Capitolo 6 Astra Aragon Sonic Youth Blues Pills Chill On The Sun Bigelf Godfrey, Robert John Accolade Galactic Cowboys

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2017

Můj první kontakt s kapelou Barclay James Harvest proběhl prostřednictvím právě tohoto alba, Everyone Is Everybody Else. Objevil jsem je naprosto náhodně, v jakémsi článku o The Moody Blues, kde právě k nim byla tato skupina přirovnávaná. A přesto, že Moody nejsou tak stěžejním artiklem jako například Yes, nebo Floyd, zpozornět bylo zapotřebí. Po krátkém seznámení se s jejich malebnou muzikou, bylo jasně rozhodnuto, kdo že to rozroste domácí fonotéku. Prvních sedm až deset studiovek patří do zlatého fondu art rockové armády (napadá mě společný jmenovatel s Gentle Giant, ti to sice po jedenácté řadovce zabalili, ale dvě třetiny jejich produkce, jsou podobně stěžejní jako u BJH) sedmdesátých let, kdy kapela (podobně jako její souputníci) chrlila jednu desku za druhou. Dílem osobních sympatií padla volba na desku, na níž je kapela sama vyobrazena, tedy album Everyone Is Everybody Else. A hned po několika sekundách rotování cd v přehrávači, se mi do těla vlila potřebná spokojenost, spojena s něžným vyobrazením a aristokratickým přednesem jejich hudby.

Urozený klavírní akord, v sousedství sentimentálního úvodu písně Child Of The Universe, je překrásný, podmanivý a omamný zároveň. Negative Earth pomaloučku a přirozeně vykvétá ve smutných vodách šerosvitu a mě je okamžitě jasné, jak velká hvězda sílila podblíž artových gigantů celosvětového významu. Trojka Paper Wings, se s pěkně napěchovaným množstvím emocí, vkrádá směrem k posluchačově choulostivým záhybům ještě blíž. Klasická kytara otevře píseň The Great 1974 Mining Disaster, opět hloubavý klavír, citlivý akustický vstup a hebounké klávesy, které rozhodně nemíní zápolit s přirozeně krásným projevem Johna Leese. Poor Boy Blues má zvláštně naříkavý country náboj a For No One, prezentuje onu slovutně urozenou stránku jejich produkce.

Barclay James Harvest je kapelou, která si do erbu vměstnala alegorický obrazec, plíživě se sunoucí káry venkovským romantickým prostředím, tak, jak jej zachycovali na svých plátnech holandští krajináři 17. století.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

UFO - Sharks

UFO / Sharks (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2017

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO

Procol Harum - Home

Procol Harum / Home (1970)

horyna | 5 stars | 27.04.2017

Procol Harum - nová to akvizice v mé hýčkané, soukromé hudební sbírce. Společně se Spooky Tooth a Ten Year After je tohle další, třetí silný kůň, kterého jsem objevil teprve nedávno a se kterým se postupně seznamuji. A jestliže šlo v případě S. T. o jasnou volbu s albem číslo dva, tady nebyl výběr "poprvé" vůbec jednoduchý. Vycházel jsem z dostupných recenzí a samozřejmě také potřebného vlastno-ušního vjemu. Nakonec a po několika obměnách, padla volba na desku Home, aniž bych předem tušil jak dobře jsem nakonec vybral.

Whisky Train- zahajuje desku perfektním kytarovým riffem, masivní a pěkně úderná věc hned na začátek. Balady jsou silnou zbraní kapely a na tomto díle je jich neurekom, klavírní a Brookerovo naléhání během ponuré The Dead Man's Dream, melancholická kráska Nothing That I Didn't Know (s krásným akordeonovým závěrem), nebo šestá Barnyard Story. Vlastně sudé tracky jsou pomalé, baladické písně, které když mají zajímavou melodii, potřebné charisma i dostatek citu, dokáží silně bodovat. Zrovna taková je i Whaling Stories, v ní si Procol Harum na ploše sedmi minut pohrávají s divákovou psychikou, prostřednictvím vypjaté atmosféry se spoustou nemelodických postupů, navršených na jednu hromadu, směřujících k postupnému finále na konci druhé třetiny. Ze Still There'll Be More vyzařuje hravost Beatles i jazzová ležérnost, brouky mě připomíná i roztomilá hříčka Piggy Pig Pig. A třeba taková About to Die- dokáže pěkně hypnotizovat, kytarová melodie uprostřed klavírní linky působí opravdu zajímavě.

Procol Harum jistě patří do zlatého rockového fondu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a mě dokázali, že na novou/starou hudbu, je v muzikou zasaženém srdci, stále dost místa.


» ostatní recenze alba Procol Harum - Home
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

| 5 stars | 26.04.2017

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.



» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Porcupine Tree - Lightbulb Sun

Porcupine Tree / Lightbulb Sun (2000)

EasyRocker | 5 stars | 26.04.2017

Tuhle tradičně skvělou desku z výjimečné hudební společnosti kolem Stevena Wilsona jsem si pořídil teprve nedávno. Jedná se o završení melancholičtější, klidnější první etapy před razantním kovovým přitvrzením, přivanutým jinak ovšem skvostným dílem In Absentia.

Úvodní a titulní skladba je uvolněně akustická a od prvních taktů nepokrytě hitová skladba, navozující smířlivou a nostalgickou náladu v těch nejtypičtějších esencích PT. Klavírní a strunné tóny působí jako kapky deště a krásně tu basuje Colin Edwin. Dikobrazové se ale i krásně rockově odvážou... How is Your Life Today? je tříminutovou ponurou klavírní miniaturou - Wilsoův smutek za klaviaturami i v hrdle, lehký otisk moderních zvuků. I na krátké ploše se dá vybrousit hudební poklad... Four Chords That Made a Million začíná nekompromisním, drsným tempem, je tu znovu značný moderní nádech v rytmech i celkovém vyznění. Wilsonův hlas přináší melodie a povznáší se někam do oblak. Rocková, pořádně odvázaná "verze" PT. Čisté a velebné akustické tóny s jemnými klávesovými linkami propojuje Shesmovedon, smutná, přesto v refrénu odvázaná, skoro až hitová skladba. Podobné vyznění, i když v drsnějším hávu, už známe z dalšího alba... Wilson si název skladby vokálně skutečně vychutnal v mnoha podobách, vystřihl tu i krásné, chemicky zkreslené sólo... Last Chance to Exit Planet Earth - už název vyvolává úzkostné nálady. Nebo naději? Přehlídka nejlépe provedených, nadýchaných porcupineovských akustik a skvostného Wilsonova hlasového představení. Mistrně využity jsou změny v hlasitosti a střídání mnoha klávesových nástrojů... závěr patří nádhernému klavírnímu klopotu, prýštícímu jako drsná horská bystřina. Co dodat ke kráse The Rest Will Flow? Hit v nejlepším smyslu slova, napjatý ve třech minutách melancholií, avšak i ohromným rezervoárem pozitivní energie a nálady. Přehrada, která se vždy beznadějně protrhne a zaplaví mou hlavou uragánem emocí. Ten okamžik, kdy se u hudby PT neovládám. Hatesong začíná Edwinovou precizní přehlídkou figur na tlustých drátech, nabírá moderní, drsný a chladný odstín, který už ji nepustí. Také Wilsonův hlas už zní jako ze světa za řekou Styx... Bitevní pole temných emocí a černých běsů, kropených demoličními salvami bicích a kovově skřípajícími riffy. Tady si Wilson zašel pro inspiraci až daleko za hranice metalového teritoria - k doomu, nu metalu nebo snad Tool. Osm minut jen pro nejodolnější. Krásně křehká je Where We Would Be, další temný hit začíná ptačím cvrklikotem. Jednoduché, úchvatné, stejně jako akustická kytara a ztemnělé hrdlo hlavního principála. Kde se v něm ty božské nápady berou v takových dávkách, je mi záhadou. Třináctiminutový epos Russia on Ice začíná ledovými bariérami klaviatur, přichází basa a kytara, pohupující se v temném melodickém oparu. Wilsonovu hrdlu už se málem nechce, zní jako v posledním tažení, nakonec se ale rozvine přenádherná hudební řeka se všemi patentními znaky a pečetěmi dikobrazího stromu. Edwinova basa je pak ponechána o samotě, způsob, jakým se celá skladba znovu "navrací", je famózní, a přelije se do metalového a zvukově moderního běsnění. Závěr patří bicím a samplům s chrámovými zvony... Závěr patří dokonalé temné hitovce Feel So Low, jejíž název neponechává žádných pochybností ani nadějí - závěr je osudový. Z ticha se vyloupnou křišťálové struny, které v pevném spojení s hrdlem vytváří dokonalou symfonii smutné, něžné melancholie. Ne neskutečné, že i přes vyznění mě naplňuje vždy zvláštní energií a silou... až do konce.

Skvostně vyvedená deska, které nemohu dát jiný než plný počet. Porcupine Tree, spolu třeba s Pain of Salvation, Spock´s Beard nebo květinovými králi, stojí u mě na samotném čele novodobého progového pelotonu. Zhudebněná křehkost, smutek a melancholie, ale i řada jasných hitů. Pustit si tohle za procházky podzimními sady je přímo nebezpečné.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

b.wolf | 3 stars | 25.04.2017

Pokud jsem v něco věřil, tak v to, že jedni z posledních dinosaurů hard rocku po výborném albu Now what?! ještě alespoň jedno stvoří. Takže pánové věku důchodců nezklamali, už jenom to je důvod k oslavě. Výsledný dojem? Sázka na jistotu, to je jasné, I. Gillan určitě nebude tahat výšky jako v časech In Rock... Úvodní song začíná pro DP velmi netypicky a je to úvod parádní. Jak celek je InFinite solidní album, to je fakt, ale já, pokud už dávám Parply, tak nejraději sáhnu po Come Taste the Band, po Perfect Strangers už mně DP nezaujali, vyjma zmíněného Now What?!. Obdivuhodné, že tito bardi stále hraji, to bez diskuse, ale po mnoha soustředěných poslešich to na víc, jak silné 3/5 nevidím.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)

horyna | 5 stars | 25.04.2017

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan

UFO - Covenant

UFO / Covenant (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 25.04.2017

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO

Gong - You

Gong / You (1974)

steve | 4 stars | 25.04.2017

Na kapelu Gong jsem kápnul tu, na Progboardu a hned jsem veděl, že podobnou "uchylárnu" chci vyzkoušet. Jen jsem neměl představu, kam se v začátku objevování skupiny v její douhé diskografii vrtnout. Přednost dostali ti pravý Gong, čajovo-drogovo-extravagantní Gong a uspokojení padlo s deskou You.

Ta je správňáckým psychem slušně nabita, jazz rovněž dostává hodně prostoru a časté změny rytmu a brilantní muzikantské výkony jsou tady doma. Je to ale taky čurina, člověk je musí brát s nadhledem a mít podobných cd dvě stovky, asi se zblázním. A tak, když mám zrovna podobně stříklou náladu, jakou měli Gong na začátku sedmdesátých, rád si tohle space-dobrodružství připomenu.

Jedno se kapele upřít rozhodně nedá: jejich hudba je dost kreativní na to, aby o ni projevila zájem (aspoň malinká)část progresivní obce a našla v ní i svoje pocity. Jako skladbu number one, hodnotím vesmírnou cestu The Isle of Everywhere, s geniální basovou stopou.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong

Sonic Youth - Daydream Nation

Sonic Youth / Daydream Nation (1988)

jirka 7200 | 0 stars | 24.04.2017

Byla to zvláštní doba - tehdy každá nezávislá alternativní kapela vazbila jako o život. Byl to takový trend, takže i když se pod vrstvami zkresleného zvuku nacházely obstojné rockové písně, vše bylo v té zvukové kouli utopeno.

A právě Sonic Youth byli jedni z těch prvních, co vstřebali do svých melodických základů písní nasranost hardcore punku a stali se tak hlukovými světlonoši pro své mnohé následovníky - mj. My Bloody Valentine, Dinosaur Jr., či Pixies.

Pro mnohé indie rockery kultovní deska, já jsem si ji pustil po cca 25 letech a zhrůzou zjistil, že mě to narozdíl od jejich pozdější produkce vůbec nebaví, proto bez bodování.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Daydream Nation
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets

Jethro Tull / Jethro Tull : The String Quartets (2017)

murphy | 5 stars | 24.04.2017

Lahůdka pro fanoušky Jethro Tull i nadšené audiofily je tento neobvyklý počin Iana Andersona, výběr oblíbených titulů skupiny převážně ze 70.let upravených pro smyčcové kvarteto (Carducci String Quartet) plus flétna a zpěv (Anderson). Nahrávalo se v prostorách akusticky příznivých pro takové těleso, v kostele a katedrále. Díky vkusu Iana Andersona se nejadná o žádnou zdivočelou Apocalypticu ani "lesy" smyčců, ale je to velmi komorní záležitost, nic do auta nebo na ulici do špuntů. Bral jsem to ze začátku jako povinnou sběratelskou raritu, ale k mému překvapení je to velmi poslouchatelné a dost návykové! Oblíbené kusy v úplně jiném kabátku a dokonale překopaném aranžmá. Majitelé vynilu budou navíc odměněni pečlivým zpracováním obalu, bohatě textově i obrazově vybaveným. Celkově se jedná o velmi povedený a do všech detailů dotažený projekt.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Ten Years After - Stonedhenge

Ten Years After / Stonedhenge (1969)

horyna | 5 stars | 24.04.2017

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mne prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela rodící se do hippie éry seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem a po časté YT konzumaci, to nakopnec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh, ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal dnahrávku Watt, která mě přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop, s nasazením basových akordů a Alvinovi kytary, přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí, čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.
Swingující Woman Trouble vedou Churchillovi hamondky a nádherně frázující Lee.
Lehoučký Rock n roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling.
U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song, lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě afteři.
V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. šest, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock n rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mě se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku, toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.


» ostatní recenze alba Ten Years After - Stonedhenge
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 24.04.2017


Pokud bych použil náboženskou teminologii k vyjádření mého vztahu k Deep Purple, označil bych se za vlažného purplologa. Přikláním se ke starozákonním deskám, z evangelií Nového zákona občas vybírám k motlitbě jen Perfect Strangers a předposlední knihu Now What ?!, jejíž přímé následování vidím i v současně vydaném souboru Infinite. Nicméně, dílo celé mám nastudováno, i když se k němu tak často nevracím.

Nejraději mám verše The Surprising, Hip Boots, All I Got Is You a Johnny ´s Band. Při bližším zkoumání však nemám celku co vytknout , i cover Doors tam zapadá.
Platí zde to samé co v Písmu svatém, můžu tu najít části, které mi nejsou až tak blízké, to ale nijak nesnižuje pravdivost jako celku.

Když si chci v Bibli listovat a nechat v sobě působit sílu blahodárného obsahu, tak nemám rád tu paperbackovou kvalitu, jež jsem obdržel onehdy zdarma před nějakým supermarketem. Je nekvalitně vytištěná a po chvíli se rozpadne. V podobném příměru jsem se proto vyhnul CD verzi, kde je obsah komprimován a zaměřil se na 2 LP verzi, kde je zvuk výrazně lepší. I když v poslední době se objevil remaster německé firmy KronStudioLab Int', který překonává kvalitativně vinyl a dynamika záznamu dosahuje oproti běžnému CD téměř dvojnásobných hodnot. Zázmam je i celkově razantnější.

Na svaté přijímání 22.5.2017 v Praze se podívat půjdu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Creed - My Own Prison

Creed / My Own Prison (1997)

EasyRocker | 5 stars | 24.04.2017

Tohle album, jediné od Creed v mé sbírce, jsem si zkrátka zamiloval už před léty na první poslech. Dlouho mě plně nasycovaly původní seattleské klenoty, a tak jsem se nějakým post-grungeům a podobně vyhýbal jako čert kříži. Nakonec mě ale dostihlo na základně nějaké kladné recenze tohle, v USA neskutečně úspěšné album.

Torn zahajuje působivé vybrnkávání, smetené poctivou metalovou palbou, a zavane nesmírně napjatý Stappův hlas, který jako by se přesně vmanévroval mezi velikány Veddera a Cornella. Střídání klidu a riffové bouře je grungeově typické, ale neztrácí nic z působivosti... Ode startuje až metallicovskými riffovými zášlehy, ale Stapp přinese opět vítané seattleské vibrace. Nesmírně silná skladba s tvrdým jádrem, ale srdečným refrénem, v němž pánové naplno odhalí své úžasné melodické cítění. Jinak ale důkaz toho, že Creed se těžkého kovu nebojí. No a přichází těžce úspěšný titulní singl, startovaný lehkým brnkáním za Stappova civilního doprovodu s ohromným citem a obrovským emocionálním nábojem, vypouštěným přes jeho zlaté hrdlo. Drtící metalický refrén je ukázkou nádherného stupňování emocí a temných běsů, ale má v sobě takovou sílu, že skáču natlučený adrenalinem od podlahy ke stropu. Pity for a Dime má rovněž působivý klidný začátek a zřetelně temný odstín, opět skvěle vystižený bezchybným Stappem, i tady ale dojde k metalové explozi, která srovná se zemí vše v okruhu sta metrů, Tremonti za šesti strunami řádí jako smyslů zbavený. In America je osobní Stappovou puritánskou stížností a zpovědí na americké poměry, má tedy opět značně potemnělý akustický nádech, podporovaný jednoduchými přechody Phillipse, i tady se ale čtveřice zhoupne do kovového průplachu, doplněného působivou přehlídkou Stappových deklamací a výkřiků, konec je žhavý a drsný. Illusion začíná drsným spojením Marshallovy basy a rozskřípaným Tremontiho kovovým hlomozem, Stapp se sem snaží vklínit nějaké city a melodie, ale v téhle bezútěšné, drsné věci se to moc nedaří. Políček a facka ospalým s odpáleným Tremontiho sólem. V podobném duchu pokračuje rychlá a nekompromisní Unforgiven, žádný klid a pokoj, žádný odpočinek pro vaši zmučenou duši - tady bude jen hůř a hůř. Trocha melodií se vměstnala do refrénu, je to jako oáza uprostřed bitevního pole. Ohromně hitová je Sister, brnkání se přelije do melodické metalové jízdy, refrén ale s parádně napjatým Stappem znovu vybuchne neskutečným množstvím životodárných hormonů. Dráždivá metalová energie funguje až do závěru, ukončeného znovu brnkáním strun. What´s This Life For si svou baladickou podobou a Stappovou utrápenou otázkou o status hitu říká přímo plnými hrstmi, a také se ho dočkala. Refrén je fantasticky vyvedený v duchu všech seattleských hrdinů, účinek na koncertech byl absolutní. Stejně skvěle našlápnutá je One, která zakončovala původní verzi alba. Od začátku do konce opět ohromující energetický příval s mistrovsky odpáleným refrénem. Tomu se prostě nedá odolat a vypálí mě to pokaždé bez varování třetí kosmickou. Hrozím, skáču a šklebím se až do poslední sekundy... Jako bonusovka je skutečně drtící kovový válec Bound & Tied s těžkým rytmickým hlomozem a drtícími kytarovými výjezdy, ke kterým pánové nenakoukli do Seattlu, ale zřejmě někam ke Slayer, Panteře nebo Korn. Černota nejdrsnějšího kalibru, plivanec a žihadlo. Tohle zajatce rozhodně nebere.

Je to apokalyptická srážka všech dávných a nejlepších seattleských ingrediencí s drsnou metalovou řežbou, jedno z mála alb, o kterém se snad dá říci, že každá skladba je hit, po opožděném vydání nakonec hlavně za oceánem enormně úspěšné. První a poslední tři zářezy si u mě získaly status nesmrtelnosti.

» ostatní recenze alba Creed - My Own Prison
» popis a diskografie skupiny Creed

Threshold - Hypothetical

Threshold / Hypothetical (2001)

john l | 5 stars | 24.04.2017

Threshold jsou už dlouho zavedeným pojmem na metalové scéně a ve své muzice se zaobírají progresivními elementy. Pochází z Anglie a při životě kapelu udržuje skladatelský tandem, kytarista Karl Groom (též uznávaný a oblíbený producent) a klávesák Richard West. Ve svých řadách zaměstnávají technicky schopného bubeníka Johannea Jamese (jeho první album u Threshold) a jako zpěvák se představuje, dnes už zesnulý vokalista slyšící na jméno Mac.

Desku Hypothetical lze brát jako jeden z pilířů tvorby Threshold. Mezi fanoušky jde o vyhledávaný artikl s osmičkou vyrovnaných a výborných skladeb. Co se daří kapele vystihnout dokonale je atmosféra díla. Nezvratná zkáza lidstva, neodvratná budoucnost, společenská odcizení a tragika je s nimi napevno spojena. Lehce nabroušené kytary, klávesové stěny, klavírní pochody a apokylyptické vize, to jsou Threshold vrcholné éry. A písně The Ravages Of Time a Narcissus její vrcholné kousky.



V rámci diskografie je to na plný kotel, ovšem konkurenčně se jedná "pouze o progresivní metal", který ostrovní art rock a neoprog originalitou nepřsahuje.


» ostatní recenze alba Threshold - Hypothetical
» popis a diskografie skupiny Threshold

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

steve | 5 stars | 23.04.2017

Ve dnech, kdy se Mike Oldfield albem Return To Ommadawn navrací do svých nejlepších časů, se připomínám s jeho první a dosud nejprodávanější a neujznávanější nahrávkou, slavnou Tabular Bells číslo jedna. Ta svou krásou a naléhavostí vnesla na tehdejší scénu průzračný pramínek čistoty a elegance. Mikeova kytara v sobě snoubí příběh rozvíjejících se motivů, na který se nabalují další a další nezapomenutelné fantazie a kreace. Ty jde jen ztěžka přenést na obyčejný cár papíru (obrazovku) a velice těžko se o podobné muzice debatuje a polemizuje. Proto dost bylo psaní, tato hudba je určena pro klidné a tiché potemnělé večery, s hlavou připravenou bedlivě naslouchat. Jde totiž o muziku, která vás unese mimo čas a prostor.


» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Beatles, The - Rubber Soul

Beatles, The / Rubber Soul (1965)

lover-of-music | 5 stars | 22.04.2017

Rubber Soul je pro mě první album Beatles, které si zaslouží plný počet. Rubber Soul považuji za zásadní zlom v jejich kariéře. Sice už i na Help! byl jistý náznak změny, ale na Rubber Soul to dotáhli do absolutní dokonalosti. Album už si dobré 3 roky hýčkám na vinylu.

Beatles se už vzdalují od zamilovaných písniček pro zamilované slečinky s IQ 10 a dávají do svých skladeb takové NĚCO, co dělá z populární hudby něco výjimečného. A i když už tu je nějaká píseň o lásce, tak její text není stupidní, jak tomu bývalo v začátcích.

Většina písní se opravdu krásně poslouchá a já jsem rád, že je znám. Z alba čiší pohoda (Nowhere Man), radost z tónů, klidná i veselá atmosféra. George Harrison už byl trochu ovlivněný Indií a tak do skvělé Norwegian Wood zařadil sitár. Paul zde taky předvedl výtečný výkon v podobě Michelle. John Lennon mě taky velmi příjemně překvapil. Jeho přenádherná záležitost In My Life je věc, u které vždy zjihnu. Div, že u této skladby neuroním slzu. Nádherná melodie, nádherný text plný krásných vzpomínek. A mohl bych pokračovat.

Doufám, že mě album nikdy neomrzí a budu ho stále poslouchat s radostí a úctou jako vždy. Nechci provokovat, ale rok 1965 je pro mě rokem, kdy se narodila HUDBA.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Winery Dogs, The - Winery Dogs

Winery Dogs, The / Winery Dogs (2013)

john l | 4 stars | 21.04.2017

Jelikož nemám s penězi co na práci, doma se v nich koupu a když se chci dostat do spížky, musím je přehazovat vidlema na druhou stranu, proč si teda za pár stováků nepořídit i první album Vinnejch psů. Dva roky od dvojky a čtyři od vyplutí debutu z pásů výrobní linky přistál blýštivý kotouč o velikosti většího mexického dolaru do mojí sbírky. Jaký tedy je? Pěkný, pěkňoučký, voněl novotou zabalenec jeden, knížka obstojná, zvuk výborný, muzikantské výkony excelentní a hudba taky dost dobrá.

Tečka, za pět a je vymalováno.
Jsou tu ale určitá ALE a ty mě mrzí. A tak se ptám, proč musí kapela na desku nastrkat 13, 15 skladeb a tím ji množstevně devalvovat? V případě Winery Dogs vidím album oloupané jako pomeranč o tři skladby a rovnice líbivosti se v tu ránu řeší mnohem snadněji. Takže když vykrojím Not Hopeless, One More Time a Six Feet Deeper, získám krásně vyzrálý a čerstvý plod bezvadné chuti, plný rockových vitamínů, kytarové erudice, exhibující basy, bicích přesných jako dělostřelci u Stalingradu a deliciózní bluesový vokál navíc.

Zbyteček o desíti drobcích, to už je nějaký pošušňáníčko. Elevate, Desire a We Are One startují s ohromnou chutí z ranvejí číslo jedna, dva a tři. Několikrát se zpomalí, taková Damaged, nebo The Dying jsou skvostné. Netypický, sabbatovský riff produkuje skladba Time Machine, která vnáší zajímavou pochmuru mezi pozitivní rockovou metalízu.

Suma sumárum, 4 stars. Dvojka je o nějaký ten zajímavější hitík přeci jen bohatší.

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Winery Dogs
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The

Focus - Mother Focus

Focus / Mother Focus (1975)

bullb | 4 stars | 21.04.2017

Precízna a príjemná hudba. Tak by sa dala charakterizovať platňa Mother Focus.
Rok 1975 znamenal pre mnohé zoskupenia ústup od pozícií získaných vo svojich začiatkoch. Stačilo by uviesť chronicky známe mená skupín ...

Už neboli v móde dlhé skladby, dlhé improvizované sóla, ktoré bez nejakých obáv boli vydávané, dokonca s veľkým úspechom. Je to poznať práve na Mother Focus. Je takmer celá inštrumentálna. Thijs van Leer a Bert Ruite si svoje odspievajú (alebo parodujú spev) na prvých dvoch skladbách.

Potom nastupuje majstrovstvo hudby. V niektorých chvíľach mám pocit, že prechádzajú až do sladkej vaty, na ktorej by sa krásne spinkalo. Len pozorné počúvanie odhalí virtuozitu všetkých zúčastnených. Núka sa tu prirovnanie ku tvorbe britských Camel, ale len v tomto prípade. Na Mother Focus sú „sweet melody“ prepracované, pričom sa nedávajú do popredia bezúčelné machrovania sólovaním na nástrojoch. Naozaj pohoda na daždivé popoludnie.

Úprimne, ak Focus, tak Mother Focus. Nech sa na mňa Hamburger Concerto nehnevá. Dnes som počúval a písal „srdcom“.

» ostatní recenze alba Focus - Mother Focus
» popis a diskografie skupiny Focus

UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box

UFO / Mogg / Way ‎– Chocolate Box (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 20.04.2017

Schenker se stále nemá k návratu, tak duo Mogg/Way připravilo po dvou letech pro fandy další porci muziky v podobě alba s názvem Chocolate Box. Šéf vydávající firmy Shrapnel Mike Varney opět zalovil ve svém katalogu umělců a vzpomněl si na famózního kytaristu Jeffa Kollmana, kterého sehnal na nahrávání sólo alba Johna Westa.

Guitar Hero Kollman se stal dalším Američanem ve službách UFO. Bubeník Simon Wright (AC-DC, DIO) spolupracoval již s ústřední dvojkou na turné UFO - „Tour of the World“ a sestavu doplnil staronovej parťák Paul Raymond, tentokrát svou hrou na klávesy.

V porovnání s předchozí deskou Edge of the World je slyšet částečný posun ve zvuku – kytary jsou metalově moderně podladěné, basa zlověstně pobublává (to je hodně slyšet v prvních třech skladbách). Kytarista je po prvních pár posleších méně nápadný a ne tolik technicky exhibující, než jeho předchůdce Bellas. Po dalším repete však vylézají na povrch jeho drobné ozdůbky a hlavně nádherná sóla, které skladby obsahují.

Kollman se stal rovněž autorem všech skladeb, vyjma Death in the Family, kterou složil Mogg. Nedá se však říci, že by byl nahraný materiál zcela vyrovnaný. Mě zaujal hlavně třetí Song To Close to the Sun - to je solidní hit. Za zmínku dále stojí šestá, živelná King of the City se skvělým Kollmanovým sólem a hitová Death in the Family. Desku uzavírá baladická Sparkling Wine. Ostatní skladby standard UFO drží, ale o nezapomenutelné nahrávky již zcela určitě nejde.

Nahrávka tentokrát vznikla v Prairie Sun Recording Studiu v Kalifornii, kde byla i smíchaná. Za mastering je odpovědný Tim Gennert, který, jak bylo již v té době neblahým zvykem, nahrávku výrazně zkomprimoval a okrouhal dynamiku. Když se Mogga novináři na téma loudness war v souvislosti s jejich nahrávkami ptali, tak jsem ve třech rozhovorech zaznamenal, že absolutně nevěděl, o čem je řeč...

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
» popis a diskografie skupiny UFO

Santana - Shape Shifter

Santana / Shape Shifter (2012)

| 5 stars | 20.04.2017

Staří následovníci a obdivovatelé mistra Santany u desky Shape Shifter lapají po dechu, chrochtají blahem a stále nemohou uvěřit, že po desetiletích hibernace, zakořeněných v pop/rockové (komerční) zemině, tvořené alby na ose Festival - Supernatural - Guitar Heaven, se Carlos dokázal této produkce zbavit a vyhrabat se ze záře reflektorů zpátky k holé podstatě své (instrumentální) hudby.

Shape Shifter je dokonalým zjevením v Santanově tvorbě a návratem do sedmdesátých let. Potvrdila to famózní "čtyřková" kolekce z minulého roku i přesto, že se v mezidobí albem Corazon zase navrací mezi pop kulturu. Titulní skladba v sobě skrývá nepoznanou mystickou krásu, druhá Dom má hutnější charakter a Nomad pochoduje přesně v kočovném stylu svého názvu. Uprostřed deska vydechne a je zapotřebí si vychutnávat Santanův zpívající nástroj. Až devátá Macumba in Budapest objevuje navrátivší se latinsko-americké prvky kytaristova stylu, stejně jako Mr. Szabo, nebo jediný zpěvný zástupce desky, Eres La Luz.

Nezdolný Santanův feeling v propojení s geniální nápaditostí sahající do vlastních řad opět zažehnul ne-mainstreamovou jiskru.

» ostatní recenze alba Santana - Shape Shifter
» popis a diskografie skupiny Santana

Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

horyna | 4 stars | 20.04.2017

Jedno pořekadlo praví o dvou kohoutech, hádajících se jednom smetišti - něco podobného ve mě evokuje i spor Tangent, vrcholící v těchto dnech kousek opodál. Banální hádky o tom, jaká kapela/album je lepší a proč to, či ono zní tak, jak zní, jsou dětinské a směšné. Nikdo z nás nezná přesné okolnosti a cesty, které vedly Andyho myšlenkové pochody směrem, kterým se v případě A Spark... vydal. Prostě se jen oklikou vrátil na začátek, vypustil podobný materiál jako na jedničce, pojmenoval ho následně, navázal a jistě také prodal. Hlavně ale potěšil, v tomto případě zcela nepochybně více, než na předešlé Le Sacre Du Travail.
Zasvěcení určitě tuší, kam tímto "poselstvím" v těchto dnech mířím :-)

Kapelu Tangent mám v srdci zabudovanou už hezkou řádku let a první studiová šestka si už dávno předplatila svá místa s cestovní kanceláří Douší. Ještě stále poslední (ale prý se zase cosi v Tillisonově okruhu kutí) desku A Spark In The Aether jsem pořídil se značným zpožděním. Nebyl jsem ale (a stále nejsem) z její náplně zvlášť odvázaný, tak jako v případě alb jedna až šest.

Andyho rukopis částečně zprůhledněl a paní originalita si vzala neplacenou dovolenou. Ne! Samozřejmě přeháním, pořád se jedná o povedenou nahrávku, která už sice nemá dostatečnou zásobárnu silných atributů, aby vás povalila na zem jako hurikán Katrina, ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Občas i lehce zanudí, ustrne, nebo přeběhne nesourodý námět, jako na začátku písně Codpieces And Capes. Naštěstí se tu ale pořád najde slušná kupa nápaditosti i jazzových nápadů, kterými pan A. Tillison prošpikovává svoje kompozice, podobně jako kvalitnímu fláku masa dodají na chuti proužky slaniny.

Jako zdařilé se zdají býti (a vezmu to odzadu) závěrečný skoro-instrumentální fusion kus A Spark In The Aether (part two), určitě dvacet minut (americké) suity The Celluloid Road s hitovou částí San Francisco, kde žestě jen praskají, a jistě i hravá vzpomínka na časy "ztracené v Londýně", nazvaná Clearing The Attic.

Bodování: v rámci diskografie to vidím na povedenou trojku, v rámci hudby okolní se ale o žádný "prachsprostý" průměr nejedná.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]

Gillan, Ian / Toolbox [Gillan] (1991)

horyna | 4 stars | 20.04.2017

V čínském zvěrokruhu je rok draka považován za nejšťastnější období, v němž dochází k přelomovým událostem. Rok 2017 by se dal, s mírným přeháněním, nazvat rokem Deep Purple. A jelikož je tato parta moje oblíbená, postupně si vybírám některá alba spjata s kapelou nebo jejími interprety k následému prostudování.
Pominu-li Blackmoreovy aktivity, jako nejhodnotnější mi vychází produkce jejich zpěváka - sólové platně Iana Gillana. Na trhu je jich solidní množství na výběr a já dal tentokrát přednost dvojici Naked Thunder a Toolbox. K první z nich jsem vyjádření poskytl minulý rok, Toolbox si vezmu na paškál dnes.

Oproti jen o rok starší předchůdkyni je posun ve výrazu i stylu patrný. Jako by se chtěl mistr Gillan s novým desetiletím nadechnout k novým výšinám a předhodit svým věrným mnohem ostřejší, chci říci metalovější jízdu, prošpikovanou skvostnými melodiemi i znatelně zapamatovatelnými nápady.

Hang Me Out To Dry a titulka Toolbox platí za perfektní, hard rockově šťavnaté pumelice. Do Dirty Dog nasázel Steve Morris velice zajímavá sóla a rock/metalový derivát Candy Horizon fičí jako dnešní ostrý vítr tam za okny. Pomalá Don't Hold Me Back je skvostem desky, stejně jako následující speeďárna Pictures of Hell. Druhá půle si ukrojí malý kousek z originality, ale dramaturgii alba výrazně nenabourá, doposlouchat nahrávky až do jejich konce se vyplatí.

Chce se mi vytáhnout známka nejvyšší, ale materiál není vyrovnaný do latě, a tak čtyřka bude nanejvýš slušivá.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Deep Purple - Slaves & Masters

Deep Purple / Slaves & Masters (1990)

Martin H | 3 stars | 19.04.2017

Když se zamýšlím nad změnami na postu zpěváka u Deep Purple, vždy di říkám, že po příchodu výrazného hlasu skupina okamžitě vyrukovala s nahrávkou nadprůměrných kvalit. Objeví se Gillan a za chvíli je venku deska In Rock, vystřídá ho Coverdale s Hughesem a ti posluchače nažhaví parádní deskou Burn, znovu se objeví Gillan a na světě je báječná deska Perfect Strangers. A pak přijde Joe Lynn Turner, najednou je všechno jinak a světlo světa spatří nemastné neslané album Slaves & Masters.

Ta deska určitě není úplně špatná, jenom jaksi nesplnila očekávání do ní vkládaná. Úvodní otvírák King of Dreams celkem ujde, má i docela tajemnou atmosféru, ale na druhou stranu je již tady patrné, že se budeme pěvecky držet spíše při zemi. Následující The Cut Runs Deep se snaží být jakýmsi rychlým kvapíkem, avšak svou kolovrátkovitostí mě velice brzy začne unavovat. Mnohem lepší je třetí skladba Fire In The Basement, v níž poprvé beru zpěv páně Turnera na milost a docela si tento svižný kousek s povedenou Ritchieho kytarou užívám.

V pomalejším tempu se nese skladba Truth Hurts, opět pěvecky zdařilá záležitost, akorát mám dojem, jakoby se spíš hodila na alba Rainbow. Blackmore zde předvádí své typické sólo a celkově se jedná o kousek, který neurazí. Závěr už si dokonce užívám. Píseň Breakfast In Bed se mi vždy líbila pro svou skočnou atmosféru a zajímavý riff v refrénu. Po ní následuje sladkobolná balada Love Conquers All, v níž je toho cukrkandlu přespříliš. V té době bylo povinností mít na desce nějaký ten „oplodňováček“, takže se na této vlně svezli i Deep Purple.

Následuje píseň Fortuneteller, v níž zpěvák podává jeden z těch lepších výkonů. Refrén jakoby pocitově odkazoval někam k Perfect Strangers. Osmý kousek Too Much Is Not Enough s dotěrnými fanfárami jako od Europe naštěstí svižně proletí mými oušky a máme tu závěr. Ten obstará skladba Wicked Ways, jedna z těch, které patří mezi ty poslouchatelnější. Blackmore zde vyšívá pro něj typické vyhrávky a píseň letí kupředu jako dobře vystřelený šíp.

Jak tedy zhodnotit desku, od níž se čekalo zahájení nové báječné etapy Deep Purple, leč skutečnost byla jiná? Deska je průměrná a takové je i moje hodnocení – 2.5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

horyna | 5 stars | 19.04.2017

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Spock's Beard - Octane

Spock's Beard / Octane (2005)

john l | 5 stars | 19.04.2017

Hudba, kterou vytváří kapela Spock's Beard, je pro mě posvátná. Deska Octane mě přijde taková odstrčená a myslím, že další jen o rok mladší nahrávka je daleko důležitější a variabilnější, ale právě podceňovaná alba typu Octane mám rád. Je na něm všechno, co mám na S. B. rád, jen chybí větší moment překvapení a víc výraznějších skladeb. Nickův vokál je překrásný a práce Alana Morse jedinečná. Ze skladeb vyzvednu temně krásnou věc SHE IS EVERYTHING, veselou CLIMBING UP THAT HIL, spokovinu OF THE BEAUTY OF IT ALL, vlastně je ta deska dobrá celá. Jen začátek mi přijde trošku slabší, ale balada WATCHING THE TIDE na konci emoce pěkně urovnává.

Spokovský benzin si načepuju vždycky tuze rád.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2017

Michael Schenker po natočení alba Walk on Water v roce 1995 UFO opustil, tandem Mogg a Pete Way však nelenil a začal skládat materiál na další desku. Angažovali matadora Aynsley Dunbara - bubeníka, který své kvality předvedl již mimo jiné u J. Mayalla, F. Zappy či Whitesnake a roli kytaristy převzal Američan George Bellas, multiinstrumentalista a skladatel, jež později nahrával desky třeba s Magellan či Ring of Fire. Tehdy však začínajícího umělce dohodila vydávající firma Shrapnel. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou – zpěvákovi a baskytaristovi vytrhla trn z paty, neboť ti již nemuseli složitě hledat vhodného kandidáta na tento post a Bellas si vytvořil výbornou selfpromotion kampaň před rockovým publikem. To se hodilo, neboť firma v roce 1997 vydávala jeho první instrumentální album.

Jelikož se Michael Schenker stal spolumajitelem značky UFO, nemohli výše jmenovaní hudebníci hotové písně pod tímto názvem bez jeho účasti vydat. Proto se uskupení pojmenovalo jednoduše Mogg-Way.

Nutno říci, že George Bellas se role sólového kytaristy zhostil dokonale a to do té míry, že Schenkera plně zastoupil a nahradil. Na desce je podepsán překvapivě pod sedmi písněmi. Má sice trochu jiný styl hraní, tehdy odkazující na Y. Malmsteena (což je znát třeba v Gravy Train) nicméně ve většině songů zachovává klasickou atmosféru UFO. Je to axeman každým coulem, v nahrávkách pulzuje jeho kytara každou sekundu ve všemožných variantách, v určitých okamžicích je slyšet ve třech stopách najednou :-) Povedené písně oblékl do bohatě vyšívaného a slušivě moderního heavy kabátu. Někteří ufologové nemohou jeho stylu přijít na chuť, já tyto negativní pocity nesdílím, ba právě naopak. Důležité pro mě je, že jako celek vše působí velmi svěže a povedeně.

