Buffalo Springfield Royal Sons Samurai of Prog, The Vauxdvihl Greta Van Fleet Reed, Lou Alcest Votum Temples Ginhouse

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

northman | 4 stars | 13.12.2018

Rangers vzpomínali na černochy na polích s bavlnou, Karel Gott si házel korunou a Pavel Novák si asi najal pár koní a k tomu kočár fajnovej. Originály těchto písniček nahrála v průběhu osmnácti měsíců americká skupina Creedence Clearwater Revival na šesti deskách, jejichž délka byla kolem třiceti minut. Písničky Creedence Clearwater Revival dokonce zněly z reproduktorů radií naladěných na vlny Československého rozhlasu. Tohle platilo ještě v roce 1970 o rok později už bylo všechno jinak.

Pendulum je deska, kde hraje skupina ještě v původní sestavě, po vydání desky odešel Tom Fogerty a skupina v trojici vydala v roce 1972 album Mardi Grass a ukončila činnost. Album patří ještě k těm dobrým, skupina se snaží experimentovat s používáním dechových nástrojů, a hlavně objevují se klávesy. První strana alba pokračuje v tradicích předchozích desek, skladba Pagan Baby přináší typický tvrdý rock, který se ně moc líbí, na následující skladbě Sailor's Lament mi trochu vadí rozplizlý zvuk basové kytary, ale jinak se jedná o výbornou písničku. Have You Ever Seen the Rain? je asi největší hit této desky, skladby (Wish I Could) Hideaway a Born to Move s bluesovým základem mám taky hodně rád, ale to už nemůžu říct o Hey Tonight a Molina, John Fogherty zpívá sice jako o život, ale jedná se o celkem běžnou produkci. Závěrečný Rude Awakening #2 se inspiroval v beatlovské Revolution Nr. 9 a mně se moc nelíbí.

Z úvodní šestice desek mi připadá tahle jako nejslabší.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Proto-Kaw - Before Became After

Proto-Kaw / Before Became After (2004)

terka | 5 stars | 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich.

Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny desky(možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.
Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám, tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla, o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasnul. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal-doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovali další desky.
Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely.

Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného, čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse. Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící, hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším, celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště-Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004,2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokáží zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull, nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň. Schema je jinačí.
Lynn Meredith má příjemný hlas, pevný, dospělácký, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjádřuje se také dramaticky, s hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlý. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.



Chtěla bych doma mít víc takových kapel jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména zdělí. Strašně rád si doplním sbírku.
Po světe dnes běhá tisíce kapel hrajících tzv novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělích, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw?
Těším se na vaše typy.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Art Zoyd - Berlin

Art Zoyd / Berlin (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 12.12.2018

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu.

Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes 20 alb, které koncertně představili po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje 20 minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nastroji se střídají s údernějšími částmi s varhany a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků má rockovější základ, je zde použito více lektronických nástrojů, repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami.
Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v v mnohem více rozvitější podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

horyna | 4 stars | 12.12.2018

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes, či Genesis, tak o desetiletí později u Fishovských Marillion, IQ, nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes víc jak kdy dřív, doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten, nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehli svůj plamen pod bičem tehdá mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hráli pro pár stovek, někdy dokonce jen pár desítek fans a cesta k jejich deskám, které vydávali malé labely (některé už dávno neexistující – specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době pře-moderní a pře-technické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžne nesehnatelnou, jde právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelnými mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory, patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými guitar-sóly poháněnou perlu č.8 - Fly Man.
Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, které by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neumenšuje a právě takovéto soubory jsou po x letech jedny z nejcenějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 10.12.2018

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval.

Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřech bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk.
Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb. Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet i v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla, či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačtví Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků – vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda vlastní :-) Asi i díky této vášni pro barvy zvuků dodnes zní album naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hooodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí, více prvků world v podobě laviny perkusí...I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mne příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se zalyká Peter do etnickými prvky ovlivněné melodie. Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírá do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob L. Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, která mě až tak nezaujala, se krátce zmíním někdy v následujících dnech a novější alba jsou již určeny pro jiné posluchače, než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S. : Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i častečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu :-)

Tak, tato recenze je dopsána, narozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena :-)

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan] (1981)

horyna | 4 stars | 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali, nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Podobné příměry jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se dali implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva, nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby, ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan to nejsou jenom Deep Purple, ale žel bohu na druhé, určitě ne však odstavné koleji i alba, spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl 33 let a podle různých etap zpěvákova naturelu, se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion, střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo, jestli dobře počítám-šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první, jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band, se zpěvák pod záštitou samotných (kapely) Gillan, obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood bicí, John McCoy basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers, vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock a věřím, že takových nás tu je většina, nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálnáními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit.

Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičová produkce a s bonusem devět výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out, s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop, jediné tuctové Born Life Goes On, rozčísne tajemný klávesový úvod deseti-minutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře Blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhnul tolik co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné, jako u dalších, na vedlejšku rozhběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Metallica - Reload

Metallica / Reload (1997)

Hanry | 4 stars | 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.

» ostatní recenze alba Metallica - Reload
» popis a diskografie skupiny Metallica

Nova, Aldo - Blood on the Bricks

Nova, Aldo / Blood on the Bricks (1991)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 08.12.2018

Aldo Nova měl snový, raketový start kariéry. Jeho eponymní debut se vyšplhal na osmé místo žebříčku Billboard a odnesl si zlatou desku. Kombinace roztančených klávesových melodií a mužných kytarových riffů se trefila do tehdejšího vkusu posluchačů. A právě v době natáčení debutního alba se Aldo seznamuje ve studiu Power Station s jistým Johnem Bongiovim, který ve studiu svého strýčka Tonyho dělal pomocného zvukaře, čti holku pro všechno. A možná právě proto, že se oba seznámili ještě jako "nuly", jim přátelství vydrželo mnoho let a příběh Aldo Novy je i příběhem Bon Joviho a naopak. Aldo Nova vydal do roku 1985 ještě dvě solidně přijaté desky Subject a Twitch, a pak už se jen marně snažil vyvázat s labelem Portrait. Nevýhodná nahrávací smlouva a nezájem ze strany vedení o řešení umlčely kytaristovy aktivity na dlouhých šest let až do roku 1991.

Když Bon Jovi koncertovali roku 1989 v kanadské Montreal Aréně, vytáhl Jon na pódium Aldo Novu před rozvášněný dav dvaceti tisíc lidí a pozval ho na týdenní cestu s kapelou. Aldo Nova byl jako politý živou vodou a okamžitě začal s Johnem skládat společně písničky a hostoval na bestselleru Blaze Of Glory. Wiki uvádí, že Nova napsal ústřední riff právě k titulní skladbě. Album se nahrávalo na více místech v Kanadě a Kalifornii a neslo název Blood On The Bricks.

První, co vás na něm trkne do očí, je povedený obal. Kytara zazděná ve zdi. Perfektní nápad včetně grafického ztvárnění. Titulní skladbou ze sebe Aldo setřásá všechny ty letité útrapy a předkládá energií nabitý rockový vál s jeho pověstnými riffy. Další položky na albu představují šťavnatý hard rock amerického střihu stojící pevně na bluesovém základu. Písním nejsou cizí velké melodie, často přecházející do stadiónových refrénů opatřených líbivými sbory. Produkce je opravdu velkolepá a album je dotažené do nejmenších detailů a nebojí se ukázat ambici dostat album k co největšímu počtu posluchačů. Nebojí se ani sáhnout do řad osvědčených hitmakerů jako v případě Jima Vallance v hitůvce Young Love. Aldo je kromě excelentního kytaristy i obstojný zpěvák, jehož hlas snadno rozeznáte v kteroukoliv hodinu. Záda mu jistí výbušný bubeník Kenny Aronoff a velmi uznávaný baskytarista Randy Jackson. Album veze do cíle ve velkém stylu nespoutaná šestiminutová rocková jízda Bright Lights rezignující na líbivost a předkládající prvotřídní muzicírování. Zároveň jde o jedinou skladbu, na kterou nepřispěl autorským vkladem Bon Jovi.

Deska vyšla na labelu Jambco Records odkazující na křestní jména a příjmení Johna a jeho bratrů Anthonyho a Matta. Na tomto vydavatelství vyšly pouze dvě desky - tato a Pretty Blue World neworského písničkáře Billy Falcona, poté John "zavřel krám". Mastering má na svědomí Bob Ludwig a po technické stránce nelze albu nic vytknout. Krásný přehledný zvuk, jednotlivé nástroje jsou od sebe pěkně separované a třešničkou je stará poctivá analogová (AAD) dynamika nahrávky.

Aldo Nova se přes mírný úspěch alba opět stáhl do ústraní a slavil úspěchy spíše jako producent a externí autor hudby. Roku 1996 získal Grammy za produkci desky Falling Into You kanadské zpěvačky Celine Dion, která získala i cenu za nejlepší album roku. Psal i pro další popové hvězdy, získal nominaci na Latin Grammy se skupinou La Ley a stál za největšími úspěchy Claye Aikena. Pro nás rockery je podstatné, že po šedesátce se Aldo rozhodl otočit další list ve svém životě a letos vyšla "novinka" s názvem 2.0, která odkazuje k debutnímu albu znovu nahranému a obohacenému o jeden nový song. Tak uvidíme, co přinesou další dny.

Procentuální vyjádření 95 %

» ostatní recenze alba Nova, Aldo - Blood on the Bricks
» popis a diskografie skupiny Nova, Aldo

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

horyna | 5 stars | 07.12.2018

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Omega - Élö Omega

Omega / Élö Omega (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 07.12.2018

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega

Guns N’ Roses - Chinese Democracy

Guns N’ Roses / Chinese Democracy (2008)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 04.12.2018

Nedávno tomu bylo deset let, co vyšlo album Chinese Democracy. Album se rodilo spoustu let, stálo balík peněz, a i proto se do něj v recenzích rádo kopalo. Pojďme si desku zrevidovat pěkně píseň po písni a zjistit, zda obstojí v souboji s časem.

Chinese Democracy - orientální motiv mezi shlukem ambientních zvuků rozerve hluboký buben a ostrý kytarový riff. Moderně naefektovaná kytara přivítá pějícího Axla, že na tom nezáleží. Drží se v nižších polohách, které mu hodně sluší, kytarová sóla lítají z jednoho kanálu do druhého a song profituje ze svojí punkové nasranosti. Velmi příjemný začátek alba. Shackler´s Revenge - první zkouška shovívavosti a velkorysosti starých fans. Industriální kytarová figura připomínající zvuk sirény, mě i po letech ničí svojí šíleností. Dva Axlovy hlasy nad sebou ženou skladbu k relativně klidnému refrénu. Vrchol skladby přichází s Bumblefootovými sólíčky.

Better - jednoduchá pecka ve středním tempu s hezkou melodickou linkou a solidním refrénem. Ve skladbě je milion zbytečných kytarových sólíček na pozadí, asi proto aby je strčilo do kapsy to nejprostější, citlivě zahrané v závěru skladby. Street Of Dreams - skladba nesoucí ještě před nástupem do studia název Blues. Klasická Axlova polobalada, která má předobraz v November Rain. If The World - monotónní taneční rytmus s flamencovou kytarou a rozmáchlé orchestrální plochy přináší zatím největší odklon od podstaty kapely. Ale Axl zpívá jako o život a jeho výkon nedovoluje skopnout skladbu pod stůl.

There Was A Time - kdo má dobře sestavenou aparaturu, jistě ocení úvodní údery bicích. Střední tempo a zajímavá variace na Estranged. Axl tyhle rozmáchlé kompozice umí. Umí je dobře vystavět, zaranžovat a hlavně zazpívat. Catcher In The Rye - aneb Kdo chytá v žitě. Axl byl na tuhle skladbu asi nejvíc pyšný a v době vydání ji pouštěl kde komu, aby z něj vymámil zpětnou vazbu. Ale já nikdy skladbě nepřišel moc na chuť navzdory tomu, že jde o klasickou rockovou boogie vypalovačku s křivými kytarovými sóly.

Scraped - vkusný a capella úvod zničí kobercovým náletem agresivní riff a přináší moderně znějící rock s přepjatými vokály. Na mě zbytečně moc agrese. Rhiad And The Beduins - plantovské vokální variace a agrese pokračuje ve zlostně odsekávané sloce podporovanou svižným funky rytmem. Líbí se mi změna rytmů v refrénech, aby se pak lokomotiva znovu rozjela. Zajímavé moderní pojetí rokenrolu. Sorry - kdo byl loni na Letné, mohl slyšet tuhle vypalovačku naživo. Axlovi z nějakého pro mě neznámého důvodu záleželo na textu a melodiích, protože údajně měl natočených přes šedesát (!) verzí. Jde o velice náladou sevřený až depresivní song s líbivými vokály. Přesto perfektní. I.R.S. - konzervativněji pojatá ostrá rocková věc se značně vypjatou náladou zejména v refrénech, kde Axl zařezává jako břitva.

Madagaskar - hudební koláž stojící jen kousek od filmové hudby, obsahující pasáže z proslovů Martina Luthera Kinga (I have a dream & Why Jesus call man a fool) a z několika hollywoodských filmů (Hořící Mississippi, Frajer Luke, Sedm, Statečné srdce a Oběti války). This I Love - Axlovy fantasticky vygradované vokální linky za doprovodu piana a orchestru včetně nádherného sóla, dělají ze skladby horkého favorita celé desky. Dotek geniality! Prostitute - konec dobrý, všechno dobrý aneb vzpomínka na staré dobré časy bez všech těch moderních vymožeností, které provázely celou desku. I když orchestr na pozadí si Axl neodpustil.

Těžko říct, zda Axl nabral takto pojatou deskou nové fanoušky. Spíš přišel o mnoho starých, kteří prostě nepřekousli po patnáctiletém čekání album plné experimentů. Sázka na moderní, nabroušený, agresivní sound a rezignace na vlastní bluesové kořeny, které se vždy táhly hudbou Guns jako červená nit, se Axlovi krutě vymstila. Za sebe musím říct, že po deseti letech se mi deska líbí o trochu méně než v době vydání. Ale! Co album tratí v uměleckém dojmu, to dohání v technickém provedení. Produkce alba je velkolepá. A to se cení. Obzvlášť v dnešním světě, kdy mnoho interpretů na kvalitu CD kašle a bere ho jen jako promo ke koncertům.

Procentuální vyjádření 75%

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Chinese Democracy
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Europe - Europe 1982-1992

Europe / Europe 1982-1992 (1993)

horyna | 5 stars | 04.12.2018

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe

Ark - Ark

Ark / Ark (1999)

horyna | 5 stars | 03.12.2018

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark

Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975

Queen / A Night at the Odeon – Hammersmith 1975 (2015)

Všivec sudetský | 5 stars | 01.12.2018

Jelikož se jedná o mou historicky první recenzi na progboardu, dovolte mi úvodem říci toto: jsem velkým fanouškem hudby Queen. Záměrně píšu hudby, jelikož nejsem fanouškem skupiny, která tu už cca 25 let působí po Freddieho smrti a která (ať už jsou její zámysly sebevíce pietní či retrospektivní) už světu nemá co nabídnout.

Za vůbec nejkreativnější a nejfenomenálnější období skupiny Queen považuji (a jistě nejsem sám) roky 1973-76. Netvrdím, že poté už jejich tvorba nestojí za nic, jen je na ní znát to, co postihlo a dodnes postihuje spoustu jiných hudebních těles - úspěch. V roce 1975 Queen poprvé vystoupali na pomyslný hudební Olymp svým čtvrtým počinem, jejich asi nejznámějším albem A NIGHT AT THE OPERA. Tím ovšem zároveň nastavili laťku tak vysoko, že až na následující album A DAY AT THE RACES (které mám osobně ještě radši) už nikdy nevydali žádné podobně hudebně rozsochaté, propracované a zároveň kompaktní dílo.

Rok 1975 pro skupinu znamená nejen úspěch v podobě množství prodaných nosičů, ale také velké turné po Británii a v následujícím roce po USA, Japonsku a Austrálii. A právě z tohoto turné pochází jeden z nejpovedenějších koncertních záznamů, jaký jsem kdy slyšel (a ano, počítám do nich i legendy jako Live at Leeds od The Who, Live at Monterey od Hendrixe, Live od Genesis či mnohem pozdější Unpluged koncerty Claptona a Nirvany).

Asi nemá smysl rozebírat jednotlivé písně, ale co určitě stojí za zmínku jsou takzvaná medley neboli písňové směsi, kterými se vyznačovaly především rané queenovské koncerty. V případě tohoto alba se jedná o tracky 4-7 a 9-11, případně 16 (směs rock'n'rollů). V těchto směsích zazněly v často dokonalé hudební návaznosti největší taháky skupiny jako např. nevynechatelná Bohemian Rhapsody či Killer Queen.

Po zvukové/technické stránce se jedná o album, které s naprostým přehledem předčí svého následníka LIVE KILLERS (1979), a naprosto nepochopitelně leželo v archivech až do roku 2015. Nicméně po celém světě dodnes kolují jeho pirátské bootlegy různých kvalit, názvů a přebalů. Co říci závěrem? Kdo má rád dobrou hudbu a rád alespoň zprostředkovaně zažívá bouřlivou atmosféru rockových koncertů, měl by si toto album pustit. Rozhodně totiž není jenom pro skalní fandy a fajnšmekry. Proto 100%.

P.S.: V tomto roce se do kin dostal film Bohemian Rhapsody, který jistě mnozí z vás viděli. Živé vystoupení skupiny Queen na charitativní akci Live Aid je sice považováno za nejlepší hudební performanci všech dob, jejich nejlepšími záznamy z koncertů však pro mne navždy zůstanou LIVE AT THE RAINBOW a A NIGHT AT THE ODEON.

» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975
» popis a diskografie skupiny Queen

Royal Sons - Praise & Warships

Royal Sons / Praise & Warships (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 01.12.2018

Poslední léta se jako houby po dešti k mému velkému potěšení (a jistě i jiných) objevují na scéně kapely, které uhranul dřevní hard rock smíchaný s psychedelickými postupy, blues a všemožnými vlivy, které můžou člověka napadnout. Mnoho z nich je nezáživnou kopií starých veteránů, některé však ze svého nitra dokážou vymáčknout notnou dávku autenticity a přirozenosti. Pokud to skloubí s vyvedeným a nezmršeným zvukem, člověk zjistí, že to kvalitativní síto má docela malé otvory a nakonec zbude jen hrstka nahrávek, kterými stojí za to se zaobírat.

A právě oné nemalé skupině Royal Sons z Texasu šéfují. Ptáte se, co je to za týpky? Johnny, Chad, Javier a Markus působili v místní kapele In Memory of Man, chtěli však nějakou změnu. Proto hodili lano charismatickému zpěvákovi s vizáží Jima Morrisona z psychedelické partičky Hanna Barbarians a spolu vytvořili nový repertoár, který o několik tříd předčil jejich předešlou tvorbu.

Už booklet napovídá, co může posluchač očekávat – imitace odřeného a pomačkaného obalu s lehce okultním motivem ve vyšisované hnědé barvě napovídá mnohé. A skutečně, nebyla to kamufláž – sedmdesátkový mix blues a špinavého hard rocku s jižanským odérem a notnou dávkou psychedelie ruku v ruce s kytarovými čaroději a charismatickým zpěvákem Blake Parishem, který dokáže pracovat s hlasem v mnoha polohách – občas jako bych krom jiných vzorů slyšel Bona Scotta nebo třeba i Eddieho Veddera.

Při poslechu tohoto alba se občas dostaví taková zvláštní atmosféra, kdy jsem repetitivně-hypnotickými figurami v písních zcela paralyzován a jen fascinovaně sedím a poslouchám (The Eye, titulní Praise & Warships nebo největší hit desky Let it Burn). Royal Sons dokážou navodit i hutnou stoner rockovou náladu (například Familiars nebo Too Far Gone) nebo vás opojí zatěžkanými bluesovými prvky s výrazně jižanskou příchutí (třeba úvodní The Devil's Knockin' nebo Davey, kde zazní steel kytara nebo harmonika).

Závěr: Své si tu najde každý – stoner rockeři, fandové drsného blues rocku, Black Sabbath i příznivci All Them Witches a podobných spolků. Royal Sons svoji muzikou jistě Ameriku neobjevili, ale já si pro vlastní potěchu objevil Královy syny.

» ostatní recenze alba Royal Sons - Praise & Warships
» popis a diskografie skupiny Royal Sons

Traffic - Last Exit

Traffic / Last Exit (1969)

vmagistr | 3 stars | 01.12.2018

Na jaře 1969 se zdálo, že kapelu Traffic potkal osud mnoha dalších rockových "jednohubek", které tehdy vznikaly jako houby po dešti a zanikaly často ještě rychleji. Steve Winwood odešel "za lepším" k (paradoxně ještě více krátkodeché kapele) Blind Faith, zbylé trio Mason/Wood/Capaldi se zase pokusilo spojit síly s klávesistou Mickem Weaverem. Aby label Island na svých bývalých ovečkách ještě něco trhnul, vypustil do světa v květnu 1969 kompilaci Last Exit. Kromě jedné nevydané nahrávky šlo o kolekci několika singlů, doplněnou dvěma koncertními čísly, které Traffic (v triu bez Masona) hráli rok nazpět v sanfranciském Fillmore Auditoriu.

Kytarista Dave Mason se na desce objevuje pouze ve dvou autorských skladbách. Jednak v instrumentálce Something's Got a Hold of My Toe, Výraznější je ale spíše úvodní, psychedelickou hravostí ovanutá skladba Just For You. Z tohoto singlového kousku, vydaného krátce po debutu mladé kapely, lze i ve smyčcových aranžích a v akustickém podkladu dobře sledovat Masonovo tíhnutí k psychedelickému popu. Tím se od zbytku kapely, směřujícího spíše ke komplexním aranžím a koketeriím s tvrdším klávesovým rockem či jazzem zásadně odlišoval. Z období po vydání eponymní druhé desky pocházejí skladby Shanghai Noodle Factory a Medicated Goo. První z nich mám z celé desky asi vůbec nejraději - ať už pro Winwoodův osudový hlas, propracované nástrojové linky nebo pro nápadité střídání jednotlivých motivů. Druhá strana singlu zní sevřeněji a nezakrývá určité hitové ambice, velmi dobře v ní vyznívá souhra piana, kytary a basy, kteréžto všechny nahrál dominující Winwood. Na baladickou strunu, v mnohém připomínající třeba takové Free, zahraje (opět piánovka) Withering Tree. V téhle fázi svých kariér si Winwood a Rogers svým projevem nebyli úplně nepodobní. Dvě živé skladby Feelin' Good a Blind Man ukazují, že i v triu dokázala kapela působit naprosto suverénně a poradit si osobitým způsobem nejen s vlastním materiálem, ale i s převzatými standardy. Zvláště první zmíněná mi (hlavně Winwoodovým varhanním "buldozerem") hodně imponuje.

Last Exit je cenným příspěvkem do diskografie Traffic a doplňuje obrázek kapely, která se ve svém prvním období od psychedelických tendencí propracovala k osobité hudební formě spojující rock, blues a jazz do sice ne nikde jinde neslyšené, ale stále velmi nápadité směsky. Dvě předcházející studiovky jsou sice obě zásadnější, ale ani s Last Exit neudělá fanoušek kypící rockové scény přelomu šedesátých a sedmdesátých let chybu. Dal bych tři a půl, zaokrouhlení dolů dává smysl hlavně kvůli odlišení od předchozích dvou desek.

» ostatní recenze alba Traffic - Last Exit
» popis a diskografie skupiny Traffic

Samurai of Prog, The - The Imperial Hotel

Samurai of Prog, The / The Imperial Hotel (2014)

b.wolf | 4 stars | 01.12.2018

Včera jsem konečně doposlouchal Undercover a dnes jsem si dal The Imperial Hotel. Secret of disguise jsem vypustil, jelikož miliontý cover jednoho tracku fakt nemusím. Tohle album je ovšem jiné, zvláště druhá skladba Limoncello je solidní ukázka a sáhodlouhá titulní skladba mě docela navnadila na další desky. Recenze na letošní album Mr. Horyny způsobila, že jsem se začal o Samuraje zajímat, takže doufám, že i další alba budou tak dobrá jako The imperial hotel. 4/5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - The Imperial Hotel
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Tesla - Into the Now

Tesla / Into the Now (2004)

Bejvalej poloblb | 3 stars | 01.12.2018

Pojďme se podívat, jak dopadl návrat jedné ze zásadních kapel amerického hard rocku. A co mu předcházelo? Kapela vydala roku 1994 svoje čtvrté album do ovzduší plného kostkovaných košil, nemytých hlav a depresivních textů o drogách. I když se jednalo o nejtvrdší materiál v dosavadní historii kapely, mladí už měli nové idoly. Sám si to velice dobře pamatuji. Jeden den s kámošem posloucháte Guns N'Roses a on druhý den přijde ostříhaný, v kostkované košili a s tričkem Nirvany. Nicméně všechno zlé je pro něco dobré, a tak přichází čas na seberealizaci.

Troy Lucketta jako jediný nevydává žádný nosič a věnuje se hraní v lokálních partách. Brian Wheat je nejpilnější a vydává hned dvě desky se svojí stoner rockmetalovou grupou Soulmotor. Jeff Keith a Tommy Skeoch se svým projektem Bar7 připravili jednu desku, velmi připomínající tvorbu domovské kapely. Frank Hannon poodkrývá své southernrockové choutky v projektu Moon Dog Mane. Velice zdařile. Jedno skvostné album! V mezidobí Tommy Skeoch prochází úspěšně drogovou odvykačkou. V roce 2001 vychází nečekaně živé 2 CD Replugged Live, zachycující kapelu v neskutečné fazoně a ze záznamu stříká energie na všechny strany. Velmi doporučuji!

9. března 2004 vychází u dnes již neexistující firmy Sanctuary Records comebackové album Into The Now. Natáčelo se ve studiu u Franka Hannona a o mastering se postaral proslulý George Marino. Produkce se ujímá Michael Rosen, známý svou spoluprací s metalovými soubory Testament, Forbidden, Flotsam and Jetsam nebo Konkhra. A na albu je to znát. Kytary notně přibrousily a zadírají se pod kůži. Výsledný sound je mocně natlakovaný až k prasknutí, ubylo kytarových exhibicí a sól a celková hravost kapely, kterou známe zejména z Psychotic Supper, je pryč. Dokonce se v jedné skladbě věnované obětem 11. září objevuje efekt na hlasu JK a samplovaný zvuk bicích. Takže už žádné ...and no machines.

Typickým představitelem zatěžkané a zmetalovělé Tesly je čtyřka Heaven Nine Eleven a devátá Got No Glory. I pro nás, co jsme čekali starou dobrou hravou Teslu, je tu pár povedených skladeb. Naději probouzí třetí položka What A Shame a v polovině alba kralující trio písní - bluesy odrhovačka Words Cant Explain, Caught In A Dream s překrásně klenutým refrénem nad slide kytarou a sedmiminutová Miles Away, kde se vkusně kloubí nová tvář kapely se starou. Radost udělá i skotačivá Come To Me. Na konci alba se nachází akustická balada se smyčci s velmi jímavým textem, kde se JK vyznává z lásky ke svému čtyřnohému mazlíčkovi.

Vyplatilo se tedy desetileté čekání? Za mě určitě ano, i když mám mnoho výhrad a to zejména k naprosto nevhodnému výběru producenta. Kdoví, jak by deska dopadla s osvědčenou produkcí Thompson/Barbiero. Procentuální vyjádření 65%.

» ostatní recenze alba Tesla - Into the Now
» popis a diskografie skupiny Tesla

Collegium Musicum - Zelená pošta

Collegium Musicum / Zelená pošta (1972)

Martin H | 5 stars | 30.11.2018

Každé hudební setkání Pavola Hammela a Mariána Vargy se pro posluchače stalo malým svátkem a je jedno, zda to bylo pod názvem Prúdy, Collegium Musicum či jen pod příjmeními obou protagonistů. Tyto dvě výjimečné osobnosti slovenského, potažmo československého rocku vytvořily několik společných projektů, které se bezesporu mohou řadit k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na této scéně vzniklo.

Netřeba asi připomínat význam prvního alba skupina Prúdy, legendární desky Zvonky zvoňte. Už zde se naplno projevila muzikálnost a skladatelská invence obou hudebníků, doplňovaná patřičnou Vargovou virtuozitou. Jejich další setkání na společném projektu se uskutečnilo o několik let později při práci na desce s názvem Zelená pošta. A jednalo se o setkání velice vydařené a šťastné, dokonce možná nejlepší a nejpamátnější.

Varga si asi chtěl odpočinout od rozsáhlých art rockových kompozic a rozhodl se vytvořit s Pavolem Hammelem album s obyčejnými písničkami. Ta obyčejnost se však v chápání klasicky vzdělaného varhaníka ve spojení se zpěvákem rozevlátě poletujícím inspiračně mezi Donovanem a McCartneym mění v hudební svět plný překvapujících postupů, zdánlivých disharmonií a zvukového kouzlení a hledačství. Ten začátek skladby Tenis, v němž poletuje míček z jedné strany kurtu na druhý, se musí slyšet. Zároveň je to album v některých polohách výsostně lyrické, o čemž svědčí velice niterná Vargova skladba Z Ďatelín a přenádherná Slnečnice ozdobená kytarovým sólem Radima Hladíka.

Samozřejmě se zde nachází slavná Smutná ranná električka, asi vyzněním nejtíživější skladba s hutnou existenciální atmosférou a textem tehdejšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka. Mám dojem, že tato báseň je pro slovenskou rockovou hudbu tím samým, čím jsou pro českou scénu texty Josefa Kainara či Václava Hraběte.

Nemůžu zapomenout ani na píseň, jež dala celému projektu částečně jméno. Skladba Pošta uzavírající celé album je kompozičně skládankou tří zdánlivě samostatných částí, které ovšem propojené dokonale fungují a poskytují posluchači jedinečný zážitek, kterému také pomáhá skvělý text Kamila Peteraje. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem si hodně dlouho pro sebe broukal úryvek „aj moja pieseň chce byť takou poštou, zelenou a tichou ako strom“. Ne a ne to dostat z hlavy.

Zelená pošta je nádherné album, čarokrásné a neustále překvapující. Neoposlouchá se a vždy dokáže nabídnout něco nového a vzrušujícího. Takové desky mám rád a rád se k nim vracím. S přibývajícím věkem čím dál častěji.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Dogs Of Peace - Heel

Dogs Of Peace / Heel (2016)

luk63 | 5 stars | 29.11.2018

Dogs of Peace se v polovině 90. let dali dohromady k natočení alba s názvem ´{speak}´, které vyšlo v roce 1996. Deska je to vpravdě povedená, ale dlouho se zdálo, že také od tohoto příležitostného rockového sdružení navždy jediná.

Naštěstí se čtyři hudebníci z původní pětice sešli v roce 2012 opět ve studiu a začali s občasným natáčením, které trvalo bezmála tři roky. Výsledkem je tato výborná deska, která stylově i zvukově navazuje na {speak}. Rockovou dravost (ale nikoliv přemrštěnou agresivitu) střídají chvíle pohody, písně jsou skladatelsky i hráčky nápaditě propracované. Výrazné melodie dominují i když se struktury progresivně komplikují, aranže příjemně překvapují. Písně jsou rozmanité, čímž album předurčují k tomu, že si hravě udrží naši pozornost oz začátku do konce. Slabá místa absentují.

Nejsilnějšími jsou skladby: tvrdší ´Dark Without´ s výborným riffem, zasněně posmutnělá ´If It Weren't for You´ načichlá šansonem, pohodově šlapající ´All This for a Piece of Fruit´ a niterně vyznávající ´He's a Light of the World´.

´Heel´ nejen na svého o dvacet let staršího brášku důstojně navazuje, ´Heel´ jej v řadě aspektů o něco převyšuje a proto i mé hodnocení je o hvězdičku štědřejší, tedy maximální možné v tomto systému (subjektivně 4,5).

» ostatní recenze alba Dogs Of Peace - Heel
» popis a diskografie skupiny Dogs Of Peace

Savatage - Streets: A Rock Opera

Savatage / Streets: A Rock Opera (1991)

horyna | 5 stars | 29.11.2018

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.

» ostatní recenze alba Savatage - Streets: A Rock Opera
» popis a diskografie skupiny Savatage

Keaggy, Phil - Roundabout

Keaggy, Phil / Roundabout (2006)

luk63 | 4 stars | 28.11.2018

Phil Keaggy je všeobecně vnímán jako kytarový virtuóz a já se kloním k tomu, že je hudební génius. Během přebohaté kariéry natočil desky, které zaujmou posluchač krásnými melodickými písněmi ala Paul McCartney. Vydal ale také ryze instrumentální alba a toto je jedno z nich.

Vzniklo tak, že si jeho autor prošel hodiny a hodiny materiálu, které zaznamenával na akustické i elektrické kytary před svými koncerty během zvukových zkoušek na pás nebo do PC. Ty nejzdařilejší chvíle pak shrnul do alba Rounabout. Materiál nemusí být pro každého snadno stravitelný, ale kytaroví fajnšmekři si přijdou na své. Krátké kytarové zvukomalby se vynořují bez začátků a odeznívají bez konců, aby vyprávěly o Philově náladách vtisknutých do malebných kytarových zpovědí.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Roundabout
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

horyna | 5 stars | 28.11.2018

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Bigelf - Closer to doom

Bigelf / Closer to doom (1996)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 27.11.2018

Big Elf stojí a padají s osobou Damona Foxe, talentovaného multiinstrumentalisty v amerických hudebních kuloárech velebeného pro jeho vášeň v analogu a starých nástrojích, ze kterých umí dostat tu správnou retro náladu. Jeho kouzlení s klávesami a vyvolávání starých zvukomaleb se nebály využít pop hvězdy Alicia Keys, Christina Aquilera nebo divoška Courtney Love. Je to prostě takový americký Roman Holý, který našel spřízněné duše a postavil si kapelu. V roce 1996 vydávají ve Státech šestipísňové EP Closer To Doom. O čtyři roky později švédský prog label Record Heaven Music přidává další čtyři dříve nezveřejněné songy a vydává desku v Evropě. Následuje turné po Skandinávii a zbytek už je historie.

Tuto desku prodává obal - protože kdo si dá na obal pyramidu svých vintage nástrojů? Namátkou: Hammond C3, Hammond B3, Leslie 122, Mark II Mellotron (FX console, ex-Gracious!), 2x Mellotron M400s, 1x Chamberlin M2, 2x Chamberlin M1s, MiniMoog, Stage grand piano, Hohner Pianet a okolo toho vyskládá 9 kytar a dvě sady bicích. Při představě, že tohle všechno na nahrávce uslyším, jsem si desku pořídil. A dobře jsem udělal.

Ticho rozrazí bicí a do uší se vkrádá plíživý riff opírajíc se o hradbu hammondů a Damonův naléhavý hlas podkreslují psycho zvuky kláves. Po refrénu přichází s rošťáckým punkovým riffem a nápěvem změna (Change) nálady, aby se poslušně vrátila zpátky k plíživému riffu. Druhá Crazy - rozmazané klávesy pod svižným rokenrolovým riffem, slaďoučký refrén, psycho fanfáry, kytarové sólo, klávesové sólo... a takhle to pokračuje celých třicet osm minut. V hlavě vám lítají všelijaké space zvuky a bzučící kytary a vy si připadáte, jako kdybyste seděli v malém zakouřeném klubu na předměstí Londýna z kraje sedmdesátých, kdy sex byl ještě bezpečný a slovo negr nebylo sprosté.

Big Elf vám namalují jakýkoliv obraz sedmdesátkového heavy progu. Vše, na co si vzpomenete. Damon Fox sám popisuje hudbu kapely jako "něco" mezi Beatles a Black Sabbath. Zdá se vám to málo originální? Ale jděte. Procentuální vyjádření - 80%

» ostatní recenze alba Bigelf - Closer to doom
» popis a diskografie skupiny Bigelf

Voivod - Angel Rat

Voivod / Angel Rat (1991)

horyna | 3 stars | 26.11.2018

K návratu ke kapele Voivod mě nalákaly polemiky nad jejich novou, prý hodně dobrou letošní deskou. Zatím jsem ji neslyšel a vlastně se na to ani nechystám. Kanadské vesmírné kybernetiky Voivod mám zaškatulkovány jako absolutně okrajovou záležitost s jednou vysoce ceněnou, až dokonale geniální deskou na kontě, kterou je nahrávka Outer Limits, a jednou vcelku povedenou, čistě rockovou deskou Angel Rat.

Ve věku pubertálním jsem testoval i něco z těch tvrdších nahrávek, ale bez většího zaujetí a také dopadu. Ještě dokážu uznat Nothingface jako velký posun skrze skladatelský přístup, ale deskám předešlým a hlavně těm následujícím nerozumím a nehodlám je pochopit ani se jimi nikterak zabývat. Holt každý v sobě nosíme pár kapel jedné či dvou nahrávek, a právě do takové sorty si já řadím kanadské Voivod.

Deska Outer Limits je obrovský progresivní monolit a uznávaný Everest kapely, který k sobě jen těžko hledá podobný příměr. Ale už deska předchozí, kterou je právě "andělská krysa" posouvá styl a zaměření Kanaďanů na úplně jinou kolej. Během několika málo let totálně vymizela tvrdost, kybernetická hustota, vesmírný chaos, pryč jsou šílené sekané kytarové riffy, drtící tempa, atmosféra bezmoci, chaosu a naprosté prázdnoty či symboly odcizení a nános moderních technologií. Všechny tyto stavy tolik souznící s díly Killing Technology a Dimensional Hatross přepustily pozice daleko větší vzdušnosti, přímočařejší jednoduchosti, racionalitě, přehlednějším formám, daleko intenzivnější melodice a hravosti a v neposlední řadě i písničkovosti. Voivod model 91 to je (čistá) rocková práce, která občas nabere větší obrátky, občas jen jemně zdrsní a občas ze sebe vyplaví nějakou tu vesmírnou záludnost - to pro případ, že by jste zapomněli, která kapela vám to zrovna hraje. Voivod model 91 je sofistikovanější a daleko daleko přístupnější.

Netvrdím, že se mi líbí všechny skladby, ale většina z nich je celkem dobře poslouchatelná a pro běžného rockového fandu i příjemná. Ono na Voivod musí mít člověk náladu, chuť i zvědavost. Krátce po svém uvedení na trh získala tato nahrávka status takřka kultovní a to i přesto, že ji naprostá většina příznivců kapely totálně zavrhla s opovržením, že takto "vyměklou" desku nehodlá akceptovat. 3,5*

P.S.: Jo a víte kdo desku produkoval? Nebyl to nikdo menší, než "rushovský" guru Terry Brown.

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod

Samurai of Prog, The - Archiviarum

Samurai of Prog, The / Archiviarum (2018)

horyna | 4 stars | 25.11.2018

Nebýt znovu nezdolného nestora a objevitele Braňa, nemám o existenci projektu (kapely) Samurai of Prog vůbec tušení. Občas se sice motám na portále Progarchives.com, jednou za čas navštívím i Progstreaming, ale ne nějak cíleně, protože vyhledávání nových "progresivních talentů" neberu za prvořadý domácí úkol.

Jejich nahrávky mě zaujali v prvé řadě vizuálně, přece jenom Ed Unitsky je mezi výtvarníky pracujícími pro hudební kapely naprostá špička, ale po sbírkách coververzí z jejich prvních alb jsem rozhodně neprahnul. V poslední době však trojice hudebníků zásobuje svá alba i vlastním repertoárem (či repertoárem neznámým, pocházejícím od jejich kolegů z branže) a tam se už člověku majícímu v oblibě moderní progresivní hudbu začínají červenat tváře. Obstaral jsem si tedy jejich poslední desku Archiviarum se kterou jsem nadmíru spokojen. Jde o klasický progresivní model čerpající inspiraci u svých služebně mnohem starších kolegů jako jsou ELP, Yes, Genesis nebo Saga.

Takovou podstatnou zvláštností, která kapelu malinko konkurenčně odlišuje, je přiaranžování sólového houslového partu v některých skladbách. Zvuk tohoto nástroje dodává písním kapku jinou atmosféru, což je patrné hned v úvodní (Emersonovské) předehře Keep the Ball Rolling. Romantizující náladu zelení se třpytících kopců skotské vrchoviny nastíní svými nápady druhá skladba Ahead of Fortune. V ní se představí nádherný vokál houslisty Steva Unruhta. Jde o vskutku překrásnou, jímavou píseň postavenou na roztomilých melodiích akustických kytar, které drží v objetí houslový doprovod. A když Steveův hlas stoupá po schodišti do vyšších pater, po zádech vám naráz běhá takové to moc příjemné mrazení.

