Giraffes? Giraffes! Everon Xerxes Twin Age Algiers Distant Dream SOUNDTRACK Grupa 220 Patte, Indrek Big Bertha

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Coroner - Grin

Coroner / Grin (1993)

EasyRocker | 5 stars | 30.10.2020

Tito reformátoři ze země helvétského kříže mají pro mě nesmírný význam. A jak sem mr. Alienshore prozřetelně zasadil jejich profil, neváhal jsem a vyhřezl z pera své dojmy z jejich desek. S jedinou výjimkou - děsivou post-thrashovou sírou z roku 1993 s krvavou standartou se jménem Grin.


Hostující "klokan" Tim Chatfield s didgeridoo a exotickým dusotem buzuki - Dream Path, vskutku vstup Boží. A hned The Lethargic Age se surovým, plíživým riffem mr. Barona a zbylé duo postaví čelem ke zdi a skosí jak popravčí komando. Internal Conflicts - střednětempý koronerácký dusot se sípajícím sólem, který nadopuje lépe než amfetaminy. Je to jejich parketa, ale nový je onen zvukově ořezaný minimalimus. Mistrná akusticky-elektronická předehra uvede math-metalovou Caveat (To The Coming). Tommy Vetterli se tu zapsal géniálně a Coroner vykročili mezi nesmrtelné. Technično si podává ruce s pohřebním, harmonicky i vokálně zvráceným sabatovským funerálem. Další střednětempým projektilem je nebem i peklem kovaná Serpent Moves. Zhudebněný Poslední soud s Tommyho nevšedními ornamenty lehce "vortexovského" střihu. Status: Still Thinking se vrací zpět až kamsi k závěru osmdesátek. Produkce v režii kapely (v Morrisoundu pak ošetřil mixem Tom Morris) je trochu lidská, ne ale smířená a Broderův sekaný štěkot přivane další nádech smrti. Po další klokaní mezihře, Theme for Silence, dorazil zlatý hřeb nejen desky, ale celých thrashových kohort. 8 minut drastického kakofonického pochodu Paralized, Mesmerized. Grin (Nails Hurt - sedm minut, kde brutálně ledová surovost i výlevy žhavé lávy a dospěly až tam, kam si to v době vydání nikdo ani nedovedl přestavit. A když chorobně exaltovaný hlas vypálí ono "Grin!", je vymalováno - navždy. Majitelé bonusového vyvedeného digipacku se mohou "pokochat" úchylitou Host. Až ambientní okénka a nálady se střídají s brutální riffovými vichřicemi.


Těžko vystihnout, co pro mě Coroner znamenají. Už od R.I.P. (a to byl 87.rok!) byli tolik jinde, tolik vpředu. Spolu s tím málem spolků (Celtic Frost, Voivod, Mekong Delta) přetavili extrém v působivý kumšt. "Baron" Vetterli? Pro mě Hendrix i Mozart metalu. Neslýchané citace klasiků, jazzu, blues, i lví podíl na moderně metalové evoluci. Dopad na právě nastupující okované šiky byl nesmírný.

» ostatní recenze alba Coroner - Grin
» popis a diskografie skupiny Coroner

AMC Trio - Thor-Iza

AMC Trio / Thor-Iza (2006)

adam | 4 stars | 30.10.2020

Vyborne zahraty album. Perfektne sa pri tom pracuje, horsie soferuje lebo clovek zaspi za volantom. Osobne mi to pride take viac schovane v minulosti. Niektore veci napriklad st.cecilia mi pridu jak nejake 60te roky. Takze za originalitu vela bodov nezasluzia. Dalsie albumy su urcite viac zaujimave. Napriek tomu album nenudi. POcul som ho viac ako desat krat co sa nie kazdemu albumu postasti. Za 4 hviezdy lebo hoci vsetko je ako ma byt, stale mam pocit ze su to cever erzie hoci nie su...

» ostatní recenze alba AMC Trio - Thor-Iza
» popis a diskografie skupiny AMC Trio

Blue Öyster Cult - The Symbol Remains

Blue Öyster Cult / The Symbol Remains (2020)

horyna | 5 stars | 30.10.2020

Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.

Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.

Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.

Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.

S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.




» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

stejk | 4 stars | 29.10.2020

Po poslechu té trojky mě to napadlo, že bych ochutnal i první dvě alba. Po jejich poslechu / ještě se dohrává Taliesyn / mohu jen říct, že mi na nich trochu vadí ty covery od Beatles a Hendrixe...proto i nadále tu trojku z předgilanovské doby budu preferovat a už teď se těším na opětovné poslouchání.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Everon - Fantasma

Everon / Fantasma (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2020

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.

» ostatní recenze alba Everon - Fantasma
» popis a diskografie skupiny Everon

Fish - Weltschmerz

Fish / Weltschmerz (2020)

horyna | 5 stars | 29.10.2020

Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.

Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.

Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.

» ostatní recenze alba Fish - Weltschmerz
» popis a diskografie skupiny Fish

Sensations' Fix - Fragments of light

Sensations' Fix / Fragments of light (1974)

Snake | 3 stars | 25.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Sensations´ Fix patří mezi představitele poněkud experimentálnějšího směru italského rocku a tomu hlavnímu proudu, vyznačenému (velkou) trojkou PFM, Le Orme a Banco, byli vzdálení na míle daleko...

Skupinu založil koncem roku 1973 Franco Falsini, kterého doplnili ještě Keith Edwards a Richard Ursillo. Obsazení měla mezinárodní, ale sídlila a nahrávala nedaleko Florencie a tak je řazena (podobně, jako The Trip) k subžánru Rock Progressivo Italiano. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sensations´ Fix experimentovali s elektronikou a svým psychedelickým space rockem připomínali kapely typu Amon Düül II, Can, nebo Ash Ra Tempel. Od některých publicistů tak vyfasovali nálepku (italskej) kraut rock.

Díky velkorysé podpoře labelu Polydor, který kapele nabídl pětiletou smlouvu na šest dlouhohrajících alb, se Sensations´ Fix mohli pustit do nahrávání a během roku 1974 vyprodukovali hned tři. Eponymní promo (pod špatně napsaným názvem) Sensation´s Fix, debut Fragments of Light a jeho pokračování v podobě alba Portable Madness. To promo jsem zatím neslyšel, ale debut mám ve sbírce a tak si ho pojďme v krátkosti představit :

Album Fragments of Light obsahuje jedenáct, vesměs docela krátkejch skladeb a celková stopáž desky nepřesahuje 39 minut. Téměř všechno jsou to instrumentálky a vokály jsou ke slyšení jen v psychedelické podivnosti Space Energy Age a v jediné, v podstatě "normální" písničce, Do You Love Me?

Náplň alba by se dala rozdělit zhruba do dvou skupin. Tu první tvoří rozostřené, psychedelické koláže, uplácané z vesmírnejch chuchvalců a mlhovin. Bez nějaké struktury a jasně rozpoznatelného začátku a konce. Prostě koláže (např. Nuclear War In Your Brain, nebo Windowpax And The Stone Sender), které mě moc nebavěj. Druhou skupinu tvoří skladby s výrazným, melodickým motivem a to už je jinačí kafe. Vypíchnul bych titulní, vymazlenou Fragments Of Light, nebo pod předvolbou číslo tři zašitou Music Is Painting In The Air. Tady Falsini dokazuje, že je nejenom schopným zvukovým kouzelníkem, ale aj kytaristou a jeho do vzduchu vymalované sólo je bezva.

Vrcholem alba je pro mě šest a půl minuty dlouhá Space Closure. Klávesy tady (nejspíš Moog) mají opravdu pěknej zvuk a motiv, které hrají, je chytlavej jak sviňa. Navíc do ní Edwards natloukl aj vynikající bicí. Oni to měli oba Falsiniho kumpáni docela těžké, kór na tomhle, v domácích podmínkách upečeném debutu. Moc prostoru nedostali a trochu výraznější baskytaru Richarda Ursilla vnímám až teprve v předposlední, přitom docela pěkné, Life Beyond The Darkness.

Album vznikalo v hodně skromnejch podmínkách a Falsini se s ním ve svém domácím studiu mordoval úplně sám. Polydoru přinesl už hotové dílo a tak je to vlastně jen kapánek lepší demo. Tomu odpovídá aj produkce a zvuk, kterej je sice autentickej, ale zároveň nic extra. Nicméně, poslouchat se to dá bez problémů.

Původní album vyšlo v relativně vysokém nákladu a tak je i dnes docela běžně k sehnání. Navíc jsou na trhu další dvě LP reedice z let 2013 a 2019. S cédéčky už je to krapet horší, protože poslední ofiko výlisky pocházejí z poloviny devadesátých let. Já jsem se dostal k originálnímu CD prostřednictvím box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4 z roku 2010 a jsem rád, že ho mám.

Pět z jedenácti skladeb se mi líbí víc, než zbytek a tak dám slabší trojku. Následující album Portable Madness je po všech stránkách lepší...

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Fragments of light
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Martin H | 5 stars | 24.10.2020

Po vydání alba In Rock skupina Deep Purple pokračovala v intenzivní koncertní činnosti, během níž předváděla nadšenému posluchačstvu svou představu hard rocku. Vyčerpávající koncerty, během nichž se některé skladby natahovaly mnohdy na půl hodiny, se staly možností předvést instrumentální mistrovství jednotlivých hudebníků. Zároveň se velmi brzy začalo s přípravou materiálu na novou desku, která měla přinést další porci energické a výbušné muziky a stvrdit dobyté pozice jednou provždy.

Již v polovině roku 1971 se objevila na pultech hudebních prodejen deska, na jejímž obalu se opět nacházely tváře zúčastněných hudebníků, ovšem ne vytesaných do skály, ale tvořící základ žhavého vesmírného tělesa. A stejně žhavý je i úvodní stejnojmenný otvírák Fireball, který skutečně dělá čest svému jménu. Velké množství energie shluknuté v několika minutách je přímým zásahem na komoru. Jedna z nejlepších písní, kterou Deep Purple kdy vypustili do světa, dává tušit, že i ostatní materiál bude pořádný nářez.

To potvrzuje následující pecka, pomalu vpřed se valící kousek No No No postavený na výrazném riffu a postupném rozvíjení hlavního tématu v instrumentálně zajímavých mezihrách. Pánové zde podávají excelentní výkon. Totéž platí i o písni Demon's Eye, skoro baladě, z níž přímo tryská temnota a deprese. Východiskem z této nálady jsou snad jedině Ritchieho osvěžující sóla.

To čtvrtý kousek na albu, křehká Anyone's Daughter, je z úplně jiného těsta. Skupina zapomněla, že se její jméno ve své době stalo synonymem pro tvrdost, ukazuje se najednou v jiné, rozjásanější podobě. Posluchači, hard rock je pryč, nyní tu máš parádní country, za které by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější z Nashvillu. Příjemné osvěžení a příležitost nabrat síly, protože to, co se bude dít dál, opravdu stojí za to.

Za mohutného burácení začíná píseň The Mule, jedna z těch, jež se pomalu vymykají z hardrockové škatulky a vydávají se do progresivních vod. Občas mám pocit, že nebýt těch hřmotných bicích, tak by snad celá skladba vzlétla a uletěla někam pryč. A to je jen předzvěst toho, co přijde.

Osmiminutová paráda s názvem Fools je zásahem přímo mezi oči. Hardrocková tvrdost je zde v polovině vystřídána něčím, pro co nenacházím slov. Napadá mě snad jediné pro vyjádření mých pocitů, slova nadpozemská krása. Pokud někde nahoře hrají andělé na šalmaje, tak podle mě to zní právě takhle. Píseň se sice v závěru vrátí k původní ostrosti, ale ten pocit, možná umocněný Lordovým závěrem, ve mně zůstává.

Přiznám se, že poslední skladba na albu, úderná No One Came, mě dlouho příliš neoslovovala. Po předchozí nádheře to pro mě byl najednou posun do jednodušších vod. Její přednosti oceňuji až nyní v pozdějším věku. Především Blackmore zde vyšívá pěkné sólíčko, které mě vždy potěší. Slušná tečka na závěr.

Neustále tvrdím, že album Fireball patří k mým nejoblíbenějším. Mám ho rád pro jeho žánrovou pestrost a schopnost překvapit úkrokem do jiných vod, než jsou ty hard rockové. A to se mi na Deep Purple líbilo, líbí a bude líbit už asi navždy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Witchcraft - Black Metal

Witchcraft / Black Metal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2020

Švédskou hard rock/stoner kapelu Witchcraft jsem měl docela rád. Jejich dřevní a obhroublou verzi muziky jsem si užíval a mezi miliony podobných souborů, které ujíždějí na zpomalené, psychedelické verzi sabaťáckých riffů spojené s naříkavým projevem zpěváka (zpěvačky) je malinko i preferoval.

V posledních letech nastal však v Pelanderově táboře určitý neklid. Od té doby (co podepsal smlouvu s vydavatelskou firmou Nuclear Blast) s každou novou deskou docházelo pravidelně k totálním čistkám v sestavě, změnám atmosféry písní, jejich délce a nakonec i v hudebním zaměření.

Znovu překvapit své fandy se podařilo Magnusi Pelanderovi vydáním svého posledního alba Black Metal, jehož název poněkud klame tělem. Ti lépe obeznámení leccos vytušili při poslechu jeho sólového alba Time z roku 2016. Koho tato nahrávka ve folkovém stylu minula a čekal nějakou zběsilost v intencích názvu alba, zklamání ho neminulo.

Na ploše 33 minut posluchač najde jen sedm skladeb zcela v akustické podobě. Za značkou Witchcraft se totiž nyní ukrývá jen samotný kapelník se španělkou. Pokud můžeme o některé jednoduché a prostě znějící nahrávce říci, že její aranže jsou ohlodány na kost, tak v příměru k tomuto albu bychom museli použít výrok „ohlodaný až na samotnou DNA“. Plačtivý Pelanderův hlas pomalu a melodicky přednáší jednotlivá slova textu , který je podkreslen v e l m i p o m a l ý m vybrnkáváním prosté melodie většinou na jednu až dvě struny. Jen v Sad Dog zažijete malý šok v zakomponování několika úderů do klapek klavíru.

Pokud si vyšetříte půlhodinku svého života, tak prožijete sedm neveselých až depresivních příběhů, proti kterému je Nick Cave nejzábavnějším komikem z humoristickém kabaretu. Texty o depresích, smutných lidech, smutných psech, rozchodech, pocitu vykořeněnosti….na co si jen vzpomenete. Malá ukázka textu Smutný pes v mém volném překladu :

Smutný pse, opustil jsi tohle město
Trápení bylo příliš mnoho na to, aby jsi se motal tady kolem
Zachytil jsem pohled své ženy
Viděla věci, které jsem nechtěl

Mluvila o tom a já jsem smutný
Mluvila o věcech, kterých lituju
Jak můžeš vědět,
Že mě ten trip tak zpomalil?

Nechci zestárnout.
Vidím tě kroužit kolem.
Jako to dělá smutný pes.
Jako smutný pes.

Aby jste mě špatně nepochopili, noirová ponurost a minimalistická nálada desky se mi svým způsobem líbí, ale přehrávat doporučuji jen v plně vyrovnané duševní kondici..

>> odkaz


» ostatní recenze alba Witchcraft - Black Metal
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Kyuss - Blues For The Red Sun

Kyuss / Blues For The Red Sun (1992)

Konnie | 5 stars | 20.10.2020

Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.

V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…

Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!

» ostatní recenze alba Kyuss - Blues For The Red Sun
» popis a diskografie skupiny Kyuss

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

Brano | 4 stars | 19.10.2020

Waiting For Miracles.V tomto prípade sa však,napriek názvu, žiadny zázrak nekoná!The Flower Kings nahrali štandardný kvalitný album so všetkými atribútmi,na ktoré sme boli v ich tvorbe zvyknutí.Samorejme,že časy Stardust We Are,Flower Power alebo Unfold The Future sú už dávno preč a nikdy sa nevrátia,ale The Flower Kings majú fanúšikom prog-rocku stále čo ponúknuť.

Tento album by bola chyba odložiť po prvom vypočutí.Jednotlivé fragmenty,substancie,chute a detaily poslucháč objavuje postupne každým ďalším posluchom.Predtým čierno-biela obrazovka sa záhadným spôsobom vyfarbuje,farby začínajú mať jasné kontúry,jemné odtiene a prekvapivú ostrosť.Čierno-biely elektrónkový televízor Tesla Kalina sa pred vašimi očami mení na dnešný moderný LED televízor s bohatou škálou farieb.

Mám rád tento album ako celok,ale najviac u mňa boduje 10 minútovka Vertigo,sympaticky veselá odviazaná Wicked Old Symphony a trochu temná The Rebel Circus.Z každého rožku trošku.Roine Stolt aj s partiou ma týmto albumom nesklamali,naopak sa teším na ich tohtoročnú novinku.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Fruupp - Future Legends

Fruupp / Future Legends (1973)

EasyRocker | 4 stars | 18.10.2020

Irská artrocková parta, jejichž první duo alb je u mě pevnou a nestárnoucí klasou zlaté éry úvodu sedmé dekády. Technicky nadřená skvadra, která víc než dobře našlpápla (koncerty s Genesis, Hawkwind...), a přec jsou dnes málen neznámí. A to je nutno napravit.

Cukrátkově sladká Future legends, plnící i roli introdukce, vytvarovaly plačtivě tažené klávesy i atmosférická, moderními klasiky poučené sekce dechů. Už plně artově velebnou Decision uvozují akustické hody Vincenta McCuskera. Modelový artrock, a přec bez pocitu, že by jejich koktejl hudby jen tak něco připomínal. A k finále si "Volba" přičaruje mistrné rockové nálety. As day breaks with dawn se z flétno-hobojového klání propracuje zase k čistému akustičnu. Jako sešup horské dráhy, který mocně rozvibruje vaše útroby. Pod oparem je Nežný obr, snad takový Ant Phillips, Gryphon, Focus, ELP... Řeka akustik s jemnými basovými podkresy kapelníka Petera Farrellyho (ovládá vedle zpěvu i flétnu) a tříštivé salvy Martina Foyeho. To vše nabízí nepopsatelný melancholický poklad, zvaný Graveyard Epistle. Zatoužíte-li po plnotučném rocku, snad až hardrocku, Lord of the Incubus dokonale rozpompuje vaši ksotru. Rozžhavená rytmika, rytmický cval a pak sprint a klávesově-hammondové orgie Stephena Houstona. Jako by tu klapky obsadil sám Jon Lord. Pro milovníky hodů na poli instrumentace i aranží je určena Olde tyme future. Splašená je jenom napovrchu, vespod panuje řád, ale i drama. Za ní organicky pluje Song for a thought - chaoticky osudová overtura přejde do křehkých kytarově-klávesových meziher. Vince opět užil akustiky i elektriky a jeho spoj s rytmikou i subtilními dechovými výboji je tu mimo diskusi dokonalý. Ve faktickém finále kvartet stihl tolik, jako by jich bylo spíš 10. Druhý díl titulky coby dovětek zaplouvá s aksutickým fáborem a zatlumenými hlasy...

Slabých 45 minut něčeho, co se těžko popisuje. Jak jsem už uvedl, cítíte tam kolegy, s kterými byli Fruupp na jedné lodi, jste doma, a přece nejste! Už už jakoby zachytíte deja-vu po něčem povědomém, a pak vám zase uprchne. Nikdy jsem nebyl jejich skalní příznivec, ale čtyřku pálím bez pocitu studu, a stejně bych ohodnotil i Seven Secrets.

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Kazachstán - Tichý pohled

Kazachstán / Tichý pohled (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 18.10.2020

Na českých internetových stránkách se o ostravské kapele Kazachstán moc často nepíše, takže jsem zmínku o nich paradoxně objevil při hledání nějakých zcela jiných informací až na španělském hudebním blogu, kde se krčila několikařádková recenze na jejich první CD. Kapelu jsem neznal, popravdě hledat v českých luzích a hájích podobnou art či prog rockovou muziku mě moc často nenapadne.

Zvědavost mi nedala a popátral jsem na síti v našem rodném jazyce. Webové stránky kapely jsou krom dvou aktualizovaných dat koncertů na jakékoliv další informace skoupé, to samé platí o komunitním hudebním rozcestníku Bandzone. Naštěstí FCB nějakou tu informaci po troše úsilí poskytl, ale nejvíce jsem se dočetl o skupině právě zde na Progboardu. Jejich předchozí díla tu byla docela často skloňována, proto je mi trochu divné, že tu druhé plnohodnotné album z roku 2018 prošumělo bez jakékoliv reakce.

Ač nejsem znalcem tuzemské rockové scény, pokusím se tedy pár slovy o inkriminovaném albu Tichý pohled zmínit..…

Po roce 2011, kdy bylo vydáno debutní album „V srdci pták", došlo v souboru k několika personálním obměnám a z předchozí sestavy zůstaly jen dvě ústřední persony, dvorní skladatel, sólový kytarista a klávesák Robert Hejduk a zpěvák Alan Grezl, který obsluhuje i akustickou kytaru a kaval. Před nahráváním druhého alba bylo těleso postupně doplněno o baskytaristu Pepu Žerdíka, klávesistu Dalibora Dymáčka a Pavla Walase, který nahrál veškeré bubenické party.

Nesnadné úlohy dvorního skladatele kapely se opět ujal Robert, který zhudebnil poetické a lehce melancholické básně bohužel již zesnulého kamaráda Jaroslava Žily. Vzniklé písně byly průběžně zaznamenávány během dlouých tří let v ostravském studiu MROŠ, které se zdá být synonymem produkce kvalitního zvuku s určitou starší patinou, neboť tam před finálním zápisem kouzlí s analogovými mašinkami. Nemohl jsem sice posoudit předchozí materiál s mnou recenzovaným albem, ale dle popisu zde v recenzích nedošlo k žádnému zásadnímu hudebnímu zvratu či posunu.

Hned první song "Probuzení" navodil bezpochyb floydovskou atmosféru, kde gilmourovská kytara společně s klávesy vykouzlila patřičné napětí, ne nepodobné některým okamžikům ze slavné desky „The Wall", které se v čase několikrát prolnuly s klidnějšími pasážemi a uvolněným zpěvem Alana. Časem jsem si oblíbil éterický projev hostující Pavly Gajdošíkové a umně doaranžované perkuse. Následná „Pruhovaná" s jazz rockovým úvodem mi dala upomenout na brněnské kolegy Progres 2 z osmdesátek. Velmi mě zaujalo použití chromatické flétny kaval, která zde (a i v té další písni) dokázala navodit atmosféru Dálného východu. Cinematický úvod třetí, sedmiminutové instrumentálky „Dvě" přímo pod mými víčky vyvolal řadu fantaskních obrazců, které se měnily spolu s členitostí art rockových ploch. Tato skladba mě velmi zaujala. Navazující hospodská odrhovačka s akordeonem „Smutná vrána" tu zastoupila pozici jakéhosi vtípku na tři doby v rytmu „um- ca- ca, um-ca-ca". Přesně jsem ale nepochopil důvod jejího zařazení.

V nejdelší, přes jedenáct minut trvající „Někdo cizí" jako by muzikanti otáleli s rozvinutím hlavní melodické linky, určité jádro příjemné soft rockové písně obestavili totiž vrstvami náročnějších hudebních ploch. Velice sympatická záležitost. Nejkratší skladbička, taková impresionistická jednohubka „Tvé vlasy" mi připomněla nahalovaným zpěvem, atmosférou a doprovodem saxofonu tvorbu Romana Dragouna. Závěrečná, houpavá „Čaj a Rum" v sobě ukryla pro mne nejpoetičtější text na albu :

„Teď si dám čaj a k němu rum,
- to si budu přát,
Venku je mráz a prázdný dům,
- kamna nechcou hřát..."

Tento song s jazz rockovou mezihrou se stal povedenou tečkou.

Závěrem : Na české poměry skvělé rockové album, se kterým si muzikanti ve studiu opravdu pohráli. Oceňuji bohatě vyšperkované aranže, zapojení hostujících muzikantů, kteří obohatili zvuk houslemi, akordeonem nebo violončelem. Celkové vyznění skladeb působí poněkud archaičtějším dojmem, jako by vzniklo o několik desetiletí dříve, ale to byl určitě záměr a mě se to tak líbí. Hudebně bych produkci Kazachstánu zařadil kamsi do art rockové oblasti, ale s určitým přesahem směrem k československé rockové tvorbě na rozmezí 70/80 let. Jejich muzika mi nepřijde však až tak čistě progresivně ortodoxní, jako například zpříznění Jeseter, kde rovněž působí Robert Hejduk.

Nesmím zapomenout pochválit naprosto luxusní zvuk, na který jsem v domácích končinách velmi dlouho nenarazil. Takto kdyby zněla ostatní rocková produkce, tak bych plakal štěstím. Doufám, že na nové album nebudu muset čekat dalších sedm let, abych si v povědomí udržel vzpomínku na příjemné setkání s Kazachstánem.





» ostatní recenze alba Kazachstán - Tichý pohled
» popis a diskografie skupiny Kazachstán

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

horyna | 5 stars | 16.10.2020

Cesty, které člověka někdy dovedou k muzice, jíž se zabývat vůbec nechtěl a její pozornosti neměl v úmyslu se věnovat, jsou často dost zvláštní. K jen tak mimochodem naprosto geniální třetí desce Mayakových oblíbenců Perfect Beigns nazvané Vier, mě přivedl informační email z Music Records, který lákal nakupující na tu více, tu méně výrazné slevy z katalogů různých firem. Jen z čisté zvědavosti jsem si onu nabídku projel a hned na první dobrou mi v sítu uvízlo několik nezanedbatelných hudebních ryb, o které jsem v minulosti zájem příliš nejevil. Lákavá cena a vidina zajímavých hudebně objevitelských cest tady zaúčinkovala naplno a deska Vier se stala jednou z vlaštovek této akce, kterou jsem si hbitě pořídil.

V paměti jsem pochopitelně měl Mirovi pochvalné ódy a z čista jasna si přelouskal i novou bullbovu recku. S oběma pány jsem ve zcela jasné shodě. Vier je dílo mistrovské, dílo impozantní a hlavně dílo vysoce originální. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu tvrdit, že ve své sbírce nemám zhola nic, co by se hudbě Perfect Beings nějak podobalo. Vzdáleně snad krajané IZZ, ale to je jen okrajový příměr. Do puntíku propracované a četně strukturované kompozice, jakými se tito chlapci prezentují, stojí na výrazném melodickém cítění, které ovšem pracuje ve prospěch skladby jako celku, kde hlavní myšlenka ač vždy originálně pojatá (zkrátka tady se vám rozhodně nějaké déjá vu nedostavuje), podléhá značnému technickému feelingu. Posluchač však u takto aranžérsky vypiplané chuťovky nemá ani jednou pocit nějaké přeplácanosti, či zbytečné kostrbatosti. P.B. hrají art-rock moderního progresivního střihu, který ač se to může zpočátku zdát nepředstavitelné, dýchá lehkonohou uvěřitelností a hoří jako mohutná světelná pochodeň svou vnitřní vitalitou a energií. Technicky namachrovaní hudebníci vás nutně nepřesvědčují o své genialitě a sofistikovaném přístupu. Příjemné pocity do srdce maluje nahrávka sama a jakoby mimoděk. Vše jde postupně a ruku v ruce s opakovanými poslechy. Nějaké přesycení není na pořadu dne, jelikož těch vrstev a struktur je v dvaasedmdesátiminutové nahrávce snad miliarda.

U takovéto precizní nahrávky se jiná známka než nejvyšší snad ani dát nesluší.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Clarke, Stanley - Modern Man

Clarke, Stanley / Modern Man (1978)

stargazer | 4 stars | 11.10.2020

Clarkeho album Modern Man z roku 1978 je pro mě zatraceně zajímavá práce. Tato deska, podle mého soudu se dá zařadit někam mezi koncepční fuzzion jazzrockové díla. Ta koncepce je slyšet hned v úvodu a v závěru desky. Jak úvodní opening, tak i závěrečná closing jsou si velmi podobmé.
První a závěrečná skladba jsou instrumentálky, vystřižené jak z velkorozpočtových amerických filmů. Mezi tím je celkem slušný materiál. Stanley zpívá v písni He Lives On a za mě velmi dobrý song. Celkově vzato, tohle album je zvětší části nazpívané. Clarke si najal tři zpěvačky na tuto desku.
Album Modern Man je směsicí jazzu, rocku , funky, diska a klasické hudby.
Album je vyplněno takovými intermezzy, kde Stanley bassuje sám se sebou. Ideální je to, že tyhle interlude nejsou nijak dlouhá, jako jinde na jeho deskách, takže mě tyto předváděčky moc neiritují.
Na albu jsou dva songy z předcházející éry. Dayride z alba RtF No Mystery, Stanley přepracoval do odlehčeného funky stylu a skladbu Hot Fun z alba Shool Days rozvinul a "roztančil".
Za zmínku stojí i skladba RnR Jelly. Je vystavěná na podobném basovém základě jako song School Days. Kytaru v tomto želé vede Jeff Beck.

Modern Man patří do zlatého fondu Clarkeho tvorby ze sedmdesátých let. Je to album, které mám rád a rád se k němu vracím. Jako vždycky, při dalším poslechu této desky, objevím v ní něco nového. Ale to se týče skoro celého portfolia, co mám doma na cd nebo LP.

Stanleyho Modern Man čtyři a půl.



» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Modern Man
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Ibis - Sun supreme

Ibis / Sun supreme (1974)

Snake | 3 stars | 09.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

New Trolls patřili k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a o šanci stát se tou vůbec nejúspěšnější se připravili sami...

V roce 1972 už to v kapele bublalo, jak v natlakovaném papiňáku a její zakladatelé - Vittorio De Scalzi a Nico Di Palo - si šli po krku takovým způsobem, že už se to nedalo dál vydržet. Nastal nevyhnutelnej rozvrat a oba znesváření kohouti pokračovali v hudební kariéře s novými, nebo "staronovými" spoluhráči. De Scalzi založil kapelu N.T. Atomic System a Di Palo kývnul na jméno Ibis. Dlužno dodat, že tomu bylo až po hlasování čtenářů v anketě vyhlášené časopisem Ciao 2001 a debut z roku 1973, Canti d'innocenza, canti d'esperienza, vyšel ještě "anonymně", pouze s otazníkem na obalu desky. Prvním albem pod jménem Ibis se tak stalo až Sun supreme, vydané v roce 1974 u firmy Polydor.

O jak ambiciózní materiál se jednalo svědčí už krátkej pohled na tracklist, kterej obsahuje pouhé dvě, na různé kapitoly a podkapitoly rozdělené skladby a nemusím snad ani dodávat, že každá z nich zaplnila celou jednu stranu původní vinylové desky. Z výše uvedeného vyplývá, že by mohlo jít o art rock a taky že jo. Pořádně komplikovanej, notabene s texty v angličtině a tak mi to italskou kapelu nepřipomíná ani náhodou. To spíš Yes.

Stačilo mi zaslechnout předehru úvodní Vision of Majesty a začal jsem se vrtět. Něco mi to připomínalo, ale chvilku trvalo, než jsem tomu přišel na kloub a inspiraci bych hledal v Roundabout. Celej Steve Howe. První track se nese v poklidném duchu, ale trochu mi vadí vokální linka. Zpěv samotnej je v pořádku, sice trochu vyšší a v anglině, ale v pořádku. Jenom tomu chybí kloudná melodie a tak nemám, čeho se chytnout a bude hůř...

S nástupem do tří strof rozdělené Travelling the Spectrum of the Soul dostávám ránu, jak od elektrického ohradníku. Naprosto nekompromisní nátěr s prvky jazzu, komplikovanou rytmikou a do vejšek tahaným zpěvem vstřebávám opravdu těžko a tak to do mě leze, jak do chlupatý deky. Myslím, že by se to dalo přirovnat k těm nejnáročnějším pasážím The Gates of Delirium a to je co říct.

V první části následující The Valley of Mists si můžu trochu odfrknout, i když s melodiemi je to pořád nalevačku, ale v čase 1:27 končí veškerá sranda. Z hlučné, nervní a ukřičené masírky jsem vykulenej, jak žába před bouřkou a tak lapám po dechu, krčím se před tou smrští a připadám si ztracenej uprostřed džungle, ze které se nemůžu vymotat. Malým paprskem světla na konci tunelu budiž teprve akustické outro "kingcrimsonovské" nakládačky Vision Fulfilled a tím bych měl za sebou první stranu původního alba.

S následující, do tří strof rozporcované Divinity už je to kapánek lepší, ale pořád ještě je to poměrně neprostupná houština tónů, kterou si klestím cestičku jen pomalu a těžko. Čerstvé krve do žil mi nalije až teprve pět minut dlouhé - a vynikající ! - sólo na buben (ex Atomic Rooster bubeník Rick Parnell) a najednou jsem z toho venku. Stojím na břehu oceánu, do tváře mi svítí životodárné slunce, poslouchám šumění vln, křik racků a z dálky ke mě doléhá uklidňující hudba a pomalu sílící sborovej zpěv. Už jsem si myslel, že nedojdu, ale jsem na konci cesty...

Album Sun Supreme už mám ve sbírce řadu let, ale nikdy jsem k němu nijak zvlášť nepřilnul. První straně desky bych dal ošoupanou dvojku, druhé slabší čtyřku a tak mi to vychází na bídné tři. Ovšem fanouškům poněkud náročnějšího art rocku ve stylu raných Yes, nebo King Crimson by se mohlo zamlouvat. Stačí zkusit.

Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje pěkně, to zase jo...

» ostatní recenze alba Ibis - Sun supreme
» popis a diskografie skupiny Ibis

Everon - Venus

Everon / Venus (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 05.10.2020

Německým prog rockerům trvalo dva roky, než se jim podařilo navázat na předchozí úspěšnou desku „Flood“ vydáním třetí desky Venus.
Krach původní vydávající firmy SI Music jim poněkud zhatil představu o propagaci a koncertní podpoře CD, padaly úvahy o rozpuštění kapely. Naštěstí byly tyto chmury zažehnány, nová smlouva byla podepsána s nezávislou holandskou firmou Mascot Music Productions a tak se mohla tato čtyřka z Krefeldu pustit do nahráváni alba v novém studiu Spacelab, které vybudovali kytarista Oliver Philipps s bubeníkem Christianem Moosem. V tvořivém nadšení si muzikanti desku Venus i vyprodukovali, což možná bylo chybou, neboť jak s odstupem času oba připustili, neměli nad tou záplavou studiové techniky úplnou kontrolu. Poněkud synteticky znějící bicí byly vytaženy a nahalovány více než je obvyklé, výborná kytara byla na určitých frekvencích ořezána a krčila se v pozadí. Nakonec se dle mého do výsledného repertoáru dostaly kapánek slabší songy…

Album „Venus" odstartovalo stejnojmenné kratičké klávesové intro s vzletným kytarovým sólem, které zvolna vyústilo do střednětempé Missing the Last Train se sociálně kritickým textem. Povedený progresivní rock s hradbou kláves podpořený decentním kořením metalické kytary a AOR sborem v refrénu nasadil laťku poměrně vysoko a znovu dal připomenout specifický inspirační rys Everonu, který neváhá v jedné skadbě zkombinovat prog rock- metalové prvky s líbivější melodií.
Následující „Real Me" je rozmáchlou bombastickou symfo baladou, kde Oliver Philipps opět dokázal schopnost napsat a zaranžovat silnou orchestrální skladbu. Nálada čtvrté „Information Overdose“ se dramaticky změnila do ostřeji pojatého rocku s prog metalovým kořením a poprvé si pozorněji počínám všímat neskutečně dravé Oliverovy kytary, která svoji ekvilibristikou bere dech. Textově se album navrátilo do chmurných nálad díla Flood, kde se v podobném stylu řešily otázky lidské manipulace a odcizení mezi lidmi. Rovněž velmi povedená a členitě vystavěná skladbička. Další rocková balada se ukrývá od názvem Restless Heart, kde si muzikanti pohráli s elektronickými efekty.
Sedmá „What Do We Know?“ mě svým soft rockovým zaměřením nezaujala, trochu jako by tu deska ztratila spád. Pochyby ihned zahnala instrumentálka Meteor, kde nelze odtrhnout sluch od vášnivé a invenční Oliverovy kytary, která je takovým trochu utajeným mixem Johna Petrucciho a Steva Vaie. Další skvěle kompozičně rozmáchlá je osmá Reply s mnoha klavírními předěly a dalším z řady neskutečných mnohaminutových kytarových sól. V předposlední „Not For Sale“ lze najít rovněž pěkné momenty, celkově ji však řadím mezi ty slabší z důvodu méně sladěných částí do jednoho celku. Album končí nejdelší, skoro devítiminutovou neo prog rockovou suitou What Do We Know?, která přináší patřičné zklidnění, ale oproti některým jiným nápaditým skladbám je na mě velmi rozvláčná.

Shrnuto : třetí album „Venus“ důstojně navázalo na své dva předchůdce, zůstal zachován specifiský styl kapely, ale mám několik výtek. Tou hlavní je zvuk, zde na rozdíl od „Flood“ hudebníci nešli cestou zbytečné zvýšené hlasitosti nahrávky, ale zase se poněkud ztratili v záplavě studiových vymožeností ve vlastním studiu. Jednotlivý poměr nástrojů nebyl vyvážený a našel jsem tu i několik slabších písní.

Závěrem : Kalich hořkosti nebyl u Everon ještě evidentně zcela vyprázdněn, neboť před začátkem turné tragicky zemřel šéf světelného parku kapely a z tohoto důvodu muselo být mnoho termínů zrušeno. To byla poslední kapka pro již tak vyhořelého kytaristu Ralfa Janssena a kapelu po vydání alba opustil. Zda byl nalezen následovník a jaký to mělo dopad na kapelu si povíme zase až v dalším pokračování.

» ostatní recenze alba Everon - Venus
» popis a diskografie skupiny Everon

Temple of the Dog - Temple of the Dog

Temple of the Dog / Temple of the Dog (1991)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2020

Pro skalní grungery je kultovní i tahle bokovka. Smyslem vydání byl tehdy posmrtný hold Andrewu Woodovi, bývalému fontmanovi spolku Mother Love Bone, který tragicky skonal v roce 1990. Sestava se rekturovala z dua ze SG a právě Pearl Jam, v té době křtěných právě z trosek MLB. A lepší pocty se Andrewovi dostat nemohlo...

Say Hello 2 Heaven nezaskočí ty, kdo ochutili rukopis MLB. Pak už diktují Cornellovy mučivé exaltace, a divé marše mr. Camerona a jeho apokalypsy středních temp - vše známo ze současné SG-nálože Badmotorfinger. McCreadyho ječivá pageovská sóla dupou v širou dál. Sabatovsky valivá, stěží prostupná Reach Down využívá působivě proti ppohřebními tempu oživlé rockování. Jedenáct minut dává vedla hrdla vyniknout i Amentově base i dvojici kytar. A je-li Ament uveden jako nepsaný šéf, nemám námitek. Obří hit Hunger Strike - pečeť, proč jsem si ty časy zamiloval, i pro výjimečnou výpověď. Mistrovsky se doplňující Vedder+Cornell, zvonivé struny perlového dua kytaristů. Stone Gossard tu navíc užil i slide i akustické laskominy. Pushin Forward Back je kontaktně blízko tehdejší podobě Soundgarden. Libovka - i pánové z Pearl Jam tu vzdávají Kima Thayilovi (SG) dokonalou hudební poctu. Call Me a Dog - nepopsatelná baladická 5-minutovka a magická Vysoká hlasová Cornellovská. Co pak ale říct o bezútěšné mantře Times of Trouble - Cornell se hrdlem klene zase přes baladické vlny a parádně tu využil i harmoniku a la Robert Plant. Zbytek - dokonale seřízený grunge-parostroj. Wooden Jesus dává Chris až komorní odevzdanost - pak ale vše naráz exploduje do ničivé riffové a sólové jízdy. Your Saviour - srážka starého ducha MLB s mlýnicemi riffů. Hlavní exekutoři? McCready, Cameron, Cornell za Vedderova doprovodu. Four Walled World, toť technicky precizní SG-trademark se špetkou funku, který použili nejen na Badmotoru, ale hlavně i na budoucím věčném Superunknown. Absolutní Cameron, ale opět i Cornellovy temné litanie nad nálety kytar. Sympatické finále All Night Thing má sic lehké bluesové aroma, ale hladí posluchače i rozmazaným, jako z dálky vanoucím větříkem naděje...

Zářez, který řadím v grunge moc, moc vysoko. Občas mám pocit, že tahle hodinka posílá do kopru i leckteré albové pomníky z té doby. Celá sestava včetně hostů a neprůstřelný Matt Cameron vystavili grungeové vysvědčení se samými jedničkami. Dojemné, leč smutné, jsou i okolnosti, které inspirovaly jeho zrod. Úsporný booklet, rozostřené malůvky... jako hudba sama. 6/5.




» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog

Kansas - Drastic Measures

Kansas / Drastic Measures (1983)

horyna | 3 stars | 30.09.2020

Mezi příznivci kapely Kansas bychom jen stěží našli více zapíraný titul, než jakým je deska Drastic Measures. Jednak proto, že na ní nezpívá mezi fanoušky velice oblíbený Steve Walsh a druhak, což je hlavním kamenem úrazu, jde o stylově nejvzdálenější počin tohoto souboru od jejího původního repertoáru. Styčných bodů ke klasickým Kansas, tedy těm, které většinová posluchačská obec bere za ty nejpravější, zde moc nenajdeme. Přesněji řečeno žádný. Alespoň já jsem snad krom několika drobných náznaků nic podobného nezaznamenal. Kapela na D. M. nehraje ani hard-rock, ani jižaninu a progresivní se nesnaží být už vůbec. Alespoň ne v rámci svého vývoje. Kansas zde naprosto jasně inklinují k mainstreamu osmdesátých let. Z desky se line jak soft-rock, často se volí kurz k A. O. R., zaznamenáme rovněž trochu pompy a tak často i úplně běžný pop oné doby.
Pokud si v hlavě načrtneme v rychlosti žebříček do té doby největších, či nejúspěšnějších rockových kapel sedmdesátých let, alespoň částečně stylově s Kansas spřízněných myslím, že první místo v kategorii "kdo z vás se nejméně stravitelně dokázal sejít s dobou", obsadí u mnohých právě Kansas. Protože ani Yes, ani Pink Floyd, ani Rush, Toto a už vůbec King Crimson, nejsou tak kategoricky jiní a "nepřijatelní". Hůř už na tom dle mého byli snad jen Queen (dle jiných jistě i Uriah Heep).

Obě desky s Johnem Elefantem jsem léta letoucí přecházel bez hlubšího zájmu snažit se je více poznat. V poslední době jsem začal pracovat na tom, zkompletovat si diskografie několika z největších černých koní své sbírky. Ale Kansas jsem do užšího výběru nezahrnul. Byl to až kolega Petruco, který moderuje na rádiu Hey pořad o rockové muzice a pravidelně na Progboard dává příspěvky ke každému z dílů. V jednom takovém vysekl právě Kansas s písní Fight fire with fire. Hned jsem zpozorněl a chvíli zapřemýšlel, odkud pak onen název pochází. Ze kterého alba. Ale jelikož mi tento pojem nic neříkal, hbitě jsem usoudil, že to bude jedna z Elefantích nahrávek. Jasně, je to úvodní song patřící právě k desce recenzované. Až na tento popud jsem si obě alba pustil a bryskně usoudil, že to až taková trága není. Tedy je jen pro ty, kteří na Kansas hledí stále totožnou optikou Leftoverture. I já bych před deseti lety s touto deskou poslal dotyčného do kopru, kdyby se mi snažil narvat statě o tom, že není tak zlá, jak se o ní traduje. S odstupem několika let se ovšem na popovou problematiku kapel pokračujících i v neblaze ošetřené hudební desetiletce osmé, dívám se značnou rezervou. Netvrdím, že jsou originální, či instrumentálně a hlavně skladatelsky bezchybné. Jsou jaké jsou, páč doba si to tehdy žádala. A už vidím skladatele, kteří si nepřáli být úspěšní a nechtěli si vydělávat hudbou na živobytí. Hudebníci bez ambicí neexistují (dobře okrajově asi ano), a tehdy neexistovali určitě v počtu ještě menším.

Pokud mám tuto sbírku nějak sesumírovat, rozdělím ji asi takto:
Velkolepý hit, naprostá pecka s náznaky rocku v té nejlepší tradici osmdesátkové muziky – to je úvodní skladba Fight fire with fire. Song je postaven na velice sugestivním a procítěném Elefentově zpěvu, nádherných klávesách a jemných záchvěvech akustikých kytar. Velmi povedené.
Dále tu máme velice dobré soft rockové kusy v úplném závěru desky, písně End of the age – což je hutnější, stavebně zajímavá skladba s množstvím klávesových ozdob a výborným refrénem, a poslední Incident on a bridge – zasazena do složitějšího tempa s výrazněji promlouvající kytarou.
Pak dvojice baladických námluv skrze songy Andi (povedená věc doprovázená oduševnělým zpěvem s velice tepelně přilnavou atmosférou), a sedmou Don't take your love away – patřící k vrcholům desky. Song vyvěrá z klasického baladického podkladu, ale postupně se z něj stává slušně gradující jezdec.
Tak, to máme pětici songů patřící k výrazně lepší polovině. Zbylé čtyři věci už zastupují spíše průměr Going through the motions a „divná“ Get rich v tom lepším případě a písně Everybody's my friend a Mainstream v tom výrazně horším. Tady už se moc chválit nedá. Jde o soudobou směsku laciných popových melodií navlečených do nelichotivého kabátce podbízivosti, navíc zbavené veškeré umělecké korektnosti a zásad.

Závěrem tedy žádná velká hostina (pamětník let sedmdesátých by jistě řekl rovnou žranice) se nekoná. Přesto osobně nemůžu říct, že bych měl s deskou nějaký zásadní problém. S narůstající častější přílnavostí k podobné hudbě "sloužící lidu v letech osmdesátých", nemám problém něco prominout, nebo dělat, že to neslyším :-) Občas se při podobné nahrávce prog-rockerovi zkřiví úsměv ve tváři, to ano, něco zkrátka nelze přejít, nebo určitý song s poslechem nepřeskočit. Pro mne je Drastic Measures pohodovým albem přijatelné chuti, mající se značkou Kansas společný snad jen nápis své rodičky.


» ostatní recenze alba Kansas - Drastic Measures
» popis a diskografie skupiny Kansas

McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans

McLaughlin, John / Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans (1993)

stargazer | 2 stars | 27.09.2020

John McLaughlin opět vyprodukoval něco, co v jeho hudební kariéře do té doby /1993/ ještě nebylo. Další originální kousek.

Bill Evans. Vinikající jazzový pianista, majitel několika cen Grammy a dalších ocenění,
hráč u Milese Davise, se kterým nahrál jedno s nejlepších alb jazzového světa Kind Of Blue,
inspiroval Johna, aby vydal nahrávku jeho písní a tímto vzdal hold jednomu z největších pianistů všech dob.
Hodně věcí z Evansova skladatelského pera, jsou dnes považovány za jazzové standarty a některé z nich John promítl na tohle album.
J.McL. nahrál Time Remember v Miláně během 25 až 28 března 1993. Jedná se o krystalicky čisté akustické dílo. Žádné bicí, žádné klávesy, žádné jiné nástroje, jen akustické kytary a akustická bass kytara.
McLaughlina doprovází čtyři kytaristé, hrající v klasickém kytarovém stylu. Je z toho cítit taková italská renesance. John to vůbec nehrotí rychlostí, hraje uvolněně, hraje taky klasicky v souladu s ostatními. Občas si "odskočí brnknout něco jazzových stupnic", ale hned se vrací zpět ke svému týmu. Je to velmi vkusné a "chytré". Celé album je takové klidné, až relaxační.

Hodnocení alba Time Remember na světových servrech je docela vysoké. Když jsem tohle album kupoval v bazaru, s prodavačem kecal nějaký člověk a všiml si, co jsem koupil. Pak pravil, že tohle je výborná deska. Já jí slyšel mockrát, ale tenhle styl hudby mi moc neříká. Určitě se jedná o špičkové dílo. Já jsem zatím k tomuto názoru nedospěl.
Tohle ocením dvěmi hvězdami. Jen pro kompletisty

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

Vojta | 5 stars | 23.09.2020

Po tříleté pauze letos vydali britští hardrockeři nové album se zvláštním názvem "Whoosh!"

Já osobně se k novým hudebním počinům starých rockových harcovníků stavím poměrně skepticky, protože často nevím, zda bude jejich nový materiál tak dobrý, jako některá předchozí legendární alba. Tato předtucha se však v mém případě u nové desky Deep Purple nenaplnila ani v nejmenším.
Album jako celek působí, přihlédneme-li k poměrně pokročilému věku všech muzikantů, dost svěže a energicky. Kapela je velice dobře sehraná a všech třináct songů na albu "funguje" za mně, už na první poslech hodně fajn.

Na rozdíl od předchozího alba InFinite (2017) tu větší prostor dostávají skvostní hammondky Dona Aireyho, které vyniknou například v písni "Nothong At All". Ke slovu tu ale přijdou i synťáky, stejně jako místy až zpěvavá kytara Steva Morse ve skoro šestiminutové skladbě "The Long Way Round", která patří společně s výše zmiňovanou "Nothing At All" k nesporným vrcholům celé nahrávky.

Poslední "zářez" v diskografii "Párplů" mě nadchnul opravdu hodně, a s klidným srdcem jej přidávám ke své oblíbené (a dnes již legendární) čtveřici alb z let 1970-73 (In Rock až Who Do We Think We Are)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 23.09.2020

Příběh All Them Witches je o tvrdé práci rockové kapely z Nashville, která si pomalu, ale jistě vybudovala v podstatě z nuly renomé na mezinárodní hudební scéně, což se povedlo mizivému promile ostatních jejich souputníků.

Chlapi z ATW dříve nahrávali desky v obýváku na čtyřstopej magneťák, na chatě v horách a v malých bytových studiích, či v tom vlastním, které si zřídili v bývalém kostele. Ani to obrovské množství nejmodernější techniky nenapomohlo (jak jinak) ke vzniku nového repertoáru. Proto zvolili opačnou cestu, přesunuli se i se zvoleným producentem Mikey Allredem, (kterej s ATW již vytvořil desku Dying Surfer..) do Abbey Road Studia v Londýně, přímo do studia Two, kde nahrávali třeba Beatles. Zde se v časovém presu vrhli na nedodělaná torza skladeb (kde jedinou připravenou skladbou byla See You Next Fall). Nasáli inspiraci přímo z temných prostor studia plných vintage analogových mašinek a dokončili osm skladeb.

Základem desky se staly hypnoticky psychedelické, valivé songy které připomínají jam rytmické sekce Pink Floyd z počátku sedmdesátek se současnými Tool a drsným feelingem Kyuss. Částečnou větší hutnost oproti předešlé tvorbě zapříčinila jistě i nepřítomnost klávesáka Jonathana Drapera v sestavě, který kapelu v roce 2018 opustil.

K takovým skladbám lze zařadit hned úvodní Saturnine & Iron Jaw s pomalu dvouminutovým intrem, které kombinuje industriální ruchy s jemným prohrabováním strun kytary. Praví fandové zde zaznamenají patero úderů zvonů, jež symbolizují počet předchozích nahrávek souboru. Přímočarý stoner rock ve svižnějším balení bez zbytečných okras přináší druhá Enemy Of My Enemy a Lights Out. Krátké a úderné sólíčko na konci skladeb zaručeno!

To nejzajímavější z celého alba se nachází na pozici 4-6. V See You Next Fall se po horrorovém intru rozjíždí halucinogenní rytmika, která v této skladbě hraje prim, později připojivší se kytara spíše jen tak krouží kolem, občas jsme obdařemi skřípavým sólem. Tento jam měl původní stopáž 45 min :-) Pátá The Children Of Coyote Woman (pamatujete na Marriage a Death of Coyote Woman z druhé desky ATW ?) se nese v country duchu, ale nebojte žádný Johny Cash se nezjeví, atmoška je zadumaná stejně, jak tomu je u ostatní produkce. Na mne nejvíce působí navazující píseň se zvláštním názvem 41, která mě dokáže vždy dostat svou hutnou uhrančivostí do extáze. V jednoduchém postupu je síla !

Pro zklidnění je na albu umístěn akustický Everest (jakýsi úryvek melodie zahraný na kytaru) a melancholická Rats in Ruins, která je takovou malou zádušní mší za tuto desku. Kytara s basou stále variují dokola jeden vzorec a Michaelův hlas ze záhrobí se s námi loučí, vše zaniká v hluku vazbících kytar, jednoduchá melodie skladby však skrze něj až do konce prozařuje, jako světélko naděje….

Závěrem : Pokud odečteme intra, outra a akustický předěl Everest, kapela vyprodukovala 35 minut hypnotického materiálu s již znatelnými rozpoznávacími prvky ATW, které obsahují mix stoner rocku, metalu, psychedelie a country. Na vinylu přepychový zvuk umocňuje celkové jednolitější a monotónější vyznění, kratší stopáž však zaručuje udržení posluchačovy pozornosti.

O rozbor abstraktních textů jsem se nepokoušel, neb krom The Children Of Coyote Woman, která pojednává o Romolusovi a Removi, mi pravý obsah uniká. Stejně jsou na to prý i členové ATW :-)

Pokud bych parafrázoval název desky Nothing as Ideal, tak bych oponoval. Skoro ideální je poslední deska All Them Witches. O tomto albu se dle mého bude hodně psát a čtyřku dávám jen proto, abych mohl následující kotouček ohodnotit bodováním absolutním.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Bowie, David - Tin Machine II.

Bowie, David / Tin Machine II. (1991)

makrelaman | 4 stars | 23.09.2020

Heuréka!!! Po štrnástich rokoch (aj to v r. 2006 vyšla len japonská verzia) konečne bola do sveta pustená remastrovaná reedícia tohto snáď najpodceňovanejšieho a najodsudzovanejšieho albumu z tvorby DB. Takže do mojej hudobnej mozaiky Davida Bowieho zapadol posledný kamienok z jeho oficiálnej diskografie. A verte že nie preto že by sa mi nepáčil ale jednoducho sa za prijateľnú cenu nedal zohnať. Veľa fanúšikov Davida celkom nepochopilo filozofiu odbočky ktorú urobil založením Tin Machine. Bowie sa jednoducho potreboval vymaniť zo svojej hviezdnej ulity a preto prehodil výhybku na úplne inú koľaj ako sme boli dovtedy zvyknutí. A táto rocková poloha mu neuveriteľne pristane. Treba si uvedomiť že tu nejde o David Bowie a... ale o kapelu v ktorej sú si všetci členovia rovnocenní. Preto je tu aj priestor pre sólový spev Hunta Salesa (Stateside a Sorry). Muzikantské výkony sú tu celkovo výborné (zvlášť treba vyzdvihnúť Gabrelsovu gitaru ktorá čaruje naprieč celým albumom). Kapela šliape a má oproti jednotke lepší zvuk a zdá sa mi že aj lepšie drží pokope. Preto ho mám o niečo radšej ako Tin Machine I. Jednoducho albumy Tin Machine netreba posudzovať v kontexte ostatnej tvorby Davida Bowieho a pri pozornom počúvaní zistíte že ide o skvosty hodné génia. Tu sa nehambím dať štyri ****.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Tin Machine II.
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

horyna | 5 stars | 21.09.2020

Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.

Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.


Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.


U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

McLaughlin, John - Remember Shakti -  Staturday Night In Bombay

McLaughlin, John / Remember Shakti - Staturday Night In Bombay (2001)

stargazer | 4 stars | 20.09.2020

Člen Progboardu, který přidal tohle album do portfolia J. McLaughlina, vybral to nejlepší od skupiny Remember Shakti. To je můj názor.
Rozdíl mezi skupinou Shakti z druhé půlky sedmdesátých let a skupinou Remember Shakti, založenou ke konci milénia, vidím asi takto:
Shakti ze sedmdesátek hrají ryze akusticky, vydali tři alba pro Columbia Records, jedno live a dvě studio alba.
Dominantním nástrojem byly housle a akustická kytara, doprovázené indickými perkusemi.

Remember Shakti nahráli tři koncertní tituly /z toho jedno 2cd/ pro Verve Music. JMcL hraje na elektrickou kytaru a kabel vede přímo do laptopu vedle něj. Housle na RS už nehrajou, ale byly vystřídány jinými nástroji, např. flétna a el. mandolína a jiné...

Album Saturday Night In Bombay je nahráno 8 a 9 prosince roku 2000. Byl to pátek a sobota, napadá mě jistá návaznost/pouze slovní/ na album z roku 1980 Friday Night In San Francisco, nahrané JMcL s Di Meolou a De Luciou.
SNIB obsahuje 4 kompozice. Autorsky John má jeden zářez pod názvem Luki a je to ten nejkatší a nejrychlejší song na albu. Hraje zde 11 hostů, až na Johna, všichni jsou indové.
Druhá kompozice je dlouhá přes 26 minut. Začíná jako meditační hudba, která potupně nabírá na dynamice a rychlosti a na závěr je to už slušnej kvapík. Dominuje hra indickeho struného nástroje jménem santur a Johnova kytara.
Třetí tack je zpívaný a hlavní "slovo" má vokál, el. mandolína a indická živelná rytmika. Johnova kytara hraje okrajově.
Čtvrtá kompozice má necelých 19 minut, začíná pomalu a rozjímavě, pak přechází do svižné rytmiky, opentlené hindustani slide guitar, el. mandolinou a Johnovou kytarou. Na tomto tracku mimo indy perkusí je použito i bicí soupravy.

Hodnotím tohle album pouze v souvislosti s tvorbou Remember Shakti, nikoli jako součást Johnovy diskografie. Takže za mě SNIB ****. Je to velmi nápaditá , propracovaná a díky velkému počtu hostů podílejících se na nahrávce, zajímavá věc.
V kontextu s touto deskou další hodnocení:
The Believer /european tour/ ***
Remember Shakti 2cd /U.K.tour 1997/ **

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Remember Shakti - Staturday Night In Bombay
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.09.2020

Autorský tandem Gil + Palczewski, okolo něhož stojí elitní polské neoprogové sdružení Collage, je ve svém oboru průkopníkém a zároveň zkušenostmi ošlehanými profesory Spolu se Safe (to je u mě o chloupek výše) pro mě nejvývoznější artikly z jejich katalogu.

Palczewski po mohutné explozi klapek rozvíří krásné malby v nolanovsko-arenovském střihu a entrée alba - Heroes Cry - vládne. Mirek Gil servíruje strunné malůvky, drsné laufy, palčivá sóla a Amirian ční jak špice katderály. In Your Eyes patří mezi nejzásadnější opusy celého nového progu. Amirian vyrukuje vedle Hlasu i s konejšivými akustikami a mandolínou. Jsou to ale Gil a Palczewski, jejichž instrumenty dokonale melodicky táhnou a přemosťují - tvoří i boří. Přes dominující klávesy na albu právě tady za půlí rozjede svůj akt bubeník Wojtek Szadkowski. U Lovely Day diktuje zase tandem kytary + kláves; příznivci Marillion, Areny, ale třeba i mr. Hacketta jsou srdečně zváni. Living in the Moonlight je důkazem, že Palczewski je špičkový, komplexní hráč, stejně jako Amirian, ženoucí se za hranu. The Blues - divé klávesové kaskády stojí pevně na rytmické sekci. A pro změnu Amirian předvede svým hlasem celou škálu emocí. Patinu stařičkých Genesis ucítíme v jemném entrée Wings in the Night - akustiky versus našlehané banksovské přelivy. Nejen melodické laskominy při 11-minutovém běhu, musí každý objevit a nakonec zcela podlehnout. A zoufal-li si někdo nad bicími, tak v úvodu titulky se nám dostane její čirá profesura. Není už na co čekat - kytary i klávesy nás chaoticky strhnou do dramatického hudebního děje. Psal-li John v recenzi o deskách, které se mu zjevily, všeho se vám dostane. A v kombinaci s předchldcem jde o kompoziční pomníky. Svatý Grál, který když konečněš najdete - budete o Collage vědět vše. Po smršti emocí i tónů je tu pozitivistické, nadějné finále War is Over. Vlastníte-li bonusovku, v dynamické Almost There se vám zjeví opět lehce arenovské klapkové, ovšem i Amirianovy hlasové orgie.

Jak už zaznělo, o nepatrný chloupek raději od Collage mám Safe, snad je na vině nostalgie - kdysi mou sbírku ozdobilo jako první. Ale je tu tolik silných melodických pecek, na své si ale přijdou i nejnároční artoví hledači. A kdo chce objevit Polsko, není lepší pozvánka. 5/5.

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

Everon - Flood

Everon / Flood (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.09.2020

Debut německé kapely Everon pojmenovaný Paradoxes posluchače zaujal, rovněž se výborně prodával, z čehož měli samozřejmě muzikanti radost a s nadšením pracovali na druhém albu. To bylo vydáno v roce 1995 pod názvem Flood a i při letmém pohledu na booklet si nelze nevšimnout krásné kresby na obalu. Ten fantaskní výjev jako by přímo vycházel z neméně povedeného textu Very Own Design. Autorem se stal australský umělec Gregory Bridges, kterého kapela oslovila již během tvorby prvního alba. Gregory se nechal inspirovat písněmi, které mu kapela zaslala a vytvořil kresbu, která odpovídala náladě alba. Skupina byla nadšena a tak se stal dvorním autorem obalů všech alb Everon.

CD Flood je dle mého velkolepým koncepčním albem (ač takto nebylo prezentováno), ve kterém jsou umělecky ztvárněny pochyby o smyslu života v dnešní podivné době plné odcizení a naprostého rozkolu mezi racionálním myšlením obyčejného člověka a smysl pozbývajícímu rozhodování politiků.I dnes velmi aktuální temná sonda do myšlenkových pochodů muže, co na prahu stáří bilancuje svůj život a přemítá o smyslu svých rozhodnutí. V lecčems zmoudřel a prozřel, stačí to však na obhájení své existence ?

Tuto recenzi jsem pojal poněkud netradičně. K letmému ohodnocení každé skladby jsem přidal úryvek velmi volně přeloženého textu, aby jsme společně mohli nahlédnout do textů kapely, která je rovnocennou složkou výsledného díla. Hudebně Everon navázali na svoji prvotinu, řekl bych že ve svou koncepci propojení dravější a bombasticky vystavěné kombinace prog rocku a AOR dotáhli o stupínek výše, dle mého se jim podařilo oba světy kompaktněji propojit do jednolitějšího celku. Ubylo inspirací z období renesance, do aranží byly více zakomponovány metaličtější kytary a zpěvák Oliver kapánek zcivilnil svůj pěvecký výraz….

01.Under Skies...
První skladba je jakýmsi bombastickým symfonickým intrem skladby následující - klidně bych v podobném duchu uvítal celou desku… na úvod nasazena laťka neskutečně vysoko...

"Když otevíráme dveře do jiného světa
Náhle se všechno proměňuje
Vše, co jsem dosud poznal
se zdá nepravdivé
A obloha mění barvy
z šedé na modrou…."

02....of Blue
Náročný, přesto melodický prog metal s emočně vygradovanou atmosférou a snad minutovým sólem kytaristy….

"Takže tady jsem
jen muž s prázdnými rukama
Právě zde bych padl na kolena
A nabídl pokoru
Kdyby se šedá obloha zbarvila do modra…"

03.Black River
Dramaticky vygradovaná rocková skladba s rytmikou Rush a náladou Marillion – svou výpravností a jako by vypadla z art rockového muzikálu..

"Ta řeka je napájena
temnými myšlenkami těch, kteří
mají uvnitř zčernalá srdce
A cítím, jak se
k ní sám v tom svém zármutku přibližuju
A ta řeka mě začíná přitahovat…."

04.Very Own Design
Odlehčená melodická záležitost s kouzleným refrénem a pulzující rytmikou a fanfárami kláves v podání Everon jasně ukazuje skladatelskou genialitu Philippse, který i z takto pojaté skadby dokáže udělat malé umělecké dílo….

"Celý život tvrdě pracujeme
Pro malé místečko, které bychom mohli nazvat svým vlastním
Nebo cokoli, dostatečně silného,abychom to chtěli vlastnit
Jsme poháněni jít stále dál
Ignorujíc naši zlomenou pýchu, srdce a všechny ztracené sny…."

05.In all that Time
V některých skladbách jako bych zaslechl závan Queensryche….

"Během té doby, kdy jsem žil zaklet tím kouzlem,
byl jsem uvězněn ve svém vlastním soukromém pekle
Během té doby jsem ztratil veškerou moc a svou víru
Během té doby jsem ztratil i veškerou naději"

06.Lame Excuses
....nebo osmdesátkovou melodiku britských IQ..

"Mohl bych být mužem s více prostředky
s velkým domem a limuzínou
Mohl být tím vším a ještě víc
a mohl bych pracovat celý den
A taky celou noc
Ale mám tak trochu od každého něco, co potřebuju
Takže si nebudu stěžovat"

07.In silent Grace
Kapela dokáže skloubit prog rock s AOR prvky tak nenuceně,že jim to baštím i s navijákem...