Deska je pestrá, najdeme tu balady Save Me From Myself či Spell on You, instrumentálku Totaled, kde Bellas vypouští páru, dvě dřevní hard rockové flákoty podobající se v základu Rolling Stones – House of Pain a It´s a Game, až speedovou jízdu Gravy Train, úvodní temnou středně tempou Change Brings a Change s procítěným zpěvem a ponurými klávesami či těžkotonážní a valivou Fortune Town. CD obsahuje i další cover UFO - tentokrát byla vybrána Mother Mary, kde si zazpíval společně s Moggem i Tony Martin.

Nahrávka vznikla v Sound Temple studiu v Kalifornii, jehož majitelem je James Murphy, kytarista Testament, Cancer či Death. Na desce si vzal na starost zvuk basy, kytar a kláves, částečně se podílel i na výsledném mixu nahrávky. Nutno však podotknout, že zvukových kvalit CD Walk on Water se dosáhnout nepodařilo.

Nechtěl bych tu vyvolávat sáhodlouhé diskuze o tom, zda toto dílo zveřejňovat v profilu UFO či nikoliv. Dle mého názoru to je klasická řadová deska UFO, která vyšla pod jiným názvem jen z právních důvodů. Přesto jsem tento krok s vedením konzultoval.

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Spooky Tooth - Spooky Two

Spooky Tooth / Spooky Two (1969)

horyna | 5 stars | 18.04.2017

O existenci jakýchsi Spooky Tooth jsem donedávna neměl sebemenší tušení. Na jejich stopu mne přivedl kolega Balů, ve spojitosti s kytaristou Foreigner, Mickem Jonesem. Zájem, který jsem v té době (cca před rokem) projevil byl pramalý, až náhoda a energické přehrabování se v konci 60. a začátku 70. let, tedy v době, kdy vznikala "ta nejlepší produkce" a kapely rostly jako houby po dešti, zapříčinily, že jsem v plné míře objevil i tyto velikány.

Krásně vyvedený remaster s boží fotografií na přebalu a kvalitní zvuk plně podtrhly mé očarování, pramenící z této desky. S. T. jsou jiní než jejich souputnící, mají v sobě zdravou neurvalost, drsnost a velkou energetickou hodnotu, znějí variabilně a značně progresivně. V kapele je zakořeněn konec šedesátých let v kapkách psychedelie. Dokáží napsat originální kompozice, které (mně osobně) padly okamžitě na míru. Harrisonův drsný vokál a Wrightův (hughesovský) výškáč k sobě perfekně pasují, nejfantastičtěji pak v energické vzpruze Evil Woman (tu znám jako cover od Quiet Riot, kde druhý vokál zpíval právě Glenn Hughes).

Album jsem si zamiloval celé, tak jak ho pánové zkonstruhovali. Waitin' For The Wind mě drapla okamžitě, refrén je geniální, ovšem z dvojky Feelin' Bad proudí emoce ještě silněji, vokály jsou parádní a akustiky nádherné. Soulová I've Got Enough Heartaches jde ve svém poselství ještě dál a "přečůrá" i podobné atmosférické poklady od Free, nebo Led Zeppelin. O E. W. jsem se už zmínil, pak je tu opratě držící temnota Lost In My Dream a Spooky Tooth se dotýkají nebes.

Melancholicky vyvedená harmonika, krásný kytarový tón a Harrisonův dobyvačný vokál, to je kompozice That Was Only Yesterday, dýchající koncem parního letního dne konce šedesátých let. Better By You, Better Than Me proslavil další známý cover, tentokrát z repertoáru Judas Priest, originál je ovšem daleko zajímavější, vyzrálejší a hlavně mnohem procítěnější. Hangman Hang My Shell On a Tree se loučí s koncem předchozího desetiletí v slzách.

Tak a teď honem na další Spokáče, cítím, že se z nich dá vytřískat mnohem víc a doma tak postavit další výbornou diskografii.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Spooky Two
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

UFO - Walk on Water

UFO / Walk on Water (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2017

Neuvěřitelné. Michael Schenker přišel po 16 letech, zasunul jack do zesilovače, kytaru rozpálil do běla, nahrál nejlepší desku UFO za uplynulých 16 let, poté zabalil kufry a zmizel, aby se za dva roky vrátil a teprve odjel k desce turné. K tomu se sešli a zdatně mu sekundovali ostatní hudebníci z období největší slávy této kapely. To byl opravdu comeback ve velkém stylu !!!

Esence toho nejlepšího z hardrocku made in UFO - ve skladbách nacházím to, co mi chybělo na posledním pro mě poslouchatelném albu s názvem Mechanix: tu živelnost, chemii mezi muzikanty a nadšení ze hry. Naprostými top skladbami jsou pro mě Darker Days a Dreaming of Summer nebo Venus s parádními klávesami.

Produkci desky svěřili UFO starému známému Ronu Nevisonovi a o mastering se postaral slavný Doug Sax, díky němu zní deska naprosto luxusně, dynamicky a vzdušně s minimem komprimace, což již bylo v tomto období nadstandardem. Naměřeno DR11.

Moc nerozumím zařazení coverů Doctor, Doctor a Lights Out. Asi pro nové fandy, kteří původní verze neznali.

» ostatní recenze alba UFO - Walk on Water
» popis a diskografie skupiny UFO

UFO - Mechanix

UFO / Mechanix (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 18.04.2017

Vzácně vyrovnaná kolekce songů, kterou vrhli do oběhu UFO v roce 1982 pod názvem Mechanix. Poctivý hard rock, který v pohodě držel krok s tehdejší britskou špičkou hard & heavy žánru. Album je silné jako celek, má parádní zvuk, na druhou stranu tu není takové to živočišné jiskření nebo taková skladba, o které by člověk po dvaceti letech řekl: „Jo, to je ta skladba z Mechanix!" Obal mě vyloženě odpuzuje, ale do hodnocení to nijak promítat nebudu.

Toto album tehdy dosáhlo na 8 příčku UK albové hitparády.

» ostatní recenze alba UFO - Mechanix
» popis a diskografie skupiny UFO

Still Life - Still Life

Still Life / Still Life (1971)

Snake | 4 stars | 17.04.2017

CD Vertigo - REP 5100, Repertoire Records - REP 5100 /2006/
This 2006 re-issue is a limited edition with only 3000 copies pressed. It comes in a gatefold replica with a fold-out poster, with the other side of the poster having liner notes written by Chris Welch.

Limitovaná edice v počtu 3000 kusů ? Tož se na ni podívejme :

Rozevírací mini vinyl replika z lesklého tvrdého papíru, s růžovými květy a malým logem Still Life na "titulce" a lidskou lebkou vzadu. Jedno z "křidélek" ukrývá složený booklet, druhé obálku se samotným kotoučkem. Je to pěkný kousek do sbírky, který si v ničem nezadá s podobně balenými produkty italských Vinyl Magic, nebo AMS a tak si mnu tlapky radostí a vrním spokojeností.

Šest skladeb, jednačtyřicet minut dobového, lehce psychedelického a především klávesově orientovaného hard/prog rocku. V bookletu cédéčka se píše o inspiraci kapelami Deep Purple, nebo Uriah Heep, ale já tu slyším i stopy souputníků Beggars Opera, či Cressida. V tomto případě však bez jediného kytarového sóla, vše je podřízeno masivnímu a dominantnímu Hammond organu Terryho Howellse. Ten se představuje jako dokonalé "druhé já" pánů Lorda a Hensleye, servíruje nám hotové klávesové hody a garantuji vám, že milovníci tohoto nástroje si tady přijdou opravdu na své.

Trocha kytary, flétnička a procítěný vokál, zprvu se to tváří jako selanka. Jenže sotva se v čase 2:40 ozve baskytarové tata tata tata tata a připojí se Hammond organ v pěkném, melodickém sóle, zaplaví mě vlna euforie. A jestliže mě první dvě pecky dokážou rozehřát na provozní teplotu, teprve úderem osm minut dlouhé October Witches to dostává ty správné grády. Netvrdím, že je tu všechno dokonalé. Občas to zaskřípe a především druhý hlas sem tam "zatahá za uši". Na druhou stranu to zní velmi autenticky a nahrávka - v některých pasážích opravdu surová - překypuje nespoutanou energií. Doba vzniku z ní přímo dýchá a zvuk ? Ten je výborný.

Skladby se nahrávaly v druhé polovině roku 1970, samotné album pak vyšlo u progresivně zaměřeného labelu Vertigo v roce 1971. Doba téhle hudbě přála a podobně orientovaných kapel přibývalo, jako hub po dešti. Některé zazářily, jiným se podařilo aspoň nakrátko uchytit a další - a to je případ i Still Life - zapadly, aby se z nich po několika desítkách let zrodil kult. Inu, osud...

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

Pegas | 5 stars | 16.04.2017

Kdysi jsem měl tuhle desku na kazetě a hodně se mi líbila. Trvalo ale spoustu let, než jsm si konečně pořídil CD. Už jsem si to po těch letech zase několikrát poslechnul a zase v tom lítám. Tohle je úžasná deska a zvuková lahůdka.

Začátek So Far Away je ještě takový nevinný, ale už ten dobře zní. Money For Nothing je jedna z nejznámějších skladeb Dire Straits, sice notně ohraná, ale v rádiích už slyšet není, takže zase potěšila. Nejrockovější skladba na desce a dosud jsem ani nevěděl, že spoluautorem je Sting, který zpívá i doprovody. Walk Of Life je snad ještě ohranější, taková popůvka. Ale pak přichází ta lepší část desky. Your Latest Trick, typická svým saxofonem, a hned na to křehká Why Worry, která je zakončená hezkým instrumentálním závěrem. Zvukomalebná Ride Across The River je zároveň velice atmosférická, plná netypických zvuků a efektů a celkově moc příjemná skladba. Spíše akustická The Mans's Too Strong je zajímavá tím, že místo refrénu tu nastupují dramatické a proti zbytku písně výrazně hlasité výbuchy nástrojů. One World má zase tvrdší rockovou podobu a na závěr velkolepá a hodně smutná pecka Brothers In Arms.

Deska je po instrumentální, skladatelské i zvukové stránce výtečná, všemu samozřejmě vévodí charakteristická Knopflerova kytara a jeho zpěv, ale výborně zní i rytmika a klávesy. Tomuhle říkám hudební zážitek.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Tangent - The World That We Drive Through

Tangent / The World That We Drive Through (2004)

john l | 5 stars | 16.04.2017

Druhá deska projektu/kapely Tangent, The World That We Drive Through, směřuje ve šlépějích dnes už legendárního jazzrockového debutu The Music That Died Alone. Působí rafinovaněji, méně přehledně a jazzověji, dýchá muzikálnějším a poslouchatelnějším dojmem. Zkrátka jazzrock vysoké školy umělecké. Třeba druhá Skipping The Distance, ta je nápady tak napěchovaná, že by klasickému metalovému spolku vyzdobila celé album. A závěrečná suita A Gap In The Night představuje model toho, jak v jazzu pracovat s atmosférou, aniž by musela být popřena instrumentální stránka skladby. Výborná kapela, výborná deska.

» ostatní recenze alba Tangent - The World That We Drive Through
» popis a diskografie skupiny Tangent

Pogues, The - The Best of The Pogues

Pogues, The / The Best of The Pogues (1991)

tykeww | 4 stars | 16.04.2017

Jak hodnotit bestofku a proč vlastně?
V případě The Pogues je dobré pozastavit se u kontextu roku vydání. Skupina byla v totálním rozkladu, kdy Shane MacGowan uvízl v alkoholovém pekle. Před mikrofon se měl naštěstí každou chvílí postavit flétnista Spider Stacy, který Shanea dokázal solidně a se vší ctí nahradit a existenci kapely tak zachránil.

Samotná bestofka je uspořádána kvalitně a určitě by mohla sloužit coby dobrá placka pro někoho, kdo Pogues nezná, ale chtěl by zjistit, co jsou zač.

Tedy já bych jako skladbu číslo jedna hodil rozhodně jinou písničku, než Fairytale of New York - "romantický" duet by se naopak hodil až na samotný konec. Bylo by lepší odpálit to nějakou rozjetou dupárnou, třeba If I Should Fall from Grace with God, která tu chybí úplně (což je veliká škoda). Ale to je tak jediná výtka, která mě napadá. Jinak je tu vše podstatné, co Pogues do roku 1991 napsali. Sympatická je fanouškovská raritka v podobě irské lidovky, zahrané společně s legendárními The Dubliners.

» ostatní recenze alba Pogues, The - The Best of The Pogues
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Moore, Gary - Power of the blues

Moore, Gary / Power of the blues (2004)

john l | 3 stars | 16.04.2017

Tedy tuhle desku bych s klidem doporučil. Garyho nemám zmapovaného nijak zvlášť systematicky - většinou jsem nakupoval to, co bylo na krámě, ale s tím, co mám, jsem spokojenej.

První Power of the Blues je dnes už klasikou, There's a Hole ohromí krásným Mooreoým tónem, jdoucím doprotivky k hrubému protagonistovu zpěvu. Za pozornost ještě stojí pumpuující Tell Me Woman, That's Why I Play the Blues, při té se krásně lenoší, rozechvělá kytara v Memory Pain a zadumaná Torn Inside.

Garyho syrové bluesové pojetí nemůžu poslouchat pořád, ale do nečasu a sychravých dnů zapadá bezproblémově.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Power of the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

horyna | 0 stars | 15.04.2017

DVD From Here to Infinity

Dnešek byl vybral jako ideální den na zhlédnutí disku č. 2 - dvd zachycující přípravy nového alba Infinite. Prvotně jsem absolutně neuvažoval o pořízeni dvoudiskové edice, ale v den objednávání mě to přemohlo a zatoužil jsem vidět staré pány v akci ve studiu. Jsem spokojen nad očekávání a rázem si uvědomuji, že jsem neměl ani tucha, jak onen Bob Ezrin vlastně vypadá :-)

Jako hlavní principál procesu nahrávání se představuje Roger Glover (takový nenápadný dirigent), samozřejmě s důležitým Ezrinovým slovem a Gillanem opodál, který do toho také občas rád promluví. Zde ještě více než kdy jindy vyniká kapela jako soubor zdatných instrumentalistů a silných individualit. Z Dona Aireyho čiší dobrá nálada a zadostiučinění, že i on dostává na této nahrávce hodně prostoru. Při vizuálním kontaktu zkoušeného materiálu se rázem člověku dere na mysl, jak ceněný je přínos Stevea Morse, pracujícího ve prospěch celku, ale přesto velkého profíka s vlastním úsudkem, zkušenostmi i technickou vybaveností.

Studiový materiál je prostřídán i záběry z minulosti ve vzpomínkách na R. Blackmorea a Jona Lorda, ke slovu se dostane dokonce i chvilkový kytarový "náhradník" Joe Satriani.

Jde o 96 lahodných minut, strávených ve společnosti kapely, jež kdysi psala dějiny rockové hudby. Sondáž procesu a záznamu jejich dost možná posledního společného výtvoru, který v těchto dnech ocení především staromilec a tradicionalista, však časem nabude jistě podstatnějšího významu.

Samozřejmě bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Haken - Affinity

Haken / Affinity (2016)

steve | 4 stars | 15.04.2017

Není možná? Chci zakřičet, Haken to dokázali! Za nejambicióznějším a momentálně i mým nejoblíbenějším albem The Mountain vidím problém podobenství s jinou prvoligovou progresivní produkcí starších zaběhaných kapel, stejně jako zbytečně na album napasované, vykřičené metalové úryvky. Je poznat, že s Affinity se kapela poučila a většiny neduhů z dřívějška se ráčila vyvarovat. Po Dream Theater a Pain of Salvation ani stopy, bohužel ani po Gentle Giant (ti jediní slušeli) a Haken jakoby dorostli a dozráli na úroveň jim podobným, kam už zaslouženě patří.

Drsné metalové sféry minimalizovali, kreativita je všudypřítomna a nepotopitelná Haken-melodika znovu sklízí své ovoce. Symbolem toho stavu jsou poslední čtyři skladby alba, to jsou Haken kteří se nebojí, experimentují, plně se otvírají k novým obzorům a oplývají silou překvapivých momentů. Zajímavou cestu si razí i skladba 1985, vzácné retro s příchutí jedné epochy, kde elektronické bicí mají vedle "těch" kláves nesmazatenou pozici. Každá skladba je stvořena vtipně a vychytrale, přesně podle měřítek dnešní moderní progresivní produkce. Jediné, čeho se mě dostává v menší míře než v minulosti, jsou výraznější, hitově aktivační nápady. Proto ode mne dostanou poslední Haken známku stejnou, jako v minulosti - tedy čtyřku.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken

Renaissance - Renaissance

Renaissance / Renaissance (1969)

| 5 stars | 15.04.2017

Angličtí Renaissance po sobě zanechali tři výrazné hudební odpovědi. S vokalistkou Annie Haslam vytvořili famózní alba Scheherazade And Other Stories a Turn of the Cards, se zpěvačkou Jane Relf zase vysoce klasicistní desku debutovou. Ta se nese v na žánrové vlně classical rocku a partnerem Jane u mikrofonu je její bratr, Keith Relf.

Muzika, poznamenaná doznívajícími šedesátými léty, je zde ale plně akceschopna do kterékoliv doby a její vážnohudební nápaditost za sebou nechává několik famózních děl následujících deseti let. Jak už jsem prozradil, vokální party jsou zde rozděleny ve dví a o vzrušení nejen instrumentální je tedy parádně postaráno.

Pětka vyzrálých skladeb se může pochlubit jednak silným zvukem končící epochy, krystalicky čistým pianovým úhozem Johna Hawkena i jazzovým feelingem bubeníka Jima McCartyho. A aby té klasiky nebylo málo, často zaslechneme citace Chopina a dalších velikánů staré doby. Když k tomu přibalíme vznešený, historicky dýchající přebal, dostaneme jedinečné dílo jak svým významem, tak hlavně náplní.

Přátelé, kapelu Renaissance si nenechte rozhodně ujít, jde o jeden z vůbec nejosobitějších spolků v celých hudebních dějinách.

» ostatní recenze alba Renaissance - Renaissance
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Platypus - Ice Cycles

Platypus / Ice Cycles (2000)

john l | 4 stars | 14.04.2017

Pro desku Ice Cycles platí podobné přívlastky jako pro debutní fošnu Platypus. Kapela pokračuje v tom, co jí jde nejlíp - v jazz rocku explozivního střihu, v němž souhra čtyř osobností dokonalé technické vytříbenosti předvádí své nadání v lehce odlehčeném jazzovém stylu. Na jejich harmonicky modulovaném pojetí nejde nic kritizovat, virtuozní charakter a dobře poskládané refrény jim celkem žeru. A závěrečná Yoko, instrumentálka space jazzové turbulence, je úžasná. Tuhle kapelu doporučuji každému, kdo je utahaný současnou hudební produkcí ve, které se jedna banda podobá druhé, a zbustrovaný zvuk ho dokáže leda tak naštvat.

» ostatní recenze alba Platypus - Ice Cycles
» popis a diskografie skupiny Platypus

Beggars Opera - Act  One

Beggars Opera / Act One (1970)

horyna | 5 stars | 14.04.2017

Při jedné z procházek Bontonlandem mě prásknul do očí parádní obal jakýchsi Beggars Opera. Netušíc o co jde (beztak o nějakou starou vykopávku) jsem zariskoval a desku přibalil k dalšímu nákupu. Jaká to šlast (neříkal to purkmistr v hurvínkových strašidýlkách?) laskala tenkrát i dnes sluchovody mé.

A o co vlastně jde? O stařičký, velmi nápaditý rock, chcete-li classical rock, v hóódně zběsilém tempu, organizovaný a dirigovaný Alanem Parkerem zpoza černobílých klapek. I když se jedná o debutní nahrávku, mám pocit, jako bych slyšel léty zaběhanou a větrem ošlehanou zkušenou kapelu, která na nás útočí pěkně zhurta. Ale dokáže v pravý moment i ubrat plyn a přesto, že se hodně hraje, když skrze progové mraky probleskne pevný hlásek Martina Griffithse, je o nadstavbu postaráno.

Do skladby Raymond's Road kapela nacpala Strause, Mozarta i Griega (jestli se nepletu) a vše do sebe zapadá a drží přesně jak pánové potřebují. Vskutku radost poslouchat, stejně jako dva plnohodnotné rockovější bonusy.

Pokud máte rádi inteligentní rockovou hudbu, která si ráda vypůjčí pár not od starých mistrů a zasadí je do eruptivní klávesové hry (podstatně rozdílné oproti té, jakou produkovali např. ELP), pokud máte rádi zvuk, který ctí výborné nazvučení všech nástrojů, potom vás deska potěšit prostě musí. 4,5*

» ostatní recenze alba Beggars Opera - Act One
» popis a diskografie skupiny Beggars Opera

Bond, Graham - Mighty Grahame Bond

Bond, Graham / Mighty Grahame Bond (1969)

vmagistr | 2 stars | 13.04.2017

Ostrovní elektrické blues se na přelomu 60. a 70. let těšilo v euroamerickém okruhu vcelku slušné popularitě, přičemž nahrávky z té doby nastartovaly nejednomu hudebnímu dělníkovi plodnou (občas i dodnes trvající) kariéru. Ne tak Grahamu Bondovi. I když měl ze stylotvorných Graham Bond Organization dobře našlápnuto, jeho dvě sólové desky, nahrávané při Bondově pobytu v USA, vcelku (a asi i po právu) zapadly. Doba přála kapelám s tvůrčím přístupem a skladatelským potenciálem, samostatně stojící hammondkový solitér se ve dravé bluesové konkurenci ztratil jako kapka v moři.

Přitom sestava, kterou si Bond pozval do studia pro natočení svého druhého sólového alba, nazvaného Mighty Grahame Bond, rozhodně měla potenciál. Kytarista Harvey Mandel stál sice teprve na začátku své interesantní kariéry, rytmická sekce Harvey Brooks/Eddie Hoh už ale měla za sebou pár slušných zářezů. Sám Bond zůstal tentokrát při nahrávání věren klávesovým nástrojům, těch několik málo saxofonových partů obstaral studiový muzikant Frank Mayes.

Pokud nemáte rádi ten typický valivý zvuk hammondových varhan, tahle deska nebude nic pro vás. Bond se (coby autor všech nahraných skladeb) nijak neomezoval a svou tvorbu tentokrát postavil hlavně na nich. Asi jedinou výjimkou je mellotronový slaďáček Walk Into Me - výborná skladba s procítěným šéfovým zpěvem. Za zmínku určitě stojí i otvírák Water, Water s výraznou basovou linkou a klasicistně laděný kousek Baroque. A vlastně ani takové Pictures in the Fire nezní špatně - jen varhany, zpěv a dusivá atmosféra. Mandelova kytara dostala asi nejvíc prostoru v klasicky znějícím blues Magic Mojo, ale ani tady není pro Bondův varhanní buldozer důstojným soupeřem. Mistr si asi pohlídal, aby byl na desce hlavní atrakcí jen on sám.

Suma sumárum tu máme na hammondkách postavené album, které díru do světa neudělalo v době svého vydání a neudělá ji ani dnes. Pokud vás klávesové blues se špetkou soulového koření přitahuje, třeba vás tenhle Bond chytne. Pro ostatní asi doporučuju nastražit uši spíš u dvou desek Graham Bond Organization - to nejzásadnější z mistrovy dílny se odehrává právě tam.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - Mighty Grahame Bond
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

horyna | 5 stars | 12.04.2017

Kapely, působící na hudební scéně několik desetiletí, to měly a budou mít s přijetím své nové desky vždy nesmírně těžké. Tíživému srovnávání aktuálního materiálu s důležitými nahrávkami většinou první (bývá to i ta nejpodstatnější) etapy se nevyhne žádný rádoby kritik (šťoura), obzvláště pak, když byla alba dané kapely nesmírně důležitá pro rozvoj stylu či hudební oblasti.

Deep Purple jsou jednou z těch nemnoha kapel, které zmíněná porovnání provází celý život a jejichž členům už několikrát patřičně znepříjemnila život. Asi to k tvorbě muziky bezpodmínečně patří, ale osobně si nemyslím, že je natolik podstatné, aby se tímto tak často zabývalo tak velké procento posluchačů, kteří budou na úkor současnosti neustále porovnávat neporovnatelné. Navíc, když se zrovna u D. P. vystřídalo několik muzikantských osobností a kapela sama prošla různými stádii hudebního vývoje ať už ve svých řadách, nebo byla součástí měnících se okolních procesů.

Ti praví a veskrze spíše nekritičtí fandové kapely ocení, že naše pětice, které táhne na sedmdesátku, je ještě schopna v sobě najít dostatek chuti k dalšímu komponování nového materiálu a návštěvě studia. To, že nakonec vyšla, dnes už předposlední kolekce Now What, jejíž přípravy nakonec vyústily v osmiletý albový odstup, byl pro mnoho oddaných zástupců malý zázrak a nevelké procento bláhových už jen ve snech očekávalo ještě další albový zásek. Chci tím upozornit, že nic takového se stát nemuselo a je kapele ke cti, že v nastolené odvaze pokračuje i v těchto dnech. Je tedy pochopitelné, že avizované velké poslední turné přijít muselo, nikdo tu nejsme navěky a tudíž se sluší poslat kapele velké díky i za jejich nové album.

A jaká tedy je dvacátá nahrávka nehynoucích otců hard rocku Deep Purple? Když byl k minulé nahrávce povolán matador Bob Ezrin, v hlavách většiny hudebních zanícenců vyvstala otázka, kam asi jeho ruce nasměřují tok myšlenek a konečný sound oné desky. Od člověka nedělitelně spjatého s tvorbou Pink Floyd nemalé procento přísedících očekávalo dotažení výsledného soundu k větší barevnosti a mohutnějším proporcím. Dnes dobře víme, že se tak rozhodně nestalo. Před čtyřmi lety tedy nikoli, ovšem nahrávka nová nese daleko větší otisk tohoto génia a onu zvukovou fatálnost, bombastičnost, nebo řekněme celkově masivnější hudební stěnu dává kategoricky na odiv.

Můj osobní názor a tedy i verdikt na týden starou nahrávku, která po zhruba šesti lekcích strávených v její společnosti pomalinku, ale vcelku úměrně s každým dalším poslechem narůstá směrem vzhůru, k podstatnější spokojenosti i zadostiučinění, je následující:

První píseň, pojmenovaná Time for Bedlam (byla vybraná i jako pilotní singl a zcela po právu) nakopne desku hodně vysoko. Okamžitě zaboduje masivní zvukový zábal, nasazení celé kapely, Morseova přesně sázená kytarová sóla a bezchybný Gillanův přednes. Skladba má dostatečný tah, drapne vás a nechce pustit.

Při druhé Hip Boots si už řeknete, že zmiňované zvukové ošetření je sice průrazné a muskulaturní, ale tento sound trpí přílišným přebasováním celku, ve kterém občas zaniká Morseova kytarová práce. Roger Glover je hlavní dirigent v těchto místech a jeho akord řídí trošku funkovější skladbu druhou. Tady je vícenásobný poslech potřebný a osvěžující.

All I've Got Is You přináší zvláštní, novou romantickou stopu mezi D. P., vynikne spojení precizní rytmické dvojky Glover/Paice, ale každý, ať už Airey nebo Morse přidává kus svého a skladba prezentuje týmového ducha souboru.

Čtvrtá One Night in Vegas se touží vrtnout úplně jinam, hlavní slovo dostává Donova hammondová (klávesová) souprava, jazz si tu tyká s rockem, zaslechneme i klasickou citaci (v klavírní stopě), každopádně jde o příjemné osvěžení. Gillan pěje stejně kvalitně jako před deseti či dvaceti lety - můžeme jenom hádat, kolik procent si přičte studiová technika. Kdo slyšel zpěváka v posledních letech naživo, ví, o čem mluvím.

Písni Get Me Outta Here jsem zatím na kobylku nepřišel, aneb co tím chtěl dotyčný básník vyřknout? Sabbatovské tempo a zvláštně zkreslované bicí, klávesy? Ano, jde o raritu, ale k tvorbě D. P. mi prostě nesedí, je to podobně temné jako Abandon, ale... Zatím jasně neslabší článek.

Druhou stranu otevře tajemná a pomalejší záležitost The Surprising. Konečně pocítíme i Steveovu akustickou ruku, navíc Gillan je naprosto božský, tady mu zbaštíte každé slovíčko. Píseň má zajímavou stavbu, provází ji zvláštní atmosférická aura a kouzelné Paiceho hračičkaření. Airey vloží do svého sóla část Orientu a rázem vám vyplaví jednu z nejlepších věcí alba.

Johnny's Band také nezní úplně jako Párpl, ale to rozhodně ničemu nevadí, jde o pohodovou koncertní jistotu s opět dominantním Rogerem a dostatečně sólujícím Morsem.

Osmá On Top of the World nezaujme ihned, jedná se o typickou skladbu novodobých D. P., podobné najdeme na Rapture... i Purpendicular. Šťavnatá rocková píseň a další sázka na jistotu.

Birds of Prey silné ambice nepopře, její vnitřní pnutí vytváří zajímavý kytarový riff, netypické vzdušné klávesové rejstříky (kde jen jsem podoné slyšel) a mašinkami parádně zmutovaný Ianův hlas. Napětí jí slušně pulzuje a Morseova sóla působí krásně dozdobovacím charakterem. Atmosféricky akustická vložka v její půli zvukově zalahodí a skladba absorbuje vývoj i progresivní tvary.

V případě poslední věci se jedná o doorsovský cover Roadhouse Blues, který v podání Gillanovců dostává solidní hitový náboj a svým energetickým poteciálem dokáže originál nenápadně přečůrat. Ovšem je také nad slunce jasné, že největším hitem alba je cover verze.

Srovnávat tuto nahrávku s těmi "jedinečnými" Párply tedy nebudu, ale na maximální ohodnocení (co se týče pouze složky hudební) to prostě není. Předešlá kolekce určitě byla silnější v kramflecích a oproti letošku mi připadne zajímavější, variabilnější, nástrojově barevnější a bohatší, nepochybně pak i kreativně vyzrálejší.

Infitite je spíše sázka na jistotu, ale přesto všchno se ale v její přítomnosti cítím příjemně, dodaná vnitřní náplň mě veskrze baví (sice neohromuje, ale rozhodně se o žádnou nudu nejedná), jde o mou po léta vysoce oblíbenou kapelu, jejíž sympatické a pohodové instrumentální machry mám tuze rád a k dobru připočtu i to, že v požehnaném věku dělají svým fanouškům stále velikou radost. Velice dominantní čtyři a čtvrt ze srdce rád zaokrouhlím vzhůru.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Dream Theater - Images And Words

Dream Theater / Images And Words (1992)

EasyRocker | 5 stars | 12.04.2017

Kdysi pro mě představovali Dream Theater téměř posvátné sdružení. Dlouho jsem měl ve sbírce jen kultovní Scenes from a Memory, jehož neuvěřitelná kvalita mi bránila si vůbec něco dalšího od divadelníků pořídit, abych se náhodou nezklamal. Pak se ledy prolomily a já postupně začal jejich starou tvorbu prozkoumávat.

Pull Me Under začíná Petrucciho skvostným vybrnkáváním, postupně se přidává Portnoy a Moore navěšuje své klávesové střípky, zařádí si i v závěru. Objevují se tvrdé riffy a LaBrie ukazuje poprvé v historii na albovém prostoru nový přínos svého hlasu s mamutím rozsahem - není divu, Geddy Lee se přímo nabízí jako pravzor a přirovnání k moderní verzi Rush byla na denním pořádku. Krásně, křišťálově melodicky vystavěná první skladba se možná překvapivě stala hitem.

Another Day byla jako singlový hit zamýšlena a tomu odpovídá její nadýchaný, křehký, baladický obsah. Petrucciho plačtivé tóny jsou dokonale namíchány s Mooreovými temnými plochami a lehce je ovanul LaBrieho působivý zpěv a lahodný hostující saxofon.

Take the Time je pilnou přípravou na divadelnickou profesuru. Moore halí vše v okolí do klávesového temna, přichází Portnoyův bicí pochod, podporovaný metalovými kytarami. Sledovat bubeníka při jeho tempových změnách, na které profesorsky důkladně reaguje LaBrie a parádně vkomponované zvukově samply, mi vždycky rozehřívalo srdce. Je to sice akademismus, ale ještě i pořádný kus hudebního citu a kumštu, skládat a řadit části s mírou a noblesou, což si myslím, dnes pánům trochu proteklo mezi prsty. Už jen refrén vás bezpečně vynese do oblak a budete si ho hulákat až do rána.

Další mou dávnou trefou do srdce je Surrounded, nostalgie a láska, jejíž jas nebledne ani dnes odpoledne. Jemně laděný klavírní začátek v Mooreho režii s parádním LaBriem rozehrávají tohle krásné představení, ano, tohle je jakási postmoderní verze Rush, nabitá ohromným melodickým citem a nábojem. Vrstvící se melodie se odívají až do synthi-popového kabátku, vše ale dokonale graduje a odsýpá, Portnoy ale pořádně zneklidňuje terén. Refrénový výbuch s Mooreovým řáděním za klapkami mě napumpuje adrenalinem lépe, než sólo výstup na ká dvojku, a závěr se velebně přenese do míru.

Metropolis part 1 - The Miracle and the Sleeper začíná těžkotonážní kytarovou smrští, která rázně odpovídá těm, kteří se ptají, kam že se to na I & W vlastně poděl metal, do osudové sekanice vplouvá jako nesmiřitelný kazatel osudu LaBrie. Tohle jsou patentní, stoprocentní DT, za které jsem kdysi bojoval a umíral. Duše a pilíř alba je logicky technicky nejnáročnější, přesto v úžasu nad tou invencí a bohatostí nápadů jen kroutím hlavou, což je věc, která mi u nich v posledních letech více než schází. Devět minut krásy je hlavně přehlídkou kytaristy, všech pět členů je tu ale telepaticky propojeno.

Under a Glass Moon má dramatický, temný, nekompromisní začátek, po klávesách přichází klopotný rytmus bicích a těžké, znovu metalem pořádně poučené Petrucciho krupobití. Tempo se mění mockrát, přesto pánové stále tasí čerstvé, svěží melodie a harmonie, až mě přechází sluch. Krásnou daň si tu vybral i LaBrie a zlom do popové sloky s chemicky načichlou rytmikou je stále stejně živočišný a krásný. Konec je ovšem kovově pravověrný. Wait for Sleep je temným klavírním kouskem hlavně s Mooreovými krasomalbami, je tu vynikající podání LaBrieho a lehký jazzový názvuk.

Závěr patří proslulé Learning to Live, spolu s prvním dílem Metropolisu hudebnímu jádru alba. Začátek opět patří neprostupným Mooreovým stěnám a mimo jakoukoli kontrolu běsnícímu Portnoyovi, s lahodným vystoupením Myungovy basy se tep skladby zklidní, napájen životodárným LaBriem a Petrucciho zpěvnými sóly a vyhrávkami, aby dospěl poprvé k vrcholu. Pak přichází neústupný a neprostupný souboj Petrucciho a Moorea. Jen LaBrie trochu zkrášluje představení v temné taktovce, proložené citlivým drnkáním čisté kytary a poté fantaskně vedeným sólem, kde se bratrsky setkaly opět struny s klapkami. Závěr je vůbec ve velké Mooreově režii a až zpětně si uvědomuju jeho obrovský přínos i na "Awake". LaBrie donese svým zpěvem skladbu až ke druhému vyvrcholení, skladbu ale ještě v úplném finále unáší vichr bicích a kláves až do fadeoutu...

První album s Jamesem LaBriem má pro mě dodnes neotřesitelnou pozici startu jejich zlaté éry, která u mě skončila někdy po Six Degrees... Uvolněná, lehká deska, která byla přirovnávána k Rush, přestože nezapře jasné metalové kořeny. Plný počet už jen za první díl konceptu Metropolis, jehož pokračování je pro mě osudovou deskou. Ten hudební motiv už tam je a stále láká k objevování.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Police - Zenyattà Mondatta

Police / Zenyattà Mondatta (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 12.04.2017

Chtěl jsem se o této desce více rozepsat, recenzent copeland však již to podstatné řekl za mě. Přidám tedy jen pár slov o tom, jak to slyším já.

Rozdílů oproti předešlým postupům vzniku písní mnoho není. Firma A+M Records hudebníky poprvé zlomila a zaplatila jim na měsíc studio Wisseloord v Holandsku, kde s Nigelem Grayem desku spáchali. Jo, téma daně – to byl problém i tehdy. Sting a Summers se z tohoto důvodu raději přestěhovali do Irska a V Anglii krom benefičních koncertů raději nehráli.

Nicméně, je čas přejít k obsahu CD. Ač je tu pár písní s líbivým refrénem (Don't Stand So Close To Me, De Do Do Do, De Da Da Da či Man In A Suitcase), žádná nesklouzává do popové podbízivosti. Celkově jsou na syrové, dynamicky rockové kostře basy a bicích umně zavěšeny novovlnné party kytar a to vše je dopepřeno vlivy reagge, jazzu a ska.

O jednotlivých písních se nemusím blíže rozepisovat, protože jsou vzácně vyrovnané. Mnohokrát jsem je poslouchal a vychutnával si jednotlivé party tu bicích, tu basy nebo kytary a zpěvu. Ač je nahrávka na první poslech pohodová a zahraná levou zadní, při bližším zkoumání je znát neuvěřitelně precizní hráčská technika.

Nejoblíbenější songy: repetitivní Voices in my Head, dravá a energická Driven to Tears, instrumentální Behind My Camel, experimentální Shadows in The Rain či technická a precizní The Other Way Of Stopping.

Zvuk je neskutečně čitelný, dynamický (naměřeno DR15) a prostorový. Nahrávku poslouchám z SACD, kterou mastroval v roce 2002 slovutný Bob Ludwig (Rush, Metallica, Def Leppard). Tato deska pro mě představuje vrchol tvorby The Police. Do této doby kapela rostla, zde dosáhla ve všech směrech absolutoria a další desky již měly sestupnou tendenci. Ztratily totiž dle mého názoru jiskru a vnitřní energii, a to raději vůbec nemluvím o aranžmá se syntenzátory.

Dvě perličky na závěr:
Před lety jsem zažil šok, protože u mě tato nahrávka zněla z gramodesky, kterou jsem pořídil na počátku osmdesátek v jugoslávské licenci. Pak se mi toto album ztratilo na pár let z očí a mysli. Jaké bylo mé zděšení, když jsem si písně pustil z pořízeného SACD a na sedmém místě zazněla skladba "Bomb Away". To jsem si říkal - co to je za skladbu ? Vždyť si ji vůbec nepamatuju?! Musel jsem zasednout k netu a tam jsem z hrůzou zjistil, že bolševik tehdy nechal píseň vyextrahovat kvůli závadnému textu, kde se Sting zmiňoval o válce v Afghanistánu. :-)

Dočetl jsem se, že Sting odmítl hrát basu v Behind My Camel, kterou složil Summers. Musel si ji tedy nahrát sám. Výsledek je velmi strohý, nicméně si stejně jinou linku nedovedu představit. Přesto však tento song vyhrál cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon, kde sportovní terminologií porazil XYZ od Rush…

» ostatní recenze alba Police - Zenyattà Mondatta
» popis a diskografie skupiny Police

Yes - Drama

Yes / Drama (1980)

kamila | 5 stars | 11.04.2017

Kapelu Yes mám ráda od první chvíle, co jsem s ní přišla do styku. Deska Drama má v mé sbírce přední pozici a je mi úplně jedno, že zde nezpívá Jon (dřív jsem Trevorův vokál mylně za Jonův považovala) a že u kláves stojí nová osoba. Zvuk nemá chybu a je poznat, že kapela nepřešlapuje na místě. Pidlikání z dob Close to the Edge je pryč a Howe hraje neskutečně drsně a dravě. Nejdůležitější jsou písničky - a Drama vykazuje jednu z nejvyrovnanějších kolekcí velkých Yes.

Machine Messiah patří kreativní prvenství. Je temná a tvrdá jako žula, ale když na to přijde, dokáže se pěkně rozparádit. Chris tu basuje jak o život a Stevova sóla by umučila nejednoho nebožáka, který pod náporem rytmických změn bledne hrůzou. A když Horn v půlce cituje název písně, je vymalováno. Následuje středověká romantika White Car, kde je jasné, že Anderson za mikrofonem opravdu nestojí.

Chrisovy rychlé prsty rozjíždí živelnou pecku Does It Really Happen?, jednu z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Vždycky mě v ní dostane akustický kytarový cval na pozadí Geoffových kláves, parafrázujících smyčce. Že kapela znatelně přitvrdila je krásně slyšet z následující perdy Into the Lens, rytmicky nápadné, harmonické písně.

