Carpe Diem Seventh Century Pride Of Lions Yuka & Chronoship Murder Of My Sweet, The Peddlers, The Sixun Live Jumbo Rodgers, Paul

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

| 5 stars | 21.02.2017

Pro někoho symbolizuje padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu. Woman Of The Night plní fukci krevního rozproudovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock n rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforistické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Carpe Diem - En regardant passer le temps

Carpe Diem / En regardant passer le temps (1976)

Snake | 4 stars | 20.02.2017

CD Musea - FGBG 4122.AR

Repress of the 1994 CD reissue of the 1976 album

Nedávno jsem testoval několik francouzských kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich méně slavní souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro až příliš okázalou teátrálnost nakonec vzdal, ale Carpe Diem drapli mě natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba ze sedmdesátých let. A tady je - ve zkratce - debut :

Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch "natlakovaných" pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu - tady ve fránině - instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě "Jeux du siécle" cítím podobnost s Caravan, ale Carpe Diem liší se daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu. Booklet je napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely, zvuk fantastickej. Takovej muzeální kousek z Musea rec. si nechám líbit...

Za čtyři.

» ostatní recenze alba Carpe Diem - En regardant passer le temps
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe

Yes / Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

| 4 stars | 20.02.2017

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.

» ostatní recenze alba Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe
» popis a diskografie skupiny Yes

Jethro Tull - Minstrel In The Gallery

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery (1975)

| 5 stars | 19.02.2017

Album Minstrel in the Gallery je další z řady velkolepých prací, honosících se nálepkou prvotřídní kvalita. Jedná se o desku, na které Jethro Tull posouvají svůj výraz směrem k písničkovější formě posazené na historické atmosféře, s důrazem na umělecké pojetí a s patřičně vysokým instrumentálním zaujetím.

Nepopiratelná špičková kvalita nahrávky je cítit nejen prostřednictvím vrozeného Andersonova citu pro melodie skloubené s irskou lidovou písní, ale i v nezaměnitelné Barreho intenzivní a inspirativní kytarové hře. Tento počin je skutečně dost dobrý na to, aby obstál ve férovém srovnávání se svými slavnějšími kolegy, jako jsou desky Aqualung, Benefit nebo Stand Up. Oproti zvláštní nahrávce War Child totiž můžeme mluvit o koloběhu nové krve v žilách v té době přešlapující kapely.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Warrant - Rockaholic

Warrant / Rockaholic (2011)

| 3 stars | 19.02.2017

Recept, jak se vyškrábat z blátivé kobky zpátky na denní světlo, znají muzikanti kapely Warrant velice dobře. Po patnáct bezútěšných let jejich hudba narážela na nezájem publika a alkoholové avantýry dlouholetého výborného zpěváka Jani Laneho natolik obtěžovaly zbylé členy v kapele, až ona trpělivost přetekla a ti mu dali konečně vale.

S deskou Rockaholic stojí kapela na dalším novém startu, posilněna bývalým zpěvákem Lynch Mob Robertem Masonem (mimochodem taky výborným) a vyzbrojena silným rockovým arzenálem jde opět zkoušet matku štěstěnu. Čtrnáct energií sršících a bodajících sršňů (nějaká ta přítulnější sršnice se ráda najde) je připraveno vás svými hroty pořádně potrápit a jestli nejste rockově imunní, je možné, že na takový nálet budete ještě dlouho vzpomínat.

» ostatní recenze alba Warrant - Rockaholic
» popis a diskografie skupiny Warrant

Hackett, Steve - Spectral Mornings

Hackett, Steve / Spectral Mornings (1979)

EasyRocker | 5 stars | 19.02.2017

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Van Der Graaf Generator - Godbluff

Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

kamila | 5 stars | 18.02.2017

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

Martin H | 4 stars | 18.02.2017

Anglické slovo cream má v českém jazyce mimo jiné významy smetana a výkvět. Lepší název si trojice hudebníků, která se v roce 1966 rozhodla vyzkoušet své hudební umění a možnosti souhry v triu, vybrat nemohla. Tou nejprovařenější personou byl sice kytarista Eric Clapton, ošlehaný působením v kultovních The Yardbirds a v Mayallových Bluesbreakers, ale ani bubeník Ginger Baker a hráč na basovou kytaru a foukací harmoniku Jack Bruce nepatřili na londýnské hudební scéně mezi neznámá jména, a to především díky svému působení ve skupině Graham Bond Organization. Troufám si tvrdit, že právě díky tomuto setkání Eric Clapton pomalu opouští svůj dosavadní bluesový purismus a vydává se na cestu fúze různých stylů.

Jejich debutové album, které spatřilo světlo světa v prosinci 1966, je směsicí přejatých bluesových čísel, z nichž vyčnívá Dixonova skladba Spoonful, a několika vlastních skladeb v čele s I Feel Free, skladbou, která prostě musí u posluchače fungovat na první dobrou, i kdyby nechtěla. Jako hlavní autor se zde představuje basista Bruce, který nabízí mimo jiné písně N.S.U. a Dreaming. Clapton sice autorsky přišel zatím nazmar, ale jeho kytara v bluesových číslech typu Spoonful nebo Rollin' and Tumblin' je společně s harmonikou Jacka Bruce jedním z hlavních stavebních kamenů. Asi mou nejoblíbenější skladbou je předělávka blues z pera Skipa Jamese I´m So Glad, jež mne svou hravostí a naléhavostí nutí zvolat: „Ano, to je ono. Výborně, Cream!“ V závěru se svou troškou do mlýna přijde i ryšavý satanáš Baker s bubenickým sólem ve vlastní skladbě Toad, i když tady si říkám, že živá verze na dvojalbu Wheels of Fire je ještě lepší.

Možná mám smůlu, že jsem se k této desce dostal až po seznámení s jejími následovnicemi, které považuji za o chlup zdařilejší, proto se ve svém hodnocení budu držet při zemi. U mě za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Winger - IV

Winger / IV (2006)

horyna | 5 stars | 18.02.2017

Winger-ovský comeback roku 2006 se stal mou vymazlenou a oblíbenou nahrávkou od jeho prvého vypočutia. Sbírka jedenácti úžasně vitálních a energicky útočných songů nepostrádá živelnost a velké množství nosných nápadů takové kvality, aby si dokázali nové, ale i dříve narozené fanoušky naklonit na svou stranu. Nejen že Winger zaměstnávají profesionální hudebníky a zdatné instrumentalisty, kapela se zkušenostmi i zdravým nadhledem přesně ví - a je to cítit každou chvíli - kdy a jak moc přitlačit, kdy naopak zvolnit a nechat plout Kipův tvárný vokál na snůžce akustických kytar, a kdy dosadit tvrdé a zajímavě znějící riffy tam, kde se nejlépe uplatní a vznešený refrén nadsadit nad okolí tak, aby dokázal jasně zabodovat.

Nejkvalitnější porci muziky nabízí deska na svém startu, songy jako první Right Up Ahead se svůdnou elektrifikovanou španělou a tvrďáckým přerodem do žulových riffů, kdy přílet blahodárného chorusu působí naprosto úchvatným způsobem. Efekty hnaná druhá Blue Suede Shoes (zase ty španělky) a nejoblíbenější, volně prostupující, rytmicky vzletná Four Leaf Clover, kde se kytarový zápřah vzájemně fantasticky doplňuje, mě vždy položí na lopatky a s pátou melodicky energickou jazdou Your Great Escape vstávat nehodlám. Tahle rockující, elektřinou nabitá muzika mi sedí na tělo jako přesně ušité šaty. Disappear - špikují sabbatovská tempa, zabalená do trojobalu made in Winger a až teprve sedmá On A Day Like Today nechává konečně diváka vydechnout a uvolňuje atmosféru. Ne však na dlouho, energie tu trčí jako rezavá dvacítka hřebík a musela se v jejich nitru ukládat po celou dobu hibernace kapely a teď chce s každou další vteřinou ven. Tohle je divoká a neřízená pouť závodního Ferrari pádícího na okruhu v Indianopolis dvěstěpadesátkou. A že je Rod Morgenstein jedinečným bicmenem svého druhu nás přesvědčí skladba Generica, především pak její druhá, na volnoběh doklusávající fusion pasáž.

Tam, kde jsou alba Fragile, Going for the One a např. Drama na mém piedestalu art rocku, tam jsou desky jako Pull, IV a Karma na piedestalu hardrockovém.

» ostatní recenze alba Winger - IV
» popis a diskografie skupiny Winger

Who, The - Who's Next

Who, The / Who's Next (1971)

Martin H | 5 stars | 18.02.2017

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k novým vlivům a trendům hluché a slepé a vydaly se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název Who's Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se svými hudebními pobratimy se nesnaží kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro vekou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám? Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O'Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won't Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin' in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who's Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. Když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i nové dekádě.

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The

Judas Priest - Metal Works '73–'93

Judas Priest / Metal Works '73–'93 (1993)

| 5 stars | 18.02.2017

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?

» ostatní recenze alba Judas Priest - Metal Works '73–'93
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Seventh Century - The Seventh Century

Seventh Century / The Seventh Century (1971)

jirka 7200 | 5 stars | 18.02.2017

Kapela „Sedmé století“ z New Yorku, to jest 15 hudebníků, seskupených kolem leadra souboru, bass trombonisty Alana Rapha a hudebního skladatele Lee Holdridgehho. Tato družina se takto pojmenovala proto, že hudebně čerpala z instrumentální hudby z období minulých sedmi století. Přesněji se inspirovala hudebně z předbarokního období a renesance a tyto vlivy skloubila s rockovým rytmem a jazzovou improvizací.

První tři skladby byly použity jako hudební podklad pro Joffrey Ballet - toto nastudované úspešné vystoupení se jmenovalo „Trinity“. Záznam jsem viděl, nicméně tam je z těch písní vyextrahována spíše ta jazz rocková poloha, na úkor té archaické barokní. Je to totiž neuvěřitelný mix barokní hudby, rocku a jazzu, při jehož poslechu mě napadá jediné – to je raný dřevní prog rock!!

Většina skladeb začíná středověkou předehrou, do které so pomalu přidávají další nástroje, basa, bicí i el. kytary a pomalu variují původní melodický motiv do netušené krásy. A to takovým způsobem, že emoce z nahrávky přímo prýští. Jako by se Genesis propadli časem do 16. století někam před královský hrad a v dáli za úsvitu na cestě vinoucí se k branám by pomalu spatřili blížící se družinu s Jeho Veličenstvem. A hudebníci, celí pohlcení tou atmosférou, by se připravovali na slavnostní hudební uvítání s ostatními čeledíny a kejklíři.

Byla to první spolupráce hudebního skladatele Lee Holdridgeho (který později nahrával např. s Neilem Diamondem a napsal muziku pro spoustu známých filmových trháků) a Alana Rapha (nahrával např. s Philiphem Glassem). Jedná se o mimořádnou desku, není však příliš známá, protože vyšla na obskurním labelu Al Segno s ledabyle vyvedeným obalem, který obsahoval jen nemnoho informací, ze kterých lze dnes čerpat. Tento drobný nedostatek však vnímavému posluchači mnohokrát vrátí svým hudebním obsahem.

Toto dílo zatím na CD nevyšlo, vinyl lze koupit za 85 doláčů.

» ostatní recenze alba Seventh Century - The Seventh Century
» popis a diskografie skupiny Seventh Century

Yes - Big Generator

Yes / Big Generator (1987)

| 5 stars | 17.02.2017

Big Generator porodili Yes do dlouhého hudebně časového vzduchoprázdna, které kvalitní muzice nepřálo. Doba plná disca, trvalých a natupírovaných kštic, barevně zářících triček, plísňáků, mrkváčů a ohyzdných make-upových vrstev, čas se zastavil a móda se pohybovala zřetelně pod hranicí vkusu.

Yes byli s tímto parazitujícím období spjati, nebyli mu však nakloněni ani příliš nablízku. Se snáze přijatelným "progresivním" stylem touto desetiletkou propluli s grácií a vztyčenou hlavou a Rabin byl pro tuto epochu tou nejlepší volbou. Howe se sem nehodil a nikoho nevzrušoval, na svou renesanci musel ještě počkat, zato Yes potřebovali oslovit daleko širší a hlavně jiné publikum. Pro takovou změnu našli prostředky už na albu minulém a Big Generator tuto volbu jako správnou a hlavně jedinou možnou zcela potvrdil.

Za dvacet let na scéně se zatím prakticky nestalo, aby kapela neshrábla vavříny pro vítěze, a i toto album bude hrát vůdcovskou roli v nazírání na art rock osmé dekády a se jménem Yes bude stále spjat ten zlatavě zářivý odlesk. V prvé řadě je třeba pochválit nazvučení Whiteových bicí, absolutně odlišné od uniformovaného krabicového a plochého zvuku dané doby, stejně jako Kayeho klávesové rejstříky, na několika místech ne nepodobné klávesovým obrazcům alba Power Windows kanadských Rush - že by inspirace? Tyto dva faktory plus dynamicky živý zvuk řízený Rabinem vynesly kolekci osmi výborných a technicky dokonalých písní kapely Yes opět na trůn akademicky rockového směru. Rhythm of Love, Big Generator, Shoot High Aim Low - to byl start jako hrom a Squireho doprovodné vokály nešlo neregistrovat jako dokonalé. Lze tedy tvrdit, že osmdesátky hrály Yes do kapsy, a ti se v nich cítili jako ryba ve vodě.

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes

Satriani, Joe - The Extremist

Satriani, Joe / The Extremist (1992)

horyna | 4 stars | 17.02.2017

Chtít po mě někdo, abych mu doporučil jednu kytaristovu desku coby seznámení se s mistrovou hudbou, nejspíš okamžitě a bezmyšlenkovitě sáhnu právě po této kolekci. Stejně jako já sám jsem kdysi dal na mnohé názory a recenze, které tento výtvor hodnotily nadprůměrně, navíc i jako jedno z nejoriginálnějších kytarových alb vůbec.

Musím ale také přiznat, že jsem s ním dlouho bojoval a teprve před několika měsíci mu přišel jak se říká na kloub. Na rozdíl od některých Satchových alb mi dlouho vadila jistá jednotící hudební linie, přes kterou jsem se nedokázal (krom skladby třetí) nějak výrazně přenést a najít moment nebo motivy, které by mne dokázaly patřičně zaujmout, a většina skladeb mi tudíž splývala. Čekal jsem větší variabilitu, jako je tomu na desce předešlé, nebo silnější kreativní záběr alba Crystal Planet.

Pro milovníky erudované kytarové práce je tu rozhodně co poslouchat. Skladba titulní krásně propojí kytarové melodie s živelným tepem foukací harmoniky, metalová War kupí a vrství sóla a vyhrávky na piedestal exhibičního šestistrunného umění s pěkně vroucím rytmickým podložím, má neskutečný tah a hraje na první dobrou s tendencí diváka zaujmout a skolit. Zklidnit je zapotřebí, a tak na baladicky rozervanou duši zabrnká dvojice skladeb následujících. Letní sluné tóny propustí dynamická Summer Song a po krátké, ale přesvědčivé miniaturce Tears in the Rain a funky fusion Why dokonale popustíte uzdu a plyn v Motorcycle Driver. Postupně jsem ale nejvíce přišel na chuť songu číslo deset s názvem New Blues, který v sobě skrývá čarokrásný svět Joeovy kytary, tu navíc oděné do jazzového kabátce s bluesovou vestičkou.

Je spousta Satrianiho alb, která poslouchám častěji a s větším apetitem, ale rád uznám, že klasický Satch je právě tento. 4,5*

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Yes - Talk

Yes / Talk (1994)

| 5 stars | 16.02.2017

Zaměříme-li se u skupinu Yes na etapu, kdy kytarový aparát obsluhoval Trevor Rabin, jako nejkompaktnější a umělecky nejhodnotnější vynikne období náležící albu Talk.

Velice lidská a hřejivě teplá atmosféra, která při nahrávání alba ve studiu panovala, se s velkým přehledem a pohodou intonujícího Johna Andersona přenáší do reproduktorů mušlí sluchátek a v člověku umocňuje toužebný pocit zachytit každičký překrásný tón oné nahrávky. Jestli někomu připadal Trevorův styl na albu 90125 příliš vlezlý a nekorektně uhlazený a na Big Generator zase strojově chladný s charakteristickými dobovými obrysy, na tomto místě nemůže být o žádné polemice ani řeč. A přestože byla nahrávka vtěsnána do syrového období poloviny devadesátých let, s podivem si zachovává typicky rabinovský příjemný zvukový nádech.

Zprvu se může zdát, že se jedná o album dvojice Rabin/Anderson, ale je třeba pochválit především rytmiku s vždy přesným a tvrdým úderem Alana Whitea a výraznými stíny baskytary Chrise Squirea. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" vyvěrá po celou minutáž skrze hudbu tohoto alba a zdá se být naplněno přesně podle své podstaty. Co se týče jednotlivých písní, každá je svým způsobem zcela výjimečná, nejimpozantnější kreativní roucho ale obléká dvojice Real Love a Endless Dream, hudební mana nahrávky.

Zrod alba byl vymezen léty, která kapelám typu Yes absolutně nepřála (a to tedy velice rychle zapadlo), navíc byl poznamenán přáním většiny fanoušků dlouhodobě kooperujících s myšlenkou návratu Steva Howea, a tak byl Rabinovský podíl rychle odsouzen k nezdaru. Ovšem dvacetiletí, které už od vydání nahrávky uplynulo, úměrně vyneslo její kredit rapidně a několikanásobně vzhůru, a tak spolu s dvojitou, živě-studiovou nahrávkou Keys to Ascension, vyniká právě Talk jako poslední velkolepý projekt gigantů art rocku Yes.

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes

Death - Human

Death / Human (1991)

Petr87 | 5 stars | 16.02.2017

Hmm... Dodnes s nostalgickou slzou v oku občas vzpomínám - při poslechu amerických smrtonošů DEATH - na své první setkání s jedním z nejextrémnějších rockových stylů, který se rozkošně nazývá »death metal«.

Byl jsem tehdy asi jedenáctiletý, základní školou povinný smrkáč, kterého v té době nezajímala ani tak hudba, jako spíš hraní si venku s kamarády na policajty a zloděje, na schovávanou; s kamarádkami a spolužačkami zase za teplárnou na doktora a jeho pacientky... ehm. Zkrátka bezstarostné dětství. Vzpomínáte někteří, jak jste tehdy chtěli být už dospělí? To byla ale blbost, co?

V té době jsme s rodiči pravidelně jezdívali každý měsíc za rodinou na Vysočinu. Na tyto výlety jsem se pokaždé velmi těšil, a především na bratránka a jeho PlayStation. A vždycky mne u něj hrozně bavilo - kromě hraní her - také prozkoumávání jeho rozsáhlé sbírky kazet. No a jelikož jsem měl v té době zákaz používat jeho drahou, tehdy novou Hi-Fi věž Panasonic, tak jsem se musel spokojit pouze s prohlížením si obalů.

Tehdy bratránek poslouchal - a poslouchá vlastně dodnes - z drtivé většiny jen metal extrémnějšího ražení, takže se bylo opravdu na co koukat - kostlivci, démoni, všelijaké kreatury, pentagramy, obrácené kříže a další pekelné výjevy, na kterých jsem tehdy mohl oči nechat, a především jsem umíral touhou zjistit, co to je vlastně za hudbu! Sebral jsem tedy odvahu a při odjezdu se zeptal drahého příbuzného, jestli si mohu něco půjčit.
»Jasně, vole, ale varuju tě - tohle se ti nejspíš moc líbit nebude!« upozornil mě.
»Uvidíme,« pronesl jsem jen tak na půl úst a vybral si namátkově asi nějakých pět originálních kazet...

Při příjezdu domů jsem si samou nedočkavostí jen rychle nedbale setřásl z nohou ještě zavázané botasky a vřítil se do pokoje ke svému kazeťáku Tesla SM 260, který mi tehdy čerstvě věnoval otec, společně ještě se zesilovačem stejné značky a německými reproduktory RFT. Vybral jsem si kazetu s nějakými kostlivci na obalu a roztřesenou rukou ji vložil do přehrávače, přetočil na začátek a dychtivě zmáčknul play...

Přiznám se vám přátelé, že to byl tehdy pro mne totální sluchový šok!

Ano, nějakou tvrdší rockovou hudbu jsem znal už od táty, ale to byly tak maximálně nějaké fragmenty od BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, či KROKUS nebo LED ZEPPELIN. Tohle byl úplně jiný level! Kulometné infernální bicí, pumpující démonická basa, ďábelsky agresivní rychlé a zkreslené kytary a hlavně! ten nelidský vokál, který mi dodnes evokuje nějakého šílence, zmítajícího se se svěrací kazajkou ve vypolstrované cele!

Takže si jen zkuste představit, jak jsem se jako malý nevinný předpubertální klučík - vyrůstající v té době na Šmoulech a MAXIM TURBULENC - musel asi tvářit. Jednoduše - ta megachorobnost celé té nahrávky mne totálně paralyzovala! Tohle jsem nikdy předtím neslyšel a ani by mne nenapadlo, že taková »divná« muzika může vůbec existovat! No a než jsem se stačil probrat z té podivné paralýzy, tak byl konec.

»Tak s tímto se musím pochlubit paní učitelce a spolužákům ve škole!« zavýsknul jsem si, když jsem se jakž takž vzpamatoval. Pochopitelně si to nejspíš vyžrali rodiče s bratrem, jejichž pohledy po poslechu jen první skladby připomínaly - tedy kromě malého bráchy, který jen permanentně vesele plácal ručkama - raněná zvířata! O tom, že se s tím hodlám pochlubit i na hodině hudební výchovy, jsem raději při pohledu do jejich zmučených tváří pomlčel...

Víkend skončil a bylo tady pondělí. »Je to tady!« pomyslel jsem si po svrhnutí budíku z nočního stolku. »Poslední hodina hudebky dnes bude moje!« Skoro jsem tehdy nemohl dospat! Posnídal jsem rychle rohlík s máslem a kakaem, na záchodě ještě rychle dopsal jeden úkol a pak fofrem do pokoje najít tu »kouzelnou kazetu.«

Tehdy jsem měl své zapůjčené kazety smíchány společně s bratrovými, takže jsem musel chvíli hledat...
»Pravidla slušného chování se Spejblem a Hurvínkem.« ‚To né...‘
Pod tím: »KREATOR - Extreme Agression.« ‚Hmm, to také není ono!‘
»Vaříme s Dádou a žížalou Julií«. ‚Tak kde to je, krucinál!‘
»CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth.« ‚To také ne!‘
»Biblické příběhy pro děti.« ‚Kde to se tady vzalo?!‘
»VENOM - At War With Satan« ‚Ehhh, to také není ono!‘
»Super šmoulí disco show!« ‚Néééé!‘
»DEATH - Human.« ‚Hu, hu, húúú! Konečně!‘

Celý následný den ve škole se vlekl jako chrchel starého alkoholika. Holt, tak už to bývá, když na něco nedočkavě čekáte, že jo! Ha! Konečně poslední hodina! Tehdy jsme měli ve škole hudební výchovu nastavenou tak, že když zbyl nějaký čas, tak se každý mohl ke konci hodiny pochlubit svou oblíbenou muzikou; a toho jsem přeci nemohl nevyužít!

Nadešel čas. Naše stará hodná paní učitelka doklepala na klavíru poslední tóny nějaké dětské písničky a požádala nás, aby se zase kdo chce pochlubil a pustil třídě svou oblíbenou písničku. »Já, já paní učitelko! Já mám...« »Sklapni Kubo! Ted' je řada na mě!« zastavil jsem ho rázným mávnutím ruky. »Paní učitelko. Já mám tady něco, co se bude všem líbit!« zahlaholil jsem. »Dobře, Petře, tak pojd'!« vyzvala mne. »Ukaž tedy, co jsi nám donesl!« řekla a vzala si kazetu do rukou.

Při jejím pohledu na obal s kostlivci jsem zpozoroval, že trochu vytřeštila oči a už tehdy zřejmě čekala věci veliké! »Co to je za hudbu?« zeptala se s číhavým pohledem. »Je to taková kazeta, kde se mluví o lidském těle a hned ze začátku je tam na úvod jedna hezká písnička!« »Dobře, tak si ji pustíme!« a vložila kazetu do přehrávače.

Po úvodním postupně zesilovaném tepání bicích bylo ještě vše v pořádku, ovšem jakmile najely kytary a všechno se postupně ještě více zrychlilo, tak hodná pančelka začala tušit podraz! A pak když zazněl vokál - »Whereeááárggghhhhh!« tak šlo okamžitě vypozorovat, jak se jí i roztřásla kolena! Spolužáci ve třídě jen seděli s otevřenými chlebárnami a spolužačky omdlévaly a dožadovaly se tenkými hlásky maminek.

Chvíli trvalo, než se učitelka probrala z letargie a všechno rázným bouchnutím ruky do přehrávače ukončila. Vytáhla kazetu a její pohled dával vytušit, že buď teď hned zmobilizuje ve svých starých vrásčitých rukou zbytky sil a kazetu zlomí vejpůl, a nebo mi ji s těžkým přemáháním vrátí. Naštěstí v ní tehdy zvítězila druhá možnost a nepoškozenou, jen trochu ulepenou od smrtelného potu, mi ji vrátila. Takže to dopadlo celkem v pohodě, až na tu poznámku, co jsem vyfasoval za lhaní.
Ach, ty vzpomínky z dětství. Těm se opravdu nic nevyrovná...

Původně jsem chtěl napsat pouze čistou recenzi, ale po přečtení předchozí vyčerpávající od kolegy EasyRockera jsem to přehodnotil a rozhodl se jen »trošku« zavzpomínat.

» ostatní recenze alba Death - Human
» popis a diskografie skupiny Death

Pride Of Lions - Fearless

Pride Of Lions / Fearless (2017)

alienshore | 4 stars | 15.02.2017

Jim Peterik sa preslávil ako skladateľ a člen kapely Survivor, ktorá bola v 80-tých rokoch typickým predstaviteľom AOR. Odvtedy pretieklo už veľa vody a Peterik tentoraz vedie kapelu Pride Of Lions, ktorá je verná tvorbe a odkazu Survivor. Album Fearless zosobňuje pozitíva a aj neduhy tohto štýlu, na ktorý má veľa poslucháčov pekné spomienky. Problém je v tom, že doba sa zmenila a tieto kapely už neokupujú rádia, tak ako kedysi.

Napriek tomu je tento štýl žiadaný a vydavateľstvá ako Frontiers Records sa na túto poslucháčsku obec priamo špecializujú. Je logické, že Jim Peterik našiel oporu práve u nich a evidentne sa mu darí. Fearless je totiž albumom, ktorý má byť jedným z vrcholným diel jeho skladateľského umu. Aspoň to tak prezentuje. Každopádne zaujímavý je, pretože sa mu podarilo zložiť konkrétne hity, ktoré si človek ľahko zapamätá a nepôsobia na druhej strane ani lacno. Peterik samozrejme prispel aj ako spevák, no tento post patrí najmä mladšiemu Tobymu Hitchcockovi, ktorý má presvedčivý prejav hodiaci sa k danému štýlu.

Prvý song All I See Is You, ktorý je vlastne aj úvodným singlom, kopíruje tvorbu kapely Kansas a ani sa to tu nejako zvlášť netají. Pôsobí hitovo a husle naozaj skrášľujú vkusnú melódiu. Nasledujúce tri skladby The Tell, In Caricature a Silent Music považujem za najkvalitnejšie a najsilnejšie veci. Jednoducho stopercentné hity. Titulná tvrdšie formulovaná Fearless sa mi zdá zbytočne preprodukovaná, ale z melodického hľadiska pôsobí sympaticky. Balada Everlasting Love je v poriadku, no nasledujúca Freedom Of The Night je opäť výborná hitovka s rockovým ťahom. Album pokračuje bezproblémovo aj pri The Light In Your Eyes, Rising Up a The Silence Says It All. Trochu mám ale problém s poslednými dvoma. Faster Than A Prayer znie ako keby Santa Claus rozvážal deťom darčeky. Kopec efektných, ale až príliš sladkastých ozdôb a trblietok. A podobne je to aj s poslednou baladickou Unmasking The Mystery, ktorá by sa hodila k štedrovečernému stolu. Nuž čo, americký duch sa ani v muzike nezaprie.

Odhliadnuc od istých neduhov, album má svoju nespornú kvalitu. Akurát tá produkcia mohla byť v niektorých prípadoch jednoduchšia. O to viac by sa zosilnil účinok celého diela. Jim Peterik veľmi dobre vie, čo robí AOR silným a sú to hity. Uchopil 80-té roky za správny koniec a obalil ich moderným zvukom. Fearless je nepochybne jeho triumfálnym návratom do skvelej formy a album samotný bude určite obsadzovať popredné miesta v tomto roku v kategórii melodický rock a AOR.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Pride Of Lions - Fearless
» popis a diskografie skupiny Pride Of Lions

Fates Warning - Theories Of Flight

Fates Warning / Theories Of Flight (2016)

| 5 stars | 15.02.2017

Nová deska Fates Warning Theories of Flight funguje úměrně hojivě jako náplast na ještě nezhojené rány, které způsobila poslední nedotažená a na několika místech rezivějící nudná kolekce Darkness In A Different Light.

Stagnující desetiskladbová kolekce s sebou tenkrát přinesla tvrdší sound a výměnu na postu bubeníka - čin o kterém se v souvislosti s kapelou mluví ještě častěji než o novém materiálu a než je záhodno. Kolik debat a sporů už vzniklo na popud osob Zonder/Jarzombek je překvapivé a zarážející. Přísloví "starého psa novým kouskům nenaučíš" funguje na tomto místě s dlouholetými příznivci kapely bezvýhradně. A jelikož posluchače s touto problematikou dokonale obeznámili i moji dva předřečníci, velice rád se tomuto tématu vyhnu.

Důležitá je ale především muzika a ta učinila velký krok vpřed. Nebo vzad? Pánové se konečně a drze vrací k tomu co ovládají nejlépe. A tím je tíživou atmosférou naplněný progresivní metal nejvyšší kvality. 52 minut jede kapela na 150%, vše sedne tip-ťop a zvukové zpracování nahrávky patří k vrcholným v oboru. Osm zářezů, mezi kterými je každý králem. Fates Warning ze sebe vyplodili esenci toho nejlepšího, s čím celá ta léta pracují. Bravo.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Theories Of Flight
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Police - Reggatta de Blanc

Police / Reggatta de Blanc (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 15.02.2017

I když kapelu vydávající firma A&M přesvědčovala, aby tuto desku natočili v nějakém špičkovém studiu s věhlasnějším producentem, Police se vrátili na vesnici za Nigelem Grayem, aby ve stejných prostorách nahráli svoji desku s názvem "Bílé Reggae". Výběr studia zdůvodňovali tím, že chtěli mít uměleckou svobodu a obávali se zásahu manažerů a zvukařů do jejich představ o výsledné podobě skladeb.

Na této desce je znát, že se chlapi více sehráli, ta spolupráce rytmiky - bicích a basy je neuvěřitelně precizní. Nad tím vším jemně kytara kreslí ornamenty zvuků a nálad.

Je znát, že ty vlivy ska a reggae se více rozpustily v rockovém kompaktním projevu, jsou tam sice jasně patrné, ale celkově méně na první poslech zřetelné. Také ubylo melodií a chytlavých refrémů. Album již není tak veselé, jako prvotina.

Deska však již od počátku nedá vydechnout a nelze přerušit tok živelné hudby. Od prvních tónů chytlavé "Message in A Bottle" mám pocit, že mě na kolejích porazil rychlík který nezastavuje a já se ze všech sil držím a kolem mne duní instrumentální a titulní "Reggatta de Blanc" , kde se při výkřicích, něco jako "ČA" vždy málem pustím, ale to už vlak zrychluje za doprovodu dynamické a pádící "It's Alright for You".

Až při "Bring on the Night" zpomalujeme, projíždíme malebnou krajinou za pohody reggae a krásné proplétající se kytary kolem uší. Pozor, je tu tunel, jedeme z kopce s chladným závanem temné "Deathwish" poskakuju po kolejích a pražcích v rytmu strojové rytmiky Police.

Je čas na odpočinek, stojíme na širé trati, lokomotiva doplňuje do tendru vodu, můžu se pohodlněji usadit na předním nárazníku a chytit se madla a za rytmu pohodové hitovky "Walking on the Moon" jen tak spokojeně klátit nohama.

Ale to se již dostavuje únava, na nárazníku se moc pohodlně nesedí a k tomu hraje trochu slabší, melancholická "On Any Other Day". Pomalu vjíždíme do stanice za houpavě novovlnné a výborné "The Bed's Too Big Without You".

Je čas raději vystoupit a sledovat jak vlak odjíždí dále do kopců za tónů "Contact"
Dále už nejedu a klidně z perónu mávám, z dáli jsou slyšet poslední "Does Everyone Stare" a "No Time This Time" , ty už však poslouchám jedním uchem, protože mě už tolik neoslovují a jsem také vyčerpán z celé té divoké jízdy.


Police obdrželi za tuto desku cenu Grammy, v kategorii "nejlepší rockový instrumentální výkon".

Je zajímavé podívat se do hitparád, v anglické se toto album vyšplhalo na první místo, rovněž tak v Austrálii a Holandsku. USA bylo chladnější, v tabulce Billboard 200 skončilo toto album v roce 1983 až na 153 místě.

» ostatní recenze alba Police - Reggatta de Blanc
» popis a diskografie skupiny Police

Camel - Rain Dances

Camel / Rain Dances (1977)

| 4 stars | 15.02.2017

Jestliže hledáme v historii souboru Camel některá přehlížená alba, pak Rain Dances je na takovémto seznamu spolu s The Single Factor, nebo Dust and Dreams. A nebudu tvrdit, že se tak stalo neprávem. Funguje totiž jako album přemosťovací.

Léty vtělená chiméra dokáže lehce nabourat představivost o tomto souboru jako o kapele epochy prvních čtyř desek, dodnes braných jako nepřekonané. A v tom si dovolím nesouhlasit. Camel, potažmo Andy Latimer ještě nesčetněkrát dokáží vytvořit velká alba a desky jako Nude, Stationary Traveller a především Harbour of Tears, které řádně rozčeří smrduté vody akademického art rocku jednotlivých dekád. A právě proto, že se R.D. staví, nebo lépe řečeno bylo postaveno do úlohy, která má Camel pomoci přeskočit na jiný a novější hudební model, bývá, jak už to tak chodí, většinou zapuzeno.

Na přídomky modernistické, nezáživné, nebo dokonce nudné jsem ve společnosti s hudbou Camel už několikrát narazil. Nenechte se ale prosím mýlit, to je čistý subjektivismus a z velké procentuální části také lež. Velbloudí hudba je naopak úžasná. Melancholie z ní prýštící má za úkol pohladit po duši a nezanechat sebehlubší šrám. Čistě snová fantazie se v hudebních obrazcích nanáší do divákova nitra velmi vkusně a po částech tak, aby nehrozilo přesycení, ale naopak byl umocněn pocit skromného naplnění. Navíc tu saxofon Mela Collinse řádí s nebývalou intenzitou.

Pokud Camel poprvé, tak určitě ne R.D. Naopak pokud jste se rozhodli rozšířit si vědomosti o kapele a toužíte si z její diskografie odškrtnout další položku s názvem splněno, pak si tuhle desku vybrat rozhodně můžete.

» ostatní recenze alba Camel - Rain Dances
» popis a diskografie skupiny Camel

Unreal City - La Crudeltà Di Aprile

Unreal City / La Crudeltà Di Aprile (2013)

Snake | 5 stars | 15.02.2017

CD Mirror Records / BTF – MRL 1006 /2013/

Pokud se podíváte na fotografii v bookletu CD (stejná je i tady, v profilu kapely) máte pocit, že díváte se do tváří dítkám sotva odrostlým školním škamnám. A mě těší, že se tomu nejryzejšímu art rocku "Made in Italy" věnují i zástupci nejmladší generace. Navíc, velmi úspěšně...

Kapela Unreal City vznikla v Parmě, v roce 2008 a jejími zakládajícími členy byli klávesista a zpěvák Emanuele Tarasconi a kytaristka Francesca Zanetta. V červnu 2012 vydané eponymní promo EP neuniklo pozornosti samotného "gurua italského progresivního rocku" Fabia Zuffantiho, který se jim nabídl jako producent debutového alba. CD La crudeltà di Aprile (volně přeloženo jako "Dubnová krutost") vyšlo v roce 2013 a sklidilo zasloužený ohlas a příznivé recenze. Básní "Pustina" Thomase Stearnse Eliota inspirovaní Unreal City se tady prezentují prvotřídním art rockem, přesně podle předlohy vytvořené již v sedmdesátých letech minulého století legendami Genesis, nebo Le Orme. V jednom z rozhovorů se Emanuele Tarasconi vyjádřil ve smyslu : "Jsme sice mladá kapela, ale nenávidíme všechny ty digitální technologie, které zaplavily hudební svět. Při nahrávání používáme pouze analogové nástroje a vybavení. Zabere to víc času, je to náročnější, ale v konečném důsledku není nic lepšího." Výsledkem je "živý" a krásně hřejivý zvuk, který ještě umocňuje zážitek z poslechu tohoto vskutku vydařeného alba.

Velmi ambiciózní debut čítá šest skladeb a necelou hodinku symfonického prog rocku, podobného současníkům "La maschera di cera", "Taproban", "Hostsonaten", nebo "La curva di Lesmo". Vrcholem alba je osmnáct minut dlouhá a do čtyř podkapitol rozdělená suita Horror vacui, ovšem vypíchnul bych i členitou a gothic horrorovou atmosférou prostoupenou Catabasi, nebo hned následující svižnou Dove la luce é più intensa. K té byl natočený i pěkný videoklip, který je možno shlédnout na ytb. Ostatně, několik týdnů se držel i v naší hitparádě >> odkaz

Zkrátka a dobře, debutové album téhle velmi mladé kapely se povedlo na výbornou a nemělo by uniknout vaší pozornosti. Muzika je to vyzrálá i velmi osvěžující a měla by uspokojit každého fanouška a milovníka (nejen) italského art rocku sedmdesátých let. Je jenom na vás, jestli jí dáte šanci...

» ostatní recenze alba Unreal City - La Crudeltà Di Aprile
» popis a diskografie skupiny Unreal City

McCartney, Paul - Pipes of peace

McCartney, Paul / Pipes of peace (1983)

Artie | 2 stars | 14.02.2017

Alba Sira Paul McCartneyho rád z hlediska vyrovnanosti tvorby porovnávám s filmy Woodyho Allena – oba mají svá mistrovská díla (London Town či Annie Hall), úchvatné experimenty (McCartney II nebo Zelig) a i když jejich produkce zažila svá dna či vrcholy, vždy jsou jakousi zárukou kvality. I ta nejhorší nahrávka od McCartneyho či ten nejhorší film od Allena, je stále snesitelný umělecký zážitek – lidově řečeno, na každém Paulově albu si najdu aspoň dvě až tři skladby, které jsou prostě dobré.

Fanoušek by měl umět hodnotit kriticky všechno, a proto jsem si k recenzi vybral dle mého názoru jedno z nejslabších (a možná i to nejslabší) album, které kdy McCartney nahrál. Jedná se o album Pipes of Peace z roku 1983 – Paul měl za sebou svou první dvě sólové desky po rozpadu kapely Wings a oboje dopadla (byť se obsahem značně liší) velice dobře. Druhé zmíněné album Tug of War (vydané v ČSSR v licenci Supraphonem) byl takový Paulův návrat k melodickému zvuku Beatles; vždyť ho produkoval sám George Martin a vypomohl zvukový technik Geoff Emerick z dob revolučních beatlesáckých desek Revolver a Sgt. Pepper. Tug of War bylo původně koncipované jako dvojalbum, nicméně komerční i osobní důvody vedly k rozdělení desek na dvě. Navazující Pipes of Peace je tedy víceméně poskládána z písní z tohoto nahrávání z let 1980 až 1981. Zatímco měla Tug of War příjemný rockový zvuk (pochopitelně obohacený o nějaké ty tehdejší syntezátory), Pipes of Peace je deska více popová a elektronická, což není sice vždy na škodu (byť tady negativa silně převažují).

Úvodní a titulní Pipes of Peace začíná různými válečnými ruchy a postupně se propracuje do sice mírně naivní, ale jinak velice pěkné vánoční skladbě se silným protiválečným vyznění a dobře propracovaným aranžmá (klavír a především rytmické bubny). Textem by se dala přirovnat k Lennonově Imagine, jenže tam kde u Lennon převažuje idealismus, McCartney použije spíše naivismus. K písní byl natočen povedený videoklip, který připomíná tzv. vánoční mír během první světové války (na který i píseň odkazuje). Po povedeném začátku přichází asi největší hit alba – Say Say Say nahraná i napsaná společně s Michaelem Jackson – na úvod řeknu, že byť Jacksona ani jeho starší tvorbu neodsuzuji (a musím přiznat, že některé jeho skladby jsou skutečně povedené), rozhodně nejsem jeho fanoušek. Nicméně píseň přes značnou „popovost“ a podbízivost není zas až tak špatná – chytlavý rytmus i melodie píseň vytahují nahoru. Bohužel umělecká hodnota je nevalná; jako hudební pozadí k běhu ale poslouží výborně (vyzkoušeno za Vás!). Následující The Other Me je první skladba z alba, kterou mohu popsat jako špatnou. Otravná melodie, hloupý text (verš „I acted like a dustbin lid“ – „choval jsem se jako víko od popelnice“ je právem považovaný za příklad toho nejhorší co autor Yesterday kdy napsal). Ovšem rocková Keep Under Cover je naprostý obrat o 180 stupňů – nosná rytmická linka, skvělá kytara, nadupané smyčce a především procítěný zpěv (napomáhá skvělý refrén jinak spíše úsměvného textu) dělá z této písně nejlepší skladbu na albu a mého osobního favorita na jednu z nejpodceňovanějších McCartneyho sólové tvorby.

Bohužel, touto skladbou končí jakákoliv snaha o kvalitní tvorbu a další písně by se dali souhrnně popsat jako bezduchá slátanina – ze So Bad se mi i přes Ringovu účast dělá fyzicky nevolno, Jackosonova The Man je příkladem toho co znamená „špatná spolupráce“, dvojskladba Sweetest Little Show/Average Person začíná sice slibně, ale skladba je nakonec stejně unylá jako zbytek alba. Instrumentální Hey Hey je zcela zbytečná a to doslova – na této skladbě totiž není zajímavé vůbec nic. Tug of Peace je sice zajímavý experiment, který připomene doby McCartney II, bohužel kvalitativně je o několik řádů níže. Závěrečná Through Our Love je v kontextu alba spíše lepší písní, na baladu od Paula McCartneyho je ale zoufale slabá.

Obal alba se mi vždy z nějakého důvodu velice líbil – snad i proto jsem albu dával mnoho šancí, ale nikdy si mě na rozdíl od ostatních McCartneyho alb nezískalo, což mě mrzí o to víc, jelikož jeho diskografii mám ze všech členů Beatles nejraději. Nejde o to, že by album bylo popové či přehnaně elektronické - McCartney v osmdesátých letech několikrát dokázal, že umí nahrát dobrá elektronická alba jako Press To Play či již zmíněné McCartney II. Bohužel, snad pracovní vytížení nebo nedostatek inspirace způsobili, že Pipes of Peace zní hrozně odbytě – melodie jsou slabé, instrumentace je povětšinou příšerná (až vyloženě nepříjemná pro uši) a ani o textech se nedá říci nic lichotivého. Těžiště McCartneyho tvorby je jinde. Pár světlých momentů se přeci jen najde a tak za titulní píseň, snad i trochu za veselou Say Say Say a především za skvělou Keep Under Cover dám desce Pipes of Peace alespoň dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Pipes of peace
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble (1970)

| 4 stars | 14.02.2017

Debutní nahrávka Very 'eavy...Very 'umble, kterou Uriah Heep vynesli na světlo boží uprostřed roku 1970, nevzbudila v očích kritiků nějaké velké naděje ani přísliby do budoucna. A přiznejme si, že ani velká část fanoušků z ní nebyla jaksepatří odvázaná. Za necelé dva roky je už situace odlišná a tahle určitě zajímavá sbírka zažívá velkou restauraci a nejde zrovna o tu zahradní. Dnes se v její přítomnosti používá fráze klasická deska, která startuje nejimpozantnější etapu dějin souboru.

Není to žádný jednoznačný a stěžejní kousek; je z ní cítit že se kapela postupně sehrává a k úplnému vyprofilování dojde až se Salisbury, přesto je pro rockového fanouška její formát nezaměnitelný a záměrně se jí vyhýbat by bylo trestuhodné. Kapela si v budoucnu bude často půjčovat skladby cizích autorů a začátky takového počínání jsou vystopovatelné právě na debutu. S výběrem skladby Come Away Melinda měli pánové šťastnou ruku a ta je - vedle stálice Gypsy, průzračné Walking in Your Shadow, svěží Real Turned On a ze řetězu odpoutané Wake up - hvězdou tohoto nosiče. Šestileté úspěšné účinkování trojice David Byron, Ken Hensley, Mick Box se započalo právě tady.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Puhdys - Heiß wie Schnee

Puhdys / Heiß wie Schnee (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 14.02.2017

Vstupujeme do nového desetiletí s deskou Puhdys – „Heiss wie Schnee“. Je tu několik změn, za bicími sedí bývalý člen Prinzip, Klaus Scharfschwerdt. Původní bubeník Gunter Wosylus odchází po 10 letech z kapely, kde jako důvody uvádí obligádní „únavu z neustálého koncertování“ .
Poprvé se také vedle prověřených dvorních textařů skupiny představuje i sám Dieter Birr a to hned ve třech kouscích.

Bohužel skupina ve své tvorbě začíná upřednostňovat jednodušší kompoziční stavbu písní směrem k větší přehlednosti a údernosti, čímž se ale pomalu uzavírá „space rockové“ období rozmáchlých a členitých rockových skladeb typu např. „Perlenfischer“ či „Ikarus.

Jinak se jedná o melodický hard rock ala Puhdys, jasně rozpoznatelný a osobitý styl, který za ta léta vypilovali takřka k dokonalosti. Každá píseň na na desce je malou perlou a není tu jen do počtu.

Nevím však, kdo byl studiu konkrétně zodpovědný za výsledný mix nástrojů, na všech deskách jsou totiž uvedeni vždy jen Karl Heinz Ocasek - produkce a Helmar Federowski – zvuk a zvuková režie.
Zkreslené rockové kytary mají totiž podivně zastřený a temný zvuk , občas se dostávají do pozadí, klávesy jsou vytaženy na stejnou hlasitost s kytarami, (to víte, klávesák Peter Meyer je uměleckým vedoucím kapely :-)). Přitom spodek nahrávky není ořezaný, basa a bicí zní výborně.
Myslím, že i Puhdys po výslednému poslechu po vydání desky nebyli úplně spokojeni a tato nahrávka byla poslední, co do změny režimu vznikla v NDR.

Pro mne osobně jednou z nejlepších nahrávek této skupiny. I v NDR se stala výpovědí jedné generace. Pro německy nehovořící publikum, které jsme tehdy v naprosté většině byli u nás, se to prostě velmi těžce vysvětluje, ale dle výpovědí německých fandů byl úspěch Puhdys z větší procentuální části vystavěn právě na kvalitě textové složky vynikajících básníků Wolfganga Tilgnera a Burkhardta Lasche.


„Přiznám se, že je mi často smutno
Bylo těžké vás ztratit
Často jsem nemohl v noci spát
Vzhledem k tomu, jak dojemné vzpomínky na vás mám
a často jsem kvůli tomu brečel

Ale slzy schnou rychleji, než si myslíte,
a čas zahojí největší rány.
Sotva si pamatuju předešlou hodinu.
Protože vzpomínky na vás jsou tak hořké
Už nikdy pro vás nebudu brečet. „

Z textu : „Nie wieder werde ich weinen um Dich“


Patetické ? Možná… Upřímné ? Adresné? Ze života ? Přesné? ANO!
Birr zařadil tuto věc na úvod alba a je to jeho text, taková léčba zraněné duše, potřeba projít vnitřní katarzí.
Jednalo se o jeho vlastní zkušenost, tehdejší rozvod v NDR prakticky znamenal, že otec přišel automaticky o to nejcennější v životě – o kontakt se svými dětmi, neboť veškeré zákony stály na straně matky, která rozhodovala o tom, zda se otec bude moci stýkat s dětmi.

Byla to vůbec první rocková deska v NDR, která otevřeně mluvila o pocitech a bolestech mladých, což do této doby nebylo v textech vidět. Němci si hodně zakládali na tom, aby texty v rockových písních byly poetické, případně angažované, s velkou uměleckou hodnotou, ale byly zároveň chladné a odtržené od reality, kterou nikdo z dalších kapel nepopisoval –např. Karat, Berluc či Electra..

A tu se zjevili Puhdys z písní „Melanie“, která pojednává o dívce, které rodiče nedokázali dát lásku, utíká z domu a hledá ji ve vztazích na jednu noc, vyhodí ji z práce, přijde do jiného stavu aniž by tušila, kdo je jeho otcem, po letech však dozraje a soustředí se na výchovu dítěte, které jejímu životu dalo smysl a naplnění.

Toto ale není ten správný předobraz vzorné a angažované dívky v NDR. Něco je špatně !!
(V roce 1981 stoupnul dle demografů výskyt nově narozených děvčátek, které se jmenovaly Melanie cca o 15 000 nad průměr…..)
A takto bych mohl pokračovat :

„Lied fur Anja“ – píseň o odcizení a rozchodu,
„ Weit zu Weit“ – o nepotrestané šikaně, jež končila sebevraždou oběti. Neslýchané ! V NDR unikla a kolovala studie poukazující na čelní místo v sebevraždách mladistvých v NDR, Puhdys si na to téma sřihli text !!!!

Tyto texty a odezva ne ně samozřejmě neunikly pozornosti stranických orgánů a StaSi. Petr Meyer s produkčním Ocasekem, (který jindy dle slov kapely likvidoval průsery ještě dříve, než vznikly) byli na koberečku. K jakým trestům došlo, to už se dnes asi nedozvíme, bohužel nemám přístup k různým knihám o Puhdys, kde by to možná bylo zmíněno.
Nicméně, vzhledem k tomu, že byli Puhdys významným zdrojem valut pro NDR, neboť větší část povinně odevzdávali na devizová konta a k jejich dosavadnímu postavení ve „Východním bloku“, byl konflikt urovnán, s tím, že se podobné texty na žádné další desce neobjeví. Co se v Německu domluvilo, to byl zákon a další texty v podobném duchu již do pádu systému nevznikly.
Dodnes tyto texty neztratily svou výpovědní hodnotu a proto jsou stále oblíbené u dalších generací fandů Puhdys…

Co se týče hudby, tak Puhdys opět použili stejný klíč k úmístění písniček na desku. Zahajují melodickým hard rockem, „Nie wieder werde ich weinen um Dich“ s výrazným refrémem a doprovodnou klávesovou linkou. V takové poloze se odvíjí většina písní na desce. Až na pár vyjímek – „ Lied für Anja“ –to je křehká akustická jednohubka, či rozjuchaná a závěrečná „Kein Paradies“ . Rovněž se trochu liší dvě ponuré rockové pecky – první v duchu space rocku „Bis an Ende der Welt“ (na které až mrazí pří výborném finále, kdy do opakovaného zatěžkaného hard rockového ústředního riffu skladby vypálí Peter snád nejhezčí sólo na saxofon, jaké jsem od něj slyšel) a temně hardrockový „Marathon“ .

Pro mě jeden ze tří nejlepších počinů této kapely.

» ostatní recenze alba Puhdys - Heiß wie Schnee
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Saxon - Metalhead

Saxon / Metalhead (1999)

| 5 stars | 14.02.2017

Po dvou letech tu máme nový výtvor z dílny Saxon, kteří albem Dogs of War přesedli z couráku na pěkně svižný rychlík. V době, kdy metalová muzika zažívá svou obrodu a spousta kapel se znovu formuje dohromady, stojí Saxon v čele anglické heavy metalové trojice. Iron Maiden jsou pouze stínem, nebo spíš karikaturou sebe sama, o účinkování Blaze Bayleyho se vedou spory od jeho začátků a společná cesta téhle pětice je u konce. Judas Priest dopadli s Timem Owensem ještě hůř a pro většinu pravověrných fanoušků zůstávají nestravitelní. A tak ti, co byli vždy v závěsu a jako poslední, se s úsilím a pílí vyškrábali nečekaně na hard'n'heavy trůn.

Spojení hard rockové esence s heavy výbušností, navrch přidaná nezakonzervovaná melodika a nápadité, dominantní a někdy pěkně ostré riffy posílají desku Metalhead na nejvyšší pozici nejen z duchaplné navrátivší trilogie, ale dost možná i z kompletní Byfordovské diskografie. Neblahým tvrzení o tom, že Saxon příliš často a okatě vycpávají svoje alba průměrnými skladbami, je dnes učiněna přítrž, nejpozději na tomto místě se skutečně jedná o jejich nejvyrovnanější kolekci. Pojmenovat novinku podle zaručeného hitu a nejsvůdnější skladby v historii Saxon, písně All Guns Blazing(stále nechápu, odkud kapela pochytila takovou dávku energie a impozantních nápadů), nemohli by vystihnout ducha alba lépe. Jedna teze na závěr: takto technicky dokonale Saxon ve své dlouhé historii nikdy nehráli, jsou vlastně vtělenými Dream Theater heavy metalu.

» ostatní recenze alba Saxon - Metalhead
» popis a diskografie skupiny Saxon

Grechuta, Marek - Magia obłoków

Grechuta, Marek / Magia obłoków (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 14.02.2017

Dost mě překvapilo, že na Progboardu není jediná recenze alba Grechuty (třeba na rozdíl od detailně zpracovávané diskografie Puhdys, kteří byli, třeba trochu neoprávněně, vnímáni mou bigbeatovou generací s úsměvně despektním nadhledem). Přičemž v době počínající normalizace v ČSSR, polská scéna (v rámci socialistických zemí jako jediná) měla dost významný dopad i na dění u nás. Každý, kdo se ochomýtnul kolem big beatu, znal Niemena, a v další řadě taky Grechutu (jehož desku Anawa záslužně vydal i jinak strnulý Supraphon), později taky SBB. Grechuta svými prvními počiny hodně ovlivnil především tvorbu C&K Vocalu u nás, jejich Chorovod byl úchvatný - krásný na LP Generace (pro zájemce: je to 1. CD v souhrnném vydání 4 CD C&K Vocalu a Heleny Arnetové "Dřív než něco začne" z r. 2015), a ještě lepší na koncertech (např. v Redutě / nynějším Rock Café na Národní v Praze). Též Świecie nasz má skvělou coververzi od C&K Vocalu. Vládimír Merta zase zpracoval "Ocalić od zapomnienia" (Uchránit od zapomnění) - originál viz bonus na tomto CD.