Každá skladba je doplňována hostujícími hudebníky, jako například v dramatické trojce La Oscuridad, kde si vokální part ve španělštině vedle Steva vystřihne navíc dáma Michelle Young. Úžasné. Čtvrtá Cristalli je pro změnu celá v italštině a za mikrofonem stojí výrazný Stefano Galifi. Skladba nachází svůj předobraz v tradici těch nejlepších uskupení Apeninského poloostrova sedmdesátých let. Výrazný jižanský akcent v doprovodu bujaré melodiky a sólové flétny má dokonale působivý charakter. Mezi naprostou progovou elitu můžu s klidným srdcem zařadit dvě rozměrné záležitosti The Sleeping Lover a From This Window přetékající nápaditostí a tím nejlepším aranžérským uměním, které v dnešní progové společnosti panuje. Ale ani dva covery v závěru (camelovský Ice a Bowieho Heroes) nejsou vůbec marné.

Těch sedmdesát minut o deseti skladbách se dá na jeden zátah v pohodě utáhnout a garance dostavujícího se pocitu nudy je takřka nulová. 4,5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Archiviarum
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Omega - 10 000 lépés

Omega / 10 000 lépés (1969)

northman | 5 stars | 25.11.2018

Píseň Györgyhajú lány jsem poznal díky Aleši Brichtovi a jeho verzi dívky s perlami ve vlasech. Tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let všichni v mém okolí poslouchali Omegu a obecně vše, co tehdy přicházelo z Maďarska. Tehdy mi to kamarád pouštěl a mně se to vůbec nelíbilo, měl jsem tehdy plnou hlavu Led Zeppelin, Jethro Tull a King Crimson. Ani poslech Dívky s perlami ve vlasech mě nedonutil k tomu abych si poslechl celou desku skupiny Omega. Před několika dny mi kamarád přinesl tuhle desku a já jsem si řekl, že na tom něco musí být, když to všichni tak vychvalují a od té doby jsem to slyšel už alespoň dvacetkrát.

Deska začíná v beatlovském duchu písní Petroleum lampa, po ní následuje jejich superhit Dívka s perleťovými vlasy, kterou můžu poslouchat pořád dokola, fantastická věc k milování. Túzvihar je náznak tehdy módního hard rocku a po něm pomalejší skladba s názvem Udvari bolond kenyere, ve které mi kytary připomínají Shadows a fanfáry jako by vypadly z beatlovské Penny Lane. Kérgeskezú favágök je pro Omegu trochu úlet, který by díky příčné flétně mohl být na kterékoliv desce Jethro Tull.

Titulní skladba je zajímavá svým chorálovým zpěvem. Hodně mě zaujala píseň Spanyol gitár legenda s akustickými kytarami. Závěrečná skladba s názvem Félbeszakadt koncert je postavená na zajímavém kytarovém riffu a taky se mi hodně líbí. Před skoro padesáti lety byla pro mě maďarština nepřijatelná, nyní si tyhle písně nedovedu představit v jiném jazyce. Neznám jejich jiné desky, ale tahle byla vytvořena pod silným vlivem posledních desek Beatles, je to cítit z každé skladby.

Deska se mi hodně líbí a s největší pravděpodobností si jí koupím, chtěl bych vinyl, ale budu se muset spokojit s CD variantou.

» ostatní recenze alba Omega - 10 000 lépés
» popis a diskografie skupiny Omega

Tesla - The Great Radio Controversy

Tesla / The Great Radio Controversy (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 24.11.2018

Tesla se hodně vymykala všem zažitým pořádkům okolo kalifornské scény tehdejší doby. Žádná líčidla, žádné natupírované vlasy a žádné výstřední oblečení. Celá jejich image byla založena na co největší autentičnosti. Signifikantní zpěvák, dva výteční kytaristé a perfektní rytmika. Další devízou byla vysoká instrumentální vyspělost ruku v ruce se skvělou skladatelskou formou málokdy ovlivňovanou nájemnými hitmakery. I když se bavíme jenom o hard rocku, Tesla z něj dokázala udělat něco neobyčejného a na svojí dobu velmi výjimečného.

Nezvykle dlouhou dobu dvaceti šesti měsíců si kalifornský kvintet vybral pro realizaci své druhé desky. Druhé a třetí desky bývají zpravidla pro existenci kapel zásadní a ukáží, zda v souboru dříme potenciál, nebo zda se jen střílí slepými. A protože debut se pyšnil platinou, byla očekávání převeliká.

V momentu, kdy v otvíráku Hang Tough rozčísne bublající basu nabroušený kytarový riff podpořený líbivou vyhrávkou a nakřáplý hlas Jeffa Keitha se opře do mikrofonu, jste lapeni. Když se po pár taktech vynoří z obou reproduktoru skvělé kytarové sólo, už vás nemůže od desky nic odtrhnout. Následující Lady Luck se uvádí syrovým houpavým riffem, energie po refrénu povoluje a nechává vás nabrat síly. Jižanský feeling s klouzáním válečku po strunách se láme do valivé smršti kytar v Heavens Trail (No Way Out), aby se v sólech opět vynořil. Za zmínku stojí nesmírně jedovatý zpěv v refrénech, kdy JK slova naštvaně odsekává. Stadiónová vydupávačka Be A Man stojí pevně v kramflecích a vše jistí emotivní zpěv.

Jeff Keith je stejně úkaz. Bývalý řidič kamiónu vůbec nešetří svůj neškolený chraplák a zpívá téměř vždy na plný plyn. Lazy Days And Crazy Nights se nikam nežene, kytary se hezky proplétají s pianem a skladba si tak v poklidu doběhne.Skočný rokec Did It For The Money lehce akcentuje dění v okolí Sunset Stripu, ale s grácií. Rychlík Yesterdaze Gone s příjemným refrénem posouvá desku na konec první strany.

Poslouchám z CD, ale vinyly měly něco do sebe. Třeba to že i otvírák na B straně byl většinou hit. Makin´ Magic tyto kriteria splňuje do puntíku. Nadupané sloky držící otěže povolí a vystřelí v jeden z nejzpěvnějších refrénů desky. Předvedou se i oba kytaristé a každý si zahraje po sólíčku.
Polo balada Way It Is dává vyniknout bluesovým kořenům a přiznávám se, je to jedna z mých oblíbených skladeb na albu. Zvuk leteckého motoru se přes krátkou vyhrávku přehoupne do metalové smršti, čím se Flight To Nowhere stává nejkovovější skladbou alba. Love Song je prostě love song. Oplodňovák. Akustické kytary v barokní vyhrávce, konečně volnější zpěv a pomalé tempo. Hospodyňky v kuchyni jistě pookřejí. Rozvážná Paradise, kterou nad vodou drží Keithův zpěv a povedená gradace v druhé polovině s improvizovanými sóly obou chlapců.
Turn out the lights, The Party´s Over je důstojný závěr alba.

Great Radio Controversy je pravý hard rockový monolit. Nesmírně kompaktní sada písní. Dvojitá platina, více než 2 miliony prodaných alb... and No Machines.

» ostatní recenze alba Tesla - The Great Radio Controversy
» popis a diskografie skupiny Tesla

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Nine Inch Nails / The Downward Spiral (1994)

EasyRocker | 5 stars | 24.11.2018

Moje záliba v hudbě 90. let je všeobecně známa - byla to doba mého dospívání ve znamení metalu a tehdy všedrtícího alternativního rocku s grungeovou armádou v čele. Kdesi v zadním voji doputovalo nejprve pro mě nesrozumitelné zaoceánské jméno, za kterým stál jakýsi Trent Reznor.

A taky jako by tu válčily dva světy. O tom, že temný Trent nezná žádných kompromisů, už svědčí brutálně chladný úvod, kde se kloubí drtící chlad industriálních kořenů s mnoha druhy zpěvu. To, jak je rytmicky rozčleněna pekelná Heresy, nelze popsat. V The Becoming se mistr nonšalantně za továrního dusotu otočí na našich lebkách na podpatku. I Do Not Want This - beznaděj, děs, prokletí. Kontaktně k brachiální černotě cureovské "pornografie" jest Eraser.

Druhou světlou stránkou hlavního principála je jeho citlivost, ústící tu v úzkostný minimalismus. Z té škatulky můžeme vyjmout zplozence Piggy či ambientní Warm Place. Reptile je cosi, co by se dalo zvát trentovskou baladou. Nenávidíte tanec, techno? I já asi: ale hoďte tam Closer nebo facku Ruiner a budete s kebulí až u stropu za sekundu. A March of the Pigs? Oba póly spojila do jakéhosi předobrazu celého nu-metalu. Netřeba popisovat široce známý závěr v podobě kosmického hitu Hurt s náladovou titulní předehrou. Právě v závěru mr. Reznor ukázal světlou stranu Síly v pozlaceném hávu.

Říká se, že třetí nahrávky jsou TOP. Trent udělal to nejlogičtější. Obklopen skupinou výrazných muzikantů, výtvarníků (parádní Russell Mills!) a alternativních tvůrců v čele s Floodem a Alanem Mouldererm (hlavní mix). Spojil vše, co dosud vyzkoušel, a zasadil jen brutální K.O. všem, kteří tvrdili, že dance, industriál apod. + rock dohromady zkrátka ne-e. No, posuďte sami. Démant jedné éry.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

terka | 5 stars | 24.11.2018

Určitě patřím mezi miliony posluchačů a posluchaček, na které působí debut Pearl Jam uhrančivým kouzlem. Po desetiletích hudebního spánku se konečně objevil někdo, kdo vrátil rockovou muziku zpátky na ulici. Vsadil ji nazpět do špinavé aglomerace a znovuobjevil základy americké rockové tradice, která skončila se soumrakem sedmdesátých let. Pearl Jam přinesli znovunalezený pohled na věc, zdravou energii, jemnou agresivitu i částečnou progresi. To byl jejich Ten.

Nezatíženi dobou se Pearl Jam pokoušeli promlouvat upřímně a pravdivě o všem, co se dělo kolem nich a co je štvalo. Obrovské hity Even Flow, Alive a Jeremy se hrají dodnes. Další legendární kusy s neopakovatelnou atmosférou a mlžným oparem jsou pomalejší věci Black, Garden a velmi emotivní Oceans. Ty představily kapelu v tom nejlepším světle. Vroucný Vedderův přednes zpíval o příbězích a pocitech deprese, sociálního zmaru a nepochopení. To díky nim zná desku snad každý, kdo se v muzice trochu pohybuje. Jsou to hymny patřící k hnutí, které si říkalo grunge. A grunge - to byla mohutná přívalová vlna, která svou silou spláchla všechny glam rockové nafintěnce, kteří stavěli pozérství před opravdový kumšt.

Pearl Jam samozřejmě nebyli jediní, kdo zažehl grungeovou revoluci. Na scéně už působili třeba Soundgarden nebo metaloví Alice in Chains. Ze všech těchto jmen se přes noc stala uctívaná božstva mládeže navlékající se do flanelových košil a pod koleny ustřižených kraťasů. Album Ten zůstalo dodnes nejprodávanější a hlavně nejoblíbenější deskou kapely. S nezdravou zarputilostí je klukům neustále předhazováno a každá vzniklá věc se s ním automaticky poměřuje. Není sporu o tom, že jde o milník jedné epochy, na tom se identicky shodneme. Ale nic se nemá přehánět.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 23.11.2018

Jsou desky kapel, které v době vydání explodují jako granát, odstraní veškeré konkurenty kolem a způsobí na hudební scéně malou revoluci v podobě zavedení nových hudebních stylů. Další desky se ve své době trefí přesně do nálady určité skupiny fandů a po letech se stanou legendou. Potom jsou desky, za kterými si stojí hudebníci, avšak u posluchačů propadly. A úplně speciální kategorií je deska Rush - Caress of Steel. V oblibě ji nemá kapela a většina fandů k ní má spousty výhrad.

Popravdě řečeno tomuto postoji vůbec nerozumím. K desce jsem se prokousal až mnohem později, než byla vydána a v tom bude pravděpodobně kámen úrazu. Tehdejší neslané nemastné recenze si dokážu vysvětlit jen tak, že v době vzniku - v roce 1975 se prostě netrefila do vkusu fandů, kteří asi očekávali další hard rockovou desku ve stylu "Cepelínů" (kvůli tehdejší částečné podobě barvy hlasu obou zpěváků). Snad se již publiku trochu začaly zajídat rozsáhlé kompozice plné změn a přechodů - nevím. Rockovým rádiím v USA, které prosazovaly tehdy populární Supertramp, Kiss či Styx se tato trojka jaksi nehodila do playlistu. Rovněž rok trvající turné s již zmíněnými Kiss nebylo to pravé ořechové, neboť jejich fandům se pochopitelně nemohli Rush líbit. Nad výroky z dobových recenzí však zůstává rozum stát, posuďte sami: "moc dlouhé skladby, moc tvrdé, nesrozumitelné texty, nesourodé, nekonzistentní..."

Proč se však podobné recenze objevují i dnes, s odstupem času, naprosto nechápu. Snad fandům, kteří se ke kapele dostali až v dobách s větší klávesovou podporou připadá album moc hard rockové, nebo těm, co přísahají na album 2112, zase málo progresivní. Ano - toto album je důležitým a logickým mezičlánkem mezi hard rockovou přímočarostí a ekvilibristickým art rockovým směrem, který představila kapela na následující desce. Ale pro mé ucho naprosto dokonalým mezičlánkem. Pokud se nezaujatě ohlédnu zpět, slyším tři výborné hard rockové kompozice a dva monumentální art rockové opusy The Necromancer s fantasy příběhem z Tolkienova světa a The Fountain of Lamneth složenou rovněž z několika částí ve filozoficky pojatém traktátu o vývoji člověka od jeho zrození až k jeho zániku, které jsou plně srovnatelné s tou nejtypičtější tvorbou RUSH v následujících letech.

S Terry Brownem za zády vytvořila kapela zvukově i hudebně dokonalou desku, kterou já osobně řadím do TOP 5 studiových počinů RUSH. Dle mého strčí do kapsy vše, co bylo vytvořeno po roce 1982.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Gattch - Gattch

Gattch / Gattch (1971)

northman | 4 stars | 22.11.2018

Na konci šedesátých let jsem ukončil základní školní docházku a zároveň tu nastoupila tuhá normalizace poměrů vedená doktorem Gustavem Husákem a hlavním ideologem krejčím Vasilem Bilakem. V rámci této doktríny nám byly zakazovány dlouhé vlasy a jakékoliv vlivy západní kultury, hlavně poslech rockové hudby (jazz byl tolerován). V té době jsem částečně na protest neuznával jakoukoliv hudbu, která vzešla z produkce lidově demokratických států včetně tuzemské.

Z našich umělců jsem toleroval Flamengo, Blue Effect a hlavně Plastic People Of The Universe, to že vyšla na Slovensku v novém nakladatelství Opus deska skupině Gattch jsem vůbec nezaregistroval, ani jsem netušil, že skupina tohoto názvu existuje. O existenci skupiny jsem se dozvěděl nedávno a koupil jsem si společné 2CD s albem Svitanie od M. Efektu.

Docela mě mrzí, že skupina neměla tehdy žádnou propagaci ve sdělovacích prostředcích, protože se jedná o celkem originální hudbu, které bychom asi říkali první jazz rockové album, i když o něco podobného se pokoušel Radim Hladík o rok dříve s Jazz Q Praha na desce Coniunctio. Tahle deska je pojatá jako instrumentální dílo, výjimkou je deklamace popěvků bez textu v Piesni beze slov. V některých písních slyším témata z klasické hudby, čímž se kapela zařazuje do škatulky tak zvané progresivní hudby. Instrumentální výkony jsou famózní a s každým poslechem ta deska roste. Instrumentální pojetí bylo tehdy určitě zvoleno s ohledem na možnost textů, které by mohly vadit režimu. V tomto provedení vyšla třeba deska M. E. & Radim Hladík, Mahagon a určitě by se našlo více desek (nejmenuji, protože tuzemská produkce je mi až na výjimky cizí i nyní po skoro padesáti letech).

K téhle desce není co dodat, zapomenutý klenot slovenské produkce. Pro mě je tahle deska za čtyři hvězdy, některé desky hlavně z české produkce se mi líbí více.

» ostatní recenze alba Gattch - Gattch
» popis a diskografie skupiny Gattch

Colosseum - Tomorrow's Blues

Colosseum / Tomorrow's Blues (2003)

horyna | 5 stars | 22.11.2018

Mark Clarke, Dave Clempson, Chris Farlowe, Dave Greenslade, Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith. Miluji tyhle chlápky, tyhle ikony jazzově bluesové progresivní muziky. Co jméno to pojem. Šestice instrumentálních titánů se poprvé společně sešla při nahrávání třetí desky Daughter of Time a po pětadvaceti letech pak znovu obnovila svůj podnik Colosseum. Po famózním reunionu prostřednictvím desky Bread and Circuses vydává o šest let později další fantastickou nahrávku Tomorrow´s Blues. Ta pokračuje v tradici silných alb kapely, na kterých ani jeden z tracků nijak nezaostává za svou silnou konkurencí z dřívějších let.

Na straně jedné tu stojí silné bluesové cítění filtrované prostřednictvím tracků Come Right Back (s dechovou sekcí za zády), In the Heat of the Night (s melancholickým saxofonem páně Smitha), nebo v závěrečné No Demons. Na straně druhé je to jazzové aroma prosakující skrze famózně rozvolněný úvod s titulní Tomorrow's Blues, plné krásných Greensladových tónů a perlivých akustik Davea Clemsona. A když pak Chris začne zpívat, bortí se skály, praskají kameny a žula se mele na padrť. Podobné je to i v instrumentálkách Arena in the Sun a The Net Man. Naopak pohodové Hard Times Rising, Thief in the Night a Take the Dark Times With the Sun tvoří páteř desky a patří k tomu nejlepšímu, co kdy Colosseum vytvořili.

Tomorrow's Blues je tradičně skvělá deska tradičně geniální skupiny hudebníků, kteří svou profesionalitu a umělecké cítěný spojili v jeden obrovský nedělitelný celek. A pokud stále zatvrzele trváte na svém výroku, že nejlepším Colosseum patří roky 69-71, lžete sami sobě. Tak jednou, až konečně prozříte a poslechnete si například tuhle desku, budete pěkně čubrnět, jak rychle vám z ní spadne sanice až na zem.

» ostatní recenze alba Colosseum - Tomorrow's Blues
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Supertramp - Even In The Quietest Moments

Supertramp / Even In The Quietest Moments (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 20.11.2018

Dlouhá desetiletí jsem si myslel, že co se týče diskografie od této kapely, vydržím s live záznamem Paris, který vznikl v roce 1980. Tento koncert pro mě představoval v podstatě výběr toho nejzajímavějšího z dílny Supertramp. Nicméně před několika lety jsem si pořídil desku Crime of the Century, která mě hodně nadchla (aby taky ne, když většina songů zazněla i na mém oblíbeném živáku) a od tohoto okamžiku již chyběl jen krůček k pořízení několika dalších desek. Nevlastním vše, jen nahrávky z let 1974-80 - neboli čtyři studiová alba a živé dvojalbum. Ze studiových nahrávek si cením nejvíce (i když rozestupy v hodnocení jednotlivých alb jsou velmi těsné) právě Even In The Quietest Moments, která mě kdysi odrazovala romanticky laděným přebalem.

Dnes po letech s ním již žádný problém nemám, rovněž tak s nádhernou muzikou, která (i když je něžná a křehká) nepostrádá určité vnitřní napětí. Při pozorném poslechu nacházím pod povrchem příjemných soft rockových melodií důmyslné art rockové aranže, které mi velí toto album řadit k ostatním velikánům tohoto stylu - Yes či Pink Floyd. Právě ta na první poslech ukrytá artově pojatá důmyslnost a úžasná souhra je odděluje od mnohých jiných kolegů.

Zajímavě je pojatá úvodní Give a Little Bit s pro Supertramp netypickými kytarami po vzoru Eagles. Výborná je i Babaji, rozcvička na později natočenou Breakfast in Amerika, která používá podobné postupy i náladu. Jen s klavírem okouzlí komorní Downstream s melancholickým textem. V Lover Boy s citlivě zakomponovaným orchestrem jako bych cítil Beatles. Aby ne - dvorní zvukový inženýr Geoff Emerick pracoval na většině desek Brouků. Vrchol alba vnímám v titulní Even in the Quietest Moments a hlavně v závěrečné a nejdelší Fool's Overture, ve které jsou zakomponovány různé nehudební prvky jako zvony, projev Winstona Churchilla z roku 1940 a text v mnoha významových rovinách. Celkově velmi rozmanitá píseň v art rockovém kabátku.

Kvůli většímu úspěchu v zámoří se kapela před touto deskou přesunula do USA a trochu přizpůsobila zvuk tamnímu publiku. Na této desce však kvalita i následný zasloužený komerční úspěch zůstaly v rovnováze, proto si této nahrávky tak cením.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Progres 2 / Tulák po hvězdách (2018)

PeterF | 5 stars | 18.11.2018

Na Progres 2 som začal chodiť v období skvelého programu Mozek, a postupne som sa dostal aj k starším albám Třetí kniha džunglí a Dialog s vesmírem. Po príliš syntezátorovom albume Zmena som už ani neočákával výraznejšie prekvapenie, ale k môjmu šoku stalo sa, a to som pravidelne chodil na koncerty Progresu posledných 10 rokov.

Po 30 rokoch od posledného albumu je tu Progres 2 v plnej sile, akoby nedošlo k žiadnej "Zmene". Album je plný nápadov, výrazné melódie, kombinácia rockovej opery s tematicky ladenými skladbami a najmä zvuk je svieži a plný farieb a prelínania zvukových plôch a cítiť radosť z hry. Priznám sa album som si musel napočúvať niekoľkokrát, stále si ho však prehrávam od koncertu v Lucerne 11.11.2018 a nachádzam stále nové hudobné momenty.

Každá skladba by si zaslúžila samostatný komentár, ale skúsim aspoň stručne: Zvuk je vyvážený, jednotlivé nástroje sa dopĺňajú, neprevažujú individuálne sóla, kapela pracuje ako jednoliaty tím. Očakávané výborné "ťažké" bicie a basová linka, striedanie gitár a použitie gitarového syntezátora s klávesovými maľbami na pozadí. Striedanie vokálnych partov zo strany Z.Kluku, P.Váněho a R.Dragouna obohacuje album, vytvárajuc potrebnú dynamiku príbehu od J.Londona.

Texty sú pomerne komplikované tak ako aj samotný príbeh, česť spevákom že si ich pamätajú. Nakoľko som knihu nečítal, budem si ju teraz musieť, neviem či mi záverečná časť od skladby "Moře", dáva zrozumitelný záver príbehu. Začiatok až po "Malú smrť" je však logicky previazaný a príbeh je jasne čitateľný. Moje obľúbené skladby sú: Výš, Múra, Cesta ven, Malá smrt, Moře, Pani Om, Tvuj kód a Selpa.

Na záver musím povedať, Progres 2 prekvapili a priniesli album nad akékoľvek očakávanie. Rozhodne sa nejedná o povinnú jazdu a nostalgický návrat k minulosti. Rád by som si prial, aby sa Progres 2 ešte nechali nahovoriť na ďalší projekt, lebo majú autorský a hudobný potenciál, ktorý by im nejedna súčasná kapela mohla závidieť. Celej kapele, autorskému tímu a všetkým čo sa podieľali na príprave patrí velká vďaka za to, že priniesli nevšedné hudobné dielo, ktoré bude určite patriť k tomu najlepšiemu, čo "česko-slovenský" bigbít priniesol.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Flamengo - Kuře v hodinkách

Flamengo / Kuře v hodinkách (1972)

Vojta | 5 stars | 18.11.2018

Bohužel jediné album Flamenga, které vyšlo v roce 1972, je podle mě jedním z klenotů tuzemského bigbítu z let sedmdesátých a osmdesátých.

Na kvalitě albu přidávají jednak kvalitní texty z pera vynikajícího českého básníka Josefa Kainara (kromě skladby Stále dál, u které je autorem textu producent alba Hynek Žalčík) a druhak kvalitní obsazení: rytmika Erno Šedivý + Guma Kulhánek pracuje skvěle, zvuk kapely dotváří fantastické ságo a flétna, které obsluhoval Jan Kubík (v roce 1976 se podílel i na prvním albu Vládi Mišíka), jakož i hammondky Ivana Khunta, který také perfektně odzpíval již zmíněnou skladbu Stále dál (u které byl při nahrávání sborů použit Leslie box). Mišíkův fantastický zpěv snad netřeba zmiňovat.

Mezi mé nejoblíbenější skladby patří závěrečné trio Doky, vlaky, hlad a boty (kterou nahrála také skupina C & K Vocal), Stále dál a závěrečná pecka Kuře v hodinkách. Neméně silný je i Rám příštích obrazů. Albu není ani po víc jak pětačtyřiceti letech od vydání co vytknout, takže hodnocení je nasnadě.
*****

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo

Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/ (1993)

Martin H | 5 stars | 18.11.2018

Musím se přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť oné okleštěné verzi Dialogu s vesmírem z roku 1980. Jistě, ve své době to určitě dokázalo hladové rockové fanoušky plně nasytit, ale mě pořád vrtalo hlavou, jak tento pořad vypadal ve své ucelené podobě. Nakonec jsem se dočkal a mně se dostal do rukou zvukový záznam premiéry Dialogu s vesmírem, který se uskutečnil 27. února 1978 v brněnském Divadle na výstavišti.

Partička kolem bubeníka Zdeňka Kluky se ve druhé polovině sedmdesátých let nadechla k novému životu. Nejdříve potěšila deskou Mauglí natočenou pod hlavičkou Barnodaj, na níž již zvolna koketovala s tematicky propojeným programem. Jenomže v okamžiku vydání desky již všechno bylo opět jinak a skupina pod novým názvem Progres 2 objížděla republiku s koncertním programem inspirovaným velkými hudebními plochami a nazvaným Dialog s vesmírem.

Ústřední dvojice Pavel Váně a Zdeněk Kluka se obklopila novými spoluhráči a vydala se cestou velkého audiovizuálního monotematického pořadu. Dnes si můžu jenom povzdechnout, jak asi tehdejší vystoupení v plné parádě vypadalo. Bohužel, obrazový záznam neexistuje. Ale i audio záznam mi dokáže přinést slušný posluchačský zážitek, při jehož poslechu si můžu aspoň představovat, jak to tenkrát mohlo vypadat.

Od prvního tónu jim celý příběh žeru i s navijákem. To není zpěvák a kytarista Pavel Váně, kdo znechucen dnešním světem hledá klid a mír v duši v širokých a nekonečných vesmírných pustinách, to jsem přece já, malý človíček se všemi svými pochybnostmi, strachy a prohrami, jenž hledá nové, klidnější místo pro život, nové příležitosti a jistoty. A tak jako hlavní hrdina nachází pouze drogové šílenství a robotizovanou společnost, i já začínám chápat, že vysvobození mi žádný vesmír nepřinese, že veškeré změny jsou jen na mně, na malém člověku, který žije tady a teď.

Někdo může namítat, že především pěvecké výkony zde nejsou vždy úplně excelentní, ale to ať vezme čert. Důležitá je pro mě energie, která ze záznamu přímo tryská, a ohromný emoční náboj, které některé kompozice mají, například Píseň o jablku, jež mě vždy dokáže dojmout, či Rozhovor s centrálním mozkem, při němž cítím až fyzický strach a bolest.

Ano, mám tuhle nahrávku rád a považuji Dialog s vesmírem za tvůrčí vrchol těchto hudebníků a metu, kterou se jim už nikdy nepodařilo překonat. Škoda jen té zmršené studiové verze.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp

Giles, Giles & Fripp / The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp (1968)

vmagistr | 2 stars | 15.11.2018

Robertu Frippovi se po celou jeho hudební kariéru daří unikat "strašáku" konformity. Nesnadno se ve světě progresivního rocku hledá větší vizionář - a zároveň také větší podivín. Nezkrotně tvořivý duch asi musí být vždy nějak vyvážen. Do povědomí svých příznivců se poprvé výrazně zapsal na debutu kapely King Crimson, jednoho ze zásadních progresivních spolků přelomu 60. a 70. let. První studiová nahrávka, na které figuruje jeho jméno, však vznikla o více než rok před crimsonovskou prvotinou. Jedná se o jediné album skupiny bratří Michaela (bicí, zpěv) a Petera (basa, zpěv) Gilesovic, kteří k sobě Frippa přibrali, ač původně hledali zpívajícího klávesistu (a Fripp neovládal ani jedno z toho). Na jaře roku 1968 pak nahráli desku s praštěným názvem The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp.

Album je to rozhodně netuctové - ale co taky od něčeho, na čem se Fripp podílel, čekat. Ve třech lidech (doplněných samozřejmě s množstvím hostů) dokázali hudebníci vytvořit nadmíru kreativní a členité aranže, které rozhodně nenudí. Inspirace členům kapely rozhodně nechyběla - občas jí ale nejspíše bylo tolik, že se motivy na desce rozbíhají všemi možnými směry a dohromady tvoří ne úplně konzistentní směsici. Nu jen považte - některé skladby (North Meadow, Digging My Lawn či Erudite Eyes) vcelku sympaticky koketují s jazzem. Zvláštní (jakoby canterburská) melodika charakterizuje písně Call Tomorrow a How Do They Know, vedle nich tu zase máme umravněnou psychedelií ovanuté kousky jako Newly-Weds nebo Thursday Morning.

Vším výše zmíněným se se proplétají šedesátkové cajdáky se smyčci a popovými dívčími vokály (One in a Million, Little Children a obzvláště příšerná The Sun Is Shining). Na druhou stranu tu najdeme i náznaky budoucího "crimsonovského" stylu ve skladbách The Crukster a Elephant Song. Zcela mimo ostatní skladby na desce pak jde plně instrumentální věc Suite No, 1. kombinující kontrastní kytarové a piano-mellotronové pasáže v příjemné adaptaci postupů klasické hudby. Z bonusových skladeb sluší zmínit především ráznou a saxofonem ozvláštněnou She Is Loaded, ale i o něco zasněnější Under the Sky se šveholící flétnou má něco do sebe.

Nejspíše ve snaze dodat albu nějaký jednotící koncept pánové obě strany desky prošpikovali mluvenými vsuvkami. První stranu "obohatila" Sága Rodneyho Toadyho, tlustého a ošklivého chlapce, kterému se děti smály a jeho maminka ho utěšila tím, že si jednoho dne vezme tlustou a ošklivou dívku, stejně jako to kdysi udělal jeho tlustý a ošklivý otec. Ještě dementnější vsuvky na B-straně pak v neustále deformovanějších hlasových polohách referují o tom, že "Znají muže, který se jmenuje prostě George".

Jak takovýto stylový a koncepční galimatyáš ohodnotit? Mám pocit, že z obalu alba široce se usmívající Fripp má radost právě z rozpaků recenzentů, kteří tento jazz-pop-rockový guláš ochutnali a nevědí, zda jim z něj udělalo zle, nebo jestli chtějí ještě. S přihlédnutím ke stylové nejednotnosti a rušícímu mluvenému slovu budu tentokrát přísný. Protože na čtyři podle mě deska nemá a trojkový průměr se pro takový rebelantský obsah nehodí, dostanou Giles, Giles & Fripp od mé maličkosti hvězdičky dvě. A přeberte si to jak chcete.

» ostatní recenze alba Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp
» popis a diskografie skupiny Giles, Giles & Fripp

Queen - The Works

Queen / The Works (1984)

Egon Dust | 4 stars | 15.11.2018

Král je mŕtvy, Nech žije Kráľovná. Moje detstvo je úzko späté práve s albumom The Works. Hrávalo sa to u babky na gramofóne, u druhej babky v činžiaku býval sused posadnutý Queenom a aj fúzy mal v štýle Freddieho, presnejšie podobal sa skôr na Jima Huttona (Freddieho priateľa). O Freddieho homosexualite sa v Československu ešte nejako nehovorilo (myslím, že vôbec táto téma asi nebola v našej republike "v kurze" :) ).

Radio Gaga poznal fakt takmer každý a ako Rogera Taylora inšpiroval jeho štyrročný syn, tak aj u nás detí, vtedy bola hitom. Takisto "Aj Wont tu Mekvín" som spieval ako päťročný chlapec na Mikuláša susedovi- čertovi queeňakovi z babkinho činžiaku. Samozrejme v detstve som nevedel posúdiť ich tvorbu, kde bol vrchol, kde pokles. Prišli devadesáté, prišli roky dospelosti a láska ku Queenu vydržala a ešte sa stupňovala. V čase mánie rocku v štýle G´n´R išla tvorba Queen bokom, až keď som platňu Works požičal kamarátovi spoluhráčovi z kapely. Jeho intenzívnejšie vnímanie hudby mi vytvorilo nový pohľad aj na tento album. Vravím mu "toto je slabý album" a on na to "naopak, toto je vynikajúci album".

Nedalo mi to a podrobne som ho začal počúvať. Jasné, že kompozícia megahitu "Radio Gaga" už nie je Bohemian Rhapsody či ani cabaret rock ala Killer Queen, ale čo si treba uvedomiť, sedemdesáté roky skončili a Queen sa už od čias Flasha Gordona prestali pýšiť, že nepoužívajú synťáky. Vrhli sa do nich priam po hlave a prežili! Rovnako to bolo zčasti u Yes, u Pink Floyd, ani nevravím o Jefferson Airplane/Starship. V skratke osemdesáté roky už hrali iný prim. A Queen dokázali nádherne zabodovať aj v nich.

Osobne milujem harmóniu Radio Gaga, netreba za každú cenu trepať všade dvochminutové gitarové sóla a nesmrteľné riffy ala Purple (v podstate aj tí museli prejsť na konzumnejší hard rock aby s jazvami prežili). Keď je reč o riffe, tak štadionovka "Tear it up" má riadne gule v štýle štadión rocku, čo určite neni tejto platni na škodu. Nádherná kompozícia v štýle divadelného rocku je "It´s hard life", jedna vôbec z nich najsilnejších skladieb a nevravím o nádhernom bizarnom klipe. Klipy Queenu v osemdesátých boli špičkou na MTV a do devadesátých rokov frčali aj na prvých satelitoch v ČSSR/ČSFR.

Ak by niekto chcel vyčítať machrom z Queenu, že zradili zdravé jadro rock n rollu, tak mu vrhnem do ksichtu Mercuryho svižný rock n roll, takmer rockabilly "Man on the prowl". Muž na love je text tejto piesne a je aj na vysoké percento odpoveďou na Mercuryho život v prvej polovici osemdesátých rokov a jeho Tour de NY Gay Bars. Nie zbytočne sa v názve textu oprel o Al Pacinov zakázaný film "Na Love" (Skutočne pre silné žalúdky!). Hudobne spolu s "Crazy little thing called love" myslel na svoj veľký vzor - na mŕtveho kráľa rock'n'rollu Elvisa. Milujem tento song. Nechápem ako som ho roky mohol chladne prehliadať. Podobne ako v klipe "Radio Gaga" je cítiť silný vplyv futurizmu (v osemdesatých veľmi dobre fungujúci vďaka Bowieho post-ziggysmu!) aj v skladbe "Machines - Back to humans". Späť k ľudom, tak vraví pieseň spomenutého titulu.

John Deacon bol nenápadný skromný člen z tak silne extrovertnej bandy. Kto by povedal, že jeho song a najmä jeho klip rozprúdi ešte väčšiu kontroverziu akú kedy Queen rozprúdili. Hit č.1 v európskych rádiách "I want to break free" pozná dnes už asi od adolescenta po bezdomovca takmer každý. Netvrdím, že táto vec je nejaké super kompozičné dielo. Nazval by som ju elektronický "Killer Queen". Je to kvalitný pop rock. Sám Mercury, Taylor, Deacon aj May chápali,že v osemedsatých by s "Brighton Rock" a asi ani s mnohými skladbami z ich prvej éry už neuspeli. Keby sa Beatles nerozpadli (a John by žil) myslím,že ich cesta by bola veľmi podobná, veď sám pán Harrison bodoval s modernou "I got my mind set on you". Z LP Works ma asi najmenej zaujala "Keep passing the open windows" - tam nenachádzam ani umenie, ani zábavu, ani nářez. Keďže sa jedná o jediný slabší song z kvalitného LP, nie je to žiadna tragédia.

Queen mali jeden veľký dar. Uzavreli koncerty a albumy silnými číslami. Silné číslo je "Hammer to fall", skutočne skvostný hard rock v duchu osemdesatých. Mercuryho spev je tam excelentný. Záver albumu je trošku akoby v pietnom duchu. Akustická nádhera po textovo tak silnej stránke, ukazuje silnú stránku ľudskosti v samotných členoch zoskupenia. Dovolím si povedať, že po "Love of my life" najsilnejšia akustická balada nielen od Queenu, ale v histórii rocku. Samozrejme nezabudol som na perly ako "Dust in the wind", "Babe, I´m gonna leave you", "Wicked Game", "Yesterday" atď.

Chápem všetkých tvrdých ortodoxných rockerov, že u mnohých Queen už predošlým LP Hot Space skončili, ale na umení je najzaujímavejší vývoj. Queen v sedemdesatých svoju vokálno-inštrumentálnu stránku rozbalili naplno. Myslím, že posledné albumy Led Zeppelinu nespravili dieru do sveta a ich nádherná cesta progrocku a hard rocku bola na konci. Queen to pochopili. Na dôvažok. Album Works je hlavne o dobrej nálade a poslucháčsky dobrých pesničkách. Innuendo prinieslo opäť trochu progresu.

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen

Credo - Against Reason

Credo / Against Reason (2011)

horyna | 5 stars | 15.11.2018

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo

Dead Can Dance - Dionysus

Dead Can Dance / Dionysus (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 14.11.2018

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Mr. Big - What If...

Mr. Big / What If... (2011)

pinkman | 5 stars | 14.11.2018

Všichni čtyři členové kapely Mr. Big patří k absolutní hráčské světové špičce. Nedávno jsem si pouštěl jejich desku What if a potvrdil tak, že jde o nahrávku, která si dokáže udržet vysokou kvalitu  a stále patří k tomu nejlepšímu, co v hardrockové muzice vyšlo. Kapela se jejím prostřednictvím vrátila v původním složení s kytaristou Paulem Gilbertem, který po epizodě s bývalým kytaristou Poison Richiem Kotzenem opět v roce 2009 posílil řady kapely.

Deska navazuje jak na poslední počin s Gilbertem Hey Man z roku 1995, tak na dvě věci právě s Ritchie Kotzenem. Je tu plno riffů, kterým Gilbert dokáže roztáhnout křídla a společně s jeho propracovanými sóly nepřestává udivovat konkurenci. A zpěvák Eric Martin má jeden z charakterově nejdokonalejších hlasů v rockové hudbě.

S albem What If dostanou všichni příznivci fachmansky zahrané hardrockové hudby přesně to, co žádají. Ten kdo je měl rád před lety, bude s tímto materiálem spokojený i dnes. Eric Martin je tradičně díky svému bluesově nakřáplému hlasu rozpoznatelný od prvních momentů, stejně jako instrumentální schopnosti pánů Sheehana a Torpeye.

Hudebně nikdy nebylo Mr. Big co vytknout. Každý tón sedí naprosto přesně. Je tu řada vynikajících skladeb. Úvodní šleha Undertow, nátlaková American Beauty, procítěné Stranger In My Life a All The Way Up. Ukrutně silné kytarové mašinérie Nobody Left To Blame a I Won't Get In My Way - vrcholy alba, kvapík Still Ain't Enough For Me. Obligátní parádička s Gilbertovými vyhrávkami I Get The Feeling v závěru a skvělý bonus Kill Me With A Kiss s dalšími citacemi virtuóza Gilberta.

Abychom to shrnuli. Komu se líbí ostatní desky této kapely a nejen To Be With You, Wild World nebo koneckonců Nothing But Love a Just Take My Heart, ten rozhodně zklamaný nebude. Ani já nejsem. Tohle album si soustředěný poslech zaslouží, ale i jako kulisa funguje výborně. A co se týče hodnocení. Ani ve snu mě nenapadá jiná známka než ta nejvyšší.

Momentální TOP skladba: Undertow

» ostatní recenze alba Mr. Big - What If...
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2018

Další recenzi jsem se rozhodl napsat "postaru", tedy formou spíše meditace a lehkého vstupu do bohatého světa hudebních emocí. Skvěle už tak učinil mr. Brano.

Už fantastický obal tohoto díla je vedlejším chodem k hlavní hudební hostině - dominují po květinovém vzoru motivy bujné zeleně, kontemplace a vnitřního klidu. Nádherné barvy pastel hrají do duhova. A tak prozařuje i hudba - podstatou křehká, bujná a výživná jako jarní mlází. Klaní se s největší důstojností ikonám žánru už zpěvným úvodem, a ovšem závěrem; na osmdesátiminutové pouti samozřejmě putujeme vývraty, staletými hudebními kmety i rychle zurčícími vodopády.

Obě hlavní postavy se vydaly z nejlepších sil - album je tak působivým duetem mezi Stoltovou silnou kytarou a bujnými klávesovými duchnami páně Lundina. Zcela do jiných sfér odnese Mirrors of Yesterday, vrcholově se vytesal do análů květinový veterán Jonas Reingold v multi-našlehané Leaving the Horizon. Ostřejší kontury má Folke´s Final Decision a neprostupná Morganism, obě protipóly košaté a vážné The Name Belongs to You. Spojuje se láska, duševní propojení a léčivá moc hudby. Vynikajícím způsobem podaly A Road in My Mind dámy Lundinovy - cesta s potoky slz. Mimořádnou, až filmově ubíhající zvukovou masu ukuchtili čarodějové z procesí kolem letitého dua Stolt/Lundin, zdobícího svými zástavami formaci už od počátků v 70. letech. Ostatní ale zapadli do skládanky bez jakékoli chyby - Lundström vyšlehuje do nebes vpravdě po fröbergovsku.