Hlavně ale pozor na všudypřítomné oko kamery :) Že tenhle tvrdý rock že je předobrazem komerční popárny Asia, se mi zdá těžko pochopitelné. V Jonových stopách se ladně pohybuje Trevorův vokál, vévodící skladbě Run Through the Light a já mám pocit, že Drama je jedna z vůbec nejlepších sbírek Squireho bandu. Závěrečný kus Tempus Fugit mé tvrzení nemůže popřít.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes

Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch

Dr. John / Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch (2014)

Voytus | 5 stars | 11.04.2017

Ske-dat-de-dat je velmi originální pocta Louisi Armstrongovi. Dr. John ve spolupráci s pozounistkou Sarah Morrow neváhal písně obrátit naruby a postavit je hlavou dolů, aby jim tak dal zcela nový kabát. Jednotícím prvkem, táhnoucím se celým albem, je trubka, na kterou se představí celá řada hostů.

What a Wonderful World začíná jako gospel díky vokálnímu souboru Blind Boys of Alabama, ale pokračuje v duchu řádně rozjetého new orleánského funku. Dr. John totiž neváhal zrychlit tempo a přidat ostré vyhrávky dechové sekce. Píseň korunuje trumpetové sólo Nicholase Paytona a děje se toho v ní tolik, až se Vám zatočí hlava. Opravdu radostná oslava toho krásného světa.

Z Mack the Knife nezůstal kámen na kameni. Na řadu přichází razantní funk hip-hopový rytmus, dechová sekce střílí jednu vyhrávku za druhou a vzájemně se překřikuje. Kromě trumpetisty Terence Blancharda si zde střihne krátký free style rapper Mike Ladd. Tight Like This vás přenese do kubánského baru. Mírně ospalou atmosféru přiopilé rhumby provází legendární kubánský trumpetista Arturo Sandoval a i zde zní rap, tentokráte roztomilou angličtinou se španělským přízvukem z úst rapperky Telmary. Sandoval se na albu objeví ještě jednou v pomalé baladě Memories of You, kde je Satchmova ducha cítit nejvíce.

V Gutbucket Blues předvádí dechaři kousky, upomínající například na Chicago nebo Blood Sweat & Tears. Duet s Bonnie Raitt v I’ve Got a World on a String se drží tradičního big bandového swingu, starodávný spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child procítěně zpívá černošský soulman Anthony Hamilton - a ani tady nezůstalo nic z původní podoby. Jen tamhle zpoza rohu vykukuje blues a spokojeně se usmívá.

V Nobody Knows the Trouble I’ve Seen sice zůstal zachován gospelový nádech, zejména ve výrazu hostující zpěvačky Ledisi za doprovodu vokalistek McCrary Sisters, ale i tato píseň je řádně odpíchnuta rychlejším tempem. Wrap Your Troubles je pomalé blues s Alabamským sborem a Terencem Blanchardem.

Shemekia Copeland zpívá duet s doktorem v Sweet Hunk O’Trash, opět v rytmicky rafinovaném neworleánském kabátě. Album uzavírá When You‘re Smiling s inspirací v latinsko-americké hudbě. Hostuje zde new orleánská „dechovka“ The Dirty Dozen Brass Band, která navazuje na tradici tamních pochodových kapel, účinkujících například na festivalu Mardi Gras. A není vůbec těžké si představit, jak při ní účastníci alba defilují ulicemi New Orleans v pestrobarevných oblecích a maskách společně s alegorickými vozy za mohutného jásotu přihlížejících právě při Mardi Gras.

I přes obrovské množství lidí, kteří na albu hrají, se ani na moment neztratí hlavní myšlenka pocty Louisi Armstrongovi, ani není zastíněn hlavní protagonista - a to ani tehdy, když přenechává prostor přizvaným hostům. I jeho klavír je důležitým pojítkem celého alba. Přes odvážné aranže album nikdy nesklouzne k parodii nebo snad samoúčelnému experimentu beze smyslu. Dr. John s šibalským pohledem na obalu desky a hlasem spokojeně vrnícího starého kocoura, vyhřívajícího se na sluníčku, patří k těm, kteří „vědí“ a jeho místo na slunci je opravdu zasloužené.

(psáno též pro MKL)

» ostatní recenze alba Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

martin.b | 4 stars | 11.04.2017

Nejsem žádný velký fanda Maiden, každopádně se s touto kapelou potkávám celkem často - ať chci, nebo ne. Toto album jsem dostal do ruky už brzo po jeho vydání a rok 95 byl všechno, jen ne nakloněn klasickému metalu. Čekal jsem jej (ten klasický metal) od Iron Maiden a neznal jsem Blaze Bayleyho ani Wolfsbane, kde do té doby tento zpěvák působil. The X Factor jsem tehdy snad ani nedoposlouchal a uložil jej, aby zapadlo prachem na dlouhá léta.

Toto album v mých uších dozrávalo hodně dlouho. Nicméně po letech jsem na něm docenil několik věcí, a to hlavně zvuk, tíživou atmosféru a odvahu jedné z nejklasičtějších kapel žánru takto drsně zasáhnout davy svých příznivců. Není možné si myslet, že by Bayley plnohodnotně nahradil Dickinsona. Bayley na The X Factor často zpívá poněkud falešně a pod tónem, ale ono to snad ani v celkovém kontextu nevadí. Zahájit celé album jedenácitiminutovou skladbou v případě IM znamená, že buď ztratili rozum (což se určitě nestalo) a nebo že všechny dosavadní postupy hodí za hlavu a udělají si to, co chtějí a ne to, co je od nich vyžadováno. S odstupem let to byl krok sice sympatický, ale podle mě téměř sebezničující.

Album v současnosti poslouchám relativně často. Je pro mě zajímavé, tajemné a stále je na něm co objevovat. Každopádně pozdější návrat Dickinsona nebyl podle mě vstřícný krok směrem k fandům nebo něco podobného, ale čistě nutnost, pokud měla kapela přežít. S Bayleyem by kapela skončila v klubech, s Dickinsonem hraje na stadionech. The X Factor je velmi dobré album a krásná bílá vrána v diskografii Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Dream Theater - Systematic Chaos

Dream Theater / Systematic Chaos (2007)

steve | 5 stars | 11.04.2017

Systematic Chaos se mi líbí už od prvního poslechového mejdanu. Beru ho jako poslední plnokrevné, velmi kvalitní a vlastně i nejtechničtější dílo z divadelnického kapsáře. Od začátku jsem měl výhrady jen ke Constant Motion a The Dark Eternal Night, ale i ty nakonec povolily a desku si dnes užívám pěkně komplet. Album jsem si tenkrát koupil hned po vydání jako 2CD se záběry z jeho příprav na druhém disku - panečku, to je ale pokoukáníčko.

Začátek i konec desky přednese skvělé, dnes už legendární téma. Forsaken je geniálně vystavěná a dobře zapamatovatelná perda, ale nejlepší songy jsou na druhé straně desky. Repentance je jedna z nejpovedenějších D. T. věcí, její atmosféra je těžko popsatelná, tady sedí naprosto všchno, překrásná záležitost, která mě dráždí už od začátku. Pak přiletí bombastická Prophets of War s melodickým kytarovým riffem z říše snů, obsáhne vzdušné aranžmá a geniální Portnoyovy brejky i krásně posazeného LaBrieho, stejně jako v ministerstvu ztracených duší.

Fajn deska, fajn poslech, fajnové skladby a fajnový kolektivní výkon mé (tenkrát) hodně! oblíbené kapely.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Weather Report - Black Market

Weather Report / Black Market (1976)

horyna | 5 stars | 11.04.2017

Hudba kapely Weather Report vám poskytne tolik potěšení a slasti jako dobře naladěná milenka (pro některé raděj pravověrná manželka), se kterou jste se rozhodlit strávit intimní chvíle tím nejněžnějším způsobem - v harmonickém objetí s důrazem na choulostivé chvíle naplněné mazlením.

Myslím, že pokud ji (hudbu, ne milenku) nepoznáte už během dětství (například jejím častým přehráváním dospělým jedincem ve vaší blízkosti), je potřeba k ní dorůst a dozrát. Trvalo mi více než 20 let se s touto bohyní a muzikantskou můzou pomilovat. Naštěstí jsme to na stará kolena zvládli :-) a o to častěji si to teď spolu (rozdáváme) užíváme.

S deskou Black Market je pohled do nebeských výšin a slastných orgastických prohlubní tak záživný a vytouženě lahodný, až si člověk v jejím nitru řekne, kam se hrabe "obyčejný" erotický zážitek. Ale jelikož jsme tu samí krutí profíci, kteří žádné obyčejné ero zážitky nepřijímají ani nevydávají, ale pouze ty nadstandardní a neobyčejné, nemůžu přece hudbu, ať je sebelepší, takto povyšovat. Nebo ano? A už vůbec ne před něžným pohlavím, kterého se tento akt tolik dotýká. Hm, raděj ale zpátky k desce samotné.

Vizuální ztvárnění obalu alba je přesyceno lidským hemžením v tetelícím se barevném spektru na trhu kdesi v hloubi afrického kontinetu. A barevně stejně emočně působí i tato hudba, vyznačující se tisíci tónovými tahy. A právě tam (v černočerné Africe) deska i začíná. Hned stejnojmenná titulní skladba je překrásné jazzově barevné souznění Joe Zawinula se zbytkem ansámblu. Jaco Pastoriuse slyšíme skrze rozmanité syntezátorové mezihry v dvojce Cannon Ball a zvuk lodní sirény ohlašuje nástup třetí v pořadí, skladby Gibraltar, ve které už naplno zaznívá Shorterův saxík a nálada skladby silně evokuje místo v názvu písně obsažené. Barbary Coast má rád můj malý synček, jelikož na jeho začátku houká a projíždí nabušená vlaková souprva. Vlastně každá skladba na albu je prvotřídní úkázkou toho, jak se dělá moderní jazz s rockovým aroma a citem pro world music. A závěrečná Herandnu, to je jazzová romantika těch nejsmyslnějších proporcí, prostě paráda.

Deska z černého trhu by měla patřit mezi základní repertoár každého jazzově dýchajícího jedince.

» ostatní recenze alba Weather Report - Black Market
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Gentle Giant - Giant for a Day!

Gentle Giant / Giant for a Day! (1978)

| 4 stars | 10.04.2017

Voytusova i Horynova recenze je dost přes míru a klasickou rockovou nahrávku G. G. naprosto zbytečně očerňuje a podrývá. Předně nazývejme věci pravými jmény. Tady se nejedná o žádný hudební paskvil či propadák, ale o změnu stylu, softovější produkci či příklon k popu. O nápady neměla kapela nikdy nouzi, skladby jsou určeny širším vrstvám, všechno se zjednodušilo a přehlednost, klidně napíšu ne-kostrbatost je na pořadu díla. Nemusím být erudovaným hudebním kritikem, abych poznal, že kapela umí hrát a chce se posunout jiným směrem. Barokní proporce jsou pryč, to jistě ano, ale například jazz (Take Me, No Stranger) je nedělitelnou DNA kapely napořád a krásné beatlovské vyznání Friends je důkazem, že G. G. uměli do posledního dechu. It's Only Goodbye je fantazijní vyhutnávka.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Giant for a Day!
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Genesis - Trespass

Genesis / Trespass (1970)

john l | 5 stars | 10.04.2017

Neznám podobně naléhavé a krásné zvolání, jaké je na začátku písně Looking For Someone. Takové nádheře, která se na nás s Gabrielovou hlasovou exhibicí a nástupem ostatních hudebníků nahrne, jde jen těžko odolat. Když naplno vnímám Petrův nádherný vokál, postesknu si, jaká to škoda, že nezůstal ještě na pár let u této kapely a taky, že jeho moderní tvář na sólových deskách postrádá bližší atmosféru, podobnou z nahrávek Genesis. Petr sice stvořil dobrá moderní progrocková díla, ale kam se hrabou při srovnání s tímto obeliskem.

Banks je další obr alba, ukrajuje si tu pořádný kus pro své vize, ale krásné vize. Je úplně jedno a nejde vůbec poznat že u pádla nestojí Steve, ale ještě Anthony Phillips - jeho vybrnkávání na začátku White Mountain je geniální. A ty bicí - ano, možná by Collins kapelu nakopl daleko víc, ale je to vůbec potřeba? Člověk stejně Mayhewovu hru vnímá jen jako doplněk překrásné hudební pouti, kterou s kapelou podstupuje.

Banks klavírem otvírá třetí Visions Of Angels a té krásy není zkrátka nikdy dost, hlavně ten stařičký archaický zvuk je geniální. K čemu nějaký remaster? Do pekel s moderními pazvuky, tohle je čistá hudební panna, bože ty vokály, sbory a vůbec stavba písně. Stagnation je spíš instrumentálka a pak přijde nádherná Dusk. Skladba patří opět Anthonymu a překrásným sborům okolo. Dravější věc v závěru The Knife je rovněž skvělá.

Je potřeba pořád dokola o takových albech psát a připomínat je - jen skrze ně pozná člověk skutečnou hudební krásu. Navíc my, co podobnou muziku žereme, ji k životu stejně potřebujeme! Něco jako hudební kyslík.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis

Julian's Treatment - A time before this

Julian's Treatment / A time before this (1970)

horyna | 5 stars | 10.04.2017

Někdy je velice přínosné prohrabat se vlastní sbírkou až na její dno a vytáhnout zaprášené, dávno zaniklé, zapomenuté a dlouho neslyšené stařičké klenoty, opředené tajemnými příběhy. Jedním takovým klenotem je jistě i Savarinovo první album A time before this jeho dávné a krátce působící kapely. Dámské sólo vokály nejsou úplně moje parketa, ale tajemný až extatický projev Cathy Pruden mi pasuje přesně na tělo. Hudebně se jedná o naprostou hammond-melotronovo-klávesovou lahůdku. Julian je obsluhuje s velkou invencí a pod jeho prsty vyvěrá ta pravá tvář této kapely. To ony mají hlavní podíl na celkovém zvuku, charakteru a hlavně náladě zmiňovaného díla. Majestátné plochy a chrámové temné varhanní bloky se tu tříští o místy andělský, místy zase pěkně potemnělý dívčí vokál a vše má atmosféru, připomínající putování dalekými světy ve stínu pána temnot.

Historický prapůvod úvodních sekvencí se s písní Phantom City promění do bludných zápasících stavů průvodkyně Cathy. Bicí jsou dominantní, stejně jako Julianův klapkostroj, nezbytná a osvěžující je i flétnová pasáž. Opravdovou temnotou prostupuje dvojice po sobě jdoucích skladeb The Black Tower a Alda, Dark Lady of the Outer Worlds, ale ani jim nechybí výrazná melodika a časté změny rytmů a nálad vytváří pozoruhodné plochy vně. Cathy zde dominuje. Jejich protipólem je něžná záležitost Altarra, Princess of the Blue Women, ve které naši hlavní protagonisté snad používají kouzelnou hůlku pro dosažení takhle subtilní atmošky. Dílo dělené na dvě části putuje dál a z jeho útrob rád upozorním na dvojici Part one: "Twins of the Centauri" a Part Two "Alkon, Planet of Centauri" - ta působí skutečně drasticky. Přijde ještě výpravná kráska Fourth from the Sun a poslední je progresivní stejnojmenná perla A Time Before This.

Je sice pravda, že originální přebal je skutečně ta nic neříkající (fantazijní) mazanice, ale v dnešní době je tak snadné si pár kliky z internetu přetisknout americkou verzi scifi obalu (zde použit)s nádherným chrámem ve zlatavém Turnerovsko romantickém stylu a vložit do krabičky cd. Při každém pohledu na něj se vám účinek muziky Julian´s Treatment několikanásobně zvětší.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - A time before this
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Gotthard - G.

Gotthard / G. (1996)

horyna | 5 stars | 08.04.2017

Start kariéry v devadesátém druhém se Švýcarům Gotthard povedl na výbornou. První deska a slušný odpich do hitparádových žebříčků nejen s výbornou předělávkou od Joe Southa Hush. Zasloužený úspěch (zatím především ve své domovině) a druhá deska se jede točit za oceán. Vyznívá přehledněji, pevněji a zlepšení o dobrých 50% je cítit v každém songu této zemitě tvrdé nahrávky z devadesátého čtvrtého. Dva roky uplynou jak voda a s vajíčky na obale a názvem G. se pánové už už dotýkají hard rokového nebe. Vyprodaná turné po celé Evropě, řada ocenění a postavení hvězd první velikosti v rodné zemi, to všechno v době, kdy je podobná hudba na úbytě, tomu se říká hudební zázrak. Géčko pochopitelně leží na vrcholu tohoto řetězce, ze kterého následuje většinou pád dolů. Aneb nebude hůř, aby nemohlo být ještě mnohem hůř, zpátky ale do roku 1996.

Ten, komu se líbí začátek desky, mi dá určitě za pravdu, že po pomalejším středu alba přijde to nejlepší v jeho druhé půli. Ale popořadě. Foukací harmonikou nakopnutá zemitejší věc Sister Moon s naprosto excelentním Stevem Lee a jízda do pekel Make My Day patří mezi top skladby gotthardovské produkce. Spanilou jízdu sice bohužel utne ošoupaná Dylanovská omílačka Mighty Quinn, ale hned následující Movin' On s Habeggerovými přesně usazenými údery nás vrací zpátky do hry.

Poté následuje shluk jemnějších a volněji přístupných písní, které už kapela v dnešní době nahrazuje přeceděnými rychlokvaškami s rádoby popově pocukrovanou produkcí. Tenkrát se mikrofonu chopila charismatická osobnost a jak Let It Be, tak Father Is That Enough? a nakonec i pulzní bluesovka Sweet Little Rock 'n' Roller vyznívají naprosto v pořádku.

A teď prosím namasírovat!!! K tomu je určena dynamická metalová nátlakovka Fist In Your Face - jedna z vůbec nejtvrdších věcí kapely, stejně jako následující Ride On s podtitulem "kupte si jízdenku do peklíčka" a další spalující návykovka s temnou aurou nazvaná In the Name (a zase ten božský Steve). Že Švýcaři nehodlají ustoupit z nasazeného tempa a energie ani o píď se máme možnost přesvědčit díky Lay Down the Law a další Hole In One. Desku uzavře obligátní baladička One Life, One Soul, ale pozor - přijde ještě nanejvýš povedený cover z dílny Boba Russella He Ain't Heavy, He's My Brother. Jižanštější a countryovější než verze původní, a co se týče atmosféry, tak do té tu Steve pasuje jako nikdo.

V případě desky G se jedná o jednu z nejdotaženějších a nejvzdušnějších kolekcí švýcarských rockerů. Jasných pět a slza lítosti v oku, kde že ty doby jsou.

» ostatní recenze alba Gotthard - G.
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Uriah Heep - Into The Wild

Uriah Heep / Into The Wild (2011)

| 4 stars | 07.04.2017

Deset let trvalo, než se U. H. vzchopili k pokračování své dráhy a po výrazném předchůdci Wake the Sleeper po třech letech servírují další výbornou/dobrou hard rockovou desku.

Boxův rukopis je od začátku "silně odrhovací" Nail on the Head snadno rozpoznatelný, ale ty lepší momenty nás teprve čekají. Na albu leží spousty kvalitního materiálu a zda mu dá fanoušek šanci, je jen na něm. Hned druhá I Can See You šlape pěkně po krku, hammondy duní a Gilbrookova baterie dodává kapele na dynamice, podobně pak jede hned následující titulní povedenec. I Bernie se snaží a je jasné, že studio mu jde k duhu mnohem lépe, než živá produkce.

Vrcholem je pro mě baladická monstrózní věc Trail of Diamonds, která oplývá výjimečným kouzlem, nápady i romantickou atmosférou. Vypichnout musím ještě výborně odvedený rokec Believe, temnou Lost (tady se Box skutečně překonává, jak kroutí kytarové motivy) a samozřejmě delikatesu v závěru Kiss of Freedom.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Galahad - Year Zero

Galahad / Year Zero (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 07.04.2017

Pravděpodobně jsem zatím nedorostl do stavu, kdy bych dokázal plně ohodnotit kvality tohoto alba. Oceňuji progresivitu Galahad v tom směru, že se nebáli experimentovat a do písní nacpali tak obrovské množství citací různých hudebních stylů a použili tolik alektronických samplů. Mně to ale připomíná nějaký pejsko-kočičkový dort.

Popíšu jen pár skladeb pro lepší přiblížení toho, co lze na desce slyšet:

1) Úvodní Year Zeroverture začíná space elektronickými plochami, po dvou minutách začnou syntenzátory zlověstně bublat, po další minutě song končí příjemným instrumentálním prog rock outrem.....

2) Demokracy: tři minuty se ozývá syntenzátorové cvrlikání, poté se ve skladbě objeví samplovaná kytara jako od Rammstein, skladba se změní do EBM dunění, ve kterém proplouvá silně elektronicky zkreslený zpěv, poté se posluchač utápí v salších pěti minutách klávesových zvuků..

3) Jazz suite - jak název předpovídá, slyšíme cca 2 minuty song vycházející z jazzu - nic proti jazzu, sám jsem jeho velkým příznivcem, ale v kontextu desky to působí velmi zvláštně...

4) Hindsight 1 - komorní skladba pro piano a klarinet....

Mezi těmito písněmi a několika nevýraznými songy se nacházejí i velmi pěkné prog rockové záležitosti typu A Deep Understanding?, Hindsight 2, ve stylu Rush zpracovanou World Watching či Haunted s expresivním zpěvem.

Po u mne vysoce ceněných zářezech Sleepers a Empires Never Last se další desku Galahad bojím pustit....

» ostatní recenze alba Galahad - Year Zero
» popis a diskografie skupiny Galahad

Wishbone Ash - Wishbone Four

Wishbone Ash / Wishbone Four (1973)

steve | 5 stars | 06.04.2017

Po dostačujícím napapání a vstřebání alba Argus, které se v mezičase vyšplhalo mezi mé nejdravější plnokrevníky a nejlepší zástupce sedmdesátých let, bylo na čase se pomalu poohlížet po dalších perlorodkách do sbírky z tvorby mistrů akustických nálad Wishbone Ash.

Ještě slovo o Argus: to se z prvního šedavého průměru proměnilo v opravdový zlatý poklad. Asi ho zná většina rockových fanoušků, jelikož je vskutku nejkvalitnější a provařené, díky válečnické tématice odlišné a dokáže dokonale vystihnout náladu starých rytířských dobyvačných bojů a výpadů. Předpokládám, že jestli má někdo doma alespoň jedny Wishbone Ash, jsou to právě tyhle.

Dlouho jsem přemýšlel, testoval a na internetu prověřoval, na které místo z jejich diskografie ukáže má šrajtofle úsměv podruhé. První dvě desky mě vůbec nezaujaly, další alba až po Front Page News, možná i včetně No Smoke Without Fire zní velice dobře a vyrovnaně, s jen občasným mírným zakolísáním, a tak se stalo dílem náhody, že druhou pozici obsadila právě čtvrtá deska Ash-áků.

Nemůžu si stěžovat, krom bojeschopné atmosféry Argus (tu jsem ale už u žádné další W. A. kolekce nenašel) se pohybujeme na stejném kolbišti. Opět se tedy střídají rytmické pevnější rockové kusy (So Many Things To Say, střet jazz a blues v No Easy Road nebo výborná Rock'n'Roll Widow) se vznešeným, baladicko-akustickým přednesem, plným subtilní esence a něhy, na kterou tato kapela snad vlastní patent. Ballad of the Beacons, Everybody Needs a Friend, Sorrel či Sing Out The Song - ve všech případech jde o to samé: utkat pavučinku pružnou a křehkou, kterou dokáže jen trochu výraznější vánek potrhat a zničit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Four
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Hackett, Steve - The Night Siren

Hackett, Steve / The Night Siren (2017)

horyna | 5 stars | 05.04.2017

Nezdolný matador a jeden z mohykánu kytarového kumštu, Steve Hackett, se po dvou letech vrací se svým novým hudebním příběhem, tentokrát pojmenovaným The Night Siren, a nadále potvrzuje svou nezdolnou vůli produkovat a skladádat umělecky hodnotná díla, která budou ještě dlouho čnít nad rámec běžné kytarové a písňové produkce. V pravidelných intervalech (a teď už i v pokročilém věku) nám tento vnímávý muž už několik desetiletí servíruje jednu vytříbenou kolekci za druhou a studnice nápadů tohoto Angličana zdá se býti skutečně nevysychající. Pravda, převratných stylových kotrmelců a záměrně inovativních děl typu To Watch the Storms nebo Wild Orchids se už od mistra šesti strun zřejmě nedočkáme, ale to rozhodně nevadí. Protože ani ti, co vyznávají tradičnější způsob kompozice a přehlednější schéma, aplikované například na díle Out of the Tunnels Mouth, nebudou veskrze potěšeni.

Deska The Night Siren totiž (nejen zvukově) navazuje na předchozí temnější model Wolflight, ovšem pouze v některých aspektech. Předně ho posouvá dál, nachází a zdolává další výzvy, jakož i zajímavé kompoziční posuny. Slova jako variabilita, rozmanitost či osobitost lze na novinkový materiál uplatnil v plném rozsahu. Tyto přívlastky byly s tvorbou kytarového génia spjaty vždy - dnes se však ozývají opět a v ještě širší míře. Ovšem Stevův kompoziční um nezabředává a neorientuje se pouze na spojitost s jeho kytarou, ale nabízí daleko širší využití - třeba v oblastech kooperace s vážnou hudbou, dechovými plochami, své uplatnění najde i překrásný Amandin vokál a (jak už je u mistra dlouho zvykem) i neutuchající okouzlení kulturami blízkého východu.

Vzájemnou návaznost na předešlou kolekci Wolflight dokumentuje masivní kytarová stěna a potemnělý šat symfonického charakteru z úvodní skladby Behind the Smoke, v níž obměňování témat a vnitřní práce s písní samotnou dokládá nesporný kytaristův cit pro aranžmá i mravenčí práci okolo, jež vyniká s opakovaným poslechem. Ovšem hned píseň následující, Martian Sea, obrací kormidlo o 180 stupňů. Hračičkově taneční, avšak určitě ne banální rytmus, uháčkovaný s pomocí sitar, určitě překvapí nejednoho Hackettovského přívržence.

Podobný děj už se ovšem opakovat nebude, a tak třetí, mnohem závažnější a atmosférou podstatnější skladba Fifty Miles from the North Pole se na basové figuře jako obloukem navrací zpět k podstatě alba. Hackettův nástroj zde předvádí širokou paletu barev a píseň dokonale ovládá i řídí, Amandin navrstvený hlas se zaskví v celé své kráse a na cestě k finále nás doprovodí symfonický patetický odlesk, parádní sólo na trubku i dechový nástroj australských domorodců, nazvaný didgeridoo. Soubojem orchestru a Steveovy kytary je vyplněna trochu fádnější píseň čtvrtá, jeden ze dvou instrumentálních kusů desky, nazvaný El Niño.

Other Side of the Wall dá svým meditativnějším charakterem rozpomenout na období Beyond the Shrouded Horizon a do druhé půle nahrávky vplujeme na křídlech andaluských rytmů písně Anything but Love, jinak velice příjemné a pohodové záležitosti. Mám za to, že v této chvíli deska směřuje ke svému vrcholu, na kterém se zabydlely následující harmonicky bohaté, strukturně perfektně dotáhnuté a aranžérsky dokonale vystihnuté progresivní perly. Sedmou Inca Terra počínaje a devátou, zřejmě nejdokonalejší In the Skeleton Gallery (počujte to slovutné řádění saxofonu) konče. Výpravná melancholická bajka West to East a kytarová The Gift pak udělají konečnou tečku za tímto mimořádně povedeným albem.

Z alba, na kterém se vedle S. Hacketta opět představí široký ansámbl jeho věrných letitých průvodců (viz výčet hostů v bookletu alba), mi po jeho doznění uvnitř tělesné schránky zůstal ten známý příjemný pocit naplnění z výborně odvedené práce. Hackett je už po mnoho let má srdcová záležitost, a tak toužím opět zvolat známé: "Bravo, mistr, vaše nejlepší dílo je tu," ale po kolikáté bych se už opakoval? A tak připojím jen krátké hodnocení - samozřejmě, že za plnou.

Obdivovatelů starých Genesis je mezi námi stále podstatná část, Stevova hra měla na charakter jejich hudby určující podíl. A tak doufám, že si řadu svých příznivců najde i jeho tvář novější. Ta dobrodružná cesta rozhodně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - The Night Siren
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Seti -  Bold Travels

Seti / Bold Travels (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 05.04.2017

Seti plní závazky na pětiletky, neboť po této době přichází s dalším albem, pojmenovaným Bold Travels, které vyšlo v roce 2016 u domovské firmy Mylodon. Došlo k drobnému poladění sestavy, krom již známých jmen se na postu kytaristy představil Gabriel Hidalgo z místních Six Magics, dále zpěvačka Paula Vilches, a za bicími se objevil Juan Ricardo Weiler, majitel studia Tarkus, kde deska vznikala. V roli hostů přiložili ruku k dílu slovutní mistři progové scény – Steve Rothery z Marillion, Damian Wilson z Threshold a Clive Nolan z Areny.

Nebudu chodit kolem horké kaše - mám za to, že se prog rockerům z Chile povedl opravdový majstrštyk. I přesto, že nejde o stálou kapelu, nahrávka zní jak dobře namazaný stroj, jako kdyby ty písně hráli naživo několik let. Na tomto albu jako by do sebe vše zacvaklo. Díky posilám z metalových kapel došlo opět k zhutnění zvuku, takže na této desce se již pohybujeme v temných vodách prog metalu. Fandy IQ, Areny, Galahad či Threshold toto dílo určitě zaujme.

Jen několik telegrafických střípků, které zůstaly zaznamenány v mém poznámkovém zápisníku během mnohonásobných poslechů :

1) Žádná z písní nepřesahuje 10 minut, čímž se oproti minulým deskám trochu zjednodušila struktura skladeb ve prospěch větší zapamatovatelnosti a až hitovosti materiálu.

2) Jaime Scalpello je bezesporu kvalitní zpěvák a jeho procítěný a přirozený projev se mi líbí, ale jakmile se ozve Damian Wilson ve skladbách Divine Decision a The Third Gate, je jeho výkon trochu zastíněn.

3) K mé radosti ubylo nudných instrumentálních syntenzátorových preludií, ale aby ten pocit nebyl tak intenzivní, tak ta jediná skladba s názvem Evolution, co tu zbyla, je bohužel tou nejdelší na CD. Jako by Mombergovi nestačilo, že se v podobném duchu v minulých pěti letech vyřádil na dvou albech projektu Taurus. Ani hostující Steve Rothery svými pár tóny skladbu nijak nepozvednul. Naopak druhý song The Great Conflict, jež neobsahuje zpěvovou linku, ale je zahraný celou kapelou, patří k mnoha vrcholům tohoto alba.

4) Prominentní hosté do písní vložili vskutku povedená sóla (krom výše popsané vyjímky), pokud bych měl nějaké vypíchnout, pak třeba to Nolanovo ve skladbě The Third Gate, začínající v čase 2:10.

5) K barevnosti desky přispěla i zpěvačka Paula Vilches z místních metalových Denun a Arkaos, tady se blýskla křehkým a procítěným projevem v odlehčené Cascade of Changes.

Deska má moderní nadupaný zvuk a není to na úkor dynamiky a zbytečného vytažení hlasitosti, jak to předvedli masteringoví „umělci“ na posledních výtvorech IQ a Galahad. Mistr Momberg si ale při konečné úpravě zvuku pohrál s ekvalizací a zvuk je mírně do „V“, čímž myslím, že jsou lehce zvýrazněny okraje pásem, výšky a basy. Proto nahrávka nejlépe zní z originál CD či lossless formátu, neboť mp3 tuto úpravu zvuku ještě prohlubuje.

Závěrem, jak už tu letmo zmínil kolega Sajgon3, bych k této nahrávce uvedl jen jedno. Dle mého se v žánru prog metal za rok 2016 jedná o jednu z nejlepších desek, která svou kvalitou a provedením mnohým věhlasnějším kapelám řádně vytřela zrak.


» ostatní recenze alba Seti - Bold Travels
» popis a diskografie skupiny Seti

Gentle Giant - Civilian

Gentle Giant / Civilian (1980)

| 4 stars | 05.04.2017

Při poslechu alba Civilian artových specialistů Gentle Giant se nelze ubránit myšlence, že v tomto případě jde o naprosto jinou kapelu, než jak ji má posluchač zafixovanou z jejich řekněme prvních (střelím) pěti alb. V tomto srovnání nemůže materiál poslední nahrávky absolutně obstát a vlastně nemá ani co obhajovat. Starý G. G. styl se rozpadl na prach a z 85% vymizel. Dávat tedy jejich poslední alba do kontextu celé diskografie se nemusí vyplatit, člověk by se tím připravil o zajímavý pohled na kapelu, která sice už "neváli to svoje", ale v rockové branži "na hubu nepadá".

Civilian je totiž výborné, ne-artové dílo, pohybující se na dobovém hard rockovém kolejišti (né smetišti) a vyznačující se spoustou propracovaných skladeb. Sice bez atmosféry a přidané G. G. prog/renesanční hodnoty, stále jde ale poznat, o jak kvalitní kapelu se jedná.

Zvuk nosiče je na letopočet 1980 přijatelně syrový a melodie obstojně vkusné. Příkladem může být zajímavá dvojka All Through The Night (klasičtí, jen očesaní G. G.). Přijdou ale i kvalitní a emotivní místa, jako třeba v baladičce Shadows On The Street nebo floydovské Underground, rocková I Am A Camera (za kterou by se nemuseli stydět ani Genesis v té době), nebo atmosférická vizualizace It's Not Imagination.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Civilian
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Di Meola, Al - Kiss My Axe

Di Meola, Al / Kiss My Axe (1991)

horyna | 5 stars | 04.04.2017

Při vší úctě k Meolovým dílům z počátků jeho kariéry, pracem pro Return to Forever i takovým impozantním malbám, jako jsou Elegant Gypsy nebo třeba Splendido Hotel - musím konstatovat, že jedním z jeho magnum opusů je deska otevírající brány devátého desetiletí, pojmenovaná Kiss my Axe. Šetřit ve spojitosti s jeho tvorbou superlativy je nesmyslné, avšak i kdybych jich u tohoto strhujícího a geniálního díla navrstvil obrovskou hromadu, nikdy by nevystihly sílu a originalitu Alova výtvoru.

Způsob progresivního uvažování a kus temperamentu, jaký Meola do komponování a následného přednesu dokáže procedit, je jen těžce srovnatelný s jakoukoliv okolní konkurencí. Přetlak kytaristových nápadů na této desce dostává křídla, Di Meola velice sugestivně sází jednu skvostnou melodii přes druhou. Nevím jestli jsem kdy (s výjimkou jazzových nebo jazz rockových alb) slyšel tak gigantickou kupu skvělých nápadů a brilantních melodií umístěnou na jednom albu. Ať vyberete The Embrace, Kiss My Axe, Phantom, nebo Global Safari, garantuji, že vám spadne sanice velice rychle a velice hluboko.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Kiss My Axe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Galahad - Empires Never Last

Galahad / Empires Never Last (2007)

Brano | 5 stars | 04.04.2017

Empire Never Last je hudba dramatická,pompézna a plná energie.A to až tak,že by snáď prebrala aj človeka v kóme.Skupina Galahad vznikla v roku 1985 a svojou tvorbou sa postupne zaradila k prvej vlne britského neo-progu,ktorú charakterizujú skupiny ako Marillion s Fishom,IQ,Pendragon,Twelfth Night a Pallas.Veľká zmena štýlu aj celkového soundu nastala s príchodom nového producenta Karla Grooma(gitarista z Threshold).Pod jeho vplyvom má hudba Galahad síce neo-progový základ,ale na ňom sú vystavané moderné prvky ako sú techno a disco rytmy,sample a sequencery na jednej strane a ostré, tvrdé metalové gitarové riffy na strane druhej.Vznikla z toho veľmi homogénna hudobná zmes so silnou povzbudzujúcou emanáciou.

Na začiatku to na nejakú smršť ani nevyzerá.Tri hosťujúce vokalistky-Tina Booth,Sarah Quilter a Tina Groom spievajú celkom lahodne,hotová selanka.Tá je však narušená revom Dééé-Fi-Ance a spustí sa zbesilá jazda.Chrámový organ a do toho strojovo presná rytmika(Lee Abraham-Spencer Luckmann) a gitarové riffy.Paľba pokračuje v skladbe Termination.Prvá epická kompozícia I Could Be God má štrnásť minút je poriadne tvrdá , plná zmien a prekvapení.Stuart Nicholson spieva ako malý boh,všetko je do puntíku vymakané.Trošku uvolnenia príde v celkom milej skladbičke Memories From An African Twin.To pá-pá-pá-pá-pá...je fakt čarovné a celkom milé.Človek sa až pousmeje.A prichádza záverečný nápor v podobe titulnej Empire Never Last a záverečnej This Life Could Be My Last.Skutočne bombastické finále!Tu mi už slová dochádzajú,počúvam s nemým úžasom a s otvorenou hubou.Tú dokonalosť a nádheru treba jednoducho počuť,každý opis je v tomto prípade nedostatočný.Piesne sú melodicky veľmi silné a emócie trhajú žily.

Empire Never Last je výnimočný album a v čase vydania vyhral mnohé progrockové ankety,v ktorých bol označený ako album roka 2007.O tento úspech sa pričinili aj hviezdne mená hosťujúcich muzikantov a to sú Clive Nolan(Pendragon,Arena,Shadowland,Casino...) a gitarista Karl Groom a tiež aj vyššie spomenuté vokalistky.

Odporúčam počúvať na stereo zostave pri vyššej hlasitosti.Bravó GALAHAD!

» ostatní recenze alba Galahad - Empires Never Last
» popis a diskografie skupiny Galahad

Paradise Lost - Draconian Times

Paradise Lost / Draconian Times (1995)

EasyRocker | 4 stars | 03.04.2017

Tohle album, stejně jako další kousky starých Paradise Lost, byly pro mě za středoškolských let i dlouho potom mocným zdrojem inspirace, zejména právě dvojice, tvořená touhle deskou a předchozím monolitem Icon.

Nástup válce Enchantment je pro mě i po létech jedním z vůbec největších v celém metalovém kolbišti. Studený klavír, předznamenávající majestátní klenutý song s riffovými stěnami a hlasově zkrotlým Holmesem, a hned zpočátku je vedle ohromné skladatelské síly znát i příklon k hitovosti - ona drásavost předchůdce už znatelně ustoupila až stadionové klenutosti. Báječný úvod s mistrnými kytarovými melodiemi a bezchybně silovým, hrdelním zpěvem.

Hallowed Land je hned další hitovkou, od začátku vládnou vichřice melodických kytar a Holmes se opírá vší silou do svých hrdelních deklamací. Až lehce gotickým rockem čpící odér je stále neodolatelný a láká k dalším ochutnávkám. The Last Time se stala hitem už v době vydání alba, prostý, ale ohromně účinný odpalovák, svižné tempo, sekané riffy, příval energie s úsečným sólem na závěr, ale už ne hrubost a drsnost.

Forever Failure se po krátkém mluveném intru zhoupne v majestátní, melodickou smutnohru s táhlými sóly a působivým zpěvem Nicka Holmese. Ponurá, těžká věc, kde částečně ožívá starý duch ztraceného ráje. Další energetickou pumelicí je Once Solemn, Morrisova přímá palba a Nickův hetfieldovský řev, působící přímo na solar. Ruce a nohy v permanenci.

Shadowkings je z magických melodických ingrediencí slitá, krásná píseň, kde se jakoby proplétají a vrství melodické linky, opět bezchybný a suverénní výkon tu podává Holmes, jehož bohatýrský zpěv zvedá ze židlí, stejně jako Mackintoshovo tahané sólo. Těžké a chmurné tři minuty strávíme v podání Elusive Cure, temné linky a akustické otisky se pojí s metalovou modernou.

Yearn for Change má skvělý, postupně uvolňovaný melodický a hitový potenciál, a patří k mým nejoblíbenějším kusům z této bohaté anglické kuchyně. Silový, opět trochu metallicovský rozjezd, dobře známé střípky temných melodií a výbušný refrén, kde je spolupráce Holmese s Mackinthoshovým melodickým sólem z kategorie božských. Tohle mě nadupe endorfiny stejně spolehlivě, jako start F1.

Shades of God - i tady při pohřebních tónech poznáváme staré PL, těžké mračno, kde již název napovídá tíživému tématu hledání sebe sama, hledání víry... Hands of Reason - že se vám zdá basa v pozadí? Tady si Steve Edmondson zařádil jako za starých časů, jinak ale plíživě temná linka opět přináší přemýšlení, váhání, strach a pocity bezvýchodnosti. Holmes je neúprosný jako kazatel osudu.

