Něžná noc Forcefield Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Uncle Acid & The Deadbeats Comedy Of Errors Levin, Tony Pink Floyd Stretch

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

horyna | 4 stars | 20.10.2019

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Anathema - Alternative 4

Anathema / Alternative 4 (1998)

horyna | 5 stars | 19.10.2019

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dario Mollo / Tony Martin - The Cage

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage (1998)

horyna | 5 stars | 18.10.2019

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin

Supertramp - Supertramp

Supertramp / Supertramp (1970)

Titan | 5 stars | 18.10.2019

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Twelfth Night - Twelfth Night

Twelfth Night / Twelfth Night (1986)

EasyRocker | 4 stars | 17.10.2019

Sdružení kolem basisty Cliva Mittena a kytaristy Andyho Revella patří k nejpřednějším zástupcům ostrovní neoprogové vlny s IQ, Pendragon, Arenou nebo Pallas. Jejich průlomové Fact and Fiction vyšlo v roce 1982, tedy ještě před debutem Marillion. Jsou tak i stylovými průkopníky.

Už Last Song je dokonalou hudební vizitkou. Chladné Battersbyho klávesy a máme tu i Revellovu riffující kytaru, byť lehce dobově potlačenou. Hudbu vkusně koření atmosférické samplované mezihry. Ostrý Revellův kytarový výjezd a skvělá basová linie a máme tu ostrý potemnělý marš Pressure, korunovaný silovým hrdlem Andyho Searse.
Lehké samplované intro přivádí Jungle. Dobře pro tým pracují Mitten a Battersby. Obskurní nálada, otírající se lehce o novou vlnu. The Craft patří k vrcholovým číslům celé jejich diskografie. Působivá kytarově-klávesová melodie, fantastický Andyho Sears a nazastavitelná jízda bubnů. Ani pánové nemohli odolat modernímu funky trendu, a tak Blue Powder Monkey nese vedle temných litanií kláves výrazně slapující Mittenova basa. Theatre je rychlopalnou čtyřminutovkou, stojící na kooperaci bicích a nápaditých kláves. Revell vypaluje bouřlivé kytarové sólo. Shame opět pumpuje životodárná basa, organicky propojená s klávesami a dojímavým hlasem. This is a War je působivou studenou litanií a široký arzenál klávesových zvuků a samplů ji dává pro album typickou bezvýchodnou postmoderní náladu. A klávesák zahajuje ve velkém stylu i vrcholové finále - přes jedenáct minut Take a Look. Závažný námět strojově odlidštěného světa nádherně odráží i hudba, atakující odlidštěnými nástrojové útoky. Taky vokál Andyho Searse má elitní parametry, vychrlil tu anděly i démony až na dřeň. Skladba se výborně stupňuje až do bouřícího závěru a postupné doznívá... Na bonusovce je mezi živáky a demoverzemi Blondon Fair, volná adaptace poslední skladby. Více než působivý závěr.

Problém s touhle deskou mohou mít odpůrci osmdesátkového chemického zvuku. Je to ovšem záměr, odrážející i závažná témata postmoderního života - technologií a odcizení. Nepohltilo mě tolik jako Fact and Fiction nebo Art and Illusion, ale čtyřku si za sílu hudební výpovědi zaslouží.






» ostatní recenze alba Twelfth Night - Twelfth Night
» popis a diskografie skupiny Twelfth Night

McLaughlin, John - After Rain

McLaughlin, John / After Rain (1995)

stargazer | 3 stars | 17.10.2019

Legendární kytarista, hudební všežravec, inovátor a vizionář John McLaughlin si na tomto albu pozval do studia jednoho z nejlepších jazzových bubeníků, technicky nadupaného Elvina Jonese a vinikajícího hráče na Hammondky B3, Joeyho De Francesca. Toto trio nahrálo album, které patří k těm nejjazzovějším v McLauglinově diskografii. Deska je složena s cover verzí, John je autorsky zastoupen ve dvou tracích, z toho jeho song Tones For Elvin Jones je pro mě stěžejní věc na nahrávce.
Co se týče stylu a techniky Johnovy hry, hraje víc klidněji a je víc nakloněn k jazzovému zvuku. Joey De Francesco válí na Hammondky jedno solo lepší jak druhé a perfektně sekunduje McLaughinovým kytarovým výletům. Elvin Jones bubnuje svým technickým stylem hry. Deska je na poslech poměrně náročná, hlavně z počátku, než to člověk do sebe dostane. Ale pak je to nádhera. Myslím, že After The Rain není pro každého posluchače, spíš pro milovníky jazzu, je to čistá práce, bez nějakých fusion.

Mám tuhle desku rád, i když nepatří mezi moje nej, na její poslech musím mít vyloženě apetit, proto dávám tři a půl kousku.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - After Rain
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)

Cale, John / Songs for Drella (Lou Reed & John Cale) (1990)

Vojta | 5 stars | 16.10.2019

Album vydané v roce 1990, nahrál Lou Reed společně se svým bývalým spoluhráčem ze skupiny The Velvet Underground Johnem Calem. Je věnované jednomu z největších amerických umělců 20. století Andymu Warholovi (název odkazuje na jeho přezdívku vytvořenou ze slov DRacula & cinderELLA – Popelka).

Na rozdíl od tvrdých hardrockových aranží předcházejících Louových alb se „Songs For Drella“ nese v poměrně klidném a minimalistickém, leckdy až romantickém duchu. To hlavně díky nástrojovému obsazení bez výrazné rytmiky bicích či basové kytary, což skladbám v žádném případě neubírá energii. Ba naopak – u mnoha krásných balad, které na albu zaznějí je naopak absence bicích velkým přínosem a písně působí naléhavějším dojmem. Například skladby „Open House“ či „Style It Takes“ (kterou mimochodem mistrovsky zpívá John Cale za tklivého doprovodu syntezátoru) a která má pro mne snad nejsilnější atmosféru ze všech písní na albu.

Mezi tvrdší kousky naopak patří čtvrtá skladba v pořadí nazvaná „Work“ okořeněná o drsný zvuk Louovy kytary nebo „I Belive“, v níž Lou za doprovodu klavíru popisuje atentát, který na Andyho Warhola spáchala dne 3. června 1968 herečka Valerie Solanasová.

Podle mne je ale skvělé celé album a oběma umělcům patří můj velký dík že takto Andymu Warholovi vzdali poctu.

» ostatní recenze alba Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans (1976)

horyna | 5 stars | 16.10.2019

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan

Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 16.10.2019

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Flying Colors - Third Degree

Flying Colors / Third Degree (2019)

horyna | 4 stars | 16.10.2019

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Whitesnake - Come An' Get It

Whitesnake / Come An' Get It (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2019

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

horyna | 5 stars | 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

alienshore | 3 stars | 14.10.2019

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

EasyRocker | 4 stars | 14.10.2019

Na sklonku sedmé dekády Camel vykročili vstříc obecenstvu. Šlo o obtížné období řady personálních změn a nejistot. Latimerovci se naštěstí pevně opírali o kvalitu, koncertní zkušenosti a kladné kritiky.

Titulka, dojímavý předěl starých Camel z počátku sedmdesátek a hitovější budoucí formy. Latimer a Bardensovy pestré klávesové přesypy a dokazují, že jejich cit pro krasopisný art rock přetrval. Echoes upaluje na solar už v osmdesátkovém duchu, ale nad spolehlivým duem Sinclair/Ward opět kypí výživná artová sousta. Vládne tu Bardens se široce rozepjatými rejstříky. Wing and a Prayer, posazená na velmi pestré rytmice, dokonale využívá čtveřice vokálů. Sedmdesátkově konejšivým saxem se blýskne Mel Collins - nálada přenáší skoro o pět let zpět. Down on the Farm už využívá moderní arzenály, Latimer zapojuje kytaru i synth Yamaha. Kraluje rytmika, Collinsův sax jen sekunduje. Nikdy mě ale, čert ví proč, moc nebrala. Z planety, již dávno ztracené v čase, jde čarokrásná Starlight Ride. Saxofon, perlivé Latimerovy doprovody a skvostný hlas, kde oko suché nezůstane. Ukázkou jeho akustického umění je i začátek vzdušné a lehkonohé Summer Lightning. Rytmika i klávesy jsou už osmdesátkově seřízeny, ale melodické střepy pod jejich slupkou jsou nesmírně silné. Na silné, dobově funkově načichlé linii basy stojí You Make Me Smile. Z mého pohledu druhé slabší číslo na albu. Zásadním zářezem je naopak rafinovaná The Sleeper. Bardensovým ledovým úhozům sekunduje Latimer, následuje prudké, sprinterské pobídnutí. Skvostný přebor jmenovaných pánů přivolává tolik žádanou patinu starých Genesis, které právě opouštěl jiný strunný mág, Steve Hackett. A věřte, že i jemu by vytryskly slzy při nostalgicky vypjatém finále Rainbow´s End. Latimer je přece jen mistr...

Body u desek Camel jsou pro mě obtížné. Latimer, nesoucí artový prapor Camel vysoko a hrdě dodnes, je mimořádným umělcem. Všechny dobou vynucené zásahy nasměroval a jemně ošetřil tak, aby se i z moderní zvukové slupky nevytratilo kouzelné, melancholické jádro. Za to mu budiž věčná sláva. Skvělá deska, ale párek slabších kusů tu mám, a tak silné 4.

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

horyna | 5 stars | 13.10.2019

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 12.10.2019

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Mayall, John - Empty Rooms

Mayall, John / Empty Rooms (1970)

EasyRocker | 5 stars | 10.10.2019

Tenhle umělec a křestní otec řady proslulých hudebníků, který už má na krku osm křížků, je po právu legendou a fenoménem. Od půle šedesátek propojoval blues s rockem, pak jazzem a folkem. Nikdy ale neztratil duši, ponořenou v mississipské černotě.

Proč je Mayall ikonou bílého blues, ukáže hned Don't Waste My Time - důvtipné prolínání Mayallovy dvanáctky s Markovou prstovou kytarou a druhou dvanáctkou, překrásné zvonění a doznívání strun se značnou energetickou hodnotou . Co se děje v Plan Your Revolution, je elitní bluesrockový výprask - tohle a nic jiného chci slyšet! Báječný je Almondův divý sax i poskakující basa. Don´t Pick a Flower je jednou z nejpůsobivějších balad vůbec - kytary pláčou v nejlepším slova smyslu a hlas je - zkrátka mistrný. Dvanáctkový zahulený rytmus startuje doslova divé r´n´b orgie Something New - pro mistra určitě ´nic nového´, ovšem můj úsměv jde od ucha k uchu. Harmonika i Almond řádí jako utrženi ze řetězu. Po excelentním, jen akustickém (!) nářezu People Cling Together přichází fantaskní, snivá, apokalyptická mantra Waiting For The Right Time. Pět a půl minuty, které mě přimrazí k podlaze líp, než kulometná palba. Kytary se pojí se zpívajícími dechy s lehkým psychedelickým oparem. Řízná akustická Thinking Of My Woman s tleskáním je Mayallův letitý trademark. Counting The Days je dalším z vrcholných záseků. Akustické blues nejčistšího provedení, mrazivé jak ranní rosa. Záplava strun naříká, zpívá, skřípe - slov ani netřeba. Almond skladbu dechy opět pozvedl do nebes. When I Go je další jízdou s mistrovou žhavou harmonikou, která dotváří většinu jeho děl zásadním způsobem. A navíc krásný příklad křemenně tvrdé basy, ´simulující´ bicí. Many Miles Apart je klasická mayallovka, postavená na působivém prolnutí piana a harmoniky. A piáno, netuctový rytmus a mimořádný mistrův zpěv vytvaruje taky plnokrevné stylové hody To A Princess. Ospalá bluesová deklamace a lehké nálety harmoniky a basových úderů, je tu fatálně těžké finále Lying In My Bed. 46 minut bez jediné chybičky - takhle hrají mistři.

Album se nahrávalo v Londýně a v USA, na každou část si Mayall pozval jiného basáka. Opět bez bubnů, ale vůbec je nepostrádáte - kytary s basou hrají takové rytmické figury a natolik důrazně, že nejsou potřeba. Neskutečná stylová jízda od první do poslední noty - opět hudba jako stvořená pro mou duši. Ohulte to řádně doprava a budou se dít věci...

» ostatní recenze alba Mayall, John - Empty Rooms
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Kaprekars Constant  - Depth of Field

Kaprekars Constant / Depth of Field (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 10.10.2019

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Depth of Field
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

IZZ - Everlasting Instant

IZZ / Everlasting Instant (2015)

horyna | 5 stars | 10.10.2019

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ

Sfogli, Marco - Homeland

Sfogli, Marco / Homeland (2019)

alienshore | 4 stars | 09.10.2019

Inštrumentálny prog-rock či prog-metal je náročná disciplína. Hudba bez spevu môže znieť rovnako skvele ako aj príšerne. Ten druhý prípad nedávno predviedli americkí Arch Echo. Ten prvý zase naopak predvádza taliansky gitarový virtuóz Marco Sfogli, známa to persóna zo sprievodnej kapely Jamesa LaBrieho. Jeho gitarová prácička na album Elements Of Persuasion je prvotriednou ukážkou nielen zručnej techniky, ale aj cítenia a tvorivosti. Považujem ho za Sfogliho vrchol, ktorý asi bude ťažko prekonávať.

Máme tu však jeho tretí sólový štúdiový album Homeland. Na jeho predošlých nahrávkach mi bohužiaľ občas čosi chýbalo. Tentokrát to Marco vzal za trochu iný koniec. Viac hrá a tvorí, než sa predvádza a to je presne to, čo robí hudbu hudbou. Je to veľmi zreteľné už od prvej skladby The 12Th Hour. S ďalšími inštrumentálnymi kompozíciami dáva najavo vnútornú pohodu a zároveň chuť viac sa ponoriť do melodiky. Vníma hĺbku, emócie a gitarové tóny ako poslanie niečo poslucháčovi povedať. Ak je potreba, tak aj pritvrdí. Lyrika sprevádza skladby Dawn a nádhernú Homeland. Speed Limit je výborná satrianovka. Vrchol tvoria posledné dve ukážky Superwave a Inner Light v progovom štýle. Songy sú variabilné a prechádzajú plynule od klasického gitarového rocku, cez prog až po fusion. Dáva si však záležať na nosných motívoch.

Homeland je typ albumu, ktorý mi imponuje nielen pozitivitou, ale aj kvalitnými aranžmánmi. Gitarový svet je opäť bohatší o ďalšiu perlu v tomto štýle. Obdivovať ho môžu nielen aktívni gitaristi, ale je rovnako zrozumiteľný aj pre poslucháča, ktorý predsa len hľadá akúsi nadstavbu v podobe melódií. Zatiaľ je pre mňa Homeland asi najlepším hudobným produktom v tejto kategórii na tento rok.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Sfogli, Marco - Homeland
» popis a diskografie skupiny Sfogli, Marco

Ashbury - Endless Skies

Ashbury / Endless Skies (1983)

horyna | 5 stars | 09.10.2019

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury

Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!

Arch Echo / You Won't Believe What Happens Next! (2019)

alienshore | 3 stars | 08.10.2019

Celkom ma vie naštvať, ak ma niekto odrbáva hromadou nôt, miesto budovania nejakého konceptu a zmysluplnej kompozície. Reč je samozrejme o mlaďasoch z Arch Echo. Ich druhý album You Won't Believe What Happens Next! (veľavravný názov!) urobí radosť všetkým, ktorí vyznávajú mega-zložitý inštrumentálny prog-metal/fusion s guľometovými sólami a vkuse nepravidelnými bicími. Nie však mne ...

Ako tak počúvam jednotlivé skladby, tak si akosi nedokážem nič zapamätať a ani si skoro neodnesiem žiadnu emóciu. Vlastne jednu áno – konečne mi niekto poriadne vyklepal hlavu na rešeto! Načo mi je super-technické hranie, keď to vlastne cezo mňa len preletí ako tornádo. Takým dobrým príkladom absolútnej neúcty voči notám je skladbička Mukduk. Premýšľam, čo týmto chlapci chceli vlastne povedať. Bolo im zle, či nebodaj dostali v štúdiu všetci hnačku? Svetlejším bodom albumu sú určite Tempest a Iris s melodickejším podtextom. Momentov, keď kapela naozaj hrá je však žalostne málo a pritom im to ide tak dobre. No i v pokojnejších pasážach to Arch Echo sekajú nepravidelnými tempami a vytvárajú furt nejaký stres. Po odznení poslednej skladby si človek položí otázku ... ehm???

Prečo teda o nich píšem? Arch Echo totiž nie je po hráčskej stránke priemerná kapela. Naopak, arzenál ich inštrumentálnych zručností je obdivuhodný. Sú však využívané blbým spôsobom. Mladícky testosterón víťazí nad zdravým rozumom a pokorou. Je to zároveň aj odraz doby v rockovej a metalovej hudbe. Arch Echo radi nasledujú svoje vzory, ale od úrovne Dream Theater či Liquid Tension Experiment sú zatiaľ na hony vzdialení. Bohužiaľ, skladateľská úroveň je tu slabá. Za takých desať rokov možno hošani dospejú a nahrajú hudbu, ktorá bude viac ľudskejšia a hlavne zrozumiteľnejšia.

» ostatní recenze alba Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!
» popis a diskografie skupiny Arch Echo

Lens, The - Regeration

Lens, The / Regeration (2010)

jirka 7200 | 3 stars | 08.10.2019

Mick Holmes v roce 2010 pravděpodobně bilancoval svoji kariéru a v úvahách narazil i na kapelu The Lens, kde působil před založením IQ.
Přemýšlel dle svých slov o tom, v jakém bodě hudebního vývoje by se nacházel, pokud by nikdy nevznikli IQ. Jednou z možných cest by byla alternativa v rozvíjení hudebních aktivit s The Lens, ovšem jiným směrem, než v jaké ho známe dnes. Byla by to cesta ryze elektronické muziky, ovlivněné starým art rockem, německými elektronickými kapelami a americkým discem.

Tyto úvahy se zhmotnily na druhém albu The Lens, kde nejsou již další znovu nahrané songy z konce sedmdesátek, jak tomu bylo u debutní desky, ale zcela nový materiál, po léta v náčrtech uchovaný v šuplíku. Mick si přizval vedle kolegy z IQ, Paula Cooka i původního bubeníka The Lens, Nialla Haydena a saxofonistu Tonyho Wrighta, který mimo spolupráce s IQ a M.Orfordem nahrával i s Big Big Train. Společně na holé kostry skladeb návlékli nový kabát a CD bylo připraveno.

Při pročítání nádherného bookletu CD jsem přemítal, jaký asi bude obsah.
Po pravdě, výsledek mne poněkud zklamal. Osm instrumentálek nabízí až snově zabarvenou a poklidnou elektronickou muziku chill out směru určenou k relaxaci a zklidnění mysli. Napadá mě kombinace Jean Michaela Jarreho, Vangelis, Tangerine Dream, současného trance a opravdu malé špetky prog rocku.

Jedinou vyjímkou je střední část nejdelšího songu Full of Stars. Temné klávesové šlehy a dramatická prog rocková atmosféra těžce kontrastuje se zbytkem skladeb. Jednoznačně rozeznatelná nálada IQ.
Tuto záhadu jsem rozklíčoval až při podrobném pročítání bookletu. Tam Mick uvádí, že tato pasáž mu zbyla v šuplíku po natáčení alba IQ - Are You Sitting Comfortably?

Závěrem : Příznivci výše zmiňovaných elektronických žánrů zklamáni nebudou, já jsem vyloženě zaplesal jen u skladby odkazující na mou oblíbenou kapelu. Album je vhodné na relax, či jako dárek pro sběratele, kteří musí mít vše,co vyprodukovali muzikanti z IQ.

» ostatní recenze alba Lens, The - Regeration
» popis a diskografie skupiny Lens, The

Hrubý, Jan - Silmarillion

Hrubý, Jan / Silmarillion (2004)

EasyRocker | 5 stars | 08.10.2019

Tuzemská žijící legenda, která se od 70. let účastnila nahrávání špičkových hudebních děl (namátkou Kuře v hodinkách). S dalšími hudebníky je aktivní dodnes. V 90. letech, ovlivněn silně keltskou a anglickou hudbou, dal dohromady trio Kukulín. Už sytě zelený booklet a názvy skladeb mě polily živou vodou.

Rauroské vodopády vrhají majestátní oblak dávného čarovného tajemna, ale i dynamické moderny. Z útesů strmě padající Anduina, lesy a mýtiny, které jsme loni projížděli v Irsku - dokonalé deja-vu. Stromy Valar, stvořené v dávnověku pro zemi neumírajících a Morgothem znesvěcené. Prostá krása hlasů, akustiky a houslové malby. Trpaslíci - plemeno silné a odolné jako ocel. A tak dravé a nespoutané jsou i Honzovy housle a zvonivé akustiky. Modrý Portugal nemůže být ničím jiným než pořádně našlapanou a plnotučnou lidovkou. Noldor - jsme zpět blízko po elfské vzpouře a trudného pochodu Eldar ledovým oceánem. A tak výjimečný je i Kolářův hoboj, propojený s mistrovou akustikou, mandolínou a houslemi. Dalším z vrcholů je Píseň pro muže z Númenoru - kouzelné podání, známé z desek Hacketta, snad i Anta Phillipse, s bujnými ženskými sbory. Udatný námořnický národ, sražený k zemi vlastní pýchou. Ohromující sílu má Dover. Komorní, ale i dramaticky orchestrální mistrova reflexe četných cest za kanál La Manche, kol bělostných útesů. Jsem rád, že jsem to místo už taky vícekrát projel. Největší epos Starých časů - Beren a Lúthien - dvojice osudových milenců, která prošla nástrahami Temnoty a ukradla Nepříteli nejvzácnější klenot - silmaril. Zlomkem jeho lesku jsou i ty nostalgické tři a půl minuty. Druhým zásadním eposem je Túrin - postava magická, prudká, vždycky jsem s ním cítil jakési osobní sepětí, máme toho hodně společného. Zoufalé nářky houslí, akustik a dechů jsou jako osud vyhnaného a poníženého, jenž přes kletbu nenávisti zabil draka, ale podlehl vlastnímu meči. Titulka je ohlédnutím za celým Tolkienovým eposem, vlastně i hořkou historií Starých časů. Určující je houslový vklad mistra. Naříkající akustiky jsou postaveny do výrazného kontrastu s moderními dynamickými pohyby, s mučivými zvuky kláves. Spoj nového s nánosy věků. Po hlasově výrazné a lahodné Vejdi do lesů je tu žhavé keltské finále Dno pytle - Hrubého nespoutaný smyčcový kolotoč.


Hudba, kterou běžní smrtelníci už nehrají. Má moc přenést vás na širý Beleriand Starých časů, keltské tancovačky či zakázané obřady druidů. Dnes mě naladil i výroční koncert. Hrubý je výjimečný skladatel - multiinstrumentalista, podpořený kvalitní doprovodnou kapelou i zpěvačkami. A pan profesor s dýmkou se spokojeně usmívá... Mezi 4 a 5, ale tohle je hudba pro mě - plná palba.

» ostatní recenze alba Hrubý, Jan - Silmarillion
» popis a diskografie skupiny Hrubý, Jan

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Novodobá fáze Kaipy je kvalitativně opravdu nabitá a milovníkovi květinového zvuku, jakým jsem, přímo šitá na míru. Tahle kapela má ale dlouhou historii, a je načase si připomenout památný debut, z dob, kdy jejich vzory byli ještě na vrcholu. Lundin ho nazpíval v rodné švédštině.

Jste milovníky čarokrásných zákoutí, malovaných Yes, ELP nebo Genesis? Pak je Musiken är ljuset vaším světlem nejen názvem, ale i hudební podstatou. Ano, hluboko je cítit ještě neprobuzený duch květinových králů. Saker har två sidor začíná ornamentální malbou Lundinova elektrického piána Rhodes a fantasticky ji dovršují sborové vokály všech členů, zahanbit se nenechá ani mladíček Stolt. Jedním z vrcholů je hlasově i melodicky dojemná Ankaret, kde si vždycky říkám, že Lundin řadu vrstevníků za klapkami docela hravě zahanbil. A to čaruje v divém artovém kabátci celá kapela, chybičky nevidět! Skogspromenad nenápadně po lundinovsku vyvolává ELP, ale třeba i Gentle Giant nebo Focus. Bez jazzových výletů, jen čirá varhanní řeka. Další Allting har sin början přidává vedle kláves rockové ostří a Erikssonova basa má absolutní parametry. Nebeskými genesisovskými stěnami, postupně houstnoucími, aby se ujaly vlády nad devítiminutovou naléhavou Se var morgon gry. I tady jméno - ´Pohled na západ slunce´ - vybrán citlivě a ke křehké hudbě dokonale pasuje. Po najazzlém kvapíku Förlorad I Istanbul je tu skoro deset minut loučení s Oceaner föder liv. Spolu se třetí a šestou skladbou jistě třetí mistrovský moment. Banksovský klávesový příliv a rozlévání do jezer a potůčků je neodolatelné. Cit pro pozitivní krásu už tu byl, kontrastují ale i obskurní zvuky a samply. Z bonusové verze je citlivá a natempovaná Fran det ena till det andra a varhanně-valčíková Karavan. Vida, Lundin a spol. se nebáli ani nadsázky.

Vše z historie a okolností vzniku Kaipy napsal bezchybně Jirka. Sedmnáctiletý Roine Stolt hned po zabouchnutí vstupních dveří vytvořil s Hansem Lundinem pozoruhodný tvůrčí tandem. Taky Erikssonův dunivý Rickenbacker byl na svou dobu unikátní. Doporučuji všem zájemcům, jak se tehdy kvalitně artovalo mimo anglo-americkou scénu. 4/5.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Asia - Aura

Asia / Aura (2001)

horyna | 4 stars | 08.10.2019

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.

» ostatní recenze alba Asia - Aura
» popis a diskografie skupiny Asia

Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum

Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Tuhle živou desku vydalo Collegium na vrcholu svých tvůrčích sil. Zahrnuje dvě klasické předělávky a tři vlastní autorské skladby. S koncem 70. let a rostoucími Vargovými problémy měly kapelu čekat horší časy.

Agresívní, divoký nájezd varhan. Jinak tomu být nemůže - i sám mistr se netajil tím, že ho vzrušovala představa skloubit na albu barbarského Bartóka s jemným Prokofjevem. Přidávají se Hájkovy mocné kanonády a také Belákova basa rozhodně není standardní, obyčejná. Bartókův Mikrokozmos je ďábelským Vargovým představením, a slyšte to ohromné publikum. I nejdelší Nech žije človek začíná Hájkovým a Belákovým duněním. Navěšují se lehounké Farkašovy ornamenty, střídané divokým sólem, jako v Griglákových časech v Konvergencích. Úctyhodné propojení celé čtveřice. Až v závěru se vrací Varga včetně "rvaní vnitřností" a nehudebních vstupů, kterými proslul. Prokofjevovo Preludium C dur je adaptací Prokofjevova baletu Romeno a Julie v rozsahu dvou miniatur. Devět minut ani nedutám - tohle je Vargova parketa a raději ustupte - upaluje to jako tatranský vichr. Hudba k vodometu č. 1 je značně rocková jedenáctiminutovka. Prostor tu dostal skvělý Jozef Farkaš s Vargovými zvukovými orgie šílence. Ten maniak drtí klapkovými útoky, škála jeho zvuků, postupů a melodií je obdivuhodná - mělo jít o poctu Ravelovým Hrám vody. Ve velkém stylu uzavírá album druhá Vargova autorská věc, Nesmierny smútok hotelovej izby se zvuky budíku a spícího dítěte.

I obvykle přísný Varga hodnotí tenhle počin celkem pozitivně. A to ho k účasti museli přemluvit. Jozef Farkaš hraje hodně ve stylu svého vzoru, ale vůbec to nevadí. Drtivě přesné rytmické duo. Živelná energie, entusiasmus = kultovní status, trvající dodnes. Vargu mám raději než třeba Emersona, víc podle mě slouží celku.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Barock Project - Seven Seas

Barock Project / Seven Seas (2019)

alienshore | 5 stars | 06.10.2019

Rok 2019 považujem za príšerný. Z rockovej hudby sa vytratil zmysel pre hľadačstvo a dobrodružstvo. Nahradilo sa to hudobnou teóriou a overenými postupmi, ktoré by mali byť zárukou akejsi kvality. Niekedy to znie ako keby to nahrali roboti a nie ľudia. Myslím si, že niektorí muzikanti by mali vziať skôr lopatu do ruky, než hudobné nástroje a urobiť pre tento svet niečo naozaj užitočné. Je celkom v móde byť umelcom či rebelom. Vidina rýchleho zisku v podobe miliónov určite robí svoje. O to väčší však býva pád na tvár ...

Ak už je na hudobnej scéne niekto, na koho nový album sa naozaj teším, tak je to taliansky Barock Project. Kapela, ktorá za normálnych okolností by mala mať kontrakt s mamutím labelom, vydáva albumy kade tade v menších európskych prog vydavateľstvách. Slušné zisky by v tomto prípade boli určite na mieste, ale nie sme už v 70-tých rokoch. Ambicióznosť hudby, kvalita melódií a aranžmánov by v správnych manažérskych rukách dosahovala slušné výsledky. Ľudia podľa mňa stále hľadajú umenie, ktoré by ich naplnilo. Veď to iste poznáte, taký malý útek od práce a platenia účtov aspoň na pár minút ...

Predošlý album Detachment považujem za vrchol ich tvorby. Veľká kapela sa však tohto faktu nezľakne a ťahá tu svoju káru ďalej. Resp. hlavný maestro-kompozitor Luca Zabbini má stále dosť skvelých nápadov a vyťahuje z rukávu jedno eso za druhým. Seven Seas je atmosférou trochu inde. Dalo by sa povedať, že je viac energickým. Hurikán na obale to celkom dobre vystihuje. Ingrediencie sú však nezameniteľné. Progresívny rock, klasická hudba, klasický rock, folk, jazz, pop, štipka prog-metalu. To všetko znamenite premiešané do kompaktného hudobného dobrodružstva plného emócií.

Barock Project tiež vedia hrať ako profesori z berklee college. Nerobia to však tým tupým spôsobom, ale naopak pracujú s dynamikou, rôznorodými zmenami a všetko prekladajú melodikou. Melódia je hlavným ťažiskom ich hudby a je podriadená inštrumentálnym výletom. Úvodné kúsky ako Seven Seas a I Call Your Name majú tvrdší podtext a bombastickú produkciu. Nasledujúce štyri skladby sú hudobnou poéziou a vrcholom nepochybne mega-song Hamburg. Naproti tomu Brian Damage zachádza do teritória prog-metalu. Tŕňom v oku pre niektorých však môže byť komerčne poňatá I Should Have Learned To. Koniec starostlivo zaobstarajú prog-rockové epopeje Moving On a The Ones.

Dalo by sa povedať, že Barock Project opäť predviedli, čo má kvalitná rocková hudba obsahovať, ak sa teda chce nazývať aj umelecká. Seven Seas je v podstate bezchybná nahrávka plná muzikantského a skladateľského majstrovstva. Album, za ktorý sa oplatí vysoliť peniaze a mať ho v zbierke. Počujete tam síce vplyvy Yes, Pink Floyd či Kansas, ale to snáď nebude progerom vadiť. Luca Zabbini má svoj krásny unikátny štýl vnímania hudby, čo sa dnes mimoriadne cení. Mám pocit, že som si svojho favorita v prog-rocku na tento rok už asi vybral ...

» ostatní recenze alba Barock Project - Seven Seas
» popis a diskografie skupiny Barock Project

Clarke, Stanley - Let Me Know You

Clarke, Stanley / Let Me Know You (1982)

stargazer | 1 stars | 05.10.2019

Ačkoliv mám tvorbu Stanleyho Clarka moc rád (líbí se mi jeho širší záběr, co se týče hry jak na el. basu, tak i kontrabas) tato placka z roku 1982 je totální průser. Ještě horší už je snad projekt Animal Logic, který nahrál s bubeníkem od The Police a zpěvačkou Deborah Holland. Album LMKY je snůška druhořadých maistremových songů, které nezachránila ani účast Carlose Santany jako hosta alba, který si střihl sólo ve dvou písních.

Ne úplně vše je na albu podělané, druhá skladba je super, jinak ani Clarkova basa tady nečaruje jako jinde na albech. Chápu jedno: Stanley toho v době vzniku alba měl hodně. Dělal hudbu s G. Dukem a podílel se na tvorbě akustických projektů Echoes Of An Era a The Griffith Park Collection. Možná proto ta slabota Let Me You Know. Poslouchal jsem ho víckrát v domnění pozdějšího uznání, ale nic. Mám ho jen do počtu kompletu. Nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Let Me Know You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Marillion - Holidays in Eden

Marillion / Holidays in Eden (1991)

EasyRocker | 5 stars | 04.10.2019

Sychravý podzimní den, ze stromů vítr s rachotem trhá poslední listy, aby je odnesl široko v dál. Z potemnělých ulic vychází pět zasmušilých postav, hledících nepřítomně k horizontu. Ale ne, že bych přece jen zahlédl na tvářích úsměvy symbolizující naději?

Začátek Splintering Heart patří nanášeným Kellyho klapkám a Hogarthovi, stupňujícímu v hrdle napětí. Rozpoutá se pravověrná show Marillion se vším, co k ní léta patří, Rotheryho kytara se pomalu probouzí až do ohnivé jízdy. Cover My Eyes (Pain and Heaven) je famózní steroidová dělovka. A vzhledem k tomu, že jsem do U2 zamilován asi jako mistr Horyna do Marillion, dokážu jen otlouct hlavu o strop. Howgh! Chladně křišťálové Kellyho piáno přináší mimořádně silnou a rockově ostře vrcholící baladu The Party. Výkon Hogarthových hlasivek jde mimo škálu rozumu, nutno zapojit pudy, emoce. Co dvojice Hogarth + Rothery předvádí v No One Can, je hodno dalšího pomníku. Dokonalý hitový zásah do černého se skálopevnou rytmikou. Klasické akustické kouzlení a je tu titulka, dobově moderní s výrazným, silovým Hogarthovým hrdlem. Rány spěchá zhojit Dry Land, kde jako by se propojil duch dvou veličin - Rotheryho a Steva Hacketta. Andělský hlas vše korunuje. Waiting to Happen s výborným Markem Kellym je jedna z nejkrásnějších věcí, stvořenou pěticí snad alchymistickým obřadem. Vynikající melodické cítění, aranže a spojení do konečných tvarů. Po stručné a rychlopalné This Town přichází výsostně artové zakončení - dvojskladba The Rakes Progress/100 Nights. Nostalgicky zavzpomínáme na čarování Gabrielovy party. Jakoby se letopočet přenesl někam na 1971,72,73. Malují hlavně klávesy a našlehané křehké kytary, ale i Trevawas a Mosley se loučí maximálně důstojně. V závěru Sta nocí znovu i pan zpěvák dostane atmosféru a tep za hranu možného.

Nechápu, nerozumím, proč mi Hogarthův projev tak dlouho k Marillion po Fishovi nepasoval, že jsem tu éru vlastně ignoroval. Stále víc doceňuju mimořádnost Steva Rotheryho jako duchovního a skladatelského motoru. Dokonalá směs hloubavých artovek s výraznými hity, všechno se ale střídá naprosto samozřejmě a přirozeně. Absolutorium.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 04.10.2019

Bílému hadu jsem se dlouho vyhýbal, protože jakákoliv ukázka z alb po roce 1984 mě nedokázala ničím upoutat. Až v poslední době jsem se opatrně rozhodl seznámit s jejich ranou tvorbou a zjistil, že trojlístek Lovehunter, Ready An' Willing a Come An' Get It jsou parádní desky. Z nich nejlépe hodnotím tu z roku 1980.

Nejvyrovnanější materiál, skvělý old school hard rock s velkým důrazem na jeho bluesovou složku bez nějakých zbytečných okatých třpytek pro americký trh. Hráčská chemie tří pětin Deep Purple (Lord, Paice a Coverdale) se tu naplno projevila. I kytarista B. Marsden později vzpomínal, jak příchod Paiceho kapelu řádně nakopl. Poslechem lze snadno zjistit, jak všichni muzikanti soustředěně pracují pro celek, aniž by se na sebe snažili upozornit.

Oceňuji skvělou Love Man, Ain't Gonna Cry No More a i ploužák Blind Man. I obě singlovky Fool for Your Loving (původně napsaná pro bluesovou legendu B. B. Kinga) a Ready an' Willing nemají chybu. Velkou devizou je hutný a dynamický zvuk pod taktovkou jejich studiového velikána Martina Birche přesně dle mého gusta. Na předešlé byl ještě trochu archaický, na následující již trochu naostřený, aby mohl konkurovat metalovým spolkům. Na Ready an' Willing je prostě nejblíže mým představám o hard rockovém soundu.

Nezastávám ani v nejmenším teorii "čím vyšší prodeje, tím kvalitnější muzika", a proto s čistým svědomím tvrdím - toto je podle mě nejlepší album Whitesnake. Kapela na vrcholu skladatelských sil! Jsem potěšen. V rámci tvorby kapely hodnotím nejvyšší možnou známkou.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mute Gods, The  - Atheists And Believers

Mute Gods, The / Atheists And Believers (2019)

alienshore | 4 stars | 02.10.2019

Sú The Mute Gods novými Rush? Prítomnosť Alexa Lifesona by tomu nasvedčovala. Ale svet novodobého progresívneho rocku je nevyspytateľný. Raz ste hore a raz dole. Prvý album bol žiarivou kométou, druhý prepadákom. S tretím albumom Atheists And Believers to vyzerá tak, že sú opäť na vzostupe. Za takých desať či dvadsať rokov môžeme rekapitulovať, ako to s tými nástupcami Rush v skutočnosti je. Inštrumentálne zručnosti im rozhodne nechýbajú. Akurát to skĺbenie umenia a komercie trochu pokrivkáva. V tom bola geniálna kanadská trojka vždy na inej úrovni oproti konkurencii.

Titulný song má spevné melodické linky a razantnú inštrumentáciu. Skvelý úvod. One Day znie samostatne trochu mdlo, ale v rámci albumu má svoje pevné miesto. Album odsypáva ako hodinky s kompozíciami Knucklehead a Envy The Dead. Spojenie eruptívnych melódií a inžinierskej inštrumentácie je nadmieru vyvážené. Mozgové neuróny trochu podráždi psycho-inštrumentálka Sonic Boom. Nasleduje uvoľnenie v podobe jemnejších kúskov Old Men a The House Where Love Once Lived, čo môže brať niekto pozitívne a niekto aj negatívne.

Nastupuje však song Iridium Heart, ktorý mi pripadá ako päsť na oko. Dá sa povedať, že mi lezú trochu na nervy Beggsove skreslené vokály a ani štruktúra mi veľmi neimponuje. Ďalším problematickejším miestom je aj najdlhšia skladba Twisted World, Godless Universe, kde Beggs neustále omieľa “twisted world, godless universe“ ako nejaký slogan na politickom proteste. Je mi však sympatickejšia než predošlá, pretože má aj krásne pasáže ako napr. to spomalenie v štýle Tears For Fears. Koniec ale patrí čarovnej klavírnej katarzii I Think Of You.

Svojim spôsobom je to miestami rozporuplný album, ale nepochybne aj veľmi kvalitným v rámci toho, čo v dnešnej dobe progresívny rock ponúka. Inštrumentálne schopnosti Beggsa, Minnemanna a Kinga je zbytočné rozpisovať. Je tu toho celkom dosť na počúvanie a pritom nejde len o bezduché predvádzanie sa. Koncepcia albumu je zaujímavá. Neprináša len komfort, ale aj zložitosť ktorá je však poslucháčsky akceptovateľná. The Mute Gods sa chcú niekam posunúť a tentokrát je cítiť v tom aj vlastný názor na vec. Nedá sa nevšimnúť, že by sa radi stali headlinermi toho žánru. V tomto duchu by to nepochybne šlo ...

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Atheists And Believers
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Johnson, Eric - Bloom

Johnson, Eric / Bloom (2005)

stargazer | 4 stars | 02.10.2019

K Ericu Johnsonovi jsem se dostal přes knížku 33 + 333 kytaristů. Tou kapitolou, co mu byla věnována, jsem byl tak nadšen, že jsem si pořídil do té doby všechny jeho vydaná CD, aniž bych cokoliv z jeho tvorby slyšel. A vyplatilo se. Dnes mám jeho celou diskografii včetně alba Bloom.

Bloom je album rozdělené do tří kapitol; hudebně nejsou nějak zvlášt rozdílné, spíš mi pomáhají v orientaci mezi šestnácti skladbami. Hudba EJ je naplněna pohodou a vyrovnaností, všechny jeho práce mají vysokou úroveň. Bloom navazuje na první tři studiová alba, celkově je deska vyrovnaná. Co u Johnsona obdivuji (krom hry na kytaru) je jeho zpěv. Žádný super zpěvák sice není, ale v kombinaci jeho stylu hry a produkce si nedovedu představit na jeho místě někoho jiného. Bloom = 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Bloom
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Camel - Mirage

Camel / Mirage (1974)

Kritik Vláďa | 4 stars | 02.10.2019

Sedím si takhle na terase naší chaty na Ostravici, kde mám krásný pohled na Lysou horu, notebook na stole, brouzdám YouTubem, a najednou kliknu na video zvané Camel – Lady Fantasy. Skladba mě zaujala hned na první poslech. Nějakou dobu poté jsem vyslechl celé album a nějak jsem nezalitoval. Právě naopak. Ale docela mi trvalo, než jsem album zařadil do sbírky. To víte, kapela Camel nikdy nebyla u nás zas tak známá, a jejich desek je zde, na území ČR a SR jako šafránu (alespoň tak to vidím já). Po usilovném pátrání jsem vinyl později za nemalý peníz získal, a tak je tato deska v mé sbírce takovým „chráněným druhem“. Však je to taky jediné album od Camel, které mám. Další alba si ale zatím nehodlám pořizovat.

První album Camel z roku 1973 nebylo příliš úspěšné, ale právě druhým albem Mirage zanechali v muzice jasnou stopu. Myslím, že přešli také k jinému vydavatelství, a písničky na albu „zkoušela“ kapela na koncertech, aby zjistili, jak zabírají na publikum. Evidentně dobře. A víte, co je ještě sranda? Že tuto desku zná docela málo lidí, ale obal té desky znají svým způsobem všichni. Co vím, tak v Americe toto album vyšlo s jiným obalem. Chápalo se to jako „propagace návykových látek“. Ale v Anglii to podporovali, a co jsem četl, tak dokonce při prvním vydání té desky bylo v obalu i pár cigaret.

Hnedka je jasné, že se kapela bude spoléhat zejména na tu instrumentální stránku. Prostě a jednoduše „muzikantské“ album. Jsou tady jak překrásná melodické sóla, tak i ty ostřejší, řekl bych málem jazz-rockové nájezdy. Na albu mám tyto jasné favority: Nimrodel/The Procession/The White Rider, potom Earthrise, a samozřejmě ona Lady Fantasy. První dvě skladby Freefall, a Supertwister jsou takové rozehřívačky.

Nimrodel… obsahuje všechno, na co Camel spoléhají, a představují to v tom nejlepším světle. Změny nálad, originální melodické nápady, kytarové exhibice, a klidný, netlačený, pohodový zpěv. Earthrise je výborná instrumentálka s nápaditou, výraznou melodií, ale někdy v polovině třetí minuty se to přesune do jazz-rockové nálady, aby se to v páté minutě mohlo vrátit celé zpět. No a pak přichází ona očekávaná suita Lady Fantasy. Má nejoblíbenější od Camel. Možná taky proto, že jsem jí slyšel od nich jako úplně první, a opravdu jsem do ní „zainteresovaný“. Zde je opět všechno, čím se Camel vyznačují. Překrásné melodie, soft-jazz-rockové exhibice, jen ještě v o něco lepším měřítku než u Nimrodel.

Album Mirage určitě není nějaký historický platinový monument, který by přepsal hudební mapy, ale rozhodně se oplatí mít tuhle desku ve sbírce. 4 hvězdičky si určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel

Riverside - Out of myself

Riverside / Out of myself (2003)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2019

Je tomu již 16 let, co spatřil světa debut dnes již nestorů evropské progresívní scény. Sdružení kolem tvořivého dua Kozieradzki/Grudzinski už na startu ukázalo jasné směřování - v cestách, vyšlapaných Pink Floyd, Porcupine Tree, Opeth, Radiohead nebo Marillion.

The Same River - dramatický vstup a ocitáme se plně na teritoriu Jacka Melnického, který s kapelou vydržel jen debutové album. Na dvanáctiminutové ploše už pánové předvádějí všechny čáry - hromové opethovské riffování, Grudzinského atmosférické gilmourovské výlety a sóla. Aktivní Dudova basa přetíná, drtí i láme hudební linky, hlas zase konejší a léčí. Titulka, nadopovaná pekelnými tempy a burácením ocelových šrapnelů, nezapře dikobrazí inspiraci. Čtyři minuty akustické I Believe jsou založeny na prostém melodickém motivu, jehož krásu lze stěží postihnout. Naděje, anebo beznaděj? Reality Dream vás vrátí do postmoderního drsna - po rytmicky vychytaném intru ovládne pole Grudzinski - tvoří pekelné válce, avšak i nejjemnější pavučiny. Jednou z nejpůsobivějších pecek nového progu je bezpochyby Loose Heart. Strunné a klávesové kaskády stoupají nahoru a dolů jako voda kašen v Petrodvorci. Nebeské parametry mají neskutečná Grudzinského sóla a Dudův naléhavý vokál. Závěr je bojem o život - doslova. Vypjatou Reality II ovládá s údernickou rytmikou Duda/Kozieradzki opět všudypřítomný kytarový mág. In Two Minds s naléhavým tématem schizofrenního rozdvojení ovládá opět Grudzinského um v kobercích akustik, ale i vyhrávek a barevných sól, kvalitně ho doplňuje i Jacek Melnicki. The Curtain Falls je jasným vrcholem. Nápadité kytarové výběhy, přidává se Duda, který tu podává elitní pěvecký výkon, a to ještě stíhá tvrdit basu. Osm minut zpestřují atmosférické výjezdy kláves, ale jedná se o dramaticky geniální a emocionálně vypjatý monolit - opona skutečně padá a nejen já povstávám k potlesku na otevřené scéně. Finále OK nedluží zbytku alba ani cent. Uměřená, smířlivá, smutná litanie kláves a vokálu, dochucená jako celé album lehkými výboji elektroniky.

Dodnes výborná kolekce, podtržená skvělou instrumentací a důrazem na každý detail. Výsledkem je ledová krása a mrazení v zádech. Potěšeni mohou být jak fanoušci nadoblačného jemna, tak i především metalických bouří; ocel se kalí vskutku vydatně. Bez váhání plná palba, Riverside už měli na debutu vyzrálý hudební výraz.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 30.09.2019

Výzva kapele IQ (použita parafráze textu ze slavného proslovu Grety Thunberg): "Neměl bych tu být. Měl bych se nacházet na zahradě na druhé straně louky a natírat pergolu. Přesto se znovu obracíte ke mně, fanouškovi IQ. Jak se opovažujete? Vzali jste mi mé sny a mnoho hodin volného času, které jsem strávil poslechem vašeho nového CD. Přesto jsem jeden z těch šťastných. A ostatní lidé trpí a umírají při poslechu škváru…"

Tímto oslím můstkem jsem se dostal k poselství nového alba IQ, které právě vychází v těchto dnech. Nevím, zda anglické neo prog rockery oslovil ekologický apel této mladé švédské bojovnice za lepší zítřky, podobný pohled na tuto problematiku však přinášejí na svém albu s názvem "Odpor", které volně pojednává o zkáze našeho ekosystému. Již rudě zbarvený obal je ale jakousi metaforou nezlomnosti lidského ducha – i při galaktickém zániku světa se obyčejný člověk se svými velice omezenými možnostmi nevzdává a snaží se udržet na Zemi alespoň nějaký život… Nejedná se však o koncepční dvojalbum, jinotaje a souvislosti je třeba, tak jak je zvykem, hledat ukryté v Nichollsových textech.

Po nekonečně krásně dlouhém novinkovém albu Tool jsem nevěřil, že se objeví letos někdo, kdo tuto stopáž překoná. A ejhle – IQ po počátečním záměru vydat jen jedno album s bonusovým CD (kde by se nacházely nezařazené songy) rozhodli jinak. Vydali regulérní dvojalbum s délkou cca 109 minut! Materiál stylově odlišný byl přesunut na CD č. 2. Jak to dopadlo? To musíte posoudit hlavně vy sami, já nabízím jen svůj pohled.