"Tancovali jsme a smáli se v kyselém dešti
Jsme cestující na lodi bláznů?
Jsme všichni slepí?
Jsme všichni slepí nebo možná
Prostě nechceme vidět
Ale chceme věřit tomu muži v televizi
Kdo říká, že všechno bude v pořádku"


08. Cavemen
Řádně ostré prog metalové kytary po klavírním intru překvapí, ale skladba je celkově na mě moc překombinovaná..

"Je to zlatý věk, říkáte,
ale ne pro ty, kteří se
rozhodli jít svou cestou.
Je jiná než ta, kterou jste si vybrali
Proč říkáte svému synovi
Co má dělat
Proč chcete,
aby se stal přesně takovým, jako jste vy?"

09.Simple truth
Blížíme se k závěru v méně výrazné skladbě ve středním tempu….

"Téměř nemůžu uvěřit,
že jsme to my, stále ty a já
už spolu nekomunikujeme
Co se stalo s těmi, kterými
jsme byli předtím?"

10.Flood
Po dvouminutové ambientní předehře je pološeptem odcitováno zpěvákem závěrečné neveselé memento příběhu, které se za doprovodu saxofonu ztrácí v šumění oceánu….…

"Jak dobrý je život
Pokud vše, co přináší,
je bolest, frustrace
a balancování na laně
Jak dobrý je muž
pokud nemá co nabídnout
Pokud je příliš silný na to, aby umřel,
ale příliš slabý na to, aby žil ?"

Deska byla opět nahrána v Woodhouse studiu pod producentským vedením Joachima Ehriga, který bohužel jako jeden z prvních přišel s nápadem vytočit záznam hlasitosti na maximum, takže v době, kdy většina nahrávek zněla celkem v pohodě, tak nahrávka Everon byla malou dynamikou dost poškozena, což mě dost mrzí.

Kapela měla poměrně velké ambice prorazit na mezinárodní trhy, na album Flood byla domluvena celosvětová distribuce firmou Roadrunnner. Bohužel v době vydání desky zbankrotovala vydávající firma SI Music, což mělo na propagaci a rozšíření alba Flood katastrofální důsledky a kapelu tato situace srazila na kolena.

Závěr : jedna z nejlepších desek Everon, jakýsi mix ostrých, až prog metalových riffů přirozeně skloubených s bombastickou AOR melodikou a obdařená skvělými texty byla hodně poškozena krachem vydávající firmy, což kapelu tvrdě zasáhlo. Zdali se muzikantům podařilo znovu postavit na nohy a důstojně pokračovat si povíme zase příště…..

Ukázka :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Everon - Flood
» popis a diskografie skupiny Everon

Nektar - The Other Side

Nektar / The Other Side (2020)

horyna | 4 stars | 15.09.2020

Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.

Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.

Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.

» ostatní recenze alba Nektar - The Other Side
» popis a diskografie skupiny Nektar

Everon - Paradoxes

Everon / Paradoxes (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.09.2020

Muzika je skvělá v tom, že se nejedná o žádnou fyzikální veličinu, její odnože nelze jednoduše změřit a zaškatulkovat. To platí bezpochyb mj. třeba o německých hudebnících z Krefeldu, kteří tu začali na prahu devadesátek budovat zajímavý hudební spolek pod jménem Everon. Ralf JANSSEN (kytara), Christian MOOS (bicí) a SCHYMY (basa) spolu hráli několik let, ale pro větší rozlet jim chyběl dobrý zpěvák. Na inzerát v tisku se ozval Oliver PHILIPPS, který získal ostruhy v JESTER'S PALACE. Pro kapelu se stal příchod tohoto člověka naprosto zásadní událostí srovnatelnou s nalezením šému pro Golema. Oliver totiž nejenže doplnil místo zpěváka, ale byl schopný ovládat různé klávesové nástroje, do nahrávek vymýšlel a nahrával party sólové kytary, ale především se stal hlavním autorem všech písní. Tady někde vznikly základy neotřelého soundu EVERON.

Debutní album, jehož kontury počaly vznikat v roce 1992, zastihlo muzikanty v skvělé kondici, jejich hudební erudice jim umožnila technicky brilantně rozvinout jednotlivé skladby tak, jak si představovali a netrpí jako mnoho jiných určitou nedotažeností. Na tom měl rovněž velkou zásluhu producent Joachim Ehrig (kdysi bubeník kultovních Grobschnitt), který jim nabídnul nahrávání ve svém studiu Woodhouse. Jejich rafinovanou kombinaci AOR, Rush a prvků renezanční muziky dodal určitý řád a pod jeho produkční taktovkou vzniklo album Paradoxes, které nakonec vyšlo u legendárního holandského labelu SI v roce 1993, který byl progresivním formám rocku velmi nakloněn. Nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších z firemního katalogu, dobře vedla i v Japonsku. Následovaly koncerty s Fish, Pendragon či Jadis.

Co album obsahuje, v krátkosti přiblížím v následujících pár větičkách :

Úvodní chladivé tóny syntenzátorů v Face The World a dramatické hradby kytar ve stylu Rush se lámou v melodický AOR a posluchače nutí k přemýšlení, jaký že styl muziky vlastně Everon produjuje….Druhá Private Warriors s úvodem melodie s renesanční atmosférou také mnoho nenapoví, opět se tu mísí razantní rytmika s prog rockovými prvky s až soft rockovými melodiemi ve spravedlivě vyváženém poměru. Zpěvák Oliver PHILIPPS dává na odiv svůj vysoko položený hlas, udivuje svým rozsahem a zároveň ukazuje svoji techniku často aplikovaným vibrátem. Následná rocková balada Circles na první poslech rovněž klame tělem. Po několikanásobném poslechu však posluchač objeví další vrstvy v precizních aranžích kláves a dalších nástrojů. Velmi komplikovaně vytváří rytmické pletivo bubeník Christian MOOS, ač se to na první poslech nezdá.

Po první trojce odlehčenějších songů navazuje další trojice náročnějších skladeb, kde prvky AOR ustupují do pozadí. Je to patrné v Shadowboxing, která opět kombinuje postupy starověké muziky s náročně propracovaným a hutným prog rockem obohaceným krásné kytarovým sólem - jeden z vrcholů alba. Titulní Paradoxes a Reflections jsou velmi členité, vystupují zde na povrch rytmické struktury podobné Rush…

Sedmá It Almost Turned Out Right ukazuje jednodušší a melodickou tvář ne nepodobnou třeba zámořským Journey. Předposlední Marching Out mi připomíná kolegy Sieges Even a závěrečná Open Windows navazuje na Rush v období Signals, ovšem ve vlastním podání...

Závěrem : debut německé kapely Everon způsobil na prog rockové scéně malé pozdvižení, ač se dle svých kapela přímo do tohoto stylu neřadila. Provzdušněné skladby se zvonivou kytarou a zpěvem, jež mi připadá jako kombinace Gedyho Lee, Damiana Wilsona a Arno Mensese vkusně a naprosto přirozeně kombinují prog rock typu Rush, Sieges Even nebo Landmarq s prvky AOR a melodikou renezance.

P.S. : Toto je začátek vyprávění o Everon, recenze na následující desku bude následovat do tří dnů.

» ostatní recenze alba Everon - Paradoxes
» popis a diskografie skupiny Everon

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 11.09.2020

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

Lukas | 5 stars | 10.09.2020

Taky jsem velmi překvapen, že Leprous nikdo nehodnotil. Leprous si přitom pozornost určitě zaslouží. Na tohle album musím mít tu správnou náladu, protože je to silně melancholická jízda se specifickým zpěvem mozku Leprous Einarem Solbergem (na zpěv jsem si osobně musel trochu zvykat, ale teď ho považuji za naprosto dokonalý a skvěle se hodící k hudbě Leprous). Materiál pro toto album byl vytvořen v době kdy Einar procházel obdobím deprese a pro mě osobně má velmi intimní atmosféru a zaškatulkovat ho do progresivního metalu je podle mého názoru zcela mimo. Je to progresivní hudba 21. století. Na rozdíl od předešlých alb výrazně ubylo sekaných, tvrdých riffů, přibylo smyčců a klasického piana např. dokonalé spojení v Distant Bells, se skvělou gradací. Deska začíná velmi pozvolna a skoro až ambientním způsobem, s postupnou gradací a zvyšující se tvrdostí.
A kousky jako Foreigner a Sky is Red, jsou v podstatě odkazem na jejich výrazně tvrdší alba. Pro mne jedno z nejlepších alb 2019, výše než např. In Cauda Venenum.
Pro Leprous nepolíbené by mohlo album Malina fungovat jako vstupní. Je to takové tranzitní album mezi více "heavy" obdobím a současností.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

horyna | 5 stars | 10.09.2020

Říká se, že dobrá muzika se dokáže zviditelnit sama. Že nemá zapotřebí, aby na ni někdo upozorňoval a postrkoval kupředu. Pokud by taková pravidla platila, hudební trh by musel vypadat zcela jinak. Komerční sra... by neokupovaly přední místa hitparád a éterem by se nenesla prvoplánově jednoduchá slátanina takového typu. A jelikož je tomu už hezkých pár let právě tak, jak jsem nastínil větou předešlou, na kvalitu zapadanou tisíciletým prachem je dobré alespoň občas upozornit.

A kapela Happy the Man kvalitní je. Dokonce obrovsky kvalitní a hlavně vysoce originální. Její mix rocku, artu, fusion, technicky maximálně vypiplaných pasáží alá Gentle Giant, s jemným dotekem historie dle modelu Gryphon, v sobě absorbuje naprosto jedinečné substance těchto prvků geniálně pospojovaných do jednoho celku, v pestrosti a nápaditosti takřka nevídané.

Mě osobně trvalo přesně rok a určitě celkem dost poslechů, než jsem doplna přišel na chuť následující fošně Crafty Hands. Tehdejší čtyři hvězdy jsou dnes jasně zářícím pěti-hvězdím, a její obsah se pro mne stal dokonale návykovým. Vcelku neomylně jsem zhruba před měsícem šel i do materiálu debutního. Očekávání byla už naprosto jasná a čaro obsahu umístěného v drážkách cd účinkovalo daleko rychleji. Domnívám se, že jednička je jejich nejlepší nahrávkou, protože její sofistikované pojetí ještě o chloupek překračuje už tolik nabušenou mladší sestřičku, a spousta segmentů z celé plejády skladeb, se posluchači lačnícímu po podobně strukturovaně provázané hudbě napevno zavrtá do hlavy.

Nebudu se tu už pachtit s rozborem jednotlivých skladeb, jelikož v tomto oboru odvedl výbornou práci kolega Snejk. Stačí když řeknu, že tak nekonečně rozlehlé bohatství motivů, které je tu divákovi neustále servírováno, dokáže svou vynalézavostí naprosto s klidem konkurovat i podobně orientovaným Hackettovým Genesis, nebo Howeho Yes.
Vedle těchto obrů jsou Happy the Man pro většinu posluchačů jen jednou velkou neznámou, avšak v celosvětovém významu je svým pojetím dokáží dokonce možná i zastínit.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Dragoun, Roman - Stín mý krve

Dragoun, Roman / Stín mý krve (1995)

fernetti | 5 stars | 09.09.2020

Je pro mě neuvěřitelné, že od vydání této první Romanovy sólovky uplynulo už čtvrtstoletí. Od té doby uteklo už hodně času, Roman vydal (už jen) další 4 tituly a za sebe si dovolím říct, že je to velká škoda, že zůstalo u celkového počtu s číslem pět, protože nejen Roman, ale hlavně my, jeho posluchači, bychom si zasloužili aspoň dvojnásobek. Roman je totiž člověkem, který nejen svým zpěvem a vrozeným muzikantstvím, ale i tím, jaký on sám je, má dar druhé lidi zasáhnout přímo na komoru. Srdeční komoru.
Stín mý krve je v mém žebříčku jeho nahrávek No.1 nejen proto, že je první, ale především pestrostí a šíří hudebního záběru. Ten se sice stále odehrává na poli inteligentního pop rocku, ale tu si vypůjčí něco z jazzu (často jen v takových náznacích, kdy se na pár taktů uvolní dechová sekce k mírnému zajamování, aby se zase pokorně vrátila k písni samotné, občas skladbu občerství krátké kytarové zajjazování Romana Pokorného...), tu někdy zabrousí víc řízne do bigbítu; úsporná a přesto spolehlivá rytmika (Jan Seidl na bicí a Libor Dunovský na basu) si občas lehce zafunkuje, zatímco Michal Pavlíček jen zpovzdálí beglajtuje a jeho občasná nenápadná sólíčka slouží hudbě samotné a nikdy neperlí tak, jako na jeho sólových deskách. Nemůžu opomenout ani Karla Růžičku a jeho sopránsax... Vlastně všichni, kdo na desce hráli, si zaslouží maximální pochvalu, protože odvedli kus poctivé a výtečné práce. Neméně si zaslouží ocenění i Michal Pavlíček, který celou desku produkoval, a jehož hudební vklad do výsledného zvuku je nepřeslechnutelný: zvuk desky je šťavnatý, barevný, každá skladba má akcent přesně tam, kde to má být, stejně jako umí občas zmírnit, odlehčit, zprůzračnit, když si to ta která skladba žádá.
No a je tu ještě Roman Dragoun - expresivní, čerstvý, jazzující, v plné síle. Jen rok od vydání Stínu (1995) se stal Ježíšem v českém muzikálovém Ježíšovi a dovolím si říct, že tento vrchol už nikdy nemohl překonat - jak rolí v muzikálu, věkem, zaslouženou popularitou a i s tím spojeným okruhem lidí, kteří se tehdy kolem něj míhali a pomáhali mu na této desce. Následující deska Slunci blíž (2000) sice byla taky výborná, Otlučená srdce (2009) rovněž, ale přece jen už je v jeho dalších dvou deskách poznat, že se s věkem stáhl k intimitě čistě sólového projevu (Piano z r. 2012 a Samota z r. 2016). Jasně, i to má svou sílu, ale přece jen bohatost aranží, která se nejvíc skví právě na Stínu, umí celkové vyznění jinak výtečných písní dostat ještě o level výš, než když se Roman doprovází jen sám na piano.
A abych nezapomněl - Roman má neskutečnou kliku na texty, které mu píše Milan Princ: to jsou perly, které nejsou určeny sviním. Nebýt jich, tak ať by Roman zpíval sebelíp, bylo by to jen hraní (si)... To se ale naštěstí nestalo. Bohu díky za to!
A Romanovi taky. Nejen za tuto desku, ale hlavně za to, že tu s námi je a dělí se s námi o sebe.

» ostatní recenze alba Dragoun, Roman - Stín mý krve
» popis a diskografie skupiny Dragoun, Roman

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

VopiceZHoR | 5 stars | 07.09.2020

Ani jedna recenze na Leprous? Tak se asi budu muset obětovat já :-)
Myslím, že mi nebyla zrovna dána do vínku schopnost vložit na "papír" pocity z hudební produkce, tak prosím buďte shovívaví k mé první recenzi zde :-)
Takže, "Pitfalls"...
K Leprous jsem prvně přivoněl někdy zhruba před deseti lety, když jsem se coural kolem Ostravice, v zeleném centru Ostravy (nekecám, fakt v Ostravě rostou stromy :-D) a hned jsem si naložil jejich nejlepší kládu "Bilateral", což byla v té době vlastně žhavá novinka. Aktuální album tenhle skvost asi nepřekonává, ale blíží se k němu opravdu na dostřel. Jo, četl jsem kdesi, že je to moc popový, a zpěvák je ve stylu u-ááá, u-ááá... Ale nevěřte tomu. Je to pecka... :-) Jednotlivé skladby asi nemá smysl rozebírat. Album je velice sevřené, "hitovky" zde nehledejte... Ale fans téhle kapely už dávno ví, že Leprous nic jiného než hitovky nepíší :-). Krásný album, progresivní metal...
Hodnocení zaokrouhluji na 5.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito

Dalton / Riflessioni: Idea d'infinito (1973)

Snake | 4 stars | 07.09.2020

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito
» popis a diskografie skupiny Dalton

Leap Day - Awaking the Muse

Leap Day / Awaking the Muse (2009)

EasyRocker | 4 stars | 05.09.2020

Před nedávnem rozšířil mou sbírku i legendární debut dnes už tulipánové neoprogové jistoty. Čistá, průzračná muzička, ohlížející se do Polska, německým sousedům, a určitě i takovým Pendragon, Jadis nebo Areně. Z přihrádky lze vytáhnout i krajánky Silhouette.

Už When Leaves Fall přináší exkluzívní pozvánku mezi masívní sloupy polského a britského progu. Mocné nolanovské klávesové erupce v rukou bratří Engelenburgů, střídají jejich jímavější malby. Jako jeden muž se přidává Mulderova elektrika a Roozenovy pobídky zpoza baterie. K nebesům sahá už dvojka What Would You Do. Je to myslím i proto, že Harteveld tu hlasem hladí, ale netlačí tolik na pilu, je civilnější, aniž ztrácí na osobitosti. Jinak hudební krasavice ve svůdných křivkách. V menu králů pokračuje i další démant, Secret Gardener. Mistrně zapasované melancholické střípky kytar a kláves, arenovsko-rotheryovská sóla a atmosférické terapie. Poutavý text odráží názor Leap Day - na konci tunelu je vždy světlo. Spurtující rockovice, to je Shop Window Dummies. A vracíme se do dávných časů vokálních harmonií Něžného obra, či jejich moderních ctitelů - Spock´s Beard. Hladivá barrettovská kytara zůstala, ale je žehlena žhavými varhanními orgiemi. Klavírní uspávanka Eyes Wide Open s lehkými kytarovými omalovánkami a slapovým řáděním Petera Stela. I ona projde řadou změn nálad, aby spočinula ve velebném klidu. Sandgrains - již důvěrně známé ´morseovské´ nálety, a dva hráči umožnily sound varhan působivě navrstvit. Do ruda žhne kytara mr. Muldera, celý sextet se tu rozběhl v pozoruhodné vícehlasé alchymii. Závěr, téměř desetiminutová klapkově dominantní Little Green Men se zase klaní zlaté éře artrocku, ale snaží se obstát i jako neoprogový moučník . Ale nějak si nemůžu pomoci, postrádám tam nějakou strhující melodii a mocné teatrální doznívání a ozvěny jak jsem u artrockových finále zvyklý u mistrů jako TFK, Spocck´s Beard, Ark, Transatlantic, neb starých alb divadelnických.

Docela dlouho mi kolekce o slabé hodince zalézala do šedé kůry mozkové. Protože jsem sladěn s jemnějšími progovými partičkami , nakonec se mě hudba přec otevřela a vyplula. Jedinou výtkou jsou snad časté Harteveldovy afektované pokusy o meineovské polohy, ale naštěstí se nejedná o výraznější prostor na albu. 4/5.

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day

McKennitt, Loreena - Parallel Dreams

McKennitt, Loreena / Parallel Dreams (1989)

jirka 7200 | 4 stars | 04.09.2020

Třetí album Loreeny McKennitt Parallel Dreams bylo vydáno v roce 1989 a přineslo několik zásadnějších změn. Poprvé se stala výhradní autorkou všech skladeb a krom dvou z nich i celé album otextovala. Navázala také dlouhodobou spolupráci s kanadským kytaristou a producentem Brianem Hughesem, který se podílel na mnoha dalších nahrávkách a produkci ve studiu během celé její kariéry, rovněž se stal důležitou personou a hlavou její doprovodné kapely.

Repertoár se zčásti proměnil. Z předchozího období tu jakoby zůstaly tři křehké a něžné skladby. Dvě jen s dominujícím doprovodem harfy – Moon Cradle a Annachie Gordon, ve které jsem si vyslechl tragický žalm o nenaplněné lásce dívky Jeannie a chudého Annachie Gordona. Třetí, závěrečná velmi pomalá instrumentálka Ancient Pines s komorně zakomponovaným zvukem cella završila album.

Ostatní skladby byly aranžerským zásahem Briana vkusně dobarveny dalšími nástroji. Hned úvodní Samhain Night rozkvetla doplněním kytary a citlivým zvukem houslí. I song Huron 'Beltane' Fire Dance dopadl velmi zvláštně. První část této instrumentálky mi připomněla indiánský zpěv za doprovodu bubnů z vydělávaných kůží. V druhé části se proměnila v smyslný a plnokrevný keltský rej doposud nevídané rychlosti. Další neveselý kousek zhudebnila Loreena v písni Standing Stones. Za doprovodu harfy, basy a houslí a klasické rytmiky jsem vyslechl příběh z Orknejských ostrovů, kde byla ze žárlivosti prolita krev!

Prosba opuštěného děvčátka z dublinského chudobince zaznamenaná v šedesátých letech pojednává o přání založit vlastní rodinu v písni Dickens' Dublin (The Palace) nemůže ponechat ani jedno oko suché, mě jež tolik neovládá cizí jazyk to trochu rušilo. V pomalé Breaking the Silence pozadí skladby ovládly jemné syntenzátorové plochy a střídmý rytmus rozetnulo až ostře znějíci sólo akustického kytaristy.
Angažovaný text byl věnován Amnesty International.

Závěrem : Loreena na své třetí desce okouzlila emočně vypjatými a posmutnělými i obsažnými songy, na které se oproti předešlým albům pochlubila bohatěji prokreslenými aranžemi a v některých skladbách i naznačenou rytmikou. Fanouškové tuto změnu přijali pozitivně a Parallel Dreams bylo vyhlášeno v kategorii nezávislých nahrávek albem roku.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Parallel Dreams
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Yes - Close to the Edge

Yes / Close to the Edge (1972)

Zaphirus | 5 stars | 04.09.2020

Na tento album som sa chystal pomerne dlho. Prečítal som si tu o ňom snáď všetko možné. Od viet evokojúcich štatút nedotknuteľnej modly až po vety evokojúce neskutočne pre-kombinovanú a ťažko prístupnú hudbu. Jediné čo som poznal bola akurát skladba Owner of a lonely heart.

Môj rezultát je jasný. Close to The Edge je výborné art-rockové album. Paradoxne, mne osobne sadlo na prvé počutie. Andersenov hlas mi vôbec nevadí, ba naopak, myslím, že sa pre konkrétne túto hudbu veľmi hodí. Navyše spieva nanajvýš zrozumiteľne, čo vnímam ako veľké plus.

Musím vyzdvihnúť zvuk albumu. Každý nástroj je krásne rozoznateľný a počuteľný. Veľmi pekne vynikne basa. Čo nie vždy býva pravidlom. Po kompozičnej stránke ide o veľmi pekné nápady a myšlienky. Titulná skladba má v sebe príjemný rockový šrmnc a pôvabnú kombinatoriku.

And you and I - radím za top albumu. Krásne nápady, skvelá atmosféra. Nie som veľký fanúšik akustických či polo-akustických vecí ale táto pesnička má v sebe takú zvláštnu naliehavosť.

Siberian Khatru - nevnímam ako nevýraznú. Veľmi sa mi tam páči ta indická sitárová vsuvka, ktorú vystrieda čembalo. Zaujímavá kombinácia a cele je to doladené rezavým gitarovým sólom.

Suma sumárum, veľmi príjemné album. Paradoxne, pre mňa vemi chytľavá hudba. Celé to má zaujímavú atmosféru a ako celok to pôsobí skvele. Po dnešnom prvom vypočutí sa k tomuto počinu budem vracať určite častejšie.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes

Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand

Clarke, Stanley / Rock, Pebbles and Sand (1980)

stargazer | 3 stars | 30.08.2020

Tahle deska je prvním milníken Clarkeho tvorby. Sedmdesátá léta, zakončená pro mě bravůrní deskou I Wanna Play For You jsou definitivně pryč. Stanley se pouští do nové dekády v novém stylu a v novém pojetí kompozic.

Album obsahuje sedm skladeb. První stana desky je oděna do rockového hávu. Rozhodně si zde přišel na své kytarista alba Charles Johnson. Ty první čtyři kusy jsou fakt jízda.
Druhou stranu alba otvírá romantická balada. Stanley zpívá v duetu se zpěvačkou Valerie Johnson. Už žádný rock a násílí,... jen vyznání lásky. Následuje silný funky groove s prvky rapu. Jako last track Clarke zvolil 11 minutovou suitu, složenou ze tří vět. První věta je takové rozcvičování, jako u některých věcí od RtF, druhá věta je opět duet Stanley-Valerie a tato věc je silně emotivní a krásná. Nemusím být angličtinář, abych pochopil, že tato věta neřeší pouliční násilí a zločiny. Třetí, závěrečná věta mě vrací na chviličku do jazzrocku uplynulé dekády.

Velkou změnou byla změna na postu bubeníka. Jazzoví hráči, jako Daryl Brown, Steve Gadd, Gerry Brown a další, nahradil rockověji a středoproudově laděný Simon Philips. Spolupracoval se Stanleym a Jeffem Beckem na turné po Japonsku v roce 1978 a na turné se SC v roce 1979.

Dávám TŘI a PŮL hvězdy. Ta změna stylu musela být asi pro příznivce Stanleyho Clarka trochu přes čáru, ale to je vývoj v hudební branži. Taky mi spadla brada, když jsem novátorské Achtung Baby.





» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away

McKennitt, Loreena / To Drive The Cold Winter Away (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 29.08.2020

Písně na druhé, koncepční album s tématem keltských tradic, Vánoc a vítání Nového roku byly nahrávány v kostele Panny Marie v kanadském Guelpu, benediktínském klášteruv Glenstalském opatství a Annaghmakerrigu v Irsku. Je tedy zřejmé, že materiál na desku vznikal nejen na místech duchovních, ale také v prostorech zvukově výjimečných, které propůjčily nahrávce při poslechu dojem nekonečného vesmíru. Ve spojení s neméně působivým hlasovým projevem Loreeny, jejíž soprán rovněž krásně zapadl do duchovní nálady písní, vzniklo neobyčejně působivé dílo.

Já sice obecně takováto vánoční alba nemám rád a podobné produkty přežvýkaných koled v rytmu a charakteristickém zvuku určitého interpreta ( jako například strašlivé CD Roba Halforda z minulého roku) vůbec nevyhledávám. Je to hlavně tím, že různé variace v rámci populární či rockové muziky působí většinou v lepším případě komicky a i ty povedenější se nedají krom Vánoc poslouchat. Toto album je však vyjímkou potvrzující pravidlo, hlavně proto, že těch osm anglických tradicionálů krom songu King, (kterou nahráli i Steeleye Span) mi nebyly nikterak známé.

Tentokrát jsem nalezl na CD deset písní. Loreena přispěla hned třemi autorskými kousky,dva z nich v instrumentální podobě. V meditativním Banquet Hall napsaným pro harfu a finger cymbals ( českej výraz pro dva miniaturní činely připevněné k prstům mě nenapadá) vykouzlila přímo hmatatelný dojem zasněženého vánočního večera. The Stockford Carol je jen prostinkým melodickým ornamentem a třetí skladbou se stala hned následující The Snow, ve které Loreena použila text kanadského básníka Archibalda Lampmana, jež se proslavil oslavou krásné přírody ve své zemi. Lépe snad ještě text s muzikou dohromady nesouzněly.

Ostatních sedm upravených anglických tradicionálů a málo známých kostelních písní ze 17 – 19 století v podání Loreeny s harfou, cellem a houslemi i v tak střídmých aranžích rozkvetlo do nebývalé krásy.
Introverní skladby i s decentním hudebním orámováním ani po několika dekádách neztratily své kouzlo. Znovu jsem některé skladby porovnal s různými jinými verzemi folkových, country či pouličních písničkářů a jejich variace byly jen velmi slabým odvarem. Pro večerní meditaci není vhodnější nahrávky.

Dovětek : Lorena McKennitt si založila rodinnou vydavatelskou firmu Quinlan Road a nahrávky prodávala na svých pravidelných vystoupeních, neúnavně rozesílala poštou, nebo ponechávala ve spřízněných obchůdcích k prodeji. Její hvězda pomalu ale jistě stoupala vzhůru a zároveň albem To Drive The Cold Winter Away ukončila jednu etapu svého hudebního vývoje….

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Jethro Tull - Thick As A Brick

Jethro Tull / Thick As A Brick (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 28.08.2020

Tak. Přečetl jsem si zde několik nadšených recenzí na tohle báječné dílo, a rozhodl jsem se, že i já se musím podělit o své dojmy, neboť bych se sebou nevydržel, kdybych k tomuhle významnému opusu něco neřekl. Thick As A Brick je jedno z těch alb, které formovaly můj hudební vkus. Je to další, jeden z mých největších pokladů v mé sbírce, ke kterému se velmi často vracím, a vždy po skončení poslechu této desky, mám chuť si to pouštět znovu a znovu. Neustále jsem fascinován ( a myslím, že každý pozorný posluchač je fascinován ) tím, co se na albu odehrává. Neskutečné instrumentální výkony, výborné a nápadité melodie, Ian Anderson předvádí několik barev hlasu, skupina ani na chvíli nepoleví, neustále běží vpřed, prostě všichni tady jedou jak draci. Jethro Tull se zde opravdu vybičovali k tomu nejlepšímu výkonu v celé jejich kariéře. Tímto albem nastavili laťku tak neuvěřitelně vysoko, že už ji nebylo možné přeskočit. To nemůže nikdo popřít.

Historie této desky je hodně zajímavá. Začalo to tím, že Ian Anderson byl zcela zaskočen recenzemi na jejich předešlé album Aqualung, o kterém si někteří kritici mysleli, že jde o konceptuální album, což Ian Anderson zásadně odmítl. Určitě si poté řekl, že „ukážeme těm novinářským chytrolínům, co vlastně znamená konceptuální, nebo-li tématické album“. Takže Thick As A Brick je koncepční záměrně, a vzniklo takříkajíc „na truc“. Anderson zde také zanesl trochu sarkastického humoru, když album označil za „matku všech koncepčních alb“, a ještě poznamenal, že to má být parodie na Yes a ELP a jejich dlouhé suity.

Album skutečně obsahuje jednu jedinou skladbu trvající víc než 40 minut, pochopitelně rozdělenou na dvě poloviny. Její text je vlastně dlouhá básnička napsaná „jakoby“ fiktivním chlapcem Geraldem Bostockem, též přezdívaného Little Milton. Text je podle mě básnicky složitý až absurdní, plný narážek a metafor, takže ten příběh je docela nečitelný. Řekl bych, že celé album je zahaleno určitým tajemstvím a vyvolává u mě řadu asociací. Zkrátka, poselství této desky je vskutku svérázné, a pokud bychom mu chtěli skutečně přijít na kloub, museli by jsme se Andersonovi dostat do jeho hlavy. A to se nám asi nepodaří.

Další zajímavá věc na albu je samotný obal. Je to vlastně taktéž parodie na jisté lokální noviny The Saint Cleve Chronicle. Pokud máte na vinylu starší vydání, je to udělané tak, že můžete těmi novinami normálně listovat. Já mám na vinylu už tu novější verzi z roku 2012, takže listovat nemůžu. Ty noviny jsou součástí bookletu, který tam byl přiložen.

Myslím, že už jsem řekl vše potřebné. Thick As A Brick – zásadní, významné dílo, které by se mělo probírat v hodinách hudební výchovy. Fenomenální, famózní, jedinečné, nedostižné. Musím ale se smutkem v duši konstatovat, že následující A Passion Play pro mě představuje jen špatné déjà vu.
Thick As A Brick ale dostává plný počet hvězd bez diskuze.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pink Floyd - More

Pink Floyd / More (1969)

fernetti | 4 stars | 27.08.2020

Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Audioslave - Out Of Exile

Audioslave / Out Of Exile (2005)

Konnie | 4 stars | 27.08.2020

Z celé grungeové škatulky jsem měla vždy největší slabost pro Soundgarden, a to nejen kvůli jejich charismatickému vokalistovi. Poté, co tato kapela oznámila svůj rozpad a první sólové album Chrise Cornella mne příliš neoslovilo, mou pozornost upoutal vznik tzv. “superskupiny” Audioslave.

Po debutovém eponymním albu plném hutné atmosféry, silných kytarových riffů a extatického Cornellova zpěvu nabyla většina fanoušků tohoto žánru asi celkem obhajitelný dojem, že Audioslave budou jakýmisi pokračovateli odkazu Soundgarden. Druhé album této formace však uvrhlo část posluchačstva do rozpaků. Představilo totiž skupinu ve zcela novém světle – jako svébytnou individualitu klestící si cestu vlastním směrem, nikoliv jako, byť žádaného, nástupce oplakávaných grungeových velikánů. A tak zatímco někteří odborní kritici označili album za kvalitní, originální počin, našli se i tací recenzenti, kteří nad Audioslave tzv. zlámali hůl, argumentujíce nedostatkem invence, energie či pocitem sterility a líbivosti. Na tuto stranu pomyslné barikády se postavila i část řadových fanoušků. A tak si zde fenomén “nálepkování” a nepřiměřeného “škatulkování” vybral svou daň – ke škodě asi nejen posluchačů…

Čímže se toto album tedy tak odlišuje od svého staršího předchůdce?
Kromě spolehlivě kvalitních energických hardrockových skladeb, k nimž se řadí např. úvodní Your Time has come, Drown me slowly či Man or Animal, zde najdeme dost skladeb spíše lyrického rázu v čele s asi “nejhitovější” Be yourself, což není, s přihlédnutím k některým skladbám z minulého alba či k obsahu debutové desky Chrise Cornella, až takovým překvapením. Rozdíl je spíš patrný z atmosféry desky jako takové, která je celkově melodičtější, “pohodovější”, skoro by se dalo říci optimistická. Tato, možná trochu nečekaná, poloha se nejvíce dere do popředí v lechce soulově až funkově laděných písních Doesn’t remind me, Heaven’s dead či Yesterday to tomorrow. A což teprve hravá a chytlavá Dandelion, v jejímž textu se lze dočíst: Now the clouds are gone, all your tomorrows shine… až se člověk neubrání dojetí při pomyšlení na pozdější události…
Nejsilnější skladbou celého alba, kromě výše zmiňované Be yourself, je pro mne nádherná bluesovka 1 Zero. Kromě vzletných kytarových sólíček je na tomto kousku také dobře patrné, jak velkou proměnou prošel Cornellův pěvecký projev během cca 18 let – od doby EP Screaming Life až po působení v Audioslave.

Za zmínku možná stojí i fakt, že na albu je obsažen dovětek: "Všechny zvuky vyrobeny kytarou, basou, bicími a hlasem." Takže žádná syntetika, všechno čistě natural :-)

Já osobně zastávám názor, že se jedná o velmi kvalitní, poslechuhodné dílo, které vám, při troše trpělivosti a nezaujatosti, dokáže ze svých drážek vyjevit mnohé příjemné zvukové zážitky. A myslím, že by byla škoda se o ně, třeba pod vlivem jakékoliv předpojatosti, ochudit.

» ostatní recenze alba Audioslave - Out Of Exile
» popis a diskografie skupiny Audioslave

Blind Guardian - Tales From The Twilight World

Blind Guardian / Tales From The Twilight World (1991)

horyna | 5 stars | 26.08.2020

Poslední dobou mě strašně baví vracet se do své hudební minulosti. Připomínat si nahrávky z "dětských" let, (pochopitelně jen ty, v aktuálním věku pro mne ještě akceptovatelné), které voněly nenapodobitelnou poznávací aurou mládí. Člověk měl doma sotva pár nahrávek na kazetách, které si přesmahnul od starších kamarádů, poslouchal je pořád dokola a bylo mu vcelku jedno, jaká hudba se z reproduktorů line (a že to byly někdy pořádně odstrašující kousky:-). Potřeba postupného rozrůstání a budování vlastní sbírky šla pocítit už tenkrát. Buď to v sobě máte, nebo ne. Buď vám tato vlastnost vydrží po celý život, nebo začnete odpadávat jako většina vašich tehdejších vrstevníků. Někteří z nich to zabalili hned po vojně, někteří krátce po navlečení manželského chomoutu. My největší nadšenci, kteří se s muzikou sžili v pomalu užším svazku než je ten po-svatební, hudbou žijeme, usínáme s ní, je naším dením chlebem, radostí, rozkoší a hlavně láskou.

Nedávno jsem zcela náhodně procházel nabídku Music Record, kde jsem mimo jiné narazil na německé Blind Guardian. Okamžitě jsem si vybavil rok 1991, kdy byla tato nahrávka už čerstvě na trhu a mně a parťákovi ji nahrál chlápek, kterého jsme objevili přes inzerát a který se "přiživoval" kopírováním muziky druhým na kazety. Deska Tales From the Twiligh World nám zněla geniálně tehdy a domnívám se, že plně obstojí ve zkoušce časem i dnes. Stále si myslím, že jde o jednu z nejlepších desek, kterou slepý strážce ve své dlouholeté kariéře vypustil. Oproti prvním dvěma dílům jde sakra poznat, jak velký krok kapela udělala. Invenční snahy podnítily kluky z Krefeldu k mnohem detailnějšímu kompozičnímu záběru. Jednotlivé skladby pak získaly daleko více odstínů, vrstev i struktur. Melodické linie se navzájem překrývají, tempové obměny se střídají v daleko širší míře než u desek předchozích a nástrojové obsazení se obvyklým měřítkům daným pro takovýto stylový rámec začíná jasně vzdalovat.

Album startuje dvojice hymnických perel Traveler In Time a Welcome To Dying. Dodnes patří obě skladby z katalogu skupiny k vůbec nejoblíbenějším a koncertně nejžádanějším. Jejich svižné dráždící tempo, zvukové aroma přelomu osmdesátých a devadesátých let a spousta skvělých přechodů, vyhrávek, sól, sborových nápěvů a strhujících refrénů, plně prezentuje ono skutečné nadšení čtveřice mladíků, kteří se zakrátko stanou jednou z největších kapel svého druhu. Ale není to jen tato dvojka, která by snad měla představovat ten nejlepší vzorek alba. Z dalších stop tu můžeme najít překrásnou baladu Lord Of The Rings, velkolepou hymnu Lost In The Twilight World, v níž si vokální duet s Hansim znovu střihl i Kai Hansen, futuristické Tommyknockers, či nabušenou Altair 4. Poslední The Last Candle je pak tou pravou sborovou hymnou, prezentující nastolený styl kapely jako ten nejvhodnější.

Tales From the Twilight World je první dospělou deskou Blind Guardian. Dodnes platí za synonymum pro rychlou, speed metalovou muziku výborné kvality. Jde o album, které je až po strop našlapané hity. Album, v němž se proudy mladické euforie taví do mohutných melodických kaskád a hromově úderných sborů s jasně zapamatovatelnými refrény

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tales From The Twilight World
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

fernetti | 4 stars | 24.08.2020

Kde já bych se o Nadovi dozvěděl, nebýt Steva Hacketta a jeho koncertů s Genesis Revisited? Asi nikde. Projekty jako Unifaun, Flower Kings nebo Agents of Mercy jsou pro mě zatím neprobádané vody a tak musím říct, že toho pána v pokročilém věku (ehm...) objevuju pro sebe až teď, kdy mu je aktuálně jednašedesát. Ale abych v tom nebyl jen já - vygooglil jsem si, že Nad se do studia uzavřel až po třicítce a první sólovku vydal v r. 1995 (Home Recordings), aktivněji se do zpívání obul až po čtyřicítce, čili ve věku, kdy se mnozí muzikanti se svou kariérou začali odebírat do zapomnění nebo se čtyř křížků ani nedožili... Takže když začal pozdě pan Sylvan, je moje pozdní objevování jeho tvorby tak nějak ospravedlněno, že...
Teď už ale něco k jeho sólovce Courting The Widow: je to první ze tří posledních sólovek, které v poslední době vydal, dalšími jsou The Bride Said No (2017) a Regal Bastard (2019). Mám je doma na CD všechny tři a tak se jejich vzájemné srovnání nabízí: Začnu tím, co je spojuje: všechny jsou nacpány invenční, svébytnou hudbou, plnou neotřelých nápadů, které, navzdory tomu, že progresivní rock už prozkoumal kde co, jsou zajímavé, chytlavé, objevné. Není to nějaká kopie čehokoli, ikdyž by se v různých harmoniích či nástrojových postupech dalo narazit na leccos. Asi nejvíc se u tohoto alba zmiňují Genesis - samo, že díky unikátnímu zpěvu Nada. Pokud srovnám ty tři poslední desky, tak ano, na této první jsou Genesis asi nejznatelnější, ale spíš jen tak nějak podprahově, pocitově. Určitě si ale nemyslím, že kdyby letos Genesis společně s Gabrielem s Hackettem natočili desku, zněla by jako Courting The Widow - to rozhodně ne. Rozhodně ale nelze opomenout osobní vklad muzikantů, kteří se na desce vydováděli - osobně si nejvíc vychutnávám basu Nicka Beggse, která, kde hraje, tam je ozdobou. O panu Hackettovi, Rogeru Kingovi, Jonasu Reingoldovi či Nicku D´Virgilio nemluvě... Zkrátka muzikantsky je to vážně lahoda, zvuk celkově je výtečný, barevný a baví sám o sobě.
Co k desce samotné? O čem je? Těžko říct přesně, texty jsou výpravné, mnohoznačné, takže jen naznačím pár slovy, co si kdo může hledat a ne/najít: moře, hledání svobody, cesty, naděje, osamocení, démoni, osvobození...
První polovina od Carry Me Home až po To Turn The Other Side mi přijde tak nějak dohromady slitá v jeden celek, nic tam přímo nevyčnívá. Druhá od Ship´s Cat až do konce mi přijde o poznání pestřejší, zábavnější, jakoby dospělejší (to je asi blbý výraz, ale těžko hledám přesnější) - jakoby už předznamenávala druhou sólovku The Bride Said No, která je hudebně ještě o poznání dále. Ale o tom až příště...
Takže jaké bude konečné resumé? Pro mě osobně výtečný objev a trefa do černého - nejen hudebně, ale i hloubkou sdělení a projevem mi Nad Sylvan sedl jak už dlouho nikdo před ním ne. Jeho první ze tří posledních desek - s nimiž srovnávám, protože vznikly dost nedlouho po sobě a mají společné nejen účinkující muzikanty, ale i to, o čem Nad zpívá, je sama o sobě pro mě za päť bodov. Ale abych byl spravedlivý, protože vím, co bude následovat, dávám jen poctivou, plnotučnou čtverku.

A úplně na závěr - kurňa, lidi, to je muzika jak víno!

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

McKennitt, Loreena - Elemental

McKennitt, Loreena / Elemental (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 24.08.2020

Kanadskou multiinstrumentalistku a zpěvačku Loreenu Mc Kennitt jsem tu nedávno představil s jejím komerčně nejúspěšnějším albem The Book of Secrets, na kterém se nacházela ve vrcholné kondici, obklopena zvukovými inženýry a špičkovými muzikanty, kteří dopilovali a rozvinuli aranže na devadesátkových deskách do plnějších tvarů. Pokusil jsem se na toto období (jakože) zapomenout, rovněž tak na její pozdější inspirace z Asie a Středního Východu a proti toku času proplul až do roku 1985, kdy se objevil debut Loreeny s názvem Elemental.

V tomto období se Loreena věnovala skládání muziky pro divadlo, studovala keltskou kulturu a vyhledávala staré irské lidové písničky. Po mnoha pobídkách od přátel a kolegů natočila během jednoho týdne devět křehkých skladeb – sedm irských tradicionálů a dva své autorské příspěvky, které se mezi mnoha lety prověřenými songy, co se týče kvality nijak neztratily.

První z nich, procítěně podaná Stolen Child, ve které se Loreena doprovodila na harfu, je později decentně doplněna basou, cellem a citlivým podkresem syntenzátoru. Jako text byla použita báseň Ira Williama B. Yeatse, která v sobě kombinuje romantické prvky s tajemností a irskou mytologií.

Druhá autorská byla umístěna na koneci alba a lze ji nalézt pod názvem Lullaby. Jedná se o instrumentální skladbu, kde se její herecký kolega Douglas Campbell emotivně ponořil do přednesu básně anglického mystika a prokletého básníka Williama Blakea, která by svým obsahem i pateticky dramatickým zpracováním mohla být klidně použita jako intro pro nějaký song Manowar.

Zbývajících sedm irských tradicionálů v podání Loreeny jsem si rovněž oblíbil, protože, jak je známo, dobrou píseň nedělají jen noty a melodie, ale i způsob přednesu a samotné aranže skladby. Ty jsou u tohoto alba dech beroucí, lidové písně dostaly naprosto nový rozměr, lze je začadit někam na pomezí liturgické písně smíšené s náladou středověké tržnice, ovšem zahrané komorním tělesem. Rovněž zvukový režisér Bill Mather se nebál experimentu a krom skvělého zvuku (jak je slyšet, někdy stačí i stodola) domixoval pro dokreslení atmosféry do nahrávek zvuky štěkajících psů ( Stolen Child), jinde použil efekt letní bouřky (Lullaby) nebo pokřikujících racků kroužících nad mořem (Banks of Claudy). To vše zastřešil výrazný, někdy ve výškách až kovově bodající projev Loreeny.

Závěrem : kvalitní debut s irskými tradicionály a dvěma autorskými počiny ve středním tempu s kouzelnou atmosférou a s neméně zajímavými, romanticky posmutnělými texty v neotřelém podání Loreeny McKennitt je předurčen pro relax a rozjímání a věcích mezi Nebem a Zemí.


» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Elemental
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Beatles, The - Beatles For Sale

Beatles, The / Beatles For Sale (1964)

horyna | 4 stars | 23.08.2020

V hluboké minulosti jsem v jakémsi článku, který se věnoval diskografii Beatles, zaznamenal ostrou narážku na tuto desku, jež se týkala její nevyrovnanosti a výrazného kvalitativního propadu oproti často a jistě právem vychvalovanému albu A Hard Day´s Night. A jelikož jsem se před několika měsíci konečně rozhoupal k tomu, abych si doplnil sbírku i o prvních šest "tralala" Beatles-áckých alb, nehodlal jsem i přes onen neustále se do mysli vkrádající šrám spojený s „kluky na prodej“, čtvrtou nahrávku nikterak vynechat.



Od prvních minut úvodního poslechu této desky jsem si ťukal na čelo v domnění, že se snad muselo jednat o naprostý renonc v posuzování co dobré je a co není. Jenže jak minuty ubývají a konzumentova cesta postupuje deskou dál, vše rázem není tak růžové jak se jevilo na začátku. Strana B je výrazně slabší a na vině nejsou jenom ne příliš dobře zvolené cover verze, ale i skladby autorské. Díky časovému presu do kolotoče naservírovaných Beatles, kdy bylo potřeba rychle vydat desku další a vypravit se co nejdříve na turné, neměli brouci tentokrát pohromadě natolik silný materiál a tak spousta songů počínaje devátou Words of Love až po dvanáctou Don't Want To Spoil The Party není nijak extra úžasná a velkou výhrou není ani další předělávka-sedmá Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey. Naštěstí všechno zachraňuje první strana s bezkonkurenčními pocitovkami No Reply a I'm A Loser. Za velmi dobrou bych označil i trochu netradiční Baby's In Black. Naopak trojice v čele s Berryho mega-energickým coverem Rock 'n' Roll Music, McCartneyho nádherou I'll Follow The Sun a k Beatles se překvapivě hodící Mr Moonlight, dokáže napravit mnohé.

O pofiderní kvalitě tohoto alba malinko svědčí i fakt, že na tolik známý červený 2cd výběr, byl z Beatles for Sale vybrán pouhopouhý jediný zástupce v podobě písně Eight Days A Week,což je při okolní konkurenci hodně málo. Pro mne je hodnocení A strany za pět, B strany za tři, z čehož vychází s přimhouřením obou broučích očí čtyřka.

Předešlé A Hard... i následující Help, řadím z úvodní šestice nahrávek Beatles absolutně nejvýše.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

Brano | 4 stars | 22.08.2020

Nad Sylvan sa narodil v roku 1959 v Kalifornii.Jeho otec bol tenisový šampión Hugh Steward a matka mladučká švédka Agnete Sylvan.Rodičia sa o krátky čas rozviedli a malý Nad (vtedy ešte ako Hugh Erik Steward)vyrastal u starých rodičov v drsnej robotníckej štvrti v meste Malmö.Citlivý a introvertný chlapec sa stal terčom šikanovania od svojich spolužiakov.Táto bolestná skúsenosť ho navždy poznačila.Pochopenie našiel u starých rodičov,ktorí podporovali jeho nadšenie pre hudbu.Nad sa naučil hre na piano a potom mu učarovali ďalšie klávesové nástroje ako organ,mellotron,minimoog,Elka String...

Mladý Nad bol veľkým fanúšikom skupiny Genesis a v roku 1977 sa v Štokholme zúčastnil na ich koncerte v rámci turné Wind&Wuthering.Vtedy ešte netušil,že raz bude spolupracovať so Stevom Hackettom na projekte Genesis Revisited II.V civilnom živote sa živil dlhé roky ako prepájač telefónnych hovorov a pracoval najmä na nočné služby.Stále však koketoval s myšlienkou presadiť sa v hudobnom svete.To sa mu podarilo až s kolegom Bonamicim v projekte Unifaun(2008).Následne sa mu ozval Roine Stolt(Kaipa,TFK,Transatlantic...) a Nad sa stal súčasťou skupiny Agents Of Mercy s ktorou nahral tri štúdiové albumy.Až potom mohol zanechať svoje civilné zamestnanie a venovať sa naplno hudbe.

Keď jeho blízky priateľ,ktorý mal záľubu v ženských šatách spáchal samovraždu,tak sa Nad na znak smútku začal tiež obliekať do ženských šiat.Ďalšia rana osudu Nada postihla,keď sa počas nahrávania albumu Agents Of Mercy dozvedel o smrti svojej milovanej matky.Práve cestou na pohreb zložil skladbu Carry Me Home,ktorej koncept mal v hlave ,podľa jeho vyjadrenia, posledných desať rokov.Skladba otvára album Courting the Widow(2015),ktorý je prvou časťou upírskej ságy,ktorá pokračuje na albumoch The Bride Said No(2017) a The Regal Bastard(2019).

The Braid Said No nie je až tak výrazne "genesisovský" ako jeho predchodca Courting the Widow.Mám rád najmä skladby The Quatermaster,ktorá ma ohromila svojou energiou a tiež hrou na bicie v podaní Nicka D´Virgilia(Spock´s Beard,Genesis,Big Big Train...),krehkú When The Music Dies,v ktorej Nad vystupuje v kostýme s anjelskými krídlami a samozrejme titulnú 12 a pol minútovú The Bride Said No,kde mu skvele sekundujú vokalistky Tania Doko a Jade Ell a najmä chrámový organ na záver...to je lahoda!V špeciálnej limitovanej edícii sa ešte nachádza bonusová skladba Black Ship.

Nad momentálne žije a tvorí v dome v prírode,na samote,niekoľko kilometrov od Štokholmu.Spoločnosť mu robí jeho mačka Skrut,krorá zamňaukala aj v skladbe Ship´s Cat(Courting The Widow).Často chodí na prechádzky k blízkemu jazeru a venuje sa botanike a poznávaniu rastlinstva.Jeho znalosti v tejto oblasti sú obdivuhodné.

Album The Bride Said No ma napriek svojej nespornej kvalite a hviezdnemu obsadeniu(Steve Hackett,Guthrie Govan,Tony Levin,Roine Stolt...)neoslovil tak intenzívne ako jeho predchodca.Moje hodnotenie je 3,5* no vzhľadom k vyššie uvedenému zaokrúhľujem na slabé 4*.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 15.08.2020

Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…..

Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.

Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.

Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock ´ n´ roll, progresivní rock , blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Pomalu všechny skladby byly doplněny mužskými či ženskými sbory a méně razatní rockovou kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku. Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze poměnit zažité stereotypy. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými deskami.

Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V „Throw My Bones" zaznělo třeba toto :

Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?

Má li někdo výtky, tak Gillan v songu „No Need to Shout“ vzkazuje :

(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč

Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili. Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Hodně skličující záležitost.

Závěrem : Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985- 2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

horyna | 3 stars | 13.08.2020

Tři roky uběhly jako voda a letos tu máme nové, jedenadvacáté album Deep Purple. Tak moc jsem se na jejich novinku těšil a teď ani pořádně nevím, jak bych tuto recenzi pojal a čím bych měl vlastně začít. Tak velké rozčarování z tohoto alba zažívám, až se mi ani nechce o tom nějak sáhodlouze psát. A slovo rozčarování je v tomto případě ještě hodně mírným výrazem. Daleko lépe by desce slušel terminus - zklamání. A když už volím hned od začátku tak ostrá slova, rovnou uvedu, co si také myslím. Domnívám se, a na tom trvám od prvního poslechu až po ten včerejší poslední, že tuto desku už Deep Purple vydávat vůbec neměli. Kvalitativní propad oproti předešlé dvojici Now What a Infinite je prostě obrovský. A troufneme-li si navíc postavit onu novinku vedle nějakého rockového milníku Gillanova bandu z let sedmdesátých, a je jedno, zda to bude některý ze slavné trojice s tímto zpěvákem u mikrofonu, či jej snad budeme poměřovat s některým z gigantů období Coverdalovko/Hughesovského, sestup je pak přinejmenším kolosální.

Ale vezměme si to postupně. Myslím, že každá podobná zpráva týkající se nové nahrávky této legendární party je sama o sobě velkou událostí. Byla jí už v roce 2013, kdy po osmi letech studiového ticha vydaná kolekce Now What, dokázala pěkně nakopat ega žánrově podobně hrajícím „soudruhům“ a o které se nahlas šuškalo, že bude posledním společným posezením této party ve studiu. Ale kapela v sobě zjevně objevila novou chuť do společné práce, nadmíru entusiasmu i dostatek kreativity, aby se k nahrávání ještě jednou vrátila, tentokrát už v horizontu daleko kratším, a po čtyřech letech tak mohla vypustit další ostrou rockovou pecku Infinite. Obě tyto, elektrizujícím rockem made in Purple nabité kolekce, v sobě nesou trvanlivou pečeť kvality typickou pro Morseovské časy, jejichž prapůvod se datuje od příchodu tohoto skvělého strunotepce v polovině let devadesátých. Každá z desek obsahuje několik výborných podmanivých hitů, energií napumpovaných hard-rockových šleh i atmosféricky sošných hymnických poloh. Songy jako Weirdistan, Body Line, Above and Beyond, Blood from a Stone, Après Vous a Vincent Price z desky první, či věci jako Time for Bedlam, Hip Boots, The Surprising, On Top of the World, nebo Birds of Prey s alba číslo dva, se každému párplistovi musely zavrtat hluboko do hlavy. A jelikož je člověk/posluchač od přírody spíše optimistou než pesimistou, tak nějak logicky očekává, že by nastavená linie mohla pokračovat bez nějakého výraznějšího zakolísání i nadále.

Domnívám se, že podstata pochopení a následného přijmutí určitých rozhodnutí, která kapela musela při tvorbě a vzniku nového materiálu učinit, vychází z úhlu posluchačova pohledu směrem k těmto osobám, které je potřeba vnímat jako úplně normální a obyčejné smrtelníky. Je totiž veliký rozdíl, měřit album metrem nastaveným na dřívější úspěchy a mety, které kdysi božská kapela v minulosti absolvovala a často též překračovala. Těmto lidem je dnes více jak sedmdesát let a je tudíž vcelku pochopitelné, že to poslední, čeho se při psaní aktuálních notových osnov kapela dotýkala, je nějaká mladická průbojnost, přemíra energie, pocity spojené s hledáním nových východisek, nebo snad riziko odbočit ze své dávno vyšlapané cesty. Dle zvukového záznamu v drážkách cd uloženého, je odpověď na otázky typu – tohle myslíte vážně, neměli jste to už dávno zabalit, co má tohle být za otravnou nudnou trapnost a podobně, nakonec velice snadná, až banální. Deep Purple si dle mého názoru na své poslední desce prostě jen tak (pro radost) zlehka zajamovali a s minimem nápadů které se jim připletly do cesty, nahráli pár pohodových písniček, o kterých se domnívají, že postačují k tomu, aby naplnily minutáž potřebnou pro vydání plnohodnotné nahrávky. Tohle málo je ale strašně málo. Strašně málo k tomu, aby se posluchač alespoň přiměřeně nasytil, aby mohl spokojeně natrávit a aby měl chuť se v budoucnu s touto kolekcí kdykoli pomazlit znovu. Nahrávka Whoosh je syrový nedopečený polotovar, který pokulhává na skutečně hodně místech. To, že energeticky působí značně ochable, by se vzhledem k věku jednotlivých hráčů dalo snad ještě pochopit, ale její unavený příběh dostává nejvíce na frak právě s minimem nápadů a impotentní skladatelské invence, která je největším kamenem úrazu letošních D. P.

Přitom ta deska nezačíná vůbec špatně. První song Throw My Bones postavený na Morseově kytarové erudici s dobře zakrouceným hlavním riffem, šelestem kláves imitujících smyčce a díky všemohoucímu, který studiově znovu výborně intonujícího Gillana pevně vedl, má tendence zabodovat. I když by skladbě jako úvodnímu songu slušelo krapet ostřejší tempo, je tato skladba ve své mírně valivé zatěžkané podstatě slušným kusem. Ovšem střídmá spokojenost výrazně upadne hned u následující dvojice Drop The Weapon a We're All The Same In The Dark. Typově příliš podobné záležitosti, v nichž záchytné body aby posluchač pohledal lupou a které mají k pocitu jisté zábavy s muzikou spojené zatraceně daleko. Jistým, avšak jen částečným zlepšením se jeví píseň čtvrtá, Nothing At All. Folkový nádech absorbovaný skrze kytarové a klávesové vyhrávky, podtrhují její lidové aroma s lehce lacinou podbízivostí. Pátá No Need To Shout vychází z podobného modelu jako několik songů z desek předchozích. Hutnějšímu základu přidává jak ostrá kytara, tak tepající rytmika a neškodný klávesový podmaz. Naštěstí několik jazzových vyhrávek z pera Don Aireyho skladu alespoň trošičku vitálně živí, ale stále to není žádná úžasná přehlídka, která by vás cvrnkla do ucha. Šestá Step By Step zakončí první část alba rozděleného našimi protagonisty na dvě poloviny. Až na tomto místě začínají skrze temné mraky nudy a ležérnosti, probleskovat zaznamenaní hodnější nápady a zajímavější aranžmá. Po úvodní písni je to teprve druhá, konkurence schopná věc, která alespoň částečně zachraňuje pošramocenou pověst „vatoidní“ první poloviny alba.

Druhou půli otevírá jazzově hravá What the What, ve které zní sedmdesátiletí harcovníci jako polití omlazujícím elixírem vitality. Pulzující píseň nepostrádá značně odlehčené prvky koketující i s blues a popem, ale v protikladu k někdy dosti otravně plytkým položkám předchozím, je tento model vítaným osvěžením. Výborný Morseův kytarový riff přiváží další, chce se mi až řvát nadstandardní pecku The Long Way Round. Motiv písně mě osobně částečně připomíná milovaný song No One Came z Fireball, a jeho atmosféru bych připodobnil k jízdě v natuněném masivním tyráku, řinoucím se s plnou nádrží napříč americkým středozápadem. U devátého songu The Power of the Moon už začínám pozvedat obočí a říkat sám sobě větu – a pak že to nejde. Kapela si jak vidno schovává ty největší trumfy až do finále. Devátá položka je stran kreativnějšího vkladu nejpůsobivější. Skladatelská formula tu poodstoupila z vyjetých kolejí vstříc hledání nových směrů a východisek. Instrumentálně nesmírně osvěžující kus ozdobený v každém nástrojovém partu, rozhodně patří mezi trojici toho absolutně nej, co se na desce ukrývá. Atmosférou mí mírně upomíná píseň Above and Beyond. Desátá Remission Possible je jen minutu a půl trvajícím instrumentálním předělem, ovšem i v něm se kapele podařilo vystoupit ze své ulity a předvést několik nových tvarů a spletitějších cestiček. Poslední klasickou písní je jedenáctá Man Alive, což je opět řemeslně výborně zmáknutá skladba, s tlakem na mystičtější atmosféru i podařená aranžmá.

Ovšem do konce desky zbývají ještě dva songy. And the Address je přepracovaná verze úvodní písně nacházející se na debutu kapely. Mě osobně jaksi uniká význam jejího zařazení na novinku navíc, když pochází z pera Blackmore/Lord. Že by snad pocta těmto pánům, v případě Jona bych tomu snad i uvěřil, ovšem jako hold Ritchiemu to asi myšleno nebylo. Spokojme se tedy s tvrzením, že kapela si chtěla tento kousek zřejmě vystřihnout znovu a po svém. Nepopírám, že patří k té více povedené polovině. Osobně jeho originál neznám, páč debut D. P. mě trávicím traktem jaksi neleze, ale jestli si Steve Ritchieho part upravil dle svého, pak klobouk dolů. No a jako bonus tu máme ještě píseň Dancing In My Sleep, která patří spíše ke standardům letošní sbírky a zcela legitimně by si zasloužila čestné místo řekněme někde v první polovině desky. Jde o moderně znějící song, jehož vstupní klávesové tóny mne paradoxně odnesly až někam do časů Ptolemajovského starověkého Egypta.


Na novince skupina znovu a do třetice spolupracovala s producentem Bobem Ezrinem. Dle slov samotných hudebníků panovala ve studiu značně uvolněná atmosféra a všichni si společné sessions užili. V textech se pak odráží geologická, sociální i vztahová kritika dnešní společnosti. Dle několika málo zatím dostupných hodnocení, je deska přijímána spíše kritičtěji a se smíšenými pocity (čemuž se já osobně vůbec nedivím). Zvukově velice podařené nahrávce uděluji tři body z milosti. Sám si ale příště raději pustím sonicky méně dotaženou desku, která mne bude po hudební stránce bavit daleko víc, než tuto průhlednou a předvídatelnou kolekci, která vám při příštích setkáních v budoucnu už nebude mít co nového nabídnout.



» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Gazpacho - Bravo

Gazpacho / Bravo (2003)

muf | 4 stars | 12.08.2020

Nedávno mi přistál poslední Originální kus CD do kompletní diskografie Gazpacho: Bravo. Gazpacho je pro mě objev loňského roku. Tuto partu jsem neznal, ale po obdivných recenzích jejich posledních alb jsem neodolal a nedočkavě je začal poslouchat od nejnovějších alb nazpátek. Od Soyuz po Night skvost jeden jako druhý. Stal jsem se na nich mírně závislý. Kombinují se tu různé témata, motivy a nálady. Naprosto podmanivým je Ohmeho zpěv. Starší kusy si mě zatím nepodmanily natolik, až na Bravo, které mi vyrazilo dech. Album plné zvratů a nápadů. Už v této prvotině slyším znatelný a nezaměnitelný rukopis Gazpacho. Album má rychlejší spád a kratší skladby než poslední tematické desky. Zní mi ovšem vyváženě a hodně mě baví až do konce. Věřím, že po čase se mi ještě více vryje do ucha. Za mě krásné dílo za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Bravo
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets

McKennitt, Loreena / The Book Of Secrets (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 12.08.2020

Pokud se řekne „keltská muzika“ , někomu si vybaví taneční show Lord of The Dance, další si představí Clannad, Shinead O Connor či tradiční pojetí The Chieftains. Někdo si vzpomene na popem ovlivněnou Enyu, někdo na punkově laděné The Pogues. Mě se vybaví kanadská (sic!) písničkářka, hráčka na klavír, harfu a akordeon - Loreena McKennitt.

Ta, ovlivněna svými irskými předky, jala se důkladně studovat tuto kulturu. Balzámem na duši byly její folkově laděné desky z osmdesátek. V letech devadesátých se její inspirační okruh rozrostl a krom irské lidové hudby se nechala ovlivnit mj. arabskou kulturou. Její alba byly také jakýmisi zhudebnělými cestovními deníčky z míst, kudy vedla její pouť.

Obdivoval jsem i její přístup ke světu showbussinessu.První desky si produkovala a vydávala sama na vlastním labelu Quinian Road, veškerou reklamu si zajišťovala sama koncertováním po malých klubech nebo prodejem desek formou bazaru. Později se dohodla s Warner Music na distribuci za pro ni výhodných podmínek. Takto si zachovala uměleckou svobodu a nikdo s ní nemohl manipulovat.

V devadesátkách se její tvorba protnula se zájmem posluchačů poznávat muziku rozdílných etnik a kultur a její desky z té doby se prodávaly v milionových nákladech. Asi nejznámější v té době byla mnou recenzovaná deska The Book of Secrets, poslední z trilogie „cestovatelských" alb.

Deska byla natočena ve studiu Petera Gabriela, na jejím vzniku se podílely desítky muzikantů, kteří svými hudebními nástroji z různých kultur obohatili celkové vyznění. Zvuk se poněkud vzdálil folkovým začátkům desek z osmdesátek, na tomto albu je velmi košatý, s bohatými aranžemi a výraznou rytmickou strukturou. V každé skladbě jsem při pozorném poslechu objevoval nové a nové nástroje - akustické kytary, flétny, housle, bouzouki, mandoly a mnohé další. Hlas Loreeny byl nahalován a trochu více zapuštěn do étericky znějící muziky.