Skrytým hitem v závěrečném temném kališti je I See Your Face se skladatelským podílem Aarona Aedyho, druhého kytaristy. Pamatuju si dobře, jak jsem si před léty tuhle skladbu zamiloval snad nejvíce na celé desce. Dnes už jsem střízlivější, ale ten osvobozující energetický vzestup tomu upřít nemůžu. Tři minuty až na doraz, kotelníci budou spokojeni. Jaded je logicky neveselým závěrem, podobně temně klenutý model vlastně kapela použila už vícekrát, vždy se ale dokáže vracet s přidanou hodnotou, zde s čistými kytarovými strunnými otisky. Holmesův žalozpěv kane hluboko, až na dno naší duše, do věkovité černé kaluže, s chmurným strunným doprovodem...

Jasně hitové album (oproti předchůdci výrazně zvukově pročištěné), kterým kapela reagovala na úspěch Metallicy (zvuk, forma hlasu, kytarová práce i sóla) a dalších kapel, a dosáhla s ním značného ohlasu i úspěchu. Před léty bych střílel asi plný počet, dnes už s odstupem 4/5.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - Draconian Times
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost

Seti - One Giant Leap

Seti / One Giant Leap (2011)

jirka 7200 | 4 stars | 03.04.2017

Kvalitně nasnímaná live deska, nahraná 2. 10. 2010 v Café del Teatro v Santiagu. Zvuk je o chloupek dynamičtější než na obou předchozích studiových počinech, mág Momberg se při masteringu vyřádil. Z prvního CD zazní tři a z druhého čtyři písně, jako bonus jsou na konec zařazeny dříve nevydané songy Vexation a Peace ve studiovém provedení.

Koncertní verze skladeb se drží celkem věrně původních předloh, jen je tu možnost v písni Ellipse porovnat, jak se Jaime Scalpello popral z pěveckým partem, zděděným po Damianu Wilsonovi: >> odkaz

Závěrem: kdo by si chtěl udělat obrázek o nejpovedenějších kouscích Seti a nechtěl shánět první dvě studiová alba, má nyní příležitost. Kdo je má, doplní jen z důvodu kompletace a posouzení dvou bonusů. Vexation je klasicky prog rock ve stylu Seti a Peace je opět scifi klávesovou instrumentální plochou nudnějšího střihu.

V přípravě bylo avizováno vydání koncertu ve formátu DVD s 5.1 zvukem, kde by se jako bonus měly nacházet i první dvě CD v surround mixu. Nikde jsem však na toto vydání nenarazil.

» ostatní recenze alba Seti - One Giant Leap
» popis a diskografie skupiny Seti

Seti - Discoveries

Seti / Discoveries (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 03.04.2017

Pět let uplynulo od vydání prvotiny chilské kapely (projektu) Seti (pro neznalé - tato zkratka označuje program NASA na vyhledávání mimozemských civilizací pomocí dešifrování radio signálů). Mělo to prozaické důvody - život prog rockového hudebníka není jednoduchý ani v zemích tomuto žánru zaslíbených, natož v Chile. Ostatní hudebníci nebydleli poblíž, proto času na zkoušky bylo pomálu a výsledný tvar skladeb se rodil pomalu.

Z nějakých zdrojů je však třeba finance získat. Proto hlavní hybatel této kapely Claudio Momberg krom trochu stagnující Subterry objížděl světová pódia v období 2005 – 2010 jako klávesový hráč se skupinou Caamora Clive Nolana (Arena, Pendragonon, Shadowland), pracoval na svém projektu Taurus, kde stihl vydat album Opus I. Dimensions, inspirované vážnou hudbou, a vystupoval s revivalovým uskupením Marillion pod příhodným názvem Fugazi.

Po dlouhých měsících příprav byla vydána 29. 5. 2010 druhá, tentokrát sedmiskladbová deska Seti pod názvem Discoveries,

1) Draconian Tale – pomalu osmnácti minutový opus, nejdelší skladba na úvod, panečku, tomu říkám rozjezd! Není přímočarou jednohubkou, musíte ji dát čas a až po několika posleších se začne objevovat její krása – oproti předchozímu albu je znát zhutnění zvuku, který není již tak průzračný, i kytary zní místy více kovově, až by se v určitých pasážích dalo mluvit o soundu prog metalovém. V některých okamžicích je na mě ale těch temných zvuků syntenzátorů až moc, hlavně když se přelévají neustále zprava doleva....

2) Ellipse - nečekaný host za mikrofonem: Damian Wilson z Threshold! Zvuk se malinko přiostřil, kytary se vznášejí v metalickém oparu nad syntíkem – jedna z nejlepších skladeb na albu, Claudio ji dle svých slov rovnou psal na míru Damianovi, poté ho zkontaktoval mailem, ten nabídku nadšeně přijal a ve svém studiu zpěv k nahrávce připojil – jak jednoduché :-)

3) Underground – pro mě nevýrazná klávesová instrumentálka.

4) The Inner Outside - cca čtrnáctiminutová (druhá nejdelší), výborná a členitá skladba, která obsahuje vše, co symfonický prog má mít - atmosféru, změny tempa, bohaté podkladové klávesové doprovodné rejstříky a i ty sólové, melodická kytarová sóla či atmosférický zpěv. Jde o další z vrcholů alba.

5) Uruqhart Castle – hymnická balada – baví mě.

6) Falling Leaves - instrumentální skladba s klavírem a syntenzátorovým křovím v pozadí - tentokrát povedený song s melancholickou náladou.

7) Contact - opět kvalitní song ve středním tempu.

Závěrem: o kapánek lepší a dravější zvuk než na prvotině, výborní hráči včetně hostujícího D. Wilsona, méně instrumentálek a kvalitnější kompozice v duchu neo prog rocku, co více si přát…

» ostatní recenze alba Seti - Discoveries
» popis a diskografie skupiny Seti

Rolling Stones, The - Voodoo Lounge

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge (1994)

steve | 4 stars | 02.04.2017

Ihned po nákupu alba Bridges to Babylon vedly mé kroky k desce, která vrátila Stouny zpátky do hry. Jestli byly devadesáté roky na něco dobré, tak na to, aby naplno propukl boom reunionů. Přesto, že se R. S. oficiálně nerozpadli, V. L. je definitivně postavilo zpátky na nohy. Zvuk řeže jako rezavé ocelové kolo cirkulárky, Mick je naprosto ve formě (možná už drogově očištěný) a dvojka Richards/Wood se předhání v tom, kdo urve tomu druhému lepší kytarovou linku a dosadí kvalitnější aranžmá. Charlie Watts je talisman a jistota vzadu, bez něj by Stouni ztratili svůj ksicht, přesto že sexappeal dodává hlavně ústřední skladatelská dvojka.

Na desce jsou čtyři výborné rockující singly. Love Is Strong a You Got Me Rocking spotřebovávají dostatek šťávy a energie, balada Out of Tears je dostatečně známá a I Go Wild jsou prostě ti praví Stouni, s jiskrou a nad věcí. Pak jsou tu ale na první poslech nenápadné, ale o to dokonalejší songy, třeba procítěná dvojice The Worst a New Faces na začátku, a v druhé polovině pak super věci jako Sweethearts Together (obsahuje pěknou akordeonovou melodii), Suck on the Jugular (to je staré rhytm'n'blues) nebo rozmanitá pohodička Baby Break It Down.

Deska se výborně umístila v tehdejších světových žebříčcích a v řadě zemí obsadila první pozici. Chlapcům se zlaťáky do kapsy jen hrnuly a o pořádném přilepšení se tedy dá rozhodně mluvit. Za vodou sice už byli dávno, ale na další večírky je stejně potřeba pořádný množství vaty.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Kotzen, Richie - Wave Of Emotion

Kotzen, Richie / Wave Of Emotion (1996)

horyna | 5 stars | 02.04.2017

Jak Ritchie Kotzen, tak Glenn Hughes patří mezi mé nejoblíbenější muzikoterapeuty. Styčných bodů v jejich hudebním cítění lze vystopovat hezkou řádku. Tak předně: Oba milují funky, oba jsou velkými bluesmany své doby, oba vzešli z rockové tradice sedmé dekády zakořeněné v minulosti a v řadě neposlední, jejich soulové cítění je velice vzrušující a aromatické. Oba dokáží svůj výraz solidně vyšponovat a když je potřeba, rockově přitlačit na pilu. Glenn komponuje sám nebo se svým týmem spoluhráčů, Ritchie spoléhá ne svůj talent a prostředky. Oba dva mají silně nabitý katalog a v zásobě nepřeberné množství různobarevných desek. Tu líznutých více funky, tu hard, nebo laděné do jazzu. Stačí jen poslouchat, vybírat a vychutnávat.

Na začátku kariéry se Ritchie často opíral o černého bicmana Atmu Anura, který k němu slušně zapadl a vytvářel pro něj to správné, rytmicko-vzdušné podnebí.

Album z devadesátého šestého, Wave Of Emotion, patří z úctyhodného zástupu desek mezi to nej, co tento kytarový mág vůbec kdy vyplodil. Svůj apetit tlačí do funky a tento styl zde Ritchie dovádí k dokonalosti. Jedenáct vzrušujících čísel se pne pod prsty brnkajícími o šest strun dynamikou řízeného, technicky brilantního muzicírování. Hned úvodní titulní funky hymna s dívčím doprovodem stojí za pozornost. Vytažená vzdušná baskytara a čitelná rytmika se podepisují pod živelnou dvojku Times Gonna Tell. Totální vymazlenost je pak třetí No Reason - smyslná funky baladička s erotizujícím podtextem. A jedeme dál, Breakdown opět nasadí do tempa, kytara se vlní a Kotzen tančí v našich uších nezvykle okázale. A ve stejném, rytmicko-funkovém tempu se provlníme i dalšími položkami desky. Vyčnívá určitě Hughesem podepřená Stoned, soulová World Affair a vláčný finiš Air.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Wave Of Emotion
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Slayer - Divine Intervention

Slayer / Divine Intervention (1994)

EasyRocker | 4 stars | 02.04.2017

Tahle deska měla reagovat na nástup moderních metalových proudů v první půli devadesátek. Ačkoli album sklidilo i kritické reakce, nakonec jsem si k němu našel cestu. Ukázalo svěží tvář zavedené kapely na prahu nové kovové éry.

Nástup Killing Fields je jedním z nejfamóznějších u těchto kalifornských zabijáků, novic Bostaph za bicími se blýskne úvodní nesmrtelnou salvou a pak už se do nás zakusují nezastavitelně se dopředu prosekávající zemité kytary a naléhavý Arayův řev. Ano, cítíme tu kořeny Slayer, ale i otisk moderny, kterým v době vydání nemohli uniknout. Zrychlení a Arayův děsivý štěkot s drtivým sólem vás zkrátka smete jako vítr pastoušku. A zvedat se není moc kde - Sex, Murder, Art se po pomalejším riffovém rozběhu odpálí do slayerovského sprintu. I tady je lehký otisk moderny, hardcoru a punku, který se měl více uplatnit na albu dalším.

Fictional Reality šlape od první sekundy díky Bostaphově metronomickému bušení jako smrtelný hodinový strojek, od něhož se odlupuje zákeřný a drsný Arayův zpěv a děsivá sóla, z nichž hlavně ta Kingova jsou proslulá nemelodickým děsem. Prostředek dá vyniknout hutnosti a riffu, který vás vystřelí rychleji než raketový motor. Dittohead je nekompromisní splachovák, vyvedený v duchu řady skladeb třeba z Reign in Blood, i tady si ale pánové našli prostor pro citlivé zpomalení a zhutnění a Hannemanovo melodické sólo.

Titulní hymna patří k nejsilnějším položkám v bohaté slayerovské produkci. Houpající se riffy na pozadí Bostaphovy ultrakanonády, gradace do tíživých a těžkých riffů, na které se perfektně napojují akustické mezihry, smetené a spálené na prach Arayovým pekelným řevem. Skladba, ukazují talent čtveřice ve smrtelné výstavbě a vrstvení vražedných motivů, umocněná dalším parádním Hannemanovým sólem.

Circle of Beliefs je kolotočem rychlých, modernou líznutých riffů a Arayova všudypřítomného štěkotu, kosícího ubohé posluchače jako kulomet. Je tu záplava drsných sól, možná tu chybí nějaký zásadnější nápad, takže v porovnání s mocnou titulkou mi vždycky přišla trochu slabší. Zato SS-3 se rozjíždí pomalu, pak si pánové vymysleli neodolatelný tempový motiv, navíc se zajímavým motivem Heydricha a Prahy (název byl číslem jeho auta). Klasická slayerovina s dokonale trefenými rychlostními zlomy.

Serenity in Murder - tady poznáváme Slayer v moderním hávu, Araya používá vedle řevu i cosi vzdáleně podobného melodickému zpěvu, tempo je na zabijácké poměry spíš střední a v závěru se rozprskne paprsek šílených kytarových sól. 213 je krásnou ukázkou nové práce s atmosférou. Slayer v doomovém hávu? Proč ne - nástup mohutných riffových hradeb s duchem dávných sabbatů trochu připomíná památnou Seasons in the Abyss. Disonantní kytary, skvělé bicí, až plasticky včleněné do zbytku nástrojů a pak klasické sešlápnutí plynu v mocné záplavě zuřivě sekajících kytar. Změny nálad a motivů jsou zpracovány do posledního detailu a je tu další vražedný motiv - tentokrát Jeffreye Dahmera. Mind Control je stručnou, až na punkovou dřeň osekanou mlátičkou, zatloukající vás tři minuty nekompromisně pod zem. Ale nemějte obavy, i zde vyplouvají patentní slayerácké motivy... Rána kladivem, amen, konec.

Album je jinak koncipováno a provedeno, skoro nulové pauzy mezi skladbami vytvářejí neurotické napětí, známé třeba i z alb božské svorky Meshuggah. Slayerovský zvuk je sice přítomen, přesto byl posunut více moderně a lehce pročištěn, ale i zhutněn, byly využity atmosférické prvky dosud neslyšené i zvolnění. A novic Bostaph? Mám pocit, že v některých pasážích svého slovutného předchůdce ještě překonal. Je to právě on, kdo žene tohle vynikající dílo do klasického slayerovského času 34 minut.

» ostatní recenze alba Slayer - Divine Intervention
» popis a diskografie skupiny Slayer

Seti - Life Signs

Seti / Life Signs (2005)

jirka 7200 | 4 stars | 01.04.2017

Chilský hudebník Claudio Momberg je tak trochu alter ego jiné geniální osobnosti ze Švédska, a to Roine Stolta, známého z Kaipy, Flower Kings, Transatlantic a dalších projektů. Oba spojuje neutuchající vášeň pro art či prog rock sedmdesátých let, oba vstupují do podobných projektů a tribute spolků, oslavujících legendární kapely jako Yes, Genesis, Marillion. Oba také chrlí desky jak na běžícím pásu a ani jeden si nenechá do tvůrčího procesu moc mluvit, ideálem pro ně je vše složit, nahrát, zmixovat, vyprodukovat a vlastními silami provést i mastering.

Claudia jsem poprvé zaregistroval ve spolku Subterra, který byl založen v roce 1996 jako revival Marillion z Fishova období. Vydali ve vlastní produkci dvě alba, která působí exoticky a neotřele, protože byla kompletně nazpívána ve španělštině. Vydávající firma Mylodon však chtěla pravděpodobně oslovit i fandy z jiných zemí, proto pobídla v roce 2001 Momberga k vytvoření projektu s anglicky zpívajícím frontmanem. Oslovil tedy spoluhráče ze Subterry E. Cuestu a zpěváka z prog metalových Entrance - Jaime Scapella a začali přetvářet v šuplíku odložený materiál. Čtyři roky práce završila nakonec nahrávka alba „Life Signs“ z roku 2005, která byla vydána pod názvem Seti. S výslednou podobou nahrávky pomohlo několik hostů. Toto CD je nyní vloženo v mém přehrávači.

Na desce najdeme na ploše 46 minut rozprostřených osm songů, z nichž poslední, pomalu osmnáctiminutová „The Ship of Joy“ je rozdělená na pět podmnožin. Nebudu zde básnit, jak originální, stylotvorná a novátorská hudba Seti je. Tato deska hodně stojí na dlouhých tónech kláves a syntenzátorů, občas proložených rockovou kytarou - je ovlivněna postupy Marillion, Areny či jiných spolků podobného ražení, nahrávka je prostě pevně ukotvená ve svých art rockových vzorech, jak by napsal hejkal. :-) Ovšem jiná věc je, zda vznikne dílo, které zní jako čistá kopírka, či zda mají písně svůj ksicht. V tomto případě to snad nedopadlo nijak zle. Zpěvák není žádný ekvilibrista, ale výkon podal solidní a jeho angličtina ve třech nazpívaných kusech na desce netahá za uši.

Nejvíce mě zaujala hned první instrumentálka „Seven“ , pěkně svižná s nádherně sólující kytarou, jež podmalovává celou skladbu, potom „The Fifth Compass Direction“ či zpívaná „Divine Attribution“ ve středním tempu. Nemusím jen docela dlouhou ambientní vesmírnou klávesovou plochu „Listening to the Sky“ a zcela jsem nepronikl do závěrečné nejdelší písně, neboť mě trochu nudí. Pokud však přičtu k závěrečnému hodnocení solidní, dynamický zvuk nahrávky, tak je to čtyřka jako vyšitá.

» ostatní recenze alba Seti - Life Signs
» popis a diskografie skupiny Seti

Mr. Big - Lean Into It

Mr. Big / Lean Into It (1991)

horyna | 4 stars | 01.04.2017

Melodická hard rocková hudba mně vždy maximálně šmakovala. Když se navíc v souboru vyskytla silná individualita (nebo jich bylo dokonce více), rázem se exportní status bandu znásobil a o kvalitní muzikantské výkony nebyla nouze. Je fůra podrůměrných a průměrných bandů zaoceánské produkce. Když si ale člověk dá tu práci a oddělí zrno od plev, v sítu mu zůstane pořád solidní množství dobře poslouchatelné hudby. Výhodou těchto kapel je mixatura nerockových příměsí, které do své produkce přidávají. Ať už se do energického rocku přimíchá blues, jižanský rock nebo jazzové prvky, skoro vždy se z toho dokáže vylíhnout originální patvar.

Mr. Big patří od prvních krůčků mezi ty nejpovolanější a snad krom debutu, který ještě tolik neohromuje, je každá jejich deska výstavním zbožíčkem. Gilbert i Sheehan jsou velcí profíci a vokál Erica Martina patři v oboru k nejlepším. Je snadno rozpoznatelný, výborný technicky, s příjemnou barvou a dokonalým frázováním; takto doprovází řemeslně výborně zmáknuté písně už slušnou řádku let.

Deska neobsahuje žádnou vatu, á propos vyrovnanost materiálu byla vždy vysokou devízou onoho souboru. Kdybych měl vybrat vzorek toho nej, určitě tam vrazím dva úvodní energické kusy, které nepostrádají sílu a desku slušně nakopnou. Dále čtvrtou údernou věc s perfektními sóly a skvělou akustickou prací CDFF-Lucky This Time. Skvostná balada Just Take My Heart je dle mého mnohem povedenější než provařený ploužák To Be With You. Osmá tvrďárna My Kinda Woman - to jsou ti praví Mr. Big, kytara spřádá výborné melodie, rytmika duní a Eric frázuje pěkně od podlahy, žádný uplakaný holčičí klíny, ale pořádný rokec!

Ano pořádný rokec, ten nám tato čtveřice servíruje s jednou přestávkou už hezkou řádku let. Chlapci díky!

» ostatní recenze alba Mr. Big - Lean Into It
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Led Zeppelin - Coda

Led Zeppelin / Coda (1982)

Martin H | 4 stars | 01.04.2017

Vzducholoď již dva roky odpočívala pevně ukotvená v hangáru, když světlo světa spatřila nová deska s logem Led Zeppelin. Ne, nelekej se, milý čtenáři, přeživší členové neporušili své slovo, že jako Led Zeppelin již nebudou dále pokračovat, to jenom kytarista Jimmy Page prohrabal své šuplíky a sestavil desku z dosud nevydaného materiálu. Celé to skryl pod název Coda a vrhnul na trh v listopadu roku 1982.

Na desce se nachází osm do té doby nevydaných nahrávek, z nichž I Can't Quit You Baby je pouze pozdější verzí Dixonova blues obsaženého již na památném debutu. První dvě skladby pocházejí z roku 1970, přičemž druhá z nich, folkrocková Poor Tom by se určitě neztratila na třetím albu. Do období příprav desky Houses Of The Holy nás zanese skladba Walter's Walk. Osobně si ji dokáži představit v sousedství takových pecek jako jsou The Song Remains The Same nebo Over The Hills and Far Away.

Druhá strana desky se nese převážně v duchu příprav alba In Through the Out Door. Hned příjemnou dupárnu Ozone Baby bych si dovedl na tomto albu představit místo některých tam obsažených písní. Následuje lehce taneční záležitost Darlene, díky Jonesovu klavíru posunutá až někam k boogie. Page do toho vyšívá pro něj typická sólíčka. Jó, takhle kdyby hrál na posledním albu, vůbec bych se nezlobil. Vůbec je z nahrávky cítit ducha starých Led Zeppelin, ačkoli vznikala již v době jistého rozkladu. Možná je to důkaz, že skupina nikdy nenatočila nic úplně stupidního, za co by se mohla stydět. O dva roky starší Bonhamova bubenická exhibice Bonzo's Montreux mě však vůbec neoslovuje, přece jenom stojí ve stínu slavnějšího Moby Dicka. Občas se přistihnu, že některé zvuky v této skladbě mi celkem vadí. Ovšem náladu a sluchovody si spravím poslechem závěrečného kousku Wearing and Tearing, parádního hardrockového kousku s výtečným nosným riffem. Jako by to měla být připomínka toho, co na Led Zeppelin miliony fanoušků obdivovaly, obdivují a myslím, že i v budoucnu budou obdivovat.

Slýchám názory, že po smrti Johna Bonhama už žádná deska raději neměla vyjít. Ale přiznejme si, kdyby se ten materiál neobjevil na desce Coda, tak by se objevil na pozdějších reedicích, které následovaly po výběrovce Remasters. Mně se deska s drobnými výhradami líbí, a i když jsem si ji pořídil v rámci kompletace až jako poslední, nedám na ni dopustit a pravidelně se k ní vracím.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Coda
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Cult, The - Sonic Temple

Cult, The / Sonic Temple (1989)

kamila | 5 stars | 01.04.2017

Zvukový chrám - nebo chcete-li Sonic Temple znám od Kaltů už z dob, kdy jsem pravidelně navštěvovala rockotéky. Tenkrát The Cult frčeli a pouštělo se tam od nich několik songů, které dokázaly pořádně rozvlnit tělo. Myslím, že je to i jejich nejúspěšnější deska (aspoň za mořem určitě). Ale Americe se nepodobá (toto není žádnej Appetit for Destruction, nebo 1984), přece jen jsou The Cult britskou kapelou a je to na jejich výrazu poznat. Poprvé jsou u Boba Rocka ve studiu a spolupráce se od těch dob táhne dodnes.

Z alba vyšla spousta singlů a ty nejlepší, jako Fire Woman, Edie (Ciao Baby) a Sweet Soul Sister, si dodnes s kapelou zařve celý koncertní sál. Deska šlape až do konce a takové American Horse, Soul Asylum, nebo Wake Up Time For Freedom jsou stejně stěžejní, jako věci na singlech. Astbury je démon mikrofonu a Duffy kytarový specialista a mág, společně to tihle parťáci táhnou už hezkou řádku let a svým živelným rockovým pojetím dokáží zbořit stadiony.

» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The

Tiles - Window Dressing

Tiles / Window Dressing (2004)

steve | 5 stars | 31.03.2017

Příznivcům kapely Rush určitě neunikla jiná, podobně zaměřená sebranka, pojmenovaná Tiles. Jediným rozdílem je malinko tvrdší zvuk druhých jmenovaných a méně afektovaný projev zpěváka Paula Raricka. O kapelu se stará značka Inside Out Records a tím je z poloviny kvalita zručena. Chapíci jsou zkušení machři a ovládájí svou techniku důstojně a s potřebnou erudicí, hlavně kytarista dokáže obhospodařovat kupříkladu i banjo nebo mandolínu - však je to několikrát krásně slyšet.

Například hned v úvodní dlouhé suitě Window Dressing, která nabídne pohled velkým oknem do apatiky Tiles. V ní se střetává svět všech progrockových elementů smíchaných v jednu krásně hojivou mast. Remember To Forget zní dost syrově, ale když se kapela v refrénu pustí ze řetězu, hodně se bavím. Recept, jak naplnit skladbu zajímavými nápady, melodikou, vznešenými vokály i špetkou originality Tiles znají dopodrobna, zvolenou recepturu míchají třeba v Capture The Flag. Nějakou tu něhu zase dokáží nabídnou prostřednictvím Stop Gap s elektrickými houslemi.

Instrumentální schopnosti souboru přednese napínavá záležitost Tear-Water Tea - ta se skutečně povedla, což ale nemůžu říct o té další, sedmé Unincornicopia. Jde v ní o jakýsi klavírně-houslový duetní (než jsem se ponořil do recenze, měl jsem dojem, že jde o kvintet) hybrid, který nejen že se repertoáru Tiles na hony vymyká, ale ani se sem vůbec nehodí a nahrávku devalvuje - raději jej přeskočme. Jako hojivá mastička jistě funguje předposlední krása Slippers In The Snow.

Je dobře, že studiově končící Rush mají ve svém okolí tak dobré následovníky. Tiles se vyvedli svému učiteli dokonale.

» ostatní recenze alba Tiles - Window Dressing
» popis a diskografie skupiny Tiles

Fish - 13th Star

Fish / 13th Star (2007)

horyna | 5 stars | 31.03.2017

Ke svému nejdokonalejšímu dílu by se měl interpret postupně vypracovat, vyrůst a dospět. Nebo je tu možnost ta, že ho v mladické vášni stvoří hned na úsvitu své kariéry, většinou to bývá 2. ,3. nebo 4. album. V případě bývalého zpěváka britských Marillion Fishe se ale jedná o obě varianty zároveň. Velká část jeho fans považuje za nejlepší jeho první sólové dítko, další skupina zase desky jako Sunsets on Empire nebo Raingods With Zippos. Myslím ale, že je tu ještě početný zástup těch, kteří si oblíbili i díla, vytvořená ve zralém zpěvákově věku. Poslední dvě desky totiž vykazují obrovský progres a slušný skladatelský růst.

Deska recenzovaná se nebojí pracovat s moderními technologiemi ještě rozsáhleji, než tomu bylo v případě moderny Fellini Days a využívá k pokoření diváka do stran údivu nových kompozičních metod, nepodobných posledním "mašinkovým" albům P. Gabriela. Tohle je nová výzva a cesta pro osobnost Fishova kalibru. A ten, ten se s ní popral s neuvěřitelnou lehkostí a originalitou. Skrze jeho kompozice, postavené na nasamplovaných souzvucích široké šály tónů, akustických i klasických kytarách a klavírních melodiích, proudí notové zástupy mezi vzduchovými kapsami tak lehoučce a nenuceně, že má posluchač tendence se v přívalu melancholie chytit záchraného kruhu, který spatřuje ve zpěvákově pevné hlasové ekvilibristice.

Silné písňové výrazivo a čitelná atmosféra se proplétá kompletní (i když moderní, přesto velice písňovou) kolekcí deseti zcela vyrovnaných skladeb. Jemná industriální deka nás přikryje hned s úvodní skladbou Circle Line a skvěle naprogramované pasáže se deskou táhnou v zápřahu bytelně budovaných melodií. Když se v trojce Miles de Besos vznešeně, přesto posmutněle otírají prstové polštáře o klaviaturu, emoce se znatelně šroubují vzhůru. Dalším výborně působícím nástrojem je zpěv Lorny Bannon v nadpoloviční většině skladeb alba, duety s Fishem dodávají desce rozmanitost a romantickou náladu. S hitovými ambicemi soupeří ráznější Open Water, zvukově naleštěný drahokam. Jestli mi po jeho poslechu bude někdo tvrdit že Fish netvoří na vysoké úrovni, odešlu ho okamžitě na ušní. V závěru deska doslova melodicky exploduje a mašinky se zavírají na petlici. Sentiment a Fish šli vždy skvěle dohromady.

S pořízením cd jsem měl štěstí na překrásný obal z dílny dvorního malíře Marka Wilkinsona: >> odkaz

Ano je to moderna, ale parádní a nepodbízivá.

» ostatní recenze alba Fish - 13th Star
» popis a diskografie skupiny Fish

Gentle Giant - Acquiring the Taste

Gentle Giant / Acquiring the Taste (1971)

| 5 stars | 31.03.2017

Když se zeptáte deseti znalců tvorby Gentle Giant na jejich nejoblíbenější album, pět, šest z nich vám odpoví Acquiring the Taste, další tři řeknou Octopus a zbytek se rozmělní mezi okolní produkci. Je to zláštní u bandu, který má tak vzácně vyrovnanou diskografii a na svědomí má jak skvělý debut, přistupnější a melodičtější tři přátele, prog skvosty In a Glass.., Power and the Glory nebo podceňované Missing Piece. Z této abstrakce lze vypozorovat, že instrumentálními schopnostmi to nebude, zůstává tedy atmosféra, která je na tomto albu skutečně mimořádná, snad až tajemná, snad i strašidelná.

Už od tří úvodních skladeb je úžasně subtilní, křehká a možná až děsivá (The House, The Street, The Room). Ale třeba píseň Wreck je rockově složitá a nástrojově bohatá, zároveň ale do vínku vyfasuje zajímavý houslový výstup.

Acquiring je strhující záležitost, stejně jako další alba nikdy nedoceněných Gentle Giant. Schválně, zkuste se svého já zeptat, které LP G. G. je jeho nejoblíbenější? Že Acquiring the Taste? Neříkal jsem to?

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Acquiring the Taste
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Riverside - Rapid Eye Movement

Riverside / Rapid Eye Movement (2007)

EasyRocker | 5 stars | 30.03.2017

Tuhle perlu z bohaté polské progové líhně, patřící už léta k její absolutní vývozní špici, jsem si zamiloval hned na první poslech. A je to právě tahle deska, kterou jsem třímal ve spárech jako první, a tak tu mrška nostalgie malinko pracuje. Pánové tu více než jasně poodhalili své vzory a kořeny.

Beyond the Eyelids startuje mohutným hudebním proudem s éterickou, na doraz vypjatou soundtrackově laděnou předehrou. Z kláves se ale rychle uvolní energické kytarové výpady Grudzinského, neskrývajícího nijak zásadně náklonnost k mistru Petruccimu. Přes rozorané, zneklidňující mezihry se ale základní melodie krásně klene celou skladbou a dává jí exotický, prosluněný odér - atmosférická vsuvka v polovině má nádhernou výstavbu, stejně jako Dudovy zpěvy, kde se zkreslené vokály a pazvuky stýkají čelně s odkazy všech žánrových mistrů.

Rainbow Box je drsnou, sekanou metalovou úderkou, netající se sympatiemi k moderním kovovým odnožím, zejména zpoza oceánu z numetalových líhní všeho druhu. Moderně vedená skladba, kde ale pánové nezapomněli na progovou instrumentaci a zlomy nálad.

02 Panic Room - znovu drsná, temně metalová melodická litanie s roštím ruchů a samplů na pozadí. Vyhrál si tu za klávesami Lapaj a Duda vedle svého velebného hlasu i svou basou pořádně rovná zbylé pány do latě - tohle je tvrzení čtyřmi dráty jaksepatří. Pochmurnou, bezvýchodnou náladu příjemně domalovává orchestrální nádech a a Grudzinského citlivé kytarové vyhrávky - v závěrečném bolu jako by se čelně srazila Anathema s Joy Division nebo The Cure v jejich temném období.

Schizophrenic Prayer je krásně rozvibrována dramatickou kytarovou linkou, pod kterou Grudzinski sází své typické vyhrávky. Kozieradzského bicí mají až tribální charakter a vše ovládá Dudův hlas, dokořeněný husí kůži nahánějícími deklamacemi, samply a efekty. Hlas svou citlivou melodií bojuje proti obskurní a odlidštěné atmosféře tohoto drsného kusu.

Za jeden z vrcholů desky se dá označit Parasomnia. Dudův hlas vede s Lapajem krásně temnou melodii, pod kterou ale nevídaný parostroj rozvíří basa a kytara, podpořená opět chemickou příchutí strojové moderny. Skladba, poznamenaná až teatrální dramatičností, se ale před polovinou převlékne do překrásné melodické slupky, přivolávající ducha dikobrazího stromu. Mezihra basy a kytary a étericky deklamující Duda patří k nejlepším momentům, které se mi v progovém žánru zjevily, ta proměna od černoty až k relaxaci a katarzi je úžasná ukázka potenciálu téhle čtveřice - jako by z kluků něco spadlo a ukázali své schopnosti v plné síle.

Through the Other Side je přehlídkou uměřených akustických kytar, mistr Grudzinski se tu ukazuje v jiném, intimním, až na dřeň odhaleném světle. Jako by se mi míhali před očima dva z mých největších kytarových hrdinů - Steve Hackett a Anthony Phillips. Zbytek kapely čarokrásné strunné litanie doplňuje civilně, nenásilně, a to platí i o pastorálně znějící Dudově deklamaci. Čtyři minuty hudebního absolutna.

Embryonic, naskládaná na stejnou plochu, je intimní akustickou pokračovatelkou, s předchozí skladbou jako by byly spoutány pokrevním bratrstvím, jejich smyslem je uvolnění mysli, relaxace a pročištění. Druhá půle je nádherným zosobněním hudebních aranží, emocionálním očistcem s úžasně zapojeným kytarovým sólem, opět s trochu wilsonovským otiskem.

Cybernetic Pillow je konečně od podlahy urvaným kovovým kusem, který nastolený klid a mír pořádně naruší. Je tu lehce orientálně laděná melodie, výborné a výbušné bicí a drtící petrucciovské riffy, plivající jed a síru široko daleko. I zde se najde prostor pro čistou atmosférickou mezihru, závěr je ale nezastavitelný, nervózní a neklidný.

Třináctiminutovou katarzí této prvotřídní hudby je Ultimate Trip a fanoušci kvalitní progresívní hudby tuší, že je pomyslným vyvrcholením těchto lukulských hudebních hodů. Znovu tu máme trochu divadlem snů říznutý začátek s masívními kovovými riffy a hezky vrstvené melodie a vyhrávky. Dramatická klidnější mezihra s poctivými basovými přejezdy a údery a temnými Dudovými deklamacemi ústí do závěrečné kovové vichřice, unášející drtivým příbojem riffů vše do nenávratna. Exotická mezihra, upomínající malinko začátek desky, civilní, až citlivý Dudův mluvozpěv a krásné vrstvení melodických linek a vokálů tvoří závěr opět jako z jiného, paralelního světa, vypilovaný do posledního detailu jako diamantový výbrus. A zase až divadelnicky utnutý závěr...

Samozřejmě, po doznění se intelektuál mučí litaniemi o původnosti a nepůvodnosti, o tom, že Riverside mají asi výraznější a silnější alba, problém ale je, že mi hudba Piotra Grudzinského a spol. zasáhla srdeční chlopně až příliš. Takhle pojatá syntéza dikobrazích stromů a jasného floydovského nosníku, říznutá ale pořádně metalovou drsností, mi stále omamně voní jako vzácné koření z Orientu....

» ostatní recenze alba Riverside - Rapid Eye Movement
» popis a diskografie skupiny Riverside

Harrison, George - George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1

Harrison, George / George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1 (1988)

Martin H | 5 stars | 30.03.2017

První deska cestujících Wilburyů byla jistým zjevením na hudební scéně. Kdo by taky čekal, že se v jednom hudebním projektu sejdou taková jména jako George Harrison, Bob Dylan a Roy Orbison. Tuto zajímavou partičku dal dohromady Jeff Lynne, cestou přibrali Toma Pettyho a mohlo se vyrazit na báječnou jízdu plnou ozvěn amerického rock ´n´ rollu, připomínek Beatles a příjemného písničkářství.

Na desce se nachází deset sympatických písniček, které si nehrají na žádné velké umění, a právě v tom je jejich velká síla. Všech pět zúčastněných legend zde dokazuje, že nahrávka vznikala v naprosto přátelské atmosféře. Žádný z výrazných hlasů nevyčnívá, nedere se příliš do popředí, každý přináší pro celkové vyznění dané písně to nejlepší, ale zároveň se nikdo nesnaží exhibovat.

Hned úvodní kousek Handle with care funguje automaticky na první poslech. Postupně se v něm představí všechny výrazné hlasy, jež nás budou okouzlovat necelých čtyřicet minut až po závěrečnou pecku End of the line. Mezi tím si postupně rozeberou v ostatních písních sólové party. Asi bych momentálně ještě vyzdvihl skladbu Congratulations se sympatickým skřehotáním Boba Dylana, Orbisonem zpívanou náladovku Not alone any more (to ša – la - la zpívané ve sborech je kouzelné) a předposlední pecku Tweeter and the monkey man.

Možná Traweling Wilburys neposlouchám příliš často, někdy si na ně třeba dva roky nevzpomenu, ale šáhnu po nich vždy, když si potřebuji spravit náladu a duši pošramocenou dnešním hektickým způsobem života.

» ostatní recenze alba Harrison, George - George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.

Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase. (2015)

horyna | 5 stars | 30.03.2017

Stevena Wilsona považuji za velkého vizionáře a jednu z největších osobností na hudebním poli střední generace. Po boku M. Akerfelda, M. Dudy a D. Gildenlöwa tvoří tento gigant jednu z nejvýraznějších person současnosti. I já se v jeho společnosti dostal do fáze, kdy jsem schopen ho uznat nejen jako génia tisíce hudebních směrů a odnoží, ale i jako velkého hitmakera.

V tuto chvíli zastávám názor, že jeho neskutečně tvůrčí emoční čin, a to album minulé (tedy Havran) byl překonán a nastoupila doba nová, předložená prostřednictvím alba Hand. Cannot. Erase. Materiál je rozhodně mnohem přístupnější, než bylo doposud u předešlých sólových počinů zvykem, ale o jakési konverzi ke střednímu proudu nemůže být řeč. Steven tvoří srdcem, nikoli pro masy, a tak podobná polemika vyznívá jako holý nesmysl.

Je to jedna velká atmosférická masa (jak jsme už od začátku Stevenova účinkování zvyklí), textově prostoupena poutavým a smutným vyprávěním o osamělé osobě, zasazené uprostřed "odlidštěného" velkoměsta, tentokrát doprovázená opět trochu jinou instrumentální stránkou. Kdybych měl vypichnout jen pár momentů z této desky, pak to rozhodně být musí vynikající melodie ve skladbě 3 Years Older a meziplanetární vjem Perfect Life, ozdobený smutným Stevenovým hlasovým nadáním. Určitě také progresivní bourák Routine s vytříbeným kytarovým sólíčkem, mimodimenzionální vokální vpád v cyber suitě Home Invasion a na ni navazující instrumentální snůška delikátně poskládaných notiček Regret #9. A po zásluze i nejdelší Ancestral, měnící barvy a zvraty tak často, že je z počátků velice oblížné skladbu nějak uchopit.

Sestava snů po jeho boku nepřipouští žádné pochybnosti u alba, které každým novým poslechem roste s touhou dotýkat se hvězd.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Dio - Diamonds - The Best Of Dio

Dio / Diamonds - The Best Of Dio (1992)

| 4 stars | 28.03.2017

Diovo best of je naprosto ideální produkt pro seznámení se se zpěvákovou sólovou dráhou. Nabízí totiž postačující vzorky z prvních pěti alb v podobě těch největších hitů.

První trojice, a hned nedostižné debutové album Holy Diver, lépe vybrat určitě nešlo. Rainbow in the Dark je neskutečně energická a Don't Talk to Strangers - to je Diův dokonale vystavěný rockový chrám, úplně žeru Appicovy mocné údery do bubnů. Další tři a na přetřes přijde deska Last in Line, opět silná ruka při výběru s (hard)rockovou definicí We Rock v čele. Tady jsou bicí ještě hromovější, tempo blahodárně ubíjející, a když k nebi letí chorus se slovy We Rock, je dokonáno. Svaté srdce je zastoupeno další trojkou. V úvodu je pohodovka Rock'n'Roll Children s dobovými klávesami a po ní démonická titulní píseň. Zařazena je pak i výborná Hide in the Rainbow z EP.