Přijměte i vy pozvání do téhle královské obrazárny - ne, není to pro každého. Jako Louvre nebo Ermitáž.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Grateful Dead - Aoxomoxoa

Grateful Dead / Aoxomoxoa (1969)

terka | 3 stars | 13.11.2018

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

VARIOUS ARTISTS - Tarzan

VARIOUS ARTISTS / Tarzan (1972)

Snake | 3 stars | 13.11.2018

CD btf.it ‎– VMCD120 /2007/

Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.

Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...

Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...

Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.

Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.

Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.

A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...

Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.

Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

horyna | 4 stars | 13.11.2018

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Iluvatar - Children

Iluvatar / Children (1995)

horyna | 5 stars | 11.11.2018

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- >> odkaz - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Suede - Night Thoughts

Suede / Night Thoughts (2016)

horyna | 5 stars | 10.11.2018

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede

TNT - All the Way to the Sun

TNT / All the Way to the Sun (2005)

horyna | 5 stars | 09.11.2018

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT

Vektor - Terminal Redux

Vektor / Terminal Redux (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.11.2018

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor

Antonius Rex - Zora

Antonius Rex / Zora (1977)

Snake | 3 stars | 07.11.2018

CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/

Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...

Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.

Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...

První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.

Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.

Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...

Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.

Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.

První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.

"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...

32th Anniversary Edition :

01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Black Crowes, The - Amorica

Black Crowes, The / Amorica (1994)

horyna | 5 stars | 06.11.2018

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Vektor - Outer Isolation

Vektor / Outer Isolation (2011)

jirka 7200 | 3 stars | 05.11.2018

V přímém porovnání s debutem Black Future, který byl vydán před dvěma roky, se u této skupiny na desce Outer Isolation nic moc nezměnilo. Ten moment slastného překvapení, který se dostavil u předchozího alba, byl ten tam. Pocit určité předvídatelnosti měl reálný důvod – polovina materiálu byla napsána již dlouhou dobu, některé songy byly staré i deset let! Sice se o chlup zlepšila produkce Byrona Filsona, který je za produkci, nahrávání i mastering všech tří alb Vektor zodpovědný, ale písně zněly hodně podobně, tak jako na debutu.

Kapela nadrtila opět svou třaskavou směsku ultra technického kyber thrashe s někdy až black metalovými vokálními šlehy kytaristy a hlavního mozku Davida DiSanta. Příkladem za všechny budiž kvapík Tetrastructural Minds, který je horskou jízdou ostrých riffů, kulometu bicích, ale i melodických vyhrávek obou kytaristů. To neustálé přirovnávání k Voivod je záležitostí spíše ideovou, obě kapely čerpají textově ze sci-fi prostředí. Hudebně si kráčí každá kapela vlastní cestou, snad částečné technicky psychedelické postupy kytarových linek mohou vyvolávat určitou podobnost.

Nicméně v USA se z Vektor stává pojem. Kapela křižuje státy v Americe v nejrůznějších koncertních sestavách spřízněných kapel. Šok ve skupině způsobuje fakt, že se Voivod sami ozývají s nabídkou společného turné. Jelikož je to vzhledem k nasmlouvaným akcím nemožné, Voivod dokonce sami posouvají své turné a slaďují termíny! Pomalu nastává čas příprav k natočení nového materiálu, to je však jiný příběh.

» ostatní recenze alba Vektor - Outer Isolation
» popis a diskografie skupiny Vektor

King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe

King Gizzard & The Lizard Wizard / Murder of the Universe (2017)

viteslaf | 5 stars | 05.11.2018

Název kapely je stejně šílený jako jejich hudba. Myslím si, že tahle kapela si zaslouží rozhodně více pozornosti, než je jí nyní dopřáváno, ale s postupem času se to určitě změní. Murder of the universe - už podle obalu můžeme poznat, že se bude jednat o jejich nejtvrdší desku; setkáme se zde i s prvky metalu. Samozřejmě album není ochuzeno o gizzardovský psychedelicko-garážový sound.

Album otevírá stupňující se temný riff a chladný ženský hlas vypravěčky, která nás uvádí do první kapitoly alba. Příběh pojednává o člověku, jenž se proměňuje na nestvůru napůl člověk - napůl medvěd. Většina skladeb je spojena podobným motivem, což neubírá na kvalitě, ale spíše přidává celistvost celého partu. Druhou částí je nejvíce zastřený příběh (vypravěččin hlas do hudby již tolik nezasahuje) o pánovi blesků a stvůře jménem Balrog. V této části se nachází asi nejvíce melodická píseň The Lord of Lightning, která je z jednou z nejlepších částí alba.

Ve třetí části se setkáváme s kyborgem jménem Han-Tyumi, což je anagramem slova humanity. Jedná se o nejvíce temnou část část alba s metalovými riffy. Píseň Digital Black působí i svým textem velmi naléhavě - lidé měnící se na počítače jako svoji vlastní (zne)uživatelé. A v tomto světě blízké budoucnosti žije zmatený Han-Tyumi toužící po dvou věcech, které jako kyborg nemůže - zemřít a zvracet. Han-Tyumi tedy postaví stroj na zvracení, se kterým se spojí a následuje katastrofický scénář, kdy se začne nezastavitelně zvětšovat pod tlakem zvratek. Jeho tělo pohltí galaxie a vesmír, načež se zhroutí svou vlastní gravitací a následuje tato vražda vesmíru (murder of the universe). Ano, zní to opravdu zvráceně, zároveň je zde však možná paralela kyborga k lidstvu a pokud ano, má Murder of the Universe opravdu varovné poselství.

Abych vše shrnul, Murder of the Universe je konceptuální album, hudebně i textově vyspělé. Troufám si říci, že King gizzard jsou noví průkopníci progresivního rocku. Za Viteslafa 5*.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Judas Priest - Painkiller

Judas Priest / Painkiller (1990)

horyna | 5 stars | 05.11.2018

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Vektor - Black Future

Vektor / Black Future (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 03.11.2018

Tato americká banda oživuje thrashing německé školy z druhé poloviny osmdesátek. Komu přirostly v té době k srdci kapely typu Deathrow, Kreator nebo Destruction, tomu prvotina Vektor roztáhne koutky do širokého úsměvu, donutí rozpustit culík prošedivělých vlasů a pořádně několikrát zatřepat hlavou do rytmu až do zablokování krční páteře :-)

V rámci žánru thrash metalu nápaditá záležitost technicky nadaných muzikantů, jejichž um jim tehdejší esa z předešlých dekád jistě musí trochu závidět. Je slyšet, že za více jak dvacet let se (nejen v tomto žánru) zdatnost muzikantů hodně posunula díky pokročilým technickým možnostem a lepšímu vybavení k vyšším metám. Zvláště je to znát u těchto týpků, kteří nechtějí jen závodit s šíleným tempem bubeníka, ale i v tomto stylu předvést patřičnou hudební virtuozitu a cit pro melodické postupy, ač se tento výrok může zdát mnohým v kontextu zmíněného stylu poněkud úsměvný.

Dle loga kapely, názvů skladeb Destroying The Cosmos, Asteroid či Black Future nebo některých sci-fi inter lze usuzovat, že se hoši nechali inspirovat kanadskou úderkou Voivod. Paradoxně ale v jejich hudbě tuto inspiraci nijak nezaznamenávám. Hudebníci se na ploše 68 minut nevyhýbají rozsáhlejším kompozicím, několik skladeb přesahuje deset minut a u nejdelší Accelerating Universe, která je rozdělena dlouhým elektronickým předělem, se časomíra zastavila na úctyhodném čísle 13:31. Ani zde jsem se nenudil,i ostatní skladby různě mění tempo i nálady a lze je jistě označit za progresivní.

Závěr: V rámci žánru thrash metal se jistě jedná o vysoce nadprůměrnou záležitost technicky zdatných umělců, kteří se nebojí časově rozlehlejších skladeb, a i ty dokáží naplnit zajímavým obsahem.

» ostatní recenze alba Vektor - Black Future
» popis a diskografie skupiny Vektor

Hammill, Peter - What , Now?

Hammill, Peter / What , Now? (2001)

Ryback | 5 stars | 01.11.2018

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - What , Now?
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Hammill, Peter - The Noise

Hammill, Peter / The Noise (1993)

Ryback | 2 stars | 01.11.2018

Tak tohle je slabota. V roce 1997 jsem si z Anglie objednal knihu o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles. Byla v angličtině, ale nějak jsem ji přelouskal. Co má taky člověk dělat, když o lidech jako Peter Hammill nebo Robert Wyatt v češtině nic nevychází? Každopádně jsem se z knihy dozvěděl spoustu informací.

Autor (Hammillův velký fanda) v ní mimo jiné píše, že když si všiml, že jeho žena doma cvičí na skladbu Like a Shot, the Entertainer (právě z tohoto alba), uvědomil si, že se seznámil s tou pravou. Vtipné, ano. Ale já vidím trochu i druhou stranu mince. Přesně k tomu se totiž dané album hodí. Jako kulisa třeba ke cvičení. Celé album zní podivně synteticky, navíc skoro bez kláves. Bez nápadů, originality. Bez emocí. Obrazně řečeno bez Hammilla. Průměrné rockové album s ostře kovovým, osmdesátkovým zvukem bicích Mannyho Eliase – znějí opravdu příšerně! K Hammillovi se vždycky hodil spíš jazzově variabilní Guy Evans. Běžný kytarový rock – to ale od Petera Hammilla neočekávám. Závěr alba, skladba Primo on the parapet, se snaží o jakousi rockovou gradaci, Hammillova kytara dokonce zní, jako by ji půjčil Tony Iommimu. Ale je to málo, málo. Málo.

A ani v textech se nekoná žádné osvícení. Opět průměr, klišé – třeba skladba Celebrity Kissing (při které mně navíc vždycky před očima vyskočí Gustav Husák). Píseň o tom, že když se celebrity líbají, je to přetvářka. Hmm. Je tohle opravdu Peter Hammill? Je. Ale každý může mít slabou chvilku. Hammill jich má minimum.

Na začátku ústřední skladby The Noise zbystříte: tajemný zvuk kláves připomínajících varhany navozuje příslušnou atmosféru, ale je to jen na pár sekund; po krátké chvíli vás zase osprchují ty osmdesátkové bicí a Hammill zpívá o tom, že měl rád hluk, ale už ho rád nemá. Cože? Navíc tomu v celku moc nevěřím. Textově je to chvilkami zajímavé – trocha psychologie, „hluk vyplňoval prázdnotu“, ale jsou to prostě takové velice krátké hudební a textové záblesky skutečného Petera Hammilla, který se naštěstí od následujícího alba nakopl a znovuprobudil a dodnes je pro mě podobně zajímavý jako v sedmdesátých letech minulého století.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Noise
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu (1970)

northman | 5 stars | 01.11.2018

V roce 1969 vytvořili skupinu David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, takto hlavní hvězdy skupin Byrds, Buffalo Springfield a Hollies. Desku, kterou bezprostředně nahráli, nazvali jednoduše svými příjmeními, tedy Crosby, Stills & Nash. Na albu jsou použity pouze akustické nástroje, a proto se mu taky říká "dřevěné". Najdeme na něm písně jako Suite: Judy Blue Eyes, Marrakesh Express a Wooden Ships. Písně z tohoto alba zazněly na legendárním festivalu ve Woodstocku, kde skupina hrála ještě s kolegou Stephena Stillse z Buffalo Springfield Neilem Youngem. Hraní ve čtveřici se jim osvědčilo, a ve složení Crosby, Stills, Nash & Young nahráli toto album.

Deska, která tehdy vznikla, obsahuje shrnutí toho, co přinesl rok 1967 a léto lásky, a představuje vrchol populární hudby. Už úvodní píseň s krátkým názvem Carry On je pro mě nádhernou ukázkou práce čtyř invenčních hráčů. Střídají se u hlavního vokálu i na pozici sólových kytaristů. Pro nahrávání alba si přizvali basáka Gregory Reevese a bubeníka Dallase Taylora, jako hosté jsou uvedeni také Jerry Garcia a John Sebastian.

Mně se líbí všechny písně a nemůžu říct, která nejvíc. Nádherné je blues Almost Cut My Hair zpívané Davidem Crosbym, výborné je vyjádření bezmoci v Helpless zpívané Neilem Yougem. Tato a další píseň byla použita ve filmu Jahodová proklamace, který byl promítán tehdy i u nás. Pohodu vyjadřuje písnička Our House zpívaná Grahamem Nashem. Na desce zazní i mini symfonie s názvem Country Girl zpívaná Neilem Youngem. Vzpomínku na festival ve Woodstocku oživí píseň od Joni Mitchell s prozaickým názvem Woodstock. Text téhle písně jako jediný nebyl uveden v příloze supraphonského vydání. Možná by bylo dobré uvést, že tahle deska se líbila Jimmy Pageovi tak, že prosadil na následující album Led Zeppelin akustické kytary a výsledek si můžete poslechnout na albu Led Zeppelin III.

Pro mě je tahle deska jednou z nejlepších desek, co mám ve sbírce a nedá se jí dát méně než pět hvězd.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Haken - Vector

Haken / Vector (2018)

steve | 1 stars | 01.11.2018

Do dnešních dnů odváděli Haken stabilně dobrou práci. Tak se ptám: "Proč i oni?" Proč se musel i jejich stroj takhle zaseknout? Vývoj Britů jsem pár let sledoval s nadšením. Po velice dobré desce Mountain kapela neusnula na vavřínech a vydala ještě lepší Affinity. Bavilo mě sledovat ten sílící proud nápadů a touhu nepřestat myslet kreativně. Jejich řemeslo a malinko jedinečný styl přinášely další zajímavé postupy i touhy napsat zase trochu jiné, ale pořád přijatelně poutavé songy. Tomu je s letošní novinkou konec.

Vector je stěží průměrné album. Pro mě jako posluchače navyklého na určitý progresivní standard dokonce velmi, velmi podprůměrné. Haken se totiž přihodilo to samé, co před několika lety Dream Theater. Obě paralely jsou s odkazem na jejich zarputile metalové představy téměř totožné. Co se týče progrese a pestrosti je to neskutečně bídná deska. Ta bere tolik ohrané ze své minulosti a spokojeně si chrochtá pod nánosem smradlavého marasmu, který utváří lajdácky strnule nabroušené kytary, topící se ve vlastním vzteku a egoistické zpupnosti přiznat si vlastní impotenci.

Aranžérská nemohoucnost a upachtěnost se převtělila do sedmi na nápady tak bídných skladeb, díky nimž si dnes můžou Haken podat ruce s průměrnou začínající kapelou z horní dolní, kterých je na světě miliarda. Hlavně je tam narvaná neúměrně velká porce monotónních riffů a ubíjejících rytmů, až z toho při třetí skladbě rychle dostáváte bolehlava.

Haken ztratili vlastní soudnost, ksicht i renomé. Jedno ze zklamání letošního roku.

» ostatní recenze alba Haken - Vector
» popis a diskografie skupiny Haken

Uriah Heep - Living The Dream

Uriah Heep / Living The Dream (2018)

horyna | 4 stars | 01.11.2018

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida

Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida (1968)

terka | 4 stars | 31.10.2018

Kapela Doors nikdy nenašla žádného přímého nástupce, který by ji po smrti Jima Morisona dokázal nahradit. Ovšem ve stejné době bylo v Americe několik podobných skupin a jednou z nejslavnějších zůstali dodnes Iron Butterfly. V jejich muzice je podobná vůně poetiky a klávesový zvuk Douga Ingleho mně jejich velké vzory připomíná. Doors pro IB vlastně žádnými vzory nebyli, neboť kapely začaly účinkovat ve stejné době a obě jen směřovaly podobným směrem.

Pojem železný motýl je celkem dobrý, nemyslíte? Dnes už možná nezní tak zarputile, ale na konci šedesátých let se jednalo o originální název. In-A-Gadda-Da-Vida je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého.

IB hrají americkou podobu tvrdého britského hard rocku, kořeněného mírnou dávkou psychedelie a blues. Mně stejně jako Doors připomínají ještě Atomic Rooster. Jsou dobrou alternativou k oběma kapelám a snadným soustem pro sběratele neotřelé muziky sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly

Evership - Evership II.

Evership / Evership II. (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2018

Úžasný debut amerických Evership vzbudil v prog rockových kruzích zaslouženou pozornost. Toto CD vyšlo před dvěma lety a já jsem se o něm v krátké recenzi zmínil. K uchu posluchačů náročnějších forem progresivního rocku se tedy toto album jistě dostalo. Pozor, nezmiňuji se tu však o nějakém obtížně stravitelném produktu, který je oproštěn od melodií. Hudba Evership z Nahsville je jimi naopak nabita až po okraj a jednotlivé linky jsou mistrovsky propojené v jednotlivých písních i částech.

Hlavním skladatelem a tvůrčí hlavou souboru je klávesista Shane Atkinson, který, jak již víte z mého minulého představení, má velké zkušenosti se skládáním hudby k filmům a divadelním představením. V rozhovorech uváděl, že má v šuplíku připraven materiál na několik desek. Po dvou letech nahrávání a cizelování nám jej pootevřel a předložil nové dílo, jež čerpá z jeho dlouholetých zkušeností.

Onen rozmáchlý styl psaní rozvětvených songů s velkým, melodicky dramatickým obloukem je jeho parketou a od první kapánek přímočařejší a rockovější nahrávky plynule přešel pomalu až k tomuto jakoby orchestrálnímu stylu. Skladby jsou nadýchané, plné změn temp a nálad, žádná se nedostane pod sedm a půl minut – to proto, že zkrátka potřebují prostor k plnému rozkvětu.

Závěrečný šestidílný opus Ostrov zlomeného stromu atakuje hranici 29 minut a je tou nejpoutavější akvizicí na tomto albu. Při jeho poslechu ztratíte pojem o čase. Není vůbec důležité, kde jedna část končí či jiná začíná. Dílo působí jako dokonalý výpravný symfonic prog rockový muzikál. Občas jako by probleskl tu a tam paprsek světla, který kreslí ve tmě na zeď loga kapel Yes, Genesis nebo Queen, pompézními klávesovými plochami připomene Styx. Někdy to i pěkně hard rockově zajiskří. Jako bych procitl na muzikálu na Broadwayi či na koncertu anglických Enid. Dokonalost prožitku umocňuje archaický, avšak plně dynamický zvukový záznam.

Závěrem: hodinka strávená ve společnosti druhé desky Evership byla již nesčetněkrát znásobena. Pokud by podobné dílo vyšlo v sedmdesátých letech, stalo by se legendou a elpíčko by se důvěrně třelo svými boky v regálu o alba Pink Floyd nebo Genesis. Ač nejsem hudební producent, toto dílo bych si dokázal živě představit v provedení s mnohočlenným orchestrem a velkým sborem. I bez tohoto provedení jej ale rozhodně budu řadit do první desítky prog rockových alb tohoto roku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Evership - Evership II.
» popis a diskografie skupiny Evership

Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band (1969)

horyna | 5 stars | 29.10.2018

O jižanský rock jsem se dlouhá léta příliš nezajímal. Okrajově jsem znal Lynyrd Skynyrd, o kterých se občas někde psalo - některý dopisovatel je svým článkem trochu popostrčil nebo přirovnal jinou kapelu k této. Automaticky jsem bral právě je za první, největší a skutečnou vlajkovou loď southern rocku. O existenci Allman Brothers Band jsem se dozvěděl mnohem, mnohem později. A po ponoru do stylu, který obě party hrají, jsem nabyl přesvědčení, že právě Allmani jsou těmi nekorunovanými králi jižanského rocku. Rozhodně tu byli první oni, daleko dříve před L. S. a nutno podotknout že tím, jak spojili jižaninu a blues, i mnohem originálněji.

Začal jsem se s nimi seznamovat prostřednictvím debutu z roku 1969. A čím také jiným, když právě on patří mezi jejich vrcholná umělecká díla (většina jejich fans vám řekne, že stojí na úplné špici). A stačil mi jeden jediný poslech, abych kapituloval a tuto kapelu si rychle oblíbil.

V jejich hudbě je něco ukryto, něco (pro rockera milujícího sofistikovanější hudební odstíny, kterému nedělá problém rozkročit se mezi několika styly zároveň) velmi podmanivého a okouzlujícího. Není to jenom energie, která deskou proplouvá od úvodní předehrávky/spencerovky Don't Want You No More přes typické blues z delty It's Not My Cross T Bear po energické Black Hearted Woman (izolující v sobě santanovské obrazce). Je to především duch prazákladů rock'n'rollu, který desku stimuluje do podoby, ve které ji posluchač vychutnává se všemi jejími příměsemi a rockovými extrakty. Přesně takovou esenci vnímám v písních Trouble No More a Every Hungry Woman. A to ještě stále není vše. Hammondy spřažená Dreams se vám vryje svou nezbednou basovou figurou až do morku kosti a při Whipping Post se musí blahem tetelit každé stařičkým rockem bušící srdce.

Allmani jsou velice sympatickou a invenční partou. Neříkám, že je budu studovat podrobně a komplet, na to mají pro mě příliš rozvětvenou diskografii a southern svým pojetím jako styl není mým hlavním oborem, ale něco mi říká: "Horyno, nenechávej jejich debut stát o samotě!"

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Davis, Miles - Water Babies

Davis, Miles / Water Babies (1976)

adam | 4 stars | 28.10.2018

Tak toto je jedno dobre ukryte prekvapenie. Tranzitna kompilacia z obdobia tvorby albumov Nefertiti a Filles de Kilimanjaro. Prve tri skladby nahrali pocas nahravok an Nefertiti a na album Nefertiti sa z priestorovych dovodov nedostaly. Druhe tri nahrali bezprostredne po nahrati Filles.

Dokonaly tranzitny album rovnako ako Filles. Prva polovica puristicky akusticka a druha fusion divocina. Two Faced je jedna super skladba ktora potom vysla aj na albume Complete In a silent way sessions spolu s Dual Mr. Anthony Tillmon Williams Process a Splash. Specialne Dual Mr. Anthony Tillmon Williams Process je skladba ktorou (keby ostala nevydana) by svet prisiel o zivelny jam, ktory takto mozme vychutnat a porovnavat s temporarnymi sucasnikmi.

Album vysiel az v roku 1976, ked Miles liecil a prehraval svoje narkomanske periody. Columbia vtedy razantne vydavala kompilaciu za kompilaciou nevydaneho materialu. za mna 4 hviezdy, nakolko je to naslapane maso, ale nedosahuje vyznam inych albumov.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Water Babies
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

Egon Dust | 5 stars | 27.10.2018

Prvé Albumy black Sabbath. Slabé miesto je veru veľmi náročné nájsť. Dokonca aj experimenty ako FX sú v istom momente zaujímavé z pohľadu na rok vzniku. Pohrebný smútok evokujúci úvod ma dostal v sekunde do kolien, až mi bolo ľúto, že trval len dve otočky. Možno je "Wheels of confusion" experiment v ohľade ranej tvorby sabbathovcov, u mňa to nie je žiadny strašný experiment, stále je to plnokrvná hard rocková vec. Sabbath prišli so super temným štýlom, kde si sami nadhadzujú latku. Album po albume sa museli prekonávať aby neklesli pod status najtvrdšej rockovej bandy na svete. Milujem ich ďaleko viac ako Purple, dokonca aj Led Zeppelin s božským Plantom ma občas pekne znudili, i keď Led Zeppelin prinášajú aj trochu viac slnka ako Sabbath, tam je na 80% poriadne mračno.

Album obsahuje už klasické čísla ako "Tomorrow´s dream" či "St.Vitus Dance", ako bolo spomenuté jeden z najlepších riffov v skladbe "Supernaut", silný "Snowblind" (kde si okrem Ozzyho neviem a ani nikdy nechcem predstaviť iný hlas!) a Iommiho sólo to isté. Prvá klavírovka la Sabbatha "Changes" super, dokonca aj v Ozzyho duete s čím ďalej lepšie vyzerajúcou dcérou Kelly, ktorá v čase vzniku nebola ešte na svete. Keďže počúvanie albumov sa snažím striedať, tak nejako mi nehrozilo opočúvanie. Síce poriadne neviem, čo to je tá "Cornocupia", ale opäť dôkaz o know how Mr. Iommiho and band na temnotu.

Čo riff, to je jak sprievod do pekla. Sabbath je "Prvá Rocková Firma" na strach či temnotu. Nedá sa im odoprieť ani silná melodika, naprieklad atmosférickej nádhere "Laguna sunrise", to je jedno slniečko počas búrok. Nie je vec, čo by som im aj z toho kvázi slabšieho diela uprel. Mne sa ako celok Vol.4 páči a som rád, že ju mám na LP. Prvých pať albumov Sabbathu sa hrubo zapísalo do dejín rock'n' rollu. Pre mňa žiaľ bol len Sabbath s Ozzym, tým najlepšiem sabbathom. Po roku 1978 albumy s excelentným Diom akosi mojej síce zvedavej, ale asi aj náročnej duši nič nedali. Motorový zvuk prvej polovice sedemdesátých je to, čo má vzrušivý efekt. Vol.4 nemôže lepšie končiť ako hustým "Under the sun". Ako to tuším Watters povedal, že by si želal byť človekom, čo prvýkrát počuje "Dark side of the moon" ja by som chcel byť ten, čo v roku 1970 počul prvý Sabbath, či White Heat White Light od Velvet Underground a jednotku Stooges.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Bowie, David - Space Oddity

Bowie, David / Space Oddity (1969)

Egon Dust | 4 stars | 27.10.2018

Prorok a vizionár s dokonale premyslenými krokmi a s obrovskou dávkou odvahy. Po skupine Beatles asi najvplyvnejší umelec s presahom do prvej polovice 21. stoletie, keďže jeho albumy dostávajú lesk a nové čaro ešte v tomto čase a myslím, že s albumom Blackstar nasadil latku na maximum. Môj prvý kontakt s Bowieho hudbou nebol pozitívny. bol som dieťa desaťročné, ktorému nič nevravel klip chlapíka skákajúceho zo strechy. Prišiel rok 1999, Marilyn Manson, a začalo sa hovoriť o silnej spojitosti s Bowiem. V našom meste fungovala prvá I-net Cafe, kde som si dal za 250sk stiahnuť na prvých mp3 čo to len dá od Bowieho. Stiahlo mi cca 13 vecí z celej jeho produkcie do roku 2000. Po "Life on Mars" ma zaujala éterický línuca sa pieseň silne podobná Mansonovej "Speed of pain" - dlho hádať netreba. Bola to skvostná "Space Oddity". O ďalších skladbách v iných kapitolách a v iných albumoch. Moja fascinácia Bowiem sa začala a dodnes pokračuje viac, viac a viac.

Dnes ráno som si pustil k tomuto nádhernému jesennému rannému počasiu LP Space Oddity. Ani po osemnácti rokov nestratila žiadne čaro titulná pieseň, respektice stratila - a to, že nepočujem ju prvýkrát s očakávaním, ako sa vyvinie. Touto piesňou sa rockový chameleon zapísal prvýkrát do hudobného povedomia, a to hneď s veľmi silnou kvalitnou skladbou. Prvý dojem, keď som počul tento song, bol ten, že počujem kosmický Hollies, najmä v refréne - ten je neskutočný. Záver piesne je ako do filmov Ikarie XB1 či k hlavnej inšpirácii Davida - a to filmu Vesmírna Odysea.

Po tak silnom úvode je na albume veľmi ťažké udržať krok s kvalitou. Folkovo rezký znejúca "Unwashed and somewhat slightly Dazed" je trošku mimo space folk z LP, ale Davidov energický prejav ju celkom dobre udržal na úrovni kvality. List pre Hermione Farthingale Davidovú chvíľkovú múzu pred excentrickou Angelou Barnett (ktorej pre zmenu Mick Jagger zložil Angie) znie silne autentický a možno som fakt šialený bowiesta, ale páči sa mi!

Keď som ešte z mp3 počul kompletný album, silne ma zaujala vec "Cygnet Comittee", ten názov mi prišiel absolútne z iného sveta, keď som si spojil dokopy, čo všetko povedali o Davidovi v dokumente na ČT2. Ak niekto začal kozmický rock a jeho éru, boli to Barrett s Bowiem. Mimochodom Barrettov floyd tu cítiť na hony a tiež zde počuju epického Donovana. V Labuťom výbore (Cygnet committee) sa udiali zvláštne kozmické strety melódia ako od Petra Jandu mi tiež celkom sadla.

Éterický folk, ktorý ma hneď inšpiroval k tvorivým hudobno-aranžerským nápadom bol silne atmosférický song "An Occasional Dream" (Príležitostný sen), každý z nás ho raz za čas máva. Už v tejto piesni bolo cítiť, ako David dokáže pracovať s atmosférou, hlasom, ako ho dokáže využiť už len popri akustickom doprovode. Rozprávačský, presnejšie až rozprávkový talent nám Bowie ukázal najlepšie ako hneď mohol v jeho "Wild Eyed Boy from Freecloud". Trošku mi v nej chýba to, čo bolo v živej verzii z vystúpenia v Hammersmith Odeon k turné Ziggy Stardust- to napätie, práca so svetlom i kostými tomu dali druhý rozmer. Hlavne aj hra Mike Garsona na klavír. Samozrejme som vďačný, že taká nádherná vec vznikla. Koľko umelcov v začiatkoch buď vybalí to najlepšie a potom nič, alebo opačne. David mal minimum vaty, minimum odpadu. Aj nariekavý vokál , ktorý u Ferryho ma občas irituje mi naprieklad v piesni "God knows I´m good" úplne sedí. Opäť folkovica jak vyšitá.

Už medzi recenziami bolo spomenuté spojenie pompézny folk. Výstižné! S pompou sa k nám pomaličky do sluchu dostáva "Memory of free festival", akoby sa ponúkala priam na v tom čase prebiehajúci či doznievajúci Woodstock. Môj osobný popis by bol asi space hippie hit znejúci niekde na makovom poli vedľa houstonského kosmodromu, odkiaľ štartovalo Apollo 11. Veľmi pekná vec, kde opäť som sa masívne pustil do prekladu textu, žiaľ nejako mi to nešlo. o pár rokov neskôr by nádherne vyznela so syntetickými plochami ako znie naprieklad Žbirková "Balada o poľných vtákoch" a som si istý, že Meky veľmi pozorne sledoval britskú scénu a obzvlášť Lennona a Bowieho. Na plnú hubu povedané Žbirka je u mňa jeden z mála spevákov v československu, ktorý by Bowieho piesne dokázali veľmi kvalitne odspievať, najmä v dobe ích vzniku. Dokonca aj ich životný príbeh bol v počiatkoch podobný, čo sa týka osudov bratov oboch umelcov.

Späť k albumu. Záver spomienok na Festival Slobody, alebo na "Voľný Festival" nám krásne ukončil psychedelické 60té roky. Zaujímavé by bolo znať, či sa k nám do vtedajšieho ČSSR dostala začiatkom 1970 titulná pieseň a nedajbože LP dostaly - o tom by viac Jirka Černý vedel povedať. Určite by som nepodcenil silu tohto albumu. Niektorí píšu , že Bowie tu nebol sám sebou. Omyl! Tu začal byť sám sebou. Je jasné, že cítiť tu dobové vplyvy, zvuk je podobný aj nášmu Neckařovi (nie náhodou práve ten prespieval Starmana) a podobné aj Olympicu. Aj podobnosť s Marsyasom je trefná. Sú "bowiesti", ktorí práve Space Oddity vidia ako to najlepšie, čo kedy vytvoril. Už to je dôkaz, že máme v rukách dielo, nie popevky ako na predošlom debute. Stručne povedané sa tu zrodil skutočný DAVID BOWIE, David Jones dodýchal na predošlom albume. Od tohto albumu začala séria nadčasových diel až po umelecký stagnujúci Let´s Dance a Tonight. Každému, kto chce prejsť prieskumom Bowieho umeleckých artefaktov, tak táto LP je číslo 1. Dávam 4 hviezdičky, lebo nukleárne bomby ešte len prídu.

Príjemné počúvanie praje Egon :)

» ostatní recenze alba Bowie, David - Space Oddity
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Shadow Gallery - Tyranny

Shadow Gallery / Tyranny (1998)

horyna | 5 stars | 27.10.2018

Příští rok tomu bude deset let, co Shadow Gallery nevydali žádné studiové album a tak si myslím, že je nejvyšší čas tuhle často opomíjenou kapelu znovu zviditelnit a připomenout. Pro takovou příležitost jsem si vybral jejich třetí desku nazvanou Tyranny.

Ta je mnohými "odborníky" z progresivní říše označována za vrchol jejich tvorby. Po pro mě absolutně magicky nedostižném debutu a stále ještě pohádkově laděném, i když daleko aktuálnějším Carved in Stone přichází S. G. za další tři roky s koncepční, sedmdesátiminutovou kolekcí čítající čtrnáct skladeb. Do hledáčku kapely tentokrát padla taková jména jako James LaBrie, Laura Jaeger a D. C. Cooper, kteří se postarali o doprovodné vokály, nebo houslista Paul Chou. Ti všichni byli přizvání k nahrávce, aby ji nějakým způsobem obohatili a pomohli dotvořit postavy a koncepční tvar.

Jediná věc, která mi na této desce vždy vadila, je její metalizující odlesk. Jeden dnes už možná dřívější kolega níže píše o "nejdreamovatější" nahrávce Gallery v jejich kariéře, což je tvrzení, se kterým se dá polemizovat. Rozjezd desky prostřednictvím Stiletto In The Sand a War For Sale je enormně kovotepecký a noha držící plyn chce za každou cenu prošlápnout podlahu skrz. Ale už druhá Out Of Nowhere, kterou otevírá nádherně vznešené kytarové sólo, zpomalí a nechá diváka vychutnávat si veškerá zákoutí Mikeova něžného hlasu. To je symfonie smyslnosti a výtrysk emocí, fantastické. Bohužel (pro mě) další Mystery ujíždí znovu po lajně divadélka snů a já si opakovaně kladu otázku: "Proč?" Velkou porci progresivity přináší pomalé písně. Taková Hope For Us? s barokně laděným piánem a klasickou španělkou vám s emocemi zalomcuje tím nejočekávanějším způsobem. Podobně promyšlená je i následující Victims.

Deska rozdělena na dvě části přináší ve své polovině jako opener nejsymfoničtější věc I Believe, takovou esenci dosavadní tvorby S. G. Zde uslyšíme tehdy ještě nezdolného výškaře LaBrie, kanonádu parádních riffů i vznosných melodií. Drama, patos, divadelní motivy, změny rytmů, to všechno a ještě víc jsou Shadow Gallery vzor '98. Subtilně melodická Roads Of Thunder navazuje na svou předchůdkyni, vše duní a otřásá se pod náporem Nevolových bicí a Allmanovy kytary. Překrásné sólo přemostí celou skladbu do akustické polohy a hned v závěsu přispěchá další nástroj kapely, kterým je vokál Mikea Bakera. To on má největší podíl na tom, jak S. G., zní a jak je má člověk v hlavě uložené. Jeho hlasové charisma a opulentní frázovací technika se těžko popisují, to se musí slyšet.

Spoken Words nás opět postaví na divadelní prkna, tentokrát ale ta skutečná, ne z nějakého snu. Baker tu spolu s Laurou Jager sehrají pro naše uši vskutku dojemné představení. Když se přidá ještě Paul Chou na housle, je následující potlesk velmi očekávaný. V jedenácté New World Order je přítomen vokalista Royal Hunt D. C. Cooper. Do písně otiskne výrazný neklid a znatelné napětí (když přitáhne uzdu, zní jako Bruce Dickinson). Druhý nejdelší track alba v sobě spojuje hymnická i pochodová tempa, solidní porci kreativity i smysluplné aranžérské proporce. Právě zde vás napadne, proč je Tyranny mnohými označována za top desku kapely.

Po přebuzené instrumentálce Chased se pokladnice Gallery otevře ještě dvakrát. Nejprve ven vykoukne rozkošná hříčka Ghost Of A Chance, ve které si krom hráčských kvalit vychutnáte i plně dynamický zvuk s krásně odstíněnými nástroji. Vše pak uzavře ("savatageovský") vánoční den Christmas Day. Vzadu něžně šumí klávesy, klavír recituje svoji opakující se melodii, občas okolo vás prohvízdne flétna a pak je tu ten šmakoidní Mike Baker. Nádhera.

Shadow Gallery to nikdy neměli jednoduché. Koncertně takřka mrtvá kapela i díky malému vydavatelství Magna Carta (odborníci na vyhledávání talentů z prog-rockové oblasti) byla vždy až "tou druhou". V devadesátých letech povstali právě po boku nedostižných Dream Theater, kterým po celou dobu hráli druhé housle. Jenže tu nebyli jenom tihle dva kohouti. Část slávy a vavřínů v devadesátých letech stále populárnějšího prog-metalu, si chtěli pro sebe urvat také Queensryche, Fates Warning, Psychotic Waltz nebo vehementně se rozjíždějící bombastici odkazu "queenovského", Savatage. Mezi tak silnou konkurencí a s tak malou firmou v zádech se člověk těžko prosazuje. Naštěstí za Shadow Gallery vždy mluvila hudba a ta v tomto případě vydržela, přežila a dnes získala známku lukrativního zboží. Ze Shadow Gallery se postupně stal kultovní ansámbl. 4,5*

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Hammill, Peter - Sonix

Hammill, Peter / Sonix (1996)

Ryback | 4 stars | 26.10.2018

V roce 1997 jsem v rámci cestování po jižní Anglii navštívil také město Bath (krásné lázeňské město plné památek, včetně například dochovaných římských lázní) a nemohl jsem nenavštívit nahrávací studio hudebníka Petera Hammilla, Terra Incognita. Řeknu vám, chtělo to odvahu tam vlézt. Peter Hammill byl sice zrovna na koncertní šňůře po Argentině, ale i tak jsem se tam chvilku, asi patnáct minut, bavil zřejmě s jeho manažerem a dostal jsem dokonce tehdy ještě nevyšlé (nebo právě vyšlé) čerstvě vylisované CD Sonix. Dodnes si pamatuju, jak jsem potom vyšel ven na sluníčko, celý zarudlý a překvapený vlastní akčností a schopností anglicky konverzovat, jako bych nic velkého neprožíval. Třesoucí se rukou jsem si zapálil Marlborku a zážitek se mi vypálil do paměti tak, že ho už jen tak něco nevymaže.

O to větší má pro mě dané CD osobní hodnotu.
Hudba na tomto albu je v podstatě instrumentální, vlastně ne moc hammillovská: chvílemi strašidelně moderní (používání elektroniky) a chvílemi zase strašidelně psychedelická (kytarové vazbení). Nejdelší kompozice na albu, téměř půlhodinová klavírní Labyrinthine Dreams (jediná skladba, ve které se na chvilku dočkáme Hammillova zpěvu), byť zní poměrně repetitivně a minimalisticky, mně nicméně svou náladou a hudebním motivem zcela mimo rock připomíná spíš Chopinova nokturna než cokoli, co kdy Peter Hammill předtím natočil. Kompozici poprvé představil posluchačům na festivalu Catania (Sicílie) v červenci 1996.

Jak říká o tomto albu sám Peter Hammill, "žádný z těchto kousků není pohodlný (nebo jak jinak přeložit slovo ‚comfortable‘, pozn. autora): z větší části je to hudba pod povrchem a za světlem. Alternativní svět Sonix". Celé CD se skládá ze skladeb označených jako "Hybridní experimenty 1994-1996". Několik kousků pochází z temné filmové hudby vytvořené pro film režiséra Michela Spinose s názvem "Emmene-moi", nicméně byly nakonec vyňaty z finální verze francouzského dramatu. Hodně zde slyšíme nezvykle filmově znějícího Stuarta Gordona (housle/viola) a výjimečně zazní i bicí Mannyho Elliase, se kterým Peter Hammill v té době spolupracoval.

Tohle album (včetně jeho předchozích i následných experimentálních nahrávek) dokazuje, jak všestranným a originálním umělcem Peter Hammill byl a je. Album se mi podařilo během několika prvních měsíců naposlouchat a je radost si pak dané CD doslova vychutnávat, byť jsem si vědom, že ne každým uším bude tato hudba znít podobně lahodně. Pro jednoho je to prostě intelektuální masturbace (viz například jedna nemilosrdná recenze na progarchives.com), pro jiného fascinující hudební výlet. Já patřím do té druhé skupiny a jsem rád, že mě dokáže oslovit něco takového. Stejně ale tak, jako mě dodnes baví třeba Rubber Soul od Beatles.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sonix
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar

Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar (2014)

terka | 3 stars | 26.10.2018

Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.

Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Nazareth - Hair Of The Dog

Nazareth / Hair Of The Dog (1975)

terka | 4 stars | 24.10.2018

Nazareth nepatří mezi kapely, které by dnešní generaci nějak oslovovaly, nebo pro ni byly něčím výjimečným. Oni vlastně výjimeční nebyli nikdy. Podle toho, co se mi o kapele podařilo zjistit, si myslím, že to byli takoví chudí příbuzní všech těch hard-rockových dinosaurů. Jejich muzika není vyloženě zlá, není ani nudná (teda někdy je). Občas se zrodí zajímavý nápad, často je v tom hodně energie, jenže - jsou to zkrátka Nazareth. Trošku otravní a trošku jednoduší. Většinou nebývá nejtvrdší deska od kapely zároveň tou nejlepší, ale Nazareth tohle nepsané pravidlo porušili.

Titulní věc je klasika, která určitě není špatná. Ale hned druhá Miss Misery je nuda k uzívání. Guilty je celkem slušná balada. Naštěstí se pak všechno rychle opraví a Nazareth hrají jako o život a v zásobě mají ještě silný materiál. Mně se líbí všech pět posledních skladeb, ve kterých není žádná výplň, protože být tady ještě jedna nebo dvě slaboučké skladby, už bych si od nich nikdy nic nepustila. Poslední dvojice je určitě jejich nejsilnějším vkladem na poli sofistikovaného hardrocku. Což je žalostně málo. Love Hurts tam opravdu nepočítám, protože jestli se někomu tahle balada líbí, mě ani náhodou. Neznám ohranější píseň.

Jejich muzika se nemůže poměřovat s ostatní velkolepou rockovou produkcí v sedmdesátých letech. Proto dosáhnout na stupnici vyšší bodové škály je dost obtížné.

» ostatní recenze alba Nazareth - Hair Of The Dog
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Southern Empire - Civilization

Southern Empire / Civilization (2018)

horyna | 5 stars | 23.10.2018

Nejvýraznějším letošním aspirantem na album roku v kategorii progresivní/neoprogresivní rock jsou pro mě australští pokračovatelé odkazu Unitopia, Southern Empire.

Když se dnes už skoro kultovní (a nutno podotknout invenčně výborná) kapela Unitopia rozpadla, její dvě nejvýraznější frakce se rozštěpily do dvou táborů. V tom jednom povstali hned čtyři bývalí členové Unitopia a pod vedením zpěváka slyšícího na jméno Mark Trueack zakrátko založili kapelu UPF ( neboli United Progresive Fraternity). Dva roky po rozlučkovém albu (naplněném coververzemi) výše jmenovaných předhodili trhu pozoruhodnou desku Fall in Love With the World.

Zrod Southern Empire byl posunut z důvodu velkého vytížení klávesáka Seana Timmse na dobu pozdější. Debut spatřil světlo v roce 2016 a dnes tu máme desku druhou - Civilization. Tu zdobí překrásně namodralý výjev jakéhosi plavidla budoucnosti na pozadí obrovského měsíce, rovněž famózní zvuk na celé ploše nahrávky a vpravdě působivé hráčské výkony naší pětice i hudebníků, obsluhujících dechovou sekci a houslové nástroje.

Na albu najdeme čtyři dlouhatánské skladby, z nichž jedna dokonce atakuje hranici třiceti minut. Osobně nemám podobně natahované a slepené fragmenty několika skladeb či úryvků v jeden takto dlouhý epos příliš v lásce. Tedy krom údobí sedmdesátých roků, kdy byla mnohá hráčská uskupení na tak vysokém invenčním stupni, že jim nedělalo problém podobné suity sestavit. Ale dnes se ne každé partě podaří přijít s něčím, co nebude v podobné minutáži nudit. U Southern Empire takový problém nemám, jelikož jejich dynamicky pestrá a dravě kolorovaná hudba pocit k nudě prakticky nezavdává.

Zpěvák Danny Lopresto má ve svém hrdle cosi příjemně nakažlivého. Občas zní hodně hard-rockově, občas v něm nalezneme malebné stopy A.O.R. oblasti, příležitostně přitlačí (v ten moment má náběh k nedostižnému Zacku Stevensovi z období "savatageovského" Edge of Thorns) a z toho se ladně zhoupne do pocitové art-rockové polohy. Vždy je neskutečně pevný v kramflecích a jeho výraz i barva mě nesmírně baví.

Novinka Civilization na mě svým progresivním uchopením působí jako okolí ničící nezastavitelná bouře. Úvodní Goliath's Moon pulzuje statným rockovým feelingem (připomíná mi nejlepší časy švýcarských Gotthard v období alba Domino Effect), ale už dvojka Cries For The Lonely brnkne na progovou strunu mnohem výrazněji a celou hrací délku je skutečně co poslouchat. Progresivní esence kvality, výrazných melodických struktur, tempových obměn, zajímavých nálad, vzdušných dynamických mostů a dechberoucích vokálních artistických čísel i sborů se nesou deskou jako ladné přírodní poprsí nabuzené teenagerky vykračující si rozpáleným bořícím se pískem někde na cizokrajném souostroví v dalekém Pacifiku.

Soustředěná virtuosita a technicky brilantní hudební umění položily základy pro hudbu, která vyzařuje energii a kreativitu. V tandemu vytvářejí živý, temperamentní a organický tok hudby, který je radost poslouchat. Velké a příjemné překvapení letošního ro(c)ku.

P. S.: Velké poděkování patří Palovi a Braňovi za propagaci této kapely na Progboardu.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Civilization
» popis a diskografie skupiny Southern Empire

Voivod - The Wake

Voivod / The Wake (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 22.10.2018

Kanadští Voivod na sebe vždy dokázali strhnout pozornost. Mnoho fandů jim před lety po úmrtí jejich jedinečného kytaristy Piggyho věštilo postupný zánik, ale opak se stal pravdou. Po přijetí kytaristy Daniela Morgraina v roce 2008 jej organismus kapely postupně vstřebával, až po deseti letech došlo k jeho úplné absorbci. V dnešních dnech je nedílnou součástí organismu Voivod. Jeho styl hry se postupně vyvíjel, na albu Target Earth byla patrná snaha navázat na svého předchůdce, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý. Na EP Post Society byl již osobní vklad silnější, ale naplno se rozvinul do svébytného vzorce až na novince The Wake. Daniel se postupně oprostil od klasických metalových postupů, které využíval v předchozích kapelách, a prsty na hmatníku nechal spíše intuitivně dopadat po vzoru prog rockových legend (např. King Crimson), které má v oblibě.

Jistě zajímavou informací je také fakt, že je Daniel učitelem na kytaru zaměřeným na jazz. A z jeho hry na novém albu je to cítit (pokud se pořádně zaposloucháte a odmyslíte si metalickou distorzi zvuku, objevíte řadu postupů z tohoto žánru). Přimíchal trochu psychedelie, a stvořil tak na tomto albu originální zvuk svého nástroje. Post kytaristy je, jak se zdá, na nějakou dobu zaplněn, nicméně na tomto plnohodnotném albu musíme rovněž oželet vklad dalšího prapůvodního člena - baskytaristy Blackyho. Ten kapelu před několika lety opustil, ovšem zdatně jej nahradil invenční Dominique Laroche.

Album The Wake se v uceleném konceptu věnuje různým druhům možných ohrožení lidské rasy, ať už jde o nadvládu technologií, falešné proroky či útok mimozemské civilizace. Nakonec je však strůjcem zkázy člověk, který svým chováním k životnímu prostředí a zapříčiní celkové vyhubení života na Zemi.

Pár slov o obsahu :

1) Lokomotiva urvaná ze řetězů vyráží na trať ve zběsilém tempu úvodní Obsolete Beigns. Intro jasně signifikuje náladu skladby. Post thrashový rytmus v závratném tempu vše hrne před sebou jako ta lokomotiva. Nad drtivým zvukem ostře sekané lomozivé kytary se vznáší ležérní, v některých okamžicích až punkově neurvalý hlas zpěváka. Výborný rozjezd, který posluchače napumpuje adrenalinem. Poslední část skladby však atmosféru zklidní za zvuku sci-fi efektů.

2) To následující The End Of Dormancy je z jiného soudku. Pomalý repetitivní sled akordů buduje tajemnou atmosféru posílenou zlověstným zvukem podvodního sonaru – chvílemi až polomluvený zpěvákův hlas vypráví o útoku mimozemské civilizace ukryté v hlubinách moře. Skladba se však z pohodové atmosféry láme do děsivého pochodového marše, atmosféra jak z prvních psychedelických alb Pink Floyd. Mnohovrstevnatá záležitost a snad nejlepší věc na albu.

3) Orb Confusion loví v prog rockových vodách a je opět skvělá. Na jedno klubko namotává ostré kytary, rozšklebený zpěv v refrénu i hypnotický tlukot bicích.

4) Iconspiracy – přímočařejší skladba, na které se mi líbí orchestrální aranže na pozadí až frenetického tlukotu bicích, které mi však zde připadají méně nápadité a až umělé.

5 – 6) Při průměrnějších Spherical Perspective a Event Horizon se pomalejší a melodická část skladby v půli změní do náročnějších a až matematicky působivých obrazců, zatímco ta druhá působí opět trochu monotónně kvůli jednotvárnému tepu bicích.

7) Always Moving – nahalovaný melodický hlas ve slokách krouží někde v nebesích, pod ním se proplétají melodické elektronické malůvky syntenzátorů a kytar v plném kontrastu s ostrými šlehy refrénů v thrash metalovém tempu.

8) Sonic Mycelium – nejdelší skladba alba přesahuje stopáž dvanácti minut a přináší to nejlepší z úryvků skladeb, které jsou rozprostřeny po celé desce. Najdeme tu vše - psychedelickou atmosféru, mnoho změn rytmů v prog rockovém duchu, rychlé i pomalejší pasáže, symfonické samply, melodický refrén i štěkavé kytary, ale i lahodný zvuk smyčcových nástrojů proložený industriálními samply. Překvapila mě informace, že je tam použita i jedna sloka ze staré skladby Jack Luminous – tu bych tam tedy opravdu nehledal, dozvěděl jsem se to také náhodou v jednom rozhovoru s kapelou.

Závěrem: Kanadským Voivod se letos povedlo natočit barevnou prog rockovou desku, na které se nedostatky hledají velmi obtížně. Já je spatřuji v občas uměle a nevýrazně znějících bicích. Naopak ocelově skřípající metalické kytary jsou pouhými zvukovými mimikry tohoto invenčního spolku, kterému se díky novému přístupu k aranžím a provzdušněním písniček podařilo vymanit z techno-thrash-death škatulky. Při závěrečném zúčtování na konci roku 2018 bude toto album jistě atakovat přední příčky kovově progresivních žebříčků.

P.S.: CD má vcelku dobrý zvuk, škoda tak velké komprese, která se objevuje i na 48-24 bitové verzi u firmy HDtracks. Na vinylu má záznam více než dvojnásobnou dynamiku.

» ostatní recenze alba Voivod - The Wake
» popis a diskografie skupiny Voivod

Davis, Miles - Seven Steps to Heaven

Davis, Miles / Seven Steps to Heaven (1963)

vmagistr | 3 stars | 22.10.2018

Zatímco na Britských ostrovech se v létě roku 1963 šířila merseybeatová horečka, za Atlantikem v "zemi neomezených možností" vládl zdánlivý klid. Jenže příznivci tamější košaté jazzovou scény mají dnes rok, kdy Beatles vydali svou první dlouhohrající desku, zapsaný v paměti velkým tučným písmem. Trumpetista a progresivní věrozvěst Miles Davis totiž dal právě toho jara začal dávat dohromady svůj "druhý kvintet" - těleso, které o několik let později stálo u počátků sbližování jazzu s rockem a vzniku jazzové fúze.

Když v prosinci 1962 Davise postupně opustili všichni jeho dosavadní sidemani, objevili se po trumpetistově boku na následujících klubových vystoupeních mimo jiné tenorsaxofonista George Coleman a basista Ron Carter. Pro nahrávky, pořizované v studiích společnosti Columbia v Los Angeles, kapelu posílili studioví hráči - pianista Victor Feldman a bubeník Frank Butler. Ani jednomu z nich se však nechtělo vzdát dobře placené a vcelku pohodlné studiové práce a místo toho se napříč Státy potulovat od jednoho klubového vystoupení ke druhému. Po návratu nazpět do New Yorku proto Davis hledal nové posily do rytmické sekce. Našel je v pianistovi a nadšenci do různých elektronických udělátek Herbie Hancockovi a v teprve sedmnáctiletém bubeníkovi Tony Williamsovi. Nová sestava pak natočila v květnu 1963 zbytek skladeb pro vznikající desku Seven Steps To Heaven.

Výše nastíněné obměny Davisova ansánblu mohou působit zdlouhavě, na obsahu desky se ale podepsaly dosti zásadním způsobem. Materiál natočený v LA totiž zní velmi, velmi tradičně a žánrem nepolíbenému posluchači se snadno může jevit jako klasická "jazzová nuda". Ať už se jedná o úvodní desetiminutovku Basin Street Blues či tklivé I Fall in Love Too Easily a Baby Won´t You Please Come Home, ve všech případech jde o pomalé a táhlé kusy, ve kterých lze zřetelně rozeznat rozlišení sólisty (Davis) a doprovazečů (všichni ostatní).

Jiné kafe jsou ovšem věci, které Davis natočil o měsíc později s obměněnou rytmikou (tedy jádrem, které se "šéfem" vydrželo po dalších pět let). Od prvních tónů titulní skladby Seven Steps To Heaven je slyšitelné, že tady se pracuje jinak. Kompaktní "spodek" (zvlášť vnímat techniku bubeníka Williamse je radost sama o sobě) je daleko výraznější součástí celkového zvuku a Coleman s Davisem se "nahoře" musejí zatraceně snažit, aby je ta trojice nepřeválcovala. Hraje se rychleji, s častějšími změnami temp a s daleko propracovanějšími melodickými motivy. Výborně vyšly i další dvě zveřejněné skladby z květnové frekvence So Near, So Far a Joshua, první s výraznější melodickou složkou, druhá zase silnější v rytmických obrazcích.

Jak se pojetí hry obou formací lišilo, nejlépe ukazuje bonusová verze skladby So Near, So Far, pořízená ještě v dubnu v LA. Klidnější, zdobnější, ale s daleko slabším "tahem na branku" a s menším vzrušením z kočírování rozpumpované rytmiky. Toto pojetí už zkrátka pro jazz v 60. letech nebylo perspektivní.

Seven Steps To Heaven je tranzitní deska, z části ne úplně záživná. Ale počátek toho skvělého jazzového dobrodružství, které Miles Davis se svým "druhým kvintetem" v šedesátých letech podnikl, je k nalezení právě tady. Své hodnocení ve výši tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů. Vy, které třeba jazz nikdy nelákal a neláká, zkuste si poslechnout alespoň sudé skladby - mají šťávu a drive, po jakém by tehdy ve Spojeném království natahovala ruce lecjaká beatová kapela.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Seven Steps to Heaven
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

McCartney, Paul - Egypt Station

McCartney, Paul / Egypt Station (2018)

horyna | 4 stars | 22.10.2018

Beatlesovská legenda legend sir Paul McCartney stále dokazuje, že umí, a že i ve věku, kdy by mohl své řemeslo už dávno pověsit na hřebík, dokáže spolehlivě skládat další a další překrásné písničky. Pro rok 2018 si nachystal své (jestli dobře počítám) pětadvacáté sólové album plné intimních lyrických písní a srdcem lomcující atmosféry. A o to, podobně jako u jeho Beatles, šlo přece pokaždé. Vždy vás (tedy nějaké výjimky se v jeho sólové éře najdou také) jejich muzika dokázala oslovit a především v dobách Beatles překvapit. Ten moment samozřejmě postupem let vyprchával, ale jedno si Paul udržel dodnes, a tím je jeho vůdčí skladatelská schopnost.

Šestnáctka skladeb nikam nespěchá, ale také to nejsou žádné uspávanky. V několika případech jde poznat, že když Paul zabere, dokáže ze sebe energii ještě vydolovat. Druhá půle je trochu experimentálnější a obsahuje skvosty Hand in Hand pod číslem 9. a Despite Repeated Warnings pod č. 14. Za pozornost stojí i velice sugestivní klavírní opener I Don't Know, rockovou syrovátkou dochucené Come On to Me, world-muzikální Fuh You nebo lennonovským poselstvím osedlaná People Want Peace.

Paulův hlas se dnes nese v hlubší poloze (bože, vždyť kolik má ten chlápek dnes už roků?), ale to charisma tam zůstalo. Obzvláště když zasedá ke klavíru a deklamuje tím svým naříkavým způsobem. V tu chvíli vám před zrakem proletí celých šedesát let jeho kariéry a vy se přistihnete, jak znovu vzpomínáte na toho ztřeštěného mladíka, utíkajícího se svými třemi kumpány před zástupy ječících fanynek někam mimo jejich dosah.

Panečku, to byla krásná doba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Dr. John - Gris-Gris

Dr. John / Gris-Gris (1968)

Voytus | 5 stars | 19.10.2018

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “They call me Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy (baskytara i kontrabas), příčná flétna a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy vypadají dost zvláštně: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Dr. John - Gris-Gris
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Judas Priest - Screaming for Vengeance

Judas Priest / Screaming for Vengeance (1982)

vmagistr | 5 stars | 18.10.2018

První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).

Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.

Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.

V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Screaming for Vengeance
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Soft Machine - Hidden Details

Soft Machine / Hidden Details (2018)

horyna | 4 stars | 18.10.2018

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

EasyRocker | 5 stars | 17.10.2018

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)

Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live) (2003)

Snake | 4 stars | 16.10.2018

CD Sony Music ‎MHCP-1320 /2007/

Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.

Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.

Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...

V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.

Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Nazareth - Tattooed On My Brain

Nazareth / Tattooed On My Brain (2018)

b.wolf | 0 stars | 16.10.2018

Tak jako mně Uriáši připravili velmi nečekané překvapení svou novinkou, tak Nazareth po odchodu D. McCaffertyho taktéž, bohužel velmi nepříjemné. Obal připomíná spíše deathmetalovou smečku, Danyho nelze nahradit, ovšem nový frontman, to je tragédie. Pro mě nepříjemný, řezavý hlas, který fakt nedávám. Feeling alespoň přechozích alb The Newz nebo Big Dogs je tentam, ani závěrečný pokus o baladu to rozhodně nezachraňuje. Vyjma (a to snad) úvodního songu tohle zkrátka nejsou Nazareth... Z úcty k legendě bez hodnocení, jelikož to by rozhodně nebylo lichotivé...

» ostatní recenze alba Nazareth - Tattooed On My Brain
» popis a diskografie skupiny Nazareth

John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road (1973)

Egon Dust | 4 stars | 15.10.2018

Sir Elton John, ten čo hral na pohrebe celebrite všetkých celebrít Lady Diane. Áno, ten je v rock'n'rollovej kultúre silne na vážkach. Na jednej strane zložil neskutočné veci, ktoré ovplyvnili Guns n Roses, Alice Coopera, či dokonca nášho Maťa Ďurindu, ktorý sám priznal, že pri skladaní "Dnes" fičal na Eltonovi (predsa aj on má svoju "Tonight"). Elton patril v 70. rokoch, najmä v rokoch 1972-73 k najvyhľadávanejším glam rockovým umelcom. Podobne ako Reed sa ku glamu nejako hrdo nehlásil. Priateľstvá s Bolanom, Bowiem, Iggym (ktorý vonkoncom o spojenie s glamom nestál) a samozrejme Cooperom tvorili americko-britské spojenie glam rockovej nadvlády.

Goodbye Yellow Brick Road nepatrí isto k triviálnym glam rock skákaniciam ala Sweet, Slade, Quatro. Je to hodnotné poprockové dielo, ktoré nenesie stopy žiadnej lacnej hudby. Už v úvode ukázali silu pompéznosti ako samotný autor, tak muzikanti a v neposlednom rade pán textár Taupin.

"Funeral for friend" je strop úvodu popovo ladeného albumu! Upozorňujem, lebo uriaší, parplisti lebo pinklflojďáci sa ľahko môžu chytiť a porovnávať. Nie je čo porovnávať. Elton nikdy nebol žiadny silný progres. Našťastie. Dokázať pestrosť a rozmanitosť v jednoduchších pesničkách, to je pre mňa občas väčšie umenie ako v náročných kompozíciách. S pohrebom priateľa štartuje tvrdšia rocková záležitosť "Love lies bleeding" naživo znela dokonale s veľmi dynamickým sólom. Balady, gro Eltonovej tvorby a žiaľ aj pomník jeho rozvoja. To však neplatí ani o jednej balade z tejto LP. Candle in the wind - presne tá z Dianinho pohrebu bola fenomenálnou ódou pre Marilyn Monroe mladého (v tom čase ešte) heterosexuála (už silne bojujúceho so svojou sexualitou ako kamoš Freddie)a so silným textom pána Taupina.

Bennie and The Jets vraj pojednáva o Suzi Quatro a jej kapele. Jej príbeh v jeho vlastnej verzii. Goodbye Yellow Brick Road je skvost. Pieseň "bez názvu", žiaľ asi názov by aj potrebovala, lebo neviem si na ňu spomenúť. Aby sme nezaspali nám Sir Elton pripravil vypalovák na rok 1973 v dosť modernom aranžmáne "Grey Seal", tento šedý plameniak akoby už podvedome ohlasoval prílet na Jamajku (Jamaica jerk off). "I´ve seen movie too" je celkom príjemná ešte stále nie moc monotónna balada. Odbočka k francúzskej šansónovej muzike je jedna z najkrajších piesní albumu a to je "Sweet painted lady". Smutne vyznievajúca a smutne končiaca "Ballad of Danny Bailey (1909 -1934)" je ukážkou textárskej dokonalosti Taupina.

"Dirty little girl" je menej významnejšie pomalé rockové číslo. Kontroverzia a dvojzmyselnosť v časoch sexuálnej revolúcie v tej najhorúcejšej, aká len mohla byť v časoch glitter rocku, sadla do bodky do kontextu tej doby (samozrejme u nás v ČSSR boli glam rockové pesničky brané ako šlágriky typu "Vonia Kakao" a "Volám ťa Džejn"). K veci: Dvojzmyselnosť pesničky "All the girls love Alice" vyznievala silne lesbický ak sa teda skutočne jednalo o Alicu, ktorá pobalamútila hlavu všetkým dievčatám v okolí. Verzia č.2 je tá, ktorú v dokumente "Super Duper Alice Cooper" sám Elton načrtol, že to bola davová psychóza mladých dievčat na po koncerte Alice Coopera, ktorého bol Elton s Berniem v roku 1973 pozrieť. Rock'n'roll stále žije, tvrdil roku 1973 Elton - s kapelou to dokázal hneď dvoma parádnymi číslami.

Prvým trochu beach boysovským "Your little sister can´t twist (but she can rock'n'roll)" a stonesovská "Saturday Night all right for fighting" , kde si splnil sen znieť ako Stones aspoň v jednej kvalitne údernej veci. Keď som videl na CD "Use Your Illusion II" pod "You could be mine" napísané: venované Eltonovi Johnovi a Bernie Taupinovi, časom mi bola jasné prečo. Práve "Saturday Night allright for fighting" má ráz živelného rock'n'rollu a silnej melódie, ku ktorým najmä Axl Rose silne inklinoval. Protipól Axla Rosa a obrovský miláčik žien Jon Bon Jovi si zobral to svoje z nasledujúcej veci. Myslím, že asi poslednej silnej skladbe albumu. Roy Rodgers akoby vystrihnutý do neskorších Mladých Pušiek 2, kde sa dokonca na Joviho Blaze of Glory podieľal aj sám Sir Elton. Žiaľ, moc syrovo neznejú posledné dve skladby možno trochu moc dlhého albumu. Znejú fajn jalovo ako pozadie pri práci niekde v laboratóriu, kde ani nedokážú vyrušiť pri nejakom významnom výskume.

V zhrnutí a v skratke. Goodbye Yellow Brick Road je určite jeden z najlepších albumov dvojice John/Taupin. Určite by som ho dal aj k albumom roku 1973. Vytknúť mu možno len dĺžku. Ako 1LP by to bol veľmi silný album. Či sa to niekomu páči či nie, Bowie ho jednoznačne schoval skladateľský do vačku. Vydal silný album po albume. Skladby pretriedil. Nemohlo sa stať, že nadobudneme pocit, že ani neviem, ktorá pieseň je ktorá. To sa mi v jednom momente stalo na tomto kvalitnom pop-rockovom diele.

» ostatní recenze alba John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road
» popis a diskografie skupiny John, Elton

All Them Witches - ATW

All Them Witches / ATW (2018)

northman | 4 stars | 15.10.2018

All Them Witches jsou skupina, která mě uchvátila hned první deskou, kterou jsem slyšel, a tou bylo album Our Mother Electricity. Tuhle desku jsem si poslechl po přečtení recenze tady na stránkách. Věděl jsem, že musím mít vše, co tahle kapela vydala - nejlépe na vinylech. Netrpělivě jsem vyčkával, až dorazí balíček z Anglie, kde jsem si tohle album objednal, když deska dorazila, tak neposlouchám nic jiného.

Úvodní skladba s názvem Fishbelly 86 Onions je monotónně se opakující rytmický útvar se zpěvem, který mi nejvíce připomíná MC5. Následující Workhorse a zvláště 1st vs. 2nd jsou písně hodně ovlivněné blues. Blues jsou ovlivněny všechny písně na tomto albu. U nejdelší skladby s názvem Harvest Feast si vždy, když ji slyším, vzpomenu na How Many More Times od Led Zeppelin, akorát ty skluzy na kytaru se více povedly Jimmy Pageovi. V předposlední skladbě HJTC jsou určité názvuky country, které dokazují, že All Them Witches jsou americká skupina. I když to není jejich vrcholné dílo, mně se tahle deska hodně líbí. V poslední době je to pro mě kapela, která hraje pořádný bigboš, kterému se v jejich případě říká "stoner rock". Abych nezapomněl, písně na téhle desce mají v sobě velkou porci psychedelie.

Maximum jim nedám, ale čtyři hvězdy si zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - ATW
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group] (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2018

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

horyna | 4 stars | 15.10.2018

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Kayak - Seventeen

Kayak / Seventeen (2018)

horyna | 4 stars | 14.10.2018

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak

Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live

Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live (2018)

lover-of-music | 5 stars | 13.10.2018

Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.

Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.

Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

terka | 3 stars | 13.10.2018

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Mu - Mu

Mu / Mu (1971)

northman | 5 stars | 13.10.2018

Skupinu MU, která si dala název podle bájného kontinentu, který jako Atlantida byl kdysi uprostřed Pacifiku jsem objevil nedávno při brouzdání po internetu. Do téhle skupiny, kterou založil Merrell Fankhauser, odešel po nahrání slavné Trout Mask Replica Jeff Cotton alias Antenae Jimmy Semens. Měl toho peskování od hlavního protagonisty Magic Bandu dost a chtěl si odpočinout ve skupině, která hrála tehdy populární psychedelický rock.

Skupina na svém debutovém albu hraje psychedelický rock podobný tomu, co tehdy hrály skupiny jako Grateful Dead, Jefferson Airplane a Moby Grape - tedy hudbu, která vychází z blues, má takovou pro psychedelii typickou zasněnou atmosféru s táhlými melodiemi a dominuje jí vícehlasý vokál. V některých písních jsou parádní klarinetová sóla podobná těm na Trout Mask Replica. Ve skladbě Interlude způsob kytarové hry Jeffa Cottona upomene na výše zmiňované album. V nejdelší skladbě Eternal Thirst nechybí tehdy populární bubenické sólo. Mě hodně zaujala už úvodní dvojice blues s názvy Ain't No Blues a Blue Form.

Tahle deska mě hodně zaujala a chci si poslechnout i další album s názvem The Last Album, které má být ještě lepší než debut, který je podle mě dokonalý a já mu dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mu - Mu
» popis a diskografie skupiny Mu

Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town (1978)

Martin H | 5 stars | 12.10.2018

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Bonamassa, Joe - Redemption

Bonamassa, Joe / Redemption (2018)

horyna | 5 stars | 12.10.2018

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe

Santana - III

Santana / III (1971)

Martin H | 5 stars | 11.10.2018

Zatímco první album skupiny Santana bylo rockovým zjevením vzešlým odněkud z neprostupných džunglí středoamerických pralesů, dvojka Abraxas se stala dokonale vybroušeným diamantem potvrzujícím, že s partičkou kolem charismatického kytaristy Carlose Santany bude nutno v budoucnu počítat. Svět byl zmítán hardrockovou vlnou a mám dojem, že další uvažování páně principálovo směřovalo k podobnému pojetí. Pokud má však být hudební materiál obsažený na další desce dostatečně tvrdým a agresivním, přičemž dosavadní melodičnost vycházející z hudby latinské Ameriky zůstane zachována, bude nutno provést změny ve složení skupiny.

Tou změnou se stala posila v podobě druhého kytaristy, mladičkého Neala Schona, jehož kytarová hra dodala Santanově hudbě nový, do té doby možná netušený rozměr. Jemná Carlosova hra lehce poletující nad rytmickými orgiemi perkusí je chvílemi nahrazována mnohem údernějším a razantnějším přístupem mladé posily. Když k tomu připočteme výrazné hammondky Gregga Rolieho, tak se nemůžeme divit, že celkové vyznění většiny skladeb bude mít až hardrockový rozměr.

To, co bylo možná až příliš skromně naznačeno na předchozích deskách, je nyní na albu s prostým názvem III dovedeno k úplné dokonalosti. Pro představu toho, co se stane, když se začnou míchat hudební vlivy latinské Ameriky a angloamerických postupů, si stačí poslechnout jednu z nejsilnějších skladeb Toussaint l'Overture, nádhernou přehlídku obou přístupů a dokonalou fúzi obou stylů, z nichž Santana na přelomu šesté a sedmé dekády vycházel. Nebo mohutně začínající Taboo, která se po malé chvíli mávnutím kouzelného proutku změní v nadpozemskou nádheru okrášlenou pestrobarevným motýlem v podobě úžasného kytarového sóla. Kořeny se samozřejmě nezapřou, o čemž svědčí samba s názvem Guajira, křehká záležitost hodící se někam do zakouřeného baru brazilského zapadákova. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Po vydání desky Santana III se mohl tento fenomenální kytarista zastavit a dál pilovat naznačený směr. Mnozí to tak udělali a určitě jim to nemáme za zlé. Skuteční mistři a hledači však nezůstávají stát na jednom místě a okamžitě se rozhlížejí po další inspiraci. Možná už Santana v dálce viděl vzdálené saharské písky, kdo ví?

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

McCartney, Paul - Egypt Station

McCartney, Paul / Egypt Station (2018)

makrelaman | 5 stars | 11.10.2018

Kto by bol povedal, že v tak úctivom veku vypadne z exbeatla takýto klenot! Priznám sa, nemal som veľké očakávania. Niežeby predchádzajúce McCartneyho počiny neboli dobré ale predsa tu chýbal ten ťah na bránu ako sme ho poznali v sedemdesiatych a miestami kolísavých osemdesiatych rokoch.

Nový album sa vyrovná jeho najlepším dielam. Album je farebný a rôznorodý a pritom krásne drží pokope. Nájdeme tu všetky Paulove polohy v tej najlepšej forme i napriek tomu, že hlas už predsa nie je taký plný a zvonivý ako za mladi. Vek neoklameš. Produkcia a kvalita zvuku je brilantná. A to si všetky nástroje okrem dychov, slákov a niektorých synthesizerov autor nahral sám. Impozantné. Nádherný obal, veselé leporelo, je už iba čerešnička na torte.

Možno som ako skalný fanúšik trochu zaujatý ale slabé miesto som hľadal márne. Klobúk dole majstre!!!

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Hancock, Herbie - Crossings

Hancock, Herbie / Crossings (1972)

EasyRocker | 4 stars | 10.10.2018

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Dead Can Dance - Selections From North America (2005)

Dead Can Dance / Selections From North America (2005) (2006)

jirka 7200 | 4 stars | 10.10.2018

Dead Can Dance ve své diskografii uvádí tři oficiální live záznamy: Toward the Within 1994, Live Happening 1–5 2012 z reunion turné a In Concert 2013. Druhý live záznam je složen z pěti EP, které kapela postupně uvolňovala během let 2011-2012 a které bylo možno zdarma stáhnout z oficiálních stránek DCD. Nízká kvalita zvuku u bootleg záznamů mě spolehlivě odrazuje a proto jsem se po mnoha takto vydaných nahrávkách nijak nepídil. Nicméně mě to nyní, kdy nervózně odpočítávám dny do vydání novinkového alba Dionysus, nedalo a já z hlubin sítě dohledal zmíněnou nahrávku Selections From North America, abych posléze po porovnání s překvapením zjistil, že se jedná o naprosto identický záznam, jako na výše mnou vlastněném albu Live Happening 1-5.

Když už jsem měl CD opět v přehrávači, utrousím pár slůvek. Zvukový záznam je velmi kvalitní, od studiového materiálu se odlišuje jen velmi málo. Bohužel turné nebylo nijak masivně sponzorsky podporováno, takže na nějaký doprovodný orchestr, který by této hudbě dodal nový rozměr, bohužel nedošlo. Živých nástrojů použito mnoho není, hudebníci na perkuse se připojovali jen v některých městech.

Je zvláštní nahlédnout do setlistu. Ačkoliv by mohli DCD ze svých studiových alb vybrat materiál na několik koncertů, nakonec z řadových alb zahráli z celkového počtu 21 songů jen osm. Zbylé písně byly poskládány ze sólových desek jednotlivých protagonistů, byla zařazena i píseň z projektu This Mortal Coil. Několik dalších skladeb vyšlo jen na předchozím live záznamu Toward..., došlo i na melodii ze soundtracku Salems Lot, na kterém se Lisa podílela. Tracklist je jistě překvapující, hudebnící nevsadili na jistotu provařených věcí, ale nabídli fandům k připomenutí méně hrané skladby.

Na koncertech DCD byla vždy magická atmosféra a doslova všeprostupující pozitivní energie z pódia se na vás hrne v takových vlnách, že není neobvyklé vidět kolem sebe lidi, kterým se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Setlist na rok 2019 znám zatím není - uvidíme, čím budeme obdařeni!

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Pineapple Thief - Dissolution

Pineapple Thief / Dissolution (2018)

horyna | 5 stars | 09.10.2018

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Dead Can Dance - Spiritchaser

Dead Can Dance / Spiritchaser (1996)

jirka 7200 | 5 stars | 06.10.2018

Africká maska kmene Bobo, která se objevuje na každé straně bookletu v různých barevných variacích a úhlech, dává předběžně tušit, kterým směrem se Dead Can Dance budou na tomto albu ubírat.

Od předchozí, velice úspěšné desky Into the Labyrinth, která bodovala v žebříčcích Billboardu a stanula dokonce v jeho čele, se inspiračně kapela ještě více vymanila z evropského prostoru a čerpala z různých druhů lidové hudby Latinské Ameriky (Song of the Dispossessed, částečně i Song of the Stars) nebo Haiti (Dedicacé Outo). Pomocí hudby se rovněž přeneseme i do Indie (Indus) a Egypta (Song of the Nile). Všechny tyto prvotní zdroje Dead Can Dance rozpustili v jednom velkém kotli a naservírovali vlastní představu o world music, neboť i v jednotlivých písních se různé vlivy mísí a nelze je jednoznačně zařadit. Vznikla tedy velmi šťavnatá směs převážně na rytmu založených písní. V některých uslyšíte třeba čtyři hostující muzikanty, kteří společně dovedně proplétají rytmy na své cizokrajné perkuse. Brendan a Lisa samozřejmě do této směsi přidali své koření, takže jakýsi duch DCD je stále rozpoznatelný, zde hlavně díky jejím charismatickým hlasům.

Nemohu nezmínit perličku, kdy se právníci vydavatelské firmy Beatles ohradili kvůli podobnosti songu Indus se skladbou Beatles Within You, Without you, kterou složil George Harrison s indickými hudebníky. Na desce Spiritchaser musel být tedy uveden jako spoluautor.

Hodnotit tuto desku je velmi obtížné. Někteří fandové v mém okolí velebili DCD v období, kdy čerpala z evropské středověké muziky, ovšem vlivy world music už vstřebávali obtížněji. Kdo však odloží předsudky, bude z této desky, na níž je minimum samplů a elektroniky a ze které sálá tajemná primární živočišnost, unesen.

Zvukově naprosto excelentní nahrávka, která řádně prověří spodní frekvenční rozsah vašich reprosoustav, a zároveň na dlouhou dobu poslední album kapely, které se dočkalo následovníka až po šestnácti letech - tedy pomalu v době, když už ani nikdo nedoufal. Dávám plný počet bodů za nezdolné hledačství a posouvání bariér v hudbě. Dead Can Dance předali svým fanouškům svůj vlastní pohled na lidovou muziku odlehlých kontinentů spolu se svým "trademark" zvukem, čímž tuto hudbu dokázali představit lidem, kteří by se k ní jinak nedostali.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spiritchaser
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Riverside - Wasteland

Riverside / Wasteland (2018)

horyna | 5 stars | 05.10.2018

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

» ostatní recenze alba Riverside - Wasteland
» popis a diskografie skupiny Riverside

Watch, The - Vacuum

Watch, The / Vacuum (2004)

horyna | 5 stars | 04.10.2018

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Grand Funk Railroad - We're an American Band

Grand Funk Railroad / We're an American Band (1973)

terka | 5 stars | 03.10.2018

Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.

We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.

GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - We're an American Band
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Styx - Cornerstone

Styx / Cornerstone (1979)

pinkman | 5 stars | 03.10.2018

Tvrdit o Styx, že jejich vrcholné období rámují desky Equinox a Pieces of Eight je stejně nesmyslné, jako označit kupříkladu to nej od Yes pouze v proporcích Yes Album – Relayer. Přinejmenším dvojice desek Cornerstone a Paradise Theater patří k tomu kvalitnějšímu, co pod štítem zaoceánského A.O.R. parníku značky Styx vzniklo.

Soubor devíti vysoce melodických, přívětivých a hudebně rozmanitých písní si vás rozmazlí hned napoprvé, co desku uslyšíte. Samozřejmě se předpokládá, že tvorbu Styx znáte z dřívějška a nechcete se u předešlé Pieces of Eight zaseknout. Cornerstone rozvíjí původní model na velice melodické bázi a jde ještě o centimetry dál. Tommy i Dennis zpívají úžasně a jejich léty proškolené hlasy získaly na síle i intenzitě. Spolu se sbory tvoří nedílnou součást původní muziky, takzvaný druhý styxovský "herní plán". Skladby jsou nápadité, pompézně rozmáchlé, ucelené a hlavně nenudí. Nic není přemrštěno a omáčky je tak akorát.

Lights je v začátku klasickou Styx kompozicí, ve které se Tommy hlasově našel a dokáže se v ní dokonale "vyznat". Jeden z nejlepších openerů celých Styx. Následuje Why Me s pěkným sólem na saxofon, ta zní pro rok 1979 moderně, naštěstí není přebujele teatrální ani kýčovitá. Třetí Babe nás zavede do dětských let svou bezstarostnou náladou a naléhavým Dennisovým zpěvem. Podobně je na tom i Never Say Never, ale tady je cítit dost silná křeč. Vrcholem desky je nepochybně folk-rocková výpravná pompa Boat on the River. Podobnou skladbu Styx doposud nezkomponovali, tohle je skutečně unikátní kus. Ať už v melodii, kterou hraje mandolina, ve vstupech akordeonu nebo fantastickým Tommym. B strana má rockovější břity - Borrowed Time a především jediný příspěvek Jamese Younga, drsnou Eddie prostřídají slzavá údolí First Time a velice emotivní Love in the Midnight.

Momentální TOP skladba: Boat on the River.

» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx

Hendrix, Jimi - Are You Experienced

Hendrix, Jimi / Are You Experienced (1967)

horyna | 5 stars | 30.09.2018

Čtyřicet let jsem Hendixe ignoroval. Tedy - abych byl přesný - dvacet, protože těch prvních zhruba dvacet jsem netušil, že někdo takový existoval. Hity jako Hey Joe nebo Manic Depression mě bavily tak z poloviny a i když se na mne valila chvála jeho osoby ze všech stran, pořád jsem necítil důvod podlehnout. Až velké přehrabování archivy 60. a 70. let vyplavilo na povrch několik velkých jmen, mezi kterými figurovala osoba černého kytaristy možná nejvýše.

Rozhodl jsem se intuitivně nějakého toho Hendrixe poslechnout. Kratičký testík na YT a šlo se nakupovat. Svého prvního Jimiho jsem si oblíbil okamžitě. Deska Are You Experienced byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Euforická, strhující, kytarově dominantní, nadupaná dobrými skladbami od půdy až po sklep. Její rozšířená verze, která se momentálně na krámech prodává, čítá sedmnáct položek a jednu perlu vedle druhé.

Foxy Lady je úžasná. Definitivně "udělaný"/dokončený Hendrixův styl tu emočně "vaří" skvělé riffy a začouzený hlasový esprit jeho hrdla z vás postupně sdírá kousky kůže až na holou kostici. Dalším hitem s velkým H je Manic Depression. Tu znám z mnoha úprav, ale až jsem konečně poznal originál, začala mě skladba bavit na sto próco. Red House jde do blues, ale tady mi Jimiho parketa moc nesedí.

