Tower Mangala Vallis Kvartetten Som Sprängde Cathedral Gojira Armored Saint Gargamel Charlie Daniels Band Skin Alley Gracious

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

EasyRocker | 5 stars | 24.07.2017

Dlouho jsem tuhle zaoceánskou partu obcházel, přiznávám. Ale ohromující recenze téhle desky, zejména od Mayaka a alienshora mě nakonec přesvědčily, a před několika lety přistál působivý lebkový obal na mé polici. Echolyn se tu nadechli skutečně k památnému výkonu.

Kratičké houslové intro All Ways the Same nás zavede na cestu žánrových hodů... famózní 13hlavý orchestr řídí mr. Buzby osobně.

A přichází akustická spleť, nesoucí nádherné a křehké předivo titulní skladby. Vokální odkaz Gentle Giant či Yes je vypuštěn na plné obrátky - ano, je tu jejich elitní moderní odkaz. Tuny melodií a parádní Hyattova basa a Ramseyho dělostřelecké cvičení.

Skoro sedmiminutová Uncle je brilantní přehlídkou ďábelsky odsekávaných motivů a Buzbyho parta rozjíždí skutečně pekelnou přehlídku, přelévající se do fantaskní krajiny, tvořené přívaly akustik a piana. Tenhle příběh má drama, napětí, vztek, a na konci euforii...

How Long Have I Waited je drsným, rockovým pokračováním započaté cesty. Jak dlouho jsme všichni čekali, až nás Echolyn pohltí zátopou skvělých vokálů a křehkých střepů a strhující energie?

Možná odpoví další Best Regards. Brett Kull předvádí další z mnoha dílů svého fantaskního akustického vkladu pro album, tady navíc ukáže, že dokáže rozburácet i elektrický zvuk, až duní podlaha i strop. Buzbyho a Hyattovy klapky nejsou pozadu.

The Cheese Stands Alone uzavírá první půli v divém a drsném koktejlu, uvařeném v magickém hrnci z precizní rytmiky, drsných, ale i velebných vokálů, otisků strun a klapek. Pocta progovým mistrům.

Druhou, dopisní část, načíná dvouminutový úvod Prose, křehká klavírní poezie v bezprostředním podání Buzbyho.

Přesně v marillionovském či genesisovském duchu organické propojení s pohádkovou, akusticky nesenou minisuitou A Short Essay. Teatrální a dramatický, strhující běh, lámající všechny mety na cestě vzhůru.

My Dear Wormwood vybíhá z orchestrálního dramatu po křivolaké cestě, skvělou daň si tu vybrali Paul Ramsey za baterií a zvuková, divě malující show hlavního principála a Kullovo sólo. Práce tří hrdel opět míří k nebesům.

Entry 11.19.93 se ladí na orchestrálně klasickou vlnu a Echolyn jako by se tu organicky propojili vedle Buzbyho principů vážné hudby s dalšími personami - Stevem Hackettem či Anthonym Phillipsem, poutníky po podobných zákoutích. Ta melodie nese nádheru staletí.

One for the Show - tíživá a čarokrásná Kullova akustika. Tady se spojilo staré s novým, země s oblaky, jezera a říčky s divukrásnými horskými kaňony. Životodárný hlavně Westonův hlas patří k jeho nejskvělejším představením v této elitní jednotce. Zklidnit se musíme v The Wiblet, klavírním a klávesovém představení, propojené s precizním rytmickým duem.

Audio Verité rozvíjí motiv předchůdce v komorním orchestrálním duchu. Skvělá je opět spolupráce s rytmikou, hlavně Tom Hyatt se tu se čtyřmi dráty utrhl a rozrývá terén mocnými údery do strun.

V jemném duchu pokračuje Settled Land - akustika a Buzbyho piano, pomalu ale míříme do finále a harmonie hlasů, prolínající se s nezemskými vibracemi tónů, vytváří nostalgickou atmosféru deště, mlhy a slunce.

A Habit Worth Coming přináší uklidnění v podobě orchestrální minikompozice, se stejně krásným podílem Buzbyho kláves a tahů dechových nástrojů, Kullových hladících akustik a naléhavých vokálů. Tvoří se tlak, který se musí vypustit...

...v uhrančivém závěru Never the Same, památné věci, do které Buzby a spol. vložili své dokonalé hudební talenty. A je o co stát, není se už na co šetřit. Decentní dechy zpod pultu orchestru a klávesovými štětci v pozadí. Melodii chvátá podpořit svým božským hrdlem Ray Weston, samozřejmě za přičinění dvojice svých kolegů. Části motivu jsme už dnes slyšeli, růst a gradace, už spíše suity než písně, jsou dokonale provedeny, a ždímá se vydatně pot, ale i slzy. Nekonečná stezka k obzoru...


Zatímco Discipline mě z nějakých důvodů nezasáhli nakonec tak, jak jsem asi doufal, Echolyn se mě nakonec zmocnili plnou silou. Neměli cestu jednoduchou, ani krátkou, dlouho mě tam něco neuspokojovalo. Album mě dostalo až po mnoha posleších - neuvěřitelně se tu pojí melodie ve vokálech a maximální náročnost, meditace se strhující teatrálností, vše dokonale vygradováno do mocného finiše. Spása pro fanoušky Genesis, Gentle Giant, Frupp, King Crimson či Yes, pro připravené duše.




» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Tower - Tales From a Book of Yestermorrow

Tower / Tales From a Book of Yestermorrow (1994)

Snake | 4 stars | 24.07.2017

CD Vinyl Magic - VMNP 10 (1994)

No guitar ! Jednoalbumový projekt, klávesový neoprog z Itálie. Skutečně žádná kytara, jen klapky (Beppe Crovella), buben (Elio Rivagli) a kouzelný hlas Paoly Mei. Uslyšíte Hammond, piano, Minimoog, Mellotron, Wurlitzer, Roland JD 800, Prophet T8, Emu III XP a další "vintage" keys.

Je to symphonic rock v angličtině, chybějících kytar si člověk ani nevšimne. Aranžmá je skutečně bombastické a milovník starých klávesových nástrojů si tady přijde na své. Hudba je to velmi melodická a zasněná, v některých skladbách hraničící s pop music, ale s parádní instrumentální složkou. První polovina alba je bez chybičky a ze skladby The Box jsem vyloženě nadšený, v té druhé se - bohužel - začínají prosazovat již výše zmíněné prvky pop music. Především předposlední píseň In My Life je tou svou vtíravou jednoduchostí malinko otravná, naštěstí je tu vyvrcholení v podobě adaptace Brubeckova "Ronda". S Emersonem, nebo Le Orme bych to nesrovnával, každá z těch verzí je jiná, ale všechny jsou pěkné.

Cédéčko je klasicky v plastu, booklet obsahuje texty písniček, fotografii Paoly Mei a katalog labelu Vinyl Magic. Veškerej matroš složil Crovella (kromě oné závěrečné předělávky), točilo se to v jeho domácím studiu Synergy, sám to i produkoval, nahrával a míchal.

Hodně vzdáleně by se to dalo přirovnat k muzice holandských Earth and Fire, Lany Lane, nebo italských Zauber, ale moje přirovnání berte - prosím - s rezervou. Tři a půl.

» ostatní recenze alba Tower - Tales From a Book of Yestermorrow
» popis a diskografie skupiny Tower

Grand Funk Railroad - On Time

Grand Funk Railroad / On Time (1969)

murky | 5 stars | 24.07.2017

Pročetl jsem si zde uveřejněné recenze a úvahy nad kapelou Grand Funk Railroad.Trošku mě mrzí pořád nějaké srovnávání a přirovnávání a slova o primitivním hard rocku.Samozřejmě primitivní bylo v uvozovkách a chápu,jak to bylo myšleno.
Prostě stačí napsat v jednoduchosti je síla.A ta tady opravdu je.A taky je to originál a to je důležité.Kdykoliv je slyším tak vím,že jsou to Grand Funk a hotovo.
První deska je vynikající,ta syrovost,tvrdost prostě paráda.Někdy míň je víc a tady to platí na 100 procent.Kapely,které hrají jako trio a umí Vás semlít miluju.Zvuk je velice hutný a vychutnat si desku hezky nahlas to je prostě povinnost.Velká škoda,že neexistuje nějaký kvalitní obrazový záznam z tohoto období.Bylo by to určitě pěkné pokoukání.
Za mně určitě plný lajer.Teda pětečka jak vyšitá.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - On Time
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Grand Funk Railroad - Shinin' On

Grand Funk Railroad / Shinin' On (1974)

bullb | 4 stars | 24.07.2017

Kedysi v polovici sedemdesiatych rokov minulého storočia sa ku mne dostala táto nahrávka. Popíšem moje vtedajšie pocity: Podľa dostupných materiálov je to vraj hard rock made in USA, veľmi žiadaní a populárni.
Prvé počutie: Žiadne ťažkotonážne gitary, ale ľahučká a hravá gitara vynikajúco sólojúca. Výborná vymakaná basová gitara a spievajúci bubeník! Jednoducho nič, čo by sadlo do vzorca hard rock v európskom ponímaní. Ale bola to láska na druhé počutie.
Pôvodne trio, a to veľmi zdatné (o čom svedčia live nahrávky) sa na tomto a aj na predchádzajúcom rozšírilo na kvarteto. Zdá sa, že to pomohlo, Craig Frost a jeho hra na hammondov organ k tejto muzike patrí.
Úvodná Shinin' On sa umiestnila ako singel na popredných miestach. Tu však musíme hovoriť o amerických a kanadských rebríčkoch. Európa bola zdržanlivá. To platí aj o albume.
Grand Funk sa nebáli prizvať dychovú sekciu do druhej skladby To Get Back In. Zobrali klasiku The Loco-Motion, ktorá po dlhých rokoch opäť bodovala v rebríčkoch. Vypaľovačky Please me a Gettin' Over You ukazujú klasickú tvár, ktorou sa preslávili. Siahli po „koreňoch“ v skladbách Mr. Pretty Boy a Little Johnny Hooker.
Mark Farner, Mel Schacher, Don Brewer sa stali mojimi sprievodcami po odľahlých končinách Ameriky. Dodnes.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Shinin' On
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Nugent, Ted - Scream Dream

Nugent, Ted / Scream Dream (1980)

murky | 5 stars | 23.07.2017

Musím se přiznat ,že tato deska se mi líbí z diskografie tohoto šílence nejvíc.Je to prostě jízda na bizonovi od začátku do konce.Kytara Teda je pro mně balzámem.Vynikájící riffy a hlavně sóla to je prostě mistr Ted.S ničím se nemaže a to je dobře.
Desku nebudu hodnotit skladbu po skladbě,protože drží pohromadě jako celek,nic tu nechybí a ani nepřebývá.
Včeara jsem shlédl DVD Ultralive Balistickrock 2013 a opět skvělá jízda.Samozřejmě ,že někomu nebude vonět mistrova velkohubost,ale i u toho pořád šmrdlá struny takže vřele doporučuju všem co májí rádí říznou kytarovou hru a skvěle šlapající kapelu.
Vzal jsem to letem světem,protože kdybych začal pitvat asi by to nikdo nečetl,byla by to sakra dlouhá recenze.Deska samo za pět hvězd.Škoda,že dnes už Vás nikdo nedokáže zmuchlat do kuličky za 35 minut.

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Scream Dream
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

Queen - Queen II

Queen / Queen II (1974)

Pegas | 5 stars | 23.07.2017

Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.

Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen

Foghat - Night Shift

Foghat / Night Shift (1976)

POsibr | 4 stars | 22.07.2017

Vonku tridsiatky a chcelo by to schladiť. Ale studený nech budem až pod zemou, teraz to chce šťavu. Riešenie: Foghat - Night Shift. Pozor, táto hudba môže rozprúdiť krv a aj v ľahostajných jedincoch zapáliť oheň! Používať len na vlastné riziko (vďačne)!

Už od prvej sekundy je jasné, že toto nebude žiadna uspávanka. DRIVIN' WHEEL hneď roztočí ozubené kolesá, priamočiary rock, ktorý ma drajv. Energická gitara, vytrvalé bicie a živelný spev, recept na úspech. Ťažkotonážny riff a bicie otvárajú aj druhú skladbu, spať naozaj nebudeme. DON'T RUN ME DOWN trošku uberie v tempe (ale iba na začiatku), aspoň sa môžeme vydýchať po otváračke. Priatelia, toto je hard rock v čírej podobe a lá Foghat. Prechody sú naozaj super, budia v človeku túžbu žiť život naplno! Budem však úprimný, inštrumentálne outro by možno chcelo trošku skrátiť. Rokenrol v riadne drsnom kabáte, to je BURNIN' THE MIDNIGHT OIL. Musím pochváliť gitaru, Price vedel naozaj vyprodukovať ťažké riffy a na slide si to dával krásne. Celkovo ale skladba vyznieva priemerne, môžeme trošku bádať kvalitatívne zaváhanie, ale celkovému dojmu to neublíži.

Čo prinesie titulná pieseň? Serióznosť od prvých tónov, NIGHT SHIFT nebrať na ľahkú váhu. Veľmi zaujímavý riff, osobne v ňom počujem akýsi proto glam metal 80. rokov. Ale už po zhruba minúte a pol (a nejaké drobné) príde krásne precítené sólko, krátke ale funkčné. Celkovo v skladbe naozaj počuť Priceove gitarové kvality, mohli by sme to nazvať akousi výkladnou skriňou jeho hry. HOT SHOT LOVE by si človek vedel možno predstaviť aj na nejakej tancovačke (pozor, nie na diskotéke dnešného typu!). Je to predovšetkým vďaka perkusiám, ktoré dodávajú skladbe zaujímavý, nazvime to exotický, nádych. Potom prichádza vcelku podarený cover známej TAKE ME TO THE RIVER. Skladba relatívne vystihuje vyznenie albumu, ktorý má výborný začiatok a koniec, ale stred je vlažnejší. Nie zlý, to vôbec, ale skôr osciluje v miernejších vodách, nejde z toho taká energia ako na začiatku. Ale ako som už naznačil, prichádza druhý vrchol albumu (pre mňa určite), "povinná" balada na albume - I'LL BE STANDING BY. Emócie cítiť už od úvodu, srdcervúca gitara. Skláňam poklonu. A samozrejme text a spev, na lásku nesmieme zabudnúť. No a gitarová rozlúčka... to je niečo. Žiadna extravagancia, presne takto to do piesne pasuje a takéto sóla milujem.

Myslím si, že aj týmto albumom dvojica Peverett/Price dokázala, že naozaj majú skladateľské kvality. Ak by niekto chcel počuť ukážku poctivého hard rocku 70. rokov, popri Zeppelínoch, Párploch a ďalších renomovaných značkách by som tam s čistým svedomím pridal aj Foghat. Uberám hviezdu a pol (ale zaokrúhlim nahor, ako ma v škole učili) za trošku vlažnejší stred. Tento album bol dávnejšie mojím prvým kontaktom s kapelou a pánečku, že som sa trafil! Hudba, ktorá neomrzí.

» ostatní recenze alba Foghat - Night Shift
» popis a diskografie skupiny Foghat

Amazing Blondel - Fantasia Lindum

Amazing Blondel / Fantasia Lindum (1971)

horyna | 3 stars | 20.07.2017

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

Martin H | 4 stars | 20.07.2017

Loď Infinite prodírající se nekonečnou ledovou tříští a hledající nějaký záchytný bod veze posádku pěti zkušených polárníků. Je to jejich čtvrtá společná výprava, avšak každému z nich je jasné, že to může být zároveň výprava poslední. Posádka je však natolik zkušená, a tak si nikdo případné ztroskotání nepřipouští.

Ta pětice hrdinů už má sice něco za sebou, ale to neznamená, že by nějak podcenila přípravu celé výpravy. To v žádném případě. Dobře ví, že v drsných arktických krajinách jim nebude nic odpuštěno. Halí se do teplých kožešin a v teple udržují také své, pro polární badatele tak důležité přístroje. A i když svůj dávný mladický zápal a nasazení většinou nahrazují léty nabytými zkušenostmi, přece jenom mohou překvapit.

Z jejich zvrásněných tváří ošlehaných mrazivými větry a vodami ledového oceánu můžeme číst neskutečné odhodlání ke splnění vytčeného úkolu. To oni jsou těmi objeviteli, kteří naleznou několik diamantů, jimiž se ještě pokusí ozdobit svou úctyhodnou sbírku. Ne všechny z nalezených drahokamů jsou té nejvyšší ryzosti, ale to není tím hlavním. Tím je radost a pocit z nového, společně prožitého dobrodružství. Ale nám, obdivovatelům vystavených pokladů, je jasné, že těmi nejzářivějšími diamanty jsou ty s názvy All I've Got Is You, Birds of Prey a především démant nejjasnější a největší, The Surprising.

Nezbývá než doufat, že se tato odvážná pětka ještě někdy odhodlá k nové objevitelské výpravě a svou sbírku rozšíří o další zajímavé poklady. Bravo, hrdinové, jen tak dál.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Rovant69 | 4 stars | 19.07.2017

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Paradox | 5 stars | 19.07.2017

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Bush, Kate - The Whole Story

Bush, Kate / The Whole Story (1986)

Balů | 4 stars | 18.07.2017

Éterická Kačka s andělským hlasem nám zde předkládá kompilaci ze svých nejsilnějśích alb.
Přiznám se, že toto album mám hlavně pro úplnost diskografie.
Většinou poslouchám řadovky, ale dnes jsem šel do tohoto výběru
a hle, úplně mne omráčila atmosféra takto poskládaných písní.

Deska má čarovnou atmosféru a vytváří velmi bezprostřední náladu hudebního celku.
Dám 4,5 *

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Whole Story
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Plant, Robert - Band Of Joy

Plant, Robert / Band Of Joy (2010)

Martin H | 4 stars | 17.07.2017

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Band Of Joy
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Stratovarius - Visions

Stratovarius / Visions (1997)

Snake | 4 stars | 17.07.2017

CD T&T - TT 0031-2 /1997/

Finská heavy metalová skupina Stratovarius se začala formovat už v polovině osmdesátých let, ale svoji budoucí podobu začala získávat teprvé poté, co se k ní připojil kytarový virtuos Timo Tolkki. Debutovala v roce 1989 (albem "Fright Night"), ovšem já jsem jako první slyšel až relativně úspěšnou placku "Dreamspace" z roku 1994.

V domácí sbírce mám (zatím) jen album Visions, vydané 28.04.1997 a deska je to vskutku parádní. Tenhle rychlý, neoklasický a patřičně symfonický heavy metal inspirovaný Rainbow, nebo Malmsteenovými Rising force mám opravdu rád a navíc se tu sešla vynikající sestava. Kytara Tolkki, zpěv Timo Kotipelto, buben Jörg Michael (působil v kapelách Avenger, Axel Rudi Pell, Drave Digger, Mekong Delta, Saxon, Running Wild, nebo Rage) a klávesy Jens Johansson (Dio, Rainbow, Yngwie Malmsteen).

Střední tempo na úvod - zabijácká nakládačka The Kiss Of Judas - a Jörg do toho mlátí jako když kope kůň, ale už od druhé Black Diamond se to láme do pořádného kvapíku. Fofr je to neskutečnej, přitom velmi melodickej a souboj kytary a kláves mi připomíná legendární duely Malmsteen - Johansson z druhé poloviny osmdesátých let. Z nasazeného tempa a dvoukopákových ataků sleví teprve vypjatá balada Before the Winter, ovšem hned od následující Legions je to opět kompresor Etelka. Symphonic speed metal prošpikovaný dechberoucími sóly kytary a kláves.

U razantní dělostřelby The Abyss of Your Eyes mi plandaj nohavice u tesilek a po ní následuje přehlídka virtuozity hlavních protagonistů - instrumentální machrovačka Holy Light. Nad Paradise by zaplesal každý fanoušek Helloween z období "Keeper of the Seven Keys" a po druhé (a poslední) baladě Coming Home je tu závěr v podobě epické a pořádně rozmáchlé Visions (Southern Cross). Lepší tečku za albem bych si ani neuměl představit.

Dneska to s Timem vypadá všelijak, čas od času probleskne zpráva o jeho boji s duševní chorobou, ale tenkát byl ve výborné formě a z rukávu sypal hit za hitem. Já už tomu metálu moc nedám a recenzí jsem překvapil sám sebe, ovšem docela by mě zajímalo, jak by si tohle album vedlo u fanoušků na progarchives. Světe div se, profil Stratovarius tam chybí a tak jsem musel vzít zavděk stránkami metalmusicarchives. Visions patří tu k vůbec nejlépe hodnoceným deskám jejich diskografie a já jenom dodám, že zcela poprávu. 4,5

» ostatní recenze alba Stratovarius - Visions
» popis a diskografie skupiny Stratovarius

Aerosmith - Permanent Vacation

Aerosmith / Permanent Vacation (1987)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Bathory - Under The Sign Of The Black Mark

Bathory / Under The Sign Of The Black Mark (1987)

EasyRocker | 5 stars | 16.07.2017

Další milník extrémního metalu, kterým ve druhé polovině osmdesátek Quorthon vztyčeným ukazovákem ukázal směr všem oddaným černokněžníkům, kultovní pravzor severské černoty devadesátých let.

Nucturnal Obeisance - klasické, znepokojující černokozelnické intro...

Massacre - hned nástup svém názvu odpovídá se zničující dokonalostí. Pod rozostřeným, plechovým zvukem tiká hromobití, ve kterém se v závratném tempu spojily ocelové žíly motorové hlavy a venomovská nálada a texty.

Woman of Dark Desires se už vydává výrazně jiným směrem. Má sice patentní černý riff a zvuk je apokalypticky pohřben pohřebním dusotem bicích, ale refrén nabere melodickou, parádně řvanou podobu, je to jako rána bičem z ledových severských plání, dochucená klávesovým sirnatým prachem a jedovým sólem...

Call from the Grave je uvozena už proslaveným intrem, přímo organicky vytaženým jak z černé mše. Pak se přivalí mocný ocelový marš, ta riffová hradba by zbořila i stěny jerišské. Quorthonův řev spaluje svým děsivým žárem vše na prach a popel. Tohle je zásah do černých srdcí a to sólo...

Něco málo přes tři minuty zaujímá černý výplach Equimanthorn, sypající se po klidném úvodu s nepředstavitelnou intenzitou a drakonickým obsahem. Quorthonovy refrénové deklamace jsou už historické.

Malebné akustické kytary a rozostřené chladné riffy volají nesmrtelný černý hymnus Enter the Eternal Fire, u mě osobně snad nejposvátnější černou hymnu všech dob. Rozbíhá se nezastavitelný pochod, Gjallarhorn duní na Bifröstu v očekávání konce světa, kde se hrdinové střetnou s obry, zimou a ledem. Takové jsou moje pocity u tohoto skvostu. Nádherná melodie, ledový chlad, akustické mezihry a přiškrcené hrdlo vyšlehly z dalekého severu jako ledový bič...

Chariots of Fire je návratem k apokalyptické, drtivé černé smršti, k pravověrnému severskému extrému. Nesvatý povel tisícům ochotných vykonavatelů.

13 Candles začíná chladivým klávesovým intrem a samplem se šepotem, než se jako parní válec spustí černá lavina, dusající po všem jako buldozer. Spojení rytmické pochodovosti a ničivosti.

Of Doom..., dárek všem věrným příznivcům kapely, je jakýmsi poděkováním za jejich koncertní řádění, a to přesto, že Bathory toho naživo moc neodehráli. Na závěr nikým neřízené rychlopalné orgie s děsivým sólem...

Nezbytné outro na rozdupaných troskách v minutové stopáži.

Ani nelze popsat, kolik formací tohle dílo vkusně, ale i tragicky a směšně vykrádala, někdy v podstatě tón po tónu, skladbu od skladby. 36 minut nekompromisní černé očisty. Legendární je i obal, kde se vyjímá v převleku sám mistr Quorthon během přestávky stockholmské opery!

» ostatní recenze alba Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
» popis a diskografie skupiny Bathory

Kansas - Freaks of Nature

Kansas / Freaks of Nature (1995)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Kansas. Stát v jižní části severní Ameriky, ale rovněž první úspěšná art rocková kapela, pocházející z oblasti, vlastně města, podle něhož si dala své jméno. Svou kariéru nastartovali Walshovci velice rychle a hned jejich prvotina ( v USA Gold), čerpající z odkazu Lynyrd Skynyrd, byla velmi úspěšná. Rovněž ve staré Evropě mají Kansas dávno kultovní postavení, i díky nepříliš častým koncertním návštěvám.

Jako zcela klíčových lze označit prvních pět alb. Čtvrté Leftoverture získá pětinásobnou platinu a song Carry on... zaboduje doplna. Mám velice rád jejich alba napříč neuvěřitelnými pěti desetiletími, ve kterých kapela působila a dnes je opět s novým výtvorem znovuzrozena a plně akceschopna. Je tu ale jedna nahrávka, která je mi o malinko bližší, než ty ostatní. Její vitalita, energické kouzlo a živelný přednes, kde vzájemná komunikace všech nástrojů vytváří pestrou škálu hudebních variací, jež dokáží svou brilantní instrumentací zvednout ze židle, je zkrátka obdivuhodná.

Ty nejlepší nahrávky vytvořila kapela pod producentským dohledem vyhledávaného mistra zvuku Jeffa Glixmana a po dlouhých letech se s ním ještě jednou a naposledy spojila, aby bylo dosaženo kouzla mocného, jako v letech sedmdesátých. A tak se Kansas skutečně podařilo znovu vztoupit do téže řeky a zplodit dominantní, devíti-skladbovou kolekci.

Stran sestavy. Zdravé jádro Ehart, Walsh, Williams, je doplněno prověřeným Greerem na basu, novicem Gregem Robertem na klávesy a Steinhardtovi housle svírá neméně muzikální David Ragsdale. Člověk jež má na nahrávku určující vliv a jehož muzikantský talent a šarm do jejich žil pumpuje solidní množství "organického THC". Ano, bohužel stále chybí vůdčí kytarová a především skladatelská osobnost Kerry Livgrena, ale narozdíl od invenčně pokulhávajícího alba Power, zbytek ansámblu jeho služby zde zastoupí brilantně.

Tuto desku mám rád komplet celou, proto z ní nebudu vyoperovávat žádnou její část. Jde o společenství devíti orgánů, kde jeden má funkci dýchací, druhý oběhovou, třetí vylučovací a tak dále.

Nenápadný comeback Kansas v devadesátých letech, přinesl další brilantní nahrávku, v té době už odepsané kapely, žijící pouze ze staré slávy.

Mám za to, že takto na nápady potentní sbírku, už kapela nepřekonala ani s Livgrenem na famózní a mysticky výpravné nahrávce, silné Somewhere to Elsewhere. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas

Hart, Beth - 37 Days

Hart, Beth / 37 Days (2007)

minirock | 5 stars | 15.07.2017

Od dob mých milovaných Dire Straits se mi nestalo abych nějakou desku poslouchal několik měsíců pořád dokola téměř každý den a nemohl se jí nabažit. Až tohle nenápadné album americké rockerky Beth Hart mě doslova uhranulo. Už při první skladbě Good As it Gets si mimoděk začnete podupávat do taktu a to budete dělat až do konce desky. U druhé písně Jealousy zjistíte, že Beth není jen výborná zpěvačka ale hraje také dobře na piano. One-eyed chicken, Over You, rychlejší Sick nebo pomalá balada Forever Young a nádherná Soul Shine jsou skladby které po několika posleších nedostanete z hlavy a budete si je broukat pořád dokola. Ve Face Forward Son a Water Falls se mi líbí kulometová bicí Todda Wolfa. Easy a Missing you jsou další malé klenoty tohoto alba. Navíc téměř všechny skladby si Beth napsala sama. Jsem moc rád že jsem toto 10 let staré album objevil, je skvělé a Beth se díky němu stala mou velkou oblíbenkyní. Navíc jsem si pořídil i stejnojmenné DVD, stejně parádní. S nejvyšším hodnocením vůbec neváhám.

» ostatní recenze alba Hart, Beth - 37 Days
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth

Hackett, Steve - Please Don't Touch

Hackett, Steve / Please Don't Touch (1978)

horyna | 5 stars | 14.07.2017

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

horyna | 4 stars | 13.07.2017

Za jednu z nejkrásnějších skladeb tohoto alba a myslím že i kompletní diskografie U. H., lze označit píseň Illusion. V její barvité instrumentaci a dokonalé aranžérské technice, se odráží celý progresivně moderní přístup hudby sedmdesátých let, minulého století. Zde vítězí emoce nad technikou. Atmosféra nad notovým zápisem a značně uvolněná free nálada, nad trendovou podlézavostí, tolik příznačnou pro alba osmdesátých let.

Ken Hensley je dokonalým čarodějem klávesových rejstříků a jedním z mých pěti nejoblíbenějších skladatelů epochy, ve které byl jeho přínos podle mne opravdu revoluční.
A John Lawton? Může ten vůbec zazpívat špatně? Uriáši nemohli po kalibru typu Byrona vybrat kvalitněji.

A že zní deska popově? Ano, ale pořád je dost nápaditá a melodický vzrušující. Styl kapely je stále hodně pestrý a rozpoznatelný. Jde o melodičtější variace původních U. H. a vzájemnou korespondenci s druhou půlí seventies, doby která už mohutnosti a délce skladeb typu July Morning nepřála.
Cožpak to ale byla vina samotných kapel?

Ohlasy na toto album, jsou alespoň zde hodně kontroverzní. Rozteč od pěti po jednu hvězdu často znamená buď lásku, nebo nenávist. To ať už si určí každý sám.
4,5* pro mou velmi, velmi oblíbenou kapelu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Happy The Man - Crafty Hands

Happy The Man / Crafty Hands (1978)

Snake | 4 stars | 12.07.2017

CD Musea - FGBG 4314.AR /2000/

Diskografie americké art rockové skupiny Happy The Man je trochu nepřehledná, historie zašmodrchaná a tak bych ji pro větší přehlednost rozdělil na dvě etapy. Ta první - podstatnější - zahrnuje tvorbu ze sedmdesátých let minulého století a druhá od reunionu v roce 2000 do současnosti.

Kapela se rozešla v roce 1979 a do té doby stihla natočit a vydat dvě oficiální studiová alba. Crafty Hands je druhým v pořadí a vyšlo 21.09.1978. Od debutu ho dělí sotva rok a porovnáme - li sestavu zjistíme, že zůstala téměř stejná, jen bubeníka Mikea Becka nahradil Ron Riddle. Ani hudebně nedochází k nějakým závratným změnám a obě placky se od sebe moc neliší. Pořád se jedná o víceméně instrumentální, vzdušný a přitom propracovaný a do detailu vypiplaný art rock.

Debut nabídl dvě "písničky", Crafty Hands jednu, sedm minut dlouhou Wind Up Doll Day Wind. Zbytek materiálu je zcela instrumentální a hlavní rozdíl mezi oběma kotouči slyším v jejich celkovém vyznění. Podstatně ubylo jazzových prvků i takových těch rytmických zvratů ála Gentle Giant. Album je tak o dost posluchačsky vděčnější a přívětivější svého předchůdce a prakticky jedinými skladbami s poněkud komplikovanější rytmickou stavbou jsou čtvrtá Steaming Pipes a sedmá I Forgot To Push It. Naopak první dvě, Service with a Smile a Morning Sun, nebo poslední The Moon, I Sing (Nossuri) jsou až nečekaně melodické, uvolněné a přímo vybízející ke snění a relaxaci.

Nic naplat, ale ani příklon k melodičtějšímu pojetí nepřinesl nějaký výraznější komerční úspěch. Ono se není čemu divit, "urozenému" rocku zvonil umíráček a o album nebyl zájem. Kapela sice začala pracovat na novém materiálu, ale do roka se (dnes už víme, že nikoliv definitivně) rozpadla.

Absence zpěvu mi nevadí, ale je fakt, že není to úplně obvyklé a pro někoho by to mohl být oříšek. V porovnání s debutem přístupnější a melodičtější obsah alba mi ovšem vyhovuje a ručičku vah tak překlápí na stranu "Crafty Hands". Debut jsem hodnotil čtyřkou, tady čtyři a půl. Vynikající přírůstek do každé (art rockové) sbírky.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

horyna | 5 stars | 12.07.2017

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Styx - The Grand Illusion

Styx / The Grand Illusion (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 12.07.2017

Sedmé album skupiny Styx - Velká Iluze vychází 7.7. 1977. Kapela v mých očích provedla velmi sympatický tah. V recenzi na předchozí opus Crystall Ball jsem totiž uvedl, že tam cítím jisté nakročení k mainstreamu. Obával jsem se, že tímto směrem budou Styx pokračovat i nadále.

Skupina se však v tento okamžik otočila na podpatku a udělala dva velké kroky směrem progresivním rockovým břehům, aby se tak tímto počinem katapultovala na piedestal ke Kansas či Rush, s nimiž také často po USA koncertovali...

Zvuk kytar se na albu zaostřil a zprůzračněl, již není tak hutně hard rockový, klávesové rejstříky nejsou jen fanfárovité znělky a aranžmá skladeb se stalo komplikovanější a propracovanější. Není tu žádný prosluněný hit do rádií typu Mademoiselle, ani žádné papa pá pá pá prozpěvování.

Kapela prostě dokázala nadrtit ve své inspirační mlýnici to nejlepší ze svého pompézního stylu, anglického klasického hard rocku a art rockových veteránů, špetky Queen a skvělých sborů. To dohromady ruku v ruce s bravurním hráčským uměním zaručilo mistrovský výsledek.

A tak se objevila vzácně vyrovnaná kolekce písní, kde není hluchého místa. Podrobněji je popsal v předchozí recenzi EasyRocker a já bych to lépe nenapsal. Marně se snažím najít nějakou, kterou bych vyzdvihnul nad ostatní, každá má trochu jinou náladu, ale své pevné, nezastupitelné místo na desce v širokém spektru nálad od drsně rockové Miss America až po křehkou Fooling Yourself.

Na závěr jen můj nepatrný postřeh. Song Man In The Wilderness je stavbou i pojetím hodně podobný písni Suite Madame Blue z alba Equinox, rovněž tak Miss America bude jakýmsi předobrazem Half Penny, Two Penny z desky Paradise Theater....

Není divu, netrvalo to ani dlouho a desku si v USA a Kanadě koupilo přes 3 miliony posluchačů. A nyní i já.

Hlasitě volám - jasná pětka !

» ostatní recenze alba Styx - The Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Styx

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

horyna | 5 stars | 11.07.2017

Pokud bude zapotřebí pět na tvorbu Genesis pochvalné ódy, výberu si některou z Gabrielovských nahrávek a nikdo nemůže říct ani popel. Ovšem objektivní pohled bývá odlišný a často zkončí jako subjektivní. Pokud bereme v úvahu, že něco takového skutečně existuje, je objektivita značně samoúčelná a podsouvá teze jednotlivce, skupinovému přitakání. Pro mne je objektivní tvrzení například to, že nahrávky A Trick of the Tail a Wind And Wutheting, tvoří jakýsi mezistupeň, nebo řekněme most k budoucnu Genesis. Na nich je zachycen inovativní vývojový prvek, zcela nepostradatelný, důležitý, ale také hudebně a myšlenkově zdílný a pro posluchače emočně přitažlivý.

Venku je pošmourno, prší a naplánované úkoly musí dojít přepracování. Místo pěší tůry, bude využito služeb motoristických a tudíž je jasné, jaká muzika bude rezonovat okny. Album A Trick of the Tail vykazuje ideální parametry, malující úsměv ve tváři i v takovém nečase, jaký se odehrál během dnešního dopoledne.

První Philovo album na uvolněném postu za mikrofonem je doslova úžasné. Nejen že jeho něžný a ve všech ohledech emotivní vokál do albového konceptu plně zapadá, ale aranžérská invence souboru, především dvojice Banks/Hackett sebejistě exploduje. Genesis měli často štěstí na materiálovou vyrovnanost, i toto album splňuje podobné parametry a osmička skladeb je vypilovaná až po strop.

Titulní song tohoto alba patří mezi mé nejmilovanější písně Genesis. Souhra dua Hackett/Banks šlape jako dobře promazaný stroj a u dvojky Entangled jsem se už rozpouštěl jako marmeláda na slunci. Píseň má zvláštní náladu, dlouho jsem hledal to správné pojmenování pro vystihnutí její atmosféry, až mě bylo mou drahou našeptáno slovo éterická. A toto synonymum bych nakonec použil pro celou padesátiminutovou kolekci Genesis. Éterické, vzdušné a maximálně podmanivé.

A jistě i jedno z nejlepších alb roku 1976.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Styx - Crystal Ball

Styx / Crystal Ball (1976)

jirka 7200 | 4 stars | 11.07.2017

Rok se s rokem sešel a Styx vydávají svojí další řadovku s názvem Crystall Ball. V kapele jsem musel oželet zakládajícího člena, kytaristu a zpěváka Johna Curulewskiho, jehož hru a složené skladby jsem měl celkem rád.

Nahradil ho tehdy pouze 22 letý Tommy Shaw z Alabamy, člen rockových The Smoke Ring a MS Funk, více méně bez konkurzu na doporučení tour managera a po poslechu jeho demo kazety. Byla to trefa do černého, protože tento blonďák se v budoucnu podepsal pod největší hity Styx.

Již na této své první desce ukázal svůj um a zároveň fakt, jak obrovskou důvěru do něj museli ostatní členové kapely vložit, kdy nováčkovovi nechali napsat 4 z osmi písní na desce,(u páté je uveden jako spoluautor). To u žádné jiné skupiny nepamatuju.

Je zajímavé, že každá skladba je tak trošku z jiného soudku. Mademoiselle je přímo předurčená pro US rádia, taková rozjásaná a letní atmosféra (maličko cítím ozvěny Queen). Také byla nasazena jako singl...

"Všechno to začalo tak neškodně
Dala jsi mi lásku tak snadno
Už si ani neuvědomuju
jak jsme trávili čas.."

Naproti tomu, kompozičně propracovanější a titulní Crystall Ball pěkně graduje z něžného folku do hard rockového refrénu zpíváného a capella. Jedno z vrcholných čísel.

Shooz, podobně jako předchozí recenzent Jarda P, moc nemusím, neboť mi není blízká ta hard bluesová, ukřičená atmosféra písně s jižanskou steel kytarou.

Naopak závěrečná Ballerina, (s klavírní předehrou výňatku z díla Claude Debussyho - Clair de Lune) kompozičně vystavěná podobně jako Crystall Ball, je další rockovou peckou..

"Baletko, když tančíš, tak zní hudba
Barevné reflektory osvětlují tvůj pohyb
Přeplněné haly očekávají
tvůj náznak úsměvu...."

Nutno uznat, že Tommyho entrée se podařilo na jedničku.

Ani ostatní členové však nelenili, J. Joung dal s Tommym dohromady úvodní dynamickou Put Me On - energický hard rock s fanfárami kláves podaným s neuvěřitelným tahem na bránu, ta dodnes dokáže zvednout ze židle...

„Pusť si mě, jsem úplně nově nahraná deska
Pusť si první stranu a poslouchej písně
Pořádně nahlas, žádný ohledy na sousedy
doufám, že se ti to bude líbit celej den..."

No a Dennis DeYoung přispěl odlehčenou a chytlavou Jennifer..

"Jennifer si popíjí své sherry
Je jí sedmnáct, sotva odrostlá dětským střevíčkům
V očích otce ještě dítě
však žena každou nocí..."

...a This Old Man, dojemnou a pomalou rockovou věc, kterou napsal jako vyznání svému otci....

"Ten starý muž
učil mě mnohokrát
Abych pochopil, že prokázat lásku je prosté
Nic bychom neměli skrývat
a neuzamykat své pocity....."

Na závěr se nemohu nezmínit o takové, dalo by se říci drobnosti, se kterou jsem se na žádné jiné desce Styx zatím nesetkal a tou je takové to prozpěvování slabik , asi na dokreslení nálady ve skladbě. V Jennifer několikrát zazní „dan,dan,dan, dajanu,dá“, v Ballerina „la,la,la,lá,lá, ou, o, ó, ó“ a v This Old Man dokonce „pá papá, pá papá. V prvním případě se mi vybavila německá kapela Van Canto, která tímto způsobem napodobuje svými hlasy různé nástroje, v dalším učitelka z filmu Slunce Seno Jahody...

Desce dávám 4 body, je tu znát jisté nakročení k mainstreamu - ubral jsem za ukřičenou Shooz a za pá pa pá....:-)



» ostatní recenze alba Styx - Crystal Ball
» popis a diskografie skupiny Styx

Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon

Lennon, John / Working Class Hero: The Definitive Lennon (2005)

horyna | 5 stars | 10.07.2017

Léto patří už od pradávna mezi nejbáječnější roční období. Venku je teploučko, světla dostatek a dá se vymňouknout spousta lumpáren. Jednou z příjemných disciplín je i výletnictví. Člověk může navštívit různá zajímavá místa, kochat se přírodou, historií, nebo kupříkladu architekturou. Další vyhledávanou kapitolou je dovolenkový pobyt. Ten, ať už na území naší vlasti, či za jejími hranicemi, si touží užít každý z nás. Já se s mými milovanými na jednom takovém právě nacházím a díky náklonnosti mé drahé polovičky i neutuchající potřebě mladého pána sedícího vzadu v autě, který prostě vyžaduje, aby písničky hráli, jen co usedne do sedačky a kola se roztočí (dobrý to návyk, vštěpovaný od kolébky), nezapomínám ani na kulisní hudební stránku, cestu značně zpříjemňující.

Pro letošek jsem do vozidla namíchal vskutku roztodivný hudební koktejl, který se povětšinou zkládá z osvědčených archivních pecek, převážně hard rockového stylu. Neříkám, že bych si třeba muziku Flower Kings, nebo generátorů neposlechl rád, ale pokud má být cesta zábavná a dobře ubíhat, je taková Highway Star, či Space Truckin ideálnější volbou.

Jako společník na první desítky kilometrů, byl bez dlouhého uvažování překlopen 2cd výběr toho nej od jedné z největších ikon celých hudebních dějin, od muže, jež byl políben tou nejštědřejší muzikální múzou a obdařen nejkrásnějším hlasem celé historie (osobní názor recenzenta), od Johna Lennona.

Ne všechna jeho alba jsou stopercentně vyrovnaná a tento výběr úctyhodných 38! skladeb je alespoň pro mne, tou nejideálnější volbou. Milovník Johnovi hudby tu nachází to nejlepší, s čím tento titán na své sólové dráze během sedmé dekády přispěchal. Největší hity, singly, krásné balady, pocty své Yoko, skladby s texty naplněnými mírovým poselstvím světu, ale i spousta "obyčejných" písniček, to vše a ještě víc, je na tomto bestoffku výborně stlačeno.

Na cd č 1. se střídá jeden evergreen za druhým, na dvojce už pár věcí z paměti lovím marně, ale i tady platí dobrá polovina za trefu do černého.

John Lennon je nedílnou složkou mé DNA, miloval jsem jej v Beatles a zbožňuji jej i sólově. Vždyť která osobnost hudebního průmyslu, dokázala vytvořit tak překrásné a výrazně zapamatovatelné songy jako Woman, Imagine, Stand by my, Beautiful Boy, Oh Yoko, nebo tu nejhezčí vánoční melodii Happy Xmas? Pouze a jenom muž velkého formátu, John Lennon.
Sláva jeho památce!

» ostatní recenze alba Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Porcupine Tree - Deadwing

Porcupine Tree / Deadwing (2005)

horyna | 5 stars | 09.07.2017

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

McCartney, Paul - Give my regards to Broad Street

McCartney, Paul / Give my regards to Broad Street (1984)

Michálek | 4 stars | 08.07.2017

Jedu si takhle v noci po dálnici, mám před sebou ještě tak 200 kiláků, provoz veškerý žádný, kolem dálnice občas problikne reklama té či oné čerpací stanice, přístrojovka zeleně svítí a já si pouštím Paulovu desku z roku 84, kterou mi kdysi paradoxně přinesl soused rocker, snad aby se mi za něco pomstil.
Chyba lávky! Ačkoliv jsem tenkrát nebyl žádným fandou Beatles, do téhle placky jsem se naprosto zamiloval a dodnes mi přináší radost z poslechu.
Nových písní je tu jenom pár, ale i ty jsou krásné, stejně jako fláky od Brouků, které každý notoricky zná, zde jsou ale nově aranžovány v, pro Paula dnes tak typickém, "stodolovém" studiu.
Mám moc rád Paulův témbr a jeho obligátní basu "na první".
Studio v roce 84 bylo dozajista na vyšší úrovni než tomu bylo v šedesátých, a tak si můžete vychutnat třeba Wanderlust nebo Long and winding road v krásně dynamickém provedení.
Když jsem na jaře 86 dodělával diplomku, točil jsem jednu kazetu pořád dokola.
Na jedná straně Power Windows od Rush a na druhé Lonely Nights. Budu asi hodně flexibilní..
Film jsem viděl několikrát, a to i v době prvotního videového šílenství v roce 85.
Tenkrát mi nic neříkal, později se mi líbil hlavně jako dílko, kde je krásně zakonzervována nálada oné poloviny osmdesátek. K zahození nejsou ani pasáže, kdy kapela
hraje "naživo" ve stodole. Pamatuju si, jak jsem někde četl, že Paul si dal opravdu záležet na tom, aby nebylo poznat, že jde o playback. A ono se mu to, jak jinak, povedlo dokonale.
Hned jsem si začal obstarávat další jeho sólové nahrávky, a ty mne již neoslovily.
Lonelky ale považuji za krásnou desku k poslechu a doporučuji.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Give my regards to Broad Street
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Styx - Cyclorama

Styx / Cyclorama (2003)

jirka 7200 | 2 stars | 08.07.2017

Ať toto album poslouchám najednou, po částech, od předu či odzadu, před deseti lety, či nyní – stále k němu nemohu najít klíč.

Písně mi připadají naprosto nevýrazné, pop rockového střihu, kterých v USA denně vychází stovky. Rovněž nelze taky v písních identifikovat náladu či ducha Styx, krom marné snahy napodobit kdysi tak výrazné dvoj až trohlasy.

Nelze se však moc divit, z původní sestavy zůstal v kapele pouze Tommy Shaw a James Young. V roce 1999 totiž odešel zásadní skladatel a klávesista Dennis DeYoung a byl překvapivě nahrazen Kanaďanem Lawrencem Gowanem, který se na této desce poprvé představil v dresu Styx. Kapela tak získala zručného multiinstrumentalistu, zpěváka i skladatele, který však má odlišný rukopis.

Pokud by jste se však neodbytně v příspěvcích dotazovali, kterou skladbu bych přes to všechno mohl doporučit, potom bych napsal tyto názvy : Killing the Thing That you Love – solidní pop rockový ploužák a One with Everything – svižný počin s pěkně (až prog rockově)znějícími klávesovými party.

» ostatní recenze alba Styx - Cyclorama
» popis a diskografie skupiny Styx

Jarre, Jean-Michel - Revolutions

Jarre, Jean-Michel / Revolutions (1988)

Brano | 4 stars | 08.07.2017


K tejto nahrávke som sa dostal až niekedy v septembri 1989 a to som vôbec netušil, že už o dva mesiace zažijem jednu revolúciu naživo. Chvalabohu, nežnú. J.M.Jarre (1948) bol v bývalom socialistickom Československu dosť obľúbený aj medzi nami vtedajšou študentskou mládežou. Požičiavali sme si medzi sebou kazety s jeho hudbou, boli to už x-té kópie z vinylových platní, častokrát s otrasným zvukom, ale malo to svoje čaro. Fenomenálny francúzsky skladateľ, klávesový a elektronický mág, perfekcionista a detailista to ku komponovaniu nemal ďaleko, veď jeho otcom bol známy skladateľ filmovej hudby Maurice Jarre (Lawrence of Arabia, Dr. Zhivago...)

Je fakt, že najznámejšie Jarreho diela sú Oxygene (1976) a Equinoxe (1978), ktoré v celom svete zdvihli vlnu záujmu o elektronickú hudbu a rôzne zvukové experimenty. Koncepčný album Revolutions však, čo sa týka kvality, v ničom za nimi nezaostáva. Hneď úvodná štvordielna šestnásťminútová suita Revolution Industrielle je úžasne silný hudobný materiál s celou plejádou originálnych nápadov. Ouverture síce začína dosť ponuro až temne, neskôr však prevládnu jasavé klávesové fanfáry oslavujúce technický pokrok. Gong ouvertúru ukončí a cez tvrdé industriálne zvuky parných strojov, škrípajúcich oceľových ojníc a ozubených kolies sa prenesieme do prvej časti suity. Mohutné klávesové steny, ktoré zrazu povstali z industriálneho besnenia valcujú všetko naokolo. V druhej a v tretej časti sa ústredný motív drobí, rozpitváva a spomaľuje. Celkovú náladu podfarbuje aj zborový mužský chorál. Skutočne veľkolepé! Priemyselná revolúcia devätnásteho storočia sa pôsobivo završuje a stáva sa z nej už len historická minulosť. Musím povedať, že dosť ťažké sústo na úvod. Nasledujúca London Kid je už v inom duchu. Typicky hravá melodická skladbička prináša uvoľnenie z priemyselného stresu. A už je tu titulná Revolutions, ktorú odštartuje arabský etno orchester do ktorého sa postupne pridávajú Jarreho elektronické hračky a počítačovo upravený monotónny hlas, ktorý opakuje ten istý krátky jednoduchý text „revolution-no human-no change-no sex-no TV-no future-revolution“ za kvílenia Al Mawsili-ho. Tokyo Kid zaujme perkusiami od výmyslu sveta a rôznymi elektronickými vychytávkami. Computer Weekend je zábavná oddychová skladbička. Šum mora evokuje pocit, že sedíte na pláži a bavkáte sa s notebookom. Záver v podobe piesne September je už vážny a trochu smutný. Vokály obstaráva Mireille Pombo. September je venovaný ľuďom, ktorí museli opustiť svoju vlasť a ich deťom. Téma sa plne rozvinie v poslednej krásnej hymnickej skladbe L´Emigrant, v ktorej sa snúbi dôstojná nostalgia a ťaživý bôľ duše.

Revolutions ponúka 44 minútovú porciu kvalitnej a plne profesionálne zaranžovanej muziky. Francúzska uvoľnenosť a nonšalantnosť a Jarreho skladateľský um v spojení s jeho bezmedznou fantáziou, to sú atribúty, ktoré tohto umelca zaslúžene dostali na piedestál svetovej hudby.

Napísané 6.5.2014 pre blog.sme.

(Ďakujem alienshorovi za vypracovanie profilu J.M.Jarreho na Progboarde)

» ostatní recenze alba Jarre, Jean-Michel - Revolutions
» popis a diskografie skupiny Jarre, Jean-Michel

Metal Church - Metal Church

Metal Church / Metal Church (1984)

b.wolf | 4 stars | 07.07.2017

Jedno z mála nejnašlapanějších debutových počinů, které znám. Úvodní Beyond the black je otvírák jak hrom, stejně jako následující Metal Church. Po drtivé instrumentálce následuje vybrnkávaný začátek Gods of wrath, Hitman a pro mě závěrečná Battalions. Poslední cover Deep Purple, jako u většiny skupin, nedávno třeba u Taberah, přeskakuju, tyhle předělávky, 100x jinak, pokaždé stejně, mě zkrátka neberou, proto také tu jednu *ubírám, normálně bych dal plnou palbu.

» ostatní recenze alba Metal Church - Metal Church
» popis a diskografie skupiny Metal Church

Ursiny, Dežo - The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965

Ursiny, Dežo / The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965 (2017)

adam | 4 stars | 07.07.2017

Ahojte
Co napisat k nekvalitnemu zaznamu z koncertu z roku 1965 na Slovensku?

Je neskutocny!!! Beatmeni hraju jak o dusu. Obecenstvo dava spatnu vazbu, proste bomba. POstupne sa pri mikrofone prestriedaju vsetci Beatmeni. I ked obcas falosne, co sa da pripisat absencii odposluchov, ked to porovnam s koncertom Beatles v Hollywood bowl, predsa len je to niekde inde, ale v kontexte doby a geografie je to absolutne top toho co tu vtedy bolo.

Naozaj Beatmen are goin' on!!!

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Brother Ape - On The Other Side

Brother Ape / On The Other Side (2005)

Brano | 4 stars | 07.07.2017

Tento album stelesňuje veľmi inteligentné a sofistikované splynutie progresívneho rocku,AOR a jazz-rocku.Začiatky skupiny Brother Ape sa datujú do roku 1981 a dejiskom bolo hlavné mesto Švédska.Partia okolo Stefana Damicolasa nahrala titulnú skladbu z tohto debutového albumu už v roku 1995,teda desať rokov pred jeho oficiálnym vydaním.Celý album sa nahrával analógovo na 8-stopový magnetofón Tascam.Teda ak máte rádi hudbu skupín ako Saga,Alan Parsons Project,Genesis,Weather Report,alebo Brand X,tak určite si tu nejaký fragment pre seba nájdete.

The Jerk je poriadna šupa na úvod!Hradby kláves v štýle Genesis a do toho neustále nervózne dobiedza Damicolasova gitara ako rozzúrená osa.Hudobné obrazce sa s veľkou rýchlosťou vynárajú,vzápätí zanikajú a s pozoruhodnou ľahkosťou vznikajú nové.Ak radi pri hudbe snívate,je tu pre vás skladba Railways.Ľahučká melódia,jemné harmónie a takmer ženský Dahlströmov vokál.To treba počuť!V podobnej nálade je aj This Hour,ktorá však nemá až taký silný hypnotický účinok ako Railways.Nasledujúca Unaccomplished je už šajba v štýle úvodnej The Jerk.Ak si nedržíte klobúky,tak je ľahko možné,že o ne prídete!A čerešnička na torte na záver v podobe titulnej 8 minútovky,kde sa poriadne vybláznil bubeník Max Bergman.

» ostatní recenze alba Brother Ape - On The Other Side
» popis a diskografie skupiny Brother Ape

Styx - Equinox

Styx / Equinox (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 07.07.2017

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx

Jadis - See Right Through You

Jadis / See Right Through You (2012)

horyna | 4 stars | 07.07.2017

Jsou desky, které člověk touží poznat a objevit mnohem důkladněji, než to samočině jde, než to složitost hudebního obsahu nahrávky připouští. Posloucháte, posloucháte a ono to s vámi pořád nic nedělá. Nezáživné nic, které okolo jen prochází a najít záchytný bod, to je jako hledat jehlu v kupce sena. V případě anglických Jadis je to dáno podobností jejich soundu na jednotlivých albech, mezi jednotlivými písněmi, v propletenci dlouhých a táhlých melodií, stejném středním tempu. Když to všechno sečtete, vykrátíte a vydělíte, za znaménkem rovná se, na vás čekají buďto zpruzené chvíle nudy a zbytečná ztráta času, nebo proposlouchání se naskrz muzikou, z počátku fádní a nudnou, po x-tém poslechu z čista průsvitnou a omamnou.

Nedávno jsem pořídil nové cd Jadis, No Fear Of Looking Down a okouzlen jsem byl takřka okamžitě. V zápalu boje přišlo na řadu i zapomenuté předchozí dílo kapely, které (možná z důvodu absence M. Orforda) zůstalo místo v domácí fonotéce, ležet v regále obchodu. To už byl ale daleko větší oříšek. A tak se poslouchalo pořád dokola, z repráků, ze sluchátek, na cestu, k práci a pořád nic. Až jednou to konečně přišlo. Co vám budu vyprávět, však to jistě většina z vás dobře zná. Stav pochopení a naplnění byl tady.

A tak dnes už mohu všem milovníkům neoprogu vřele doporučit předposlední album See Right Through You, skromných a věčně utajených Jadis. Žádné stylové kotrmelce, opět jde v první řadě o melodie, krásné melodie, pokojnou atmosféru a propracovaný akusticko/elektrický, místy trochu pompézní rock s vynikajícím Chandlerem u mikrofonu. A že tam není Orford? Nevědět to, tak to ani nepoznám.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis

Miller, Rick - Heart of Darkness

Miller, Rick / Heart of Darkness (2014)

Ryback | 5 stars | 05.07.2017

Rick Miller je zvláštní umělec. Začal se věnovat hudbě počátkem osmdesátých let, kdy se věnoval čistě elektronice a později se přes folk a i country našel v progrocku, oblasti, která mu byla vždy blízká.
Zatím jeho poslední tři studiové alba reprezentují podle mě to nejlepší, co v novodobém progrocku vzniklo. Znějí trochu jak ztracená alba Davida Gilmoura, ovšem mnohem odvážnější.