Poslední trojice skladeb už postupně uvadá, stejně jako Diova kariéra. Ten se už nikdy za vzdálenější horizont nepodívá a servíruje zcela standardní písničky na průměrných, či i zhola obyčejných deskách. Strange Highways je těžší než Sabbath samotní, Angry Machines nudí k uzoufání a Magica, která měla vrátit Dia zpátky do hry, se pachtí a potí, ale výrazně zabodovat nebo snad opětovně okouzlit už nedovede. O zbytku není zapotřebí se zmiňovat, je to protipól zpěvákových začátků, chybí nápady, energie, skladatelské invence i výraznější kytarový průvodce dějem.

85%

» ostatní recenze alba Dio - Diamonds - The Best Of Dio
» popis a diskografie skupiny Dio

Weather Report - Mysterious Traveller

Weather Report / Mysterious Traveller (1974)

bullb | 5 stars | 28.03.2017

Weather Report v roku 1974 touto platňou odštartovali svoju hviezdnu éru. Priala tomu doba, ktorá významne preferovala všetky možné spojenia rocku a jazzu. Konkrétne duo Shorter Zawinul by som nestrkal do škatuľky jazz-rock minimálne už len z toho dôvodu, že bicie vôbec nie sú rockové, sú viac-menej súčasťou skupiny rôznych rytmických nástrojov. Basový part bol na skorších albumoch zastúpený Miroslavom Vitoušom, ktorý určite nehraje štýlom „dej mi pánbú kýbl bublin“. Samozrejme, že sú to aj ďalšie veci ťažko definované, ktoré robia hudbu dobrou a výnimočnou.

Asi zopakujem slová niektorého z hudobných publicistov, ktorý Weather Report prirovnal k dokonalej syntéze živelnosti , hravosti prameniacej z najlepších odkazov jazzu (Wayne Shorter) a disciplinovanej, premyslenej stredoeurópskej klavírnej škole (Joe Zawinul). Po úvodných albumoch, ktoré niekedy zasahovali až do free jazzu sa vytvoril štýl, ktorý sa dá spoznať takmer na prvé počutie. Stali sa pojmom na hudobnej scéne. Čo môže hudobník viacej očakávať? Má úspech, koncerty sú vypredané, kontrakty na nahrávanie platní podpísané. (Tak si to aspoň ja predstavujem, keď hudobníci hrajú a poslucháči sú spokojní).

Preto na Mysterious Traveller sú skladby, ktoré oslovovali (a dúfam že aj oslovujú) terajších poslucháčov. V nasledujúcich rokoch popularita rástla každou vydanou platňou, o čom svedčí aj vtedajšie licenčné vydanie Heavy Weather.

Nemám v úmysle analyzovať jednotlivé skladby na tomto albume. Nebol to zámer. Skôr som chcel zachytiť a priblížiť dobu, ktorá priala tejto dobrej hudbe. Počúva sa stále dobre doteraz.

» ostatní recenze alba Weather Report - Mysterious Traveller
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Riverside - Anno Domini High Definition

Riverside / Anno Domini High Definition (2009)

john l | 5 stars | 28.03.2017

Zpráva, že se Riverside se zakončením úvodní trojdeskové trilogie vrhli objevovat nová hudební zakoutí, ohlašovala to nejlepší, co mohlo jejich posluchače i je samotné potkat. Od roku 2009 nese každé jejich dílo svou jedinečnou pečeť. Tady nám pánové trochu zhrubli, aby si to za čtyři roky vybrali otočením k sedmdesátým létům, a v roce 2015 naopak zase ukázali mnohem přehlednější a líbivější tvář.

Vždy jsou ale jasně identifikovatelní, takže žádné blbosti typu "Riverside hrají metal", "Riverside se zhlédli v D. T." NEHROZÍ! Kdyby Petrucciovci na některém ze svých posledních alb využili jen poloviny nápadů z polských luk a hájů, dnes by si jich jejich fanoušci vážili daleko víc. Takže stručně a jasně. Progresive rock, futuristic rock, melancholy rock, depressive rock. Riverside se nemění, ale posouvají, Riverside se vyvíjí.

Deska je pyramidálně sestavena, nezačíná se ale v žádném přízemí, člověk se při spuštění tlačítka play nachází rovnou v 63. patře nereálného mrakodrapu a s každou další stopou se vyhoupne o několik poschodí vzhůru. Takže očekávání jsou pokaždé větší a větší, což přináší nejen zábavu, ale i čirý proud nadšení. Pro mě je tohle album Michala Lapaje, jeho klávesy vydolované z letopočtu 3009 mě (jestli to tak hanlivě můžu napsat) "udělají" na spoustě míst této výborné desky. Nejhruběji pak v Egoist Hedonist a Hybrid Times.

Pět hvězd je v případě Riverside dostačující ohodnocení.

» ostatní recenze alba Riverside - Anno Domini High Definition
» popis a diskografie skupiny Riverside

Bad Company - Rough Diamonds

Bad Company / Rough Diamonds (1982)

horyna | 5 stars | 28.03.2017

Píše se rok 1982 a většina hard rockových mohykánů předchozího desetiletí jen paběrkuje, koketuje s popem a ti nejslabší dokonce pokukují po škatulce s nápisem disco. Nejsou takoví ovšem všichni - ti, co si vždy vystačili ve "čtyřech", se s gigantickým nadhledem mohou na všechny patolízaly dívat (zatím ještě) spatra. Však ono na ně také dojde - jak dá Paul Rodgers kapele vale (a že to dlouho trvat nebude), pozbude skupina velkou část své aury. Bad Company jsou ale na tomto albu ještě vitální, silní a tváří se neporazitelně.

Myslím, že kompozičně pánové dozráli do stádia maximální vyspělosti a akademické nadýchanosti. To, s jakou elegancí a grácií se naše čtveřice dokáže pohybovat ve westernově easy melodii v Nuthin' on the TV, v na bluesových základech postavené Painted Face, nebo jak předkládá vyloženě ležérní nadýchané motivy během Kickdown a za pár minut si střihne rokec s žesťovou účastí, piánem a melodií alá Elvis Presley v šestce Ballad of the Band, je dráždivě obdivuhodné. V Cross Country Boy rezonuje opět westernová příchuť, swingový rytmus za podpory harmoniky a Collinsova sága. Ke konci deska ulítává na funky a tohle dráždivé aroma ji sluší víc, než cokoli před tím. A to jsem záměrně nevysekl poklonu prvním písním alba, jasným koncertním tutovkám a hitům této barevně dotažené desky, která je v mých očích dokonale dokonalá.

Předsudky stranou, jistě - první alba jsou mimořádná, ale ta rodgersovská pozdní... poslechněte a možná budete sami překvapeni.

» ostatní recenze alba Bad Company - Rough Diamonds
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Toto - Fahrenheit

Toto / Fahrenheit (1986)

steve | 4 stars | 27.03.2017

Mám rád pohodovou muziku, u které stačí zavřít oči a oddat se bláhovému snění. Ať už se sklenkou koňaku, nebo bez ní, kdy moje myšlenky bloudí ruku v ruce s pěknou dívčinou romantickou krajinou a do ucha mého mi ta kráska lahodně splétá slova o lásce a milování.

K podobným pocitům se přímo nabízí muzika kapely Toto, zachycená na albu Fahrenheit - ta dokáže působit jako dokonalá terapie. Není to žádná zalepovačka na zbloudilé bolící hercny, ale vitální a akademicky dobře zvládnutá kapsle s potřebnou energy vzpruhou. Především první tři něžné skladby jsou pro tohle ezo cestování ideální - mít vedle sebe partnerku, je vcelku jasný, co se bude dít...

» ostatní recenze alba Toto - Fahrenheit
» popis a diskografie skupiny Toto

Eneide - Uomini Umili popoli liberi

Eneide / Uomini Umili popoli liberi (1990)

Snake | 4 stars | 27.03.2017

AMS – AMS 190 CD /2011/
Papersleeve edition.

Eneide byla až donedávna jen jednou z mnoha - ze zdánlivě nekonečného zástupu - zapomenutých kapel a za svou "reinkarnaci" vděčí především obrozenému zájmu o italský progresivní rock a internetu.

Pod názvem Eneide Pop vznikla v roce 1970, o dva roky později si jméno zkracuje na Eneide a vyráží na turné jako předskokan Van Der Graaf Generator. Koncerty jsou nadočekávání úspěšné a tak dostává nabídku na první studiové album. Matroš na desku byl natočen a smíchán koncem roku 1972, jenže vydavatel zahučel do dluhů a tak to šlo k ledu. O další dva roky později se Eneide definitivně rozpadají...

Naštěstí si kluci z kapely nechali studiové pásy a v roce 1990 - na vlastní značce LPG - vydali limitovanou edici 500 ks očíslovanejch a podepsanejch elpíček. Na CD se to prvně objevilo v roce 1995 a potom - v podobě luxusní mini vinyl repliky - v roce 2011. Nejnovější reedice na vinylu je od AMS a vyšla loni - tzn. v roce 2016.

Deset kousků (plus dva bonusy z roku 1995), čtyřicet sedm minut. Podle některých opakujících se pasáží a nápěvů soudím, že by tady mohlo jít o nějaký koncept, ale důkazy nemám. Nejdelší skladba na desce - propracovaná Non voglio Catene - má téměř osm minut, ty ostatní jsou překvapivě krátké. Je to takový mix hard a prog rocku, s pěknými kytarovými a klávesovými sóly. Myslím, že milovníci Hammond organu si tady přijdou opravdu na své. Skvělej je i bubeník, který hraje na spoustu úderů, takřka jazzově a to mám rád. Pochopitelně nechybí ani příčná flétna a tak to (občas) připomíná Jethro Tull. Z italské scény tady slyším PFM, Jumbo, nebo Capitolo 6.

Téměř každá pecka je z trochu jiného těsta, album je tak velmi rozmanité a chvíle s ním strávená uteče jak voda. Dvě skladby ("Oppressione e disperazione" a "Ecce omo") jsou instrumentální, zbytek s pěknými a "bohatýrskými" vokály v italštině. Zajímavé je i využití kontrabasu ve třech baladách. Zvuk je - s ohledem na italskou kapelu a rok výroby - velmi dobrý a detailní. Fanouškům archaického prog rocku ze samého kraje sedmdesátých let by se to mohlo líbit...

Povedené jsou i dvě bonusové skladby z plánovaného, ale nikdy nerealizovaného projektu "Il Sogno di Oblomov" (1995).

Reedice od AMS je luxusní a pečlivě zpracovaná, takhle kdyby to chtělo vždycky vypadat. Je v podobě rozkládací mini vinyl repliky a osmistránkový booklet obsahuje předmluvu (v italštině i angličtině), texty písní a spoustu raritních fotografií. Italové si ty svoje klenoty umějí hýčkat...

Vynikající přírůstek do každé rockové sbírky !


» ostatní recenze alba Eneide - Uomini Umili popoli liberi
» popis a diskografie skupiny Eneide

Kansas - Song for America

Kansas / Song for America (1975)

kamila | 5 stars | 27.03.2017

Verze č. 1 - Science fiction:

Americká Kapela Kansas stihla za svou krátkou kariéru vydat pouze tři plnohodnotné desky, které dodnes patří mezi nejlepší alba z artrockové vlny sedmdesátých let. A právě album Song for America je obligátně mezi prog veřejností velebeno jako jejich nejlepší.

Jižanský kolorit debutní nahrávky šel stranou a do popředí se natlačily progresivní směry, přívětivé pro fanoušky kapel z ostrovní Británie. Skladbám se přirozeně natáhla minutáž. Je tady šest písniček, tři kratší (první, dechberoucí ostrá palba, kterou si odhalekal houslista Rob) a tři desetiminutové suity natřískané nápady, které v nich vřou a probublávají z Kansas-hrnce až na rozpálenou plotnu.

Verze č. 2 - Přítomnost:

Americká Kapela Kansas stihla za svou dlouhatánskou kariéru vydat už čtrnáct klasických studio nahrávek a deska Song for America patří neprávem mezi zapadlé poklady ze sedmdesátých let. Deska stojí ve stínu skvělého, ale přístupnějšího dubutu, přestože byla - co se prodejů týče - úspěšnější. Ze strany druhé je rámována alby, která Kansas zajistila hudební nesmrtelnost. Přitom ale tahle okvětní sbírka není o nic horší než vrcholek ledovce Leftoverture, jen nebyla v pravou chvíli na pravém místě a čas pro Kansas teprve dozrával.

Dnešní fanda progresivní muziky je pochopitelně rád, že v platnost vešla verze č. 2 a tahleta výjimečná kapela ze sebe za čtyřicet let své činosti dokázala vyždímat spoustu skvělých alb. Kdyby totiž platila ta první, Kansas by zapadali prachem a pavučinami, jejich desky by ležely na půdách našich otců, možná občas vyšly jako remaster nebo by se z nich stalo horké a těžko dostupné zboží a Song for America by byl brán jako výstavní exemplář. Ale on výstavní stejnak je! Pro mě určitě.

» ostatní recenze alba Kansas - Song for America
» popis a diskografie skupiny Kansas

Thunder - Rip It Up

Thunder / Rip It Up (2017)

john l | 5 stars | 26.03.2017

Tož jsem si zrovinka prožil naordinovaných 2x50 minut rockového blaha s novým CD Rip it up od kapely Thunder. Pranic jsem od desky nečekal, byl to spíš pokus zaposlouchat se zase do něčeho trochu jiného - a jak dobře si to nakonec sedlo. Rockové srdce ve mě stále bije a několik příznivých recenzí na tento nový produkt ve mě nahlodalo myšlenku risknout to. Během chvíle se ve mě rozhostilo neskutečné blaho a učiněná satisfakce za to, že starý dobrý hard-rock ještě zaleka nevymřel. Pokračovatelé dávného odkazu velkých Párplů zase světu ukázali, jak napsat neskutečně silný a návykový materiál.

No One Gets Out Alive - Na 1. poslech obyčejná a nudná odrhovačka na, 2. poslech se vyloupl neskutečně dravý našlapaný otvírák s pěkným akustickým podložím. Rip It Up - po několika vteřinách je jasné, že Thunder zkomponovali skutečný hit, znáte to o tom dobře namazaném stroji.

She Likes The Cocaine - klasická hard kytarová citace, Morley čaruje společně s Bowesem, skladba má šťávu a ženský podpůrný prvek. Right From The Start - vznešeně odprezentovaná dokonalá baladická píseň. Shakedown - hybná, riffoidní jízda, Thunder pádí, až se jim zapalují lýtka.

Heartbreak Hurricane - stěžejní song alba, progresivní výstavba, tisíce kytar a parádní atmoška. In Another Life - kapela experimentuje s hammondy, otáčí se směrem k Byronovským U.H. v poklidné kouřové atmosféře. The Chosen One - na tuhle výpravu si pořiďte kvalitní kajak, jinak riskujete, že se mezi místními dravými peřejemi pěkně namočíte.

The Enemy Inside - hutnější moment alba, kapela exceluje ve svém Thunder-portfoliu. Tumbling Down - další nesporný hitík, jde tu cítit, jak kapela svou hudbou dýchá a žije. There`s Always A Loser - zajímavé spojení bicí/klavír (kytara se přidá až později), druhá pomalejší věc a výborná tečka.

Vynikající (léčivé) kurare na občasné bolehlavy, způsobené nadužíváním hudby sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Thunder - Rip It Up
» popis a diskografie skupiny Thunder

Barock Project - Detachment

Barock Project / Detachment (2017)

alienshore | 5 stars | 26.03.2017

Barock Project bola už od albumu Coffee In Neukölln pozoruhodná prog-rocková kapela. Teda kapela, ktorá má sľubnú budúcnosť a aj konkrétnu víziu, čo sa týka hudby. Máme tu pred nosom dielo Detachment, ktoré je ich piatym štúdiovým počinom a vyzerá to tak, že aj zásadným pre ich tvorbu a aj prínos do moderného progresívneho rocku.

Luca Zabbini ako hlavný skladateľ sa sústredil viac na písanie kvalitných melódií a skladieb o kratšej časovej dĺžke, než na dlhometrážne progové maratóny, ktoré tak či tak väčšinu publika len nudia a privádzajú do apatie. Detachment je dielo zamerané viac na estetiku a vyjadrovanie emócií. Oplýva krehkou atmosférou, no zároveň v pravom čase na pravom mieste ukáže energickú stránku hudby Barock Project.

V podstate sú stále verní svojmu zameraniu, čo je progresívny rock. Avšak implementovanie vážnej hudby, jazz/fusion, folku a popu ich robí výnimočnými a zároveň otvorenými v emočnej oblasti. Spájajú sa tu témy, prvky a motívy, tak aby vždy vynikla nádherná myšlienka, ktorá je zosobnená v každej jednej skladbe. Hudba nepôsobí vôbec zložito. Naopak, je veľmi prístupná, no po hráčskej stránke si vyžaduje absolútnych profíkov. Práve tá sofistikovaná povaha albumu, ktorá jednak ponúka zrozumiteľné hudobné fresky a zároveň dostatočne uspokojuje aj ego samotných muzikantov ma nesmierne baví.

Klavírna predohra Driving Rain je krásna, niet čo dodať. Dvojka s názvom Promises je klasický progový kúsok, ktorý ma nejako až tak neprekvapuje, ale zato vynikajúci bubenícky vklad Erica Ombelliho povýšil skladbu o jednu triedu vyššie. Luxusné hody a švédske stoly nastupujú pri Happy To See You a končia až pri poslednej Spies. Rôznorodé vsuvky, či už sa jedná o elektroniku, akustické alebo perkusívne nástroje nadmieru obohacujú túto hudbu. Nad tým všetkým znejú priam božské verzie a refrény, z ktorých mi behá mráz po tele. Neskutočná porcia skladateľského rukopisu Lucu Zabbiniho, ktorý evidentne zo seba vyšťavil maximum. Sú tu postrehnuteľné vplyvy aj z minulosti, ale rozhodne sa jedná o kusisko poctivej a úprimnej muziky. A keď už, tak občasné zálety smerom k Jethro Tull alebo Stevenovi Wilsonovi nemôžu hádam nikoho uraziť. Moje obrovské sympatie si získali najmä skladby Secret Therapy, prepracovaná Broken, rytmicky úderná Rescue Me, "jethro-tullovka" A New Tomorrow a nostalgiou ochutená Spies.

Barock Project vypálili rybník mnohým podobne zameraným kapelám. Oddelili sa od konkurencie a prinášajú skutočné umenie, ktoré sa neskrýva za falošné pózy či fikcie. Takto má vyzerať progresívny rock, ktorý má byť výživnou a kaloricky hodnotnou potravou pre dušu. Vedel som, že na to majú, ale urobili to ešte lepšie než som čakal. Detachment si moje srdce definitívne získal. Privítajte teda kapelu, ktorá prinavrátila tomuto štýlu podstatu a tým pádom ich radím medzi skutočných klasikov žánru.

» ostatní recenze alba Barock Project - Detachment
» popis a diskografie skupiny Barock Project

Fates Warning - Perfect Symmetry

Fates Warning / Perfect Symmetry (1989)

| 5 stars | 26.03.2017

Ti, kteří dnes přiznávají, že propadli kouzlu progresivního metalu s albem Images and Words, postupně přišli na to, že stejnojmenná kapela už o tři roky dřív snesla výborný debutní materiál. Ale ve stejném roce a na jiném místě vzniklo ještě důležitější album pro vývoj tohoto žánru.

Američtí Fates Warning byli první roky spojováni s termínem power a svou scifi tématikou rychle zapadli mezi kultovní smečky zámořské oblasti z té doby. Ovšem kapele byl tento krunýř po dvou deskách příliš těsný, proto se prostřednictvím svého kreativního a rychle rostoucího zkladatelského šampiona Jima Matheose rozloučila s dosavaním zpěvákem Johnem Archem a angažovala mnohem variabilnějšího a tvárnějšího Raye Aldera.

Po zvláštním, nevyrovnaném a místy chaotickém albu No Exit naplno udeřili právě s Perfect Symmetry. Na něm už kapela představuje vyzrálý progresivní monument, v němž mnozí slyší jejich nejlepší materiál a základní kámen prog metalu. Melancholie, technika, instrumentální souboje, emotivní vokál, netypické pasáže, smyčce, ale i práce s atmosférou a dokonale pospojované, i když na první pohled netypické plochy, to všechno nabízí toto vynikající album.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Perfect Symmetry
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Jane’s Addiction - The Great Escape Artist

Jane’s Addiction / The Great Escape Artist (2011)

| 5 stars | 25.03.2017

Excentrické duo Farrell/Navarro je dlouhá léta spjato se zvláštním hudebním stvořením, nazvaným Jane´s Addiction a pohybujícím se mezi rockovou extraligou už od konce osmdesátých let. Jejich obskurní koncertní činnost na prahu stylu grunge nelze vnímat jako zcela běžnou a usedlejší prog fanda by s ní měl asi těžkou hlavu.

Kapela se na dlouhou dobu odmlčela a především dospěla, dnes tu stojí opět a bez excesů, ovšem svou produkci usměrnila mezi přijatelnější mantinely a nepůsobí tolik extravagantně. Její ráz je teď umírněnější a vyzrálejší, vyznívá ale stejně fatálně jako před lety a pro originalitu nejde daleko.

Farrell se svým expresivním výrazem, kterému často sekundují mašinky, je frontman a především pěvec první ligy, přičemž ve výškách zní skoro jako Bono. Ovšem emoční množiny hudby J. A. vytváří a míchá Navarrův kytarový, těžko zaměnitelný projev. V něm jsou přítomny prvky psychedelie, Pageova škola, mix metalu i funku, rocku i independentu, zní teatrálně a je težce nad věcí.

Kapele se podařilo namíchat vzácný derivát, sílu vtáhnout a nepustit má většina skladeb, především ale úvodní píseň Underground, dále Curiosity Kills, I´ll Hit You Back, nebo Splash a Little Water on it. Je stále slyšet, že Jane´s Addiction chce být tam, kde se tvoří hudební historie.

» ostatní recenze alba Jane’s Addiction - The Great Escape Artist
» popis a diskografie skupiny Jane’s Addiction

Colosseum - Daughter Of Time

Colosseum / Daughter Of Time (1970)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2017

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Aunt Mary - New Dawn

Aunt Mary / New Dawn (2016)

jirka 7200 | 3 stars | 23.03.2017

Po dlouhé době nečinnosti se rozhodl producent a fanda kapely Ronni Le Tekro oživit v roce 2013 tuto norskou legendu. Po několika personálních rošádách a úmrtích dvou zakládajících členů zůstal nakonec jediným veteránem v kapele kytarista Bjoern Christiansen. Ten s novými členy dokončil po třech letech desku s názvem "New Dawn".

Toto CD je pro pamětníky, staré pardály, či pro obdivovatele starého dřevního hard rocku, který je (jak jinak) šmrncnutý blues s troškou toho jižanského koření navrch. Neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

» ostatní recenze alba Aunt Mary - New Dawn
» popis a diskografie skupiny Aunt Mary

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

steve | 5 stars | 23.03.2017

Jednou jsem se tak procházel po prodejně s muzikou a do oka mi padlo CD Argus. Koupil jsem jej, aniž bych ho někdy slyšel (věděl jsem jen, že jde o rock ze sedmdesátých let, na který jsem zahlédl pozitivní reakce), a když jsem ji doma pustil, moc velká originalita se z repráků nelinula.

Až za nějaký čas, co jsem cd obrousil, se začala dostavovat kýžená spokojenost. Rock, co se touží odvázat, má zde zajímavé výrazové prostředky a křehoučká melodika v hojném zastoupení pamalých pasáží je tuze moc pěkná. Jednou si musím přeložit i texty, protože jestli se v nich opravdu zpívá o době rytířů, hradních pánů, velmožů a urozených panen, určitě to můj zájem o kapelu a desku ještě víc umocní. A abych se od kolegů nelišil, ta druhá strana tu první skutečně s přehledem převálcuje.

Sometime World mi v první půli připomíjná staré dobré Uriáše, ale okovaná truhla plná pokladů obsahuje zlaté vázy, svícny a další cennosti s cedulkami The King Will Come, Leaf and Stream, Warrior a Throw Down The Sword. Pěkné, skutečně dobrá koupě. VŘELE DOPORUČUJI všem milovníkům sedmdesátých let, kteří ještě s kapelou neměli co do činění.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Screaming Trees - Sweet Oblivion

Screaming Trees / Sweet Oblivion (1992)

horyna | 5 stars | 23.03.2017

V roce 1992, tedy pouze rok po předešlé, skvěle přijaté desce Uncle Anesthesia a po překonání vnitřní krize, během níž si soubor dával pár měsíců nenucený oddech, který vyústil ochodem dlouholetého bubeníka Marka Pickerela a příchodem nové osobnosti, slyšící na jméno Martin Barrett, na uvolněné místo za škopky, přichází "Sladké zapomnění". Deska, na které se kapela absolutně profiluje, deska ještě silnější, než její předchůdkyně, deska variabilnější, pestřejší a v řadě neposlední také deska zbavující se syrových a dravých okovů minulosti.

Z alba opět dýchá silná melancholie, která se prvoplánovitě prostřednictvím Markova hlasu a poté i Garyho kytary z reproduktorů doslova líně vyvaluje. Náladově bohatou sbírku jedenácti písní odstartuje silnými emocemi obepnuta Shadow Of The Season. Na hitové stupně aspiruje zpěvná záležitost Butterfly, stejně jako dominantní pecka Nearly Lost You, kterou ovíjí spousta povedených kytarových sól. Hned další v pořadí, třetí jižanská Dollar Bill patří mezi nejemotivnějších balady, které kdy kapela napsala. Ve Winter Song se štěpí akustické stopy a v opozici k mocnému Markovu hlasu tu svádí boj, jako když mořský příboj naráží na špičatá skaliska. Dotek temných Sabbath nás ovane se začátkem písně Troubled Times, ze které se za pár chvil vyklube pořádnej odvaz, díky němuž si nejeden posluchač rád připomene své mládí. Krásná albová tečka je poté houpavá skladba Julie Paradise.

Vymazelený zvukový potah z dílny Dona Fleminga je dotažen k absolutní dokonalosti a jiskřivě sentimentální obsah alba, jež se vám bude odkrývat po částech a o to intenzivněji, je největší nahrávkou party křičících stromů a devadesátých let vůbec.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Sweet Oblivion
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Colosseum - Valentyne Suite

Colosseum / Valentyne Suite (1969)

EasyRocker | 5 stars | 22.03.2017

Mezi alby, o která jsem v poslední době rozšířil svou sbírku, byla i dvojka a trojka tohoto hudebního fenoménu. Dlouho jsem měl jen jejich debut, jehož kvalitami jsem si byl natolik jist, že jsem okolo jeho následníků stále chodil jako kolem pořádně horké kaše. Až nyní ke mně doputovaly úplně čerstvé zážitky z dvojky a trojky....

Ostré hardrockové riffy, colosseovsky pevně provařené s bluesovým gruntem a Litherlandovým vyzývavým hlasem rozjíždějí pořádně žhavý tanec The Kettle. Hiseman dává od prvních tónů najevo, kdo je v pozadí tohoto famózního souboru kovář a kdo kováříček, ale i Litherlandovy sólové eskapády jsou skvostné a rockově výživné. Ne, že by Heckstall-Smith s Greensladem dovolenkovali, každý přidal svůj kousek do colosseovského oceánu. Skvostně drsný a sympatický úvod.

Elegy - přitažlivý rytmus i vokál, od počátku opojná srážka dechů a živočišného rockového tance nejvyšší kvality - Colosseum to zkrátka jinak neumí. Olej do ohnivého kabaretu přidává i krásně gradující vokál a skvostné výjezdy páně Heckstalla-Smitha. Podívejte se ale o pár decimetrů dál za baterii, a čelist vám fakt spadne až na zem. Co se dá všechno natlakovat do času 3:10, je pro mě věc nevídaná!

Blues bylo vždy černým prazákladem otců strůjců tohoto fenoménu, a tak od Butty´s Blues očekávejte poctivě odpochodované dvanáctky, erotickou vášní doslova prýštící medový Litherlandův hlas a zemitou Reevesovu basu, jak se sluší a patří pro černé šamanské představení. Je tu ale neuchopitelná nadstavba páně Heckstalla-Smitha. Poslouchejte pozorně, jak se nejprve vpraví do rytmu, aby posléze zběsilými klapkami na tom svém ďábelském nástroji zcela ovládl prostor. Způsob, jakým spolu pánové komunikují je roven snad telepatii, zapojení i vypojení nástrojů je nelidsky načasováno, neskutečná je všudypřítomná gradace a tlak hydraulického lisu, který vám přešlapuje hrudník sem a tam.

The Machine Demands a Sacrifice - drsný načernalý vokál, Greensladeovy varhanní otisky, experimentální nálada a strhující Hisemanova jízda za baterií už komentáře nepotřebují. Zvlášť, když jde o čtyřminutový nádech před šestnáctiminutovou závěrečnou titulní instrumentální suitou, složenou ze tří hlavních témat.

Psal-li tu před lety Filozof o srovnání s prací ještě na mayallovském Bare Wires, nelze, než souhlasit s jeho tvrzením o hotovosti a jednotnosti stylu. Rozhicovaná a nezastavitelná dvojice Heckstall-Smith a Hiseman od počátku svým ďábelským tempem a spádem ničí vše kolem jako lavina a skvěle jim sekunduje za klávesami i Greenslade. Tohle je hotový model Colosseum a dialog klavíru se saxofonem patří mezi zážitky galaktických parametrů. Témata se proměňují přirozeně, nenuceně a zejména zde má Hiseman roli nezastupitelného tmelitele celé colosseální skvadry. Celá veleskladba stojí hlavně na výše zmíněném triu, všimněte si ale i krásně včleněných basových úderů Reevese. Závěr se po opakování hlavního motivu krásně vyklidní, motivy se překládají, vrství a tvoří skutečně megalomanskou hudební hostinu, do hry se vrací basa i Litherlandova ostrá sóla. Tvrdá slitina basy a bicích přivane potřetí a naposledy božský nosný motiv a Hiseman zahřmí z kanónů naposledy...

Obával jsem se, jak dlouho mi bude trvat, než druhý a třetí počin vstřebám a nějak je popasuju s legendárním debutem. Po pár dnech už jsem dál a mám jasno - obě alba u mě debut ještě o kus překonala. Chybí sice překvapivost a revolučnost, ale pánové si natolik pohráli s detaily a vrstvením, přičemž nepolevila ani jejich pověstná drtivá energie, ani soustavný tlak. Závěrečná suita patří po zásluze na čelní místa zlatého spektáklu přelomu 60. a 70. let. Nemám, co bych dodal. 5/5

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Disperse - Foreword

Disperse / Foreword (2017)

jirka 7200 | 0 stars | 22.03.2017

Hodnotit body toto dílo nebudu, netřeba tu vyvolávat nějaké kontroverze. V tomto případě se však musím zastat Antonyho, žádný prog rock s metalovými vlivy tam také neslyším, jak se v nějakých recenzích na webu píše. Z mého úhlu pohledu je to trendy melodický pop rock ( v českém Bontonlandu je správně zařazen do kategorie Pop/rock). Zvukově je to hodně špatné, dynamika minimální a zbytečně přehulený. Kytarista Jakub Żytecki sice hraje výborně, jen by mi jeho styl hraní sednul v jiném hudebním stylu. Ale chápu, že se najdou posluchači, které to osloví.

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse

Kaipa - Sattyg

Kaipa / Sattyg (2014)

jirka 7200 | 2 stars | 22.03.2017

Je mi to líto, ale nemohu jinak. Tato deska mi přijde jako velmi slabá kopie mé oblíbené desky "Angling Feelings". Písně mi přijdou bez nápadu, kytarista Per Nilsson v této nahrávce zbytečně tlačí na pilu a posouvá Kaipu někam do hájemství prog metalu.

Nějak jsem na desce z roku 2007 přechválil Martina Igelströma za mastering. Tehdy mi přišlo, že byl pro zvuk kapely přínosem, nyní to na této desce dost podělal. Je to přeřvané a bez dynamiky, na aparatuře mi to až praská. Dle měření nějakých bídných DR7. Takto se przní výsledný zvuk v metalu, naopak v prog rockových vodách mají lidi za mixpultem většinou trochu více soudnosti a mastering většiny desek je na přijatelnější (ne-li špičkové) úrovni. Nevím, jak zní vinyl, tam je většinou prováděný odlišný mastering, ale na CD to je hrozné.

Jedinou písní, kterou mohu vyzvednout, je titulní instrumentálka "Sattyg" s pěknou středověkou atmosférou, flétnou a housličkami a částečně "A Map Of Your Secret World", která by zapadla na předchozí desky. Ovšem ne s tímto zvukem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Sattyg
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Echolyn - Mei

Echolyn / Mei (2002)

horyna | 5 stars | 22.03.2017

Deska Mei je považována za nejambicióznější projekt amerických progresivních ikon Echolyn. Při pohledu na zadní stranu přebalu CD zjistíme, že se v tomto případě jedná pouze o jednu jedinou padesátiminutovou skladbu, kterou její tvůrci záměrně a s nekomerčním přístupem nehodlali rozdělit do dlších podmnožin, a tak je takovéto uzpůsobení přinejmenším překvapující. Její výpovědní hodnota, mířící proti toku hudebního průmyslu jasně říká, jak se tito hudebníci hodlají popasovat s možností nepodlehnout trendu doby, který velí pravý opak.

Album je pak tím pravým dobrodružstvím a náročným úkolem pro specifickou vrstvu osazenstva, nemající obavu se s dotyčným úkolem popasovat. Materiál, na jehož strukturu je člověk nucen přistoupit, tak nenabízí chvíle k vydechnutí, a možnost "listovat knihou" je zde zapovězena. Máte tedy dvě možnosti, odejít pryč, nebo tuto smělou výzvu přijmout. A jelikož je progresivní fanda od přírody filuta, je nasnadě, která z variant je pro něj ta správná.

Zkomponovat tak dlouhou suitu, zabírající celé album, chce nejen velkou dávku talentu, zkušeností a sebereflexe, ale také nalézt prostředky, které dokáží udržet bdělý stav mysli v jednom zápřahu a vně díla obsáhnout silné motivy, jež má za úkol posluchačský detektiv odhalovat. Melodie tu plynou velmi uvolněně, aby v zápětí přišla progresivní nebo jazzová pasáž (občas hodně rytmicky divoká), která má za úkol cinknout diváka do uší novým motivem, zabraňujícím opotřebení pozornosti. I přes jednolitou délku alba vatovost nehrozí, pestrost a variabilita byly vždy silné zbraně Echolyn, těžko lze tedy očekávat ústup z pozic.

Toto je opět jiná forma vyjádření se skrze hudbu, kterou Echolyn žijí a dýchají, je to slyšet v každém tónu a každé propracované pasáži tohoto zajímavě laděného alba. A jelikož je velmi pravděpodobné, že i po několika posleších vám z něj v hlavě uvízne jen malé množství určitých fragmentů, garance vracející se chuti poslouchat a prožít ho znovu je tudíž velmi vysoká.

» ostatní recenze alba Echolyn - Mei
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth

Oldfield, Mike / The Songs of Distant Earth (1994)

Brano | 3 stars | 22.03.2017

Namaškrtený albumom Tubular Bells II. som si v roku 1995 kúpil originál audiokazetu The Songs Of Distant Earth, dá sa povedať, že naslepo. Internet vtedy nebol, nemal som kde otestovať, tak som to riskol. A risk nie je vždy zisk. Kazetu mám dodnes a aj po 22 rokoch hrá v trojhlavovom decku čisto ako kryštál.

Úvod je skvostný, typická Oldfieldova gitara spieva, tak to má byť. Od tretej skladby sa však nenápadne vkráda nepriateľka číslo jedna - nuda. Úvodný motív sa opakovane vracia v rôznych variáciách, obmenách a mutáciách, raz viac, inokedy menej nápadne. Stále je to o tom istom, vývoj stagnuje. Osvieženie príde až v Lament For Atlantis v podobe nádhernej klavírnej melódie. To sa majstrovi podarilo, avšak na celú A stranu kazety je to málo. B strana začína sci-fi zvukmi, ktoré prekvapivo prechádzajú do gregoriánskeho chorálu. Tiež dobrý nápad,ktorý treba oceniť. Zvyšok je už len bezcielne blúdenie vesmírom a tak zaprášený od kozmického prachu a polepený cukrovou vatou sa konečne dostávam do finále, ktoré stelesňuje znovu len opakovanie úvodného motívu.

Tento album zďaleka nedosahuje úroveň predošlého opusu Tubular Bells II. Chýba mu pestrosť, moment prekvapenia, sviežosť, časté zmeny tempa a melódie a hlavne radosť. Avšak v porovnaní trebárs s Earth Moving (1989) je The Songs Of Distant Earth priam veľdielo. Takže hodnotím slabými tromi hviezdičkami.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Kaipa - Angling Feelings

Kaipa / Angling Feelings (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 22.03.2017

"Ocitám se ve stálém proudu změn,
otáčím stránku v mém cestopisu.
Je čas přestat utíkat,
protože jsem zjistila, že mám křídla -
a ty mám proto, abych je použila..."

[z textu "Prchavý okamžik času"]

Čtvrtá deska po obnovení činnosti Kaipy v novém miléniu se také nachází v proudu změn a je pro mě nejvýznamnějším, nejzábavnějším a zároveň nejkvalitnějším počinem a rovněž i určitým kulminačním bodem jejich tvorby celkově.

Malá odbočka :
Od "Notes..." držel Hans Lundin v rukou pevně skladatelské opratě (krom spoluautorství 3 písní na albu "Keyholder", které přiznal Stoltovi). Považoval tuto znovuzrozenou Kaipu především za své dítko a kytarista Stolt si své tvůrčí ambice v této skupině musel uspokojovat pouze psaním textů a dohledem při nahrávání a masteringu skladeb, což pro něj nemohlo být vůbec jednoduché. Lundin si však dobře pamatoval, jak to dopadlo v sedmdesátkách (kdy Stolt téměř Kaipu skladatelsky ovládl) a nechtěl se stát dalším klonem The Flower Kings. Toto negativní jiskření mezi hlavními protagonisty se dle mého odrazilo na jinak výborné "Mindrevolutions", kde ač Stolt hraje výborná sólíčka a solidně podkresluje svou kytarou náladu jednotlivých skladeb, drží se celkově dost vzadu.

Tyto domněnky mi proběhnou hlavou vždy, když si přehraju desky "Mindrevolution" a recenzovanou "Angling Feelings" v jednom sledu za sebou. První, co posluchače praští přes uši, je kytarový projev nového šestistrunného vládce - Pera Nilssona: >> odkaz To je týpek, co spolupracuje s US firmou Strandberg na vývoji kytar (má i svůj model Singularity) a je rovněž členem death metalových Scar Symetry. Ne, nebojte - v Kaipě se tímto směrem ovlivnit nenechali :-) Jinak ale Per Nilssen dle nahrávky a dostupných údajů ovlivnil v kapele mnohé. Přinesl radost z hraní, zlepšení komunikace mezi všemi členy, do jejich hudby zakomponoval rockovou živočišnost a došlo i na živé session ve studiu (dříve každý hudebník nahrával odděleně své party v jiném studiu). A to jsem se ještě nezmínil o jeho stylu hry, to je pastva pro uši, má neuvěřitelný cit pro melodii, svou hrou tuto nahrávku úplně rozsvítil a plně dává zapomenout na Roine Stolta. Kdo je to vlastně Stolt? :-)

Ihned mě při poslechu dvou již zmiňovaných CD napadnul příměr. Stojíte u zaprášeného okna na zámku. Víte, že okno je směrováno do zahrady, ale zatím jej neotvíráte, protože ač slunce svítí, vítr ještě nepříjemně fouká. Tu krásu za oknem sledujete jen průzorem po rozbité tabulce. To je "Mindrevolution". Potom slyšíte, jak vítr utichá a ptactvo v zahradě začíná prozpěvovat. Je to tak omamné, že otvíráte a užíváte si výhled do barevné čarokrásné zahrady, slunce vás hřeje ve tváři, obraz se zaostřil, veškerá zeleň vás uchvacuje a vy slyšíte a vidíte konečně vše jasně a čistě a dokonce i cítíte tu vůni! Tak zní "Angling Feelings". Na výsledném vyznění se jistě podílí i to, že větší prostor dostala i zpěvačka Aleena, která atmosféru desky pěkně doplňuje a i to, že vůbec poprvé byl mastering desky svěřen nezávislé osobě - Martinovi Igelströmovi.

Na desce není jediné slabé místo (což o předešlých třech deskách tvrdit nemohu), abstraktní filozofující texty muziku skvěle doplňují. Pokud bych musel pod pohrůžkou násilí vypíchnout jednu věc, asi bych vybral členitou a nejdelší "The Fleeting Existence Of Time". V úvodu minutu a půl bojují klávesy s kytarou, potom nahrávku zklidní Aleena svým kouzelným hlasem. Její zpěv přechází do dramaticky klenutého atmosférického refrénu, načež následuje Nilssonovo ústřední sólo, které poté několikrát mezi jednotlivými slokami rozvíjí a variuje, či vrství, aniž by do konce skladby nudil...