Instrumentálky Prologue nebo Marco Polo ovlivněné arabskou muzikou mi připomněly tvorbu Dead Can Dance. Hlavním hitem na této desce se však stal Tanec maškar (The Mummers' Dance), který útočil na hlavní příčky světových hitparád a dočkal se několika tanečních remixů. Další instrumentálka La Serenissima pro změnu vybídla fantazii svou barokní náladou k představám plavby kanály starověkých Benátek. Při poslechu překrásné balady ze starověké Anglie si nezapomeňte otevřít text zhudebněné básně Alfreda Noyese – to je vskutku dojemná, až horrorová love story! V Skellig a Dante's Prayer se zpěvačka navrátila k irsky znějícím melodiím. Velmi sugestivní náladu ze svého nitra uvolnila i Night Ride Across The Caucasus (Noční cesta přes Kavkaz). Zvídavější posluchač na jejím webu mohl stáhnout brožurku, kde autorka všechny své inspirace k jednotlivým skladbám detailně rozebírala.

Závěrem : inspiračně velmi pestrá deska v éterickém oparu (nejen) irské a arabské muziky ve spojení s nepodbízivým popem. Precizně hudebně i zvukově vyšperkované album naleštěné masteringem Boba Ludwiga. Pro večerní relaxaci velmi vhodný tip.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

Brano | 5 stars | 11.08.2020

Všetko to začalo inzerátom v časopise Melody Maker,ktorý znel "A Able Accordionist...".Skupina Genesis práve vtedy hľadala nového gitaristu namiesto Anthonyho Phillipsa,ktorý to vzdal pre trému počas verejných vystúpení,takže Steva Hacketta pozvali na skúšku,ten okamžite presvedčil a už ako plnoprávny člen skupiny sa podieľal na nahrávaní albumu Nursery Cryme(1971).V Genesis zotrval do roku 1977,kedy po albume Wind&Wuthering oznámil odchod z dôvodu nedostatku tvorivého priestoru.

Napriek tomu sa počas svojej bohatej sólovej kariéry opakovane vracal k plodným rokom svojho pôsobenia v Genesis.A to či už vo forme playlistov koncertov,alebo vydaním štúdiových albumov Genesis Revisited(1996) a Genesis Revisited II.(2012) za ktorým nasledovalo veľmi pôsobivé koncertné spracovanie.Steve,povzbudený týmto úspechom, bol zjavne pri chuti a počas piatych rokov doslova vychrlil tri výborné albumy z ktorých najlepší je práve ten posledný-At The Edge Of Light.

Úvod je v odvážnom orientálnom štýle a samozrejme nemôžu chýbať kvílivé gitarové sóla.Steve ich priam sype z rukáva.Beasts in Our Time odštartujú hutné symfonické aranžmány evokujúce napínavý soundtrack.Steve spieva za doprovodu akustickej gitary.Atmosféru vyhecuje sólo na saxofón a v ďalšom kole na gitaru.Skladba na záver naberá na obrátkach zásluhou Stevových divokých gitarových riffov.Paráda!Under the Eye of the Sun je v znamení priam Yes-ovských zborových vokálov.V inštrumentálnej časti snivú atmosféru 12- strunovky umne striedajú rytmickejšie pasáže so všadeprítomnou Hackettovou sólujúcou gitarou.

Steve Hackett a gospel?!? A prečo nie?Ústna harmonika ako z nejakého westernu a božské hlasy sestier McBroom-ových.Durga a Lorelei to poriadne rozbalili!Those Golden Wings je 11 minút absolútnej blaženosti.Orchestrálne aranžmány,akustická gitara,Steve + sprievodní vokalisti...a znovu ten cinema efekt ako v skladbe Beasts in Our Time.Stevova gitara kvíli,narieka tak s citom a tak naliehavo až mi nevdojak zvlhli oči.Pokiaľ hľadám vreckovku už sme niekde v Azerbajdžáne za zvuku sitar a ďalších špecifických etno-nástrojov,ktoré si nedovolím ani vymenovať.Znie mi to ako balalajka,ale nie je to balalajka.Nasledujúca Hungry Years je napriek názvu celkom veselá pesnička,ani sa nenazdám a nohy mi samé podupávajú do taktu.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak som slintal ako Goro biely pes,ktorý práve zhliadol svoju paničku.Vedel som,že je len otázkou času,kedy mi CD pristane v mojej zbierke.Ak toto nie je majstrovské dielo,tak potom čo už je?

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Sylvan - X-Rayed

Sylvan / X-Rayed (2004)

EasyRocker | 5 stars | 10.08.2020

Období po přelomu milénia zastihl Sylvan v mimořádném tvůrčím rozkvětu. Další magicky slitý elixír z jejich dílny, X-Rayed, je časově vetkán mezi skvostné sbírky: Artificial Paradise a Posthumous...., které jsem si vzal na paškál v týdnu minulém. Žádné strachy, ani tady nebudete litovat.

Už So Easy nese hodně typický rukopis. Poklidně, zlehka tanečně tepající rytmická sekce graduje a pak se vznese a drásá kovovými orgiemi a malebným kytarovým sólem, a zas utichá... Moderní ráz celé desky pomohl zhmotnit i host Jens Lück - a už tady čaruje. Glühmann je nade vším jako soudce - fakt easy, nebo spíš zešílíme, a najdeme cestu ven? . So much More je osudově odevzdanou baladou. Fatální střet naříkajících hlasivek a chladivého klavíru. Přehlídka potemnělých riffových kaskád rytmických přemetů a obskurních meziher a okének... Lost rafne a nepustí - málem jako bychom přistáli na "Awake" od DT. Glühmannem a sólovými duety odjištěná a až prosluněná You Are vede do kouta, kde se už baží na naději a osvobození. Že jsou skladby vždy vlastně protipóly, dokládá přes devět minut Fearless, emocionálně stupňované jako příboj - i když tlak lehce zchladí syntetická intermezza. Belated Gift: otázky, které vás zavalí, jenže řešení je vždy nejisté. Vzpomenete na Questions z Posmrtného ticha? Bez poznámky, značky a výjevu... je to všechno...? U 3minutové Today to depresívní dno jasně ohmatáme. Through My Eyes zase využívá onen sylvanovský kolotoč, kde skladby - řada se tak nějak vyrovnává, reaguje na ty předchozí... Těch sedm minut ještě nepomůže ze dna, ale místo bezmoci všechno zadupe vztekem a zlostí. Given - Used - Forgotten - jasný hudební vrchol mezi ´rentgenovými paprsky´. Nadýchaná klavírní overtura a pak se tasí elitní arzenál - kovové hřmění, vypjatá Glühmannova okénka, klenoucí se přes velké, jasné melodie. Úřadují však i atmosféry, vše jemně ponořeno v Lückových mašinkách Ale nikde se moderna tak nezjevila jako na startu a právě tady. Cit pro odzbrojující, explodující finále nezmizel ani tady, a tak osm minut This World is Not for Me po klidném vstupu velkolepě vrcholí úplnou sólovou tsunami, všichni odevzdali duše i nástroje, a nic neunikne.
Nad sebou zřím milion hvězd... a všechny jsou tvé. A co zůstalo pro mne...?

Další exkluzívní hudební nadílka. Pětice nás vede jako mlžnou clonou a není jasno, v jakém času a dimenzi vlastně jste. Sylvan sice loví ze všech vod, ale výsledná látka je extrémně návyková a navíc s bravurní skladatelsko-aranžérskou nadstavbou. Nepatrně více jásám u albového předchůdce a hlavně následníka... těžko voliti, ale jsou to Sylvan! 5/5

» ostatní recenze alba Sylvan - X-Rayed
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Clarke, Stanley - Griffith Park Collection

Clarke, Stanley / Griffith Park Collection (1980)

stargazer | 4 stars | 09.08.2020

The Griffith Park Collection je projekt, který vznikl na popud jednoho z nejlepších světových bubeníků jménem Lenny White. Tento projekt je jeho takzvané "dítě", autorsky je zastoupen na dvou tracích ze šesti, navíc se zhostil i role producenta a tuhle partu hudebnků dal dohromady. Proto se trochu divím, proč je album TGPC v portfoliu Stanleyho Clarka.

Album bylo vydáno v roce 1982, v době, kdy snad všichni koketovali s modními syntezátorovými opičárnami, tak Lenny White a jeho parta se vydala úplně jinou cestou.
Deska TGPC je ryze akustickou jazzovou prací v obsazení bicí, piáno, kontrabas, tenor saxofon, lesní roh, nebo trubka.
V době nahrávání, kapela stihla tyto songy vytvořit na první, maximálně druhou dobrou. To svědčí o chemii a entuiazmu mezi hudebníky.
Nejvíc se mi líbí song Why Wait, na bluesovém podkladu jazzují dechy Freddieho Hubbarda/trubka, lesní roh/ a Joe Hendersona/tenor saxofon/ a na piáno hraje Chick Corea.

TGPC je skvělé akustické jazzové dílo, které není v období kolem roku 1982 samo. Lenny nelennil a vydal další akustické skvosty: Echoes of an Era / stejná sestava + zpěv Chaka Khan /, pak TGPC In Concert, což je, co do výkonu hráčů super záznam, ale zvuková kvalita je trochu horší.
Tenhle projekt je u mě za čtyři brundibáry.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Griffith Park Collection
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

R.E.M. - Out of Time

R.E.M. / Out of Time (1991)

EasyRocker | 4 stars | 06.08.2020

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

horyna | 5 stars | 06.08.2020

Čtyři roky starou, dnes už předposlední desku amerických Kansas The Prelude Implicit, lze s trochou nadsázky označit nálepkou - Album roku 2016 v oboru sofistikované hudby. Tento báječný výtvor, kdysi ikon žánru jižanského rocku, prokázal nejen životaschopnost souboru i bez dvojice dlouhodobě nepostradatelných individualit Steva Walshe, respektive Kerry Livgrena, ale i snahu a entuziasmus přijít "na stará kolena" s brilantně sestavenou sbírkou, velice silných a žánrově pestrých písní.
Kansas tímto svým počinem dokázali rozdrtit na padrť ega služebně daleko mladších spolků a některé kolegy, jejichž studiová premiéra spadala zhruba do stejné doby jako Yes, či Uriah Heep, dokonale zahanbit.

Letos tedy přicházejí Kansas znovu se svou kůží na trh, aby se pokusili o nemožné. Dobýt podobně vysokou metu, bývá po obzvláště vydařené kolekci neskutečně těžké. V téměř totožné sestavě jako minule, jen s jednou kosmetickou změnou na klávesovém postu, kde odcházejícího Davida Maniona vystřídal Tom Brislin. Ten do Kansas zapadl naprosto dokonale a přinesl několik drobných, významově však o to podstatnějších změn. Jeho progresivnější cítění proniklo do několika pasáží určitých skladeb celkem výrazně a malinko pozměnilo jejich charakter směrem k technicky dokonalejšímu konečnému vyznění. Brislinův přehled, zkušenosti i malinko muzikálnější pojetí, vlilo do tvorby kapely novou krev a přineslo jasně oživující prvek, který s výjimečnou skladatelskou průpravou, dodává novým skladbám drzejší energetický potenciál. Brislin se na novince podílel i skladatelsky a jeho specifický záběr hodnotím kladně především v bouřlivě dravém instrumentálním kousku Propulsion 1 a ještě podstatněji v naprosto nečekané poslední hitovce The Song the River Sang, ve které diváka dráždí rovněž svým brilantně posazeným vokálem, jelikož tuto píseň i vlastními silami nazpíval. Ta v sobě pak protíná široké stylové spektrum, ležící na progrockové linii, mísící též prvky AOR a překvapivě i popu. Atmosféra písně v sobě nese otisk pětatřicet let starých děl krajanů Toto a zůstává velmi důstojnou tečkou tohoto alba.

Alba, jehož skladatelské otěže v rukou pevně drží druhý kytarista Zak Rizvi a i když se to může zdát banální a nepravděpodobné, jelikož právě tento člověk patří relativně mezi nováčky v souboru, dokázal právě on do dávných dob Livgrenovských Kansas proniknout s tolik potřebným citem a zaujetím. Díky buldočí vytrvalosti mohl tak nové dílko snadněji přetavit pro potřeby dnešních dnů, aniž by "svou" bárku nějak znatelně kormidloval mimo teritoria daná majstrštykem Leftoverture.

Čas a místo této epochální desky na novince nejlépe vystihuje úvodní titulní track, v němž jsou ingredience prapůvodních Kansas namíchány v tom nelepším možném poměru. Ragsdaleovy housle znovu vytváří tolik známé a omamné melodické pnutí, jako dříve onen strunný nástroj v rukou Robby Steinhardta. Okouzlující linky kytar a kláves spolu úzce spolupracují, navzájem se harmonicky podporují a občas i s velkou vervou soupeří. Ostatní písně nejsou na prvních několik poslechů příliš dobře identifikovatelné a jejich shodný charakter dlouho našeptává posluchači, že tento rok o nic objevitelského nepůjde. Ale tento jev je jen povrchní. Je to klasický příklad lehkovážného přístupu diváka, v němž se odsoudí nové dílo, aniž by doznalo důkladnějšího průzkumu a potřebného ponoru. Při pravidelném podávání léku The Absence of Presence po určitou časovou dobu, začnou látky obsažené v roztoku tohoto elixíru pozvolna účinkovat, až se jednoho dne může pacientovi klidně dostavit anamnéza závislosti. Jisté kouzlo se poté dá vcelku rychle odhalit u sugestivní balady Memories Down the Line, s fantasticky frázujícím Ronnie Plattem a pocitem posluchače stoupajícího po nebeských schodech za účasti dojemného dvoj sóla kytary a houslí, nebo u druhé, dynamičtěji pojaté Throwing Mountains, která nezastírá ambice kapely přesvědčit diváka o své instrumentální nadřazenosti. Osobně jsem nalezl velké zalíbení v druhé polovině desky a skladbách, jako jsou moderněji střižená Circus of Illusion, s bravurní houslovou stopou, nebo harmonické Animals on the Roof, kde se Platt svou vokální technikou a tolik příjemnou barvou, nechtěně povyšuje i nad Steva Walshe. A samozřejmě onen poslední, výše zmiňovaný Brislinův zlatý hřeb.

Letošní Kansas (mě) rozhodně nezklamali. Nejen, že dokázali potvrdit své výsadní postavení mezi prog-rockovou elitou současnosti, ale jejich další sada nových skladeb v sobě znovu váže podobně velkou dávku osobitosti, invenčního základu a muzikálního fištrónu, jaký kapela předváděla už na svém debutním pilíři před šestačtyřiceti lety. Bravo!

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Black Star Riders - Another State of Grace

Black Star Riders / Another State of Grace (2019)

jirka 7200 | 2 stars | 05.08.2020

Na zatím poslední studiové řadovce Another State Of Grace z roku 2019 se opět posunul celkový výraz kapely Black Star Riders směrem k melodickému soft rocku okořeněný tu a tam ostřejší kytarou. Prim získaly jednodušší aranže a zdůrazněny byly melodické refrény.

Na celkové změně soundu této partičky měl jistě i svůj díl producent Jay Ruston, který předchozí desku Heavy Fire jen mixoval, tuto současnou však navíc produkoval, nahrával a upravoval aranže. Současně pracoval na nové desce glam metalových Steel Panter a pravděpodobně něco z té přímočaré jednoduchosti přenesl i na zatím poslední album Jezdců. Mě více zamrzel odchod Damona Johnsona na sólovou dráhu, ten totiž do skladeb na předchozích albech vždy otiskl trochu bluesové a jižanské zemitosti. Přátelské vazby s Rickem to však nenarušilo, oba dva spolu nadále vystupují s akustickými kytarami ve společném projektu. Nahradil jej zkušenej Christian Martucci ze Stone Sour, kterej s Warvickem vytvořil nový skladatelský tandem. Nebyla to jediná rošáda - na bubenické sesli usedl Chad Szeliga (Breaking Benjamin), tato změna byla však jen kosmetická, na celkový projev souboru to nemělo téměř žádný dopad.

Již na minulé desce jsem chválil management, jak pestře a vyváženě sestavil songy na albu. I tentokrát Jay Ruston odvedl dobrou práci. Pět pop rockových songů (1,5,6,8,10) s aspirací na zařazení do denní rotace běžných rádií bylo zamícháno mezi neméně chytlavé písně avšak s hutnějším výrazem, které měly navodit rockovější atmosféru. Another State Of Grace a Ain't The End Of The World je v podstatě jediným hard rockovějším ohlédnutím za Thin Lizzy a irskou melodikou. Těžkotonážní hard and heavy kabátek s hammondkami v pozadí muzikanti oblékli skladbě Underneath The Afterglow . Na současně znějící moderní melodický metal vsadila Standing In The Line Of Fire a hitová odrhovačka Poisoned Heart.

Závěrem : Black Star Riders se posunuli do role žádaného koncertního taháku, zaštítěného kytarovou legendou Scottem Gorhamem a rtuťovitým frontmanem Rickem Warwickem. Za ta léta nashromáždili dostatek materiálu, aby utáhli celý set bez převahy coverů od Thin Lizzy, i když i na ten občas dojde. Proměnili se však v soudobý rockový mainstream, který se sice dobře poslouchá, ale starší ročníky pravděpodobně neosloví. Snaha zaujmout každého této kapele v mých očích trochu láme vaz.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Another State of Grace
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

Brano | 4 stars | 05.08.2020

Tento album je doslova požehnaním pre fanúšikov gabrielovských Genesis.Nad Sylvan je podivný chlapík so zvláštnym imidžom,tentoraz "prevtelený" do vdovy,veď príbeh sa odohráva v 17.storočí.Aj to je dôkaz,že svoju rolu prežíva naozaj intenzívne.Pripomína mi to Petra Gabriela,ktorý na koncertoch Genesis vždy prekvapil nielen publikum,ale aj svojich spoluhráčov na pódiu nejakým šokujúcim prevlekom.Tiež na to spomína Phil Collins vo svojej knihe.Ako príklad uvediem ženské šaty a masku líščej hlavy,alebo legendárneho Slippermena-bizarné chodiace monštrum celé ovešané varlatami.Aj Nadov vokálny prejav je značne "genesisovsky" teatrálny,čo mne osobne len a len vyhovuje.Navyše je aj mimoriadne variabilný,schopný zobraziť celú škálu nálad a detailne vyšpecifikovaných emócií.

Steve Hackett, Gary O'Toole, Rob Townsend, Nick D'Virgilio, Nick Beggs, Roger King a Roine Stolt..to sú slávne mená muzikantov,ktorí nahrávali tento album a myslím,že nepotrebujú už žiadny ďalší komentár.Čo meno,to pojem!Album ma baví od začiatku do konca,hluché miesto tu nenájdete.Najdlhšia kompozícia,22 minútová To Turn the Other Side,sa mi zdala spočiatku zbytočne natiahnutá,ale zdanie často klame.Postupom času a s pribúdajúcimi posluchmi som aj tu stále objavoval niečo nové a skryté,čo mi pri predošlom počúvaní nevdojak uniklo.Subjektívne mám najradšej skladby Echoes of Ekwabet a Where the Martyr Carved His Name,ale album ako celok pôsobí veľmi kompaktne,takže je veľmi ťažké vybrať to naj.Veľmi milo pôsobí skladba Ship's Cat aj so záverečným zamňaukaním.Túto pieseň má rada aj moja žena a keď počúvam tento album,tak sa vždy na ňu teší.
Album má dobrý zvuk a je vyslovene návykový!Keď vás chytí do svojich osídiel,už sa z nich len tak ľahko nevymaníte!

Vdova sa plaví cez Atlantik za svojim osudom.Proti svojej vôli.Ako bude príbeh pokračovať?To sa dozviete na nasledujúcom albume The Bride Said No.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Frisell, Bill - Rambler

Frisell, Bill / Rambler (1985)

luk63 | 4 stars | 05.08.2020

Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.

Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.

Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

bullb | 5 stars | 04.08.2020

Možno sa budem opakovať, ale stále platí: „Historia magistra vitae“, v preklade „História je učiteľkou života“. Takto to kedysi (skrátene) povedal Cicero (aj moja učiteľka dejepisu).

Tento bombastický úvod má znamenať len jedno: Chcem pripomenúť album, ktorý vyšiel v roku 1972 (to je tá história). Prvýkrát som ho počul ako adolescent, napriek tomu zanechalo vo mne hlboký dojem, ktorý časom sa pretavil do trvalej hodnoty najvyššej kvality. Iní prisahajú na „Kartinky“, alebo Tarkus. Ja zase na Trilogy, dokonca až do takej miery, že odmietam počúvať alternatívny album od Jakko M. Jakszyk. (V zbierke mám remix z roku 2016, ktorý má spomínaný alternatívny album).

Hudba na Trilogy je jedinečnou zmesou melódií, technicky absolútne dokonale prezentovaných triom Keith, Greg, Carl. Nie sú nováčikovia. Emerson známy z The Nice pôsobil v podobnom triu s obsadením Lee Jackson – basová gitara a Brian Davison – bicie. Poslední dvaja si zahrali opäť v inom triu nazývanom Refugee, kde klávesy obsluhoval Patrick Moraz. Náročky uvádzam tieto tri zoskupenia hrajúce v trojčlennom obsadení. Cieľom je porovnať, ajťák by použil slovo analyzovať. Núka sa tu odpoveď, že keď hrajú v obmedzenom obsadení (trio), tak je to tá istá hudbu. Opak je pravdou !

Koniec šesťdesiatych a začiatok sedemdesiatych rokov často prinášal hudbu a efekty tak, aby šokovala a ohurovala. Podľa mňa práve prvé tri LP od El&P platne patria do tejto kategórie. Štvrtá Trilogy sa mi z toho dôvodu javí ako iná, kde virtuozita je v symbióze s kompozičným majstrovstvom. Prvá strana LP začína “tlkotom” srdca, neskôr sa zistilo, že ide o basovku Grega Lake. The Endless Enigma part 1. je dokonalá vo výraze, zmenách rytmu a nádhernou melódiou. Nasleduje Fugue a v nej excelentný Emerson. The Endless Enigma part 2. ukončí tú “ostrejšiu” časť a nádherná From the Beginning ukáže lyrickú až skoro popovú tvár ELP, presnejšie autora Grega Lake. The Sheriff začína efektným krátkym vstupom bicích s prechodom do ležérnej melódie a končí v štýle honky tonk piano. Vyšinutá Hoedown ukončí v prípade vinylu prvú stranu. To je preto, aby poslucháča pripravila na titulnú Trilogy, ktorá má v sebe esenciu toho najlepšieho z najlepších. V podobnom duchu sa nesie Living Sin. Nasleduje záver s názvom Bolero. Áno, je to analógia so skladbou od Maurice Ravela. Pre mňa je kladom, že je tu málo inšpirácií z tzv. vážnej hudby, aj keď spomínané Hoedown je od Aarona Coplanda.

Kto sa dočítal až k tomuto miestu, tak tomu prezradím, že na Trilogy poznám takmer každú notu. (nie som hudobník, ide o prirovnanie). Netuším počet počúvaní za tých niekoľko desiatok rokov. Emerson, Lake and Palmer na Trilogy ukázali to najlepšie a najkvalitnejšie z ich tvorby. Spomína to aj Greg Lake, že ide o ich najvydarenejší album. A ja s ním súhlasím.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Conception - State of Deception

Conception / State of Deception (2020)

horyna | 4 stars | 04.08.2020

Letošní rok se nese na vlně návratů velkých metalových jmen devadesátých let. Po stěžejním studiovém comebacku jedné z vůbec nejcharismatičtějších ikon žánru, na vysoké technické úrovni hrajících Psychotic Waltz, tu máme po loňském ep i plnohodnotnou práci norských power-progresivistů Conception. Ti se letos vracejí po dlouhých dvaceti třech letech a podobně jako parta Budy Lackeyho v naprosto vrcholné formě.



Už při letmém pohledu na přebal aktuálního lp musí být všem znalcům dřívější tvorby této kapely, ale i Khanova předešlého působiště u Američanů Kamelot jasné, jakými cestami spletitosti se budou ubírat hudební myšlenky naší čtveřice. Ano, nové songy na tomto nosiči budou podobně pesimistické a trudné, jako je temná malba aktuálního díla. Roy Khan si právě z Kamelot odnesl ne zrovna pozitivní náhled na dnešní svět a zrcadlově příbuzné pocity velice sugestivně převtěluje i do nových Conception. Tolik známou a působivou epiku desek Parallel Minds, či In Your Multitude, letos nahrazuje tragika, osudová nevyhnutelnost a až hmatatelná temnota. Avšak tím také veškerá podobnost s touto, dnes už zase průměrnou, kolovrátkovsky nudnou skupinou zpoza velké louže končí. Hlavní leader a mozek Conception Tore Ostby, je naštěstí zcela jiného skladatelského formátu než Thomas Youngblood a "své" hochy vede po mnohem sofistikovanějších cestách osudu, než jeho americký protějšek.



Už během první písně (po kapku fádním symfonickém Intru) Of Raven And Pigs, dostává posluchač pocit něčeho jen těžce uchopitelného. Touha průzkumu nových teritorií je u letošních Conception právě v tomto úvodním songu zřejmě nejhmatatelnější. Nervně roztříštěný pocit nesourodých, avšak do sebe navzájem dobře zapadajících tónů dává na srozuměnou, že se kapela nehodlá uzavírat novým vlivům z venku. Přece jen uplynulo víc jak dvacet let a zkušenosti i pocity prožívá věkově zralý člověk na docela jiném vývojovém stupni. Novinku tak není lehké exaktně kategorizovat a to ani v poměru k dvojici technicky předimenzovaných alb projektu Ark. Dvojice dalších skladeb Waywardly Broken a No Rewind, přináší naopak spíše klasický, na výborných riffech postavený model minulosti, ale aktuální zvuk (mimochodem velice povedený) a děsivě spletité spektrum klávesových zvuků, usazují tyto písně na trochu jinou kolej. Vlastně podobné je to pak s celou deskou. Dalo by se tedy tvrdit, že aktuální novinka navazuje blízko místům, kde poslední nahrávka Flow končila. A i když letošní pokus nezní tolik charakteristicky a v konečném důsledku není ani tolik objevný, jako byl onen jedinečný skvost ze závěru jejich první periody, punc jedinečnosti a nevšedního zážitku přesto nepostrádá. Navíc Roy Khan zase jednou všem neumětelům dokazuje, proč právě on znovu patří mezi největší zpěváky naší doby.



Conception se tedy konečně vrátili a dokonce ve své původní sestavě. Kdo chce, může tento návrat označit comebackem roku, který si v reálné podobě dokázal skutečně představit asi jen málo kdo. Deska se rozhodně povedla a kniha s příběhem této jedinečné party ze severu je znovu otevřena. Už teď se těším, jak bude vypadat její další kapitola.

» ostatní recenze alba Conception - State of Deception
» popis a diskografie skupiny Conception

Airbag - A Day at the Beach

Airbag / A Day at the Beach (2020)

horyna | 5 stars | 03.08.2020

Severské země jsou v prog-rockové škatulce značně neprozkoumanou oblastí. S vyjímkou mocného Švédska, kde se během devadesátých let začaly nové spolky rodit jako houby po dešti a média všeho druhu tyto tlačila do popředí zájmu jako buldozer obrovskou hroudu hlíny, okolní státy žádné výrazné želízko do ohně nabídnou nedokázaly. Nebo alespoň ne takové, které by se nějak výrazněji zapsalo do tehdejších hudebních análů. Ze sousedního Norska mi kdysi dávno padly do oka jen power-progresivisté Conception, posléze Ark a v melodičtějším segmentu součatsníci Europe, TNT.

V posledních letech, možná už dokonce desetiletích, se i tady líheň obdobně zaměřených souborů začala značně rozrůstat. Kromě mimořádně oblíbených, k sedmdesátým rokům vzhlížejících Wobbler, zde bodují i náladotvůrci Gazpacho a nově též mimořádný objev posledních let, kapela Windmill, jejichž sláva stoupá strmě vzhůru a jestli jim nasazená fazóna vydrží i nadále, bude jednou budoucnost patřit právě jim. Mezi vyvolené a zároveň umělecky nejambicioznější soubory, je nutno připočítat i dávný Pink Floyd-ovský revival, kapelu Airbag.

Ti vydali před pár dny páté studiové album A Day at the Beach, na němž prezentují svůj postupný odklon od učitelů P. F. zatím vůbec nejzřetelnějším způsobem. Velice pozitivní kritiky ze zahraničí mluví jasnou řečí a dle místního hodnocení stopuji, že ani našinci není jejich současný postoj cizí. Po podpisu smlouvy se společností Karisma Records a sérii ep, na nichž získávala kapela postupně ostruhy a nabírala vítr do plachet, byla tvůrčí snaha korunována prvním regulérním albem Identity. Ale až desky The Greatest Show On Earth a Disconnected dokázaly posunout tvář této party k novým, patřičně inovativnějším horizontům. Airbag se pozvolna zdokonalovali a získávali pevnou půdu pod nohama.

Letošní novinka je jejich nejdospělejším, nejvyrovnanějším a nejctižádostivějším projektem. Kluci pochopili, že i malinko svižnější tempa jsou v jejich podání natolik obdivuhodná a silná, aby dokázaly posluchače patřičně emočně uchopit a pozvolnou stupňující se dynamikou jej náležitě přitlačit na zeď. Hlavním nástrojem, který má za úkol se o posluchače "starat", jsou stejně jako v minulosti klávesy. Naprogramované zvuky, nasamplované hlukové bariéry, ruchy všeho druhu, ale i uklidňující, floydovsky sentimentální plochy, vytvářejí napříč celou nahrávkou směsici jen těžko slovy popsatelných pocitů. Jsou to koláže zvuků, barev i harmonií. Aranžérsky mimořádně připravená kapela, dokáže z této polohy vytěžit maximum na celé hrací ploše. Hlas Asle Tostrupa je pak dalším z nástrojové řady a svým odevzdaně zasněným, lyrickým přednesem, dodává jednotlivým písním na osobitosti a charakteru. Sugestivní cítění jde ruku v ruce s Gilmourovsko romantickým stylem a po malých skupenstvích přisypává do hudební složky elementy vzdušnosti a elasticity.

Letošní Airbag dokázali protnout historii se současností. Zřetelně se odklonili od Pink Floyd-ovské přijímky a s pomocí soudobých elektronických vymožeností, stanovili nový esteticky prvek ve vnímání prožitkových hodnot. Umělecký kredit souboru se prostřednictvím novinky nebývale vzedmul a její obsah tak můžeme směle pasovat vedle posledních dvou počinů atmosféricky obdobně nabušených Pineaple Thieff.

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum

Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Konnie | 5 stars | 02.08.2020

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Believe - World is Round

Believe / World is Round (2010)

horyna | 5 stars | 01.08.2020

Kotouč World Is Round polských Believe, jsem si přes dva roky hýčkal a schovával stranou na hromadě mezi dosud neprozkoumanými cédéčky. Minulý měsíc jsem jej konečně nakrojil a takřka s prvním poslechových testem ho ihned zařadil ke klenotům té nejvyšší třídy. Jestliže mi předchozí This Bread Is Mine na několika místech ještě malinko kolidovalo v tvrdě metalových útvarech, které u Believe slyšet nepotřebuji, druhé album s Karolem Wróblewski za mikrofonem je o poznání vzdušnější, svobodnější, načančanější a hlavně pestřejší. Dle mého jde o maximálně propracovaný prog-rock, kvality zcela srovnatelné s těmi nejlepšími zámořskými veličinami současnosti.



Už překrásný půl minutový úvod konejšivé World Is Round - Part 1, disponuje silou náležitě vtáhnout diváka do děje, aby pak první ucelená píseň nazvaná No Time Inside, svými zatěžkanými Gilovými "údery" slabší jedince pořádně potrápila. Jednou z top skladeb je hned třetí World Is Round - Part 2. Brilantní práce kytary, krásně sejmutá basa a sporé bicí spolu s Karolovým intonačně nádherným hlasem, malují výjev dle Michelangelovi Sixtinské kaple. Skladba je velmi éterická, takřka nepolapitelná, zasazena do tichých odstínů rezonujících myšlenek svých tvůrců. Když se poté do hry vloží ještě Satomi se svými houslemi, průchod nadpozemským chrámem doznává vrcholu. Po malinko tvrdší a depresivnější Cut Me Paste Me, následuje několik páteřních, velice sugestivních písní, kterými však není tak snadné se proposlouchat. Vrchol desky osobně vidím v posledních třech věcech. Nejprve je to zvláštně těkavý song Guru, ve kterém mají housle velmi důležitou roli a celá atmosféra je i díky sólu na sitar značně abstraktní. Devátá New Hands je překrásnou klavírní baladou, ve které nad jiné vynikne zpěv mistra Wróblewskiho. Parádní atmosférický klenot. Poslední je par monster song, deset minut dlouhý Poor King Of Sun/Return, zasazen do zcela nečekaného, silně orientálního oparu. Finále jak se patří.


Dle mého je album World is Round druhým nejlepším počinem kapely Believe a jeho renomé se nachází v těsném závěsu za nedobytným The Warmest Sun In Winter. Jde o výborný materiál, na který už dle mého dnešní Believe skladatelsky nedosáhnou. Ale rád bych se u další desky mýlil.

» ostatní recenze alba Believe - World is Round
» popis a diskografie skupiny Believe

Sylvan - Posthumous Silence

Sylvan / Posthumous Silence (2006)

EasyRocker | 5 stars | 30.07.2020

Sdružení kolem charismatického pěvce Marca Glühmanna je u mě už léta nepsaným favoritem progresívní scény za západních hranicí. S tímhle albem přišli se závažnými postuláty života a smrti, samoty, úskalí lidských vztahů až po posmrtný chlad. Témata pro Sylvan typická, a jako mocná nadstavba plyne geniální hudební děj.

Působivá malba Eternity Ends klávesového šéfa Volkera Söhla a chrámové sbory - osudovost a chlad, jako u Dead Can Dance. Také Bequest Of Tears je v režii chladivého klavíru, zvukových efektů a elastických maleb houslí. Neústupná strunná demolice Kaye Söhla, ataky smyček a mistrně sólující finále. Nálož In Chains - to už jsou Sylvan, jak je miluju. A beze slov sledujeme mr. Glühmanna, jehož stratosférické vibrace vykreslují momenty okovů, pout a šílenství. Kytarově-klávesový můstek Bitter Symphony se přelije v jedno z nejvybranějších sylvanovek - Pane Of Truth. Budují ho malůvky i bouřící Kayova sóla, hlazení smyčců, těžká střední tempa, explozívní refrény. Tenhle kolos doposlechnout, a zemřít. Všudypřítomný Volker Söhl si vzal pod dohled miniaturu No Earthly Reason. Dalším odlitkem hutné oceli, plivajíc síru na míle daleko, je Forgotten Virtue. I sem se vešel konejšící klavír. Jedno z nejlepších výstupů si Volker Söhl střihl v úvodu The Colors Changed. Není na to sám - svou duši tu upsal ďáblu i Marco Glühmann - už ty motivy květin, měnících barvy, až psychika kolabuje..... uff! Ambientní A Sad Sympathy
dávají loopy lehký taneční nádech. Elitní Questions pokračuje výsostně moderně - skvostné Harderovy bicí, a čarodějné duety kláves a kytar. A když Marco, poddán osudu ječí: Když mě zamkli uvnitř, zlomím se? Když vyrostu, zešílím a ztratím hlavu?, běží po zádech mráz.
A protože obtížím čelí odhodlaně, i z Answer To Life září pozitivně nakažlivá energie, jakkoli je mistrně odehrána.
Message From The Past je klavírně-ambientní, relaxační přelom. The Last Embrace je dokonalou freskou šílenců, jako by se tu zjevil mr. Fripp. Až jazzové zlomy, zborcené riffy, odlidštěná chemie... To není ani pro ty připravené. Co zprostředkuje A Kind of Eden, popsat nejde, přesahuje to pozemské vnímání hmoty. Popis zahrad Ráje, úlevy těla i duše v oázách klidu, je pro mě jedno z nejlepších hudebních vyznání všech dob. A památnou vizitku je bez pochyb i titulka - hold chladu posmrtného bytí. Všichni se směr finiš opírají nadoraz, a přesto je vše přirozené. Navrstvené kaskády sól všech a všeho, stop-time a orchestrální doznění. Nemůžu jinak, 10/5.

Až do nedávna jsem z Němec znal (spolu s RPWL) jen tenhle kvintet mágů. A konečný lahodný produkt jejich spojení mě omámil - od kovového řeziva a hladivý artrock až po divadelní mini-vsuvky. Tenhle vývozní opus u mě ční do podobné výše s Home, Artificial Paradise, Force of Gravity... Výtky? To se ví, přátelé... počet recenzí tady. Sylvan jsou pro mě tak nějak skrytí géniové.

» ostatní recenze alba Sylvan - Posthumous Silence
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

bullb | 5 stars | 30.07.2020

O trojici muzikantov Ryan Hurtgen, Johannes Luley, Jesse Nason som sa dozvedel až na tomto fóre. Postupným „analyzovaním“ vydaných všetkých troch albumov Perfect Beings ma zaujal posledný s názvom Vier. Pozor, ostatné ani zďaleka nie sú odpad, ale o nich inokedy.

Mám pocit, že práve Vier je po všetkých stránkach dokonalý. Už len samotný obal, na ktorý som si vždy potrpel, je graficky zaujímavý a vytvára vstup do hudobného sveta Perfect Beings. Tvoria ho štyri časti: Guedra, The Golden Arc, Vibrational a Anunnaki. Každá z nich obsahuje ďalšie časti rôzneho trvania. Podľa môjho názoru aj polovica z nich by stačila pre niektoré skupiny na vydanie albumu. Je tu rôznorodá zmes krásnych melódií poprepletaných s aranžérskymi nápadmi, pričom dokopy tvoria silný hudobný zážitok. Technické predvádzanie tu nie je. Veľká vec, že takto jednoducho bez muzikantského technického šialenstva dokážu poslucháča dostať. Je to umenie! Zároveň nemám pocit, že už som to niekde počul, že sa opakujú.

Nie som zástancom veľkých analýz. Cieľom bolo naznačiť, že existuje niečo krásne a tajomné zároveň. Nepredvádza sa, čaká na vás, aby ste to prijali. Stojí to za to. U mňa to platí. Absolútna hudba.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Magellan - Hour Of Restoration

Magellan / Hour Of Restoration (1991)

horyna | 4 stars | 30.07.2020

Dne 4. 5. 2020 jsem se v recenzi na Magellan-ovský opus Symphony for a Misanthrope, zmínil o měsíčním skluzu objednaného 2CD této kapely, na něž vydávající společnost Magna Carta umístila v reedici obě dvě jejich první desky. Dlouho předlouho se nic nedělo a na Milánské celnici pomalu zapadával můj balíček, nejspíš společně s tunou dalších, pořádnou vrstvou prachu. Po několika dalších týdnech marného čekání jsem se s majitelem bez problémů dohodl na vrácení peněz, a v periodě několika dnů se vždy zvědavě podíval skrze doručovací aplikaci na stránky České pošty, na kterých viselo album v neměnném stavu od začátku dubna. Pořád jsem pevně věřil, že se vše dostane do starých kolej a že deska doputuje ke svému majiteli. Po třech měsících jsem tento boj s větrnými doručovacími mlýny vzdal, když se najednou vše rázem během pár dnů dokonale změnilo. Stal se zázrak. Myslím si, že jsem ještě nikdy nečekal skoro čtyři měsíce na podobný tovar. Dnes jsem konečně hrdým majitelem dalších Magellan a musím podotknout, že čekání, nečekání, ty alba za to stojí.



Na poměry debutu, jde v případě desky Hour of Restoration o nesmírně ambiciózní projekt, prostý jakýchkoliv chybiček, jež některá první díla svých autorů provázejí. Svéhlavě skladatelsky uchopená, progresivně rocková nahrávka (občas zasahující i do metalových sfér), nepostrádá patřičné charisma své doby, v níž vznikala. Mně osobně její zvuk, charakter a specifické atmosférické fluidum, připomínají stylově i dobově ne úplně nepodobně ukotvené desky jako Wounded Land od Threshold, debut Shadow Gallery, či první práce ostrovanů Landmarq. Ovšem co se týká hudby, s výše jmenovanými soubory jsou Magellan značně v rozporu. Bratři Gardnerovci, jež tomuto spolku kdysi vdechli život, při psaní vlastního materiálu putovali po slohově krkolomnějších cestičkách. Jejich obliba ve fůzích různého druhu je znát už na tomto debutu. Pravda, sice to ještě není ten tolik sugestivní progresivní uragán jako na Test of Wills, nebo deskách pozdějších, to však mě osobně vůbec nevadí. Ucelenost a teatrální melodie patří ke znakům, jež Hour… zdobí nejen na jeho povrchu, ale i uvnitř skladeb samotných. Trentova genialita se z velké části ukazuje už tady. Přítomny jsou jak výborně napsané a zahrané kytarové riffy bratrem Waynem, občasné nakouknutí do fusion, i v budoucnu častěji se otvírající disharmonické dveře, tak mohutné hradby kláves, změny temp a nálad a samozřejmě Trentův nezaměnitelný, v té době ještě mladicky vyhlížející zpěv. To všechno po kupě tvoří vzácný konglomerát jejich hudby. Tolik omamný a návykový.



Debut Magellan mě překvapil, jako v poslední době málo která deska. Možná to bude tím, že jsem čekal rozhodně méně, než jsem v konečném důsledku obdržel, nebo mě jejich pojetí prostě jen natolik oslovilo. Každopádně se už teď těším na poslech disku č. 2, který si schovávám pro speciální příležitost, na kterou musí dozrát ten správný čas.



PS: a jestli jsem se ještě nedávno děsil poslechu automatického bubeníka, dnes musím naznat, že to bylo naprosto zbytečné. Nejen, že posluchač něco takového vůbec nevnímá, ale celá tato anabáze s computerem je udělaná tak „namachrovaně“, že v konečném výsledku zní ony bicí jako kdyby za stoličkou seděl člověk z masa a kostí.



No a nakonec ještě speciální poděkování kolegovi v prog fochu maximálně fundovanému. Braňo, děkuji! Nebýt tvé nedávné podpory Impending Ascension, nejspíš bych o tvorbu Magellan v takovém rozsahu nikdy nezavadil.

» ostatní recenze alba Magellan - Hour Of Restoration
» popis a diskografie skupiny Magellan

Camel - A Nod and a Wink

Camel / A Nod and a Wink (2002)

horyna | 5 stars | 28.07.2020

Na otázku, kterou kapelu si recenzně zvolit jako nejvhodnější pro návrat na stránky Progboardu, jsem našel odpověď velice rychle a snadno. Celkem jednoznačně padla volba na mou velmi velmi oblíbenou partu Camel. Tuto skupinu sice neposlouchám nějak závratně dlouhou dobu, zato velice často a s patřičnou vervou. Tak nějak sám sebe za ta léta pasuji do role věrozvěsta jejich hudby. Ve svém okolí jsme s ní pár známých už „nakazil“, a jelikož teprve nedávno přišel ten správný okamžik na rozbalení jejich posledního cd, které jsem doposud jako jediné ještě neměl to potěšení slyšet, nepřestanu ani teď. Camel si dle mého propagaci zaslouží jako málo kdo jiný.


Zanedlouho tomu bude dvacet let, které uplynou od tohoto posledního alba Camel, které Andi Latimer vydal v roce 2002 a které ve svém erbu nese název A Nod and a Wink. Jde o čtrnácté studiové album a vydáno bylo na labelu Camel Productions. Album bylo věnováno Peteru Bardensovi, který zemřel v lednu téhož roku. A i když za těch mnoho let, které uplynuly od jeho vydání do éteru čas od času pronikla zpráva o možném chystaném nástupci tohoto díla, dnes už asi jen málokdo předpokládá, že k nějaké podobné události kdy dojde. Přesto, že má Andy za tu dlouhou dobu dle jeho slov materiálu dostatek, možná už není ta pravá chuť k jeho realizaci a možná už skrze Andyho vleklou nemoc ani potřebná síla.



Každopádně jestli má být A Nod and a Wink tou poslední studiovou tečkou této kapely, stále jde o rozloučení ve velkém stylu. Jsou to totiž ti nejsprávnější Camel, jaké si člověk jen umí představit. Nechybí tu žádný z jejich rozpoznávacích znaků. Atmosféra alba je znovu velice intimní a melancholická. Jednotlivé písně mají opět dar přikrýt posluchače svým snovým oparem a velice něžně jej zpoza tlumených, nikam nepospíchajících tónů čechrat a konejšit. Intenzivní skupenství emocí a nepřeberné množství srdce hladících melodií, podpírá nápaditá instrumentální práce, jež nepostrádá pestrost a dostatečný počet nosných nápadů a myšlenek. Pokud bych měl tuto nahrávku umístit do nějakého žebříčku tvořeného čtveřicí posledních alb Camel, bude ona nahrávka figurovat na místě druhém, hned za nedostižným Rajaz.



Osobně vnímám kapelu Camel jako art-rockového mohykána druhého sledu. Oni nikdy nepatřili mezi nejužší okruh stylově podobných gigantů, kteří čerpali dosaženou slávu největšími doušky. V oblíbenosti a prodejních číslech nikdy neatakovali souputníky Yes, Pink Floyd, nebo King Crimson. Ovšem jejich kompoziční dar a unikátní charisma by je do podobné role snadno dokázalo pasovat. Asi jako většina posluchačů takto orientované muziky, jsem i já Camel objevil až dlouho po výše jmenovaných kapelách a dalších, médii do popředí zájmu tlačených souborech. Jejich škatulka snese nápis soft-art-rock a spolu s Caravan, Barclay James Harvest, Moody Blues a Strawbs, patří mezi největší šampiony emocemi nasáklé, úchvatně atmosférické muziky. Camel Forever.

» ostatní recenze alba Camel - A Nod and a Wink
» popis a diskografie skupiny Camel

Karmakanic - Dot

Karmakanic / Dot (2016)

bullb | 5 stars | 28.07.2020

Dot je doposiaľ a aj ostane posledným dielom Karmakanic. Pravdou je, že u mňa to bol jeden z prvých ich albumov, ktorý som počúval. Je to už pár dní, keď „sústredené počúvanie“ práve spomínaného Dot ma podnietilo k tomu, aby som napísal pár viet a podelil sa tak o zážitok.

Úvod je zmes šumov, ktorý by mohli pokojne mohli vynechať. Je však jasné, že to je zámer. Nasleduje jednoduchý klavírny motív, po ňom Göran Edman nás pozýva ďalej. Mohutný melodický break rozbehne skladbu s takýmto dlhým názvom, dokonca má časť 1. a 2. : God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 1 sa dá nazvať suitou, v ktorej prevládajú melodické motívy, ale sú tu aj divokejšie časti. Pôsobí viac „učesaným“ dojmom oproti skladbám z predchádzajúcich albumov. Tu som zaregistroval zmenu na poste klávesových nástrojov a bicích. Záhada je vyriešená. Šéf Jonas Reingold siahol po iných, ktorí vôbec technicky nezaostávajú za ich predchodcami. Podľa anotácie hrali s dosť veľkými hudobnými esami. Na pomoc im dorazil aj Andy Tillison.

Táto zostava hráčov ma dokázala omotať vznešenými melódiami, či už v spomínanej God The Universe... , ale aj takmer „popovými“ Higher Ground a Steer By The Stars. Poctivo priznávam, že textom som nikdy nepripisoval význam, veril som a verím na univerzálnosť hudby. V tomto prípade som rýchlo prebehol texty, ktoré nie sú optimistické, ku koncu však v súlade s hudbou v skladbách Travelling Minds, potom aj v záverečnej God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 2 vzbudzujú istotu, že všetko je nakoniec fajn a život je krásny.

Krásne, široko objímajúce melódie. Brilantná technika hráčov. Po poslednom akorde klavíra mám pocit, že Dot sa oplatí vypočuť ešte raz.

Stále som pod vplyvom tejto hudby. Hodnotenie je bohužiaľ vždy subjektívne. Opravujem pôvodné a mením na plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Dot
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Moving the Deckchairs

Twin Age / Moving the Deckchairs (2000)

jirka 7200 | 4 stars | 28.07.2020

Od vydání zatím poslední desky souboru Twin Age „Moving the Deckchairs" uběhly již dvě dekády. Po vcelku přívětivých recenzích na mnohých hudebních serverech se veškeré další zmínky o chodu kapely ztratily ve víru zapomnění. Tak to někdy chodí, zastavme se tedy alespoň na chvíli u tohoto alba...

Délka stopáže opět oproti předchozímu CD narostla - sice jen o tři minuty, ale také o tři písně. Je tedy jasné, že se celkové zkrátila délka skladeb, jen tři z nich dostaly větší prostor k vyjádření vnitřních nálad a pocitů, zbylých šest si muselo vystačit s průměrnou délkou pěti minut.

Ve většině recenzí se uvádí, že na tomto albu došlo k určité změně hudebního směrování. To je i všeobecně přejímaný verdikt hudebních periodik. Já po dlouhodobějším studiu zastávám poněkud odlišný názor. Jistě, drobné indicie odlišností lze predikovat z kratších, úderněji pojatých skladeb, výraznějších refrénů a zajímavém a zpestřujícím zapojení zpěvačky Idy Rönn. Celkově největší posun dle mého nastal však ve výsledných aranžích a mixu, který dle mého názoru nahrávce poněkud ublížil. Bicí (sice stále bravurnějšího a lepšího Jörgena Hansona) byly nahalovány a brutálně vytaženy do popředí, společně se zpěvem, basovkou. Kytara se v celkovém objemu zvuku spíše ztrácí, na tomto albu se posunula do méně nápadité a podružné role. Naopak, nejdůležitější nástroj v tomto hudebním stylu – klávesy všech podob byly maximálně upozadněny a větší prostor dostaly jen minimálně. Krásný a zajímavý hlas Idy a vkusně doaranžované cello basáka Petere Petterssona celkové vyznění něměly šanci zachránit.

Pachatelem byl dle bookletu jistý Clas Sjöstrand, majitel malinkého studia v Göteborgu, kde vznikaly především demo nahrávky místních rockových, především metalových souborů. Clas byl pravděpodobně osloven kapelou, která měla jen omezené finanční prostředky na nahrávání a on se Twin Age ujal, materiál nahrál, zmixoval, vyprodukoval a zmástroval. Do celkového vyznění vnesl svůj názor a své představy, tak jak to u producentů bývá.

Pokud máte trochu představivosti, proveďte malý test. Imaginárně při poslechu pohněte šavlí na mixážním pultu a vytáhněte zvuk kláves a potlačte trochu bicí a basu. Já na konci pokusu zjistil, že ve výsledku by songy z 90% navazovaly na úspěšný albu Lialim High.

Pár slov k obsahu. Album otevírá křehká Days Long Gone – duet Idy a Johana, jehož hlas je jemně zkreslen. Pěkná skladba, kde kytarista jen tak jemně tu a tam hrábne do strun. Škoda zbytečně hřmotné rytmiky. Další, přímočará a jasná hitovka It Never Ends uhání jak o závod, v tak svižném tempu slyším kapelu poprvé. S následnou Losing the Time I've Won si kapela vyhrála. Skladba je v aranžích velmi střídmá, v mezihrách se střídá akustická kytara se syntenzátorem nebo drobnými zdobnými krajkami elektrické kytary. Velmi pěkně vystavěná a vygradovaná píseň. První z vrcholů na albu. Na čtvrté My Dreams are Fulfilled miluju melodickej refrén, opět s nápaditým zapojením Idy. Radost poslouchat nápadité bubnování Jörgena Hansena.

Instrumentálka The Last Itas nepřináší nic moc zajímavého, zato šestá, střednětempá Waking up je velmi povedená, jasně identifikující soubor podle svébytného frázování zpěváka a nádherné melodie se nemohu nabažit. Two Stories opravdu na mě tak působí – jako dvě části skladby spojené v jeden celek, zvukař opět experimentoval s hlasovými efekty. Do předposlední křehké balady How Can You Dream naštěstí nezasahoval, nechal ji v plně akustickém provedení se španělkou a cellem. Tu a tam ztemnělé pódium osvětluje tenký parsek kláves na pozadí. Ida opět pěkně doplňuje Johana. V závěrečné, rtuťovité a dramaticky pojaté The Gates Will Open to na chvilku vypadá, že se klávesy proderou odkudsi ze sklepa, ale bylo to jen chvilkové zdání….

Závěrem : kapela přišla do studia s kvalitním materiálem, který by mohl kvalitativně a důstojně navázat na předešlý opus Lialim High. Skupina neustrnula na místě a prokázala schopnost vývoje směrem ke svébytnějšímu projevu. Bohužel zvukař s výsledným mixem desce podtrhl nohy. Škoda, že Twin Age nedisponují takovými možnostmi, jako kolegové z IQ, neboť tento materiál by byl kandidátem na remix jako hrom…..

P.S. : Jinak jsem slíbil, že se podělím o výsledky mého detektivního pátrání. Podařilo se mi kontaktovat klávesáka Carla Johana, který uvedl, že si kapela dala jen pauzu :-). Každoročně se schází a uvažují obnovení koncertní činnosti, hlavně díky žádostem fandů z Itálie. Tak držím palce, k tomuto požadavku se připojuji a jistě se mnou í mnozí z vás!

» ostatní recenze alba Twin Age - Moving the Deckchairs
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Clarke, Stanley - East River Drive

Clarke, Stanley / East River Drive (1993)

stargazer | 3 stars | 26.07.2020

Stanley Clarke v devadesátých letech, co do počtu jeho solových alb nějak zamrzl. Neříkám, že nic netvořil, spíš se věnoval různým projektům, jako skvělé Vertú, nebo fantastické Rite Of Strings, taky spolupracoval s George Dukem a taky tu máme projekt Animal Logic II, který jsem spolu s jedničkou z kompletu vyřadil a odnesl do sklepa na to nejvzdálenější a nejtemnější místo.
Stanley si zahrál i ve slavném klipu Michaela Jacksona Remember The Time. Taky hodně dělal filmovou hudbu, což je zachyceno na cd pod návem: Stanley Clarke - At The Movies/1995/.

East River Drive je jediné Clarkeho studio album mezi lety 1990 až 1999.
Úvodní skladba je soundtrack k filmu Poetic Justice. Clarke skvěle hraje, ale motiv skladby je imrvére dokolečka stejný. G.Duke obsluhuje piano a nic zajímavého nepředvedl. Druhá skladba je jediná nazpívaná s textem. Je to slaďák, jak hrnek medu. Ale Howard Hewett zpívat umí. Třetí song je taky nazpívaný, ale jakýmýsi africkými slovy, které spíš působí jako doprovod k nástrojům a nemají sdílný obsah. Clarkeho hra opět vyniká. Další věc se nese v klidnější poloze, je postavena na smyčcovém orchestru a saxofonu, Stanley opět exeluje.
I'm Home Afrika je taky zpívaná a text se točí pořád dokola tohoto názvu. Je to rychlá, proaranžovaná píseň....lehká kytara, perkuse, syntezátory, ságo a pravidelné elektrické bicí.
Boyz N The Hood, další víceměné pomalejší soundtrack, vystavěný na string orchestru, saxo. a akustické kytaře.
7má skladba je takový topík alba. Atmosféra skladby vybízí k tanci, pohodlně vas přenese někam do nočního baru, kde hraje kapela a tančí se tam. Clarke opět předvádí své bassové kusy a sekundují mu slavní Hubert Laws - flétna a Jean Luc Ponty - elektrické housle.
"Co když zapomenu šampáňo" je ryze bassová záležitost, propojená s piánem a opět vystavěná na smyčcových aranžích.
Na postu deváté písně je pohodová, ve středním tempu vedená skladba, opět vystřižená jako z tanečního baru... string arange, basa jako z partesu, opět J.L.Ponty el. violin a H. Laws flétna.
Až dosud to bylo silně komerčně pojaté album. Závěrečné tři skladby jsou už jen pro opravdové fajnšmekry, co mají nervy z oceli. 10 a 11 skladba je jen o technice a stupnicích, možná i o procvičování prstů. Tohle neuznávám, tohle není hudba a je to moc dlouhé poslouchat, na cd pro normální posluchače to tu nemá co dělat.
Taky poslední funky track se na tohle album moc nehodí. George Duke se tu trochu víc odhalil, než na začátku alba, ale tenhle kus by se hodil víc na jejich projekty Clarke - Duke I nebo II.

Celkem to pojímám jako dobrou desku. Je sice zatraceně komerční, ale hodí se třeba, když přijede tchýně na návštěvu a vy tohle pustíte. Tchýně nebude prudit a vy si vychutnáte Clarkeho a i jiných, vinikající techniku hry. Ovšem bacha na ten závěr. Ten je jak z jiného alba. Hodnocení Tři a půl. Bye Bye.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - East River Drive
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Nine Inch Nails - The Fragile

Nine Inch Nails / The Fragile (1999)

J.Rose1 | 5 stars | 25.07.2020

Nine Inch Nails - The Fragile


Rozum mi vždy říkal, že nejlepším albem NIИ je "The Downward Spiral" - skutečná bible tvrdého industriálu, ale co si budeme povídat, srdce to občas vidí trošku jinak...




Po ukončení divokého "The Self Destruct Tour" na podporu "TDS" potřeboval Trent Reznor dobít baterie a trochu si od všeho odpočinout. Trent se zkrátka stáhnul na pár let do ústraní. I když v jeho případě to znamenalo především pauzu od živého hraní. V tomto období se již vážený a uznávaný umělec věnoval převážně producentským pracím a filmové hudbě, kde spolupracoval s takovými jmény, jako například: David Fincher, Oliver Stone nebo třeba David Lynch. Kromě dokončení "Further down the Spiral" (1995), což byla kolekce remixů k stále ještě aktuální desce, vydal v roce 1997 naprosto fantastický singl "The Perfect Drug", který se objevil na soudtracku k filmu "Lost Highway". Režisér Mark Romanek opět spojil síly s NIИ a výše zmíněný singl obohatil o parádní videoklip. V něm Reznor vystupuje jako muž, jenž truchlí nad smrtí svého dítěte, a za pomoci alkoholu (konkrétně Absinthe) se stále více odděluje od reality. Někdy mezi léty 1995 - 1998 se Trent také léčil ze svých závislostí na omamných látkách, ale o tom se nikdy moc nemluvilo.



Začátkem roku 1997 se industriální mašina dala opět pomalu do pohybu a Trent Reznor začal spřádat plány na svůj, do dnešních dnů, nejambicióznější projekt. Obklopen kapelou i celou řadou různých hudebních hostů, pracně skládal, aranžoval a ve svém mateřském "Nothing Records" studiu spolu s Alanem Moulderem mixoval a produkoval. Duchovní nástupce "TDS" dostal nakonec název "The Fragile" a šlo rovnou o dvojalbum. 21. září 1999 se dílo konečně dostalo k hladovým fanouškům. Ač kritika tehdy vesměs pěla ódy, rozčarování některých zmatených fanoušků bylo nepřehlédnutelné. Asi každý tehdy doufal, že NIИ se vytasí s něčím jako "The Downward Spiral - Part Two", že nám Trent dovolí nahlédnout za roh Spirály a dostat se ještě hlouběji. Naštěstí se Reznor vždy řídil především vlastní intuicí, a tak si věci udělal v klidu a po svém. Jestliže "TDS" útočila silou parní lokomotivy a do popředí stavěla hlavně brutální industriální attack, špínu a svinstvo celého světa, tak "TF" přináší krom občasných výbuchů agresivity, především melancholii, strach z neznámého, a také naději.
Je pravda, že po lyrické stránce album částečně navazuje na "TDS" a přináší témata, jako deprese, užívání drog, ale rozhodně nestojí primárně jen na tom. Ostatně hudba, která tentokrát zaujímá stěžejní postavení, doznala také opravdu výrazných změn. "TF" staví daleko více na elektronice, ambientu, prog rockových pasážích. Do popředí se více dostává klavír, akustická kytara a Reznor ubral i na svém agresivním řevu. Atmosféra tu zaujímá výsostné postavení a to i díky faktu, že mnoho skladeb je čistě instrumentálních. Inspirace art rockem 70. let je velmi patrná, především se mi vybavuje "The Wall" od Pink Floyd, se kterou má "TF" dost společného. Ovšem, zatímco ve Watersově životním díle se nejdříve staví a po té bourá, tak "TF" na to jde opačně, a po úvodní explozi se pracně snaží v chaosu najít pořádek.



Máme tu tedy předobraz jedince na konci svých sil, který se snaží vypořádat s depresemi, úzkostí a závislostí na drogách, leč bohužel i přes všechnu snahu se kruh nakonec uzavře a příběh končí tam, kde začal. A teď už k samotným skladbám.



Disk 1: Left Side



Začínáme zostra. "Somewhat Damaged" je postupně gradující věc. Třaskavina s dlouhou zápalnou šňůrou, která startuje zlověstným, neustále se opakujícím akustickým motivem, na který se nabalují další a další zvuky. Uprostřed vše bouchne a iniciativu přebere zboosterovaná kytara a nával industriálních ruchů. V nastalém zmatku zničená duše řve a nadává na všechny, kdo jí v těžké chvíli opustili.
"The Day The World Went Away" je jedním z mnoha vrcholů alba. Intimní, až zasněnou atmosféru, tvořenou syntezátory, proříznou kytarové riffy, které stejně jak nečekaně přišli, tak po nějaké chvíli zase odejdou, a my se tak opět můžeme ponořit do rozjímání. S blížícím se koncem skladba opět nabere na intenzitě a závěrečné sborové "Na na nah,
Na na na" bere za srdce. V základní verzi skladba neobsahuje bicí.
"The Frail" je krátká, instrumentální nádhera, stojící na klavíru. Tolik melancholie a smutku v těch několika okamžicích. Když jedu v autě za šedého, deštivého počasí a do toho mi hraje tahle věc, tak se mi chce plakat.
Plíživá, pochodující elektrárna, to je "The Wretched". Negativní flák, pozorující člověka v absťáku, který neví, kudy kam. Přidušená nasranost a zmar.
"We’re in This Together" je jednou z nejlepších věcí, jakou Trent Reznor napsal. Vytažený virbl ve sloce, tvrdá kytarová stěna v emočně vypjatém refrénu a perfektní klavír v závěru. Nalezení zpřízněné duše, opora v člověku, společný boj za lepší zítřky. Konečně trocha optimismu :-) Mimochodem, v závěru zpívaná pasáž "You're the queen and I'm the king" přímo odkazuje na skladbu "Heroes" od Davida Bowieho.
Pod číslem šest se ukrývá titulní skladba. Sloky s tajemnou basovou linkou, a tak trochu šamanským bubnem, umocňuje procítěný přednes. Melodii v refrénu naplno rozvine výborné "slide" kytarové sólo. Bystrého posluchače hned trkne, že ona silná melodie, na které song stojí, se objevuje v už zmíněné instrumentálce "The Frail". Jinak se dá říct že, "The Fragile" je v jádru love song, ve kterém jedinec vyjadřuje obdiv a silnou náklonost k druhé osobě. Ona je tou "křehkou" kráskou a nadějí ve světě plném špíny.
"Just Like You Imagined" je druhá, celkem svižná instrumentálka, popoháněná pěknou basovou linkou a hned v úvodu zaujme skvělým klavírním partem od hostujícího Mike Garsona.
V táhlé, až mistické "Even Deeper" vyplouvají na povrch pochyby a strach z minulosti, která nakonec dostihne každého. Za zmínku stojí rovněž klenutý refrén se zkreslenou kytarou a pozitivním nábojem. Přesto se v závěru skladba vrací ke své ponuré podstatě. Zvukový bizár s až filmovou atmosférou a pochodovým rytmem, to je "Pilgrimage". Asi nejzvláštnější instrumentalní položka na albu. Po delší době tu máme nářez.
"No You Don't" to je tvrdý metalový riff, valivá bicí smyčka a úsečný refrén, který na nás v závěru Reznor odštěkává jako vzteklý pes. Zajímavostí této skladby je, že po lyrické stránce částečně vypovídá o zhoršení vztahu mezi Trentem Reznorem a Marilynem Mansonem.
"La Mer" je další instrumentálka, i když obsahuje krátký text ve francouzštině, který přednese Denise Milfort. Velmi intimní věc s klavírem, cellem a nápadnou basovou linkou, se kterou se ještě v budoucnu setkáme. "La Mer" navíc skvěle připravuje půdu pro závěrečný opus.
Pro "The Great Below" se hledají těžce slova. Hladina oceánu, rozjímání o životě, smrti, naději. Hluboké basy postupně mizí a nastupující syntezátory vytvářejí až éterickou atmosféru. Píseň vrcholí v čase 2:06, kdy přijde zlom a nádherná melodie se propojí s procítěným přednesem...