Album startuje klipovou A Missile, která nejvíce odkazuje na klasický skladatelský i aranžérský rukopis IQ. Zápřah metalické kytary s doprovodem několika vrstev syntezátorů, jedny evokují zvuk varhan, další dramaticky dobarvují zvukovou scénu nebo tvoří pseudo symfo aranže – naprosto typicky stavěný a jednoduše identifikující IQ song doplněný sametovým Nichollsovým hlasem. V následující Rise mám již pocit, jako by se ke skladatelským opratím postavil někdo jiný, pravděpodobně klávesák Neil Durant. Symfonicky laděná skladba trochu ztrácí napětí. To nepostrádá navazující Stay Down se zapracovaným tikotem hodin, kde Durant vrství několik syntezátorových ploch na sebe. V úvodu exoticky tvářící se Alampadria mnoho nenabízí – po intru do ponuře repetitivního a propleteného monolitu kláves a kytar oddeklamuje Nicholls několik slovek.

Částečnou katarzi nabízí uklidňující Shallow Bay – rocková balada ve stylu IQ s tklivým kytarovým sólem páně Holmese. Další ploužák If Anything mě trochu překvapil – hřejivý závoj syntezátoru s elektronickým rytmem a vybrnkáváním akustické kytary jako by vypadl z osmdesátkového Nomzamo nebo spíše ze sólového alba Phila Collinse. Závěr prvního CD obstarává šestnáctiminutová For Another Lifetime, která evidentně svou náladou a dramatickými explozemi obsahově zakončuje dějovou linku. Opět mám trochu pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Druhé CD se mi paradoxně líbí více. Zdali je to tím, že kapela není svázaná příběhovou linkou, kterou bylo potřeba sladit s muzikou? Nevím, ale hned úvodní Velká duchovní cesta - trojdílná suita, která na ploše dvaceti dvou minut nabízí mnoho nálad a barev, rytmicky náročných pasáží, kdy se přímo vyřádil bubeník Paul Cook. Mé srdce plesá – pod klasickým soundem IQ jako bych zaznamenal touhu muzikantů navrátit se ke svým dávným vzorům do sedmdesátek. Solidní, ve středním tempu, pečlivě vystavěná Oheň a Bezpečnost opět okouzlí přirozeným kytarovým sólem. Třetí song Dokonalý vesmír klame tělem – po pomalejším úvodu rozkvete do barevné palety barev, kterým vévodí Durantovy klávesové party evokující varhany.

Utajeným klenotem alba je závěrečná dvacetiminutovka Úpadek, která vytrvalému posluchači, co to doposud nevzdal, nabídne v kostce to emotivně a hudebně nejlepší, co se na tomto albu objevilo. Oheň i chlad – melodické mezihry i vypjaté strhující okamžiky. V rytmických spletích dostal větší prostor i Tim Essau. Náladou tento trojdílný opus odkazuje na ranou tvorbu kapely a považuji jej za jednu z nejlepších skladeb IQ vůbec.

Závěrem: Solidní kolekce jedenácti písní. Ve dvou bodech zmíním drobná negativa.

1) Od kapely, co s precizností sobě vlastní opravuje a vydává starší záznamy, bych očekával kvalitnější mastering, protože nedávno znovu vydaný opus Ever zní znatelně lépe.

2) Osobně bych přivítal rozdělení různorodě působícího materiálu na dvě alba, která by byla vydána postupně. Vstřebat totiž a uchovat si v paměti do budoucnosti skoro dvě hodiny záznamu nebude jednoduché. Dlouholetí fandové kapely musí trochu přivyknout částečně odlišnému skladatelského rukopisu v některých skladbách, který je při porovnání se starší produkcí jiný. Na prvním CD se nachází několik skladeb, které se mi dle mého soudu zdají trochu nudné, příliš ředěné, ať různými intry, tak i obsahově v písních samotných.

Musím však velmi pochválit druhé CD, které po mnoha posleších jednoznačně upřednostňuji. Vnímám jej jako komplexnější a soudržnější, pokus neo prog rockerů ze Southamptonu o návrat ke kořenům svým a art rockovým vzorům obecně. A když jsem již v úvodu zneužil proslov Grety, tak přidám pár jejích slov na závěr, která ovšem směřuji k IQ: "Oči budoucích generací lpí na vás. A pokud se nás rozhodnete zklamat, tak říkám: Nikdy vám to neodpustíme."

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi

R.E.M. / New Adventures in Hi-Fi (1996)

EasyRocker | 4 stars | 27.09.2019

Po dvou mimořádně úspěšných studiových deskách, mířících bez okolků k mainstreamu, učinili R.E.M. na "Monster" odbočku k syrovému garážovému rocku, nepochybně vlivem vrcholící grungeové exploze. Společný projekt Kurta a Michaela Stipea už nevyšel díky dobře známému...

Moderní rytmika a klidné vyznění How the West Was Won and Where It Got Us dokládá, že kapela nerezignovala na aktuálnost, přesto zůstala výsledkem "svá". The Wake-Up Bomb pečetí přímočaré cítění kapely pro hit a z Millsova piána jen odletují jiskry. New Test Leper, trochu líznutá folkem s Buckovou mandolínou - ani tady nebudeme ošizeni o balady. Millsova basová figura tvaruje rytmickou Undertow s akademickým klidem versus burácivými refrény. Singlovka E-Bow the Letter je působivá skladba, která by bez potíží zapadla na nejúspěšnější alba z devadesátek. Mimořádný jsou tu Stipe i hostující Patti Smith. Leave patří k nejvybranějšímu zboží z jejich dílny. Jednoduchý, ale geniální Millsův synťákový motiv, zacyklená melodie, naléhavost. Stipe se tu popasoval s motivem cest mezi štacemi nahrávání . Departure je jako kupředu se řítící splašený býk, řičící všemi nozdrami a dupajíc po všem živém. Bittersweet Me je písní klidnou s jasným otiskem folku a country, který u nich byl vždy přítomen. Stipe tu zřetelně čerpá ze zámořských písničkářů. Be Mine je dalším baladickým vyznáním, Peter Buck si tu krásně popřeje na akustických strunách. Binky the Doormat rezonuje mezi klidem a obskurními, mučivými plochami. Tady jsme asi nejblíže chaosu předchozí desky. Ambientně klidná Zither předehraje So Fast, So Numb, rockově zaostřenou šlupku ovládanou ohnivou kytarou a bubny. V neklidné a drsné poloze pokračuje i Low Desert, album vrcholí vynikající klavírní Electrolite s motivy L.A. a Hollywoodu. Baladická krása, kterou coverovali např. i Radiohead.

Kolekce, kde potlačili až industriální hluk předchůdce. Vrátili se na zem k písním. Vklínili do nich mnoho elektronických a synthi prvků, ale ne tak, aby na 66 minutách dominovaly. A v každé najdeme finty, nápady, rozmanitost, což potěšilo kritiku. Čestná a silná 4.

» ostatní recenze alba R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Budgie - Never Turn Your Back on a Friend

Budgie / Never Turn Your Back on a Friend (1973)

horyna | 5 stars | 27.09.2019

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

» ostatní recenze alba Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
» popis a diskografie skupiny Budgie

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

Brano | 5 stars | 26.09.2019

Anubis je staroegyptský boh podsvetia a temnoty a tento názov si zvolil aj neo-progrockový súbor z austrálskeho Sydney.Oprávnene,pretože nosná téma väčšiny ich koncepčných albumov je bolesť,utrpenie,odcudzenie,depresia,smrť a posmrtný život.

Dejová línia ich druhého albumu A Tower of Silence sa začína špiritistickou seansou nezrelých teenagerov v starej opustenej budove.Zjaví sa im duch dievčaťa,ktoré bolo na začiatku 19.storočia na tomto mieste uväznené,týrané a našlo tu aj svoju smrť.Jej nešťastná duša však blúdi a nedokáže dosiahnuť akúkoľvek naplňujúcu formu posmrtného života.

Po hudobnej stránke sa jedná priam o vodopád silných emócií.The Passing Bell (Part I-VI) je úvodná majestátna epická 17 minútovka,kde sa prelínajú hutné klávesy so srdcervúcimi floydovskými gitarovými sólami a uhrančivým spevom.Ako by ste zmiešali tie najlepšie momenty skupín IQ a Pink Floyd.The Passing Bell plynulo prechádza do nasledujúcej skladby Archway of Tears.Ako príbeh napreduje,stupňujú sa aj pocity a emócie poslucháča,ktorý sa nevyhne empatii s osudom nešťastného dievčaťa.Umocňujú to náhle a časté zmeny tempa,melódií a harmónií,ohromujúce prechody z jemnejších akustických pasáží do mohutných výbuchov klávesov a gitár podporených šesťčlenným chorálom.Titulná skladba A Tower Of Silence nás svojou melanchóliou odnáša kamsi do prvej polovici
70.rokov kedy v hudbe kraľovali Genesis.Akustické gitary podfarbuje aj flauta.Atmosféra albumu absolútne vygraduje v skladbe The Holy Innocent.To je gejzír emócií!Ak ste doteraz zostali chladní,tak táto skladba vás zlomí!

A Tower Of Silence je vrcholné a kruciálne zásadné dielo Neo-Progu s rovnakým významom a dôležitosťou ako je Misplaced Childhood od Marillion,Subterranea od IQ,The Visitor od Areny,The Cross&The Crucible od Pallas,alebo Posthumous Silence od Sylvan...

Produkcia,mix,kvalita zvuku je na vysokej úrovni a album ako taký si zaslúži ako po technickej,tak aj po umeleckej stránke absolutórium.Je veľmi málo takých albumov ako je tento!

Päť hviezd je žalostne málo a preto A Tower Of Silence hodnotím všetkými hviezdami,ktoré žiaria na oblohe počas jasnej letnej bezoblačnej noci.

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

horyna | 3 stars | 26.09.2019

Abych se přiznal, nějak nevím přesně jak hodnotit nový výtvor britských Big Big Train. Jestli z něj mám být nadšený, nebo jen letargicky přikyvovat nad něčím, co už nepřináší žádné novum, ale pouze potvrzuje určitý standard a přitakání k dávno vydobytým pozicím. Doba, kdy byla kapela totálně hladová a předkládala divákovi silně inovativní díla jako The Difference Machine, oba díly stylotvorného a pro kapelu určujícího top produktu English Electric, nebo i tisíci vlivy prorostlé dílko Folklore jsou v nenávratnu.

B. B. T. se až otravně a přebujele utápí v pře-pastorálně unylé atmosféře a svými uspávacími, nad deseti minutovou hranici klopýtavými ukolébavkami dovedou posluchače unudit k smrti. Přitom je ještě začátek desky nadmíru stravitelný a velice funkčně sestavený. Úvodní dvojice skladeb (po koncepčně povinném intru Novum Organum) Alive a The Florentine vyznívá elasticky a hybně. Poutavá instrumentace a příjemně svižné tempo vtáhnou do děje, stejně jako sic pomalý, zato výpravný a dobově usazený epos Roman Stone s precizní dechovou částí v druhé půli. Instrumentální Pantheon je posledním záživným/výživným kusem na desce. Od tracku č. 6 naráží produkce současných Big B. T. na úskalí a limity svého přešlechtěného stylu. Hlavní chyba není ani tak ve stopáži jednotlivých kompozic, jako ve vatovité náplni romanticky přeslazených útvarů překrývajících jeden druhý. Longdonův hlas je až příliš sterilní a plačtivě usedaví. Částečnou vzpruhou je naštěstí poslední instrumentálně obohacující číslo Homesong, konfrontující uvnitř taneční a poklidné roviny tvorby kapely v brilantním nástrojovém balení.

Pevně věřím, že nová kolekce Big Big Train dokáže jejich letité fandy znovu pobláznit a řadu z nich i potěšit. Není to vyloženě špatná a už vůbec ne slabá deska. Jen její příliš silný eklektický směr pramenící z nedostatku svěží a nové invence, žene soubor na tu stranu barikády, proti které ještě před pár lety s rozhodností bojovala.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Audience - Friend's Friend's Friend

Audience / Friend's Friend's Friend (1970)

horyna | 5 stars | 25.09.2019

Tenhle poklad sedmdesátých roků mi pomohl vyštrachat stejně jako jemu mnoho podobných kolega hejkalík. Na recenzi jsem narazil náhodou a nebýt cirkusově střiženého crazy obalu, možná bych šel bez zájmu a počtení o dům dál. Tahle zastávka se ale vyplatila a rázem přetavila v pořádnou porci zvědavosti. S pomocí Discogs ležela deska tři měsíce na kraji stolu s dalšími adepty až do minulého týdne, kdy na ni přišla ta správná chuť.

Když bych měl do nějaké posloupnosti zahrnout přednosti a klady které mne na kapele Audience, potažmo desce Friends, Friends, Friend zaujali nejvíce, pořadí by bylo asi následující. Vše odstartovala-

a) hejkalova recenze

b) šaškoidní obal

c) emotivní přednes zpěváka Howarda Wertha místy připomínající Micka Jaggera

d) nástrojové obsazení s lahodně prozpěvující flétnou a často temně dunícím ságem

e) slušná zásoba zvukomalebných, elektriky zbavených poloh

f) celková jazzová orientace většiny skladeb a jejich variabilní šíře

a pak také píseň č. 6. nazvaná Ebony Variations – svým charakterem a nástrojovým obsazení tolik mi připomínající milované Moody Blues (snad vyjma klasicistně-lidovkových pasáží vně).



Takže...hejkalovi obrovské díky za prima objev a pět bodů pro Audience - novou to srdeční recenzentovu záležitost.

» ostatní recenze alba Audience - Friend's Friend's Friend
» popis a diskografie skupiny Audience

Forcefield - The Talisman

Forcefield / The Talisman (1988)

horyna | 4 stars | 25.09.2019

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Synaesthesia - Vox Humana

Synaesthesia / Vox Humana (2016)

muf | 4 stars | 24.09.2019

K tomuto albu jsem se dostal zcela náhodně, když jsem pátral, jaká další alba vyprodukovala Synaesthesia. Kapela změnila jméno na Kyros, prý kvůli legislativním problémům a novému začátku. Opustuli GEP a dali se na nezávislou cestu. Musím říci, že po několika posleších mě tato hudba učarovala. Nejsem typ na psaní recenzí, ale takhle nějak si představuji neoprog. Slyším tady spojení hned několika stylů, které ale paradoxně tvoří velmi kompaktní celek. Kompozice jsou poměrně náročné a vyžadují delší poslech. Nechci se pouštět do detailních rozborů. Stále jsem ve fázi, kdy každý další poslech přináší nové postřehy. Už teď ale hodnotím vysoko. Většinou mám pocit, že když si pustím něco nového, tak v tom na pozadí slyším něco známého, něco, co už tady v podobném duchu bylo. U této desky jsem toto zatím nezaznamenal a to je pro mě velké plus. Navíc Adam Warne má velmi podmanivý hlas. Nechám to déle působit a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Docela rád bych si i někdy přečet hodnocení zkušených recenzistů progboardu.

» ostatní recenze alba Synaesthesia - Vox Humana
» popis a diskografie skupiny Synaesthesia

Phenomena - Phenomena

Phenomena / Phenomena (1985)

horyna | 4 stars | 24.09.2019

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

» ostatní recenze alba Phenomena - Phenomena
» popis a diskografie skupiny Phenomena

IZZ - My River Flows

IZZ / My River Flows (2005)

horyna | 5 stars | 23.09.2019

Prvotně měla být na tomto místě recenze na zcela nový produkt IZZ, desku Don´t Panic. Ale po pár pokusech prostřednictvím internetového poslechu jsem (možná) dočasně usoudil, že není s jejím pořizováním kam spěchat, a místo toho si od nedostižných britských dodavatelů současné prog muziky CAERLLYSI MUSIC objednal dílko toto.

Deska My River Flows měla v době svého vzniku nelehký úkol. Po třech letech navázat na v krátké době rychle legendární a do dnešních dnů veskrze nesmrtelnou nahrávku předchozí I Move. Z té se postupem let stal kult zaoceánské progresivní scény a směle se zařadil vedle alb z podobné líhně jako jsou a dekádu starší výtvory As the World, nebo Beware of Darkness. Nemá cenu si lhát, to se kapele tak úplně nepovedlo a nepovedlo se to v plném rozsahu ani žádnému z dalších děl IZZ. Ale to přece není nic tak divného a překvapivého. Hodně dřívějších i současných kapel má svůj Mont Ev ve své druhé, třetí, či čtvrté nahrávce a jeho překonání v očích fans bývá úkolem zcela nadlidským.

V mých proporcích je tato deska přístupnější a malinko „písničkovější“ verzí díla předešlého. Zvukově aktuálně znějící sbírka osmi nápaditých a vcelku originálních kompozic disponuje hned několika silnými atributy. Ten první je malinko podprahově ukrytý ve výrazné, s opakovanými poslechy vystupující melodičnosti, která místy vyznívá až civilně hymnicky. Právě do ní jsou naroubovány srozumitelné texty a fráze Toma Galgano, kterého často podporuje dvojice vokalistek Anmarie Byrnes a Laura Meade – další to ze silných zbraní tohoto souboru. Třetí deska je prosta elektronických výletů a vůbec nějakých moderně znějících extempore z minula. Zní eklektičtěji a civilněji. Její kouzlo leží v propojení hravě obyčejné až jednoduché písničkovosti, prostupující do složitých sofistikovaně laděných struktur a tempových kotrmelců. Na diváka je tudíž ušita taková malá nenápadná past, při které se honí kočka s myší.

Jednotlivé a velice silné songy do rozboru zahrnovar nebudu, (nejraději mám křehké (chvílemi až Beatlesácké) věci na pozici tři až sedm), ale nedá mi abych nezmínil píseň poslední, více jak dvacet minut dlouhou suitu Deafening Silence. Ta je velmi často spřádána z jemných, jazz-rockových nití a disponuje pozitivně pohádkovým nábojem. Některé letmé kytarové nuance, vyhrávky na klavír, kytarová sóla, pochodující a hravá rytmika, dámské vokální části sólové i sborové, nachové opary kláves, plačtivý Galganův hlásek, to všechno a ještě víc přispívá k nezaměnitelnosti soundu IZZ jako jednoho z předního prog-rock a a jazz-rock-ového giganta na mapě s inteligentní hudbou.

Pro mě osobně je deska My River Flows stejně přitažlivá jako předešlá I Move. Proto plný počet.

» ostatní recenze alba IZZ - My River Flows
» popis a diskografie skupiny IZZ

Rolling Stones, The - Black and Blue

Rolling Stones, The / Black and Blue (1976)

EasyRocker | 4 stars | 22.09.2019

Tohle album vznikalo s řadou porodních bolestí značně dlouhou dobu v dnes už legendárním stounovském mobilním studiu. Spolupracovala na ní řada hostů, albu určitě hodně pomohla fluktuace hudebníků mezi nástroji.

Hot Stuff rozjíždí album v přitažlivém funkovém kabátu a vedle Keitha Richardse tu na kytaru řádí i hostující Harvey Mandel. Nakažlivá, hormony nadupaná palba s vícehlasy. Hand of Fate je houpavá, s divě sólujícím Wayne Perkinsem. Chce-li někdo vědět, co to Stouni jsou, můžu klidně ukázat sem. Cherry Oh Baby s výživnou kytarou Ronnieho Wooda je v podstatě cover reggae od Erica Donaldsona z roku 1971. Ač tento styl jinak moc nemusím, tady má solidní parametry. Jednou z nejpůsobivějších balad Stounů je nejdelší Memory Motel. Jagger se tu opírá do hlasivek naplno, přidává klavír a Richards koření svým elektrickým Fender piánkem. Z pera Rona Wooda pocházející Hey Negrita je silně rytmicky založeným hutným rockem, tandem Watts/Wyman se nezastaví. Varhany a harmonie tu dodal Billy Preston, který nechal na celém albu značný otisk. Melody má díky perkusím Iana Stewarta, výbornému piánu a trubkám Arifa Mardina překvapivý, ale slušivý šat. Navíc přidává dojemné vícehlasy. Jaggerův klavír a hlas, Perkinsovy skvělé akustiky a Hopkinsovy ARP struny. To jsou pilíře, na kterých je vystavěn skvost Fool to Cry, kde musí ronit slzy snad i led a skály na dalekém severu. Crazy Mama je závěrem ve středním tempu, Mick Jagger se vedle piana zhostil i kytary a Keith Richards pro změnu basy. Riffy a sóla tu drtí Ron Wood, až do fade-outu...

Album patří k těm, kterým šutry daly tradiční punc kvality. Sedmdesátky byly u nich dost nevyrovnané, ale hostující hudebníci a řada nových prvků a stylů album rozhodně oživila. S čistým svědomím za čtyři.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Black and Blue
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)

McLaughlin, John / To The One (with the 4-th Dimension) (2010)

stargazer | 3 stars | 21.09.2019

Začnu tím, že albu dávám tři a půl hvězdy. Je to první studio album JMcL a skupiny 4th Dimension. Co se týče zvuku, deska je super produkovaná. Ale na předešlou práci nemá. Obě práce jsou si podobné, až na to, že tomuto dílu chybí trochu širší záběr. Má to grády, ne že ne, ale celé je to takové ploché. Na To The One navazuje další studiovka, která zde na progboardu není uvedena... Now And Then. Ta se mi líbí o něco víc, než TTO. Dostala by čtyři hvězdy. To The One je instrumentální kytarové fusion, mistrovská jazzrocková kytara, klávesové vyhrávky, progresivně jazzové bicí a basa, kterou ovládá mistr hrající v rukavicích, nejspíš kvuli rychlosti hry/snížení tření dlaně o hmatník/. Komu se líbí instumental kytarovky, at zkusí poslechnout.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

King Crimson - In the Wake of Poseidon

King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 21.09.2019

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Kritik Vláďa | 5 stars | 19.09.2019

Svou první recenzi zde, bych chtěl věnovat jednomu z nejvýznamnějších hudebních děl všech dob. Ano, The Dark Side Of The Moon.

S albem se znám už dobrých šest let, ale úplně po prvním poslechu jsme ho zcela nepobral. Přišlo mi trochu experimentální, a ne úplně srozumitelné, ale tak nějak mě přitahovalo. Zvláště díky obalu, který mám dokonce vyvěšený jako plakát v mém pokoji. Zde bych chtěl pochválit práci Storma Thorgersona, a studia Hipgnosis. A když jsem si nastudoval i téma této desky, tak jsem pomalu, ale jistě, začal objevovat krásu a výjimečnost tohoto díla.

Strach ze smrti, rychle utíkající čas, strach z cestování, z toho, že se zřítí letadlo, svůdnost peněz, a hlavně psychické problémy přerůstající v šílenství. Prostě témata, která negativně ovlivňují lidský život, zpracované do geniálního hudebního konceptu.

Album je nutno vnímat jako celek. 42 minut naprosté hudební výjimečnosti, ale dovolte, abych vyzdvihl své absolutní favority. Pro mě je to hned úvodní Breathe (In The Air), nádherně líná nálada skladby vás ponoří do nepopsatelné atmosféry. Stačí zavřít oči, a nechat se unášet tou melancholickou krásou. Tohle si vždycky strašně užívám. Nádhera…. Poté samozřejmě Time, to je prostě klasika. Vzpomínám si, jak jsem to slyšel poprvé, a úplně jsem se lekl, jak začali kakofonicky zvonit ty všemožné hodiny, budíky, atd…..
The Great Gig In The Sky – překrásný Wrightův klavír mě opět ukolébá do té nádherné, nepopsatelné atmosféry, jenže pak přichází Clare Torryová, a člověka úplně mrazí.
Us And Them – tak to je prostě klenot klenotů. Opět ta líná, nádherná melodie, a refrén sakra výrazný a silný. U této Skladby jsem vždycky naměkko. Jednou jsem byl v takové náladě, a Us And Them mě TAK emočně dostala, že….. no to je jedno.
Brain Damage – opět smekám klobouk. Překrásná melodie, a co se týče refrénu, tak to je prostě hudební nirvána. Vím, že byla i chvíle, kdy jsem u toho vymáčkl slzu. Holt, tuhle skladbu jednoduše strašně prožívám. Tahle skladba vlastně nepřímo pojednává o Sydu Barretovi. No, a Eclipse, shrnutí všeho kolem, hudební nirvána na druhou, lepší finále si ani nelze představit.

Nemám jinou možnost, než plný počet hvězdiček. Myslím, že Pink Floyd silnější dílo, ani předtím, ani potom, už nevytvořili. Při vší úctě k albům Wish You Were Here, nebo The Wall.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Laser - Vita sul pianeta

Laser / Vita sul pianeta (1973)

Snake | 4 stars | 18.09.2019

CD Mellow Records ‎– MMP 111 /1992/

Škaredější obal abys pohledal, ale muzika je to dobrá. Dokonce dost dobrá. Jediné album římských Laser vyšlo v roce 1973 a je další typickou položkou italské, překotně se rozvíjející rockové scény. Hudba osciluje od pozvolna umírajících šedesátek, přes psychedelii, až po hard rock a je to (pochopitelně) komplet v italštině. Nechybí koňská dávka přívětivejch - až (ehm) popově vlezlejch melodií a hlavně, jižanská vášeň a temperament. Místy je to neuvěřitelný divadlo a falsetem zpívané vokály kolikrát dosahují doslova závratných výšek. Hned mi to připomnělo stylově podobně zaměřené Ricordi d'Infanzia, I Raminghi, nebo J.E.T. Prostě klasika...

V roce 1973 už to v Itálii jelo naplno a vydavatelé ty desky sekali jak Baťa cvičky. Celá řada je jich nezapomenutelných a klidně se může rovnat s tím nejlepším ze světové scény - Io sono nato libero od Banco, Photos of ghosts hvězdných PFM, Felona e Sorona romantiků Le Orme, nebo Zarathustra legendárních Museo Rosenbach. Ještě větší množství je jich však daleko "obyčejnějších", nahraných ve spěchu a s minimálními zkušenostmi a vybavením. Ty většinou úplně zapadly a podobně je to i s albem Vita sul pianeta. To se v porovnání s výše uvedenými krčí v koutě, jako všemi odstrkovaná a nemilovaná Popelka. Tři z pěti zúčastněných zpívali, ale nejsem schopen ty hlasy přiřadit ke konkrétním členům kapely. Jeden má takřka operní nátisk, druhej ječí, jak Viktorka u splavu a ten třetí má taky dost. A spolu dohromady vytvářejí antickou tragédii doslova kolosálních rozměrů. To svoje "mangiare" (Sconosciuto amico) zpívají s takovou vážností, až se tomu člověk musí smát a divím se, že u toho neprskali smíchy.

Laser hráli v sestavě dvě kytary, klávesy a basa s bubnem, ale není to žádnej virvál. Kromě úvodní, pět a půl minuty dlouhé Vita sul pianeta mají všechny písničky do čtyř minut a nějakejch dlouhejch instrumentálních pasáží se tady člověk nedočká. Tempo je tu vesměs docela vláčné, ale melodie kouzelné. Tohle talijáni prostě uměli. Těch hardrockových výbojů tady moc není, je to spíš kříženec beatu s psychedelickým popem a na rok 1973 je to album svým způsobem docela regresivní. Nemůžu si pomoct, ale na svoji dobu zní už fakt docela zastarale. Ovšem to neznamená, že by nebylo dobré. Mě se líbí a myslím, že fanoušci italského rocku na tom budou podobně.

Původní vydání alba Vita sul pianeta patří mezi nejvzácnější kousky italské rockové scény, údajně bylo vylisováno pouhých 130 kopií, které se navíc vůbec neprodávaly z důvodu totálního nezájmu ze strany vydavatele. Sběratelé jsou za ně ochotní vysolit klidně i 2500 Euro, kdyby ovšem byly v nabídce. Na discogs není ani jeden kus a při pátrání po webu jsem se dozvěděl zajímavé věci. Prej ho někdo koupil na blešáku, za 2000 lir a později prodal za 2000 €. Jinej nešťastník prý našel tři kopie ve sklepě, které rozdal v domnění, že jsou bezcenné... Tohle všechno jsem si přečetl na vynikajícím blogu John´s Classic Rock a sám autor stránek nabízí za originální kus vlastní ledvinu.

Inu což, naštěstí tady máme reedice. Na vinylu dvě (Akarma a AMS), na CD tři. Moje vydání od Mellow Records z roku 1992 bylo tím úplně prvním a neobsahuje víc, než černým písmem potištěnej kotouček a booklet ve formě listu papíru. Sehnal jsem ho teprve letos v únoru, v perfektním stavu a jsem šťastnej, že ho mám. Původní studiové pásy jsou nenávratně ztraceny a tak je to udělané z vinylu, ale zvuk je až překvapivě dobrej. Podle bubeníka Antonella Mussa se to přitom nahrávalo v hrozném kvaltu a bez možnosti opravy. Výsledný záznam je tak víceméně jednou velkou improvizací...

Po hudební stránce to není nic převratného, ale atmosféra, melodie a taková ta milá naivita "early seventies" jsou bezva. Slabší čtyřka.


» ostatní recenze alba Laser - Vita sul pianeta
» popis a diskografie skupiny Laser

Windmill - The Continuation

Windmill / The Continuation (2013)

horyna | 5 stars | 18.09.2019

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

horyna | 4 stars | 17.09.2019

No vida a pak že to nejde. Nad Sylvan překvapuje. S každým svým dalším výtvorem se pomalu snaží vymanit z Genesisovských kleští a vydává se vstříc nepoznaným dálavám na širém oceánu zvaném hudba. Jestliže byl předposlední počin Courting the Widow klonem Gabrielovské etapy velkým Genesis, následovník The Bride Said no už balancoval na pomalém odklonu směrem k větší pružnosti a variabilitě, pak disk poslední představuje "staro-nového" Sylvana, bažícího opustit stylovou škatuli a nadobro za sebou zanechat nálepku Genesisovského klonu (nebo klauna:-). Nad se prý snad kdysi dávno zabýval populární muzikou a je to právě pop (ale pořád hodně progresivní), ke kterému se na stará kolena zase obloukem částečně navrací.

Nad není v žádném případě typem umělce bořiče, snažíce se za každou cenu brouzdat neprozkoumanými hudebními cestičkami. Jde o usedlíka léta spolupracujícího s osvědčeným týmem hudebních perfekcionistů – viz výčet hostů nahoře, který si píše muziku sám a pro své potěšení. Jméno si udělal vedle Steva Hacketta v programu Gabrielovsko Genesis-ovských koncertů, od kdy jeho hvězda stoupla strmě vzhůru.

Letos nemalé hrstce věrných předložil další důkaz o své aktivitě a neutuchající chuti vydávat desky a zpívat. Časově sympatická kolekce nabízí v rozumné míře kombinaci popu, progu, pastrorálních hrátek i malinko toho kýčovitého patosu. Ten k Sylvanovi hold patří. Zpěvák je rád nostalgický, sentimentální i romanticky výpravný.

Jak jsem psal na začátku, pro mne je tohle album částečným překvapením a zdá se, že ho budu mít ze Sylvanovi trilogie nejraději. Přináší velikou porci pohody, zajímavých motivů, je dějově přitažlivé a nedrží se striktně jedné stylové předlohy.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss (2019)

horyna | 4 stars | 16.09.2019

Netuším jak to v sobě mají zakódované jiní posluchači, ale já osobně pokud delší dobu poslouchám pouze produkci z vlastní soukromé sbírky, hudbu starší i novější, za nějaký čas mám doslova obrovský hlad po něčem doposud neslyšeném. A je jedno, jestli to jsou nahrávky aktuální, například letošní, nebo stará dříve nahraná alba, která jsou pro posluchače nová z důvodu neznalosti.

Podobný impulz jsem dostal zrovna minulý týden a začal rozbalovat nasyslené obálky a krabky z posledních měsíců, ve kterých se ukrývá moře hudby pro zapáleného jedince natolik interesantní. Z té skrumáže jsem vyčlenil desítku cd, na které jsem měl aktuální rajcovní chuť a která mě do oka kápla sama. Ve oné kupičce se ocitly jak nahrávky sedmdesátkově dobové, tak alba letošní. A jedním z nich je i nový produkt mých oblíbenců UPF.


Pamatujete ještě na australskou prog-rockovou squadru Unitopia a její fantastickou dvojici alb The Garden a Artificial? Pokud ano, tak jistě víte, že jejím rozštěpením vznikly dva soubrory. Southern Empire vedené klávesistou Seanem Timmsem a právě UPF, neboli United Progressive Fraternity, kterým vdechli život zpěvák Mark Trueack, kytarista Matt Williams a perkusionista Tim Irrgang. Poslední dvojice se na desce nové sic nepodílí, ale zato je nahradil člověk v posledních letech s progem neuvěřitelně srostlý, světoběžník a multiinstrumentalista (dokáže hrát snad na vše, co vydává nějaký zvuk :-) Steve Unruh ze spřátelených Samurai of Prog.

Na ploše sedmdesáti pěti minut nám dvojice Trueack-Unruth (ten vytvořil s Markem velmi silné pouto) představuje kolosální hudební dílo tvořené tisícovkou moderních prog-rockových barev a všemožných přiléhajících odstínů. Za podpory několika s kapelou spolupracujících interpretů a desítkami dalších hostů (ten výčet je vskutku impozantní) rozličných instrumentálních profesí, vdechli život dílu nazvanému Planetary Overload ' Part 1 ' Loss. Dá se říci, že to navazuje přesně tam, kde předchůdce Fall in love with the world skončil. Ale připadá mi, že nový materiál je ucelenější, hudebně sevřenější a aranžérsky dotaženější. Jestliže hudba Unitopia v sobě nesla výrazný hitový potenciál a spousta skladeb z vyjmenovaných alb disponovala zpěvnými refrény a množstvím zapamatovatelných fragmentů, hudba UPF stojí na opačném pólu. Zde je kladen maximální důraz na kompoziční finesy jednotlivých skladeb a dokonalou vzájemnou proaranžovanost jednotlivých nástrojů. Hudba je tudíž mnohem méně stravitelná a hůře zapamatovatelná. Sofistikovaný skladatelský přistup a virtuózní schopnosti každého z členů však z jednotlivých položek činí nanejvýš aromatickou hmotu, která je od prvního kontaktu velmi plastická a proměnlivá. Posluchač orientující se v hudbě výše jmenovaných kapel je lapen takřka okamžitě a ihned cítí, jak silný účinek dokáže mít hned první setkání s deskou.

Pro mne je nová práce United Progressive Fraternity přesně taková, jakou jsem si přál aby byla. Hudebně bohatá, instrumentálně zajímavá, aranžérsky ucelená a především nápaditě prvotřídní. Že je její výsledný sound za jedna a Markův pěvecký výkon znovu impozantní nemá vůbec cenu zmiňovat. To jsou prvotní předpoklady, který člověk od dvojice Trueack-Unruth čeká automaticky. A na adresu Artworku Eda Unitsky musím znovu zvolat jen bravo mistře, další velká paráda z vašeho pera.
Od aktuální desky mám jen pramalý odstup a proto budu zatím hodnotit zdrženlivě 4-mi body s pootevřenými vrátky k tomu pátému...

» ostatní recenze alba United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
» popis a diskografie skupiny United Progressive Fraternity

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

EasyRocker | 5 stars | 13.09.2019

Druhé album přední ostrovní neoprogové party, soustředěné kolem charismatického zpěváka Petera Nichollse a klávesového nestora Martina Orforda. V této době mohutně vyrašily výrazné pomníky scény, jako The Jewel, Art and Illusion, The Sentinel nebo Misplaced Childhood.


Outer Limits, jeden z vůbec TOP úvodů osmdesátkového neoprogu, postupně graduje v klávesovém sekaném marši. Do plné polní vstupují sebejistý Nicholls a ultraintenzívní palby Paula Cooka. Titulní skladba se rozepne skvělými, elastickými rytmickými přemety, aby se opět dostala pod diktát Nichollsova hrdla a mr. Orforda. Že je jakousi obdobou mr. Nolana či Kellyho? Neváhejte ani mžik. A svůj formát utvrdí v The Magic Roundabout - menu jímavém a nápaditém na doraz. Klávesy jsou studené a dobově zkreslené, ale podobně jako u Camel to neproměnilo umělecký grunt kapely, zvlášť, korunují-li ho božské Holmesovy akustiky. To, co koná s mým centrálním nervovým systémem příjem perly Corners, rovná se intoxikaci životodárných hormonů. Orford lehce projde marillionovským teritoriem, budujíc postupně skladatelský piedestal. Šestero nesmrtelných minut. Zbožňujete Camel tak jako já? Pak vězte, že za devítiminutový megalit Widow´s Peak by se nestyděl ani fenomén Andy Latimer. Dokonalé klávesové kaskády, podpořené dělostřeleckým duelem Cook-Esau, bubeník pak dokonává zmar osudovými údery. Asi nejvíce v duchu doby odpálí The Thousand Days adrenalinově vpřed, je ale dochucena vokálně, akusticky a ledovým finále k dokonalé plnotučnosti. Headlong uzavírá řadové album v zázračně křehkém duchu, typickém pro celý tento albový skvost. Bez zaváhání a skrupulí tu koexistují chemické rytmické vychytávky s jemnou progovou akusticko-klávesovou sítí. Dokonalý, naléhavý závěr díla mistrů. Remaster představí vedle dvou živáků i velmi zajímavý přídavek Dans Le Parc Du Chateau Noir, který nastolenou kvalitu podtrhuje. Neveselá záležitost je geniálním dovětkem Martina Orforda a Mika Holmese.

Totálně našlapané album, podle mého - i přes výborný debut - první skutečný mistrovský zásek IQ. Jeden v podstatě hitový zářez střídá druhý, je tu tempo, až slzavá dojemnost i ekvilibristika. Ač osmdesátky, není nad čím váhat - čistých 5.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

horyna | 4 stars | 13.09.2019

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Anderson, Laurie - Mister Heartbreak

Anderson, Laurie / Mister Heartbreak (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 12.09.2019

Jedno ze skvělých alb progresivní muziky osmdesátých let tu nemá ještě recenzi ? Třeba napravit.

Laurie Anderson přišla na tu dobu s velmi poutavou nahrávkou , kdy klasickým art rockovým veteránům docházel dech . Firma Warner Bros. v představě závratných zisků po velkém úspěchu singlu O, Superman z předchozí desky uvolnila velké peníze na produkci a natáčení následné desky pojmenované Mister Heartbreak. Ten se později také dostavil.

Laurie se při nahrávání obklopila řadou podobně nekonvenčně hudebně přemýšlejících muzikantů, kteří hledali v té době nové neobjevené cestičky a nechtěli směřovat vstříc mainstreamu. Takový byl tehdy jistě kytarista King Crimson Andrian Belew, basista Bill Laswell (H.Hancock) a slavná persona - Peter Gabriel, který tu nejen v některých písních zapěl, ale přispěl i hrou na synclavier (specifický druh syntenzátoru).

Sharkey's Day má zvláštní poklidnou atmosféru, jsou tu použity různé africké perkuse, dechové nástroje, vše podmalovávají dlouhé tóny syntenzátoru, do které vstupuje Andrian Belew se svou rozkřípanou kytarou. Do toho svým specifickým a melodickým hlasem deklamuje text Laurie.

Ve druhé Langue d'Amour slyšíme jen těkající zvuk elektroniky, které se prolíná s vokoderem zkresleným hlasem Laurie a šeptáním Petera Gabriela na pozadí. V následující Gravity Angel naopak rytmická stránka dominuje. Bicí zde nahrál perkusionista David Van Tieghem, známý svými kolaboracemi s B.Enem, S.Reichem nebo Pink Floyd. Složitá spleť klasických bicích s těmi elektrickými je efektní, ve skulinách mezi jednotlivými údery kličkuje Laurie s Peterem v dech beroucím duetu. Zvuky syntenzátoru jsou zde použity střídmě a invenčně, okouzlení jejich možnostmi nestrhne muzikanty k samoúčelnému předvádění. Kokoku je moderní impresionistickou malbou zpěvačky s dámským sborem.

Nejprofláknutějším songem je Excellent Birds – další, společně napsaný duet s Peterem Gabrielem. Ten tuto skladbu umístil na své album So s jiným mixem. V porovnání obou verzí lze jasně vysledovat směrování Gabriela směrem k mainstreamovému popu. Verze Laurie s mnohem komplikovanější rytmickou a rockovější strukturou se mi osobně líbí daleko více.

Předposlední elektronická Blue Lagoon poněkud ztrácí na působivosti bez velmi důležité vizuální stránky. Závěr desky obstarává Sharkey's Night s naspamplovaným hlasem beatnika William S. Burroughse, který tu přednáší svůj text. Kytarista Belew tu opět září.

Závěrem : výtečné album, pro posluchače neznalého a chytrých textů a vizuální stránky z koncertních pódií to nemusí být až tak poutavé. Skvěle klame tělem, je celkem přístupné, takže se dostalo i poměrně vysoko do všemožných hitparád. V době vydání mnozí ocenili ultramoderně a invenčně využitý sound elektronických nástrojů. Pro posluchače, pro které je také důležitý kvalitně nahraný zvuk, je toto album naprostou lahůdkou, jedno z nejlépe technicky nahraných avantgardně rockových alb. Světovou extra třídu Boba Ludwiga a Mike Krawiaka představovat jistě nemusím.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

steve | 1 stars | 12.09.2019

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Eloy - Colours

Eloy / Colours (1980)

horyna | 5 stars | 12.09.2019

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy

Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame

Mahavishnu Orchestra / The Inner Mounting Flame (1971)

EasyRocker | 5 stars | 11.09.2019

To, co předvedli Mahavishnu zejména na pódiích, posunulo obecně hranu možného v instrumentaci, ale i ohromující nasazení. Zřejmě jeden z nejdůležitějších debutů vůbec.


Drtící McLaughlinovy riffové overtury, sóla rozbíjející prostor, a Cobhamova ničivá přehlídka. Je to čistokrevná laboratoř fusion, kde jede celá pětice od začátku na plný plyn - Goodmanovy housle zuří jako pradávná božstva a také Jan Hammer si bere v mezihrách patřičné doprovodné slovo. Zkrátka mimořádné setkání Duší. Dawn uvádí jemná kytara a basa, pak si bere s dominantní melodií slovo Jerry Goodman. Jeho souhra s nekonečně dopadajícími sólovými výpady McLauglina je fantaskní. Neskutečný energetický kytarový vichr startuje The Noonward Race. Sledujeme ovšem s otevřenými ústy hlavně bicí s drobným vkladem houslí. Tenhle neurvalý útok hordy pralidí ale ovládá duo Cobham/McLaughlin. Balada A Lotus on Irish Streams, snad Lairdova vzpomínka na rodnou hroudu. Krásné klavírní partie si zahrál Hammer, magicky se doplňující s ohnivými nájezdy akustik a houslí. Vital Transformation ukazuje divoké, ale jen zdánlivě chaotické tváře fúze. Cobham-McLaughlin tady asi 1:0, vzájemné pobízení a reakce jsou telepatické. Mayský tanec má naléhavou, temnou podobu, ale pětice ukazuje, že nemusí jen tlačit na hranu možného. I tak je výsledek působivý, dramatický. Nikdo se nenechal obrat o prostor. You Know You Know je jemný a něžný kousek, kde čistou kytaru prostupují Hammer a spíše perkusivní hra Cobhama. Awakening - duchovní očista a přiblížení se Bohu ve stylu učení Sri Chinmoye . Tři a půl minuty jsou opět řízeny McLaughlinem a Cobhamovými kulometnými dávkami.

Orchestr se rozjel a další reklamu už nepotřeboval - každý koncert byl zážitkem sám o sobě. Bylo to jako zjevení, nirvána, kterou řídili především kytarista s bubeníkem. Rozdělení kapelních rolí způsobilo spory a rozchod první sestavy, to už je ale jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Morphine - The Night

Morphine / The Night (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 11.09.2019

Album „The Night" je temnota sama a jako by svou atmosférou předurčovala chmury, které mezi fanoušky kapely zavládly po vydání alba. V té době byla totiž hlavní persona souboru, dvorní skladatel textů a muziky, zpěvák a basák Mark Sandman přibližně šest měsíců na pravdě Boží.

Deska mě zaskočila i zvukem a aranžemi. Tempo skladeb se zklidnilo, Mark texty deklamuje pološeptem, přibylo hlubokých basů a noirové atmosféry – mix kotrabasu, baryton saxofonu a speciální baskytary vytvořil mohutný monolit, který řádně prověří repro na spodním okraji zvukového spektra. (The Night, Slow Numbers, nebo hypnotizující Like a Mirror).

V souhrnu oproti předchozím deskám však zvuku saxofonu, jako hlavního nástroje nesoucího melodii ubylo. Album je však zato mnohem pestřejší v aranžích – v několika skladbách uslyšíme varhany, ženské sbory nebo exotický nástroj oud. Překvapení ukryté v najazzlé So Many Ways skýtá do té doby u kapely neslyšený zkreslený zvuk kytary v kouzelné kombinaci s hammondkami.

Spolu s bubínky je třeba ve skladbě Rope of Fire vytvořena atmosféra marockého trhu, něco v duchu world music experimentu Wah Wah Jimmyho Page. Mimořádný zážitek ! V The Way We Met si vystačí kapela jen s různými perkusemi. V závěrečné skladbě Take Me With You kombinace violy a kontrabasu navodí „velvetovskou“ atmosféru.

Toto posmrtně vydané album je důkazem, že Mark Sandman neustrnul na místě, jak se mi po prvních třech albech trochu zdálo, ale rozvíjel svou hudbu novými směry. Dospělé a nadčasové album jdoucí až k samým kořenům rockové muziky vyšlo v okamžiku, kdy se kapela nacházela jako celek na svém uměleckém vrcholu. Každá skladba má trochu jinou náladu i aranže – inspirace vycházejí z jazzu, rock n rollu, world music či alternativy.

Tato deska je naplněna po okraj nadžánrovou progresivní muzikou, které bohužel nikdy neměla následovníka.Poslední kapitola Morphine byla touto deskou dopsána, jejich hudba tu však s námi naštěstí zůstala...

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morphine - The Night
» popis a diskografie skupiny Morphine

Kaipa - In The Wake Of Evolution

Kaipa / In The Wake Of Evolution (2010)

horyna | 5 stars | 11.09.2019

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Galahad - Battle Scars

Galahad / Battle Scars (2012)

john l | 4 stars | 11.09.2019

Před týdnem jsem si pořídil do sbírky další album od Galahad. Měl jsem ho už natestované z YT společně s Beyond The Realms Of Euphoria. To však tak povedené není. Že by drobky z nahrávání Battle Scars? Jednička je výborná. Kluci se s tím moc nepářou, celek zní vyváženě a živelně. Jde o moderní progmetalovou desku s výraznou melodikou a libozvučnými refrény.

Titulka je celkem oby, ale skladby Singularity, Bitter And Twisted, Suspended Animation a přesvědčivá Beyond The Barbed Wire se povedli. Nejlepší je instrumentální Reach For The Sun, která jakoby pomalu pootevírá okna do temného neprobádaného vesmíru. Zpěvák Stuart Nicholson na albu podává naprosto strhující výkon. Jeho styl frázování a vyumělkované melodické refrény desku drží pohromadě.

Při poslechu desky jsem přemýšlel, kam Galahad zařadit. Nejblíž určitě k Threshold. Podobně nabroušené kytary, podobně velkolepé refrény...........Threshold.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

verjan2 | 1 stars | 10.09.2019

Jak ohodnotit album, které vzniklo jaksi z potřeby ukojit touhu fanoušků a vydělat přitom balík peněz? Velmi těžko, pokud bych chtěl vyzdvihnout jeho kvalitu, velmi lehko, pokud bych ho chtěl odsoudit. Bohužel, u tohoto počinu to bude spíš ta druhá část. Nemůžu se zbavit dojmu, že kvantita zde poráží kvalitu na plné čáře. Endless River je vlastně odpad vzniklý při sessions k albu The Division Bell. Zřejmě to nebyl materiál vhodný ani k výplni desky a patrně se s ním nepočítalo ani do budoucna, jelikož dny PF se pomalu ale jistě sčítaly. Přesto byl ale uložen do šuplíku, co kdyby. O 20 let později byl šuplík otevřen, obsah oprášen a doplněn o další artefakty, protože se blížilo výročí. Pokud by to zamýšleli jako bonusový disk k super edici The Division Bell, proč ne, byl by to téměř dokonalý doprovodný materiál, ale jako samostatné řadové album ani omylem. Pokud to bylo vše jen kvůli penězům, tak se to znovu nepovedlo. A pokud bylo hlavní cílem ukojit touhy fanoušků, klidně to mohli vydat v rámci výše zmíněné edice. Jako řadovka to prostě nefunguje.
Mám Floydy rád, ale tohle se fakt nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Moore, Gary - Blues for greeny

Moore, Gary / Blues for greeny (1995)

horyna | 3 stars | 10.09.2019

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Focus - Moving Waves

Focus / Moving Waves (1971)

EasyRocker | 5 stars | 09.09.2019

Nevěřím, že by nějaký matador právě na Progboardu tuhle partu neznal. Druhé album z roku 1971 je už klasikou inteligentní hudby. Roubuje se tu převážně instrumentální rock s hudbou renesanční, moderní klasikou, a taky špetkou jazzu a vše korunuje vokální šílenství.

