Sassi, Yossi Idol, Billy Dane, Warrel Loomis, Jeff Verve, The A Liquid Landscape Darryl Way's Wolf Octopus Dirty Passion Dalton

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road (1973)

Egon Dust | 4 stars | 15.10.2018

Sir ELton John, ten čo hral na pohrebe celebrite všetkých celebrít Lady Diane. Áno ten je v rock n rollovej kultúre silne na vážkach. Na jednej strane zložil neskutočné veci, ktoré ovplyvnili Guns n Roses, Alice Coopera, či dokonca nášho Maťa Ďurindu, ktorý sám priznal, že pri skladaní ´´Dnes´´ fičal na Eltonovi ( predsa aj on má svoju ´´Tonight´´ ). Elton patril v 70tých rokoch najmä v rokoch 1972 - 73 k najvyhľadávanejším Glam Rockovým umelcom. Podobne ako Reed, sa ku Glamu nejako hrdo nehlásil. Priateľstvá s Bolanom, Bowiem, Iggym (ktorý vonkoncom o spojenie s glamom nestál)a samozrejme Cooperom tvorili americko-britské spojenie Glam Rockovej Nadvlády. Goodbye Yellow Brick Road nepatrí isto k triviálnym Glam Rock skákaniciam ala Sweet, Slade, Quatro. Je to hodnotné poprockové dielo, ktoré nenesie stopy žiadnej lacnej hudby. Už v úvode ukázali silu pompéznosti ako samotný autor, tak muzikanti a v neposlednom rade pán Textár Taupin. Funeral for friend je strop úvodu popovo ladeného albumu! Upozorňujem, lebo Uriaší , parplisti, pinklflojďáci sa ľahko môžu chytiť a porovnávať. Nie je čo porovnávať. Elton nikdy nebol žiadny silný progres. Našťastie. Dokázať pestrosť a rozmanitosť v jednoduchších pesničkách.To je pre mňa občas väčšie umenie ako v náročných kompozíciách. S pohrebom priateľa štartuje tvrdšia rocková záležitosť ´´ Love lies bleeding´´ naživo znela dokonale s veľmi dynamickým sólom. Balady, gro Eltonovej tvorby a žiaľ aj pomník jeho rozvoja. To však neplatí ani o jednej balade z tejto LP. Candle in the wind presne tá z Dianinho pohrebu bola fenomenálnou ódou pre Marilyn Monroe mladého v tom čase ešte heterosexuála (už silne bojujúceho so svojou sexualitou ako kamoš Freddie)a so silným textom pána Taupina. Bennie and The Jets vraj pojednáva o Suzi Quatro a jej kapele.Jej príbeh v jeho vlastnej verzii. Goodbye Yellow Brick Road je skvost. Pieseň ´´bez názvu´´, žiaľ asi názov by aj potrebovala, lebo neviem si na ňu spomenúť :) Aby sme nezaspali nám Sir Elton pripravil vypalovák na rok 1973 v dosť modernom aranžmáne ´Grey Seal´´, tento šedý plameniak akoby už podvedome ohlasoval prílet na Jamajku (Jamaica jerk off), I´ve seen movie too´´ je celkom príjemná ešte stále nie moc monotónna balada. Odbočka k francúzskej šansónovej muzike je jedna z najkrajších piesní albumu a to je ´´Sweet painted lady´´. Smutne vyznievajúca a smutne končiaca ´´Ballad of Danny Bailey (1909 -1934) je ukážkou textárskej dokonalosti Taupina. Dirty little girl je menej významnejšie pomalé rockové číslo. Kontroverzia a dvojzmyselnosť v časoch sexuálnej revolúcie v tej najhorúcejšej aká len mohla byť v časoch glitter rocku sadla do bodky do kontextu tej doby (samozrejme u nás v ČSSR boli glam rockové pesničky brané ako šlágriky typu ´´Vonia Kakao a Volám ťa Džejn ). K veci: Dvojzmyselnosť pesničky ´´All the girls love Alice´´ vyznievala silne lesbický ak sa teda skutočne jednalo o Alicu , ktorá pobalamútila hlavu všetkým dievčatám v okolí. Verzia č.2 je tá, ktorú v dokumente ´´Super Duper Alice Cooper´´ sám Elton načrtol že to bola davová psychóza mladých dievčat na po koncerte Alice Coopera, ktorého bol Elton s Berniem v 73roku pozrieť. Rock n roll stále žije tvrdil v 73om Elton s kapelou dokázal to hneď dvoma parádnymi číslami. Prvým trochu beach boysovským ´´Your little sister can´t twist (but she can rock n roll) a Stonesovská ´´Saturday Night all right for fighting´´ , kde si splnil sen znieť ako Stones aspoň v jednej kvalitne údernej veci. Keď som videl na CD ´´Use Your Illusion II´´ pod ´´You could be mine´´ napísané venované Eltonovi Johnovi a Bernie Taupinovi časom mi bola jasné prečo. Práve ´´Staruday Night allright for fighting´´ má ráz živelného rock n rollu a silnej melódie ku ktorým najmä Axl Rose silne inklinoval. Protipól Axla Rosa a obrovský miláčik žien Jon Bon Jovi si zobral to svoje z nasledujúcej veci. Myslím, že asi poslednej silnej skladbe album. Roy Rodgers akoby vystrihnutý do neskorších Mladých Pušiek 2, kde sa dokonca na Joviho Blaze of Glory podieľal aj sám Sir Elton. Žiaľ, moc syrovo neznejú posledné 2 skladby možno trochu moc dlhého albumu. Znejú fajn jalovo ako pozadie pri práci niekde v laboratóriu, kde ani nedokážu vyrušiť pri nejakom významnom výskume. V Zhrnutí a v skratke. Goodbye Yellow Brick Road je určite jeden z najlepších albumov dvojice John/Taupin.Určite by som ho dal aj k albumom roku 1973. Vytknúť mu možno len dĺžku. Ako 1LP by to bol veľmi silný album. Či sa to niekomu páči , či nie Bowie ho jednoznačne schoval skladateľský do vačku. Vydal silný album po albume. Skladby pretriedil. Nemohlo sa stať, že nadobudneme pocit, že ani neviem, ktorá pieseň je ktorá. To sa mi v jednom momente stalo na tomto kvalitnom pop-rockovom diele.

» ostatní recenze alba John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road
» popis a diskografie skupiny John, Elton

All Them Witches - ATW

All Them Witches / ATW (2018)

northman | 4 stars | 15.10.2018

All Them Witches jsou skupina, která mě uchvátila první deskou, kterou jsem slyšel, a to bylo album Our Mother Electricity. Tuhle desku jsem si poslechl po přečtení recenze tady na stránkách. Věděl jsem, že musím mít vše co tahle kapela vydala nejlépe na vinylech. Netrpělivě jsem vyčkával až dorazí balíček z Anglie, kde jsem si tohle album objednal, když deska dorazila, tak neposlouchám nic jiného.

Úvodní skladba s názvem Fishbelly 86 Onions je monotónně se opakující rytmický útvar se zpěvem, který mi nejvíce připomíná MC5. Následující Workhorse a zvláště 1st vs. 2nd jsou písně hodně ovlivněné blues. Blues jsou ovlivněny všechny písně na tomto albu. U nejdelší skladby s názvem Harvest Feast si vždy když ji slyším vzpomenu na How Many More Times od Led Zeppelin, akorát ty skluzy na kytaru se více povedly Jimmy Pageovi. V předposlední skladbě HJTC jsou určité názvuky country, které dokazují, že All Them Witches jsou americká skupina. I když to není jejich vrcholné dílo, ale mně se tahle deska hodně líbí. V poslední době je to pro mě kapela, která hraje pořádný bigboš, kterému se v jejich případě říká “stoner rock“. Abych nezapomněl, písně na téhle desce mají v sobě velkou porci psychedelie.

Maximum jim nedám, ale čtyři hvězdy si zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - ATW
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group] (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2018

15 let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout.

Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně :-)

Lehce nastíním stuaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac… Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, J. Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů.

Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější….

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. :-)Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan sám sobě zpívá. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock n roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor ! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák, jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšla i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze Škorpíků na operaci hlasivek ? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností, než najmout kolegu na výpomoc nezbývá.

Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí, jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některé vystoupení odehrané jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.


» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

horyna | 4 stars | 15.10.2018

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo ovládnout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jista tím, co právě dělá.

Průdký nárůst invence a nezdolná tvořivá síla, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu, či instrumentální mezihře. Nápadité využivání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, instrumentální dechberoucí kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona, respektive Seana Filkinse, udělali z BBT jednu z nějvětších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánkým Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č.1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosféricou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích. Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idilické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů, dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpáná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadč jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a x posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Kayak - Seventeen

Kayak / Seventeen (2018)

horyna | 4 stars | 14.10.2018

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak

Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live

Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live (2018)

lover-of-music | 5 stars | 13.10.2018

Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.

Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.

Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

terka | 3 stars | 13.10.2018

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Mu - Mu

Mu / Mu (1971)

northman | 5 stars | 13.10.2018

Skupinu MU, která si dala název podle bájného kontinentu, který jako Atlantida byl kdysi uprostřed Pacifiku jsem objevil nedávno při brouzdání po internetu. Do téhle skupiny, kterou založil Merrell Fankhauser, odešel po nahrání slavné Trout Mask Replica Jeff Cotton alias Antenae Jimmy Semens. Měl toho peskování od hlavního protagonisty Magic Bandu dost a chtěl si odpočinout ve skupině, která hrála tehdy populární psychedelický rock.

Skupina na svém debutovém albu hraje psychedelický rock podobný tomu, co tehdy hrály skupiny jako Grateful Dead, Jefferson Airplane a Moby Grape - tedy hudbu, která vychází z blues, má takovou pro psychedelii typickou zasněnou atmosféru s táhlými melodiemi a dominuje jí vícehlasý vokál. V některých písních jsou parádní klarinetová sóla podobná těm na Trout Mask Replica. Ve skladbě Interlude způsob kytarové hry Jeffa Cottona upomene na výše zmiňované album. V nejdelší skladbě Eternal Thirst nechybí tehdy populární bubenické sólo. Mě hodně zaujala už úvodní dvojice blues s názvy Ain't No Blues a Blue Form.

Tahle deska mě hodně zaujala a chci si poslechnout i další album s názvem The Last Album, které má být ještě lepší než debut, který je podle mě dokonalý a já mu dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mu - Mu
» popis a diskografie skupiny Mu

Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town (1978)

Martin H | 5 stars | 12.10.2018

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Bonamassa, Joe - Redemption

Bonamassa, Joe / Redemption (2018)

horyna | 5 stars | 12.10.2018

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe

Santana - III

Santana / III (1971)

Martin H | 5 stars | 11.10.2018

Zatímco první album skupiny Santana bylo rockovým zjevením vzešlým odněkud z neprostupných džunglí středoamerických pralesů, dvojka Abraxas se stala dokonale vybroušeným diamantem potvrzujícím, že s partičkou kolem charismatického kytaristy Carlose Santany bude nutno v budoucnu počítat. Svět byl zmítán hardrockovou vlnou a mám dojem, že další uvažování páně principálovo směřovalo k podobnému pojetí. Pokud má však být hudební materiál obsažený na další desce dostatečně tvrdým a agresivním, přičemž dosavadní melodičnost vycházející z hudby latinské Ameriky zůstane zachována, bude nutno provést změny ve složení skupiny.

Tou změnou se stala posila v podobě druhého kytaristy, mladičkého Neala Schona, jehož kytarová hra dodala Santanově hudbě nový, do té doby možná netušený rozměr. Jemná Carlosova hra lehce poletující nad rytmickými orgiemi perkusí je chvílemi nahrazována mnohem údernějším a razantnějším přístupem mladé posily. Když k tomu připočteme výrazné hammondky Gregga Rolieho, tak se nemůžeme divit, že celkové vyznění většiny skladeb bude mít až hardrockový rozměr.

To, co bylo možná až příliš skromně naznačeno na předchozích deskách, je nyní na albu s prostým názvem III dovedeno k úplné dokonalosti. Pro představu toho, co se stane, když se začnou míchat hudební vlivy latinské Ameriky a angloamerických postupů, si stačí poslechnout jednu z nejsilnějších skladeb Toussaint l'Overture, nádhernou přehlídku obou přístupů a dokonalou fúzi obou stylů, z nichž Santana na přelomu šesté a sedmé dekády vycházel. Nebo mohutně začínající Taboo, která se po malé chvíli mávnutím kouzelného proutku změní v nadpozemskou nádheru okrášlenou pestrobarevným motýlem v podobě úžasného kytarového sóla. Kořeny se samozřejmě nezapřou, o čemž svědčí samba s názvem Guajira, křehká záležitost hodící se někam do zakouřeného baru brazilského zapadákova. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Po vydání desky Santana III se mohl tento fenomenální kytarista zastavit a dál pilovat naznačený směr. Mnozí to tak udělali a určitě jim to nemáme za zlé. Skuteční mistři a hledači však nezůstávají stát na jednom místě a okamžitě se rozhlížejí po další inspiraci. Možná už Santana v dálce viděl vzdálené saharské písky, kdo ví?

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

McCartney, Paul - Egypt Station

McCartney, Paul / Egypt Station (2018)

makrelaman | 5 stars | 11.10.2018

Kto by bol povedal, že v tak úctivom veku vypadne z exbeatla takýto klenot! Priznám sa, nemal som veľké očakávania. Niežeby predchádzajúce McCartneyho počiny neboli dobré ale predsa tu chýbal ten ťah na bránu ako sme ho poznali v sedemdesiatych a miestami kolísavých osemdesiatych rokoch.

Nový album sa vyrovná jeho najlepším dielam. Album je farebný a rôznorodý a pritom krásne drží pokope. Nájdeme tu všetky Paulove polohy v tej najlepšej forme i napriek tomu, že hlas už predsa nie je taký plný a zvonivý ako za mladi. Vek neoklameš. Produkcia a kvalita zvuku je brilantná. A to si všetky nástroje okrem dychov, slákov a niektorých synthesizerov autor nahral sám. Impozantné. Nádherný obal, veselé leporelo, je už iba čerešnička na torte.

Možno som ako skalný fanúšik trochu zaujatý ale slabé miesto som hľadal márne. Klobúk dole majstre!!!

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Hancock, Herbie - Crossings

Hancock, Herbie / Crossings (1972)

EasyRocker | 4 stars | 10.10.2018

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Dead Can Dance - Selections From North America (2005)

Dead Can Dance / Selections From North America (2005) (2006)

jirka 7200 | 4 stars | 10.10.2018

Dead Can Dance ve své diskografii uvádí tři oficiální live záznamy: Toward the Within 1994, Live Happening 1–5 2012 z reunion turné a In Concert 2013. Druhý live záznam je složen z pěti EP, které kapela postupně uvolňovala během let 2011-2012 a které bylo možno zdarma stáhnout z oficiálních stránek DCD. Nízká kvalita zvuku u bootleg záznamů mě spolehlivě odrazuje a proto jsem se po mnoha takto vydaných nahrávkách nijak nepídil. Nicméně mě to nyní, kdy nervózně odpočítávám dny do vydání novinkového alba Dionysus, nedalo a já z hlubin sítě dohledal zmíněnou nahrávku Selections From North America, abych posléze po porovnání s překvapením zjistil, že se jedná o naprosto identický záznam, jako na výše mnou vlastněném albu Live Happening 1-5.

Když už jsem měl CD opět v přehrávači, utrousím pár slůvek. Zvukový záznam je velmi kvalitní, od studiového materiálu se odlišuje jen velmi málo. Bohužel turné nebylo nijak masivně sponzorsky podporováno, takže na nějaký doprovodný orchestr, který by této hudbě dodal nový rozměr, bohužel nedošlo. Živých nástrojů použito mnoho není, hudebníci na perkuse se připojovali jen v některých městech.

Je zvláštní nahlédnout do setlistu. Ačkoliv by mohli DCD ze svých studiových alb vybrat materiál na několik koncertů, nakonec z řadových alb zahráli z celkového počtu 21 songů jen osm. Zbylé písně byly poskládány ze sólových desek jednotlivých protagonistů, byla zařazena i píseň z projektu This Mortal Coil. Několik dalších skladeb vyšlo jen na předchozím live záznamu Toward..., došlo i na melodii ze soundtracku Salems Lot, na kterém se Lisa podílela. Tracklist je jistě překvapující, hudebnící nevsadili na jistotu provařených věcí, ale nabídli fandům k připomenutí méně hrané skladby.

Na koncertech DCD byla vždy magická atmosféra a doslova všeprostupující pozitivní energie z pódia se na vás hrne v takových vlnách, že není neobvyklé vidět kolem sebe lidi, kterým se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Setlist na rok 2019 znám zatím není - uvidíme, čím budeme obdařeni!

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Pineapple Thief - Dissolution

Pineapple Thief / Dissolution (2018)

horyna | 5 stars | 09.10.2018

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Dead Can Dance - Spiritchaser

Dead Can Dance / Spiritchaser (1996)

jirka 7200 | 5 stars | 06.10.2018

Africká maska kmene Bobo, která se objevuje na každé straně bookletu v různých barevných variacích a úhlech, dává předběžně tušit, kterým směrem se Dead Can Dance budou na tomto albu ubírat.

Od předchozí, velice úspěšné desky Into the Labyrinth, která bodovala v žebříčcích Billboardu a stanula dokonce v jeho čele, se inspiračně kapela ještě více vymanila z evropského prostoru a čerpala z různých druhů lidové hudby Latinské Ameriky (Song of the Dispossessed, částečně i Song of the Stars) nebo Haiti (Dedicacé Outo). Pomocí hudby se rovněž přeneseme i do Indie (Indus) a Egypta (Song of the Nile). Všechny tyto prvotní zdroje Dead Can Dance rozpustili v jednom velkém kotli a naservírovali vlastní představu o world music, neboť i v jednotlivých písních se různé vlivy mísí a nelze je jednoznačně zařadit. Vznikla tedy velmi šťavnatá směs převážně na rytmu založených písní. V některých uslyšíte třeba čtyři hostující muzikanty, kteří společně dovedně proplétají rytmy na své cizokrajné perkuse. Brendan a Lisa samozřejmě do této směsi přidali své koření, takže jakýsi duch DCD je stále rozpoznatelný, zde hlavně díky jejím charismatickým hlasům.

Nemohu nezmínit perličku, kdy se právníci vydavatelské firmy Beatles ohradili kvůli podobnosti songu Indus se skladbou Beatles Within You, Without you, kterou složil George Harrison s indickými hudebníky. Na desce Spiritchaser musel být tedy uveden jako spoluautor.

Hodnotit tuto desku je velmi obtížné. Někteří fandové v mém okolí velebili DCD v období, kdy čerpala z evropské středověké muziky, ovšem vlivy world music už vstřebávali obtížněji. Kdo však odloží předsudky, bude z této desky, na níž je minimum samplů a elektroniky a ze které sálá tajemná primární živočišnost, unesen.

Zvukově naprosto excelentní nahrávka, která řádně prověří spodní frekvenční rozsah vašich reprosoustav, a zároveň na dlouhou dobu poslední album kapely, které se dočkalo následovníka až po šestnácti letech - tedy pomalu v době, když už ani nikdo nedoufal. Dávám plný počet bodů za nezdolné hledačství a posouvání bariér v hudbě. Dead Can Dance předali svým fanouškům svůj vlastní pohled na lidovou muziku odlehlých kontinentů spolu se svým "trademark" zvukem, čímž tuto hudbu dokázali představit lidem, kteří by se k ní jinak nedostali.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spiritchaser
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Riverside - Wasteland

Riverside / Wasteland (2018)

horyna | 5 stars | 05.10.2018

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

» ostatní recenze alba Riverside - Wasteland
» popis a diskografie skupiny Riverside

Watch, The - Vacuum

Watch, The / Vacuum (2004)

horyna | 5 stars | 04.10.2018

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Grand Funk Railroad - We're an American Band

Grand Funk Railroad / We're an American Band (1973)

terka | 5 stars | 03.10.2018

Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.

We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.

GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - We're an American Band
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Styx - Cornerstone

Styx / Cornerstone (1979)

pinkman | 5 stars | 03.10.2018

Tvrdit o Styx, že jejich vrcholné období rámují desky Equinox a Pieces of Eight je stejně nesmyslné, jako označit kupříkladu to nej od Yes pouze v proporcích Yes Album – Relayer. Přinejmenším dvojice desek Cornerstone a Paradise Theater patří k tomu kvalitnějšímu, co pod štítem zaoceánského A.O.R. parníku značky Styx vzniklo.

Soubor devíti vysoce melodických, přívětivých a hudebně rozmanitých písní si vás rozmazlí hned napoprvé, co desku uslyšíte. Samozřejmě se předpokládá, že tvorbu Styx znáte z dřívějška a nechcete se u předešlé Pieces of Eight zaseknout. Cornerstone rozvíjí původní model na velice melodické bázi a jde ještě o centimetry dál. Tommy i Dennis zpívají úžasně a jejich léty proškolené hlasy získaly na síle i intenzitě. Spolu se sbory tvoří nedílnou součást původní muziky, takzvaný druhý styxovský "herní plán". Skladby jsou nápadité, pompézně rozmáchlé, ucelené a hlavně nenudí. Nic není přemrštěno a omáčky je tak akorát.

Lights je v začátku klasickou Styx kompozicí, ve které se Tommy hlasově našel a dokáže se v ní dokonale "vyznat". Jeden z nejlepších openerů celých Styx. Následuje Why Me s pěkným sólem na saxofon, ta zní pro rok 1979 moderně, naštěstí není přebujele teatrální ani kýčovitá. Třetí Babe nás zavede do dětských let svou bezstarostnou náladou a naléhavým Dennisovým zpěvem. Podobně je na tom i Never Say Never, ale tady je cítit dost silná křeč. Vrcholem desky je nepochybně folk-rocková výpravná pompa Boat on the River. Podobnou skladbu Styx doposud nezkomponovali, tohle je skutečně unikátní kus. Ať už v melodii, kterou hraje mandolina, ve vstupech akordeonu nebo fantastickým Tommym. B strana má rockovější břity - Borrowed Time a především jediný příspěvek Jamese Younga, drsnou Eddie prostřídají slzavá údolí First Time a velice emotivní Love in the Midnight.

Momentální TOP skladba: Boat on the River.

» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx

Hendrix, Jimi - Are You Experienced

Hendrix, Jimi / Are You Experienced (1967)

horyna | 5 stars | 30.09.2018

Čtyřicet let jsem Hendixe ignoroval. Tedy - abych byl přesný - dvacet, protože těch prvních zhruba dvacet jsem netušil, že někdo takový existoval. Hity jako Hey Joe nebo Manic Depression mě bavily tak z poloviny a i když se na mne valila chvála jeho osoby ze všech stran, pořád jsem necítil důvod podlehnout. Až velké přehrabování archivy 60. a 70. let vyplavilo na povrch několik velkých jmen, mezi kterými figurovala osoba černého kytaristy možná nejvýše.

Rozhodl jsem se intuitivně nějakého toho Hendrixe poslechnout. Kratičký testík na YT a šlo se nakupovat. Svého prvního Jimiho jsem si oblíbil okamžitě. Deska Are You Experienced byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Euforická, strhující, kytarově dominantní, nadupaná dobrými skladbami od půdy až po sklep. Její rozšířená verze, která se momentálně na krámech prodává, čítá sedmnáct položek a jednu perlu vedle druhé.

Foxy Lady je úžasná. Definitivně "udělaný"/dokončený Hendrixův styl tu emočně "vaří" skvělé riffy a začouzený hlasový esprit jeho hrdla z vás postupně sdírá kousky kůže až na holou kostici. Dalším hitem s velkým H je Manic Depression. Tu znám z mnoha úprav, ale až jsem konečně poznal originál, začala mě skladba bavit na sto próco. Red House jde do blues, ale tady mi Jimiho parketa moc nesedí.

Další rychlejší a nenápadné věci Can You See Me, Love or Confusion a I Don't Live Today mám moc rád. Poslouchám Jimiho kytaru a říkám si, jaký to byl v tom 67 roce pořádnej "řízek". Hrál jako ďas, jako démon a neměl konkurenci. Že půjde Hendrix i do jazzu jsem skutečně nečekal, skladba Third Stone From the Sun je takovou první vlaštovkou, na kterou budou navazovat písně z třetího dvojalba. I další věci stojí za pozornost, nejoblíbenější je samozřejmě cover Hey Joe, tvrďárna Purple Haze a malebné pošetilosti 51st Anniversary a The Wind Cries Mary.

Stejně jako několik zdejší členů jsem dlouho odolával pokušení zařadit Hendrixe k nám domů. Pořád jsem si opakoval, že ho k životu nepotřebuji - a jak jsem teď rád, že jej mohu poslouchat a obdivovat s plnou parádou. Jimi byl prostě virtuóz každým coulem, což z něj učinilo kytarovou legendu. Čest jeho památce.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Reed, Lou - New Sensations

Reed, Lou / New Sensations (1984)

Egon Dust | 4 stars | 29.09.2018

V knihe Waiting for the man o Lou Reedovi je tento album zhodnotený ako slabučký, postavený skôr na gitarových efektoch a aranžmánoch. Môj názor je úplne iný. Práve aranžmán postavený na využití synťákov, elektronických bicich sem tam a gitorových efektoch len dokazuje, že Lou s kapelou perfektne nabehli na zvuk 80. rokov. Miestami tá bezpražcová basa mi znie ako z nejakých Neckařových či Prokopových albumov, konkrétne titulná "New Sensation". Cítiť z toho príjemnú atmošku najmä prvej dekády 80. rokov. Aspoň teda dnes, keďže v čase vzniku som mal tri roky.

Lou je vo svojom jadre stále hlavne rock´n´rollový básnik, čo dokazuje hneď v úvodnej rock´n´rollovej lebo rockabilly piesni "I love you Suzane". Dynamické elektro-bicie štartujú príjemnú "Endlessly Jealous". Zmysel pre dvojzmysly a svoju humornú stránka Lou ukázal v "My red joystick", s ktorým je v štýle adolescenta odfotený na obale platne. Pieseň "Turn to me" mi trochu povypadla.

Najlepšiou skladbou albumu je maximálne pohodová nostalgia "New Sensation" s krásnym úprimným textom bez náznaku dekadentnej minulosti. Tu vyzdvihne Saundersovú hru na bezpražcovú basu, ktorú milujem, dokonca aj nášho chrapláka Jandu a jeho Prototype. Práve niečo z "Kolej Yesterday" od Prokopa mi pripomína "New Sensation", dokonca rok vzniku je rovnaký. Zaujímavo rytmický mi znie "Doin' the Things that We Want To". Top skladba č. 2 z toho albumu je "What Becomes a Legend Most". Veľmi dobré gradovanie, príjemné akordy, zvuk, a taktiež text. S pozitívnou energiou sa presunie k ďalším dvom veľmi príjemným kompozíciam a menovite "Fly Into the Sun", "My Friend George", a aj v Cockerovská "High in the City". Záver albumu má podobne rytmický vystavanú kompozíciu ako titulná pieseň, len atmosferický náboj pre mňa žiaľ nemala.

Nevravím, že tento album je nejaký megaskvost či comeback legendy. Je to len poctivá muzika a hodnotný album, a odvážne poviem, že patrí k trom najlepším albumom od Loua z osemdesátých. Osobne u mňa patrí k mojej petke jeho najlepších albumov. Ešte raz a poriadne musim vyzdvihnúť veľmi kvalitnú aranž tohto albumu. Nový zvuk mu pridal. Ďaleko záživnejšie mi znie ako "Legendary Hearts", "Mistrial", "Growing up on public" a zvukovo aj než "New York" (nevravím o koncepte a textoch, tam je New York špička tvorby s Berlinom). Tak ak má niekto chuť na príjemnú atmošku prvej polovice osemdesátých, nech sa páči. Na to, že Lou neni žiadný Bowie, dokonca ani Ferry, je album záživný a plnohodnotný.

» ostatní recenze alba Reed, Lou - New Sensations
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Univers Zero - Univers Zero (1313)

Univers Zero / Univers Zero (1313) (1977)

northman | 5 stars | 29.09.2018

Kdo poslouchá klasiku, tak musí vědět, které provedení od kterého interpreta se mu líbí. Ono je sice pěkné si koupit 9. symfonii od Beethovena, ale toto v provedení symfonického orchestru z Horní Dolní jaksi nebude ono. Já klasiku neposlouchám, protože nevím, jakou verzi a co si koupit a poslechnout. Proto jsem uvítal vznik hnutí s názvem Rock in Opposition. Hnutí produkovalo a provádělo distribuci desek skupin z celého světa, které hrály netradiční formy populární hudby. Jedna z nejzajímavějších skupin vznikla v Belgii a říká si Univers Zero.

Tahle skupina podobně jako spříznění Art Zoyd či Etron Fou Leloublanc hraje na svých deskách i koncertech hudbu velice podobnou klasickým tématům, ale hraje jí s použitím běžných akustických i elektrických nástrojů. Debutové album skupiny, které se prodávalo i pod názvem 1313, vyšlo v roce 1977. Už úvodní patnáctiminutovou skladbu s názvem Ronde mohl napsat třeba Antonín Dvořák, ale tady jsou použity nástroje jako elektrická kytara a klasická bicí souprava. Na bicí hraje jeden z nejlepších bubeníků Daniel Denis, který hrával i na deskách spřízněných Art Zoyd. Kytarista Roger Trigaux po vydání druhé desky s názvem Heresie odešel a založil si vlastní skupinu s názvem Present. Neodešel ve zlém, protože se pravidelně vracel ke skupině a hrál na jejich deskách.

Hudba Univers Zero na téhle desce posluchači nejen "supluje" poslech klasických témat, ale je to také hudba hraná špičkovými hráči. Všechny jejich desky jsou výborné (a jak jsem si tady v reakci přečetl) nebo ještě lepší.

Tahle deska je určitě výborná, a i když ještě lepší jsou následující Heresie a Ceux du Dehors, stejně je za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Univers Zero - Univers Zero (1313)
» popis a diskografie skupiny Univers Zero

Angels of Light - New Mother

Angels of Light / New Mother (1999)

northman | 4 stars | 28.09.2018

V roce 1997 odchodem Jarboe ukončila tehdejší podoba americké alternativní legendy Swans svou činnost. Jarboe se věnovala svým sólovým projektům a druhá polovina Swans Michael Gira začal pracovat na svém projektu s názvem Angels Of Light. V roce 1999 vydal na svém labelu Young God první album této formace s názvem New Mother.

Když vložíte CD do přehrávače a zmáčknete play, tak se nestačíte divit. Ten, kdo znal skupinu podle desek z osmdesátých let, si může myslet, že to je deska od nějaké folkové skupiny. Jsou to vlastně písničky Swans v provedení unplugged, i když takové repetitivní záseky, jak je známe z desek Greed a Holy Money, tu jsou taky, ale zní to tak přístupně a poslouchatelně. Dokonce jsou v některých písních slyšet názvuky country, protože ani Michael Gira nezapře svůj původ. Michael Gira tohle naznačil už na své předchozí sólové desce Drainlad. V některých písních si můžeme vychutnat i industriální zvuky typické pro desky mateřské skupiny. Líbí se mi celá deska, ale tehdy, před skoro dvaceti lety mě zaujala skladba s názvem Real Person.

Rozhodně se jedná o zajímavý projekt, mně se ale líbí více to, co dělala mateřská skupina, a proto téhle desce dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Angels of Light - New Mother
» popis a diskografie skupiny Angels of Light

Bowie, David - Lodger

Bowie, David / Lodger (1979)

Egon Dust | 4 stars | 27.09.2018

Dnes som si pustil posledný album z berlínskej trilógie. Počasie mi sedelo na trošku závažnejšiu hudbu, než napr. Aerosmith. Album poznám už XY rokov a žiaľ jeho čaro je najslabšie z trilógie. A žiaľ oprávnene (určite sa nájdu notorický nesúhlasiči).

Lodger mi prišiel akoby ho David doslova doklepával, je možné že v hlave mal nejaký koncept, ktorý ho už začal väzniť. K veci. Na platni sú stále silné veci (jednoducho v 70tých David Bowie bol TOP of TOPs zo sólo-umelcov bez debaty). Silné veci sú aj vďaka vynikajúcim muzikantom v podobe mladého dobre spievajúceho gitarového experimentátora Adriana Belewa (ešte si pamätám ako o ňom v populáre bol článok a spomenuli tam aj Lodger komančovci). Murray, Davis a Alomar už boli perfektne fungujúcim invertárom, Eno - o tom ani nevravím (i keď vraj tu už jeho práca je na minime) a Tony Visconti - tomu by Davidové deti maly ruky i nohy bozkávať za prácu na najlepších albumoch.

K silným miestam patrí jednoznačne berlínsky znejúca "Boys keep swingin" (btw. s parádne dekadentným klipom). New Yorkom (kde začal v 79 roku David žiť) inšpirovaný "D.J." veľmi originálny kúsok vízionárský prezrádzajúci novu dobu D.Jov, samplov, skrečov a mixáži divokých. Vrcholom albumu je určite "Look back in anger" s neskutočným textom, až drum'n'bassovo znejúcou rytmikou mierne šmajznutou Imigrant songem od Led Zeppelin a beatlesovské vokály a atmoška z "Tomorow never knows", prípadne nejakých iných Lennonových vecí. Tak hlavne ide aj tak o originálne Davidové dielo vysoko dominujúce nad jeho asi najslabším albumom zo 70tých rokov v kontexte jeho umeleckého vrcholu. Odporúčam pozrieť si "My deti zo stanice ZOO" - nádherné sa tam nesie legendárnym berlínskym klubom SOUND. Dáva to skladbe opäť iný rozmer ako jej nádherné video.

Príjemne pôsobí "Fantastic Voyage", ktorú David v posledných rokoch hrával live. Posledným zaujímavým kúskom je určite skladba "Red Sials" z A strany LP. Opačne "Red money" je opakovanie štartu berlínskej dekády ešte s Iggy Popom, ktorý na melódiu "Red Money" spravil vynikajúcu "Sister Midnight". Chápem to ako mierne logické ukončenie jednej silnej éry pána Bowieho. Každopádne u mňa "Red Money" patrí spolu s Yassasinom k najhorším kúskom tejto LP, ak preženiem aj vôbec celej jeho tvorby. Ostatné mi už po vyše hodine aj z hlavy vypadli, čo znamená (keďže album už poznám dobrých 13rokov), že sú tak nevýrazné, že ani hodnotiť sa nedajú.

Albumy "Low" a "Heroes" ma dokážu vtiahnuť do úplne iného sveta než ten, čo teraz poznáme. Sú silné, prvýkrát rockový umelec vytvoril inštrumentálnu vec bez gitár. Opravím, bez klasickej hry na gitare. Nejaké dynamické tóńy od Frippa atmoške len pridávajú. Berlínska dekáda Bowieho musela nevyhnutne prísť a Lodger je síce trošku slabším miestom, je to ale stále inovatívna záležitosť, keď sa obzriem za už vtedy zas stagnujúcimi hard rock bandami. Podobnú atmosféru ako trilógia majú u mňa albumy Iggyho Popa (Idiot, Lust for Life, dokonca trochu aj Soldier), Ena (Another Green World, veci s kapelou Cluster) a Gabrielové prvé tri albumy, ktoré sú tiež akoby trilógiou. Táto HUDBA posunula moderný Rock a Pop do novej dimenzie a pripravila ho na elektro masaker v podobe Visage, Depeche Mode, Ultravox až po NIN a EBM štýl. Som veľmi vďačný aj za tento album.

Dávam 4 hviezdičky, lebo stále nejde o priemer, dokonca ani v kontexte Bowieho hudby v rokoch 70tých a vôbec.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Lodger
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Can - Tago Mago

Can / Tago Mago (1971)

northman | 5 stars | 27.09.2018

Na konci šedesátých let vznikala spousta vynikajících hudebních skupin, stejně tomu bylo i v Německu. Dají se jmenovat skupiny Faust, Guru Guru, Amon Duul II a další, ukázky jejich tvorby vyšly na celkem třiceti CD pod názvem Krautrock Music For Your Brain Volume 1 až 5. Jedna z nejzajímavějších skupin vznikla v Kolíně nad Rýnem pod názvem Can. Baskytarista Holger Czukay a klávesák Irmin Schmidt byli žáky skladatele moderní vážné hudby Karlheinze Stockhausena, na první desce zpíval Američan Malcolm Mooney, na druhém albu jej v některých písních vystřídal japonský mladík Damo Suzuki a třetí desku nazpíval celou Suzuki.

Že se nejedná o standartní desku naznačuje už název Tago Mago, ten název vzbuzuje v posluchači touhu poznat to Mago, čili něco kouzelného. Úvodní krátká píseň s názvem Paperhouse je velice pěkná a melodická, hudebníci se nepředvádějí hrají účelně, takže tu nejsou kytarové onanie a podobné zhovadilosti. První strana 2LP obsahuje ještě dvě kratší písně s názvy Mushroom a OhYeah, jedná se opět o poslouchatelné melodické věci, změna přichází stranou B desky, píseň Halleluhwah je z mého pohledu úžasná, monotónní rytmus, do toho pilovité zvuky syntezátorů, kvílivá kytara a vypravěčský vokál Dama Suzukiho.

Ještě větší šok si pro posluchače připravila skupina Can na druhou desku, zde se nacházejí tři delší písně, přičemž hned Aumgn nemá ani ten základní rytmus, jedná se prolínání syntezátorových zvuků s kytarou. Tahle píseň se hodí jako hudba k filmu, oni vlastně i předchozí desky byly koncipovány jako hudba k filmu.

Can jsou jednou z prvních skupin, jejichž tvorbě se začalo říkat posměšně krautrock, myslím si, že byli velkou inspirací třeba pro takové Faust. Co se týká hodnocení tak pět hvězd.

» ostatní recenze alba Can - Tago Mago
» popis a diskografie skupiny Can

Steely Dan - Countdown To Ecstasy

Steely Dan / Countdown To Ecstasy (1973)

horyna | 5 stars | 25.09.2018

Stručně. Steely Dan je americká jazz rocková skupina, jejíž jádro tvoří hudebníci Walter Becker a Donald Fagen. Vrcholem popularity skupiny byla 70. léta, kdy vydali šest alb, která byla směsicí stylů jazz, rock, funk, R&B a pop. Skupina v letech 1972 až 1974 podnikala turné, ale v roce 1975 se stala ryze studiovou záležitostí.

Countdown to Ecstasy je jejich druhou zastávkou ve studiu a jde o neskutečnou desku. Především sudé skladby patří k naprosté jazz-rockové špičce. Steely Dan stvořili nenapodobitelně svobodné a nadýchané album. Paradoxně je mu mezi zbytkem diskografie kapely přiřknuta pozice nejslaběji se prodávajícího nosiče. Ale to zřejmě proto, že v roce 1973 měla podstatná část fusion populace zacpané uši, nebo jenom nestihla navštívit své prodejny s muzikou. Countdown to Ecstasy pozbylo kus rockového ostří z debutu Can´t Buy a Thrill, naopak si přisadilo větší nadhled a košatější aranžmá, typické pro styl fusion.

Krátce a výstižně - neskutečná deska. A pak že to nejde.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Countdown To Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Swans - Public Castration Is A Good Idea

Swans / Public Castration Is A Good Idea (1986)

northman | 5 stars | 24.09.2018

Na téhle desce je sestřih vystoupení z Londýna a Nottinghamu z jara 1986. Hlavní obsah koncertu jsou písně z desek Greed a Holy Money. Spousta lidí opovrhuje hudbou z osmdesátých let, posměšně se o ní vyjadřuje jako o "ejtís soundu", tak toto je taky zvuk "ejtís", ale trochu jiný.

Tenhle koncert je vlastně takový šamanský obřad v opuštěné vybombardované tovární hale. Hudebníci tlučou na traverzy, plechy a kolejnice. Hlavní zaříkávač Michael Gira proklíná peníze a srovnává je s křesťanstvím a Ježíšem. Na obalu desky je motto "play at maximum volume" - tohle není hudba pro legraci. Tomu všemu napomáhá ještě hodně pochmurná atmosféra. Písničky jsou plné totálních melodií - když chcete nějakou slyšet, tak si ji můžete vymyslet. Ona už ta sestava: dvoje bicí, dvě basy, kytara a občas do toho zapíská Jarboe na nějakou píšťalu.

Pouštím si tuhle desku v poslední době dost často a čím více to poslouchám, tím více se mi to líbí. Hodnocení pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Public Castration Is A Good Idea
» popis a diskografie skupiny Swans

Dead Can Dance - Anastasis

Dead Can Dance / Anastasis (2012)

jirka 7200 | 5 stars | 24.09.2018

Dlouhých šestnáct let trval studiový půst, způsobený rozchodem Lisy Gerrard a Brendana Perryho. Ten se udál v osobní i hudební rovině po natočení poslední společné desky Spiritchaser k velké lítosti všech fandů. Oba hudebníci však během této doby nijak nelenili a každý natočil několik sólových počinů, rovněž se podíleli na mnohých dalších zajímavých projektech.

Po krátkém jednorázovém světovém turné v letech 2005 se jejich cesty proťaly až v roce 2012 na desce Anastasis, což lze přeložit jako Vzkříšení. U této dvojice (tak jako u mnohých jiných muzikantů) si nelze nevšimnout jedné skutečnosti. Odděleni dokáží vytvořit bezpochyby zajímavé díla, ta pravá chemie a jedinečnost ale přichází až spojením obou bytostí. Brendan a Lisa jsou jako síly jin a jang, které se navzájem doplňují. Brendan je více pojítkem s Evropou (hudebně i duchovně) a je tím, kdo dodává do hudby nelidsky chladné syntetické zvuky. Lisa je vše ostatní – přináší život, živelnost, duchovní a hudební rozměr různých jiných etnik. S jejím příchodem se ihned objeví místo samplů živí hosté, kteří oživí nahrávku různými exotickými perkusemi a dalšími neobvyklými nástroji.