LP Magia Obloków jsem koupil kolem r. 1977 v prodejně polské kultury v Praze. Do ruky mi přišla klasika toho, jak to vypadalo tehdy s polskými deskami: téměř hadrový papír (horší než v ČSSR), ačkoli grafika sama v té době začala být zajímavá - zde Grechutova hlava na obláčku lomeném do pruhů s hvězdičkami - ve mně to trochu evokovalo pocit čehosi neuměle amerického :-). Uvnitř pak LPéčko zn. Polskie Nagrania - jakkoli byly nahrávky výborné (což dokazují CD remastery), desku syčela a kvalita zvuku byla mizerná. O to větší radost pak byla z CD, vydaného s četnými bunusy, až v r. 2005 (viz Tracklist CD Pomaton / EMI). U nás dosud obtížně sehnatelné (např. Amazon tento "import" dodává jen do země, kde která filiálka působí). Mně ho dovezl začerstva můj kolega z Grechutova bydliště, Krakova (tam také v r. 2006 v 60ti letech zemřel). Zde zachycený obal s černobílým rámečkem už je z reedice (zakoupitelná i jako součást 15ti CD kompletu jeho tvorby).

A teď konečně k obsahu: Původní LP obsahuje 7 stop, z toho je v podstatě 6 bigbeatových písniček, a jednu čtyřtřídílnou, instrumentální svitu "SPOTKANIA W CZASIE", po vokální stránce pouze se sborem. Sólový zpěv Grechuty je jen na závěrečné, prosté lyrické písničce PTAK ŚPIEWA O PORANKU (text od M. Jastruna). Svita je studiová nahrávka fragmentu Grechutovy hudby k filmu JASTRUN, ale jde o jinou, než filmovu verzi. Nejsa znalý polských reálií, neznám ten film - není tu někdo znalý ze Slezska aby komentoval? Polštině a lyrice textařů LP rozumím útržkovitě - nicméně cítím, že tu jde o velmi barevné obrazy, někdy i o reflexe až s filosofickou hloubkou. Hudba veskrze od Grechuty.

Už úvodní píseň W POCHODZIE DNI I NOCY ukazuje v pouhých 4 minutách stopáže skoro vše, co Grechuta uměl v r. 1974: jistou hypnotičnost působení jeho hudby již začíná opakující se jeden tón kytary. Pak pár taktů nádherná basa Jana Adama Cichého (jistě s jazzovou zkušeností; spolu s bicími a perkusemi tvoří dokonalé předivo ve všech nahrávkách). Pak se přidá Grechutův civilní, příjemný, ale přesto stále mírně naléhavý témbr, nepříliš velkého rozsahu, v podstatě asi nejblíže jej lze označit jako šansoniérský. Zpěvák vlastně jen opakuje s jistou gradací základní melodický riff o pár tónech ("płynąć, płynąć, płynąć w pochodzie") - opět vystavěno na hypnotickém působení repetitivnosti. A pak se přidávají další nástroje - sólová kytara, úžasné elektrické housle Piotra Michery (jejichž melodika je, řekl bych, polská, dost jiná, než co nabízeli jiní houslisté v rocku - J.-L. Ponty, či SugarCane Harris), doporvod akustického klavíru je na buď na Grechutovi, ale většinu klavírních sól obstarává E. Obarski - sóla jsou sice jednoduchá, ale funkční, zahrané s virtuozitou. V IGLE se přidává i flétnička. Třetí, titulní píseň ŚWIAT V OBLOKACH, je krásný, pomalotempový v podstatě "ploužáček" (v bookletu popisovaný něco jako "hitovka amerického střihu"), s jednoduchým, klenutě melodickým refrénem se sborem. Ale i v této skoro prvoplánové líbivce, podmalované především prostými akordy akustického piána, si ponechává Grechuta svůj osobitý pěvecký projev - jakoby trochu nad něčím žasnul, jakoby nad něčím trochu tajil dech. Sdělení písně je, pokud chápu, něco o životních jistotách, resp. jejich pomíjivostech, přirovnávaných k fantaskním proměnám oblaků - "plynou chmury po nebi". Koncertním hitem desky je GODZINA MILOWANIA (zde studiový originál). Jako při tématicky vážnějších věcech, i v této vlastně milostné písni je Grechuta civilní; cítím, že láska není pro něj jen slovem. Vypichuju basové vyhrávky, neskutečné houslové sólo, mizející kdesi ve stratosferických výšinách, a bigbítově improprovizující klavír Obarskiho. První téma hudby k filmu Jastrun, tj. začátek svity SPOTKANIA W CZASIE, je valčíček WALC NA TRAWIE. Řasené sukně točících se víl se při něm zvedají vysoko. Nevím ani, který nástroj vlastně hraje hlavní (krásnou, zasněně smutnou) melodickou linku (asi jen elektrické housle, nebo snad je střídá nějaký rejstřík synťáku? - asi ne). ZMIERZCH je další překrásná, snivá intrumentálka svity. Závěrečná hitovka původního LP, NA SZAROŚĆ NASZYCH NOCY, je z podobného hypnoticky beatového těsta, jako skladba úvodní.

A jen jednou větou o bonusech na CD. Nejsem vůbec příznivec vydávání alternativních verzí jako bonusů, ale zde jsou skutečně famózní. A naprostý mazec je živák (zde stopa č. 15), inspirovaný Grechutovým vystoupením na Festivalu mládeže v Havaně v r. 1974 - tam zazpíval GODZINU MILOWANIA španělsky, doprovázen kubánskými kytaristy a akcentovaně latinskou rytmikou, a i hlasově ji položil víc do jižních krajů. Pak ji s humorem označoval jako "exportní verzi písně" a hrával v Polsku na koncertech (jen pamětníci znají směšný podtext "tuzexových" exportních věcí). Zde uvedená nahrávka je z r. 1976 z festivalu v Opole ale vůbec nezní jako recese (i když to původně jistá legrace byla) - zní to latinsky a neodolatelně! Obrovský cit pro věc.

Album je to extrémně bohaté, plné nápaditých, ale přitom naprosto přirozeně znějících aranží. Album plné poctivého beatového muzikanství, radosti z přenosu sdělení. Dává (aspoň mně) osvobozující pocit volnosti, klidu (nejitří, žádné experimentální pazvuky zde nenajdete), místy snad i dojímá. Zaškatulkovat asi moc nejde. Šansonový písničkář s doprovodem big beatu, anebo, spíše, prog-rock (či alternativní rock) s písňovými tématy? Škatulka je ale jedno (no, s nadsázkou: představte si třeba škatulku průniku Cohena, Van Morrisona, Petera Gabriela a Chopina a kapely instrumetálně podobné třeba Jefferson Airplane tak kolem roku 1971. Že jsem se zbláznil? No ano, do Grechuty). Podstatné pro mě: miluju tohle album od prvního poslechu a stále se vracím. Asi nejoblíbenější Grechutova věc, ačkoli mám moc rád i řadu dalších alb.

» ostatní recenze alba Grechuta, Marek - Magia obłoków
» popis a diskografie skupiny Grechuta, Marek

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

| 5 stars | 13.02.2017

S deskou Tale Spinnin vstupují Weather Report do svého druhého, velice plodného a velmi úspěšného údobí, které představuje širší příklon k jazz rocku a fusion rocku. Nasátí okolních vlivů world music i komerčněji zaměřená alba z první poloviny osmdesátých let představují šťastnou etapu nejuznávanější jazzové, nebo chcete-li jazz rockové kapely minulého století, provázené řadou ocenění a uznáním široké veřejnosti. Avšak slovo komerčnější je ve spojitosti s jazzovou produkcí značně zavádějící pojem, jelikož ta není prvotně určena k podobnému účelu a pokud se nepohybuje na hranici koketující s přeprodukcí kombinovanou s vlezlým popovým marasmem, nemůže být o jejím začlenění k podobné sortě ani řeč, neboť takové téma sklouzává k velmi diskutabilnímu popudu.

Hlavní předák Joe Zawinul je pánem všeho, co disponuje klapkovým soustrojím, a třeba při poslechu takové Freezing Fire by museli i samotnému Keithu Emersonovi, jak se lidově říká, vypadnout oči z důlků. Slyšte jen tu čistou jazzovou krásu tančící ve druhé Lusitanos, neskutečné, tohle je opravdové a neposkvrněné umění. Prostřednictvím Man in the Green Shirt je vtažena tato sestava mezi soukolí vytočené do šíleně excentrických otáček a sóluje a sóluje. Na této nahrávce je saxofon Wayne Shortera povýšen do pozice zcela dominantní a ten je svým uměním schopen několikrát zastínit i ostatní zručné prvoligové nástrojaře. Pokud by měl člověk schopnost a dokázal během těch víc jak čtyřiceti minut rozdělit jednotlivé nástrojové party bez toho, aby se mu slévaly, vznikl by úchvatný zážitek několika vzájemně nesourodých exhibujících nástrojů. Máte-li zájem být seznámeni s vytříbenou jazzovou produkcí, nelze doporučit vhodnější album než jednoznačně Tale Spinnin.

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Police - Outlandos d'Amour

Police / Outlandos d'Amour (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 13.02.2017

Tuto desku jsem slyšel poprvé v roce 1983, kdy kolem zuřila bouře NWOBHM. Proto to bylo hned na první poslech osvěžení. Post punková,či novovlnná, jednoduchá kytara, výborná baskytara a nápadité bicí. Jejich hudbu nebylo jednoduché zařadit. Např. úvodní skladba je sice prvních pár taktů takový ostřejší post punk, potom se song zlomí v melodický popěvek, tolik typický pro další skladby kapely.

V podobném duchu se vyvíjejí i další skladby - několik jich začíná jako poklidné houpavé reagge, ale najednou se nečekaně vyvalí z reproduktorů neuvěřitelně chytlavý,až popový(ne však podbízivý) refrén podaný vysokým hlasem Stinga. Takový mix několika stylů jsem jinde nelyšel a něco mě na tom přitahovalo.

V tomto základním a prostém trojčlenném obsazení nahráli angličtí The Police svoji první desku. Bylo ale na první poslech slyšet, že hudebníci nejsou žádní neumětelé, v jejich hře bylo slyšet mnoho jiných vlivů, na kterých se učili. Reagge, ska, jazz.

Na to, že nahrávka vznikla za pár šupů na vesnici Leatherhead v ateliéru (místnost oblepená platama od vajíček - pamětníci ví, o čem mluvím) nad mlékárnou u Nigela Graye, který se postaral o zvukovou stránku, zní deska cca po 40 letech celkem svěže, i když další alba tuto metu ještě překonávají.

Za jedinou, slabší skladbu "Be my Girl" s devadesáti sekundovým monologem Andy Summerse a za krapánek horší zvuk dávám čtyřku.

Nahrávku mám na SACD, kde je zvuk ještě krystaličtější, než na gramodesce. DR12.

» ostatní recenze alba Police - Outlandos d'Amour
» popis a diskografie skupiny Police

Beck, Jeff - Wired

Beck, Jeff / Wired (1976)

steve | 4 stars | 13.02.2017

Jazz rocková deska Wired Jeffa Becka patří k jeho nejucelenějším výtvorům. Precizní práce kytarové, ale i rytmické složky se tu předvede v osmi kvalitativně vyrovnaných skladbách, hledající v podobné muzice těžko konkurenci. Samozřejmě najdeme spousty alb ovlivněných těmito variabilními styly, ovšem Beckovo pojetí se na hony vzdaluje skličující vyumělkovanosti, prázdným a nic neříkajícím kytarovým frázím, nebo melodiím které nejdou pod povrch a nesnaží se zanechat hlubšího dojmu.

Led Boots je pestrá úvodní baletka vznášející se na špičkách prstů nohou s lehkostí jako pírko. Po ní přijde swingující Come Dancing s betelnou bass figurou, živými klávesy a Jeffem v životní formě. Goodbye Pork Pie Hat má meditativní charakter a velké smyslné čaro, Jeff hraje srdcem ne hlavou a to mi sakra imponuje. Rád poslouchám i klávesově nápaditou Blue Wind, nebo smutnou tečku alba Love is Green, kde klavírní rytmus ověnčen kytarovou melodií vytváří ty správné romantické chvíle.

Pro milovníky kytarové muziky je tohle velice dobrá volba a pro jazzmany ještě lepší.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance

Skyclad / Oui Avant-Garde á Chance (1996)

horyna | 4 stars | 13.02.2017

Teprve před nedávnem jsem zde přidal profil folk melodiků Skyclad a tohle album je druhé z jejich diskografie, které mi natrvalo přirostlo k srdci. V roce 1996 kapela vydává hned dvě desky, touto sbírkou zajde ve svém kompozičním mistrovství zřejmě nejdále, doba nabroušených kytar je dávno minulostí, útočné a částečně agresivní riffy jsou zapomenuty, na jejich místo nastoupila vysoká melodika a široký folkový záběr, doba Robina Hooda nemůže být hmatatelnější. Irské, skotské, folkovo keltské motivy, které se v písních Skyclad vždy krčily pod nápory kytarového zápřahu konečně naplno prostoupí na světlo boží a rozjuchané houslové melodie dokáží lesnaté hvozdy okolo starodávného Nottinghamu obklíčeného Robinovou družinou přitáhnout až do pokojíku.

Irské puby, zelené hornaté kopečky, dlážděné vesnické cesty, vším tímto voní úvodní If I Die Laughing, It'll Be an Act of God i Great Blow for a Day Job ve kterých housličky vyhrávají pěkně zvesela. Progresivní uchopení a zvláštní houslový tajemný motiv obsahuje Constance Eternal kde vokál M. Walkyiera vyznívá opravdu dokonale. Postcard from Planet Earth- vynikají zajímavou akustická jiskrou, stejně jako čarovná a posmutnělá Jumping My Shadow. Písně History Lessens a Penny Dreadful se nachází už na desce předchozí, tady dostali průzračnější akustická aranžmá a daleko volnější zpěvnost a skočnost. A jako zlatý hřeb přijde píseň Come on Eileen- jedná se o coververzi dokonalejší originálu, píseň pochází od anglické kapely z 82 roku Dexys Midnight Runners.

» ostatní recenze alba Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance
» popis a diskografie skupiny Skyclad

Waters, Roger - Amused To Death

Waters, Roger / Amused To Death (1992)

| 5 stars | 12.02.2017

Je předmětné diskutovat nebo se nacházet v opozici vůči sólové tvorbě Rogera Waterse? A stála by vůbec za debatu, kdyby nenatočil tuhle svoji (jedinou) velkou parádu, která mu vynesla další nesmrtelné vavříny?

Desku Amused To Death je potřeba poslouchat často, aby bylo možno nalézt její zakleté kouzlo, jen mírně nahlas, aby k vám dokázala naplno promluvit svou lidskou stránkou, a snažit se ji pečlivě a intenzivně pochopit tak, jak si její autor dozajista přál a v konečném harmonizujícím celku ji i nahrál. Tady jde o prosazení a přenesení myšlenek, o určité poselství skladatele směrem dopředu, směrem k masám. Je to především koncepční zvuková kulisa vytvářející hlubokou brázdu napříč posluchačovým vnímáním masivního celku, který se sice dá rozdrolit na určité přijatelnější krystaly, ale pak hrozí ztráta celistvosti a hlavní myšlenky výpravné Watersovy báje.

První větší půle nahrávky je zvuková bažina a po častém odříkání se s jejím zdoláním ocitnete na perutích bájného Fénixe, který vás bude unášet vysoko nad překrásnou krajinou stvořenou rukou skutečného kouzelníka. Ta výprava za váš čas skutečně stojí. Roger je GÉNIUS!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Amused To Death
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

IQ - The Seventh House

IQ / The Seventh House (2000)

| 5 stars | 11.02.2017

The Seventh House právem patří do vrcholného období Southamptonských IQ. Tři roky po koncepčním projektu Subterranea, na kterém kapela potí krev, se v uvolněnější atmosféře, s tvrdším zvukem a v dynamičtějších přechodech skvěle stylizuje do nové role, které patří vůdčí tvář britského neoprogu.

V tuto chvíli už nemusí nikomu nic dokazovat, do svého repertoáru zařazuje rytmičtější prvky, širší tónovou škálu, ale častěji kupříkladu i sólově vystupující saxofon. Spektakulární nástroj dostává rozhodující roli a pod jeho vedením se tu zaskví dvě vůbec nejpovedenější skladby z repertoáru kapely. Ti, co desku znají, určitě budou souhlasit, že kompozice Zero Hour a Shooting Angels patří do výkladní skříně progresivní hudby.

A pro ty, kdo se s deskou nebo kapelou zatím jen míjeli - tohle je přesně ten druh ovoce, na který by měl vystřelit jejich imaginární šíp z dob bájného Viléma Tella.

» ostatní recenze alba IQ - The Seventh House
» popis a diskografie skupiny IQ

Murder Of My Sweet, The - Echoes Of The Aftermath

Murder Of My Sweet, The / Echoes Of The Aftermath (2017)

alienshore | 4 stars | 11.02.2017

Ženy a metal je pomerne bizarná kombinácia. Hrůzičky typu Amaranthe či In This Moment to dosť jasne potvrdzujú a novinky od Battle Beast alebo Crystal Viper sú tiež dôkazom toho, že hranie sa na tvrdé metláčky je vizuálne a aj hudobne značne deprimujúce, napr. smerom k mojim ušiam aj očiam. Kvalitné metalové kapely so speváčkami nepochybne sú a nedávno ma zaujali aj švédski sympho-gothici The Murder Of My Sweet so svojím štvrtým albumom Echoes Of The Aftermath.

Na tomto albume nie je v nič špeciálne. Je to dobre prevedená muzika v štýle, ktorý je medzi mladými proste "in". Oproti iným podobným skupinám, však majú títo Švédi zmysel pre melódiu a aj aranžérske cítenie, čo nie je úplne bežná vec. Predošlé počiny neboli žiadne béčkové záležitosti a v rámci symfonického metalu pôsobia na tejto scéne neobyčajne sviežo. Tentoraz trochu prehodnotili prístup a bubeník Daniel Flores (ex-vedúci výborných prog-metalistov Mind's Eye) vytvoril priamočiarejšie songy, ktoré opäť solídne vystihujú pocitovú sféru. Občas sa tu vyskytuje nevinná koketéria aj s prog-metalom, najmä keď majú aranžmány širšie obrysy. Výsledok Echoes Of The Aftermath je v podstate mix symfonického metalu, rocku a popu.

Zopár pozitívnych stránok tento produkt nepochybne má. Speváčka Angelica Rylin spĺňa kritéria na to, aby mohla stáť v popredí záujmu. Navyše, jej spev pôsobí naozaj žensky a netrhá ľudské uši nejakým vrešťaním a jačaním. Aj gitarista Christopher Vetter predvedie nejedno dobre vystavané sólo ako napr. v hitovke Personal Hell. Začína sa skraja u Sleeping Giant, ktorá hneď v úvode pripomína trochu Devina Townsenda. A v nápaditom štýle sa vlastne ide až do konca tohto albumu. Je tu pomerne dosť skladieb s hitovým potenciálom, čo ma celkom aj prekvapuje. Obzvlášť sa mi pozdávajú veci od Shining After Dark až po poslednú energickú power-baladu Inside Outside.

Muzikanti z The Murder Of My Sweet si dali vskutku záležať. Ak budú pokračovať a pilovať, čo načali už na úspešnom debute, tak sa môžu ešte výraznejšie oddeliť od konkurencie. Nie je to samozrejme dokonalé, ale je to rozhodne kvalitný počin. Ani verzie a ani refrény nevyzerajú tak, ako keby ich vymysleli za "päť minút dvanásť". Oceňujem snahu a melodický feeling jednotlivých skladieb. Album však nie je určený pre konzervatívnych metalistov a ani pre rovnako konzervatívnych progresivistov. Pre koho je teda určený? Toť priam hamletovská otázka ...

» ostatní recenze alba Murder Of My Sweet, The - Echoes Of The Aftermath
» popis a diskografie skupiny Murder Of My Sweet, The

Night Ranger - Somewhere in California

Night Ranger / Somewhere in California (2011)

horyna | 3 stars | 11.02.2017

Pořízení desky Somewhere in California byl vyloženě risk a krok do neznáma. Přišlo období, kdy jsem zámořskou melodickou produkci poslouchal intenzivněji než dnes a tato deska zrovna opouštěla výrobní linku. Jejich starší a tolik úspěšné, v Americe především platinové desky jsem z nějaké předpojatosti ani neměl v úmyslu objevovat, což mi zůstalo dodnes. Italští sběratelé velkých kapel "melodické" minulosti Frontiers Records hodili laso i těmto borcům ze San Francisca a rotující videoklip ke skladbě úvodní mě potěšil natolik, že jsem desku vzal vážně a pořídil ji.
Zpěvák Jack Blades (Damn Yankees) a kytarista Brad Gillis (hrál na Ozzyho živáku Speak of the Devil) jsou velkými pojmy i profíky ve svém oboru, byl jsem tudíž zvědav, s čím vyrukují a jestli mě dokáží ohromit, podobně jako mnozí jiní velikáni svého řemesla.

Dlouhé melodické kytarové nájezdy a erupce tvořené jejich akordy vytočené do razantnějších obrátek, to je jedna ze specifik hudby jízdní hlídky (volně přeloženo), která mě inmponuje nejvíc. Skladby jako druhá Lay It On Me- podle mě nejlepší z desky, srší nezkutečnou energií, tahem na bránu, velkými melodiemi, ale i zajímavou bubenickou figurou, metalovou divokostí a refrénem co se zařezává pod kůži. Follow Your Heart- spřádá melodie jako zánovní kolovrat a hrdlo Jacka Bladese je skutečně při chuti, skladba pumpuje adrenalin a v refrénu šplhá do těch nejvyšších pater rockového nebe. Takové Live For Today, nebo It's Not Over zase rezonují moderní dobu v poutavém kytarovém dvojobalu a představují jedinou schůdnou cestu kapel čerpajících ze slávy let minulých.
Balada Time Of Our Lives- není extrémě převratná, ale její aromatický refrén dokáže připoutat nejedno spíše západokontinentální srdéčko.
Dostatek nápadů a melodická kostra výborné End Of The Day- dostává pod náporem kytarového tandemu pěkně zabrat, o to ale přece jde. Rock N' Roll Tonight- moto o které usiluje kapele především, svou muzikou žije a chce ji takovou předvést i fanouškům, prostě odvaz.

» ostatní recenze alba Night Ranger - Somewhere in California
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975)

EasyRocker | 5 stars | 11.02.2017

Tvorbu klávesového yesovského mága jsem si postupně oblíbil a bájné soundtrackové vyznění tohoto díla, které by se mohlo skvěle vyjímat v kterémkoli filmovém eposu, mě strhlo už od prvního kontaktu. K dokonalému účinku doporučuji nahlédnout třeba do Cotterellovy Encyklopedie mytologie, pak už budete vědět vše.

Arthur - majestátní proslov o králi vší Anglie, klávesová stěna a pak už yesovské hříčky, jemně dochucené a prošpikované jazzovými střípky, je ale jasné, že majestát a drama je to, o co Wakemanovi jde především, a tak se hory jeho hammondů a nadýchaných kláves vrství do nadoblačných výšin. Máme tu sboristy - celé dílo vzniklo za mistrné spolupráce Anglického komorního orchestru, který dirigoval Guy Protheroe, orchestrální aranžmá vytvořil Gil Malone. Skladba končí krásně velebnou soundtrackovou melodií za hladivé asistence hlasů a upomíná nejproslulejší autorovy počiny z pokladnice Yes. Jen dramatickému sborovému podání pak patří patří chrámově podaná miniaturní tryzna Lady of the Lake. Chladivé klavírní tóny navozují uvolnění a relaxaci, v něžném, ale i majestátním duchu přichází Guinevere. Sborové hlasy jsou skvěle propojené, Rick za nimi na svých klaviaturách čaruje opět jazzem líznuté linie, propojené s atmosférickými vokály, přichází i jeho dokonale využitý sólový prostor, kdy nám z těch kláves snad rve vnitřnosti. Skladba má duchovní, až pastorální vyznění, nechybí ale ani odkazy na "mateřskou" formaci. Sir Lancelot and the Black Knight nemůže zahájit nic jiného než ostrý rockový nástup, sboristé se divoce překřikují, aby je vzápětí opět vystřídaly božsky vedené hlasy a ze všech hlubin světa prýštící hladivé klavírní kapičky, osvěžující znavenou mysl jako rosa. Náhle se nám objevuje majestátní chrámové varhanní téma, jako by se nám tu na chvíli zjevil už v nebi jamující mistr Emerson. Závěr je emocionální, hudební i rytmickou bouří. Sborová tryzna chrámového vyznění přináší pomyslný vrchol - Merlin the Magician. Dramatické a temné tóny kláves s klavírními aranžmány vytvářejí syrové monstrum, pak už přichází proslulá melodie, znovu neuvěřitelným způsobem propojena se sbory, pracujícími na hraně slyšitelnosti, aby pak vše zválcoval hlavní principál náletem jazzem líznutých klaviatur. Klidné a jemné se tu prolíná s temným a majestátním a odstíny, schopnosti a skutky mocného mága se nám míhají před očima jako dokonalá skládanka. Pak jako by se celý ansámbl úplně zbláznil, nástroje i sbory jako by sváděly pomyslnou válku a čaroděj se kdesi v pozadí temně usmívá... Další majestátní sbory mi přinášejí časoprostorem s ledovým klidem další z mých osobních letitých perel - Sira Galahada osobně. Téma částečně navazuje na Merlina, vždyť i jejich osudy byly částečně spojeny, přichází ale závody na klaviaturách a sbory a dozvídáme se, kdo byl ten, kdo jediný dosáhl na Grál v závanu božskosti. Zásadní roli tu mají osudně odsekávané hlasy sboristů a přicházejí lahodné atmosférická zákoutí, opisující nám tuto čistou a zásadní postavu příběhu v každém detailu, sbory a aranžmá tu mají neskutečnou bohatost a pestrost. S Guineverou a Merlinem u mě kus, který tvoří jádro notoricky známého příběhu. Ten si ale v podobě The Last Battle zasluhuje jako každý dávný epos velké finále - postupně gradované linie klaviatur, temně laděné sbory přivanou všechny ty Saurony, Sigurdy a Ragnaroky z řádek eposů, které tolik miluji. Nechybí ani jemné sborové linky, vracející se k Yes, a v mistrových sólech je vedle všech těch starých mistrů opět i drobný jazzový podíl. Klávírní tóny nabyly osudovosti, blíží se závěrečná srážka, není se kam vracet ani kam se ohlížet, hlasy sborů jsou stručné a neúprosné jako hlásná trouba. Melodie, které jsou v závěru mistrně vrstveny, gradovány za podporu soundtrackového aranžmá, patří k nezapomenutelným momentům spojení klasiky a rocku. Závěr je několikrát odkládaný, ale neodvratný jako Poslední soud a vybičovaný až k slzám. Za ty poslední tři, čtyři minuty vám, mistrovské osazenstvo, děkuji s kloboukem až na zem.

Už meč, vynořující se z vody na zadní straně obalu, hovoří jasnou řečí. Po doznění posledního tónu je nám všem jasné, že tohle není album běžných parametrů, ale lahůdka pro fajnšmekry, kteří se tělem i myslí ztratili v dávno ztracených časech Artuše, Kamelotu, Svatého Grálu, Beowulfa, eposů z Eddy či Tolkienových klenotů. Hladivá, jemná, ale i strhující, majestátní a bojová nálada, valící se staletími, má na mou mysl, vždy podobným počinům otevřenou, vždy stejný - pětihvězdičkový účinek!

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Puhdys - Frei wie die Geier

Puhdys / Frei wie die Geier (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 10.02.2017

Třetí deska po změně režimu se Puhdys povedla. Odstranili jednotlivé rozdíly ve zvuku, způsobené tím, že nahrávky předchozích desek vznikaly převážně odděleně ve studiích Dietera Birra a Petera Meyera a nedošlo k řádnému masteringu. Nyní se veškerý materiál dovezl do Dierks studia u Pullheimu (jo tam, co vznikly veškeré zásadní desky Scorpions či Accept) a vše se mixovalo a vše potřebné dohrávalo. Čím déle se nahrávalo, tím se více se zapojovali do proesu vzniku písní věhlasní studioví hudebníci, proto jsem se zhrozil, že je na desce uvedeno spoluautorství u poloviny skladeb mě neznámých muzikantů.
Co se týče zvuku, určitě nejlépe vyprodukovaná deska Puhdys, sound světové úrovně. I obsahově je deska vyvážená, svěží pop rockově odsýpající songy se poctivě střídají s pomalejšími kousky v akustičtějším aranžmá. Řekl bych, že z 70% skladeb by šlo nasadit do rádia a byly by to hity. Já však cítím, že ta přemíra muzikantů naředila zvuk Puhdys a v několika písních ztrácí kapela svůj "ksicht". Přes všechny připomínky se tato deska stala jejich porevoluční nejprodávanější deskou.

Bohužel, tato deska byla labutí písní pro zakládajícího člena kapely, basistu a organizátora Harryho Jeske, kterého již dlouho trápila nemoc muzikantů - pískot v uchu.
Myslím si, že nemá čeho litovat - po neustálých šňůrách s kapelou se oženil s o 30 let mladší ženou a odstěhoval se na ostrov na Filipínách. Jeho prosluněné fotky pod palmami za každého ročního období v kraťasech mi vždy zvednou náladu. Takto bych si také představoval důchod. :-)

» ostatní recenze alba Puhdys - Frei wie die Geier
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

| 5 stars | 09.02.2017

V sedmdsátých letech jedou Uriah Heep na vysoké obrátky a v roce 1977 stihnou vydat dokonce dvě velice kvalitní nahrávky. Můžem se jen hádat která je lepší, v podstatě jsou ale hodně rozdílné. Innocent Victim (s nepříliš vábným obalem hadí hlavy)vidím jako písničkové album s dostatkem pestrých a melodických nápadů, kde každá skladba může porážet hitové příčky. Člověk žasne kolik pěkných melodií dokáže stále agilní Ken Hensley vyplodit a v jak širokém rádiusu se pohybuje. Jestli měli Uriáši ve své kariéře na někoho štěstí, pak to byli rozhodně basáci, Trevol Bolder je další výraznou osobou obluhující čtyři struny a jeho nástroj tu brouká jedna radost. I Lawton byl dobrou a nejlepší volbou po Byronovi, jeho sytý vokál sem perfektně sedne a většině písní dominuje. Deska nevykazuje žádné propady nebo nedej bože prušvihy, následuje jedna pecka za druhou a všechny obsáhnou výrazné a letité poznávací znamení souboru-překrásně sezpívané sborové vokály. Jeden příklad za všechny, taková Free n Easy se může postavit hned vedle podobného nášupu Easy Livin. Tvrdím že takhle vyrovnané album dlouho před ním a hlavně už nikdy po něm uriáši nenatočili. Pět zaslouženě.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen

Einstürzende Neubauten / Alles wieder offen (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 09.02.2017

Deska "Alles wieder offen" vznikla na základě příspěvků od fanoušků, kteří po přispění sponzorské částky 35€ poté měli přístup k webkameře ze zkušebny, kde se nacházeli přímo při vzniku písní samotných, mohli se skupinou komunikovat a rovnou jí poskytovat zpětnou vazbu. Po ukončení nahrávání si mohli rovnou stáhnout 14-ti skladbové album.

Já nezaplatil, proto zde recenzuji jen základní, 10-ti písňové CD, které vyšlo u jejich vlastní značky Potomak. :-)

Každopádně musím napsat, že mě deska příjemně překvapila vyrovnaností materiálu, písně a nálady jsou proměnlivé v náladách, songy mají takovou melancholickou příchuť. Každopádně Neubautni již nejsou tou zuřivou vichřicí a industriálním burácením, nýbrž tyto atributy umně aranžují jako žádané koření do rockových skladeb samotných. Písně jsou spíše poklidnějšího a pomalejšího rázu, ale hlavně nejsou stejné, či nudné.
Je cítit, jak si s vyzněním jednotlivých skladeb skupina vyhrála, každou sekundu lze slyšet, že v nahrávce něco cinká, vrní či duní. Jediným industriálnějším nářezem je "Let's Do It a Dada". Pokud si chcete připomenout atmosféru písně Doors - The End, zkuste song "Unvollständigkeit".
Tato deska je u mě za plný počet.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Queensrÿche - Empire

Queensrÿche / Empire (1990)

| 5 stars | 09.02.2017

Slavný, geniální a hlavně grandiózní projekt Empire od gigantů Queensrÿche patří mezi nejvznešenější hudební poklady historie. Nejkompaktnější album art rocku, album velkých melodií a příběhů, na kterém si Tateova družina zajistila nesmrtelnost. Raketový vzestup který nastal po stejně geniálním Operation: Mindcrime je dotažen nad rámec možností. Jedenáct skladeb, šestice singlů, chrámový zvuk vytesaný slovutným Peterem Collinsem a pětka kreativních hudebníků obdařena polibky několika sudiček stojícími u jejich zrodu. To je holý výčet faktů doprovázející jednu z nejlepších progresivních nahrávek, jaká kdy byla stvořena. Komu chybí mezi deskami s letopočtem 1990 tahle trojitá platina, nemůže tvrdit že má učebnici progresivní hudby kompletně přelouskanou. Ty vůbec nejlepší z nejlepších skladeb jsou:
Best I Can , The Thin Line , Jet City Woman , Della Brown , Another Rainy Night , Empire , Resistance , Silent Lucidity , Hand On Heart , One And Only , Anybody Listening?.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Empire
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Einstürzende Neubauten - Lament

Einstürzende Neubauten / Lament (2014)

jirka 7200 | 0 stars | 08.02.2017

Nevěděl jsem přesně, jak toto CD ohodnotit a jak na něj vlastně nahlížet. Dle vyjádření kapely samotné dílo "Lament" nemá být považováno za řadovou desku E.Neubauten, ale jde o studiové zpracování divadelního představení, které vzniklo na zakázku belgického města Diksmuide a které připomnělo sto let od vypuknutí první světové války.

Jako multimediální představení na DVD s přiloženými titulky si ještě dovedu představit, že bych to shlédnul a celkem vysoce ocenil.

Ale pokud bych toto CD měl posuzovat jen z hudebního hlediska, tak s ním mám problém, neboť je postaveno převážně na textové výpovědi.
Jedná se např. o zhudebnění telegramů, které si vyměňovali pruský císař Vilém a ruský car Mikuláš a různé další informace z této války, či vlámsky zpívané básně. To doplňuje německá verze evergreenu "Řekni, kde ty kytky jsou" a několik instrumentálních elektronických pasáží.

Prostě primární jsou informace, které jsou podmalovávané různými samply ve stylu E.N. - které mne ovšem nijak nenadchly.
Celkově tedy hodnotím 4 hvězdami, jelikož jsme však na fóru hudebním, tak ponechávám bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Lament
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Riverside - Voices in My Head (EP)

Riverside / Voices in My Head (EP) (2005)

john l | 4 stars | 08.02.2017

Při posuzování hodnoty tohoto ep je potřeba zdůraznit že jsem si ho pořídil jen díky jeho přibalení k počáteční trilogii a nachází se tedy na kompletu šesti cd Reality Dream Trilogy. Pro mě má vyloženě bonusový charakter, ale postupně jeho vlastnosti vnímám jakoby se jednalo o skoro stejně hodnotný výtvor jako každé jiné album kapely. Když nepočítám živáky, jde o pěti-písňový soubor velice slibného charakteru, pohybující se v tiších a subtilnějších pasážích.

Melancholický úvod Us otevírá krásná klasická kytara na kterou se pokládá Mariuszův hlas. Acronym Love ozdobí klaírní tóny, sóla a ještě sugestivnější zpěvákův projev. Pečeť rodu Porcupine Tree je nanesena na třetí skladbě Dna ts. Rednum or F. Raf, niterný svět deprese tu svádí svůj tichý boj uvnitř divákovi hlavy. Piotrovo kytarové sólo se od Gilmourovského vlivu odpoutalo a pluje za světla pochodní dál temnou nocí na křídlech samplů a sekvencerů. Atmosféra dohořívající svíce uprostřed tiché noci, stačí zavřít oči a nechat se příjemně unášet písní The Time I Was Daydreaming, stejně jako poslední umělohmotnou Stuck Between.

Na této desce je zachycena ta něžnější tvář polských Riverside.

» ostatní recenze alba Riverside - Voices in My Head (EP)
» popis a diskografie skupiny Riverside

Zauber - Est

Zauber / Est (1991)

Snake | 3 stars | 08.02.2017

CD Kaliphonia - ECD 2239, Drums Edizioni Musicali - ECD 2239 /1991/

Italští melancholici a náladotvůrci Zauber debutovali již koncem sedmdesátých let minulého století, ale trvalo dalších třináct let, než do své albové diskografie přidali druhý zářez. Cédéčko Est vyšlo v roce 1991 a je rozdělené na dvě zhruba stejně dlouhé poloviny. Ta první přináší pět nových, studiově nahraných skladeb a druhá dalších pět v koncertním provedení.

Doba se změnila a překotným vývojem prošla nejenom hudba, ale i samotné hudební nástroje. "Staré krámy" velikosti almary tak skončily (naštěstí ne navždy) na smetišti dějin a ustoupily zbrusu novým a moderním inštrumentům. Tato skutečnost se otiskla i v hudbě Zauber, nicméně první tři kousky jsou fantastické. A to i přes ten umělohmotný a sterilní zvuk syntezátorů. Jak instrumentálky Proibito a Gandalf, tak (především) krásný duet v písničce Gennaio přetékají půvabnými melodiemi a pohádkovou atmosférou. Velmi dobře si u mě stojí aj následující pop rocková píseň Auguri - s móc pěkným hlasem Liliany Bodini - tak i dovětek v podobě svižné instrumentálky Zauber.

Ovšem s nástupem první "živé" a pořád ještě relativně slušné skladby Strade na mě ta magie Zauber přestává pomalu a jistě působit. Je to přesyntezátorované ("Un giorno migliore", "Nightmare") , víc pop, než rock (výše uvedená "Strade") a posluchačskému zážitku zrovna neprospívá ani poměrně špatný a nevyrovnaný zvuk posledních dvou skladeb - '81 a Dicembre.

První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za dvě, ale i tak jsem velmi rád, že se mi tohle - dnes už velmi raritní - CD podařilo sehnat do sbírky. Ovšem jak debut "Zauber (aka Il sogno)" /1978/, tak následující abum "Phoenix" /1992/ jsou mnohem lepší...

» ostatní recenze alba Zauber - Est
» popis a diskografie skupiny Zauber

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

| 5 stars | 08.02.2017

Return To Fantasy je dalším výborným produkčním kouskem z Hensleyho výrobny. V době vydání nebyla vnímána tak jako to vidíme dnes my, nejednalo se o žádné comebackové album, nešlo o žádné vzkříšení. Wonderworld možná nesklidila tolik uznání jako předešlé desky, ale i tak si vedla skvěle a nutná byla pouze výměna na postu baskytaristy. R.t.F. objektivně řečeno navázalo na předešlé úspěchy a zaslouženě bodovalo. Pohádková atmosféra z démonů je tu opět přilepená a kapela s ní zachází možná úsporněj, určitě ale pečlivě. O jasném posunu vpřed svědčí trojice po sobě jdoucích "nových" skladeb a to Devil´s Daughter, Beautiful Dream a rock´n´rolovky Prima Donna s živelnými dechy. Mezi nejpovedenější patří zamyšlená kráska Why Did You Go a rtuťovitý závěr A Year Or A Day.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Kotzen, Richie - Peace Sign

Kotzen, Richie / Peace Sign (2009)

horyna | 5 stars | 08.02.2017

Ritchie Kotzen- skvělý skladatel, geniální kytarista, charismatický zpěvák.
Ritchie Kotzen- sympaťák se soulovým cítěním a charakteristickou hlasovou barvou.
Ritchie Kotzen- bluesman jehož esprit vyvěrá z delty Mississipi.
Ritchie Kotzen- je zkrátka můj oblíbený černý kůň na rockově, bluesově funkovém poli. Prostě medvídek, miláček, ňuňouš

Album Peace Sign hodnotím jako jedno z nejvýraznějších Kotzenových děl. Neuvěřitelná skladatelská pestrost a potence nápadů kterou nám tento multiinstrumentalista svým dvanácti-skladbovým cyklem předkládá, ve svém konečném výsledku vyznívá velice pohodově a uvolněně. Ritchie se se svým nástrojem, ale i prostřednictvím svého vokálního charismatu s písněmi doslova mazlí. Tato živočišně čistá hudební koncepce má za následek, že spektrum tónů propouštěné éterem, působí blahodárně ozdravným a příjemným účinkem na divákovu představivost. A když zrovna nemáte chuť se v muzice více hloubat a přemýšlet skrze její frekvence, prostě ho s kytarou na krku necháte jen tak se potulovat ve vaší blízkosti a garantuji vám, že i tato disciplína se vám tuze zalíbí.

Velkou dávku svého osobitého kouzla dokázal Ritchie vpašovat hned do písně úvodní My Messiah- kde spletitostí tónů vyvěrá čistá rocková radost. Hned v druhé Long Way From Home se už tříští kytaristovi styly pěkně o sebe. Skladbu symbolizuje značné emotivní přepětí. Mezi položky s nápisem hit bych zařadil funky spalující trojku Paying Dues (jednu z nejlépe vyzpívaných Kotzenových prací).
Do stejné kategorie s přimýchanými jazzovými příchutěmi spadají ještě například skladba titulní, hutnější We're All Famous, nebo technicky precizní Your Entertainer.
Ritchie + soul jsou jako jedno tělo, do závěru deska polehouku zpomalí a písně jako naléhavá Catch Up To Me, efektně nádherá balada s parádním textem Lie To Me, nebo smutná Holding On poodhalí skryté taje kytaristovy představivosti.

Ritchie Kotzen je jedním z velkých kytaristů dneška. Ne, opravdu není zapotřebí vyzobat kompletní kytaristovu diskografii, ale mít ve skříňce pár jeho ochucených jednohubek není rozhodně na škodu.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Peace Sign
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Beatles, The - Please Please Me

Beatles, The / Please Please Me (1963)

Artie | 5 stars | 07.02.2017

Dlouho, velice dlouho jsem přemýšlel, kterou desku jako první zrecenzuji na Progboardu. Nakonec jsem na to šel spontánně a rozhodl se popsat poslední desku, kterou jsem si přehrával. Světe div se, byl to debut mé nejoblíbenější kapely vůbec (jak originální). The Beatles a jejich Please Please Me. Tuhle desku jsem jako milovník jejich pozdější tvorby dlouhá léta ignoroval; tak nějak jsem dospěl k názoru, že mě nemá čím překvapit a celou jí přehrál všehovšudy asi dvakrát. Během nekonečného zkouškového, kdy se krom učení nedalo dělat nic jiného než poslouchat hudbu, jsem se konečně dostal i k mnou ignorované Please Please Me a po chvilce pochopil, jak jsem se celou tu dobu těžce mýlil.

Please Please Me je perfektní ukázkou, že múza skladatelský tandem Lennon-McCartney doslova zulíbala již na samém počátku jejich kariéry – hned v úvodní skladbě I Saw Her Standing There jakoby Paul McCartney svým odpočítáváním na začátku předznamenal zvuk zbytku desky a vlastně celé rané éry Beatles – skvělý úvod do jedné z nejzásadnějších desek počátku rockové hudby. Druhá Misery s mírně upraveným klavírem neustupuje v zadaném tempu desky (jak poznamenávají kolegové níže; i mně to piano v refrénu zní malinko nadčasově – že by pánové předpovídali svůj další hudební vývoj?). První ze tří coverů v řadě Anna (Go To Him) mírně zpomalí – o to více ale píseň prokáže, jaký je (zde nastydlý) John Lennon zručný zpěvák. Tichý Jiřík neboli George Harrison se na Chains ještě dost stydí, nevadí, jeho staří spoluhráči mu se zpěvem pomohou a deska opět zrychluje, což vzápětí potvrdí Ringo v Boys, kde prvně svým hlubokým hlasem prokáže, že i on má světu co říct (či spíše zazpívat). Po sérii coverů se vrací autorská píseň, tentokrát klidnější Ask Me Why, která je o něco slabší než její kolegyně. První strana desky končí titulní Please Please Me, kde mě dodnes fascinuje kytarový postup po prvním verši…a vlastně snad i zbytek písně včetně skvělého refrénu, zvučné Lennonovy harmoniky a perfektních bicí Richarda Starkeyho. Otáčíme desku (alespoň pomyslně).

Strana B začíná klasikou a vlastně i prvním singlem Beatles Love Me Do, která šlape dnes stejně jako před více než 50 lety; a následovaná je druhou stranou singlu P.S. I Love You, kterou primárně napsal i zazpíval Paul a založil tak svou pověst „hezkého Beatlea, co píše hloupoučké zamilované písně“ – zajímavostí je, že tyto dvě písně jsou jediné ke kterým vlastní autorská práva právě Paul McCartney (díky tomu mohl v osmdesátých letech udělat zajímavý remix obou písní P.S. Love Me Do). Baby It’s You je z celé desky (snad s výjimkou poslední skladby) můj nejoblíbenější cover, na čemž má zásluhu jak procítěný Lennonův zpěv, tak „zvonkohrové“ sólo na celestu pátého Beatlea George Martina, který prokázal, že na úspěchu kapely má nezanedbatelný podíl. Na Do You Want To Know a Secret se znovu představí George a konečně nám předvede, že přeci jen je zpěvákem na úrovni svých kolegů. U A Taste Of Honey se mi vždy při poslechu vybaví westernová představa všech Beatles jako kovbojů, které šerif (snad John Wayne) zavřel do vězení a oni teskně zpívají za mřížemi až do konce písně. Poslední autorská píseň There’s A Place drží nastavenou laťku a vše se schyluje ke grandióznímu finále – žádná jiná píseň nedokáže navodit atmosféru mladistvé pohody a veselí raných Beatles jako převzatá Twist and Shout, která snad pro ně byla přímo napsaná a odvážím se říct, že právě na finální skladbě Beatles předvedli svůj pěvecký talent ze všech písní nejpřesvědčivěji (včetně nemocného Lennona, který při jejím nahrávání oddělal hlasivky).

Na ploše necelých 33 minut tak Beatles poprvé ukázali světu, jak bude vypadat budoucnost hudby a to vše s pohodou jim vlastní. Ač skutečnou hudební revoluci provedli kluci až za nějaké 3-4 roky deskami Revolver, Sgt. Pepper a dalšími, již na svém debutu dokázali, že mají nezadatelný talent, který z nich právem udělal jednu z nejpopulárnějších kapel všech dob a byť je Please Please Me v rámci jejich diskografie mírně upozaděná, má stále co nabídnout a je snad neoposlouchatelná. Na závěr snad jen malá posluchačská rada – deska zní mnohem lépe v původní mono verzi, která písním dodává na rozdíl od nevyváženého sterea větší kouzlo. Pět hvězdiček zcela zasloužených!

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)

Einstürzende Neubauten / Halber Mensch (½ Mensch) (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 07.02.2017

Rané období německých post industriálních hlukových terroristů Einstürzende Neubauten mám ve velké oblibě. V osmdesátých letech minulého století byla tato hudba v ČSSR puštěná na gramofonu zážitkem rovnajícím se přistání UFO na zahradě u nás před domem.
Úplná rána mezi oči. Zcela nepřipraveného mě to dostalo.

Kapela ve svých počátcích nahrávala a zkoušela v pilíři ocelového mostu v Západním Berlíně, kam se lezlo větracím potrubím. První dvě desky byly dost divoké, na tomto, již třetím počinu dostaly již některé věci pevnější řád a mě dnes již nahrávka přijde jako progresivní rockový mainstream.
Velkou zásluhu na tom má fakt, že deska byla míchána ve slovutnému berlínském studiu Hansa a nahrávání, produkci a mix měl pod palcem Angličan Gareth Jones, producent, který spolupracoval s Depeche Mode či Erasure. Na první pohled toto spojení zní šíleně, ale Gareth byl velký inovátor v nahrávání elektronických zvuků a samplů a pomohl „učesat“ zvuk E.Neubauten do stravitelnější rockové podoby. Kdo si plně vychutná výsledek na kvalitní zvukové aparatuře, bude překvapen, neboť zjistí, že je zvuk křišťálově čistý, každý zvuk, ať jde o ozvučený kus kovu , kolejnici, pružinu či železný nákupní vozík – nic nezaniká a každý tento nástroj je v prostoru solidně oddělen. Deska má i výborný dynamický rozsah – na mém CD jsem naměřil DR13.
Zvukově jednotlivé songy rozebírat do detailů nebudu, každá píseň je založená na jiném rytmu, do kterého se postupně vplétají různé další perkuse , občas zhutněné zvukem basové kytary či nějaké elektronické smyčky.
To celé zastřešuje deklamace Blixových textů přesně takovou barvou hlasu, jakou mají některé nástroje – jeho hlas šeptá, kvílí, recituje, někde je něžný , jinde ocelově skřípe.

Vyjímkou jsou – hluková smršť „Das Schaben“ a cover verze písně „Sand“ od Lee Hazlewooda a Suzi Jane. Do sepsání této krátké recenze jsem original nikdy neslyšel, nedalo mi to však a dobře jsem se pobavil, doporučuji porovnat .-). To je zároveň i nejstravitelnější song pro ty, kdy by chtěli bez větších následků poprvé okusit sound této kapely.
Na některém vydání CD najdeme i remix skladby „Futter Mein Ego“ od producenta Adriana Sherwoooda, který později pracoval na deskách s Ministry, NIN či KMFDM. Tato skladba se stala alternativním tanečním hitem a pomohla k proražení na anglický trh.

V textech zpěvák kytarista Blixa Bargeld řeší např. nespavost v důsledku požití amfetaminu a co to provádí s jeho myslí, popisuje deprese a odcizenost mezi lidmi a těžký život v přetechnizované civilizaci.
Deska byla hotova na začátku roku 1985, krátce před začátkem turné po Japonsku. Tady vznikl i vzácný snímek, zaznamenaný známým japonským kultovním režisérem Sogo Ishii. Jedná se o film se shodným názvem jako tato deska . Na něm je možno spatřit pár songů natočených přímo na koncertu a několik písní zachycených formou video klipu v opuštěné tovární hale za doprovodu tanečníků butoh – děsivého japonského tance. Až v roce 2005 vyšel na DVD spolu s CD a já jsem jeho hrdým majitelem. Pro mne nejlepší počin E.N.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Riot - The Privilege of Power

Riot / The Privilege of Power (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 07.02.2017


Na této desce nejsou špatné písně, ale mě prostě nijak zvlášť neoslovila. Koukal jsem do bookletu, hudebníci zůstali od předchozí desky (z které jsem byl nadšen) stejní, změnou v v obsazení to tedy nebude. I ve studiu se nic nezměnilo – produkci má na starost stále Steve Loeb a za mix je odpovědný Rod Hui.

Ale tak to je, jen minimum umělců vydává jednu desku za druhou ve stejně kvalitě.

Po několika posleších jsem si utřídil myšlenky, abych se mohl zmínit o tom, co mi na této desce vadí a co naopak.

1)U několika songů je použito intro, pravděpodobně sekvence z nějakého filmu v neúměrné délce 1 – 1,5 minuty – to fakt sorry jako, to už je na mě moc dlouhý
Údajně Riot chtěli vytvořit konceptní album o temných dějinách Ameriky

2)v několika písních byly použity dechové nástroje, tomu už vůbec nerozumím

3)zvuk oproti předchozí desce sice jakoby zhutněl, zpěvák trochu více tlačí na pilu, není to však ku prospěchu věci, při pozorném poslechu také slyším, jak se zvuk nahrávek píseň od písně mění, jako by byly songy nahrávány v různých studiích, nebo výsledný mix prováděli rozdílní lidé

4)zařazení instrumentálky , kde se celkem nic neděje, to také dost dobře nechápu “Racing with the Devil on a Spanish Highway (Revisited) cover od Al Di Meoly

Abych ale napsal také něco pozitivního, tak bych chtěl vyzvednout 3 skladby, které se mi nadmíru líbily :
1) valivá a zatěžkaná hard rocková záležitost ve stylu Judas Priest – „Metal Soldiers“
2) speed jízda „Storming The Gates Of Hell“
3) street metalová „Maryanne“

V časopise RockHard se tato deska umístila na 354 místě v anketě "500 nejlepších rock/metalových desek všech dob".


» ostatní recenze alba Riot - The Privilege of Power
» popis a diskografie skupiny Riot

Voivod - The Outer Limits

Voivod / The Outer Limits (1993)

| 5 stars | 07.02.2017

S koncem osmdesátých let se Voivod pomalu ale sveřepě odprošťují od tvrdých metalových kořenů a dospívají v melodicky přemýšlivou jednotku, která dokonale ovládá jisté ambice ubytovat svůj meziplanetární karavan v sousedství tak velkých osobností jako jsou Pink Floyd, od kterých si už podruhé propůjčí originál (tentokrát píseň Nile Song) aby ji přetvořili ke svému galaktickému obrazu. Desky Nothingface i Angel Rat pořádně zarockovali starým fans s nervovou soustavou, The Outer Limits je vydobyta esencí všeho předchozího a stvořena jako předobraz dalším generacím s ukázkou toho, jak umělecky, technicky a dospěle smíchat prvotřídní aranžérskou práci v kooperaci s originální hudební myšlenkou. Jedna pecka střídá druhou a vzájemně se překřikují ve své nezaměnitelné podobě, která že to uzme vavříny v tomto klání. Někdo upřednostní křehkost Moonbeam Rider, jiný vláčnou Le Pont Noir, další riffově prvotřídní Time Warp, nebo výpravěčsky časově náročnou věc Jack Luminous.
Tenhle brilantní kousek už Voivod nikdy nepřekonají, za jeho jedinečnost odpovídá i doba vzniku, tenkrát totiž podobné kapely velice rychle dospívaly.

» ostatní recenze alba Voivod - The Outer Limits
» popis a diskografie skupiny Voivod

Jethro Tull - Rock Island

Jethro Tull / Rock Island (1989)

kamila | 4 stars | 05.02.2017

I když se nahrávka Rock Island váže k letopočtu 1989, automaticky ji nejspíš kvůli zvuku z přelomu 80/90 let zařazuju k dvoum následujícím deskám. Ale z té trojice mě přijde nejslabší. Není tam nic co by mě nějak chytlo za srdce a pořádně mě osloví až třetí Ears Of Tin s výborným Barrem. Pak deska nabere kreaci a hned další píseň Undressed To Kill pěkně šlape. Flétničky je na nahrávce víc než před deseti léty, Ianovy výboje v jednotlivých skladbách jsou technicky výborný, ale necítím z nich žádnou přidanou hodnotu. Velice pěkná melodie se přelévá sedmou Another Christmas Song a Ianův zpěv je víc než v pořádku. A dál? Patetická Strange Avenues... Je to nějak málo, na Andersonovce je to málo. V osmdesátých letech to žádná sláva nebyla, chybí tu atmosféra koní, galerie, nebo vznešenost lesních písní. Za tři.

Tak přesně takto by recenze zněla a skončila kdybych ji tu připíchla před dvěma týdny.