Pokud pochybujete, že pod těmi nadýchanými obaly pánům kamsi zmizel rázný rock, z omylu vás vyvede hned úvodní Hocus Pocus. Hardrockový adrenalinový úprk s nezaměnitelnými hrdelními a varhanními orgiemi Thijse van Leera, Jan Akkerman pak v závěsu nažhaví strunné uhle. Le Clochard (Bread) - akustická klasická studie. Genialita může tryskat i z dvou minut, to mi věřte. Janis je opět v režii vrchního kapelníka mr. Leera - spojení jeho mellotronu, varhan a dechových nástrojů přivolává ducha přímo hackettovského. No dá se nepodlehnout? Titulní skladba pokračuje v křehkých odstínech a atmosférách. Mistrně se propojují Akkermanovy akustiky s pianem, varhany a naléhavým hlasem. Dalším kouskem, který ducha Genesis jasně přivolá, je předposlední čtyřminutovka Focus 2. Van Leer je komplexní varhaník nebývalého formátu, jeho řádění tu a tam jemně přizvukují strunné doteky. Ze šestnácti dílů tohle rembrandtovsko-rubensovské plátno dovrší Eruption. Emersonovské orgie, kytarou dokreslené lahodné linky, masité hammondové nájezdy, útočící z elitně sehrané rytmiky. Emerson u mě zrovna neboduje, tady je ale příklad, kdy se zkrotilo nástrojové běsnění ve prospěch báječných melodických momentů. Důkazem je finále po 15. minutě, zahájené dechy a stupňované do chaotického běsu pomalu jak Eufónia a křehkou overturou. A pak že mi hammondovka nemůže sednout.

Pokud holdujete varhannímu art rocku staré školy s dokonalou nadstavbou a suverénním podáním, nemůžou vás Focus zklamat. Naopak, jejich šíp míří rovnou na střed. Fošna, na kterou může být země tulipánů právem hrdá. A není od těchto pánů jediná.

» ostatní recenze alba Focus - Moving Waves
» popis a diskografie skupiny Focus

Fear Factory - Soul of a New Machine

Fear Factory / Soul of a New Machine (1992)

jirka 7200 | 2 stars | 09.09.2019

Ne tomto albu Fear Factory teprve hledají svou tvář. V některých skladbách je již rozpoznatelný budoucí a charakteristický vzorec jejich písní. Zde je však jejich verze death metalu silně infikována industriálně metalovými Godflesh, nebo tehdy deathgrindovými Napalm Death.

Album jsem nikdy nevlastnil, nicméně i po náhodném poslechu u mne zůstala v chřípí předtucha velkých věcí následných .. Na nahrávkách z roku 2002 s názvem Concrete, které je vlastně nultá deska Fear Factory, na tomto albu a na následujícím Demanufacture je krásně slyšet, jak neuvěřitelným způsobem se během pěti let kapela ve svém výrazu posunula. Jistě i za velkého přičinění producenta Colina Richardsona.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Soul of a New Machine
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

horyna | 4 stars | 09.09.2019

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

McLaughlin, John - Floating Point

McLaughlin, John / Floating Point (2008)

stargazer | 5 stars | 08.09.2019

Albem Floating Point John McLaughlin nastartoval období tzv. 4té Dimenze. Až na malá odbočení s Chickem Coreou a Carlosem Santanou a pár hostování, se jeho tvorba pohybuje od roku 2007 v konstantním duchu. Toto album bylo nahráno v Indii. A vliv této země se promítl na nahrávku. FP je dynamická fusion jazzu, rocku a indických prvků. Bicí Ranjita Barota /mistr na polyrytmy/ je doplněna perkusemi, celé to má obrovskou štávu, bassman Hadrien Feraut /hrál s Johnem na předešlém albu Industrial Zen/ je mladý talent z Francie, který to vše drží pokupě. John hraje střídavě na el. kytaru a kytarový syntetyzer, který zní jako kdyby mistr hrál na klávesy. Na desce hraje několik hostů, převážně z Indie. Elektrický sitar, soprano sax, bamboo flétna, slide kytara, mandolina a vokál, to vše jednotlivě dochucuje toto album.

Floating Point byl nahrán v roce 2007 a i dnes tato deska zní neskutečně dobře. Pro mě se jedná o nadčasové dílo a proto dávám pět ježatejch.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Floating Point
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Tool - Fear Inoculum

Tool / Fear Inoculum (2019)

kolby | 5 stars | 07.09.2019

Po nekonečne dlhých rokoch čakania nám chlapci z TOOLu naservírovali do detailov prepracovaný, inštrumentálne a zvukovo precízny zážitok, na ktorom ma najviac baví jeho rozmer času. Pri počúvaní, kde každá skladba má "kopu času" (v rádiách to hrať nebudú), každý pozorný "počúvač" na to potrebuje more času, každé vypočutie je objavom, na ktorý potrebujeme ešte viac času. Hlavným atribútom je však nadČASovosť. Dostali sme zvuk, ktorý nezostarne ani o 20 rokov. To je devíza, s ktorou sa môže v histórii muziky pochváliť len pár zoskupení v čase.
Muzikálne dokonalé, muzikantsky náročné, emóciami a energiou nabité, dokonalé.
Chcem veriť, že nám TOOL darujú ešte aspoň 1 takýto skvost

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool

Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call

Nick Cave & The Bad Seeds / The Boatman's Call (1997)

Egon Dust | 5 stars | 07.09.2019

Rocková poézia je samostatnou kapitolou histórie rock´n´rollu. Od čias Boba Dylana, Lou Reeda, či Neila Younga pribudli tisíce pesničkárov. Jedným, ktorý nad všetkými vynikal bol a stále zostáva, dnes už rocková legenda Nick Cave. Od jeho punkových začiatkov v Birthday Party ubehlo takmer 40rokov. Počiatok jeho bandu Bad Seeds sa dátuje od nejakého 84tého roku. Po takmer industriálnych začiatkov po vzore kapely jeho gitaristu Blixu Bargdelda z nemeckých Einsturzende Neubauten, ktorý dávno pred inými založili industriálny rock sa touto cestou uberal aj Mr.Cave. V čase spojenia týchto dvoch umeleckých šialencov Nick Cave žil v Berline rovnako ako jeho vzory Iggy Pop & David Bowie v rokoch 1976/77.Vetu´´Atmosféra tohto mesta vás núti robiť len dôležité veci´´ povedal sám David Bowie, ktorý sa pri náhodnom koncerte počas Serious Moonlight tour aj s Caveom osobne stretol v Berline.

U Nicka Cavea toto obdobie bolo spojené s heroinovou závislosťou. Prešlo zopár krásnych rokov a Nick Cave & The Bad Seed začali robiť oveľa prijateľnejšiu muziku pre poslucháčov. Od čias albumu ´´Good Son´´ sa Nick Cave stával pomaly a isto takmer popovou hviezdou. S úspešným duetom s pop kráskou Kylie Minougue ´´When the wild roses grow´´ sa mu podarilo nadobro rozvlniť vlný popmusic, zároveň stratiť tých experimentálnejších rockových fans. V roku 1997 nahral skromnejší a pre mnohých vraj stále silne komerčný ´´Boatman´s Call´´.

Moje prvé stretnutie bolo vďaka periodikám ako Kankán, či Spark, kde písali o Nickovi Caveovi v rozporuplných obrazoch. Jeho divoké začiatky mi pripomínali v tom čase moju srdcovku shock rockera Mansona. Tak som začal svoje bádanie po ňom spolu so starším Cooperom a Bowiem. Kamarát mi dal na prvých mp3 v roku 2000 tento album.
Spočiatku som hľadal sample pre svoju vtedy začínaju hip hopovú crew, keďže od industriál rocku ala Manson to bolo na hony vzdialené. Po častejšom počúvaní ma za srdce chytilo zopár skladieb a spomenul som si na článok s Kánkánu, kde písali o jeho neskutočných textoch.

Moja nie extra dokonalá angličtina bola dostačujúca na pochopenie,že mám dočinenia s originálnym umelcom. Piesne ako ´´Into my arms´´, ´´People ain´t no good´´, ´´Are you the one I´ve been waiting for´´ či dokonalý ´´Idiot Prayer´´ ma chytili za srdce a už nikdy nepustili. Samozrejme album obsahoval takmer vyrovnané veci s jednoznačne silnými výpoveďami o živote, láske, smrti, vášni a pod. Nick Cave rozšíril moje obzory už pred 20tými rokmi do novej úrovne.

Od roku 2000 Nick Cave vytvoril mnoho nádherných albumov ´´Push the sky away´´. či ´´Dig Lazarus dig´´. Jeho Hudba ma svoj rukopis. Dominantný klavír, vedie nad gitarami, kto má chuť na gitary odporúčam rockovejší projekt Nicka Cavea Grinderman. Rock, pop, prvky jazzu, prvky divadelnej hudby, toto všetko je menej podstatné ako jeho samotná tvorba. Tá je originál. Veď sám metal maestro James Hetfield sa vyjadril, že za rockového textára číslo 1 považuje Nicka Cavea, keď na Garage Inc. zaradili ich cover Nickovej piesne ´´Loverman´´. Nick Cave je autorom niekoľkých scénarov k filmom , autorom kníh, a filmovej hudby. Všetko zväčša zameraných na juh Spojených štátov a inšpirovaných tkzv. Južanskou gotikou.

V piesňach z tohto albumu cítiť naopak prvky aj írskej muziky v ´´´Green eyes´´, či ´´Black hair´´. Hudba na ´´Boatman´s call´´ nie je hudbou na rockovú party, či slaďáky na balanie nejakých osamelých dám. Je to hudba na pokojné sobotňajšie, či nedeľňajšie popoludnie :)
Svätým grálom Cave Music však zostáva poezia...

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Fear Factory - Genexus

Fear Factory / Genexus (2015)

jirka 7200 | 4 stars | 06.09.2019

Po fenomenálním a zaslouženém úspěchu Demanufacture elektro industriální techno thrash/death mlátička Fear Factory otočila kormidla do mainstreamových vod, čímž můj zájem o jejich produkci ochladl. Periferně jsem jejich další dvě dekády jejich vzestupy i pády sledoval, nová alba vyposlechl, ale nijak blíže mě nezaujala.

Zatím poslední album s názvem Genexus vyvrhla kapela na trh v roce 2015, tedy rovných 20 let po vydání mnou velmi ceněného alba Demanufacture. Při poslechu této staré desky jsem dostal chuť je porovnat navzájem, abych si sám v sobě urovnal, kam se kapela posunula.

Pečlivý poslech několika posledních alb mi vyjevil několik faktů. Kapela pokaždé, když se rozhodla přehodit vyhýbku a jen trochu uhnout z celkem pevně vyjetého směru, byla rychle nasměrována zpět do svého koridoru předurčené nahrávkou Demanufacture. Při vstřebávání muziky jsem také mimoděk zavadil pohledem o miniatury fotek obalů na Progboardu. Tento první vjem byl celkem signifikantní.

Tmavé, ponuré přebaly, stejné vyvedené strohé logo kapely. Až bližší zkoumání velkého obalu odhaluje přece jen malé rozdíly rozdíly a až na poslední desce Genexus je logo zakomponováno do jakési části skeletu androida. Tak je to i s poslechem muziky. Až po velmi detailním pitvání jednotlivých desek odhalíte drobné rozdíly.

Základem je nelidská souhra extrémně rychlých thrash /death/hardcore riffů nasamplované kytary Dino Cazarese, která je plně napojena na obdobně rychlou spršku bicích. Mike Heller je tlučmistr, který na tomto albu nahradil automatického bubeníka, ale od neživého automatu se až tak mnoho neliší. Šedá eminence v pozadí, dlouholetý parťák a producent Rhys Fulber ovinuje metalický skelet zvuku melodickými klávesy a industriálními ruchy. Tuto lomozivou parní elektrárnu zastřešuje brutální řev Burtona C.Bella, který se často láme do čistým hlasem odzpívaného refrénu. Tento vzorec má kapela snad patentován, protože jej neustále s minimálními rozdíly recykluje dokola.

V čem je tedy odlišné album Genexus od předchozích alb? Těch odchylek je minimum. Kapela podepsala smlouvu s Nuclear Blast, album mixoval a mastroval Andy Sneap, nemohu nepřipomenout – mimo jiné současný kytarista Judas Priest. Zvuk je tedy o trochu nadupanější než jeho předchůdci, dynamiku má však CD mizernou (DR6). Na vinylu je to o řád lepší (DR13), v takovéto řeži je to pro oddělení jednotlivých nástrojů třeba. V textech Burton přestal řešit své frustrace z nenaplněné víry a každodenních strastí a zaměřil se na oblast etiky vývoje a využití umělých bytostí, které by nahradily člověka. Scifi téma padne k této hudbě jak ulité.

Na zatím posledním albu mi připadají melodičtější pasáže nápaditější, překvapila skladba Soul Hacker, kterou nabubnoval Denn Castronovo (Journey, Steve Vai), člověk z úplně jiného hudebního vesmíru. To je příjemná změna a je to sakra slyšet. Několik skladeb jako by vypadlo z legendárního Demanufacture. Taková je třeba Anodize, Dielectric nebo Regenerate. Album již tradičně zakončuje mysl zklidňující, skoro devítiminutová klávesová sága Expyration Date. Na asfaltu jsou dva bonusy – nevýrazný remix Mandatory Sacrifice od Ala Yourgersena z Ministry a melodická a elektronická Enhanced Reality.

Závěrem : Kruh se uzavřel. Kapela Fear Factory se dramatickým obloukem po různých peripetiích a dvaceti letech vrátila přesně do bodu nula. K albu Demanufacture. Jako by alba mezitím pozbyly významu.
Genexus by se mohl přejmenovat na Demanufacture 2.0 – je možná i v některých parametrech lepší. Více melodií, větší podíl elektronických prvků, které jsou důrazněji slyšet.

Proč tedy radostně nejásám ? Je to právě z důvodu té časové propasti. Demanufacture v roce 1995 znamenala nepopiratelné stylotvorné a progresivní zrnko zlata v oblasti těžkotonážní muziky, která se po odeznívání grunge rozhlížela, kudy dál. Kombinace elektroniky s thrash/death muzikou byly neokoukanou záležitostí. Ten industriální opar, neuvěřitelný výkon Gene Hoglana a Dina Cazarese tehdy všechny srazil na kolena. Mix extrémní muziky v kombinaci s melodickými refrény bylo také novum.

Revoluce však proběhla před 20 lety. Vysílač Fear Factory vysílá dnes na stejné frekvenci, já mám však již svůj přijímač naladěn na jiný kmitočet. Album Genexus mi to připomnělo, nicméně v té časové smyčce mi bylo pěkně.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Fear Factory - Genexus
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Leap Day -  Skylge's Lair

Leap Day / Skylge's Lair (2011)

horyna | 4 stars | 06.09.2019

Kluci z kapely Silhouette jsou má jednička mezi neo-progresivními uskupeními pocházejícími z Holandska. Jen v těsném závěsu se drží další hudební parta oplývající nezkrotnou melodikou, guitar sólíčky z kategorie nadpozemských, velkými refrény i subtilními nápěvy. Jejich časově náročné skladby čechrají robustní klávesové přelivy i kaskády kytarových vyhrávek naroubovaných na přesně šlapající rytmickou sekci.

První deska Awaking thé Muse se pro mne stala jejich nepřekonatelnou a v celosvětovém měřítku plně konkurenčně srovnatelnou s těmi nejlepšími soubory z podobné stylové líhně. Dvojku Skylge's Lair jsem pořizoval letos na jaře. Uzrávat musela dlouho a jednu z nezapomenutelných myšlenek s ní spojenou budu mít asi navždy navázanou na určitý den a místo z dovolenkového výšlapu. Myslím že až propojení oné muziky a matičky země, lépe řečeno naší přírody, ve mně dokázalo naplno probudit zájem právě o tuto lp pľatňu. Spousty na první pohledy ukrytých myšlenek, hudebních ornamentů, aranžérských vychytávek a v dalších plánech i zapamatovatelných melodií vytrysklo na povrch v celé své síle a nahotě. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že mám ve sbírce další parádní fošnu a poklad, který dovedu plně docenit až teď.

Zpěvák Jos Harteveld má zvláštně položený hlas. Není typickým výškařem, nebo patetickým prog pěvcem dle mustru svých kolegů. Jeho sytý a barevně nezařaditelný vokál/projev působí uhrančivě i křehce dětinsky zároveň. Osobně jsem si musel chvíli zvykat, ale ta osobitost má něco do sebe. Dvojice klávesistů v jedné kapele nebývá častým jevem. V případě Leap Day to vnímám jako určitou originalitu a vzájemné doplňování se a podpora dua Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg přináší v repertoáru skupiny jistě své ovoce. Ale nenechte se mýlit, že by snad kvůli silné klávesové štěně nějak zanikl nástroj zvaný kytara. To ani náhodou, jelikož její držitel Eddie Mulder předvádí celé kaskády vyhrávek, sól a melodií s tímto nástrojem spojených. Zvláštní obrazový výjev majáku skrytého ve skalách má své kouzlo a jistě i účel. Zvuk je jako křišťál, čistý i čitelný zároveň.

Leap Day jsou dle mého tak trochu ukrytým a nedoceněným progresivním zbožím z kraje, který dal světu desítky zručných malířů-krajinářů, nad jejichž mistrovskými romantickými plátny dokáže milovník umění ustrnout v několikaminutovém němém úžasu. Netvrdím, že muzika Leap Day vyvolává v jedinci podobně silné pocity, ale i v tomto případě jde o umění, jen na zcela odlišné bázi.

» ostatní recenze alba Leap Day - Skylge's Lair
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Anekdoten - Gravity

Anekdoten / Gravity (2003)

horyna | 5 stars | 06.09.2019

Když jsem dnes ráno toto album s velkým zaujetím poslouchal, samočině mi v hlavě naskakovala písmenka k recenzi, kterou jsem chtěl zakrátko začít psát. Tak se i stalo, ale její začátek pochopitelně startoval až druhý odstavec, jelikož jsem neměl tucha, že jednu recku na tento produkt jsem již kdysi sesmolil.

Po zhruba roční pauze která uplynula od mého posledního přehrání čtvrtého alba švédů Anekdoten musím konstatovat, že pozvolný vývoj jejich stylu z typicky Crimson-ovsky vyhraněných a nervních poloh do malebně vyklidněných pasáží meditativního charakteru je přesně to, co chci od kapely slyšet. Jejich debut mám rád. Silné nosné hudební pilíře po vzoru King Crimson, nervní, těkavé, expresivní, ale přitom stále melodické vyhrávky mají své velké čaro. Výrazné zhrubnutí na dvojce Nucleus plné depresivních míst a mozek drásajících poloh mi zřejmě nikdy nesednou v míře, v jaké jsem očekával. Ale rázný obrat s albem From Within přišel v pravý čas a pokračování vytýčeného směru má název Gravity.

Jednotlivé songy na tomto lp doslova nenuceně vplouvají do vaší mysli a s opakovanými poslechy se zdatně zabydlují. Rytmika šlape na jedničku a decentně dobarvuje celek, jež tvoří především výrazné melloronové obrazce Anna Sofi Dahlberg a kytarové výšivky Nicklase Barkera. I jeho vokální projev se uklidnil, pozbyl na patetičnosti a razanci, je spíš vláčný, melancholický a uhrančivě smutný. Písně mají inteligentní strukturu, dostatek nápadů i spoustu podprahových míst, které se objevují až posléze a postupně. Už úvodní hypnotická masáž Monolith nemá absolutně chybu a naplno vystihuje bodrého ducha a směr celé této povedené nahrávky. Každá skladba je velkou chuťovkou a svým způsobem také originální věcí.

Album Gravity funguje jako moderní sonda vytvořená pomocí nejnovějších technologií, jež má jediný úkol – neohlížet se a jasně směřovat do naší hudební minulosti. Z tohoto aspektu zcela suveréně profituje.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Airbag - All Rights Removed

Airbag / All Rights Removed (2011)

S.C.A.Lytch | 5 stars | 05.09.2019

Při brouzdání seznamem interpretů ve službě Tidal jsem narazil na norskou kapelu Airbag a jejich album All Rights Removed. O existenci kapely jsem ještě před dvěma týdny neměl ani tušení. O to bylo větší mé překvapení při následném poslechu tohoto alba.

Po zmáčknutí tlačítka Play se z reproduktorů začala linout velice příjemná, náladotvorná hudba. Mohl bych tu začít psát o nepřeslechnutelných inspiracích Pink Floyd, Marillion apod., což se lze dočíst prakticky ve všech dostupných informacích o kapele, nicméně by to nebylo úplně fér. Posluchač sice může snadno nabýt dojmu, že na kytaru se střídají David Gilmour a Steve Rothery, za klávesami sekunduje Rick Wright a zrovna tak, že za mikrofonem stojí Vicent Cavanagh, ale hudba jako taková je svá a tvorbě zmíněných souborů se celkově nepodobá až tolik.

Na celém albu se dočkáme kouzlení s kytarou, krásného sólování, proplétání kytary s klávesami a nad tím vším naléhavého zpěvákova hlasu. Vše vyvrcholí v závěrečné kompozici Home Sick, která je i nejsilnější položkou na albu.

I když se nejedná o ten nejoriginálnější materiál, musím hodnotit známkou nejvyšší. Už dlouho mě totiž žádná deska takhle nebavila. Všem kdo neznají, vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Airbag - All Rights Removed
» popis a diskografie skupiny Airbag

Hughes, Glenn - From Now On...

Hughes, Glenn / From Now On... (1994)

horyna | 5 stars | 04.09.2019

Domnívám se, že na stránkách Progboardu není oddanějšího obdivovatele Glenna Hughese než jakým je mistr Horynus. V každičké recenzi, která je s tímto gigantem mezi rockovými, soulovými i funky zpěváky spojena, neopomíná zdůrazňovat jeho jedinečný charismatický vokál, parádní feeling, jiskru i entusiasmus, nevšedně vyvedený barevný hlasový oblouk, velké charisma, pečlivě dávkující sentiment i průzračnou techniku frázování. Hughes pro mne je a nejspíš už navždy i bude jedničkou mezi okolní hard-rockovou smetánkou, do které mile rád započítám osobnosti jakými jsou Ian Gillan, Robert Plant, David Byron (tady bych se uklonil asi ještě hlouběji), Tony Martin, či Ronnie James Dio. Hughes mi jde k duhu, sedí k pleti a hlavně mi přirostl až neuvěřitelně k srdci.

Snad všem projektům, ve kterých během své dlouhé kariéry účinkoval, vtiskl obrovskou dávku charisma. Když se řekne Deep Purple a MK III a IV, Trapeze, Gary Moore, John Norum, Black Sabbath (T. Iommi), či poslední etapa spjata s hvězdným uskupením Black Country Communion (a to už vůbec nehovořím o nekonečné řadě jednotlivých interpretů, na jejichž deskách Glenn hostoval), ke každému z těchto pojmů si můžeme za rovnítko dosadit jméno Glenn Hughes.

Ten se po hvězdných letech sedmdesátých a naopak příšerných, závislostmi na drogách probenděných letech osmdesátých v dalším desetiletí konečně otřepal/vyléčil a načal svou velmi úspěšnou kariéru sólového umělce. Po bluesové desce s řadou renomovaných hudebníků z dvaadevadesátého, připravil s instrumentalisty ze Švédska za dva roky desku vesměs rockou pojmenovanou From Now on... Ku pomoci si tentokrát pozval dvojici John Levén na basu a Mic Michaeli ke klávesám, z tou dobou rozpadlivších se/odpočívajících Europe (všichni víme jak skvěle rockově šlapou Europe dnes). Kytaru si rozdělila dvojice Larsson/Bojfeldt a bicí Hempo Hildén účinkující na Norumově parádní sólovce Face the Truth. (bonusi si pro změnu střihnul další Europe-ácký boy - Mic Michaeli). Sestava tedy v pravdě zajímavá a překvapující. Na obal se stylizoval sám mistr do poklidné polohy sedíc v křesle, jako by chtěl světu vyjádřit vnitřní smír a klid v duši, jež se mu konečně rozhostil po složitém období, kterým ještě před nedávnem procházel.

Vyplivnutí desky na veřejnost a příslušnou recenzi k ní ze stařičkého Sparku mám uloženou v paměti dobrých pětadvacet let. Tenkrát mne pochopitelně nějaký Gughes vůbec nezajímal, ale recenze jeho tehdy novému produktu maximálně blahořečila a nějak automaticky se mi vryla do hlavy. A přesto, že jeho tvorbu už sleduji relativně dlouho a fůru sólovek dávno vlastním, tahle mi pro nesnadnou pořizovací anomálii dlouho unikala. Vystačil jsem si s tím co bylo a nějak intenzivně po ní ani nepátral. Až teprve nedávno se na světe objevil její remaster v nabídce Music Records a to už jsem neotálel.

Každá z jeho nahrávek je něčím specifická, jedinečná a jiná. Jedna míří k bluesovým břehům, jinou zase cuchají fuky vlnky, další je pro změnu silně soulová a jiná hledí vzpřímeně k obzorům ostře rockovým. A právě taková je deska From Now on. Blues ustoupilo, soul přijde na řadu už rok příští, s albem Feel, temnota s Addiction a funky na The Way it is. From... je rock, rock a zase „jen“ rock. Mohlo by se tedy zdát, že tady něco chybí, nějaké ty osvěžující příměsi. Ale nemusí to být vždy nuda, i pokud je deska jen zhola rocková. Důležitým prvkem v muzice je nápaditost a aranžérský fištrón. Ty Glenn naštěstí nikdy nepostrádal a tak je i zde co poslouchat.

Nejlepší songy? Jasně trojka The Only One, přec trochu funkoidní Walkin' On The Water, mohutná Into The Void-tady Glenn vokálně naprosto exceluje, uvolněná sofťárna You Were Always There a ohromně procítěná krasavice If You Don't Want Me To a rovněž poslední jemně soulová From Now On...

Long Live Glenn Hughes - the Voice of Rock!

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - From Now On...
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Black Sabbath - Sabotage

Black Sabbath / Sabotage (1975)

horyna | 5 stars | 02.09.2019

Poslouchám Sabotage a křičím JÓÓÓÓÓÓÓ, odškrtávajíc si další progresivní dílko od Black Sabbath s Ozzy Osbournem. Stále mi připadá neuvěřitelné, kam se tahle kapela dokázala na dvojici nahrávek z let 73 a 75 pohnout. Jejich první dvě desky jsou nesmrtelné, debut díky záhrobní atmosféře a temné náladě, dvojka skrze nadpozemské hity. Ale ty nejlepší Sabbath s "ukvílencem" Ozzym jsou Sabbath Bloody Sabbath a právě Sabotage. To mi nikdo nevymluví, páč jedině hluchý by tohle nepoznal.

Hřmotný Zeppelinovský riff otevírá úvodní štych Hole in the Sky. Ozzy zpívá, tak nějak.. prostě zpívá, nekvílí, nepiští, ale velice pečlivě a harmonicky artikuluje. Doslova záhrobní atmosféru navozuje zvuk kytary alá míchačka v Symptom of the Universe. Často coverovaná skladba v sobě spojuje starší dobu temného debutu s pokrokovými myšlenkami tehdejší doby. Ward do škopků buší jako smyslu zbavený a Iommiho riffy a vyhrávky jsou tady legendární. Přechod do akustické polohy je pastvou pro uši. Tou je i další schizoidní záležitost Megalomania. Podobný náladotvorný klenot dosud B. S. nesložili, tohle se musí slyšet a prožít. Na desku minulou jsem si rozpomenul při melodiích v The Thrill of it All. A znovu k okultismu, tím je navoněna momentka Supertzar. Je to tu jako na houpačce. Am I Going Insane (Radio) obrací kormidlo nazpět do prog-rockových vod, přístupnost a legrácky neměli dosud v tvorbě sabbath tak výraznou odezvu. Desku uzatvárá děsivá monster záležitost The Writ, tady máme celý svět sabo jak na dlani.

Škoda je, že deskou Sabotage tahle pekelně kvalitní progresivní jízda končí. Slovy klasika-stejně nic nemůže trvat věčně. Tohle se ale klukům moc a moc povedlo. Bodování? No nenechte se vysmát.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Lucifer's Friend - Black Moon

Lucifer's Friend / Black Moon (2019)

romanpilar | 4 stars | 01.09.2019

Vážení, tuto desku poslouchám v podstatě potřetí. Rychlé přeskakování, výběr a nakonec konverze z FLAC do audio. /Muziku, kterou chci si poté koupím v Japan vydání nebo LP/. Přiznám se, že tuto „recenzi“ píši po cca 5.Plzních a další asi přibyde. Nicméně si myslím, že i toto je objektivní hodnocení, muzika je o pocitech, příčetně pitý alkohol snad také… Tato kapela má ode mě tisíc hvězdiček do banketu a asi hlavně kvůli němu. Mám problém se prokousat dál, Mind Exploding se snažím z úcty ke zpěvákovi a kapele „přijmout“ několik desetiletí a zatím se mi to nepovedlo, věc z roku 94 je průser, další se dá poslechnout. Samozřejmě můj problém. Začínal jsem poslouchat Kiss a Katapult, myslím, že příznačná podobnost, přímočarost a tah na náctiletého, miluji je stále ale člověk se samozřejmě nějak vyvíjí, dostane se k uriášům, nedá dopustit na Byrona ale…časem musí uznat, že ten Lawton to sakra také umí a že světluška s ním byla často a v docela zajímavých chvílích… Tedy hlavně k této nahrávce, především mě jako celek baví!!! Nenacházím tady žádný „brutální hit“, vše tak nějak plyne ale nenudí, naopak často mám chuť na tanec. Ne, není to ani opilost a jezevčice se mi na to určitě vykašle… Muzika je neuvěřitelně vyvážená, určitě ne převratně novátorská, je to prostě Lawton, který zpívá přesně to, co od něho může někdo jako já očekávat! Nemám rád „střednětempou“ muziku ale tady jsem si uvědomil co se děje až na konci, prostě jsem nepřepínal. Netroufám si hodnotit skladbu po skladbě i když jsem to původně chtěl. Je to jediná kapela, kde mě dechy vysloveně baví, nakopnou, patří tam…alespoň si to myslím. /Ještě snad Masonův F.Sports/. I když…taková Palace of Fools, pro mě vysloveně Párplovská záležitost, snad i Gillana bych si tam dovedl představit…ale tohle je prostě absolutní pecka…jedu to znovu dokola, to už se mi dlouho nestalo!!! A hned další, která mě nutí do tance, kontakt s kapitánem, já snad budu tančit fakt sám! Malý muž je určitě velmi zajímavý a tvoří jazz/rockový předěl v této, pro mě nabušené jízdě. Freedom s až punkovým začátkem mě vysloveně baví…přetaven do klasiky ještě víc!!! Je mi 53, muzikou žiji, nové věci v podstatě neřeším, pořád je v 60, 70.co objevovat, nicméně tahle muzika je…, já nevím…já to těm skvělým muzikantům, starým chlapům, borcům, kteří to řeší celý život věřím!!! Doufám, že to vydají i na LP a troufám si to doporučit všem, podobně „postiženým“. Chtěl bych dát 5 hvězd ale to po banketu fakt nejde, 4,5. Hezký večer, kluci.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Clarke, Stanley - Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek

Clarke, Stanley / Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek (1994)

stargazer | 4 stars | 31.08.2019

Tohle je boží živák. Má neuvvěřitelně zmáklej zvuk. Album otvírá song ve stylu jazzové garden párty Minute By Minute a pak se produkce vrací do první půle sedmdesátých let skladbou Stratus od Billy Cobhama.
Pak něco trochu od Milese Davise, All Blues je v podání piano solo a semi akustic guitar a kontrabas a flétny. Goodbye Por Pie Hut musí být Clarkeho oblíbena, protože tady končí legrace a nastupuje pan virtuos. Kdo neslyšel, přišel o hodně, nedá se to popsat slovy. Her Favorite Song je mini skladbička od Larryho Carltona, čistě malé kytarové dílo. Larry Carlton tomu albu sluší víc, jak nějaký super hvězdný kytarista. A na zavěr School Days...........to nemá chybu.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke & Friends - Live At The Greek
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Mangala Vallis - The Book Of Dreams

Mangala Vallis / The Book Of Dreams (2002)

Brano | 4 stars | 31.08.2019

Na úvod treba otvorene povedať,že debut talianskych neo-progrockerov Mangala Vallis v podstate nič nového ani prevratného neprináša.Analógové klávesy nás zavedú do zlatého obdobia art-rocku,do prvej polovice 70-tych rokov a počujeme hudbu,ktorú sme už raz počuli,či už od Genesis,alebo neskôr od Marillion.Dokonalá hudobná paramnézia!Staré otrepané kompozičné postupy a aranžmány.Akoby vsadenie na istotu a kŕčovitá zväzujúca obava vykročiť niekde mimo označeného chodníka.

The Book Of Dreams je koncepčne ladený album a každá skladba je venovaná jednej z kníh slávneho francúzskeho spisovateľa vedecko-fantastickej literatúry Julesa Verna(1828-1905).Väčšina z nás,"husákových detí" sme ich v detstve priam hltali.Verneovky boli spolu s Mayovkami veľký hit!Iné sa ani nedalo,v TV boli dva programy,ktorých vysielanie sa mimo športu a filmov pre pamätníkov nedalo pozerať...a my šťastnejší,ktorí sme bývali na juhozápade sme chytali österreich drei radio a na východnej norme maďarské Petőfi Rádió.Ale vrátim sa k hudbe.Album začína dosť pompézne v podobe Is the End the Beginning?Je to úderná energická,klávesami nabitá desaťminútovka,avšak opäť pocit už raz počutého.Najviac bije do očí tretia titulná skladba,kde je podobnosť s I Know What I Like (In Your Wardrobe) od Genesis neodškriepiteľná!Mňa zaujala až inštrumentálka Under the Sea,kde už badať, také síce bojazlivé,ale presa už len vykročenie z tieňa Genesis a náznak vlastnej kreativity.Záver je vydarený v podobe skladby New Century,ktorú naspieval Bernardo Lanzetti známy zo skupín Acqua Fragile,ale najmä z PFM(Premiata Forneria Marconi).Jeho špecifický vokál jednoznačne obohatil tento album a bolo veľmi správne,že páni Cocchi,Cattini a Consolini(zakladatelia Mangala Vallis) si Lanzettiho pozvali na nahrávanie ich ďalšieho albumu Lycanthrope(2005) a to je už iná šleha!

Podčiarknuté a zrátané...The Book Of Dreams je v podstate dobrý album,ale v progresívnom rocku určite nie zásadný.Hodnotím 3,5*,ale keďže mám na takúto hudbu slabosť,tak s prižmúrením všetkých štyroch očí zaokrúhľujem nahor.

» ostatní recenze alba Mangala Vallis - The Book Of Dreams
» popis a diskografie skupiny Mangala Vallis

Rush - Test for Echo

Rush / Test for Echo (1996)

| 4 stars | 31.08.2019

Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Vapor Trails

Rush / Vapor Trails (2002)

| 4 stars | 31.08.2019

Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz

» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush

Tool - Fear Inoculum

Tool / Fear Inoculum (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 30.08.2019

Psaní recenze na nové album Tool bylo celkem depresivní záležitostí, protože jsem si uvědomil, že pokud kapela dodrží podobný rozestup mezi vydáváním svých desek, tak je to vlastně poslední recenze alba Tool, kterou stihnu před svou smrtí napsat. :-)

Dost morbidních úvah. Třináct let, které uběhly od vydání předchozího alba 10 000 Days, je hodně dlouhá doba na to, abych tu plkal nesmysly. Leccos se v životě člověka za tak dlouhou dobu změní. U Tool z pohledu uměleckého pomalu nic. Krom vleklých soudních sporů, věnování se všemožným bočním projektům a koncertování ve stejné sestavě kapela čas od času avizovala určitý posun, co se týče nahrávání nové desky, nakonec z vydání vždy sešlo a až dnes - 30. srpna 2019 - zahřmělo a CD se objevilo na pultech prodejen. V našich zásilkových obchodech je zatím nabízena luxusní verze s přehrávačem a čtyřpalcovým displayem zabudovaným v obalu (nechybí ani kabílek k dobíjení!).

Zpět k nové desce: jedním z úskalí hodnocení tohoto díla je obrovská pauza, která v mnohých (i ve mně) vybuzovala vlastní představu o nadpozemsky znějícím albu, dopilovaném do nablýskaných tvarů. Po prvních pár posleších jsem byl poněkud zneklidněn: "Vždyť to jsou jen Tool, tak jak je znám." Až další a další reprízy vyplavovaly nové a nové dílky mozaiky, které do sebe začaly zapadat, tak jako projev Tool do současného hudebního rámce progresivně alternativní rockové muziky.

Nové album se oprostilo od grungeových ozvěn na Lateralus a stylové rozevlátosti 10 000 Days. Novinka je sevřenější, jakoby více artově zaměřená, v pomalejších pasážích kombinující melancholický prog rock s metalickou výbušností. Keenan používá čistý zpěv, jeho hlasivky jsou ve skvělé formě.

Všechny skladby (mimo jamu ze studia Chocolate Chip Trip) překračují délku deseti minut a mají v sobě zakódovánu určitou hypnotičnost - kromě zlehka rozvíjející se atmosféry se setkáte s okamžikem, kdy se rytmická struktura jakoby zacyklí a figura perkusí a basy (někdy doplněná jen takovým škrtáním o strunu kytaristy) deset sekund sekund, někdy minutu či dvě jen tak dokola variuje. To evokuje dojem hroucení času do černé díry (například Invincible v čase 10.00 - 10:50). Při pozorných posleších objevíte takových repetitivních pasáží na albu mnohem více.

Způsob vnímání času tato hudba jednoznačně narušuje. Ostatně toto téma je v textech často zmiňováno. Pro netrpělivé jedince a pro ty, kteří vyžadují krátké odsýpající hitovky špatná zpráva. :-)

První tři skladby jsou vystavěny obdobným způsobem - v pomaličku se v opakujících vzorcích hypnotických figur nahalované baskytary a Dannyho bicích, který kombinuje v nahrávkách akustické bubny s těmi elektronickými. Ty ve výsledku jako opravdové nástroje z oblasti etnické muziky. Kytara se tu a tam přidává, melodický zpěv či polomluvený projev rozkvétá v rozmezí několika minut, následuje sloka, která většinou končí očistnou riffovou bouří.

U čtvrté Descending napětí stoupá znatelně pomaleji, po rockové erupci a zpívaném partu vše zakryje temný plášť kláves a kytarista dlouze sóluje i za pomocí pravděpodobně nějakého bottlenecku. V songu Culling Voices mi melismatický způsob zpěvu Maynarda Keenana velmi silně připomněl velkého konkurenta Tool - Charlieho Lookera, který svým projevem i muzikou neměl k Tool nikdy daleko. Instrumentálka Chocolate Chip Trip je záznamem bubenického sóla ze studia, kterou si Danny přibarvil použitím elektronických efektů. Tato skladba sice narušuje homogenitu alba, není však vůbec špatná. Stejně by se tam další desetiminutovka nevešla. :-) Desku zakončuje song 7empest, nejdelší, bezmála šestnáctiminutová a zároveň nejhutnější skladba, kde zpěvák mezi kvílející vzteklou kytarou odsekává slabiky v drolícím se rytmu.

Závěr: Tato deska nepůsobí tak podivně šokujícím dojmem, jak tomu u mě bylo při poslechu jejich předchozích alb. Přesto mě Tool opět lapili do svých osidel. Nebáli se dlouhých skladeb, ve kterých krůček po krůčku rozprostřeli své temné obrazce. Zjednodušili aranže, odvrhli různé ambientní a industriální skladby a dopilovali detaily. Právě ty dnes v záplavě muziky odlišují kvalitní desky od těch naprosto výjimečných. Jedním z nich je i neuvěřitelně hutný a dynamický zvuk nebo mnohovrstevnaté filozofické texty, jejichž význam budou fandové rozkrývat roky, tak je se to nyní v diskuzích již týdny děje v případě názvu alba.

Přesně tak, jak to zamýšleli, bez nějakých vnějších tlaků předložili Tool muziku, tak jak je nyní baví. Sedmdesát devět minut hrací doby je celkem nálož, jsem zvědav, co na tak rozsáhlé kompozice plné repetitivních pasáží fandové řeknou. Já osobně jsem nadšen - u mě zatím deska roku.

Invincible Live: >> odkaz

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

Mattty | 5 stars | 29.08.2019

Album, kterým kapela vkročila do let osmdesátých, se od předešlých desek odlišovalo. Songy jsou znatelně kratší (Natural Science má „jen“ přes devět minut, což je ani ne polovina 2112 či Cygnus X-I Book II z předchozího Hemispheres), což Geddy Lee zdůvodnil tak, že mu dlouhé písně připadaly jako už celkem klišé. Skladby též mají větší rádiový potenciál a taky, že tento potenciál byl využit - album se v Kanadě a ve Velké Británii umístilo na třetím a v USA na čtvrtém místě hitparád.

Úvodní The Spirit Of The Radio je krom Toma Sawyera a Fly By Night jediná píseň, kterou občas člověk zaslechne v českých rádiích (před nějakou dobou jsem v jednom nejmenovaném obchodním řetězci s vlastním „rádiem“ slyšel naprosto otřesnou cover verzi, kde jen zpěvák pěl do akordů hraných akustickou kytarou - žádné riffy, žádná reggae část). Kapela zde poprvé experimentovala s reggae, ale ne naposled, tyto experimenty provázely další tři alba.

Freewill je skvělá riffovačka s výborným Peartovým textem a opravdu zajímavým kytarovým sólem, o kterém Alex Lifeson přiznává, že je opravdu těžké k zahrání.

Jacob´s Ladder je progresivní věc, u které bych vyzdvihl obzvláště Lifesonovou kytarovou práci a tajuplnou atmosféru celé skladby. Text se zabývá paprskem světa pronikajícím mraky a vznikem pro nás viditelných paprsků světla, které jsou nazývané jako nebesky "Jákobův žebřík".

U Entre Nous byl po prvních dvou písních na albu třetím rádiovým singlem. Píseň je to chytlavá, i když ten refrén mi občas stoprocentně nesedí, jinak je to ovšem povedená pohodová skladba.

Different Strings: jediná skladba alba, ke které text psal Geddy a ne Peart, velmi se ale povedl. Křehká akustická věc, která vždy zahřeje u srdíčka.

Natural Science, nejdelší kus na albu, dílo opravdové progové práce s občasnými skoro až metalovými riffy. Skladba je velice výpravná a místy i experimentální. Zajímavostí je, že Machine Head demo ke své skladbě Days Turn Blue To Grey pojmenovali do závorky jako Natural Sciennce II, což jen nahrává k faktu, že nejen tato skladba, ale celé album a i Rush jako kapela celkově ovlivnili některé thrashové kapely (vzpomeňme třeba na cover „Anthem“ od Anthrax, nebo zmíním podruhé Machine Head a jejich cover „Witch Hunt“).

Toto album jsem si velmi rychle oblíbil, vokální linky jsou chytlavé, texty skvělé a nadání těchto tří muzikantů prostě úžasné. Ale jejich druhý zápis do rockových dějin (je obecně přijímané, že prvním zápisem bylo album 2112) měl teprve přijít.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Threshold - Psychedelicatessen

Threshold / Psychedelicatessen (1994)

horyna | 4 stars | 28.08.2019

Přesto, že jsem první etapu kapely (desky 93-97) stavěl vždy až za období se zpěvákem Andrew McDermottem, dnes se k nim začínám zase vracet a dokonce v nich nacházet velké zalíbení.
Psychedelicatessen znám krátce po tom co vyšla, a i když mě tehdy ve srovnání s Woundedd Land mírně zklamala, dnes tak kritický zdaleka nejsem a poslechnu si ji daleko radši než některé poslední nemastné výtvory Threshold. Dokonce i zpěv Glynna Morgana nevidím tak kriticky a na rozdíl od Jiřího mě daleko více imponuje jeho mladická vitalita a nevyzpívanost, než jeho dnešní tvrdší, lehce zaměnitelná poloha.

Threshold mírně uhnuli z té své progresivní koleje a přidali trošičku hutnosti, drsnější spodek, tvrdší riffy a nabroušenou razanci. Jejich pojetí progresivního metalu je pořád dost individuální a silné. Je to takový krok, nebo řekněme přerod k Threshold, jaké máme zafixované z desek Clone – Dead Reckoning.

Na albu se dá lehce vystopovat několik dvojic, které tvoří skoro dokonalý pár:
Progresivně velkolepě prokomponované a hravé perly Into The Light versus Devoted. Baladické krásky Under The Sun versus Innocent, výpravné a hutné čísla Sunseeker a A Tension Of Souls, nebo intenzivní Will To Give spolu s Babylon Rising tvoří velice silné dvoj-uskupení kráčející touto nahrávkou se vztyčenou hlavou.
I zde není autorství skladeb (jak tomu bude v časech příštích) pouze na dvojici Groom/West, ale zapojení kytaristy Nicka Midsona a basáka Jona Jearyho skýtá příjemná kompoziční osvěžení.

Psychedelicatessen dýchají čerstvějším a ostře syrovějším zvukem, než na který jsme u Threshold zvyklí. Znovu se opakuji, ale při srovnání kvality a kreativity tohoto a posledního díla kapely, je alespoň pro mne vzájemný rozdíl obrovsky propastný.



» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold

Foreigner - Foreigner

Foreigner / Foreigner (1977)

horyna | 5 stars | 27.08.2019

Britsko-americká formace Foreigner platila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, především pak v průběhu těch nechvalně známých osmdesátek, za naprostou špičku v oboru pompézního rocku a A.O.R. Kralovali žebříčkům prodejnosti, plnili obrovské stadióny a jejich singly se umísťovali na předních příčkách hitparád.

Život jim vdechl dřívější kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který tenkrát v rozjeté kapele, avšak po krátkém rozpadu nahradil Luthera Grosvenora. Společně s ex-Crimsoňákem Ianem McDonaldem a novou tváří Lou Grammem povstal "Cizinec". Jedna z vůbec neúspěšnějších formací Ameriky osmdesátých let.

Ovšem jejich debutní materiál má ještě daleko do pompy a pop-rockové nabubřelosti discotékového desetiletí. Vyšel v roce 1977 a stavěl spíše na progrockovém předobrazu, než na hymnách a baladách prvního plánu, které lámali dívky v kolenou. Nejen jejich debut patří mezi fortelně odvedenou práci s odbočkami k art rocku, soft rocku a právě odlehčenému hudebnímu stylu, který se vzápětí zformuje pod záštitou – rock pro dospělé.

Angažování malého kudrnatého chlapíka s hlasem jak zvon, se ukázalo jako ten nejlepší tah, který mohl Micka potkat. Střetli se ještě během jeho členství ve S. T. Lou měl sice kapelu Black Sheep, ale neodolal pozvání na konkurz k Foreigner a práci shoutera také dostal. Po vydání druhého alba prolétla éterem zpráva, že Lou Gramm má hlas, který by mu mohl i Robert Plant závidět.

Z mega úspěšného alba, které jen v Americe obdrželo pětinásobnou platinu vzešla čtveřice brilantních singlů. Ale pokud tuto desku dobře znáte a máte ji rádi, při jejím poslechu vám musí cvrnknout do uší, že singlem by zde mohla být jakákoli píseň. Celá desítka je velmi velmi vyrovnaná a také silná.
Pochopitelně čtveřice Feels Like the First Time, Cold as Ice, Starrider a Long, Long Way from Home, je bez zkrupulí okouzlující. Osobně mám také velmi rád The Damage Is Done, Woman Oh Woman, nebo Fool for You Anyway. Prostě a jasně tady platí, co skladba to perla.

Je sice pravda, že Mick není bůhví jaký kytarový všeuměl a technik, jeho hra je však velice funkční a pro účeli Foreigner i dostačující a osobitá. Důležitá je u něj i celé kapely rovina skladatelská. V té Foreigner doslova explodovali a proto tedy ten kýžený úspěch. Hold ne každý dokáže napsat hit s velkým H.