Heart of Darkness má vysoké hodnocení na progarchives a to zcela oprávněně. Je to progrock, který přes svou všudypřítomnou melancholii zní svěže a nebojí se i znít moderně. Nebojí se etnických vlivů (úvodní skladba Heart of Darkness) i čerpání z elektroniky, ale přitom neopouští pevný základ rocku. I díky tomu se nejedná o pouhou lacinou kopírku let sedmdesátých.
Druhá skladba Blood of the Rose jako by vypadla z toho nejlepšího alba Davida Gilmoura – ta melodie, zpěv, elektrická kytara. A navíc je okořeněna flétnou a to přesně tím způsobem, jakým to mají artrockeři rádi. Fandové poklidnějších Pink Floyd si zde přijdou na své.
Třetí skladba z pěti Castle Walls je v podstatě písnička se silnou melodií, aniž by musela sklouznout klouzačkou do výpomocného pískoviště trapného popíku. Text je opět lyrický a víc než smutný…
Nejoceňovanější skladbou je čtvrtá, skoro čtrnáctiminutová kompozice The Dark Lady. Je to skutečná nádhera. Gilmourovská kytara i zpěv, moderně znějící teskné a tajemné klávesy, floydovsky pulsující basa… Violoncello, které nastoupí s klavírem ve čtvrté minutě a kreslí smutné, prokleté obrazy beznaděje a smutku… Hudebně se zde stále děje něco nového a přitom skladba drží při sobě, je to profesionálně promakané podobně jako třeba u Stevena Wilsona a jeho Havrana. Tolik výborných a emocionálně silných nápadů v jedné kompozici se často nevidí.
Závěr patří písni Come Summer, She Died. Je to romantické, neveselé, přesto lehce pompézní, jak se tak na skladbu zavírající album sluší.

Spolu s následným albem se podle mě jedná o jednoznačný klenot, pět hvězdiček tedy uděluji bez váhání.

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Heart of Darkness
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick

Miller, Rick - Starsong

Miller, Rick / Starsong (1983)

Ryback | 3 stars | 05.07.2017

Podobně jako u Le Orme i u Ricka Millera trpí má zvědavost nemožností přečíst si o tomhle „králi melancholie“ něco v českém jazyce. A na tohle album není navíc ani recenze na progarchives.com…

Rickovo první řadové je… první. Zdaleka tedy ne nejlepší, jak to ale tak bývá. Byť čest často diskutabilním-subjektivně vnímaným výjimkám (pro mě je třeba první album ELP nepřekonané). Album Starsong je hudebně úplně jinde než pozdější, více známá alba. Zapomeňte na hudbu připomínající Pink Floyd, resp. toho nejlepšího Gilmoura v sedmdesátých letech. Zapomeňte na flétnové pasáže připomínající gabrielovské Genesis, zapomeňte na inspiraci Stevem Hackettem. Což jsou tři jména, ke kterým bývá pozdější Miller občas přirovnáván.

Nacházíme se na poli elektronické hudby, nalézáme synth space-ambient, jaký mohl vzniknout pouze v osmdesátých letech. Instrumentální hudba zní hodně filmově, trochu připomíná spíš Mikea Oldfielda nebo Briana Ena než rockové ikony zmíněné výše.

Jedno ovšem zůstává a je prostoupeno všemi nahrávkami Ricka Millera, jak tak šel čas. Tu méně, tu více. Ať těmi raně elektronickými, či později art/progrockovými. A to je teskná melancholie, polidšťující tak právě i toto album. Jsou to chvílemi silné, smutné emoce, jež nečiní z alba Starsong pouze další studené synth/electro album made in 80´s.
Už první kompozice Limberlost je toho zářným příkladem. Skladba zní trochu filmově, až relaxačně a je založena samozřejmě na různých klávesových nástrojích. Naše vlastní iracionalita nám občas umí nachystat pěkná překvapení…takže mně nevím proč, ale vždycky, když slyším tuhle skladbu, naskočí film s Louisem de Funèsem Četník a mimozemšťané :-).
V podobném, klidně nerytmickém duchu pokračují i další tři skladby.
A už tu máme závěr alba, 25-ti minutovou kompozici The Ascension, Nanebevstoupení. I když poklidná, tak nejméně přístupná/líbivá? kompozice nacházející se na tomto albu a dokážu pochopit reakce lidí prohlašujících, že takovouto hudbu dokážou poslouchat pouze jako kulisu.

Vzhledem k o dost rockovějším, ale také emocionálně ještě silnějším následným albům, a to zejména kvůli nádherným prozatím posledním třem nahrávkám tohoto kanadského multi-instrumentalisty (docela by mě zajímalo, co by na mě říkal David Gilmour), musím být spravedlivý v rozdělování a tři a půl bodu v rámci relativní objektivity zaokrouhlit dolů.

Jedno v celé jeho tvorbě nenacházím. Touhu za každou cenu zalíbit se masám. Rick Miller je svéráz. Samorost. Dělá si to podle svého. Tak to alespoň já cítím. Potřebovali bychom víc takových hudebníků jako jsou/byli Rick Miller, Robert Wyatt, Daevid Allen, Peter Hammill…

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Starsong
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick

Styx - Man Of Miracles

Styx / Man Of Miracles (1974)

jirka 7200 | 3 stars | 05.07.2017

Čtvrtá deska Styx s názvem Man of Miracles se objevila na pultech prodejen v listopadu roku 1974.

Ač měla kapela na svém kontu 3 alba a stovky vystoupení, nebyla na tom kupodivu celkově finančně nijak růžově. Jednotliví členové chodili nadále do svých civilních zaměstnání – DeYoung a Chuck Panozzo vyučovali na škole hudbu, Young taxikařil. Atmosféra se pohybovala na bodu mrazu a skupina byla na pokraji rozchodu. Vše zachránil až singl „Lady“ z druhé desky, který se uchytil až v tomto období v éteru a upozornil na následný song z aktuálního počinu Man of Miracles, nádherný hit Dennise DeYounga A Song for Suzanne (věnovaný své ženě, s níž je dodnes).

Stylově jakoby se skupina vrátila tak nejméně o 5 let nazpět, většina písní je ovlivněna mixem rhythm and blues, rock ´n ´rollem a popu v kabátku Styx ( Rock n´roll Feeling, Havin´a Ball, A Man Like Me, Christopher nebo převzatá (!) odrhovačka Lies). Svižná skladba Southern Woman zní, jako by Deep Purple vykročili hudebně „jižanským“ směrem.

Paradoxně dopadly na tomto albu nejlépe pomalé songy. Ať již bombastická, hard rocková titulní Man of Miracles (Styx si začínají nechávat své nejlepší kousky na konec desek), emotivní Golden Leak jen s pianem a violou, rocková pecka Susanne (jakoby trošku inspirovaná Queen), či zadumaná Evil Eyes.

V žebříčcích prodejnosti časopisu Billboard si kapela o pár desítek míst oproti desce Serpent is Rising polepšila (154 místo), nicméně mne oslovila o něco méně.

Důležité však je, že jiskra mezi tvorbou kapely a posluchači přeskočila, takže nebyl problém uzavřít dohodu s jinou gramo firmou, která by lépe zviditelňovala Styx , což se dle členů kapely do té doby dělo velmi nedostatečně. Kontrakt se povedl s A&M Records, kde dodnes chodí manažeři povinně líbat zasklený exemplář této smlouvy, neboť labelu pomohl k mnoha desítkám milionům dolarů.

Man Of Miracles je tedy poslední deska u firmy Wooden Nickel, jejíž činnost po odchodu kapely prakticky stagnovala a léta se živila vydáváním reedicí a různých výběrů do slávy rozkvetlých Styx.

Rozchod s labelem lze chápat také jako jakýsi symbolický předěl mezi starou na novou hudební tváří Styx, která autorsky dozrála.

Slabší trojka.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx

Samadhi - Samadhi

Samadhi / Samadhi (1974)

Snake | 3 stars | 05.07.2017

CD BTF.it - VMCD124 /2007/
Comes in an album replica gatefold CD-sized papersleeve, including a 12-page booklet with text both in Italian & English.

Podle futrálu bych to tipnul na nějakej indickej blázinec, ale zmílená neplatí - jde o docela zajímavý italský projekt z poloviny sedmdesátých let. Byť velmi krátkodobý (rozuměj jednoalbumový). V kapele se sešli dva muzikanti z Raccomandata Ricevuta Ritorno a po jednom z kapel I Teoremi, L'Uovo di Colombo a Kaleidon - na discogs si je zaškatulkovali jako "Italian progressive rock supergroup" a tak jim budeme věřit...

...ale ono to nebude tak horké. Na první skladbě neslyším nic, co by stálo za zmínku a teprve od druhé, když přidá se symfoňák, to začíná být zajímavé. Nicméně toho cukru a sladkobolu je tady docela dost a někomu by se mohl zajídat. Trochu se to podobá tvorbě skupin I Dik Dik, nebo Pooh a celé bych to zastřešil termínem "Symphonic pop". Za nejlepší skladby považuji všemu ostatnímu se vymykající jazzrockovou instrumentálku Passaggio di Via Arpino a závěrečnou L'ultima spiaggia. Ta je velmi rozmáchlá a po opatrném začátku rozkvete do nevšení krásy. Být takové celé album, tasím nejvyšší ocenění. Jenomže není...

Rozkládací mini vinyl replika v celočerveném provedení je pěkná, vnitřek obalu obsahuje texty písniček a booklet podrobnou biografii kapely v italštině a angličtině. Zvuk je docela navejškovanej a chřestění činelů místy až nepříjemně ostré a jestli jsem si tady nedávno pomlaskával nad zvukomalebně znějícími souputníky a krajany Apoteosi, tohle je výrazně horší.

Průměrný obsah, průměrný zvuk, průměrné hodnocení. Dobré, nikoliv zásadní.

» ostatní recenze alba Samadhi - Samadhi
» popis a diskografie skupiny Samadhi

Silhouette - Across The Rubicon

Silhouette / Across The Rubicon (2012)

horyna | 4 stars | 05.07.2017

Nejsem přehnaně posedlý výzkumem výtvarné stránky přebalů svých nahrávek, či nahrávek, které mám v plánu si pořídit. Na toto téma byl odborníkem kolega P. Gratias, který dokázal díky mizerné kulivovanosti obalu, leckterému albu strhnout dolů i celou hvězdu. Takto posuzovat desku, mi přijde hodně přitažené za vlasy a s muzikou samotnou, má onen vjem jen pramálo společného.

Na stranu druhou existuje fakt umělecký, který dokáže i mizernou hudbu prodat/prodrat, směrem k zákazníkovi.

Obal i hudba alba nacházející se na desce nazvané "překročení Rubiconu", holandských progresivistů Silhoutte, dokáže oba tyto faktory bezpečně naklonit na stranu pozitivní. Toto překrásné výtvarné dílo Eda Unitsky, má alepsoň na mne zcela blahodárný účinek a jeho vizuálně vtahovačná schopnost, působí mocným dojmem. Když jsem jej spatřil prvýkrát, úžasem jsem doslova oněmněl. Jeho námět mě okamžitě zmagnetizoval a já začal ihned pátrat, jakou hudbu tahle kapela produkuje. Se zjištěním, že jde o můj oblíbený soudek rumu, tedy progresivní, chcete-li neo-progresivní složku, jsem se jen tiše pomodlil, aby nešlo o nějakou druholigovou sebranku z horní dolní. Nejde, samozřejmě že nejde, ale o muzice až za chvíli. Ještě k (oblíbenému) obalu: ten znázorňuje vodní hladinu položenou ve dvou vrstvách. První klasické, obklopené skalisky a ostrovy a druhé jakoby nebeské, na níž se plaví staré bojové plavidlo, ponorka z druhé světové války. Působivá imaginace a obrazotvornost tohoto nápaditého motivu, podporuje v divákově fantazii dvojakou analýzu a postupně je vnímána, jako námořnická abstrakce, s dušemi mrtvých, putujícími společně v vrakem lodi na věčnost. (jedno z možných vysvětlení).

A teď konečně k muzice:
V případě Silhoutte jde o vcelku mladou a velice nadějnou kapelu, ze země tulipánů a větrných mlýnů. A stejně úchvatně, jako působí malby starých holandských mistrů, působí i muzika téhle kapely. Pokud potřebujete srovnání, automaticky sáhnu po skupině IQ, s níž má společnou dojemnou melodiku, symfoničtější klávesové tvary a vynikající vokální výzbroj. V případě holanďanů se dokonce jedná o účast tří zpěváků a tudíž se nabízí vzájemná paralela s kapelou Barclay James Harvest. Mě osobně je nejpřitažlivější jemný hlas kytaristy Briana de Graeve. Kapela umě kombinuje masivní klávesové linky s elegantní klavírní výzdobou, ale upozaděna není ani práce kytarová. Okolo epického centra tu rezonují velké melodie, proložené vynikajícími sóly. Pro správné pochopení tvůrčích záměrů našeho komba, je nejlepší seznamovací volbou jeden ze tří jedenáctiminutových hymnů. Skrze jejich časové rozpětí vás kapela torpéduje obrovským množstvím změn a nálad, proloženým tím správným progrockovým tajfunem.

Silhoutte jsou zřejmě nejsilnějším zástupcem holandské progové líhně a přesto, že prvotní inspiraci hledali na britských ostrovech, zvláštní odér vycházející z jejich hudby je dnes bezpečně šikuje na evropský kontinent, mezi vůdce baculaté tulipánové země.4,5*



» ostatní recenze alba Silhouette - Across The Rubicon
» popis a diskografie skupiny Silhouette

McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul / Band on the run (1973)

POsibr | 5 stars | 04.07.2017

Relatívne nedávno oslavoval Sir Paul McCartney úctyhodných 75 rokov, z ktorých väčšinu symbolizuje veľmi plodná umelecká tvorivosť. Naozaj málokto sa môže pochváliť takýmto katalógom piesní, navyše posluchovo veľmi slušných záležitostí. Dnes si na paškál vezmem album Band on the Run, piaty Paulov po odchode z The Beatles, tretí s "Krídlami".

Album otvára aranžérsky veľmi zaujímavá titulná pieseň. Gitarovo-klávesové entrée plynulo prejde do pokojnej, viachlasne spievanej pasáže, ale čo to, prichádza parádny gitarový zlom a sme v druhej kapitole. To však nie je všetko, orchestrálne ladená medzihra nás posunie do najchytľavejšej časti, v ktorej Macca spieva aj titulné BAND ON THE RUN. Veľmi pekný, pohodový kúsok, dôkaz toho, že McCartney naozaj vie robiť umelecký pop vysokých kvalít. Silný otvarák, budú ďalšie piesne iba podliezať laťku? Ale kdeže, už JET je super rockovica, nenechá vydýchnuť, ženie dopredu. Musím pochváliť gitarohru, jednoduchá no precízne odvedená práca. BLUEBIRD je pokojnejšia záležitosť, so zaujímavými africkými perkusiami a inštrumentáciou. MRS. VANDEBILT je opäť dynamickejšia pieseň, s úžasnou basovou linkou. Ho-hey-ho! Chytľavá záležitosť, za zmienku určite stoja aj gitarové a saxofónové sólka. Zaujímavá je posledná pieseň prvej strany platne, LET ME ROLL IT, či už gitarovým riffom, alebo "ozvenovým" vokálom. Zmeny nálad tu naozaj pasujú, krásna pieseň a zároveň vyznanie.

Výrazná basa lemuje aj pieseň MAMUNIA, opäť pohodová skladba, nesúca sa v pomalšom tempe, zrýchli len v refréne. Taký soundtrack k ničnerobeniu, kvalitná hudba k relaxu. Za zmienku určite stojí zaujímavo vyriešený, prelínajúci sa vokál v 3/4 skladby. Opäť dôkaz toho, že nejde o žiadnu tuctovú popovú odrhovačku. V piesni NO WORDS si môžeme užiť aj sláčikové kvarteto a orchestráne dychy, ide však o najkratšiu skladbu na albume. Kompozične zaujímavá je skladba PICASSO'S LAST WORDS, ktorej kostra údajne vznikla zo stávky McCartneyho a Dustina Hoffmana. Je to však taká oddychovka, celkovo druhá polovica druhá polovica albumu sa nesie v pokojnejšom duchu než rockovejšia prvá strana platne. Skladba je fajn, možno trošku pridlhá na môj vkus. Z pokojnejšieho koloritu však vybočuje záverečná pieseň 1985, ktorá je dynamická a valí sa vpred. Veľmi sa mi tu páčia prechody a vyzdvihnúť musím aj všadeprítomný motív na piano. A ten záver, v ktorom sa mieša gitara, orchester, vokály, piano a ktovie čo ešte je veru podarený. Naozaj dôstojná rozlúčka s albumom.

Zhrniem to, album sa mi naozaj páči, aj keď možno druhej polovici by som, osobne, dodal trošku viac dynamiky. Ak sa mám vyjadriť v hviezdičkovom jazyku, nie som si istý či to vidím na plnohodnotných 5, ale moje hodnotenie určite osciluje v tej oblasti. No keďže Paul McCartney mal nedávno tie narodeniny a ja som túto recenziu veľmi dlho odkladal (napísať ju som sa rozhodol ešte minulého roku), veru albumu ten plný počet dám. Je to predsa super hudba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Barclay James Harvest - Octoberon

Barclay James Harvest / Octoberon (1976)

horyna | 5 stars | 04.07.2017

Deska Octoberon, je další výbornou nahrávkou kapely Barclay James Harvest. Může se zdát, že má ještě obroušenější hrany a výraznější melodiku, než například alba z let 74,75, ale je to spíše klam. Softové podání pánové praktikují od svých začátků a málo komu sluší lépe, než právě této kapele.

The World Goes On je vskutku překrásná, svou tesknou melodií mi částečně připomíná Beatles. Druhá, důraznější May Day, vsadí na pompéznější aranžmá a ve své druhé půli zhudební historickou chorální fresku. Nesporně výbornou skladbou je staroegyptským bohem Ra inspirovaná záležitost stejného názvu. Položena v tišší dynamice, opředena mystickými vícehlasy a tajemnou aurou. Přesto, že název písně Rock N' Roll Star může zavádět k jakési vlezlosti, opak je pravdou, jde o další velice jímavou, malinko přístupnější věc. Za pozornost stojí jistě i poslední dojemná záležitost Suicide?

Octoberon patří spolu s přístupnějším Gone to Earth k posledním velkolepým výtvorům BJH sedmdesátých let a pro mnohé je i posledním kvalitním albem této kapely.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Octoberon
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Styx - The Serpent Is Rising

Styx / The Serpent Is Rising (1973)

jirka 7200 | 3 stars | 03.07.2017

Frekvence vydávání desek je přímo vražedná. Třetí počin Serpent is Rising vychází již 3 měsíce po zveřejnění předchozí "dvojky".
Jak to Styx stihli s ohledem na stovky odehraných koncertů, je dnes milou záhadou.

Z dnešního pohledu se to zdá býti trochu ukvapené rozhodnutí, neboť mnozí fanoušci a nakonec i kapela sama tuto nahrávku zatracuje.

Já tento názor nesdílím, je tu mnoho zajímavého k poslechu. Pokud si odmyslím úlety typu ukryté a (textem) kontroverzní Plexiglas Toilet, ve které matka varuje malého syna před usednutím na toaletu s prkénkem z plexiskla, neb by mohl přijít o svou chloubu :-), či Krakatoa (hudebně), jež je spíše syntenzátorovým předělem k další jen těžko na albu zdůvodnitelné skladbě Hallelujah Chorus z Handelova Mesiáše, tak musím převážně jen chválit.

Rozhodně za poslech stojí dravě hard rockové Witch Wolf či Young Man s hammondkami v duchu Deep Purple, či zatěžkané jižanské boogie 22 Years.
Dramatické a členité skladby v pozdějším duchu tvorby kapely tu již zastupují Jonas Psalter či The Grove of Eglantine (kde narozdíl od propracované kompozice jde zpěvákovi v textu jen o to "jedno".

Ostatní skladby jsou neurážejícím průměrem.

Je tu však jedna vyjímka. Titulní Serpent is Rising je takovým malým vrcholem tohoto alba. Pomalá, valivá skladba prog hard rockového střihu s hutným riffem kytary podepřeným zvukem hammondek se dere z repráků jak buldozer. Young drtí v zubech text jako mnohem později Dave Mustaine z Megadeth. Až melodický refrén (dvojhlasně zapěný) skladbu trochu rozjasní.

Celkově nejtvrdší album v kariéře Styx.

» ostatní recenze alba Styx - The Serpent Is Rising
» popis a diskografie skupiny Styx

Queen - A Night At The Opera

Queen / A Night At The Opera (1975)

| 5 stars | 03.07.2017

Předchozí recenze z pera neučesaného teenagerovského provokatéra, nebyla k desce A Night At The Opera příliš milosrdná. Je naší povinností zareagovat, připojit nezkreslený pohled a zohlednit fakta. Ne kvůli opravě jejího rattingu, ale pro smysluplnost a objektivní pohled budoucím generacím.

A Night at the Opera je čtvrtým a fakticky nejslavnějším albem britské skupiny Queen, které v roce 1975 kapela vyprodukovala společně s producentem Royem Thomasem Bakerem. Do té doby šlo o nejdražší hudební produkci. Svůj název dostalo podle stejnojmenného filmu komiků bratří Marxů a zahrnuje širokou škálu stylů, v čele s mega úspěšným singlem a největším hitem Queen, písní Bohemian Rhapsody. Celosvětový prodej tohoto alba dávno přesáhl hranici šesti milionů kopií.

Queen byli jedineční v umění propojování rozličných hudebních žánrů. Disciplíně, kterou načerpali u svých velkých vzorů Beatles. Vytvářeli zvukově bohatou, barevnou a invenčně strhující muziku. Skladatelsky šlo o nebývale dominantní čtveřici.

Další kapitolou byl zpěv. Nebyl to jenom Mercury, kdo táhl Queen vokálně do cíle. Byl sice hlasově rozpoznatelný, šel přes několik oktáv a především na koncertech na sebe strhával většinu pozornosti. Pěvecká síla kapely stála také na dalších dvou osobách s rozdílnou vokální technikou. To May a Taylor dávali kapele rozpětí doširoka rozevřených křídel Orla skalního.

Brian May připojil dvojici skladeb 39 (spolu s Bohemian aranžérsky nejsvůdnější číslo) a retro dvacátých let Good Company.
Bubeník Roger Taylor neskutečnou intenzivní bravuru I'm in Love with My Car.
Z Mercurym zpívaných sól zaujímá výsadní postavení okázalý rockový patos úvodní Death On Two Legs, jakási spojnice těch nejkvalitnějších atributů tvorby Queen. Pak je tady sentimentální dvojice z dob starých časů Lazing On A Sunday Afternoon a divadelní číslo Seaside Rendezvous. Procítěné beatlesoviny You're My Best Friend a Love of My Life(podle vzoru Let it Be) a samozřejmě monoliticky brilantní kus Bohemian Rhapsody.

Intelektuální talent čtveřice muzikantů z kapely Queen, dosáhl na noci v opeře vrcholu. Pohupoval se v nápodobných vesmírných výšinách, jako poletující komety seržanta pepře a čtvrtého bloku Led Zeppelin. To je fakt, ať se to mladým líbí, nebo ne.


» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen

Styx - Styx II

Styx / Styx II (1973)

jirka 7200 | 3 stars | 02.07.2017

Styx podepsali v roce 1971 smlouvu na 4 desky s nezávislou firmou Wooden Nickel, krerá měla zajištěnou distribuci přes mamutí RCA. Tato jejich druhá, bezejmenná byla vydána v roce 1973.

Již při prvním přehrání je jasné, že posun v tvorbě Styx je znatelný. Stavba písní je rockověji sevřenější,zvuk nástrojů je také lepší. Na desce je jeden z největších hitů skupiny - rockový ploužák Lady, který se dodnes ve Státech hraje v rádiích. Tato píseň se měla již objevit na debutu kapely, firma ji však vyřadila a nahradila cover songem After You Leave Me.

Mánii způsobila však až v roce 1974, kdy se ji podařilo firmě procpat do rotace rádií. Skladba se probojovala až na nejvyšší místa prodejních žebříčků a byla z jedním důvodů, proč si Styx poté vyhlédl major label A&M Records.

Tato rocková balada však není jedinou kvalitní záležitostí na albu. Kytarista Curulewski se blýsknul další pomalou A Day s pěkným klávesovo - kytarovým sólem. Zajímavé je i zpracování Bachovy Fugy g moll, kterou nahrál na varhany v kostele klávesák DeYoung. Ta hudebně i textově navazuje na další solidní rockovou Father O.S.A. Skoro až hard rockově vyzní energická Earl of Roseland.

To byly písně které mě nejvíce zaujaly.

» ostatní recenze alba Styx - Styx II
» popis a diskografie skupiny Styx

Steely Dan - Can't Buy a Thrill

Steely Dan / Can't Buy a Thrill (1972)

POsibr | 5 stars | 02.07.2017

Ak zmiešame pop, rock, jazz, trošku funky a R&B a celé to podlejeme chytľavými melódiami a šikovnou virtuozitou, dostaneme debutový album Steely Dan - Can't Buy a Thrill. Ide naozaj o príjemný a nenáročný posluch, avšak to mu v žiadnom prípade neuberá na kvalite a výpovednej hodnote. Máme tu už teplé letné mesiace, takže neprichystal som tu žiaden komplexný elaborát, ale skôr jednoduché dojmy a pojmy, aké z tohto parádneho albumu mám.

Už od úvodných tónov DO IT AGAIN sa stretávame s chytľavým melodickým motívom, hraným na elektrické piano, podfarbené nenápadnými tónmi gitary a tancachtivou rytmikou. O zvučné vokály sa v otváracej skladbe postaral Donald Fagen a pasuje mu to tu presne ako povestná riť na šerbeľ. Pri počúvaní tejto skladby si predstavujem uvoľňujúcu jazdu kabrioletom po kalifornskej diaľnici so zapádajúcim slnkom na obzore. DIRTY WORK je môj obľúbený kúsok na albume, lahodivý pop, chytľavá organová melódia, saxík a jemný sólový spev, tentoraz obstaraný Davidom Palmerom. KINGS je trošku serióznejší pop so štipkou folku, na gitaru sa tu prvýkrát predstaví "hosťujúci" Elliott Randall (jeho dominantný zárez ale ešte len príde). Bubeník Jim Hodder odspieva štvrtú MIDNITE CRUISER, opäť postavenú na chytľavom refréne, ktorý si budete spievať spolu s ním. Jednoduché sólko si tu strihne Baxter a už zatvárame úvodnú polovicu platne piesňou ONLY A FOOL WOULD SAY THAT. Prvá strana má veru vyrovnané skladby, ťažko hľadať slabšie miesto.

Druhú polovicu otvára jedna z najznámejších skladieb skupiny - REELIN' IN THE YEARS. Práve túto hitovku gitarovo ošetril Randall a počuť to od úplného začiatku, šesťstrunové tóny sú tu akési živočíšnejšie. O sólach v tejto piesni sa pochvalne vyjadril aj sám Jimmy Page. Opäť ďalšia parádička, akoby stvorená na príjemné letné večery. Vážnejšie kontúry má ďalšia FIRE IN THE HOLE, obzvlášť sa mi pozdáva úvod a medzihry na piano, ktoré spolu so spevom ponúka Fagen. Posledná trojica skladieb ma už necháva o čosi chladnejším, avšak stále ide o veľmi kvalitný pop, resp. soft rock, no už tu trošku absentuje ten šarm. Opakujem však, stále je to paráda, v žiadnom prípade nejde o vatu. Vyzdvihnem akurát zladený dvojvokál Fagena a basáka Waltera Beckera (s výnimkou Baxtera si teda na albume zaspieval každý radový člen), v progresívno-popovo ladenej zatváračke TURN THAT HEARTBEAT OVER AGAIN.

Suma sumárum veľmi príjemné počúvanie, kvalitatívne na vysokej úrovni, ako po aranžérskej, tak po hudobníckej stránke. Priam ideálne na letný večer, s pohárom vína a vetrom v tvári a v dobrej spoločnosti. Hudbe zdar a príjemný zvyšok víkendu, kolegovia.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Big Big Train - The Second Brightest Star

Big Big Train / The Second Brightest Star (2017)

Pegas | 3 stars | 02.07.2017

Big Big Train - The Second Brightest Star
The Second Brightest Star vychází asi dva měsíce po desce Grimspound, takže fanoušci BBT toho mají k poslouchání víc než dost. Po seznámení s novinkou musím konstatovat, že tohle není nejvhodnější deska pro seznámení s BBT. Nahrávka je zamýšlena jako doplněk posledních dvou alb Folklore a Grimspound a tak je k ní také nuté přistupovat. Sice je tu cca 40 minut nové muziky a dalších cca 30 minut známé ze jmenovaných desek, avšak nic zásadního, co by musel nutně každý mít ve sbírce. Kdo má však BBT hodně rád a nestačí mu s ročním odstupem vydané dvě desky, toho může potěšit. Skladby jsou tu však takové komornější, pomalé, kapela jede na půl plynu a spíš jsem měl pocit, že poslouchám sólovku Davida Longdona (aniž bych věděl, jak jeho sólová tvorba zní ;-)). V první části jsou čtyři zpívané skladby, které nijak nevybočují z průměru tvorby BBT. Dále tři krátké instrumentálky, z nich ale akustickou London Stone lze brát jako intro k The Passing Widow a Terra Australis Incognita nepřináší nic nového, protože je postavená na motivu ze závěru skladby Experimental Gentlemen (z Grimspound) a je to v podstatě jiná verze závěru té skladby. Za pozornost však stojí Haymaking postavená na veselém houslovém motivu, která je živější než zbytek nahrávky, tak trochu vyčnívá, ale je to hezký kousek. Celkově se dá říct, že to není špatná nahrávka, ačkoliv z prvního poslechu jsem byl poněkud zklamaný. Příjemně se poslouchá, i když se tam nic zásadního neodehrává. Jenže s každým dalším poslechem, zjišťuji, že se mi to vlastně líbí, takže s hodnocením je to těžké, opravdu záleží na vztahu k BBT.
No, ale ještě je tu druhá část desky nazvaná Grimlore, která obsahuje známě skladby z předchozích desek a něco málo navíc. Takže Brookland Sequence spojuje dohromady On The Racing Line a Brookland, které mají společný námět, ale předtím byla každá na jiné desce. London Plane Sequence zase přidává k London Plane nové tříminutové intro. A Gentlemen's Reprise je tříminutovka vztahující se k Experimental Gentlemen, že by nějaká vystřižená pasáž? Nijak podrobně jsem nezkoumal další rozdíly proti původním skladbám, tak je možné, že se v pár detailech trochu liší, ale nic jsem nezaznamenal.
Provední CD je stejné jako u Grimspound, tzn. opět CD jenom zasunuté v kapse na vnitřní straně obálky, ale v bookletu jsou opět texty nových písní a povídání o jejich vzniku. Chybí jakékoliv informace k druhé části nahrávky, ale to asi není nutné, i když pár slov mohli přidat.
Když už to musím nějak obodovat, dávám 3/5, ale to především s ohledem na případné nováčky seznamující se s Big Big Train, které by mohlo vyšší hodnocení zmást, fanoušci si mohou bodík přidat, ale stále třeba brát tohle CD jako doplněk či rozšířené EP a ne jako řadovou desku. Myslím si ale, že delší odstup od Grimspound by byl vhodnější, takhle to trochu působí, že to mohl být klidně bonusový disk speciální edice.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Second Brightest Star
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Queen - A Night At The Opera

Queen / A Night At The Opera (1975)

lover-of-music | 3 stars | 30.06.2017

Bylo to před 2 týdny, kdy jsem debatoval o hudbě s pár kámoši, kteří stejně o KVALITNÍ hudbě věděli prd. (Většinou jsem vedl dlouhé monology já). Už ani nevím jak jsme narazili na skupinu Queen, ale tolik pochvalných ód jsem ještě neslyšel. Prý: "Mercury je bůh, je to nejlepší zpěvák na světě, mají ty nejlepší písničky". Když jsem si vzpomněl na hrůzy jako We Will Rock You, I Want To Break Free nebo We Are The Champion, tak jsem jim to hned vyvrátil a byl jsem ten nejhorší já. (Jako vždy). Poté jsem to řekl mému učitelovi hudby a ten mi řekl, že Queen ze začátku byli výborní a až pak se dali do komerce. Doporučil mi právě album A Night At The Opera. Dokonce i má kámoška mi říkala: "Hej, poslechni si to. Je to fakt výborné". Tak jsem se k tomu donutil a už dopředu jsem si nedělal žádné iluze a viděl to spíš negativně. Pravda se od prvních tónů potvrdila. Převládá zklamání.

Death On Two Legs je pro mě nic neříkající nudná rockárna, která sice má jeden dobrý melodický motiv, ale celou skladbu to neutáhlo.
Lazing On A Sunday Afternoon, Seaside Rendezvous a Good Company jsou takové kabaretní nablblosti s dobrými instrumentálními výkony, které si stačí bohatě vyslechnout jednou.
Hodně vyzdvihovaná je tady I'm In Love With My Car, přitom pro mě je to jen další nevýrazná, nudná rockárna. You're My Best Friend a '39 jsou takové melodické průměry z nichž druhá má trošku country nádech. Nenudí to, ale ani nenadchne.
U skladby The Prophet's Song oceňuji ten originální nápad hrát si s vokály, ale mě nějak příliš nezaujal.
Konečně přichází Love Of My Life. Nádherná balada s procítěným Freddieho hlasem. A ta závěrečná harfa... Skoro jako staří Bee Gees.
Co se týká Bohemian Rhapsody, tak tady musím se skřípěním zubů uznat, že se jedná o opravdu nádhernou a výtečnou skladbu. A proč se skřípěním zubů? Protože tuhle píseň zná každý blb v okolí a to jí podle mě trošku shazuje. Kdyby nebyla tolik známá, určitě by v mém přehrávači hrála častěji a já bych k ní měl větší respekt.

Celkově je to tak na 2 a půl hvězdy, ale když si uvědomím, že v roce 1975 (rok, kdy zemřela hudba) už byla kvalitní muzika totálně v žumpě (výjimek je opravdu strašně málo), tak tady je to ještě na vcelku dobré úrovni a proto zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

Martin H | 3 stars | 30.06.2017

V létě roku 1993 se ke mně donesla informace, že pánové Blackmore a Gillan opět zakopali válečné sekery, společně vykouřili dýmku míru a pod hlavičkou Deep Purple vypustili do světa další, již čtrnácté album této hardrockové legendy. A když se k tomu přidala zpráva o následném turné, jehož zastávkou bude i Praha, rázem jsem se cítil jako v sedmém nebi.

Pravda, zpočátku jsem k nahrávce přistupoval ostražitě, stín Slaves & Masters byl přece jenom ještě blízko. Dokáží ti dva věčně rozhádaní kohouti vyprodukovat smysluplný materiál hodný nést jméno Deep Purple? Začíná nová zářivá etapa, která ukáže všem pochybovačům, že tvůrčí duch slavné sestavy Mark II stále dokáže překvapovat nadprůměrnou hudbou? Je snad drak vyobrazený na obálce desky příslibem svěžích hudebních zážitků? Na první otázku lze odpovědět kladně, u té prostřední, nejzásadnější, ovšem očekávání zůstala nenaplněna. A ty svěží hudební zážitky zůstaly v půli cesty.

Na albu The Battle Rages on... se nachází deset skladeb, jejichž úroveň je značně kolísavá. Po úvodním stejnojmenném otvíráku si ještě říkám, že je to opravdu dobré, že nás čeká další Perfect Strangers, jenže následující Lick It Up mé nadšení mírně srazí. Tuctová skladba. Naštěstí mi náladu pozvedne nejdelší skladba na albu, nádherná Anya, která se sice snaží vyvolávat ducha nesmrtelného opusu Child in Time, ale nekopíruje a chce být především svébytným originálem. Z dalších kousků na desce bych ještě vyzdvihnul trojici Time To Kill, vynikající Ramshackle Man a A Twist In The Tale, v níž si pánové hrají trošku na metal. Závěr alba je nevýrazný až na předposlední kousek Solitaire.

Velká očekávání z návratu slavné sestavy brzy pominula, kohouti se opět pohádali, načež Ritchie Blackmore roztrhal japonské vízum a na konci evropské části turné k této desce skupinu definitivně opustil. Na krátkou dobu ho nahradil Joe Satriani, aby se objevil nový výrazný člen – Steve Morse. Ale to už je jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Styx - Styx

Styx / Styx (1972)

jirka 7200 | 3 stars | 29.06.2017

Apache nám zatajil svůj zveřejněný názor na tuto prvotinu kapely Styx, nezbývá tedy nic jiného, než zveřejnit ten svůj. Vzhledem k počtu udělených hvězdiček však asi bude nepatrně jiný.

Jsou debutní alba, která jsou nesmazatelně vryta do srdcí posluchačů pro jejich stylotvornost, neotřelost či přímo naprostou originalitu písní.

Potom jsou alba, kde kapely teprve hledají, tápou či pilují své budoucí hudební směrovaní a styl.

To je případ i této desky. Je tu slyšet velké hledačství, třeba v úvodní (13-ti minutové !) čtyřdílné suitě Movement for the Common Man, jejíž součástí je i nasnímaný náhodný rozhovor na ulici.

V Best Things jasně vysledujeme poznávácí znamení kapely - pečlivě secvičené dvojhlasy. Tato skladba také později získala větší ohlas v US hitparádě.

Za poslech stojí však i ostatní skladby. Je to taková směs hard rocku, progresivního rocku a rhythm and blues, občas se mi vybavily odkazy na některé písně Eagles.

Mými favority jsou After You Leave Me, která začíná skoro až hard rockovým riffem podpořeným hammondkami, pomalu jako Deep Purple, samozřejmě valivá Best Things s důrazným rytmem skreslené baskytary a výbornými sbory a rocková balada What Has Come Between Us.

» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx

UFO - The Visitor

UFO / The Visitor (2009)

horyna | 5 stars | 29.06.2017

Ano, rád přiznávám, že právě The Visitor je mou nejoblíbenější nahrávkou Ufo s Vinnie Moorem na kytaře. V době kdy vyšla, tedy roku 2009, jsem kapelu nijak systematicky neposlouchal. Zaujal mě obal, okamžitě jsem otestoval muziku a byl příjemně překvapen. Desku jsem zakoupil a takřka přes noc nastartoval Ufo mánii, během které byly dokoupeny starší věci s Moorem u vesla, i další památná alba s jeho blonďaným germánským, horkokrevným předchůdcem.

Této desky si vážím o to víc, že se od klasické produkce Ufo malinko liší a často těží v blues a southern-rockovém dole. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy svým drsným pojevem evokuje napnelismus dravce na lovu. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do toho opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Pochybovačné názory mých soukmenovců a především starších ročníků, kteří zažili slávnou etapu kapely s Michaelem Schenkerem a časo znásobují jeho nenahraditelnost a nedokáží novou osobu na tomto postě plně akceptovat, si k tělu nepřipouštím. Řada z nich se k "novým" Ufo staví posměšně a pro termíny blues rock a southern rock ve spojitosti s kapelou nenachází porozumnění. Osobně mám Ufo-uny pevně svázány s folkovou tradicí a jemným bluesovým dotekem již z dob alb Phenomenon, či Obsession. Že je Vinnie zručný kumštýř je věc všeobecně známá a svou pozitivní orientanci k těmto stylům protlačil i do Ufo, především na první albovou trojici. Tento jeho přínos vnímám pozitivně a s radostí. A právě na díle The Visitor je jeho účinek nejsilnější.


Saving Me přináší hned zpočátku silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern jsou v písni namačkány, jako citrón ve vašem horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky, dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji tlačí k rockovým horizontům.
On The Waterfront se pozvolna rozhoupává, kapela hraje pro potěchu svou i naši.
Hell Driver zbožňuji, jde o našlapanou, střednětempou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí.
Stop Breaking Down má za úkol uklidnit emoce, její překrásný, melodický refrén a Mooreovu kytarovou práci doceníte s dalšími poslechy.
Rock Ready je poslední na A straně a společně s desítkou ze strany B, se mi jeví jako nejslabší.

Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B strany do pozice té druhé a horší, stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě ale jde o pravý opak, "béčko" je dominantní a silně návykové.

Hned první skladba Living Proof je naprostá southern rocková bomba, ve které Vinnieho hra strhává všechno a všechny na svou stranu. Budí silotvorný organizační dojem, množstvím sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je tu svůdný i dráždivý zároveň. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba.
Pokračujeme s volnější Can't Buy A Thrill. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo Moogova vokálu a do refrénu vytáčí další brejky.
Balada má číslo osm a je jí píseň Forsaken. Opět jsme na jihu Arkansasu (nebo v jeho okolí). Boční sbory, kytarové ladění a Philů fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe), přivezou do závěru skvotné kytarové sólo.
A ještě Villains & Thieves. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou Ufo rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisi western and boogie, exploze se děje právě v jejím středu.

Ke své recnzi připojují odkaz na opěvovanou jižárnu, skladbu číslo 6. Living Proof.
Pro ty, kdo ji neznají, nebo produkci Ufo s Vinniem nesledují, či cíleně zavrhují, poprosím o její otestování a vlastní názor z řad osazenstva Progboardu.
Třeba napomůže rozšířit vlnu zájmu směrem k nám, co jsme Ufo-pozitivní.

>> odkaz


» ostatní recenze alba UFO - The Visitor
» popis a diskografie skupiny UFO

Discipline - Unfolded Like Staircase

Discipline / Unfolded Like Staircase (1997)

Brano | 5 stars | 28.06.2017

Detroit,štát Michigan.Bývalá mekka automobilového priemyslu,slávny hokejový klub Detroit Red Wings a miestni králi progresívneho rocku-páni Parmenter,Kennedy,Bouda a Dzendzel,ktorí tvoria skupinu Discipline.Takáto asociácia ma napadne,keď sa spomenie názov tohto mesta.

Discipline sú na scénu už dlhých 30 rokov a na konte majú zatiaľ tri štúdiové albumy(ten štvrtý uzrie svetlo sveta už o pár dní 7.7.2017). Iba tri šúdiové albumy??? Áno,ale aké!!!

Unfolded Like Staircase patrí medzi mimoriadne kvalitné hudobné diela a vlastne medzi to najlepšie z rokov deväťdesiatych.Že nepoznáte?Vaša chyba!Že nemáte CD v zbierke a ste progrocker?Tak to sa môžete hanbiť! :-)

Discipline vychádzajú z toho najlepšieho zo zlatej éry progresívneho rocku,z rokov 1969 až 1975.Príchuť starých Genesis,Van Der Graaf Generator,Gentle Giant a King Crimson sa jednoducho nedá prehliadnuť,no napriek tomu sa v prípade Discipline nejedná o Neo-Prog ako ho poznáme od skupín ako Marillion,Iq,Pendragon či Pallas,ani o retro-prog stavajúci vyslovene len na nostalgii.Je to zložitý symfonický progresívny rock určený pre náročného poslucháča.Trochu temný,avšak nenapĺňa človeka depresiou a horkosťou.Negatívny stav medziľudských vzťahov a sociálno-politickej mizérie je síce pomenovaný,ale dej nakoniec smeruje k nádeji. Unfolded Like Staircase je vzrušujúca dobrodružná cesta,ktorou sa z temného predpeklia dostaneme až do raja.

Spevák a multi-inštrumentalista Matthew Parmenter je majstrom melanchólie.Farba jeho hlasu osciluje niekde medzi Petrom Gabrielom a Petrom Hammillom zo slávnych Generátorov.Frázovanie a celkový vokálny prejav sa však blíži skôr k Hammillovi.Parmenter je vlastne taký chrapľavejší Peter Hammill.Spoločné s raným Gabrielom a Fishom majú aj vystupovanie s pomaľovanou tvárou.

Po inštrumentálnej stránke je tento album naprosto dokonalý.Všetky nástroje sú podriadené celku,nič nechýba a ani nič nevytŕča.Mellotron nás vracia kamsi na začiatok rokov sedemdesiatych,do doby Nursery Cryme,In The Wake Of Poseidon,Pawn Hearts...Hudba má spád od prvej až po poslednú sekundu!Obrovská naliehavosť úvodnej skladby Canto IV (Limbo) vydrží až do konca celého albumu.Prísun stále čerstvej a okysličenej krvi do žíl je zaručený!Discipline sú jeden veľký kardiostimulátor!Perpetum mobile hudby.Veď udržať poslucháča v napätom očakávaní počas celých 65 minút,to dokáže len málokto!Nie je tu ani štipka nudy!Naopak, ten vnútorný nepokoj,ktorý táto hudba u poslucháča vyvoláva je jednoznačne ku prospechu veci.Je nadávkovaný tak,aby hneď po prvých minútach poslucháča neodradil,ale aby ho naplnil zvedavosťou čo bude ďalej a ako to všetko nakoniec skončí.Asi ako tabletka s predĺženým uvoľňovaním účinnej látky.

Tri štvrťhodinové kompozície a jeden monumentálny 22-minútový epický opus nenechajú chladného ani toho najväčšieho flegmatika!Zvuk je vskutku famózny,mikrodynamika obrovská,DR 11.Čím vyššia hlasitosť,tým lepšie!Z kresla vstávam ohromne vnútorne obohatený,posilnený a naplnený úctou a vďakou.Tento album je Mount Everest progu!



» ostatní recenze alba Discipline - Unfolded Like Staircase
» popis a diskografie skupiny Discipline

Styx - Paradise Theater

Styx / Paradise Theater (1981)

jirka 7200 | 5 stars | 28.06.2017

Mezi našimi posluchači v Čechách bylo toto album jistě hodně známé, neboť jako jednu z mála kvalitních licenčních desek ji dovezl na náš trh Supraphon. Dle mého to nebyl až tak vstřícný krok natěšeným fandům, jako spíše fakt, že byl zneužit koncepční příběh vzestupu a pádu luxusního divadla Paradise v Chicagu, na kterém Styx vystavěli svoji metaforu proměny hospodářské situace v USA v letech 1970-80. Tak proč toho v tehdejším Československu nevyužít a spolu s hudbou Styx nepoukázat na pozlátko konzumního způsobu života v kapitalistické cizině, že :-)

Poučení z příběhu divadla by si mohli odnést i promotéři koncertů, či potažmo i mastering inženýři za mixpulty nahrávacích studií i v dnešní době.
Jedním z hlavním důvodů finančního krachu tohoto podniku byl totiž ten, že v sále byla díky klenutému stropu velmi špatná akustika, takže, ač zde vystupovaly přední soubory, návštěvníků ubývalo.

Zpět k albu Styx. Ačkoliv ho nepovažuji za úplný vrchol tvorby této skupiny ( z komerčního hlediska to tak však bylo), bez problému se vejde mezi jejich pětici nejoblíbenějších nahrávek vydaných shodou náhod v období 1975 – 80. To bylo velmi plodné období, kdy vydával soubor jednu lepší desku za druhou ( s vyjímkou pro mne trochu slabšího Cornerstone).

Ačkoliv kritiky v té době nebyly kupodivu nijak nadšené, deska se probojovala na první místo albového žebříčku v USA s 3 000 000 prodanými výlisky. Úspěchu alba nezabránil ani soudní proces, ve které byla skupina ovlivněna, že v písni Snowblind je ukryto satanské poselství, pokud si song přehrajete pozpátku.

Za ta léta mám za sebou několik desítek dostaveníček s touto deskou. Styx jsou jedineční v tom, že je jejich hudba i skladba písní velmi různorodá, takže se člověk nikdy nestačí nudit.

V podobě prvního songu A.D. 1928 se zaposloucháme do emotivního hlasu Dennise, který jen s piánem vykouzlí melancholickou náladu. S příchodem Rockin the Paradise zažijeme hard rockové opojení, v rockové a střednětempé Too Much Time On My Hands se pěkně doplňuje syntenzátor s kytarou. Singlová Nothing Ever Goes As Planned je vkusně v aranžmá ozvláštněna dechovými nástroji, melodická a hymnická The Best Of Time, která rovněž směřovala na SP s výraznými sbory připravuje posluchače na tvrdý rock v podobě Lonely People, kde pěkně zasólují na kytaru James i Tommy.

Příjemně uvolněná She Cares připraví na ponurou a zatěžkanou Snowblind. Vydechnout nedá velmi členitá a skoro až heavy metalová Half Penny – Two Penny (nepřipomíná vám píseň Miss Amerika?), v které je zakomponován v druhé půli ruch demoličních strojů, který věští smutný konec příběhu. Nádherné sóla kytar i saxofonu nás v závěru konejší.

V A. D. 1958 se dojemně loučí Dennis a nostalgický zvuk starého piána v State Street Sadie zklidní rozbouřené emoce.

O kvalitě zvuku není třeba v případě Styx v té době mluvit, jejich desky byly vždy znamením nejvyšší kvality – jen pozor na všelijaké remastery. Jinak mohu tuto nahrávku plně doporučit.

» ostatní recenze alba Styx - Paradise Theater
» popis a diskografie skupiny Styx

Smith, Patti - Easter

Smith, Patti / Easter (1978)

Balů | 5 stars | 28.06.2017

Patti Smith - básnířka, zpěvačka

Pro mne Šamanka a Rockerka.

Když jsem poprvé tuhle desku koncem roku 1978 slyšel, ihned ve mně vzbudila
těžkou závislost,která trvala několik let, protože jsem ji poslouchal každý den alespoň
dvakrát a jakmile vyšla Wave tak jsem je poslouchal vždy po sobě.

Patti byla v tisku označována za punkerku, ale myslím, že to bylo hlavně kvůli textům.
Pro mne představovala v té době rockovou divošku a spřízněnou duši s Ivanem Králem, který pro ni skládal písně.

Tato deska je jedna velká smršť, která se uklidní až v závěrečné litanii Easter.
Jenže pak mám vždy chuť opět slyšet Till victory, Space monkey a prostě celou tu
desku. Je velmi návyková.
Takovéto Velikonoce mohu celý rok.
Pro mne ta hudba vůbec nezestárla, je to další moje Deska desek - proč ?
Protože Because the night.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Easter
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti

Galahad - Quiet Storms

Galahad / Quiet Storms (2017)

Sajgon3 | 4 stars | 28.06.2017

Posledná placka GALAHAD-ákov bola pre mňa ďalším upozornením, že netreba dať nikdy na prvotný pocit z prvotného vypočutia si daného diela. Vedel som, že tento album bude obsahovať staršie diela v akustických úpravách, takže som vedel do čoho idem. Aj tak som bol pri prvotnom vypočutí mierne sklamaný. Hold, proste mi tam chýbala tá dynamika a hlavne tie typické "rozbušky", kedy chlapci prejdú nečakane z baladického blaha cez nasamplované vsuvky do neoprogresívneho soundu najvyššej kvality. ALE... prvé počutie je prvé počutie. Po ďaľších cca troch prepočutiach môžem smelo konštatovať že je to album výýýborný. Stuartov vokál tu dostal velikánsky priestor a vokál je tu dá sa povedať dominujúcim faktorom. Niektoré skladby sú upravené len minimálne ( napr. 6 a 7 ), iné majú úplne nový háv. Obrovské PLUS pre Stuarta, že sa pustil ako verný ENGland-man spievať v nemčine - toto je väčšinou nepočúvatelné -) Skladba " Mein Herz Brennt " je vraj coverom od RAMMSTEIN - ktorých chvalobohu nepočúvam, lebo by mi odpálilo repráky, ale Stuart to zvládol na chválitebnú. Celkové hodnotenie je za silné 4 stars, najväčšia sila sa skrýva v poslednej tretine albumu , tam je to za 5, odporúčam si vypočuť najdlhšiu - SHINE a uvidíte s akým kľudným pocitom zaspíte . Chlapci palec hore a teším sa na " klasickú " novinku -))

» ostatní recenze alba Galahad - Quiet Storms
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition

Pallas / Pallas - The Dreams Of Men Special Edition (2005)

horyna | 5 stars | 28.06.2017

Netradiční začátek se bude týkat klasické numerologie a jejího vztahu k číslovce tři:

V případě trojky jde o číslo vyjadřující mentální schopnosti a
studijní potenciál, bystrý intelekt, energii, chápavost, vnímavost,
pojmovou představivost, originalitu, veselost, optimismus a radost ze
života.
Vyznačuje se také silou, nezávislostí, jistotou, svobodou, nadšením a
schopností postarat se sama o sebe. Trojka se ráda obklopuje lidmi.
Lidé pod vlivem trojky mají dobrý vkus na oblékání.
Projeví-li se negativní stránky trojky, budou to přílišná kritičnost, sklon k výstřelkům, klamání ostatních, vrtkavost, netečnost nebo přílišná bezstarostnost.


Jsme na hudebním fóru a tak je pochopitelné, že toto numeru budu převádět směrem k albovým triumvirátům, které jsou s některými kapelami a hudební historií pevně spjaty.

Okamžitě mne napadá slavná trojice (jména skupin z úsporných důvodů vynechám, každý je jistě zná):
The Dark Side of the Moon - Wish You Were Here - Animals - zcela zřejmá paralela (stejné desetiletí, dvouletý odstup, totožná sestava, evolučně rozvíjený hudební styl)
2112 - A Farewell to Kings - Hemispheres (podobné atributy jako v případě předešlém)
The Yes Album - Fragile - Close to the Edge (i tuhle trojici jaksi automaticky slepuji v jedno)
koho napadají další uskupení, jejichž alba má postavená v pomyslné podskupině, může je uvést do přislušné reakce níže.
Já do tohoto spektra a právě proto o něm mluvím, počítám i tři brilantní práce skotské kapely Pallas, alba Beat the Drum, The Cross And The Crucible a nahrávku recenzovanou.

V případě desky The Dreams Of Men, jde o velkolepou, místy až pompézní hudební produkci, zasazenou v neoprogresivním květináči, jejíž textová náplň poukazuje na lidské touhy a sílu, vydobít vytýčené cíle, či snahu zaujmout svá postavení na nově navštíveném území.

Celkem devět dlouhých a rozmanitých skladeb nám nabídne jak symfonické tak lyrické čtverce a fanda progresivní muziky si u takto propracované hudby spokojeně mne ruce.
Hned první skladbu The Bringer Of Dreams opanuje mohutná, klávesovo kytarová hradba, střídání nálad a sytý, strhující důraz na atmosféru.
Warrior vypráví o temnějších záležitostech, jako je terorismus a sebevražedné útoky. Posluchač pocítí nátlakové, metalovější ladění, kytara rifuje, ale dokáže vytvořit místo i pro atmosférickou vsuvku.
Úžasný je úvod a vlastně celá píseň Ghostdancerů, zabývající se masovou migrací z Evropy (konkrétně ze Skotska) do Ameriky. Texty zkoumají kontrast mezi úspěchem přistěhovalců v jejich novém domově s méně příznivým dopadem na původní obyvatelstvo. Píseň je nesmírně silná jak lyricky (pasáž s houslemi), tak hudebně. A takto bych mohl pokračovat skladbu po skladbě, jelikož každá je svým způsobem charakteristická a její jedinečnost si o to říká.

Celkově jde o pozoruhodné album, kterým Pallas dál rozvíjí svou epickou produkci a tímto třetím dílem v řadě, završují své nejplodnější údobí.


» ostatní recenze alba Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
» popis a diskografie skupiny Pallas

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

Balů | 5 stars | 27.06.2017

Anglický folk-rock, jak jsem se k němu vlastně dostal? Nejdříve jsem poslouchal J.Baez,B.Dylana,
J.Mitchell ( což je sice Amerika ), ale pak jsem objevil Sandy Danny. To vlastně byla má příprava
na setkání s hudbou Steeleye Span, které mi zprostředkovala Antidiskotéka někdy v roce 1974.

Byl jsem okouzlen alby Please to see The King, Parcel of rogues a All around my hat, která jsem
získal docela rychle. Ale k Bellow the salt jsem se dostal až někdy v roce 1981.

Je to vlastně jejich nejslavnější deska z první půlky sedmdesátek.
Jasný a průrazný vokál Maddy Prior nás provází celým albem, podporovaný vícehlasy celé skupiny.

Z devíti skladeb je sedm přearanžovanými tradicionály.
Steeleye Span vsadili na vokály proplétající se s elektrifikovanými houslemi, el. kytarou a velmi rytmickou baskytarou, která vlastně supluje i bicí.

Nejznámější je asi píseň Gaudete, zpívaná latinsky á kapela.

Hudební náplň bych přirovnal k albu Songs from the wood-J.T., ovšem s větším důrazem na vokální projev.