Jenže já si to album ještě dvakrát pořádně poslechla a najednou světe div se, stal se zázrak. Když to člověk vůbec nečeká, ta stejná muzika k vám najednou promluví odlišným jazykem a co ještě nedávno působilo fádně je rázem mnohem živelnější a líbivější. Jsem mile překvapená, skalnatý ostrov se mě začíná víc a víc zamlouvat. Dnes rozhodně za čtyři a možná je to ještě málo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Evership - Evership

Evership / Evership (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 04.02.2017


Další z těch podivuhodných příběhů vzniku desky či kapely. Takové story mám rád. Po podivuhodné kapele Affector jsem opět čirou náhodou narazil na skupinu Evership z Nashvillu, kterou založili Shane Atkinson, skladatel a multiinstrumentalista spolu se zpěvákem Beau Westem.

Shane v 80 a 90–átých letech skládal hudbu pro divadelní představení a reklamu. V devadesátých letech natočil s alternativní rockovou skupinou Curious Fools dvě alba. Poté odešel pracovat do softwarové firmy.
Nikdy však nepřestal skládat. Během několika let nashromáždil prý až 100 hodin hudebních nápadů. Nicméně ve vývoji software byl velmi úspěšný, takže neměl čas tyto dema nějak dále zpracovat, což ho velmi frustrovalo.
Tak až v roce 2005, inspirován snem, prodal velký dům, přestěhoval se a pořídil si nahrávací studio a produkční firmu pracující v oblasti filmové hudby.
Přesto trvalo dalších 8 let, než byl plně dopilován materiál na debutové album s eponymním názvem Evership.

Deska obsahuje 6 členitých skladeb, z nihž 4 přesahují délku 10 minut. Westův lahodný hlas občas připomíná v určitých polohách barvou Fredie Merkuryho, občas vzdálně připomene Jamese LaBrieho. Hudební gejzír nápadů se splétá ze střípků hudebních vzorů Genesis, Rush, Yes,Queen či Kansas v neuvěřitelný koktejl prog rockového nářezu s takovým tím poctivým staromilským zvukem ze 70 – átých let. Uctívači zmiňovaných kapel budou nadmíru spokojeni, pokud si chtějí pustit i něco nového, než jen své letité modly.

Shane dále zpracovává to obrovské množství materiálu, dnes má údajně připraven materiál na 4 další desky. Tak uvidíme, pokud však budou v takovéto kvalitě, tak budu muset přidělat na zeď další poličku na CD a umístit ji na čestné místo, hlavně aby byly desky Evership vždy po ruce.

Toto CD vyšlo 1.7 2016, chystá se vydání ve formě 2 LP, na které probíhal speciální mastering ve studiu Cameron Henryho, který získal několik ocenění Grammy za zvuk a tento vinyl se objeví na pultech prodejen 17.4.2017

» ostatní recenze alba Evership - Evership
» popis a diskografie skupiny Evership

Kinks, The - The Kinks Are The Village Green Preservation Society

Kinks, The / The Kinks Are The Village Green Preservation Society (1968)

lover-of-music | 5 stars | 04.02.2017

Krásné, pohodové a neuvěřitelně příjemné album, ze kterého přímo srší nostalgie. Pokaždé, když tuto desku slyším, tak roním slzy a vzpomínám na ty nádherné, idylické časy, kdy jsem ještě neměl občanku, kdy všechno bylo tak, jak má být, kdy jsem se nemusel o nic starat. Nechci být pesimista, ale mám 17 a už mám pocit, že je všechno za mnou. A tahle deska mě aspoň vráti do těch krásných časů.

Ray Davies touto deskou dokázal, že je skladatelská i textařská jednička. Samozřejmě, že válel i dřív na deskách Something Else či Face To Face, ale tímto albem dosáhl vrcholu. Nebudu rozepisovat jednotlivé skladby, ty jsou výborné a drží pohromadě. Je to vlastně koncepční deska, která se věnuje těm vzpomínkám v dané obci. Takové to kamarádství, rodinné výlety, první lásky, ale i obyčejné příběhy lidí žijící v této obci. Nevím jestli ta obec je fiktivní anebo opravdu existuje. To vše je podloženo opravdu krásnými a nápaditými melodiemi, na které byl Ray Davies machr.

Toto album si právem zaslouží plný počet. Samotnou skupinu Kinks řadím mezi nejvýznamější skupiny, která nakopla hudbu do správné sféry.

» ostatní recenze alba Kinks, The - The Kinks Are The Village Green Preservation Society
» popis a diskografie skupiny Kinks, The

Depressive Age -  Electric Scum

Depressive Age / Electric Scum (1996)

horyna | 3 stars | 04.02.2017

Těm o které se alespoň v náznacích otřela tvorba německých Dý Age a těm kteří rychle přelousknou krátký popis kapely, nemusím dlouho napovídat kteréžto a jediné možné album této kapely přichází do úvahy našinci zrecenzovat. Jelikož dobu rychlostních závodů a zhusta nabroušených kytarových attacků mám už nějaký ten pátek dávna za sebou, padá má pozornost k jedinému (řekněme že i Symbols... byl určitým tvůrčím vrcholem) progresivně reprezentativnímu dílu těchto hudebníků, desce s výmluvným názvem Electric Scum.

Copak se tedy ukrývá v drážkách cd s hanlivým pojmenováním elektrický odpad? Je to jakoby jste projížděli okruhem v Le Mans, pokaždé sedící v jiném závodním stroji.
V jednu chvíli řídíte industriální káru popoháněnou metalovým karburátorem burácejícím v dunivě hunském akustickém cvalu. Do levotočivé už jede klasický hard rockový prďák, vytůrovaný pevnější kytarovou akcelerací. Občas se ta kára ztěží drkotá, ale mírně zvlněný terén v atmosférických prohlubních skýtá dostatek působivých míst na nadechnutí a příjemný pokoching. Že si ta čtyřkolka s aku motorem perfektně notuje a palivová náplň se vlní pod okraj jde cítit s vašimi soupeři někde za vámi. Industriální lak krapet oderem a jako ve snu, už jsme v krajinách Andalusie. Ohnivý rytmus španělských tanečnic vlnících se okolo pěkně pálí, stejně jako okolní slunce a hbité jazýčky nadržených slečen toužících přisednout k vám co nejblíže. Ano, tu naši herku vyrobili dederóni z kovu to je jasné, ale ten kov je jen jeden z prvků, který se podílí na celkovém výstavním lesku našeho aerodynamického sporťáku.

Ještě zkusím klakson, co je to za pazvuk? Aha, to jen hlas Jana Lubitzkeho, který mě na produkci D. A. vždy hodně přitahoval a spolu s kytarovou prácí absorbující různá stylová zákoutí bývá považován za nejdražší vývozní artikl tohoto barevného čtyřkolového chameleona. 3,5*

» ostatní recenze alba Depressive Age - Electric Scum
» popis a diskografie skupiny Depressive Age

Pink Floyd - Wish You Were Here

Pink Floyd / Wish You Were Here (1975)

| 5 stars | 04.02.2017

O desce která tu čítá na 24 recenzí! těžko napsat cokoli, co nebylo alespoň jednou vyřčeno a k jejímu obsahu se jistě vymezila valná většina korespondentů. Jelikož hudbu vnímám jako čistě subjektivní pojem, který k sobě váže chuť, náladu, emoce, nebo místo a vzpomínku, nebudu tu psát žádné fantasmagorie o tom, že se ROZHODNĚ jedná o nejlepší dílo Pink Floyd. Za a) si to nemyslím a za b) taková věta svádí ke spekulacím. Je to názor jedince v onu chvíli pro něj jediný přijatelný, takže vlastně podsouvá a vnucuje pohled ostatním, tudíž jde o čistou fikci, blamáž které se pisatel dopouští a nejspíš si ji přeje dosáhnout. Wish You Were Here jsem vlastně léta neslyšel a důvod proč o ní píši a proč ji vlastně v tuto chvíli poslouchám vězí někde jinde. Rčení Cherchez la femme neboli za vším hledej ženu, je s recenzí spjato pupeční šňůrou. Byla to má žena která si před pár dny toto album pustila a neprojít okolo... Když jsem se přiblížil do její blízkosti, zrovna se místností vinula překrásná saxofonová melodie na konci úvodní skladby a identifikace nahrávky byla velice rychlá. Na otázku proč posloucháš zrovna Floyd a jejich Wish jsem dostal odpoveď typu- měla jsem na ni chuť, protože ji mám nejraděj a taky prý kvůli milované titulní skladbě. Tím jsem se ale nechtěně dostal opět na začátek, kde se hovoří o desce jako o nejlepší z diskografie britů. Kdybych měl například vybrat nejpřeceňavanější skladbu Pink Floyd, titulovka této nahrávky to jistě vyhraje. Těch 44 nahrávacích minut musí být naplněno nějakou vnitřní magií, která posluchaše po celou dobu hypnotizuje a upíná k sobě, určité části posluchačstva tak vytváří iluzi o její velkoleposti a neporazitelnosti. Nebudu tu o desce pochybovat, nebo ji krájet skalpelem jako pánové Gratias a Wright (aniž bych chtěl snižovat jejich entusiasmus, ta obludná délka jejich románů mě zamezuje najít špetku chuťi je vůbec přečíst), přesto se domnívám že její kompoziční charakter obsahuje zhruba polovinu revolučních manýr, kterými se může pyšnit deska předchozí nebo následující. Mezi nimi je Wish You Were Here pouze nevinná přísedící. Jistěže, pořád jde o muziku dostatečně náladotvornou, úchvatnou a geniální. Hodnocení je samozřejmě nejvyšší, vždyť říkám, vnitřní magie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)

Ten Years After / The Name Remains the Same (Live) (2015)

jiří schwarz | 3 stars | 04.02.2017

Tak, jak jsem rychle přijal nástup fenomenálního Joe Gooche, který dokázal hrát na kytaru i zpívat v Alvin Leeově duchu a byl jeho rovnocennou, náhrada Gooche Bonfantim a navíc ztráta ducha kapely Leo Lyonse se mi zdá zlá - kapela přestala znít jako TYA. Kdybych nepoznával skladby, nevěděl bych, že jsou to oni. Vystihuje to i název CD - Jméno zůstává stejné.

CD bylo nahráno 8.11.2014 v Pratteln ve Švýcarsku, vydané 27.2.2015. Obsahuje samé starší skladby, a jde o prvotinu v novém složení.

Dobrý rock, ale jakási ztráta osobitosti TYA. Pro sběratele.

» ostatní recenze alba Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Ten Years After - Watt

Ten Years After / Watt (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 04.02.2017

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Pogues, The - Red Roses for Me

Pogues, The / Red Roses for Me (1984)

tykeww | 4 stars | 03.02.2017

Debut The Pogues vlastně netrpí žádnými neduhy, kterými debuty tak často trpívají. O nějakém diletantství či nedotaženosti nemůže být ani na chvíli řeč. Zatím tu chybí kytarista Philip Chevron a mandolína se dosud také nedostavila, nicméně všechny důležité a typické nástroje jsou již na svém místě - banjo, akordeon i plechová whistle.

V rukou šikovných muzikantů tu ožívají báječné dupačky z irských hospod i nějaké jemnější balady (The Auld Triangle). Není třeba rozebírat skladby jednu po druhé - jedná se o vyváženou a příjemnou kolekci. Až je trochu škoda, že z ní dobu počátků přežila jen Streams of Whiskey - avšak pravdou je, že je to asi nejvýraznější refrénovka.

Zajímavé jsou i bonusové skladby, vesměs víceméně traditionály. Zejména pak zaslouží vypíchnout skočná Whiskey You're the Devil.

» ostatní recenze alba Pogues, The - Red Roses for Me
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Beardfish - The Void

Beardfish / The Void (2012)

horyna | 3 stars | 03.02.2017

V pořadí sedmá nahrávka švédských Beardfish nazvaná The Void by se dala označit termínem-dvojpohlavní album.

Chápu že léty zocelení a vyhrátí švédové chtěli tentokrát zkusit něco jiného, ale domnívám se že tahle cesta se úplně nepovedla. Drsný metalový základ, kterým z velké části přebudovali svůj doteď tolik vzdušný a brilantní styl je tlačí k zemi jako velký balvan. Ale i v něm se postupně objevuje čitelná instrumentální zdatnost, jen jaksi nedokáže z těžkotonážního celku vyplout na povrch a ukázat své léty budované renomé. Zvuk ztěžkl, zhrubnul a noří se v tmavých kobkách temných severských jeskyní, tolik vzdálených doterajšej tvorbe vousaté ryby. Není to úplně nuda, jen něco jiného.
Naštěstí se v půli album zlomí a s instrumentálním jazzovým kusem Seventeen Again z reprobeden opět sviští staří dobří Beardfish. Najednou posluchač nestačí žasnout, jedna melodie lepší než druhá, nápady se hrnou, zvuk je rázem v pořádku a jazz je hnacím motorem rocku, který má tendence rozletět se do vaší místnosti. He Already Lives In You nás vrací zpátky o 40 let a já si připadám jako na velké párty kde hraje prim tato skvělá parta vynalézavých muzikantů.

První půle za 2*, zbytek za 4,5, průměr zhruba někde okolo 3,5*.

» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Affector - Harmagedon

Affector / Harmagedon (2012)

jirka 7200 | 5 stars | 03.02.2017

Desku „Harmagedon“ začal komponovat Daniel Fries od roku 2005, po svém odchodu z kapely Divinity. Původně mělo jít o instrumentální album, nakonec však byl zapracován i text, převážně z části Bible, z knihy proroka Izaiáše 53. kapitoly, dále o druhém příchodu Ježíše Krista, o Antikristovi, Armagedonu a Novém Jeruzalému – prostě o konci světa, který měl nastat v roce 2012.

Hudba samotná, rozprostřená na čas 53:00 je rozdělena do 10 částí, z niž nejdelší je desetiminutová „Harmagedon“ a „Rapture“.
Nebudu tu mnoha vzletnými slovy popisovat jednotlivé skladby výkony hudebníků samotných. Myslím si, že se Daniel Fries obklopil výbornými muzikanty, co nejsou žádní začátečníci a stvořili spolu nádherné prog rock - metalové album. V každé skladbě slyším ohňostroj nápadů, nicméně nemám pocit, že by se jednotliví hráči až tolik snažili předvádět na úkor přehledností skladeb. Ač kytarista vrství ve studiu několik kytar přes sebe, výsledek není přeplácaný a celkově působí svěže a uvolněně. Daniel je z celé čtyřky nejméně známý, přesto si myslím, že po tomto výkonu se zařadí mezi uctívané kytaristy. Zajímavé je poslouchat souboje kytar s kláves, to je lahůdka. Hudební vzory jsou patrné, ať Dream Theather, či Threshold, nicméně o nějakou kopírku nejde.

Projev zpěváka Teda Leonarda je na této desce civilnějšího rázu, je slyšet, že je tu hlavně proto, aby přednesl biblická poselství. To je trochu kámen úrazu na této desce, že někteří ateističtí a zdatní angličtináři mají problém s křesťanským obsahem, já tam vnímám hlas jako jeden z mnoha nástrojů a texty mne nijak neruší :-)

Skupina zatím žádnou další desku nenatočila, což přijímám s povděkem, je mi milejší solidní a vypilované album jednou za deset let, než rychlokvašky sekané každý rok s minimem invence.
Deska s výborným zvukem byla nahrána, zmixována a zmástrována v „The Mouse House“ Studiu Rich Mouserem (Spock’s Beard/ Transatlantic/ Neal Morse). Dynamický rozsah – 8.

18.5. 2012 vyšla v Německu u firmy InsideOutMusic a ve zbytku světa o pár dní později. Na desce je slyšet i polský orchestr “Sinfonietta Consonus“ , který se podílí na nahrávání partů s různými rockovými i metalovými soubory. Na této desce jemně a střídmě dotváří a doplňuje zvuk desky.

» ostatní recenze alba Affector - Harmagedon
» popis a diskografie skupiny Affector

Uriah Heep - Salisbury

Uriah Heep / Salisbury (1971)

| 5 stars | 03.02.2017

Pokud se najde jedinec prahnoucí po kontaktu s kapelou Uriah Heep, druhá deska Salisbury je tím nejvhodnějším kandidátem na úvodní seznámení. Pánové na ní učinili velký krok směrem vpřed. Slibný debut Very Eavy...Very Umble poukázal na novou akvizici na poli klávesového melodického rocku, ale teprve tato deska mířila do míst kam kapela svými postojí cílila. Ken Hensley si zabral větší prostor a tak tu máme nejucelenější a nejvyrovnanější album v historii kapely. Každá skladba je rafinovaným skvostem. Tvrdý a úderný úvod, melancholická Kenovka s emotivním Byronem, pestrá trojka, jeden z největších hitů v jejím závěsu a samozřejmě titulní orchestrální veledílo.
Na začátku své dráhy měli U.H. pěkně našlápnuto, na rozdíl od svým věčných rivalů Deep Purple, kteří bodovali až svým pátým!! albem, se to Byronovcům podařilo hned napodruhé.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bush, Kate - Before the Dawn

Bush, Kate / Before the Dawn (2016)

Rovant69 | 4 stars | 02.02.2017

Kate Bush ve své čtyřicetileté kariéře příliš nekoncertovala. Její poslední oficiální živý záznam byl pořízen v roce 1979. Když na jaře 2014 zpěvačka oznámila sérii dvaceti dvou koncertů v londýnském Hammersmith Apollo, nadšení fanoušků nebralo konce. Po dvou letech vyšel jejich zvukový záznam.

S živými nahrávkami to bývá komplikované. Nezřídka se potýkají se zvukovými obtížemi anebo se nedaří přenést onu atmosféru, která na sále panovala. Leckdy pak snažení o vydání živého záznamu ztrácí smysl. To naštěstí není případ "Before The Dawn". Kate Bush si dala záležet na tom, aby výsledek zněl velmi čistě, a to jak po zvukové, tak intonační stránce. Vybírala ty nejlepší pasáže z odehraných show a poskládala je tak, jak byl koncert koncipován. Daň za autorčinu preciznost je určitý dojem, kdy se může zdát, že se stírá rozdíl mezi živou a studiovou nahrávkou.

Repertoár show byl zacílen na alba "Aerial" a "Hounds Of Love". Koncert tak byl rozložen na tři dějství. Každé z nich má jinou atmosféru. První má tah a rockový feeling. Zní velmi svěže a živelně. Hned v úvodní "Lili" se kapela zvukově, ale i stylově blíží Peterovi Gabrielovi. Ale ono není divu. Nejenže v ni hrají dva muzikanti, kteří spolupracují nebo v minulosti nahrávali s oním umělcem, ale i samotná Kate jím byla velmi ovlivněna. Celkově kapela šlape na výbornou. Aby ne, když je složena z výtečných hráčů, kteří měli co do činění již se zmíněným Peterem Gabrielem, Pink Floyd či jejich členy Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem. Zazní zde dávné hity jako "Hounds Of Love", "Running Up That Hill (A Deal With God)", ale také skladba "Never Be Mine", která byla přidána na playlist až v průběhu přípravy koncertu.

Druhá část přináší velmi emotivní dílo "The Ninth Wave". Je nejen vrcholem tvorby Kate Bush, ale i předčasným vrcholem samotného koncertu. Tato koncepční záležitost z "Hounds Of Love" je zde vycizelovaná do posledního detailu. Silný příběh ženy, která ztroskotá v moři a čeká na své nalezení, je umocňován dějovými zvukovými linkami, které vytváří jakýsi zvukový film, jenž v posluchači podněcuje zvědavost a představivost toho, co se v té době na pódiu asi dělo. Zde lze vysledovat inspiraci v Pink Floyd. Nakonec to byl právě David Gilmour, který zpěvačku v roce 1975 objevil. "And Dream Of Sheep", jedna z nejlepších a nejsilnějších písní na desce, přináší nesmazatelný všeobjímající pocit chladu a samoty v širém moři.

Třetí, nejdelší díl nahrávky obsahuje kompletní přednes z "Aerial" a opět koncept "A Sky Of Honey". Nasazení tohoto materiálu po zmíněné "The Ninth Wave" se ukazuje jako problematické. Po emotivním vrcholu, kdy by posluchač čekal už jen závěr v podobě několika vzpomínek na první čtyři alba, přichází zklidnění, které má téměř nádech recitálu. Při vší úctě ke kritikou dobře přijatému "Aerial", toto dílo prostě sílu staršího materiálu nemá, a zanechává tak pocit pomalu vlekoucího se vystoupení. Na koncertě to mohlo samozřejmě vypadat jinak, ale v jednom zátahu při poslechu doma je těch emocí až příliš. Posluchač se tak snadno může přistihnout, že ztrácí koncentraci. Navíc se zde projevuje již zmíněné stírání rozdílu mezi živým a studiovým albem. Jisté oživení naštěstí přichází s novinkou "Tawny Moon", kterou nazpíval zpěvaččin syn Albert McIntosh. Závěr show pak obstarává intimně podaný přídavek "Among Angels" z posledního "50 Words For Snow" a parádní "Cloudbusting" s efektním odjezdem parní lokomotivy na konci skladby, a tím i skvělou tečkou za celou show.

Roky neubraly Kate Bush nic z jejího osobitého projevu. Zpívá jí to stále skvěle. Vliv pánů Gilmoura a Gabriela je znát, ale zpěvačka dokázala vše skloubit v jeden fungující celek, nad kterým ční právě její jedinečný výraz. Koncert je skutečně parádním zážitkem, ve kterém se neustále něco děje. Avšak mohl by být ještě lepší, kdyby třetí část byla umírněnější a přinesla by, zvláště po pětatřicetileté koncertní pauze, trochu té vzpomínky na čtyři výtečné první řadovky. Někdy méně znamená více, ale i tak velmi slušných osm z deseti.
Akcie této živé nahrávky vyletí s vydáním video záznamu. Na ten si však budeme muset počkat, pokud ovšem vůbec vyjde. Samotná Kate se nechala slyšet, že s ním není spokojená. Inu, snad to nebudou další dva roky.



» ostatní recenze alba Bush, Kate - Before the Dawn
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

horyna | 4 stars | 02.02.2017

Z vrcholného období Camel je to spolu s Mirage právě deska Moonmadnes, která nejdokonaleji symbolizuje tvorbu kapely jako překrásnou rozprávkovou událost podloženou nepřebernou barvitostí a střídáním nosných, ale i dokreslovacích motivů, které se starají o dokonalou iluzi místa, prostoru, nálady i času. Její náplň je křehce povznášející a dojemně sugestivní.

Každého pravorněného fandu art rocku musí zaujmout posmutnělé flétnové tóny a zastřený Fergusonovův vokál v průběhu písně Song within a Song- která v půli nabírá dynamiku a přechází v solidně odpichnutou keyboardovou zteč.
Vrchol na mě čeká při Spirit of the Water- ta obasahuje fantaskní hlasový přeliv upravený mašinkami, dominantní flétnovou melodii i překrásný klavírní doprovod. Skutečně povznášející, škoda jen že tato hybná iluze netrvá delší dobu.
Profil kapely, jakožto profi bandu artově zaměřeného, upevní skladba Another Night a spoustu dojemných melodií představí Air Born.

V sedmdesátých létech vznikali podobné kapely jako houby po dešti. Ne každá z nich ale dokázala svým hudebním poselstvím působit tak silně jako právě Camel a předávat ho dále s niternou intenzitou.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Gotthard - Silver

Gotthard / Silver (2017)

Antony | 4 stars | 01.02.2017

1. poslech - zív, nuda...
2. poslech - pár dobrých songů, jinak vata.
3. poslech - deto deto Imhotep
5. poslech - návyk, jako na cigáro po ránu. Nekouřím, aha..
10. poslech - Sorry jako.. ale to žeru!

Hudební styl, moderní melodický hardrock (nebo si tomu říkejte jak chcete) má obrovský přetlak konkurence. Hraje ho nepřeberné množství kapel z celého světa. V podstatě se nevyvíjí, jak ho definovali na přelomu 70/80 let Whitesnake a další, tak se hraje i teď. Nikdo už nečeká něco převratného, ale těžké je alespoň zaujmout. První poslech bývá vždy - aha, nuda, zív. A další taky, nic se nezmění. Většinou.

U novinky Gotthard prošel můj dojem z muziky svižným vývojem, od povinného seznámení až po nadšení. Švýcarům se podařilo vytvořit kolekci energických písní, přičemž většina z nich má potenciál zaujmout i náročnějšího posluchače. Nejde o standardní refrénovky, skladby jsou bohaté na melodické nápady, srší dynamikou, mají více vrstev, které stojí za to objevovat.

Úvodní Silver River má zajímavou a výraznou melodii, ale jako u jediné na albu z ní mám pocit, ze na mě moc tlačí. Hned dál ovšem začne hudební radost, přirozený pěvecký i hudební projev bez náznaku únavy nebo rutiny. Zdůrazním zejména Everything Inside s výrazným riffem a excelentními sóly, Tequila Symphony No. 5 s rafinovanou citací Beethovena a Only Love Is Real, kde se daří provařené téma zhudebnit znamenitě emotivně působivě. Ostatní skladby nezaostávají, mohl bych jmenovat téměř všechny. Nesnáším těžkopádnou, lacinou a omletou muziku, zavedené kapely k tomu často sklouzávají, tady se jedná o pravý opak. Osvěžující a milé dílo.

Jasně, že je to pořád muzika pro masy, takový metalový popík. Ovšem tohle vkusné provedení kombinované patřičnou invencí a pestrostí, vytvořené mistrně lehkou rukou, mne přitahuje. S každým poslechem objevuji další drobnosti a detaily, pozitivně dokreslující celkový dojem.

Zdroj: CD Deluxe Digibook
Skladeb: 15
Délka: 56:11
Dynamika: DR7
Zvuk: I přes značnou dynamickou kompresi celkem poslouchatelný

» ostatní recenze alba Gotthard - Silver
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God

Pogues, The / If I Should Fall from Grace with God (1988)

tykeww | 5 stars | 01.02.2017

Už od první vteřiny se tu jede na plný plyn. The Pogues se tu na své zřejmě nejlepší nahrávce s ničím nemažou. Titulní skladba je energická a - jak je pro Iry typické - také tak trochu vlastenecká. Rozhodně MacGowanova banda stvořilo intro, jak se patří.
Navazuje písnička s vůní orientu, melodickým refrénem a rozjetým koncem - Turecká píseň zatracených. V podobném duchu pokračuje i Láhev kouře, pořádná irská dupárna očouzená hospodským dýmem.
A pak tu máme jednu z nejzásadnějších a široké veřejnosti nejznámějších písní - Pohádku z New Yorku. Začíná sice poněkud ospale, ale posléze se nám tu rozvine krásný melodický duet s předčasně zesnulou zpěvačkou Kirsty MacColl. Její sametový hlas hladí po duši, přestože se po chvíli začne pár hádat a k smrti urážet do šlapek a feťáků. Jedna z mála vánočních písní, co můžu slyšet klidně i v červenci.
Metropolis úplně dýchá velkoměstem, přispívají k tomu i hostující žestě. Rozhodně zajímavá skladba, která zároveň může sloužit coby kvalitní předznamenání následující písně. Thousands Are Sailing je kompozičně velmi dobře vystavěná píseň a pěkný otisk potenciálu kytaristy Philipa Chevrona, který je autorem. Roztančená mezihra je pravou pohádku irského ostrova...
Nepůvodní South Australia mi na vinylu chybí, ale je to škoda. Jedná se o velmi zdařilou adaptaci námořnického popěvku s plným instrumentálním nasazením.
Druhá strana začíná písničkou Fiesta, která se nese silně v duchu svého názvu - jako bychom se najednou z Irska přesunuli někam mezi hispánce. Připadá mi tu tak trochu na odlehčenou, ale to vůbec není na škodu.
Medley je příspěvkem, který rozhodně stojí za povšimnutí a svědčí o jistém vývoji The Pogues, neboť se jedná o několik bravurně svázaných písniček. Stejně tak Streets of Sorrow/Birmingham Six je povedený příklad písničky, která se šikovně vyklube z jiné.
Londýnská ukolébavka je uklidňující akustická písnička, při které si oddechneme před dynamičtějším koncem desky. The Battle March Medley mi (bohužel) na desce také chybí, následující dvě písničky jsou takové ostrovní pogsoviny se vším všudy. Červí konec je spíš takovým humorným dovětkem zdařilého výletu mezi zelené irské kopečky.

Pogues vzešli z punkrocku, ale v jejich hudbě ho už moc nenajdeme. Ona jistá surovost sedí jako ulitá i ostrovnímu životu v Irsku a projevuje se zejména v důrazné rytmice, o MacGowanově hlasu ani nemluvě. Co ten musel za svůj život prohnat hrdlem guinnessů a hektolitrů whiskey!
If I Should Fall From Grace with God považuji za vrchol diskografie The Pogues. A přestože ve svých ostrovních inspiracích postrádají vybroušenost a čistotu, jakými si mě získali starší Jethro Tull nebo Steeleye Span - uděluji pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

| 5 stars | 01.02.2017

Na Sweet Freedom už to začlo kapele mírně skřípat. Vydávat každého půl roku desku je záslužná činnost, ale nevděčná. Muzikanti v té době disponovali přetlakem nápadů a zřejmě je chtěly všechny porozdávat mezi fanoušky. V některých polohách je cítit i pop a na začátku je umístěna velice slabá věc Dreamer. Ale krásný hit Stealin i většina dalších písniček teze o slabším článku fonotéky U.H. rozpouští. To horší má teprve přijít za pár měsíců. Hensley stále přispíval živými nápady a několika skutečně vyjimečnými klávesovými figurami, které korunuje závěrečný monstertrack Pilgrim. Přesto půl hvězdy dám dolů za řekněme vrtkavé nápady které sem úplně nepasují.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione

Biglietto Per L'Inferno / Tra l'assurdo e la ragione (2009)

Snake | 4 stars | 01.02.2017

AMS – AMS 175 CD /2009/
Gatefold Card Sleeve.

Comeback italské hard/prog rockové legendy, obsahující předělávky (plus jednu novinku) vlastních skladeb z první poloviny sedmdesátých let. Tedy jak z eponymního debutového alba, tak z - v té době nahraného, ale nevydaného - "Il tempo della semina".

Z původní sestavy zůstali Mauro Gnecchi (bicí) a pianista Giuseppe 'Pilly' Cossa, produkce se ujal další z "pamětníků" Baffo Banfi a jako exklusivní host se nahrávání zůčastnil i Claudio Canali (který v mezidobí vstoupil do kláštera a přijal jméno "Frate Isaia"). Zbytek sestavy tvoří "čerstvá krev"...

Kapela se rozhodla svůj název upravit na Biglietto per l'inferno.Folk a své - původně hard/prog rockové - skladby "provzdušnit" prvky italské lidové hudby. A tak se tady ve větší míře objevují mandolína, různé flétny, okarína, dudy, nebo akordeon, ale žádný strach. Díky přiměřeně ostré a energické elektrické kytaře je to pořád ještě rock a taková Confessione neztratila vůbec nic ze svého původního důrazu a naléhavosti. Vypíchnul bych i úvodní, téměř osm minut dlouhou a skvostně propracovanou Ill tempo della semina, nebo skočnou Tra l'assurdo e la ragione. Zajímavá je i předělávka skladby L'amico suicida. Z původních čtrnácti minut zbyla sotva tříminutová předehra, ale natolik intenzivní, že to člověka přivádí na chmurné myšlenky...

Jediné, co brzdí moje nadšení je dvojice pomalejších skladeb Il Nevare a Una strana regina. Ne, že by byly tak špatné, ale působí na mě až příliš rozvláčně a jak jehla ostrý hlas (jinak výborné) zpěvačky Marioliny Sala se mi pokouší odebrat kostní dřeň.

Jste - li fanoušky Biglietto per l'inferno a milujete jejich alba z poloviny sedmdesátých let, tak neváhejte. Cédéčko z produkce AMS je k mání v podobě krásné rozevírací mini vinyl repliky, vybavené obsáhlým bookletem a brilantním zvukem. Je to pěkný přírůstek do každé (prog/folk) rockové sbírky a já jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Dunaj - Dunaj & Iva Bittová

Dunaj / Dunaj & Iva Bittová (1988)

jirka 7200 | 5 stars | 31.01.2017

Klenot české rockové scény - deska Dunaje s frontmankou Ivou Bittovou. Vzpomínám na koncerty s kytaristou Kolšovským, který naprosto originálním způsobem mlátil do kytary, na Ivu celou v černém. Na zvuku kapely bylo něco uhrančivého. I když deska nemá tu atmosféru živého provedení, kde jednotlivé písně vyzněly daleko působivěji a expresivněji, přesto je parádní. Iva i Pavel oproti své prvotině podřídili svůj výraz rockové kapele a tak hlavně u Ivy mám pocit, že se nemohla naplno projevit, nebo že jede na půl plynu, to je asi ale jen můj dojem načerpaný ze zkušenosti, jak dovede hudebně řádit.

Jedna z mála desek, kde nevidím slabší místo.

» ostatní recenze alba Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Dunaj - Rosol

Dunaj / Rosol (1991)

jirka 7200 | 3 stars | 31.01.2017

Dunaj jako kapelu jsem měl rád, hlavně jejich živé vystoupení s Ivou, ale i bez. Nicméně k desce "Rosol" jsem si nikdy nenašel cestu - velmi mě vždy navnadí "Overtura" a následující skladba "Rosol", potom mne libé pocity opouští. Moc si však pochvaluji akustickou "Cassiniho dělení".

Schválně jsem si ji pustil po 25 letech, zda nepřihodím nějaký bodík navíc, ale nejde to.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Toto - Mindfields

Toto / Mindfields (1999)

horyna | 5 stars | 31.01.2017

Za umělecký vrchol kapely Toto působící na scéně čtyři desetiletí považuji desku Mindfields. Že Bobby Kimbal ke kapele patří, jsem si uvědomoval vždy a na deskách, na kterých neúčinkuje mi jeho hlas schází. Ke konci své kariéry se pánové nejspíš přece usmířili, jejich hádky šli stranou a tak se zde i na desce následující s tímto mužem s velkým hlasem opět setkáváme. Mám zato, že jedinečnosti nahrávky také napomáhá fakt, že má ve svém středu bubeníka, dokonalého bubeníka (nic proti jeho předchůdci) s velkým jazzovým cítěním a decentním feelingem.

U tak velké desky se samosebou sluší rozebrat každý track, jelikož každý je opravdovou hudební lahůdkou a dobrodružným výletem do světa fanazie seskládané z velkých melodií.

After You've Gone- vyzařuje značnou pohodu v čele s monstrozně pružnou kytarovou hradbou.
Mysterious Ways- rokec urtžený ze řetězu v němž se Bobbyho hrdlo solidně prohýbá.
Mindfields- první lahůdka, tajemná nálada, progresivní pnutí a dokonalost aranžmá obohacují funkční klávesy a akustické běhy, to vše maximálně pracuje ve prospěch celku.
High Price of Hate- blues staré školy oděno do moderního hávu a stylu alá Toto, opět vysoká kompoziční škola, kde klávesy a kytara v jednom šiku svádí tuhé souboje.
Selfish- doslova hltám její volnou kytarovou techniku a energický drajv Bobbyho vokálu, do finále vstupují potřebné dechy a katarze je umocněna.
No Love- jižanské country jak z titulu Blaze or Glory jasně ukazuje šíři skladatelské základny souboru.
Caught in the Balance- lahůdka č. 2, aneb jak stvořit artrockovou píseň co přežije věky.
Last Love- Lukatherova baladá mi mírně evokuje tvorbu velkých Beatles a dokazuje jak jsou Toto v baladách silní.
Mad About You- je taková pohodovka odkazující k období v němž kapela žala největší úspěchy, k 80-tým létům.
One Road- lahůka č.3, fusion profil postavený na lehkosti, překrásných sborech a klavírní melodii, paráda.
Melanie- další balada a další Lukather, píseň unáší nádherná basová linka, hravé bicí a kytartová ekvilibristika.
Cruel- když je jazz a swing zcela profesionálně uchopen vznikne rozmanitá, dechy popoháněná pulzující skladba.
Better World (Parts I, II & III)- v hájemství starých dobrých snových divadelníků (okolo Awake) se ocitáme v úvodu eruptivní instrumentální jízdy vsazené do závěru alba. Instrumentální hody v jazzovém spektru dávájí možnost vyniknout celé hudební složce s odzbrojující lehkostí. Po chvíli se přidává Stevův vokál, který opět šroubuje emoce pěkně nahoru.

Z celého A. O. R. spektra, to jsou právě Toto, kteří do své hudby dokáží pečlivě dávkovat mnoho jiných hudebních ingrediencí, potřebných pro stvoření navýsost sofistikované a kouzelné hudby. Nejen proto jsou mi z podobných kapel srdci nejblížší.

» ostatní recenze alba Toto - Mindfields
» popis a diskografie skupiny Toto

Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge

Anderson, Jon / Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge (2016)

Rovant69 | 4 stars | 31.01.2017

Jon Anderson, kdys frontman slavných Yes, se tímto albem, po mnohých hudebních tápáních, vrátil do vod, kde se pravděpodobně cítí nejlépe. Ve spolupráci s Roinem Stoltem (The Flower Kings,Transatlantic) tak nahrál desku, která je esencí toho nejčistšího art rocku sedmdesátých let s moderním pojetím progresivního rocku. Dává tak vzpomenout na zásadní díla Yes, ale též je odkazem na jeho sólový počin "Olias of Sunhillow". Toto koncepční dílo, které rozhodně, pro jeho košatost, není na jeden poslech, je rozděleno do čtyř celků, z nichž každý přináší tolik hudebních vrstev a nápadů, že by mnohým současným kapelám vystačily na celé album. Pozoruhodný je výkon samotného interpreta, který se po zdravotních problémech vrátil v plné síle a jeho hlas je opět křišťálově průzračný, tak jak ona pověstně známá voda z ledovce. Jedině snad škoda absence větších klávesových partů či sól. Na poli progresivního rocku se loni urodilo několik výtečných alb, ale toto mezi nimi rozhodně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon

Rolling Stones, The - Bridges To Babylon

Rolling Stones, The / Bridges To Babylon (1997)

| 5 stars | 31.01.2017

Slavná období kapely konce šedesátých a začátku sedmdesátých let v desetiletí následujícím zapadlo alkoholovo drogovým prachem. Rolling Stones byli v čele těch, kterým se víc jak deset let kompozičně příliš nedařilo. Mohli děkovat bohu že se hudební tok během několika dnů úplně obrátil a garážový zvuk vpadl opět do módy. Kapela nelenila a svezla se s novou volnou. Po četných odvykacích kůrách se se znovunastartováním zkomírající slávy pánové hlásí roku 1994 s výbornou deskou Voodoo Louge a svůj vzestupný status potvrzují o tři roky později famózní jízdou Bridges to Babylon.
Šťavnatou rockovou smršť vytýčí třináctka geniálních a hlavně vyrovnaných skladeb, kde každá druhá aspiruje na hitové pozice. Je to mamutí koncern těch nejlepších stones jaké si umíme představit, stejně mamutí jako byla jejich koncertní vystoupení. Doba Their Satanic a Beggars Banquet je minulostí, v rádiích se teď hraje Flip the Switch a Already Over me. Deska sklidí obrovský úspěch a kapela se opět a po zásluze hřeje na výsluní popularity, tak jako před dvaceti léty.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Uriah Heep - The Magicians Birthday

Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

| 5 stars | 30.01.2017

Oř - poprvé.

S deskou The Magicians Birthday se nacházeli Uriah Heep na výsluní popularity. Je součástí jejich nejplodnějšího období, na co sáhli tak se povedlo. Nápady se jim z rukávu hrnuli samovolně a díky nim vytvořili spousty vznešených kreativních děl, kde každé z nich neslo vysokou známku originality. Že byli velkou kapelou té doby potvrdili i na této desce. Žádný výkop šlehou typu Look at Yourself, žádné klenuté vznešenosti The Wizard. Startuje se ztěžka a potemněle skladbou Sunrise. Malá kaňka je snad jen Boxova odrhovačka Spider Woman, ale i ta se dá ustát. Nejlepší písně - počínaje trojkou Blind Eye je to každá následující s vrcholnou sentimentální věcí Rain, nejsmyslnější skladbou U.H.
Prvních šest studiovek uriášu patří mezi vrcholná díla hardrocku té doby, známkování je zcela jednoznačné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)

Bittová, Iva / Bittova & Fajt (1997 CD) (1987)

jirka 7200 | 5 stars | 30.01.2017

Tak pospěš můj milý
v sklepích kostela už se draci páří
a před oltářem čeká
ďábel s černou svatozáří


pak na svatební hostině se
hadi v mísách zavlní
vítr ti šperky jako listí rozfouká
z šatů cáry a z prstenů kamení
a z černých mraků stín
k zemi vše živé přiková

úryvek textu "Svatba"


Toto album jsem koupil první den, kdy se objevilo v roce 1987 na pultech s gramodeskami. Ani nevím, kde jsem toto duo porvé slyšel, typoval bych pořad Větrník v rádiu.
Ač jsem v tuto dobu obcoval spíše s heavy metalovými spolky, měl jsem štěstí na kamarády, kteří mi některé zásadní spolky z jiných stylů pouštěli, takže jsem pomalu získával rozhled i v jiných stylech.

Je to letos neuvěřitelných 30 let, co deska vyšla ale na jejím zvuku to není vůbec znát, snese i z dnešního audiofilského pohledu nejpřísnější posouzení.

Co toto duo - Iva Bittová, herečka brněnského divadla Husa na Provázku a Pavel Fajt, bubeník různých jazz rockových skupiny a rockovějších Jěště jsme se nedohodli natočilo, ja naprosto neuchopitelnou a nadčasovou záležitostí. Ale hlavně, co předvádějí oba hráči, je neuvěřitelné - Iva zpívá, syčí, výská a skřehotá (někdy připomíná divoženku Diamandu Galas) a Pavel to podmalovává různými údery na všemožné bicí nástroje. Nejde o žádný folk či přehrávání lidových písní, ale o alternativní nářez světového formátu.

Z mnoha nahrávek na mne čiší taková energie, kterou cítím, že válcuje svou silou mnohé thrash metalové songy té doby.
Naprosto svobodná deska, natočená v těžkých dobách. Není slabé písně.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Saga - Silent Knight

Saga / Silent Knight (1980)

horyna | 5 stars | 30.01.2017

Stál krámek v naší ulici,
v něm párky, buřty s hořčicí
a bonbóny a sýr a sladký mák.
Tam chodíval jsem potají
tak, jak to kluci dělají
a ochutnával od okurek lák.
A pro mou duši nevinnou
pan vedoucí byl hrdinou,
když po obědě začal prodávat.
Měl jazyk mrštný jako bič
a já byl z něho celý pryč
a toužil jsem se prodavačem stát.

tolik Majkl Tučný.

Stál krámek v ulici Na bělidle, v pražské čtvrti Smíchov a patřil značce Rock Paradise, v něm se pan vedoucí Šimečka staral o zásobovaní kvalitní rockou a metalovou hudbou té části populace, která o toto jevila značný zájem.
V dobách neinternetových, jsem si z naší Moravy, dělal občasné vyjížďky vstříc dobrodružství a nakupování vysněných, ale i nově vycházejících alb do matičty Prahy. A jednou se přihodilo, že jsem tam uviděl mimo jiné i tuhle desku. Kapelu jsem neznal skoro vůbec, ale její monstrózně klávesová hudba (kterou jsem si tam poprvé vyslechl) a geniální obal rozhodli o podlovolení se tužbě, něco tak jedinečného a z toho co znám se ničemu nepodobajícímu vlastnit.

V počátcích kapela používala snad troje keyboardy a hradba zvuků řinoucích se z těchto nástrojů mnohdy zastiňovala klasickou rockovou polohu. Je tomu znát hned z úvodní Don't Be Late- magicky uhrančivé, neuvěřitelně hitové vele-skladby, která mě ke kapele vlastně přivedla a dodnes slouží něco jako naše pupeční šňůra. Sadler ční (svůdně šeptá) a akustiky famózně drnkají, to nejmagičtější na písni jsou ovšem proudící klávesové tóny, nestárnoucí fantazie.
What's It Gonna Be- začne svižně a rockověji, ovšem Gilmour vede kapelu atmosférickou dráhou, do které se vměšují další klávesové rejstříky, ale i Ian C. tu čaruje slušivě. Mocný patos operního stylu se předvádí v třetí Time to Go- kde mě Sdaler svým rozsahem připomíná Mercuryho. Compromise- je uvolněnější, střídmější i rockovější koncertní tutovka. Too Much to Lose, ale i další položky alba se odehrávají celičké v dalekém vesmíru s maximálním zapojením v té době veškerého dostupného syntezátorového boomu. Velký závěr v podobě Careful Where You Step- silná to skladba, nacpaná melodiemi, důraznějším rytmem, jiskrnými nápady, nebo záměrně futuristicky mašinkově upraveným Michaelovým vokálem.

Z prvních klasických čtyř alb kanadských Saga, mám tohle prostě nejraději.

Epitaf- zpráva čerstvá teprve několik dnů- Saga se rozhodla ukončit kariéru, nééééé, prosím ještě nééé. Rozhodně bude několika generacím oddaným fanouškům chybět, zbude tu po ní vakuum a smutný výraz ve tváři, který ale může napravit radost z muziky, kterou nám tahle kapela po čtyři desetiletí rozdávala!

» ostatní recenze alba Saga - Silent Knight
» popis a diskografie skupiny Saga

Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream

Morse, Neal / The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream (2016)

Rovant69 | 4 stars | 30.01.2017

Jedná se o delší text..recka pro musicserver.cz

"The Similitude Of a Dream" vychází z filozofického a duchovního díla Johna Buyana vydaného roku 1678 pod názvem "Poutníkova cesta". Ve zkratce se jedná se o jednu z nejvlivnějších křesťanských knih, která alegoricky popisuje vývoj člověka - křesťana od hledání sama sebe, přes znovuzrození až po spasení a věčný život. Album volně čerpá pouze z první části zmíněné knihy. Popisuje formou snů putování muže z města Zkázy do Nebeského města. Na této cestě překonává překážky vlastních pochybností a potkává mnoho postav.Ty mu buď pomáhají, nebo naopak spíše stěžují onen vzestup k samotnému myšlenkovému osvícení. Do jisté míry se může jednat o autobiografický příběh samotného Neala Morseho.

e tedy jasné, že se jedná o koncepční dílo či spíše o formát jakési rockové opery, která má asi nejblíže k trojici "The Lamb Lies On Broadway", "Tommy" či "The Wall" od klasiků Genesis, The Who a Pink Floyd. Nabízí, jak se u takových nahrávek sluší, pompézní předehru, hlavní nosná témata objevující se různých modifikacích a samozřejmě velké finále. Při poslechu kolekce můžete mít pocit, že opravdu sedíte v divadle a sledujete hlavního hrdinu (Neal Morse), kterak se vydává na cestu a prochází různými nástrahami. Před očima ožívají obrazy Člověka, tápajícího a chybujícího, nebo vstupní bránu do Nebeského města včetně andělů či surrealistický obraz muže uvězněného v železné kleci. Postavy, které na cestě poutník potkává, představuji hlasy jednotlivých členů kapely, a tím je podtržena zmíněná dějovost.

Po hudební stránce je deska velmi barevná a zároveň celistvá. Skládá se z více kratších skladeb, které jsou vzájemně propojeny ve dvě přibližně stejně dlouhé části. To nahrávce velmi prospělo a oněch sto šest minut uteče jako voda, bez náznaku nudy či skladatelského zakolísání. Hlavní motiv se line albem jako stříbrná niť. Tu se z větší či menší vzdálenosti zjeví, jako by si hladový vlk opatrně obhlížel kořist a o pár minut zaútočil, pěkně z blízka na posluchače, v plné síle.

V první části dějovo-hudební linie lze vysledovat několik vrcholů, které člověka buď zvednou ze sedačky svojí gradací či navodí úsměv hravostí, nebo naopak vženou slzy do očí nehranou emocionalitou. Za uvedené bych vyzdvihl už samotnou předehru "Overture", která volně přejde do skladby "Dream". Klávesová sólová vyhrávka ve "We Have Got To Go" vytryskne jako pramen živé vody. Samostatnou kapitolou je "The Ways Of a Fool", vystavěná lehce ve stylu Beatles či The Who, s prvky vícehlasů, jako by je zpívali samotní Beach Boys. První dějství pak ukončuje emotivní "Breath of Angels". Hlavní hrdina vstupuje do nebeských bran za doprovodu gospelového sboru. Samotná kompozice je ukončená monotónním pobrnkáváním na kytaru, které vzdáleně připomene "Goodby Cruel World" z "The WallL, neboť i zde se hlavní hrdina ocitne na pomyslném konci své cesty.
Rozsvítí se světla v sále divadla, sedíte a přemýšlíte, zda o přestávce máte jít mezi lidi a narušit si tak dojem z prvního aktu.

Druhá část obsahuje oproti první větší stylové rozkročení. Jestliže ta první byla čistě progrocková, zde nacházíme dvě ostré hardrockové skladby a jednu věc dokonce ve stylu country - "Freedom song". Ale jak jsem již uvedl, nic z oněch vybočení nenarušuje celkovou strukturu. "The Mask" rozjíždí více jak dvacetiminutové finále, které je skutečnou jízdou. Zaznívají hlavní motivy, které postupně gradují v "The Battle". Když je dobojováno, nastupuje pompézní vyvrcholení, které prýští z každé noty. Po zaznění posledních tónů toužíte vstát a zatleskat. Po potlesku následuje odchod do foyer, kde si nad sklenicí vína podiskutujete s dalšími nad tím, zda to bylo skutečné "Podobenství snu", nebo realita.

Celý The Neal Morse Band zaslouží absolutorium. Rytmika - Randy George (baskytara) a Mike Portnoy (bicí, zpěv), je na současném poli prog rocku asi nepřekonatelná. Stále si lámu hlavu nad tím, zda je Neal Morse lepší klávesista či kytarista, nicméně jako zpěvák je skvělý a uvěřitelný ve svém projevu. Celý výkon podtrhují dva služebně nejmladší členové, Bill Hubauer (klávesy, zpěv) a Eric Gillette (kytara), kteří dotvářejí hlasovou i nástrojovou pestrost celého projektu.

V dnešní době, kdy se hudba spíše konzumuje a krájí po kouscích, je vydání tak rozsáhlého koncepčního díla, které vyžaduje od posluchače soustředěný poslech, přece jen odvážným aktem. Z mého pohledu, navzdory své minutáži, se album poslouchá velmi dobře a délka koresponduje s dějovou linkou. Dílo si přímo říká o jevištní provedení s audiovizuální složkou, tak jak tomu bylo zvykem u art rockových kapel sedmdesátých let. Občas je tu cítit onen americký patos, ale v mých uších to dopadlo lépe než v "The Astonishing" od Dream Theater, které vyšlo taktéž v minulém roce.

Za myšlenku, hudební provedení a výkony muzikantů bych hodnotil 4,5/5. Je tu však malá kaňka na kráse, za kterou dám body dolů. Tou je jistá neoriginalita a opakování hudebních vzorců samotného tvůrce hudby. Neal Morse je megaloman. Jeho styl je velmi rychle rozpoznatelný. Složil již několik koncepčních alb, je členem dalších projektů a jeho skladatelská vytíženost je pravděpodobně daň za to, že se tu a tam opakuje. Hlavní motiv, který zazní hned v úvodu, je velmi podobný tomu, které použil již na "Testimony I" či "Testimony II". V tomto případě se může jednat i úmysl, neboť ideově to jsou podobné desky. Nakonec obdobně to dělal i Mike Oldfield , který čas od času citoval na jiných svých albech hlavní téma ze svého úspěšného "Tubular Bells".

"The Similitude Of A Dream" je osobní a velmi upřímná výpověď věřícího člověka, který přes veškeré pochybnosti a vnitřní boje podstoupil svou cestu. Ano, je to dílo o cestě k víře, rozhodně však nemoralizuje a nikoho natlačí se po ní dát, ale svým odkazem dává, v dnešním rychlém a povrchním světě, plném okoralých srdcí, minimálně důvod k zamyšlení.3,8/5

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Riot - Thundersteel

Riot / Thundersteel (1988)

jirka 7200 | 5 stars | 30.01.2017

Jsa si vědom své neobjektivnosti mé recenze na toto album Riot, ale nemohu jinak. Bohužel porovnávát mohu jen s jejich následujícím albem -"The Privilege of Power". O těchto Amících jsem periferně věděl, že existují, nijak jsem se však po jejich deskách nepídil a v osmdesátých letech jsem nějakou desku určitě od nich slyšel. Nicméně, až nedávno se mi dostala do rukou jejich deska - japonská edice jejich řadovky z roku 1988 - "Thundersteel". A musím řící, že jsem touto nahrávkou naprosto unešen a pokud si chci odpočinout od poslechu náročných prog či art rockových skvostů, tak sáhnu po tomto LP.

Mám to podobně vypozorované i u mnoha jiných souborů - prostě v určitém období se sejde parta muzikantů, kteří si 100% sednou a vytvoří klenot, který se jen težce překonává.

Před natočením této desky jediný původní člen RIOT, kytarista Mark Reale angažoval do kapely velmi schopné muzikanty a hlavně zpěváka Tonyho Moora a ti potom natočili a v roce 1988 vydali album "Thundersteel". Je to osobitá směs hard rocku, klasického heavy metalu, v některých skladbách až speed metalu. Ale hlavně se jim povedl dát dohromady velmi silný repertoár - na této desce není žádná vata, každá píseň je drahokam.

Na této desce najdeme vše, co dělalo metal metalem - tvrý zvuk kytar s melodickými sóly, hutný spodek (i když basa by mohla být slyšet více) a především drsný avšak melodický a klenutý zpěv frontmana.

Nebál bych se tuto desku označit, jako z jednu z nejlepších hard and heavy desek z osmdesátých let a zařazuji ji do stejné poličky s Judas Priest a jejich "Defenders"..., či rannými deskami DIO, Manowar či Helloween.

» ostatní recenze alba Riot - Thundersteel
» popis a diskografie skupiny Riot

Katapult - Hit album 1 (SP 1976 - 1988)

Katapult / Hit album 1 (SP 1976 - 1988) (1991)

lover-of-music | 4 stars | 29.01.2017

Katapult je pro mě jedna z mála stravitelných českých kapel a je u mě také velkou výjimkou, protože od většiny kapel, které znám, mám rád spíše písně neznámé, ale u Katapultu mám rád pouze hity. Je to i tím, že jejich nehitové písně na řadových albech (ať už je to 2006, Rock De Luxe či Live stříbrné album) jsou pro mě skutečně melodicky i textově nezáživné. Ale rozhodně si o Katapultech nemyslím, že jsou ostuda českého bigbítu, jak si to myslí Petr Gratias.

Písně jako Až, Někdy příště, Katapult, Lesní Manekýn jsou už dnes naprostou klasikou. Mám strašně rád i krásnou baladu Já Nesnídám Sám a přiznám se, že Hlupák Váhá je moje srdcovka. Trošku mi tady chybí Vojín XY Hlásí Příchod.
Jak říkám. Co se týče Katapultu, vystačím si bohatě s tímto albem.

» ostatní recenze alba Katapult - Hit album 1 (SP 1976 - 1988)
» popis a diskografie skupiny Katapult

Rolling Stones, The - Blue & Lonesome

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome (2016)

Martin H | 4 stars | 28.01.2017

Přiznám se, že už jsem nečekal, že skupina Rolling Stones ještě vydá desku, vždyť poslední studiový počin A Bigger Bang spatřil světlo světa již v roce 2005. Po velkolepých oslavách 50. výročí vzniku skupiny to spíš vypadalo, že kapele bude stačit dožívat jen ze své slávy. Jistě, Jagger a spol. svůj významný podíl rockové hudbě předali již v prvních dvou desetiletích své dlouhé existence, a teď by mohli z pozice rockových ikon pozorovat snažení svých mnohem mladších následovníků, ale určitě tady zapracovala touha dokázat, že stále ještě neřekli své poslední slovo.

