4 stars | 01.12.2016

Tohle album mám velmi rád a pracuje u mě při každém jeho poslechu i nostalgie, bylo totiž mezi prvním od JT v mé sbírce. Spolu s předchozím skvostem Songs from the Wood je to přesně ta kouzelná poloha JT, kterou jsem si zamiloval.

Už úvodní ...And the Mouse Police Never Sleeps je svižný, podivuhodný nástup z klidu a bezčasí - klidné a velebné akustiky a flétnové "úhozy" hlavního principála, na konci pak ovládne pole rytmika je relativně v pozadí, občas se tahle věc rozburácí, ale spíše jde o v podstatě unikátní, neslyšený model folkrocku s psycho koncem. Acres Wild je krásnou keltsky oděnou prostopášnicí, kterou miluju už léta letoucí. Žádná velká agrese, divý a emocionálně rozpoutaný hlas, do puntíku ta poloha, kterou u JT miluju. No Lullaby je pořádně drsný úvod, kde mr. Barre žhaví své struny, jako kdyby byl u Hendrixe nebo LedZep, přichází sólové palby Barlowa za baterií a velebný, až teatrální folkrockový model a krásně jemně malující, procítěnou flétnou. Zase ohromné překvapení nad tím množstvím poloh a forem, jakou je tahle jednotka schopna zpracovat. Také Glascock s basou nezůstává vůbec pozadu a žehlí a žehlí... Zajímavý, na osm minut natažený model... Moths je další krásnou, jemnou srážkou keltského folku s jen lehkým rockovým oparem, Anderson tu zůstal věrný tradicím písní z lesa, a opět mu to nesmírně sluší. Krásná omalovánka s lehkým varhanním pozadím Johna Evanse a orchestrem (David Palmer). Journeyman je založena na bytelným rockovém rytmu, spíše tu vystupuje Martin Barre s krátkými tříštivými sóly, flétna tu je, ale nedostává tak rozsáhlý prostor. Rytmicky rozhýbaná velmi propracovaná a opět trochu jinak zabarvená věc z rockovějšího těsta JT. Rychlopalné Andersonovy flétnové údery a přejezdy a krásný hladivý nástup akustických kytar a nakonec i plnohodnotné rockové jednotky, to je krásná, až komorně oděná Rover. Potvrzuje, že tohle album není primárně založeno na rockové agresi, ale na vynikající atmosféře, náladě a prokomponování jednotlivých nástrojů a motivů. Pak ovšem přichází jedna z mých nejoblíbenějších jethrovek, další keltsky skočná One Brown Mouse, ty melodie a harmonie, kytary a mandolíny, jsou prostě kouzelné a nadzemské a velmi jemně orchestrálně dobarvené. Jinak není co dodat a do juchání při Samhainu nebo Beltainu se vždy pouštím po hlavě... Devítiminutová nosná titulní věc - pohádkově kouzelný motiv propojených akustik, Barreho elektriky a i zde cítíme, že David Palmer se svým orchestrem otiskl citelně, ale krásně. Jemně, ale noblesně vedené vokální linky vytvářejí s dalšími nástroji čarovnou hudební řeku, pomalu jako bych se ocitl na albech svých milovaných hrdinů Anthonyho Phillipse či Stevea Hacketta. Jsou tu nejen orchestrální, ale i klavírní podkresy a jak Anderson hudebně vybudoval nezničitelný refrén, je hodno obdivu. Tady dostali prostor úplně všichni, jako stroje se rozpoutají i Barlow a Glascock... dovětkem je Weathercock, vyvedená v celé kráse této jedinečné desky. Akustický podkres a nostalgický vypravěčský projev starého barda, pak se vkládají Barlowovy údery, ale jen velmi jemně, opět sem nevstupuje žádná výrazná rocková tíže. Slovo mají tříštivé akustiky, báječná flétna, Glascockovy lehké přejezdy a opět jemný orchestrální podkres. Barre vystupuje až po půli. Čistokrevný šamanský rituál na závěr...


Krásná lehká, subtilní, folkrocková paráda s keltskými doteky. Vlastně nemám té křehké krása co vytknout, vzhledem k trojici mých monolitů Aqualung+Minstrel... a Songs... dám krásně vyvedenou čtyřku. Původní verze by zasluhovala remaster.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Friedman, Marty - True Obsessions

Friedman, Marty / True Obsessions (1996)

john l | 5 stars | 01.12.2016

Mnohem víc než v bývalých domovských Megadeth mě Marty Friedmen dokázal uchvátit svými pestrými sólo výlety daleko za metalové hranice, tento výšlap je nejdokonalejší a nejpozoruhodnější ze všech. Stylové spektrum se rozchází od decentního metalového nákresu, přes burácející rockové vody, příjemné melodické písničky a zabíhá až do tajů esoteriky, podobně jako na jeho dvou předchozích dílech. Kdo zná tvorbu Megadeth, myslím teda těch Megadeth, ve kterých vedle Mustaina na sólovou kytaru hrával právě Marty, teda těch nejkultivovanějších (názor velké většiny jejich fanoušků) Megadeth a postaví vedle nich první čtyři sólové eskapády jejich melodického a kreativního kytaristy, nestačí žasnout jakými cestami se ve svém ranném mládí proplítal. Po speed bouřích Cacophony (kapela dvou alb spolu s kolegou J. Beckerem) a prvním podobném "dračím polibku" otočil Marty kormidlo zprudka zcela jinam a esoterikou prostoupené vyklidněné nahrávky Scenes a Introduction ukazují na smířlivou duši tohoto heavy excentrika. Vrcholná forma jej v průběhu devadesátých let neopouštěla a tak nejen v domovských Mega přidával jeden skvělý nápad za druhým (viz netypická a novátorská deska Cryptic Writings), ale i sólovou káru dotahl na svůj vrchol pojmenovaný True Obsessions.

Na zlatém tácku nám Marty servíruje jak pokrmy instrumentální, pro začátek duo písní pro příznivce dvojice Satriani/Vai, jedna lepší než druhá, dotek Japonska s fusion charakterem v Intoxicated a ještě jeden úklon gejši při Glowing Path. Vidina muže s velkým instrumentálním nadhledem tyčícího se jako bůh na sklanatém výběžku směřujícím do moře, přesně takové pocity se mnou hýbou při dvojici dokonalých tracků The Yearning a Farewell.

Barevnost alba spolutváří i písně zpěvné, nezvykle melodická Last September, americký střední proud Shine On Me, baladický soft rock Hands of Time, nebo tvrdší pochod Live and Learn.

Deska není jen pro znalce kytarového umění, jelikož o dobré písničky tady jde předně. Deska, na kterou si Marty pozval trojlístek tehdejšího výkvětu bubenické extratřídy. Deska pro vás, kteří se chcete do hudby zapojit a prožívat ji.

» ostatní recenze alba Friedman, Marty - True Obsessions
» popis a diskografie skupiny Friedman, Marty

Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed

Lynyrd Skynyrd / Last of a Dyin' Breed (2012)

horyna | 4 stars | 30.11.2016

Lynyrd Skynyrd si i na svém posledním díle udržují určitý, dalo by se říci vysoký standard, který je představen hned z kraje desky prostřednictvím songu titulního, jež vlastně prezentuje klasické Skynyrd, hnané motorem značky elán, pekelnými riffy a melodiemi, které se velmi snadno vměstnávají mezi jejich klasické písně. Laťka kvality se udržuje samovolně a s příznačnou lehkostí. Kapela, která za svou dlouhou kariéru sic párkrát mírně klopýtla, zkoušená osudem jako snad žádná jiná, má pořád velký apetit a silný skladbovo-muniční arsenál na výstavbu nových alb. A ať je to hymnická One Day at a Time, šlapavá Homegrown, typická jižárna Mississippi Blood, nebo energický dynamit Good Teacher, ve všech případech se jedná o návykové tutovky a kvalitní skladby made in L. S.

A tak vlastně plnému hodnocení alba, stojí v cestě pouze vyšší počet baladických skladeb (4), které mě v případě této desky nepřipadnou tolik poutavé a jedinečné, aby tu musely být zastoupeny v takové síle.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Shadow Gallery - Room V

Shadow Gallery / Room V (2005)

horyna | 5 stars | 30.11.2016

Poslední Bakerův album u mne stojí hned vedle eponymního debutu, určitě ho v mnoha oblastech převyšuje, přesto jeho dominantní atmosféričnosti a kouzelné epické působivosti se stěží kdy může dotknout. Náklonost debutu má u mne i stránku archaickou, přesto jasně cítím, kam až se kapele za dobu svého působení podařilo dojít a kolik sil do stěžejního, pátého alba vložila.
Imponuje mi imaginární hudební rozdělení alba na třetiny, kdy prostřední část obsahuje krátké, vesměs insrumentální čísla a obě krajní v sobě nesou tu hlavní obsahovou tíhu alba, vměstnanou do tří, respektive pěti vokálních čísel. Když jsem onehdá desku poslouchal, říkal jsem si, tohle přece nejsou skladby, to jsou doslova hymny, čas se většinou posouvá k osmi minutám, jsou plně strukturované a nádherně, opravdu skvosně aranžované, radost poslouchat. Koncept navazuje na třetí desku Tyranny a zvukově je myslím ze všech děl S. G. nejdokonalejší.

Zaujme vlastně každá prezentovaná píseň, zachytím zde proto pouze ty nejdokonalejší momenty alba: ať už je to klavírní linka a dojemný duet s božskou Laurou Jaeger v Comfort me. Má velmi oblíbená je píseň Vow- se sentimentálním zvukem akustik, obsahující znělé sbory a dojemě dokonalé kytarové sólo. Jazzové klavírní běhy v šesté insru jízdě Death of a Mother. Mezi vrcholy lze taktéž připočíst, procítěnou pomaloučkou Torn- v níž je kompoziční a hráčský talent dotáhnut k naprosté dokonalosti. Finiš desky je vlastně obdivuhodný, ať už se jedná o démonický Mikeův vokál vyvěrající skladbou The Archer of Ben Salem- kde kytaristé šlapou na 120%, instrumentální orgie v titulce Romm V, nebo uhrančivý závěr s písní Rain.

Pátým pokojen stanuli Shadow Gallery na svém hudebním vrcholu, barvitá instrumentace podepřena nepřeberným množstvím nápadů a dokonalým zpracováním nejen v oblasti vokální, žel bohu znamená konec jedné etapy této originální a oblíbené kapely.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Room V
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Sargant Fury - Turn the Page

Sargant Fury / Turn the Page (1995)

horyna | 5 stars | 27.11.2016

První dvě nahrávky této kapely mě nezaujaly prakticky vůbec, zásluhu na tom, že jsem klukům dal šanci ještě s jejím třetím pokusem, měl v dobách dávno minulým pozitivní redakční článek časopisu Spark, jehož prostřednictvím místní redaktor zhodnotil nové dílo jako zásadně jiné od jeho předchůdců a shledal ho rockově velice variabilním. Přesně tentýž názor zastávám i já a dodnes jsem s jeho hudební prezentací navýsost spokojen. Žádná nemastná americká hair škola, žádné bezduché, plytké a na nápady hubené pokusy nacházející se na desce druhé. Napotřetí se kapela opravdu vzchopila, vzepjala a předvedla že dokáže kompozičně uspět i přesvědčit. Zdravě nabuzená parta ve své další kapitole prahne po vyšších metách a touží po sobě zanechat silnější znamení než doposud. Snaží se originálně propojit rock sedmé dekády, nálady Zeppelinů, Bad Company a dalších dinosaurů ostrovního rocku s výživnou a rtuťovitou melodikou i nezaměnitelným projevem jejich do té doby stále se zlepšujícího vokalisty.

Slušně přiostřeným zvukem a razantním riffem odstartuje desku skladba titulní Turn the Page- tohle že jsou kdysi unylý němčouři Sagrant Fury? Věřím, že si podobnou otázku položil nejeden tehdejší účastník rockových kolbišť.
Best I Can- vás svou energií nakope do zadku a posadí o sto metrů dál, melodie kapela z rukávu jen sype a rytmický dril funguje jako dobře promazaný stroj.
S. F. a balady, kapitola jdoucí ruku v ruce s tímto albem, jedna lepší druhé, ať se jedná o náladotvornou vyexponovanou Crack the Mirror, následující Time- v níž zvonivé španělky a Macův vroucný projev dostanou nejedno dívčí srdce na svou stranu. Nebo o velice smutnou akustickou lahůdku No Other Way- ve které kompoziční nadhled bije do očí, vlastn do uší. To osmá Without You- se klavírní linkou, soxofonovým sólem a něžným Macovým hláskem snaží za každou cenu odlišit. Říkáte, že je jich na jednu desku příliš, u tak silné nahrávky to vůbec nevadí, každá je jiná, nečekejte přesládlý balast, jsou to rockové balady, pramenící z říčních toků sedmé dekády.
K.Y. Kelly- totální rock, odvaz, nářez, erupce dobré nálady co tu stříká na všechny strany, panečku to je jazda:-) kam na to ti seržanti chodí.
Máme tu i dva covery, jednak hitůvku 80-tých let z filmu Flashdance, razantně ostrou Maniac a pak klasiku klasik, Bad Company-ovskou Can't Get Enough.
Main Attraction- využije hammondy jako novou zbraň kapely a rockuje s výryzným apetitem hladového lovce, stejně jako stopka Lucky Day.

Čistý hard rock od podlahy s razantní energickou hodnotou, to jsou Sargant Fury na svém třetím (konečně to přišlo) a posledním zářezu:
A proto, vrhnu se do saka a bílý košile, a s gustem čmeláka jdu mlsat svět, vlastně Turn the Page, ale otočme raděj stránku. 4,5*

» ostatní recenze alba Sargant Fury - Turn the Page
» popis a diskografie skupiny Sargant Fury

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

horyna | 4 stars | 26.11.2016

Pro zpříjemnění dnešního odpoledne ordinuji si desku Breathless kliďasů Camel. Komerčnější otevření jejich hudby širšímu obecenstvu bylo koncem sedmého desetiletí pochopitelné a naprosto normální, trend ukazoval právě tímto směrem. Možná právě proto má i tahleta kolekce svá úskalí.

Začátek prostřednictvím skladby titulní je naprosto v pořádku, ovšem mírná klopítnutí se nevyhýbají písním následujícím. Na jednom pólu stojí vlezlý a komerčně šmrncnutý bizarní popěvek čtvrté Down on the Farm, nad nějž nemám jaksi sílu se ani po dlouhé době povznést, chápu že někomu může přijít nevšední a netuctový, ne, ne mě zkrátka nesedí. Hned vedle něj, respektive za ním se nalézá skutečně překrásná Starlight Ride (s flétničkou)- jež hudbu Camel převádí na to nejčistší, akrylově skvostné a pestře vyhlížející plátno. Vlastně i další Summer Lightning- pokračuje a staví paletu vícehlasů za svou předchůdkyní. V jejím průběhu baskytara funkuje v skoro až tanečním rytmu, ovšem stále vkusně, vyzrále a nealibisticky. Ovšem skladba sedmá sleduje syntetické cestičky a vede mé kroky kamsi do neznáma, tohle nejsou Camel jaké slyším nejraděj. A tak až s poslední Rainbow's End- tolik mi připomínající Gabrielovské Genesis, zažívám opět opojný pocit hudby vedle dromedára.

Myslím že tři by v tomto připadě bylo málo a následný pucung / pokarhanie bych pro jednou zae nerad zažil:-)

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

Buon Vecchio Charlie - Buon Vecchio Charlie

Buon Vecchio Charlie / Buon Vecchio Charlie (1990)

Snake | 5 stars | 26.11.2016

CD AMS Records – AMS181CD /2011/
Packaged in card wallet.


Italská rocková scéna nabízí celou řadu časem zavátých jednoalbumových chuťovek a jednou z těch nejzapomenutějších - a zároveň i nejpozoruhodnějších - je jediné album prog rockových Buon Vecchio Charlie.

Historie skupiny byla velmi krátká. Vznikla v roce 1970 a už o necelý rok později - v benátském studiu "Suono" - nahrála matroš na debutové album. Jenže ani přes veškeré snahy se jí pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak se v roce 1972 rozpadá... "Starej dobrej Charlie" tak zůstal téměř dvě desetiletí zapomenut a prvního oficiálního vydání se dočkal díky labelu Melos Rec. až v roce 1990. V současnosti asi nejdostupnější je reedice od AMS, z roku 2011. Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a booklet obsahuje seznam skladeb, sestavu a vzpomínky Luigiho Calabrò.

Cédéčko obsahuje pouhé tři skladby, tzn. necelých 34 minut členitého a propracovaného heavy progu, s minimem zpěvu v italštině. Kluci se inspirovali, kde se dalo a tak tu slyším náznaky King Crimson, Jethro Tull, The Nice a - díky ságu - i Van Der Graaf Generator.

První skladba - dvanáct minut dlouhá Venite giù al fiume - je sice poněkud svéráznou, ale o to energičtější a našlapanou předělávkou "In the Hall of the Mountain King" norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Držte si kulicha, protože už od úvodní, důvěrně známé flétnové fanfárky a kulometné salvy bicích se jede na plný plyn. Ke slyšení je tu všechno možné, od blues rockových pasáží s pěknými kytarovými sóly, přes saxík, až po Tullovské flétny a když se v sedmé minutě vyloupne variace na Emersonovo "Rondo", jdu definitivně do kolen. A za kytarové sólo v závěru skladby by se nemusel stydět ani Blackmore.

Jako takový předěl slouží balada Evviva la contea di lane, která mi tím cinkáním činelů, flétnovou melodií a především atmosférou připomíná skladbu "I Talk To The Wind" z debutového alba King Crimson. Nechybí pěkné klávesové sólo a saxofon v závěru skladby bzučí a sténá, jak raněná vosa v posledním tažení.

Vyvrcholením alba je patnáct minut dlouhá a do pěti strof naporcovaná suita All'uomo che raccoglie i cartoni. Téma na začátku skladby mi je opět nějak povědomé, ale čert to vem. Zpěvu je tady znovu jen tolik, aby se neřeklo, saxofonové bouře ve stylu "21st Century Schizoid Man" střídají předlouhá varhanní sóla, akustické vsuvky a v momentě (7:33), když poprvé se ozve hluboké a temné vrčení moogu zažívám hotový hudební orga(ni)smus. Nechybí ani čistě jazzová vsuvka a po krátké zrychlené opakovačce úvodního motivu doprovázené šíleným sólem bicích je konec.

Album Buon Vecchio Charlie mám ve sbírce sotva pár týdnů, ale okamžitě se vyhouplo mezi moje nejoblíbenější kousky italské provenience. Můj tajný tip pro milovníky hard/prog rocku z kraje sedmdesátých let. Pět hvězd.

» ostatní recenze alba Buon Vecchio Charlie - Buon Vecchio Charlie
» popis a diskografie skupiny Buon Vecchio Charlie

Winger - Karma

Winger / Karma (2009)

horyna | 5 stars | 26.11.2016

Druhé comebackové album amerických Winger nazvané Karma ve svých útrobách skrývá živočišně spalující energii, která vám bude po celou hrací dobu dávkována v ojediněle funkčních a dostatečně silných porcích. Když jsem tuto nahrávku slyšel v době kdy právě vycházela, nestačil jsem se divit, takhle tvrdě, útočně a bez skrupulí že zní nový výtvor z dílny Kipa Wingera a jeho kumpánů. Je sice pravdou, že tvorba kapely postupně směřovala od skoro popových popěvků (pro náctileté) na debutu a silnou klávesovou nasládlostí desky druhé, přes rytmicky dravé a maximálně skladatelsky dotažené super dílo Pull, až k energické comebacové jízdě na albu IV., přesto jsem byl jejím částečným odosobněním zprvu dost zaskočen. Kdeže ale loňské sněhy jsou, na novou tvář kapely jsem si zvykl velmi rychle a její novou, dobrou volbu jako nastolenou cestu, stvrdilo i dílo poslední Better D. C.

Sílu a dravost sportovního porsche řítícího se americkou prérií nejméně 180 km/h má ojediněle nabušený startér Deal With The Devil- v němž deklamovaný text se zuby nehty snaží udržet tempo s kytarovými poryvy a zdravou náladou této nakopávající jazdy.
Energické nasazení se přenáší i do druhé skladby Stone Cold Killer- Kipův vokál se jemně moduluje, kytary vyhrávají metalickým způsobem a refrén zbavený jakéhokoli nepřípustného patosu vytahuje skladbu ještě do vyšších pater.
Big World Away- ubere plyn, avšak naléhavot zůstává, kytara se kolem vás ovíjí a drsňácký vokální přednes u Winger dříve neznámý, působí cizokrajně a lákavě.
Come A Little Closer-sází kopákové ataky Roda Morgensteina a kytarové harmonie jsou třešničkou onoho potemnělého kusu, v němž opět Kip recituje s patřičnou zarputilostí.
Speed metalová bouře linoucí se ze skladby Pull Me Under- naplněna kytarovou malbou i jemným klávesovým podkresem, přechází v očistné sklidnění putující písní Supernova a divák znalý předešlé tvorby se nestačí divit, že by takto tíživé okamžiky ze své tvorby vydolovali tito, kdysi lamači dívčích srdíček.
Always Within Me- čerpá z baladických hříček, ale spíše romantizující náladu přetavuje do velice funkční písně, v níž nápady jsou potřebným arzenálem kapely.
A jsme zpět, kov, kov, kov, to už útočí nesmlouvavá Feeding Frenzy- krásné melodie, basový spodek a rytmicky slušně zvládnuté tempo, které s prvními poslechy působí obyčejně, ale postupně i ono svou zpěvností začíná diváka bavit.
Druhá pomalá píseň souboru má název After All This Time- v níž nejen bluesový esprit dokáže posluchače pevně přichytit ke klávesovému toku, plujícímu na hmatatelně dravém zpěvákově přednesu.
Desku provází do svého finále přístupnější Witness- se závěrečným mega dlouhým guitar sólem.

Sestava plna kvaliních instrumentalistů a skladatelů zároveň, to je novodobá tvář hard rockového energy drinku nazvaného Winger. Poklona pánové, vyhrává vám to mistrně!!! Kip Winger - vocals, bass, keys / Reb Beach – guitars, vocals / John Roth – guitars, vocals / Rod Morgenstein - drums. 4,5*

» ostatní recenze alba Winger - Karma
» popis a diskografie skupiny Winger

Metallica - Hardwired... to Self-Destruct

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct (2016)

Rovant69 | 3 stars | 25.11.2016

Dávám recenzi, s mírnými úpravami, kterou jsem psal pro musicserver.cz

Jen zmínka o vydání alba Metallicy rozdělila fanoušky do několika táborů. Pro jedny už kapela nemá co nabídnout a skončila vydáním "Černého alba", další ji bezmezně milují a těší se na každý její produkt a třetí vyčkávají, zda bájný fénix nevstane z popela a novinkou nevytře všem škarohlídům a haterům zrak.

Na nový počin se čekalo dlouhých osm let. Neodpustím si jednu malou poznámku, která zdaleka neplatí jen na Metallicu, a to tu, že kdyby touto frekvencí vydávaly hudební soubory svá alba v sedmdesátých letech, byl by s nimi pravděpodobně amen. Anebo, v tom lepším případě, bychom se právě opájeli krásou čerstvě vydaného "Physical Graffity" od Led Zeppelin.
Ale chápu, je jiná doba a Metallica už dávno není jen kapelou. Svoji pozici si vybudovala. Stala se dokonalým strojem na peníze, firmou a značkou. Ještě devět týdnů před samotným vydáním skupina nedodala hotový master k výlisku. Prý desku neustále vylepšovala ke své spokojenosti. Krom obvyklých marketingových řečí vypustila do světa i tři nové skladby, které toho moc o novém materiálu neprozrazovaly, a tak napětí ve všech táborech rostlo. Dnes je novinka skutečně na světě. Jak působí jako celek?

Předně je třeba si uvědomit, že Metallica netočí krátké řadovky. Je tu plocha dvou CD v celkové délce téměř osmdesáti minut. Těžko říci, ale je možné se s úspěchem domnívat, proč zrovna formát dvou stříbrných placek, když by jedna zcela v pohodě pojala veškerý obsah, který formace předložila. Nicméně to je podružné. Prvotní je fakt, zda těch sedmdesát sedm minut obsahuje adekvátní materiál, který by posluchače bavil od začátku do konce. Z mého pohledu tomu bohužel tak není a je to škoda.

První disk, obsahující šest položek, nabízí celkem solidní jízdu, včetně návratu k thrashovému období. Otvírák a zároveň titulka "Hardwired" je skvělá skladba. James Hetfield zase vyštěkává texty jako za mlada a skupina nekompromisně servíruje thrashové riffy, včetně pověstných kartáčů. Únosná je i samotná stopáž. Následující "Atlas, Rise!" nás zavede někam do období "Master Of Puppets", a posluchače tím příjemně naladí na věci příští. V celkem svižném tempu, nikterak už ve stylu čistokrevného thrash metalu, se pokračuje i dále až do "Am I Savage?". Po ní muzikanti, jakoby unaveni rychlým startem, zvolní. Nasadí svůj, kdys tak typický valivý riff á la "Černé album". Do této doby je vše v pořádku a byla by to po rychlém úvodu příjemná změna, kdyby... Ano, kdyby se zbytek desky nenesl ve stejném či podobném duchu. Skladby ve středním tempu se táhnou celým tracklistem, trvají dlouhých šest až sedm minut, liší se maximálně protahovanou předehrou a nezachrání to ani poslední, byť skvělá thrashovka "Spit Out The Bone", která si říká o dva kopáky. K mému zklamání je Lars Ulrich v této písni použije jen velmi úsporně, skoro až přeslechnutelně. Přesto je jedná o možná nejlepší skladbu z alba. Dá vzpomenout na "Dyers Eve" z "And Justice For All" a s ní přichází i povzdech, proč takto nemohlo vypadat celé "Hardwired...".