Poznámka: Druhý disk je všeobecně považován za ten hůře stravitelný a těžší na poslech. V podstatě souhlasím, i když musím říct, že trpělivost přináší růže. Right Side nedá nic zadarmo, ale opakovaný poslech se více než vyplatí.



Disk 2: Right Side



Z letargického spánku se pomalu probouzí "The Way Out Is Through". Celkem abstraktní záležitost s krátkým, šeptaným textem. Vrstvené zvuky se po chvíli prolnou se syntezátory a přidušeným zvukem bicích. Iluzi toho, že se nacházíme pod vodní hladinou rozbije až závěrečný úder do strun.
"Into The Void" nakopne šlapavý rytmus bicích, ke kterým se po chvilce přidá syntetizovaná basová linka. Ta samá, která byla použita v "La Mer". Uprostřed se trochu přitvrdí a krátké sólo na syntezátor převezme iniciativu. Dominantní Reznorův zpěv skladbou proplouvá až do roztančeného finále. Po lyrické stránce je to celkem depka.
"Where Is Everybody?" naznačuje, že idyla končí, ve vztahu se objevují trhliny a pochybnosti o sobě samém. Po hudební stránce jde o skrytý hit, poháněný zdvojenou basovou linkou, prohnanou přes syntezátor. Na sebe vrstvené vokální party tvoří v refrénu promyšlené harmonie.
"The Mark Has Been Made" je celkem temná instrumentalní skladba s celou řadou změn a nálad.
Svižná "Please" zaujme tvrdou basou a zkreslenou kytarovou plochou ve sloce. S nastupujícím refrénem se kytara spojí se syntezátorem a umocní tak Reznorův zpěv.
A máme tu asi nejznámější pecku druhého disku, a taky největší nářez. Protest song "Starfuckers, Inc.". Nápaditou elektronickou sloku s pulzujícím basovým hřměním, doplňuje bicí smyčka, jako z nějakého drum and bass setu. Trentova nahraná vokální linka byla vystřižena a po částech vrácena zpět do slok, tím se docílilo specifikého, trhaného, až robotického projevu. Úplným opakem je rockový, sborově odeřvaný refrén. Skutečná rána mezi oči.
Krátká, rychlá instrumentálka, to je "Complication" s chytlavou basou a kvílivým kytarovým sólem.
"I'm Looking Forward To Joining You Finally" se vyznačuje velice minimalistickými hudebními prvky. Tlumená basa, šeptavý přednes a "indiánské" perkuse. V dáli je cítit blížící se bouře.
A tou je industriální smršť "The Big Come Down". Sešup rovnou dolů. Démoni uvnitř hlavy se derou na povrch a naději na nový čistý život rozmetají na kusy. Hudebně je to takový polámaný stroj s bombastickou bicí linkou, industriálním lomozením a disharmonickou akustickou vyhrávkou. Odeřvané verše ve sloce skvěle kontrastují s melodickým zpěvem v refrénu.
Jakousi poškrábanou syntezátorovou melodií začíná "Under It It All". Po chvilce se přidá zběsilá bicí stopa a ospalý vokál, který postupně nabírá na intenzitě. Po pádu zpět na dno a v úplném osamocení zbyla jen slabá vzpomínka na to dobré. Končíme tam, kde jsme začali.
Temné finále zajistí náladová instrumentálka "Ripe (with Decay)" s klavírní improvizací již zmíněného Mike Garsona. Celou skladbou se nese velice pochmurný kytarový motiv, jenž skladbu i uzavírá.


... A ještě jedna zajímavost. Skladbu "La Mer" napsal Reznor ve svém hodně temném životním období. V roce 2009 si pronajal dům u oceánu, kde chtěl v tichosti skládat hudbu a hledat inspiraci, alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tam ale vážně uvažoval o sebevraždě. Špatný psychický stav, vyčerpanost a smrt milované babičky Clary se na Trentovi podepsala. Výsledkem několikadenního pobytu u oceánu nakonec byla právě skladba "La Mer". Mimochodem zmiňované babičce byla věnována skladba "The Day the World Went Away"...



Po ambiciózním dvojalbu přišla i stejně ambiciózní pódiová prezentace.

"The Fragility Tour" na podporu alba začalo 14. 11. 1999 a skončilo 9. 7. 2000. Kapela vystupovala jen v největších halách po celém světě a to ve složení:

Trent Reznor - zpěv, doprovodná kytara, basová kytara, klávesy, Prophet VS syntezátor

Danny Lohner - basová kytara, doprovodná kytara, syntezátory, vokály

Robin Finck - doprovodná a sólová kytara, E-bow, vokály

Charlie Clouser - syntezátor, vocoder, theremin, vokály

Jerome Dillon - bicí nástroje, samplér


Už fakt, že bylo "The Fragility Tour" časopisem Rolling Stone zvoleno nejlepším turné roku 2000 mluví za vše. Pro představu doporučuji výborný DVD záznam "And All That Could Have Been".


"The Fragile", to je opravdová hudební dokonalost s vynikajícím zvukovým ošetřením a vyjímečným hráčským nasazením. Asi to není ideální start pro seznámení s tvorbou NIИ, ale šanci si jistě zaslouží. Netvrdím, že jde o nejlepší nahrávku NIИ, ale v mém případě jde zcela jistě o nahrávku nejoblíbenější.


Ukončením "The Fragility Tour" skončila definitivně nejslavnější, a po kreativní stránce, nejpřínosnější éra Trenta Reznora a jeho NIИ.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Fragile
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Young, Neil - Arc

Young, Neil / Arc (1991)

makrelaman | 3 stars | 24.07.2020

Tento počin vyšiel pôvodne v limitovanej dvadsaťpäť tisícovej 3CD edícii albumu Weld. Je to predlhánska gitarová improvizácia Neila Younga ktorú prezentoval v rámci amerického Ragged Glory turné. Je to len pre skalných fanúšikov Neila Younga. Viac sa o tom naozaj nedá napísať.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Arc
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Young, Neil - Weld

Young, Neil / Weld (1991)

makrelaman | 4 stars | 24.07.2020

WELD! Veľmi priliehavý názov pre tento živý album, ZVAR hrubý a neopracovaný. Mohlo by sa zdať, že vydanie tohoto živáku z turné Crazy Horse po vydaní úspešného albumu Ragged Glory bolo zbytočné. Opäť tu nájdeme stokrát prevarené pecky ako Hey Hey, My My (Into The Black), Cinnamon Girl, Like A Hurricane, Cortez The Killer a skladby z Ragged Glory znejú takmer identicky s verziami zo štúdiového albumu. Ale... krásne to všetko drží pokope a vypočuť si ktorýkoľvek koncert Crazy Horse nie je nikdy strata času aj keď Live Rust z roku 1979 asi už nič neprekoná. Neila Younga mám skrátka najradšej s Crazy Horse. Kto má podobné chúťky tak si naozaj pošmákne. Tu sa kapelka ešte viezla na vrchole svojej úspešnej vlny. Neskoršie štúdiové nahrávky sú už veľmi kolísavé, raz hore (Psychedelic Pill) , raz dole (naposledy vydané Colorado ma veľmi nepresvedčilo).
Po dlhšej dobe som si toto 2CD pustil do sluchátok a opäť som chrochtal blahom. Márne budete hľadať, slabé miesto tam nenájdete. Poctivé 4 hviezdy.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Weld
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Karmakanic - Wheel Of Life

Karmakanic / Wheel Of Life (2004)

bullb | 5 stars | 23.07.2020

Niekedy som si myslel, že kotol, v ktorom sa varí dobrá hudba sa nachádza na britských ostrovoch. No dobre, beriem ešte južné štáty americkej federácie. Tam sa uvaril základ jazzu, ktorý mi vždy chutil. Zrazu vám tu predkladám popis druhého albumu Karmakanic Wheels of Life. A to sú Švédi. Môj mýtus je v keli, lebo ich hudba sa mi veľmi páči.

Zmeny oproti jednotke: Šéf Jonas Reingold si tu vybral ako gitaristu iného. Volá sa Krister Jonzon. Veľa som sa o ňom nedočítal, ale je charakterizovaný ako jazzový gitarista. Fakt, je to aj počuť. Roine Stolt je podľa mňa „rockovejší“. Úvodná Masterplan, Part 1 vyvalí na poslucháča všetko kvalitné, čo môže Karmakanic ponúknuť: Divoké behy gitary a basovej gitary, lyrika s nádherným hlasom Görana Edmana. Musím sa opakovať, ich hranie má v sebe spojenú radosť, hravosť a dokonalú techniku. Hudobných nápadov je tu toľko, čo by niektorým skupinám stačilo na dlhé roky. Napríklad také Do U Tango?, kde neosobný počítačovo generovaný ženský hlas vyzýva do tanca. Nasleduje niečo, čo mi pripomína zlaté časy jazzrocku (napríklad aj Return To Forever z obdobia hymny). Perfektne mastia, do toho im hlas počíta do štyroch. Paráda, ktorá potom nasleduje sa volá Where The Earth Meets The Sky. Toto sa mi javí ako vrchol albumu. Popové piano, drsná (pripomína nebohého Chrisa Squire) basová gitara, virtuózna gitara a do toho skvelý Zoltan. Takto to pokračuje ďalej, čo skladba, to radosť a virtuozita. Pokoj nastane až v záverečnej Masterplan, Part 2, kde si zahral krásne romantické sólo Roine.

Nerozumiem mnohým veciam. Ani Karmakanic. Tvrdím len jedno: Skvelá hudba. Páči sa mi.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Wheel Of Life
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Lialim High

Twin Age / Lialim High (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 23.07.2020

Kapela se vcelku pružně po necelém roce pochlubila svým druhým albem Lialim High(1997). Je s podivem, že po tak povedeném debutu nebyla oslovena žádnou vydavatelskou firmou a tak se i na druhém CD skví znak jejich vlastního labelu Altair Rec. Nahrávání samotné se oproti debutu protáhlo z jednoho měsíce na dvojnásobek a na první poslech je znát, že si jsou muzikanti daleko jistější ve společné souhře, aranže se zdají propracovanější a skladby působí vyzrálejším a kompaktnějším dojmem.

Kapela stále operuje na přesně vymezeném poli neo prog rocku archaičtějšího vyznění s náladami ne nepodobnými Genesis nebo Marillion, ve zpívaných pasážích s prvky IQ, ovšem interpretovaných po svém. Ze skladeb jako by na mne dýchla i taková tajemná atmosféra romantiků typu raných Visage či Ultravox.

Po vydání alba vyráží Twin Age na několik koncertů a všude, kde hrají, zastiňují většinu hlavních hvězd. Mladíci s věkovým průměrem 24 let (nejen klávesák působí dojmem středoškoláka) ohromují posluchače muzikou i koncertním provedením, které nepostrádá akci a kde dochází i na změny kostýmů. Takto to probíhá třeba i na holandském festivalu ProgFarm 1998, kde jak jeden přímý účastník uvádí, ještě během vystoupení mizí všechny nabízené CD...

Na albu samotném se nachází (rovněž jako na debutu) šest skladeb, ale celková stopáž je o deset minut nafouknuta, což přijímám s velkou radostí, neboť úvodní Twelve Feet Tall (nyní nasazená v Progboard hitparádě) přináší na ploše jedenácti minut pravé neo prog rockové hody s několika změnami nálad i tempa doplněnou o něžnou klávesovou mezihru, kde zazní i flétna. Druhá Blinded je krásná balada s podkresem kláves a klavírem, kde zpěvák Johan Hansson snad konečně přesvědčuje, že jeho projev není plochý a nevýrazný, tak jak se to některým posluchačům připadá. V závěrečné třetině songu se připojuje svým sólem kytarista John Löwenadler a skladba graduje do fantastického finále. Čtvrthodinku strávenou s ústřední skladbou alba – The Pelican Lie jsem si rád zopakoval snad třicetkrát. Úvodní, jakoby slavnostní kaskády kláves nás připravují na krásné sólo kytary podkreslené mellotronem a na příběh o těžkém rozeznání lži od pravdy odvíjející se ve středním tempu. V tomto opusu lze najít vše, co fanda této muziky hledá, klávesové mezihry, kytarová sóla…. ale to bych se již opakoval. V podobném duchu se odvíjí i následující dvě skladby, závěrečná dvouminutová instrumentálka The Final Decision klidní emoce.

Závěrem : Skvělé album dnes polozapomenuté skupiny, které vstup do první ligy zabránila jen neexistence spolupráce s nějakou význačnejší firmou, jež by je více propagovala. Album je dnes beznadějně vyprodáno, o jeho šíření později starala i francouzská firma Musea, která se zaměřuje na podporu a šíření nekomerčních nahrávek všeho druhu do celého světa.

V recenzi na třetí desku se podělím i pár informací ze světa Twin Age, podařilo se mi totiž kontaktovat klávesáka Carla Johana……

» ostatní recenze alba Twin Age - Lialim High
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Nine Inch Nails / The Downward Spiral (1994)

J.Rose1 | 5 stars | 22.07.2020

Léto 2005. Byl jsem na učňáku, zamilován do metalu. Éra Lucie a Wanastowek doznívala v mé posluchačské minulosti a nyní mi srdce pulzovalo jen pro těžký kov... a taky pro Guns N' Roses. Těmi to vlastně začalo. "Chinese Democracy" už byla nějaký ten pátek v plánu a já hltal každé nové info, Leak, či fragment nějaké nové skladby. V té době jsem četl článek, že Axl Rose se tou dobou zabývá nebo snad zabýval zvukem Nine Inch Nails a chtěl by tak trochu znít jako oni. Chvilku po té jsem zjistil, že jistý Trent Reznor z kultovních NIN, dělal sountrack k videoherní pecce Quake a taky částečně k DOOM 3. Do třetice jsem se doslechl, že jednou z nejlepších desek 90' let je "The Downvard Spiral" od NIN. ,,Fajn, to musím slyšet." Šikovný kamarád mi tedy stáhnul celou tehdejší diskografii. Bez okolků jsem se rovnou vrhnul na TDS. Po jednom poslechu jsem odložil sluchátka a šel ulehnout, aniž bych vlastně věděl, jak s tím čerstvým hudebním zážitkem naložit. Po dvou dnech jsem se k poslechu, omámen touhou po něčem opravdu novém, co mi nedalo klidného spání vrátil a byl jsem ztracen.

TDS je svým způsobem koncepčním albem, jenž obsahuje řadu metafor a vrstev. Rámec narace je tvořen "příběhem" jedince, který po příslovečné spirále klesá do hlouby vlastního šílenství. Cestu do temné propasti lemují drogy, náboženství, sebepoškozování, sex, násilí, nemoci, zrada a v závěru sebevražda. Hudebně to není o nic veselejší. Industriální dunění, elektronické pazvuky, řezavé kytary i expresivní řev, to vše se zcela přirozeně prolíná s nihilisticky laděnou, lirickou složkou alba. Pokud máte špatnou náladu, tak si TDS rozhodně nepouštějte.

Úvod alba skutečně trhá uši. Startovní nenávistná "Mr. Self Destruct" útočí se silou tsunami a brutální kovové beaty s řezavou kytarou drtí nekompromisně posluchačovu mozkovnu. Depresivní a o poznání pomalejší "Piggy" se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a jakýmsi crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru skladby. Následuje anti - křesťanská "Heresy". Hitovka s dobře šlapajícími elektro samply a strohým, do mozku se zařezávajícím refrénem. "March Of The Pigs"  pořádně přitopí pod kotlem a nekompromisně drtí náš nenasytný systém na kusy. Výborná je i nečekaná klavírní vyhrávka, která brutální industriální útok na moment zastaví. A je tu legenda a jeden ze symbolů 90' let. Sexuálně zvrhlá, v rytmu srdce šlapající diskoška "Closer". Text je opravdu chorý, refrén nesmírně chytlavý a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka uhrančivý. Navíc je super, jak se ve své druhé půlce skladba zvrhne do totální NIN párty, kde se elektro zvuky, klávesy a kytary mísí v dokonalé symbióze. Sředně tempá "Ruiner" dusá v rytmu opakující se bicí smyčky, která má sílu rozpohybovat celé tělo. Naléhavý refrén, umocňují titánské klávesy, jenž tvoří nepropustnou bariéru. V polovině skladba nečekaně zpomalí a nabídne, krom zlověstné atmosféry, i jediné, značně zkreslené kytarové sólo na albu. Zhudebněné šílenství, to je "The Becoming" s nasamplovaným nářkem v pozadí a tvrdým industriálním lomozem v závěru. Asi nějak takhle se cítí člověk, slyšící hlasy ve své hlavě. A máme tu opět nános černoty a deprese. "I Do Not Want This" je velice temná skladba s explodujícím refrénem, skladba ve které posloucháme nářek zlomeného člověka, volajícího o pomoc. Klavír ve slokách je melancholický a kytarová rána v refrénu je silně metalová. Je "Big Man With A Gun" zpovědí psychopata, co chce někomu narvat hlaveň do huby a stisknout spoušť nebo jde o výsměch tehdejší HIP-HOP scéně? Těžko říct, každopádně jde o jeden z největších nářezů na albu, kde se drsné kytary rvou s expresivním řevem a brutálním elektro křovím v pozadí. "A Warm Place" je jediné hřejivé místo na albu. Ambietní zvuky a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a opravdové ticho před bouří. A skutečně. Nenávist a zvrácená mysl vyvěrá v "Eraser", kde se postupně sílící sonická bouře a nepropustná kytarová stěna prolíná s krátkým, úderným textem. Reznorovo "KILL ME!" se doslova vypaluje do duše. Opravdu nekompromisní záležitost. Uprostřed jezera plného jedu se nachází továrna s názvem "Reptile". Plazivá toxická tryzna, která za doprovodu průmyslových robotů vypovídá o  velice nezdravém vztahu. O dívce, která si to rozdá s každým, bez ohledu na následky. Blíží se konec spirály, a tak si rovnou v titulní ódě na depresi proženeme kulku hlavou. Ticho, konec, úplné dno a nicota. Jen matná vzpomínka na odporný život i marná touha začít znovu a býti lepším člověkem v legendární "Hurt". Krásná melancholická perla, usazená na samotném vrcholu hnoje.

Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým spirála bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Inu, ač nejde o album dvakrát pozitivní, tak hudebně, potažmo skladatelsky je to masterpiece. Je v tom něco z EBM scény, na které stál debut, metalová nasranost a agresivita z mini EP Broken, a pak spousty dalších ingrediencí z tehdejší doby. Od popu, přes grunge, až po metal. Nemá moc cenu zmiňovat ostatní hudebníky, jenž se na albu podíleli. Je to pomník Trenta Reznora. Pomník, který už nepřekoná. To on stojí za všemi skladbami, konceptem a finálním výsledkem. Za zmínku stojí ovšem zvukový inženýr Flood, který spolu s Reznorem album produkoval a oba odvedli fantastický kus práce. Po zvukové stránce to zkrátka zabíjí ještě dnes.

The Self Destruct Tour na podporu alba začalo z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Jedním z vrcholů tour bylo i vystoupení na festivalu Woodstock, kde se kapela chvilku před samotným koncertem vyválela v bahně, a takto vylepšená spustila svůj set. 12.5. roku 1994, skupina vystoupila v pražské Lucerně. Za podpory alkoholu a jiných látek předvedli hřebíci brutální destruktivní show. Zde předkládám úryvek z tehdejšího tisku: "Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil pořadatel, který nevypadal také nejveseleji." Škoda že mi tenkrát bylo pouze 7 let a na koncertě jsem chyběl :-). Pro pořádek ještě uvedu sestavu, ve které NIN tehdy drtilo pódia. Trent Reznor - hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck - hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner - baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna - bicí. James Woolley na střídačku s Charlie Clouserem - klávesy, syntezátory, programování.

Album mi definitivně rozšířilo hudební obzory. Krom mích oblíbenců jako Slayer, Morbid Angel či Iron Maiden, jsem náhle začal poslouchat třeba Ministry, Nitzer Ebb, Davida Bowieho nebo Depeche Mode. Pokud chcete s NIN začít a nevíte u jakého alba, tak za mě zvolte klidně spirálu. K poslechu doporučuji přítmí, klid a panáka něčeho ostřejšího.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 22.07.2020

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

bullb | 5 stars | 22.07.2020

Včera popršalo: Oddych - do záhrady sa neoplatilo ísť. Sviatok, a to je dôvod na dobrú hudbu. To po prvé. Po druhé: test novej zakúpenej prenosky na gramci. Ruka automaticky a neomylne vybrala Caravanserai od Santanu. Krásny obal, ktorý skrýva klenot. Je to štvrtý album po trojici „latino“, z ktorej sa mi najviac páči trojka, na rozdiel od chronicky známej dvojky Abraxas a slabšej jednotky.

Kdesi som čítal, že to, čo človeka ovplyvnilo v období dospievania je trvalé. Pre mňa to bola Caravanserai. Možno tajomným úvodom, ktorý plynule prechádza do Waves Within. Nie, nie, žiadne pravidelne tikajúce bubny, bongá a iné bicie nástroje. Výrazná basa s virtuóznou gitarou Carlosa pokračuje aj na ďalšej Look Up. Zvuky hammondovho organu (Gregg Rolie po tejto platni Santanu opustil a vytvoril Journey) otvárajú Just in Time to See the Sun. Carlos tu krásne spieva, bez afektu a civilne. A je tu Song of the Wind !!! Carlos hrá jedno z najkrajších gitarových sól na svete. Aj keby už nič ďalšie nenahral, toto ho vynieslo na trón gitarových bohov.
Druhá strana (tíško priznávam po vrchole Song of the Wind je o pár promile slabšia) začína skladbou The Love of the Universe platne a pokračuje v „non-latino“. Tajomná Future Primite opäť evokuje atmosféru úvodu a zobúdza démonov tajomného miesta oddychu karaván. Našťastie Stone Flower má v sebe optimizmus, ktorý musí vyústiť do „klasickej“ La FuenteDel Ritmo a záverečnej Every Step of the Way.

Carlos Santana má tu skvelých spoluhráčov. Dokonalá hra na nástrojoch je vyvážená tajomnou atmosférou. Preto patrí k špičkovým dielam nielen Santanu, ale celej rockovej (jazzovej, progrockovej, alebo akej chcete) histórie.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Karmakanic - Entering the Spectra

Karmakanic / Entering the Spectra (2002)

bullb | 5 stars | 21.07.2020

Existuje niečo nepolapiteľné, niečo vznášajúce sa medzi interpretom a poslucháčom. Toto „čudo“ sa stále obšmieta, pobehuje, niekedy rozčuľuje, väčšinou však prináša radosť.
Netreba hádať: Je to hudba! Pre niekoho neustály tok „najlepších hitov“ z rádia, pre iného veselá dychovka, pre ďalšieho ... nemá zmysel menovať.

Pár rokov dozadu si na tomto fóre prečítal chválospev na skupinu so zvláštnym názvom: Karmakanic. Takmer na prvé počutie som si povedal: Je to výborná muzika. Má všetky vlastnosti dôležité pre mňa (a dúfam že aj pre ďalších čitateľov tohto môjho diela). Napríklad spev, ktorý nepripomína jačanie, ani kňučanie, ale hlavne vynikajúca hra všetkých hudobníkov hraničiaca s virtuozitou. Tu sa ozývajú moje dávne pudy vycvičené jazzrockom. Áno, táto hudba našla poslucháča.

Album otvára recitácia ako z rozprávky na dobrú noc. Nasleduje titulná Entering Spectra. Tu chlapci ukážu svoje tromfy. Dynamické pasáže s dominantnou basovou gitarou striedajú idylické. Mojou slabosťou sú bubeníci. Jaime Salazar a Zoltan Csörsz v dokonalej súhre s basou Jonasa Reingolda predvádzajú špičkové výkony. Göran Edman mi je sympatický svojou farbou hlasu a spevom bez zbytočných príkras. No a hlavne Roine Stolt, Tomas Bodin spolu s Reingoldom už vo Flower Kings ukázali muzikantský kumšt. Čo ma najviac teší, že z hudby cítiť pohodu a radosť z hrania. Toto počujete z každej skladby, napríklad aj z časti suity od J. S. Bacha, ktorú si „strihol“ sám producent Jonas Reingold. Zmes elektronických zvukov a smiech v pozadí uvádza záverečnú Welcome To Paradise. Skvelý záver. Naozaj vitajte.

Podrobnejší prieskum nech si urobí každý poslucháč sám. Zámerom nebolo rozpitvať album po jednotlivých skladbách. Dúfam, že týchto pár riadkov podnieti na vypočutie tejto prvotiny dokonalých hráčov. Svoje dávnejšie rozhodnutie korigujem, zaslúžia si plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Entering the Spectra
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Marillion - Afraid of Sunlight

Marillion / Afraid of Sunlight (1995)

EasyRocker | 5 stars | 20.07.2020

Svět hogarthovských Marillion jsem díky letité práci mr horyny odhalil až velmi nedávno. Moje uši a mozek najednou se s rozkoší otevřely té velebné, až ospalé rezignované náladě, na nichž jako koruna ční kytaristovy melodické elixíry. I tenhle démanty posetý skvost může hrdě čnít vedle čehokoli z Fishovy éry.

Typický tónový souboj Rothery+Kelly nás uvádí do atmosféricky i vokálně jímavé, avšak i rockově dunící Gazpacho. V úvodu i závěru nechybí působivá sonická moderna. A jste-li nostalgiky po Marillion bez kompromisů - dusot Cannibal surf babe je tu, a držte si klobouky... Rotheryho něžné doteky po hmatníku, a Hogarthův nadlidský výkon - a zjeví se jedna z Top balad celé jejich kariéry. Beautiful. Dávno jsem podlehl... s tím už smrtelníci nechodí. Pět minut tlumené akustické krásy s hrdelním absolutnem a relaxační náladou = Afraid of sunrise. Osm minut s arcidílem Out of this World - obelisk melancholického génia této pětice. A dokonalé okénko, jak skvěle jim to v téhle době šlapalo. Titulní opus melodicky i harmonicky korunuje, co předchůdce načal, tyčí se jako velcí bratři. Asi nejen pro mě vrcholové číslo na desce. Při Beyond You jsme svědky Rotheryho skoro nekonečné studnice nápadů. Od mocných linií velitele šiku, ječících sól až po klid - v závěru se rockově přitápí, to je jasné. Také závěrečné dějství King překlenuje obojí - pilíře Trevawas+Mosley kontra Hogarth, Kellyho krasojízdy a nakonec vše ovládající i ničící mr. Rothery.
Z mimořádně nadité bonusovky (1999), kde fanoušci najdou možné i nemožné, nutno zmínit funky číslo Icon a hladivou singlovku Live Forever.

Taková hudba je spíš o emocionálním propojení s duem Rothery + Hogarth, ale i další u základů této katedrály nezaostali. Narozdíl od lehce nesourodé Anorakhnophobie mi sedí jednotlivé skladby i celek. Ani trefa vedle, žádná vycpávka, nedodělek. Se Seasons End + Marbles asi tři nej z hogarthovek, pokud bych měl vybírat.

» ostatní recenze alba Marillion - Afraid of Sunlight
» popis a diskografie skupiny Marillion

Banco del Mutuo Soccorso - Banco

Banco del Mutuo Soccorso / Banco (1983)

Snake | 1 stars | 20.07.2020

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil...

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat ? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale - jak se později ukázalo - byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě !), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un'ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu "posluchačů", nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích...

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980 - 89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Twin Age - Month of the Year

Twin Age / Month of the Year (1996)

jirka 7200 | 4 stars | 20.07.2020

V první polovině devadesátých let se ve Švédsku formovaly nové naděje progresivního rocku. Starej pardál Roine Stolt založil The Flower Kings, Landberg vydali v té době několik pozoruhodných alb, zrovna tak namátkou Anekdoten, Sinkadus, Anglagard nebo Simon Says či Ritual. Při podrobném prozkoumání alb těchto uskupení fanoušek této muziky zjistil, že každá kapela si zvolila trochu jinou cestu a čerpala z rozdílných zdrojů. Některé do svého výrazu zakomponovaly melodiku místních lidových písní (Änglagård), některé okořenily svůj sound alternativou (Anekdoten) či folk rockem (Ritual), některé přidali více melodií (Galleon).

Členové Twin Age hledali svůj výraz v Dream Theater revivalu Illusory Dawn, později v projektu Altair vzhlíželi více ke kanadským Rush. Po založení Twin Age pilovali svůj hráčský um na starých skladbách od Genesis a zároveň psali svůj vlastní materiál na debutní desku. Tu si nakonec vydali na vlastním labelu Altair, světlo světa spatřila v roce 1996 pod názvem Month Of The Year. Nebylo tedy velkým překvapením, když se na ní objevilo šest skladeb se sympatickou stopáží 40 minut, které své velké vzory v podobě ranějších Genesis nezapřely. Překvapivě k faktu původního zaměření muzikantů nejde o nějaké bohapusté kopírování této skupiny, ale spíše sympatické rozvíjení původního odkazu, tak jak jej kapela zanechala přibližně po albu Wind & Wuthering v půli sedmdesátek. Tím nechci říci, že by se v Twin Age nacházeli virtuosové a skladatelé stejné úrovně, ani Gabrielův styl zpěvu nenaleznete, Johan Hansson frázuje spíše jako Peter Nicholls z IQ, má i kapánek podobnou barvu hlasu. Ozývají se naopak fandové, kteří by si přáli, aby Genesis v osmdesátkách pokračovali v podobném duchu.

Typicky severskou ponurost jsem tu nenašel, písně mají spíše jemně melancholickou náladu, odhehrané ve středním tempu a pokud bych neznal souvislosti, řadil bych je mezi anglické partičky. Zvuk je více postaven na klávesových hradbách. Při pozornějším poslechu lze však odhalit nesporné kvality jejich původce - Carl Johana Kilborna. Tento klávesák svůj nástroj zdatně a invenčně obsluhuje, druhou rukou v pohodlně zvládá třeba mellotron. Kytarista John Löwenadler se drží více vzadu, musíte jeho party v nahrávce chvíli „hledat“ ale jeho krásné kytarové ornamenty dokážou skladbu krásně rozvítit (The Majority, Emily Dawn). V úvodní In The Well zastoupí v pohodě klávesovou linku.

Všech šest skladeb na ploše čtyřiceti minut pohladí po duši každého fandu neo prog rocku se symfonickým nádechem. Tři sklady svou stopáží přesahují osm minut a dávají tak prostor k několika klávesovým mezihrám. I ve zbývajících třech „pětiminutovkách“ lze možno vysledovat několik přechodů a změn tempa. Jen The Majority, která je takovým malým hitem s úvodním klavírním intrem v duchu Beatles ma jednodušší strukturu, jako jediná se drží systému „sloka refrén sloka“ a zpěvák tu svým dramatickým projevem asi nejvíce vyvolal mlhavý obraz IQ.

Texty jsou hodně neuchopitelné, jedná se spíše o takové abstraktní útržky pocitů složené do příběhů, takže při mé nedobré angličtině se tu s jejich obsahem nepodělím. Někdy mám trochu pocit, že byly vystavěny tak, aby dobře zapadly do melodie.

Konečný závěr si na tuto kapelu budete muset vytvořit sami. Někteří kritici ji šmahem odsoudili do pozice plagiátorů raných Genesis, z čímž já v žádném případě souhlasit nemohu. Takto to dle mého může připadat posluchači, který letmo odkliká několik útržků ze skladeb, kde mu částečná zvuková podoba nástrojů může vyvolat podobný „retro“ pocit. Kdo dá Twin Age šanci, objeví sympatickou snahu hudebníků o vlastní výraz. To v ruku v ruce s precizním a krásně čitelným zvukem není vůbec málo….

» ostatní recenze alba Twin Age - Month of the Year
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Alcest - Spiritual Instinct

Alcest / Spiritual Instinct (2019)

Konnie | 4 stars | 20.07.2020

Žánr shoegaze mne dlouhou dobu míjel lehkým obloukem a já produkci tohoto typu vnímala jako neškodnou, náladotvornou muziku, která však ve mně neprobouzela žádné hlubší emoce a nevyvolávala potřebu záměrně vyhledávat další počiny tohoto typu. Ani blackgaze, z této škatulky odvozený to u mě neměl snadné. Většina těchto děl z dílny dvojice Neige-Winterhalter na mne působila jako prazvláštní šumivá monolitická zvuková clona, ze které semotamo vystupoval jakýsi hudební motiv, aby se v ní poté zase utopil a moje uši se jaksi neměly čeho zachytit.
Naštěstí pro mne – nebo pro Alcest? .-) – se koncem loňského roku objevil Spiritual Instinct. Konečně album, na kterém dokážu spolehlivě odlišit jednu skladbu od druhé! :-)

Deska obsahuje 6 skladeb o celkové délce slabých 41 minut. Už tento fakt je mi velmi sympatický a působí na mě dojmem, že Alcest rozhodně nemíní hazardovat s posluchačovou trpělivostí a předkládají mu pouze vytříbený výběr ze své produkce.
Působivě jednoduchý černý přebal dává tušit, že jeho nitro ukrývá cosi nejednoznačného, na první pohled tajemného. Přestože zvláštní posmutnělá postava harpyje odkazuje spíše k řeckým mýtům, její vyobrazení s tichým výrazem v tváři a v poklidné pozici mi připomíná více severskou a keltskou ornamentiku, což s ohledem na původ autorů není nic nečekaného. A že si z těchto keltských kořenů autoři berou inspiraci plnými hrstmi nás přesvědčí už úvodní Les Jardins De Minuit. Jakoby vyprávěla příběh z dávných dob, spíše než z půlnoční zahrady… nad lukami houstne mlžný opar, mezi stromy se mihnou temné siluety mužů běžících bezhlesně po stopách vyplašeného jelena. Chladné paprsky úplňkového měsíce kloužou po ornamentech na jejich pažích svírajících oštěpy, kromě jejich soustředěného dechu se jen semtam ozve prasknutí větévky či poplašený výkřik probuzeného ptáka, ale napětí roste každým okamžikem… barvitý, dramatický, honosný úvod alba.
Následující Protection je přímočařejší, staví více na bicích a úderném opakování základního riffu, ale ani ona nepostrádá gradaci. Asi pro silnější groove a jednodušší zapamatovatelnost byla také vybrána pro singl předcházející vydání celého alba.
Saphirre s nástupem připomínajícím rockovou gotiku typu Mission či Sisters of Mercy přináší celkové zklidnění a uvolnění. Někomu může připadat monotónní, snad až nudná, ale na mne svým repetetivním, pomalu gradujícím tempem působí jako uklidňující rocková mantra. A příjemné rytmické ladění může být pro někoho i inspirací k tanečnímu vyžití…
První zádrhel na cestě k pěti hvězdám se dostavuje se čtvrtou skladbou – L'île Des Morts. Začátek zní sice slibně, ale její následující tempo, rozplývající se do jakési monotónní hmoty mě drží v dlouhém, možná až příliš dlouhém očekávání příchodu něčeho výjimečného… k čemuž, bohužel, nakonec nedojde. Výsledkem je atmosféra připomínající starší alba, která mne moc neoslovuje.
Určitou kompenzaci za předchozí počin mi přináší Le Miroir – náladová, poetická balada, s nečekaně úderným entré, jinak ale plná rozšuměných kytar proplétajících se se zvonivými klávesami a vokálem vzpínajícím se až k oblakům. Její závěr korunují hladké, křišťálově čisté riffy. Taková malá třešnička na dortu.
V poslední vznosné a éterické Spiritual Instinct lze asi nejlépe vysledovat, že vokál částečně přebírá roli dalšího hudebního nástroje. Neige uvádí, že určitý podíl jeho textů vlastně nemá konkrétní obsahový význam, ale je konstruován spíš s ohledem na libozvučnost jednotlivých slov. Údajně se jedná o skladbu napsanou na počest kamaráda, který spáchal sebevraždu, možná i proto ta minimalizace textu. Co také v takovém případě ještě dodávat… Přesto bych ale od závěrečné skladby očekávala něco více než už známé a opakované motivy. Mnou vyhlížené velké finále na způsob úvodní skladby se nekoná, což mě dosti mrzí.

Můžu ale nakonec s radostí konstatovat, že Alcest se podařil husarský kousek – vytvořili album, které se mne dotklo mnohem více než ta předchozí a získali si tím můj respekt a zasloužené 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Alcest - Spiritual Instinct
» popis a diskografie skupiny Alcest

Jones, John Paul - Zooma

Jones, John Paul / Zooma (1999)

chimp.charlie | 3 stars | 15.07.2020

John Paul Jones. Nejnenápadnější Zeppelin, jediný, který neupsal duši ďáblu, a tudíž ho nesemlely ani drogy, ani sex, natož rokenrol. Však je to na něm také vidět: zatímco Robert Plant zestárl do podobny charismatického, životem otřískaného veterána (jakého ve filmu Revival tak sugestivně ztvárnil Marián Geišberg) a Jimmy Page do vyžilého uhlazeného gentlemana, John Paul – no schválně, neznat ho, na jakou profesi byste ho podle vizáže šacovali? Vsadím se, že pokud by vás vůbec napadl šoubyznys, tak nejspíš na manažera – a jistě dost vysoce postaveného – nahrávací společnosti.

Leč k albu. Oč asi půjde, zjistíme už v první a zároveň titulní skladbě. Po prodromech z dálky se blížící bouře zčistajasna udeří basové hromobití. Jenže… Jenže jak se záhy ukáže, duní to docela jednotvárně, pořád dokolečka dokola: řečeno učeně jde vlastně o jakýsi ostinátní bas (dnes bychom řekli basový riff), nad nímž se vrší elektronické zvuky a nezřídka i pazvuky, zatímco vy pořád čekáte, kdy konečně něco přijde, jenže ono nic; výsledek bych charakterizoval slovy, jichž použil můj kamarád nad jistým abstraktním obrazem: zmatek před průjmem. Podobně pojatých skladeb je tu povícero, kupříkladu hned následující GRIND, stavějící na ještě hutnějším základu, GOOSE, která je spolu se závěrečnou TIDAL nad basovou linkou pokud možno zběsilejší než titulka, nebo B. FINGERS, pro změnu evokující staré dobré Zeppeliny, až máte dojem, že posloucháte nějakou pracovní verzi Immigrant Song. Spíš než hotovou muziku to leckdy připomíná základy, čekající, až někdo dotočí melodickou linku.

Z popsaného schématu ale přece jen pár věcí vybočuje. Třeba příjemná meditativní náladovka THE SMILE OF YOUR SHADOW. V BASS´N´DRUMS zase Jonesy dokazuje, že je i zdatným sólistou, nicméně neopouští předem daný stylový půdorys a nemá tedy smyslu srovnávat ho s velmistry jazzu a fusion (Jaco, Stanley, Victor…), vedle nichž bych ho možná nekriticky rád viděl – tihle hoši jsou opravdu jinde, což tentokrát nenahlížím z pohledu kvality, nýbrž žánrového místopisu. Že ale překročit hranice taky umí, dokazuje hned o dvě skladby dál ve SNAKE EYES: působivá hypnotická monotónnost a dlouhé brblavé sólo na elektrické varhany, až se všechny „plugged“ nástroje kamsi vytratí a zůstane jen velebně se klenoucí hra smyčcového orchestru (že by se John Paul inspiroval Petřinovou Benzínovou královnou? :-)), naznačující, že autorovy ambice týkající se klasické hudby vůbec nemusejí být přehnané. Pro mě vrchol alba. Na mateřskou loď se ale vracíme hned s následujícím NOSUMI BLUES, jehož intro jako by z ucha vypadlo Nobody´s Fault But Mine, takže u kytarového sóla si mimoděk představujete, jak by ho asi hrál Jimmy.

Suma sumárum, od nejvšestrannějšího exzeppelina jsem čekal víc. Hlavně nápaditosti – tohle album jako celek na mě působí spíš jen jako by si John Paul potřeboval něco vyzkoušet. Ano, Jonesova síla tkví právě v jeho všestrannosti a zároveň komplexnosti, stavějícími na řemeslné zdatnosti. Jenže jak se zdá, ono to s ním nakonec bude podobné jako s Jackem Brucem, o němž Jiří Černý napsal, že je především muzikantem pro muzikanty. Což John Paul dokázal měrou vrchovatou nejen v kapele kapel, ale i v (alespoň pro mě) pětihvězdičkových projektech s Diamandou Galás nebo Them Crooked Vultures. Tady váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Při svých hodnoceních se vždy snažím srovnávat umělce především s ním samým, teď se mi ale pořád vnucuje srovnání s ostatními mastodonty z doby Ledové. Takže dávám tři – sice silné, ale na čtyři už bych se musel opravdu hodně přemlouvat.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - Zooma
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul

Dead Can Dance - A Passage In Time

Dead Can Dance / A Passage In Time (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 15.07.2020

V roce 1990 se Dead Can Dance v rámci propagace své páté desky Aion poprvé odpoutali od evropských břehů a poctili svou návštěvou užaslé návštěvníky osmi amerických měst. Krom zasvěcených hudebních nadšenců v masovějším měřítku kapelu nikdo moc neznal, proto speciálně pro USA vzniknul výběr „Passage in Time“, který se stal takovou okružní cestou po posledních třech albech DCD.

Na obalu ani v bookletu není nikde uvedeno, kdo vybíral písně na tento sampler, pravděpodobně tedy rozhodli na ústředí vydávající firmy 4AD.
Z první, eponymní desky nebylo uvedeno nic a z následné Spleen and Ideal zazněla jen Enigma of Absolute. Zde rozumím tomu, byla snaha předložit obraz DCD v jakési ucelenější a kompaktnější formě a zbytečně novým posluchačům neplést hlavu goticko post punkovými vlivy z počátečního období souboru. Jen dvě ukázky z třetího počinu skupiny Within The Realm Of A Dying Sun byly překvapující volbou, zde bych rád ještě viděl třeba takovou Xavier nebo Persephone.

Výběr se tedy točí kolem nahrávek z Aion a The Serpent's Egg, pravděpodobně nejuznávanějšími díly DCD. Deset nominovaných skladeb hovoří za vše. Byla tedy zdůrazněna tvorba s evropskými základy v jakési její duchovní podobě. Vyjímkou je exoticky působící song The Host of Seraphim, kterou jsem krom filmu Baraka slyšel v mnoha dokumentech o bídě třetího světa, ale i v nejemotivnějším bodu snímku Mist od Stephena Kinga.

>> odkaz

Jako třešnička na dortě se na konci CD krčily dvě naprosto nové písně, kvůli které jsem tehdy bez zaváhání album koupil. Bird tehdy dokonale šokovala – její masivní elektronický sound prolnutý zvuky pralesa jak odněkud z daleké Amazonie s autentickými hudebními perkusemi místních obyvatel zněl omamně, až nebezpečně. Zároveň ukazoval, jakou cestou se v příštích letech chtějí DCD ubírat… V následné Spirit klidnil Brendan emoce a trochu napověděl, že i nadále bude čerpat z tradic Starého kontinentu….

Závěrem : skvělý dárek pro posluchače v USA, který si na průlom Dead Can Dance na zdejší trhy musel ještě počkat…
Po jeho pozdějším celosvětovém vydání dnes mohu doporučit všem zájemcům, kteří se doposud s touto kapelou nestřetli....

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - A Passage In Time
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Di Meola, Al - Tirami Su

Di Meola, Al / Tirami Su (1987)

stargazer | 3 stars | 11.07.2020

Al Di Meola je umělec, který v druhé půli sedmdesátých let produkoval jedno lepší album, jak druhé. Tento trend ukončila koncertní deska z roku 1982 Tour De Force a tímto počinem uzavřel jednu hudební kapitolu jeho života. Pak v jeho tvorbě nastala doba, kdy se tak trochu hledal. Experimentoval /což je velmi dobře/ s kytarovými technickými novinkami osmdesátých let. Doba všeobecně přála synthy nástrojům a Al se tomuto trendu musel jako většina přizpůsobit.

Album Tirami Su volně navazuje na jeho předcházející desku Soaring Trough A Dream. U alba Ti Su nechci rozvíjet detailně jednotlivé písně, spíš se zaměřím na komlexní hodnocení. Rytmicky tento počin se nese spíš ve středním tempu.
Tohle album je z části zpívané. Al si vybral jako zpěváka brazilce Jose Renata, majitele jednoho z nejkrásnějšího vokálu v dané zemi./Té doby/
Okolo virtuozity a feelingu Alovy hry nemá opět cenu nic řešit. Jako vždy perfektní výkon. Jen dodám, Di Meola hraje na synclavieru, akustických a elektrických kytarách, v určitých momentech přichází na scénu i kytarové krabičky. Čistý zvuk Gibsona střídájí právě tyto vychytávky.
Al si vypujčil na tuto desku "Song To The Pharaoh Kinds" od jeho mateřské kapely Return To Forever /Chick Corea/ a oproti originálu si to přearanžoval po svém. Zkrátil track na půlku času /originál 14 minut, Alova verze 8 min a nějeké drobné/. Co je hlavní, tato skladba je vedena kytarovým stylem a vůbec to není na škodu. Má to grády!
Alova tvorba si zakladá taky na perkusích a etnických rytmických nástrojích. I tady si bedlivý posluchač příjde na své. Mnoho zvukových zákoutí.

Celkem vzato a závěrem dodávám: Tohle album si užije jen ten, kdo má tvorbu Al Di Meoly rád, proto Di Meoláři, oprašte, vyndejte ze sklepů nebo skříní tohle album a pustě si ho do srdce. Není vůbec špatné. Ostatním ho vůbec nedoporučuji.

Hodnocení. Deska je super, není to sice žádná revoluce v hudbě, potěší hlavně fan club. "Čím starší, tím lepší" Dávám TŘI A PŮL.
Kdysi jsem tohle album nemohl ani vystát.


» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Tirami Su
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Tangent - Auto Reconnaissance

Tangent / Auto Reconnaissance (2020)

merhaut | 3 stars | 11.07.2020

Ve Sparku jsem tuhle desku moc nechválil: Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal. 3,5/6

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Martin H | 5 stars | 09.07.2020

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Dead Can Dance - Spleen And Ideal

Dead Can Dance / Spleen And Ideal (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 08.07.2020

Při čtení nedávné recenze EasyRockera na album Dead Can Dance - Within .... jsem, nahlédnuvší do hodnocení její ostatní produkce z hrůzou zjistil, že na Progboardu u některých zásadních alb není ani čárka. K několika posledním jsem tu recenze zavěsil, nyní tedy nastal čas k ohlédnutí se hluboko do minulosti, až k opusu Spleen and Ideal. Zpočátku mne nenapadlo, jak obtížný úkol to bude. Přes třicet let, co tuto desku znám, se mé vědomí po poslechu několika minut muziky vždy uvedlo do jakéhosi stavu alfa a já se od okolního světa téměř odpojil. Nyní jsem se musel soustředit na obsah, což se mi povedlo až na několikátý pokus a já pár řádků ze sebe přece jen vysoukal...

O deskách Dead Can Dance toho bylo napsáno mnohé, i to že Spleen and Ideal vytyčil jedinečný směr a zvuk kapely, který se stal po několik dekád jakýmsi trademarkem tohoto souboru. Nebylo by tedy od věci určit prvky, které jejich styl defilovaly.

Ač původně z Austrálie, kam emigrovali jejich rodiče, vrátili se oba hlavní protagonisté DCD do Anglie po uši zamilovaní do etnické hudby, kterou nasáli v tamních arabských a libanonských restauracích. V roce 1985, kdy se počali prosazovat v londýnském rockovém undergroundu , nazráli k rozhodnutí ve své muzice více pootevřít dvířka cizokrajným kulturám ale i evropské vážné hudbě, kterou v té době vstřebávali v londýnských knihovnách. To byl jeden díl skládačky.

S tím úzce souvisel jejich způsob projevu a zpěvu, role byly jasně rozděleny. Lisa s visáží gotické královny s vysoko natupírovanými vlasy začala používat zpěv ovlivněný glosolálií (tedy spojování slabik do neexistujících slov) a zastupovala spíše princip východních kultur, Brendan okouzloval všechny kolem zjevem rozervaného bohéma a jeho projev byl více evropský...

Třešničkou na dortu a posledním kouskem se staly i jejich texty ovlivněné symbolismem, jako uměleckým směrem, především básněmi Charlese Baudelaira. Brandon uvedl : „Naše písně byly o pravdě a klamu, podmíněnosti a svobodě, pochybnostech a víře a jejich kombinacích. Hledání dokonalosti, dosažení ideálu ..."
Posledním dílkem puzzle se stala vydávající firma 4AD, která dala jim prostor i podobně laděným a výrazným spolkům , například Cocteau Twins, X Mal Deutschland nebo This Mortal Coil.

Spleen and Ideal posunulo Dead Can Dance umělecky o nutný kus kupředu. Z ponurého gotického rocku prolnutého post punkovými prvky se rodila nová koncepce avizovaná již na předchozím EP Garden of The Arcane Delights. DCD se obklopili muzikanty ovládající hru na tympány, cella a housle a trombony, čím dosáhli potemnělého bombastického orchestrálního zvuku. Lisa doplnila písně hrou na čínskou obdobu cimbálu zvaný jangqin, na který hraje dodnes. Deska vzbudila velkou pozornost a dostala se na druhé místo v kategorii nezávislé muziky.

Na desce najdeme pět písní s rockovou rytmikou - The Cardinal Sin, Masmerism,Advent , Avatar a Indoctrination (A Design for Living). Každá z nich obsahuje rytmický vzorec, ve kterém se hypnoticky opakují monotónní figury basy a bicích. V temnějších, majestátních, gotickým rockem nasáklých skladbách se oba hlavní protagonisté o zpěv podělili. Každý do skladeb vnesl svým hlasem jinou náladu – Brendan jakoby svým barytonem konejšil, Lisa spíše zneklidňovala.
Například v Cardinal Sin repetitivní rockovou rytmiku doplnily dva trombony a Brendan mohl v klidu svým zpěvem vybudovat krásnou melodii. Podobným způsobem svým chladným hlasem Lisa okrášlila skladu Mesmerism, kterou obohatila decentní hrou na jangqin. Vedle trombonu byly použity i housle.

Zbývající čtyři sladby De Profundis (Out of the Depths of Sorrow), Ascension, Circumradiant Dawn a Enigma of the Absolute byly od rockové rytmiky oproštěny. Tyto malé, symfonicky laděné klenoty spíše připomínaly doprovod tajemných církevních slavností.
V prvních dvou (Acension je instrumentálka) excelovala Lisa, v houpavé Enigma of the Absolute rytmizované mohutnými údery na tympány zazářil Brendan…

Závěrem : na prvních třech albech a EP lze krásně sledovat vývoj této kapely. Od post punku a gotického rocku do oblasti pojmenované různými přívlastky : darkwave, modern classical, neo classical či ethereal wave. Album Spleen and Ideal mám hodně rád a v podstatě mu nemám co vytknout. Vzhledem k celé diskografii souboru však dávám čtyřku.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spleen And Ideal
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 05.07.2020

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Haken - Virus

Haken / Virus (2020)

alienshore | 3 stars | 04.07.2020

Pokiaľ som Haken minule označil za anti-melodikov, tak je to jednoznačne kvôli predošlému albumu Vector. Haken totiž stvorili dielo, ktoré sa vymyká logike. Albumy ako The Mountain a Affinity boli prísľubom toho, že Haken nahradia na prog-metalovom tróne Dream Theater. Vector to ale dokonale zahrabal pod čiernu zem. Vyzerá to tak, že na podobnej nôte sa vezie aj jeho braček s názvom Virus.

Haken a jeho hlavný skladateľ Richard Henshall v minulosti udivili hudobný svet skladbami typu Cockroach King, Earthrise či 1985. Na albume Virus nič podobné nenájdete. Čiže ďalší album bez hitu a bez skladieb, ktoré by to nejakým smerom ťahali a ponúkli aj poslucháčovi možnosť vrátiť sa k ich hudbe bez bolesti. Virus tak ako aj Vector vyklepáva hudobné rezne veľkým kladivom. Tvrdosť, rôzne zmeny tempa a temná aura bez patričnej hlavnej myšlienky. V podstate nič, pričom by zaplesalo srdce poslucháča odchovaného na prog 70-tých rokov a zároveň na klasikov prog-metalového žánru typu Dream Theater či Fates Warning. Bez poriadnych melódií sa veľká muzika robiť nedá, nech už je akokoľvek progresívna.

Progresivita je práve o zakomponovaní melódií do inovatívnych aranžmánov, stačí sa porozhliadnuť na tvorbu kapiel, ktoré tieto veci formulovali už v dobách minulých. Haken do toho začnú poriadne rúbať už s úvodným songom Prosthetic. Zaručene by ste ten začiatok nerozoznali od stovky iných prog-metalových kapiel. To je ten veľký rozdiel oproti nenávideným a kritizovaným Dream Theater, tých spoznáte hneď. Skladby sú neprehľadné a ťažké na počúvanie. V podstate je problém sa v nich zorientovať. Jedinou prívetivou lastovičkou je Canary Yellow. Tá ale tiež nemá veľmi pozitívnu atmosféru. Rozsiahla Messiah Complex je rozdelená do niekoľkých častí a v podstate len potvrdzuje momentálny stav Haken a ten je trochu zmetený v rámci ich hudobnej evolúcie.

Virus ťažko môžem nazvať originálnym a výnimočným dielom. Haken však majú na viac a to už aj dokázali. Tentokrát sú to samé sekané riffy, polyrytmy a neprívetivá hudobná produkcia. Vyzerá to, ako keby z neba mali padať sekery a ostré kudly. V realite je ale normálne, že občas je búrka a občas svieti aj slnko. Virus je skôr muzika pre vírusy, baktérie, parazity a určite si pri nej radi zatrsajú aj africké komáre. Nadšenci, ktorí ale majú radi gruntovné nepravidelné tempá si asi tiež radi zamaškrtia ...

» ostatní recenze alba Haken - Virus
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Star Riders - Heavy Fire

Black Star Riders / Heavy Fire (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 02.07.2020

Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.

S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.

Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.

Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.

Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.

Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.

Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Heavy Fire
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Algiers - The Underside of Power

Algiers / The Underside of Power (2017)

Konnie | 5 stars | 29.06.2020

Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.

Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.

Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.

Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.

» ostatní recenze alba Algiers - The Underside of Power
» popis a diskografie skupiny Algiers

Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond

Johnson, Eric / (& Alien Love Child) - Live and Beyond (2000)

stargazer | 4 stars | 28.06.2020

Především tohle album není pod hlavičkou Eric Johnson, i když se tak tváří. Jedná se krátkodobý projekt jménem Alien Love Child, který existuje pouze v koncertním provedení. Eric Johnson / člen uskupení ALCh / zde zajištˇuje jakousi obchodní značku a jméno, propagující tento projekt. Proto ten divný název Eric Johnson - Alien Love Child - Live And Beyond.

Album je zachyceno živě v lednu roku 2000 v americkém Texasu.
Zenland je otvírák jako prase. Rozjíždí se pomalu a klidně, pak přechází v opravdovou kytarovou divočinu, Eric zde kombinuje zvuky kytar, zní to jako kdyby vedle něj hráli další dva borci.
Druhý track, Last House On The Block je zpívaný blues song v texas stylu, ale uprostřed tohoto tracku Eric opouští zavedené blues stupnice a vydává se se svojí kytarou na úžasný jazzový výlet. Potom opět návrat do zavedené šablony Last House... Album se dál nese v duchu jižanského bluesového pojetí hry a těší na srdci i na poslechu.
V pátém songu se představí host koncertu, zpěvák Maldorf Milligan. Jeho hlas mi připomíná Joe Cockera, ale jen velmi vzdáleně. Tenhe doják na pátém postu desky se jmenuje Once A Part Of Me, je to top song na albu.
Skladba č.7 je taky zajímavá. Začíná blues tributem John Lee Hookerovi a končí fantastickou kytarovou exhibicí.
Jdeme do finále!
Koncert uzavírá rokenrol jménem Shape I'm In zpívaný Ericem Johnsonem. Zapoměl jsem dodat, že tohle album je v trio obsazení: basa, bicí a kytara.

Hendrix ... Nirvana ... Cream ....Johnson and many many more.

Na závěr alba nám Eric uvařil studiovku jako z partesu. World Of Trouble.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun (1987)

EasyRocker | 5 stars | 27.06.2020

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Black Star Riders - The Killer Instinct

Black Star Riders / The Killer Instinct (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.06.2020

Při poslechu druhé desky Black Star Riders, která vyšla v roce 2015 pod názvem The Killer Instinct si všimnete několika drobných změn. Tou nejzanedbatelnější je změna na postu baskytaristy, které uvolnil Nick Mendosa muzikantovi z Ratt, Robbie Cranemu. Tou významnější je jméno nového producenta, kterou obsadil Nick Raskulinecz, velkej fanda Rush (taky s nimi dvě desky natočil) a chlápek co pracoval na deskách s Alice in Chains, Foo Fighters či Ghost. Jeho moderněji pojatý a ostřeji formulovaný zvuk Jezdce černé hvězdy vytáhnul ze škatule retro souboru, který čerpá jen z odkazu Thin Lizzy. I Warwick zmírnil snahu o přesnou nápodobu Lynottova projevu. Deset nových písní je sice postaveno na podobném modelu, ale už je znát určitý příklon k současným, americky znějícím hard rockovým spolkům. To pro někoho může být kladem, pro mě je to mínus.

Sex, Guns & Gasoline zbyl dle slov kytaristy Gorhama z nahrávání debutu, ale já mám celkově pocit, že těch písní bylo vyřazeno více. Nejméně u poloviny alba mám dojem přelouhovaného čaje, který nabízí jen slabší odvar All Hell Breaks Loose. Nechci tím říci, že jsou ty songy vyloženě slabé, ale již nemají tu sílu.

Zaujala mě až čtvrtá Soldiertown s keltskými motivy a vyřvávaným refrénem, je to taková sestra Kingdom of the Lost z prvního alba. Na ní hned navazuje uvolněná a pohodově znějící rocková pecka Charlie I Gotta Go. Jízda pokračuje – poloakustická a nádherně vygradovaná Blindsided nemá chybu. Jasná parafráze Boys Are Back In Town nelze přeslechnout v titulní The Killer Instinct.

V DeLuxe verzi na druhém CD najdeme pět věcí v akustickém provedení a nezveřejněnou Reckoning Day, která se jinam nevešla. Akustických desek mám doma nepočítáně a mám toto provedení rád, tyto verze však nepřinášejí nic zajímavého, žádnou změnu v aranžích či tempu – naprosto zbytečné.

Shrnuto : Black Star Riders se dostali do nelehké situace. Mají být stále revivalem Thin Lizzy, který občas zahraje své songy, nebo se oprostit od zatím dominantního vzoru a jít si svou vlastní cestou? Na to snad odpoví další deska.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - The Killer Instinct
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Davis, Miles - Agharta

Davis, Miles / Agharta (1975)

adam | 5 stars | 26.06.2020

Tento album je neskutocna sleha. Trvalo mi vela rokov, potreboval som dospiet, narazit, spadnut, vstat, ale napokon som ho obsiahol. Osobne oto povazujem za vrchol ktory Miles nemohol prekonat. Taka improvizacia, ktora vsak drzi pokope a strhne cloveka do meditacie napriek tomu ze je tvrda jak len moze byt kombinacia jazzu, funku, soulu, hardrocku ambientu a experimentalnej tradicie, tu este nebola. Napriek tomu ze to je velmi dlha retaz tonov co si treba vypocut, clovek cez to preplava a cas odplava. Pete Cosey na gitare je jeden nedoceneny genius. To copredvadza je o level vyssie ako ktokolvek v tej dobe. Napriek tomu pred a ani po Milesovi nic nenahral. Proste hral koncerty a zdokonaloval gitarove majstrovstvo. Handerson sa potom preslavil ako soulovy a funkovy az popovy spevak. Tu predvadza na basgitare ekvilibristiku co je naslapana a drzi kapelu pokope. Bicie a perkusie donuju tento album zvukmi z dzungle a do toho idu dychy a elektronika. WOW.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Agharta
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Star Riders - All Hell Breaks Loose

Black Star Riders / All Hell Breaks Loose (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 26.06.2020

Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.

Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.

Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.

Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.

Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.

Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.

Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.

V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.

Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…


» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Novalis - Sommerabend

Novalis / Sommerabend (1976)

legolas | 4 stars | 24.06.2020

Němčinu jako vyjadřovací jazyk v hudbě zrovna nevyhledávám. Tady ale udělám rád vyjímku, protože ve spojitosti s dokonale hojivou náplastí značky Pink Floyd, působí repertoár Novalis úžasně. Většinou se nese v instrumentální poloze. Prim hrají keyboardy a klasická kytara. Nějakých prudce elektrických výpadů je tady jen málo. Vše zní pokojně a konejšivě. Romantika slouží jako základní model. Do něho čtveřice Němců přilévá medové plásty tvořené nekonečnou kytarovou linkou. Ovšem velice efektivně a s nesmírným nadhledem. Klávesy dělají podkres. Občas citelnější, občas jen k dotvoření děje a nálady. Kdyby zpěvák Detlef Job použil angličtinu jako většina jeho kolegů, mohl být výsledek možná ještě lepší. Dokonce lepší než u krajanů Eloy. S nimi má hudba Novalis hodně společného. Na albu Sommerabend jsou všeho všudy jen tři skladby. Stopáž držící se na třiceti minutách uteče jako voda a tak není důvod, ponořit se do Novalis ještě jednou.

» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis

King Diamond - The Spider's Lullabye

King Diamond / The Spider's Lullabye (1995)

martin.b | 4 stars | 22.06.2020

Tohoto dánského černokněžníka jsem nikdy nebral úplně vážně a moje první setkání s jeho tvorbou před mnoha lety v podobě alb Abigail a Them mě nechalo poněkud chladným. V té době jsem sledoval trošku jiné hudební směry a pro Kinga Diamonda už nezbývalo místo.
S následujícími alby Conspiracy a The Eye to bylo skoro stejné. Dobré, ale nikoli tak zásadní, abych si alba pořídil do sbírky a poslouchal častěji.
Tím pádem bylo vymalováno. Tedy až do roku 1995, kdy jsem poprvé slyšel comebackovou nahrávku The Spider's Lullabye. Toto album mě bez varování zasáhlo a tento zásah si sebou nesu dodnes.

Úvodní skladba From The Other Side nakopává takovým způsobem, že mě melodie refrénu vyskočí ihned, jakmile si na toto album vzpomenu. Cítím tam obrovské možství energie a radosti z hudby. Také jsem si poprvé uvědomil, jaký je Andy LaRoque vlastně nedocenený kytarista i když kdo sleduje jeho kariéru tak už dávno věděl, s kým má tu čest. Připomenu jen jeho učinkování ve skupině Death na albu Individual Though Patterns v roce 93.

Výjmečné toto album bylo už jen tím, že poprvé a jestli se nepletu tak zatím naposledy, nesleduje monotematický příběh od začátku až do konce. Do šesté skladby se vlastně jedná o "normální" písničkové album. Což byla do té doby u Kinga neznámá situace a možná i právě proto nebylo v době vydání album bráno tak úplně vážně, ale jen jako očekávání věcí příštích.
Od sedmičky The Spider's Lullabye začíná to podstatné a podle mě i to nejlepší, co deska nabízí. Příběh bezelstného venkovana Harryho, který má velký problém.
Bojí se pavouků. Rozhodne se vyhledat doktora Eastmanna a už to jede...až k ne moc slavnému konci. Tedy pro Harryho. Celý příběh se tentokrát smrsknul "jen" do čtyř skladeb a vcelku jednoduchého, přímočarého ale zároveň dostatečně strašidelného příběhu.
Hudebně ale kapela na tomto albu nabízí plnou hrst laskomin a já neodolám, když mám chuť a náladu.

I když jsem si všechna následující alba Kinga Diamonda vždy pečlivě vyslechl a mnohdy i vysoko ocenil, The Graveyard a třeba i Voodoo jsou podle mě velmi kvalitní alba, tak nejsilnější stopu ve mě zanechalo právě toto trápení Harryho s pavouky. Označil bych se tedy v případě Kinga Diamonda za velkého příznivce jednoho alba.

» ostatní recenze alba King Diamond - The Spider's Lullabye
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Di Meola, Al - Across The Universe

Di Meola, Al / Across The Universe (2020)

stargazer | 3 stars | 21.06.2020

Jestli pocta The Beatles ve fussion music a ke všemu od mistra Di Meolu, tak asi takhe se mi to líbí. Tahle deska je nabitá energií. Je skvěle proaranžovaná, jak symfonickým kombem, přes el. a akustic. kytary, spousty perkusí, akordeonu, lidského hlasu a jiných sound vychytávek. A najednou si to přifrčí skladba Yesterday jen v podání dvou akustických kytar a nic víc. Prostě oddech v pravou chvíli.
Pak se album opět pomalu rozjíždí do aranžersky propracovaných momentů.
Závěr alba sklidní song Here, There, And Erverythere, hraný na nylon strunou kytaru a úplně nakonec si zaspívá dětský hlásek z Di Meolova rodinného klanu ve skladbě Octopus's Garden.