» ostatní recenze alba Foreigner - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Black Sabbath - 13

Black Sabbath / 13 (2013)

martin.b | 1 stars | 26.08.2019

Nastal čas, abych doplnil a tím i zkompletoval svoji procházku po studiových albech Black Sabbath, která na tomto webu započala už v roce 2007 i o toto album. Jedná se, aspoň doufám, o jejich poslední studiovku a myslím, že není vůbec není špatné udělit si časový odstup od zveřejnění finálního resultátu. Na novou desku Sabbath jsem se tehdy těšil opravdu moc. Až tak, že jsem si nechal poslat z USA speciální "best buy" edici s bonusovou skladbou navíc, která na žádném z evropských vydání pravděpodobně nebyla. To aby mě snad něco neuniklo. Jedná se o skladbu Naiveté in Black a mimochodem za tu super edici vůbec nestojí.

Předrecenzenti zde tehdy po vydání alba přispěchali s velkým množstvím vesměs pozitivních hodnocení, snad pod dojmem čerstvé novinky. Nakonec jejich názory samozřejmě respektuji a chápu. Vše by se dalo shrnout slovy jako: legenda, klasika, rozlučka... Až potud je vše v pořádku. I já jsem toto album hodnotil nejvyšším počtem imaginárních hvězd, ale to ještě předtím, než jsem si ho vůbec a později i dobře poslechl. Postupem času moje nadšení opadalo a dnes mě třináctka přijde skoro jako podvod na příznivce kapely. Dobře, nebudu generalizovat a opravím se. Podvod na mě!

Legenda je na třináctce tak kompozičně bezradná, že prakticky jediné co kromě vzpomínek nabízí, je košík bezduchých, oposlouchaných a nostalgických riffů, které jsou navrch zvukově špatně (made in Rick Rubin) ošetřené. Album se mi poslední čas už vůbec nechce poslouchat. Sálá z něj tuna nostalgie, rutiny a toho, že přesně věděli, co mají pro spokojenost skalních fandů kapely udělat. Takovýmto Black Sabbath už prostě nevěřím.

Jednu hvězdu v hodnocení bych i přidal. Je tam přeci jen Ozzy, i když podává bezkrevný a unavený výkon. Ale tu hvězdu hned zase musím sebrat za to, že tam není Bill Ward. Ať už je to z jakéhokoli důvodu, nemůžu jeho nepřítomnost na finálním albu akceptovat - bez ohledu na slušný výkon námezdního bubeníka Brada Wilka.

Z pohledu kompletní tvorby Black Sabbath, musím zároveň upravit moje hodnocení předchozího studiového alba Forbidden, kterému jsem tehdy udělil jednu hvězdu a s odstupem let počet zvýšit na dvě. Protože tam tehdy byla alespoň snaha s kapelou ještě něco dělat a někam jít. Na albu 13 není prakticky nic a srovnávat jej s klasikou ze sedmdesátých let je podle mě myšlenka naprosto zcestná. S tímto albem by se Sabbath nestali slavnými v žádné éře jejich působení na hudební scéně.

Z působení Black Sabbath mám s odstupem mnoha let nejraději dobu od stejnojmenného alba po Never Say Die. To byla jejich pravá tvář. Právě toto období je dostalo tam, kde jsou až dodnes. Žádné jiné. Kompozičně na vysoké úrovni, dobré nápady a bezstarostný život mladých a řádně divokých rockerů. I alba Heaven and Hell a Mob Rules jsou dobrá, ale kapela je najednou jakoby ukázněná a profesionální. Údajně za to mohl Dio a nemám nic proti tomu. Na dalších albech se ale jedná o kapelu, která je už pevně v rukách Iommiho a tím je dán i její další směr. Původní parta se rozpadla a s ní i myšlenky a idea. Název Black Sabbath na těchto albech chápu více jako obchodní značku, než jako skutečnou kapelu tohoto názvu. K nahrávkám z tohoto období se také vracím asi nejméně, byť se mnohdy jedná o velmi kvalitní materiál.

Bez ohledu na "hvězdičky" ale Black Sabbath stále miluji a vždy budu jejich velký fanoušek. S touto kapelou prakticky už přes třicet let stárnu a tak to i zůstane. Nakonec i přes tuto nešťastnou třináctku.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar

Gilbert, Paul / Behold Electric Guitar (2019)

horyna | 3 stars | 26.08.2019

Nějaké to kytarové album si občas rád poslechnu. Mezi rockovými kytaristy stojícími na vlastní noze, si u mne nejvýše hoví Joe Satriani. To je ta nejvyšší osmitisícovka. Několik metrů pod ním se snaží nad mraky vyšplhat celý tábor podobně orientovaných umělců, jejichž mazlíčkem je šestistrunné pádlo s hmatníkem. Sporadicky vydá dobrou desku třeba Steve Vai a v mezičase se mezi několik obrů prodral také kytarista pana velikého, neboli Mr. Big, Paul Gilbert. Jeho poslední desky si pravidelně kupuji a tak jsem samozřejmě nevynechal ani tu aktuální.

Paul jich má na svém kontě už slušnou zásobu a tak se nemusí ničím limitovat a hrje si to svoje, lajcky řečeno - pro radost. Každá z nich je svým způsobem jiná. Někdy je u něj hmatatelnější příklon k jazzu a fusion, občas nahraje desku předělávek a někdy si jen s chutí za-rockuje. Letos, po delší odmlce zvolil model čistě instrumentální a ve dvanáctce novoučkých kompozic nechává zpívat pouze svůj nástroj. Po minulé, čistě rockové (občas až rock ´n ´rollové) desce, je tahle nálož pestřejší, ale také hůře stravitelná. Paul je brilantní technik, avšak prvotním příznakem většichny skladeb je jasná melodie. Na její struktůře jsou písně postaveny a od té se také odvíjí další děj.

Všechny ty drobné nuance se poodkrývají postupně a velmi pomalu. I několik prvních poslechů zanechává v divákovy stále ten stejný dojem zmatku a galimatyáše. Ale když dáte nahrávce skutečný čas k její absorubci, postupně v ní nalézáte zalíbení a možná i návyk. Dalo by se konstatovat, že pro letošek Paul namíchall Satrianovsky podobný hudební koktejl, který nejde uspěchat a který dozrává velmi pomaloučku.

První Havin' It má rockové břity, jasnou melodiku, ale vespod bublá jazzový feeling který vytváří nepokojně hravý klavír.
Ve druhé I Own A Building natahuje Paul krásně tóny až k nebi, aby je vzápětí vystřídal technicko zběsilým během po hmatníku. Romantika kontra technika.
Everywhere That Mary Went je klasický rock-fusion made in Gilbert.
Love Is The Saddest Thing – tady úplně slyším mistra Satrianiho. Inspirace je zjevná v melodii i harmoniích. Tempo je kvapíkovské, plné neustálých změn rytmů a různých modulací.
Sir, You Need To Calm Down – krom začátku to má znovu Satrianovského ducha, ale další přísun melodií vyznívá osobitěji.
Po oddychovce Let That Battery Die, přichází klasické stařičké delta blues, neboli píseň Blues For Rabbit.
Every Snare Drum je romanťárnou a A Snake Just Bit My Toe spíš nudou. Krev rozproudí až rockově odlehčená desítka I Love My Lawnmower, pořádné fusion od podlahy A Herd Of Turtles a povedená tečka Things Can Walk To You.

Dobrá deska pro náročnější posluchače kytarového stylu. 3,5*

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Fear Factory - Demanufacture

Fear Factory / Demanufacture (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 25.08.2019

V půli devadesátek kulminovala vlna elektro industriálních a EBM sebranek typu KMFDM, Ministry, Skinny Puppy, Marilyn Manson a podobných divočin. Každá kapela měla trochu jiný recept, jak zaujmout své fandy a plnými doušky využívala ke zhutnění svého projevu metalického zvuku kytar.

Do tehdy uzavřeného a poněkud konzervativního světa thrash, death, hardcore metalu však reciproční průnik elektronických zvuků probíhal v té době jen velmi okrajově. Jedním z průkopníků byla i americká kapela Fear Factory, která za pomoci vizionářského studiového technika a hudebníka Rhyse Fulbera (Front Line Assembly), který je inspiroval a nahrál klávesy do skladeb k velké nelibosti producenta Colina Richardsona.

Zpěvák Burton C. Bell déle inovativně ve většině skladeb zabudoval melodické refrény či pasáže, android nazvaný Raymond Herrera vyprodukoval rytmický podklad nerozeznatelný od stroje a drtivou, mnohokrát vrstvenou thrash kytaru a basu dodal Dino Cazares.

Výsledkem je industriálně laděný thrash metal ozvláštněný klávesy a různými elektronickými ruchy, který spolu s kontrastně melodickým zpěvem způsobil v tomto stylu malou revoluci.

Nejzářivějším příkladem této kombinace jsou fláky Self Bias Resistor, Replica nebo Pisschrist. Přímočarou napalmovou apokalypsou přináší New Breed a H.K (Hunter Killer). Zcela mimo kategorie je nádherná elektrometalová symfonie trvající skoro deset minut.

Z dnešního pohledu vidím i pár menších nedostatků. Třeba zařazení coveru Dog Day Sunrise od slavných elektro industriálních pionýrů Head of David, kde zpěvák čistě zpívá. Chápu, že firma chtěla něco jemnějšího, co by mohla použít na singl, ale mě tam ta skladba nesedí. Body Hammer a Flashpoint mi přijdou méně nápadité a jejich vyřazení by snížilo pocit recyklace zavedeného modelu a zkrátilo trochu přepálenou stopáž 56 minut.

Závěrem : na rok 1995 pionýrské dílo elektro industriálního metalu s naprosto přepychovým zvukem a bezkonkurečně naostřeným a hutným zvukem kytar, kterému v té době dovedla konkurovat maximálně tak Pantera. Ta však postrádala onen nezaměnitelný progresivní scifi zvuk skloubený s melodickými pasážemi.

Ač poslech podobných kapel není v současné době u mě častým jevem, tak podobné milníky, které přinesly něco nového a neotřelého plně uznávám a jednou za čas s chutí poslechnu.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Demanufacture
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

McLaughlin, John - The Promise

McLaughlin, John / The Promise (1996)

stargazer | 4 stars | 25.08.2019

Příliš mnoho kuchařů zkazí polévku. Toto pořekadlo však neplatí pro album Promise, kde hraje na dvacet hostů. Bylo nahráno ve studiích v různých částech světa. Co se týče finálního zvuku, tak to není vůbec znát.
Desku otvírá vynikající duel Jeffa Becka a McLaughlina. Album je žánrově velmi rozmanité, elekrické kytary střídají akustické, blues střídá jazz pak trochu etnického jazzu , flameca, jazzrocku, klasického pojetí hry, prostě jak se říká, každý pes jiná ves. Ovšem album vůbec nepůsobí roztříštěně, jednotlivé tracky jsou vyplněny takovou hudební vatou, jakýmisy intermezzy a celé je to propojené v jeden logický celek. Na desce si zahrál také Sting, ale velmi krátce.
The Promise je výborné album, ukazuje McLaughlinův široký hudební záběr, průřez žánry, jeho kytarovou genialitu. Dávám čtyři stáry.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - The Promise
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Elefante, John - On My Way to the Sun

Elefante, John / On My Way to the Sun (2013)

luk63 | 5 stars | 23.08.2019

Znáte Kansas? Asi všichni, že. A jejich alba "Vinyl Confessions" a "Drastic Measures"? Ta už asi zná méně fanoušků progrocku. A cože mají společného s Johnem Elefantem a jeho deskou "On My Way to the Sun"?

V roce 1981 John na tři roky nahradil v Kansas zpěváka Steva Walshe - a to rovnocenně, řekl bych. Později zúročil své zkušenosti z turné a studia a v 90. letech natočil tři víceméně poprocková sólová alba, a to vůbec ne špatná. Ale to dosud nejlepší přišlo až po čtrnáctileté odmlce, když se rozhodl navázat na své Kansas období recenzovaným počinem.

John Elefante je majitel výrazného hudebního talentu, příjemného hlasu a je opravdu výborným skladatelem. Kromě toho zde obsluhuje kytary a klávesy. Jednotlivé skladby neumím v tomto případě samostatně popsat a ohodnotit, ani to nepovažuju za potřebné. Album vnímám od začátku jako velice jednolitý celek. Skladby mají rockový potenciál a drajw, výraznou melodičnost, jsou poměrně složitě strukturované a nemají tzv. hluché pasáže (někdy jim říkáme vycpávky). A ještě jeden odkaz na milované Kansas - housle Davida Ragsdalea.

Já s čistým svědomím tvrdím, že se touto deskou z roku 2013 Johnu Elefantovi povedlo navázat na svou zkušenost z Kansas (asi i překonat - tuhle desku řadím vedle nejlepších alb Kansas), a že se vypjal k vytvoření mimořádného progrockového počinu, který zaslouží naší plnou pozornost, a který John asi jen tak snadno v budoucnu nepřekoná. Pokud se někdy ještě odhodlá k natočení dalších alb, budu moc rád, když bude pokračovat ve směru, který vytýčil svou Cestou ke slunci.


» ostatní recenze alba Elefante, John - On My Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny Elefante, John

Arena - The Cry

Arena / The Cry (1997)

horyna | 3 stars | 23.08.2019

Tohle zvláštní ep, nebo přesněji řečeno kompilaci seskládanou z instrumentálních částí/skladeb nalézajících se na dvojici předchůdců Song From the Lion Cage a Pride, jsem si do výbavy pořídil teprve nedávno. A to přesto, že britské Arena poslouchám už dobré dvě desetiletí. Kdysi dávno jsem jej sice slyšel, ale tehdá mi jeho nákup přišel jako naprostá zbytečnost.

Dnes už to vidím a hlavně slyším krapet jinak. Zřejmě pod tíhou malinko rozpačitých pocitů z obou posledních studiovek, které starší tvorbě Arena zkrátka konkurovat nedokáží, se stále častěji ohlížím i do minulosti tohoto souboru, právě k dvojici nahrávek, jež stáli na startovním roštu v polovině let devadesátých. Kapelu Arena jsem měl dlouhatánskou dobu zaškatulkovanou jako soubor tří výsostně nejvelkolepějších desek, jaké kdy prog sektor dostal. Alba z let 1998-2003 + Pepper´s Ghost navíc, si u mne stojí absolutně nejvýše, jak jen mohou. A vlastně těsně pod řadím i desku Seventh..., ale první dvě studiovky jsem dlouho opomíjel a podceňoval. Dnes je mám rád takřka stejně jako jejich následovníky, sic mají archaičtější zvuk, kompozičně nejsou tolik vyzrálé a kapela hraje v jiném složení, než jaké mám rád, ale co... Jde přece o skladby samotné, a ty se povedli.

Jsou propletené množstvím kratších meziher I-IV na debutu a V-VIII na Pride. Právě z nich je sestavena nahrávka Cry s jednou kompletně novou skladbou v závěru a upravenými fragmety oněch částí. Něco se překopalo, něco ponechalo v nezměněné podobě. Zvukově spadá deska mezi Pride a Vistitor, což znamená - zlatá nezkreselná léta devadesátá. Tento zvláštně poskládaný derivát sebe sama hraje především na atmosféru. Ta vyznívá velice sugestivně, podmanivě, působivě...zkrátka Arenovsky dokonale.

S hodnocením desky je to trochu složitější, jelikož nejde o nahrávku ucelenou, ani novou. Je to takový malý drahokámek pro sběratele a fajnšmekry Nolan-ovsko/Pointer-ovských Arena. A rovněž se zde poprvé (nejspíš jen v několika momentech) představuje nová, a pro hvězdnou budoucnost souboru nepostradatelná persona, kytarista John Mitchell.

» ostatní recenze alba Arena - The Cry
» popis a diskografie skupiny Arena

Pendragon - Kowtow

Pendragon / Kowtow (1988)

EasyRocker | 5 stars | 22.08.2019

Pendragon byli v osmdesátkách jedni z křestních otců ostrovní "nové" artrockové vlny. Spolu s Marillion, Arenou, IQ, Twelfth Night nebo Pallas těží dodnes právem z už legendárního statusu.

Startovní výstřel Saved by You je přesně v pompézním osmdesátkovém duchu. Průbojný Barrettův hlas a romantická nálada je ale to, co můj duch potřebuje pro relax. The Mask je krásný posmutnělý kousek, ukazující plně pestrost a sytost Nolanova klávesového parku. Jednoduchá dobová rytmika Time for a Change může sice odpuzovat, ale pod touhle slupkou pozorné oko najde krásné klávesové a kytarové kudrlinky. Zadumaná, citlivá krása I Walk the Rope už je jedním z vrcholů alba, i díky sedmdesátky přivolávajícímu saxu Julian Siegel. Baladu 2 AM zvedá vysoko nad průměr úžasně klenuté Barrettovo hrdlo. Nolanovy klavírní údery následuje Barrettova smutnohra na pražcích strun. To, co následuje v sedmi minutách, je pro mě neuvěřitelným artovým přeborem, zvoucím se Total Recall. Nejdelší položkou je skoro jedenáctiminutová The Haunting, a i název napovídá, že nejde o pouťovou veselici. Ač se tu Barrett prosadí několika sóly, prostor ovládne Clive Nolan, a jeho výkon je osudově neústupný. Dočkáme se, na 80-ky vzácně, i obnažení rytmiky Gee/Smith. Solid Heart je spíše přímočará pecka, mířící přímo na solar plexus, melodie je ale neodolatelná. Závěr klasické verze patří devíti minutám titulní suity. Dramatický nástup kláves a hlasu, skladba projde několika tempovými zvraty a nabývá monumentální podoby. Finále je přece krásné - akustický přelom je předkrmem před závěrečným Barrettovým řáděním v hrdle i na strunách, ustupujícím do pozadí.

Tahle družina se u mě nakonec mezi shora uvedenými soubory prokousala na čelo. Ano, raná klávesová podoba tu má spoustu odpůrců mezi náročnými progery. Taky to naprosto chápu. Je to nostalgie vzájemné protnutí v mozkovně i srdečních chlopních - sežral jsem jim Kowtow, The World, ale i Pure. To vše jsou různé odstíny jejich hudebního plátna. Mezi 4 a 5, ale za tu působivost dávám 5. A teď ať klidně dostanu výprask!

» ostatní recenze alba Pendragon - Kowtow
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Elephant9 - Silver Mountain

Elephant9 / Silver Mountain (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2019

Na čtvrtém studiovém albu Elephant9 pokračuje ve spolupráci s prog rockovým kytaristou Reinem Fiskem (např. Landberk, Morte Macabre, Paatos). Ten si v kooperaci s hudebně jinak zaměřenými soubory uspokojuje své choutky po různých stylových změnách.

Na této desce jako by během jamování ztratili pojem o čase, neboť celková stopáž pěti uvedených skladeb nabobtnala bezmála do délky 76 minut, což je po okraj naplněné CD a prostor dvou vinylových kotoučů.
Z alba mám pocit, jako by se jazz rockeři snažili vtěsnat do určitých progresivně rockových schémat a to celé okořenit pořádnou dávkou experimentu a psychedelických postupů.

Occidentali (10 min) a You are The Sunshine of my Life (14 min) jsou pro mě poněkud rozvleklé prog fusion, následující Abhartach a Kungsten je psychedelie jak vystřižená z počátku sedmdesátek.
Závěrečná The Above Ground Sound (22 min) je kompilátem všech výše zmiňovaných postupů, ve které se prolíná ekvlibristika jazzových hráčů s psychedelickými i prog rockovými pasážemi, taková jazz rocková reminiscence na psychedelické Flojdy.

Není to deska na mejdany, nebo do auta, ale na soustředěný poslech do sluchátek pozdě v noci. Není třeba ani žádných chemických podpůrných látek, při správném požití se omamné účinky jistě dostaví.

Závěrem : tato deska Elephant9 mi přišla v několika pasážích zbytečně moc rozevlátá ve stopáži, na druhou stranu v tomto žánru je třeba náladu budovat postupně.

» ostatní recenze alba Elephant9 - Silver Mountain
» popis a diskografie skupiny Elephant9

Discipline - To Shatter All Accord

Discipline / To Shatter All Accord (2011)

horyna | 0 stars | 22.08.2019

Mezi tělesa produkující výrazně těžší hudební formu stran pochopení celkového obsahu, a řekněme určitého poselství směřujícího k divákovi, řadím mimo jiné i americké kombo Discipline. Muzika vytvářená tímto svéhlavým sdružením je těžce progresivní a velmi obtížně stravitelná. Našel jsem si ji kde jinde než tady, na Progboardu, a velmi opatrně si pořídil dle jiných i mne samotného masterpiece kapely, desku Unfolded Like Staircase. Musel jsem vynaložit hodně úsilí i času, abych do tohoto nesnáze prostupného světa nějakým způsobem proniknul a alespoň částečně jej pochopil. Pak přišla recenze a dozrávání. To trvalo ještě mnohem, mnohem déle, zhruba nějakých 12-18 měsíců, během kterých na desku přicházela chuť v pravidelných periodách a během níž jsem tento dnes už můžu a musím říci skvost, konečně v plné míře pozřel a hlavně docenil. Suma sumárum, po více jak dvou letech jsem se "odvážil" objednat desku další – tuto.

Jelikož jsem už tušil o co půjde, překvapení nebylo na místě. Hlad ano, překvapení nikoli. Po pětici poslechů můžu celkem předvídatelně konstatovat, že Discipline neuhnuli ze svého vytýčeného směru na dvojici předchůdců ani o píď a do této, za velmi dlouhatánskou dobu vyprodukované nahrávky, nechávají diváka znovu velmi obtížně pronikat. Jednotlivé písně nepřekvapí ani tak svou délkou (vcelku běžný mustr na prog rock), jako svou technickou náročností a precizním přístupem k tématům, muzicírování a skladatelské práci všeobecně. Výstavba a aranžmá jednotlivých tracků je na vysokém uměleckém stupni, což nepřipravenému posluchači musí zákonitě způsobit velké žaludeční obtíže. Vnitřní melodika, která působí jakoby neexistovala, drží písně při sobě, ale je zaobalena složitými hudebními postupy a krkolomností tempových zvratů, stopek a různých přechodů do odlišných, na první pohled nesouvisejících pasáží. Je to ten známý Van Der Graaf-ovsko Crimson-ovský model, při jehož poslechu nedostanete nic zadarmo a vaše soustředěnost je neustále těžce zkoušena. Desítky dalších návštěv jsou tu potřeba stejně jako u Hammilovců, a výsledné pocity nebývají zase tolik odlišné. Něco vás stále popohání se desce opakovaně věnovat i když nemáte chuť a dlouho zůstáváte zatvrzelým skeptikem. Chce to prostě fůru a fůru času.

Známkování je v tomto případě bezpředmětné i když se mi deska líbí, či teprve začíná líbit, pamatujji si sotva pár útržků a fragmentů. Podobně jako u díla předešlého jej docením až za několik měsícu, či let. Ale jedno vím už dnes bezpečně, bude to znovu stát za to, se k takovému dobrodružství opětovně vracet:-)

» ostatní recenze alba Discipline - To Shatter All Accord
» popis a diskografie skupiny Discipline

Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival

Creedence Clearwater Revival / Creedence Clearwater Revival (1968)

| 4 stars | 21.08.2019

Debuty kapel jako jsou Lynyrd Skynyrd, Led Zeppelin, Black Sabbath, nebo právě CCR jsou fascinující. Mají své opodstatněné kouzlo. Ne každému se však podaří hned napoprvé sestavit tak přitažlivou sírku písní jako jim. Kredencům to vyšlo. Povedený debut s půlkou autorských a půlkou převzatých věcí. Kapela dodala okamžitě definovaný styl(I Put A Spell On You)s vlastním ksichtem. Stala se miláčkem davu a předním interpretem country rocku.


Pokud existuje nějaká špička v jejich tvorbě, tuto kategorii zabírají až další desky. Debut není tolik hitově profláklý, ale takové skladby jako klasika The Working Man, Ninety-Nine And A Half, Porterville, nebo Walk On The Water se v dalším období CCR už nezadařily. Po slavném-neslavném debutu přišla alba jako hrom. Vše začalo už tady.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 21.08.2019

Nové album The Regal Bastard Nada Sylvana zní opět trochu jinak, než jeho předchůdce. Desku od desky je Sylvanův pěvecký projev civilnější, jako by se snažil nejen hudebně vymezit vůči svému velkému vzoru – P. Gabrielovi. I v hudbě je sice esence Genesis stále všudepřítomná, ale až v jakémsi druhém plánu...

Nad napsal devět působivých skladeb, hostující hudebníky netřeba představovat. Tady má zpěvák oproti jiným nespornou výhodu. Není snad větším snem pro autora, nechat své písně nahrát kytaristou Steve Hackettem, basákem Jonasem Reingoldem nebo třeba bubeníkem Nickem D'Virgilio ?

Nyní tedy v každém songu můžeme obdivovat jejich autorský vklad v podobě skvělých sól a různých parádiček. I když mají tři písně stopáž kolem sedmi minut a titulní The Regal Bastard končí skoro až po 13! minutách, nemám pocit zbytečného nastavovaní, tak jako v mnoha jiných případech. Aby byla nahrávka přístupná i pro běžného posluchače, který není jen ponořen do prog rockových vod, byl materiál svěřen Andersi Wollbeckovi, který se podobným způsobem angažoval i na předchozí desce. Ten rozvolnil a provzdušnil aranže v duchu moderního popu, tak jako u Army of Lovers, Vengaboys či Tarji Turunen.

Anders se tohoto úkolu zhostil na výbornou, takže výsledná kolekce písní umně balancuje na hraně mezi těmito světy a najde si fandy mezi příznivci obou žánrů. Mastering Douglase Carra nahrávce rovněž dodal moderní a současný zvuk. Z trilogie posledních desek je toto album průnikem rockovějšího Courting the Widow a popovějšího The Bride Said No a zároveň je i poslední z vampýří trilogie. To bohužel při neznalosti textů nemohu posoudit, údajně se však plánuje jakýsi výcuc nejlepších okamžiků z těchto nahrávek a převedení do live divadelního projektu. Uvidíme.

Závěrem : Toto album by mělo Nada dostat do širšího povědomí hudebních fanoušků bez ohledu na žánry, nádherně tajemný obal a skvělý zvuk je dalším plusem. Zájemci o skutečnou progresivní muziku se musí poohlédnout jinam, pro obdivovatele melodického soft rocku s progovým kořením by měl být poslech alba povinností. V rámci tvorby Nada Sylvana dávám čtyřku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Springsteen, Bruce - Western Stars

Springsteen, Bruce / Western Stars (2019)

Veronika | 5 stars | 21.08.2019

Při prvním poslechu jsem měla určité obavy z lesíků smyčců a písniček v melancholickém středním tempu, ale Springsteen moc dobře ví, kdy atmosféru oživit nějakou trochu hybnější písničkou (zde třeba Sleepy Joe´s Cafe, která jako by vypadla z pera Chucka Berryho). A ano, v prakticky všech písních se ozývají smyčce, že se člověk občas ohlíží přes rameno, kdy odněkud vyjede sedm statečných nebo aspoň Clint Eastwood, ale poslouchají se moc hezky, protože všechny mají hlavu a patu a nějaký nápad. Springsteen experimentující a hrající si se mi ve druhé dekádě 21. století líbí víc, než v bezpečném hájemství rocku s E Street Bandem.
PS.Zajímavost pro angličtináře: několik písniček začíná i končí stejným veršem a zmínky o prášcích...

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Western Stars
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Still Life - Still Life

Still Life / Still Life (1971)

horyna | 4 stars | 21.08.2019

Still Life na mne poprvé promluvili svým okatě květnatým, oku lahodícím obalem. Když jsem jej však otevřel, pod nánosem okvětních lístků jsem objevil strašidelně vyhlíženící nažloutlou lebku. Že by jedna z těch kapel věnující se okultní tématice? Podobně jako třeba Atomic Rooster, nebo jde jen o námět, jež by měl šokovat...? Netuším, ale originalitu bych tomuto propojení neodpíral.

Každopádně nástorojové obsazení bez kytary jen s hammondy mi spíš než na Uriah Heep ukazuje k podobně znějícím Beggars Opera. Still Life sic nejsou tolik ovlivnění klasikou, ale zvukově, atmosféricky a především díky zpěvu Martina Cureho jde o svébytně originální jednotku. Šestice skladeb postavena na souhře hammond/rytmika/zpěv, zní půvabně i působivě zároveň. Kapele to výborně šlape a v nápadech a aranžích může směle konkurovat i těm nejvyšším z nejvyšších.

Pro mne čistá čtyřka.

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life

Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash

Crosby, Stills & Nash / Crosby, Stills & Nash (1969)

EasyRocker | 5 stars | 20.08.2019

Trojice mimořádně disponovaných vokalistů, odpadlých z proslulých uskupení, vytvořila zcela zásadní těleso, které magnetizovalo okolí (jako Cream, ELP nebo LedZep) dávno před napsáním prvních akordů. Debut je pomníkem nejen amerických šedesátek a ztělesněním jejich nevinné, naivní atmosféry.

Úvodní skladba je skvěle plynoucí suitou - nejen názvem. Hlasy dokonale pasují nejen melodicky, ale i barevně a harmonicky. Je to nadýchaný softrock s folkovou polevou a Taylorovými pestrými perkusemi. Výrazným dobovým hitem je Nashův Marrakesh Express, vydaný i jako singl. Těží z báječně spjatých akustik a živých bicích Jima Gordona. Jednou z nejpůsobivějších skladeb závěru šesté dekády je akustická, mimořádně na city hrající Guinnevere. Z procítěného a soustředěného výkonu hrdel mrazí doslova v zádech. You Don´t Have to Cry dává znovu mimořádně vyniknout práci vokálů, atakujících nebesa. Pre-Road Downs ukazuje, že americká muzika je pevně zapřená v blues. Drsný, odvázaný kousek, kde se k hrdelním orgiím připojil i další host, Cass Elliot. Wooden Ships je dobovým, psychedelicky očazeným skvostem se spoluautorstvím Paula Kantnera ze spřízněných Jefferson Airplane. Je tak jakýmsi průnikem těchto dvou hudebních veličin, navíc čirou aranžérskou a rytmickou krásou. Lady of the Island je intimním osobním vyznáním Grahama Nashe. Stillsova Helplessly Hoping dokládá, že až se čas nachyluje, neztratili tito pánové nic ze své tvořivosti a mrazivé fantazie. Long Time Gone je Crosbyho parádní bluesovka, kde nad bouřící rytmikou vládne nejen jeho hypnotický hlas. Klasickou verzi uzavírá 49 Bye-Byes, vysoce kvalitní, návykové rockové řezivo. Stillsova basa a Taylorovy kotle jako "spodek" řádí jako vyšinuté. Taky bonusy neslevují z kvality - folk-bluesová Do For the Others, vokálně (skutečně beze slov!) i akusticky neskutečná Song With No Words a uměřenější folková čísla Everybody´s Talkin´ a Teach Your Children.

Pamětihodné trio hlasů s decentní příchutí folku, blues, klasického rocku i populární psychedelie. I Ahmet Ertegun si byl vědom, že to byl vedle LedZep životní zásek do špalku. Pohádkové tóny, báječně léčící rány a uzdravující šrámy na duši.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills & Nash

Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers) (1984)

jirka 7200 | 2 stars | 19.08.2019

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert

Manfred Mann's Earth Band - Watch

Manfred Mann's Earth Band / Watch (1978)

horyna | 5 stars | 18.08.2019

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Di Meola, Al - Scenario

Di Meola, Al / Scenario (1983)

stargazer | 3 stars | 18.08.2019

Když jsem se začínal zajímat o tvorbu Al Di Meoly /bylo to pár let po roce 2000/, na tohle album jsem nikde nemohl narazit. Nikde nebylo k sehnání, ani v obchodě, ani po cd bazarech. Měl jsem všechny jeho cd, jen v tomto případě byla díra. Nakonec jsem ho sehnal v zahraničí a těšil se co to bude zač. Už podle hudebníků jsem si říkal, že půjde o super album. Hammer, Collins, Bruford, Levin, samí moji oblíbenci. No, super album se nekonalo, krom Hammera ostatní hráli jen okrajově. Až na dva tituly, celé je to o tandemu Di Meola - Hammer.

Scenario je syntezátorová deska, některé songy by mohly hrát i komerční rádia. Ve dvou případech si Al zahrál i akusticky. Scenario je obbrazem své doby, půlky osmdesátých let, je oproti jeho pozdějším pracem celkem dobře stravitelná pro širší masy. Toto dílo není podprůměr, ani výborné, natož exelentní. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Scenario
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Huis - Abandoned

Huis / Abandoned (2019)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis

Alice Cooper - Love It to Death

Alice Cooper / Love It to Death (1971)

Martin H | 4 stars | 16.08.2019

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Cosmograf - Mind Over Depth

Cosmograf / Mind Over Depth (2019)

horyna | 4 stars | 16.08.2019

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

horyna | 5 stars | 16.08.2019

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Retropolis

Flower Kings, The / Retropolis (1996)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2019

Květinová společnost byla zrozená veteránem Roine Stoltem (Kaipa) v půli 90. let. Stáli by asi nejvýše, kdyby se mě zeptali, kdo z moderního progu mě uchvátil nejvíce. Ať vezmu alba jedno po druhé, vše dokonale tesané hudební příběhy.

Bruniussonův perkuzívní rytmus života uvede první skvostné Květinové dobrodružství - 11 minut titulní skladby, kde se město promění v chaotické hybridy mezi minulostí a budoucností. Dramatické vedení dává pod Stoltovými ostrými sólovými výpady a floydovskými relaxacemi nahmatat Salazarovy silové přechody. Ze samplů se vzedme průzračná hackettovsko-phillipsovská síť a jeden z nejlepších Fröbergových vokálních představení. Symbolicky i hudebně je totiž Rhythm of the Sea ekvivalentem neovladatelného moře, zosobněného lomcujícími riffovými vlnami. Rytmické dunění a je tu jedna z nejlepších položek, desetiminutovka More to This World. Začátku kraluje skvělý Tomas Bodin, pak zapojuje Roine Stolt vedle druhých kláves i typické kytarové omalovánky, i tady ale hoši rozjedou hudební orgie za masívní rytmické podpory. Akustický zlom za půlí je nepopsatelný, stejně jako mistr Fröberg. Po Bodinově působivé vsuvce Romancing the City dostává klávesový nestor příležitost vyřádit se v The Melting Pot - jeho nálety a přejezdy kralují jako chaotické roje robotů v ulicích Města. Zvony nás přenesou do Silent Sorrow, kde pracuje rockový grunt Květinových králů a nade vším opět kralují perkuse Bruniussona a pan Bodin. Skvostné varhany uvedou nářez The Judas Kiss. Tempo je přerývané, těkavé, atmosféra je neklidná - na pozadí jsou samplovány deklamace a psí štěkot. Pralesní bušení tu koexistuje s klávesami, z nichž jsou rvány útroby. Důkaz, že i Stoltovci to umí roztopit. Nervní, chaotická nálada pokračuje i v Bodinově "chemické", úchylné dělostřelbě Retropolis by Night. Flora Majora přináší po náročných minutách dlouho čekané zklidnění. Jednoduchá linka, jemný fusionový nádech, vynikající střídání více rytmických sad a hromové basové úhozy. Závěrečné kusy z dílny TFK jsou vždy něčím mimořádným. Nad tím, co je posluchačům zprostředkováno v The Road Back Home, dochází slova, nápady, myšlenky. Na devět minut našlehaná vroucná modlitba za Návrat domů; jejím křestním otcem není nic jiného´než památná Poslední večeře z pera Gabrielova souboru. Vstupní brána do nebe. Po rockové mezihře přichází po šesté minutě vyvrcholení za asistence dechů. Jeho vrchol a doznívání je nepopsatelné a zázračné.

Ačkoli Retropolis, s interesantní vizí bláznivého města, spadá do tvůrčích počátků TFK, už léta naprosto srdeční, slunečná, ale i mystická záležitost. Poskládání témat a vystupňování do orgastického vrcholu je mimo lidské chápání.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Retropolis
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Scorpions - Face The Heat

Scorpions / Face The Heat (1993)

horyna | 5 stars | 13.08.2019

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Tangerine Dream - Rubycon

Tangerine Dream / Rubycon (1975)

Gattolino | 5 stars | 12.08.2019

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Cure, The - Faith

Cure, The / Faith (1981)

EasyRocker | 5 stars | 12.08.2019

Otřískaná zákoutí anglického předměstí raných osmdesátek, postmoderna, městské anonymní peklo, otázky po Bohu a smyslu existence v opuštěné, rozbité svatyni, pak poklek v nejhlubším depresívním pekle. V rozpukaných, nateklých žilách tuny drog a svinstev nejhrubšího zrna.

´Klečím a čekám sám v tichu´. Gallupova drsná basa přináší úvodní zkázu a zmar, zvoucí se The Holy Hour. Nejen ve Svaté hodině, ale na celé ploše se jemně rozvíjí nejjednodušší motivy, zvuky, ozvěny, emoce a hudba jsou oholeny na samotný prazáklad.

Drtící kakofonie Primary naopak ušní bubínky klopotně míjí, aby je spláchla do nejbližší žumpy. ´Nevinnost spících dětí oděných v bílém´ - jenže tohle zápasí s fatálním sdělením, že se nic z šedi nemění...

´Šeptám tvé jméno v prázdné místnosti... vzdálené hluky, svaté hlasy´. K Other Voices nemám co dodat, čtyři a půl minuty Apokalypsy.

´Nikdy jsem si nemyslel, že bych našel sebe v posteli mezi balvany, ty sloupy - všechno lidi, kteří se snaží mě rozdrtit. Hladina temných jezer pluje jako beztvará a žádné prapory mě nevítají doma´. Ani pět a půl minuty očistce All Cats Are Grey není pro každého, to přísahám.

A jestli přežijete naprostou ránu bičem The Funeral Party, už to do konce nějak doklepete. ´Vždyť památka na dětské sny leží bez života a mizí, ruku v ruce se strachem a stíny pláču na pohřební oslavě´.

Doubt se nese v duchu Primary - upaluje a temných vizí a stínů prosvítá když ne naděje, aspoň odhodlaná agrese a vzdor.

´Shlíží ze dvanácti stop na potopu, hledí sama skrz vodu, samota roste a pomalu naplňuje její zmrzlé tělo, sunoucí se pomalu dolů´. Pětiminutová mantra The Drowning Man patří k nejpůsobivějším nejen na tomhle albu.

Sedm minut titulní Víry je snad nepatrným závanem touhy lidí po naději a světle, nebo ji odfoukne nekonečná temnota?. ´Nikdo z nich nezvedne ruce a nikdo ani oči, párty, kterou ovládla prázdná slova, se rozjíždí líp a líp. Jdu dál sám; s ničím jiným než Vírou´.

Ačkoli The Cure převážnou část své kariéry patřili do škatulky popu, není to zase tak jednoduché. S počátkem 80. let ovšem přišla trojice alb 17 Seconds, Faith a Pornography, zrcadlící dobu temna a drogami rozbitý psychický stav členů. Takhle vtělit destrukci do 36 minut, se snad nikomu nepodařilo. Nezapomenutelné.

» ostatní recenze alba Cure, The - Faith
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1) (1987)

horyna | 5 stars | 12.08.2019

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween

McLaughlin, John - Black Light

McLaughlin, John / Black Light (2015)

stargazer | 5 stars | 11.08.2019

V době vzniku alba Black Light bylo McLaughlinovi 73 let. Je neuvěřitelné, co člověk v tomto věku dokáže natočit. BL je deska nabitá energií, kde se prolínají styly jazzrocku, indie, funky, flamenca, a trochu blues a celé je to smícháno do luxusního koktejlu. John v některých skladbách vzpomíná na své, již zesnulé přátele a spoluhráče, kteří ho v jeho tvorbě inspirovali a hudebně s ním spolupracovali. Co se týče obalu alba, stojí za zmínku vnitřní obal CD, kde je vyfocen krk kytary Paul Reed Smith, kde je vyobrazeno po celé délce mezi pražci panorama Manhattanu, včetně dvojčat. BL je deska, kterou byh doporučil každému, kdo se zajímá o fusion a moderní jazz. Pro mě je to jízda do čtvrté dimenze. Musím dá 5 hvězdiček, nemůžu jinak.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Black Light
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

McCartney, Paul - Ram

McCartney, Paul / Ram (1971)

horyna | 5 stars | 11.08.2019

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Morphine - Cure For Pain

Morphine / Cure For Pain (1993)

jirka 7200 | 5 stars | 11.08.2019

Úspěch debutního alba Good motivoval kapelu k další práci. Do roka byly připravena další várka originálních písní, kterou kapela nahrála během 14 dnů ve studiu Fort Apache, kde si tehdy podávalo dveře mnoho podobných partiček – třeba Pixies, Dinosaur Jr. nebo Throwing Muses. Bohužel během natáčení odešel kvůli nesouznění s Markem a zdravotním problémům bubeník Jerome Deupree a poslední tři songy na novou desku musel nahrát nový člen Billy Conway.

Na druhém albu Morphine najdeme 11 písní, pokud nepočítám kratičké intro s outrem. Kapela nabídla komorní balíček songů, kde to občas i solidně rockově zajiskří (Buena, Mary Won't You Call My Name?, Sheila, Thursday). Z těchto skladeb jako by čpěl odér grunge či akustické alternativy, jako by se nějací jazzmani rozhodli v unplugged verzi tento druh muziky přiblížit svým fanouškům.

Z větší části se však setkáme s melancholickým a příjemně melodickým soft rockem s prvky ospalého jazzu. Při poslechu vám příjemně ztěžknou končetiny a po delší době máte stavy ne nepodobné, jako po použití morfia. Ač by se na první poslech mohlo zdát, že kapela ve složení, bicí, saxík a dvoustrunná basa, na kterou hrál Mark za použití bottlenecku, bude produkovat songy, které si budou v aranžích podobné, tak opak se stal pravdou.

Poslechněte si tedy třeba ospalý ploužák I'm Free Now. Navazující All Wrong vás okamžitě rozvlní, v In Spite of Me překvapí použitá mandolína, rozkuráží vás i akustický rockec Thursday. Po poslechu pohřební Let's Take A Trip Together zase zaručeně snížíte tepovou frekvenci na minimum. Naopak rozverná a titulní Cure For Pain může někomu připomenout našince Mňágu a Ždorp. A zrovna tak jsou zábavné jsou i zbylé songy.

Morphine rychle získali renomé, pod křídla je vzal label Rykodisk, což byla pobočka mamutího Warneru a po vydání desky vyrazili na světové turné.

Opět lahůdka s naprosto fenomenálním zvukem, který vynikne na kvalitní aparatuře. Ve studiu je saxofon nahrán do obou kanálů, nahrávka tak působí masivněji a více rockově.

Outro : Před několika dny uplynulo 20 let od úmrtí Marka Sandmana, kdo chce, může si připomenout toto smutné výročí poslechem některé jeho skladby.

» ostatní recenze alba Morphine - Cure For Pain
» popis a diskografie skupiny Morphine

Tangent - The Music That Died Alone

Tangent / The Music That Died Alone (2003)

EasyRocker | 5 stars | 09.08.2019

Album mezinárodní sestavy The Tangent s opravdu elitní sestavou hudebníků včetně trojice Květinových králů a VDGG-veterána Davida Jacksona. V roce 2003 se zrodila Hudba, která zemřela sama, a pořádně otřásla scénou umělecké hudby.

Po Tillisonově úvodu Prelude - Time for You přichází energetická melodická pecka Night Terrors s důkladným květinovým tandemem Reingold/Czorsz. Opět do zákoutí klapek hlavního principála nás uvede The Midnight Watershed, také Roine Stolt a Sam Baine se neobrali o sólový prostor. Emocionálně drtivá je In Dark Dreams, jeden z vrcholů kolekce. Jinak kritizovaný Tillisonův zpěv se tu vyvedl báječně. Melodické oblouky vrcholí překrásnými party Stolta, ale hlavně Davida Jacksona, který tu řádí jako za starých časů. Trojka náladových intermezz The Half-Light Watershed, On Returning a Sax in the Dark nesou krásný zpěv a kouzelné akustiky v květinovém duchu. Je tu i skvělý Jackson, který pak výrazně ovládá i Night Terrors Reprise, která navazuje atmosférami, klenbami a tvary, upomínající švédské čarostřelce. Úvod druhé části, Cantermemorabilia, je nejvíce ovlivněna tradiční fusion. Na běsnících bicích postupně po výrazném Jacksonovi dovrší kvalitní práci mr. Tillison. A nemáte-li klávesových náletů dost, Chaos at the Greasy Spoon vám budiž věčnou spásou. Ukázkou nesmírné bohatosti nápadů a motivů této desky je Captain Manning´s Mandolin, které vtiskl moderní tvář čaroděj Sam Baine. Up Hill from Here, osamocený díl třetí části, do sedmi minut dokonale dotažený hit v nejlepším smyslu toho slova. Všichni jedou až nadoraz v rockovém tempu, dechové mezihry skvěle obstaral opět s nejvyšší péčí Jackson. Poslední část uvádí Tillisonova paráda A Serenade. Volně navazuje neuvěřitelná Playing On - Reingoldova slapující a broukající basa připravuje orgastický souboj trojky Jackson-Stolt-Tillison s dokonale seřízeným Czorszovým parostrojem. Pre-history je hlavně ve znamení Tillisonových a Stoltovýh nájezdů ve spurterském tempu, opět ale ´květinově´ zvolní do závěrečné teatrální Reprise, kde se Tillisonův úpěnlivý hlas krásně doplňuje s dechovou sekcí a kytarou.

Palba, která v roce vydání jen těžko hledá konkurenci. Tangent dávkují jazzrockovou, klávesovou hostinu ve 4 dílech a čase, který nepřekročí 50 minut. Vše má dokonalé tempo a nasazení, až stříká pot - nikde nevydechnete. Nesmrtelný opus hned na začátek - to beru.

» ostatní recenze alba Tangent - The Music That Died Alone
» popis a diskografie skupiny Tangent

Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

Tomáš Rojt | 4 stars | 09.08.2019

Manic Street Preachers jedna z mých srdcovek a to počínaje albem " Everything Must Go". Rozpoznatelní jsou mezi tisíci ostatních kapel na první poslech, a to především díky vokálu Jamese Deana Bradfielda, jehož zabarvení, intonace a frázování jsou jen stěží zaměnitelné. Nejnovější titul vsadil na pestřejší, ale zároveň lékárnicky přesně dávkované aranže. Téměř každá z 12 skladeb si sebou nese hitový potenciál, přesto album jako celek drží pohromadě. Každý si tedy může vybrat svého favorita sám, bez otravného přehrávaní v rádiích. Tím mým je bezpochyby skladba „Vivian“ a ačkoliv se může možná zdát, že část refrénu jste slyšeli v nejmenované skladbě na asi nejslavnějším, nejznámějším a komerčně nejúspěšnějším ( dobrá kombinace,že ?) albu „ This Is My Truth Tell Me Yours“ z roku 1998, rád tento malý prohřešek promíjím. A to proto, že se jedná o silnou a vyrovnanou kolekci, které ocení nejen zarytí fanoušci, ale i ti, co zatím zůstali pouličním kázáním dosud nepolíbeni. Škoda jen, že trumpetové sólo Seana Moorea tentokráte chybí. I tak u ně za poctivé čtyři hvězdy !

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Molly Hatchet - Devil's Canyon

Molly Hatchet / Devil's Canyon (1996)

horyna | 5 stars | 08.08.2019

Soubor Molly Hatchet z floridského Jacksonville jsem objevil teprve nedávno. Kapela stylově patřící do jižanského sektoru mne k sobě nikdy ničím nepřitahovala. Osobní averze vůči jejich, pro mne kýčovitým obalům, byla určující překážkou a důvodem, proč se naše cesty doteď nikdy nestřetli. S rostoucím hladem a častým poslechem různých desek Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers Band, ale i stále trvající láska k velmi oblíbeným kapelám z ranného mládí jako jsou Tesla, či Cinderella zapříčinili, že jsem se postupně začal ohlížet po dalších zástupcích rocku zvaného southern. Na doporučení člověka v tomto "bussinesu" kovaného - koleg hejkala, jsem se odepnul od všech předsudků vůči recenzované kapele a pořídil si dle něj a možná i mnohých jiných jejich nejlepší nahrávku, desku Devil's Canyon.

Nebudu předstírat, že jsem se na desku netěšil. Těšil, dokonce velice a při letmém studiu jejich diskografie na internetu v době než dorazila, jsem rázem našel zalíbení i v jejich přebálkám. Když jsem pak Devil's Canyon vložil do přehrávače bylo TO tam okamžitě. Hned na první dobrou jsem nahrávce totálně propadl a cítil, že poslouchám jeden z nejlepších southern-rocků na trhu.

Deska mne od první chvíle cupovala na kusy svých úchatně živelným a dravým soundem. Její hutný, přesto famózně kolorovaný zvuk modernějšího hávu, dokáže posluchače oblažit neskutečnou vitalitou a elánem. Jednotlivé skladby mají drive, odpich, jsou bohatě vrstvené, pečlivě aranžované a plné skvostně nachumlaných nápadů. Kapela šlape na jedničku a na svém jedenáctiskladbovém menu servíruje jeden chutný pokrm za druhým.