Zatím žádná další deska již tento počin nepřekonala.

» ostatní recenze alba Kaipa - Angling Feelings
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

steve | 4 stars | 22.03.2017

Na Haken jsem slyšel pět samou chválu, a tak jsem samozřejmě neodolal a prahnul po seznámení s nimi. Teď myslím, že většina recenzí přehání a nafukuje kapelu do oblak, kam rozhodně ještě nedorostla, i když snaha a ambice jí nechybí. Samozřejmě, že je dnes těžké přicházet stále s něčím novým a neobjeveným, vlstně je to vesměs nemožné, ale Haken si tak okatě půjčují od těch a od těch, že je to až přehnaně do očí bijící.

V písni Atlas Stone použijí hudební historickou fresku, na které si už tolik (metalových) kapel vylámalo zuby - ta jejich je až příliš podobna sestřičce z repertoáru Dream Theater. Aby toho nebylo málo, ve stejné skladbě nechají rozeznít baskytaru zvukově i náladou uhozenou po vzoru Riverside. Poloha Cockroach King je vyzobnuta z repertoáru Gentle Giant, ale kapele sedí jako prdel na hrnec, škoda že takových míst není na nahrávce víc. V In Memoriam zase procházíme zahrádkou, patřící Pain of Salvation, a vokály mohl tak stejně napsat i S. Wilson.

Že je těch vypůjček už trochu moc? Taky si to myslím. Ale potud naštěstí podobnosti končí a kapela si konečně razí vlastní cestu, jejíž linie se klikatí jen v meandru Haken. Jako světlá místa nahrávky vnímám kratší baladičtější úseky Because It's There a As Death Embraces, v nich se neopičí a na nic si nehraje, kopírák zůstává ve skříni. Progresivní náladu si nahrávka drží až do konce, každá skladba je svým způsobem velice přitažlivá, propracovaná a vysoce tvořivá. Chvíli se vzdouvá, buší do vás a drtí, z toho ale příjemně laská a našeptává.

Pokud chtějí Haken přežít a něco dokázat, musí odložit stereotypní a nudné metalové blouznění (stačí že s ním spávají Dream T.) a nechat melodii zvítězit nad progresivní myšlenkou. Uvidíme jak se s tím poperou na Affinity.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2017

Tvorba prvního frontmana Genesis mě obklopila jako širý oceán už záhy poté, co jsem prozkoumal křehká i divoká zákoutí jeho domovské kapely. Můj vztah k jeho vždy vypjaté a emocionálně do posledního tónu vypracované hudbě, prosáklé skrz na skrz sugestivní atmosférou, se stal (z mého pohledu) téměř synovským. Peter Gabriel patří mezi sortu lidí, která mi byla vždy sympatická - tvořil hudbu, kterou sám cítil do morku kostí, a na nějaké reakce se moc neohlížel. Politická agitace už mi byla cizí, to je ale zase jen můj problém.

Už jiskrně žhavý úvod alba, jeden z nejfamóznějších nástupů v rockových dějinách vytesaný coby Rhythm of the Heat, inspirované pohledem na súdánské bubeníky naznačuje, že se Peter zase vydal na vlnu experimentů. Tentokrát se nechal až po pás vymáchat v africké domorodé hudbě, ale rovněž v elektronice. Osmdesátky se vylouply v plném náběhu, Naštěstí Peter nevyráběl ve studiu laciné synthi pazvuky, ale soustředil se plně na to, čím vždy ohromil - na přímý, hmatatelný kontakt s pocity posluchače. Na stupňované dusivé napětí, protiklad studené elektroniky a vřelého, lidského vokálu. Jako nástroj gradace je užita i lyrika, poutající se k rytmu, máme zde rytmy na sto způsobů. Peterova duše je do nich chycena, vládne dusno. Bouře ghanských bubnů, pralesní řevy a bouře písku mi spaluje kůži. Neznám snad skladbu, která by dokonaleji evokovala emoce autora hned zpočátku.

To, jak se ji Peterovi podařilo napojit na dvojku San Jacinto, naprosto zásadní skladbu jeho repertoáru, mi bere dech celých patnáct let až dodnes a já jsem stále a znovu zamražen dva metry pod podlahu. Slyšet to naživo v roce 2004 v Praze byl zážitek na celý život. Decentní elektronická rytmika a Peterův hlas, vyprávějící pouštní příběh o boji s moderním světem. Refrénová hlasová exploze je památná, Peter jako by si vystřelil do nebes jako kazatel, který si vás omotá všemi prsty. Závěr je opět decentní ale i obskurní.

I Have the Touch využívá plně dobových elektronických možností a Peter se tu představuje jako moderní skladatel, reagující svou typicky uzavřenou duší na mezilidské kontakty. Přímo o tom si v závěru i zakřičí a opět je mu věřit každé slovo. Kostrbaté rytmy a jeho typické melodické oblouky ale nechybí...

Přichází znepokujující běs The Family and the Fishing Net - temná elektronika se za pomoci hostujícího zmutovaného saxu prodírá dál a dál, Peter vládne jako temný alchymista nad pulty, rytmy a sekvencery. Bezvýchodná hudba rezonuje s textem o rybářské rodině, dotýká se ale obecně ekologické problematiky a je jasné, že nejde o nic veselého.

Gabriel byl maniak nejen do techniky hudební, ale zajímal se o reakce zvířat, hlavně opů, na různé podněty, např. elektronické, zkoušel jejich hudební vibrace. Text notoricky známého singlového hitu Shock the Monkey (byl opatřen i klipem) se sice může zdát znovu drsný, přirovnání je použito k vylíčení osobních úzkostí. Od začátku do konce jasný hit, využívající moogové syntíky a drtivě rezonující bicí.

Lay Your Hands on Me využívá lehké, decentní elektronické postupy, ve kterých nádherně plave Peterův hlas, zpívající tentokrát o léčení důvěrou. Krásně gradovaný song, odhalující Peterovy emoce až na holou dřeň. Dominuje opět propracovaná rytmika včetně timbalů. Tohle je krásné osobní vyznání, známé i z dalších desek.

Wallflower nese zpěv, bourající stěny, pomyslně zmíněné i textem, zabývajícím se politickými vězni v Latinské Americe. Nádherná píseň, bojující o naději, po gabrielovsku gradovaná až do nebeských sfér, nemůže nepřipomenout slavnou Biko z předchozí desky, mně se ale "květina" líbí o dost více než provařený předchůdce. Klasická ukázka, co lze vyždímat z vlastně prostého motivu.

Kiss of Life je poněkud světským a optimistickým zakončením desky. Spirálovitý rytmus a uvolněný Peter se částečně vrací k hitovosti třeba takové Shock the Monkey a loučí se skutečně v divokém, obskurním tanci. I zde je užito několik druhů bicích včetně surda (Jerry Marotta).

Snad jsem opomenul dva zásadní členy Peterova bandu. Tonyho Levina nepřeslechnete, i když jeho údery zanikají v mimořádně dominantní rytmické bouři, kytary Davida Rhodese jsou ale potlačeny, i když v klidnějších skladbách se mu prostoru dostane.

Geniální dílo, které rozmělnilo rock, world music, art rock, elektroniku a industriální názvuky, aby vzniklo něco zcela svébytného. Jedno z děl, které těžko bodovat...

Tohle album (společně se trojkou) u mě dlouho stálo v jeho tvorbě jako nedostižný maják. Dnes si ale uvědomuju, že to bylo spíš tím, že jsem některá jeho další díla nedocenil, nebo jsem pro sebe objevil jejich krásu až o něco později (I, II, So či dnes pro mě soukromé a nesmírně citlivé Up). Vychutnávám se zatajeným dechem i jeho práci na projektu Ovo, kde si vyzkoušel zase nové postupy od hip hopu až po industriál, zůstal ale gabrielovsky nepolapitelný a geniální. Tahle deska (stejně jako trojka) to měla jednodušší - lapila mě hned, okamžitě, už tím exotickým obalem. Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Uriah Heep - Head First

Uriah Heep / Head First (1983)

| 3 stars | 21.03.2017

První album Uriah Heep od dob debutu Very Eavy..., které znatelně ustupuje z vydobytých pozic. Tak například u funky desky Conquest mi ústupky nevadí, ale zde už nehodlám přimhouřit ani jedno oko a svým oblíbencům toho musím hodně vytknout.

Především je cítit výrazný skladatelský propad oproti předchozí, pouze rok staré desce Abominog. Zvuk jde ještě víc po trendech a písně jakbysmet. Goalby je stále dominantní a famózní zpěvák, který do osmé dekády skvěle zapadl, ale ani on neutáhne všechno. Na desce se nacházejí tři předělávky, z nichž prázdná a popová Stay on top patří k nejhorším skladbám kapely vůbec a Adamsova Lonely Nights (jen) neublíží. Zbytek je ucházející průměr, jednou lepší, jako Red Lights (ta měla ležet na začátku alba), nápady a kytarovou erudicí nadupaná šleha, jednou horší, jako slaboučká úvodní píseň.

Slabý průměr a pád U. H. do popové stoky, ale stále jde o poslouchatelnou muziku - s předsudky opatrně, jen očekávání koloritu sedmdesátých roků musí při poslechu rázně stranou. Jde spíš o sběratelský artikl, než nějakou povinnost.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Head First
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Satellite - Into The Night

Satellite / Into The Night (2007)

horyna | 5 stars | 21.03.2017

Od samého počátku vzniku a vydávání alb polských Riverside se v jejich stínu pohybovala také další znamenitá parta - jedná se o jejich územní kolegy Satellite. A jestliže byli a pořád jsou Dudovci polským progresivním vývozním artiklem číslo jedna a vehementně protěžovanou bandou, tak právě (poslední léta pauzírující) Satellite spadají do kategorie "přezíraní a upozadění". Jejich kvalitu to ale v žádném případě neumenšuje, ba naopak. Hudba této kapely se dobře poslouchá, je to přesně ten druh neoprogresivní muziky, která nezní prvoplánovitě ani vyumělkovaně. Nabízí dostatek prostoru pro vlatní fantazii, oplývá dostatečnou emoční hloubkou a obdivuhodnou hráčskou průpravou. Kdo by stál o přirovnání, napadají mě trochu podobně zaměření Kanaďané Tiles nebo angličtí Iq v období alba Frequency.

Deska Into The Night patří stejně jako ostatní zástupci tvorby Satellite k vynikajícím uměleckým dílům. Titulní skladba v začátku svou vláčnou náladou předpřipraví posluchačovy myšlenky na vstup na progresivní scestí, a zaujme také prvotřídní sólovou kytarou. Dvojka Dreams je rozčleněna na tři části, ty jsou však odděleny jen sporadicky; tady se proguje v ostřejších stupních a vše vyznívá mnohem moderněji, vehementní způsob kytarové práce se ale postupně zařezává do hlavy tak, že po třetím poslechu jste už pevně doma. Pánové se ladně pohybují ve fusion, jeho prvky vystopujeme při třetí Downtown Skyline. Vše zní velice vkusně a vzdušně, aranžmá nejsou přecpány a dá se v nich dobře orientovat. Jako opravdový hit se tváří skladba Don't Go Away In Silence, taková vykladní skříň stylu a tvorby Satellite, spousta výborných melodií a refrén mající sílu i kreativní ambice. Ze stejného sudu je i Heaven Can Wait, častěji ale mění tempa a střídá dynamika. Kapela se rozloučí opět klidnějším skupenstvím nazvaným Forgiven And Forgotten.

Kdo má rád progresivní rock našich sousedů a vůbec prog žánr jako takový, tuto kapelu by si neměl nachat ujít.

» ostatní recenze alba Satellite - Into The Night
» popis a diskografie skupiny Satellite

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

janina | 4 stars | 20.03.2017

Já vidím to přirovnání s mnohokrát převařeným čajem úplně jinak. Nejraději mám čaj Earl Grey a nezkoušel jsem ho vícekrát udělat z jedné dávky, natož pytlíku! Ale od různých výrobců jednou se smetanou, podruhé s javorovým sirupem nebo medem a podobně. Byl to však vždy Earl Grey a vždy mi chutnal.

Tak to vidím i s alby Oldfielda a i s Return to Ommadawn. Zase jiné, ale opět mi chutnalo. Po přečtení Oldfieldovy autobiografické knihy (nevzpomenu si, jak se jmenovala) se mi tak lidsky přiblížil, že kdyby natočil hodinové album, jak ladí kytary, tak ho určitě musím mít! Pochybuji, že by ještě někdy koncertoval, snad když bude mít Anglická královna sté narozeniny, tak přijede zahrát. To tam vyrazím.

Jen mi není jasné DVD, kde je vidět obal a jen se tam stále posunují mraky!? Je to normální nebo dělám někde chybu? Díky J.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Eneide - Uomini Umili popoli liberi

Eneide / Uomini Umili popoli liberi (1990)

b.wolf | 5 stars | 20.03.2017

Čirou náhodou jsem tady zahlédl jediné album této skupiny, o níž jsem kdysi věděl, že toto její album mělo vyjít někdy koncem 70. let. Tak jsem prohrabal kazety a našel. Skvělá hudba, zvláště flétna, decentní progrocková jízda od úvodní skladby. Vyloženě jsem si tu nahrávku užil, musím se podívat po cedle nebo vinylu. Velká škoda, že další album už je asi sci-fi... 5/5

» ostatní recenze alba Eneide - Uomini Umili popoli liberi
» popis a diskografie skupiny Eneide

Enid, The - Dust

Enid, The / Dust (2016)

jirka 7200 | 4 stars | 20.03.2017

O kapele The Enid jsem nikdy neslyšel, proto mé překvapení bylo opět převeliké, když jsem po poslechu alba "Dust" zadal tento název do vyhledávače.

Tato britská formace působí na scéně s menší přestávkou cca 40 let a má na svém kontě 14 studiových a několik live záznamů. Hlavní personou tohoto spolku byl vždy Robert John Godfrey, který se dokázal pokaždé obklopit schopnými muzikanty.

Po albech „Jouney’s end" (2010) und „Invicta"(2012) je "Dust" (2016) završením jakési trilogie. Osobně jsem slyšel jen druhou jmenovanou desku a musím řící, že "Prach" se mi líbí mnohem více. Aranžmá je totiž mnohem bombastičštější, teatrálnější, dílo napsané jako pro obrovský orchestr, přitom nepostrádající prog rockové prvky. Pětioktávový zpěvák Joe Payne (ne nepodobný P. Gabrielovi) se tu nijak prvoplánovitě nepředvádí, i když rozsah jeho hlasu budeme muset nejednou obdivovat.

Je to takový sympho prog rockový muzikál, kdy se při mnohavrstevnaté muzice jistě nudit nebudete. Velké plus je kvalitní, plně dynamický zvuk, nástroje nezní synteticky - prostě lahůdka poslouchat na kvalitní aparatuře. Sympatická je i délka něco málo přes 42 minut.

Myslím, že už další dílo The Enid v podobné kvalitě nevznikne, neboť kapelu v roce 2016 opustil vážně nemocný mozek The Enid, R.J. Godfrey. Zanedlouho ohlásil odchod i zpěvák J. Payne, kytarista m. Read a bubeník D. Storey. Nezbude nám tedy asi pátrat po jejich starších, také jistě kvalitních počinech.

» ostatní recenze alba Enid, The - Dust
» popis a diskografie skupiny Enid, The

Filip, Jaro - Cez okno

Filip, Jaro / Cez okno (1996)

POsibr | 5 stars | 19.03.2017

Jaro Filip bol človek s obdivuhodným portfóliom aktivít. Dramaturg, zabávač, divadelný a filmový herec a predovšetkým talentovaný hudobník. Počas svojej bohatej muzikantskej kariéry spolupracoval s Lasicom & Satinským, Ursínym, Lipom, Müllerom, Šebanom, Rózsom a ďalšími prominentmi slovenskej hudobnej scény. Pre mňa osobne patril Filip vždy k najobľúbenejším naším hudobníkom, ktorého tvorba ma uchvátila už v mladosti a drží ma dodnes. Album, ku ktorému sa obzvlášť rád vraciam je Cez okno.

Bubenícko-klávesové intro otvára jednu z najznámejších slovenských popových piesní. Táto chytľavá chuťovka jemne okorenená jazzom hravým spôsobom opisuje Filipove dojmy z internetu. CEZ OKNO je výborná skladba, kde hudobníkov hlas v refréne krásne tieňuje Silvia Josifoska a nemenej super je aj Jaslovského saxofón. Nasledujúca KEĎ je krátka vyhrávka, také intermezzo postavené na chytľavej klávesovej melódií a viac než slušne sa tu ukáže aj Filipov syn Leo za bicími. A už prichádza Filipove nežné vyznanie čarokrásnej víle zvanej NOC. Pomalšie tempo však neuspáva, krásne vzdáva hold hudobníkovej múze. Žiť vo dne to je veľký postih. Určite jeden z vrcholov tohto albumu. Funky záležitosť, čo roztancuje aj rozospaté telá nočných existencii - to je KORMIDELNÍK ČAS. Ponaťahované tóny sólovej gitary Martina Zajka padli tejto piesni ako povestná riť na šerbeľ. Snáď mi puritáni odpustia tento slovný exces, skladba tohto kalibru však vie poriadne rozprúdiť krv v človeku. Čože nás však čaká ďalej? Nekompromisne tvrdý, hrôzu naháňajúci, až hardrockový gitarový riff na úvod piesne SALVÁDOR DALÍ. Tieto "sabbatovské" pasáže sa striedajú s melancholickou klávesovou pasážou. Ťažko si predstaviť krajšie vzdaný hold majstrovi surrealizmu. Tak zbohom, ja ostávam bohom.

Druhú polovicu albumu otvára neskutočne posmutnelá pieseň, s krásne depresívnym vokálom Silvie Josifoskej. LSD. Toto je pieseň, pri ktorej zapadne slnko, jeden z najkrajších Müllerových textov o bezodnej diere drogových excesov, ktorými si sám v tej dobe prechádzal. Záujemcovia nech si vypočujú aj jeho verziu na rovnomennom albume, vydanom v tom istom roku. Ale späť k Filipovi. V tomto majstrštyku exceluje psychedelická Zajkova gitara, jeho sóla perfektne vystihujú gro tejto mrazivej piesne. Ťažko sa ubrániť zimomriavkám pri počúvaní tejto úžasnej skladby, pre mňa je toto jedna z Filipových najemotívnejších a najkrajších záležitostí. Srdcovka naveky. Dravým tempom hneď nás ženie SILA, Jaro Filip ukazuje, že je aj veľmi slušným rockovým klávesákom a spevákom. Parádne sólo si tu strihne opäť Martin Zajko. Müllerove povzdychy nám otvárajú druhú najdlhšiu skladbu albumu, MILOVANIE V HROŠEJ KOŽI. Už od úvodných tónov je každému jasné, že pôjde o emočnú záležitosť. Pomalý Filipov spev a ženské vzdychy v pozadí indikujú, že toto bude osobné. Štipka blues a trošku jazzu, krásne hudobné manželstvo. Nečakajte žiadne hudobné excesy, opakujúci sa motív na bicích s pripomínajúcimi sa klávesami sú všetko, čo táto skladba potrebuje. UŽ ZAJTRA, už zajtra, už zajtra... uvidím lepšie astrálne karty a zaspievam si s Paulom McCartneym. Opäť kratšia, ale úderná vec. Najmä gitara v outre. Záverečná melanchólia v podobe skladby ŽIVOT je spolovice recitáciou, spolovice spevom. Táto hudobná bodka nie je nabitá optimizmom, ide o realistický pohľad na finálnosť našej existencie. Štyri roky po vydaní albumu sa so zubatou zvítal aj sám Filip. Mrazivé.

Kvalitatívne hodnotím tento album veľmi vysoko, určite jeden z tých najlepších slovenských albumov, ktoré uzreli svetlo sveta v 90. rokoch (a nestratí sa ani v konkurencii ostatných dekád). Jaro Filip bol jeden z tých hudobníkov a ľudí, ktorí majú moju neskonalú úctu. Jeho energicky odžitý život (rovnajúci sa trom životom bežného smrteľníka) po sebe zanechal kopec kvalitného dedičstva. Tento "človek hromadného výskytu" je mojím vzorom. Česť jeho pamiatke.

» ostatní recenze alba Filip, Jaro - Cez okno
» popis a diskografie skupiny Filip, Jaro

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1 (1977)

steve | 4 stars | 19.03.2017

Sotva Peter na své soukromé první akci otevře ústa, už cítím, že mi vedle něj chybí zbytek velkých Genesis. Především kytara Steva Hacketta - ale určitě je dobře, že tu není přítomen, Steve si natartoval výbornou kariéru a na prvních několika albech z odkazu "svých" Genesis vycházel. Navíc rezonoval nový rozměr své hudby, pořád ještě hodně progresivní, ale než na kytaře je toto umění postaveno na zvucích a nových prostředcích, které ze samplů a keyboardů dokázal vyloudit. Obklopil se rockovou smetánkou a do zkomírající artové škatulky vnesl velmi čerstvý závan nového.

Moribund The Burgermeister je na svém začátku prazvláštní, jasně ukáze nový směr, vývoj a i když se pohádková atmosféra vytratila, skladba zajímavá rozhodně je. Pořádný hit, to je Solsbury Hill - ta začarovanou krásu rozhodně obsahuje. Správně dixielandovsky ujetá Excuse Me a pak Humdrum, to už je naprostá emoční špička. Při Slowburn mi kolem hlavy letí opět Genesis. Muzikální Down The Dolce Vita dokáže tělo pěkně rozvlnit, ale to nejlepší je až v samém závěru, skladba Here Comes The Flood kličkuje mezi různými formami pocitového velikášství a vyznívá opravdu velkolepě.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine (1969)

kamila | 5 stars | 19.03.2017

Vůbec nechápu, proč jsem tohle album tolik let ignorovala. Dlouho jsem brala za správný vsugerovaný názor ten, že se vandeři rozjeli se vší parádou až na druhé desce. Se spokojeným poslechem debutu mám dnes už jasno, tenhle blud je holý nesmysl!

Deska je mnohem klidnější, líbivá a v určitých momentech i konejšivá, což je prvek, který na každém z jejích následovníků pomalu ustupuje. Je tu hodně klavírku a akustických kytar, ale v líbivějších tónech - zbavených trýznivých patvarů dodekafonie, proplétajících se uprostřed mučící desky Pawn Hearts. Tohle je hudba, od které člověk moc nečeká, ale o to víc ho překvapí. Asi je zvláštní že jsem ji zařadila do sbírky až tak pozdě. Těžko říct, jak bych na ni reagovala, kdybych Hammillovce vůbec neznala, ale jsem ráda, že k tomu došlo, mám z ní mnohem větší radost než z období konce sedmdesátých let.

Desku otevřou krásné tóny Afterwards, která má tesknivou náladu a zajímavou pianovou melodii. Skladby Orthenthian St. (Part I) a Orthenthian St. (Part II) mám spojené - zase jsou tu ty skvělé klasické kytary a klavír k tomu, skladba pak zdrsní a bicí přechody ji pěkně nabourávají. Running Back zní jak kostelní kázání, přesně tak čisté a neposkvrněné. Skvěle se rozjede další Into a Game, má hodně tempových zlomů, všechny nástroje hrají precizně, obzvlášť baskytara. V titulní skladbě si kapela s chutí zaswinguje a do budoucna nechává nahlídnout sarkastická Aquarian, která stejně jako Octopus není žádné neviňátko. jako nejzajímavější kus se mě zatím jeví středověký chorál Necromancer.

Ač první desky většinou nejsou těmi nejlepšími, tahle má vysoké aspirace.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You

Colosseum / Those Who Are About To Die Salute You (1969)

EasyRocker | 5 stars | 19.03.2017

Historie téhle revoluční party je dostatečně dobře známá. Propojení blues a jazzu si Heckstall-Smith a Hiseman zkusili na mayallovském opusu Bare Wires (1968) a po neshodách o dalším fungování kapely založili za pomocí dalších výjimečných hudebníků novou kapelu, kde jejich nadšení a ohromný potenciál vygradovaly do netušených rozměrů, doslova smetly veškerou konkurenci a dočkaly se i nadšených kritik.

Divoký nájezd saxů Heckstalla-Smitha a Litherlandovy kytary, to je zprudka podaná verze klasiky Walking in the Park, známé nám už z Bondovy společnosti 60. let. Colosseum jí ale vtisklo podobu věru nezapomenutelnou. Greenslade řádí za klaviaturami jako děs, Litherland vypouští jedno ostré sólo za druhým a jeho hlas v tom rozpoutaném živlu jen tak tak stíhá. No a ta božská rytmika? Reevesovy údery do basy jsou lahodné a připravují půdu pro nekonečné Hisemanovy nálety. To je jeden z nejlepších úvodů v žánru.

Litherlandova kytara prostupuje dopředu s nezastavitelnou rytmickou sekcí a bluesovou černotou pořádně poučeným hlasem, a už je tu Plenty Hard Luck. Kdyby tohle nahrála "normální" bluesrocková svorka, jakých tehdy běhaly po Anglii mraky, kýval bych si spokojeností a bylo by to fajn. Jsou tu ale Colosseum a tak je tu Heckstallova dechová nadstavba, přesně se trefující do rytmických obrazců, ve druhé půli nám tady tento mistr ale zcela ovládne pole, podkreslován znovu Greensladeovými malbami.

Mandarin - saxofon a kytarové údery tónů. Ano, název přivolává jisté orientální inspirace a Colosseum se vydávají do dosud nepoznaných atmosférických zákoutí. Tony Reeves dostal prostor ukázat své umění na čtyřech drátech. Je tu jazzrocková improvizace, do které vstupuje Litherland a postupně celá nadržená kapela podle známého vzoru se saxy a varhany, konec je dravý a lehce utnutý.

Debut - drsný rytmický motiv, předznamenávající hardrock. Poté, co tito mistři vyladí rytmickou strukturu, obalují ji Heckstall-Smith a Greenslade svými barbarskými nájezdy. Závěrečný souboj na život a na smrt Greenslada a famózního Hisemana taky stojí za povšimnutí, stejně jako nepotlačitelný všudypřítomný tlak, tak typický pro tenhle skvost.

Beware The Ides of March je známa široko daleko, s Bachovým motivem, známým i z Whiter Shade of Pale od Procol Harum, si Colosseum opět pohráli v intenci svých skoro neomezených možností. Úvod je ostřejší, pak dostává ale mimořádný prostor za varhanami Dave Greenslade a emoce stříkají tak, že mám ty slzy skoro na krajíčku. Pak se nám utrhne ze řetězu celá tahle jedinečná parta v až jazzovém útoku, závěr se ale vrací opět v bachovské linii. Vše dokonale vycítěné, trefené, ukončené přesně tak, jak je potřeba. Kapela trvala na tom, že šlo čistě o její dílo, a její provedení má vražednou jistotu.

The Road She Walked Before - melodický motiv poučený blues a prolínání energetického napětí s ospalým vokálem má své ohromné kouzlo. Pohodovka každým coulem a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb.

A přichází bluesrocková podoba Colossea v nejčernější podobě Leadbellyho Backwater Blues. Je to jediná skladba, kde ještě účinkoval původní, bluesově orientovaný kytarista Jim Roche. Nádherně, zcela v intencích žánru provedená černá perla, z líné rytmiky povstávají kytarové úlomky a pak vám ukáže dvojice Greenslade a Heckstall-Smith, že zapojit jejich instrumenty i do tohohle typu skladby pro ně není nejmenší problém. V tom tkvěl přínos a unikátnost Colossea - dva žánry tady spolu divoce obcují za ohromného jiskření, jako by se nechumelilo.

Those Who Are About To Die Salute You - poslední skladba řádné verze alba je náporem poněkud ve stylu první skladby, po řádění dechů a bicích přichází uklidnění, závěr je ale neskutečným odpichem do druhé kosmické rychlosti, který zastaví až závěr.

Z bohaté bonusové verze je třeba zmínit varhany skvěle opentlenou rockovici I Can´t Live Without You a skladbu A Whiter Spade Than Mayall - původně narážka na Mayalla a Taylora, ke kterému přidali známé bachovské téma a byla několikrát předvedena i na koncertech.

Neuvěřitelně energický a naprosto unikátní hudební debut, kde Colosseum dokonale trefili terč uprostřed mezi jazzrockem a bluesrockem, tedy do té doby vlastně něco neslýchaného. Uprchlíci od Mayalla tady slili to nejlepší, co se od bluesového nestora naučili, a ještě tomu dodali dvojnásobný energetický přetlak.

» ostatní recenze alba Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Renaissance - Turn Of The Cards

Renaissance / Turn Of The Cards (1974)

| 5 stars | 18.03.2017

Pod nánosy smrdutého prachu, hluboko v zapomění několika dávných oddaných jedinců starých progresivních časů leží hromady skvostných a inspirativních děl hudební historie. Jednou z takových kapel, na než si v dnešním schizoidním světe vzpomene už opravdu málokdo, jsou i britští náladotvůrci Renaissance. Pojetí jejich historizující muziky je průzračné jako lesní bystřina, jako ranní rosa stékající po listech kopretin, zasazených v sadech, patřícím anglikánským biskupům, či v zahradách majetných šlechtických rodů - ale i v okolí obydlí prosté venkovské chudiny.

Od úvodních chopinovsko-romantizujících klavírních tónů, které se volně přelijí v rockovější model, se po čtyřicet minut pohybujeme na území, patřící klasik rocku. Slyšíme krásně čitelnou baskytaru, ušlechtilý tón klasických kytar, zmíňovaného piana, klávesové vsuvky, dynamické bicí, a především nejúchvatnější "nástroj" této kapely - a tím je andělský hlásek divoženky Annie Haslam. Tolik tvárný, znělý a především citem a emocemi nabitý tón, vycházející z jejího hrdla, nemůže přece nechat nikoho chladným. V jeho sousedství se pomalu prodíráme velice energickou a flexibilní nahrávkou, patřící k nejucelenějším sbírkám, pocházejícím ze semdesátých let. Najít v jejím nitru sebemenší škraloup je prakticky nemožné, kapela stvořila naprosto vyrovnanou kolekci o šesti v naprostém souladu probíhajících dějstvích.

» ostatní recenze alba Renaissance - Turn Of The Cards
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Kansas - Audio-Visions

Kansas / Audio-Visions (1980)

john l | 4 stars | 17.03.2017

Proč to děláte? Dobře přece víte, že ta či ona kapela má na kontě mnohem zásadnější a vám příjemnější desky - a stejně si často vytáhnete zrovna tu, která vám zas tolik neimponuje a je jasný, že jste si to všechno zase pěkně zkomplikovali. Taky to děláte, že? Já docela často, asi má člověk v sobě zabudovaný reflex bránit ty slabší, nebo chce jen některým věcem přijít na kloub a tak to opakovaně zkouší.

U mě se tahle formule váže k albu Audio Visions pravidelně už několik let. Nikdy jsem ho nedocenil tak jako Leftoverture, debut nebo Freaks of Nature. Vždycky bylo někde na chvostě, ale dnes se aspoň na chvíli něco změnilo a mně se fakt neskutečně líbí. Anebo jen sedlo do nálady, to spíš.

Prvních pět skladeb je geniálních a to se mi třeba Loner dřív vůbec nelíbila. Druhá strana je sice roztahanější, jakási nesourodá a střídají se lepší momenty se slabšími, ale pořád se to dá ustát se ctí. Kansas mám rád, prvních pět desek tvoří základ art rocku, ale ani zbytek diskografie neleze do kopru. Ba naopak, některá alba pošlou řadu Anglánů spolehlivě na klouzačku.

» ostatní recenze alba Kansas - Audio-Visions
» popis a diskografie skupiny Kansas

Bad Company - Straight Shooter

Bad Company / Straight Shooter (1975)

steve | 5 stars | 17.03.2017

Jednu takovou rychlohubku přímo do éteru:
Druhá deska Bad Company už navždy zůstane ve stínu jedničky, ale copak je to její chyba, že přišla až jako druhá? Nemá takové renomé a ani tak výrazné skladby, ale že by byla vyloženě slabší, to rozhodně ne. Vlastně ji poslouchám (skoro) stejně rád a dnes jsem si je vytáhl obě k "rockovému prokrvení mozkových závitů".

První skladbě by slušel lepší, méně vtíravý refrén. Dvojka je hit jak hrom s krásnými sbory a taktním kytarovým úhozem; Rodgerse tu prostě baštím. Stejně tak i v tracku číslo tři, pohodové Weep No More. Se Shooting Star si rychle rozpomenu na první album, má podobnou atmosféru i feeling.

Druhá strana začne zase z ostra, model Bad Company 75 příjemně zahřívá i uklidňuje. Hra Mick Ralphse mě skutečně baví, proto mám kapelu tak rád. Balady umí B.C. na výbornou, další takovou je Anna, poklidná, vláčná až romantická, on taky hodně dělá Paulův příjemný akcent. Poslední je Call on me, otevřou ji decentní klávesky a akustika vás něžně hladí. kapela opět nespěchá, prostě si brnká a notuje, ale jako celek vše funguje a co se týče emocí, ty se daj vážit na kila.

Bad Company je kapela, na kterou dnes už kdekdo zapomněl, nebo postupně zapomíná. Ta přitom uměla sypat nápady z rukávů tak jednoduše a typicky, jako je pro mimino typické nasávání mateřského mléka. Nazdar a klíďo za pět.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire

Mahavishnu Orchestra / Birds of Fire (1973)

steve | 4 stars | 17.03.2017

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Camel - Harbour of Tears

Camel / Harbour of Tears (1996)

| 5 stars | 17.03.2017

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.

» ostatní recenze alba Camel - Harbour of Tears
» popis a diskografie skupiny Camel

Kaprekars Constant  - Fate Outsmarts Desire

Kaprekars Constant / Fate Outsmarts Desire (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 16.03.2017

Víte co je to Kaprekarova konstanta ? Ne ? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o číslo 6174, které bude stále stejným výsledkem jedné matematické úlohy.
Jak se k němu propracujete ?
Vezměte libovolné čtyřmístné číslo (s výjimkou čísla se čtyřmi shodnými ciframi – 1111, 2222,)
Například 4864.
Uspořádáním jeho číslic vzestupně a sestupně vzniknou dvě čtyřmístná :
4468 a 8644
Odečtěte menší od většího. Tedy :
8644 – 4468 = 4176
S výsledkem opakujeme krok 2.
7641 – 1467 = 6174
Výše uvedený algoritmus začne maximálně po deseti krocích generovat číslo 6174, ( v našem příkladě již ve druhém) které je pevným bodem posloupnosti.


Víte, kdo jsou KAPREKAR'S CONSTANT? Ne? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o anglickou kapelu, jejíž jádro tvoří skladatelé a multiinstrumentalisté Al Nicholson a Nick Jefferson, kteří spolu spolupracují již mnoho let, ale tento projekt založili teprve před 18 měsíci.

Na jejich první společné desce s názvem „Fate Outsmarts Desire" se podílí legendární saxofonista a flétnista Van der Graaf Generator - David Jackson. Ten také zapojil svoji dceru Dorie Jackson, která vypomohla se zpěvem. Bicí nahrál bývalý člen Level 42, Phil Gould. Za klávesy a mix desky je zodpovědný zvukový technik a hudebník Mike Westergaard.

Hudba KC mě doslova učarovala. Jedná se o výborný, melodický art rock, skladby jsou barevné, mnohokrát v nich je měněno tempo, z hrdla zpěvačky Dorie Jackson se line vroucí až andělský hlas. Jinak většinu písní nazpíval Bill Jefferson, pravděpodobně syn basisty Nicka, dle fotky mladíček, ale s velmi zajímavou barvou hlasu.

VDGG veterán David Jackson je velkou devizou. Saxofon a flétnu přímo v nahrávkách nevyhledávám, ale tady jsem se těšil na každou notu. Jeho sóla jsou plná emocí, stačí ale pár tónů jen tak na okraj, ty však do nahrávek vždy krásně zapadají a zvuk ozvláštňují.

Výborné jsou i texty, které líčí velmi zajímavé příběhy podle skutečných událostí, v delších skladbách se vždy jedná o uzavřený příběh, který se skládá z několika částí – ty odděluje hlas jakéhosi vypravěče, který dovysvětluje samotný obsah. Je zvláštní, že je tam zapracován tak, že vůbec neruší vyznění skladby samotné.

Hudebně cítím jemné náznaky Genesis, Pink Floyd či Big Big Train nebo Blacfield, pokud se zapojí zpěvačka se svým překrásným hlasem, tak si vzpomenu na Mika Oldfielda s jeho dvorní zpěvačkou Maggie Reilly.

Vypíchnu jen nejlepší (a zároveň ty nejdelší) skladby z celého alba. Jsou to vlastně takové malé symfonie, kde přesně podle nálady hudby poznáte, v jak dramatickém okamžiku se v příběhu ocitáte.

U počinu Houdini se na CD přehrávači objeví tyto čísla - 21:26.
Skladba má velmi křehkou stavbu, v úvodu slyšíte dvě akustické kytary s flétnou , které se proplétají pod nadpozemským hlasem zpěvačky. Přibližně ve třetině skladby se píseň láme a po krátkém předělu pokračuje rockovější částí, ta volně přechází do nejkouzelnějšího okamžiku – k emotivnímu refrénu podpořeným klavírem a hradbou smyčců. Do toho letmo vnímáte tento text a jste tak nějak na měkko….

"Smrt po sobě zanechává smutek, který nic nevyléčí
Láska zanechává vzpomínky, které někdo nemůže ukrást
Zármutek bolí a jen tak nás prostě neopustí
Ale vyvolání vzpomínek ti dodá sílu tu zůstat…"

Další výborná věc je Hallsands, song o rybářské vesnici na jihu Anglie, jež byla zničena bezohlednou těžbou písku, dnes zůstaly jen některé ruiny na útesech pobřežních skal….

Hudebně píseň opět přesně vyjadřuje atmosféru textu, v úvodu vás hlas seznámí s okolnostmi, slyšíte mořské vlny, jak šumí v písku u pobřeží, hudba s náznakem námořních písní příjemně plyne, lidové motivy na sebe jemně upozorňují, ale různými náznaky disharmonie je jasné, že se schyluje ke katastrofě, napětí v nahrávce houstne, vypravěčův hlas posouvá děj kupředu …..

"Ta vaše skupina hlupáků se svými bagry na lodích
nám uloupila střechu nad hlavou
A břeh, který vedl k přístavu v Devonu
se i s domy sesul do moře.."

Ovšem nejzásadnější skladbou na tomto albu je naprosto ve všech směrech dokonalá Bluebird. Text vzdává hold Malcolmu Campbellovi, britskému automobilovému jezdci, jež se svým autem Bluebird s leteckým motorem zdolával rychlostní rekordy. Jeho život byl nabit adrenalinem a nebezpečím, došlo i na hrůzně vypadající nehody….

Je tedy již dopředu jasné, jaká hudba bude následovat – je to přímo ohňostroj kytarových a saxofonových sól, několik meziher a předělů a především úžasných melodických linek…. Netřeba již slov, poslechněte si tu skladbu !!

Kapela má docela zvládnutou promotion, v době psaní recenze uplynulo teprve 7 dní od vydání CD, ale informace o tom je zavěšena na stovkách stránek i s ukázkami. Tuto desku lze zakoupit ve všemožných kombinacích, digitální distribucí, CD,LP atd……… O této skupině ještě uslyšíme.


>> odkaz

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Fate Outsmarts Desire
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)

Gong / Tree in the Fish (Mother Gong) (1994)

Ryback | 4 stars | 16.03.2017

Na skupině Gong, této kultovní kapele canterburské scény, mě dlouhodobě fascinuje několik věcí. Např. nenásilné vkládání jazzu do dá se říct rockové hudby. Hudební pestrost vzdálená za celá ta desetiletí tuctové komerci. Nebo svobodou vonící svěžest, kterou cítím z jejich nahrávek, jak už z alba Magic Brother z roku 1969, tak podobně i třeba až z alba Rejoice! I´m Dead z roku 2016. Dále třeba to, že jako jedni z mála (napadá mě v takové míře v tuto chvíli např. krautrocková legenda Can včetně sólovek jejích členů), byť začali na konci šedesátých let, neklesli na počátku osmdesátých let do sirénovitě líbivé náruče popíku – aby šli s dobou a vydělali si balík peněz.