V porovnání s Alovou první poctou kapele The Beatles / deska All Your Life /, musím konstatovat to, že album Across The Universe je mnohem barvitější, přístupnější a podmanivější. A to díky bohaté produkci, které album All Your Life chybí.
Ale tohle je pouze můj názor, nic víc.

Album hodnotím třemi a půl hvězdami.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Across The Universe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Marillion - Anoraknophobia

Marillion / Anoraknophobia (2001)

EasyRocker | 4 stars | 15.06.2020

Jedna z pětice z hogarthovské éry Marillion, které nedávno rozhojnily mou CD sbírku. Pětice v čele s kormidelníkem Stevem Rotherym vykročila odvážně, ve snaze svou léty zajetou škatulku rozvinout a obohatit. A u prahu Milénia nemohli opomenout ani modernu.

Po spurtující, do posledního detailu vypulírované hitovce Between You And Me přichází s Quartz prvá mistrovská ochutnávka. Mosley s Trewavasem staví na funkových figurách, na které nanáší Rothery sólové i atmosférické libůstky. A je tu Hogarth - jemný i štěrkově šmirglující. Pro co jeho hrdlo vykvetlo, v extatickém stylu obnaží Map Of The World. V pěti minutách je vše - hitovost i artová velebnost. Mosley odbíjí střední tempo a na jedné z nejlahodnějších Rotheryho melodií plyne When I Meet God. Devatero minut rozkoše. The Fruit Of The Wild Rose ten funkový vstup mi nějak nevoní, refrén a mezihry ale ovládají Rothery s Hogarthem stylově dokonale. Lehké rozpaky cítím i u Separated Out - lehce nedotažený rádiový počátek, se přelije v emocionálně našponovaný závěr. Celou genialitu si ale pánové This Is The 21st Century. Rothery i Mark Kelly tu ze své minulosti dali k dobru jen to nej. Mrazící koberce, můstky, mašinky, samply... Kdo že schází? Hogarth, Hogarth... těch jedenáct minut je jeho, není pochyb. Lehce funky je i závěr If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill. Celá pětice se nedala zahanbit a ač to rozjela to na plné koule, zvítězila křehkost a melodičnost.

Těžká volba s bodíky. Protože mě o chlup víc coby střely Amorovy zasáhly Afraid of Sunlight a hlavně Marbles (a This Strange... stále naposlouchávám). Skvělá hudba, ale stylové přemety u mě působí zbrkle. Některé části jako by nebyly napojeny v organický celek. Alba zmíněná drží u mě zkrátka víc pohromadě. Ale to je věc gusta. 4/5.

» ostatní recenze alba Marillion - Anoraknophobia
» popis a diskografie skupiny Marillion

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2 (2015)

Brano | 5 stars | 14.06.2020

Dunenie hromu a za zvukov doznievajúcej búrky sa ozve zúfalé volanie Josa Hartevelda.Hudba mohutnie a pripomína úvod veľkolepého soundtracku.Trojminútové intro Pseudo-science prechádza do krehkej skladby Amatia,ktorú charakterizuje kľudné pomalé tempo vyšperkované gitarovými sólami Eddie Muldera.Aj Josov spev má skôr rozprávačský rozmer a do nejakých výšok sa nepúšťa.Oživenie a mierne zrýchlenie tempa nastáva až v inštrumentálnej skladbe Taurus,kde v prvej tretine skladby predvádza Peter Stel skutočné basgitarové hody.Inštrumentálka je plná klávesových vyhrávok a gitarových sól,pánov to evidentne baví.Atmosféra hustne,hudba vyslovene graduje,nálada sa však náhle mení a záver je znovu v pokojnejšom duchu a plynule prechádza do skladby Phaeton,čo je typická Leap Day-čina so všetkým čo k tomu patrí.

Leap Day sa upísali poľskému vydavateľstvu Oskar a obal tohto albumu má na "svedomí" tiež poľský výtvarník Rafał Paluszek.Leap Day vyrástli z tvorivého podhubia holandských neo-progových kapiel Trion,Flamborough Head,Pink Floyd Project,Nice Beaver...Takže sa jedná všetko o skúsených muzikantov zdatných vo svojom remesle.Takže niet sa čo čudovať,že si trúfli aj na spracovanie takej náročnej témy akú ponúka román Immanuela Velikovského -"Worlds of Collision" z roku 1950.Veď tajomné záhady nekonečného vesmíru a dávnych civilizácií fascinujú ľudí dodnes.

A sme v druhej polovici albumu.Ya-Who, dievčina na pozadí kvázi ázijskej hudby prednáša text v čínskom jazyku,obsah ktorého údajne korešponduje s kontextom tejto témy.Po jej "prejave" ešte na chvíľu pokračuje čínska idylka až má človek pocit,akoby sa prechádzal po Veľkom čínskom múre hľadiac niekam do diaľav,keď snívanie prerušia Roozenove bicie a skupina si razí to svoje akoby sa ani nechumelilo.Musím priznať,že s tou číňankou to bol geniálny ťah.Nasleduje rytmickejšia skladba God Of War s typickým Leap Day-ovským lepkavým refrénom,ktorá by sa kľudne mohla hrať aj v rádiách.Plná krásnych melódií a gitarových sól je aj desať minútová inštrumentálka Deucalion.Tu sú zastúpené všetky prednosti Leap Day ako sú všadeprítomné klávesy a nádherné Mulderove gitarové sóla...A je to tu,vrchol albumu v podobe skladby In the Shadow of Death.Hymnické intro postupne mohutnie a naberá na sile,do Josovho spevu servíruje Eddie Mulder sekané riffy a v čase 6:25 to príde.Vesmírny hudobný orgazmus!!!Zaznie chrámový organ,ktorý vystrieda jedno z najkrajších gitarových sól aké som v živote počul.Srdcervúce,plačúce,kvílivé.Eddie Mulder je žiaľ podobne nedocenený gitarista ako Nick Barett zo skupiny Pendragon.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak ma okamžite chytil za srdce a poriadne mnou zalomcoval.Bolo to v roku 2015 a rovnaké pocity,rovnakej intenzity mám aj dnes,v roku 2020.Album hodnotím ako majstrovské dielo neo-progu a radím ho na úroveň takých klenotov ako je Subterranea od IQ,Misplaced Childhood od Marillion,alebo The Visitor od skupiny Arena.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Trip, The - Time of change

Trip, The / Time of change (1973)

Snake | 3 stars | 11.06.2020

CD Arcàngelo ‎– ARC-7002 /2002/

Vysoce sofistikovanej, klávesově orientovanej art rock. Brilantní a technickej náklep, zahranej s matematickou přesností a akademickým chladem...

Time Of Change (Čas změny) je čtvrté a zároveň poslední studiové album The Trip. Vtipnej a povedenej obal znázorňuje členy kapely v podobě opeřenců, směřujících k novým břehům a tou hlavní změnou byl přesun od jednoho vydavatele k druhému. Tedy od dlouholetého chlebodárce RCA Italiana k mrňavé a tehdy sotva narozené společnosti Trident. Podle katalogového čísla TRI 1002 bylo album Time Of Change jejich druhým vydavatelským počinem hned po jazzrockových Dedalus, ale tím veškerá pozitiva končí. Label fungoval jenom necelé dva roky a i když jeho zásluhou vznikla natolik zásadní alba italského rocku, jakými jsou debuty Biglietto per l'Inferno, nebo Semiramis, brzy krachnul a jeho ovečky se ocitly na dlažbě.

Na desce se podílelo stejné trio, jako na předcházejícím albu Atlantide. Tedy klávesista Joe Vescovi, excelentní bubeník Furio Chirico a zpívající basák Arvid "Wegg" Andersen. Pořád ještě je to klávesově orientovanej rock, ale s obroušenými hranami a "modernějším" zvukem. Je to virtuózní, je to technické, ale zároveň i kapánek sterilní a chladné. Je potřeba si přiznat, že časům živelného a energického classical rocku s Hammond organem v hlavní roli odzvonilo a jsou pryč...

Vrcholem alba je suita Rhapsodia, která zabrala celou první stranu původní vinylové desky. Dvacet minut, to už je pořádná nálož a pro The Trip nová výzva a zkušenost. Na žádném ze svých předcházejících zářezů neměli tak dlouhou skladbu, ale klobouk dolů, popasovali se s ní na výbornou. První dvě minutky jsou jen jakousi introdukcí, ale potom se ozve klávesovej motiv, připomínající Gershwinovu Rhapsody in Blue a vzápětí propuknou hotové hudební orgie. Vescovi i Chirico předvádějí, že jsou skutečnými mistry svých nástrojů a brilantní instrumentální vsuvky s příchutí jazzu si v ničem nezadají s těmi nejlepšími momenty na Brain Salad Surgery. Andersenův zpěv je tady sice tak trochu do počtu, ale tvoří určité předěly a přispívá k větší pestrosti předloženého materiálu.

Druhou stranu původního alba tvořily čtyři kratší kousky a jako první je tady instrumentální dupárna Formula nova. Vescovi dává přednost klavíru, pod kterým vířej jazzové bicí a je to pořádnej odvaz. Good, ovšem repetitivní basová linka, to je čisté funky a tedy něco, s čímž jsem se u The Trip dosud nesetkal. V následující podivnosti De senzibus se na různé perkuse vyřádí především bubeník Chirico, ale celé je to nějaké divné. Připomíná mi to spíš scénickou hudbu k modernímu baletu a podle mě jde o nejzbytečnější položku na desce. V tak trochu pompézní a melodické Corale dostane po dlouhé době trochu víc prostoru vokalista Andersen a celé album (a kariéra The Trip) končí klavírní etudou Ad libitum.

První strana desky je vynikající a patří k tomu nejlepšímu z portfolia The Trip, ale ta druhá, to je taková všehochuť, kterou jsem dodnes moc nepobral. S hodnocením jsem byl na vážkách, ale nakonec jsem se rozhodl pro silné tři. Placky Caronte a Atlantide na mě působěj líp...

Původní album z roku 1973 je k sehnání, ale v osmdesátých letech vzniklo i množství zdařilých padělků a tak je těžké se v tom orientovat. Jeho reedic je naštěstí docela dost a to jak na vinylu, tak CD. Mě se podařilo koupit sběrateli vyhledávanou edici od Arcàngelo Japan a jsem rád, že ji mám. Rozkládací mini vinyl replika obsahuje v pouzdérku zabalenej kotouč, originální čtyřstránkovej booklet a povídání v japonštině.

» ostatní recenze alba Trip, The - Time of change
» popis a diskografie skupiny Trip, The

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 1 (2013)

Brano | 4 stars | 10.06.2020

Skupinu Leap Day založili v roku 2008 veteráni holandského progresívneho rocku,ktorí predtým účinkovali v skupinách Flamborough Head,Trion,King Eider,Pink Floyd Project a Nice Beaver.Bola to veľmi tvorivá liaheň,ktorá zaručovala kvalitu.Dôkazom toho je aj skvelý debut Awaking The Muse a nasledujúci album Skylge´s Lair.Do tretice sa páni z Leap Day rozhodli pre ambiciózny hudobný projekt na motívy knihy Worlds In Collision od bieloruského spisovateľa židovského pôvodu Immanuela Velikovského.Táto pseudo-vedecká kniha vydaná v roku 1950 sa nakoniec stala bestsellerom.

Uchopiť takúto ťažkú tému a pretaviť ju do hudobnej podoby je vskutku veľmi náročné.Na to treba odvahu a tá im zjavne nechýbala.Album začína veľmi kľudne a rozbieha sa len veľmi pozvoľna.V Ancient Times dominuje akustická gitara,je to veľmi jemné intro,ktoré plynulo prechádza do takmer desaťminútovky Signs On The 13th.Tu už prevládajú skôr symfonické aranžmány podporené dvoma klávesákmi-Derk Evert Waalkens-om a Gert van Engelenburg-om.Spevák Jos Harteveld disponuje zaujímavým hlasom,nazval by som to ako "trochu chrapľavejší" Peter Gabriel.Album sa naplno rozbehne až v skladbe Changing Directions,ktorá je rytmická a má riadne chytľavý refrén,takmer okamžite zapamätateľný.Celý album pôsobí ako jednoliaty celok.Jednotlivé skladby na seba plynulo nadväzujú a ako predely slúžia rôzne tajomné zvuky,ako je zvuk búrky,cvrlikanie hmyzu,rôzne "kozmické zvuky" či záhadné vrešťanie neznámych bytostí a príšer.V skladbe Insects pocítime silnú príchuť 70-kových Genesis,ten refrén je fakt čarovný.Hurricane je poriadny rockový kúsok,ktorý začína prenikavým zvolaním Josa Hartevelda a aj to je dôkaz kvality jeho hlasu.Kus poctivej práce odviedol aj gitarista Eddie Mulder.Jeho gitarová hra je vkusná,nevytŕča a je jasne začlenená v prospech celku.V skladbe Haemus hneď v úvode ponúkne Eddie fantastické sólo a vlastne v celej skladbe podfarbuje vokál Josa Hartevelda a keď treba,tak vie vyčarovať aj tvrdé rockové riffy.Llits Doots Nus - Sun Stood Still je skvelá inštrumentálna bodka za výborným albumom,kde sa poriadne vyšantili obaja klávesáci v súboji s gitarou Eddieho Muldera.

From The Days of Deucalion Chapter 1 je len predvoj čohosi veľkého,čo príde o dva roky pod názvom Chapter 2.A práve Chapter 2 mal už pri prvom vypočutí na mňa účinok päste Vladimíra Klička vrazenej medzi oči.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Kaipa - Mindrevolutions

Kaipa / Mindrevolutions (2005)

horyna | 4 stars | 10.06.2020

S recenzí mého kolegy Pegase musím do puntíku souhlasit.
Poslední Stoltovo album u Kaipa se mimořádně povedlo. Já si jej oblíbil hned od začátku a už při druhém poslechu jsem si několik fragmentů z toho prvního pamatoval. To se člověku u podobně koncipované muziky často nestává. Přes její složitost, vrstevnatost a ohromnou prokomponovanost je zde dostatek nosných a snadno zapamatovatelných motivů, a člověka kterého baví art-rocková muzika, nemůže takový počit absolutně zklamat.

Deska vyznívá hodně pozitivně. Nic nezní zarputile a nuceně, oproti Keyholder je nahrávka vzdušnější, pestřejší a hlavně zábavnější. Jedinou výtku bych měl snad k její dramaturgii. Umístit skladbu trvající pětadvacet minut přímo do středu nahrávky, mě nepřijde příliš šťastné. Nepopírám její kvality, i na tak rozměrné délce se dvojici Stolt/Lundin povedl husarský kousek, ale u podobně rozměrných kusů se pozornost po celou jejich délku udržuje opravdu těžko, no a když vás poté ještě čeká dalších pět skladeb, uf....
Zbývající devítka má časovou náročnost pevně v rukou a kdyby ona mega-kompozice vypadla, desku by z osmdesáti minut ostrouhala na nějakých pětapade, což by nejeden fanda určitě ocenil.
Jako možná volba se jeví varianta píseň přeskočit a vrátit se k ní až v závěru alba, což jsem vyzkoušel a fungovalo to celkem dobře:-)

Jinak po kompozoční, zvukové, ani aranžérské stránce nelze nahrávce vytknout nic. Dvojice zpěváků Patrik Lundström a Aleena odvádí znovu prvotřídní výkony, stejně jako rytmika a o vůdcovské dvojce Lundin/Stolt ani nemluvě.
Za mne jasná volba 4*

» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost

Lanegan, Mark / Whiskey For The Holy Ghost (1994)

Konnie | 4 stars | 08.06.2020

Mark Lanegan vydal přesně před měsícem novou desku. Jmenuje se Straight Songs of Sorrow a je to jakýsi hudební “doplněk” autobiografické knihy, která vyšla krátce před tím. A neposlouchá se to snadno a asi ani kniha se snadno nečte… U některých recenzentů vyvolává jejich vydání různé doměnky a spekulace, protože obojí se objevilo ani ne půl roku po předchozí desce… Mne to spíše inspirovalo k ohlédnutí se za dosavadní hudební kariérou majitele jednoho z nejpůsobivějších rockových hlasů. Vydala jsem se proti proudu času připomenout si jednu z jeho prvních, možná trochu pozapomenutých, desek – Whiskey For The Holy Ghost.

Písně pro toto album začal Mark skládat již brzy po vydání předchozí debutové desky. Jeho záměrem bylo natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech. Ale člověk míní a… záměr se nezdařil. Hektické období koncertování, cestování a v neposlední řadě i skládání pro domovskou skupinu nakonec způsobily, že se z tvorby vlastního alba stala spíše noční můra. A nebýt zásahu producenta Jacka Endina, který Laneganovi na poslední chvíli zabránil vhodit nahrané záznamy do řeky, tak by album možná ani nespatřilo světlo světa.
Navzdory těmto okolnostem vzniku ve mně deska nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP The Winding Sheet. Zde to není ten grungeově neurvalý, sveřepý Mark, jak jej známe ze Screaming Trees, i když ještě nedosahuje té melodramatičnosti z pozdější tvorby. Je to Mark na cestě k temnějším zítřkům, obrazně i doslova, asi jako v duchu názvu jeho písně Gray goes black… Jeho projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30 letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže.
V tomto neutěšeném duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání, se nese celá deska. Stylově lze toto LP zaškatulkovat nejspíše k folkrocku, ale najdeme tu i přesahy do country, bluesové polohy i baladické songy. Pořádnou porci osudovosti nám nadělí už úvodní vzletná The River Rise, něco naznačí i teskná Dead on You či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme asi jen v Kingdoms of Rain či v podobně vystavěné, baladické Riding the Nightingale, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave.
Lanegan nám tu temnou atmosféru promyšleně porcuje a prokládá i skladbami optimističtějšími, pokud tak lze vůbec některou z písní označit. Například taková Borracho – začíná sice nenápadně, ale pak se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatně i ten téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí tomu náhrává. Anebo Carnival, která se nachází přímo uprostřed dvou nejtesklivějších balad. V doprovodu houslí, které atmosférou připomínají rozverné představení kočovné společnosti, jakoby si zpěvák slovy “I’m crawlin’ all over the carnival” pohrával s myšlenkou, že vše je jenom hra a šálení smyslů. A pak tu máme ještě něžnou Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná.
Na samý závěr – v Beggar's Blues – se Mark s námi rozloučí poslední porcí trudnomyslnosti jak vystřižené z ponurého westernu. Po zádech mi přeběhl mráz a mimoděk přemýšlím, v kolika letech že to autor nazpíval…? Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…

Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré společnosti. A to společnosti laskavého přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má nárok na slabost a pocity zoufalství. Obzvláště ve chvílích, kdy se ne vše daří a život protéká mezi prsty, aniž by na dně síta zanechal alespoň lehký pel zlatavého poprašku… Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… Dum spiro spero.

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Captain Beyond - Captain Beyond

Captain Beyond / Captain Beyond (1972)

horyna | 5 stars | 08.06.2020

Zpěvák Rod Evans prošel prvním obdobím Deep Purple, v němž se mu podařilo zanechat nesmazatelný otisk. Trojice desek na nichž předváděl své pěvecké umění nepatří nijak zásadně do výkladní skříně rockové muziky, ale něco se jim upřít přece nemůže. Pozvolna nastartovali kariéru jedné v nejpřednějších a rovněž nejúspěšnějších formací na naší zeměkouli, a odejitému Rodu Evansovi poskytli dobrý startovací bod k dalšímu, i když krátkému rozvoji.

Totiž to, co D. P. s Evansem pouze naznačili, dotáhli Captain Beyond (kapela postavená na troskách Iron Butterfly) do ultimativního konce. Ti do svého repertoáru dokázali zahrnout hned několik hudebních forem a tak se vedle opulentního hard rocku, ladně tyčili i další styly, jako art-rock, pár kapek blues, psychedelie i lehká příměs jazzová. Muzika tedy nikoliv všední, ba přímo naopak, omamně nevšední. Samotné album pak voní všemi možnými hudebními esencemi a po ostýchavém rozjezdu Dancing Madly Backwards (On a Sea of Air), to s o poznání artovějším rokecem Armworth a hlavně košatým úderem na emoční komoru Myopic Void, začne pozvolna pořádně rozjíždět. Každá z písní jež se vzápětí hlásí o slovo, je takřka výrazně svérázným uměleckým dílem, které nepostrádá jak geniální nápady, originální melodie, tak právě díky míchání výše zmíněných ingrediencí i mocný a opojný derivát neslyšeného.

Rod Evans toho na své hudební dráze mnoho nezaznamenal. Po dalším albu se z této branže vytratil, ale přinejmenším tohle dítko, se jemu i jeho kumpánům neskutečně povedlo.

» ostatní recenze alba Captain Beyond - Captain Beyond
» popis a diskografie skupiny Captain Beyond

Caligula's Horse - Rise Radiant

Caligula's Horse / Rise Radiant (2020)

alienshore | 2 stars | 06.06.2020

Haken, Caligula’s Horse a Leprous sú v istých progerských kruhoch považovaní za novodobých evanjelikov progresívneho metalu. Porovnajte si túto trojicu napr. s Queensryche, Fates Warning a Dream Theater a vyjde vám, že to prirovnanie je trochu nepatričné. Prvá skupinka si totiž razí cestu anti-melodikov, ktorá sa schováva sa akúsi hromadu citov ufňukaného spevu. Navyše, istej časti poslucháčov môžu privodiť srdcovú arytmiu vďaka záplave nepravidelných temp.

Pri počúvaní Rise Radiant nemám ani tušenia o čo Caligula’s Horse ide. Hromada polyrytmov, čag-čag gitár a spevu, ktorý každých päť sekúnd mení náladu, mi poškodzujú auru a aj zvukovody. V dnešnej dobe sa kadečo hrá na umenie a progres. Otázka je či to prežije vôbec jedno desaťročie. U Rise Radiant si myslím, že nie. Vlastne, som si skoro istý. Nie je tu ani jeden mizerný hit (pokiaľ teda nepočítam cover verziu Don't Give Up). Skoro nič pozitívneho, len kopa hrania.

Politika Inside Out je naozaj divná. Veľké vydavateľstvá to kedysi robili dobre, že dusili progerov, aby tvorili hity. Vďaka tomu sa stali nesmrteľní. Inside Out podľa všetkého dáva muzikantom voľnosť a dopadne to takto. Ale takéto veľdiela nevydávajú len prog-metalisti, ale aj novodobí prog-rockeri. Caligula’s Horse si hrajú svoju autistickú muziku, ktorá im zjavne robí dobre. Mne však dobre nerobí a myslím si, že práve preto ich poznajú len zasvätení, pretože širšie publikum nedokážu osloviť.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Caligula's Horse - Rise Radiant
» popis a diskografie skupiny Caligula's Horse

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

alienshore | 3 stars | 06.06.2020

The Prelude Implicit je pre mňa monumentálnym dielom a kedykoľvek si ho pustím mám dokonalý pocit hudobného uspokojenia. Kansas sa ale hlásia novinkou The Absence Of Presence a očakávania sú samozrejme, ako to už býva, veľké. Nastala však zmena, klávesák David Manion už v zostave nie je. Je to škoda, pretože som si ho hneď obľúbil. Je to profesionál v každom smere a jeho štýl perfektne sedel do vynoveného zvuku Kansas.

Jeho miesto obsadil ambiciózny Tom Brislin, ktorý hral s kdekým a je známy aj ako klávesák pre mňa osobne tupého prog-projektu The Sea Within. Brislin však nechce byť len nejaký session muzikant a vydupal si už aj autorskú stoličku. Jeho príspevok na tento album však za veľký prínos nepovažujem a mám pocit, že narušil hudobnú rovnováhu svojim vysoko fundovaným progerstvom. Najlepšia je jeho baladická skladba Memories Down The Line, ktorá pripomína najlepšiu éru Kansas z druhej polovice 70-tých rokov.

Zak Rizvi, bývalý člen prog-fusion kapely 4Front sa opäť predstavil ako výborný autor skladieb, aspoň teda o tom svedčia niektoré skvelé kusy na tomto albume. To ako zabezpečil kvalitu predošlého opusu The Prelude Implicit je však obdivuhodné. Preniesol Kansas zo stavu nostalgie, do stavu životaschopného hudobného organizmu. Dá sa povedať, že kapela z jeho talentu čerpá aj v momentálnom stave rozpoloženia.

The Absence Of Presence je zhruba "pol na pol" album. Úvodná titulná kompozícia znie na prvé počutie monumentálne, ale podľa mňa jej chýba Livgrenovo nádherné rozuzlenie alebo finále. Je však jednoznačne dobrým štartom. Throwing Mountains by som označil za klasickú heavy-prog skladbu hodnú mena Kansas. Zároveň mi príde dosť hitová napriek istej nespornej tvrdosti. Jets Overhead a už spomínaná Memories Down the Line taktiež patria do kategórie vydarených opusov. Trochu mám problém s inštrumentálnou Propulsion 1, ktorá mi príde na pomery Kansas zbytočne tvrdá. Za priemerné až nezaujímavé považujem Circus Of Illusion, Animals On The Roof a nudnú baladu Never. Čerešničkou v zlom slova zmysle je anti-kansasovská kompozícia The Song The River Sang s temným zakončením a spevom Toma Brislina. Trochu sa divím, že producent Phil Ehart mu dovolil zaspievať posledný song na albume, napriek tomu, že speváckym kvalitám Ronnieho Platta je na hony vzdialený.

Problém celého albumu je, že sa tu viac proguje, než vytvára melodická štruktúra, ktorá zdobila ich tvorbu. Kansas mali vždy (alebo väčšinou ...) vzácne vyrovnaný pomer medzi kvalitnou melodikou a inštrumentálnym umením. Sú tu aj pozitíva, ale sú to skôr výkony muzikantov ako Rizvi, Platt, Ehart alebo Ragsdale, ktorý skutočne hrá nádherné husľové motívy. Moje pocity sú však zmiešané práve kvôli disproporcii, ktorú má podľa mňa na svedomí Brislin. Nie som rád, že je tam. Ak náhodou Kansas vydajú ešte ďalší radový album, tak verím tomu, že Brislin znetvorí aj ten ...

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Arabs in Aspic - Pictures In A Dream

Arabs in Aspic / Pictures In A Dream (2013)

Danny | 4 stars | 06.06.2020

Představte si, že spojíte hard rock a jeho riffy, sabbathovský metal, art rock s psychedelií, stoner rockem, a projektováním rozsáhlejších kompozic s důrazem na hudbu zejména 70. let minulého století. Zní to poněkud bizarně a je složitější si to představit, kapele Arabs in Aspic tato fúze ale funguje velmi dobře. Soubor svou skládačku buduje pestře a důvtipně, tvrdé riffy prokládá harmonickými plochami s důrazem na zvuk, kterému chvíli dominuje rámusivý rock, aby byl střihem vystřídán úspornější instrumentací, třeba jen s akustickou kytarou a syntezátorem. Zpívá se většinou anglicky, u dvou písní na posluchače čeká překvapení v podobě norštiny. Není to ale poprvé ani naposled, za čtyři roky nahrají album komplet norsky.

Mnohé napoví už úvodní dvojdílná Rejected Wasteland / Pictures in a Dream. Do konceptu vstupní zamlženosti a zpomalenosti kapela několikrát důrazně rockově šlápne a delší členitá skladba nás navrací ke staršímu "sedmdesátkovému" typu progresivní hudby s písňovými plochami a zřetelnou instrumentací bez zvukových stěn, které neblaze provázejí hromadu současné produkce. Důležitou součástí muziky jsou vokální party, a to nejen ty sólové. Let U.S Pray uvádí hutný a valivý riff, i zvukově typický pro stoner rock. Zpomalení, které jako by hudbě nasadilo mlhavý závoj, ve svých průhledných plochách působí téměř až floydovsky. V hudbě zní klávesy Hammond a kapela po chvíli zase přitvrdí. Celá konstrukce tady připomíná původní art rock. Na debutu Far Out In Aradabia hrál Tommy Ingebrigtsen na theremin, mám pocit, že jeho zvuk slyším i tady, v bookletu ale psaný není. Je to možná jen nasamplovaná simulace nebo zvuk synťáku. Působí to ale velmi dobře. Kapela dál míchá styly a ingredience: You Are Blind zní trochu jako art rock do kterého proteče psychedelie, výsledkem je píseň a funguje dobře, zejména když ve druhé části kapela přitvrdí a tlačí ostré a rytmicky nakopnuté riffy, do energické instrumentální muziky znějí jen vokály beze slov. Tohle je skvělá věc. Změnu přináší Felix. Instrumentální skladba je postavena na hrátkách s atmosférou, což bývá ošidná věc, výsledkem může být kýč nebo mátožná plocha. Kapela je zvládá dobře a kromě zajímavé instrumentace má výborně zvládnutou i zvukovou podobu svých skladeb.

Skladba Hard to Find otevírá hardrockovým riffem ostřejší úsek alba. Když se naladíte na rytmus a klepete si do taktu, kapela se překulí do zajímavé instrumentální druhé části a je zase o něco více art. Difference in Time je v podobném duchu jako předchozí skladba, trochu hard rock, trochu psychedelie, je příjemně přímočará a v refrénu nám nabídne krásný harmonický riff. A když zazní Hammond klávesy, je iluze starých dobrých časů dokonalá. Skladba s podivným názvem Lifeguard@Sharkbay na předchozí dvojici navazuje, je ale v triolovém rytmu a je složena z několika částí. Její úvodní hard rock vystřídá psychedelické zvolnění s perkusivními bicími a sólovou kytarou – nejde ale o souvislé sólo, vypadá to spíš, jako by kytara nahradila frázování zpěvové linky. Zajímavé. Když se riff otočí v celé kapele, přichází návrat k úvodní triolové figuře, už ale bez zpěvu a valčíkově "na tři" skladba končí.


Ta et steg til siden a po ní Vi møtes sikkert igjen přinášejí dvojici norsky zpívaných písní. První z nich začíná zeppelinovsky pojatým riffem, aranžmá je ale hutnější a instrumentálně hustší, než mívali Led Zeppelin. Vi møtes sikkert igjen je správně těžkopádná, hraje se stoner rock s valivým spodkem, který vás přitlačí ke zdi a nedá vydechnout, pak střih a zjemnění... Tato část mi svým zpracováním připomíná maďarskou Omegu, a to možná i díky norštině. O čem asi zpívají? Poslední položkou alba je křehká Prevail to Fail, subtilní píseň s akustickou kytarou a podmazávkami synťáku, svým způsobem vokální rozhovor, který tu se Smebym vede hostující Rune Sundby ze slavné kapely Ruphus. Krásná náladovka.

Vypadá to, že Arabs in Aspic do svých skladeb namíchali veškerou hudbu, kterou mají rádi a na které zjevně vyrostli. Připomínají mi tvorbu jiných seveřanů, švédské legendy Siena Root. Přestože Arabs in Aspic čerpají z tvorby svých vzorů a chvílemi se jim i podobají (na konci You Are Blind zní podobný zvukový chaos, jaký je v zeppelinské Whole Lotta Love, včetně napodobení skučícího Planta; a takových míst najdete víc, zjevně jde ale o citaci či poctu), své muzice dodávají osobitý rozměr ne zcela obvyklými postupy a formálním uspořádáním. A vlastně už tou specifickou fúzí, kterou vytvářejí. Je moc dobře, že kapely tohoto typu existují. Musí být samozřejmě dobré, a to Arabs in Aspic jsou.

» ostatní recenze alba Arabs in Aspic - Pictures In A Dream
» popis a diskografie skupiny Arabs in Aspic

Threshold - Clone

Threshold / Clone (1998)

EasyRocker | 5 stars | 05.06.2020

Britské progmetalové komando s titánem za klapkami Richardem Westem je pro mě srdcovkou. Jejich hudební záře plápolala vždy neochvějně do oblak. Premiéru skvěle střihl slavík ´Mac´ McDermott. Jde de facto o přelomový materiál, kde definovali do budoucna kontrast křehka a temna. Varovný prst je zdvižen k problému klonování.

Freaks neváhá a kosí vůkol nezkrotnou okovanou palbou ze všech hlavní s lehkými dozvuky pravěku jejich tvorby. Vichry z rytmických erupcí šestistrunek a Westových lávových poryvů hledí beze studu do budoucna. Smířlivější Angels ukáže vklad drtičů Grooma, Midsona; za rachotu bortících se sól a bubnů stojí West a charisma mr. Maca. Hitové 8minutové žrádlo The Latent Gene je naživo mocně žádáno dodnes. Geniálně nacvičeno, Macova živelná euforie dává riffové mlýnici křídla i prométheovské okovy. Mysteriózní, bravurně ´sólující´ je Lovelorn, Jakýs předobraz Goliášů Turn On TUne In nebo Critical Mass... Change určují poctivé strunné pulsy, stezkou ale bezpečně vedou Mac s vrchním architektem Westem. A kdo dychtí po stadionovém houpání, zavalí ho třaskavina Life's Too Good. Že nepovolaní klonovači udělají s planetou věci nepěkné, nejen názvem pečetí Goodbye Mother Earth. Maniakální bušení, jako byste navštívili spíš kuchyni Meshuggah, či Devinových SYL. Sunrise On Mars je symbolickou i hudební tečkou. Modelově gradující balada, vkusná, a přec nepřeplácaná. Na dno tu dosáhl celý band, ale Mac tu předvedl vsuvku vpravdě památnou. Tak Threshold milujeme dodnes. Jako by zásah shora od bytostí, na jejichž schopnosti jsme zatím krátcí.

Solidní bodovací trable. Vane nejen silný vánek nostalgie, ovšem i jasný fakt, že už je tu plno silně vyvedených hitů. S těmi kontrastují progové laskominy, vrcholící vypjatým baladickým finále. Co by za to dali Westovci dnes... A tedy rád za 5.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

Brano | 5 stars | 05.06.2020

So je komerčne najúspešnejší a najslávnejší Gabrielov album.Tie piesne pozná snáď každý,tak by som napísal iba pár zaujímavostí.

Album sa nahrával v skromných podmienkach v stodole,ktorú postupne prerobili na štúdio.Celý album bol nahrávaný na dva magnetofóny Studer A 80 a bol použitý aj vtedy pomerne vzácny a drahý syntetizátor Farlight CMI.Celkové náklady boli 200 000 libier.

So vyšlo 19 mája 1986 a ja som sa k nemu dostal zhruba o dva roky neskôr.To je pre mňa typické.Vtedy som bol unesený z Europe-The Final Countdown a album So som nejako prehliadol.Kamarát mi ho potom nahral z LP platni na kazetu Philips.Keď som ho prvýkrát počul,bol som ako obarený.Celkovo pôsobil veľmi ucelene,konzistentne a pritom každá pieseň popisovala zvlášť nejakú tému alebo príbeh.Dojímala ma skladba Mercy Street inšpirovaná americkou poetkou Anne Sexton,ktorá si svoje depresie kompenzovala a zmierňovala písaním
básní.Rovnako som bol namäkko z duetu Don't Give Up,kde sa zaskvela Kate Bush.A ľúbostný song In Your Eyes,to už nemám slová...O rok na to som si zohnal aj soundtrack Passion,ktorým som sa ale dosť ťažko prehrýzal a doteraz som ho poriadne nespracoval.

Tiež si pamätám ako na sklonku 80-tych rokov bola LP platňa So vo výklade predajne Opus v našom okresnom meste spolu s Tinou Turner.Päťnásobný platinový album So.Ach to boli časy...

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Led Zeppelin - Physical Graffiti

Led Zeppelin / Physical Graffiti (1975)

horyna | 5 stars | 05.06.2020

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Janison Edge - The Services of Mary Goode

Janison Edge / The Services of Mary Goode (1998)

jirka 7200 | 5 stars | 03.06.2020

Další z neo progových projektů na britské scéně v roce 1998? Hudebníci z funkčních i tehdy zrovna nefunkčních kapel se bezostyšně zaplétali v promiskuitním angažmá v mnohých partičkách. To mi prolétlo hlavou při letmém pohledu do barevného bookletu anglické kapely Janison Edge. Na pozici bubeníka totiž tu objevil Dave Wagstaffe z Landmarq, který se svým domovským souborem rovněž pracoval na novém albu. I další jména ze sestavy budou jistě zvídavému hudebnímu fandovi a milovníkovi progresivního rocku dobře známá. Baskytarista Paul Brown se v projektu Medicine Man setkal s kytaristou Karlem Groomem (Shadowland , Threshold). Ten v Janison Edge sice nehraje, ale písně zmixoval. Kytaru obsloužil Ian Salmon (Shadowland, později Arena) a klávesy nahrála ústřední postava tohoto projektu Mike Varty. (Shadowland, Credo), který se chopil rovněž role dvorního skladatele a producenta tohoto tělesa. Za mikrofon se postavila irská herečka a zpěvačka Sue Collins (zde Element). Zajímavá směska :-)

Právě Mike Varty na tomto albu naplno využil možnost prokázat své kvality, neboť prosadit své vize v kapele s Clive Nolanem - to moc nešlo. S agilní Sue dali dohromady devět písní, ta je rovnou i otextovala a pro vydání CD dokonce s Mikem spoluzaložila firmu Gargoyle Rec.

Z již z výše uvedené plejády jmen by se dalo přibližně odvodit, jak asi tyto deska může znít. Ano, dle předpokladu - thrash metalový opus nevzniknul, ale příjemná neo progresivní rocková záležitost z větší části ovlivněná tvorbou Landmarq s aroma Areny. Pokud by někoho napadly kacířské myšlenky o tom, zda nešlo jen o další rozmělňování a paběrkování nápadů a postupů výše zmíněných kapel, tak já za sebe mohu prozradit, že mě naopak to razantnější a méně mainstreamové pojetí Janison Edge, které necílilo na první signální, se stalo nakonec bližším, než produkce mnohých jejich souputníků.

Při pomalu až detektivním pátrání jsem paralel s Landmarq objevil podezřele mnoho. Deska The Services of Mary Goode vznikala ve stejném období jako album Science of Coincidence a ve stejném roce byly i vydány. Hlavním pojítkem, krom společného bubeníka bylo i poděkování v bookletu Landmarq za podporu Ianu Salmonovi a Mike Vartymu. Bicí obou souborů Dave nabubnoval v Thin Ice studiu Karla Grooma a mastering obou desek se uskutečnil v Abbey Studiu. Obě desky nazpívaly zpěvačky s podobnou barvou hlasu…..

CD na ploše 64 minut je rozděleno do devíti částí, je tedy zřejmé, že se jedná o spíše košatěji pojaté skladby, které postupně budují svůj výraz a atmosféru. Primárním nástrojem jsou tu několikery syntenzátory, mellotron i hammondky Mike Vartyho, které se důmyslně proplétají s často sólující a zvonivou kytarou Iana Salmona. Zvuk mnohdy odkazuje spíše až někam k raným albům Genesis, než k tvorbě neo prog rockových kapel. Líbí se mi, že vedle adrenalinově a rockově postupně vygradovaných skladeb ( např. A Twist in the Tale of Earth History, Beneath the Boy či The Day That I Fall) tu nacházím i pomalé a lyrické kousky plné emocí (Oldman nebo Julie Lies), nechybí ani poťouchle muzikálová Joker. Sue Element nezapře svou profesi herečky, dokáže v každé skladbě trochu pozměnit svůj projev, i když tak sexy polohu, jako Tracy Hitchings prostě nemá. V závěrečné a nejdelší, skoro dvanáctiminutové The Day That I Fall jsem našel vše výše jmenované, navíc i několik kytarových a klávesových sól.

V obsahu básnicky pojatých textů se poněkud ztrácím, mohu tedy jen napsat, že jde o fiktivní a ucelený příběh Mary Goode, která neměla lehké dětství. V dospělosti ztratila kontakt s realitou a poblouzněná zaútočila proti domnělým viníkům svého stavu – rodičům a církvi.

Závěrem : polozapomenutá perla anglického neo prog rocku. Příznivci Landmarq s Tracy, Areny a podobných spolků zklamáni jistě nebudou! Neo progresivní rock Janison Edge neobohatili o nové postupy, ale dobrousili jej takřka k dokonalosti!

» ostatní recenze alba Janison Edge - The Services of Mary Goode
» popis a diskografie skupiny Janison Edge

McLaughlin, John - Industrial Zen

McLaughlin, John / Industrial Zen (2006)

stargazer | 5 stars | 31.05.2020

Pod celkem strohým obalem /bukletem/ se ukrývá vinikající hudební materiál, který když jsem slyšel poprvé, docela mě srazil na kolena. Album jsem si pořídil ihned po vydání do distribuce a po prvním poslechu mě napadla hláška "termonukleární fůze v hudební branži"

Album otvírá dynamická záležitost jménem For Jaco a je nad slunce jasné, komu je věnována. Jízda na silném basovém základě Hadriena Ferauda.
Druhá věc na albu není ani rychlá ani pomalá je spíš taková plíživá a jedná se duet J.McL. a dalšího mého oblíbence Ericka Johnsona. Nejsilnější moment cédéčka.
Wayne's Way je pocta saxofonu a hudebníkovi a kamarádovi Johna, Wayne Shorterovi. Ságo vede Ada Rovatti a na basu hraje Tony Grey. Skladba má dvě úrovně. Uvolněný a pomalejší první set vystřídá dynamický nástup, říznutý hrou na tabla Zakira Hussaina.
4tý song se nese v duchu hry na saxofon , který ovládá Bill Evans / hráč na dechy v Mahavishnu Orch. osmdesátých let / a programovaných bicích a percusích.
Pátá skladba je pro Michaela Breckera. Je silně syntezátorová a aranžersky vybroušená k dokonalosti. Opět silný moment alba.
Dear Dalai Lama je do čtvrté minuty takovou malou meditací s podpůrným vokálem, kterou pak střídá dynamická hra na tabla a bicí plus kytarový syntezátor a el. kytara. Tato písen je v určitých momentech předzvěstí posledního McLaughlinova alba Is That So?
Senor C.S. je další perla z tohoto alba. Opět dynamika jako blázen, dva bubeníci, kytarové běhy, lehké synty klávesy dokreslují pozadí, basové solíčko pana Ferauda. Napadá mě, že Senor C.S. by mohl být Senor Carlos Santana.
Mother Nature, poslední track je opět zpívaný od inda Shankara Mahadevana a bylo použito programingu na bicí, reálné basy, kytarového syntezátoru. Nádherné, uvolněné rozloučení s albem Industrial Zen.

Album je nabité hosty, je různorodé, avšak zní kompaktně. Tady nemůže být řeč o ničěm jiném, než o plném počtu stárs.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Industrial Zen
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat (2014)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2020

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5

» ostatní recenze alba Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat
» popis a diskografie skupiny Rothery, Steve

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 28.05.2020

Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.

Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.

Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)

Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.

Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.

Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Budgie - Squawk

Budgie / Squawk (1972)

legolas | 4 stars | 26.05.2020

Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.

Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.

» ostatní recenze alba Budgie - Squawk
» popis a diskografie skupiny Budgie

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 26.05.2020

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.





» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Ahmed, Yazz - Polyhymnia

Ahmed, Yazz / Polyhymnia (2019)

Danny | 5 stars | 24.05.2020

Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.

Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.

Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.

Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.

Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.

Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.

Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.

» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz

Kingcrow - Phlegethon

Kingcrow / Phlegethon (2010)

Danny | 4 stars | 24.05.2020

Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.

Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.

Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.

Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.

Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Phlegethon
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

Pegas | 4 stars | 23.05.2020

Tuhle recenzi jsem napsal v roce 2005, kdy deska vyšla a tenkrát Gardnerovu tvorbu hodně žral. Ale deska se mi líbí i dnes...

Myslete si, co chcete, ale Trent Gardner je hudební génius a nové album Magellan to jenom potvrzuje. Na Gardnerově tvorbě mě vždy fascinovala neskutečná originalita, nebo snad znáte jiného, podobně znějícího interpreta? Já tedy ne. Zmatek, disharmonie, syntezátorová změť, nesourodost... Proč takové výrazy po úvodní pochvale? Protože přesně takhle na mě často prvotní poslechy jeho děl působí, jenže opak je pravdou. Právě postupné a někdy i dlouhodobé (jako třeba u předchozí desky Impossible Figures) oťukávání, seznamování, odhalování a nakonec pochopení je to, na co se u každé novinky těším a co je zároveň zárukou neoposlouchatelnosti. A to nemluvím o velice osobitém vokálním projevu... Zkrátka, všechny typické prvky Gardnerova rukopisu jsou tu znovu, znovu a přesto neokoukané. Je pravda, že s aktuálním počinem Symphony For A Misanthrope jsem se tentokrát okamžitě a bez problémů dostal do stádia „líbí se mi“, ale pronikání do jeho tajů bylo znovu velkým dobrodružstvím a věřím, že ještě neskončilo.
Napínavý ochestrální úvod Symphonette (s hostujícím Stevem Walshem), metalové hrátky Doctor Concoctor, moderní loopy v refrénu Why Water Weeds?, akustická balada Wisdom... to je poskakování z jednoho vrcholu na druhý, ale nutno podotknout, že poskakování v pěkné temnotě. Všemu vévodí 18 minutový opus Cranium Reef Suite, začínající jako neškodná idylka, ovšem na konci se budete cítit tak vyčerpaní, že následnou klavírní dvouminutovku Pianissimo Intermission v podání dalšího hosta Stevena Imblera (jakési pokračování Bach 16 z předešlé desky) přivítáte jako skok do bazénu v parném létě. Vůbec pořadí jednotlivých písní je chytře sestavené a podobných vítaných kontrastů se dočkáte vícekrát.
Přestože Magellan je především Trent Gardner, byl by hřích nezmínit jeho bratra Waynea, výborného kytaristu, jenž umí být laskavý i řádně přitvrdit a v ničem nezaostává za slavnějšími kolegy z branže. Nezbývá než dodat, že mistr tesař se zase trefil.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Snake | 4 stars | 23.05.2020

CD AMS ‎– AMS101 CD /2006/

Ten obal nevěstí nic dobrýho. Zobrazuje turecké žoldáky, kteří si propichovali různé části vlastního těla jenom proto, aby demonstrovali svou sílu, odvahu a odhodlání. Ovšem kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani na bitevní pole. Textovou složku jsem sice nestudoval (ono tady toho zpěvu beztak moc není), ale po hudební stránce jde o vynikající symphonic prog a album jako takové patří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v třiasedmdesátém vzešlo...

Skupina Campo di Marte pochází z Florencie a v roce 1971 ji založili kytarista Enrico Rosa a bubeník, flétnista a zpěvák Mauro Sarti. Dalšími do party byli baskytarista americko - italského původu Paul Richard (aka Richard Ursillo) a hráč na klávesové nástroje a lesní roh Alfredo "Carlo" Barducci. Pátým členem skupiny se stal nakonec ještě Carlo Felice Marcovecchio (ex I Califfi), kterej usedl k bicím a Mauro Sarti už se tak mohl věnovat jenom vokálům a flétně.

Kapela podepsala smlouvu s United Artists Records, ovšem brzy se přesvědčila o tom, že ani podpis u velké firmy nemusí znamenat žádné terno. Zvlášť, když na vás vydavatel - zjednodušeně řečeno - kašle. Dávno připravené album se nahrávalo až v lednu 1973 a ještě téhož roku se objevilo na pultech prodejen, ovšem bez jakékoliv promotion a v záplavě jiné produkce zcela zapadlo. Zklamaná skupina se postupně rozešla a další deska pod hlavičkou Campo di Marte vyšla až v roce 2003.

Debut obsahuje sedm stop v celkové délce necelých 41 minut a názvy jednotlivejch skladeb bychom na něm hledali marně. Na původním vydání jsou jednoduše značeny jako první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá část, ovšem na pozdější reedice dohlížel i Enrico Rosa a ten jejich pořadí zpřeházel. Údajně podle původního konceptu, ovšem v porovnávání jednotlivejch edic je teď trošičku zmatek...

Obsahově jde o symphonic prog s vyváženým poměrem křehkých pasáží a energických laufů. V subtilních sekvencích, s poletující flétnou a nesmělým zpěvem mi to připomíná PFM, v těch tvrdších např. De De Lind, Osannu, nebo Eneide. Bonbónkem navrch je pak několik vstupů lesního rohu, dávajícího vzpomenout nejenom na Maxophone, ale i poněkud méně známé Alusa Fallax.

Na úvod je tady pohádkově kouzelná instrumentálka V Tempo (originally named Prologo Parte I) a trocha zpěvu v italštině je slyšet až teprve v průběhu následující a daleko energičtější VI Tempo (originally named Prologo Parte II). Zároveň je to první track, ve kterém identifikuji vábení lesního rohu a jeho duet s flétnou patří k těm nezapomenutelným...

Třetí VII Tempo (originally named Prologo Parte III) je už opět komplet beze slov a kromě několika výrazně kontrastních pasáží (s převahou těch tvrdších) jde spíš o parádní přehlídku skladatelského mistrovství a instrumentálních dovedností členů kapely.

Původní album otevírala I Tempo (originally named Rifflesione Parte I), nicméně tady ji máme až jako čtvrtou v pořadí. Její obsah vyplňuje především hutnej hard rock a jde o nejostřejší položku celé kolekce. Ovšem to už se blížíme k vrcholu alba, kterým je pro mě symfonická a neskutečně podmanivá II Tempo (originally named Rifflesione Parte II). Její melodie je závratná a spíš, než rockovou kapelu mi připomíná filmovej soundtrack. U dalšího z duetů lesního rohu s flétnou sedím, jak zařezanej a mohl bych ho poslouchat pořád dokola...

Předposlední III Tempo (originally named Epilogo Parte I) už opět maličko zhrubne a zkreslené kytaře sekunduje především břinkající klimpr. Zpěvu se tady ujal Paul Richard a jeho vokální melodie je výrazná a pěkně chytlavá. V rychlé, tři minutky dlouhé IV Tempo (originally named Epilogo Parte II) dostane prostor hlavně klávesista Barducci a předvádí jízdu na způsob varhanní fugy. Je to pekelec a zároveň parádní tečka za celým albem.

Původní výlisek se prodává za ceny pohybující se okolo 500 Euro, ale na trhu je dostatečnej počet jeho reedic jak na vinylu, tak CD. Já jsem si vybral tradičně velmi pěkné zpracování od AMS, z roku 2006. Je to luxusní, rozkládací mini vinyl replika s OBI a dvanáctistránkovej booklet obsahuje biografii skupiny, kredity k albu a několik raritních fotek. Zvuk to má dobrej, prostorovej a se spoustou detailů, ale v tišších pasážích trošičku praská a šumí. Mám dojem, že původní master je už nenávratně ztracenej a reedice pocházej z originální vinylové desky.

Je to výborné album a pěknej přírůstek do každé prog rockové sbírky, ale plnej počet nedám. Za mě 4,5...



» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Martin H | 5 stars | 22.05.2020

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Soundgarden - Louder Than Love

Soundgarden / Louder Than Love (1989)

EasyRocker | 4 stars | 21.05.2020

Rok 1989 byl z hlediska vývoje seattleské scény průlomový. Významné kapely přebírali majors a svět jen nesměle očichával dosud nepoznané z amerického vidlákova.
A Soundgarden byla také prvou kapelou, která prorazila u velké firmy.

Apokalypticky děsivá pekelnost Ugly Truth chystá pole pro prvou zásadní zepelínovskou houpačku Hands All Over. Text se ovšem v depkoidní lavině zabývá překvapivě ekologií. Bezvýchodné marše Gun a Power Trip by v klídku zapadly i ke spřízněným Alice in Chains, ve druhé Thayil už tasí melodie i běsné vazbení. Get on the Snake lehkostí i neústupným sólováním již hrdě hledí do záře reflektorů. Full on Kevin's Mom a Loud Love, kde Cornellovo hrdlo vraždí, jsou zdrcující plivance do tváře. Zmařené vztahy, láska, deprese, drogy, agónie... uff. Deformovanými pazvuky spuštěná I Awake... když ničený Cornell ječí památné "pamatuj, že tě miluju", je vymalováno. V No Wrong No Right z temné mlhy zlehka ční střepy melodií, ale i výrazný a odcházející basák Hiro Yamamoto. Náladou už ´badmotorovskou´ oplývá technicky precizní Uncovered. Hořkosladká Big Dumb Sex trefně parodovala osmdesátkový hairmetal. Nostalgicky jímavá rozlučka Full On (Reprise) by nedělala hanbu na žádné z jejich vrcholných kolekcí.

Soundgarden ještě neshodili kovovou hřmotnost a síru. Cornell ječí ďábelsky, což ale výsledku dává až rituální náladu. Ale jinak se tu už v zásadě narodil technicky unikátní styl. Následující trojicí alb vypustili do světa hudební obelisky. I proto 4/5.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Monkey3 - Sphere

Monkey3 / Sphere (2019)

Konnie | 4 stars | 20.05.2020

Při jedné ze svých průzkumných akcí na poli stoner rocku jsem narazila na informaci, že vyšlo nové album skupiny Monkey3. Jelikož mi do té doby byla produkce i samotná existence skupiny utajena, neměla jsem zhola žádnou představu o tom, co od ní mohu čekat. Stručná charakteristika jejího zaměření obsahující termíny jako space rock, “stoner-rock grooves” či “psychedelic vibes” mě ale zlákala k bližšímu zkoumání.

Po prvních minutách úvodní skladby Spirals, které mi vzdáleně připomínaly Vangelisovu tvorbu, jsem se začala smiřovat s myšlenkou poklidného relaxu, možná až moc poklidného… A když už jsem se téměř propadala do alfa stavu, přišla 3. minuta skladby. Úder kytary, který mě dokonale probral. V tom momentě mi blesklo hlavou, že to asi nebude úplně pohodová plavba na vlnách podivna, ale docela dramatická vesmírná mise. Jako když se váš kosmický koráb najednou dostane pod palbu meteorického roje. A hned tak si neodpočinete, bicí i klávesy tu kytaru ještě podpoří a po kratším oddechu se o vás ten roj v závěru ještě jednou mírně otře.

Podobně vystaveny jsou i další skladby na této desce. V některých jakoby se v kytarových riffech skulinkami prolínala melodika Pink Floyd, jindy kytara až kovově zdrsní - Axis, Mass. V jiných zase dostávají větší prostor téměř párplovské klávesy - např. Prism. Někdy si melodie jen tak lehce a nezávazně plyne, bez žádných větších emocí a překvapení - Ida, jindy na nás ztěžklým rytmem bicích valí melancholii, kterou místy (škoda, že na tak malém prostoru) překrývají trylkující kytarové riffy - Mass. A v závěrečném, více jak 14 minut dlouhém opusu Ellipsis, hudba pro změnu pulzuje a krouží, vlní se a nenápadně se kolem vás ovíjí jako nějaký hlavonožec. Graduje, rozpíná se a najednou se v nejsilnějším momentě smrskne, vcucne se do škvíry jako ta chobotnice a vy čekáte odkud zase vytrčí svá chapadla. Ale ona se pro změnu opatrně plíží při zemi a nafukuje se a roste, podpořena v závěru nenápadnými zastřenými vokály. A vám najednou dojde, že jste ztraceni, protože už vás dávno znovu obklopila a pohltila… pro mne neoddiskutovatelně nejsilnější skladba desky.

Až někdy v polovině alba mi došlo, že jsem se do jeho sfér pohroužila natolik, že mi ani nevadila absence vokálního projevu. Naopak, otevřel se tím větší prostor pro fantazii a mám tak možnost se při každém dalším poslechu vydávat novým směrem a objevit v něm dříve opomenutá zákoutí tohoto specifického kosmu stvořeného Monkey3. A tato Sféra rozhodně není poslední destinací, kterou s touto společností navštívím…

» ostatní recenze alba Monkey3 - Sphere
» popis a diskografie skupiny Monkey3

Thank You Scientist - Terraformer

Thank You Scientist / Terraformer (2019)

Danny | 5 stars | 19.05.2020

Po třech letech vydali američtí hledači Thank You Scientist nové album. Navazuje na předešlé nahrávky, je ale částečně odlehčenější, i když jasně nalajnované šablony současného progu tu opět nenajdete. V hudbě objevíte tradiční přísady této party z New Jersey: progresivní rock i metal, jazz rock, funk, hard rock, nu jazz a řadu dalších vlivů. Kapela taky s chutí swinguje.

Vstupní instrumentálka Wrinkle přináší triolový jazz rock s komponovanými riffy i sóly. Muzika krásně plyne, přesto je v ní řada zajímavých licků a motivů. Základní melodický motiv je krásně široký a v mohutném unisonu se tu představuje celá kapela, včetně sólových partů houslí, saxofonu, trubky i sólové kytary. Ve zpívané FXMLDR už se objevuje hlavní zpěvák Salvatore Marrano. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na jeho hlasový témbr zvykl. Bezmála osmiminutová skladba má vespod hybný funk rock, tím ovšem prorůstají jazzové vyhrávky stejně jako riffy prog metalu. Skladba se postupně proměňuje, pozvolna svými vnitřními sóly putuje do rytmicky nepravidelného finále. Následující Swarm je vlastně jazz metal, rytmika je dynamičtější a skladba působí úderně a zdánlivě jednoduše, zejména v odlehčených pasážích s krásnou trubkou, kterou tu Joe Gullace uvádí vokální melodii. Stačí se ale zaposlouchat do rytmizace riffů a zjistíte, že žádný back beat a z něj odvozené melodie tu nejsou. Zajímavá je Son of a Serpent, obasahuje vlivy nu jazzu i math rocku, to když kapela chrlí metricky nepravidelné motivy, nastavte si třeba čas 1:25. Pod zdánlivě průzračnou vrchní hudební vrstvou tepe výrazná baskytara a tady i bicí poprvé výrazně rozbíjejí pravidelný rámec rytmického schématu, stejně jako vokální melodie neustále opouští tonalitu písně.

Zklidnění a odklon od úderného prvního bloku skladeb přináší Birdwatching. Krásná věc, kde je průsečík nu jazzu a rockových postupů nejzajímavější. A taky nejslyšitelnější. I tady kapela pracuje s nepravidelnou rytmizací (skladba je sedmidobá, na 7/8) a kromě úsporně vymknuté harmonie tu šlehají efektové paprsky zmiňovaných doteků nu jazzu. Nejdelší skladbou alba je Everyday Ghosts, ta má přes deset minut a kapela vás v ní provede celým svým územím. Je to příjemně dobrodružná pecka, i přes občasné zjemnění na vás kapela každou chvíli vysype těžké sólové "hady" a krásným sólem se tu blýskne kytarista Tom Monda. Skladbou, kde se v sólových partech postupně představí celá kapela, včetně Cody McCorryho s basovou kytarou, je také bezmála desetiminutová Chromology. Další kontrast přinese odlehčená, samozřejmě z hlediska pojetí kapely, a melodická Geronimo. Zajímavě pojatá je tu rytmika, jakoby nedržela pohromadě, a skvěle tu funguje souhra trubky a houslí. A tady si taky uvědomuju, že si užívám i zpěv. Life of Vermin je vystavěna jako vrstevnatý funk jazz s další várkou vyhrávek a současně jazzových i metalových riffů, s kterými výborně kontrastují odlehčené pasáže na principu lehounké samby a latin rocku. A Joe Gullace tu vystřihne sólo, které patří k vrcholům alba. Skvělá skladba.

Do poslední části alba nás uvede vzdušný cool jazz v podobě kratičké Shatner's Lament. Se svou trubkou tu opět kouzlí Joe Gullace. Doporučuju. Trochu jiný přístup nabízí další skladba se stopáží těsně pod deset minut: Anchor. Kapela hraje "na tři" a trochu vykloubenou polku postavila na základech modal jazzu a modal rocku, kterými prostupují etno vlivy i stopy riffového jazz metalu. Svým přístupem jedna z nejzajímavějších položek alba. Předstupeň před finále obstarává další z křehčích věcí New Moon, i ta ovšem opatřená důmyslnou instrumentací s prvky asijské hudby. A závěr: titulní Terraformer. Progresivní metal se tu snoubí se současnými rockovými postupy a polytonální harmonizací. Kapele nestačí pohybovat se v rámci jedné tóniny a neustále ve vás cítění tonálního centra rozbíjí melodickými odbočkami. I rytmicky se opět dostáváme k nepravidelným strukturám a opět si toho možná ani nevšimnete.

Terraformer, myslím teď celé album, je zejména kolekcí krásných a důmyslných písní, které nám kapela naservírovala s bohatou instrumentální oblohou. Multižánrová nadstavba je pro Thank You Scientist samozřejmostí a vlastně i standardem. Je to výborné album.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Terraformer
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

EasyRocker | 5 stars | 17.05.2020

Fenomenální polské sdružení, původně sólovka, dnes už regulérní kapela. A jen přitakávám Horynovi, že Lukaz Gall je posunul ještě do vyšších sfér. Božské sousto pro znalce mírumilovných zákoutí Pendragon, Quidam, Marillion, Jadis, Collage...

Bujná, jako jarní mlází výživná klávesová ornamentace mistra kapelníka a Jakielovy výšlapy ovládají osm minut úvodní Awakened. Nástupem andělského slavíka Lukasze Galla hudba hýří tuctem barev. Komornější, dramatičtější svět představí Angels' Hidden Plan. Poctivé klapkové koberce narážejí na kytarové exploze ´arenovského´ střihu. Co má v nitru mr. Gall, demonstruje bravurní I Call My Soul. Klávesové banksovské štětce zurčí jako horský pramen, spleteny s táhlými litaniemi šesti strun. Icarus (Full Moon 2) - to jsou Moonrise v rytmicky exponované rockové šlupce. Darek Rybka prolamuje náladu saxem k neskutečnému očistci. Empty Lines je jednou z nejlepších zastávek nového progu. Clepsydrovsko-hackettovské ozvěny a Hlas, odevzdávající se slzám, smutku, extázi... je to zakončení z lidských rukou, neb z rukou Božích? Wrightovské malby a saxofon bez oddechu pokračují v další perle Night Sky. S Prázdnými řádky jsou bratry ve zbrani; znovu nás unáší snivá, lehce rotheryovská nálada. Trýznivá Feeling Like I Lost My Mind se kontaktně přiblíží právě hogarthovským Marillion, opentlily ji saxofonové nálety. 13 minut titulky je pak Rájem pro pozorné artrockové publikum. Mocné chóry keyboardů, Jakiela tvořící i ničící - jako jin-jang. Kruczkovy kytary vícekrát mistrovsky změní tempa i atmosféru, stále si režii předávají s klávesami. Matematicky vymyšlené a exekuované, ale bez vrcholného Gallova vzepětí by nebyl dojem stoprocentní.

Když ta slabá hodinka dohrála, byl jsem očarován a přibit k zemi tím šamanským rituálem. Od Poláků jsem si dal menší pauzu, objevoval jsem hlavně západní sousedy. A návrat k nim jen potvrdil jejich snad vrozenou genialitu. Nelidská krása, o které se mi nezdálo ani v nejlepších snech. 6/5

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

horyna | 5 stars | 15.05.2020

Dobře si vzpomínám na dobu, ve které tato deska vyšla. O rockovou a metalovou hudbu v 97-mém velký zájem zrovna nebyl. S kamarádem jsme chodili do prodejny, kde o debut projektu Mogg/Way nikdo z přítomných návštěvníků nejevil absolutně žádný zájem. Sice znovu vyobrazené řezané logo ve stylu UFO něco napovídalo, stejně jako jména obou hlavních představitelů, ale s komerčním dopadem to nedělalo vůbec nic. Už tehdy jsem k rocku začínal znatelněji tíhnout a má zvědavost se každým dalším poslechem této desky na krámu prohlubovala. Nakonec jsme si ji koupil právě já, snad jediný exemplář široko daleko, ale tehdy jsem jej ještě nedokázal docenit. Až nedávno mě Jiřího recka trkla, že by nebylo marné se do dob mládí vrátit právě prostřednictvím tohoto alba.

Edge of the World je povedená záležitost. Po epizodě s chvíli se navrátivším Schenkerem, které učinili konec další vnitřní rozbroje a sebestředné chování hlavní primadony, zpěvák spolu s baskytaristou kapelu rozpustili a novou desku vydali pod svými jmény. Mike Varney jim předhodil talentovaného nováčka-kytaristu George Bellase, který sic originality a hvězdných dimenzí svého předchůdce nedosahoval, stylem hry a celkovým přehledem se mu zde však přibližuje takřka na dostřel. Hraje hodně podobně. Účelně schematicky, ale i s patřičným nadhledem. Jeho riffová dovednost a sólové cítění podobné Schenkerovu zapadá do skladeb bývalých UFO naprosto přehledně. Dokonce mi přijde, že podle dost podobného mustru bylo o pár let později ukuchtěno UFO album Sharks. Druhým novicem je Ansley Dunbar, ten tu ovšem nic světoborného na rozdíl od Bellase nepředvádí.