Tím pravým synonymem pro jižanský rock, je hned úvodní palba Down from the Mountain. Skladba plná vkusných a energických kytarových vyhrávek a eskapád, šťavnatého projevu Phila McCormacka nepostrádá napětí i slušný tah na bránu. Stejnou sílu, ne-li ještě větší cítím i z druhé Rolling Thunder. Duo Ingram/Bassett nepolevuje ani na sekundu a tlačí do diváka ty nejlepší kytarové laufy jaké je schopno ze sebe vymáčkat. Titulní Devil's Canyon výrazně ubere plyn z tempa, avšak ne v oblasti melodiky. Píseň nepostrádá naléhavého ducha (znásobené sbory), přínosné harmonie dozdobené akustikou a obrovské charisma. Je to hymna se vším všudy. Mezi nejmelodičtější kusy desky patří Heartless Land i trochou boogie našminkovaná Never Say Never. Z řetězů má tendenci se urvat autorův osobní favorit, ve žhnoucích plamenech ukovaná odvazovka Tatanka-tady už nemá cenu všechny superlativy ani jmenovat, prostě bomba. Kapela ne a ne přestat, naopka, do další skladby přispsurtuje navíc klavír, který mrská klapkami pod náporem semdé Come Hell or High Water. A je to tu, konečně pramen uvolnění s baladickou slaďárnou The Look in Your Eyes. Jenže, po další boogie dupárně Eat Your Heart Out, tu máme kolikátý už vrchol desky, píseň The Journey. Výpravnou perlu rezonující pod nápory španělek, šlapající rytmiky a vyhrávek od pána boha, kde vypravěč Phil McCormack zcela systematiky a emotivně kormidluje naši bárku do zátoky blaženosti. Tohle je prostě jižanský Parnas.

Zatím nevím jak ostatní nahrávky, ale Devils´s Canyon = lahodně propečený flák toho nejlepšího jižanského bifteku. Tuhle desku ne že můžu, ale musím všem "lidem žijícím v těsném sepětí s přírodou" jen a jen doporučit. Klaním se a zároveň ospravedlňuji Molly Hatchet, hraje vám to parádně.

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Devil's Canyon
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

EasyRocker | 5 stars | 07.08.2019

Brilantní ostrovní parta, hnaná v této rané etapě ještě Latimerem a Bardensem jako hlavními mozky. Už debut byl výtečný a s každým albem kapela získávala respekt oddané fanouškovské obce. s I tohle našlapané dílo pracuje opět s koncepčním příběhem.

Aristillus je intro s vrstvenými klávesami Petera Bardense. Ten pak vládne přesvědčivě i v Song Within a Song - hned na úvod jedné z ´nej´ velbloudích pecek. Skvostně klenuté melodie a harmonie na precizním rytmickém základu vytváří sedm minut důstojně velebných hodů. Chord Change je klasickou technickou přehlídkou z etapy, která je už u Camel minulostí, ale stále okouzluje a přitahuje. Mistrovsky čistá Latimerova melancholie. Po banksovsky dokonalé vsuvce, vyvolávající Ducha vod, přichází potemnělá jízda Another Night, jen lehce odlehčena atmosférickými intermezzy. Už trochu předzvěst 80tkové hudební epochy s flétnou Latimera. Ta pak doslova ovládá mistrovskou Air Born, pětiminutový to gejzír pohádkově křehkého smutku. Neskutečně se zapojují i vokály všech čtyř členů. Závěr patří devítiminutové Lunar Sea, kde každý ze čtveřice ukázal světovou úroveň. Deštěm nasáklé Bardensovy duchny a měsíční oceán graduje do ničivého, chaotického finále Latimer vs Bardens, aby ta demolice zvolna odplula... Bonusovku uzavírá živá Preparation/Dunkirk z průlomové show v Hammersmith Odeon.

Vrcholné představení, které po zásluze dosáhlo největšího úspěchu v kariéře - 15. příčku v britském žebříčku. Na následném turné přichází Mel Collins, kapela pak překonává odchod Bardense a Fergusona, ale nenapodobitelný Latimerův "krásný sloh" zdobí jejich díla skálopevně dál. Srdcovka, už léta.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Dio - Strange Highways

Dio / Strange Highways (1993)

martin.b | 4 stars | 06.08.2019

CD jsem zakoupil již velmi brzo po jeho vydání.
V devadesátém třetím to, pravda, už takový problém nebyl. Zaregistroval jsem opětovné razantní změny v sestavě, hlavně na postu kytary se ukázala pro mě do té doby naprosto neznámá osoba jménem Tracy G. Dále mě velice zaujal cover alba. Vůbec nevím, co jím chtěl autor říct, ale je super. Prostě takový divný a hypnotický. Covery alb jsou pro mě prostě důležitou součástí kompletního dojmu z daného alba. Bohužel tuto nahrávku vlastním doposud "pouze" na CD. Původní LP verze je prakticky nesehnatelná za nějakou rozumnou cenu.

Ale k hudbě. Nemůžu si pomoct, ale mně se komerční "sebevraždy" tohoto typu většinou moc líbí (viz Iron Maiden a jejich deska The X Factor). Jde o album, které kompozičně i zvukově navazuje na předchozí Lock Up The Wolves a jde v mnoha směrech ještě o dost hlouběji. Takovou tíhu, vážnost a Diův snad nejdrsnější pěvecký projev vůbec jsem rozhodně nečekal.

Už první skladba Jesus, Mary, & The Holy Ghost je pořádný valivý nářez. Tentokrát žádný rychlý otvírák typu King Of Rock n Roll, Night People nebo Wild One. Dio je v některých momentech alba pěvecky až "přeexponovaný". Však poslechněte výborné skladby Firehead, Hollywood Black nebo One Foot in the Grave. Zpěvák do toho jde chvílemi až na 110% a jde mu to výtečně.

V případě Strange Highways ale není hudební obsah (zatím ještě) ani náhodou nudný. Na albu je totiž stále dost a dost nápadů, které z této nahrávky nedělají jen bezduchý riffový bigbít. Nejrychlejší skladba alba, pokud na ni někdo čekal, Here's to You, přichází jako předposlední a po ní snad nejuvolněnější skladba alba Bring Down the Rain. Je to závěrečné příjemné vydechnutí, po velice dobře strávené padesátiminutovce.

Strange Highways je asi nejvíc "heavy" album v diskografii Dio a mě se prostě moc líbí. Civilní, bez draků, duh a čarodějů...

» ostatní recenze alba Dio - Strange Highways
» popis a diskografie skupiny Dio

Lanzon, Phil - 48 Seconds

Lanzon, Phil / 48 Seconds (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 05.08.2019

Před několika dny vydaný druhý sólový počin současného klávesisty Uriah Heep se jmenuje 48 Seconds. Oproti jiným hráčům na klapky to zajisté není mnoho, ale vzhledem k vytížení Phila Lanzona ve své domovské kapele a k jeho dalším zálibám, mezi které patří malovaní nebo psaní je to tak akorát.

Phil se obklopil týmem muzikantů, kteří společně pracovali na výsledných aranžích. Najdeme tu opět pěvce Johna Mitchella (Arena, Frost, Kino, It Bites) nebo dalšího klávesáka Richarda Cottleho(Alan Parsons Project, John Parr) a spoustu popředních studiových muzikantů. Třeba i zmínit producenta a mastering inženýra Simona Hanharta (Asia, Marillion, Arena) a Richarda Cottleho (Alan Parsons Project), kteří vtiskli albu velkolepý a mohutný symfonický kabátec.

Po úvodním instrumentálním prog rockovém intru Azura ´s Theme přijde na řadu několik příjemných pop rockových vypalovaček hitových parametrů (In The Rain, Blue Mountain nebo Look At The Time).
Vybočuje komplikovanější a progresivnější Forty Line, která pod povrchem lehce maskuje swingové kořeny. Jiná je i muzikálová Rock n roll Children, podpořená dětským sborem. Road to London je vzdálenou parafrází Lady in Black.
Nemůže chybět ani řádná rocková balada - Face To Face.

Ústřední skladbu alba, titulní 48 Seconds měl Lanzon v šuplíku několik desítek let. Song se nenápadně krčí až na konci alba, ale zde platí přísloví „To nejlepší nakonec“ Epický, bezmála desetiminutový song o jedné z největších přírodních katastrof v historii Ameriky - zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Skloubení pompézního rocku Styx s melodickým prog rockem ve stylu filmového soundracku. To vše je podpořené bombastickým zvukem orchestru a dětským sborem.

Závěrem : druhé album klávesáka Phila Lanzona se příjemně poslouchá. Nečekejte žádný hard rock, pro něj si zajděte k Uriah Heep. I když v několika kouscích jistě náznaky této kapely také uslyšíte a klávesové party zní občas podobně. Zde je k mání sbírka soft rockových střípků hitových parametrů posypaná prog rockovým kořením. Mohutnost dodává albu bombastické aranžmá londýnského orchestru. Pčíjemné je i a několik odboček k jiným stylům, které jsem výše popsal.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - 48 Seconds
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil

Skoumal, Petr - Poločas rozpadu

Skoumal, Petr / Poločas rozpadu (1990)

swenik | 5 stars | 04.08.2019

Omlouvám se za "neurvalé" přidání pana Skoumala na progboard.

Ale když slyším tuto desku, je to pro mne jasný art. Ten pán nepotřebuje "kouzelníky" na bicí nebo kytary, on si vystačí úplně sám se svým aranžmá a textem zpívaným jeho hlasem..

Je nádherné to jeho nadšení po revoluci. Chci dál.. Geniální text, a ještě propracovanější hudba..

Hymnus o Svatém Václavovi, to snad netřeba komentovat..

On není jako Genesis či Pink Floyd, ale jeho hudba má velký přesah. Když Ota Petřina zpíval o Hemingwayovi, tak zrovna tak pan Skoumal dokázal zpívat o těchto událostech. Neuvěřitelně krásná hudba..

Za mne jasných pět hvězd, tady nelze dát méně. Kritikům se omlouvám, za mne je tohle naprosto výjimečné album, které nemá s popíkem nic společného..

» ostatní recenze alba Skoumal, Petr - Poločas rozpadu
» popis a diskografie skupiny Skoumal, Petr

Manic Street Preachers - Rewind The Film

Manic Street Preachers / Rewind The Film (2013)

swenik | 5 stars | 03.08.2019

Recenzovat toto album je pro mne tady v této společnosti tak trochu "za trest".
Ale nemohu si pomoct, mně se líbí a mám ho i na vinylu. Nemluvě o tom, že jsem "tehdy" byl v Lucerně, když MSP přijeli v roce cca 2014 do Prahy..

Jasně, jako první hráli samozřejmě "rádiovou" Motorcycle Emptiness, ale po ní už to přišlo - další jejich pecky. Bradfield shodil pár kilo a působil jako mladík. Ty jeho tanečky s kytarou přes šňůry, to už je klasika. Občas zastínil i Nickyho, který ve své kožené bundičce i s basou dělal skoky à la Tomáš Holý (či Petr Korda?). Zkrátka na mne kluci udělali na koncertu velký dojem..

Album jsem si poslechl před koncertem a přemýšlel jsem nad tím, co z něj zahrají. A pár skladeb skutečně zaznělo, což vůbec nebylo na škodu. :-)

This Sullen Welsh Heart - tak tohle je klasická "bradfieldovka". Mohl by i bez Lucy přijít klidně sám, jen s kytarou a rozezpíval by všechny v jakémkoliv sále. Ostatně v Lucerně to tak bylo. Sám s kytarou bez doprovodných vokálů to dal..

Show Me The Wonder - skladba s klipem, možná ta "hlavní" - pro někoho bohužel neschůdný popík. Ale mne ty žestě, melodičnost a hlas hladí.. Pro mne krásná skladba, hlavně v refrénech, kdy občas trubky maličko změní melodii.

Rewind The Film - titulní píseň desky. Hlas Richarda Hawleyho překvapí a je úžasný. O to více pak vynikne zpěv Bradfielda, když už máme pocit, že zpívaný refrén nebude a španělka tam sází jeden tón za druhým. Poprvé jsem měl pocit, že do toho Bradfield řízl hlasem až moc. Ale při druhém refrénu už ho člověk čeká a zase přijde překvapení, protože vystoupí o něco dřív a zpívá mnohem krásněji.

Builder Of Routines - tympanický úvod, pak opět jasný zpěv, ale neuvěřitelně pohodový rytmus ve stylu Beatles. Zkrátka další hitovka, ale nelze jim to mít za zlé. Bradfield ty melodie chrlí snad víc než kdysi Karel Svoboda u nás pro Karla Gotta..

4 Lonely Roads - tenhle song chápu tak trochu jako odpočinek od celé kapely. Rytmika - basa a bicí, to je hlavní devíza. O melodii opět nemá smysl diskutovat a Cate Le Bon to odzpívala krásně.

(I Miss The) Tokyo Skyline - další song prošpikovaný melodií a krásnými tóny kytar. Téměř bez bicích a přitom tak zpěvný, rytmiku supluje velmi jednoduchou basou Nicky Wire, překvapivě to funguje. A smyčce vždy v pravý okamžik. Stačí zavřít oči a relaxovat..

Anthem For A Lost Cause - opět nádherné melodie a kytara v plné parádě. Skromný kytarový začátek nás dostane přes Bradfieldův zpěv do refrénu a pak už je člověk v "zajetí". Těžko se to popisuje, ta píseň není nijak složitá, ale ta pohoda, co z ní vyzařuje, to jsem dlouho neslyšel. Možná naposledy u ELO..

As Holy As The Soil (That Buries Your Skin) - další melodická pohodovka. Tady mi MSP připomněli album U2 z roku 2000 All That You Can´t Leave Behind. Tam také co song, to potenciální hit..

3 Ways To See Despair - naštěstí přišla tahle píseň, kde Bradfield přestal "juchat" a kapela celkově zatáhla brzdu v melodiích a lehkosti. Tenhle song je totiž "těžší" a tak trochu odkazuje na jejich kořeny.

Running Out Of Fantasy - a po temnější písničce opět následuje melodická a kytarová "oddychovka" bez bicích. Bradfield zase ukazuje, že je zpěvák par excellence..

Manorbier - a konečně přišla má nejoblíbenější skladba z celého alba! Když jsem si hledal název, MSP v sobě opět nezapřeli svůj welšský původ. Je to vesnička s pevností (historii snad brzy zjistím). Ten temný začátek skladby a následné stupňování napětí s naprosto laciným drnčením do strun kytary, to nemá chybu. Miluji zde každý tón a hlavně bicí s baskytarou. Tuhle skladbu mohu opravdu doporučit i náročným posluchačům. Mimochodem refrén by mi seděl do filmu Trainspotting..

30-Year War - závěr samozřejmě ve velkém stylu s melodičností nám už tolik známou. Tady nelze nic vytknout. Kapela zkrátka využila všechny své přednosti dohromady a najednou.

Zvažoval jsem jestli dát plný počet nebo "jen" čtyři hvězdy. Ale hlavně ten předposlední instrumentální song mne zviklal, abych se přiklonil na 4,5 a zaokrouhlil to.. Tahle kapela mne už "dostala" mnohokrát, nerecenzoval jsem zatím jiná alby, ale mám s nimi zážitky, tak je to možná i trochu méně objektivní. Byť si myslím, že vyprodukovali spoustu kvalitní muziky. Není to nic průlomového, ale své místo tady navždy budou mít.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Rewind The Film
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Satriani, Joe - Engines Of Creation

Satriani, Joe / Engines Of Creation (2000)

stargazer | 3 stars | 03.08.2019

Období kolem roku 2000 bylo vrcholem elektronické taneční hudby. Tento styl zasáhl celý vyspělý svět. Není divu že tomuto fenoménu podlehl sám kytarový mistr Joe Satriani. Vydal se prostudovat tento styl a promítnout ho do své jinak rockové až metalové tvorby. Jeho fanouškům určitě spadla brada mezi prsa, když si koupili a pustili toto cd. Bylo to něco nového, něco co nikdo nečekal. Tato deska opouští rockovou hudbu a je postavena na samplování i když kytarové rify zní pořád rockově. Já tohle album mám rád, protože za prvé, bylo to moje první nebo druhé album, co jsem si od něj pořídil a za druhé, v té době mě taneční elekronická hudba bavila. Joe však brzo zjistil, že tudy cesta nevede a vratil se k jeho klasické tvorbě. Všem jeho fanouškům musel spadnout kámen ze srdce, když vydal následně výborné Strande Beatiful Music. Engines Of Creation je malým odbočením z celkově vyrovnané rockmetalové diskografije Satrianiho. Díru do světa neudělala ani ve světě ani na progboardu/nikdo ji nehodnotil a ani hvězdy nemá,až doted/, ALE musím vyzdvihnout,že spojení taneční hudby a jeho hry se povedlo. Kdo by to čekal. Dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Engines Of Creation
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson

Davis, Miles / A Tribute to Jack Johnson (1971)

Martin666666 | 5 stars | 02.08.2019

Pokud bych chtěl rockera přesvědčit o jazzu a jazz fandu přesvědčit o rocku, pustil bych jim tento rock-jazz, možná i hardrock-jazz fusion. Záměrně používám rock-jazz a ne jazz-rock.

Úvodní Right Off je jeden z nejdelších rockových songů, který spatřil světlo světa. Od úvodního kytarového rifu zjistíte, že John McLaughlin je na této nahrávce 100% partnerem Milese. Jeho kytarové rify valí track neustále dopředu a pokud se tempo místy zpomalí, je to jen proto, aby dostaly prostor ostatní nástroje, které se jakoby náhodou ozvou odněkud „z jiného světa“. Takto se vám představuje Herbie Hancock spolu Stevem Grossmanem (saxofon) Pod tím nebo nad tím vším udržuje vše pohromadě rock-jazz-blues-funková basa Michaela Hendersona. Samostatná kapitola je Billy Cobham, který spojuje jednotlivé části zdánlivě monotónním rytmem a nedá vám nic zadarmo. Jeho breaky a kudrlinky si musíte naposlouchat a až po opakovaném poslechu se Vám otevře jeho Groove.

Druhá strana a tedy také druhá skladba Yesternow vám odkryje psychedelickou tvář Mr Davise. Po celou dobu trvání se nahodile ozývají výbuchy Milesovi trubky a kytary JM. Basa tentokrát, mě tak připadá, opakuje dokola jeden riff, který občas jemně opepří. Bicí v první polovině sklady jen nápaditě přihrávají, prostor výrazně ovládají činely a high-hat, Ucelený rytmus nasadí Cobham až v druhé půli.

Miles Davis byl vynikající trumpetista, zde, samozřejmě nejen zde, se ještě přesvědčíte o jeho kvalitách jako kapelníka. Dokázal se povznést nad svoje ego a přenechat prostor ostatním muzikantům. Mohl bych i s klidem říct, že tuhle show mu vyfouknul McLaughlin, ale není to přesné. Miles měl vše pod kontrolou a dobře věděl, kam chce všechny spoluhráče nasměřovat.


Pokud se někdo chce propracovat k Milesově tvorbě, doporučuji právě toto album pro začátek.

Jak jsem se dočetl v Milesově biografii, chystal v tomto rock-jazz období spolupráci s Jimi Hendrixem. Ukázka jejich spolupráce se dá na webu dohledat. Bylo by asi zajímavé, jakým směrem by se jejich tvorba ubírala, dokážu si představit živé vystoupení těchto dvou velikánů.


» ostatní recenze alba Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Gracious - Gracious !

Gracious / Gracious ! (1970)

horyna | 5 stars | 02.08.2019

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.

» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious

Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow (1967)

horyna | 5 stars | 01.08.2019

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Opeth - Watershed

Opeth / Watershed (2008)

Lukas | 3 stars | 31.07.2019

K Opeth jsem se dostal přes S.Wilsona a první album,které jsem slyšel bylo famózní Heritage.Pak jsem hltal ostatní desky bez growlingu. Po pár sekundách Lepper Afinity jsem se lekl a pomyslel si,že growling asi opravdu není pro mě. Tato skutečnost se později ukázala jako jeden z mých největších hudebních omylů. Nikdy neříkej nikdy. Takže teď mám doma všechny desky od My Arms your hearse a Opeth poslouchám téměř neustále. Lepper Afinity mě už neděsí, ale neskutečně baví a těší.
Pro mnohé asi překvapivě - Watershed, se mi ale pod kůži ne a ne dostat. Pár věcí se mi líbi moc - Coil, Lotus Eater, Porcelain Heart, ale celého album mě nudí a k poslechu se musím docela nutit. Nevyhovuje mi atmosféra vlastně ani zvuk byť je samozřejmě naprosto perfektní. Za mě teda s těžkým srdcem 3 hvězdy.Moc se těším jak bude vypadat letošní nového album,které bude ve dvou jazykových verzích.

» ostatní recenze alba Opeth - Watershed
» popis a diskografie skupiny Opeth

Bad Company - Run With The Pack

Bad Company / Run With The Pack (1976)

EasyRocker | 4 stars | 31.07.2019

Bad Company jsou díky frontmanovi další "mojí" kapelou. Po úspěšných dvou prvních albech, vlastně plných hitů, nezaváhali. Rodgers musí probudit snad i klinicky mrtvého...

Razantní start Live for the Music vyrůstá z riffové hardrockové podstaty a díky Rodgersovým ohybům nabývá klasické soulové a bluesové atmosféry. V podobném tempu kvapí i Honey Child a Sweet Lil´Sister s pěknými Ralphsovými sóly. V Simple Man, Love Me Somebody a folkové Do Right By Your Woman je vše - tady Rodgers ukazuje rozdíl mezi řadovým shouterem a tím, kdo se zve The Voice. Titulka je zcela stěžejním hitem, každý ze čtyřky tu dostane prostor a Rodgers jen vše famózně dovrší. Soul/funkem lehce načichlý hit Silver, Blue & Gold to má těžké - buď ho milujete, nebo jako laciný odepíšete. Vpravdě neuvěřitelné, mrazivé finále Fade Away znovu ukazuje, že Rodgers je zkrátka "jinde".

I třetí album pokořilo milionové hranice prodejnosti, přesto zůstává za prvními dvěma extra úspěšnými deskami - snad za to může skromný hrací čas. Taky nevázaný život celé čtyřky si vybíral daň. Vzhledem k debutu a posledním dvěma albům 4/5.

» ostatní recenze alba Bad Company - Run With The Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Silhouette - Moods

Silhouette / Moods (2009)

horyna | 5 stars | 31.07.2019

Před nedávnem jsem tu představil holandskou kapelu Silhouette a jejich arcidílo Across the Rubicon. Dnes se podíváme na zoubek albu stejně krásnému a poslechově bohatému, o tři roky staršímu sourozenci Moods. Stejné asociace jaké jsem použil u alba A. t. R. lze aplikovat i na toto pozoruhodné dílo. To vykazuje stejně rozmanitou strukturu a používá podobné substance k vytvoření své veskrze pozitivní hudební masy. Ta je poskládaná z obrovského počtu melodií, které jsou pospojovány do jednoho krystalického celku. Tento celek vyznívá mnohdy romanticky, možná až staromilsky, nikoli však kýčovitě. Jak už jsem uvedl dříve, velkou zbraní kapely jsou tři plnohodnotně zpívající osoby. Projev kytaristy Briana de Graeve je nejroztomilejší, bubeníka Jose Uffinga nejpřesvědčivější a hlas klávesáka Erika Laana mi svou hloubkou připomíná zpěváka Unitopia a UPF, Marka Trueacka.

Stylově nejpestřejší nahrávka obsahuje několik vůbec nejlepších věcí kapely. Ultra melodické Don't Threaten My Peace Of Mind (krásnější vokály si ztěží představíte), emočně nabitý skvost Second Time Down, či mohutnou Unreal Meeting.

Deska Moods (nálady) je společně s následovníkem Across the Rubicon nejvariabilnějším a jednoznačně i nejvyspělejším dílem Silhouette.

I v současnosti činná kapela vydává vysoce ambiciózní díla-viz komplexní deska poslední The World is Flat..., ale nepřítomnost Jose Uffinga v procesu kompozice i coby chybějící další výrazný hlas, osobně vnímám jako velmi ztrátovou.

Desku Moods považuji za typického představitelé holandské melodické prog-rockové scény a zároveň jedno z vůbec nejpůsobivějších neo progresivních děl součastnosti.

» ostatní recenze alba Silhouette - Moods
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Elephant9 - DodoVoodoo

Elephant9 / DodoVoodoo (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 30.07.2019

Nejsem žádným velkým znalcem ani obdivovatelem jazz rocku, ale i v tomto žánru jsem objevil mnoho zajímavých desek. Bylo to většinou tehdy, když se kapele povedlo namíchat hudební koktejl ještě s jinými žánry. Tak nakonec vznikla žánrově rozvolněné alba, která právě tím získala své vnitřní kouzlo. Z poslední doby nemohu nezmínit mnou hodnocené výtečné Panzerpappa z Norska, Alex Skolnick Trio ze Států, nebo Finnforest z Finska. Tyto soubory naplňují výše napsané. Každý na to jde po svém a žádná šablonovitost či nuda při poslechu jejich alb nehrozí.

Nejinak tomu je i u dalších severských zástupců z této oblasti, kapely Elephant9, která vznikla v roce 2006 v norském Oslu. Do dnešních dnů je soubor plně funkční, vydal několik studiových i živých záznamů se zajímavě sladěným výtvarným pojetím obalů, sám nebo s hosty.

Je zajímavé nahlédnout na minulá působiště jednotlivých členů kapely. Pokud se rádi seznamujete s inspiračními zdroji těch kterých muzikantů, tak zde se jistě vyřádíte a strávíte tím jistě pár hodin a objevíte spoustu dobré muziky. Stačí zmínit, že vydávají u norského labelu Rune Grammofon, který se během let vyprofiloval do jednoho z nejosobitějších firem v žánru elektroniky a jazzu. Výpis kapel a alb, na kterých se muzikanti podíleli by zabral prostor pro několik recenzí, proto se omezím na to zásadní : Stale Storlokken se proslavil mj. u avantgardně jazzových Supersilent, Nikolai Eilertsen hrál u National Bank a Torstein Lofthus zazářil u tvrdě elektronických Shining.

V recenzi bych se však rád vrátil k debutnímu albu nazvaném DodoVoodoo. Kapela na něm představila svoji vizi energeticky nadupaného jazz prog rocku s retro zvukem nástrojů, ovšem skloubenou s moderním stylem hry. Klávesista Stale Storlokken použil piano Fender a hammondky, burácení baskytary doplnil Nikolai Eilertsen - nahrál i nějaké kytarové party, ty se mi podařily objevit až v závěrečné písni. Hnacím motorem a dominantním muzikantem na albu je ale pro mě Torstein Lofthus - (s trochou nadsázky) norské převtělení Carla Palmera – jeho nástroj z nahrávky vyzařuje do okolního prostoru tolik energie, jako by zrovna explodoval reaktor v Černobylu.

Stačí jen pustit první a zároveň titulní skladbu Dodovoodoo a ihned porozumíte, co chci říci. Mě osobně to připadá jako kombinace komplikovaných ELP s rytmikou Deep Purple z jejich pověstných improvizací ke konci šedesátek a klasického jamu jazz rockové kapely. V následující I Cover The Mountain zaznamenávám zpočátku ten severský chlad a melancholii, tolik podobný trademark tamějších souborů. Zde je prezentován občasnými tóny obstarožního moogu a Fender piana do improvizovaných pasáží bicích. Struktury melodií a skladba samotná postupně vystupuje z mlhy a ke konci získává jasné kontury. Třetí Skink jazz rockově burácí, další Hymne opět chladivě mrazí. Kratičká Misdirection opět hudebníky rozhýbe. V nejdelším opusu alba Doctor Honoris Causa jsme po dlouhé předehře svědky jakéhosi prolnutí psychedelie, space a jazz rocku na severský způsob. Závěrečná Directions po free jazzovém úvodu opět vysílá paprsky energie do všech stran. Oba poslední kousky jsou velmi svébytnými cover verzemi Weather Report.

Elephant9 se s nahrávkou alba moc nemazali. V podstatě ji naživo ve studiu nahráli a vybrali to nejlepší. Slyšel jsem i další jejich alba, nicméně jako nejlepší označuji tuto prvotinu pro její nespoutanost, dravost a syrovost. Na několika webech jsem se dočetl, že Elephant9 jsou současnou nejlepší norskou koncertní kapelou. Docela bych tomu věřil.

Ukázka zde : >> odkaz

P.S. : kapely jsem si všiml v poslechovém vlákně a zdejší hitparádě, kde ji Brano několikrát propagoval a dnes jsem za tento objev velmi rád.

» ostatní recenze alba Elephant9 - DodoVoodoo
» popis a diskografie skupiny Elephant9

Dire Straits - Communiqué

Dire Straits / Communiqué (1979)

Martin H | 4 stars | 30.07.2019

Můj vztah ke Knopflerově družině Dire Straits je takový zvláštní. Někdy si na ně nevzpomenu třeba rok, abych se poté mírně zbláznil a jejich desky poslouchal celý měsíc neustále dokola s představou, že se vlastně jedná o velice příjemnou a uklidňující hudbu. Což vlastně hudba na deskách Dire Straits je. Většinou je pomalá, zvolna plynoucí, vyžadující soustředěného posluchače. Svižnější kousky, kterým se skupina samozřejmě také nevyhýbá, však naštěstí nefungují na první dobrou a posluchač se k nim musí skutečně proposlouchat.

Po úspěchu s debutovým albem se dlouho nečekalo a skupina hned v následujícím roce vypustila do světa další dílko s názvem Communiqué. A skutečně lze podle názvu tuto desku chápat jako oficiální prohlášení Marka Knopflera a jeho družiny, že jsou zde a z dobytých pozic nehodlají ustoupit ani o píď. Opět se inspiračně jedná o směs blues, reggae, country a kdoví čeho ještě, a to vše dohromady vytváří dokonalou představu rockového písničkářství. Vše stojí a padá s neskutečně barevnou Markovou kytarou, která je všudypřítomná a mnohé skladby povyšuje až na samou hranici rockové geniality.

Kupodivu nejméně mne zaujala titulní píseň. Určitě není špatná, ale je bohužel obklopena z mého pohledu dokonalejšími kousky, přičemž ten první, zadumaná píseň Where Do You Think You're Going?, ve mně vyvolává vzpomínky na má gymnaziální léta a úvodní seznamování s Dire Straits díky neskutečně šumící kazetě, kterou mi zapůjčil spolužák. Na ní bylo několik nejvýraznějších skladeb včetně výše jmenované písně. Tou druhou radostí je jasná hitovka Lady Writer, jedna z mála svižnějších skladeb na albu. A pokud mám pokračovat dalšími jasnými tutovkami, tak nesmím zapomenout na úvodní Once Upon a Time in the West a nádhernou Portobello Belle, s níž jsem měl zpočátku trošku problém, ale dnes na ni nedám dopustit.

Deska Communiqué asi není tím nejlepším, co Dire Straits natočili, to tak krátce po debutu asi nebylo možné. Každopádně se Knopflerův skladatelský rukopis postupně vyvíjí ke tvaru, který se ve své dokonalosti uplatní na čtvrtém albu Love Over Gold. A je čím dál jasnější, kdo je pro skupinu tím hlavním, možná i jediným tvůrčím mozkem, což asi ne všichni nesou s povděkem. O tom svědčí třetí deska, na níž se z tehdejší sestavy již dva hráči nepodílí.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Communiqué
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Moody Blues - Long Distance Voyager

Moody Blues / Long Distance Voyager (1981)

horyna | 4 stars | 30.07.2019

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Long Distance Voyager
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Van Der Graaf Generator - Now And Then

Van Der Graaf Generator / Now And Then (1988)

Ryback | 3 stars | 29.07.2019

Nemívám ve zvyku psát recenzi na album, které jsem již jednou recenzoval. Na druhou stranu má původní recenze zde, z roku 2004, se snad ani recenzí nazvat nedá.

V roce 1988 vyšlo album trojice David Jackson, Hugn Banton a Guy Evans s názvem Gentelman prefer blues, obsahující materiál, nahraný víceméně mezi lety 1984 až 1985.
V roce 1981 vyšlo kompilační album Van der Graaf Generator Time vaults, obsahující věci, které nahráli jako krátkodobě neexistující skupina v letech 1972-1975. Výborné album, obsahující např. ranou, ještě VdGG verzi kompozice (In the) Black room, která se objevila v roce 1973 na Hammillově sólo albu Chameleon in the shadow of the night.

Je tak trochu záhadou, proč vůbec tato kompilace, Now and then, vyšla… Peter Hammill z toho nadšený nebyl…
Obsahuje totiž šest skladeb z alba Gentelman prefer blues a dvě skladby z alba Time vaults. Melodickou, neponurou, jedinou zpívanou skladbou na albu (zpívanou Peterem Hammillem) je píseň The Liquidator z roku 1973 a z podobné doby je také bláznivě veselá, také ne vandergraafovsky znějící, téměř funky (!) skladba Tarzan.
Zbytek tvoří instrumentálky ze zmíněných osmdesátých let, povětšinou jazzově laděné (úvodní otvírák Saigon Roulette dokonce obsahuje i jakousi hudební etno-pasáž), jedna je experimentální, jedna je jazzovo/bluesová, občas se k jazzu přidruží i reggae a závěrečná skladba… Ta je snad nejlepší. Jmenuje se The Epilogue a složil ji Hugh Banton v roce 1977. Opravdu krásná, instrumentální, melodická kompozice. Znějící tak trochu jako hudba k filmu, založená samozřejmě chvílemi až na téměř orchestrálně znějících klávesách. Citlivě doplněná saxofonem a flétnou Davida Jacksona, kytarou hostujícího Iana Gomma a bicími Erika Cairnse. Guy Evans v této skladbě také hraje na bicí a kromě toho také na nějaký typ xylofonu a dokonce na trumpetu!

Pro toho, kdo zná jen řadová alba Van der Graaf Generator, tak musí být tohle kuriózní album solidní šok :-) .

Něco málo přes půl hodiny trvající CD tak obsahuje věci, které jsou k dispozici na jiných kompilacích… Když ale budu hodnotit hudbu samotnou, je to za tři a půl hvězdičky. Časová délka CD pro mě byla trochu zklamáním – když jsem ho v první půli devadesátých letech kupoval v Praze v Jungmannově ulici v tehdejší prodejně CD, stálo mě (pokud mě paměť neklame) necelých 500 Kč.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Now And Then
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Alice in Chains - Facelift

Alice in Chains / Facelift (1990)

EasyRocker | 4 stars | 29.07.2019

S koncem 80tek se nejen díky labelu Sub Pop začalo na americkém severozápadě smrákat. První, opravdu kvalitní alba oznamovaly, že se něco děje - Louder than Love, Bleach nebo Facelift. Co to bude za třesk a kanonádu, nemohl ovšem nikdo tušit.

Slabá hodinka stylově vzácně slitého těžkotonážního zepelínovsko-sabatovského hardrocku jasně definuje Alenku jako nejtemnější z grungeových kapel. Odtud vzešly první houpavé hitovky Man in the Box, Bleed the Freak nebo Sea of Sorrow. Bezvýchodnými mantrami, ukazující už temnou budoucnost, jsou I Can´t Remember, mimořádná Love Hate Love nebo Confusion. Celá žhavá jízda končí drsnou feťáckou zpovědí Real Thing.

Už na Facelift je vám jasné, že to s těmi hochy povede k temným koncům. To se taky naplnilo v případě Staleyho a basáka Starra, ostatní ale unikli jen tak tak, aby Alenku obrodili.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - Jar of Flies (EP)

Alice in Chains / Jar of Flies (EP) (1994)

EasyRocker | 5 stars | 29.07.2019

Nejtvrdší ze seattleských titánů odhalila ve své tvorbě emoce až na úplnou dřeň. Těžká buldozerující hudba, byla korunována texty, očouzenými krachy, nočními můrami a drogami, které se v době slávy hrnuly Alence po tunách a zcela se vymkly kontrole. Už od střední moje srdeční kapela.

Už divukrásná Rotten Apple nastupuje fantastickou akustickou řekou, kvílející a naříkající sóla se vracejí hluboko do šedesátkového pravěku. Zastřený hlas Layneho kreslí fantasticky temné vize - pro mě s Chrisem Cornellem asi top zpěvák celých devadesátek. Nutshell patří k nejkrásnějším pomalým skladbám, které jsem vůbec kdy slyšel. Co tu zbývá, než podlehnout čarodějům Cantrellovi a Staleymu? A chcete-li opět dokonalý pomník kytaristy, je tu I Stay Away. Tady vyplouvá víc na povrch drsná, rocková podoba, známá z jejich řadovek, s lehkým orchestrálním oparem. Jako když dostanete po úvodu pořádných pár facek a kopanců. No Excuses je dokonalou studií Cantrellovy hry oba druhy kytar a Jerry tu nabízí neskutečnou paletu sól. Jedna z nejvýraznějších věcí na albu. Po podmanivé instrumentálce Whale & Wasp plynule přecházíme do klídku balady Don´t Follow. Živá rytmika a harmonika tu přivolávají folk a blues, další z inspirací páně Cantrella, rozvinutou pak třeba na prvé sólovce Boggy Depot. Swing on This - těžko si lze představit odvážnější a působivější finále. Layne přivede drsnou náladu, ale Kinney s Inezem skutečně drží swingové tempo (slyšte konec!), jakoby organicky spojené s rockovými šlachami.

Tahle magická hudba se vydává jinými cestičkami, než jsme u drsné Alenky zvyklí. Je neuvěřitelným mixem šedesátkové psychedelie, blues, folku, funku, převahy akustik. Přesto ale nezbořilo bytelné rockové základy. Neskutečné, co se tu vměstnalo na půlhodinu; u mě s Dirt Alenčin vrchol. Slabou věc ale myslím nevydali nikdy.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Jar of Flies (EP)
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Big Big Train - Gathering Speed

Big Big Train / Gathering Speed (2004)

horyna | 4 stars | 27.07.2019

Mám takový dojem, a možná mne poopravte, že kvalitativní křivka produkce anglických velmožů pastorálního progresivního rocku Big Big Train, začíná poslední dva roky pomalu stagnovat. Neříkám, že přímo uvadat, či slábnout, ale četnost vydávání nových desek, kterou ještě před pár lety vždy dělila alespoň dvouletá studiová pauza, je v poslední době až přehnaně častá. Osobně soudím, že dvou až tří roční odpočinek je v dnešní době jaksi ideální na to, aby kapela či interpret, prošli v mezičase i určitým od komponování potřebným odpočinkem a s klidovým režimem načerpali dostatek nové potřebné invence. Je sice pravda, že v letech šedesátých a sedmdesátých dokázali interpreti hrnout i dvě kvaliní alba ročně, ale to byla jiná, pořád značně objevitelská doba.

B. B. T. po famózním a skladatelsky velice silném albu Folklore už další rok - dle mého zbytečně brzo - přispěchali s pořád ještě slušnou deskou Grimspoud, která ovšem vaří z totožných ingrediencí jako nahrávka předchozí. Aby toho nebylo málo, týž rok zaplavují trh kompilačním/bilancujícím slepencem rarit (pouze pro oddané sběratele) The Second Brightest Star, a jelikož jejich popularita stále stoupá, a železo se má kout dokud je žhavé, letos je tu deska další a znovu dosti podobná - Grand Tour. Osobně u této kapely začínám cítit výrazné déjá vu (u studiového materiálu, koncertně to bude jistě pořád vysoký level), a určitou sobeckou zahleděnost v sebe, která začíná postrádat vlastní seberelexi a odstup od vykonané práce.

A jelikož se před nedávnem objevila v nabídce Music Records tato postarší, první opravdu velká a plně profesionální nahrávka ještě se zpěvákem Seanem Filkinsem, raději než po novince, jsem sáhnul po ní. Tou dobou, roku 2004 začínala kapela nabírat ostrý vítr do plachet. Vyměnila zpěváka, čímž v osobě S. Filkinse získala výtečného borce s dokonalou barvou hlasu, širokým spektrem emocí a slušným rozsahem. V sedmero časově bohatě obhospodařených kompozicích, už dokonale pracuje se svými nejsilnějšími zbraněmi, což jsou mistrné ovládání atmosféry, aranžérská činnost vysokého stupně a rozmanitá paleta všemožných tónů a barev.

Skladbami se táhne ona pověstná, pastorálně smířlivá nit, často rezonující pokorou v tiché blahoslavené bohoslužbě. Duo zakládjících člený – Andy Poole a Greg Spawton, tentokrát textově vsadilo na hrdinské příběhy pilotů Raf při bitvě o Británii za druhé světové války. S vokáli tu Seanovi (kterého mám osobně velmi rád na albu Difference Machine i na (Braňově milované) sólove War and Peace, toť malá reklama) vypomáhá slavice Laura Murch, čímž dostávají výsledné sbory ještě romantičtější příchuť. Vše je dotaženo do zdárného konce a nápadů má kapela na rozdávání. Oproti dnešku tu vnímám větší porci energie, zaujetí pro věc, i spokojenost s dílem, které dalo klukům jistě hodně práce. Ještě to není ten malinko samoúčelný a s určitou dávkou letargie opakující se model.

Desku hodnotím čtyřmi hvězdami, protože to nejlepší se teprve schovává za elektrickými dveřmi.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Gathering Speed
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Trouble - Plastic Green Head

Trouble / Plastic Green Head (1995)

Mattty | 5 stars | 27.07.2019

Kapelu Trouble jsem objevil nedávno a hned mě okouzlily jak jejich melodické riffy tak melodický zpěv Erica Wagnera. Stačilo pár poslechů a toto album jsem si zamiloval. Úvodní Plastic Green Head je skvělý energický otvírák a spolu s následující The Eye napovídají, že kapela zde promísila své předešlé stoner metalové album se svými doom metalovými deskami, kterými se představili posluchačům v osmdesátých letech a pomáhali tak formovat doom metal jako žánr. Třetí v pořadí, skladba Flowers, je některými fanoušky brána jako odpovědí skupiny na pomalejší radio-friendly skladby grungeových kapel, jako například Alice in Chains. Nepostrádá chytlavost, melodii i hitovější ambice. Skladby jako Opium Eater, Hear The Earth a Another Day splňují to, co jsem popisoval u prvních dvou skladeb a všechny beru jako velmi povedené. Dá se říct, že celé albun provází melodie , které dlouho zůstanou v hlavě. To platí i pro krásnou baladu The Requiem. Následují dvě krátké skladby, Below Me a Long Shadows Fall. Album obsahuje i dva covery, jeden od Beatles a jeden od Monkees, které mě osobně se líbí, ale fanouškovské jádro těchto kapel nejspíš bude mít jiný názor. US bonus edition uzavírá skvělá, chytlavá a dobře stravitelná Till The End Of Times, která si podle mě zaslouží být na každé verzi této skvělé desky.

Trouble jsou podle mě kapela, která je v naší zemi skoro neznámá, avšak příznivcům melodičtějšího metalu by se mohla hodně líbit. I z vlastní zkušenosti můžu říct, že komu jsem doporučil toto album (a nebo stejně dobré, ne-li trochu lepší album eponymní), tak byl spokojený a chtěl slyšet více od této nedoceněné skupiny.

» ostatní recenze alba Trouble - Plastic Green Head
» popis a diskografie skupiny Trouble

Mastodon - Once More 'Round The Sun

Mastodon / Once More 'Round The Sun (2014)

Mattty | 4 stars | 25.07.2019

Mastodon tímto albem následovali album The Hunter, hlavně co se otevřenosti k širšímu publiku a chytlavosti týče. A hlavně refrény zpívané Dailorem jsou opravdu chytlavé.

Otvírák Tread Lightly hned ukazuje, jak refrény budou líbivé a následující The Motherload je tak úžasně chytlavá a už po prvním poslechu ji nedostanete z hlavy. Videoklip k této skladbě je velice originální (jako všechny od Mastodon) a plný trendu zvaného twerking. High Road, první singl alba, má také výborný videoklip, vypravějící příběh mladého nerda, který se účastní jakýchsi cosplayových rytířských turnajů a stává se šampionem. Titulní skladba vás zve na vesmírnou cestu hlasem kytaristy Brenta Hindse. Z druhé poloviny bych vyzdvihl převážně Halloween se skvělým sólováním kytaristů na konci skladby a Ember City, která posluchače dostává do jiné dimenze.

Toto album já osobně hned po Crack The Sky od Mastodonu poslouchám nejčastěji a vždy mi přinese dobrou náladu, hlavně díky odlehčené atmosféře a zajímavým textům.

» ostatní recenze alba Mastodon - Once More 'Round The Sun
» popis a diskografie skupiny Mastodon

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

horyna | 4 stars | 25.07.2019

Staří Deep Purple na Progboardu zřejmě moc nefrčí. Poslední recenze je stará přes osm let, což vysvětluje určitý pocit tmářství v přístupu k období s Rodem Evansem za mikrofonem. Osobně poslouchám párpl snad sto let (no dobře, tolik to nebude), od desky In Rock po tu vždy poslední. Kompletně celou studiovou tvorbu, kterou vnímám v 90% za pět hvězd. Hold velmi oblíbená kapela bez slabé desky - soudím já. Nikdy mě ale nenapadlo, zkoumat TO, co bylo pře Gillanem. Už kdysi dávno jsem si první trojici testnul (Concerto nad vůbec) abych se ujistil, že tudy naše společná cesta nepovede.

Jenže. Jak se člověk čím dál víc šťourá v hudebním pravěku, chtě nechtě musí na dvojici Evans/Simper narazit. Ať už na Evansovi výborné Captain Beyond, nebo ještě lepší Simperovi Warhorse. Pak si automaticky kladete otázku, proč vlastně stále ty první párpl přehlížíte. Jasně, jste zvyklí na nějaký standard a kvalitu hudební produkce, kterou do uší pouštíte. Zvuk, ani hudba na Shades... a Book... není úplně nejsofistikovanější a světoborná, ale dá se o tom polemizovat a řada lidí může mít názor opačný. Ale pak je tady ještě deska stejnojmenná z roku 69, kterou jsem po krátkém testu nedávno a bez otálení pořídil. A to je masox značky DP toho nejhrubšího zrna.

V mnoha ohledech mi připomíná právě In Rock. Svou neučesanou syrovostí, energií, strhujícím feelingem, do hry častěji vstupujícím Blackmorem (i když Lord si stále krade hlavní slovo)-jehož kytara pomalu doznává vůdčí role.

Na solidní nástup Paicových zvonivých bicí v Chasing Shadows, navazuje bezesporu vrcholná skladba desky nazvaná Blind. Znepokojivá temná aura tu působí strašidelně a zároveň velmi přitažlivě. V písni je cítit zvláštní napětí a slyšet výborné harmonické výměny. Evans zpívá jako král. Zkrátka klenot. Pokračuje se pomaloučkým cover-klenotem Lalena, kterému velí Lordovi hammondy. Po souhře zvuků ve Fault Line, dostáváme pořádnou jízdu made in párpl s názvem The Painter. Tady se v plné polní blýskne Ritchie a pěkně šlapající rytmika. Pohodičku Why Didn't Rosemary? (na poměry D. P. zajímavý pokus), střídá energická pecka Bird Has Flown-další vysoce originální píseň. Konec zařídí dlouhatánská symfo věc April.

Už je to ten čistokrevný hard-rock s jasnou vizí. Žádné bezduché šmrdlání a okleštěná belhající se stařenka nápaditost. Jestli je In Rock (a další desky) párplovským Everestem, stojí tahle třetí studiovka těsně pod zasněženou střechou světa.

Těžko spekulovat, jak by zněl In Rock v této sestavě, možná jinak, možná hodně podobně a možná by taky vůbec nevznikl. Na tom nesejde.
Á propos ten Boschův výjev na obalu stejně nemá chybu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Morphine - Yes

Morphine / Yes (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 24.07.2019

Nikdo se tu zatím nezmínil o partě Amíků z Cambridge, kapele Morphine, jež byla příjemným zpestřením rockové scény na počátku devadesátek. Tehdy nejen v muzice došlo k poměrně velkému uvolnění a rockeři se otevírali různým žánrům – kapely z hudebního undergroundu najednou prodávaly miliony desek – rojilo se mnoho alternativních, grunge a noise partiček. Mezi nimi si svou vlastní cestou kráčeli Morphine, bez jakékoliv snahy někoho kopírovat. Zpěvák a Mark Sandman s barvou hlasu někde mezi Tomem Waitsem a Nikem Cavem sundal z baskytary dvě struny, místo v rocku všeobecně používané kytary Dana Colley zavěsil na krk hutný baryton saxofon a rytmus udával jazzový laděný bubeník Billy Conway.