Poslouchat toto album je pro mne vždy hudební svátek a je to má Deska desek.
takže 10* / 10* ... aha ta k 5*

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Anathema - The Optimist

Anathema / The Optimist (2017)

horyna | 0 stars | 26.06.2017

Nové a další poslechy měli zásadní význam a napomohli odtajnit ukrytou sílu pro mne dnes už zcela úchvatného díla The Optimist, ostrovanů Anathema. Tato mikro recenze je pouze doplnění předchozích řádků recenzenta, ve kterých se záměrně určitým náležitostem vyhnul, nebo některá fakta opomenul.
Rozhodně jsem nezmínil výtvarnou stránku alba, která vzdáleně s nahrávkou A Fine... koresponduje. Ať už se jedná o působivě povedený přebal, či fotografie a koláže uvnitř, jež zážitek z hudby "doporučují" umocnit. Zodpovědný je všeuměl Travis Smith, který odvedl skutečně výbornou práci. Důležitým faktorem je i variabilní zvuk, který ač na dvou, třech místech rezonuje, dokáže si udržet čistou fazónu a povedenou dynamiku.

A pak tu jsou písně samotné, které postupem času vyplavují dostatek endorfinu, aby dokázali posluchače uspokojit.

Výborná, po intru následující píseň Leaving It Behind, by se stejně dobře vyjímala na území, které řídí předešlé satellity. Endless Ways je další zástupce z pokladničky romantických a posmutnělých holubic, ve které se plně zaskví vokál Lee Douglas. Skladbu částečně opanují elektronické vsuvky, hledící skrze budoucno a přidávají do kompozice zcela odlišný rozměr. Titulní The Optimist kooperuje na svém začátku s podobným modelem jako píseň předchozí a příváží posmutnělou klavírní melodií v závěsu intonačně skvělého Vincenta, ten postupně přechází v duet se svou sokyní. I tato věc, se dokáže dynamicky osvobodit a vybudit. Krásné rozjímání nabízí klavírní běhy instrumentálky San Francisco, na niž stylově navazují další a další povedené emoční trumfy. Osobně mám moc rád svižnější Can't Let Go, hřbitovní tryznu Close Your Eyes (sílu okamžiku potrhne sólo na trubku), nebo meditační Back to the Start.

Hodina strávená ve společnosti alba The Optimist uteče jako voda a uvnitř vaší schránky vám uloží vzpomínky na něco zcela neuchopitelného, co možná stejně jako recenzent plně doceníte po určité časové periodě.


» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema

Fermata - Huascaran

Fermata / Huascaran (1977)

bullb | 5 stars | 26.06.2017

O Fermátu, „dieťa“ Fera Grigláka a Tomáša Berku som zaujímal hneď od vzniku skupiny. Prvé dva albumy samozrejme v zbierke nemohli chýbať, ale na tanieri gramofónu sa netočili často. Hudba je nevyspytateľná milenka, preto až v poradí tretí Huascaran spôsobil, že drážky platne boli „vydraté“. Pripisujem to čiastočne na vtedajšiu dobu veľmi zaujímavo a hlavne kvalitne zosnímaným nástrojom. Len pre zaujímavosť: skúste popočúvať dostupné nahrávky z tohto obdobia. Myslím si, že Huascaran by zažiaril.

Najvýznamnejším je však zhudobnený príbeh. Na túto tému bolo popísaného mnoho papiera, teda len stručne: ide o tragédiu horolezcov v Andách. Hudba, ktorá sa valí z reprákov nemôže nikoho nechať chladným. K autorskej a interpretačnej spolupráci dvojice Griglák a Berka sa pridávajú vyspelí spoluhráči, z ktorých sa mi veľmi páčia bicie Karola Oláha. (Bohužiaľ, už dávno bubnuje v nebi).

Všetko je podriadené silnej téme. Hudba dokonale ťahá poslucháča do deja, je univerzálna a fascinujúca. Pre mňa dodnes.

» ostatní recenze alba Fermata - Huascaran
» popis a diskografie skupiny Fermata

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

john l | 5 stars | 26.06.2017

KONEČNĚ! V poslední době se na mě Collage valili ze všech stran, nebylo kudy utíkat, tak jsem jim šel pěkně naproti a mám z toho výborný pocit. Pro mnoho lidí, doposavad i včetně mě, to byla neznámá, okrajová a zapomenutá kapela/záležitost, ke které mě postrčili kolegové z domovských stránek Progboardu. Tolik chvály a blahořečených nót, co jsem na Moonshine zachytil, mě nemohli nechat stát mimo. Collage jsou nedostupná a těžko sehnatelná muzika, o to víc ji teď aspoň docením.

Polskou scénu pomalu poznávám, neexistovat PB, tak bych k ní ani nepřičichnul. Collage jsou prý nejstarší a něco jako před obraz těch, kteří teprve přijdou. V roce 1994, kdy Moonshine vychází ještě neexistuje Polská prog scéna. Collage jsou provorození, rodičky i porodníci dohromady. Předpokládám, že debut byl pouze test v mateřštině a tohle je už rozbřesk do plna. Angličtina dostala přednost, kompozice se natáhli a všechno zpečetila mistrná aranžérská schopnost dvojice Gil/Palczewski.

Collage produkují osobitou muziku. Těžko se nějak škatulkuje, nebo definuje. Melancholie v ní určitě je, ale není hlavním hnacím motorem, spíš jedním ze stavebních kamenů. Kombinace vzdušných kytarových proudů a klávesových rejstříků, vytváří vesmírnou membránů, přes kterou propadává příjemný a heboučce semišový klásek Roberta Amiriana.

Zvláštní aspekt který nejde u této kapely přehlédnout, je nemožnost jejího rychlého oposlouchání. Moonshine projíždím poněkolikáté a pamatuji si sotva pár fragmentů z několika písní. Což je velice sympatické. Heroes Cry praská pod nápory dramatického lyrismu a na začátku alba funguje báječně. S dvojkou In Your Eyes už kapela rozehrává mistrovství světa na progrockové anabázi, tohle nemá cenu popisovat, absolutně se ztrácím. Naštěstí Lovely Day má jen pět minut a v podstatě jde o příjemnou, emotivní baladičku. Mezi moje nejoblíbenější skladby zatím řadím zahloubanou, útlocitnou parádu Living in the Moonlight, v ní je kapela v čele s neochvějně pevným Amirian u kormidla bezchybná. Další trojice skladeb The Blues, Wings in the Night a Moonshine bude zřejmě tím nejlepším v produkci Collage. Z těch skladeb teče slaďučký nektárek pro moje progem dychtící uši.

Collage mě totálně položili na lopatky, kdo tohle album ještě nevlastní (nevědomost zaslepuje), urychleně to běžte napravit.

Nebojím se cd Moonshine položit vedle zásadních děl progrocku, jako jsou Awake, Dark Side of the Moon, nebo Permanent Waves. Určitě se vedle nich nebude přikrčovat, jako nějaký nesmělý zajda. Říkám vám všem a pro reklamu kapely Collage udělám maximum, tohle MUSÍTE MÍT!

Jde o největší hudební poklad z polských luhů a hájů!

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

UFO - You Are Here

UFO / You Are Here (2004)

jirka 7200 | 3 stars | 26.06.2017

Do řad UFO nastoupilo další z plejády kytarových es, aby předvedlo kvality a schopnost práce v kolektivu. Vinniemu Mooremu se to částečně povedlo, nicméně jeho hra v rámci písní této kapely mi přijde zbytečně složitá, zatěžkaná, jako by se do songů snažil nacpat co nejvíce riffů a tónů. Završil to bubeník Jason Bonham, který svou členitou hrou jakoby ještě více zbrzdil již tak většinu střednětempých kousků.

Ve výsledku vzniknul hodně zatěžkaný hard rock, určitě ne špatný, ale v kontextu tvorby kapely UFO mě osobně chybí určitý tah na bránu. Namátkou porovnávám s několika úvodními songy z nijak převratného alba Covenant, kde si cením úspornější a přímější hry A. Dunbara, který však svým výkonem žene a táhne kapelu kupředu. Rovněž Schenker jakoby ledabyle vymyslí a zahraje ústřední riff, sólo, riff a je hotovo.

Z desky You Are Here vyzdvihuji proto úvodní, riffovou Daylight Goes to Town a Give me Up, kde se mnou zmiňovaná negativa projevují nejméně, z pomalejších a komplikovanějších vyzdvihnu Mr.Freeze a The Wild One.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO

Cobham, Billy - Crosswinds

Cobham, Billy / Crosswinds (1974)

bullb | 4 stars | 26.06.2017

Z prvých dvoch platní Billyho Cobhama som kedysi preferoval jednotku. Hlavne šialené tempo úvodnej skladby Quadrant je ohromujúce. Gitarista Tommy Bolin (pre tuzemcov hlavne známy z albumu Deep Purple: Come Taste the Band) tu odvádza veľmi slušnú prácu.

Na daždivé popoludnie je skôr vhodné si vypočuť v poradí druhú platňu Crosswinds. Známa je aj z licenčnej LP, ktorú vtedy veľmi aktuálne vydal Supraphon. (edícia Gramofónový klub). Nádherný obal korešponduje so štvordielnou Spanish Moss. Naozaj krásna zvuková kulisa k šumeniu dažďa. Z dnešného pohľadu (alebo skôr počutia) sa časť Storm javí troška naivne, ale všetko vyvažuje naozaj excelentná Cobhamova hra. Ostatné skladby sú bezchybnou súhrou vtedy začínajúcich, dnes už zaslúžilých veličín jazzu, ako napríklad George Duke, Randy Brecker, John Abercombie.

Len zdôrazním, že nejde o sólo platňu bubeníka, ktorého sprevádzajú hudobníci. Dnešný názov fusion je presný, lebo výsledok (dobrá hudba) čerpá z viacerých zdrojov, ktoré sa vzájomne nerušia, ba čo viac, prinášajú hudobný zážitok.

Zároveň priznávam, že čas trocha preveril toto dielo, takže už po ňom tak často nesiaham. Napriek tomu vrelo odporúčam všetkým poslucháčom dobrej hudby.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 26.06.2017

Nemám americké Styx nastudované do nejmenších detailů, doma vlastním na CD jen takové milníky jejich tvorby v podobě výborných Pieces of Eight a syntenzátorové Kilroy Was Here.
Na vinylu mám licenční koncepční Paradise Theater z dob bolševika a nyní poslední kousek - scifi ságu The Mission, desku, která vyšla přesně před 10 dny, tedy 16.6.2017.

Od posledního studiového alba Cyclorama uplynulo neuvěřitelných 14 let. Tu desku jsem měl tehdy jen půjčenou a vůbec mě nezaujala, nyní jsem si ji osvěžil na YTB a stále slyším jen velmi průměrný a nezáživný materiál.

Je tedy zvláštní, že novinka je tak jiná, zhruba tak o 600% lepší :-). Pátral jsem po příčinách, ale v podstatě vše za tu dobu zůstalo při starém, jen v roce 2003 na místě baskytary proběhla výměna stráží. Za Glena Burtnika se nalodil a od té doby tvrdí muziku Ricky Phillips z Bad English, pro někoho známý třeba z doprovodné kapely Page-Plant.

Hlavním důvodem bude však pravděpodobně plodná spolupráce Tommyho Shawa s producentem Willem Evankovichem, s kterým převážnou část repertoáru složili a zkomponovali. Will na této desce nahrál i nějaké kytarové a klávesové party, rovněž i finálně nahrávku vyprodukoval.

Textově se jedná o koncepční příběh o první cestě pozemské kosmické lodi Khedive na Mars v roce 2033. Příběh chronologicky líčí děj od startu, všechny obavy a nesnáze až k finálnímu dosažení cíle.

Styx se dva roky věnovali nahrávání a výsledek je bombastický. Krom čtyř spojovacích znělek zbývá dalších 10 šťavnatých rockových písní, v podstatě jakákoliv z nich by mohla být umístěna na singl, není tu ani jediná výplň do počtu.

Zvukově je to naprostý luxus. Plně dynamická a vzdušná nahrávka plní sny každého milovníka High End zvuku. Krom standartních nosičů jsou připraveny k vydání i verze ve vysokém rozlišení, které zvuk posouvají ještě o kousek výše do nebes.

Takové album s poctivým a barevným prog AOR rockem s feelingem 70 – átých let jsem opravdu dlouho neslyšel. Všechny poznávací znaky Made in Styx jsou v nahrávkách implementovány, takže fanda kapely musí být nadšen. Klidně by se dalo umístit jako řadové album mezi The Grand Illusion a Pieces of Eight. Kdo na tento spolek trochu zanevřel v osmdesátkách po vydání komerčnějšího Kilroy Was Here, by měl nyní dat Styx druhou šanci.

Toto je pro mne zatím jedno z velkých a příjemných překvapení tohoto ro(c)ku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Threshold - Subsurface

Threshold / Subsurface (2004)

Petr87 | 5 stars | 25.06.2017

Kdybych měl být z jakéhokoliv důvodu internován na nějakém opuštěném ostrůvku, třeba v Tichomoří, kde by mi dělaly společnost pouze palmy, mladé polonahé čokoládové domorodkyně, nějaké to skromné patrové přístřeší z bambusu s vířivkou, plnou lednicí, velkou postelí a pochopitelně i s pořádnou audio sestavou... ehmm..., a já si mohl vzít s sebou do té nudy pouze nějakých pět CDček, tak tohle by bylo jedno z nich!

"Subsurface", aneb mé první setkání s touto fenomenální britskou prog metalovou bandou, už nemohlo mít lepšího načasování!
V té době jsem se začínal pozvolna zajímat o moderní progresivní rock (protože těmi "Pinkfloydy" jsem byl přeci jen už moc přepapán), takže u mne do zblbnutí vyhrávaly nové progresivní objevy jako - TRANSATLANTIC, FLOWER KINGS, MARILLION, PENDRAGON, IQ aj.
A v těch časech, chvíli po střední, jsem se o metal prakticky vůbec nezajímal... Ano, svátečně jsem si vypláchl uši nějakými těmi starými prověřenými bandami, ale jinak jsem byl plně zaměstnán pouze neo-progem...
A do toho všeho si přijde strýc - starý metalista - a začne mi před xichtem mávat nějakými THRESHOLD!
"Hej, tohle už na mne nezkoušej; mě už ten metal, kór novej, skoro vůbec nezajímá! Ted' už jsem v rokenrolu vyměkl a naprosto mi to vyhovuje!"
"Ne, tohle musíš slyšet!" nedal se odbýt drahý příbuzný...
"Dobrá, hod' mi to sem, ale varuji tě - zítra to máš zpátky v zásobníku!" upozornil jsem ho.
"Když myslíš!"
Přišla noc, já nemohl usnout, tak že si pustím něco do uší, pak snad zaberu..., a prsknul jsem si do discmana tuto horlivě a neúnavně doporučovanou desku.
No co vám budu povídat, přátelé!
S poslechem jsem začal v devět a přerušil jej asi až ve dvě ráno; a to jen proto, abych si v přístroji mohl vyměnit baterky a poslouchat dál! Tak mě ta hudba odrovnala!
Tehdy mne naposledy takto uhranuli snad jen TRANSATLANTIC s jejich opusem "SMPTe", který jsem opékal na laseru v mechanice také den co den! Tož asi tak...


Celá deska je napěchována až po strop tunami nápaditých nosných melodií, hitových skladeb se skvělou produkcí s okamžitým tahem na bránu!
Poslouchám tuto fošnu už nějakých deset let a stále mne baví stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé, a to už sakra musí něco znamenat!
Hlavně zde musím pochválit, kromě kvanta nápadů, i skvělé instrumentální výkony - tady musím především vyzdvihnout fenomenálního štípače paliček Johanne Jamese (Ti čokoládoví mají ten rytmus prostě v krvi!) a úžasný pěvecký výkon dnes už žel zesnulého Andrewa McDermotta, z jehož hlasu mám i po těch letech stále místy husí kůži!
A vedle bravurní hudby bych rád zmínil i zajímavé a hloubavé texty, které řeší různé krize současného světa, at' už politiku, ekologii, chudobu...

Pro mne jedna z nejlepších progresivně metalových desek všech dob, ne-li vůbec ta nejlepší a... a kašlu už na to! Jdu si místo dalšího naklepávání klávesnice pustit tento hudební skvost ještě jednou!


» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold

Saga - House Of Cards

Saga / House Of Cards (2001)

horyna | 5 stars | 25.06.2017

Fakt, že je album House Of Cards druhým, nejčastěji recenzovaným výtvorem kanadské Sagy na těchto stránkách, jistě svědčí o jeho kvalitách i oblíbenosti u posluchačů. V hlavě mám uvíznuté žhavé vzpomínky z před tří dnů, to když jsem jeho veličenstvo nabalil ve formátu mp3 společně s další várkou hudebních chuťovek na kolo-výlet krajinami naší vlasti.

Okamžitý útok Saga-muziky na cyklistovu emoční membránu, už od prvních minut nabádal k myšlence, mít u sebe alespoň Tablet a spoustu pochodujících fragmentů, jež se při poslechu hrnuli na povrch, kultiviovanou formou okamžitě převést do stroje. Domnívám se, že poslouchat muziku, šlapat na kole a psát u toho recenzi, není jaksi zdravě proveditelné. A tak se k tomuto kroku uchyluji až následovně.

House Of Cards představuje kapelu Saga ve výborné skladatelské kondici. Její sevřenější jádro, dokáže vyplavit spoustu skutečně silných věcí. Osobně v nahrávce cítím bublající, vroucí magma, které se zarputile dere na povrch a na mnoha místech eskaluje a vykvétá do krásy. Jde o mimořádně nápaditou nahrávku, která v intencích moderního rocku nabízí hymny jako God Knows (s neskutečně dobrým Sadlerem), Always There, Ashes To Ashes, barvitou baladu Only Human, That's How We Like It!, progrockový klenot We'll Meet Again, nebo Money Talks.

Saga má obrovskou devízu v osobě velice variabilního zpěváka Michaela Sadlera, který se svým hrdlem předvádí neuvěřitelné kreace v různých tóninách. Pro dosažení větší rozmanitosti střídat několik poloh, barev a na svůj "nástroj" nechává působit finesi moderního elektronického světa. Výsledek je alespoň pro mne veskrze úchvatný.

Vlastně jde o typické Saga album, bohaté na melodie, vokální linky a sborové nápěvy. Důraz je kladen na nápaditos s podporou precizní rytmické práce.
Z mého pohledu je tahle deska jednou z těch, které řadím velmi vysoko v oné pozoruhodné řadě nahrávek této kapely.


» ostatní recenze alba Saga - House Of Cards
» popis a diskografie skupiny Saga

Pink Floyd - The Final Cut

Pink Floyd / The Final Cut (1983)

Petr87 | 5 stars | 24.06.2017

Původně jsem měl v plánu napsat svůj názor na poslední desku Rogera Waterse "Is this the life...", do které jsem se jen tak mimochodem dokonale proposlouchal - ale nakonec jsem si vybral jeho "poslední zářez" s PINK FLOYD. Ptáte se proč? Je to jednoduché - protože tuhle desku považuji za takový pomyslný začátek tetralogie, pokračující dílem "Pros And Cons..." a vrcholící jeho poslední sólovou nahrávkou.

Vím, že je spousta věcí, která by se tomuto albu dala vytknout, ale... Nechci řešit tehdejší nahuštěnou atmosféru v kapele, absenci skvělého a citlivého Ricka Wrighta, Rogerovo přebujelé ego, které v té době dosáhlo velikosti katedrály Notre-Dame atakdále, atakdále... Budu řešit pouze hudbu a texty, které jsou na tomto díle z mého pohledu jednoduše skvělé a naprosto přesvědčivé. Nikdy jsem se neztotožňoval s názory, že texty na tomto albu jsou dělané na úkor hudby, to opravdu ne! Tvoří spolu naprosto dokonale sevřený celek.

Deska mi byla už od začátku velmi sympatická, a to už jen díky svému silně antimilitaristickému zaměření, s kterým jsem se - jako takový naivní věčný hipík - ihned ztotožnil. Vždy se často řešily a řeší Rogerovy levicové postoje. No jo, ale jaké názory čekat od někoho, jehož lehce despotická matka byla přesvědčená socialistka, která měla pozici i v komunistické straně, a z které později přestoupila k umírněnějším labouristům. I jeho první manželka Judy byla taktéž silně levicově zaměřená (taková mladší verze jeho matky) a na jejíž popud prodal své první trochu luxusnější auto Jaguar E, které nahradil mnohem skromnějším Mini Cooperem, aby se více přiblížil pracující třídě. Stejně je to zajímavé - Roger, takový tvrďák, vůdčí typ, ale se ženami to nikdy pořádně neuměl a ony s ním dovedly opravdu zdatně manipulovat.

Ale zpátky k hudbě: To, že si Roger uzurpoval de facto všechnu hudbu na albu jen pro sebe (David přispěl maximálně nějakými těmi krátkými sóly), mi ze začátku vadilo, jenže dnes už jeho, pro spoustu lidí nepochybně sobecký postoj, tak nějak i chápu.

"The Final Cut" považuji, stejně jako "The Wall", jen za jeho další zhudebněný souboj s vnitřními i vnějšími démony, který je ovšem, na rozdíl od předchozího opusu, ještě mnohem intimnější a celkově mnohem introvertnější. Taková hudba temnějšího a depresivnějšího charakteru (upřímně to chápu) nemusí sednout každému. Ovšem já jsem do ní pronikl okamžitě. Ano, je pravda, že s Rogerem jako sólovým umělcem jsem měl vždycky menší problémy. Takový David Gilmour mi byl a bude hudebně vždycky nejbližší ze všech čtyř členů, ale "The Final Cut" - které je už spíše více Roger, než PINK FLOYD - to je pro mne opravdová atmosférická, melancholická, přemýšlivá skvělá deska, na které se nejen snaží opět vyrovnávat se smrtí svého otce, ale kde si stylem sobě vlastním bere na paškál i tehdejší politickou situaci ve světě, a se kterou svoji kariéru ve skupině ukončil více než důstojně - ať už to bude znít jakkoli paradoxně v kontextu s tehdejšími problémy, které ve skupině byly.

Méně než plných pět hvězd tomuto dát prostě nemůžu - sorry jako :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

| 4 stars | 24.06.2017

Je průhledné a snadné kritizovat Rogerovu novou desku a nařknout ho z kopírování všeho, co doposavad vytvořil. Tohle můžou dělat jen bezpohlavní imitátoři, kteří nedokážou od základů vybudovat něco skutečně cenného. Starý Waters dokázal ještě jednou vyrukovat se strhujícím dílem a své nabité skladatelské schopnosti znovu postavil na obdiv všem čumilům.

Jasně že je tu všchno, na co jsme u něho zvyklí, ale copak to u Gilmoura, Satrianiho, nebo Lukathera nenajdeme? Vážení, nenechte se zmýlit pochybovači s ohrnutým nosem nahoru, skutečně se nejedná o žádný plagiát. Je to klasická vývojová etapa, kterou tento starý pán završuje všechno, co za svůj život vytvořil.

Za sebe povím jen to, že jsem nesmírně rád, že na nové desce slyším odkazy k raným Pink Floyd i k desce Amused to Death. Dokonce její "příjemný" odstín dokáže na některých místech Rogerova sólokapra zahnat do stínu. On je stále tím stejným pánem melancholie jako v mládí, jen nekomponuje tak ohromě extaticky a vzepjatě, což se dá přičíst, stejně jako v Gilmourově případě, věku.

Picture That jsou Pink Floyd jak vyšití, ta skladba je úžasná a hned další Broken Bones mi připomene opět tu stejnou kapelu. Is This The Life We Really Want? zní ale už jinak, je tajemná a na Waterse neskutečně atmosféricky zatažená. Úžasných skladeb je tu spousta, hodně sentimentální Roger promlouvá pomocí The Most Beautiful Girl, na obrovský hit Money ukáže Smell The Roses. Mezi zeď a Final Cut zasadil Wait For Her.

Nepřevlečený fanda Watersovy tvorby, ať sólové, nebo éry v Pink Floyd, může nad deskou řehtat blahem, stejně jako já. Sorta "inteligentů"(nebudu jmenovat, je jich pár i na tomhle webu, však oni se najdou sami), kteří ho nikdy neměli rádi, budou do Rogera rýt svým uštěpačným rypáčkem pořád dokola a blábolit otřepané fráze o břitkém umění, které strhává používání zpodobnělých samlových smyček z minulosti. Jenže právě na ně má tento muzikant patent. 4,5 bodu.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Residents, The - Demons Dance Alone

Residents, The / Demons Dance Alone (2002)

Ryback | 5 stars | 24.06.2017

Mám rád RIO kapely, které nezní jako x tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám. Ale Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 days of Brumalia (2004) a The Bunny boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století.
Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!

Demons dance alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické (?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb (ne-li z jediných), kterému bych dal 5 hvězdiček…
Demons dance alone. Rok 2002. Inspirováno mimo jiné nešťastným 11. zářím 2001… Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou… minimálně pro mě.
Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem… a zase Podivnost (Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu)…Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba.
Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí…

Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli Residents nakonec s výsledkem, který… i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey bear - ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons dance alone… Skladbu The car thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance…. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.

O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem… Ale přitom vlastně stále sami sebou.

» ostatní recenze alba Residents, The - Demons Dance Alone
» popis a diskografie skupiny Residents, The

U2 - Achtung Baby

U2 / Achtung Baby (1991)

horyna | 5 stars | 24.06.2017

Tvorba kapely U2 vyvolává v hudebním světě hodně protichůdných názorů. Jsou mezi námi ti, kteří skupinu bezmezně obdivují a jdou za každým jejím albem hladoví jak vlci. Po jejich boku absolvují gigantická světová turné (díky čemuž se z U2 vyklubala největší koncertní kapela posledních let) a rozplývají se při pohledu na své miláčky. Je tu ale i skupina (určitá část se nachází i mezi progrockery), která jimi buďto opovrhuje, nebo je kapela nechává zcela chladnými. A pak je hrstka nás ostatních, kteří Boňáky můžou jen v určité etapě a rádi si poslechnou dvě, tři kvalitní desky.

Uznávám přínos kapely pro rockový svět, politické záměry jejich vůdce mě nechávají chladným, ale nepopírám, že hudbu tvořit dovedli. První desky se svezli na vlně oné doby, ale pak přišlo strhující dílo Joshua Tree a svět objevil novou ikonu. Ještě dál šlo moderní kompoziční dílo Achtung Baby a podle mne dorazilo na nejvyšší metu, které byla kapela ve své existenci schopna dosáhnout. Elektronické éra - Zooropa a hlavně nechutný Pop jsou už hodně mimo. A až návrat k písňové tvorbě prostřednictvím All That... dokázal z kapely vykřesat nový a kvalitní umělecký potenciál. Myslím si, že s každou další hudební várkou, už kvalita kapely opadává (stagnuje) a ta se pohybuje na jistotu v mantinelech svojí "progrese". Alespoň fanoušci dostanou to, co čekají a nemusí se děsit dalších elektro odpadů.

Achtung Baby vnímám především jako dílo producentů. To jejich rukou dostává šmrncovní moderní výraz a jak Brian Eno, Daniel Lanois i Steve Lillywhite se maximálně vepsali do jeho drážek. Z celého konceptu nejraději poslouchám vzletnou a dýchající čtveřici skladeb Until the End of the World, The Fly(bože ty Bonovi výšky), Ultraviolet (Light My Way) a Acrobat, plus nádhernou baladu Love is Blindness.

» ostatní recenze alba U2 - Achtung Baby
» popis a diskografie skupiny U2

Beach Boys, The - Pet sounds

Beach Boys, The / Pet sounds (1966)

lover-of-music | 5 stars | 23.06.2017

Pet Sounds. Naprosto zásadní album hudební historie. Kdybych měl vyjmenovat pro mě TOP 10 nejlepších alb všech dob v historii hudby, Pet Sounds by se objevilo hned v první pětce.

Brian Wilson tímto albem dokázal, že je opravdový hudební génius. Jen si to představte, slyšet jen na jedno ucho a vytvořit takový proaranžovaný, nádherný opus. Takoví lidi se nerodí každý den.

Jak jsem byl na koncertě Beach Boys v Praze 10. června (škoda, že Brian nepřijel, to jediné mě fakt mrzelo) a začali hrát úvodní pecku z tohoto alba Wouldn't It Be Nice, tak nikdo neodolal a všichni si stoupli a vytvořila se taková atmosféra, na kterou se jen tak nezapomíná. A já si málem vyřval hlasivky a jakmile se objevil na plátně obal Pet Sounds, tak jsem byl dojatý.
Následuje nádherná balada You Still Believe In Me. Její melodie vám bude ještě dlouho znít v uších.
God Only Knows - tak to snad netřeba představovat. Famózní melodie zazpívaná famózně Carlem Wilsonem.

Už fakt nevím, co bych k tomu monumentu napsal. Jedině to, že fakt nemám slov. Kdybych měl na sobě jakoukoliv pokrývku hlavy a uviděl někde toto album, tak tu pokrývku smeknu.

» ostatní recenze alba Beach Boys, The - Pet sounds
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The

UFO - You Are Here

UFO / You Are Here (2004)

| 4 stars | 23.06.2017

Kapele Ufo se během společné kariéry podařil další husarský kousek. Za věčného potížistu Michaela Schnekera našla adekvátní náhradu a hned první deska You Are Here, dává snadno zapomenout na své dva nepodařené předchůdce. Producent Tommy Newton vytvořil pro kapelu nový, masivní soud, který se bude vázat právě ke kytaře novice Vinnie Moora, šestistrunného čarostřelce, se soukromou sbírkou nevýrazných kytarových alb. A přesto, že se může zdát, že člověk jeho kalibru by do tak velké a slavné kapely jako Ufo jsou zapadl těžko, opak je pravda.

Nové kolektivní působiště mu svědčí a ten své kvality může naplno prokázat zpoza svých melodií, riffů a jedinečného kytarového kouzlení, které až v blízkosti P. Mogga dostává ty správně naleštěná křídélka.

Začátek desky není kdovíjak slavný, ale nejpozději intenzivní, melodiemi a sólami napěchovaná The Wild One, ukáže potenciál znovuzrozených Ufo. Ještě lepší je úderná jízda Give It Up a Vinnieho kytarové umění prozáří odpočinkovou krásku Slipping Away. Následuje nátlaková The Spark That Is Us, ve které kytara kolem vás doslova protančí a Phil Moog ohromí svým temperamentem ve skladbách Sympathy a Mr. Freeze. Krásnou melodickou tečku učiní příjemná záležitost Swallow.

Deska You Are Here načíná plejádu skvělých alb s Vinnie Moorem. Hodnotím 4*, Ufo zplodili ještě plnokrevnější hříbátka.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO

Threshold - For The Journey

Threshold / For The Journey (2014)

john l | 4 stars | 23.06.2017

Poslední deska Threshold, to ve své době schytala ze všech stran. Dokonce i Progboard a Progarchives ji ignoruje a tak to hold musím napravit. Zase první, ach jo.. Nakloněno jí zůstalo snad jen Německo, kde mají kluci silné postavení jaksi automaticky a z části i Francie. Ale na ostrovech a třeba v Polsku z For The Journey dodnes odvázaní nejsou. Navázat na silného předchůdce jakým March of Progress je, nebylo lehké, avšak očekávané. Před vznikem desky, se ještě Karl Groom s Richardem Westem holedbali, jaká že uvolněná atmosféra ve studiu panovala a jak byl skladatelský postup hračkoidní.

Osobně s tím nemám problém souhlasit, desku skutečně pumpuje uvolněná atmosféra a zmiňovaná pohoda se na zákazníka přesune hned s první hitovkou Watchtower On The Moon a ještě lepší Unforgiven to zpečetí. Ale co dál? Několik základních riffů, sól a pěkných melodií díru do světa neudělá a v tomto případě taky neudělalo.

Vezmu to ale pěkně popořadě. Máme tu další skvělý cover, stejnou sestavu z minula, stejnou produkci a taky nudný hudební model. Samozřejmě že nejde o velkou katastrofu... Do začátku vsadila kapela líbivost a podstatnější progresivní motor, se rozeběhne až v druhé půlce. Ta mě konkrétně dělá větší radost a od pěkné balady Lost In Your Memory, je to hlavně poslední čtyřlístek od Autumn Red, po bonus bicmana Johanne Jamese I Wish I Could(který tu není uvedený). Najednou cítím zase staré Threshold, dusné a temné, technicky zmáknuté, snad až invenční.

Desku uvolňuje kratší stopáž, jedinou dlouhou je tentokrát trojka The Box a střídmější aranžmá, která mají uhodit do naší fantazie v kratší periodě.

Po třech dlouhých letech si For The Journey pořád dokážu užívat, sice to není taková lambáda jako okolo Hypothetical, ale abych poslal kapelu do kytek kvůli jednomu ehm 65% albu jako ostatní, to zas ne.


» ostatní recenze alba Threshold - For The Journey
» popis a diskografie skupiny Threshold

Fish - A Feast Of Consequences

Fish / A Feast Of Consequences (2013)

horyna | 5 stars | 23.06.2017

Předešlou Fishovu desku 13th Star jsem tu nedávno popsal vcelku podrobně a tak si v případě následníka A Feast Of Consequences dovolím být naopak velice stručný. Ne snad proto, že bych tentokrát nebyl podobně ohromen, ale nechci a nemusím vyvýjet úsilí na slohovou práci, abych dostatečně popsal tak nádhernou muziku, jakou v posledních létech vytváří tento vzrostlý skotský bard.

A Feast... je úplně jiná než předešlý, moderně znějící Fishův výtvor. Jde spíše proti proudu času, avšak neopakuje a neomílá. Vstříc větší muzikálnosti, se prostřednictvím nové jedenáctky skladeb nalézáme v krajině příze hedvábné, kde se tká nitěmi pozlacenými a různobarevných stuh jsou tu plné koše. V krajině vznešené i cnostné zároveň. Průrazná hudební složka a nepřeberné množství skvělých (progresivních) nápadů tu neberou konce a rčení o zrání dobrého vína se k tvorbě tohoto vokalisty dá přivázat a sepnout už dlouhé roky. Pokud by tohle měl být Fishův testament, těžko si představit silnější.

Výrazné a emočně opět vzepjaté album, vyhřezlé z útrob mistrovi geniality. Bravo pane Dick, vaše muzika mě nepřestává bavit a ohromovat.

» ostatní recenze alba Fish - A Feast Of Consequences
» popis a diskografie skupiny Fish

Testament - Low

Testament / Low (1994)

EasyRocker | 4 stars | 22.06.2017

Když roku 1994 došly zprávy o výrazné kytarové obměně v řadách těchto thrashových nestorů zpoza oceánu, byla metalová veřejnost pořádně nervózní. Alex Skolnick je totiž stěží nahraditelný génius, na jehož až do jazzu sahajícího talentu stálo celé kytarové pojetí kapely. Ovšem génius byl i ten, kdo ho nahradil - extrémně metalový světoběžník James Murphy.

Titulní skladba zahřmí hned ocelově chladnými, jako hurikán se valícími riffy, podporovanými Tempestovou demoliční jízdou - první nováček v akci. Je tu patentní, natlakovaný Chuck Billy. Úvod v duchu běsů a temných démonů se spalujícími mezihrami, dočkáme se i sólíčka strunného novice.

Legions (In Hiding) je technickou riffovou hitparádou - rozpoutaný boj riffmistra Petersona a čerstvě zavánějících Murphyho ornamentů. Vše skvostně zasazeno do rytmicky orámovaného kovového hukotu.

Hail Mary je melodickým, typicky testamentovsky vedeným příbojem s neodolatelným refrénovým řevem Chucka Billyho. Ten chlapík by probudil i celý stadion, kdyby to šlo. Těžká houpačka, líznutá moderními proudy té doby.

Jednou z nejpůsobivějších balad nejen Testament, ale určitě i celého žánru, je Trail of Tears. Magická atmosféra dávno zapomenutých časů a skvostné představení krystalických tónů obou kytarových es. Chladivá, étericky vzduchem plující sóla se zaryla natrvalo do srdcí, ale i do kánonu žánru.

Shades of War je apokalyptickou řežbou, na pozadí Chuckova hromového řevu ale poznáváme melodické kytarové ornamenty. Thrashový kánon.

P.C. je další nekompromisní thrashovou sekanicí, jako by se v moderním hávu zjevila památná The Legacy, sedmero let předtím...

Dog Faced Gods pokračuje v těžkém thrashovém středu alba. Matematicky přesná intenzívní strojovna, poodhalující tajuplná zákoutí tvorby pozdějších šílenců jako SYL, Meshuggah, ale i Korn. Tlak a děsivá síla.

All I Could Bleed je taky kusem, kde si zrovna nezrelaxujete při večeři v rodinném kruhu. Technicky vedená exhibice s hřmotným Chuckovým hrdlem.

Instrumentálka Urutsukidoji je magickou, bizarní přehlídkou, ne náhodou čerpající názvem japonské inspirace. Dokonale se tu vyřádí za čtyřmi dráty Greg Christian, jsou tu zapojeny obskurní samply a úchylné hlasové ústřižky, ale i industriálně chladivá sóla.

Chasing Fear je moderně skákající metalovým hřmotem, skládajícím poklonu bližším a vzdálenějším sousedům metalovým - Machine Head, Panteře nebo Slayer. Opět skvělá Christianova basová střelba, jeho rytmický kolega Tempesta demoluje vše v dohledu. Nakonec velebné sólo.

Přichází Ride, suchopárné a děsivé riffové bičování, rozostřený, apokalyptický zvukový příboj a děsivá rytmická palba.

Po plnokrevné hostině musí přijít krásně melodicky vyvedená a oběma kytaristy skvostně otesaná, posmutnělá instrumentálka Last Call, mířící do závěru.

Album je Wagenerem posunuto do tenčího, šťavnatějšího zvuku, který popřál prostoru oběma personám za kytarovými monstry. Thrash byl ale vypuštěn řádsky a album vkusně reagovalo i na moderní trendy, které se valily všude kolem. Hrdá a čestná čtyřka.

» ostatní recenze alba Testament - Low
» popis a diskografie skupiny Testament

Vanilla Fudge - Vanilla Fudge

Vanilla Fudge / Vanilla Fudge (1967)

Martin H | 5 stars | 22.06.2017

Hammondy drtící svým zvukem vše, co jim stojí v cestě. Tak tohle mě napadlo, když jsem konečně slyšel první desku Američanů Vanilla Fudge. Do té doby jsem znal pouze jejich předělávku hitu vokální dívčí skupiny Supremes You Keep Me Hangin' On, silně zpomalenou oproti originálu. A hlavně informace, že bez této partičky by hard rock vzoru Deep Purple či Uriah Heep vypadal a zněl asi jinak, mě nenechávala chladnou. Nehledě na to, že pánové Kluka a Váně ze skupiny Progres je neustále uvádějí jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů.

Těch sedm kompozic obsažených na této eponymní desce je nahráno podle následujícího hesla: „Když je něco rychlé a svižné, tak to zpomalme, jakmile je něco už pomalé, tak to zpomalme ještě víc, možná až na únosnou mez.“ Navíc se jedná o coververze velice známých hitů, ale mnohdy překopaných k nepoznání. Zvláště s poslední skladbou Eleanor Rigby jsem měl trošičku problém, protože jsem zpočátku nemohl původní melodii v tom masivním varhanním oparu nalézt. Přímočarost originálu je ta tam, totéž se děje i druhému zástupci z tvorby Beatles, písni Ticket to Ride. Skladba People Get Ready je ozdobena až kostelně znějícími vícehlasy, které jen podtrhují naléhavost v hlase zpěváka a klávesáka Marka Steina. Dlouho jsem si myslel, že ten chlápek má černou pleť, tak je jeho hlas výrazný. Když k tomu připočteme přesnou a výbušnou rytmiku pánů Bogerta a Appice a místy až hardrockově ostrou kytaru Vince Martella, máme pohromadě předchůdce všech těch opusů z rodu July Morning a Child in Time.

Psychedelie a hardrocková břitkost zde vytvořila hudební koktejl, bez něhož by možná některé kapely zněly jinak. Vanilla Fudge ukázali cestu a rocková hudba jim vděčí za mnohé. A nyní také chápu, kde vzal Joe Cocker za pár měsíců inspiraci.

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge

Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

Tomáš Rojt | 4 stars | 22.06.2017

Progrocková „supergroup“ se po svém vzniku v roce 2015 prezentuje druhým albem necelý rok po svém debutu. To může znamenat jediné – šuplíky hudebních nápadů Nicka Beggse jsou plné a spolu se zbývajícími členy Marco Minnemannem a Rogerem Kingem mají chuť tvořit a hrát dohromady i nadále. Už od počátku je cítit rychlejší tempo a poměrně hutný sound, který je tvořen především Beggsovými kytarami a rytmus udávajícími bicími Marco Minnemanna. Roger King se zpočátku drží spíše v pozadí, ale i tak si jeho klávesové vyhrávky vychutnáte. Na první poslech jsou určitě příjemným osvěžením v mírnějším tempu nahraná a skvěle zaranžovaná „Early Warning“, vícevrstevná „The Singing Fish of Batticaloa“ a instrumentálky „Lament“ a „The Andromeda Strain“. Nepřehlédnutelná je sugestivní „Window onto the Sun“ s výraznou melodií. Typickým znakem se stává téměř poprocková balada na závěr. Tentokrát tuto roli obstarává skladbička „Stranger than Fiction“. Mimochodem, všechny tři členy pojí dohromady koncertování se Stevem Wilsonem a Stevem Hackettem, což se zdá být výhodou z hlediska společného hudebního cítění a inspirace. Nebylo ale určitě jednoduché vyhranit se oproti domovským koncertním formacím, neboť uši hudebních kritiků i fanoušků jsou bystré a každou notu, která sklouzne k plagiátorství, tvrdě trestají. Originalita a kvalita byly tedy asi hlavními faktory při tvorbě tohoto alba. A budiž řečeno, že tato snaha vyzněla velmi sympaticky.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Puhdys - Wilder Frieden

Puhdys / Wilder Frieden (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 21.06.2017

Puhdys byli a jsou mistři toho, jak na sebe upoutat pozornost. Jejich marketingovou zručnost překonali snad jen Kiss.

Před vydáním desky Wilden Frieden si tři členové kapely stačili zahrát ve filmu Comeback für Freddy Baker s hvězdou stříbrného plátna Mariem Adorfem, (ten si s nimi na oplátku živě střihnul song Gigolo a my máme možnost ji v tomto provedení na CD poslechnout), složili píseň Was gut ist setzt sich durch do reklamy na Berliner Pisner a song Was braucht man pro reklamu telekomunikační firmy EWE a Berlínskému fotbalovému klubu 1. FC Union napsali skvělou hymnu s názvem Eisern Union 2000.

To nejlepší na konec. Pro spolupráci na singlu Wut will nicht sterben ve stylu Rammstein nepřizvali nikoho jiného, než samotného leadra tohoto spolku - Tilla Lindemanna k velké nelibosti jeho managementu. Byla to však forma vyjádření respektu a vzájemné podpory dvou skupin z NDR.

Na YTB najdete desítky variací této písně, většina fandů jej tam mylně vkládá a označuje jako výtvor Rammstein, tak silně song evokuje jejich tvorbu. Je fakt výborný a úplně stačí, když Tille zarecituje refrén, tak člověka až mrazí, jak Puhdys dokázali skladatelsky vyhmátnout gró této německé kovové úderky.

V podobném duchu zní i titulní skladba Wilden Frieden. Za povšimnutí stojí i Dieser Tag gehört dir v duchu nejlepších tradic melodických linií Puhdys a šílená, ale zajímavá Hipp Hipp Hurra, připomíná mi to třikrát zrychlený dávný hit TV Show s infarktovým, pěkně nasamplovaným metalickým riffem v refrénu. Výše zmiňovaný duet Gigolo uzavírá to zajímavé a podstatné na albu, ostatní písně plynou v proudu německého radio popu.

Předchozí deska Frei wie die Geier byla vydána u malé německé firmy Dakota, což byl label velkého fandy Puhdys, Huberta Bayera. Hudebníci z vlastních zdrojů i Bayer investovali velkou sumu do drahého studia a ač se na desce nacházely solidní písně a deska měla nadupaný a vymazlený zvuk, nijaký zásadní průlom nezpůsobila. Nicméně zájem o kapelu byl, proto s nimi podepsala smlouvu mamutí BMG. Tím měla kapela zajištěnou celosvětovou distribuci a masivní reklamní kampaň.

Nicméně vždy je něco za něco. Orientace firmy na výkon (resp.na prodej) byla velká, což se ne vždy projeví pozitivně na repertoáru. Rovněž zvuk ve studiu dle diktátu doby dynamicky ořezali, ale to není chyba hudebníků, nýbrž bolest celé dnešní doby.....

» ostatní recenze alba Puhdys - Wilder Frieden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

Snake | 5 stars | 21.06.2017

AMS – AMS244CD, Said Record – AMS244CD /2015/
Papersleeve, Gatefold, Comes with OBI

Apoteosi je další jednoalbumovou perličkou ze zdánlivě nevyčerpatelné pokladnice hudby sedmdesátých let. Kapela pochází z italské Kalábrie a její jádro tvořili sourozenci Silvana, Massimo a Federico Idà. Jediná placka jim vyšla v roce 1975 u (na italskou lidovou hudbu specializované) firmičky "Said Record", kterou vlastnil jejich otec a s trochou nadsázky by se tak dalo poznamenat, že to vypadá na malej rodinnej podnik ve stylu Kelly Family. Ta hudba je naštěstí o něčem docela jiném...

Sotva 35 minut dlouhé album nabízí vysoce melodický a především klávesově orientovaný prog rock, zcela srovnatelný s major labely podporovanými velikány Le Orme, Banco, P.F.M, nebo New Trolls. Na zatím poslední reedici od AMS Rec. (2015) se nachází osm do sebe všelijak pospojovaných skladeb a orientace v track listu je tak trochu nesnadná.

Úvod je víc, než slibný. Embrion je sice jenom dvě a půl minuty dlouhou instrumentální introdukcí, ale už tady si vychutnávám hřejivý a ve vlnách se přelévající zvuk klávesových nástrojů provázených pregnantní baskytarou. Páteří alba jsou skladby s pořadovým číslem dvě a tři, tedy Prima Realtà a Frammentaria Rivolta. Dohromady tvoří bezmála patnáct minut dlouhou suitu a pro mě i první z vrcholů alba. V instrumentální předehře defilují motivy jeden chytlavější než druhý a když se poprvé ozve hlásek mladičké Silvany Idà, jdu definitivně do kolen. Ovšem následující minuty jsou již zcela vyhrazeny instrumentálním eskapádám a tak tiše obdivuji umění "zázračného dítěte", tehdy teprve čtrnáctiletého klávesisty Massima Idà. Podotýkám, že se to všechno odehrává ve svižném tempu a basa spolu s členitými bicími (jsme v letech sedmdesátých, tady žádné bum čvacht skutečně nehrozí) tvrdí muziku. V samotném závěru skladby se ještě na okamžik ozve éterický zpěv Silvany Idà, ale to už první polovina alba pomalu končí...

Druhý vrchol tvoří tracky 4, 5 a 6 a znovu je to taková (mini)suita - Il Grande Disumano / Oratorio (Chorale) / Attesa. Il Grande Disumano je opět pěkně od podlahy, rychlá a téměř instrumentální, vždyť trocha zpěvu - a tentokrát je to mužský hlas, kytarista Franco Vinci - je ke slyšení až v jejím úplném závěru. Dojímavě krásná Chorale, s dětsky vysokým hláskem Silvany Idà tvoří přemostění do energické instrumentálky Attesa, která celou (mini)suitu uzavírá. Ještě následující písnička Dimensione Da Sogno je přesně v duchu předcházejících skladeb, ovšem s nástupem poslední Apoteosi přichází výrazná změna. Basa s bicími udávají hypnoticky monotóní a takřka neměnný rytmus, klávesy vyluzují strašidelné zvuky a nálada skladby je výrazně psychedelická. Poněkud tíživá tečka za velmi melodickým a pozitivními emocemi doslova přetékajícím albem...

Reedice od AMS je - jak už je jejich dobrým zvykem - pěkná, v podobě rozkládací mini vinyl repliky. Vnitřek obalu obsahuje texty písní a archivní fotografie, čtyřstránkový booklet biografii kapely od Matthiase Schellera. Zvuk je průrazný, velmi detailní a je doslova balzámem pro každá prog rocková ouška, který doporučují čtyři z pěti ušních lékařů (ten pátý nedá dopustit na The Division Bell).

Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

IQ - Frequency

IQ / Frequency (2009)

john l | 5 stars | 20.06.2017

Předpokládám že v Čechách(nevím jak na Slovensku), neexistuje podobný hudební web, které by se zabýval progresivní hudbou a na kterém, bych mohl tak skvělé kapele, jakou Iq pro mnoho lidí jsou, vyseknout aspoň maličkatou reklamu, formou melé recenze.

Kdyby se totiž vyhlašovala soutěž ve skromnosti, Holmes a spol. by obsadili první příčky. Tahleta kapela, stejně jako jejich hudba, na mě působí jako afrodiziakum. Při poslechu jejich alb se mi vyrovná a uklidní emoční hladina v krvi, srovnají pocity a zarovnají nervové kostrbaté výčnělky, vytvarované lidskou lstivostí, krutostí, egocentrismem, arogancí a slaboduchostí. Muzika Iq je prosta hudební komerce a podbízivosti. Svým pozitivním přístupem brojí proti otupělosti, malicherným prožitkům a urážlivému autoritářství.

Iq jsou věrozvěsti dobrých nálad, stejně jako byli v sedmdesátých letech Genesis.

Po necelých třiceti letech to v kapel zabalil jeden z předních ostrovních klávesáků Martin Orford. Jeho nástupce Mark Westworth, je snad ještě lepším hráčem (a to už je co říct), ale škoda, že si s kapelou nesedl, tak jak všichni předpokládali a na další nahrávce už nefiguruje. Myslím si, že díky němu je Frequency cítit nevšedním nádechem scifi.

Kdyby jste mě o půlnoci vzbudili a chtěli rychle slyšet, která nahrávka Petera Nichollase a jeho Iq je nejlepší, tak vám zamumlám něco ve stylu, já nevím, asi všechny. Možná ale nakonec řeknu, že je to Frequency, ta je totiž hodně specifická a technicky bere maximum. Nepostrádá všechny stylotvorné prvky pro opravdu velkou, neoprogovou záležitost. Jen netuším, odkud si Mike Holmes nechává pořád dovážet ty náklaďáky nových melodií.


» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ

Anathema - The Optimist

Anathema / The Optimist (2017)

horyna | 4 stars | 20.06.2017

Už tomu bude pětadvacet let, kdy kapela Anathema poprvé vystrčila svůj nosánek ze zatuchlých síní doom metalu, v anglickém hrabství Lancashire. V jejich začátcích ji uctívali především gotikou posedlí metalisté, pro něž byla devadesátá léta jakousi obrodou a "nový hudební styl" živnou půdou na neprozkoumaném územím. Charakterizovali jej pomalinku se táhnoucí, těžké kytarové stěny, šité po vzoru Black Sabbath a Candlemass.

Díky těmto obhroublým začátkům má kapela dodnes stylizační smůlu, jelikož ji nezanedbatelná část hudebně smýšlející populace, bude už navždy řadit mezi zaprodance, přeběhlíky a trendaře (na rozdíl od obloukem se navrátivších kopírovaček P. L. a M. D. B.) Cavanaghovci toho času, během pouhých čtyř let, prodělají obrovskou změnu a už na třetím albu Eternity, zcela mění svůj hudební model. Raketový vývoj se výrazně podepíše na stále se zlepšující produkci Alternative 4 a Judgement (ke kterým se dodnes spousty jedinců stále obrací jako k ikonickým) a přitáhne hordy nových fans i uznání soudobou kritikou. Po experimentálnějších a spíše rockových nahrávkách A Fine... a Natural... přichází sedmiletý odpočinek. Tento tvůrčí půst byl ukončen nově nastartovanou a částečně přesbrojenou kapelou, v čele s famózní nahrávkou We’re Here Because We’re Here.

Od té doby nám naši Liverpoolané servíruje nová alba opět v pravidelných intervalech a na každém z nich se snaží posunout svoji vyšlechtěnou, osobitou a prchavým emočním kouzlem provoněnou muziku kupředu. Postupují po drobných krůčcích, aniž by jakkoliv stagnovali, klopítali, nebo se, nedej bože opakovali.
A tak jsou mezi námi ti, kteří je následují s chutí a uši bedlivě nastražují, aby jim neunikl ani jediný tón z malebného hlásku, dnes už výrazně dominantnější zpěvačky Lee Douglas, která pomaloučku přebírá hlavní pěvecké otěže a Vincentův vokál nepatrně vytěsňuje.
A samozřejmě i ti, jež budou kapelu už navždy osočovat s plagiátorství sebe samých, elektronické nudy, zaslepeného egocentrismu, či úpadku do alternativního mainstreamu.

Před vydáním alba kapela avízovala zprávu, o tématické návaznosti na desku A Fine... Po textové stránce snad, ovšem po té hudební se o žádný "návrat" rozhodně nejedná. Optimist pokračuje přesně v místech, kam už předchozí Satellity nedosahovali, nebo se s nimi z půli překrývají. Porce melancholie je ještě roztahanější a některé skladby budí dojem zbytečně uspávací. Občasná monotónnost je ke škodě věci, ale pokud má člověk ve chvíli, kdy mačká tlačítko play svou náladu vyšponovanou do ezoteričtějších pater, nic nebrání, ani by se s nahrávkou bezpečně pomazlil.

K jednotlivým skladbám se prozatím vyjadřovat nebudu, nahrávku nemám prostudovanou natolik, abych dokázal vypichnout její silné momenty. Po prvních seznamovacích dotecích, je splývající efekt stále hodně hmatatelný.

Z (nové) muziky kapely Anathema, z polohy, ve které se dnes nachází, není těžké vycítit, jak moc jí pánové a dáma věří a spokojeně se v ní koupou. Za sebe bych těmi očistnými přípravky trochu šetřil, menší porce bublinek a zředěnosti, by pokožku vycídila o poznání důkladněji.

Kdysi nášivkami zarostlý rejpal opět pronese opakující se úpadkářskou formulku a do budoucna hledící rocker pozitivec zajásá, nad dalším rozkvetlým pupencem v sadu jménem Anathema.

Osobně se přikloním k té druhé kategorii, ovšem s připomínkou k přecitlivělé hudební vláčnosti, která místy budí dojem až přehnaného sentimentu a jisté akademické setrvačnosti.



» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema

Gentle Giant - Free Hand

Gentle Giant / Free Hand (1975)

| 5 stars | 19.06.2017

Album Free Hand řadím mezi nejdokonalejší nahrávky bratrů Schulmanů a jejich party. Obsahuje všechno, kvůli čemu má posluchač tuto kapelu tak rád. Rozsáhlá kompoziční variabilita, která je předložena na smysluplné progresivní linii, může těžko nechat dlouholetého sběratele díla G. G. bez odezvy.

Slyším velký přitlak k jazzu ve skladbě Just The Same, staroanglické kánonové vokální tradice v On Reflection, prog-rock a fusion první ligy v titulní Free Hand a Time To Kill. Návrat do renesanční doby se děje prostřednictvím chrámových ozvěn v His Last Voyage a instrumentální dvorní etikety Talybont. Zúčtování v příkladném stylu Gentle Giant má název Mobile. Luxusní muzika pro luxusní chvíle.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Edensong - Years In The Garden Of Years

Edensong / Years In The Garden Of Years (2016)

horyna | 5 stars | 19.06.2017

Chtě nechtě, v prvé řadě musím poděkovat Saigonovi za skvělý tip. To on mi tuto kapelu představil a posléze mě i nasměroval k jejich loňskému albu - jemu tedy patří první díky.

Skutečně jde o nevšední a originální zážitek s muzikou, která je s progem spjata stejně nedělitelně, jako je pomocí točité šňůry spojeno (dnes už historické) sluchátko telefonního přístroje se svou mateřskou základnou. Navíc je hudba Edensong aranžérsky precizně tvarovaná jako nějaká krásně prorostlá, načančaná bonsaj. Ovšem nejde zde o pastvu pro oči, nýbrž pro uši.

V případě desky "roky v zahradě let" (vskutku originální název, stejně jako interesantní obal i design uvnitř bookletu), se jedná o vysoce flexibilní instrumentální představení. Už z úvodních minut jde pocítit občerstvující odér něčeho, co tu v podobné poloze neslýcháme běžně a postupně je nám vnuknuta myšlenka, že to není jen bohapustý klam, ale že se chlapci z Edensong svým bohatým pojetím skutečně snaží ozdravit jedno z chapadel moderní progresivní hudby.