Na desce Blue & Lonesome je mi sympatických několik věcí, především to, že nahrávka vznikla během pouhých tří dnů. Také se mi líbí vybraný hudební materiál. Někoho možná zklamalo, že se nejedná o původní stounovské skladby. Mně to nevadí, dokonce si myslím, že po všech těch žánrových kotrmelcích a nasávání všemožných hudebních vlivů musel zákonitě přijít návrat k tomu, z čeho pánové vyšli, a tím je blues. A to Rolling Stones vždy uměli interpretovat na výbornou.

Hudba obsažená na desce vrací posluchače někam do dávných dob, v nichž se chicagské blues stalo jedním ze zdrojů, z nichž kvasilo to úžasné hudební podhoubí počátku 60. let. Pánové přistupují k vybraným skladbám s pokorou, ale na druhou stranu s přehledem zkušených mazáků, kteří již nikomu nepotřebují nic dokazovat. A když zjistí, že shodou náhod natáčí ve stejném studiu nový materiál sám Eric Clapton, druhdy jeden z hlavních věrozvěstů bluesové hudby v Anglii, tak slovo dá slovo a o zajímavého hosta ve dvou písních je postaráno.

Samotná hudba je velice příjemná a ve mně, fanouškovi mnohem mladšímu než nejmladší člen skupiny, vyvolává pocit, že takhle nějak to mohlo vypadat v počátcích jejich hudebního snažení. Těžko vyzdvihovat nějakou ze dvanácti písní, ale určitě jisté kouzlo pro mě má titulní kousek Blue And Lonesome a samozřejmě Dixonovo I Can't Quit You Baby, a to nejen pro spojitost s mými oblíbenými Led Zeppelin. A vysloveně si užívám táhlá blues All Of Your Love a Little Rain.

Problém je, jak desku ohodnotit. Příjemně se poslouchá, neobsahuje žádný rušivý prvek, ale přesto ve svém hodnocení zůstanu před branami absolutoria. Vyšší hodnocení si nechám na novou desku s původním materiálem. Snad se ještě dočkám.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Blue & Lonesome
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Opeth - Damnation

Opeth / Damnation (2003)

Voytus | 5 stars | 28.01.2017

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.

» ostatní recenze alba Opeth - Damnation
» popis a diskografie skupiny Opeth

Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)

Bittová, Iva / At Home (Iva Bittová & Čikori) (2016)

alienshore | 3 stars | 27.01.2017

Len nedávno vydaný album At Home od hviezdneho zoskupenia Iva Bittová & Čikori poteší asi každého priaznivca tejto jedinečnej umelkyne. Aj kritická obec ho vlastne hodnotí veľmi dobre. V každom prípade je to na českej i slovenskej scéne hudobná udalosť, keďže tu máme dočinenia s hráčskou elitou. Či to však zaručuje zážitok, aký niekedy očakávame je otázne. Nuž, ako pre koho ...

Treba sa pozrieť na to, čo toto dielo vlastne prináša. Máme tu tradične inštrumentálne aj vokálne do detailu premyslenú hudbu so silnými vplyvmi folku, jazzu a world music. Minimalistický prístup je pre Bittovú aj Václavka sebe vlastný. Neznamená to však, žeby sa tu hralo málo alebo nebodaj nezaujímavo. Aranžmány majú vyšší princíp a slúžia k vytvoreniu pôsobivého celku. Opakovanie brilantne vytvorených nosných motívov dopĺňajú ďalšie nápadité sekvencie a vsuvky. Bittová spieva krátke texty a vytvára svojim hlasom atmosféru plnú rôznorodých pocitov, farieb a nálad.

Občas zaznie z jej úst aj angličtina. Nepôsobí to rušivo, ale čeština jej sedí ďaleko lepšie. Prvé tri skladby "Noc", "At Home" a "One Heart" patria medzi najlepšie veci. Majú pôsobivú štruktúru, melódiu a Bittová do nich prilieva kopec emócií. Problém začínam mať so zaradením "Paper Cone", čo je skladba z o rok staršieho projektu Nayive. Podobne je to vlastne aj so songom "Tichý pláč", ktorý mal pôvodný názov "Kind Of". Prerobenia sa dočkala aj "Rukama", toť klasika z dôb Dunaja a dostala tentoraz názov "Břízy". Zopár rokov stará skladba "Větvička" patrí medzi Bittovej obľúbené a dostala priestor v novej podobe ako "Je mi zima". Spracovanie dotyčných piesní je síce fajn, ale uniká mi trochu zmysel ich zaradenia. Najviac mi imponuje "Tichý pláč", ktorý sa na konci prehupne do krásneho motívu, ktorý naberá na intenzite. Na pretras zostávajú "Želé" a orientálna "Anděl". Viac u mňa boduje rockovejšie formulovaná "Želé" s drsnejším hlasovým prejavom Ivy Bittovej.

Môj pocit z albumu At Home je skôr zmiešaný. Ako jej fanúšik sa cítim byť ochudobnený o prísun novej hudby, keďže sú tu až štyri skladby z minulosti a jedna voľná adaptácia (Anděl). Celkove to znie pekne, milo, komfortne. Práve tá komfortná zóna mi však u Ivy Bittovej trochu nesedí a občasné expresívne nálady tu pôsobia naozaj nevinne. S komplet novými songami by tento počin dopadol u mňa ďaleko lepšie. Myšlienky a nápady tu vytvorené však majú svoj šarm aj atraktivitu. Možno stačilo ešte rok počkať a dopracovať veci bez vzývania dôb minulých.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Puhdys - 25 Jahre totale Aktion

Puhdys / 25 Jahre totale Aktion (1994)

jirka 7200 | 0 stars | 27.01.2017

Firma Amiga, potažmo BMG pravděpodobně chtěla vytěžit z opět vzrůstající popularity Puhdys nějaký ten peníz, proto z předchozích dvou živých záznamů sestavila jakýsi výběr. Skladby 1 -7 z roku 1979 a 8 - 14 z roku 1984. Jen mi tam nepasuje skladba "Geh zu ihr" -asi byla tehdy nahraná, ale na desku se nakonec nedostala.... Bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Puhdys - 25 Jahre totale Aktion
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Zeiten ändern sich

Puhdys / Zeiten ändern sich (1994)

jirka 7200 | 3 stars | 27.01.2017

Album "Zeiten ändern sich" vydávají Puhdys u firmy Dakota a název desky se stává skutečností - časy se opravdu mění a to pozitivním směrem. O hodně se zlepšila zvuková stránka desky, asi lepší produkcí a masteringem. Energická "Keine Ahnung" vychází jako singl a věští blýskání se na lepší časy. Stále je však nadpoloviční část desky v popovém aranžmá. Krom úvodní písně je solidní i druhá, příjemně pop rocková
"Keine Meile tut mir leid". Přímo hitová je chytlavá "Deutschland, Deutschland" i "Es war einmal", které textově staví na nostalgii východních Němců, kteří začínají vzpomínat na staré "dobré" časy. Rockovou vypalovačku tu zastupuje "Die Show muss weitergehen".

» ostatní recenze alba Puhdys - Zeiten ändern sich
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Live in Sachsen

Puhdys / Live in Sachsen (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 27.01.2017

Druhé živé dvojalbum Puhdys se opět povedlo. Skupina je zachycena v životní formě v období, kdy vydávala nejzásadnější desky své kariéry, jak na běžícím pásu.
Je to vidět i na vybraném repertoáru kapely tohoto koncertu, který je až na vyjímky složen ze tří studiových desek. Nevybavuju si jinou kapelu, která by si dovolila tuto věc.
Písničky mají ještě rockovější a dravější aranžmá, než v originále a energie a adrenalin z podia nestříkají, ale je vylévány po kýblech. Jedinou kaňkou je pro mne slabší sólo na bicí v úvodu druhé desky a snaha bubeníka Klause experimentovat s elektronickou bicí soupravou.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live in Sachsen
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Wie ein Engel

Puhdys / Wie ein Engel (1992)

jirka 7200 | 1 stars | 27.01.2017

Po pádu Berlínské zdi přišlo období překotných změn ve společnosti, na rockové koncerty lidé moc nechodili, řešila se politika. Všechny kapely čelily nezájmu posluchačů, to bylo stejné v Německu i u nás. Puhdys toto nemuseli řešit, protože oficiálně ukončili činnost v roce 1989 a každý podnikal. Skupina se sešla původně jen na jediný koncert (v roce 1991 u Braniborské brány) a jelikož byla bouřlivě přijata, rozhodla se dále pokračovat.

V roce 1992 vydala album "Wie ein Engel". Většina písní je v pomalém tempu, klasický německý radio pop, i když deska nezačíná zle. Song "Leben ist so oder so" je příjemně tklivou baladou, jen s klávesy. Jako maják nade vše tyčí kvalitou klipová "Wie ein Engel" ve stylu soft pop rocku a pojednává o narůstajícím nešvaru mladých v okolí Berlína - surfování na příměstských vlacích. Poslechnout se dá i "Ich leb' noch" a závěrečná, druhá část "Leben ist so oder so - part II". Zábleskem starých rockových dob je jen "Nein".

Na koncertech hrají dodnes z této desky jen akustickou "Was bleibt". Ostatní písničky jsou na desce víceméně do počtu.
Pro mne hodně slabé album, i když mnoho skalních fandů oslavovalo, že se kapela reaktivovala.

» ostatní recenze alba Puhdys - Wie ein Engel
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Opeth - Deliverance

Opeth / Deliverance (2002)

Voytus | 5 stars | 26.01.2017

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth

Resistor - To The Stars

Resistor / To The Stars (2014)

jirka 7200 | 4 stars | 26.01.2017

Čtvrté album americké kapely Resistor je pro mne takovým oříškem. Slyšel jsem jej několikrát a stále si k němu nemohu najít cestu. Přitom písním nelze nic vytknout, solidní členitý prog rock, výborné aranžmá, jako koření použité akustické nástroje, ani zkreslený zvuk elektrických kytar není použit jako hlavní stavební kámen, ale spíše jen tak dokresluje zvuk nahrávky.
Pokud bych tuto nahrávku mohl přirovnat k ženě, tak je krásná, zajímavá, chytrá - ale ta jiskra mezi vámi nepřeskočila, a ani nevíte proč tomu tak je. Ovšem může se stát, že po určité době kamarádského oťukávání se teprve rozhoří ta pravá láska.

» ostatní recenze alba Resistor - To The Stars
» popis a diskografie skupiny Resistor

Rush - Grace Under Pressure

Rush / Grace Under Pressure (1984)

horyna | 5 stars | 26.01.2017

Asi bych ho nazval "nejzvláštnějším" albem Rush v osmé dekádě a nejspíš i nejméně oblíbeným. Ale slovo nejméně je hodně zavádějící, jelikož od Permanent Waves po Conterparts představuje tvorba kapely pro mne nejvyrovnanější etapu jejich kariéry a také nejimpozantnější. Ani u jednoho alba pod pět * jít nemohu (to bych nepřežil :-) ale právě tady cítím nejsilnější příklon k oné "nešťastné" době a syntetika tu "obtěžuje" nejsilnějc.
Kapela přestala deskou minulou spolupúracovat s Terry Brownem a využití služeb Petera Hendersona byla zkouška na jednu desku, myslím že jeho nástupce P. Collins mnohem lépe pochopil skladatelské záměry souboru i ducha kapely Rush celkově.

Odrazy signálů dob z před dvou let se přetransformovali do úvodní písně Distant early warning- píseň zdobí skvělá melodika, nápady a Alexova kytarová práce z první řadě, klávesový dokres mi tu sedí jako..., na úvod výborně. Mrštný pohyb po galaktické dráze s Afterimage- řídí přesnost úderů bicí baterie Neila Pearta, kytarový švih a synťákové variace udávající pohyb v této písni stojí opravdu za to. I v Red sector A- cítím posuny meziplanetárního korábu naší vesmírnou soustavou, Geddy tu mistrně skládá slova do rýmů a obzvláště bicí postupy a tempa mi tu neskutečně sedí. Do čtvrté The enemy within (Part I of Fear)- vstupují pánové v těsné blízkosti reggae, značně vysunutá basa a nápaditá bicí figura se starají o precizní tempový vír, ještě krátké klávesové extempore a zem se otřásá v základech. Matematické vzorce a zákonitosti přináší další The body electric, pro mne ona a hlavně následující dvě položky Kid gloves a (umělohmotná) Red lenses- znamenají mírný ústup z pozic. Ten pravý balzám a velký finiš přichází s osmou Between the wheels- dokonalý Alex a jeho sóla, Geddyho recitace a rázné Neilový údery přepouští místo sympatické melodice a velké refrénové katarzní části s osudovými klávesovými tahy. Skvostné.

V nahé objektivitě tedy udílím 4,5* , když Rush tak především alba osmdesátých let. Myslím že tohle u žádného jiného hudebního spolku řici nemohu.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush

Davis, Miles - Miles & Quincy Live at Montreux

Davis, Miles / Miles & Quincy Live at Montreux (1991)

adam | 4 stars | 26.01.2017

Miles bol známy tým že nikdy nekoncertoval s retrospetívnzm koncertným materiálom. Vždy hral svoje aktuálne skladby. Výnimku spravil len raz. V roku 1991 v Montreux na Jazzovom festivale ho jeho kamarát Quincy Jones ukecal a uprosil a MIles zahral s orchestrom prvý a posledný krát retrospektívu z albumov Milestones, Porgy and Bess a Sketches of Spain. Veľký deň pre milovníkov jeho starej tvorby, mimoriadne svieže občerstvenie pre jeho mladých fanúšikov. Chvalabohu bol koncert nahratý. Vďaka tomu ten špeciálny večer neostane len spomienkou ako mnohé mimoriadne a jednorázové nezopakovateľné koncerty.
Nie je to vrchol MIlesovej tvorby, ale keďže je to posledná nahrávka ktorú v živote urobil, má určite mimoriadne postavenie.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Miles & Quincy Live at Montreux
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Yes - Close to the Edge

Yes / Close to the Edge (1972)

Adam6 | 5 stars | 26.01.2017

Album Close To The Edge myslím netreba predstavovať. Mal by byť v základnej výbave každého progrockera. Pre mňa osobne jeden z najlepších albumov vôbec. Recenziu zameranú na album nebudem písať, pretože všetko už bolo povedané
v tom množstve predošlých recenzií. Ale kto chce, tak si môže aspoň prečítať ako a kedy som album počul prvýkrát:

Koncom roka 2015 sme v októbri mali stužkovú slávnosť. Ako býva zvykom po stužkovej sa chodí na "dozvuky".Vybavili sme si chatu v Hámroch (Východné Slovensko, pri Humennom) a kedže sa nás nazbieralo dosť, tak sme napokon aj išli. Partia dvadsiatich ľudí vo veku 18-19, no asi si viete predstaviť aká hudba sa tam počúvala... ešte dobre že som väčšinu času bol mimo, ale nie dosť na to aby som to nevnímal. Keď som prišiel domov, po inak nie zlých dozvukoch, tak som si prosto musel dať "liek" do uší. V tej dobe som mal práve načatú tvorbu Yes a po predošlých albumoch (The Yes Album a Fragile), ktoré sa mi veľmi páčili som sa rozhodol posunúť sa v ich tvorbe ďalej a pustiť si veľmi chválený album Close To The Edge. To Vám bol zážitok. Hneď po vypočutí ma prešla zlá nálada. Album na mňa mal účinok ako tabletky proti bolesti hlavy. Netrvalo to dlho a z Close To The Edge sa postupne stalo moje obľúbené CD. Často myslím na to aký zarážajúci je rozdiel medzi touto nádhernou hudbou (progrockom celkovo)a tým prisprostým rapom. Ach kam ta hudba dnes smeruje...

P.S: Rešpektujem ale nesúhlasím s niektorými názormi na Siberian Khatru. Veď to je typická Yessovská vypalovačka.
Po dvoch megaskladbách Close To The Edge a And You And I si na záver albumu ani neviem predstaviť niečo iné.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes

Resistor - The Secret Island Band Jams

Resistor / The Secret Island Band Jams (2011)

jirka 7200 | 4 stars | 25.01.2017

Podle toho, co jsem vyčetl, měla by většina písní na této instrumentální desce být improvizací. Musím však říct, že se to poslouchá velmi dobře. Oproti předchozí desce "Rise" nejsou písně tak členité a nemění tak nálady, nic tu neruší rozvíjení původního hudebního motivu a vše šlape jak pečlivě namazaný stroj. Příjemná, poklidnější, až odpočinková prog rocková záležitost. Jen mi trochu vadí ten nižší dynamický rozsah u nahrávky, dle měření sladby dosahují DR7, což je u tohoto stylu trochu škoda.

» ostatní recenze alba Resistor - The Secret Island Band Jams
» popis a diskografie skupiny Resistor

Echolyn - The End Is Beautiful

Echolyn / The End Is Beautiful (2005)

horyna | 5 stars | 25.01.2017

Živelná a oproti minulosti více odlehčená nahrávka amerických Echolyn z roku 2005 nazvaná The End Is Beautiful, je dalším emočně náročným projektem z jedinečné a inovativní diskografie této stylově svévolně dýchající a velkým rozmachem disponující kapely. Když bych měl najít k jejich hudbě nějaký příměr, napadají mě svou košatou kompoziční stavbou a muzikální hravostí v nepřímém příbuzenském vztahu například krajané Spock´s Beard, to ale jen pro orientaci. Echolyn leží v trochu jiném teritoriu. S vytříbenou lehkostí často operují s jazzem a fusion, které svévolně přikládají na znamenitý progresivní rock zámořské produkce, tolik odlišný od zatěžkaných metalových souputníků Dream Theater, nebo Fates Warning, navíc kooperují s mnohem širší variabilitou i nekonvenčností. Oni opravdu hrají vcelice umě, lehoučce a aranžují s přijatelnou emoční brilancí.

Jazz s kabaretním aroma a muzikálová nadnesenost trčí z úvodní Georgia Pine a garance toho že po 3,4 posleších vám bude připadat tato energicky smyslná píseň jako velký hit je opravdu nasnadě. Hudební směr fusion a výrazná dechová sekce ozvláštní dvojku Heavy Blue Miles. Taková Lovesick Morning dá ale zabrat i zkušenému, vice poloh, více vrstev, vzestupná emoční dráha a navrch ještě lahodný dechový žolík s výraznou trupmetou. Rázný rockový spodek i útok na nervovou soustavu přijde v (na poměry kapely) drsné Make Me Sway. Ovšem to nejlepší na diváka čeká v druhé půli desky, lehkonohá atmosféra a smyslně energetický příval jemných melodií ve skladbě titulní, hravost zpěvnost a instrumentální funky brilance prostupující písní So Ready, nebo zhmotnění Gentle Giant v písni poslední Misery, Not Memory.

Echolyn jsou prostě králové jazz progresivní větve z druhé strany naší zeměkoule a stále čekají na své širší objevení. Tak dotoho! Nebudete litovat, ani náhodou!

» ostatní recenze alba Echolyn - The End Is Beautiful
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Resistor - Resistor

Resistor / Resistor (2008)

jirka 7200 | 3 stars | 25.01.2017

První počin kapely Resistor jsem si poslechl pro ucelenější náhled na tvorbu této nevšední čtveřice.
Musím však říci, že vždy je lépe nahrávky poslouchat přímo v době vzniku, nebo alespoň v chronologickém pořadí. Posluchač tak lépe ocení vývoj kapely.

Mě osobně se tato prvotina moc nelíbí. Je hodně založená na zvuku metalických kytar, v nahrávkách slyším postupy Rush,Jethro Tull či Tool.
Perlou na desce je ovšem závěrečná "Waiting to Believe", jež symbolicky předurčuje, kam se bude zvuk Resistor na další desce ubírat.

» ostatní recenze alba Resistor - Resistor
» popis a diskografie skupiny Resistor

Riverside - Rapid Eye Movement

Riverside / Rapid Eye Movement (2007)

john l | 5 stars | 25.01.2017

Roku 2007 rodáci z Warsawi Riverside završují svou trilogii albem Rapid Eye Movement, které považuji a řadím mezi jejich nejužší špičku. Na rozdíl od předešlé desky, kde jsem v souladu s hudbou nezohlednil textový SCHIZOFRENÍ faktor (musím souhlasit s reakcemi ostatních, proto taková hudba, taková atmosféra), je tahle nahrávka mnohem přístupnější a harmoničtější. Ne že by snad obsahovala umírněnější pozitivní hodnoty, ale té těžké depresivní temnoty ubylo, nebo je možná skryta v daleko větší melodice.

A i když jsem předešlou desku lichotkami nezahrnul, musím jí přiznat velkou skladatelskou invenci a znatelný posun komba. V případě Rapid se už nic tak objevného neděje, deska derivuje nápady z obou dílů. Z prvního si půjčí melodické linky, z druhého hutnější stavy a tak by se dalo říct, že se vlastně jedná o jakési eklektické album.

To mě v tomto případě vůbec nebrání v tom, si jeho náplň pořádně vychutnat, je tu tolik výrazných mommentů, tolik líbivých melancholických struktur a nádherných klávesových shluků, vokálních harmonií a úžasných temných výplní, že vždycky jen tiše žasnu. A pak je tu ještě 02 Panic Room, jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skladeb Riverside.

Skvělá deska!

» ostatní recenze alba Riverside - Rapid Eye Movement
» popis a diskografie skupiny Riverside

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

Antony | 4 stars | 25.01.2017

Maestro Michael Gordon "Mike" Oldfield je jedním z pojmů současné hudby, autor-interpret-legenda, známý i mezi lidmi, co se o muziku nezajímají, stejně jako má váhu mezi fajnšmekry hudbou naplno žijícími. Tvůrčí ruka se mu sice občas zachvěla a vyslané dílo netrefilo úplně přesně cíl, leč, jak pravil klasik, tak je to správne, tak to má byť. Neboť právě díky průměru mohou výrazněji vyniknout milníky. Vůbec je zajímavé sledovat vývojovou křivku autorů, kteří tvoří (...kteří věří, měří peří. Že už bych to měl?...) několik desetiletí. Často začnou výrazně až významně (Tubular Bells), pak hrnou stylovou napodobeninu až do vyprázdněnosti inspirace, vracejí se v oklikách a smutně hledají zašlý lesk. Talent jest rozprášen na polích beútěšnosti a marných nadějí. Tohle Mike ale nikdy nedokonal, dokázal se zvednout a, byť i za cenu popíku, zkoušel kudy dál. Někdy jsem měl pocit, že až potměšile střídá alba mizerná se skvělými (89/90/91/92), aby holt posluchač zůstal pěkně ve střehu. Nebo jeho variace/recyklace nejfamóznějšího díla, už dlouho nebylo na talíři nějaké další pokračování, třeba nám nadělí takové "Tubular Bells 45 Years After (2018)" No, nebylo by to od něj milé?

Pro letošek se novinka jmenuje Return To Ommadawn, takže reminiscence na album z pětasedmdesátého. Jde o nahrávku typicky autorskou s nezaměnitelným rukopisem, plně v intencích nejlepších momentů pana skladatele, avšak bez rozmáchlosti, pompéznosti a symfoničnosti jeho klasických děl. Lyrická a romantizující hudba s názvuky ethna a folklóru připomíná impresionistický soundtrack. Zachovává své atributy, zaznívá to, co hrál vždycky, čím se vyprofiloval, co jeho hudbu charakterizuje. Současná oproštěnost od mnoha vrstev dovoluje snáze do nahrávky proniknout. Zachován zůstává systém různobarevných kytar, které se proplétají v předivu hladivých tónů. Leckdy jako bych cítil až new ageovskou lahodnost. Prchavé nálady, jež album zachycuje, se neustále proměňují a rozvíjejí. Ač je zde mnoho výrazových prostředků čistě rockových, myslím, že u tohoto díla dominuje kompoziční přístup známý spíše z vážné hudby. Poslechněte si Debussyho Obrazy či cyklus Moře, nebo shlédněte Monetova přírodní zátiší, je to přesně stejný pocit a zážitek.

Oldfield vyzrává do ztišených chutí a umírněných odstínů. Dává méně hmoty, zato více srdce. A to jsem nad ním po předchozím albu lámal hůl. Aktuální CD je mi příjemným společníkem, jde o nevtíravou hudbu, o níž nevím, jestli sleduji já ji, nebo ona mne. Je živá a nepolapitelná, to mne na ní fascinuje nejvíce.

Abych se vrátil k úvaze na začátku. Oldfield vždy stál jednou nohou na území klasické hudby a druhou někde v rockovém teritoriu. A jak jest známo, vážnohudební mistři tvořili své deváté symfonie jako vrcholná díla až na závěr kariéry. Žádná vyčpělost se jaksi, narozdíl od rockerů, nedostavovala. A tak se těším, až opravdu old Oldfield vytvoří legendární "9. Tubular Bells Symphony (2028)", na kterou budou postmodernisté odkazovat jako na nedostižný vrchol světové hudby po celá následující staletí. Po vyslechnutí Return To Ommadawn se tomu vůbec nebudu divit.

Zdroj: CD Virgin CDV3166
Skladeb: 2
Délka: 42:08
Dynamika: DR12
Zvuk: Nejen kvůli dobré dynamice, ale i z hlediska jiných aspektů - excelentní zvuk

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Resistor - Rise

Resistor / Rise (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 24.01.2017

Americká kapela Resistor znamená v překladu do češtiny Odpor - myšlena je tím elektrotechnická součástka. Takový zvláštní název vyplynul tak nějak sám, neboť tři členové skupiny jsou vystudování inženýři v oboru elektro.
Jejich první, bezejmenná deska mne až tolik neoslovila, tak jsem byl zvědavý, kam se skupina posunula na druhém CD s názvem "Rise".

Na první části desky, (cedéčko je vtipně rozděleno na dvě části a je odděleno záznamem praskotu vinylové desky, abychom poznali, že je na řadě druhá část :-) se nachází pět skladeb, je znát posun ve zvuku, solidní prog rockové záležitosti, nicméně to nejzajímavější a nejpozoruhodnější se nachází v té druhé části - desetidílné suitě "The Land of No Groove". Každá část má svou náladu a každý si tam přijde na své. Akustické pasáže se neustále střídají s elektrickými heavy kytarami, na které navazují jemnější pasáže s houslemi či flétnou, rychlejší části se střídají s těmi klidnějšími. Z nahrávky na mne dýchá "poctivost" a vypiplanost nahrávek, které vycházely před cca 40 lety.

» ostatní recenze alba Resistor - Rise
» popis a diskografie skupiny Resistor

Shadow Gallery - Digital Ghosts

Shadow Gallery / Digital Ghosts (2009)

Snake | 3 stars | 24.01.2017

CD Inside Out Music - 0505032, Inside Out Music - IOMCD 317 /2009/

Šesté album americké progmetalové legendy a zároveň první po předčasném úmrtí Mika Bakera, jednoho z největších hlasů hudební historie a hlavního poznávacího znaku kapely.

V prvních pěti břitkejch a (možná až zbytečně moc) metalově nařachlejch skladbách Shadow Gallery téměř nepoznávám. Vodítkem a nápovědou jsou mi jen ty tolik typické sbory a bleskurychlá sóla Brendta Allmana - především v dvojce Venom. Klávesy šmrdlaj druhé housle a takové ty křehké, atmosférické a emotivní vsuvky se někam vytratily...

Ovšem s nástupem šesté Digital Ghost je najednou všechno jinak a já cítím závan starých dobrých časů. Tohle je epickej majstrštyk přesně podle mého gusta a tak pomrkávám překvapením a tlapky mnu si spokojeností. Koneckonců, i závěrečná Haunted veze se na podobné vlně, ale "Digital Ghost" zdá se mi přece jenom o ten pověstný chloupek lepší.

Albu by slušely tři a půl, tak co včil ? Pro porovnání pustil jsem si o čtyři roky starší Room V a - ruku na srdce - to je fakt jinej level. S ohledem na našlapanou diskografii a s těžkým srdcem za tři...

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Jadis - No Fear Of Looking Down

Jadis / No Fear Of Looking Down (2016)

horyna | 5 stars | 24.01.2017

Jelikož jsem minulou desku Chandlerovských Jadis nazvanou See right through you nechal bez povšimnutí, tenkokrát jsem nejen díky návratu Martina Orforda do řad kapely novinku prostě mít musel. Jadis mám velmi rád, jejich klidné a plynulé progresivní melodické pojetí obdivuji a například desku debutovou řadím k tomu nejlepšímu, co ostrovní británie kdy s neoprogresivní vlnou vyplavila. A to zdaleka neznám kompletí produkci dvojice Chandler/Christey, která to spolu táhne po celou dobu účinkování této party na scéně. U Jadis sice platí, že jednotlivá alba a skladby jakoby splývají v jedno a zdají se ze začátku hodně podobné, ovšem po časovém rozklíčování vypadnou z každé desky překrásné melodie, zdobné refrény a kupa atmosféricky vzletných kytarových linek a nápadů.

První co mě s novou nahrávkou praštilo přes nos, byl její prostorový zvuk. Jako by bylo jejím údělem použít veškerou energii k rozletu skrze vás, její dynamické skupenství se vám s nabuzenou intenzitou zavrtává do hlavy a nemíní ji jen tak opustit.
Zmáčku play a slyším výraznou obměnu a oživení dlouholetého soundu kapely, ta učinila jistý kompozičně hudební krok směrem kupředu. Oproti minulosti najednou slyším hudbu, která si mnohem dravěji říká o své místo mezi konkurencí, živelnost a zdravá nebuzenost jsou atributy platící pro nové dílo Jadis. Dynamické výkyvy jsou mnohem zřetelnější, jdou víc do hloubky, ale celkový pozitivní vjem to nijak nenabourává. Gary s emocemi uměl vždy citlivě pracovat a ani tady tomu není jinak. Subtilnost ustoupila dravosti a na povrch se občas dere i jistá syrová neučesanost, nahrávka nepostrádá živočišnější místa a eskaluje mezi ostřejšími tempy, což je vítaná změna.

A tak až z vás Jadis po pětačtyřiceti minutách propracované a vyrovnané nahrávky zakuklené v impozantním přebalu vypresují poslední kapky emocí, mačkáte tlačítko repeat, aniž by jste přemýšleli proč vlastně.

» ostatní recenze alba Jadis - No Fear Of Looking Down
» popis a diskografie skupiny Jadis

Puhdys - Akustisch

Puhdys / Akustisch (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 24.01.2017

Záznam kompletního koncertu Puhdys ze zcela vyprodaného akustického turné po 20 německých městech. Tento záznam byl celý nahrán v městském divadle Baunatal, 30. dubna 2009.

Puhdys na tomto albu promíchali své již zlidovělé songy s novějšími skladbami z posledních let a jednotným akustickým a střídmým aranžmá setřeli zvukové a věkové rozdíly mezi jednotlivými písněmi.

Toto album se výborně poslouchá při zhasnutých světlech v příjemně vyhřáté poslechovce za zimních večerů. Samozřejmě, že lze hnidopišsky hledat nějaké drobné nedostatky, třeba v některých písních jsou v celkovém soundu malinko utopené akustické kytary, nebo lze polemizovat nad tím, které písně zařadit a které nikoliv. Já osobně preferuji první CD, na něm mi jen trošku vadí song Hiroshima, který nemám moc v lásce, ale to je můj problém.

Na druhém CD přesakuji Rockerente a Hey.... - to jsou takové věci spíše stadionového charakteru a patetickou Das Buch.

Ale celkově shrnuto - parádní album, velké většině písní akustický kabátek vyloženě sluší, což se o některých takto nahraných albech světových kapel mnohdy říci nedá.

» ostatní recenze alba Puhdys - Akustisch
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Resistor - Underground

Resistor / Underground (2017)

Antony | 5 stars | 23.01.2017

Sledovat vývoj skupiny Resistor od jejích prvopočátků se mi nepoštěstilo, na jejich tvorbu jsem narazil až před cca. 5 lety. Byl to jeden z těch objevů, kdy se z průzkumných náslechů vyloupne fenomén, jehož označuji jako "jeden z tisíce". Opakovaný poslech alba To The Stars (2014) se vryl do paměti jako zásadní hudební zážitek poslední dekády.

V prvním týdnu letošního roku se objevila novinka Underground a nemohu nepřiznat, že jsem na ni byl zvědavější, než na daleko zavednější kapely. Resistor disponují ve své tvorbě velmi osobitou atmosférou, kterou se jim daří udržovat a prohlubovat i právě díky jisté utajenosti svojí existence. Připadá mi, jako by si hráli hravně pro sebe, a až potom pro posluchače. Důležitý je ten tvůrčí proces, jehož výsledkem je produkt, který si své ctitele najde, není důležité kolik, ale že si porozumí. Hrají mi z duše, hrají neokázale, introvertně sevřeně a přitom se rozdávají z posledního.

Skladby jsou průzračně čitelné, hmatatelně cítím promyšlenost, jakou jsou kladeny kytarové akordy, vokální linky, melodie a harmonie. Vše je úsporně a čistě sladěné, až pokorně sloužící hudebnímu záměru, vyznění, poselství. Nahrávka zcela postrádá nectnosti současné produkce, která staví okázalou tsunami nátlakové zdi, až se posluchač topí v marastu hudebním i zvukovém. Přitom jde o místy hodně tvrdou a agresivní hudbu, drásavou a v některých pasážích znepokojujícím způsobem naléhavou. V muzice se vše točí kolem kytar a zpěvu. Ale jakých kytar a jakého zpěvu! Tak rafinované harmonie hned tak neuslyším, způsob, jakým všechny nástroje spolupracují, přináší ryzí posluchačské zlato. A jako by to nebylo dost, správnou dávku koření dodávají flétny a housle způsobem, co ohromí i pohladí.

Najdu u nich vše, po čem v hudbě toužím. Vytříbené melodie, proměnlivou paletu výrazů, strukturované dlouhé skladby, symbioticky otevřené kompozice, razantní sóla, úchvatné eskapády tónů, interpretační preciznost i živelnost. Je to hudba přístupná i tajemná současně. Když už mám pocit, že skladba vydala vše, zatřese mnou nečekaně překvapivá pasáž, vsuvka, a to při kdoví kolikátém poslechu. I přes relativně dlouhou stopáž jeden poslech nestačí, musím je vždy dát aspoň 2x po sobě.

Nechci srovnávat, nebudu zmiňovat žádné vzory (určitě by se našly), ale tahle parádní (art/prog/avant) rocková muzika je skvělá především zásluhou osobitého talentu všech členů Resistor. Každá skladba má svůj kruciální moment, svoji katarzi, marně přemýšlím, jestli roku 2016 vyšlo něco srovnatelně účinného. Ano bylo mnoho dobré hudby, ale ne v této konzistenci. Je moc fajn, že vznikají alba jako Underground.

Zdroj: Bandcamp
Skladeb: 10
Délka: 77:31
Dynamika: DR9

» ostatní recenze alba Resistor - Underground
» popis a diskografie skupiny Resistor

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

alienshore | 5 stars | 23.01.2017

Nie som veľmi fanúšik Blackfield. Ich hudba mi pripadala taká suchá občas a príliš melancholická. Sympatické na nich však je, že to nie je taký ten vypelichaný snobský prog, ale spojenie alternatívy, popu a art-rocku. Po albume IV to vyzeralo na koniec, keďže Steven Wilson sa chcel plne venovať svojim sólovým projektom. Je tu však číslo päť a hneď na začiatku roka som dostal skvelý, ba priam až geniálny príklad toho, čo sa stane keď do hudby plne nasadíte melodiku a emócie s nimi spojené.

Je jasné, že Blackfield chcú hrať vyššiu hru. Aviv Geffen ako hlavný skladateľ však nechce tvoriť banálny pop. Albumom V trafil (na moje prekvapenie) presne do čierneho. Nie je jednoduché dať dokopy skladby ako sú tieto. Fungujú nielen oddelene, ale aj ako celok a dotvárajú charakter celého diela. Začína sa predohrou A Drop In The Ocean s takmer filmovou koncepciou. Prvý spievaný song Family Man je taký štandard v štýle Blackfield. Od How Was Your Ride? sa však začínajú diať vskutku zaujímavé veci.

Skladby sú bohaté na pocity a subtílnejšie aranžmány skôr dokresľujú konkrétnu myšlienku. V podstate každá z nich má hlavu a pätu. Začína sa verziami, ktoré navnadia a všetko vytreskne v skvostných refrénoch. Presne tak si to predstavujem. Obzvlášť druhá polovica albumu je doslova úžasná so skladbami ako Lately, October, The Jackal či Lonely Soul. Inštrumentálka Salt Water má opäť filmový charakter a pripomína mi to vzdialene song 714 od Wishbone Ash. Záverečné minúty patria nádherne naspievanej From 44 To 48. Všetko sedí na svojom mieste, nič pretŕča a pôsobí to navyše prirodzene bez akýchkoľvek kŕčov.

Prekvapuje ma, že práve Blackfield nahrali takýto album. Nič lepšie som od nich zatiaľ nepočul. Konečne dosiahli to, o čo sa asi celý čas snažili. Toto sa skutočne dá brať vážne ako umenie, ktoré hovorí ľudskou rečou. Pôvodne som chcel dať o trochu menej, ale toto dielo ma natoľko nadchlo svojou ultimátnou krásou, že nakoniec dávam všetko čo sa dá.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila

HOKR / POCO LOCO / Hokrova vila (2004)

Snake | 4 stars | 23.01.2017

Hokrova vila. Nevím jak na vás, ale na mě to působí trochu tajemně...
Lukova letitá recenze a sugestivní obálka mi nedávaly spát a já se pořád vracel k na ytb dostupným skladbám Přišel k nám kocour, Myš v tranzu a Smutek bejvalejch pannen. Nu, nějakou dobu to trvalo, ale dočkal jsem se a při rozdělování dárků pod stromečkem vybalil i tenhle pěknej digipak (díky švagře !).

Matroš na cédéčko se nahrával v letech 2003 - 2004, ale původně jsou to všechno staré pecky z první poloviny osmdesátých let. Hokr hrají bez kytary, tedy v obsazení basa, buben, varhany a takovým zpestřením výsledného soundu je violoncello a ságo hostujících hudebníků. Díky dominantním varhanám a hlubokému, velmi specifickému přednesu Vladimíra Lišky je to hudba temná a dokonale hypnotizující, ale také neobyčejně chytlavá.

Tři výše uvedené skladby jsou - spolu s peckou Zamilovanej vůl - instrumentální a mají velmi blízko k tradičnímu prog rocku sedmdesátých let. Vypíchnul bych i příjemně archaickej zvuk, prostý nějakejch novodobejch vymožeností. Mým dalším favoritem je píseň Pohled lháře. Ságo v úvodu je vynikající a v okamžiku, kdy připojí se celý ansábl zjišťuji, že je to hudba nejen chytlavá, ale i setsakra rytmická. U burácející Voice of WC mi hlavou probleskla vzpomínka na "21st Century Schizoid Man", zatímco sedm minut dlouhá Kdo má vládu nad skvrnami nepostrádá nic z "van der graafovské" naléhavosti. Skvělá je i závěrečná Kobka. Je to sice trochu tyjátr, ale vyšperkovaný několikrát se opakujícím, takřka hitovým motivkem...

Jestli se mi něco nelíbí, tak novou vlnou cáklá Na dvoře. Nemám nic proti drůbeži (zvlášť na pekáči), ale její kvokání prostupující celou skladbou mě krapet znervózňuje.

Texty písní jsou (ve většině případů) velmi složité a příznávám, že jsem z nich ježek. Nerozumím jim a popravdě řečeno, ani se o to nesnažím. Na prvním místě je u mě hudba a ta je tady výborná.

Tak tedy, přátelé, Hokrovu vilu rozhodně ano !

» ostatní recenze alba HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila
» popis a diskografie skupiny HOKR / POCO LOCO

Shadow Gallery - Digital Ghosts

Shadow Gallery / Digital Ghosts (2009)

horyna | 4 stars | 23.01.2017

Někdo může tvrdit, že s Mikem Bakerem odešlo i kouzlo hudby Shadow Gallery. Nemyslím, sice částečné fluidum které je prostřednictvím jeho hlasu v tvorbě kapely patrno je v nenávratnu, to ano, ale hudba zůstává prvotřídní i nadále a nový zpěvák Brian Ashland se alespoň snaží.

Negativa nahrávky:
-větší příklon ke kovovému zvuku
-částěčná ztráta podmanivé atmosférické nálady a pohádkového kouzla prvních nahrávek
-občasná zvláštní pachuť při zpěvu Mikeova nástupce, jakýsi nepříjemný akcent jeho hlasu

Pozitiva:
-větší rozmanitost materiálu
-velké energické nasazení
-schopnost přijít i po tragické události s odhodláním a silným entusiasmem daným pro novou věc
-pozvaní hosté mající podíl na dotvoření charakteru díla


With Honor začíná pěkně tajemně, fůra melodií se na nás řítí rychlostí raketové střely a onen zvláštní nádech, nebo akcent v Brianově hlasu mě úplně nasedí, v refrénech se přidávají sbory a vše je už v pořádku, deset minut písně se postupně moduluje do dalších podob a smysl pro progresivní uchopení kapele čouhá z rukávů. Přichází klavírní linka, spomalení, akustické běhy i emotivní zpěvákův přednes a nutí mě uznat, že pánové vybírali spíš podle barvy, než techniky. Je tu tolik změn a nálad že se vyplatí poslouchat pozorně, odměna je o to sladší.
A něco podobného se vlastně děje uvnitř každé skladby, takže je zbytečné je dopodrobna pitvat. V útřžcím ztratím slovo jen o určitých pasážích, které se mě hlouběj dotýkají, například operní patos a poslední fantaskní minutová jízda ve druhé Venom. Velice emotivně nabitá Pain- skutečný poklad alba, říkáte si že S. G. nikdy nehráli lépe, stejně jako egyptská Gold Dust. Ralf Scheepers si střihnul vokál ve vyšponované Strong a zatraceně sem sedne. No a pak je tu závěrečná dvojice epických devítiminutovek Digital Ghost a Haunted . Kytarové sólo v minutě dvacet a delikátní sbory titulky, nebo procítěný klavírní part s hlasovou výbavou celého ansámblu a Queen-sólo v Haunted, to je jen něco málo znaků, které vás zvednou ze židle a zavedou do říše snů.

Při poslechu alba mě napadla zvláštní paralela s kapelou Saga, která vydala také jedno album s jiným voklalistou, který mě úplně nesedl, zkusila trošku jiný směr a nakonec se s M. Sadlerem vrátila "domů". Tady sice návrat čekat nelze, žel bohu, ale budem rádi alespoň za pokračování tohoto příběhu.

Být D. G. jedinou deskou galerie stínů, možná vytasím známku nejvyšší, ale v globálu celé diskografie ať je to korektní, za čtyři.


» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

alienshore | 2 stars | 23.01.2017

Album In The Passing Light Of Day je skutočne hodný recenzie. Dokazuje, kam hlboko sa môže hudobník ako Daniel Gildenlow prepadnúť. Od diela Scarsick predvádza Pain Of Salvation spanilú jazdu smerom dole. Čakal som zlú dosku, ale táto je až prekvapivo zlá. Najvtipnejšie mi pripadá zaradenie nu-metalových prvkov, no úsmevne pôsobia aj niektoré "mešuge-godžira" vývrtky. Keď si spomeniem na Remedy Lane, tak sa pýtam, či toto je ešte stále tá istá kapela.

Nie je! Zo starej zostavy neostal nik, len Daniel G. a ten otáča kormidlo na základe toho, v akej psychickej pohode či nepohode sa práve nachádza. Áno, mal smrť na jazyku a to ho evidentne zmenilo. No nie som si istý, či tento výlev chce naozaj každý počúvať a nebodaj sa v tom aj šprtať do hĺbky. Ďalšia zaujímavosť je nepochybne aj zvuk. Tradične tu máme tuctovú bezduchú produkciu, ktorá nemá žiadnu charizmu a ani náboj. Je to akurát len hlučné.

Úvod v podobe On A Tuesday sa horko ťažko dopočúva do konca. Meaningless mohla dopadnúť aj lepšie, nebyť tých ůber-smutných verzií. Prvý záblesk svetla prinesie až krátka Silent Gold. Vrcholný nevkus predvádza Pain Of Salvation vo Full Throttle Tribe, kde do toho mlátia pri niektorých pasážach bez akejkoľvek sebareflexie. Číslo jedna medzi najhoršími skladbami však patrí Reasons. Nepodarený až triviálne znejúci úvod by nevadil, dokonca ani melódia. Keď však Daniel začne akože rapovať (ak to teda môžem nazvať rap ...), tak moja trpezlivosť práve našla svoju konečnú stanicu.

Nasledujúca Angels Of Broken Things obsahuje napr. pekné gitarové sólo. Čiže nejaké to pozitívum sa občas objaví. Pri The Taming Of A Beast znie klávesový motív, ktorý dosť pripomína úvod Never Let Me Down Again od Depeche Mode a to už za veľmi pozitívne nepovažujem. If This Is The End je opäť nervózny a emocionálne značne nevyrovnaný song. Najlepší moment celého albumu je jednoznačne titulná 15-minútová vec, ktorá to uzatvára. Nepovedal by som, že je to výnimočné, ale určite lepšie než predošlé tracky.

Výsledok? Kopa frustrácie, nasratosti, smútku, beznádeje a neviem čoho ešte. Človek, aby si k tomu zobral lieky od bolesti hlavy. Sorry Daniel, ale takto nie. Tradične mi tu chýbajú prepracované melodické linky a tie nahrádzajú expresívne až zlostné výkriky do tmy. Viacerí fanúšikovia budú hodnotiť tento počin ako skutočný návrat k progresívnemu metalu, no niektorí si asi všimnú, že návrat do vrcholnej formy sa určite nekoná.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Velvet Revolver - Contraband

Velvet Revolver / Contraband (2004)

chimp.charlie | 5 stars | 22.01.2017

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver

L.A. Guns - Vicious Circle

L.A. Guns / Vicious Circle (1994)

horyna | 4 stars | 22.01.2017

Proč jsem dal kdysi šanci zrovna "takovéto" kapele už dnes netuším, ale jsem rád že tohle album nezní jako klasické glam rockové produkce let osmdesátých, ale jeho stylový záběr je mnohem, mnohem širší. G n R neprožívám a právě k němu by se dali první tři alba této party připodobnit. Alternativní směry a nabroušený metal také nehledám, tam zase míří produkce kapely po roce 1995. Jmenované album je jakousi zlatou střední cestou, barevná mozaika 15 skladeb, kde žádná není stejná jako ta předešlá, každý má na výběr a i když podobná, stylově rozháraná díla nevyhledávám, tady mi to skvěle sumíruje. Něco přesto rád přeskočím, jelikož punk nenávidím, 10 a 13 tka jdou pokaždé z kola ven.

Zajímavý je začátek a konec desky přinášející třeskuté chvíle a polaritu stylu L. A. Guns. Úvodní čtyřlístek vám nedá vydechnout, jedna krasojízda střídá druhou. Riffovou epidemii šíří Face Down, drsnou představu nápravných zařízení amerického kontinentu zase No Crime, atmosféru hard rockové vznešenosti připomene zvonivá, jemně klávesová Long Time Dead a metalovou nespoutanost slayerovská Killing Machine- masáž silových temp a dravá jízda peřejemi Orinoca. Ve středu desky se střídají nálady jak na běžícím páse, orientem načichlá velice vnímavá a na poměry kapely hodně progres věc Fade Away, tklivá instrumentální mezihra Tarantula, tesknící balada Crystal Eyes- ve které instrumentace kapely získává na vážnosti a leckterá sukně se sama sune vzhůru. Styl alá Motorhead s foukačkou u rtů dováží Nothing Better to Do, naopak rozvahu a plno pěkných melodií Chasing the Dragon. Perlou zůstává cover verze Ten Years Afte- I'd Love to Change the World, výborná výpravná píseň s hlaďounkou kytarou plna prosluněných sólových výpadů, získává v prezentaci této kapely neuvěřitelnou dynamiku, švih a razanci, je to jedna z mála napodobenin lepších originálu, alespoň pro mne. Who's in Control (Let 'Em Roll)- dováží moderní rytmy a zdravě energický potenciál, Lewis to do nás pere slovo od slova a rytmizace písně krutě pumpuje. A je tu slibovaný konec, ten provází dvojice skvělých pomalých baladických skladeb. První je Why Ain't I Bleeding- k podlehnutí postačí foukací harmonika, dobře poskládané rýmy a uvolněná basová harmonie. Kiss of Death- se škrábe po emocích ještě silněji, houpavý a melodický ráz svými výkony vytváří celé hudební osazenstvo, klavirní part a Lewisův vokál stojí vepředu.


Že kapela hrát skutečně umí slyšet je, tentokrát se podařil zvládnout i kompoziční proces a tak po hodnotné desce stylu glam- Hollywood Vampires, přicházejí potetovaní chlápci zpoza velké louže s porcí pořádné muziky pro dospělé.
Hlavní devízou desky, je její neuzavřenost. Spojnice posledních zbytků glam rocku s čistým hard rockem a metalovou výbušností strojí na tomto díle velkou oslavu. Producent Jim Wirt ladí v mnoha skladbách nástroje rozdílně a i to přispívá k větší dramatičnosti tohoto jinak nesourodého celku. 4,5*

» ostatní recenze alba L.A. Guns - Vicious Circle
» popis a diskografie skupiny L.A. Guns

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

steve | 3 stars | 22.01.2017

Konečně nám Pain of Salvation vydávají novou desku. Po dlouhých šesti letech a zdravotních útrapách Daniela Gildenlöwa se tito švédové vrací opět na scénu. A hned v úvodu musím poznamenat že to není návrat nijak velkolepý, nebo snad opojný. K jakékoliv objevnosti, dlouhá léta s kapelou spjatou má tohle album nejdál z jejich doposud vydařené kariéry. P.o.S. zdárně recyklují sebe sama. Velkohubých návratů tady už byla celá spousta a tohle bude jeden z nich. Kapela která kdysi pozvedla zkomírající prog metalový žánr se vrací kamsi do své dávné minulosti.
Retro styl pečlivě vystavěný zpoza Road Sal-tů 1 a 2 je rázem zapomenut, rockové choutky ozdobené sedmdesátkami vzali za své a Danielova (nová) parta se obrací opět k metalu. K mé velké nelibosti prodělává velký krok zpět, krok který v rockové muzice absolutně neschvaluju a hodně se mě zajídá. Samozřejmě ta deska je pořád hodně progresivní, je tady pousta skvělých pasáží, dominanání práce s nástroji, atmosféra, instrumentální znalost, smířlivé melancholické plochy, ale... Ale vše nabourává ten "stupidní" metalový rámec a příšerný nu-metalové klišé, kterého se pejni dokázali z velké části postupně zbavit.
To co bylo u Remedy Lane a Perfect Element novátorské tu vyznívá tupě a to co bylo na Scarsick hitově dominantní tu mizí do ztracena.

Pro metalisty bude jejich nová deska opět velká údálost. Pro rockery, kteří nehodlají neustále překousávat tvrdé disharmonické celky koketující s nu-metalem kterým opovrhují vyznívá otravně, samolibě, ale také příliš zatěžkaně a může způsobit částečný bolehlav.

A tak se ptám proč? A odpoveď typu - proč ne, může znít povrchně i pravdivě, ale pak ať pánové nečekají nějakou úctu a poklonu.
V době, kdy hledí podobně zaměřené kapely jako Anathema, Riverside, Opeth, nebo S. Wilson se vztyčenou hlavou jasně dopředu a prošlapávají si terén to P.o.S. takhle zazdí. Schade!

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Collegium Musicum - Zelená pošta

Collegium Musicum / Zelená pošta (1972)

lover-of-music | 4 stars | 22.01.2017

"Aj moja pieseň chce být takou poštou, s ktorou vietor k uchu doletí"

Po včerejším poslechu Zelené Pošty jsem si ťukal do hlavy a říkal: Jak jsem mohl být takový blb a tohle album tak podceňovat.
Je sice pravdou, že u mě nedosahuje takové kvality jako např. Konvergencie či Zvoňte, Zvonky, ale musím uznat, že je to další slovenský hudební poklad. V knize o Vargovi jsem se dočetl, že předešlé Konvergencie byly typicky zimní záležitostí a Zelená Pošta zase letní. Je to svatá pravda. Ze Zelené Pošty opravdu čiší letní pohoda.
Skladby jako Z Ďatelín, Nechtiac či některé motivy ze závěrečné Zelené Pošty jsem si pořád pobroukával a už je umím skoro nazpaměť. Co se týká Smutné Ranné Električky, tak ta je fakt psycho. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Musím se ale bez mučení přiznat, že Krajina Bielych Dievčat či Tenis se mi moc nelíbily. Byl bych mnohem raději kdyby tam byl místo nich skvost Ĺaľia poľná. Bohužel v té době ještě neexistovala.

Já bych zařadil titul slovenský Sgt. Pepper spíše Zvonkům než Poště, ale to je věc názoru.

"Páv marně volá, končí sa slávnosť v zahradách, páv marně volá, každý sa náhle skrývá v tmách"

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Thunder - The Thrill of It All

Thunder / The Thrill of It All (1997)

horyna | 4 stars | 21.01.2017

S deskou The Thrill of It All stanuli Thunder na další vyvýšené plošině svého uměleckého růstu. Už okusili komerčnější směry na začátku své poutě, ještě v dobách melodické muzice nakloněných, nakoukli pod temnou stránku lidské duše s deskou třetí a ve čtvrtém pokusu kloubí vzdušné rockové aranžmá s funky vlivy a pestrou kolekci doplňují, jak je u nich dobrým zvykem kvalitními baladami.
Zvuk je odminule mnohem přístupnější a košaté rytmy funky dokáží s pestrostí muziky jakou Thunder produkují udělat divy.
Je toho dost na čem si rocker může pošmáknout, začne se šlapající čitelnou byskytarou v rockově prorostlé písni Pilot of My Dreams. Balady jdou Thunder k duhu, smutné kouzlo vydařeného Dannyho frázování v Love Worth Dying For i plačtivá This Forgotten Town to po zásluze potvrdí. Do funky útoku zavelí čtvrtá Don't Wait Up for Me, stejně jako Lukovou šestistrunkou řízená osmá Hotter Than the Sun. A že to dokáží ostrovní chlapáci i pěkně nakopnout nás přesvědčí TGV skladba Cosmetic Punk.
The Thrill of It All řadím k nejoblíbenějším deskám Lukovi party a proto budu hodnotit čtyřmi silnými.

» ostatní recenze alba Thunder - The Thrill of It All
» popis a diskografie skupiny Thunder

Orme, Le - La Via Della Seta

Orme, Le / La Via Della Seta (2011)

Ryback | 3 stars | 21.01.2017

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other voices a Full circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr směřování občas do jazzu.
Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám.