Posluchač se při poslechu druhé poloviny nechtíc dostává do letargie.Tempo u jednotlivých skladeb se příliš neliší, a tak se přistihnete, že netrpělivě čekáte na konec. Jenže když začne další píseň, změna tempa se nekoná. Kapela zde působí dojmem, že jí spadl řemen a vkrádá se tak trochu skladatelská bezradnost. Po chvíli poslechu máte pocit, že vám kompozice vůbec nic neříkají, včetně postupů, které už byly slyšeny, včetně kytarových sól, která Kirk Hammet v této části produkuje.(vemte mu už to kvákadlo).
Pokud srovnáme první a druhý disk, zdá se, že se jedná o zachycení odlišných tvůrčích období. Zatímco první část je ladná a krásně plyne, druhá část přešlapuje na místě a až přespříliš připomíná songy z nechvalně známého "Reload".
Napsat však o "Hardwired... To Self-Destruct", že je vyloženě špatné, nejde. Stejně tak dobře ale nejde napsat, že je výtečné. Album má zajisté mnohá pozitiva. Minimálně první polovina rozhodně stojí za poslech a působí uvěřitelnějším dojmem než předchozí "Death Magnetic". Je z ní cítit lehkost a velmi dobře se poslouchá. James Hetfield zpívá jako z partesu a skvěle klene zpěvové linky. Dost možná vůbec nejlépe za posledních deset až patnáct let. Kytarové riffy, zdvojená sóla na zmíněné polovině plynou jaksi samovolně, nic se nezadrhává, nic nekomplikuje. Po dlouhé době je slyšet v nahrávce Metallicy i to, že mají baskytaristu a ne ledajakého.NArážím zde na výsledný mix předchozích alb.

Body tomuto albu ubírá a sráží velmi průměrná druhá polovina, které jej posouvá někam směrem k období "Load/Reload". Přesto si netroufám tvrdit, že by zde nebyla vysezena nějaká ošklivá káčátka, která po mnoha posleších vykvetou do krásy. Minimálně "Confusion" či "Here Comes Revenge" takový potenciál mají. Kdyby stopáž byla kratší a obsahovala více rychlejších věcí, jistě by to přispělo k větší barevnosti a mohlo se by se jednat o vynikající počin. Takhle je to jen průměrné dílo, někde mezi dvěma až třema hvězdama.

Metallica rozhodně nezklamala. Svůj stín však nepřekročila, a tak zůstávají dál nedostižné nahrávky vydané do roku 1991. Novinka bude nade vší pochyby událostí, která potěší všechny mnou zmiňované tábory posluchačů, neboť bude opět o čem diskutovat, polemizovat, co vyzdvihovat a co hejtovat.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica

Hendrix, Jimi - Electric Ladyland

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

EasyRocker | 5 stars | 25.11.2016

Příprava posledního alba v sestavě starých Experience byl skutečně monstrdílem, zabírajícím de facto plochu dvojalba. Přesto patří tohle album, dokonalý pomník doby, ale i schopností hlavního principála, z mého pohledu k nejdokonalejším v rockových dějinách. Hodně lidí přerod k experimentální, vážnější formě nepochopila už tehdy a nad Jimim zlomila hůl. Byly už potíže se sestavou, hraje tu velké množství hostů.

Tunelovitý efekt s mutovanými hlasy a šílenými údery rytmiky, to je vpravdě očistný úvod "...and the Gods Made Love...", pak ale jimi přichází s něžně rozhýbanou melodickou subtilní kráskou Have You Ever Been (In Electric Ladyland) s typickým tématem lásky s mnoha ženami. Klidná, atmosférická Jimiho poloha, prosycená pachem efektů... S hitovkou Crosstown Traffic už je tu ale klasická úderná hendrixovina se syrovým kytarovým přívalem a poctivým rytmickým kobercem. Tady mohli být plně spokojeni a nasyceni i fanoušci jeho staré tvorby. Nevím ale, jak s historickým čtvrthodinovým monumentem Voodoo Chile, ukazujícím zcela strhujícím způsobem celou škálu jeho revolučních technik. Černočerně bluesově rozhýbaný motiv s nespoutaným zpěvem, na basu tu řádí Jack Casady a procítěnými varhanními ornamenty ji nezapomenutelně vyzdobil Steve Winwood (Traffic, se kterými Jimi i jamoval). Vzniká tak monumentální hymna, kde jsou patrné prakořeny jeho tvorby, ale i absolutní volnost a nespoutanost jeho kytarového pojetí, která se ještě stupňovala naživo. Stojí za to sledovat i monstrózní dělostřelbu Mitche Mitchella, vyplňuje někdy každou milisekundu. Little Miss Strange napsal Noel Redding a taky si jí s Mitchellem zazpívali. Jde o melodickou rockovou pecku s lehkým závanem psychedelie, tenhle energický styl, připomínající nadopované Rolling Stones, je znám už z jejich předchozích příspěvků na alba Experience - palec nahoru. Long Hot Summer Night zahajují Reddingovy basové údery, pak se promění v melodický rockový mejdan, přiléhavější název už nebyl možný. Způsob, jakým Jimi sází na krku melodie, je opět nenapodobitelný... Come On (Let The Good Times Roll), jinak bluesový standard Earla Kinga. Stylová kostra jsou sice zachovány, ale v čele se šíleným Jimim pořádně nabuzené a zrychlené do strhující syrové rockové podoby, do kterého vstupují bez milosti ječící sóla a záplava ďábelsky sázených riffů. Bicí pochod Mitchellův a melodická záplava tónů z Jimiho kytary, hardrockově zatěžkanou Gypsy Eyes musíte zachytit od začátku, jinak vás úplně zasype. Ne ploše necelých čtyř minut opět Jimi předvádí stovky obratů, sól, vyhrávek a surových hladových výjezdů...neuvěřitelné, do toho ještě stíhá melodicky strhující zpěv. Burning of the Midnight Lamp je pořádně experimentálním peklem, který unikátně dobarvuje Jimiho elektrický harpsichord, celé to má temnou, dekadentní, apokalypticky těžkou náladu, z níž není úniku. Jen pro odolné. Rainy Day, Dream Away (s Buddym Milesem za bicími) je eroticky laděná, jazzem načichlá skladba, jsou tu conga Larryho Faucetta a parádní varhany tentokrát obstarává velmi zdařile Mike Finnigan. Ale hlavně tenorsaxofon Freddieho Smitha posunul hudbu opět nikam, kam se Jimi zatím skoro nedostal, jen zlehka na předchozím albu. Jimi se tu taky drží značně zpátky, aspoň na své poměry. 1983...A Merman I Should Turn to Be je už klasikou s nádherně dobově melodicky klenutým úvodem, dotýkajícím se pomalu až nějakého soundtracku a klidnými, velebnými mezihrami, vše na ploše přes třináct minut. Prosvítá tu zřetelně kalifornská atmosféra, kterou Jimi samozřejmě důkladně načichl. Jsou tu i klidné experimentální mezihry, Jimi zde uchopil výrazně i basu, cinkají perkuse a je tu i flétna Chrise Wooda. Převažuje tu experimentální poloha Experience, pro připravené radost vstoupit a kochat se. Moon, Turn the Tides...Gently Gently Away j efektovou "ozvěnou" před nástupem Still Raining, Still Dreaming, volným pokračováním Rainy Day..., tyhle čtyři minuty patří skoro jen Jimimu a jeho úporné, živelné a totálně hudbě odevzdané a drsné hře s odletujícími sóly jak snopy jisker. Zde Buddy Miles to podporuje pralesním bušením. House Burning Down Jimiho ohnivé sólíčko přímo zahajuje, jsou tu klasicky klenuté melodie, ale i spousta efektů a experimentů a Mistr si tu vzal opět na bedra i basu. Je to opět hlavně jeho show. Co dodat k legendární předělávce Boba Dylana All Along the Watchtower, z níž vlastně zůstala jen melodie a ještě ji proslavil geniální Forrest Gump? Už úvodní sekaný motiv mě totálně vystřelí ze sedačky, aby mě fenomenální Jimiho sólo rovnou odpálilo na oběžnou dráhu. Je tu mnoho zcela nových melodických linek, motivů, triků a Jimi to zcela znovu přearanžoval, takže původní skladbu poznáváme jen nezřetelně. Navíc tématicky a textově snad dokonalé ztělesnění reality konce 60. let. Neskutečný a neuvěřitelný více než cover, tady má to předělávání smysl a význam, pro Jimiho spíš jen inspirace. Řítíme se ale bez brzd k závěru s dodatkem Voodoo Child (Slight Return) - rozžhavená, drsná, síru a jed plivající Jimiho kytara se tu skutečně zhmotnila v důkladné rockové monstrum, a Jimiho přitažlivý, velitelský hlas jen násobí emoce, utržené ze řetězu. Ne, závěr tohoto monstra hudebních dějin nebude klidný a mírný, ale plně pod taktovkou šílence za šesti strunami, který rozpoutal Armageddon...

Už když člověk čte seznam skladeb, většina z nich jsou klasikami, dodnes mnohokrát lépe či hůře předělané nebo rovnou ukradené. Dylanova All Along the Watchtower - neznám moc smysluplnějších předělávek. Za ten příval nápadů a triků, famózní zvukové a stylové propojení dávám krásných šest z pěti. Díky tam nahoru, Jimi, co jsi tu předvedl, jen tak asi překonáno nebude!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

King Diamond - The Eye

King Diamond / The Eye (1990)

horyna | 5 stars | 25.11.2016

The Eye- osobní magnum opus Kingovi tvorby a zřejmě i nejoblíbenější jeho nahrávka (přec, ale těsně o milimetry nad ostatními předešlými výtvory) stojící na hudebním piedestalu zářných hudebních hodnot, spolu s některými dalšími oblíbenci srdci blízkými. Zvláštní, až vroucně milující vztah k této nahrávce chovám už od jejího vzniku, dobrých pětadvacet let a za tu dobu mě vždy dokázala patřičně uspokojit a nadchnout. Pod fialkovo nachovým biskupským rouchem se ukrývá částečně obměněný soud, využívající v mnohem větší míře celkový podíl klávesových zvuků na charakteru nahrávky, vše je jemnější, zvuk se patřičně zaobalil a krapet se sklidnila i útočná kytarová hradba. Představuje se nám novic na postu bicí baterie Snowy Shaw a produkci si opět bere Roberto Falcao (hrající spolu s Kingem) i na keyboardy.

Textový koncept se tentokrát opírá povětšinou o historická fakta zasazena do středověké Francie, v níž se ocitáme prostřednictvím "oka", neboli náhrdelníku s mocí nás přenést do oné doby. Budeme svědky inkvizičního procesu s čarodějnicí Jeanne Dibasson v jehož závěru je inkvizitorem Nicholasem de La Reymiem i s náhrdelníkem upálena, dozvíme se i o dvou malých holčičkách, které si hrály v popelu z tohoto upálení a nalezly onen náhrdelník, i smilstva uprostřed kláštera Louviers, kam odchází právě osmnáctiletá Madelaine Bavent, kterou zde znásilní otec Mathurin Picard ( historicky podložené postavy), praktikující i další zvrácenosti jako přibíjení nemluvňat na kříže (za tichého svědectví Madelaine, která v tu dobu v některou noc v klášteře nalézá „Oko“).

Mohutná klávesová vozba prezentuje úvodní Eye Of The Witch- tempo je plíživé a majestátnost chvíle je oním nástrojem maximálně podtržena, Diamond šeptá a sípá, až zrychlené tempo a sóla převáději píseň do rockovějších vod.
Famózní The Trial (Chambre Ardente)- odbíjí nemilostrdný tlukot bicích, King nám představuje v různých hlasových polohách osoby účastnící se tohoto čarodejnického procesu. Hudebně se jedná o naprostou laskominu, tempo se neustále mění, výpravnost skladby určují její zvraty, melodické pochody a vyhrávky i znamenitá sóla. Vstup kostelních varhan do příběhu a přemosťující guitar sólo podtrhuje velké kompoziční chvíle samotného Diamonda.
Burn- platí za strhující rychlostní jízdu, plnou vyhrávajících kytarových linek se sebejistým Kingem, střídajíc mistrně své hlasové polohy a schopnosti. Nenásilné zpomalení a překrásné melodie píseň dozdobují.
Miniaturu s hororovo tajemnou příchutí Two Little Girls- ustojí King ve společnosti kláves a suplovaných violončel, její naléhavost působí až hrůzostrašně.
Into The Convent- jde o jednu z vůbec nejvelkolepějších věcí alba, výborná rytmicky, obstojná řada vyhrávek a melodií, neustále změny temp, parádní basová figura a zpěvák v top formě, to vše podchyceno bezchybným textem.
Hitová Father Picard- patří svými kreativními nápady do zlatého fondu kapely, její nesporně melodický refrén mne vždy totálně odzbrojí, prostoupena množstvím sól a její klávesové nazvučení jenom podtrhují skvělé okamžiky písně.
Všudypřítomný spinet dotváří skladbu Behind These Walls- jinak velice údernou, rytmicky sevřenou, melodicky vystavěnou výpravnou píseň, kde kytary snažící se probourat vně, posluchače dokáží poblouznit svými fantaskními kudrlinkami.
Opět mistrný text a překrásný akustický tón Andyho šestistrunnky plující drsnější The Meetings- kde sám mistr v extatických výškách vypráví, co že se to děje na schůzkách za těmi zdmi.
Skvostem Andyho instrumentálního kytarového mistrovství je píseň Insanity- zde není potřeba slov, poslouchám vždy se zatajeným dechem.
1642 Imprisonment- čouhá historie nejen z názvu, zvukový kabát nás provádí oněmi pohnutými léty prostoupenými zkaženými činny.
Dlouhou dobu se mi zdálo, že album ke konci místy ztrácí na přitažlivosti, ale ani poslední kus této kolekce není vůbec špatný, je jen jiný, melodie se noří v bicím sevření, až jednu chvíli propuknou ven a metalový odér působí opět naplno, King střídá dvě polohy, refrén je solidně vybudován a klávesová linka dostává prostor i tu, když pánové začnou sólovat, uši jsou opět na pozoru, parádní tempové zpomalení, tolik tedy závěrečná The Curse .

Brilantně vyhlížející fotografie samotných protagonistů z díla The Eye, ještě dokáží umocnit výsledný pozitivní dojem nahrávky, která svou jedinečností nesmí býti opomenuta. Nejmelodičtější Diamondovo album přistálo léta páně 1990 na pultech obchodů a mám za to, že do dnešních dnů nebyla její kreativita samotným tvůrcem v budoucnu nikdy překonána. Nemyslím si, že se tak ještě někdy stane.

» ostatní recenze alba King Diamond - The Eye
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love

Hendrix, Jimi / Axis: Bold As Love (1967)

EasyRocker | 4 stars | 23.11.2016

Hudba této bohužel zesnulé legendy patří u mě už po léta na absolutní špici žebříčku. Po famózním a revolučním debutu se rozhodl s Experience zaplnit klasičtější, menší prostor...

Nahrávka "vítejte v rádiu EXP" (vždycky mi to připomene Who´s Next, vydané shodou okolností ve stejném roce) a Jimiho klasické šílené efekty, echa a zesilovače... Mitch Mitchell nám spolu s Jimim swingují podle nejlepších pravidel - tak sem se toto trio mágů ještě nevydalo, ale v jejich případě není nic zakázáno. Up from the Skies tak může překvapit jen ty, kdo si neuvědomili rozsah Mistrova talentu. Svůdný rytmus doplňují krásně vystavěná vzdušná sóla. Spanish Castle Magic, to už je Jimi tak, jak ho všichni známe. Žhavá melodická kytara hrne krásné riffové přivaly a Jimiho expresívní projev plně koresponduje s názvem skladby. Pak se ale rozpoutají dialogy kytarových sól, nabalených na hutných kilech, tohle je pořádně nažhavená rockovina, skoro protipól předchozí skladby. Wait Until Tomorrow - krásná melodická souhra čistých kytarových tónů a zajímavý rytmický podkres. Výrazné Reddingovy basové údery to pomalu posouvají až k funku a hezky se tu prolíná "dvojice" Jimiho hlasů. Ain´t no Telling je odvázaný syrový, ani ne dvouminutový příval rocku nejlepší kvality, kam Jimi vložil pěkně "šroubované" sólo. Už legendárně vedená melodická linka s příchutí lét míru a lásky, zvonkohrové efekty a něžný Jimi - baladu Little Wing, mnohokrát zpracovanou, asi netřeba představovat. If 6 Was 9, to je surový riff, jeden z těch, kterými šílený Afroameričan předznamenal hard rock - s tímhle po roce, dvou operovali všichni zepelíni, sabati apod. - jenže po roce. Do toho se opírá energický, velitelský Jimiho hlas a jsou tu neskutečné výlety mimo zemskou sféru s parádními přejezdy Noela Reddinga. Hosté, tvořící tu šlapající rytmiku, jsou kapitola sama... You Got me Floatin´ je našlapaný, silně rytmicky podpořený song s neodolatelným refrénem až soulového zabarvení. I na relativně krátké ploše Jimi nedá krku kytary pokoj - co dovede stvořit na fleku, je neskutečné. Uměřené čisté kytarové tóny nás uvádějí do velmi zajímavého hájemství zvaného Castles Made of Sand, je tu hodně experimentu a efektů, musím ale přiznat, že až na melodičtější refrén mě tahle věc nikdy moc nechytla. She´s So Fine z pera Noela Reddinga je pořádnou rockovou sukovicí a pán s basou si tu i zazpíval. Asi nemá Jimiho charisma, ale rockové ostří je bohatě zachováno, Jimi si tu opět zařádil. One Rainy Wish přináší kouzelné, magické kalifornské hudební koření, tripovou a ospalou náladou. Tyhle výlety mimo zeměkouli mám v Jimiho podání zvlášť rád. Krásný hudební ornament s výraznou strunnou "smyčkou", působící na mé duši vyloženě rozkošné pocity. Little Miss Lover - na Mitchellův drtivý marš se zapojuje šílený Jimi, opět nadopovaný krabičkami a efekty, a je tady hodně experimentální, drsný song, trochu už upomínající další album. Osobně pro mě taky slabší místo, ale proti gustu... A je tu finále a Jimiho jemné melodické kouzlení a dobře známý refrén Bold as Love. Je jako krásné dramatické vyprávění, postupně gradující až do závěru, mistrně provedená záležitost. Jimi si tu vyhrál nejen s hlasem, ale hudbu nám obohatil o další nekonečný zástup sól, výrazně melodicky vedených, s mohutným tunelovým efektem míří vše k cíli...

Druhé Jimiho album jsem si tolik neoblíbil jako jeho legendární prvotinu, opravdu nabitou silnými kusy, a dokonce jsem měl zpočátku problémy se některými experimentálními pasážemi prokousat. Jimi neztratil nic ze své geniality a výlučnosti, naopak se vydal ještě na některá odlišná hudební teritoria. Zvuk je trochu pročištěnější než na opravdu syrovém debutu. Abych byl objektivní, ve srovnání s debutem a následným opusem magnum o jednu hvězdu uberu, u Jimiho je to ale těžké.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence

Dream Theater / Six Degrees of Inner Turbulence (2002)

Adam6 | 4 stars | 22.11.2016

Tak, 90. Roky sa skončili a s nimi aj jedna kapitola Dream Theater. Six Degrees Of Inner Turbulence otvára novú, temnejšiu éru skupiny. Tento album definitívne rozdelil fanúšikov DT na dva tábory. Jeden tábor ostáva v 90-tých rokoch a narieka nad tým, akým smerom sa kapela ubiera. Druhý tábor je rád že sa udiala zmena. Ja sa hlásim k prvému táboru, avšak pôsobenie kapely v novom tisícročí nevidím až tak kriticky ako poniektorí.

Album otvára skladba The Glass Prison, ktorá pozostáva z prvých troch častí Portnoyovho 12 stupňového liečenia alkoholizmu. Je z toho cítiť trash metal to je pravda, ale našťastie progresivita nezmizla. Je to vlastne typický DT, len v tvrdom prevedení. Páni sú stále technicky veľmi zruční a ukazujú svoju kopu nápadov. Labrie...hmmm... Labrie pre mňa, bohužiaľ od tohto albumu, začal spievať akoby bez zápalu. Proste si odrobil svoju robotu a hotovo. Možno za to mohlo aj to, že Portnoy začal viac v skladbách spievať s Labriem a ostalo mu menej priestoru. Neviem. Nespieva zle to nehovorím a dokazuje to v druhej Blind Faith ale spieva slabšie ako na predošlom albume. Keď už sme pri Blind Faith tak pre mňa je to jeden z vrcholov albumu spolu s treťou Misunderstood.
Blind Faith začína ako pekná balada ale v strede sa skladba zvrtne, a páni nám začnú vyhrávať typickým dreamtheaterovským spôsobom. Misunderstood je zase príjemná deväťminútovka ktorá až tak netlačí na pílu. Dobre, to je dobre. The Great Debate mi bohužiaľ nič nehovorí. Začiatok je zaujímavý ale na tých 13 minút sa v nej toho veľa nedeje, škoda. Dissapear je pekná, smutná bodka za prvým albumom.

Druhý album je jedna dlhá 42-minútová skladba, rozdelená na 8 častí. Dream Theater vytvorili aj lepšie opusy (Change Of Seasons, Octavarium), ale SDOIT nie je zlá.
V podstate jediná pasáž ktorá mi trochu prekáža (a všimol som si že, nie len mne) je hneď prvá Overture. Inak ostatné časti, na čele s Goodnight kiss, sú veľmi slušné.

Časy Images And Words, Awake a Scenes From A Memory sa skončili, a tým aj najlepšie roky DT, ale Six Degrees... nie je zlý album. Tak za 4.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Marillion - Clutching at Straws

Marillion / Clutching at Straws (1987)

horyna | 5 stars | 22.11.2016

Tohle album jsem dlouho považoval za mladšího brášku předešlého arcidíla a jakýsi nedodělek, nebo snad provařenec, který kapela vychrlila v době jakéhosi tvůrčího Fishovského konce. Že se vůbec nejednalo o konec, či tvůrčí krizi, ale osobní spory jsem se dozvěděl až posléze a za nějakou dobu už sbírka s naprostou pravidelností okupovala můj osobní přehrávač. Stačilo se oprostit od předsudků a nesrovnávat, tak snad krom né příliš příjemné Incommunicado, ale to je jen pramalá vada na kráse, se jedná o další výborný plod Rotheryho mysly.

Už od samého startu mi silně imponuje zvuk nahrávky, tolik jiný, než pompézní počátky kapely, pročištěn, zbaven nánosu osmdesátých let, atmosféra je silně subtilní a akustická či klavírní hra krystalicky panenská a velice desce sluší.
Tajemnou aurou je zahalen úvodní Hotel hobbies, který přechází v dramatickou Warm wet circles- s mistrně aranžovaným klavírem a očistným kytarovým sólem. Něžné tóny That time of the night (The short straw)- postupně přecházejí do klávesových stupnic a blahodárné atmosféry tohoto tracku. Zmínit musím i něžnou baladickou Going under. White Russian- patří mezi stěžení kompozice alba, Fish zde více nechává promlouvat extatické polohy svého hlasu, piáno nebezpečně ubíjí svými ráznými tóny a do krajiny maluje akustická kytara svým snovým výrazyvem, dramaturgii podtrhuje jak mistrně vystavěné sólo, tak postupný emoční přerod. Velice intenzivně na mne působí akustické "rány" v průběhu písně Torch song, či poslední, skvostně aranžovaná The last straw.

Mám za to, že ono poslední svědectví této pětice potvrdilo i na svém čtvrtém společném albu svou jedinečnou chemii a poodhalilo světu dalšího premianta ze své třídy. 4,5*

» ostatní recenze alba Marillion - Clutching at Straws
» popis a diskografie skupiny Marillion

Hendrix, Jimi - Are You Experienced

Hendrix, Jimi / Are You Experienced (1967)

EasyRocker | 5 stars | 22.11.2016

Dosud se skláním před tvorbou tohoto UMĚLCE, ryzího, u kterého byla vždy, ať šlo o cokoli, na prvním místě kytara a hudba. Jsem velmi rád, že jsem si zakoupil jeho životopis, který osvětluje mnoho stránek jeho povahy a vysvětluje celou řadu jeho postupů a technik, které předběhly dobu o desítky let, experimenty se zesilovači, echy aj. Stal se legendou po právu už za života.