Gong šli v podstatě dokonce opačným směrem. Rozštěpili se (škoda, že poměrně brzy) na několik Gongů a Mother Gong, skupina zformovaná pod Gilli Smyth (narozenou v roce 1933!), byť zaškatulkovaná pod termín psychedelický spacerock, nabídla zvláštní, až rozvernou kombinaci psychedelického rocku hodně okořeněného jazzem, v němž převládaly v podstatě instrumentální skladby doplněné buď „vesmírným šepotem“ nebo „čarodějnou recitací“ Gilli Smyth.
Tahle ženská se také uměla obklopit skvělými muzikanty. V jednu dobu třeba v Mother Gong působili společně s ní např. Hugh Hopper, basák ze Soft Machine a Guy Evans, bubeník Van der Graaf Generator.

Album Tree in the Fish bylo nahrané v roce 1991, vyšlo v roce 1994 a kombinuje výborné, spíš jazzové instrumentálky (některé nádherně procítěné, např. skladba Lament, některé znějí jak improvizační jamování ve stylu „rozehráváme se“ – ale přitom to má hlavu i patu) a skladby, ve kterých dominuje jazzový saxofon Roberta Calverta a recitace Gilli Smyth. Když se vám to líbí a povede se vám to naposlouchat, vlezou ty skladby pod kůži způsobem, že snadněji ze sebe setřásnete spíš nacucané klíště.
Obzvlášť rád bych vypíchl vynikající kompozici The Mother Goddess, moderně znějící klidnou jazzovou skladbu se spoustou zvratů a nádherně britskou (- ne americky tvrdou) angličtinou Gilli Smith… Už její úvodní ´knock-knock, who's there?´ vás příjemně navnadí se do skladby ponořit… jak do vany.
Je to i trochu kosmicky psychedelické a jako v případě jakékoli odnože Gongu opět bez vydatné pomoci kláves (další věc, která mě dlouhodobě udivuje) a bez „pomoci“ toho, že budu „prokletý, ponurý, melancholický“. Vždyť hudba kapely Gong se opravdu často naopak spíš směje. Už jen název tohoto alba (minimálně) mě připadá vtipný.

Album, vyšlé v roce 1994, má podstatně jiné složení skladeb než album znovuvydané v roce 2004 – jen šest skladeb se objevuje na obou albech (!?) a na novějším vydání zejména absentuje jedna z jejich snad vůbec nejkrásnějších skladeb, Lament.

» ostatní recenze alba Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong

Bowie, David - Reality

Bowie, David / Reality (2003)

| 5 stars | 16.03.2017

V sedmdesátých letech vypadal Bowie jako našminkovaný transvestita s pózou hrdiny, přes kterou se někdo dokáže jen težko přenést. V letech devadesátých se upsal samplům a moderní technika ovládla jeho alba, toť krutá pravda.

Kdo vlastně tedy byl David Bowie? Přesnou odpoveď se nejspíš nikdy nedozvíte. David byl jako chameleon, jehož obrovský šatník obsahoval tisíce slušivých i odporných (ty především v raném stádiu) uniforem, které převlékal tak často, jak se mu to jenom hodilo. Tento "zvířecí živočich" posouval každou svojí nahrávkou tvář schovanou za maskou nepředvídatelnosti dál a dál, jiným, v jistých okamžicích revolučním směrem. Důležité je podotknout, že na konci devadesátých let hudebně skutečně významně dospěl a (spolu)určoval tok moderní (populární) hudby.

Nahrávka Reality tudíž může být (pro vás mladší) tím správným seznamovacím a prubířským kamenem tvorby svéhlavého Londýňana. Na první pohled se tváří velice přístupně, ale její náplň je velmi kvalitní a namícháná z tolika různých ingrediencí, s nimiž uměla kreativně pracovat pouze osobnost Davidova formátu.

Věřím, že tady budete příjemně překvapeni. Vlastně se dá konstatovat, že si zde písňová forma podává ruce s moderní dobou, ovšem kulantně spojeno (schválně neříkám slepeno) obloukem, protínajícím veškeré dostupné epizody jeho pestré tvorby.

Měřeno současným pohledem je Reality výrazně inspirativní záležitostí, nacházející se na několika protipólech hudebních věd posledních desetiletí tohoto vývojového směru. V dnešní, vesměs prázdné době, kdy přinést ze studia nahrávku s nápisem "svébytná" je prakticky nemožné, se dokáže snadno uplatnit, ale také vehementně přesvědčit. Je tu zachycen kus poctivého a sofistikovaného muzicírování.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Reality
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Cressida - Cressida

Cressida / Cressida (1970)

Snake | 5 stars | 16.03.2017


CD Repertoire Records (UK) Ltd - REPUK 1200 /2014/

Kolem britských Cressida jsem se motal pěkných pár let, ale teprve marketingová kampaň Repertoire Records mě donutila k tomu, abych se jim podíval na zoubek...

Kapela vznikla koncem šedesátých let a fungovala velmi krátce, přesto po sobě zanechala dvě výborná alba. Debut z roku 1970 vyšel na značce Vertigo a obsahuje dvanáct (relativně krátkých) skladeb do nepohody, které můžu poslouchat kdykoli a kdekoli. Jsou z nich cítit doznívající šedesátá léta - taková ta melodičnost The Beatles kombinovaná s měkkým, klávesovo symfonickým soundem The Moody Blues - ale i dekáda teprve nastupující. Téměř v každé písničce je zakomponovaná pěkná instrumentální vsuvka a klávesové, nebo až nečekaně ostré kytarové sólo. Ve společnosti Cressida by se tak měl cítit dobře každý, kdo má rád tvorbu kapel Gracious, Beggars Opera, Spring, nebo Barclay James Harvest.

U hudby podobného kalibru hraje velmi důležitou roli zpěv a všechny výše uvedené skupiny měly ve svých řadách opravdu vyjímečné vokalisty. Nejinak je tomu i tady - hlas Anguse Cullena je velmi charismatický, strhává na sebe zaslouženou pozornost a osobně ho řadím k těm nejlepším, které jsem - v rámci tohoto žánru - slyšel.

Co skladba, to (potencionální) hit. Album je to velmi vyrovnané a pitvat se v něm kousek po kousku je opravdu zbytečné. Máte-li rádi britskou prog rockovou vlnu z přelomu šesté a sedmé dekády minulého století, s Cressidou chybu rozhodně neuděláte. Na to vemte jed.

Reedice z roku 2014 je sice v obyčejném plastu, ale černobíle vyvedený šestistránkový booklet je opravdu pěkný. Zvuk se mi zdá (zcela subjektivně, žádná měření jsem neprováděl) zbytečně zesílený, nicměně detailní, dynamický a na rok 1970 až nepřirozeně čistý.

4,5

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida

Kaipa - Nattdjurstid

Kaipa / Nattdjurstid (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 16.03.2017

Na konci roku 1981 opustil Kaipu bubeník Ingemar Bergman kapelu a po krátké době jej nahradil Olle Romö. Ten ale ještě před začátkem nahrávání dostal lano od Eurythmics, kde se připojil k pracím na kultovní desce synth popu – "Sweet Dreams". Vzniklou díru v sestavě vyplnil bubeník Pelle Andersson. S ním byl pořízen nový materiál na desku "Čas noční zvěře". Od major labelu Polar byli odejiti, proto byl natočen tento záznam v Uppsale na osmistopý magnetofon a vydán na malém labelu Piglet Records.

Inspiraci majoritní skladatel Lundin čerpal z nahrávek Petera Gabriela, Genesis a já tam překvapivě slyším i reminiscenci na německé kapely stylu Neue Deutsche Welle. V žádném případě nejde o nějaký prachsprostý pop, ale o chytlavé pop rockové skladby, mnohé s hitparádovou ambicí.

Nyní pár slov ke skladbám samotným:

Armé Av Lust či Identitetskris s majestátním zvukem kláves by bylo možno s novými aranžemi klidně použít na současné desky Kaipy. Titulní Nattdjurstid, Cellskräck, Galen - vypalovačka s výrazným "během" kláves, Narmare a Timmar AV Glas - tyto skladby zastupují výrazné hitovky stylu NDW. Inom oss a Speglarna zastupují prog rockové skladby, song Zepapo bych smazal.

Mám za to, že kdyby tato nahrávka byla nazpíváná v němčině či angličtině a někdo ji tehdy na německý trh dostal, měla by nemalý úspěch. Takto ji dováží (remixovanou Hansem Lundinem a remasterovanenou Martinem Igelstromem) až po 33 letech od svého vydání německá firma Tempus Fugit.

Vysvětlení převážně negativního hodnocení desky (ač o třídu lepší, než předešlá Händer) je prosté - recenzenti na ní pohlížejí optikou prvních tří desek kapely. V tomto pohledu samozřejmě neobstojí. Pod hlavičkou Kaipy neměla být zveřejněna, to je jisté. Pokud bych na ní však nahlížel jako na sólovou desku klávesáka Lundina, který si chtěl odpočinout od složitější muziky a natočit vrstevnatou pop rockovou desku, potom bych hodnotil čtyřmi hvězdami.

» ostatní recenze alba Kaipa - Nattdjurstid
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Blackfield - Welcome To My DNA

Blackfield / Welcome To My DNA (2011)

| 4 stars | 15.03.2017

Třetí album Welcome To My DNA tačí Blackfield pryč z vod mainstreamu k umělečtejšímu a hloubavějšímu pojetí jejich hudby. Dvojice Wilson/Geffen je zde opět s velkou dávkou něžných melodií.

Barevná koláž muziky, vycházející z emočního přepětí této dvojice, skýtá ve svých útrobách stále velikou sílu. Přesto se nejde úplně zabvit dojmu, že pokus o jiné uchopení, které dopadlo nadmíru dobře, je patrný, a po dvou podobných předchůdcích i očekávaný. Je to dobře, trojice totožných alb by zaváněla nudou, tady je posun znatelný a dá se hodnotit kladně.

Nový směr kapela představuje na rozdílných skladbách, jako jsou Go To Hell poznamenaná strojově industriálním nádechem, symfonická Blood nebo prchavá Oxygen. Dobře odvedená práce.

» ostatní recenze alba Blackfield - Welcome To My DNA
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

horyna | 5 stars | 15.03.2017

Konečným chybějícím členem do mozaiky, seskládané z posledních čtyř velkolepých alb kanadských Mystery, byla deska One Among The Living. Další z hodnotných vánočních darů, umístěných pod voňavou jedlí, jehož esence jsem nechal několk týdnů působit pouze na vjemy oční a co se týče těch sluchových, s albem jsme se "mazlili" :-) jen prostřednictvím krátkých ukázek, zastoupených několika sekundami z každé skldby. Ale i to málo mi stačilo, abych ještě, než onu lahůdku okusím v celkovém množství, ji označil za nejkomplexnější album mistrů nálady ze země javorového listu.

Na World... a Delusion... se pracuje s atmosférou víc, než na dílech předešlých. Deska Beneath... poskytne epochální variabilitu a recenzovaná One... zastupuje všechny zmíněné prvky v křehké skořápce progresivního rocku s cedulkou DOKONALOST!

Před skladatelskou invencí, kytarovými (ale i klávesovými) harmoniemi a akustickým aranžmá mozkové základny kapely, lídra Michela St-Père, musí mít posluchač respekt. Jeho citlivý kompoziční přístup a kvanta výborných melodií, následujících v jednom sledu, se albem proplétají bez sebemenšího zaškobrtnutí a nechávají diváka naladit se na jeho strunu. A hlas Benoîta Davida, to je andělský chór z nebes, můžu jen děkovat, že si ho Yes povšimli a umožnili jeho zviditelnění (a vlastně i zviditelnění kompletních Mystery) díky účasti na nadprůměrném albu Fly From Here.

Pro názornou demonstraci vyberu dvě, tři skladby ze začátku alba. Píseň Wolf začíná krásně sametovým a dokonale barevně vyvedeným přednesem pana zpěváka, přidává se velice citlivá Michaelova kytara, která kouzlí melodické kudrlinky, a betelně stavěná basová linka. Bicí tu slouží pouze jako doplněk a nijak nenarušují onu auru a smyslnou nadstavbu písně. Klenutý refrén, vystavěný pomocí emocí, je potom vyzrálým vyvrcholením této skladby.

Další v pořadí Between Love and Hate uvede klasická kytarová stopa. Přidávájí se elektrické klouzající melodie, znějící z povzdálí, odměřený nápěv, basa prohrábne struny a píseň se pomocí senzibilního sóla přelévá do další části. Refrén sice není tak efektní a nejde do těla diváka s takovou razancí jako u písně předešlé, ale to vůbec nevadí - skvělé točité sólo si jistě řadu příznivců samo vystopuje. A tak by se dalo pokračovat dále, v Till the Truth Comes Out jsou naranžováný teskné smyčce i flétny, nálada je subtilnější a Davidův vokál vyplavuje na povrch kila emocí.

Kanada má jen několik málo silných zástupců na hudební mapě světa, Mystery se na ni postupně vydrápali pílí, umem i profesionálním přístupem. Jejich poslední desky jsou vzácně vyrovnané, vyzrálé a při jejich poslechu vás nezasáhne neblahý efekt deja vu. "ONI" opravdu stojí za pozornost.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Uriah Heep - Abominog

Uriah Heep / Abominog (1982)

| 5 stars | 15.03.2017

Jak se asi musel cítit Mick Box ve dvaaosmdesátém, když měl před sebou nahrávací sekvence k novému albu a hlavní principál souboru Hensley byl v tahu? Veškerá tíha najednou ležela na něm a než by na desku naflákal bezduché rozpracované písně, raděj si pro ty kvalitní zaskočil k sousedům. Další část alba vyplnil vlastní produkcí, u které mu asistoval zbytek ansámblu, a vstříc novým zkušenostem se pokusil s nastalou situací porvat po svém.

Pokud desku měříme Kenovým okem zpoza Démonů, Narozenin a Sladkých svobod, obstát nemůže. Avšak pokud na ni pohlédneme měřítkem poprockové produkce, rodící se v této době, nalezneme zcela opačné parametry. A to parametry kvalitních songů, které nepostrádají výborné melodie, zapamatovatelné refrény, spousty nosných kytarových i klávesových linek, tepající rytmiku a živelný zpěv. Goalby zapadl na dobovou míru.

Tyhle desky jsou o zábavě, ne o akademickém muzicírování, ale to je přece dané dobou, ve které vycházely a težko jim to může někdo mít za zlé. Jejich sílu to v žádném případě neumenšuje, spíš naopak. Songy z Abominog zní šmrncovně, vyzývavě, nabubřele, ale i šťavnatě a dají se pamatovat. Melodický rock pro dospělé. Přátelé, to není až tak marginální.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Abominog
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Blue Öyster Cult - Club Ninja

Blue Öyster Cult / Club Ninja (1985)

john l | 4 stars | 14.03.2017

Mezi rockovou populací jsou osmdesáté roky zpochybňovány a opovrhovány. Bývají hodnoceny s nevraživostí, někdy hraničící dokonce až s nenávistí. Znám několik hudebních snobů, kteří mluví o tomto období jako o žumpě, ve které plavou ticíce bakelitových ho... Slova jako vývoj, cesta, nebo logické vyústění jen málokdo použije.

Povětšinou mi nevadí poslechnout si něco i z těchto dílen, ovšem významně ocenit kvalitu z této doby je nesmírně těžká věc - na druhou stranu, nějaká tu vždycky byla a bude. V regálech leží desítky výborně vysoustružených nahrávek a jednou z nich, na kterou chci "ukázat prstem" je deska se směšným názvem a ještě horším obalem. Při zaměření se na jádro pudla (tedy texty) by se však leccos vysvětlilo. B.Ö.C. byli vždy zahaleni rouškou tajemna a spirituálního mysticismu, podle názvů zdejších písní se zde zabýváme kupříkladu i válečnou tématikou.

Ovšem hlavní důvod, proč tohle album posvětím, je jeho instrumentální (hudební) náplň. Vagony brilantních melodií, skvěle vystavěných refrénů, místy vesmírné, ale aranžérsky dobře zmáknuté syntezátory a bezchybná vokální představení několika kvalitních singerů dokáží tuto nahrávku vycucnout ze zmiňované popové žumpy. White Flags je excelentní otvírák, sólo, které mě prokrví, leží na začátku Perfect Watter a dokonale pateticky vítězí dvojice When the War Comes a Madness to the Method. Několik zákalů se na desce ale stejně najde a zvuk bicích je asi ten nejšpinavější.

Ve stejném roce se na trhu vyrojilo dost podobných alb a třeba takový Equator klesá ke dnu v osm metrů hluboké jímce mnohem svižněji. V sousedním disco kroužku by neměl ninjovník vedle Invisible Touch nebo Under Wraps šanci zabodovat, ti nosí lesklé šatičky, střižené na model osmdesát, daleko přiléhavější.

Během let jsem si v sobě nechal nainstalovat jakýsi pop přepínač, který mě skoro vždycky přehodí na podobou muziku a díky němu si pak můžu vychutnávat ty břitké melodie, aniž bych musel remcat o smyslnosti podobné tvorby, ve které evidentně chybí aspoň malinká špetka progrese.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni

Kaipa / Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni (2016)

jirka 7200 | 3 stars | 14.03.2017

V roce 2014 se pořadatelé hudebního festivalu ve Värmland zeptali Roineho Stolta, zda by nebyl možný reunion Kaipy a zda by zde nevystoupili v rámci jeho třicetiletého výročí. Roine se spojil z bývalými hudebníky Kaipa, jmenovitě s bubeníkem Ingemar Bergmanem, který se posledních letech věnoval spíše práci producenta, a basákem Tomasem Erikssonem, studiovým technikem, a ti s tímto nápadem souhlasili.

Skupina byla doplněna o bratra Roineho Stolta Michaela, který tu (překvapivě, na rozdíl od The Flower Kings, kde hraje na basovku) převzal funkci frontmana i klávesáka, a také o Maxe Lorentze, známého session muzikanta, skladatele a producenta, který byl v kapele přidělen ke klávesovým nástrojům všeho druhu.

Výše jmenovaní spolu začali zkoušet a v roce 2015 objeli pár prog festivalů v zemích tomuto stylu zaslíbeným - v Japonsku, Německu a Holandsku. Tam se prezentovali materiálem z prvních tří legendárních desek Kaipy ze sedmdesátých let. Ze záznamů je slyšet, že dbají o autentičnost zvuku, tak jak jej znají fandové z desek.

Již během této doby však kapela začala i s tvorbou nového repertoáru a tyto žhavé novinky bez textů testovali živě na obecenstvu. To nadšeně reagovalo, proto kapela, zcela opačným postupem, než Lundinova Kaipa, natočila tyto songy na pás ve studiu. To znamená, že písně nahrála v podstatě živě a najednou s co nejmenším zásahem moderní techniky. Aby se zvukově přiblížili nahrávkám ze sedmdesátek, byly samozřejmě použity hammondky, mellotron, zvuk pravých varhan a Eriksson donesl svou basu Rickenbacker, jejímž specifickým zvukem obzvláštňoval první dvě desky. Také se překvapivě rozhodli pro zpěv ve své mateřštině.
Název kapely museli nějak odlišit od již existující skupiny shodného jména, vznikla proto Kaipa De Capo neboli Kaipa od začátku. Proč ne.

K této koncepci mám jen několik drobných výhrad. Když už skutečně autenticky navázat na zvuk a tvorbu Kaipy v jejich počátcích, tak by možná stálo za úvahu vybrat zpěváka s jiným rozsahem a barvou hlasu. Netvrdím, že je Michael špatný zpěvák, ale hlas má posazený níže, je hodně bluesově zastřený a dle živých nahrávek z internetu se při interpretaci písní, které zpíval Lundin, trochu trápí. Rovněž ta Erickssonova basa je v nahrávce oproti tehdejší době dost utopená. Rovněž jsem očekával desku více okořeněnou severskými lidovými motivy, aby byl retro dojem dokonalý.

Výhrady nemám (to neznamená, že mě to nemrzí) k tomu, že není zapojena druhá část skladatelské větve (Hans Lundin), ač je to v konečném výsledku samozřejmě znát. Lundin má však (stejně jako Stolt) na výsledný zvuk skupiny dost jiný názor. Jsou to dvě silná ega a mají oba rádi celý proces vzniku a nahrávání písní pevně v rukou. Již dvakrát v historii se o vymezení vzájemného prostoru v kapele i repertoáru pokusili, vždy se ale trápili a ačkoliv vznikly za jejich vzájemné koexistence výborné desky, mohly dle mého znít ještě mnohem lépe.

No a jak říká lehká děva ve filmu Samotáři : „Abychom to celý neprokecali“ – vrhněme se tedy na hudbu samotnou.

1) Darskapen monitoni – skladbu odstartuje po úvodním cvrlikání kláves a náčrtu melodie kytarou mohutný až hard rockový riff, kde rytmus udávají důrazné bicí, kytara je podpořena bublající basou a jištěna hradbou kláves. Poté píseň přejde do jemné polohy, kde je procítěný bluesově zakouřený zpěv Michaela střídavě doprovázen klávesami a hammondkami. Úvodní motiv se stále rozvíjí a zvuk je opravdu „vintage“. Pokud bych měl hádat naslepo, rozhodně bych nepoznal, že jde o současnou nahrávku. Parádní úvod, jenž potěší všechny staromilce.

2) Nar Jag Var En Pojk – bluesová záležitost, výborná, skladba se pomalu v melodii rozvíjí, občas je slyšet náznak lidové melodie, na konci se prolínají klávesy s předvádějící se kytarou, vše směřuje do symfonického závěru, zazní i flétnička :-)

3) Vi Lever Har – jednoduchá melodie omílaná stále dokola – tato věc mě vůbec nebaví.

4) Det tysta guldet – hned v úvodu zapěje i 76letá Merit Hemmingsson, královna švédského hammond folk-jazz rocku, která ve své tvorbě (podobně jako Kaipa) čerpala ze švédských lidových písní. Po majestátním úvodu zní varhany s kytarou v téměř dokonalé harmonii. Takto se opatrně rozvíjí skladba v nejlepším songu desky, ve středním tempu a procítěným zpěvem. Uslyšíme i „floydovské“ sólíčko. Vůbec by mi nevadila dvojnásobná stopáž.

5) Spár Av Vár Tid – křehká balada, opět mě nijak zvlášť nezaujala.

6) Tonerna – tuto bezmála osmnáctiminutovou píseň si napsal klávesista Lorentz tak trochu na tělo, v úvodu je tu trochu jazz rockové improvizace, potom skladba několikrát mění tempo i nálady – neposlouchá se to zle, ale klidně to mohlo být kratší, přijde mi to uměle natahované.

7) Monoliten – bluesově zasněná sympho prog rocková tečka za celou deskou.

Tak abych to nějak shrnul - pro zastánce starých dobrých dob zajisté skvělá věc, jen ten duch Kaipy, kterým je toto CD zaštiťováno, nebyl určitě vyvolán zcela jasně, jeho obrysy byly vidět, ale dost neostře.

Kdyby tato nahrávka nebyla prezentována jako nahrávka přímo navazující na ranou tvorbu Kaipy, ocenil bych toto dílo čtyřkou. Avšak několik drobných vad na kráse v tomto úhlu pohledu se najde a zároveň tu slyším několik slabších okamžiků, tak je to taková lepší trojka. Skalní fandové The Flower Kings si domyslí u mého hodnocení hvězdu navíc.

P.S.: Umístění recenze v profilu Kaipy není úplně ideální, nicméně konzultoval jsem to s politbyrem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

| 5 stars | 14.03.2017

Nikdy se nepřete s člověkem, který vám bude tvrdit, že Beránek není nejdokonalejším prvkem gabrielovských či vlastně jakýchkoli Genesis. Nemá cenu se handrkovat o slovíčka typu "příliš zdlouhavé, mělo by se zkrátit na plochu jednoho lp", "málo reprezentativní", "utahané", "bez nápadu a atmosféry". Všehno je to jen snůška nesmyslů. On bude mít svoji pravdu a vy zase tu svou.

Beran je spolu s White Albem nejvelkolepějším projektem v historii rocku a konkurovat mu může snad ještě The Wall. Propracovaný materiál s poctivým množství melodií od pána boha nesnese zbytečné rozbory a rozhodně se vcelku poslouchá velmi obtížně. Zajímavá koncepce, která si žádala odlišný přístup i zvuk než v případě třeba Nursery Cryme je pochopitelná, pokud se člověk zaměří na texty a získá patřičný odstup. Tady není zbytečná jediná nota, sloka, nebo snad přímo skladba, vše plyne a zapadá tam, kam je zapotřebí.

Zbývá mi tedy pouze vyřknout tvrzení: "Jaká to škoda, že podobně dokonalá mistrovská díla nevznikají i v našem věku." Komplexnost a genialita se sešly nad jedním z nejlepších alb rockové historie.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Frost* - Falling Satellites

Frost* / Falling Satellites (2016)

Tomáš Rojt | 4 stars | 14.03.2017

Obě předchozí alba příležitostného projektu britského multiinstrumentalisty, skladatele, zpěváka a producenta Jema Godfreye se pyšnila špičkovým zvukem a šlapající rytmikou, přičemž tím pověstným kořením byly moderně střižené kytarové a klávesové vyhrávky. Nejinak je tomu i u aktuálního alba, které přichází po osmileté odmlce. Věrným souputníkem hlavního protagonisty je od začátku existence tohoto projektu kytarista John Mitchell (Lonely Robot, Kino, Arena), který je zároveň i druhým vokalistou.

Album zní velmi dynamicky a na všech protagonistech je znát, že své nástroje opravdu bravurně ovládají. Moderně střižený kabát se zdá být místy až příliš dokonalý, ale v okamžiku, kdy začne trochu nudit, přichází změna rytmu a nálady v podobě ambientních meziher. Vrcholem alba se zdá být závěrečná náladotvorná „British Wintertime“ vystihující svůj název takřka stoprocentně.

» ostatní recenze alba Frost* - Falling Satellites
» popis a diskografie skupiny Frost*

Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík (1976)

Martin H | 5 stars | 13.03.2017

Rodící se česká rocková scéna se v šedesátých letech minulého století mohla pyšnit několika výraznými hlasy, které se staly pro hudební scénu té doby charakteristickými a přímo signifikantními. Stačí se podívat na dvě významné skupiny té doby, tedy Flamengo a The Matadors. V nich se objevily persony jako Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Petr Novák a Vladimír Mišík. Zatímco první dva víceméně semlela doba a Novák se snažil s tu menšími, tu většími potížemi pokračovat ve své tvorbě, Mišík vstoupil do nové dekády jako člen nejslavnější sestavy Flamenga z období Kuřete v hodinkách. Zde se setkává s tvorbou básníka Josefa Kainara a s poezií jako takovou.

V roce 1976 Vladimíru Mišíkovi obklopenému skupinou Etc… vychází první sólové album. Zpěvák na prahu třicítky sestavil velice silnou kolekci devíti písní, z nichž mnohé za tu dobu již vlastně zlidověly. To platí především o písni STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA, zhudebněném Kainarovu textu o ztrátě bezstarostného dětství a veškerých mladistvých iluzí. A vůbec texty na albu jsou tím, co předkládaný materiál povyšuje nad tehdejší běžnou produkci, mnohdy plytkou a obsahově prázdnou. Z Kainarovy tvorby se ještě dostalo na báseň o milencích, kteří se milovali, jen když se měli rádi. Mišík dodal bluesovou melodii a píseň OBELISK se pro mě stává tím nejsilnějším kouskem na desce. Hynek Žalčík dodal text k hudebně nejkomplikovanější skladbě BIOGRAF a silně meditativní písni - aspoň tak to vnímám - SYN DAIDALŮV. Mišík jako jediný autor hudby otextoval rozvernou píseň JEDNOHUBKY a také nejtvrdší skladbu na albu, velice výživnou a výrazným zpěvem ozdobenou píseň BAZAREM PROMĚN.

Hudebně se jedná o značně různorodý materiál, ať už se jedná o hard rock, folk rock, blues, někdy až s mírnými přesahy do country. Zpěvák se ukazuje v té nejlepší formě a dokazuje, že po těch jedenácti letech na scéně neztratil nic ze svého charismatu, pouze přidal do odstínu a barvy svého hlasu prožité zkušenosti. Když se navíc ještě obklopil spoluhráči, s nimiž si rozuměl jak po hudební, tak po lidské stránce, nemohlo nevzniknout dílo výjimečných kvalit, k němuž se budu vždy rád vracet.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Frost* - Experiments In Mass Appeal

Frost* / Experiments In Mass Appeal (2008)

horyna | 4 stars | 13.03.2017

Kapela Frost spadá do tzv. čtvrté líhně britské progresivní školy. Jestliže tu první zcela jasně prezentují Gabrielovci a druhou Rotheráci, pak třetí zvaná spíše neoprogresivní je podepřena trojicí kapel Arena, Threshold a Jadis. No a v té čtvté, poslední se v novém tisíciletí logicky nalézají právě zmiňovaní Frost.

Frost pochodují zcela po vlastní linii a absolutně se jakémukoliv škatulkování vymykají. S kolegy Headspace ztrácejí tvrdost i temnotu, oproti Sound of Contact jim chybí vzdušnost a ve srovnání s například DeeExpus nejsou schopni nabídnout vzletnější melodie ani rozmanitější aranžmá. Přesto jim ale originalita nechybí a podíl na formování moderní hudby jim těžko někdo odpáře.

V porovnání s deskou debutovou se mi druhý díl zamlouvá o poznání víc. Přijde mi celistvější, nápaditější, méně roztříštěný a celkově zajímavější. U třetího pokus Frost z roku minulého mám pak pocit, že spíše než muzikanti obsluhují nástroje stroje na akumulátor a tahle "mašinková" produkce mě zatím zvlášť nezaujala.

Osobní důvod, proč jsem si vybral jako reprezentativní právě tuto kolekci, bude nejspíš i v osobě zpěváka Declana Burkeho, jehož hlas mě na rozdíl od lídra Jema Godfreye přijde zajímavější a přitažlivější, nicméně Burke je slyšet jen na tomto díle. Jinak co se týče už zmíněného bosse J. G., právě on je majitelem jména kapely a také známou britskou hudební personou. Něco jako Fripp u K. C., jen asi méně pedantský :-) Zbytek bandu tvoří známé osobnosti z okolí a při poslechu desek této kapely se stěží ubráníte pochybnostem o obsluze šesti strun stejným člověkem, který má na svědomí kytarové linky na albech spřízněných Arena. Jeho pojetí a technika je zde sice rozdílná jak jen může být, ale alespoň tu nemáme další klon.

Galaktický, klávesově-samplovaný opar hudby Frost se vznáší nad většinou moderně pojatých progresivních písní alba. Já mám rád třeba druhou Welcome To Nowhere, rozpohybovanou riffovku Pocket Sun, ale i překrásnou baladu Salin, nebo klávesovou smršť Dear Dead Days - ta šlape přímo pekelně a za klávesami řádí sám rohatec jedna začouzená. Když si právě teď k recenzi desku znovu pouštím, musím naznat, že mě skutečně baví, chce to prostě jen tu správnou náladu.

Kapela Frost nejspíš nikdy nebude bodovat v hitparádách a nabalovat na sebe mračna fans. Je určena jen pro specifickou prog skupinu posedlou hledáním nových obzorů a možností. Mám pravdu Braňo, Mayak a další ?

» ostatní recenze alba Frost* - Experiments In Mass Appeal
» popis a diskografie skupiny Frost*

Living Colour - Vivid

Living Colour / Vivid (1988)

steve | 5 stars | 13.03.2017

Máte rádi funky? A znáte kapelu Living Colour? Že ne? Jaké funky to teda posloucháte :)

Living Colour jsou v f-slabikáři na předních stránkách. Ze špinavých zdí amerického Brooklynu je seškrábal Mick Jagger, na debutním albu si dokonce zahostoval a navíc jim umožnil připojit se k turné jeho mateřské kapely a sláva těchto maníků byla zpečetěna. Když kapela v roce 1988 nastartovala debutní deskou Vivid svoji kariéru, byl to pro cukrářské a tupírovací společnosti zásah do jejich živobytí. Zázračný úkaz, černošská kapela z New Yorku doslova přes noc vtrhla na rockovou scénu a rozcuchala zámořskou A.O.R. a pop produkci na maděru.

První, co vás praští přes frňák, je tvrdý a průrazný zvuk bicích, podobný se začal vytvářet zhruba v roce 1993/4, ne tak v době alba New Jersey (kapelu si každý jistě dosadí sám). Pro funky typická vysunutá živelná basa vytváří neustálé energické pnutí, spolu s originální kytarovou hrou a hlasem Corey Glovera je typickou značkou pro L. C.

Z desky vzešly dokonce čtyři singly, přičemž píseň Cult Of Personality se stala hymnou kapely a obsadila 13 místo Billboardu. Podobně aspiruji i třetí Middle Man a jestli se první půlka orientuje částečně na rock, najpozděl Funny Vibe a Memories Can't Wait zavelí krutou otočku k funky, které tu vyvěrá až do úplného konce. Černý Harlem s jeho historicko-kulturním pozadím na této desce mistrně ožívá a TEPE.

Hudba Living Colour pracuje ve službách názvu kapely, je krásně okatá, barevná a pestrá. Jediné co zamrzí, je občasné praskání při hrubších tónech, tolik typické pro remasterované, ale i klasické cd disky. Zajímalo by mě, jestli by takhle rušivě hrála i gramodeska nebo Hi-Res soubor. Dokázal by mi na tuto otázku nějaký přítomný hifista (jestli tu takový je) odpovědět?

» ostatní recenze alba Living Colour - Vivid
» popis a diskografie skupiny Living Colour

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

Snake | 4 stars | 13.03.2017

CD Musea - FGBG 4323.AR /2000/

Lépe pozdě, nežli později. S americkými art rockery Happy The Man jsem se seznámil sotva před pár týdny, ale vznikla z toho náklonnost na "první dobrou" následovaná nezbytným doplněním sbírky.

Historie vzniku kapely sahá někam do roku 1972, ovšem první nahrávky se dočkala až o pět let později. Bezejmenný debut vyšel - na značce Arista - v roce 1977 a na ploše necelých padesáti minut nabízí devět skladeb. Hudba je to velmi propracovaná a vypiplaná do nejmenšího detailu, vždyť hned sedm z devíti skladeb je zcela instrumentálních. Cítím z nich lehkost, vzdušnost, ale i nezbytnou komplikovanost Yes, kombinovanou s rytmickými zvraty typickými pro Gentle Giant, nebo King Crimson a kořeněnou prvky fusion.

Zkrátka - byť tomu první skladba, vyklidněná a space rockově zasněná Starborne vůbec nenasvědčuje - jsou to hudební orgie, což mi dosvědčí hned následující pecka Stumpy Meets The Firecracker In Stencil Forest. Po vzletném úvodu zvrtne se v rytmické hrátky ála Gentle Giant, do kterých vpadne intenzivní fusion s divoce sólujícím ságem...

První ze dvou zpívaných věcí je "trojka" Upon the Rainbow (Befrost). Trochu jako Camel na deskách "Raindances" a "Breathless". Saxofon, klávesová sóla a celkem "tuctovej" zpěv, který neruší. Skladba jako taková je sice krapet pomalejší, ovšem i rafinovaně komplikovaná a k nějakým milostným dobrodružstvím, či ploužení po tanečním parketě naprosto nevhodná.

Vrcholem alba je pro mě členitá instrumentální lahůdka Mr.Mirror´s Reflection on Dreams. Je opravdu pěkná a střídá se v ní celá plejáda nálad a chytlavých melodií. Její poslech je pro mne vítaným osvěžením a v jednu chvíli (zhruba v polovině čtvrté minuty), jako kdybych slyšel i kytarového vizionáře Mr.Vaie. Podivuhodná shoda.

Pátá Carousel už začíná (především ve své druhé polovině) znovu utahovat šrouby a připravovat půdu pro nástup intenzivní a gejzíry klávesových sól bičované prog/fusion nakládačky Knee Bitten Nymphs in Limbo. To je palba, připomínající řádění Mahavishnu Orchestra a tak jsem opravdu vděčný za následující píseň On Time as a Helix of Precious Laughs. Rytmika šlape a tiká, jak švýcarské hodinky a je to první skladba, ze které cítím - byť velmi prchavou - vůni Genesis.

Album nezadržitelně spěje ke svému konci a po kouzelné, jen necelé čtyři minuty dlouhá skladbičce Hidden Moods je tu finish v podobě rozmáchlé New York Dream's Suite. Po symphonic rockovém úvodu a nabušené fusion vsuvce v prostřední části skladby přichází zklidnění a album končí úplně stejně, jako začíná - tedy zasněnou space music....

Je to výborná deska, ale musím přiznat, že v těch techničtějších pasážích je toho na mě trochu priveľa. Kdyby kapela o něco slevila z předvádění dokonale zmáknuté hudební násobilky a místo toho přihodila ještě hrst melodií, byl bych určitě spokojenější. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Horisont - About Time

Horisont / About Time (2017)

alienshore | 4 stars | 12.03.2017

Horisont rozhodne neboli moji obľúbenci, napriek tomu, že retro hard-rock mám celkom v obľube. Všetko sa vždy môže meniť, lebo veci sú v pohybe. Horisont tiež nestoja na jednom mieste a vydali už svoj piaty album About Time. Švédi nie sú len metalová mocnosť, ale veľmi zdatne sa pohybujú aj v iných žánroch. Budiž toho dôkazom sú kapely ako Spiritual Beggars, Kamchatka alebo Siena Root, ktoré majú podobný hudobný feeling.

Album je posadený do druhej polovice sedemdesiatych rokov. Teda do obdobia, ktoré mám ja rád, pretože rockové kapely začali implementovať do svojej muziky lepšie a hlavne silnejšie melódie. Môžeme trebárs spomenúť na skupinky typu UFO, Gamma, začiatky Foreigner alebo Boston (éra prvého albumu), na ktoré sa samozrejme nezabudlo do dnešných dní a ktorých odkaz, ako je vidieť a počuť, stále trvá.

Do uší sa výrazne zapisuje analógový zvuk klávesov, kadejaké efekty a krásne zaoblený príjemný zvuk. Skladby sú krátke, ale veľmi jasne formulované. V podstate nič nie je ponechané na náhodu a každá z nich prináša zaujímavý nápad, či motív. Začiatok v podobe The Hive mi evokuje ešte tú skoršiu fázu hard-rocku rokov 70-tých. Ale s príchodom výbornej vypaľovačky Electrical je ten rozdiel cítiť. Ďalšie vydarené kúsky sa nachádzajú pod názvami Letare, Night Line, Point Of Return (znie ako hard-rockový Rush), Boston Gold (veľavravný názov) alebo aj výpravnejšia polobaladická pecka About Time (krásny to zvuk klavíru Rhodes). Nájsť ale nejakú vypchávku sa mi nepodarilo. Obzvlášť oceňujem prácu pánov gitaristov, ktorí sa pohrali so sólami a vyhrávkami ako majstri melódie.

About Time je skutočne krásny "vintage-rock" špičkovej kvality. Nedáva spomenúť len na minulosť, ale prinavracia do rockovej hudby určité hodnoty, na ktoré sa často zabúda. Na takéto hard-rockové opusy sa teším každý rok a oni stále dokážu naplniť určité očakávania, ktoré mám. Nakoniec musím povedať, že Horisont ma presvedčili (aj značne prekvapili) a vyzerá to tak, že sa budem zaujímať aj o ich nasledujúce výtvory.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Horisont - About Time
» popis a diskografie skupiny Horisont

Gentle Giant - The Missing Piece

Gentle Giant / The Missing Piece (1977)

| 4 stars | 12.03.2017

The Missing Piece leží už od konce sedmdesátých let v zapouzdřené schránce s nápisem Gentle Giant na konci řady enormně schopných alb a stále čeká na své větší objevení. Jedná se o velice silnou sbírku, avšak neschopnou dokonale prodat své atributy.

Čerstvé album, dýchající novými plícemi, to mělo v roce 1977 nesmírně těžké. Dlouhá linie dokonalých nahrávek vylisovaných před ním nepřipouštěla žádné kompromisy a pevně si razila cestu progovými háji. Kapela hledala nové směry a trendy dokázala opovrhovat. Ve čtyřce se ozývá funky, v pětce jazz, šestka vypadla z renesance a v sedmičce se sešli zase Three Friends.