Deska působí na prvních několik pohledů příliš jednotvárně a tempově strnule. Chce to však svůj čas než zjistíte, že lp žádnou slabší položku vlastně neobsahuje. Každičký song je vytvarován s grácií i tolik potřebným důvtipem. Pestrost kytarových nápadů, kudrlinek a harmonií je nekonečná. Pořád se něco děje a řada míst zní dostatečně přitažlivě. Mezi dokonalé top momenty řadím tyto písně: ladným rozjezdem modulovanou Change Brings A Change (postřehli jste to letmé sóličko na trumpetu?), klasickou smyslnou ufárnu All Out Of Luck, tisíci kytarovými sóly naplněnou vysokooktanovou jazdu Gravy Train, baladickou Saving me From Myself, znovu nahranou stařenu Mother Mary, metalově bouřící History Of Flames (Bellas přede krutě a s přehledem), druhou cíťárnu Spell On You i parádní instrumentálku Totaled, ve které je kytarista doslova k sežrání.

Deska Edge of the World dvou čtvrtin/pětin původních UFO je daleko lepší než většina nemastných nahrávek vydaných několik let před ní, a určitě i zajímavější, než obě alba následující se znovu naloděným Schenkerem. 4,5*

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Big Picture - Big Picture

Big Picture / Big Picture (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2020

Muzika je nevyzpytatelná jako ženy. Sebejistě léta rozhlašujete, že vás rajcují vnadné brunety s hnědýma očima a potom naprosto nečekaně po pětiminutovém kontaktu propadnete křehké modrooké blondýnce.
Podobný pocit jsem zažil při setkání s neo prog rockovou kapelou Big Picture z Chicaga. Pokud nyní prohledáváte ve své paměti, které album jste od tohoto souboru slyšeli, tak vězte, že se jedná o spolek s jen jedním zářezem na pažbě. V roce 1993 vydali pouze eponymní album, další bylo připraveno, ale kapela se po neshodách rozpadla. Muzikanti se již nikdy nesešli a někteří jsou stále aktivní na lokální scéně, ovšem mimo rockovou scénu.

Čím mě tak zaujali? Nebylo to svou stylotvorností, komplikovanou strukturou náročných pasáží, ani temnou atmosférou, nebo hudební ekvilibristikou muzikantů samotných. Tentokrát mě dostal příjemný, z dnešního pohledu bych se nebál říci až archaicky znějící melodický neo prog rock osmdesátkového ražení. Jako by jste do šejkru vhodili desku IQ - Nomzamo spolu s Rush a jejich Power Windows a Misplaced Childhood od kolegů z Marillion.
Po pořádném protřepání se ve skle objevil produkt Big Picture. Nebyl nalit v tak nablýskané sklenici, chybí nadrcený led v podobě lepší či profesionálnější produkce, ale co naplat, když on je ten koktejl tak dobrej !

Všech sedm skladeb o průměrné délce sedm a půl minut je vcelku důmyslně vystavěno a aranžérsky vyšperkováno, takže i když je deska hodně melodická, nemám z ní pocit nějakého kalkulu či prvoplánovité snahy uspět v hitparádách. Že to hudebnící mysleli vážně, je třeba znát na závěrečné, skoro desetiminutové suitě Identity, kde mezi sebou drobně soupeřili kytarista s varhaníkem. Nekomplikovanou atmosféru si jen tak lze užít v Power of Life se zvláštním namixovaným zvukem mimo rytmus na pozadí. Jasné odkazy na Rush najdete v podobné barvě syntenzátorů a zvonivé kytaře ve Fall from Grace. Takových postřehů bych mohl uvést více, ale to bych vás ochudil o vlastní hledačství.

Kdo si chce odpoledne zpříjemnit jednohubkou of Big Picture a má rád výše zmíněné kapely či např. rané desky Clepsydry, ten by neměl zaváhat.

» ostatní recenze alba Big Picture - Big Picture
» popis a diskografie skupiny Big Picture

Mr. Bungle - California

Mr. Bungle / California (1999)

Danny | 5 stars | 14.05.2020

Všelijaké kapely mnohokrát vyhlásily, že točí jiné, pestré, stylově různorodé album, zpravidla jde ale jen o drobné variace na zažité postupy. Nahrávka nakonec působí stejně jako všechny předchozí, protože „odchylky“ smaže typický zvuk kapely a obvyklá instrumentace. Stylově pestré album, kdy jste nemilosrdně vláčeni různými žánrovými soutěskami a netušíte, co přijde za chvíli, je velkou vzácností. Nejde tu jen o schopnosti tvůrců, kteří samozřejmě nemohou použít postupy, které jednoduše neznají, jde ale taky o odvahu. Čím rozmanitější skládačku kapela vyprodukuje, tím je okruh potenciálních posluchačů menší. Je snadnější poslouchat hudbu, která je stylově ukotvena a kterou dobře znám, žánr, který poslouchám "celý život", než se proposlouchávat neznámým hudebním pralesem a snažit se pochopit jeho podstatu. Ona polarita "líbí - nelíbí" má samozřejmě své opodstatnění a máme na ni všichni právo, i ona má ale svoje hranice, protože pokud bychom takto odložili každou trochu jinou hudbu, jakože "nelíbí", pak by spousta skvělé muziky (Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Aaron Copland, Miles Davis, Frank Zappa, Chick Corea a mnoho dalších) neměla své posluchače. A to by byla škoda.

Album California, za kterým stojí hudební všeuměl Mike Patton (Faith No More, Fantômas a řada dalších i sólových projektů), opravdu pestré je. Najdete tu hard rock, heavy metal, latin rock, rockabilly a rokenrol, crazy rock, orientální hudbu, twist, math rock, zvuky z flašinetu a různých hracích strojků, šamanské zpěvy, world music obecně i jazzově pojatý pop. Silný je vliv modalního jazz rocku, melodie nejsou vystavěny z běžných dur/moll stupnic, ale objevíme v nich modální škály i orientální melodické řady, pomocí kterých kapela příjemně rozbíjí tonální vycentrování svých skladeb. V některých okamžicích máte pocit, že posloucháte filmovou nebo scénickou hudbu, jako v The Holy Filament, úvodní Sweet Charity (už to spojení slov je neobvyklé) jakoby zase vypadla z nějaké Bondovky. Kapela vám servíruje příjemnou a melodickou pasáž, aby hned vzápětí přitlačila na pilu a zase se téměř vytratila. Rychlá část střídá pomalou, rock je prostoupen balkánskou polkou, swingem i valčíkem, běžné hudební nástroje doplňuje celá plejáda nástrojů pro rock netypických. Asi nejbizarnější mozaiku představuje skladba Ars Moriendi, ve které jako byste proletěli celý svět, pořád vás něco překvapuje a spojuje se tu nespojitelné: tvrdý rock, balkánská dupárna, blízkovýchodní motivy s klezmerem, popem, jazzem... Výsledek působí báječně. Nemá cenu vyjmenovávat postupně všechny písně a popisovat, co v nich najdete, je mnohem zábavnější tuto hudbu poslouchat a pokusit se odhalit všechny vlivy a postupy, které kapela, ve které komponují všichni, použila.

Kromě Pattona objevíte v sestavě ještě jedno jméno, které se váže ke zpěvákově domovské kapele Faith No More (i když je otázka, jestli jsou právě Faith No More pro Pattona tou domovskou kapelou), je to kytarista Trey Spruance. Ten s nimi v průběhu roku 1994 nahrával výborné album King for a Day... Fool for a Lifetime.

Máte-li rádi hudební dobrodružství a rádi v hudbě objevujete spodní proudy a různorodé postupy, je tohle album pro vás. Mě baví moc.

» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle

Journey - Evolution

Journey / Evolution (1979)

horyna | 4 stars | 14.05.2020

I když nám některé hudební styly mohou znít prvoplánovitě, dost čitelně a řekněme jednoduše, nemusí to vždy znamenat, že jde o komerční záležitost na kterou se jaksi automaticky nalepí nálepka podbízivosti. V osmdesátých letech vyvstala podobné muziky spousta. Té vysloveně špatné – i když, kdo z nás dokáže přesně definovat co už kýčem je a co ještě není, i té řekněme přijatelně poslouchatelné.

Do kategorie líbivý pop-rock (tento termín osobně rád nemám, mnohem sofistikovaněji mi zní terminus pompézní rock, či pomp-rock, nebo přesněji A.O.R.-rock pro dospělé), lze bes skrupulí zařadit i produkci zaoceánských Journey. Ty založil krátce po opuštění doprovodného bandu Carlose Snatany jeho pomocník na kytaře Neal Schon, a první alba nesla jak Santanovský odkaz, tak jemnou směsici fusion a jazz-rocku. Jenže Neal Schon toužil otevřít náruč mnohem širším posluchačským masám a pro tyto účely už vokál Gregga Rolieho nedostačoval. Byl angažován nový muž k mikrofonu slyšící na jméno Steve Perry, jehož znělý témbr posílal do kolen nejen převážnou část ženské populace, ale i slušnou skupinku té mužské. Samozřejmě že bylo zapotřebí upravit i celkový reportoár, texty a hlavně složku hudební, což se zakrátko také stalo.

Po komerčním výbuchu dokonale vybroušeného drahokamu Infinity, kuli Journey železo do roka znovu. Tentokrát svou sbírku pojmenovali Evolution a dokonale navázali na počin předchozí.

Znovu pod dohledem dvorního producenta Queen - Roye Thomase Bakera, vznikla tentokrát jedenácti písňová emoční nakládačka, kterou zahajuje melodická mini exkurze Majestic. Následující trojice songů je dnes už legendární. Too Late je klasická vokální akrobacie Perryho, Lovin', Touchin', Squeezin' tempově rozvláčná perla patřící k tomu nejlepšímu v repertoáru Journey, a výpravná City Of The Angels stojí též za hlubší ponor. Po prachobyčejné When You're Alone (It Ain't Easy), vás v rovině pocitové konejší Sweet And Simple s kouzelně klouzající Schonovou kytarou. Do větších obrátek zavelí Lovin' You Is Easy. Vůbec střed desky působí naoko nenápadně a dá malinko zabrat se jím prokousat. Třeba taková Just The Same Way má celkem zajímavou tempovou strukturu. Tak trochu do počtu mi připadá Do You Recall. Za to předposlední Daydream si jen tak zlehka našlapuje po pestrobarevném chodníčku značky Journey a poslední Lady Luck je důstojnou rockující skladbou odkazující na minulost souboru.

Pro znalce působivé melodiky je tohle album povinnou četbou, která se bude někdy v budoucnu možná i fasovat.

» ostatní recenze alba Journey - Evolution
» popis a diskografie skupiny Journey

Renaissance - Scheherazade And Other Stories

Renaissance / Scheherazade And Other Stories (1975)

EasyRocker | 4 stars | 13.05.2020

Mnohé soubory zlaté éry artrocku dovedly na výsluní bizarní příhody, časté rošády či obyčejné náhody. I Renaissance se nejednou takříkajíc "obměnili" a poté obrodili. A nad půlí 70-tek nastoupilo jádro Tout-Dunford a výjimečná zpěvačka Annie Haslam, a kurs k vrcholnému classical rocku.

Klávesově-bombastický esprit zve, lehce našlapujíc, k Výletu do tržnice. Exekutor John Tout je hmatatelně v každém mžiku, přesto nevyčnívá tak, aby se hudba zvrhla do chaosu. Sólově i sborově se přidává i Annie - prožitek není dalek absolutnu. Rytmický pilíř Camp + Sullivan vládnou v drtivé The Vultures Fly High, korunované neméně nabroušenou Annie. Sedm minut Ocean Gypsy mají opět v moci klávesy, klavíry a křehce omamný hlas... jako by duch středověku se vzrušujícími zákoutími mistra Hacketta. Pilotní suita se ohlásí dovádivými wakemanovskými spurty a excelentně užité sbory se zapojením celé pětky! Tenhle, romantikou i orientálně ochucený remake jistě patří k mistrným rockovým adaptacím Podobně jako Focus či Gryphon cítím u Toutovců teplo, ale ještě ne chladivý odstup, jako někdy třeba u ELP nebo Ricka Wakemana.


Vedle Focus, Ekseption, či Ricka Wakemana náleží k ceněným evropským pokladům symfonické rockové fúze. Suverénně poskládaný materiál, korunovaný elegantně takřka půlhodinovou Šeherezádou. Jen nedaleko od mých favoritů, Turn of the Cards a Ashes are Burning, jež oceňuji plnou palbou. Nejsem jejich skalní - zde ale velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

horyna | 5 stars | 13.05.2020

Asi by se slušelo začít na úvod pořádnou omluvou. Klučiny ze San Diega mám tuze rád a poslouchám jejich desky s několika přestávkami od dob, co je začali vydávat. O studiovém comebacku jsem dlouho snil a nevěřil, že se kdy uskuteční. Když do éteru vnikla zpráva, že krom živého hraní konečně spáchají něco i ve studiu, byl jsem nadšen a pln očekávání. Ale ani singl, ani předložený materiál mě nenadchli a pokusů které by neblahý dojem zvrátili bylo učiněno na desítky. Všude okolo jsem četl, jak je deska skvělá a starším dílům konkurenčně schopná. Naše i zahraniční plátky i recenze fanoušků mluvili v pozitivních barvách a když mi i kámoš, se kterým jsem v devadesátkách na psychotickém valčíku ujížděl řekl, že ta deska je bomba a že mám v uších špunty, pomyslel jsem si horyno, ty jsi snad jediný kdo o The God-Shaped Void mluví v záporném tvaru.
Obrat nastal zcela nečekaně a naprosto náhodně. Při jednom společném sezení ta deska začala hrát a aniž bych se do ní jakýmkoli způsobem zaposlouchal, po půl hodině doprovodné muziky naplno začala účinkovat podprahová složka. V tu chvíli jsem podlehl a nahrávku konečně docenil. Následný nákup byl pouze otázkou času a na její první ucelený poslech v lůně matičky přírody nejspíš nikdy nezapomenu. Byl to čarokrásný zážitek a já jen žasl, jak brilantní desku Psychotic Waltz zase vydali.

Kapela naprosto samočinně navázala na poslední, dvacet čtyři let starou fošnu Bleeding a ve zájemné symbióze přináší svůj další pohled na progresivní rock a metal. Návrat v celé původní sestavě se cení a Devon Graves zpívá absolutně fantasticky, řekl bych, že nejlépe za svou dosavadní kariéru. Když přejdu technické parametry zvuku, tak jeho atmosférický obsah patří k jedněm z vlastností, které vás doslova vtáhnou dovnitř. Neutěšená, depresemi nabitá atmosféra exploduje hnedle s první singlovkou Devils and Angels, která dlouho budí ospale nudný dojem, aby si vás na desátý poslech úplně omotala okolo prstu. Další trojice silně riffoidních záležitostí ve středních tempech přetéká nápady a uhrančivě plačtivou náladou. Stranded, Back to Black a zřejmě nejlepším sólem desky opajcnutá a do minulosti mířící All the Bad Men vás rozsekají na kousíčky. Přesně takhle má znít moderní prog metal dneška. Přesně tady by se měli inspirovat nudná alba vydávaná v posledních letech mohykány Dream Theater a Queensryche. The Fallen výrazně zpomalí a španělky spolu s flétnou dají vzpomenout na okouzlení Jethro Tull. Romantika v řadách P. W. While the Spiders Spin začíná baladicky, ale to je jen nádech před poslední apokalypsou. Devon je tu k sežrání, jeho nezměnitelná, tolik přitažlivá barva hlasu a intonační přelivy vás pohltí a nepustí. Pull the String na mě působí jako jediná malinko stereotypním dojmem, ze kterého mě rychle vytrhne další pecka Demystified. Waltz zamíří znovu do jemnějších poloh a spolu s flétnou v spektru decentních gradací a jemňulinkých odstínů malují pocity zmaru a prázdnoty. Season of the Swarm je silná a mocná odpověď všem dnešním rádoby tvrdým progresivním spolkům, které ač oplývají technickou zdatností, k napsaní dobrého songu jim chybí výrazná melodická stuha a nadstavbová originalita. Poslední In the Silence patří znovu mezi melancholické věrozvěsty s patřičnou atmosférickou hodnotou.

Psychotic Waltz i po tak dlouhatánské době znovu dokázali, že je třeba s nimi ještě počítat. V letech devadesátých patřili mezi elitu technicky náročné muziky a k dobré společnosti několika málo vyvolených patří stále. The God-Shaped Void je zprvu neprostupná, posléze silně návyková záležitost. Hudba o které se tvrdí, že uzrává pomalu a zdlouhavě, by měla vykazovat nejtrvalejší kvalitativní hodnotu.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

legolas | 5 stars | 12.05.2020

Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.

Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.

Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

horyna | 5 stars | 11.05.2020

Number the Brave, Making Contact a Deliver us From Evil. Ptáte se, co mají právě tyto tři nahrávky společné? Každou z nich vydala v průběhu let osmdesátých o dekádu dříve striktně rocková parta, uplatňující ve svých počátečních dobách drsně syrový výraz. Ať už mluvíme o kapele Wishbone Ash, UFO, nebo Budgie, žádná z těchto hard-rockocých veličin minulosti neprošla disco dekádou bez šrámů a ztráty svého výsadního postavení. Ba naopak. Když nenásledoval rovnou rozpad, tak alespoň změny v sestavách, nebo posupné vyklízení pozic v té době do kurzu mířícím zaoceánským gigantů typu Journey, či Toto.

Wishbouňáci nebyli svým začátečnickým dvou-kytarovým melody rockem tak drsní jako Schenkerovi Ufo, nebo nekompromisní jako trojka Budgie, avšak změna ovzduší začínající se situovat do mělčích oblastí rocku postihla také je.

Nebýt nedávného parádního přírůstku s deskou novou a hlavně lukovi recenze na zmiňované album, neměl bych možnost objevil další z krás této party. Tím drahokamem který u mne přistál zcela nedávno, je fantastické album Number the Brave. O něm si dle mého především příznivci s W. A. paralelně v letech sedmdesátých vyrůstající myslí, že je to album zcela špatné a s původními záměry kapely totálně nekorespondující. Neberu jim jejich názor, ale můj pohled nezaujatého pozorovatele, který kapelu prostřednictvím jasně nepřekonatelné desky Argus objevil ani ne před deseti lety, je prostý podobných rozsudků.

Tato deska mne hodně zaujala už při letmém testu na Youtube. Ale až první poslech mě totálně poslal do kolen. Právě návaznost na zmiňované desky UFO a Budgie které zbožňuji, mě pomohla z Number vybudovat chrám hodný obdivu. Nahrávka mě sedla naprosto maximálně a po všech stránkách. Za a) zvukem, který evokuje desky Crest of a Knave od Jethro Tull a Conquest od Uriah Heep. Tolik nechtěnou syntetiku let osmdesátých z něj cítím co by se za nehet vešlo. Naopak plný, sytě robustní, až muskulaturní sound vnímám jako velice přitažlivý a vzrušující. Za b) mě doslova fascinuje tehdejší odstín hlasu nově zpívajícího Andy Powella, který musel přebrat otěže po odešlém Martinu Turnerovi. Ať mne znalci opraví, ale předpokládám, že z většiny starších nahrávek W. A. je právě jeho projev nejčastějším. Za c) baskytara. Nikdy nebyla na starých deskách tak vytáhlá a tak dominantní. Její funkční nazvučení a široký záběr dělají s konečným zvukem divy. Netuším, jestli by byl výsledek totožný stát u čtyř strun někdo méně zkušený než John Wetton, ale já říkám díky bohu tady za něj. A za d) celková hudební náplň alba. Komplexní součet desítky místy pěkně energických a chutně šlapajících songů, či na prvočinitele rozebraná sbírka každé jedinečné položky vnímané jako dokonalé.

Samozřejmě mi to nedá, abych nevytáhl alespoň částečný vzorek z alba, který mi ve jmenovaných titulech připadá nejúchvatnější. Snový úvod s Loaded, kde k dokonalému pošmáknutí vypomáhá sexy hlas Claire Hamill a na basové figuře postavený nový funky styl kapely. Where is the Love šlape v rock n rollovém tempu. Kytary krásně vrní a zdvojované a ztrojované sbory jsou ozdobou písně. Třetí Underground mě nese až kamsi k Toto. Andyho hlas je překrásný, v pozadí vnímám i Claire, ale je to především instrumentální silně progresivní uchopení skladby samotné, jež ji činí tak smyslnou. Čtyřku přeskočíme a jsme u páté Open Road s mohutně střílející Uptonovou baterií a krásně čitelnou znovu na funky postavenou kytarou. Z béčka se mi líbí jak ostrá Get Ready, tak nabasované výpravné zvolnění s Rainstorm. Wettonova That's That mi evokuje Uriah Heep druhé půle let sedmdesých. Jeho basa je dominantní až běda, tempo pořádně ostré a tak pompézní opar budoucích Asia fakticky nepotkáte. Možná největší bomba je devátá Roller Coaster. Do ní kluci nacpali tolik příchutí až se vám z toho točí hlava. Jasně slyším funky v kytaře, jemně i soul ve vokálech, africké rytmy v perkusích a hlavně neskutečně pulzující dynamiku a brilantní čitelnost každého z nástrojů profesionálně si leštící svůj part. Poslední je titulka, která mi v kytarové melodice evokuje cosi ze starých W. A., ale stavba a vokální souhra jsou jasně položený do nové doby.



S Number the Brave jsem objevil jiné, další Wishbone Ash. Vedle Argus je to momentálně má druhá nejoblíbenější deska této party.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Rolling Stones, The - Stone Age

Rolling Stones, The / Stone Age (1971)

Gattolino | 5 stars | 08.05.2020

Překrásný starý výběr, kdysi proniknuvší do CSSR v indické edici. Co písnička to skvost, tím spíše, že na rozdíl od Beatles Stones (dle mého názoru) občas vyplodili i průměrné popěvky. Ale tady na Stone Age se scházejí klenoty, některé dokonce na řadových albech nedostupné. K dokonalosti chybí snad už jen Tell Me, Play With Fire, Get of off My Cloud nebo Satisfaction.
Bohužel tento výběr pro mne sehrál trochu negativní úlohu, protože jako patnáctileý, deskou uchvácený kluk jsem čekal podobné písničky na Goat´s Head Soup, která mi přistála na gramci. A logicky jsem byl zklamán. Musel uběhnout nějaký čas, než jsem docenil krásu a kvality této desky i ostatních postjonesovských alb, a dnes mohu směle říci, že od Stounů stojí za poslech prakticky cokoliv. Doufám, že nám "hoši" ještě dlouho vydrží v tvorbě krásné muziky.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Stone Age
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Mastodon - Cold Dark Place

Mastodon / Cold Dark Place (2017)

Konnie | 4 stars | 07.05.2020

Asi bych měla hned v úvodu podotknout, že se nejedná o typické album pro skalní fanoušky této skupiny. Ačkoliv… ti skalní už jej stejně asi znají, tak alespoň pro ty ostatní připojuji své malé zamyšlení nad tímto počinem.
Na EP se nacházejí celkem čtyři skladby, z nichž 3 spatřily světlo světa při nahrávání alba Once More 'Round the Sun a jedna - Toe to Toes - se tak nějak nevešla na album Emperor of Sand.

Skupina se zde prezentuje vpodstatě vším, co už od ní známe - silné kytary, kreativní práce bicmana, nosné melodické linky, střídání různých temp v rámci jedné skladby i zapojení vícehlasých vokálů. Jak ale sám název napovídá, nehledejme zde žádný hřmotný votvírák, který by posluchače nabudil hned v úvodu kytarovou smrští a přívalem bicích. Všechny písně začínají - a vpodstatě i pokračují - zlehka a nenápadně, v klidném rytmu a až v druhé polovině skladeb dochází ke gradaci prostřednictvím zrychleného tempa, nástupem hutnějších kytarových riffů či připojením dalších vokalistů.
Nevesely truchlivy jsou i texty písní, plné symboliky a skrytých významů, jak je patrno už z první North Side Star. Zoufale ponurou atmosféru poněkud odlehčí až úplný závěr se špetkou naděje v kytarovém sóle a zvonivých bicích. Další v pořadí - Blue Walsch svou nekomplikovanou stavbou a lehkou kytarou budí dojem, že zas tak o moc nejde. Ale je to jen první dojem, stále se opakující motiv krouží kolem své osy a pořád se vrací ke stejnému tématu, tak jako v textu, který se zabývá očekáváním změny či příchodu něčeho nového… a čas mezitím utíká… Třetí Toe to Toes, poněkud vybočující z řady, mám nejraději. Je postavena na odlišných rytmech sloky a refrénu a působí na mě skoro jako příběh recitovaný zároveň jakýmsi vypravěčem a pak jeho hlavním hrdinou, který bojuje svůj boj s monstrem - a asi úplně nezáleží na tom, zda s fiktivní bytostí či s osobními vnitřními démony. Její chytlavá melodie se mě drží jako klíště ještě dlouho poté, co dozní poslední akordy. Pokud se vám nepodaří dostatečně se zanořit do melancholického rozpoložení během zmiňovaných tří skladeb, máte ještě hodně velkou šanci to stihnout u té poslední, která dala název i celému EP. Už při jejím prvním poslechu mě napadlo, že bych muži - poustevníkovi na obalu desky místo fajfky vložila do ruky prázdnou lahev. Chápu ale, že by to mohlo působit poněkud nepatřičně či neromanticky a nechci také nijak zlehčovat těžké (zřejmě vztahové) téma, kterým se skladba zabývá…

Celkově mám pocit, jakoby všechny skladby nasály atmosféru z posledního LP Emperor of Sand. Jsou však zároveň komornější a přímější a cosi v nich postrádám. Tím cosi mám na mysli barvitější aranže či delší bravurní instrumentální pasáže, jakými mě namlsala předchozí alba Crack the Skye či zmiňované Emperor of Sand. O to více mne mrzí tato určitá plochost ve spojení s povedeným přebalem alba, k jehož tvorbě byl přizván známý výtvarník Richey Beckett, spolupracující i s rockovými skupinami jako např. Foo Fighters, Metallica či QOTSA.
Prostě si nemůžu pomoct, když se tak kochám pohledem na tu precizní, téměř filigránskou perokresbu a dokonalé vystižení ponuré atmosféry alba, a musím konstatovat, že by si takový vyšperkovaný futrál zasloužil trošku důmyslnější, sofistikovanější hudební obsah… :-)

P.S. Pro ty z vás, kteří by se v této době hodně nudili, mám tip na zkrácení dlouhé chvíle: zkuste si zahrát na “schovávanou” při hledání zvířátek, která na obal Beckett propašoval. Schválně - kolik jich objevíte… Já jich napočítala 10. ;)

P.S.S. A pro zájemce ještě jeden odkaz na krátké video o vzniku přebalu:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Mastodon - Cold Dark Place
» popis a diskografie skupiny Mastodon

Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers

Manfred Mann's Earth Band / Nightingales and Bombers (1975)

horyna | 5 stars | 07.05.2020

Pudukty kapely Manfred Mann's Earth Band jsou jedním z posledních oživení mé soukromé sběratelské anabáze. Tento objev patří k těm větším a svou bohatou discografií i k rozsáhlejším. Postupně se prokousávám jejich sedmdesátkovou fonotékou a jestliže jsem ještě nedávno psal o tom, že dávám přednost obdoví s Chrisem Thompsonem u mikrofonu, dnes tomu už není zas až tak pravda. I když si pořád myslím, že trojice desek mezi lety 76-79 patří mezi klávesákovi nejlepší, neuzavírám se ani před obdobím předchozím.

To stál za mikrofonem člověk slyšící na jméno Mick Rogers a jeho ne tolik učesaný a vyzpívaný hlas má také svou charakteristiku. Věřím, že mnoha fandům Manfreda Manna mohl jeho syrovější esprit imponovat o něco více. Dalo by se říci, že oba zpěváci v táboře klapely tak nějak inklinovali s dobou a každý se víc hodil do té své (zhruba) pětiletky.

Z toho, co jsem zatím z prvních šesti Mannových nahrávek zaznamenal, řadím desku Nightingales and Bombers na úplnou špici. Pro mé rozhodnutí hovoří následující fakta:

a) neskutečná variabilita tohoto alba, korunovaná osmero v různých stylových škatulkách pohybujícími se songy. Např. Spirits In The Night , či softová záležitost Fat Nelly
b) neutuchající nápaditost v oblasti aranžmá. Např. instrumentální parády Countdown, Crossfade, nebo Nightingales and Bombers
c) tempově neučesané místy až krkolomné album držící neuvěřitelně pohromadě
d) obsahuje atmosférický klenot Visionary Mountains

Tenhle Mann si zaslouží plnou nálož. Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Blue Effect - Meditace

Blue Effect / Meditace (1970)

Martin H | 3 stars | 06.05.2020

Prvotina Hladíkovy životní skupiny ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Možná to bylo dáno tím, že jsem od ní očekával příliš mnoho, za což může můj otec, který mi neustále vsugerovával, že se jedná o nejlepší československou rockovou desku. Ale dokázat to nemohl. Sice jsme ji měli doma, ale byla nám celkem k ničemu, protože jsme neměli gramofon. O to víc jsem si zálibně prohlížel její obal a v duchu si představoval, co že se to za hudební skvosty asi skrývá v jejích drážkách. Když jsem si konečně pořídil patřičné vybavení, chtěl jsem si Meditaci hned poslechnout. Jenže ouvej. Modrý poklad zmizel, jelikož otec jej někomu daroval. Pamatuju si, že jsme se tenkrát docela pohádali.

Dnes mám album Meditace ve vydání z roku 1996 a také v souborném box setu. Také je mi jasné, že se o nejlepší rockovou nahrávku v žádném případě nejedná. Spíše mi to připomíná nerozhodné tápání a přešlapování. Mám tím na mysli především koncept dvou odlišných stran, jedné zpívané česky, a druhé v jazyce anglickém. Něco podobného na své Šípkové Růžence vyzkoušela také skupina Rebels a tam z toho vznikl podivný kočkopes, ze kterého se skutečná tvář skupina celkem vytrácela. Podobný dojem mám bohužel i z Meditace.

Neberu tvrzení, že s původními texty Jaroslava Hutky by byla strana A lepší. Pravda, Zdeněk Rytíř nedodal žádné literární skvosty, ale tady bohužel trochu hapruje i hudební stránka věci. Hned úvodní Paměť lásky je natolik plná patosu a sladkobolného kýče, až si říkám, že asi brzy poslech přeruším. Ještěže v Mišíkově skladbě Blue Effect Street konečně zazní ostrá rocková kytara. I použitý sitár výsledný tvar příjemně ozvláštňuje.

Prvním vrcholem na albu je Hladíkova skladba Fénix. Nádherná melodie korunovaná klenutým refrénem je opět obalena smyčcovými nástroji, ale oproti úvodní písni patos zůstal stranou a ve mně převládá pocit z něčeho nadpozemsky krásného. Bohužel ten pocit zmizí s následujícím řízně rockovým Strojem na nic. Hladík zde předvádí vymazlená sólíčka, ale jinak tu hru na pražské Chicago neberu. Ale chápu, že si Hladík tady pomalu prošlapával cestičku k Novým syntézám. První stranu alba zakončí Mišíkova něžná instrumentální drobnůstka Sluneční hrob, což je takový předěl mezi oběma částmi.

Strana B vrací skupinu ke kořenům, z nichž vyšla. A těmi je rhythm and blues vycházející z anglo-amerických vzorů šedesátých let. Přiznám se, že tato podoba je mi bližší, ale i zde mám drobné výhrady. Little Girl je celkem sympatická skladbička, navíc Mišíkova flétna zde neurazí, ale postrádám u ní nějaké větší ambice. To následující Deserted Alley je jasný hit na první poslech. Stačí poslechnout a její rozjásaný refrén se vám nesmazatelně vryje do hlavy.

Nejdelší písní na desce je dlouze táhlé Blues About Stone. Zde všichni hudebníci předvádějí to, co v nich je nejlepší. Mišík zde ukazuje, že pěvecky je mu pořád angličtina bližší, ale to podstatné zde není zpěv, ale dokonalá souhra rytmiky s hadovitě kličkující Radimovou kytarou.

A pokračuje se dál svižnou skladbou Rainy Day. Zde v refrénu Mišík ukazuje svůj tehdejší hlasový potenciál, zatímco kytara jej příjemně podbarvuje, aby v poslední třetině skladby popustila uzdu a závěr opentlila filigránskými vyhrávkami. Na závěr se hudebníci ptají Where Is My Star. Píseň je poměrně členitá, střídají se zde zadumané pasáže s ostřejšími, až mám dojem jakoby nejen tato skladba, ale i jiné části alba nebyly ničím jiným než zkouškou na rozsáhlejší kompozice, které brzy přijdou.

Meditace opravdu není tou nejlepší českou rockovou nahrávkou, ale kdyby nebylo mého tatínka a jeho neochvějně hájeného názoru, tak bych tuhle desku nikdy neslyšel a asi bych později nepoznal Svět Hledačů a jiné skvosty.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect

Yes - Fly From Here

Yes / Fly From Here (2011)

legolas | 4 stars | 06.05.2020

Mohlo to být vskutku impozantní rozloučení tahle Fly From Here, kdyby se ovšem našim pánům Yesovčanům nezatemnili mozky, neangažovali hrozného pseudozpěváka čtvrté kategorie a nevydali bezduchou nudu, které je škoda i pro domov důchodců. Fly From Here se na rozdíl od Heaven and Earth povedla. Velkou roli v tom jistě hraje to, že základní kompozice na které album stojí je prastarý prefabrikát. Yes ho oblékli do nových zvuků a aranžmá. Dokonce i tak průměrný Geoff Downes odvedl dobrou práci. Ale největší díl kumštu patří trojici Howe, Squire, Benoit. Ten se tu úplně překonává a svou intonačně čistou prací a polohou tak vzdálenou Jonu Andersonovi, si tady postavil pořádný pomník. Stínově je to jiná liga, ale zpívá si po svém a neztrapňuje se tam, kde to neumí. Neimituje, jen degustačně navazuje.

Úvodní členitá kompozice je lahůdkovou výkladní skříní původních Yes. Laskominy se tu míchají ze starých receptur a přislazují novými i obnošenými sladidly různých značek. Skladba je nápaditá a aranžérsky dokonalá. Pastva pro uši a s Deanovou obálkou i pro oči. Zbytek alba není o nic horší, spíš naopak. Při západu slunečního Yesovského kotouče a s volající sedmdesátkou na krku většiny hudebníků, je tento výkon až nadstandardně vyvážený.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes

Sly & the Family Stone - Small Talk

Sly & the Family Stone / Small Talk (1974)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2020

Hudební persona a věrozvěst kalibru Milese Davise, Hendrixe, Boba Dylana... už od debutu z léta Páně 1967. Do kotle nalil r´n´b, taneční funky rytmy, soul i psychedelii. V nejlepší hodince zazářil jako supernova na Woodstocku - to už nikdo z paměti nevymaže. Pro ctitele blues, soulu, funku stejně zásadní, jako Clintonovi Parliament.


Už titulní skladba zve bez rozpaků k funkrockové hostině. S mr. Stewartem udeří z první celá Rodina. Ohebné trojhlasy a na nich další vokální patro, ufff... Tahle magie, polyrytmika, klavíry, dechy - to vše jest Say You Will. Mother Beautiful je bombastický nápřah. Na trojici hrdel mistrně nanesli doprovodný instrumentář. Blaho... Time For Livin více zdobí housličky Sida Pageho - no když to takhle rozjeli v létě lásky, neměl nikdo šanci. Can't Strain My Brain - tady máte Sly Stona s jeho mimořádným darem aranžéra a vizionáře. Silové hlasy s dechovou sekcí a klaviaturami jsou už samozřejmé. Hravá Loose Booty - tady se rodilo moderní funky a je nám ctí být u toho... Holdin' On je obdobně tvarována - skladby druhé půle mi občas zlehka splývají, proud invence zkrátka není nekonečný. Wishful Thinkin' ale všechny debaty utne. Luxusní vývozní artikl, krásné vokály nesou kabaretní, až zlehka šansonové aroma. Nabušená Better Thee Than Me je - tak se vyučuje Slyho geniální mozkovna. Po tanečním projektilu Livin' While I'm Livin uzavírá klasickou verzi opět šansonově výmluvná This is Love. Z bonusové verze nutno vypíchnout klávesový šturm Crossword Puzzle a rockově rašplující Positive, ale i informačně mimořádně vyvedený booklet.


Jasně, už tu nekypí hudební novostí a rytmickou svěžestí prvních alb. Píšu důstojnou čtyřku. Éra před rozpadem byla mnohými kritizována jako odklon ke komerční jednoduchosti. Pro mě je tu pořád hojně svěžích, skladatelsky silných momentů. Nehledě na ohromující vliv Sly´s napříč hudebními škatulkami.

» ostatní recenze alba Sly & the Family Stone - Small Talk
» popis a diskografie skupiny Sly & the Family Stone

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

horyna | 4 stars | 04.05.2020

Dodnes mi není přesně jasné, jak mě mohli tehdy - ve svých začátcích Magellan tak drasticky minout. Povstali přece u stejné stáje jako Shadow Gallery a Cairo. Dokonce byla v dobách skoro-temna ve Sparku i recenze jejich debutu. Je ale klidně možné, že se jejich desky v první polovině devadesátých let do půjčoven cd příliš nehrnuli a to stejné nejspíš platilo o našich prodejcích a obchoďácích s cd disky. Chtělo by se mi zavzpomínat a uznat, že mě jejich muzika nechytla a to byl důvod onoho nezájmu, ale vůbec si nevybavuji, že jsem některou nahrávku v mládí testoval. Vlastně až doteď byl pro mne příběh Magellan obestřen tajemstvím nezájmu a během na velmi dlouhou trať.

Tři roky jsem si vystačil pouze s jednou deskou a to Hundred Years Flood. V začátcích mi přišla v pořádku, zajímavá, avšak nikterak závratná a návyková. Všechno začala postupně měnit až Braňovo (koho taky jiného:-) rozpovídání se nad dvojkou Impending Ascension. Po několika testovacích nástřelech a ustoupení z pozice zatvrzelého odmítače automatického bubeníka, jsem si ji společně s debutem přes Discogs objednal. Jenže skrze neblahé události ve světě, mně obě alba vydané na společném 2cd přes měsíc vysí na celnici v Miláně a čekají, než je nějaký floutek s hromadou ostatních balíků, kterých je do světa z tohoto kraje rozesíláno poskrovnu, naloží do letadla a laskavě pošle směr Jižní Morava.

Horyna však nelenil a v mezičase nejen že dokonale proposlouchal čtverku Hundered..., kterou dostatečně docenil jako progresivní klenot, ale urychleně objednal tentokrát z rychlejšího/bližšího Německa šestku Symphony For A Misanthrope. Ptáte se proč zrovna ji? Protože trojka mi už cestuje z daleko bližšího regionu a pátá Impossible Figures spolu s poslední Innocent God mne zaujali o kapku méně. Ono... kdyby se měl člověk u Magellan orientovat pouze dle vzorku Progboardu, moc by toho zrovna nenakoupil. Jejich pozdější tvorba tu není přijímána zrovna otevřeně a v recenzích se často objevují slova jako nuda, vaří z vody, příliš se opakují, jsou vyčpělí, nebo cosi o ztracené kreativitě prvních dvou alb.

Promiňte, ale dovolím si nesouhlasit. Symphony For A Misanthrope poslouchám posledních pět dnů neustále. Točím ji dokola za a) abych ji pořádně dostal do hlavy, za b) protože se mi opravdu líbí. Ano, znalci mohou namítnout – horyno neznáš první dvě desky, to bylo jiný kafčo. Nebudu jim oponovat, z těch pár ukázek, které jsem měl možnost natestovat to bylo zatraceně dobré, ale pořád mi poslední tři, čtyři alba nezní vůbec zle.

Start je klasický pře-symfonovaný, ale tady mi to tolik nevadí, protože v té orchestrální změti cítím potenciál a dobré nápady. Ovšem druhá Why Water Weeds je typická Magellan-ovka. Kostrbatá, chvílemi vkusně nemelodická, vzpurná, tragická, ovšem taky mistrně vystavěná, progresivní a energická. Nápadů je tu pořádná fůra a něžný Waynův (říkám to správně? Trent má ten drsnější?, nebo...jsem to obrátil, nejsem ještě odborník) hlásek je k nakousnutí. Wisdom je překrásnou baladou, která mě chytla hned s prvním slyšením. Vrcholem je členitý, téměř dvacet minut trvající klenot Cranium Reef Suite. Hebounký začátek se sametově sejmutou basou a krásnými výměnami akustik s klávesami je pastva pro uši. Velmi melodické a velmi příjemné. Tedy až na místy rezonující zvuk, naštěstí jen v této skladbě. Bohužel je tu taky jedna typická, pro mne až nepříjemná vlastnost celých Magellan – příliš mnoho zpěvu sekaného v krátkém sledu. Ale to je provází snad celou tvorbou. Po intermezzu s Bachovým klavírem, přiletí dunívá jazzovo-metalická jízda Doctor Concoctor, ve které malinko skřípu zuby, avšak závěr dobrý, všechno dobré. Every Bullet Needs Blood začíná romatickým piánem s cukrujícími klávesami. Na řadu přijdou housle (nebo to imitují klávesy), každopádně povedený rozjezd. Do toho vtrhne Magellan-ovské futuristické fusion, ovšem v pestrých odstínech a s dostatkem melodiky. Super.

Pro mne velké překvapení tihle ti Magellan. Už dlouho se těším na první desky a možná časem i na všechny zbývající. Asi se s ostatními shodnu na tom, že Magellan jsou a byli nedoceněnou kapelou. Cesta k nim byla trnitá, ale o to více pak chutnají ty vítězství. Cítím v nich potenciál i příležitost na vybudování další interesnatní domácí discografie.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Johnson, Eric - Live from Austin TX

Johnson, Eric / Live from Austin TX (2005)

stargazer | 4 stars | 03.05.2020

Tohle live album je nahráno v roce 1988.
Eric album otvírá rychlou rockovou instrumentální písní, střídá kytarové zvuky, hraje jako by stála na podiu armáda kytaristů. Další song je od Jimi Hendrixe, je skvěle coverversován a to samé platí o poslední písni Are You Experienced? opět od Hendrixe. Jestli někdo umí skvěle přejímat a oživovat hudbu co by zapadla někam do ztracena, tak tu mám hned dva Ericky. Clapton a Johnson.

Ale zpět k live albu. Je zahrané s naprostým nadhledem kytarového mistra, co si nemusí nic dokazovat, jeho styl je lehký , vzdušný , nekonfliktní , oslavující hru na úžasný nástroj Fender Stratocaster. Živák je složen z intrumentálních a zpívaných písní, zpívá pouze Johnson a jeho kámoši na podiu ve složení basa Kyle Brock a bubny Tommy Taylor jsou víc než jen spoluhráči. Ta symbioza je slyšet. Hrají v triu, ale zní to jako by hráli s více jak několika hosty.

Vůbec se nedivím, že Eric Johnson dostal taková ocenění za svůj přínos kytarovému a hudebnímu světu.
Stačí si poslechnout nějakou jeho práci. Jeho sola na jeho deskách nejsou samoůčelné exhibice, jsou mˇnam mˇnam, zrovna mi jedno hraje....Cliffs Of Dovers z tohoto recenzovaného alba. AH VIA JOHNSON

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Live from Austin TX
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

Merrick | 5 stars | 03.05.2020

Název projektu: Farmaceutické testování nové emise psychofarmak z laboratoře americké skupiny Pearl Jam

Testovací subjekt: Dlouhodobě závislý jedinec na psychofarmakách skupiny Pearl Jam

Cíl projektu: Cílem projektu je na testovacím subjektu ověřit, zda i aktuální dlouze očekávaná emise léků od této skupiny vědců i nadále splňuje veškeré kvalitativní požadavky a lze opakovaně bez vedlejších účinků aplikovat se stejnou úspěšností jako předchozí šarže. Zároveň určit, zda se u subjektu nevytvořila rezistence, či tolerance a dopad aktuální emise je stejně intenzivní jako dříve.

Metodika: Opakovaná aplikace léků, po jejichž požití subjekt vytvoří písemné záznamy na základě subjektivních dojmů po jejich aplikaci, z nichž zpracovatel vytvoří krátký souhrnný text a doplní jej citací některých poznámek subjektu. Testovaný mimo jiné ve vstupním dotazníku uvádí, že k uvedené laboratorní skupině, která vzešla z nechvalně proslulé narkotické líhně v Seattlu, pojal náklonnost nejpozději z takzvané velké čtyřky výrobců tamních léků, o to silněji však časem jejich produktům propadl a dnes je aplikuje s železnou pravidelností.

Výzkum:
#1 Who Ever Said - první z uvedených medikamentů je dle vyhodnocení výborným psychostimulanciem, který subjektu navodil pocit euforie a nepolevující zvýšenou pozornost. Lék má silný nástup a po dobu jeho účinku se dostavují mimo jiné i pocity lehkosti a hypertenze. Dle vyhodnocení se jedná o další z řady výborných úvodních psychofarmak v duchu těch nejlepších jako jsou Brain of J., Getaway, Go, Last exit nebo Once.
Z poznámek subjektu: "Začátek a první šlehy, povolila kapačka a praskly stehy"

#2 Superblood Wolfmoon - druhou testovanou látkou je též psychostimulancium a jeho konečný dopad je srovnatelným s výše uvedeným prvním lékem. Nicméně jeho nástup byl dle subjektu trochu pomalejší než u vzorku jedna, přesto i tento vzorek později silně stimuloval centrální nervovou soustavu a ovlivňoval uvolňování serotoninu a dopaminu.
Z poznámek subjektu: "Takové energie! Třepal bych mařenou, kdybych o ní kvůli těm svinstvům, co do mě ten šašek v bílém plášti cpe, nepřišel. Mám všechny tři uši v pozoru."

#3 Dance of the Clairvoyants - subjekt po použití poukazuje na sekundární efekt v podobě vedlejších účinků podobných těm po aplikaci psychedelik. Docenti Ament a Cameron dostali při přípravě tohoto léku dost prostoru a ač jeho nástup u subjektu po první aplikaci nebyl okamžitý a spíše pozvolný, v tuto chvíli jej vnímá jako jeden z nejsilnějších medikamentů v rámci aktuální emise. Subjekt vypíchnul i zajímavý kontrast mezi textem v příbalovém letáku, který odkazuje k přírodním léčivům, a výslednému působení, které zpočátku upoutá jasným odkazem na chemická léčiva.
Z poznámek subjektu: "Osmdesátky, Swayze upadá v tanec, modrá duha, kdo ničí planetu je vypatlanec!"

#4 Quick Escape - taktéž psychostimunlacium, nicméně stejně jako u třetího vzorku i u toho čtvrtého je nástup účinků spíše ve středním tempu oproti prvním dvěma medikamentům. Docent Ament, který je hlavním tvůrcem tohoto léku dostal hodně prostoru pro svůj tvůrčí vklad a docent Vedder se v textu příbalového letáku opírá do současného prezidenta Spojených států. Tím navazuje na přípravek Bu$hleaguer ze šarže nazvané Riot Act. Opět se jedná o silně návykovou látku.
Z poznámek subjektu: "Na první užití jsem neobjevil vše a tvářil se nesměle, nyní si lék užívám od konečků prstů až po každou anomálii na těle."

#5 Alright - docent Ament tentokrát do kolekce přispěl i jedním antidepresivem. Je zajímavé, jak dokáže operovat na obou stranách (řekněme) depresivního spektra, jelikož jsou stále živé vzpomínky na jeho chmury vyvolávající kus Nothing as it seems. Průvodní text dojem z antidepresivních účinků přiživuje.
Z poznámek subjektu: "Psychelilie a melounkolie"

#6 Seven O'Clock - další antidepresivum, tentokrát z řádu takových, jako bylo svého času emblematické Given to Fly. Obrovské vnitřní napětí držené pod kontrolou, v závěru s mocným dojezdem. Jeden z typických pozdních výtvorů Pearl Jam, jenž útočí na ty správné neurotransmitery.
Z poznámek subjektu: "Přistupte všichni, kdož lační, potlačit síly gravitační."

#7 Never Destination - psychostimulancium v duchu prvních dvou podaných léků. Na subjektu byl pozorován doslova příval energie a vnitřní neklid.
Z poznámek subjektu: "Perverze na rezavé traverze"

#8 Take the Long Way - předchozí lék byl následován dalším z podobného řádu. Docent Cameron, který měl na vývoji tohoto medikamentu největší podíl, tak dal vzpomenout na svůj dřívější příspěvek v podobě léku Evacuation ze šarže Binaural.
Z poznámek subjektu: "Objevují se mi na líci, dva růžolící smajlíci, jímá mě radost a vztek, bude to vedlejší účinek"

#9 Buckle Up - jediné sedativum z aktuální emise, vhodně zařazené za dvě energii probouzející psychostimulancia. Lék vhodně zapůsobil na GABA receptory subjektu a zklidnil jej.
Z poznámek subjektu: "Katalepsie."

#10 Come Then Goes- dle poznámek subjektu tento lék, jehož základní sloučenina disponuje zdánlivě jednoduchým chemickým vzorcem, vyvolává širokou paletu emocí. Jeho účinky jsou srovnatelné s kolekcí Into the Wild docenta Veddera, nebo léky The End a Future Days z předchozích emisí.
Z poznámek subjektu: "To látka se jeví zdánlivě krystalicky čistá, jenže kdo je ten bílý medvěd a do noci pějící kytarista?"

#11 Retrograde - antidepresivum z kategorie těch nejúčinnějších. V pozdní fázi účinku tohoto léku dává docent Vedder vzpomenout na léky The Wolf z emise Into the Wild a Arc z Riot Act, když vyvolává svým příspěvkem téměř hypnotické stavy.
Z poznámek subjektu: "Látka, která mi poskytuje klid a trochu něhy, která mi tak chybí, když mi štupujou mé stehy."

#12 River Cross - americká farmaceutická skupina Tool svého času světu představila princip Lachrymologie, tedy vědy používající pláč jako terapii a tým Pearl Jam jí dle testovacího subjektu aktuálně prostřednictvím antidepresiva River Cross vytvořil dokonalý podpůrný lék. Medikament byl vyhodnocen jako nejsilnější lék ze současné emise. U tohoto léku nelze dodat žádný text z poznámek subjektu, neb se v souvislosti s ním buď opakovaně vyjadřoval slovem krása, nebo se uchyloval pouze k nesrozumitelným citoslovcím.

Závěr: Zde je nutné podotknout, že závěr musí být co nejstručnější, nebo se probudí testovací subjekt, tedy pan Hyde, a zmocní se klávesnice. V tom případě by níže uvedené hodnocení léků zvrhlo v řetězec superlativů a citově zabarveného blábolení. Nicméně ani samotný autor této studie, tedy doktor Jekyll, si nedokáže zachovat úplně kritický odstup. Aktuální šarže nepřináší nic nového a převratného, ale stále je nesmírně kvalitní a účinná. Závislost zaručena!

Ediční poznámka: Autor tohoto textu nemá s lékařským prostředím nic společného a je pouhým laikem, proto se hluboce omlouvá za veškeré odborné nepřesnosti v textu.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 02.05.2020

Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.

Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.

Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)

Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.

První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.

Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.

Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.

Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.

Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.

Ukázka z alba – skladba Last Frame >> odkaz

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Kingcrow - Eidos

Kingcrow / Eidos (2015)

Danny | 5 stars | 01.05.2020

Eidos - idea, myšlenka. Může nás motivovat, pohánět kupředu a vést, přivádět do různých situací i na scestí. I o tom je toto album. Italská rocková skupina Kingcrow natočila album o prchavosti chvil, které prožíváme i o hodnotách, za kterými směřujeme. A do značné míry i o zaslepenosti a neschopnosti ustoupit od svých myšlenek, z podstaty toho, jak vnímáme a klasifikujeme okolní svět. Ale také o cestě k osobnímu štěstí. Vstupní The Moth přináší ve významové koláži symboly všech těchto podnětů, pomíjivost času i našich hrdinů v něm. Hudba s konceptem souzní a pohybuje se v temnějších odstínech. Přesto není bolestná, spíše naléhavá a směřuje nás k zamyšlení. Skladby jsou dobře napsány a zaranžovány, nepřinášejí instrumentální cirkusáctví, ale účelnost, která nechá vyniknout příběh. Pořád je v nich co poslouchat, party jednotlivých nástrojů jsou promyšlené, jejich vzájemná spletitost není samoúčelná a vytváří instrumentální reliéf příběhu. Výraznou postavou je tady zpěvák Diego Marchesi. V projevu silný, pěvecky přesný a hlasově zajímavý. Je to přesně ten typ vokalisty, kterého kapela potřebovala, díky němu je muzika Kingcrow barevnější.

Kapela se pohybuje na pomezí rocku a heavy metalu. Není v tom nerozhodnost, tuto rozkolísanost kapela využívá jako výrazový prvek pro vytvoření různě energických ploch tak, jak to dynamika příběhu vyžaduje. V tom je velká síla Kingcrow, neuzavřela se do zvukové ulity, jako mnoho jiných souborů, a ponechala si stylovou (i zvukovou) svobodu. Proto je nálepka prog metal v tomto případě tak nepřesná. Kapela jde ve výrazu dál a bez váhání používá nástroje, které v daný okamžik potřebuje, třeba klavír, akustickou kytaru nebo saxofon. Nejde o žánrově bezbřehou a kompozičně neurovnanou kolekci, kapela si i v určité výstavbové rozmanitosti drží svůj rukopis. Žádná z písní z alba netrčí, není tu hitový středobod a pak "něco kolem", žádná skladba není výrazně lepší než ostatní, stejně tak tu nejsou sladce omšelé a ukňourané plochy, přinášející protiváhu rychlým pasážím, jaké bývají v současném progu. Eidos je kompaktní hudební příběh.

Hned v úvodní The Moth se objevuje jeden z typických výstavbových prvků, Marchesi zpívá s posunutým akcentem, synkopovaná melodie obsahuje podprahový neklid, současně ale i určitou odlehčenost. Když se důraz zpěvu přesune na těžkou dobu: "Time keeps crawling, While you’re burning", působí hudba až silově a vy tušíte, že v tu chvíli se dozvídáte něco důležitého. Mezihry a instrumentální předěly přinášejí zpomalení děje, možnost rekapitulace a stejně tak nevyhnutelnost toho, co přijde. Hned následující Adrift je píseň o naději v nelehké době, "žil jsem pro nádherný sen a stále se tak snažím žít, i když mému srdci chybí touha", a je jednou z hlavních myšlenek příběhu. Je nutné jít dál. Hudba je útočná a obklopuje vás, aby vám nabídla směr: poslední část skladby mění metrickou strukturu a je na tři doby - vyhlídky nejsou až tak bezvýchodné. Rytmická projekce i různé metrické členění tady působí funkčně. Ne náhodou je Slow Down, ve které Marchesi odhaluje záblesky svých vidin a i kytarové riffy se tu projevují jen v útržkovitých frázích, postavená na sedmidobé struktuře - hudba je na 7/4. Tato neforemnost krásně slouží sdělení a rozhodně stojí za to nepřeslechnout kytarovou vyhrávku, která to vše spojuje. Ve skutečnosti je to skladba o neschopnosti vybrat si z možností tu správnou, znát své priority a taky, což všichni dobře známe, o výmluvách, proč to tak je: vždyť všechno tak rychle běží a není na nic čas. Je jediná cesta, zpomalit a rozhlédnout se. Instrumentace této skladby patří k velmi působivým okamžikům alba. Sedmidobou sazbu kapela používá i v Open Sky, jde o zvláštně zkroucené blues (s přidanou sedmou dobou k šesti bluesovým) a v rozvolněném tempu hudba postupně roste a je stále naléhavější, odhodlání odhodit tíživá břemena je stále větší. Je to nutnost, protože možnosti, stejně jako to, co v sobě ukrývá pohled na oblohu, jsou nekonečné. Ne všechny signály, které v životě přijímáme, jsou jednoznačné.

Po ostřejší flamenkově pojaté Fading Out, Part IV (na předchozích albech jsou části I až III) o nutnosti začínat znovu a znovu, pokud je to potřeba, následuje možná nejčlenitější skladba The Deeper Divide. V té se střídají různé zatěžkané a zdánlivě nesouvislé části s mnoha vnitřními hlasy o bezvýchodnosti, která završena do mezní polohy znamená vlastně nový začátek. A následně možná nejsilnější okamžik alba: On The Barren Ground s nepravidelným rytmickým tepem, údernými riffy a působivou atmosférou. Konečně řešíme to, čím by člověk měl a chtěl být, i když s opatrností jemu vlastní. Skladba proroste do dalšího dílu At The Same Place, kde se se stejnou energií objevíme uprostřed bouře klid a ujištění, že "zůstaneme spolu, možná jen trochu jinak, ale nikdy nebudeš sám“. Nejedná se o ticho nebo o ztišení, hudba je důrazná, ale vysílá jasné signály o propojení osudů. V titulní skladbě si kapela hraje s bitonalitou, muzika se převaluje mezi tóninami a volné tempo znamená další klid před bouří. Všechny otázky ještě nejsou zodpovězeny, všechny problémy nejsou vyřešeny, a tak i rytmické záškuby kytarových riffů znamenají vlastně totéž: všechny nenaplněné naděje musejí pryč, je potřeba jít kupředu, aby se rány po nich zavřely. Skvěle tu opět fungují vrstvy hlasů a je to taky místo, kdy zní kapela asi nejvíc metalově. Zase ale jen v rámci celku, hned vzápětí se totiž ozve akustická kytara a klavír. Zklidněná If Only neznamená uzavřený nebo šťastný závěr, ale naději v určité nejistotě. Důmyslný závěr navíc svádí k tomu, pustit si album ještě jednou. A vychutnat si každý detail.

Eidos není album na pár poslechů, i po delším spolužití s ním objevujete spodní proudy hudby i skryté významy příběhu. Když ho srovnám s alby, které od Kingcrow znám, je pro mě nejvýraznější a mám k němu asi nejsilnější vztah. Ale i tento pocit je, vzhledem k hudbě Kingcrow, proměnný. A je to tak dobře.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Eidos
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Omega - 200 Évvel az utolsó háború után

Omega / 200 Évvel az utolsó háború után (1972)

luk63 | 5 stars | 01.05.2020

Maďaři nám v tom těma reedicema udělali pěknej magkaljz. I když jsem od útlého dětství poslouchal pseudoživák "Élö Omega" v hliníkovém obalu, dneska hodnotím toto vydání stejných písní (ty dva bonusy pomíjím). A toto hodnocení nemohu jinak, než spojit s krásnými vzpomínkami na nevinné dětství. Šlo totiž o jednu z nejrockovějších nahrávek té doby. Vůbec mi nevadila (a dodnes nevadí) maďarština, možná naopak mi zní velmi lahodně. A také jsem v té době vůbec nerozlišoval Omegu od Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep. Prostě opravdu tvrdý nářez světového kalibru.

Tahle deska ve mě vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky. Hudba je tvrdá (na tehdejší socialistické poměry náramně), melodická a zapamatovatelná a ve mně vyvolává až příliš velkou dávku nostalgie a z tohoto pohledu nemohu a nechci být objektivní! Navíc nahrávka má skvělý zvuk. Mezi klasickými nádhernými rockovými fláky jsou i skvělé balady "Emlék", "Egy nehéz év után" a "Varázslatos, fehér kõ". Kane mi nejdna slza...

CD si pouštím jenom když v mém nitru panuje ta správná vzpomínková nálada, ale to potom opravdu stojí za to. Nemohu dát méně, než plný počet při vědomí, že tato jedinečná nahrávka mě bude čas od času u srdce blažit až do konce...






» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega

Van Halen - Balance

Van Halen / Balance (1995)

EasyRocker | 5 stars | 01.05.2020

Obdobně jako mistr horyna patřím mezi dušičky, kterým Van Halenovci sedli o fous víc se Sammym Hagarem za mikrofonem. Jako skalní fanda mimořádného kytarového novátora a vizionáře nemám problém ani s prvou érou s Davidem Lee Rothem. Když prohrábnu jejich kartotéku, je tenhle hagarovský skvost dost možná i No.1.

´Sedmá pečeť´ ovládá dění typicky zvlněnými, mistrně melodickými Eddieho poryvy. A přichází Sammy Hagar, kterýod prvého zaúpění mistrně nabere až ohromující jistotu. Divá jízda tlupy alfasamců. Neomezenou rockovou ctižádost však vybalí guitar-hero a jeho hoši i v arénovce Can't Stop Lovin' You. Volnější tep kontra ničivá kytarová a bubnová prácička. Velmistrovský patentní riff, erupce tónů a běsnící sólový veletok rezonuje v Don't Tell Me (What Love Can Do). V Amsterdam tasí Eddie houpavě bizarní riff. Hustá kalba, ženské, navrch ovšem královská zábava a růžolící úsměv. A že neopomněli i po létech zpráskat všem zadky? Na to u Big Fat Money vezměte jed!. Zvukové bizzaro Strung Out se vlije do Not Enough. Co říct? Baladický démant shodné kategorie a lesku, jako Stairway to Heaven. K dokonalosti vše vypilují plačtivé struny, klavír a Sammyho nadlidské vzepětí. Houpavice Aftershock by se jistě nestyděla ani na památném debutu. Nabušenost dua Anthony/Alex van Halen - toť mánie Doin´ Time, jakýsi Alexův Moby Dick. Při Baluchitherium, kde pot tryská do širé dáli, nepochybujeme - monstrum Eddie je zpět v plné polní. Že famózně vládne i akusticky, demonstruje na Balance subtilně vytesaná Take Me Back (Deja Vu); Sammy ji odpálil do stratosféry. Feelin´ předvede nejen letitý cit pro teatrálně dojemná sdělení, ale je i závěrečnou Eddieho profesurou. Tečka.

Prvotřídní albová nálož, kterým potvrdili i v půli 90-tek nezničitelnou sílu kvarteta výjimečných individualit. Všem kritikům, ale i většině rockové konkurence, uštědřili nejen symbolický výprask. A stačilo málo - hodina čirých hardrockových orgií, hnaných vpřed nukleární silou. 6/5

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Toto - Old is New

Toto / Old is New (2020)

horyna | 4 stars | 01.05.2020

Každá z nových desek instrumentálně brilantních a skladatelsky nadaných hudebníků, kteří už od konce let sedmdesátých vystupují pod názvem Toto, byla vždy obrovskou událostí. A to v kterékoli době, do níž byla porodníky producenty (většinou samotnou kapelou) povita. A proč tomu tak bylo. No na to je úplně jednoduchá odpověď. Každá totiž dokázala přinést sbírku melodicky košatých písní velké umělecké kvality, kdy se řada z nich nesmazatelně zapsala do srdcí posluchačů díky svým krásným melodiím a ušlechtilým myšlenkám. Dnes jsou Toto kamarádskou partou muzikantů, kde každý z nich překročil šedesátku a studiové nahrávky vydávají velice sporadicky.

Před dvěma roky hodili na trh kompilaci největších hitů pojmenovanou 40 Trips Around The Sun, na které se vyskytly také tři songy nové. Postupně se tyto písně stali základem pro novou, před pár dny vydanou desku pojmenovanou Old is New. Ta v sobě krom zmíněných věcí shromažďuje ještě dalších šest písní (plus jeden společný projekt s elektronickým souborem What So Not, poslední We'll Keep On Running) vydolovaných z archivů kapely a částečně poupravených. Zajímavostí je, že během dvou let bylo z této deseti skladbové kolekce už použito šest písní formou singlů, což je solidní kredit.

Srdéčka mnoha pamětníků tak musí plesat blahem, když z nahrávky slyší původní stopy zesnulých bratří Porcarů, jmenovitě Jeffa za bicími a Mikea na basu. Zaslechnout můžeme i nástroj Davida Hungatea (baskytara), dlouholetého pomocníka na perkuse Lenny Castra a v nových písních účinkuje jako bubeník Vinnie Colaiuta. Hlavní základnu Toto opět tvoří čtveřice S. Lukather/D. Paich/S. Porcaro/J. Williams.

Úvodní song Alone typově naprosto odpovídá tomu nelepšímu z předchozí fošny XIV. Energicky eruptivní, nápaditý a výsostně melodický kus, s opravdu překrásnými klávesami a syntezátory dvojice Paich/S. Porcaro, okolo vás letí ladně jako nadýchaný obláček na obloze a vy si jen říkáte, jak to ten chlápek za mikrofonem (Joseph Williams) dělá, že má hlas stále tak vitální jako v osma osmdesátém.

Druhou Devil's Tower začíná zpívat Lukather. Ta spadá až do roku 1981 a většina stop je původních. Přimíchany byli vokály a další kytary. Jde o návrat k nejranějšímu zvuku a stylu kapely, ovšem s novým moderním sejmutím a mixem.

Fearful Heart je rovněž pamětní. Představuje Jeffa Porcaro a Steva Porcaro na syntezátorech, Mike Porcaro se Steve Lukatherem (kytara a klavír) a Davida Paicha s klávesy. Joseph Williams usměrňuje píseň svým typicky chlapským charisma.

Spanish Sea je staronová nedávno přepracovaná věc. Navazuje na obrovský hit Afrika. Podobné tempo, David Paich u mikrofonu, Castrovy perkuse, odrazová rytmizace písně, vokální modulace, výsostná melodika a obrovský (jazzový) nadhled – prostě Toto ve vrcholné formě.