Na albu Anastasis tento střet dvou světů můžete ohmatávat sluchem. Čím více se budete do nahrávek ponořovat, tím více budete objevovat jejich rafinovanost. Někteří recenzenti vytýkají tomuto albu určitou syntetičnost – já to považuji za záměr autorů, kteří tímto kontrastním prvkem propojili zemitou minulost s neosobní přítomností, evropskou kulturu s těmi východními.

Těžko rozebírat jednotlivé songy. Zní přesně tak, jak jsem naznačil v předešlých řádcích. Některé jsou anagramem kultur Blízkého východu – třeba uhrančivá Kiko, Agape nebo Anabasis –, ovšem vkusně prolnuté moderními eletronickými samply. Return of the She King, All in Good Time či Amnesia je návratem do Evropy předchozích století. Song Opium by mohl být setkáním výše zmíněného. Velkolepý návrat kultovní kapely se vydařil na výbornou.

Krátce se vyjádřím ke zvuku. Na první poslech je na tomto albu podmanivý, nesmíte jej však porovnat třeba s předchozím Spiritchaser. Na něm je plně zachována dynamika, která k takovému druhu muziky neodmyslitelně patří. Na CD Anastasis vše ořezáno po vzoru soundu rockových kapel. To platí překvapivě i o 24bitové verzi. Přitom původní matrice je v pořádku. Ve výsledku je celá zvuková scéna dramaticky jiná, neboť různé nástroje v originálu zní samozřejmě s variabilní intenzitou. Závěr si vyvoďte sami.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Anastasis
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Manic Street Preachers - Gold Against The Soul

Manic Street Preachers / Gold Against The Soul (1993)

terka | 4 stars | 24.09.2018

V poslední době už nevznikají tak silné kapely jako v 70., 80. a 90. letech. Každá doba měla svá specifika a v každé se dá objevit množství zajímavého materiálu. Nerada dělám rozdíly a nerada někoho povyšuji nad ostatní (tuto vlastnost úplně nesnáším), ale v průběhu devadesátých let vzniklo množství opravdu zajímavých kapel v různých hudebních oblastech. Jednou z nich jsou Manic Street Preachers z Walesu. Ti tady setrvali až do dneška, čímž se dostali před ty, se kterými na začátku devadesátek startovali a kterým už dávno zazvonil umíráček. Z MSP se brzy staly velké hvězdy. Zvednutý ukazováček způsobil už debutní materiál, druhá a třetí deska potvrdily rostoucí skladatelskou invenci a čtvrtá nahrávka zpečetila komerční záměry souboru.

Pouhý rok po rockově-punkovém (toho je tam jako šafránu) debutu přicházejí MSP s diametrálně odlišnou nahrávkou Gold Against the Soul. Brácha o ní vždy říkal, že je až hard-rockově čistá. Osobně si to nemyslím, propastný rozdíl mezi prvními třemi alby nehledám, ale je pravda, že neurvalost, se kterou kluci vyrukovali na debutu, je pryč a alternativní independent vystupující z Holy Bible tady taky neuslyšíte.

Úvodní skladba Sleepflower ten klasický hard rockový model opisuje asi nejočividněji. Ostatní písně mají nenápadný záběr, který není tak lehké přesně vystihnout. Je to rock, možná alternativní rock, zjevně umělecký, srozumitelný, důmyslný a duchaplný. Říkáte, že alternativa nemůže znít duchaplně, že jde o lascivní popěvky a pózu?V některých případech určitě ano, ne však u MSP.

Tahle kapela hrát dokáže - dokonce velice dobře, a kdyby neskládala silné písničky, nebyla by dnes oblíbená po celém světě. Vždyť hned další čtyři skladby, jmenovitě From Despair to Where, La Tristesse Durera (Scream to a Sigh), Yourself a Life Becoming a Landslide jsou příkladem jejich věhlasu. Staly se z nich velké šlágry, díky kterým stouplo renomé kapely o pěkný kus vzhůru. Nejde o žádné laciné cajdáky, ale o racionálně napsané písně, které se v roce 1993 trefily přesně do vkusu tehdejší mládeže. Sociálně kritické texty plné revolty a vzdoru inspirovaly okolní pubescenty k rebelii a rodičům vháněly do hlav jeden otazník za druhým. Druhá strana je bizarnější a divočejší. I tady najdeme zajímavé písně. Takové Roses in the Hospital, nebo titulní Gold Against the Soul jsou dokladem dobře šlapající rockové kapely.

MSP patří mezi moje oblíbence. Vydali pár desek, které si ráda poslechnu. K životu mně jich stačí málo, zas to není kapela, od které bych chtěla mí úplně všechno.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Gold Against The Soul
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Swans - Love Will Tear Us Apart

Swans / Love Will Tear Us Apart (1988)

northman | 5 stars | 23.09.2018

V roce 1987 vyšla skupině Swans deska s názvem Children Of God ve které vyjádřili svůj vztah ke křesťanství. Snad tady působil vliv Jarboe a skupina již bez bubeníka Theodora Parsonse vydala maxi singl s názvem Love Will Tear Us Apart s titulní písní od britské legendy gotického rocku Joy Division. Tento singl určil další pokračování tvorby skupiny Swans.

Na desce se mimo dvou verzí titulní skladby, která tu zazní v elektrické i akustické podobě, nacházejí ještě dvě skladby z alba Children Of God, a to Trust Me a Our Love Lies v poloakustickém provedení. Nikdo tehdy nečekal, že toto provede skupina, která byla známá díky svým hodně hlučným koncertům, na kterých hrála své zvláštní písně připomínající doprovod k šamanským obřadům v ocelových chrámech. Křehkou podobu svých písní ukázal Michael Gira a Jarboe na bočním projektu s názvem Skin, který přinesl písně, které by mohla vydat společnost 4AD.

Mám tuhle krátkou desku hodně rád, už kvůli tomu, že tyto písně nevyšly na žádné další desce a deska je velkou raritou a nedá se koupit. Hodnocení pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Love Will Tear Us Apart
» popis a diskografie skupiny Swans

Small Faces - Small Faces

Small Faces / Small Faces (1966)

vmagistr | 3 stars | 20.09.2018

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Osbourne, Ozzy - Ozzmosis

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis (1995)

terka | 5 stars | 20.09.2018

Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.

Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.

Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.

V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře

Petr Novák & George and Beatovens / Kráska a zvíře (1975)

tykeww | 5 stars | 19.09.2018

Krásku a zvíře považuji za životní dílo Petra Nováka a stejně tak za jednu z nejlepších nahrávek, co tu v sedmdesátých letech vznikly. V mé (zatím ještě poněkud skromné) sbírce vinylů má čestné místo. Jednou u mě v mobilu kámoš (jinak také progresor) tuhle desku zahlédl a silně se podivil, že tam mám zrovna Nováka. Není divu, je jasné, že ho má většina lidí zafixovaného spíše jako jednoho z mnohých představitelů tehdejšího mainstreamu. Tahle deska ovšem musí dokázat snad všem, že Petr Novák nebyl jen jedním z mnohých.

Hudebně bych Krásku a zvíře označil nejspíše za hodně zajímavou a promyšlenou syntézu progu, popu (to není míněno nikterak pejorativně), fusion a zemitého hard rocku. Instrumentální výkony jsou znamenité a i posluchač zhýčkaný klasickým anglickým progem si zde často přijde opravdu na své. To vše je ještě skvělejší v kombinaci s koncepcí moderního pojetí tohoto starého příběhu. Texty se do křečí či klišé dostávají jen zcela výjimečně, což je u českých textů opravdu solidní výkon.

No a pak tu máme samotného Petra Nováka, zpěváka s příjemným hlasem a skvělým frázováním, kterému svědčí jemnější polohy stejně jako ty vyostřenější, kdy se do toho nebojí takříkajíc opravdu opřít. Věra Mazánková mu byla rovnocennou partnerkou, která desku posouvá ještě o pár stupňů výše. Nesmíme zapomenout ani na C&K Vocal, který se sice objevuje jen v několika skladbách, ovšem album by bez něj bylo o cosi nepopsatelného chudší. Zejména ve skladbě Proč nejdeš ven báječně pracuje s dynamikou a refrén je těžké dostat z hlavy.

Co říci závěrem? Snad jen že tuhle placku stavím v české progresivní tvorbě opravdu vysoko a málokdy ji "zvládnu" nedoposlouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens

Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band At Fillmore East (1971)

northman | 5 stars | 19.09.2018

Allman Brothers Band byli a jsou jedinou skupinou hrající tak zvaný jižanský rock, kterou poslouchám již nejméně čtyřicet pět let. Jako první jsem slyšel a měl nahranou právě tuhle desku, zkoušel jsem i jiné skupiny hrající jižanský rock, ale všechny tam mají na můj vkus příliš country, to je nešvar všech amerických skupin, esenci country postrádají americké kapely typu Swans a Sonic Youth, a možná ani tohle nebude pravda. První fáze Allman Brothers Band by se dala charakterizovat jako čistý blues rock, po smrti Duana Allmana se začala ta esence country zvětšovat a pak už to nebylo to co se mi na téhle skupině líbilo.

Koncertů skupiny v newyorkském sále s názvem Fillmore East proběhlo tehdy v červnu roku 1971 více. Z těchto koncertů byla sestříhaná tahle deska, Po smrti Duana Allmana vyšla část koncertů zvláště Mountain Jam na desce Eat The Peach. První desku a možná i úvod koncertu tvoří převážně převzaté bluesové standardy hrané jejich stylem s výbornou kytarou Duana Allmana a dvojicí bicích. Na druhé desce zazní jako zástupce druhé studiové desky Idlewild South skladba In Memory Of Elizabeth Reed, trochu natažená, ale to není na škodu. Tuhle skladbu miluji, jedná se o instrumentálku na rozdíl od ostatních zpívaných. Desku ukončuje slavná píseň z prvního studiového alba, na dvacet tři minut natažený Whipping Post, který hrával i Frank Zappa.

Neznám lepší koncert, snad mimo živáků Franka Zappy, hodnocení, tahle deska by si zasloužila mnohem více hvězd, než pět.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Clarke, Stanley - Stanley Clarke

Clarke, Stanley / Stanley Clarke (1974)

steve | 5 stars | 19.09.2018

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

vmagistr | 5 stars | 18.09.2018

Druhá polovina šedesátých let přichystala na britských ostrovech startovní dráhu pro množství kapel, které se "po svém" popasovávaly s vlivy blues, psychedelie či jazzu. Small Faces, Spooky Tooth, Trinity, Family - anebo třeba Traffic. Tyhle (a samozřejmě i mnohé jiné) kapely se sice nestaly popkulturními ikonami, ale jejich hudba v sobě dodnes skrývá nenapodobitelné hledačství doby, kdy se žánrový vývoj počítal ne po letech, ale spíše po měsících či často i týdnech.

V kapele Traffic se v polovině roku 1967 sešla po společném jamu zajímavá čtyřka muzikantů. Kytarista a hráč na různé další (zejména indické) strunné nástroje Nick Mason, dechař Steve Wood, bubeník Jim Capaldi a (v té chvíli postava s jednoznačně nejvyšším hudebním "kreditem") Steve Winwood, klávesák (ale vlastně spíš multiinstrumentalista), který krátce předtím odešel z populární skupiny Spencer Davis Group. Brzy se ukázalo, že k sobě muzikantsky tíhne spíše trojice Winwood/Wood/Capaldi, zatímco Mason se lidsky i autorsky profiloval jako samostatný kytarový solitér. Neshody vyšly najevo hlavně při nahrávání debutové desky Mr. Fantasy, kde musel Mason proti své vůli nahrát několik basových partů.

Konkrétně se jednalo o skladby Mr. Fantasy a Dealer - a ač si to Mason možná dodnes nemyslí, vyšly obě na výbornou. Plnokrevný kytarový blues rock s jemnými psychedelickými clonami má šťávu a rozhodně nenudí. Psychedelie doslova stříká z úvodní Heaven Is in Your Mind, která mě dostává spojením dvou kontrastních melodických motivů a hravým pianem. Nejinak na mě působí i hutně podložená melodie skladby Coloured Rain, ve které Woodův saxofon řádí jako černá ruka. Pak tu máme dva pomalejší kousky - do zatěžkanější podoby gradující Hope I Never Find Me There a naprosto oduševnělou nádheru No Face, No Name, No Number. Trošku "stranou" zbytku materiálu na desce stojí vesele vyhlížející klavírní kousek Berkshire Poppies, a také Masonova orientální psychedelie Utterly Simple. No a pak je tu ještě závěrečný r'n'b jam Giving to You, kterým všechna ta melodická nálož vygraduje do chaotické vokální koláže.

Psychedelické melodice Traffic není těžké podlehnout. Nápadité aranže, výrazný zpěv a melodická suverenita v podstatě všech skladeb staví tenhle debut v mých očích zatraceně vysoko - i v rámci roku 1967, který nahrávkám tohoto druhu přál ze všech letopočtů snad nejvíce. Po menším váhání dám Mr. Fantasy za ten gejzír kreativity plný počet.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Journey - Arrival

Journey / Arrival (2001)

horyna | 5 stars | 17.09.2018

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey

Uriah Heep - Living The Dream

Uriah Heep / Living The Dream (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 15.09.2018

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia (1974)

horyna | 5 stars | 15.09.2018

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda

Allman Brothers Band, The - Beginnings

Allman Brothers Band, The / Beginnings (1973)

northman | 5 stars | 15.09.2018

Kombinaci rocku, blues a country hrály skupiny z jihu USA, a proto se tomuto stylu začalo říkat jižanský rock (southern rock). Jednou z prvních skupin, která tento styl hrála, byla skupina založená v roce 1969 bratry Duannem a Gregem Allmanovými v Georgii. Skupinu Allman Brothers Band jsem poznal v roce 1973 prostřednictvím živého alba At The Fillmore East z roku 1971 - to už byli hlavní skladatel a kytarista Duan Allman i basista Berry Oakley po smrti, oba se zabili tragicky na motocyklu.

Na hudbě produkované skupinou mi zpočátku vadila ta příměs country, ale časem jsem si zvykl a jejich počáteční desky jsem si oblíbil. Na zmíněné desce se živým záznamem koncertů v hale Fillmore East jsou všechny jejich největší hity. Ta vystoupení musela být něco úžasného, dokonce zaujala Franka Zappu, který určitě navštívil jejich koncert a od té dobý hrával na svých koncertech jejich píseň Whipping Post.

Album Beginnings vyšlo v roce 1973 a obsahuje první dvě studiová alba skupiny - eponymně pojmenované debutové album a Idlewild South. Když posloucháte tuhle kompilaci, tak zjistíte, že Duanne Allman byl jako skladatel a kytarista nenahraditelný. Pro nic za nic by si jej nevybral Eric Clapton, aby s ním nahrál nesmrtelné album Layla and Other Assorted Love Songs pod hlavičkou Derek and The Dominos. První desky obsahují hity, které byly obsaženy rovněž na albu At Fillmore East: skladby Whipping Post, Black Hearted Woman, In Memory Of Elizabeth Reed a mohl bych vyjmenovat klidně všechny - jsou to základní pilíře stylu zvaného southern rock. Na první album umístila kapela cover Trouble No More od Muddy Waterse a na druhé (I'm Your) Hoochie Coochie Man od Willie Dixona, od kterého si rád půjčoval Jimmy Page. O hudbě na prvních deskách Allman Brothers Band nemá cenu psát ani číst, ty se musí poslouchat.

Koupil jsem si tuhle kompilaci, abych si později koupil jednotlivá alba. Ostatní skupiny, které hrají southern rock, neposlouchám, protože jejich hudba vychází z prvních desek této skupiny. I když debutové album je mírně lepší a druhé trochu slabší, tak jako celek si zaslouží deset hvězd, tady to dát nemůžu, tak dávám zdejší maximum.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Beginnings
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Steely Dan - Can't Buy a Thrill

Steely Dan / Can't Buy a Thrill (1972)

horyna | 5 stars | 14.09.2018

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

viteslaf | 4 stars | 13.09.2018

Tak je to tady, pět hvězd to není, popravíte mě hned, časopise Rolling Stone?

Když mi bylo asi 16, projížděl jsem si nejlepší alba podle časopisu Rolling Stone. Na prvním místě jsem našel tohle album, trvalo však pár let, než jsem si ho poslechl. Lucy jsem už znal a měl jsem naposlouchané nějaké kompilace Beatles. Skladba se mi opravdu zalíbila, poslouchal jsem zrovna v té době Piper at the Gates of Dawn a tahle psychedelie "šedesátýhosedmýho" mě bavila svojí barevností - stejně jako zmíněná Lucy in the Sky with Diamonds. Při poslechu celého alba jsem byl však poněkud zklamaný - tohle že je nejlepší album všech dob? Hah, to snad ne!

Postupem času jsem si zamiloval Abbey Road a velmi oblíbil Rubber Soul a Revolver, Seržantovi jsem se ale dlouho vyhýbal. Po onom časovém úseku "dlouho" jsem se odhodlal - pustím si to znova. Výborně, co přijde? Nebudu tady popisovat každou skladbu, to ne, na to nemam. Prásknu jsem však svoje dojmy 2.0.

Album je dobré (dobré je za tři, ne?), opravdu povedené. Koncept obalu desky je originální, týká se navíc vnitřku alba, což se mnoha dalším kapelám nedaří (nebo to nechtějí). Pro mě jsou na desce tři vrcholy - tři skladby, které jsou opravdu skvělé:
1) Lucy in the Sky with Diamonds - jak jsem už zmínil, šedesátková psychedelie hudbou i textem.
2) Within you Without you - skladba, která vás zavede naprosto pryč. Sitáry bzučí a Harrison se jimi nechává unášet a unáší nás na svém hippie textu.
3) A Day in the Life - někde jsem četl, že je to snad nejlepší píseň všech dob - nesouhlasím. Píseň je skvělá, krásná melodie, klavír skladbu příjemně dobarvuje s orchestrem (asi je to orchestr). Je tu však jedno velké ALE. S touhle písní mám trochu problém, nemůžu se zbavit pocitu takové "umělé psychedelie". Samozřejmě, každá psychedelie je umělá, ale cítím z toho jakousi vyumělkovanost, pózu. Pokud porovnám celkovou psychedelii s Piperem od Pink Floyd, jsou Pink Floyd pro mě svou přirozenou psychedelií o stupeň (minimálně) výše.

Dále bych rád jmenoval písně, které mne zaujaly a jsou mé oblíbené: Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Lovely Rita a Getting Better. Možná ještě Being For The Benefit Of Mr. Kite. Ostatní písně jsou pro mě beatlesovky vyplňující místo. Co mi však vadí je When I'm Sixty Four. Opravdu? Opravdu je napadlo dát tuhle "odrhovačku" za indickou hippie jízdu Within you without you? Pro mě je tohle opravdu jen zbytečná písnička kazící dojem skvělé skladby před ní.

Co bych řekl na konec? Seržant si u mě každopádně zvedl svou reputaci. Když pominu When I'm Sixty Four, působí na mě album celistvě, Sgt. a Sgt. Reprise fungují skvěle jako rámcové skladby a A Day in the Life je úctyhodné zakončení alba, které je pro některé albem alb, pro mě však JEN dobré album. Dobré je za čtyři.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Nice, The - Ars Longa Vita Brevis

Nice, The / Ars Longa Vita Brevis (1968)

vmagistr | 3 stars | 13.09.2018

Do toho, co si na debutové desce The Nice jen lehce oťukli, svým druhým albem Ars Longa Vita Brevis šlápli s pořádným rozběhem. Odchod kytaristy a redukce na trio popustily otěže Emersonovým klapkovým vizím a kapela na roveň své písničkové tvorbě ovanuté pozdní psychedelií postavila "vysoké umění" classical-rockového střihu.

Trojici kratších útvarů na první straně desky mám hodně rád. Praštěnost Daddy, Where Did I Come From?, jazzové názvuky v lehce vanoucí Little Arabela a klenutý melodický oblouk Happy Freuds, všechno nápadité skladby plné veselé atmosféry a instrumentace podřízené skromnějšímu písničkovému cíli. Zbývající dvě třetiny desky se už ale netají daleko vyššími ambicemi. Devítiminutová adaptace Jeana Sibelia Intermezzo from the Karelia Suite na mě ale působí spíše rozbředlým dojmem a ani šestivětou titulní suitu Ars Longa Vita Brevis nevnímám jako úplnou trefu do černého. Vadí mi hlavně sólo na bicí v první části, které úplně zabrzdí slibný začátek. Až když zhruba v polovině zazní bachovská výpůjčka, začne mě ta hudba doopravdy pohlcovat. Z bonusů pak více než další adaptaci (tentokrát jde o skladbu America Leonarda Bernsteina) baštím autorskou psychedelickou šlehu Diamond-Hard Blue Apples of the Moon.

Přijde mi, že na poli classical-rockových aspirací si The Nice roku 1968 ukousli větší krajíc, než byli schopní pozřít. "Písničková tvorba" je tu výborná, "vysoké umění" ale výrazně pokulhává a rozhoduje o tom, že s Ars Longa Vita Brevis The Nice svou prvotinu alespoň u mě nepřekonali. Tři a půl zaokrouhlím tentokrát dolů.

» ostatní recenze alba Nice, The - Ars Longa Vita Brevis
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Pearl Jam - Lightning Bolt

Pearl Jam / Lightning Bolt (2013)

terka | 5 stars | 13.09.2018

Pět let už nevydali Pearl Jam novou desku. To je zatím nejdelší studiová pauza v jejich kariéře. Během ní několikrát vyjeli na turné, nedávno dokonce poněkolikáté potěšili Prahu, ale do studia se klukům zřejmě pořád nechce. Nedávno jsem zaznamenala jednu zprávu, že se snad něco takového chystá, ale kdo ví.

Prozatím zůstává jejich poslední deskou stále album Lightning Bolt. Měli jsme ho doma hnedle, když vyšlo, a spolu s ním se na internetu vyrojily desítky recenzí opakujících dvě rozdílné verze. Jedni desce spílali za to, že už Pearl Jam nepřináší světu dávno nic nového a další deskou jenom recyklují svůj styl, aby i nadále zůstali rozhoupaní na své bytelné větvi, kterou si řezem vedle nechtějí podlomit. Jiní naopak desku vynášeli k nebesům za to, jakým obloukem se podařilo kapele opsat elipsu a vrátit se tam, kde jejich drasticky přechvalovaný debut Ten skončil. Ani jedna z těch dedukcí mi není blízká. První tábor lže, protože nemá kapelu rád a ponížil by ji, i kdyby přijela na zlatém teleti. Ten druhý zůstal stát v roce 1991 a nezná nic jiného než Ten, Ten a zase jenom Ten. Nedokážu odhadnout, nakolik budu objektivní já (to musí posoudit jiní), protože Pearl Jam poslouchám řadu let, ale zkusím se k poslední desce přiblížit s určitým odstupem.

Při porovnávání s většinou svých předchůdců přicházejí Pearl Jam na Lightning Bolt s malinko energičtější a zemitější nahrávkou. Dravější a v prvním i druhém plánu hitovější skladby vystavěli s velkým citem a hlavně inteligencí. Nepálí se do neznáma jako na No Code, neakceptuje se punk jako jediné východisko pro rychlé skladby jako na Vitalogy. Příkladem jsou skladby Getaway, energická jízda Mind Your Manners a miloučká My Father's Son. Lepší, nebo stejně dobrou úvodní trojici složili PJ pouze pro album Ten. Čtvrtá Sirens je jeden z dalších velkých hitů desky. Neokoukané melodie vepsali kytaristé do titulní Lightning Bolt. Tempový experiment Infallible, schopnost ponořit se do atmosféry v Pendulum, romantika Swallowed Whole nebo taneční Let the Records Play tvoří genius loci alba. Ale to není všechno. To nejlepší z Eddieho Veddera vytryskne v Sleeping By Myself a Future Days, při kterých si vzpomenete na krásný film Into the Wild.

Vývoj Pearl Jam na mě působí přirozeně. Na nic si nehrají a nepotřebují nikomu nic dokazovat. V jejich muzice nevidím kalkul ani falešné emoce. Pro mě je Lightning Bolt společně s Ten nejvyspělejší nahrávkou této kapely ze Seattlu. A jestli se mýlím, kdo dokáže být objektivní?

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Lightning Bolt
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Uriah Heep - Outsider

Uriah Heep / Outsider (2014)

jirka 7200 | 4 stars | 12.09.2018

Tři roky od předešlé studiovky utekly jako voda. Novinkou je angažmá levorukého a charismatického basáka Steve Rimmera (ex Zodiac Mindwarp). Jinak co se týče realizačního týmu, vydávající firmy či producenta, zde se u Uriah Heep od desky Into the Wild pranic nezměnilo. Nová deska Outsider v jedenácti skladbách tedy logicky pokračuje ve stopách předešlého alba. Skladatelský tandem Box/Landon servíruje obdobně archaický melody-hard rock s hammondkami, který potěší nejednoho starého kozáka. Z mého pohledu došlo jen k nepatrné změně v dramaturgii rozmístění skladeb. Na Into the Wild byly rychlejší a výraznější kousky umístěny na začátku alba, Outsiderovi naproti tomu chvíli trvá, než se stroj UH rozjede.

Úvodní Speed of Sound opatrně startuje se studeným motorem na nižší rychlostní stupeň, potěší zde živá Rimmerova basová linka. Další One Minute a Rock The Foundation jakoby čerpaly boogie palivo u spřízněných Status Quo. Ty mě moc nesedly. Do náročnějšího terénu vjíždí album s hutně hard rockovou The Law s pěknou mezihrou a typickými UH sbory. V podobném duchu je i Is Anybody Gonna Help Me? - tyto dvě věci považuji za vrchol alba. Na dálnici s pedálem na podlaze uhání titulní The Outsider (skvělé Boxovo sólo), Looking At You a částečně i Kiss The Rainbow. Klobouky přidržet! Zbývající tři písně pohybují písty jakoby v rytmu Deep Purple, to je ale způsobeno podobným vysokooktanovým palivem, které je v Anglii používáno.

Obdivovatelům a fandům starých veteránů nabízím jízdu!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Outsider
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)

Lynyrd Skynyrd / (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd) (1973)

horyna | 4 stars | 12.09.2018

Jižanským rockem jsem se během své procházky hudební historií "začal babrat" teprve před pár lety. A start to byl obezřetný. První nahrávky, které uvízly v domácím sítu, byly právě desky Lynyrd Skynyrd - a to poslední dvě studiovky. Ty mne oslovily okamžitě, ale necítil jsem potřebu nějak rapidně tento styl rozšiřovat. Vlastně ne! První "jižaninou" bylo album Pride and Glory, které jsem pořídil hned v době vzniku, tedy v roce 1994. To se Zakk Wylde na chvíli trhnul od Ozzyho a postavil na nohy vlastní projekt, kterým dal světu na odiv svou lásku k jižanské muzice. To byla bomba, ale na dvě desítky let krom Cinderelly a Tesly asi jediná.

Domnívám se, že pro to, aby člověk podobnou hudbu pochopil, musí mít určitý vztah k přírodě a venkovu. Moderně založený jedinec žijící ve velké aglomeraci, kterému jsou hobby jen počítač a virtuální svět, těžko dokáže pochválit muziku, jejíž vnitřní jas pochází a pramení v přírodě samotné. S Lynyrd jsem naslepo moc neriskoval. Jejich hudba byla vyzkoušená a při pročítání vlastní historií vyvstala chuť na jejich první desky. Začal jsem tedy debutem.

Rok narození: 1973 – ideál.
Zvuk nahrávky: sedmdesátkový a pořádně jižanský – ideál.
Obsazení souboru: bohatě natěsnáno vše potřebné k dosažení krásy jižanské scenérie a tradic.
Jednotlivé skladby: výborné rockové dupárny proložené citlivými baladami s tolik potřebným feelingem southerňáckých honáků divokých stád.

Z každé skladby tady cítíte vyvěrat tu životodárnou jižanskou mízu. Jde o velice podařený debut, prakticky základní stavební kámen onoho žánru.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Soundgarden - Screaming Life (EP)

Soundgarden / Screaming Life (EP) (1987)

northman | 4 stars | 11.09.2018

Od Soundgarden jsem si pořídil jejich diskografii na CD i na vinylech - tahle kapela mě brala od okamžiku, kdy jsem je slyšel poprvé. Oni byli vedle Mudhoney ti, kteří to celé v Seattlu odstartovali, vedle Mudhoney měli také největší podíl na vydání sampleru Sub Pop 200. jejich píseň na sampleru s názvem Sub Pop Rock City je oslavou města Seattle.

EP Screaming Life vyšlo ještě před vydáním sampleru a obsahuje to, co skupina tehdy v roce 1987 hrála. Tehdy se tomu neříkalo grunge, ale hardcore punk a Soundgarden hráli dokonale - výborná kytara Kima Thayila, perfektní rytmika a už tehdy skvělý hlas Chrise Cornella s typickým vibratem. Už úvodní Hunted Down je pořádná pecka, mně se líbí následující nejdelší píseň s názvem Entering. Každou další písní dokazují, jak se má hrát tvrdá muzika. Vrchol v podobě alb Badmotorfinger a Superunknown mají ještě před sebou, ale tohle CD se mi hodně líbí.

Tohle je bigbít jak se patří a za tohle CD (já mám na něm obě první EP Screaming Life a Fopp) si zaslouží čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Screaming Life (EP)
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Alex Skolnick Trio - Conundrum

Alex Skolnick Trio / Conundrum (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 11.09.2018

V těchto dnech přichází na pulty již pátá studiová deska amerického kytarového mága Alexe Skolnicka a jeho dvou kumpánů Nathana Pecka a Matta Zebronskiho, kteří ho na deskách věrně doprovází již od prvního alba. Jazzově laděné trio se již na předchozím albu oprostilo od přehrávání tvrdě rockových standardů v nezvyklém aranžérském kabátku. Na novince v tomto započatém trendu muzikanti pokračují. Album je výhradně autorským počinem Alexe, krome jedné výjimky. Tou je převzatá skladba francouzkého skladatele a pianisty Erica Satie - Gymnopédie, No. 1, samozřejmě upravená pro akustickou kytaru.

V komplet instrumentálních písních samotných exhibuje Alex svojí bravurní hrou na kytaru v převážně jazz rockovém duchu. Spoluhráči nikterak nezaostávají, jsou rovněž mistři svých nástrojů, ostřílení z nesčetných session s dalšími hudebními esy. Jazz rock je jen takovým jednotícím prvkem, každá skladba částečně nasává vlivy třeba z country (Culture Shock) nebo z tanga (hádejte v které skladbě). V Dodge The Bambula jsou použité nezvyklé, částečně etnické perkuse, v A Question Of Moral Ambiguity dojde i na swingové rytmy. Mým favoritem je zasněná Key of Sea.

Jak je v této muzice zvykem, nepostrádá křišťálově čistý a dynamický zvuk, kde je slyšet každé nepatrné zachvění struny. Kdo si chce vychutnat souhru vyzrálých muzikantů, kteří tvoří hudbu pro radost a nesnaží se nikterak podbízet, je na správné adrese.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Alex Skolnick Trio - Conundrum
» popis a diskografie skupiny Alex Skolnick Trio

Journey - Dream After Dream  (Soundtrack)

Journey / Dream After Dream (Soundtrack) (1980)

Antony | 5 stars | 10.09.2018

Skupina JOURNEY natočila za svoji existenci tři vynikající alba. To je zhruba o tři více, než ostatní jejich souputníci v oblasti rádiového popu, takže docela kool sukces. Shodou okolností (a díky jim) šlo vždy o ten moment jejich kariéry, kdy o nic nešlo. Kdy nebyli zatíženi vnějšími i vnitřními tlaky na úspěch. Takovým obchodním povinnostem se těžko bez újmy odolává, pochopitelně. Jaká je to však umělcova úleva, když může najednou tvořit dle vlastní nepřidušené múzy, je-li v něm ještě jaká.

První album z této trojice je stejnojmenný debut. Uvolněná, artrockově a jazzrockově laděná hudba je svěží, milá, a vhodná pro opakované poslouchání. Žádné násilí, žádná křeč. Druhým z triumvirátu je progrockový úkrok stranou, závan hudby bez umělých sladidel, EP Red 13 (2002). Ačkoli EP, je na něm více chutné hudební matérie, než na předchozích pěti LP dohromady. Na nejvyšší metu stavím Absolutně Obdivuhodně Revoluční LP Dream After Dream. Jde o soundtrack k fantazijnímu filmu Yume, Yume No Ato, který vzniknul v japonsko / francouzské koprodukci, režírovaný módním návrhářem Kenzo Takadou.

JOURNEY se k tomuto filmu dostali jako slepý k houslím. Japonská filmová společnost CBS/Sony oslovila americkou Columbia, že by rádi získali nějakou jakože fakt známou kapelu, co bude ochotná hudební stopu na zakázku vytvořit. Manadžerové prolezli tabulky prodejů a usoudili, že právě JOURNEY potřebují byznys v zemi mandarínů a mandarínek popostrčit k lepším číslům. A bylo. Pro kapelu šlo o výlet, spojili to s japonským turné a jali se natáčet muziku, jakou si doma nemohli dovolit. Doba před internetová, před jůtůbová, bez možnosti musicsharingu, jim dovolila vykašlat se na komerční břečky, aniž by to ohrozilo jejich pozici v US. Vzniknul klenot, o němž spousta posluchačů neměla dlouhá léta ani tušení.

Ještě jedna věc je těm třem albům společná. Jaká? No, nemečí tam Perry. Na dvou z nich jednoduše proto, že se tam nenachází. A na Dreams proto, že na něm prostě zpívá. To, co celou svoji JOURNEY kariéru úspěšně tajil, se zde projevilo v plné kráse. Měl k dispozici jen tři skladby, zbytek jsou instrumentálky, ale dal do nich všechno. Klenuté vokální melodie obepínají celý zvukový obor a představují nadoblačný posluchačský zážitek. Prvotřídní a precizně intonovaný zpěv dává kompozicím hloubku, až lze zapomenout, že se jedná o hudbu k filmu. Skladby obstojí jako samostatná díla, kdy se jejich filmovost projevuje ve štědrém využití smyčcové sekce, což jim dává étericko romanticko tajuplný ráz, opět zcela v kontextu s laděním Perryho zpěvu. Drsnější rockové rytmy se objevují vzácně, přesto však v emocionální dynamice album Dream After Dream předčí vše, co JOURNEY kdy nabídli. Dlouhé pasáže pomalého promyšleného kytarového sólování podkreslují dokonale krajinu snů. Chcete klavír? Saxofon? Foukací harmoniku? Jo, všechno tam máme. A v jak výtečné kombinaci...

Klasický JOURNEY fan by se měl před poslechem alba psychicky poněkud připravit. Ty tam jsou laciné refrény jak z kuchyně janečkovských šlápot. Zapomeňte na předchozí mainstreamová alba, kterými vymetli americké hitparády a vydělali spoustu zlaťáků. Nekoná se komerčně laděná muzika zaměřená na nerušivou rodinnou kulisu pro americké mamky a taťky u rádií. Ano, úspěch středněproudé muziky pro davy je vždy výnosnější, než náročná tvorba, která posluchače hledá obtížněji. JOURNEY v dalších letech opět rádi zalezli do pozlacené klece někam mezi KELLY FAMILY a NEW KIDS ON THE BLOCK, aby si dál mastili svůj heavy pop / Ani Omylem Rock pro masy hitů chtivého nedospělého publika. Ovšem perlu Dream After Dream z jejich hudební mapy už nikdo nevymaže, a to je moc dobře.

» ostatní recenze alba Journey - Dream After Dream (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Journey

Rush - Signals

Rush / Signals (1982)

horyna | 5 stars | 10.09.2018

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush

Spooky Tooth - It's All About A Roundabout

Spooky Tooth / It's All About A Roundabout (1968)

horyna | 5 stars | 08.09.2018

Debutní album Spooky Tooth je ještě potaženo psychedelickým oparem a jeho repertoár působí trochu neustrojeně. Jeho "málo absolutistický ksicht" předpokládá jakousi koketérii s doznívajícími šedesátými léty. Oproti jasně vyprofilované nahrávce číslo dva nejsou skladby na jedničce tak silné ani dominantní. Ovšem do druholigových slátanin kapel, které zapadly v propadlišti hudebních dějin, mají zatraceně daleko.

Vše odstřelí cover Society´s Child. Wright a Harrison se pravidelně střídají u mikrofonu a spolu s varhanním soukolím vytváří jedinečné pnutí. Love Really Changed Me je už věc autorská a zároveň plná skvělých nápadů. Každá skladba je originální a má čím překvapit. Mně se líbí emocionálně prokomponovaná Sunshine Help Me, písničkovější titulka It's All About, dále osmá It Hurts You So- ze které cítím pozdější Strawbs a vůbec celý energický závěr desky.

Spolu s dvojkou to nejlepší od Spooky Tooth.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Uriah Heep - Into The Wild

Uriah Heep / Into The Wild (2011)

jirka 7200 | 4 stars | 08.09.2018

Další inkarnace Uriah Heep v novém miléniu mě po předchozím povedeném Wake The Sleeper opět potěšila albem pojmenovaným Into The Wild. Hlavní skladatelská dvojka Mick Box s Philem Lanzonem vytvořila silný tandem, který dokáže vysázet do tří let silnou kolekci, která věrného fandu bude provázet po celé to období až k další novince.

Na tomto albu v silně nostalgickém hard rockovém duchu s výraznými hammondkami v pozadí krom několika přímočařejších a kapánek slabších písních najdete především živější skladby. Nejrychlejší jsou skvělé I Can See You nebo Into The Wild s melodickým refrénem, které válcují vše kolem jako správná hard rocková lokomotiva. Stadionovou halekačku ve stylu AC/DC či Def Leppard zastupuje úvodní Nail on the Head. Kolegy Deep Purple připomene Money Talk. Zajímavě zní Lost s až orientálním motivem a především nenápadný skvost alba - v rámci žánru až progresivně pojatá Trail of Diamonds s kouzelným zlomem z jímavé balady do hutné rockové jízdy. T Bird Angel drží laťku vysoko a s Kiss of Freedom se vyklidněni doploužíme do cíle. Poctivý hard rockový počin, který nepřináší nic nového a objevného. Vytvořit však dnes podobnou desku 99% skupin nedokáže.

Na vinylu skvělý zvuk, o který se postaral (tak jako na několika posledních deskách UH) producent Mike Paxman spolu se Steve Rispinem (Asia, Lifesigns, Steve Howe).

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Noel Gallagher's High Flying Birds - Chasing Yesterday

Noel Gallagher's High Flying Birds / Chasing Yesterday (2015)

alienshore | 5 stars | 07.09.2018

Predstavovať alternatívno-rockovému publiku Noela Gallaghera je asi zbytočné, no pokiaľ by niekto nevedel koľká bije, tak je to hlavný skladateľ kedysi slávnej kapely Oasis, ktorá s prvými troma albumami tvorila dejiny britpopu. Časy veľkej slávy a veľkohubých vyhlásení sú už preč a aj Noel musí dokazovať, že to ešte stále vie. V roku 2009 teda opustil Oasis a v roku 2011 založil novú kapelu Noel Gallagher's High Flying Birds. Prvý rovnomenný album dosiahol veľmi slušné predajné výsledky a aj kritika ho brala vcelku pozitívne. Osobne ma však presvedčil predovšetkým počin z jeho dielne s názvom Chasing Yesterday, ktorý konečne zastihol Noela Gallaghera v tej správnej skladateľskej konštelácii.

Album obsahuje asi jeho snáď najlepšie a najpresvedčivejšie melódie od dôb Oasis z 90-tých rokov. Rukopis je jasne rozpoznateľný, ale je cítiť, že ako autor piesní sa emocionálne aj niekam posunul. Už nemusí teda len búšiť do gitary, ale už dokáže viac pracovať aj s dynamikou skladieb. Ako spevák má príjemný hlasový fond a v melodických linkách je menej vyzývavý a prenikavý ako jeho brat Liam. Okrem typického britského alternatívneho rocku je album nasiaknutý aj psychedelickými prvkami, čo však nijako nezráža jeho silnú melodickú povahu.

Máme tu teda desiatku výborných skladieb. Nijako zvlášť komplikovaných, ale ich zmyslom je hlavne potešiť ducha. Už prvý song Riverman je naozaj skvelý a to sólo na gitare mu môžu závidieť kadejakí fachmani. Všeobecne sú gitarové linky efektne spracované, čo určite poteší rockovejšie založených jedincov. Objavuje sa tu občas melotrón alebo aj klavírne pasáže, čo zase prináša už spomínanú melanchóliu a zasnenosť, dosť podobnú napr. Pink Floyd. Podstatne viac je však Noel inšpirovaný melodikou The Beatles, ale spôsobom, na ktorý sme zvyknutí už od prvého albumu Oasis. Určite by som rád spomenul aj ďalšie krásne skladby ako The Dying Of The Light, While The Song Remains The Same alebo poslednú Ballad Of The Mighty I, pri ktorých dokážem snívať až o nadpozemských veciach. Opozitum tvoria energickejšie veci typu In The Heat Of The Moment, You Know We Can't Go Back alebo trochu prekvapujúca The Mexican. Hľadať na tomto diele nejakú škvrnu alebo špinku je naozaj zbytočné, pretože Noel si dal záležať na každom detaile.

Či už tvoríte rock, pop, metal alebo čokoľvek iné, tak musíte mať v rukáve predovšetkým kvalitné melódie a nápady. Týmito vecami je Noel Gallagher obdarený asi od toho hore, pretože jeho hudba je veľmi prirodzená, nenásilná a autentická. Chasing Yesterday beriem ako fantastický počin hodný mena svojho tvorcu a predstavuje pre mňa jeden z najlepších produktov na alternatívno-rockovej scéne roku 2015.

» ostatní recenze alba Noel Gallagher's High Flying Birds - Chasing Yesterday
» popis a diskografie skupiny Noel Gallagher's High Flying Birds

Coverdale, David - Coverdale Page

Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

terka | 5 stars | 07.09.2018

Coverdale-Page. Zajímavé spojení, ale jaký doopravdy je tento hybrid jednoho z předních kytaristů a jednoho z nejlepších zpěváků, kteří se se svými původními formacemi navždy zapsali zlatým písmem do hudební kroniky sedmdesátých let?