Jelikož se rád nechávám inspirovat a čerpat nepoznané z mnohých jiných žánrů, od world music počínaje a industriálem konče, muselo k interakci mezi mnou a Morphine časem dojít. Z počátku to byly kontakty jen letmé, v toku času se náš vztah stále upevňoval.
Jako mnohý posluchač neseznámený s jejich tvorbou jsem i já byl po pár prvních posleších zmaten. Hlavou mi rotovaly otázky – „Co to vlastně poslouchám ?“ Je to jazz, swing, rock, blues, pop, alternativa ? Ano – od všeho kousek. Ve spojení s razantní, mnohdy rockově přímou rytmikou a chytrými, někdy poněkud chmurnými ale velmi kvalitními texty nesporně originální počin.

Zmíním se nyní o třetím studiovém albu pojmenovaným prostě Yes. Na něm se pro inspiraci kapela rozeběhla do mnoha stran a i pro hodně lidí je toto album nejbarevnějším počinem zohoto spolku. Různorodé songy lehkou črtou neuměle a těžkopádně nastíním :

01.Honey White rozhýbe ve skočném rockabilly rytmu i mne, nehledě na bolestivá kolena

02.Scratch – juchalo se, tak je třeba zklidnit mysl i tělo v klidnějším ploužáku

03.Radar - rockově úderná s hypnotický rytmem, všichni křepčí a třepou hlavami

04.Whisper – pomalá barově jazzová vsuvka s klouzavými tóny baskytary opět klidní atmosféru

05.Yes – rock ´n´ roll v akustickém hávu přehraný na poloviční rychlost

06.All Your Way - soft rocková písnička mi vzdáleně připomněla The Cure bez napětí

07.Super Sex – opět rockově přímá, ale zároveň i smyslná píseň

08.I Had My Chance - temný a pomalý song s noirovou atmosférou, jeden z mých nejoblíbenějších na tomto albu

09.The Jury - zpěvák deklamuje text na pozadí preludujících saxofonů znějících jak z uzavřené hrobky

10.Sharks - rock n rollová jízda nabitá energií válcuje vše kolem

11.Free Love - pokud nemáte extremně rozvinutou představivost a chtěli by jste slyšet, jak by asi zněli Black Sabbath se ságem, tak zde máte příležitost – temnota sama :-)

12.Gone For Good – naprostá rarita v kariéře Morphine – Mark sám sebe doprovází na ! akustickou kytaru v křehké tečce na albu

První deska, co málem prorazila do Billboard 100 hitparády (chyběla ji jedna příčka). Pro přátele jasného zvuku naprostá lahůdka, všechny desky jsou nadstandartně zvukově vyvedené, proto některé písně Morphine objevíte i na různých audiophile samplerech.

Závěrem : nepochybně progresivní muzika počátku devadesátek, ovšem ne ve stylu prog rocku, tak jak je zde chápán, ale ve smyslu novátorského přístupu k zdatné fůzi různých stylů a neobvyklého spojení nástrojů. Pod povrchem jejich staromilského projevu cítím odezvu na tehdejší hudební dění, takže není problém se tu setkat s odkazy na Sonic Youth , Prodigy či Cure.
Kdo není geneticky fixován na klávesy a elektrickou kytaru, budiž vítán v podmanivém a opojném světě Morphine!

» ostatní recenze alba Morphine - Yes
» popis a diskografie skupiny Morphine

Lucifer's Friend - Black Moon

Lucifer's Friend / Black Moon (2019)

horyna | 4 stars | 24.07.2019

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Camel - I Can See your House from Here

Camel / I Can See your House from Here (1979)

EasyRocker | 5 stars | 24.07.2019

V závěru sedmdesátek Camel po odchodu basáka Douga Fergusona procházeli těžkým obdobím a citelnou obměnou sestavy, jejímž výsledkem je např. hned dvojice klávesových nástrojů na tomto albu.


Přímočarou tvář kapely vedle barevné úvodní Wait zastupuje i hit Stranger Than Mine, který mě tak neunáší, ale Latimerova flétna se opravdu povedla. Hackettovsky něžná a křehká krása Eye of the Storm s vlnící se basou, ale i klávesově vzdušná Hymn ho Her, se ohlíží do minulosti. Progresívně melodickým klenotem, spojující rockovou plnost se zákoutími nebeského klidu, je Who We Are. Nadšencům instrumentálního běsnění sedne pecka Neon Magic, kde řádí vedle dvojkláves i bicmen Andy Ward. Remote Romance, i jako zastánce 80tek, vnímám jako přešlápnutí. Sice jasná nadsázka, ale na mě působí rušivě. Veškeré pochyby smetává do propadliště dějin závěrečná, atmosféricky a instrumentálně geniální Ice. Za tohle Latimerovcům věčná sláva.

Ano, hudba Camel se od intimně nadýchané minulosti v souladu s dobou přibližují publiku. Výjimečný talent Latimer to ale dělá s takovou jistotou, nadhledem a zápalem, aby šat Camel byl progresívní. Kolekce krásných písní s minimem slabých míst. Rád se přikloním k 5.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel

Comedy Of Errors - House Of The Mind

Comedy Of Errors / House Of The Mind (2017)

horyna | 4 stars | 23.07.2019

Skotští Comedy of Errors jsou už několik let plně etablovanou jednotkou v progresivním ranci. Jejich popularita už dávno opustila hranice rodného kraje, přesto není tento pojem ve světě toliko uznávaný, jako jiné, stylově spřízněné kapely z britských ostrovů. Velká jména jako Arena, Pendragon, IQ, nebo Galahad jsou a nejspíše navždy i budou o pár kroků před nimi. Za tímto pro někoho možná překvapivým faktem stojí samotná nehitovost a těžká prostupnost hudby Comedy of Errors.

Po minulém zklamání s deskou Spirit (kterou však mnozí fans kapely označují za jejich nejlepší??), na níž mě některá místa přišla hodně slabá, vařící z vody a neustále se opakující, vkládal jsem novou naději do desky této.

House of the Mind leží někde v půli cesty mezi famózní Fanfare and Fantasy a právě Spirit. Samotná hudba je znovu velmi komplexní a kvalitně aranžována. Ani na pátý poslech ji nebudete moci přijít na kloub, natož aby, jste si z desky něco odnesli. Ten verdikt je dlouho 50/50. Je to příjemné, líbivé a skutečně těžko se sem proniká. Sympatická je nepřemrštěná délka alba a vyvážený zvuk. Muzika je většinou Camel-ovsky poklidná (ale žádnou táhlou sólující kytaru tu nečekejte), možná až příliš. Osobně bych uvítal vícero kontrastů, občasné zhutnění spodku, a pár energičtějších tahů.

Oznámkovat něco, co se vám stále nedaří plně otevřít a čím i když chcete, nemůžete stále proniknout je těžké. Orientačně dávám 3,5-4* s pootevřenými dveřmi k lepším zítřkům. Neboli věřím, že jednou přijdu na kloub i tomuto albu.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - House Of The Mind
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors

Arena - Immortal?

Arena / Immortal? (2000)

EasyRocker | 4 stars | 22.07.2019

Po albu jako Visitor, chváleném kriticky i fanoušky, to máte vždycky těžké. Pánové z Arena jsou ale těžká ostrovní váha ve svém žánru, a rozhodně se nezalekli ani neschovali.

Bez špetky kudrlinek sem vpadne titánský riff Chosen, podporovaný burácející basou nováčka Iana Salmona. A i druhý benjamínek Rob Sowden se působí jistě a rozhodně se vedle výrazného předchůdce neztrácí. Pekelné burácení vystřídají křehké Mitchellovy tóny - Waiting for the Flood se promění v jiskrnou perlu, úžasně ozdobenou prolnutím kláves a akustik. Jemná a subtilní The Butterfly Man už musí zaujmout textem, poeticky líčícím nesnáze lovce motýlích duší, a působivým Mitchellovým sólem. Dusivý elektronicky-industriální smog, zrcadlící všechnu špínu, kterou po sobě necháváme. Ne, nejsme v kuchyni Nine Inch Nails nebo Korn, ale dostáváme arénový výprask na holou. Climbing the Net, navazující svou komputerovou tématikou, je o mnoho odlehčenější, nesoucí jasný odkaz Genesis. Filmovému umění je věnována kolosální, vrcholná suita Moviedrome. Tempo buldozeru, fantaskní akustická hra, ale i bizarní filmové pazvuky. Kulometně sekané riffy se ohlížejí k Dream Theater, ale kampak ti se dnes hrabou s invencí a lehkostí. Jasným důkazem je něžná mezihra v rukách čarodějů Sowdena, Nolana i Mitchella. To, co se děje po půli, už se zapsalo do elitních progových análů. Více než vydařené menu završuje Friday´s Dream, citlivá, dojemná, až plačtivá píseň. Frontman i finále zvládl důstojně a i jeho hlasem prosvítá naděje.


Nolanovci vypálili hromové, těžké, drsným metalem pořádně poučené dílo, ozdobené prověřeným Hughem Symem. Rezonují v něm závažné Nolanovy otázky kolem úzkostí a strachu z našeho směřování. A pálí ostrými i na přelomu milénia. U mě za silné 4.

» ostatní recenze alba Arena - Immortal?
» popis a diskografie skupiny Arena

Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water (1970)

horyna | 5 stars | 21.07.2019

Vážení přátelé už jste u některého hudebního nosiče zaznamenali jeho přirovnání k pařížskému Louvru? Že ne? Tak já bych si podobný výrok dovolil vyřknout na adresu desky Bridge Over Troubled Water, písničkářů Paula Simona a Arta Garfunkela. A to ve smyslu, že právě zde, na tomto jejich okouzlujícím finálním monolitu, se nachází celá řada skvostů, svým významem pro nás posluchače důležitých, jako obsah legendárního Louveru.

Nemá příliš cenu popisovat a prozkoumávat to, co většina z nás dobře zná.
Songy, jako titulní naléhavý skvost Bridge over Troubled Water, médii a covery dosti zprofanovaná El Condor Pasa (If I Could), indonésií načichlá Cecilia (kterou osobně zrovna nemusím), aranžérsky dobře zvládnutá dechařina Keep the Customer Satisfied, a především dvojice výborných čísel-utajená dojemnůstka So Long, Frank Lloyd Wright a tolik oblíbená uhrančivě odbíjející The Boxer, patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co můžeme ve folk-rockové branži narazit.
Samozřejmě, že i další songy jsou výborné, posluchači rádiostanic si v druhé půli sic neškrtnou (s vyjímkou Bye Bye Love), to ale neznamená, že by na B-éčku byl snad nějaký druhořadý odpad. Pokud budeme poslouchat desku/cd pozorně, i tady objevíme několik skvostných okamžiků. Osobně mám rád po country vonící Baby Driver, či Lenonovku The Only Living Boy in New York.

Deska Bridge Over Troubled Water uvnitř disponuje obrovskou emoční silou. Na první pohled jde o soubor obyčejných písní. Avšak senzibilní posluchač zde poodkryje nepřeberné množství krás a tajů, o kterých se může povrchním songům protlačovaných do médií dnes pouze zdát.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel

Quatermass - Quatermass

Quatermass / Quatermass (1970)

horyna | 4 stars | 20.07.2019

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass

Night Ranger - Man in Motion

Night Ranger / Man in Motion (1988)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 20.07.2019

Konec osmdesátých. Nejlepší etapa pro tvrdě rockovou muziku. Night Ranger si toho byli dobře vědomi a otočili kormidlo ven z omšelých AOR vod směrem k lepšm zítřkům. Personálně se odporoučel klávesák Alan Fitzgerald. Kapelník a tvůrčí mozek souboru Jack Blades zavelel na zteč s čistě hard rockovým albem.

Jako svůj přístav se zvolilo Los Angeles a studio Goodnight L.A. Nové studio ve kterém se natáčelo už jen čistě do digitálu. Sídlilo pár metrů od slavného Sound City ve čtvrti Van Nuys a majitelem nebyl nikdo jiný než jeho bývalý zaměstnanec a už tehdy velice úspěšný producent Keith Olsen.
Technicky se natáčelo a mixovalo na mašinky Trident DI-AN a 48 track Sony Digital Recorder.
Celkový sound je prvotřídní bez stigmatu doby vzniku.

Facelift dostalo i logo kapely. Mírně se zploštilo a zmodernizovalo. Na obalu desky pěkně vyniká na pozadí oblohy po západu slunce. Knížka čítá dvanáct stránek se všemi texty a pěknou barevnou fotkou kapely uprostřed. Firma MCA Records. Made in USA.

Hned od prvního titulního válu, dává kapela na srozuměnou, že drží pevně prst na tepu doby a předkládá hutný a kytarově drásavý moderní song. Prim hrajou nejen v téhle písni perfektně nazvučené bicí nástroje, kdy virbl mocně zařezává do uší. Zpívá Kelly Keagy, jeho pevnější a drsnější hlas se do songu znamenitě hodí.
Bubeník zpívá i následující Reason To Be. Pomalý začátek s jemnou akustickou dvanáctistrunkou zlomí velkolepý kytarový riff do šlapající rockové jízdy opatřené výbornými sborovými linkami.
Na podobném schématu je postavená odlehčená Don´t Start Thinking. S Bladesem u mikrofonu a s hostujícím studiovým hráčem na klávesy. Třešničkou je Watsonova kytara na konci skladby.
Mráčkem přes rozzářenou slunečnou oblohu je Love Shot Me Down. Odsekávané kytary i vokální Bladesovy linky vrací desku k rockovějšímu pojetí bez líbivých melodií.
Regulérní balada pod číslem pět se jmenuje Restless Kind. Standartní pomalá věc, která fandu kapely neurazí.
Pro majitele vinylu konec první strany.

Halfway To The Sun - otvírák jak se patří. Do šlapajícího rytmu basy a bicích zahraje Jeff Watson kytarovou figuru z které běhá mráz po zádech. Ona celá skladba je o kytarách. Oba hoši se předhání v tom, kdo zahraje lepší pasáž. Veliká paráda a bezesporu vrcholná skladba alba.
Nutné zvolnění a upuštění páry představuje Here She Comes Again. Bladesem napsaná a zpívaná píseň ve středním tempu. Povedený kompilát předchozí měkčí tváře kapely se současnou rockovější.
Right On You se s tím nemaže a hned s úvodním riffem dává na srozuměnou, že tady není prostor pro vzletné melodie a vokály. Tady se jede rokenrol. V podstatě to samé se dá říct o následující Kiss Me Where It Hurts. Divoká rokenrolovka, nejvíc připomínající časy budoucí a veleúspěšnou superkapelu Damn Yankees, kde bude principál hádejte kdo? Ano Jack Blades. Prosím pěkně!
I Did It For Love si kapela nechala napsat od hitmakera Russe Ballarda. Je to ten zaručený univerzální hit, kterých námezní autoři mají plné šuplíky. V podání Kelly Keagyho se nechá v pohodě uposlouchat.
Poslední zápis tohoto skvělého alba se jmenuje Woman In Love. Rychlejší skladba opět kombinující melodickou polohu kapely s dravějším pojetím.

Man In Motion spolu s předešlou Big Life jsou v mých očích ty nejlepší alba Night Ranger. Následující obří úspěch Damn Yankees kapelu poslal na odpočinek a trochu upozaďuje tyhle desky, ale právě tady se rodil Bladesův rukopis tolik potředný pro Damn Yankees.

90 %




» ostatní recenze alba Night Ranger - Man in Motion
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION

IQ / EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 19.07.2019

Spoiler : pokud čekáte recenzi hudebního obsahu tohoto alba, dále číst nemusíte. Za mě jde o jedno z vrcholných děl IQ a víceméně vše bylo shrnuto ve čtyřech recenzích, nic moc nového bych krom pochvalného mručení nevykouzlil. Jedná se spíše o mé postřehy a úvahy spíše technického rázu k nově vydané verzi alba „Ever“ – 2018 Remix, které obsahuje 2 CD a DVD.

Prolog : Nedávno jsem tu hodnotil znovu nahrané album velikánů heavy metalu – Manowar. Tito hudebníci mimo jiné vydali i remixy dalších svých dvou stěžejních děl. Při poslechu jsem přemítal, které kapely z jiného mého oblíbeného žánru – třeba prog rocku, podstoupily podobnou anabázi. Z poslední doby se mi v paměti vyjevila britská legenda IQ a její album Ever, s kterým si skupina k 25. výročí vydání (tedy rok 2018) podobně pohrála. ..

Jedná se o album, na kterém se vrátil v plné síle původní zpěvák Peter Nicholls. Všech šest písní obsahuje rockovou dravost i velmi silnou melodickou linku, kytarové party občas ostří hroty, posléze jsou chlazeny rozsáhlými plochami syntenzátorů – prostě dokonalá symbióza, která zasáhla rozmanitou skupinu příznivců. Prostě kultovní záležitost. Skupina si toho byla vědoma, proto se rozhodla svým fandům k datu výročí vydat malý dárek.

V tomto případě jde v podstatě také o remix, ovšem s vyjímkou klávesových partů, které byly nahrány v současné době a přimíchány k původním stopám. Důvod byl prostý, na původní pásy se nevešly z důvodu ryze technických. Kapacita 24 stopého studiového magnetofonu nebyla pro IQ dostatečná, tak tehdejší klávesák Martin Orford nahrával vše přímo z MIDI sekvenceru. Tyto data však odvál čas a proto nezbylo současnému klávesákovi Neilovi Durantovi, než z poslechu dát dohromady notový záznam a poté nahrát klávesy znovu. Musel i hledat v databankách i podobné barvy jednotlivých použitých klávesových nástrojů….To musela být značně náročná a mravenčí práce!

A co výsledek ? Zde je velký prostor pro polemiku a subjektivní pocity. Zde předkládám své osobní postřehy. Nový remix asi uvítají fanoušci, kteří původní materiál neznají. Mohou slyšet jednu z nejlepších (pro někoho úplně nejlepší) nahrávek IQ v současném zvukovém kabátku a moderním stylu mixu při zachování původní retro atmosféry.

Pro fandy a mě, kteří mají za ta léta mnohokrát naposlouchanou verzi z roku 1993 mi výsledek k poměru vynaložené práce přijde poněkud zbytečný. Původní verzi považuji zvukově jako jednu z nejlepších z celého jejich katalogu, nic mi tam nechybí, nic nevyčnívá. Nový remix má jen trochu více rozšířenou stereo bázi, původně výborně nazvučené a v mixu ostře působící party bicích jsou nyní trochu zapuštěny mezi ostatní nástroje, kapánek byla zvýrazněna baskytara, někdy jsou slyšet nějaké stopy kláves nebo hlasu navíc.

To už se jedná o zásah do původních skladeb, i když chápu, že nynější možnosti ve studiu k tomu svádí. Rozumím tomu, že muzikanti by rádi časem to či ono na albu upravili, doufám jen že místo řady remasterů nepřijde doma remixů :-)

Prostě řečeno - změny vypozorujete hlavně při detailním pitvání a přímém porovnávání verzí mezi sebou. Oceňuji plně dynamickou verzi i na novém CD, nedošlo tedy k žádnému ořezání, či kompresi, jak je dnes zvykem.

Druhé CD obsahuje Live záznam EVER z německého Aschaffenburgu z roku 2018. V podstatě další alternativní mix alba, nahrávky zní velmi podobně, jako studiové album, občas se změní poměr hlasitostí jednotlivých nástrojů, někdy Neil Durant použije jinou barvu kláves z databanky. Bylo také prohozeno pořadí skladeb a na koncertech zabrnkal na basu tehdejší John Jowitt.

Na DVD jsou obě zmíněné CD zpracované ve formátu 5.1. Domácí kino nemám, takže ke kvalitě zpracování prostorového zvuku se nemohu nijak vyjádřit. Pro hardcore fandy je tu i mnoho bonusů ve formě demo snímků, muziky v instrumentální formě, vyřazených sól apod. Pro fandy mp3 jsou tu připraveny záznamy v tomto formátu. Prostě sen každého náruživého recenzenta a štourala :-)

Závěrem : luxusně provedená edice kultovního alba s novým moderním zvukovým kabátkem ve všech myslitelných formátech a mnohastránkovými booklety a haldou bonusů zapřísáhlé fandy ke kulatému výročí jistě potěší, na druhou stranu pro ty, co mají na poličce původní verzi mnoho nového nenabízí. Na rozdíl od podobného počinu – remixu debutního alba Tales from the Lush Attic – tam to dávalo smysl, neboť výsledný rozdíl byl obrovský. Spíše bych uvítal nezmršenou verzi alba Frequency bez ořezané dynamiky. Toto album vyšlo před deseti lety, tak chlapci do toho :-)

» ostatní recenze alba IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION
» popis a diskografie skupiny IQ

Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles

Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles (2008)

horyna | 5 stars | 19.07.2019

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Samurai of Prog, The - Lost And Found

Samurai of Prog, The / Lost And Found (2016)

Brano | 5 stars | 18.07.2019

Time is money!To je heslo dneška,takže sa nebudem rozsiahlo rozpisovať,aj keď toto gigantické monumentálne veľdielo by si zaslúžilo elaborát minimálne o rozsahu rigoróznej práce.Takže iba fakty.SOP(The Samurai Of Prog) založili traja muzikanti multi-inštrumentalista Steve Unruh(člen skupiny RESISTOR,ale vydal aj 8 vlastných štúdiových albumov a pôsobil v skupinách Sing Of Saturn,UNITED PROGRESSIVE FRATERNITY,Willowglas),fínsky bubeník Kimmo Porstim a basgitarista Marco Bernard.Títo traja výnimoční páni si na každý album TSOP pozvali celú plejádu slávnych hudobníkov a výnimočných vokalistov doslova z každého kúta našej planéty,od východu na západ,od severu na juh.Zo všetkých kontinentov!!!

Kto nemá rád extra dlhominutážne mamutie kompozície,tak nech už radšej ďalej ani nečíta.Totiž,na CD2 sa nachádza iba jediný 57 minútový kolos s názvom The Demise.To je niečo pre mňa,milujem tieto megalomanské kompozície od 30 minút a vyššie.Pri ich počúvaní svet pre mňa prestane existovať.Ako vokalisti sa tu striedajú Keith Christian a Mark Trueack(Unitopia,UPF),pretože len jeden by takú štreku neutiahol :-).

CD1 je voľnejšie,prístupnejšie,viac inštrumentálnejšie.V skladbe She(Who Must Be Obeyed) si zaspieva Jon Davison,basgitarista skupiny Sky Cries Mary,ale známy hlavne ako spevák skupiny GLASS HAMMER a tiež si zaspieval na albume YES-Heaven&Earth(2014),pretože má hlas takmer na nerozoznanie od Jona Andersona.A ešte jedno meno chcem a musím spomenúť.Je to klávesista Chip Gremillion z legendárnej progrockovej skupiny LIFT.Tohto staršieho pána mám vo veľkej úcte,nech mu ešte dlho prsty lietajú po klávesoch!A samozrejme Steve Unruh a jeho husličky ,flauta,vokál...A je tu ešte aj Linus Kåse známy z pôsobenia v skupinách ANGLAGARD a BRIGHTEYE BRISON.

Tak na dnes končím,stačilo.Nádherný rozkladací obal od geniálneho výtvarníka Eda Unitskeho,na ktorý sa môžete pozerať hodiny,nadpozemsky krásna rajská hudba oplývajúca nebeskou blaženosťou,hudobná sviatosť najvyššia nekonečných rozmerov...toto všetko si zaslúži nie 5,ale 50 hviezd!Čo 50...500!!!

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Lost And Found
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

EasyRocker | 5 stars | 17.07.2019

Tak se přiznám, že Marillion po Fishově éře byli pro mě dlouhá léta zapovězenou manou. Ne, že bych alba s Hogarthem neslyšel a občas je nevypůjčil, ale léta jsem se s jeho zpěvem nějak nesmířil. Bylo to málo energické, uspávací a říkal jsem si, že se hodí spíš do relaxační hudby.


Osmiminutová dělostřelecká příprava The King of the Sunset Town je neuvěřitelně emocionálně rozepjatá mezi skvostnými akustickými střípky a řvanými refrény. Exploze emocí a nápadů, korunovaná mistrem Hogarthem. Easter je proslavená balada a i ona je srdečnou plavbou nebem, ale i oceánem emocí. Rotheryho a Kellyho sóla jsou absolutně za hranicí vnímání, chápání... The Uninvited Guest je živější kus a určitě by se neztratila ani na Fishovkách. Řádí tu a běsní hlavně Rothery, až se třese podlaha. Titulní skladba jsou klasičtí posmutnělí Marillion a hodně se tu předznamenává už éra, která klepe na dveře. Čarokrásně gradující emoce Marka Kellyho. Holloway Girl rozvíjí subtilní, čarovnou atmosférou aneb jak prosté je vyformovat a otesat hudebního Davida. Zásadním zářezem je Berlin, těch 7.43 pusťme všem, kdo chtějí vědět, což Marillion jsou. Tahle věc se totiž vrací hluboko do minulosti, Hogarth tu podává vrcholný výkon a fantasticky vše doplňují dechové nástroje - moje kolena už padají potřetí na zem. Vedle titulky patří After Me k nejpůsobivějším baladám nejen zde, dokonale užívajíc hackettovskou inspirací a extázi na konci. Pro rockové příznivce byla z kosmodromu Rothery odpálena sotva řízená družice Hooks in You. Že je v pánech ale šlach a masa. Síla a místo dopadu - neodhadnutelné. Závěr pak snad nemůže být slabý, natož prázdný. The Space... začíná skvostnými Kellyho zahradami, vykvetlými na klapkách. Parádně to nejen zde, ale i na zbytku alba tvrdí Ian Mosley a hlavně mistr Pete Trewavas. Vše, co od této značky čekáte, je tu znásobeno, pětici snad řídí neznatelná, podprahová telepatie. A je to tenhle bod, kde jsem otevřel Hogarthovi srdce. Není divu.

Postižen nadšenými písmy nejvyššího marilioňáka mr. Horyny, rozhodl jsem se tento Hogarthův debut zkusit. Ani nevím, co a jak se stalo, že najednou vše v hlavě scvaklo. Ano, je drsná, hodně Rotheryho a časem hoši hodně zvolnili. Jeden hit za druhým, dokonalá atmosféra, emoce, nápřah, skladatelský vrchol. Bez jediné chyby!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Motörhead - Another Perfect Day

Motörhead / Another Perfect Day (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 16.07.2019

Tehdy se u Motorhead stále něco dělo. Poslechněte si za sebou alba Iron, Another a Orgasmatron. Každá deska má jiný feeling, porovnáte si hru čtyř kytaristů, uslyšíte různou práci zvukařů a producentů, keří měli na konečný výsledek velký vliv.

Z tohoto trojlístku mne tehdy Another Perfect Day oslovil nejméně. Důvodem byla vzdušnější a rozmanitější hra nováčka Briana Robertsona, který zde více obnažil hudební kořeny kapely - boogie, rock ´n ´roll a blues. Tehdy jeho odlišný styl hry a ne tolik zkreslený zvuk jeho nástroje působil jako "vyměknutí". Nehledě na jeho vizáž punkera s obarvenou červenou hlavou, což bylo tehdy závažným porušením metalového dress code. I po lidské stránce si se zbytkem souboru nesednul. I proto jsem byl rád, když po tomto albu kapelu opustil.

Producent Tony Platt, kterej nedávno před kšeftem na tomto albu domrvil zvuk Manowar na jejich debutu, se i zde mnoho nepochlapil. V porovnání s ostatními, výše zmíněnými alby zní Another Perfect Day poněkud plechově, kytara je opět v celkovém mixu poněkud stažená.

Po letech, pokud odhlédnu od zvukové obálky, mě paradoxně potěšily právě ty, pro kapelu méně typické songy : pohodová Dancing on Your Grave a I Got Mine nebo hard rockově zatěžkaná One Track Mind.

» ostatní recenze alba Motörhead - Another Perfect Day
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Greenslade - Bedside Manners Are Extra

Greenslade / Bedside Manners Are Extra (1973)

horyna | 5 stars | 15.07.2019

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Toto - Tambu

Toto / Tambu (1995)

horyna | 5 stars | 13.07.2019

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto

Clarke, Stanley - Find Out!

Clarke, Stanley / Find Out! (1985)

stargazer | 3 stars | 13.07.2019

Když jsem se začal zajímat o tvorbu Clarka, Find Out nebylo vůbec k sehnání na cd. Koupil jsem desku a nechal převest na cedéčko. První dojem z alba mě nadchl. Po opakovaném poslechu jsem vystřízlivěl a album už slyšel trochu jinak. Stanleyho hra na basu je opět famozní, dává base víc prostoru, než na albu před. V každém tracku je prostor pro basové solo. Syntezátory a přesné elekrické bicí plus zpěv skoro na celém albu, toto dílo posouvá směrem ke střednímu proudu.

Ale pozor. V témže roce hrál Clarke Band na Bratislava Jazz Days 85 a předvedli skvělé jazzové výkony. Jako důkaz mám vinyl od Opusu, kde je víc jak desetiminutový záznam.

Find Out v dnešní době bude asi poslouchat jen ortodoxní fanušek Clarkovy tvorby. Jako já.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Find Out!
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Night Ranger - Big Life

Night Ranger / Big Life (1987)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 13.07.2019

Čtvrtá deska kalifornských rockerů přináší lehké změny v soundu kapely. Píše se rok 1987 a všeobecné trendy tíhnou směrem k větší hutnosti, syrovosti a tvrdosti skladeb. Night Ranger nikdy nebyli čistokrevní pompézové u kterých hrajou prim klávesy, ale svoje songy stavěli na bytelném rockovém základu. Aby ne, když jsou v kapele dva výteční kytaristé s dotykem virtuozity. K tomu si připočtěte dva excelentní sólóvé zpěváky v podobě bubeníka a baskytaristy a máte tak silnou koncentraci talentu, až z toho jde hlava kolem. Vše zezadu ještě jistí zdánlivě nenápadný klávesista.

Titulní skladba Big Life je na poměry kapely dost originální. Klávesové intro rozsekne hřmotný kytarový riff a těžkotonážní valivý rytmus. Bladesovy zpěvy ve slokách i refrénu nesou velkou dávku jedu a ostrosti. Vše umocňují tupé klávesové přiznávky vytvářející zajímavé disharmonie. S jedinečným kytarovým sólem se vkrádá na mysl úvaha o tom, že by tahle deska mohla být veliká.
Color Of Smile jsou klasičtí Night Ranger. Veselá a zpěvná letní písnička s nádhernými kytarovými vyhrávkami a sólem. Na to nezapomínejte! I kdyby kapela nahrála sebevětší blbost, vždy do ní zakomponuje prvotřídní kytarové sólo anebo nejlépe dvě.
V Love Is Standing Near poprvé slyšíme za mikrofonem bubeníka Kelly Keagyho. Hudebně jde o krystalicky čistou AOR skladbu. O podobné věci se v současnosti pokoušejí třeba švédové Night Flight Orchestra. Šlapající rytmus, retro klávesy a velice vkusný refrén. Jeff Watson v sóle vystřihne vanhalenovský hammering a je vymalováno.
Čas pro baladu. A ne ledajakou! Klavírní figura na začátku opravdu připomíná padající kapky deště, přesně podle názvu písně. Ke klavíru se postupně přidávají zpěv a zbylé nástroje, aby vše vyvrcholilo v masivním finále. Pánové Watson a Gillis opět zdobí a vyšívají libé tóny na hmatnících svých kytar. Radost poslouchat. Konec první strany.

Tajemství mého úspěchu. Filmová komedie s Michaelem J. Foxem, velmi známá i u nás. Pro tuhle srandu napsali Night Ranger společně s triem externím autorů titulní písničku. Vcelku povedená skladba s velkou dávkou nadhledu, která se nebere vůbec vážně. Po právu vybrána jako jediný singl z desky a dodnes jí kapela hraje živě na koncertech. Jako jedinou z téhle desky (!)
Svižná a úderná kytarovka Carry On dostatečně zredukuje sladko v ústech po předchozím chodu.
Kelly Keagy za mikrofonem v doprovodu jemňoučkých akordů akustických kytar dovede pohladit po duši. Oproti Bladesovi má níže položený hlas a umí lépe pracovat s dynamikou projevu. I když se Better Let It Go nakonec zvrhne do rutinního cajdáku, pořád je to v podání Night Ranger radost poslouchat.
I Know Tonight je klasický rockový vál z Bladesovy dílny, jakých se v budoucnu dočkáme ještě mnoho. Svižné tempo ve slušném nápadu a Jackovy vyřvávané vokály.
Závěrečná vygradovaná balada Hearts Away ukazuje jak výtečný je Keagy zpěvák. Naprosto jistý projev na začátku jen s klávesami, aby refrénech s kapelou za zády sázel jeden dlouhý tón za druhým. Žádné zbytečné kulacení a nesmyslné feelingy, jak je dnes v módě. Prostě jen rovný dlouhý tón. Samozřejmě na pás, takže žádné copy/paste nebo dodatečné editace. Parádní konec alba.

Americké vydání. MCA records. Nahráno a mixováno analogově (AAD). Zvuk lehce poplatný době vzniku. Booklet rozkládací o rozměrech 6x1, obsahuje všechny texty.

Procenta - 80%


» ostatní recenze alba Night Ranger - Big Life
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Manowar - Battle Hymns MMXI

Manowar / Battle Hymns MMXI (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 12.07.2019

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.

» ostatní recenze alba Manowar - Battle Hymns MMXI
» popis a diskografie skupiny Manowar

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

horyna | 5 stars | 12.07.2019

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Dio - Lock Up The Wolves

Dio / Lock Up The Wolves (1990)

martin.b | 5 stars | 11.07.2019

Zajímal by mě ediční plán a záměr firmy Popron v letech, kdy na pult tehdejších prodejen Supraphonu
vrhnul velice zajímavou řadu aktuálních rockových alb.
Po rockové muzice byl u nás tehdy opravdový hlad, ale po kapelách typu Cinderella, Slaughter nebo Extreme,
vysoká poptávka podle mě nebyla. Nic proti nim. Zrovna Heartbreak Station, Stick It To Ya nebo Pornografitti,
byli výborné záznamy.

Tehdy jsem ale v regále neomylně sáhl po Lock Up The Wolves kapely DIO.
Znal jsem Holy Diver, Last in Line i Sacred Heart a bral je jako silnou trojku úžasného rocku
s neméně úžasným hlasem. Byl jsem prostě připravený posluchač...ale!
Na Lock Up The Wolves se představuje zbrusu nová sestava a vlastně i nový styl.
Dio podle mého názoru nebyl nikdy žádný velký tvrďák a jeho styl byl vždy velmi melodický
a ve své hudbě často nezapomínal na klávesy. Na předchozích albech Sacred Heart a hlavně Dream Evil
začínal být ale často až příliš uhlazený.

Lock Up The Wolves je jiné, řekněme modernější. Tu modernost je ale třeba brát optikou doby.
Rozjezd je divoký a rychlý - Wild One. Nic zvláštního se ale nekoná. Standardní rozjezdovka.
Dále je to o hodně zajímavější. Between Two Hearts, Lock Up the Wolves a Evil on Queen Street.
Na to slyším a to se mě v podání DIO opravdu líbí.

Pro mě album vrcholí báječnou Why are they Watching Me. Na tehdejším LP Popronu tato
skladba chyběla. Ona vlastně chyběla asi na všech LP verzích alba. Album se všemi skladbami by pro vinyl
asi bylo moc dlouhé a jedna proto musela z kola ven. Je podle mě velká chyba že zrovna tato.
Pozdější poslech z CD už tuto skladbu odhalil a pro mě je to téměř nejlepší kus z tohoto alba.

Mám toto LP snad nejraději z celé sólové tvorby DIO. Ty skladby se tehdy moc povedly a byl to velice dobrý hudební směr.
S ohledem na kompletní studiovou práci DIO, musím dát nejvíc.

» ostatní recenze alba Dio - Lock Up The Wolves
» popis a diskografie skupiny Dio

Kansas - Leftoverture

Kansas / Leftoverture (1976)

horyna | 5 stars | 11.07.2019

Američtí jižanští bardi Kansas mají spustu kvalitních nahrávek. Ale tak jako každý, i já mám v jejich katalogu svůj opus magnum. A tím je asi bez překvapení album Leftoverture.
Tato nejspíš nejambicióznější kolekce kapely oplývá všemi nej, která dokáže takový favorit posbírat. Avšak na prvním místě u Kansas vždy stála síla a originalita jednotlivých písní. A tady se kapela skutečně pořádně pochlapila. Livgren společně s Walshem zrovna skládali maturitu z komponování a jelikož se tehdy činili všichni, každého nápad byl použitelný, díky čemuž je deska tolika pestrá.

Ústřední skladba Carry on Wayward Son se stala obrovským hitem, dle mého však Leftoverture nabízí ještě gigantičtější věci. Čtvrtou náladovku Miracles Out of Nowhere s do mrtě vypiplanými aranžmány, něžnou Cheyenne Anthem s nezapomenutelným Walshem a něžným sborem adolescentů (dodnes označovanou za největší parádu kapely), nebo poslední progrockový klenot příhodně nazvaný Magnum opus.

Jde ve všech směrech o dílo art-rockově tradicionalistické, ve kterém se odráží zaoceánské hudební cítění všech zúčastněných. Některé skladby jsou značně ovlivněny tamním jižanským naturelem, jiné mají naopak mohutnější stadiónový efekt. Tak jak to slyším já, osobně jsem radši za ono hřmotnější country provedení, které je markantní i díky Steinhardovým hravým houslím.

Epochální obal, transparentní zvuk a osmero propracovaných, přesto snadno uvěřitelných, až lidově (ne)obyčejných písní, to je Leftoverture, to jsou Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas

Yes - Tormato

Yes / Tormato (1978)

horyna | 5 stars | 10.07.2019

Další deska na kterou jsem si vypěstoval letitou "závislost", je album s divným názvem a ještě divnějším obalem - Tormato. Těsně před ní tu hráli Rush-Hemispheres, ale pokud mám dát mezi těmito dvěma jedné jediné přednost, sáhnu po "rajčátku".
Přiznám se, poslech z mp3-ky navíc s podmazem okolního dětského disca není nic pro zvukové gurmány :-), ale pro dokreslení atmosféry a vyvolání vzpomínek dokáže kýženou chvíli zpříjemnit takřka ideálně.

Tormato je deska, na které učinili Yes jeden z největších hudebních posunů, možná dokonce objevů ve své bohaté kariéře. Skalní fans si něco podobného neradi připouští. Nemají jej zrovna v lásce, a když je požádáte, aby vám vyjmenovali své nejposlouchanější či nejoblíbenější nahrávky, Tormato tam jistě nebude. Tím posunem o kterém jsem psal zkraje odstavce, je stylový odklon do oblasti fusion. Yes ještě více zjemnili, popošli směrem k soft rocku a svůj výraz obohatili o další dosud neznámé výrazové rozměry. Renesanční Madrigal, techno scifi obrazce Release, Release a do jazzu vhozená Arriving UFO, nebo pohádkově atmosférický klenot Onward… To je jen několik z mála fragmentů této neuvěřitelně pestré a bohaté nahrávky. Jako nejschématičtější příklad nového směru kapely poslouží píseň poslední-On The Silent Wings of Freedom. Monster fusion jako kráter na měsíci.

Tormato je poslední klasickou/sedmdesátkovou deskou Yes nahranou nejsilnější sestavou v dějinách tohoto souboru. Za mne i jednou z vůbec nejoriginálnějších, nejprogresivnějších.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Racionální vysvětlení pro "zrození" pop-funkových Genesis, které reprezentuje i toto album, opravdu nemám. Ale jako skalního fanouška, který na albech od "From Genesis to Revelation" po "And then There were Three" vyrostl a který má The Lamb ve svém osobním žebříčku na místě č.1, dokonce i před beatlovským Abbey Road a Stivellovou Symphonie Celtique, mne ta záhada samozřejmě zajímá.
Z nějakého důvodu (pro který existuje nepřeberně teorií) se Genesis nějak "za každou cenu" chtěli proměnit a odpoutat od staré tvorby. A to skoro programově. Z mého pohledu proměnit se z elitní výjimečné kapely na veleúspěšnou, ale hudebně nijak výjimečnou popskupinu. Proč? Všichni asi znají známé collinsovské hlášky ("udělali bychom to normálně takto? - uděláme to přesně opačně", nebo "méně třpytu, více emulze" apod ...) Přesto na každé z posthackettovských desek je nějaká skladba, která se trochu nostalgicky ohlíží po někdejších melodramatických hudebních obrazech, jako by to kapele bylo líto (zde je to částečně Home a Second Home by the Sea).
Takže další záhada.
Určitým vysvětlením by mohla být moje teorie na podobně dosud nevyjasněný odchod Petera Gabriela. Spekulací se vyrojilo mnoho, ale mně napadlo určité vysvětlení po jistém osobním zážitku. Před dvěma lety jsme na dovolené večer seděli v přímořském baru u pláže a začalo tam hrát karaoke. Bylo tam hodně Rusů a zpívali ty jejich "hitovky", a mně už to za chvíli tak zprudilo, že jsem po pár vodkách s tonikem řekl diskžokejovi "dej tam The Lamb od Genesis!". On mi vzápětí opravdu vrazil do ruky mikrofon a vzápětí se z megabeden rozjely Banksovy klávesové vlny. Posilněn špiritusem jsem vyskočil na pódium a spustil "Early morning Manhattan, ocean winds blow on the land ...", a najednou jsem pocítil něco neunesitelného, jako extatické mrazení v zádech, vznášení se, a úplně jsem se jakoby ponořil do Gabrielova a Raelova vnímání, a při "don´t look at me, I´m not your kind,I´m Rael" jsem už myslel, že vypustím duši, jak jsem to vyječel. Během ruského aplausu mne pak napadlo, že možná Gabriel došel emotivně a umělecky na samý doraz a během turné pochopil, že pokračovat takhle vypjatě dál už není možné. Vzpomněl jsem si, že někde psal, jak prý po koncertech The Lamb často plakal. A protože i mne to takhle strašně vtáhlo a přivedlo na chvíli do jakéhosi vytržení, jak silně to musel prožívat on jako tvůrce a interpret na turné. A tak možná proto věděl, že došel na samý konec svých beztak ohromných možností, a že musí začít jinak, jinde. Možná by to nepřežil. A někde prý se nechal, že ho "Jehně" naprosto naplnilo. Možná už si zahrával s něčím mimo rozum.
Od tohoto bych mohl odvodit, že možná vnitřní síla neuvěřitelných skladeb Genesis byla i pro Tonyho a Mika tak mocná, že s povděkem nasedli na pohodovou, nenáročnou a svým způsobem relaxační popovou Philovu vlnu, protože taky chtěli žít normální život a ne se stále vznášet v jiných světech a zahrávat si s nezvladatelnými emotivními bouřemi. Samozřejmě, je to jen jedno z mnoha vysvětlení. I z přemíry "silné " muziky možná někomu může s prominutím "jebnout". A Tony, Mike a Phil měli své rodiny a chtěli žít "normálně". A i Steve po vypjatých prvních třech albech začal měnit styl, byť asi zůstali spolu s Anthony Phillipsem posledními nositeli žhoucí pochodně Genesis.
Jinak, tato deska opravdu není špatná. Zvláště Home a Second Home na pražském koncertě zněly báječně.

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

horyna | 5 stars | 09.07.2019

Pár posledních dnů trávím na dovolené v jednom z Černomořských prázdninových letovisek. A jelikož neřídit se jedním z pořekadel jež praví našinec (a rovněž kolegáč Braňo) prorostlý muzikou jako stařičká sekvoj prostě nelze, hřeším i tu, o ono motto - ani den bez hudby - využívám jak se dá.
Do mp3 jsem si krom pár zatím neznámých novinek postaršího data, narval kvanta vysoce návykové a oblíbené muziky. Jedním takovým albem je i první společná Hogarthovská nahrávka s Marillion Seasons End.

Poslouchám tu neskutečnou nádheru a vůbec nenacházím slov. Dostavuje se jen opojný pocit z něčeho, jež pramení přímo ve vás. Je v tom kus vaší DNA. Muzika a posluchač, posluchač a muzika. Ta nejjednodušší matematika, nepotřebujete nic jiného, stačí to cítit. Stačí to vnímát. Na tohle nejsou poučky, nejde to vysvětlit, to musí člověk zažít. Žádná filozofie, žádná psychologie, všechny tyhle "nesmysly" si tady ani neškrtnou. Ten pocit je někde v astrálnu, někde v nekonečnu a přec tak blízko, vnímáš ho srdcem, nikoli hlavou.
Berlin, After me, The Space - věčný hermetismus, magie, mystika, duchovno...víra.
Mistře odvoláš?!
Neodvolám!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Tato deska pro mne zůstává hotovou záhadou. Jak ji hodnotit? Pokud se budu pohybovat v kategoriích Michael Jackson, Prince, Earth Wind and Fire, atd, co je opravdu velmi kvalitní muzika, profesionální funky, dobře poslouchatelný soul, kvalitní a nepodbízivý pop v tom nejlepším slova smyslu, který sice cíleně neposlouchám, ale nevadí mi a dělá mi dobrou náladu, když ho slyším, pak tato deska zaslouží vysoké hodnocení. Jenže problém je v tom, že jsou to Genesis.
Ta samá kapela, která zrodila The Lamb, Supper´s Ready, Firth of Fifth, Stagnation, Rippless nebo Salmacis. Nezaměnitelné a nezařaditelné hudební skvosty. Trochu nechápu. Možná kapele došla "šťáva" a "božská inspirace", a pak byla asi lepší radikální změna stylu než napodobování a vytloukání vlastní slávy. Chci-li tedy být opravdu přísný, tak je to šílený propad.
Na druhé straně mne k tolerantnímu přístupu vede fakt, že kapela prostě chtěla hrát dál a být úspěšná, a když nelze být geniální, je možné být dost dobrý v trochu jiné kategorii. Nedivím se, že tyto skladby našly své fanoušky a publikum. Trochu je mi ale divné, že zpěváka, který zpíval Mad Man Moon nebo Blood on the Rooftops, na které se i skladatelsky podílel, takováto muzika uspokojila. A i ostatní, kromě Steva, který se na této proměně asi odmítl podílet. Popové růžky podle mne vykukují už na jinak skvostném Wind and Wutering (a to v Your OWn Special Way - která je ale stále pěkná), více už na ATTWT - myslím Ballad of Big a především Follow You Follow me, na Dukeovi (automat v Duchess, Turn it on Again, Misunderstanding). Na Abacabu to propuklo naplno - naopak bych zde vypíchl jako ještě tak trochu "klasické" Me and Sarah Jane a Dodo/Lurker. Jinak tu desku opravdu mohu poslouchat, ale prostě zapomenout na Jehně :-)
Někde jsem četl, že Tony Banks nabídl po Gabrielově odchodu místo zpěváka Peteru Hammillovi, ale ten odmítl. Pravda, asi by to nefungovalo, Hammill byl vyhraněná individualita a Genesis byli týmová parta, kde to fungovalo nejlépe prolnutím všech vlivů. Myslím, že odchodem Hacketta už ten klíčový článek do geniální skládačky osudově vypadl a Philovy disco-funky skryté popové ambice ztratily zábrany. Byla to škoda nebo ne? Těžko říci. Hlas měl a má nádherný. A následující hudba taky přinesla mnoha fanouškům hodně radosti.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Brano | 5 stars | 09.07.2019

Beatles sú Beatles!O tom žiadna pochybnosť.Celé je to nenormálne jednoduché a zároveň nenormálne zložité a v tom je to čaro.Ako Škoda 105 je Škoda 105 a nijaký bavorák,tak Beatles sú Beatles.Jasné jak facka!Jasnačka,sú silní v kramflekoch ,ako pájkovačka.Počúva ich dedko,babka,decko aj kačka.Už náš prvý slovenský prezident Svetozár Hurban -Vajanský si ich spieval,keď tlačil tie oné... Národnie noviny.Beatles sú skrátka Beatles!To sa inak nedá!To pochopí i susedova Heda a tá je komplet hluchá.Aj keď do ulíc vyjdú všetci čínski pionieri a vybuchnú všetky atómky sveta,vo vojne i v mieri,Beatles máme stále na tanieri!Pretože ONI sú veční!!!Musím už končiť,idem do roboty a tak si spievam...jestrdej,ol maj trabl síms tu fár evej...