Kytarový efekt a vazbený riff, jeden z těch, které už pomalu před půlstoletím psaly rockovou historii. Mistrovy propletence proplouvají kupředu jako parní válec a jsou drceny bakerovským rachotem pana Mitchella. To byla prostě vražedná, revoluční kombinace, která ve spojení s odvázaným Hendrixovým projevem probíjela pancíř. A ta sóla... Dusající bicí a napjaté riffy podporované živou basou Noela Reddinga - Manic Depression je svým pojetím geniální, nepamatuju si zkrátka do té doby na podobný typ skladby. Hendrixovy kytarové plochy, živelně propojené s jeho sóly vzbuzují už památný dojem, že hrálo kytaristů několik, různé melodie a vyhrávky hrál na různých částech kytary. Uff... Bluesová formule se zakouřenou atmosférou a drtícími basovými údery. Hendrixův projev je tu stylový, přináší ale i vlastní prvky. Jeho kytarové běsnění, kdy se jeho nástroj sice jakž takž drží rytmické struktury, aby vybuchovala do nekonečných ničivých sólových přívalů, mě zbavuje slov. Jen částečné a nesmělé přiblížení k tehdejšímu blues-rocku Anglie. Rychlé riffové přívaly, práskající bicí a vybuchující a jiné hlukové efekty, to vše je stručná a drtivá Can You See Me, přesto si tu Jimi našel sólový prostor. Krásná kytarová melodie, přinášející jako na přilivové vlně už kalifornský otisk, a Jimiho mírný, až něžný zpěv - moje milovaná Love or Confusion. Tady cítíte naplno srážku jedinečných kytarových technik s psychedelickým odkazem doby. Krásná, niterná věc s neuvěřitelným zápalem... A už na nás útočí Jimiho ohýbaný riff a živelný, až eroticky působící vokál, navrstvené efekty, kdy máte pocit, že se někdo vznáší či přistává. Taky I Don´t Live Today jsem si zamiloval skoro okamžitě a s věkem stále roste. Nutno tu zmínit i neblahé řádění rytmické dvojice v pozadí, je to jako by vás zpředu a zase zezadu přejížděl čtyři minuty buldozer. May This Be Love - tóny pomalu jako z freejazzové improvizace střídají jemně, skoro zase až kalifornsky pojaté kytary a zpěv (krásný závěr!), baladický nádech se drží, je ale přerušován nepředvídatelnými Jimiho improvizacemi a tripovými výlety. Než se stihnete probrat, je tu historické rachocení Fire, kde rytmický úprk jen tak stíhá šíleného kytaristu, do kytarových riffů, vrstvených vyhrávek a sól ještě stíhá pěkně řvát. Neskutečné, nepochopitelné. Krásně plynoucí tóny kytary s nekonečnou záplavou efektů a fint, kdy máte pocit, že kytara pluje v tunelu nebo snad odlétá do vesmíru - Third Stone from the Sun. Melodie, psycho vložky, ale i disharmonie a totální šílenost na ploše sedmi minut. Pro nepřipravené jistě K.O. Remember stojí na pevném bluesovém základě, ohraničeným přesnou prací Reddinga a Mitchella. Psychedelicky ospalá a těžká nálada, Jimiho tóny proplouvají opět odněkud z luk od San Francisca, záplava efektů vás nenechá vydechnout. Jeden ze zásadních dobových monumentů, Are You Experienced? - na čtyřech minutách přináší Jimi absolutně vše, i zběsilá sóla, mizející v prostoru. Nemožno popsat, nutno prožít. Touto skladbou řadové album končilo. Hey Joe, skladba napnutý emocionálně a energeticky jako struna s jedním z nejlepších kytarových sól dějin, proslavila autora ještě před vydáním alba a dočkala se nekonečného množství zpracování. Stone Free je rytmický, svižně upalující song, kde Jimi na jednoduchý sekaný základ nabaluje svoje strunné ornamenty. Přidává se na tempu, závěr patří zničujícím sólům. Purple Haze (vzpomínáte famózní cover od Coroner na albu Punishment for Decadence z r. 1988?) - další fantaskní pecka, těžce psychedelický kytarový útok valící se jako stádo bizonů a stejně tak dupající - Mitchell tu předvádí opravdu smrtící jízdu a nepřekvapí, že byl srovnáván s Bakerem či Moonem. Každé Jimiho sólo je historický unikát, zde to platí dvojnásob, vše v palbě efektů míří do finále. 51st Anniversary je další peckou s výrazným šedesátkovým tripovým otiskem, Jimiho ohnivě lámané a přelévané riffy jsou jako nespoutaný mejdan, trvající až do vyčerpání. The Wind Cries Mary je proslavenou baladou, Jimi samozřejmě uměl i tuhle polohu, v záplavě ohně, kouře a lávy tu působí skoro jako cizák. Krásně stavěný model, civilní, ale vždy originální hlas a výrazný výkon Noela Reddinga se čtyřmi dráty. Přináší to sem závan prvního alba LedZep - to ovšem vzniklo až za rok. Highway Chile - zásadní melodicky ohýbaný riff a pak nástup neskutečného energetického náporu s refrénem, který si zapamatujete i ve stavu klinické smrti. Ukázka naprosto dokonalé spolupráce tohoto magicky sehraného tria, odplouvající do hlubin...

Pro mě dílo nesmírné hodnoty, jedno z těch úplně nejvýše na mém osobním žebříčku obliby, jedno z nejlepších debutových alb, kde Mistr přinesl hotovou hudební formuli, kterou už pak jen rozvíjel a doplňoval, absolutně si nedokážu představit, co by nám ještě předvedl, když si jen uvědomím, s kým vším chtěl spolupracovat. Živelný, ohnivý, primární, nespoutaný a zcela zničující tanec apokalypsy, který dodnes nemá jakoukoli konkurenci. Díky za tu slabou hodinku rozkoše.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

W.A.S.P. - The Crimson Idol

W.A.S.P. / The Crimson Idol (1992)

horyna | 4 stars | 21.11.2016

W.A.S.P., další natupírovaná mega stars americké mládeže osmdesátých let. Když jsem v telce zahlédl jejich klipy, spatřil jejich obaly a přečetl něco málo o jejich činech mimo scénu a vlastně i né úplně kvalitních hudebních základech, cítil jsem a možná pořád ještě cítím jistý odpor k této kapele. Je tu ovšem jedna vyjímka, nepotvrzující pravidlo:-), vyjímka jednoalbového, jedinečného a stylově, koncepčně ojedinělého výtvoru a tím je právě album The Crimson Idol.

Původně zamýšlená sólová deska lídra Blackie Lawlesse, pojednávající o mladíkovi Jonathanovi, druhém synu svých rodičů, kteří ho přílišnou láskou nezahrnují (první z nich je zabit při autonehodě), uteče z domu a při pohledu do výkladní skříně obchodu spatří kytaru a rozhodne se stát hudební hvězdou. Ovšem cesta je to trudná a postupně poznává špinavé zákulisí hudební branže. Přes dosaženou slávu a bohatství se touží sblížit se svými rodiči. Po nepovedeném telefonickém hovoru s nimi pře koncertem, si uvědomuje, že nikdy nebude přijat rodiči a rozhodne se spáchat sebevraždu. V průběhu koncertu se odebere do zákulisí a na strunách své kytary se oběsí.

Komplexní ucelená sbírka deseti skladeb, v nichž se profilují zejména citlivé aranžmá klasických kytar, tu ve společnosti smyčců, tu popoháněné dravou bicí artilérií. Kytarové riffy pálí jako polední slunce a neustálé přechodové bicí výpady přikovávají provinilce ke zdi. Vstupenkou do příběhu je dobře situovaná The Titanic Overture. Úvodní hunský nájezd skladby The Invisible Boy má solidní sílu, bič švihá okolo vás a koňský dusot má tendence ušlapat vás pod zem. Mezi nejlepší skladby desky patří poltergeist-účinek Arena of Pleasure, jejíž nekonečný energetický příval bodá po celou její dobu. Baladický duch klasických kytar se profiluje při velmi citlivé The Gypsy Meets the Boy, roztomilá a progresivně vyvážená je The Idol, stejně jako největší hit alba, překrásná Hold on to my Heart s oduševnělými sbory. Koncertní tutovky slyší na jména Doctor Rockter a I Am One, které společně s kapelou vyřvává celý sál. Rozsáhlá The Great Misconceptions of Me nám příběh uzavírá.

Občas se mi du rukou dostaly nějaké recenze na další a další desky kapely, která je stále produkčně velmi při síle, myslím ale, že už žádné mimořádné dílo, kvalit karmínového idolu nevyprodukovala.

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - The Crimson Idol
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Camel - Dust and Dreams

Camel / Dust and Dreams (1991)

steve | 4 stars | 21.11.2016

Dust and Dreams patří na špici nekomerčních počinů kapely Camel a stejně jako mnoho dalších alb této skupiny i tohle je vesměs prosto vokálních linek a povětšinu skladeb tvoří instrumentální pasáže. Osobité kouzlo se na povrh dostává s melancholií a subtilní melodikou, které jsou hlavní náplní líbezných písniček poutavě poskládaných tak, aby dokázaly zaujmout všechny věkové kategorie posluchačské obce, pátrající po větší rafinovanosti než jim dávají například Pink Floyd. Prvoplánový úžas zde není na pořadu dne.



» ostatní recenze alba Camel - Dust and Dreams
» popis a diskografie skupiny Camel

Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory (1999)

Adam6 | 5 stars | 20.11.2016

Metropolis Pt.2: Scenes From A Memory, nie je najlepší progresívny album aký som počul. No už navždy u mňa ostane ako najväčšia srdcovka. Prvý album, ktorý som počul od Dream Theater a prvý progresívny album vôbec, ktorý som počul. Len vďaka nemu som začal počúvať všetky tie kapely ako: Pink Floyd, Genesis, King Crimson, Yes, Rush... takže pre mňa má nevýslovnú hodnotu.

Album je koncepčné, čo je pre mňa veľmi dobré, keďže milujem koncepčné albumy. Scenes From Memory zaraďujem medzi top trojku: Tommy, The Lamb Lies Down On Brodway a The Wall. Príbeh sa niekomu môže zdať tuctový. Dvaja bratia milujú tú istú ženu. Výsledok ? Vražda, ako inak. Mňa však oveľa viac zaujal ten vedľajší príbeh s Nicholasom a Psychiatrom. No a úprimne si povedzme: kto by čakal že sa to tak skončí ako sa to skončilo.

Naša pätica muzikantov sa nám predviedla vo vrcholnej forme. Labrie zaspieval výborne (bohužiaľ na nasledujúcich štyroch albumoch, ktoré sú viac trashové sa to o ňom nedá povedať), Petrucci je asi taký dobrý gitarista ako Portnoy bubeník. Myung to na base vie a je to vidieť. No a nový prínos do kapely Jordan Rudess: lepší štart si ani nemohol priať.

Skladbám nemám čo vytknúť (naozaj ani jednej). Ani sa netreba veľmi sústrediť na album ako celok, ono to ide samo od seba. Všetky skladby do seba perfektne zapadajú. Ak mám mať nejakú výhradu tak len to, že Dance Of Eternity je trošku rozťahaná.

Dream Theater dosiahli vrchol svojej tvorby, ktorý už neprekonali. Vždy si raz za čas rád pustím tento album. Už po prvých slovách „close your eyes, take a deep breath“ viem že ma čaká neskutočná jazda a vždy sa snažím album si vychutnať naplno.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Dream Theater - Awake

Dream Theater / Awake (1994)

Adam6 | 5 stars | 19.11.2016

Po skvelom albume Images And Words, tu máme ďalší podarený kúsok od snových divadelníkov. Páni síce trochu pridali na tvrdosti, no v žiadnom prípade neubrali na progresivite. Awake je skvelý album. Všetci členovia skupiny sú vo forme. Veľká škoda to bol posledný album pre Kevina Moora. Bol by som veľmi zvedavý, ako by sa darilo kapele keby neodišiel.

Na albume sa nachádza 11 skvelých skladieb. Vyzdvihol by som hlavne: 6:00, Erotomania, Voices, The Silent Man, The Mirror, Scarred a vynikajúcu Space-Dye Vest. Ale aj tie ostatné nie sú zlé. A keďže už neviem, čo by som ďalej povedal, tak prejdem na hodnotenie. Povedzme, že za každé jedno písmeno jedna hviezdička, takže:

A + W + A + K + E
1 + 1 + 1 + 1 + 1 = vychádza mi to na 5.
(dokonca aj antispamová ochrana mi dala napísať 5 :))

» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Beatles, The - Let It Be

Beatles, The / Let It Be (1970)

lover-of-music | 2 stars | 19.11.2016

Tak. A teď si dovolím rýpnout do jedné z nejslavnějších, ale podle mě také jedné z nejpřeceňovanějších kapel všech dob. Po neskutečně skvělém Sgt. Pepperovi a podobně skvělém Magical Mystery Tour přišel velký útlum a to bylo White Album. První album od Beatles, kde bych vyřadil víc než polovinu písní. Abbey Road jsem přežil v pohodě, ale taky bych něco z něho vyřadil. A teď přichází omyl Let It Be.

Na tomto albu můžeme vidět Beatles v absolutním úpadku a taky v něm najdeme nespočet důkazů, že Lennon-McCartney už spolu prostě nemůžou. Něco dávám na vinu i té odporné Yoko. K těm lepším písním se na albu řadí určitě spirituální Across The Universe. A možná ještě The Long And Winding Road. Zbytek je opravdu laciná blues-rock'n'rollová nuda. Co se týká samotné písně Let It Be, tak ta už mi příjde neskutečně ohraná a pokaždé, když jí někde slyším tak odejdu pryč.

Ano. Beatles se chtěli vrátit ke svým kořenům, ale tím promrhali svůj velký talent, který v plné síle projevili na albech Rubber Soul, Revolver, Sgt. Pepper a Magical Mystery Tour.
A dost. Už se mi nechce kydat hnůj.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Fish - Fellini Days

Fish / Fellini Days (2001)

kamila | 4 stars | 18.11.2016

Zvláštním Fishovým dílem textové pojednávajícím o mohykánovy italské, vlastně světové filmové kinematografie Fredericu Fellinim, je album které v podtitulu (ne)skrývá mistrovo jméno. Je o hodně jinačí než všechno co do té doby Fish zkomponoval, nejde o obyčejnou melodicky přístupnou rychlovkou. Atmosférická bariéra, kterou s poslechem Derekova díla vnímám, se třiští mezi jeho extravagantním výrazivem, Frederickovými namluvenými komentáři a samplovanými střípky tvořícími neprodyšnou stěnu alba.

Lámu si hlavu k čemu bych ho přirovnala a jelikož mezi Felliniho obdivovatele zvlášť nepatřím, zkusím použít příměr výtvarný, oblast, ve které jsem už zběhlejší. Moderní hudba a že mi tak nahrávka vyznívá (oproti debutu ve velkém) náleží ocejchování moderními směry. Těžko bych našla spojitosti alba Fellini Days třeba s renesancí, barokem, nebo romantismem. Hledat a porovnávat renesanční epochu, ať výtvarnou, nebo architektonickou sáhnu nejspíš po hudbě ze sedmdesátých let, tady se mi před očima míhají jen novodobé (čmáranice) obrazce modernistických směrů.

První skladba desky pojmenovaná 3D je pro mě expresionismus jak vyšitý a se smutným duchem a ženským doprovodem si okamžitě vybavím Böcklinův Ostrov mrtvých.
Futurismus a Město snů od Paula Klee, to je neuchopitelná dvojka So Fellini.
Ale třeba u třetí Tiki 4 si navybavím nic, nijak zvlášť se mě ani nelíbí.
Long Cold Day a Art Deco, jeho moderní estetika sem padne jako ulitá, Fish pěje dokonale, klid, rozvážnost, kytarové pobrnkávání a perkuse a zase ten ženský akcent v povzdálí, výborná písnička.
Dancing In Fog vyznívá surrealisticky, jak jen může hudba být, díky snu už nemá smrt smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív.., tolik citace, která při poslechu tohoto z oparu nořícího se uskupení pochoduje v mých myšlenkových procesech.
Temperament a výrazová síla barevné sytostí s hlubokou dynamikou barevných ploch =Fauvismus, sedí mi na píseň Obligatory Ballad, hudebně propracovanou věc s jedinečnou atmosférou a sólovou trumpetou.
Další dvě věci mě tolik neberou, ale poslední Our Smile má zase slušný ambice a protože do galerie se mi už chodit nechce, nechám toho a jen poslouchám, vyplatí se.

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish

Hammer, Jan - The First Seven Days

Hammer, Jan / The First Seven Days (1975)

bullb | 5 stars | 18.11.2016

Kedysi dávno som čítal anketu, čo by si opýtaní vzali počúvať na opustený ostrov. Pri písaní každej recenzie sa snažím aspoň čiastočne držať tejto otázky. Čo by som si vzal ? Jan Hammer a First Seven Days určite.

Prečo ? Neviem exaktne odpovedať. Najprv to bola výnimočnosť, že počúvam „toho“ Hammera, ktorý hral s McLaughlinom. Potom to bola jedinečnosť spracovania témy, biblický príbeh stvorenia sveta. Keby som sa mal vyjadriť jazykom hudobných vedcov: Táto nahrávka je príkladom programovej hudby. Vysvetlenie (moje): Hudba, ktorá dôsledne vyjadruje obsah danej témy. Príkladom z vážnej hudby môže byť 6. symfónia F. dur „Pastorálna“ od L.V. Beethovena.

Jazzman Hammer je tu ako prísny akademik, celkom podriadený téme. Hravosť a uvoľnenosť muzicírovania je tu v minimálnej miere. Úsporné personálne obsadenie. Žiadna nástrojová exhibícia.

Ako to bolo spomenuté predchádzajúcim recenzentom, je to album, ktorý sa odlišuje od ostatnej produkcie. Je tu dokonalá analýza skladieb, s ktorou sa stotožňujem.

Mám rád inštrumentálnu hudbu. Mám rád výnimočné veci. Mám rád First Seven Days od Hammera. Kedykoľvek by som túto platňu mohol počúvať aj na pustom ostrove. Absolútna hudba.

» ostatní recenze alba Hammer, Jan - The First Seven Days
» popis a diskografie skupiny Hammer, Jan

Chroma Key - Graveyard Mountain Home

Chroma Key / Graveyard Mountain Home (2004)

Pegas | 2 stars | 18.11.2016

Recenze je z roku 2004.
----------
Jméno Kevina Moorea má spousta hudebních fandů stále spjato s progmetalovou veličinou Dream Threater, ačkoliv už je to zhruba deset let, co její řady opustil. Následně debutoval s vlastním projektem Chroma Key a pod jeho hlavičkou představuje již třetí desku Graveyard Mountain Home. Předem upozorňuju, že Mooreova tvorba má s (progresivním) rockem pramálo společného a zaujmout může spíše příznivce jiné muziky.
Decentní elektronická nahrávka vznikla jako alternativní zvuková stopa pro filmový snímek Age 13 z padesátých let a inspirací pro jednotlivé stopy byly pocity vyvolávané filmem. Schválně používám označení stopy, protože o písních se tu nedá moc hovořit. Kdyby šlo o skutečný soundtrack, působila by muzika určitě efektně na podtržení atmosféry, v kombinaci s Age 13 (posoudit můžete sami po vložení disku do počítače) mi nepřipadá moc přirozená. To ale nevylučuje původní záměr vytvořit náladotvornou hudbu plnou melancholie a smutku i psychedelie. Moore k tomu používá množství programovaných smyček, elektronických ruchů, ale také piáno nebo akustickou kytaru a několikrát i vlastní zpěv (rovněž chladný a strojový).
Pro samostatný poslech se mi CD nejeví příliš vhodné, ale jako zvuková kulisa vcelku použitelné. Jenže kvůli tomu si asi nikdo desky nekupuje. To víte, já přeci jen raději hudbu elektrickou než elektronickou, takže pokud jste na tom opačně, klidně si nějaké procento přidejte.

» ostatní recenze alba Chroma Key - Graveyard Mountain Home
» popis a diskografie skupiny Chroma Key

Norum, John - Face the Truth

Norum, John / Face the Truth (1992)

horyna | 5 stars | 17.11.2016

Deska Face the Truth mi splňuje vysoké nároky na podobu plnohodnotného a šmrncovního hard-rockového alba. Od schopného obalu, přes hvězný hráčský kolektiv, výbornou produkci, vyspělé instrumentální výkony, až po hodnotné písničky v řadě první.
Album Final Countdown, nesmrtelný pomník Europe i Johna Noruma jsem poznal jako dítě pouze okrajově, až jsem k muzice přičichl opravdově, dobové švédy jsem nevyhledával ani výrazně neregistroval, v té době s K. Marcellem vlastně pohasínali. John se od nich trhl po úspěchu zmíněného kotouče, aby tvořil dle jeho slov, méně vlezlou a více kytarověji orientovanou hudbu a tak na trh přišlo spíše průměrné debutové album z 87-mého Total Control.
Už nevím jaké prostředky mne samotného nasměřovali právě k jeho druhé kolekci, ale znám ji dobrých 20 let a nikdy, nikdy jsem o jejich kvalitách nezapochyboval. Všem těm kdo tekrát poslouchali Europe, já oponoval Norumovou pravdivou tváří. Hughese jsem v těch letech znal pouze odsud, totálně mě učaroval a až mnohem později jsem začal shánět jeho desky, ať sólo, s párpl, nebo jeho další projekty. Tahle dvojice album táhne a dělá, ale i výkony ostatních zaslouží uznání, dohromady totiž utváří velice schopný a organický celek, pro který je komponování kvalitních písniček a zapamatovatelných melodií tou nejsnažší věcí na světě.

Deska doslova exploduje ve svém středu, proto nejprv musím zmínit srdcovou dámu alba, spíseň- Time Will Find the Answer- v níž po krátké Johnově introdukci kytara vystřelí do nebes na točitém odpichnutém riffu, Glennův hlas si s námi ležérně pohrává a slova ledabyle skládá jako leporelo, do bridge se už šroubuje vzhůru a v chorusu se rozmáchne a letí jako bílá holubice, učiněná nádhera. Hned po ní dáma piková Counting on Your Love- nejprv krátké sólo z kategorie nezapomenutelných, střední, úderné tempo a krásně artikulující Glenn, další sóla a refrén co atmosféru nepostrádá a jde do nitra. Kárová bejby by mohla být třeba Night Buzz- odstartují ji Johnovy kytarové laufy, barevně odlišný Hughes, melodické riffy se krásně vrství a do tepavého chorusu směřují všichni pěkně pohromadě, po chvíli se přistihnete, že si text zpíváte spolu s kapelou. A křížovka, to bude desátá Still the Night- v ní sametový Hughesův hlas plní funkci průvodce v romantické, středně tempé hard věci, kde funkčí Norum a naléhavý zpěvákův projev v sobě absorbují nejlepší momenty alba.

Tak a co tu máme dál: Opium Trail- že je vám ten název povědomý, tak znalcům irských Thin Lizzy rozhodně, jedná se o šťavnatou, originálu podobnou, přesto krapet dynamičtější a díky hlasu Hughesovu i jedinečnou cover verzi.
Face the Truth- úvodní palebný štych zajišťuje pevná a dravá skladba vycházející ze samé podstaty velkých rockových písní, slušné tempo, tah na bránu, melodické kudrlinky a tolik potřebný cit pro to správné dynamické dávkování.
A stačí než vykradu desku komplet :-), dobře, tak poslední dva kousky- In Your Eyes- výborný oplodňovák s delikátní akustickou stopou i náladou procházející slzavým údolí, nebo We Will Be Strong- komerční zteč s vokální účastí J. Tempesty, prostě ať sáhnete kamkoliv budete spokojeni. Vy, uchvatitelé velkých (ale ne vlezlých) melodií a nosiči rockově bušících srdcí.

Staré Europe pod svá křídla neberu, nad těmi novými se naopak rozplývám, stejně jako nad touto prací jejich kytarového předáka Johna Noruma.

» ostatní recenze alba Norum, John - Face the Truth
» popis a diskografie skupiny Norum, John

Metallica - Hardwired... to Self-Destruct

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct (2016)

Abaddon | 4 stars | 16.11.2016

Na tento album som sa tešil už od kedy bolo oznámené, že sa chystá po 8 rokoch nový počin týchto kráľov. Album má byť vydaný až 18.novembra ale nakoľko už 13.novembra unikol na net, tak som mal možnosť si ho vypočuť skôr. Počul som ho už asi 7 krát a musím napísať, že je to dobrý, žiaľ nie skvelý album týchto velikánov, aj keď popravde, podľa prvých troch vydaných songoch som čakal niečo trochu iné. Trochu mi kúsky z tohto albumu pripomínajú Black album (1991) ale zas aj album Re-load (1997) ktorý nemám veľmi rád a často sa k nemu nevraciam, pretože je to podľa mňa najslabší album od tejto skupiny. Album pôsobí celkom ucelene, no skôr Heavy ako sľubovaný Thrash a návrat ku koreňom. Najviac ma asi prekvapili songy Hardwired, Moth into Flame ktorý je podľa mňa najlepší kúsok na albume, Confusion, Dream no More a Spit ou the Bone..
Hardwired (9/10)
Atlas, Rise! (6/10)
Now That We're Dead (4/10)
Moth into Flame (10/10)
Am I Savage? (6/10)
Halo on Fire (4/10)
Confusion (7/10)
Dream No More (7/10)
ManUNkind (5/10)
Here Comes Revenge (5/10)
Murder One (6/10)
Spit Out the Bone (10/10)
Lords of Summer (Bonus) (4/10)

Ak by som mal zaradiť tento album medzi ostatné tak tu je TOP 10 albumov od Metallic-y
01 ...and justice for all
02 Ride the Lightning
03 Master of Puppets
04 Kill em All
05 Black Album
06 Death Magnetic
07 Hardwired..to Self-Destruct
08 St.Anger
09 Load
10 Re-load

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica

Mötley Crüe - Mötley Crüe

Mötley Crüe / Mötley Crüe (1994)

horyna | 5 stars | 16.11.2016

Stejnojmenné album, Motley Crue je zářný exemplář toho, že když kapela skutečně chce, dokáže vyprodukovat velkou kvalitu. Je ale zapotřebí většího množství dobře konstelačně rozložených planetárních uskupení, které nad jejím počínáním dohlédnou. Podobně jako u spřízněných Warrant, je na vině (míněno v dobrém) kvality alba doba, do která M. C. touto sbírkou míří a která kapele rozhodně nešla na ruku. Důležitá byla i změna za mikrofonem, s odchodem šoumena, ale ne už tak kvalitního zpěváka Vince Neila, získává naše squadra dalšího kytaristu a člověka s dynamitem i slušným rozsahem (rozpoznatelnou barvou) v hrdle, Johna Corabiho. Krom skladatelských otěží rozložených mezi všechny instrumentalisty a opravdu uvědomělého a intenzivního skladatelského procesu, to bude i prudukční guru Bob Rock, který z kapely vymáčkl těžké maximum. Velká variabilita předloženého materiálu, zhmotnělý až zabijácký zvuk, ale i obrovské nasazení a těžkotonážní charisma, jaké kapela do výsledného procesu vložila, nacháva navždy zapomenout na nemastnou produkcí californských Crue z poloviny osmdesátek. A jestliže se fošna z před pěti let zapsala zlatým písmem do kolonky glam rock jako vzorová, nová kolekce Nikkiho party ušla ještě delší cestu.
Tohle už není žádné šmrdlání pro navlhlé holky potící se u pohledu na potetované muzikanty, neslyšíme jednoduché hola hej nápěvky o pár akordech, žádné srdcebolné ufňukané balady o rozchodech a marnostech světa, třeskutá šou ustoupila skutečnému muzicírování na úrovni. Tohle album je kurev... poctivej big beat, hard rock tvrdej jak žula, naplněný temnotou, syrovými riffy a nespoutanou hudební vášní vycházející ze samé prapodstaty rockového velikášství dob gigantů Led Zeppelin.