Další rychlejší a nenápadné věci Can You See Me, Love or Confusion a I Don't Live Today mám moc rád. Poslouchám Jimiho kytaru a říkám si, jaký to byl v tom 67 roce pořádnej "řízek". Hrál jako ďas, jako démon a neměl konkurenci. Že půjde Hendrix i do jazzu jsem skutečně nečekal, skladba Third Stone From the Sun je takovou první vlaštovkou, na kterou budou navazovat písně z třetího dvojalba. I další věci stojí za pozornost, nejoblíbenější je samozřejmě cover Hey Joe, tvrďárna Purple Haze a malebné pošetilosti 51st Anniversary a The Wind Cries Mary.

Stejně jako několik zdejší členů jsem dlouho odolával pokušení zařadit Hendrixe k nám domů. Pořád jsem si opakoval, že ho k životu nepotřebuji - a jak jsem teď rád, že jej mohu poslouchat a obdivovat s plnou parádou. Jimi byl prostě virtuóz každým coulem, což z něj učinilo kytarovou legendu. Čest jeho památce.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Reed, Lou - New Sensations

Reed, Lou / New Sensations (1984)

Egon Dust | 4 stars | 29.09.2018

V knihe Waiting for the man o Lou Reedovi je tento album zhodnotený ako slabučký, postavený skôr na gitarových efektoch a aranžmánoch. Môj názor je úplne iný. Práve aranžmán postavený na využití synťákov, elektronických bicich sem tam a gitorových efektoch len dokazuje, že Lou s kapelou perfektne nabehli na zvuk 80. rokov. Miestami tá bezpražcová basa mi znie ako z nejakých Neckařových či Prokopových albumov, konkrétne titulná "New Sensation". Cítiť z toho príjemnú atmošku najmä prvej dekády 80. rokov. Aspoň teda dnes, keďže v čase vzniku som mal tri roky.

Lou je vo svojom jadre stále hlavne rock´n´rollový básnik, čo dokazuje hneď v úvodnej rock´n´rollovej lebo rockabilly piesni "I love you Suzane". Dynamické elektro-bicie štartujú príjemnú "Endlessly Jealous". Zmysel pre dvojzmysly a svoju humornú stránka Lou ukázal v "My red joystick", s ktorým je v štýle adolescenta odfotený na obale platne. Pieseň "Turn to me" mi trochu povypadla.

Najlepšiou skladbou albumu je maximálne pohodová nostalgia "New Sensation" s krásnym úprimným textom bez náznaku dekadentnej minulosti. Tu vyzdvihne Saundersovú hru na bezpražcovú basu, ktorú milujem, dokonca aj nášho chrapláka Jandu a jeho Prototype. Práve niečo z "Kolej Yesterday" od Prokopa mi pripomína "New Sensation", dokonca rok vzniku je rovnaký. Zaujímavo rytmický mi znie "Doin' the Things that We Want To". Top skladba č. 2 z toho albumu je "What Becomes a Legend Most". Veľmi dobré gradovanie, príjemné akordy, zvuk, a taktiež text. S pozitívnou energiou sa presunie k ďalším dvom veľmi príjemným kompozíciam a menovite "Fly Into the Sun", "My Friend George", a aj v Cockerovská "High in the City". Záver albumu má podobne rytmický vystavanú kompozíciu ako titulná pieseň, len atmosferický náboj pre mňa žiaľ nemala.

Nevravím, že tento album je nejaký megaskvost či comeback legendy. Je to len poctivá muzika a hodnotný album, a odvážne poviem, že patrí k trom najlepším albumom od Loua z osemdesátých. Osobne u mňa patrí k mojej petke jeho najlepších albumov. Ešte raz a poriadne musim vyzdvihnúť veľmi kvalitnú aranž tohto albumu. Nový zvuk mu pridal. Ďaleko záživnejšie mi znie ako "Legendary Hearts", "Mistrial", "Growing up on public" a zvukovo aj než "New York" (nevravím o koncepte a textoch, tam je New York špička tvorby s Berlinom). Tak ak má niekto chuť na príjemnú atmošku prvej polovice osemdesátých, nech sa páči. Na to, že Lou neni žiadný Bowie, dokonca ani Ferry, je album záživný a plnohodnotný.

» ostatní recenze alba Reed, Lou - New Sensations
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Univers Zero - Univers Zero (1313)

Univers Zero / Univers Zero (1313) (1977)

northman | 5 stars | 29.09.2018

Kdo poslouchá klasiku, tak musí vědět, které provedení od kterého interpreta se mu líbí. Ono je sice pěkné si koupit 9. symfonii od Beethovena, ale toto v provedení symfonického orchestru z Horní Dolní jaksi nebude ono. Já klasiku neposlouchám, protože nevím, jakou verzi a co si koupit a poslechnout. Proto jsem uvítal vznik hnutí s názvem Rock in Opposition. Hnutí produkovalo a provádělo distribuci desek skupin z celého světa, které hrály netradiční formy populární hudby. Jedna z nejzajímavějších skupin vznikla v Belgii a říká si Univers Zero.

Tahle skupina podobně jako spříznění Art Zoyd či Etron Fou Leloublanc hraje na svých deskách i koncertech hudbu velice podobnou klasickým tématům, ale hraje jí s použitím běžných akustických i elektrických nástrojů. Debutové album skupiny, které se prodávalo i pod názvem 1313, vyšlo v roce 1977. Už úvodní patnáctiminutovou skladbu s názvem Ronde mohl napsat třeba Antonín Dvořák, ale tady jsou použity nástroje jako elektrická kytara a klasická bicí souprava. Na bicí hraje jeden z nejlepších bubeníků Daniel Denis, který hrával i na deskách spřízněných Art Zoyd. Kytarista Roger Trigaux po vydání druhé desky s názvem Heresie odešel a založil si vlastní skupinu s názvem Present. Neodešel ve zlém, protože se pravidelně vracel ke skupině a hrál na jejich deskách.

Hudba Univers Zero na téhle desce posluchači nejen "supluje" poslech klasických témat, ale je to také hudba hraná špičkovými hráči. Všechny jejich desky jsou výborné (a jak jsem si tady v reakci přečetl) nebo ještě lepší.

Tahle deska je určitě výborná, a i když ještě lepší jsou následující Heresie a Ceux du Dehors, stejně je za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Univers Zero - Univers Zero (1313)
» popis a diskografie skupiny Univers Zero

Angels of Light - New Mother

Angels of Light / New Mother (1999)

northman | 4 stars | 28.09.2018

V roce 1997 odchodem Jarboe ukončila tehdejší podoba americké alternativní legendy Swans svou činnost. Jarboe se věnovala svým sólovým projektům a druhá polovina Swans Michael Gira začal pracovat na svém projektu s názvem Angels Of Light. V roce 1999 vydal na svém labelu Young God první album této formace s názvem New Mother.

Když vložíte CD do přehrávače a zmáčknete play, tak se nestačíte divit. Ten, kdo znal skupinu podle desek z osmdesátých let, si může myslet, že to je deska od nějaké folkové skupiny. Jsou to vlastně písničky Swans v provedení unplugged, i když takové repetitivní záseky, jak je známe z desek Greed a Holy Money, tu jsou taky, ale zní to tak přístupně a poslouchatelně. Dokonce jsou v některých písních slyšet názvuky country, protože ani Michael Gira nezapře svůj původ. Michael Gira tohle naznačil už na své předchozí sólové desce Drainlad. V některých písních si můžeme vychutnat i industriální zvuky typické pro desky mateřské skupiny. Líbí se mi celá deska, ale tehdy, před skoro dvaceti lety mě zaujala skladba s názvem Real Person.

Rozhodně se jedná o zajímavý projekt, mně se ale líbí více to, co dělala mateřská skupina, a proto téhle desce dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Angels of Light - New Mother
» popis a diskografie skupiny Angels of Light

Bowie, David - Lodger

Bowie, David / Lodger (1979)

Egon Dust | 4 stars | 27.09.2018

Dnes som si pustil posledný album z berlínskej trilógie. Počasie mi sedelo na trošku závažnejšiu hudbu, než napr. Aerosmith. Album poznám už XY rokov a žiaľ jeho čaro je najslabšie z trilógie. A žiaľ oprávnene (určite sa nájdu notorický nesúhlasiči).

Lodger mi prišiel akoby ho David doslova doklepával, je možné že v hlave mal nejaký koncept, ktorý ho už začal väzniť. K veci. Na platni sú stále silné veci (jednoducho v 70tých David Bowie bol TOP of TOPs zo sólo-umelcov bez debaty). Silné veci sú aj vďaka vynikajúcim muzikantom v podobe mladého dobre spievajúceho gitarového experimentátora Adriana Belewa (ešte si pamätám ako o ňom v populáre bol článok a spomenuli tam aj Lodger komančovci). Murray, Davis a Alomar už boli perfektne fungujúcim invertárom, Eno - o tom ani nevravím (i keď vraj tu už jeho práca je na minime) a Tony Visconti - tomu by Davidové deti maly ruky i nohy bozkávať za prácu na najlepších albumoch.

K silným miestam patrí jednoznačne berlínsky znejúca "Boys keep swingin" (btw. s parádne dekadentným klipom). New Yorkom (kde začal v 79 roku David žiť) inšpirovaný "D.J." veľmi originálny kúsok vízionárský prezrádzajúci novu dobu D.Jov, samplov, skrečov a mixáži divokých. Vrcholom albumu je určite "Look back in anger" s neskutočným textom, až drum'n'bassovo znejúcou rytmikou mierne šmajznutou Imigrant songem od Led Zeppelin a beatlesovské vokály a atmoška z "Tomorow never knows", prípadne nejakých iných Lennonových vecí. Tak hlavne ide aj tak o originálne Davidové dielo vysoko dominujúce nad jeho asi najslabším albumom zo 70tých rokov v kontexte jeho umeleckého vrcholu. Odporúčam pozrieť si "My deti zo stanice ZOO" - nádherné sa tam nesie legendárnym berlínskym klubom SOUND. Dáva to skladbe opäť iný rozmer ako jej nádherné video.

Príjemne pôsobí "Fantastic Voyage", ktorú David v posledných rokoch hrával live. Posledným zaujímavým kúskom je určite skladba "Red Sials" z A strany LP. Opačne "Red money" je opakovanie štartu berlínskej dekády ešte s Iggy Popom, ktorý na melódiu "Red Money" spravil vynikajúcu "Sister Midnight". Chápem to ako mierne logické ukončenie jednej silnej éry pána Bowieho. Každopádne u mňa "Red Money" patrí spolu s Yassasinom k najhorším kúskom tejto LP, ak preženiem aj vôbec celej jeho tvorby. Ostatné mi už po vyše hodine aj z hlavy vypadli, čo znamená (keďže album už poznám dobrých 13rokov), že sú tak nevýrazné, že ani hodnotiť sa nedajú.

Albumy "Low" a "Heroes" ma dokážu vtiahnuť do úplne iného sveta než ten, čo teraz poznáme. Sú silné, prvýkrát rockový umelec vytvoril inštrumentálnu vec bez gitár. Opravím, bez klasickej hry na gitare. Nejaké dynamické tóńy od Frippa atmoške len pridávajú. Berlínska dekáda Bowieho musela nevyhnutne prísť a Lodger je síce trošku slabším miestom, je to ale stále inovatívna záležitosť, keď sa obzriem za už vtedy zas stagnujúcimi hard rock bandami. Podobnú atmosféru ako trilógia majú u mňa albumy Iggyho Popa (Idiot, Lust for Life, dokonca trochu aj Soldier), Ena (Another Green World, veci s kapelou Cluster) a Gabrielové prvé tri albumy, ktoré sú tiež akoby trilógiou. Táto HUDBA posunula moderný Rock a Pop do novej dimenzie a pripravila ho na elektro masaker v podobe Visage, Depeche Mode, Ultravox až po NIN a EBM štýl. Som veľmi vďačný aj za tento album.

Dávam 4 hviezdičky, lebo stále nejde o priemer, dokonca ani v kontexte Bowieho hudby v rokoch 70tých a vôbec.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Lodger
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Can - Tago Mago

Can / Tago Mago (1971)

northman | 5 stars | 27.09.2018

Na konci šedesátých let vznikala spousta vynikajících hudebních skupin, stejně tomu bylo i v Německu. Dají se jmenovat skupiny Faust, Guru Guru, Amon Duul II a další, ukázky jejich tvorby vyšly na celkem třiceti CD pod názvem Krautrock Music For Your Brain Volume 1 až 5. Jedna z nejzajímavějších skupin vznikla v Kolíně nad Rýnem pod názvem Can. Baskytarista Holger Czukay a klávesák Irmin Schmidt byli žáky skladatele moderní vážné hudby Karlheinze Stockhausena, na první desce zpíval Američan Malcolm Mooney, na druhém albu jej v některých písních vystřídal japonský mladík Damo Suzuki a třetí desku nazpíval celou Suzuki.

Že se nejedná o standartní desku naznačuje už název Tago Mago, ten název vzbuzuje v posluchači touhu poznat to Mago, čili něco kouzelného. Úvodní krátká píseň s názvem Paperhouse je velice pěkná a melodická, hudebníci se nepředvádějí hrají účelně, takže tu nejsou kytarové onanie a podobné zhovadilosti. První strana 2LP obsahuje ještě dvě kratší písně s názvy Mushroom a OhYeah, jedná se opět o poslouchatelné melodické věci, změna přichází stranou B desky, píseň Halleluhwah je z mého pohledu úžasná, monotónní rytmus, do toho pilovité zvuky syntezátorů, kvílivá kytara a vypravěčský vokál Dama Suzukiho.

Ještě větší šok si pro posluchače připravila skupina Can na druhou desku, zde se nacházejí tři delší písně, přičemž hned Aumgn nemá ani ten základní rytmus, jedná se prolínání syntezátorových zvuků s kytarou. Tahle píseň se hodí jako hudba k filmu, oni vlastně i předchozí desky byly koncipovány jako hudba k filmu.

Can jsou jednou z prvních skupin, jejichž tvorbě se začalo říkat posměšně krautrock, myslím si, že byli velkou inspirací třeba pro takové Faust. Co se týká hodnocení tak pět hvězd.

» ostatní recenze alba Can - Tago Mago
» popis a diskografie skupiny Can

Steely Dan - Countdown To Ecstasy

Steely Dan / Countdown To Ecstasy (1973)

horyna | 5 stars | 25.09.2018

Stručně. Steely Dan je americká jazz rocková skupina, jejíž jádro tvoří hudebníci Walter Becker a Donald Fagen. Vrcholem popularity skupiny byla 70. léta, kdy vydali šest alb, která byla směsicí stylů jazz, rock, funk, R&B a pop. Skupina v letech 1972 až 1974 podnikala turné, ale v roce 1975 se stala ryze studiovou záležitostí.

Countdown to Ecstasy je jejich druhou zastávkou ve studiu a jde o neskutečnou desku. Především sudé skladby patří k naprosté jazz-rockové špičce. Steely Dan stvořili nenapodobitelně svobodné a nadýchané album. Paradoxně je mu mezi zbytkem diskografie kapely přiřknuta pozice nejslaběji se prodávajícího nosiče. Ale to zřejmě proto, že v roce 1973 měla podstatná část fusion populace zacpané uši, nebo jenom nestihla navštívit své prodejny s muzikou. Countdown to Ecstasy pozbylo kus rockového ostří z debutu Can´t Buy a Thrill, naopak si přisadilo větší nadhled a košatější aranžmá, typické pro styl fusion.

Krátce a výstižně - neskutečná deska. A pak že to nejde.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Countdown To Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Swans - Public Castration Is A Good Idea

Swans / Public Castration Is A Good Idea (1986)

northman | 5 stars | 24.09.2018

Na téhle desce je sestřih vystoupení z Londýna a Nottinghamu z jara 1986. Hlavní obsah koncertu jsou písně z desek Greed a Holy Money. Spousta lidí opovrhuje hudbou z osmdesátých let, posměšně se o ní vyjadřuje jako o "ejtís soundu", tak toto je taky zvuk "ejtís", ale trochu jiný.

Tenhle koncert je vlastně takový šamanský obřad v opuštěné vybombardované tovární hale. Hudebníci tlučou na traverzy, plechy a kolejnice. Hlavní zaříkávač Michael Gira proklíná peníze a srovnává je s křesťanstvím a Ježíšem. Na obalu desky je motto "play at maximum volume" - tohle není hudba pro legraci. Tomu všemu napomáhá ještě hodně pochmurná atmosféra. Písničky jsou plné totálních melodií - když chcete nějakou slyšet, tak si ji můžete vymyslet. Ona už ta sestava: dvoje bicí, dvě basy, kytara a občas do toho zapíská Jarboe na nějakou píšťalu.

Pouštím si tuhle desku v poslední době dost často a čím více to poslouchám, tím více se mi to líbí. Hodnocení pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Public Castration Is A Good Idea
» popis a diskografie skupiny Swans

Dead Can Dance - Anastasis

Dead Can Dance / Anastasis (2012)

jirka 7200 | 5 stars | 24.09.2018

Dlouhých šestnáct let trval studiový půst, způsobený rozchodem Lisy Gerrard a Brendana Perryho. Ten se udál v osobní i hudební rovině po natočení poslední společné desky Spiritchaser k velké lítosti všech fandů. Oba hudebníci však během této doby nijak nelenili a každý natočil několik sólových počinů, rovněž se podíleli na mnohých dalších zajímavých projektech.

Po krátkém jednorázovém světovém turné v letech 2005 se jejich cesty proťaly až v roce 2012 na desce Anastasis, což lze přeložit jako Vzkříšení. U této dvojice (tak jako u mnohých jiných muzikantů) si nelze nevšimnout jedné skutečnosti. Odděleni dokáží vytvořit bezpochyby zajímavé díla, ta pravá chemie a jedinečnost ale přichází až spojením obou bytostí. Brendan a Lisa jsou jako síly jin a jang, které se navzájem doplňují. Brendan je více pojítkem s Evropou (hudebně i duchovně) a je tím, kdo dodává do hudby nelidsky chladné syntetické zvuky. Lisa je vše ostatní – přináší život, živelnost, duchovní a hudební rozměr různých jiných etnik. S jejím příchodem se ihned objeví místo samplů živí hosté, kteří oživí nahrávku různými exotickými perkusemi a dalšími neobvyklými nástroji.

Na albu Anastasis tento střet dvou světů můžete ohmatávat sluchem. Čím více se budete do nahrávek ponořovat, tím více budete objevovat jejich rafinovanost. Někteří recenzenti vytýkají tomuto albu určitou syntetičnost – já to považuji za záměr autorů, kteří tímto kontrastním prvkem propojili zemitou minulost s neosobní přítomností, evropskou kulturu s těmi východními.

Těžko rozebírat jednotlivé songy. Zní přesně tak, jak jsem naznačil v předešlých řádcích. Některé jsou anagramem kultur Blízkého východu – třeba uhrančivá Kiko, Agape nebo Anabasis –, ovšem vkusně prolnuté moderními eletronickými samply. Return of the She King, All in Good Time či Amnesia je návratem do Evropy předchozích století. Song Opium by mohl být setkáním výše zmíněného. Velkolepý návrat kultovní kapely se vydařil na výbornou.

Krátce se vyjádřím ke zvuku. Na první poslech je na tomto albu podmanivý, nesmíte jej však porovnat třeba s předchozím Spiritchaser. Na něm je plně zachována dynamika, která k takovému druhu muziky neodmyslitelně patří. Na CD Anastasis vše ořezáno po vzoru soundu rockových kapel. To platí překvapivě i o 24bitové verzi. Přitom původní matrice je v pořádku. Ve výsledku je celá zvuková scéna dramaticky jiná, neboť různé nástroje v originálu zní samozřejmě s variabilní intenzitou. Závěr si vyvoďte sami.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Anastasis
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Manic Street Preachers - Gold Against The Soul

Manic Street Preachers / Gold Against The Soul (1993)

terka | 4 stars | 24.09.2018

V poslední době už nevznikají tak silné kapely jako v 70., 80. a 90. letech. Každá doba měla svá specifika a v každé se dá objevit množství zajímavého materiálu. Nerada dělám rozdíly a nerada někoho povyšuji nad ostatní (tuto vlastnost úplně nesnáším), ale v průběhu devadesátých let vzniklo množství opravdu zajímavých kapel v různých hudebních oblastech. Jednou z nich jsou Manic Street Preachers z Walesu. Ti tady setrvali až do dneška, čímž se dostali před ty, se kterými na začátku devadesátek startovali a kterým už dávno zazvonil umíráček. Z MSP se brzy staly velké hvězdy. Zvednutý ukazováček způsobil už debutní materiál, druhá a třetí deska potvrdily rostoucí skladatelskou invenci a čtvrtá nahrávka zpečetila komerční záměry souboru.

Pouhý rok po rockově-punkovém (toho je tam jako šafránu) debutu přicházejí MSP s diametrálně odlišnou nahrávkou Gold Against the Soul. Brácha o ní vždy říkal, že je až hard-rockově čistá. Osobně si to nemyslím, propastný rozdíl mezi prvními třemi alby nehledám, ale je pravda, že neurvalost, se kterou kluci vyrukovali na debutu, je pryč a alternativní independent vystupující z Holy Bible tady taky neuslyšíte.

Úvodní skladba Sleepflower ten klasický hard rockový model opisuje asi nejočividněji. Ostatní písně mají nenápadný záběr, který není tak lehké přesně vystihnout. Je to rock, možná alternativní rock, zjevně umělecký, srozumitelný, důmyslný a duchaplný. Říkáte, že alternativa nemůže znít duchaplně, že jde o lascivní popěvky a pózu?V některých případech určitě ano, ne však u MSP.

Tahle kapela hrát dokáže - dokonce velice dobře, a kdyby neskládala silné písničky, nebyla by dnes oblíbená po celém světě. Vždyť hned další čtyři skladby, jmenovitě From Despair to Where, La Tristesse Durera (Scream to a Sigh), Yourself a Life Becoming a Landslide jsou příkladem jejich věhlasu. Staly se z nich velké šlágry, díky kterým stouplo renomé kapely o pěkný kus vzhůru. Nejde o žádné laciné cajdáky, ale o racionálně napsané písně, které se v roce 1993 trefily přesně do vkusu tehdejší mládeže. Sociálně kritické texty plné revolty a vzdoru inspirovaly okolní pubescenty k rebelii a rodičům vháněly do hlav jeden otazník za druhým. Druhá strana je bizarnější a divočejší. I tady najdeme zajímavé písně. Takové Roses in the Hospital, nebo titulní Gold Against the Soul jsou dokladem dobře šlapající rockové kapely.

MSP patří mezi moje oblíbence. Vydali pár desek, které si ráda poslechnu. K životu mně jich stačí málo, zas to není kapela, od které bych chtěla mí úplně všechno.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Gold Against The Soul
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Swans - Love Will Tear Us Apart

Swans / Love Will Tear Us Apart (1988)

northman | 5 stars | 23.09.2018

V roce 1987 vyšla skupině Swans deska s názvem Children Of God ve které vyjádřili svůj vztah ke křesťanství. Snad tady působil vliv Jarboe a skupina již bez bubeníka Theodora Parsonse vydala maxi singl s názvem Love Will Tear Us Apart s titulní písní od britské legendy gotického rocku Joy Division. Tento singl určil další pokračování tvorby skupiny Swans.

Na desce se mimo dvou verzí titulní skladby, která tu zazní v elektrické i akustické podobě, nacházejí ještě dvě skladby z alba Children Of God, a to Trust Me a Our Love Lies v poloakustickém provedení. Nikdo tehdy nečekal, že toto provede skupina, která byla známá díky svým hodně hlučným koncertům, na kterých hrála své zvláštní písně připomínající doprovod k šamanským obřadům v ocelových chrámech. Křehkou podobu svých písní ukázal Michael Gira a Jarboe na bočním projektu s názvem Skin, který přinesl písně, které by mohla vydat společnost 4AD.

Mám tuhle krátkou desku hodně rád, už kvůli tomu, že tyto písně nevyšly na žádné další desce a deska je velkou raritou a nedá se koupit. Hodnocení pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Love Will Tear Us Apart
» popis a diskografie skupiny Swans

Small Faces - Small Faces

Small Faces / Small Faces (1966)

vmagistr | 3 stars | 20.09.2018

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Osbourne, Ozzy - Ozzmosis

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis (1995)

terka | 5 stars | 20.09.2018

Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.

Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.

Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.

V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře

Petr Novák & George and Beatovens / Kráska a zvíře (1975)

tykeww | 5 stars | 19.09.2018

Krásku a zvíře považuji za životní dílo Petra Nováka a stejně tak za jednu z nejlepších nahrávek, co tu v sedmdesátých letech vznikly. V mé (zatím ještě poněkud skromné) sbírce vinylů má čestné místo. Jednou u mě v mobilu kámoš (jinak také progresor) tuhle desku zahlédl a silně se podivil, že tam mám zrovna Nováka. Není divu, je jasné, že ho má většina lidí zafixovaného spíše jako jednoho z mnohých představitelů tehdejšího mainstreamu. Tahle deska ovšem musí dokázat snad všem, že Petr Novák nebyl jen jedním z mnohých.

Hudebně bych Krásku a zvíře označil nejspíše za hodně zajímavou a promyšlenou syntézu progu, popu (to není míněno nikterak pejorativně), fusion a zemitého hard rocku. Instrumentální výkony jsou znamenité a i posluchač zhýčkaný klasickým anglickým progem si zde často přijde opravdu na své. To vše je ještě skvělejší v kombinaci s koncepcí moderního pojetí tohoto starého příběhu. Texty se do křečí či klišé dostávají jen zcela výjimečně, což je u českých textů opravdu solidní výkon.

No a pak tu máme samotného Petra Nováka, zpěváka s příjemným hlasem a skvělým frázováním, kterému svědčí jemnější polohy stejně jako ty vyostřenější, kdy se do toho nebojí takříkajíc opravdu opřít. Věra Mazánková mu byla rovnocennou partnerkou, která desku posouvá ještě o pár stupňů výše. Nesmíme zapomenout ani na C&K Vocal, který se sice objevuje jen v několika skladbách, ovšem album by bez něj bylo o cosi nepopsatelného chudší. Zejména ve skladbě Proč nejdeš ven báječně pracuje s dynamikou a refrén je těžké dostat z hlavy.

Co říci závěrem? Snad jen že tuhle placku stavím v české progresivní tvorbě opravdu vysoko a málokdy ji "zvládnu" nedoposlouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens

Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band At Fillmore East (1971)

northman | 5 stars | 19.09.2018

Allman Brothers Band byli a jsou jedinou skupinou hrající tak zvaný jižanský rock, kterou poslouchám již nejméně čtyřicet pět let. Jako první jsem slyšel a měl nahranou právě tuhle desku, zkoušel jsem i jiné skupiny hrající jižanský rock, ale všechny tam mají na můj vkus příliš country, to je nešvar všech amerických skupin, esenci country postrádají americké kapely typu Swans a Sonic Youth, a možná ani tohle nebude pravda. První fáze Allman Brothers Band by se dala charakterizovat jako čistý blues rock, po smrti Duana Allmana se začala ta esence country zvětšovat a pak už to nebylo to co se mi na téhle skupině líbilo.

Koncertů skupiny v newyorkském sále s názvem Fillmore East proběhlo tehdy v červnu roku 1971 více. Z těchto koncertů byla sestříhaná tahle deska, Po smrti Duana Allmana vyšla část koncertů zvláště Mountain Jam na desce Eat The Peach. První desku a možná i úvod koncertu tvoří převážně převzaté bluesové standardy hrané jejich stylem s výbornou kytarou Duana Allmana a dvojicí bicích. Na druhé desce zazní jako zástupce druhé studiové desky Idlewild South skladba In Memory Of Elizabeth Reed, trochu natažená, ale to není na škodu. Tuhle skladbu miluji, jedná se o instrumentálku na rozdíl od ostatních zpívaných. Desku ukončuje slavná píseň z prvního studiového alba, na dvacet tři minut natažený Whipping Post, který hrával i Frank Zappa.

Neznám lepší koncert, snad mimo živáků Franka Zappy, hodnocení, tahle deska by si zasloužila mnohem více hvězd, než pět.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Clarke, Stanley - Stanley Clarke

Clarke, Stanley / Stanley Clarke (1974)

steve | 5 stars | 19.09.2018

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

vmagistr | 5 stars | 18.09.2018

Druhá polovina šedesátých let přichystala na britských ostrovech startovní dráhu pro množství kapel, které se "po svém" popasovávaly s vlivy blues, psychedelie či jazzu. Small Faces, Spooky Tooth, Trinity, Family - anebo třeba Traffic. Tyhle (a samozřejmě i mnohé jiné) kapely se sice nestaly popkulturními ikonami, ale jejich hudba v sobě dodnes skrývá nenapodobitelné hledačství doby, kdy se žánrový vývoj počítal ne po letech, ale spíše po měsících či často i týdnech.

V kapele Traffic se v polovině roku 1967 sešla po společném jamu zajímavá čtyřka muzikantů. Kytarista a hráč na různé další (zejména indické) strunné nástroje Nick Mason, dechař Steve Wood, bubeník Jim Capaldi a (v té chvíli postava s jednoznačně nejvyšším hudebním "kreditem") Steve Winwood, klávesák (ale vlastně spíš multiinstrumentalista), který krátce předtím odešel z populární skupiny Spencer Davis Group. Brzy se ukázalo, že k sobě muzikantsky tíhne spíše trojice Winwood/Wood/Capaldi, zatímco Mason se lidsky i autorsky profiloval jako samostatný kytarový solitér. Neshody vyšly najevo hlavně při nahrávání debutové desky Mr. Fantasy, kde musel Mason proti své vůli nahrát několik basových partů.

Konkrétně se jednalo o skladby Mr. Fantasy a Dealer - a ač si to Mason možná dodnes nemyslí, vyšly obě na výbornou. Plnokrevný kytarový blues rock s jemnými psychedelickými clonami má šťávu a rozhodně nenudí. Psychedelie doslova stříká z úvodní Heaven Is in Your Mind, která mě dostává spojením dvou kontrastních melodických motivů a hravým pianem. Nejinak na mě působí i hutně podložená melodie skladby Coloured Rain, ve které Woodův saxofon řádí jako černá ruka. Pak tu máme dva pomalejší kousky - do zatěžkanější podoby gradující Hope I Never Find Me There a naprosto oduševnělou nádheru No Face, No Name, No Number. Trošku "stranou" zbytku materiálu na desce stojí vesele vyhlížející klavírní kousek Berkshire Poppies, a také Masonova orientální psychedelie Utterly Simple. No a pak je tu ještě závěrečný r'n'b jam Giving to You, kterým všechna ta melodická nálož vygraduje do chaotické vokální koláže.

Psychedelické melodice Traffic není těžké podlehnout. Nápadité aranže, výrazný zpěv a melodická suverenita v podstatě všech skladeb staví tenhle debut v mých očích zatraceně vysoko - i v rámci roku 1967, který nahrávkám tohoto druhu přál ze všech letopočtů snad nejvíce. Po menším váhání dám Mr. Fantasy za ten gejzír kreativity plný počet.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Journey - Arrival

Journey / Arrival (2001)

horyna | 5 stars | 17.09.2018

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey

Uriah Heep - Living The Dream

Uriah Heep / Living The Dream (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 15.09.2018

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia (1974)

horyna | 5 stars | 15.09.2018

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda

Allman Brothers Band, The - Beginnings

Allman Brothers Band, The / Beginnings (1973)

northman | 5 stars | 15.09.2018

Kombinaci rocku, blues a country hrály skupiny z jihu USA, a proto se tomuto stylu začalo říkat jižanský rock (southern rock). Jednou z prvních skupin, která tento styl hrála, byla skupina založená v roce 1969 bratry Duannem a Gregem Allmanovými v Georgii. Skupinu Allman Brothers Band jsem poznal v roce 1973 prostřednictvím živého alba At The Fillmore East z roku 1971 - to už byli hlavní skladatel a kytarista Duan Allman i basista Berry Oakley po smrti, oba se zabili tragicky na motocyklu.

Na hudbě produkované skupinou mi zpočátku vadila ta příměs country, ale časem jsem si zvykl a jejich počáteční desky jsem si oblíbil. Na zmíněné desce se živým záznamem koncertů v hale Fillmore East jsou všechny jejich největší hity. Ta vystoupení musela být něco úžasného, dokonce zaujala Franka Zappu, který určitě navštívil jejich koncert a od té dobý hrával na svých koncertech jejich píseň Whipping Post.

Album Beginnings vyšlo v roce 1973 a obsahuje první dvě studiová alba skupiny - eponymně pojmenované debutové album a Idlewild South. Když posloucháte tuhle kompilaci, tak zjistíte, že Duanne Allman byl jako skladatel a kytarista nenahraditelný. Pro nic za nic by si jej nevybral Eric Clapton, aby s ním nahrál nesmrtelné album Layla and Other Assorted Love Songs pod hlavičkou Derek and The Dominos. První desky obsahují hity, které byly obsaženy rovněž na albu At Fillmore East: skladby Whipping Post, Black Hearted Woman, In Memory Of Elizabeth Reed a mohl bych vyjmenovat klidně všechny - jsou to základní pilíře stylu zvaného southern rock. Na první album umístila kapela cover Trouble No More od Muddy Waterse a na druhé (I'm Your) Hoochie Coochie Man od Willie Dixona, od kterého si rád půjčoval Jimmy Page. O hudbě na prvních deskách Allman Brothers Band nemá cenu psát ani číst, ty se musí poslouchat.

Koupil jsem si tuhle kompilaci, abych si později koupil jednotlivá alba. Ostatní skupiny, které hrají southern rock, neposlouchám, protože jejich hudba vychází z prvních desek této skupiny. I když debutové album je mírně lepší a druhé trochu slabší, tak jako celek si zaslouží deset hvězd, tady to dát nemůžu, tak dávám zdejší maximum.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Beginnings
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Steely Dan - Can't Buy a Thrill

Steely Dan / Can't Buy a Thrill (1972)

horyna | 5 stars | 14.09.2018

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

viteslaf | 4 stars | 13.09.2018

Tak je to tady, pět hvězd to není, popravíte mě hned, časopise Rolling Stone?

Když mi bylo asi 16, projížděl jsem si nejlepší alba podle časopisu Rolling Stone. Na prvním místě jsem našel tohle album, trvalo však pár let, než jsem si ho poslechl. Lucy jsem už znal a měl jsem naposlouchané nějaké kompilace Beatles. Skladba se mi opravdu zalíbila, poslouchal jsem zrovna v té době Piper at the Gates of Dawn a tahle psychedelie "šedesátýhosedmýho" mě bavila svojí barevností - stejně jako zmíněná Lucy in the Sky with Diamonds. Při poslechu celého alba jsem byl však poněkud zklamaný - tohle že je nejlepší album všech dob? Hah, to snad ne!

Postupem času jsem si zamiloval Abbey Road a velmi oblíbil Rubber Soul a Revolver, Seržantovi jsem se ale dlouho vyhýbal. Po onom časovém úseku "dlouho" jsem se odhodlal - pustím si to znova. Výborně, co přijde? Nebudu tady popisovat každou skladbu, to ne, na to nemam. Prásknu jsem však svoje dojmy 2.0.

Album je dobré (dobré je za tři, ne?), opravdu povedené. Koncept obalu desky je originální, týká se navíc vnitřku alba, což se mnoha dalším kapelám nedaří (nebo to nechtějí). Pro mě jsou na desce tři vrcholy - tři skladby, které jsou opravdu skvělé:
1) Lucy in the Sky with Diamonds - jak jsem už zmínil, šedesátková psychedelie hudbou i textem.
2) Within you Without you - skladba, která vás zavede naprosto pryč. Sitáry bzučí a Harrison se jimi nechává unášet a unáší nás na svém hippie textu.
3) A Day in the Life - někde jsem četl, že je to snad nejlepší píseň všech dob - nesouhlasím. Píseň je skvělá, krásná melodie, klavír skladbu příjemně dobarvuje s orchestrem (asi je to orchestr). Je tu však jedno velké ALE. S touhle písní mám trochu problém, nemůžu se zbavit pocitu takové "umělé psychedelie". Samozřejmě, každá psychedelie je umělá, ale cítím z toho jakousi vyumělkovanost, pózu. Pokud porovnám celkovou psychedelii s Piperem od Pink Floyd, jsou Pink Floyd pro mě svou přirozenou psychedelií o stupeň (minimálně) výše.

Dále bych rád jmenoval písně, které mne zaujaly a jsou mé oblíbené: Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Lovely Rita a Getting Better. Možná ještě Being For The Benefit Of Mr. Kite. Ostatní písně jsou pro mě beatlesovky vyplňující místo. Co mi však vadí je When I'm Sixty Four. Opravdu? Opravdu je napadlo dát tuhle "odrhovačku" za indickou hippie jízdu Within you without you? Pro mě je tohle opravdu jen zbytečná písnička kazící dojem skvělé skladby před ní.

Co bych řekl na konec? Seržant si u mě každopádně zvedl svou reputaci. Když pominu When I'm Sixty Four, působí na mě album celistvě, Sgt. a Sgt. Reprise fungují skvěle jako rámcové skladby a A Day in the Life je úctyhodné zakončení alba, které je pro některé albem alb, pro mě však JEN dobré album. Dobré je za čtyři.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Nice, The - Ars Longa Vita Brevis

Nice, The / Ars Longa Vita Brevis (1968)

vmagistr | 3 stars | 13.09.2018

Do toho, co si na debutové desce The Nice jen lehce oťukli, svým druhým albem Ars Longa Vita Brevis šlápli s pořádným rozběhem. Odchod kytaristy a redukce na trio popustily otěže Emersonovým klapkovým vizím a kapela na roveň své písničkové tvorbě ovanuté pozdní psychedelií postavila "vysoké umění" classical-rockového střihu.

Trojici kratších útvarů na první straně desky mám hodně rád. Praštěnost Daddy, Where Did I Come From?, jazzové názvuky v lehce vanoucí Little Arabela a klenutý melodický oblouk Happy Freuds, všechno nápadité skladby plné veselé atmosféry a instrumentace podřízené skromnějšímu písničkovému cíli. Zbývající dvě třetiny desky se už ale netají daleko vyššími ambicemi. Devítiminutová adaptace Jeana Sibelia Intermezzo from the Karelia Suite na mě ale působí spíše rozbředlým dojmem a ani šestivětou titulní suitu Ars Longa Vita Brevis nevnímám jako úplnou trefu do černého. Vadí mi hlavně sólo na bicí v první části, které úplně zabrzdí slibný začátek. Až když zhruba v polovině zazní bachovská výpůjčka, začne mě ta hudba doopravdy pohlcovat. Z bonusů pak více než další adaptaci (tentokrát jde o skladbu America Leonarda Bernsteina) baštím autorskou psychedelickou šlehu Diamond-Hard Blue Apples of the Moon.

Přijde mi, že na poli classical-rockových aspirací si The Nice roku 1968 ukousli větší krajíc, než byli schopní pozřít. "Písničková tvorba" je tu výborná, "vysoké umění" ale výrazně pokulhává a rozhoduje o tom, že s Ars Longa Vita Brevis The Nice svou prvotinu alespoň u mě nepřekonali. Tři a půl zaokrouhlím tentokrát dolů.

» ostatní recenze alba Nice, The - Ars Longa Vita Brevis
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Pearl Jam - Lightning Bolt

Pearl Jam / Lightning Bolt (2013)

terka | 5 stars | 13.09.2018

Pět let už nevydali Pearl Jam novou desku. To je zatím nejdelší studiová pauza v jejich kariéře. Během ní několikrát vyjeli na turné, nedávno dokonce poněkolikáté potěšili Prahu, ale do studia se klukům zřejmě pořád nechce. Nedávno jsem zaznamenala jednu zprávu, že se snad něco takového chystá, ale kdo ví.

Prozatím zůstává jejich poslední deskou stále album Lightning Bolt. Měli jsme ho doma hnedle, když vyšlo, a spolu s ním se na internetu vyrojily desítky recenzí opakujících dvě rozdílné verze. Jedni desce spílali za to, že už Pearl Jam nepřináší světu dávno nic nového a další deskou jenom recyklují svůj styl, aby i nadále zůstali rozhoupaní na své bytelné větvi, kterou si řezem vedle nechtějí podlomit. Jiní naopak desku vynášeli k nebesům za to, jakým obloukem se podařilo kapele opsat elipsu a vrátit se tam, kde jejich drasticky přechvalovaný debut Ten skončil. Ani jedna z těch dedukcí mi není blízká. První tábor lže, protože nemá kapelu rád a ponížil by ji, i kdyby přijela na zlatém teleti. Ten druhý zůstal stát v roce 1991 a nezná nic jiného než Ten, Ten a zase jenom Ten. Nedokážu odhadnout, nakolik budu objektivní já (to musí posoudit jiní), protože Pearl Jam poslouchám řadu let, ale zkusím se k poslední desce přiblížit s určitým odstupem.