PS:Pozdravujem svokru,starú ježibabu-bitlsáčku.V septembri bude tomu krásnych 10 rokov čo som ju nevidel.Budem oslavovať,už sa chladí šampáňo,metaxa,ribizlák aj prazdroj.Ožerem sa jak sviňa!Keď som ju naposledy videl,mala snáď 180kg,bola jak tulenia samica v treťom stave.Teraz to tipujem na 250kg a štvrtý stav a viem,že už nikdy nepríde,lebo to by ju musel naložiť žeriav na korbu Pragy V3S.Takže,do ďalších rokov prajem veľa zdarov do naberania nových kilogramov!
It´s Only Love >> odkaz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Manowar - Sign of the Hammer

Manowar / Sign of the Hammer (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.07.2019

Kapelu Manowar z amerického Auburnu pamatuju z osmdesátých let jako soubor, který splňoval podmínky snad všech klišé, co tehdy styl pojmenovaný jako heavy metal nabízel. Do roku 1984 stihl soubor (vedle fotografování v kožešinových oblečcích a soutěžích o nejhlasitější skupinu světa kterou vyhráli a zapsali se tim do Guinessovy knihy rekordů) nahrát také čtyři uznávaná a povedená alba. Následné období po přestupu k firmě Atlantic s albem Fighting the World zvítězila forma nad obsahem a Manowar se jazykem astrofyzika pomalu hroutil jako hvězda do sebe pod horizont události do černé díry...

V dnešních dnech jsem se dočetl o jejich rozlučkovém turné, které podpořili vydáním zbrusu nového EP a zvukově vylepšených klasických děl Hail to England a Into the Glory Ride s přívlastkem Imperial Edition 2019. Před devíti lety dokonce došlo k novému zaznamenání debutního alba Battle Hymns. Trochu v pozadí zůstala poslední zvukově neupravená deska Sign of The Hammer z roku 1984. To mě přivedlo k myšlence si po několika desítkách let tuto muziku trochu připomenout.

Po prvních tónech nahrávky jsem si myslel, že mi odešla sluchátka. Zkontroloval jsem zapojení aparatury, došlo i k výměně sluchátek, pouštěl jsem záznam přes bedny v obýváku i v autě v kvalitním audio systému. Výsledek byl přibližně stejný – ořezaná dynamika bez basů, nevýrazné bicí, nástroje bez těla a elektrická kytara po většinu doby maskovaná pod baskytarou. Jak je to možné, drtím otázku mezi zuby? Přitom předchozí album nahrané za šest dní zní mnohem lépe. Jediným vysvětlením je osoba studiového technika Tonyho Platta, jehož tehdejší nahrávky, na kterých pracoval bez dozoru, nedopadly nejlépe. Ani Arun Chakraverty, který byl zodpovědný za mastering, se nepozastavil nad tím, že v heavy metalové nahrávce ve velkém množství absentuje el. kytara. S metalem měl totiž pramalé zkušenosti, před Manowar mastroval mj. Duran Duran, což o ledasčem vypovídá.

Přitom dle mého patří Sign of The Hammer do trojlísku toho nejlepšího, co kapela kdy vydala. Osm písní, osm parádních zářezů. Na úvod členitá a hutná All Men Play on Ten, parafráze na sabaťácké riffy a zvláštní polomluvené sloky mi nějakou dobu trvalo vstřebat, ale musím připustit, že jde o skvělej song, který textově odkazuje na fakt, že se s tím nepářou a hrajou opravdu s hlasitostí vohulenou na max. To Animals je skutečnou esencí heavy metalu té doby – výrazná melodie, sbor v refrénu který podporuje výborného a naléhavého Erica Adamse, který s chutí pěje text, jehož náplň bychom dnes označili jako nechutně sexistickou.

Další hutná a mystická skladba Thor ve středním tempu se stala svou mrazivou atmosférou předobrazem pro různé vikingské spolky, tak i částečně pro legendární severské Bathory, ač se to frontman Quorthon snažil popírat.
Následující Mountains je prvním vrcholem alba. Filozoficky hloubavý text je procítěně interpretován Ericem, který zde odkrývá svůj nepochybný talent a hlavně čtyřoktávový rozsah. Na podkresu chladivých kláves a (bas)kytaristy, který se jen tak líně prohrabuje strunami pěje o důležité snaze člověka překonávat nesnáze ve svém životě ….. V závěru celé skladba graduje v očistném adrenalinovém a působivě vystavěném finále.

Titulní Sign of the Hammer je klasickým heavy kvapíkem se všemi svými atributy. Textově v podobenství kapela prezentuje své odhodlání pokořit všechny ostatní. The Oath – ve speed metalovém tempu se opět kapela vrací do mytologických severských bájí a barbarských válek.

Instrumentálku Thunderpick vždy beru jak intro k závěrečnému a druhému vrcholu na této desce – sedmiminutové Guyana – Cult of th Damned. Song vypráví o neuvěřitelném masakru a následné hromadné sebevraždě členů náboženské sekty Chrám lidu v Jonestownu v americké Guyaně. Na milimetry precizně vystavěná a vygradovaná píseň, kde postupně vzrůstá napětí, přesně v souladu s textovou složkou. Když na konci skladby Adams pln zoufalství v hlase úpí : „Matko, matko!“ vždy mě mrazí. Jeden z nejpozoruhodnějších songů v heavymetalových vodách vůbec. Jediná píseň, kde je trochu slyšet i kytara – díky!

Závěrem : 40 minut, kde se Manowar prezentovali plnokrevnou a barevnou směskou písniček z různých zákoutí hard rocku a heavy metalu. Přidanou hodnotu vysoce uměleckého zpracování nabízí dvojice skladeb, která se nesmazatelně zapsala do pokladnice tvrdých žánrů – Mountains a Guyana. Album Sigh of The Hammer katapultovalo Manowar mezi první ligu tohoto žánru – Iron Maiden a Judas Priest. Osobně si cením toho, že se soubor kolem DeMaia v této době v Americe ubíral svojí cestou, nehledě na diametrálně odlišné požadavky tamního trhu.
Nebýt nešikovných lidí při mixu a masteringu, byla by to jasná pětka !

» ostatní recenze alba Manowar - Sign of the Hammer
» popis a diskografie skupiny Manowar

Petřina, Ota - Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50

Petřina, Ota / Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50 (1984)

chimp.charlie | 5 stars | 08.07.2019

Spolupráce Petry Janů s Otou Petřinou trvala šest let a zhmotnila se do čtyř alb a sedmi singlů – všechno pohromadě lze nyní nalézt na čtyřcédéčkovém kompletu PETRA & PETŘINA, vydaném v roce 2017 Supraphonem. Tím zpěvaččina rocková minulost v podstatě končí: po jednoalbovém mezipřistání u Petra Jandy definitivně sestupuje do mlékem a strdím oplývajících popových nížin, kam ostatně – jak sama v jednom rozhovoru přiznala – mířila od samého začátku, jen pro snazší start využila v té době zrovna volné pozice rockerky. Jakkoli se tento přístup může někomu jevit nízce utilitárním, dal vzniknout spoustě kvalitní muziky. Album Ročník 50 období této spolupráce uzavírá a už pohled na „osoby a obsazení“ dává tušit, že nepůjde o spotřebku.

Tak jako má každý chleba dvě kůrky, má i každé elpíčko dvě strany. Tady bych tu první možná nespravedlivě označil za jakousi ochutnávku, čeho všeho je minimalistické obsazení schopno. Autorsko-interpretační tým (zde posílený o dva muže pera – Pavla Vrbu a Eduarda Krečmara) dal vzniknout vcelku rozmanité čtveřici písní: Je libo trochu filozofického mudrování nad tím, že ne všechno na světě vezdejším je tím, čím se jeví? Tu je (PRAVÝ JMÉNA VĚCÍ). Varování, že žít nad poměry se nevyplácí, a že s finančními zdroji se začasté vytrácí i ženská přízeň? Prosím (KRÁTKÝ LET). Hravý popěvek o tom, jak to tu jednou bude vypadat? Máte jej mít (ROK 3000). Hořce milostnou píseň? Žádný problém (SVÁTEČNÍ ÚTERÝ).

Obraťme desku na talíři a pohodlně se usaďme, protože teprve teď přichází to hlavní: titulní skladba ROČNÍK 50, bezmála dvacetiminutový příběh o samotě, pocitech marnosti a zbytečnosti, ale i naději a dobrých koncích, úhrnem krizi středního věku. Její hlas je unavený, jeho zoufalý, oba ale volají po tomtéž: troše obyčejného lidského štěstí. Neustále se přesýpající strojový rytmus na pozadí vrstvících se kytar, syntezátorů a kdoví čeho ještě udržuje napětí a žene skladbu vpřed, aby v závěru jako mávnutím proutku zmizel a vše skončilo katarzí. Hudba i text Ota Petřina – že by takhle nějak vypadalo jeho třetí sólové album?

Myslím, že právě na téhle desce víc než kde jinde Ota dokazuje, v čem byl nejlepší: byl brilantním kytaristou, nápaditým skladatelem, svérázným textařem a osobitým zpěvákem, ale naprosto bezkonkurenční byl jako aranžér. A tady se opravdu vyřádil, i když je to zase trochu jiný Petřina: žádné dominantní riffy, profesorské vybrnkávání ani smyčcové plochy. Tady jde spíš o hrátky s elektronikou, čemuž odpovídá i celkový zvuk alba, v kontextu ostatní tvorby dost netypický, ale přesto Petřinu cítíte z každé noty – nějak takhle bychom asi mohli definovat opravdové mistry. Docela by mě zajímalo, jak to tehdy ve studiu vypadalo: představuji si čarodějovu kuchyni, alchymistovu laboratoř a podobné provozovny, ale možná se pletu a při Petřinově pověstném perfekcionismu šlo všechno z listu jak na drátkách.

Pokud bych měl albu něco vytknout, tak nejspíš zpěvaččin přínos – u takto pojatého projektu bych přece jen čekal víc (čestnou výjimkou budiž titulní skladba); v tomto směru je nedostižnou metou album Exploduj!, které jak výrazovými prostředky (od rockového řevu, přes milostné deklamování, až po operní zpěv), tak nasazením považuji za pěvecký vrchol CELÉ její kariéry. I tak ale jde o naprosto unikátní počin, který si plně zaslouží nejvyšší ohodnocení. A nic na tom nemění fakt, že ani jeden z protagonistů není ročník 50.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Cosmograf - The Unreasonable Silence

Cosmograf / The Unreasonable Silence (2016)

horyna | 4 stars | 07.07.2019

Jednou z vlastností kterou na muzice obdivuji, je její schopnost svého diváka dokonale pohltit a vtáhnout do sebe, do svého nitra, do svého obsahu, do svého děje a příběhu. Tomuto účelu se často podřizuje atmosféra a nálada nahrávky. Bez ní bývá společné souznění s posluchačem o dost obtížnější. A když jde navíc o nějaký koncept, jsou podobné předpoklady takřka nutností. Na kapelách, nebo jednotlivých interpretech oceňuji ten dar, cit a umělecké ambice s atmosférou pracovat. Umět odstínit jednotlivé etapy děje, postavy, příběhy a další spousty maličkostí, tolik potřebných k finálnímu sugestivnímu vnímání. Práce s dynamikou, nástrojovou barevností, paletou akustických tónů a klávesovým podbarvováním, to všechno má svůj účel a vliv.

Prostředí ve kterém má nahrávka pobývat, dýchat a fungovat, je nedílnou složkou mnoha takových. Když bych si měl teď na chvíli odskočit do filmařského prostředí, osobně mám rád některá vysoce atmosférická díla staršího data, odzbrojující svou vnitřní silou a intenzitou. Krom samotného příběhu či zápletky a kvalitních hereckých výkonů určitých jednotlivců, je nedílnou součástí jejich identity právě atmosféra. Díla francouzského tvůrce Jean-Pierre Melvilla, který proslul hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir jsou právě taková. Jejich síla je ukryta v ovzduší které je naplňuje. Filmy jako Policajt s Alainem Delonem a Richardem Crennou, válečné odbojářské drama Armáda stínů s Lino Venturou, nebo dle mého vrchol Melvillovi kinematografie-hvězdně obsazené krimi Osudový kruh ( Alain Delon, Bourvil, Gian Maria Volonté, Yves Montand a další), dokáží svého diváka pohltit podobně silně, jako některá klimaticky nevšední díla hudební.

Jedním takovým je i deska The Unreasonable Silence kapely/projektu Cosmograf, jež vede britský multiinstrumentalista Robin Armstrong. Jeho obsahem je existenční koncept zabývající se tezemi francouzského spisovatele Alberta Camuse, jednoho z hlavních představitelů existencialismu, a hledáním smyslu naší vlastní existence.

Nevesele vyhlížející obal s hlavou mimozemské bytosti, opatřil Robin znovu brilatním moderním zvukem a k nahrávce přizval staré známé. Za bicí se posadil světoběžník Nick D'Virgilio, basu si rozdělili Robin, Nick Beggs a Dave Meros a s vokály vypomohla Rachael Hawnt.

Hodinová, desítkou skladeb tvořená nálož typově hudebně připomínající tvorbu Wilsonových Porcupine Tree, v sobě nese slušnou dávku originality, skladatelské invence i charakteristické osobitosti. Armstrongův vyprofilovaný styl dost často vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Šedavá klávesová mračna tu tvoří základní hudební složku a pod kytarovou stěnou, blahodárnou melodikou a akustickými sekcemi neprodyšně roztahují svá zlověstná křídla. Příběh začíná chmurným intrem Echo Seducation a sugestivní hrou temných zvuků vně dvojky This Film Might Change Your Life. Robin si pro větší autentičnost pomáhá různými ruchy, sekvencery, smyčkami, či nahrávkami nasnímaných hlasů. Třetí Plastic Men patří k vůbec nejtrudnějším číslům na desce. Prim hraje klavírní melodie a Robinův tuze smutný vokál. Další skladby o kterých se už nemá smysl podrobněji rozepisovat plynou v podobné neradostné atmosféře. Jedinými záchytnými a relativně přístupnějšími kusy jsou šestá píseň Four Wall Euphoria s přidaným brilantním vokálem v refrénu Rachael Hawnt a křehká akustická záležitost titulní.

I přes veškerou kvalitu desky The Unreasonable Silence, se dle mého její pozice nachází už pod vrcholy The Man Left In Space a následující Capacitor. 4,5*




» ostatní recenze alba Cosmograf - The Unreasonable Silence
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Ritual - Think Like A Mountain

Ritual / Think Like A Mountain (2003)

horyna | 5 stars | 06.07.2019

Jedním z největších hudebních dobrodružství které může posluchač zažít, je společná cesta s čerstvě pořízenou nahrávkou od prvních vzájemných poslechových krůčků až plnému pochopení a ztotožnění se s obsahem díla. Pokud si vše sedne jak má, je vzájemná přitažlivost takřka magnetická, takřka hmatatelná. Člověk od ní nemůže odtrhnout uši, poslouchá ji každičký den, tak často jak to jen jde a její krása se mu pomalinku zařezává do hlavy a do srdce. Ten těžko popsatelný pocit je někdy decentní závislostí každého z nás na té které nahrávce, ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Velmi podobné výše popsané pocity jsem posledních několik dnů zažíval s třetím albem švédských Ritual - Think Like a Mountain. Je to přesně ten typ nahrávky, od které jsem nic nečekal a dostal všechno. Nebo přesněji řečeno - čekal málo a dostal strašlivácky moc.

S touto kopelou jsem si potykal teprve nedávno prostřednictvím posledního alba The Hemulic Voluntary Band. To mě okamžitě okouzlilo a znovu potvrdilo, že švédi na progresivních kolbištích zkrátka válí. Jejich zdroje jsou takřka nevyčerpatelné a dost často také velmi originální. Bylo jen otázkou času poohlédnout se trochu nazpět do minulosti kapely. A k tomu mi mělo posloužit album recenzované. Po právu pětihvězdičkové Hemulic teď bledne závistí vedle monster klenotu Think Like a Mountain. Na něj je každá banálně bodovací stupnice krátká, jelikož tohle je jedna velká neskutečná progresivní časovaná bomba.

Že je zvuk, instrumentální výkony, zpěv Patrika Lundströma a vzájemné nástrojové pro-aranžování znovu dotaženo k hranici dokonalosti netřeba zmiňovat. Ale právě na tuto desku se podařilo přinést tolik neskutečně precizních, svěžích a originálních motivů, že nad tím zůstáva "běžný progresivní" :-) rozum stát. Zřejmě tu vzájemná chemie mezi hráči a jejich nasazením zafungovala nejlépe jak mohla. Nápady se jen řinuly a společný pobyt ve studiu musel působit na všechny vskutku blahodárně. Vzájemnou provázanost, vyzařující energii a osobitého ducha cítí posluchač v každé z dvanácti kompozic.

Arabský rozujuchaný úvod před What Are You Waiting For se mi nelíbí, ale trvá sotva 20 sec. a tak se dá vydržet. Vzápětí mě už první tóny skladby samotné katapultují do těch správných progových výšin. Akustiky zlověstně duní, Patrik artikuluje jako king a v refrénu je slyšet navíc podpora buzuki, čímž tu originalita dostává patřičně na frak. Po druhém chorusu ještě připluje trocha romantiky, ale tempo skladby a energie se zlomnit nedají. Hned druhá Humble Decision je mojí top skladbou alba i poslední dnů. Celé to kouzlo je v atmosféře. Malebně bloudící akustika, mellotronové stěny a do rozvolněné romantické podoby hozený zpěv s ozvěnami-to je orgasmická slast nejvyššího stupně. Pokračujeme s temnou a tempově pochodující neučesanou Explosive Paste. Opět bezbřehá nápaditost v kytarách, v harmoniích i refrénové lince + energie jako hrom. Once the Tree Would Bloom je akustická zeppelinovská dupárna podložená severským folkovým základem. Další věc co vás musí zákonitě chytnout za hercnu je pátá Mother You've Been Gone for Much Too Long. Překrásný melancholický kus s něžným Patrikovým vokálem i zvláštně poskládanými kaskádami akustických kytar. A to se v půli skladba ještě rozběhne k dalším progrockovým obzorům. Titulka Think Like a Mountain je správně seversky drsná a depresivní. Ale pořád skýtá velkou porci zábavy a nápaditosti. Na způsob Flower Kings i Kaipa a malinko potrhle začíná sedmá Moomin Took My Head. Tak trochu balada, tak trochu experiment. V Infinite Justice jsou hned zkraje cítit Anekdoten, ale jak to spadne do akustik, slyším pravé Ritual. Refrén je až hard rockově šťavnatý a druhá půle spaceově dobrodružná. Zajímavě progresivně aranžovaný song. Po instrumentálním kuse On a jediné maličko slabší Shamanarama se dotyk s progrockovým nebem děje ještě jednou a prostřednictvím skladby Breathing. Vaše emoce tentokrát drhne naproto odzbrojující, jen ladně klouzající kytarová melodie, klávesový, nebo dle Luka snad mellotronový opar a ten nejněžnější vokál jaký si jen může divák v podobně citem elektrizující skladbě představit. Stejně jako při předchozích zastaveních tu musím podotknout myšlenku, že progresivní rock snad nemůže být kouzelnější a sugestivnější. A o určitou sugesci se ještě pokusí změť nezařaditelných tónů volně putujících závěrečnou instrumentálkou Off.

Timto titulem se u mne Ritual zařadili mezi nesmrtelné. Think Like a Mountain hodnotím jako jedno z vůbec nejlepších alb vzešlé ze severské progresivní líhně.
Jeho místo je po boku děl jako jsou Remedy Lane, Space Revolver, Notes From the Past, From Within, Imaginary Friends, či Pale Communion.

Zkrátka padesát minut intenzivních prog-rockových rozkoší.

» ostatní recenze alba Ritual - Think Like A Mountain
» popis a diskografie skupiny Ritual

Harrison, George - All things must pass

Harrison, George / All things must pass (1970)

horyna | 5 stars | 06.07.2019

BEATLES! Fenomén a absloutní kult, jehož nedotknutelná aura způsobovala během koncertů této kapely srdeční kolaps mladých dívek a nepochopitelné otazníky v očích jejich rodičů. V tak velkém rozsahu se už žádná z dalších příchozích gigantických kapel (a že jich ještě pár bylo) nepodílela na utváření názoru a života mladé gnerace.

Hudba této formace mě provázela takřka od dětských krůčků a napevno se stala nedílnou součástí mého života. Vnímám je jako ten prvotní a nejsilnější startér a zároveň i vrchol, který na této planetě zažehnul celosvětovou hudební revoluci. A abych se přiznal, sic s úsměvem na rtech, přesto nedokážu zcela pochopit názory těch, kteří je nějakým způsobem zatracují, očerňují a nemají rádi vůbec. Mnoho takových je i v řadách s progresivní muzikou srostlých jedinců, tam mne podobné postoje udivují o to více. Osobně vnímám Beatles jako ten největší a nejsilnější progres jaký tu kdy existoval.

Rozumím postoji těch, kteří nespatřují nic objevného a světu přinášejícího v la-la-la popěvcích prvního období brouků, ale to druhé, halucinogení, staví dle mého všechny rádoby progresivní tělesa na druhou kolej. Desky albem Revolution počínaje a Let it be konče, jsou jeden ohromný pokrokový strom tyčící se až do nebe, se stovkami rozvětvených sofistikovaně prokomponovaných písňových struktur. V pouhých třech minutách většiny z nich je více fištrónu a umělecké krásy, než v mnohých jiných sáhodlouhých kompozicích, plošně pokrývajících polovinu alba.

Když tahle ikona udělala za svou činností tlustou čaru, čtyři osobnosti jejího společného života se vydali každý svou cestou. Jednou z nich byl i věčně upozaďovaný kytarista, skladatel a zpěvák Gerge Harrison, který po sobě zanechal na své soukromé umělecké dráze jednu z nejpozoruhodnějších písňových kolekcí All things must pass. Vydejme se společně po jejích stopách.

Už první I'd have you anytime je jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb z pera G. Harrisona. Celé to kouzlo je ukryto v její skromné a něžné náladě a atmosféře. Duchovnem nasáklá My sweet lord se stala vlajkovou lodí celé této nahrávky. I přes její částečnou ohranost z ní pryští pořád něco mysticky tajemného, co nemůže nechat vnímavého posluchače chladným. Celé první cd, nebo chcete li dvě strany jednoho elpíčka jsou skladatelsky velmi silné a vyrované. Osobně mám rád teskné harmonie v Isn't it a pity (version one), melancholické kuy If not for you a Behind that locked door – typické Harrisonovky té doby.

Další disk otevírá všem zaníceným prog-rockerům dobře známá skladba Beware of darkness, kterou v upravené formě umístili na úvod svého druhého alba americké ikony žánru Spock´s Beard. Dokonce po ní desku pojmenovali a dokázali ve své verzi podtrhnout její náladu a esprit. Kouzelná věc. Apple scruffs zahajuje ráznější melodie na foukací harmoniku čímž naznačuje, že další kolekce písní se posune i na malinko jinou kolej a nebude se držet tolika melancholické noty. I když třetí Ballad of sir Frankie Crisp (Let it roll) je zrovna taková. Něžna, cudná, protchnuta decentní melodikou a zafoukaná lehoulinkým sněhovým popraškem. Další z Harrisonových majstrštyků. Awaiting on you all je taková nenápadná rozverná taškařice po vzoru jeho bývalých chlebodárců a titulní All things must pass kočírují v její emotivní rovině klouzající kytarové tóny a zdařilá dechová sekce. Trochu experiment na muzikálový způsob je sedmá Art of dying a sugestivní zpěvnou tečkou pak Hear me Lord, s typickým Georgeovým brilantním písňovým cítěním.

Nahrávka All things must pass se stala kasovním trhákem i vítězstvím Harrisonových snah na osamostatnělém autorském poli. Nejpozději zde dokázal vystoupit ze stínu Lennon/McCartney a dokázat světu i sobě, že se s těmito skladatelskými esy může směle poměřovat.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Stevens, Steve - Atomic Playboys

Stevens, Steve / Atomic Playboys (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 06.07.2019

Kdo by na webu opěvující progresivní hudbu neznal jméno Steve Stevens? Obzvlášť po tom co s kolegy Bozziem a Levinem předváděli na dvou famózních deskách pro label Magna Carta. To je ale jen špička ledovce. Stevens od začátku kariéry stál po boku Billyho Idola a později hostoval lidem jako Michael Jackson, Robert Palmer, Vince Neil nebo Sebastian Bach. Tedy poměrně široké stylové rozkročení a k tomu si přidejte ještě jeho lásku ke flamenco kytaře zvěčněné na skvělé desce Flamenco a Go-Go. A pochopitelně se věnuje i sólové kariéře.

Atomic Playboys opatřil nádherným obalem švýcarský malíř H.R.Giger. Rozkládací booklet o velikosti 5x1, jehož součásti jsou všechny texty a důležité informace jako třeba, že všechny písně byly napsány a vznikly v New Yorku. Výrobu alba a produkci si vzali na svá bedra Ted Templeman a Beau Hill. Ostřílení borci mající v portfoliu Van Halen, Alice Coopera, Europe, Warrant apod.
Album bylo snímáno digitálně (DDD) pro label Warner Bros. Zvuk se povedl, žádné osmdesátkové neduhy se nekonají a díky tomu album obstojí i po 30 letech.

Stevens je srdcem rocker. Z toho vycházejme. Polovinu alba tvoří našlapané hard rockové kusy v čele s titulní Atomic Playboys, nespoutanou mejdanovkou opatřenou videoklipem. Výborný je i otevírák B strany Crackdown, který sází na volnější tempo a jednoduchý melodický refrén. Neztratí se ani sleaze rockem švihnutá Pet The Hot Kitty nebo závěrečná Slipping Into Fiction.
Čistokrevná balada je na albu jedna, skryta pod vše říkajícím názvem Desperate Heart. Promyšleně postavená, žádná odrhovačka na první dobrou i díky výbornému výkonu naprosto neznámého zpěváka se jménem Perry McCarthy. Hlasově trochu z Idola, trochu z Planta, trochu z Wingera. Nic originálního, ale do skladeb výborně sedne. Jedinou cover verzí je legendární Action od glamrockových Sweet. Na to že není vokálně tak opulentní jako pozdější verze od Def Leppard, je hodně povedená.
Trochu stranou od hard rockového jádra stojí skladby Power Of Suggestion a Evening Eye. Těžištěm těchto kompozic jsou rhythm & blues a funky a jde o velmi příjemné zpestření. Jak zpívá samotný mistr, se můžeme přesvědčit ve Woman Of 1.000 Years. Skladbě vystavěné na starém dobrém rokenrolu, taková mladší setřička Once Bitten Twice Shy. Vrchol desky přichází v instrumentálce Run Across Desert Sands. Steve vezme do ruky akustickou kytaru a předvádí naprosto úchvatnou flamenco jízdu tancující nad divokými rytmy perkusních nástrojů.

Steve Stevens na svém debutu přináší sbírku vyrovnaných a stylově pestrých kompozic, které nemají šanci nudit ani na okamžik.
Perfektní práce, utajený tip!

90 %

» ostatní recenze alba Stevens, Steve - Atomic Playboys
» popis a diskografie skupiny Stevens, Steve

Clarke, Stanley - Time Exposure

Clarke, Stanley / Time Exposure (1984)

stargazer | 3 stars | 05.07.2019

Rozhozenej. Takový pocit mám , když poslouchám TE, někdo namítne tak to neposlouchej, jenže já musím to dát až do konce. Deska je jak vystřižená z půlky osmdesátek, vrací se do dob mého mládí ne-li dětství. Clarke na basu válí jako bůh, každý zářez čistý a čitelný. Jeff Beck jako hlavní kytarista desky odvádí svou invenci vcelku dobře, ovšem nečekejte, že se tady jedná o kytarové veledílo. Jeff hraje na desce sporadicky. Celý sound je o synty zvuku a skoro přesných až auto bicích. Osmdesátky jak vyšitý. Dávám desce tři hvězdy, protože dvě jsou moc málo a čtryři si nezaslouží. Tři za nostalgii. Ten kdo má rád tvorbu Clarka at si TE poslechne.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Time Exposure
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Flower Kings, The - Tour Kaputt

Flower Kings, The / Tour Kaputt (2011)

Brano | 4 stars | 05.07.2019

K tomuto celkom vydarenému koncertu sa patrí hodiť aspoň pár riadkov na papier(že papier:-))).The Flower Kings si to určite zaslúžia,pretože patria už dlhodobo medzi najvýznamnejšie vývozné artikle, inak veľmi bohatej švédskej progresívne rockovej scény.Nedajte sa pomýliť nápisom bootleg film na obale,pretože sa jedná o skutočne plnohodnotný koncert s perfektným zvukom aj obrazom.Scéna nie je snímaná staticky len jednou kamerou,ale tých kamier je tam snáď šesť,takže fanúšik sa môže tešiť na rôzne detailné zábery,často vzájomne prekrývané,čo dáva celému koncertu patričnú optickú a vizuálnu dynamiku.

Teraz k obsadeniu.Okrem klasického zloženia Stolt,Bodin,Froberg,Reingold vidím za bicími samotného veľkého legendárneho bicmana -Pata Mastelotta!!! Pat je veľká osobnosť v hudobnom svete!Rodák z Kalifornie hral snáď všade a s každým,kto v hudobnom priemysle niečo znamená,zakladal slávnu skupinu Mr.Mister s debutovým albumom ktorej dosiahol na vrchol amerického rebríčka Bilboard 200 a od roku 1994 hrá ako bubeník v skupine KING CRIMSON...a to už hovorí snáď za všetko!

Tour Kaputt je koncert z turné k albumu The Sum Of No Evil(2007),ktorý ma v čase vydania,pravdupovediac, moc neoslnil.Treba povedať otvorene,že TFK majú na konte iné zárezy,iné ťažké kalibre typu Stardust We Are,Unfold The Future,alebo Space Revolver a The Sum Of No Evil považujem v celkovom kontexte tvorby tohto hudobného telesa skôr za priemer.

Na úvod je obraz black&white,ale všetko sa rozjasní a zafarbí už prvými tónmi epickej 25-minútovky Love is the only answer z aktuálneho albumu.Je zahratá brilantne a absolútne profesionálne!S otvorenou hubou doslova čumím na Pata Mastelotta,čo všetko stíha za bicími,obdivujem jeho štýl hry,úžasnú precíznu techniku a nadhľad.Moju pozornosť hneď upútali činely skutočne nezvyčajných tvarov a tiež rôzne elektronické perkusie.Doslova rytmické orgie v podaní Reingold-Mastelotto sa strhnú v skladbe Hudson river sirens call...toto snáď ani nie je možné!!!Jonas vo svojom typickom bielom plstenom klobúčiku na hlave a s briadkou predvádza na basgitare majstrovstvo z kategórie snov.Akoby boli bubeník a basgitarista spolu zrastení ako siamské dvojčatá!V tomto momente prichádza najvydarenejší vizuálny efekt,hmatník basgitary sa začne ohýbať a vlniť ako keby divák užil veľkú dávku LSD.Pretieram si oči ,či vidím dobre,ale predsa z kofoly sa človek nemôže dostať do takéhoto stavu!Inak dokonalá ilúzia a zámer sa technikom a kameramanom podaril.Nachytali nás...a to až tak,že sme začali o sebe pochybovať :-).

Koncert má dve časti a na konci prvej je tu môj obľúbený song I am the Sun z albumu Space Revolver(2000).Tu dávam prvý čierny bod,pretože refrén na ktorý sa celý čas teším ťahá Hasse Froberg niekam do výšin,Roine Stolt mu samozrejme s rozsahom nestačí a celé to nakoniec vyznie dosť rozpačito.Škoda.Čo ma tiež nepríjemne prekvapilo bolo holandské publikum emocionálne studené ako psí čumák.Potlesk taký nemastný-neslaný akoby povinný, asi ako po prejave Leonida Iľjiča Brežneva v najvyššom soviete,ksichty unudené a pritom Roine oznámil hneď na začiatku,že koncert sa bude nahrávať...Vrcholom všetkého bolo,keď po skladbe What if god was alone po letargickom potlesku nastalo totálne trápne hrobové ticho a Hasse Froberg zahlásil do mikrofónu "Good Evening"...čo čiastočne holandských unudencov prebralo.Koncert by mal ku koncu gradovať,tu sa však stal pravý opak.Môže za to na hovno(prepáčte za výraz) publikum,ale čiastočne aj samotná kapela nevhodne zvoleným playlistom.Po uspávajúcej inštrumentálke Babylon z albumu Adam&Eve(2004) zaspievali z epického veľdiela Stardust We Are,z najväčšej emocionálnej bomby, len refrén,takto si to uľahčili a publikum im to zrátalo.Dohrávalo sa už len povinne,ako futbalový zápas,v podobe nemastnej-neslanej a nevýraznej The Sum of no reason,ktorá bola aj tak čiastočne odfláknutá.Chlapi sa už videli asi niekde na šatni pri pive.Celkový rozpačitý dojem zo záveru nezachránili ani silené a miestami nevkusné počítačové animované efekty.Potom už len povinný potlesk,žiadne ovácie,klaňačka a koniec.Na tvári Roineho Stolta bolo badať sklamanie.Tak v Nitre v 2003 bola teda úplne iná atmosféra,tam to vrelo!My Slovania sme predsa len spontánnejší,emocionálnejší a vášnivejší.

Klady a zápory:

+perfektný obraz aj zvuk
+vysoká profesionálna zohratosť kapely
+väčšina vizuálnych efektov
+výborne nasvietené pódium a vkusne pôsobiace videá najmä kvetín(orchideí) a prírodných motívov premietaných na projekčnom plátne
+špičkové inštrumentálne aj vokálne výkony
+Pat Mastelotto za bicími
+v neposlednom rade aj veľmi prijateľná cena DVD nosiča,doslova za pár eur máte kopu muziky

-nevhodne zvolený playlist
-zo Stardust We Are zaspievané iba torzo
-niektoré animované počítačové efekty v záverečnej skladbe
-znudené a ospalé publikum s úplnou absenciou radosti,väčšina z divákov asi ani nevedela,že ide na koncert progrockovej skupiny,možno si mysleli že im zaspieva Šakira a ešte im aj ukáže holé kozy
-celková atmosféra

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Tour Kaputt
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Nuova Idea - Clowns

Nuova Idea / Clowns (1973)

Snake | 4 stars | 05.07.2019

CD Sony Music ‎– 88875000962 /2014/

Skupina Nuova Idea pochází z Janova a na italské hudební scéně působila v letech 1970 - 1973. Během necelých čtyř let natočila tři velká alba (včetně celé řady singlů) a patří tedy k těm relativně známějším a úspěšnějším. Jenomže, co si budeme povídat. Žádnou velkou díru do světa s nima neudělala...

Debut In The Beginning vyšel v roce 1971 a i přes svou kolísavou kvalitu bývá řazen mezi nejzásadnější nahrávky italského art rocku. Dlužno dodat, že především díky "datu narození" a dvacet minut dlouhé kompozici Come, Come, Come… . O rok později jej následovalo koncepční album Mr. E. Jones, ale nesporným vrcholem tvorby skupiny je až teprve placka Clowns, vydaná v roce 1973. Ta přinesla poměrně originální fúzi heavy progu se symfonickým rockem, prošpikovanou všelijakými, na první poslech bláznivými prvky.

Nuova Idea měla našlápnuto ke slušné kariéře, ale v rozletu ji brzdila značně proměnlivá sestava, kterou prošlo i několik (později) známých jmen - např. kytarista Marco Zoccheddu, který se pak objevil v Osage Tribe, nebo jazzrockových Duello Madre a zmínil bych také klávesistu Giorgia Usaie, bo kytaristu a zpěváka Ricky Belloniho, kteří zakotvili u New Trolls. A u posledně jmenovaného se ještě na chvilku zastavme : Belloni působil v kapele Il Pacco a k Nuova Idea se přidal koncem roku 1972. Okamžitě se zapojil do tvůrčího procesu a do drážek alba Clowns tak otiskl svoji nesmazatelnou stopu. Jeho přiškrcenej a jak rašple ostrej vokál je k nepřeslechnutí a stal se jedním z hlavních poznávacích znaků skupiny. Mnoha fanouškům je trnem v oku, ale mě vyhovuje. Jednak je to opravdu unikát a druhak - k té muzice pasuje, jak nočník na prdel.

Přesně pětatřicet minut dlouhé album Clowns obsahuje pět skladeb a disharmonické žestě v jeho úvodu připomínaj nástup Atom Heart Mother, ovšem pak už je to originál každým coulem. Všech pět členů kapely umělo zpívat a hned v úvodní Clessidra to dokazují v pěkně secvičených sborech, ale Beloni sólo je prvně slyšet až v průběhu následující Un'isola. Její načechranej a baladu naznačující rozjezd je jenom šikovným, sotva dvě minuty dlouhým úhybným manévrem, protože pak se to zvrtne v pořádnej mazec. Opulentní hardrockovej hodokvas, ze kterého cítím britskou školu a inšpiraci u kapel typu Deep Purple, nebo Uriah Heep. V krapet jednodušší, ale o to výbušnější skladbě Il giardino dei sogni exceluje Beloni a jeho naříkavě umečenej projev vás buď pobaví, nebo naštve. Mě to první, ovšem žerty stranou. Přichází nekorunovanej král alba...

...kterým je impozantní, členitá a takřka jedenáct minut dlouhá Clown. Jejím základem je energickej hard rock, na kterej však kapela naroubovala ještě všehochuť fragmentů posbíranejch kde se dalo. Co dům dal. Od krátkého výstupu rozvrzanejch houslí a nejpopulárnější cirkusácké melodie všech dob, až po dětský pěvecký sbor, honky tonky piáno a sólo na trubku. Prostě parádní jízda, vyšperkovaná originálními prvky a vokálem jak břitva. Poslední, baladická a symfoničnem opředená Una vita nuova je už jen takovým příjemným rozloučením a polibkem na dobrou noc.

Původní album vyšlo u labelu Ariston Progressive a má nádhernej obal, jehož autorem je Gianni Zanini. Král a klaun s obličeji těsně u sebe vytvářej iluzi přesýpacích hodin, jejichž náplň je složená ze spousty nahých lidských těl. Vinylová reedice vyšla jenom jednou (v roce 2009) a v limitované edici k tomu, ale sehnat se dá za zhruba třicet Euro. S cédéčky je to trochu lepší, to od Sony Music obsahuje klasickej čtyřstránkovej booklet s reprodukcí originálního futrálu, tracklistem a sestavou.

Dnešní doba přeje comebackům a tak není divu, že se znovu vrátila - byť nakrátko - i Nuova Idea. V letech 2011 - 2012 odehrála několik koncertů a v sestavě Zoccheddu, Belloni, Usai a Siani (s výpomocí několika hostů) natočila i živé DVD. To vyšlo v roce 2014 a jeho součástí jsou také všechna televizní vystoupení z let 1971 - 73. Musím přiznat, že teprve při shlédnutí live verzí skladeb Clessidra a Un'isola jsem si uvědomil, jak komplexní a na živou prezentaci náročná hudba to je. Nuova Idea ji však podávají tak přístupným a samozřejmým způsobem, že si toho ani nevšimnete...



» ostatní recenze alba Nuova Idea - Clowns
» popis a diskografie skupiny Nuova Idea

Vai, Steve - Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition)

Vai, Steve / Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition) (2016)

stargazer | 4 stars | 04.07.2019

Nebyl by to Steve kdyby poslední dobou nezačal na úvod něčím extra. BA BE BI BO BE BU atd. je zajímavý úvod do alba. Vše na solidním bass základě, ukončeno gitar solo. Následně ryclá kytarovka ala Steve. A další song s Devin Townsendem mi připoměl album Sex and Religion. A další songy se nesou v duchu předešlých alb, ala zapometutý šupík s novou ideou, aranží a technologií. Mě to vůbec nevadí, ba naopak, vnímám to jako valutu. Ovšem jeho hra na kytaru je par exellans, Jen nemůžu rozlousknuot ten poslední song. Slyšel jsem ho asi pětkrát a pořád nic. Marně přemýšlím, kde vzal Steve inspiraci k tomuto opusu. Možná pro zhulence /vím o čem mluvím/. Tato deska patří do sektoru mých moc oblíbených alb. Dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition)
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Bowie, David - David Bowie

Bowie, David / David Bowie (1969)

horyna | 3 stars | 04.07.2019

Skladbu Space Oddity znám od roku 1993, kdy její cover na své třetí studiové album umýstili američtí rockeři Saigon Kick. Tu desku jsem si zamiloval na první poslech a dodnes ji chovám jako oko v hlavě. Bowieho cover, o kterém si doteď myslím, že je povedenější originálu (což v takovém případě říkám zcela vzácně) patří k nejlepším písním nahrávky.

Když jsem kdysi dávno začal Bowieho tvorbu sledovat a proposlouchávat se naskrz, tuhle jeho druhou desku jsem vnímal jako nevyrovanou, s klasickým zpěvákovým repertoárem jen málo korespondující a z nákupčího listu jsem ji nadlouho vyškrtnul. Jenže jak šel čas a objevování hudby proti jeho proudu směrem od Ziggyho dolů, najednou tu stála i celá Space Oddity. Dnes už bych neřekl že je špatná, nebo snad hudebně roztříštěná. Je jiná, je mladá, umírněná a na klasického Bowieho je až přehnaně folková. Postrádá jeho pozdější výrazivo a dekadenci, to, co dělá Bowieho Bowiem. Při jejím poslechu cítím závan kapel jako Fairport Convention, ranných Strawbs, nebo Boba Dylana.

Prvnímu songu bude místo č.1. mezi zpěvákovými písněmi u mne patřit asi navždy. Je to jedna z vůbec nejkouzelnějších skladeb co znám. Má ohromný vnitřní náboj, soudržnou vitalitu a zároveň je oděna do pastelových barev ladně klouzajících po výkresu, malujíc ty nejnádhernější umělecké scenérie. Je to klenot klenotů patřící do rock n rollové síně slávy. Prostě když se řekne David Bowie, okamžitě si vybavím titulní píseň z tohoto alba. Pokračovat dál stejně silnou linií je zhola nemožné, ale Davidovi se tehdy podařilo složit ještě několik neméně sugestivních čísel. Hned druhá Unwashed And Somewhat Slightly Dazed i další Letter To Hermione (tady jsou ranní Strawbs nejhmatatelnější, Bowieho frázování i barva jako by z Cousinse vypadli )se mohou s titulkou směle poměřovat. Osobně bych zaloboval i za folkem protkané An Occasional Dream a God Knows I'm Good. Zbytek už je malinko slabší a ještě zdaleka ne tolik vyprofilovaný.

Space Oddity je solidní kolekce ranného, folkem poblázněného Bowieho, na které hraje prim výrazná titulní mega-skladba. 3,5 bodu .

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw

Spooky Tooth / You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (1973)

horyna | 4 stars | 02.07.2019

V kapele Spooky Tooth se kdysi potkávali dva kohouti na jednom malém smetišti. Egoistické boje mezi hlavními skladateli, tahouny a také zpěváky a klávesáky Gary Wrightem a Mikem Harrisonem, jejichž rozdílné hlasové rejstříky i tvůrčí invence tolika obohacovali výsledný hudební produkt kapely, několikrát zapříčinili různé nešvary a nakonec i rozchody.

Po jednom takovém, mezi léty 70-72, se při opětovné shledání této dvojice narodila další výborná nahrávka z portfólia kapely s dlouhým názvem - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. S novými posilami u rytmiky i sólové kytary-zde v podobě pro osmdesáté roky velmi úspěšným tahounem pompézních lamačů hitparád Foreigner Mickem Jonesem, začíná druhá etapa Spooky Toth.

I když starším příznivcům kapely tu výrazně chybí kytarista Luther Grosvenor, jehož styl byl pro první přinejmenším dvě nahrávky tolika obohacující, nová posila Mick Jones se jej snaží nahradit co jen může. Není o tolik horší, či v základě špatný, je jen jiným typem. Funkčnějším, snadněji identifikovatelným a také předvídatelnější. Spooky Toth s ním přišli o část svého výraziva, stali se zaměnitelnějšími, což mělo výrazný vliv na jejich originalitu. Ta s Jonesem pozbyla část svého já, naštěstí se tyto atributy nepodepsali na konstrukci jednotlivých skladeb a nápaditosti výsledného repertoáru.

Podobně jako jsem si po čase zamiloval desku Witness, získla jsem náklonost i k You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Ta je pro mne po kontroverzním Ceremony a slepenci The Last Puff jakýmsi znovu-povstáním uvadajících Spooky Toth. I přesto, že je z desky patrná snaha souboru znovu se skladatelsky vydrápat někam do výšin nedostižného debutu a rokunované dvojky Spooky Two, podobné mety jsou kapele již zapovězeny.

Kdyby úvodní skladba Cotton Growing Man dostála krapet větší jiskry a etusiasmu, mohla být stejně ohromující, jako některý ze vstupů prvních dvou alb. Jenže s Jonesem je vše klidnější a rozvážnější. A to může ze sebe Harrison ždímat charismatu kolik chce. Jenže...pak přijde na řadu dvojka Old As I Was Born-kde se hraje na atmosféru, akustika vás dojemně hladí po těle a když pak uslyšíte v odzbrojujícím refrénu zpívat slova názvu písně, roztřesou se vám kolena dojetím. Jones perlí snové sólo na začátku This Time Around, která vzápětí dostane hřmotnější kontury a oba zpěváci se výborně doplňují. Wright ladně recituje a Mike se bouří. Paráda. Holy Water je další (tentokrát goospelovou) baladicí, v níž klavír jemně cukruje a reflektor zabírá teskně sténajícího Harrisona.
A dále. Máme tu stanu B, kterou od podlahy načne Wildfire. A zase to tempo, Jones to prostě tahá až moc únavně. Self Seeking Man je další podařenou pomalou písní, která vás samočině přesune k začátkům souboru, kdy napomáhal tvořit hudební dějiny. Vrcholem je pro mne pak další oduševnělá věc - Times Have Changed. Zde se víc prosadí ve výškách položený Wright. Hmatatelná křehkost písně je krom intonačně bravurního zpěváka dosažena jen minálním využitím klávesových nástrojů. Desku uzavře stylová Moriah.

I na své páté studiovce drží Spooky Toth laťku kvality pořád dost vysoko. Sic už to postrádá ten wow efekt přítomný na starších deskách, ale čtyři body si dle mého toto album zaslouží.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Freedom To Glide - Seed

Freedom To Glide / Seed (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 02.07.2019

Anglická skupina Freedom To Glide dodržela slovo. Po jejich pověstné tříletce je tu další album v podobě závěru jejich ucelené, tématicky laděné trilogie, která se věnuje období útrap a osudům vojáků v První světové válce. Textová část a vůbec celé protiválečné poselství je v tomto případě velmi důležitou složkou tohoto i obou předchozích děl.

Kdybych tu teď zkopíroval svou předešlou recenzi na album Fall, nemusel bych na ní nic moc upravovat. Mino hudebních intermezz, inter či předělů (Seed, One Day a Seed of Hope) tu máme kolekci 10 songů především ve středním tempu. Opět brilantní kolekce prog rockových songů v mírném oparu Pink Floyd (nebo následných sólových počinů R. Waterse) v jejich klidnější, akustické poloze.
Nečekejte tedy nějaké experimentální či novátorské přístupy rockovách hledačů.

Opět krystalický čistý zkuk, kde vyniká zvonivá akustická kytara Andyho Nixona ( The Only Way ? a Escape To Survive) nebo klavír Pete Rileyho (The Right Within The Wrong nebo v úvodu The Space Between The Lines).

Oba muzikanti si ve studiu s aranžemi velmi pohráli - mimo úderné rytmiky citlivě ozvláštnili jednotlivé songy akustickými smyčci (cello,housle). To však naznamená, že to ve skladbách občas řádně rockově nezajiskří (The Space Between The Lines). Můžete si vychutnat i mnoho příjemných rockových sól na el. kytaru, která vám dá upomenout na flojdí hájemství. Ve dvou skladbách se objeví i zpěvačka, která s oběma protagonisty spoluučínkuje v PF tribute projektu - charismatická Louise Wilson.

Závěrem : Spolu s naléhavou textovou složkou Freedom To Glide nabízí výpravný, cinematický prog rock ve středním tempu v exkluzivním zvukovém obalu. Pro příznivce Pink Floyd a podobných kapel povinnost. Dá by se tu najít i několik radio hitů, které se dle mého určitě v rockových hitparádách neztratí : Holding On, No Turning Back či Broken Road. Za nepatrný pocit stereotypu snižuju o jeden bodík.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Seed
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Happy The Man - Crafty Hands

Happy The Man / Crafty Hands (1978)

horyna | 4 stars | 02.07.2019

Na pojem Happy the Man jsem narazil až tady, díky propagaci formou recenzí a diskuzí kolegy Snejka a Mayaka. Už tehdy se mi něčím specifickým vryl název kapely do paměti, ale s pořízením některého z nosičů jsem nějak nespěchal. Teprve nedávno a spíše náhodou jsem objevil první dva disky v nabídce určitého prodejce a zcela intuitativně natáhl ruku směrem k dvojce Crafty Hands.