Ještě než přejdu k jednotlivým písním, musím zmínit dva důležité faktory, které tuto desku pozvedají nad ostatní. Prvním z nich je zvuk nahrávky. Ne nadarmo chtěli kluci z Metallicy pro své černé album producenta Boba Rocka. Když prý uslyšeli nahrávku Dr. Feelgood (která se jim hudebně vůbec nelíbila), zeptali se, kdo dělal takto skvělý zvuk, bicích především, jméno jim bylo oznámeno a Bob dostal další kšeft. Jestliže zvuk doktora a bezejmeného alba metly byl dokonalost sama, tady se Rock naprosto překonal a vypiloval výsledný sound k totální dokonalosti. Vybírat 10 nejlépe nazvučených hard rockových alb, tohle bude trůnit na předních příčkách. Další, spřízněný faktor je vyjimečný styl a úder Tommyho Lee. Člověk v soukromém životě hodně problematický, svérazný, možná i odpudivý, je jako bubeník naprostá extratřída v oblasti, ve které se pohybuje. Razantní, divoký a živočišný styl, získal díky Bobově produkci na ukrutné naléhavosti. Ještě dodám, že deska je to nejen Corabiho, jehož vokální uragán je zničující, ale i Mickova, který zde předložil svůj nejlepší kytartový výkon, stejně jako skkladatelský.

Albový rozjezd prostřednictvím úvodních tří skladeb, je podobný síle parního válce který se bude po vás přavalovat sem a tam. Tady nejde o rychlost. Energie, nasazení a entuziasmus jdou ruku v ruce s výborně zkomponovanými písněmi a ohromujícími muzikantskými výkony. Power To The Music- buble Nikkiho basou a výborný Corabiho přednes s účinnou Leeho hradbou nahání hrůzu. Uncle Jack- se zlehka pohupuje v letargickém vokálním oparu, Mickovy melodie a zahuštěný zvuk najednou prorazí prchavý akustický moment, hravé bicí, stejně jako výborný refrén písně. Hitová Hooligan's Holiday- je na poměry kapely skutečný progres, akustické motivy, žulový riffostroj zhmotňující Iommiho v našich představách, sborové nápěvy a hlavně nezkutečně tvrdá Leeho technika, tady do toho o buší jak urvanej ze řetězu a Corabi řve jak ďábel, prostě nepopsatelné, krev se mi vaří. Misunderstood- mulifunkční pomalá píseň využívající zpětné smyčky, perkusní a smyčcovou podporu, ale i třeba mandolínu. Loveshine-platí za skutečnou baladu, ale žádný srdceryv, tady duní tuny španělek a jiných struných nástrojů i perkusí, vše v živelné náladě. Poison Apples- připomene divokou minulost kapely, punkové ovzduší a razantní tempo, kde se se svým partem nikdo nemazlí, chorus je ale velice melodický a v písni se toho na poměry M. C. pořád děje hodně. Hammered- je metalový zápas plný temnoty a že to s podobnou atmosaférou kapela myslí vážně, nás přesvědčí osmá Til Death Do Us Part- akustický šeravý rozlet, bicí pochody a citující John, dávají vzniknout jedinečnému kousku v dějinách kapely, postavte ho vedle jen o pár let mladších skladeb kapely a nebudete chápat že tohle hrají stejní lidé. Vynikající. Welcome To The Numb- je na poměry kapely neuvěřitelně technicky vyspělá záležitost, vycházející z té nejlepší hard školy sedmé dekády, kořeněné novou přicházející dobou. Po bezbožné Smoke The Sky, je tu další velký moment alba, píseň Droppin Like Flies- v níž opět září Mickovy akustické pohyby, Tommyho údernost, Nikkiho temné akordy a jako nad oblaky se s lehkostí pohybující pan zpěvák John Corabi. Nálada, je tou hlavní emoční složkou, s kterou se tu pracuje. Když má tohle člověk v hlavě 20 let, dokáže ho to pěkně nabudit. Vynikající baladička Driftaway tuto skvělou kolekci zakončí.

Desku jsem si v 94-tém zakoupil ihned jak vyšla, aniž bych cokoli od kapely znal, byla to doba zlatého věku prodeje cédéček, vůbec nevím proč jsem po nich sáhl, možné vysvětlení je tehdy výborná recenze ve Sparku a moje velká zvědavost. 80% materiálu téhle kapely mi nic neříká, tohle je ale jedinečná vyjímka, před kterou se musím sklonit, díky pánové že jste tenkrát Johna mezi sebe pustili a vyprodukovali tohle nadstandardní dílo.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Mötley Crüe
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events

Dream Theater / A Dramatic Turn Of Events (2011)

horyna | 3 stars | 16.11.2016

Steve mě svou recenzí vybudil k poslechu ne zrovna oblíbené nahrávky milovaných D. T. Když hned nad ní vidím recenzi od Adama6 na veledílo Images and Words, nemůžu neslyšet většího kontrastu, než slibují tyto dvě, tolik rozdílné desky. Images... je pro mě něco jako nádherně převyprávěná pohádka, nejen kvůli vzpomínkám a době, ale především indivuduálním vyšperkovaným výkonům, obrovskému hráčskému entusiamu a kreativitě souboru v jejím počátku. Když si odmyslím LaBrieho výšky, které jsem mě v mládí v oblibě a dnes je spíš přetrpím k nahrávce prostě patří, dostávám ucelený a vyjmečně originální klenot. U recenzovaného alba, které mi právě dohrálo, cítím oproti minulosti jen únavu, letargii a průměr co se snaží zykrýt skladatelskou impotenci, která v mnoha písních na desce kulminuje.
Být tohle jediná nahrávka od kapely, řeknu- výborně, je to dobré a 4* si zaslouží. Postavím ji vedle zmíněného druhé alba, řeknu- ošuntělé a upachtěné, nic tak vyjmečného na mne nečeká, ani výrazně nezaujme vedle čehokoliv z památného roku 92.

Build Me Up, Break Me Down- mi přijde jako pokus o špatný vtip, Lost Not Forgotten- obyčejný metálek, začátek This Is The Life vykrádá Pull me Under a vrcholem je sterilní nuda Bridges In The Sky.
Od skladby č.6, tudíž zhruba druhá půle je daleko šťavnatější a mnohem, mnohem zajímavější a propracovanější. Přesto, že ukrývá dvě pomalé písně, které ovšem svou kvalitu mají, ale také například Pink Floyd-ovské asociace a jedno z nejlepších kytarových sól, jaké si posluchač může přát, ve skladbě Breaking All Illusions. 2-3*

» ostatní recenze alba Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Hammill, Peter - Fool's mate

Hammill, Peter / Fool's mate (1971)

kamila | 5 stars | 15.11.2016

Prvního, sólo Hammilla poslouchám z jeho tvorby nejraděj. Peter disponuje tak širokou sólovou základnou, že snad není v silách normálního smrtelníka (vyjma oddaných obdivovatelů), aby ji celou posbíral a potřeboval od něj mít úplně všechno. Domnívám se, že prvních několik desek je nejzásadnějších a podle toho jsem je taky zařazovala do sbírky. Jedna z nich je ale jiná a neopakovatelná. Podobný druh písniček, které se nachází tady už Peter nikdy nesloží, jsou to totiž písničky v pravém slova smyslu, několik smutečních suit se tu najde taky, ale jinak je deska na poměry jeho i kapely VDGD neskutečně hravá, rozjásaná, uvolněná, až líbezná. Kratší stopáž je osvěžující, nápady jen prší z oblohy, nálady se střídájí, některé působí bezstarostným dojmem a svou depresivní tvář nechává většinou odloženou.


Imperial Zeppelin působí skoro dětinským dojmem, napadlo mě, jestli se v ní nezpívá o obřím podniku (kapele) Led Zeppelin, ale to je asi blbost, musím kouknout někdy na text. Candle to už je čistá příroda, kytara krásně drnká vedle intonačně precizního Petera. Pak už to jde jedna šlupka za druhou:) hammondovka Happy, kdy slyším i flétnu, přitom jsem ji ve výčtu nástrojů nenašla, stejně jako harmoniku v smutné Solitude. Re-Awakening to je co? Jazz? Jazz v podání Hammilla, zvláštní kategorie, beru. Milované Beatles mě připomíná Sunshine (copak by tohle dali generátoři na nějakou desku a stejně oblíbenou mám i Summer Song (In the Autumn), lituju jen že podobných skladeb nezkomponoval tento pán víc. Je libo ještě trochu té něhy? S The Birds ji přijímám dostatečně.

Říkám to ráda, nejlepší deska (i obalká)Van Der Graaf Generator, vlastně Petera Hammilla:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Fool's mate
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Return To Forever - Where Have I Known You Before

Return To Forever / Where Have I Known You Before (1974)

EasyRocker | 4 stars | 15.11.2016

Nejsem zarytým pátračem v jazzrockových a fusionových směrech, ani náhodou bych se neoznačil za odborníka, ale v posledních pár letech jsem sbírku s nadšením obohatil o některá zásadní alba žánru. Je mezi nimi i tohle vrcholné dílo Return to Forever. Jmény doslova nabitá čtveřice slibuje skutečnou hudbu bez hranic...

Vulcan Worlds - elektrické piano Corey prorůstá s fantastickou, živelnou Clarkeovou baskytarou, to byl vedle Pastoriuse a spol. skutečný mistr svého řemesla, řádící jak skutečný vulkán hlavně v závěru. No a máme tu ještě tehdy mladíka Ala DiMeolu, který svými chirurgicky přesnými tónovými sekanicemi působí již dojmem profesora. Za paličkami tu nebývale řádí Lenny White. Neuvěřitelný energetický potenciál na skoro osmiminutové ploše, dokonalé tvarové propojení. Where Have I Loved You Before je drobnou Coreovou jemnou mezihrou od klapek koncertního křídla.... harmonická a křehká krása. Shadow of Lo se rozbíhá a nejlepším fusionovém duchu, DiMeolovy snivé tóny odplouvají do stratosféry za hranice vnímání, je tu uměřený Clark, v závěru funkující, a samozřejmě široké spektrum Coreových klapek a syntezátorů. Tohle mě svou dokonale božskou náladou vždycky pomyslně spláchne, přestože se jedná o uměřený kousek. Where Have I Danced With You Before - divé Coreovy klavírní tance a reje, které určitě potěší i příznivce Keitha Emersona... Beyond the Seventh Galaxy nabývá bytelného jazzrockového tvaru dramatického, teatrálního odstínu, s krásně potemnělými melodiemi, sázenými opět božským Alem DiMeolou. Rytmická dělostřelba dua White/Clarke je tu zvláště vydařená a se silou očistce. Earth Juice začíná opět Whiteovým klapotem, postupně se přidává Clarke a fantaskně kouzlící Chick Corea. Tenhle krásný, potemnělý, žhavý tanec všech barev a tónů na prostém rytmickém nápadu patří k mým favoritům. Čtyři minuty hudební i duševní dokonalosti. Where Have I Known You Before? je další přehlídkou křehkých Coreových klavírních tónů. Nebeská, až astrální duševní očista. A přichází závěrečný monument Song to the Pharoah Kings, skoro čtvrthodinová učebnice fusion pro pokročilé a vyšší. Coreovy dosud neslyšené varhany jsou další čistokrevnou poctou stylu a kreslí hudební obrazce jako temné štětce. Pak přichází syrový rytmický výběh dvojice Clarke a White a jsme přímo v nitru ohnivého karnevalu nepředvídatelných zlomů a nálad. Do jejich souboje vstupuje i DiMeola, ale zde zůstává spíše v pozadí hřmění svých zcela ze řetězu utržených kolegů. Clarke tu nepochybně podal jeden ze svých nejlepších výkonů, jeho nástroj zní celou dobu jako vskutku pekelná dělostřelba. Závěrečná melodie, na kterou se postupně spirálovitě "navěšují" další nástroje, umožňovala i naživo improvizace bez hranic. Mistrovský závěr, jinak jsem to ale v podání těchto pánů nečekal.

Krásná, mistrně provedená fusion ve vrcholném období žánru v polovině 70. let, která inspirovala i nemálo našich interpretů (Jazz Q, Energit, raný Blue Effect...). Vliv na přední hudebníky, Jeffem Beckem počínaje a Santanou konče, ani není třeba zmiňovat... Protože se nepovažuju za skalního, dávám magickou čtyřku. Kdo ale podobná zákoutí vyhledáváte, vrhněte se do RTF po hlavě.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Where Have I Known You Before
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame

Rhapsody Of Fire / Power of the Dragonflame (2002)

Pegas | 3 stars | 14.11.2016

Recenze je z roku 2002. Dnes jsem si to po letech, kdy jsem od Rhapsody nic neslyšel, docela užil. Ale nesmí se to brát tak moc vážně, jak se to tváří. Na druhou stranu je třeba smeknout před tím, jak jim to všechno perfektně šlape a pří té přehnané velkoleposti se jim to většinou daří ukočírovat. A atmosféra také fajnová.
----------
Ještě ani nestihnul dohasnout poslední plamen zažehnutý EP deskou Rain Of A Thousand Flames a už nám italští symfometalisté servírují nové, čtvrté album Power Of The Dragonflame, které uzavírá čtyřdílnou fantasy ságu o smaragdovém meči započatou už debutem. Hovoříme-li o symfonickém metalu, tak právě Rhapsody mohou být svým nezaměnitelným stylem a perfekcionismem ukázkovým příkladem tohoto populárního stylu. Oproti zmiňovanému EP na novince trochu upustili od orchestrálních aranží a vrátili se blíže k poslední řadové desce. Bohužel možná až příliš. Ale nelekejte se, pokud patříte k velkému zástupu fanoušků této party, určitě budete novinkou opět nadšeni, ale při poslechu jsem měl často pocit, že tohle už jsem někde slyšel. Přesto kapela připravila i několik překvapení. Je to především smutkem přesycená balada Lamento Eroico, zpívaná kompletně v italštině a blackmetalovým chroptěním obzvláštněná skladba When Demons Awake, která má být možná náznakem, jakým směrem se bude ubírat zamýšlený budoucí projekt Rhapsody In Black. Osobně si však myslím, že pro tohle je skvělého hlasu Fabia Lioneho škoda. Obdivovatelé Rhapsody nechť si klidně připočtou k celkovému hodnocení jeden bod, ale ani ostatní by neměli být zklamáni.

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire

Dream Theater - Images And Words

Dream Theater / Images And Words (1992)

Adam6 | 5 stars | 14.11.2016

Images And Words bol jeden z prvých albumov ktorý som od Dream Theater počul, no a musím sa priznať že zo začiatku som si hovoril nič moc. Je pravda, že som v tej dobe bol hlavne na vlne trash a new metalu a tento štýl hudby mi pripadal príliš mäkký a zložitý. Teraz už po niekoľkých rokoch môžem povedať že sa karta obrátila. No a Images And Words je fantastický album od fantastickej skupiny.

Album otvára hitovka Pull Me Under. Neviem prečo ale trocha mi pripomína Watcher Of The Skies. Ale inak dobrý úvod. No a Labrie je samozrejme výborný. Za ňou nasleduje krásna Another Day. Tak ako v predošlej aj tu je asi hlavnou časťou skvelý Labrieho spev. Ale aj muzikanti sa prezentujú dobre. Viacej miesta však dostávajú v tretej Take The Time. Úvod skladby ma síce nikdy nejako neoslovil ale od tej 2-3 minúty to už šliape perfektne. Surrounded je taká polo-balada s tvrdšou strednou časťou. Znova ide o Labrieho parketu. Vrchol na nás ale ešte len čaká. Metropolis pt.1. Nechcem to takto povedať ale v nej je zase Labrie len do počtu. Hlavnou časťou skladby je štvorminútová prostredná pasáž kde sa to zmenami a sólami len hemží (za zmienku stojí hlavne sólo Kevina Moora). To je progresívny metal ako má byť. Pokračujeme ďalej skladbou Under A Glass Moon. Ak by som mal označiť najslabšiu skladbu na albume bola by to asi táto, tým ale nehovorím že je zlá. Najlepšie je na nej pre zmenu Petrucciho sólo. Wait For Sleep je malá príjemná predohra pred strhujúcim finále Learning To Live. Pri tejto 11 minútovke je asi najviac počuť ako chceli páni vzdať poctu 70-tým rokom.Skvelá od začiatku, až po veľkolepý záver.
Na albume nie je žiadna vážnejšia chyba a žiadna zo skladieb nejde pod priemer takže 5 bodov si divadelníci zaslúžia.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events

Dream Theater / A Dramatic Turn Of Events (2011)

steve | 3 stars | 14.11.2016

A Dramatic Turn Of Events není podle mě nijak zvláštní, ani povedená, zásadní, nebo snad přelomová nahrávka. Je taková jaká je, ale jaká po pěti letech vlastně ve skutečnosti je. Čas dělá divy, obávám se že v případě Dream T. ani čas nepomáhá a neléčí. Co na nahrávce postrádám je větší počet zajímavějších momentů, které by desku vytáhly (a teď možná přestřelím) z průměru, do kterého občas pánové zabrousí. Temnou stránku nakousli už dřív, v Black ... jí bylo hodně, i tady se trousí v několika fragmentech. Metal tu vítězí nad skladatelskou variabilitou a větším zapojení přemýšlivých pochodů, v segmentu těžkého kovu se kapela brodí jaksi zatěžkaně a díky strojovému Manginimu až moc sucharsky, tudíž předvídatelně chladně, bez zápalu a s minimem zářných okamžiků, u kterých člověk spozorní a řekne si...á, tak toto je hodně dobrý.
Ať jen nekleju, třeba úvodní On The Backs Of Angels několik vyloženě dobrých a melodickým motivů má, připadají mě ale vykradené z druhé desky I. a W. Světlou cestou jakou bych si přál, aby se kapela ubírala častěji vykazuje předposlední Breaking All Illusions.

Vždycky se na poslech desky těším, vždy si naivně myslím-teď to dopadne jinak, D.T. mám hodně rád, tak by se mi mohla konečně snad líbit i tato recenzovaná nahrávka.
Vždy to ale dopadně stejně, už pět let, v pravidelných cyklech, stejně jako dneska.

» ostatní recenze alba Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Platypus - When Pus Comes To Shove

Platypus / When Pus Comes To Shove (1999)

john l | 4 stars | 13.11.2016

Chcete slyšet parádní jazz-rock, sežeňte si desku od ptakopyska. Dvourázový projekt Platypus (v překladu opravdu poukazuje na zvláštního živočicha nazvaného ptakopysk) je skutečnou lahůdkou pro hrstku zasvěcenců a znalců kapel Dream Theater, King´s X, nebo Planet X. Jejich muzika nezná hranic, bezbřehá a sólující, ne přeumělkovaná, nápaditá ale ne onanistická. Derek není svazován konvencemi jako v Dream Theater, nikdo mu nenakazuje jak hrát (pravda na Falling Into I. předvedl kus svýho já a hlavně díky němu je deska tak špičková, tak jiná), John tu řádí a předvádí ekvilibristický bass výkon, Rod jazz umí a je to sakra znát, no a Ty, Ty je prostě Beatlefil a velký melodik.

Skladby v sobě mají šťávu, nápaditost a slušnou porci muzikálnosti, působí svěže a záměrný propojení rock-jazz jim padne jako dobře ušitej kabát. A proto když vyzhvihnu, tak právě tyhle instrumentální pecky Rock Balls/Destination Unknown (hlavní slovo Derek a Rod), Platt Opus ( Derek a Ty), melodická Blue Plate Special malebná Chimes, nebo poslední What About The Merch? (jeď Myungu, jeď) celkem pět výborných kousků.
Ani vokální čísla nejsou špatná, Nothing To Say vychází z Beatles a podobá se Taborově domácí kapele, v I'm With You používá zpěvák zkreslovač hlasu a tvrdší kytarové kudrlinky, Willie Brown opanuje chytlavá šestistruna a vyleze z ní roztomilé fusion a Bye Bye je melancholická utahaná cíťárna.

Chcete slyšet parádní jazz-rock, sežeňte si desku od ptakopyska.

» ostatní recenze alba Platypus - When Pus Comes To Shove
» popis a diskografie skupiny Platypus

Warrant - Dog Eat Dog

Warrant / Dog Eat Dog (1992)

horyna | 5 stars | 13.11.2016

Měl jsem to štěstí, že jsem se s produkcí kapely Warrant seznámil právě prostřednictím jejího majstrštyku Dog Eat Dog, poněvač obě desky předešlé mi nahánějí smích do tváře a hrůzou se mi ježí chlupy po těle. Odpudivý glam metal, sleeze rock, nebo jak chcete tyhle "šašky" nazvat, prostě tahle americká zmalovaná a natupírovaná mládež a jejich hudební styl mi není zrovna po chuti. To už grungeový Ultraphobic zněl podstatně zajímavěj, alespoň z části novátorsky a neokoukaně. Zpět ale k téhle fenomenální fošně.

Pořekladlo: všechno zlé je pro něco dobré, se na desku dá jistě uplatnit. Jelikož v roce 1992 album Nevermind (víme od koho) dávno boduje a ze Seattlu se hrnou další spousty kvalitních následovníků, přijít s nápodobeninou Cherry Pie, každý se vám vysměje. Kapela zariskuje, mozkové závity začnou vařit, psaní, kompoziční proces a skladatelský fištrón vyšroubuje do zatím neznámých výšin a s pomocí slovutného Michaela Wagenera a za přispění všemožných hudebních novinek, do té doby u kapely povětšinou neuplatňovaných, jako je časté využívání piána, smyčců, dechů i samplů, širší rockové rozpětí, schopnost zkonstruovat stylově bohatou kolekci a vymanit se ze standardu, umožní vznik tohoto jedinečného zástupce diskografie Warrant.

Start je intenzivní, skladba Machine Gun motá riffi a hlavu nepřipravenému fanouškovy kapely, který s novým koktejlem své guys stěží identifikuje. Skutečná invence přichází s dvojkou The Hole in My Wall- která nepostrádá napětí, razanci i třeba zkreslené vokály, bridge se šroubuje vzůru a refrén má ambice rozlétnout se do dálek. Zvuk jako krystal a Jani pěkně přibrušuje, krátká orchestrální mezihra snad vypadla z nějakého alba liverpoolských brouků. První velký moment alba se jmenuje April 2031, (orwelovské inspirace)- zahuštěná vize budoucna s řádně modulovaným vokálem, rázem praská pod strunami španělek a do refrénu kapelu provází žulové riffi, ale i nečekaný dětský sbor. Nevšední, zajímavé. Složit překrásnou baladu je výsadou vyvolených, píseň Andy Warhol Was Right taková vskutku je, smyčce a klavírní linka ve společnosti šesti strun a srdceryvného vokálního partu, dokáží z duše vydolovat slzavé kapičky. A je tu Killer song Bonfire- energií napumpovaná pecka se sbory které dokáží přelomit topol vejpůl. Dalším gigantem je The Bitter Pill- Queenovské vokály i piáno, jemný klávesový podkres, stejně jako operní patos, pořád ale v rockovém oděvu mi dělají obrovskou radost. Tohle je skutečný kompoziční progres od kapely, od které by to jen málokdo čekal. A to nejlepší přijde v druhé půli, překrývající znásobené zpěvy, klavírní úder a mistrovské sólo, prostě dokonalost. Jediná odlehčenost Hollywood (So Far, So Good), dá vzpomenout na časy minulé, naštěstí v sarkastickém balení. All My Bridges Are Burning- božské sólo a úderný tah na bránu, vyšperkovaná kompozice nepostrádající zpěvné motivy a fůru nápadů. A máme tu další chuťovčičku, devátá Quicksand opět operuje na poli několika rozlučných stylových rozhraní, říkáte si, jak je možné že tahle kdysi průměrná kapela najednou dokáže složit takhle zajímavou muziku? Let It Rain- zprvu křehká, jak jen může dojemná skladba být, ale nabalující se další hudební formy z ní soustruží pozoruhodnou a poutavou chuťovku. Po divočině Inside Out, album ukončí skvělá Sad Theresa.