In a Little While je klasická balada alá Toto ze šuplíku, šitá přesně pro Lukatherovo hrdlo.

Chelsea je úplně nová skladba. Kluci zde zachytili atmosféru 80. let a skvělý vokál Josepha Williamse přibližuje píseň atmosféře alba Fahrenheit.

Dvojice Chase the Rain a Oh Why? je opět staršího data. První dokonce zpíva Steve Porcaro, druhou (jejíž melodie prý Stevovi připomíná Beatles, brnkne si tu na sitar) David Paich. Jde o pomalejší, emotivní až něžné songy prorostlé city a láskou model Toto.

Poslední novinkou je Struck by Lightning. Colaiuta tu předvádí tvrdé údery, Lukatherova kytara je pěkně nabroušená a Williams zpívá energicky a zároveň si na chvíli odskočí do něžnější polohy.


Lahůdkový plně dynamický zvuk nám letos přivanul řekněme kompilaci staro-nových Toto. Věřím, že si tuto placku jejich příznivci nenechají ujít, protože podobná událost se u nich, podobně jako u jiných služebně postarších kolegů už nemusí v budoucnu opakovat. I Love You Toto! 4,5*

» ostatní recenze alba Toto - Old is New
» popis a diskografie skupiny Toto

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

terka | 5 stars | 30.04.2020

Nečekala jsem, že budu první, kdo o nových Pearl Jam něco napíše. Horyna mě předběhl, což mě při čtení jeho jinak kvalitní recenze kapku mrzelo. Ale zase jsem věděla, že už nemá cenu pospíchat. Dostala jsem tak dost času si desku pořádně poslechnout a to se v mém konečném bodování odráží. Protože kdybych měla psát o Gigaton v prvním týdnu co jsem ji poslouchala, moc superlativů by na jeho adresu nešlo. Jednotlivé kroky bych spíš nazvala krůčky, a jestli se mě na začátku zdála dobrá tak polovina, včera to bylo deset ku dvěma.

V nové desce jsem se postupně začala dobře orientovat. To se vám pokaždé nepovede a u některých starších desek Pearl Jam mám dodnes problém, hodně skladeb přesně zařadit. Důvodem je celá plejáda sympaticky situovaných silných motivů. Těch se okruhu společníků Eddie Weddera podařilo nashromáždit dost a jednotlivé skladby tak můžou fungovat jako singly. Měla by být běžná praxe, že kapela pro začátek připraví ty nejslibnější kusy. Tady to tak je. Melodické linky v úvodní Who Ever Said, uličnická drzost v Superblood Wolfmoon a taneční hrátky v Dance of the Clairvoyants můžu poslouchat pořád dokola. Alright a Seven O'Clock na mě dělají na poměry Pearl Jam až překvapivě umělecký dojem. Každá ze skladeb se něčím odlišuje. Ať je to strukturou, tempem, nebo střídmým využitím kláves. V druhé polovině jsou pomalejší věci. První z nich má akustický nádech, ve druhá zpívá Eddie se španělou v ruce, ve třetí se připojí i ostatní spoluhráči a poslední je zpracována na způsob chrámové mše. Tady si pořád nemůžu vybrat, která z nich je mi nejbližší. Kdo z Vás si přečetl mých pár řádků až sem asi nebude mít problém uhodnout, jak nové Pearl Jam hodnotím. Samozřejmě že nebudu skrblit. Gigaton je teď moje třetí nejoblíbenější deska od Pearl Jam. Dokonce předstihla i Lightning Bolt, kterou jsem sedm let řadila mezi nepřekonatelné.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

legolas | 4 stars | 29.04.2020

Je cosi shnilého ve státě dánském. Tento známý úryvek ze Shakespearova Hamleta mě napadl jako parafráze k prázdnému místu, na kterém se mohli tetelit úvahy o posledním albu The Flower Kings. Hojný recenzentský potenciál se vyskytuje u desek Adam and Eve, nebo Banks of Eden, ale tady zůstává nenaplněn a já se ptám proč? Co místním vadí, že se nikdo z nich neodvažuje o desce utrousit pár slov, které by byli pro méně zdatné pisateli alespoň částečným vodítkem k bližšímu seznámení s dílem. U TFK korespondující easyrocker,pegas,jarda p, horyna,brano zůstávají tiše mlčet jak ústa staré indiánky. Přitom desku obodovali pozitivně.

Vedoucí leader Roine Stolt už překročil šedesátku. To je věk ve kterém nemá muzikant tendence bořit hranice a klestit nové směry. To dělal ve dvaceti. A tak se lehce může zdát, že tento usedlý pán už dobrých deset let nic nového nepřináší. Začalo to přetržením linie po desce The Sum Of No Evil. Po pěti letech ticha jsme byli obdařeni mírumilovnou Banks of Eden, na které se začala vytrácet původní pospolitost. Zúžené obsazení přestali podporovat perkuse Hasse Bruniussona i Wallanderův saxofon. Deska plula v tichých vodách a arzenál TFK se postupně přebudoval. Následovník Desolation Rose potvrdil nově vybranou cestu. Jenže pak přišel další konec. Po tlumeném pádu na dno se Stoltovinou Manifesto of an Alchemist povstávají TFK znovu, tentokrát bez další opory Tomase Bodina. Jeho pozici na desce zaceluje velice schopně Zach Kamins. Rozdíl je téměř nepoznatelný, hlavně v práci s mellotronem. Kolotoč bubeníků rozšiřuje Mirko DeMaio. Ten plní dělnickou funkci a jeho přínos je pouze standardní. Uspět vedle dvojice předchůdců Jaime Salazara a Zoltana Csörsze je nemožné. Potud změny v sestavě. V oblasti hudební se žádných velkých změn nedočkáme a pokud s nimi někdo počítal, jeho úsudek musel být bláhový.

Waiting For Miracles nepřináší zhola nic, co bychom od TFK neznali. Ale to nevadí. Jde o výborný materiál trojice stárnoucích hudebníků, kteří spolu drží už dlouhé roky a jeden o druhém vědí dost na to, aby své představy dokázali náležitě zhmotnit. Pokud se vám podaří překonat vstupní trojici územně rozlehlých skladeb Black Flag, Miracles for America a Vertigo(které jsou znovu značně promyšlené a detailně zaranžované), máte z poloviny vyhráno. Nevzdávejte to. Po příchodu sugestivní pomalé The Bridge a artisticky instrumentální symfonie Ascending to the Stars(jedné z mála, ve které se dere do popředí ďábelsky vystupňované tempo a která má předpoklady stáhnout vás jako vodní vír), jste na dobré cestě. S konzumací vrcholku Wicked Old Symphony(kde je Fröberg lepší zpěvák než Stolt), můžete pít z kalichu TFK plnými doušky a zároveň se přestat bát, že vám nepříjemně zaskočí. I zbytek alba, konkrétně The Rebel Circus, Sleep With the Enemy a The Crowning of Greed působí velice konzistentně.

Druhý nosič je zaměřen podobně jako ten u Banks of Eden. Figurují v něm přístupnější, převážně hrané kusy s minimem zpěvu, ale pořád dost rozvětvenou stavbou. V tomto případě to však nejsou bonusy, ale pokračování jedničky. Pět příjemných osvěžujících věcí.

Roine Stolt je podepsán zhruba pod 80% materiálu. Druhým nejpilnějším nositelem nápadů se stal překvapivě klávesista Zach Kamins. Na nováčka dobrý. Waiting For Miracles tak patří skladatelsky a aranžérsky k nejvypiplanějším počinům od TFK. Komplexní hudební dopad však postrádá intenzitu raných děl, ze kterých sálá nadrženější a odvážnější příval energie. V těch hrála podstatný prim směska fusion a rocku. Chybějící ingredience dnešních TFK.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Satriani, Joe - Shapeshifting

Satriani, Joe / Shapeshifting (2020)

horyna | 5 stars | 27.04.2020

Při příležitosti vydání nového alba Joe Satrianiho jsem měl v úmyslu vystřihnout klasickou recenzi, ve které bych začal pohledem do Satrianiho historie, zdůraznil konzistenci ve vydávání vlastních sólových desek, neopomenul nastínit fakta týkající se jeho osoby a kytarového umu, jež mu byl kdysi dávno dán do vínku, a posléze přistoupil k typickému rozboru jednotlivých písní. Ale nakonec jsem se rozhodl svůj úmysl obrátil naruby a začínám trochu netypicky dotazem adresovaným přímo samotnému tvůrci.

Tady je:
Joei, Joei jak jsi mohl tentokrát pustit do světa tak odfláknutou desku stran konečného zvukového ošetření? Nebo by spíš měli moje lamenty mířit na vrub Johnu Cunibertimu, jež se na výsledném masteringu podílel? Ale přece ani on není žádné ořezávátko v oboru a vaše spolupráce už byla navázána v dávné minulosti. Copak jste si z konečného výsledku pustili jen první track a dál jste nešli? :-( Zdá se. Jelikož ten je v pořádku, ale už v druhé a nejmarkantněji pak ve třetí, mimochodem naprosto skvělé skladbě, kterou ty vaše nepovedené hrátky dokonale zničili (praskání a chrčení začíná okolo 25. sekundy a trvá a trvá) jste toho dost po....

Dost možná bych na to ani nepřišel, nepustit si desku na pořádné aparatuře. První poslechový test skrze obyč obyvákovou hifi proběhl v normě. Další dva už v mp3 formátu prostřednictvím malého repro na výšlapu přírodou se synátorem rovněž. Ale když jsem chtěl desku protočit i v zážitkovém médiu s pořádnými sluchátky, posléze i na bednách a příslušnou atmosférou, nestačil jsem se divit. Pěkně mi to onehdá nabouralo pohled na tuto jinak parádní novinku. Ale jelikož jsem si tak nějak vnitřně slíbil, že už nebudu sonickým hnidopichem jako hifisté a jelikož jsem na jiném našem hudebním webu za své názory týkající se zvukového sejmutí jiných nahrávek od okolí schytal pořádných pár facek, bude potřeba se nad toto povznésti. Někdy to jde těžko, ale proboha, hlavní je přece samotná hudba, a ne kýžený zvukový efekt. Alespoň toto jsem vždy tvrdil a v dnešní zvukově pos.... době se k tomu budeme muset vrátit, jinak bychom si z vycházející muziky nemohli koupit dobrou polovinu. Ona to není s novým Satchem až taková hrůza, obzvlášť v kontextu k daleko zmršenějším nahrávkám (nedávná Metallica, nový Ozzy) a světe div se, ani v číselném DR formátu (na který já osobně kašlu, jelikož vlastní uši jsou důležitější než nějaká čísla) to není žádná trága. Ale je to zkrátka škoda. Osobně jsem velkým fandou a sběratelem jeho děl, ale toto řekl bych po stránce nahrávání pokulhává nejvíce. Nu což, s tím my obyčejní smrtelníci nic nezmůžeme a tak raději přistoupím k hodnocení díla jako takového. K hodnocení jeho hudební náplně.

Na každého nového Satrianiho se já osobně velice těším a z předchozích čtyř desek mne žádná nezklamala ani procentem. Neskutečně vyrovnaná lajna pokračuje i letos, z čehož může mít nejeden fajnšmekr velkou radost. Úvodní ukázky které kytarista vyslal do éteru ještě před samotným zveřejněním kompletního lp i jedna z recenzí, jež se objevila v českých luzích a hájích naznačovali něco o možné stagnaci a pouhém potvrzení vydobytých pozic ze Shockwave… a What… I já sám jsem měl zprvu podobné pocity, ale novinka pana Satrianiho je letos velmi rafinovaná a oproti některým svým předchůdkyním se otevírá velice pozvolna a nenápadně. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnili například spaceovou tvář čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkanější Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All for Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. V jejím závěru však zvuk skřípe natolik, že... Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfekt Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně podepřený o Aronoffovu bicí figuru je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat jen tak z plezíru jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo smyslně vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterday's Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Nebýt těch několika zvukových šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by ta nahrávka vlastně dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Shapeshifting
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Nightwish - Human. :||: Nature.

Nightwish / Human. :||: Nature. (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2020

Někteří lidé v dnešní podivné době touží po nějaké jistotě, po určitém pevném záchytném bodě ve svém životě. V hudební oblasti je takovou sázkou na jistotu finská kapela Nightwish. Je zřejmé, že tu stále je určitá fanouškovská základna lačnící po melodickém „symfonickém“ metalu ve stylu snadno rozpoznatelného rukopisu mozku kapely Tuomase Holopainena a ten jim přání splnil. Lze si položit otázku, kde je hranice mezi rukopisem autora a použitím takřka podobných postupů z raných desek tělesa v poměrně zjednodušené podobě a určité vyprázdněností obsahu, který je maskován velkým množstvím stop v nahrávce. To je rovnice, do které si každý dle libosti může dosadit to své.

Obrovská promo kampaň k vydání dvojalba byla úspěšná - všechny zastávky turné byly dopředu vyprodány a ve velké části evropských zemí zamířilo album do čelních míst hitparád. Položil jsem si otázku, zda na tom úspěchu má podíl i nabízená muzika, nebo je to jen výsledek zdatné marketingové masáže. Nutno na vlastní uši ověřit. :-)

Deska dohrála a zdá se, že je na ní pro každého něco. Příznivci zasněných rockových skladeb s klavírem ocenili Procession, ti, co čekali na jedovatý projev Marca Hietaly, se dočkali v Endlessness a v temném duetu s Floor ve world music ovlivněné skladbě Tribal, kde jsem si chvíli nebyl jistej, zda tam nehostuje Sepultura z období Roots.
Příjemné, pop rockové melodické popěvky lze zaslechnout v How's The Heart a Music. Rytmicko pochodový hit Noise v klipu poukázal na lidstvo zotročené moderními technologiemi. Vtipné je angažovaní glamour modelky Jessicy Edström, která tu paroduje sebe samu, neboť právě ona zamořuje síť každý měsíc ve všech myslitelných aplikacích tisíci fotkami v negližé.

Chyběla trocha progresivity, tak byla zařazena Shoemaker, o planetárním geologovi stejného jména, kde se Toumas s aranžemi doslova vyřádil. Houpavý pop rock, kytarista skoro thrashově škrtá o struny do rytmu dupáku, Floor si laškovně pohrává se slovy, poté přidá proslov Tuomasova choť Johanna Kurkela, která cituje pasáž ze Shakespeara. Vše zakončuje bombastická pasáž mužského sboru operních pěvců, s Floor na přídi. Nevím jak vám, mě toho patosu přišlo poněkud moc.

Pro ozvláštnění byla zařazena keltskými prvky vyzdobená Harvest s ekologickým poselstvím, zpívaná Troyem, takže housličky, dudy a různé píštaly zavířily v divokém reji kolem ohně. Upomínkou na starší skladby s Tarjou je motivační song Pan.

Shrnuto : marketingové oddělení Nightwish splnilo zadání na výbornou. Pro fandy, kteří párkrát poslechnou a založí = skvělé album. Náročnější posluchače, kteří mají naposlouchanou starší tvorbu, asi deska moc nenadchne. Je to směska melodického popu se symfonickou hradbou kláves v různých odstínech a poněkud nevýraznou kytarou, která tu více méně nahradila ostřejší koření. Občas je použita kapka world či vážné muziky. Vytkl bych častou recyklaci melodií z raného období souboru a trestuhodně nevyužité kvality zpěvu Floor Jansen, která v daných písních nemohla nic moc ukázat. Ty dvě kratičké operní vsuvky v Shoemaker a Procession to nijak nezahránily, ve zbytku písní byl její hlas většinou utopen v dalších, zbytečně přeplácaných vokálních stopách. Porovnejte s Tuomasovým projektem Auri, kde hlas své manželky v nahrávce pěkně vypíchnul. Naopak pochválit musím povedený zvuk po technické stránce, tu si Nightwish pohlídali.

P.S. : hodnotit CD 2 s osmidílnou symfonickou suitou jakéhosi imaginárního soundtracku nebudu. Pár skutečně povedených OST mám doma a tento produkt nesnese srovnání v žádném parametru. Jedno pozitivum jsem na něm přece jen našel. Tuomas zde údajně ukojil své choutky po bombastickém symfonickém zvuku. Pokud to prvních devět písní ochránilo od implementace dalších orchestrálních stop, tak je to dobrá zpráva.

» ostatní recenze alba Nightwish - Human. :||: Nature.
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!

Santana / Carlos Santana & Buddy Miles! - Live! (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 25.04.2020

Nesmírný výbuch energie. Rock, blues, soul, funk, jazz. Kde? U Honolulu, na Havaji. V přírodním amfiteátru v kráteru sopečného masivu, Tom Moffatt Waikiki Shell se jmenuje. Kdy? Na Nový rok 1972. Kdo? Carlos a Buddy Miles, proslavený jako Hendrixův bubeník z Band of Gypsys. A měnlivá sestava dalších, jak to u Carlose bývá, ze skupiny Santana mj. spolukytarista Neal Schon, Santanova perkusionistu Michaela Carabella zde podporuje Mingo Lewis. Baskytara Rona Johnsona duní a elektrizuje atmosféru každého čísla. Navíc dechaři (ságo, flétna, a jak nesmí chybět v žádné pořádné mexikánské kapele, pěkně řízná trubka). Skvělý klávesák (Victor Pantoja, zde místo Santanova ustáleného Gregga Rolieho, hraje velmi podobně). A ještě k tomu (skoro netypicky pro Santanu - na jiných deskách to někdy bývala dost slabina), zde vynikající, plnokrevný černošský bluesový vokál Buddyho Milese (proč mu nedal předtím Jimi, sám nevelký zpěvák, v tomhle směru prostor?).

V tom kráteru se tu noc zatraceně vařila magma. Už otvírákem (Mramory od McLaughlina) začíná jízda. Rytmická sekce jede naplno od začátku. Riff, sólo hammondy, pak Carlosova kytara, perkuse. Pak příznačné jméno skladby, Lava (od Milese). Jak by ne, na tomhle místě. Vře to. Trhá skály. Pak Evil Ways, známe z debutového alba (trochu překvapivé: ze dvou v té době nedávno vydaných, slavných LP, včetně Abraxasu, zde nezachyceno nic – asi Carlosův respekt k parťákovi, nebyl to přece koncert skupiny Santana). Evil Ways je hodně živá skladba už na tom zmíněném debutu Santany, ale co s ním udělali tady - úžasná energie, letí to, divoký koně. A pak zas Milesovy věci. Them Changes, uvedený hard-rockovým riffem (ten se víckrát opakuje), ale hned další akordy kláves ukazujou, že tu bude i najazzlost, funkuje to. Hot kytarové sólo. Krásně jede na spodku basa. Až rockový řičák Buddyho na závěr. Druhou stranu LP zabírá 25minutový pel mel improvizačního hraní s názvem Free Form Funkafide Filth. S nejrůznějšími krásnými sólíčky, jak k tomu tahle dlouhá skladba vybízí (včetně perkusí, dechů, aj.). Dnešní nosiče by snesly méně prokrájený záznam, než je 45 minut tohoto LP. Co se dá dělat.

Další živáky Santany se tomuhle albu nemají šanci vyrovnat (prostě, něco musí být nejlepší). Jeho koncert červenci 2004 v pražském polovybouraném ČKD jsem si užil, měli jsme velmi dobrá místa na tribuně poblíž jeviště, ale moc jsme jich neužili, dost brzo nás to stejně vtáhlo dolů na plac trsat. Skvělá atmosféra, ale přece jen, s tím električnem recenzovaného LP to srovnat nešlo. Podobně ani v O2 aréně v r. 2013.

Pro mě jistě top 50 LP, a jeden z nejlepších živáků, co znám. Vlastně za ty dekády, co Santanu miluju, asi mnou nejposlouchanější z jeho alb. Neomrzí. Stále žhavá magma.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!
» popis a diskografie skupiny Santana

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Monthy | 4 stars | 25.04.2020

Sobota ráno, kafe, cigárko a Beatles, víkend jak má být. A jaká je Help, čtvrtá deska brouků?

Help - (ne)typická vypalovačka hned na úvod, od prvních tónů jsem chycen, kývu hlavou a podupuju si do rytmu,autor promine, ale rychlejší tempo téhle písni prostě sedí. Následnou Night Before jsem po pravdě neslyšel už léta a sypu si popel na hlavu, příjemná melodická záležitost. A zpomalíme, You've Got To Hide Your Love Away - chytlavá balada stojí akustické kytaře, procítěném přednesu a zmínit se též musí zpestření v podobě flétny, patří k tomu nejlepšímu z těch pomalejších kousků ranných kusů. Ve volném tempu pokračuje i I Need you, Georgův hlasový projev neurazí, stejně jako netradiční rytmická sekce. A na scénu se vrací rock'n'roll v podobě Another Girl, tradičně kvalitní vokální part doplněný výraznou kytarou. Na stejné vlně se veze i You're Going To Lose That Girl, která stojí na vokálním souboji John x Paul a George, přičemž odpovídačky připomenou úvodní píseň. Bum! Kytarová Ticket to Ride patří k "nejtvrdším" písním v rámci tvorby Beatles, hutné kytary, Ringovo geniální nebubnování, skvěle sednoucí tamburína, super přechod na závěr...zkrátka jedna z nejlepších věcí nejen na tomto albu, ale i v konceptu celé broučí produkce. Kdybych měl hodnotit po dohrání první strany, pět hvězd by nebylo daleko od věci.

Svou chvilku slávy si Ringo užije s Act Naturally - typická Ringovka v country poloze, standart který nepřekvapí. It's Only Love mi v hlavě evokuje jiný "It's Only" song z let pozdějších, i přes zajímavé kytary si mne však nezískala. Podobné je to i s You Like Me Too Much, ačkoli musím přiznat, že Georgovy ranné kusy jsou pro mne milým oživením prvních alb. Následná Tell Me What You See svou folkovou náladou připomíná předešlé ( a svým způsobem i následující ) album, zkrátka další příjemná melodická záležitost, podobně jako I've Just Seen A Face, tahle poloha kapele prostě sedla. Co říct k Yesterday a nemlátit při tom prázdnou slámu ? Snad jen že je to pořád sakra dobrá věc. Závěrečná Dizzy Miss Lizzy mně nikdy nebavila a zvrat se nekoná, píseň působí jako zjevení z dob prvních dvou desek a vždy mi její "energičnost" přišla tak trochu jako.

Závěrem - Help mám z prvních desek Beatles naposlouchanou asi nejméně. Velmi silná první strana patří ke zlatému fondu skupiny, druhá mi náladou příjde jako předzvěst medley z Abbey Road, ovšem kvalitou se mu rozhodně nevyrovná. Po chvilce rozvahy ****. Následující alba však půjdou ještě výše...

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Return To Forever - No Mystery

Return To Forever / No Mystery (1975)

legolas | 4 stars | 25.04.2020

Deska No Mystery nemá už od svého vzniku úplně lehkou pozici. Na trh přišla v době, kde se na něm už rok vyhříval impresionistický klenot Where Have I Known You Before a v těsném závěsu k němu kapela přilepila další těžkotonážní jízdu Romantic Warrior. Ta se zakrátko stala doslova jazzrockovým synonymem kvality, s nímž se spousta desek nejen v mém okolí začala rychle poměřovat. Nedostižný výtvor nejen z hlediska kapely, ale celého trhu. No Mystery tak zůstala zavátá v zapomnění a když už ji někdo chtěl oprášit a trochu zviditelnit, druzí ho odkázali do patřičných mezí, třímajíc v rukou dvojici desek o kterých byla řeč.

Přitom to není špatná deska. Jen se do ní hůř proniká. Chybí melodie. Kostrbatější kostra většiny skladeb je určená spíš hudebníkům než obyčejným posluchačům. Dayride se vytasí se zajímavým Coreovým motivem, který v některých sledech událostí zní mírně klišovitě a srandovně. Typičtějším kusem je Jungle Waterfall s válcující rytmikou Clarke-White. Flight Of The Newborn je složitý kus, který laika moc nenadchne. Hancockem ovlivněná Sofistifunk patří mezi příkladné kusy jak spojit na první pohled nespojitelné. Číslo jedna bych dal songům No Mystery pro bohatou škálu Coreových nápadů a nadupané Celebration Suite - Part I.

Na této desce je kytarista Al Di Meola dost zastrčený. Šéfem RTF byl vždy Corea, což je tady hodně slyšet. Ne vždy je to dobře, ale pokud je ta míra úměrná, dá se to oželet.

» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Gazpacho - Tick Tock

Gazpacho / Tick Tock (2009)

Danny | 4 stars | 24.04.2020

Gazpacho patří k nepřehlédnutelných představitelům současné rockové syntézy, hudby, která si z rockových proudů, a nejen z nich, bere podle libosti různé postupy a vytváří z nich důmyslná díla. Jejich jemně plynoucí hudba v sobě ukrývá spletité směry i přítomnost vnitřních hlasů, odevzdanost i naději. Její barevnost je umocněna použitím houslí, mandolíny a dalších, pro klasický rock netypických nástrojů. Potemnělá krása právě tohoto alba je navíc zesílena příběhem v pozadí. Jak se dočtete v textu k albu, jde o zhudebněný děj knihy Wind, Sand and Stars, ve které spisovatel, letec a dobrodruh Antoine de Saint-Exupery popisuje svůj neúspěšný pokus o dálkový let z Paříže do Saigonu, při kterém se svým mechanikem a navigátorem André Prévotem havaroval v saharské poušti. Oba muži téměř zemřeli žízní a hladem a jejich šance na přežití byly mizivé. I proto hudba na albu pracuje s postupnými, pozvolna se objevujícími a často opakovanými figurami. Pořád dokola. Tak v poušti plynul čas a dvojice den za dnem stále stejně čekala na zázrak v podobě záchrany. Vratkost osudu, stejně jako drobné střípky prchavé naděje najdeme na mnoha místech alba, jsou součástí hudební scenérie. Záchrana nakonec přišla.

V úvodní Desert Flight - a na dalších místech, kde se vokál postavený na velmi dlouhých tónech objevuje - mi její táhlá zpěvová linka (nikoli hudba samotná) připomíná Muse, ti si také libují v dlouhých vokálech. Gazpacho jsou ale mnohem barevnější a rozmanitější. A pro mě, na rozdíl od Muse, se vším všudy uvěřitelní v tom smyslu, že je u nich na prvním místě hudba a ne vnější efekty. Ale dost srovnávání. Mnohokrát na albu kapela v rámci konceptuálního obsahu pracuje s monotónním rytmickým základem, který vytváří jakousi kouřovou (tady spíš prachovou) atmosféru, vytržení z reality. Nechává tím hudbu postupně prorůstat do prostoru, mohutnět k předělům, ve kterých se vše ztiší a vy musíte opatrně a pozorně vyposlouchat každý drobný melodický motiv. To jsou hranice mezi rezignací a nadějí. Nic se tady neděje na efekt, vytvarovat hudební krajinu s příběhem chce čas, aby každá částečka dosedla na své místo. V závěru The Walk I zní ve ztišeném prostoru etnické motivy, které nás směřují až k místu událostí. A budou k nám problikávat i v dalších skladbách. Nemají funkci ústředního tvůrčího postupu, to by bylo laciné, kapela je používá střídmě jako ochucovadlo, jako příznačný prvek. Stejně tak šetří typicky rockovým zvukem, zachází s ním jako s jednou ze složek a když se naplno ozve kytara s baskytarou, vnímáte tento okamžik velmi intenzivně. Je v tom naděje, odhodlání a energie k jejich naplnění. Kapela si vás postupně připravuje na to, že použít může cokoli, zvuk, který k vám "ze světa" pošle, může být jakýkoli a vy konečně zjistíte, že vás nic nepřekvapí. Ani, když se na konci první části Tick Tock trilogie ozve mužský sbor a pod ním nervní trhaná linka baskytary. Takový je osud ústřední dvojice, jejich duševní rozpoložení, tak v nich rezonují jejich pocity. A k tomu: to jsou prostě Gazpacho. Někdy je výrazová úsečnost a manévrovací neforemnost ženou až na hranu toho, co kompozice dokáže ještě unést a tak trochu si hrají s vaší trpělivostí. I v tom je kouzlo této party a jejich hudby. Zbytek je na posluchačích.

Album Tick tock určitě stojí za poslech. A věřím, že pak sáhnete i po dalších výtvorech této norské kapely.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Tick Tock
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

No Name - 20 Candles

No Name / 20 Candles (2009)

Brano | 4 stars | 24.04.2020

Po dlhšom čase som tu zase s NO NAME :-).Táto luxemburská neo-prog skupina si pozornosť podľa mňa zaslúži.20 Candles nie je výberovka v pravom slova zmysle.Páni pri príležitosti 20 výročia existencie vydali výber zo štyroch doterajších štúdiových platní.Jednotlivé skladby však znovu nahrali,doplnili nejaké nástroje(saxofón na Broken Heart,gajdy na Battlefield),vylepšili čo sa dalo,vychytali všetky muchy a nedostatky...a výsledkom je dokonale namakaný naleštený hudobný produkt,akýsi prierez tvorby NO NAME (+ pár nových ešte nevydaných skladieb),ideálny na prvé zoznámenie sa so skupinou.

NO NAME ponúka prvotriedny melodický neo-prog.Úprimne precítený vokál Patricka Kiefera nabitý emóciami,svieža klávesová práca Alexa Rukavinu ktorá v ničom nezaostáva za technikou hry Cliva Nolana,parádne gitarové sóla a občasné riffy Yves Di Prospera,presná rytmika Muller-Sonntag...Mňa najviac berie 12 minútový Orient Express,vozil by som sa v ňom aj celý deň.Škoda len,že z albumu "4" sa na tento výber dostala iba jediná skladba Thoughts Pay No Toll.Ostatné tri štúdiovky sú zastúpené pomerne obsiahlo.

20 sviečok odporúčam tým,ktorým v žilách prúdi krv každodenne okysličovaná neo-progom...všetkým tým,ktorí sú Marillion,IQ,Pendragon pozitívni...Neo-Prog forever!

» ostatní recenze alba No Name - 20 Candles
» popis a diskografie skupiny No Name

Corea, Chick - Leprechaun

Corea, Chick / Leprechaun (1976)

bullb | 5 stars | 24.04.2020

Existuje veľa vecí, ktoré vás potešia. Napríklad jarná rozkvitnutá lúka, ticho v lese, ale aj napríklad dobrá hudba. Pre mňa to je napríklad aj album Leprechaun.

S uvedenou platňou som sa zoznámil počas pôsobenia v istom hudobnom klube. Nahrávka bola samozrejme na páske patrila medzi najviac prehrávané. (Pre spresnenie, išlo o slušnú kvalitu nahrávky reprezentovanú značkami Dual, Shure, Pioneer, Sony, Speakerlab). Pred pár rokmi som sa konečne dostal k CD.

Začína Imp's Welcome - škriatkom, ktorý sa potuluje v lese. V závere skladby vtipne Corea zosmiešni pochodovanie syntezátorom – chudáčik škriatok sa potkol. Nasleduje Lenore, ktorá bezpečne uistí poslucháča, že je tu správne a hraje Chick Corea. Klávesy, basa a bicie súperia a nad tým všetkým sa vznáša božský spev Gayle Moran, spriaznenej s maestrom Coreom duševne naviac aj fyzicky manželstvom. Ešte viac to vynikne v nasledujúcej Reverie, kde klavír a hlas Gayle musia vyvolať v poslucháčovi tie najkrajšie pocity.

Nasledujúca Looking at the World sa predstaví v najlepších možných variáciách klavíra, spevu so sprievodom na base, konkrétne je tu Anthony Jackson. Za bicími Steve Gadd dokazuje svoje majstrovstvo. Skladba je tou jednoznačnou ukážkou fusion music, ktorá poslucháča upúta v maximálne možnej miere. Minimálne ja to tak počujem. No a je tu Nite Sprite, ktorá ukáže inú tvár fusion hry dychových nástrojov, syntezátora s excelentnými bicími. Steve Gadd sa predvedie perfektným krátkym sólom.

Gayle Moran je autorkou Soft and Gentle, ktorá v sprievode huslí a violy vrúcnym spevom vyjadrí protipól predošlej „bitke“ nástrojov.

Pixiland Rag je hravou predohrou k Leprechaun's Dream, ktorá je vyvrcholením celého diela a pokojne by mohla súperiť s dielami vážnej hudby. Začína spevom Gayle akoby z iného sveta so sprievodom sláčikov. Mimochodom všetko aranžoval maestro Corea. Toto prejde do rytmu latino, kde Eddie Gomez na base prezentuje svoje majstrovstvo komunikáciou so spevom a klávesovými nástrojmi Chicka. Nakoniec veľké finále, kde sa ukážu v špičkovej forme hráči na dychové nástroje opäť s nádherne fungujúcou rytmikou. Všetko upokojí opäť, veď ani inak to nemôže byť, spev Gayle.

Po záverečných taktoch si vydýchnete. Je však mám znova chuť si celú čarovnú krajinu škriatkov vypočuť znova. Chick Corea akoby vedel, že ma do nej začaroval navždy.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Leprechaun
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

EasyRocker | 5 stars | 23.04.2020

Další z překvápek, které nedávno vypadly ze zásilky úrody od našich západních sousedů. A jako u Home od Sylvanovců a floydovských RPWL, jsem i u Subsignal (sdruženi z členů Sieges Even + Dreamscape) zakusil mrazení v týle. Přitom každý z nich nabízí jinou hudební cestu. Vivat Musicrecords!

Rozmáchlá a vzdušná 271 Days nás zanese do šestiminutového hájemství titulní skladby. Maichelovy klávesy a akustiky tady poctivě progově šijí a vrství se, až se dech staví... Menses vládne elitnímu rockovému spurtu. Komorněji Subsignal ukáže vybroušená, ovšem i okázale plačtivá The Bells Of Lyonesse. Every Able Hand je v adrenalinovém rauši alba vzácným zjevem - jemné fábory kláves a Steffenova bouřící kytara, hrdlo, působivě hýbající dějem. Hledáte málem až phillipsovskou velebnost? Nádhera Teardrops Will Rise In Source Of Origin k vašim službám... Pak už následuje hitová smršť. Naprosto zásadní peckou Subsignálů je bez diskusí The Approaches, mocný přerod z jemna v hudební uragán. Keyboardově vytvarovaná pumelice Even Though The Stars Don’t Shine - a ne, ne, nestydím se... naopak, jsem uhranut jako druhdy Mr. alienshore. Nejen monumentální syntíky a pregnantní bubenické nálety veterána Dirka Branda jako by nás zaneslo k Rush z 80-ové éry; ten artový přebor je poctou Peartovcům sakumprásk. Po neodolatelně houpavé When All The Trains Are Sleeping vrcholí rádiový kurs v soptícím vulkánu As Birds On Pinions Free. Ta jako by vypadla z desek Journey, Toto, Asia, Boston - pařba jako stehno! Po adrenalinové jízdě musí náš tep při Some Kind Of Drowning znovu naběhnout k normálu. Hostující piano (Markus Jehle) a konejšivý hlas Marjany Semkiny léčí zlehka po ´quidamovsku´. Zavírám oči a celá stěna hudby pomalu zaplouvá za obzor....

Jak zmínili kolegové, tahle kapela vykročila bez okolků vstříc širší posluchačské obci. Nemám ale pocit, že by jim to vzalo umělecké cítění a mám rád jak první album, tak i "smrtku´. Do slabé hodinky narvaku mamutí energii, čich na jasné melodie, atmosférické a moderní záchvěvy. Dechberoucí, dokonale sestavená jízda. 5/5

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Vangelis - Heaven And Hell

Vangelis / Heaven And Hell (1975)

jiří schwarz | 5 stars | 23.04.2020

Nejsem žádný velký znalec Vangelise a jeho opulentní diskografie, ale nějak mně přišlo líto, že na Progboardu tento nepřehlédnutelný umělec a jeden z pionýrů elektronické hudby nepřiměl nikoho k hodnocení jediného alba či jeho recenzi (nota bene, když kolik druhořadých kumštýřů se zde těší pozornosti).

Jeho umělecké počátky s Aphrodite’s Child nemusím – ano, našlo by se pár pěkných věcí mezi řadou pro mě stěží poslouchatelných psychedelických úletů. Vangelisovo spřažení v rámci této skupiny se skvělým zpěvákem, dalším Řekem, Demisem Roussosem v Paříži, bylo prapodivné, ty dvě osobnosti byly každá příliš jiná. Demis zakrátko našel uplatnění v komerčních slaďácích. Vangelis byl jiného zrna. Jeho sólová dráha však krystalizovala pomalu.

Rok 1975 byl pro Vangelise přelom. Udělal si v Londýně studio Nemo, a podepsal kontrakt s RCA. Heaven and Hell (jeho 3. „nefilmové“ sólové LP) je prvním albem z této éry. RCA jsem již prominul, že mně dovezený vinyl z Londýna (v r. 1976) byl tenký a u kraje ohnutý, takže lehčí přenosky ho neustály.

Jakkoli je elektronická hudba Vangelise náladotvorná, obzvlášť ta filmová (často možná až moc klidná a přivádějící mě ku spánku), první 2 alba na RCA (toto a pak ještě proslulejší Albedo 0.39) jsou naopak velmi horká, dynamická. Obě se věnují tématům nepozemským (Nebe a peklo a planetární Albedo). V obou soustavách to v představách Vangelise vřelo; jak v kosmu, tak i v soustavě nebe/peklo. Heaven and Hell je albem, ve kterém se v pekle taví železo, kují ďábelské plány a léčky, zatímco v nebi panuje klidná nirvána. Náladově velmi kontrastní muzikální nápady, vše vyluzováno dynamickými syntezátory. Hudba na této desce je v zásadě dosti melodická, žádných kakofonií se zde nedočkáte. Na předchozím LP (Earth) Vangelis spolupracoval s velmi dobrým zpěvákem (Robertem Fitoussim), většina skladeb tam ještě užívá sólový zpěv. Na Heaven and Hell je od klasického zpěvu i od v zásadě písňového rámce upuštěno a vokální party jsou zde nesmírně zdařile odzpívány skvělým sborem (místy mně připomíná sbor na pinkfloydovské svitě Atom Heart Mother) – je zde užit opravdu hojně, a tato „lidská dimenze“ úžasně doplňuje „neživé“ a chladné syntezátory. Jedinou výjimkou, kde není vokál založen na požití sboru, je (nebeská) píseň So Long Ago, So Clear, ve které je vokál svěřen andělskému hlasu yesáckého Iona Andersona, krásná věc. Šlo tady o zcela první spolupráci těchto dvou velkých individualit.

Myslím, že Heaven and Hell a Albedo 0.39 patří k tomu nejlepšímu počátků elektronické muziky, řekněme, pro „širokou veřejnost“, dočkala se i žebříčkového a komerčního úspěchu. Vangelisova muzikální představivost na tomto albu je zcela osobitá, při poslechu mě nenapadá srovnání s kýmkoli jiným. V polovině sedmdesátek jsem právě Vangelise spolu s Oldfieldem či J.-M. Jarrem považoval za průkupníky nové, syntezátorové hudby. Novátorský styl na LP neumím zařadit do škatulky. Osobitý art-rock (? - ani nevím, jestli toto označení sedí, neboť z rocku tady toho téměř nic není), ale bez užití motivů z klasiky. A byť mě pozdější tvorba Vangelise (po Albedu) příliš neoslovila, tato dvě alba řadím ke svému zlatému pokladu. Zkuste.

» ostatní recenze alba Vangelis - Heaven And Hell
» popis a diskografie skupiny Vangelis

Metallica - Metallica

Metallica / Metallica (1991)

POsibr | 4 stars | 22.04.2020

Metallicu vnímam cez optiku ich najznámejších skladieb a viacero z nich je práve na tomto albume. Ich thrashové obdobie nemám prebádané a napočúvané, z obdobia pred vydaním tohto počinu registrujem iba pár piesní. Keďže inklinujem skôr k melodickejším formám metalu (avšak nevadí mi ani zásadná dávka agresivity, ak to pasuje), tak hudobne som si k tomuto nosiču cestu našiel.

V súvislosti s hore uvedeným, aj silu tohto albumu vnímam cez niekoľko skladieb, ktoré patria práve k tým známejším. Exemplárnym príkladom je úvodná ENTER SANDMAN. Už od úvodných tónov ťaživá atmosféra, následne jeden z ťažiskových riffov skupiny a už sa to valí. Za inštrumentalistami kvalitatívne nezaostáva ani Hetfieldov vokálny výkon, jednoducho otváracia skladba, ktorá na dvere neklope, ale rovno ich vykopne. A v SAD BUT TRUE pokračujeme v nastolenom, pekne tvrdom tempe. Masívny riff, len čo je pravda. Opäť chválim Hetfieldov patrične nasraný a obviňujúci tón. Veľmi solídna dvojica na úvod, bude takýto celý album? Nuž, nebude, vnímam tu aj slabšie miesta, ale pokračujme ďalej tými kvalitnými kúskami.

Epizodická THE UNFORGIVEN k ním určite patrí. Prepletená akustická gitara s elektrickou, potom striedanie tvrdších pasáží s jemnejším refrénom, to sú hlavné charakteristiky balady. A pochmúrny tón, od začiatku až do konca. Najmä tá akustika v Hetfieldovom podaní dodáva prvej polovici balady krásnu melanchóliu. A spievané outro po Hemmettovom svižne valivom sóle dáva skladbe parádnu bodku. Mysteriózny, až orientálny úvod má WHEREVER I MAY ROAM, avšak hneď potom prejde do ťažkotonážneho riffu a tempo sa začína nenápadne zrýchľovať. A opäť kvalitný Hetfieldov spev. Za niektoré pasáže v skladbe by sa nemuseli hanbiť ani doomove kapely. Druhá balada z albumu – NOTHING ELSE MATTERS – uzatvára moju top 5 z albumu. Toto sú podľa mňa skladby, ktoré tu trónia, ostatné vnímam v druhom (a ďalších sledoch). A netrpím ani stigmou spojenou s „obohraním“ niektorých skladieb v rádiu, vďakabohu pri žiadnom interpretovi. A klobúk dole pred Hetfieldom, všetky gitary v NEM zaobstaral naozaj veľmi slušne, od úvodnej akustickej vybrnkávačky, cez rytmiku a sólo, až po outro.

V spomínanom druhom slede vidím určite THE GOD THAT FAILED. Vyzdvihnem predovšetkým zapamätateľný sabbatovský riff a zaujímavý refrén, avšak kvalít vyššie spomínanej pätice skladba nedosahuje. Zlé počúvanie to však rozhodne nie je.

Ostatné skladby už vnímam ako v podstate ako výplň, neoslovili ma. Napríklad taká MY FRIEND OF MISERY mi príde zbytočne pridlhá, najmä čo sa týka inštrumentálnych pasáží. Záverečný eklektický mix THE STRUGGLE WITHIN (až powermetalové intro, potom metalovica s punkovým nádychom a vanhalenovské sólo) núti zbystriť pozornosť, potenciál tam je, avšak nevyužitý naplno.

Na CD, ktoré mám, je akosi potlačený zvuk Newstedovej basy, alebo je naozaj o čosi v úzadí? S výnimkou zopár pasáží ho tam nejako výnimočne neregistrujem. A aj keď do toho Ulrich búši poctivo, tento album vnímam predovšetkým v réžii Hetfielda a Hammetta. Veľmi solídny heavy metalový počin a aj napriek niektorým skladbám ponúka dostatočnú kvalitnú minutáž. Za mňa 3,5 a dnes to zaokrúhlim nahor.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica

No Name - 4

No Name / 4 (2006)

Brano | 4 stars | 22.04.2020

No Name-4 je jeden z najlepších albumov subžánru s názvom Neo-Prog.Dá sa povedať,že je to album ukážkový,referenčný,prvoligový,nesúci všetky poznávacie znaky žánru a spĺňajúci kvalitatívne atribúty,ktoré zaraďujú skupinu No Name hneď vedľa klasikov žánru ako sú Marillion,Pendragon,Clepsydra,IQ,Arena,Silhouette...

Skupina vznikla v Luxemburskom Dudelange v roku 1988 a zakladajúci členovia boli spevák Patrick Kiefer(prezývaný "Kuffi"),vynikajúci klávesák a skladateľ Alex Rukavina a bubeník Chris Sonntag.Po piatych rokoch vydali No Name debut Zodiac a v nasledujúcich rokoch dva báječné albumy The Secret Garden(1995) a The Other Side(1998).Jeden lepší ako druhý!Potom sa na dlhých osem rokov odmlčali z dôvodov rodinných a osobných,aby sa v roku 2006 vrátili vo veľkom štýle s mimoriadne kvalitným dielom s jednoduchým názvom "4",označujúcim štvrtý štúdiový album skupiny v poradí.V zostave nastala menšia zmena,na poste basgitaristu Gillesa Loesa vystriedala Iris Sontag,ktorá hrá tiež na flautu a zabezpečuje aj sprievodné vokály.Album vydal francúzsky label Musea.

Čo dodať k hudbe samotnej?Napadá ma jediné slovo a to dokonalosť!A to v celej šírke aj hĺbke významu tohto slova.Tu treba len počúvať,konkrétne včera večer som si album vypočul 2x za sebou a mal som silné pokušenie vypočuť si ho aj tretíkrát.Najradšej by som ho počúval opakovane až do rána bieleho.Skladby sú rovnocenné a tak nemá význam robiť nejakú muzikologickú analýzu,alebo rozbor skladbu po skladbe.Všetkých 6 trackov drží pozoruhodne pokope a tvoria jeden pevný železo-betónový monolit bez jedinej trhliny.Kompozície sú brilantné,melódie ohromujúce,rovnako tak inštrumentálne výkony a nasadenie muzikantov.Patrick Kiefer spieva v životnej forme.Ak by som predsa len mal vypichnúť moje subjektívne naj,naj...tak by to bola epická 17 minútovka A Recollection Of Dreams a nasledujúca úderná pecka Visions.Kto má rád Neo-Prog a tento album nepozná,tak to treba rýchlo napraviť!Nebudete sklamaní!Moje hodnotenie je 4,5* pre jeden z najlepších neo-prog albumov aké som kedy počul!

» ostatní recenze alba No Name - 4
» popis a diskografie skupiny No Name

Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius

Villagers of Ioannina City / Age of Aquarius (2019)

Konnie | 5 stars | 22.04.2020

Obal i název LP může budit dojem čehosi temného, něco na způsob ponurého ambientu, který posluchače vtáhne do chladných, nepřátelských končin hlubokého vesmíru. Ale není tomu tak, nemusíte cestovat černými dírami a objevovat neznámé galaxie. Výskyt různých kosmických těles v textech skladeb i styl hudby sice tak trochu svádí k zaškatulkování k space rocku, ale tahle muzika se drží spíš při Zemi. A to v tom nejlepším slova smyslu. A když si dáte tu práci a prohlédnete si titulní obraz, napadne vás možná, že připomíná spíše staré byzantské ikony než chladnou pseudoesoterickou imaginaci.

Už si ani nevzpomínám, co mě tenkrát zaujalo víc: nezvyklý název skupiny nebo tak trochu tajuplný obal desky. Její název ale někde v podvědomí probouzel spíše pochybnosti typu “Vodnář? To už tady přece bylo…”. Zvědavost byla ale silnější. A dnes jsem ráda, že jsem se nechala vést intuicí a hned při prvním poslechu mohla prožít velmi příjemnou hodinku tak trochu “s hlavou v oblacích”. Pomalu gradující intro mne nenápadně přeneslo do druhé, titulní skladby alba. Ve vlnách mezi stonerem a psychedelií a pak zase k folklóru nebo metalu, ale vtáhlo mě to dokonale. V Age of Aquarius už jsem neměla moc pochybnosti, jakým směrem mě hudba povede, i když chvílemi mne ještě překvapila, třeba v momentě, kdy nastoupil klarinet. Před mým “vnitřním zrakem” se najednou objevila krajina zalitá sluncem a já jakoby z letu ptáka klouzala nad vrcholky hor, kličkovala hlubokými údolími a celou svou bytostí nasávala tu energii panenské přírody. Musím přiznat, že k tomu přispěl i jasný, až průzračný vokál Alexe, čistý a bez zbytečných kudrlinek a eskapád.

Následující Part V postavená na těžkém pravidelném rytmu bicích a teskném zvuku kytar mne stáhla do trochu melancholického rozpoložení. I přes existenciálně laděný text mi ale tyto pocity dlouho nevydržely, protože nastoupila Dance of Night, pro mne nejsilnější skladba desky. Ke slovu se tu opět dostává klarinet a posléze i dudy a ta imaginární snová krajina nabývá konkrétnějších obrysů, z mlhy vystupují kontury rozsochatých olivovníků, jako svíce rovných, tmavých cypřišů a huňatých pinií na sluncem vybělených skalách. Konečně jsem v centru dění, a přestože hudba plyne poklidným tempem, chce se mi tancovat a možná si v těch okamžicích podvědomě vzpomenu i na Řeka Zorbu.

V krátké mezihře Arrival už se dudy rozezní naplno, aby nás posléze přenesly k patrně nejpopulárnějšímu kousku - Father Sun. V této skladbě už před nám “vesničané” neskrývají nic. Těžké riffy se prolínají s dudami, klarinetem a - mně méně známými - tradičními nástroji, až člověku naskakuje husí kůže. V houpavé Millenium Blues si můžeme trochu odpočinout ve společnosti ženských vokálů v pozadí a pak jedeme (nebo letíme?) zase dál ve spirituálně laděné Cosmic Soul. K závěru nás svým rockově šlapajícím tempem dovede méně náročná For the Innocent a než se stihneme vzpamatovat jsme, želbohu, u konce. Instrumentální závěr Sparkle out of Black Hole už nám jen pomůže vrátit se pomalu zpět do reality…

Témata hledání nového, krásnějšího světa a dokonalejšího života, kterými se album zabývá, nejsou nijak nečekaná a originální. I v textech se autoři sami vracejí stále k tomu, že “everthing goes in circles…”, přesto ve mně produkce těchto chlapíků budí dojem upřímnosti a pravdivosti. A líbí se mi, že tito Řekové si jsou dobře vědomi svých kořenů, ze kterých pocházejí, a tradic, které jim pomáhají se spojit s tím bytostně nejdůležitějším. Možná právě toto propůjčuje jejich tvorbě originalitu. Na někoho to může působit trochu pateticky, ale pro mne je patos v podání této řecké party více než stravitelný.

» ostatní recenze alba Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius
» popis a diskografie skupiny Villagers of Ioannina City

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

legolas | 5 stars | 21.04.2020

Patnáct let trvalo, než se v hudebním světě objevil někdo, kdo začal tvořit hudbu která navazovala na původní Yes. S deskou Drama padla i poslední bašta progresivní scény, tedy kapela Yes a svět se přerodil do nové doby. Syntezátory začali udávat směr také tomuto odvětví a na dalších deset let nastal utrum. V sedmdesátých letech tolik populární hammondy a mellotrony se přestali používat a rázem se stali přežitkem staré doby. Syntíky a s příchodem devadesátek obnovený syrový sound ubyl každého a pěkně mu nakopal prdel. Už to vypadalo, že se žádný nástupce sofistikovaného umění neukáže, ale v devadesátém pátém se objevil Roine Stolt. Zkušený hráč, zpěvák i skladatel s bohatou zkušeností vsadil do ohně první hudební želízko Back in the World of Adventures a hned z toho byla událost sezóny. Plnohodnotný tovar za rok nahradil deskou Retropolis a rázem stál na vrcholu. Všechna další alba už(jen)potvrzovala výsadní postavení kapely, která svou laťku držela celých dvacet let.

Neznám nikoho, kdo by dokázal během necelých sedmi let vydat čtyři plnohodnotná alba v dvoj diskovém formátu. A to s materiálem vyrovnaným, uceleným a invenčně bohatým. Však je to taky pořádná fuška takový příděl vypotit. Někteří slabší fandové se raději obrací k přístupnějším kusům a vybírají si z diskografie TFK méně náročné tituly(i tady se k tomu jeden přiznal).

Stardust We Are je z této čtyřky nepřístupnější a nejmelodičtější. Na prvním disku převládají hlavně instrumentální věci, druhý je zpěvnější a přijatelnější. Pulzuje uvolněně a invenční běhy nejsou tak ostré a bodavé. Pomalejší tempo se projeví na odhlučněné prázdninové atmosféře s mnoha bukolickými výjevy-The End Of Innocence, Don Of The Universe, Kingdom Of Lies. Za pozornost stojí hlavně The Merrygoround, Ghost Of The Red Cloud a zřejmě nejlepší závěrečná Stardust We Are. Já jsem nakloněn první části s napumpovaným úvodem In The Eyes Of The World, krásnou drobností A Room With A View, dál úchatnou Just This Once a hlavně za sebou nastrkanými instrumentálkami Poor Mr. Rain's Ordinary Guitar, The Man Who Walked With Kings, Circus Brimstone, Crying Clown.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Morna - Sentient Cultist

Morna / Sentient Cultist (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 20.04.2020

V tuzemské rockové scéně (tím myslím i tu slovenskou) se pramálo orientuji. Sleduji samozřejmě zavedené soubory, ale pro ucelenější náhled, jak se ukazuje, je to zcela nedostatečné. Z undergroundu vyrůstají další generace nadějných kapel a tam by měl směrovat zrak hudebního hledače. V tichosti tam vznikají spolky, na které posluchač nemusí používat dvojí metr (jak tomu až do nedávna bylo) a směle je porovnávat přímo se světovou konkurencí.

Ryze metalové spolky nevyhledávám, ale občas prohlédnu různé výroční zprávy a žebříčky renomovaných recenzentů. Pustím si ukázky a 90% muziky mě nijak blíže neosloví. Není to však až tak její nekvalitou, ale spíše mým jiným hudebním zaměřením. I v tomto ranku však nelze přeslechnout muzikantskou zralost a zápal pro věc. Ze Slovenska vyzdvihuji třeba Anthology z Nižné, kteří by z fleku mohli nahradit Nightwish a nikdo by nic nepoznal. Mezi evropskými spolky se jistě neztratí třeba i deathcore tlupa Stercore. Tyto kapely se však drží zajetých žánrových kolejí.

Dané zvyklosti a struktury řádně narušuje a různě překračuje kapela Morna z Nové Dubnice, na kterou mne upozornil kamarád Miro. Po prvním seznámení prostřednictvím několika článků a kratičkých ukázek z internetu jsem trochu zbystřil a rozhodl se seznámit s historií kapely. Devět let tvrdě pracovala a kráčela stále vpřed za svým cílem. První album A Tale Of Woe z roku 2013 jsem neslyšel, ale o dva roky později vydaný stříbrný kotouč NUISANCE již nasadil laťku hodně vysoko. Progresivní death metal prostřídaný různými melodickými pasážemi s libozvučným zpěvem Roberta Rumana musel jistě zaujmout třeba příznivce vyhlášených Opeth, ke kterým jsou tak často přirovnáváni. Mě z této desky mile překvapili jedenácti (!) minutovým epickým songem Trollkarlens Dikt a instrumentálkou End of Imbroglio jakoby načichlou Tool.

V Roce 2017 vyhráli Wacken Metal Battle a mohli si tak zahrát před několika tisíci fanoušky, s oběma posledními CD zvítězili v soutěži Radio Head Awards.

Minulý rok vhodila Morna na stůl nový disk a to ne ledajaký. Opravdu nádherný obal, který lze studovat po velmi dlouhou dobu. Ostatně prohlédněte si jej sami. A co hudba samotná ? Vtip je v tom, že je kapela stále zařazována do chlívečku death metal a já jej v písních samotných, ať poslouchám jak poslouchám, nemohu objevit :-) Jedinou spojnicí s tímto stylem je pro mne občasný Robertův chropot. Pokud si jej odmyslím, tak mi zbyde technicky vyšperkovaný prog – rock – metal s mnoha přechody a náznaky – třeba jazzu.

Morna je často přirovnávána k Opeth a popravdě, muzikanti tomu trochu pomohli – třeba obalem, který jako by ukázal vnitřek domu, který je ztvárněný na posledním albu „In cauda venenum" , částečně ztvárněním loga či podobnou konstrukcí písní (ne však obsahově !!). Vtipné je zjištění, že mnoho recenzentů krom Opeth marně hledá vhodné příměry, k čemu Mornu přirovnat. Uvádí spolky Leprous, či vlivy severského melodického death metalu. Většina (včetně mě) hledání konkrétních zdrojů přímo vzdala.

Já v jejich melodické muzice ze svého úhlu pohledu také určité prvky death i black metalu vnímám, ale spíše v takové „post“ formě, než v přímém čerpaní postupů. To je případ třeba ostřejších pasáží v Through the Pain I See Others či Silence Doesn't Exist, kde cítím pod povrchem zemitost pohanských rituálů podobných Bathory. V Biographical Trajectories of SufferingTyto prvky doplňují barevnou rockovu hudbu prog metalového zabarvení. Výtečně si užívám třeba postupně rozvíjenou náladu v prog metalové instrumentálním intru Ingress. Většina dalších písní je propojena takovými, v čase pomalu měnícími se obrazci minimalistického charakteru.

Jediné co bych nahrávce vytknul, je ten murmur, který mě osobně příliš nesedí. Abych to vysvětlil – nevadí mi extrémní formy zpěvu u thrash, či deathcore kapel, ale to pomalé hláskování jednotlivých slov chropotem, nebo blackový jekot některých jiných souborů mi prostě není příjemný. Rozumím, že v protikladu k civilnímu zpěvu tím nahrávka získává na barevnosti, ale můj šálek kávy to není. Klidně bych uvítal i speciální edici desky v instrumentální podobě.

Velkým pozitivem je pro mne špičkovej zvuk, chlapi si s ním hodně vyhráli a je slyšet, že neodbyli žádný detail. Mastering Steve Kitche s THE PINEAPPLE THIEF, kterého kapela oslovila, katapultoval nahrávku mezi světovou extra třídu.Je nebeský požitek pustit si tuto muziku do sluchátek i při větší hlasitosti a neslyšet žádné slévání nástrojů, naopak hudba jakoby rozkvetla a projeví se i skvělá dynamika nahrávky.

Závěrem : Slovenská kapela Morna je naprosté zjevení na (prog) metalové evropské scéně. Jako Jekyl a Hyde v čase mění těžkotonážní náladu hudby do vyzrálé melodické podoby s výraznými prog rockovými postupy. Dávám čtyři body a to jen proto, abych měl rezervu při hodnocení další desky…

P.S. : mnoho nezodpovězených detailů přesahující rámec této recenze lze objevit ve výborném článku na webu Hlukoskop :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morna - Sentient Cultist
» popis a diskografie skupiny Morna

Black Sabbath - Never Say Die!

Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

horyna | 4 stars | 20.04.2020

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Supertramp - Crime Of The Century

Supertramp / Crime Of The Century (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 20.04.2020

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Beatles, The - Beatles For Sale

Beatles, The / Beatles For Sale (1964)

Monthy | 3 stars | 19.04.2020

Perný den v podání Beatles trval vlastně několik let, kadence jejich singlů, alb a živých vystoupení je dodnes dechberoucí, holt peníze se musí točit a tak i Beatles jsou na prodej. A jak se na jejich čvrté album dívám já ?

Už úvodní No Reply dává tušit, že se jedná o trochu jiné brouky. Pryč je veselí a nadšení, dostavuje se kocovina a k tomu všemu se ta potvora nechá zapřít. To si pak jeden posteskne, I'm A Loser. Přidalo se na tempu, podstata je však dost podobná. Lennon v tomto období se stává jakýmsi prokletým básníkem a mně to baví. Následující Baby's In Black je tažena vynikající hlasovou souhrou dua L-M a není divu, že se zabydlela v jejích koncertním setlistu. První cover alba - Rock 'n' Roll Music - mění v rockenrollovém rytmu náladu alba, oproti originálu bylo přidáno na hlasitosti a rozhodně to není na škodu. A zase zpomalíme, I'll Follow The Sun mi hezky sedla ke raní kávě, ovšem těžko nabídne víc než náznak jak široká může tvorba kapely. Mr Moonlight osobně považuju za jeden z nejhorších počinů čtveřice, hrozný cajdák, doslova "For Sale".
Situaci zachraňuje klasický rock'n'roll - a sice Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey - Paulovi tahle poloha sedí a Georgova kytara se taky nemá za co stydět.

Není to však jen o smutnění, Eight Days A Week je melodická bomba narvaná pozitivní energií, jasná hitovka alba. Což je nevýhodou pro Words Of Love, vždycky mi přišla trochu utahaná. Ringo si v Honey Don't "odbude" svůj standart, country mu prostě sedí. Every Little Thing mi příjde jako ztělesnění nálady desky, stejně jako folková Don't Want To Spoil The Party, kde se musím přiznat, že u refrénu jsem se neubránil zpěvu, sorry bando, ale můžete si za to sami, řečeno písní - (look ) What You're Doing, vždycky jsem měl rád Ringovo bubny v tomhle songu, George Martin u piána taky neurazí. Georgův pěvecký kousek Everybody's Tryin' To Be My Baby by mi spíš seděl k Ringovi, zase cítím jistou únavu, nic ve zlém, ale k dalšímu poslechu hned jen tak nedojde...

A jsme na konci. Co říci závěrem, For Sale je z hlediska vývoje tvorby Beatles strašně důležitá, poprvé je zde krom klasických vzorů i vliv hudebních souputníků, zejména Boba Dylena. Přesto se viděno s odstupem nejedná o kus, ze kterého by si člověk sednul na zadek, spíš jde o dítě své doby, tj. první půlky 60's. Naštěstí, to nejlepší měli Beatles teprve před sebou. ***



» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Doors, The - Morrison Hotel

Doors, The / Morrison Hotel (1970)

legolas | 4 stars | 19.04.2020

Dodnes přesně nechápu, co přeletělo přes nos Jimu Morrisonovi a jeho kumpánům, když po tak elektrizujících a nápaditých počinech, jakými byli alba Waiting for the Sun a The Soft Parade, rázně přehodili vyhybku na boční kolej a vydali se zpátky proti proudu času. Svým pátým dílem Morrison Hotel dost rapidně popřeli svůj vývoj i vývoj tehdejší hudby. Tuto nahrávku lze brát jako návrat do kolébky blues. Do té nejšpinavější podoby, kdy jeho syrovost a nepoddajnost začínali krotit rockové vlivy do muziky nově zasahujících daleko mladších muzikantů.

Desku nakrojí obstojná bluesová vypalovačka Roadhouse Blues, na kterou naváže o poznání jímavější drobek z minula Waiting For The Sun. Jsem rád, že ji Doors nepoužili na třetí lp, ale vpíchli ji až sem. Má kvality a atmosféru. Vedle některých suchopárných a průměrných položek, zdem dodává životodárnou esenci. Podobně interesantní jsou ještě skladby You Make Me Real a Blues Sunday. Dále očistné experimenty Ship Of Fools, Queen Of The Highway a naléhavě hravá Indian Summer. Opakem je nudná vata dvojice Land Ho a The Spy.

Ona to není zas tak špatná deska. Je neotesaná a hrubá. Zní prapůvodně, ale vytrácí se z ní průběžně nastavený model The Doors. Chybí tu zvířecí touhou samotných muzikantů experimentovat. Pro vývoj Doors je to stopka, ale osobní kvality Jima Morrisona jako zpěváka se tady naštěstí nezastavili.

Závěrem tu mám otázku pro bedlivé posluchače. Kdo z vás si kdy všiml vykradeného motivu skladby Peace Frog, který použila Nirvana do svého hitu Smells Like Teen Spirit? Počáteční riff je do uší bijící. Hanba.

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The

McLaughlin, John - Devotion

McLaughlin, John / Devotion (1970)

stargazer | 3 stars | 18.04.2020

Alan Douglas. To je producent, který zaplatil McLaughlinovi v roce 1970 pouhých 2000 dolarů za nahrání dvou studiových alb. John byl v té době členem skupiny Tony Williams Lifetime a tento kontrakt na jeho dvě studiovky byl nevýhodný.
První album této podivné spolupráce se jmenuje Devotion, to druhé My Goals Beyond.

Na rozdíl od jiných světových jazzových kytaristů, John nahrál své první tři desky v diametrální rozlišnosti. Jeho první Extrapolation je jazzově pojaté album. John využil čistý kytarový zvuk a celé toto dílo působí jaksi lehce, až křehce. Jeho třetí studiovka se nese v akustickém duchu s prvky indické hudby.
A jeho druhá deska Devotion je hudba, která mi připomíná ranné věci od Pink Floyd. Hlavně motivy z Saucerfull.., ale toto album jsem dlouho neslyšel, je to pouze takový můj osobní dojem. Album Devotion je založeno na psychadelickém zvuku kytar, progresivních jazzrockových bicích vinikajícího Buddy Milese a hammondkách Larryho Younga, coby v té době asi největší eso na svůj nástroj v oblasti jazzu i rocku.
Album má takovou temnou, až naléhavou atmosféru, John v některých tracích vrství kytary na sebe, hraje zkresleně aby pak vystřídal vybuzenou kytaru za kvílející, nervy drásající tony.
Do tohoto kytarového mumraje se míchaj hammondky a baterie bicích na pevném basovém základě a světlo světa spatřil elektrický psychadelický úlet jménem Devotion.
I když se údajně pásky z natáčení tohoto alba poškodily a musely být rozsekány a složeny křížem krážem, album je stále narvané pekelnými riffy a kombíky různých hudebních směrů.
Z McLaughlinovy LP trojice je tato deska jasně nejlepší, je živelná, ohnivá a tajemná. Dávam tři a půl hv.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Devotion
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Focus - Hamburger Concerto

Focus / Hamburger Concerto (1974)

EasyRocker | 5 stars | 18.04.2020

Tahle elita artrockové hudby z požehnané země tulipánů byla výjimečným zjevením. Dokonale o nich pojednali mí recenzní předchůdci a k tomu věru netřeba ni písmenka navíc. Jeden z nejlepších uměleckých zářezů 70.let dodnes opěvován mocně kritiky i fanoušky.