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri - a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap… a ne jako vykleštěný šmoula :-).
Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“…

Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě…
Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu…
Navíc ve skladbě Serinde mám podobně špatný pocit déjà vu, jaký Slavo popisuje u Stevena Wilsona – tahle skladba totiž hodně zní jako propasírovaní, převaření Camel…
Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany.
Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP Xi'an - Venezia – Roma přichází závěrečná La via della seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá… Zůstává jen rozpačitý pocit…

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body není… Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.

P. S.
Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám :-).
O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator >> odkaz ...

» ostatní recenze alba Orme, Le - La Via Della Seta
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Ursiny, Dežo - Momentky

Ursiny, Dežo / Momentky (1990)

adam | 4 stars | 21.01.2017

Vždy keď tento album počúvam, tak mám taký ambivalentný pocit. Vedel Dežo že sa v tom roku všetko otočí na hlavu? Vedel že bolševik padne? Vedel že dostane rakovinu? Vedel že vchádza do poslednej 5 ročnice? Hudba vraví že áno. Radostné sa mieša so smutným. Ešte cítim dozvuky z nasratej prechádzky z cesty domov... Ale už počuť aj radosť z nádychu po dotelní spoločenského marazmu. Užívanie si rodičovstva a bezmocnosť s tým spojená. Zrelí muži a ich zrelé problémy. Klavír je jasný a ostrý a mám z neho nálady jak keď loď unáša prúd v mrazivom vzduchu. Bicie presné ako chôdza. HUdba chvíľami stroho cyklická ako doba v ktorej vynikla a chvíľami pestrá ako tá čo mala prísť. Neviem či ho mám rád, ale vždy ma unáša niekam preč. Niekde kde som bol dieťa ktoré musí rýchlo dospieť lebo nemá inú možnosť.

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Momentky
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Opeth - Blackwater Park

Opeth / Blackwater Park (2001)

EasyRocker | 5 stars | 21.01.2017

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

kamila | 3 stars | 21.01.2017

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Orme, Le - L'infinito

Orme, Le / L'infinito (2004)

Ryback | 4 stars | 20.01.2017

Lednový pátek večer. Jsem sám doma. Udělal jsem si grog, a co může být lepší společností, než dobrá hudba?
Už odpoledne v práci jsem vyloženě chytil (minimálně několikadenní) chuť na Le Orme, takže otázka Co si večer pustit? byla jasná volba.
Ještě že jsem tohle album nehodnotil dříve… Ta krása prostě musela dozrát.

Hned úvodní skladba Il Tuono E La Luce nastoluje vynikající, procítěnu, přímo leormeovskou atmosféru, kterou ještě podpoří gilmourovsky klouzavá elektrická kytara. Skladby pokračují, zvuk nezní nijak archaicky, přesto melodie vyluzující Hammondovy varhany a klavír (často v popředí) hodně potěší. Po orchestrálně znějící Shanti přichází pomyslný vrchol alba se čtvrtou skladbou, ústřední, artrockově patetickou L'Infinito, podle mě srovnatelnou s čímkoli nejlepším z jejich tvorby ze sedmdesátých let. Zbavuje mě to slov, je to… křehká Melancholie ve své esenci. TOHLE TAKHLE prostě umí jenom Le Orme…
Album je plné zajímavých pasáží. Housle v popředí v polovině skladby Si Può Immaginare, kde mě klávesák Michele Bon trochu připomíná Jona Lorda. Čistě sólo klavír v nádherné instrumentálce Il Tempio Sul Lago, vzdáleně zase připomínající spíš Fryderyka Chopina než rockovou bandu. Sitárově indické posezení při La Ruota Del Cielo… A nejsilnější hudební motiv - L'Infinito – opakovaně rámuje i samý závěr alba.

Čtyřicet pět minut uteče jak voda a já? Sedím s otevřenou pusou, mám husinu, ale ne ze zimy a jdu si to pustit znova.

Italsky sice neumím žblebtnout ani slovo, ale bavíme se o hudbě: dávám čtyři hvězdy; podle mě zcela zaslouženě.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'infinito
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Led Zeppelin - IV

Led Zeppelin / IV (1971)

lover-of-music | 4 stars | 20.01.2017

Led Zeppelin je legenda. Zbylo po nich spousta dobré a kvalitní muziky. Ovšem já mám problém, protože se mi vždycky líbí jenom půlka jejich alba. Od I až po III. U IV se to trošku zlomilo, ale pořád je tam u mě to ALE.

Když se řekne Led Zeppelin IV, tak se mi vybaví bez debat píseň Stairway To Heaven. Většina lidí jí také považuje za vrchol alba. Chápu. Je to famózní píseň. Při její melodii se jakoby vznáším v oblacích a i někdy husina naskočí. Ovšem pro mě je vrchol alba opus The Battle Of Evermore. Pro mě je to nejzdařilejší a nejlepší folková píseň jakou jsem kdy slyšel. Troufám si i říct, že to je nejlepší píseň od Led Zeppelin. Podle mého názoru samozřejmě. Ta mandolína, to je něco nádherného. Další píseň folkového ladění je Going To California. S touto písní mám i jeden osobní zážitek. Jednou jsem byl v Jížních Čechách. Konkrétně ve Slavonicích. V podvečer jsem seděl u lesa u ohně a koukal jsem se na nádhernou louku. A do toho jsem si do sluchátek pustil tuhle skladbu. Takový nádherný stav beztíže jsem ještě nezažil. Doporučuji zkusit. Jediné čeho jsem se bál bylo, aby na mě z lesa nevyletěl žádný kňour. To by bylo po Zeppelínech a možná i po mě. Ale zpět k písni. Mandolína už tu sice není tak výrazná, ale pořád krásně zní. Misty Mountain Hop je pořádná a chytlavá rocková vypalovačka. Robertovo ječení jsem si opravdu užíval.

Musím se přiznat, že se mi příčilo dát tomu albu míň jak pět hvězd, ale musím, protože se mi vůbec nelíbila Four Sticks a Rock And Roll. Takové nudné rockárny prostě nemám rád. Ach jo.

Ale stejně Led Zeppelin mají skvělý zvuk i v těch nudnějších skladbách.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Puhdys - Dezembernächte

Puhdys / Dezembernächte (2006)

jirka 7200 | 0 stars | 20.01.2017

Asi nejsem ta správná cílová skupina. To mi koupit má manželka k vánocům, tak se snad rozvedu. Nicméně, jak jsem se dočetl, své zákazníky si toto album našlo, konec konců, není to první ani poslední kapela, co natočila vánoční album, takže je vlastně všechno v pořádku.

» ostatní recenze alba Puhdys - Dezembernächte
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - 10 Wilde Jahre

Puhdys / 10 Wilde Jahre (1978)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2017

Ačkoli by název desky mohl evokovat, že jde o výběr k 10 letům výročí kapely, není tomu tak, jedná se o šestou řadovou desku Puhdys.

Na tomto záznamu musím pochválit zvuk, na to, že nahrávka vznikla před téměř 40!! lety, tak snese bez problému srovnání s dnešními hifi nahrávkami, ba naopak většinu dnešní rockové produkce bez dynamiky strčí hravě do kapsy.

Na úvod zaduní skvělý hard prog rockový otvírák "Ikaros 2" Druhá a zvláštní v pořadí je píseň "Napoleon", takový rockový parade march. Výborně odpíchnutá a zpěvná je "Tausend Meilen von Zuhaus" s krásně zvonivou akustickou kytarou, která si v nahrávce krásně "odpovídá" s druhou zkreslenou el.kytarou. Další výborná věc je "So nah am Leben, nah am Tod", s výraznou basovou linkou, která vypovídá, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Je to jediná věc, nazpívaná Dieterem Hertrampfem na této placce. Melodický hard rock "Made in Puhdys" uslyšíme v "Falk und Nachtigall" a zabouří to i v "Doch die Gitter schweigen" (Ale mříže mlčí), která je o člověku, co se dostal na zcestí a nyní zpytuje svědomí ve vězení při pohledu přes zamřížovaná okna cely. Tato píseň byla použita jako uvodní píseň NDR krimi filmu "Polizeiruf 110 - Die letzte Chance". Ospalá je "Flieg, Vogel, Flieg" - akustická záležitost se španělkou a umně použitou flétnou. Takovou věc do počtu, o jakých jsem psal v recenzi na "Perlenfischer" je dle mého poslední, poťouchle country rocková "Hören und Sehen". S touto věcí jsem se nějak nikdy nesžil.

Dávám 5 hvězdiček, ale pokud bych mohl dělit, tak dám 4,5.

P.S. : Jen taková perlička na závěr. Tato deska obsahuje dva mrazivé texty, jejihž hlavními postavami jsou ptáci, symboly svobody a volnosti - v případě skladby "Falk und Nachtigall" to je sokol a slavík. Cituji z mnou zkráceného a přeloženého textu :

"Ve své ocelové klítce sedí malý slavík
tak moc by chtěl uletět na svobodu.
Nikdy neviděl modrou oblohu
a nikdy nebyl v zelenajícím se lese.

Počkej, malý slavíku,
otevřu tvou klícku a pustím tě na sovobodu.
A tak slavík vyletěl a zpíval a znělo to tak jako - "děkuju"
potom vzlétl vysoko k té vysněné modři.

Potom ho spatřil sokol a slavíkovo trylkování se odmlčelo
Nikdy sokola zblizka takto neviděl a náhle se tu objevil.
A tak se vysoko na modrém nebi
střetly jeho drápy se slavíkem
Přesně tak jsem to viděl"

- no, mě z té metafory trochu mrazí, pokud si uvědomím, že to je text z NDR roku 1979.

» ostatní recenze alba Puhdys - 10 Wilde Jahre
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri  Not The Weapon But The Hand

Hogarth Steve / Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand (2012)

horyna | 5 stars | 20.01.2017

Zapomeňte na pesimismus skrytý v klávesových rejstřících Richarda Barbieriho, důležitého to článku a vlastně spolušiřitele atmosférických melancholických pochodů světa Porcupine Tree. Zapomeňte na emotivně vzepjatý vokál Steve Hogartha plujícího na malebných tónech kytary S. Rotheryho v nadýchaných skladbách domovských Marillion.
Dvojice pánů podepsaná pod tímto dílem předkládá ještě niternější náhled do pocitů jedince obývající naši dobu a planetu, v míře mnohem intenzivnější. Na světlo hudební, se každý rok dostane bezpočet emotivně laděných souborných prací, troufám si tvrdit že právě tahle spolupráce v roce 2012 dopadla velmi dobře.

Richard posunul, či rozšířil pole působnosti vytvářející smutečně dojemné chvíle padající z jeho pod prstů do dalších dimenzí a pro Hogarthův vyjimečně citově stavěný vokál kouzlí jednu fantaskní chvíli za druhou. V úvodu Red Kite- je jí břitká klavírní melodie a zapojení orchestrálních prvků, nad kterými uhrančivě vévodí Steveův hlas. A Cat With Seven Souls- se posouvá pomalými kroky za zvuků samplů a vokál spíše cituje než pěje, postupně se přidávají vícehlasy, hudba se moduluje a okolní souzvučí nabývá na působivosti. Naked- vyznívá v houpavých rytmech bizardně a svým charakterem dokáže nahlodat poklidnou stránku lidského vědomí. To čtvrtá Crack- přináší mnohem větší dynamické zpestření i rockovou svěžest, Barbiery se rázem mění a i Hogarth dodává svým hlasem více přijatelného tepla v mnohdy tanečním rytmu. Your Beautiful Face- se opět odehrává ve vysněných představách a asociácích obou protagonistů, prvky které používají ve stavbě této skladby působí značně progresivně(krásná kytarová melodika), úsporně a bez okolních ovlivnitelných stop. Only Love Will Make You Free i následná Lifting The Lid- se soustředí na prchavé kouzlo okamžiku, stěží uchopitelné, stejně jako celá tato "kniha poezie", pro kterou je jakési škatulkování zcela bezprizorní.

Ne vždy, jen při příhodné konstalaci se stává zázrak a hudební zdělení dokáže svou silou dokonale očistit duši zdevastovanou okolním světem a dobou. Je moc dobře že v progresivní muzice stále emoce dokáží vítězit nad technikou a bouří myšlenek odsunou "přehrávače stupnic" do zapomění.

» ostatní recenze alba Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand
» popis a diskografie skupiny Hogarth Steve

Puhdys - Perlenfischer

Puhdys / Perlenfischer (1978)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2017

Pátá studiová deska skupiny Puhdys vychází v roce 1978, opět je zde znát lepší odvedená práce ve studiu, nástroje, až na někde mírně utopenější bicí zní na dobu vzniku kouzelně.

S překvapením jsem po letech zjistil, že na této desce není vlastně žádná slabší skladba, žádná povinně optimistická záverečná tečka, která jakoby posluchači sdělovala - "ty naše chmury jsou jen na oko". Takový pocit mám z některých songů na jiných albech skupiny. Ani žádnou angažovanou tu nenajdete.
Z této desky mám prostě pocit, že ji Puhdys natočili přesně tak, jak chtěli, bez nějakých za uši tahajících kompromisů.

Tato deska vyznívá celkově v pomalejším tempu, naladěná do takové jakoby podzimní melancholie, jak textově, tak hudebně i obalem, což do sebe vše výborně zapadá.

Úžasné, pomalu se rozvíjející skladby, gradující důrazným rockovým refrénem jsou hořko sladké balady "Spuren der Nacht" a "Es fällt mir schwer", které řeší vztahové problémy mezi partnery a "Wenn Träume sterben", která v textu vybízí, abychom v sobě neuhasili touhu splnit si všechny své sny. Přímočará, hardrocková skladba se skřípajícími kytarami,"Mephisto", která uprostřed skadby překvapí progrockovou mezihrou, varuje před démony, kteří se nás snaží svést na zcestí. Otázkou je, kdo tím byl myšlen.

No a nejvýraznějším příspěvkem na tomto elpíčku je samozřejmě titulní "Perlenfischer", kterou považuji jak textově, tak i hudebně k tomu nejlepšímu, co kdy Puhdys natočili, nebál bych se sportovním žargonem říci, že na bedně má své místo jasné. No a nesmím zapomenout na druhý vrchol alba - rozmáchlou a nejdelší "Sterne verspäten sich nie".

V hitpárádě NDR za rok 1978 měla skupina v první patnáctce 4 písně z této desky, což se nikomu jinému zatím nepovedlo. Deska vyšla v roce 1981 v licenci u Supraphonu, takže u nás bude asi dost známá.

» ostatní recenze alba Puhdys - Perlenfischer
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Osanna - Tempo

Osanna / Tempo (2013)

Snake | 5 stars | 20.01.2017

2DVD Osanna - Tempo (2013)
Afrakà - DVD 2215/BWR 163, Black Widow Records - DVD 2215/BWR 163

Nejsem nijak velkým sběratelem koncertních DVD, ale Osanna, to je italská prog rocková legenda a moje srdcovka. Sice to neznamená, že doma musím mít nutně celou její diskografii, ale o tomhle luxusním nosiči jsem dlouho přemýšlel a nakonec zařadil jej do sbírky. Je to opravdu pěkná kniha v tvrdých deskách a ve formátu klasické dvd krabky, ve které se na nějakejch 40 stránkách nachází předmluva (v italštině) a historie kapely (v italštině i angličtině) a hlavně, mraky fotografií. Jak současných, tak těch vpravdě historických. Především jsou tu však ukryté hned dva DVD disky, jeden se záznamem koncertu z 24.10.2012 a druhý, obsahující 20 videoklipů z let 1971, až 2009.

DVD 1

Koncert je rozdělený na dvě části a v té první - zhruba hodinové - se hraje průřez starší tvorbou, ovšem v "modernějším" aranžmá tak, jak to znám již z comebackového alba Taka Boom. Skladby jsou rozdělené do tématických bloků a kapela v nich ladně přechází od debutu "L´uomo", přes trojku "Palepoli", až po album "Suddance", které bylo posledním vydaným v sedmdesátých letech. Jako speciální hosté se objeví Sophya Baccini (zpěv ve skladbě "A zingara") a především, Gianni Leone z legendárních Il Balleto Di Bronzo. Zvolil sice naprosto šílenej vohoz, ale hraje mu to náramně a na ten svůj Oberheim řádí, jako převtělenej ďábel...
Nechybí ani David Jackson. Ten je sice pořád ještě vedený jako zcela speciální host, ale já už ho po těch letech beru jako rovnocenného člena kapely a právě David v hlavní roli, ve skladbě Theme One (Dalla discografia dei Van Der Graaf Generator), uzavírá první část koncertu.

Do jeho druhé poloviny nastoupí i malé smyčcové těleso - spočítat se to nedá, ale odhaduju to zhruba na 12 hlav - a spolu s kapelou zahraje větší část soundtracku Milano Calibro 9. Úžasnej moment a Art rock s velkým A. Ke konci koncertu to však trochu usíná. Pozvat si jako hosta trochu nejistého Tito Schipa JR. asi nebyl nejlepší nápad (zpěv ve skladbách "Per la Strada" a "Fiume"), navíc se tady čím dál tím víc prosazují prvky italské lidové hudby. Ale to už je samotné finále, které můj zážitek z výborného kocertního vystoupení nijak neruší.

Pár slov ke kapele samotné. Osanna, to už je dnes jen zpěvák a kytarista Lino Vaireti, kolem kterého - od návratu na scénu - rotuje značně proměnlivá sestava doprovodných hudebníků. Koncertní squadra se představuje ve výborném světle a kromě samotného principála mě zaujal především kytarista Pasquale "Pako" Capobianco. Má úžasný cit pro melodii a opravdu hbité prsty. Ovšem neméně výborný je i doprovodný pěvec a hráč na "vintage keyboards" Irvin Vairetti a pochopitelně, nestárnoucí David Jackson. Výhrady bych měl jen k bubeníkovi. Ne, že by hrál špatně, ale téměř po celý koncert tváří se jak kakabus...

Obraz je perfektní, zvuk ve formátu stereo. Jako bonusy jsou tu videoklip ke skladbě "Rosso Rock" a dokument ze zákulisí koncertu.

DVD 2

Druhý disk nabízí 20 videoklipů (110 minut hudby) z let 1971 - 2009. Některé - ty nejznámější - jsem znal z ytb, ale je tu také celá řada skutečně raritních a dosud nepublikovaných snímků. Drtivá většina těch nejstarších pochází z různých, na playback hraných tv show. Obraz je převedený do v současné době asi nejlepší možné kvality a zvuková stopa je nová. Od skladby č. 13 - “Ce Vulesse Ce Vulesse” - už jsou to záznamy z koncertních vystoupení od roku 2001 do (skoro) současnosti. Ve výborné obrazové, tak i zvukové kvalitě.

Běžný divák by mohl být překvapený tím, že se tady některé skladby hodně opakují. Na začátku sedmdesátých let byla Osanna snad v každé italské televizní show a tak je tu skladba "L´uomo" šestkrát, z toho hned čtyřikrát z roku 1971, ale - pochopitelně - pokaždé s jinými obrázky. Videa jsou za sebou seřazena podle data vzniku, tedy pěkně chronologicky a skýtají ucelený pohled na vývoj skupiny. Skutečná historická studna a vynikající studijní materiál v jednom.

Je pravdou, že pořizovací cena nosiče je v tomto případě o něco vyšší, ale tenhle krásnej přírůstek do sbírky za těch pár euro navíc stojí. Pro fanoušky Osanny povinnost !

» ostatní recenze alba Osanna - Tempo
» popis a diskografie skupiny Osanna

Vai, Steve - Real Illusions: Reflections

Vai, Steve / Real Illusions: Reflections (2005)

steve | 4 stars | 20.01.2017

Steve Vai je sice v mém pohledu často příliš excentrický, hudebně extravagantní a velice rád předvádí své umělecké choutky na odiv ostatním. Na svých deskách vyznívá sebestředně, ale obrovský díl kreativity a nezměrně široká umělecká touha se mu upřít nedá. A jestliže alfou a omegou jeho tvorby zůstává nepřekonatelné album Passions and Warfare, recenzovaná deska stojí jen malý stupínek pod tímto klenotem.

Vstup do alba se Stevovi povedl mimořádně rázně, Building The Church je rytmicky úderná skladba obsahující kupu dobrých melodií a vyhrávek.
Vai mě jako zpěvák vůbec nevadí, sice není příliš vyprofilovaný, extra zajímavý, ani barevně sebejistý, ale ke své muzice se hodí a postačuje. Proto mě jeho expresivní řádění v druhé Dying For Your Love, nebo schizoidní žesťové šílenosti Firewall vrásky nedělá.
Čtverka K'm-Pee-Du-Wee má úkol zklidňovací, stejně jako velkolepá freska Lotus Feet.
Silový uragán těch nejlepších kytarových motivů se proplétá skrz emoční přívaly v Glorious a hřmotný riffový odchod ve stylu Midway Creatures se na albu vyloženě vyjímá, stejně jako poklid I'm Your Secrets.
Vyloženou progresivní baštou je track č.6 Freak Show Excess a závěrečná píseň Under It All s řádícím Colsonem na všechno do čeho se dá praštit.

Jsem zvědavý kolik podobných lahůdek ještě ze svého pera mistr Vai vypustí. Jeho skladatelská potence týkající se včasného produkování nových děl je totiž mizivá.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Real Illusions: Reflections
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Blue Öyster Cult - Heaven Forbid

Blue Öyster Cult / Heaven Forbid (1998)

horyna | 4 stars | 19.01.2017

Deset let, přesně takovou dobu nevydali ústřičky novou desku. Když spolu byli ve studiu naposled, psal se rok 1988 a ve světě letěla snad každá hudební formule, ta jen trochu víc líbivá šla maximálně na dračku, hudba byla šik a velice populární vývozní artikl, na kterém bohatl kde kdo, velké firmy pak především. S deskou Heaven Forbid stojí rázem ta ne úplně stejná parta lidí na novém startu, kolem nich duní alternativa a znovuzrozený punk se dere o místo na slunci. I televizní stanice jdou tomuto naproti, aby kapela neporostla mechem a dinosauří šupiny nemusela oškrabávat pořádným lovečákem, svůj sound značně zmodernizovává. Aby také ne, k smíchu a ostudě by směřovali pisálkovské uštěpačné příspěvky mluvící o kapele, potažmo albu jako o mrtvém zboží.
Ovšem chyba lávky, materiál který kapela toho roku předkládá vyrazí dech jak letitým příznivcům kapely, tak novým zvědavcům toužícím dozvědět se o zvláštním jménu tohoto souboru (i okultní textové tématice je doprovázející) mnohem víc. Síla, osobitost a energie nahrávky je přinejmenším překvapující a nečekaná, na stranu druhou vítaná a oslavovaná. Prostě a jasně, tenhle materiál má tah i originální střih, navíc léty opodstatněné renomé kapely dokáže uštědřit pěkný direkt okolnímu světu.

Rozjezd formule s nápisem See You in Black a B. O. C. identifikuje jen málokdo, napoví pouze hlas Erika Blooma, zvláštní jiskřící metalova příchut je přítomna.
To Harvest Moon- už rozkvétá do barevneho spektra příznačného právě pro tyto amiky, jde o pěknou vícehlasou pohodovku.
Další riffostroj Power Underneath Despair a vzletná čtverka X Ray Eyes- s vlivy Rush, které vévodí hra na španělky a dominantní práce s vokály.
Hammer Back- nic objevného, pouze nejtvrdší položka desky.
Damaged otevírá druhou půli, která ubírá na tvrdosti, ale ne z tempa. Právě tahle perlice kombinuje fusion a rock, nutno podotknout, velmi slušně.
Cold Grey Light of Dawn- přijíždí s dojemným kytarovým sólem, vykazyuje stabilní melodiku i nápady.
Závan country se ozve v Real World a Live For Me- symbolizuje hravost a nápaditost, vraci tak kapelu do zlatých 70 let.

Poutavý cover alba a příjemný a nečekaný návrat, návrat do doby, kdy podobní dinosuři neměli zrovna na růžích ustláno. 4,5*

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Heaven Forbid
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Puhdys - Far From Home

Puhdys / Far From Home (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2017

V Evropě jsou Puhdys na vrcholu - jsou žádaní v komunistickém východním bloku, tak i v kapitalistické cizině. Turné střídá turné a přichází nápad na proražení na anglický mluvící trh. Proto Puhdys balí kufry a odjíždí do Anglie, kde v Ridge Farm Studiu pod producentským dohledem ne ještě tolik známého Colina Richardsona (produkoval později stovky alb - např. namátkou Exploited, Napalm Death, Fear Factory či Carcass) natáči desku "Far from Home".

Je zajímavé že se Colin i podílel na přebásnění některých textů do angličtiny. Můžeme porovnávat, jakým způsobem byla tato deska smíchána oproti originál nahrávkám a jak by Puhdys zněli, pokud by standartně zde nahrávali. Ale abych si sednul na zadek z anglické verze, to ani náhodou. Dal jsem si práci a porovnával jsem každou jednotlivou skladbu s originálem a až na pár dílčích detailů, kdy se mi v anglické verzi líbila o trochu lepší separace nástrojů, nebo jiný poměr hlasitosti mezi jednotlivými nástroji, tak musím jednoznačně pochválit originál verze.

Je zvláštní si uvědomit, že ve stejné době ve stejném studiu natáčel Ozzy Osbourne svou desku "Diary of a Madman" a s Anglii začíná hýbat NWOBHM.

Jako bonus Puhdys na desku přidávají svoji verzi "Highway Star" od Deep Purple "Hell Raiser" od Sweet. Do světa s touto deskou Puhdys díru neudělali, otázkou je, zda to nebylo podivnou dramaturgií při výběru písní, protože to byl pěknej mišmaš.

» ostatní recenze alba Puhdys - Far From Home
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Jubiläumsalbum

Puhdys / Jubiläumsalbum (1989)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Puhdys - Jubiläumsalbum 1989 vyšlo jako rozlučkové dvojalbum, před plánovaném ukončením působení skupiny - první deska obsahuje cover verze světových hitů Uriah Heep, The Kinks, Led Zeppelin, Deep Purple a dalších. Já osobně nerozumím vydáním cover alb, pokud to není nějaké Tribute album. No a druhá deska je výběr hitů Puhys, obvzláštněná tím, že některé písně jsou nahrány dalšími skupinami z NDR - Berluc, Rosalily a pod. Tam mě zaujala kapela Amor and The Kid s jejich verzí "Geh zu Ihr" - to je vtipný, i Helga Hahnemann se svojí verzí "Rockerrente". Výborná je i předělávka skladby "1992" od západoněmeckých kolegů The Lords, kteří s nimi jeli turné.

Poslední nahrávka před pádem režimu. Natáčelo se již v soukromém studiu Meyera a Birra, kteí si nahrávku i vyprodukovali.

» ostatní recenze alba Puhdys - Jubiläumsalbum
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

steve | 5 stars | 18.01.2017

Caravan a tzv. Canterburská scéna byli v dobách daleko dávných synonymem jisté umělecké vyzrálosti a zárukou kvality. To už je sice pradávno, ale zbyla tu po ní spousta významých hudebních děl a tohle je svým jedinečným způsobem možnou vlajkovou lodí pro ostatní. Tolkienovské inspirace, atmosférické ztvárnění obalu, jedinečná zvukovo malebná kulisa a především velice citlivá a vláčně jemná instrumentální aranžmá, umožňují se do hudby Caravan krásně položit a nasávat její chutě.

Harmoničnost se tu vznáší, vzdouvá a přeletuje jako hejna divokých hus a archaický zvuk se podílí na otisku vracející časové prodlevy někam o dvě, tři století nazpět. Klukům jde o to, vytvořit speciální atmosféru, díky které se dá jejich hudba snadnějc identifikovat a na této placce se jim to opravdu podařilo. Expeimenty s psychedelií a jazzem naznaly pokrokových rozměrů a plně se etablují v muzice jako je tahle.

Garantuju, že takovou Golf Girl si budete broukat od prvních chvil co ji uslyšíte a zamilujete, je totiž přenosně nakažlivá. Ještě hodnotnější je pro mě její následovnice Winter Wine snoubící citlivé aranžmány a smysl vymyslet parádní melodie. S Love to Love You (And Tonight Pigs Will Fly) nemám problém a titulovce In the Land of Grey and Pink náleží čestné místo i díky stylovému klavírnímu výstupu vně. A pak je tu divotvorná cesta napříč exotickou krajinou Nine Feet Underground, kterou se nepřísluší popisovat, její poslech vám napoví a zavede do oblastí tolik vzácných, že rockové srdce rádo a často zaplesá.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Puhdys - Neue Helden

Puhdys / Neue Helden (1988)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Pokračování utajovaného rozhovoru členů Puhdys na politbyru :

„Tak soudruzi, měli jste kliku, většinu toho, na čem jsme se domluvili, tak jste na desce Ohne Schminke splnili s velkou oddaností, že ty písně budou tak hrozný a že se takto ponížíte, to jsem ani já nečekal. Jen jste mi trochu nadzvedli mandle s ím anglickým názvem – prej protiválečná píseň – počkejte napsal jsem si to : Make Love, Not War – no soudruzi, to naznačujete, že i někdo v USA brojil proti válce ? A s kytkama v ruce ? Doufám, že je policie pořádně rozehnala obuškama a vodními děly. Teda, co to kecám, oni vlastně bojovali proti válce – ale sexem ? Divný.

No prostě udržujte stejnej kurz, jako na předešlé desce, protože soudruzi, tady v NDR to poslední dobou je nějaký politicky nestabilní. Jo na ten obal s dětma v americkejch a ruskejch plenkách zapomenňte, to by se mohlo brát jako provokace. To vyjde maximálně na západě, u nás v NDR zvolíme jen jednu barvu, třeba zelenou, to je hezká barva,no ne ? "

_______________________________________

Přes bezkonfliktnost nahrávky je slyšet hlavně textech ta bezvýchodnost, únava a touha po svobodě. I hudba je stále, jako na předešlé desce bez nápadu, invece. Většina členů má své kšefty mimo skupinu a ke 20 ti letému výročí hodlají ukončit činnost. Jedou poslední turné s českými Turbo a západoněmeckými Lords.



» ostatní recenze alba Puhdys - Neue Helden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Ohne Schminke

Puhdys / Ohne Schminke (1985)

jirka 7200 | 1 stars | 18.01.2017

Přepis utajeného rozhovoru členů Puhdys na politbyru před natáčením této desky :

„ Tak soudruzi, posaďte se, blíží se natáčení vaší nové desky, tak bychom si měli trochu popovídat. Trochu jsme Vás soudruzi ztratili z očí a vy hned uděláte něco po svém. Mysleli jsme, že jste již za ta léta, co obrážíte ty spousty mírových a stranických festivalů, že tak nějak, už myslíte, tak nějak „po našem“ a jen naši soudruzi ze StaSi jen na minutu polevili, tak vy dáte na desku takové bláboly - třeba „Nechci zapomenout..“ – na co nechcete zapomenout, soudruzi ? Na bídu, nebo na hlad? Na fašisty ? Kdo sundává z náhrobků cedulky ? Když jsou to opuštěný hroby a je málo mědi, tak pro by se nesundavaly ? Ale soudruzi, co vám tady vysvětluju… prostě jste si to pěkně posrali. Ale ukážeme vám pro jednou, ale naposled! - tu naši vlídnější tvář. Nezavřeme vás v Bautzenu, nenecháme vám zabavit devizový konta, ani nepůjdete do dolů.
My se totiž s váma nebudeme špinit, ještě by to lid obrátilo proti nám! Teď půjdete a poserete si to u lidí sami – natočíte desku, kde budou jen samý popový cajdáky s automatickým bubeníkem, ale naprosto pomalý, jak do tanečních do eldéenky v Sonnensteinu v Pirně. Ne žádné dobré písničky na akustickou kytaru, které tady soudruh Birr tak umí, ale prostě odporný německý popový sračky s klávesama . Ale bacha, ty svý elektrický kytary do studia vůbec nenoste, nebudete je totiž potřebovat. Všude jinde ve východním bloku kapely přitvrzujou zvuk, vy ale vyměknete, aby jste si pamatovali, že slovo Německo je v textech je tabu, rozumíme si soudruzi ?!
A tomu vašemu bubeníkovi přistříhneme křidýlka, na nový desce si nezahraje a zkrátíme mu diety, když tak šaškuje a tahá do kapely nějakou novou německou vlnu, nebo co.“
„Jo a ještě k textům – ať vás ani nenapadne něco ještě kritizovat. Budou to jen songy o rodičovské lásce, takový text tam dejte vícekrát, nějakej text o lásce k soudružce, o tělesné postižené, popřípadě o tancování, pak se taky můžete v pár textech vychválit, jak milujete rock n roll – haha, a taky něco proti válce, ať máte do zásoby na další mírové festivaly na Kubu.“

Tak a teď vypadněte a před příští deskou si to zhodnotíme – tak Ttschüß!"

» ostatní recenze alba Puhdys - Ohne Schminke
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

jiří schwarz | 5 stars | 18.01.2017

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Riverside - Second Life Syndrome

Riverside / Second Life Syndrome (2005)

john l | 3 stars | 17.01.2017

Druhou desku Riverside hodnotím v kontextu diskografie kapely jako nejslabší. Ne že by se snad jednalo o vyložený propadák, nebo jeho kvalita šla oproti prvnímu záseku rapidně dolů, to ne. Ale přibylo drsných metalových šmirglů a schizofréní (rozkrájené) napětí na mnoha místech eskaluje do těžko snesitelných, nervy drásajících ploch. Pro mě jsou nejsnáze stravitelné a k vyzvednutí hodné tyto tři skladby: smyslně rozkvétající trojka Conceiving You, šestá pomalá I Turned You Dow a titulní progresivní veleepos. U zbytku mám problém s částečným bolehlavem, který mě v určitých pasážích nedělá dobře. Naštěstí pro mě je na obzoru třetí pokračování a to je jiná lahodice.

» ostatní recenze alba Riverside - Second Life Syndrome
» popis a diskografie skupiny Riverside

Santana - Abraxas

Santana / Abraxas (1970)

horyna | 5 stars | 17.01.2017

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana

Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast

Puhdys / Live im Friedrichstadtpalast (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 17.01.2017

Během roku oslav desetiletého působení Puhdys na scéně byly zaznamenány čtyři zcela vyprodané koncerty na největším evropském pódiu v berlínském Friedrichstadtpalastu a z výsledného materiálu se setříhal materiál na toto živé dvojalbum - první natočené živé rockové album v NDR. O tomto záznamu nelze mluvit jinak, než v superlativech - úžasná, přimo hmatatelná atmosféra rockového svátku, z které mrazí i dnes, bezmála 40 let po vydání této desky. Na obrovském úspěchu tohoto dvojalba měl samozřejmě velký podíl výběr zahraných písní. Nezazněly jen již téměř zlidovělé folk rockově zabarvené skladby typu "Alt wie ein Baum" či "Lied für Generationen", ale hlavně dostaly velký prostor právě ty rozmáchlé a členité skladby ve space rockovém stylu, kde jejich syrovější živé provedení ještě umocnilo jejich vyznění. Jednalo se hlavně o oba díly "Ikarus I" a "Ikarus II", "Sterne verspäten sich nie" a samozřejmě "Perlenfischer" a také "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Tyto skladby se bez pochyb u mne řadí v space rocku, či space hard rocku na stupínky nejvyšší.

Závěr koncertu dává prostor komornějším skladbám, jen bych raději na tomto záznamu raději slyšel nějaké původní songy Puhdys, místo těch rock ˇn ˇrollových vsuvek, ale vzhledem k úspěchu desky "Rock´n´roll Music" je to pochopitelné.

Jen pár poznámek na okraj : tímto záznamem jsme se museli rozloučit s bubeníkem Gunterem Wosylusem, který po deseti letech řady Puhdys opustil.

Jen pro zajímavost - toto dvojalbum vyšlo i v ČSSR v roce 1980 u Supraphonu, oproti německému vydání uvnitř chyběl plakát :-)

V roce 2009 vyšel tento záznam v reedici u firmy SONY jako dvoj- CD.
Dynamický rozsah je jen DR8. Objevil jsem však zajímavou věc - v roce 2001 vyšlo dvoj CD u firmy Unionton s DR12 a deska je trochu jinak smíchaná - jednotlivé nástroje jsou ve stereobázi posunuty a někde je pozměněn trochu poměr hlasitostí mezi jednotlivými nástroji.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Winery Dogs, The - Hot streak

Winery Dogs, The / Hot streak (2015)

john l | 5 stars | 17.01.2017

Několik důvodů proč využít pošťáka (raděj pošťačku) k tomu, aby použil váš zvonek v případě, že bude v ruce držet balíček s tímto pokladem:

1)kouknete do booklítu a seznam jmen vám musí našeptat že tady půjde o těžkou profesionalitu.

2)Richie Kotzen-zpěv, kytara: tenhle chlápek neuvěřitelně vokálně dospěl a profesně i kytarově vyrostl. Možná že dokonce i předrostl většinu svých suputníků, kterým dnes ukazuje záda. Umělecky se na svých asi dvaceti sólovkách parádně vyprofiloval, v posledních letech hraje jako pán bůh a krom klasického hard-rocku v pohodě zvládá i blues (hlavně na svejch sólovkách), funky, nebo jazz. Jeho charismatický hlas poznáte mezi stovkama jinejch, pracuje s ním, střídá polohy a barvy a dokáže jím své skladby slastně provonět.

3)Billy Sheehan-basa: kdo by nechtěl mít v kapele takového pohodáře a zároveň absolutního profesionála zpoza tlustých strun. Chlápek co perfektně ovládá nazvučení svého nástroje, je slyšet vždycky a všude, vlastně supluje druhou kytaru a odvádí mistrovskou práci.

4)Mike Portnoy-bicí: připadne mi, že Mikeovi víc sedne rock, než prog. Úplně se tu rozzářil, kapelu žene nezkrotnou energií kupředu, jeho hra je emotivní a stále vynalézavá. Vidím americkou highway jak po ní běží malinkatý Mangini a za ním chvátá obr Portnoy s velikananánskýma botama posetýma patnácti centimetrovýma hřebama a krutě ho nakopává do zadní části těla. Kdysi jsem ho na Labrieho sólovkách hodně obdivoval, kdysi. Jo jo, měli divadelníci Portnoye poslechnout a dát si pauzu, mohli se vyvarovat nuzným dílům z přítomnosti.

5)***- jen a pouze skladba Captain Love

6)****-Hot Streak, The Bridge, War Machine

7)*****- zbytek alba je hard-rocková smetana současnosti, vypichnu jen dvojičku a to hitovou singlovku Oblivion

>> odkaz

a mou nejoblíbenější Devil You Know, kde to Kotzen žene do výšek a zpívá tak, že se mě podlamujou kolena a euforie dosahuje za horizont

>> odkaz

Včerejší večer a do něho buráceli The Winery Dogs svou druhou peckou Hot Streak, to byla pořádná jazda. Ještě teď se mě ježí...

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Hot streak
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The

Petra - Double Take

Petra / Double Take (2000)

luk63 | 4 stars | 17.01.2017

Deska, která ve své době (vyšla roku 2000) budila přinejmenším rozpaky fanoušků kapely Petra, i když kritika ji přijala s nadšením a album obdrželo o rok později cenu Grammy.

Jde totiž, až na dvě novinky, o kolekci starších písní, které byly tzv. překopány. Odstraněn byl rockový říz, tempo občas mírně opadlo a aranžmá přizdobily smyčce - něco na způsob unplugge alba bylo na světě. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že proto, aby se kapela co nejdříve vyvázala ze smlouvy s vydavatelstvím.

Na CD nechybí nejlepší písně z minulosti, mezi něž já osobně počítám především ´The Coloring Song´ (z alba Never Say Die 1981), ´Beat the System´(ze stejnojmenné LP 1985) nebo ´Creed´ a ´Beyond Belief´(z alba Beyond Belief 1990).

Ačkoliv i já byl po zakoupení CD v roce jeho vydání zklamán, že mé oblíbené Petře dochází dech a invence, a proto vydala trochu nadbytečnou věc, s odstupem sedmnácti let musím přiznat, že jsem si Double Talk oblíbil. Hodnotím ho jako dobré a kvalitní - za 3,5. Pro potřeby zdejšího hvězdičkování půlku přidávám.

» ostatní recenze alba Petra - Double Take
» popis a diskografie skupiny Petra

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

horyna | 4 stars | 16.01.2017

Kapela Arena už na mne v poslední době nepůsobí tak originálně a dominantně, jako ještě před pár lety. Směrem k desce Contagion pomalu stoupala po strmých schodech vzůru k nebesům, mezi nedotknutelné. Na Pepers Ghost už následovala malá odbočka k metalovějším břehům, ale myslím že tento úkrok stranou se také povedl. S novým zpěvákem a deskou předposlední jsem zase nalezl novou životodárnou energii v jejich pojetí a i když už to nebyla ta originalita, jako před pár lety, nakonec jsem spokojen byl. Totéž, s velkým odstupem od desky poslední už o lp Unquiet Sky říci nemohu. Arena se začíná opakovat a studnice skvostných nápadů zdobící desky předešlé pomalu prahne.
Podle mne má tento stav na svědomí krom jiného i větší časová zaneprázdněnost kytaristy Johna Mitchella, jehož obrovský talent a nadání se pomalu a přirozeně rozmělňuje mezi nespočet kapel a projektů, v jakých se tento muž angažuje. Se vší úctou, jak desky kapely It Bites, projektu Urbane a dalších rozjetých věcí posledních let kytaristova účinkování, nemohou svou částečnou hudební plytkostí konkurovat jeho domovskému působišti, do kterého už onen člověk nepřispívá tak výrazným dílem jako ještě nedávno. Arena začíná ztrácet své dominantní postavení mezi ostrovní prog smetánkou a je to škoda.

Samozřejmě že se pořád jedná v případě této desky o nadstandardní dílo, zahaleno temnou aurou, protkáno zajímavými aranžmá a silnými individuálními výkony, které ovšem doplňují už i poměrně průměrná místa. Symfonický začátek bych dokázal odpustit, následné Johnovo sólo je par excellence a Paulův projev opět silně impozantní. Akustické How Did it Come to This? patří stěžejní moment desky, to je Arena velké emocionální hloubky jak ji dobře známe. A třetí The Bishop of Lufford patří k mým nejoblíbenějším pro kouzlo nového temného stavu věcí, Manzi je tu úžasný. Bohužel pro mne, se od čtvrté skladby deska štěpí na méně zajímavé fragmenty a až skladba titulní a především zajímavá operní What Happened Before ji vrací zpět. Finiš desky mě baví, je tu spousta záživných míst, není to žádné Wow!! jako kdysi, ale laťka drží stále vysoko, zmíním pak především akustickou krásku Unexpected Dawn.

Na další kotouč si budeme muset počkát zase nějaký ten pátek, to už je u této kapely zvykem, třeba nakonec příjemně překvapí.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Puhdys - Die großen Erfolge

Puhdys / Die großen Erfolge (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 16.01.2017

Rok 1977 byl pro Puhdys velmi plodný, nevyšla sice řadová deska s původními písněmi, zato kapela vydala album "Rock 'n Roll Music",dále navázala spolupráci se západoněmeckým producentem Peterem Schimmelpfennigem, který protlačil na kapitalistický trh nejprve výběr písní z prvních třech desek, poté i jejich rock´n´ rollovou desku.

Úsměvné je, že gramofirma Hansa, jež vydávala desky v Západním Německu, dodávala vlastní rozdílné obaly řadových alb, které tam později vycházely a aby těch zmatků bylo málo, tak reedice od Amigy v NDR vycházely také s odlišným obalem od původních vydání a to v jednotném duchu, jen s číslicí na obalu a logem Puhdys, každá deska v jiné barvě.

Na východoněmecký trh směřuje výběr "Die großen Erfolge", na kterém neni co hodnotit. Obsahují nejúspěšnější songy kapely, co se týče bodování v hitparádách.

» ostatní recenze alba Puhdys - Die großen Erfolge
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street

Crosby, Stills, Nash & Young / 4 way street (1971)

jiří schwarz | 5 stars | 16.01.2017

Živé dvoj-LP bylo celkově 3. deskou CSN, resp. druhou ve složení CSNY. Nahrávky pocházejí z předchozího roku před vydáním, a sice z 2.-6.6. ve Fillmore East v New Yorku, z The Forum v Los Angeles 26.-28.6. a konečně z chicagského Auditoria z 5.7.1970. Byly nahrány jen ve velmi komorním obsazení, mimo 4 protagonisty ještě basa a bicí. Atmosféra je velmi pěkná, spíš klubová, než nějaké megashow. Byť se psalo v době vzniku dvojalba o třenicích mezi těmito 4 velkými osobnostmi, které vedly k jejich rozchodu, na muzice to nezanechalo stopy. Doplňují se vzorně, ta krásná spolupráce rozdílných osobností, obdivovaná na albu Déjà Vu, zůstala zachována i v živé produkci. Vzhledem k tomu, že z této epochy spolupráce CSNY existuje jen jediná studiová deska (Déjà Vu), je trochu překvapivé, že mezi 17 skladbami původního 2 LP (resp. 21 skladbami 2CD s bonusy z r. 1992) jsou v záznamu koncertu pouze 2 z Déjà Vu (Teach You Children a Carry On, z přechozího alba CSN jen 1 plus půlminutová citace z Judy Blue Eyes na uvítanou. Spíše jsou využity věci z předchozí tvorby jednotlivých členů. Kritikou bylo dvojalbum dobře přijato, dosáhlo #1 v Billboardu. Bonusy na 2 CD (které obecně moc nemiluju), vydaném v r. 1992, jsou jen o málo horší než původní materiál, neruší. Všichni 4 se celkem spravedlivě podílejí autorsky, obvykle pak mají ve své skladbě i sólový zpěv, s podporou ostatních.

Na 1. CD jsou spíš prostší písničky jednotlivých členů, s úsporným doprovodem, spíše folkově akusticky laděné věci, zatímco na 2. CD se kvarteto uplatňuje jako bytelná, soudržná elektrická rock'n'bluesová kapela, jejíž zvuk se blíží nejvíc kalifornským květinovým uskupením, nejvíc mi připomínají Jefferson Airplane (nejen těmi vokály, které Jeffersoni taky uměli báječně). V úvodní skladbě 2. CD (Pre-Road Downs) se nemůžu ubránit pobavení, jak zní Graham Nash ve své skladbě trochu britsky, na pozadí jasně amerického soundu celé skupiny. Skvělá je i rytmika, basa Calvin “Fuzzy” Samuelse má takový ten měkký, jakoby trochu líný, dunivý zvuk, ale přesto žene celou rytmiku neomylně strojově dál. Na 2. CD jsou 2 delší, 13minutové skladby: Youngova Southern Man je nádherná, s krásnými kytarkami, sóla jsou funkční, bez zbytečné exhibice. Totéž v druhém z těch delších čísel, Stillsově Carry On. V deváté minutě této skladby obdivuju nádherné kytarové sólo, klenoucí se nad basovým riffem, hodným Ten Years After. Od Younga zaznamenám jeho Ohio jako první vyslověně rockový nářez, co jsem kdy od něj slyšel. Poslední skladba, Stillsova Find the Cost Of Freedom je už zase takový malý akustický hymnus.

Radost živého zážitku, ladících vokálů, výborně sejmutých zvonivých kytar. Jakkoli je 1. CD pěkné (dal bych 4 a ½*), já miluji především to druhé (za 5*). Není nic historicky přelomového na tomto dvojalbu. Jen nádherná muzika, co se dobře poslouchá (ať už s plnou pozorností, anebo jen tak v autě), krásný doplněk k Déjà Vu (patrně jedné z nejnádhernějších desek historie rocku).

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Puhdys - Rock 'n Roll Music

Puhdys / Rock 'n Roll Music (1977)

jirka 7200 | 1 stars | 16.01.2017

Firma Amiga přišla s požadavkem vydání desky s rock´n ´rollovou klasikou. Chtěla ušetřit devizy za nákup zahraničních originálů, ale na druhou stranu měla indicie, že by lidé tento druh hudby kupovali. Pečlivě byly vybírány skladby, ve kterých se v textech nesměly objevovat zmínky o násilí, sexu a drogách. Desku jsem si tehdy koupil, ale jelikož tento druh hudby naprosto neposlouchám, moc často jsem si ji nepouštěl. Skousnul jsem jen trojici skladeb, a to : "Sheila" s výbornými bicími, "I Need Your Love Tonight" a "Brown Eyed Handsome Man".
Nicméně v Německu a okolních zemích se stala tato deska jednou z nejůspěšnějších titulů Puhdys. Okamžitě se rozprodalo 300 000 nosičů a prodalo by se jich více, ale vinyl na výrobu desek se kupoval za devizy a nezbylo by na ostatní umělce. Celkově se po dolisování prodalo celkem cca 1 000 000 nosičů.

» ostatní recenze alba Puhdys - Rock 'n Roll Music
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Sturmvogel

Puhdys / Sturmvogel (1976)

jirka 7200 | 3 stars | 16.01.2017

Okruh fandů skupiny Puhdys utěšeně roste, proto kapela neváhá a točí třetí studiovou fošnu s názvem "Sturmfogel" . Ve studiu je znát posun v kvalitě zvuku, zvukaři pravděpodobně prošli školením , jak sejmout zkreslenou kytaru s a namíchat ji k ostatním nástrojům. Skupina začíná mít vlastní rukopis, je už rozpoznatelná podle určitých znaků - nezaměnitelný zpěv Dietera Birra, extremně do výšek vytažený zpěv v refrémech a ve sborech druhého kytaristy Deietera Hertrampfa a space rockově zabarvené klávesy P.Meyera dodávající skladbám tajemnou ponurost.

Začnu zase písněmi, keré mi na desce nesedí. Je to především první cover verze od polské skupiny 2+1- "Kolysanka Matki" - přebásněná do němčiny s názvem "Schlafe ein und fang die Traume" . Puhdys ji údajně slyšeli v originále naživo na festivalu v Sopotech a velmi se jím líbila, tak ji zpracovali. To mě příjde dost neuvěřitelné. Jako zajímavost uvedu, že u nás ji do svého repertoáru zařadil i Karel Černoch. Potom zvláštně působí rozverně novovlná "Untermiete" s kterou kapela poněkud předběhla dobu.

Pokud se podíváme na songy, které jsou z této desky známé, je jich poměrně dost. Výborný je třeba titulní hardrockový "Sturmvogel" se spacerockovou vložkou uprostřed skladby. Hned následující folkrocková "Lebenzeit" vyhrála v roce 1976 snad všechny rozhlasové hitparády a rovněž se stala i skladbou roku. Vrcholem alba je však pro mne členitá suita v duchu space rocku - "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Škoda, že se tímto směrem Puhdys neubírali ve více skladbách. Trochu pozapomenutá je solidní balada "Als ich mir wunschte, ein Kind zu sein".

» ostatní recenze alba Puhdys - Sturmvogel
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Magellan - Hundred Years Flood

Magellan / Hundred Years Flood (2002)

horyna | 4 stars | 15.01.2017

V produktivních létech kapely Magelan ohraničených letopočty 1991 až 2007 jsem si jejich působení na prog scéně sotva všimnul, proplouvali spíš tišeji, bez větších výstřelků a rockové plátky (net byl tenkrát tabu, alespoň v první polovině jejich dráhy) jim věnovali pozornost spíše sporadicky a vlastně až díky zmínkách na tomto fóru jsem je začal víc registrovat. Jestli je pravdou, že se na svých pozdních opusech povětšinou opakují, volil jsem na zkoušku raděj něco ranějšího, ale nakonec se volba z alba číslo dva, přesunula na čtvrtý zářez z roku 2002- desku Hundred Years Flood.
To mě zaujalo jak svou válečnou koncepcí, skladbovým členěním, tak výbornými individuálními výkony, ale i například méně archaickým a více průrazným, modernějším zvukem.


Rozčlenění úvodní suity The Great Goodnight na třináct pod obrazců je smysluplné a orientačně výborně zvládnuté. Pětatřiceti minutami proplujete zlehounka a zaručuji vám, že dozajista budete obdivovat aranžérskou práci bratrů Gardnerovců, která se tenkrát naléza na vysokém stupni kreativity. Už zajímavá vokální akrobacie v začátku pozvedne obočí, ale nejen ona, je tu spousta výborných čísel, varujících před nesmylností války a poukazujíc na smutek způsobený ztrátou blizkého člověka. Zpěvné motivy střídají náročnější instrumentální plochy, jaké jsou v prog rocku/metalu samozřejmostí, ale je tu i dostatek citu a emocí.
Family Jewels je instrumentálka s flétnovou projekcí Iana Andersona a třetí, poslední skladba Brothers Keeper spojuje a rezonuje to nejlepší z tvorby Magellan v jednu pevnou hroudu.

Měl jsem prostě chuť často hodně upozaděnou bratrskou formaci Magellan poznat a myslím že jsem zvolil dobře. Díky i Braňovi a Igorovi za jejich dřívější nápovědu, komentáře a recenze:-)

» ostatní recenze alba Magellan - Hundred Years Flood
» popis a diskografie skupiny Magellan

Puhdys - Puhdys 2

Puhdys / Puhdys 2 (1975)

jirka 7200 | 3 stars | 15.01.2017

Po obrovském úspěchu první desky byly prodeje druhého alba výrazně slabší. Těžko říci, zda byl problem v tom, že ze zakázaného filmu "Die Legende von Paul und Paula" byla zveřejněna jen lyrická píseň "Manchmal im Schlaf" či v celkově slabším repertoáru.

Tuto desku jsem poprvé slyšel někdy okolo roku 1980 a už tehdy mi přišly některé songy podivně smíchané. Je slyšet, že tehdy ještě v studiu zvukaři a producent přesně nevěděli, jak zaznamenat agresivní hard rockový zvuk kytar. Prostě mi nesedí titulní "Langstreckenlauf" a otvírák druhé strany na LP - "Jodelkuh - Lotte" - mimochodem jeden z nejšílenějších textů Puhdys - o jódlující krávě Lottě. Ani skladba "Kinder" s recitovaným textem a dětským sborem mě nijak nezaujala.
Teď ale už k pozitivům desky. Jakmile se ve studiu nemusí zvukaři trápit se zkresleným zvukem kytar, je vše v pořádku a všechny nástroje znějí precizně. Krásná a pomalá je "Lied fur Generation" se zvonivou akustickou kytarou, harmoniku a parádními smyčci na závěr,to vše doplňuje svým procítěným hlubokým hlasem Dieter Birr. Dokonce i text je nezvykle vážný a přemýšlivý. Rovněž zasněná "Manchmal im Schlaf", kde to v refrénu pěkně rockově zajisří, je povedená. K vrcholu alba patří "Steine" a "Spiel zu zweit" - rockové hity s pomalu budovanou atmosférou. První a druhá strana elpíčka končí nekomplikovanými přímočarými songy.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 2
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Porcupine Tree - Stupid Dream

Porcupine Tree / Stupid Dream (1999)

Ryback | 1 stars | 14.01.2017

Tohle album se mi vůbec nelíbí. Kde je psychedelie? Kde je elektronika? Kde je dobrodružná radost z experimentování, slyšitelná na raných nahrávkách téhle kapely? Storm Corrosion, Bass Communion, Incredible Expanding Mindfuck, No-Man – tyto projekty Wilsona mám mnohem raději. Steven Wilson je prostě neskutečnej chameleon, a jestli je tu někdo, komu se líbí od Wilsona naprosto vše – tak klobouk dolů před jeho hudebně všežravým apetitem.
Album obsahuje většinou kratší zpívané poprockové písničky, jaké lze slyšet v rádiích… minimálně ve své době. A rádiový poprock je přesně to, co se mi nelíbí, co nevyhledávám; co, když slyším, tak trpím. A tomu se třeba v práci někdy vyhnout nedá.
Jednu hvězdičku dávám za poslední dvě skladby, výbornou instrumentálku Tinto Brass (která se sem svou odlišností tak „skvěle nehodí“) a posmutnělou, procítěnou závěrečnou Stop Swimming.