Jak říkal mistr Josef Šebánek v Hoří má panenko: nohy, nohy chci vidět:-) Na tomto místě bych použil terminus: emoce, emoce tu slyším.

» ostatní recenze alba Warrant - Dog Eat Dog
» popis a diskografie skupiny Warrant

Emerson Lake & Palmer - Brain Salad Surgery

Emerson Lake & Palmer / Brain Salad Surgery (1973)

Pegas | 5 stars | 12.11.2016

Pro mě už dlouhá léta geniální deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Nezapomenu na první poslech někdy před 16 lety, kdy jsem seděl před věží se sluchátkama na uších a obalem v ruce, nadšeně poprvé poslouchal Karn Evil 9 a nevěřícně sledoval přibyvající čas. Netušil jsem, kdy to skončí (do té doby jsem znal jenom 1st Impression, Part 2) a byl to fantastický zážitek. Od té doby jsem to slyšel nesčetněkrát a nikdy mě to neomrzelo.
A takhle jsem o ní napsal v roce 2002.
----------
Když koncem třiasedmdesátého roku trio Emerson, Lake And Palmer vydalo svůj čtvrtý studiový počin Brain Salad Surgery, dosáhlo svého tvůrčího vrcholu, který už se jim bohužel nepodařilo nikdy překonat. Přestože jejich dosavadní nahrávky byly také na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky klávesově orientovaného progresivního rocku, kterým ho jistě není třeba nijak zvlášť představovat. Pro ty ostatní je zde malé přiblížení, čím virtuózní hráč snad na všechno co má klávesy Keith Emerson, kytarista, baskytarista a v té době majitel jednoho z nejkrásnějších hlasů Greg Lake a neskutečně talentovaný bubeník s obrovskou bicí soupravou Carl Palmer, všichni tři technicky opravdu na výši, uchvátili zástupy svých příznivců.
Malou zajímavostí je skutečnost, že všech pět skladeb se nese v naprosto rozdílném duchu a přesto se nezbavíte dojmu, že právě takhle je to správně. Tím se zároveň nabízí možnost seznámit se s různými podobami ELP pomocí jediné desky. Hned na začátku tu máme Jerusalem, již několikrát zhudebněnou báseň Williama Blakea, která svým velkolepým aranžmá a kostelním zvukem připomíná jakousi hymnu. Proti tomu stojí v ostrém kontrastu Toccata, na první poslech chaotické dílo šílence převzaté z tvorby skladatele Alberta Ginastery s přidaným perkusivním sólem Carla Palmera. Za zmínku stojí spokojenost samotného autora s předělávkou, o níž se vyjádřil jako o ďábelské. Zástupcem příjemných balad Grega Lakea je Still...You Turn Me On a že má kapela smysl pro (černý) humor dokazuje zase Benny The Bouncer, přibližující krutou hospodskou rvačku. Po odeznění čtveřice uvedených skladeb z celkového počtu pěti uplyne teprve patnáct minut a nezbývá než se připravit na to nejlepší.
Pod tajemným pojmenováním Karn Evil 9 se ukrývá parádní rozsáhlá epická kompozice o třech částech, rozprostírající se na ploše neuvěřitelných třiceti minut. O významu číslice v názvu se vedou dohady dodnes, zbytek je s největší pravděpodobností anagramem anglického slova Carnival, neboť po textové stránce jde částečně o průvodce po výstavě plné bizarních exponátů. Hlavní je však samotná hudba, která vás zahrne množstvím hammondek a syntezátorů hnaných kupředu dravými bicími a podpořené výraznou basovou linkou a občas ještě kytarovým sólem. Druhá, instumentální část je dílem Emersona a je jazzověji orientovaná s velkým prostorem pro piáno. Z pohodového úvodu postupně nabírá na dramatičnosti, až dospěje k téměř hororové atmosféře, po níž se vrací zpět a nečekaně končí. Tím se přiblížila závěrečná část, v níž se stejně jako v té první představují ELP v plné parádě a zavádějí nás do daleké budoucnosti, kdy dochází ke konfliktu mezi lidstvem a počítači. Hudebně nádherně vykreslují přípravy na válku, následně v instrumentální pasáži zpracovávají samotnou bitvu a nejasným výsledkem celý epos a tím i deska Brain Salad Surgery končí.
Celkový dojem z alba navíc umocňuje vhodně zvolený obal, který je kombinací dvou děl švýcarského surrealistického umělce H. R. Gigera. Brain Salad Surgery ke dnešnímu dni vyšlo už v nesčetných reedicích a dokonce bylo mezi prvními nahrávkami, které se dočkaly převedení do moderního formátu DVD Audio.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Asia - Asia

Asia / Asia (1982)

Pegas | 5 stars | 12.11.2016

Recenze je z roku 2002, ale pro mě to stále je pořádná pecka.
----------
Letos 8. března uplynulo dvacet let od vydání debutové desky tzv. superskupiny Asia, jejíž nečekaný úspěch zaskočil jak hudební fandy, tak i samotnou kapelu. Konec sedmdesátých let znamenal zároveň také konec období rozkvětu artrocku. Nejen tato skutečnost, ale i další okolnosti, jako přemítání jakým směrem se dál ubírat a také neshody mezi muzikantskými osobnostmi v jednotlivých kapelách vedly k odchodu některých členů a k vlastnímu pokoušení úspěchu. Pro nás jsou v tuto chvíli důležitá čtyři jména - baskytarista a hlavní zpěvák John Wetton (King Crimson, Roxy Music, UK), kytarista Steve Howe (Yes), bubeník Carl Palmer (ELP) a klávesista Geoff Downes (Yes, The Buggles), kteří založili novou formaci Asia.
Netrvalo dlouho a v roce 1982 vydali svou bezejmennou prvotinu, která se dodnes řadí k nejúspěšnějším debutům hudebních dějin. Při pohledu na předchozí působení zúčastněných muzikantů by se daly očekávat opět náročné a rozsáhlé kompozice, skutečnost je však jinde, neboť Asia se vydala poprockovou cestou a přinesla třičtvrtě hodiny lehce zapamatovatelných a vyšperkovaných melodií, vrstvených vokálů a sborových refrénů v čele s dvojicí singlů Heat Of The Moment a Only Time Will Tell - zkrátka vzorový příklad stylu AOR. Instrumentální zručnost se však přes jednodušší přístup k písním nevytratila a sólové výstupy jsou šikovně ukryté a tak si málo pozorný posluchač ani nevšimne např. výtečného Palmerova sóla na bicí ve Wildest Dreams. Vyzdvihnout však nějaký hit z celé desky je nemožné, protože všech devět kousků je na velmi vysoké úrovni, obsahuje potřebné výše uvedené elementy a rozhodně stojí za poslech. Nepochybuji o tom, že toto album je ve sbírce většiny příznivců kvalitního rocku a určitě nezahálí pod vrstvou prachu.

» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia

Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]

Gillan, Ian / Toolbox [Gillan] (1991)

steve | 3 stars | 12.11.2016

Kolem nás se nepohybuje velké procento umělců a zpěváků s takovým charisma, jako měl a snad stále ještě má Ian Gillan. O tom co stvořil v D.P. nemá cenu chodit s kůží na trh, je tady ale ještě jeho sólová cesta, která sice nevypadá tak zajímavě jako období kterým prošel v mateřské kapele, ale zase zabíhá do leckterých hudebních odvětí, je ale částečně dost nevyrovnaná, podobně jako tohle album.
Deska Toolbox patří mezi málo těch, které mají naprosto zkaženou dramaturgii.
Začátek je tristní, bez šťávy a s minimem výrazných nápadů, pro tři úvodní plytké skladby bych našel místo snad na konci alba a možná ani to raděj ne.
Od čtvrté Candy Horizon se karta obrací, deska nabírá nový dech, zmiňovanou písní protíká pěkná kytarová melodika, Don't Hold Me Back je můj favorit, ledabyle kladené kytarové motivy přes sebe pomalu zesilují a v její blízkosti stoupáme pomalu vzůru, kde se naléchází krásně položený zpěvný refrén s kytarovou linkou. Pictures of Hell zní metalově, je to jízda do pekel par excellence, Morris kouzlí melodie jako druhý Blackmore. Tradicionl Dancing Nylon Shirt, part I, koncertní tutovka Bed of Nails, nebo rychlovka Gassed Up všude slyším skvělé melodie a rockový náboj.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Dream Theater - When Dream And Day Unite

Dream Theater / When Dream And Day Unite (1989)

Adam6 | 3 stars | 12.11.2016

Dream Theater to je moja srdcovka. Vôbec prvá kapela ktorá hrá progresívný meatal, ktorú som počul a tým pádom som aj vďaka DT začal postupne počúvať aj starý dobrý rock zo 70-tých rokov. Čo sa týka kapiel ktoré vznikali hlavne v 90-tých rokoch a snažili sa nadviazať práve na progresívny rock, tak Dream Theater u mňa nemá konkurenciu.

Avšak, aj keď mi ich tvorba príde vynikajúca a veľmi ustálená, kontrastom toho je ich hneď prvý album s názvom When Dream And Day Unite, ktorý nie je žiadna sláva. Predsa len sa páni ešte len akoby hľadali. Ešte neboli úplne muzikantsky vyzretí.

Na albume sa nachádzajú veľmi dobré, priemerné a aj zbytočné skladby. Medzi veľmi dobré patria: prvá Fortune In Lies, ktorá ma dostala svojím nástupom, potom inštrumentálka Ytse Jam, kde sa páni trochu vyšantili a ukázali čo všetko vedia zahrať a v neposlednom rade najdlhšia na albume The Killing Hand.
Začiatok skladby to je jasný Opeth ale keď sa skladba rozbehne už je to typický Dream Theater. Všetky časti do seba pekne zapadajú ako celok (najlepšia je exodus) a skladba tak vytvára dobrý celkový dojem.

Na druhej strane tu máme dve priemerné skladby: Light Fuse And Get Away a The Ones Who Help To Set The Sun. Obidve majú vinikajúci, a zaujímavý začiatok ale problém je v tom že nie sú dobre dotiahnuté do konca. No a pri ich stopáži len dobrý začiatok nestačí.

No a nakoniec tu máme dve piesenky Status Seeker a Afterlife ktoré mi vôbec na album nesedia. Na ich tvorbe sa podieľal hlavne Charlie Dominci a tu sa dostávame hneď k ďalšiemu problému tohto albumu. Dominci je s Labriem neporovnateľný. Labrie oveľa lepšie zapadol do kapely a mne je ako spevák bližší. Dominci bohužiaľ nie.

Prvý album od snových divadelníkov nie je úplne vydarený, ale nie je sa čoho báť. Hlavné predstavenie sa od Images And Words ešte len začne.

» ostatní recenze alba Dream Theater - When Dream And Day Unite
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

King Crimson - In the Court of the Crimson King

King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)

lover-of-music | 4 stars | 11.11.2016

Hodně svérázné a zajímavé album, které je potřeba slyšet. Před pár měsíci jsem si tu desku pustil poprvé a hned mě odradila píseň 21st Century..., která mi strašně připomínala hudbu Flamenga na Kuřeti V Hodinkách. Tak jsem to hned vypnul. Ten šílený jazz-rock prostě nemám rád stejně tak jako saxofon. Ale to je myslím o mě notoricky známá věc. Když jsem to sdělil mému učitelovi hudby, tak mi řekl, že jsem udělal blbost, protože další skladby jsou čistě umělecká kvalitní hudba tak, jak mám rád.

A měl pravdu. Po pro mnohé z vás vyýborné, ale pro mě nezáživné 21 Century se na mě vyřítila krásná, jemná balada s flétnami a výborným melancholickým, smutným textem I Talk To The Wind. Flétny zase naopak mám strašně rád. I když mám určité podezření, že to je mellotron se zvukem flétny. Nevím. Dále Epitaph je hodně slušná, Moonchild je pěkná, temná balada opět s výborným textem. "Lonely moonchild dancing in the shadow of the river". Krásné tajemno. Ovšem to, co se děje po zhruba 2 minutách je zase něco jako uspávanka s tichým cinkáním, zvoněním atd. Tuhle pasáž bych rozhodně o polovinu zkrátil. Někoho to může uspávat a někoho nudit. Jenže pak přichází největší opus jaký kdy prog-rock vytvořil. THE COURT OF THE CRIMSON KING mě od prvních tónu výrazné melodie, která se okamžitě zaryje do hlavy, shodila do kolen. To prostě musíte slyšet jinak nezjistíte, co je prog-rockový hymnus. Mellotron na to bohatě stačí, aby vás to uzemnilo a šokovalo.

Nebýt té Flamengovské 21 Century a zdlouhavé nudné pasáže v Moonchild, bylo by to album za plný počet.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Queen - Made In Heaven

Queen / Made In Heaven (1995)

VaclavV | 5 stars | 11.11.2016

Dodnes si pamatuji opovržení některých fanoušků a kritiků, když Made In Heaven v roce 1995 vyšlo. Pro mě stále jeden z absolutně nepochopitelných faktů, ačkoliv si myslím, že ledy v posledních letech přece jenom povolují a album je zpětně doceněno.

Made In Heaven je pro mě osobně nejlepším posmrtným albem. Deska, ze které stříkají emoce na všechny strany, deska, která obsahuje všechny ingredience, kvůli kterým máme Queen rádi, deska, která vás jednoznačně rozesmutí, ale o pár minut později roztančí... Deska, kterou zbožňuji!

Vrcholy? Jednoznačně Mother Love! Esence smutku... Poté třeba další pomalá perla A Winter´s Tale či rázná Made In Heaven. Ani popová You Don´t Fool Me, která je mnohým fanouškům trnem v oku, mi nevadí, ba právě naopak.

Pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků queenovské historie. Zároveň jedna z nejemotivnějších desek, co znám. Prostě plná palba bez jediného rozmyslu!

P.S.: Kolikrát si říkám, co by dnes za takovou desku fanoušci Queen dali :-)

» ostatní recenze alba Queen - Made In Heaven
» popis a diskografie skupiny Queen

Jethro Tull - Stormwatch

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

kamila | 5 stars | 11.11.2016

Nedávno jsem tu zkusila malý experiment s recenzí Genesis-Foxtrot, pojala jsem ji hodně netradičně, ale výrazně to neprošlo. I když názorů na desku tu zaznělo hodně, pochopení, ani humornou notu jsem u vážených pánů recenzentů nenašla. U nových desek, který tu jakýkoliv poznatek postrádají je nabíledni napsat kvalifikovanou recenzi, ale u stařičkých a prověřených alb, která většina posluchačů dobře zná se nějaký ten žertík, neřkuli netradička neztratí, snad nemusíme být vážní za každých okolností.

Rozhodla jsem se ( snad to nebude brát redakční tým za opovážlivé) přihodit jinou individualitu. Mám ale už strach jak to mnozí vezmou:( je v tom prosím čistě dobrý úmysl.
Na druhý pokus jsem vybrala pro mě ještě čerstvou desku Stormwatch od milovanejch tullíků, který pozvolna doplňuji do sbírky a zkusím zas menší okliku.

pozpátku v čase! a s úsměvem na rtech!
petr: Pro mne super
b.wolf: další z výborných alb Jethro Tull
honanek: Mám album hodně rád,jak vyšlo,hned jsem na burze po něm skočil.A mám ho rád dodneška.A všechna před ním
luka: uzavírá folkrockové období skupiny na konci 70. let a je možná trošku ve stínu The song from the wood a Heavy horses... Ale mě velice zaujalo
Jiří Zicha: skvěle vyjádřená atmosféra této desky, pro mne byla favoritem hned od vydání, protože potvrdila kvalitu mé velmi uznávané kapely.
Voytus: Už jsem měl za sebou skoro vše od JT, kromě Warchild, Under wraps, Dot.com a Passion play. A Stormwatch jsem prostě nějak přešel, když mi přišel do cesty. Jednou, dvakrát...no, nic novýho,dám si Thick as a brick...Tak jsem ho na pár let(!!!!) založil. A teď? Další, asi čtvrtá nejoblíbenější deska od JT.

rysy tuhnout, výraz se zašklebuje:
Bill Pleška: Rozhodně jsem byl u této desky méně nadšený, než u jejích dvou starších bratříčků
Palo M: Pre mňa je Stormwatch hraničná nahrávka, čo ešte ako tak zvládnem. A je viac na dobrej strane hranice ako na slabšej
nowhere man: Album Stormwatch priniesol už o niečo inú hudobnú atmosféru ako predchádzajúce dva počiny

a teď si vyberte??? :)

Začátek mi sedí dokonale North Sea Oil působí chladně jako obří ledni medvěd na kresbě v bookleu. Hitová Orion obsahuje výbornou smyčcovou melodií, jsem ráda že D. Palmer se účastnil i téhle nahrávky. Pokračuje dojemná (Barre ty jsi bůh) Home a dlouhatánská Dark Ages, která pozornost udrží hůř, myslím že časem ale povolí a vyšvihne se na špici, má hodně vrstev, mění tempo a střídá různé polohy, jako prog věc určitě funguje dobře. Se zvukem bicí soupravy v páté Warm Sporran už mám vážnej problém, Martinova kytara ale zachrání i tohle místo.
Druhá půle mi zatím splývá, po pár týdnech to není nic divnýho, ale třeba Old Ghosts zní dobře tajemně, flétnička, klavírek, nástrojové utlumení jako doprovod k úvodní vokální sekvenci, jo jo, to půjde. Zdá se, že folková (i když ne tolik jako v časech písní z lesa)Dun Ringill naváže na starší alba a tečka Elegy je křehká jako sněhová vločka.


Kolik tomu mám střihnout? Bouřková hlídka se mě líbí, o tom mám jasno od prvního vložení cd do přehrávače, překrasnej obal, sestava stejná, zvuk už tolik neladí, ále, vašak bude ještě hůř, individualita jako Songs From..., nebo Heavy H. to určitě není. Tak čtyřku.



Dovětek: jako bych tušila že tahle recenze není dotáhlá do konce, nechala jsem ji pár dnů dozrát a publikuju až teraz, po ještě jednom sluchátkovým soustředěným náslechu. Člověk z těch 3 cm najednou slyší divy:) Třeba zvláštně nazvučenou bublající baskytaru, která míří k další dekádě zpříma, ale zní fakt poutavě, hlavně v metalové čtverce Dark Ages, nebo dokonalej duet kytara/flétna v páté instrumentální Warm Sporran.

A jestli mě jeden pan kolega vyzýval u jiných J.T. že nemám hvězdma šetřit, tak ho teda poslechnu a zvyšuju rating na 5 stars. Deska si to zaslouží.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Cinderella - Still Climbing

Cinderella / Still Climbing (1994)

horyna | 5 stars | 11.11.2016

Kdysi dávno, v památném a pro mě na nahrávky silném roce 1994 vykračuji si tak brněnskou Gagarinovou, vlastně už né, už nejsme za komančů, Kobližnou ulicí a v její dolní části krčím se maličkatý obchůdek z hudební tématikou. V zásobnících cd mi zrak zakotví na průměrném obale jakéhosi labyrintu s čouhajícím žebříkem, jako únikem ven. Vždyť to je nová deska jižanské popelky, okamžitě do ní, koupě tenkrát za dobrých 550,- (no fůj) a pak domů, zalézt, zalebedit a poslouchat. 22 let je Still Climbing jednou z mých nejoblíbenějších nahrávek z vlastní fonotéky, v pravidelných intervalech si ji ordinuji dokážu patřičně užít.

Vyprofilování se kapely ze sice jižanské, ale v začátcích ještě glamové bandy na debutu, přes z poloviny (osobní názor) lákavém Long Cold Winter, dále, silně bluesovém přerodu Heartbreak Station až k desce zmíněné, značí ekvivalent růstu maldého sportovce,přes fázi zrání, až k vrcholovým výkonům a odchodu na odpočinek. Odpočinek trvající pomalu čtvrt století.

Roztočená stará swingová deska nás přivádí na práh skladby Bad Attitude Shuffle- geniální energické erupce ve svérázném podání paní popelky. Plyn sešlápnutý na podlahu a míjející telegrafní sloupy v řinčícím motoru starýho cadillacku, takovou představu ve mě hudebníci právě vykreslují. All Comes Down- už ubere, krásně šlapající baskytara a dechová sekce vyloupnou refrén, který si nelze nezpívat. Talk Is Cheap- to je neskutečný emoční příboj nekončící energické sprchy, který na vás bude celou její hrací dobu dorážet, geniální riffové nájezdy a Keifrův hrdelní vokál s klavírní linkou útočí jako osmi metrový žralok. První jižansky znějící baladou je Hard to Find the Words- s houslovým doprovodem a klasicky texaským aroma, v dálce se lesknou ropné věže a zpoza nich vykukuje dokonalý Tomův hlas. Blood from a Stone- odstartují hammondky a melodická kytarová vyhrávka, vše do sebe perfektně zapadá, bubenické figury a silácké nasazení, spolu s rýmovanými slokami vytváří velice poutavou atmosféru, kapele šlape jako nikdy před tím. S úvodem titulní Still Climbing- si připadáte jako na bojišti severu proti jihu, individuální výkony pánů z Cinderelly mě dokáží okamžitě strhnout. Množství melodických linek, klavírní stopa, změny barev vokálu a zase to urputné nasazení, bomba. Freewheelin- platí za další rychlostní šlupku, opět kytarové spurty, které spolu s bicími krásně souzní a energie ze skladby stříká až do Houstonu. Balada č.2-Through the Rain- country styl kapele sedí jako ulitý, nástrojové bohatství posazené mezi dokonale proaranžovaný a originálně zkomponovaný song zanechává příjemné pocity. Easy Come Easy Go- provází opět dechová sekce a kapela zkouší wester skloubit s osobním pojetím hard rocku, že to jde bez problémů, o tom žádná. Nejdojemnější píseň si kapela schovává do závěru alba, ona The Road's Still Long- dá možná rozpomenout na Blaze or Glory od sólového Johna, má však vlastní ksicht a dostatek nosných melodií na to, aby dokázala krutě bodovat. Zvuk akustik, španěl a Tomův jižanský akcent, spolu s dámským přidaným vokálem v refrénu působí úchvatně. Tečku za albem provede hřmotnější Hot & Bothered.

Srdcovka ušmudlaná od popelu, z kterého právě vyhrabuju spousty hvězdiček.

» ostatní recenze alba Cinderella - Still Climbing
» popis a diskografie skupiny Cinderella

Opeth - Pale Communion

Opeth / Pale Communion (2014)

Snake | 5 stars | 11.11.2016

CD Roadrunner Records ‎– RR7573-2 /2014/

Nevesely truchlivy, jsou ty zimní časy a listopad je můj nejneoblíbenější kalendářní měsíc v roce. Astronomická zima je sice pořád ještě relativně daleko, ale tady u nás už je chladno, navíc děsně krátké dny, sinalá krajina bez listí halí se do mlžného závoje a z každého druhého domovního vchodu se na mě zubí dýňové strašidlo. Před několika málo dny jsem si vyrazil na pivo do míst, kterým místní odnepaměti neřeknou jinak, než na Buchwaldu. Bylo už pozdě odpoledne a tak - protože je to zhruba 90 minut ostřejší chůze - než jsem se tam dohrabal, byla pomalu tma. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Šel jsem sám a tak jsem si do sluchátek pouštěl právě tohle album. Jistě uznáte, že to není to hudba zrovna do skoku, ale v tom zamlženém, mokrém, studeném a pochmurném lese to byl teprve zážitek. Soundtrack k podzimní slotě jako vyšitej, jenom si poslechněte téměř jedenáct minut dlouhou a neskutečně sugestivní pecku Moon Above, Sun Below, nebo závěrečný traumarš Faith In Others. Já osobně však nejraději všemu ostatnímu se vymykající instrumentálku Goblin. Jednak mi to pojmenování připomíná slavnou italskou kapelu ze sedmdesátých let, ale co je hlavní, jsou to ryt-mic-ké prog rockové hody s parádním klávesovým sólem navrch. A to já rád.

Ještě u předposlední Voice of Treason bych dal čtyřku, ale při poslechu výše uvedené "Fait In Others" nemohu jinak a tasím pětku. Firmě Opeth se klaním a děkuji za pěkný zážitek...

» ostatní recenze alba Opeth - Pale Communion
» popis a diskografie skupiny Opeth

Mute Gods, The  - Do Nothing Till You Hear From Me

Mute Gods, The / Do Nothing Till You Hear From Me (2016)

horyna | 5 stars | 10.11.2016

Prvotní zájem o tento album mi zůstane zaryt v mozkovně zřejmě už navždy. Letošní léto, překrásná dovolená, ráno beru do rukou mobil, abych se kouknul co nového na stránkách Progboardu a jako první na mne vyskočí Slavova recenze na úplně novou a neznámou kapelu The Mute Gods. Zaujal mne jak název, obal, psaní autorovo samotné, tak hlavně hudební orientace a výčet jmen, na desce se podílející. Hudebníci hrávající s Hackettem, Wilsonem, nebo Satranim, jsou mi blízcí, sympatyčtí, hudebně velice osobití a velkou roli hrála samozřejmě zvědavost. Okamžitě jsem si našel nějaké ukázky na internetu a bylo vlastně rozhodnuto.

Střih asi o 3 týdny později.