Při porovnávání s většinou svých předchůdců přicházejí Pearl Jam na Lightning Bolt s malinko energičtější a zemitější nahrávkou. Dravější a v prvním i druhém plánu hitovější skladby vystavěli s velkým citem a hlavně inteligencí. Nepálí se do neznáma jako na No Code, neakceptuje se punk jako jediné východisko pro rychlé skladby jako na Vitalogy. Příkladem jsou skladby Getaway, energická jízda Mind Your Manners a miloučká My Father's Son. Lepší, nebo stejně dobrou úvodní trojici složili PJ pouze pro album Ten. Čtvrtá Sirens je jeden z dalších velkých hitů desky. Neokoukané melodie vepsali kytaristé do titulní Lightning Bolt. Tempový experiment Infallible, schopnost ponořit se do atmosféry v Pendulum, romantika Swallowed Whole nebo taneční Let the Records Play tvoří genius loci alba. Ale to není všechno. To nejlepší z Eddieho Veddera vytryskne v Sleeping By Myself a Future Days, při kterých si vzpomenete na krásný film Into the Wild.

Vývoj Pearl Jam na mě působí přirozeně. Na nic si nehrají a nepotřebují nikomu nic dokazovat. V jejich muzice nevidím kalkul ani falešné emoce. Pro mě je Lightning Bolt společně s Ten nejvyspělejší nahrávkou této kapely ze Seattlu. A jestli se mýlím, kdo dokáže být objektivní?

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Lightning Bolt
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Uriah Heep - Outsider

Uriah Heep / Outsider (2014)

jirka 7200 | 4 stars | 12.09.2018

Tři roky od předešlé studiovky utekly jako voda. Novinkou je angažmá levorukého a charismatického basáka Steve Rimmera (ex Zodiac Mindwarp). Jinak co se týče realizačního týmu, vydávající firmy či producenta, zde se u Uriah Heep od desky Into the Wild pranic nezměnilo. Nová deska Outsider v jedenácti skladbách tedy logicky pokračuje ve stopách předešlého alba. Skladatelský tandem Box/Landon servíruje obdobně archaický melody-hard rock s hammondkami, který potěší nejednoho starého kozáka. Z mého pohledu došlo jen k nepatrné změně v dramaturgii rozmístění skladeb. Na Into the Wild byly rychlejší a výraznější kousky umístěny na začátku alba, Outsiderovi naproti tomu chvíli trvá, než se stroj UH rozjede.

Úvodní Speed of Sound opatrně startuje se studeným motorem na nižší rychlostní stupeň, potěší zde živá Rimmerova basová linka. Další One Minute a Rock The Foundation jakoby čerpaly boogie palivo u spřízněných Status Quo. Ty mě moc nesedly. Do náročnějšího terénu vjíždí album s hutně hard rockovou The Law s pěknou mezihrou a typickými UH sbory. V podobném duchu je i Is Anybody Gonna Help Me? - tyto dvě věci považuji za vrchol alba. Na dálnici s pedálem na podlaze uhání titulní The Outsider (skvělé Boxovo sólo), Looking At You a částečně i Kiss The Rainbow. Klobouky přidržet! Zbývající tři písně pohybují písty jakoby v rytmu Deep Purple, to je ale způsobeno podobným vysokooktanovým palivem, které je v Anglii používáno.

Obdivovatelům a fandům starých veteránů nabízím jízdu!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Outsider
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)

Lynyrd Skynyrd / (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd) (1973)

horyna | 4 stars | 12.09.2018

Jižanským rockem jsem se během své procházky hudební historií "začal babrat" teprve před pár lety. A start to byl obezřetný. První nahrávky, které uvízly v domácím sítu, byly právě desky Lynyrd Skynyrd - a to poslední dvě studiovky. Ty mne oslovily okamžitě, ale necítil jsem potřebu nějak rapidně tento styl rozšiřovat. Vlastně ne! První "jižaninou" bylo album Pride and Glory, které jsem pořídil hned v době vzniku, tedy v roce 1994. To se Zakk Wylde na chvíli trhnul od Ozzyho a postavil na nohy vlastní projekt, kterým dal světu na odiv svou lásku k jižanské muzice. To byla bomba, ale na dvě desítky let krom Cinderelly a Tesly asi jediná.

Domnívám se, že pro to, aby člověk podobnou hudbu pochopil, musí mít určitý vztah k přírodě a venkovu. Moderně založený jedinec žijící ve velké aglomeraci, kterému jsou hobby jen počítač a virtuální svět, těžko dokáže pochválit muziku, jejíž vnitřní jas pochází a pramení v přírodě samotné. S Lynyrd jsem naslepo moc neriskoval. Jejich hudba byla vyzkoušená a při pročítání vlastní historií vyvstala chuť na jejich první desky. Začal jsem tedy debutem.

Rok narození: 1973 – ideál.
Zvuk nahrávky: sedmdesátkový a pořádně jižanský – ideál.
Obsazení souboru: bohatě natěsnáno vše potřebné k dosažení krásy jižanské scenérie a tradic.
Jednotlivé skladby: výborné rockové dupárny proložené citlivými baladami s tolik potřebným feelingem southerňáckých honáků divokých stád.

Z každé skladby tady cítíte vyvěrat tu životodárnou jižanskou mízu. Jde o velice podařený debut, prakticky základní stavební kámen onoho žánru.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Soundgarden - Screaming Life (EP)

Soundgarden / Screaming Life (EP) (1987)

northman | 4 stars | 11.09.2018

Od Soundgarden jsem si pořídil jejich diskografii na CD i na vinylech - tahle kapela mě brala od okamžiku, kdy jsem je slyšel poprvé. Oni byli vedle Mudhoney ti, kteří to celé v Seattlu odstartovali, vedle Mudhoney měli také největší podíl na vydání sampleru Sub Pop 200. jejich píseň na sampleru s názvem Sub Pop Rock City je oslavou města Seattle.

EP Screaming Life vyšlo ještě před vydáním sampleru a obsahuje to, co skupina tehdy v roce 1987 hrála. Tehdy se tomu neříkalo grunge, ale hardcore punk a Soundgarden hráli dokonale - výborná kytara Kima Thayila, perfektní rytmika a už tehdy skvělý hlas Chrise Cornella s typickým vibratem. Už úvodní Hunted Down je pořádná pecka, mně se líbí následující nejdelší píseň s názvem Entering. Každou další písní dokazují, jak se má hrát tvrdá muzika. Vrchol v podobě alb Badmotorfinger a Superunknown mají ještě před sebou, ale tohle CD se mi hodně líbí.

Tohle je bigbít jak se patří a za tohle CD (já mám na něm obě první EP Screaming Life a Fopp) si zaslouží čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Screaming Life (EP)
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Alex Skolnick Trio - Conundrum

Alex Skolnick Trio / Conundrum (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 11.09.2018

V těchto dnech přichází na pulty již pátá studiová deska amerického kytarového mága Alexe Skolnicka a jeho dvou kumpánů Nathana Pecka a Matta Zebronskiho, kteří ho na deskách věrně doprovází již od prvního alba. Jazzově laděné trio se již na předchozím albu oprostilo od přehrávání tvrdě rockových standardů v nezvyklém aranžérském kabátku. Na novince v tomto započatém trendu muzikanti pokračují. Album je výhradně autorským počinem Alexe, krome jedné výjimky. Tou je převzatá skladba francouzkého skladatele a pianisty Erica Satie - Gymnopédie, No. 1, samozřejmě upravená pro akustickou kytaru.

V komplet instrumentálních písních samotných exhibuje Alex svojí bravurní hrou na kytaru v převážně jazz rockovém duchu. Spoluhráči nikterak nezaostávají, jsou rovněž mistři svých nástrojů, ostřílení z nesčetných session s dalšími hudebními esy. Jazz rock je jen takovým jednotícím prvkem, každá skladba částečně nasává vlivy třeba z country (Culture Shock) nebo z tanga (hádejte v které skladbě). V Dodge The Bambula jsou použité nezvyklé, částečně etnické perkuse, v A Question Of Moral Ambiguity dojde i na swingové rytmy. Mým favoritem je zasněná Key of Sea.

Jak je v této muzice zvykem, nepostrádá křišťálově čistý a dynamický zvuk, kde je slyšet každé nepatrné zachvění struny. Kdo si chce vychutnat souhru vyzrálých muzikantů, kteří tvoří hudbu pro radost a nesnaží se nikterak podbízet, je na správné adrese.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Alex Skolnick Trio - Conundrum
» popis a diskografie skupiny Alex Skolnick Trio

Journey - Dream After Dream  (Soundtrack)

Journey / Dream After Dream (Soundtrack) (1980)

Antony | 5 stars | 10.09.2018

Skupina JOURNEY natočila za svoji existenci tři vynikající alba. To je zhruba o tři více, než ostatní jejich souputníci v oblasti rádiového popu, takže docela kool sukces. Shodou okolností (a díky jim) šlo vždy o ten moment jejich kariéry, kdy o nic nešlo. Kdy nebyli zatíženi vnějšími i vnitřními tlaky na úspěch. Takovým obchodním povinnostem se těžko bez újmy odolává, pochopitelně. Jaká je to však umělcova úleva, když může najednou tvořit dle vlastní nepřidušené múzy, je-li v něm ještě jaká.

První album z této trojice je stejnojmenný debut. Uvolněná, artrockově a jazzrockově laděná hudba je svěží, milá, a vhodná pro opakované poslouchání. Žádné násilí, žádná křeč. Druhým z triumvirátu je progrockový úkrok stranou, závan hudby bez umělých sladidel, EP Red 13 (2002). Ačkoli EP, je na něm více chutné hudební matérie, než na předchozích pěti LP dohromady. Na nejvyšší metu stavím Absolutně Obdivuhodně Revoluční LP Dream After Dream. Jde o soundtrack k fantazijnímu filmu Yume, Yume No Ato, který vzniknul v japonsko / francouzské koprodukci, režírovaný módním návrhářem Kenzo Takadou.

JOURNEY se k tomuto filmu dostali jako slepý k houslím. Japonská filmová společnost CBS/Sony oslovila americkou Columbia, že by rádi získali nějakou jakože fakt známou kapelu, co bude ochotná hudební stopu na zakázku vytvořit. Manadžerové prolezli tabulky prodejů a usoudili, že právě JOURNEY potřebují byznys v zemi mandarínů a mandarínek popostrčit k lepším číslům. A bylo. Pro kapelu šlo o výlet, spojili to s japonským turné a jali se natáčet muziku, jakou si doma nemohli dovolit. Doba před internetová, před jůtůbová, bez možnosti musicsharingu, jim dovolila vykašlat se na komerční břečky, aniž by to ohrozilo jejich pozici v US. Vzniknul klenot, o němž spousta posluchačů neměla dlouhá léta ani tušení.

Ještě jedna věc je těm třem albům společná. Jaká? No, nemečí tam Perry. Na dvou z nich jednoduše proto, že se tam nenachází. A na Dreams proto, že na něm prostě zpívá. To, co celou svoji JOURNEY kariéru úspěšně tajil, se zde projevilo v plné kráse. Měl k dispozici jen tři skladby, zbytek jsou instrumentálky, ale dal do nich všechno. Klenuté vokální melodie obepínají celý zvukový obor a představují nadoblačný posluchačský zážitek. Prvotřídní a precizně intonovaný zpěv dává kompozicím hloubku, až lze zapomenout, že se jedná o hudbu k filmu. Skladby obstojí jako samostatná díla, kdy se jejich filmovost projevuje ve štědrém využití smyčcové sekce, což jim dává étericko romanticko tajuplný ráz, opět zcela v kontextu s laděním Perryho zpěvu. Drsnější rockové rytmy se objevují vzácně, přesto však v emocionální dynamice album Dream After Dream předčí vše, co JOURNEY kdy nabídli. Dlouhé pasáže pomalého promyšleného kytarového sólování podkreslují dokonale krajinu snů. Chcete klavír? Saxofon? Foukací harmoniku? Jo, všechno tam máme. A v jak výtečné kombinaci...

Klasický JOURNEY fan by se měl před poslechem alba psychicky poněkud připravit. Ty tam jsou laciné refrény jak z kuchyně janečkovských šlápot. Zapomeňte na předchozí mainstreamová alba, kterými vymetli americké hitparády a vydělali spoustu zlaťáků. Nekoná se komerčně laděná muzika zaměřená na nerušivou rodinnou kulisu pro americké mamky a taťky u rádií. Ano, úspěch středněproudé muziky pro davy je vždy výnosnější, než náročná tvorba, která posluchače hledá obtížněji. JOURNEY v dalších letech opět rádi zalezli do pozlacené klece někam mezi KELLY FAMILY a NEW KIDS ON THE BLOCK, aby si dál mastili svůj heavy pop / Ani Omylem Rock pro masy hitů chtivého nedospělého publika. Ovšem perlu Dream After Dream z jejich hudební mapy už nikdo nevymaže, a to je moc dobře.

» ostatní recenze alba Journey - Dream After Dream (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Journey

Rush - Signals

Rush / Signals (1982)

horyna | 5 stars | 10.09.2018

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush

Spooky Tooth - It's All About A Roundabout

Spooky Tooth / It's All About A Roundabout (1968)

horyna | 5 stars | 08.09.2018

Debutní album Spooky Tooth je ještě potaženo psychedelickým oparem a jeho repertoár působí trochu neustrojeně. Jeho "málo absolutistický ksicht" předpokládá jakousi koketérii s doznívajícími šedesátými léty. Oproti jasně vyprofilované nahrávce číslo dva nejsou skladby na jedničce tak silné ani dominantní. Ovšem do druholigových slátanin kapel, které zapadly v propadlišti hudebních dějin, mají zatraceně daleko.

Vše odstřelí cover Society´s Child. Wright a Harrison se pravidelně střídají u mikrofonu a spolu s varhanním soukolím vytváří jedinečné pnutí. Love Really Changed Me je už věc autorská a zároveň plná skvělých nápadů. Každá skladba je originální a má čím překvapit. Mně se líbí emocionálně prokomponovaná Sunshine Help Me, písničkovější titulka It's All About, dále osmá It Hurts You So- ze které cítím pozdější Strawbs a vůbec celý energický závěr desky.

Spolu s dvojkou to nejlepší od Spooky Tooth.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Uriah Heep - Into The Wild

Uriah Heep / Into The Wild (2011)

jirka 7200 | 4 stars | 08.09.2018

Další inkarnace Uriah Heep v novém miléniu mě po předchozím povedeném Wake The Sleeper opět potěšila albem pojmenovaným Into The Wild. Hlavní skladatelská dvojka Mick Box s Philem Lanzonem vytvořila silný tandem, který dokáže vysázet do tří let silnou kolekci, která věrného fandu bude provázet po celé to období až k další novince.

Na tomto albu v silně nostalgickém hard rockovém duchu s výraznými hammondkami v pozadí krom několika přímočařejších a kapánek slabších písních najdete především živější skladby. Nejrychlejší jsou skvělé I Can See You nebo Into The Wild s melodickým refrénem, které válcují vše kolem jako správná hard rocková lokomotiva. Stadionovou halekačku ve stylu AC/DC či Def Leppard zastupuje úvodní Nail on the Head. Kolegy Deep Purple připomene Money Talk. Zajímavě zní Lost s až orientálním motivem a především nenápadný skvost alba - v rámci žánru až progresivně pojatá Trail of Diamonds s kouzelným zlomem z jímavé balady do hutné rockové jízdy. T Bird Angel drží laťku vysoko a s Kiss of Freedom se vyklidněni doploužíme do cíle. Poctivý hard rockový počin, který nepřináší nic nového a objevného. Vytvořit však dnes podobnou desku 99% skupin nedokáže.

Na vinylu skvělý zvuk, o který se postaral (tak jako na několika posledních deskách UH) producent Mike Paxman spolu se Steve Rispinem (Asia, Lifesigns, Steve Howe).

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Noel Gallagher's High Flying Birds - Chasing Yesterday

Noel Gallagher's High Flying Birds / Chasing Yesterday (2015)

alienshore | 5 stars | 07.09.2018

Predstavovať alternatívno-rockovému publiku Noela Gallaghera je asi zbytočné, no pokiaľ by niekto nevedel koľká bije, tak je to hlavný skladateľ kedysi slávnej kapely Oasis, ktorá s prvými troma albumami tvorila dejiny britpopu. Časy veľkej slávy a veľkohubých vyhlásení sú už preč a aj Noel musí dokazovať, že to ešte stále vie. V roku 2009 teda opustil Oasis a v roku 2011 založil novú kapelu Noel Gallagher's High Flying Birds. Prvý rovnomenný album dosiahol veľmi slušné predajné výsledky a aj kritika ho brala vcelku pozitívne. Osobne ma však presvedčil predovšetkým počin z jeho dielne s názvom Chasing Yesterday, ktorý konečne zastihol Noela Gallaghera v tej správnej skladateľskej konštelácii.

Album obsahuje asi jeho snáď najlepšie a najpresvedčivejšie melódie od dôb Oasis z 90-tých rokov. Rukopis je jasne rozpoznateľný, ale je cítiť, že ako autor piesní sa emocionálne aj niekam posunul. Už nemusí teda len búšiť do gitary, ale už dokáže viac pracovať aj s dynamikou skladieb. Ako spevák má príjemný hlasový fond a v melodických linkách je menej vyzývavý a prenikavý ako jeho brat Liam. Okrem typického britského alternatívneho rocku je album nasiaknutý aj psychedelickými prvkami, čo však nijako nezráža jeho silnú melodickú povahu.

Máme tu teda desiatku výborných skladieb. Nijako zvlášť komplikovaných, ale ich zmyslom je hlavne potešiť ducha. Už prvý song Riverman je naozaj skvelý a to sólo na gitare mu môžu závidieť kadejakí fachmani. Všeobecne sú gitarové linky efektne spracované, čo určite poteší rockovejšie založených jedincov. Objavuje sa tu občas melotrón alebo aj klavírne pasáže, čo zase prináša už spomínanú melanchóliu a zasnenosť, dosť podobnú napr. Pink Floyd. Podstatne viac je však Noel inšpirovaný melodikou The Beatles, ale spôsobom, na ktorý sme zvyknutí už od prvého albumu Oasis. Určite by som rád spomenul aj ďalšie krásne skladby ako The Dying Of The Light, While The Song Remains The Same alebo poslednú Ballad Of The Mighty I, pri ktorých dokážem snívať až o nadpozemských veciach. Opozitum tvoria energickejšie veci typu In The Heat Of The Moment, You Know We Can't Go Back alebo trochu prekvapujúca The Mexican. Hľadať na tomto diele nejakú škvrnu alebo špinku je naozaj zbytočné, pretože Noel si dal záležať na každom detaile.

Či už tvoríte rock, pop, metal alebo čokoľvek iné, tak musíte mať v rukáve predovšetkým kvalitné melódie a nápady. Týmito vecami je Noel Gallagher obdarený asi od toho hore, pretože jeho hudba je veľmi prirodzená, nenásilná a autentická. Chasing Yesterday beriem ako fantastický počin hodný mena svojho tvorcu a predstavuje pre mňa jeden z najlepších produktov na alternatívno-rockovej scéne roku 2015.

» ostatní recenze alba Noel Gallagher's High Flying Birds - Chasing Yesterday
» popis a diskografie skupiny Noel Gallagher's High Flying Birds

Coverdale, David - Coverdale Page

Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

terka | 5 stars | 07.09.2018

Coverdale-Page. Zajímavé spojení, ale jaký doopravdy je tento hybrid jednoho z předních kytaristů a jednoho z nejlepších zpěváků, kteří se se svými původními formacemi navždy zapsali zlatým písmem do hudební kroniky sedmdesátých let?

V těchto pradávných dobách nebylo kreativnějšího kytaristy a charismatičtějšího zpěváka. Oba dva byli pro své kapely, LZ i DP převelice důležití. Ale jejich motory se začaly postupně zadrhávat. Ten Pageův už v plodné desetiletce s LZ, osmdesátky probendil úplně. Coverdalův o deset let později, mám na mysli formu uměleckou, ne komerční.

V devadesátých letech za oběma přišel John Kalodner, který inicioval už několik úspěšných setkání velkých hvězd. A i v tomto případě se neuvěřitelné stalo skutečností. Page si s Coverdalem sedl stejně dobře jako kdysi s Plantem a vznikla deska, která zněla jako LZ devadesátých let. Fraserův dynamicky plný a pulzní zvuk, Pageovy časté folkové citace jako vystřižené z Physical Graffiti a nedostižný Coverdalův zpěv napomáhají desce doletět až k nebesům. Jimmy místy hraje neskutečně tvrdě a solí riffy jako mladík. Davidův výkon je absolutní, tak všestranně nezazpíval ani v dobách své největší slávy. Tohle je jeho triumf. Jednotlivé skladby nemají základní strukturu sloka-refrén, ale jsou daleko rafinovanější a pestré ve svých zvratech a proměnách. Desku odlišuje právě Pageův folkový kolorit a Coverdalovo střídání nálad, odstínů a emocí. Ty jsou divákovi nabídnuty s příznačnou intenzitou.

Tohle album má ještě jednu velkou devizu. Tou je bravurní balada Take Me for a Little While. Něžně vášnivá a zároveň esteticky rozvolněná substance toho nejkrásnějšího, co lze v oblasti oslovující nás ženy vytvořit. Ostatní skladby jsou vzájemně zapletené množiny originálních motivů a nových zvuků, které i při častém přehráváním prakticky vylučují oposlouchání alba.

O tomto jepičím projektem nemůžu mluvit jinak než s úctou. Jde o osobitou formu fúze rocku a folku v suverénním podání dvou velkých hvězd, tvořících alespoň na chvíli skvělý tým.

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

Idol, Billy - Whiplash Smile

Idol, Billy / Whiplash Smile (1986)

alienshore | 5 stars | 06.09.2018

Billy Idol mal nepochybne vo svojom živote šťastie, keď stretol gitaristu Steve Stevensa. Myslím si, že mu môže poďakovať za veľa vecí a jeho autorský príspevok nie je vôbec zanedbateľný. Navyše Stevensova gitarová hra a technika má originálny rukopis, takže Billy Idol mal v 80-tých rokoch silné eso v rukáve. Obaja kohúti si pomohli navzájom a zviditeľnili sa nielen imidžom, ale predovšetkým hitmi, ktoré obleteli svet. Skladbu Rebel Yell pozná snáď asi každý, ale určite si spomeniete aj na nežnú Sweet Sixteen, ktorá sa nachádza práve na albume Whiplash Smile.

Tento počin je trochu zvláštnym dielom najmä svojou napätou atmosférou, ktorú vyžaruje. Je cítiť kdesi vo vzduchu, že Billy Idol tu nie je jedinou hviezdou a dosť výrazne sa efektnou gitarou prihovára aj Steve. Je to jasne počuť už v úvodnom rozjazde Worlds Forgotten Boy s výbornými riffmi, ktoré nádherne zarezávajú do uší. Nesledujú však hitové záležitosti ako To Be A Lover a Sweet Sixteen. Opäť sa teda volí akýsi kompromis medzi hitovosťou a umeleckejším prejavom. Dôkazom toho je song Man For All Seasons, kde si Stevens dovolil zahrať jazzové sólo! Song samotný považujem za jeden z najlepších od Billyho Idola.

Aj druhá polovica albumu je celkom zaujímavá. Idolova skladba Don’t Need A Gun stavia na atmosfére a brilantných melódiách. Nepochybne vrcholný moment tohto počinu, kde je vidieť, že kvalitná produkcia a zvuk sú mimoriadne dôležité pre dosiahnutie výsledného efektu. Ďalší energický zárez sa ukrýva pod názvom Fatal Charm a začína to svižným basovým riffom, na ktorý vzápätí nadviažu aj ďalšie nástroje. Album zakončuje melancholická One Night, One Chance, kde Stevens používa nápadité zvuky gitár. V podstate celý album sa náramne vydaril a je tu kopec prepracovaných aranžmánov.

Charizmatický spev Billyho Idola je vo svojej vrcholnej forme a dokáže nielen pritlačiť na pílu, ale aj pohladiť. Štýlovo by som album Whiplash Smile označil ako mix hard-rocku a popu s akýmsi nevinným metalickým povlakom. Medzi Idolom a Stevensom však spôsobil rozkol, pretože si Stevens dovolil viac než mal. Práve preto považujem tento počin za ideálny príklad toho, že kvalitné nahrávky nevznikajú len za pohody, ale práve v napätých situáciách. A to napätie je práve tým najdôležitejším elementom albumu Whiplash Smile.

» ostatní recenze alba Idol, Billy - Whiplash Smile
» popis a diskografie skupiny Idol, Billy

Whitesnake - Slip Of The Tongue

Whitesnake / Slip Of The Tongue (1989)

steve | 4 stars | 06.09.2018

Steve Vai je klasický kytarový samotář, hrdina, všeuměl a pokrokový člověk, hledající pro svou tvorbu stále nové výrazové prostředky. Jedno ze svých nejlepších alb vydal paradoxně s kapelou a ne jako sólový umělec. A co je ještě paradoxnější - ani se nepodílel na jeho přípravě. Narychlo nastoupil za nemocného Adriana Vandenberga a na desce Slip of the Tongue předvedl dechberoucí výkon.

Jeho kytaová hra je po popové 1987 tím pravým, co povzneslo bílého hada k dalším hard-rockovým metám. Mohutné eposy Wings of the Storm a Judgment Day střídají hitové Fool For Your Loving a Now You're Gone. Vydařený je začátek s titulkou a Cheap an' Nasty, výborná balada The Deeper the Love a závěr Sailing Ships. Nebýt průměrných Kittens Got Claws a hlavně Slow Poke Music dal bych snad i pětku. Coverdale zpívá úžasně, zvuk je mnohem dráždivější než před dvěma léty a obal působí fatálním dojmem. Já říkám parádní práce.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Asia - Astra

Asia / Astra (1985)

| 5 stars | 05.09.2018

Po druhé desce Alpha se začala sestava hvězdných Asia drolit zevnitř. Mezi čtyřmi hudebníky docházelo k častým sporům a odchody a návraty zpěváka Johna Wettona, kterého na chvíli nahradil Greg Lake (zajímavé spojení, škoda, že nevydrželo), nakonec vyústilo v odchod Steva Howea. Jeho nástupcem se stal kytarista švýcarských rockerů Krokus Mandy Meyer. Deska, jejíž počáteční písmeno začíná ikonicky opět na A, dostala název Astra. Zdobí ji překrásný, opravdu povedený futuristický obal, do kterého když se za poslechu hudby ponoříte, ocitáte se v jiné dimenzi, v jiném světě.

Na úspěch svých předchůdců však Astra ani v nejmenším nedosáhla. Dostala vlažnou propagaci a odborná kritika si na ni pořádně smlsla. Znechucená kapela byla roku 1986 rozpuštěna a s vyjímkou výběrovky Then and Now, na které byli i tři nové kusy, na dlouho uložena k ledu. U valné většiny publicistů a fanoušků je deska Astra nenávratně zatracena. Ani já jsem ji dlouho předlouho nedokázal patřičně ocenit a odsouval ji na třetí kolej za eponymní debut a výbornou dvojku. Situace se otočila poté, kdy jsem si toto dílo po dlouhých letech připomenul a překvapením nevycházel z údivu, o jak strhující desku se jedná.

Zvukově ostřeji laděná Astra obsahuje celou řadu dynamických songů s bytelně klenutými melodiemi. Mezi trapné popiny, které už dlouho zabírají pozici na chvostu desky, počítám hitově otravnou Voice of America a prázdnou Hard On Me. Zbytek alba, což je osm záseků, dostalo mnohem detailnější a méně prvoplánovou podobu. Najdeme tady skvělé energické dupárny Go a Too Late. Překrásné Wishing a Love Now Till Eternity a nezkrotně progresivní eposy Countdown To Zero a Suspicion. Příliš nevadí ani Rock And Roll Dream a sci-fi konec s After The War doprovází působivá vizáž.

Domnívám se, že jde o důstojné rozloučení původních Asia s osmou dekádou. K dobru jim dávám pět bodů, trošičku nadstavených, ale upřímných. Kdyby tak dobře hráli také dnes.

» ostatní recenze alba Asia - Astra
» popis a diskografie skupiny Asia

Marillion - Holidays in Eden

Marillion / Holidays in Eden (1991)

terka | 5 stars | 04.09.2018

Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.

Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.

Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.

Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion

Prokop, Michal - Až si pro mě přijdou…

Prokop, Michal / Až si pro mě přijdou… (1990)

luk63 | 2 stars | 03.09.2018

Zbytečný výběr ze tří osmdesátkových desek Michala Prokopa a jeho skupiny Framus (5). Toto CD jsem si pořídil jako z nouzi cnost v době, kdy jsem nemohl nikde sehnat albu ´Kolej Yesterday´ (1984) na cédé a zrovna jsem neměl funkční gramofon. Z tohoto pohledu jsem byl rád za alespoň šest písní z této desky, která vyšla když měl Vladimír Mišík zákaz a významná část muzikantů z jeho Etc... pomohla natočit toto Prokopovo asi nejznámějí LP.

Na můj vkus výběr obsahovuje z desky ´Kolej Yesterday´ příliš málo materiálu a z následujících dvou úpadkových alb zase zbytečně mnoho - alba ´Nic ve zlým, nic v dobrým´ (1987) a ´Snad nám naše děti...´ (1989) jsou zastoupena čtyřmi, resp. třemi songy. Ze starších desek ani ťuk zřejmě proto, že autor i vydavatel vnímali alba bílé, černé a červené jako trilogii a tento výběr skládali jako reprezentativní ochutnávku z ní.

Za mě (jak jsem uvedl výše) zbytečnost, kterou si mohly Panton v roce 1990 i Bonton o deset let později odpustit. Do mého nízkého hodnocení se promítá především můj pohled na zbytečnost tohoto výběru, než na kvalitu materiálu. Tu jsem zde ohodnotil hvezdičkami samostatně za každé album jako celek, protože jako nedělitelné celky ty desky vnímám.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Až si pro mě přijdou…
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories (1971)

horyna | 4 stars | 02.09.2018

Přijít po tak zdařilém albu, jakým bylo Once Again, se stejně silnou a působivou nahrávkou (a ještě k tomu ve stejný rok) určitě není lehký úkol. Ale v sedmdesátých letech se podobný krok setkával s úspěchem celkem často a poměrně dost kapel alespoň jednou v kariéře, stihlo během jediného roku nahrát alba dvě.

And Other Short Stories vychází na konci roku 71 a plynule rozvíjí model, který se v muzice BJH zabydlel už na jejich debutu, vydaném o rok dříve. Opět slyšíme nádhernou a místy hodně posmutnělou lyriku spoutanou dojemným pásem cudnosti, melancholie a křehké atmosféry. Pokud jednou propadnete kouzlu této kapely jako já, už bez ní nebudete chtít existovat. V Barclay leží velký kus romantiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poslouchat jejich muziku, je jako pohlédnout do čarovného dalekohledu, který má tu moc, přenést vás o půl století nazpět v čase. Při jedné písni jsem měl pocit, že stojím vedle známého přechodu pro chodce, přes který zrovna přechází čtveřice pánů, z nichž má ten první bílý smoking a třetí jde naboso.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Prokop, Michal - Město ER

Prokop, Michal / Město ER (1971)

EasyRocker | 4 stars | 01.09.2018

O tuhle legendární rockovou tuzemskou desku jsem svou sbírku rozšířil až relativně nedávno. Jde nepochybně o jedno z předních hudebních děl 70. let z našich luhů a hájů, v titulní kompozici s odvážným pokusem vyrovnat se s tvorbou například takového Colossea.

Skoro dvacetiminutový titulní opus byl na svou dobu ambiciózním počinem. Osudový chrámový nástup varhan a orchestrace, které skvostně vtělil Petr Hannig, vyvolávají náladu dávných trabudúrů. Pak ale parádně nastoupí plnokrevná rocková jednotka, korunovaná vévodským Prokopovým hlasem. Parádní výkon "Káši" Jahna. Andršt už tu vypiloval své umění a dává k dobru ječící sóla. Skvostný opus, jistě ovlivněný třeba takovou Bare Wires nebo soudobou tvorbou Colossea nebo Chicaga.

Mimořádně jsem si oblíbil Tys kámen. Krásně rozjetý houpavý bluesrockový motiv se špetkou jazzu, Prokopova skvostná práce s dechem, Andrštovy ornamenty a ten text! Není co dodat. Trnkův klavír, působivě smutný Prokop a máme tu baladickou krásu s názvem Pláču. To hovoří samo za sebe. Tady se orchestrace i hostující ženské hlasy povedly. A je tu tolik diskutovaná Kapela z Hannigovy a Krečmarovy dílny, zřetelně ovlivněná funkem i popem. Nemůžu říct, že by mi vysloveně vadila, na album ale stylově nezapadá, lépe bych si ji představil jako bonus.

Přichází ovšem skvostný r´n´b odzemek Noc je můj den s nostalgickou a ospalou náladou bezčasí. Prokop tu ovládá pole naprosto suverénně - jako by to v plné polní rozjeli Mayallovi hoši. Palec nahoru. Závěr klasické albové verze patří Andrštově skladbě Perceptua. Tady konečně dostal prostor se vyřádit podle svého gusta kytarového matadora. Bluesový riff, jemné tónomalby, vznášející se krystalicky prostorem. Potlačená rytmika, jemný jazzový přídech a až ambietní nálada. Silná tečka.

Velmi silné album, podpořené sehranou sestavou ostřílených rockových matadorů a básnivými Kainarovými texty. Nepřirostla mi k srdci třeba jako Kuře v hodinkách, Zrnko písku nebo Stromboli - souhlasím s Akanou, že v titulce cítím tu a tam hluchá místa. Ale velmi silné čtyři sázím s jasnou hlavou.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Steve Miller Band - Ultimate Hits

Steve Miller Band / Ultimate Hits (2017)

Pegas | 4 stars | 01.09.2018

Níže uvedená rcenze platí pro jednodiskovou verzi.

Tvorbu Stevea Millera neznám, ale hodně jsem si oblíbil několik jeho písniček a až o několik let později jsem zjistil, že to byla zřejmě populární kompilace Greatest Hits 1974-1978, nebo alespoň výběr stejných skladeb a do konce kazety dohraný ještě něčím navíc. Tipuju, že by se mi líbily i celé desky SMB, alespoň některé, ale protože diskografie je celkem obsáhlá a je i plno jiné muziky, chtěl jsem v tomto případě nějaký výběr, který by odpovídal tomu, co jsem znal, protože už prostě mám zažité, že to pasuje k sobě a když už nic jiného, tohle bych doma chtěl mít na CD.

Vloni vyšla kompilace Ultimate Hits, a to v jednodiskové i dvoudiskové verzi. Když jsem koukl na tracklist té jednodiskové, zjistil jsem, že to je skoro přesně to, co by se mi líbilo, protože kromě jedné písně True Fine Love je tu vše z Greatest Hits 1974-1978, k tomu hitovka Abracadabra a pár dalších. Protože nyní to bylo za necelých šest liber, bylo rozhodnuto. Mohl jsem sice mít dvakrát víc muziky na dvoudiskové verzi, ale tam by byly ty moje oblíbené kousky rozředěné dalšími a ještě roztáhnuté na dva nosiče, pro mě osobně tedy v tomto případě méně je více. Popravdě nemám výběry hitů moc v oblibě a kupuji je výjimečně, ale tohle mi přesně sedí a jsem naprosto spokojený. Nevylučuji, že časem nerozšířím sbírku o některé celé desky, prozatím si ale vystačím s tímto. Jestli mám mít drobnou výtku, tak to by byla asi absence té True Fine Love, kterou bych poslouchal raději než dříve nevydané živé skladby Space Cowboy a hlavně Living In The USA. Také jsou možná některé písničky v jiných verzích, než znám (minimálně konec Abracadabra), ale zas tak jsem to neporovnával. Je tu i nevydaná studiovka Seasons - ta je sice hezká, ale už mi tolik nepasuje ke zbytku.

Ani začátek CD není nijak slavný, nejprve krátké instrumentální intro Harmony Of The Spheres 2 a potom zbytečný archivní záznam z povídání pětiletého Millera s kytarovou legendou Les Paulem. Sice to je necelá minuta, ale kdo by to chtěl poslouchat pokaždé, když si pustí CD? Takže to pravé začíná až třetí skladbou Take The Money And Run a pak už je to jeden hit za druhým mezi kterými nechybí The Joker, Abracadabra, Fly Like An Eagle, Serenade a další. Millerovo propojení písničkářství, popu a bluesrocku i dalších stylů, skvělá kytara a příjemný zpěv je pro mě okouzlující a baví mě ty pecky poslouchat i několikrát dokola. Samozřejmě k tomu přispívají i Millerovi spoluhráči. Až do 16. skladby je to parádní výběr muziky, potom to začíná trochu polevovat, protože tam jsou ty živáky a už je ta silná sestava trochu narušená. Ale stále je to skvělé.

Pokud bych měl hodnotit tuto kompilaci trochu objektivně, rozhodně není tak ultimátní a neshrnuje kariéru Steve Miller Bandu, jak hlásí název a reklamní samolepka na krabičce a myslím, že tomu tak není ani v případě dvoudiskové verze. To by musely být zahrnuté všechny desky, ale v jednodiskové jsou těžištěm celé kompilace desky Fly Like An Eagle a Book Of Dreams. Za mě skvělý výběr plný výborné muziky, možná trochu nostalgicky ovlivněný, ovšem jestli je to dobré jako reprezentativní výběr, to už si nejsem tak jistý. Výběry ale byly vždycky vydávané spíše pro peníze než pro fanoušky a jestli do toho někdo bude investovat, to už si musí rozhodnout sám.

» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Ultimate Hits
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band

Lifesigns - Live in London under the Bridge

Lifesigns / Live in London under the Bridge (2015)

jirka 7200 | 4 stars | 01.09.2018

Prog rockové kapely to nemají v současné době jednoduché. Posluchačů tohoto žánru není mnoho, proto jsou vystoupení podobných spolků malým svátkem. Nejinak tomu bylo u anglické skupiny Lifesigns, v jejíchž řadách hrála a hrají samá esa anglické art a prog scény. Ač proběhlo za pár let několik desítek koncertů po celé Evropě, přesto se na mnoho fanoušků nedostalo. Uzrál tedy nápad natočit live DVD, které by těm věrným umožnilo vidět kapelu v akci.

Klávesák John Young s ostatními vymyslel dokonalý realizační plán. Jelikož pořízení takového záznamu stojí nemalé peníze, rozhodli se pro dnes stále častější crowdfundingové financování. Peněz se od fandů vybralo dostatek na to, aby mohl být pronajat vyhlášený londýnský klub Under the Bridge, kde se uskutečnila 22. a 23. 1. 2015 dvě vystoupení, která nasnímalo několik kamer pod vedením artového režiséra Paula Shammasiana. Velký důraz byl věnován i osvětlení, proto byla přizvána profi firma zajišťující kvalitní světelný park. Tento koncert si nenechali ujít fanouškové nejen z Anglie, ale také z Norska, Belgie, Francie, Španělska, USA a ano – přijeli i z Holandska :-)

Dlouho jsem váhal, zda si toto DVD opatřit. Bylo to hlavně z důvodu, že koncert byl nahrán po vydání prvního alba, ze kterého jsem nebyl až tak nadšen. Mrzelo mne, že Lifesigns s vydáním nepočkali až po natočení druhé studiové desky, která si mi líbila mnohem více. Nakonec jsem jej objevil u známého, který mi ho zapůjčil k recenzi. Po přehrání a podrobném prozkoumání jsem zjistil zajímavou věc! Tento koncert obsahuje krom pětice písní z debutního alba i tři nové songy z tehdy nevydaného CD Cardington a dva hity ze sólové tvorby John Young Bandu. To bylo překvapení! Je tedy zřejmé, že nějaký materiál na novou desku museli mít Lifesigns připraven několik let dopředu….

Úvod DVD patří dvě skladbám z debutu – Lighthouse a hitové Telephone. Vizuální ztvárnění mně známých skladeb umožňují na skladby pohlédnout jiným pohledem. Výsledný koncertní zvuk vysoké kvality (nazvučený precizně čitelně, podobně jako u jazzových vystoupení) krásně zvýrazňuje souhru rytmické sekce kapely – můžete si vychutnat nápaditou hru baskytaristy Jona Poola, který používá méně obvyklé nožní pedály pro změnu výsledného zvuku svého nástroje, a drummera Frostyho Beedla, který oslní svou ekvilibristickou hrou v úvodu druhé, již zmíněné skladby. Basák Poole je také hlavním showmanem, jemuž je zdejší klubové pódium malé - skáče jako kdyby byl půjčen z Faith No More :-)

Kytarista bulharského původu Niko Tsonev (mj. Steve Wilson) působí celkem introvertně, tak bohužel vyznívá v celkovém zvuku poněkud upozadněná i jeho precizní, někdy trochu jazz rockem ovlivněná hra. Celé dění na podiu kontroluje od kláves hlavní protagonista John Young, který mi (kdykoliv ho spatřím) připomíná Clive Nolana v subtilnějším provedení. Nesmím opomenout dokonale secvičené čtyřhlasy, což je dnes zcela nestandardní a neslyšené.