Skromná Delitae Musicae nic nepředstírá; Akkerman tu strunami nanáší renesanční mozaiky. Thijse van Leera naopak jako by posedly síly pekelné. Kvartet rachotí v Harem Scarem jako Hannibalův spektákl. Diktují nervózní, těkavé pulsy kláves, moogů, varhan, avšak i synťáky a dechy. Horečné tempo, v dáli tleská celá anglická umělecká elita. Ovšem bez smítka hanby. Studený barokní marš La Cathedrale de Strasbourg se přelije do nepopsatelné, houpavé jazzrockové očisty. Eklektickou, až bizarní Birth nese zaostřená rocková kytara, flétny, mellotron a Colin Allen rozdovádí paličky, conga, tympány. Vše opět s renesančním oparem. 6dílná suita, která vdechla albu duši, Holanďany předvede v dokonalém rozpoložení. Dramatické emersonovské črty, magické duely rytmické sekce Ruiter/Allen, Akkermanovy kytarové nájezdy. Přímo organicky roste rozepjatý artrock, mohutně živen moderní klasikou. A v koutě nestojí ani bonusovka Early Birth, působivě pojící focusovskou výpravnost se svěží funky rytmikou.

Narozdíl od takových ELP mám dojem, že Focus své úsilí směřují vždy ve prospěch hudby. Hledí na společný cíl, ale ne egoisticky se záměrem laciné exhibice. Jejich hudební obelisky jsou servírovány s telepatickou precizností. Pro mě snad i band numero uno klasické éry na kontinentu. 5/5

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

McCartney, Paul - McCartney

McCartney, Paul / McCartney (1970)

ZeroCZ | 3 stars | 17.04.2020

Dnes je to přesně 50 let, co tato Pavlova prvotina spatřila světlo světa a tak jsem si řekl, že bych mohl i já něco hodit do placu k tématu. Prvně se musíme zasadit do kontextu doby, rozpad Beatles byl nezastavitelný a Paula, jako hnacího člena skupiny posledních několika let, to dost mrzelo, tudíž se s rodinou schoval před světem na své farmě a začal tvořit... cosi. Album je převážně složeno z nedokončených fragmentů a pokusů, jako Hot as Sun/Glasses, Oo You, The Lovely Linda nebo závěrečná Kreen-Akore, a z kousků, co mu kluci nedovolili vydat pod broučí značkou, jako Teddy Boy nebo Junk. Nejvýraznějším songem celého alba je rozhodně Maybe I'm Amazed, jeden z jeho nejznámějších sólových hitů s typickou McCartneyho melodikou a já osobně z něho cítím silně znatelnou auru Beatles a zvuk, který doprovází celé album Let it Be. Na sólovky z téhož roku z produkce Johna a George to rozhodně nemá, ti dva stvořili po všech stránkách kvality úplně jinou muziku, jenže mám takový dojem, že toto album ani nějaké větší ambice prostě nemělo. Paul si zkrátka doma zabrnkal, zabubnil, splácal to na desku a vydal, kvalita je odpovídající a mě to tudíž vůbec neuráží a čas od času, když mám chuť na něco velmi nenáročeného, ale zároveň kapánek trhléhlo, tak si to rád pustím, přeci jen, tu potřebnou atmosféru, kterou v danou chvíli hledá, to má.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - McCartney
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Beatles, The - With The Beatles

Beatles, The / With The Beatles (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

A než půjdu do práce, stihnu ještě jednu. Vzhledem k faktu, že Beatles mám opravdu naposlouchané, troufám si psát za pochodu a sekat recenze jak Baťa cvičky. Tentokráte vinyl nemám a přesedlal jsem ku Spotify.

It Won't Be Long, je s podivem jak málo někdy stačí k dobré písni, energický otvírák je esencí tehdejších Beatles, Yeah Yeah Yeah. Jak jste si možná všimli, s ploužáky ranných Brouků mám celkem problém a All I've Got To Do není výjimkou. All My Loving je jinačí kafe, v podstatě jasná singlovka a přitom schovaná v rámci alba, již zde se začíná ukazovat potenciál souladu kvality a kvantity produkce Fab four. Don't Bother Me rozhodně neotravuje, z písně tak trochu cítím jakým směrem se Georgova tvorba vydá, mírný odstup a decentní úsměv. Ovšem bez Little Child a především Till There Was You bych se obešel, druhá jmenovaná patří do mého soukromého Beatles suterénu, i když Ringova hra na bonga mně mile překvapila, holt jsem ji léta neslyšel. Please Mr Postman nezapře Motown a já soul opravdu rád, navíc se mi hodně líbí basová linka na začátku.

Roll Over Beethoven je můj neoblíbenější mladický George, cover který si nezadá s originálem. Hold Me Tight je prostě další z písní, co tak nějak propluje kolem bez výraznějších následků. Zato You've Really Got A Hold On Me ptří k mým nejoblíbenějším, ukázka hlasového mistrovství liverpoolské čtveřice a tento cover je důkazem, že žáci se svým vzorům vyrovnají, ba dokonce je předčí. Jdeme dál a byť se Ringo a spol snaží, I Wanna Be Your Man je dobrá tak pro Rolling Stones ( pozor sarkasmus ), příjde mi to tlačené na sílu. Devil In Her Heart je candrbálová záležitost a nikdy mně za srdce nechytla, stejně tak Not A Second Time. A než skončíme, shut up and take my Money, poslední píseň alba zastihla Beatles opravdu ve formě, bouřící živel, vypuštěný Kraken, jo!

Závěrem - druhé album bývá nejtěžší, ovšem Beatles na slibný debut navázali stejně povedeným počinem. Ovšem na víc než tři hvězdy to nestačí, i vzhledem k následnému LP ( viz moje letitá recenze tady, pod kterou bych se klidně podepsal i dnes ).

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beatles, The - Please Please Me

Beatles, The / Please Please Me (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

Venku probíhá akutní virové šílenství a tak trávím hromadu času doma. Každá krize má své východisko a tak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi napsal pár řádek a rozhodl jsem se tuto bohulibou činnost oprášit. Toliko úvodem, ahoj. A proč nepokračovat v deskách mé nejoblíbenější kapely a proč ne rovnou tou první? Oprášil jsem letitý vinyl bulharské provenience a šel na věc.

Před léty bych byl snad více shovívavý, dnes již jsem k rané tvorbě mých oblíbenců kritičtější, holt srovnání s pozdější tvorbou je nemilosrdné, přesto nečekejte popravu, furt jsou to Beatles. Úvodní píseň I Saw Her Standing There patří k tomu nejlepšímu co od mladých Beatles lze slyšet, pozitivní energie zní jenom čiší a je věčná škoda, že neexistuje solidní živý záznam, musela to být pecka. Misery možná chce umřít, možná by však měla posečkat a chvilku podupávat do rytmu stejnojmenné písně.

Při vší úctě k jiné dámě (a solidnímu zpěvu Johna) je Anna pouhá výplň prostoru a času. Následující kus Chains nenadchne ani neurazí, přesto se však těším na první akordy Boys, osobně ji mám z "Ringo" songů nejraději, snad pro její živelnost. Ask me why patří mezi ty písně, které příliš nemusím a zub času se na nich podepsal víc, než by bylo zdrávo. Naštěstí následuje skvělá Please Please Me, píseň z nejtypičtějších pro toto období, harmonika, vícehlasy, zkrátka vše je jak má být, oh yeah.

Ale to už začíná druhá strana desky, Love Me Do je neuvěřitelně prosťounká, ale pokaždé mi dokáže vyloudit úsměv na tváři. P. S. I Love You je tak trochu vata, kterou zachraňuje cukrový Paulův hlas. Baby It's You dává tušit vliv americké black music, a ačkoli se jedná o další slaďák, výsledek je příznivější než u předchozí písně. Do You Want To Know A Secret sice není žáden zázrak, ovšem Georgovu hlasu skvěle sedí a dokonce jsem se přistihl při zpěvu. Taste Of Honey a There's A Place mi nikdy moc neříkaly a tak rychle od nich, protože se chci vrtět a křičet. Twist And Shout. Klasika a opět skvělé koncertní číslo.

Suma sumárum, tři skvělé a čtyři solidní flákoty plus hromada přílohy, tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Yes - 90125

Yes / 90125 (1983)

legolas | 5 stars | 17.04.2020

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

vmagistr | 3 stars | 17.04.2020

Sedm let. Sedm dlouhých let skládání, nahrávání, koncertování. Deska za deskou, turné za turné. A co z toho? Co z toho Black Sabbath vlastně měli? Peníze? Slávu? Postavení žánrové ikony, kterou prostě nelze obejít, na kterou nelze nemít názor? Nic z toho Black Sabbath nespadlo do klína, muzikanti za úspěch zaplatili psychickými problémy a drogami rozežranými organismy. Ale nebylo to málo? Měli Ozzy, Tony, Geezer a Bill ještě čeho dosáhnout? Zjevně alespoň chtěli, jinak by se v červnu 1976 nevydali znovu do studia.

Klusavý kytarový podklad a chladně fascinující mechanické riffy evokující "zpěvy" jehličkové tiskárny. Zvuk skladby Back Street Kids předběhl v Black Sabbath dobu o dobrých osm let - tak dlouho totiž bude trvat, než dostane na desce Born Again mladšího bratříčka. Záhrobní vstupní riff v You Won´t Change Me postupuje v přesném opaku proti proudu času, zbytek hořce baladické zpovědi ale působí zatraceně emotivně - tohle na mě Black Sabbath ještě nezkoušeli. Ke dvěma povedeným skladbám z úvodu přidám další dvě: pianem ozvláštněný divoký výkřik Gypsy a závěrečný rezervoár kytarových kulišáren Dirty Women. Ubylo tvrdosti, přibylo aranžérské rafinovanosti a klávesových výplní.

Bez kytarové síly, ale zato až prvoplánově naivně - tak na mě působí Wardův autorský příspěvek It´s Alright. Místy mě znechutí, místy mě odzbrojuje. Rock 'N' Roll Doctor podle mě jede jen v udržovacím režimu a na kapačkách k tomu, tohle už je ústup z pozic. Ani srdceryvná She´s Gone (není už těch emocí trošku příliš?) není mým koněm. No a to nejslabší nakonec: nemastná neslaná All Moving Parts (Stand Still) je podle mě tím nejméně povědeným, co se do té doby na deskách Black Sabbath ocitlo.

Texty na Technical Ecstasy odhalují zajímavý fakt - Black Sabbath nám začínají bilancovat. Dvakrát důvěryhodně to nepůsobí, když žádnému z muzikantů v té době nebylo ani třicet, ale možná tehdy cítili, že ani jeden z nich nezná dne ani hodiny. Back Street Kid a You Won´t change Me působí jako obhajoba rockerské identity, u druhé jmenované ještě navíc v kombinaci se vztahem k něžnému pohlaví. Nad jeho ztrátou si pateticky pobrečí Ozzy ve She´s Gone a podobně prvoplánové deklamace dodá i Ward ve svém textu k It´s Allright.

I Rock 'N' Roll Doctor působí svým v názvu vyjádřeným tématem strašně schematicky, to už je upřímnější i popis hrdinova shánění prostitutky v Dirty Women. Gypsy by svým nadějným závanem mystických čar a kouzel dobře zapadla na debut, tady mezi těmi přeslušnělými schematismy působí jako pěst na oko. No a v All Moving Parts (Stand Still) se má tepat misogynní politickou scénu USA, ale čert aby se v těch metaforách vyznal.

No, jak vám vidno (a mně slyšno), s Technical Ecstasy jsem si úplně nepotykal. Polovina skladeb slušná, polovina slabá a texty tematicky dost ploché a nezajímavé. Po šesti hlubokých zářezech přišel pořádný kopanec, extáze bez extáze. Tři hvězdičky bez jakýchkoli vyšších ambicí budou tentokrát muset stačit.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

legolas | 5 stars | 16.04.2020

Album Paradox Hotel představuje The Flower Kings na skladatelském vrcholu. Tvůrčí sepětí tu kulminuje do bodu, kterého už kapela v pozdějších letech není schopna znovu dosáhnout. Genialita jednotlivých hudebníků byla vždy na vysoké úrovni a takřka neoddiskutovatelná. Jenže něco jiného je dostát svého tvůrčího záměru a něco jiného podělit se o něj s přáteli a dát jim výrazný prostor pro diskuzi. Právě tento přesah ve způsobu zapojení co největšího počtu členů do závěrečných úprav jednotlivých skladeb, má v konečném důsledku pozitivní dopad na barvitost a neopakovatelnost kýžených aranžmá.

Typově rozměrný play list obsahuje několik temných nálad v Bavarian Skies a Selfconsuming Fire, sugestivní věci Jealousy, Mommy Leave the Light On, nebo Bodinovu ozdůbku Touch My Heaven, ale také Fröbergovo vitální Life Will Kill You a pochopitelně Stoltovi velké opusy End on a High Note, nebo Blue Planet plné barev a neobvyklých nálad. Deska je celá zasazena do zádumčivého oparu a její neagresivní podtón kooperuje s identitou těchto Švédů naprosto úžasně. Jeden bez druhého by mohl jen těžko existovat, je to podobné jako u dvojice komiků Stana Laurela a Olivera Hardyho.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Kotebel  - Cosmology

Kotebel / Cosmology (2017)

Danny | 5 stars | 15.04.2020

Dnes bych vám rád představil hudbu španělské artrockové kapely Kotebel. Ta je z hlediska tvůrčího přístupu zajímavě jiná a v mnoha ohledech jedinečná. Jak to tak u nositelů závažnějších a složitějších hudebních struktur bývá, i nedoceněná. Přitom patří k nejzajímavějším projektům současného hudebního světa. Jejich barevný a spletitý art rock je realizován rozsáhlými plochami bezmála až symfonického charakteru. Náročný materiál na albu Cosmology pracuje s mnoha výrazovými rovinami, obsahuje polytonální struktury (není zasazen do jedné tóniny, ty se v rámci témat a motivů průběžně proměňují), pracuje s repetitivními figurami a s vnitřními rytmy, kdy se liché metrické celky objevují uvnitř čtyřdobých schémat. Podle potřeby taky čerpá z různých hudebních epoch a má multižánrový charakter - kromě výchozího art rocku tu najdeme jazz rock, prvky psychedelie, artificiální hudby i minimalismu, a také názvuky tradiční španělské hudby. Všechny tyto ingredience jsou tvůrčím způsobem spojeny do svébytného hudebního jazyka a označení symfonický rock tu má až symbolický význam. Výstavba jednotlivých skladeb je navíc velmi osobitá, formálně se nepracuje s částmi, které se opakují, ale každé další téma je nové - po jeho uvedení a využití se už neobjeví. Žádná sonátová forma nebo jiný cyklický celek, kapela nabízí stále nové hudební vazby a postupy, všechno, co se objeví, je v daném okamžiku poprvé. Posluchači to ztěžuje orientaci v hudbě, současně je to pobídka k nevšednímu poslechovému dobrodružství. Každý další poslech nechává hudbu více se rozvinout a poodhalit krásu její vnitřní výstavby.

Hudba nikam nespěchá, nepodbízí se, je naopak intenzivní a kryptická, posluchače zve k fantasknímu a emocionálně silnému zážitku. Kapela dokáže být energická a výrazově rozhodná, v kontrastních pasážích zeširoka obchází stylová klišé a nepolevuje ze svého účinku. Zklidnění bývá jen zdánlivé, mnohdy je v něm naopak ještě více neodbytnosti a naléhavosti. Na tom se zásadně podílí barevné a do detailu promyšlené aranže, v nichž zvuk akustických nástrojů (kytara, flétna, klavír, různé perkuse) promyšleně souzní s rytmikou, elektrickou kytarou a mellotronem. Partitura hraje v tvůrčím procesu kapely zásadní roli. I tady je cítit vazba na celky klasické hudby, zejména ty symfonické s širokou instrumentací. Přesto tu zní výsostný rock - art rock - se všemi přísadami, o kterých byla řeč. Vzhledem k rozmanitým a často se měnícím tvůrčím postupům a vnitřním proměnám hudby během rozsáhlých skladeb, nemá cenu, abych průběh jednotlivých částí popisoval výčtem kompozičních praktik a typických vazeb. Bylo by to nepřehledné. Všechno vám prozradí hudba alba Cosmology.

Kapel, jako jsou Kotebel, je jako pověstného šafránu. Važme si jich, představují jistotu i naději. Album Cosmology je výsledkem mimořádného uměleckého úsilí neobyčejných tvůrců.

» ostatní recenze alba Kotebel - Cosmology
» popis a diskografie skupiny Kotebel

Corea, Chick - Three Quartets

Corea, Chick / Three Quartets (1981)

luk63 | 5 stars | 15.04.2020

Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.

V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.

Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!

Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.

První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!

Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Three Quartets
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Van Der Graaf Generator - World Record

Van Der Graaf Generator / World Record (1976)

legolas | 4 stars | 15.04.2020

Nevěřte nikomu, kdo vám bude o tomto albu tvrdit, že je nezáživné a uměle natahované. VDGG mají v obou úvodních periodách - v první i v druhé - trojici vrcholných útvarů. Kdo zná jejich tvorbu, dokáže si tato jména doplnit bez mojí asistence. Chybí mezi nimi nepovedený debut (v první dvouletce) a dosti experimentální plácnutí mimo s Quiet Zone na konci druhé.

World Record nese všechny charakteristické črty jejich tvorby, zejména pak sporně zaměřeného údobí číslo dva. V původní sestavě byl tento koncept dotažený, kam jen nejdál to šlo. Energie, drama a zvukové dobrodružství proložené neustálými jazzovými sekvencemi jsou slyšet v průběhu When She Comes. Nervičky drásá expresivní A Place to Survive. Abychom si taky trochu odpočinuli, vyvstane před námi překrásná píseň Masks. To (skoro) nejlepší z celých VDGG přijde s dvacetiminutovou, místy improvizační Meurglys III, The Songwriter's Guild. Tam se narvalo prostě všechno a svým obsahem se blíží skvostu A Plague of Lighthouse Keepers. Hudebně je jinde, stejně jako celá druhá periody Graafů, ale její originalita je stejně výrazná. Nakonec ještě pohlazení v podobě Wondering a je vymalováno.

Obsahově a výrazově je World Record jen o stupínek pod Godbluff a Still Life. Takže za čtyři.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Dyssidia - Costly Signals

Dyssidia / Costly Signals (2020)

alienshore | 5 stars | 12.04.2020

Kapely, čo hrajú všetko možné dohromady určite nájdete. O ich kvalite, ale ja osobne pochybujem. Dnes sa kadejaké chaotické blbosti vydávajú za progresívne a nadčasové. Mixovať extrémnu muziku a tzv. muziku, kde sa spieva čistým hlasom je tak trochu protichodná záležitosť. Pomerne zlú reklamu tomuto urobili predovšetkým americké kapely, ktoré vo verziách škriekali a do refrénov strkali čosi čo sa tvárilo melodicky, aby aj dievčiny mali na čo hopsať. Bohužiaľ, ani nové kapely ktorým šlo o umeleckejší prejav nevytvorili nič zásadné na tomto poli. Najlepšie v tejto disciplíne dopadli klasici ako Opeth, Edge Of Sanity, Ihsahn, Enslaved, Soilwork a Devin Townsend. Samozrejme história poberá ďalšie mená od Fear Factory až po Slipknot a Korn, ktoré sa pohybovali na dvoch frontoch extrému a melodiky. Otázka je, čo by som ja osobne považoval za prínosné ...

Austrálska skupina Dyssidia taktiež tvorí mix všetkého možného i nemožného. Preberá vplyvy predovšetkým z progresívnej línie, ktorú som už spomenul. Vo svojich radoch majú speváka, ktorý nemá problém zavrčať death ako aj black a následne na to prehodí výhybku na čisté registre, ktoré by sa skvele hodili do prog-metalu, power-metalu alebo aj do pop-rocku. Mitch Brackman je vskutku pozoruhodný spevák nielen rozsahom, ale aj svojim výrazom. Je totiž emotívny všade, kde sa len dá.

Taká je aj hudba Dyssidia. Je silne emotívna a zároveň mimoriadne aranžérsky prepracovaná. Najväčším ternom sú gitarista, klávesák a spevák. Tí na seba strhávajú najväčšiu pozornosť. Je to trochu nespravodlivé voči rytmickej sekcii, ktorá je podľa mňa skvelá. Celá kapela funguje ako hodinky. Mám podozrenie, že na muzike pracovali dôsledne všetci spoločne. Je to poznať na každej note, ktorá je zahraná na debutovom albume Costly Signals. Veľké sympatie má u mňa gitarista Corey Davis, ktorý nezaprie v sebe melodického čarostrelca. Zahrá s prehľadom drsné metalové riffovačky, ako aj precítené melodické sólo.

Prvý song Thrive je inšpirovaný švédskymi Opeth s pomerne výraznou symfonickou zložkou. Zmena prichádza v druhej polovici, kde kapela predvádza viac samú seba. The Gutted Stag patrí medzi najlepšie songy. Kombinuje sa v nej death-metal a melodické vokály, ktoré sa na konci zmenia v nádhernú hudbu, ktorá je zakončená geniálnym gitarovým sólom. Je to tak trochu spomienkou na Steve Lukathera a ja padám do kolien. Noví prog-metaloví imperátori sa zrodili ...

Infinitesimal začína šialenými vokálmi a bublajúcimi symfo-klávesami. Výborná ukážka technickej muziky, ktorá má hromadu skvelých nápadov. Niečo podobné by sa dalo napísať aj o Bloodrush, akurát je pocitovo úplne iná. Zaujal ma však v nej spevácky úsek, ktorý je jasnou poctou americkým vizionárom Nevermore. Arrival obsahuje viac čistých liniek a pôsobí o čosi pokojnejšie a melodickejšie. Opäť sa v nej skvele striedajú nálady.

Krátka a dojemná An Obvious Antidote upokojí rozbúrenú hladinu, ale v zálohe už čaká ďalšia tvrdá prog/death-metalová nálož Metamorphosis. Corey Davis do nej zakomponoval na oplátku skvelé melodické sólo. Zosobnením progresívneho metalu je najdlhšia kompozícia Good Grief, ktorá obsahuje aj jemnú jazzovú pasáž s trúbkou! V Hope's Remorseful Retreat si prekvapivo zahrá sólový úsek basák Neil Palmer. Klavírne akordy odštartujú záverečnú If Truth Be Told, ktorá je v prvej polovici progresívne melodická, aby sa v druhej polke prehupla do drsnejšej polohy a lá Enslaved. Skladby predstavujú širokú paletu nálad, emócií a ich odtieňov. Je to v každom smere pestrá a strhujúca jazda, ktorá uplatňuje nielen hráčske kvality, ale aj tie kompozičné.

V čom je hudba Dyssidia výnimočná je ťažko popísať, ale jednoznačne sa drasticky odlišuje speváckymi linkami a melódiami. Netrpia totiž skladateľskými suchotami. Neotravujú moje zmysly depresiami a kvákaninami, tak ako ich iní kolegovia, ktorí tým maskujú kompozičnú impotenciu. Dyssidia preberá z metalovej muziky to naj a pretvára ju na svoj vlastný obraz. Ak chcete tvoriť špičkovú muziku, potrebujete špičkového speváka. Mitch Brackman je hlasom kapely Dyssidia.

Problém u takto zameraných kapiel vidím v štýlovej rozlietanosti. Všeobecne majú poslucháči problém niekoho niekam zaradiť, pokiaľ hrá viac štýlov než jeden či dva. Navyše, nemajú podporu žiadneho vydavateľstva. Nájsť fanúšikov v tejto dobe je určite ťažké, keďže sa rozhodli hrať „difficult music for difficult people“.

Neviem aký dopad bude mať ich debut Costly Signals na hudobnú scénu. Obávam sa, že len málo ľudí si k nemu nájde cestu. Záleží však od kapely ako dlho budú bojovať a ťahať tú svoju káru ďalej. Možno budú mať šťastie a zažijú kúsok úspechu (haló, insideout kde ste??? ...). S albumom ako je tento by mali Dyssidia stáť na piedestálu svetového progresívneho metalu, ale situácia v hudobnom priemysle je pre kapely nepriaznivá. Pre mňa rozhodne debut roka a v podstate aj potvrdením toho, že so správnymi ľuďmi a ich odlišnými povahami (resp. videním) môže muzika ešte stále prinášať špičkovú kvalitu.

» ostatní recenze alba Dyssidia - Costly Signals
» popis a diskografie skupiny Dyssidia

Corea, Chick - Touchstone

Corea, Chick / Touchstone (1982)

Danny | 5 stars | 11.04.2020

Na počátku 80. let byl Chick Corea plný energie a realizoval současně několik různorodých projektů. Rok 1982 nebyl výjimkou. Vystupoval ve dvojici s rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, s inovativním americkým flétnistou Stevem Kujalou, jenž proslul osobitou tvorbou ohýbaného, klouzavého tónu při hře na příčnou flétnu, který se podobal skluzu na bezpražcové baskytaře (proto Fretless Flute), natočil vysoce ceněné album Voyage a ještě předtím s nově sestaveným kvintetem, jehož byl Kujala právě od roku 1982 členem, soustředěné post-bopové album Again and Again s vlivy latin jazzu a fusion. Zaujetí tradičními jazzovými přístupy realizoval Corea v triu, se kterým v roce 1968 nahrál svůj úspěšný titul Now He Sings, Now He Sobs – s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem. Repertoár, jehož životaschopnost si trojice ověřila na sérii úspěšných koncertů v průběhu roku 1982, zachycuje album The Trio. A stejně tak v roce 1982 vychází skvělé studiové album Touchstone. Pokud dáme stranou tvorbu v rámci skupiny Return to Forever, pak jedno z Coreových nejlepších.

Titulní trojdílná skladba nás ve svém úvodu zavádí do oblasti modálního jazzu s měkkou vokální harmonií, kterou formou playbacku nahrála zpěvačka Gayle Moran, jinak Coreova manželka. Po tomto vstupu, průvodu (Procession), se drobnými instrumentálními tahy, zpočátku částečně zklidněnými a spíš obraznými, začíná vykreslovat hlavní část (Ceremony), hudební obřad, postavený na dialogu divoké flamenkové kytary (Paco De Lucía) a klavíru (Corea), který na kytarové výzvy odpovídá formou modálních a post-bopových melodických běhů. Vzniká působivý barevný celek: zdánlivě nesourodé melodie kolem sebe vášnivě krouží a v určených momentech splynou v jednolitou figuru, to když si oba instrumentalisté předávají sóla pomocí příznačného velmi rychlého motivu, který hrají společně. Nepřesnost by byla slyšitelná a vzhledem k obtížnosti i pochopitelná. Nic takového se ale neděje, oba jsou bezchybní a přesní. Hudební světy se tu zajímavě prolínají za pomoci nenápadných podpůrných bodů. Jedním z nich je basový part skvělého Carlese Benaventa, který oba hlavní protagonisty podkresluje vlastně dalším spodním sólem, kterým nerušeně prorůstá do hlavního melodického proudu, aby se ke konci sám sóla ujal a byl také součástí obtížného "obřadního" motivu. Stejně tak perkuse nejsou nějak výrazné, téměř si jich nevšimnete a jsou přitom velmi důležité: Alex Acuña vytváří hlavní pohyb na cajón, klidně a věcně, k němu se přidávají už jen de Oliveirova chřestítka. Finální úsek, motiv odjezdu po vykonání obřadu, obstará Gayle Moran a variace na vokální harmonii z úvodu. Členitá a nápaditá skladba, která vybízí k opakovaných poslechům.


Ještě více jsou flamenkové figury de Lucíovy kytary vsunuty do jazzového soukolí v následující The Yellow Nimbus. Hudba se tu proměňuje ve flamenkový bebop na podkladě modálního jazzu. Nádherné melodie, i tady hrané v rychlém a obtížném unisonu, obsahují oba přístupy. A na dovršení souznění tu rytmický základ, kromě perkusí, kterými tu víří Don Alias (nahrával třeba kultovní Davisovo album Bitches Brew), tvoří pro flamenco tak typické tleskání. Nejkratší skladbou alba je zasněná kompozice Duende, náladotvorný jazz s téměř scénickými rysy, kterému dominuje skvělý Konitzův cooljazzový saxofon. Coreův klavír je tu v pozadí, částečně jde s melodií, současně ji lehce harmonicky podporuje, stejně jako trojice smyčcových nástrojů. Důmyslný celek ničím neplýtvá, nejsou v něm další a další variace a sóla, když se hlavní motiv vyčerpá, je konec. Vše podstatné totiž zaznělo.

Fanouškům jazz rocku určitě udělala radost skladba Compadres. Nahrála ji totiž čtveřice Corea, Di Meola, Clarke a White, tedy kompletní Return to Forever od roku 1974. A je to jízda. Corea měl nově syntezátor Oberheim OB-Xa, uvedený na trh na přelomu let 1980 a 1981 a zvuk jím v této skladbě, kromě obligátního piana Fender Rhodes, doslova protkal. Do skladby nás uvádí právě zvuk synťáku Oberheim. Excentrická samba na úvod přináší polytonální struktury, skladba v nich klouže, stejně jako příjemně průběžné melodie v nich. Al Di Meola hraje zajímavě "do skladby", nejdříve nám představí ústřední melodii, která nás kompozicí provede a pak své sólo hrne tak, aby těkavou strukturu shora uzavíral. A je melodický. Navíc má jeho zkreslená kytara krásně hladký zvuk, ne vždy tomu tak bylo. Corea pro své sólo nevyužívá Fender Rhodes, ale opět syntezátor. Skladba během sólování nenápadně opustila rytmickou sambu a do začátku Coreova sóla dokonce na krátký okamžik vyběhla i z houpavého boogie do rytmicky rovné "čtyřky". Jednoduchý, ale působivý prvek. Za chvíli už ale zase jedeme v boogie triolách a Coreův syntezátor využívá kromě výstavby tónových řad i efektovou stránku zvuku. Clarke je výborný jako vždy, kupí rychlé melodické linky a vystřeluje perkusivní tóny silovými údery o hmatník. Po návratu ústřední melodie se krátkým přechodem blýskne i White a vrací nám sambový podklad. Poslední táhlé tóny nad frázovanou rytmikou hrají klávesy a kytara společně a po více než devíti minutách skladba končí.

Estancia, to je úplně jiný koncept. I tady najdeme náladotvorné plochy a spodní latin jazz, melodické postupy jsou ale jiné. Průběh basu i harmonie neustále naznačují, kudy se melodická linka Coreova syntezátoru bude ubírat. Je to tak zřejmé, že je až logické, že to Corea nebude respektovat. Neustále odbíhá k širším melodiím, zejména k lydické škále (ta je pro latinu velmi netypická, proto tady dobře funguje) a vnáší sem modální příchuť. Tato skladba chce víc času, aby se vše důležité prokreslilo, pak funguje skvěle, zejména pokud sledujete, jak harmonie určují možný směr, který není naplněn. Vrcholem alba je závěrečná Dance Of Chance se silným a podmanivým riffem, který je vystavěn napříč všemi nástroji a nepravidelnou rytmickou projekcí. Pocitová "čtyřka" je ve skutečnosti 6/8 metrum. Členitá rytmika skladbu zatěžkává, Alex Acuña hraje skvěle a zvýrazňuje riffové kontury, když je to potřeba, ubere a zjemní. Výborný je opět Carles Benavent, jehož bezpražcová baskytara tvoří tuhý základ riffu, neustále si ale odbíhá k drobným, přitom však obtížným sólům a vyhrávkám. Oba skladbu tu a tam nechávají vymknout rytmickému zatížení a strhávají ji k odlehčeným mezihrám. Ve svém sólovém příspěvku se tu blýskne vynálezce fretless flétny Steve Kujala a na Fender Rhodes i Corea. Vrcholem skladby je ale fascinující sólo na trubku a s ním Allen Vizzutti. Připomene koncept i hru Milese Davise, už vzhledem k toporně se posouvajícímu hudebnímu základu, který pod svá sóla ve svých silných momentech na přelomu 60. a 70. let Davis využíval. Včetně vedení melodie, expresivnímu přefukování a vychylování ze struktury. Vizzutti je fantastický a jeho sólo si dáte víckrát, uvidíte.

Touchstone je mimořádné album.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Touchstone
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs

Corea, Chick / Now He Sings, Now He Sobs (1968)

luk63 | 5 stars | 11.04.2020

Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.

Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.

Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.

Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe

Barclay James Harvest / Eyes Of The Universe (1979)

horyna | 4 stars | 10.04.2020

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

jirka 7200 | 5 stars | 09.04.2020

Původně jsem chtěl psát recenzi na úplně jinou desku, ale mé poznámky k albu Intronautů Fluid Existential Inversions nabobtnaly do takových rozměrů, že mi to prostě nedalo a musel jsem je sem zavěsit. V podstatě neuvedu nic nového, neboť vše podstatné tu zveřejnil nedávno Miro, takže jen pár drobností ….

Na posledním albu Fluid….se amíci Intronaut vyřádili. Po pětileté pauze podepsali smlouvu s Metal Blade Rec. a tato změna jim velmi prospěla. U předchozí Century Media jsem měl trochu pocit, jako by label kapánek určoval směr jejich tvorby ve snaze vypěstovat z nich hvězdný soubor typu Tool. Do této mé teorie zapadl průzračný zvuk a určitě zjemnění na albu Habitual Levitations (2013) a na něj navazující „modern metal“ sound vyšlechtěný Devinem Townsendem na následujícím albu The Direction of Last Things (2015).

Na nové desce z letošního roku je znát určité přitvrzení. Zvuk se stal ostře kovový až industriálně řezavý a chladný, ideově (ne až tak hudebně) mi připomněl staré dobré pionýry kyber metalu Fear Factory. Tomu hodně napomohl surovější mix Kurta Balloua, kytaristy a zvukového inženýra HC/punkových Converge. Zůstalo určité vnitřní sepětí s tím nejlepším z Voivod a jakési aroma ze světa deathcore metalu do muziky propašoval nový bubeník Alex Rudinger (ex Whitechapel)– to je technicky neuvěřitelně vybavený bijec (i když použití toho výrazu asi ode mne není zrovna košer vzhledem k neslavným událostem okolo odejitého a o trochu volněji a pocitově hrajícího Dannyho Walkera). Alex použil více dvoukopákových kanonád, někdy mi jeho hra připadala poněkud odlidštěná, ale do konceptu muziky to zapadlo. Ubyla část pomalejších melancholických post rockových a jazzových pasáží a čistého zpěvu, (kterým proslulo hlavně album Habitual) ve prospěch dravějšího a expresivnějšího projevu, divokých rytmických eskapád – i zpěváci se opět nebáli pořádně zařvat. Poměr technicky zamotaných a melodičtějších pasáží se tím vyvážil a výsledek je pro mé slechy záživnější a barvitější. Kapela v odlehčených pasážích opět decentně využila k podbarvení zvuku klávesy – tleskám!

Soubor víceméně dodržel zažitou sonátovou formu stavby písně (CUBENSIS, TRIPOLAR, PANGLOSS). V THE CULL tento postup doplnil o tříminutovou post rockovou náladotvornou pasáž. Po shlédnutí videa k tomuto songu zaměřeném na výkon bubeníka jsem uznale pokýval hlavou.

>> odkaz

V další SPEAKING OF ORBS to kolečko prog thrash a klidnějších post rockových motivů stihl protočit několikrát a zvládl tam i vložit refrén s parametry rockového hitu.

>> odkaz

Až na hranici nebezpečí výbuchu natlakovali sci fi cyber prog thrash v písni CONTRAPASSO. Progresivnější metalické prvky lze obdivovat v CHECK YOUR MISFORTUNE .

Závěrem : ať nahlížím na repertoár Intronaut zepředu i odzadu, prohlížím obaly i klipy (ten k CUBENSIS je značně trhlej), tak si nemohu pomoci, album Fluid … považuji za nejlepší a nejvyváženější výtvor kapely Intronaut. Takto si představuju nadupanej současnej progresivní metal. Na kvalitu zvuku alba Habitual kluci nedosáhli, což je veliká škoda. Třeba se ke mně někdy dostane vinyl, kde se ho dočkám. Takže čtyři a půl a v rámci diskografie kapely zaokrouhluji nahoru :-)

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Sylvan - Home

Sylvan / Home (2015)

EasyRocker | 5 stars | 09.04.2020

Sylvan jsou pro mě v Německu jakýmsi světélkem v tunelu - je to jediná progová kapela, jejíž tvorbu znám obstojně. Naštěstí v nedávné zásilce převážně německých sdružení dorazila coby spása i tahle poslední řadovka. A obrátila mě "hore nohami"... 77 minut z jiného časoprostoru.

Not Far From the Sky otevírá desku ambientně, až relaxačně, čaruje Söhlovo piano s klávesami. Skvěle pracují i housle a cella - hostující dámy ozdobily velkou většinu skladeb. Bravurní Shaped Out of Clouds volá nolanovsko-rotheryovské duchy, Jonathan Beck spouští své sólo jako prudkou letní bouři. Rockovou prapodstatu zhmotní 11minut In Between. Na Harderově dělostřelbě roste kytarově-klávesová kostra, chladivý závan moderny i exponovaný Marco Glühmann. V klavírní With the Eyes of a Child Pan pěvec servíruje vrcholové menu a vodí si nás jak partu loutek. Zprvu klidná Black and White čerpá vitalitu z dua Barett/Nolan - stejně i z gilmourovské melancholie. V závěru se kalí ocel... Devět minut The Sound of Her World se po velebném klidu typicky po sylvanovsku zvrhne v artrockové orgie. Na kontrastu klidně plynoucí rytmiky a refrénové kytarové extáze stojí také Sleep Tight. Off Her Hands představí Glühmannovu trýzněnou, obnaženou duši. A skvostně si vede i v emocionální pecce Shine - té rockové hmoty už bylo třeba. Po trýznivé brusce Point of No Return přichází hackettovsky něžná All These Years s houslovým oparem. A pokud v někom ještě zbyla síla k obraně, po emocionálně vyšponovaném finále Home s neskutečným Beckovým sólem nezbyde, než kapitulovat na všech frontách a vyvěsit bílou. Uff.

Maják u jednoho z jejich alb trefně poznamenal, že lichá alba Sylvanovců jsou silnější. Nepobírám, nestíhám ten příliv nápadů, emocí, živočišné krásy i smutku, která se z repráků valí a infikuje širé okolí. I lyricky dokonalost - jako DSOTM řeší postmoderní problémy. Vztahy muž-žena, šílenství, války, poruchy v komunikaci. Co je to hodnocení? 10/5

» ostatní recenze alba Sylvan - Home
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Testament - Titans Of Creation

Testament / Titans Of Creation (2020)

alienshore | 5 stars | 08.04.2020

Keď mám čas, tak počúvam aj druhú a tretiu ligu, no len málokedy mi to niečo naozaj dá. Vo väčšine sa jedná o brak. To podstatné prinášajú takmer vždy kapely, ktoré prezentujú hodnotu. Hodnota je niečo, čo už je nejakým spôsobom overené a samozrejme na trhu (s hudbou) žiadané. Pre mňa to znamená celosvetový ohlas, fanúšikovská základňa ktorá sa schádza na koncertoch, predaje albumov a história kapely. Dá sa povedať, že v metale tieto kritéria bezpochyby spĺňa mimo iných aj Testament. Pokiaľ sa kapela dostane do Top 20 predajnosti albumov v americkom rebríčku, to už čosi signalizuje. Testament sa samozrejme k tomu dostali tŕnitou a poctivou cestou. Pády a vzostupy sú v hudbe bežnou záležitosťou. Ide o to, kto vydrží najdlhšie ...

Titans Of Creation je momentálne najnovšia reinkarnácia ich štýlotvorného thrash-metalu. Testament dokáže svojou nadupanou muzikou strhnúť aj davy. Kľúčom je implementovanie melódií a bombastických zmien tempa. Zaujme to rovnako podnapitého metlo-alkoholika ako aj inteligentného metalového poslucháča. Testament zaberá totiž široké spektrum. Vedia, čo skutočne funguje a zároveň už dlhoročným pilovaním vedia aj to, ako to majú robiť.

Titans Of Creation v skutočnosti neprepisuje thrash-metalovú knihu. Je skôr jeho žiarivým diamantom, tak ako aj iné ich albumy. Testament si zachovávajú všetky svoje ingrediencie, pre ktoré sa stali lídrami žánru. Mňa vždy dostal ich progresívnejší ksicht a ten je vlastne prítomný takmer všade od určitého obdobia kapely, kedy začali tvoriť tzv. sofistikovaný thrash-metal. Úvodný song Children Of The Next Level je jeden z najvýraznejších songov na albume. Je to skutočne hit, koncertný trhák a pritom ukrutne, a nekompromisne heavy. V podstate tu všade nájdete záchytné body, výrazné riffy a hromadu osobitosti.

Tradične opäť počujem majstrovský výkon bubeníka Gene Hoglana, ktorý spoločne s basákom Steve Di Giorgiom tvoria tzv. „death-rytmiku“. Momentálna zostava je naozaj top, čo muzikant to elita. Hráčska kvalita je u Testament vskutku pozoruhodná. Bez urážky, ale Slayer mi pripadali vždy o čosi primitívnejší. Skladby sú tradične náročné na hráčsku zručnosť. Majú však hlavu a pätu, jasnú koncepciu a ústrednú melódiu. Navyše Chuck Billy dokáže zo skladieb vytrieskať absolútne maximum, keďže dynamicky strieda melodiku s brutalitou. Tá hromada energie je presne tou hodnotou, ktorú headbanging fans potrebujú.

Testament nepriniesli nič nového, ale tá kvalita je obrovská a vlastne to samotné je najdôležitejšie. Nové kapely majú čo robiť, aby ich hudba mala tak monštruózny rozmer a dopad na publikum. Skladby majú perfektnú dramaturgiu. Strieda sa v nich melodickosť, koketéria s death/black-metalom a určité mystérium, ktoré zvýrazňuje brutálne emócie. Extrémne metalový Eric Peterson a jazz/hard-rockový Alex Skolnick tvoria vysoko štruktúrovaný gitarový sound Testament. Kombinácia ich odlišných štýlov a zvukov je explozívna a pritom nádherne pestrá.

Človek by si myslel, že Titans Of Creation (rozumej členovia Testament) sú natoľko silní a apokalyptickí, že nakopnú do zadku aj coronavirus. Bohužiaľ Billy a Di Giorgio to schytali. Snáď to nebude posledné albumové inferno týchto klasikov žánru. To by bola škoda. Nominácia na metalový album roka je z mojej strany už len samozrejmosť ...

» ostatní recenze alba Testament - Titans Of Creation
» popis a diskografie skupiny Testament

RPWL - World Through my Eyes

RPWL / World Through my Eyes (2005)

EasyRocker | 5 stars | 08.04.2020

Německou progovou scénu jsem, kromě letité jistoty v erbu Sylvan, znal jen zevrubně. Až nedávno přistál do fonotéky dlouho očekávaný příděl: RPWL, Subsignal, ale i další. A zůstal jsem zbaven slov,pomalu jako v případě skvostů švédských či polských...

Úvodní zpěvné duo Sleep/Start the Fire zatím zlehka zapráší gilmourovským spiritem. Silová, jímavá Everything was not Enough je jistě prvou srážkou s hudebním nebem. Velitel korábu RPWL Yogi Lang kouzlí nejen hrdlem - do kolen sráží i jeho klávesová show. Roses je testosteronová, ohromující hitovka, kde mocný Lang a jiskřící sóla Wallnera kouzlí nehynoucí úsměv. Že mají k PF stále coby kamenem dohodil, ukáže přes sedm minut melancholicky nesmírně hladivé 3 Lights. Zase 100procentně šlapající hlas i klapky. Další perlou je Sea Nature. Osm minut alchymie, dokonale vyvolávající Wrightův duch, žel už tam nahoru na nebesa... Day on my Pillow nás zavalí emocemi - slzy ždímám, ať uhýbám sebevíc. Titulka je zároveň nejdelší položkou skvělé kolekce. Melancholie se sráží s modernou, drsnými kytarami, Mullerovy přechody a koberce jsou z jiné planety. Lang tu aranžérsky exceluje - vše má jakoby soundtrackové vyznění. Wasted Land je náloží se silou TNT - přes cimru pokaždé skáču jak puberťák, nedbaje okolí ani pudu sebezáchovy. Velebná důstojnost vládne v poslední Bound to reach the End. Zlom do instrumentálního uragánu je zvláště precizně načasován.

Ústřední autorský team Lang/Wallner ušel od první fáze coverbandu PF dlouhou pouť. Servíruje hudbu, která už z hlavních inspiračních zdrojů důstojně odbočuje. Dříve šlo mezi RPWL a PF v zásadě dát rovnítko. A subjektivně - tahle jízda je o třídu hore než celí ´powatersovští´ PF. Dokonale to vystihl Mayak o tom originálu vs kopii. 5/5, nemohu a ani nechci jinak.

» ostatní recenze alba RPWL - World Through my Eyes
» popis a diskografie skupiny RPWL

Antonius Rex - Ralefun

Antonius Rex / Ralefun (1978)

Snake | 4 stars | 07.04.2020

CD “32nd Anniversary Edition”, Black Widow Records ‎– BWRCD 128-2 /2011/

Po tak trochu utajeném prologu Neque semper arcum tendit rex (údajně 1974) a debutovém albu Zora (1977) je Ralefun (1979) teprve druhým oficiálním zápisem v diskografii Antonius Rex. Podle slov kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho jde o kolekci slušných skladeb s mizernou produkcí a ještě horším zvukem, ale já bych to ani zdaleka neviděl tak černě. Původní album, ani první CD reedici z roku 1994 jsem sice neslyšel, ovšem "32nd Anniversary Reissue" od Black Widow Records hraje velmi dobře. Navíc moc pěkně vypadá a obsahuje jednu bonusovou skladbu (Proxima Luna) navíc...

Pokud bych měl označit některou nahrávku Antonius Rex za poněkud méně povedenou, nebo dokonce (sic!) odbytou, byla by to Zora. Z toho alba je cítit, že se dělalo ve spěchu a téměř z poloviny obsahuje starej matroš ještě z dob Jacula. Jen v novém aranžmá. To s Ralefun (přesmyčka slova Funeral) už je to všechno jinak. Bartoccetti k jeho přípravě přistoupil mnohem zodpovědněji a ke společným jamům pozval i několik zajímavých hostů. Na fotografii v bookletu CD je např. s Paolem Tofanim (I Califfi, Area) a v kreditech k albu jsou jako "additional composers" uvedena jména Bergamini, Serighelli a Testa. Deska se nahrávala v Německu (Osthoff Studios, München) a kromě páru Bartoccetti - Doris Norton se na ní podíleli ještě bubeník Jean Luc Jabouille a baskytarista Marco Ratti. Dalším do party byl Hugo Heredia, díky němuž se tu - pro Antonius Rex poněkud nezvykle - flétnuje jak o život.

Album je to pěkné, i když se dosavadní tvorbě Antonius Rex vzdaluje na míle daleko. Blíž, než k nějaké temnotě má ke klasickému symphonic progu a dokazuje to hned úvodní a půvabná instrumentálka Magic Sadness s "mňoukajícím" Moogem v hlavní roli. Krátkej monolog v Agonia per un amore odkazuje ke starší tvorbě Antonius Rex, ale skladba samotná pokračuje v cestě nastavené úvodním trackem. Jde o pomalou, víceméně akustickou věc, s nesmělým zpěvem v italštině a kouzelnou flétnou. Následuje jedna z nejpřekvapivějších písní na desce, hardrockovej kolovrátek Witch Dance. Chytlavej, takřka diskotékovej rytmus a Bartoccettiho špatná angličtina - "Your are my witch, you are my black witch" - jsou sice k popukání, ale k (dosavadní) tvorbě skupiny se moc nehodí a působí, jak dloubanec do žeber.

V rozhovorech, které jsem četl se Bartoccetti za Witch Dance omlouvá a s trochou nadsázky říká, že mu tenkrát muselo úplně rupnou v kouli, ale nic tak hrozného se zase nestalo. Trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila a ta flétnička je super. Naopak, za své nejlepší kusy považuje instrumentálky Magic Sadness a Incubus a já se tomu ani trochu nedivím. Obě jsou opravdu pěkné a patří k ozdobám alba. I pátá v pořadí - In Einsteinesse's Memory - je výborná. Její chytlavej rytmus mi připomíná z LP Zora pocházející pecku The Gnome a pochválil bych aj spršku flétnovejch sól. Zakuklenej hit.

Skladba Proxima Luna je bonusem, který na původním vydání chyběl. Její původ sahá (údajně) do roku 1980 a natočila ji už jen osvědčená dvojice Bartoccetti - Norton. Je zahalená rouškou tajemna a prošpikovaná všelijakými, neklid vyvolávajícími efekty. Kytaru bychom tady hledali marně, prim hrají různé klávesy a vpřed to ženou naprogramované bicí. Mám dojem, že v tomhle případě je pod tím podepsaná především Doris Norton, která se ukazuje nejenom jako zdatná instrumentalistka, ale i schopná skladatelka. Pecka je to výborná a výroční reedici skutečně obohacuje.

Závěrečnou, ehm, skladbou je dvanáct minut dlouhá Enchanted Wood. Ona je to spíš psychedelická improvizace se zvuky lesa, zhulenými monology, bludnou flétnou a nahodilými údery bicích. K Antonius Rex mi to nepasuje a po několika málo minutách toho mám dost. Stačilo.

Původní album vyšlo u Radio Records, což byla dceřiná společnost koncernu RCA. Díky jejich distribuční síti se stalo nejprodávanějším titulem Antonius Rex, což Bartoccetti komentuje s jistou dávkou nelibosti. Podle jeho slov je totiž "až příliš normální"...

První CD reedici vydal Vinyl Magic v roce 1994 a při troše snahy by byla pořád ještě k sehnání. Případnému zájemci bych však raději doporučil vydání od Black Widow Records, z roku 2011. Jejich rozkládací - triple gatefold - digipak s šestnáctistránkovým bookletem je luxusní a stal by se ozdobou každé rockové sbírky.

Album Zora jsem ohodnotil trojkou a Ralefun je jednoznačně lepší. Jedna skladba je sice zbytečná (Enchanted Wood), jedna trochu pošahaná (Witch Dance), ale zbytek už je velmi dobrej. Slabší čtyřka.



» ostatní recenze alba Antonius Rex - Ralefun
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Phenomena - Dream Runner

Phenomena / Dream Runner (1987)

horyna | 5 stars | 07.04.2020

Tak a je to tady. Sběratelská nenasytnost, říkejme tomu raději vášeň, je obrovská a nekonečná. Pouhých pár dnů po vstřebání debutového alba projektu Phenomena, jsem jako pubertální blázínek co nejrychleji ze zahraničí objednával i desku druhou. Hned z kraje recenze musím podotknout, že jsem z ní totálně "odvařenej" a při psaní této recenze mi hraje za poslední týden snad po sedmé a aktuálně i mega mega nahlas. Zkrátka kravál jak se na rockera patří.

Přesně tohle je totiž ten nejčistší extrakt nadpozemského natuněného melody hard-rocku let osmdesátých. Jestliže jsem u jedničky skoupě jednu hvězdu sundal, tady nepřemýšlím ani sekundu a pálím do plna. Deska Dream Runner je zkrátka ještě nabušenější, vyzrálejší, melodicky vytříbenější a rovněž méně popová než pokus první. Ten mírný přestup od popu k pompě, ale i ke krapet nabroušenějším kytarám kvituji všemi deseti, jelikož přesně na takový stylový druh hudby mám nastaveny sluchovody. Druhým nesporným plusem hovořícím jasně ve prospěch této nahrávky je obrovská variabilita zde účinkujících pěveckých es. No řekněte sami, kde se vám na jedné desce sejde tak gurmánská vokální extratřída, jakou představují pánové Glenn Hughes, Ray Gillan, John Wetton a pro mne neznámý, avšak o to pozitivněji překvapující super zpěvák Max Bacon. Já na něj narazil až tady a právě se díky Wikipedii dovídám, že jde o zkušeného borce účinkujícího například v Hackettovsko-Howeovském projektu GTR, nebo na osmdesátkových nahrávkách Mikea Oldfielda, takže...žádné ořezávátko.

Hlavním maestro je znovu kytarista Mel Galley, kterému občas helpne jakýsi Kyoji Yamamoto. Basu tvrdí Neil Murray a za biicími sedí světoběžník známý především z kapely Asia, Michel Sturgis.
Pěvecký titán Hughes svým sametově procítěným espritem vtiskne neopakovatelné kouzlo trojici písní Surrender (rock křížený z brutální pompou), Hearts On Fire (nejlepší Glennův kus tady) a Double 6, 55, 44 ... -klasická to koncertní halekačka útočící na první signální. Ray Gillan známý především z bluesových Badlands a chvíli zaskakující u Iommiho Black Sabbath svým strhujícím vokálním feelingem obohatí největší pecku desky, úvodní monster hit Stop (tady si dovolím trochu přitažené přirovnání, ale ani Plant by to nevyzpíval tak dobře), dále sedmou, na poměry Phenomena až úsečně ostrou No Retreat - No Surrender, poté následující emoční granát Move - You Lose a ještě poněkud stereotypní Emotion Mama.
John Wetton se představí pouze jednou, o to však brilantněji. Třetí písni Did It All For Love vtiskne Asiovské opratě a s dámským protějškem v bridge a mohutném snovém refrénu vystaví další z nádherných hudebních obrazců té doby.
A překvapující žolík Max Bacon si dává písně Jukebox a závěrečnou oduševnělou perlu It Must Be Love, mající v sobě ono pro mnohé nepochopitelné kouzlo let "sirupových". Tady Max podává odzbrojující výkon na hranici geniality, a vedle něhož je rázem i Glennovi s Rayem stydno :-)

Á propos Ray Gillan – tohoto kvalitního pěvce řazeného mezi stovku nejlepších shouterů z kovové odnože je obrovská škoda. Velice předčasně jej zkolila zákeřná nemoc AIDS. Čest jeho památce. Schopnosti tohoto svéhlavého vokálního akrobata si můžeme naštěstí připomenout i například díky druhé desce Dream Runner projektu Phenomena.


» ostatní recenze alba Phenomena - Dream Runner
» popis a diskografie skupiny Phenomena

After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak

After Crying / Megalázottak és Megszomorítottak (1992)

northman | 5 stars | 06.04.2020

Hudba, která vznikala v sousedních státech mě nikdy moc nezajímala, ani nezaujala. Na počátku sedmdesátých let frčela maďarská scéna, skupiny Omega, Locomotiv GT byly u zdejších posluchačů na vrcholu. Stejně tomu bylo u mě i po revoluci, hlavní zájem byla angloamerická scéna a Francie. Skupinu After Crying mi doporučil jeden prodavač, když viděl můj zájem o King Crimson, koupil jsem si tehdy jejich první dvě desky, a po jejich přehrání jsem byl nadšen. První deska je zpívaná anglicky a druhá v maďarsky, daleko více mě zaujala ta druhá. Na počátku sedmdesátých let mi maďarština vadila, ale nyní to je jinak, maďarština do hudby After Crying prostě sedí.

Desku s nádherným názvem , o kterém nevím co znamená nahrála skupina bez elektrické kytary a mimo kláves i prostřednictvím akustických nástrojů. Obdivuji citlivé použití žesťových nástrojů a hoboje. Deska je postavená na dvou dlouhých suitách dvacet dva minutové A Gadarai Megszállott a jedenáctiminutové titulní skladbě. Úvodní skladba začíná táhlými klávesovými tóny, do kterých se postupně přidává flétna, viola, cello a na závěr lidský hlas. Tóny smyčcových nástrojů vytvářejí dojem prostoru nekonečné maďarské stepi. Ve skladbě Nokturn zpívá Judit Andrejszki. Při poslechu titulní skladby mám stejné pocity, jako při poslechu skladby Islands od King Crimson. Ono vůbec celá deska navazuje tam , kde King Crimson po vydání alba Islands skončili. Tahle deska je pro mě nádherná.

Tahle deska si zaslouží minimálně pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak
» popis a diskografie skupiny After Crying

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

horyna | 5 stars | 06.04.2020

Víc jak třicet let po prvním soustavném poslechu klasických písní milovaných Beatles jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych si dosestavil a ucelil jejich sbírku cd. Mluvím samozřejmě o prvním tralala období brouků, do kterého zahrnuji desky od Please Please me po Rubber Soul. Tudíž první šestici. Tu druhou šestku (jak je to pěkně pade na pade) mezi kterou žlutou ponorku rozhodně nepočítám, naopak Magical Mystery Tour zásadně ano vlastním, poslouchám a totálně zbožňuji už celé věky:-) Tam je názor a postoj zhola neměnný. Ale první (nekouřící) etapa mě krom osvědčených hitů nikdy až tolik nebrala a tudíž jsem necítil výraznou potřebu ostatní skladby/kompletní alba poslouchat. Názor jsem začal postupně měnit díky několika na sebe navazujícím faktorům. Prsty v tom měl jak znovu zhlédnutý dokument o kapele, tak nějaké to počteníčko i výrazný pokles cen jejich katalogu. Nechci se plést, ale snad pokaždé kdy jsem se tím směrem koukl, stáli jednotlivé kusy okolo hranice pěti stovek, což při dnešních cenách ostatních cd je celkem dost (jasně Beatles), ale to už nějakou dobu naštěstí neplatí.

Jako první úlovek jsem zvolil vůbec nevím proč (snad ze sympatií k příslušnému filmu) desku třetí A Hard Day's Night. Krom dobře známých a léty naposlouchaných hitovek z červeného 2cd výběru obsahující skladbu titulní, dále And I Love Her a Can't Buy Me Love jsem žádný wow efekt absolutně nečekal. Ovšem mega příjemné překvapení které se dostavilo hned při prvním poslechu cd se dá jen těžko popsat. Urodil se totální výbuch euforie a obrovského nadšení. Nebojím se říci, že snad všechny skladby z této desky jsem už kdysi dávno slyšel a po chvíli přemýšlení přišel i na to, kdy a jak to bylo. Okolo dvacítky jsem celkem dlouho randil s jednou holčinou, která doma měla zrovna žhavou novou broučí výběrovku Live at the BBC, kterou jsme v tom okolním málu jejich ostatních cd točili pořád dokola, snad ke všem možným i příjemným činnostem. A tak jsem zřejmě už tehdy do sebe vstřebal valnou část této desky, což se mi dnes náramně hodí. A tak k výše zmíněným velmi dobře známým hitům musím jako další naprosté pecky přidat i skladby I Should Have Known Better – klasickou to Beatles-árnu s foukačkou, velice emotivní, zastřenou If I Fell, strhující záležitost s dokonalými sbory Tell Me Why, důraznou Lennonovku Any Time At All, countrym říznutou dupárnu I'll Cry Instead, dále jeden z naprostých vrcholu této sbírky, oduševnělou a procítěnou pecku Things We Said Today, a z konce ještě milovanou překrásnou perlu I'll Be Back.

Jsem tuze zvědav na ostatní pětici desek, zdali i tam budu některé písně lehce identifikovat, nebo to bude honěná na slepou bábu. A Hard Days Night je pro mne momentálním vrcholem jejich prvního tvůrčího období, kterému veleli především Joh a Paul.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

Sajgon3 | 5 stars | 04.04.2020

Takže priatelia, ako vidím , hodnotenie novinky mojich aktuálne najväčších obľúbencov - opäť ostalo na mne, takže budem zase prvorecenzent. Na úvod POZITÍVUM č. 1 - po dvoch síce výborných, ale silne floydovských albumoch - je tu čiastočný odklon a trochu aj návrat ku koreňom - to jest sile prvých dvoch , doposiaľ nedostižným počinom. A to hneď na úvod - skladba REFLECTIVE - začína síce troška vlažne a nevýrazne ale len do stopáže 3:00, od 3:01 to chlapci rozbalia a to čo môžeme počuť až do konca skladby je presne to čo na ANUBIS zbožňujem - dunivé, spletité a valivé cesty jednotlivých nástrojov, ktoré sa preplietajú - predstavujú najväčšiu prednosť austrálskych čarodejov. Nasleduje trojica skladieb , ktorá je jemne floydovská, pokladám ich ale za troška slabšie miesta albumu - ale - tu je ďaľšia sila kapely - tam kde by som osobne očakával trocha viac akejsi " naliehavosti " a hudba Vás trocha učičikáva - prichádza pán VOKALISTA - Mr. R.J. Moulding ! jeho vokálna vypätosť dáva aj nevýrazným pasážam pridanú hodnotu. Skladby 5 a 6 , resp. HOMELESS a THE TABLES HAVE TURNED už výrazne pridávajú na tempe a dynamike , oživenie je citeľné a zároveň je to príprava na druhý KLINEC albumu - klasickú vypalovačku SIRENS - to je proste absolútna pecka - opakujem sa - nazývam to " efekt tsunami vlny " valivá masa hudby podporovaná neskutočne emočne vypätým vokálom Roberta drtí dušu hudobného poslucháča na padrť ! Uvoľnenie čisto floydovské - IN SHADOWS a zároveň veľmi zaujímavá GONE so sláčikovými vsuvkami - opäť niečo nové v hudobnom smerovaní. Počuté zatiaľ 6krát a som spokojný - áno mohlo to byť lepšie, ale je to VÝBORNÉ a to je fajn. Opäť len ďakujem kamaráti austrálsky. Za 5

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

Borec | 5 stars | 04.04.2020

Moje první vážné seznámení s touto kapelou. Písně jsou skvěle poskládané a neuvěřitelně vyrovnané. Přičítám k dobru použití mé oblíbené flétny. Těším se na předchozí alba kapely, protože tohle zní famózně. Doufám, že tímhle dílkem nedosáhla kapela svého maxima.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Hawkwind - Doremi Fasol Latido

Hawkwind / Doremi Fasol Latido (1972)

EasyRocker | 4 stars | 04.04.2020

Poté, co řady anglických psycho-boys Hawkwind posílil Ian Fraser Kilmister, vrhli se na své třetí album. Křivka úspěchu stoupala strmě vzhůru. Gigantický vesmírný šamanský rituál, v jehož zvrhlém jménu bylo vše dovoleno, se nemohl zastavit a Brockova parta šanci nepromarnila.

Toxickou přehlídku v režii cvokhauzu odpálí 11-minutové šamanské bušení Brainstorm, "brockovská" odpověď velvetovskému minimalismu. Space Is Deep, to je právě šéfova akustika, Turnerova subtilní flétna, vše zmutováno generátory a synthi-pazvuky Dim Mika a Dela Lettmara. Po předělu One Change vybalí halasnou riffostřelbu Lord of Light, dobarvenou ovšem zvukovými orgiemi. Po akustickém okénku Down Through the Night sem vpadne jako tlupa spratků do pajzlu čtvrté cenové Time We Left This World Today. Sborové halekání, špína a pot, vše osekáno na samu dřeň a jako lávová struska vyvrženo do prostoru. Finále obstará Lemmyho výborná akustická The Watcher, kde si i zapěl. V remasteru obnažil Hawkwind syrovou riffovou podobu. Urban Guerilla a Brainbox Pollution, ale zejména Ejection už zlehka naznačují, kam se jednou Lemmy vydá s Motorovou hlavou.

"Lemmy" Kilmister vedle unikátní prací s basou přispíval stále více i autorsky, jeho angažmá se ukázalo jako zásadní. The Watcher pak ozdobila i On Parole, studiovou prvotinu Motörhead. Doremi... je hudebně, mnohem více však lyricky i vizuální podobou show, klasikou toxické "vesmírné" rockové éry. 4/5

» ostatní recenze alba Hawkwind - Doremi Fasol Latido
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Blue Öyster Cult / The Symbol Remains

gandalf
Souhlasím s Jardou. Jedny z nejlepších Cult. Na starý kolena přijít s tak výživnou deskou,...

Fish / Weltschmerz

PaloM
Chlapi, ja vám to nadšenie doprajem. Keď vás Fish baví, to je hlavné. Hudba je záhadný...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13424 recenzí
2224 skupin
186521 příspěvků ve fóru
2737 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000