Bez předchozího nástřelu jsem pouze na základě recenzí zhruba tušil o co půjde a jelikož jak Snake, tak i Miro má na mnoho společných favoritů hodně podobný názor, automaticky jsem dedukoval podobnou shodu i tady. Po prvním poslechu však přišlo rychlé vystřízlivění a nečekané zklamání. Happy the Man mezi námi svou bezbřehou technickou virtuozitou vystavěli chladnou akademickou zeď, která sice instrumentálně nenudí, ale své emoce a nálady má zakořeněné kdesi hluboko uvnitř, a dostat se k nim je první týdny/měsíce (to závisí od toho, kolik šancí desce dáte a kolik času a snahy jí budete věnovat) zhola nemožné. Jenže jak už to u podobných progresivních děl občas bývá, ta prvnotní složitost je zaobalena množstvím výborných melodií, precizních přechodů, bravurním střídáním akustických a elektrických částí, instrumentálních bloků sestavených s matematickou přesností, a že se tady zpěv vyskytuje jen poskrovnu diváka bolet nemusí.

Co nmne však překvapilo a zarazilo snad nejvíce je, že tato deska vůbec nezní jako jiné, víceméně stylově podobné výtvory té doby, zkrátka že ani chvíli nezní archaicky v tom dobrém slova smyslu a "sedmdesátkově". Žádnou podobnost s Yes, King Crimson, či dokonce s Gentle Giant zde neidentifikuji. Její feeling a zvuk alespoň mně místo do roku 1978 zapadá spíš do posledních cca dvaceti let nového tisíciletí. Při poslechu desky se zabývám myšlenkami na většinu technicky brilantně vybavených kapel současnosti, které ať už kdy Happy the Man slyšeli nebo ne, zcela automaticky pokračují v jejich linii. Je to především hudba dřívějších králů progresivní větve Dream Theater, jejichž instrumentální části skladeb ve kterých kapela šlapala na 100% a jako jeden muž, muziku Happy the Man upomíná. Ale ať už je taková podobnost jasně slyšitelná, nebo se posluchači sama nabízí na základě léty naposlouchaného mustru, pořád má v sobě silný plamen invence vztahující se právě k letopočtu kdy byla nahrána. Kdyby z výrobních pásů vyběhla ve stejné formě včera, nebo před pěti lety, byl by dopad na progresivní scénu jen minimální a ve stínu některých technicky zdatných souborů dneška by nejspíš rychle zapadla. Čtyřicet let stará nahrávka má však v sobě zakódováno hudební poselství příštím generacím, díky kterému nedokáže zestárnout.


Pokud bych se ukvapil a tuto recenzi psal jen několik dnů či týdnů po pořízení onoho kotouče, jistě by její náplň byla o mnoho kritičtější a podtón by byl značně zklíčenější až pesimistický. Ale jelikož jsem možná podvědomně tušil, že podobný krok by nebyl správný, jelikož určité druhy muziky je dobré nechat pořádně uležet, hodnotím dnes Crafty Hands jednu hvězdu pod maximem. Stále, i když v měřítku daleko menším než na seznamovacím začátku cítím, že obsahovat deska snovější opar, několik klidnějších melodických pasáží a harmoničtějších stuktur, byla by to ta jasná trefa na komoru.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Davis, Miles - Bitches Brew

Davis, Miles / Bitches Brew (1970)

EasyRocker | 4 stars | 02.07.2019

Jedno z nejrevolučnějších děl 20. století s osazenstvem, jehož výčet se už asi kvalitou nebude nikdy nikde opakovat - stačí mrknout nahoru a je jasno. Velký šéf tu postprodukcí uhladil zdánlivě nemožné - chaos versus strukturu, krásu versus děsy a dal dlouhým jamům tvary a barvy. Nahrávky, vzniklé mezi srpnem 1969 (po Woodstocku) a lednem 1970 jsou oslavované i kontroverzní.

Faraonův tanec je dvacetiminutovou freejazzovou řekou Improvizace neskutečných tvarů, dva bubeníci drží rovné rytmy, v závěru vystupují do oblak vedle mistra Shorterovy a Maupinovy dechové obrazce. Do konce dopluje za zvolnění rytmiky. Titulní skladba? Mistrova trubka volá z nebes, deJohnette a White řádí za bicími soustavami, střídanými basovými ataky Hollanda a Brookse. 27minutový duchovní střed alba, jehož jakýkoli popis se vymyká zdravému rozumu. Dokonalá, vzorová postprodukce. Druhou stranu startuje Spanish Key dokonale vybroušenou fusionovou kostrou, z níž podnikají divé, leč Milesem řízené nástrojové výpady. Jistě další pomník jeho organizace a hudební i produkční vize. Skladba, nesoucí jméno kytarového velmistra, ukazuje pozdějšího Mahavishnu v nejjasnějším světle - ohnivá, živočišná extáze. Miles Runs the Voodoo Down je poslední velkoskladbou. Převažuje kontemplace, výborně pracuje bubeník Don Alias a Juma Santos s perkusemi. Volné tempo umožňuje pod koberci dechů vnímat skvělou práci Zawinulova a Coreova piána. Klidnou oázou je Sanctuary, později známa i v živějším mahavišnovském podání. Jako bonus na vydání z roku 1999 byla zařazena i poslední nahraná věc Feio. Je protipólem, ledově nepřívětivou a pokroucenou (ne)hudební deklamací.


Není sporu o tom, že tohle dílo je zásadním na startu světového populárního průlomu fúze. Dychtiví žáci z těchto drážek ji realizovali v dalších sestavách, z nichž každá byla sama o sobě pojmem. Přesto je to záhul, těžký kalibr, a mnoho Milesových desek (Sketches of Spain, In a Silent Way) mi sedí více. 4/5, významem ovšem 10/5.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Bitches Brew
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence

Manfred Mann's Earth Band / The Roaring Silence (1976)

horyna | 5 stars | 01.07.2019

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Vai, Steve - The Story Of Light

Vai, Steve / The Story Of Light (2012)

stargazer | 4 stars | 29.06.2019

Steve Vai a AL Di Meola jsou autoři, kteří když něco vydají, musím to okamžitě mít. I když sbírám všechno možné i nemožné okolo Johna McLaughlina, tihle dva jsou ti, kam hned mířej moje peníze. The Story Of Light je druhé pokračování trilogie Real Illusions. Nejvyšší čas vydat závěrečné dílo Steve?! Kdybych měl krátce vystihnout tvorbu Steva pro někoho kdo ji ještě neslyšel, shrnul dych to asi takto, rocková a hardrocková kytarová alchymie a virtuozita snoubící se s propracovanými aranžmá rytmické sekce, kláves, zpěvu Steva i jeho hostů a nezbytných moderních technologií. To vše zabaleno do geniálního zvuku.
Ta ruština na úvod alba mi příjde jako zajímavý nápad. Neznám nikoho ze západních umělců, kdo to před tím použil. Tahle deska zasluhuje čtyři hvězdy / pět dávám jen Passion... a Sex.... /,Story bych doporučil všem, stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - The Story Of Light
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Tom Petty & The Heartbreakers - Full Moon Fever

Tom Petty & The Heartbreakers / Full Moon Fever (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 29.06.2019

Když Tom Petty před dvěma lety náhle zesnul, hodně mě tím naštval. Takhle by umělci s portfoliem nádherné hudby neměli odcházet. Pán Bůh by jim měl poskytnout nesmrtelnost. Protože co bude po nich? Vidíte tady jejich nástupce? Já ne!

Full Moon Fever je Pettyho první sólo nahrávka. Rozuměj bez The Heartbreakers. Z těch si vypůjčil jen dvorního kytaristu Mike Campbella a zbytek ansámblu obstarávají staří známí z Traveling Wilburys mínus Bob Dylan. Dvanáctistránkový booklet poskytuje veškeré nutné informace včetně textů a na poslední dvoustraně je i výjev z LP edice, kde je Petty vyobrazen s velkou náčelnickou indiánskou čelenkou. Moc pěkné. Nahrávalo se u Mike Campbella v garážovém studiu, pochopitelně analogově do pásu. Zvuk je velmi povedený, vyrovnaný a ani v současnosti neurazí a zní velmi svěže. Firma MCA.

Na desce je zvěčněno jedenáct originálních songů a jedna cover verze od Byrds. Úvodní vyřvávačka Free Fallin´ byla už tenkrát legendární a to jí z kraje devadesátek prznil i Axl Rose společně s autorem na jednom pódiu. S druhou Wont Back Down přichází klasický Pettyho rukopis, kdy píseň v poklidu ubíhá, aniž by měla nějaké hitové ambice a vy si přesto podupáváte do rytmu, házíte hlavou a smějete se od ucha k uchu. Živelná Love Is A Long Road nechává vyznít naefektovaného Rickenbackera v plné síle. A teď! Položka číslo čtyři. Face In The Crowd. Moje nejoblíbenější Tomova písnička vůbec. Opět pettyovský antihit, který jen plyne a já se nechávám unášet s ním. Kytary cinkají, váleček se dotýká strun, basa pobublává - prostě Amerika. Odpíchnutá Running Down A Dream mě rychle probudí po prosněné předchozí nádheře. Nejtvrdší skladba alba a hit na první dobrou s nekonečným rokenrolovým sólem na konci. Konec první strany desky. Strany z které vzešly čtyři singly. Neuvěřitelná koncentrace kvality na tak malém prostoru.

Otvírák Béčka je cover od Byrds I´ll Feel A Whole Lot Better. Bezvadně zapadá do koncepce alba. Dokonalá folkařina se odehrává pod názvem Yer So Bad. Baví mě ten kovový zvuk kytary. Depending On You se opírá o skvělý refrén, ve kterém Petty mocně zařezává a ukazuje zajímavý témbr svého hlasu. Ono se většinu písniček zdá, že zpívá jen tak ledabyle - a v tom je jeho největší síla. Je to vynikající zpěvák. The Apartment Song v sobě probouzí kus solidního rokenrolu. To je řemeslo! Jako ukolébavka zní Allright For Now. Kratičká dvouminutovka. Ale nespěte, pojďte tancovat. Třeba do zoologické zahrady plné zombíků. Skočný rytmus posledních dvou skladeb k tomu přímo vyzývá.

Album spoluprodukoval Jeff Lynne známý svým obdivem k hudbě liverpoolských boys. I proto je většina songů dozdobena tak, že nese jejich otisk i dvacet let po rozpadu. Ostatně proč ne, když máte v kapele George Harrisona.

Co dodat? Skvostná deska!
Číslo 3 v US Billboard 200
5x platinová v US, 6x platinová v Kanadě
Téměř 6 miliónů prodaných kopií

90 %

» ostatní recenze alba Tom Petty & The Heartbreakers - Full Moon Fever
» popis a diskografie skupiny Tom Petty & The Heartbreakers

Jethro Tull - Stormwatch

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

Gattolino | 4 stars | 28.06.2019

Když tato deska vyšla jako dychtivě očekávaná, přiznávám určité tehdejší zklamání, ale podobným "zklamáním" pro mne tehdy byli i Heavy Horses, dnes mnou považovaní za klenot. Snad v tom hrála roli i určitá netrpělivost, která prahla po novém úderném Aqualungu, melodramatičnosti Thick as a Brick nebo keltské náladě Songs from the Wood. Zpětně musím říci, že "Džetra" se určitě svému poslání nezpronevěřili, naopak pokračovali v nastoupené linii převládání melodicky složitějších skladeb mezi jednoduššími písněmi. Přitom zůstali sympaticky na "své" parketě, kterou si za desetiletí vydobyli (což bych třeba u Genesis po odchodu Hacketta uvítal). Docela si dovedu představit Horses a Stormwatch jako dvojalbum. A koneckonců, jako by se zde zúročovalo vše krásné z předchozích, třeba různorodějších desek. Z desky myslím také nic "neční", což ovšem neznamená, že tak chybí opravdová paráda, ale spíše že všechno je hodně dobré. Je to navíc dobře poslouchatelná, živá a radostná deska. Je srandovní, že jako bych v Dark Ages trochu cítil duch Black Sabbath. Inu, Dark :-)

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Rammstein - Reise, Reise

Rammstein / Reise, Reise (2004)

chimp.charlie | 5 stars | 28.06.2019

Rammstein jsem nikdy systematicky neposlouchal, po určitou dobu jsem byl ale vystaven jejich pasivní konzumaci prostřednictvím své mladší, tehdy pubertální dcery. Jenže občas se stane, že se pár věcí sejde a člověk si k něčemu vytvoří vztah skoro proti své vůli. Za prvé jsem u dcery zabodoval, když jsem jí tuhle desku coby žhavou novinku přivezl přímo z Německa, kde jsem byl na pracovní cestě. Pak si nešlo nevšimnout, že kravál, doléhající z dětského pokoje k mému kritickému sluchu, je přece jen trochu jiný, že dosavadní převážně elektronický sound vystřídaly mně sympatičtější rockově drsné kytarové riffy. A konečně jsem po čase zhlédl video z koncertu, kde podstatnou část setlistu tvořily právě skladby z tohoto alba (DVD Völkerball). Přátelství bylo zpečetěno.

Nevím, jak tenhle styl přišel k označení „industrial metal“, ale budiž, přijměme pravidla hry. Zvuk nahrubo soustruží dvojice často unisono hrajících kytar, kování za studena obstarají strojově úderné bicí, to vše na pozadí temně hučící baskytarové vzduchotechniky. To, co surovému obrobku dává tvar, jsou ale klávesy; nejsem sice s výrobními procesy v tomhle podniku detailněji obeznámený, ale řekl bych, že tvůrčí vklad Christiana Lorenze je nejinvenčnější. A pak je tu samozřejmě finální povrchová úprava – zpěv Tilla Lindemanna. Ten je schopen zaujímat rozmanité polohy, jak lze demonstrovat například na písni Stein um Stein: od vemlouvaného náboráře („Ich habe Pläne, große Pläne…), přes agitátora burcujícího k překročení plánu (… Stein um Stein! …), až po obsluhu stroje s končetinou v soukolí (… schreeeeiiiiien!!!!“). Jen pro zajímavost: Till v nějakém rozhovoru řekl, že zatímco v běžné řeči vyslovuje charakteristicky německé hrdelní „r“, při zpěvu mu samo od sebe „naskočí“ to naše (alveolární vibranta, jak mě poučila výše vzpomenutá dcera, která mezitím vystudovala lingvistický obor a povila mi vnuka).

Samostatnou kapitolou jsou texty. Kapela samozřejmě musela splnit povinnou kvótu morbidit, z nichž nejšťavnatější je skutečným případem kanibalismu inspirovaná MEIN TEIL, ale i již zmíněná STEIN UM STEIN (balada o tom, kterak své milé postaví dům, v němž ji zazdí). Nicméně i tito muži mají své dny, kdy trpí frustracemi (akustická LOS nebo KEINE LUST – jakási německá obdoba Satisfaction), a když na to přijde, umějí mít i srdce na pravém místě (OHNE DICH či AMOUR). Asi nejznámější peckou alba je však AMERIKA, beroucí si na paškál kačer- a macdonaldizaci Evropy.

Nedá mi to, abych se ještě krátce nezmínil o DVD Völkerball. Jevištní prezentace přidává téhle hudbě další nepominutelný rozměr, i když první, co vás po zhlédnutí videa asi napadne, je, že s Tillovou zálibou v plamenech to nebude jen tak. Když jsem pozoroval muzikanty při práci, napadlo mě také, jak často – a často mylně, jak jsem měl párkrát možnost se na vlastní oči přesvědčit – si my běžní smrtelníci personifikujeme umělce do zhýralých bohémů topících se v chlastu a drogách. Jenže při pohledu na tuhle jistě na milimetry a vteřiny vypočítanou show, plnou životu nebezpečných rekvizit, si říkám, že tady musí být naopak všechno podřízeno tuhé kázni a muzikanti musejí být střízlivější než pilot á třistaosmdesátky – ostatně záběr na Paula Landerse a „Flake“ Lorenze, upřímně se chechtající ve chvíli, kdy Till Lindemann zapomněl v Morgenstern zpívat, hovoří za vše.

Abych to nějak zakončil: Nemusíte být fandy téhle muziky, ale pokud jste jen trochu otevření a nepředpojatí, nejspíš se mnou budete souhlasit, že něco do sebe má; i můj o 15 let starší kamarád, který je – co se hudby týče – generačně napevno zakotvený v šedesátkách a hned tak něco neuzná za hodno pozornosti, ocenil její působivou, až wagnerovskou ponurost. Mimochodem Rammstein jsou jedinou skupinou, kde nejenže snesu němčinu, ale dokonce ji považuji za plus (naopak kvůli němčině jsem ve svých telecích letech nikdy neposlouchal vrstevníky vychvalované Puhdys).

Zkoušel jsem i další rammsteiní alba, ale už to nebylo ono. Zkrátka jak jsem napsal nahoře, někdy se musejí určité věci sejít. Čas od času se ale ocitnu v rozpoložení, kdy pocítím přímo fyzickou potřebu prohnat si touhle výrobní linkou hlavu. Na defragmentaci už značně opotřebovaného disku pod lebeční klenbou je jedinečná.

» ostatní recenze alba Rammstein - Reise, Reise
» popis a diskografie skupiny Rammstein

McLaughlin, John - Music Spoken Here

McLaughlin, John / Music Spoken Here (1982)

stargazer | 3 stars | 28.06.2019

Music Spoken Here je druhé studiové album McLaughlina a francouzských hudebníků The Translators nahrané v červnu a v červenci roku 1982. Nechce se mi věřit, že je to skoro 40 let stará hudba. Netvrdím, že "Music" je nadčasová deska, ale kdyby mi někdo tvrdil, že byla vydána včera, tak bych věřil. Co se týče skladeb, "Music" volně navazuje na jeho předchůdce Belo Horizonte, ale malé rozdíly tu jsou. Třetí, čtvrtá a sedmá skladba dodává tomuto dílu podle mého cítění takový industriální rozměr. Na závěr si John zahrál duet s vynikající klávesovou hráčkou Katiou Labeque a desku uzavírá rozpustilá písnička Loro z dílny Egberta Gismonti. Music Spoken Here nesmí chybět v žádné kolekci milovníků McLaughlinovy hudby. John už nikdy nenatočil nic podobného jako je Belo nebo Music, proto dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Music Spoken Here
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Osbourne, Ozzy - Randy Rhoads Tribute

Osbourne, Ozzy / Randy Rhoads Tribute (1987)

jirka 7200 | 5 stars | 28.06.2019

Jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč se Ozzy po vyhození z Black Sabbath udržel na špici tvrdě rockových žánrů, byl jeho čich na výběr sólového kytaristy, který se nestal jen interpretem, ale i zároveň měl šanci uplatnit i vlastní skladatelský potenciál. Stačí zmínit tři jména: Randy Rhoads, Jake E. Lee a Zakk Wylde. Tito kytaristé udrželi Madmana na výsluní.

Chtěl bych se krátce zmínit o prvním z výše jmenovaných a tím není nikdo jiný, než blonďatý mág Randy Rhoads. Tento talentovaný kytarista od velmi útlého mládí poctivě cvičil na svůj nástroj a hrál v kapele, která se v druhé půlce sedmdesátek přejmenovala na Quiet Riot. Ač se ji tehdy v USA nedařilo získat smlouvu, v Japonsku vydali 2 LP (I. - 1978 a II. - 1979). Tento materiál nebyl ničím až tak přelomovým, jednalo se o takovou hutně pokovenou verzi glam rocku, živě si však skupina získala v Kalifornii velké renomé, vystupovala třeba i jako předkapela Van Halen, jejichž kytaristu Eddieho Randy velmi obdivoval.

Potom však přišlo lano od Ozzyho (památný konkurz, kde sjetý zpěvák přijímá Randyho, který sotva stačil zapojit kytaru, je vděčnou historkou). Co následovalo již všichni víme. Dvě velmi úspěšná alba Blizzard of Ozz a Diary of A Madman, na kterých se Randy projevil jako fenomenální kytarista a skladatel. Velké kamarádství s neřízenou střelou Ozzym přerušila však veliká tragédie, kdy Randy uhořel v troskách zříceného letadla osudného 18. března 1982.

Na jeho počest po pěti letech vyšlo živé dvojalbum s názvem Randy Rhoads Tribute. V době vydání jsem jej slyšel, ale blíže jsem se s ním nijak neseznámil. Nebyl jsem a nejsem totiž nějakým přílišným fandou sólové tvorby Ozzyho, doma mám v podstatě jen mnou velmi ceněné The Ultimate Sin. K poslechu prvních studiovek a tohoto live alba mě přiměla až kniha „Jmenuju se Ozzy“, kterou jsem ve formě audioknihy poslouchal na letošní dovolené. Až následné přímé porovnání studiového a live materiálu mě přimělo sepsat tuto recenzi.

Musím přiznat, že mě živé provedení písní (přehráno je komplet album „Blizzard“, dva fláky z „Diary“ a tři covery od Black Sabbath) zcela ohromilo a klidně ho přirovnám namátkou k legendárnímu koncertu Deep Purple, Led Zeppelin (však víte jakej myslím), Scorpions – Tokyo Tapes či M.S.G. – Assault Attack. Důvodem pro toto tvrzení je právě neuvěřitelná hra Randyho, který poněkud sterilně znějícím skladbám ze studivých desek dodal ten správnej šmrnc a pozměnil co se dalo. Jeho hra je jak sněhový pluh, vše drtí a hrne před sebou, tu zkrátí sólo, onde ho přidá.

I převzaté kusy od Sabatů zní jinak a jsou zahrané velmi osobitým způsobem, což je velmi vtipné. Většina kytaristů totiž dbá na to, aby předlohu zahráli co nejvěrněji. Zvuk kytary zní mnohem více „heavy“ a co do hlasitosti je rovnoceným partnerem Ozzymu, který tu působí v překvapivě dobré hlasové formě. Toto není vůbec běžné. Rytmika basáka Rudy Sarza (kámoše Randyho z Quiet Riot) a Tommyho Aldridge šlape jako hodinky a dává vyniknout hlavním protagonistům. Pokud budete pozorně poslouchat, odhalíte i klávesovou hru Lindsayeho Bridgwater, kterej byl tehdy členem koncertní sestavy.

Nechci vypichovat skladbu, která se mi líbí nejvíce, toto album beru jako vzácně vyrovnanej celek napěchovanej hity i včetně poslední velmi emotivní a pietní vzpomínky v podobě studiového songu Randyho Dee, který tu zazní v nesestříhané podobě. Naprosto skvělej živák, kterej si po mnoha desetiletích zase užívám.

Za ta léta došlo k mnoha reedicím, remasterům, dokonce v roce 1995 i remixu Bobem Ludwigem, kdy byly pozměněny bicí a basa. Ten mohu krom původního vydání jako jeden z mála doporučit ve vinylovém provedení. Na mladší verze bych si dal pozor.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Randy Rhoads Tribute
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Haken - Affinity

Haken / Affinity (2016)

| 5 stars | 27.06.2019

Jsou tomu už tři roky, co jsme měli tu čest s přelomovým dílkem mezinárodní, progresivně rock metalové kapely Haken. Nebyl jsem jistě sám, kdo by čekal, že se Haken po vydání tak výborného alba, jakým bylo „The Mountain“, a následném turné zařadí do suity progresivních kapel chrlících jedno album za druhým. A když ne alba, tak alespoň boční projekty. Ne, chyba lávky. Kapela zcela neprogresivně usnula a procitá až s deskou novou „Affinity“.

„Affinity“ je zkrátka album, jakých je na scéně pomálu. Haken si na něm dělají doslova co chtějí. Dělají to s nadhledem a bez toho, že by se nechali nějak zvlášť svazovat očekáváním fanoušků nebo tradicemi běžnými pro hudební škatulku, ve které se pohybují. Haken jsou sví a dělají věci po svém, což je nejdůležitější předpoklad proto, abyste byli v progresivním ranku skutečně „true“.

Velká škoda, že se motor tak úspěšně rozjeté formace musel zaseknout na loňském albu Vector. Jestli půjde o částečné zrezivění nebo úplné, ukáže deska další, možná taky poslední.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

horyna | 5 stars | 27.06.2019

Dlouho jsem přemýšlel, které z prvních dvou desek B. S. s Ozzy Osbournem dát svou recenzí přednost. Prvotně musím kvitovat svůj posluchačský posun zpět:-), díky kterému jsem nakonec a po dlouhých letech i já řekněme mírně propadl tomuto nejstaršímu období, v němž Birminghamští začali kalit tvrdou ocel. Nedávno to byli Sabbath s Diem a dnes se odvážuji až do hlouby let sedmdesátých, na začátek toho všeho.

Několikrát jsem jejich první albovou osmičku naposlouchával abych se ujistil, že dělám skutečně správně, a že když už se do toho červavého jablka mám zakousnout, ať to alespoň stojí za to. Poslední dvojice mě prozatím neoslovila vůbec a vlastně jsem s tím ani nepočítal. Z prvních šesti tolik adorovaných alb to napoprvé a dost jednoznačně vyhrála alba č.1. a č.2.

Ty zvítězili na celé čáře a o slušnou koňskou délku před ostatními. Osobně vůbec nechápu tolika uznání na trojku Master of Reality, která mne spolu se čtyřkou neoslovila takřka vůbec. To takové Sabbath B. S. a Sabotage vyzněli k kontextu o hodně přesvědčivěji. To jen tak mimochodem, zpět ale na začátek.

Debut vnímám jako dokonalé atmosférické dílo, základní stavební kámen zemitého hard rocku a slabikář pro příští heavy kapely i celého hnutí grunge. Oproti tomu mi Paranoid zní jako daleko vyšlechtěnější a vybrouštěnější diamant hotového lesku, s mnoha legendárními a veskrze hitovými položkami, s téměř totožně hmatatelnou atmosférou jakou má debut (na ostatních deskách se toto pomalu vytrácí).

Play list čítá osm legendárních kusů a ať sáhnete po kterémkoli z nich, dostanete parádní pumelici rovnou mezi oči. Opisovat o co se v nich jedná nemá smysl, to už tu bylo několikrát. Snad tedy ukázat na ten nejoblíbenější. A tady vítězí hitovka Paranoid, atmosférický klenot Planet Caravan a démonická Electric Funeral. V mých uších zní dobře i na tu dobu vcelku inovativní houpavice Fairies Wear Boots.

Výborná deska i když ten Ozzyho "paviánovitý" zpěv stále moc nemusím. Martin i Dio jsou pro mne úplně jiná liga.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

McLaughlin, John - Belo Horizonte

McLaughlin, John / Belo Horizonte (1981)

stargazer | 3 stars | 26.06.2019

Kytarista John McLaughlin začátek deváté dekády zahájil v akustickém duchu. V roce 1980 nahrál živě s Alem Di Meolou a Pacem De Luciou slavné akustické Friday Night In San Francisco, komerčně velmi úspěšné. Následující rok se přidal ke francouzské skupině hudebníků The Translators a nahrál s ní dvě studiová alba.

Belo Horizonte, první z nich, je deska nesoucí se ve středně rychlém tempu. John hraje jen akustickou kytaru samozřejmě přesně v jeho stylu techniky, který se prolíná s klávesovou virtuozitou Katii LaBeque. Úžasná rychlost jejích hbitých prstů se mísí s Johnovou kytarou a nesmím opomenout zvukový rejstřík kláves z osmdesátek, úplná lahoda. Na desce si zahraje i saxofon a housle, ale každý jen v jedné skladbě. Před koncem alba dojde i na basové sólo a na závěr si McLaughlin střihne duet s Pacem De Luciou. Závěrem dodávám, že Belo Horizonte je kvalitní deska, nicméně jeho top to není. Proto dávám tři hvězdy a půl.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Belo Horizonte
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Rush - A Farewell to Kings

Rush / A Farewell to Kings (1977)

Pegas | 5 stars | 25.06.2019

Páté album Rush přineslo několik novinek. První je uhlazenější zvuk, a to nemyslím, že by kapela nějak vyměkla, ale že ho poněkud vypilovala. Další souvisí také se zvukem - jedná se o jeho značné obohacení o různé zvonky a další cinkátka, a také o syntezátory. Naopak při starém zůstaly nadstandardní výkony všech muzikantů a skvělá muzika. Z této desky pocházejí také dva z nejznámějších hitů kapely, a to kratší přímočarý singl Closer To The Heart a naopak rozmáchlá artrocková Xanadu, kde je právě nejvíce patrný ten zvukový přínos zmíněný v úvodu. Na Xanadu oceňuji magickou atmosféru, několikero proměn, ale zároveň fakt, že se v tom posluchač neztratí. Obě jmenované jsem znal dávno před celou deskou, proto na mě zbytek působil těmito skvosty zastíněný a moc mě zpočátku nezaujal. Jenže to se naposloucháním celku změnilo a dnes už těžko můžu hledat slabá místa.

Titulní A Farewell To Kings jsem si velice oblíbil, přináší pro mě klasické rushovské melodie a jakmile po krátkém akustickém intru nastoupí celá kapela, začne to neuvěřitelně odsýpat a s koncem si říkám, že by to mohlo klidně ještě pokračovat dál. Hodně se mi líbí kytara v refrénu a když ke konci zazní slova Closer To The Heart, říkám si, jestli je tu nějaká souvislost se stejnojmennou skladbou o něco později. Cinderella Man mě nejdříve moc nebavila, ale teď už se můžu jenom divit, proč tomu tak bylo. No dobře, ještě mám malinko problém s refrénem, ale to je nepodstatné. Madrigal je taková příjemná, lehce orchestrální písnička, která jako by sem zabloudila odjinud a také by mohla fungovat jako úvod do nějaké rozsáhlejší kompozice, kterou někdo vystřihl. Ale jinak pěkný kousek.

Největší problém jsem měl se závěrečnou desetiminutovkou Cygnus X-1. Ta je mnohem temnější a vážnější a díky efektům s atmosférou dobového sci-fi dramatu, což odpovídá textové stránce. Napoprvé působí chaoticky a je potřeba se do toho více zaposlouchat a nejlépe opakovaně. Teď už ji považuji za povedený kousek, kde kapela opět předvádí naplno svoje kvality (jenže kde ne, že?) a i v ní se objeví hezké melodie. Celkově u mě ale vede tou atmosférou. Nevím, jestli to brát za zápor nebo geniální dramaturgický tah, ale skladba působí neukončeně, prostě ve stylu filmu, kde se v napínavém okamžiku objeví nápis pokračování příště. Pohled do bookletu ale odhalí, že druhá varianta je správně a dnes už víme, že druhý díl se objevil hned na následující desce.

» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush

McLaughlin, John - Where Fortune Smiles

McLaughlin, John / Where Fortune Smiles (1970)

stargazer | 3 stars | 23.06.2019

Whhere Fortune Smiles vlastně není McLaughlinova solovka, i když cédečko se tak tváří. Je to projekt pěti hudebníků, nahraný v N.Y.C. v roce 1969. Vinyl má úplně jiný obal než cd. Hudebně se deska dá přiřadit do kategorie takového free jazzu. Paleta zvuků vibrafonu, saxofonových úletů, kvílejících a uvolněných kytar, rytmických setů. Na poslech je to trochu těžší album, pro milovníky disharmonických melodií jako dělané, až na ten vibrafon mi deska vzdáleně připomíná album od Jacka Bruce Things We Like. Autorsky McLaughlin má tři kousky, zbylé dva patří saxofonistovi Johnu Surmanovi. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Where Fortune Smiles
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Mahavishnu Orchestra - Apocalypse

Mahavishnu Orchestra / Apocalypse (1974)

stargazer | 4 stars | 23.06.2019

Apocalypse je album, které se mi moc líbí. Musím vyzdvihnout vynikající zvuk - vše je naprosto čisté a čitelné, každý nástroj. Co se týče koncepce alba, musel to být pro fanoušky Mahavishnu naprostý šok, co jim McLaughlin a nová parta uvařili. Album se neprodávalo zrovna nejlíp, což svědčí o odlivu posluchačů, nicméně mně deska přijde zajímavá. Bicí, housle a kytara jsou fantastik, jako dřív. Trochu ubylo klávesové virtuozity (to mi chybí), ale přibyly nové elementy, jako texty a zpěv Gayle Moran a klasické kombo dodávající albu nový rozměr. Dost lidí to asi nestrávilo - já osobně jsem s tím taky trochu bojoval, ale nakonec jsem to celé pochopil a je to bomba. Mám Apocalypse ještě jako živák z Montreaux, a to je taky jízda. Dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Apocalypse
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel

Presto Ballet / The Lost Art Of Time Travel (2008)

horyna | 5 stars | 23.06.2019

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Satellite - Evening Games

Satellite / Evening Games (2004)

EasyRocker | 5 stars | 22.06.2019

Nejen personálně, ale i hudebně, jsou polští Satellite pokračovateli jedinečných Collage. Zatímco Riverside, Collage, Believe nebo Moonrise znám celkem slušně, byla pro mě až donedávna tvorba Satellite neznámou. Marně přemýšlím, kdy jsem udělal větší přešlap.

Titulní úvod je přenesením se v časoprostoru do středu satelitních her. Burácející bouře, klid a pak plně rozpoutaná progrocková vichřice s Palczewského nájezdy i komorními zákoutími. Amirian je podle mě nejlepším vokalistou v Polsku a jeho výkon nemá žádných měřítek, šéf Szadkowski má také TOP parametry. Never Never je toho dalším důkazem - hřmící úvod střídá skvostné, do výšin stoupající Amirianovo hrdlo. A jsou-li Genesis jakýmisi křestními praotci většiny polských kapel, lepší poctu už nabídnout nemohou. Svoje rockové kořeny pak obnaží naplno v Rush - drsné pumelici, ozdobené jako většina skladeb citlivou elektronikou, s elitním klávesovým sólem. Do baladických zákoutí nás bez zaváhání přenášejí měkké Palczewského koberce na všechny způsoby . Pokora, jemnost, něha v trvání sedmi minut - Love is Around You.
Why vytáhne bankso-wakemanovský nádech, na který vkusně jako stavebnici nastaví bohatá zvuková aranžmá - je to divoký i barevný rockový příboj a Satelit tu nezná na oběžné dráze slitování. Na devíti minutách vystavěná přímočará Beautiful World je skoro jako zjevení z paralelních světů. Hádáte jakých? Název napoví a dílo dokončí především mistři Sarhan a Palczewski. Evening Overture nabídne dramatický filmový úvod, to, co následuje pak, sotva lze popsat běžnou mluvou. Ničivé nájezdy kytar, orgie kláves, ale to, co tu dokázal mr. Amirian - návaly jasu, energie, adrenalinu, extáze. Těch 10 minut bych mohl slyšet rok. Take It As It Is završuje klasickou verzi subtilní, křehkou klavírní hrou, propojenou s teatrálními tónovými explozemi. I´ll Follow the Rain je pak další nepopsatelnou rajskou partií, která uspokojí ty, kdo si vedle Genesis rochní třeba v Hackettových či Phillipsových deskách. You Know and I Know končí tuhle velkolepou přehlídku, jde o silnou, procítěnou, intimní zpověď, mrazící až do morku kostí.

Smekám hluboko nejen před touhle partou, ale i před Mayakem, Branem, horynou, Palem a dalšími matadory, kteří tu vytrvale polskou scénu podporují. Jen zírám se zatajeným dechem, v jaké kvalitě a proporcích se to valí od našich severních hranic. Nestává se až tak často, aby mě něco semlelo a smetlo na první dobrou. Uf.

» ostatní recenze alba Satellite - Evening Games
» popis a diskografie skupiny Satellite

Watch, The - Twilight - The Night Watch

Watch, The / Twilight - The Night Watch (1997)

horyna | 4 stars | 22.06.2019

Ještě před tím, než se na Apeninském poloostrově zrodil jeden z nejvěrnějších následovníků odkazu velkých Genesis, kapela The Watch, účinkoval její zakladatel a zpěvák Simone Rossetti v kapele podobného jména a totožného hudebního zaměření. Tato pětice si říkala The Night Watch. Jejich nahrávka Twilight by se dala s přimhouřením oka označit za nultou desku The Watch, i když se sestava až na Rossettiho změnila, právě on je tou nejdůležitější personou v dějinách obou kapel. Je jakýmsi uměleckým šéfem těchto epigonů Gabrielovských Genesis. Právě on napsal všechny texty tohoto alba, zatímco hudbu složil kytarista Francesco Zago.

Na tomto místě musím poděkovat kolegovi Braňovi, jež mne zhruba pře rokem na existenci před-Watch upozornil. Jejich první tři nejlepší desky (pro některé to pořadí může být individuálně jiné), to jsou Genesis jak vyšití, prakticky krom modernějšího zvukového koloritu nepoznáte rozdíl (tak dobře, Hackett byl určitě osobitějším kytaristou s detajlnějším citem na melodice, a nejspíš i Banks dokázal vyšít kreativnější klávesové gobelíny). Night Watch, respektive Watch jsou však těmi nejlepšími možnými následovníky.

Jediná deska noční hlídky se jmenuje soumrak a tady je její tracklist.
My Ivory Soul – je mocný opener ve stylu těch největších opusů Genesis. Rossetti artikuluje přesně ve stopách Gabriela, skladba nepostrádá sílu, napětí, velké melodie a drobné dochucovadla v kytarové i klávesové oblasti. Druhá věc The Theme je kraťoučká kytarová vložka svou snivou náladou připomínající začátek Blood on a Rooftops. V dramatické The Fisherman si své party vyměňují akustická kytara a klávesy. Místy znějí její tóny až dokonale Hackettovsky, jako by se samotní Genesis dívali do zrcadla. Čtvrtá Tomorrow Happened má mnoho podob, symfonických, lyrických a také romanticky působivých, právě tady se se zavřenými kukadli touláte světem za oním imaginárním Genesis-ovským zrcadlem nejčastěji. Asi nejzajímavějším kusem je pátá The Black Cage. Je tajemná i hravá zároveň, atmoséricky precizně vystavěná suita, vykazuje s tvorbou Gabrielový boys, spolu s brilatní a drsnou instrumentální erupcí po vzoru King Crimson A Game With Shifting Mirrors, nejméně vztyčných prvků. Jako rozlučku nám chlapci přichystali píseň Flower Of Innocence, ve které se zpoza pohádkových hudebních obrazců ozývají a prolínají desítky dětských hlásků zároveň. Poetický dojem umocněný do absolutna.


Dovolil bych si tuhle kapelu (obě její části) přirovant k německým Kingdom Come. Ti kdysi bývali také milováni i nenáviděni a častokrát rovněž nařčeni z určitého plagiátorství Led Zeppelin. ,
Něco podobného dnes můžeme říci i o The Watch/Nigh Watch a jejich úzkém vztahu k Genesis.

Ale jelikož dnes máme hen tu svobodu, je na každém jedinci jestli bude fňukat, láteřit, vzdorovat, nebo mu bohatě stačí nad podobnými malichernostmi mávnout rukou a užít si desku, která by klidně mohla být nástupkyní díla Wind And Wuthering.

» ostatní recenze alba Watch, The - Twilight - The Night Watch
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Accept - Eat The Heat

Accept / Eat The Heat (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 22.06.2019

Přílišné změny hudebního stylu to měly u dlouholetých fanoušků vždy velmi obtížné. Nejinak tomu bylo i u německých Accept. Party mladých nadšenců, která na odkazu Judas Priest vystavěla svůj osobitý, strojově šlapající styl a za přispění celé generace fans se nechala pasovat do role nových heavy metalových bohů.

Detaily a důvody odchodu jejich zpěváka se nebudeme zabývat. Připomenu jen, že šlo o velice bolestnou ztrátu, kdy kapela ztratila značnou část svého poznávacího znamení. Navíc umocněna velice slušnou přízní a úspěchem debutového alba Animal House již nově pod hlavičkou U.D.O.

Nový zpěvák bez předchozích albových zkušeností nese jméno David Reece a kapela ho přivezla až ze zámoří. V Kolíně nad Rýnem se zavírají na pět měsíců do studia Dietera Dierkse. Pána který stál jako producent za největšími alby Scorpions. Zde na Progboardu by měl být veleben za svojí výraznou práci pro pionýry německé kosmické scény jako Tangerine Dream, Ash Ra Tempel a spoustu dalších. Na mastering bylo album odesláno do New Yorku ke slovutnému Bobu Ludwigovi. Zvukově se nejedná o žádnou vyleštěnou a vyváženou referenci na které byste testovali audio sestavu. Nahrávka trpí nedostatkem výšek a basy by mohly být lehce výraznější. Finální zvuk působí syrovějším dojmem, což se ke kapele celkem hodí. A hlavně se povedl vyrobit nestárnoucí sound. Deska zní i dnes hodně svěže a aktuálně.

Album vyšlo ve dvou verzích. Pro Evropu a US trh. Jedná se o rozdílně sestavený tracklist a jiný obal. Naštěstí moje deska má vzadu napsáno Printed in USA a řekl bych, že tato verze je povedenější. Černobílá fotka kapely vsazena na pozadí lávy nebo ohně je mnohem decentnější řešení, než barevná fotka kapely přes celou přední stranu. Dvanáctistránkový booklet se všemi texty a technikáliemi je naprosto dostačující. Firma Epic.

Desku otevírá strojově šlapající rocková pecka, ukrytá pod slovní hříčkou X-T-C. Reece je technicky mnohem lepší zpěvák a naplno ukazuje všechny svoje rejstříky. Za zmínku stojí, že na celé desce jsou velmi stroze pojaté bicí nástroje, žádné divoké rytmické vyhrávky a přechody. Čistě se jede jen rytmus. Kolikrát jsem si říkal, zda to není automat.
Myslím, že nejpozději u druhé Prisoner a její melodické kytarové vyhrávky si skalní fans uvědomili hořkou realitu. Že Accept hodili minulost za hlavu a s novým zpěvákem se rozhodli dobýt americký trh. Povedená skladba s klávesovým zátiším, která nemá vrchol v refrénu, ale v překrásném sólu v druhé půlce skladby.
Následuje plíživý začátek Love Sensation a v refrénu se skladba překlopí do bohatě vyřvávaného refrénu. Reece odvádí skvělou práci a v závěru skladby ho podpoří i ženské vokály. Jak troufalé!
Hošani se toho nebojí a s Chain Reaction přichází další stadiónová vydupávačka podpořena bluesovým sólem. Čtyři skladby a jedna lepší než druhá. Velice nápadité a osobité, žádné popůjčované postupy od amerických kolegů. Takhle kvalitní rozjezd desky se časo neslyší.
Pětka D-Train dává vzpomenout na heavy metalovou minulost. Ostré riffy, syrový zpěv a nekompromisní tempo. Dlouholetí fans musí mít radost. Pokud ještě poslouchají.
Baltesova basová figura uvádi v život pochodovou klipovku Generation Clash. Skladba má zajímavou atmosféru, jakoby ze scifi filmu. Zajímavé sólo jak od Jeffa Becka.
Turn The Wheel je první skladba na albu u které ztrácím lehce soustředěnost. Nic na tom nemění ani skvělé Hoffmannovo sólo.
Tuhle božskou baladu vzali na milost i největší odpůrci alba. Ano, řeč je o Mistreated. Dokonalost sama. Objevila se i na Metal Ballads vol.3. Odtud jí znám dřív než z desky.
Stand 4 What U R je nejměkčí skladba v dějinách bandu. Pravděpodobně. Vstřebává v sobě vlivy takových stylů jako melodický rock či AOR. Až tak!
Hellhammer má stejnou krevní skupinu jako D-Train. Rychlý rytmus, těžké riffy, úderný jednoduchý refrén a vypjatý zpěv. Dokonce chvilkami slyším dvojšlapku.
Bonusová Break The Ice vůbec nezapadá do koncepce alba a zní jak přebytek z doby s Udem. Ani Reece z ní nevykouzlí nic zázračného. Zbytečnost. Anebo dokonalá ukázka, jak unyle by kapela zněla, kdyby natočila svůj klasický materiál. Jen s jiným zpěvákem.

Procentuální hodnocení 90 %

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

Pegas | 5 stars | 21.06.2019

Rush se nenechali odradit komerčním neúspěchem desky Caress Of Steel a na své čtvrté album opět zařadili jednu dlouhou skladbu 2112 roztaženou na první stranu desky. Tu druhou pak doplnila pěticí krátkých písniček. Úspěch se dostavil a deska se stala až kultovní záležitostí. Pro mě to sice takový kult není, „pouze“ hodně dobrá deska.
Z dvacetiminutové skladby 2112 mám tentokrát dojem kompaktního celku, který je sice složen z různorodých částí, ale velmi dobře na sebe navazují. Střídají se hardrockové i akustické části, Geddy Lee přechází z ostrého ječáku do přirozenější polohy, o vysoké instrumentální úrovni tria není třeba diskutovat, ta je na jedničku. Musím přiznat, že nejprve jsem měl ke skladbě nějaké výhrady a k plnému docenění mi hodně pomohla až znalost textů, resp. příběhu a také postav, které v něm vystupují, takže mi to celé dávalo větší smysl. Z různých výběrů jsou nejznámější první dvě tvrdší části Overture a The Temples Of Syrinx, ale určitě se vyplatí poslouchat to jako celek.
I když pro desku je stěžejní především ta první polovina, pozornost si zaslouží i další skladby. I když to nejsou takové hity, hodně jsem si je oblíbil. Čtyři z nich pokračují v rushovském (hard)rocku, přesto je každá trochu jiná. Za největší, bohužel opomíjený, klenot z nich však považuji netypickou Tears. Ta vůbec nezní jako Rush, ani jako cokoliv jiného na albu. Je to nádherná akustická balada, navíc s melancholickou atmosférou navíc umocněnou mellotronem, což je na první období Rush nezvyklé, neboť klávesové nástroje a syntezátory začali používat až později. Když jsem si 2112 koupil na CD téměř naslepo, právě tohle byla věc, která mě kromě úvodu titulní skladby zaujala nejvíce.
Za zmínku stojí obal od Hugha Symea, který se od té doby (oprava, byl autorem obalu už na Caress Of Steel) stal dvorním výtvarníkem Rush, něco jako Roger Dean pro Yes, či Derek Riggs pro Iron Maiden. Právě on také hraje klávesy v Tears a syntezátor v úvodu 2112.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

Pegas | 2 stars | 21.06.2019

Když jsem si před několika lety doplňoval starší desky Rush do sbírky, myslel jsem, že každá je sázkou na jistotu a bude se mi líbit. Caress Of Steel mě však zklamala a stále na ní nenacházím nic úžasného. Úvodní vypalovačka Bastille Day naznačuje, že by to mohlo být podobné předchozí desce, kam by krásně zapadla svou hardrockovou energií. Jako otvírák skvělá věc a pro mě rozhodně nejlepší z celého alba. Ale ouha, tím pro mě to zajímavější končí a zbytek desky směřuje úplně jinam. Už druhá skladba I Think I’m Going Bald ubírá plyn a je to spíše takový ne moc zajímavý rockový průměr. Lakeside Park zvolní ještě více, ale je zase o trochu zajímavější a celkem příjemná. Zbytek desky patří dvojici dlouhých skladeb, které jenom dokazují, že délka není zárukou kvality, o čemž jsou evidentně mnozí progrockoví fanoušci přesvědčeni. The Necromancer má více než dvanáct minut a skládá se ze tří částí, první je pomalá balada, druhá je rocková a v závěru ještě intenzivnější (něco ve stylu instrumentální části 21st Century Schizoid Man od King Crimson, ale ne zase tak divoká), třetí potom uvolněná pohodovka. Jenže každá část je uvozena otravným mluveným slovem, spíše mumláním, a přestože ta hudba není úplně blbá, tak to jako celek moc nefunguje a moc mě to nebaví. Poslechnu si to, ale asi tomu nerozumím. Podobné to je s ještě rozsáhlejší The Fountain Of Lamneth. Ta na původní vinylu zabírala celou druhou stranu a trvá dvacet minut. Jenže to podstatné se odehraje zhruba během prvních čtyř minut, kdy je představen i jakýsi hlavní hardrockový motiv, který se později ještě zopakuje, ale v závěru už spíše otravuje a působí jako násilné natahování skladby. Jinak se skladba nese spíše v poklidnější náladě, zazní tu i pár hezkých melodií, jenže stejně jako u The Necromancer to nedrží pohromadě. Mám z toho spíše takový pocit sebraných nápadů ze zkoušek poslepovaných do dlouhých skladeb. Na demo by to bylo dobré, ale rozhodně by prospělo některé nápady dopracovat do samostatných kratších písní, něco vyházet, nebo to celé překopat a dopracovat v něco smysluplnějšího.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen

jirka 7200
to Petr59: zrovna jako ty jsem příznivcem kvalitního zvuku a ve všem ti dávám za pravdu. Mě...

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

PaloM
Marek: na začiatok veľmi pekne ďakujem za tvoje dojmy z albumu. Od Unitopie som mal Garden, to...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12963 recenzí
2198 skupin
178359 příspěvků ve fóru
2674 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000