Zřejmým odlišovacím faktorem je využití sólové flétny, postavené do nástrojové roviny po vzoru Jethro Tull, stejně jako přidaná komorní aranžmá pro violoncello(a), dodávající hudbě této party velice svojský a svobodný rozhled. Občas se atmosféra rockově přihustí, prosáknou temnější prvky, díky čemuž vyniknou jemné pastorální stíny s folkovými kořeny, jež se za pomocí symfonického výraziva transformují do strhující progresivní bitvy. Jasnou doménou Edensong jsou velice časté změny temp a nálad, což opět naznačuje různorodost a všestrannost jejich muziky. Zvuk je doslova eňo ňuňo, krásně čitelný, plný a vyzrálý s nuantními dynamickými přechody, vzrušující i melancholický zároveň.

Na desce najdeme dvě instrumentální představení, které se s narůstající minutáží dokáží transformovat do zničující prog rockové mašinérie. Nejsou to žádná umělohmotná vylamovátka, ale precizně zaranžované záležitosti, praskající pod náporem intenzity hudebního talentu instrumentálně velice šikovných profíků.

Pokud bych měl hledat kapely, ke kterým by se dala jejich hudba přirovnat, slyším tu částečně Echolyn (z dob jejich stejnojmenného dvojalba), trochu Discipline a díky flétně samozřejmě ráznější a méně folkově přečtené Jethro Tull. Španělky občas zabrousí k akustickým Opeth a klavírní chodbičky proklestil free jazz a fusion.

Edensong se snaží oslovit muzikou maximálně vyzrálou, která je určena pro progrockové abonenty všech věkových kategorií, zde pak pro lidi jako Mayak, Brano, PaloM a určitě spoustu dalších. Naschvál ji ochutnejte a třeba se na udici, políčenou v této vznešené zahradě pocitů, chytnete stejně "naivně", jako vousatý sumec Horyna.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

Martin H | 5 stars | 18.06.2017

Tajemná postava bojovníka na obalu desky Argus nutí k otázkám. Kdo to je? Je to onen bájný pastýř, stooký obr Argus, nebo se jedná o starořeckého bojovníka, hoplítu, čekajícího na svou falangu. A co hudba ukrytá uvnitř, bude také podobně tajuplná? Nezbývá, než se konečně do této zvláštní desky zaposlouchat.

Skupina Wishbone Ash zde předkládá sedm kompozic, které vyvolávají představu dávných hrdinských časů, z nichž je slyšet řinčení bronzových a železných mečů o pevné štíty a svištění šípů prorážejících vzduch nad válečnou plání. Oba kytaroví hrdinové, tedy Andy Powell a Ted Turner, zde předvádějí nádherné šarvátky, ze kterých vycházejí vítězně oba dva, a elegantně si předávají jednotlivé sólové party. Navíc si společně s baskytaristou Martinem Turnerem rozdělili jednotlivé pěvecké výstupy, což vyvolává místy představu vokálního kouzlení v éře hippies. Pouze skladba Leaf and Stream je ozdobena jediným hlasem, a to právě Martinovým.

Hudba zde předkládaná také vzbuzuje různé otázky. Je to skutečně hard rock? Pomalejší pasáže místa připomínají poblouznění folk rockem, jindy dokonalé prolínání dvou sólových kytar vyvolává představu jisté progrese v rámci žánru (je vidět, kde ti různí Judas Priest a Iron Maiden brali později inspiraci). Nebudu zde pitvat jednotlivé skladby, natolik je deska tematicky a hudebně sevřená a soudržná. Pouze vyzdvihnu úvodní opus Time Was, který se z počátečního folkového kouzlení mávnutím meče stane velice dravou štikou v této zajímavé rockové řece. V následující Sometime World se blýskne basovým sólem Martin Turner, přičemž obě kytary obalují tuto výraznou basovou linku ozdobnými ornamenty a kudrlinkami. A takto bych mohl pokračovat dále. Hrdinské představy ve mně nejvíc vyvolává předposlední kompozice Warrior zvolna přecházející do nádherné skladby Throw Down The Sword ozdobené vynikajícím sólem Andyho Powella.

Přiznám se, že album jsem neznal, ale pod vlivem kladných ohlasů zde na progboardu jsem si desku pořídil a nelituji. Skvost. A v tom je hudba nádherná, neboť je pořád co objevovat.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Olympic - Prázdniny na Zemi

Olympic / Prázdniny na Zemi (1980)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2017

Po dlouhé době jsem si opět pustil tenhle monotematický majstrštyk a nestačil jsem žasnout. Sedm ekologických témat (voda, země, strom, vzduch atd.) zpracovaných do skvělého konceptu.

Famózní a nadčasové texty Zdeňka Rytíře, ze kterých mám občas dokonce i husí kůži. (Tak silné to je - a vůbec Rytíře považuji za opravdového Pana Textaře). Potom samozřejmě i skvělé melodické nápady. Všechno je to zarámované do návštěvy mimozemšťanů.

Vždycky mě fascinoval závěr desky, kde se opakuje stále stejná, opravdu nádherná melodie, která poté zničehonic skončí. Nevěděl jsem nejdřív, co to mělo znamenat, až později jsem zjistil, že to signalizuje, že mimozemšťané už jsou tak daleko, že přestalo fungovat spojení.

Já nemám nic, co bych tomuhle opusu vytknul. Samozřejmě, že existuje plno "chytrolínů", kteří říkají, že Prázdniny Na Zemi je čisté kopírování pro mě naprosto ubohého Planetária a docela povedeného Dialogu S Vesmírem. Je to lež jako věž. Prázdniny Na Zemi jsou naprosto originální album s originálním konceptem a já jsem před tímto albem měl, mám a budu mít velký respekt.

Dvojce Janda-Rytíř (to, co předvedli na albu Jedeme, Jedeme, se dá těžko vyprávět) tímto albem dokázala, že má stále obrovskou sílu dělat mimořádné projekty.

» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

kamila | 4 stars | 17.06.2017

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973

Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973 (2002)

b.wolf | 5 stars | 17.06.2017

Čím dál častěji se vracím a vyhledávám hudbu 60. a 70. let minulého století, jelikož z nových kapel už toho moc k poslechu není. Výjimky se najdou, zbytek jsou jenom trapné kopírky 100x slyšeného.

Tak se stalo, že jsem při poslechu debutního alba Kansas narazil na vypalovačku Belexes a pátraje dál, zjistil jsem, že existuje banda, která se zove Proto-Kaw a po roce 2000 vydala čtyři "prý" super fošny, jak mi bylo sděleno. I jal jsem se shánět ony desky a maje zatím pouze první a poslední, hned jsem se dal do poslechu.

Už první skladba Hegemonium je skvostným vstupem a kdyby jenom ta. Vynikající Nactolos 21, vzpomínaná Belexes, i závěrečné live Cyclopy a Skont, to je zkrátka excelentní hudební extáze. Rozhodně musím pořídit i zbylé dvě desky. Hodnocení jednoznačné, počet * zde nestačí. 100/100

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden

Ulver / Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden (1997)

EasyRocker | 5 stars | 16.06.2017

Když už kontroverze, tak kontroverze. Když už zlovolná zkáza a temnota, tak ad absurdum. Norská scéna se pro mě před řadou let stala jaksi svatou, ale to, co se mnou urobil poslech této nahrávky, rovná se vyhlazení. Bylo to stejné jak před deseti lety, tak i dnes. Tohle je surovost i na blackmetalové poměry. Osmero norských vlčích hymnů jen pro fanatické černé duše. Vše je tu záměrně špatně, včetně umístění recenze na tento web.

První z osmi dílů je věnován strachu. To je ta správná poloha, kterou ve vás tohle monstrum vyvolává - úzkost, děs, zvuk na pokraji apokalypsy. Štípavý, sirnatý, prachmizerný zvuk, přes který se většina lidí ani do hudby nedostane. Co je tu ale největší skvost? Přece vichřičně ledové melodie v kytarových poryvech a skvostné akustické mezihry.

Druhá hymna s motivem ďábla je sevřený drtící černý pařát, i přes pračernou ultra neprostupnost tu ale z kytar srší melodické střepy. Jinak darkthroneovská brutální tma. Třetí nenávistný motiv má klasický norský spirálový riff, jinak dokonalý norský lesní příval zmaru a ledu, v čele s utloukající bicí kanonádou. Čtvrtý motiv člověka - ze studených smrtelných tikotů se pomalu zvedá z mlžné sněhové clony nádherná melodie, velící jako hlásná trouba k poslednímu útoku. Surový, neotesaný bojový hymnus.

Další norský kultovní masakr představuje páté téma o měsíci - norská klasika nejen hudebně, ale i symbolicky. Nástroje v destrukčním tempu sípají, naříkají a kvílejí, vše se podřizuje vichřici. Šesté téma vášně má proslulou, až do extrémního absolutna vyhnanou a neuvěřitelně vyšperkovanou melodii - hudba pracuje s tématem skvěle, přímo organicky. Ač černá řezničina, melodický podíl tvoří bizarní protipól k totálnímu zmaru. Sedmé téma osudu nastupuje pekelným způsobem, je to možné a dovolené u Ulver jen a pouze na této totálně zvrácené a násilné desce.

Vše, čeho se dotkli, má závan vysoké kvality. Jinak nabušená, makabrózní norská jízda, sekající špice lesních velikánů. Poslední motiv noci je zcela ve zničujícím duchu celé desky - do splašené severské noční jízdy jsou ale skvěle vkomponovány citlivé akustické vložky, které tento černočerný manifest jen lehce zlidšťují.

Když těchto 44 minut vyšlo, nechtěla část blackmetalové obce vůbec uvěřit, že je něco takového vůbec myšleno vážně. Objevila se spousta pokřiku a posměšků a na tohle album se nabalila tuna legend a nesmyslů, včetně toho, že byla nahrávána kdesi na lesní mýtině v norském zapadákově. Připravené černé duše, jako byla ta moje, vyslechla tenhle zničující manifest temnoty s respektem. 95% to tu spláchne do popelnice, ale to mi vůbec nevadí. Je to i ukázkou toho, co vše Ulver zpracovali.

» ostatní recenze alba Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden
» popis a diskografie skupiny Ulver

King Crimson - Three of a Perfect Pair

King Crimson / Three of a Perfect Pair (1984)

steve | 4 stars | 16.06.2017

Když budu hodně konkrétní, dokážu album rozpulit na dvě strany. První, ve které se zpívá dám pětku, druhé instrumentální trojku. Úvodní čtyřka je parádní, pak zábava rychle spadne, ale Dig me a Lark III mě těší. Brufordova hra mě hodně baví(koho ne)a styl, se kterým přišel Fripp je znovu revoluční. Pokolikáté už. Červená, modrá i žlutá je zkrátka dobrá, aneb hloupého kopni, chytrému napověz.

» ostatní recenze alba King Crimson - Three of a Perfect Pair
» popis a diskografie skupiny King Crimson

IQ - Seven Stories Into 98

IQ / Seven Stories Into 98 (1998)

jirka 7200 | 3 stars | 16.06.2017

Letos, na podzim roku 2017 uplyne neuvěřitelných 35 let od vydání první demo kazety anglické kapely IQ. Abychom byli na říjnové oslavy řádně připraveni, je třeba seznámit s touto tvorbou a písně řádně naposlouchat. Byla by totiž škoda, kdyby období, před vydáním debutní gramodesky bylo zapomenuto.

Takto uvažovali i členové kapely a po úspěšném dvojalbu Subterranea se rozhodli potěšit fandy a vydat ranou tvorbu na CD. Kvalita záznamu byla však otřesná, neboť původně byl materiál nahrán na čtyřstopý magnetofon a pásek nesčetně přehráván. Proto se IQ rozhodli k radikálnímu řešení. Zamluvili si na tři (!!!) dny studio Nomansland jejich dvorního zvukového inženýra Roba Aubreyho, aby v zájmu autenticity zaznamenali podobným způsobem nahrávky, jako před mnoha lety.

A výsledek je opravdu zdařilý. Je třeba této nahrávce dopřát trochu času. Samozřejmě, pokud si ji pustíme po CD Ever, připadne nám tato produkce poněkud jednoduchá, v aranžích chudší.

Snažší způsob, jak proniknout do útrob těchto skladeb a nalézt patřičné potěšení z nahrávky, je zcela jistě tento. Poslechněte si nejprve původní demo z roku 1982, která je připojena jako bonus na CD 2. Poté zasuňte do CD přehrávače novou verzi nahrávek a budete překvapeni a zcela to zcela jistě tak, že příjemně.

Nejprve zažijete šok, jak hudebníci rozvinuli svůj talent. Ačkoliv se jedná o stejné songy, instrumentální invence jednotlivých person je dechberoucí. Skladby jim přímo pod rukama rozvetly z malých poupat do zralých a barevných květů.

Zároveň vtiskli všem skladbám jednotný prog rockový kabátek s logem IQ. Je to znát třeba na skladbě Capital Letters či About Lake five, kde byly částečně umírněny jazz rockové vlivy, či zcela ostraněn reggae feeling ve skladbě Barbell Is In.

Jako největší perly této kolekce vnímám technickou Intelligence Quotient, již zmiňovanou Barbell Is In ve stylu sólovek Petera Gabriela, temný kousek s repetitivním rytmem world music, rockovou Fascination, která se několikrát zlomí výbornou syntenzátorovou mezihrou, či rovněž velmi svižnou It All Stops Here či tajemnou a romantickou Eloko Bella Neechi.

» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ

Shadowland - Through The Looking Glass

Shadowland / Through The Looking Glass (1994)

john l | 4 stars | 15.06.2017

Tomu říkám příjemná změna. V závěru recenze na první počin Shadowland, jsem už naznačil, že napříště by se mohlo urodit početnější stádo hvězd a od prvního poslechu kotouče Through the Looking Glass, mi bylo jasné, že tentokrát se Nolanova společnost trefila do černého.

Na začátku stojí příjemná kytarová věcička A Matter Of Perspective, ve které je cítit potřeba kapely, odlepit se od cukrovou vatou namíchané debutní desky. S dvojkou The Hunger, vás praští přes čumák mnohem tvrdší zvuk, průraznější aranžmá, větší živelnost a taktéž nový směr kapely, jedoucí po čerstvé progové silnici, u které nevidíte jenom kadeřavé klávesové kapusty, ale pěkně ostré trny růží. Ve stejném roce vydává také druhá Groomova parta Threshold svou novinku. Oproti Psychedelicatessen jsou nový Shadowland čajíčkovitější a košatější art rock, který nepotápí těžké metalové riffy a toporně dunivá, ušlapávající rytmika.

Na rozdíl od debutu, volí kapela častější pobyt na temných a ponurých místech, sází víc na atmosféru. Přesně taková je Dreams Of The Ferryman(pojednávající o sériovém vrahovi)a pokud posloucháte pozorně, nejde přeslechnout 100% zlepšení Nolana v práci s vokály. Co si tenhle chlápek najednou dovolí je neskutečné(že by inspirace Damianem Wilsonem?)

Half Moon Street pracuje s emocemi na plné obrátky, začátek je děsivý a vlastně celou skladbu svazuje provaz úzkosti. Tohle jsou Shadowland podlé mýho gusta.

Klasičtější spinetová záležitost When The World Turns To White, nahlédne s přispěním housliček do renesanční epochy a The Waking Hour zabalí hitový šat. Nolanův hlas tu pracuje na celé šiřce a skladbu bezpečně kontroluje.

Through The Looking Glass a svět Alenky za zrcadlem. Tady kouzlí Karl malebné akustické vzorce a Ian s jistotou buduje pevné basové podloží. Jde o dramatickou kompozici, podobnou dlouhým eposům z prvních alb Arena.

Malebná Mindgames uzavírá toto bombastické album a jeslti mám srovnávat, pak se logicky nabízí deska Pride, která Through malinko převyšuje, ale čtyři body si druzí Shadowland zaslouží rovněž.

» ostatní recenze alba Shadowland - Through The Looking Glass
» popis a diskografie skupiny Shadowland

Strawbs - Ghosts

Strawbs / Ghosts (1975)

horyna | 5 stars | 15.06.2017

Skromné přání na začátek: Nechť tato recenze poslouží, všem těm, kteří stejně jako kdysi já, zatouží objevovat vyjimečně kvalitní hudbu, částečně zapomenutých kapel, kterým v době největší slávy a působnosti, patřili stejně prestižní a cenněné vavříny, jaké dostávali větší a známější spolky, kooperující v těsném sousedství jedinečných Strawbs.

Kolega Gattolino kapele Strawbs na těchto stránkách věnoval zaslouženou pozornost a velice dobře popsal stav věcí u rozhodujících alb této party. Budiž jemu obrovské díky (i když netuším, zda-li tu ještě působí), za nasměrování na tu správnou cestu, po které se vydávám také já. Cestu objevování tvorby, velice přitažlivých a emocemi prostoupených děl, donedávna zcela neznámých ostrovních velikánů sedmé epochy.

Pořízení alba, třetího v mém případě od Strawbs, předznamenalo zcela náhodné objevení na jednom českém hudebním portále a tak bez sebemenšího zaváhání, jsem jal se objednávat.
Krásně vyvedený remaster s výborným zvukem a bonusem, dýchal novotou ale bláhové očekávání, že by snad mohlo jít o hudbu pokračující v odkazu historickém a duchovním, zrcadlově podobném na o čtyři roky starší model From the Witchwood, se rázem rozplynuly v nenávratno.
Hlas Davea Cousinse, tolik zde podobný na raného Gabriela mě stále směřuje někam mezi alba Foxtrot a Lamb Lies... Přitom tito Strawbs jsou výrazně svoji a jedineční.

Duchovní jednota ustoupila promyšleným strukturám. Chorální obraz doby o staletí nazpět přepustili místo větší dynamice, klasické rockové souhře basa/bicí a skrz písně vystupuje pompa, lechtající matku melancholii, nad níž krouží tajemní andělé středověku. Tyto aspekty jsou pak přítomné především ve dvou nejdelších složených kompozicích, uvodní Ghosts a úchvatně strašidelné The Life Auction.
Je tu ale i lehce hravá stránka desky, kompozicím Lemon Pie, Where Do You Go a Don't Try To Change Me nechybí vzdušnost a nenucenost.
A duchodní proporce jsou zase vtisknuty do první části Starshine/Angel Wine, dvojičky Remembering/You And, i v závěrečném chrámovém chorálu Grace Darling. Jako bonus přijde vydařená kompozice Changes Arrange Us.

Strawbs byli opravdu jedineční a myslím i hodně nedocenění. Bohatost jejich světa se právem dá nazvat absolutní hudbou.

» ostatní recenze alba Strawbs - Ghosts
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Shadowland - Ring Of Roses

Shadowland / Ring Of Roses (1992)

john l | 3 stars | 14.06.2017

Na krátké fragmenty o kultovní kapele Shadowland, jsem během své hudební dráhy už několikrát narazil a je dokonce možné, že jsem jednu z jejich nahrávek spatřil v devadesátých letech, v některém začouzeném music shopu.

Ve Vltavsko-Dunajském kraji(středoevropském), jde o celkem neznámou záležitost, která se během devadesátých let, kdy podobná muzika neměla na růžích ustláno a byla podsouvána do pozice poslední uklizečky na zabordeleném prog smetišti, stala cenným sběratelským spektáklem.

Kamarádi a hudební bratři Karl Groom a Clive Nolan nashromáždili pozitivní melodický materiál, v práci se inspirovali podobnou muzikou z osmdesátých let kapel Iq a Pendragon a po jejich vzoru se snažili vytvořit podobně velkolepé album. Jenže...

O Ring of Roses se neotírá ani zdaleka podobné fluidum jako o zde jmenované. Nepůsobí ani z půlky stylotvorně, jako kdysi pionýrské Script... od Marillion, velkých a nedostižných vzorů Shadowland. Sice jde o dílo zaměřené přímo na estetiku, hluboké emoce a silné melodie, ale někdy ani to nestačí. Svým způsobem je pevně zakořeněné v neo progu, možná až moc.

Karl Groom ukazuje o ždibec talentu navíc, než v začátcích Threshold, ačkoli často zní jako Steve Rothery, ale největší překvápko je Nolanův vokál. Má velmi příjemnou dikci a k takhle koncipované hudbě, dobře padnoucí rejstřík. Výsledek je překvapivě dobrý, Clive zpívá velice emocionálním způsobem. Shadowland je vlastně jeho dítě a přirovnat by se dal k optimistické etapě kapely Pendragon na začátku devadesátých let.

V bodování se budu držet zlaté střední, jestli jsem prvním Arena přidělil 3 stars, tady to nemůže být víc ani omylem. Něco mě ale říká, že napodruhé přijde výživnější sendvič. Někdy může i příliš mnoho melodií škodit.

Suma sumárum. V případě prvních Shadowland nejde o nic světoborného a povinného už vůbec ne. A termín "kultovní skupina" berte s hodně velkou rezervou.

» ostatní recenze alba Shadowland - Ring Of Roses
» popis a diskografie skupiny Shadowland

Queensrÿche - Rage For Order

Queensrÿche / Rage For Order (1986)

horyna | 5 stars | 14.06.2017

Jsou desky, které mám rád pro jejich typickou vlastnost, která je dokáže odlišit ať už od konkurence, nebo od svých rodiných soukmenovců. Jedním takovým albem je i deska Queensryche Rage for Order, pro její přidaný, výrazný progresivní element. Vnímám ji jako skutečně první prog- metalovou nahrávku, která otevřela brány dalším, hutněji orientovaným kapelám, kterým byla škatulka rock malá a měli v erbu psáno "tvořit sofistikovaněji" než bylo v kovovém sektoru obvyklé. A tak je v tomto oboru kapela okolo skladatelského génia Chrise DeGarma, vnímána jako pionýrská.

V mezipaměti, mám desku uloženou jako album dvojic. Znamená to, že z jejího obsahu vyzvednu několik spolukoketujících dvojskladeb, jedoucí po podobné hudební linii, avšak zaznamenávající hudebně-logické odlišnosti.
Jako nejrevolučnější položky alba, vnímám skladby Neue Regel a Screaming In Digital. Podobné už kapela ve své historii nikdy nenatočí. Ze zapojení samplů, programovaček a efektů, nejen do Tateova hlasu, mě mrazí při každém jejich poslechu.
Nejoblíbenější je dvojice po sobě jdoucích písní, vypjaté, I dream In Infra Red a veskrze démonické, The Whisper.
Na úkor provařené hitovky Silent Lucidity z Empire, si raději poslechu dvojici balad The Killing Words a poslední, překrásnou pískanou holubici, I Will Remember.
Opomenout nemohu ani skvělý cover od Lisy Dalbello, Gonna Get Close To You a vznešenou hymnu London.


Queensryche v roce 1986 stáli na prahu něčeho, čemuž pomáhali vzniknout a jež dostalo nálepku progresivní metal. Škoda jen, že jim samotným, se tahle cedulka po osmi letech odlepila sama.



» ostatní recenze alba Queensrÿche - Rage For Order
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Adam6 | 5 stars | 13.06.2017

Škoda, že som ešte nebol na svete v roku 1983. Som totiž veľmi zvedavý, ako na tento album reagovali fanúšikovia, ktorí si mysleli, že progresívny rock už ide do hrobu. Škoda.

Ale nevadí, tak som ho počul o viac ako 30 rokov po jeho vydaní. A som z neho nadšený.

S titulnou skladbou Script for a Jester´s Tear som mal na začiatku mierne problémy. Teraz ju považujem za jednu z najlepších na albume. Taká Genesisovská. Začína pomaly, ale ako postupne graduje, páni sekajú jeden motív za druhým, potom príde znova skľudnenie v strede a napokon skvelé finále skladby. No a Fish je naozaj dominantný. Druhá, najkratšia He Knows You Know nie je síce zlá, ale pri konkurencii ostatných skladieb, nejako extra nevynikne. Iné je to ale s The Web, ktorá patrí medzi tie "ostatné". Hlavne druhá polovica skladby, kde sa to nápadmi len hemží je vynikajúca. Sme v polovici albumu a tu musím podotknúť, že kolega Russell mal zaujímavú myšlienku: "Člověk si říká - tohle tempo prostě nejde udržet a čeká, co bude dál. A zjistí, že jde". Nooo ja by som povedal, že to ide ešte lepšie. Začína to razantná Garden Party so zaujímavým Fishovým textom. O snoboch a klamároch. Pokračuje to, povedal by som Pinkfloydovskou baladou Chelsea Monday. Trewavas je skvelý basák, len tak mimochodom. No a najlepšie príde nakoniec. Forgotten Sons, ktorá mi trochu pripomína The Knife Od Genesis. Opäť skvelý Fishov text o nezmyselnosti vojny, no a páni muzikanti nám ukazujú, koľko toho ešte majú v repertoári.

No a to je len prvý album! Ani po recenziách na ďalšie albumy Marillionu, ktoré som si prečítal, som si nebol istý, či túto vysoko nastavenú laďku prekonajú. No a prekonali. Avšak čo sa mi páči na debute, je tá zvláštna, jedinečná atmosféra albumu.

Moje hodnotenie: opravdu výjimečný album.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Sound of Contact - Dimensionaut

Sound of Contact / Dimensionaut (2013)

john l | 5 stars | 13.06.2017

Rčení o jablku padajícím nedaleko od stromu, sedí na osobu Simona Collinse jako pr... na hrnec. Project Sound of Contact zaznamel v roce 2013 docela slušný ohlas a přinesl mezi progresivní sofílie zase něco nového. Všechno kolem tohoto bandu zavání vesmírnou odyseou. Název kapely, název alba, obal a textová stránka, kompletní nahrávka se inspiruje tam někde nahoře.

Hudebně jde o klasický neoprog, vlastně nee, vysoce originální neoprog. Stylové kotrmelce tu nepotkáte, zvuk je pevný, místy trochu vycizelovaný a příjemně chladivý, koncept zajímavý a fascinující. Není lehké v nahrávce vypíchnout stěžejní místa, jelikož se na vás ze všech stran tlačí přívaly jadrné a čerstvé melodiky. Album se vámi snaží prostoupit plynulým, velmi muzikálním proudem. Tady nenajdete ostré hrany, přehnané dynamické pády, ani žádné odbočky.

Collinsův, otci podobný vokál, k takové hudbě pěkně padne a vzdálenostně odtažitou atmosféru ještě umocňuje.

Jde o futuristicky moderní album, které se vám s každým novým poslechem pěkně poodhalí a dá vzpomenout na zlaté časy Genesis z kraje sedmdesátých let. Povedená záležitost!

» ostatní recenze alba Sound of Contact - Dimensionaut
» popis a diskografie skupiny Sound of Contact

Enslaved - In Times

Enslaved / In Times (2015)

alienshore | 5 stars | 13.06.2017

Enslaved svoj sofistikovaný skladateľský rukopis dokážu ešte stále vyvíjať aj po takom albume akým bol RIITIIR. Album In Times len dokazuje neuveriteľnú životaschopnosť ich hudby. Stále siahajú po výrazných melódiách, no nechýba opäť black-metalový škrekot a psychedelicko-melancholický opar severského razenia. Navyše je atmosférou iný než jeho predchodca, aj keď by človek navonok povedal, že nie. Majú rokmi vypracovaný svoj štýl, ale stále ho dokážu naplniť plnohodnotnými motívmi, aranžmánmi a melodikou, ktorá vie zaujať hneď na prvý dojem.

Širší priestor je daný aj Herbrandovi Larsenovi, na ktorého čistý a oduševnený vokál sa vždy teším. Spŕška nadupaných riffov tiež stojí za pozornosť, tak ako vždy. Enslaved sa rýchlostne za každú cenu nikam nehrnie. Naopak, pomaly a intenzívne buduje pyramídu silných motívov, ktoré sa dostavajú neúprosne pod kožu. Každý vie čo má hrať a čo sa od neho vyžaduje. Onanistické tendencie tu nie sú prípustné a nad týmto dohliada Ivar Bjørnson, ktorý je (zatiaľ) neomylný v tvorení skutočne ambicióznych skladieb.

Thurisaz Dreaming valcuje svojou black-metalovou temnotou. Už samotný úvod naznačuje, že žiadne zakopnutie nehrozí, napriek tomu, že Enslaved je na hudobnej scéne už niekoľko dlhých rokov. Dá sa povedať, že jednou z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec z ich katalógu je dvojka s názvom Building With Fire. Po melodickej stránke zároveň aj najsilnejšia vec celého albumu. Zvuky zblúdilých gitár a lá King Crimson určite trochu prekvapia v One Thousand Years Of Rain, následne nato však Enslaved ide svojou cestou. Pozoruhodnou je iste aj titulná In Times, ktorá kombinuje prog-metal, prog-rock, power-metal a black-metal do jedného kompaktného celku. Melódie, ktoré Larsen v tejto skladbe spieva sú skutočne brilantné. Záverečná, výpravne poňatá Daylight podtrhuje silné stránky ich hudby a melodické gitarové sólo v jej strede rozhodne stojí za to.

In Times je "len" ďalší album, ktorý potvrdzuje, že Enslaved je fenomén v tom čo robia. Veľa prog-metalových kapiel by si kvôli niektorým nápadom a motívom nechali aj koleno prevŕtať, aby ich mohli mať za svoje. To, čo sa skrýva za úspechom tejto kapely je len tvrdá práca a talent. Fanúšikovia si v ich diskografii nachádzajú vždy to svoje, či už sú to ich black-metalové začiatky alebo práve neskoršie progresívnejšie ladené opusy. Jedno je však isté. Enslaved priniesli do metalu prvotriednu kvalitu a tou oplýva aj In Times.

» ostatní recenze alba Enslaved - In Times
» popis a diskografie skupiny Enslaved

Enslaved - RIITIIR

Enslaved / RIITIIR (2012)

alienshore | 5 stars | 13.06.2017

Black-metal ma ako žáner veľmi neoslovuje, ale proste ak má niekto talent, tak je v podstate jedno, či tvorí "čierny kov" alebo nejakú popinu. Enslaved sú výnimoční hneď v niekoľkých veciach. Kapela sa nevzdala black-metalu a jeho typických znakov. Vytvorili si však oveľa ambicióznejšiu hudobnú formulku, ktorá účinne zasiahla širšie publikum. V podstate obohatili svoju hudbu o prog-rockové a prog-metalové prvky, čím výrazne spestrili svoj repertoár. Enslaved roku 1994 a Enslaved roku 2012, to sú ako keby dve odlišné kapely. Urazili teda už nejakú tú hudobnú púť a album RIITIIR je tiež dokumentom určitého stupňa napredovania, a ich progresivity.

Jedna z vecí, ktorá ma udivuje je kontinuita medzi blackovým (občas aj deathovým) a čistým vokálom. Obaja speváci sú vo svojom obore skvelí a prinášajú tak dve odlišné emócie. Grutle predstavuje zjazvenú tvár Enslaved a Herbrand tú ľudskejšiu a pokojnejšiu. Z pohľadu aranžmánov sa jedná o stopercentne progovú záležitosť. Ivar Bjørnson dospel na majstrovského skladateľa, ktorý dokázal umne skĺbiť extrém a melódiu do jedného sveta. Pôsobivým elementom v ich hudbe je určite atmosféra, ktorá je nielen mrazivo chladná, ale aj neobyčajne sugestívna.

RIITIIR je na prekvapenie napumpovaný výraznými skladbami. Potvrdzuje to hneď prvá Thoughts Like Hammers, ktorá ašpiruje na najlepší song celej dosky. Podobne ma oslovuje aj Veilburner, ktorá obsahuje dokonale poprepájané časti z extrémneho black-metalu, melodického power-metalu a viking-metalu. Nápaditým spôsobom sa využívajú aj klávesy, čo máme možnosť si vypočuť napr. v ďalšej kvalitnej nakladačke Roots Of The Mountain. Kvalitatívnu úroveň udržujú aj Materal a Storm Of Memories. V podstate tu potenciálny poslucháč nachádza kvantá vynikajúcich gitarových riffov a v každom ohľade pestré aranžmány. Metalisti budú najviac ohrňovať nos pri poslednej Forsaken, ktorá obsahuje pokojnejšie pasáže. Osobne ju beriem ako dobré zakončenie po predošlých sopečných erupciách a nepokojných prímorských vlnách.

Nuž, nie je to žiadna jednoduchá selanka na počúvanie. Nestráca však duchaprítomnosť a obsahuje kopec zaujímavých nosných motívov a melódií, ktoré sú na metalovú muziku dosť chytľavé. Album neskrýva ambicióznu myšlienku. Ponúka jednak pomerne náročnú hudbu, ale vyvažuje to na druhej strane takmer až hitovosťou v melodike. V tomto je Enslaved priam unikát, ak berieme do úvahy na akých základoch je postavená ich tvorba.

» ostatní recenze alba Enslaved - RIITIIR
» popis a diskografie skupiny Enslaved

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Ryback | 3 stars | 13.06.2017

Nemám rád Rogera Waterse. I když ho samozřejmě osobně neznám, vůbec mi není sympatická jeho koneckonců dostatečně známá povaha. A jeho sólová alba – častěji se při posleších vracím i k sólovkám Nicka Masona…
Vždycky mi zkrátka byla sympatičtější introverce Ricka než arogance Rogera…
Jeho řeči (původně jsem chtěl napsat kecy) typu „nikdy jsem nevěřil, že budeme undergroundovou skupinou“ nebaštím – když se podívám, jak prožíval v roce 1967 své hraní při Interstellar overdrive nebo jak řádil s gongem s vyceněným chrupem v italských Pompejích – nikdo mi nevymluví, že ho to nebavilo.

Tak jsem i přistupoval k jeho novému albu. Skepticky. Byť vydaném po tak dlouhé době po Amused to death, neočekával jsem nic za ta léta načerpaně originálního, natož novátorského. Očekával jsem klasiku: zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže a Rogerův nemuzikální zpěv a la pomoc, dávím se!, rezignaci na melodii a textovou posedlost politikou.

A přesně takhle album začíná. Uplyne první, druhá a třetí skladba a ústa uvnitř mé hlavy zívají, ale také se smějí a říkají: „Cos čekal?“
„Přesně tohle“, schizofrenně si/mu odpovídám.
Jenže u čtvrté skladby mé uši už při prvním poslechu zpozorněly: Jasně slyším hudební motiv ze Sheep z Animals. Musím ale být spravedlivý - výborná a svěží skladba. A představuju si za klávesami Ricka a za kytarou Davida a říkám si, jak by ta skladba pak ještě lépe zněla. Napadla ta podobnost s Animals, čerpal z Animals i Roger, nebo je to náhoda? Nevím, a je to v podstatě jedno. Pro mě první výborná skladba na albu, zní hudebně opravdu svěže a také kupodivu díky klávesám moderně. Potom se opět přeneseme někam do roku 1983, Broken bones jak by vypadla z Final cut. Následuje ústřední skladba Is this the life we really want?, hudebně opět skvělé. Jsem překvapen. Trochu v tom slyším Radiohead, ale co. Máme tu melancholickou progrockovou skladbu, která je, ano, (i) o hudbě! – u Rogera pokrok a palec nahoru ;-).
A další pozitivní překvapení přichází se skladbou Smell the roses – ty kytary (opět se nedá nevzpomenout na Davida, ten tam měl hrát!), basa, rytmus celkově… ano, připomíná to staré Floydy, a proto se mi to líbí a pochybuji, že v tom budu sám. Zbytek alba mnou tak nějak prošumí/odšumí podobně jako úvodní skladby…

Tři a půl bodu zaokrouhluji dolů.
Celkově nicméně upřímně oceňuji jedno, Roger je starý a bohatý člověk (a osobně snad konečně i spokojený) a udělal si prostě album tak, jak chtěl. Nicméně kdybych chtěl být cynický, mohl bych to uzavřít doporučením, že napříště by Roger měl už směřovat svou iniciativu spíš třeba k již projeveným snahám zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar

Ulver / The Assassination Of Julius Caesar (2017)

Antony | 0 stars | 12.06.2017

Miluju pop. Je užitečný. Osvěžující. Jako všude, i v něm se dají najít perly. Jsou zde velikáni, masa následovníků, ještě větší masa vezoucích se na vlně momentálního trendu, i zbytek podprůměrných vlezlounů, co to prostě jen tak zkouší. Pop, to jsou nenáročné davy prahnoucí po instantním požitku. Pop je nenahraditelný jako nenáročný oddech i relax. Musí se umět dobře napsat, produkovat, interpretovat. To dokáže málokdo. V tomhle se pop neliší od ostatních žánrů. Musí se umět.

Je smůlou pop music, že se v ní vyskytuje nejvíc neumětelů všeho druhu. Vyvolává mylný dojem jednoduchosti. Ano, zní často jednoduše. Avšak ta popina, která vykazuje špičkovou kvalitu, musela být tvořena se stejnou mírou ojedinělého talentu, jako kterákoli jiná povedená muzika z jiných stylových oblastí. Ona ta přímočará snaha o hit není žádná sranda.

Je zajímavé sledovat, kam všude pop proniká. Jeho schopnost infiltrovat libovolný styl je obdivuhodná. Je to však téměř vždy na úkor kvality daného stylu, o obohacení se jedná jen výjimečně. Je to spíš kontaminace degradujícím parazitismem. Zápach popu je ve většině hudebních stylů nežádoucí a nesnesitelný. Narušuje integritu hudby, páchá škody. Jak lze s úspěchem provozovat fúze různorodých stylů, pop bývá jen takové nevábné potřísnění a většinou z jiných stylů stéká jako špína po skle. Nehodí se už z vlastní podstaty.

I přesto se různí interpreti se pokoušejí naroubovat pop na své původně odlišné hudební směřování. Často se jedná o předsmrtnou křeč, ztrátu soudnosti, nouzový manévr, či komerční tlak. Tak jako tak, výsledky bývají žalostné. Nevyhnutelně. Stejně nevyhnutelně špatně dopadl pokus skupiny ULVER plout do vod novovlnně laděné pop music.

Druhdy avantgardní hudební těleso ULVER je nyní na mělčině, zmateně mává pádly ve snaze zachovat svoji pozici na hudební mapě Norska. Marně, letošní album je posouvá do rozbředlého bláta. Prapor neotřelé progresivity třímají dávno jiní. ULVER učebnicově předvedli, že když dva dělají totéž, není to totéž. DEPECHE MODE, ORCHESTRAL MANEOUVRES IN THE DARK, VISAGE, ALPHAVILLE a mnoho dalších dělalo (leckdy i stále dělají) elektronický synth pop, který se dá se zábavou a radostí poslouchat dodnes. Stejně tak dodnes vznikají díla, která se snaží znít stejně, ale poslouchat se nedají.

Během začátku prvních několika poslechů se zdálo, že cosi dobrého by na novince mohlo být. Nálada osmdesátek je opravdu pečlivě zkopírovaná. Zkopírované jsou i nástroje, zvukové rejstříky, aranže, zvuky, vokály, rytmy, v podstatě celé kompozice. A přece to nestačí. Nulová přidaná hodnota z téhle zvukové kaše dělá nevábný produkt. Zhruba od druhé až třetí skladby si vždy říkám, proč. Proč zrovna tohle poslouchám, a ne ten pravý originál, který je stokrát zábavnější. Právě ta jedinečnost výše zmíněných vzorů zde zcela chybí. Pryč je elektronická dravost i Gahanovo podmanivé vibrato, tajemný, provokující a okouzlující sound, melodie, které zůstanou v hlavě, radost z poslechu. Zbyla šedá, otravná a zaměnitelná nuda. S mizerným zvukem, nepřekvapivě, i ten patří k trendům. Tam kde například u podobných pokusů DAFT PUNK excelují nápady, ULVER jsou naprosto sterilní. Zbytečné album, nepotřebuji tuto falešnou nostalgii, když si můžu užít opravdu kvalitní pop.

Miluju pop. Je užitečný. Asi jako kvalitní toaletní papír, tedy velmi. “The Assassination Of Julius Caesar’’ je pouze jednovrstvý a přespříliš použitý toaletní papír. Tedy patřící do odpadu, kde po zásluze také skončil.

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver

IQ - Subterranea

IQ / Subterranea (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 12.06.2017

Letos slaví příznivci kvalitní hudby malé výročí. Před 20 lety, v roce 1997 vydala britská kapela IQ desku s názvem Subterranea.

Skupina má štěstí na zpěváky, kteří se vedle svého hlavního poslání plně věnují tvorbě textů, i epizodní Paul Menel dokázal psát silné a obsahově zajímavé songy. Nejinak je to i u výše zmiňovaného koncepčního dvojalba, kde je textová složka nedílnou, takřka až dominantní části celku. Autorem příběhu je nyní Peter Nicholls.

Lehce tedy nastíním výkladově celkem složitý děj.
Jako vzor sloužil Peterovi skutečný příběh Caspera Hausera, který byl nalezen roku 1828 u Norimberku. Děj byl však transformován do současnosti.

Příběh líčí osudy hlavního hrdiny, který byl od dětství uzavřen v malé cele a jediný kontaktem s okolním světem, živitelem a učitelem v jedné osobě představoval tzv. Provider.

Jednoho dne se však ocitne za nejasných okolností na svobodě, kde se musí vyrovnávat s množstvím nových vjemů, které skýtá žití v současné moderní civilizaci. Čelí svodům náboženských fanatiků, kteří v něm vidí lehký cíl. Poté potkává dívku Mayu, do které se zamiluje. Ta však jednoho dne beze stopy mizí. Náš hrdina zjišťuje, že je sledován, dokáže však svého pronásledovatele zlikvidovat, dozvídá se však před tím od něj jméno Providera – je to tajemný Mockenrue. V průběhu děje přichází na to, že existují podobně postižení, jako on - všichni jsou označeni stejným tetováním symbolu, který je uveden několikrát v bookletu CD.

Uvědomuje si, že je s ostatními součástí jakéhosi experimentu. Rozhodnou se tedy pomstít, za dramatických okolností, však přežije pouze hlavní hrdina. Je však natolik vyčerpán a deprimován z předchozích událostí, že se dobrovolně stahuje do ústraní,do míst, kde byl dlouhá léta vězněn…

Děj je někdy nejednoznačný, že samotní hudebníci později museli dovysvětlovat některé části příběhu.

Nicméně se k zamyšlení nabízí i druhá, obecnější rovina příběhu – úvaha o odcizení, manipulace či osudovosti – kdo–koho řídí a ztrátě víry v dnešní přetechnizované době.

Po hudební stránce jde o velice kompaktní prog rockové dílo, plně podřízené příběhu s jasnou návazností na předchozí desku Ever. Každá píseň odráží náladu a dokresluje děj. Ve většině skladeb je několik změn tempa a přechodů, dominantní funkci zajištují mohutné klávesové party, kytara jen lehce dobarvuje celkové vyznění. Různorodá tempa udávají výborně nasnímané a krásně čitelné bicí i basa. Takový hutný, rockový spodek mám u tohoto druhu hudby velmi rád.

Je zajímavé, že toto dvojité CD mě nenudí ani po několika desítkách přehrání. Na druhou stranu jde o tak jednolitý celek, každá píseň přesně zapadá na své místo, proto pouštím CD najednou a nemám potřebu vypíchnout nějaký song, jak se mi to stává u jiných desek....

O nadstandartně skvostný zvuk se postaral kytarista a producent Mike Holmes, mastering byl svěřen zkušenému Bunt Stafford-Clarkovi, který ošetřil zvuk tehdy i třetí desce Threshold či Pendragon. Spolu s albem Ever naprostý vrchol v oblasti zvuku i hudby. Další desky IQ již tyto parametry nikdy nepřekonaly.

Podtrženo a shrnuto : pro mě vysoce ceněná a zásadní deska prog rocku.

Jako perličku na závěr uvedu fakt, že na základě příběhu Subterranea byl natočen v USA v roce 2015 film se shodným názvem. Autor a režisér Mathew Miller na něj získal finance pomocí Kickstarteru (celkem 32 000 dolarů). Hlavní poster filmu zobrazuje herce, který je velmi podobný Niku Homesovi, až jsem si v první chvíli myslel, že jej autoři obsadili do hlavní role. :-)

Jak to u filmových scénářů bývá, je kostra příběhu shodná s textovou předlohou, avšak doplněn byl další vývoj děje. Nicméně díky omezeným finančním možnostem, určitou nezáživností a mému částečnému neporozumění anglickým dialogům mě toto zpracování neoslovilo.

Film je dostupný ke zhlédnutí za poplatek (či bez) na českém fóru Uložto v původním, anglickém znění.

V roce 2017 byl vydán i soundtrack, který obsahuje však jen náladotvorné elektronické vsuvky Nika Holmese, jež dotvářejí děj a s původní muzikou IQ nemají nic společného. Kapela však napsala pro tento film novou (celkem průměrnou) skladbu, pojmenovanou In the Wilderness a ta zní v závěru filmu.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ

Who, The - A Quick One

Who, The / A Quick One (1966)

EasyRocker | 5 stars | 11.06.2017

Musím říct, že alba zázračného sdružení kolem kytaristy Petea Townshenda a zpěváka Rogera Daltreye jsem si tak nějak plánovitě nechával mezi posledními, kterých se mé pomyslné pero nedotklo. Jejich status totiž mezi léty u mě nabyl až vesmírných rozměrů, a prodrali se možná snad až na čelní příčku, do elitní společnosti Santany, Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe. The Who a energie, to je rovnítko.

Run Run Run je dokonalý adrenalinový útok, jedna z nejdrsnějších paleb vůbec s neskutečně se valícím tempem. Keith Moon tady okamžitě ukazuje, čím vším je obdařen.

Boris the Spider je ujetý, úchylný, rozskočený bigbít se strašidelným zpěvem a vyzněním. Jednoznačně už ukazuje cestu do budoucna. Ztělesňuje šedesátky.

Moonova věcička I Need You je melodická, jíž dodávají strašidelný nádech studené kytarové tóny a mistrné Entwistleovy klávesy.

Z pera basistova je další útok Whiskey Man, Moon to na nás valí hlava nehlava a plechové, drsné riffy mají přesně ospalou náladu, jakou přivolává název,bar a láhev.

Převzatý útok Heat Wave zase dokonale ztelesňuje název - vlna horka, Moonova kosmická nakládačka za bicími, urvaný Daltrey, všechny představitelné šedesátky na tuně steroidů.

Cobwebs and Strange uvozují proslulé lesní rohy, zapracované opět basákem Entwistlem. Poťouchlá, až cirkusová nálada, kde se celá čtverka úplně vymkla kontrole. Celé to má na svědomí mr. Moon.

I Don´t Look Away je dokonalým šedesátkovým ventilátorem - až beatlesovsky vedená melodie a hladící, jemná slupka.

See My Way je dvouminutovou přehlídkou rané whoovské melodie, ta exploduje a životodárně se rozstřikuje všude kolem. Dobový úlet, nadsázka a humor.

So Sad About Us je takový syrový adrenalinový příval, že už první sekunda mě spolehlivě vystřelí z křesla, abych s tou línou zadnicí konečně něco dělal. Na ty tři minuty neberu zajatce!

A Quick One While He´s Away je devítiminutovým završením řádné albové verze a první ambiciózní velkoskladbou, kterou The Who nakročili do světa svých budoucích konceptů. Šlo zatím o nesmělý, ale výrazný pokus. Skladba je plně šedesátková, ale schopnost prokomponovávat a pojit už tady byla suverénní.

Na bonusovce je ještě desítka remasterovaných skladeb, řada převzatá, změny měly skutečně pozitivní dopad, a tak je dlužno se na ně podívat. Je tu poťouchlá verze Batmana, se šedesátkovým odérem a syrovou riffovou jízdou, dobově dokonalou jízdu Bucket T krásně oživují dechové ornamenty, Barbara Ann má skvostné zdvojené vokály, i ona školí, zeptá-li se někdo, co jsou to 60´s.
Disguises je drsnou tříminutovkou, v každém ohledu, stojící na drtícím Moonovi. Doctor, Doctor neskutečně dravou, až sebevražednou jízdou, I´ve Been Away je očistná, akordově zvonivá skladbička na bluesovém fundamentu. In the City má dechový, skoro až estrádně rozmáchlý nádech, který možná někoho bude štvát. Happy Jack je humorná akustická skladbička se skvělou prací basy a bicích. Man With Money má akustický odpich a životodárnou rockovou mízu a na závěr verzi generační hymny z debutu - My Generation/Land od Hope and Glory, tady o fousek klidnější a komornější, osudová ale ano.

Tenhle dynamit symbolicky uzavírá první, r´n´b líznutou fázi kapely, kde šlo o agresi, byť v případě téhle kapely do jisté míry řízenou a koordinovanou. Hudba je ale neskutečný adrenalinový útok, který smetl šedesátky až potupným stylem. Přesto je jejich dokonalým produktem. To, čím jsou The Who pojmem, z nich ale udělala až tvorba následující.

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The

Santana - III

Santana / III (1971)

steve | 3 stars | 11.06.2017

Carlos Santana patří mezi moje velké kytarové hrdiny. To slovo sice nemám rád, ale on hrdina latinsko-americké kytarové školy prostě je.
Jeho styl mě sedí, obzvlášť, když do něj míchá jazz a world music. Nepohrdnu jeho prvními nahrávkami, takový Abraxas je mistrovské dílo. Ovšem s TROJKOU šlápl pěkně vedle. Jestli to bylo vyčerpáním se na předešlé kolekci, nebo jen použitím nevýrazných motivů, nevím.
Mě tenhle Santana prostě nudí.

Úroveň alba se drží při zemi hned od začátku. Batuka mě neuzajala ani na dvacátý poslech, slabší nástup u něj snad neznám. No One To Depend On jen recykluje a derivuje to, co mistr předvedl před rokem. A Taboo je ještě horší. Toussaint l'Overture sice pádí o sto šest, ale začmoudlé afro vzorce mě tam vůbec nesedí. První dobrá věc a to jsem u skladby číslo pět, je až Everybody's Everything a samba Guajira. Zbytek alba je výborný, ale jako celek na mě III žádný dojem nedělá.

Postrádám jakousi rovnováhu a semknutost, Santana byl vždycky silný experimentátor, tady mě věci v podobném duchu štěstí nenesou.

Málo podmanivé, málo živelné, rytmicky kostrbaté, těžko zapamatovatelné a hlavně na začátku uspávající.
2-3 z úcty k mistrovi zaokrouhlím nahoru.
Raděj si zpravím chuť Caravanserai.

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

itchycoo | 2 stars | 11.06.2017

Možná bych v případě Watersova posledního CD zvažoval ubrat na tak štědrém udělování hvězdiček. Za padesát let na scéně přišel tenhle uhrančivý, v posledních letech stále více zahořklejší kritik zlořádů světa (nově mu leží v žaludku i židovský stát a ve své tvorbě to nechává zaznít) s hudbou a texty k řadě zdařilých projektů, které si bez jakýchkoliv pochybností to nejvyšší ohodnocení zaslouží.

Pět hvězd pro novinkovou Is This the Life We Really Want? vedle nich by působilo poněkud nepatřičně a vlastně by zbytečně ubíralo významu Rogerovým autorským perlám minulosti, jako byla silná pinkfloydovská trilogie sedmdesátých let, završená The Wall, ale také námětově nesmírně závažné Radio K.A.O.S nebo jedinečné Amused To Death, rozšířené o tehdy neslyšené zvukové možnosti.

Pokud je chápáno přidělování maximálních hodnot, jako výraz fanouškovské podpory konkrétního interpreta, troufám si vyslovit přesvědčení, že jako takové zcela pozbývá smyslu.

Waters v roce 2017 nemá tah a sílu, jako v dobách, kdy patřil mezi hlavní žánrové dříče. Na rozlučkovém albu (skutečně?!) hraje evidentně na jistotu, včetně v jeho kariéře nadužívaných rekvizit v podobě rozbitého skla, odposlechnutých záznamů rozhovorů, kytarového doprovodu a doprovodného zpěvu.

Místy jsem se vážně obával, že se zařadí i cinkání pokladny a vytí Marriottova Seamuse (nechť mají oba mír v duši a pokoj na onom světě).

Album je produkční a tvůrčí sázka na rutinu, ale koho skutečně zajímá desátá kopie postupů z The Wall? Podobně by dopadly kopie obrazu Mony Lisy.

P.S.
Jako hudba na prázdninovou cestu do dovolenkového letoviska dobré. Poctivé dvě a půl, které s přihlédnutém ke kontinuitě Watersovy tvorby snižuji na dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Progjar | 5 stars | 10.06.2017

V priebehu rokov 1972 až 1979 chlapci z Pink Floyd dali na trh 4 zásadné albumy. A hlavný motor a mozog Roger dokázal "mlčať" 25 rokov po vydaní absolútnej špičky Amused to Death. Nemal nápady alebo kam to odkladal? Niekto to raz niekde trefne nazval, že Rogerova autocenzúra je fakt otravná.
Ale dočkali sme sa a Roger vydal nový plnohodnotný album, žiadna opera alebo čo.
Poviem hneď na úvod, že je to špička a zároveň ma to napĺňa smútkom, lebo je to rozlúčkový album. Roger už asi nič nenatočí.
Roger na tomto albume prešiel históriou Pink Floyd a aj jeho vlastnou, nádherným a citlivým spôsobom. Počujeme tu The Wall, úplné perly ala Animals, v pozadí nádherné reminisciencie na Final Cut, aj Rogerova sólo tvorba tu prebleskne.
Je menej efektov, menej floyd pazvukov, je to tiché, pokojné, nádherné. Akurát je toho málo, je to krátke, a potenciál by bol, len sa toho chytiť. Nemal kto, nebol dôvod?
V skladbe Deja Vu sú tak sugestívne aranžované sláčiky, že jednoducho nemám oko suché pri posluchu. Je tu náznak motívu zo skladby Mother, ale nie je to vykrádanie.
Aktuálna téma v skladbe The Last Refugee spolu s nádherným video je jemnou pripomienkou nálad z albumu The Final Cut, ktorý mám veľmi rád a cením si ho asi viac ako The Wall.
Nádherný klavesový motív v skladbe Picture That, toto ako keby bol pozostatok z natáčania Animals. Skladba s ohromným potencionálom, priam volajúca po Davidovom sóle. Ach tá chémia.
Broken Bones je typický Roger ako ho mám rád. Počujem tu Wish You Were Here, The Wall, Animals aj Final Cut. Ďalšia ukážka Rogerovho potenciálu a toho, že keby ešte dnes existovali Pink Floyd v starej zostave, dočkali by sme sa iných peciek.
V titulnej skladbe v úvode normálne počujem Otu Petřinu, seriózne.
A mohol by som pokračovať, ale načo. Pustite si tento skvost a garantujem vám, že každý pinkfloydista si cvrkne.
U mňa za jasných a čistých five stars.
Mám len jedno asi len zbožné želanie. Chlapi, vykašlite sa na všetko, zalezte ešte do štúdia a urobte finálny rez. Stále na to máte a Rick vám zhora urobí produkciu.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Threshold - Subsurface

Threshold / Subsurface (2004)

john l | 4 stars | 10.06.2017

Čtvrtá recenze na Threshold v krátkém sledu.
Co tedy napsat, abych se už neopakoval.

Jestli si dobře vybavuju dobové rozhovory, tak v nich pánové úváděli, že se chtěli pohnout jiným směrem a potřebovali nabrat čerství vítr do plachet. Přestavěli koncepci své hudby tak, aby vyzněla vzdušněji a dokázala propustit širší melodickou škálu, i za cenu úbytku části progresivního spektra. Dramaturgie desky se obrací jiným směrem. Tentokrát se karta vsadí na katší, údernější a přeceděné písničky. Zkátila se stopáž, na konci desky už nepluje, jak bývalo dobrým zvykem, žádná vnešená epická labuť, ale menší opeřenci, s přistřihnutými křídly.

Kapela zahajuje výkop prostřednictvím energické a velmi povedené Mission Profile. Bubeník Johanne James je obdivuhodný střelmistr, postaral se o výborné ozvučení své aparatury a podává zcela nadstandardní výkon. Taková Ground Control je typický příklad kvalitního valivého uchopení progmetalového materiálů, který vám pod rukama roste a dozrává z obyčejného hliněného kusu, do ladné, aristokratické vázy.