V těchto pradávných dobách nebylo kreativnějšího kytaristy a charismatičtějšího zpěváka. Oba dva byli pro své kapely, LZ i DP převelice důležití. Ale jejich motory se začaly postupně zadrhávat. Ten Pageův už v plodné desetiletce s LZ, osmdesátky probendil úplně. Coverdalův o deset let později, mám na mysli formu uměleckou, ne komerční.

V devadesátých letech za oběma přišel John Kalodner, který inicioval už několik úspěšných setkání velkých hvězd. A i v tomto případě se neuvěřitelné stalo skutečností. Page si s Coverdalem sedl stejně dobře jako kdysi s Plantem a vznikla deska, která zněla jako LZ devadesátých let. Fraserův dynamicky plný a pulzní zvuk, Pageovy časté folkové citace jako vystřižené z Physical Graffiti a nedostižný Coverdalův zpěv napomáhají desce doletět až k nebesům. Jimmy místy hraje neskutečně tvrdě a solí riffy jako mladík. Davidův výkon je absolutní, tak všestranně nezazpíval ani v dobách své největší slávy. Tohle je jeho triumf. Jednotlivé skladby nemají základní strukturu sloka-refrén, ale jsou daleko rafinovanější a pestré ve svých zvratech a proměnách. Desku odlišuje právě Pageův folkový kolorit a Coverdalovo střídání nálad, odstínů a emocí. Ty jsou divákovi nabídnuty s příznačnou intenzitou.

Tohle album má ještě jednu velkou devizu. Tou je bravurní balada Take Me for a Little While. Něžně vášnivá a zároveň esteticky rozvolněná substance toho nejkrásnějšího, co lze v oblasti oslovující nás ženy vytvořit. Ostatní skladby jsou vzájemně zapletené množiny originálních motivů a nových zvuků, které i při častém přehráváním prakticky vylučují oposlouchání alba.

O tomto jepičím projektem nemůžu mluvit jinak než s úctou. Jde o osobitou formu fúze rocku a folku v suverénním podání dvou velkých hvězd, tvořících alespoň na chvíli skvělý tým.

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

Idol, Billy - Whiplash Smile

Idol, Billy / Whiplash Smile (1986)

alienshore | 5 stars | 06.09.2018

Billy Idol mal nepochybne vo svojom živote šťastie, keď stretol gitaristu Steve Stevensa. Myslím si, že mu môže poďakovať za veľa vecí a jeho autorský príspevok nie je vôbec zanedbateľný. Navyše Stevensova gitarová hra a technika má originálny rukopis, takže Billy Idol mal v 80-tých rokoch silné eso v rukáve. Obaja kohúti si pomohli navzájom a zviditeľnili sa nielen imidžom, ale predovšetkým hitmi, ktoré obleteli svet. Skladbu Rebel Yell pozná snáď asi každý, ale určite si spomeniete aj na nežnú Sweet Sixteen, ktorá sa nachádza práve na albume Whiplash Smile.

Tento počin je trochu zvláštnym dielom najmä svojou napätou atmosférou, ktorú vyžaruje. Je cítiť kdesi vo vzduchu, že Billy Idol tu nie je jedinou hviezdou a dosť výrazne sa efektnou gitarou prihovára aj Steve. Je to jasne počuť už v úvodnom rozjazde Worlds Forgotten Boy s výbornými riffmi, ktoré nádherne zarezávajú do uší. Nesledujú však hitové záležitosti ako To Be A Lover a Sweet Sixteen. Opäť sa teda volí akýsi kompromis medzi hitovosťou a umeleckejším prejavom. Dôkazom toho je song Man For All Seasons, kde si Stevens dovolil zahrať jazzové sólo! Song samotný považujem za jeden z najlepších od Billyho Idola.

Aj druhá polovica albumu je celkom zaujímavá. Idolova skladba Don’t Need A Gun stavia na atmosfére a brilantných melódiách. Nepochybne vrcholný moment tohto počinu, kde je vidieť, že kvalitná produkcia a zvuk sú mimoriadne dôležité pre dosiahnutie výsledného efektu. Ďalší energický zárez sa ukrýva pod názvom Fatal Charm a začína to svižným basovým riffom, na ktorý vzápätí nadviažu aj ďalšie nástroje. Album zakončuje melancholická One Night, One Chance, kde Stevens používa nápadité zvuky gitár. V podstate celý album sa náramne vydaril a je tu kopec prepracovaných aranžmánov.

Charizmatický spev Billyho Idola je vo svojej vrcholnej forme a dokáže nielen pritlačiť na pílu, ale aj pohladiť. Štýlovo by som album Whiplash Smile označil ako mix hard-rocku a popu s akýmsi nevinným metalickým povlakom. Medzi Idolom a Stevensom však spôsobil rozkol, pretože si Stevens dovolil viac než mal. Práve preto považujem tento počin za ideálny príklad toho, že kvalitné nahrávky nevznikajú len za pohody, ale práve v napätých situáciách. A to napätie je práve tým najdôležitejším elementom albumu Whiplash Smile.

» ostatní recenze alba Idol, Billy - Whiplash Smile
» popis a diskografie skupiny Idol, Billy

Whitesnake - Slip Of The Tongue

Whitesnake / Slip Of The Tongue (1989)

steve | 4 stars | 06.09.2018

Steve Vai je klasický kytarový samotář, hrdina, všeuměl a pokrokový člověk, hledající pro svou tvorbu stále nové výrazové prostředky. Jedno ze svých nejlepších alb vydal paradoxně s kapelou a ne jako sólový umělec. A co je ještě paradoxnější - ani se nepodílel na jeho přípravě. Narychlo nastoupil za nemocného Adriana Vandenberga a na desce Slip of the Tongue předvedl dechberoucí výkon.

Jeho kytaová hra je po popové 1987 tím pravým, co povzneslo bílého hada k dalším hard-rockovým metám. Mohutné eposy Wings of the Storm a Judgment Day střídají hitové Fool For Your Loving a Now You're Gone. Vydařený je začátek s titulkou a Cheap an' Nasty, výborná balada The Deeper the Love a závěr Sailing Ships. Nebýt průměrných Kittens Got Claws a hlavně Slow Poke Music dal bych snad i pětku. Coverdale zpívá úžasně, zvuk je mnohem dráždivější než před dvěma léty a obal působí fatálním dojmem. Já říkám parádní práce.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Asia - Astra

Asia / Astra (1985)

| 5 stars | 05.09.2018

Po druhé desce Alpha se začala sestava hvězdných Asia drolit zevnitř. Mezi čtyřmi hudebníky docházelo k častým sporům a odchody a návraty zpěváka Johna Wettona, kterého na chvíli nahradil Greg Lake (zajímavé spojení, škoda, že nevydrželo), nakonec vyústilo v odchod Steva Howea. Jeho nástupcem se stal kytarista švýcarských rockerů Krokus Mandy Meyer. Deska, jejíž počáteční písmeno začíná ikonicky opět na A, dostala název Astra. Zdobí ji překrásný, opravdu povedený futuristický obal, do kterého když se za poslechu hudby ponoříte, ocitáte se v jiné dimenzi, v jiném světě.

Na úspěch svých předchůdců však Astra ani v nejmenším nedosáhla. Dostala vlažnou propagaci a odborná kritika si na ni pořádně smlsla. Znechucená kapela byla roku 1986 rozpuštěna a s vyjímkou výběrovky Then and Now, na které byli i tři nové kusy, na dlouho uložena k ledu. U valné většiny publicistů a fanoušků je deska Astra nenávratně zatracena. Ani já jsem ji dlouho předlouho nedokázal patřičně ocenit a odsouval ji na třetí kolej za eponymní debut a výbornou dvojku. Situace se otočila poté, kdy jsem si toto dílo po dlouhých letech připomenul a překvapením nevycházel z údivu, o jak strhující desku se jedná.

Zvukově ostřeji laděná Astra obsahuje celou řadu dynamických songů s bytelně klenutými melodiemi. Mezi trapné popiny, které už dlouho zabírají pozici na chvostu desky, počítám hitově otravnou Voice of America a prázdnou Hard On Me. Zbytek alba, což je osm záseků, dostalo mnohem detailnější a méně prvoplánovou podobu. Najdeme tady skvělé energické dupárny Go a Too Late. Překrásné Wishing a Love Now Till Eternity a nezkrotně progresivní eposy Countdown To Zero a Suspicion. Příliš nevadí ani Rock And Roll Dream a sci-fi konec s After The War doprovází působivá vizáž.

Domnívám se, že jde o důstojné rozloučení původních Asia s osmou dekádou. K dobru jim dávám pět bodů, trošičku nadstavených, ale upřímných. Kdyby tak dobře hráli také dnes.

» ostatní recenze alba Asia - Astra
» popis a diskografie skupiny Asia

Marillion - Holidays in Eden

Marillion / Holidays in Eden (1991)

terka | 5 stars | 04.09.2018

Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.

Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.

Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.

Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion

Prokop, Michal - Až si pro mě přijdou…

Prokop, Michal / Až si pro mě přijdou… (1990)

luk63 | 2 stars | 03.09.2018

Zbytečný výběr ze tří osmdesátkových desek Michala Prokopa a jeho skupiny Framus (5). Toto CD jsem si pořídil jako z nouzi cnost v době, kdy jsem nemohl nikde sehnat albu ´Kolej Yesterday´ (1984) na cédé a zrovna jsem neměl funkční gramofon. Z tohoto pohledu jsem byl rád za alespoň šest písní z této desky, která vyšla když měl Vladimír Mišík zákaz a významná část muzikantů z jeho Etc... pomohla natočit toto Prokopovo asi nejznámějí LP.

Na můj vkus výběr obsahovuje z desky ´Kolej Yesterday´ příliš málo materiálu a z následujících dvou úpadkových alb zase zbytečně mnoho - alba ´Nic ve zlým, nic v dobrým´ (1987) a ´Snad nám naše děti...´ (1989) jsou zastoupena čtyřmi, resp. třemi songy. Ze starších desek ani ťuk zřejmě proto, že autor i vydavatel vnímali alba bílé, černé a červené jako trilogii a tento výběr skládali jako reprezentativní ochutnávku z ní.

Za mě (jak jsem uvedl výše) zbytečnost, kterou si mohly Panton v roce 1990 i Bonton o deset let později odpustit. Do mého nízkého hodnocení se promítá především můj pohled na zbytečnost tohoto výběru, než na kvalitu materiálu. Tu jsem zde ohodnotil hvezdičkami samostatně za každé album jako celek, protože jako nedělitelné celky ty desky vnímám.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Až si pro mě přijdou…
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories (1971)

horyna | 4 stars | 02.09.2018

Přijít po tak zdařilém albu, jakým bylo Once Again, se stejně silnou a působivou nahrávkou (a ještě k tomu ve stejný rok) určitě není lehký úkol. Ale v sedmdesátých letech se podobný krok setkával s úspěchem celkem často a poměrně dost kapel alespoň jednou v kariéře, stihlo během jediného roku nahrát alba dvě.

And Other Short Stories vychází na konci roku 71 a plynule rozvíjí model, který se v muzice BJH zabydlel už na jejich debutu, vydaném o rok dříve. Opět slyšíme nádhernou a místy hodně posmutnělou lyriku spoutanou dojemným pásem cudnosti, melancholie a křehké atmosféry. Pokud jednou propadnete kouzlu této kapely jako já, už bez ní nebudete chtít existovat. V Barclay leží velký kus romantiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poslouchat jejich muziku, je jako pohlédnout do čarovného dalekohledu, který má tu moc, přenést vás o půl století nazpět v čase. Při jedné písni jsem měl pocit, že stojím vedle známého přechodu pro chodce, přes který zrovna přechází čtveřice pánů, z nichž má ten první bílý smoking a třetí jde naboso.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Prokop, Michal - Město ER

Prokop, Michal / Město ER (1971)

EasyRocker | 4 stars | 01.09.2018

O tuhle legendární rockovou tuzemskou desku jsem svou sbírku rozšířil až relativně nedávno. Jde nepochybně o jedno z předních hudebních děl 70. let z našich luhů a hájů, v titulní kompozici s odvážným pokusem vyrovnat se s tvorbou například takového Colossea.

Skoro dvacetiminutový titulní opus byl na svou dobu ambiciózním počinem. Osudový chrámový nástup varhan a orchestrace, které skvostně vtělil Petr Hannig, vyvolávají náladu dávných trabudúrů. Pak ale parádně nastoupí plnokrevná rocková jednotka, korunovaná vévodským Prokopovým hlasem. Parádní výkon "Káši" Jahna. Andršt už tu vypiloval své umění a dává k dobru ječící sóla. Skvostný opus, jistě ovlivněný třeba takovou Bare Wires nebo soudobou tvorbou Colossea nebo Chicaga.

Mimořádně jsem si oblíbil Tys kámen. Krásně rozjetý houpavý bluesrockový motiv se špetkou jazzu, Prokopova skvostná práce s dechem, Andrštovy ornamenty a ten text! Není co dodat. Trnkův klavír, působivě smutný Prokop a máme tu baladickou krásu s názvem Pláču. To hovoří samo za sebe. Tady se orchestrace i hostující ženské hlasy povedly. A je tu tolik diskutovaná Kapela z Hannigovy a Krečmarovy dílny, zřetelně ovlivněná funkem i popem. Nemůžu říct, že by mi vysloveně vadila, na album ale stylově nezapadá, lépe bych si ji představil jako bonus.

Přichází ovšem skvostný r´n´b odzemek Noc je můj den s nostalgickou a ospalou náladou bezčasí. Prokop tu ovládá pole naprosto suverénně - jako by to v plné polní rozjeli Mayallovi hoši. Palec nahoru. Závěr klasické albové verze patří Andrštově skladbě Perceptua. Tady konečně dostal prostor se vyřádit podle svého gusta kytarového matadora. Bluesový riff, jemné tónomalby, vznášející se krystalicky prostorem. Potlačená rytmika, jemný jazzový přídech a až ambietní nálada. Silná tečka.

Velmi silné album, podpořené sehranou sestavou ostřílených rockových matadorů a básnivými Kainarovými texty. Nepřirostla mi k srdci třeba jako Kuře v hodinkách, Zrnko písku nebo Stromboli - souhlasím s Akanou, že v titulce cítím tu a tam hluchá místa. Ale velmi silné čtyři sázím s jasnou hlavou.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Steve Miller Band - Ultimate Hits

Steve Miller Band / Ultimate Hits (2017)

Pegas | 4 stars | 01.09.2018

Níže uvedená rcenze platí pro jednodiskovou verzi.

Tvorbu Stevea Millera neznám, ale hodně jsem si oblíbil několik jeho písniček a až o několik let později jsem zjistil, že to byla zřejmě populární kompilace Greatest Hits 1974-1978, nebo alespoň výběr stejných skladeb a do konce kazety dohraný ještě něčím navíc. Tipuju, že by se mi líbily i celé desky SMB, alespoň některé, ale protože diskografie je celkem obsáhlá a je i plno jiné muziky, chtěl jsem v tomto případě nějaký výběr, který by odpovídal tomu, co jsem znal, protože už prostě mám zažité, že to pasuje k sobě a když už nic jiného, tohle bych doma chtěl mít na CD.

Vloni vyšla kompilace Ultimate Hits, a to v jednodiskové i dvoudiskové verzi. Když jsem koukl na tracklist té jednodiskové, zjistil jsem, že to je skoro přesně to, co by se mi líbilo, protože kromě jedné písně True Fine Love je tu vše z Greatest Hits 1974-1978, k tomu hitovka Abracadabra a pár dalších. Protože nyní to bylo za necelých šest liber, bylo rozhodnuto. Mohl jsem sice mít dvakrát víc muziky na dvoudiskové verzi, ale tam by byly ty moje oblíbené kousky rozředěné dalšími a ještě roztáhnuté na dva nosiče, pro mě osobně tedy v tomto případě méně je více. Popravdě nemám výběry hitů moc v oblibě a kupuji je výjimečně, ale tohle mi přesně sedí a jsem naprosto spokojený. Nevylučuji, že časem nerozšířím sbírku o některé celé desky, prozatím si ale vystačím s tímto. Jestli mám mít drobnou výtku, tak to by byla asi absence té True Fine Love, kterou bych poslouchal raději než dříve nevydané živé skladby Space Cowboy a hlavně Living In The USA. Také jsou možná některé písničky v jiných verzích, než znám (minimálně konec Abracadabra), ale zas tak jsem to neporovnával. Je tu i nevydaná studiovka Seasons - ta je sice hezká, ale už mi tolik nepasuje ke zbytku.

Ani začátek CD není nijak slavný, nejprve krátké instrumentální intro Harmony Of The Spheres 2 a potom zbytečný archivní záznam z povídání pětiletého Millera s kytarovou legendou Les Paulem. Sice to je necelá minuta, ale kdo by to chtěl poslouchat pokaždé, když si pustí CD? Takže to pravé začíná až třetí skladbou Take The Money And Run a pak už je to jeden hit za druhým mezi kterými nechybí The Joker, Abracadabra, Fly Like An Eagle, Serenade a další. Millerovo propojení písničkářství, popu a bluesrocku i dalších stylů, skvělá kytara a příjemný zpěv je pro mě okouzlující a baví mě ty pecky poslouchat i několikrát dokola. Samozřejmě k tomu přispívají i Millerovi spoluhráči. Až do 16. skladby je to parádní výběr muziky, potom to začíná trochu polevovat, protože tam jsou ty živáky a už je ta silná sestava trochu narušená. Ale stále je to skvělé.

Pokud bych měl hodnotit tuto kompilaci trochu objektivně, rozhodně není tak ultimátní a neshrnuje kariéru Steve Miller Bandu, jak hlásí název a reklamní samolepka na krabičce a myslím, že tomu tak není ani v případě dvoudiskové verze. To by musely být zahrnuté všechny desky, ale v jednodiskové jsou těžištěm celé kompilace desky Fly Like An Eagle a Book Of Dreams. Za mě skvělý výběr plný výborné muziky, možná trochu nostalgicky ovlivněný, ovšem jestli je to dobré jako reprezentativní výběr, to už si nejsem tak jistý. Výběry ale byly vždycky vydávané spíše pro peníze než pro fanoušky a jestli do toho někdo bude investovat, to už si musí rozhodnout sám.

» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Ultimate Hits
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band

Lifesigns - Live in London under the Bridge

Lifesigns / Live in London under the Bridge (2015)

jirka 7200 | 4 stars | 01.09.2018

Prog rockové kapely to nemají v současné době jednoduché. Posluchačů tohoto žánru není mnoho, proto jsou vystoupení podobných spolků malým svátkem. Nejinak tomu bylo u anglické skupiny Lifesigns, v jejíchž řadách hrála a hrají samá esa anglické art a prog scény. Ač proběhlo za pár let několik desítek koncertů po celé Evropě, přesto se na mnoho fanoušků nedostalo. Uzrál tedy nápad natočit live DVD, které by těm věrným umožnilo vidět kapelu v akci.

Klávesák John Young s ostatními vymyslel dokonalý realizační plán. Jelikož pořízení takového záznamu stojí nemalé peníze, rozhodli se pro dnes stále častější crowdfundingové financování. Peněz se od fandů vybralo dostatek na to, aby mohl být pronajat vyhlášený londýnský klub Under the Bridge, kde se uskutečnila 22. a 23. 1. 2015 dvě vystoupení, která nasnímalo několik kamer pod vedením artového režiséra Paula Shammasiana. Velký důraz byl věnován i osvětlení, proto byla přizvána profi firma zajišťující kvalitní světelný park. Tento koncert si nenechali ujít fanouškové nejen z Anglie, ale také z Norska, Belgie, Francie, Španělska, USA a ano – přijeli i z Holandska :-)

Dlouho jsem váhal, zda si toto DVD opatřit. Bylo to hlavně z důvodu, že koncert byl nahrán po vydání prvního alba, ze kterého jsem nebyl až tak nadšen. Mrzelo mne, že Lifesigns s vydáním nepočkali až po natočení druhé studiové desky, která si mi líbila mnohem více. Nakonec jsem jej objevil u známého, který mi ho zapůjčil k recenzi. Po přehrání a podrobném prozkoumání jsem zjistil zajímavou věc! Tento koncert obsahuje krom pětice písní z debutního alba i tři nové songy z tehdy nevydaného CD Cardington a dva hity ze sólové tvorby John Young Bandu. To bylo překvapení! Je tedy zřejmé, že nějaký materiál na novou desku museli mít Lifesigns připraven několik let dopředu….

Úvod DVD patří dvě skladbám z debutu – Lighthouse a hitové Telephone. Vizuální ztvárnění mně známých skladeb umožňují na skladby pohlédnout jiným pohledem. Výsledný koncertní zvuk vysoké kvality (nazvučený precizně čitelně, podobně jako u jazzových vystoupení) krásně zvýrazňuje souhru rytmické sekce kapely – můžete si vychutnat nápaditou hru baskytaristy Jona Poola, který používá méně obvyklé nožní pedály pro změnu výsledného zvuku svého nástroje, a drummera Frostyho Beedla, který oslní svou ekvilibristickou hrou v úvodu druhé, již zmíněné skladby. Basák Poole je také hlavním showmanem, jemuž je zdejší klubové pódium malé - skáče jako kdyby byl půjčen z Faith No More :-)

Kytarista bulharského původu Niko Tsonev (mj. Steve Wilson) působí celkem introvertně, tak bohužel vyznívá v celkovém zvuku poněkud upozadněná i jeho precizní, někdy trochu jazz rockem ovlivněná hra. Celé dění na podiu kontroluje od kláves hlavní protagonista John Young, který mi (kdykoliv ho spatřím) připomíná Clive Nolana v subtilnějším provedení. Nesmím opomenout dokonale secvičené čtyřhlasy, což je dnes zcela nestandardní a neslyšené.

Následují tři (tehdy) novinky a z nich skvělá Impossible nutí lidi v publiku až k tanci! Následující Open Skies v AOR stylu pochází ze sólové dráhy Johna a mě moc nezaujala. Až s další vlastní skladbou Kings si u mě napravil reputaci, v ní to skutečně prog rockově vře a bublá. Koncert zakončují tři pecky z prvního CD, kde vyniká hlavně závěrečné technicky náročná dvanáctiminutová Carousel.

Skvělá podívaná na precizní souhru hráčů z první ligy britského melodického prog rocku.


Trailer :
>> odkaz

Song Different :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Lifesigns - Live in London under the Bridge
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Mystery - Lies and Butterflies

Mystery / Lies and Butterflies (2018)

horyna | 4 stars | 01.09.2018

Nové album kanadských Mystery pojmenované Lies and Butterflies je pro mnoho progrockerů jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku. Podaří se kapele navázat na takové skvosty, jakými byli kupříkladu desky The World is a Game nebo poslední Delusion Rain? Za sebe říkám, že navázat ano, překonat nikoli.

Začněme však postupně. Dnešní sestava Mystery je opět stabilizovaná a za mikrofonem stojí podruhé Jean Pageau. Ten se drží od svého fenomenálního předchůdce Davida Benoîta opět jen těsně na dostřel, přesto jeho obrovské emocionální hloubky znovu nedosahuje. Albová obálka je pojata možná trochu kýčovitě a opotřebovaně, avšak s dnešní světovou politikou koresponduje a na oko nepůsobí nijak dráždivě. Dokonce mám pocit, jakoby proporční charakteristika domů byla nasnímána v některé z našich aglomerací. Zvuk desky je dle dobrých mravů u Mystery do mrtě vycumlaný a dynamicky i pestrobarevně syťoučký. Prostě velice zdařilá práce, ve které při pozorném poslechu zachytíte sebemenší nástrojový pohyb i hřejivou auru každého z nástrojů.

Lies and Butterflies zcela logicky navazuje tam, kde Delusion Rain skončila. Charakterově ukazuje kapelu v tom nejlepším světle - v takovém, v jakém jsou tito Kanaďané tak dobří. Tím je precizně uložené emoční a atmosférické kouzlo. Snové vize, smutek, pláč i stavy euforie, to všechno u nových Mystery znovu funguje. Vzdušná Michelova akustika opět kouzlí neskutečné melodické oblouky a při sólových vstupech se proplétá klávesovými houštinami za podpory pulzně pracující baskytary, bicích a spárovaných flétnových motivů. Epické proporce nabývají s refrény intenzivní charakter a dojemně lámou posluchače vedví. Přesto jsem jednu změnu zaznamenal. Novinka už nepůsobí tolik zasmušile a fatálně. Naléhavý mechanismus buďto nefunguje s takovou intenzitou jako v minulosti, nebo bylo toto prvotním záměrem autora díla v předtuše jakéhosi posunu směrem vpřed či úkroku stranou.

Letošní Mystery jsou kompozičně, obsahově a hlavně melodicky upřímní a působí suverénně a statně. Jejich horká nahrávka není jen dalším z bodů v neoprogresivní množině složené z nových alb tohoto roku. Mystery jsou už několik let vlajkonoši stylu a deska Lies and Butterlies tuto tezi potvrzuje. Domnívám se, že na její dostatečné pochopení a úspěšné zažití bude letos víc jak kdy dříve potřeba delší časový úsek. 4,5*

Souhlasí se mnou ti, kteří hudbě Mystery propadli stejně jako já už kdysi dávno? Jak jsou s novinkou spokojeni Progjar, Braňo, Palo, Stev, Slava, Petr, Sajgon, Jarda, Mohyla...

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery

Faith No More - The Real Thing

Faith No More / The Real Thing (1989)

| 5 stars | 01.09.2018

Faith no More patří ke kapelám, které mě výrazněji zaujaly až při výměně zpěváka. Původní shouter Chuck Mosely za moc nestál a kostrbatě nevyprofilovaná hudba předchůdců The Real Thing dokázala oslovit leda skejtaře a mladé hejsky. Velký obrat nastal ihned po příchodu Mika Pattona. Ten je nejen o mnoho lepším zpěvákem, ale především daleko lepším velitelem a osobností.

Tohle album patří k nejdůležitějším zlomům v moderní rockové hudbě a otevírá cestu, kterou by se měla tato disciplína ubírat v budoucnu. V hektické době, kdy na rockové zaoceánské scéně vládl rock'n'roll, si fanoušky začínaly hromadně získávat kapely nové, v čele právě s Faith no More. Pětice byla tak rozdílná od všech ostatních, kterým záleželo hlavně na vlastní image. "Faiti" byli roztrhaní, pestrobarevní a nic nebrali vážně. Krátce po vydání alba vlétla do éteru píseň Epic, která změnila kapele život od základu.

Celé album The Real Thing v sobě koncentruje neslýchanou směs funku, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou všech odstínů hudebních barev. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů s mistrnou rytmikou Mike Bordina a Billy Goulda vytvářejí podklad ke kytarovým výpadům surrealistického malíře Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé, nebýt Mika Pattona - jednoho z nejlepších zpěváků scény 90. let.

Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi From Out To Nowhere a Falling To Pieces vystřídá drsná Surprise! You´re Dead! i pomalu se rozjíždějící Zombie Eaters a mohutná The Real Thing, které narostou do překrásných mnohavýrazových funky koláží. Zejména Zombie Eaters je kompozicí, kde kapela předhodí všechny své trumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Album obsahuje coververzi War Pigs od legendárních Sabbath a mnohavrstvou instrumentálku Woodpecker From Mars, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne své řezavé riffy. Poslední skladbou je malebná pohodička Edge Of The World s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem.

I když můžeme následovníka Angel Dust označit za povedenější a daleko širokospektrálnější album, místo první The Real Thing už nikdo nikdy neuloupí.

» ostatní recenze alba Faith No More - The Real Thing
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Soundgarden - Badmotorfinger

Soundgarden / Badmotorfinger (1991)

northman | 5 stars | 31.08.2018

Soundgarden byli jednou ze skupin, které jsem poznal díky sampleru Sub Pop 200, a byli ze všech tamějších kapel asi nejmetalovější. Po revoluci jim asi Globus vydal tohle album s redukovaným bookletem za dvě sta padesát korun, ostatní zahraniční desky stály kolem pěti stovek. Koupil jsem si tohle CD, abych jej za půl roku nahradil americkým originálem od A&M Records.

Název desky Badmotorfinger vznikl složením názvů dvou oblíbených kapel hudebníků (Badfinger a Motorhead). Tehdy mě zaujala zmínka o kapele v magazínu Uni Jazz, kde Chris Cornell prohlásil, že některé písničky od Beatles jsou tvrdší než nejtvrdší metal. Tenhle názor se mi hodně líbil a to, že vlastním album od Soundgarden jsem si hodně vážil. Při nahrávání téhle desky už chyběl původní baskytarista japonského původu Hiro Yamamoto, kterého nahradil Ben Shephard.

Když si tohle album pustíte, tak je to jako byste si pouštěli nové modernější album Black Sabbath, na mě to tak působí. Už úvodní Rusty Cage je pěkný nářez, výborná je skladba Jesus Christ Pose, kde se vypořádávají se vztahem ke křesťanství. Pro mě jsou výborné ještě skladby Outshined, Slaves & Bulldozers a Holy Water, v podstatě celá deska je skvělá, není tu pouze hit typu Black Hole Sun, který byl přítomen na následující desce. Co se týká hudby: výborná rytmika, nápaditý kytarista Kim Thayil a vynikající zpěvák Chris Cornell. V některých skladbách jsou noisové plochy, které ukazují na vliv další legendy Sonic Youth.

Soundgarden patří ke skupinám, jejichž desky jsem si pořídil všechny i na vinylu. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a proto je hodnocení jednoduché - pět hvězd.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Badmotorfinger
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Alice in Chains - Alice in Chains

Alice in Chains / Alice in Chains (1995)

northman | 5 stars | 31.08.2018

Desky Alice In Chains jsem si od koupě desky Dirt kupoval automaticky, nejinak tomu bylo s tímto albem. Mrzí mě, že jsem si tehdy nekoupil vinyl, protože v současné době je jeho cena minimálně dvě sta dolarů. Jedná se vlastně o rozlučkové album, po něm vyšel pouze záznam MTV Unplugged a pak následovalo třináctileté ticho.

Jestli je Dirt pro mnoho posluchačů nejlepším albem této skupiny, pak tahle deska je podle mě nejtvrdší a je zde nejméně melodií, ale kdo hledá najde. Hned první tři písně Grind, Brush Away, Sludge Factory jsou řádně zatěžkané, po nich následuje poloakustická Heaven Beside You s fantastickým kytarovým sólem uprostřed. Tahle skladba se dočkala akustické podoby, stejně jako Sludge Factory, Frogs a závěrečná akustická Over Now. Over Now mám z téhle desky nejradši. Ještě tu je jedna skladba s názvem Shame In You, která by si zasluhovala akustické provedení. Layne Staley tady zpívá, jako by to byla jeho poslední nahrávka a taky byla - myslím si, že MTV Unplugged bylo nahráno dříve. Stejně jako všechny americké skupiny se Alice In Chains nezbavila esence country.

Vynikající deska, která je pro mě za maximum.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Gillan, Ian - One Eye To Morocco

Gillan, Ian / One Eye To Morocco (2009)

horyna | 5 stars | 31.08.2018

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Alice in Chains - Rainier Fog

Alice in Chains / Rainier Fog (2018)

terka | 5 stars | 30.08.2018

Teprve včera jsem si toto cédéčko donesla domů, pak ho celý večer poslouchala a dneska sedím za psacím stolem a píšu na něj horkou tužkou jednu rychlou recenzi. Ptáte se, proč se svým vyjádřením tak spěchám? No protože jsem z novinky nadšením bez sebe. Předpokládala jsem, že půjde o dobrou desku, ale už jsem nečekala, že hravě strčí do kapsy své dva novodobé sourozence, a - z čeho jsem nejvíc překvapená - že je ještě lepší než grungeový prazáklad Dirt.

Rainier Frog je prostě dokonalejší Dirt a to ve všech ohledech. Dlouhá pětiletá pauza je zúročena a na pultech obchodů dnes leží dokonalý tovar. Nová, do detailu progresivně vypiplaná hračka Alice v řetězech leží v těch nejrozmanitější rovinách, s jakými doposud kapela dokázala pracovat. Všemu tady vládnou melodie. Úchvatné, strhující a všudypřítomné melodie. Jejich nevtíravé a příjemně šimrající kouzlo se vám polehoučku zařezává do hlavy a přináší samé příjemné pocity. Pánové DuVall s tahounem Cantrellem vše spojují pestrou paletou nálad, které vykvétají z jejich sofistikovaných hlasů. Komplikovaná struktura valné většiny skladeb už není tolik temná a zatěžkaná jako v minulosti. AiCh dnes nasazují větší vzdušnost a působivější systematičnost. Jejich schopnost vygradovat zprvu přímočaře působící kytarový riff a celistvou vokální linku do uhrančivě rozfázovaného bohatého opusu s mnohonásobným hlasovým představením dnes ukazuje, v jak výjimečnou a profesionální kapelu dozráli. Samozřejmě, že smutek je prvořadý a všudypřítomný - jen už nepůsobí tolik destruktivně a osudově nezvratně.

Nesmím zapomenout ani na zvuk. Ten už potřetí pochází od Nicka Raskulinecze a pro tvář kapely je zcela nepostradatelný. Působí strhujícím dojmem ve svých protikladech. Je sytý i syrový, zároveň však jemný i příjemně teploučký. Jeho předností je dramatičnost a euforická drsnost. Všechny nástroje dostaly mohutný valivý sound a jejich zvukový přednes nepostrádá pronikavý charakter, který je vedle do detailu vymazlených aranžmá naprosto nenapodobitelný.

Jestliže mám letos na něco připevnit cedulku progres, pak takový úkaz do puntíku splňují noví Alice in Chains. Protože toto je skutečně velkolepá muzika.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - Rainier Fog

Alice in Chains / Rainier Fog (2018)

northman | 4 stars | 30.08.2018

Po třináctileté odmlce jsem uvítal obnovení činnosti skupiny a začal jsem rozšiřovat sbírku. Po vydání desky The Devil Put Dinosaurs Here v roce 2013 jsem už nečekal, že by skupina ještě něco vydala - o to větší byla moje radost, když jsem si přečetl, že 24. srpna 2018 má vyjít další deska oblíbené skupiny. Koupil jsem si oba možné nosiče a tuhle desku nyní točím hodně často.

Deska Rainer Fog je klasické album obnovených Alice In Chains bez zpěvu zesnulého Layna Staleyho. Úvodní píseň The One You Know je velká porce těžkého rocku stejně jako následující titulní píseň. V písni Drone hraje na akustickou kytaru Chris DeGarmo, který hrával a možná ještě hraje v glam rockových Queensryche. Je zajímavé, že všechny písně Alice In Chains na této desce včetně nejtvrdší úvodní písně by snesly akustickou úpravu. V úvodní skladbě si pro hutný zvuk bicích vždy vzpomenu na své oblíbené Swans.

Poslouchatelné album, které se mi jen tak neoposlouchá. Hodnocení za čtyři hvězdy - Dirt nebo Jar Of Flies se mi líbí více.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

terka | 4 stars | 28.08.2018

V posledních týdnech jsem na Progboard přidávala recenze k alternativním kapelám a možná si mě teď ostatní dopisovatelé spojují se směry, které tady nejsou zrovna cool. Nebojte, já nejsem žádná punkerka s obarvenými vlasy a naušnicí uprostřed nosu. Pořád nejraději poslouchám melodický rock a jak lépe svou zálibu demonstrovat, než na ultra melodických písničkách kapely The Who?

Jejich třetí desku Who Sell Out považuji za velice povedenou. Po ztřestěných začátcích se kluci umírnili a našli společnou řeč v čistě melodické formě a nádherně vyzpívaných vícehlasech. Originálním nápadem je uvádění několika prvních písní vysíláním rozhlasových kanálů. Who tady hrají lehce jako jarní vánek. Nejde jim o nic krkolomného. Na první místo postaví melodii a prokládají ji svými rozvibrovanými vokály. Kytara je nápaditá a čerpá z elvisovského modelu padesátých a šedesátých let. Všechno se vznáší na romantickém polštáři Daltreyova hlasu. Taky tam slyšíte odkazy na rané, ale i pozdně-opiové Beatles? Já neustále.

Až na ten záměrně odpudivý obal musím album moc pochválit. Sice ještě nedosahuje hloubky díla Tommy, ale jeho myšlenka je čistá jako padlý sníh.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Faith No More - Introduce Yourself

Faith No More / Introduce Yourself (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 28.08.2018

Druhá deska FNM s názvem Introduce Yourself vychází u firmy Slash Rec. v roce 1987 a laser mého přehrávače ji za posledních čtrnáct dní zná jako své boty. Z reproduktorů se po jeho puštění vždy vyvalí kvalitní hlasitá hudba, na první poslech je slyšet větší rozpočet na studio a mastering.

Kapela společně s kamarádem, zvukovým inženýrem a producentem Mattem Wallacem mění celkovou barvu zvuku, zbavuje se z větší části post punkových a gotických vlivů a celkově přitvrzuje. Ostře řezaná kytara Jima Martina dostává mnohem větší prostor a má téměř thrash metalové zabarvení. To ostře kontrastuje s funkovou, pleskající basou Billa Gouda a chameleonsky vytlemeným projevem zpěváka Chucka Mosleyho, u kterého nikdy nevíte, jak příští sloku podá – buď jako punker, hip hoper, rocker nebo jako zpěvák středního proudu. Mnoho lidí na něj nadává, ale já (který nemusel snášet jeho všemožné opilecké eskápady) ho miluju. Jeho osud je jako vejce vejci podobný jako u Paula DiAnna z Mejdnů, který rovněž neměl hlasový rozsah Bruce Dickinsona, byl však bezprostřední a na nic si nehrál. Bohužel oba dosáhli svého limitu, měli velmi kladný vztah k opojným látkám a nedokázali čelit novým výzvám a potřebám svých domovských kapel. Náladu doplňuje svými atmosférickými klávesy v pozadí Roddy Bottum a celou karavanu vřed tlačí snadno rozpoznatelný bubeník Mike Bordin.

Nicméně - co již v období předchozího alba We Care A Lot ke kapele poutalo pozornost byla jejich stylová nezařaditelnost a pestrost. V jejich podání musel člověk špekulovat, jakou hudbu vlastně poslouchá. Jasně – základem byl tvrdší alternativní rock, stačila však jen chvíli nesoustředěnosti a zcela vás vykolejila rap metalová vložka, nakažlivý funky rytmus či neuvěřitelně brutální sekané thrashové riffy. Z ostatních kapel, které v té době o něco podobného pokoušely – namátkou RHCHP, RATM, Primus či Scatterbrain – mi zrovna FNM byli na tomto albu nejbližší svou neučesanou drsností a syrovostí.

Na tvorbu nové desky bylo méně času, proto se dle mého na ní ocitly i slabší kousky. Ty silné však jasně převládají a i když nejsou tak členité a barevné, jako na následující desce, je z čeho vybírat. Třeba Anne Song – výborná, až taneční funky záležitost, plně se hodící na nějaký veselý mejdan. Rovněž i následující kraťounká Introduce Yourself, kdy se skoro hardcorově metalové záseky střídají s popovým refrénem, kdy vstáváte z lenošky a tančíce, tleskajíc do rytmu s kapelou. Následující zvážnělá Chinese Aritmetic vás omámí chladně atmosférickými klávesy, znovu nahraný hit z první desky We Care A Lot opět pořádně nažhaví a u rapmetalové R'n'R řádně zatřepete hlavou.

Zbylé songy nedosahují na plné hodnocení, o žádnou vatu se však nejedná. Výborná deska, jednolitá, tvrdá i taneční, metalová i šmrncnutá rapem. Deska pětice muzikantů těsně před branami oslnivé kariéry.

» ostatní recenze alba Faith No More - Introduce Yourself
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal

Malmsteen, Yngwie / Facing the Animal (1997)

horyna | 5 stars | 28.08.2018

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Soundgarden - Superunknown

Soundgarden / Superunknown (1994)

terka | 5 stars | 27.08.2018

Soundgarden kdysi patřili k těm největším kapelám, které ovlivnily celé zástupy dalších nohsledů hledajících v právě doutnajícím stylu grunge své nové živobytí. Skutečné začátky souboru zmapované nemám, první alba jsem doma nenašla a z ukázek, které jsme s bratrem procházeli, se dalo vytušit, že kapela dřív hrála jinak, hodně punkově. Punk nebyl styl, který by u nás prošel. Táta ho neměl rád, brácha to zdědil a mně přišel vždycky banální.

Jenže když slyšíte nejznámější hit Soundgarden, klipovku Black Hole Sun, ve které není po nějakém punku ani stopy, nutně vás musí jeho sound srazit k zemi. Superunknown u nás přistál hned v době svého vzniku a od té doby se protočil snad tisíckrát. Dlouhátánská šestnáctiskladbová nálož, u které jsme si nejdřív oblíbili sabaťácké kusy - My Wave, The Day I Tried to Live, 4th of July, vzápětí ty melancholické - Fell on Black Days, Head Down, Limo Wreck, Fresh Tendrils a Like Suicide a nakonec experimenty a blbinky jako Superunknown, Spoonman, nebo Half.

Album má tendenci vám nikdy nezevšednět. To prostě nejde, dokonce bych řekla, že je deska běžně neoposlouchatelná. Právě tady se ze Soundgarden staly super hvězdy, kterým se navždy změnil osobní život a z lokální kapely vyrostla na několik málo let nová módní ikona. Jejich valivý sound vychází z tradic Black Sabbath a Led Zeppelin - však jim to nevděční kritici častokrát vyčítali. Zeppelin uslyšíme v mohutných pageovských riffech pana Kima Thayila a ponurou atmosféru B. S. zase v pomalých tempech depresivních věcí jako jsou My Wave, nebo 4th of July.