Pátek večer, v telce opět opakují můj oblíbený seriál Vlak dětství a naděje, člověk ho zná nazpaměť a tak si bere k telce mp3, aby si lépe osvojil, připomněl a nějakým způsobem naposlouchal novou hudbu, kterou pošťák před pár dny doručil. Volba padne právě na Mute Gods, do kterých jsem se během předešlých dnů zkoušel ponořit, zatím s minimálním zapamatovatelným účinkem. A najednou to přichází, projíždím začátky skladeb (po refrén) pořád dokola, většina se postupně vyprofilovává a některé z nich mě dostávají do kolen, přichází totální podlehnutí a úžas měnící se v euforické stavy, je dokonáno. Nová kapela se katapultuje na přední místo mého zájmu pro tento rok.

Přesně tak má zní moderní prog rock, postavený na vysokém stupni melodiky, novátorském kompozičním přístupu (i když S. Wilson občas vykukuje zpoza barikády), vyjímečných individuálních výkonech, celkové velice citlivé aranžérské propracovanosti a v řadě neposlední, též bytelné chuti hudebníků tvořit a dokonale ovládnout konečný výsledek.

A z alba samotného vyberu pouze vzorek a jelikož píseň poslední- Father Daughter- je mou nejmilejší na albu (i v ostatní konkurenci obstojí více než slibně) začnu zde. Ve spojitosti s ní, chce se mi napsat jen krása, krása a zase krása, takový totiž tento drahokam je. Klávesový úvod symbolizující sny a fantazie přejde do zpěvného motivu, který je ve své druhé části provázen dámským vokálem, vše v naprosté harmonii a krásných odstínech. Do Nothing Till You Hear From Me i Praying To A Mute God- to jsou moderní tváře dnešního progu s dostatkem nosných nápadů, krásně čitelnou baskytarou a fantastickou ústřední melodií. Nightschool For Idiots (název nemá chybu)- Wilsonovská tvář plná jemných nuancí decentního kompozičního přístupu, utkaná z těch nejdojemnějších prostředků. Last Man On Earth- opět silně pohybuje s emoční stránkou jedince, vokál doslova hladí, klavírní melodie je křehká, že máte pocit jejího rozpadu, moc příjemné.
V krajinách Porcupine Tree se ocitáme s dráždivou Strange Relationship i geniální Swimming Horses- oplývající magicko hypnotickými účinky, v tu chvíli si říkám, pořád je co vymýšlet, pořád se dá jít dopředu a komponovat s určitým stupněm geniality.

Pro ty kteří by o kapelu, potažmo album projevili zájem, tu mám čtyři!!! videa, které kapela už ke svému debutnímu albu stihla natočit, myslím že ten počet v dnešní době mluví za kvalitu repertoáru jasně.
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz


PS: nové kapely a projekty, jejich novinková alba v záplavě toho všeho co mám za dlouhé roky nasbíráno vůbec nevyhledávám, tady jsem udělal ale vyjímku a jsem naprosto spokojen. Explozivní účinek desky bych přirovnal k době, kdy jsem objevil Porcupine Tree, to byla podobná salva. 10 / 5.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Do Nothing Till You Hear From Me
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Coverdale, David - Coverdale Page

Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

EasyRocker | 4 stars | 10.11.2016

Jako skalní fanoušek Led Zeppelin jsem samozřejmě pageovskou tvorbu sledoval velmi pozorně a napjatě, ale bohužel mě nikdy plně neuspokojila, i když obhajuju třeba kritizovaný projekt The Firm s Paulem Rodgersem. Trochu ho kvalitou zastínil bývalý kolega Robert Plant, jehož alba jsem hltal. Tenhle společný projekt s Davidem Coverdalem má u mě na polici čestné místo.

Shake My Tree zahajují nažhavené akustiky (nahrával je Coverdale) a mistrův plnokrevný hlas nás přivádí přímo do centra žhavé rockové jízdy, kde už mr. Page sází své dobře známé těžké riffy. Nesmlouvavé, ostré rockové číslo hned na začátku s hromovými Carmassiho bicími a harmonikou, jsem příjemně roztřesen a nemám námitek! Další dobře vymyšlený nosný riff a totálně živočišný, testosteronem nabuzený David tak, jak ho všichni milujeme přichází s rozvolněnější, ale velmi svůdnou a přitažlivou Waiting on You. Tady se všechny proslulé ingredience LZ a Whitesnake srazily čelem a Jimmy tady vypaluje procítěné sólo, pod nímž skvěle bublá Casasova basa. Hned třetí kousek se stal po zásluze klasikou - Take Me for a Little While a asi každý si vzpomene na některou s jejích nesčetných předělávek. Prosluněné, zasněné a krystalické akustické pavučiny a další velká akvizice mr. Coverdalea - balady. Refrén je monumentální, klávesy Lestera Mendela nesou až symfonický, nezemský, takřka osudový nádech a proplutí do famózního Jimmyho sóla je zážitkem, tahle kouzla a čáry už dobře známe ze zeppelinovských šuplíků. Niterná, očistná záležitost. Pride and Joy - akustické tóny, kde je Jimmyho rukopis skvěle znát, pak přichází totální energetický nápor, titánský riff vás odhodí až na půdu. Prastaří zepelinovští démoni všech podob a jmen jsou oživeni, i ta žhavá harmonika to rozjede - tomu musel mr. Plant odkudsi zpovzdálí tleskat, Coverdale se tu do jeho podoby vžil po všech stránkách. Jako uhel žhnoucí spalující Over Now jsem miloval od prvního poslechu, tady se přesně David utrhl ze řetězu tak, že mě zase rozpumpoval jak stádo slonů. Tempo je sice volnější s hromskými Carmassiho údery, ale totální rocková emocionální jízda to stokrát vynahrazuje. Harmonika, odletující riffy, temná klávesová linka... Mimořádný kousek. Feeling Hot je rychlopalným rock´n´rollovým tancem, kde je cítit Jimmyho otisk, ale podobné palby známe i z tvorby Bílého hada. Kytarový mág tu ale řádí jako černá ruka a dvě dekády zpět. Easy Does It - temné akustické tóny, působící jako šamanský tanec kolem ohně, Davidův napjatý, chmurný zpěv svědčí o tom, že tento kus nebude nijak veselý. Vychází z prastarého leštěného černého kamene, kolem něhož všichni věší nekonečné ornamenty. Druhá půle má surovou rockovou podobu. Neskutečná, neuchopitelná, post-zeppelinovská, obřadná atmosféra. Také a Look at Yourself přináší smířlivé, až folkově nostalgické akustické kytary s báječným Davidovým hlasem. Refrén nabývá opět monumentální, emocionální podoby, kde nás Jimmyho rukopis opět jen lehkým dotykem bere do časů dávno minulých - vpravte se tělem i duší do jeho sóla a budete mít o lecčem jasno. Je tu skoro osmiminutový skvost Don´t Leave Me This Way - pomalé čisté tóny akustik a pomalu vyplouvající Pageova sóla. Přerod do táhlého refrénu, kde se vše bouří a hřmí a David řádí jak čert, je mistrný, stejně jako jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Opět návrat daleko v čase a duševní očista. Absolution Blues je důkazem, že název zde nezavazuje - po dramatickém, chladném intru nepřichází poctivé dvanáctkování, ale pořádný rockový nápor, kde se na šesti minutách nešetří nikdo. Zepelinovský duch je opět přítomen, Jimmy, který se ve druhé půli alba vůbec mnohem více prosadil, pálí do prostoru další ničivé sólo a David se zčásti zahaluje do plantovského hávu. Na závěr Whisper a Prayer for the Dying a už název napovídá, že to nebude nějaký rozjuchaný "rokec". Temné navrstvené akustické kytary, přelité do symfonicky laděných pasáží, přecházejí do drsně odsekávaných Jimmyho riffů, kde se David svým křikem pořádně utrhl ze řetězu. Symfonické otisky a znovu vícekrát využité akustiky svým apokalyptickým nádechem přivolávají dávný Kashmir. Strhující, dechberoucí záležitost, sunoucí se k závěru jako vodní proud z protržené hráze, v závěru s klávesovým oparem v pozadí.


Vlastně nemám, co bych vytknul a jen formálním srovnáním se starými deskami LZ neudělím plný počet. Je to ale žhavá, spalující rocková jízda se spoustou kvalitních hostů, kam David Coverdale dokonale zapadl. Svou prvotní plantovskou inspirací, od zpěvu až po pohyby na podiu, se inspirací u velkého vzoru ani nikdy netajil. Škoda, že jste už pánové nepokračovali.
4/5, ale ta čtyřka je hodně plnotučná...

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

Brano | 4 stars | 08.11.2016

Album so smutným anjelom na obale je tak trochu nezaslúžene v tieni nasledujúcich majstrovských opusov Fears(1997) a Alone(2002).Švajčiarsky súbor Clepsydra patrí medzi elitu veľkej neo-progrockovej rodiny a má svoje čestné miesto hneď vedľa zoskupení ako sú Pendragon,IQ,Marillion,Pallas,Arena.... a to napriek tomu,že na svojom konte má len štyri štúdiové albumy.

More Grains Of Sand je vydarená nahrávka,ktorá spĺňa všetky kvalitatívne atribúty očakávané fanúšikmi žánru.Klávesová práca Phila Huberta v ničom nezaostáva za takými borcami ako je Mark Kelly zo skupiny Marillion,alebo Clive Nolan z Pendragonu a z Arény. Aluisio Maggini je špičkový spevák so silným prenikavým hlasom a na tomto albume spieva obzvlášť oduševnene(špeciálne si treba vypočuť skladby Eagles a Hold Me Tight).Silnú kostru tvoria najdlhšie skladby.Dvojdielna No Place To Flowers,krásne smutná The River in Your Eyes a najradšej mám The Prisoner´s Victory,v ktorej gitarista Lele Hofmann strúha jedno krajšie gitarové sólo ako druhé.V skladbe Moonshine Of Heights sa ako hosť predstaví aj Nick Barett,líder Pendragonu,ktorý prišiel podporiť kolegov v bohumilej činnosti.

Hudba Clepsydry je nevtieravá,podmanivá,počúva sa mimoriadne príjemne a má potenciál osloviť aj poslucháčov mimo žánru zvaného neo-prog.Môžu za to jej podmanivé melódie,celkové harmonické vyznenie,umne a inteligentne vystavané kompozície,decentné a vkusné aranžmány,inštrumentálna zručnosť muzikantov a neprehliadnutelné nadšenie a zápal pre vec.

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Brazen Abbot - My Resurrection

Brazen Abbot / My Resurrection (2005)

Pegas | 4 stars | 08.11.2016

Recenze je z roku 2005.
----------
Bulharský rodák Nikolo Kotzev, (nejen) kytarista, skladatel a producent v jedné osobě, neusíná na vavřínech a krátce po oslavě desetiletého výročí (viz živák A Decade Of Brazen Abbot) kapely/sólového projektu Brazen Abbot přichází se zbrusu novým studiovým materiálem na albu My Resurrection. Proti předchozím deskám kompletně vyměnil instrumentální část svého bandu a tradiční dvojici vokalistů Joe Lynn Turner/Göran Edman rozšířil tentokrát o Tonyho Harnella (TNT) a Erica Märtenssona (Eclipse). Největší novinkou je však účast Sofijského smyčcového orchestru, který posouvá skladby trochu do jiného rozměru, přitom zůstává spíše vkusným doplňkem a přirozenou součástí muziky. A hlavně, stále zachovává Brazen Abbot poctivý hardrockový výraz, takže fanoušci například takových Rainbow osmdesátých let si přijdou na své. Ať už v přímočarých flácích My Resurrection, Godforsaken, Lost, výpravnějších perlách Bad Madman, Beggar's Lane nebo perfektních baladách Dreams a The Shadows, stále jsou přítomné pohlcující melodie, které stačí párkrát slyšet a už vás mají. Parádní výkony muzikantů v čele s Kotzevem, jenž naštěstí nevyčnívá více, než by bylo zdrávo, výborní zpěváci a tucet písní nepostrádajících náboj jsou zárukou nadstandardního posluchačského zážitku. Malou výtku bych měl jen k mixu nahrávky, kde bych uvítal trochu větší důraz na rytmiku. A také mě napadá, když už Kotzev najmul čtyři zpěváky, proč má každý jenom své skladby a nenapíše jim také něco společného? Ale jinak nemůžu než konstatovat, že tahle deska je zkrátka dobrá, a to hodně.

» ostatní recenze alba Brazen Abbot - My Resurrection
» popis a diskografie skupiny Brazen Abbot

Emerson Lake & Palmer - Brain Salad Surgery

Emerson Lake & Palmer / Brain Salad Surgery (1973)

kamila | 3 stars | 08.11.2016

Brain Salad Surgery je nevyzrálejší deska ELP v jejich historii. I když jsem nikdy k příznivcům skupiny nepatřila, desku příliš často neposlouchám a ostatní alba znám jen jako vzdálený hvězdy který jsem okukovala teleskopickým dalekohledem a jejich světlo mě nezasáhlo tak, abych zatoužila mít je ve větší blízkosti než té vzdalené, to mi nikdo nevymluví. Mě prostě ty elektriky chybí a desky postavený hlavně na klávesové diktatuře, ať je sebedokonalejší nijak nevyhledávám. Přesto musím uznat že mistr Emerson byl tenkrát něco jako klávesový princ, král a bůh v jednom a nastolil nová měřítka hry na tento nástroj, proto není divu že třeba ze skladby Toccata mě uši nepálí, Bennyho přetrpím a Jerusalem okouknu, když už mám tu dlouhou čočku.

Největší bombou je Still... You Turn Me On, kde slyším krásnou (konečně) kytaru a dokonalý Lakeův přednes, atmosféra je prchlivá, esoterická prostě boží! Škoda té délky. A samozřejmě Karn Evil 9 má tolik podob a odstínů(jazzový pochody stojí za to), že sanice padá strmě dolů.

Chladný, vycizelovaný zvuk nahrávky sedí přesně a s Gigerovým šíleným obalem koresponduje jako jedno tělo.
ELP jsou zvláštní uskupení, sice pocházejí z tvořívé etapy rockových dějin, ale k pohádkové atmosféře Yes, Genesis, nebo Gentle G. přes svou krkolomnou(hlavně)techniku nedosáhnou.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Weather Report - Sweetnighter

Weather Report / Sweetnighter (1973)

bullb | 4 stars | 08.11.2016

Myslím, že je zbytočné sa baviť o výroku, že posolstvo hudby je univerzálne. A aby som ostal v matematických vyjadreniach, posolstvo umocňuje hudba inštrumentálna. Nemusíte poznať text, vedieť napríklad po anglicky, loviť slová z nezrozumiteľného spevu

Sweetnighter pre mňa znamená prvé „počúvateľné“ album od Weather Report. Jednoducho povedané, ak má niekto rád free jazzové hranie, fajn. Ja považujem v hudbe za základ melodiku. Tá je niekedy podávaná „na tanieri“, alebo je podávaná „šifrovane“. A to je práve prípad Wayne Shorter a Joe Zawinul. Títo dvaja tvoria jadro Weather Report, ktoré počas svojho trvania bolo obklopované excelentnými hráčmi, za všetkých spomeniem napríklad mená: Miroslav Vitouš a Jaco Pastorius.

Nie je to jazz, aby som zopakoval, je to univerzálna hudba. Zoskupenie Weather Report je zaškatuľkované v jazz rocku. Vo vtedajšej dobe nebol vhodnejší výraz, ale dnes by som to zaradil skôr do world music. Nie je to však presné, pretože práve geniálna hudba nedovolí určiť hranice, a to je práve na Weather Report jedinečné.

Snáď aby som už prestal s vychvaľovaním. Jednoduchšie je si vypočuť Sweetnighter. Skúste zachytiť atmosféru jemných, dokonalých dialógov alt saxofónu afroameričana Wayneho Shortera a európsky uhladeného „Jožka“ Zawinula. Ak je to sprevádzané absolútne dokonalou, citlivou rytmikou a zabalené do unikátneho aranžmánu, výsledok vás ohromí. Tak ako mňa už po desaťročia.

» ostatní recenze alba Weather Report - Sweetnighter
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Poison - Native Tongue

Poison / Native Tongue (1993)

horyna | 3 stars | 08.11.2016

Celá ta glamová mašinérie a našminkovaný osmdesátkový humbuk vlezlých amerických kapel podobných jako vejce vejci, mi nikdy ničím neimponoval. Plytké a nezáživné desky, postavené na dvou hitových skladbách, doplněné naředěným, stokrát přelitým odvarem dokáží člověka unudit k smrti. MTV je divákům krmila neustále, nešlo se jim alespoň na americkém kontinentu prakticky vyhnout, evropa, vždy více metalová, zůstává těmto (hudebním zvěrstvům:-) z části chráněna. Ale abych jen neláteřil, i v tom nejšpinavějším hudebním odvětví se vždy několik pozoruhodností najde. A tak jak desky Motley Crue z průměru jasně tahá Corabiho famózní stejnojmenná drtící hard rocková jízda (jistě, mnozí namítnou že pro styl glam je důležitější platinovka Dr. Feelgood). Tak jak Warrant s pomocí orchestrálních složek proaranžovali delikátní Dog Eat Dog, stejně tak i rozplyzlí neumětelové Poison hluboce nad průměr vyšprajcne (umělecká) deska Native Tongue.

Ona už předešlá sbírka Flesh and Blood neobléká šminkoidní cukrkandlový vaťák příliš často, blues a country prvky vystrkují růžky a C.C.DeVille se snaží jen nečeřit vodu a nechytat fanynky na svůj chtíč, ale i slušně hrát a komponovat. Na Native je všemu předešlému konec, u kormidla stojí člověk z nejpovolanějších, Ritchie Kotzen. Kytarista, který nejen že umí fantasticky hrát, komponovat a impovizovat, přidává kus svého já a prokládá ho vyzrálým bluesovým cítěním, které desku inspiruje a poznamenává. Žádné bezduché pózy a lalala akordy, tady se jde na skladatelskou finesu z gruntu a konečně dospělácky. Proboha, vždyť se píše rok 1993, líbezné juchání holkám do ouška už dávno nikoho nezajímá. Grunge přivanul ostré větry a ty hrany obrušovat nehodlají, Poison jsou lišáci, nenaskakují do rozjetého alternativního vlaku, Ritchie je vede složitějšími cestami, cestami kvalitní písničkové formy, hluboce vyvěrající z tradic západního kompozičního přístupu.

15-tka skladeb je tůze moc, něco málo osekat, vyšel by (skoro)klenot, takhle je to spíš takový průřez a aby se líbilo vše, je vecelku nemožné. Osobně mám nejraděj právě tu bluesovou decentní stranu alba, k ní bez povyku zařadím klipovku Stand- dojemnou goospelovou balalajkovou věc za účasti kostelního sboru, nemajíc s glamem pranic společného. Typickou (západní) baladičku Until You Suffer Some (Fire And Ice), jižanské country v sousedství Lynyrd Skynyrd Theatre of the Soul a bluesovo country průsečík Bastard Son of a Thousand Blues- díky němu lepší závěr desky stěží pohledáme.

V druhém plánu Poison útočí rockovějšími zbraněmi, je tu odzbrojující Kotzenova technika v The Scream, rádiovka Stay Alive, výborná sedmička (ty kytary) Bring it Home- živočišná věc, v níž se Michaels blízkne coby ucházející zpěvák, ale když se přiřítí sekundující Kotzen, status písně rázem stoupne. Zvonivé dechy, piáno a sbory dodájí 7 Days Over You na zajímavosti, stejně jako roztomilé funky při Ain't That the Truth, nebo plnokrevný hard rock Blind Faith.

Někdy má člověk toho uměleckého hudebního proudu plné zuby a zatouží slyšet něco krapet jiného Na druhou stranu si u takové desky rád uvědomí, že přec jen ti Floydi a jim podobní mají něco do sebe a vedle nich se dýchá tak nějak přirozenějc.

» ostatní recenze alba Poison - Native Tongue
» popis a diskografie skupiny Poison

Pierrot Lunaire - Tre

Pierrot Lunaire / Tre (2011)

Snake | 3 stars | 08.11.2016

CD M.P. Records ‎– MPRCD0063 /2011/

Kariéra italských Pierrot Lunaire byla sice krátká (1974 - 1977), ale i tak dokázali vydat dvě pozoruhodná a přitom zcela odlišná alba - a to se na tehdejší italské scéně, plné zapomenutých "jednohubek", nepodařilo každému. Tre tedy není regulérní řadovkou, spíš takovou specialitkou a dárkem pro věrné fanoušky. Obsahuje osm coververzí skladeb z obou studiových alb, dvě alternativní verze písniček nahraných v roce 1975 a tři nikdy dříve nezveřejněná dema, natočená v roce 1977.

Většina tracků mapuje období kolem druhého, avantgardně rockového alba "Gudrun", což je trochu škoda. Raději mám daleko přístupnější a melodičtější debut a tak si cením hlavně pěkných předělávek právě z prvotinky pocházejících skladeb "Lady Ligeia" (Il Segno del Comando) a především "Il re di Raipure" (Gran Turismo Veloce). Původně křehká folkrocková píseň získala na symfoničnosti a v samotném závěru - díky řízné doprovodné kytaře - takřka progmetalový nátisk. Musím říct, že jsem si ji zamiloval a víceméně hlavně kvůli ní jsem si tohle CD koupil...

Dalších pět coververzí pochází z výše uvedeného alba "Gudrun". Docela zajímavou skutečností je fakt, že jsou za sebou seřazené tak, jak tomu bylo i na originále. První tři jsou takovými šokujícími zvukovými kolážemi a ty koušu opravdu těžko. Až teprve intenzivní "Giovane madre" - v podání kapely Central Unit - dokáže opět probudit mou pozornost a velmi příjemná je i klavírní uspávanka Morella.

Následující dvě skladby jsou alternativními verzemi, které Pierrot Lunaire nahráli už v roce 1975. Oba kousky jsou ve slušné zvukové kvalitě a radost mám hlavně z mojí - na albu "Gudrun" nejoblíbenější - písně "Mein armer Italiener". Melodie té skladby je mi odněkud známá a její velmi zvláštní atmosféra mě dokáže přenést někam do třicátých let minulého století.

Pro zamýšlené, však nikdy nerealizované třetí album kapela nahrála tři demosnímky. (Odtud i název alba "Tre"). Jsou to sice jen pracovní verze, ale doslova překypují půvabnými melodiemi. Jako kdyby se Pierrot Lunaire obloukem vraceli k tomu, co hráli v období debutového alba. Bohužel, můžu tak akorát žehrat nad tím, že se je nepodařilo dokončit a spekulovat, co by - kdyby. Potom, co v roce 1996 předčasně zemřel Gaio Chiocchio jsou Pierrot Lunaire již navždy uzavřenou kapitolou...

Jako úplně poslední je tady další povedená coververze skladby "Giovane madre", ze které Sciriada vykovala slušný, jak štolwerk tvrdý industriálně metalový monolit.

Pro fanoušky Pierrot Lunaire je tohle cédéčko výborným kouskem do sbírky, ovšem těm ostatním bych doporučil začít raději s jedním ze dvou řadových alb. Melodikům debutem, avantgardistům s "Gudrun".

3,5






» ostatní recenze alba Pierrot Lunaire - Tre
» popis a diskografie skupiny Pierrot Lunaire

UPF - United Progresive Fraternity -  Fall in love with the world

UPF - United Progresive Fraternity / Fall in love with the world (2014)

horyna | 4 stars | 08.11.2016

Poslouchaje před pár dny desku Artificial, poslední, klasickou (autorskou) studiovou nahrávku australských Unitopia, říkám si, kam se tahle kapela vlastně propadla? Nehledal jsem už o nich nějaké info, nepsal i nějaký kolega o novém projektu? Chvíle příjemně ztráveného času brouzdáním po internetu a je jasno. Dvě nové kapely, zkouším, zkouším, hledám ukázky, vzorky...co že z toho vyplyne? Je to tady, tak tohle chci:-)
Nový kontrakt, opět u Inside Out a Mark Trueack staví novou skvadru spolu s dalšími uprchlíky z Unitopia, přidávají se potřební spoluhráči, dokonce i Guy Manning (z mých oblíbených Tangent) a z touhy dělat podobnou, kvalitní a barevně invenční muziku vyvěrají United Progresive Fraternity, zkráceně UPF.

Roku 2014 vychází na světlo boží s debutovou parádou Fall in love with the world, textově pojednávající o devastaci a boji o záchranu naší planety.
Hudebně se jedná o pokračování předešlých děl, jen pod jinou značkou, ale rozdíly tu přec jsou. Hudba UPF je ještě rozmáchlejší, patetičtější, nástrojově mohutnější (chvílemi máte pocit že vám do uší hraje 100 člený symfoňák) a barevnější. Saxofon tu má stejnou pozici jako kytara, či klávesy, flétny jsou na pořadu dne samozřejmě také, perkuse jak by smet, navíc tu slyšíme třeba krásné houslové úryvky.