Mám velmi rád Pressure, Flags And Footprints, nebo The Destruction Of Words, ale přes nespornou kvalitu, je pro mě Subsurface "nejslabším" počinem s McDermottem za mikrofonem. 3,5

» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 10.06.2017

Společný projekt Aviva Geffena a Steve Wilsona zaznamenává od roku 2004 již pátý zářez ve své diskografii, tentokrát v podobě koncepčního alba, jehož téma se točí kolem oceánu a koloběhu života. Poté, co poslední dvě alba byla dílem víceméně Aviva Geffena, je tandem zpět v plné formě, což symbolizuje i obal, který odkazuje na první plod spolupráce těchto dvou hudebních přátel. A i když Geffenův autorský vklad opět dominuje, hudební souznění obou aktérů je cítit v každém akordu. Ty se nesou, jak jinak, převážně v mollových tóninách, čemuž odpovídají i texty. Melancholie a smutek jsou v podání BLACKFIELD vkusně dávkovány, vše umocňují dominující piano, kytara, smyčce a vokály, přičemž většina songů plyne ve středním tempu, jak je ostatně pro BLACKFIELD zvykem. Melodie nejsou tentokrát tak prvoplánově výrazně melodické, vyžadují soustředěnější poslech, ale poté přinesou sladkou odměnu v podobě slastného požitku krasosmutnění. Hodně osobní skladby „ Oktober“, „ Life Is A Ocean“ a „44 to 48“ vyprávějí svůj příběh tak přesvědčivě, že ho chcete prožívat znovu a znovu. Silné album, a to nejen díky těmto třem „ majstrštykům „.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Aerosmith - Toys in the Attic

Aerosmith / Toys in the Attic (1975)

steve | 4 stars | 10.06.2017

Aerosmith se naplno povedl výstřel do amerických, ale taky evropských hitparád až jejich třetím a čtvrtým albem. Ale popularita a úspěch si vybrali svou daň ve formě drog, excesů, hádek a nakonec i nucené přestávky. Toys... je z této etapy tím nejlepším albem Aerosmith a pro staré rockové zakuklence, dokonce vůbec nejlepším deskou Tylera a spol.

Pozitivní nález devíti nebojácných nakládaček, dá se povedět, dvěti hitů. Každá skladba má jiný rukopis, velice charismatický a snadno zapamatovatelný. Walk This Way a Sweet Emotion jsou profláklé rádiové tutovky. No More No More a You See Me Crying mají daleko do vtíravosti břeček z MTV Cryin a Crazy. Pak je tady dixieland Big Ten Inch Record, valivá deka Round and Round a zbytek doplní Uncle Salty a Adam's Apple.

S deskou Toys in the Attic se kapele povedl skutečně razantní nástup na scénu, která prahla po podobně orientované muzice. V zámoří se z nich přes noc stali hudební a posléze i narkotikoví baroni. Tyler a Perry byla vždycky dvojka k pohledání, velkohubý drsňácký projev a slovutná kytarová technika, působili jako magnet na zvlhčované spodní prádélko dámské populace.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Pallas - The Sentinel

Pallas / The Sentinel (1984)

horyna | 5 stars | 10.06.2017

Skotští Pallas byli mezi prvními nástupci z druhé vlny britských kapel, kteří toužili obnovit zašlou slávu art rocku sedmdesátých let a znovu připomenou nezpochybnitelný význam takových velikánů, jakými byli Genesis, nebo Yes. Jejich legendární debut The Sentinel je doslova přeplněn geniální muzikou. A jestliže posluchači nedělá problém překlenout možná až propastný zvukový hábit osmdesátých let, na povrchu tohoto diamantu se zaskví špičkové muzikantské výkony, velice zajímavý textový koncept o bájném kontinentu Atlantida a ucelené a velmi poutavé aranžmá, které drží jednotnou linii a celou hodinu diváka v příjemné extázi.

Energickou sprchu dostaneme hned ze začátku, píseň Shock Treatment v sobě spojuje nahromaděnou energii, vzdor i zvláštní scifi náboj. Pře branami Atlantidy se ocitneme s Cut + Run a velmi vzrušující jsou obě atmosférické části Rise And Fall. Podmanivý vokál prvního zpěváka kapely Euana Lowsona, nejcharizmatičtěji promlouvá na pozadí přelétajících akustických tónu v čarovné, černooké nádheře East West.

V druhé půli kapele přidává na smyslnosti, přicházejí patetické, ne však zbytečně nabubřelé motivy a sytější, symfonický výraz. Emocionální přitažlovost a důraz na posluchačovi pocity, se odráží v písních Heart Attack, nebo Atlantis. Se závěřečnou Ark of Infinity, se naše bájná kniha uzavírá a Euan Lowson v roli vypravěče, nás bravurně doprovází i v poslední epizodě této překrásné pohádky. Na obzoru vidím jen vzdouvající vlny střpitícího se moře. Slunce zapadá za horizont a v hlavě mi problesknou mylšenky, bortícího se kontitent do propastí a hlubin širého oceánu.

Deska The Sentinel od skotských Pallas je výpravné, koncepční dílo, plné nádherné a strhující muziky, která vás svým temperamentem a duchaplností obejme a pohltlí, právě tak, jako mořská hladina onu Atlantidu.



A jako bonus, přikládám konkrétní teze o tomto kontinentu z Wikipedie:

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př.n.l. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv).
Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města.
Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.

» ostatní recenze alba Pallas - The Sentinel
» popis a diskografie skupiny Pallas

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

Martin H | 5 stars | 09.06.2017

Pátou desku birminghamských strašáků považuji za úplný vrchol jejich tvorby. Kapela je stále ještě soudržná a veškeré problémy jsou v nedohlednu. Jejich nezaměnitelný, charakteristický zvuk je desku od desky vycizelovanější, aniž by se ztrácela temná podstata většiny skladeb. Sice je to pořád ten valivý sabbathovský hard rock, ale osobně cítím z desky Sabbath Bloody Sabbath větší propracovanost, což je patrné především ve větší proaranžovanosti jednotlivých kousků. Také angažování klávesového mága Ricka Wakemana se ukázalo jako šťastná volba, neboť výsledný tvar získal na větší barevnosti.

Základní stavební atributy zůstávají stejné. Výrazné Iommiho kytarové riffy jako v případě titulní skladby, která celé album otevírá, jsou střídány jemnějšími pasážemi, v nichž tolik vynikne krása jednotlivých melodií. Navíc to několikeré střídání tempa udržuje po celou dobu posluchače v pozornosti. Jedna z nejlepších skladeb temného křídla rockové hudby. Následující kousek A National Acrobat se valí líně vpřed jako temná řeka Styx, převozníkovou loďkou do podsvětí se tu ovšem stává nosný kytarový riff, kolem něhož rytmická úderka postupně rozpoutá peklo a v závěru se klidná zátočina změní v dravou bystřinu. Ozzyho zpěv nezpěv napětí v celé skladbě ještě stupňuje. Je nutno zklidnit, odpočinout unaveným sluchovodům, a proto se z hlubin podsvětí vynoří instrumentální skvost Fluff. Jen zavřít oči a nechat se navěky unášet tou krásou. To nám ale nebude dopřáno. Jako by si pekelník Iommi řekl, že příliš poklidu může spíše uškodit, tak okamžitě nasazuje další ryčný kousek s tajemným názvem Sabbra Cadabra. A opět se střídají tempa, vrství se kytary, basa duní, společně s bicími žene píseň vpřed a nad tím vším poletuje Ozzyho hlas. Wakemanův přínos je zde patrný, jeho hra dodává celé skladbě další posluchačský rozměr.

Druhá strana začne neméně výživným kouskem Killing Yourself to Live se skvostnými kytarami ve střední části. To se musí slyšet. Následuje velice potemnělá, atmosférou divného neklidu načichlá skladba Who are You?. Zde použité syntezátory vyvolávají pocit všudypřítomného zmaru, který je ještě umocněn několikanásobným opakováním základní otázky z názvu písně. Asi to musel být pro fanoušky v tom třiasedmdesátém docela šok. Z toho je ale poměrně rychle dostane sedmá skladba s názvem Looking for Today. Silná melodie je tu podbarvována v refrénu akustickou kytarou a dokonce i flétnou. Tento svižný kvapík představuje skupinu v nové, rozvernější poloze přístupnější dokonce i širšímu publiku. Tečku za tímto skvělým albem udělá píseň Spiral Architect, jež se z akustického začátku převalí v další hromobití ozdobené silnou melodií zabalenou do smyčcového hávu. Nádhera.

Co říct závěrem o desce Sabbath Bloody Sabbath? Skupina nahrála kolekci osmi silných a velice pestrých skladeb, kterými sice mohla některé fandy nemile překvapit, ale vývoj a čas jí daly za pravdu, že toto byl krok správným směrem. Black Sabbath se dostali na svůj hudební Olymp.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Arena - Pride

Arena / Pride (1996)

john l | 4 stars | 09.06.2017

Pokud můj milý čtenáři patříš mezi nemalou sortu chlapů-jedinců, kterým nedělá problém občas něco uklohnit u plotny, určitě rád potvrdíš známý fakt, že pokud nějakou specifickou ingredienci přidáš v množstvím opačném, než je určeno, pravděpodobně se stane, že výsledný pokrm s tím původním, bude mít totožný pouze název.

Podobně je to i s muzikou. Můžete se snadno přesvědčit, jak moc záleží na tom, v jakém poměru určitou desku prokombinujete s jinými vzorky od stejné měrné jednotky a v jakém pořadí, to které album do svého poslechového dne zařadíte.

Jako názorný příklad nám poslouží druhá nahrávka kapely Arena:
Když si desku Pride pustíte až po poslechu nahrávek Immortal?, nebo Pepper's Ghost, bude vám připadat jako výrazně slabší.
Když si ji poslechnete nezávazně na diskografii kapely, v hlavě vám projede názor na dobrou, dokonce velmi kvalitní práci.
Ovšem když zmáčknete tlačko play pouze několik minut po doznění předchozí nahrávky Songs...(přesně to jsem dnes udělal), máte před sebou výbornou, s několika zanedbatelnými chybičkami, zcela profesionální nahrávku.

Na této desce dochází k dvojí výměně a ta na postu zpěváka je velice významná. Paul Wrightson je muž činu a naprosto jiný hlasový kalibr, než byl jeho průměrný předchůdce. Přesto, že se naplno zaskví až při nahrávce desetiletí The Visitor, už na Pride podává znamenitý výkon.

Ke škodě věci, jsou stejně jako na rok starém debutu, sudé tracky vyplněné spoustou natahovaných meziher. Číselná řada pokračuje pět až osm a píseň Crying For Help VII, táhne svým hlasem pouze a jenom Paul. Předvádí úctyhodný výkon, mě se ale právě tahle zvláštnost rychle přejedla.

Dramaturgie je s minulostí spojena opravdu dost okatě, což musel být autorův záměr. Opět tu máme dvě hitovější údernice a trojlístek atakující hranici deseti minut.

Welcome To The Cage vystřelí energicky jako raketa, Keith hraje ve stylu mladšího Mitchellova brášky, Nolan zvolil hvízdavé klávesové rejstříky a Paul je totální hero. Skladbu v půli potká zajímavý dramatický zlom a krásné sólo na kytaru.

Empire Of A Thousand Days s přehledem trumfne podobné skladby z jedničky. Cítíte mnohem větší zaujetí, sehranost, kvalitnější nápady a nadstandardní Paulův pěvecký vklad.

Medusa je další skvělá skladba, plná melodických výpadů, na pozadí skvělé instrumentace.

Skladbu Fool's Gold bych vyhlásil vítězem troj klání na Pride. Jde o komplexní progrockový drahokam starých Arena, tady před kaskádami melodií Keitha Mora smekám pomyslný širák. Nolan staví klávesové oblouky až do nebe, skladba v sobě nese všechny atributy kvality.

Poslední Sirens je něco podobného, jen v bledě modré.

Jak říkám na začátku, záleží na pohledu a na ingrediencích.4-5

» ostatní recenze alba Arena - Pride
» popis a diskografie skupiny Arena

Lebowski - Cinematic

Lebowski / Cinematic (2010)

horyna | 5 stars | 08.06.2017

O albu Cinematic, se dá bez skupulí napsat, že jde o nejpůsobivější progresivní dílo, nalézající se na polské rockové scéně. Podle mě strčí s přehledem do kapsy i jiné velké projekty našich sousedů, ať to jsou světově uznávaní Riverside, nebo delikátní a uhrančivá hudba kolegů Believe, či vybudovaný památník Collage.
Kapela, spíše se hodí říci projekt Lebowski, na svém, dodnes stále jediném albu, mixuje koktejl převelice chutný až opojný a hlavně instrumentálně vyzrálý, rovnou řeknu, veskrze dokonalý. Jde o učiněnou perlu progresivní, intrumentální muziky, tajný tip, jehož vnitřní náboj, přetéká emocemi a vytváří uspokojení i údiv zároveň.

Nezměrná invence, nahromaděná v obrovském množství dráždivě vzrušujících nápadů, poskládaných naprosto dokonale i ukázněně, v člověku rázem vyvolává pocity velkoleposti a víry v budoucnost inteligentní muziky, která se bude jednou obracet právě k podobně závažným a citově elektrizujícím dílům.

Kolega Palo rozpitval tuto záležitost dopodrobna a já jeho záměr kvituji. Při poslechu takto koncipované muziky, vás její nápaditost razantně popohání, podělit se o takto famózní zvukovou koláž s ostatními a snažit se ji přetransformovat do písmné podoby. Tady se nedá než souhlasit.

Atmosféričnost desky jde na mnoha místech do maxima, poslouchám úvodní pecku Trip To Doha a při krásné a nevtíravé, saxofonové melodii a tajemných nárazech akustických kytar (vytvářejících až hororovou slupku), se mi příjemně tají dech. Orientem procestujeme za zvuků druhé 137 sec. a někde na pomezí snů a fantasie, se nalézá svižnější, konejšivá melodie písně Old British Spy Movie. Některé skladby jsou proloženy citacemi v mateřském jazyce a získávají na ještě větší působivosti. Pro správné a maximální pochopení záměru kapely si stačí pustit šestou skladbu Encore. Potemnělý a dramatický kus, doprovází fragmenty vět ve francouzštině a akordeonová melodie tak zevrubně, jak si jen umíte představit. Umělecky velice pestrou a vkusnou píseň The Storyteller (Svensson), naplněnou melodickou noblesní strukturou, protnou další (filmové) sekvence a spokojeně chlácholí posluchačovu napolo bdělou mysl.

Kdepak, naplnit desku Cinematic klasickou vokální stopou, o část svého kouzla by dozajista přišla.
Je klidně možné, že budete k této desce přistupovat s nedůvěrou, protože tohle není masově žádaná záležitost, ale pravý opak. Velice úzkoprofilová cíťárna.
A právě takové dokáží vydráždit nejvíce.

» ostatní recenze alba Lebowski - Cinematic
» popis a diskografie skupiny Lebowski

King Crimson - Lizard

King Crimson / Lizard (1970)

EasyRocker | 5 stars | 08.06.2017

Jako první se kdysi dostala do mé crimsonovské sbírky deska Red ze druhé fáze kapely, ale i to stačilo na hlubokou lásku. Neposedný génius Robert Fripp se snažil jít úplně jinými cestami než zbytek rockového osazenstva, spojoval nelidsky lehce prvky nejrůznějších stylů. Album Lizard muselo zaujmout už fantastickým obalem, jedním z nejpůsobivějších pohádkových tripů v progresívním směru.

Circus (incl. Entry of the Chameleons) už nemůže z hlediska této perly začít stylověji - propojení Frippovy kytary a elektroniky s perlícím Tippetem. Je tu vřelý Haskellův hlas a rozpálí se mašina upomínající okamžitě dvě první alba. Parádně odstřelující akustické jiskry, klapkové šílenosti a nakonec i ohromující flétna Mela Collinse nás posouvají jinam, na cestu experimentu.

Mezi fanoušky progu notoricky známá Indoor Games s parádní McCullochovou bicí jízdou a krasomalbou Collinsových dechových nástrojů. Haskell zpívá vřele, i když ospale a smutně bizarní text o panence na pohovce a záhadných pokojových hrách. Vskutku čarodějné a temné zároveň. Jsou tu ale strojově přesné Frippovy záseky, mellotronové stěny, druhá půle je neprostupný zmar.

Happy Family začíná drsně a syrově tak, jak dvojka skončila, ostré bicí se jako tlusté liány propojují s Frippovými kytarami a elektonikou. Neskutečně tu řádí za piánem Keith Tippet, Fripp pak dodá jako neúprosný velitel skladbě strašidelný přídech, do kterého se zapojuje i dechový mág Mel Collins. Neuvěřitelné.

Tříminutová miniatura Lady of the Dancing Water přináší pak nádherné akustiky a mellotron, tvořící kouzelnou, snad až hackettovskou náladu. Svěže proudící hudební potok čarokrásným světem karmínového krále.

Přichází pilotní, více než dvacetiminutový titulní kolos. Zvonící kytarové tóny Frippa ostře kontrastují s drsnými výstupy elektroniky a hle - je tu nebeský hlas hostujícího Jona Andersona z Yes, pronášející v hitovém hávu s ohlušujícím mellotronem slavný Sinfieldův text o chytání ještěra, kde bizarně zaznívá odkaz ostrovních pověstí. Bolero - The Peacock´s Tale zahajuje ve zcela odlišném, rajsky klidném odstínu Collins s flétnami. Po předchozí monumentální duševní explozi musí nutně přijít kontemplace. Myslím, že dechový mág podal v KC řadu obdivuhodných výkonů, ale tohle je jedno z elitních vystoupení. Nálada se ale pomalu láme do konstantního neklidu. The Battle of the Glass Tears, sám třídílný monument na jedenáctiminutové ploše, a je skutečnou bitvou bitev. Tajemný úvod (hostují tu i Charig na trubku a Evans na trombón) přináší temnou hudební řeku tvořenou Frippovými kytarami a mellotronem, pak přichází černočerný oceán, kde hlavnímu principálovi sekunduje vedle Collinse i neskutečný Andy McCulloch, bořící vše svými drtícími pařáty. King Crimson na vrcholu experimentu, kde se nebere ohled na nic a tahle našlapaná jednotka nekouká napravo ani nalevo. Po úplné stopce se rozjede opět šílený Fripp se svými unikátními postupy, naprostý chaos stupňují i pološílené dechové nájezdy. Závěr je rytmicky temný, syrový a drtící, nářek a pláč po bitevním masakru...

Big Top nás zvedne aspoň trochu nad zem, zničené, rozdupané a nervově zcela vydrancované. Velebný kytarově-mellotronový závěr s akustickým oparem pomalu odeznívá...
jen šrámy zůstaly.

Na závěr je nutno říct, že vedle Frippa je Lizard zejména pomníkem pianisty Keitha Tippeta, jehož divotvorný jazzový klavír se na albu podepsala přímo památným způsobem. Zvláštní, soumračná, ospalá, bizarní a rozostřená nálada je i v intencích progresívního rocku naprostým unikátem. Výjimečné autorské hudební propojení s malebnou, ale i bizarní poezií Petera Sinfielda.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

Tomáš Rojt | 3 stars | 07.06.2017

Tak jo, noví PINK FLOYD jsou tady, aby se rozloučili se svými fanoušky a zároveň vzdali poctu Ricku Wrightovi. Okupují první místa v prodejních žebříčcích a zároveň za sebou nechávají zástupy zklamaných fanoušků. Tak černobílé to ale samozřejmě není, stejně jako hudba PINK FLOYD. Rozhodně je nutné říct, že to není hudba na první poslech a objektivní náhled album získáte až pečlivým několikanásobným poslechem, což je ostatně věc, která fanoušky tohoto žánru vždy bavila. Navíc máte možnost slyšet odkazy k asi nejslavnějšímu albu „ The dark side of the moon“ a pochopitelně se nezapře ani propojení k předposlednímu albu „ The Divison Bell“. Typické album to není, je de facto instrumentální, složené z fragmentů, zbylých z natáčení alba „ The Divison Bell“. Vokál Davida Gilmoura uslyšíte až v poslední skladbě a v tu chvíli si řeknete, proč Gilmour s Masonem nesebrali dostatek odvahy a nevytvořili regulérní album či dvojalbum složené z aktuálních písní a doplněné staršími skladbami. Ostatně některé z nich přímo vybízejí k dozpívání vokálů, na rozdíl od jiných, bez kterých by se album obešlo. Vrcholem je pochopitelně závěrečná „Louder than Words“ a neméně zajímavé je souskladbí na pomyslné straně 3 počínaje „ Autumn 68“ a konče „ Talkin´ Hawkin´“ s hlasem slavného astrofyzika Stephena Hawkinse. Nová alba Davida Gilmoura i Rogera Waterse jsou na světě, tak si je schválně porovnejte, ve všech je kousek od PF. A ještě jeden tip pro ty, co neznají: Vyzkoušejte sólové album Ricka Wrighta „ Broken China“ a nebudete zklamáni. Příjemné objevování !

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

King Crimson - Lizard

King Crimson / Lizard (1970)

| 5 stars | 06.06.2017

Kapela King Crimson nikterak výrazně nerozdělovala tábory svých stoupenců dle etap, kterými procházela podobně, jako se to stávalo u spřízněných Yes (Howe/Rabin) nebo Pink Floyd (s/bez Waterse). Lakeovci repsektují wettonovce, v lepším případě i belewovce a s pochopením nemají problém. Takt hraje v případě Frippova ansámblu prim. Občas se ale zapomíná na ještě jedno dvojobdobí, související s deskami Lizard a Islands.

Prvně jmenovaná nahrávka patří dokonce k vůbec nejlepším dílům K. C. a její ojedinělá smyslně jazzová atmosféra posunuje tvorbu kapely do nejrozličnějších sfér. Zlom přišel i ve zvuku - orchestrální aranžmá hrají podstatnou roli ve prospěch alba a změna na postu zpěváka je reprezentována jménem Gordon Haskell. Ten sice nedisponuje Lakeovým citovým nábojem, vlastní tvář má ale určitě. Bizarně protnuté improvizační pasáže jsou také novým prvkem jejich tvorby, mísí se tu instrumentální přepětí, sarkasmus a zvláštní free svět Frippových myšlenkových světů.

Přístupné toto album rozhodně není, ale jeho bohatost posouvá celý spřízněný hudební směr rázně kupředu. Je vlajkovou lodí z té doby a mnohem revolučnějším dílem než leckteré pozdější Wettonovy práce.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson

IQ - Nomzamo

IQ / Nomzamo (1987)

jirka 7200 | 2 stars | 06.06.2017

Kapelu IQ si z USA vyhlídli manažeři Peter Mensch a Cliff Burnstein ( ve své stáji Q Prime měli Metallicu, Def Leppard, J.Page či RHCHP). Založili sub label Squawk Records Inc. s dojednanou distribucí po celém světě přes firmu Vertigo. Tato firma vydávala v USA jen singly a LP IQ (krom desky kytaristy McAlpina). Bylo vidět, že na kapelu hodně sází, nedivil bych se,že do výměny zpěváka ze zákulisí zasahovali, což bylo tehdy běžnou manažerskou praktikou.

Byl vybrán producent Ken Thomas, který v té době podobně spolupracoval se špičkou alternativního rocku - Laibach, Psychic TV či Test Department.

Vznikly první promo foto a byl natočen klip Promises, který neustále rotoval na MTV.

Na desce samotné najdeme výbornou protiválečnou No Love Lost( i její piano verze se pěkně poslouchá), titulní song o rasových nepokojích v severoafrickém Nomzamu, či Common Ground o největších jatkách 1. svět. války. To jsou písně, které více méně korespondují s předchozí tvorbou kapely, ostatní jsou pokusem probojovat se na širší posluchačský trh a do pop rádií.

Ač v pop či AOR oblasti to rozhodně nebyly špatné písně, v širším měřítku IQ (až na Holandské hitparády) neprorazili.
Omluvou budiž to, že v té době se tímto směrem drali mnozí ostatní prog art hard thrash rockoví souputníci.

Já osobně takto hudebně zaměřené písně nevyhledávám, proto počkám do roku 1993 na vzkříšení jménem Ever.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ

Tangent - Not As Good As The Book

Tangent / Not As Good As The Book (2008)

john l | 4 stars | 06.06.2017

Některým fans dělá čtvrté album Tangent, Not As Good As The Book problém. Většině z nich vadí jeho roztahanost na dva díly a nesourodá myšlenková mapa. Každý má svoje uši, já s touto nahrávkou neměl nikdy problém, cd si poslouchám odděleně a účinek přesycení tím eliminuju. Žádné Tangent nejsou lehké na poslech a tady je těch fragmentů o jedno cedlo navíc. Album mě přijde míň křečovité a naopak víc improvizační. Jako by si chlapci ve studiu řekli, jdem hrát tak, jak nás to baví a každý ať přidá kus sebe. Nebudem se zbytečně motat v dlouhých instrumentálních pasážích, spíš si zajamujem a uvidí se. Vzniklo tak vzdušné, jazzově krásné dílo, plné bravurních instrumentálních výkonů, které jsou u Tangent běžnou záležitostí.

» ostatní recenze alba Tangent - Not As Good As The Book
» popis a diskografie skupiny Tangent

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

john l | 5 stars | 06.06.2017

Brilantní deska. Gary Chandler je precizní kytarista, emotivní zpěvák a nevysychající studna nápaditých melodií, které díky jeho vyspělé technice, rozkvétají do těch nejúžasnějších a nejroztodivuhodnějších malebných ornamentů. Skladby samotné jsou napsané vznešeně a zahrané s obrovským citem, že má člověk pocit, jako když se prochází po jarní louce, vonící rosou. Nejaromatičtější je květ titulní, přepychová instrumentální nádhera. Hned další Yourself Alone, divočejší popínavka Take These Words a samozřejmě osmiminutová What Kind of Reason.

Jadis jsou vysoce pocitová záležitost a poslouchají se sami.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Sajgon3 | 4 stars | 05.06.2017

25 rokov - čiže štvrťstoročie si dal Roger pauzu od novej radovej dosky, ak za tú poslednú počítame AMUSED TO DEATH , album, ktorý podľa mňa naliehavosťou s prehľadom z pozície Watersa predčil kultovú stenu. Keď som si išiel album vypočuť po prvý raz, zaumienil som si, že ho nesmiem porovnávať s AMUSED-om, dopadlo by to asi zle. A dopadlo by to zle určite, aj keď úplne hrozne nie. Preto sa pozrime na novinku triezvymi očami - nie je to zlé album. Je to v podstate typický Roger, ktorého spoznáte po dvoch tónoch a po prvom otvorení úst. Hudba kulminuje niekde medzi obddobím FINAL CUT a skoršími sólovkami - neurazí a myslím si Rogerových fanúšikov nesklame. Berme to tak, že Roger už všetko čo chcel povedať - povedal. To najdôležitejšie čo mi tunak citelne chýba je bezkonkurečne smrtiaca "rogerovská" naliehavosť - začatá vo WALL.. a do dokonalosti dotiahnutá v AMUSED... Pre bežného poslucháča môže tento počin znieť bezmocne - na Rogerom nastavenú latku je to akási smutnejšia veselohra v 12-tich dejstvách. To najlepšie pre mňa predstavujú skladby PICTURE THAT a následná BROKEN BONES s nádhernými pasážami, ale potom sa to zase vracia do zabehnutých pokojných vôd. Zhrnuté - pekné album - žiadna flákareň - ale - príliš veselé -(( 3 a pol za album + 0,5 bodu za texty - tie sú silné ako vždy. Takže za 4 a ja verím, že z Rogera sa na staré kolená stal optimista - k nemu sa to VYSLOVENE NEHODÍ....

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Arena - Songs From the Lion Cage

Arena / Songs From the Lion Cage (1995)

john l | 3 stars | 05.06.2017

Vláďa, ve své deset let staré recenzi píše, "Špičkový debut jak vystřižený z Fishmariliionovské éry. Vynikající výkony všech muzikantů a především perfektní materiál." Tak se mě zdá, že jsme slyšeli každý jiné album. Nesluší se potlačovat něčí nadšení, ale nemůžu ho ani sdílet. Pro jednoho může mít tento debut až legendární nádech, ale já z něj cítím těžkopádnost, slyším divně zastřený a nevýrazný zvuk, řadu toporných, upachtěných výkonů.

Arena svým pozdním nástupem na scénu v polovině devadesátých let, spadá do kategorie třetí vlny britského neoprogu. Tenhle nedotažený debut, se těžko poměří s výzrálými kolekcemi, které nastoupili cestu obrody podobně koncipované muziky z kraje osmdesátých let. Učebnicovým deskám Script for a Jester's Tear, nebo The Sentinel nekonkuruje ani náhodou.

Jde o upachtěnou práci tří zajíčků z pěti, kde ani zkušenostmi nabitý Nolan nepřesvědčí v každé pozici. Jeho klávesy místy nudí a vydávají pateticky otravné pazvuky. První zpěvák John Carson sice není špatný, ale nemá vlastní ksicht, výrazově spíš pokulhává a postrádá odlišnější barvu. Myslím si, že i vůdcovská role tahouna mužstva mu chybí. Kytarista Keith More sice předvede několik slibných kreací, ale ani on nedává kapele žádnou hlubší mimiku.

Propojit skladby krátkými mezihrami vypadá jako dobrý nápad, ovšem polovina z nich je nudná a otravná. Vycpávky, to je to spávné slovo. Až Crying číslo tři s donekonečna zvonícím telefonem a pěkná čtyřka, vyjdou vcelku dobře.

Z klasických skladeb jsou písně Jericho a Midas Vision koncipovány jako koncertní tutovky, mají náboj, nosnou melodii, ale všechno kazí nevýrazný zvukový záznam.

Pak je to trojice komplexních suit Out Of The Wilderness, Valley Of The Kings a Solomon. Ta poslední vyznívá částečně do prázdna, klávesový spodek postrádá nápaditost. Představte si roztavenou homoli cukru, jak pomalu stéká po stěně. První dvojička je mnohem povedenější, tvoří pevnou část nahrávky.

Jde zatraceně slyšet, že Arena se pomaličku rozkoukává a o svém hudebním směřování a budoucnu, ještě nemá jasnou představu.

» ostatní recenze alba Arena - Songs From the Lion Cage
» popis a diskografie skupiny Arena

Renaissance - Scheherazade And Other Stories

Renaissance / Scheherazade And Other Stories (1975)

horyna | 5 stars | 05.06.2017

Symfonickou suitu Šeherezáda, ruského skladatele vážné hudby Nikolaje Andrejeviče Rimskij-Korsakova, považují za jedno z nejlepších a instrumentálně nejbarevnějších hudebních děl, které mám už dlouhá léta ve velké oblibě. Klasicko rocková nahrávka významného britského hudebního tělesa sedmdesátých let Renaissance, se jí ve své sdělnosti jen těžko vyrovnává, ale posuzovat dvě tak rozdílné hudební složky není předmětem této recenze. Album Scheherazade And Other Stories rovněž obsahuje překrásnou muziku na pomezí rock/klasika a posluchače, využívající především vážnou hudbu jako svou doménu, dokáže taktéž náležitě oslovit.

Významným atributem kapely je úchvatný vokál Annie Haslam, díky němuž dokonale vynikne atmosféra nahrávky(nahrávek) této kapely. Nepřeberné množství motivů převzatých, nebo spíše podobných těm vážno hudebním, nalézá živnou půdu u obou částí hudebního publika. Tato platforma je využita hned v úvodních klavírních bězích skladby Trip To The Fair. Skřehotavý chechot a vzdálené nadpozemské nářky, vytváří krásně mystickou pachuť, do které se ve druhé třetině přidává anděl Annie a skladba pomalu přechází do rockové oblasti. The Vultures Fly High je dynamicky ostřejší, rockově uhánějící kráska a Ocean Gypsy naopak výrazně zpomalí a nechává Anniin vokál dýchat a doširoka roztáhnout křídla. Klasické vzdělání klavírního kouzelníka Johna Touta se nejvíce projeví ve skladbě titulní. Střídání klasické symfonické stavby, rocku, mužského a ženského vokálu a chrámových sborů ve velice pestrém aranžmá, se urputně snaží o zapsání do hudebních análů, hned vedle Korsakovova díla.

Úchvatné představení.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar

Ulver / The Assassination Of Julius Caesar (2017)

alienshore | 5 stars | 05.06.2017

Ej veru, zase tu máme tie "hnusné" roky 80-te. Ulver pripravili opus, ktorý ma priam dojal svojou retro myšlienkou na dané obdobie. Vyzerá to tak, že čím ďalej tým viac sa táto éra dostáva do pozornosti a aj samotní muzikanti si jednak chcú vyskúšať experimentovanie s elektronikou a zároveň okúsiť chuť fascinujúcich ozvien "novej vlny". V prípade Ulver dokonca až koketovanie so synth-popom.

Temný a sexi feeling The Assassination Of Julius Caesar odkazuje jednoznačne na tvorbu Depeche Mode a O.M.D. Je tu však aj čosi vskutku "ulverovsky" nezameniteľné, čo hudbu obohacuje o ďalší rozmer. Skladby si zachovávajú nielen výrazne melodický ksicht, ale aj samotné experimentovanie je vkusne zladené do jednotnej podoby. Dá sa povedať, že je priam neuveriteľné ako sa kedysi black-metalová partička zmenila na kapelu, ktorá kráča naprieč hudobnými štýlmi a nebojí sa narábať ani s popovými prvkami.

Stroj času sa spustí pri Nemoralia a ten závan zasnených, citlivých melódií prináša nielen spomienky, ale aj skutočné pocity plné smútku, sklamania, temnoty a hĺbavej atmosféry. Rolling Stone opäť oplýva brilantnými melódiami a na experimentovanie odkazuje zase jej koniec tvorený zhlukom zvukov. Prekvapením pre mňa je zaradenie tanečnej trance elektroniky pri So Falls The World, ktorá znie spočiatku tak krásne smutne. Na songy ako sú Southern Gothic, Angelus Novus, Transverberation a 1969 skoro nemám slov. Dokonale vystihnuté a do detailu vymakané melódie a aranžmány. Posledná Coming Home sa prikláňa k experimentálnejšej podobe Ulver a je výborným zakončením.

Napriek citovaniu legiend "novej vlny" 80-tých rokov je tento počin ako živá voda. Je to muzika, ktorá skutočne žije svojim životom. Je provokatívna, drsná, smutná, tanečná a zároveň progresívna. Zvuk je súčasný a využíva všetko, čo sa pri modernej technológii dá použiť. Rôzne efekty a zvuky sú spracované priam majstrovsky. Podobne si kedysi zaspomínali aj Kayo Dot a nasledovali ich aj rovnako nepredvídateľní Ulver (po svojom samozrejme). Ďalší silný počin roku 2017!

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver

Flamborough Head - Looking For John Maddock

Flamborough Head / Looking For John Maddock (2009)

Brano | 5 stars | 03.06.2017

Keď dáte do jedného vreca Camel, Genesis, Focus a štipku Renaissance ,poriadne potrasiete, tak vám vypadne Flamborough Head. Ďaľšia z dlhého radu kvalitných progrockových skupín z krajiny tulipánov.

Kostru Flamborough Head tvoria starí osvedčení harcovníci zo skupín Leap Day a Trion. Ak máte radi čarovný progrock z rokov sedemdesiatych s prímesou nostalgie, sladkej melanchólie a s množstvom romantických priam rozprávkových zákutí, tak toto je hudba pre Vás! Je stráviteľná už na prvé počutie, ale zároveň aj umelecky hodnotná. A práve zosúladiť tieto dva atribúty je mimoriadne náročné. Nejedná sa totiž o prvoplánové popevky, aké nám servírujú komerčné rádiá, ktoré sa človeku priam obsedantne vryjú do hlavy a potom nie a nie ich vyhnať. Zároveň sa nejedná o nejakú zložitú prekombinovanú avantgardu určenú iba pre úzku skupinu vyvolených osvietených intelektuálov.

Štruktúra albumu Looking For John Maddock pozostáva zo striedania inštrumentálnych a spievaných skladieb. Album otvára krehká inštrumentálka The Garden Pond. Vplyv britských Camel je nepopierateľný a gitarista Eddy Mulder šperkuje hru podobne ako Andy Latimer. Flauta v podaní Maigriett Boomsma znie žensky jemne a podmanivo. V druhej skladbe Sleepless Night sa Maigrett predstaví aj ako sólová speváčka. Jej vokál je civilný a neafektovaný. Na poslucháča pôsobí ľahko a nenútene, akoby si pospevovala iba tak sama pre seba doma v kuchyni, pri varení. Netlačí sa nasilu do polôh, ktoré sú jej neprirodzené a nechce byť za každú cenu v popredí. A nasleduje ďalšia inštrumentálka Spring. Neviem si predstaviť krajšie opísanie jari. Prebúdzajúca sa príroda, zakvitnuté stromy, štebot vtákov... Predposledná skladba Don´t Forget Us patrí medzi najkrajšie inštrumentálky aké som kedy počul. A počul som už toho dosť, to mi verte! Hudba prežiarená nadpozemskou vznešenosťou! Na záver to najlepšie v podobe rozsiahlej titulnej epickej kompozície Looking For John Maddock. Takmer dvadsať minút čistej hudobnej krásy a silných emócií. Latimerovsko-Hackettovské gitarové sóla v podaní Eddyho Muldera, pevný klávesový podklad Eda Spanningu a priam Jethro Tull-ovská flauta našej Maigrett, ktorá exceluje aj ako speváčka a v dvojhlase jej pomáha Koen Roozen. Jednoducho klenot klenotov!

Ak hladáte niečo stabilné a trvácne, niečo čo sa len tak neopočúva a nezovšednie,tak ste na správnej adrese. Tento album je ten správny tip. Hudba, pri ktorej môžete snívať s otvorenými očami. *****

P.S. : Túto hudbu ocení aj ženské publikum. Mojimi spoluposlucháčmi bola moja manželka aj moja mama.

pozn.: napísané pre blog.sme 14.2. 2014

» ostatní recenze alba Flamborough Head - Looking For John Maddock
» popis a diskografie skupiny Flamborough Head

Tiles - Presents Of Mind

Tiles / Presents Of Mind (1999)

steve | 5 stars | 03.06.2017

Takže dobrý den,
mé jméno je Chris Herin a jako kytarista naší kapely Tiles, vás všechny srdečně vítám na prvním představení našeho nového alba Presents Of Mind, široké veřejnosti.

Co tedy můžu k desce samotné prozradit. Obsahuje deset skladeb, které zabírají plochu přes padesát minut. Zařadili jsme tři instrumentální čísla a spolu se zbytkem materiálu plynule navazujeme na naše první dvě alba. Pro ty, kdo nás neznají prozradím, že hrajeme technicky náročnější rockovou muziku, která si jako předobraz vzala naše kanadské vzory Rush. Rovněž úzce spolupracujeme s producentem Terry Brownem a malířem Hughem Symem. Teď už tedy předávám hlavní slovo muzice samotné a doufám že vás všechny potěší, dali jsme si tentokrát skutečně záležet.

PLAY-Static, Modificatio... sedím jako přimražený a do uší dostávám porci neskutečně krásné muziky. Takovou hudbu předvádí technicky zdatní a kompozičně už zcela vyzrálí maníci s citem pro melodie, dynamické přejezdy a zapamatovatelné pasáže, které vylepšuje mandolína, banjo, akustická mezihra, nebo komplexní dávka melancholie v refrénu.

Nahrávka Presents Of Mind povynesla kapelu Tiles mezi špičku nejlepších. Jde o mistovské dilo progresivního rocku, které svou propracovanou a zároveň muzikantsky výživnou náplní, lemuje jejich diskografii z pozice absolutní.

» ostatní recenze alba Tiles - Presents Of Mind
» popis a diskografie skupiny Tiles

Metallica - ...and Justice For All

Metallica / ...and Justice For All (1988)

EasyRocker | 5 stars | 02.06.2017

Spolu s Master of Puppets dvojice prvních desek kované legendy, které přistály v mých šuplících, aby mě svým totálním hudebním náletem navždy srovnaly se širou zemí. Dlouho jsem se dostal do závislosti na písmenu M a další alba rychle plnila mou hladovou kovovou duši.

Hammettův fenomenální melodický poryv je pro mě jedním z největších nástupů všech dob - drtivý thrashový postulát Blackened. Zvuk ho částečně pohřbil, ale živé verze, např. ze Seattlu 1989, mě naprosto drtí a přivádějí do extáze. Nekončící sekané riffové kaskády, atmosféra je dusná a temná - věrná názvu, Hammett tu vystřihl jedno z nejskvělejších sól.

Skoro desetiminutový titulní opus magnum pojednává o neveselém tématu pochybné spravedlnosti, moci a peněz, ptá se na temné a těžké otázky, a tomu odpovídá i těžká, nepřístupná hudba. Temně laděné akustiky, patentní melodie a la M, dlouhé a drsné nálety kytar. Refrény ale patří k nejlepším v celém kovovém oceánu.

Další těžkou, strojovou palbou je Eye of the Beholder, stojícím na primární ničivé riffové agresi. Neurvalý, surový, zabejčený thrashový monolit, jako by vyhřezlý z nejžhavějšího stylového jádra z počátku osmdesátek. Funus lehce svými melodickými doteky utišuje mistr Hammett.

One s těžkým tématem vojáka, který po válečné apokalypse zůstal sám a jen s malou částí těla, patří po zásluze k nejpamátnějším metalovým kusům. Hromové výbuchy, beznaděj, zoufalství, chlad a zkáza, balada přecházející ve vichr. Fenomenální práce Hammetta, jeho vyhrávky a naříkající sóla už popsaly metalové dějiny. První klip a pronikavý úspěch.

The Shortest Straw je další, skoro čistou stylovou poctou. Melodické kytarové poryvy se ženou kosmickou rychlostí, hnány zběsilým Ulrichem. Naléhavý refrén. Technicky komplikovaná a náročná skladba, taková metalická profesura.

Harvester of Sorrow jako singl neprorazila. Není se co divit - spolu s předchozím výliskem představuje opravdu těžký oříšek. Akustické intro, těžce se převalující sekanice kytar, pohřební marš, vzdávající poctu starým Black Sabbath. Děsivě spalující refrén i sólo.

The Frayed Ends of Sanity je skoro osmiminutovou přehlídkou. Drsné riffy jsou propojeny s Hammettovými ornamenty, jeho hra se tu otiskla a posunula skladbu do lidské podoby. Výrazný, řvaný refrén nezapomenu ani o půlnoci. Pro řadu lidí už byla ale stopáž ubíjející.

Účast tragicky zesnulého basáka Cliffa Burtona na To Live is to Die je jasně patrná - okamžitě se ocitáme na úplně jiném teritoriu, které nástupci jeho génia zvládli se ctí. Křehké a velebně podané akustiky, které jako by připlouvaly z baroka, jsou bez varování zválcovány thrashovým maršem. Burtonových linek se zhostil Hammett, který tu kreslí fantaskní snové obrazy a třištivá sóla. Pocta, která vyjadřuje názvem Cliffovo motto existence.

Dyers Eve je nekompromisní úderkou, přesně ve stylu Damage Inc. z předchůdce. Po volnějším vstupu přichází natlakovaná palba, kosící všechno s kadencí MG42.

Temná, těžká, nevyzpytatelná deska, určitě určená jen pro připravené černé duše. Nedovařený zvuk, Rasmussen už toho moc zachránit nemohl, kde zřejmě záměrně byla potlačena Newstedova basa, řádí se svým asi nejlepším výkonem Lars Ulrich. Agresívní kytarové poryvy ničí všechno v dosahu, Hetfieldův zpěv je úsečný a vzteklý. Pojetí a zvuk se staly předměty kritiky, u mě je ale zakotvena hluboko v srdci.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica

IQ - For Ever Live

IQ / For Ever Live (1996)

jirka 7200 | 4 stars | 02.06.2017

V roce 1993, 12 června v německém městě Kleve byl zaznamenán koncertní set IQ, pojmenovaný Forever Live, který měl za úkol propagovat čerstvě vydanou studiovou desku Ever a ukázat fandům navrátivšího Petera Nichollse na postu zpěváka. Tento záznam vyšel po dlouhých třech letech ve dvou samostatných provedeních – jako video záznam a také ve formě 2 CD u firmy Giant Electric Pea, jejíž zakládajícím členem byl mj. kytarista IQ Mike Holmes.
Na dvou stříbrných kotoučích nás čeká necelých 112 minut live záznamu. Musím podotknout, že zvukově velmi povedeného. Studiová deska Ever a tento živák patří jednoznačně k nejlépe vyprodukovaným počinům kapely. Holmes jako šikovný kytarista a producent si zvuk řádně ohlídal, mastering svěřil světově proslulému Chrisu Blairovi (Genesis,Queen), který na nahrávce pracoval v Abbey Road Studiu a zvukovou režii Robovi Aubreyovi, který již s IQ pracoval na studiovce Ever. Kombinací těchto výjimečných osobností a kvality hráčů IQ vzniklo opravdu lahůdkové dílo.

Jelikož se jednalo o první oficiální živý záznam, kapela zvažovala, jaké písně zvolit. Nakonec největší prostor dostalo v době koncertu právě vydané album Ever a dvojka The Wake. Z každého tohoto alba zazněly 4 songy, ze zbývajících Tales…, Nomzamo a Are You… jen dvě skladby.

V případě debutu mě mrzí malý počet nominovaných písní, čekal jsem větší zastoupení . Určitě by dle mého fandové raději oželeli skladby původně nazpívané P. Menelem .

Songy z prvních dvou alb jsem si maximálně užíval, protože tady opravdu po zvukové stránce zní tak, jak jsem si vždy představoval. Jen mi vadilo u skladby The Last Human Gateway její zkrácení a rozdělení, naopak u The Ënemy Smacks jsem byl potěšen, ta zazněla v plné parádě. Z mnou neoblíbeného alba Nomzamo zde zahrané Human Nature a No Love Lost díky rockovějšímu aranžmá docela srovnaly krok a nijak netrčí z celkovém kontextu alba, rovněž tak i Falling apart at the Seams, tam ale nezbývá nic jiného, než přetrpět vlezlý refrén.

Co se atmosféry týče, ohlas publika je slyšet striktně jen mezi skladbami, takže někdy člověk zapomene, že poslouchá živé vystoupení.

K úplné dokonalosti mi chybí větší interaktivita diváků a rovněž bych se nebránil drobným úpravám v setlistu. Jinak spokojenost.

» ostatní recenze alba IQ - For Ever Live
» popis a diskografie skupiny IQ

IQ - The Road of Bones

IQ / The Road of Bones (2014)

john l | 5 stars | 01.06.2017

Albu The Road of Bones se v krátkém časovém úseku podařil filigránský kousek. Bleskurychle se probojovalo mezi nejoblíbenější alba od Iq a na některých hudebních serverech jim dokonce vévodí. Kapela, která má u svých obdivovatelů pozici kultu a svou cestu, si dláždí pěknou mozaikou výborných alb, i když zcela pozmění hudební formuli(především náladu), nešlápne do lejna.

Ba naopak, statečná družina okolo kytarového esa Mikea Holmese, se tentokrát naplno ponořila do pochmurných myšlenek lidského pokolení a z jejich útrob, vydolovala dokonale atmosféricky kalné, na jejich poměry zcela dezolátní písně. Avšak nenechme se ošálit. Materiál oděný v ponurém šatu, se s každou další odhozenou vrstvou, svléká až do bodu, kdy na něm zůstane jen saténové negližé. Pod jeho průsvitným krajkoví, objevíme přesně tutéž kapelu, jakou už léta dobře známe. Instrumentálně zmáknutou, myšlenkově ucelenou, bohatou na nálady, opět velice melodickou a také velmi, velmi nápaditou.

Po očku sleduju nejtemnější obálku v dějinách Iq(s novým a povedeným logem kapely), pouštím si úvodní From the Outside In a první slova narratora mě oblaží pocity stísněnosti a opravdového strachu. Peter Nicholls si dokonale užívá své vypravěčské role šedé eminence a muzika, tajemná a osudová, putuj vašimi sny, jako nějaký temný odstín druhého já. Pro deliciózní dosažení požadované nálady, se do titulní The Road of Bones přimíchá ksilofon a Iq rozprostřou plášť pána temnot. To je fantasie, zavírám oči a působivost mě pohlcuje. Deska si udrží přesně nastavenou, specifickou náladu až do svého finiše.

Iq už v minulosti prokázali, že jsou mistry aranžmánů, tímto neobyčejným příběhem jen potvrdili svůj pobyt mezi progrockovou elitou.



» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 01.06.2017

Před mnoha lety jsem zaslechl desku The Wake v original edici z roku 1985. Před měsícem mi byl zapůjčen trojdiskový remaster nahrávky Wake z roku 2010. Zvuk je opravdu lepší v basech, vylezly trochu i některé detaily. Zároveň však nahrávka přišla o část svého dynamického rozsahu, ale zase ne o tolik, aby byla nahrávka zmršena, jak je to v současné době již zažitým pravidlem.

Nahrávka Wake – druhý počin IQ je pro mě famózním dílem, jedním z nejlepších, co tato skupina kdy vydala. Nevadí mi ani automatický bubeník ve skladbě Corners, což je tedy u mě co říci. Prostě k této skladbě se to hodí...Chlad a žár – skvělá kombinace vroucího zpěvu Nichollse a chlad kláves s neživým rytmem...

Další dva disky ukrývají dema a rané či živě pořízené verze skladeb. Každá píseň je tu předvedena ve třech různých verzích.

Jsem detailista, ale ne zas takový, abych dokola poslouchal dema a rozpracované záznamy nahrávek svých oblíbenců, takže tyto bonusy jsou opravdu jen pro zaryté fandy kapely. Alespoň jednou jsem si je však vyposlechl a přece jen jsem byl o něco obohacen.

Většinou je v recenzích IQ vyzdvihován zpěvák, klávesista či kytarista. Já si všiml v několika demo snímcích hry bubeníka Paula Cooka s nezkresleným zvukem bicích a až tady jsem si uvědomil, jak moc dobrý je to hráč. Třeba v první live verzi Widow ´s Peak jsem měl pocit, že na session přišel Neil Peart, s jakou razancí byla píseň odehrána.

Jeho výkon je tak na původní i remastrované studiové verzi díky různým elektronickým filtrům a halům trochu upozadněn, což je škoda.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

stejk | 2 stars | 31.05.2017

Album mě donutilo si poslechnout až zhlédnutí koncertu kapely v O2 aréně před pár dny, 22.5.2017. Na koncertě zaznělo několik skladeb z aktuálního alba a tak jsem sáhnul po desce z internetu...zvolil jsem verzi flac a vcelku se mi líbila. Samozřejmě se s legendárními alby srovnávat nedá, ale co se týče zvuku se mi zdá dokonce lepší, než zmíněné desky ze 70. let...Například Fireball a In Rock jsem dlouhé roky vůbec neposlouchal-byť se mi neskutečně obě alba líbila, zvuk byl ale tak plochý, že odjezdy vlaků v nádražní hale snad zněly lépe. Až teprve po vydání remasteru se zvuk zlepšil- a tak si moje nej párplovská alba užívám opakovaně. Reaguji tímto na některé recenze zde uvedené, že zvuk In Finitu je otřesný..Až tak se to v tom flac formátu nezdá, zní tam vše hutně a kompaktně, alespoň podle mého mínění. Bohužel je to ale album, které si fajnšmekr opravdu poslechne jednou, možná dvakrát. Poslední skvělé album je z mého pohledu Perfect Stranger a vše po něm jsem vždy odložil po prvním či druhém poslechu, hardrockoví veteráni to umí ale live rozbalit pořád skvěle...koncert v rámci In Finite byl jedním z mých splněných muzikantských snů.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Arena - Pepper’s Ghost

Arena / Pepper’s Ghost (2005)

john l | 5 stars | 31.05.2017

Na albu Pepper’s Ghost, se kytarový mág John Mitchell představil jako neskutečný riffový mohýkán. Na celé desce dostal jeho nástroj větší prostor a v řadě skadeb je tahounem právě on. Jeho intelektuální nápaditost, je hnací silou většiny mohutně vyvedených kompozic a nápaditost, se kterou často přistupuje nejen k atmosférickým akustickým proložkám, ale také v přívalech obskurních melodií, mu můžou jeho kolegové jen závidět.

Komiksově vyvedený booklet alba, nás zavede do Vikroriánské Anglie a díky mimořádnému citu ve způsobu aranžování, se s chladem a strachem nočních ulic Londýna setkáváme na vlastní uši. Jako hozená rukavice do obličeje, nebo štiplavý políček, spíš ale facka, působí fluidum alba ve své historické podstatě. Arena s náladami svých výtvorů vždycky zacházela specificky, zřejmě si ve studiu řekli, tak a jdem se ponořit o 150 let nazpátky, nahodili pár akordů a všechno šlo samovolně.

Nebýt slabé, trošku nudné záležitosti Opera Fanatica, měl bych o konečné známce jednotnou představu. V tomto případě půl bodu dolů.



PS: po nahrávání odchází zpěvák Rob Sowden, z blíže nespecifických důvodů. Jestli jde o odchod mimo branži, nebo jsou na vině názorové rozdíli na další hudební směřování a Rob zakládá kapelu novou, to bohužel netuším. Buď mě podrobná informace tehdy utekla mezi prsty, nebo se o důvodech prostě nepsalo.

Jestli někdo ví o zákulisních praktikách v šestiletém mezidobí, budu rád, když je pro nejen moje rozšíření obzorů uvede, děkuji přátelé.

» ostatní recenze alba Arena - Pepper’s Ghost
» popis a diskografie skupiny Arena

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

EasyRocker | 5 stars | 31.05.2017

K tvorbě této báječné americké kapely jsem se dostal přes zdejší výborné a do posledního tónu nadšené hejkalovy recenze, za což mu patří velké díky. Tahle 120%ně americká kapela se totiž dokonale trefila do mého vkusu.

Ramble Tamble je dokonale stylové úvodní hromobití, přichází pořádné zrychlení pomalu v duchu boogie, silový a parádně natlakovaný zpěv génia Johna Fogertyho, jehož potenciál střílet od boku jednu pecku za druhou je až neskutečný. Rytmika v mezihře boří hradby.

Before You Accuse Me je skvěle procítěná bluesovka se špetkovou rockového ostří a klavírním pozadím.

Dvouminutový úder Travelin´ Band měl ve své době účinek jako úder těžké váhy na solar. Knokaut...

A Ooby Dooby vám nesleví ani o píď! Další osudový rockový boogie zášleh se zběsilým Fogertyho sólem...

Lookin´ Out My Back Door je drtivá směs country-folkové nálady a živočišné rockové síly. Další a stejně skvělá strana mince v silovém creedenceovském podání a brilantní kytarovou ornamentací.

Jednou z mých nejoslavovanějších pecek je těžká a temnotou politá Run Through the Jungle. Název hovoří sám - dusné, drsné a valivé prokousávání se pralesem s parádní harmonikou.

Up Around the Bend má od začátku nepopsatelný creedenceovský odpich, energii, pot stříká daleko. Vždycky si vzpomenu na valící se kameny...

My Baby Left Me se opět vtěsnala skoro jen na dvě minuty, v případě této skvělé jednotky je to ale fuk. Bluesový otisk a melodické kytarové poryvy, šlachy a maso.

Who´ll Stop the Rain odbíhá volnějším tempem, má nostalgickou, smutnou náladu a je skvěle vymodelována k dokonalosti trochou country a folku.

Pilotním dílem je jedenáctiminutový kus I Heard It Through the Grapevine. Těžký hardrockový riff, drsný zpěv a atmosféra putyky, kde sviští karty a luftem poletují rozbité sklenky a rány pěstí. Spolu s džunglí jeden z nesmrtelných pomníků mistra Fogertyho s drtícími sóly.

Long As I Can See the Light je bluesově očazeným závěrem klasické albové verze. Atmosféra loučení, žalu a dávno zašlých starých časů.

Na bonusech je kromě živáků Travelin´ Band a Up Around the Bend ještě těžkotonážně se valící Born in the Bayou. Rozžhavená bluesrocková směs nenudí ani na zlomek vteřiny a kreslí temné linky...

Tady se báječně potkal primární rock´n roll, hardrock nejvyšší třídy a trocha blues a folku jako báječné aromatické příměsi. Výsledek? Muzika síly tajfunu.


» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Hackett, Steve - To Watch The Storms

Hackett, Steve / To Watch The Storms (2003)

horyna | 5 stars | 31.05.2017

Bývalý kytarista Genesis Steve Hackett, už zřejmě nikdy nepřekročí stín, svého revoltujícího díla pojmenovaného To Watch The Storms. Ale proč by vlastně měl? Nikdo to po něm nežádá, mistr stále tvoří významná alba se zajímavou tématikou. Ovšem roku 2003 se skutečně překonal. Od začátku osmdesátých let nevydal tak silnou kolekci a tentokrát do toho praštil skutečně pořádně. Spojil svůj progresivně renesanční cit pro melodiku, s výzvou, kterou mu nabízel moderní hudební svět, se svými technologiemi a vymoženostmi.