Chris Cornell byl zpěvák k pohledání a je ho věčná škoda. Nikde na mě neudělal takový dojem jako právě na jmenované desce. Ani na následující Down on the Upside a už vůbec ne na comebackové King Animal, nikde nebyl takovým titánem jako tady. Vybrat z tak obsáhlého množství nejoblíbenější kusy je těžké. V první řadě bych jmenovala Head Down, Black Hole Sun, Limo Wreck, 4th of July a třeba Like Suicide.

Chtěla bych ještě pochválit zajímavý zvuk od Michaela Beinhorna, kterého si o rok později k sobě přivolal Ozzy Osbourne, aby mu nazvučil Ozzmosis. Jeho paleta je sice podobně temná, ale výsledek je hodně přeřvaný a vůbec nevyšel tak dobře, jako placka Superunknown. Ta patří mezi pětici nejlepších rockově-alternativních nahrávek devadesátých let. Jasně vévodí v čele celého katalogu Soundgarden a je vedle Dirt nebo Ten milníkem epochy nazvané grunge.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Beatles, The - Abbey Road

Beatles, The / Abbey Road (1969)

horyna | 5 stars | 25.08.2018

Pokud budeme pátrat po skutečně první heavy metalové skladbě, musíme se vrátit v čase až do prvotního rock'n'rollového rozbřesku. Daleko před Deep Purple, Atomic Rooster a dokonce i před otce a zakladatele této hudební formy, před Black Sabbath. Je zapotřebí se ohlédnout ještě dál, až k těm, kteří celý ten rockový kolotoč tak velkolepě odstartovali. Ručičky heavy metalových hodin se zastaví u data 1969, tedy ještě o rok napřed, než stihne Iommiho parta vydat svou prvotinu.

Nacházíme se v Liverpoolu u slavných Beatles a bránu těžkého kovu otevírá skutečná heavy věc, skladba I Want You (She's so Heavy). Tato dle mého favoritka a pionýrka onoho zakrátko se zrodivšího hnutí je jedním z největších drahokamů nacházejících se v nadité pokladnici portfolia "brouků". Její ponuře vystupňovaná atmosféra, celkový naléhavý feeling, propracované sbory a především progresivní aranžérský přístup a vnitřní vařící napětí z ní vytváří něco neskonale úžasného. Něco velmi, velmi HEAVY.

Jistě, deska Abbey Road rozhazuje podobnými poklady kam jen zrak dohlédne. Především A strana je opravdu nadpozemská. Dnes mi připadají evergreeny Oh Darling, Octopus's Garden, či Because ještě kvalitnější, než svého času perly Come Together, nebo Something. Strana B dodává drobnější, ne však méně impozantní kusy. Opomíjená You Never Give..., rozkošné miniatury Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebo dojemný závěr s Golden Slumber, na kterou jsou navázaná poslední tři čísla.

Na Abbey Road je precizně zaznamenán celý kus rockové historie. Její zajímavě rozvržená dramaturgie a celá řada inspirativních písní z ní činí milník, který nelze opomenout či nějak slepě přehlížet.

Předpokládám, že v názorové rovině na kompletní desku, se mnou bude většinová základna Beatles souhlasit. A co se týká symbolické I Want You, slyšíte tady taky tu osudovost stylu, který se stane revoltující zbraní v rukou dalších příchozích generací?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

Vlasto | 5 stars | 25.08.2018

Toto je priami ťah na bránu...subjektívne pre mňa zatiaľ ich najlepší album, v ktorom nie sú slabé stránky. Že je občas mäkší, v poriadku, je ale kompaktný, je tam stále veľa poriadnych prog metalových pasáží, hoci je radený medzi NEO.

Markusove návraty ku fílingu zo Siegesu vôbec nevadia, celý album je totiž chytľavý na prvé počutie, čistý, nefalšovaný prog. dotiahnutý od začiatku do konca.
A produkcia? Podľa mňa výborná, čistý zvuk, žiadny nástroj nie je potlačený, je to lahoda.
Veľké odpurúčanie.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Swans - The Burning World

Swans / The Burning World (1989)

northman | 3 stars | 24.08.2018

Skupina Swans se po vydání Children Of God rozešla, zůstali pouze manželé Michael Gira a Jarboe. Pod hlavičkou Swans vydali písničku Joy Division Love Will Tear Us Apart (Láska nás rozdělí) na singlu a za vzájemné pomoci vytvořili pod hlavičkou Skin desky Blood, Woman, Roses (Jarboe) a Shame, Humility, Revenge (Michael Gira). Ty tam jsou zvukové stěny, jedná se o desky, které by mohla vydat společnost 4AD nebo Nick Cave.

Desku Burning World nahráli manželé doplnění o kytaristu Normana Westberga a spoustu hostů v čele s výborným kytaristou a houslistou Fredem Frithem, hráčem na sitar a housle Lavi Shankarem, který by měl být synem slavného Ravi Shankara. Písničky na této desce jsou opět v duchu písniček takových This Mortal Coil, ale obsah textů bude asi temnější. Miluji zpěv Michaela Giry i Jarboe. Střihli si tu cover písničky Blind Faith Can't Find My Way Home, v originále zpívá tuhle píseň Steve Winwood, tady se toho zhostila Jarboe. Jarboe zpívá na desce pouze dvě písničky, mimo té coververze ještě I Remember Who You Are. Komu chyběly na raných deskách melodie, tak tady je jich požehnaně.

Mám radši jejich rané desky, ale tuhle si taky celkem rád pustím, najdou se posluchači, kteří považují tuhle desku za jejich nejlepší, ale mezi ně se já nepočítám.

» ostatní recenze alba Swans - The Burning World
» popis a diskografie skupiny Swans

Alice in Chains - MTV Unplugged

Alice in Chains / MTV Unplugged (1996)

northman | 3 stars | 24.08.2018

Po vydání LP desky Alice In Chains s třínohým psem na obalu byla skupina zralá na ukončení činnosti. Layne Staley byl kvůli drogové závislosti naprosto nepoužitelný. Ještě v průběhu roku 1995 vydal se skupinou Mad Season výbornou desku Above. Skupina doplněná o kytaristu Scotta Olsona se rozhodla udělat album na způsob MTV Unplugged In New York od Nirvany.

Na živé provedení zařadila skupina skladby, které už měly akustickou podobu na prvních vydáních. Jedná se o písničky z poloakustických desek Jar Of Flies (Nutshell, No Excuses) a Sap (Brother, Got Me Wrong. Z nejslavnějšího alba Dirt zařadila skupina největší hity (Rooster, Down In A Hole) a už na desce pomalé skladby (Would?, Angry Chair). Z poslední desky Alice In Chains zařadila skupina opět poloakustické Heaven Beside You a Over Now. Mě zajímalo, jak se vypořádají s těžkotonážními skladbami jako Sludge Factory a Frogs, dopadlo to z mého pohledu dobře. Pro mě nejzajímavější skladbu zařadila skupina na závěr nikdy nevydanou písničku Killer Is Me, líbí se mi z celé kolekce nejvíce.

Když bych to měl shrnout, tak Alice In Chains mám radši než Nirvanu, ale Unplugged od Nirvany se mi líbí více. Pro mě se v tomto případě jedná o průměrnou desku za tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - MTV Unplugged
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Mountain - Nantucket Sleighride

Mountain / Nantucket Sleighride (1971)

horyna | 4 stars | 24.08.2018

V posledních dnech se na stránkách Progboardu vesele rozbujela alternativa a grunge. Rád bych se teď alespoň na chvíli zase vrátil ke klasikám žánru a trošičku zde představil dávno vyhynulé hard rockové mamuty Mountain. Ti svůj hřmotný rock'n'roll propojují s klasickým ostrovním blues, které navíc prošpikovávají špinavou americkou drzostí s kapkou té rozbujelé energetické příměsi. Bohužel si už nevzpomínám, jak jsem se k Mountain dostal. Nejspíš za ně vděčím hejkalově recenzi, tudíž jde o klasického odchovance Progboardu, kterému tímto skládám účet s dalším velkým DÍKY.

Prozatím vlastním tuto jedinou desku, prý nejlepší, a po prvotním zklamání, kdy mi jejich hudba přišla sterilní a nezáživná, začínám do světa Mountain pronikat. Deska Nantucket Sleighride je rozkročena ve dvou časově podobných stylových obloucích. Polovina skladeb patří do jemnější ligy. Estetický ideál krásy naplňují čarokrásné melodie, vznešené, mnohdy až plačtivé vokály a pavučinový klávesový přehoz. Druhou půli doplňují skladby hrubšího zrna. V nich hraje prim energický kytarový přínos, dunící rytmika a živočišný Westův vokál. Kapela míchá výše popsané styly s neuvěřitelnou samozřejmostí. Vše zní opravdově a autenticky. Když pak slyšíte vrcholné číslo nahrávky Travellin in the Dark, zmocňuje se vás pocit dokonalého naplnění a automaticky dostáváte kladnou odpověď na otázku, týkají se energie a času do poslechu vložených.

A co vy, staří rockoví mohykáni, rozpomínáte se ještě na dřevorubce Mountain? Nachází kapela v hrstce zbývajících věrných board-fans své obdivovatele?

» ostatní recenze alba Mountain - Nantucket Sleighride
» popis a diskografie skupiny Mountain

Night Flight Orchestra, The - Sometimes The World Ain't Enough

Night Flight Orchestra, The / Sometimes The World Ain't Enough (2018)

alienshore | 5 stars | 23.08.2018

Album Amber Galactic bol pre mňa prekvapením, pretože AOR na takej úrovni sa len tak nepočuje. Úprimne, neveril som, že The Night Flight Orchestra budú schopní vytvoriť niečo podobne kreatívne a tak som s určitou skepsou očakával ich ďalší počin Sometimes The World Ain't Enough. Zostava sa našťastie nezmenila. Hlavný skladateľ a gitarista David Andersson svoj hitmakerský rukopis nestratil ani omylom a spevák Bjorn Strid stále spieva ako kráľ melodického rocku a AOR. Baretka na hlave mu určite pristane a Dave Bickler zo slávnej AOR kapely Survivor sa pri pohľade na neho musí určite usmievať. Nutrične výživné ingrediencie sú zachované a tak neostáva nič iné len nastúpiť s nimi do lietadla na zhruba hodinovú jazdu naprieč hard-rockom, AOR aj so štipkou progresívneho rocku.

Konceptu z predošlého albumu Amber Galactic ostali aj naďalej verní. Priniesol im úspech a tak sa opätovne priklonili k nemu. Mám na mysli hlavne zvukovú stránku, pretože je veľmi podobná. Nespravili to však takým tým hlúpym spôsobom, ale naopak priniesli opäť výdatnú porciu hitových skladieb s jasnou myšlienkou i charakterom. To je dosť dôležitá vec a pri porovnaní so skupinami z talianskeho vydavateľstva Frontiers Records sú švédski The Night Flight Orchestra kvalitatívne za horami, za dolami ...

This Time je klasický hitík na úvod. Oveľa viac ma ale dokážu zvalcovať pecky ako Turn To Miami a Paralyzed. Americkú kapelu Toto pripomína titulná Sometimes The World Ain't Enough. Bjorn Strid sa ako skladateľ prejavil v songu Can't Be That Bad a evidentne tam čosi zaujímavé v ňom drieme. Ako prvý vrchol albumu vidím v nádhernej Pretty Thing Closing In, pretože prináša zaujímavú atmosféru a sofistikovanú melodickú linku. Barcelona je ďalší adept na rockový hit, ktorý by mal nakopať svetové singlové rebríčky (ale asi nenakope ...). Druhý vrchol prináša prog-rocková suita The Last Of The Independent Romantics. Začiatok je geniálny a evokuje v mnohých smeroch tvorbu Genesis v 80-tých rokoch. Nestráca duchaprítomnosť ani v ďalších minútach a dáva celému albumu korunu krásy. V digipakovej verzii sa objavil aj milý bonus v podobe skladby Marjorie.

Myslím si, že lepšiu melodic-rock/AOR partiu ako sú The Night Flight Orchestra v posledných rokoch určite nenájdete. Posledné dva štúdiové albumy patria jednoznačne medzi skvosty v danom štýle a právom dosiahli umiestnenia v európskych rebríčkoch. Môže za to najmä schopnosť Davida Anderssona písať skutočné hity, ktoré nie sú ani suché a ani polovičaté, ale naopak sršia pozitívnou energiou a inštrumentálnou brilantnosťou. Je radosť počúvať po dlhých rokoch kapelu, ktorá prinavracia lesk melodickému rocku z 80-tých rokov, tak ako sa to kedysi darilo americkým Journey, Toto alebo Foreigner.

» ostatní recenze alba Night Flight Orchestra, The - Sometimes The World Ain't Enough
» popis a diskografie skupiny Night Flight Orchestra, The

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

alienshore | 5 stars | 23.08.2018

Sú dve možnosti akými sa rocková (alebo prog-rocková) kapela môže uberať. Buď budú tvoriť priemernú (prípadne ničím výnimočnú) hudbu pre zopár poslucháčov alebo zakomponujú viac melódií a stane sa z nich konečne úspešná kapela. Robiť muziku pre pár stoviek či desiatok ľudí je frustrujúce, niektorým to však stačí. Ambície sú dôležité a posúvajú hranice hudby smerom vpred. Niežeby nemeckí Subsignal prišli s niečím neslýchaným, ale komerčné ambície rozhodne majú. Bolo to zjavné už na albume Paraíso a ich piaty štúdiový album La Muerta potvrdzuje tento trend ...

Je prekvapujúce ako málo progových kapiel využíva komerčný smer daného štýlu. Na príklade legendárnych Yes a kanadských Rush je vidieť ako ďaleko sa vďaka tomu môžete dostať a získať status legendy. Potrebujete na to jednu maličkosť. Musíte mať v arzenálu svoje hity, ktoré bude vaše publikum milovať. Aj Subsignal sa o niečo také pokúšajú a dá sa povedať, že vcelku úspešne. Progeri síce budú nadávať, že je to veľmi komerčné, ale čuduj sa svete Subsignal majú na konte už svoj štvrtý prienik do albumového rebríčku v Nemecku. Podobnú radosť majú určite aj poľskí Riverside, ktorým sa darí v tomto smere viac a viac ...

Inštrumentálna predohra 271 Days uvedie prvý progový hit La Muerta a kapela vytiahne zo svojho arzenálu vskutku brilantné melódie. Skladby sú samozrejme o trochu viac "soft" na ich pomery, ale stále si zachovávajú interes v progresívnom rocku. Občasné citovanie skupiny Rush je tu nepochybne prítomné a ich tvorba z rokov 80-tých ich evidentne inšpirovala. Aranžmány sú inteligentné, citlivo zakomponované a dokážu vyčarovať veľmi pekné momenty. Obzvlášť druhá polovica albumu so skladbami ako Even Though The Stars Don’t Shine, The Passage, When All The Trains Are Sleeping a As Birds On Pinions Free je vynikajúca.

Nejaké to mínus sa určite dá pripísať produkcii, ktorá mohla byť aj invenčnejšia, ale to by stálo hromadu peňazí. Ďalšia vec je, že v prípade gitarových sól by som možno ocenil viac charakteru a feelingu, tak ako to kedysi vedel napr. geniálny Alex Lifeson. Čo je tu ale naozaj skvelé je spevácky výkon Arno Mensesa a prepracovaná melodika. Ambície sú v tomto prípade chytené za ten správny koniec. Keď to opäť porovnám s príšernosťami vo svete prog-rocku, ktoré vychádzajú každý mesiac, tak Subsignal a ich La Muerta sa jasne zapisuje medzi najlepšie počiny tohto roku.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Porcupine Tree - The Incident

Porcupine Tree / The Incident (2009)

horyna | 5 stars | 23.08.2018

Ukončení činnosti kapely Porcupine Tree znamenalo výraznou ztrátu v progresivních řadách. Nemyslím si, že v jejich případě šlo jen o jednu z mnoha formací, které se výrazným dílem zasazovaly o chod a rozkvět celého inteligenčně-uměleckého hudebního odvětví. Porcupine Tree nebyli jen jedni z dalších, jedni z předních, oni byli na onom seznamu na samotném vrcholu, první, jedineční a nejdokonalejší.

Toto jejich poslední album jsem si pouštěl cestou autem napříč dovolenkováním Jeseníky (krásný kout naší země, stran přírody vřele doporučuji) a skrze jeho výpovědní podstatu jsem musel hloubat o myšlenkách, které Stevena při komponování vedly a které jsou se vznikem nahrávky spojené. O neustálém smrtelném nebezpečí, které za volantem hrozí i těm nevinným a spořádaným účastníkům dopravních situací. Realita je krutá a zubatá s kosou si hold bere bez stanoveného pořadníku.

Muzikantsky jde o naprostou špičku ve tvorbě kapely, která ovšem z důvodu koncepční osnovy není poslechově prvoplánová. Pokud jste si však Porcupine Tree dávno oblíbili a Incident vám ve sbírce ještě schází, rozhodně neváhejte, tento atmosférický koláč vám bolesti břicha nezpůsobí.

Díky Stevene, Gavine, Coline a Richarde za tento váš finální testament. A je mně vážně moc líto, že osobní ambice vašeho leadera způsobily rozklad progresivní formace snů, které ležela u nohou celá horda "niemandů" působících skrze novodobou hudební historii.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Swans - Feel Good Now

Swans / Feel Good Now (1987)

northman | 5 stars | 22.08.2018

Skupinu Swans založil na počátku osmdesátých let v New Yorku Michael Gira (ročník 1954), který je jediným stálým členem kapely. Polemizovalo se o jeho českém původu, ale zřejmě to nebude pravda, i když jeho vztah k Čechám je kladný a poměrně často zde vystupuje. Skupina se zařadila po bok skupin Sonic Youth, Foetus, UT nebo Lydia Lunch do neoficiálního sdružení s názvem „no wave“, které bylo protipólem „new wave“ vzniklé ve Velké Británii.

Debutové album Filth (Chlívárna) vyšlo v roce 1982 a nahrála ho skupina ve složení dvě basy, dvoje bicí a kytara, na kterou už tehdy hrál detroitský kytarista Norman Westberg. Hudba na této desce jsou písničky postavené na jednom tónu, písničky bez začátku a konce, hlavně hrané hodně hutně a hlasitě. V podobném duchu se nese i následující deska s názvem Cop a deska se živým záznamem z tohoto období s poetickým názvem Public Castration Is A Good Idea. Po vydání prvních dvou desek přišla k souboru zpěvačka a klávesistka Jarboe, která účinkuje už na následujících albech Greed a Holy Money. Na těchto deskách je probíráno prokletí peněz a majetku, které symbolizuje značka dolaru na obalech. Po těchto albech následovala deska s názvem Children Of God, kde se pro změnu vypořádává Michael Gira s náboženstvím, při následném turné provedla skupina dvě vystoupení v Praze a Brně, o kterých komunisté nic netušili. Ze záznamů z koncertů vzniklo toto album, na kterém by mělo být i něco z vystoupení v Brně, jak je uvedeno v bookletu.

Živá nahrávka z evropského turné v roce 1987 vyšla jako oficiální bootleg na 2LP a CD. Na live kompilaci se nacházejí hlavně písničky z aktuální desky Children Of God. Písničky hrané živě jsou mnohem hutnější než na studiové desce, jejich součástí je spousta industriálních zvuků a feedbacku. Nahrávka připomíná náboženský obřad, kde se střídají dva kazatelé Michael Gira a Jarboe, jako ďábel a anděl, stačí si vedle sebe postavit skoro brutální píseň Beautiful Child zpívanou Girou a křehkou Blackmail zpívanou Jarboe, podobně vyzní New Mind a Blood And Honey. Hudba má razanci parního kladiva a nepřipraveného posluchače doslova přibije k podlaze. Vím, o čem mluvím, byl jsem na jejich koncertě a někteří návštěvníci měli špunty do uší. Hudba to není melodická, ale já zastávám názor, že mnoho melodií i mnoho not hudbě škodí. Písničky se mi v živém provedení líbí více než na studiové verzi.

Co se týká hodnocení tak pět hvězd.

» ostatní recenze alba Swans - Feel Good Now
» popis a diskografie skupiny Swans

Alice in Chains - Facelift

Alice in Chains / Facelift (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2018

S touto deskou jsem měl už v roce 1990 problém. Výbornou muziku - drsný a nápaditý alternativní hard rock s hutným zvukem ve středním tempu a neuvěřitelně invenční Cantrellovou kytarou mi kazil mečivý projev Layne Staleyho, který svou barvou hlasu a pro mě neúměrným protahováním slabik dokázal od dalšího poslechu odradit.

Koho zajímá styl grunge jako takový, tomu doporučuji bakalářskou práci Jakuba Kličky - Seattleská hudební scéna za posledních 30 let.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Uriah Heep - Live In Europe 1979

Uriah Heep / Live In Europe 1979 (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2018

Mezi zaznamenáním prvního a legendárního živáku Uriah Heep z roku 1973 a druhého s názvem Live in Europe uplynulo pouhých 6 let. Z dnešního pohledu vcelku krátké období, v sedmdesátých letech bylo změn u této kapely až dost. Skupinu opustil zpěvák David Byron a říši živých skvělý basák Gary Thain. Kapela vydala v této době neuvěřitelných sedm! studiových desek rozdílné kvality. Tedy dost na to, aby se dalo uvažovat o představení nové tváře kapely v čele se zpěvákem Johnem Lawtonem. V roce 1979 tedy došlo k záznamům několika koncertů v Německu a Anglii, ze kterých se sestříhal materiál na živé dvojalbum.

Jak se tento záznam povedl a lze jej nějak porovnat s koncertem z roku 1973? Odpověď není jednoduchá, protože je v zadání mnoho proměnných, matematicky řečeno. Pokud přelétnu zrakem výběr písní, tak vidím, že kapela rozdělila repertoár spravedlivě na "Byron" a "Lawton" éru. Z toho prvního období se do koncertního playlistu například kromě osvědčených Easy Livin' nebo Gypsy probojovala Lady in Black, která na prvním dvojalbu chyběla. Z období druhého logicky zaznělo nejvíce skladeb z Falling Angel, neboť k tomuto albu jela kapela turné. Dostalo se i na několik skladeb z Innocent Victim a na jednu z Sweet Freedom. Z několika dalších desek se do playlistu neprobojovalo nic. Dle mého názoru se John Lawton jako zpěvák osvědčil a i s repertoárem svého předchůdce se popral statečně, ne vždy se to však úplně podařilo. Logicky se cítil lépe ve skladbách psaných pro jeho hlasový rozsah. Nicméně se tu v přímém porovnání projevil jiný fakt - songy z pozdějších desek nemají tu moc se vyrovnat zažité klasice z počátku sedmdesátých let.

Ani technická kvalita se nedá porovnat s předchozím záznamem. Zvuk je slitější, občas se některé nástroje ztrácí. Nahrávka trpí i tím, že byly použity záznamy z rozdílných koncertů, což je na zvuku rovněž poznat. Co se týče atmosféry, ta není špatná – Lawton z publikem komunikuje a to vřele odpovídá, jako třeba ve Free Me. Jako "improvizační" byla vybrána Sweet Lorraine, zde se obě strany vyřádily dostatečně. U předchozí skladby Who Needs me mě však ta improvizace dost nudila. Mick Box přiznal, že u této nahrávky došlo jen k velmi málo zvukovým úpravám. Pokud se na to však podíváme z té pozitivnější strany, tak na tomto živém dvojalbu máme zakonzervován autentický projev Uriah Heep z roku 1979 se zpěvákem Johnem Lawtonem, který zanedlouho kapelu opustil.

To bylo také z jedním z důvodů, proč deska vyšla až o sedm let později, v roce 1986.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live In Europe 1979
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Thin Lizzy - Bad Reputation

Thin Lizzy / Bad Reputation (1977)

john l | 5 stars | 22.08.2018

Irští psi Thin Lizzy vyzkoušeli během své kariéry spousty producentů. Nick Tauber, Ron Nevison, John Alcock, Kit Woolven nebo Chris Tsangarides. Každý z nich dokázal kapele vtisknout svou vizi a trochu ji pozměnit k obrazu svému. Základní charakteristiku si ovšem Lynott a jeho kumpáni dokázali zachovat. Nejvyšší dohled nad deskami Bad Reputation a následující mooreovskou černou růži byl svěřen Tony Viscontimu. Ten ze všech zúčastněných odvedl nejdokonalejší "knoflíkovou" práci a z kapely vykřesal maximální maximum. Poslech "špatné reputace" je toho důkazem.

Jenom strnulá úvodní fádnost Soldier of Fortune může moje stanovisko nabourávat. Počínaje titulní věcí a konče technicky namakanou Dear Lord vychází zářivé slunce nad hlavami Thin Lizzy pravidelně a ještě osmkrát. Opium Trail, South Bound, hlavně křehule Dancing in the Moonlight a strhující That Woman's Gonna Break Your Heart. To jsem vám označil ty, které sám považuji za enormně přesvědčivé. Thin Lizzy tu voní dálavami orientu, často se nadechují k předem vyhrané bitvě a vyhrávají do všech stran, až se jim zapalujou lejtka. A to i přesto, že s Brianem Robertsonem začaly být patálie a na desce si moc neštrejchl. Na výsledku poznáte spíš pravý opak.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Jethro Tull - A

Jethro Tull / A (1980)

terka | 4 stars | 20.08.2018

Od Jethro Tull si pro své recenze zatím vybírám méně tradiční a spořeji oblíbené desky. Po Crest of a Knave to bude deska A. Právě u ní je nejmarkantněji poznat změna, kterou Ian Anderson na přelomu 70. a 80. let vytvořil. Původně bylo album zamýšleno jako sólová práce Iana Andersona, než jej společnost Chrysalis požádala, aby album uvedl pod znakem skupiny, což mělo pomoci navýšit klesající prodeje předchozích desek. To je také příčinou názvu alba, protože pásky byly označeny písmenem "A" jako "Anderson".

Pro používání syntetizérů a omezení folkových vlivů bylo album mnohými fanoušky skupiny přijato rozporuplně a podobně jako mnoho jiných kapel vkročili i JT do okolního prostředí bez bázně a hany. Kritika jim v posledních letech vyčítala přešlapování na místě, a tak Ian udělal všechno proto, aby se z Jethro Tull nestala novodobá karikatura. Když budeme jednotlivé desky pozorně poslouchat, tak ani v případě kritizované Stormwatch, která místy přehrává, nenajdeme stopy strnulosti a vyhasnutí. Deska A přijímá nové směry v oblasti objevování jiných zvuků a jiné koncepce, jenže není dotažená tak, jak by měla. Co se podařilo s Broadsword, tadyzatím zůstalo na půli cesty. A to už nemluvím o atmosféře - v tomto směru dopadlo "Áčko" jako otloukánek a jedna z mála desek JT, která žádnou atmosféru nemá. Nahrávku si nepouštím tak často, jak by si asi zasloužila, a jako ostatní alba JT. Podle mě jí schází soudržnost. Vnitřní žár tolik typický pro starší, ale také některé novější produkty této kapely. Je tady málo okamžiků, co mě dokáží vybičovat k soustředěnosti a udržet pozornost.

Pro někoho je to velký přehmat, pro mě jenom slepenec nálad a nových směrů proudící do osmé dekády. Většina skladeb má pěkné melodie a nevtíravé klávesové efekty, vyloženě nudnou skladbu tady neslyším. Za prvotřídní vybírám třeba melodickou Crossfire, Fylingdale Flyer, Working John, Working Joe a hlavně Black Sunday, houslemi podbarvenou Uniform a melancholickou tečku And Further On.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Alice in Chains - Jar of Flies (EP)

Alice in Chains / Jar of Flies (EP) (1994)

northman | 5 stars | 20.08.2018

Na podzim roku 1988 vyšel box tří vinylů s názvem Sub Pop 200 na kterém byly nahrávky začínajících kapel z města Seattlu na severozápadě USA. Na deskách byly písničky kapel jako Nirvana, Mudhoney, Soundgarden, Screeming Trees, Tad a další. Hudba těchto kapel mě hodně zaujala a nahrál jsem si tehdy jedinou dostupnou desku a tou byl debut Mudhoney, postupně jsem si nahrával, jak tyhle kapely vydávaly desky, další byl debut Soundgarden a potom následovala Nirvana s Bleach. Vstoupila do toho revoluce a v obchodě se objevila deska, to už jsem si kupoval CD, skupiny s nádherným názvem Alice In Chains. Deska se jmenovala Dirt a byla fantastická, ihned jsem objednal Facelift. Když se v obchodě objevilo CD s názvem Jar Of Flies, tak jsem neváhal, protože jsem šel na jistotu.

Deska Jar Of Flies se od předchozích liší délkou pouhých třiceti minut a formou. Před nahráváním alba odešel baskytarista Michael Starr, kterého nahradil Mike Inez. Mike Inez hrál před tím na albu No More Tears Ozzyho Osbourna. Ve všech písničkách hraje prim akustická kytara vynikajícího Jerryho Cantrella. Hned úvodní Rotten Apple je vynikající, I Stay Away má hodně tvrdou střední část. Další vynikající skladbu No Excuse zpívá Jerry Cantrell, tuhle skladbu mám z celé desky asi nejradši. Co skladba to perla. Od počátku mám rád zpěv Layna Staleyho a kytaru Jerryho Cantrella. CD je to sice krátké, ale proč si jej nepustit dvakrát za sebou.

Tuhle desku skupina podle mě nepřekonala a nejen proto ji dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Jar of Flies (EP)
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Uriah Heep - Live January

Uriah Heep / Live January (1973)

jirka 7200 | 4 stars | 20.08.2018

S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas letí. Uběhlo například již několik desetiletí od okamžiku, kdy jsem naposled slyšel nějaké LP od Uriah Heep. Přitom desky s Byronova období jsem měl poměrně rád. Rozhodl jsem se tedy pořídit nějakou Best-ofku, nejlépe v živém provedení. Od této idey už byl jen krůček k mému novému nápadu. Ohodnotím dvě live nahrávky Uriah Heep - jednu s původním pěvcem Davidem Byronem a druhou s jeho nástupcem Johnem Lawtonem.

Znalci jistě vědí, po jakých deskách jsem sáhl. Ano – tipujete správně, ta první bylo vydána jako dvojalbum v roce 1973 pod názvem Live January. Natočena byla téhož roku při lednovém koncertu v anglickém Birminghamu a stala se jednou z prvních živých hardrockových nahrávek. Práce na ní však nebyla jednoduchá. Dlouhou dobu se nedařilo, předchozí záznamy z jiných koncertních zastávek vždy v něčem selhaly. Až poslední koncert k velké úlevě všech klapl po technické stránce na výbornou.

K posluchačům se o několik měsíců později dostal záznam jedenácti písní vybraných z předešlých čtyř studiových alb kapely (na Salisbury se z nějakého mně nepochopitelného důvodu nedostalo). Jinak je poslech této desky lahůdka. Skupina ve svém nejklasičtějším složení předvádí v plném nasazení průřez svou dosavadní hity nabitou tvorbou. Většina skladeb zní podobně jako na studiových albech i s kouzelnými sbory, jen Gypsy je proložená improvizací jednotlivých muzikantů. Naopak z The Magician's Birthday zbylo jen jakési torzo.

Zvuk je neuvěřitelně precizní a každý nástroj je detailně slyšet. I proto se objevovalo podezření, že ne vše pochází z koncertního záznamu. To dnes asi nerozlouskneme, nicméně tento koncert se zařadil mezi špičku živých záznamů ze sedmdesátých let. Lze se soustředit třeba na souhru klávesáka Hensleyho s kytarou Micka Boxe, zvláště však vyniká linka basové kytary Garyho Thaina, neboť každá nota jím zahraná je lehce identifikovatelná. Tato nahrávka se stala pomníkem Uriah Heep a nemohla být zaznamenáma v příhodnější dobu – uprostřed největšího rozkvětu kapely. Splnila přesně to, co jsem očekával - připomenout si songy kapely z dané doby.

Jen malé smítko na celém dvojalbu se přece jen najde. Celou jednu stranu LP vyplňuje medley rock'n'rollů, což mi připadá docela neúměrné, přece jen raději bych slyšel další původní skladby UH. V zásobě jich měli nepřeberné množství. Třeba právě zkrácenou The Magician's Birthday, která by v živém provedení byla jistě mnohem poutavější a zajímavější.

P.S.: Závidím rovněž majitelům původního vydání na LP, kteří měli v obalu vloženou krásnou knížečku s fotkami - já na CD krom jednoho malého snímku nemám nic.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live January
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bowie, David - Aladdin Sane

Bowie, David / Aladdin Sane (1973)

horyna | 4 stars | 20.08.2018

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy (1973)

steve | 5 stars | 19.08.2018

Jestli někdo automaticky předpokládá, že až s Alem Di Meolou získávají Return to Forever na jazz-rockových kolbištích status neporazitelnosti, hluboce se mýlí. Jistě, Al je velkým fenoménem a ve škatulce fusion poskakuje jako rarach okolo roztopeného kotle, ale už jeho předchozí zástupce obsluhující šestistruní Bill Connors po sobě zanechává nesmazatelný dojem.

Nahrávka Hymn of the Seventh Galaxy je dokonalá každým coulem. V čem se malinko liší od svých nástupců, je její neutuchající živelnost. Očividná instrumentální sehranost, široká barevná škála Coreových rejstříků, nádherně pulzující kreativní basa Stanleyho Clarka a ohnivé, hračičkově dovádivé bicí Lennyho Whitea po většinu své poutě albem jedou na vysoké obrátky. V malebnějších místech dokonale vyniknou hráčské finesy a pestrost představených témat. V ostřejších zákrutách se monopost značky RtF prohání jako plnokrevný hřebec, neznajíc konkurence. Některé lokace (Captain Señor Mouse, Game Maker) jsou tempově strhující a tónově dokonalé.

Takové fusion je skutečně radost poslouchat, proto jej nelze než doporučit.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Alice in Chains - Dirt

Alice in Chains / Dirt (1992)

EasyRocker | 5 stars | 18.08.2018

Pokud jsem svou někdejší recenzi "Down on the Upside" od Soundgarden obohatil naposledy recenzí skvostu "Yield" od Pearl Jam, nemohu se vyhnout ani vlastnímu pohledu na další z perel grungeové éry první poloviny 90. let.

Dá se říci, že jak zrod, tak následné hudební působení Alice in Chains je nejvíce spojeno s metale. Lapela v počátcích své existence v 80. letech (vznikla jako glam-metalová kapela Alice´n´Chainz) koncertovala s kdekým - od Van Halen po Megadeth. AIC tedy hudebně i zvukově představují nejtvrdší odnož seattleského zvuku a jistě není od věci zmínit inspiraci například slovutnou Metallicou.

Album Dirt, které je považováno za vrchol kapely, je jejich druhým albem a hned první dvě skladby Them Bones a Dam That River vás v mnohém přesvědčí o shora zmíněném metalovém ovlivnění. Obdobného ražení jsou na desce třeba skladby Sickman, Dirt či Godsmack. Nesmlouvavý, težce přístupný kovový krunýř, ze kterého jen poskrovnu vystupuje klasická emocionální tvář kapely. Někde na předělu je třetí Rain When I Die - skladba zahájená mocnými údery basy a bicích se postupně vyvine v ukázkový epos kapely, z metalových meziher gradující k emocionálně vypjatému refrénu. Koneckonců střídání drsných a lehčích pasáží bylo pro tuto scénu typické a všechny zásadní skladby těchto kapel jsou na tomto modelu vystavěny. Podobný model AIC praktikují v Junkhead, proslulé temné Angry Chair, Hate to Feel a závěrečné Would?, byť ta představuje přece jen oproti zbytku desky jisté odlehčení.

Všechny uvedené skladby patří ke klenotům grunge a Staley se v nich představuje jako jeden z nejvýraznějších zpěváků generace vedle Kurta Cobaina, Chrise Cornella či Marka Lanegana. Pak bych si nechal s dovolením dva absolutní klenoty na závěr - skladby, v nichž je podstatná melancholická složka a maximálně pochmurná nálada, a to megahit Rooster, kde se Cantrell lyricky vyrovnal s účastí svého otce ve vietnamské válce (tomu se věnoval i drsný klip) a slavnou Down in a Hole, beznadějně gradující baladu.

Dirt dostalo ve své době po zásluze ta nejvyšší ocenění. Je pro mě dnes až nepochopitelné, že album s takto bezútěšnou, rozdrásanou náplní se prodalo v několikamilionových číslech jen v USA (u Nirvany a Soundgarden si kladu otázku podobnou, Pearl Jam na prvotině přece jen měli komerčnější vyznění). Ale doba tomu zkrátka přála, takže mohu být z dnešního pohledu za tuto hudební žeň spokojen. Bez váhání plný počet, a rozhodně nejen z nostalgie - tohle je skutečný žánrový pomník.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Dirt
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here

Alice in Chains / The Devil Put Dinosaurs Here (2013)

terka | 5 stars | 18.08.2018

Skupina Alice in Chains patří spolu s Pearl Jam mezi přední představitele grungemánie devadesátých let. Jako jediné se jí podařilo znovu nastartovat kariéru a navíc úspěšně. Debut Facelift ještě nebyl pro hudební vývoj zvlášť oslnivým mezníkem, ale jeho nástupce, špinavý album Dirt, vyfásnul v USA čtyřnásobnou platinu. Pobláznil nejen Ameriku, ale taky Evropu a všechny dorůstající teenagery, kteří v televizi viděli do nekonečna rotující klip k Down In A Hole a běželi si desku koupit. Jedním z nich byl i můj bratr, a tak máme desku Dirt doma už pětadvacet let.

Producent Dave Jerden ji propůjčil masivní zvuk a sytá Cantrellova kytara v ní plave jako ryba ve vodě. Jádro hudby "Alenky v řetězech" pramení právě z kytarového pojetí hlavní osoby souboru, Jerryho Cantrella. On skoro pořád riffuje, ale velmi pomalu a strašně melodicky, Takže to vlastně nejsou riffy, ale spíš melodie. Melodické riffy - to je to správné pojmenování. Ze svého nástroje vyluzuje zvuky jako fakír hrající na píšťalu, když vábí hada ven z pytle. Ten se pomaloučku sune vzhůru a zamotává podobně jako hudba AiCH.

Další výraznou osobností byl Layne Staley, který zemřel předčasně na předávkování drogami. Budiž mu země lehká. Nikdo nezpívá jako Layne. Poznáte ho ve vteřině. Má identifikovatelnou barvu, jeho hlasu vládne melancholie, dokáže být rtuťovitě sarkastický, ironicky patetický, ale taky přívětivý a něžný. Byl to velký šoumen a pro "Alenku" poznávací prvek. Dnes jej nahradil Villiam DuVall, který má podobné schopnosti, jenom není takovým excentrikem. Hodně linek zpíval a pořád zpívá Jerry, takže se žádný velký rozdíl oproti dřívějšku nekoná.

V těchto dnech vychází novinka Rainier Fog, kterou si chci co nejdřív pořídit. Ale ještě než se tak stane, ráda bych ztratila pár slov o zatím stále ještě poslední nahrávce s podivným názvem The Devil Put Dinosaurs Here. Ta je druhou deskou obnovených AiCH a podle mě hned po Dirt tou nejlepší.

Najdeme na ní všechno, na co jsme byli od kapely zvyklí. Jerry Cantrell neustále chrlí své valivé riffy, které podporuje disharmonickými vyhrávkami jako dřív. Jde o poctivou práci, která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Z desky zase sálá pocit beznaděje a úzkosti. První tři skladby jsou hodně úmorné, a tak akustické vysvobození s Voices mě pokaždé přijde vhod. Uprostřed desky jsou skvělé atmosférické kusy The Devil Put Dinosaurs Here, Low Ceiling a něžná Scalpel. Po nich přiletí uragán riffů Phantom Limb a závěr osadí melancholická dvojice Hung On A Hook a Choke.

Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Je zahraná s chutí, láskou a pokorou.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

Martin H | 5 stars | 17.08.2018

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Faith No More - We Care A Lot

Faith No More / We Care A Lot (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 17.08.2018

Mám rád debutní desky kapel, které později prorazily a získaly velké jméno na hudební scéně. Nabídnou totiž letmý pohled pod sukénku, kde je možné spatřit to, co je již později producenty, firmou či vlastní cenzurou hudebníků potlačeno. Je možno vysledovat základy jejich stylu a označit inspirační zdroje. Nejinak tomu je i u Amíků Faith No More, jedné z nejoriginálnějších rockových kapel devadesátých let, která léta tančila na pomezí alternativního rocku, metalu, hip hopu a punku a pomohla tak svým stylovým přesahem rozšířit hudební obzory mnoha rockovým fandům.

Jak jsem již předeslal v úvodu, na paškál jsem si vzal jejich prvotinu We Care A Lot z roku 1985. FNM se k této nahrávce dlouho moc nehlásili, spíše uváděli, že jako svůj debut vidí až následující album Introduce Yourself z roku 1987. Situace se změnila, když před několika roky našel basista Bill Gould ve sklepě původní mastery tohoto alba ještě na original studiových pásech. Digitalizoval je a odborník na mastering Maor Applebaum (spolupracoval na jejich posledním albu) zvuk pročistil. Album bylo vydáno v roce 2016 pod názvem "We Care A Lot" [Deluxe Band Edition] na Gouldově labelu Koolarrow obohacené o devět bonusových skladeb. Vedle dvou raritních live snímků tu jsou k ochutnání čtyři písně z demokazety a hlavně tři zcela nové MIXY! z původních pásů. Tak to je mazec! Zvuk je oproti původní nahrávce dynamičtější a bez šumu. Nové mixy poukázaly na fakt, že na original nahrávce ve studiu byla odvedena práce nadmíru kvalitně a ani po třiceti letech nebylo třeba výraznějšího editorského zásahu. Ze základů byly trochu vytaženy bicí nástroje.