Nakoukneme tedy pod pokličku:

We only get one world (Overture)- je pouze předehra, symfo předehra, koketující s moderní filmovou hudbou, která předznamená stylový ráz alba.
A tak, jak jsou na naší planetě zemi zastoupeny různé lidské rasy a národnosti, s tolika různými odstíny se vyrovnává i hudba této kapely. Choices- rezonuje rozmanitou a poutavou nástrojovou strukturou, kterou ji může progresivně nastavený hudební svět nabídnout, přesto se drží částečně zkrátka. Intonačně bytelný Markův vokál předvádí i na díle tomto jasnou vokální nadvládu.
Za dusotu pralesních bubínků (perkusí), zvuku saxofonu a jemné produkce akustických kytar přichází dokonalost nazvaná Intersection- kapela postupně nabírá obrátky a nevšední (popový) refrén dodává jejímu výrazivu na poutavosti. V instrumentální sólové části se tep zrychluje a kapela trhá řetězy.
Ve čtvrté The water- vstupuje do hry hlas Johna Andersona z Yes, skladba praská pod nápory žesťových nástrojů a slavičí Johnův hlásek přidává nezaměnitelnou stopu jedinečna. Exotické ladění a moderní skladatelský vklad do skladby napasovaný, z ní buduje zajímavý architektonický celek.
Nástroj nazvaný saxofon do barevně odstíněné, umělecké hudební oblasti prostě patří, jasně nám to prokáže jeho zařazení v písni Don't look back - Turn left- jako jednoho z hlavních činitelů emočního příboje. Skladba nepostrádá nenucený a značně hravý, uvolněný rukopis, její vzdušné proudy řítící se kolem divákových uší působí jako balzám na vandalsky zdevastovanou přírodní scenérii, kterou každý z nás zahlédl na různých místech naší domoviny. Když se v sólové části přidává ještě akordeon, o hodnotnou vymazlenost je postaráno.
Travelling man (The story of ESHU)- je dvacetiminutový krajíc, dělený do několika podskupin, pánové tentokrát vkládají do boje všechny možné instrumentální prostředky, zaujme nejen děsivé zhmotnění refrénu, sólové housle postavené do role chvilkového východně kulturního vypravěče, ale i využití různých typů saxofonu, flétnová mezihra ... no prostě všechno, čehož si ucho lahodící po chutném progresivním moku žádá.

Tep mi pochoduje podobnou frekvencí jako v čase předešlých. U alb The Garden a Artificial také nebyla nouze o pořádnou jazz rockovou vzpruhu, tak jen houšť.

» ostatní recenze alba UPF - United Progresive Fraternity - Fall in love with the world
» popis a diskografie skupiny UPF - United Progresive Fraternity

Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden] (2008)

kamila | 4 stars | 07.11.2016

Michaela Schenkera poslouchám nejraděj v Ufo, přesněj, ve starých Ufo. Tam totiž hrál jako bůh, kytarovej hrdina a vyjimečnej skladatel. Vybudoval si světové jméno a uznání, jeho konfliktní povaha, všem jistě dobře známá je druhá strana mince, ta špinavější. Když dal dohromady MSG pálil to dál odboku a když bylo potřeba osedlat koně s názvem Heavy metal, hodil na trh desky nabroušený jako řemen, první dvě. Za pár let letěl světem pop rock a A.O.R., dostihy vyhrával s hněďákem Perfect Timing. Na alternativní rock z půli devadesátých nasadil třeba bělouše Unforgiven, ale už to nebyl žádný plnokrevník, jeho stáj se plnila dalšími závodníky, ale Michael už nevyhrával. Ne že by jeho horses končili na chvostu závodního pole, kvalitu vykázal skoro každý z nich, jen pro divácké oko, už to nebyl ten krásný cval jako kdysi. A to mezitím ještě párkrát změnil barvy a sedlal koně okřídlené v meziplanetární Ufo-logii.

Mě jeho grošáci nikdy moc nebrali, chvíli jsem je přikupovala, aby sázky a dostihy měli význam, ale nakonec je to jen jeden exemplář z němčourovy stáje, co mi dělá jakous takous radost, jmenuje se In the Midst of Beauty.
Michael se jeho prostřednictvím po dlouhatánské době opět spojuje se svým prvním vokalistou Gary Bardenem a i zbytek kolosu tvoří ta největší jména rockové historie, aby podal světu důkaz o svých kompozičních schopnostech i ve zralém věku. (Že hráč je dokonalej vědí přec všichni už léta).

Deska má snahu s každou další skladbou akcelerovat a tak je dvojka Competition lepší než úvod, ale třetí I Want You jde ještě o kousek výš, Michael sází melodie a sóla v dokonalé souhře a Gary se fakt snaží. I Want You se vyloženě šroubuje do pater a kytara s vámi točí jak velkej řetízkáč. Složit záživnou a výživnou baladu nedokáže každej, kapele se podařila vyjímečná věc, spojili melodiku s popovým (skoro vtíravým) nápěvem a vyšel z toho přitažlivej cajdák, kterej ale vnitřní sílu prostě má. V zásobě jsou další dobrý až výborný písničky, jednoduchý melodie i vokální linky, hlavně ale působivý, snadno zapamatovatelný, jako např. A Night to Remember, Come Closer, nebo dvojice hard vypalovaček The Cross of Crosses (napěchovaná lahodnýma kytarama) a totálně strhující, koncertní tutovka Na Na (hele on je tu i Airley:)

Murray i Phillips hodně splývají, žádné exhibice, asi je pan direktor nutil pracovat pro celek. Až na zvlášní syrovo plechovej zvuk je to dobrý materiál, možná i chvalitebný, každopádně jako přírůstek do domácí rockové diskografie padne na míru.
3,75*

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Hughes, Glenn - First Underground Nuclear Kitchen

Hughes, Glenn / First Underground Nuclear Kitchen (2008)

horyna | 5 stars | 07.11.2016

First Underground Nuclear Kitchen, neboli FUNK řadím k nejvydařenejším nahrávkám spojující rockové klima se silně funkovými elementy. V těchto dnech, zůstává stále poslední Glennovou nahrávkou (i když novinka už klepe na dveře), jelikož hned po ní rozjel projekt B. C. C. A tak ona kolekce v mé domovině už od dob svého vzniku pevně trůní na špici jeho bohatého katalogu.

Sílu lapit mne, má hned nezdolný úvod prostřednictvím dokonale vystužené basy a jasných funky rytmů písně Crave- v níž silně čitelný zvuk a všemi odstíny vonící Hughesův vokál, předvádí jedinečné artistické kousky.
Krutá svoboda, vtip i nadhled druhé, dechy ošetřené First Underground Nuclear Kitchen, střídá smyslná romantická nálada v Satellite- famózní baskytara a zpěvákův hlas doslova letí prorážejíc okolní galaxie svou sametovou lehkostí.
Po hitové, swingujícími dechy a přesnými Chadovými údery vedené Love Communion, přichází má velice oblíbená, tempově sekaná We shall be free- při níž cítím neuvěřitelně příjemné vibrace.
Impresionistické obrazce maluje roztomilá perlička Imperfection- plná krásných klasických Maldonádových kytar. Razantní Never say never- pokračuje v nastolené kvalitě, riffi se dělí, melodie pod slupkou, ovšem v přicházejícím bridge, jakoby se toužili rozletěch v prostor, chorusový nástup je pak silně elektruzující. Mezi další vrcholy počítám mistrné funky We go 2 War- Glenn tu pěje lépe jak za mlada, technika, pulznost a nápaditost písně odzbrojuje. Devátá Oil and Water- zpočátku poklidná, čaruje především na atmosféře, u kytary stojí dlouholetý zpěvákův spouputník JJ Marsh.
Poslední dvě položky Too late to save the World a Where there´s a Will- představují muzikanty v poloze silně rozjímacící, tóny akustických kytar volně plují na španělkovém základu poslední písně a zpěvákův projev, zbaven jakékoli rockové přímočarosti, prezentuje svou něžnou a zadumanou tvář.

Dokonalá nahrávka stvořena pro potěchu těch, kteří v rockovém kumštu hledají mnohem více, než prostoduchou hudební kulisu.

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - First Underground Nuclear Kitchen
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Pineapple Thief - Your Wilderness

Pineapple Thief / Your Wilderness (2016)

steve | 5 stars | 06.11.2016

Svou první recenzi kterou jsem začal psát, ale dokončil až dneska věnuji desce, která se pro mně stala žhavým kandidátem na opus tohoto roku.

Na komplexní pojetí moderní progresivní hudby v podaní Pineapple Thief se nedá najít nejmenší kaňka, vada na kráse tu prostě neexistuje, jelikož na ni není ani místo. Emočně nabitá hudba, která po zásluze dokáže diváka strhnout a podmanit si ho. Dokonalejší a vyváženější zvuk aby člověk v dnešní době pohledal a i když se na muziku maximálně soustředíte, pořád vám není jasné, jestli máte v prvním plánu poslouchat ten nejdokonalejší bubenický přednes, kterého je moderně myslící bicmen vůbec schopen (to už vůbec nemluvím o precizním nazvučení kompletní rozsáhlé bubenické soupravy), výborné basové postupy, decentní kytarové akordy, většinou utvářené v akustických patrech, nebo nejdokonalejší nástroj kapely, hlas B. Sworda.
Podstatná je nahrávka svou atmosférou, dokonalým vystihnutím emoční práce s hudebními formami, které se vám zavrtají do mozku a nedostanete je ven.

Takhle hraje pokroková kapela dneška, donekonečna omýlané diskuze jestli jsou lepší stouns, nebo beat, proč hrají stařičcí Van Der Gráfi vyklidněněj a kdo je víc, ten či onen jsou k ničemu, člověk má jít kupředu, vyvýjet se, nezůstat přešlapovat v řekněme sedmdesátých letech. Objevujte a budete odměněni!

Jelikož nejsem přítelem dlouhých hudebně-slovních úloh a zastávám názor, že psát se má především o pocitech spojených s hudbou, proto končím a jdu si desku raděj znovu poslechnout. A vy to udělejte jako já, protože v hudbě neplatí,že: neznalost neomlouvá. Neznalost ochuzuje!

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Your Wilderness
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Kansas - The Prelude Implicit

Kansas / The Prelude Implicit (2016)

alienshore | 5 stars | 05.11.2016

Kansas vydali po 16-tich rokoch v podstate dokonalý album. Neveril som tomu, ale je to naozaj skutočnosť. Niektoré veľké kapely stále dokážu podať výkon ako za svojich starých dobrých čias. Milujem Kansas a ich tvorbu, ich cit pre melódie, aranžmány. Husle rovnako citlivo lemujú krásne motívy ako v ére najväčšej slávy, gitara dáva o sebe vedieť vždy vtedy, keď je to potrebné a refrény majú tú povestnú iskru, ktorá letí ako amorov šíp priamo do duše. Stále je to špičkový rock. Je neuveriteľné ako aj noví členovia prijali všetky typické znaky ich tvorby ako súčasť svojej DNA. Počúvam, radujem sa, spomínam. Vnášajú do prog-rocku to, čo iní dať nedokážu – emócie. Žiadne starecké fňukanie, onanie či frustrácia zo spoločenskej situácie. Radosť z hudby a láska k životu. To je Kansas. Preto navždy ostanú výnimoční a hlavne svoji. To prekvapenie, ktoré prišlo má pre mňa veľkú cenu. Presvedčili ma, že človek môže robiť špičkovú hudbu v akomkoľvek veku. Zbytočne rozoberať skladby. The Prelude Implicit je pre mňa prog-rockový album roka.

» ostatní recenze alba Kansas - The Prelude Implicit
» popis a diskografie skupiny Kansas

Beck, Jeff - Wired

Beck, Jeff / Wired (1976)

EasyRocker | 5 stars | 05.11.2016

Tvorba tohoto umělce je u mě v bohatém rockovém oceánu hodně, hodně vysoko, ční u mě ve stejných stratosférických výších se Santanou, Jimim Hendrixem, Led Zeppelin nebo The Who. Už jeho legendární debut z roku 1968 mě mimořádně omámil a od té doby jeho předlouhou hudební pouť až na malé výjimky sleduju velmi pozorně. Obrovská hodnota je i v množství stylů a přístupů, které se rozhodl vyzkoušet. Jedním z nich byl v polovině sedmé dekády i instrumentální jazzrock.

Led Boots startuje pořádně žhavým fusion kotrmelcem, kde je ale chaos jen zdánlivě - na mistrovy lehkonové figury se jako jedno tělo napojuje basa jeho druha Wilbura Bascomba, Waldenova bicí smršť (jinak Mahavishnu mark II) a máme tady i Jana Hammera, kterého snad představovat není třeba. Rytmický základ je pevný jako skála a o něj se tříští a přelévají další nástroje. Úsporný klouzavý bicí rytmus, Bascombův parádní basový výjezd a pak totálně rozpoutaný fusionový tanec Come Dancing mě totálně smetl už při prvním kontaktu s tímto mistrovským dílem, a vězte, že dnes tomu není jinak. Pravověrně stylové kytarové figury, plavající bezmračnem, funkově načichlá rytmika, Hammerovy synťáky a Middletonův klavinet tomu dávají zvláštní šansonový přídech a je tu živo minimálně jako u skoro souseda Santany. No, tady se děly věci tehdy a dějí se stále! Ve druhé půli se odvázal i sám pan Mistr na svých strunách a je to adrenalinová jízda, že vám vyklouznou oči z důlků... Díky za to, hluboká poklona. Goodbye Pork Pie Hat - Beckovy astrální tóny pevně dokazují jeho zaujetí pro "nový" žánr, pak se nám ale zapojí na prastaré bluesové figuře postavená rytmická figura, nad kterou se vznášejí tu ospale, tu živě přitažlivé jazzrockové ornamenty. Mistr tu na strunách vede a propojuje krásné melodie, mistrně a milimetrově provázané se zbytkem osazenstva. Krásná, živelná skladba, prosycená omšelou náladou báru, dýmu a whisky. Není co dodat. Head for Backstage Pass - dokonale fusionově drtící souhra Bascombovy basy a bicích (zde Richard Bailey), vplétají se rychlopalné tóny a sóla pana principála a Middletonových klavinetových ústřelů. V závěru vás totálně nažhaví a strhne odvázaná kytarová práce. Hammerovy potemnělé synťáky otevírají další krásku Blue Wind (zde si "Honza" i zabubnoval, a stojí to za to), pod tuto věc se podepsal i skladatelsky a kdo jeho tvorbu znáte, určitě se netrefíte vedle. Poctivá, instrumentálně nesmírně nadřená věcička s pravověrným stylovým odkazem, snad nejčistší ukázka stylu na albu vůbec s drtící baterií, na konci podmanivý návrat k úvodnímu tématu... Sophie - křehké mistrovy tóny s Middletonovými klapkami prozrazují baladu, od prvních sekund s pravověrným jazzrockovým otiskem a atmosférou, které rozpoutají původně klidnou skladbu k dokonalé instrumentální katarzi a infernu, pokud milujete všechny stylové persóny jako Mahavishnu, Weather Report či Return to Forever, budete zde jako u svých. Play With Me - no to je výstavní Bascombův start na čtyřech drátech, s Beckovou kytarou nastupuje další pravověrný fusion melodický koktejl, tohle má tak neskutečnou energii a tlak, že mě to střílí do stratosféry, a to je rytmika spíše v pozadí. Drtící fusion palba s funkovým otiskem, i Hammer si tu naposledy zařádil za synťákovými stolečky. Pro mě jednoznačně jeden z vrcholů alba... Na závěr je tu klidná, konejšivá Love is Green - krásné tříštivé tóny kytary, výrazná, ale neagresívní basa, piano. Beck si tu pěkně vyhrál i s krabičkami, efekty jako mág. Dokonalý závěr, svědčící o naprosté suverenitě téhle našlapané hudební jednotky.

Kvalitou, poselstvím, atmosférou mimořádné dílo pětihvězdičkové hodnoty, vytvořené pevně semknutou jednotkou na jedné stran hudebních veteránů, na druhé věrozvěstů. Většina skládání také zůstala na Beckových spoluhráčích (Walden má pět kusů), což určitě dodává albu živelnost a pestrost.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Olympic - Marathón

Olympic / Marathón (1978)

chimp.charlie | 4 stars | 05.11.2016

Marathón je album, které jsem ze všech olympických desek poslouchal nejvíc. Ne snad, že by mi učarovalo víc než jiná, jen jsem se k němu dostal v pravou chvíli. Olympic mě totiž vždy tak trochu míjel: v éře jeho zoologických exkurzí jsem ještě sál rockové mléko u Oty Petřiny, později, když se pouštěl do ekologicko-sociologických sond, jsem zase nasával v jazz pubu. Alespoň jsem tedy měl to štěstí, že jsem skupinu potkal ve chvíli, kdy podle všeho usilovala o „největší zázrak ve světě šoubyznysu – comeback“.

Záměrně v téhle recenzi pominu texty, protože – textaři prominou – až na výjimky za moc nestojí a navíc tu podle mě o ně až tak nejde: na téhle desce jde v první řadě o hudbu, respektive o znovunalezení vlastní tváře v ní. S ohledem na výše napsané si netroufám posuzovat, nakolik se to právě tímto albem Olympiku podařilo, každopádně je to ale poctivý boj.

JAKO KLUCI ZAČLI JSME HRÁT. Pokus o rozsáhlejší kompozici, jakkoli ve výsledku vcelku sympatický, jen potvrzuje, že Petr Janda je především skladatelem písniček.
MRÁZ. Jeden ze dvou Hejdukových skladatelských počinů na desce, který na rozdíl od toho druhého dobře zapadá do celkové atmosféry alba.
ČERNÁ KRONIKA. Vcelku standardní hard-rock středoevropské provenience, povýšený pulsujícím Broumovým sólem. Akorát nechápu, proč mívá Janda v „angažovaných“ písních pokaždé tak protivnou, rejpavě vyčítavou, moralizující dikci.
TAK TETO, TADY JE TO. Druhé Hejdukovo číslo a taky asi nejrozporuplnější položka na seznamu. Ale nakonec proč ne – něco jako Hot Dog na zeppelinské In Through the Out Door.
MARATHÓN. Dle mého vrchol alba a exhibice Milana Brouma, nejen coby instrumentalisty, ale hlavně prince, jenž spící princezně opět vdechl život. Chcete-li si udělat obrázek o tom, co pro Olympic v té době udělal, najdete to v kostce úhledně zabalené právě tady.
TAKY JSEM SE NARODIL BOS. Průzračná niterná protiváha titulnímu parniválci. Pro mě druhý vrchol alba.
NECH TO BÝT. Typická nekomplikovaná jandovka, nic víc, ale zaplaťpámbu ani nic míň.
TAK JEDEM DÁL. Dobrý název na závěr desky s ambicemi stát se přelomovou, bohužel – a tady se k tomu navzdory svému předsevzetí z úvodu vyjádřit musím – s opravdu stupidním textem.

Shodou okolností jediné živé vystoupení Olympiku, které jsem kdy zažil, bylo právě v éře Marathónu. Nebyl to takový nářez a rozdíl oproti desce, o jakém mluvívají třeba pamětníci Schelingerovy kapely v nejsilnější sestavě. I když je tahle deska v kolekci Olympiku asi nejtvrdší, zvuk Jandova Les Paula není ani tady zakalený na patřičné HRC (Hardness Rockwell C – ale třeba taky Hard Rock Core), muziku tvrdí hlavně basa: Milan Broum tehdy – po všech těch Petráších, Kornech a Chvalkovských – opravdu působil jako zjevení. I na Marathónu ale zůstal Olympic pořád Olympikem a záleží na každém, bude-li to považovat za plus, nebo mínus.

Kdyby to šlo, dal bych 3½, po chvíli váhání (během níž jsem se přiměl zapomenout na texty) ale zaokrouhluji nahoru. Za tu poctivost, kterou z desky i po letech cítím.

» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic

Babe Ruth - First Base

Babe Ruth / First Base (1972)

VaclavV | 4 stars | 05.11.2016

Debut dnes již zapomenutých Babe Ruth může být pro leckoho mírně kontroverzním počinem. Na jednu stranu se zde nachází až "zappovské" postupy a melodie, které přece jenom zestárly, na stranu druhou nádherné momenty, kvůli kterým si chcete tuto kapelu zařadit do sbírky.

Ty momenty jsou tři a dle mého patří k tomu nejlepšímu, co kdy rocková hudba nabídla - nádherná a jemná balada The Runaway, epická Black Dog a energická The Mexican. Kdyby zbytek materiálu zůstal v takto nastavené laťce, je možné, že by se dnes Babe Ruth citovali jako jedna z velkých rockových kapel historie (mimochodem pořád hrají). Žel kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými položkami jsou markantní.

Přesto skvělá deska, kterou jednoznačně doporučuji!

» ostatní recenze alba Babe Ruth - First Base
» popis a diskografie skupiny Babe Ruth

Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble (1970)

VaclavV | 5 stars | 05.11.2016

Asi se všichni shodneme, že Uriah Heep vystoupali na vrchol v letech 1971 a 1972. Už debut pro mě má ale obrovskou cenu, netajím, že i silně nostalgickou, protože právě toto album bylo jedním z prvních, co jsem si kdy na CD koupil. Ač jsem byl možná malinko zklamaný (byl jsem ještě dítě), postupně jsem přišel na to, že je deska vskutku geniální...

Už samotný úvod mluví za vše. Neskutečně brutální Gypsy s drtivým riffem a řezavými klávesami... Ukažte mi tvrdší song té doby! Hotová apokalypsa, jak zvukově, tak nasazením.

Mám ale rád i další, méně nápadné skladby. Walking In Your Shadow má zvláštně poťouchlou náladu, kterou si hned zamilujete. Zajímavé je, že po úvodním peklu zní najednou Uriah Heep podstatně klidněji, tradičněji. Jako by začátek natočil někdo jiný...

Co dál? Například Dreammare je úžasná nebo finální jazzovka Wake Up (možná druhý vrchol alba).

Diskutabilní jsou snad jen dvě skladby - akustická Come Away Melinda, která je sice hezká, ale nikdy mi k albu příliš neseděla, a barová Lucy Blues, se kterou osobně nemám problém, ale chápu, když ji někteří fanoušci nezkousnou.

Very ´eavy... drtím v přehrávači často. Je to klasika a jeden z nejlepších debutů. A ten obal!!!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Olympic - Souhvězdí šílenců

Olympic / Souhvězdí šílenců (2013)

lover-of-music | 3 stars | 04.11.2016

I když Olympic miluji, tak jsem toho názoru, že to měli zabalit po albu Bigbít. Od Želvy až po Bigbít opravdu znám všechno nazpaměť a mám rád každou jejich píseň. (Jedeme, Jedeme je můj nejsrdečnější poklad, o který se budu rvát do krve). Ovšem po Bigbítu už se střídal jen průměr s podprůměrem. A to platí i o tomto albu. Z celé té trilogie Souhvězdí je ale ta nejlepší.

Světlé chvilky tady jsou. Třeba klasické Jandovo rockové písničkářství v Pane Můj. I krásné balady se zde najdou např. Já nejsem Zlej, Vzpomínky Založím a možná ještě Prázdnej Dům. Ale zbytek je opravdu celkem nuda. Je to takový ten typ melodií, který vám zajede do jednoho ucha a druhým uchem vyletí ven. Prostě nic moc. Janda už je fakt skladatelsky večerpaný. Přesto na jejich koncerty rád chodím.

Album doporučuji pouze pro sklaní fandy Olympicu, kteří opravdu od nich můžou všechno. Pro posluchače, kteří o ně ještě ani nezavadili, tak v žádném případě ne. A následující dvě alba už jen vám tak prosviští přehrávačem a můžete na ně zase zapomenout. Nic zásadního se tam neděje.

» ostatní recenze alba Olympic - Souhvězdí šílenců
» popis a diskografie skupiny Olympic

Manowar - Fighting the World

Manowar / Fighting the World (1987)

EasyRocker | 4 stars | 04.11.2016

Co jsem se téhle válečnické desky, spolu s následující, před léty nasjížděl. I po letech, kdy jsem Manowar nějak pustil k ledu, pro mě tahle dvojice představuje asi vrchol tvorby, který určitě svou kvalitu má, a když to člověk několik let neslyšel, je to dokonce velmi příjemné.

Nástup úvodního hymnusu jsem léta miloval jako máloco, a i dnes po letech má sílu, která vás zkrátka ty ruce nad hlavu donutí dát, ať chcete či ne... Je tu vidět účelové změkčení zvuku za účelem vyšších prodejů, šlo i o jednu z prvních digitálně nahrávaných desek v 80. letech. Ano, zvuk to malinko sráží do žiletkově tenkého provedení, ale valící se riffy, rytmika, halekající Eric a drtivé sólo zkrátka neztratily na údernosti. Fight!! Blow Your Speakers je spíš hardrocková skladba, valící se ve stylu dávných pravzorů a praotců - sabatů a zepelínů. Zajímavá věc, nikdy mě ale tak neoslovila jako úvodní hymna. Carry On je celkem zdařilý pokus o stadionovou metalickou hymnu, řada lidí zbaštila, řada lidí to nesnáší. Dle vašeho výběru. Intro z pouliční války a pak neuvěřitelně se valící Violence and Bloodshed s opravdu pěkně gradovanou atmosférou a riffovými hradbami, určitě ale věc, která by potřebovala úplně jiný zvuk. Vrcholem pro mě asi celé tvorby kapely je památná Defender, počet přehrání v létech dávných snad ani nelze spočítat. Skvělé intro Orsona Wellese, dějovost, okamžitě vybuzující bojové scény a fantazie, neskutečný spád a gradace z basového úvodu do skvěle se valící kovové kohorty... tohle jste, pánové, dnes úplně zapomněli. Sólo za půlí je neuvěřitelné, spalující, jedno z nejlepších, které jsem vůbec v tomhle žánru slyšel. Meče, sekyry a pěsti vzhůru! Po válečném bicím pochodu Drums of Doom je po Ericově proslovu nekompromisně odpálena nálož Holy War, její doslova valící se rytmiku i provedení jsem měl vždycky rád, ale ten žiletkový zvuk (hlavně sóla jedoucí bez podkladu kytar) to tu zase otupil...škoda. Master of Revenge nás uvede do notoricky známé halekačky Black Wind, Fire and Steel, nejen pro Manowar dodnes zásadnímu bitevnímu pochodu. Tohle mě vždycky uchopilo pařátem věru mocným a vyplivnulo až úplně na konci zbitého jak psa...