Následují tři (tehdy) novinky a z nich skvělá Impossible nutí lidi v publiku až k tanci! Následující Open Skies v AOR stylu pochází ze sólové dráhy Johna a mě moc nezaujala. Až s další vlastní skladbou Kings si u mě napravil reputaci, v ní to skutečně prog rockově vře a bublá. Koncert zakončují tři pecky z prvního CD, kde vyniká hlavně závěrečné technicky náročná dvanáctiminutová Carousel.

Skvělá podívaná na precizní souhru hráčů z první ligy britského melodického prog rocku.


Trailer :
>> odkaz

Song Different :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Lifesigns - Live in London under the Bridge
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Mystery - Lies and Butterflies

Mystery / Lies and Butterflies (2018)

horyna | 4 stars | 01.09.2018

Nové album kanadských Mystery pojmenované Lies and Butterflies je pro mnoho progrockerů jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku. Podaří se kapele navázat na takové skvosty, jakými byli kupříkladu desky The World is a Game nebo poslední Delusion Rain? Za sebe říkám, že navázat ano, překonat nikoli.

Začněme však postupně. Dnešní sestava Mystery je opět stabilizovaná a za mikrofonem stojí podruhé Jean Pageau. Ten se drží od svého fenomenálního předchůdce Davida Benoîta opět jen těsně na dostřel, přesto jeho obrovské emocionální hloubky znovu nedosahuje. Albová obálka je pojata možná trochu kýčovitě a opotřebovaně, avšak s dnešní světovou politikou koresponduje a na oko nepůsobí nijak dráždivě. Dokonce mám pocit, jakoby proporční charakteristika domů byla nasnímána v některé z našich aglomerací. Zvuk desky je dle dobrých mravů u Mystery do mrtě vycumlaný a dynamicky i pestrobarevně syťoučký. Prostě velice zdařilá práce, ve které při pozorném poslechu zachytíte sebemenší nástrojový pohyb i hřejivou auru každého z nástrojů.

Lies and Butterflies zcela logicky navazuje tam, kde Delusion Rain skončila. Charakterově ukazuje kapelu v tom nejlepším světle - v takovém, v jakém jsou tito Kanaďané tak dobří. Tím je precizně uložené emoční a atmosférické kouzlo. Snové vize, smutek, pláč i stavy euforie, to všechno u nových Mystery znovu funguje. Vzdušná Michelova akustika opět kouzlí neskutečné melodické oblouky a při sólových vstupech se proplétá klávesovými houštinami za podpory pulzně pracující baskytary, bicích a spárovaných flétnových motivů. Epické proporce nabývají s refrény intenzivní charakter a dojemně lámou posluchače vedví. Přesto jsem jednu změnu zaznamenal. Novinka už nepůsobí tolik zasmušile a fatálně. Naléhavý mechanismus buďto nefunguje s takovou intenzitou jako v minulosti, nebo bylo toto prvotním záměrem autora díla v předtuše jakéhosi posunu směrem vpřed či úkroku stranou.

Letošní Mystery jsou kompozičně, obsahově a hlavně melodicky upřímní a působí suverénně a statně. Jejich horká nahrávka není jen dalším z bodů v neoprogresivní množině složené z nových alb tohoto roku. Mystery jsou už několik let vlajkonoši stylu a deska Lies and Butterlies tuto tezi potvrzuje. Domnívám se, že na její dostatečné pochopení a úspěšné zažití bude letos víc jak kdy dříve potřeba delší časový úsek. 4,5*

Souhlasí se mnou ti, kteří hudbě Mystery propadli stejně jako já už kdysi dávno? Jak jsou s novinkou spokojeni Progjar, Braňo, Palo, Stev, Slava, Petr, Sajgon, Jarda, Mohyla...

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery

Faith No More - The Real Thing

Faith No More / The Real Thing (1989)

| 5 stars | 01.09.2018

Faith no More patří ke kapelám, které mě výrazněji zaujaly až při výměně zpěváka. Původní shouter Chuck Mosely za moc nestál a kostrbatě nevyprofilovaná hudba předchůdců The Real Thing dokázala oslovit leda skejtaře a mladé hejsky. Velký obrat nastal ihned po příchodu Mika Pattona. Ten je nejen o mnoho lepším zpěvákem, ale především daleko lepším velitelem a osobností.

Tohle album patří k nejdůležitějším zlomům v moderní rockové hudbě a otevírá cestu, kterou by se měla tato disciplína ubírat v budoucnu. V hektické době, kdy na rockové zaoceánské scéně vládl rock'n'roll, si fanoušky začínaly hromadně získávat kapely nové, v čele právě s Faith no More. Pětice byla tak rozdílná od všech ostatních, kterým záleželo hlavně na vlastní image. "Faiti" byli roztrhaní, pestrobarevní a nic nebrali vážně. Krátce po vydání alba vlétla do éteru píseň Epic, která změnila kapele život od základu.

Celé album The Real Thing v sobě koncentruje neslýchanou směs funku, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou všech odstínů hudebních barev. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů s mistrnou rytmikou Mike Bordina a Billy Goulda vytvářejí podklad ke kytarovým výpadům surrealistického malíře Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé, nebýt Mika Pattona - jednoho z nejlepších zpěváků scény 90. let.

Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi From Out To Nowhere a Falling To Pieces vystřídá drsná Surprise! You´re Dead! i pomalu se rozjíždějící Zombie Eaters a mohutná The Real Thing, které narostou do překrásných mnohavýrazových funky koláží. Zejména Zombie Eaters je kompozicí, kde kapela předhodí všechny své trumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Album obsahuje coververzi War Pigs od legendárních Sabbath a mnohavrstvou instrumentálku Woodpecker From Mars, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne své řezavé riffy. Poslední skladbou je malebná pohodička Edge Of The World s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem.

I když můžeme následovníka Angel Dust označit za povedenější a daleko širokospektrálnější album, místo první The Real Thing už nikdo nikdy neuloupí.

» ostatní recenze alba Faith No More - The Real Thing
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Soundgarden - Badmotorfinger

Soundgarden / Badmotorfinger (1991)

northman | 5 stars | 31.08.2018

Soundgarden byli jednou ze skupin, které jsem poznal díky sampleru Sub Pop 200, a byli ze všech tamějších kapel asi nejmetalovější. Po revoluci jim asi Globus vydal tohle album s redukovaným bookletem za dvě sta padesát korun, ostatní zahraniční desky stály kolem pěti stovek. Koupil jsem si tohle CD, abych jej za půl roku nahradil americkým originálem od A&M Records.

Název desky Badmotorfinger vznikl složením názvů dvou oblíbených kapel hudebníků (Badfinger a Motorhead). Tehdy mě zaujala zmínka o kapele v magazínu Uni Jazz, kde Chris Cornell prohlásil, že některé písničky od Beatles jsou tvrdší než nejtvrdší metal. Tenhle názor se mi hodně líbil a to, že vlastním album od Soundgarden jsem si hodně vážil. Při nahrávání téhle desky už chyběl původní baskytarista japonského původu Hiro Yamamoto, kterého nahradil Ben Shephard.

Když si tohle album pustíte, tak je to jako byste si pouštěli nové modernější album Black Sabbath, na mě to tak působí. Už úvodní Rusty Cage je pěkný nářez, výborná je skladba Jesus Christ Pose, kde se vypořádávají se vztahem ke křesťanství. Pro mě jsou výborné ještě skladby Outshined, Slaves & Bulldozers a Holy Water, v podstatě celá deska je skvělá, není tu pouze hit typu Black Hole Sun, který byl přítomen na následující desce. Co se týká hudby: výborná rytmika, nápaditý kytarista Kim Thayil a vynikající zpěvák Chris Cornell. V některých skladbách jsou noisové plochy, které ukazují na vliv další legendy Sonic Youth.

Soundgarden patří ke skupinám, jejichž desky jsem si pořídil všechny i na vinylu. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a proto je hodnocení jednoduché - pět hvězd.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Badmotorfinger
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Alice in Chains - Alice in Chains

Alice in Chains / Alice in Chains (1995)

northman | 5 stars | 31.08.2018

Desky Alice In Chains jsem si od koupě desky Dirt kupoval automaticky, nejinak tomu bylo s tímto albem. Mrzí mě, že jsem si tehdy nekoupil vinyl, protože v současné době je jeho cena minimálně dvě sta dolarů. Jedná se vlastně o rozlučkové album, po něm vyšel pouze záznam MTV Unplugged a pak následovalo třináctileté ticho.

Jestli je Dirt pro mnoho posluchačů nejlepším albem této skupiny, pak tahle deska je podle mě nejtvrdší a je zde nejméně melodií, ale kdo hledá najde. Hned první tři písně Grind, Brush Away, Sludge Factory jsou řádně zatěžkané, po nich následuje poloakustická Heaven Beside You s fantastickým kytarovým sólem uprostřed. Tahle skladba se dočkala akustické podoby, stejně jako Sludge Factory, Frogs a závěrečná akustická Over Now. Over Now mám z téhle desky nejradši. Ještě tu je jedna skladba s názvem Shame In You, která by si zasluhovala akustické provedení. Layne Staley tady zpívá, jako by to byla jeho poslední nahrávka a taky byla - myslím si, že MTV Unplugged bylo nahráno dříve. Stejně jako všechny americké skupiny se Alice In Chains nezbavila esence country.

Vynikající deska, která je pro mě za maximum.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Gillan, Ian - One Eye To Morocco

Gillan, Ian / One Eye To Morocco (2009)

horyna | 5 stars | 31.08.2018

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Alice in Chains - Rainier Fog

Alice in Chains / Rainier Fog (2018)

terka | 5 stars | 30.08.2018

Teprve včera jsem si toto cédéčko donesla domů, pak ho celý večer poslouchala a dneska sedím za psacím stolem a píšu na něj horkou tužkou jednu rychlou recenzi. Ptáte se, proč se svým vyjádřením tak spěchám? No protože jsem z novinky nadšením bez sebe. Předpokládala jsem, že půjde o dobrou desku, ale už jsem nečekala, že hravě strčí do kapsy své dva novodobé sourozence, a - z čeho jsem nejvíc překvapená - že je ještě lepší než grungeový prazáklad Dirt.

Rainier Frog je prostě dokonalejší Dirt a to ve všech ohledech. Dlouhá pětiletá pauza je zúročena a na pultech obchodů dnes leží dokonalý tovar. Nová, do detailu progresivně vypiplaná hračka Alice v řetězech leží v těch nejrozmanitější rovinách, s jakými doposud kapela dokázala pracovat. Všemu tady vládnou melodie. Úchvatné, strhující a všudypřítomné melodie. Jejich nevtíravé a příjemně šimrající kouzlo se vám polehoučku zařezává do hlavy a přináší samé příjemné pocity. Pánové DuVall s tahounem Cantrellem vše spojují pestrou paletou nálad, které vykvétají z jejich sofistikovaných hlasů. Komplikovaná struktura valné většiny skladeb už není tolik temná a zatěžkaná jako v minulosti. AiCh dnes nasazují větší vzdušnost a působivější systematičnost. Jejich schopnost vygradovat zprvu přímočaře působící kytarový riff a celistvou vokální linku do uhrančivě rozfázovaného bohatého opusu s mnohonásobným hlasovým představením dnes ukazuje, v jak výjimečnou a profesionální kapelu dozráli. Samozřejmě, že smutek je prvořadý a všudypřítomný - jen už nepůsobí tolik destruktivně a osudově nezvratně.

Nesmím zapomenout ani na zvuk. Ten už potřetí pochází od Nicka Raskulinecze a pro tvář kapely je zcela nepostradatelný. Působí strhujícím dojmem ve svých protikladech. Je sytý i syrový, zároveň však jemný i příjemně teploučký. Jeho předností je dramatičnost a euforická drsnost. Všechny nástroje dostaly mohutný valivý sound a jejich zvukový přednes nepostrádá pronikavý charakter, který je vedle do detailu vymazlených aranžmá naprosto nenapodobitelný.

Jestliže mám letos na něco připevnit cedulku progres, pak takový úkaz do puntíku splňují noví Alice in Chains. Protože toto je skutečně velkolepá muzika.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - Rainier Fog

Alice in Chains / Rainier Fog (2018)

northman | 4 stars | 30.08.2018

Po třináctileté odmlce jsem uvítal obnovení činnosti skupiny a začal jsem rozšiřovat sbírku. Po vydání desky The Devil Put Dinosaurs Here v roce 2013 jsem už nečekal, že by skupina ještě něco vydala - o to větší byla moje radost, když jsem si přečetl, že 24. srpna 2018 má vyjít další deska oblíbené skupiny. Koupil jsem si oba možné nosiče a tuhle desku nyní točím hodně často.

Deska Rainer Fog je klasické album obnovených Alice In Chains bez zpěvu zesnulého Layna Staleyho. Úvodní píseň The One You Know je velká porce těžkého rocku stejně jako následující titulní píseň. V písni Drone hraje na akustickou kytaru Chris DeGarmo, který hrával a možná ještě hraje v glam rockových Queensryche. Je zajímavé, že všechny písně Alice In Chains na této desce včetně nejtvrdší úvodní písně by snesly akustickou úpravu. V úvodní skladbě si pro hutný zvuk bicích vždy vzpomenu na své oblíbené Swans.

Poslouchatelné album, které se mi jen tak neoposlouchá. Hodnocení za čtyři hvězdy - Dirt nebo Jar Of Flies se mi líbí více.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

terka | 4 stars | 28.08.2018

V posledních týdnech jsem na Progboard přidávala recenze k alternativním kapelám a možná si mě teď ostatní dopisovatelé spojují se směry, které tady nejsou zrovna cool. Nebojte, já nejsem žádná punkerka s obarvenými vlasy a naušnicí uprostřed nosu. Pořád nejraději poslouchám melodický rock a jak lépe svou zálibu demonstrovat, než na ultra melodických písničkách kapely The Who?

Jejich třetí desku Who Sell Out považuji za velice povedenou. Po ztřestěných začátcích se kluci umírnili a našli společnou řeč v čistě melodické formě a nádherně vyzpívaných vícehlasech. Originálním nápadem je uvádění několika prvních písní vysíláním rozhlasových kanálů. Who tady hrají lehce jako jarní vánek. Nejde jim o nic krkolomného. Na první místo postaví melodii a prokládají ji svými rozvibrovanými vokály. Kytara je nápaditá a čerpá z elvisovského modelu padesátých a šedesátých let. Všechno se vznáší na romantickém polštáři Daltreyova hlasu. Taky tam slyšíte odkazy na rané, ale i pozdně-opiové Beatles? Já neustále.

Až na ten záměrně odpudivý obal musím album moc pochválit. Sice ještě nedosahuje hloubky díla Tommy, ale jeho myšlenka je čistá jako padlý sníh.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Faith No More - Introduce Yourself

Faith No More / Introduce Yourself (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 28.08.2018

Druhá deska FNM s názvem Introduce Yourself vychází u firmy Slash Rec. v roce 1987 a laser mého přehrávače ji za posledních čtrnáct dní zná jako své boty. Z reproduktorů se po jeho puštění vždy vyvalí kvalitní hlasitá hudba, na první poslech je slyšet větší rozpočet na studio a mastering.

Kapela společně s kamarádem, zvukovým inženýrem a producentem Mattem Wallacem mění celkovou barvu zvuku, zbavuje se z větší části post punkových a gotických vlivů a celkově přitvrzuje. Ostře řezaná kytara Jima Martina dostává mnohem větší prostor a má téměř thrash metalové zabarvení. To ostře kontrastuje s funkovou, pleskající basou Billa Gouda a chameleonsky vytlemeným projevem zpěváka Chucka Mosleyho, u kterého nikdy nevíte, jak příští sloku podá – buď jako punker, hip hoper, rocker nebo jako zpěvák středního proudu. Mnoho lidí na něj nadává, ale já (který nemusel snášet jeho všemožné opilecké eskápady) ho miluju. Jeho osud je jako vejce vejci podobný jako u Paula DiAnna z Mejdnů, který rovněž neměl hlasový rozsah Bruce Dickinsona, byl však bezprostřední a na nic si nehrál. Bohužel oba dosáhli svého limitu, měli velmi kladný vztah k opojným látkám a nedokázali čelit novým výzvám a potřebám svých domovských kapel. Náladu doplňuje svými atmosférickými klávesy v pozadí Roddy Bottum a celou karavanu vřed tlačí snadno rozpoznatelný bubeník Mike Bordin.

Nicméně - co již v období předchozího alba We Care A Lot ke kapele poutalo pozornost byla jejich stylová nezařaditelnost a pestrost. V jejich podání musel člověk špekulovat, jakou hudbu vlastně poslouchá. Jasně – základem byl tvrdší alternativní rock, stačila však jen chvíli nesoustředěnosti a zcela vás vykolejila rap metalová vložka, nakažlivý funky rytmus či neuvěřitelně brutální sekané thrashové riffy. Z ostatních kapel, které v té době o něco podobného pokoušely – namátkou RHCHP, RATM, Primus či Scatterbrain – mi zrovna FNM byli na tomto albu nejbližší svou neučesanou drsností a syrovostí.

Na tvorbu nové desky bylo méně času, proto se dle mého na ní ocitly i slabší kousky. Ty silné však jasně převládají a i když nejsou tak členité a barevné, jako na následující desce, je z čeho vybírat. Třeba Anne Song – výborná, až taneční funky záležitost, plně se hodící na nějaký veselý mejdan. Rovněž i následující kraťounká Introduce Yourself, kdy se skoro hardcorově metalové záseky střídají s popovým refrénem, kdy vstáváte z lenošky a tančíce, tleskajíc do rytmu s kapelou. Následující zvážnělá Chinese Aritmetic vás omámí chladně atmosférickými klávesy, znovu nahraný hit z první desky We Care A Lot opět pořádně nažhaví a u rapmetalové R'n'R řádně zatřepete hlavou.

Zbylé songy nedosahují na plné hodnocení, o žádnou vatu se však nejedná. Výborná deska, jednolitá, tvrdá i taneční, metalová i šmrncnutá rapem. Deska pětice muzikantů těsně před branami oslnivé kariéry.

» ostatní recenze alba Faith No More - Introduce Yourself
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal

Malmsteen, Yngwie / Facing the Animal (1997)

horyna | 5 stars | 28.08.2018

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Soundgarden - Superunknown

Soundgarden / Superunknown (1994)

terka | 5 stars | 27.08.2018

Soundgarden kdysi patřili k těm největším kapelám, které ovlivnily celé zástupy dalších nohsledů hledajících v právě doutnajícím stylu grunge své nové živobytí. Skutečné začátky souboru zmapované nemám, první alba jsem doma nenašla a z ukázek, které jsme s bratrem procházeli, se dalo vytušit, že kapela dřív hrála jinak, hodně punkově. Punk nebyl styl, který by u nás prošel. Táta ho neměl rád, brácha to zdědil a mně přišel vždycky banální.

Jenže když slyšíte nejznámější hit Soundgarden, klipovku Black Hole Sun, ve které není po nějakém punku ani stopy, nutně vás musí jeho sound srazit k zemi. Superunknown u nás přistál hned v době svého vzniku a od té doby se protočil snad tisíckrát. Dlouhátánská šestnáctiskladbová nálož, u které jsme si nejdřív oblíbili sabaťácké kusy - My Wave, The Day I Tried to Live, 4th of July, vzápětí ty melancholické - Fell on Black Days, Head Down, Limo Wreck, Fresh Tendrils a Like Suicide a nakonec experimenty a blbinky jako Superunknown, Spoonman, nebo Half.

Album má tendenci vám nikdy nezevšednět. To prostě nejde, dokonce bych řekla, že je deska běžně neoposlouchatelná. Právě tady se ze Soundgarden staly super hvězdy, kterým se navždy změnil osobní život a z lokální kapely vyrostla na několik málo let nová módní ikona. Jejich valivý sound vychází z tradic Black Sabbath a Led Zeppelin - však jim to nevděční kritici častokrát vyčítali. Zeppelin uslyšíme v mohutných pageovských riffech pana Kima Thayila a ponurou atmosféru B. S. zase v pomalých tempech depresivních věcí jako jsou My Wave, nebo 4th of July.

Chris Cornell byl zpěvák k pohledání a je ho věčná škoda. Nikde na mě neudělal takový dojem jako právě na jmenované desce. Ani na následující Down on the Upside a už vůbec ne na comebackové King Animal, nikde nebyl takovým titánem jako tady. Vybrat z tak obsáhlého množství nejoblíbenější kusy je těžké. V první řadě bych jmenovala Head Down, Black Hole Sun, Limo Wreck, 4th of July a třeba Like Suicide.

Chtěla bych ještě pochválit zajímavý zvuk od Michaela Beinhorna, kterého si o rok později k sobě přivolal Ozzy Osbourne, aby mu nazvučil Ozzmosis. Jeho paleta je sice podobně temná, ale výsledek je hodně přeřvaný a vůbec nevyšel tak dobře, jako placka Superunknown. Ta patří mezi pětici nejlepších rockově-alternativních nahrávek devadesátých let. Jasně vévodí v čele celého katalogu Soundgarden a je vedle Dirt nebo Ten milníkem epochy nazvané grunge.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Beatles, The - Abbey Road

Beatles, The / Abbey Road (1969)

horyna | 5 stars | 25.08.2018

Pokud budeme pátrat po skutečně první heavy metalové skladbě, musíme se vrátit v čase až do prvotního rock'n'rollového rozbřesku. Daleko před Deep Purple, Atomic Rooster a dokonce i před otce a zakladatele této hudební formy, před Black Sabbath. Je zapotřebí se ohlédnout ještě dál, až k těm, kteří celý ten rockový kolotoč tak velkolepě odstartovali. Ručičky heavy metalových hodin se zastaví u data 1969, tedy ještě o rok napřed, než stihne Iommiho parta vydat svou prvotinu.

Nacházíme se v Liverpoolu u slavných Beatles a bránu těžkého kovu otevírá skutečná heavy věc, skladba I Want You (She's so Heavy). Tato dle mého favoritka a pionýrka onoho zakrátko se zrodivšího hnutí je jedním z největších drahokamů nacházejících se v nadité pokladnici portfolia "brouků". Její ponuře vystupňovaná atmosféra, celkový naléhavý feeling, propracované sbory a především progresivní aranžérský přístup a vnitřní vařící napětí z ní vytváří něco neskonale úžasného. Něco velmi, velmi HEAVY.

Jistě, deska Abbey Road rozhazuje podobnými poklady kam jen zrak dohlédne. Především A strana je opravdu nadpozemská. Dnes mi připadají evergreeny Oh Darling, Octopus's Garden, či Because ještě kvalitnější, než svého času perly Come Together, nebo Something. Strana B dodává drobnější, ne však méně impozantní kusy. Opomíjená You Never Give..., rozkošné miniatury Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebo dojemný závěr s Golden Slumber, na kterou jsou navázaná poslední tři čísla.

Na Abbey Road je precizně zaznamenán celý kus rockové historie. Její zajímavě rozvržená dramaturgie a celá řada inspirativních písní z ní činí milník, který nelze opomenout či nějak slepě přehlížet.

Předpokládám, že v názorové rovině na kompletní desku, se mnou bude většinová základna Beatles souhlasit. A co se týká symbolické I Want You, slyšíte tady taky tu osudovost stylu, který se stane revoltující zbraní v rukou dalších příchozích generací?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

Vlasto | 5 stars | 25.08.2018

Toto je priami ťah na bránu...subjektívne pre mňa zatiaľ ich najlepší album, v ktorom nie sú slabé stránky. Že je občas mäkší, v poriadku, je ale kompaktný, je tam stále veľa poriadnych prog metalových pasáží, hoci je radený medzi NEO.

Markusove návraty ku fílingu zo Siegesu vôbec nevadia, celý album je totiž chytľavý na prvé počutie, čistý, nefalšovaný prog. dotiahnutý od začiatku do konca.
A produkcia? Podľa mňa výborná, čistý zvuk, žiadny nástroj nie je potlačený, je to lahoda.
Veľké odpurúčanie.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Swans - The Burning World

Swans / The Burning World (1989)

northman | 3 stars | 24.08.2018

Skupina Swans se po vydání Children Of God rozešla, zůstali pouze manželé Michael Gira a Jarboe. Pod hlavičkou Swans vydali písničku Joy Division Love Will Tear Us Apart (Láska nás rozdělí) na singlu a za vzájemné pomoci vytvořili pod hlavičkou Skin desky Blood, Woman, Roses (Jarboe) a Shame, Humility, Revenge (Michael Gira). Ty tam jsou zvukové stěny, jedná se o desky, které by mohla vydat společnost 4AD nebo Nick Cave.

Desku Burning World nahráli manželé doplnění o kytaristu Normana Westberga a spoustu hostů v čele s výborným kytaristou a houslistou Fredem Frithem, hráčem na sitar a housle Lavi Shankarem, který by měl být synem slavného Ravi Shankara. Písničky na této desce jsou opět v duchu písniček takových This Mortal Coil, ale obsah textů bude asi temnější. Miluji zpěv Michaela Giry i Jarboe. Střihli si tu cover písničky Blind Faith Can't Find My Way Home, v originále zpívá tuhle píseň Steve Winwood, tady se toho zhostila Jarboe. Jarboe zpívá na desce pouze dvě písničky, mimo té coververze ještě I Remember Who You Are. Komu chyběly na raných deskách melodie, tak tady je jich požehnaně.

Mám radši jejich rané desky, ale tuhle si taky celkem rád pustím, najdou se posluchači, kteří považují tuhle desku za jejich nejlepší, ale mezi ně se já nepočítám.

» ostatní recenze alba Swans - The Burning World
» popis a diskografie skupiny Swans

Alice in Chains - MTV Unplugged

Alice in Chains / MTV Unplugged (1996)

northman | 3 stars | 24.08.2018

Po vydání LP desky Alice In Chains s třínohým psem na obalu byla skupina zralá na ukončení činnosti. Layne Staley byl kvůli drogové závislosti naprosto nepoužitelný. Ještě v průběhu roku 1995 vydal se skupinou Mad Season výbornou desku Above. Skupina doplněná o kytaristu Scotta Olsona se rozhodla udělat album na způsob MTV Unplugged In New York od Nirvany.

Na živé provedení zařadila skupina skladby, které už měly akustickou podobu na prvních vydáních. Jedná se o písničky z poloakustických desek Jar Of Flies (Nutshell, No Excuses) a Sap (Brother, Got Me Wrong. Z nejslavnějšího alba Dirt zařadila skupina největší hity (Rooster, Down In A Hole) a už na desce pomalé skladby (Would?, Angry Chair). Z poslední desky Alice In Chains zařadila skupina opět poloakustické Heaven Beside You a Over Now. Mě zajímalo, jak se vypořádají s těžkotonážními skladbami jako Sludge Factory a Frogs, dopadlo to z mého pohledu dobře. Pro mě nejzajímavější skladbu zařadila skupina na závěr nikdy nevydanou písničku Killer Is Me, líbí se mi z celé kolekce nejvíce.

Když bych to měl shrnout, tak Alice In Chains mám radši než Nirvanu, ale Unplugged od Nirvany se mi líbí více. Pro mě se v tomto případě jedná o průměrnou desku za tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - MTV Unplugged
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Mountain - Nantucket Sleighride

Mountain / Nantucket Sleighride (1971)

horyna | 4 stars | 24.08.2018

V posledních dnech se na stránkách Progboardu vesele rozbujela alternativa a grunge. Rád bych se teď alespoň na chvíli zase vrátil ke klasikám žánru a trošičku zde představil dávno vyhynulé hard rockové mamuty Mountain. Ti svůj hřmotný rock'n'roll propojují s klasickým ostrovním blues, které navíc prošpikovávají špinavou americkou drzostí s kapkou té rozbujelé energetické příměsi. Bohužel si už nevzpomínám, jak jsem se k Mountain dostal. Nejspíš za ně vděčím hejkalově recenzi, tudíž jde o klasického odchovance Progboardu, kterému tímto skládám účet s dalším velkým DÍKY.

Prozatím vlastním tuto jedinou desku, prý nejlepší, a po prvotním zklamání, kdy mi jejich hudba přišla sterilní a nezáživná, začínám do světa Mountain pronikat. Deska Nantucket Sleighride je rozkročena ve dvou časově podobných stylových obloucích. Polovina skladeb patří do jemnější ligy. Estetický ideál krásy naplňují čarokrásné melodie, vznešené, mnohdy až plačtivé vokály a pavučinový klávesový přehoz. Druhou půli doplňují skladby hrubšího zrna. V nich hraje prim energický kytarový přínos, dunící rytmika a živočišný Westův vokál. Kapela míchá výše popsané styly s neuvěřitelnou samozřejmostí. Vše zní opravdově a autenticky. Když pak slyšíte vrcholné číslo nahrávky Travellin in the Dark, zmocňuje se vás pocit dokonalého naplnění a automaticky dostáváte kladnou odpověď na otázku, týkají se energie a času do poslechu vložených.

A co vy, staří rockoví mohykáni, rozpomínáte se ještě na dřevorubce Mountain? Nachází kapela v hrstce zbývajících věrných board-fans své obdivovatele?

» ostatní recenze alba Mountain - Nantucket Sleighride
» popis a diskografie skupiny Mountain

Night Flight Orchestra, The - Sometimes The World Ain't Enough

Night Flight Orchestra, The / Sometimes The World Ain't Enough (2018)

alienshore | 5 stars | 23.08.2018

Album Amber Galactic bol pre mňa prekvapením, pretože AOR na takej úrovni sa len tak nepočuje. Úprimne, neveril som, že The Night Flight Orchestra budú schopní vytvoriť niečo podobne kreatívne a tak som s určitou skepsou očakával ich ďalší počin Sometimes The World Ain't Enough. Zostava sa našťastie nezmenila. Hlavný skladateľ a gitarista David Andersson svoj hitmakerský rukopis nestratil ani omylom a spevák Bjorn Strid stále spieva ako kráľ melodického rocku a AOR. Baretka na hlave mu určite pristane a Dave Bickler zo slávnej AOR kapely Survivor sa pri pohľade na neho musí určite usmievať. Nutrične výživné ingrediencie sú zachované a tak neostáva nič iné len nastúpiť s nimi do lietadla na zhruba hodinovú jazdu naprieč hard-rockom, AOR aj so štipkou progresívneho rocku.

Konceptu z predošlého albumu Amber Galactic ostali aj naďalej verní. Priniesol im úspech a tak sa opätovne priklonili k nemu. Mám na mysli hlavne zvukovú stránku, pretože je veľmi podobná. Nespravili to však takým tým hlúpym spôsobom, ale naopak priniesli opäť výdatnú porciu hitových skladieb s jasnou myšlienkou i charakterom. To je dosť dôležitá vec a pri porovnaní so skupinami z talianskeho vydavateľstva Frontiers Records sú švédski The Night Flight Orchestra kvalitatívne za horami, za dolami ...

This Time je klasický hitík na úvod. Oveľa viac ma ale dokážu zvalcovať pecky ako Turn To Miami a Paralyzed. Americkú kapelu Toto pripomína titulná Sometimes The World Ain't Enough. Bjorn Strid sa ako skladateľ prejavil v songu Can't Be That Bad a evidentne tam čosi zaujímavé v ňom drieme. Ako prvý vrchol albumu vidím v nádhernej Pretty Thing Closing In, pretože prináša zaujímavú atmosféru a sofistikovanú melodickú linku. Barcelona je ďalší adept na rockový hit, ktorý by mal nakopať svetové singlové rebríčky (ale asi nenakope ...). Druhý vrchol prináša prog-rocková suita The Last Of The Independent Romantics. Začiatok je geniálny a evokuje v mnohých smeroch tvorbu Genesis v 80-tých rokoch. Nestráca duchaprítomnosť ani v ďalších minútach a dáva celému albumu korunu krásy. V digipakovej verzii sa objavil aj milý bonus v podobe skladby Marjorie.

Myslím si, že lepšiu melodic-rock/AOR partiu ako sú The Night Flight Orchestra v posledných rokoch určite nenájdete. Posledné dva štúdiové albumy patria jednoznačne medzi skvosty v danom štýle a právom dosiahli umiestnenia v európskych rebríčkoch. Môže za to najmä schopnosť Davida Anderssona písať skutočné hity, ktoré nie sú ani suché a ani polovičaté, ale naopak sršia pozitívnou energiou a inštrumentálnou brilantnosťou. Je radosť počúvať po dlhých rokoch kapelu, ktorá prinavracia lesk melodickému rocku z 80-tých rokov, tak ako sa to kedysi darilo americkým Journey, Toto alebo Foreigner.

» ostatní recenze alba Night Flight Orchestra, The - Sometimes The World Ain't Enough
» popis a diskografie skupiny Night Flight Orchestra, The

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

alienshore | 5 stars | 23.08.2018

Sú dve možnosti akými sa rocková (alebo prog-rocková) kapela môže uberať. Buď budú tvoriť priemernú (prípadne ničím výnimočnú) hudbu pre zopár poslucháčov alebo zakomponujú viac melódií a stane sa z nich konečne úspešná kapela. Robiť muziku pre pár stoviek či desiatok ľudí je frustrujúce, niektorým to však stačí. Ambície sú dôležité a posúvajú hranice hudby smerom vpred. Niežeby nemeckí Subsignal prišli s niečím neslýchaným, ale komerčné ambície rozhodne majú. Bolo to zjavné už na albume Paraíso a ich piaty štúdiový album La Muerta potvrdzuje tento trend ...

Je prekvapujúce ako málo progových kapiel využíva komerčný smer daného štýlu. Na príklade legendárnych Yes a kanadských Rush je vidieť ako ďaleko sa vďaka tomu môžete dostať a získať status legendy. Potrebujete na to jednu maličkosť. Musíte mať v arzenálu svoje hity, ktoré bude vaše publikum milovať. Aj Subsignal sa o niečo také pokúšajú a dá sa povedať, že vcelku úspešne. Progeri síce budú nadávať, že je to veľmi komerčné, ale čuduj sa svete Subsignal majú na konte už svoj štvrtý prienik do albumového rebríčku v Nemecku. Podobnú radosť majú určite aj poľskí Riverside, ktorým sa darí v tomto smere viac a viac ...

Inštrumentálna predohra 271 Days uvedie prvý progový hit La Muerta a kapela vytiahne zo svojho arzenálu vskutku brilantné melódie. Skladby sú samozrejme o trochu viac "soft" na ich pomery, ale stále si zachovávajú interes v progresívnom rocku. Občasné citovanie skupiny Rush je tu nepochybne prítomné a ich tvorba z rokov 80-tých ich evidentne inšpirovala. Aranžmány sú inteligentné, citlivo zakomponované a dokážu vyčarovať veľmi pekné momenty. Obzvlášť druhá polovica albumu so skladbami ako Even Though The Stars Don’t Shine, The Passage, When All The Trains Are Sleeping a As Birds On Pinions Free je vynikajúca.

Nejaké to mínus sa určite dá pripísať produkcii, ktorá mohla byť aj invenčnejšia, ale to by stálo hromadu peňazí. Ďalšia vec je, že v prípade gitarových sól by som možno ocenil viac charakteru a feelingu, tak ako to kedysi vedel napr. geniálny Alex Lifeson. Čo je tu ale naozaj skvelé je spevácky výkon Arno Mensesa a prepracovaná melodika. Ambície sú v tomto prípade chytené za ten správny koniec. Keď to opäť porovnám s príšernosťami vo svete prog-rocku, ktoré vychádzajú každý mesiac, tak Subsignal a ich La Muerta sa jasne zapisuje medzi najlepšie počiny tohto roku.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Porcupine Tree - The Incident

Porcupine Tree / The Incident (2009)

horyna | 5 stars | 23.08.2018

Ukončení činnosti kapely Porcupine Tree znamenalo výraznou ztrátu v progresivních řadách. Nemyslím si, že v jejich případě šlo jen o jednu z mnoha formací, které se výrazným dílem zasazovaly o chod a rozkvět celého inteligenčně-uměleckého hudebního odvětví. Porcupine Tree nebyli jen jedni z dalších, jedni z předních, oni byli na onom seznamu na samotném vrcholu, první, jedineční a nejdokonalejší.

Toto jejich poslední album jsem si pouštěl cestou autem napříč dovolenkováním Jeseníky (krásný kout naší země, stran přírody vřele doporučuji) a skrze jeho výpovědní podstatu jsem musel hloubat o myšlenkách, které Stevena při komponování vedly a které jsou se vznikem nahrávky spojené. O neustálém smrtelném nebezpečí, které za volantem hrozí i těm nevinným a spořádaným účastníkům dopravních situací. Realita je krutá a zubatá s kosou si hold bere bez stanoveného pořadníku.

Muzikantsky jde o naprostou špičku ve tvorbě kapely, která ovšem z důvodu koncepční osnovy není poslechově prvoplánová. Pokud jste si však Porcupine Tree dávno oblíbili a Incident vám ve sbírce ještě schází, rozhodně neváhejte, tento atmosférický koláč vám bolesti břicha nezpůsobí.

Díky Stevene, Gavine, Coline a Richarde za tento váš finální testament. A je mně vážně moc líto, že osobní ambice vašeho leadera způsobily rozklad progresivní formace snů, které ležela u nohou celá horda "niemandů" působících skrze novodobou hudební historii.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Swans - Feel Good Now

Swans / Feel Good Now (1987)

northman | 5 stars | 22.08.2018

Skupinu Swans založil na počátku osmdesátých let v New Yorku Michael Gira (ročník 1954), který je jediným stálým členem kapely. Polemizovalo se o jeho českém původu, ale zřejmě to nebude pravda, i když jeho vztah k Čechám je kladný a poměrně často zde vystupuje. Skupina se zařadila po bok skupin Sonic Youth, Foetus, UT nebo Lydia Lunch do neoficiálního sdružení s názvem „no wave“, které bylo protipólem „new wave“ vzniklé ve Velké Británii.

Debutové album Filth (Chlívárna) vyšlo v roce 1982 a nahrála ho skupina ve složení dvě basy, dvoje bicí a kytara, na kterou už tehdy hrál detroitský kytarista Norman Westberg. Hudba na této desce jsou písničky postavené na jednom tónu, písničky bez začátku a konce, hlavně hrané hodně hutně a hlasitě. V podobném duchu se nese i následující deska s názvem Cop a deska se živým záznamem z tohoto období s poetickým názvem Public Castration Is A Good Idea. Po vydání prvních dvou desek přišla k souboru zpěvačka a klávesistka Jarboe, která účinkuje už na následujících albech Greed a Holy Money. Na těchto deskách je probíráno prokletí peněz a majetku, které symbolizuje značka dolaru na obalech. Po těchto albech následovala deska s názvem Children Of God, kde se pro změnu vypořádává Michael Gira s náboženstvím, při následném turné provedla skupina dvě vystoupení v Praze a Brně, o kterých komunisté nic netušili. Ze záznamů z koncertů vzniklo toto album, na kterém by mělo být i něco z vystoupení v Brně, jak je uvedeno v bookletu.

Živá nahrávka z evropského turné v roce 1987 vyšla jako oficiální bootleg na 2LP a CD. Na live kompilaci se nacházejí hlavně písničky z aktuální desky Children Of God. Písničky hrané živě jsou mnohem hutnější než na studiové desce, jejich součástí je spousta industriálních zvuků a feedbacku. Nahrávka připomíná náboženský obřad, kde se střídají dva kazatelé Michael Gira a Jarboe, jako ďábel a anděl, stačí si vedle sebe postavit skoro brutální píseň Beautiful Child zpívanou Girou a křehkou Blackmail zpívanou Jarboe, podobně vyzní New Mind a Blood And Honey. Hudba má razanci parního kladiva a nepřipraveného posluchače doslova přibije k podlaze. Vím, o čem mluvím, byl jsem na jejich koncertě a někteří návštěvníci měli špunty do uší. Hudba to není melodická, ale já zastávám názor, že mnoho melodií i mnoho not hudbě škodí. Písničky se mi v živém provedení líbí více než na studiové verzi.

Co se týká hodnocení tak pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Feel Good Now
» popis a diskografie skupiny Swans

Alice in Chains - Facelift

Alice in Chains / Facelift (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2018

S touto deskou jsem měl už v roce 1990 problém. Výbornou muziku - drsný a nápaditý alternativní hard rock s hutným zvukem ve středním tempu a neuvěřitelně invenční Cantrellovou kytarou mi kazil mečivý projev Layne Staleyho, který svou barvou hlasu a pro mě neúměrným protahováním slabik dokázal od dalšího poslechu odradit.

Koho zajímá styl grunge jako takový, tomu doporučuji bakalářskou práci Jakuba Kličky - Seattleská hudební scéna za posledních 30 let.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Uriah Heep - Live In Europe 1979

Uriah Heep / Live In Europe 1979 (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2018

Mezi zaznamenáním prvního a legendárního živáku Uriah Heep z roku 1973 a druhého s názvem Live in Europe uplynulo pouhých 6 let. Z dnešního pohledu vcelku krátké období, v sedmdesátých letech bylo změn u této kapely až dost. Skupinu opustil zpěvák David Byron a říši živých skvělý basák Gary Thain. Kapela vydala v této době neuvěřitelných sedm! studiových desek rozdílné kvality. Tedy dost na to, aby se dalo uvažovat o představení nové tváře kapely v čele se zpěvákem Johnem Lawtonem. V roce 1979 tedy došlo k záznamům několika koncertů v Německu a Anglii, ze kterých se sestříhal materiál na živé dvojalbum.