O zvuku tedy víme vše. Nyní něco o hudbě samotné. Překvapilo mě, jak velký vliv post punku a gotického rocku prezentovaným hlavně chladně temnou barvou kláves se v těchto písních nachází. Kdo slyšel anglické Adam and The Ants či Siouxsie and the Banshees, ten ví, o čem je řeč. Těmito dvěma styly je silně ovlivněna většina materiálu a FNM je koření punkově rozjíveným projevem Chucka Mosleyho, drsně zkreslenou rockovou kytarou Jima Martina a nezvyklou a jasně rozpoznatelnou hrou na bicí Mike Bordina s jeho pověstným zdvojeným úderem. Tuto polohu reprezentují například songy Mark Bowen, Greed nebo As The Worm Turns. Do dalších dvou skladeb je nenásilnou formou namíchán undergroundový rap – tak zní notoricky známý hitový nářez We Care a Lot a hypnoticky pomalá Why Do You Brother? Spojnicí s novější tvorbou jsou skladby The jungle a instrumentálka Pills for Breakfast, kde Jim Martin servíruje nekonečnou smyčku metalové řežby, která jako by byla předobrazem písni The Real Thing z jejich opusu magnum. Výjimku zaregistrujeme ve skladbě Jim, to je devadesátisekundová jednohubka zahraná na koncertní kytaru. V podstatě jedinou věc, kterou bych postrádal, je závěrečná a nevýrazná New Beginnings.

Abych to shrnul. Zapomeňte na výrazy slabší, nedovařený, špatně nazpívaný apod. Je to debut jak hrom! Chladně post punková deska s odérem gotiky a nekomerčního rapu. Hutnost dodává navíc zuřivá kytara. Skladby jsou sice jednodušší struktury, ale plné energie a opravdovosti. Velmi neobvyklý mix stylů, který v devadesátých letech metaloví fandové FNM při zpětném objevování už zpětně moc nerozdýchali v očekávání alternativního metalu ala The Real Thing.

Tento počin se nechtěně stal upomínkou na prvního leadera kapely, Chucka Mosleyho, který nedlouho po vydání této reedice zemřel ve věku 57 let.

» ostatní recenze alba Faith No More - We Care A Lot
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Supertramp - Crisis? What Crisis?

Supertramp / Crisis? What Crisis? (1975)

horyna | 4 stars | 17.08.2018

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet (2007)

tykeww | 5 stars | 16.08.2018

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

john l | 5 stars | 16.08.2018

Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.

Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.

Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.

Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.

V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.

Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sonic Youth - Confusion Is Sex

Sonic Youth / Confusion Is Sex (1983)

northman | 5 stars | 15.08.2018

V době vydání debutového alba s názvem Confusion Is Sex byla skupina Sonic Youth hlavní hvězdou směru, který si říkal „no wave“. Album jsem si nahrál krátce po vydání na kazetu a skupina se zařadila na špičku mého zájmu.

Album začíná písní (She's In A) Bad Mood a to brnkání mi připadá, jako kdyby brnkali na dráty natažené mezi židlemi. Těžký rytmus, polomluvený zpěv a do toho houkání zpětných vazeb. Dvojskladba, jejíž součástí je původně poměrně klidná skladba Stooges I Wanna Be Your Dog začíná předehrou Freezer Burn (Zmražený plamen). Jakmie dojde k rozmrazení, vybuchuje hodně divoká varianta skladby Stooges s řevem Kim Gordon.

Skladba Inhuman mě tehdy šokovala, bylo to přesně takové, jak jsem si tehdy představoval, že by měla znít undergroundová kapela. Ke skladbě The World Looks Red napsal slova Michael Gira ze spřátelených Swans. Deska končí skladbou Lee Is Free - instrumentálkou, která je pokračováním toho, co dělal s Glennem Brancou a později vydal na albu From Here To Infinity. Hra obou kytaristů byla tehdy hodně revoluční a neobvyklá.

Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček bez komentáře.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Confusion Is Sex
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Bohemia - Zrnko písku

Bohemia / Zrnko písku (1978)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2018

K pozitivistickému a hudebně vytříbenému teritoriu jazzrocku jsem přičichl až před 3-4 roky. Jedním z prvních domácích vzorků je tohle excelentní album. Je určitě škoda, že zůstalo jen u něj.

Údery akustického a elektrického piana přinášejí vynikající jazzrockový riff. Celá sestava se utrhne ze řetězu do ďábelského tempa a samozřejmě je tu Efekty protřelý hlas Leška Semelky. Jan Hála s ARP synťákem vytváří působivá neklidná zákoutí. Skvost domalovává Kubíkův tenorsaxofon. Krásný úvod. Zátiší peronních lístků uvozuje lehkonohý klavírní úvod a Semelkův strhující hlas pak dotváří komornější podobu fúze. V té samozřejmě kytara ustupuje, ale tady si Pavlíček vzal první sólo.

S až crimsonovskou náladou přichází balada Sen o snu. Vedle citlivé Pavlíčkovy akustiky a Semelkova hlasu je tu přesně a dynamicky pulzující Kulhánkova basa. Do nebeských sfér ale skladbu posouvá Kubíkova flétna. To ani nelze popsat slovy. Devítiminutový výbrus Horké letní stmívání nastupuje s dokonalou rytmikou Kulhánek/Trnavský, na kterou se nabalují kytarové a basové, a pak i Kubíkovy flétnové záseky. Dokonalé prolínání sekaných meziher a melodičtějších zákoutí. Ospalá nálada, opentlená i Kocábovým clavinetem.

Milenci před Pollockovým obrazem uzavírají klasickou albovou verzi (na bonusové je ještě šestice kratších věcí semelkovského střihu, nemajícících jinak s albem spojitost). Klavírní tóny vytvářejí s rytmickou sekcí úplné tónové orgie, do kterých se zapojí i Kubík. Přichází až vandergraafovský zlom do temnoty, v obou částech ovšem kraluje Semelka. Nakonec přichází instrumentální atak, který žene skladbu do konce. Pavlíček s Kubíkem se opět dotkli hvězd.

Stačí se kouknout výše na sestavu, která se na Zrnku písku podílela, a další slova jsou asi zbytečná - naše tehdejší úplná extratřída. Výsledkem je vrcholná vize léty hudebně protřelých matadorů, podtržená ještě Vrbovými kvalitními texty. Nemohu než plný počet. Nekopíruje zahraniční vzory, spíše rozvíjí jejich odkaz.

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia

Deep Purple - Stormbringer

Deep Purple / Stormbringer (1974)

pinkman | 5 stars | 15.08.2018

Krátce po velkolepém návratu s deskou Burn přicházejí Deep Purple ještě téhož roku s další nahrávkou Stormbringer. David Coverdale a hlavně Glenn Hughes se stále častěji začínají zapojovat do skladatelského procesu, což nelibě nese doposavad hlavní skladatelský lídr Ritchie Blackmore. V atmosféře malého porozumění vzniká velmi pestré a různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až daleko později.

Jen si vy dříve narození vzpomeňte, jak jsme byli namlsáni Burn a Stormbringer nehodlali absolutně akceptovat. Dobová kritika se s deskou taky dvakrát nemazlila a tak se stalo, že album částečně zapadlo. Jenže písně umístěné na Stormbringer skutečnou kvalitu mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru klasických gillanovských párplů a oblibujícími si spíše funky a vše, co je spjaté s černošskou hudbou. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že se deska tolik povedla. Do popředí se drali oba noví členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili. Blackmore se cítil opomíjený a zakrátko na to kapelu razantně opustil.

Deska prosta slabých míst je přínosná především po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceluje a ještě je doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem, nahrávce hodně prozpívá. Od zpupné jízdy Stormbringer s Lordovými úchvatnými klávesami přes Davidovu silovou Love Don't Mean A Thing a vzorový střed desky, kde jedna kompozice je lepší než druhá, přichází velké finále s The Gypsy a Soldier Of Fortune.

Poslední nahrávka sestavy nazvané Mark III je hodně netradičním albem celé diskografie purple a znamená velmi odvážný krok slavné rockové kapely, na zcela netradiční území funky a soulu.

Momentální TOP skladba: Stormbringer

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Sonic Youth - Bad Moon Rising

Sonic Youth / Bad Moon Rising (1985)

northman | 5 stars | 14.08.2018

Skupinu Sonic Youth jsem si oblíbil po poslechu alba Confusion Is Sex, ale nadchla mě až tato deska už svým obalem (strašák ze symbolu Ameriky mrakodrapu s hlavou, která evokuje závěrečnou bonusovou skladbu). Stylu, který skupina hraje na prvních deskách se říkalo různě - no wave, noise a taky alternativní pop.

Na této desce vykrystalizovalo vše, čím se kapela prosadila později - dokonalá souhra dvou distorzovaných kytar, pevná rytmika a baskytara v rukou ženy. Hudba, kterou skupina na tomhle albu předvádí, se hodí do opuštěných továrních hal, kde se prohání ocelový vítr ve formě tun feedbacků. Vinylové vydání končí skladbou Death Valley 69, které připomíná zavraždění herečky Sharon Tate tlupou narkomanů kolem Charlese Mansona. Píseň zpívá mimo členů skupiny i královna newyorkského undergoundu Lydia Lunch. Už od prvního vydání alba na CD je na desce bonus ve formě tří písniček s názvy Satan Is Boring, Flower a Halloween. Nejvíce se mi líbí závěrečná křehká Halloween zpívaná Kim Gordon. První bonus je zajímavý názvem Satan je nudný, ta skladba ale rozhodně nudná není.

Sonic Youth byli inspirací pro mnoho kapel z oblasti grunge a ovlivnili spoustu převážně japonských noiseových kapel - například Merzbow. Vedoucí kapely Thurstone Moore hrál mimo jiné i na albu Monster skupiny R.E.M. Z tvorby kapely preferuji spíše začátek (alba Sister, Evol), i když třeba taková Rather Ripped nebo Dirty taky stojí za poslech. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Bad Moon Rising
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Colosseum - (II) - Strange New Flesh

Colosseum / (II) - Strange New Flesh (1976)

horyna | 5 stars | 14.08.2018

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Pearl Jam - Yield

Pearl Jam / Yield (1998)

terka | 4 stars | 13.08.2018

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Black Sabbath - Dehumanizer

Black Sabbath / Dehumanizer (1992)

jirka 7200 | 3 stars | 13.08.2018

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Big Big Train - Folklore

Big Big Train / Folklore (2016)

Adam6 | 5 stars | 12.08.2018

Beardfish sú rozpadnutí. Tangentom a Kaipe nevyšlo niekoľko posledných albumov podľa mojich predstáv. The Flower Kings a Moon Safari... (stále čakám, už 5 rokov, aby som bol presný...). Wobbler ma celkom milo prekvapili albumom From Silence To Somewhere (Hinterland je však stále vrchol). Neal Morse je prosto Neal Morse. Spock´s Beard sa držia celkom obstojne.

No a popri tom všetkom tu máme aj Big Big Train, ktorí stavajú prirovnanie so zrelým vínom do úplne nového svetla. Na súčasnej retroprogovej scéne sú moja jednotka. Všetky štyri albumy, ktoré páni vydali v tejto dekáde (samozrejme okrem The Second Brightest Star) hodnotím plnou pálkou. Už od The Difference Machine k tomu pomaličky smerovali. A keď sa menila zostava a prišli Longdon s D'Virgiliom, tak už to bolo jasné. No jeden z albumov musí byť môj najobľúbenejší.
Folklore.

Hneď od začiatku titulnej skladby poslucháč vie, že je v dobrých rukách. Veľkolepý husličkový úvod, zaujímavý hlavný motív, za ním sa všetci hráči predstavujú vokálne a potom skladba naberá na sile a progresivite. Longdon flautou dodáva skladbe krásnu atmosféru. Nie len jednej, ale celému albumu. Druhá London Planes mi pripomína, One For The Wine od Genesis. Skladba sa rozbieha pomaly a pokojne. Páči sa mi refrén, aj keď uznám, že niekomu sa môže zdať nevýrazný. V druhej polovici sa rozpútajú inštrumentálne orgie. Paráda. Album pokračuje v nastavenej laťke až do samého konca. Ešte by som spomenul vynikajúcu The Transit of Venus Across the Sun. Ako ju Horyna nazval smutnú, klavírno/akustickú baladu :). No a v poradí štvrtý, a najväčší vrchol albumu je trinásť minútová progresívna bomba Brooklands, ktorá ukazuje, že aj Rikard Sjöblom je výborný prírastok do tímu.

Na tri roky si páni "oddýchli" po albume The Underfall Yard. Po ňom prišli dve majstrovské diela English Electric 1 a 2. Na Folklore sa čakalo opäť tri roky. Správny krok. Nechali fanúšikov trošku vychladnúť, nazbierali dostatok cenného materiálu a vytiahli ho v správny moment. Kedže Grimspound prišlo v tak krátkom čase po Folklore predpokladám, že niečo z neho vzniko v tej trojročnej odmlke. Ktovie, možno si na ďalší album znova trošku počkáme, no vôbec mi to nevadí. Aj keď považujem The Second Brightest Star za mierne povedané nie vydarený album, aj tak sa teším na to s čím novým príde táto veľká veľká skupina.

Takže päťka pre Folklore.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Folklore
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge

Def Leppard / Songs from the Sparkle Lounge (2008)

pinkman | 4 stars | 12.08.2018

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go

» ostatní recenze alba Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Atomic Rooster - Atomic Rooster

Atomic Rooster / Atomic Rooster (1970)

horyna | 5 stars | 11.08.2018

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Asia - Alpha

Asia / Alpha (1983)

| 4 stars | 10.08.2018

Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.

Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.

Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

horyna | 5 stars | 09.08.2018

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion (1993)

Martin H | 5 stars | 08.08.2018

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

adam | 4 stars | 08.08.2018

Deep Purple som objavil nahodou ked som mal nejakych 15 rokov. Predavali lacne cd kde bolo nejakych 8 skladieb. Hnusne nekvalitne cd, ale hudba ma ocarila. POtom som s kamosom vymenil svoj Led zeppelin Remasters za The Antology a tam sa vlastne zacala moja cesta s DP. Postupne som si nazbieral vsetky cd a zral som ich, ale... Potom som sa postupne vsetkych ich albumov zbavil okrem In Rock, Machine Head a nejakych koncertov. Uz ma proste nebavia. Napriek tomu povazujem Machine head za podarene dielo. Su tu silne veci, ktore ani po rokoch neurazia aj ked uz mi nemaju co povedat.
Ale tie tri roky s DP by som nemenil.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Marillion - Brave

Marillion / Brave (1994)

terka | 5 stars | 08.08.2018

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion

Coryell, Larry - Free spirits

Coryell, Larry / Free spirits (1967)

vmagistr | 4 stars | 07.08.2018

Vezměte počínající psychedelickou melodiku Beatles z roku cca 1965, přidejte trošku rhythm and bluesového řádění, nevybouřený jazzový saxofon a bubeníka, který hraje všemi způsoby kromě toho úsporného. No a v kostce dostanete hudbu, kterou se na své jediné desce Out of Sight and Sound prezentovala kapela Free Spirits. Hlavní roli v ní sehrál budoucí "kmotr fusion", kytarista Larry Coryell, který také (oproti své pozdější tvorbě docela nezvykle) obstarával i veškerý zpěv.

Ze skladeb na desce mě baví především rychlejší kousky jako Don´t Look Now (But Your Head Is Turned Around), Sunday Telephone nebo Blue Water Mother - ta rozpustilá psychedelie v kombinaci s neustálými saxofonovými sóly a vyhrávkami se strašně dobře poslouchá. Larry sám tu ani moc prostoru pro kytarové kouzlení nemá - asi jedinou skladbou, kde se jeho sóla výrazněji prosadí, je Cosmic Daddy Dancer. V pomalejších věcech (třeba Girl of the Mountain, LBOD, Storm nebo I´m Gonna Be Free) saxofon občas nahrazuje flétna a vokální linky v nich šéfa usvědčují, že měl Beatles zmáknuté opravdu dobře. Nic by ale nebylo vzdálenější mým dojmům než tvrzení, že je deska kopírkou koho- či čehokoli. Tak, jako Coryell a spol. podle mě v té době mersey-beat a psychedelii s jazzovými náznaky nedokázal propojit asi nikdo.

Hodnotit Free Spirits jako první jazzrockovou kapelu by mi asi ještě přišlo přehnané, ale přesto mám tenhle svěží mix výše zmíněných stylů hodně v oblibě. Zapojit v té době do sestavy saxofon, možná by trošku podobně zněli Ursinyho Soulmen, ale to už je opravdu jenom taková úvaha. No a co s Free Spirits? Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - a právě ta míra nápaditosti a zábavnosti, kterou mi Free Spirits nabídli, to nakonec překlopí ke slabším čtyřem.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Free spirits
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

| 5 stars | 07.08.2018

Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.

Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?

Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

lover-of-music | 2 stars | 06.08.2018

Touto recenzí nechci nikoho provokovat, ale chci, aby se vědělo, že také existuje odlišný pohled na přeceňované album, na které se valí festivaly superlativů.

Deep Purple – kapela, o které jsem si dlouho myslel, že se schovávají za lživé klišé, že hrají progresivní rock. Přitom se jedná o prachobyčejný hard rock. V této jediné věci jsem jim křivdil. Myslím, že nikdy z jejich úst nezaznělo, že by hráli progresivní rock, ALE nechtěli si připustit, že hrají hard rock, a že ovlivnili mnoho metalových kapel. Mám pocit, že členové kapely žili v jakémsi bludu, a pořád o sobě říkali, že nehrají hard rock. Aspoň tak jsem to pochopil z jednoho rozhovoru. Přitom to hard rock je. Tak o co jim jako jde?

Album Machine Head znám už nějakou dobu. Vždycky jsem ho vnímal jako ne moc zajímavé a spíše nudné. Do dnešních dnů se na tom nic nezměnilo, i po několikanásobných seriózních a soustředěných posleších. U písniček jako Maybe I’m Leo, Pictures Of Home, Lazy nebo Space Truckin‘ jsem málem usnul. Co je pro mě naprosto zničující je délka těch skladeb. Poslouchat víc než 5 minut ten samý jednoduchý, laciný riff je nad moje síly. Připomínám, že všeobecně mi délka skladeb nevadí. Ať si trvá třeba i 30 minut, ale musí se v ní neustále něco zajímavého dít. Písničky na albu Machine Head se mi zdají už v polovině strašně dlouhé. Jediná skladba, která stála za to, je úvodní Highway Star, která je opravdu povedená a to sólo je fakt fantastické. Ještě také Never Before není špatná, ale tu už jsem odněkud znal. Určitě jsem ji musel několikrát slyšet ještě před tím, než jsem to album poznal.

Co se týče neuvěřitelné odrhovačky Smoke On The Water, tak tu automaticky přeskakuji a nevěnuji jí ani vteřinu. Ten riff už je tak neskutečně profláklý, že už jsem na tu píseň vysloveně ALERGICKÝ. Ale text této odrhovačky je hodně zajímavý, a vlastně je to pravdivý příběh, kdy nějaký magor vystřelil světlici při koncertu Franka Zappy v Casinu ve Švýcarsku a celé Casino shořelo.

Na album Machine Head se už léta pějí chvalozpěvy. Jsem rád, že patřím do skupiny lidí (nejspíš je ta skupina lidí moc malá, ale o to lépe!), kteří toto album rozhodně neobdivují. Je to album vhodné na rockové mejdany, ale ne na seriózní poslech. Sice Deep Purple jsou výborní instrumentalisté, ale tyto písničky mi přijdou na jejich schopnosti hodně málo. Pořád přemýšlím, a ptám se, jak se můžou vejít mezi takové hudební velikány, jako jsou Yes, King Crimson, Moody Blues, The Who, Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull a klidně i třeba Van Der Graaf Generator. Na tuto otázku mi asi nikdo rozumně neodpoví. Ani ten nejvíc moudrý muzikolog.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

steve | 5 stars | 06.08.2018

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Sea Within, The - The Sea Within

Sea Within, The / The Sea Within (2018)

horyna | 4 stars | 04.08.2018

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The

Anekdoten - Gravity

Anekdoten / Gravity (2003)

horyna | 4 stars | 04.08.2018

K prvním třem počinům "firmy" Anekdoten jsem se vyjadřoval v obšírnějším duchu postupně před několika měsíci. Na čtvrtý pokus už budu šetřit slova. Vyzvednu některá fakta a popíši osobní emoce s deskou spojené. Bez nich by to snad ani nešlo - a právě u atmosférické muziky jakou Anekdoten produkují, je to prostě potřeba.

Zhruba s půlročním rozestupem od mého prvního setkání s těmito seveřany se postupně a chronologicky prodírám jejich diskografií. Čtvrtý záznam nese název Gravity a jeho cesta je uvnitř posluchačovy mysli, tedy té mé, položena na dokonale stoupající přímce. Od prvotního zklamání, které obsáhlo první dva tři poslechy přes průměrná hodnocení s dalšími zastaveními se v těchto dnech konečně dostavuje zasloužené uznání tohoto zajímavého díla.

Odchod z území, na kterém doposud kralovali pouze King Crimson, byl započat deskou předchozí a vlastní tvář Anekdoten totálně zpečetili právě na Gravity. Jednotlivé kompozice obepíná neskutečně silná melancholická slupka, přes kterou se zpočátku dá jen těžko překlenout. Monotónní, avšak výrazný rytmus narušuje několik melodických pokusů, se kterými instrumentalisté pracují precizně a velice úsporně. Sugestivní zpěv, působivý a pro sever Evropy typický chladivý rukopis, minimalistická hra, uhrančivý přednes a řadě neposlední i mellotronové stěny Anne Sofi jsou trademarkem jejich vlastního originálního rukopisu.

Gravity je impozantní dílo. Odkazuje k rodící se progresivní historii a míří do daleké a neprozkoumané hudební budoucnosti. 4,5*

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Vitouš, Miroslav - Infinite Search

Vitouš, Miroslav / Infinite Search (1970)

vmagistr | 4 stars | 02.08.2018

Často si kladu otázku (a určitě nejsem sám), jakým způsobem by se naše populární hudba vyvíjela, kdyby Československo koncem 40. let skončilo na opačné straně "železné opony". Dokázali by se naši nejtalentovanější hudebníci prosadit i v zahraničí? Zařadila by se jména jako Hladík, Varga, Ursiny nebo Stivín k žánrovým ikonám 60. a 70. let? Jsem si samozřejmě vědom těch všudypřítomných "kdyby", ale občas mě prostě takto přemýšlet docela baví.

O tom, že i československé plémě by dokázalo v západním světě populární hudby zapustit kořeny, rozhodně není sporu. Jména jako Ivan Král, Jan Hammer, George Mraz nebo Miroslav Vitouš...co, že je u nás širší veřejnost pořádně nezná? Bohužel, tuhle daň za možnost svobodně rozvíjet své hudební nadání platí zmínění hudebníci dodnes. Někdo více, někdo méně, ale platí. A přitom se často jedná o ikony, jejichž hudba posouvala kupředu celé žánry. Třeba takový Miroslav Vitouš - fanouškům jazzrocku se možná rozbliká v hlavě kontrolka u kapely Weather Report. Už do ní ale Vitouš vstupoval coby respektovaná jazzová persona s několika slušnými zářezy na pažbě.

On to musel být parádní pocit, když za vámi takhle v Chicagu v půlce sedmašedesátého přišel po koncertě do šatny chlápek, jestli byste na pár týdnů nemohli zaskočit na kšeftu za jeho basistu. A že se jmenuje Miles Davis. No a pak už to šlo ráz na ráz. I když si s Davisem Vitouš dlouhodobě hudebně nevyhověl, v jazzové kapele flétnisty Herbieho Manna už dostal prostoru habaděj. A k tomu spousta hostovaček (Chick Corea, Jack DeJohnette, Stan Getz), takže než se rok s rokem sešel, měl Vitouš pověst chlapíka, co zahraje "cokoli s kýmkoli". Navíc si při tom kvantu koncertů a nahrávacích session udělal spoustu známostí, takže když se rozhodl natočit svůj sólový debut Infinite Search, za sidemany si mohl mezi svými kamarády vybírat z toho nejžhavějšího jazzrockového "zboží".

Hned na úvod si pro nás mistr připravil pořádnou kládu. Jedinou převzatou skladbu na desce, původně vcelku stravitelný Freedom Jazz Dance od saxofonisty Eddieho Harrise, přetavil po vzoru nahrávky Davisova kvintetu ve freejazzovou příšeru, jejíž ochočení rozhodně není záležitostí jednoho odpoledne. Při prvních posleších jsem se v té kakofonii, v lecčems podobné Davisově o rok mladší nahrávce Right Off z desky A Tribute to Jack Johnson, totálně ztrácel, pomohl mi ale poslech přístupnějších verzí této skladby (kromě již zmíněného originálu to byla také nahrávka Keitha Emersona z desky Music from Free Creek), díky kterým jsem se do Vitoušovy komplikované, ale hudebně velmi obsažné verze postupně dostal.

Zbytek desky už je o nějaký ten stupínek přístupnější. Kratičká Mountain In The Clouds obsahuje v podstatě jen jediný různě modifikovaný basový riff, pomalejší When Face Gets Pale dává zase prostor konzervativněji pojaté jazzové improvizaci s basou a bicími v hlavní roli. Ani titulní skladba Infinite Search nikam nespěchá, hlubokým basovým tónům v ní sekunduje hlavně elektrické piano. V nejdelší skladbě desky I Will Tell Him On You nástroje opět přitopí pod kotlem. Ze začátku se hraje ve skupinovém pojetí, kdy místy nevíte, jestli sólují všichni nebo nikdo. Poté ale hodně místa dostane saxofon, na desce jinak spíše upozaděná kytara, a parádní sólo vysekne taky elektrické piano. Zpátky ke kontemplativním náladám pak desku přenese její závěr neboli Epilogue. Na pozdějších vydáních pak výraz desky ještě "obohacoval" experimentální jazzový výron Cerečka, jehož absenci bych asi v klidu překousnul.

U sólových desek hráčů na "nesólové" nástroje vždy existuje o nějaký ten ždibec větší nebezpečí, že se obsah zvrhne v předváděčku kapelníkových technických dovedností, než když je šéfem nějaký "melodik", který si sólově často vrzne i jako sideman. Miroslav Vitouš si na svém sólovém debutu samozřejmě nadělil hodně prostoru a jeho basové struktury jsou na albu výrazné konstantně, nikde ale nevyčnívá přes míru a popřává místo i ostatním hráčům. Je to samozřejmě jazz a místy (hlavně první skladba) hodně free, nicméně žánrově už jde naproti titánům jazzrockové fúze Weather Report nebo Mahavishnu Orchestra. A kromě toho jde v populární hudbě o možná nejambicióznější hudební projekt, jakého se do té doby nějaký Čech(oslovák) dopustil. Srovnání by s ním by jistě sneslo zpoza železné opony rámusící Coniunctio, vzešlé ze spojení kapel Blue Effect a Jazz Q. Infinite Search stejný "full house" jako Coniunctiu dát nemůžu - Hladík a spol. šli podle mého v jazzrockovém pionýrství ještě dál. Čtyři kousky si ale jejich o půl roku starší nevlastní bratříček zpoza Atlantiku v mých očích rozhodně zasloužil.

» ostatní recenze alba Vitouš, Miroslav - Infinite Search
» popis a diskografie skupiny Vitouš, Miroslav

Genesis - Nursery Cryme

Genesis / Nursery Cryme (1971)

lover-of-music | 5 stars | 01.08.2018

Genesis znám už docela dlouho. Jejich diskografii znám výborně do alba The Lamb Lies Down On Broadway. Dál už jsem nešel z dobře známého důvodu. Stále platí, že se mi od nich nejvíce líbí jejich nádherný debut From Genesis To Revelvation z roku 1969. Ale i následující alba mají něco do sebe a jsou svým způsobem velkolepá. To platí zejména pro Nursery Cryme. Do té doby jsem ctil Foxtrot jako nejlepší z progrockové éry Genesis - ale dovolte, abych pozměnil svůj názor.

Podle mého soudu se jedná o velmi složitou hudbu, kterou dokáže plně vnímat jen člověk s vysokou hudební inteligencí, protože některé jejich skladby jsou opravdu těžký level. Mě to trvalo více než tři roky, než jsem se do toho nějak ponořil. Já neznám snad žádnou jinou progrockovou kapelu, která by měla v písničkách tak složité postupy. Skladby jako The Return Of The Giant Hogweed, Seven Stones, nebo závěrečná The Fountain Of Salmacis jsou toho důkazem. Melodie těchto skladeb jsou velmi originální, ale strašně sofistikované, takže po jednom nebo dvou posleších se to rozhodně nevstřebá. Člověk musí pozorně naslouchat a naslouchat, a teprve potom začne odhalovat ony geniální detaily. Jak říkám, trvalo mi to strašně dlouho, ale podařilo se mi to. Taky některým může vadit Gabrielův teatrální zpěv, ale na ten jsem si už zvykl.

Co je opravdová bomba, tak je to úvodní The Musical Box. A ten závěr je přímo neskutečný. „Why Don’t You Touch Me, Touch Me, Now! Now! Now! Now!“ To, přiznám se, jsem ještě nezažil. Gabriel už ze sebe nemohl vydat víc. Taky se mi strašně líbí roztomilá Harlequin, která je takovou úlevou mezi progrockovými děly. A moje nejoblíbenější písnička na albu je, sice krátká, ale nádherná For Absent Friends. Pouštím si ji vždycky několikrát za sebou. Ten text a ta melodie mě pokaždé dostanou. Když si vzpomenu na čas, kdy jsem musel nedobrovolně opustit své nejlepší kamarády a kamarádky, tak ukápne i slza. Dávám plný počet.

Ještě bych chtěl říct, že jsem nedávno poslouchal album The Lamb Lies Down On Broadway v kuse, na jeden zátah. A to byl teprve "záhul". Na další poslech už si asi netroufám. Normálně mě to fyzicky vyčerpalo, protože je to ještě asi tak tisíckrát složitější než Trespass, Nursery Cryme, Foxtrot a Selling England By The Pound dohromady.

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis

Black Sabbath - Forbidden

Black Sabbath / Forbidden (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 01.08.2018

Recenze na album Black Sabbath – Born Again s Gillanem za mikrofonem a prapodivným zvukem mě inspirovala ohodnotit další jejich kontroverzně přijímanou nahrávku. Tou je deska Forbidden z nešťastného roku 1995. Proč nešťastného? V tomto období klasickému hard rocku a metalu doba nepřála, na MTV letěl rap, indie a alternativní rock. A zrovna tehdy jako na potvoru vydávají Black Sabbath nové album s názvem Forbidden. Za mikrofonem opět Tony Martin, ovšem s novou rytmikou za zády, kterou obstarali staří známí - basák Neil Murray a tlučmistr Cozy Powell.

Námětem milionů článků se však stala osoba producenta Ernieho C – rap metalového kytaristy a zvukaře, co pomohl zvukem demosnímků RATM a Stone Temple Pilots ke smlouvám. Tohoto člověka pravděpodobně dohodila vydávající firma I.R.S., aby oživila zvuk Sabatů - některé prameny uvádí, že Tony slyšel Body Count, líbíla se mu jejich cover verze War Pigs a nabídl Erniemu spolupráci. Jak to bylo doopravdy je dnes vcelku jedno. Důležité je, co z této spolupráce vzniklo. Myslím, že se již můžeme s odstupem času bez emocí v klidu zaposlouchat do výsledného produktu.

Co jsem zjistil já osobně? Jedná se o výbornou desku, která nemá slabší místo a třeba takové Born Again válcuje levou zadní. Rád bych, aby alespoň na tomto webu přestaly kolovat nepravdy o nekvalitním zvuku, které jsou smutným klišé, šířeným jako mor z článku do článku. Tyto fámy roztrubovali hudebníci samotní a květnatě vyprávěli o tom, jak jim Ernie C zkazil zvuk na desce a změnil jejich vizi o kvalitním soundu, který ještě ve zkušebně měli.

Já však Ernieho chválím za několik věcí. Objednal zámečníka a nechal vyměnit petlici u studia, aby si tam jednotliví muzikanti po večerech nechodili hrát se šavlemi na mixpultu. Dále oceňuji jeho osobní statečnost spolupracovat s namachrovanýma týpkama, kteří ho drsně ignorovali - a to je ještě jemně řečeno. Většina kapely (krom zpěváka Tonyho Martina, který názor nemá, aby nepřišel o flek) se považovala za matadory rockové scény (jemně řečeno) a dávala hlasitě najevo, že je nebude školit nějakej černošskej rapper.

Ernie však přes velké boje s kapelou i s vydavatelskou firmou (která nakonec nechala vytvořit tři závěrečné mixy) za cenu mnoha kompromisů prosadil ostřejší, živočišnější sound desky bez příkras, která je plná drsných riffů a hlavně skvělých ponurých hitů, se kterými se Black Sabbath vrátili ke svým kořenům. Pryč byla ta načančanost a nemístná pompéznost předchozích desek – byli tu zpět ti vzteklí rafani, z kterých šel strach.

Deska hodně založená na riffech – zaposlouchejte se třeba do jedovatého a temného otvíráku Illusion of Power, který svým proslovem ozvláštnil sám Ice T. Nebo do výborné Can't Get Close Enough, která začíná tak nevinně. Hned následující Shaking Off The Chains potvrzuje má slova – temnota sama, která teče z Iommiho zesilovače. Tady by zazářil Ozzy. Po nezbytné baladě I Won't Cry For You následují další dvě nádherné riffové záležitosti Guilty As Hell a Sick And Tired. Trochu optimizmu přichází až s odlehčenou Rusty Angels. Titulní song Forbidden s mrazivými klávesami je mostem a připomínkou předchozího alba Cross Purposes. Členitá Kiss of Death zakončuje tuto jízdu. Nejlepší nahrávka s Tonym Martinem.

Bohužel doba vzniku nebyla pro podobnou muziku ideální. Dnes však můžeme připustit, že tehdy bylo album Forbidden kritizováno neprávem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Forbidden
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Plastic People Of The Universe, The - (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět

Plastic People Of The Universe, The / (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět (2010)

northman | 5 stars | 01.08.2018

Písničky obsažené na tomto CD byly součástí koncertů v letech 1979 a 1980 a poprvé byly vydány na roku 1992 na albu Slavná Nemesis, který je součástí boxu Plastic People Of The Universe. V roce 2002 vyšlo remasterované album s názvem Jak bude po smrti jako součást dřevěného boxu s šestnácti CD. V roce 2010 vyšlo zpracování této desky s orchestrem Agon.

Titulní skladba je zhudebněná báseň Ladislava Klímy z počátku dvacátého století. Zpracování živého vystoupení Plastic People Of The Universe s orchestrem Agon je zarámované dvěma skladbami s názvem Dechovka I. a Dechovka II. Tyto skladby byly zařazeny možná i z důvodů obliby tohoto žánru Martinem Jirousem. Po dechovkovém úvodu následují skladby z desky Slavná Nemesis se vsuvkou s názvem Eterna (K Denici mluví Dryáda) - je to vlastně deklamace dvou různých textů podbarvená hudbou, deklamujícími jsou Eva Turnová a Vratislav Brabenec. Jako bonus je na CD živé vystoupení z roku 1980, tento koncert je velice syrový a surový, hra Vratislava Brabence na alt saxofon si nezadá se hrou Dona Van Vlieta na ten samý nástroj na albu Trout Mask Replica. CD vyšlo v roce 2009 na labelu Guerilla Records, ale nahrávka je z divadla Archa z roku 2003. Mrzí mě, že nám režim nedopřál více veřejných vystoupení této kapely v sedmdesátých letech. Pro mě všechny tři podoby těchto písní patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách vyšlo - výborné texty s opravdu zajímavou a invenční hudbou.

Když to mám hodnotit, tak maximum.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

terka | 5 stars | 01.08.2018

Caravanserai patří mezi desky, které poslouchám ráda a často. Začala se mi líbit ještě dřív, než jsem si jméno jejího interpreta dokázala vůbec zapamatovat a správně vyslovit. Když dnes začne o Santanovi někdo mluvit, okamžitě si vybavím dvě nahrávky - Abraxas a právě Caravanserai. Dva natolik odlišné, ale zřejmě vrcholné prubířské kameny jeho uměleckého života.

První období, které Santana věnoval latinsko-americké muzice, začal na následujících nahrávkách pomalu opouštět. Deska Caravanserai zaznamenala v kariéře Carlose Santany zásadní obrat, neboť se jednalo o ostrý odklon od jeho prvních tří kritikou uznávaných alb. Zvukový kolorit se odvracel od toho rockově laděného a soustředil se na splynutí s jazzovými postupy. Kromě tří skladeb je zbytek desky instrumentální a nejspíš i proto z něj nevzešel žádný komerční hit. Je to první album ze série, které vešlo ve známost svou vzrůstající hudební složitostí, což znamenalo odklon od populárního rockového formátu raných alb Santany směrem k experimentálnějšímu jazzovému zvuku. Caravanserai je dodnes považováno za jakýsi umělecký vrchol tohoto kytaristy.

V roce 1972 se Santana nalézal na samé špici vlastní popularity. K tomuto stavu přispěla i famózní práce pojmenovaná Caravanserai, dodnes patřící k jeho nejoblíbenějším položkám. Určitě právem. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Pain of Salvation - Remedy Lane

Pain of Salvation / Remedy Lane (2002)

steve | 5 stars | 31.07.2018

V období alba Remedy Lane jsem si kapely Pain of Slavation nesmírně vážil. V těch letech to byla jedna z předních extraligových progresivně metalových záležitostí. Udržet se na špičce se jim dařilo nějakých deset let. Postupně ale jejich kouzlo vyprchávalo, až se se rozdrobilo na popel. Dnes je mnozí fans pohřbili zaživa.

Poslední deska je strašlivá a egoistické chování jejich leadera odpudivé a směšné. K zbožňování, nebo řekněme uctívání velkých hudebních ikon musí mít člověk důvody. Nestačí jen hudební talent a intelekt, ale je zapotřebí i zdravá racionalita a zdrženlivé chování. Naštěstí před patnácti lety tomu bylo opačně. Daniel Gildenlöw byl za progresivního věrozvěsta a současník dalšího génia, Stevea Wilsona. Dnes stojí obě tyto osobnosti na různých pólech své povahové osy. Wilson zůstal stejně geniálním hudebníkem a plachým introvertem, Daniel zpychnul a hudebně už nemá co nabídnout. Říká se tomu syndrom vyhoření. Jen on sám si ho nehodlá připustit, což je pochopitelné a pro část okolí také frustrující.

Deska Remedy Lane hledí do tváře umělecké svobody a novokoncepční tvořivosti. Pak už nebylo kam jít a následovaly více nebo méně povedené okliky. Remedy je ale dokonalá a dodnes ukazuje ostatním, podobně zaměřeným kapelám cestu. I dnes může sloužit jako učebnice progresivní dokonalosti.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Black Sabbath - Born Again

Black Sabbath / Born Again (1983)

Petr87 | 5 stars | 30.07.2018

7. srpna 1983

Půlnoc! Temnota ležela nad krajem jako hrozivý stín a měsíc se jen občasně a s obtížemi prodral těžkými mraky. Pak se jeho slabé skomírající světlo rozlilo po malém hřbitově a staré zvětralé náhrobní kameny tímto získaly zvláštní stříbřitý lesk; chuchvalce mlhy se vznášely nad spadaným podzimním listím. Hrobovým tichem najednou zaznělo hlasité zahoukání sýčka!

Hle! Vlhká zem u jednoho z hrobů se pohnula! Náhle bylo všechno pryč - byla to vše jen halucinace? Ne! Země se opět zahýbala, tentokrát silněji. Najednou náhrobek ve tvaru kříže vystřelil jako torpédo z vlhké hlíny poseté listím a obrácený se zabodl do země vedle hřbitovní kaple. Tu se celá vrchní vrstva hrobu začala vlnit, na stranu se sesunuly hrudky hlíny a z převrácených váz vytekly zbytky zatuchlé vody; zdálo se, že z hrobu vystupuje sám satan! Pomalu, jakoby tažena neviditelným lanem, se z vlhkého hrobu zahaleného sirnými výpary vynořila houbovitá umrlčí ruka, která ve svých kostnatých pařátech cosi svírala! Bylo to nejnovější album slovutných BLACK SABBATH! Odhodila jej a pak stejně rychle jako se vynořila se zase stáhla zpět do svého vlhkého studeného pelíšku... Ano, takto nějak se tato démonická fošna tady musela objevit, protože nevěřím tomu, že něco tak ďábelsky znějícího mohlo vzniknout na Zemi!

Nad krátkou spoluprací Sabbatů s fenomenálním pěvcem Ianem Gillanem dodnes spousta fanoušků ohrnuje nos a někteří se o tomto díle nezmiňují zrovna slušně. Mně ovšem nezbývá nic jiného, než směrem k nim poslat vztyčený prostředník a odplivnout sirnou slinu. Nechápejte mě špatně - mám rád klasickou éru s Ozzym, mám rád i božského Dia a i dodnes trochu přehlížená alba s hrozně nedoceněným výborným zpěvákem Tony Martinem - ale to, co vzniklo s Gillanem, považuji osobně za jeden z nejlepších zářezů, co nám mohla tato legendární britská hardrocková sebranka nabídnout!

Tak infernální zvuk, který nám tady BLACK SABBATH předhazují, jsem už na žádné z jejich předchozích ani následujících desek nezaznamenal. Zvuk Tonyho sladkého elektrifikovaného dřeva (Iommiho považuji za jednoho z nejstylotvornějších rockových kytaristů všech dob!) třeba ve skladbě "Zero the Hero" by zahanbil i kdejakého deathmetalového strunaře! Neuvěřitelně chorobné nazvučení a do toho všeho démonicky znějící Gillan, kterého jsem takhle týrat své hrdlo ještě nikde neslyšel! No ty vole...