Výsledek? Za čtyři. Dříve by to byla pětka jak z kožených kalhot. Dnes už tady některé hluchá spíš ale místečka než místa vidím a chtělo by to opravdu kopající zvuk. Ale mám tu "srdcovky", takže...

» ostatní recenze alba Manowar - Fighting the World
» popis a diskografie skupiny Manowar

Manowar - Hail to England

Manowar / Hail to England (1984)

EasyRocker | 3 stars | 04.11.2016

Musím se přiznat, že tvorbu samozvaných králů metal už nesleduju bratru deset, ale spíš více let. Jejich kvalitativní propad a prodej naprosto podprůměrných produktů oddané skupině fanoušků, která jim zbaští všechno, mě dost nadzvedly a znechutily, a asi nebudu zdaleka sám. V heavymetalovém období někdy 15 let zpět jsem ale samozřejmě jejich alla sjížděl, hlavně ta z 80. let, která podle mě stále svou kvalitu mají. Dnes jsem si pustil tyto veterány snad po pěti letech...

Start je klasika Blood of My Enemies s vyšperkovanou DeMaiovou basou a pak už valící se bojová mašinérie v nejlepším duchu staré dobré manowarovské tvorby (metaloví pamětníci vzpomenou na zajímavý cover od melodicko death metalových Edge of Sanity). Jinak zakusující se sekající kovové jiskry, řičící sóla.... Each Dawn I Die je pomalejší s omamně zasekávanými kousavými kytarami ještě starého struníka Rosse the Bosse a naléhavým podáním Erica Adamse. Klasikou se silou Thorova kladiva je určitě Kill with Power, ocelovo-basová smršť se skutečnými smrtelnými marši bicích a správně vypálený heroický refrén si budete prozpěvovat ještě za století, a Ross the Boss si tady pěkně sólově zabejčil. Hail to England je kovovou poctou tomu ostrovu za kanálem La Manche, nažhavené sekající kytary se krásně potkávají s dalším vyvedeným sborově řvaným refrénem, tady si hrdlo na koncertech neodpočine. Army of Immortals - riff sekaný málem thrashově, a od samého počátku hrdinsky deklamující Eric Adams. Další výtečně vyvedená refrénová melodie, tady byli pánové ještě skladatelsky potentní, věděli, jak udělat smysluplný song za pár minutách, namísto plácání se v půlhodinových zmatcích, intrech, outrech a dalších nesmyslů. Black Arrows je basovým intermezzem, které známe z každé desky, ale tady to právě mělo ještě šmrnc, byť musím uznat, že tahle exhibice Mr. DeMaia mi ze starých desek přijde nejméně povedená, ty boostery a pedál se moc dlouho nedají... Všechno ale hází do smetí a žehlí hymnus Bridge of Death, dlouho jeden z mých nejzásadnějších kovových songů vůbec! Tady má basa šmrnc a smysl, pěkně se vznáší, kreslí.. úvodní nálada ve stylu skvostné Mountains a pak po titánském riffu nezastavitelný kovový příval na ploše devíti minut s množstvím výživných sól. Tady to má ale nějaký význam, smysl, na nové produkci mám pocit, že pánové tím časem neuvěřitelně plýtvají. Palec vzhůru.

Před 15 lety bych určitě vypálil hvězd aspoň deset, dnes s klidným svědomím za tři. Tenhle styl se mi přece jen už o dost vzdálil a negativně na mě určitě zapůsobila i produkce a přístup "králů" v posledních letech. Dobrý solidní zářez, pro fandy tohoto stylu povinnost. Ještě víc mě oslovila následující albová dvojice.

» ostatní recenze alba Manowar - Hail to England
» popis a diskografie skupiny Manowar

Howe, Steve - Spectrum

Howe, Steve / Spectrum (2005)

Pegas | 4 stars | 03.11.2016

Recenze je z roku 2005
----------
Myslím si, že Steve Howe nemohl pro své nejnovější album zvolit vhodnější název než právě Spectrum. V patnácti instrumentálních skladbách totiž pokrývá opravdu širokou škálu stylů a opět dokazuje, že je skutečným mistrem kytary (ať už akustické nebo převládající elektrické). K jeho osobě snad nemá cenu nic dodávat, takže přejdu přímo k věci.
Jestliže obvykle instrumentální nahrávky neposloucháte, doporučuji alespoň jednou udělat výjimku a dát této šanci. V podstatě jde o písničkovou desku, absence zpěvu ani v nejmenším nevadí a věřím, že (stejně jako já) se často přistihnete, jak si podupáváte do rytmu nebo v duchu pobrukujete jednu z mnoha přítomných melodií. Rychlé, poklidné, veselé i melancholické skladby se pohybují na pomezí rocku a jazzu s příměsí country i klasiky, Howe se doslova mazlí se strunami s lehkostí a jistotou, jak to umí pouze on, pod ním šlape spolehlivá rytmika Tony Levin/Dylan Howe a sem tam doplňují klávesy Oliver Wakeman a Stevův druhý syn Virgil. Přes veškerou pestrost k sobě vše přirozeně pasuje, ta hodinka uplyne jako voda a zanechá samé příjemné pocity. Pro fanoušky je Spectrum povinnost, kytaristům může bezesporu posloužit jako bohatý inspirační zdroj, ale je lehce stravitelná i pro posluchače, kteří chtějí prostě na chvíli vydechnout a jenom si užívat.

» ostatní recenze alba Howe, Steve - Spectrum
» popis a diskografie skupiny Howe, Steve

Yes - Fly From Here

Yes / Fly From Here (2011)

kamila | 4 stars | 03.11.2016

Ke všeobecně přijímanému názoru, že Yes bez Johna už do studia chodit neměli se připojím a ráda i já. Bylo to velké zklamání, slyšet na jeho místě někoho jinýho a ještě větší zklamání ve mě zavládlo po prvním přetrpěném poslechu cd do konce. V tomto případě mě ale jaksi nic nepopohánělo k tomu nad ním zlomit hůl a opakovaně jsem desce dávala šance.
Důležítou roli, krom skladatelského telentu hraje místní sestava. Alan a Chris špatně nezahrají, to vím léta, navíc Chris opět zdatně vypomáhá s vokály. Zbývají teda tři hlavní "motory" (této) desky. O Stevovi bych napsala, že matný výkon rozhodně nepodává, když srovnám jeho zdejší vystupování s účinkování v novodobé Asii, je to dokonce nadstandard, přesto určitá unavenost je zřetelná, ve srovnání s kytarovými Heroes a souputníky, třeba (o chlup mladším) A. Leifesonem, nebo D. Gilmourem, vedle nich jeho kreativita posuzována měřítkem roku 2011, už výrazně bledne a ztrácí.
Pak je tu Downese, do Yes se absolutně nehodí, přesto několik světlých míst naleznu i v jeho produkci, sláva to ale žádná není, několik pasáží jako by z Asie vypadlo, často tlačí výsledný sound do průměru a zbytečné rozpatlanosti.
Nakonec Benoit, na kterýho jsem si musela dlouho zvykat, dnes mi přijde dokonalej, k Yes se hodí a navíc spívá po svým, oduševněle s velkým citem, prostě božsky.
A Roger Dean rozhodně nezklamal, jeho často podobný malby sklouzává k setrvačnosti, tentokrát se ale vytáhl a umě tak podporuje divákovu fantazii.

Procházet track po tracku se mi moc nechce, ale když desku při psaní znava poslouchám, zjišťuju, že to vůbec není žádná hrůza a hodně motivů se mi opravdu líbí. Úvodní ústřední moto se povedlo a zní na poměry "starších"Yes zajímavě a snad i progresivně, ale jesti si dobře pamatuju, někdo psal že se jedná o materiál částečně psaný okolo roku 1980 a to pak lecos vysvětluje. V kouzelné We Can Fly se poprvé představí David a příjemný pocit, který z jeho hlasu mám se bude dostavovat ještě často. Sad Night At The Airfield je naprosto geniální, snad nejlepší zástupce na albu, spojující ingredience hudby Yes do cituplné souhry. Madman At The Screens a Bumpy Ride brnknou na propracovanou strunu, občas zakolísají, ale pořád se poslouchají dobře. Závěrečná reprisa zbilancuje dobrý zážitek z této suity.
A jak dopadly volně stojící skladby? Tady už to je o poznání těžší. Asiu slyším jak z The Man You Always Wanted Me To Be, tak z druhé části, jinak jedinečné (začátek jak u Mystery) Life On A Film Set, stěžejní a magické ambice, se po půli úplně vypaří. Písničkový Yes v Hour Of Need mě dohromady nějak nepasuje, chápu že pro jistou část populace, nebo jinak naladěnou situaci může působit jako příjemná písnička. Howův pokus o The Clap písní Solitaire vyznívá do ztracena, naštěstí závěr se nese v síle a duchu hudby Yes. Into The Storm se povedla, je postavena na nosné melodii, tempových kotrmelcích, zajímavých motivech s Benoitovou vokální degustací.

Měli to zabalit po Magnificition,ale tuhle desku jim ráda odpouštím, pak následující hrůzu nemůžu skousnout ani náhodou.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes

Fates Warning - Disconnected

Fates Warning / Disconnected (2000)

horyna | 5 stars | 03.11.2016

Tahle deska je pro mne skutečnou lahůdkou, v době kdy vycházela, jsem si koupil aktuální číslo německého časipusu Rock Hard a v něm přibalené cd výběru kapel, které právě vydávali svá alba, obsahoval i ukázku z nových F. W. Kvalitně namlsán předchozí úvatnou A Pleasant... jsem byl zvědav i na jejího nástupce, že půjde o těžký kalibr bylo jasné s prvními reporty ze studia či z ukázkové písně One. Ona i celý album, jsou zasazeny do hodně moderního zvukového hábitu, v němž dnešní technologie a lidské odcizení, jdou ruku v ruce a ovládají zbylý prostor vytýčený pro lidskou rasu k přežití. Albový koncept, texty, obálka i ona futuristická atmosféra, to vše směřuje k tomuto nezáviděníhodnému konci. Obrazotvornost a představivost myšlenkové formy páně Matheose zde dosahuje svého absolutna.

Depresivno vyvěrající na povrch skrze intro Disconnected (Part 1)- doslova vhání na mysl posluchačovi skryté pochybovačské a trudomyslné útvary. Když se k nám přiřítí One- v níž Zonder mění rytmy, computer systém vytváří hlukové stěny a riffující kytarová plocha zcela neznámé barvy a hudební hustoty tímto dokladuje onu zničující metodu lidskému pokolení.
Matheosovo působení v písni So- je mistrné, lehkonohé přechody do akustična a oduševněle intonující Adler, bicí baterie v pohotovosti, to vše a ještě mnohem více působí jako démon z budoucího světa. Velice kvalitní strukturovaná záležitost.
Pieces Of Me- se s námi od samého počátku nemazlí, tempo je ostré, Mooreův programing a kolotoč riffu, vytváří spolu vír neutuchající destruktivní vášně, na podvědomí ovšem nepůsobí vůbec rušivě, ba naopak, katarzní charakter je očekáván. V půli se skladba posouvá do dalšího plánu, stavba je vysoce progres a Adler v pochodovém tempu cituje slova s patřičným opovržením, to vše v dominanci chaldivé zvukové kulisy. V mladším věku jsem píseň nenáviděl pro její moderní uchopení, v dnešních dnech mluvím zcela opačně.
Konejšivé tóny páte Something From Nothing- dovolují patřičně uklidnit rozvířené emoce, pomalu se tu staví katedrála z pocitů, vše nabývá postupně na síle a intenzitě, moderní technologie opět dostává solidní prostor, přesto akustické vydechnutí nám dává jasně na srozumněnou, že i takto chladná hudba vychází ze srdce patřící lidské bytosti, tempo zrychlí, Mark pevně drží rytmus a nástup blahoslaveného refrénu zanechává stopu více než výraznou.
Nejdelší skvost Still Remains nořící se zvukem sonaru na svůj povrch, prostupuje několik vrcholných momentů, stačí dobře poslouchat a rázem dojdete k tvrzení- když kvalitní prog rock/metal, pak F. W. této doby, tohoto modelu.
A jsme opět na začátku, část druhá má ještě silnější hypnotický účitek než její vstupní kolegyně, tolik Disconnected (Part 2).

Už poněkolikáté byli Fates Warning na svém tvůrčím vrcholu, leč méně přístupní a méně populární než jejich souputníci, přesto kreativnější a v emotivním spektru nezkonale bohatší. Fantazie.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Disconnected
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Armored Saint - Symbol Of Salvation

Armored Saint / Symbol Of Salvation (1991)

john l | 4 stars | 03.11.2016

Armored Saint jsem kdysi dost poslouchával, jejich hudba mě zásobovala potřebnou mladistvou energií a elánem, dodnes jsem si nechal ale jen tohle jediný, určitě nejlepší (i v konkurenčním boji) power metalový album, které krásně kříží rockové melodie a přístupnější hard styl s košatými refrény a metalovou nabroušeností. Deska plná výborných nápadů je seskládaná přitažlivě a co se týče různorodosti materiálu i nápaditě. Po zesnulém D. Prichardovi tu máme kytarový tandem Duncan/Sandoval, který odvádí výbornou práci, skladby přetékají melodickýma vyhrávkama i dostatkem sólových nájezdů, rytmika duní jak se na progresivně metalovou desku sluší a zlatý slavík John Bush, to je dynamitová rozbuška v hrdle, jeden z nejlepších vokalistů v metalovém ranku s krásnou a rozpoznatelnou barvou i výborným rozsahem.

A jaká že hudba se ukrývá v drážkách černého kotouče?
Snadná dostupnost parádních a nakažlivě melodických riffů, jeden z nich doslova exploduje hned v začátku desky, v písni Reign of Fire plné vyšperkovaných vzedmutých kytar. Další, tentokrát akustická vozba se vznáší okolo skutečné hitovky alba Last Train Home (s tajemnou atmosférickou aurou a vokálně best off Bushem). Houpavý grunge motiv (desku produkoval dvorní producent alice v řetězech, Dave Jarden) zaujme v The Truth Always Hurts, další dynamitová bedna vyletí s heavy údernou jízdou Hanging Judge a ještě rychlejší Warzone. Konec jde do finiše, nejprv volnější hřeb Burning Question, po ní dusot španěl v progovém rytmu Tainted Past tu slyšíme jak prsty Joeye Very hebce kloužou po hmatníku jeho baskytary a velké finále rozřízne masakrální jazda Spineless. Stěžejní song kapely najdeme přesně uprostřed kulaťáku, balada Another Day představí chlápky v něžné, zasněné poloze, která dokáže s nadsázkou řídit otěže melancholie na maximum.

» ostatní recenze alba Armored Saint - Symbol Of Salvation
» popis a diskografie skupiny Armored Saint

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

EasyRocker | 4 stars | 03.11.2016

Album s prapodivným názvem evokujícím nám dobře známou hvězdnou chemickou reakci, bylo v r. 2003 první deskou VdGG v mé sbírce. Tvorba, úplně odlišná od velké většiny jiných progresívních kapel, byla pro mě opravdu velkým soustem pro svou prvotní asfaltovou těžkost a neprostupnost. Vybízela ale k "průzkumu"...

Killer má těžký rockový začátek a téma ryby-zabijáka vnáší do Hamillova projevu typické drásavé napětí a útočnost. Souhra účinné rytmiky s hammonkami a pianem je na poměry kapely prostá, osekaná, jde o rockově útočnou věc, což potvrzuje další drtivý souboj skřípající kytary, dělostřelby zpod klapek piana a zběsilých dechových výjezdů Davida Jacksona. No, na začátek solidní adrenalinový příval. Křehký klavír Hugha Bantona nás ale přivádí do krásy House With no Door, osamělé, skvěle vytesané balady a hlavní principál nám dokazuje, že umí ovládat svým Hlasem i tohle pole. Pokud znáte dobře art počátku 70. let, možná to vzdáleně připomene Lakeovy věci u Krále karmínu či Genesis, ale VdGG je prvně na svém teritoriu, a dokonale sem zapadají Jacksonovy nádherné, uměřené, přitom ohromně emocionální dechy. Krásně plynoucí věc, která si mě získala (asi jako jediná) už prvním poslechem a s "věkem" nestárne. Dvojdílná The Emperor in his War-Room - dechy vznášející se ve stratosféře podobně působící Hammill nás i virtuálně, i reálně přenášejí do kosmu, oblíbené to tématické sféry VdGG, o čemž ubezpečí hned úvodní "standing in the space...". Pak se nám rozběhne solidní rockový song s hammondovými omalovánkami, Hammill tu krásně používá akustické kytarové střípky, ze kterých s nejvyšší erudicí vytváří ornamenty nevšední krásy. Skutečně krásná záležitost, dokonale ilustrující dobu vzniku, do které když se ponoříte, nemáte naději na návrat. Druhá část má útočnou, apokalyptickou formu se skutečně ďábelskou prací Jacksona, vzdáleně podobné "úchylnosti" tehdy samozřejmě vymýšleli třeba i King Crimson. Další dvoudílná suita Lost startuje dobře známým vandergraafovským hammondovským nástupem, těžká sonáta zmaru, upomínající jasně ještě předchozí desku - vedle božské Refugees by se určitě neztratila. Z dravého proudu nás zachraňuje baladicky působící pasáž s výrazným varhanním ozvukem a osudovým bicím pochodem mr. Evanse. Přechod do "mrazivého tance" je božský, napětí i naše tělesná schránka se dají krájet. Touhle věcí jsem se dlouho prokousával a její vynikající propojení a až chrámovou výstavbu docenil až s odstupem, a dnes mocně zvedám palce vzhůru. Ten závěr... Dvanáctiminutové finále Pioneers over C. Táhlé intro jako dlouhý kosmický tunel a nástup už historického riffu, od kterého se pak odpoutává celé tohle monstrózní dílo. Hamill je i hlasem zcela ve vyšších sférách - kolik že hvězd a galaxií že bylo objeveno do roku 1983, si netroufám odhadnout, ale naděje a zápal je cítit z každého tónu. Přesné rockové vyšívání hammondek, basy, bicích a postupné nabývání tvaru, kde nás konejší krásné mezihry (pasáž po 7. minutě je famózní!), aby nás jako prvotní hvězdnou hmotu rozsekaly běsné nástrojové nájezdy. Tyhle několikeré starty a jejich zběsilé rozdupání zvukovou apokalypsou je pro VdGG patentní a mnoha posluchačům znemožňuje si jejich tvorbu vychutnat či do ní vůbec proniknout. Sám mám s pasáží svádím obtížné psychické duely. Konec, kde spolu hammondy, piana, perkuse, bicí a hlas svádějí souboje spíše jako v boxerském ringu než ve zkušebně, už musíte nějak přežít... Projděte tímhle peklem, a na konci třeba vyjdete očištěni.

Výborné album, ale vlastně stejně jako s Pawn Hearts neudělím plný počet, mám ho raději než nástupce, ještě o chlup více jsem si oblíbil dvojku a Godbluff, ale i taková Still Life u mě stojí hodně vysoko. Možná by tu i prospěl průbojnější godbluffovský zvuk nebo remasterovaná verze (mám ještě původní). Varování: pro kávičku a relax ale tvorba "generátoru" určitě není...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Anyone's Daughter - Adonis

Anyone's Daughter / Adonis (1979)

Gerry | 5 stars | 02.11.2016

Stává se mi čas od času, že mi nějaká deska "vleze pod kůži", že ji ohrávám kolem dokola, že se jí nemůžu zbavit a její melodii slyším v duchu ..... v poslední době mne tohle potkalo s Adonisem skupiny Anyone's Daughter.
Příběh mladíka tak krásného, že se do něj zamilovaly hned dvě bohyně - patronka krásy a lásky Afrodíta a bohyně podsvětí Persefona, se stal námětem úvodní skladby, trvající více než 24 minut. Každý, kdo má rád Pink Floyd období Shine On ... musí zbystřit. Ne kvůli nějaké vnější podobě, ale kvůli náladě, chvíli melancholické a chvíli vzrušené, klouzavým sólům, naléhavému zpěvu Haralda Baretha a dalším a dalším atributům. Chvíli se nálada skladby vznáší na vlnách zasněné krásy, jindy se melodie stane naléhavou, vzrušenou, kytara se pere s klávesami... (že by onen půlrok v podsvětí?). A vše nakonec směřuje k vrcholu, který vás nenechá vydechnout. ...
Zbývající tři skladby desky nejsou naštěstí žádná vata, po hudební stránce jedou ve stejných kolejích, jaké vyšlapala úvodní suita. Ani nepostřehnete nějakou změnu, dokud nedozní poslední tóny .... a pokud máte rádi tento druh hudby, musíte hned poté potlačit chuť si celou desku pustit znovu ...
Při sbírání materiálů ke skupině jsem se kdesi dočetl, že Anyone's Daughter patřili už do období krize krautrocku a space rocku, že byli pouze komerčně zaměřeni, atd ... Naštěstí si asi dotyčný autor seděl na uších, jak už to tak bývá. Já osobně považuji Adonis za jeden z vrcholů space rocku 70. let a pro mne je jednoznačně za 5 hvězdiček. Vadí mi na něm jen jediná věc. Že všechny následující desky skupiny při vší nepopiratelné kvalitě již tuhle laťku ani zdaleka nepřeskočily.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Adonis
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter

Prúdy - Šľahačková princezná

Prúdy / Šľahačková princezná (1973)

Snake | 3 stars | 02.11.2016

CD Epic ‎– 513457 2, Epic ‎– EPC 513457 2 /2003/

Šľahačková princezná je takovým docela unikátním spojením bigbeatu a pohádkového příběhu pro děti. Vyjímečnost tohoto alba nespočívá ani tak v námětu promítnutém do jeho textové náplně, ale v mluveném slově vypravěče - v tomto konkrétním případě Josefa Krónera - sloužícímu jako spojovací článek v řetězci jednotlivých skladeb (kapitol). Ať se to může zdát jakkoliv podivné a nejspíš neuvěří ten, kdo album dosud neslyšel, ale funguje to a především měkké a libozvučné slovenštině rozumějící posluchač si tady přijde na své.

Ve své první polovině je album až překvapivě razantní, viz. skladby Úvod, Sáňkovačka a moje nejoblíbenější Lipipi Lumpipi Rumpipi Rup. Vykolejenej dixík Zelený Pa-pa-pagáj připomíná skladbu "Keď odchádza kapela" a první polovina desky končí dalším natlakovaným rock´n´rollem Nechceme šľahačku. Partička zhrzených nápadníků skučí "nechceme princeznú zo šľahačky, my chceme princeznú z omáčky", kvílení kytar je opravdu k sežrání a hlídající babičku u gramofonu aby trefil prcek...

Potom už to přece jenom tochu usíná. Vrabec Vševed nabídne slušnou melodii a krásně archaické klávesy, Biely bocian kouzelná aranžmá, ale za zvýšenou pozornost stojí až pěkně nabasovaná Komu sa neľúbi, ten nech si zatrúbi. V jako každé správné pohádce to končí svatbou, po které jsou tady ještě dvě docela dobré písničky a bonus, v podobě předělávky skladby Biely bocian.

Na nahrávku z roku 1972 to hraje opravdu dobře, booklet cédéčka obsahuje předmluvu Petera Pištaneka a texty. Majstrštyk to není, zásadní album také ne, ale když už si ho jednou za čas pustím, dobře se u něj bavím. A tak je to správné, tak to má byť.

P.S.
Je doba muzikálová a nevyhnula se ani Šľahačkovej princeznej. Ovšem jak to dopadlo, nevím...


» ostatní recenze alba Prúdy - Šľahačková princezná
» popis a diskografie skupiny Prúdy

Rolling Stones, The - Bridges To Babylon

Rolling Stones, The / Bridges To Babylon (1997)

steve | 4 stars | 02.11.2016

Stouni mě neberou, vždycky mě ale v telce hodně imponovala skladba Anybody Seen My Baby?, když jsem hledal aspoň jeden vzorek valících se kamenů do sbírky, volba ukázala na tohle album, který má výbornejch skladeb dostatek, nápadů taky a tak jsem si kdysi pořídil své první a jediné stouny.
Pochopitelně nejvíc jsem si oblíbil skladby které znám léta z okolní, hlavně radiové produkce, krom zmiňovanmé dvojky, jsou to energická Low Down, fantastická balada Already Over Me, znám i rockově moderní Gunface a Out of Control (ta je strhující). Vlastně snad polovinu desky, taková Saint of Me se čas od času v rádiu taky objevila.
Z nových věcí, do té doby neznámých, mě překvapilo Richardsovo reggae You Don't Have to Mean It, nátlaková moderna Might as Well Get Juiced i dojemná How Can I Stop.

Po dalším průzkumu rozmanité nabídky otců rock n rollů už neprahnu, pravda je, že jsem chvílku laboroval s myšlenkou přikoupení předchozí a následující desky, tedy Voodoo Lounge a A Bigger Bang, nakonec mi ale přeci jen Bridghes... postačuje, když se najde chuť a je to skutečně jen občas, pustím si ji a spokojeně debužíruju. 4,5 hvězdy

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Puhdys / Puhdys 1

Jarda P
Ono nejen že dnes kapely ze 60. a 70. let nezajímají mladé. Dokonce i mí vrstevníci z mého...

Puhdys / Perlenfischer

KlepetoX
Puhdys mě celých 40 let míjeli, znám od nich pár skladeb, co se hrály v 80. letech v rádiu....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11057 recenzí
2038 skupin
151537 příspěvků ve fóru
2450 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000