Nehodnotím objektivní kvalitu alba – píšu jen, jak na mě album působí. Fakt si nedokážu představit, že fandům třeba Up The Downstair se toto album líbí…
Ne, tohle opravdu není můj šálek kávy, prostě to na mě, jak tu kdysi někdo někde jinde napsal – emočně nezabírá.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage

Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage (1974)

kamila | 5 stars | 14.01.2017

Soubor výbornejch a citlivě sugestivních písní duše, mozku a skladatelské jednotky Van Der Graaf Generator Petera Hammilla je pohledem otevřeným oknem do duše tohoto melancholicky nadaného umělce. Při poslechu jeho písní se musí snad každý procházející zastavit, zaposlouchat, popřemýšlet a poté vstřebat to velikananánské množství pocitů, které nám jeho autor v emoční propasti svých písnich sděluje. Blahodárný nektar sedmi květů na louce vykvetlých roku 1974 mě symbolizuje jeden obrovský komplex se sedmi velkými pokoji, kterýma se jednotlivě procházím a každý z nich je zařízen v jiné barevné tónině, jiném designovém stylu. Vlevo je dráždivá podmanivost Modern, vedle zase emoční barvy Wilhelmina, jinde nachová historie The Lie (Bernini's Saint Theresa) s kazatelsky kostelním zpěvem, za ní dynamika Forsaken Gardens, nebo na konci překrásná hacienda Rubicon. A závěrečná A Louse Is Not A Home to už jsou vandeři jak vystřižení.4,5*

PS. poprosím zda-li by mě mohl někdo zdělit co vyjadřuje motiv obalu? Ty dvě půlky mě připomínají...ale to asi nebude ono:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Puhdys - Puhdys 1

Puhdys / Puhdys 1 (1974)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2017

Puhdys je východoněmecká rocková ikona z Oranienburgu, která má u našich severních sousedů nebojím se říci, kultovní status. Jelikož jsem jejich velkým fandou, rozhodl jsem se podívat se uceleně na jejich tvorbu a po dlouhých letech se vrátit k dlouho neposlouchaným nahrávkám. Sám jsem zvědav, jak na mě budou po letech desky Puhdys působit v dnešní nepřeberné konkureci milionů nahrávek.

První desku !Puhdys 1" z roku 1974 jsem (já ostuda) donedávna neslyšel, obávaje se příšerného zvuku. Po opakovaném poslechu jsem však zjistil, že tyto obavy byly liché. Zvukově na tom byly východoněmecké rockové nahrávky lépe než v ostatních zemích socialistického tábora a tato deska snese i srovnání s prog rockovými elpíčky z kapitalistické ciziny té doby.
Už na této prvotině lze vysledovat nezaměnitelný rukopis skupiny a rovněž snadno rozpoznatelný zpěv Dietera Birra, i když jsou tu soustředěny písničky z dosavadních singlů skupiny. Snad proto působí deska neuceleně, jsou tu písničky na objednávku pro režimem později zakázaný film "Legenda Paula a Pavly" - "Geh zu ihr" se podobala "Look Wot You Dun" od skupiny Slade a "Wenn ein Mensch lebt" zase písni "Spick and Specks" od Bee Gees. Bylo to však způsobeno tím, že původní verze nebylo možné ve filmu z politických důvodů použít, a režisér si přál ve filmu mít podobně znějící německé ekvivalenty známých písní. Ta podoba je až neuvěřitelná a divím se, že ty songy nebyly uvedeny jako cover verze. Potom tam jsou hard rockem ovlivněné kousky, první singl "Turen offnen sich zur Stadt" jako by vypadl z repertoáru Uriah Heep, výborný "Ikarus", "Zeiten und Weiten" či "Vineta". Jak z jiné planety působí " Von der Liebe ein Lied" - prog rocková perla s pozouny a trubkami a propracovanými sbory. Puhdys rovněž do repertoáru zahrnují od počátku i sklady lyričtější, v akustické podobě - např."Sommernacht", "Mann im Mond" či dodnes hranou "Wenn ein Mensch lebt".
Deska je takovou směskou mnoha stylů, ale zároveň je i tím zajímavá a barevná. (Vypichuju třeba Geht zu Ihr" s tubou a dobrem :-) ).
Rozumím tomu, že za jejím uspěchem tehdy stály tvrdé hard rockové skladby, po kterých byl tehdy hlad a desky západních kapel nebyly k dostání.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 1
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

horyna | 5 stars | 13.01.2017

První velký projekt králů květinových luk a hájů, už v sobě plně absorbuje všechna poznávací znamení kapely a je obdařeno mimořádnou skladatelskou invencí. Jestliže si mohl posluchač přeci jenom málinko s prvními dvěmi deskami říkat, že je to jen oťukávání terénu, tady, tady pánové udeřili naplno a zbraněmi mimořádně silnými.
To, co platí pro Flowerpower, se dá plně aplikovat už zde, nechci se opakovat a proto napíši jen, že pro pochopení takovéto obrovské plochy hudby, je potřeba poslouchat, poslouchat, poslouchat. Postupně se začne deska otevírat, po částech, po úsecích a až se k ní divák za určitou dobu vrátí, vše do sebe bude krásně zapadat a síla dovědět se o této hudbě a energii z ní prýštící více, bude patřičně znásobena.

Nástrojová bouře rozličně barevného spektra tónů dosahuje prostřednictvím úvodní In The Eyes Of The World širokého dopadu, mistrovské pohrávání si s divákovou představivostí, nutící se plně do skladby zaposlouchat, vždyť její refrén je poslechově melodický a perkusní výr strhává vše živé sebou. Třetí Just This Once- platí za klidnější, rytmicky sevřenou kompozici rezonujících kytar a různých změn nálad.
Táhlá symfonie smyslnosti dýchájící vlastní vizí, plna silné kompoziční struktury a mnoha vrstev, to je Church Of Your Heart. Instrumentální paráda s dechovými nástroji a velmi vnímavou náladou má číslo šest- The Man Who Walked With Kings. Poslední Compassion je prostoupena tajemnou aurou pomalu vystupující z hloubin země.

Varhany kostelního kůru otevíraní druhou desku skladbou Pipes Of Peace. Filmovou hudbou prodchnuta, v silně zadumaném tónu je prezentována píseň The End Of Innocence. Naopak třetí The Merrygoround- působí na divákovo vědomí silně osvěžujícím dojmem, její kostra tvořena zvukově bláznivou koláží, umocňuje nevšední dojem z alba. Orientální tance kočírují i s přispěním saxofonu čtvrtý a zcela insrumentálně pojatý kus Don Of The Universe. Velká pohoda dýchá díky Fröbergovu procítěnému vokálu z kytarovými sóly prošpikované Kingdom Of Lies. Dojímavé usmíření se světem, s blízkými, s životem se otiskne do naší mysli prostřednictvím sentimentální klavírní melodie proplouvající písní If 28. Velké okamžiky nám tento soubor připravuje pro konec druhé desky, nejprve je to rozverná, náladu dětských let zcela navozující Ghost Of The Red Cloud- ojedinělý střípek sbírky tohoto alba a po ní závěrečný 25-minut trvající titulní mega opus Stardust We Are. Konečně se tu k mikrofonu pořádně postaví Hasse (který je na této desce žel bohu v kruté menšině, co se týká vedoucích Roineho linek) a plně se zakousne do nás svým rafinovaným, ale na druhou stranu velice křehkým projevem.

Je velkým dobrodružstvím, prostupovat nesnadnou džunglí zvuků a pocitů, které ve společné jednotě utváří tento gigantický hudební blok.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Velvet Revolver - Contraband

Velvet Revolver / Contraband (2004)

horyna | 5 stars | 12.01.2017

Co vznikne, když na rozpálené plotně, ve velkém plechovém hrnci smícháte tři kila červených růží s trny ostrými tak, že vám do kůže zajedou rychlostí kulky vystřelené z pistole přiložené k vašemu spánku, jednoho kila seškrábaného kokainu z pilotova kamenného chrámu, doostříte pár kapkami z lahvičky nazvané posedlost a energie, přilijete pořádně kyselého octu jménem punk a zamícháte vařečkou tvrdou a napruženou tak, že by si s ní mohla i vaše manželka "uvařit"?
Vznikne gulášek ostrý jak břitva, co na jazyku ukrutně pálí a po jeho požití, vám cestu do pekla čert ještě velice rád schválí. Vzniknou Velvet Revolver!
Kapela nadržená natolik, že když roku 2003, potažmo 2004 vlítla na trh s deskou Contraband, rozsekala ho na malé třísečky svou energetickou hodnotou rovnající se výbuchu atomové bomby, která smetla všechno v dosahu sta mil. Několik panáků Jima Beama, kteří v krvi všech spoluhráčů, zpěváka nevyjímaje, muselo kolovat během nahrávání oné desky, se s maximálním účinkem přetavilo do drážek oné černé placky.

Pánové to do nás neúprosně hustí celou hodinu, třináct nadržených skladeb se touží poprat s psychikou jedince těmi nejsilnějšími zbraněmi. Poleví se pouze třikrát, prostřednictvím sladkých baladických momentů, prostoupených citlivým aranžmá opojného elixíru štěstí.

Na záchytku nás dopraví hned s úvodní sirénou píseň Sucker Train Blues. Kapela nasadí spalující tempo a Scott recituje jako ďábel, Slashovi melodie se kolem řítí tři sta třicítkou, rytmika je precizně sehraná, aby také ne, dvojice kámošů je v oboru brána za dostatečně kreativní a tak jedna pecka může střídat druhou. Počáteční porod je bolestivý, punk v Do It for the Kids, guns se perou s piloty v Big Machine a totální odvaz Illegal i Song jsou napumpované skladby k prasknutí, určené jen pro otrlé. Kapela lehce prohrábne struny a vypadnou kvanta skvělých melodií. Trošku zariffování v metalové Superhuman a už se valí další a další stones. Vyklidněný závěre prostřednictvím Loving the Alien nám tito skvěklí muzikanti ukáží, že ani náplast na rozbolavěná srdce jim není nikterak cizí.

Věřte tomu, že pořádná prda mezi oči se dá schytat od boxerské rukavice běžně pověšené v produkční místnosti Joshe Abrahama s nápisem Contraband. To je prostě fakt!

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver

Jethro Tull - Songs From The Wood

Jethro Tull / Songs From The Wood (1977)

steve | 5 stars | 11.01.2017

Jsem velkým fandou sedmdesátých let, ale cesta k folkové a originální partě kolem excentrického lídra Iana Andersona byla během na dlouhou trať s řadou oklik, plnou vynucených předsudků a stylových mantinelů. Několik let jsem se sice pohyboval v užším sepětí s kapelou, ale do její blízkosti jsem se zdráhal proniknout a spíš z povzdálí sledoval činnost kolem a připomínal si pouze ty "nejklasičtější" alba skupiny.
Ono těžko říct nejklasičtější, spíš nejznámější, nejdoporučovanější, do dalších jsem neměl chuť ani odvahu proniknout a proposlouchávat se. Tu mi dodala až nová přítelkyně, která kapelu vzývala a pánové pro ni byli modlou, sama jakožto vášnivá hráčka na příčnou flénu měla a má k Andersonovcům velice blízký vztah. Díky jejímu přispění jsem je začal víc objevovat. Musím říci, že zmíněný projekt (stejně jako mnohé další) mi skutečně vyrazil dech.

Tahle deska se liší od ostatních daleko větším příklonem k folku, melodie jsou vkusně originální a čistě krystalický zvuk všech těch španělek, mandolín a ostatních strunných nástrojů je úchvatný, dodává celku na obrovské škále barev. Další zvláštností alba je použitý specifický zvuk kláves evokující kostelní varhany. Snad s každou skladbou si člověk připadá jako součást Robinovi družiny, účastní se kdejakých slavností potulných kejklířů, hradních turnajů, divokých pitek a prodejních trhů na nádvořích chrámů.
A zdejší písně? Prostě paráda. Zpěvná, nástrojově barevná titulní věc, srdci blízká Jack-In-The-Green ve které Anderson krásně trhá hlasivky, varhaní Hunting Girl s cválající rytmikou a mistrným rockovo klasickým riffem, z lůna přírody vylouplá Velvet Green v níž Barre i Anderson notují jako nerozluční bratři. Dramatický začíná The Whistler a vyznívá pro mě jako vrchol desky, pochody bicích v doprovodu flétny, Glascockova basová figura a velice zpěvný tón, zkrátka blaženost. A po muzíkálně a pateticky teatrální Pibroch (Cap In Hand), přichází na řadu pohlazení v podobě Fire At Midnight s níž tahle pohádka o Robinovi a jeho družině končí.

Dost možná se jedná o nejlepší nahrávku kapely, ale ono jich bylo v tom plodném desetiletí nespočet.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Cairo - Cairo

Cairo / Cairo (1994)

horyna | 3 stars | 11.01.2017

Nejspíš pod tlakem příjemného pocitu z dobře strávených chvil ve společnosti druhé desky Cairo, objednal jsem si nakonec i tu debutní. 20 let je dlouhá doba, přesně tat dlouho jsem ji neslyšel, když jsem ji v mládí poslouchal, nepřišla mi nijak zvlášť zábavná a nevšední, jenže jak člověk dospívá a jeho hudební vkus se mění, řadu věcí vnímá a slyší postupně jinak. To co jsem kdysi odsoudil, nadšeně dnes přijímám, naopak hudbu, která mne oslovovala ve věku post pubertálním povětšinou dnes nemůžu ani vystát:-)
A s prvotinou Cairo je to podobné, sice stále mám za to, že svého vrcholu dosáhli albem druhým, ale žádná kompoziční nouze, nabo břitkost tu nehrozí. Mohutná minutáž písní je na většině míst doprovázena mohutností klávesového soundu Marka Robertsona a vlastně neustále a ze všech stran slyšíme syntezátory a hammondy tvořící velkoplošné úseky, k sobě pospojované dominantní, sólovo kytarovou prací Aleca Fuhrmana.
Střed desky mne bere nejvíc, dramatičtější a pomalejší Silent Winter, kvapík Between The Lines- vyplněn svělými sóly na kytaru i klávesy, i dojemnější World Divided.

Pravdou zůstává, že kapela se se svým soundem prostřednictvím tří desek příliš neposouvala, ale i tak by mne celkem zajímalo, jak by například zněla dnes, i s možností comebacku a s dnešními zvukovými měřítky, vyjma samozřejmě nového zpěváka.

» ostatní recenze alba Cairo - Cairo
» popis a diskografie skupiny Cairo

Return To Forever - No Mystery

Return To Forever / No Mystery (1975)

bullb | 4 stars | 10.01.2017

Predmet: Return To Forever.
Lekcia číslo 5: No Mystery.
Zmeny: personálne žiadne.

Štvorica mimoriadne technicky zdatných hráčov sa „zohrala“ a výsledkom je No Mystery z roku 1975. V rámci objektivity priznávam, že som sa snažil počúvať bez emócií „teenagera“, lebo v čase vydania som sa opájal jazz rockom. Úloha znela jasne: počúvať a napísať slohovú prácu.
No a tak sa stalo, že jednotlivé motívy som si hmkal aj cestou do práce.

V porovnaní s predchádzajúcim albumom ja mi hudba javí viac hravou, chlapci si viac dovoľujú, týka sa to najmä gitary Di Meolu, ktorý zapadol do kvarteta. Niet sa čo diviť, veď hrali spolu prakticky tretí rok. Platňu by som rozdelil na dve časti. Nakoniec je logické, je to LP platňa.

V prvej časti, ktorá sa mi veľmi nepáči, hrajú hudbu ktorá je pokračovaním predošlého albumu. Doteraz nemám rád Sofistifunk. (lebo autorom je bubeník Lenny ? Neviem.) No ale druhá strana je lahôdka, kde ukázali, čo budú hrať na ďalších albumoch. Úplnou špičkou je No Mystery, ale aj éterická Interplay. Celebration Suite v dvoch častiach je časovo náročný a technicky dokonalý záver platne.

Výsledok: Eufória z počúvania sa nestratila. Po doznení grandiózneho záveru mám chuť si No Mystery vypočuť znova. Objektívne hodnotenie v porovnaní s Hymn Of The Seventh Galaxy je tvrdé. 4*

» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Deep Purple - Bananas

Deep Purple / Bananas (2003)

kamila | 5 stars | 09.01.2017

Zaměnit svatou trijicí - In Rock - Fireball - Machine Head za řekněme In Rock - Bananas - Machine Head, na muzikantské historické mapě by se nejspíš větší, nebo menší poprask nekonal. Říkám to proto, že představená nahrávka, která spatří světlo světa až za 30 let, mě přijde stejně kvalitní jako zmíněné trojhvězdí.
Některé podstatné fragmenty už v jejím obsahu ale nenajdu. Jsou to zaprvé mladický elán, nezměrný entuziasmus a zdravá naivita v jednom balení, slyšitelná právě na deskách z počátků historie kapely a zadruhé, typická Blackmorovská kytarová technika, kterou ale dávno plně zastoupil jinak vzdělaný, variabilnější Steve Morse.
Naopak je přítomný letitý profesionální růst i nadhled vážených pánů muzikantů, kteří se s přípravami zmiňovaného materiálu museli skladatelsky pomazlit.

Úvody se kapela dařil (skoro) vždycky a House of Pain není vyjímka, skladba má razanci i nosnou melodii, prostě dokáže vás zaujmout. Po temnějším pásmu se Sun Goes Down, přichází na řadu balada konkurující klidně When A Blind Man Cries. Skladba Haunted je páteřní položka tohoto alba, romantická klavírní melodie, Stevovo vybrnkávání, Ianův charismat, stejně tak doprovod Beth Hart působí úžasně. Po slušné Razzle Dazzle, přijde má oblíbená Silver Tongue, ve které trhání Stevových strun, strojový Ianův tep a Rogerova basa šlapou stejně dobře, jako ve stařičké No One Came. Výpravný skvost Walk On, fusion party Pictures of Innocence, skotský venkov Never A Word (takovou skladbu by dřív Blackmoore na desku neumístil, paradoxně dnes se svou Candice hraje zrovna tak), všechno jsou zajímavý a jedinečný písničky. V závěru se nachází ještě povedená Doing It Tonight.

Bananas je pro mě jedna z nejlepších desek milovaných párplů, vyrovnaná, variabilní, zajímavá a hlavně nenudící mě. A to mi stačí.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Bananas
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Stevens, Cat - Foreigner

Stevens, Cat / Foreigner (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 08.01.2017

V době vydání alba v r. 1973 byl Steven Demetre Georgiou, 25letý syn Švédky a řeckého Kypřana, narozený v Londýně, již na vrcholu slávy pod jménem Cat Stevens. Po nucené umělecké pause v r. 1969, způsobené mj. tuberkulózou, se ocitl na vrcholu své popularity po veleúspěšných albech z let 1970-72, nahraných v produkci Paula Samwella-Smithe. Spolupráce s ním způsobila posun od nesmělého folku s tu a tam popíkomi rysy k jeho autentickému, nezaměnitelnému folk-rockovému písničkářskému projevu, s celkem ustálenou doprovodnou kapelou, v čele s kytaristou Alunem Daviesem (Cat hrával obvykle také na kytaru). V roce 1973 se z Anglie nakrátko odstěhoval do Ria de Janeira, aby ušetřil na daních (aby posléze ušetřené věnoval UNESCu). Album Foreigner natočil prvně bez produkční podpory Samwella-Smithe, s jinými muzikanty (z jeho bývalé kapely je zde přítomen jen bubeník Conway). Album s nahrávalo na Jamajce (pouze smyčce a dechy byly přidány z New Yorku), a je to na něm poznat: není tam sice žádné reggae, ale je cítit tamější slunce a pohoda. Cat většinou na této desce hraje na klávesy.

Ačkoli již Cat stál na písničkářském vrcholu, albem Foreigner se chtěl evidentně umělecky posunout ještě dál. Celou první stranu LP zabírá více než 18minutová svita (Foreigner suite). Jde o nepřetržitě plynoucí směsku melodií, písní a úryvků (daly by dohromady odhadem asi 6 individuálních písní), které jsou pospojovány dohromady krátkými mezihrami (obvykle opět klávesy), místy volně přechází jedno téma ve druhé. Ty spojováky nejsou nějakou vatou, prostor mezi písničkami je vyplněn plnokrevnou muzikou. Catův zpěv je na tomto albu již o poznání ostřejší, drsnější (např. ještě na LP Mona Bone Jakon působil Cat místy jako rajský folkový krasopěvec John Denver – to jsem u Cata právě moc rád neměl), zde v některých polohách připomene spíš Captaina Beefhearta. Cat je spontánní, expresivní, emocionální, jeho výraz je suverénní a důvěryhodný. Aranže jsou úsporné, funkční, a byť jsou použity místy syntezátory, smyčce a dechy, jsou užívány s citem a neruší písňový základ. Základní doprovodný nástroj je zde klavír. Podobně jako u Eltona Johna či Supertramp jde o naprosto originální způsob synkopického hraní na klávesy (které má mj. i silnou rytmickou funkci). Že je to Cat Stevens, poznáte na sto honů. Uvažuju, nakolik jej ovlivnily Catovy kyperské kořeny. Jistě nejde o zřetelné řecko-kyperské rytmy, ale myslím, že tu rytmičnost projevu musí mít Cat v genech. Při poslechu se desky se zaručeně budete pohupovat. Melodie jsou výrazné, krásné, jako na předešlých albech. Forma svity jakoby ale Catovi poskytovala víc prostoru si s tématy pohrávat, nicméně se v rozšířeném prostoru svity vyvaroval hrozící zbytečné komplikovanosti, která by nebyla přiměřená k písničkovému základu jeho muziky.

Na druhé straně LP jsou další 4 skladby, již klasicky pojaté v sevřeném tvaru (paralelou členění LP desky v art-rocku, 1 skladba na celé první straně LP a několik dalších na druhé, je floydovské album Atom Heart Mother). Jistě je toto album v rámci Catovy tvorby dílem nejsevřenějším, má jakousi jednotící strunu (vyhýbám se termínu „koncepční album,“ bylo by to možná nadnesené; myslím tím něco podobného, co např. dělá jakýsi celek z beatlesovského Seržanta Pepře). Ačkoli z těch rytmických písniček je dominantní pocit určité radostnosti, řada písniček má dost nahořklou náladu. Jak je u Cata typické, dotýkají se nejen milostných, ale i mnohem vážnějších témat, texty stojí za pozornost.

Možná byl Cat inspirován některými art-rockovými opusy začátku 70. let. Vyrovnal se s tím naprosto fantasticky a nebude snad nadsázkou toto LP označit jako „prog-folk-rock.“ Kritiky na LP byly dosti různorodé, od nadšených přijetí, až po výčitky, že zradil folk příklonem k něčemu, co je doménou prog-rocku. Nemohu napsat, že jde o přelomové dílo – jistě by bylo, kdyby našlo následníky, což se ale nestalo, ani sám Cat se k této formě nevrátil. Za to já se k tomuto albu posledních asi 40 let pravidelně vracím, dávám 5 hvězdiček. Na albu nechybí nic z těch atributů, pro které já (spolu asi s většinou ostatních fanoušků) miluju Catova nejslavnější alba Tea For the Tillerman a Teaser And the Firecat, a naopak je zde ještě něco navíc. Myslím, že by album mohlo potěšit i prog-rockové fanoušky, kteří jinak písničkáře moc neposlouchají. Třeba si je, jako mě, podmaní.

» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat

Mediterranea - Ecce Rock

Mediterranea / Ecce Rock (1981)

Snake | 4 stars | 08.01.2017

CD AMS – AMS 184 CD
Papersleeve edition.

Mediterranea je italské trio, které v roce 1978 zformoval kytarista Fausto Mesolella. Na tomto svém jediném (a zcela instrumentálním albu) se prezentuje zemitým heavy rockem, kořeněným prvky středovýchodní a středomořské lidové hudby.

Všichni tři se tady představují jako skvělí instrumentalisté, ovšem nejvíce mě zaujal Fausto Mesolella (stačí mrknout na wikinu a zamotá se vám z toho hlava). Byť je hodnocený jako jeden z nejlepších hudebních skladatelů a kytaristů v Evropě, přiznávám - a sypu si popel na plešatou hlavu - že jeho bohatou sólovou kariéru vůbec neznám. Neznám ani jeho alba z dob působení v relativně slavných Avion Travel, ale tady mi svým stylem - i zvukem - hodně připomíná Michala Pavlíčka. Třeba u svižné a rozjuchané Mandovolando se nemohu ubránit přirovnání k Michalově skladbě Big Heads. Ten skladatelský přístup a feeling je tady opravdu velmi podobný. Nemluvě o Faustově hře ve skladbě Viaggio in 2a classe, to je Michal jak vyšitej, ovšem rytmické orgie v jejím závěru jsou už naprosto unikátní a Santoro se Ziccardim šlapou, jak švýcarské hodinky.

Nějaké ty vokály tady sice jsou, ale zcela beze slov a ve skladbě Casa Hirta jako kdybych slyšel Gattch a jejich "Neznámu tvár". Za zmínku stojí též skladbička A sazietà. Je totiž jedinou, ve které se ve větší míře prosazují i dechy a jejich zhulená variace na lidovou "Jede jede poštovský panáček" je k sežrání. Zabrat mi dala výše uvedená Viaggio in 2a classe. Jednoduchý klávesový podmaz mi něco připomínal a já si ani za boha nedokázal vybavit co. V hlavě mi to šrotovalo jak v kafemlejnku, až mi to zčistajasna seplo - Van Halen a "Feels So Good"...

Soudě podle progarchives - bez recenze, pouhých pěti hodnotících a průměrné známce 3,4 - je to album sice poněkud zapomenuté, ale výborné a já se při jeho poslechu dobře bavím. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Mediterranea - Ecce Rock
» popis a diskografie skupiny Mediterranea

D-A-D - Simpatico

D-A-D / Simpatico (1997)

horyna | 4 stars | 08.01.2017

Sto lidí, sto chutí. Mnozí rockový posluchači o této kapele řeknou, že se jedná "jen" o obyčejnou rockovou partičku. Jejich zastánci a že jich po Evropě běhá slušné množství, nedají na živelný projev svých miláčků dopustit. Jiní zase spatřují v kapele progresivního ducha rockového zaměření, pro její vkusné propojování a přechody mezi energickými pasážemi, kdy elektrika hrubě drnčí a kapela s vámi smýká ze strany na stranu a poklidnými, až esotericko-akustickými plochami, dodávající jejich hudbě jiný směr a větší myšlenkovou hloubku.
Kdybych se měl přiklonit k některé skupině, bude to rozhodně ta druhá. Punkové zacházení a neurvalou drsnost s postupem věku rozhodně nevyhledávám a tak ony poklidné, bladicky zaměřené a pastorální scény v podání rytmicky dokonale zvládnutého repertoáru disneyeho parku po půlnoci, aneb dánské dynamitové nálože mi sladce rezonuje.

Podobně jako na jiných deskách Binzerovců, i tady se s lehkostí střídají elektrické hlukové stěny reprezentované sudými tracky, s elegickou, pozvolnou a lehkonohou vzdušností písní lichého počtu. Hned úvodní Empty Heads- prudce vystřelí do vesmírných výšin a omamný Jesperův hlas buďto přijmete, nebo ho budete nenávidět. Směs rocku, poctivého big beatu a punkové kořeny vyhrnou na povrch skladby jako Simpatico, brusku Cloudy Hours (ta špatná rozhodně není), nebo No One Answers. Já si ale nejvíc užívám procítěnou unplugged stopu v trojce Home Alone 4, pětku se smyčcovou průpravou Hate to Say I Told You So, nebo..., a tak bych mohl pokračovat až do závěru alba. Jako zvlášť povedené mi přijdou ještě You Do What I've Just Done a poslední naléhavá pianovka A Hand Without Strength.

D-A-D ano, ale pouze do určité nálady a s možností výběru (ne)akceptovat onen provokativní výraz.

» ostatní recenze alba D-A-D - Simpatico
» popis a diskografie skupiny D-A-D

Jethro Tull - Christmas Album

Jethro Tull / Christmas Album (2003)

Tomáš Rojt | 4 stars | 07.01.2017

Když jsem si vloni před vánoci dával v autě do CD changeru CD „ Christmas album“ od JETHRO TULL, abych umocnil předvánoční atmosféru trochu jinak a sice rockersku, netušil jsem však, že nakonec na něj v tom předvánočním fofru nakonec řada nedojde. A tak jsem si toto album vychutnal až první týden v novém roce a to hned dvakrát za sebou. Jak toto album pojmout? Tak předně je to labutí píseň JETHRO TULL jako takových, protože všechna další alba už Ian Anderson vydává pod svým jménem jako alba sólová, o když my všichni fanoušci JETHRO TULL víme, že prakticky celý repertoár pochází z dílny právě principála Iana. Je to zvláštní album, obsahuje hned 7 instrumentálních skladeb, 6 skladeb je převzatých včetně „ Boureé“ od J.S.Bacha, 7 skladeb bylo již vydáno dříve na ostatních albech a závěrečná „ A Winter Snowscape“ je překvapivě z pera Martina Baree, Andersonova nejvěrnějšího souputníka, který s ním už ale bohužel nehraje. Je oni dva ví, jak to tehdy bylo. A právě tato skladbička, které dominuje akustická kytara a flétna patří k velmi příjemným momentům. A právě závěrečný song z pera M. Baree je podle mého názoru jedním z vrcholů alba a jakousi symbolickou tečkou dlouhé spolupráce těchto dvou rockových bardů. Vůbec celé album působí navzdory výše uvedené statistice velmi kompaktně a příjemně se poslouchá. Povedená tečka. Nakonec mi dovolte, abych využil první týden nového roku a z této pozice popřál všem čtenářů a aktivním přispěvatelům PROGBOARDU povedený a objevný rock 2017, samozřejmě plný kvalitních novinek.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

john l | 3 stars | 07.01.2017

Return To Fantasy je pořád ještě hodně dobrá deska Uriah Heep, silá melodicky, inovativní a na monoha místech taky tápající.
Existuje několik důvodů proč si to můžu myslet:
Je tady pořád koexistence dua Hensley/Byron a vyzrálá skladatelská chuť, projevující se na mnoha místech v nezyvklých harmoniích.
John Wetton není podle mě náhradou 100%tní za Garyho Thaina, jeho nezaměnitelný rukopis chybí, ale Johnova hra je také plně výživná.
Píseň Return To Fantasy patří do zlatého fondu kapely, okouzlující melodie se strhující sílou.
Pak ale nálada desky jaksi upadne a z průměru ji vytahne až ďábelská věcička (s úchvatnou mezihrou) popoháněná samotným pekelníkem zpoza varhan, Beautiful Dream.
Prima Donna patří mezi největší prohry kapely, vlastně se mě o ní nechce ani dál psát...
V druhé půli se už spolu střetnou výborné kompozice. Blues Your Turn To Remember, klasická U.H. věc Showdown, tesknivá slide balada Why Did You Go a nakonec přijde dramatický moment A Year Or A Day.

Tři a půl hvězdičky albu bohatě postačí a dostatečně ho ocení.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico

Velvet Underground, The / The Velvet Underground & Nico (1967)

lover-of-music | 4 stars | 06.01.2017

Přesně si pamatuji ten den před pěti lety, tedy v mojich 12 letech, kdy jsem hrál na koncertě absoloventů na klavír skladbu Sunday Morning. Ta nádherná a podle mě už klasická melodie mi pořád zněla v uších a já stále nevěděl od koho to je. V notách bylo jen psáno, že nějaký Lou Reed. V té době mi to jméno vůbec nic neříkalo. Až o 4 roky později jsem narazil na toto album a poslechl si ho celé. A vůbec nelituji, že jsem tak učinil.

Je tu opravdu neuvěřitelná různorodost stylů. Jsou tu krásné, melodické písně např. už zmíněná Sunday Morning, I'll Be Your Mirror či Femme Fatale. Melodie Femme Fatale občas zní, jako by ji napsal sám Karel Svoboda. Dále jsou tu skvělé rockové vypalovačky typu There She Goes Again. Ta mě chytla okamžitě a má správný přidrzlý Reedův zpěv.
Vydáme se i do říše tvrdých drog a zvráceného sexu - Heroin, Venus In Furs. "Shiny, shiny boots of leather". Ta je originál.
Ovšem, co nemůžu skousnout jsou poslední dvě "písně". The Black Angel's Death Song a European Son. To fakt nechápu, co to mělo znamenat. Ano, Velveti jsou experimentální skupina, ale... Nevím, no.

Nico mi zde nevadila a byl jsem překvapen, jak může mít žena hluboký kontraalt.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Townsend, Devin - Transcendence

Townsend, Devin / Transcendence (2016)

alienshore | 2 stars | 06.01.2017

Devin Townsend potrebuje dovolenku. Minimálne na päť rokov. Jeho "Devin Townsend Projects" sú čím ďalej tým trápnejšie a aj nudnejšie. Posledné dielo, ktoré malo svoj kvalitatívny rozmer bolo nenápadné a alternatívnejšie ladené KI. V prípade diel ako Deconstruction, Epicloud alebo Z² sa jedná len o variácie na jeho skoršie albumy. A je tu teda Transcendence. Zvuk a charakter hudby určite poteší fanúšikov takých opusov, akými sú Biomech, Terria alebo aj Accelerated Evolution.

Lenže už pri úvodných tónoch skladby Truth mám akýsi nepríjemný pocit, že som to už zase niekde počul od neho. A keď začne hulákať "hallelujah", tak mám naozaj dosť. Pokračuje to v podobnom duchu aj ďalej. Žiadna energia a samé klišé. Progová póza, do ktorej sa schoval má akože zamaskovať jeho skladateľskú impotenciu, ktorú už má zopár rokov. Neviem či má zmysel analyzovať tieto béčkové produkty, ktoré sa nazývajú skladbami. Je to smutné kam dospel muzikant a pre mňa skutočný vizionár progresívneho metalu. Ezoterické klávesy v Transdermal Celebration sú takým pomyselným posledným klincom do rakvy.

Transcendentálne cesty sa akosi nevydarili. Možno by bolo lepšie stáť opäť pevne na nohách, než fičať na ezoterických bludoch. Z Devinovej hudby sa vytráca prepracovanosť, intenzita a napätie, ktoré ma kedysi tak nadchli. Nahradil to pohodlnosťou a vykrádaním samého seba. Áno, stavil na istotu. Lenže aj to sa musí robiť poriadne. Takúto nudu a povrchnosť si však Townsend mohol odpustiť.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Townsend, Devin - Transcendence
» popis a diskografie skupiny Townsend, Devin

Metallica - Hardwired... to Self-Destruct

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct (2016)

Antony | 4 stars | 06.01.2017

Mají své postupy, kterých se drží. Mají svůj zvuk, kterého se drží. Mají své obecenstvo, které se věrně drží jich. Co na tom, že bylo kdysi pár úletů různými směry, značka Metallica má svoji váhu i po těch letech, mašina jede dál, i když její jízdní řád značně prořídnul. Pořád je to prověřená jistota masivní nálože promyšlené muziky (a tu přemýšlivost tam skutečně slyším, nemůžu si pomoct), která dokáže polechtat rurální atavismy, zabrnkat na romantickou strunu i ohromit majestátností. To chceme, to hledáme, a oni, ONI to umí. Ať se nám to líbí nebo ne, výjimečná osobnost je poznat po několika tónech, takových moc není. Muzika je v provedení bez výrazných hitů na první dobrou, stejně tak tam není hudebně nic, co by vadilo. Že slyším postupy, které znám už z Ride The Lightning, že se aranže a nálady v podstatě po desetiletí opakují, to mi nevadí, to je setkání se starým známým, u něhož jsem rád, že se moc nezměnil, aspoň si máme o čem pokecat. Je vyzrálejší, pořád má co říct. My dva si máme co říct, a nemusí to být nutně nově objevné, stačí, že si rozumíme.

Borci tohle album nemuseli dělat, aby někoho ohromili, aby dokázali jak jsou dobří, aby pohnuli hudebním vývojem. Fakt si nemyslím, že by toho měli zapotřebí. Pro mne je to takové: žijeme, hrajeme, baví nás to, nazdar. Tak říkám taky, nazdar. Metallica jsou kus mého hudebního života, a tohle album se mi líbí, i přes ten posraný zvuk. Díkec, všechno dobrý.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica

Emerson Lake & Palmer - Tarkus

Emerson Lake & Palmer / Tarkus (1971)

horyna | 4 stars | 06.01.2017

Přetěžká a trudná cesta vede na hudební Olymp. Nakolik jen odvážlivců i narcisních egocentriků se pokoušelo na něj za posledních dejme tomu 50 let vyšplhat. Trojici Emerson, Lake, Palmer se to podařilo velice brzo, nejspíš i proto že své nadání dokázali procedit skrz síta průměru a s talentem, jenž jim byl do kolébky dán především v mladém věku hospodařili velice efektně.

Virtuozní a technicky dokonale zvládnutá muzika často exhibuje na hranici únostnosti, ale nikdy nenechá člověka na pochybách kolik energie a fištronu muselo být při její výrobě použito. V úvodní předlouhé suitě se dovedu lehce ztratit, ale vždy jen na chvíli, protože nová pasáž která už klepe na dveře mě z toho "srabu" dokáže velice jednoduše vyvést. A když už je té instrumentální nabubřelosti moc, přispěchá Greg Lake se svým jedinečně krásným vokálem a vše zase pěkně urovná. Občs je to divadlo, divadlo sehrané na svého diváka, který prostě jen kouká, v tomto případě poslouchá s pootevřenou pusou v úžas. A jestli někdo tvrdí že zde nejsou emoce, je to hloupost, už jen úvodní monstrózně klávesový přeliv v sobě spojuje značnou citovou hloubku podepřenou o bouřící klávesové hradby a bicí přechody.

A jestli je té náročnosti na někoho přespříliš, potěšit by ho měla druhá, frivolnější strana desky.
Tarkus není jen o technice, jistá estetická krása z něj vyzařuje dodnes a kolik kapel v dnešní době je sto tohle poskytnout.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Tarkus
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream

Morse, Neal / The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream (2016)

alienshore | 3 stars | 05.01.2017

Neal Morse je samozrejme vážený muzikant a tak sa očakáva od neho vždy trochu viac. A tak tu máme hneď dva plnohodnotné disky, na ktorom ukazuje všetky svoje neduhy a aj niektoré pozitíva. Pozitívom je, že v tvorení melódií je vždy o jeden, či dva kroky vpred oproti konkurencii. Tých neduhov je samozrejme už o čosi viac. Nechápem celkom, čo chcú progeri takýmito monštruóznymi albumami povedať. Neala Morsea prekonali v monštruóznosti snáď len Gandalf's Fist, ktorí v tomto roku vydali až 3CD (!!!). Snáď sa raz dožijem toho, že kapely budú vydávať štyri alebo aj päť albumové koncepty. Už sa naozaj neviem dočkať ...

Progerov-muzikantov už dlho upodozrievam, že nerozmýšľajú o ničom inom, len o tom ako nájsť zmysel života. A oni stále hľadajú a hľadajú. Snáď sa im raz podarí. Neal Morse sa samozrejme tiež nezmenil a jeho koncepčné myšlienky sú si podobné ako vajce vajcu. Počúvať však tento album vcelku je tak trochu problém. Sú tu pekné momenty, ale aj tradične veľa inštrumentálnych vypchávok. Morseov rukopis je ľahko čitateľný a rozpoznateľný, napriek zmene hlavičky na The Neal Morse Band. Zmeny tempa, klenuté melódie a kopec klávesových prelúdií sú jasne z jeho hlavy. Čím teda ešte môže prekvapiť poslucháča?

Samozrejme ničím podstatným. Navyše, všetkého veľa škodí. Veľa hrania, veľa pompéznej atmosféry, veľa ozdôb, veľa prechodov. Jednoducho všetkého je tu veľa a málo toho podstatného. Na tomto dvojdiskovom diele nie je ani jedna skladba, ktorú by som si zapamätal alebo prípadne aj pospevoval napr. pri krájaní salámy. Nuž, načinčaná a namachlená sexica po zmytí make-upu vyzerá tiež trochu inak a podobne je to aj s The Similitude Of A Dream.

Z dlhodobejšieho hľadiska nepredstavuje tento dvojalbum zásadný prínos pre prog-rock. Tradične je to kvalitne nahrané, ale to nie je pre týchto borcov pochvala, keďže sa muzikou živia už roky rokúce. Stojím si za tým, že predošlý počin The Grand Experiment bol príjemnou ukážkou nevtieravého prog-rocku, ale to sa o The Similitude Of A Dream nedá povedať. Je to poriadne nafúknutý koncept so spasiteľským komplexom a bez jediného hitového momentu. Chýba tomu hĺbka, prirodzenosť, pocit tajomna pri odkrývaní príbehu a aj trocha rafinovanosti. Niekedy si muzikanti toho naložia viac, než unesú a výsledok je potom dosť rozpačitý ...

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Black Sabbath - Tyr

Black Sabbath / Tyr (1990)

horyna | 5 stars | 05.01.2017

Introdukce: album jsem poslouchal cca před 3-4 měsíci, od té doby ležela recenze hotová ze dvou třetin v šuplíku (chyběl začátek), až zmínka kolegy Jarouše mě dokopala ji dotáhnout do zdárného konce.

První nákup, či poslech některých desek si člověk dobře pamatuje, má je zafixované hluboko v mysli, spojené s konkrétní časovou etapou, činem, příhodou, nebo prostě jen poslechem, příjemným, či naopak. Jelikož se ale opravdu nedá rozpomenout na vše, jsou tu pak alba, u kterých jedinec marně tápe, kdy a za jakých okolností se s nimi vlastně seznámil. A to je i můj případ setkání s albem Tyr. Ať vzpomínám sebevíc usilovněji, do žádného vysvětlitelného kontextu nejsem schopen toto album zařadit, mám za to, že spíš než na zkoušku z půjčovny, rovnou jsem tuto kolekci zakoupil napevno v některém z obchodů s hudbou, určitě několik roků po vydání alba a rozhodně jsem nešel naslepo, ale následovaly zkušební poslechy. Teď je to už dávno jedno, jen si prostě jaksi nemohu vzpomenout :-) na jeho prvotní účinky.

Sympatické mi přijde jednak textové zabřednutí do severské mytologie, nádherně temný (ne však depresivní) albový cover, celkově hutný i energický zvukový kabát, druhak pro mne i nanejvýš zdařilá sestava této desky.

Po úvodním hymnu Anno Mundi- s monstrózním Martinovým projevem propojeným s hutným Iommiho riffování, je to především Cozy Powell, kdo mě na této skladbě vždy maximálně zaujme, jeho totální údernost, obrovská síla a vášeň vložena do služeb bubenické konstruktivní oddanosti je obdivuhodná.
The Law Maker- rychlejší hard rockový nášup, prošpikován Tonyho melodiemi a sólováním.
Nichollsovy klávesové eskapády vévodí zatěžkanému bloku Jerusalem- v němý hrdlo pana zpěváka T. Martina doslova hladí po duši.
The Sabbath Stones- sabbatovská deka přelomu 80 a 90 let, dle mého snese srovnání s výtvory prvního období kapely naprosto bez problémů, syrovost ustoupila monumentalitě, vokál se plíží, naříká i šplhá vzhůru, akustický přerod skladby na klávesovém pozadí následnou atmosféru silně romantizuje a emoce tečou plnými proudy. Když poté skladba zrychlí, Cozy si pohrává s haitkou a melodické eskapády neberou konce, nemohu se ubránit dojmu totálního hudebního naplnění.
Po atmosférické vložce The Battle of Tyr je tu překrásná pomaloučká, jemným kytarovým předivem doprovázená píseň Odin's Court- v níž excelují obě hlavní persony souboru.
Prudký přerod do rychlostní smeče Valhalla- která patří mezi mé nejoblíbenější, je vypulírovaný, její nezkroté tempo s množstvím kytarových laufů, tlačí vpřed Cozyho hybný tlukot, Martin pěje v top formě a spalující žár písně nelze uhasit.
Feels Good to Me- citlivý kytarový tón a Martin plně se do písně stylizujíc, pomalu otevírá brány dokonalosti, kdy naposled zněly B. S. takto něžně.
Hřmotný závěr prezentuje skladba Heaven in Black- dobrá nálada je jasně patrná, jako doprovod poslouží parádně vystavěný, vzestupně melodický chorus.

Následný Dehumanizer, se dle mého nepovedl ani způli tak dobře, jak toto veledílo, které ze srdce tuze rád velebím a stavím ho na vrchol tvorby kapely, společně s deskou předešlou.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Tyr
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Opeth - Blackwater Park

Opeth / Blackwater Park (2001)

Voytus | 5 stars | 04.01.2017

Následující řádky nejsou ani tak recenzí, jako spíše příběhem mé cesty k Opeth, protože právě toto album bylo mou propustkou do světa této skupiny.

Na začátku byl můj přirozený zájem o hudbu, protože ta mě provázela od narození. Vždy jsem byl obklopen hudbou, ať už díky tomu, že se přímo v mé rodině provozovala a provozuje, nebo díky sbírce mých rodičů a zejména strýce, který byl velký fanda jazzu (a zároveň sbormistr a zručný klavírista), prostě tu vždycky byla. Jakmile jsem zjistil, jak funguje gramofon, poslouchal jsem cokoli, co mi padlo do ruky.

Nejprve to byl jazz a blues, co mi tak učarovalo (strašně jsem chtěl hrát na saxofon, což se mi později splnilo), ale poslouchal jsem všechno (Lennonova Imagine, In rock od Deep Purple a výběrovka Beatles byly jedny z mála rockových desek, které měli rodiče ve sbírce), později jsem objevil Dorůžkovu knihu Panoráma populární hudby 1918-1978, z níž se stala má osobní bible. Objevil jsem scénu šedesátých a sedmdesátých let a usoudil jsem, že cokoli z té doby je dobré (to už jsem začal trochu pokoušet kytaru). Co se do mých uší valilo z rádia a televize, mě zrovna moc nebralo (nejvíc si bohužel vybavuji úděsnou elektro scénu). Takže jsem pracně sháněl nahrávky velikánů, o kterých se psalo zejména v Muzikusu. Občas mi to připomíná zážitky pamětníků let socialistických, kdy bylo také těžké se k lecčemu dostat. Samozřejmě jsem neměl v patách estébáky, ale zdrojů bylo zoufale málo - vrstevníci neznali, zbývaly jen sbírky rodičů mých spolužáků, fond hudebního oddělení lounské knihovny a pár spřízněných duší. Ale dalo by se říct, že už někdy koncem základky jsem měl dost slušné povědomí o staré scéně (Rolling Stones, Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy, Yes, Van der Graaf, King Crimson, Jethro Tull, Budgie, Frank Zappa, Pink Floyd, ale třeba i Bob Dylan a Neil Young - to bylo pro mě to pravé).

Dvouleté působení na Vojenské konzervatoři (obor klarinet) mi, kromě trvalého odporu k armádě, přivedlo do cesty dva osvícené učitele, kterým vděčím zejména za Genesis, Supertramp, Dream Theater a ELP. A právě tehdy jsem začal pošilhávat po tvrdších žánrech (v té atmosféře to prostě bylo zapotřebí). Po utvrzení v tom, že někdo jako já nemá v armádě co pohledávat, jsem si to namířil do Kraslic, kde byla i řada dalších odpadlíků z Roudnice (nečekané setkání s jedním z dobrých kámošů, který skončil jen pár týdnů přede mnou, bylo k nezaplacení). A mé hledání a nacházení pokračovalo i zde (pamatuji si Grand Funk, Wishbone Ash, ale i spoustu tvrdého metalu, kterému jsem na nějakou dobu propadl, nejprve Iron Maiden, Manowar, ale třeba i Death).

Už nějakou dobu jsem četl Spark, zejména Historickou studnu a Klenoty albových archivů. A pak jsem v březnovém čísle roku 2003 při zevrubném listování časopisem zahlédl fotografii čtyř chlapíků, oděných do černého, stojících mezi stromy. Aby bylo jasno, tak jsem i přes zájem o tvrdé odrůdy metalu nikdy nebyl fandou zmalovaných bubáků, vždycky mi to přišlo jako divadýlko a póza. A tadyhle Opeth se už od té fotky tvářili jako světlá výjímka na této scéně. A když jsem se začetl do samotného článku, tak bylo jasno - tohle musím slyšet.

V té době už bylo na světě album Damnation, ale spolužák metalista měl právě Blackwater Park. Nebylo ale hned jasné, zda mi tahle skupina sedne. Nejprve to znělo jako další death metalová parta, jakých jsem slyšel už slušnou řádku. Teprve další poslechy odhalily různá zákoutí a podoby jejich tvorby, na metalovou skupinu až nečekaně pestré a plné různých nálad a odstínů.

Totiž, proč jsem vlastně na začátku vypisoval celkem podrobně svou posluchačskou cestu? Protože jsem nikdy nezavrhnul, z čeho jsem vzešel. Protože jsem se brzy dostal k zásadním formacím dávných časů a měl jsem tak možnost srovnání. No a pak prostě někdy narazíte na další veličinu, u které najdete jakýsi souhrn různých žánrů, které máte rádi. A právě pro mě to byli a jsou právě Opeth. Jejich práce s kontrasty (něco podobného je právě i u King Crimson a Van der Graaf), celková atmosféra, hutný zvuk, cit pro melodie a mnoho dalšího. Navíc, miluju akustickou kytaru, je to úplně jiný přístup, jiná disciplína, než nahulený aparát elektrické kytary.

Toto album, na kterém není jediné slabé místo, je pro mě monumentem moderního metalu. Je to ten typ alba, který bych neváhal pustit někomu, kdo je podobnou hudbou nezasažen, někomu, kdo hledá, podobně jako tenkrát já, a kdo by se mě zeptal, jaký že metal se to tenkrát hrál (byť samozřejmě Opeth už tehdy dost vybočovali). Kvality alba prověřilo i to, že jsem do něj na intru, v tehdejší kapele a vůbec mezi kámoši, zbláznil kdekoho, přičemž to stále trvá. Stále jej šířím a lidé, kteří se na něj chytli, v tom pokračují také.

Skladby? Dokonalost sama! Tvrdý nástup alba, precizní a chytlavé riffy Lepper Affinity s úžasnou zasněnou pasáží uprostřed (ty kytarové melodie, to je nádhera!) a meditativní klavírní dohrou, orientální melodie v Bleak, jedna nejkrásnějších balad, kterou znám - Harvest, jejíž harmonie bere dech. Drapery Falls patří k nejdůmysněji vystavěným kompozicím skupiny, posmutnělá Dirge for November se snovým akustickým začátkem, tvrdá, pochmurná, znepokojivá a po většinu stopáže disonantní The Funeral Portrait, v níž čeká ale úžasný melodický závěr, který mě naplňuje pocitem čisté radosti, najazzlá instumentálka Patterns in the Ivy a naprostý masakr v závěrečné titulní Blackwater Park - zlověstný akustický motiv přejde do tvrdého riffování celé skupiny a headbangři v publiku se můžou zbláznit. Tady se vedle ultrarychlé dvojšlapky objeví dokonce baskytara hraná slapem a já jdu do kolen i po tisícím poslechu. Akustická coda dává prostor pro mnoho myšlenek, nejčastěji na přehrání alba znovu. A znovu. Neomrzelo a neomrzí. Na tomto albu se toho děje tolik, že snad ani není možné, aby se oposlouchalo.

A jak se ty obzory rozšiřují, tak jsem díky němu objevil Stevena Wilsona, který na něm hraje na klavír, ale vypomáhá i s kytarami a vokály (ty se nedají přeslechnout, jeho jemný, čistý hlas je ve sborech jasně znatelný). Ale tvorbu skupiny na tomto albu nemohl ještě nijak zásadně ovlivnit, vše je to práce Mikaela Åkerfeldta. Jasně, mohl bych tady skladby pitvat motiv po motivu, ale opravdu to není zapotřebí. Smyslem toho všeho bylo tohle album připomenout a hlavně Vás donutit, aby jste jej také občas prohnali ušima.

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

Big Big Train - English Electric: Full Power

Big Big Train / English Electric: Full Power (2013)

horyna | 5 stars | 04.01.2017

2CD English Electric bylo rozhodně tím hudebně nejcenějším vánočním dárkem, který jsem před pár dny pod stromečkem objevil. Několik měsíců čekalo na objednávkové listině, než bylo vpuštěno do prostoru (nejspíš se jedná o další vydavateklský náklad, něco na způsob dotisku knihy) a náhoda šla tomuto dílu naproti a doručila mi ho pár dnů před dnes slavnostním. Normálně se mi nestává, abych psal recenzi sotva si desku párkrát poslechnu. 9 z 10 případů mých pisatelských choutek jsou alba, která léta dobře znám, to malé ostatní procento, jsou pak novinky, u kterých čekat půl rok na správné zažití, není zrovna na místě. Toto dílo Big Big Train tvoří světlou vyjímku. Ke klávesnici usedám, ještě jsem neochutnal disk číslo dva, omlouvám se, ale zatím točím pouze jedničku s opakovacím účinkem i chutí a pod tíhou nezastavitelného. Ta hudba je totiž spalující.

Krásně vytvořený dvoj-digipack s objema díly opusu magnum těchto britů (jak je ve většině hudebních žebříčků (např. progarchives) zabývajících se náročnou muzikou titulován) a početným bookletem byl vytvořek speciálně pro fanoušky a to tak, že skladby z obou alb byly krapet přeházeny a doplněny několika dalšími aby mohl vzniknout ucelenější a sběratelsky cenější hudební artikl.

A stejně jako v případě nedávno zmíněných Echolyn, i B. B. T. jsem poznal díky tomuto webu. Teprve nedávno kapela vypustila do světa, dnes ještě stále aktuální poslední skvostnou nahrávku Folklore, ze které se mi na mnoha místech skutečně tajil dech. Byla pouze otázka času kdy a za jakou cenu se podaří sehnat tento neoprogresivní klenot, nebojím se říci přinejmenším desetiletí. Už jen samotný vznešený hlas jejich lídra Davida Longdona, který v roce 2009 s nebývalou lehkostí nahradil tak osobitou vokální personu, jakou byl Sean Filkins (kolega Braňo by mohl vyprávět- viz zpěvákův sólový skvostný album War And Peace & Other Short Stories) působí jako dar z nebes. Ale to hlavní oč tu skutečně běží je bezesporu originálně provozovaná hudba, která na dnešním progresivním poli těžko najde konkurenci.