Deska nemá z mého pohledu slabé místo, všechno do sebe dokonale zapadá a ambientní vsuvky "Stonehenge" a "The Dark", z nichž druhá jmenovaná oplývá rozkošným industriálním chladem, jen výborně doplňují všudypřítomnou temnou atmosféru. Škoda, že tato zvláštní a dodnes neuvěřitelná sestava nevydržela déle - opravdu by mě zajímalo, s čím by přišli příště. Zatracení znovuobnovení Párpli! :))

Plných pět pekelných kotlů, měně tomuto dát prostě nemůžu!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Procol Harum - A Salty Dog

Procol Harum / A Salty Dog (1969)

horyna | 5 stars | 30.07.2018

K desce A Salty Dog se vyjádřím pouze krátce. Určitě jde o jedno z nejúžasnějších alb Procol Harum a konce šedesátých let též. Pokud hledáte nevšední hudební zážitek s muzikou barevnou jako sklíčka mozaiky, muziku příjemnou a lehkou jako ranní vánek, muziku která se lehce neoposlouchá a která snadno nezevšední, jste na té nejlepší stopě. Je velice snadné se do mořského proudu tohoto alba ponořit a vykoupat se v něm. Hlavu z něj nebudete chtít vynořit a jeho příjemný šum vám bude v uších rezonovat ještě dlouho.

Titulní skladba je skvostem tvorby P. H. Příjemňoučká romanťárna to umí skvostně rozehrát na city a svým emotivním nábojem si vás okamžitě podmaní. Já znal dříve velice povedený cover od Transatlantic, který kupodivu nazpíval Mike Portoy, ovšem originál je originál. Neméně povedená je i po blues a country pokukujicí dvojka The Milk of Human Kindness, kterou se proplétá překrásná a decentní kytarová linka. Balady a Procol Harum - kapitola sama o sobě. Too Much Between Us dokáže vykouzlit úsměv i pláč, má prchavou atmosféru a její kouzlo se v určitých situacích mnohonásobně zesiluje. The Devil Came from Kansas a Juicy John Pink patří mezi dřevní bluesovky, které tlačí kupředu jejich syrové prvky.

Samozřejmě že i další písně jsou výborné a jelikož jsem na začátku zmiňoval, že to tentokrát zkrátím (což se mi úplně nepovedlo), žádné další pitvání už nebude. I když takové All This and More nebo pohádková Pilgrims Progress by si rozbor zasloužily. Ale nač vlastně - Procol Harum nám prostřednictvím A Salty Dog zanechali jedinečný artefakt doby a vzájemné skladatelské kretivity. Šedesátý devátý = dobrý to ročník, na kvalitní muziku určitě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - A Salty Dog
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Beck, Jeff - Jeff Beck Group

Beck, Jeff / Jeff Beck Group (1972)

vmagistr | 3 stars | 29.07.2018

Druhá (a závěrečná) etapa existence Jeff Beck Group, seskupení okolo schopného kytaristy a bývalého člena slavných Yardbirds, trvala ještě o něco kratší dobu než první období. Přesto ale během dvou let, po která Beck se svými novými kumpány brázdil evropská a americká pódia, vznikly dvě vcelku povedené připomínky situace, kdy se Jeff ze svého pevného blues-rockového zázemí opatrně rozhlížel, co že se to na širém rockovém světě začíná kuchtit s tím jazzem - a za několik let to všechno začal zužitkovávat. Ale nepředbíhejme. Na jaře roku 1972 ještě Beck tvrdí muziku s čistě rockovými spoluhráči a zrovna mu vyšlo druhé album této sestavy, eponymně nazvané Jeff Beck Group.

To nejlepší, co tahle deska přináší, se podle mě nachází zhruba okolo její poloviny. Jde především o parádní instrumentálku I Can't Give Back the Love I Feel for You a klavírem vydatně podporovaný nářez Going Down. Co na tom, že si Beck obě skladby vypůjčil z repertoáru jiných umělců, když zvláště první jmenovanou tak osobitě jako on těžko kdo zmáknul. A do třetice všeho coverovaného - z I Got to Have a Song už originál Stevieho Wondera sice kouká trošku okatěji, ale Beck dokázal ustát i funkové vlivy a zajímavě jimi svou verzi obohatit. Z autorských věcí na desce sluší zmínit další (a o něco méně "sešněrovanou") instrumentálku Definitely Maybe a možná ještě klavírem zajímavě vyšperkovanou Sugar Cane. A zapomenout nesmím ani na hutný otvírák Ice Cream Cakes.

Poslední deska Jeff Beck Group je podle mě ze čtveřice alb nahraných pod touto hlavičkou nejslabší. Perfektní kousky Truth a Rough and Ready jsou kvalitou materiálu o pěkný kus výš, a i v pomyslném souboji s Beck-Ola u mě eponymní deska ztrácí. Tři hvězdičky budou dneska tak akorát.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck Group
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Amos, Tori - Under the Pink

Amos, Tori / Under the Pink (1994)

Balů | 5 stars | 28.07.2018

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem byl zasažen hlavně ženským hudebním elementem, který se v té době výrazně prosazoval v rocku. Byly to první desky Sinéad O'Connor, Suzanne Vega, Toni Childs a zejména Tori Amos.

Tato její druhá deska pokračuje v náladě debutu, ale je více napřažená do rocku. Tori píše písně na výrazném klavírním základě, ale aranžmá využívá schopností její řízné rockové doprovodné skupiny. Je to klavírní virtuoska s hodně živelným projevem a výborná zpěvačka. Její zpěv bych přirovnal k tomu nejlepšímu z Joni Mitchell, Suzanne Vega a třeba i Patti Smith. Když při poslechu zavřu oči, mám dojem mořských vln dorážejících na pobřežní skaliska. Při koncertech té doby si posluchači užili i klavírních předělávek od Led Zeppelin nebo Nirvany. Její tvorbu sleduji dodnes, protože její alba mají hodně vyrovnanou kvalitu.

Palby alba: God a Cornflake Girl.

Zajímalo by mne kdo z vás také poslouchá tuhle americkou "Kate Bush".

» ostatní recenze alba Amos, Tori - Under the Pink
» popis a diskografie skupiny Amos, Tori

ZZ Top - Rhythmeen

ZZ Top / Rhythmeen (1996)

Voytus | 3 stars | 26.07.2018

Mezi různými skupinami a interprety, které uvádím jako své neoblíbenější a někdy i vyloženě srdcové záležitosti, často zapomínám na vousaté trio z Texasu. Přitom je to jedna z těch skupin, které mě zasáhly již v dětství a to – světe div se – televizní „masírkou“ na podporu jejich pražské návštěvy někdy v 90. letech. Celé dny televize pouštěla jejich nejslavnější klipy, v nichž nebyla nouze o krásné ženy, rychlá auta – proslulý ZZ mobile a různě vylepšené modely z 50. a 60. let – i záběry na členy samotné, nejčastěji se objevující v roli pozorovatelů a komentátorů toho, co se v klipech dělo (s chlupatými kytarami). Jasně, že mi byla sympatická zejména jejich image a právě to mi zůstalo v hlavě ze všeho nejvíc. A pak ještě jejich účast ve filmu Návrat do budoucnosti, kde navíc exceloval i jeden z mých oblíbených „cvoků“, Christopher Lloyd.

Naplno jsem se ale k jejich hudbě dostal až někdy v sedmé či osmé třídě základky a to prostřednictvím alb Recycler, Antenna, Afterburner (ten jsem si tuším ke čtrnáctým narozeninám nadělil na kazetě a myslím, že bych jej mohl prohlásit za vůbec první album, které jsem si kdy koupil), Greatest Hits (tam jsem poprvé slyšel i jejich staré kusy, bohužel na něm nejsou songy z prvních dvou desek), Degüello a Fandango.

Rhythmeen dnes považuji za výborný návrat k bluesovým základům po megaúspěšných albech z 80. let. Skupina tu zní patřičně syrově, zejména Gibbonsova fuzzem poháněná kytara s tónem tak tlustým, že málem neprojde dveřmi. Naštěstí se tu nezkresluje úplně všechno, jako na některých následujících albech, takže nemáte pocit odkouřených repráků (eh… Mescalero, že?). Jinak tu není třeba hledat něco vysloveně objevného, o tom to není – je to hlavně o tom si to pořádně užít. Co na tom, že první tři písně jsou variací téhož, liší se jen mírnými odchylkami v tempu, když jsou kytarové riffy takhle funkčí, navíc ta tahounská a přehledná Billyho sóla (hned úvodní Rhythmeen, to jsou prostě tak parádně umístěný tóny, že by jen málokdo nahrál lepší)! Ukázkově minimalistické jsou i refrény, plnící nejčastěji funkci jedno až dvouslovných skandovaček („Black fly/that’s right/Black fly/that’s right“ nebo „She bang-bang my shang-a-lang“).

Harmonicky se vousáči drží osvědčených třech akordů, ovšem najdou se tu i výjimky, jako třeba čtvrtá What’s Up With That s nakřáplou foukací harmonikou, mající v pohodovém tempu relativně blízko k soulu, ať už doprovodnými vokály, či autorskou výpomocí soulových veteránů Luthera Ingrama a Marka Ricea. Možná je neznáte, ale takovou Mustang Sally snad netřeba představovat. Případně je tu téměř heavy metalový nářez She’s Just Killing Me – ta mě při prvním poslechu řádně praštila přes uši. Však i tu řádí i bicman Frank Beard. Ještě zmíním líně se převalující Vincent Price Blues s opět skvělými sóly, při nichž Gibbons ždímá z kytary naprosté maximum. A další překvapení v podobě My Mind Is Gone, kde je jako spoluautor uveden Stevie Wonder – ono je to akordické schéma z Pasttime Paradise jen těžko přeslechnutelné.

Bohužel se na albu nachází i pár nevýrazných kousků, točících se okolo stejných schémat, což samo o sobě nevadí, ale neškodilo by vydat klasických 40-45 minut a ty dva, tři slabší songy nechat třeba jako bonusy nebo b-strany singlů (ale samozřejmě mám do toho houby co mluvit). Fajn je, že na albu ani není moc dotáček, sem tam druhá kytara, či různé perkuse, takže studio tentokrát nehrálo takovou roli, jako v 80. letech a syrovost je zaručena.

Závěrem: Vousáči vydali v kontextu diskografie celkem vyrovnané album, které se drží zaběhlých forem a pokud se v něm nebudete moc šťourat a vrtat a hledat něco, co tam není a ani být nemá, tak si tu jízdu ZZ mobilem jistě užijete.

» ostatní recenze alba ZZ Top - Rhythmeen
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

Nightwish - End of An Era -Live (DVD)

Nightwish / End of An Era -Live (DVD) (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 26.07.2018

Název nosiče End of Era jasně předurčuje a poukazuje na následný vývoj v táboře této finské symfo-metalové smečky. Peripetie kolem odchodu tehdejší zpěvačky Tarji Turunen jsou doufám všem dostatečně známy, proto se o nich nebudu blíže zmiňovat. Skupina a management však nemohli vymyslet nic lepšího, než natočit záznam koncertu, který proběhl 21. října 2005 v Helsinkách. Toto památné vystoupení dokonale shrnulo a zakonzervovalo pro další generace jednu zásadní etapu vývoje této kapely.

Po tomto koncertu došlo k odluce Tarji a Nightwish, která měla fatální důsledky pro obě strany. Tarja nikdy nenalezla tak schopného skladatele, který by ji pomohl vrátit se na vrchol a Nightwish nikdy nedokázali nahradit zpěvačku s tak silným kouzlem osobnosti, neuvěřitelně silným charisma a naprosto výjimečným projevem operně školeného hlasu.

Naštěstí mám možnost sáhnout po tomto live koncertě a připomenout si hlavní hity z první pětice alb Nightwich. A že je jich požehnaně. Jelikož zde hodnotím audiovizuální dílo, je třeba se kromě dokonalé hudby zmínit o atmosféře. Viděl jsem všechny živé oficiální záznamy kapely, ale žádný se energií, setlistem a chutí kapely vymáčknout ze sebe to nejlepší tomuto nemůže rovnat.

Stačí si pustit úvod vystoupení, kdy zní Zimmerovo intro a první tóny Dark Chest of Wonders, kapela startuje, efektní exploze první řady ohlušuje, sloupy ohně stoupají pomalu až ke stropu haly - dav šílí.. Potom se pódium jakoby projasní, ale není to jen kanárkově žlutým pláštěm přicházející Tarji, ale tou aurou, která ji obklopuje. Té stačí pokynout davu a ten by pro ni v tu chvíli udělal cokoliv. Celé vystoupení je velmi akční, Tarja střídá kostýmy a během koncertu to ani jednou nezaskřípe, obdivuji také světelné a pyrotechnické efekty. Jestli ostatní muzikanti věděli, že jde o poslední vystoupení, to nevím, ale na pódiu ze sebe vydali maximum.

Z metalové oblasti je to jeden z mých nejhranějších Blu Ray (škoda, že jde jen o extrapolaci z DVD formátu). Kvalitní obraz a zvuk je zaručen. Podobný styl muziky jinak blíže nesleduji, ale zde potvrzuji výjimku z pravidla. Nightwish mě tímto koncertem dostali.

» ostatní recenze alba Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

EasyRocker | 5 stars | 26.07.2018

Valící se šutry jsou pro mě (namísto pro mě přece jen příliš konformních a uhlazených Brouků) už léta symbolem toho, čemu se říká primární, syrový rock, nejlépe s pořádnou černou příměsí. Trocha folkové polevy, a žhavá jízda může začít.

Jen málo rockuchtivých hlav asi nezná úvodní magický tanec Sympathy for the Devil - za to už v tom pekle musí mít plac rezervován hned pod rohatým. Pomalý šamanský rozjezd, "houkající" vokály, načasování a vrchol. Ve volnějších akustických tvarech nastupuje svůdná No Expectations a je tu skvostná Jonesova slide kytarka a Jaggerův charismatický přednes. Folk a blues ruku v ruce. Dear Doctor začíná hutně sázeným bluesovým odzemkem, o který se tříští opět brilantně procítěné akustické kytary v pařátech Briana Jonese - pod tohle album se podepsal vskutku ďábelsky, výsledkem je řádný dusot kopyt. Přichází drobná Parachute Woman a zůstáváme na zaostřeném blues. Nedbalý, zahulený a syrový zvuk, Jaggerův chuligánský zpěv, luftem létají kulky a pěsti.

Jsou tu opět akustické kytary a důrazná basová prošlápnutí terénu z rukou Wymanových, refrén ale báječně ovládl melodický Jaggerův gejzír. Jigsaw Puzzle. Je to pekelný tanec s ďábelsky jedoucím klavírem! Pouličními demonstracemi inspirovaná Street Fighting Man je nekompromisní odpich, hned úvodní riff vás srazí na zem tak, že by záviděl i hrdinný nebožtík Bud Spencer. A pak už se to sype ze všech stran jak hromada haraburdí. Nemáte šanci! Prodigal Son nás vrací na křivolakou cestičku - je jasné, že i na pomezí country a folku jsou pánové jako doma. Protože duše Stones vždy tkvěla v blues, máme tu k duševnímu potěšení Stray Cat Blues, opentlené báječnými Richardsovými sóly. Všechno hřímá, ječí a kvílí až do konce.

K folku jako by nakukujícímu k Dylanovi nebo i Neilu Youngovi nás odveze krásné dělnické vyznání Factory Girl. Jagger vše posouvá až k nebesům. A je tu závěr. Velebné akustiky, hymnické a teatrální pojetí, zachovávající ale i bluesový smutek a nostalgii, opět tu Jagger hlasově čaruje a Watts bicí věru nešetří. Náladu skladby skvěle dotvořil hostující gospelový chór a piano. Vřelé díky i za Salt of the Earth.

Za pět, tady není o čem. Čtyřicet minut toho, co můj závislácký třas u těchto pánů vyžaduje - černavé jádro, rock, folk. Injekce do zadnice a jsem zase na nohou.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Van Der Graaf Generator - Still Life

Van Der Graaf Generator / Still Life (1976)

steve | 5 stars | 26.07.2018

Mám rád začátek Pilgrims, decentní a melancholický. Hammill to nikam netlačí, spíš nás nechává samovolně se posunovat ke svému světu fantazie a dekadence. Po nějaké chvíli začne skladba těžknout a moc přebírá expresivita. Vzduch je zahuštěnější, ale v jeden moment skrze temno znovu problesknou sluneční paprsky. Střídání nálad je Hammillovou doménou. Still Life začíná romanticky a uvolněně, krásně se to poslouchá. Jenže Jacksonův saxofonový model spolu s tvrdým Bantonovým hammondem přemosťují skladbu do úplně jiné dimenze. Je to trochu schizofrenní, hlavně když Peter deklamuje svým drsným stylem.

Skladbu La Rossa rozdmýchávají pohupující se nástrojové proměny saxofonu a bujaré rytmiky. Složitější aranžmá a změny rytmů dovedou člověku pěkně zamotat hlavu, až se začne ve skladbě ztrácet. Je to klasická záležitost "generátorů" - dravá, pulzující, instrumentálně a poslechově náročná, nezapomíná na atmosféru a probouzí dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Prostě skvělá. My Room (Waiting for Wonderland) je z úplně jiného světa. Tady jde především o náladu, kterou vytváří Peterův hlas, Davidova saxofonová melodie, ležérní Bantonův klavír, bublající basa a jazzově rozverné bicí. Childlike Faith in Childhood's End je pak magicky fatalizující operou definující celou tvorbu VDGG.

Stil Life je nejsilnějším reprezentatem druhého období "generátorů". To se vyznačuje skromnějším přístupem a odměřenější kompoziční škálou. Atmosféričnost zůstává stejná, bohatá a komplexní. Album obsahuje desítky překrásných detailů, do kterých je potřeba se postupně vpravit.

Deska desek!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Magnum - On a Storyteller's Night

Magnum / On a Storyteller's Night (1985)

john l | 5 stars | 26.07.2018

Existují nahrávky, které mají pro člověka zvláštní význam. V moji sbírce zaujímá jednu z takových pozic album On a Storyteller's Night. Dlouho to byl jediný stařičký opus kapely Magnum, který jsem vlastnil. Jenže v určité fázi svého hudebního dospívání jsem z pompézní produkce dostával kopřivku a když se naskytla příležitost, dal jsem ho pryč. Jak se traduje, odříkaného chleba největší krajíc, uběhlo několik let a mně po desce začalo být zase smutno. Jenže zrovna v té době už nebyla v běžné distribuční síti. S odstupem několika let jsem si ji zase sehnal a dnes mně její překrásný obal i příjemné písničky přinášejí znovu potěšení.

Jde o dramaturgicky zajímavě rozdělenou desku. V první půli nás kapela potěší epičtějšími kusy plnými historie, zbojníků a sličných panen a v druhé si Catley se svými kumpány naposledy zavzpomínají, odkud Magnum vzešli a že heavy metal pro ně nebyl jen chvilkovým poblouzněním.

Několik kusů z této desky by se slušelo zařadit na celkové best of kapely. Vznešená modlitba How Far Jerusalem (možná nejlepší skladba celých Magnum), mystický drahokam On a Storyteller's Night, vzdušná akustická záležitost Before First Light, odpověď na úspěch kapely Asia Two Hearts nebo klidně dunící All England's Eyes. Co skladba, to klenot.

Pět nedávám z povinnosti, ale z úcty k mé nejoblíbenější desce Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - On a Storyteller's Night
» popis a diskografie skupiny Magnum

Thin Lizzy - Chinatown

Thin Lizzy / Chinatown (1980)

terka | 2 stars | 25.07.2018

Připadá mi zbytečné psát recenzi na desku, která se mi nijak zvlášť nelíbí. Ale jelikož tu nemá žádný ucelený názor, zkusím něco málo vyplodit. Z mého pohledu tedy jde o kontraproduktivní počin, který má ostatní posluchače spíš varovat, než je nabádat ke koupi takového nosiče.

Thin Lizzy mám ráda, jejich desky jsem slýchala často, některé z nich u nás rotovaly doma i na zahradě. Podotýkám, že některé z nich. Třeba Chinatown si vůbec nepamatuji a když ji teď poslouchám, asi tuším proč. Po minulé krasojízdě s Gary Moorem a deskou Black Rose nastala v Thin Lizzy doba temna. Chinatown je jako studená sprcha. Bez příchutě, bez nápadu, bez špetky zariskování. Kapela předvádí kolovrátkovské melodie druhého stupně, které nemají dostatek originality ani invence. Několik nudných skladeb je tu doplněných průměrnými položkami. Je to hubené až bída. Jako nejpřijatelnější vzorky jsem vyhodnotila první a poslední dvojici. Tam se pánové alespoň trošku snaží.

Nevím, co dál bych měla napsat o desce, která stojí za starou belu. Jestli někdo z vás Chinatown znáte, podělte se se mnou o vaše zkušenosti. Jsem zvědava, zdali mně dáte za pravdu.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Chinatown
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm

Kaipa / Kaipa DaCapo - Live Stockholm (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 24.07.2018

Před několika měsíci jsem se (vzpomínám-li si dobře) na progboardu prostřednictvím Paľa dozvěděl, že kapela Kaipa DaCapo vydala živák s lakonickým názvem Live Stockholm. V té době se nedal nikde sehnat, poslechl jsem si tedy jen zběžně ukázky z nějakého (tuším holandského) streamingu s tím, že se k němu někdy v budoucnu vrátím. Uplynulo mnoho vody a nyní konečně nastala ta ona památná chvíle, kdy byla nahrávka načtena přehrávačem.

Informace na obalu zněly lákavě. Kapela odjela turné ve stejném složení, v jakém natočila debutní desku Kaipa DaCapo (za nemocného Maxe Lorentze zaskočil kolega Lalle Larsson z Karmakanic). Tedy původní tři členové Kaipy hráli vybrané písně z jejich druhé a třetí desky vydané v sedmdesátých letech. Jistě pádný důvod navštívit koncert. Jelikož jsem nebyl jedním z oněch šťastlivců, co je viděli naživo, musel jsem se spokojit s hudebním záznamem na CD.

Po prvním letmém poslechu jsem si říkal, že je něco v nepořádku. Skladby jsem poznával, ovšem v natolik podivném stavu, že při podrobném poslechu (pokud máte naposlouchané původní verze) musí nastat problém. Dostal jsem se až do úplně schizofrenního stavu, kdy jsem si nebyl jistý, zda si já nepamatuji, jak zní originál, nebo to Kaipa DaCapo hraje zcela jinak, což byl pro mne velmi nepříjemný pocit.

Abychom si rozuměli - nejde o to, že si umělci v živém provedení některou skladbu zkrátí či prodlouží nějakou improvizací, nebo že si něco zjednoduší. Zde je překopáno pomalu vše, což je pro mě zcela nepochopitelné a co si tak vybavuji, v takovém rozsahu jsem se s něčím podobným nesetkal. Jsou jen dvě vysvětlení – buď se Roine Stolt zbláznil a chtěl pozměnit původní vyznění svých skladeb k lepšímu, nebo (což je pravděpodobnější varianta) zahlazoval stopy po hudebním vkladu bývalého klávesáka Hanse Lundina, který nedal souhlas s přehráváním původních verzí skladeb. To jsou však jen mé domněnky.

Uvedu jen několik příkladů, které však plně ilustrují celý záznam. Z nádherného titulního songu Inget Nytt Under Solen bylo vynecháno vše podstatné, vyslechneme si však Stoltovo sólo, které je oproti originálu nataženo na trojnásobnou délku. Naopak instrumentálka En Igelkotts Död je zkrácena na polovinu, rovněž z En Igelkotts Död byl použit jen ústřední motiv, klávesová předehra byla vynechána a Lundinova roztomilá melodie na závěr byla zcela pozměněna. O Skenet Bedrar se raději vůbec nebudu vyjadřovat. Jazz rockové syntezátorové sólo je také hodně nudnou záležitostí.

Abych jen nehaněl – docela se povedly Total Förvirring, dále Korståg - klavírní představení hostujícího hudebníka Lalleho, jediný zástupce ze studiového alba Kaipa De Capo - Dårskapens Monotoni, a také největší hitovka Det Tysta Guldet – zde není co řešit, majestátní a hodně emotivní skladba s varhany koncertně ještě rozkvetla a trochu rockovější vyznění ji sluší. Tu nikdo neprznil a byla přednesena pomalu notu po notě.

Jak tento záznam zhodnotit? Pro ty, co nemají mnoha poslechy uložené v paměti originál verze songů, musí být tento koncert příjemným zážitkem. Pro mě je však toto zpracování naprosto neposlouchatelné, neboť zde nejde jen o nějaké krácení písní z důvodu časové tísně, ale o celkově překopanou strukturu a atmosféru songů. Velké zklamání. Zůstávám u živého záznamu Kaipy, který byl vydán v rámci edice THE DECCA YEARS 1975-1978. Zde je vše v pořádku.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2 (2015)

horyna | 4 stars | 24.07.2018

Čtvrtá studiová deska holandských Leap Day, nazvaná From the Days of Deucalion - Chapter 2, se skromně krčila přes půl roku zabalená ve skříni mezi ostatními ještě horkými a neposlechnutými cd a čekala, až přijde její příležitost. V její prospěch a o konečné cestě ven na světlo bylo rozhodnuto začátkem letošního července, to když jsem se chystal na dovolenou a přemýšlel, jakou muziku si sebou vzít. Kromě prověřených klasik jsem do mp3 nabalil i několik novinek, které jsem chtěl postupně poznávat.

Prokousat se hudebně nesnadným koncepčním albem mi zabralo nespočet poslechů a naposlouchávacích sekvencí. Deska už ve svém názvu navazuje na kapitolu první a dál rozvíjí a popisuje myšlenky běloruského spisovatele Immanuela Velikovského. Věnuje se mistrovu dílu Kolize světa a pro bližší popis jeho i jeho díla předkládám výňatek z Wikipedie:

"Immanuel Velikovsky - (10.6.1895, Bělorusko -17.11.1979), psychiatr, lékař a vědec. Je známý jako autor řady kontroverzních knih o starověké historii. Zasloužil se o založení Hebrejské university v Jeruzalémě. Je autorem knihy Worlds in Collision, která se stala americkým bestsellerem. Kniha byla vydána v roce 1950. Ve svých knihách Velikovsky používá komparativní mytologii a obrací se na starověké literární prameny včetně Starého zákona. Podle Velikovského Země v minulosti zažila srážky s jinými planetami, hlavně s Venuší a Marsem.

Worlds in Collision je jeho nejznámějším dílem a bylo publikována 3. dubna 1950. Kniha předpokládala, že kolem 15. století před naším letopočtem byla Venuše vysunuta z Jupitera jako kometa nebo předmět podobný kometě a prošel kolem Země (skutečná kolize není uvedena). Objekt změnil oběžnou dráhu Země a osu, což způsobilo nesčetné katastrofy, které byly zmíněny v raných mytologiích a náboženstvích po celém světě. Mnoho z tvrzení knihy je zcela odmítnuto zavedenou vědeckou komunitou, protože nejsou podporovány žádnými dostupnými důkazy.
"

Tolik tedy k samotnému autorovi díla, z něhož kapela vytvořila koncept pro svou dvoudílnou sérii.
Co se týče hudební stránky, jsou Leap Day už pevnou stálicí na světové neoprogresivní scéně a v rodném Holandsku jedním z neúspěšnějších souborů produkujících melodickou rockovou hudbu. Instrumentální tvář Leap Day odráží směsici klávesových výbojů dvojice Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg jakožto hlavního poznávacího znamení, kterému zdatně sekundují ostatní hráči. Vokál Jos Harteveld není excentrický ani zvlášť pronikavý, svým klidným způsobem frázování se však k hudbě této kapely perfektně hodí.

Jde o vyrovnaně upravené a aranžérsky dobře zpracované album, ze kterého - když budu hodně spoře vybírat - sáhnu po sugestivní skladbě číslo pět. Píseň Ya-Who do sebe dokonale implementuje čínský kolorit a volbou hudebních nástrojů patřících k lidové kultuře tamní oblasti i použitím originálního jazyka představuje zcela originální řešení v progresivní oblasti kapely působící v evropském teritoriu.

Jediný mírný nedostatek a vlastně překážku pro udělení maximálního hodnocení spatřuji v absenci dvou, tří svižnějších a dynamičtějších kousků, které by dokázaly toto jinak velice klidné a pohodové album trochu oživit - osobně řeknu až nakopnout.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day

Bunyan, Vashti / Just Another Diamond Day (1970)

vmagistr | 3 stars | 23.07.2018

Občas je zapotřebí si od přemíry různých progresí, technických vyšperkovaností a rytmických či kompozičních masakrů odpočinout a přepnout na úplně jinou frekvenci. Pokud tato potřeba vyvstane u mé maličkosti, je vedle 60's popu a v něm tehdy oblíbených dívčích skupin mou druhou sázkou na jistotu britský (jedno zda akustický či elektrifikovaný) folk. A když to tedy padne na něj, sáhnu dost často po jediném sedmdesátkovém albu britské písničkářky Vashti Bunyan nazvaném Just Another Diamond Day.

Základem všech skladeb je hlavní interpretka se svým hlasem a kytarou, na kterou obvykle jen jemně vybrnkává a dokresluje svůj osobitý vokál. Hlas Vashti je totiž neustále mírně zastřený, jako by zpívala napůl jenom pro sebe, ale asi právě proto pro mě má tak silné kouzlo. Melodie jejích skladeb jsou pozitivní, občas probleskne mírná melancholie, někdy zase náznak dětské hravosti (ale nikoli infantility).

Deska nabízí na ploše něco málo přes půl hodiny celkem 14! skladeb - netřeba doktorátu z numerické matematiky ke zjištění, že nepůjde o žádné rozkošatělé opusy, ale spíše o kratší popěvky. Ale i díky trpasličím stopážím (skoro polovina skladeb nemá ani dvě minuty) deska uteče než bys řekl arpeggio. Jednotlivé písničky navíc ozvláštňuje spousta hostů (často i zvučných jmen, namátkou Simon Nicol či Dave Swarbrick z Fairport Convention) s lidovými nástroji.

Ze skladeb na desce obsažených oblibuji vcelku všechny, ale zvědavý posluchač by se podle mě mohl na první dobrou chytit třeba na úvodní Diamond Day, prostřední Swallow Song nebo na poměry desky nebývale dlouhou tříapůlminutovku Rainbow River. Anebo taky na nějaké úplně jiné kousky, co já vím.

Samozřejmě od alba nemožno čekat žádnou hudební (r)evoluci - je to prostě bezelstně čistý folkový kousek s docela originálními melodiemi. Kdyby bývalý "stoneovský" manažer Andrew Loog Oldham koncem šedesátých let tuhle studentskou bardku nevyhmátl, asi by se nic zásadního v běhu hudebního času nezměnilo - jen by byl svět o pár desítek příjemných folkových skladbiček chudší. Tři hvězdičky jsou tentokrát jen takové orientační.

» ostatní recenze alba Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day
» popis a diskografie skupiny Bunyan, Vashti

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

lover-of-music | 5 stars | 23.07.2018

Budu stručný. Na tento monument jsem narazil před čtyřmi dny. Od té doby si ho neustále pouštím a nemůžu se ho nabažit. Doufám, že nikdy nepřijde den, kdy mě to album omrzí. Tohle je vážně v první řadě HUDBA! A jaká! Střídání nálad fantastické, melodie geniální, instrumentální dovednost neuvěřitelná.

Absolutně nejkrásnější moment je ke konci první půlky, kdy se postupně přidávají hudební nástroje do opravdu majestátní melodie plus mluvené slovo k tomu. "Bass guitar, mandolin" - prostě absolutní hudební extáze. Tohle album by mělo být studované. Pro mě to album znamená svátek hudby. Hluboce se skláním před tímto mistrovským dílem.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

Carloss87 | 5 stars | 23.07.2018

Další výstavní klenot této kapely. Na první dojem se může zdát,že vyměkli,ale hned první pecka Spirit of the radio hned vyvede z omylu. Tohle je pořád první liga a ne žádný okresní přebor. Aby posluchač opravdu nebyl na pochybách, napumpují do něj Rush další klenot Freewill - no a to už snad je jasné, že Rush opět nezklamali a vystřihli další parádní desku. Permanent Waves pohladí na duši a nikdy neomrzí.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Bruce, Jack - Things We Like

Bruce, Jack / Things We Like (1970)

horyna | 3 stars | 23.07.2018

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack

Mystery - Lies and Butterflies

Mystery / Lies and Butterflies (2018)

Carloss87 | 5 stars | 22.07.2018

Tuto kapelu jsem objevil až teď s její novinkou a bylo to velmi příjemné seznámení. Hned první skoro sedmnáctiminutová věc je opravdu skvělý poslech. Nejdříve mě zmátl začátek a říkal jsem si, že je to nějaký živý záznam, a pak to přišlo. I ostatní skladby mě velmi zaujaly a nemohu dát jinak než 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery

Cult, The - Love

Cult, The / Love (1985)

Egon Dust | 5 stars | 22.07.2018

Kde pozerám, tam pozerám, žiadna recenzia na kultový album od The Cult. Nevadí. Skúsim vyjadriť pocity, ktoré vo mne táto LP nechala a naďalej zanecháva. Na stránke Crazy Diamond bolo uvedené: LOVE je album s nočnou atmosférou. Geniálne vystihnuté. Atmosféra tohto albumu určite nie je na krásne slnečné letné odpoludnie. Jemne skreslený gitarový efekt chorus dodáva skladbám mierne snivú atmošku.

V kuloároch sa vravelo, že týmto albumom Astbury/Duffy prvýkrát upozornili, že treba s nimi počítať na regulérnej svetovej rock scene. Celé roky som bol v tom, že Kalti sú americkou kapelou, zrazu (pár rokov späť) čítam o nich ako o britskej gotickej rockovej kapele. Podobnosť zvuku tam trošku je s prvými albumami U2, ale Astburyho hlas je klasický rockový hlas, niekde až mercuryovsky znejúci, čo skladbám ako ´´Nirvana´´ ,´´She sells Sanctuary´´ a nesmrteľnému ´´Dážďu´´ dodáva údernú energiu a zároveň miernu melanchóliu. Pri troche snahy či dobrej znalosti anglického jazyka nájdeme aj nádherné texty ´´Brother Wolf, Sister Moon´´ s nádhernou atmosférou. Rovnako ´´Revolution´´ nenásilne spieva o revolúcii.

Dalo by sa rad radom brať skladbu za skladbou, čím by som vlastne dospel k výsledku, že sa jedná o prvotriedny rockový album, možno aj trochu nedocenený. Beriem na vedomie, že to neni U2, Guns n Roses, ktorí mali v talóne obrovské svetové hity, ale neni to ani intošská záležitosť ala Joy Division. Čítal som o Astburyho fascinácii pôvodnou americkou kultúrou, indiánmi, južanskou gotikou, severskými príbehmi ako z kníh Jacka Londona. To by som vyzdvihol ako The Cult know how. Už pri prvom počutí ma plynule ubiehajúce piesne preniesli do mystickej krajiny, do ktorej sa vždy pri každom posluchu chcem na chvíľu vrátiť. Čaro prvého momentu mi to nechce dovoliť, zažiť tento zážitok opäť, opäť a opäť, ale minimálne mi navodí niečo podobné.

Ak niekto očakáva nejaké búrlivé sóla, divoké rytmy, neustále zmeny, bude sklamaný - progresivita tohto diela spočíva v novom duchu, v novej forme gotiky, aká do roku 1984 (do čias ich debutu) neexistovala. Nájdeme tu rockovú tradíciu s novým zvukom, s novým duchom.

» ostatní recenze alba Cult, The - Love
» popis a diskografie skupiny Cult, The

Rolling Stones, The - Exile on Main St.

Rolling Stones, The / Exile on Main St. (1972)

terka | 5 stars | 22.07.2018

Dokážu pochopit, když toto album někdo zatvrzele odmítá kvůli jeho délce a nepřehlednosti. Z důvodu vysokého počtu písní je to celkem logické. Mně také trvalo strašně dlouho, než jsem jej v sobě dokázala vstřebat. Další a další poslechy se konečně staly něčím víc, než jen rutinní záležitostí a nudnou zábavou.

V hudbě Rolling Stones je ukryta celá paleta různých stylů, vždy dokonale navařených na rock´n´roll. Stejně jako většina rockerů nemám ani já ráda klasické americké country. Jenže způsob, jakým tento styl "stouni" ve své produkci upravují, je velice moderní a má tah. Vezmou ho, připojí k němu svůj typický rockový podklad a vznikne úchvatný kočkopes.

Dnes je tento materiál vnímán jako umělecký vrchol kapely, ale když deska vyšla, názory kritiků se na ni značně různily a leckdo byl zaskočen dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž vinou linky nejrůznějších možných nástrojů - od dechové sekce přes několik klavírů a kláves až po nejrůznější typy kytar. Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nejde přeslechnout.

V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty, přišli "stouni" s něčím opačným. Vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu. Ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla Sticky Fingers, najednou kapela působila hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz "primitivně" a nahradíme jej spíš něčím jako "stylově".

Pro mnohé rockové fanoušky značí Exile on Main St. nejen nepřekonatelný milník diskografie Rolling Stones, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru. Pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající hituprostou desku pro fajnšmekry, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchávání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se šklebit při poslechu boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, který se vám odmění měrou vrchovatou, když mu dáte dostatek času.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Extreme - III Sides To Every Story

Extreme / III Sides To Every Story (1992)

pinkman | 5 stars | 21.07.2018

III Sides to Every Story je třetím albem americké kapely z Bostonu Extreme. Bylo nahráno v originální sestavě a v roce 1992 jej vydala společnost Atlantic coby nástupce úspěšného alba Pornograffitti. Hudebně se od něj dost odděluje a celé množství anomálií lze vystopovat v nejrůznějších směrech.

Album je rozvrženo do tří segmentů jako koncepční příběh. Ambiciozní projekt se díky nesnadné srozumitelnosti setkal jen s malou komerční odezvou. Sedmdesátiminutová nahrávka je ale po umělecké stránce naprostou progresivní lahůdkou.

Jako hlavní inspirační zdroje si Američané vybrali legendární britské rockové kapely sedmdesátých let Queen nebo The Who. Deska pojednává o mezilidských vztazích a rovněž o způsobech jednání či nahlížení na téma sporu mezi dvěma lidmi. Vlastní až filosofický podtext a je konceptuálně rozdělena do tří stylově vcelku odlišných částí, které jsou nazvány - Yours, Mine a The Truth.

V první části dostanou prostor klasické rockové kusy, spojující vlivy zemitějšího rocku s funky. Druhý úsek je v přímém kontrastu. Převládají pomalé věci s aranžemi smyčců a klavíru. Tady dostává velký prostor Gary, jehož explodující několikaoktávový pěvecký výkon je zde nepopiratelnou ozdobou. Třetí pasáž zapůsobí rozměrným dojmem, pocitem epiky a velkoleposti. Jedná se o jednu dvacetiminutovou sondáž, progresivně vygradovanou do působivého finále. Vlivy Beatles a Queen jsou nepopiratelné.

Ne nadarmo a právě díky těmto vlivům považuje řada lidí třetí desku Extreme za progresivní. Rockově naladěna kapela se rozhodla vyzkoušet muzikální model. Působivé.

Momentální TOP skladba: Color Me Blind

» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme

Osage Tribe - Hypnosis

Osage Tribe / Hypnosis (2013)

Snake | 3 stars | 20.07.2018

AMS 223 CD /2013/

Skupina Osage Tribe je italskou legendou, která po sobě zanechala jediné, zato velmi ceněné album - "Arrow Head", z roku 1972. "Hypnosis" je takovou malou (a trochu nečekanou) připomínkou skupiny i onoho alba a teprve druhým zápisem do diskografie po dlouhých jedenačtyřiceti letech. Z původní sestavy zbyli basák s bubeníkem, kteří k sobě přibrali mladého kytaristu a do studia pak aj celou řadu hostů. Cédéčko obsahuje několik předělávek vlastních skladeb ze sedmdesátých let, pár coververzí (např. "We're an American Band", bo "Fireball"), něco nového materiálu a také osm minut dlouhé sólo na buben.

První třetina alba je vyhrazena původní tvorbě - respektive starým kouskům v novém aranžmá - kterou zastupují pecky Arrow Head (ve vokální, aj inštrumentální verzi) a Soffici bianchi veli. Nutno říct, že se hodně přibližují originálním předlohám a je to stejně živelnej bugr, jako tenkrát. Zásadní rozdíl je jen ve šťavnatějším zvuku a jak rašple nabroušeném zpěvu v angličtině. Zvlášť Soffici bianchi veli je opravdu strhující exhibicí všech zúčastněných a krapet předčasným vyvrcholením celého alba.

Svoji aktuální formu kapela prezentuje v instrumentálce Hypnosis a plynule navazující Dellito erotico. Obě obsahují prvky arabské hudby a druhá jmenovaná aj dráždivě přitažlivej refrén v italštině. Drum Solo je výše uvedenou bubenickou machrovačkou a Nunzio "Cucciolo" Favia (nar. 1953) do toho mydlí s entuziasmem dvacetiletého mladíka. Blok vyhrazený novinkám končí další svižnou, především kytarovou instrumentálkou - Notte di cristallo - která je zároveň posledním kouskem na vinylové verzi.

Cédéčko obsahuje ještě tři skladby navíc a všechno jsou to coververze hard rockových legend. We're an American Band od Grand Funk Railroad, Fireball britských Deep Purple a Can't Find My Way Home veteránů Blind Faith. Líbí se mi především Fireball, ještě o něco rychlejší a metalově nařachlejší, než její předobraz...

Mám dojem, že to celé zpunktoval bubeník - protože co kompozice, to malá přehlídka parádně sejmutých bicích. Radost poslouchat. Ovšem s celkovým zvukem to zas taková sláva není a skladby hrajou podle toho kdy a v jakých podmínkách vznikly. Výhrady bych měl především k vysloveně nepříjemnému a mým uším nelahodícímu zvuku doprovodné kytary v inštrumentálce Hypnosis (v čase 2:20) a výrazně nižší hlasitosti obou variant řachandy Arrow Head.

Tradičně velmi pěkně zpracovanou rozkládací vinyl repliku od AMS zdobí obálka od italského umělce a hudebníka Herberta Paganiho. Vnitřek a zadní strana futrálu obsahuje tracklist, obsazení a několik barevných fotek. Celý osmistránkový booklet je věnovaný dnes už pradávné historii Osage Tribe. Jazyky ovládajícího jedince potěší pár článků v italštině a nás ostatní aspoň celá řada raritních vobrázků.