Jak se tento záznam povedl a lze jej nějak porovnat s koncertem z roku 1973? Odpověď není jednoduchá, protože je v zadání mnoho proměnných, matematicky řečeno. Pokud přelétnu zrakem výběr písní, tak vidím, že kapela rozdělila repertoár spravedlivě na "Byron" a "Lawton" éru. Z toho prvního období se do koncertního playlistu například kromě osvědčených Easy Livin' nebo Gypsy probojovala Lady in Black, která na prvním dvojalbu chyběla. Z období druhého logicky zaznělo nejvíce skladeb z Falling Angel, neboť k tomuto albu jela kapela turné. Dostalo se i na několik skladeb z Innocent Victim a na jednu z Sweet Freedom. Z několika dalších desek se do playlistu neprobojovalo nic. Dle mého názoru se John Lawton jako zpěvák osvědčil a i s repertoárem svého předchůdce se popral statečně, ne vždy se to však úplně podařilo. Logicky se cítil lépe ve skladbách psaných pro jeho hlasový rozsah. Nicméně se tu v přímém porovnání projevil jiný fakt - songy z pozdějších desek nemají tu moc se vyrovnat zažité klasice z počátku sedmdesátých let.

Ani technická kvalita se nedá porovnat s předchozím záznamem. Zvuk je slitější, občas se některé nástroje ztrácí. Nahrávka trpí i tím, že byly použity záznamy z rozdílných koncertů, což je na zvuku rovněž poznat. Co se týče atmosféry, ta není špatná – Lawton z publikem komunikuje a to vřele odpovídá, jako třeba ve Free Me. Jako "improvizační" byla vybrána Sweet Lorraine, zde se obě strany vyřádily dostatečně. U předchozí skladby Who Needs me mě však ta improvizace dost nudila. Mick Box přiznal, že u této nahrávky došlo jen k velmi málo zvukovým úpravám. Pokud se na to však podíváme z té pozitivnější strany, tak na tomto živém dvojalbu máme zakonzervován autentický projev Uriah Heep z roku 1979 se zpěvákem Johnem Lawtonem, který zanedlouho kapelu opustil.

To bylo také z jedním z důvodů, proč deska vyšla až o sedm let později, v roce 1986.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live In Europe 1979
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Thin Lizzy - Bad Reputation

Thin Lizzy / Bad Reputation (1977)

john l | 5 stars | 22.08.2018

Irští psi Thin Lizzy vyzkoušeli během své kariéry spousty producentů. Nick Tauber, Ron Nevison, John Alcock, Kit Woolven nebo Chris Tsangarides. Každý z nich dokázal kapele vtisknout svou vizi a trochu ji pozměnit k obrazu svému. Základní charakteristiku si ovšem Lynott a jeho kumpáni dokázali zachovat. Nejvyšší dohled nad deskami Bad Reputation a následující mooreovskou černou růži byl svěřen Tony Viscontimu. Ten ze všech zúčastněných odvedl nejdokonalejší "knoflíkovou" práci a z kapely vykřesal maximální maximum. Poslech "špatné reputace" je toho důkazem.

Jenom strnulá úvodní fádnost Soldier of Fortune může moje stanovisko nabourávat. Počínaje titulní věcí a konče technicky namakanou Dear Lord vychází zářivé slunce nad hlavami Thin Lizzy pravidelně a ještě osmkrát. Opium Trail, South Bound, hlavně křehule Dancing in the Moonlight a strhující That Woman's Gonna Break Your Heart. To jsem vám označil ty, které sám považuji za enormně přesvědčivé. Thin Lizzy tu voní dálavami orientu, často se nadechují k předem vyhrané bitvě a vyhrávají do všech stran, až se jim zapalujou lejtka. A to i přesto, že s Brianem Robertsonem začaly být patálie a na desce si moc neštrejchl. Na výsledku poznáte spíš pravý opak.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Jethro Tull - A

Jethro Tull / A (1980)

terka | 4 stars | 20.08.2018

Od Jethro Tull si pro své recenze zatím vybírám méně tradiční a spořeji oblíbené desky. Po Crest of a Knave to bude deska A. Právě u ní je nejmarkantněji poznat změna, kterou Ian Anderson na přelomu 70. a 80. let vytvořil. Původně bylo album zamýšleno jako sólová práce Iana Andersona, než jej společnost Chrysalis požádala, aby album uvedl pod znakem skupiny, což mělo pomoci navýšit klesající prodeje předchozích desek. To je také příčinou názvu alba, protože pásky byly označeny písmenem "A" jako "Anderson".

Pro používání syntetizérů a omezení folkových vlivů bylo album mnohými fanoušky skupiny přijato rozporuplně a podobně jako mnoho jiných kapel vkročili i JT do okolního prostředí bez bázně a hany. Kritika jim v posledních letech vyčítala přešlapování na místě, a tak Ian udělal všechno proto, aby se z Jethro Tull nestala novodobá karikatura. Když budeme jednotlivé desky pozorně poslouchat, tak ani v případě kritizované Stormwatch, která místy přehrává, nenajdeme stopy strnulosti a vyhasnutí. Deska A přijímá nové směry v oblasti objevování jiných zvuků a jiné koncepce, jenže není dotažená tak, jak by měla. Co se podařilo s Broadsword, tadyzatím zůstalo na půli cesty. A to už nemluvím o atmosféře - v tomto směru dopadlo "Áčko" jako otloukánek a jedna z mála desek JT, která žádnou atmosféru nemá. Nahrávku si nepouštím tak často, jak by si asi zasloužila, a jako ostatní alba JT. Podle mě jí schází soudržnost. Vnitřní žár tolik typický pro starší, ale také některé novější produkty této kapely. Je tady málo okamžiků, co mě dokáží vybičovat k soustředěnosti a udržet pozornost.

Pro někoho je to velký přehmat, pro mě jenom slepenec nálad a nových směrů proudící do osmé dekády. Většina skladeb má pěkné melodie a nevtíravé klávesové efekty, vyloženě nudnou skladbu tady neslyším. Za prvotřídní vybírám třeba melodickou Crossfire, Fylingdale Flyer, Working John, Working Joe a hlavně Black Sunday, houslemi podbarvenou Uniform a melancholickou tečku And Further On.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Alice in Chains - Jar of Flies (EP)

Alice in Chains / Jar of Flies (EP) (1994)

northman | 5 stars | 20.08.2018

Na podzim roku 1988 vyšel box tří vinylů s názvem Sub Pop 200 na kterém byly nahrávky začínajících kapel z města Seattlu na severozápadě USA. Na deskách byly písničky kapel jako Nirvana, Mudhoney, Soundgarden, Screeming Trees, Tad a další. Hudba těchto kapel mě hodně zaujala a nahrál jsem si tehdy jedinou dostupnou desku a tou byl debut Mudhoney, postupně jsem si nahrával, jak tyhle kapely vydávaly desky, další byl debut Soundgarden a potom následovala Nirvana s Bleach. Vstoupila do toho revoluce a v obchodě se objevila deska, to už jsem si kupoval CD, skupiny s nádherným názvem Alice In Chains. Deska se jmenovala Dirt a byla fantastická, ihned jsem objednal Facelift. Když se v obchodě objevilo CD s názvem Jar Of Flies, tak jsem neváhal, protože jsem šel na jistotu.

Deska Jar Of Flies se od předchozích liší délkou pouhých třiceti minut a formou. Před nahráváním alba odešel baskytarista Michael Starr, kterého nahradil Mike Inez. Mike Inez hrál před tím na albu No More Tears Ozzyho Osbourna. Ve všech písničkách hraje prim akustická kytara vynikajícího Jerryho Cantrella. Hned úvodní Rotten Apple je vynikající, I Stay Away má hodně tvrdou střední část. Další vynikající skladbu No Excuse zpívá Jerry Cantrell, tuhle skladbu mám z celé desky asi nejradši. Co skladba to perla. Od počátku mám rád zpěv Layna Staleyho a kytaru Jerryho Cantrella. CD je to sice krátké, ale proč si jej nepustit dvakrát za sebou.

Tuhle desku skupina podle mě nepřekonala a nejen proto ji dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Jar of Flies (EP)
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Uriah Heep - Live January

Uriah Heep / Live January (1973)

jirka 7200 | 4 stars | 20.08.2018

S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas letí. Uběhlo například již několik desetiletí od okamžiku, kdy jsem naposled slyšel nějaké LP od Uriah Heep. Přitom desky s Byronova období jsem měl poměrně rád. Rozhodl jsem se tedy pořídit nějakou Best-ofku, nejlépe v živém provedení. Od této idey už byl jen krůček k mému novému nápadu. Ohodnotím dvě live nahrávky Uriah Heep - jednu s původním pěvcem Davidem Byronem a druhou s jeho nástupcem Johnem Lawtonem.

Znalci jistě vědí, po jakých deskách jsem sáhl. Ano – tipujete správně, ta první bylo vydána jako dvojalbum v roce 1973 pod názvem Live January. Natočena byla téhož roku při lednovém koncertu v anglickém Birminghamu a stala se jednou z prvních živých hardrockových nahrávek. Práce na ní však nebyla jednoduchá. Dlouhou dobu se nedařilo, předchozí záznamy z jiných koncertních zastávek vždy v něčem selhaly. Až poslední koncert k velké úlevě všech klapl po technické stránce na výbornou.

K posluchačům se o několik měsíců později dostal záznam jedenácti písní vybraných z předešlých čtyř studiových alb kapely (na Salisbury se z nějakého mně nepochopitelného důvodu nedostalo). Jinak je poslech této desky lahůdka. Skupina ve svém nejklasičtějším složení předvádí v plném nasazení průřez svou dosavadní hity nabitou tvorbou. Většina skladeb zní podobně jako na studiových albech i s kouzelnými sbory, jen Gypsy je proložená improvizací jednotlivých muzikantů. Naopak z The Magician's Birthday zbylo jen jakési torzo.

Zvuk je neuvěřitelně precizní a každý nástroj je detailně slyšet. I proto se objevovalo podezření, že ne vše pochází z koncertního záznamu. To dnes asi nerozlouskneme, nicméně tento koncert se zařadil mezi špičku živých záznamů ze sedmdesátých let. Lze se soustředit třeba na souhru klávesáka Hensleyho s kytarou Micka Boxe, zvláště však vyniká linka basové kytary Garyho Thaina, neboť každá nota jím zahraná je lehce identifikovatelná. Tato nahrávka se stala pomníkem Uriah Heep a nemohla být zaznamenáma v příhodnější dobu – uprostřed největšího rozkvětu kapely. Splnila přesně to, co jsem očekával - připomenout si songy kapely z dané doby.

Jen malé smítko na celém dvojalbu se přece jen najde. Celou jednu stranu LP vyplňuje medley rock'n'rollů, což mi připadá docela neúměrné, přece jen raději bych slyšel další původní skladby UH. V zásobě jich měli nepřeberné množství. Třeba právě zkrácenou The Magician's Birthday, která by v živém provedení byla jistě mnohem poutavější a zajímavější.

P.S.: Závidím rovněž majitelům původního vydání na LP, kteří měli v obalu vloženou krásnou knížečku s fotkami - já na CD krom jednoho malého snímku nemám nic.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live January
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bowie, David - Aladdin Sane

Bowie, David / Aladdin Sane (1973)

horyna | 4 stars | 20.08.2018

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy (1973)

steve | 5 stars | 19.08.2018

Jestli někdo automaticky předpokládá, že až s Alem Di Meolou získávají Return to Forever na jazz-rockových kolbištích status neporazitelnosti, hluboce se mýlí. Jistě, Al je velkým fenoménem a ve škatulce fusion poskakuje jako rarach okolo roztopeného kotle, ale už jeho předchozí zástupce obsluhující šestistruní Bill Connors po sobě zanechává nesmazatelný dojem.

Nahrávka Hymn of the Seventh Galaxy je dokonalá každým coulem. V čem se malinko liší od svých nástupců, je její neutuchající živelnost. Očividná instrumentální sehranost, široká barevná škála Coreových rejstříků, nádherně pulzující kreativní basa Stanleyho Clarka a ohnivé, hračičkově dovádivé bicí Lennyho Whitea po většinu své poutě albem jedou na vysoké obrátky. V malebnějších místech dokonale vyniknou hráčské finesy a pestrost představených témat. V ostřejších zákrutách se monopost značky RtF prohání jako plnokrevný hřebec, neznajíc konkurence. Některé lokace (Captain Señor Mouse, Game Maker) jsou tempově strhující a tónově dokonalé.

Takové fusion je skutečně radost poslouchat, proto jej nelze než doporučit.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Alice in Chains - Dirt

Alice in Chains / Dirt (1992)

EasyRocker | 5 stars | 18.08.2018

Pokud jsem svou někdejší recenzi "Down on the Upside" od Soundgarden obohatil naposledy recenzí skvostu "Yield" od Pearl Jam, nemohu se vyhnout ani vlastnímu pohledu na další z perel grungeové éry první poloviny 90. let.

Dá se říci, že jak zrod, tak následné hudební působení Alice in Chains je nejvíce spojeno s metale. Lapela v počátcích své existence v 80. letech (vznikla jako glam-metalová kapela Alice´n´Chainz) koncertovala s kdekým - od Van Halen po Megadeth. AIC tedy hudebně i zvukově představují nejtvrdší odnož seattleského zvuku a jistě není od věci zmínit inspiraci například slovutnou Metallicou.

Album Dirt, které je považováno za vrchol kapely, je jejich druhým albem a hned první dvě skladby Them Bones a Dam That River vás v mnohém přesvědčí o shora zmíněném metalovém ovlivnění. Obdobného ražení jsou na desce třeba skladby Sickman, Dirt či Godsmack. Nesmlouvavý, težce přístupný kovový krunýř, ze kterého jen poskrovnu vystupuje klasická emocionální tvář kapely. Někde na předělu je třetí Rain When I Die - skladba zahájená mocnými údery basy a bicích se postupně vyvine v ukázkový epos kapely, z metalových meziher gradující k emocionálně vypjatému refrénu. Koneckonců střídání drsných a lehčích pasáží bylo pro tuto scénu typické a všechny zásadní skladby těchto kapel jsou na tomto modelu vystavěny. Podobný model AIC praktikují v Junkhead, proslulé temné Angry Chair, Hate to Feel a závěrečné Would?, byť ta představuje přece jen oproti zbytku desky jisté odlehčení.

Všechny uvedené skladby patří ke klenotům grunge a Staley se v nich představuje jako jeden z nejvýraznějších zpěváků generace vedle Kurta Cobaina, Chrise Cornella či Marka Lanegana. Pak bych si nechal s dovolením dva absolutní klenoty na závěr - skladby, v nichž je podstatná melancholická složka a maximálně pochmurná nálada, a to megahit Rooster, kde se Cantrell lyricky vyrovnal s účastí svého otce ve vietnamské válce (tomu se věnoval i drsný klip) a slavnou Down in a Hole, beznadějně gradující baladu.

Dirt dostalo ve své době po zásluze ta nejvyšší ocenění. Je pro mě dnes až nepochopitelné, že album s takto bezútěšnou, rozdrásanou náplní se prodalo v několikamilionových číslech jen v USA (u Nirvany a Soundgarden si kladu otázku podobnou, Pearl Jam na prvotině přece jen měli komerčnější vyznění). Ale doba tomu zkrátka přála, takže mohu být z dnešního pohledu za tuto hudební žeň spokojen. Bez váhání plný počet, a rozhodně nejen z nostalgie - tohle je skutečný žánrový pomník.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Dirt
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here

Alice in Chains / The Devil Put Dinosaurs Here (2013)

terka | 5 stars | 18.08.2018

Skupina Alice in Chains patří spolu s Pearl Jam mezi přední představitele grungemánie devadesátých let. Jako jediné se jí podařilo znovu nastartovat kariéru a navíc úspěšně. Debut Facelift ještě nebyl pro hudební vývoj zvlášť oslnivým mezníkem, ale jeho nástupce, špinavý album Dirt, vyfásnul v USA čtyřnásobnou platinu. Pobláznil nejen Ameriku, ale taky Evropu a všechny dorůstající teenagery, kteří v televizi viděli do nekonečna rotující klip k Down In A Hole a běželi si desku koupit. Jedním z nich byl i můj bratr, a tak máme desku Dirt doma už pětadvacet let.

Producent Dave Jerden ji propůjčil masivní zvuk a sytá Cantrellova kytara v ní plave jako ryba ve vodě. Jádro hudby "Alenky v řetězech" pramení právě z kytarového pojetí hlavní osoby souboru, Jerryho Cantrella. On skoro pořád riffuje, ale velmi pomalu a strašně melodicky, Takže to vlastně nejsou riffy, ale spíš melodie. Melodické riffy - to je to správné pojmenování. Ze svého nástroje vyluzuje zvuky jako fakír hrající na píšťalu, když vábí hada ven z pytle. Ten se pomaloučku sune vzhůru a zamotává podobně jako hudba AiCH.

Další výraznou osobností byl Layne Staley, který zemřel předčasně na předávkování drogami. Budiž mu země lehká. Nikdo nezpívá jako Layne. Poznáte ho ve vteřině. Má identifikovatelnou barvu, jeho hlasu vládne melancholie, dokáže být rtuťovitě sarkastický, ironicky patetický, ale taky přívětivý a něžný. Byl to velký šoumen a pro "Alenku" poznávací prvek. Dnes jej nahradil Villiam DuVall, který má podobné schopnosti, jenom není takovým excentrikem. Hodně linek zpíval a pořád zpívá Jerry, takže se žádný velký rozdíl oproti dřívějšku nekoná.

V těchto dnech vychází novinka Rainier Fog, kterou si chci co nejdřív pořídit. Ale ještě než se tak stane, ráda bych ztratila pár slov o zatím stále ještě poslední nahrávce s podivným názvem The Devil Put Dinosaurs Here. Ta je druhou deskou obnovených AiCH a podle mě hned po Dirt tou nejlepší.

Najdeme na ní všechno, na co jsme byli od kapely zvyklí. Jerry Cantrell neustále chrlí své valivé riffy, které podporuje disharmonickými vyhrávkami jako dřív. Jde o poctivou práci, která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Z desky zase sálá pocit beznaděje a úzkosti. První tři skladby jsou hodně úmorné, a tak akustické vysvobození s Voices mě pokaždé přijde vhod. Uprostřed desky jsou skvělé atmosférické kusy The Devil Put Dinosaurs Here, Low Ceiling a něžná Scalpel. Po nich přiletí uragán riffů Phantom Limb a závěr osadí melancholická dvojice Hung On A Hook a Choke.

Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Je zahraná s chutí, láskou a pokorou.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

Martin H | 5 stars | 17.08.2018

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Faith No More - We Care A Lot

Faith No More / We Care A Lot (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 17.08.2018

Mám rád debutní desky kapel, které později prorazily a získaly velké jméno na hudební scéně. Nabídnou totiž letmý pohled pod sukénku, kde je možné spatřit to, co je již později producenty, firmou či vlastní cenzurou hudebníků potlačeno. Je možno vysledovat základy jejich stylu a označit inspirační zdroje. Nejinak tomu je i u Amíků Faith No More, jedné z nejoriginálnějších rockových kapel devadesátých let, která léta tančila na pomezí alternativního rocku, metalu, hip hopu a punku a pomohla tak svým stylovým přesahem rozšířit hudební obzory mnoha rockovým fandům.

Jak jsem již předeslal v úvodu, na paškál jsem si vzal jejich prvotinu We Care A Lot z roku 1985. FNM se k této nahrávce dlouho moc nehlásili, spíše uváděli, že jako svůj debut vidí až následující album Introduce Yourself z roku 1987. Situace se změnila, když před několika roky našel basista Bill Gould ve sklepě původní mastery tohoto alba ještě na original studiových pásech. Digitalizoval je a odborník na mastering Maor Applebaum (spolupracoval na jejich posledním albu) zvuk pročistil. Album bylo vydáno v roce 2016 pod názvem "We Care A Lot" [Deluxe Band Edition] na Gouldově labelu Koolarrow obohacené o devět bonusových skladeb. Vedle dvou raritních live snímků tu jsou k ochutnání čtyři písně z demokazety a hlavně tři zcela nové MIXY! z původních pásů. Tak to je mazec! Zvuk je oproti původní nahrávce dynamičtější a bez šumu. Nové mixy poukázaly na fakt, že na original nahrávce ve studiu byla odvedena práce nadmíru kvalitně a ani po třiceti letech nebylo třeba výraznějšího editorského zásahu. Ze základů byly trochu vytaženy bicí nástroje.

O zvuku tedy víme vše. Nyní něco o hudbě samotné. Překvapilo mě, jak velký vliv post punku a gotického rocku prezentovaným hlavně chladně temnou barvou kláves se v těchto písních nachází. Kdo slyšel anglické Adam and The Ants či Siouxsie and the Banshees, ten ví, o čem je řeč. Těmito dvěma styly je silně ovlivněna většina materiálu a FNM je koření punkově rozjíveným projevem Chucka Mosleyho, drsně zkreslenou rockovou kytarou Jima Martina a nezvyklou a jasně rozpoznatelnou hrou na bicí Mike Bordina s jeho pověstným zdvojeným úderem. Tuto polohu reprezentují například songy Mark Bowen, Greed nebo As The Worm Turns. Do dalších dvou skladeb je nenásilnou formou namíchán undergroundový rap – tak zní notoricky známý hitový nářez We Care a Lot a hypnoticky pomalá Why Do You Brother? Spojnicí s novější tvorbou jsou skladby The jungle a instrumentálka Pills for Breakfast, kde Jim Martin servíruje nekonečnou smyčku metalové řežby, která jako by byla předobrazem písni The Real Thing z jejich opusu magnum. Výjimku zaregistrujeme ve skladbě Jim, to je devadesátisekundová jednohubka zahraná na koncertní kytaru. V podstatě jedinou věc, kterou bych postrádal, je závěrečná a nevýrazná New Beginnings.

Abych to shrnul. Zapomeňte na výrazy slabší, nedovařený, špatně nazpívaný apod. Je to debut jak hrom! Chladně post punková deska s odérem gotiky a nekomerčního rapu. Hutnost dodává navíc zuřivá kytara. Skladby jsou sice jednodušší struktury, ale plné energie a opravdovosti. Velmi neobvyklý mix stylů, který v devadesátých letech metaloví fandové FNM při zpětném objevování už zpětně moc nerozdýchali v očekávání alternativního metalu ala The Real Thing.

Tento počin se nechtěně stal upomínkou na prvního leadera kapely, Chucka Mosleyho, který nedlouho po vydání této reedice zemřel ve věku 57 let.

» ostatní recenze alba Faith No More - We Care A Lot
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Supertramp - Crisis? What Crisis?

Supertramp / Crisis? What Crisis? (1975)

horyna | 4 stars | 17.08.2018

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet (2007)

tykeww | 5 stars | 16.08.2018

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

john l | 5 stars | 16.08.2018

Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.

Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.

Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.

Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.

V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.

Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sonic Youth - Confusion Is Sex

Sonic Youth / Confusion Is Sex (1983)

northman | 5 stars | 15.08.2018

V době vydání debutového alba s názvem Confusion Is Sex byla skupina Sonic Youth hlavní hvězdou směru, který si říkal „no wave“. Album jsem si nahrál krátce po vydání na kazetu a skupina se zařadila na špičku mého zájmu.

Album začíná písní (She's In A) Bad Mood a to brnkání mi připadá, jako kdyby brnkali na dráty natažené mezi židlemi. Těžký rytmus, polomluvený zpěv a do toho houkání zpětných vazeb. Dvojskladba, jejíž součástí je původně poměrně klidná skladba Stooges I Wanna Be Your Dog začíná předehrou Freezer Burn (Zmražený plamen). Jakmie dojde k rozmrazení, vybuchuje hodně divoká varianta skladby Stooges s řevem Kim Gordon.

Skladba Inhuman mě tehdy šokovala, bylo to přesně takové, jak jsem si tehdy představoval, že by měla znít undergroundová kapela. Ke skladbě The World Looks Red napsal slova Michael Gira ze spřátelených Swans. Deska končí skladbou Lee Is Free - instrumentálkou, která je pokračováním toho, co dělal s Glennem Brancou a později vydal na albu From Here To Infinity. Hra obou kytaristů byla tehdy hodně revoluční a neobvyklá.

Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček bez komentáře.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Confusion Is Sex
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Bohemia - Zrnko písku

Bohemia / Zrnko písku (1978)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2018

K pozitivistickému a hudebně vytříbenému teritoriu jazzrocku jsem přičichl až před 3-4 roky. Jedním z prvních domácích vzorků je tohle excelentní album. Je určitě škoda, že zůstalo jen u něj.

Údery akustického a elektrického piana přinášejí vynikající jazzrockový riff. Celá sestava se utrhne ze řetězu do ďábelského tempa a samozřejmě je tu Efekty protřelý hlas Leška Semelky. Jan Hála s ARP synťákem vytváří působivá neklidná zákoutí. Skvost domalovává Kubíkův tenorsaxofon. Krásný úvod. Zátiší peronních lístků uvozuje lehkonohý klavírní úvod a Semelkův strhující hlas pak dotváří komornější podobu fúze. V té samozřejmě kytara ustupuje, ale tady si Pavlíček vzal první sólo.

S až crimsonovskou náladou přichází balada Sen o snu. Vedle citlivé Pavlíčkovy akustiky a Semelkova hlasu je tu přesně a dynamicky pulzující Kulhánkova basa. Do nebeských sfér ale skladbu posouvá Kubíkova flétna. To ani nelze popsat slovy. Devítiminutový výbrus Horké letní stmívání nastupuje s dokonalou rytmikou Kulhánek/Trnavský, na kterou se nabalují kytarové a basové, a pak i Kubíkovy flétnové záseky. Dokonalé prolínání sekaných meziher a melodičtějších zákoutí. Ospalá nálada, opentlená i Kocábovým clavinetem.

Milenci před Pollockovým obrazem uzavírají klasickou albovou verzi (na bonusové je ještě šestice kratších věcí semelkovského střihu, nemajícících jinak s albem spojitost). Klavírní tóny vytvářejí s rytmickou sekcí úplné tónové orgie, do kterých se zapojí i Kubík. Přichází až vandergraafovský zlom do temnoty, v obou částech ovšem kraluje Semelka. Nakonec přichází instrumentální atak, který žene skladbu do konce. Pavlíček s Kubíkem se opět dotkli hvězd.

Stačí se kouknout výše na sestavu, která se na Zrnku písku podílela, a další slova jsou asi zbytečná - naše tehdejší úplná extratřída. Výsledkem je vrcholná vize léty hudebně protřelých matadorů, podtržená ještě Vrbovými kvalitními texty. Nemohu než plný počet. Nekopíruje zahraniční vzory, spíše rozvíjí jejich odkaz.

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia

Deep Purple - Stormbringer

Deep Purple / Stormbringer (1974)

pinkman | 5 stars | 15.08.2018

Krátce po velkolepém návratu s deskou Burn přicházejí Deep Purple ještě téhož roku s další nahrávkou Stormbringer. David Coverdale a hlavně Glenn Hughes se stále častěji začínají zapojovat do skladatelského procesu, což nelibě nese doposavad hlavní skladatelský lídr Ritchie Blackmore. V atmosféře malého porozumění vzniká velmi pestré a různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až daleko později.

Jen si vy dříve narození vzpomeňte, jak jsme byli namlsáni Burn a Stormbringer nehodlali absolutně akceptovat. Dobová kritika se s deskou taky dvakrát nemazlila a tak se stalo, že album částečně zapadlo. Jenže písně umístěné na Stormbringer skutečnou kvalitu mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru klasických gillanovských párplů a oblibujícími si spíše funky a vše, co je spjaté s černošskou hudbou. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že se deska tolik povedla. Do popředí se drali oba noví členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili. Blackmore se cítil opomíjený a zakrátko na to kapelu razantně opustil.

Deska prosta slabých míst je přínosná především po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceluje a ještě je doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem, nahrávce hodně prozpívá. Od zpupné jízdy Stormbringer s Lordovými úchvatnými klávesami přes Davidovu silovou Love Don't Mean A Thing a vzorový střed desky, kde jedna kompozice je lepší než druhá, přichází velké finále s The Gypsy a Soldier Of Fortune.

Poslední nahrávka sestavy nazvané Mark III je hodně netradičním albem celé diskografie purple a znamená velmi odvážný krok slavné rockové kapely, na zcela netradiční území funky a soulu.

Momentální TOP skladba: Stormbringer

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Sonic Youth - Bad Moon Rising

Sonic Youth / Bad Moon Rising (1985)

northman | 5 stars | 14.08.2018

Skupinu Sonic Youth jsem si oblíbil po poslechu alba Confusion Is Sex, ale nadchla mě až tato deska už svým obalem (strašák ze symbolu Ameriky mrakodrapu s hlavou, která evokuje závěrečnou bonusovou skladbu). Stylu, který skupina hraje na prvních deskách se říkalo různě - no wave, noise a taky alternativní pop.

Na této desce vykrystalizovalo vše, čím se kapela prosadila později - dokonalá souhra dvou distorzovaných kytar, pevná rytmika a baskytara v rukou ženy. Hudba, kterou skupina na tomhle albu předvádí, se hodí do opuštěných továrních hal, kde se prohání ocelový vítr ve formě tun feedbacků. Vinylové vydání končí skladbou Death Valley 69, které připomíná zavraždění herečky Sharon Tate tlupou narkomanů kolem Charlese Mansona. Píseň zpívá mimo členů skupiny i královna newyorkského undergoundu Lydia Lunch. Už od prvního vydání alba na CD je na desce bonus ve formě tří písniček s názvy Satan Is Boring, Flower a Halloween. Nejvíce se mi líbí závěrečná křehká Halloween zpívaná Kim Gordon. První bonus je zajímavý názvem Satan je nudný, ta skladba ale rozhodně nudná není.

Sonic Youth byli inspirací pro mnoho kapel z oblasti grunge a ovlivnili spoustu převážně japonských noiseových kapel - například Merzbow. Vedoucí kapely Thurstone Moore hrál mimo jiné i na albu Monster skupiny R.E.M. Z tvorby kapely preferuji spíše začátek (alba Sister, Evol), i když třeba taková Rather Ripped nebo Dirty taky stojí za poslech. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Bad Moon Rising
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Colosseum - (II) - Strange New Flesh

Colosseum / (II) - Strange New Flesh (1976)

horyna | 5 stars | 14.08.2018

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Pearl Jam - Yield

Pearl Jam / Yield (1998)

terka | 4 stars | 13.08.2018

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Black Sabbath - Dehumanizer

Black Sabbath / Dehumanizer (1992)

jirka 7200 | 3 stars | 13.08.2018

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Big Big Train - Folklore

Big Big Train / Folklore (2016)

Adam6 | 5 stars | 12.08.2018

Beardfish sú rozpadnutí. Tangentom a Kaipe nevyšlo niekoľko posledných albumov podľa mojich predstáv. The Flower Kings a Moon Safari... (stále čakám, už 5 rokov, aby som bol presný...). Wobbler ma celkom milo prekvapili albumom From Silence To Somewhere (Hinterland je však stále vrchol). Neal Morse je prosto Neal Morse. Spock´s Beard sa držia celkom obstojne.

No a popri tom všetkom tu máme aj Big Big Train, ktorí stavajú prirovnanie so zrelým vínom do úplne nového svetla. Na súčasnej retroprogovej scéne sú moja jednotka. Všetky štyri albumy, ktoré páni vydali v tejto dekáde (samozrejme okrem The Second Brightest Star) hodnotím plnou pálkou. Už od The Difference Machine k tomu pomaličky smerovali. A keď sa menila zostava a prišli Longdon s D'Virgiliom, tak už to bolo jasné. No jeden z albumov musí byť môj najobľúbenejší.
Folklore.

Hneď od začiatku titulnej skladby poslucháč vie, že je v dobrých rukách. Veľkolepý husličkový úvod, zaujímavý hlavný motív, za ním sa všetci hráči predstavujú vokálne a potom skladba naberá na sile a progresivite. Longdon flautou dodáva skladbe krásnu atmosféru. Nie len jednej, ale celému albumu. Druhá London Planes mi pripomína, One For The Wine od Genesis. Skladba sa rozbieha pomaly a pokojne. Páči sa mi refrén, aj keď uznám, že niekomu sa môže zdať nevýrazný. V druhej polovici sa rozpútajú inštrumentálne orgie. Paráda. Album pokračuje v nastavenej laťke až do samého konca. Ešte by som spomenul vynikajúcu The Transit of Venus Across the Sun. Ako ju Horyna nazval smutnú, klavírno/akustickú baladu :). No a v poradí štvrtý, a najväčší vrchol albumu je trinásť minútová progresívna bomba Brooklands, ktorá ukazuje, že aj Rikard Sjöblom je výborný prírastok do tímu.

Na tri roky si páni "oddýchli" po albume The Underfall Yard. Po ňom prišli dve majstrovské diela English Electric 1 a 2. Na Folklore sa čakalo opäť tri roky. Správny krok. Nechali fanúšikov trošku vychladnúť, nazbierali dostatok cenného materiálu a vytiahli ho v správny moment. Kedže Grimspound prišlo v tak krátkom čase po Folklore predpokladám, že niečo z neho vzniko v tej trojročnej odmlke. Ktovie, možno si na ďalší album znova trošku počkáme, no vôbec mi to nevadí. Aj keď považujem The Second Brightest Star za mierne povedané nie vydarený album, aj tak sa teším na to s čím novým príde táto veľká veľká skupina.

Takže päťka pre Folklore.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Folklore
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge

Def Leppard / Songs from the Sparkle Lounge (2008)

pinkman | 4 stars | 12.08.2018

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go

» ostatní recenze alba Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Atomic Rooster - Atomic Rooster

Atomic Rooster / Atomic Rooster (1970)

horyna | 5 stars | 11.08.2018

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Asia - Alpha

Asia / Alpha (1983)

| 4 stars | 10.08.2018

Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.

Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.

Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

horyna | 5 stars | 09.08.2018

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion (1993)

Martin H | 5 stars | 08.08.2018

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

adam | 4 stars | 08.08.2018

Deep Purple som objavil nahodou ked som mal nejakych 15 rokov. Predavali lacne cd kde bolo nejakych 8 skladieb. Hnusne nekvalitne cd, ale hudba ma ocarila. POtom som s kamosom vymenil svoj Led zeppelin Remasters za The Antology a tam sa vlastne zacala moja cesta s DP. Postupne som si nazbieral vsetky cd a zral som ich, ale... Potom som sa postupne vsetkych ich albumov zbavil okrem In Rock, Machine Head a nejakych koncertov. Uz ma proste nebavia. Napriek tomu povazujem Machine head za podarene dielo. Su tu silne veci, ktore ani po rokoch neurazia aj ked uz mi nemaju co povedat.
Ale tie tri roky s DP by som nemenil.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Marillion - Brave

Marillion / Brave (1994)

terka | 5 stars | 08.08.2018

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion

Coryell, Larry - Free spirits

Coryell, Larry / Free spirits (1967)

vmagistr | 4 stars | 07.08.2018

Vezměte počínající psychedelickou melodiku Beatles z roku cca 1965, přidejte trošku rhythm and bluesového řádění, nevybouřený jazzový saxofon a bubeníka, který hraje všemi způsoby kromě toho úsporného. No a v kostce dostanete hudbu, kterou se na své jediné desce Out of Sight and Sound prezentovala kapela Free Spirits. Hlavní roli v ní sehrál budoucí "kmotr fusion", kytarista Larry Coryell, který také (oproti své pozdější tvorbě docela nezvykle) obstarával i veškerý zpěv.

Ze skladeb na desce mě baví především rychlejší kousky jako Don´t Look Now (But Your Head Is Turned Around), Sunday Telephone nebo Blue Water Mother - ta rozpustilá psychedelie v kombinaci s neustálými saxofonovými sóly a vyhrávkami se strašně dobře poslouchá. Larry sám tu ani moc prostoru pro kytarové kouzlení nemá - asi jedinou skladbou, kde se jeho sóla výrazněji prosadí, je Cosmic Daddy Dancer. V pomalejších věcech (třeba Girl of the Mountain, LBOD, Storm nebo I´m Gonna Be Free) saxofon občas nahrazuje flétna a vokální linky v nich šéfa usvědčují, že měl Beatles zmáknuté opravdu dobře. Nic by ale nebylo vzdálenější mým dojmům než tvrzení, že je deska kopírkou koho- či čehokoli. Tak, jako Coryell a spol. podle mě v té době mersey-beat a psychedelii s jazzovými náznaky nedokázal propojit asi nikdo.

Hodnotit Free Spirits jako první jazzrockovou kapelu by mi asi ještě přišlo přehnané, ale přesto mám tenhle svěží mix výše zmíněných stylů hodně v oblibě. Zapojit v té době do sestavy saxofon, možná by trošku podobně zněli Ursinyho Soulmen, ale to už je opravdu jenom taková úvaha. No a co s Free Spirits? Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - a právě ta míra nápaditosti a zábavnosti, kterou mi Free Spirits nabídli, to nakonec překlopí ke slabším čtyřem.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Free spirits
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

| 5 stars | 07.08.2018

Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.

Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?

Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

lover-of-music | 2 stars | 06.08.2018

Touto recenzí nechci nikoho provokovat, ale chci, aby se vědělo, že také existuje odlišný pohled na přeceňované album, na které se valí festivaly superlativů.

Deep Purple – kapela, o které jsem si dlouho myslel, že se schovávají za lživé klišé, že hrají progresivní rock. Přitom se jedná o prachobyčejný hard rock. V této jediné věci jsem jim křivdil. Myslím, že nikdy z jejich úst nezaznělo, že by hráli progresivní rock, ALE nechtěli si připustit, že hrají hard rock, a že ovlivnili mnoho metalových kapel. Mám pocit, že členové kapely žili v jakémsi bludu, a pořád o sobě říkali, že nehrají hard rock. Aspoň tak jsem to pochopil z jednoho rozhovoru. Přitom to hard rock je. Tak o co jim jako jde?

Album Machine Head znám už nějakou dobu. Vždycky jsem ho vnímal jako ne moc zajímavé a spíše nudné. Do dnešních dnů se na tom nic nezměnilo, i po několikanásobných seriózních a soustředěných posleších. U písniček jako Maybe I’m Leo, Pictures Of Home, Lazy nebo Space Truckin‘ jsem málem usnul. Co je pro mě naprosto zničující je délka těch skladeb. Poslouchat víc než 5 minut ten samý jednoduchý, laciný riff je nad moje síly. Připomínám, že všeobecně mi délka skladeb nevadí. Ať si trvá třeba i 30 minut, ale musí se v ní neustále něco zajímavého dít. Písničky na albu Machine Head se mi zdají už v polovině strašně dlouhé. Jediná skladba, která stála za to, je úvodní Highway Star, která je opravdu povedená a to sólo je fakt fantastické. Ještě také Never Before není špatná, ale tu už jsem odněkud znal. Určitě jsem ji musel několikrát slyšet ještě před tím, než jsem to album poznal.

Co se týče neuvěřitelné odrhovačky Smoke On The Water, tak tu automaticky přeskakuji a nevěnuji jí ani vteřinu. Ten riff už je tak neskutečně profláklý, že už jsem na tu píseň vysloveně ALERGICKÝ. Ale text této odrhovačky je hodně zajímavý, a vlastně je to pravdivý příběh, kdy nějaký magor vystřelil světlici při koncertu Franka Zappy v Casinu ve Švýcarsku a celé Casino shořelo.

Na album Machine Head se už léta pějí chvalozpěvy. Jsem rád, že patřím do skupiny lidí (nejspíš je ta skupina lidí moc malá, ale o to lépe!), kteří toto album rozhodně neobdivují. Je to album vhodné na rockové mejdany, ale ne na seriózní poslech. Sice Deep Purple jsou výborní instrumentalisté, ale tyto písničky mi přijdou na jejich schopnosti hodně málo. Pořád přemýšlím, a ptám se, jak se můžou vejít mezi takové hudební velikány, jako jsou Yes, King Crimson, Moody Blues, The Who, Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull a klidně i třeba Van Der Graaf Generator. Na tuto otázku mi asi nikdo rozumně neodpoví. Ani ten nejvíc moudrý muzikolog.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

steve | 5 stars | 06.08.2018

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Sea Within, The - The Sea Within

Sea Within, The / The Sea Within (2018)

horyna | 4 stars | 04.08.2018

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Art Zoyd / Berlin

Mirek Kostlivý
Skupina Art Zoyd byla jedna z mála z těch, která se k nám v 80. letech vícekrát dostala (asi...

Proto-Kaw / Before Became After

horyna
Proto-Kaw mám ještě radši než Kansas, i když vydali jen tři, respektive čtyři desky....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12494 recenzí
2179 skupin
171581 příspěvků ve fóru
2601 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000