Ať posloucháte v jakémkoliv pořadí, postupně, nebo si skladby přehazujete jako horký brambor, nikdy nenarazíte na dvě podobé věcičky. Nechybí tu sentiment Strutton Ground, modlitbou pohroužený začátek nedefinovatelné pecky Circus Of Becoming, avantgardní The Devil Is An Englishman, velice vzrušující, drsná Mechanical Bride, letními nocemi u moře dýchá Brand New, starou Anglií zase vznešená Rebecca a orientem The Silk Road.

Mezi styly se Hackett pohybuje neskutečně ladně a přesto, že přehazuje hudební výhybky opravdu často, po rušivém skřípání a vrzání, není na díle To Watch The Storms ani památky.



» ostatní recenze alba Hackett, Steve - To Watch The Storms
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Threshold - Clone

Threshold / Clone (1998)

john l | 4 stars | 30.05.2017

Album Clone je pro mě významné hned z několika faktorů:

a) je první, na kterém se představil nový, dlouholetý zpěvák Andrew McDermott
b) kapela značně přeroubovala svůj styl, pozměnila ladacos, oproti první trojici nahrávek, jsou tohle úplně nový a mnohem zajímavější Threshold
c) na podobné hudební formuli pracuje kapela dodnes (nejvýrazněj právě s Macem)
d) pánové zapojili do své tvorby atmosféru, ta nebyla dosud u Threshold takřka vůbec přítomna
e) a je to především tíživá, mnohdy trudná a temná atmosféra, která povyšuje tvorbu kapely nad běžný, prog metalový rámec
f) hudební plochy propojují tisíce různých odstínů a variací na akustické mezihry, stejně i dlouhé vybrnkávací části, prezentované právě Karlovou bez-elektrickou kytaru


Léta jsem měl tuto desku za nejoblíbenější, možná až do dob March of Progress, to je klidně deset, čtrnáct let. Dnes se na ni dívám už jiným pohledem a sentiment přenechal pozici objektivitě. Z desek z Macem ji určitě překonává velkolepá Hypothetical, nebo monster progresivní Critical Mass.

Proč vlastně?:
Clone totiž obsahuje i nějakéto prach-obyčejné "hoblující" kytarové vakuum. První dvojice Freaks a Angels, jdou po první signální, ale občas zní fádně a na vině je právě zmiňovaná, kytarová nuda. Stejně tak v Lovelorn.

The Latent Gene jsem vždycky obdivoval, je to předobraz velkých, hymnických osmiminutovek, které kapela píše dodnes. Tady je všechno podstatné. Atmosféra, prázdná, odstrašující tma a o Richardovu klávesovou výmalbu se tříští překrásné, nonšalantně akustické ozvěny. Refrén je velice, velice melodický a okamžitě zapamatovatelný. Ve třetí minutě nás pohoupe delikatesní Karlovo sólo na pozadí, ne akustických, ale tentoktár klasickýck kytar. A Mac, to je prostě borec, který dovede náramně pohladit po duši.

Change je sugestivě podaná balada. Podle podobného mustru, bude kapela zpracovávat i další písně na svá příští alba.

V Life's Too Good spolu svádí boj Richardovi šeptající klávesové tóny a vyvážená akustika mistra Grooma.

Nejsilnější zbraň vytáhne naše parta do závěrečné trojice, zde se nechala inspirovat vesmírným programem.
Goodbye Mother Earth, Voyager II a Sunrise On Mars(zřejmě nejcitlivější položka skupiny do dnešních dnů). Tu krásu nedokážu přesně popsat, ale je to úžasná muzika, vždycky to poslouchám se zatajeným dechem, v jakési úzkosti a očekávání, jestli mě ty písně zpracují se stejnou intenzitou jako minule. Hurá, zase klaplo na sto perco.


Threshold jsou kapelou, která velice dbá i na vizuální stránku svých nahrávek. Clone, společně s Hypothetical, Subsurface a určitě i Dead Reckoning zdobí v pravdě fantastický motiv.


Sentiment mě velí bodovat do plných, ale logika věci připouští určitou pochybnost. 4-4,5 hvězd a klonů


Trochu se divím, že tu první nahrávky Threshold nemají ani sebekraťučkou recenzici. Zřejmě budou Wilsonovi práce(oproti těm Mackovým)v určité oblíbenecké defenzivě.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

IQ - Dark Matter

IQ / Dark Matter (2004)

john l | 5 stars | 29.05.2017

Znovuobjevení kapely Landmarq, ve mě zažehlo novou chuť, přípomínat si velké albové projekty Anglických progresivních kapel druhé vlny. V posledních dnech jsem se jim začal usilovně věnovat a po několika recenzích kapel Arena a Threshold, přišli na řadu velikáni tohoto stylu, nebo chceme li směru. Ti, kteří stáli u jeho startu, kapela Iq. Prozatím jsem velmi stručně ohodnotil jenom dvojalbum Subterranea, což je velkolepý koncepční projekt, na jehož poslech musí být člověk dokonale připraven. Bez sebemenší erudice a uvolněných, přenastavitelných mozkových komor, není lehké jeho obsah dokonale nasát, natož pak pochopit.

Naštěstí se v katalogu Iq, nachází i přijatelnější alba a jedním takovým je právě Dark Matter.

Proti stereotypu, si s vašim souhlasem dovolím ulehčit práci:

Titan (recenzent) píše: Temné, velmi temné album. - Ano, do puntíku souhlasím.

Brano píše: Napriek tomu,že z hudby IQ cítiť vplyv skupín ako Genesis alebo Pink floyd,ingrediencie sú namiešané tak znamenite,že celkový výsledok zaručuje vysokohodnotný poslucháčsky zážitok. - Neřekl bych to přesněj.

A Mayak: Dark Matter je po bezchybnom albume Ever, koncepčnom dvojalbume Subterranea a vysoko nadštandardnom The Seventh House ďalším drahokamom do mozaiky diel, ktoré budú dlho patriť k pilierom žánru, nazvaného rock progresívny. - OK.

Mohl bych to už ukončit, vždyť ty věty jsou víc než výmluvné.

Ale z opačné strany, Charlie: Skupinu IQ som v minulosti dosť počúval,na svoju dobu boli dosť aktuálni a produkovali príjemnú melodickú prog-rockovú muziku.No teraz chlapci trocha zaspali.Poskledný album "Dark Matter" som si opakovane pustil,no zdá sa že na albume nepriniesli nič nové,akoby len opakovali motívy ,ktoré už poznáme z predošlých albumov (vykrádanie samých seba je výstižný názov)

Charlie, nepotěšil jsi mě aaa ani já tě nepotěším.

Pro mě je materiál na Dark Matter sestaven velice šikovně. Poukazuje na slušnou životaschopnos a s velkým nadhledem, se snaží prodírat i jinými oblastmi, které nejsou vymezeny stanovenými progresivními zákonitostmi.

Jde o velmi zdařilou a možná dokonce inovativní nahrávku.

» ostatní recenze alba IQ - Dark Matter
» popis a diskografie skupiny IQ

Landmarq - Turbulence - Live in Poland

Landmarq / Turbulence - Live in Poland (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 29.05.2017

První oficiální DVD Landmarq s názvem Turbulence - Live in Poland spatřilo světlo světa v roce 2006. Vydala ho polská firma Metal Mind, v této zemi, konkrétně v Katowicích byl předešlého roku záznam i pořízen.

Jako upomínku na tuto událost firma vydala v roce 2009 koncert i ve formátu audio CD a to hlavně z důvodu výborné kvality zvukového záznamu. CD vyšlo v limitované edici 1000ks.

Je zajímavé nahlédnout na obal, abychom viděli jaké skladby kapela vybere na své první DVD. Určitě budete překvapeni zvoleným setlistem : byl přehrán skoro celý materiál z CD Entertaining Angels, z předchozí desky Science...nezazněly osvědčené koncertní hity, ale byl odehrán méně nápadný song Lighthouse a na období, kdy v kapele působil Damian Wilson bylo vtipně zavzpomínáno instrumentální (!?) skladbou Lanslide (se sólem na bicí), kterou rovněž v kontextu prvních tří desek považuji za tu méně reprezentativní.

Tolik k informacím, které vyčteme z obalu. To hlavní musíme však posoudit svým sluchem. Zde je pár osobních postřehů.

Ačkoliv neskrývám fakt, že preferuji písničky, které nazpíval s kapelou Damian, tak zde musím připustit, že koncert odezpívaný šarmantní Tracy Hitchings se velice dobře poslouchá. Skladby přece jen z důvodu live záznamu zní o kapánek rockověji, stále se však (dle mého ucha) pohybujume na pop rockové parketě, ale té kvalitně provedené.

Jak už jsem letmo zmiňoval, koncertní záznam zvuku je velmi povedený, žádný nástroj nezaniká ani nevyniká - materiál není stižen kompresí, takže si jej určitě ještě nekdy rád připomenu.

P.S. : DVD jsem neviděl, jen pár fragmentů z ytb, ty mě však úplně nenadchly, ty záběry z balkonu divadla na mě působily dost stísněně, což jako klaustrofobik těžce nesu :-)

Hvězdy se vztahují jen na období s Tracy H.

» ostatní recenze alba Landmarq - Turbulence - Live in Poland
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour

Moody Blues / Every Good Boy Deserves Favour (1971)

horyna | 4 stars | 28.05.2017

Sedmá dlouhohrající nahrávka kapely The Moody Blues, ve volném překladu - "Každý dobrý chlapec si zaslouží přízeň", směřuje oproti raným nahrávkám tohoto souboru, které vyvrcholily s velice senzibilní a alegoricky heboučkou záležitostí To Our Children's Children's Children, k rockově přímější a o poznání razantnější hudební myšlence. Je pouze otázkou času, než si vás toto koncepční album, které je jakýmsi příběhem o hledání dobrých věcí během dětského života, dokonale podá. I tady se nalézá spousta jemných melodií, akustických meziher, album opět přetéká bujnou orchestrací a mellotronovými linkami.

Co ale dělí Moody Blues od konkurence jsou jejich velké a nezapomenutelné melodie. Vše je v mírném, rozeklaném pohybu, písně jsou tu vybroušenými drahokamy a pouze častým nasloucháním jejich hudbě si je můžete postupně osahat a zamilovat.

Album začíná zvláštní zvukovou koláží ve skladbě Procession, která shrne dějiny lidské rasy třemi slovy: zpustošení, tvorba, komunikace.
Singlová, překrásná záležitost The Story In Your Eyes je plná decentní melodiky a jímavých harmonií, vévodí jí zpěv od poznávacího znamení souboru, Justina Haywarda. Ten je jako hlavní zpěvák podepsán pod dalším výtečným kusem, písní You Can Never Go Home, což je o poznání expresivnější představení s kvílivou elektrikou v záhlaví a mohutnými sbory.

Our Guessing Game přinese působivé zvukové variace (obzvláště klavírní melodie) a u mikrofonu tentokrát stojí sytější Ray Thomas. Masivní používání melotronu je typickým znakem tvorby kapely, děje se tomu tak i ve čtvrté písni Emily's Song, ve které se pro změnu představí další vokalista John Lodge, jehož poloha sice není oproti kolegům tolik poutavá, skladba ale za poslech určitě stojí. After You Came je pak rytmičtějším sborovým číslem všech zpěváků M. B.

Překrásná flétnová melodie doprovází zpočátku tuctovou píseň One More Time To Live, ale její energický nástup do refrénu symbolizuje určitý odklon "pozdních" Blues do jiného řečiště. V poslední písni My Song předvede jedinečnou vokální stavbu klávesový čaroděj Mike Pinder. Píseň nepostrádá drama, patos, napětí, ale i krásná akustická zákoutí (brnkáná harfy) a zvukově fatalisticky nastíněné, životní etapy onoho jedince.

Melodická muzika kapely Moody Blues se orientuje na písně, progresivní rockový směr jí dává barvitá instrumentace a pokud jste si zamilovali všechna předchozí alba této kapely, určitě si tuhle zajímavou kolekci užijete rovněž. Ano pánové svá alba tvořili podle podobného hudebního vzorce, ale pokaždé s láskou a velice svěže. 4,5*

» ostatní recenze alba Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cobham, Billy - A Funky Thide of Sings

Cobham, Billy / A Funky Thide of Sings (1975)

Brano | 4 stars | 28.05.2017

Už ma nebaví písať recenzie.Pero mi vyschlo,atrament sa minul,slovná zásoba sa vyčerpala...a udrela kríza stredného veku.Zmenil sa mi aj vkus na ženy.Len toť nedávno sa mi páčili iba maturantky a dnes už preferujem len staršie a zrelé ženy tak 25 až 26 ročné.

Avšak tento album ma v dobrom nakopol.Pozerám,že na progboarde nie je žiadne hodnotenie,ani recenzia.A Funky Thide Of Sings je tu ako od macochy.Nuž uľútostilo sa mi tejto siroty a tento fakt ma primäl(hrozné slovo,však!) prekonať svoju lenivosť a napísať pár čisto subjektívnych dojmov.

Billy Cobham,rodák z Panamy sa preslávil najmä ako bubeník skupiny THE MAHAVISHNU ORCHESTRA,ktorá na začiatku sedemdesiatych rokov spôsobila doslova revolúciu v hudbe.Jeho pozoruhodná sólová tvorba však nie je len slávny debut Spectrum(1973),ale za vypočutie rozhodne stojí aj jeho štvrtý štúdiový album A Funky Thide of Sings.Funky?A prečo nie???Uvoľnená pohodová atmosféra,radosť zo života,relax,povznesená nálada a majstrovské muzicírovanie.To všetko tu nájdete!Prím má mohutná dychová sekcia,podporená presnou a dokonalou rytmikou.Takto má vyzerať zábava na horúci letný večer!Až v siedmej skladbe A Funky Kind Of Thing vlastne zistíme,že sa jedná o sólový album jedného z najlepších svetových hráčov na bicie nástroje.Bubenícka exhibícia najvyššej kategórie!Všetky tie veľké kotly,bubny a bubienky,činely a kopáky dostali poriadny výprask.V záverečnej skladbe Moody Modes si dychová sekcia zobrala oddychový čas a priestor dostal Milcho Leviev a jeho klavír a tiež Alex Blake a jeho sólo na basu.Veľmi silná inštrumentálna desaťminútovka.

Po zvukovej stránke hrá CD excelentne,DR má snáď až 12.Rozlíšiteľnosť jednotlivých nástrojov je ohromujúca,nič sa nezlieva,netvorí sa zvuková guľa...takto nejako má znieť kvalitná jazz-rocková nahrávka.

(Počúval som na zostave,ktorú mám určenú len na jazz,jazz-rock/fusion a ktorá v tejto oblasti maximálne
vyhovuje mojím ušiskám a spĺňa moje požiadavky/high-end to nie je,ale to mi nevadí/:
Sony scd-xe800,Yamaha AX-397-direct on,Tannoy Mercury Fusion 2)

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - A Funky Thide of Sings
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Hansen, Beck - Mellow Gold

Hansen, Beck / Mellow Gold (1994)

tykeww | 4 stars | 28.05.2017

Mellow Gold je prvním regulérním albem písničkáře, muzikanta, tuláka a experimentátora Becka Hansena. Vystřelilo ho mezi největší světové hvězdy a rázem se o něm mluvilo po celém světě.

Velkou zásluhu na tom nese zejména single Loser, který album otevírá. Nese se ve znamení důrazného rytmu stejně jako charakteristické barvy Beckova hlasu, který je tak trochu znuděný a skálopevně klidný. Hypnotický klid se ještě více umocní v následující Pay No Mind, dále už to jede jedna báseň píseň za písní, jedna je bezesporu lepší než druhá.

Beckovi se první skutečné album více než povedlo. Už tady má nastavený svůj charakteristický styl, ve kterém kombinuje folk, rock i hip hop a všemu přesvědčivě vládne
svým sympatickým hlasem. Deska rozhodně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Mellow Gold
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck

Threshold - Critical Mass

Threshold / Critical Mass (2002)

john l | 5 stars | 28.05.2017

Kotouč Critical Mass, je obecně považován za nejzdařilejší počin Threshold. Dokonce i několik vrstevníků z mého okolí, kteří Threshold podrobně neznají, si tohle album opatřili. Na Progarchives má největší rating a překvapivě i uvnitř Progboardu, se k němu vyjádřilo sedm přísedících.

Poslední, EasyRockerova recenze je stará už bezmála deset let, což bohužel ukazuje na fakt, že podobná hudba, tady dávno nemá zastoupení. Nebo je na vině lenost a laxnost okolí, vyjádřit svůj názor? Doba, kdy jste byli za vyčlenění z davu přibiti na pranýř, je dnes z větší části minulostí. Je to určitě škoda, Threshold na svém nejsofistikovanějším albu nastavují umělecky nejpřijatelnější a taky pro "dědečky" rockery nejpřístupnější tvář.

V případě Critical Mass, jde o syntézu křehkých, tříštivých akustických výpadů kytaristy Karla Grooma, v područí monumentální klávesové školy Richarda Westa. Tihle dva, jsou něco jako bratři, výborně se doplňují, jeden druhému pravidelně poskytují úhybné manévry pro četné sólové výstupy, které postrádají jakoukoli známku exhibicionismu a nesmrdí přeumělkovaností a zbytečným patosem. Dramatizace desky je skvěle poskládaná, na startovní čáře stojí atmosférická žula Phenomenon, za ní progrockový obr Choices, který vytřídá tempo asi nastokrát. Nejpřístupnější, akustickou polohu poodhalí Falling Away a riffmistr Karl Groom se předvede ve Fragmentation. Časový prostor písní Echoes Of Life, nebo titulní skladby, přesahuje běžný rámec, tady kapela vytasí své nejsilnější zbraně.

Ve světě technicky precizní muziky nejsou jenom Pink Floyd, Genesis a jim podobní. Nedávno jsme tu s kolegy objevili "umrlence" Landmarq a obrovskou progresivní hodnotu vykazují (k mému překvapení)i kapely z Polska.

Je každého věc, jaký nároz vyjádří a jak ho podá. Ovšem číst po stopadesáté o P.F.nebo J.T., už zavání nudou. Pořád je kvantum dobré muziky, která nejenom tady nebyla důkladně poodhalena a prozkoumáná. A deska Critical Mass k ní patří rovněž.

» ostatní recenze alba Threshold - Critical Mass
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Gerry | 5 stars | 27.05.2017

Kdykoliv a kdekoliv si vytvářím na internetu nějaký profil a chtějí tam po mně vyjádření nálady, životní motto, nebo cokoliv co mne charakterizuje, píšu jen jedno a to samé:
“There is no dark side of the moon really. As a matter of fact it's all dark.”
Věta, která pro toho kdo ví a vnímá, vyjádří snad vše.
Tak to cítím a vnímám už od svých cca 10 let, kdy jsem poprvé uslyšel v hudbě tlukot lidského srdce, výkřiky hrůzy, konejšivá slova ….

Protože dlouho budeš žít a vysoko budeš létat
A úsměvy které rozdáš a slzy které vypláčeš
A vše, čeho se dotkneš a vše co uvidíš
Je celý tvůj život, jaký věčně bude

Tehdy jsem to ještě nedomyslel, nepochopil, ale druhé setkání přišlo kolem 20 let, kdy jsme v Plzni na VŠ ve studentských hospodách vedli dalekosáhlé a těžce filosofické debaty o životě, budoucnosti, láskách, nenávistech …. samozřejmě i o hudbě ….a snad vždycky, jak piva přibývala a řeči byly filozofičtější a filozofičtější, prolnuly se naše myšlenky s myšlenkami nám tak blízkých 4 muzikantů, které jsme poslouchali v jednom kuse …

Unaven ležením na slunci zůstáváš doma a díváš se na déšť
Jsi mladý a život je dlouhý, máš čas zaplatit za dnešek
A pak jednoho dne zjistíš, že okolo tebe proběhlo deset let
Nikdo ti neřekl kdy vyběhnout, zmeškal jsi startovací výstřel

…a netušili jsme, jak tahle slova jednou budou krutě pravdivá ….

Léta ubíhala, naše nerozborná parta z vysoké se rozpadla a roztrhala, pohltil nás mlýnek života a připomenul nám, že naše debaty byly opravdu od reality hodně vzdálené ….

Prachy, jak se říká
Jsou původ všeho zla dneška
Ale když požádáš, aby ti přidali na platě
Nebuď překvapený, když ti nedají nic

Hezké chvíle ubývají, optimismus a nadšení ze života toho bezstarostného mládí jsou už dávno pryč, člověk si občas (často) připadá jak ten Watersův šílenec …

A když se prolomí hráz a spousta let se předčasně otevře
A když na kopci není kam se skrýt
A když tvá hlava exploduje temnými předtuchami
Setkáme se na odvrácené straně měsíce

… který ví, že to na co se v životě dá těšit, už dávno bylo, a že …

Každý, koho potkáš
Vše, čím pohrdáš
Každý, s kým bojuješ
Vše, co je nové
Vše, co skončilo
Vše, co má přijít
A všechno pod sluncem je v souladu
Ale slunce je zastíněné měsícem

Snad ještě ale není tak zle? Snad ještě má ten lidský život i po 30 letech naději na úsměv, na smích, na radost, pohodu?

Doma, zase doma
Chtěl bych tu být kdykoli budu moci
Když přijdu domů prochladlý a unavený
Je příjemné si zahřát kosti u krbu
Někde v dálce za poli
Vyzvánění železného zvonu
Svolává věřící na kolena
Aby vyslechli laskavě vyslovené kouzelné kázání

V životě mne zasáhla spousta hudby, spousta stylů, spousta interpretů. Jen jednu partu si ale můžu pustit vždy a všude, v radosti a ve smutku a nikdy se mi neoposlouchá – a to jsou Pink Floyd. A od nich jedna deska, která je synonymem života, i toho mého – Dark Side of the Moon. Pro mne vrchol hudby, který už nikdo nikdy nepřekoná.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die (1976)

EasyRocker | 3 stars | 27.05.2017

Po rockově živém, syrovém a folkem samozřejmě zhusta osahaném albu Minstrel in the Gallery přišli pánové s nápadem na další příběhové album. Odklonili zvuk zajímavým orchestrálním směrem, nepochybně je ovlivnil úspěch queenovské Noci v opeře, jejíž dosah byl znát všude.

Quizz Kid přináší hlavní melodii, na kterém stojí albový příběh, pak nám ale Anderosonova parta přinese svěží rockový vichr. Je to ale technicky hodně náročná a nevyzpytatelná skladba, osciluje mezi teatrálnem a drsností. Mistrova flétna tu má trochu méně prostoru.

Dramatické tóny akustiky přivanou v ospalém tempu Crazed Institution. Hodně dlouho se mi tahle věc líbila, teď se ale možná občas přistihnu u pocitu, že by ji slušelo více energie. Refrén je ale neodbytný a srdečně teplý.

Salamander, to je klasická něžná i divoká přehlídka folkových akustických nálad, jethrovské podání v nejlepší formě. Zapadlo by na předchozí, ale hlavně následující skvělé album.

Ale už je tu syrový Barreho riff Taxi Grab, odpálený s ohnivou intenzitou a spalujícím žárem, jako by se sem snad přikradl mistr Page. Hardrocková hmotnost a Andersonovo skvělé představení nejen v hrdle, ale i s rozfajrovanou harmonikou a flétnou...

From a Dead Beat To an Old Greaser už také lehce předstihuje další desku - komorní, posmutnělá nálada, folkový, skoro až tradicionálový otisk. Mnoho mají na svědomí orchestrální aranže a Evansovy klavírní dotyky. Na konci parádní práce s flétnou a těžké Barlowovy údery.

Bad-Eyed and Loveless vychází ze syrového, černého bluesového prazákladu. Jako kdyby sem zavítal na prvotině Mick Abrahams a vložil sem svůj bluesový odzemek. Krásně procítěné akustiky a stejně žhavě spalující stylový Anderson.

Přichází ostré riffové přejezdy, Andersonův intenzívní, vše vyplňující hlas a skutečně odvázaná Barlowova dělostřelba. Big Dipper dupe po okolí jako stádo slonů, buď uskočíte, nebo si někde vyrazíte zuby. Všechny hudební složky JT tu jedou na maximum...

Titulní skladba je svým motivem a vyzněním natolik profláklá, že ji asi netřeba nějak představovat. Jasný a trefný pokus o hit, Evans se tu neomylně podepsal klavírem, orchestralita to posunula ke queenovské teatralitě, což se mi zrovna nezamlouvá. Problém je, že už na ni po tom milionu poslechu musím mít nějak náladu. Základní motivy jsou ale kanonicky známé.

Pied Piper je akustickou procházkou na pozadí rytmické přehlídky. Už by mě to skoro nudilo, ale Anderson sem vtipně vstoupí s výbornou flétnou a hravým zpěvem... folkový, snad až pradávný hospodský duch...

Studený Evansův klavír začíná The Chequered Flag (Dead or Alive) - závěr je v orchestrálně-teatrálním stylu titulní skladby. Rytmika je ale přece jen výrazně střídmější, takže vyniká posmutnělá, baladická nálada. Tady jsem schizofrenní - někdy mi ty aranže vadí, jindy mi sednou bez obtíží. JT tu směřují někam mezi Queen a Blue Öyster Cult v závěru sedmdesátek.

Na bonusovce je dále teatrální, klavírní A Small Cigar, jak z dílny Davida Bowieho, a uvolněný poloakustický závěr Strip Cartoon s pomlaskávající basou Johna Glascocka.

Dal-li jsem Aqualungu 5, následujícímu albu, jednomu z mých nejzásadnějších, mezi 4 a 5, a Minstrelu 4, musím tady v rámci objektivity střihnout trojku. Snad mi nevadí ani tak příklon k orchestraci, ale mám pocit, že skladby trochu postrádají silnější nosné motivy, snad mám trochu pocit překombinovanosti a těžkosti. Doufám, že jde jen o můj pocit.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

john l | 5 stars | 27.05.2017

Na kapele Arena mě fascinuje, že každá jejich nahrávka je z úplně jiného těsta. V posledních letech se u všech britských progresivních kapel druhé vlny, objevuje temná atmosféra, jako motto a hnací jednotka jejich alb. Když si vezeme poslední Iq (u nich takhle nastavený "ksicht" čekal asi málokdo), Pendragon, nebo Pallas, na všech albech těchto kapel slyšíme, jak moc je depresivní faktor v muzice dominantním prvkem, spolutvořitelem nálady díla a hybatelem emocí v jednotlivých skladbách.

Když deska The Unquiet Sky vyšla, sjížděl jsem ji do totálního obehrání a když se k ní po letech vracím znovu, baví mě ještě mnohem víc. Arena si razí cestu svého vývoje a Cliva Nolana musím pochválit, jak dobře dokáže na každé nahrávce připravit živnou půdu Mitchellovým kytarovým výbojům. Nápaditost si klestí cestu kaskádami melodií, ty jsou sice na tomto ještě stále aktuálním nosiči skryté pod povrchem, ale ne za každou cenu. Z některých skladeb se vyloupnou hity okamžitě, některé musí postupně dozrávat a jiné je potřeba prozkoumat mnohem výrazněj.

Arena je u mě sázka na jistotu, s touhle kapelou jsem prozatím nikdy nešlápl vedle. Vytvořila dvě výborná a šest vyjímečných alb. Nebojím se je nazvat artefakty současné moderní hudby.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Flash - Flash

Flash / Flash (1972)

horyna | 4 stars | 27.05.2017

Domnívám se, že jsem nebyl jediný, koho v prvním plánu na debutní desce kapely Flash, zaujal tento mimořádně krásný obal, dívčího (předpokládám) pozadí a až v tom druhém, se zajímal o hudbu samotnou. Zmiňovanou desku, jsem zaznamenal poprvé s Rovantovou recenzí z konce prázdnin loňského roku, ale na dlouhou dobu jsem ji pustil ze zřetele. Nevím už přesně která zvláštní náhoda zapříčinila opětovnou, o několik měsíců posunutou vzpomínku tímto směrem, ale veškeré snahy vylovit z paměti název kapely, přicházeli na zmar. Až oslovení kolegové, v rubrice "prosím o radu" briskně zareagovali na můj popis přebalu alba a jeho název byl rázem na světě. Několika vteřinový poslech, bleskurychlá objednávka a hle, Flash v kalhotkách jsou už doma.

Hudba na jejich debutu mě oslovila okamžitě. Bankse u Yes neznám (poslouchám je až od třetí desky se S. Howem), ale možná se teď budu muset zpětně do art-rockového slabikáře znovu podívat. Protože jestli takto skvěle válí i ve svém bývalém zaměstnání... Dalším do party je Tony Kaye, toho mám moc rád a zpěvák Colin Carter, mě svými výškami občas připomene německé závodní kapely pubertálních časů, jako Chroming Rose, nebo Scanner, ale to opravdu jen okrajově. Jejich singeři pištěli podstatně víc. Kromě trošku stupidního popěvku v třetí Children Of The Universe, jde o hráčsky intenzivní a kreativně slušně zaměřenou muziku. Tempo se mění v krátkých periodách, pánové si potykají i s jazzem a vzdálená podobnost s pozdějšími Howeho Yes, je zcela opodstatněná. Nahrávka má intenzivní dynamiku, košaté, mnohdy výpravné aranžmá, "trpí" spoustou hráčských fines a místy peláší ve slušném kalupu. Nejvíce mne zatím oslovila poslední, vyšperkovaná kráska The Time It Takes, plná vzletných kytarových melodií, pokojných klávesových hříček a do střední polohy nasměřovaného Colinova projevu.

Desku oznámkuji pouhou čtyřkou. Ale věřím tomu, že kdybych ji znal déle, nebo ji spoznal rovnou v době jejího rozkvětu, dostala by stejné numero, jako hudebně podobní, obrovitánští Yes. V jejich případě si u významných alb z let 71 až... couvnou nedovolím.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash

Europe - Bag of Bones

Europe / Bag of Bones (2012)

horyna | 5 stars | 27.05.2017

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.

» ostatní recenze alba Europe - Bag of Bones
» popis a diskografie skupiny Europe

Jethro Tull - Catfish Rising

Jethro Tull / Catfish Rising (1991)

steve | 2 stars | 26.05.2017

Catfish Rising je špatné a slabé album Jethro Tull, vůbec bych se nezlobil, kdyby nikdy nevyšlo. Nebojím se mu přilepit nálepku jednoho z nejslabší počinů Andersonovi party. Rozhodně bych neřekl že nahrávce chybí nápady, nebo pestrost. Spíš je to prapodivná kaše, nevalné chuti, připečená, trochu smrdutá a připálená. Anderson míchá blues s jazzem, pop s country a vždycky z toho vyleze kočkopes.

Rockový otvírák This Is Not Love má s J.T. hodně málo společného, ale budiž. Dvojka Occasional Demons patří k nejlepším na desce, pocit starých Tull se přelévá z ucha do ucha a Barre je skvělej. A dál, už toho moc nezbude, za zmínku stojí snad výpravná záležitost Rocks On The Road a blues staré školy Still Loving You Tonight. Věci jako Sparrow On The Schoolyard Wall, Thinking Round Corners, nebo Doctor To My Disease nejsou vůbec důstojné znčky J.T. a působí jako pěst na oko. Poslouchat je častěj, dostanu nejspíš žaludeční potíže.

Když dokázali Tull usmažit "tohle", museli být buď v rauši, totálním rozkladu, nebo se jim protáčela lebka jako sekundovka na budíku ze všech těch klima změn okolo. Bon Jovi zničehonic zamrzla voda v chladiči po odjezdu z New Jersey a mimina se začala drápat za dolarovkama uprostřed bazénů.

Okolí, se kterým se Jethro Tull za ručičky nikdy nedrželi, bylo mega-dekadentní a tempo už zkrátka neudrželi, vlastně ho ztratili někdy po Broadsword.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Curved Air - Phantasmagoria

Curved Air / Phantasmagoria (1972)

horyna | 5 stars | 26.05.2017

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air

Threshold - Dead Reckoning

Threshold / Dead Reckoning (2007)

john l | 5 stars | 26.05.2017

Okolo Anglie šplouchá moře (nebo je tam oceán) plné art rockových a neoprogresivních kapel, ale o vyloženě progresivní metalové spolky z této krajiny člověk často nezavadí. Když kytarista Karl Groom a klávesák Richard West na konci osmdesátek zakládali mateřské Threshold, chtěli se za každkou cenu vymanit a vydat jinou cestou. Oba dva mají blízko k tvrdší a hrubší hudbě a tak do kolíbky svému děťátku přidali sudbu metalovou, ale nezapomněli na výraznou, typicky ostrovní melodiku, kombinovanou s výbornou Westovou klávesovou hrou.

Na své poslední desce se zpěvákem Andrew McDermottem, dokázali obsáhnout všechny typické znaky Threshold, které poskládali natolik bravurně, že i když uctíváte především melodie na úkor riffů, stejně vás na opakovaný poslech položí tato deska na lopatky.

Spousty geniálních a výrazný melodií, strhující tempo, žánrová pospolitost, kompaktnost a prokombinování různých elementů, zazdalo na jednu z nejlepších desek v podobném oboru. Devítka nebušených skladeb si svojí nápaditostí říká o obdiv.

Dlouho jsem měl tohleto album za jejich slabší článek, ale postupně jsem si ho tolik zamiloval, že dnes jsem Dead Reckoning pozitivní.

Asi to není na čistou pětikouli, ale v rámci jejich tvorby jde o povedené dílko.

» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 25.05.2017

Po promo turné k desce Infinity Parade se ocitají Landmarq v nezáviděníhodné situaci – odchod ohlašuje Damian Wilson, aby se mohl v USA společně s Neilem Murrayem (Whitesnake), Davidem Palmerem (Jethro Tull) a Guy Fletcherem (Dire Straits) věnovat projektu La Salle. Karl Groom ho rovněž zlanařil do kapely Threshold, aby nazpíval jejich prvotinu Wounded Land.

Mezitím Landmarq nalezli náhradu v Ianovi Gouldovi, s kterým živě vystupují na mnoha koncertech s předními kapelami prog rock žánru. Blíží se čas natáčení nového materiálu, Gould se však z důvodu rozdílného náhledu na další hudební vývoj kapely poroučí. Kapela opět oslovuje v nouzi Damiana Wilsona a ten nabídku přijímá, neboť projekt La Salle byl uložen k ledu. Landmarq jsou v původní ,silné sestavě a nahrávají třetí desku s názvem Vision Pit, která vychází v roce 1995. A bez rozpaků prohlašuji, že je mou nejoblíbenější!

Všechny negativa, která jsem na předchozím Infinity Parade nacházel, jsou zde zdárně odstraněna! Zvuk je naprosto luxusní, je slyšet jakési rockové zhutnění - to je přesně to, co jsem na "dvojce" částečně postrádal. I na zvuku bicích nástrojů je znát, že jsou výborně nazvučené. I ostatní nastroje jsou krásně čitelné, dynamika nahrávky se jeví vynikající. Všechny tyto aspekty by ale byly k ničemu, pokud by repertoár samotný nebyl kvalitní. Naštěstí tomu v tomto případě tak je.

Cutting Room se postarala o řízný úvod, dramatické linky syntenzátorů jsou zručně zaplétány s přitvrzenou zkreslenou kytarou, všemu vévodí Wilsonův vokál plný napětí, jež po chvíli přechází do konejšivého refrénu. V Pinewood Avenue tempo zvolňuje, slyšíme (ne naposled) opět zvonivou kytaru, často využitou již na "jedničce". Pětidílný epos Infinity Parade plyne v proměnách spektra nálad - od té poklidné až po tu velmi expresivní - a nedá vydechnout necelých 9 minut. Oddechu a poklidné melodické linky se dočkáme až v Game Over. Další skladby drží laťku, která je nastavena hodně vysoko – zmíním již jen namátkou například píseň Handblechia, která je zhudebněným indiánským rituálem o hledání smyslu života. Popěvek je bez textu a zní tu hlasy Clive Nolana a Tracy Hitchings.
Narovlya je rozdělena do šesti částí. Jedná se zhudebněný dopis místní učitelky z tamější mateřské školky, jež popisuje průběh událostí po černobylské jaderné katastrofě v roce 1985. Mnoho jí svěřených dětí přišlo o otce, kteří likvidovali bez jakékoliv ochrany následky neštěstí. Deska je pak zakončena malou, temně znějící symfonií To Do or Die.

Minule jsem zaokrouhloval z 3,5 hvězd směrem dolů. V tomto případě je to naopak – hodnotil bych 4 a půl hvězdami, ale vzhledem ke kvalitě desky jako celku zaokrouhluji nyní směrem nahoru na maximum zde možných přidělených bodů.

Epilog: Vydávající firma SI Music se v roce 1996 dostala do finančních potíží a byla nucena ukončit činnost. Landmarq se ocitli opět v problémech – bez smlouvy a bez vydávající společnosti. V této neradostné době odchází již navždy zpěvák Damian Wilson. Přišlo nečekané rozhodnutí: Landmarq přijali do svých řad původní parťačku z dob Quasar – již výše zmiňovanou Tracy Hitchings, která se mezitím svou spoluprací s jinými, význačnými hudebníky stala netitulovanou královnou prog rocku.
Jejím příchodem a zapojením do tvorby repertoáru se silně změnilo hudební směrování skupiny, i proto zůstávají první tři desky Landmarq nezpochybnitelnou vzpomínkou a pomníkem výborné kapely neo prog rockového žánru

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

The Rock Album Of The Year – kričí na mňa nálepka na CD. Ale prečo nie!!! Po prekvapivom Now What?! sa Deep Purple rozhodli rozlúčiť so svojimi fanúšikmi najlepšie ako sa len dá. Nahrali dôstojného nástupcu, ktorý je opäť trochu iný. Znie tentoraz viac klasickejšie, i keď progresívnejšie postupy si ponechali a zosobňuje najsilnejšie stránky kapely ako napr. valivý rytmický ťah, všadeprítomné hammondy a schopnosť tvoriť pôsobivé hard-rockové aranžmány.

Skladby sú natoľko chytľavé a chutné, že rocker len ťažko odolá ich energii a vyžarovaniu. Bob Ezrin vzal produkciu za ten správny koniec nielen pri Now What?!, ale aj pri Infinite. Práve s ním našli Deep Purple pevnú pôdu pod nohami a zároveň samých seba. Proti aranžmánom nemôžem ani len pípnuť. Čistá profi práca, na ktorú si kadejakí progeri ani len necvrknú. Akurát Ian Gillan sa na staré kolená rozhodol, že bude za "sprosťáka", keďže texty obsahujú občas nejaké tie vulgarizmy, ale aj to patrí k rockovej hudbe.

Hardrockovo progresívny kúsok na úvod v podobe Time For Bedlam znie výborne. Bavia ma však veľmi aj Hip Boots a parádna One Night In Vegas, ktoré majú ten nádherný purpleovský groove. Steve Morse a Don Airey dokonale vypĺňajú priestor sólami a motívmi. Navyše sú dosť vynaliezaví, čo prospieva skladbám, aby nestáli len na jednom mieste. Steve Morse poteší neraz sólom s feelingom blízko ku klasike. Za naj skladbu považujem The Surprising, ktorá obsahuje pokojné aj tvrdé hard-rockové pasáže, no neustále je cítiť napätie a gradáciu. Áno, takto presne hrajú a tvoria legendy. Posledný autorský a treba povedať, že výborný príspevok Birds Of Prey nadväzuje na progresívnejšiu tvár kapely. Po nej už znie cover Roadhouse Blues od The Doors, ktorej výber je pre mňa tak trochu prekvapením.

Tak ako ma dojal Now What?!, tak presne to isté pociťujem aj pri Infinite. Považujem ich za najlepšie a najpresvedčivejšie albumy Deep Purple s gitaristom Steveom Morseom. Presne to chcem počuť od klasikov žánru – energiu, radosť z hudby, vynaliezavosť. Bohužiaľ, viac ich už asi nebude. Legendy dohrávajú posledné albumy, koncerty a zberajú sa na zaslúžený odpočinok. Čas nikto nezastaví, je neúprosný a klope na dvere aj hudobníkom. Rozlúčku akú predviedli Deep Purple by si mali fanúšikovia pripomínať a spomínať aj pri Infinite na to, ako kedysi objavovali tvorbu tejto zásadnej kapely, ktorá dala význam slovu rock.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Now What?!

Deep Purple / Now What?! (2013)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

Písať recenzie na rockové legendy je niekedy pre mňa asi tak zaujímavé ako ísť na predvolebný guláš, či predvolebnú šišku a počúvať ako nám bude dobre. Aby som teda nebol nespravodlivý, tak skutočne tú potrebu niekedy cítim a v prípade Deep Purple ju urobím aj vcelku rád. Časy, keď som počúval In Rock, Machine Head či Burn sú už dávno preč. Nová zostava s gitarovým mágom Steveom Morseom má však tiež niečo do seba, čo dosť výrazne dokazuje Now What s otáznikom aj výkričníkom.

Po prvýkrát je veľa veci priemerných a podobne to bolo aj u mňa s týmto počinom. Ďalšie vypočutia ponúkli čosi vskutku zaujímavé. Deep Purple natočili dosku, ktorá nespomína na minulosť, ale naopak pozerá hrdo vpred! Navyše aj pritvrdili a využili progresívnejší koncept. Je to muzika, ktorú by som od starých pánov nečakal, pretože vymýšľať novoty na staré kolená nie je žiadna sranda. Myslím si však, že za touto novou tvárou stojí predovšetkým svetom ošľahaný Don Airey, toť náhrada za Jona Lorda.

Kebyže som v alkoholickom opojení, tak poviem, že A Simple Song je skladba Iron Maiden, aspoň teda čo sa týka toho úvodu. No ale keďže nie som, tak musím uznať, že tá podobnosť nie je vôbec škodlivá. Ba práve naopak, je priam osviežujúca. Nové myšlienky a zvuky ponúkajú aj ďalšie veci. Dôležité sú však hlavné motívy, refrény a aranžmány, ktoré sú absolútne presvedčivé, nech už sa pohnú kamkoľvek. Typický purpleovský groove rytmus obsahuje napr. Out Of Hand alebo Bodyline. Bez Paiceho bubeníckeho vkladu by som si Deep Purple snáď asi ani nevedel predstaviť. Progresivitou zaváňa Above And Beyond a predovšetkým vrcholná Uncommon Man. Klávesový motív z hlavy Dona Aireyho je priam neodolateľný. K tomu všetkému božská gitarová práca Stevea Morsea na celej ploche albumu, ktorá dostala náležitý priestor aj zvukovú ostrosť. V podstate tu žiadnu špatu nevidím a ani nepočujem, čo je zásadná črta tohto diela.

Now What?! rok čo rok potvrdzuje svoju silu a nadčasovosť. Sú muzikanti, ktorí budú až do konca svojej kariéry robiť skvelú muziku. Táto partička toho už dokázala dosť. No som nesmierne rád, že v ich diskografii sú aj novšie počiny, ktoré si zaslúžia najvyššie uznanie. Deep Purple totiž práve tu dali svojim fanúšikom to, čo sa od veľkej kapely skutočne očakáva, napriek tomu, že to dokazovať už nemuseli.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Kraftwerk - Ralf & Florian

Kraftwerk / Ralf & Florian (1973)

Ryback | 5 stars | 25.05.2017

Tohle je to přelomové album ve tvorbě Kraftwerk! Před tímto albem byla hudba Kraftwerk opravdu hodně náročná, pro řadu lidí těžce poslouchatelná a až příliš experimentální (první album, vydané ještě pod názvem skupiny Organisation, Tone Float z roku 1969, dokonce připomíná psychedelické Pink Floyd). Úplně zapomeňte na pojem rocková písnička. Na následujících albech Kraftwerk hudbu postupně zjednodušovali do jakéhosi melodického, romantického elektropopu (ale stále velice kvalitního, mám rád všechna alba této skupiny, která se prostě posouvala a vyvíjela). Ale tohle album má v sobě 60% toho nejlepšího z předcházejícího období a 40 % toho nejlepšího z období budoucího.
Tohle je to album, na které pěl ódy David Bowie a jeho berlínská alba (instrumentálky) jsou jasně ovlivněná právě touto deskou.

Je zajímavé, jak každá z velkých německých skupin ve své době zněla jinak. V tomto za Anglií tedy nezaostávaly. Sólovky Klause Schulzeho neznějí jako jeho mateřská kapela Tangerine Dream, Kraftwerk znějí už úplně jinak, Can nebo Amon Düül II přece jen neopouštěli základní pevnou rockovou půdu, zejména tedy ti druzí jmenovaní. Eloy (čerpající z britského hardrocku, pak z Pink Floyd a nakonec z Kraftwerk a ještě navíc zpěv, barva hlasu jejich zpěváka připomínala Iana Andersona z Jethro Tull) na to šli také úplně jinak… A dalo by pokračovat dál… Zajímavé… Každé takové seskupení bylo nezaměnitelné s jiným.

Už úvodní Electric Roulette má v sobě něco, co by se dalo nazvat pevnou melodií. Krátká skladba Mountain of Sound (samozřejmě opět instrumentální) je obohacena dokonce nádhernou pastorální flétnou. Crystal nezapře psychedelické ovlivnění, ale velice dobře se poslouchá, klávesy zde znějí skoro jako artrocková improvizace… Album plyne, až přichází závěrečná čtrnáctiminutová Ananasová symfonie, nesymfonická progresivní elektronika, rozličné klávesy (z nichž některé znějí trochu jako Gilmourova kytara) vytvářejí možná až relaxační variace na improvizovaně znějící hlavní hudební motiv; velice zajímavé!

A já si jen říkám, proč je album tak krátké! 38 minut. Slabou útěchou budiž mi fakt, že třeba alba italských progrockových legend jsou často ještě kratší.

» ostatní recenze alba Kraftwerk - Ralf & Florian
» popis a diskografie skupiny Kraftwerk

U2 - The Unforgettable Fire

U2 / The Unforgettable Fire (1984)

EasyRocker | 5 stars | 24.05.2017

Že mě tvorba tohoto irského hudebního fenoménu pohltila beznadějně už od první nesmělé schůzky, mám už po léta jasno. Jsem rád ve společnosti jejich výjimečné hudby, která dovedla překlenout všechno, od jiskrných melodií po smuteční tůně a jezírka. Čiší z nich čistota a tajemnost irských jezírek, útesů a hradů. Ne nadarmo jsou doma za národní hrdiny.


Slunná melodie úvodní A Sort of Homecoming přichází svěží a čirá jako nekonečný oceán, doprovázená Bonovým laskavým zpěvem, mířícímu ale vypjatě až k výšinám. Příchod této kapely pro mě vždy znamená ohromný příval energie, i když jejich témata byla hlavně v rané éře velmi vážná.

Rytmická preciznost, až pochodovost ruku v ruce přináší Pride (In the Name of Love), památný hit, u mě osobně jednu z nejvyhledávanějších skladeb. Vždycky, když se spojí rytmika, Edgeovy hladivé tóny a Bonovo silácké hrdlo, jdou na mě doslova zimomřivky. I teď jsem podlehl, a vůbec se za to nestydím, slzy jsou na krajíčku.

Wire přináší dramatickou Edgeovu linku, pak Adam Clayton poněkud zamění svůj čtyřstrunný nástroj za kulomet a rozhodne se s námi v záklonu rázně skoncovat. Divoká rytmika i bouřící Bono ještě zřetelně evokují starou éru - bez problému by se vyjímala na třech prvních albech. Je to pop?

Také titulní skladba se nezapomenutelně zapsala do jejich diskografie, nechybí skoro na žádném koncertě, ani na všemožných bestofkách... Perlivé Edgeovy tóny vlní vzduch jako šustící podzimní listí, rytmika pomalu zesiluje napětí a sílu. Irská melancholie s přesnou a citlivou dávkou rockové síly a důrazu. Sfoukne vás to nakonec jako pírko a o výkonu Bona nemá pražádného smyslu mluvit.

Dvouapůlminutová vložka Promenade je skvostnou ukázkou skladby, proudící jako chladný, křišťálově čistý potok prudkými irskými útesy. Dotýká se božskosti a nepředvídatelně brnká o struny našich citů a smyslů...

4th of July, závažné téma amerického svátku, shodou okolností nedlouho po Soundgarden, je další oázou klidu a zapomnění v bouřlivém chvatu života. Citlivá instrumentálka s novovlnným stínem - Eno a Lanois v akci.

Jedním z největších skvostů kapely je jistojistě Bad. Dramatické vedení melodií Edgeovy kytary v až neuvěřitelně dokonalým propojením s živoucím Bonem, který se tu vydal až do posledního dechu. Nálada není nijak veselá, je to temná zpověď, ale přesto mě nabíjí zvláštními pocity odhodlání a síly, skoro k čemukoli.

Indian Summer Sky je rockovým odvazem, kde se zaskvělo rytmické drsné duo Mullen/Clayton. Bono ale dalším mimořádným představením vnáší do vichřice osobní, skvostné melodie a vytříbený prožitek.

Jemné údery bicí baterie a neznatelný otisk Enových a Lanoisových elektronik přináší až keltsky folkovou litanii Elvis Presley and America. Skladba dokonale pracuje s aranžemi a dokonalým propojením rytmů a žalostného zpěvu. Melodie a harmonie jsou nádherné a snad od nikoho jiného je ani nelze slyšet.

MLK, závěr věnovaný Martinu Lutheru Kingovi, je mrazivým, těžko popsatelným završením téhle nadlidské hudební přehlídky. Vždy, když tohle prochází mýma ušima a tělem, sedím přimrazen a ani nedutám. Zase jste se mě bezohledně zmocnili. Není to fér, ale vzdávám se.

Jemná, melodicky průzračná, posmutnělá i jasná deska za jasnozřivých pět hvězd. Už tímhle na sebe U2 pořádně upozornili, i když krůček k titánskému světovému průlomu s další deskou ještě čekal. Vzhledem k tomu, co všechno v kariéře vyzkoušeli a očichali, je jejich vsazení do škatule popu zjednodušující a urážející jejich talent.

» ostatní recenze alba U2 - The Unforgettable Fire
» popis a diskografie skupiny U2

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Adam6 | 3 stars | 24.05.2017

Predošlé tri albumy od tejto skvelej skupiny, v ktorej sa zišli moji obľúbení hudobníci, boli vynikajúce a radím ich medzi to najlepšie čo vzniklo po roku 2000. Z tohto albumu už taký nadšený veru nie som. A medzi fanúšikmi nie som jediný.

Po prvé: Nie som si istý, či vzor z albumu
Bridge Across Forever v podobe dvoch dlhokánskych skladieb, bolo najšťastnejšie riešenie. Nie sú síce zlé (Into The Blue je lepšia), ale po toľkých vynikajúcich eposoch, ktoré vytvorili, aj vo svojich domovských kapelách prosto Into The Blue a Kaleidoscope nemôžu prekvapiť. Mohli z nich povyberať najlepšie časti a rozdeliť ich na niekoľko kratších skladieb.

Po druhé: Celkom nechápem zaradenie skladby
Beyond The Sun, opäť musím povedať tak podobnej Bridge Across Forever. Jedna balada na albume už predsa je, takže Beyond The Sun je dobrá len na to, že je to predohra pred titulnou skladbou.

A tak mi neostáva nič iné, ako si vychutnávať Nealovú baldu Shine, ktorá sa naozaj podarila a Roinovú rockovú Black As The Sky, ktorú považujem za najlepšiu na albume.

Kaleidoscope rozhodne nie je zlý album a nepočúva sa zle, ale aj tak zaostáva za jeho predchodcami. Aj napriek tomu, že som veľký fanúšik kapely, nemôžem dať viac ako 3.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

U2 - Zooropa

U2 / Zooropa (1993)

Martin H | 3 stars | 24.05.2017

V roce 1991 irská skupina U2 překvapila svět nahrávkou Achtung Baby. Sice chvíli trvalo, než jsem ji vstřebal a pochopil, ale nakonec se zařadila po bok majstrštyků The Unforgettable Fire a The Joshua Tree a stala se mou třetí nejoblíbenější deskou těchto Irčanů.

Dva roky poté vychází další studiový počin pod názvem Zooropa. Parta kolem charismatického zpěváka Bono Voxe, který čím dál víc v té době podléhá mesiášským sklonům, se rozhodla pokračovat v hudební cestě vyznačené předcházející nahrávkou. A tady je kámen úrazu. Deska se sice opět hemží podivnými zvuky evokujícími tehdejší výboje na taneční scéně, ale oproti jejímu předchůdci jí chybí to nejdůležitější – silné nosné melodie, bez nichž se dosud nahrávky U2 neobešly. Chvílemi dokonce mám pocit jistého zmaru a přešlapování na jednom místě za cenu vyrábění dalších a pro rockovou kapelu nezvyklých zvuků.

Přitom deska začne celkem slibně. Z počáteční zvukové mlhy se vynoří titulní píseň Zooropa postavená na silném kytarovém riffu a ozdobená skvělým vokálem. Jenomže hned následující kousek Babyface svou vtíravostí a kolovrátkovitostí srazí mé nadšení na zem a já se začínám bát, co ještě přijde. Kytarista The Edge si zazpíval, vlastně spíše zarecitoval kousek Numb. Nad poměrně ostrým kytarovým podkladem a jednotvárnou recitací poletuje Bonův hlas připomínající místy známého barokního kastráta Farinelliho. Skladba Lemon konečně disponuje jakžtakž silnou melodií, ale i zde se nemohu zbavit pocitu jistého zbytečného natahování hlavního motivu, což může vést až ke ztrátě pozornosti. Méně je někdy více.

Nejvíc se mi asi líbí následující Stay (Faraway, So Close !), která má sice ohromný popový náboj, ale je zde ke slyšení konečně kytara tolik typická pro dřívější U2. Bohužel hned se skladbou Daddy´s Gonna Pay for Your Crashed Car spadneme na úplné dno, vlastně na taneční párty někde na ostrově Ibiza. Hůř už být nemůže. Pomalu se škrábeme vzhůru pomocí skladby Some Days Are Better Than Others vystavěné na silné basové lince. Kytara zde místy příjemně zvoní, ale celé je to bohužel obaleno dalším hlukovým balastem. Písně The First Time a Dirty Day patří do kategorie uspávač hadů. Bono se snaží, především ve druhé jmenované se mi jeho hlas líbí, ale ve výsledku cítím opakování již použitých postupů. Ze židle mě trošku zvedne až poslední kousek The Wanderer, ale to spíš pro pěveckou účast country legendy Johnyho Cashe.

Deskou Zooropa pro mě přestala kapela U2 být zajímavou. Netvrdím, že je to úplně špatná nahrávka, pár světlých momentů se tu najde, ale výsledek moc přesvědčivý není. Půměrná deska, průměrné hodnocení – 2,5*.

» ostatní recenze alba U2 - Zooropa
» popis a diskografie skupiny U2

Strawbs - Deadlines

Strawbs / Deadlines (1978)

horyna | 3 stars | 24.05.2017

Deadlines byli mými druhými Strawbs a spíše, než z důvody muzikální dokonalosti tohoto alba, jsem je pořídil díky snadné dostupnosti i zvědavosti poznat jinou, modernější tvář této kapely. Toho starého, folk/historického stylu, toho postupem let v dalším repertoáru kapely příliš nezůstalo. Jemné kytarové předivo, akustickou vzletnost a historizující atmosféru, nahrazuje patos, mohutnější sound, zemitější aranžmá, rockovější spodek i koncentrace na přichycení k měnící se době. Hudba doznala velkých změn, prakticky jde o jinou kapelu, výraz se posouvá podobně jako u alba Drama (kolegů Yes), lyrickou zpěvnost nahradil temnější přístup a fatálnější klávesové barvy. I vokál Dave Cousinse už neputuje cestou mezi malíři, skladately a mecenáši z před pěti staletími. Přizpůsobení se, nebo zánik, vlastně obojí najednou.

Desku lze rozdělit na dvě hudební pole, přesně tak, jak je pro lp formát navržena. Ta první se pohybuje ve frivolnějším, muzikálnějším a žel bohu i komerčnějším duchu, viz "zkažený" popěvek Joey And Me. Ale není to tak, že by snad nebylo co poslouchat. Sluchovody lze nakrmit překrásnou klavírní notovinou Sealed With A Traitor's Kiss, nebo muzikální I Don't Want To Talk About It. Vlastně staří Strawbs, jen v mnohem modernějším kabátě, oškubaní od renesančních nití.