Cedlo mám sotva pár týdnů, ale líbí se mi a tak ho točím docela často. Srdce by dalo klíďo píďo čtyřku, ale říkám si - uber. Z deseti položek jsou jen čtyři nové a z těch čtyř hnedle tři instrumentální. Trojka holt musí stačit...

» ostatní recenze alba Osage Tribe - Hypnosis
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

ZeroCZ | 5 stars | 19.07.2018

Je to rok, co jsem si toto mně nadmíru doporučované album zakoupil. Je to rok, co jsem musel sbírat bradu odněkud z podlahy, když jsem ho poprvé doposlechl. Je to rok, co jsem se stal milovník této skupiny a celý ten rok nadšeně hltal její nahrávky. A stejně tak si celý ten rok medím, jak je tato nahrávka skvělá a geniální. Na mém první místě se furt tyčí Revolver od Beatles, ale The Dark Side of the Moon se přece jen na ten kousíček příčky, který tam tak nuzně přebýval, vešel a je tam také. Sice se jemně krčí, ale je tam.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Lucifer Was - Underground and beyond

Lucifer Was / Underground and beyond (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 19.07.2018

Norskou kapelu Lucifer Was jsem objevil teprve nedávno až téměř symfonickou nahrávkou The Crown of Creation. Byl jsem unešen, proto jsem zapátral i v daleké minulosti tohoto spolku a objevil jejich CD s názvem Underground and Beyond z roku 1997. Nenechme se mýlit, nejde o nově složené kousky, ale o znovu nahraný záznam písní, které hráli již v období 1970-1972!

Lucifer Was se roku 1974 rozpadli, aniž by po sobě stačili zanechat jakoukoliv oficiální nahrávku. Až v devadesátých letech objevil basák Einar Bru staré demo snímky a měl pocit, že i po takto dlouhé době mají své kouzlo. Když od neznámého mecenáše přistály na účtě peníze na studio, oslovil bývalé spoluhráče a během 18 hodin ve studiu opětovně "nabušili" 11 skladeb. Nahrávka i proto zní velmi autenticky, jako by skutečně vznikla v sedmdesátých letech. Přes krátký čas pobytu hudebníků ve studiu můžeme na tomto albu obdivovat výborný retro zvuk bez zbytečného piplání a dotáček, který dodává projevu kapely na autenticitě.

Kdo má tedy rád nekomplikovaný, hutně valivý, avšak melodický hard rock se sabbáťáckými riffy, které tu a tam doplňuje flétna, je na správné adrese. Písně jsou někde lehce ovlivněny psychedelickými postupy a severskou melancholií, což s civilním, avšak suverénním projevem zpěváka Thore Engena působí zajímavě.

Palec hore !

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Underground and beyond
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Depeche Mode - Violator

Depeche Mode / Violator (1990)

Martin H | 4 stars | 17.07.2018

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Violator
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Dire Straits - Dire Straits

Dire Straits / Dire Straits (1978)

steve | 5 stars | 17.07.2018

Jedno z nejlepších alb (ne-li to úplně nej), které DS nahráli. Krásná hudba, náladotvorná, plná nádherných melodií, při kterých běhá mráz po zádech. Knopflerova kytara zpívá a její pozici dokresluje Markův hlas. Pokud si chcete toto CD opravdu vychutnat, zavřete oči a nechte se unášet tou melodickou krásou. Opravdu to stojí za to, vřele doporučuji. Typicky obrazotvorně laděné skladby jsou na albu rozmístěny vyváženě a systematicky. Jde o poctivé muzikantské řemeslo, které se rodí jen jednou za určitou dobu. Plný počet.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Puhdys - Alles hat seine Zeit

Puhdys / Alles hat seine Zeit (2005)

jirka 7200 | 4 stars | 17.07.2018

V letním období je čas poslechnout si i něco pohodovějšího. Proto jsem vyhrabal dlouho neslyšenou desku Puhdys - Alles hat seine Zeit z roku 2005. Ta vznikala pomalu během čtyř let, neboť si Dieter Birr po těžkém, dlouhém a málem až fatálním průběhu nemoci z infekce od nakaženého klíštěte užíval daru života a nikam nespěchal. Jedenáct nových písní Puhdys je potvrzením, že to byla správná cesta.

1. Segelboot – na úvod pěkně ostrý, ale i melodický otvírák, jak z osmdesátek. Text je jasný: život je jako plachetnice, každý je kapitánem, kdo nasměruje příď do bouře, muže ztroskotat a utopí všechny své sny.

2. Alles hat seine Zeit - melodický hard rockový song s heavy kytarami a teskně romantickou melodií reflektuje obavy z měnícího se světa k horšímu.

3. Mein zweites Leben - melodická rocková záležitost s akustickými kytarami - retrospektivní píseň Dietera Birra s názvem Můj druhý život, ve které se těší z nové možnosti žít další život po překonané zákeřné nemoci.

4. Zukunft - temná a tvrdě rocková, opět řeší obavy z budoucnosti, což je vzhledem k věku tehdy jednašedesátiletého Dietera pochopitelné.

5. Klone mich - hard rock v provedení Puhdys, temná hudba i depresivní sci fi text o obavách ze samoty.

6. Der Traum - velmi emotivní song postavený na elektronice, kde v pozadí Dieter sugestivně vypráví svůj příběh, v němž v náznacích bilancuje svůj život. Eterický hlas ve skladbě patří zpěvačce Janě z kapely Bell, Book and Candle, v níž hraje Birrův syn.

7. Regen – jedinou méně výraznou a akustickou věc zpívá o své dávné lásce Dieter Hertrampf. Tato píseň se léty přerodila do obrovského koncertního hitu, to když ji začal zpívat Dieter Birr s německou rockerkou Julií Neigel.

8. Gedanken - příjemný živý song s akustickými kytarami a trochu pozitivnějším textem, v němž je schovaná touha ještě něco dokázat.

9. Der König - nejtvrdší a nejtemnější věc na albu, dusající rytmus a samplované metalické kytary dávají opět upomenout na spřátelené Rammstein.

10. Hafenlied - citlivá protiválečná píseň zklidní hudebně atmosféru, ne však emoce.

11. Was braucht man – závěrečná skladba plná optimismu zakončuje toto skvělé album tímto jasným poselstvím:

Co potřebujete pro svůj život a svůj velký cíl?
Musí vás ta snaha naplňovat štěstím
Láskou, vřelostí, fantazií
Sílou, štěstím a energii
V té velké hře života...

Němečtí Puhdys stárnou s grácií, čemuž album s názvem Alles hat seine Zeit (Všechno má svůj čas) plně odpovídá. Na albu najdeme porci říznějších a odsýpajících rockových songů v jejich po dlouhé dekády budovaném a jasně rozpoznatelném stylu, těch pop rockových "radio friendly" skladeb dramaticky ubylo. Texty Dietera Birra reflektují jeho reálné pocity a mají svou výpovědní i uměleckou hodnotu.

Puhdys stejně jako mnoho jejich souputníků zalovili a nechali se hudebně inspirovat svým nejvýživnějším obdobím, počátkem osmdesátek – konec konců proč ne? Z desky sálá energie a radost z hraní samotného a tak ve mně tato kolekce zanechala (na rozdíl od jiných jejich desek) radost - a to je to, o co tu kráčí.

Ukázka písně Regen s Julií Neigel: >> odkaz

» ostatní recenze alba Puhdys - Alles hat seine Zeit
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Cream - Disraeli Gears

Cream / Disraeli Gears (1967)

terka | 4 stars | 17.07.2018

Motto "Cream neposlouchám a Claptona už vůbec ne" vydrželo našemu rodu docela dlouho. Tahle kytarová osobnost a jeho kapela si cestu do mého srdce hledaly obtížně. Stejně jako bratr jsem ji musela ignorovat, protože desky Cream se u nás zkrátka nepouštěly. Je to sice už historie, ale mně se tenhle stihomam stále vybavuje.

Ne, není to Clapton, kterého bych z tohoto tria začala jakkoliv uznávat. Osoba, která je mně nejsympatičtější, je Jack Bruce, kterého jsem znala z fantastické nahrávky Around the Next Dream. Kvůli tomuto dílku jsem si jej oblíbila a jelikož to je on, kdo měl na hudbu Cream veliký vliv, volání jeho hlasu nešlo odmítnout.

A kterou jinou desku začít poslouchat, než tu nejznámější? Disraeli Gears jsem přicházela na kobylku pomalu. Bruceho vizitky jsou jasné, jeho uhrančivý přednes ve World of Pain, Dance the Night Away, Tales of Brave Ulysses a We're Going Wrong mě fascinuje. Zbytek desky už neprožívám tak silně - Bakerův kus číslo pět a poslední skladba mě moc nebaví, úvod je tak trochu sterilní a Sunshine of Your Love znám nazpaměť.

Dnes se sama sebe ptám, jaký byl důvod, Cream tak dlouho igorovat. Třeba se tu odpověď někdy dozvím.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream

Raw Material - Raw Material

Raw Material / Raw Material (1970)

jirka 7200 | 3 stars | 14.07.2018

Jak se mi v přehrávači ocitnula tato nahrávka opravdu netuším. Po několika posleších jsem musel konstatovat, že se opravdu jedná o "surový materiál" z nezapomenutelného období rockového kvasu - roku 1970. Tento anglický spolek Raw Material dokázal zaujmout hned první skladbou Time and Illusion, která je psychedelickým mixem raných Doors a Floydů s vibrafonem, následující I'd Be Delighted mě zase chytila svým živelným rhythm and blues. Třetí Fighting Cock v úvodu klame tělem, neboť z pomalého ospalého rytmu se vyklube pěkný kvapík s hammondkami a klavírem.

Další skladby různě variují v podobném duchu. Je to hodně dřevní nahrávka, kde se teprve všechny výše jmenované styly formovaly do konkrétnějších rockových směrů. Poslech každého hravě přenese strojem času o cca padesát let a za ten pocit to stojí.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Raw Material - Raw Material
» popis a diskografie skupiny Raw Material

Foreigner - Can't Slow Down

Foreigner / Can't Slow Down (2009)

horyna | 5 stars | 14.07.2018

Foreigner - kapela, které v osmdesátých letech ležel celý svět u nohou. Milovníkům zaoceánské A.O.R. produkce jistě není třeba historii Foreigner nijak důkladně vykreslovat. Vždyť právě oni jsou společně s Toto a Journey zařazováni mezi její čelní představitele. Přestože jsou bráni jako britsko-americká kapela, svým hudebním záběrem v letech osmdesátých patřili do zmíněné sorty právem. Nikomu z této trojice nelze upřít obrovitánský vliv na stovky, možná tisíce podobných kapel, které v zemi indiánů rostly jako houby po dešti. Kdo z této trojky byl vedoucím tahounem nejde přesně identifikovat, jelikož každá z těchto akvizic prodávala desky po celém světě v miliónech.

Jen pár střípků z historie:
Foreigner zapřahali koně už koncem let sedmdesátých a svými prvními produkcemi ještě sledovali progresivnější rockovou linii. Nejpozději svým čtvrtým albem z roku 1981 pojmenovaným lakonicky 4 přešli na stranu "hudby pro milióny". Byl to kasovní trhák s pěticí singlů v hitparádách a geniální baladou Waiting for a Girl Like You, při níž slzy po tváři stékaly takřka samovolně. Málem bych zapomněl uvést, že kapele vdechl život kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který se spolu se zpěvákem Lou Grammem stal ztělesněním oné epochy v první půli osmdesátých let.

Ti dva nejdůležitější:
Abych to tedy zkrátil. V příběhu Foreigner figurují dvě ega, která se postupně střetávala tak často a intenzivně, až jedno z nich muselo z ringu ven. Tím odejitým byl pochopitelně Gramm a náhradník slyšící na jméno Johnny Edwards už nedokázal úpadek kapely zastavit. Ta se na nějakou dobu odmlčela, aby v roce krize melodické hudby, kdy grunge spolykal snad vše co mu přišlo do cesty, vydala opět společně s Grammem přepychovou nahrávku Mr. Moonlight. Tak velkou kvalitu od kapely čekal málokdo a tato věc se společně s deskou kapely Asia nazvanou Aria zasloužila o malou obrodu stylu přezdívaného pomp rock. Zde se krásně ukázalo, jak snáze jde v těžkých časech vyplodit maximum. Jenže sváry, nesnášenlivost a komerční neúspěch si vybraly svou daň nanovo a cesta skladatelského tandemu se znovu rozešla. Na novou nahrávku si musel fanda kapely počkat celých 15 let a na místě Lou Gramma už nalezl tvář novou - zpěváka kapely Hurricane Kelly Hansena. Ten je tou nejlepší volbou za s nemocí bojujícího Loua a přesto, že nemá tak velké charisma a sílu, barvou mu není nepodobný a technicky je na tom také velmi dobře. K novým písním pasuje dokonale a roli zpěváka tak známé a populární kapely převzal se ctí. S Jonesem si jdou na ruku a rozumí si společně jak skladatelsky, tak koncertně i přátelsky.

Konečně k desce:
Can't Slow Down je famózní hard rocková práce. Není už zatížena nešvary doby a za každou cenu nepokukuje po komerčním úspěchu. Marti Frederiksen ji propůjčil dynamický zvuk, ze kterého je cítit, jak kapelu nahrávání ve studiu bavilo. Uvolněnost, pohoda, nadhled i kreativita deskou rezonují a toho, kdo má podobný druh hudby rád, nemůže nebavit ji poslouchat. Jde o výrazně vyrovnanou třináctiskladbovou kolekci, ze které - pokud mám vybírat - ukážu na nejreprezentativnější věci typu Can't Slow Down, In Pieces, When It Comes to Love na začátku desky, a poté silný závěr se zřejmě nejlepší As Long As I Live a následující Angel Tonight.

Resumé:
Domnívám se, že kapela Foreigner vydala několik opravdu dobrých desek a napsala několik skutečně skvělých a silných songů, které zakrátko zdomácněly u mnoha rockových posluchačů. Velkou zásluhu na tom mají rozhlasové stanice i známe coververze jejich obrovských hitů. Pokud jejich možná už navždy poslední nahrávku Can't Slow Down neznáte nebo nevlastníte, zkuste se po ní poohlédnout. Věřím, že vás může příjemně překvapit.

» ostatní recenze alba Foreigner - Can't Slow Down
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Lucifer Was - Morning Star

Lucifer Was / Morning Star (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 13.07.2018

Seveřani se ohlížejí za 45 lety své kariéry. Ano, již mnoho let obšťastňuje Lucifer Was fanoušky svou tvorbou, i když k prvnímu albu byli dotlačeni až před 20 lety. Od té doby průběžně v intervalu 3-4 let vypouští na trh nová CD. To poslední z minulého roku s názvem Morning Star mě ovšem nijak nenadchlo. K dílu sice přiložili ruce i zakládající členové kapely, oprášili dvě nevydané skladby, ale výsledný dojem z desky nijak nevylepšili.

Při několikerém poslechu stále slyším monotónní a lehce psychedelický ale i zčásti melodický retro hard rock s hammondkami a flétnou (něco mezi Deep Purple a Hawkwind z poloviny sedmdesátek) ozvláštněný snad jen místy ponurejší severskou atmosférou. V tom nejvíce vyniká poslední, skoro šestnáctiminutová (!) skladba Pur, která je esencí všeho výše jmenovaného. Pamětníci tak zavzpomínali na své mládí a potěšili své dlouholeté fandy a o to asi jde. Třeba v dnešní době, kdy zájem o podobné archaicky znějící kapely sílí, osloví i někoho dalšího.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Morning Star
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Jethro Tull - Crest Of A Knave

Jethro Tull / Crest Of A Knave (1987)

terka | 4 stars | 13.07.2018

Před pár dny mě šokovala odpověď mého kamaráda, který na otázku, jakou hudbu poslouchá, řekl, že neskutečně miluje (doslova s nadšením vyhrkl, že žere) osmdesáté roky. Alba kapel Def Leppard a Scorpions jsou jeho nejoblíbenější. Jde o mladého (něco přes dvacet let) odchovaného rockera, to je tedy něco. Musím říct, že jsem z jeho odezvy byla pořádně paf, protože mi začal jmenovat ještě další popové protagonisty z toho období, které se tu ani neodvážím jmenovat. Jeden z nich je "říkal si hurikán" - asi poznáte, o koho jde. To jen na okraj a pro zasmání. Já tuhle dějinnou periodu respektuji, určitě by se i v hudbě pár pro dalo objevit. Třeba melancholicky romantizující nálada new age, kterou do několika písní převzali také folkaři Jethro Tull na svém zajímavém nosiči Crest of a Knave.

Propracovaný artefakt v sobě spojuje lidovou kulturu kolující v jejich krvi s hnutím nové moderní doby opravdu zajímavě. Pokud kapele věříte a máte ji rádi, dovede se přenést i přes několik nepovedených nápadů. Například uměle naprogramované bicí ve třech skladbách nebo místy stadionové halekání v rytmu "but ty čvachty". Vliv Dire Straits je tu cítit často, to je pravda. Ale to je asi ta nejmenší vada, kterou můžete na desce objevit. Kvalitní skladby s nádechem venkovského života a krajiny 19. století, jako jsou Farm on the Freeway, Said She Was, Dancer, Budapest a Mountain Men Farm mám na desce nejraději. Fotografiím uvnitř alba se musím smát. Z hlediska módy je to katastrofa, z hlediska známkování už tak přísná nebudu.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Bad Company - Straight Shooter

Bad Company / Straight Shooter (1975)

Martin H | 4 stars | 12.07.2018

Po vydařeném debutu skupina Bad Company brzy zamířila znovu do studia připravit nový hudební materiál, kterým by potěšila fanoušky a potvrdila své místo na britské rockové scéně. A jelikož doba již skutečně přestává přát dlouhým kompozicím, tak i zde se jedná o sbírku osmi spíše kratších skladeb, z nichž pouze dvě přesahují stopáž šesti minut.

Na svém druhém albu Straight Shooter skupina Bad Company začíná zlehka přibrušovat ostré hrany, ale pořád se jedná o parádní muziku postavenou na invenční Ralphsově kytaře, výjimečném Rodgersově hlasu a bezchybné rytmice pánů Kirka a Burrella. Hned úvodní kousek Good Lovin' Gone Bad parádně zařezává a stává se jednou z nejlepších věcí, jakou jsem zatím od skupiny slyšel. Následně se sice zvolní, ale to vůbec nevadí, protože píseň Feel Like Makin' Love patří určitě k těm nejkrásnějším v rockové hudbě. Málokdy se podaří vymyslet tak dokonalou melodii, která by zároveň nebyla vlezlá a podbízivá. Hudební pohodička však pokračuje skladbou Weep No More. Rodgers u piana zlehka preluduje a Ralphs občasnými kytarovými vstupy se snaží mírně přeslazenou atmosféru narušit, jakoby chtěl naznačit, že už toho cukrování bylo dost. Dočká se. Hned následující kousek Shooting Star opět patří k těm říznějším a navíc je pro mě po pěvecké stránce tím nejzajímavějším kouskem na albu.

V ostrém tempu začínáme i na druhé straně desky. Deal With the Preacher se nezadržitelně hrne vpřed a nekompromisně valí vše před sebou. Rodgers se zde předvádí v úžasné hlasové formě, dokonce mám dojem, že snad chce překonat i samotného Roberta Planta. Píseň Wild Fire Woman obsahuje nádherný refrén a při jejím živém provedení určitě musely ženy přítomné v publiku doslova jihnout. Bluesové vyznání Anna má posluchače dojmout, ale u mě se žádné dojetí nekoná. Dokonce si říkám, že by se určitě nic nestalo, kdyby tato píseň na desce vůbec nebyla. To už lepší je závěrečná skladba Call on Me s Rodgersem u piana a Ralphsem jemně vyšívajícím v nekonečném závěru podmanivé kytarové ornamenty.

Pánové ze špatné společnosti si svým druhým albem ostudu určitě neudělali. Osobně si však myslím, že jejich debut z předcházejícího roku byl o chloupek lepší. Každopádně pořád se jednalo o skupinu disponující mimořádným zpěvákem a skladatelsky velice schopnou.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Caravan - Waterloo Lily

Caravan / Waterloo Lily (1972)

horyna | 5 stars | 12.07.2018

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

» ostatní recenze alba Caravan - Waterloo Lily
» popis a diskografie skupiny Caravan

Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]

Schenker, Michael / Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock] (2011)

jirka 7200 | 3 stars | 11.07.2018

Čas od času si rád pro odreagování pustím nějakou mně neznámou desku Michaela Schenkera. Jelikož byl (a vlastně stále je) tento fenomenální kytarista workoholik, který neustále zakládal nové a nové projekty s rozličnými muzikanty, tato zábava mi ještě pár let vydrží, než si všechna ta kvanta jeho nahrávek vyposlechnu. Tentokrát jsem několikrát v přehrávači protočil jeho debutní desku projektu Temple of Rock z roku 2011, na kterou Michael sezval odpadlíky Hermana Rarebella ze Scorpions a Petera Waye z UFO. Na doporučení zaskočil i Wayne Findlay, který kdysi hrál s W. Moorem (který v UFO hraje nyní) a veterána německého hard rocku Michaela Vosse ze spolku Mad Max. Na desce hraje dalších asi stopadesát (trochu přeháním) hostů z oblasti anglické hard rockové smetánky, jako například Don Airey či Doggie White. Dostavil se i brácha Rudolf či sekerník Michael Amott z Carcass.

Podle toho zástupu jmen by si člověk řekl, že deska bude hodně barevná a šťavnatá, nakonec však stejně hodně záleží na kvalitě napsaných písní. Na tomto albu jsou všechny písně složeny Michaelem (jen ve dvou je i spoluautorem někdo jiný) a dle mého se mu zde nepodařilo složit dostatečně silný repertoár, většina songů je průměrný melodický hard and heavy stylu Bon Jovi a podobných spolků. Zpěvák mě nijak nezaujal - kdykoliv nějakou píseň zpívá někdo jiný, hned pookřeji – například výbornou věc Before the Devil Knows You're Dead, kterou s bravurou přednesl Doggie White, nebo Lover's Sinfony s Robinem McAuleyem, kterého jinak moc nemusím.Na albu se mi ještě líbí svižná The End of An Era, hitová Miss Claustrophobia se zajímavě použitou kytarou v úvodu a kupodivu i ploužák With You s tady jasně rozpoznatelným Michaelovým rukopisem. Ostatní skladby mi splývají s miliony melodií od no name kapel snažících se o podobnou muziku.

Co říci na závěr? Ne vždy se zadaří, přitom třeba o tři roky dříve vydané CD In the Midst of Beauty s Bardenem bylo celé naprosto skvělé. Třeba se příště s Michaelem potkám v lepších časech.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Rush - Grace Under Pressure

Rush / Grace Under Pressure (1984)

Adam6 | 5 stars | 10.07.2018

Musím sa pripojiť k všeobecnému názoru, že Rush "zvládli" osemdesiate roky oveľa lepšie, ako niektorí z ich ostatných rovesníkov. Vidím, že hlavne Moving Pictures a Power Windows majú veľkú odozvu, ale bol by som veľmi nerád, keby aj tento skvelý album ostal opomenutý.

Už v dobe vydania albumu si Rush získali prívržencov. Moving Pictures je majstrovské dielo a navyše ho páni veľmi dobre nasledovali Signálmi. A tak mal Grace Under Pressure neľahkú úlohu odpovedať na otázku, čo ďalej. Zachovať to najlepšie z predošlých dvoch-troch albumov a ešte viac synťákov? Na prvý pohľad sa môže zdať, že nejde o najšťastnejšiu voľbu, ale opak je pravdou. Synťáky dodali albumu isté čaro. Niektoré skladby (najmä Afterimage, Red Sector A a Between The Wheels - ktoré len tak mimochodom považujem za vrcholy albumu) si neviem bez nich predstaviť. Inak celkovo si skladby zachovávajú svoju rockovosť, zložitosť, ale aj typický zvuk osemdesiatych rokov.

Taktiež mi príde, že album je trošku melancholickejší ako pár jeho predchodcov. Geddy Lee už našťastie od Permanent Waves neškrieka ako vrana. Všetko spolu zapadá do krásneho celku. Pri Red Lenses som bol ešte pevne rozhodnutý držať sa pri zemi a dať solídnu štvorku. To by ale na albume nesmela byť aj posledná skladba Between The Wheels.

Vrcholy tejto dekády Rush sú jednoznačne už spomínané Moving Pictures a Power Windows. No a hneď na tretie miesto si dosaďujem Grace Under Pressure.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush

Lucifer Was - The divine tree

Lucifer Was / The divine tree (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 10.07.2018

Norští Lucifer Was se v roce 2007 předvedli skvělým retro hard rockovým albem. Na daný styl docela dlouhá stopáž písní, avšak 5 hutných a valivých, u Deep Purple inspirovaných songů s poctivým zvukem hammondek nenudí. Na mimořádném a poctivém vyznění skladeb se podílel také norský rockový veterán a kytarista Freddie Lundquist, který skupině vypomohl s několika skladbami a rovněž desku ve svém studiu vyprodukoval. Třešničkou na dortu je ponurá a pomalá balada Crosseyed s výborným sborem a flétnou. Tuto skoro jedenáctiminutovou skladbu Thor Engen složil po inspirativním setkání s Ianem Andersonem z Jetro Tull a je jakousi parafrází na jejich Croos Eyed Mary.

Kdyby toto vzácně vyrovnané album vzniklo o třicet let dříve, bylo by dnes legendou. I tak mezi záplavou různých dnešních retro spolků kvalitou materiálu tato deska jasně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The divine tree
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

David Crowder*Band  - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])

David Crowder*Band / Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys]) (2012)

luk63 | 5 stars | 09.07.2018

Tak tohle je potřeba slyšet, protože slovy těžko popsatelné. Labutí píseň kapely David Crowder*Band je zároveň jejich těžko někdy v budoucnu překonatelným vrcholem. Zpěvák a jeho skupina k němu směřovali se svým originálním pojetím rockové religiózní hudby po krůčcích už od natočení první desky v roce 2002. A i když předchozí alba jsou dost dobrá, Give Us Rest Or je skutečný vrchol této velmi moderní a hudebně nápadité americké partičky se vším všudy.

Na ploše dvou disků a 34 tracků, které zcela přirozeně tvoří jednolitý hudební celek, dostávají významný prostor tradiční chvály, které zná každý, kdo občas zajde na bohoslužbu v některé z křesťanských církví. Jsou přioděné do alternativního elektronického hávu, ale tato dost neobvyklá kombinace mi zní naprosto přirozeně a velmi příjemně, přestože nejsem ani znalec ani fanoušek současných elektronických trendů. To ještě není všechno - do toho si zkuste představit občerstvující vliv amerického country a nástrojovou, stylovou i náladovou pestrost (tu potvrzují použité akustické nástroje: banjo, housle, cello, mandolína, klarinet etc.)

Nádherných momentů je na albu, ze kterého prýští čirá radost, celá řada: od křehkých akustických písniček přes elektronické propojovací prvky až k mohutným a majestátním rockovým skladbám. Já za opravdový vrchol považuji Sequence 1 a Sequence 2. Deska i přes poměrně rozsáhlý časový formát nenudí - bez přestání nabízí poslechově zajímavé a pestré chvíle. Poslouchám ji stále radši

» ostatní recenze alba David Crowder*Band - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])
» popis a diskografie skupiny David Crowder*Band

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

terka | 4 stars | 09.07.2018

Když jsem kdysi dávno - a že je to už nějakých let nazpátek - poprvé uslyšela skladbu From the Beginning, okamžitě jsem běžela zeptat se, kdo tuhle písničku hraje. Jména protagonistů jsem si samozřejmě nezapamatovala, ale zkratku tvořící začáteční písmena jejich jmen ano. Za pár dnů jsem se začala prohrabovat naší sbírkou a hledala cédéčko, na kterém byla tahle moc pěkná balada. V jedné řadě za sebou jsem našla několik desek ELP a s českým překladem té skladby na rtech nakonec i album Trilogy. Vsunula ho do přehrávače, zmáčkla play a přeskočila na píseň číslo čtyři.

Už podruhé s ústy dokořán jsem žasla nad tím, jak překrásnou písničku tato trojice dokázala složit. Cit a něha, které jsou do její atmosféry a Lakeova zpěvu naočkované, se jen tak neslyší. Tohle je parádní kompozice, ne nějaká obyčejná pomalá písnička určena k rozvlnění se na parketu. Píseň skončila a já čekala co uslyším dál. Hned jsem přeskočila zpátky na začátek, a jelikož jsem tvorbu kapely vůbec neznala, byla jsem fakt zvědavá, o co půjde.

Ten první poslech byl trochu děsivý. Rozhodně ale překvapivý a čím víc jsem poslouchala, aniž bych byla výrazně nadšena, něco mě táhlo k tomu nepřestat a snažit se tento oříšek rozlousknout. Bylo tam hodně klasiky - když hrála druhá Fugue, připadala jsem si jako na chopinovském koncertu, jenže ostré údery Palmerova stroje mě rychle vrátily zpátky do reality. Poslouchám rock, ne vážnou hudbu. Každopádně se mi ten začátek zaryl do paměti a líbí se mi dodnes - stejně jako Emersonovo předvádění se ve skladbě Sheriff, které má k nějaké pěkné muzikálnosti dost daleko.

Titulní Trilogy začíná opravdu zajímavě. Tajemný úvod vystřídá lyrický klavírní přehoz a moc pěkný Lakeův text. Keith hraje na klavír oduševněle, když pak přeskočí na hammondy a využívá další klávesovou hradbu, obyčejný posluchač si rychle zacpává uši. Právě v této pasáži kdosi cizí vstoupil do místnosti a pronesl "to je hrozná muzika". Podle mě je tahle skladba instrumentálním vrcholem celé desky. Kdyby přišel o tři skladby dřív, bude mluvit určitě jinak.

Postupně jsem vyzkoušela také další alba ELP, ale From the Beginning byla už navždy ta první skladba, kterou jsem od nich poznala. Asi to není ta správná věc, podle které se dá jejich tvorba posuzovat, ale...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Lucifer Was - The crown of creation

Lucifer Was / The crown of creation (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 09.07.2018

Pokud se nechcete nudit, pořiďte si desky kapely Lucifer Was z Norska. Každé album z jejich produkce je trochu jinak stylově zaměřené. Jednou jsou to "sabaťácké" riffy okrášlené flétnou, další CD je big beatové nebo ve stylu blues. To z názvem The Divine Tree směřovalo kamsi k produkci současných Deep Purple, proto jsem se neodvažoval tipovat, jaké další překvapení mi Norové přichystají. Udělal jsem dobře, že jsem nic nepředjímal, protože bych to stejně neuhodl. Soubor z Osla naservíroval posluchači přímo rockovou operu.

Čekáte-li neumělé spojení hard rocku s muzikanty z Kristiansand Symphony Orchestra, budete mile překvapení kvalitou nahrávky. Orchestrální aranže na melodie členů kapely stvořil skladatel vážné hudby a hudebník Dagfinn Koch. Až poté byly zapracovány rockové pasáže. Ač deska vyšla teprve před osmi lety, mnoho informací o vzniku této spolupráce hudebníků z rozdílných hudebních světů nenajdete. Jen kusou informaci, že písně z této desky poprvé zazněly v rámci festivalu Southern Discomfort Metal roku 2009. Desku svým umem vyšperkovali i dva světově známí sólisté z oblasti vážné hudby - dánská zpěvačka Michala Petri a švédský houslista Jan Stigmer. K tomuto repertoáru se znělý a čistý hlas zpěváka Jona Rudera hodí více, než k tvrdší rockové muzice prezentované na předešlých albech a krásně ladí se školeným hlasem Michaly.

Rockové jsou první Wonder a šestá Rising Sun, částečně Bethaniam Theme a Into the Blue. V ostatních písních se klasických rockových nástrojů dočkáte jen velmi zřídka. Rozmáchlé muzikálové melodie nezvykle vyzrálých písní neustále poutají pozornost. Občas mi připomenou nějaký výpravný muzikál z Broadwaye, někdy filmovou muziku, lze zaslechnout i art rockové postupy. Nahrát rockovou operu se snažilo mnoho kapel z různých hudebních zákoutí, z drtivé většiny byl výsledek nevalný a nekonzistentní. Lucifer Was se to ovšem kupodivu povedlo – celá deska se příjemně poslouchá, má výborný zvuk (jak je u vážné hudby zvykem) i chytré a přemýšlivé texty o vzniku a zániku života.

Kdo nepohrdne mixem nekýčovitého rockového muzikálu a vážné hudby jemně okořeněné hutnější elektrickou kytarou a chce si zpříjemnit večer kvalitní muzikou, poslechem této desky neprohloupí.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The crown of creation
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Alice Cooper - School's Out

Alice Cooper / School's Out (1972)

Egon Dust | 3 stars | 06.07.2018

Ako to už bolo povedané, táto platňa je preceňovaný album. Mám zmapovanú celú Aliceho tvorbu. Album Love it to death je fakt majštryk, ako to uvádzajú recenzie, Killer slušne pokračoval v načatom hororovom štýle, i keď možno výraznejšie hity tam nie sú - čo tam po hitoch keď album ako celok sa dobre počúva, čo o Schools Out neplati. Vypichnem lepšie stránky albumu. Menovite mega hit "Schools out" ktorý vlastne predal toto "dielo", "Gutter Cats vs. Jets", "My Stars" a mccartneyovský znejúca "Alma Mater". Zvyšok slabota.

Obal bol síce super originálny, ale aj obal na lacnú odpornú čokoládu dokáže predať, iná vec je kvalita. Alice Cooper je moja srdcovka hneď vedľa Bowieho, Iguana, Reeda, Queen atď. V roku 1972 síce mal silne rockovú Ameriku pod kontrolou, no Ziggy Stardust mu umelecký vytrel kocúra. Aj napriek nie moc pozitívnej recenzii tú LP mám taktiež v zbierke, lebo je to historický artefakt v histórii rock'n'rollu.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - School's Out
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack

Nice, The / The Thoughts of Emerlist Davjack (1967)

vmagistr | 4 stars | 05.07.2018

Než na podzim roku 1969 ukázali King Crimson světu tvář "sedmdesátkového" progresivního rocku, plnila - minimálně na britských ostrovech - roli "spojnice mezi rockem a uměním" psychedelie. Ta se silně ozývala i v rané tvorbě tehdejšího pomyslného "progresivního triumvirátu" tvořeného skupinami Moody Blues, Procol Harum a The Nice. Poslední zmíněná kapela se svou tvorbou ze všech tří uskupení nejvíce vychylovala směrem k adaptacím klasiky, do akademičnosti a "instrumentálního obžerství" budoucích ikon classical-rockového žánru Emerson, Lake & Palmer však zatím měla velmi daleko a svůj debut The Thoughts of Emerlist Davjack okořenila řádnou dávkou originální melodiky.

Od následujících titulů v katalogu The Nice se debut odlišuje mimo jiné přítomností kytaristy Davida O'Lista, jehož party jsou výraznou protiváhou Emersonovým "klasicizujícím" tendencím. Skladby Bonnie K a Flower King of Flies, ve kterých O'List dostane nejvíc prostoru, patří na desce k mým nejoblíbenějším. Ještě v instrumentálce War and Peace si oba sólové nástroje rozdělí prostor "na férovku", dál už ale hrají prim Emersonovy klapky. Někde se povedlo na výbornou (plíživé dusno Dawn, melodická vyprávěnka The Cry of Eugene), něco vnímám jako slušný průměr (Tantalising Maggie s hutným rockovým spodkem a vokálními experimenty), jinde už se mi na můj vkus zdá přeslazeno (při tom vyšponovaném úvodním a závěrečném motivu z titulní skladby Thoughts of Emerlist Davjack se dost ošívám).

No a pak je tu ještě více než osmiminutová "kláda" Rondo, předzvěst classical-rockové orientace na pozdějších deskách kapely. Jsou to samozřejmě klávesové hody, navíc ještě poháněné rozdováděnou rytmikou, ale do "písničkového" konceptu desky mi tak úplně nezapadají. Možná budu za kacíře, ale poloviční stopáž by mi vůbec nevadila. Co mi naopak na desce chybí, je béčko ze singlu s titulní skladbou - nápaditým riffem opatřená Azrial (Angel of Death).

Navzdory dvěma "cukrářským" a "hodinářským" výtkám se mi debut The Nice hodně líbí a pro progresivní boom počátkem sedmdesátých let jej považuji za velmi zásadní - jakkoli "sluníčkově" (bez jakýchkoli konotací ze současnosti) ta hudba místy působí. Ode mě čtyři hvězdičky za svěží psychedelicko-klasicizující rock.

» ostatní recenze alba Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Bad Company - Bad Company

Bad Company / Bad Company (1974)

Martin H | 5 stars | 04.07.2018

Jakmile po albu Heartbreaker již podruhé během několika let ukončila svou činnost skupina Free, zpěvák Paul Rodgers se domluvil s Mickem Ralphsem, kytaristou skupiny Mott The Hoople, a světlo světa spatřilo nové uskupení. To se schovalo pod ochranná křídla zeppelinovského vydavatelství Swan Song a přijalo název Bad Company. K nim se ještě přidal basák Boz Burrell a starý známý, bubeník Simon Kirke, a tím byla tato špatná společnost připravena si uloupit svůj podíl z rockové slávy a pozlátka.

Již koncem června 1974 se objevuje jejich eponymní debut a hned se jedná o dílko veskrze vydařené. Rodgers si ze svého dřívějšího působiště odnesl schopnost tvořit silné melodie a kytarista Ralphs také nezůstal autorsky pozadu. Mohlo to vypadat, že se jenom naváže na dřívější tvorbu Free, ale oba protagonisté vycítili, že doba pomalu přestává přát blues rocku, a i když výsledný materiál lze mnohdy označit nálepkou hard rock, přece jenom se jedná o jeho uhlazenější, sofistikovanější podobu. Sám Rodgers nechtěl být jenom spojen se škatulkou blues, takže se v jeho projevu čím dál víc objevují soulové vlivy, zatímco Ralphs se snaží do výsledného soundu vpašovat i trochu country.

Někdo může namítnout, že se na tomto albu pořád ještě objevuje parádní hard rock a že po nějaké uhlazenosti není ani stopy. Jistě, ona rocková dravost je tu stále patrná, o čemž svědčí hned úvodní Ralphsova skladba Can't Get Enough, nebo Rodgersova zdařilá pecka Rock Steady, ale cítím, že už se nejedná o ostrost a břitkost za každou cenu, že někde v pozadí se začíná projevovat Rodgersovo druhé klidnější já. O tom může svědčit hned následující příjemná balada Ready For Love či nádherně zklidněná a za srdce beroucí píseň The Way I Choose. Vrcholem alba je pro mě skladba Bad Company, v níž Rodgers předvádí naprosto famózní pěvecký výkon. Ten refrén se mi honí v poslední době hlavou neustále, nemůžu se ho zbavit a vlastně ani nechci. A nesmím zapomenout na závěrečnou parádu Seagul. Úplně cítím, jak já jsem tím rackem, mávám křídly a letím a letím…

Je dobře, že to Paul Rodgers po rozpadu Free nezabalil. Vždyť svět by bez něj přišel o spoustu skvělé hudby a já bych dnes neměl o čem psát.

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company

McCartney, Paul - Back to the egg

McCartney, Paul / Back to the egg (1979)

terka | 4 stars | 04.07.2018

Asi málokterý rocker nebo rockerka nemá rád kapelu, která stála u kolébky rodícího se hudebního hnutí zvaného rock. Beatles ovlivnili snad všechny vývojové směry, které se začaly zakrátko objevovat. Každý, kdo v příštích dvaceti letech nějakým způsobem výrazně zasáhl do rockové muziky, z Beatles vycházel. Tahle kapela inspirovala kde koho a kdo arogantně tvrdí, že u něj tomu tak nebylo, lže sám sobě.

Když vynechám Ringo Starra, tak všichni členové kapely - ať George Harrison, John Lennon nebo Paul McCartney - po předčasném odchodu brouků na věčnost vydávali výborná alba. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám začít Lennonem, nebo některým z příspěvků sira Paula. Nakonec jsem si vybrala baskytaristu a z jeho bohaté diskografie, ze které máme celkem pochopitelně jen ty nejsilnější kusy, právě poslouchám desku Back to the Egg.

U ní jde dobře vypozorovat, jak skladatelova vrcholná forma pomalu odchází a múza prozřetelnosti se pomalu začíná Paulovi vzdalovat. Deska ani náhodou neobsahuje tolik silných čísel, s jakými se předváděl na svých starších nahrávkách. Částečně nevyrovnaný materiál drží po kopě několik povedených skladeb, které fungují jako pojítko s těmi málo výraznými. Na Back to the Egg to funguje asi takto:

Getting closer – dobré desce, úměrně silný vstupní segment. We're open tonight – krátká, ale něžně odehraná balada. Spin it on – slušný rock´n´rollový běžec. Old Siam, sir – netypická kreativní píseň v zajímavém rytmu a obsazení. Arrow through me – píseň se drží v podvědomí díky Paulově překrásné hlasové poloze. Medley: Winter rose/Love awake – druhá ze dvou po sobě hrajících balad a rozhodně lepší než předchozí pokus. Baby's request – krásná barová tečka vyvolávající vzpomínky na tvorbu Beatles.