Deska disponuje silně podmanivým účinkem, od prvních chvil si zcela nenásilně posluchače přikloní na svou stranu a poklidnou, sametově hebkou atmosférou, která se plynule přelévá z jedné skladby do druhé ho lehounce přikryje a spoutá. Ohromný účinek co se týče vzedmutých emocí v srdci diváka podtrhuje, nebo spíše vydolovává použití ohromného množství ne-rockových intrumentů, které jsou velice často do písní vkomponovány (viz výčet nahoře) a tak tu na jednom místě stojí Camel-ovská esoterická flétnová pasáž, na místě sousedním jakoby s tímto nástrojem řádil mistr Anderson, dechy, housle, čelo, banjo..., to vše tu najdete, umělecky vzdušně vloženo.

Stylové mantinely chlapci neřeší, jazz a fusion stojí v jednom šiku s hard rockovou mrštností, která tu a tam decentně vykoukne, ale to hlavní co odlišuje jsou fantasticky zakomponované prvky severského folkloru, jež tuhle hudbu vysoko povyšují na stylově řekněme podobné, územně pak rozhodně, souputníky jako jsou Arena (to říkám s těžkým srdcem), Iq, nebo třeba Jadis. To už nemluvím o tom, že velké firmy a média cpou do hlav svých chlebodárců neustále stejnou písničku o tom, jak jsou v dnešním technicky dokonalém světe těmi nej Dream Theater, Queensryche, nebo třeba Threshold a přitom v jejich sousedství dávno rozkvetly mnohem působivější a impozantnější orchideje, jako právě například kapela jmenovaná.

Ta spolu se stejně nedostižnými Echolyn a kupříkladu kanadskými Mystery (když opomenu ty menší jednotky) tvoří jakousi svatou trojici geniálně tvořivých a aranžérsky vyspělých muzikantských person současnosti. Pod jejich vládou a taktovkou není dnešní artově titulovaná hudba jen mrtvým ramenem hudebního průmyslu.

» ostatní recenze alba Big Big Train - English Electric: Full Power
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

IQ - Nomzamo

IQ / Nomzamo (1987)

horyna | 3 stars | 03.01.2017

Jestli dobře předpokládám, tak důvod odchodu Petera Nichollse v osdesátých letech před deskou Nomzamo, byly osobní neshody uvnitř kapel. Jeho nástupcem se na dvou příštích deskách měl stát Paul Menel, aby vzápětí bývalou Peterovu pozici nahradil ten stejný vokalista. Na této a další desce dochází k postupnému zjemňování výsledného soundu kapely a předjímání tradic doby, produkce, ale je znát i touha, nebo schopnost dokázat obsadit hitparádové pozice. Zbytek sestavy zůstává nezměněn a tak důležitá persona, lídr a rozpoznávací znamení souboru Mike Holmes dál vymýšlí kvanta melodických kytarových linek a klávesový mág Martin Orford dál přičarovává svým nezaměnielným způsobem krásné černobílé melodie.

Album se dá rozdělit na dvě půle, obsahuje jak materiál přístupnější v tom dobrém slova smyslu, tak smysl pro rozhodnější progresivní zanícení.
Je tu skutečně hitová a božsky melodická, zvonivě akustická vychytávka Promises (As The Years Go By) s výborným Menelovým vokálem, nebo klávesově něžná, zastřeně baladická věc Still Life- ve které se čas zastavuje, vzpomínky vyplouvají na povrch a při saxofonovém sólu slzy stékají po tváři. Přesně v tu chvíli album sahá po metách nejvyšších, tady člověk nevnímá časovou hudební periodu, protože citlivá aranžmá ho dávno pohltily a konejšivě ho laskají. Bohužel prázdninově plytká píseň následující, už nedokáže připravit tak silné chvíle na které se mozek posluchačův snadno přepnul.

Do druhé sorty spadají časově náročnější, mohutnější a s dřívějším stylem kapely více korespondující motivy, či skladby, jako kupříkladu svižná promakaná věc Human Nature. Part ušitý přímo na Menelův hlásek je obsažen v senzibilní a Orfordovým uměním ověnčené Common Ground- divák ocení spíše střed jeho hlasového rozsahu a něžnou barvu v hrdle, škrtící výšky nejsou úplně tou spravnou cestou Paulova projevu. Za pozornost stojí i rozkošný dámský duet v bonusové Colourflow.

Není to vůbec špatná deska, ale pro toho, kdo zná stěžejní díla kapely, ultratechnické Subterranea, mohutné The Seventh House, nebo temné Dark Matter, je tenhle kotouč slabším odvárkem.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ

Enchant - Break

Enchant / Break (1998)

john l | 3 stars | 03.01.2017

Enchant jsou zvláštní kapelou, mám chvíle kdy mě jejich hudba vůbec nebaví a né vždycky se dá dobře pochopit, pak ale přijde zlom a vyloženě si ju dokážu užít. Recenzované album jsem dlouho nechával mimo sběratelské choutky, ale zvědavost postupně rostla. Pořád jsem přemítal na kterou stranu se tohleto hudební poselství přikloní. Jestli vyhraje technicky precizní muzicírování ze začátku kariéry, nebo druhá vláčnější etapa (po odchodu skvělého bubeníka Paula Craddicka) ale nakonec je to zhruba plichta. Zvuk a progové směry náleží k první etapě, ale roztodivný postupy naznačují cosi z budoucnosti.
Nemá cenu vyjmenovávat některé skladby z jejich repertoáru, byl vždy vyrovnanej a výraznější hudební zakolísání nehrozí. Vše tu opět podléhá lídrovi od šesti strun, skladatelovi Douglasi Ottovi a pak taky jeho parťákovi zpěváku Tedu Leonardovi, který občas tahá za uši svými výškami, jinak ale dokáže melancholicky pohladit a recitovat s velkou vášní.
Garantuju vám, že tak zhruba prvních 6-8 !!!!! poslechů (záleží od jedince), vás bude album z valné části pěkně prudit, ale s každým novým poslechem začnou do popředí vystupovat nádherné aranžérsky dokonalé motivy a místa, že z čista jasna nebudete věřit vlatním uším, čeho všeho jsou pánové schopni.
V nestřeženém okamžiku se přistihnete, jak moc vás jejich hudba chytí a o to jde.

» ostatní recenze alba Enchant - Break
» popis a diskografie skupiny Enchant

Yes - Keystudio (compilation)

Yes / Keystudio (compilation) (2001)

b.wolf | 4 stars | 03.01.2017

Jelikož nejsem žádným příznivcem, natož sběratelem "kompilací", zvláště živých, obešel jsem jsem obě vydání Key studia a hodně dávno jsem dostal tohle CD s novými nahrávkami, vybranými z obou alb. Přes svátky jsem měl akorát tak náladu na tuhle hudbu, nuž vynechal jsem klasická alba a pustil jsem se do poslechu tohoto. Výsledek? V sedmi skladbách, přesahujících hodinu, extrahuje vynikající hudba, zvláště Be the one, to je paráda. Jistě, '70 léta jsou nenávratně v dýmu, ale kvalita Yes je i zde zkrátka nezpochybnitelná, pánové opět dokázali, že prostě umí. Velmi solidní dílko, vrchol to není, ovšem 4/5, to je bez debat.

» ostatní recenze alba Yes - Keystudio (compilation)
» popis a diskografie skupiny Yes

Screaming Trees - Uncle Anesthesia

Screaming Trees / Uncle Anesthesia (1991)

horyna | 4 stars | 03.01.2017

Desku Uncle Anesthesia jsem objevil někdy v patnácti letech, jako mladý pubescent jsem byl hudbou těchto melancholiků pevně zasažen a spolu s deskou následující se na pár let stala oblíbenou stálicí a hnací silou právě dospívajícího, po hudbě vyhládlého objevitele. Jak už to tak bývá a člověk s muzikou často kšeftuje, opouští ne tolik přitažlivé a nachází, nebo mění za vzorky nové, na dvacet let jsem tuto kapelu uložil k ledu. Až náhodný internetový vjem je pro mě vrátil zpátky do hry a i když je většina jejich alb (o ty první divočejší výtvory jsem nikdy zájem nejevil) už nedostupna, velká náhoda tomu chtěla a mě se poštěstillo tenhle výbornů kousek si naložit pod stromeček.

Jak tedy pro nezasvěcené popsat muziku, jež vytvářelo toto americké kvarteto. Jestliže styl grunge přišel a naplno propukl s Nirvanou, pak právě Screaming Trees stojí u kolébky této hudby. Určité fragmenty jak ve vazbě textové, tak hladině emoční, melancholicky a ležérně houpavé melodice a plynoucí hudební struktuře lze vystopovat právě zde. Celým albem se doslova zhmotňuje táhnoucí spojovací linie, která se tu líně, tu vzpupně skladbami promotává a propojuje tento hudební derivát v jeden líně vyhlížející celek. Dostatek dech-beroucích míst se postará o to, aby se divák neměl možnost nudit, jelikož Markův ledabyle pokládaný, přesto emočně velice silný hlasový projev k něčemu podobnému může svádět. Po standardním úvodu, je to především dvojice skladeb Bed Of Roses (ve které ve společnosti úžasných melodií putujete jihem států amerických) a titulní Uncle Anesthesia (ze které museli všechny alenky v řetězech i marmeládoví Pearl sakra čerpat) dokladující rozmanité chvíle alba. Výpravný způsob jak vokálního frázování, tak hudebních motivů představí po sobě jdoucí skladby Caught Between a Lay Your Head Down. O větší rozmanitost se pak stará depresivně trýznivá Before We Arise, nebo trubkou, exotickými motivy a fantaskně poletujícím Leneganovým hlasem obsažená dojímavá perla Disappearing. Do zadní části těla dostaneme nakopáno při odvazu Ocean Of Confusion, aby nás konejšivé tóny poslední Closer přesvědčili, že se jedná skutečně o dílo pozoruhodné.

Ještě bych tu rád podtrhl invenčně vynikající (osobně velice přitažlivý)albový přebal a zvláštní, vskutku maximálně zádumčivý zvukový kabát nahrávky, o který se ve společnosti Soundgarden-guru Chrise Cornella postaral především producentský velikán Terry Date, pracující pro tak rozličné hudební veličiny jako jsou progoví Dream Theater (první album), hard-melodici Fifth Angel (vzpomene si na ně někdo ještě?), kovový Metal Church (Blessing...), či thrash deska Horrorscope od Over Kill.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Uncle Anesthesia
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 03.01.2017

Tuhle desku jsem si šíleně přál, a když se mi povedlo z protekce dostat devizák (mladší asi nebudou vědět, co to bylo, ale to není meritem věci) a vyjet v r. 76 do Anglie, přivezl jsem mj. i vytoužené Tubular Bells. Hodně jsem je pak asi tak 2-3 roky poslouchal, a pak zas nějak pomalu přestal a nevracel se. Raději jsem měl souhru více lidí v kapele, než nějakého osamoceného zvukového kouzelníka. A tak jak se probírám kapelami svého mládí na Progboardu (díky Vám všem za tu činnost), narazil jsem na Stanleyho recenzi (viz tu z XI/2007 zde), a říkám si, ten hoch může mít pravdu. Často skutečně byly tyhle one-man bandy trochu exhibice postrádající jakousi vnitřní podstatu (viz např. pozdější tvorba Vangelise). A tak už jsem byl nakloněn mu dát aspoň částečně za pravdu (proč přece bych ty TB přestal poslouchat, že ano? Své Ten Years After či Stones a spousty dalších musím mít nejméně 2x do roka).
A pak jsem si našel TB v té čisté kvalitě ze Spotify (CD kupodivu nevlastním, byť jsem obvykle CD k šumným vinylům později dokoupil), skutečně prvně asi po 35 letech, a nestačím se divit. Totálně mě to znovu strhlo, plul jsem na té vlastně velmi prosté Oldfieldově vlně mladistvé fantazie, kochal se každým tónem, zvukem, úplná nirvána. Impresionistické obrazy, sny. Takže Stanley, sorry, nesouhlas. Tam je srdce, tam je prožitek, spodní proudy, nápaditost na 1 desku neskonalá. Již v době vzniku jsem věděl, že tohle byla svým způsobem jedna z nejpřevratnějších desek, jaké jsem kdy znal – jakoby spadla z nebe. I svým způsobem zásadnější umělci pro vývoj populární hudby (nebo jak to nazveme), vždy z něčeho vycházeli, a nějak se k tomu svému originálnímu přínosu dostali postupně (i Beatles musel přecházet Berry, Perkins aj.), i Floydi vyšli z těch psychedelicky ujetých Barrettových přetavení v podstatě primitivních písniček britského pop-rocku, i Hendrix se postupně vyhrával na klasických blues. Ale TB, to byla kometa, která tady vyšla, zazářila, bouchla všemi emocemi, vše koncentrováno na jedné desce. Žel, jak bouchla, tak taky zvadla (omlouvám se, neznám v podstatě další Oldfieldovu diskografii – jen než jsem napsal tohle, vyposlechl jsem ještě TB II a TB 2003, tak tomu odpovídá můj pouze omezený soud). TB II vnímám pouze jako pozdní záblesky exploze z r. 1973 (postrádají především tu spontánní radost původní desky), verze 2003 je pro mě spíše nepříjemným pokroucením původní krásy, než posun k jakési dokonalosti. Ale to je jedno. Koneckonců tucty dalších velikánů jen zazářily relativně krátkou dobu a odešly (např. Renaissance I, a taky Janis, Jimi H., Jim Morrison – ti, žel, navěky). A jen ještě poznámku k níže diskutovaným „technickým nedokonalostem“ prvních TB. Zcela na ně kašlu, naopak dodávají na autenticitě (není asi nutné připomínat, že Dylan ani Cohen neuměli moc zpívat, ani hrát na kytaru, že jediný Beatle či Floyd nebyl virtuos, a přesto vytvářeli neskutečné věci).
TB souhrnem: zcela nevšední, zcela originální, a podtrženo nádherné dílo.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band

Abrahams, Mick / A Musical Evening With The Mick Abrahams Band (1971)

Balů | 5 stars | 02.01.2017

Mick Abrahams.
Jeho osobu jsem poprvé zaznamenal jako kytaristu Jethro Tull.
Muzika J.T. mne na začátku 70tek tak pohltila, že jsem se po deskách pana Abrahamse začal shánět až někdy v roce 1974.
Impulzem byl i úžasný dvojdeskový výběr firmy Island s názvem Bumpers (1970),
který obsahuje skladu Send your son to die. Je to věc z druhé desky Blodwyn Pig
( kapela, kterou založil jako svůj projekt, se po pouhých dvou albech rozpadla ).

No a už jsme u této jeho první sólové desky.
Určitě je důležité říci, že hudebně navazuje jak na první desku J.T. tak na tvorbu B.Pig.
Je zde opět blues-rockový základ, lehce evokujíci skupinu Colosseum, ovšem v odlehčené formě. Kromě bluesové platformy, jsou zde i výrazné folkové prvky, které
připomenou i J.Tull nebo i bluesové Fleetwood Mac.
Mick Abrahams je úžasný kytarista jak v elektrickém tak akustickém provedení.
Kytara má hodně prostoru a je krásně náladotvorná,přesto má deska pisničkový charakter.
Dalším výrazným nástrojem jsou varhany Hammond- v pŕímo lahůdkovém provedení.

Mohu doporučit, všem kdo mají rádi bluesrock přelomu 60/70 tých let.
Pro mne ta hudba nezestárla a mám ji ve své kategorii Deska desek.
5 *



» ostatní recenze alba Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band
» popis a diskografie skupiny Abrahams, Mick

Manic Street Preachers - The Holy Bible

Manic Street Preachers / The Holy Bible (1994)

horyna | 4 stars | 02.01.2017

Když v devadesátých letech naplno řádíl independent, grunge a indies, nezávislá vlna převálcovala naprosto všechno melodické a učesané co jim stálo v cestě, nešlo tomuto módnímu proudu, který se po několika letech ukázal jako výstřelek, nepodlehnout. Prali to do nás všichni a odevšad, ale i v této hudbě, v této černé etapě- pro melodiky rozhodně, se našla kvalita. Kdo si dal tu práci a trošku četl, poslouchal a uvažoval, prostě ji objevit musel. Kapela M. S. P. patřila a možná ještě patří k vůdcům celého takového hnutí. Byla v té době, mluvím-li předně o této desce, obdařena mimořádnou skladatelskou kreativitou, vyzrálostí a invenčností. Když si tudíž solidní hráčská instrumentace a schopnost složit zajímavou píseň podali ruce a vzniklo dílo zcela mimořádné, vznikla bible svatá.

A tak jako byla pro sedmdesátkovou epochu důležitá alba Dark Side..., Frigele, Tarkus, nebo Nursery Crime, tak byla pro etapu devadesátých let prvořadá deska Holy Bible, která zaznamenala v tehdy rozkvetající nezávislé scéně značné progresivní pnutí.

Většinu skladeb na albu otevírají atmosférická mluvená intra, podbarvená depresivně hudebním, melancholickým zvukovým charakterem, kladoucí a vzbuzující tíživé otázky či myšlenky, laborující v sociálních, dobových i strukturálních pochodech s otázkami a asociacemi víry, jako jednoho z možných východisek z daných situací. Mezi stěžejní kusy patří většina písni z tohoto unikátního díla. Například skladba druhá, s příšerně dlouhým názvem v sobě nese plně hudební odkaz oněch tvořivých dnů deváté dekády, kdy si těžko někdo dokázal tipnout, s čím jeho oblíbená kapela zrovna vyrukuje. Akustiky tu duní hřmotně a mohutně, Jamesův vokál okolo nás proplouvá tu s drsnou nenávistí, aby se rázem proměnil do jemnějších zpěvnějších zón, spojen melodikou kytarové linky. V Of Walking Abortion se potkává punk s decentním rockem spojen jednou progresivní inovativní línií, zabalen do slupky made in M. S. P., kde každý nástroj má své pevně vytýčené místo, přesto máme pocit, že i tento široký hudební krunýř se jeví kapele, v níž pulzuje silné množství kreace, jako příliš těsný. She Is Suffering patří na špici, dýchá vzletnými melodiemi a omamným aroma něčeho nového, nového v době, kdy se kapely nebáli experimentovat s tak rozdílnými ingrediencemi spojující celé hudební epochy. Mezi top skladby řadím i pátou Archives of Pain, textově šílenou Revol, nebo tempově omračující napruženou pecku 4st 7lb. S přibývající minutáží deska rozhodně nepadá, naopak takové poklady jako Die in the Summertime, nebo The Intense Humming of Evil doslova vhání spousty zajímavých nápadů a interesantních míst, často podložených pochmurnou a tíživou atmosférou do vaší mozkové zásobárny.

Každý kus na této velké desce je jedinečný, každý tolik odlišný, přesto poutavý a originální. 4,5*

Netuším jak hraje kapela dnes, vím že během druhé poloviny let devadesátých šla v oblibě silně nahoru a hitově se více otevřela masám, jejich skladby se často hráli v médiích, do kterých se zrovna tato poslechově náročná věc příliš nehodí.

A to je nejspíš dobře. Kvalitu prověří až čas, ne trendové ústupky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - The Holy Bible
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Echolyn - I Heard You Listening

Echolyn / I Heard You Listening (2015)

horyna | 5 stars | 01.01.2017

Do nového roku bych rád vstoupil spolu s kapelou Echolyn, protože neexistovat Progboard, Echolyn nikdy nepotkám a byla by to rozhodně velká škoda. Tahle věta by se dala parafrázovat i jinak, například by mohla znít: co kterémukoliv návštěvníkovi či dopisovateli vlastně Progboard poskytuje. A věřím že pro většinu z nás to je především nevyčerpatelná studnice vědomostí, zajímavostí, aktualit, nových poznatků a nových informací. Pro někoho možnost seberealizace prostřednictvím recenzí jeho milované hudby, pro někoho možnost nabídnout druhému jeho milovanou laskominu a pro jiného třeba jen zajímavý pokec, či informační sběr.
Tyhle stránky jsou hudebním milovníkům a fajnšmekrům zaslíbené a většinou z nás i pevně uctívané a já rád a ze srdce tímto děkuji všem moderátorům v čele s administrátorem i kolegům se kterými se zde potkávám a kteří mě svými poznatky utvrzují v tom, že krásná hudba je jedním z nejfantastičtějších druhů umění.

Tak a teď tedy znovu a k recenzi samotné: neexistovat Progboard, s kapelou Echolyn se stěží potkám. Netvrdím, že bych doma neměl dostatek progresivních náhrávek, chtěl jsem říci, kvalitních nahrávek, protože tahle kapela, věřím že nejen u nás stále ne úplně známá, jelikož žádná velká firma za nimi nestojí a faktor protlačit kapelu do širšího povědomí bude v evropě míň zastoupý než v rodné americe, patří k tomu nejlepšímu co člověk může v art rockové oblasti pohledat. Hudební, myšleno instrunmentální schopnosti souboru, taktní aranžérský přístup a v první řadě schopnost napsat vyjimečný song, který dokáže porazit nejednu stylovou bariéru jdou skupině tak snadno, jako kterému koli jinému smrtelníkovi například jízda na bicyklu.

Celá kolekce devíti písní je nesmírně vyrovnaná, občasný ezo poklid nabourá rytmičtější pasáž, složitější a košaté aranžmá, mezi kterými probleskne jazzová ozdůbka hledající si cestičku zvukovými zahradami, které stále dokáží měnit tempa s lehkostí a vytříbenou technickou brilancí.

Mezi nejpovedenější vzorky bych zařadil úvodní Messenger of All's Right, ve které je střet s Kanadskými Mystery na emocionální hladině pozoruhodně podobný. V rytmickém odvazu Warjazz doznává kompoziční práce celého celku vysokých hodnot, stejně jako v časově nejdelší, podmanivé progrockové suitě Empyrean Views, s vysoce vzrušujícími vzdušnými vokály.
Mezi nejlepšími (u mě na špici)figuruje vláčnou melancholií a skvěle zaspívanými vícehlasy tempový fusion zápas Carried Home, skutečná jedinečnost.
Dravé hudební téma, kterým oplývá píseň Once I Get Mine nám chce nazančit, že když jsou pánové při chuti, dakáží uchopit cokoli a přetavit to do poutavého výsledku. Variabilita All This Time We're Given doladěná do mysteriózních poloh si dokáže s posluchači řádně pohrát a rozcucht je svými pohnutými vlnovými vibracemi.

I Heard You Listening je nahrávkou která vám nedá spát, mocná aroma chuťových pohárků, které vám na jazyku s její nevtíravou a lahodící degustací uvíznou, zatoužíte konzumovat ještě jednou a pak znovu a neustále dokola, pokaždé se vám odkryje kousek mozaiky hudby Echolyn, protože silných motivů je tu nepřeberné množství.

» ostatní recenze alba Echolyn - I Heard You Listening
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Young, Neil - Harvest Moon

Young, Neil / Harvest Moon (1992)

Beriq | 5 stars | 30.12.2016

Možná to znáte, někdy v mládí objevíte nějaký hudební styl – v rámci hudebního vesmíru jednu zaprděnou galaxii, kde dny pokojně plynou, a vy víte, že zítra zase vyjde to vaše slunce. V mém případě to byl klasický sedmdesátkový progresivní rock – sofistikovaná kytarová sóla, klávesové hradby, fantaskní, filozofující texty a našponovaná pozornost. Chytne vás to za koule, stravuje, vy se do něj noříte hloub a hloub, znáte všechny alba z TOP 100 na Progarchives a stále nemáte dost…
A pak jste najednou o něco starší, už ne kluk co se se sluchátky na uších bezstarostně toulá po lesích a žasne. Najednou se to tak nějak přehodí, že máte ženu a čekáte dítě. Něco se ve vás přepne. Ono ne, že by se vám ti Genesis nebo Yes už nelíbili, ale máte chuť to tak nějak vyvážit, zjednodušit, dát do toho takové ty trochu jiné emoce, sletět na zem…no a tak se vám pod uši dostane výběrovka od Neila Younga, většina skladeb samozřejmě sedmdesátkových a všechny se vám líbí (a říkáte si „Sakra, začít bestofku dvěma desetiminutovými skladbami plných nervních syrových kytar chce odvahu“). Poslední skladba „Harvest Moon“ je křehká, jemná, balancuje na hraně přeslazenosti, ale žádnou prvoplánovou snahu zalíbit se z toho necítíte. Je jedním slovem kouzelná (a až později zjistíte, že ten stále se opakující zvuk není žádný neznámý hudební nástroj, ale prostě jen koště).
Ač starší tvorbu Neila Younga zcela objektivně hodnotím jako zásadní a kvalitativně z jeho tvorby nejvýše, toto album je pro mě osobně nejlepší. Je takovým soundtrackem k narození dcery, k jednomu velešťastnému období (nádhernou Natural Beauty jsem si pustil, jak jsem po oné namáhavé šichtě přišel z porodnice). Vysoce ale hodnotím také skladby „You and Me“ nebo „War of Man“ nebo „Such a Woman“. Po garážově syrovém Ragged Glory, které přesně zapadlo do doby Nirvany nebo Perl Jam (nebo Nirvana a Pear Jam přesně zapadli do doby tohoto alba) je pro mě až neuvěřitelný obrat, ale v tvorbě Neila Younga nic nového. Vždy balancoval mezi křehkou akustickou tvorbou, kdy si vystačil jen s kytarou a harmonikou a syrovější „elektrickou“ až psychedelickou tvorbou. Osobně se mi líbí spíš ta akustická, silně osobní až intimní…
Natural Beauty s krásným refrénem, sugestivním vibrafonem, naléhavou kytarou, varhany v pozadí a mráznahánějící harmonikou pro mě asi navždy zůstane jedním z milníku mého hudebního vývoje.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest Moon
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Rohmer - Rohmer

Rohmer / Rohmer (2008)

Snake | 4 stars | 30.12.2016

AMS - AMS141CD, Vinyl Magic - none /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Baskytarista, skladatel, spisovatel a producent Fabio Zuffanti je hudebním workoholikem s celou řadou nejrůznějších aktivit. Jeho nejznámějšími skupinami jsou Finisterre, Hostsonaten a La maschera di cera, ovšem figuruje i v mnoha projektech - řekněme - menšího významu. Jedním z nich je i jednoalbumový Rohmer. Deska vyšla v roce 2008 a její - kromě jedné "písničky" - zcela instrumentální obsah je působivým mixem art rocku, ambientu, elektroniky, post rocku, minimalismu a jazzu. Těžko se to popisuje, ale celé bych to zastřešil termínem "Art Music", s důrazem na pěkné melodie a atmosféru.

Nejrockovější je hned úvodní a krásně vygradovaná Angolo 1 a to ještě jen díky přiměřeně ostrému kytarovému sólu v poslední třetině skladby. Ecran magique je svým pojetím hodně minimalistická, celé tři minutky se točí kolem krátké, jednoduché a přesto půvabné melodie. To samé téma rozvíjí teprve následující, více jak dvanáct minut dlouhá Lhz. Smutkem a melancholií prostoupená první polovina skladby je podepřená precizní rytmikou, trochou elektroniky, mellotronem a zvonkohrou. Velice zajímavý moment přichází v její druhé části, kterou improvizovaná sóla na piáno a ságo posouvají až někam ke zvláštní a experimentální formě jazzu. Po jediné "písničce" na albu, smutnokrásné V.(Moda reale) přichází můj vůbec nejoblíbenější kousek, snad ještě smutnější a bolestnější Wittgenstein mon amour 2.12. Jak prachové peří načechrané jazzové bicí, piáno a trubka tvoří melodii k v pozadí probíhajícímu telefonickému rozhovoru mezi ženou a mužem ve francoužštině. Je to smutné a přitom tak krásné zároveň, skutečně nevšední soundtrack k všednímu dni...

Cifra3 je sotva dvě minutky dlouhou miloučkou drobnůstkou, s preludujícím piánem, zvonkohrou a dusítkem přiškrcenou trubkou. Album vrcholí s další pěknou a zasmušilou instrumentálkou Angolo 2 a za jeho definitivní tečku považuji "rozostřenou" a do noční tmy pomalu se ztrácející Metodiche di salvezza. Na desce se sice nachází ještě více jak dvacetiminutová improvizace Elimini-enne, ale ta se mi moc nezamlouvá a při poslechu CD ji většinou raději přeskočím.

Rozkládací mini vinyl replika je luxusní, zvuk brilantní a velmi detailní. Plný počet nedám jen kvůli oné závěrečné improvizaci, ale album i tak vysoce doporučuji všem citlivým duším, melancholikům, romantikům a zakukleným melodikům.

» ostatní recenze alba Rohmer - Rohmer
» popis a diskografie skupiny Rohmer

Opeth - Sorceress

Opeth / Sorceress (2016)

alienshore | 3 stars | 30.12.2016

Seňor Akerfeldt to tento krát prehnal. Robí si z poslucháčov "dobrý deň" podobne ako aj jeho kamarát Steven Wilson. Kopírovanie známych veličín je stávka na istotu a má to samozrejme aj predajný efekt. Opeth dosiahli s albumami ako Damnation a Pale Communion vrchol snaženia v rámci prog-rocku. Teda prelínania starého a nového. Čo ale môže Opeth v tomto štýle ešte priniesť?

Nič. Jedno veľké nič. Taký je aj ich nový produkt Sorceress. Kopec povedomých (i keď dobre zamaskovaných) motívov z obdobia 70-tých rokov je tak okatých, že mi to až vybíja oči. Keď sa to hodí, tak je to v určitom okamihu Deep Purple, inokedy Atomic Rooster alebo aj Wishbone Ash. A aby ani Jethro Tull-om nebolo ľúto, tak aj ich trochu oholíme. Opeth trochu pritvrdili, zdrsnili prejav, ale je jasné odkiaľ fúka vietor.

Samozrejme, že počúvať sa to dá a určite bude nejeden fanúšik prog-rocku skákať od radosti až po plafón. Problém je len v tom, akú skutočnú hodnotu tento album má. Úprimnosti a snahy tu niet. To znamená v preklade - slabé melódie, povrchné hard-rockové motívy a zámerne provokatívna okultná tematika na prilákanie pozornosti. Jediná skladba, ktorá mňa osobne oslovila je energická Era. To ostatné sa dá prekročiť jedným krokom. Ostáva len akási divná pachuť z oblbovania a zbytočného vykrádania. A to Mikael sľuboval kvalitnú melodiku a poriadnu dávku výbornej muziky.

Jednoznačne průser roka.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth

Living Colour - Stain

Living Colour / Stain (1993)

EasyRocker | 4 stars | 30.12.2016

Pro mě zvláštní uskupení nesmírně hudebně nadřených hudebníků s jazzovou i jazzrockovou průpravou, kteří dali v 80. letech dohromady velmi vzácný případ čistokrevné černošské rockové kapely, úspěch měl už debut Vivid (1988). Je to jediné album, které mám od nich ve sbírce, ale má unikátní živočišnou drsnost...

Po krátké bicí deklamaci se spouští dokonalý metalický riffostroj Go Away, Corey Glover (v r. 1986 si zahrál Francise ve Stoneově bestselleru Četa - kdo si vzpomene?) ovládne prostor vokály s dokonalým černým cítěním, je ale doma hlavně ve funku a soulu s atmosférickou linkou. Wimbish boří za čtyřmi dráty i baráky. Ignorance is Bliss je přístupný melodický, krásně vystavěný song opět na bytelném funkovém základě, slyšte opět uchu lahodící Gloverovy vokály a výrazné kytarové sólo. Leave it Alone je postavena zase na poctivých, těžkých hardrockových riffech, pánové sem ale nenuceně zapasovali i vzdušné, až popové vokály, přesto to zní výživně a skvěle. Bi je dokonalým příkladem nespoutaného hudebního koktejlu LC - neúprosně vpřed postupující melodie, rockové kytary a syntíky a rytmika se protínají s funky basou Wimbishe, který na albu vůbec řádí jak černá ruka, a popově načichlým hlasem - tady se mr. Glover blýskl. Přichází ale už Mind Your Own Business, ostrá rocková sekačka, kde úvod pomalu ve stylu Faith No More střídá rychlopalný refrén, kde máte pocit, že všichni uprchli z léčebny pro duševně choré. Zábava na druhou, nikdy mě to ale extra nevzalo. Ausländer je divoká drsná jízda, postavená na basových a bicích úderech, opět propojení se sametovými vokály. I tahle věcička mě nějak míjí a asi se to už nezmění... Je tu ale Never Satisfied - pořádně vazbené kytary a ostrý Gloverův hlas přinášejí pořádný vichr, refrén je ale odlehčený, všeobjímající a Glover zase ukazuje, že umí vyzpívat skoro všechno. Ústředního motivu se zkrátka nezbavíte, opravdu vyvedená melodie a podání skoro alternativně rockové. Z popové sféry pak pánové oprášili a vytesali náramně krásnou baladu Nothingness, s orchestrálním úvodem a nádhernými melodickými zákoutími se skvělými výkony hlavně Glovera a Wimbishe - ten se tu snad upsal ďáblu. Postman je čelní srážkou drtivého sabatovsko-zepelinovského riffování s úsečným Gloverovým projevem. Rock, poctivý a otesaný až na samotný prazáklad, ode mě dostává palec hore! Pak na nás pánové vypálí divotvorný experiment WTFF s kytarovými synťáky a děsivou rytmikou. Čelní srážka LC a takového Franka Zappy, to tedy zcela určitě... This Little Pig ovšem začíná stejně šíleně srážkou kytary a Wimbishova hřmění na čtyřech drátech, pak se rozjede rychlopalný kanón jako totálně odbržděný desetitunový náklaďák a nikdo nemá šanci to zastavit. Buď uhnete, nebo skončíte dva metry pod zemí. Zase tam cítím otisk páně Pattonova souboru. Uff. Hemp je zvukomalebnou atmosférickou miniaturou s vloženým hlasovým samplem, pětiminutovka Wall uzavírá normální verzi alba. Totálně destrukční vstup Wimbishe, pak ale krásně vymyšlená pozitivně laděná melodie s rockovou mašinérií na pozadí. Gloverovy vokály jsou uklidňující, až velebné, v kontrastu s valící se rockovou lavinou se samply, efekty a drtícími basovými údery. Bonusovka obsahuje ještě vyklidněnou, až šedesátkově zasněnou T.V. News a živou verzi velebného soul-funkového hitu Love Rears Its Ugly Head. Pestrost, bohatost a nadšení až do závěru.

Skutečně nesmírně zajímavý stylový konglomerát, někdo by možná řekl slepenec nebo mišmaš. Nekoukají napravo a nalevo a sahají po stylech a z každého si podle mě berou to nejkvalitnější, cítím tu i dobový otisk alternativního rocku (Faith No More). Není to nějaká moje srdeční záležitost, ale kvalitu a hudební mistrovství tomu upřít nemůžu...

» ostatní recenze alba Living Colour - Stain
» popis a diskografie skupiny Living Colour

Return To Forever - Romantic Warrior

Return To Forever / Romantic Warrior (1976)

steve | 5 stars | 29.12.2016

Pnečku to je aspoň muzika. Jazz, jazz rock a fusion je spolu s vážnou hudbou tou nejvyspělejší hudební oblastí ve které se pohybují jen ty nejzdatnější individuality. Pro její náročnou interpretaci je zapotřebí dostát absolutoria v instrumentální oblasti, kterou docíli pouze hrstka vyvolených. Komponovat takto zaměřenou hudbu vyžaduje značný skladatelský talent a iq vysoce se nadřazující průměru. Věru takovou hudbu nezvládnou provozovat lidé účinkující v nějakých Hammerfall, Kreator a vlastně v asi 90% hudby všeobecně. Hráči z kapely Returt to Forever patří k naprosté a úzké špičce ve svém oboru, čtveřice jmen podílející se na desce Romatic Warrior si pro své dovednosti dokáže ukousnout obrovský kus svého působiště a svými nadpřirozenými schopnostmi každého s dokořán otevřenopu pusou zírajícího kolemjdoucího totálně rozložit.

Začátek je jako od Gentle Giant, ale zpěvu se u tohoto projektu, či kapely nedočkáte. Corea je většinou v čele, ale třeba Lennyho bicí baterie snese častá sarovnání s mistry tohoto druhu (sportovní) techniky. Dvojka Sorceress se díky volně plujícím melodiím, zapamatovatenějším fragmentům a funky nádechu dá označit přívlastkem snadnějc chápající. Titulní skladba to je souboj Clarke/DiMeloa, každý tu má možnost sólově se vyřádit a stále je slyšet džezík té nejvyšší kvalitky. Alova rockovější Majestic Dance, nebo značně free jazzová The Magician i poslední velkolepá Duel Of The Jester And The Tyrant, všechno jsou to velekněžky z chrámu boha Amona, které srkz vnitřnímu pnutí dýchají ne Egyptskou tématikou, ale díky obalu alba středověkem a rytířskými turnaji. Pnečku to je aspoň muzika.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Romantic Warrior
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Riverside - Out of myself

Riverside / Out of myself (2003)

john l | 4 stars | 28.12.2016

Hned napoprvé a trefa do černého. Že Poláci umí je dobře známo a v té době nová akvizice na poli inteligentní hudby Riverside to projednou opět potvrdila. Ten kdo s nimi začínal od prvních krůčku, je určitě spokojený dodnes a pro toho, kdo objevuje jejich alba pozpátku v čase čeká hodně zajímavých chvil. Dokonce existují názory, že hned svou prvotinou tito naši sousedé vystoupali na svůj trůn svým nejprogresivnějším albem. S tím nemůžu úplně souhlasit, přeci jen mi jednička a dvojka přijde krapet syrovější a silné kolekci třetí části trilogie, nebo inovativnímu Anno Domini konkurovat v mých očích nemůže, přesto se jedná o dílo impozantních rozměrů.

Jak tedy pro nezasvěcené charakterizovat jejich hudbu? Kytarové Gilmourovské pojetí obsahuje velkou dávku sólových vstupů, které se umě přilepují na základový spodek basa/bicí a chybějící druhou kytaru suplují často dominantní, ovšem nikoli přeplácané, krystalicky čisté a originálně znějící klávesovo samlované vsuvky, tolik v tvorbě kapely důležité pro vytvoření speciální a jedinečné Riverside atmosféry. Hudba nutí uvažovat často apokalipticky bezvýchodně, depresivně, ale s velkou invenční dávkou, nepodobnou jiným spolkův podobného zaměření s prog charakterem a jednoznačně tak vítězí na duši i v otevřené mysli.

Na desce najdete precizní instrumentální kusy č.4 a 6, intenzivní baladické vzpruhy I Believe a In Two Minds, mohutný otevírák v úvodu, slepenec stovky fantastických sól v pregnantní prog lahůdce The Curtain Falls (už jen ten lahodný začátek) i atmosférické pozounové sólo v emočně neimpozantnější koncovce OK, definici to stylu Riverside.

Diskografie těchto borců zatím neobashuje žádný nižší ekvivalent, proto mě hodnocení v rámci ostatních alb vychází na pevně silnou čtyřku, i když občas sahá po metách nejvyšších.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside

Hammill, Peter - In Camera

Hammill, Peter / In Camera (1974)

kamila | 5 stars | 28.12.2016

Domácí úkol: recenze na desku Petera Hammilla - In Camera

Téma: démoničnost v hudbě

Postoj: veskrz kladný, ne však za každou cenu

Dobový úryvek: podobná textová poselství, která se nachází například ve skladbě Gog Magog, může vyslechnout pouze šíleně nemocný jedinec, či chovanec psychiatrické léčebny

Vlastní názor: kompozičně mimořádně svérázná deska. Hudební i hlukové stěny vystavěné pomocí několika druhů klávesových nástrojů, vytváří na mnoha místech specifickou atmosféru, těžko zaměnitelnou, nebo podobnou jinému druhu v hudební oblasti. Peterova vokální vyhraněnost často hraničí s dogmatickou představou o tom, jak by měl zpěvákův orální přednes vypadat. Bez větší míry pochopení, někdy i sebezapření, není možné takto, místami silně kakofonickou hudbu vůbec pochopit

Oblíbené písně: "melodický" trojlístek uprostřed: Again, Faint-Heart and the Sermon, The Comet, the Course, the Tail

Druhá strana duše, zrození démona: prostřednictvím (dvojskladby) Gog Magog (In Bromine Chambers)se před našima očima rodí a formuje možná i narůstá skutečné zlo, napsali by určitě náboženští fanatici a horlivý zastánci víry. Hudební zanícenec a obdivovatel Hammillova nadání, si ale nepřipustí podobné demagogické úvahy naštěstí vůbec k tělu.

Výsledek: i depresivní hudba může léčit


Coda: Užívání: doporučeno jen s vysokou obezřetností.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Less Is More

Marillion / Less Is More (2009)

horyna | 4 stars | 27.12.2016

Méně je někdy více. Šestnácté studiové album kapely, je vlastně akustickým poděkováním věrným fans, na kterém pánové předělaly některé své songy a vydali je k 30-ti letému výročí svého vzniku. Písně mají značně přeměněná aranžmá, že i znalec jejich tvorby, má kolikrát menší problém některé z nich identifikovat. Vyjímku tvoří jeden nový song s názvem It's Not Your Fault.

Když jsem před chvíli desku poslouchal, přemýšlel jsem jak ji vlastně zhodnotit a přišel na jeden zajímavý aspekt, který hodlám právě převézt do praxe. Budu aplikovat pohled ze dvou směrů, z originálního i toho akustického. A aby to bylo přehledné, každou píseň oboduji v původní i nové verzi.

01. Go! O-originál 5* / A-akustická nová verze 3* -první dvě položky náleží desce Marillion. com, a hned první skladba je oproti originální verzi k nepoznání, tady srovnávat musím a dle mého nová verze výrazně ztrácí, hold zvyk je ...
02. Interior Lulu O 5* / A 4,5* -omamně zhotovený epos, avšak na jednu z mých vůbec nejoblíbenějších písní Marillion dynamicky nestačí,když se ale člověk oprostí od předsůdků a vnímá skladbu po novom, slyší překrásný barevný svět hudby těchto britů.
03. Out Of This World O 5* / A 3* -akusticky dostává píseň nový kabát a jelikož originál doslova zbožňuji, tady hledám spokojenost marně.
04. Wrapped Up In Time O 2* / A 2* neprožívám ani jednu z verzí.
05. The Space O 5* / A 5* -stařičká píseň, ze začátků Hogarthovy éry, kdy i zarytí Fishovci kapelu ještě brali za svou, stěžejní song repertoáru kapely vůbec, dostal v novém provedení křídla a nový emoční duch se tu houpe lehounce jako by k písni patřil od pradávna.
06. Hard As Love O 5* / A 5* -geniální skladba z desky Brave se vyvedla i napodruhé, obzvlášť její sborové finále se těší mému zaslouženému úžasu.
07. Quartz O 5* / A 5* -tento i sogn následující, oba pocházejí z desky Aranoknophobia a zde platí stejné hodnocení jako u předešlé.
08. If My Heart Were A Ball O 5* / A 5* -skladba opět boduje, není nepodobna originálu, pouze decentnější a slušivější.
09. It's Not Your Fault -jediná novinková píseň, jedná se o klavírní baladu s důrazem především na Hogarthův barevně vystínovaný vokál 3*
10. Memory Of Water O 3* / A 4* -původní verzi neprožívám příliš silně, tady mi ale pánové udělali radost.
11. This Is The 21th Century O 5* / A 5* -opět Anor. a opět stěžejní song mé duše, v novém provedení postrádám jedinečnou a intenzivní atmosféra původu, neznat ale originál, řeknu jen- výborně.
12. Cannibal Surf Babe (Hidden Track) O 5* / A 5* -výborná, stejně poutavá, stejně nezbedná, stejně originální, stejně geniální jako její původce.

Lepší dárek nemohli novodobí fans Marillion dostat, díky chlapci:-)

» ostatní recenze alba Marillion - Less Is More
» popis a diskografie skupiny Marillion

I And Thou - Speak

I And Thou / Speak (2012)

Brano | 5 stars | 27.12.2016

Jasonovi Hartovi sa podarilo na tomto albume vykúzliť pravú hackettovsko-genesisovskú zasnenú atmosféru druhej polovice sedemdesiatych rokov.Ideálna hudba pre romantické duše,ktoré dávajú prednosť rozjímaniu a meditácii pred hlukom dnešného sveta.Umenie sa dá sprostredkovať aj nenásilne a prirodzene bez nejakého vrieskania,hlasitých reklamných kampaní a prílišného tlačenia na pílu.Tento album je toho dôkazom.Kto chce hľadať,ten nájde.

Spev Jasona Harta má láskavý rozprávačský charakter,podporený stále sa rozvíjajúcou a vzmáhajúcou sa inštrumentálnou kresbou,ktorá postupne naberá na šírke ,priestorovosti a mohutnosti.Pred poslucháčom sa nenútene odhalí široká paleta podmanivých melódií a harmónií nežne hladiacich dušu.Keď sa v tretej,najdlhšej kompozícii pridá aj krehký ženský vokál Keren Ann celkový dojem posvätného pokoja je zavŕšený a dokonale umocnený.V záverečnej skladbe sa ako hosť predstaví Steve Hogarth,spevák z Marillion-u.Jeho vystúpenie je pomyselnou čerešničkou na torte a uzatvára tento jedinečný album.

Ďaľšie slová sú už zbytočné.Už len pripomeniem,že Jason Hart hral v skupine Renaissance,kde spievala i Anna Haslam,ktorá mu namaľovala i obal albumu Speak.Na bassgitaru hrá John Galgano z americkej progresívnej skupiny IZZ.

Ak si nájdete niekedy čas na túto čarovnú hudbu,tak prajem príjemné počúvanie.

» ostatní recenze alba I And Thou - Speak
» popis a diskografie skupiny I And Thou

King Crimson - In the Court of the Crimson King

King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)

Adam6 | 5 stars | 27.12.2016

Tak sa pridávam aj ja svojou recenziou, ku všetkým fanúšikom tejto kapely.

V dobe keď som začínal počúvať King Crimson, mi do uší hneď udrela jedna vec, a síce odlišnosť od ostatných kapiel rovnakého žánru. Predsa len Pink Floyd, Genesis alebo Yes majú k sebe trochu bližšie. Ale King Crimson nie. Tých človek spozná hneď. Podiel na tom má hlavne hudobná rozmanitosť, alebo experimentovanie. Využívanie rôznorodých nástrojov (šok pre mňa boli husle z Larks´ Tongues...) a v počiatočnej tvorbe sú to hlavne ich jazzové motívy. Už ich prvý album In The Court Of The Krimson King, ktorý je považovaný za počiatok progrocku, splňuje všetky predošlé body a vôbec sa nečudujem prečo je na tejto stránke tak vysoko hodnotený. Bolo náročné si naňho zvyknúť ale podarilo sa.

Na albume sú tri skvosty. A to hneď prvá, razantná 21st Century Schizoid Man. Skladba je skôr jazzovo ladená, ale je v tom počuť aj rock. Jeden nápad strieda druhý, v strede máme gitarové sólo... proste taká netypická, „klasická“ progresívna skladba. Druhý vrchol je pre mňa prostredná Epitaph. Táto skladba je pomalá, miernejšia. Páni sa len opatrne hrajú s nástrojmi, snažia sa vybudovať pochmúrnu atmosféru, ktorú zdôrazňuje aj text skladby. Najradšej mám úvodný motív a hneď po ňom nasledujúcu pasáž kde sa k spevu postupne pridávajú jednotlivé nástroje. Skvele zaplnených 9 minút. Tretí vrchol je samozrejme titulná In The Court Of The Crimson King. Už tie razantné bicie a úvodný motív skladby dávajú vedieť že sa blížime do skvelého finále. Ani jedna pasáž nie je slabšia, páni nám ukazujú svoju muzikantskú vyspelosť, a ten záver, keď CD skončí tak náhle a nečakane... nemám slov.
Dobrá skladba, aj keď nie ako predošlé, je Moonchild. Začína ako pomalá vybrnkávačka, potom však prejde do dlhej inštrumentálnej a improvizačnej časti. Takéto pasáže mám veľmi rád takže žiadny problém, aj keď musím povedať že skladba mohla byť o tie 2-3 minúty kratšia. Ale inak v pohode. Jediná skladba ktorá mi trochu vadí je I Talk To The Wind. Sama o sebe by to nebola zlá skladba, ale na albume mi nejako nazapadá medzi ostatné skladby. Neviem, mám z nej prosto taký pocit.

Úvodný album od King Crimson otvoril brány do 70-tých rokov plných progrocku a vytvoril základy pre všetky kapely ktoré mám tak rád. Album nemusí pasovať každému, ale myslím si že pre poctivých poslucháčov kvalitnej hudby je povinnosť aspoň si ho vypočuť.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Status Quo - Piledriver

Status Quo / Piledriver (1972)

b.wolf | 5 stars | 24.12.2016

Roky jsem slýchával, Statusy vynechat, furt to mlátí jeden rytmus, o ničem. Pak kdysi na nějaké diskotéce (!!!) borec pustil skvostné úvodní sólo Whatever you want... a bylo hotovo. Piledriver je pro mě něco jako opus magnum... Závěrem smutná zpráva, Rick už bohužel bude solovat jenom v rockovém nebi... 5/5

» ostatní recenze alba Status Quo - Piledriver
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Tempano - Nowhere Now Here

Tempano / Nowhere Now Here (2016)

Mayak | 5 stars | 24.12.2016

Album roku?

Už niekoľko posledných sezón výročné hodnotenia a zostavovania rebríčkov z toho, čo bolo v uplynulom roku najlepšie, najvýraznejšie, či našim srdciam a ušiam v hudobnej oblasti najmilšie nijako zásadne neriešim ...

V poradí piaty plnohodnotný štúdiový album štvorice výnimočných hudobníkov, rodákov z venezuelského Caracasu sa objavil bez pátosu a akejkoľvek masívnej mediálnej propagácie. Na to je TEMPANO v širších hudobných intenciách asi značne málo známou kapelou v celosvetovom merítku, tobôž v subžánri progresívneho rocku, ktorého aktívne počúvanie je v podstate „výsadou vyvolených“.

Album „Nowhere Now Here“ (krásna to slovná hračka „Nikde – práve tu“) vznikal v čase posledných dvoch rokov a bol nahrávaný na troch rôznych miestach – v Miami na Floride, kde dlhodobo žije bubeník, producent a skladateľ Gerardo Ubieda, neformálny šéf kapely a vlastník loga TEMPANO, v meste Cary v Severnej Karolíne, kde žije a komponuje univerzálny a všestranný klávesák Giuglio Cesare Della Noce a samozrejme aj v Caracase, kde sú pôvodné korene tohto kvarteta.

Vlastne hnacím motorom, iniciátorom nahrávania a po ôsmych rokoch od predošlého diela „Selective Memory“ aj vydania tohto albumu je veľký priateľ kapely TEMPANO Alexis Lope Bello, hudobný producent a na tomto albume aj výhradný tvorca grafického dizajnu a autor textov v angličtine („Nowhere Now Here“ je mimo albumu „The Agony And The Ecstasy“ len ich druhým celoplošne spievaným albumom v jazyku anglickom, na ostatných albumoch dominuje španielčina).

Napriek bohatej zásobe zloženého hudobného materiálu sa kapela rozhodla limitovať a redukovať dĺžku vydaného albumu (49 minút) tak, aby ho bolo možné vydať rovnocenne aj vo forme vinylového nosiča.

Vo finálnej verzii sa nakoniec ocitli tri inštrumentálne kompozície a päť spievaných skladieb.

Úvodná „Nowhere“ a s ňou súvisiaca piata v poradí, kratučká „Now Here“, sú typickým experimentálnym hravým „fusion“ produktom TEMPANO a sú vlastne otváracími vstupmi na oboch stranách vinylovej verzie albumu. Tretia v poradí „Walker But Not William“, venovaná Greg Walkerovi, organizátorovi ProgFestu v Kalifornii je vďaka dominancii hosťujúceho Omana Pedreiru na husliach skôr koketovaním s formou avantgardnej klasickej hudby.

Päť spievaných trackov ukazuje gitaristu a jediného vokalistu v TEMPANO vo veľkej forme. Pedro Castillo sa najmä v 90. rokoch počas hibernácie progrockových TEMPANO živil ako spievajúci gitarista aj v pop/rockových projektoch, aj ako sólista a je skutočne známou a obľúbenou osobnosťou hudobného biznisu nielen v rodnej Venezuele, ale aj v španielsky hovoriacich regiónoch USA.

V „The Night Before The End“ je cítiť atmosféru a hudobný temperament Južnej Ameriky, „Daylight Moon“ je výrazný pompézny song s hardrockovým (resp. AOR) riffom v prostrednej časti a gradáciou v jej druhej polovici, „Whisper Of The Blade“ je skôr zasnená a melancholická záležitosť a „Acrobat Citizens“ má v podstate charakter dramatickej rockovej balady s výraznými syntetizátorovými plochami opäť v strednej časti.

Jednoznačným vrcholom albumu je záverečná skoro desaťminútovka „When Opposites Meet“, skutočná ukážka vrcholnej prog/fusion porcie s hosťujúcim Jeffom Zavacom na saxofóne.

Album „Nowhere Now Here“ je skôr akýmsi návratom do éry albumu „The Agony And The Ecstasy“ a dá sa povedať, že je tou prístupnejšou tvárou kapely voči širšiemu spektru prog/rockového poslucháčstva. Melodičnosť a priamočiara sila hudobného motívu tu víťazia nad zložkou experimentu a náročnejších jazzových pasáží, ako to bolo trebárs u albumu „Childhood's End“, či v menšej miere u „„Selective Memory“.

Nesmiernou devízou kapely TEMPANO je nevšedná hudobná rozmanitosť, schopnosť ľahkým a prirodzeným spôsobom miešať prvky rocku, jazzu, straviteľnejšej avantgardy a latino-americkej rytmiky do súdržného celku a nespochybniteľne skvelé inštrumentálne výkony všetkých štyroch členov kapely v prospech finálneho produktu.

V uplynulom roku som počul niekoľko naozaj výborných albumov, o niektorých možno povedať, že v istých konkrétnych aspektoch možno aj lepších, či interesantnejších, ako táto hodnotená placka ... ale ak mám povedať, kto a čo je pre mňa „album roku“ nezaváham ... TEMPANO a „Nowhere Now Here“

... skutočné perly a skvosty globálneho progresívneho rocku netreba hľadať u veľkých mien dávno za svojim zenitom, ale v menej prebádaných oblastiach, trebárs aj u kapiel „lokálneho charakteru“, ale prinášajúcich aj v dnešnej dobe ešte veľkú dávku invencie, niečo nevšedné, neopočúvané šablóny ... a hlavne prirodzenú radosť z komponovania a hrania hudobníkov, ktorá sa prenáša pozitívne na poslucháča ...

» ostatní recenze alba Tempano - Nowhere Now Here
» popis a diskografie skupiny Tempano

Hammill, Peter - ...all that might have been...

Hammill, Peter / ...all that might have been... (2014)

Ryback | 3 stars | 23.12.2016

Zní to jako hudba k filmu? Ano i ne. Konceptuální album? Ano.
Je to ale o hudbě? Bohužel ne.
Takhle lakonicky by se dalo shrnout Hammillovo album …all that might have been…

Vlastním na CD jednodiskovou verzi, popsanou jako „neobvyklá sedmdesátiminutová audio verze filmu”… Trojdisková verze obsahuje i konvenční písně (na CD2… CD3 obsahuje improvizace), ale celý CD box nějak netoužím vlastnit.