Druhá strana je dominantnější a hudebně zachutí výryzněji. Time And Life- má sílu i vzdor, New Beginnings- tak křehká a krásná, stačí zavřít oči a lenošně snít, toť velká chvíle této nahrávky. Ostatně jako její finiš, Deadly Nightshade zní velkolepě a uhrančivě, tady modernější střih kapele vyloženě sluší. Jde především o atmosféru a ta je místy pěkně strašidelná, samočině se přeleje i do poslední tajemné skladby, nazvané Words Of Wisdom.

Tohle je poslední nahrávka Strawbs před skoro deseti lety ticha a mám takový pocit, že kdyby kapela vydávala své nahrávky i během osmdesátých let, šlo by dost možná o hodně kýčovité zboží. Každopádně kapela je činna dodnes, koncertně i studiově a podle netového nástřelu nemusí být desky The Broken Hearted Bride, nebo Prognostic vůbec špatné. Ale jelikož má v sedmdesátých letech hodně žhnoucích želísek v ohni, bude jistější ubírat se tímto směrem.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Hansen, Beck - Odelay

Hansen, Beck / Odelay (1996)

tykeww | 4 stars | 24.05.2017

Jedno z prvních regulérních alb Becka Hansena dostalo krásné jméno Odelay, ať už znamená cokoliv.

Začíná pěkně zostra hitem Devils Haircut, ve kterém nám Beck se vší parádou představuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Na pozadí ostrých a vynalézavých bicích mísí žánry a střídá nálady, přestože se hlasově drží v obvyklé (tak trochu beckovsky klidné až uvolněné) rovině.

Nápadité aranže a používání rozličných zvuků a hudebních nástrojů jsou pro Becka více než typické. Ze všech možných barev a stylů si vytvořil takový vlastní beckovský lo-fi žánr. Rock, folk, hip-hop, od všeho trochu. Cítit to je hned v následující písničce Hotwax, kdy přichází ďábelsky vytahované struny ze středozápadu a americana v moderním pojetí jak se patří. V písni veselejšího tónu si Beck hraje jak s elektronickými barvami, tak i s klasickou foukací harmonikou.

V tomto duchu se nese celá deska (a koneckonců - v různých podobách - celá Beckova tvorba). Nemá smysl rozebírat jednotlivé písně zvlášť, o všech by se dalo napsat nemlich to samé. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se Beck opakoval, ba právě naopak - rozhodně nestojí na místě a do osobitého zvuku halí svůj výjimečný melodický talent.

Rozhodně solidní album a dost možná dobrý úvod do Beckovy tvorby pro ty, co jej neznají.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Odelay
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck

Landmarq - Infinity Parade

Landmarq / Infinity Parade (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 24.05.2017

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq

King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity

King Gizzard & The Lizard Wizard / Nonagon Infinity (2016)

angus16 | 5 stars | 23.05.2017

Nonagon Infinity, Open The Doors! Těmito slovy začíná album Nonagon Infinity. Kapelu King Gizzard and The Lizzard Wizzard mi představil kamarád před několika dny videoklipem k písni Robot Stop z tohoto alba. Klip byl šokující a hypnotizující. Co mě ale zaujalo více, byla samozřejmě muzika těchto australských jinochů.

Album jsem si ještě tentýž večer po seznámení s kapelou pustil. Po prvním poslechu jsem byl unesen a motivován si poslechnout album ještě jednou. Něco se mi však nezdálo. Album končilo melodií, kterou album otevíralo a konec byl ustřižený. Po chvíli jsem se dopátral, že toto album má větší umělecký přesah a význam. Název Nonagon Infinity (nekonečný) není náhodný. Zpěvák prohlásil, že album má fungovat jako nekonečné album. Je to jedna velká nekonečná smyčka. Zapnul jsem si tedy automatické znovupřehrávání a hle!!! Konec alba navazuje na začátek a jedete celou tvrdou psycho/garážovou jízdu znovu. Je to prostě skvělé! Úchvatné a s originálním nápadem, který jsem u žádné kapely neviděl. "Nekonečné album". První čtyři písně máte pocit, že hraje stále ta samá skladba. To jste ale na omylu, jelikož skladby na sebe nádherně navazují a prolínají se navzájem.

K muzice samotné žádné výhrady nemám. Je to rychlé, svižné, tvrdé, nápadité a s originální myšlenkou. Skladby Robot Stop a Big Fig Wasp jsou jasnými favority z celého alba. Přesně něco takového jsem hledal už velmi dlouho. Za mě pět nekonečných hvězd. Album jsem dnes poslouchal ve smyčce celé 4 hodiny a nemohl jsem se nabažit. Nakonec vám sem ještě hodím speciální stránku kde nekonečné album hraje nonstop a vy si ho můžete poslechnout zdarma. >> odkaz

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Arena - The Seventh Degree Of Separation

Arena / The Seventh Degree Of Separation (2011)

john l | 5 stars | 23.05.2017

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.

» ostatní recenze alba Arena - The Seventh Degree Of Separation
» popis a diskografie skupiny Arena

Beardfish - +4626-Comfortzone

Beardfish / +4626-Comfortzone (2015)

horyna | 4 stars | 23.05.2017

Domnívám se, že tohle (poslední) album Beardfish bylo pro většinu jejich příznivců něco jako hojivá, očistná mast na rány, které utržili od jejich minulé kolekce The Void. Není potřeba nazývat tuto nahrávku zklamáním, ale přinejmenším ono částečné rozčarování, které předešlou, experimentálně nabroušenou deskou pánové způsobili, si na Comfortzone u fanoušků z velké části opravili. Ty tam jsou valivé, tíživé mechanismy a dunivá, těžkopádná rytmika, přes kterou se s obtížemi snaží probít briskná švédská melodika. Kapela otevřela okna dokořán, aby závan čerstvého větru mohl opět naplno proudit do chrámu, postaveného ze vzdušných mostů a melodických klenutí, podepřených jazzovými oblouky, ústícími na progrocková patra.

Mezi nejpovedenější skladby bych zařadil progresivní klenot Hold on se skvostným melancholickým refrénem, a hned další skladbu Comfort Zone, kde se kapela nalézá v zadumané, meditativnější poloze, která jí ale neuvěřitelně sluší. Stejně tak parádní fusion Can You See Me Now, dále vzpomínku na obě části Trafficu s názvem The One Inside Part 2 – My Companion Throughout Life. A samozřejmě nejdelší kus, pátnáctiminutovku Ode To The Rock ‘N’ Roller- dokonalou esenci způsobu, jakým kapela vnímá okolní vlivy a přetváří je do své zajímavé produkce.

Za rok po tomto albu ohlašuje Rikard Sjöblom (zakotvivší u břehů Anglie v další inovativní kapele těchto časů - Big Big Train) ukončení (možná pozastavení) činnosti této skvostné partičky, která velké části nekonzervativních fanoušků přinesla nový vítr do plachet progresivní bárky zvané pokrok. 4,5*

» ostatní recenze alba Beardfish - +4626-Comfortzone
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Landmarq - Solitary Witness

Landmarq / Solitary Witness (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 23.05.2017

Kapela Landmarq – tedy konkrétně kytarista Uwe D'Röse, klávesista Steve Leigh a bubeník David Wagstaffe z rozpadnuvšího se metalového spolku Quasar a basák Steve Gee (ex-Firewater) získala v roce 1991 nahrávací kontrakt u holandské firmy SI Music po kladném přijetí jejich písně Suite St. Helens na legendárním prog rockovém výběru VA – SI Magazine Compilation disc 1991.

Tam své umění prezentovali mimo jiné kapely Pendragon, Jadis nebo Gandalf. Na této kompilaci nazpíval zmiňovaný song Rob Lewis Jones, který s formací zkoušel štěstí jen necelý rok a před natáčením desky odešel.

Skupina měla smlouvu, ale byla bez vhodného pěvce. Namísto pilování připravovaného repertoáru se tedy hledal vhodný zpěvák (kandidátkou byla i zpěvačka Tracy Hitchings, která působila s kolegy již v kapele Quasar!!, ale firma ji neschválila, neboť ji nedávno vydala její sólovou desku). Její jméno však nezapomeňte, bude se později v souvislosti Landmarq ještě skloňovat.

Vše zachránil hudebník a producent Karl Groom (m. j. Shadowland, Threshold), který v různých směrech firmě SI Music pomáhal a dohodil tehdy začínajícího zpěváka Damiana Wilsona, což se později vyjevilo jako osudové rozhodnutí, z kterého profitovali nějakým způsobem všichni výše jmenovaní. O tom ale poreferuji příště. V této sestavě, ve stejném studiu a vcelku se stejným realizačním týmem nahrál spolek Landmarq tři zásadní a důležitá alba britského neo prog rocku. Možná je to jen můj pocit, ale celkově se mi zdá, že tyto desky jsou u fandů zčásti nedoceněné.

První deska s názvem Solitary Witness vznikala pod velkým časovým tlakem. Hudebníci měli již vyhrazené nahrávací frekvence a polovina písní nebyla ještě otextována. Zasáhl opět osud v podobě hudebníka a producenta Clive Nolana, který s kapelou začal spolupracovat. Za několik hodin texty napsal, jen u Free Fall a April First to nedopadlo a skladby zůstaly v instrumentální podobě.

Songy na prvotině Landmarq jsou nadýchané, ve většině zvoní krásná a vzdušná el. kytara, klasické piano je doplněno střídmými party syntenzátoru, prostě takové jednoduché, ale funkční aranžmá. Jak barvou klávesových partů a bicích nástrojů, také určitým chladem mi zvukově (ne stylově) připomínají novoromantické spolky z osmdesátých let. :-)

Každý se snaží v recenzích připodobnit desku k nějakým vzorům, či inspiračním zdrojům. Mně Landmarq přijdou svým způsobem osobití, ale pokud by mě někdo hodně nutil, použil bych s velkou rezervou příměr k raným Marillion či IQ. Mají však jednu obrovskou devizu, kterou většina ostatních kapel postrádá - dramatický, procítěný ale dle potřeby i dravý projev Damiana Wilsona, který se zde na tomto díle sice teprve rozkoukává, ale i tak je znát, že se jedná o neobyčejný objev .

Zkratkovitě k jednotlivým písním:

1) Killing Fields - na úvod pomalejší rozjezd, písni chvíli trvá, než oslní svým skrytým kouzlem

2) Forever Young - opět krásná zvonivá kytara zní v přímočarém songu

3) April First - piano střídmě doplňují klávesy v až operetní melodii – rozverná a milá instrumentálka na oddech před bouří

4) Foxing the Fox – dramatická a členitá skladba s výborným textem o honu na lišku v rychlém tempu s naléhavým hlasem Wilsona a fanfárami kláves a jednoduchým, ale působivým partem kytary - to je opravdu lahůdka, jedna z nejlepších písní Landmarq vůbec a osobně ji řadím hodně vysoko v mém prog rockovém žebříčku všeobecně

5) Teraccota Army - skoro až děsivě hypnotický rytmus kláves, kytary a bicích buduje pomalu atmosféru – Damian zpočátku jakoby na půl úst deklamuje text – napětí houstne a přidává se těžce nabroušená kytara – další z vrcholů alba

6) Free Fall – opět příjemná instrumentálka na oddech s až oldfieldovskou melodickou kytarovou linkou

7) Tippi Hedren – melodie houslí na úvod připomene horror Psycho, poté jakoby plačtivý Damianův zpěv zvěstuje horrorový příběh o herečce Tippi Hedren, jež hrála v několika filmech mistra napětí Hitchcocka…

8) After I Died Somewhere - smutná a emotivní balada jen s pianem a zpěvem obsahuje i dlouhé a mistrovské sólo kytaristy Uweho

9) Suite St. Helens – song o čtyřech částech ve vycizelovaném a pompézním provedení

10) Borders – přináší uvolnění na závěr v jednoduší písni s až popovým aranžmá

Já mám na CD bonus (v již z počátku recenze zmiňovaném) songu Suite St. Helens z výběru SI Magazine s jinak nahranými bicími, v kratší podobě a s jiným zpěvákem.

Jako perličku na závěr mohu prozradit, že titulní skladba Solitary Witness nebyla včas dokončena, proto ji kapela umístila až na následující studiový počin. Zvyk zařadit titulní píseň až na následující desku je milým zpestřením i na dalších nahrávkách skupiny.

Produkci a režii si vzali na starost Clive Nolan a Karl Groom, mastering provedl Peter Brussée.
Po zvukové stránce je vše v pořádku, všechny nástroje jsou čitelné, dynamický rozsah DR 12, ani po 25 letech není třeba žádných dodatečných úprav.

S mírným zakolísáním ke konci jasná čtyřka.

» ostatní recenze alba Landmarq - Solitary Witness
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

| 4 stars | 23.05.2017

Letošní album projektu Blackfield leží v trošku jiné rovině než jejich předešlé desky. Aviv Geffen se šéfovské role ujíma stále pevněji a otěže v jeho rukou pomalu přetváří obraz kapely směrem od všeho, pod čím je Steven Wilson podepsaný. Jde o určitý ústup z melancholických poloh směrem k větší rockové upřímnosti.

Hudba na albu V. pořád disponuje melancholií, ale tentokrát autoři vsadili na zemitější sound a tíha atmosférického dusna není tolik drtící, jako v časech nedávných. Přesto se oplatí mít uši nastražené a poslouchat pozorně, deska vyplaví na povrch překrásné melodie. Jako příklad uvedu písně How Was Your Ride?, Lately, ostřeji pojednanou The Jackal, přepychovou instrumentálku Salt Water (v jednoduchosti je síla!), nebo poslední tři čísla alba. Konec desky poráží její začátek na celé čáře a proto se v známkování přidržím střídmé čtyřky.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

john l | 4 stars | 22.05.2017

Přesně tohleto album jsem si kdysi koupil, protože jsem znal zpěváka Damiena Wilsona z prvního alba Threshold, Wounded Land. Ale moc se mě nelíbilo a za pár měsíců šlo přes palubu. Po dvaceti letech mě ho tu Mayak v nějaké reakci připomněl, tedy připomněl celou kapelu, ale já jsem si záměrně vybral stejné album, abych trochu zavzpomínal. Ale upřímně, nepamatuju si z něj ani notu, určitě jen ten skvělý obal s klečícím Kristem. Ale britský progrock poslouchám celkem pravidelně a Landmarq jsou jeho součástí, z jedné aukce jsem si desku The Vision Pit tedy objednal.

Dneska ji poslouchám potřetí a vím, že jsem udělal zprávné gesto. Jejich muzika mě baví a je hodně zajímavá a odlišná, než například hrají Iq, nebo Arena. S Threshold nemají Landmarq krom Wilsona nic společného, nehrají metal, ale tvrdší art rock s košatým instrumentálním výrazem, často mění rytmus a po nikom se neopičí. Oproti dvojici svých předchůdců, má lepší zvuk, především bicí jsou daleko průraznější a nezní tolik měkce(lepkavě) jako na debutu.

Pokud si desku pustíte, tak se nenechte odradit čajíčkovitým začátkem. První kompozice Cutting Room, je jen průměrná věc, které chybí moment překvapení. Pinewood Avenue už dokáže vykouzlit pěkný progový úsměv a vyspělou, technickou stopu, předvede se vší parádou, perfektní harmonická kompozice Infinity Parade. Tady už cítím správnost svého rozhodnutí. Deska ale ještě dorůstá, přijde melancholická libůstka Game Over a rytmicky sevřená, temno-záležitost All Performers Stand Alone s vynikajícím Damianem. Výpravná Narovlya, přivítá prvního zpěváka kapely Arena, Johna Carsona a Ten Million And One zní jako za časů renesance. Závěr desky je velmi silný, akustické kytary dostávají větší prostor, vkusná aranžmá a mýstická aura (alá obal) vyznívá působivě, třeba skladbu Hanblechia naplní kostelní organ a zvláštní sborový nápěv. A temná věc To Do Or Die všechno zakončí.

Tož Landmarq(u), vítej zpět, nestýsklalo se mi, protože jsem nevěděl po čem vlastně, ale jsem rád že tě mám zase doma. 4,5 hvězdy




» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Metallica - Metallica

Metallica / Metallica (1991)

horyna | 5 stars | 22.05.2017

Metallica! Milovaná, nenávidění, opomíjená, zbožňovaná i zatracovaná. V roce 1991 se vše láme. Pro metallisty je tato nahrávka jen rozbředlou vyměklinou, jdoucí po úspěchu, penězích a slávě s komerčními atributy a za každou cenu. Ztráta vlastní identity, poplivání předešlé hudební cesty, zaprodnosti médiím i době.
Pro rockery je naopak "první a většinou i poslední" velkou nahrávkou této kapely, která rozhodně za důkladnější studium stojí a svým odklonem, do vod sofistikovanějších, svým příklonem k melodice a znatelnému ubrání nohy z plynu (ne však razanci), k sobě přivede mnoho těch, kteří s jejich dřívějším stylem měli pramálo společného, i za odebrání oněch pravověrných.

V době kdy ji Metallica vykotila na trh, jsem kapelu bezmezně "žral", ale kupodivu mně osobně přesedlání z thrashového lomozícího plecháče, do naleštěného Cadillacku, žádný šrám na duši nezpůsobilo. Tahle nahrávka je veskrze infekčního původu a po třech, čtyřech ochutnávkách, zašmakuje natolik, že se abstinenční projev bude připomínat v pravidelných intervalech. V té době, jsem si ji pouště snad denně a proto ji dnes znám nazpaměť, změnit jedinou notu, pokřivit jí jen vlásek, ta kopretinka by navždy uvadla.

Energická hodnota tohoto díla je nevyčíslitelná, to co Bob Rock z velké části naznačil na Motley Crue-ovském Dr. Feelgood, tu dotáhl k dokonalosti. Temně chmurný, přitom průrazný a šťavnatý zvuk nahrávky, táhnou dunící Larsovi bubenické eskapády, posunující nahrávku nad rámec standardu. Basa lahodně probublává a famóznější zvuk kytar, snad žádná metalová nahrávka nikdy nepocítila. Hetfieldovi vokální rejstříky se posynuli směrem k výraznější lyrice, jsou teď mnohem jemnější, velice příjemné a srozumitelné.

Co se týče skladeb, tak každá může být královnou. Jedná se o silné i silově působící, variabilní kompozice, s rozumnou minutáží a výraznou melodikou v erbu. Aranžmá obou výborných balad je skvostné, a kdyby radia neustále do svého vysílání necpala především Nothing E. M., jejich profláknutí by bylo zřetelně menší. Osobně mám mnohem raději The Unforgiven a z těch ostatních je to především hitová pecka Sad But True, atmosféricky temná záležitost Wherever I May Roam (detailní zvuk akustik), nezlomná tvrďárna Of Wolf and Man, plíživé záležitosti The God that Failed a My Friend of Misery(s božským zpěvem) i závěr (a ten mi u starých alb kapely nikdy nevoněl) s dunící jízdou do pekel The Struggle Within.

I přes přecházející chladnější frontu středem alba, je známkování nezpochybnitelné.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica

Anubis - The Second Hand

Anubis / The Second Hand (2017)

Sajgon3 | 5 stars | 21.05.2017

Tak a pridám ešte v krátkom slede recku na album, ktoré som tohto roku očakával jednoznačne najviac - ANUBIS sú moji najväčší obľúbenci - takže je to logické. CD sa objavilo v mojej pošte skoro celý mesiac pred oficiálnym vydaním, veď kto by ešte mesiac čakal, že -))Na rozdiel od predchádzajúceho CD, kde som nekriticky očakával po " Tower " ďaľšiu nesmrteľnú dosku a potom bol mierne sklamaný, hoci album je to výborné - tentokrát som očakával niečo medzi 3kou a 4kou a ..... tentokrát som to aj viac menej dostal. Čiže úbytok " floydizmu " a viac " anubizmu ". Takže poďme sa na to pozrieť bližšie po cca. 5 vypočiach. Úvodná THE SECOND HAND je akoby dlhším introm , má naladiť poslucháča čo bude nasledovať. Prichádza FOOLS GOLD - zrejme najväčšia pecka nosiča - pritom začína nenápadne baladicky ale pozor prichádza refrén : " Twisted truths and secrets, narcosis remains... " - nezameniteľná tsunami-hudobná vlna valcuje všetko živé - podporovaná dramatickým prejavom Roberta Mouldinga - nezameniteľný prejav - neskutočné ! Presne takto naliehavo vždy znie aspoň jedna skladba ( KING WITH NO CROWN z trojky , alebo AND I WAIT MY WORLD... z kultovej dvojky )- toto je presne to, prečo týchto austalčanov zbožňujem. Nasleduje THIS CHANGING SEASONS 1 - najmäkšia skladba albumu, pokojná , opäť akoby mala ukludniť, lebo prichádza THE MAKING OF ME - tá si vyžaduje pozorné počúvanie - je maximálne prepracovaná so silným dramatickým refrénom - Mouldingov vokál je rovnocenným nástrojom, absolútne nezameniteľný - rozlíši ho aj hluchý v technoverzii rolničiek -) prepracovanosť pokračuje aj v WHILE ROME BURNS ale pomaličky už sa nám vynárajú "floydizmy". Prichádza BLACKOUT až so skoro popovým refrénom ( samozrejme hudba má k popu ďaleko asi tak ako politik k serióznosti ) THESE CHANGING SEASONS 2 opäť všetko ukľudňuje aby prišiel najdlhší epos - cca. 14.minútová PAGES OF STONE - pri prvom počutí mi troška splývala, ale s každým ďaľším počutím som už objavoval typické anubisácke pasáže - floydizmus pomaly naberá na sile - ale to samozrejme nevadí. Čo trošku vadí je posledná THESE CHANGING SEASONS 3 . Floydizmus už hrá prvé husle , na druhej strane je to ich najväčší vzor a predchádzajúci album to jasne dokázal - takže v tom až tak problém nevidím a dokonca by som skladbe ani nič nevytkol, len je to taký " bežný anubis " a mne to ako nadšencovi tejto skupinky nestačí -). Takže suma sumárum - ZÁPORY : poslednú skladbu by som vynechal a trošilinka mi chýba akoby "tepajúca basa" z prvých dvoch albumov - ale to je naozaj len maličkosť - všetko ostatné sú KLADY. Ak mám zpätne desatinne zhodnotiť všetky štyri štúdiovky tak asi takto - 1- 4,24 2- 4,99 3- 3,99 4( toto CD - 4,12 ). Z pohľadu hodnotenia na tomto webe samozrejme za 5. ANUBIS nikdy nesklame ! ANUBIS je svojský ! ANUBIS je proste ANUBIS. Sám som zvedavý ako sa albumu bude dariť na progarchives ( zatiaľ bohužiaľ len 3 hodnotenia, aj keď skoro stopercentné ). A som zvedavý čo príde ďalej. Rok sa pomaly blíži k polke a na stupni víťazov u mňa zatiaľ tohtoročné albumy EYE 2 EYE a CAST. Najvyššie samozrejme tento titul. Teraz som už nažhavený s čím príde DEAD HEROES CLUB. ANUBIS nesklamal, ďakujem chlapci -)

» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis

Aisles - Hawaii

Aisles / Hawaii (2016)

Sajgon3 | 3 stars | 21.05.2017

Tak až teraz som si prvýkrát vypočul pilotne albumod týchto neoprogových Čilanov. Vybral som si najčerstvejšie CD - tunak pozerám , že je to uvedené ako single CD, mne sa do uší dostala 2CD verzia. Neoprog je moja hlavná "disciplína" - takže tunak mám tvrdé merítko. Takže.... nie je to zlé album. Je to pekné a u mňa taký mierny nadpriemer. Nič dychvyrážajúce, ale cez uši mi pomerne často prechádza veľa priemernejších kapiel tohto žánru. Určite si ho ešte raz vypočujem a už to je samo o sebe pozitívne. Keď sa zameriam na spomínanú 2CD verziu - tak všetko podstatné je obsiahnuté na prvom nosiči. Ak by bol album zredukovaný na prvých cca. 50 minút - dám 4 a štvrť hviezdičky - takto 3 a pol poctivých. Pekný neoprog na večerné počúvanie , len škoda, že sa každou skladbou vytráca dynamika a posledná štvrtina je už len pomerne baladicky nevýrazná. Ale za vypočutie to stojí -))

» ostatní recenze alba Aisles - Hawaii
» popis a diskografie skupiny Aisles

Soundgarden - Superunknown

Soundgarden / Superunknown (1994)

EasyRocker | 5 stars | 19.05.2017

Tento opus magnum, pokládaný za jedno z nejvlivnějších a nejhodnotnějších grungeových děl 90. let, nahráli Soundgarden v roce 1994 a sklidili s ním multiplatinový úspěch nejen doma v USA, stali se majiteli řady prestižních cen. Klip Black Hole Sun rotoval světem. Samotné arcidílo je nataženo na 16 skladeb a více než 70 minut. Je řazeno na špici jejich tvorby, i když mám o chloupek více rád poslední album.

A rozjezd je ostrý - Thayil se do nás zakousne pohupujícími se riffy, ale svou absolutní světovou extratřídu, navazující na fenomén jménem Bonham, tu ukazuje bicmen Matt Cameron. Terén je nervózní, neklidný a drsný.

My Wave je skákačkou, kde se pánové chopili s grácií a potemnělým duchem sobě vlastním metalu. Rozjet se na tohle v kotli - životu nebezpečné. Cornell je neúprosný a závěr s drtícím Shepherdem.

Seattlovsky halené chmurné navrstvené kytary zdobí skvost Fell on Black Days - téma a název bohužel důkladně ladí s dnešní hroznou zprávou. Cornell procítí každou vteřinu, Cameron nasazuje nezničitelné, pohřební tempo. Únava, ospalost a noční můry.

Rázně s námi zacloumá Mailman, skutečně roztomilá pošťácká nálož, titánský riff, který vám rozetne hlavu v půl, jako by vytasil mr. Iommi někde z kraje sedmdesátek.

A nastupuje pětiminutový titulní hardrockový sekec mazec s metalovou intenzitou a tahem na bránu, který je bezkonkurenční. Všudypřítomná energie by rozbourala deset hospod. Sípot, řev a jekot mr. Cornella je zničující jako celá tahle mašina. Sabatovský černý duch a ječící sóla.

Zajímavým jemně vedeným hudebním kouskem je Head Down, vytesaná na ploše přes šest minut. Temné, melancholií prosáklé seattleské melodie, perkuse, oscilujeme mezi jasem a smutkem. Ukázka, jak Cornellovo lítostivé hrdlo promlouvá do děje a mění ho.

Black Hole Sun se stala kosmickým hitem už bezprostředně po vydání. Brnkaný kytarový začátek, melancholie a napětí ve strunách i Cornellově napjatém zpěvu. Refrén, se silou zbořit hory, je jednou z vrcholných melodických klenotů kapely, pomník zesnulého génia se zlatem v hrdle.

Spoonman je klasickou grungeovou skladbou, spíše klidnější a komornější. Je zajímavě rytmicky vystavěna a skvěle doplněna cvakajícími lžičkami od hostujícího umělce Artise.

Potemnělé, lámané kytarové tóny odhalují zmučenou duši s dírami a střepy, kterou nám Cornell v Limo Wreck servíruje naplno a bez iluzí. Neústupná čerň a bouře, nejen tady Cornell otiskl svůj nevšední otisk.

The Day i Tried to Live - už neveselý název a téma naznačuje, že ani tady nepůjde o plážové juchání. Thyilova i Cornellova kytary jsou ohromně nátlakové a hrdlo druhého temně deklamuje, ale i ječí a řve.

Přes minutu trvající nálož jménem Kickstand mají pánové na každé desce, rozhoupe vás od stropu po základy baráku.

Fresh Tendrils je další potemnělou mantrou, kde pan zpěvák Cornell přispěl velkým dílem. Pokud se ohlédneme za melodickou slupku kytar, parádně tu pracuje rytmika.

Přichází největší americký svátek v podobě 4. července. V podobě Soundgarden to ale nebude na halasné oslavy a úsměvy od ucha k uchu, ale spíš na skok z mostu. Když si vybavím Cornellův osud při téhle ničivé, drtící a sebedestrukční jízdě, naskakuje mi husí kůže. Nejen z hudby.

Half nabízí dvouminutové uklidnění, je to neobvyklá akustická oslava v moři temných vizí a destrukce. Má folkové otisky, obskurní hlasový doprovod a jasný, zepelinovský duch.

Pomalé, ale nezastavitelné Cameronovy bicí a rozložené akordy kytar, a je tu další pohřební marš, Like Suicide. Tady jsou ty zimomřivky při Chrisově fatálním nástupu dvojnásobné. Byl to především on, který tuhle neodvratnou věc opentlil svým božským talentem. Jediným světlejším bodem je melodický, lehký náběh do refrénu. Je tu i žhavě spalující sólo. Závěr původní verze alba.

Na bonusovém vydání se nachází ještě rozlučka s výjimečnými hudebními hody - She Likes Surprises. Jisté překvapení, snad i vysvobození na konec to je - vítězí spíš melodické, křehčí pojetí. Chrisův jakoby zacloněný zpěv a skvělý výkon Matta Camerona.

Dnešní zpráva o odchodu jednoho z největších hrdel generace, které mě svými Planty, Coverdaly či Gillany provázelo pubertou v podstatě neoddělitelně, mě nemálo zdrtila. Odešel jeden z mála zpěváků, který byl schopen zazpívat úplně cokoli, to během své kariéry dokázal. A narozdíl od přímočaré Nirvany a melodičtějších Pearl Jam nabízeli Soundgarden těžký stylový koktejl, který ale metalovou či hardrockovou škatulku mnohonásobně přesáhl. Nad zeppelinovsko-sabatovským jádrem slili nesmírně pestrý koktejl. Pomníkem je i tahle deska, navěky. Amen.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]

Gillan, Ian / Scarabus [Ian Gillan Band] (1977)

horyna | 3 stars | 18.05.2017

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

UFO - No Heavy Petting

UFO / No Heavy Petting (1976)

| 4 stars | 17.05.2017

V silné konkurenci alb Ufo v sedmdesátých letech, je velmi těžké najít slabší kousek. No Heavy Petting by jím být možná mohl, jenže je tu pár ale. Deska sice nepůsobí tak vyrovnaně jako Force it, kouzelně jako Phenomenon, nebo progresivně jako Obsession, přesto má naditou brašnu skvělými songy. Je tady výborná I'm A Loser. Pak samosebou Can You Roll Her, nabroušená jako ostří samurajského meče, Belladonna něžná jako dívčí pohlazení a tvrdá On With The Action, plná středních temp, kde vás Michaelova kytara postupně pomalu zadupává do země. A samozřejmě Martian Landscape, poklad téhle desky a vlastně celé kapely Ufo. Odzbrojuje okouzlující atmosférou a klávesami Danny Peyronela.


» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO

Steeleye Span - All Around My Hat

Steeleye Span / All Around My Hat (1975)

horyna | 3 stars | 17.05.2017

Představa, že se budu někdy zaobírat folk rockovou muzikou, mi byla vždy vzdálena, asi jako existence nějaké pradávné chiméry, či hydry. Ve dvaceti, ve třiceti, jsem účast na podobně vytvářené hudbě kategoricky odmítal, ale snad přirozený vývoj, nebo chuť poznat něco zcela jiného, zapříčinili srážku i s tímto směrem. Kapely typu Steeleye Span, svou staroanglickou a renesančně vznešenou dobovou produkcí, ve mě vyvolávají krásné vzpomínky na studium historie a všech těch událostí, s dobou dávno zaniklou. Nepopírám, že určitý impulz přišel i od kolegy Snakea, který zmínkou a poslechem kapely Gryphon, mou osobu nasměřoval právě k tomuto subžánru. Mám ale raději muziku s vokální účastí (i když Gryphonm znějí také skvěle a dobově dokonaleji) a tak S. S. s nádherným hlasem Maddy Prior, byli jasnou volbou.

Překrásná zpěvnost hlavního motivu písně Black Jack Davey, se pojí s urozeným tónem houslového doprovodu, lemující časy rytířských turnajů a dvorních audiencí, severských venkovských sídel Anglie a Skotska. Hard Times of Old England se odvíjí v modernějším, tanečním hávu a tak dám raději přednost sborovému vokálnímu přednesu písně Cadgwith Anthem. Na skotský venkov nás zanese folklórní houslový třes Sum Waves. Album protíná spojnice rock-staroanglická lidová muzika, obě složky se navzájem doplňují a střídají, uslyšíme romantizující starodávný příběh Gamble Gold (Robin Hood) i majestátní folkovou fresku Bachelor's Hall.

Prozatím nemám potřebu, dále se prohrabovat mezi nahrávkami Steeleye Span. Je to muzika do zvláštní nálady a pokud potřebujete zrovinka slyšet bzučivý kytary proud, tiše okolo vás prošumí a stopu nezanechá. Jsou ale momenty, kdy kvílivý hudební rozruch raděj vyměním za folkové tradice s trochou té historizující atmosféry.


» ostatní recenze alba Steeleye Span - All Around My Hat
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite

Kyrie Eleison / The Blind Windows Suite (1975)

b.wolf | 5 stars | 17.05.2017

Pane, smiluj se... ano, smiluj se nad námi, kteřížto trestuhodně opomíjeli toto uskupení s úvodním názvem. Pouhá dvě alba, řeklo by se, ovšem dosah, alespoň tedy pro mě, kolosální. Při nedávné akci u kámoše jali jsme se prohrabávat po odpovědně provedené degustaci skutečně nesmírnou sbírku jeho desek, pochopitelně stejně odpovědně. I narazil jsem na tuto debutní desku a velmi se mně po několika posleších zalíbila. Desítka skladeb v duchu, hm, čeho vlastně? Raných Pink Floyd, Genesis? Ale kde, svojská hudba Kyrie Eleison má od každého něco a výsledek je prostě skvostný. No trvalo to, trvalo, ale nakonec k výměně došlo a užívám si poslech doma. Skvělá '70 deska... 5/5

» ostatní recenze alba Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
» popis a diskografie skupiny Kyrie Eleison

Saxon - Unleash the Beast

Saxon / Unleash the Beast (1997)

| 5 stars | 16.05.2017

Saxon a jejich Unleash the Beast, to je velká metalová jízda od začátku až do úplného konce. Energie by se dala z desky seškrabávat lopatou, Biff je v top formě a dvojka kytaristů Paul Quinn/Doug Scarratt, svými ohnivými laufy posílá nepodléhající duše k věčnému zatracení. Heavy metalu není tak úplně můj obor, ale tady se skloním až k zemi, pro mě Saxon v tom nejsilnějším možném. Co skladba, to eruptivní sopečný výtrysk rozpáleného lávového magma, které se valí urkrutánskou rychlostí a nemilostrdně smetávaj vše živé ve svém okolí, podobně jako žnoucí kytarové riffy a sóla, kterými vlajkonoši britské metalové školy rozhodně nešetří.

A které že uhlíky pálí nejvíce: Unleash the Beast, Terminal Velocity, Circle of Lights, Thin Red Line, Bloodletter, Cut Out the Disease... a to by mohlo stačit. Vypuštěná bestie si už brousí své tesáky, stejně jako její napodobenina na parádním coveru desky.

» ostatní recenze alba Saxon - Unleash the Beast
» popis a diskografie skupiny Saxon

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Adam6 | 5 stars | 16.05.2017

Keď som si išiel po prvý krát vypočuť Tommyho, nebol som si vôbec istý, čo ma čaká. Na poli koncepčných albumov som si ho predstavoval len ako takého predchodcu, alebo "stavebný materiál" pre ostatné albumy. No po vypočutí sa moje pocity veľmi rýchlo zmenili.

Vynikajúca predohra, tak typická aj pre ostatné koncepčňáky. Veľmi zaujímavý príbeh (podľa mňa jeden
z najlepších, vážne). Krátke, jednoduchšie piesenky poprepletané s niekoľkými zložitejšími, no a skvelé inštrumentálne vsuvky k tomu. Tommymu nechýba nič z toho, čo by sme hľadali aj na hocijakom inom koncepčnom albume, ktorý prišiel po ňom (a že ich je dosť). To, že niektoré z nich sú možno aj lepšie ako Tommy, pánov z The Who vôbec nemusí trápiť. Tommy už navždy ostane prvý a jedinečný.

Ako veľký milovník koncepčných albumov si neviem predstaviť, že by som dal menej ako 5.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Black Sabbath - Never Say Die!

Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

EasyRocker | 3 stars | 16.05.2017

Vydání poslední desky Black Sabbath s Ozzym u mikrofonu byla dramatem, odpovídající situaci tehdejší, vlastními problémy už potápějící se kapely. Ozzy před vydáním alba odešel, byl chystán nový materiál, ale těsně před vydáním se vrátil a Tony Iommi musel psát materiál vlastně podruhé.

Titulka, vypálená hned z úvodu jako z děla, ale téhle situaci vůbec nesvědčí. Neodolatelně šlape, Ward ve svém zdemolovaném těle našel ještě poslední zbytky sil a žene kapelu vpřed. Je tu sice netypická, pročištěná, ocelová produkce, koketující už s metalem osmé dekády, ale úvod, včetně melodických kudrlinek, mě chytl a nepustil.

Johnny Blade mám vlastně taky velmi rád. Na klávesy tu už hostuje skvěle světoběžník a nestor Don Airey, který obstaral skvělý dramatický nástup pomalu v duchu Alice Coopera. Tony Iommi ale nastartuje svůj kytarový monopost a valí těžké hardrockové riffy. Ozzy přidá melodický, na jeho poměry až civilní projev. Tady je nový zvukový kabát cítit asi nejvíce a záleží, jak se s tím kdo popere.

Junior´s Eyes zahajuje neobvyklou, vzdušnou basovou přehlídkou Geezer Butler, zaplavuje nás moderní pojetí se samplovanými zvuky. Opět, pro staré sabatovce šokující věci, ale refrén je hardrockově hmotný a Iommi za něj zasluhuje klobouček dolů. Tady mi dlouho trvalo se tím prokousat, ale nakonec mi skladba sedla.

Neomylnou hardrockovou hymnou je A Hard Road, ta mě svým valivým, stadionovým pojetím chytla na první kontakt. Seděl by jí ale dvojnásobně valivější a syrovější zvuk. Ozzy tu nechal sympatický dojem a Tony Iommi sem včlenil skvělé melodické sólo.

Shock Wave má dobrý Iommiho hardrockový riff, je to jakási jeho osobní přehlídka. Tady mi ta ocelově studená produkce už nějak vadí. Nic to se mnou nedělá.

Air Dance mi přes svou jazzovou a nesabatovskou náladu kupodivu docela sedla. Studený perlivý Aireyho klavír mi přijde osvěžující, stejně jako Ozzyho éterický hlas. Porozumím ale tomu, že to hodně staromilců bude chtít hodit do koše.

Over to You je slušnou skladbou, trochu oživující svou valivou náladou první stranu alba. Někdy mi sedne více, někdy mám zase špatný pocit z neprůbojného, tenoučkého zvuku Iommyho kytary. Ozzy tu podal velmi slušný výkon a je tu opět Aireyho svěží piano. A teď si z té schizofrenie vyberte...

A jdeme do finále. Breakout mi neříkala nikdy nic a už se na tom asi nic nezmění. Těžké bicí, Iommiho syrová hra a harmonika Johna Elstara. Ani to se mnou nepohne, ale dle gusta.

Swinging the Chain, opět se zpěvem Billa Warda. To mi vadí méně, než absence něčeho, co by mě nějak aspoň minimálně chytilo. Do toho ta neosobní, chladná, tady až syntetická produkce. Nevím, jestli chtěli pánové tím harmonikovým závěrem vykročit vstříc LedZep, ale z mého pohledu se jim to nevyvedlo.


Na albu mi nevadí jeho experimentálnost a neotřelost, tu v hudbě spíš vyhledávám a spousta zatracovaných desek patří k mým zásadním. Ale mám pocit, že mě mnoho skladeb ničím nepřitáhne k sobě, především ve slabší druhé půli, je tu i zvláštní produkční chlad a odstup, to sabatům odebralo ostří. Mezi 2 a 3, z úcty k mr. Iommimu za tři.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

EasyRocker | 4 stars | 16.05.2017

Podobně jako Deep Purple, Aerosmith, Led Zeppelin, Uriah Heep a další známé hardrockové kapely doby, se i sabati ve druhé půli sedmdesátek propadali do vlastních, drogových a alkoholových démonů, stále hlouběji. Hlavně Ozzy už byl v mnoha případech nepoužitelný, hrozně na tom byl Bill Ward. Kapelu držela železná ruka riffmistra Tony Iommiho.

Úvodní rockový útok Back Street Kids šlape podle nejlepšch, samozřejmě hlavně páně Iommiho pravidel. Hustě vrstvené riffy ukrývají podprahové melodie a Ozzy se do toho ještě opírá se vší vervou. Božský Tony si tu nedá vzít prostor na melodické sólo.

S klávesovým oparem přichází baladická You Won´t Change Me, Iommi tu vymyslel posmutnělé strunné ornamenty, ale hodně sem zasáhl právě Gerald Woodruffe, hostující albový klávesák. Ozzy tu podává působivý, sabbatovsky pohřební výkon.

Kdyby nenahráli It´s Alright právě sabati, asi bych ho bezprostředně po poslechu zahodil spíše do queenovského šuplíku. No, při mém vztahu ke královně nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale dobrá, je to melodická, uvolněná skladba jako dělaná na večerní párty. Zazpíval si tu Bill Ward, poprvé a naposledy. Opět Woodruffe na klávesy. Pro příznivce staré tvorby ovšem asi stěží stravitelné.

Gypsy je rock´n´rollovým návratem s dalším vydařeným Iommiho riffovým zásahem do černého terčíku. Tady se zase jede podle starých pravidel, Ozzyho hlas se opět oděl černí a celá mašinérie se neodolatelně rozpumpuje.

All Moving Parts (Stand Still) pokračuje v rockových hodech, ale je tu větší melodický podíl a Iommi sem vkládá víc technického umu, hraje si s vyhrávkami a sóly, radost poslouchat. Jinak mě ale tahle věc nějak zásadně neomráčila.

K útoku jménem Rock´n´Roll Doctor velí mistr Iommi melodickými riffy. Ozzy se zapojuje komicko-patetickým projevem a přidává se Woodroffův klavír - ano, tohle je sabatovská verze padesátkového primárního rocku se vším všudy. Je tu nadhled, se kterým ale nevím, jak se kdo z fandů kapely vypořádá... Za půlí parádní Iommiho sólo.

Jednou z nejproslulejších rockových balad je nepochybně She´s Gone, krásná studie Iommiho smutné, komorně podané akustiky a klávesového oparu. Ozzy tu podal výborný výkon. V našich luzích a hájích proslavila Marie Rottrová jako Lásko, voníš deštěm.

Na závěr si připravili rockové, více než sedmiminutové hody pod názvem Dirty Women. Z hlediska tehdejšího stavu a problémů nadstandardní věc, plně v režii strunné geniality Tony Iommiho s drobným klávesovým vkladem. Rocková ostrost se prolíná s melodickým citem. Gradace do závěrečného pekelného sóla je parádní a unikátní...


Zajímavá a odvážná deska, s technokratickým obrazem dvou robotů v metru od legendárních Hipgnosis. Pánové zlehčili produkci, pročistili zvuk a přidali i skladby, u kterého jen Ozzy prozrazuje, že jsou od Black Sabbath. Váhám mezi 3 a 4, mám tu ale několik oblíbených skladeb, takže zaokrouhlím nahoru, protože další deska na tom bude o poznání hůř.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Wobbler - Hinterland

Wobbler / Hinterland (2005)

Brano | 5 stars | 15.05.2017

Dovolím si iba pár osobných poznámok k tomuto hudobnému dielu,pretože všetko podstatné už bolo napísané.Ja som mal najväčší zážitok z tejto hudby v jeden večer,kedy STV vysielala film Ela Havettu-Slávnosť v botanickej záhrade(1969).Zvuk televízora som stiahol a k obrazu mi hralo CD Wobbler -Hinterland.Tento skvelý nórsky retroprog vyznel ako dokonalý soundtrack k tomuto trezorovému surrealistickému filmu a mal som z toho silný emocionálny audio-vizuálny zážitok.Stretli sa v ten večer u mňa tri dôležité skutočnosti a to: nostalgické duševné rozpoloženie,hudba ktorá znie ako z prvej polovice 70.rokov a to napriek tomu,že bola nahratá v roku 2005 a film,ktorý presne vystihuje atmosféru tej doby.Takto som sa preniesol v čase o 40 rokov do minulosti prostredníctvom tohoto náhodného audio-vizuálneho prepojenia.

» ostatní recenze alba Wobbler - Hinterland
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Genesis - Calling All Stations

Genesis / Calling All Stations (1997)

horyna | 5 stars | 14.05.2017

Pro toho, jež zachytil tvorbu kapely Genesis od jejich začátků, respektive si nahrávky tohoto souboru pořizoval postupně, ve sledu, tak, jak vycházeli, může informace od druhého, jehož k takové hudbě přivedlo až úplně poslední album, o skoro třicet let mladší Calling All Stations, působit značně humorně.
Na jedné straně, mne může mrzet nepřítomnost v době rozkvětu podobné muziky na prahu sedmdesátých let, na straně druhé, jsem byl ušetřen zklamání z vystupování, těchto, kdysi králů art rocku, během následující desetiletky, v níž bylo odumírání kreativních snah zbylé trojice tolik zřejmé. Jejich vystupování v naleštěných šatičkách a odrazy barevných světýlek na disco kouli v klipech písní z té doby, rozhodně nepatří ke způsobu prezentace, jakou bych uvítal.

Samozřejmě, byla to píseň Congo, která rotujíc v tv pravidelně (nebyl jedním z pořadů, ve kterých se občas mihla i nějaká ta rocková nahrávka, také nemožný pořad eso, terky pergnerky? :-) svou dokonalou vizualizací a především omamným hudebním espritem, nadlouho upoutala moji pozornost. Přesto, ale nebyl tento album prvním, který jsem si od Genesis pořídil. Když jsem se postupně podobnou hudbou začal prokousávat, na nebesích se pohupovala výrazně odlišná alba této partičky a tak pochopitelná snaha začít tím nejlepším, vyústila do Genesis Gabrielovských, Collinsovských (pouze některé vzorky) a v těsném závěsu i Wilsonovských.

K tomuto albu se váže ještě jedna starodává příhoda pocházející od mého kamaráda, který se v letech vycucnutí alba na zemský povrch, shodou okolností pohyboval v Londýně a po příjezdu domů, nám vyprávěl, jak byla muzika z této placky vehementně prezentována na každém Londýnském rohu, prý i v červených autobusech běžel na monitorech klip k písni Shipwrecked.

Ray Wilson je značně odlišným typem zpěváka, než jeho dva předchůdci, ale jeho sytá barva a dokonalý výraz, tolik se hodící k "jiné" muzice, nové hudební éry kapely, mě nepřestává bavit. Jsem přesvědčen, že do takto koncipované muziky by Gabrielův vokál prostě nesedl, o Collinsovi ani nemluvě. Oproti popovému předchůdci We Can´t Dance, se tato nahrávka tváří o pozání syrověji, velkolepě a na mnoha místech až pateticky. Ovšem s devadesátými léty příliš nekoresponduje, Genesis jsou velkou a zkušenou kapelou a motat se do cesty novým trendům už neměli tehdy zapotřebí.

Úvodní, rytmicky pevný a velkolepě vystavěný příchod, doširoka otevře prostor prostřednictvím hymnické skladby titulní a dokáže bezprostředně pokosit všechny popové snahy, uplatňované na posledních nosičích kapely. Wilson je neuvěřitelný, zpívá sebejistě a velice intenzivně, nepotřebuje nikoho napodobovat a stejně jako nová a krásná je muzika "nových" Genesis i on je pionýrem a sveřepě táhne Genesis do neprozkoumaných dimenzí.

Congo je hit s velkým H, začíná jakýmsi rytmem pralesních tanců a postupně se přerodí ve velkolepou hudební fresku, která dokáže silným emočním nábojem sméct vaše já z povrchu zemského. Klip působí dokonale a mladičký Wilson šroubuje svoje hlasivky až do nebe.

Shipwrecked, Alien Afternoon, Not About Us - jsou další z velkých skladeb tohoto zajímavého díla, úchvatné kompozice, které nepostrádají nápaditost, průbojná aranžmá, ale i prostor pro každého ze členů,ukázat svoje dovednosti.
Osobně mám velice rád třeba divokou jízdu The Dividing Line a při písních There Must Some Other Way a One Man's Fool, se mi v mozkovně zobrazují snové fantastické imprese, vyčarovávané právě takovouto muzikou.


Jestli měl být tohle pokus o návrat ke kořenům, tak se rozhodně nepovedl, o nic takového se ale prostřednictvím Calling... pánové nesnaží. Kapela se nenachází v totožné poloze, nálada se tu rodí absolutně jinak než v dobách Trespass, ne tak intenzivně a vůbec ne tak kouzelně, navíc se zvukem let devadesátých, by snad něco taokého nebylo ani možno. Mylím že chlapců o podobnou myšlenku zdaleka nešlo, spíš zbožná přání jejich fans podkuřovali podobné teze.




Touto recenzí si dovolím vyzvat a pobídnou ostatní dopisovatele Progboardu, o připojení svého názor na (pro někoho určitě kontroverzní) poslední počin Genesis a také o účast ve vzpomínkové hře -- které album Genesis jsem slyšel (vlastnil) jako první.


U mne to byla nepřekonaná nahrávka Nursery Cryme.


» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis

Wishbone Ash - Wishbone Ash

Wishbone Ash / Wishbone Ash (1970)

steve | 3 stars | 13.05.2017

Málokterá dubutní nahrávka čerstvě rozběhlé kapely, je tak dobrá, aby se dala poměřovat s pozdějším výtvorem zkušené a sehrané stabilní jednotky. Třetí, nebo čtvrtý opus bývá ve většině případů mnohem kvalitnější a většinou zlomový. Namátkou si promítnu několik vzorků z hudební pra-doby, snad pouze debuty Led Zeppelin, Uriah Heep, Kansas, nebo Gentle Giant stojí za pozornost. Příznaky porodních bolestí nesou, dnes pro většinu zapadlí Deep Purple, Stouni, naivní Beatles, dětinští Genesis, o Rush ani nemluvě, Ufo každopádně a taky Wishbone Ash.

Nedotažená, lajdácká produkce a hlavně zřejmá podobnost nekonečných a opakujících se motivů, tvoří jakýsi slepenec hudební hmoty, který ať poslouchám zepředu, zezadu, debutová bárka jménem W.A. klesá strmě ke dnu. Přitom taková Blind Eye, nebo dvojice Errors of My Way a Queen of Torture mluví jasným a zřetelným jazykem Wishbounů budoucnosti. Všechno potápí neustálé a dlouhé sólování ve skladbách Handy a Phoenix. Nuda a nic než nuda. Vlastně ano, sklamání. Ale beru to, je to přece debut, nemastný, neslaný!

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Ash
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Beatles, The - Let It Be

Beatles, The / Let It Be (1970)

horyna | 5 stars | 13.05.2017

Tu největší hudební revoluci zažehli v šedesátých létech čtyři mladí kluci z Liverpoolu. Tuhle tezi už nikdo nikdy nepopře, ať se to někomu líbí nebo ne, Beatles byli, jsou a budou navždy tou největší kapelou naší sluneční soustavy. Na albech Rubber Soul a Revolver vyspěli o notnou délku vzhůru a svůj kompoziční talent pilovali a posouvali každičkou skladbou jiným, často silně novátorským směrem. Laťku kvality udrželi po celou dobu společné muzikantské pouti patřičně vysoko a přesto, že mnozí jejich "odpůrci" zastávají názor o jakémsi uvadání a ztrátě tvořivosti s koncem jejich kariéry, především na zmiňovaném albu Let it be, já, jako oddaný fanatik tohoto souboru výraznější pochybnosti připustit nedokážu. A není to z důvodu lásky zvané Beatles, či fatální zaslepenosti božstvem, nacházejícím se uvnitř každého z nich. Naopak, k Lennonovcům se snažím přistupovat veskrze objektivně, jejich naivně působící začátky nehaním, stačí mi respekt a uznání určitého mladistvého faktu doby a okolností. Nepotřebuji na Love me do a All My Loving snášet snůšku předpojatosti, první etapa mě nechává vesměs chladným.

Pozadí vzniku, příprav i samotné práce na albu jsou všeobecně známy, stejně jako atmosféra panující mezi jednotlivými členy souboru, jež byl v té době v notném rozkladu. Proto jen k písním samotným.

Dobrá polovina z nich není ani zdaleka tak silná, jako skladby na bílém dvojalbu, či Abbey Road. To ale neznamená, že jde o nedodělky (nějaká vycpávka tu přece je), nebo že je snad nemám rád, či na ně nahlížím s despektem. Vždyť už jen kvůli všeobecně známým megalitům Across The Universe (tajemstvím opředená, Lennonovská psychedelická perla), Let It Be (balada, drápající se na stupnici emočního rozkolu intenzivně vzhůru), Long And Winding Road (sice přearanžovaná, přesto nádherně dokonalá) a Get Back (s vidinou koncertující kapely na střeše budovy Apple), si deska uznání a patřičné ocenění zaslouží. K těmto položkám mi přijde hodnocení kolegy lovera jako absolutní výsměch kapele, která dovedla zkomponovat jedinečné a nenapodobitelné písně, přetrvávající celé věky.

Z ostatních osmi skladeb mám rád především pohodovou cválající úvodovku Two Of Us, překrásné a velice naléhavé blues Dig A Pony, dále kraťičkou hříčku Dig it a rock and roll One After 909 s nímž se vracíme o desetiletí nazpět. A přesto, že Harrisonovi skladby fakticky nevyhledávám, For You Blue, je ve svém melancholicky bluesovém oparu velmi podařená a intenzivní.

Suma sumárum: ano, není to dokonalé, jde o jakýs takýs slepenec "společných" live seancí znesvářených egocentriků nad určitými fragmenty, které je potřeba pospojovat a popostrčit do míst, odkud bude cesta na výrobní linky zaručena. To se podařilo tu lépe, tu hůře, ale s přihlédnutím k dění uprostřed "kapely" je to pořád hodně solidní výsledek.
A u mne už jen fakt, že jde o The Beatles druhé etapy, hovoří jasnou řečí hvězd.


» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Ayreon - The Source

Ayreon / The Source (2017)

Antony | 2 stars | 12.05.2017

Čtyři roky odstupu novinky AYREON od předchozího díla dávaly určitou naději na vyšší kvalitu kompozic. I odchod od Inside Out mohl značit, že dojde k produkčnímu uvolnění a Lucassen přijde třeba s něčím novým. Jiným. Svěžím. Neotřelým. Překvapivým. Chtělo se tomu věřit. No, tak ne, tyto sny se opravdu nevyplnily. UFO nepřiletělo.

Hned během první skladby předvede autor až marnotratně obšírně svůj oblíbený rejstřík nástrojů, barev, tónů. Všechno, co znám z předchozích alb, se tu prostě opakuje, jako kolovrátek. Co se osvědčilo, tady máme mechanicky zpět. Akorát na nápaditost melodií a hloubku kompozic se ve velké míře zapomnělo. Což je podstatný nedostatek. Působivost dělá hudbu hudbou. Skladby musí pozorným a náročným posluchačem zacloumat, jinak je poslech zbytečný. Poznávací znamení AYREON byly vždy velkolepé a pompézní aranže, mnohovrstevnalé a rozsáhlé plochy, střídání nálad i rytmů, široký rozsah výrazu. Přitom se nikdy nezapomínalo na příběh, jeho gradaci, stupňování nálady, leckdy až hazardování s tempy a zvraty. Podpořeno účastí hudebních celebrit všeho druhu. Dlouhý seznam hostí často přiváděl do údivu tím, koho se podařilo přemluvit a v jaké kombinaci se potkávají v jednotlivých skladbách. Ano, okázalost na The Source dominuje, na účinný hudební zážitek to však nestačí.

CD 1 přináší několik zajímavých momentů a prvků, kvůli kterým si je má smysl pustit. LaBrie zde zpívá (pár minut) lépe než na posledních třech albech DREAM THEATER dohromady. To jest vcelku civilně, uvěřitelně a přesvědčivě. Dále jsou tu pěkně udělané lehké a vzdušné pasáže, které vytváří žádoucí odlehčení vůči těm hutným, tato hra dynamiky se mi líbí. Do zvuků vstupují občasné cíleně mířené disonance, irské folkové názvuky, hezké housličky. Všechno to ale už dávno odněkud znám. Souzvuk bublavých kláves (Lucassenův trademark nr.1) a razantních kytar s tím správně efektním zkreslením a echem (Lucassenův trademark nr.2) je fajn, i když ho slyším ve stejné podobě prakticky již celých 22 let. Sbory, občas nudné křoví, ale občas celkem slušně budující atmosféru. A to, co mělo mezi tím vším vytvářet pojivo z výborných melodií a harmonií, chybí, nebo se transformovalo v neutrální vatu, co všechno zbytečně nafukuje. Ještě, že je tu pár záchytných bodů. Za tři.