Ostatní skladby už nejsou bůhvíjak objevné, přesto jde podle mě o vcelku povedenou desku. Nahrávky, které Paul natáčel v dalších letech, jsem zaznamenala jen okrajově, ale vůbec ničím mě nezaujaly. Sice je to už dávno, ale přehrabovat se v nich dnes už nechci. Wings byli výjimeční, sólový McCartney za moc nestojí.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Back to the egg
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

VARIOUS ARTISTS - Salute Zappa

VARIOUS ARTISTS / Salute Zappa (2003)

northman | 4 stars | 03.07.2018

Tahle deska vyšla jako pocta Franku Zappovi od českých alternativních skupin k desátému výročí jeho úmrtí. Jedná se v některých případech o svérázné úpravy, například Willie The Pimp od Mad Little Machine. Zajímavá je verze Frankova největšího hitu Bobby Brown s českým textem, který je doslovným překladem originálu. Mě nejvíce zaujaly mimo jmenovaných úpravy písniček Yo´ Mama, Hungry Freaks, Daddy a What´s The Ugliest Part Of Your Body?. V posledně jmenované písni s českým textem se dozvíme, že nejošklivější částí těla není hlava či nohy, ale že je to mysl.

Mně se tahle deska líbí nejen výběrem písniček, ale i provedením. Není to deska za maximum, ale čtyři hvězdy jí dám.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Salute Zappa
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Lukather, Steve - Transition

Lukather, Steve / Transition (2013)

pinkman | 4 stars | 01.07.2018

Cesta, která byla nastolena předchozí nahrávkou, se ukazuje jako nejpřirozenější vyústění kytaristových skladatelských potřeb. Fusion parketa Steva zajímala odedávna a s přibývajícími roky je mu určena jako osudová. Hnacím motorem nahrávky jsou tempové obměny. Kytarista je dávkuje v přirozeném sledu, využívá je v dynamické síle, ale rovněž jako jeden ze stavebních prvků. Špičkové zvukové sejmutí a stále stejně pevný zpěvákův vokál patří mezi klady této nahrávky. Z dalších plusům zmiňme perfektní rytmické cítění a obsluhu bicích a basových nástrojů.

Kdo chce novou desku Toto, která ne a ne vyjít, sáhne do roku 2013 po sólovém výletu jednoho z jejich zakládajících členů a neprohloupí.

Momentální TOP skladba: Judgement Day

» ostatní recenze alba Lukather, Steve - Transition
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve

Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac

Fleetwood Mac / Peter Green's Fleetwood Mac (1968)

vmagistr | 3 stars | 30.06.2018

Na hudbě je krásné, že se v ní pod jednou střechou můžou sejít tradice a řád s improvizací a objevováním neznámého. Nejen jazz, ale třeba i blues nabízí takovou jednotu v různosti par excellence. V pomyslném souboji britských a amerických vyznavačů dvanácti taktů to u mě (i přes jasné inspirace druhými zmíněnými) vyhrávají věrní poddaní královny - projev těch "echt" bluesmanů z druhé strany Atlantiku odkojených worksongy z bavlníkových plantáží je na můj vkus obvykle až moc exaltovaný. Bílé elektrické blues z britských ostrovů mým uším lahodí podstatně více - a jednou z kapel, po kterých při takových chutích sahám rád, jsou Johnem Mayallem "vychovaní" Fleetwood Mac. Debut Peter Green's Fleetwood Mac vnímám jako ukázkový příklad formy, v jaké se na ostrovech tento žánr pěstoval.

Po prvních posleších možná budete mít pocit, že posloucháte desku naditou řemeslně zvládnutými covery - alespoň já to tak zpočátku cítil. O to větší ale bylo moje překvapení při zjištění, že kromě čtyř převzatých kousků je zbytek desky autorským dílem dvojice kytaristů Petera Greena a Jeremyho Spencera. Jejich skladby si atmoférou se standarty vůbec nezadají a ukazují, že už od debutu měla kapela dobře "našlápnuto". Převzatým standartům vévodí nabroušená dupárna Shake Your Moneymaker, ale neztratí se tu ani ponuřejší kousky jako No Place to Go či Spencerem za piánem výtečně interpretovaná Hellhound on My Trail.

U autorských skladeb se mi favorité hledají o něco hůře. Jejich sílu totiž cítím primárně v atmosféře, kterou po dobu trvání celé desky dokážou udržovat. To, co se na singlové nahrávce nesetkalo s úspěchem, tu na delší ploše vytváří naprosto životaschopný útvar. I když samozřejmě několik výraznějších Spencerových (My Baby's Good to Me či My Heart Beat Like a Hammer) i Greenových (I Loved Another Woman nebo Merry Go Round) skladeb jmenovat můžu, nevnímám je oproti zbytku materiálu jako nějaké "tahouny" - to kouzlo tu podle mě tkví v celku. Ani instrumentálně tu nikde nic nevyčnívá, protože jak obě kytary, tak Greenova občasná harmonika pracují poctivě ve prospěch celku.

Osud britských Fleetwood Mac není úplně nepodobný peripetiím jejich kalifornských souputníků Jefferson Airplane. I ti se od poloviny sedmdesátých let stočili do výrazně popovějších vod (a nejen, že jim to stejně jako Fleetwood Mac nezlomilo vaz, ale dokonce šlo o dobu jejich nejvýraznějších komerčních úspěchů). Tady jsou ale Fleetwood Mac ještě "trendy" reprezentanty britské bluesové vlny konce let šedesátých, na které jejich největší hudební dobrodružství ještě čekají. Tři hvězdičky budou dnes stačit - jakkoli mě ta muzika baví, vyšší míra osobitosti následujících desek mi jít výš nedovolí.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Springsteen, Bruce - Born to Run

Springsteen, Bruce / Born to Run (1975)

Martin H | 4 stars | 30.06.2018

Tvorba amerického hudebníka Bruce Springsteena mě velice dlouho míjela. Samozřejmě jsem věděl o jeho tři hodiny trvajících koncertech, dokonce jsem v září 1988 mluvil s nadšeným a superlativy nešetřícím návštěvníkem jeho koncertu v Budapešti, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych se po jeho deskách začal pídit. Roli v tom možná hrála i ta jeho přezdívka „The Boss", která ve mně spíše vyvolávala pocity nabubřelosti a prázdného pozérství. A pověstný hřebík do rakve učinila sladkobolná píseň Streets Of Philadelphia, před níž nešlo v první polovině devadesátých let uniknout, protože zněla všude. Springsteena jsem odsunul do škatulky významný, ale z mého pohledu nezajímavý umělec.

Najednou nastala změna. Něco mi pořád říkalo, abych tomu Amíkovi dal ještě jednu šanci. A stal se zázrak. Po pár posleších jeho třetího alba Born to Run jsem byl lapen. Pravda, nestalo se tak hned, ale s přibývajícími poslechy se můj vztah k Bossově hudbě začal měnit a postupně ve mně převládl pocit, že se vlastně jedná o příjemnou a inteligentní hudbu. Hudbu, v níž není zbytečná žádná nota, je plná propracovaných aranží a z níž čiší ohromné lidství a životní nadhled.

Těmi největšími peckami jsou obě písně s motivem cesty a útěku pryč, tedy skladby Thunder Road a Born to Run. Každá z nich otvírá jednu stranu desky a zároveň vytváří mezi nimi jakési tematické pojítko. Stejně tak i závěrečné kompozice obou stran, pomalejší písně Backstreets a Jungleland, spolu vytváří pomyslnou dvojici s námětem odcizení, případně ztráty blízké osoby. S druhou jmenovanou jsem měl zpočátku trošku problém, přece jen se mi zdála příliš rozmáchlá, ale vše nahradil úžasný saxofon, který se stává nejenom důležitou dominantou této písně, ale vlastně celé desky. Tím dalším stavebním kamenem je Springsteenův zpěv, trochu humpolácký, ale hlavně upřímný. Mám dojem, že mu můžu věřit každé slovo.

Jsem rád, že jsem se k tvorbě toho chlápka v džínách a kytarou zavěšenou proklatě nízko nakonec vrátil. Stejně nadšeně budu objevovat i jeho další nahrávky, a proto si nechám pootevřená vrátka pro hodnocení dalších desek. Pro mě je paráda s názvem Born to Run za 4 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Born to Run
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Fish - Fellini Days

Fish / Fellini Days (2001)

EasyRocker | 4 stars | 30.06.2018

Trojice Sunsets on Empire, Raingods with Zippos a právě tahle deska Fishe u mě tvoří spolu s debutem jakýsi pomyslný vrchol. Vybírat ale z jeho stylově pestrobarevné a vždy emocionálně vypjaté tvorby horší a lepší věci je zatraceně těžké. Moderně pojaté album je věnováno proslulému italskému režisérovi a jeho dílu.

Youngovy keyboardy, křehké kytarové tóny a svůdný mistrův proslov přivanou z apeninských dálav první felliniovskou zastávku 3D. Tohle je dokonalý Fish se vším všudy, v pozadí ale kypí duch moderny a refrény jsou naléhavé a temné. Rozpoutá se uragán se skvělým Wesleyho sólem. So Fellini startují urputné, tvrdé kytarové riffy, upomínající nářezové album Sunsets. Fishe tu skvěle doplňují hostující zpěvačky a pak skladba jako záplava expanduje nekontrolovaně všemi směry s duchem moderny.

Lehce hopsající Stewartovy bicí údery, skvostné akustiky a srdečný mistrův hlas přinášejí opět docela jiný, vřelejší a světlejší intimní svět Tiki 4. Harmonie ve slokách i refrénu a závěr by zasluhovaly vřelý aplaus. Our Smile začíná ´I'm so sorry...´, klavír a uměřená rytmická sekce opět ukazují přívětivější mistrovu tvář - bez váhání ji můžeme nazvat baladou. Jsme blízko skvostné Incomplete z Raingods, stačí zavřít oči a podlehnout.

Mluvené intro, moderní, rytmická hudební i zvuková apokalypsa se studeně, zlověstně odsekávanými riffy. Tady se utrhla ze řetězu mistrova Temná strana Síly. Vstup do teritoria Long Cold Day je na vlastní riziko. Dancing in Fog pokračuje v pořádně temné a nepřívětivé náladě. Chladné, odlidštěné keyboardy a samply, osekaná, drsná rytmika a mistrův hlas se nad vším vznáší jako kazatel zmaru, vložené dechy. Opět - byli jste varováni!

Průzračné čisté tóny akustik a Fish tak lidský a civilní, že by mohl sedět a zpívat jen s kytarou u táboráku. Obligatory Ballad je zkrátka moje láska, z toho dusna už nás bylo potřeba konečně osvobodit. Bravissimo, mistře! V krásném hájemství akustik, kde je mistrova kapela jako doma, ještě k mé velké radosti zůstaneme. Jste okamžitě vtaženi, že si Mistrova "Mr. President..." pomalu ani nevšimnete. The Pilgrim´s Address se pak přehoupne do pravověrné rockové šlupky. Hlasově zcela nadpozemské. A je tu Clock Moves Sideways. Chemicky zkreslené kytary v doprovodu keyboardů a krabiček napovídají, že finále bude moderní. Kousavé, ledové riffy ihned přivanou náladu páté a šesté skladby. Světlo vnáší mistrův hlas a působiví latino doprovázeči. Drsné, až osudové zakončení.

Pokud tu Kamila přirovnala jednotlivé skladby alba k barvám na malířské paletě, souhlasím. Každá skladba je jiná, pracuje s odlišnými odstíny nálad a mistr si s námi hraje, jak to umí jen on. Před rokem bych pálil pět, jen ve srovnání s předchozími dvěma alby, které mám o chloupek raději, tedy ohromně silná 4 (4,5).

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish

Thin Lizzy - Thin Lizzy

Thin Lizzy / Thin Lizzy (1971)

Voytus | 3 stars | 28.06.2018

Svým způsobem rozumím těm, kteří nejsou zrovna nadšeni z prvních alb této irské party. Pokud totiž jste fanoušci alb, jako je Jailbreak a alba následující, tak je jasné, že Vás baví především hard rocková podoba jejich tvorby.

U té první etapy s Ericem Bellem je to s jednoznačným žánrovým zařazením poněkud problematické. Na debutu sice občas problesknou tvrdé riffy, ale celé album je až překvapivě jemné. Mezi Lynottovy inspirace totiž v tu dobu byly, kromě Jimiho Hendrixe, jemuž se v náznacích skupina blíží, například i folkoví hudebníci jako Van Morrison. Však se na albu nachází řada pomalých akustických písní, jako třeba hned druhá, smyčci obohacená Honesty Is No Excuse nebo předposlední Saga of the Ageing Orphan.

Úplně odjinud pak působí úvodní The Friendly Ranger at Clontarf Castle s nezvyklým bicím doprovodem, který vychází snad z nějaké etnické hudby. Navíc v ní Lynott nezpívá, ale vypráví příběh, inspirovaný pravděpodobně irskou historií, z níž bude čerpat Lynott i později.
Hard rocku se blíží jen Bellova kvákadlem poháněná píseň Ray-Gun a následující Look What the Wind Blew In s chytlavým riffem a pečlivě promyšlenými bicími (nejlepší song z celé desky). Brian Downey už na debutu exceluje a kromě této písně předvádí ještě zajímavé kousky v závěrečné písni Remembering. Ta svou stavbou představuje i jednu z těch promyšlenějších písní, kde vynikne i Lynottova basa a Bellovy kytarové jízdy.

Co albu ale citelně schází, jsou výraznější motivy a melodie. Lynott se sice pěvecky blíží Jimi Hendrixovi, ale zatím svůj pěvecký styl ještě hledá. Dost často připomíná i americké soulové zpěváky, však se zaposlouchejte do sedmiminutové Diddy Levine. Óda na Irsko, Eire, nezapře inspirace keltskou hudbou, v Return of the Farmer’s Son pro změnu zaslechneme blues.

Rád bych, kromě Downeyho, vyzdvihnul i kytarovou hru Erica Bella. Umí se držet zpátky, když je to třeba, a pokud to aranžmá vyžaduje, navrší na sebe celou hradbu kytarových partů – místy možná až příliš, ale rozumím, že bylo zapotřebí nějak zhutnit poněkud tenký zvuk celého tria. Každopádně jde o technicky skvěle vybaveného hráče s velkou dávkou invence, který na sebe nestrhává pozornost, a to je často u kytaristů dost vzácné.

Dobrá, melodických nápadů, které by se Vám vryly do paměti na první poslech, tu opravdu moc nenajdete, ale pokud albu věnujete víc času, tak zjistíte, že není vůbec špatné. Písně sice místy trochu „drhnou“ a působí nedotaženě, ale připočtěte k tomu všemu ještě šibeniční čas pěti natáčecích dnů – a hned se možná budete na debut dívat trochu jinak. Myslím, že tři hvězdy si v pohodě zaslouží.

Na edici z roku 2007 je ke slyšení úplně první singl The Farmer, který kazí mizerný mix, ale jinak jde o překvapivě jednoduchou píseň se zapamatovatelným refrénem (žádná taková na albu není) a jde o jedinou nahrávku, kde je zachycen klavír Erica Wrixona, který brzy poté ze skupiny odešel. Dále je tu EP New Day, z něhož vyzdvihnu Dublin, kde poprvé opravdu zazáří Lynnot jako textař, kytarovou zběsilost Old Moon Madness (jako bych tu slyšel i Wishbone Ash) a boogie Things Ain’t Working Out Down at the Farm (s přehnaně zdůrazňovaným irským přízvukem). A jako ukázka toho, jak ještě mohly některé z písní znít, je tu pětice přetočených písní z roku 1977 s Gary Moorem a Midgem Urem na kytary. Vyšly na první bestofce skupiny a zřejmě měl Lynott své důvody, proč je přetočit.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thin Lizzy
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison (1975)

horyna | 5 stars | 28.06.2018

Beriq, DeaconJohn, Deadmonkey, kde jim je dnes konec? V začátcích nebo pár let po startu Progboardu to byli pravidelní přispěvatelé tohoto fóra. Všichni tři tu vyslovili svůj verdikt nad kapelou Harmonium a poděkovali tomuto webu, že jim umožnil setkání se zajímavou partou originálních muzikantů. Já nebudu ve svém tvrzení stát stranou a vyjádřím svůj vděk Progboardu taktéž. Nebýt klasické náhody, zůstal by pro mne svět Harmonium navždy uzavřen, což by byla velká škoda. Tak pro úplnost a s úctou, díky vaše triumvirátstvo.

Francii mám moc rád, její kulturu, naturel, přírodní krásy i architekturu. Zajímavou a plodnou historii, stejně jako výtvarné umění, ze kterého mě imponují jak velcí romantici francouzské školy v čele s dvojicí Delacroix, Géricault, Barbizonská skupina, tak velcí Impresionisté toužící zachytit každičký záchvěv vzduchu a prchavý okamžik. I hudebně má tento stát co nabídnout. Silný odkaz ve svém dědictví podávají velcí skladatelé tvořící její klasické portfolio, jako byli Berlioz, Fauré, César Franck, Maurice Ravel, či pohádkově něžný Claude Debussy. V rockové oblasti už tato země tak silné zastoupení nemá - nebo alespoň ne tolik uznávané ve světovém měřítku. Najde se ale pár uskupení, která v sedmdesátých letech skutečně prorazila. Jedním z nich jsou i folkoví romantici Harmonium. I když se jejich původ váže k frankofonní části Kanady, zpěv je čistě francouzský a atmosféra písní taktéž.

Harmonium jsou ukázkou toho, kolik něhy a pozitivní nálady jde do hudebního celku procedit. Folkový základ tvořící písničkovou kostru skladeb je nasunut na progrockový model. Ovšem nejdůležitějším prvkem v písních Harmonium je nálada. Ta je díky velké koncentraci melancholie a něhy dokonale poetická a mimořádně sugestivní. Její intenzitu navíc podepře i originální francouzský přednes ve zpívaných částech. Nahrávka je sice prosta silnějších dynamických skoků a neobsahuje bicí jako nástroj držící rytmus, to ale vůbec nevadí a je klidně možné, že to posluchač ani nepostřehne. Kapela se často obrací k dechovým nástrojům které ladně připojuje k akustickému celku, čímž dostává její hudba další rozměr. Moji nejmilejší písní je veselá dvojka Dixie s výborným klarinetovým sólem, mimořádně pozitivním až jazzovým nábojem a dokonalou fráninou Serge Fioriho.

Si on avait besoin d'une cinquième saison je opravdovou chuťovkou hodící se pro výjimečné příležitosti s úkolem povznést vaši občas trochu zatrpklou a melancholickou náladu.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium

Katatonia - The Great Cold Distance

Katatonia / The Great Cold Distance (2006)

Lukas | 5 stars | 27.06.2018

Rozhodně se nemohu považovat za odborníka na (progressivní/doom) metal, ale shodou okolností jsem se v poslední době zaposlouchal do dvou alb této švedské skupiny: The Great Cold Distance a The Fall of Hearts. Zatímco druhé jmenované tady už recenzi má a v podstatě s ní musím souhlasit, při prvním poslechu The Great Cold Distance (výběr druhého alba k poslechu byl zcela náhodný) jsem měl pocit, že je to příliš jednotvárné, a na nějaký čas jsem tohle album ignoroval. Po čase jsem však zjistil, že mě k tomuto albu něco neustále přitahuje. Teď jsem v období, kdy to album pravidelně poslouchám a s každý poslechem mě stále lépe a lépe baví.

Písně jsou podle mě na tento typ hudby až v jistém ohledu neskutečně zábavné, tvrdé, jemné a melancholické zároveň, takže mě poslech opravdu nenudí ani vteřinu. Celé album je dle mého velmi povedené, ale pokud bych měl vyzvednout některé momenty tak určitě: Leaders, Soils Song, Follower, July a In The White spolu s Journey Through Pressure. Velmi pozitivní hodnocení si určitě zaslouží zpěv J. Renskeho.

Myslím, že tato skupina by určitě zasloužila větší pozornost (minimálně na tomto fóru). Dávám 5.

» ostatní recenze alba Katatonia - The Great Cold Distance
» popis a diskografie skupiny Katatonia

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

jirka 7200 | 2 stars | 27.06.2018

Německý spolek muzikantů Subsignal z Mnichova, jak všichni zasvěcení ví, je novým domovem pro dva muzikanty ze Sieges Even – zpěváka Arno Mensese a kytaristu Markuse Steffena. Jelikož mě poslední dobou hodně oslovila tvorba Sieges Even, zajímalo mě také, kam se jejich cesta bude ubírat v jejich novém působišti. Vyčetl jsem, že by se Subsignal měli plavit ve vodách melodického progresivního rocku s tu a tam rockovějšími, tvrdšími kytarovými ornamenty. Jakési vodítko jsem obdržel na posledním studiovém albu Sieges Even s názvem Paramount, kam jeden song určený původně pro Subsignal nakonec chlapi umístili. Jednalo se o nejmelodičtější věc z alba – Eyes Wide Open, která mezi ostatní materiál ani moc nezapadala. Dnes je tedy zřejmé, které dvě osoby to zjemnění repertoáru prosazovaly.

Co jsem tedy na novém CD Subsignal z roku 2018 s tajemně děsivou maskou a názvem La Muerta objevil ? Celkem jedenáct nových písní a dva remixy v radio friendly verzi. Všechny se nesou v příjemném duchu melodického pop rocku či AOR. Nejpřijatelnější mému uchu zní střednětempá a příjemně energická Every Able Hand s parádní hradbou kláves jak vystřiženou ze starých desek Genesis. Rovněž rockovější, skoro osmiminutová The Passage s opatrně zkresleným zvukem kytar a fanfárami syntenzátorů stojí za poslech. Čistě progresivní je i úvodní instrumentálka 271 Days a pěkně se poslouchá i krátká skladbička zahraná jen na akustickou kytaru Teardrops.

Jinak již zmíněné dva radio remixy poukazují na to, že kapela svou produkcí směřuje k mainstreamové části publika, které ji bude moci zaslechnout nejen ve specializovaných prog rockových rádiích, ale i v běžném vysílání. Zbytek písní na desce tomuto popisku také odpovídá a ani účast Marjany Semkiny z iamthemorning či hostování členů ze spřízněných RPWL toto dílo nijak přitažlivějším nečiní. Melodický AOR typu ASIA či TOTO snad okouzlí jejich příznivce, já bohužel mezi tyto fandy nepatřím, protože v těch písničkách se sametovými hlasy a líbivými melodiemi ve středním tempu nenalézám pro sebe nic přitažlivého.

Cíl byl splněn. Zjistil jsem, že nositelem progresu byli u Sieges Even hlavně bratři Holzwarthovi a současné zaměření zbývajících členů v Subsignal není mým šálkem kávy. Dávám dva body, fandové stylu AOR a melodického pop rocku povinně dvě hvězdy přilepí navíc.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Flower Kings, The - Desolation Rose

Flower Kings, The / Desolation Rose (2013)

| 5 stars | 25.06.2018

Po velice úspěšném návratu s deskou Banks of Eden se hnedle další rok rozrůstá diskografie Flower Kings o další klenot. Nový počin nese název Desolation Rose. Stačí si poslechnout několik prvních minut a kapelu není těžké identifikovat. I tady pánové vychází ze svého letitého stylu, který obohacují o nové prvky. Slyšíme zajímavé postupy pro dosažení odlišné atmosféry. Pompa a yesovské atributy jdou stranou, emoce jsou to první, co vás táhne za ruku. Pan kolega Brano píše na jiném místě ve spojitosti s hudbou o "květinovém půvabu". Ano, tento termín se k jejich deskám dá bez problémů přilepit.

Srovnala se stopáž jednotlivých skladeb i ta celková. V první písni Tower ONE se hlasově pravidelně střídá Fröberg se Stoltem a po celou dobu nás drží ve zvláštním napětí. Tahle dvojice za mikrofonem postupně dozrála v prvotřídní zpěváky. Dvojka Sleeping Bones je temná jako stíny při západu slunce. Bodin stojící za klapkami se soustředí jen na to, jak připravit divákovi to nejpřitažlivější představení. K nejpůsobivějším číslům zařadím nejtemnější věc jakou zatím F. K. pořídili - White Tuxedos, zpěvnou Silent Masses a trpce tíživou Dark Fascist Skies.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Desolation Rose
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Van Halen - Van Halen

Van Halen / Van Halen (1978)

pinkman | 5 stars | 24.06.2018

Van Halen vždy kašlali na nějaké dodržování určitých pravidel. Bohužel se postupem let nevyhnuli ani klišé, reprezentující hudební průmysl té doby. Svou tvorbou z konce sedmdesátých let zažehli novátorský postoj, odlehčený přístup k rockovým songům coby popěvkům, mísícím v sobě vlivy blues, boogie, swingu a hard rocku, ale i stylem pestrobarevného oblékání. Z dnešního pohledu se dá říci, že Van Halen ve svých začátcích zachránili pro Spojené státy rockovou muziku. Dinosauří rock byl totiž na sklonku sedmdesátých let brán jako něco senilního a zastaralého. Z hudby prostřednictvím svých show udělali zábavu. Stalo se tak nejen díky vynikajícímu muzikantskému nadání, ale i prostřednictvím hromady čerstvé energie a neokoukaného pozitivního přístupu. Van Halen se záhy stali kapelou, díky které právě kalifornská vlasovitá scéna nabrala na obrovské síle.

Kapelu pocházející z Pasadeny objevil Gene Simmons z Kiss a v roce 1977 její demosnímky podstrčil do rukou producenta Teda Templemana, díky čemuž si jich všiml kolos Warner Bros. Templeman sám se chopil studiových prací a později se stává na mnoho let dopředu jejich dvorním producentem. Období patřící Van Halen tak může začít. Je ohraničeno náhlým úpadkem Aerosmith v roce 1978 a nástupem Guns´n´Roses roku 1987.

Titánský debut je napěchovaný energií a rychlými sóly Eddieho, hromovými údery Alexe a entuziasmem diamantového pěvce Rotha. Stále patří k nejlepším hardrockovým albům nejen sedmdesátých let, ale historie celkově. Podle názoru samotných hudebníků dosud nebyl kapelou překonán. Na svou dobu překvapila zejména novátorská kytarová hra a energické album obsahuje mnoho klasik jako Runnin With The Devil, Ain´t Talkin´´Bout Love, Jamie´s Cryin nebo předělávku You Really Got Me od Kinks. Nemá slabších míst. Eddie Van Halen zde poprvé předvádí zcela nové techniky hry na elektrickou kytaru a stává se okamžitě jejím největším inovátorem od časů Jimiho Hendrixe. Album je naprosto zásadní pro následné vybudování celé americké rockové scény osmdesátých let. Hvězda kapely začíná okamžitě stoupat.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Flying Colors - Flying Colors

Flying Colors / Flying Colors (2012)

terka | 5 stars | 24.06.2018

Minulý týden se tady diskutovalo o Nealu Morsovi. Vzápětí jsem si vzpomněla na kapelu, které pomáhal vdechnout život. Ta se jmenuje Flying Colors a tvoří ji různí lidé z branže, se kterými snad vyjma Mikea Portnoye Neal nemá nebo zatím neměl co do činění.

Jejich hudba na mě působí ozdravujícím dojmem a progrock takového druhu tady dlouho chyběl.
Parta akademiků v čele s Nealovým jmenovcem Stevem Morsem u vesla to dokáže pořádně rozbalit. Však si poslechněte takovou divočinu, jakou je píseň Shoulda Coulda Woulda a budete možná překvapeni, jak tvrdě může znít progresivní super-group, složená z lidiček, kterým dvacítka na krku už dávno nevisí.

Zpěváka Casey McPhersona tady slyším poprvé, ale působí na mě jako právě objevený idol rockového nebe. Nenápadný, běžně vypadající pomenší chlapík. Když otevře svá muzikantská ústa a spustí refrén ke skladbě Kayla, jde mu to samo a skvěle. Zní poměrně originálně - netuším, ke komu bych jeho výraz měla přirovnat. Pokaždé mě dostane svými zpěvnými výpady na visuté hrazdě při skladbě Forever in a Daze. Tady musím smeknout i před bubenickým esem Portnoyem a exkluzivním sólem na basu Davea LaRue. To je pořádná vichřice. Všechny skladby jsou něčím zajímavé. Všechny jsou výrazné a každá má svou vnitřní osu. Jedna zapadá vedle druhé, jako ozubená kolečka klapkostroje.

Kapitola téhle osvěžující kapely se dnes pomalu uzavírá. Její aktéři mají své práce dost a těžko nachází volný čas k další společné spolupráci. Zanechali po sobě dvě výborná progresivní alba, která nemám důvod vám nedoporučit.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Flying Colors
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Deep Purple - Purpendicular

Deep Purple / Purpendicular (1996)

terka | 5 stars | 23.06.2018

Lidé, kteří zažili Deep Purple ještě v éře s Ritchie Blackmorem, nedokážou uznat nebo možná dokonce vůbec pochopit, že na celičkém světě, neběhá pouze jeden jediný kytarista podobných schopností a kvalit. Se Stevem Morsem udělali Deep Purple stejné terno jako kdysi s Blackmorem. A určitě se k nim hodí víc než Ritchie - po lidské stránce rozhodně. Morse má jiný styl. Spoustě staromilců musí chybět Ritchieho melodické vyhrávky, tolik typické v původní tvorbě této kapely. Pokud to říkám dobře, působil Steve v jazz rockové kapele a podobné postupy dotáhnul i do DP. Jeho hra je drsnější, méně učesaná a má širší rozhled. Když vystřihne sólo, zní stejně působivě jako to od Ritchieho.

Nejlepší album Deep Purple s Morsem je podle mě hned to první. Na Purpendicular jsou zachyceni odrostlí kmeti, kteří k sobě konečně našli člověka, se kterým se nebudou jenom hádat, ale bude je bavit společné psaní nového materiálu, hrání a jamování. Urážlivého egoistu vystřídal milý sympaťák, který na kytaru hraje stejně uvolněně, jako by to byla ta nejjednoduší činnost na světě.

Podle dostupných informací byla deska napsaná společně a při její přípravě panovala rodinná atmosféra. S jejím poslechem získávám pocit, jako kdyby se pánové zbavili těžkých pout, která je držela přikované u stěny. Najednou se dokáží rozhlížet kolem sebe, už nejsou tak vážní, ani sebestřední jako v době, která jim otáčela nosánek nahoru (hlavně Ritchiemu). Pochopili svou situaci a divákovi ukázali, že jsou taky jen lidmi z masa a kostí.

Steve to rozpálí hned se začátkem Vavoom: Ted The Mechanic. Mě tahle skladba moc baví, ale dokážu pochopit, že původní melodika pověstná pro DP tady zkrátka chybí. Jenže přichází Loosen My Strings, naprostý klenot obrozených DP. Tuhle skladbu je potřeba zachytit v celé její kráse. S pěkným vybrnkáváním na kytaru a basu, ale hlavně její vnitřní stabilní fluidum. Z ještě jemnější příze je utkaná Sometimes I Feel Like Screaming. Gillan, pan zpěvák, Morse pan kytarista a zbytek kapely vystřihnou píseň, jejíž melodie má skutečnou sílu a srovnatelnou hodnotu s Child in Time. Folkový opar se vznáší nad The Aviator a A Touch Away. Pro DP jsou to dost netypické skladby, které by Blackmore na desku nikdy nepustil. Pořádné drsňárny odpichnuté rovnou od podlahy jsou Rosa's Cantina a Hey Cisco. Hlavně na nich jde poznat, jak svěží vítr do kapely Morse přinesl. A samozřejmě jak dobrý je to hráč.

Na poměry Deep Purple jde o avantgardní desku. Ta jako taková má u mě srovnatelnou hodnotu s kteroukoli jinou pionýrskou nahrávkou Gillana a spol.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Purpendicular
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

U2 - The Joshua Tree

U2 / The Joshua Tree (1987)

Martin H | 5 stars | 22.06.2018

Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let ke stadionovým hvězdám první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již tři desítky let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji - vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.

Celá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.

Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, rozvernou I Still Haven´t Found What I´m Looking For a jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása. Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují jako dva úhelné stavební kameny - rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.

Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2

Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky (2018)

horyna | 4 stars | 22.06.2018

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

Voytus | 5 stars | 21.06.2018

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - Paramount

Sieges Even / Paramount (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2018

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto (1972)

pinkman | 5 stars | 21.06.2018

Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.

Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?

Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice (1973)

terka | 4 stars | 20.06.2018

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Judas Priest - Turbo

Judas Priest / Turbo (1986)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2018

Zdá se mi zajímavé sledovat, jak rozdílné osudy potkaly v druhé polovině osmdesátých let hudební směřování dvou ikon NWOBHM - Iron Maiden a Judas Priest. Zatímco první zmíněná kapela začala na přelomu pětiletek vystrkovat progresivní růžky, její služebně o něco starší souputníky to (jakoby v opozici) táhlo k USA-friendly metalovým formám. Ono se to ale vlastně docela nabízelo - Judas Priest svou hudbu vždy brali docela s nadhledem, tudíž (obzvláště od konce sedmdesátých let, kdy zhutnili zvuk a práskli do koní) nabubřelost by jejich nahrávkám mohl tehdy těžko kdo vyčítat. O desce Turbo, na které se kapela za vědomí upadající popularity NWOBHM pokusila vykročit novým směrem, to platí dvojnásob.

Co na desce posluchače praští do uší jako první? Ano, ty mnohokrát proklínané syntezátory. Žiletkové ostří z nich sice neukujete, Tipton s Downingem ale jejich charakter do zvuku kapely začlenili vcelku organicky, aniž by rezignovali na moc a sílu kytarového zkreslení. Přehlednost kompozic obecně kapelu zdobila už od zanechání progresivních koketerií z prvních dvou desek, přece jenom tu ale k určitému dalšímu zjednodušení směrem ke stadionovým melodiím došlo. Třeba v takových Rock You All Around The World nebo Wild Nights, Hot & Crazy Days se kapela dost "vyprodává". Za povedené reprezentanty mejdanového metal'n'rollu naopak považuji skladby Hot For Love, Parental Guidance nebo Locked In. Titulní Turbo Lover se daří na obměnách repetitivního motivu vybudovat vcelku slušnou atmosféru, "párty" atmosféru alba vyvažuje také povedeně gradující polobalada Out In The Cold. Kdo by hledal něco alespoň trošku podobného kytarovým stíhačkám z předchozích desek, možná nalezne zalíbení ve fortelné (a bezsynťákové) rockeřině Reckless.

V rámci celé diskografie Judas Priest se Turbo do té (pro mě) povedenější poloviny nevejde. Ne, že by hitové ambice kapele neslušely, ale tady se jim jde naproti až moc. Fajn písničkové album, na kterém se Judas Priest vcelku se ctí popasovali s dobovými trendy, nicméně po předchozích šesti nadupaných studiovkách jde o poznání méně výrazný zářez. Tři hvězdičky se mi pro příjemné, ale nikterak zásadní album zdají tentokrát akorát.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Turbo
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

Voytus | 3 stars | 19.06.2018

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 19.06.2018

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Petr87 | 5 stars | 19.06.2018

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

horyna | 5 stars | 19.06.2018

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

horyna | 3 stars | 18.06.2018

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sieges Even - Sophisticated

Sieges Even / Sophisticated (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.06.2018

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

pinkman | 5 stars | 17.06.2018

Sen mnoha tisíců příznivců kapely z celého světa se stal skutečností a věčně extravagantní boy David Lee Roth, se udobřil s bratry Van Halenovými a vrátil se zpět ke své kojné. Ke kapele, která z něj takřka přes noc učinila hvězdu první velikosti. K jedné z předních stálic na rockovém nebi, souboru, který pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let definovat šou, jako součást hudebního výrazu.

Na tuto událost čekal celý hudební svět takřka třicet let. I když ke spojení těchto hudebníků došlo krátce po albu Balance, studiová připomínka zůstával na dlouho mimo realitu. V roce 2012 spatřilo svět nové album pojmenované A Different Kind of Truth. Jenže hudební klima bylo tomu původně Rothovskému už natolik vzdáleno, že reakce zůstali vesměs chladné a zdrženlivé. Ani já, ani lidé z mého okolí, nevnímali tuto nahrávku jako převratnou. Rozporuplné pocity se nesly napříč celým rockovým spektrem, které si od nových Van Halen slibovalo přesvědčivější porci muzikantského řemesla.

Čas je ovšem mocný kouzelník. Je skutečně zajímavé, jak se s přibývajícím intervalem dokáže v člověku jasně vymezený názor na konkrétní dílo transformovat. Po šesti letech, které uběhly jako voda, nejsem k tomuto střípku ani z třetiny tak kritický, jako kdysi. Ba naopak. Dnes bych ho zhodnotil jako nadprůměrný comeback, hodný značky Van Halen.

Stylově a šíří záběru jde o ambiciózní dílo, které v sobě vstřebává oba Van Halen-ovské světy.
Najdeme tu jak rychlé vypalovačky, tak baladické polohy. Největší sila alba tkví ve středních, drtících tempech a bleskurychlých Eddieho sólech. Roth se předvádí, křičí, ječí i pokorně artikuluje a opět dokazuje, jak výborným je zpěvákem a famózním showmanem.

Ať sáhneme po výborném singlu Tattoo, spurtující She's the Woman, další rychlovce China Town, muskulaturních As Is a Honeybabysweetiedoll, nebo southovce Stay Frosty, pokaždé nás bude pálit ruka, hrdlo i uši.

A Different Kind of Truth dnes dostane 5 hvězd a poděkování k tomu.
Momentální TOP skladba: She's the Woman


» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2018

Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.

A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.

Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.

Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Sieges Even - A Sense Of Change

Sieges Even / A Sense Of Change (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 16.06.2018

Třetí počin mnichovských prog rockerů Sieges Even je pojmenován A Sense of Change neboli v překladu Důvod nebo možnost změny. Je pravdou, že důvodů pro změny u tohoto tělesa bylo několik. Hlavně zpěvák Franz Herde, který svým projevem v mých očích kazil výkon zbytku kapely. Proto když jsem se dozvěděl, že během příprav na natáčení třetího alba opustil kapelu, ani mě to moc nemrzelo. Náhrada byla nečekaná – zbylá trojka vybrala divadelního herce Jogiho Kaisera, do té doby hudebním fanouškům naprosto neznámou personu. A trefili se napoprvé. Jogi byl o několik pater lepší pěvec než již zmiňovaný předchůdce. Jeho znělý a melodický hlas dokázal, že mu sedí mnoho poloh, melodickým hlasem dojal v baladě, ale i rozezněl hlas v bel cantu nebo v jazzovém intermezzu.

Další kosmetickou změnou prošel i styl kapely. Zůstaly náročné prog rockové kompozice plné změn temp a přechodů s různými nenápadnými odbočkami k jiným stylům, které se objevují v pomalu každé skladbě, ale v daleko vstřebatelnější formě, než na předešlých počinech. Zvuk zprůzračněl, zmizely poslední stopy po metalických kytarách, které ve výsledném mixu nabraly až kovově zvonivý feeling nahrávek Rush s osmdesátých let.

Dva bráchové Holzwarthovi – bubeník a baskytarista jako by stylově spíše vycházeli z jazzu. Oba hudebníci vytvářeli barevné rytmické plochy, na které kytarista Markus Steffen maloval další vrstvy. I v té době celkem neznámý producent Charlie Bauerfeind přispěl několika klávesovými plochami. Ta prvotní zvuková podobnost s Rush je ale jen vnější slupka. Aniž bych se chtěl nějak dotknout Rush (a jejich fandů), tak v období vydání této desky v roce 1991 oproti Sieges Even zněli již hóódně neinvenčně.

V každé z osmi skladeb je co objevovat, několik poslechů je však podmínkou. Tu odkazy na jazz, vážnou hudbu nebo romantické historické trubadůry, to vše je zamotané v jemném předivu elektrické i akustické kytary. Někdy jen tóny jen tak plynou, jindy se hudebníci pěkně opotili. Naprostou výjimkou je na desce ukrytá pomalá a jímavá Chance of Season v komorním stylu, kde zpěváka netypicky doprovází na cello, housle a kytaru akustická trojice hostujících muzikantů. V kombinaci s přemýšlivými texty téměř dokonalý celek. Nelze opomenout plně dynamický zvuk, hodnoty okolo DR13 dávají tušit, že na dobré aparatuře půjde o lahůdku.

Dávno tomu, co vyšla tato třetí deska Sieges Even – v dnešní době u nás poněkud utajený klenot prog rockového žánru. Tehdy, po poslechu prvních dvou alb jsem nad kapelou hloupě zlomil hůl a přestal ji sledovat - přitom jsem byl tak blízko. V dnešních dnech jsem složil reparát. Pokud budete chtít, můžete to zkusit také.

» ostatní recenze alba Sieges Even - A Sense Of Change
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Sieges Even - Steps

Sieges Even / Steps (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 14.06.2018

Druhou desku nahrává Sieges Even ve stejném složení. Deska Steps vychází v roce 1990 a na první poslech jsou zřetelné rozdíly oproti prvotině Life Cycle. Kapela se vymanila z thrashových mantinelů směrem k prog rocku stylu Rush, kteří se dají v mnoha pasážích na desce odhalit - ať se jedná o barvu zvonivé kytary nebo použití harmonických postupů. Tyto vlivy však míchají se svým komplikovaným pojetím hudby, čímž dosahují zajímavých výsledků.

Celou první stranu desky ovládá suita Tangerine Windows of Solace o sedmi částech, která přináší po odečtení akustického intra a outra pět technicky a kompozičně velmi náročných prog rockových skladeb s mnoha motivy, které se mi v mnoha okamžicích líbí, ovšem jako celku tomu stále ještě chybí něco, co by mě po čase více oslovilo. To ostatně platí o následujících šesti skladbách. Hlavním rušivým elementem ovšem zůstává zpěv France Herdeho, který se sice částečně oproti debutu zklidnil, ale jeho polomluva - polozpěv mě nadále vyloženě irituje.

Zajímavý krok kupředu - kapela má velký potenciál.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Steps
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Riverside -  Love, Fear And The Time Machine

Riverside / Love, Fear And The Time Machine (2015)

horyna | 5 stars | 14.06.2018

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

Brano
Horyna:veľmi stručne,najviac sa mi páči Across The Rubicon,to je vrcholné dielo,už ťažko...

Kayak / Seventeen

Brano
PaloM: Prvé tri albumy Kayak si rozhodne treba vypočuť,je to kvalitný art-rock.Myslím ,že...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12413 recenzí
2172 skupin
169917 příspěvků ve fóru
2587 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000