Jak tedy CD popsat?
Jak říká Peter Hammill, hudba zde je jak film, tak soundtrack.
Je to spíš taková zpěvná recitace bez nosných, výrazných, od sebe oddělených melodií. Nejedná se o písně, ale v podstatě o táhnoucí se deklamačně zpívané pásmo, kde sem tam Peter zabloudí do strun kytary, sem tam do kláves, sem tam uslyšíme (ne nějak často) i elektronické bicí… Ale pokud neovládáte dobře angličtinu, tak si album nevychutnáte, protože hudba na tomto CD není vůbec nosná, prioritní; bohužel ani moc zajímavá, zapamatovatelná – je pouhým nevýrazným doprovodem textu - Hammillova zpěvu, kterého se tedy dočkáme opravdu víc než dost. Jeho hlas nám neustále něco sděluje… Ani Peterovo osvětlení, že nahrávka má kinematografický charakter (oproti jeho standardním albům), mě moc neuspokojuje.

Recenze na toto album jsou většinou pozitivní („No one else makes a noise like this“.) Nicméně já musím tentokrát nesouhlasit – co milujeme, k tomu dokážeme být i hodně kritičtí, protože nám na daném záleží – takže nějakou pseudo-korektnost ode mě neočekávejte ;-).
Jistě, není to žádný popík, je to nekomerční, alternativní nebo jak by se to dalo nazvat – ale bohužel poslouchat se to moc nedá – pokud tedy posloucháte hudbu především kvůli hudbě – a klidně to může být (v mém případě) i hudba monotónní, experimentální. Ale když v hudbě nacházím absenci hudby… Petera Hammilla – jeho dílo mám moc rád, nicméně pokud mám brát v hlavní potaz to, jak mě se album líbí, jak na mě působí, tak tentokrát musím… tři a půl bodu zaokrouhlit dolů…

P. S. Jo a obal CD… Docela by mě zajímalo, proč se v poslední době některá CDčka nevydávají v klasických plastových obalech, které vydrží určitě déle, než obaly z tvrdého papíru – už jen to CD z obalu vydolovat…
Mám v takovémto „luxusním“ papírovém obalu i pár dalších CDček, třeba Renaissance - Symphony of Light…
Chápu, že je to asi levnější (možná i ekologičtější), ale ta CDčka teda zrovna nejlevnější nebyla…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - ...all that might have been...
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Flying Colors - Second Nature

Flying Colors / Second Nature (2014)

horyna | 4 stars | 23.12.2016

Druhou desku rockově progresivních Flying Colors jsem nejprve s rozpaky přijal, abych ji poté za nějakou dobu odvrhl a nakonec, díky stále častějšímu poslechu dílu prvního, ji vzal zpátky na milost, dal druhou šanci a ta už se své příležitosti nepustila. Čekal jsem hlavně rock, tak jak jsem si ho zamiloval napoprvé a po artu (kterého je tu oproti prvotině přeci jen více) jsem tolik netoužil. Chyba lávky, tohle nejsou škatulky a styly, tohle je dokonale prokomponovaná chytrá muzika, kterou těší se posluchačům předvádět a dostát za svou snahu patřičné ocenění.

1. Open Up Your Eyes- přehledná kompozice pohybující se na hraně progres/šťavnatý rock, otevře ji dojemná klavírní melodie, do které na jejím pozadí probleskují letmé bubenické přechody Mike Portnoye. V melodii cítit spojnici N. Morse-S. Morse, když přijde na řadu basová exhibice Dave LaRueho, jsem nadmíru spokojen. Artové schizma s rockovým feelinegem se pne pod úžasným hlasem Steva McPhersona a pod rukama je cítit, že raší mimořádná, strukturově laděná parádička.
2. Mask Machine- nás přivítá rockovým nábojem v riffovaném soukolí "efekty utopeného" vokálu, který do refrénu krásně exploduje, tyhle nápadité protichůdné pasáže se mi hodně zamlouvají. Do kytarového sóla vyšívá Mike svoje parádičky, které mě zřejmě nikdy nepřestanou bavit.
3. Bombs Away- trápí těžká tempa (Steva nepoznávám), vyseknutá basa i vzletný refrén, nástroje soupeří v dojemně drsném souboji, kde každý z nich nepostrádá ve svých tónech emoce.
4. The Fury of My Love- nás zavádí do klidných klavírních vod, kde hlasově exceluje Casey.
5. A Place in Your World- si pohrává s každým tónem, zvukem i melodií, zpívá Neal, ale deja vu jeho desek nehrozí, tempově velice dobře zvládnutá skladba.
6. Lost Without You- decentní progresivní vlna pohupující skladbou ze strany na stranu dokáže svou něhou kráně pohladit, platí tu výborná souhra celého comba.
7. One Love Forever- trocha té skotské vysočiny v juchající melodii, kterou by jste na tomhle albu zřejmě nečekali, osvěžující a nápadité.
8. Peaceful Harbor- gospelový faktor smutečního charakteru disponující silnou emoční vzpruhou, sebejistě napomáhá albu v jeho značně širokém variabilním záběru.
9. Cosmic Symphony- progem to začalo, progem to končí, vokálně se blízknou pánové obaja, kompozice se posouvá, vyvýjí a dospívá, instrumentálně precizní výtvor, při jehož náčrtu každý zůčastněný dodával potřebné nápady a zkušenosti, ty se posléze taví do organického celku z nějž v jednu chvíli probleskne celkem nečekaná pasáž laborující ve vodách jižanského country.


Poklona pánové:
Steve Morse: Lead and Rhythm Guitar
Casey McPherson: Vocals, Keyboards, Rhythm Guitar
Neal Morse: Keyboard, Vocals
Dave LaRue: Bass Guitar
Mike Portnoy: Drums, Percussion, Vocals

A jelikož srdcovou, rockově laděnou jedničku mám za plný počet, tady mi častější kompoziční Nealův rukopis občas písně krapet rozmělňuje, proto dávám 4-4,5*

» ostatní recenze alba Flying Colors - Second Nature
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Spock's Beard - The Kindness of Strangers

Spock's Beard / The Kindness of Strangers (1997)

horyna | 5 stars | 22.12.2016

Pro fanouška zasnoubeného s americkými Spock´s Beard je velice těžké vybrat jedno dílo, které by s přehledem povýšil nad ostatní produkci této kapely. A tím, že jsem si pro dnešek vybral jejich třetí album na přetřes, nehodlám nijak demonstrovat jeho nadvládu nad okolními kolegáčky. Nejen totiž v Morseově etapě jsou jejich desky velice nadstandardní a vyrovnané, osobně je mám rád všechny a jestli si dobře vzpomínám, deska The Kindness of Strangers byla posledním jejich přírůstkem do mé sbírky. Vlastním původní originální verzi a věřím, že oproti remasteru (alespoň při porovnání například alba následujícího), dýchá toto velkou autenticitou a archaičností zvuku, přesto že bylo vylísováno vcelku nedávno, roku 1997. Ale to mi nějak zvlášť nevadí, jsou desky, na kterých to rád vyhledávám.
Oproti například progresivnímu uragánu alba prvního, dýchá toto mnohem větším uvolněním a čerpá z nabitých zkušeností, tak i přehledu, který je uplatněn jak kompozičně, tak aranžérsky a díky němu si můžeme vychutnávat nespočet krásných nuancí v tvorbě kapely používaných.

Je to celá tónomalebná spleť, která spřádá a vlastně i uchovává svou krásu příštím generacím. Na hudbě S. B. oceňuji jak originálního kompozičního ducha, aranžérské mistrovství a důraz na detail, s kterým si pánové vyhrají jako malý, tak stejně hudební neokleštěnost a především příklon k fusion, který na tomto albu obzvláště doznává svého vzestupu.

Za velice povdenou považuji druhou In The Mouth Of Madness- pro neskutečnou kombinaci energických ploch kontra vzdušné a procítěné momenty, dále využití Morseova zpěvného talentu v smutné June a samozřejmě poslední dvě dlouhometrážní pecky. Harm's Way má talentu na rozdávání a její romantická poloha po třetí minutě s neskutečně citlivým kytarovým sólem z kategorie nezapomenutelných mě vždy dostane. A Flow, to je definice hudby a výrazu kapely v jedné z jejich vrcholných fází.

Hudba Spock´s Beard je krásně návyková, kdo se jednu upíše, zůstává věrný navěky, alespoň já to s nimi mám dané nějak takhle a věřím že v tom nejsem sám.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Kindness of Strangers
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

steve | 5 stars | 21.12.2016

Free a jejich Heartbreaker je klasika nejklasičtější, otevřená a absolutní hudba čistá jako horský potůček. Žádné machinace, ovlivňování zvenčí ať už gramofirmou, producentem, nebo snad nahánění trendů. S poslechem jaké koliv z osmi položek alba, je pěkně cítit jak zní hudba procházející srdcem. Že kapela odešla na svém vrcholu je všem jasný a nebýt závislosti Paula Kossoffa odvážím se tvrdit, že připravit 2,3 další takhle silný alba a dnes by stáli Free, když ne v jednom pruhu, tak těsně pod Led Zeppelin. Silná kolekce která ať míří na rockovou, bluesovou, nebo dojemně baladickou stranu, vždycky boduje totálně.


Wishing Well je dokonalej vál s výbornou melodickou stopou Rodgerse, kytarovým riffem (kterej hraje taky on)a moc pěkným klavírním motivem. Po ní následuje dramatická avšak citem naplněná Come Together In The Morning s mistrovským refrénem a Bundrickovým klavírem. Ještě zvláštní mix blues a country v Travellin In Style a je tu titulní zepelínovsky potemnělý težkotonážní kusanec Heartbreaker, který je důkazem nevysychající studnice nápadů, které kapelu ovlažovali po celou dobu její existence. Tradicionalistická jižanská vložka Muddy Water, vážná (slyšíte to efektní piano) Common Mortal Man, překrásná Easy On My Soul ve které klavírní melodika tvoří hlavní náplň songu, nebo fatalistická Seven Angels, prostě ať jdu od jedničky po osm, vždy vytáhnu žolík.

Když už srovnávám s obry Led Zeppelin. K jejich prvním 5 deskám se blíží na milimetry, ty další přepychově válcuje, věčná škoda téhle kapely.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Coverdale, David - Coverdale Page

Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

Brano | 5 stars | 21.12.2016

Od začiatku roku 2000 bol v mojom CD prehrávači stálym hosťom kompaktný disk Metropolis part 2:Scenes from a memory, neskôr sa striedajúci práve s CD Coverdale Page,ktoré som si čírou náhodou obstaral niekedy cez leto toho roku.Bol som akurát na Štefánikovej v Nitre,horúčava jak sviňa,košeľa prilepená na chrbát a na pešej zóne šaškoval Jožo Pročko so svojou pokúšajúcou "šou".Plno ľudí okolo,trápnosť jak leninov prd,tak som sa rýchlo zdekoval do najbližšieho music shopu,kde ma hneď zaujal obal CD s dopravnou značkou na ktorej bola šípka smerujúca nahor.V tej dobe som ešte nemal doma internet,takže info bolo pomenej a o tejto platni som nevedel.Aj keď som nebol nikdy zepelínovec,ale Davida Coverdala som mal v úcte ešte z jeho pôsobenia v Deep Purple a Whitesnake.CD som si dal pustiť na slúchadlá,vypočul takmer celé ...a bolo rozhodnuté! Tá drsná hudba ma chytila ako muchu do pavúčej siete!Doma som potom šantil ako nadržaný puberťák vypustený z reťaze.Hormóny sa búrili,krv vrela rockovým varom,tlak bol nemerateľný a v jednu letnú noc,keď som bol zhodou okolností sám doma,tak som pozatváral okná a zatiahol rolety,aby som nerušil susedov,nakopol hifinu a nekompromisne otočil volume doprava a spustilo sa peklo.Metropolis,potom Coverdale Page,potom znovu Metropolis a Coverdale Page....až som skončil o pol štvrtej ráno.Turbo noc!Plný dojmov som sa šiel prejsť do záhrady aby som sa skľudnil.Už svitalo,všetko okolo ešte spalo,všade ticho a mne v hlave doznievalo Whisper a Prayer for the Dying.To bolo šialené ,ale zároveň krásne!

Neskôr som samozrejme začal pátrať po "dvojke".Nejako mi nešlo pochopiť ,že dvojka jednoducho NEEXISTUJE!Ako to,že niečo tak dobré nemá pokračovanie?...no možno práve preto!

Odvtedy prešli veky,vlasy vypadali,hormóny sa skľudnili,zmúdrieť som stále nezmúdrel...ale Coverdale Page ma baví stále rovnako.Husia koža o drsnosti šmirgľa naskakuje pri Shake my Tree,pri Over Now je drsnosť rašple,pri Don´t Leave Me This Way dostávam závraty a pri Whisper a Prayer for the Dying sa duša oddeľuje o tela.To sa nedá naučiť,to treba zažiť!

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory (1999)

EasyRocker | 5 stars | 21.12.2016

Recenzi na tohle DÍLO, které u mě po léta představovalo v progmetalu jakýsi strop dokonalosti, jsem si záměrně dlouho schovával na lepší (či horší?) časy, a myslím, že předvánoční doba je na jeho opětovný, už asi tisící poslech, ideální. Mám k tomuto mimořádnému výtvoru osobní vztah, skutečně mnoho jsem s ním prožil doma i na cestách. Dokonce jsem si dlouho, ohromen jeho kvalitou, tak nějak odmítal koupit další desky DT, což se prolomilo až za pár let.

Už důkladně promyšlené intro Regression s odpočítáváním a sugestivním hlasem a akustickou kytarou, oznamujícím postupnou proměnu stavu mysli do klidové polohy a spatření Victorie - značí, že tu půjde o něco mimořádně, pedantsky, detailně promyšleného. Motiv lásky a vraždy upomíná další žánrové klasiky - Marillion, Genesis, The Who, Pink Floyd, Queensryche aj. Instrumentálka Overture 1928 - z dramaticky temných oblak spustí Petrucciho parádní klouzavý riff, doprovázený strhujícími sóly, přidává se i mistr Rudess a v pozadí nelze neslyšet Portnoyovo víření a narušování rytmu svým hromobitím. Orchestrální názvuk se přelije do notoricky známé sekanice Strange Deja-Vu a hned od počátku máme co do činění s plným, fantastickým zpěvem LaBrieho, oznamujícím poprvé vraždu Victorie - Nicholasova alter ega z minulého života. Petrucci rozehrává své riffové koberce. Je tu ale krásná melodická linka, jakýsi trademark téhle formace, a Rudess tomu dává temný klavírní podtón, Portnoy zase hotové kobercové bombardování. Pak přijde krásná působivá balada Through My Words, jen mimořádný výkon LaBrieho osudového hlasu a chladivého Rudessova piana. Nicholas zjistí, že ho duch Victorie vlastně straší, dokud nezjistí pravdu. Razantní metalový riff odpálí bez varování těžkou řežbu Fatal Tragedy, kde přes temnou auru lehce prosvítá LaBrieho sametový hlas a občasné melodické závany. Jinak je to těžce odbíjející kladivo s totálně ze řetězu utrženým Rudessem a Petruccim... zdá se, že pachatelem vraždy byl zhrzený, žárlivý milenec Julian, bratr Edwarda, stíhaný různými problémy, ale Nicholas zjistí, že se mu to nezdá a vypátrání pravdy se stává i jeho životním osudem. Tvrdou realitu odráží i drsná hudba - Beyond This Life začíná skutečně apokalypticky, všechno nás bičuje a drtí, teprve atmosférické LaBrieho vsuvky nám dávají aspoň trochu naděje, objevuje se jasná a krásná klenutá melodie a velebné akustiky v jinak rozbouřeném temném oceánu. Pokud by se vás někdo zeptal, co je typický hudební výtažek DT, ukažte prstem třeba na tuhle jedenáctiminutovou suitu, dokonale využívajícím až po seattlovsku protiklad klidných a drsných poloh s výrazně instrumentálním závěrem. Through Her Eyes je naopak překrásnou Petrucciho baladou, evokujícím až fenomén U2 - Nicholas se z pohledu do očí oběti poučuje i o vlastním životě. Nesmírně působivá, mrazivá záležitost s krásným zpěvem Jamese s doprovodem Theresy Thomason, a jdu vždy do kolen. Druhou část uvozuje už proslaveným orientálně laděným úvodem s drtícím, skoro death metalovým riffem hromobití Home. Úvod třináctiminutového kolosu, nejdelšího na albu, je jen pro otrlé a není divu - dozvídáme se o Julianových neřestech a jeho rozchodu s Victorií i o tom, že láska byla silnější než výčitky ze zrady bratra. Jamesův hlas tlačí na pilu a jede až nadoraz a donáší jako vždy melodie, pod ním je tu vidět drtivá spolupráce Myung / Portnoy. Dramatický nádech stupňují zakomponované samply s mluvenými hlasy, postindustriální chaos tu vrcholí. Zase nabitý závěr s velkým počtem Rudessových a Petrucciho sól a navracející se úvodní orientální motivy. The Dance of Eternity je instrumentálkou na šestiminutové ploše, po drsném úvodu a řádění dvojice Portnoy + Rudess přichází lehce najazzlý melodický podkres s divokým pianem - tady dostal Jordan na klapkách vůbec velký prostor, v podstatě předváděčka jeho nástrojového parku. Přelije se do klavírní, krásně baladicky laděné One Last Time - Nicholas dochází k závěru, že po výčitkách je pachatelem vraždy obou Julian, pánové se obloukem vrací k pilířové melodii alba z úvodu, jen lehce proměněné. Vtíravý Jamesův hlas přináší nádheru nádher The Spirit Carries On - Julian se domnívá, že záhada je vyřešeno a končí terapii, i přes námitky, které přicházejí z Victoriiny paměti. Nádherné vyznání víry v přenesení duše po smrti se sílícím hlasem, které Petrucci uzavírá jedním z melodicky nejskvělejších sól všech dob... Vyvrcholení pak překvapivě přichází s dvanácti minutami Finally Free, teatrální hlas a konec hypnoterapie, Jordan přináší s Jamesem na chvíli ještě baladické uklidnění, přidává se i Petrucciho akustika. Ale ejhle - ukazuje se, že pachatelem vraždy obou je Edward, který neustál, že se Victoria s Julianem chtěli smířit, před tím, než jí zabije, ji řekne, aby otevřela oči, stejně jako terapeut Nicholasovi. Objevuje se tíživé téma z One Last Time s Petruccim, kreslícím krásné sólové melodie. Zlomem s Nicholasovým prozřením přichází akustika a skladba končí s těžkém, teatrálním duchu, pomalu ustupujíce do pozadí. To, co za bicí soupravou předvádí mr. Portnoy, se asi taky neslyší dnes a denně. Temná strana Síly a apokalypsa
v jedné podobě. Prásknutí dveří, kroky, hodiny, hlasy z rozhlasu... závěr vpravdě ve ´watersovském´ duchu.

Na moje pocity či nálady bezprostředně po dohrátí tohoto opusu se záměrně nesoustředím, nelze to popsat. Prošel jsem vlastní očistnou terapií. Snad použiju dnes už legendární větu Aragornovu ze závěru Návratu krále - přátelé, vy se neklaňte!! Šest z pěti.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Hostsonaten - Winterthrough

Hostsonaten / Winterthrough (2008)

Snake | 5 stars | 20.12.2016

Hostsonaten - Winterthrough (Part III Of SeasonCycle Suite)

CD AMS - AMS133CD /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Fabio Zuffanti a jeden z jeho mnoha projektů, třetí díl čtyřdílného cyklu věnovaného nekonečnému koloběhu "čtvera ročních období". Basa, buben, kytara, dva klávesisté a dechař, zhruba třičtvrtě hodinky instrumentálního symfonického rocku. A jak už to u těch symfonií bývá, hraje to na jeden zátah. Tedy bez mezer a předělů a kvůli orientaci v track listu člověku nezbyde nic jiného, než bedlivě sledovat displej CD přehrávače.

V projektu Hostsonaten se Zuffanti pomalu a jistě přibližuje k tzv. vážné hudbě (důkazem budiž zatím poslední studiové album, "Symphony N. 1 : Cupid & Psyche" z roku 2016) a pro mě je nesmírně obtížné napsat recenzi na takto koncipované a zcela instrumentální album. Jen si zkuste představit libovolnou symfonii, ale bez symfoňáku. Ani tady nechybí velice silné ústřední téma, nádherné harmonie a melodie zároveň a bohaté nástrojové obsazení. A ti, kteří klasické hudbě zrovna neholdují - přesně tak, jako já - nemusí mít strach. On je to totiž - i přes tu barevnou paletu zvuků širokospektrálních kláves a pyšnivé fanfárky dechových nástrojů probleskující mellotronovou mlhou - pořád ještě rock. A jaký...

Narovinu přiznávám, že jsem se do alba Winterthrough dočista zbláznil a každý jeho poslech si neskutečně užívám. Hudební terapie a balzám pro moje prog rocková ouška. Ten zvuk - oproti drtivé většině současné produkce daleko tišší, dynamičtější a "barevnější" - je prostě nádhernej. Koneckonců, velice pěkné je i samotné vydání od AMS. Jak už je u nich dobrým zvykem, v podobě luxusní rozevírací mini vinyl repliky, s obalem i bookletem graficky korespondujícím s hudební náplní alba. Ozdoba každé prog rockové sbírky.

Pět mrazivých hvězd...

» ostatní recenze alba Hostsonaten - Winterthrough
» popis a diskografie skupiny Hostsonaten

Badlands - Voodoo Highway

Badlands / Voodoo Highway (1991)

horyna | 3 stars | 19.12.2016

Raye Gillena je na hudební mapě velká škoda. Tento jedinečný vokalista, který vystřídal více kapel (škoda, že s Black Sabbath nenatočil i klasickou desku), ale až s domovskými Badlands dokázal vydat plnohodnotná alba, odešel z tohoto světa předčasně.

Stejně tak je nedoceněným šestitrunařem i Ozzyho kytarista Jake E. Lee, hrající na deskách Bark at the Moon a The Ultimate Sin. V kapele ctící kořeny rockové a bluesové školy sedmdesátých let se tyto dvě persony potkávají a okolní svět dokáží zaujmout hned dvakrát a razntně po svojom.
Osobně jsem dal průchod jejich druhému albu Voodoo Highway do mé sbírky a že bych toho snad někdy litoval, rozhodně ne.

Že jde o desku kytarovou, je zřejmé po prvních několika sekundách, to kolem tohoto nástroje se točí vše, to kytarista skládal většinu a kytarové exhibice v míře řekněme dostatečné i konzumujeme. Začátek je úchvatný, razantní nástup písně The Last Time- se syrovým bluesovým nádechem Jakeových kytarových motivů, jeho lehounké zdobné kudrlinky a zajímavě se měnící tvary na sebe upozorní okamžitě, zkrátka je co poslouchat, navíc, když má vedel sebe tak kvalitního pěvce jakým Ray beze sporu je. Pak se ale deska chvíli utápí v krkolomnějších motivech a melodické postupy zůstávají skryty, až do doby, než připluje božská Whiskey Dust- která míří k sedmdesátkám a všichni milovníci Pageů a Becků si musí spokojeně pomlaskávat. Blues jako ze staré školy. Střed desky je dokonalý, jedna pecka střídá druhou, hřmotný Plant nás pozoruje zpoza Soul Stealer, funkový Hughes s Bolinem jako by byli ve studiu, když se zrovna točila píseň 3 Day Funk. A Black Country C. si museli dobře omrknout osmou Silver Horses, než vložili podobný motiv do jedné ze svých skladeb. Tok Mississippi usměrňuje titulní Voodoo Highway ale deska v závěru trochu ztrácí tah, proto na vyší hodnocení těžko dosáhne.

Ne, Badlands nejsou plagiát, použité symboly posloží pouze k rychlejší orientaci a stylovému usměrnění nahrávky. Osobitost kapely je jejich doménou.

» ostatní recenze alba Badlands - Voodoo Highway
» popis a diskografie skupiny Badlands

Hughes, Glenn - Music For The Divine

Hughes, Glenn / Music For The Divine (2006)

horyna | 5 stars | 19.12.2016

Tuhle Hughesovu nahrávku roku 2006 po níž jsem dlouhou dobu toužil a která mi stále unikala, jednoho dne nabrala jasných obrysů a po usilovném shánění se mi povedlo ji konečně obstarata a tak i ona se mohla vyjímat ve výkladní skříni cd, hned mezi zdařilými kolegyněmi, jež ji rámují, alby Soul Mover a FUNK. Její emoční náboj mne smetl od prvních chvil, které jsme spolu začali trávili a dodnes ji považuji za jednu z nejzdařilejších kolekcí pana Hughese.

Zvláštní, voňavě omamná nálada, která nahrávkou smyslně prostupuje, na mne dýchne od samého počátku úvodní, efektními španělkami naplněné The Valiant Denial- rytmicky suveréně dělené, emocionálně vycizelované skladbě, s božským refrénem.

Deska se dá vlastně rozdělit na dva tábory, ten první prezentují energické, rockové kusy, jako například druhá Steppin' On- z níž vykukuje funky, následující, progresivní kytarou ošetřena Monkey Man- v rerfrénu operující s prýštící akustickou jemností, kde Hughes šplhá do výškových pater.
Další funky nášup má jméno You Got Soul- v němž nás mistr opět přesvědčuje jak technicky zdatný je baskytarista. A také dva klasické rockové kus Black Light a Too High.

Do druhého spektra spadají, jemnocitné, klasicko kytarové věci, podpořené smyčcovou sekcí, plné něhy a senzibilní atmosféry. Jsou to melancholická, vokálně bravůrně vyvedená a Beatlesovskými čely prostoupena This House a šestá, pannensky čistá, smutkem naplněna píseň Frail- jedna z nejemotivnějších Glennových písní vůbec. Odpočinková, na bublající base posazena This is How I Feel- v níž opět smyčcová sekce plně dotváří sound písně, nebo poslední, čarovnou aurou a mysticismem prostoupena, překrásná The Divine. V neposlední řadě také kvalitně odvedený cover Mody Blues- Night in White Satin.

Naprostou většinu Hughesových desek chovám v naprosté úctě, tato kolekce si o to říká dvojnásob.

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Music For The Divine
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Ark - Burn The Sun

Ark / Burn The Sun (2001)

john l | 5 stars | 19.12.2016

Deskou Burn the Sun progresního projektu Ark jsme pozvaní na multižánrovou a plnotučnou záživnou dovolenou do krajů plných exotiky. Tím zdůrazňuju odlišnost tohoto komba od ostatních, lehce nadprůměrných individualit, s jejímž objevováním bude chuť postupně sílit a nabývat. Jde o progresivní metal (rock) té nejvyšší možné kvality s velmi energickým nasazením jak hráčským (vysunutá bezpražcová basa, techno kytary, bící hrané za hranicemi lidských možností), tak vokálním, jedinečný plamen Jorn Lande alis David Coverdal mladší, ne naklonovaný. Křižovatka několika stylů (např. i flamenco) a kouzelná atmosféra průzračného zvuku nedá posluchači příležitost se vzdálit.

Zbytečně bych vyděloval nějakou skladbu z uceleného kompletu, ti kdo desku znají mě dají za pravdu že všech 11 tracků je velmi vyrovnaných. Plnej kotel.

» ostatní recenze alba Ark - Burn The Sun
» popis a diskografie skupiny Ark

Satriani, Joe - Unstoppable Momentum

Satriani, Joe / Unstoppable Momentum (2013)

horyna | 5 stars | 19.12.2016

Parádně namlsán předešlou černou labutí, čekal jsem že nové Joeovo dílo bude účinkovat v podobném duchu a se stejně přesvědčivou výpovědní hodnotou. Ovšem pocity jaké jsem po prvních albových zkouškách zaznamenával mne doslova smetly.
Pokud bych ji měl charakterizovat pár slovy, pak bych se rozhodně zmínil o nejlépe zvládnutém Satchově albu týkající se rytmické složky. A opravdu, angažování fusion bubenické extratřídy Vinnie Colaiuty bylo pro toto období spásným nápadem, nepamatuju se, kdy před tím mělo účinkování bicí složky tak široké pole působnosti s velice uvolněnou atmosférou

Unstoppable Momentum- akustické kytary k nám vstoupí jako by z jiné dimenze a hned první kytarové sólo stojí opravdu za to, jeho přerod v další vysocve melodické už skladbu táhne silně nahoru.
Can't Go Back- znamenitý Colaiutův styl bubnuvání a velká pohoda ze sólové kytary přímo čiší, píseň má emotivní náboj a očišťující charakter.
Lies And Truths- za zvuku smyčců přichází rázný rytmus, klávesy mají zde nezastupitelnou funkci a Satch dlouho jen lehce riffuje, přerod přichází s prvními sóly.
Až triviální melodie a rytmus otevírají čtvrtou Three Sheets To The Wind- její uvolněnost rozhodně překvapí, takových písní Satriani v zásobě příliš nemá, o to je cenější, myslím že zde byl využit poteciál Mike Kenealyho celkem hodně.
I'll Put A Stone On Your Cairn- plní funkci předehry před vzdušnou-
A Door Into Summer- s rockovým rytmem a
Shine On American Dreamer- leží na Chaneyho basové lince a oduševnělých Satchových nápadech, jede na hard rockovém koleji.
Jumpin' Out- naprosto parádní pecka s originální stavbou kytarových laufů a rytmnických změn, kapela tu podporuje kytaru víc jak důstojně, akustická mezihra je velice příjemná s nápaditým klavírem, vzápětí se dostaví fusion pasáš kde Colaiuta kouzlí s paličkami a kytara doočišťuje ovzduší.
Jumpin' In- v divokých rytmech a ostrém tempu plném znamenitých nápadů se pokračuje dál, rytmická sekce šlape naplno a jazz na nás kouká ze všech stran, panečku, ta skladba má říz i finesu.
The Weight Of The World- vrchol alba, o úvod se postarají tajemné akustiky, do toho stoupí krátké sólo a pak to vypukne!! nadpozemsky řízné kytarové tóny s dunivou rytmikou a nenucené maximálně oduševnělé sólo, Vinnie vše pevně drží a svými mocnými údery dává najevo jaký je stratég.
A Celebration- závěr se nese v rychlejším divokém tempu s ráznou bicí podporou a krásnými sólo-výlety.

Dynamická albová obálka prostě nemá chybu, plně charakterizuje elektrizující náplň tohoto alba.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Unstoppable Momentum
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

lover-of-music | 5 stars | 18.12.2016

Léta 1965-1967 u Beatles prostě miluji. Hlavně proto, že se konečně oprostili od pouhých jednoduchých a zamilovaných písní pro mladé slečinky a navlékli svým skladbám jedinečný kabát umění plný geniálních melodií a geniálních textů. To platí i o tomto opusu Revolver. Samozřejmě, že kvalit mého milovaného miláčka Sgt. Peppera nedosahuje, ale pořád je to album s velkým A, u kterého bych si v žádném případě nedovolil dát mu míň, jak pět hvězd.

Nějak se mi tu nechce rozebírat jendnotlivé skladby. Vše podstatné už tu bylo řečeno. Jsou prostě skvělé a drží pohromadě. Např. taková Doctor Robert. To je přímo originál. Pojednává o doktorovi, který léči své pacienty halucinogenními drogami. (No, kdo by takového doktora nechtěl). Tomorrow Never Knows je šílená (samozřejmě v dobrém) psychedelická palba, která se dá na živých koncertech předvádět opravdu těžko. Kytary puštěné pozpátku, to v té době v hudbě ještě nebylo. Album přineslo revoluci.
Myslím, že k celé té velkoleposti alba tomu trochu pomohl mistrovský počin Beach Boys - Pet Sounds. Hlavně Paul to chtěl dotáhnout někam. Jeho nádherná balada Here, There And Everywhere a mistrovká Eleanor Rigby myslím mluví za vše. George taky válí v indické Love You To a Ringo zde odzpíval svůj životní part. Yellow Submarine fakt netřeba představovat.

Drogy jsou sice odporná věc, ale někdy můžou pomoct k napsání jedinečných skladeb.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

kamila | 3 stars | 18.12.2016

Další pro mě nový přírůstek J.T. je tu, jak začít? Klávesama? Ale jo, jsou hodně zajímavý, na poměry kapely novátorský, samože dobový, ale v tomhle případě pod slupkou talíků zní fakt neotřele a co v nich slyším především, je historicky poutavá pachuť, míním v dobrém. Zatím to mám s deskou rozehraný na dvě strany, což mohu krásně doložit skladbou číslo 4. Flying Colours, kde v první části zní FAMÓZNÍ klavírní, zatuchle posmutnělá melodie a Ianův hlas přináší nefalšovanou krásu do mého srdce. Neuplyne ještě ani minuta a přijde zlom do jakési popové frivolnosti, která mi k albu a takhle tíživému začátku písně vůbec nesedí. Kdyby kapela z úvodní překrásné smutečky vyrobila skladbu celou, bylo by to teprve pošušňáníčko.
Leží tu ale spousta kvality, hororový začátek Beastie, stejně tak poutavá Clasp, a že to jsou opravdu Tull indintifikuju se třetí Fallen On Hard Times. Za půlkou mě ale deska zatím jaksi splývá a na její vyprofilování bude zapotřebí větší úsilí než třeba v případě snadnějšího sousta Stormwatch, navíc když se její závěr nese hodně na vlnách doby.
A krásnější obal by jste u Jethro Tull těžko pohledali.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970

Gallagher, Rory / Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970 (2015)

jiří schwarz | 5 stars | 18.12.2016

Jen pro info-, proč přidávám tohle CD, které je v zásadě jen rozšířením LP z r. 1971 Live At The Isle of Wight - místo původního výběru 6 stop z jejich vystoupení na legendárním festivalu zde 10 stop (nevím, zda pokrývají kompletně jejich vystoupení), album má trochu jiný název i zcela nový obal.

Mně se tento živák těžko hodnotí. Mám naposlouchána jejich první 2 studiová alba hodně, takže některé alterativní verze jejich skladeb naživo se mi zdají horší, než studiové, např. úvodní What’s Going On (se studiovou stopáží 2:43 na jejich 2. albu, zde ve verzi 5:31 min.) se mi zdá trochu zbytečně přifouklá, trochu se ztrácí údernost té skladby, kudrlinkuje zde víc Rory na kytaru, jakož i oba zbylí hráči. Naopak některé verze z prvního alba se mi líbí velmi, i ve studiu jsou to hodně improvizační věci, které zde dostanou navíc koncertní atmosféru (Sugar Mama). Celkem jsou zde v tomto vydání 3 skladby, která nebyla vydané studiově na prvních 2 albech (z toho Sinner Boy a I feel So Good byly již na původním živáku z ostrova Wight, zatímco pěkné Gambling Blues se zde objevuje prvně, škoda, že ne v dobré zvukové kvalitě záznamu, ostatní skladby dopadly výrazně lépe. Nemohu odolat i zde dát 5 hvězd, ačkoli ne úplně všechno je zde perfektní.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Gallagher, Rory - Taste – On the boards

Gallagher, Rory / Taste – On the boards (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 18.12.2016

Tohle album považuju za jeden z největších pokladů, co vlastním, k původnímu „ojetému“ LP pořízenému v sedmdesátkách za železnou oponou na trhu v Norimberku (tehdy ho německý Polydor vydal v reedici jako dvojalbum spolu s 1. LP) se přidalo i CD. Tato druhá LP deska Taste je hodně jiná, než ta první (na které jen Blister on the Moon avizoval zvuk 2. alba - byl jakýmsi předchůdcem otvíráku What’s Going On). On the Boards nabízí stylově, zvukově i náladově mnohem pestřejší skladby, než prvotina, která byla až ortodoxně rock'n bluesovým albem.

Najdeme zde až jazzíkové improvizace (It’s Happened Before…), ale i křehké, až folk-rockové melodie, s velkým citem nazpívané Rorym (If the Day…, If I Don't Sing… aj.) . A pak tu máme hardrockovou kytaru a baskytaru v rifech, užitých jako úderné intro- (What's Going On, ale i další). Právě tenhle vzrušující mix různých nálad a vlivů dělá tohle v zásadě bluesové album tak unikátní, navíc ve všech zmíněných polohách je to naprosto autentický Rory a spol., není tu nic jako ..., co jsme znali odjinud. Aranže jsou veskrze prosté, ale přesto je zvuk kompaktní a robustní, až Vám vyrazí dech (podobnou sílu ve triu měly snad jen formace Jimiho Hendrixe, a občas Cream – fanoušci Katapultu jistě velkoryse prominou, a třeba si poslechnou, jak to může znít, když se sejdou tři dobří hráči). Jednotlivé skladby, jak zmíněno, mají velmi rozdílné nálady, od ponuřejších (bluesová On the Boards, It's Happened Before…, které mohou evokovat ponuré irské soumraky), drsně rock'n bluesovým (Railway and Gun aj.), připomínajícím žijící irský whiskey bar, i paprsky irského léta (folkové, něžné If the Day Was Any Longer, See Here). Víc o jednotlivých skladbách v recenzi Petra Gratiase, jako vždy výborné a encyklopedické. Netřeba zde rozebírat kytarový kumšt Roryho, ale je navíc příjemné, jak v jeho podání zní jednoduché, ale s úžasným citem zahrané věci i na saxofon, konekonců i na foukačku. Celkem vzato, zvuk alba naprosto autentický; nevím, jestli je to jen konstrukce v mé hlavě, ale chci napsat, že zřetelně irský, odlišný od jiných britských, a tím spíš amerických kapel. Pro mě jasně 5 hvězd, nutnost vyposlechnout pro každého milovníka rock'n blues. Taste the Taste. Stojí za to.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – On the boards
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Megadeth - Cryptic Writings

Megadeth / Cryptic Writings (1997)

horyna | 5 stars | 16.12.2016

První zmínku o existenci jakýchsi Megadeth jsem zaznamenal jako prcek, řekněme v 12 letech kdy mi kámoš půjčil nejspíš polskou kazetu s albem z 88 roku So Far, So Good... So What! a víc než šílený rachot zaujal mladého pakina jeho nekompromisní obal. Desku Rust in Peace mi přehrál z cd na Sonku, nebo to byla Basfka :-) známý, který se tímto živil a rotující klip v televizi k písni Hangar 18 s asi 125 sóly mistra Friedmana a tématikou ufo mě dostal do kolen. Další album, Countdown to Extinction jsem si už v půjčovně cd půjčil sám a sjížděl pořád dokola, byla to a je opravdová bombo-lahůdka technického metalu. Youthanasii jsem si samože koupil originál a desku recenzovanou rovněž. Poté jsem o kapelu ztratil zájem a jejich alba, dle mého se hodně opakující (bráno podle recenzí a několika písní) jdou už mimo mě.

Jestliže byl Countdown dohnán k maximální techničnosti a Youthanasia k velkým melodiím, největší progres kapela zanamenala právě s deskou Cryptic Writings. Ano, jistě, Risk šel ještě mnohem dál, ale už jaksi mimo styl kapely a většinou fanoušků byl silně nepochopen.
Velice kladně hodnotím změnu producenta, na tuto židli usedl kytarista jižanských melodických rockerů Giant, Dann Huff a vytvořil kapele dynamický módní, plný a šťavnatý rockový!!! zvuk lišící se od ostatních produkcí té doby. Především pak po stránce aranžérské měl ve výsledku důležité poslední slovo a přispěl tak řadou zajímavých vychytávek a pro kapelu nově vložených uzpůsobených prostředků.

Deska působí oproti minulosti temněji a kompaktněji v jejím konečném mohutném zvukovém vyznění. Houpavý riff otevírá jedničku Trust- vcelku typický song kapely, ale její střední akusticky posmutnělá myšlenka už jde naproti novým obzorům, stejně jako vyšperkovaný refrén v druhé Almost Honest. Začátek třetí Use The Man uvede úryvek písně Needles and Pins stařičkých Smokie, píseň znám už od dětství, ale nevěděl jsem od koho je, až zaúřadoval Youtube a bylo jasno. Teď malá odbočka. Vždy jsem považoval S-trojici- Smokie, Sweet a Slade za uhlazené glam rockery sedmdesátých let a celkem mě překvapilo že zde "kouřoví" nemají ani vlastní profil, že by zaúřadovala jejich popová cukrkadlovost holčičího typu, nemající mezi rockery většího vlivu? Netuším? Zpět ale k desce, je zajímavé že na její remasterované verzi se ona půlminotová "starověkost" nenachází, výborně tu sedí a proto jsem sháněl původní verzi alba, dnes už sběratelskou raritu. Po této krátké vložce skladba krásně přeroste do akustické polohy pro Megadeth ne tolik prozkoumané, bzučivé jižanské sóla v doprovodu Mustaineho přiškrceného vokálu a smyčcové sekce působí naprosto úchvatně. Metalový kabát je odhozen a progres si klestí cestu do Mega-stylu. Na stařičkou kolej nás přivede klasická riffo jízda Mastermind- s krásně vytáhlou Ellesonovou basou a kytarovým citem mistra Friedmana. Rychlostní závod The Disintegrators se zpočátku jeví průměrně, do chvíle, než přijde melodický bridge a famózní očistný refrén, kam Marty pouští skvělé melodie. Na prog strunu zabrnká trojice dalších, po sobě jdoucích písní a je opravdu co poslouchat, zajímavé postupy, fantasticky vyvážený zvuk všech nástrojů a vkusně zpívající Mustaine, nápady kapela sype z rukávu, akustiky duní okolo a Nick Menza, jeden z nejlepších bubeníků v daném ranci nám předvádí své fígle. Za největší hitovku alba byla po zásluze označena orientálními motivy protkána osmička A Secret Place- pro kapelu velmi inovativní píseň s rockovým nábojem ve středním tempu a naléhavým poselstvím, naplněna melodickými obraty omamné chuti. Do skladby Have Cool, Will Travel na přímluvu producenta pánové zařadili foukací harmoniku a její částečně jižanský esprit je v hudbě Megadeth vítaným osvěžením, stejně jako svůdně dunivé riffy v kvalitně namazamných strojovnách She-Wolf a Vortex.


Musím hodnotit maximem, přesto, že to není úplně sofistikovaná hudba na způsob zásadních alba jako Foxtrot, Wis You..., nebo Seržanta, ale v rámci scény, stylu a diskografie kapely sahá rozhodně po metách nejvyšších.

» ostatní recenze alba Megadeth - Cryptic Writings
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Pain of Salvation - The Perfect Element Part 1

Pain of Salvation / The Perfect Element Part 1 (2001)

horyna | 5 stars | 15.12.2016

Byly doby, kdy Pain of Salvation psali historii moderní progresivní hudby. Od začátku své kariéry měli slušně našlápnuto a právě recenzovanou deskou se posunuli směre k masám. Ne proto, že by snad svůj sound nějak výrazně překopali, pozměnili, nebo snad komerčně zpřístupnili. Bylo to dáno především obrovskou pílí a nadáním hlavního mozku kapely, lídra Daniela Gildenlöwa, který s postupně nabitými zkušenostmi a vštípenou skladatelskou genialitou, dokázal své hlavní atributy přetavit v originální a poutavá umělecká díla. Jejich zenit a v tom se mnou budou nespíš mnozí souhlasit, se nacházel právě v zde a následujícím díle Remedy Lane. A jelikož po tomto bodě nebylo jaksi vývoje kam, následovaly úkroky stranou, které, aby se kapela neopakovala, dopadli jednou lépe, jednou možná méně stravitelně, ale to už je dáno chutí jedince a není vlastním předmětem recenze.

Textově velice odvážně pojaté dílo v sobě spojuje obrovské hudební zanícení a emotivní nasazení, jehož vnitřní seskupená energie se tolikrát dere skrz drážky ven, že jeho síla dokáže posluchače pěkně převálcovat.
Sugestivní aranžmá v propojení originálních a velice silových melodií, často vyusťujících do katarzních okamžiků, si postupně klestí cesty invenčně ne tolik probádanými oblastmi hudební subkultury. Je tu celá spouta nádherných progresivních okamžiků, která se často propojí s neokoukanou metalovou výbušností, kupříkladu hned v úvodní Used, která krom jiného obsáhne i znamenité kytarové sólo. Na tyhle momenty si v oněch letech Daniel vytvořil patent. A když bych měl zmínit ještě alespoň vzorek z alba, mám tu hodně oblíbenou cíťárnu Morning On Earth, po níž následuje nemilosrdný úder Ideoglossia, který opět přeroste do vnímavé pocitové parády Her Voices- jejíž progresivní zlomový vír uprostřed předznamenává další z geniálních okamžiků Danielových. Očistný vliv dokáže bezpečně navodit sedmá Dedication a tak by se dalo pokračovat do konce desky, jeden výborný track střídá druhý a o lelkování nemůže být vůbec řeč.

Jen mě trochu mrzí, že kupříkladu toto album zde nemá nějakých deset let zmínku, že by švédové postupně upadali v zapomnění?

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - The Perfect Element Part 1
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Emerson Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer

Emerson Lake & Palmer / Emerson Lake & Palmer (1970)

EasyRocker | 5 stars | 15.12.2016

Emerson Lake & Palmer měli pro mě mezi progovou smetánkou vždycky zvláštní postavení. Uznával jsem je jako drtivě nadřenou hudební jednotku, na druhou stranu jsem měl pocit, že se nekonečné Emersonovy exhibice až příliš prosadily a v mnoha momentech mě to zkrátka už ubíjí a unavuje. Je tu ale památné debutové album, kde mi ještě jejich koktejl sedl naprosto stoprocentně, možná i proto, že se tady mistr za klávesami neprosadil tak extrémně.

Studená a drsná basa a už monumentální stěna Emersonových varhan a je tady úvodní skladba The Barbarian z dílny Bély Bártóka, které dali prvorození ELP pořádný rockový nádech. Lakeovy čtyři dráty řádí celou dobu a střídají je dělostřelecké Emersonovy klavírní běhy. Ze všeho je cítit naprostá suverenita, profesionalita - zkrátka už debut je představením elitní jednotky. Unikátní úvod, kde se klasické principy střetly s těžkým, až hardrockovým vyzněním (jenže bez kytary!). Chladné tóny piana a lehké Palmerovo šustění činělů uvádí jednu z mých nejzásadnějších progových suit, Take a Pebble. Greg Lake sem vstupuje svým památným, naléhavým a něžným projevem, který si zamilovaly miliony a při představě toho, že už není mezi námi, jsem nemálo otřesen. Chladnou krásku táhnou dlouho studené klavírní údery a bicí. Tady mám z klavíru hřejivý pocit, Emerson tu předvádí krásná hudební zákoutí a ještě tu plně slouží celku. Přichází ale Lakeovy křišťálově vyvedené akustiky a předvádí nám, co jsme obdivovali už u King Crimson a pak i na jeho sólových albech. Do toho Emersonovy studené klapky. Dvanáctiminutový skvost, pro mě vůbec nejsilnější skladba ELP, končí krásným smířlivým návratem úvodního motivu. Knife-Edge nám otevírá razantní riff s janáčkovskou inspirací. Lake tu dostal prostor nejen svým hlasem, ale i basou, kterou pořádně rozrývá prostor, aby sem mohl vstoupit se svou armádou varhan a klavírů Emerson. Samozřejmě už z povahy skladba na pomezí klasiky a rocku, vypůjčuje si ve druhé půli i drobné bachovské motivy - lipského mistra poznáte hned. Smělé propojení těžkého rocku, kde se skutečně odvázal i mr. Palmer, a klasiky. Neuvedením Janáčkova jména vznikl dokonce soudní spor, ve kterém dědici našeho autora uspěli. Three Fates, inspirovaná antickými řeckými sudičkami Klóthó, Lachesis a Atropos přináší těžké, komorní Emersonovy chrámové varhany. Z temného oblaku se postupně snášejí nekonečné dlouhonohé klavírní běhy. Tady je domov klavírního mistra a nikdo nemá právo vstupu. Tady se ještě potutelně usmívám, na dalších albech mi vadí mimojiné to, že tam Keith ovládl podobným způsobem až na pár minut skoro celá alba, takže se z ELP stal spíš Emerson a pak někde ti dva zbylí. To je ale samozřejmě jen můj názor. Přichází další instrumentálka Tank začíná srážkou basy a bicích a bez varování se sem vřítí Emersonovy synťáky, varhanní běhy, klavinety (na albu obsluhuje tento pán devět nástrojů). Tohle jsou klasičtí ELP, tak je znáte celá léta, a hlavně poslouchat děsivé bateriové řádění Carla Palmera je tady skutečně zážitek. I on musel dostat prostor ve stylu Toad či Moby Dick, a věřte, že to stojí za to - z toho se parádně vynoří pochmurné a temné Emersonovy litanie a vy jen bez dechu sledujete, jak celé tohle monstrum, dupajíce po všem, míří do závěru. Je tu ale vskutku velké finále Lucky Man, památná čtyřminutovka, který mi vždycky připomene, proč jsem Lakeovy nápady tolik miloval. V podstatě nenápadná akustická skladba ovšem nabývá magických rozměrů díky fantastickému zpěvu, pestrým aranžím a samozřejmě studenému Emersonovu moogu v jeho závěru, kde se už nezmůžu skoro na nic. Už za tohle skvostné zakončení alba si pánové to absolutorium plně zaslouží.

Debutové album ELP je u mě jediné jejich album, kterému dávám bez váhání plný počet. Je to u mě dokonale namíchaný koktejl s logickým klasickým základem, díky Emersonovu a Palmerovu mistrovství si kapela mohla na tomhle poli dovolit jít do netušených míst. Lakeovy kusy Take a Pebble a Lucky Man jsou u mě ale věčné, nesmrtelné hymny.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Ekseption - 3

Ekseption / 3 (1970)

Snake | 4 stars | 14.12.2016

CD Mercury 371 914-8 /2012/

Po eponymním debutu a dvojce "Beggar Julias Time Trip" tu máme album číslo tři, pojmenované - lapidárně, nebo originálně ? - 3. Vyšlo v roce 1970 a podobně jako v případě jeho o necelý rok staršího bratříčka jde i tady o koncepční příběh, inspirovaný Saint Exupéryho knihou "Malý princ".

Album je to velmi pěkné a od těch prvních dvou se odlišuje především neobvykle vysokým počtem "písniček". Ekseption angažovali Steve Alleta, (vlastním jménem Coen Merkelbach, zpěvák skupiny "Roek's Family") a jeho charismatický, Morrisona připomínající hlas se objevuje hned ve čtyřech z devíti skladeb. Písničky s pořadovým číslem 2 a 3, tj. B 612 a Morning Rose jsou velmi melodické, ve stylu The Moody Blues, bo Procol Harum. Jiné už je to se "sedmičkou" On Sunday They Will Kill The World. Tato neskutečně sugestivní, až démonická skladba je určitě jeden z aspirantů na vrchol alba a není divu, že si ji jako mustr k vlastní předělávce vybrali i švédští doom/gothic metalisté Draconian. Nutno říct, že Ekseption v této poloze vůbec neznám, ale rozhodně jim to sluší.

Na albu nemohou pochopitelně chybět ani ty pro kapelu tolik typické adaptace fragmentů skladeb klasické hudby. Jedna z těch nejlepších - strhující Peace Planet (Badinerie From Suite No. 2 In B Minor by J.S.Bach) album otevírá a za vydařené považuji i závěrečné Rondo (Concerto No.3 In C Minor) L. Van Beethovena. Kapitolou sama o sobě je vynikající jazzová úprava Bachovy The Lamplighter (Prelude And Fugue In Minor)...

Vlastní instrumentální tvorba je zastoupena skladbami Piece For Symphonic- And Rockgroup In A Minor a Bottle Mind. Pod oběma jsou podepsáni klávesita Rick van der Linden a rozhlasový moderátor a hudebník Willem Luikinga. Mým favoritem je především druhá jmenovaná, divočárna vzdáleně připomínající "Šavlový tanec". Van der Linden tady hraje přímo ďábelsky a dechová sekce funí, jak po sprintu na 400 metrů.

Zkrátka a dobře, "trojka" je výborným albem. Podle mého názoru jedním z nejlepších v diskografii Ekseption. Doporučuji všem fanouškům classical rocku, art rocku a prog rocku ze začátku sedmdesátých let.

4,5

» ostatní recenze alba Ekseption - 3
» popis a diskografie skupiny Ekseption

Fish - Internal Exile

Fish / Internal Exile (1991)

horyna | 4 stars | 14.12.2016

Internal Exile- neprávem přehlížená a i nedoceněná Fishova druhá deska. Neznám nikoho ze svého hudebního okolí, kdo by kdy řekl že se mu Internal obzvlášť líbí, nebo že snad patří na čelní místa Dereckovi diskografie. A vlastně ani já sám jsem jí dlouhá léta nevěnoval žádnou pozornost, to málo co jsem slyšel, mě utvrdilo v dojmu že jde o průměrnou (popovější) a unylou kolekci vyplňující prostor mezi skvostným debutem a velice progresivní deskou Suits. V poslední době jsem ale zatoužil doplnit cd sbírku tohoto obrovitého skota a jelikož se jeho desky přetěžko shání, hlavně ty poslední, ve sbírce stále zůstávalo volné místo po tomto albu. Až náhoda tomu chtěla, poštěstilo se mi nalézt za výborný peníz tuto kolekci, sice z druhé ruky, ale neváhal jsem ani minutu.
Pak už stačilo pár pozorných poslechů a nahrávka se pěkně zavrtala do mozkovny a i když svou strukturou konkurovat dílům jako jsou Sunsets..., nebo Raingods... opravdu nemůže, pořád se jedná o pestrou a zajímavou vokalistovu nahrávku. Když o tom teď přemýšlím, tak z pod prstů Fishových snad ani žádná slabůstka(možná krom uspávajícího Field of Crows) nikdy nevyšla.

Desku otevírá strukturovaná energická záležitost Shadowplay- s melodicky přesným a krásně vystavěným refrénem. Přes hitovou, ovšem krapet vlezlou Credo se přehoupneme k baladickému dvojspřeží, nejprve přijde poetická Just Good Friends- v níž slyším hrát kytaru pověšenou na Rotheryho krku a poté si tajemné tóny akustiky v Favourite Stranger dokáží s posluchačem emočně pěkně pohrávat. Lucky i Dear Friend patří spíš ke standardu, ovšem do závěru jde deska opět do obrátek s dramatickou Tongues- v níž si klavírní expresionusmus notuje vedle svéhlavého zpěvákova projevu a do skotského prostředí prorůstá titulní housličkovka Internal Exile.

Fish zpívá samozřejmě stále stejně obdivuhodně, kytary předou, bzučí a aranžují možná o něco méně propracované písně něž v blízké budoucnosti, přesto s keyboardy, pomalu se vymaňujícími se sevření osdesátých let dokáží svou pestrostí zaujmout. Myslím že 3-4* si album zasloučí a jelikož mám zpěvákovu tvorbu moc rád a toto album zdobí znamenitý cover, přikloním se k těm čtyřem.

Rád otevřu debatu na toto téma a tak kdo z kolegů zná, nebo vlastní zpěvákovu druhou desku, nechť se podělí o další zajímavý názor na ni, bude vítán.

» ostatní recenze alba Fish - Internal Exile
» popis a diskografie skupiny Fish

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome

tykeww
Mně obal přijde úplně v pohodě, naprosto logická variace stouního loga a jednoduchý...

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome

Zdeněk
ad adam/ ???

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11140 recenzí
2047 skupin
152674 příspěvků ve fóru
2465 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000