CD 2 přináší víc vaty, méně dobrých momentů, bezcílně bloumá a nudí. Je vlastně navíc, nic mě na něm nepřitahuje. 44 ztracených minut zbytečné hudby. Nevím, jestli by tím nenaplnil autor svém ambice, kdyby vydal jen jedno CD, rozhodně by dílo bylo poslouchatelnější. Takhle pokazil, co bylo na CD 1 dobré, rozmělnil a rozdrolil zbytky pozitivních pocitů. Tohle utrpení je tak za jednu hvězdu.

Měl jsem po ruce Actual Fantasy, po rychlém náslechu jsem si ověřil, jaká je to změna. Jaký je to obrovský rozdíl kvality, přitom tohle album ani nepovažuji za nejlepší. Ale ve srovnání s The Source je přímo fenomenální. Jo, dělat dobrou muziku není samozřejmost, ani osvědčené postupy a zvučná jména to nezaručí. Poslední album AYREON je nezáživná rutina s pár světlými momenty a ubíjející délkou, kdy se ukázalo, jak je těžké vystoupit za stínu vlastních klišé. Zvuk je taktéž slabší průměr, nikoli průšvih.

» ostatní recenze alba Ayreon - The Source
» popis a diskografie skupiny Ayreon

Suede - Suede

Suede / Suede (1993)

horyna | 5 stars | 12.05.2017

Debutní album Suede, mělo zásadní vliv na formování mého názoru na indie a independent scénu. Mezi letité souputníky vlétlo jako blesk z čistého nebe a značně zaškolený materiál si takřka přes noc získal ohromné zástupy věrných. Aby také ne. Přinášel do této hudební škatulky čerství vítr a punc něčeho, co nakonec přetrvalo další semestry. Lahodný a na emocích postavený projev dvojice Anderson/Butler přinesl kapele věhlas, který si hýčká do dnešních dnů a němž se vybudovala status originálního zboží.

Křehká atmosféra která se něžně pohupuje v baladických momenteh She's Not Dead, Pantomime Horse, Sleeping Pills, Breakdown či The Next Life, se jen ztěží dá přirovnat k nějaké druhé. Na svědomí ji má subtilní, až jízlivý kytarováý přednes (někdy postačuje nevinné vybrnkávání, či prohrábnutí strun) Bernarda Butlera, emocemi doslova přetékající Brettův něžný hlásek a klávesový podmaz, či urozený klavírní tón, decentně vyšívající kdesi v zákoutí oněch skladeb. Tato pětice patří k mým nejoblíbenějším, pomalé písně mám moc rád a když z člověka dokáží vyždímat potřebné pocity, je to úžasné.
Na druhé straně potom rockují ostřejší kusy. Famózní singlový úvod So Young, který si nelze nepamatovat/nezpívat po několika vyslechnutích. Obsáhne famózní Brettovi výšky, ale i chladivou klavírní impresi. To druhá Animal Nitrate, se pro změnu nese v nejlepších intencích klasické anglické kytarové školy. Do úprku zavelí dynamická Moving, jejíž modulovaný kouzelný refrén oplývá neskutečným čarem a z podobného soudku je vylovena i předposlední Animal Lover.

Dlouho jsem si od Suede nechával pouze druhou deskou Dog Man Star, ale v posledních dnech jsem neodolal a konečně doplnil i tento skvělý debut (vlastnil jsem jej před 20 lety) znovu do sbírky.
První dvě alba semišových Suede, jsou pro mne vrcholy anglické independent scéný devadesátých let a jelikož podobnou hudbu nevyhledávám, zůstanou pro mne vrcholy tohoto stylu jako takového. Svou hloubkou se dokonale trefily do mého citového rozpoložení.

» ostatní recenze alba Suede - Suede
» popis a diskografie skupiny Suede

Queen - Flash Gordon

Queen / Flash Gordon (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 12.05.2017

Pamatuji se, jak toto album Queen v době svého vydání na mě zapůsobilo a to velice zvláštně. Slyšel jsem to tehdy z pásku, informací bylo minimum, bral jsem to jako syntenzátorové album Queen, jejich nový hudební směr, kterým se chtěli odebírat. Byl jsem ohromen novými a do té doby neslyšenými rejstříky syntenzátorů a různými zvukovými efekty.
Nicméně, styl Queen tam byl jasně identifikovatelný skrz Freddyho zpěv a Brianovu barvu kytary a desku jsem přehrával celou na jeden zátah.

Hodně dlouho jsem tento záznam neslyšel, proto jsem se rozhodl cca po 15 letech pro opětovný poslech. Vybral jsem si k tomuto účelu dvou diskovou special edici remasterovanou v roce 2011. Po zvukové stránce bez kazu, žádná obávaná komprese, či menší dynamika se k mé plné spokojenosti nekoná.

Co se týče záznamu samotného, zjistil jsem že i dnes mě poslech tohoto alba baví. Některé úryvky z filmu, které nemají výrazný hudební podklad bych dnes vynechal,tedy Ming´s Theme, The Ring, Execution of Flash či Arboria.
Bez nich by to bylo po nepatrných úkonech ve střižně příjemné rockové album.
Baví mě všechny díly Flash Theme, hardrockové Battle theme a The Hero i syntenzátorové rockové vypalovačky Football Fight, Vultan´s theme i ryze náladotvorné a klávesové In The Space Capsule, The Kiss s nádhernou symfonickou částí či nenápadná Escape from the Swamp.

Zajímavé obsahem je i druhé CD, kde je song Flash ve své singlové podobě, jiná verze The Hero a první a vcelku nudná verze The Kiss. Naopak mě potěšila verze Football Fight bez syntenzátorů, místo nich jen s klavírem - solidní pecka ! Na závěr je na CD live verze Flash a The Hero.

P.S. : Film jsem nikdy neviděl, snad někdy úryvek v 90 - átých letech a nenadchnul mě ani obsahem či zpracováním, proto už dožiju jen s touto hudbou.

» ostatní recenze alba Queen - Flash Gordon
» popis a diskografie skupiny Queen

Thin Lizzy - Johnny the Fox

Thin Lizzy / Johnny the Fox (1976)

john l | 5 stars | 12.05.2017

Když si chci vytvořit příjemné hudební menu, jednou z jistot po které sáhnu je kapela Thin Lizzy. Pominu li první nevýrazná alba, od desky Nightlife je to přehlídka profesorského rocku a desku Johnny the Fox řadím na čelní pozice, dokonce ji mám raděj, než tolik propíraný Jailbreak. Vím že není bez škraloupu, ale mě dělá její poslech velkou radost.

K těm škraloupům: rozjezd je tuctový, pomalý a nevýrazný, první dvojice vyjimečná opravdu není, ale třetí Borderline je výborná balada a hned po ní, píseň Don't Believe a Word (existuje i její cover, od dnes už úplně zapomenutého projektu lidí z Armored Saint s názvem Life After Death, to jen na okraj)patří mezi moje nejoblíbenější nejen z této desky, ale tvorby T. L. všeobecně. Ve spleti jemné melodiky se moje tělo patřičně rozkmitá a vybruje až po závěrečnou Boogie Woogie Dance. Především na druhé straně lp jsou skvosty v čele s překrásnou Lennonovkou Sweet Marie.

Pohodička, uvolnění, nenucenost a metrák líbezných melodií od dvojice pádelníků Gorham/Robertson a začmoudlý Lynottův vokál navrch, to jsou Thin Lizzy těsně pod vrcholkem.
Půl hvězdy dolů za nemastný začátek, ale rád zaokroulím hore ve jménu oblíbeného lišáka.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Johnny the Fox
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Whitesnake - Slip Of The Tongue

Whitesnake / Slip Of The Tongue (1989)

EasyRocker | 4 stars | 12.05.2017

Na tento rok Coverdale přichystal skutečně skvělou sestavu, vedle rytmické sekce Sarzo/Aldridge se ke kytarám postavili Adrian Vandenberg a hlavně geniální Steve Vai, který albu skutečně vtiskl charakteristický neokoukaný otisk. První pak s Coverdalem složili celý materiál.

Titulní skladba vyklouzne za fanfár a nadšeně, zakusuje se do nás kytarová dvojice a poznáváme, že tady jsme na půdě Vaiově zcela neomylně. Jeho kytarové střípky a melodický cit je zásadním novým prvkem, který kapelu nakopl. Jeho sólo ve druhé půli je taky skvěle vyvedené, zvuková lavina má zaplavující sílu.

Cheap an´ Nasty je staroškolská skladbička, která by se dobře vyjímala i ve starší tvorbě bílého hada, i když má dobově moderní zvukové ovanutí. Vokály mistra Coverdalea jsou tu skvostně vyvedené a Aldridge se utrhl ze řetězu.

Fool for Your Loving je svěží osmdesátkově klouzavou předělávkou dávné hitovky z desky Ready an´ Willing. Vokální krása hlavního protagonisty se spojuje s ohromným melodickým vkladem. Kytaristé pak skladbu neopakovatelně dozdobili tunami ornamentů. Strhující.

Now You´re Gone je působivá power balada, uvozená Vaiovými tóny, explodujícími ve vzduchu, a hlavně pan principál svým hrdlem vše okolo neskutečně nakopává dopředu. Nasazení, vášeň a spalující energie až do poslední noty.

Pořádné rockové ostří má ´dámská´ Kittens Got Claws, tady sekery obou protagonisty skutečně dusají, kopou a koušou, Vai tesá svá znamení, stejně jako Coverdaleovo nekompromisní hlasové drcení. Ty kočičí drápy tu nabývají opravdu hmatatelné podoby.

Wings of the Storm je melodická hymna v pravém smyslu toho slova. Její nezastavitelný tah a šlapavost mají na mě pokaždé velký účinek. Je to až šamanské magické představení Coverdaleova mimořádného hrdla a jednoduchá, leč geniální melodie a skvělá rocková práce celého osazenstva.

Přichází nádherné melodické strunné záseky, atmosféra vášně a potu se dá krájet, přichází famózní Coverdale, spalující vše svým pohledem, o hlasu už nemluvě. The Deeper the Love je další krásnou baladou, až bezmezně mnou milovanou. Ano, madam, do vás jsem se zamiloval už na prvním rande. A semlela jste mě důkladně.

Dramatické akustické entrée s osudovým Coverdalem přinášejí vážný model v podobě Judgment Day. Pochopitelně, je to dáno už názvem. Osudové kytarové záseky, neveselá nálada, ovšem skvělá píseň. Jedny z nejskvělejších sól, která jsem kdy slyšel...

Slow Poke Music je dokonalou přehlídkou skvělé kytarové dvojice Vandenberg/Vai, která se tu neopakovatelně sešla v ohromné kreativní explozi. I když mě nezaujala tak, jako další skladby, před vrcholnou úrovní obsahu protestovat nemůžu.

Osmdesátkově pozitivní deska přece jen končí ve vážném tónu. Sailing Ships je dokonalou pokračovatelkou soudného dne. Velebné, klasikou jemně zavánějící akustické kytary připravují půdu pro skvostné představení mr. Coverdalea, to napětí a charisma osudu nemohl nikdo jiný stvořit. Ve druhé půli skladba nabude i kýžené rockové hmoty a skvěle se tu představil i Tommy Aldridge. Vše odplouvá v dál...

Deska osmdesátkově vymazlená po všech stránkách, také za pulty dohlíželi mistři této éry, Clink a Olsen. Oproti předchůdci musím objektivně jednu hvězdu ubrat, nestrhlo mě to tolik, ale nesmírně silné a coverdaleovsky charismatické to je. Mám ale namále, nestřelit pět.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

horyna | 5 stars | 11.05.2017

Určitá pravidelnost, týkající se nově příchozí hudební produkce z tábora Big Big Train, jde v posledních letech ztěží vystopovat. Dlouhé tři roky nechali hudebníci čekat své fanoušky na poslední dílo Folklore a dnes, neuplynul od jeho početí ještě ani rok, už tu máme nálož novou. Nahrávku Folklore považuji stále za horké zboží a udržet si určitý odstup necelý rok od jejího narození, vyžaduje (alespoň u mne) častou návštěvnost ve všech druzích přehrávačů. Ale jelikož byla mou prvou B. B. T. kolekcí s níž jsem přišel do styku, objektivnost se v tomto případě dá těžko obhájit. Její náplň je v zásadě o něco méně komplexní, tedy stravitelnější, než tomu bylo u dvojice alb English Electric a tak tedy, nejen otevření se přístupnějším prvkům a snažší přehlednost daných témat, nese podíl na velkém úspěchu, dnes už předposlední nahrávky těchto Britů. Lze si tedy snadno položit otázku, zda-li i přes stále velkou hudební spletitost a žánrovou propracovanost, nebudou další kroky kapely směřovat k (řekněme přehnaně) "vyklízení progresivních pozic" směrem k oslovení širšího počtu nových zvědavců.

Pádnou odpověď nám předává nová nahrávka Grimspound, která v přímém poměru ke své předchůdkyni, vyznívá uceleněji a intimněji. Velká variabilita a komplexnost nového materiálu opět sbírá plusové body pro kapelu, která každou zahranou notou, podává výpoveď o maximálním zaujetí pro danou věc, v umělecky nadstandardně působivé interpretaci. Vzdušná a do puntíku dotažená brilantní aranžmá, si zde asi nečastěji za poslední léta, podávají ruce se severským folkovým základem. Ten lze oproti siláčtěji působícímu předchůdci Folklore, vystopovat prakticky v mnoha momentech každé písně a většinou tvoří to hlavní gró, na které se postupně nabalují další hudební proporce. Velkou míru má na tomto stylotvorném obrození houslová hra divoženky Rachel Hall, jejíž cit pro melodie a rozvážně porozdělenovaný podíl smyčcových nástrojů, decentně dovažuje nástrojovou bohatost celku.

Ve třech, na časovou minutáž bohatých, epických věcech ( A Mead Hall In Winter je zřejmě tou nejlepší), lze vystopovat vše, čím kapela už několik let přitápí pod progrockovým kotlem. Srdce posluchače, jež se počítá mezi obdivovatele této prog star dneška, často radostí zaplesá a pod náporem melodiky a výborných individuálních výkonů, prudce se rozbuší v rytmu. Záměrně ale zmíním méně typický čtyřlístek této nahrávky. Předně mám na mysli píseň pod pořadovým číslem dva- On The Racing Line- jedná se o jazz/fusion instrumentální proporci, v jejímž koloritu je účast violončela a houslí vítanou "novinkou", jež dokáže skladbu posílit a nasměrovat do jiných sfér, velice povedené. Dále track číslo čtyři Meadowland- kde silně folkový nádech, utváří burácející klasické kytary, zařezávající se svým mrazivým tónem hluboko do divákova nitra, průzračná klavírní linka a velice smyslný houslový doprovod. Pod číslem šest, je skryt atmosférický zážitek The Ivy Gate- v jehož keltských stopách putujeme za hlasu hostující Judy Dyble a mistrně naaranžované mandolíny a banja, kamsi do temných hvozdů středověké Anglie. A jako poslední zmíním, emočně strhující píseň nazvanou As The Crow Flies- aranžérsky košatou, přesto přehlednou a srozumitelnou svižnější noblesu v závěru alba.

Co odlišuje nové B. B. T. od těch předešlých, je už zmíněný, zřetelnější folkový záběr a také hmatatelnější mystika a tajemnost, chcete li přidaný duchovní rozměr jejich hudby.

Pevně věřím, že je s novinkovým albem této kapely každý (krom toho vystoupivšího) pravověrný fanda převelice spokojen, jelikož je opět slyšet, že se pánové znovu pohybují na hraně svého skladatelského maxima.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Queen - Jazz

Queen / Jazz (1978)

| 5 stars | 11.05.2017

Nahrávku Jazz považuji za poslední, životaschopný záznam kapely Queen. Kdyby byla jejich kariéra ukončena po tomto díle, vstup mezi nesmrtelné, by býval byl vydlážděn samými skvostnými alby. Radiostanice by zchudly o pár vlezlých popových a diskotékových hitíků z osmdesátých let a Queen by dnes stáli ve Valhalle hned vedle Led Zeppelin, nebo Beatles. (Ne)vývoj, jaký prodělali během dalších let, jim prospěl tak možná u žen v domácnosti, tancujících okolo své plotny, při tvorbě manželova obědu. V očích progresivní smetánky upadli hodně hluboko.
Roy Thomas Baker prošel s kapelou tím nejlepším a pokaždé z ní vyždímal maximum. Na albu Jazz je stále slyšet variabilní pohnutky, které kapelou cloumaly a síla, která je popoháněla ukázat světu něco nového. Myšlenková sepjatost a množství kvalitních nápadů, přinesli další snůšku zajímavých skladed made in Queen. Úvodní čtveřice má slova pouze potvrzuje. A dál, May dodal svěží věc Leaving Home Ain't Easy, Mercury velkolepou Don't Stop Me Now a Taylor drsnou More of That Jazz, tyto poklady jsou natěsno naskládány na konci desky. Naprázdno vyjde jen několik průměrných písní uprostřed, ale kromě taneční chujoviny Fun It, jde vesměs o dobré věci.

» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 10.05.2017

Apoteosi v českém překladu značí oslavu. A opravdu – s touto deskou jsem oslavu hudby dozajisté zažil. Jedná se vlastně o takový malý zázrak – kdesi v Kalábrii se zjevila před 42 lety tato skupina, vydala bezejmennou desku a zase nenápadně zmizela do nenávratna.

Naštěstí se dochoval tento záznam, který se pomalu ale jistě dostává do povědomí fandům dobré muziky. Jedná se o melodickou prog rockovou příjemnou záležitost se symfonickými elementy. Kvituji s povděkem fakt, že jejich tvorba není přímým odkazem na Yes, Genesis, Kansas či jakékoliv jiné podobné velikány.

Jelikož nejsem znalcem italské scény(což považuji v tomto případě za výhodu), album na mě tak působí neobyčejně osobitě a vyzrále. Líbí se mi i pasáže s varhaním doprovodem, připomínajícím doprovod k místní bohoslužbě, zároveň i rychlé pasáže se soubojem kytary a kláves.

Obdivuji dokonalou souhru hudebníků, jako by nahrávali a koncertovali dlouhá léta. Pokud bylo klávesákovi 14 let, tak buřinku dolů.

Na závěr musím vyzdvihnout neobyčejně povedený zvukový záznam, kterému nelze ani z dnešního hlediska nic vytknout. Je plně srovnatelný s deskami špičky prog rocku vydaných v tomto období.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

Annihilator - King of the kill

Annihilator / King of the kill (1994)

EasyRocker | 5 stars | 10.05.2017

Partu geniálního thrashového skladatele a kytaristy Jeffa Waterse pod barvami javorového listu jsem si zamiloval už od mládí, kdy jsem tehdy donekonečna sjížděl Set the World on Fire, jedinou desku, kterou jsem dlouho od nich měl. Pak přibyla i tahle mistrná řezničina a konečně první dvě alba. Už název téhle apokalypsy hovoří jasně.

The Box přináší drtící kytarovou mašinérii, podpořenou těžkými rytmickými údery a drsně, ocelově chladně ječícím Watersem. Ten tady v době personální krize obsloužil kromě bicích veškeré strunné nástroje. Klobouček dolů. Moderní thrashový nástup ve stylu králů.

A je tu vichr titulní skladby, kytarové monoposty zápolící s dělostřelbou bicích. Takhle dokonale poskládaná a sedící riffová tornáda se jen tak neslyší, skutečná elitní stylová práce.

Skladba, skládající poctu jménu kapely, je symbolicky vyvedená tak, jak to od kanadské smršti čekám. Drsné riffy ruku v ruce s melodií ve strunách a správně řvané a hulákané vokály všeho druhu, explozívní refrén, melodická sóla, zvonící basa a akustická zákoutí - to vše tu Waters stihl.

Bad Child začíná lehkým, popově stínovaným popěvkem - klasická něžná tvář Kanaďanova. Pak se to vás zakousne skvostná energická kovová pumelice. Zakousne a nepustí.

Dalším dokladem neskutečné Watersovy geniality je 21. Ten neskutečně průbojný riff mě vždycky rozcupuje na mikročástice. S tímhle v zádech rozběháte i partu nebožtíků. Víc nelze dodat.

Second to None přináší annihilatorovskou akustickou vizi jasu a pozitivní nálady v minutové introdukci Bliss, zlomenou opět v melodicky thrashovou jízdu s krásně tesanými strunnými ornamenty a sóly. Ten pán je v žánru skutečná persóna, mistr nad mistry, není divu, že ho kdysi chtěl i Mustaine do Megadeth...

Není ale čas na lítost a nářek - po klidném úvodu se totiž valí pekelná záležitost. Lepší název než Hell Is a War dostat už nemohla - jako by Waters nakoukl do kuchyně sousedům ze Slayer, a chtěl jim složit důstojnou poklonu. Apokalyptický moderní strojový běs, pohroma, třetí světová... v závěru opět klid.

Speed je skvostnou ekvilibristikou strunnou Watersovou přehlídkou, používá tu i drsný hlas, mlaskající basu a zapojení různých samplů. Překvapivé, nevšední pojetí.

Zahojit naše bolístky a rány přichází čarokrásná balada In the Blood, šperk ve tvorbě geniálního Kanaďana v kvalitě jaspisů, mahagonů a achátů. Komorní pojetí, v hlubokém soustředění a klidu jsem si vždycky šeptal - thrashová Stairway to Heaven...

Catch the Wind je ale další skladbou z kategorie výjimečných. Instrumentální prolnutí melodických gejzírů akustické a elektrické kytary do jednoho skvostného opusu za výrazné rytmické spoluúčasti je pro mě dalším vítězstvím toho pána v černých brýlích.

Fiasco (The Slate) začíná opět jemnými akustickými zákoutími. Navazuje Fiasco, hlavní principál už ale cítí potřebu energie a zrychlení - pulzující basa přinese další dynamitové nálože geniálních technických riffů, sól a sprinterské destrukční tempo.

Co dodat k Only Be Lonely? Všechny slečny na pódium, zapalovače v rukou, ale víte co je na tom nejlepší? Že i tímhle mě Jeff dostal. Nečekal jsem to, a i já si zařvu o té samotě pro tebe.

Na bonusovce z roku 2002 najdete mimojiné i kompletní rozhovor s Jeffem Watersem.

Ačkoli uznávám technický přínos prvních dvou alb, nikdy mi k srdci nepřirostl jejich špatný, neprůrazný zvuk. Až lehce do popu hozená trojka, která mě teprve svým plným zněním dokonale pohltila. O King of the Kill to platí dvojnásobně - nekompromisní slitina řezavých kytar a drtící rytmiky, skvěle ale vyšly i melodické kousky. Pět patron z nábojnice, neskutečný Watersův monument...

» ostatní recenze alba Annihilator - King of the kill
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Pink Floyd - The Division Bell

Pink Floyd / The Division Bell (1994)

horyna | 5 stars | 10.05.2017

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Sonic Youth - Goo

Sonic Youth / Goo (1990)

jirka 7200 | 4 stars | 10.05.2017

Po vydání úspěšného alba Daydream Nation kolem kapely začaly kroužit 3 nahrávací společnosti A&M Records, Atlantic and Mute.

Sonic Youth nakonec však vybírají mamutí firmu Geffen, kde se za 300 000 $ zavazují k vydání 5 desek.
Tato firma měla čuch na podchycení umělců s velkým potenciálem – v roce 1990 signuje smlouvu na doporučení Kim Gordon se souborem Nirvana….

Ačkoliv je kapela u velké firmy, nenechá se nijak omezovat ve skládání a tvorbě nových písní. Odmítají hvězdného producenta Daniela Lanoise (Brian Eno, Peter Gabriel, U2, Neil Young) a nakonec volí Nicka Sansana, který s nimi již pracoval jako zvukař na předešlé desce.

CD spatřilo světlo světa 26. června roku 1990 a stalo se jednou z nejdůležitějších rockových nahrávek devadesátých let a živnou půdou, ze které začla rašit poslední hudební revoluce – grunge. Lze najít tisíce recenzí a mnoho výpovědí kapel a hudebníků, které toto album ovlivnilo.

Zvuk je čitelnější a hutnější, než na předchozím Daydream Nation, (vlastním dokonce MSFL reedici, kde je přímo krystalicky čistý, což je u této hudby plné navazbených kytar velmi důležité). I když obě sólovky kvílí a hučí, ve výsledku jsou krásně od sebe tyto nástroje oddělené. O zpěv se dělí sexy blondýna Kim Gordon se svým partnerem Thurstonem Moorem.

Na začátek CD byly umístěny největší pecky, skočná a textově kontroverzní Dirty Boots, dojemná Tunic o zemřelé zpěvačce Caren Carpenter, Mary Christ a Kool Thing s hostujícím Chuckem D z Public Enemy.
Následuje Mote, čili song o kouření trávy, který v polovině stopáže přechází v hlukovou improvizaci. Další písně se mi jeví jako průměrné, závěr je ale ovšem parádní v podobě členité Titanium Exposé.

Byla to zvláštní doba. Klipy Sonic Youth a jim podobných souborů rotovaly denně v TV , skladba "Kool Thing" bodovala v hitparádách v USA, Velká Británie a Irsku.

Ač nepatřím mezi jejich zaryté fanoušky, nemohu jim upřít invenci a originalitu. Jejich nahrávky dokážu identifikovat mezi tisíci jiných kapel, což o něčem vypovídá.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory

Traffic / Shoot Out at the Fantasy Factory (1973)

| 4 stars | 09.05.2017

Shoot Out at the Fantasy Factory je posledním kvalitním počinem kapely Traffic. Nalezáme v něm stále silně hořící kreativní plamen souboru, jež byl začátkem sedmdesátých let povážován za "typický" prvek tvorby Traffic. Hudba z části postavena na perkusním doprovodu a dechových výstupech, oplývá silným energickým jiskřením s prvky jazzové improvizace a typickým vokálním frázováním. Pětice vyrovnaných zástupců, dá poprvné se seznamujícímu "přijímači" řádně zabrat. Pánové nejsou žádná ořezávátka v oboru a svůj temperament si vypěstovali, během předchozích pokusů. Přesto, je potřeba poslech alba Shoot Out at the Fantasy Factory naordinovat, když už, tak proto, aby měl člověk přehled, že nejen Pink Floyd A King Crimson se živili technicky precizní hudbou před čtyřicetii lety.

» ostatní recenze alba Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory
» popis a diskografie skupiny Traffic

Edensong - Years In The Garden Of Years

Edensong / Years In The Garden Of Years (2016)

Sajgon3 | 5 stars | 09.05.2017

Tak týmto počínom , uviesť na PROGBOARD túto kapelku odčinil u mňa Antony negatívne pocity, ktorého som z jeho posledných recenzii mal. Ako som už spomínal , vkladať profily - proste nie a nie sa k tomu dokopať. Toto je totižto pre mňa osobne najlepší album, aký som za posledného cca. 2,5 roka počul. Takže recenzia bude taká u mňa typická , skôr o pocitoch ako o hudbe samotnej. Bude to skôr taká story. Minulý rok som si tradične prechádzal novinky, ktoré by sa mali v aréne progrocku objaviť a ako si tak rolujem a rolujem tak pozerám - nejaký EDENSONG. Zaujal ma obal a povedal som si, no počúvneme si upútavku či to nebude niečo zaujímavé. "Years in the garden of years" - aj názov je zaujímavý - no uvidíme. Zakladám slúchadlá a púšťam upútavku k novinke. Pozerám pri tom na televíziu, ale len asi 20 sekúnd - TV ide bokom a ja počúvam ukážky - SAKRA čo toto je !?!?!? Skupina vraj pripravovala album osem rokov ( no takýchto reklamných sloganov tu už bolo, že... ) - počúvam ďalej - SAKRA,SAKRA,SAKRA - čo toto je !?!?!?! Po cca. 6 minútovej upútavke si vydýchnem - OK, skúsim to ešte raz - SAKRA, čo je toto za muziku !?!?! - ok, veci idú bokom - dostávam sa cez jútúb na nejaký song z minulosti že " BENEATH THE TIDE " - 13 minút - počúvam, padá mi sánka, počúvam, zase mi padá sánka. Uffff , tak toto musím rozchodiť. Začína hladanie, dostávam sa k prvému CD skupiny, počúvam a je to rozhodnuté !!! Kedyže má vyjsť tá novinka ?? Aha , už je tu prvá skladbička - COLD CITY - tentokrát padá sánka už dosť hlboko a začínam precitať. HURÁÁÁ, už som sa dostal k novinke, som rovno v Tatrách , idem na celodenný výlet a cesta busom trvá cca hodinku. Nasadzujem slúchadlá a počúvam. " Vystupovať ! " hovorí šofér. Aha, vystupujem a neviem sa rozhodnúť či mám na ten výlet ísť. Pretože dosť ťažko sa môžem sústrediť na peknú prírodu, keď som počul niečo oveľa zaujímavejšie. V danom okamihu sa EDENSONG u mňa dostávajú spolu s ANUBIS a DEAD HEROES CLUB do TOP 3 mojej aktuálnej zbierky skupín "progrocku novej éry". Ako vravím recenzia bude skôr o pocitoch - ale ak by teda chcel niekto vedieť o akú muziku sa jedná tak velmi zjednodušene povedané - 40% tvrdšieho JETHRO TULLU, 20% DREAM THEATRU a zvyšných 40% tvrdý mix originality. Opisovať album nemá zmysel - doporučil by som tak pre okoštovanie prvú skladbu " COLD CITY " - ktorá obsahuje asi všetko podstatné z tvorby EDENSONG a na dorazenie poslednú vypalovačku " YAWN OF A BLINK " - ktorý mi vždy pri počúvaní rozbije solar na prach. Ako vravím, toto nie je o muzike , toto je o pocitoch . A o jednej rade - skúste si tento album vypočuť, samozrejme každý máme iný feeling - ale neni veľa albumov ktoré by som chránil pri požiari v baráku- tento by som ale chránil aj keby som mal uhorieť......

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong

Queensrÿche - Operation Mindcrime

Queensrÿche / Operation Mindcrime (1988)

horyna | 5 stars | 09.05.2017

Každá hudební nahrávka má svůj autentický příběh. Ať už se to týká procesu tvorby, nahrávací činnosti, nebo jejího uvedení na trh a zpětné odezvy u publika, pokaždé se jedná o jedinečný dokument. Ovšem příběh osobní, si každý posluchač vytvoří se spoustou nahrávek svůj vlastní a ten si dokáže uchovávat po několik desetiletí. Já vám jeden takový teď nabídnu: souvisí s albem Operation Mindcrime, kdysi velké naděje, později velikánů stylu, dnes už jen vlastního stínu, kapely Queensÿche z amerického Seattlu.

Tuto, jejich dodnes nejslavnější nahrávku, jsem si pořídil někdy v mezidobí alb Empire a Promised Land, tipnul bych si rok 1993. Z velice osobitého pojetí progresivního rocku/metalu této kapely jsem byl okamžitě uchvácen a ta, v té době nejpopulárnější prog metalová squadra, se rázem vyhoupla v mém žebříčku hudebních hodnot na přední příčky. V oné době, ovšem svět ovládal grungeový boom a ten postupně semlel i mé hodnoty. Po několika letech vlastnitví, jsem tohle cd vyměnil za (dnes upřímně napíšu) nějaký trendový odpad. Před nástupem nového milénia postupně zájem o podobnou muziku opadal a já se ke Queensrÿche opět rád navrátil. Jenže tehdy, už byl na trhu remasterovaný katalog jejich děl z roku 2003 a tak jsem znovu O. M. zakoupil, aniž bych tušil, jak moc jsem si remasterem v tomto případě pohoršil. V dnešní době je fůra výborně znovu upravených nahrávek, je ovšem i několik těch, jímž zmasterovaný proces zrovna nepomohl. Případ O. M. je ovšem jeden z nejhorších, jaké jsem měl možnost slyšet. Zvuk naprosto (omlouvám se za to slovo) zkurvený, hlasitost vytažená nad běžný rámec, dynamika nulová, nahrávka v přidaných stopách (hlavně sólech) nepříjemně praská a lupe, soustředěný poslech (především ve sluchátkách) dovede maximálně znepříjemnit a otrávit. Hodnoty DR- originál rok 88-13, remaster rok 2003-7. Což není na první pohled tak propastné (nejhorší nahrávka, u které jsem se setkal s (ne)poslouchatelností měla hodnoty 03-šlo o Metallicu a jejich Death Magnetic), poslechově ale nanejvýš znepříjemňující.
Sehnat v dnešní době ještě původní originální verzi není snadné, když na trhu leží skoro 15 let vydání nové. Léta jsem to neřešil a poslech "nějak" přežíval, až v posledních měsících a po změně aparatury, začal pátrat důkladněji. Pokud tedy nevezmete nahrávku z druhé ruky (tam o původní verzi jít samozřejmě může), zbude vám štěstí, sehnat ji z nějakého stařičkého, nebo zaniklého shopu s muzikou, podobně, jako se to nakonec poštěstilo mě. A tak příběh opusu O. M. je u konce a ten se po dlouhých, skoro pětadvaceti letech, ale hlavně v originální verzi (za zanedbatelný peníz) vrátil nazpět mezi svoje kolegy z let 90 a 94.

O nějaký den nazpět, (v době obědu) zazvonil pošťák u našeho domu a v ruce držel onen dlouho očekávaný balíček, jehož součástí byl i disk DeGarmovi party. Rychle dojíst, poslat ženu i s malým prďolínem na poobědovou siestu, tak aby nic nemohlo rušit váš připravovaný zážitek se znovunalezeným synem, tedy vlastně cédem. Rozbalit, šup do přehrávače, sluchátka na uši, volume doprava aaaa... Ten slastný a čistý zvuk, který se náhle linul, učinil mne opět šťastným :-) Opravdu výborně zachycená nahrávka Petrem Collinsem a dalšími slavnými osobnosmi- James Barton mix, zvukový inženýr Paul Northfield a orchestraci měl na starosti Michel Kamen (samozřejmě, mohlo být vytaženo víc basů), ale na ročník 1988 jde pořád o slušný nadstandard. V poměru k produkcím velkých kapel oné doby, vezměme například zvuk desek Wildest Dreams (Saga), A Momentary Lapse of Reason (Pink Floyd), nebo In the Spirit of Things (Kansas), či projektu Anderson Bruford Wakeman Howe, většinou šlo o čistou syntetiku. Lépe snad dopadli jen Rush a jejich Hold Your Fire, produkované rovněž P. Collinsem.

Jako malý kluk jsem si zařádil mezi písněmi 1-6 s imaginárními paličkami, baskytarou i sólovkou, takový odvaz už dlouho nepamatuji:-) Bude to i tím, že tu znám každé slovo, změnu rytmu, přechod, či vyhrávku. Od The Mission a Suite Sister Mary jsem se zklidnil a nahrávku si naplno užíval v poloze ležmo. Nebudu tu teď vychvalovat každou skladbu, jelikož bych na spousty z nich složil pochvalné ódy a musel se rozplývat do aleluja. Tady mi stupnice stejně stačit nebude, rtuť jejího známkování létá nahoru tak často, jak jen Scott Rockenfield energicky a silově mlátí (krásně je to slyšet v I Dont Believe in Love) do skvostně nazvučeného činelu, jehož zvuk připomíná svištění biče, zařezávajícího se hluboko do těla egyptského otroka, při stavbě pyramid a trhajícího z jeho zad kousky masa.

Být tak Chris DeGarmo v kapele ještě nějaký ten rok, či v současnosti, věřím, že by spolu dokázali ještě spoustu velkých věcí.


» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation Mindcrime
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

ZZ Top - Tejas

ZZ Top / Tejas (1976)

EasyRocker | 3 stars | 08.05.2017

Po úspěšném albu Fandango, sestávajícím dílem z koncertních, dílem studiových nahrávek, vyrukovali Gibbonsovi hoši už za rok s novou studiovkou. Nese skoro symbolicky název jejich domoviny, osobní i hudební.

It´s Only Love zahajuje salva bicích a rozjíždí se klasický, střednětempý song, podle kterého gibbonsovce pozná i hluchoněmý. Jsou tu melodie a napětí a řadil-li jej kdosi v letité sparkovské recenzi do příbuzenství Rolling Stones, klidně se dá souhlasit.

Arrested for Driving While Blind je úderné boogie s neodolatelným Gibbonsovým přednesem a mechanickou prací nejen jeho strun, ale i celé rytmiky. Řízná sóla.

El Diablo je slavným hitem, který svým vyzněním jako by tuhle trojku charakterizoval. Blues načichlý dramatický
riff, přitažlivý hlas a duše suché texaské pouště, rychlé pistole v akci. Gibbonsova ruční přehlídka.

Snappy Kakkie rozorávají drtivé Beardovy bicí údery, do kterých vkliňuje Gibbons své lámané melodické akordy. Ostrá rocková formule, kterou ale zdobí nepřehlédnutelné texaské melodické vsuvky, sóla a vyhrávky.

Enjoy and Get It On je lehkonohá skladba. Upozaděná rytmika dává vyniknout melodické Gibbonsově kytaře a svůdnému hlasu. Jeho malebné, křehké vyhrávky a sóla dodávají skladbě životodárné kořeny...

Ten Dollar Man - drsná, skřípající kytarová hra se přelije opět v lehkou melodickou jízdu. Gibbons tu skvěle propojuje ostře rockové výjezdy a klidnější pasáže a celému triu to jde k duhu. A zase tu vystřihl úsečné sólo.

Pan Am Highway Blues se po krátkém těžkém intru přelije do tradičního odpíchnutého pouštního boogie. Název stoprocentní - uvolněná a dlouhá jízda texaskými pláněmi, míjíme nekonečna sloupů a otlučených benzínek...

Také Avalon Hideaway je v podobném duchu - volnost a velebnost prérie. Ano, i tady je rytmika dost stažená nazad a o to více vyniká umění Gibbonsovo za strunami i mikrofonem. Jeho žhavé strunné hrátky jsou neodolatelné...

She´s A Heartbreaker je návrat k rockové hmotě - opět dusající boogie, trochu líznuté Gibbonsovou country kytarou. I tady cítím lehký závan Stounů někde z konce šedesátek... Výrazně hulákaný refrén nás razantně probere.

Asleep in the Desert je závěrečnou instrumentálkou. Nálada opuštěné, kamenité pouště, vyschlých řečišť v Llanu Estacadu a pustých prašných kaňonů. Památník dávno zašlých časů, ale i Gibbonsovy melodické geniality. Výjimečné oživení alba a miniaturní démant v jejich tvorbě.


Sympatické, zvukově i hudebně lehké, vzdušné album, možná trochu opouštějící drsnou platformu předchozích desek. Musím s letitým pohledem hejkala souhlasit, bicí jsou trochu plechové, ale nějak zásadně mi to nevadí. Otázka je, zda to vzhledem k celkovému vyznění desky nebyl záměr. Dilema mezi 3 a 4. Gibbons hrozně zachraňuje svým darem z nebes, ale možná tu chybí více výrazných momentů, někdy mi i songy docela unisono splývají. 3/5

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tejas
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

ZZ Top - Tres Hombres

ZZ Top / Tres Hombres (1973)

EasyRocker | 4 stars | 08.05.2017

Fousatou partu kolem kytarového mistra Billyho Gibbonse jsem si velmi oblíbil. Jejich nekompromisní jižanský rockový vichr, propojený s motorkářskou estetikou a později i ženským elementem, mě vždycky zalije velkým množstvím životodárné mízy.

Waitin´ for the Bus nás bez varování vhodí do nekonečného rockového kolotoče se zřetelným bluesovým prazákladem a neodpáratelným jižanským oparem. Těžké Beardovy údery odbíjejí jako armageddon a Gibbons seká a mele kytarové riffy a do toho sází svůj klasický, žhavým černým uhlím a nikotinem prosáklý nosový hlas.

Jesus Just Left Chicago je těžkotonážní zízítopácký monolit, blues tu dostává podobu těžké asfaltové hmoty - jsme přece v Texasu, nemůže tomu být jinak. Rozvibrované strunné melodie podpořené těžkými údery rytmické sekce a Gibbonsův parádní vokál jsou neodolatelnou rozbuškou. Pokaždé, když to dozní, ozývá se můj nadšený řev...

Beer Drinkers & Hell Raisers je rychlopalnou rockovou hitovkou, spojující ve vítězný oblouk nekompromisnost a melodické poslání... a parádní Gibbonsovo sólo.

Master of Sparks je volnější záležitost, opět ale bezpečně vyrůstající z texaských bažin na bluesovém fundamentu, zvěčnělém v Gibbonsových riffech i zpěvu. Posmutnělá, snad až plačtivá píseň, v závěru přece jen s rockovou silou.

Hot, Blue and Righteous na té slzavé vlně zůstane. Klasická bažinatá, líná balada, v nejlepší tradici navazující na Sure Got Cold... z předchozího alba. I na třech minutách tahle trojka ukázala, že i tady dřímá její moc a síla. Krása v tónech a zvucích.

Move Me On Down the Line je splašený energetický nápor. Kulomet, kosící nepřátelské přední linie něco málo přes dvě minuty. Geniální rockový útok na nejvyšší mety. Dostali jste mě, hulákám a mávám pěstmi...

Precious and Grace má pomalejší, klouzavé kytarové riffy, neodolatelně nesoucí Gibbonsův utrápený hlas. Těžká rocková rytmika drží celou tu strukturu pohromadě, a ozve se i rozostřené, drsné sólo.

La Grange, proslavená ještě v devadesátkách soundtrackem k Bayovu Armageddonu, je nekompromisním boogie s nekonečným sólem, odpáleným s neuvěřitelnou energií a razancí. I pojmenování stylové - po místním bordelu.

Shiek je střednětempou skvostnou písní. Mexiko přímo v textu, ano, líná a ospalá nálada zakouřeného baru, holek do půli těla u tyčí, cigára, nachos, salsa a tequila. A kdo někdy pochyboval o Gibbonsově talentu, zaposlouchejte se.

Have You Heard? je závěrečným hřměním, dunícím v pomalém a těžkém bluesovém tempu. Baladická, posmutnělá a nostalgická nálada. Gibbonsovy strunné trhanice, sólo i zpěv jsou opět skvělé, ale vyřádilo se tu celé trio.

No, vězte, že v této éře ještě pánové fousatí nebyli, ta pověstná sázka přišla až o pár let později. Je to klasické, velkou kvalitou nabitá muzika z první éry, kde ještě naplno vyčníval Gibbonsův talent. Rozmýšlím se mezi 4 a 5, i přes velké nadšení sázím střízlivé 4. Plnou nálož má milované Deguello...

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tres Hombres
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

kamila | 3 stars | 08.05.2017

Asi vážně stárnu - jak si mám jinak vysvětlit, že deska, o které jsem tak před rokem či dvěma hodně pochybovala a před pěti či deseti lety mi z podobné muziky bylo šoufl, skončila v posledních dnech v mém přehrávači?

Nikdy neříkej nikdy - ale do dalších alb Genesis už opravdu jít nechci, neboť "83'" a "86'" jsou pro mě svou syntetickou pachutí jedny z nejohyzdnějších nahrávek na (rockovém) trhu. Fůůůj. Abacab má bicí v pořádku, jen ta kytara, ta tu zatraceně schází - ale aspoň je nahrávka něčím odlišná.

Abacab je vedle těch o deset let starších alb Genesis taková malá příšera a podstatný ústupek době. Věc druhá je, že ty písničky se skutečně dobře poslouchají, přesto, že je lepí syntezátorové zvuky. Právě tyhle pastroje totiž společně s Collinsovým hlasem vytváří zvláštní atmosféru, kterou mě k sobě zřejmě přitahují.

Nejraděj poslouchám žesťovku No Reply At All, krásně smutnou Me And Sarah Jane, snad jedinou progresivní Dodo / Lurker a moc pěkná je i Man On The Corner. Jedna z nejlepších prosněných pasáží, co v muzice znám, je implantovaná do začátku poslední skladby Another Record. Však asi většina z vás ví, o čem mluvím - tady se Genesis pochlapili. Škoda, že podobných míst není na nahrávce víc.

Bodovaní řešit nebudu, 3-4 v kontextu genesisovských alb a dost možná i tam té doby. A to jde, né?

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Sonic Youth - Goo

Sonic Youth / Goo (1990)

angus16 | 4 stars | 06.05.2017

I když je to takovej virvál a melodie se občas ztrácejí pod hromadou vazbících kytar, tak i přes to všechno se mi to líbí. Sonic Youth jsem objevil díky seriálu Simpsonovi, kde Homer přijde do obchodu s deskami a zmiňuje se o kapelách, které jsou pro něj neznámé - a zmíní právě i kapelu Sonic Youth.

I když mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem se s jejich noisy rockem (nebo jak to nazvat) spřátelil, dodnes patří mezi mé favority. A právě album Goo patří mezi mé nejoblíbenější kusy od Soniců. Skladby jako Tunic, Dirty Boots nebo Mildred Pierce jsem si zamiloval na první poslech. Při poslechu alba Goo se ve mě vždy vzbudí ten vzdorný teenager, který ve mě řádil před deseti lety.

I když se tu slabá místa najdou, je mi to vcelku jedno, jelikož je to opravdu srdcovka a nostalgická záležitost. Za mě osobně dávám čtyři hvězdy. Věc která nikdy nezklame.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo

Status Quo / Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo (1968)

vmagistr | 2 stars | 05.05.2017

V tlustých a obsáhlých rockových encyklopediích najde každý zájemce množství příkladů nadějných (či už zavedených) kapel, které se dříve či později pokusily svou hudbou zavděčit o tolik širšímu publiku (a v návaznosti na to i své peněžence), že musely svým zaměřením zakormidlovat mnohem blíže ke střednímu proudu pop-music. Některé to zlikvidovalo, jiné se právě tím staly slavnými. Dějiny ale znají i několik případů, kdy se od začátku neúspěšná kapela prosadila právě radikálním odklonem od "komerce" k sofistikovanější tvorbě.

Za absolventy druhé zmíněné cesty lze s lehkým přimhouřením obou očí považovat i kapelu Status Quo. I když se totiž Rossi, Parfitt (dej mu Pán Bůh věčnou slávu) a spol. touhy po hitových singlech nikdy nevzdali, na deskách z 1. poloviny 70. let produkovali solidní boogie-rock. Debutové album s krkolomným názvem Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo, vydané v návaznosti na průlomový úspěch singlu Pictures Of Matchstick Men, je ale těžce popové.

Picturesque... jsou kolekcí převážně neautorských skladeb (členové kapely na desce dostali prostor jen pro čtyři originální písně). V podstatě všechno jsou to dobové kytarovky, které by v případě rozpadu kapely po právu zapadaly prachem dějin. Asi největší parádu kapela udělala s Rossiho "dvojčaty" Black Veils of Melancholy a Pictures of Matchstick Men - tyhle psychedelické singly (i přes výše řečené) zní i po letech docela autenticky a představují jakýsi "ksicht" této fáze kapely. Dál je to ale dost bída - možná ještě beegeesovka Spicks and Specks, rozjásaná Ice in the Sun a pop'n'roll Sheila vypadají jakž takž k světu, mimo to už ale album vyplňuje jenom spousta semipsychedelické vaty, která nejspíš půjde jedním uchem tam a druhým ven.

Kapele nějakou dobu trvalo učinit zjištění, že tímto směrem se jejich kariéra nemá příliš kam ubírat (spotřebovali na to ještě jedno další album). Picturesque... jsou tedy dokladem tohoto hledání vhodného způsobu sebevyjádření a jako takové si moc chvály nezaslouží. Dvě hvězdičky budou za párek hitů a kupu popového balastu tak akorát.

» ostatní recenze alba Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Olympic - Želva

Olympic / Želva (1968)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2017

O album, které na konci 60. let zásadně ovlivnilo tuzemskou rockovou vlnu, jsem doplnil svou sbírku teprve nedávno. Tvorbu Olympicu znám spíše útržkovitě z jednotlivých slavných skladeb, než že bych je někdy nějak systematicky sledoval. Až Želva to nějak prolomila...

Foukací harmonika a už se valí proslavená titulní skladba. Oslava melodie a otisk dobových vzorů, jako Kinks, Chucka Berryho a dalších. Ale je tu velká energie a tah na bránu a text jen tak z hlavy nedostanete, Vzpomínka plíživá, jediný Kleinův autorský příspěvek (a navíc si tu zazpíval), je volnější, krásně harmonická záležitost, odkazují jasně na liverpoolské luhy a háje a jako vánek klouzající varhany.

Línej skaut startuje známá hospodská předehra a jinak jde o barovou flašinetovku s pěknou foukací harmoniku. Dám zejtra zas flám je tajemná, až strašidelná skladba s krásnými kytarovými střípky, připomínající trochu prastarou tvorbu valících se kamenů před půlí šedesátek. Skladba i zpěv se, mistře Jando, povedl na jedničku.

Modravé mámení pokračuje ve stejném duchu - jasná, melodická, kytarově mistrně provedená věc se syrovým Jandovým sólíčkem. Nikdo neotvírá startuje odvážně syrový, energetický nástup kytar a klopýtající Pacákovy bicí s proslaveným a vychytaným refrénem, kde si Jandu budete pamatovat i o půlnoci.

Přichází další rock´n´rollový nášup Nebezpečná postava, písknutí na úvod a už se jede. Čelní srážka Brouků s Chuckem Berrym nebo Little Richardem? Proč ne... Snad jsem to zavinil já asi zná i opočlověk, jemně vysochané baladické téma a tajemno, vkusný text a parádně udělané harmonie. Takhle se dotýká nebes...

Dědečkův duch - energetická, všemi britskými pravzory a praotci prosáklá s až hororovým textem. Janda tu zvládá vše, až po teatrální deklamace. Jen Bůh ví je poklidná, ospalá skladba s krásně vypracovanými hlasy a lehkým otiskem varhan a drsným sólem. Olympic i svou vážnou tvář zvládl důstojně.

Telefon je splašená, pouze vpřed se valící skladba se silou vodopádu, který vás zalije, než se proberete. Janda pálí slova jako kulomet, foukací harmonika... jaj. Psychiatrický prášek je logickou dobovou reakci na psychedelii všeho druhu. Jemný začátek, ohromná dávka melodií a pak hudební ústřel o 180 stupňů a totálně vykolejený text o tom, co může potkat každého z nás. Šest minut je daleko nejdelším počinem na albu - milujte nebo nenáviďte.

Jen lehce o skladbách na bonusu, vydaných v prvotní éře v letech 1965-67, kdy se s Olympic nerozlučně propojilo divadlo Semafor. Je tu jasná a úderná beatlesovka Mary (I Must Play), volnější, zpěvnější, až nostalgické Smutné ráno, blues načichlá Bloud král, svůdná rocková úderka s tématem něžného pohlaví Záhoď lásku, vokálně překrásná Nejím a nespím s hladivou harmonikou, melodicky strhující hitovka Dej mi na klín oči unavený a proslulá tajemná úderka Dej mi víc své lásky, jeden z nejstarších a nejslavnějších hitů kapely. Nesčetněkrát vykradený. Konec ve velkém stylu.

Střílím sympatické čtyři, protože olympickému debutu se nedá upřít ohromná energie, nadsázka a mladické nadšení. Od prvních zkoušek až po debut uplynula dlouhá doba a hudební nadrženost je patrná z každého tónu. Dotyk vzorů je tu větší, tu menší, ale poznáte je jasně a zřetelně.

» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic

Mount Salem - Endless

Mount Salem / Endless (2014)

POsibr | 4 stars | 04.05.2017

Aj druhá dekáda nového tisícročia skrýva kvalitné kapely, ktoré robia výbornú muziku. Často v ich tvorbe cítiť odkaz na uplynulé dekády, akási skromná pastiš, vzdanie hold majstrom a legendám. No zároveň si zachovávajú originalitu a majú vlastný štylistický rukopis. To je aj prípad skupiny Mount Salem, ktorá v tomto roku oslavuje päťročnicu.

Tento album prináša ťažkotonážne riffy, ktoré rozvibrujú vaše steny a zvukovody. A ponad to sa nesie krásny a tajomný vokál speváčky Emily Kopplinovej. Velikánsku inšpiráciu skupinou Black Sabbath cítiť v podstate už od úvodných tónov platne. Celé to je zaodené do takého pseudo-doomového šatu s nádychom psychedélie, ale bez obáv, nie je to vôbec vyhrotené, má to svoju originalitu. Inšpiráciu birminghamskou legendou cítiť predovšetkým v skladbe LUCID, no náznaky sa nesú celým albumom. Aj keď platňa je postavená skôr na ťažkých riffoch a dunivom bubovaní, dočkáme sa aj nejakých sól na gitaru, predovšetkým v skladbách THE TOWER a HYSTERIA. Inštrumentálne to hudobníkom klape a spev je veľmi vydarený, všetko to vzbudzuje myšlienky na tajomné sabaty čarodejníc za splnu. Vlci vyjú, krv tuhne. Mňa osobne potešili aj Hammondky, na ktoré hrá tiež speváčka, nostalgicky si človek zaspomína na siedmu dekádu, kedy boli takmer "povinnou" záležitosťou - oceniť sa dajú napríklad v skladbe THE END. Najtichším momentom albumu je melodická, gitarovo-organová MESCALINE, no na dlho si nevydychneme, už MESCALINE PT. II je nekompromisná paľba od prvej po poslednú sekundu. Pekne sa tu dá odpozorovať štýl kapely.

Aby som to zhrnul, je to veľmi vydarený debut. Určite sa nestratí ani vo svojom žánri, ani zo všeobecného hľadiska hudobných kvalít. Vidím to na také 4,5 hviezdičky, ale zaokrúhlim to nadol. Krásny spev, nekompromisná gitara, symbióza basy a bicích, inštrumentálne super, no skrátka debut ako hrom. Dnes sa to už tak často nevidí.

Ak chcete vedieť, ako by zneli Black Sabbath, keby boli z USA a mali by ženskú vokalistku, dajte Mount Salem šancu.

» ostatní recenze alba Mount Salem - Endless
» popis a diskografie skupiny Mount Salem

Tea Club, The - Grappling

Tea Club, The / Grappling (2015)

Sajgon3 | 5 stars | 04.05.2017

Táto recenzia bude tak trocha od veci a vlastne nejakým tým pocitom, ktorý vo mne posledne vyvolali prestrelkové recenzie pánov Alienshora a Antonyho - kde hlavných obsahom je veľakrát - to je ploché, to je popové, nemáto šťavu, to tu už milionkrát bolo - zase tu niekto vykráda samého seba atd atd - čiže v sumáre - je to len ďalší plebs. A práve preto som si vybral tento album skupiny, cez muziku ktorej sa musí človek postupne prekúsávať a prekusávať a znova sa prekúsavať, až na cca. 10-12 pokus človek zistí, že je to skvost po všetkých stránkach. Mám veľmi rád Barock Project aj Big Big Train a nedám na ne dopustiť. Ale ak sa teda niekomu zdajú tieto legendy bezduché - tak ponúkam jeden pokus - vypočujte si tento album - je v nej nádherná sofistikovaná krása a ak si ju raz zamilujete, už sa jej nevzdáte. A ak by som mal uviesť nejakú indíciu - tak ma napadá MARS HOLLOW. A keď sa Vám bude tento album zdať plochý, málo nápaditý, tvorený pre prachy a hladkanie si vlastného ega - tak potom je to už jasné - MODERN TALKING vraj chystajú najlepší album v celej rokovej histórii, stačí si len počkať...... PS : omluva, že sa jedná skorej o nas....osť z mojej strany - ale niekedy si človek musí ulaviť. Vopred ďakujem za pochopenie

» ostatní recenze alba Tea Club, The - Grappling
» popis a diskografie skupiny Tea Club, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Foghat / Night Shift

catcher
Pamatujete někdo rozhlasovou relaci Větrník ? Tam jsem tuhle kapelu slyšel v roce 76 poprvé a...

Grand Funk Railroad / On Time

catcher
K téhle bandě jsem se dostal až po vydání alba Survival (dodnes ho mám moc rád jako první...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11556 recenzí
2090 skupin
157343 příspěvků ve fóru
2498 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000