Deska ale zabere od začátku, taková Im Turning Around je líbezná až běda a tak vlastně jen konec zní roztříštěně a nesourodě. Věřím však, že si jednou i tenhle kousek vybuduje silnou pozici hned vedle Octopus nebo třeba Power and the Glory.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Missing Piece
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Rush - Power Windows

Rush / Power Windows (1985)

horyna | 5 stars | 12.03.2017

Každý z nás si v sobě hýčká nějaký ten svůj pomyslný hudební majstrštyk. Důvody, proč je to právě ta která deska, si každý rád obhájí sám a v případě tvrdé opozice zvenčí nesnese naň kritický názor. Na mém progrockovém výsluní se už několik desetiletí pevně vyhřívá album Power Windows kanadských Rush. Bylo jedním z prvních, které jsem od nich ochutnal, a z celé jejich diskografie mě nejvíce zaujalo, sedlo, ohromilo, prostě nám to spolu funguje :-)

Pro mě osobně je to jejich nejvyrovnanější kolekce, ve které kapela zapojila do své tvorby zcela nové futuristicko-kosmické syntezátorové zvuky, jejichž barevnosti se už během své kariéry nikdy nepřiblížila. Při poslechu desky zažívám nepopsatelný pocit blaha a příjemné mrazení, které se dostavuje v enormně častých intervalech. Podobně silné vibrace u mě v tak silné míře už žádná jiná nahrávka Rush nedokáže vyvolat - i když se o to spousta z nich sveřepě snaží.

Po zmíněných klávesových eskapádách Geddyho Lee je to především (akustická) kytara Alexe Lifesona, která mě naprosto uchvacuje. Její dokonale nastavený rozmáchlý zvuk, načasování a množství akustických vsuvek, běhů a dokreslovacích momentů dělá z alba suverénního vítěze.

Už od úvodních mohutných tónů Big Money je zaděláno na mimořádnou situaci, především Geddyho basové extempore, bublající vespod, je překrásné. Náhle se ale objeví Alex s akustikou a píseň graduje. Vnímám ji spíš ale jako takovou rozehřívací věcičku, opravdové skvosty totiž už už klepou na vrátka. Grand Design posouvá Rush do umělečtějších vod, tady už veškerá slovní zásoba selhává, chce se mi křičet jen DOKONALOST!! Geniální sehranost trojčlenného týmu a parádní aranžmá vyloupnou naprosto famózní záležitost.

Manhattan Project začíná velkolepě, ale po chvíli přijde romantická mezihra, Geddyho vokál hladí jako ranní vánek, pak se ovšem zvedne pořádný progrockový vítr, který se prohání po Alexově hmatníku. Skladba roste, basa drží napětí a bahatá Neilova hra otevírá brány nesmrtelnosti.

Nedokážu sdělit, kterou skladbu tu vlastně mám nejraději - střídají se tu velkolepé chvíle s grandiózními, je tu vzdušný gigant Marathon, asijský favorit Territories (s kraťučkým katarzním sólem v závěru), zvukově a aranžérsky překrásná Middletown Dreams nebo předposlední láskou ovoněná Emotion Detector. Peartovy kmitající paličky desku uzavřou prostřednictvím Mystic Rhythms. Pak už cítím pouze spokojenost a bahaté zadostiučinění.

Zvukově šel Peter Collins s kapelou nadoraz, neznám rockovou kolekci z osmé desetiletky, která by nesla podobně mistrovskou zvukovou pečeť. Brilantní záležitost a hlavně srdcovka.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush

Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

adam | 5 stars | 12.03.2017

CD som si kupil pri vylete do Londyna priamo v abbey road stutios shop. Cena 10.75eur, co je teda radovo menej ako u nas a ta lokalita... potom si presiel cez prechod a s usmevom som sa tesil ked CD pustim, nakolko povodne lp som nemal a ani som ho nepocul.

Hodina pravdy v aute z letiska domov.

Najprv vresk a potom muzika storocia.

Nebudem rozoberat pozadie ako to vznikalo, ale hentak presne hrat a spievat a dokonca aj sprievodne vokaly BEZ podiovych odposluchov, BEZ sluchadiel, a to sa nemohli vobec pocut kedze vresk tinedzeriek bol nesmierny,... MASAKER vykon. Kapela sliape jak stroj, vidno ze to mali vyhrane. Osobne si myslim ze to bola jedna super koncertna kapela.

Pre mna 5 i ked s malou lutostou ze tie koncerty v druhej polovici ich existencie uz prestali.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Pogues, The - Hell's Ditch

Pogues, The / Hell's Ditch (1990)

tykeww | 4 stars | 11.03.2017

S touto deskou (podle všeho přímo z pekelné jámy) přichází konec působení Shanea MacGowana se svou bandou jménem The Pogues (v gaelštině "polibky"). Démon alkohol ho již ovládal více, než je zdrávo, a blížila se doba, kdy ani nepřišel na koncert a zaskočit za něj musel Joe Strummer z The Clash (kteří už pár let neexistovali, takže pro Joea to byl vlastně fajn přivýdělek). Určitě je škoda, že Shaneův génius sváděl boj s whiskey a guinnessem, to by ale nesměl být MacGowan takovým Irem tělem i duší.

Abychom se konečně dostali k samotné nahrávce:
Hell's Ditch je více než solidní. Už trochu odchází prvotní zaměření skupiny, tak typicky "irsky lidové" už album moc není. Otevírá ho Sunny Side of the Street, báječně prosluněná písnička s krásnou letní atmosférou. Otvírák je rovnou i jedním z vrcholů desky. Mám rád i její českou předělávku od nebožtíka Františka Sahuly - s téměř doslovným překladem, jak jen to bylo možné.

Sayonara je trochu klidnější. V člověku nezanechá nikterak hluboký dojem, je spíš trochu atmosferická. MacGowan se za ni každopádně stydět nemusí. The Ghost of a Smile je trochu napruženější (hlavně díky výrazné baskytaře) a udržuje letní atmosféru (nejen svým zpěvným refrénem).

V Hell's Ditch jde trochu do tuhého. Nálada je mnohem pochmurnější (ještě aby ne, když se jedná o díru pekelnou). Instrumentální začátek nabírá na dynamice, samotná píseň je hodně rytmická a zase se o něco více blíží lidovým motivům. Tohle je přesně takové irské peklo, jaké má být.

Lorca's Novena pokračuje v určené náladě víc než dobře. I když...být na skladatelově místě, trochu bych časem zrychlil tempo, nebo bych se aspoň nevracel k tomu slokovému. Píseň má pět minut, a to už působí trochu roztahaně. Summer in Siam jsem nikdy neměl moc rád. Dobře, letní atmosféru drží znamenitě, ale tohle je pro mě spíš už nechutné vedro a upocený saxofon tomu moc nepomáhá. Ale to klavírní tempo by se do Siamu asi i hodilo...

S Rain Street konečně přichází zase trochu rychlejší Poguesovka. Mám vnímat drobnou paralelu mezi sluneční stranou ulice a ulicí v dešti? Rainbow Man je trochu vatovitá, ale tak neurazí. The Wake of Medusa jde s kvalitou zase trochu nahoru. Po fade-inu přichází melodické téma v rychlejším tempu, které doplňuje nápaditá mezihra.

Do House of the Gods nás uvede pomalejší melodie, samotná písnička je zase o něco rychlejší a oplývá příjemnou náladou. Skoro bych až řekl podnikavou a dobrodružnou. Ideální na letní výlety. 5 Green Queens & Jean mi svým začátkem přijde skoro až nechutná. Zase taková upocená, líná, uválená. Ručička mého generátoru albové vaty se opět pohybuje směrem doprava, to je na pováženou.

Maidrin Rua je příjemný irský tradicionál, i když mi v něm kapela připadá už trochu bez invence a opět mám dojem, že má jediný úkol, a sice natáhnout stopáž. A pravda je, že ani při Six to Go netleskám nadšením.

Závěr: Album začíná víc než slušně, druhá strana už za tolik nestojí. Alespoň tedy v rámci Shaneova standardu. Za povšimnutí každopádně stojí obal desky, kde jsou názvy písniček zasazeny do fiktivní mapy.

Přemýšlím mezi lepšími třemi hvězdičkami nebo horšími čtyřmi, ale spíš se přikloním k druhé možnosti. Desku si pouštím málokdy celou (spíše jednotlivé vybrané písničky), ale i jako celek je to docela kvalita (až na dojmy ze závěru, které se ve mně pořád drží, a moc dobré nejsou).

» ostatní recenze alba Pogues, The - Hell's Ditch
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Deep Purple - Phoenix Rising

Deep Purple / Phoenix Rising (2011)

Zdeněk | 4 stars | 11.03.2017

Dobrý nápad zalovit v archívech a vydat nahrávku z živých vystoupení sestavy Lord-Coverdale-Hughes-Bolin-Paice v Japonsku a Long Beach /USA/ z roku 1975. Kapela zde koncertuje ve skvělé formě, jednotlivé skladby jsou obohaceny improvizacemi, tak jak jsme konečně od živých Purple zvyklí.

Zajímavé je provedení Smoke On The Water se vsuvkou v podobě jazzového standardu Georgia On My Mind. Podání Glenna Hughese je tady víc než zdařilé. Naopak za nejslabší místo záznamu pak považuji Coverdaleův zpěv ve skladbě Lazy. Zato You Keep On Moving, no to je paráda se vším všudy. A končí se další klasikou - Stormbringer.

Celkově považuji tento živý záznam za velice zdařilé připomenutí projevu Deep Purple v roce 1975. Lepší, než všeobecně známější Made In Europe a jen o trochu slabší, než ikonické Made In Japan.

Dávám 4 1/2 hvězdy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Phoenix Rising
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

lover-of-music | 4 stars | 10.03.2017

The Who je pro mě naprosto fantastická a neohratelná kapela, která ve mě dokáže vyvolat opravdové spontánní nadšení z hudby. Proto je poslouchám tak často.

Toto album se trošku liší od předešlých dvou. Jednak tím, že Townshend si začal hrát s tóny a melodie tu jsou opravdu originální (i když někdy byly i předtím) a většinou se vstřebají až po několika posleších. Já když jsem tohle album slyšel poprvé, tak mě vůbec nezaujalo a bylo to jako jedním uchem tam, druhým uchem ven. No a dnes ho řadím mezi má oblíbená alba. A druhá věc, kterou se liší je, že je tak trochu "nenápadně" koncepční díky znělkám pirátského rádia. Kdyby byly ale vypuštěny, tak by mi to vůbec nevadilo. Ale to je věc názoru.

Jak říkám, ona určitá originálnost melodií se zjistí až po několika posleších. Ale u jiných posluchačů třeba hned. Většina písní se příjemně poslouchá a možná vám jejich některé části vykouzlí nevinný úsměv na tváři. V některých malých částech desky se trošku ztrácím, ale to jsou opravdu jen detaily. Přejdu rovnou k mým absolutním srdcovkám, které si pouštím minimálně pětkrát týdně. Určitě je to hitovka I Can See for Miles, ze které mám opravdu radost. Pro mě božský zpěvák Roger Daltrey zde sice ještě neprojevil svůj úplný potenciál, ale i tady se pozná, že je to opravdu famózní zpěvák. Nebudu zastírat, že se mi strašně líbí i I Can't Reach You, ze které mám možná ještě větší radost a strašně dobře se zpívá. Townshend dal do té písně srdce a nadšení. Entwistlův opus Silas Stingy je melodicky promakaná skladba a dokazuje, že Entwistle je taky Pan Skladatel. Ale hlavně je hodně nakažlivá. "Money, money, money bags". To si zpívám snad ještě 3 hodiny po jejím poslechu. No a závěrečné finále snad nemohlo být lepší. Miniopera Rael je vlastně taková předzvěst Tommyho. Pro mě je výrazně lepší než A Quick One While He's Away a opět je z ní cítit velkolepost a ze mě srší nadšení když jí slyším.

Dávám velmi silné 4 hvězdy. Škoda, že tam slyším nějaká pro mě trošku hluchá místečka, ale je jich zoufale málo. Album SELL OUT řadím spolu s BEATLES - SGT. PEPPER, MAGICAL MYSTERY TOUR, BEE GEES - 1ST, PINK FLOYD - THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a MOODY BLUES - DAYS OF FUTURE PASSED mezi nejzásadnější alba roku 1967.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One

Beardfish / Sleeping In Traffic:Part One (2007)

horyna | 4 stars | 10.03.2017

První dva počiny Švédů Beardfish se ke mě zatím nedostaly, potykali jsme si až u trojky a výsledné seznámení dopadlo skvěle. Jedná se o materiál nadprůměrný, pánové si pěkně vyhráli s aranžmá a harmoniemi, z desky "čpí" jazz a rocková vitální ohebnost či pružnost má sakra daleko do těžkých, metalově zahalených ploch desky The Void. Pokud s nimi chcete začít, jednička i dvojka Sleeping... jsou naprosto ideální.

Na zatím nejmelodičtější desce Beardfish (hodnoceno z pohledu a srovnání s dalšími třemi, čtyřmi výtvory) je hudba na prvním dílu zcela svěží, avšak o nějaké přístupnosti hovořit nelze. Kolotoč změn se tu točí pěkně zčerstva a tempová střídání přichází v rychlém sledu. Á propos nálada, pokud hledáte melancholii, jste tu správně - nejmelancholičtější album téhle partičky je právě tohle.

Gentle Giant se už nejspíš nikdy nevrátí, ale v tomto a minulém desetiletí jim na severu vyzráli zdatní žáčci.

» ostatní recenze alba Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Kaipa - Händer

Kaipa / Händer (1980)

jirka 7200 | 2 stars | 10.03.2017

Dostáváme se do let, kdy art rocku v té dřevní podobě zvonil umíráček, některé kapely se rozpadly, další upravovaly svůj repertoár dle přání producentů. Tímto procesem byla nucena projít i Kaipa. Jelikož měla dle hudebních bossů díky své určité oblíbenosti předpoklady zaujmout širší publikum, dostala nabídku od švédské gramofirmy Polar Music, která do té doby vydávala hlavně desky ABBY a několika málo pop umělců. Kapela podepsala a tím se jí otevřely dveře do prestižních studií Polar. Zde nahrávali např. Led Zeppelin a shodou náhod, když tu Kaipa pracovala na albu "Händer", potkávala se tu se svými velkými vzory, kapelou Genesis, která tu právě dokončovala práce na své desce "Duke".

Kaipa však musela čelit velkému personálnímu problému, neboť z důvodů uměleckých neshod kapelu opustil jeden z dosavadních klíčových členů - Roine Stolt, a na odchodu byl také basák Mats Lindberg (novou desku sice nahrál, ale měl již jen statut hosta). Stolt byl nahrazen kytaristou Maxem Åhmanem, který se dle dostupných informací předtím podílel na nahrávání desky jazz/prog rockové kapely Fred Israel.

K poslechu tohoto CD jsem přistupoval s určitými obavami, neboť několik namátkou přečtených ohlasů na tuto desku neznělo moc optimisticky. Nicméně výsledný střet se skutečností nebyl až tak hrozný.

První dvě sladby Äntiglen a Händer jsou celkem příjemné a solidně odsýpající rock popové hity s pompezními fanfárami kláves. Zadumaná klávesová instrumentálka s krátkým sólíčkem na kytaru Regn jako by vypadla z některých tří předchozích alb, chválím. Hitová Staden lever je hodně podobná coveru "Dívka Gloria" od Víti Vávry, tady se ale na pilu tlačí přece jen trochu více.

Krátká instrumentální Elgrandi je opět výborná - takový cinema sympho rock. Přímo však přechází do vyloženě disco znějícího cajdáku Krig. Následná Älska med mig igen je potemnělá prog rocková balada. No a závěrečná balada Med trasiga segel je takový kočkopes,chvílemi se tváří jako prog rock, potom přejde do disco rytmu a naopak.

Kapela tuto desku podpořila mohutným koncertováním. S jakým úspěchem se tehdy tento produkt setkal, zda byl nový hudební směr kladně přijat i u posluchačů, se mi zjistit nepodařilo. Deska však byla v roce 2015 remastrována a vydána poprvé! na CD.

Jelikož jsem předchozí desku ohodnotil poněkud příkrou trojkou, musím nyní jít dolů až na dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Kaipa - Händer
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Morse, Neal - ?

Morse, Neal / ? (2005)

Adam6 | 5 stars | 09.03.2017

Myslím si, že každý správny fanúšik progresívneho rocku/metalu určite aspoň okrajovo narazil na meno
Neal Morse. Zakladateľ a bývalý člen skupiny Spock’s Beard, spoluzakladateľ skupiny Transatlantic a asi najviac známy pre jeho sólovú tvorbu. Ja som na neho narazil práve vďaka Transatlantic. Popočúval som si samozrejme aj všetky ostatné projekty, no a teraz po istom čase už môžem povedať, že Neala Morsa zaraďujem medzi najvýznamnejšie postavy druhej vlny prog rocku.

Keď som prechádzal všetky recenzie kolegov z pogboardu, tak ma trochu prekvapila jedna vec. Som asi jediný človek na progboarde ktorý má sólovu tvorbu Neala o trošičku radšej ako Spock´s Beard. Je pravda, že albumy ako The Light alebo V sú poklady, ale mne sa ešte viac páči éra prvých Nealových albumov hneď po odchode z SB. Teda Testiomy – Sola Scriptura.No a medzi nimi sa ukrýva aj môj osobný favorit. Album s tajomným názvom: ?

Dôvody, prečo som si práve tento album tak obľúbil mám hneď niekoľko:
Neal upustil od svojej tradičnej dĺžky albumov 75 – 80 minút. Namiesto toho spravil ? o 20 minút kratší. Ďalej je to výber hostí ktorých si zavolal. A to nie ledajakých. Máme tu Nealovho brata Alana Morsa (Spock´s Beard, Second Nature), Jordana Rudessa (Dream Theater), Roina Stolta (The Flower Kings) a ako dezert je tu Steve Hackett (Genesis). Mike Portnoy a Randy George sú samozrejmosťou na každom Nealovom albume. No a v neposlednej rade je to moja záľuba v koncepčných albumoch. Aj keď ? vnímam skôr ako jednu dlhú skladbu (tak ako Thick As A Brick alebo Six Degrees Of Inner Turbulence). Všetko toto sú aj tak nakoniec len fakty prečítané z papierov. Najdôležitejší je osobný názor a pocit. No a ? ma zo všetkých albumov od Neala Morsa chytil za srdce najviac.

5 hviezdičiek ale s výkričníkom !

» ostatní recenze alba Morse, Neal - ?
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

| 4 stars | 09.03.2017

Jadis mají nejpočetnější fanouškovskou základnu na britském kontinetu - v zemi, z níž pochází. Pro středoevropana nejsou tak silným pojmem jako třeba Pendragon nebo Iq, ale právě s těmito kapelami mají nejvíc styčných bodů. I v jejich případě se jedná o podobně zaměřenou hudbu, kde melodika tvoří hlavní osu skladeb, od které se odvíjí to ostatní. Jejich diskografie je velmi vyrovnaná a pokud se vám zalíbí jakákoliv deska je velká pravděpodobnost že budete prahnout po další.

Ani album Fanatic není v tomto žádnou vyjímkou. Zakladatel kapely Gary Chandler využívá spíše minimalistický přístup a jeho kytara splétá atmosférické nitky z velice jemné spleti tónů. V jejich případě je vskutku překvapující, kolik melodických linek lze do jedné písně nadělit. Příjemný zpěv, urovnaná rytmika a podkreslovaný klávesový doplňek se snaží o maximální progresivní přístupnost v klidné emoční hladině.

Za nejlepší skladby lze označit vláčně tesknivou Each & Everyday, podobně laděnou instrumentální věc Fanatic a vzdušný nejdelší kus alba What Kind of Reason.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

Martin H | 3 stars | 09.03.2017

Návrat skupiny Deep Purple na hudební scénu v roce 1984 přinesl skvělé album Perfect Strangers, ale také otázky, zda na tento silný materiál dokáží hudebníci navázat a jak dlouho vedle sebe vydrží potížisté Gillan a Blackmore. Navíc hudební scéna se změnila a starým hardrockovým velikánům vyrostla zdatná konkurence v podobě mnoha metalových spolků na obou stranách Atlantiku. To vše se zákonitě muselo projevit na dalším albu, které pod názvem The House of Blue Light spatřilo světlo světa v roce 1987.

Výše zmíněné oázky se ukázaly jako oprávněně - deska byla přijata se značnými rozpaky. Osobně si myslím, že problém vznikl ve snaze kapely být příliš současná a metalová. Jenomže nevznikla ani metalová, ani tradiční hardrocková nahrávka - výsledkem byl jakýsi kočkopes, který není tím známým párplovským hard rockem a už vůbec ne heavy metalem. Dům modrého světla má sice krásný název a myslím, že i obal se povedl, ale obsahově to není až tak úplně ono.

Největší problém vidím u kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož kytara zde není v mých uších tím kouzelným nástrojem, na jaký jsem zvyklý z předchozích nahrávek Deep Purple a Rainbow. Vadí mi především v některých skladbách značná absence typických Ritchieho vyhrávek a sólíček plných bublavých zvuků, na něž jsem si v jeho podání zvykl. Druhým (a obecnějším) problémem je to, že se zde nepodařilo kapele napsat tak silný materiál, jako na předchozí nahrávce.

První tři kousky kolem mě tak nějak prošumí, přičemž skladba Call of The Wild se mi vůbec nezamlouvá. Při jejím poslechu si říkám, že takhle se snad rádiovým stanicím Deep Purple podbízet nemuseli. Větší pozornost si získá až následující píseň Mad Dog, u níž mám v refrénu dojem, že se skupina trošku přibližuje k dřívější tvorbě. U páté písně Black And White dokonce vrním blahem poté, co v úvodu zazní konečně foukací harmonika. Bohužel hned Hard Lovin' Woman mé nadšení opět srazí, až si začínám říkat, zda má cenu poslouchat ještě dál - ale neodolám a dočkám se perly v podobě nádherné skladby The Spanish Archer. Zde se mi konečně dostává toho, co jsem zatím postrádal, a to jsou ony kytarové vyhrávky a skvostná sóla. Mám dojem, jakoby Ritchieho kytara byla všude. Když se k tomu přidá skvělý Gillanův zpěv, tak se rázem ocitám v ráji. Stejný pocit u mě vydrží i u následující pecky Strangeways, předposlední rozverné Mitzi Dupree a závěrečné vypalovačky Dead Or Alive.

Vím, že vztahy v kapele byly napjaté a nakonec vyvrcholily již druhým Gillanovým odchodem ze skupiny. To ale neznamená, že bych měl být při hodnocení nějak mírný. I s přihlédnutím za obal uděluji 3,5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Santana - Borboletta

Santana / Borboletta (1974)

steve | 5 stars | 09.03.2017

Když si můžu vybrat, po které nahrávce mého oblíbence Santany sáhnout, ruka se většinou stočí k albům ze sedmdesátých let. A ještě častěji, než na "klasické" latino první albové trojce, dostávám chuť na některou z následujícícho čtyřlístku jeho desek.

Stručně řečeno, prvních sedm kytaristových ran je základ, pevný a tvrdý jak skála a tohleto tvrzení mi už nikdo nevymluví. Borbolettu jsem si vybral dnes a myslím, že jsem udělal moc dobře. Mám ji hodně rád, možná že i nejraděj, ona je prostě jiná, hebká a hladká jako pružné tělo dorostenky, vlídná jako samice v říji a vzletná jako zralá žena v rozpuku.

Prvotřídně poskládaná sbírka žhnoucích, kvalitně dominantních písní, které ale spojuje cosi těžko popsatelného a jedna bez druhé by prostě smutněla. Atmosféra je chvíli latino, chvíli jazz, mihne se funky a možná i pop. Úplně nejraděj mám Life is Anew, Give and Take, One With the Sun, Practice What You Preach, vrcholnou Mirage (to je snad ženský vokál, nebo se Leon dokáže tak převtělovat), vlastně všechny vokální věci, ale podle informací na Wikipedii pěje naprostou většinu Leon Pattilo, což mi nějak neštymuje, třeba v zmíněné Give and Take jde podle mě o duet s ???. Nějaká zásadní informace tu musela uniknout. Z instrumentálních parádiček jsou pak naprosto skvostné saxíkovka Aspirations a tajemná dvojka Canto De Los Flores s využitím zvláštního nástroje, zvaného echoplex.

Album s motýlem na obale a podivným názvem (že by druh tohoto živočicha?) mi dnes, stejně jako mnohdy v minulosti, udělalo neskutečnou radost. Jste na tom s "bárbí" podobně?

» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana

No-Man - Schoolyard Ghosts

No-Man / Schoolyard Ghosts (2008)

| 4 stars | 09.03.2017

Projekt Tima Bownesse a Stevena Wilsona neboli No-Man je ceněná emocionální záležitost a deska Schoolyard Ghosts korunuje celosvětový úspěch tohoto originálního dua. Vývoj jejich hudby se z futurističtějších a z větší části programovaných pasáží pozvolna přesunul do civilnější roviny, ale její emocionální účinky se tím navzájem ještě znásobily.

Je to muzika velmi poklidná, volně se táhnoucí, uhrančivá a vytěsňující okolo sebe proudy tryskajících pocitů. Ale je to i hudba esoterická, velice sugestivní, dojemná a hypnoticky dominantní. Převládá zde Timův klidný vokál, který za doprovodu kláves, samplů, fléten a vláčných kytar vytváří snové obrazce, plující tiše vaší fantazií.

Na nahrávce se podílí několik skutečných "žolíků" moderní větve progresivní hudby: s flétnou je tu Theo Travis, uhrančivý bubeník Mastelotto, Edwin i Harrison z Porcupine Tree plus ještě nějaké ty smyčce jako nadstavba. Tahle hudba se hodí jen pro speciální příležitosti - pokud nevyhledáváte emocionální příběhy a vaše tělo nepotřebuje konejšivý vláčný rytmus k zacelení rozbolavělých šrámů na duši, pak tuto muziku budete jen těžko shledávat přitažlivou a připadne vám povrchní a nudná. Ale právě taková v žádném případě není! Ale to se těžko vysvětluje.

Harmonická čarodějka, stylově nezařaditelná a přec tak krásná.

» ostatní recenze alba No-Man - Schoolyard Ghosts
» popis a diskografie skupiny No-Man

Kotzen, Richie - 24 Hours

Kotzen, Richie / 24 Hours (2011)

horyna | 5 stars | 09.03.2017

Kotzenovu kariéru sleduji sice jen sporadicky, ale už od jeho prvních zajímavých angažmá se mu věnuji se zvědavostí a nadšením. Už v glamových Poison předvedl velkou kvalitu, kapelu nasměroval do bluesových vod a pozvedl o dva instrumentální levely vzhůru. Nástup do gilbertovských Mr. Big rozhodně nebyl jednoduchý, uchytit se po takto výrazné osobnosti chtělo nejen um (kterého tento kytarista má jistě dostatečné množství), ale i odvahu a schopnost přizpůsobit se. Do rozjetého vlaku "pana velkého" zapadl výborně a obě desky, na kterých se podílel, pokračují směrem, který pánové v čele s Paulem už dávno vytyčili. Ovšem nejvíce svůj poteciál využije a dokáže uplatnit ve svých sólových pracech, které mu dávají dostetek příležitosti kreativně odhodit stylové řetězy, podmaňující si tvarová hudební uskupení, a moci vyrukovat se svobodnou mjůzik.

Svižný rokec odpichne rychlá kytarová jízda skladbou 24 Hours. Začátek nebývale elektrizující. Ve dvojce Help me se zpomalí, čímž vynikne Ritchieho kytarové vyšívání na pozadí funky rytmů. Jeho hlasové kreace se přitom pnou vzhůru, kytarista šplhá do výšek podporován tučnou basovou stopou. Dlouhatánské kypré sólo dělí skladbu vejpůl a na jeho konci můžeme opět nasednou do nablýskaného funky auťáku.

Fusion, kytarové lahůdky, zemité bicí a opět famózní Ritchieho basa (většinu nástrojů si chlapec nahrává sám) určují jazzový charakter písně Oh My God, podepřené další vytříbenou vokální melodií. Love Is Blind naproti tomu čerpá z country, ale Ritchieho výrazové prostředky ho taví v poutavé rockové blues drsnějšího střihu.

Stejně jako deska předchozí i tato ve svém závěru výrazně zpomalí, s procítěným kytarovým sólem přichází překrásná balada I Don't Know Why, následovaná plynule navazující Tell Me That It's Easy, kterou zdobí nablýskané sborové vokály.

Krytalicky čistý zvuk, syrový a mrazivý zároveň, a kila vzrušujících melodií, ze kterých Ritchie staví své vzdušné písňové zámky, to je album 24 Hours. 4,5*

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - 24 Hours
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Kaipa - Stockholm Symphonie

Kaipa / Stockholm Symphonie (1993)

jirka 7200 | 5 stars | 08.03.2017

Nejedná se žádné nové písně, ale o nahrávky pořízené v rozmezí let 1974 - 76 švédskou národní rozhlasovou stanicí Tonkraft, která tehdy seznamovala posluchače s místními kapelami.

Kaipa je zde ve vrcholné formě a v nejsilnější sestavě přehrává písně z prvních dvou desek, některé přitom ještě dříve, než byly vydány na oficiálním nosiči. Je zde slyšet, jak bez problémů zvládají hudebníci naživo zahrát to, co ve studiu. Některé písně se v aranžmá mírně liší od originálu, někde chybí intro, ale celkový výsledek je výborný.

Zpěv klávesisty Lundina se ozvývá jen z levého kanálu, jinak je zvuk krásně čitelný. Nahrávka musela být přehrána z nějakého magnetofonového pásku, protože mezi nahrávkami je slyšitelný šum. Pravděpodobně se jedná o bootleg, vydaný poprvé japonskou firmou Tachika Rec. Pro fandy raného období Kaipa povinnost.

» ostatní recenze alba Kaipa - Stockholm Symphonie
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Kaipa - Solo

Kaipa / Solo (1978)

jirka 7200 | 3 stars | 08.03.2017

Pokud jsem minule narážel na název předchozího díla „Nic nového pod sluncem“, tak u této desky bych to již říci nemohl. Novinek je celkem dost - ale ne vždy jsou ku prospěchu věci.

Nejzásadnější změny jsou vždy ty personální. Odešel basák Tomas Ericksson, některé prameny uvádí, že hlavním důvodem byla přemíra koncertní činnosti kapely, pravděpodobnější příčinou byl ale spíše nový hudební stylový směr kapely. Tím jsme přišli o jeho typický drtivý zvuk basy - jeho nástupce, osmnáctiletý Mats Lindberg již na sebe tolik pozornosti nestrhával. Sestava se dále rozrostla o zpěváka Matse Lofgrena (ex- Rio Brazzaville), který na tomto postu zastoupil klávesáka Lundina - ten se chtěl totiž plně věnovat jen svému nástroji. Tím se Kaipa připravila o svou další přednost, o netypicky zabarvený, výše položený hlas. Mats sice nezpívá špatně, ale je to opět jen „dobré“ a ne „výborné“.

Tato deska je pro mě natolik nevyrovnaná, že celkový výsledek nelze shrnout několika větami. Chtě nechtě jsem proto musel popsat jednotlivé skladby, abych se v tom sám zorientoval:

Den skrattande grevinnan - úplně parádní instrumentální math rockový úvod s kytarou a syntíkem, tento motiv se stále ve skladbě variuje a rozvíjí – parádní začátek.

Sen repris - skladba je zaobalená v takovém pop rockovém obalu, s barvami kytar jak od Briana Maye, u mne balancuje na hraně, ale ještě nepřepadá na tu horší stranu.

Flytet - přijde mi to jen jako část skladby, kde zbytek nebyl použit.

Anar dig - jeden z vrcholů desky – procítěný baladický úvod se rozrůstá v překrásnou skladbu, ve které nádherně graduje napětí a Stolt tu vypálí nádherné sólo netypicky v první třetině skladby.

Frog funk - člověk je naladěn a přijde ledová sprcha ve formě této instrumentálky ve stylu bubblegum popu, jak v těch nejhorších chvilkách od Ringo Čecha.

Visan i sommaren - situaci musí zachránit křehká skladbička s procítěným zpěvem Matse Lofgrena a s motivem švédské lidové melodie.

Tajgan - ač s nádhernou zasněnou atmosférou kláves a skutečného klavíru, opět na mě působí jako úvodní část nějaké delší skladby.

Respektera min vaerld – ve stylu fusion a rychlejším tempu, opět výborné kytarové sólíčko.

En igelkotts doed – pěkný motiv, ale nikam se nevyvíjí.

Je vidět, že když kapela dostane prostor, tak vyprodukuje nádherné věci, závěrečné dvě nejdelší, skoro osmi minutové skladby Total foervirring a Sist pa plan opět stoupají kvalitou do art rockových výšin.

Pokud to tedy shrnu - na této desce si musíme zvyknout na nového zpěváka, který se mi osobně líbí méně, než Lundinův a na jiný zvuk basové kytary. Na CD se však nachází mnoho povedených art rockových písní, vyšperkovaných nádhernými Stoltovými sóly a majestátnými klávesami Hanse Lundina. Pokud úplně pominu divnou Frost funk, tak mi tři věci (z toho dvě z pera klávesisty Lundina) nesedí, a ač příjemně působí, připadají mi jako rozpracované a nedotažené. Skladatelsky desku ovládnul Roine Stolt se sedmi kousky oproti třem věcem od klávesisty Lundina.

Jako producent a hlavní člověk za mixpultem je uveden Olle Ramm, který předtím pracoval jako studiový technik převážné v žánru popu a folku – proti výslednému zvuku však nemám žádných námitek. Za tři roky se ale Ramm ve studiu podílel na desce ABBY. To bylo asi tou dobou, kdy každý chtěl znít jak Queen či ABBA. Moderní v té době bylo funky, fusion a jazz rock a tímto směrem se chtěli ubírat i dva noví členové. Jejich příchodem byla narušena rovnováha, pevná spolupráce a chemie mezi jednotlivými členy a na desce je to znát.

"Solo" uzavírá první vývojovou etapu skupiny Kaipa. Z této doby byly vydány ještě dva živé záznamy 1976-8 a CD s neupravovanými demo nahrávkami. To vše najdete v edici Kaipa - The Decca Years 1975 - 1978.

» ostatní recenze alba Kaipa - Solo
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

| 5 stars | 08.03.2017

Všeobecně nejuznávanější deskou Uriah Heep jsou Démoni a čarodějové - a to i přesto, že se na několika místech jedná o nevyrovnanou kolekci. Několik jednoduchých tezí nám pomůže objasnit tuto skutečnost:

1. V roce 1972 byli Uriah Heep novým, ale už zahřátým zjevením na trhu s hudbou, byli čerství, originální, nepodbíziví, nikdo je nekopíroval a množství nápadů realizovali prostřednictvím velkého počtu alb s minimem přestávek.

2. Ve svých řadách nakumulovali dostatek tvůrčí energie a skladatelského zápalu, na kterém se podílel větší počet hudebníků, a i když Ken Hensley převládal, ostatní se připojili také, a tudíž byl dán průchod velké variabilitě.

3. Dva nejdůležitější prvky této soustavy rychle a důrazně proslavily kapelu během několika měsíců. Hensley jakožto klávesový mág se svým stylem odlišoval a velkou měrou se podílel na konečném soundu, Byron zazářil jako (spolu s Plantem) nejcharismatější zpěvák té doby, přičemž jeho barva hlasu neměla mezi ostatními obdoby.

4. Producent Gerry Bron se plně etabloval jako další člen souboru.

5. Novic Gary Thain zaznamenal velký podíl na koncovém vyznění nahrávky.

6. Deanovský lákavá pohádková obálka i zvuk sladký a šťavnatý jako nektar z květů, v době vzniku i po pětatřiceti letech dokáže sluchu mocně zalahodit.

Fantastický úvod vytváří silný troj-skladbový vstup a pro toho, kdo desku nezná nazpaměť, je domluvené, že mu Easy Livin pokaždé vyrazí dech. Stejně fantasticky vyzní i konec alba, skládající se zřejmě z toho nejlepšího, co se na albu objevilo - epochální skladby Paradise, progresivně tvořivé The Spell a bonusové suity Why s dominantní basovou linkou.

Zápory vidím v podobě dvou průměrných, dokonce možná podprůměrných skladeb, které tuto kolekci rozbourávají v jejím středu. Písním Circle of Hands a All my Life chybí reprezentativnost a aspoň poloviční kouzlo podobné těm ostatním a jsou tudíž vnímány jako černé kaňky této jinak precizní desky, kterou nakonec jinak než nejvýš hodnotit nejde - i přesto, že přinejmenším na dvou místech pokulhává.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

horyna | 0 stars | 08.03.2017

S informací, že novou desku vychrlí The Mute Gods ani ne rok po svém debutním představení, jsem vůbec nepočítal. Ale když ke mně tato milá informace dorazila, tep se patřičně zrychlil (však to znáte) a člověka přepadla náhlá touha už už se do žhavého kotouče zakousnout.

Očekávání nebyla malá, vždyť první díl byl pro mne debutem roku a sympatická trojice jeho stvořitelů se okamžitě svou emočně silnou tvorbou nabourala mezi letité pardály z podobného hudebního teritoria. Nick Beggs je sympaťák s velice příjemným "Wilsonovským" kouzlem v hlase a jeho basové akordy znatelně šimrají po těle. Roger King působí velice smromně až introvertně a Marco to je pravý opak, člověk s energií v těle a jedinečným feelingem v rukou.

Po pár dnech, co je tedy deska pod střechou, napíši několik základních postřehů o naší vzájemné probíhající komunikaci :-) A hned z počátku musím říci že jsem zklamán! Po prvním poslechu bylo zklamání tak velké, že jsem těžce rozdýchaval ony okamžiky a přemýšlel, jestli jít vůbec dál společnou cestou. Samozřejmě, po třetím setkání se už řada věcí stala mnohem přehlednější a některé fragmenty za tu námahu rozhodně stály, ale...

Nechci kritizovat příliš brzo, ovšem vyhnout se tomu nelze. Předně tedy: z nahrávky je enormě cítit, jak moc kapela stála o to, posunout svůj výraz do jakési "své izolovanosti" a zbavit se wilsonovsko-porcupinovské nálepky i za cenu ztráty příjemné osobitosti, jež byla z debutní nahrávky patrná. Zvuk až příliš zhutněl a na několika místech (především v úvodu desky) se z něj stává neprodyšná hluková stěna.

První tři, vlastně čtyři skladby (jelikož na začátku stojí průměrné intro) disponují přehnaně drsnou zatěžkaností a deprimující temnotou, mají jen zanedbatelný potenciál něčím potěšit a podstatněji zaujmout. Zajímavá myšlenka je použita v tracku číslo deset, písni Hallelujah, která stojí a bohužel i padá na Beggsově rychlém a drsně zvýrazněném basovém přednesu, neustále se opakujícím a trvajícím dlouhých pět minut. Ten se ale absolutně míjí účinku - a to předpokládané originality (k níž byl předurčen) a spíše než zaujmout má tendence rozbolavět hlavu.

Naštěstí je tu spousta zajímavých míst, které desku "zachraňují". Krásná balada Early Warning, zvonivě poprocková, chutná a hitová skladba titulní, kvalitní prog opusy Window Onto the Sun a The Singing Fish of Batticaloa, ale i dvě interesantní instrumentální čísla Lament a dotažená ukázka hudebního fištronu The Andromeda Strain. V neposlední řadě (a stejně jako u debutu) se pak na konci vyjímá emocionální perla Stranger than Fiction.

Zkrátka a dobře mi deska připadá šitá horkou jehlou, nedotažená, málo invenční a v porovnání s debutem i méně nápaditá. Pro zanedbatelný odstup ji zatím nehodlám hodnotit, nebylo by to příliš fér, nejspíš ani přívětivě lichotivé a možná by mě to za pár týdnů mohlo mrzet.

Vcelku by mne zajímal názor a postoj ostatních kolegů kteří už tuto věc zajisté slyšeli (napadá mne Mayak, Antony, John l, Progjar, Alienshore i čtyřhvězdičkový Tomáš Rojt (vesměs ti, co žízní po nové hudbě). Vyvstalo mi totiž srovnání s nedávno zmiňovanými Disperse, kteří u mne také ne zcela naplnili vložená očekávání.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Echolyn - Cowboy Poems Free

Echolyn / Cowboy Poems Free (2000)

horyna | 5 stars | 08.03.2017

S magickou číslovkou, oslovujicí letopočet 2000, přicházejí američtí Echolyn po znovunastartování své muzikantské dráhy s další, velice slibnou, a také, jak už jsme u nich zvyklí, variabilně silnou nahrávkou koncepčního půdorysu, již mnozí zastánci kapely považují za jejich nejschopnější.

Toto tvrzení může podporovat několik následujících faktorů: Textová ucelenost, vycházející z dějiného nástinu Spojených států amerických, která se nejen na tomto "novém" kontinentu těší obecnému zájmu a přitakání. Dále pak volnomyšlenkářský hudební tok nahrávky, který spojuje ona koncepce, avšak instrumentální bravura této pětky a síla okamžiku dostát svým nápadům a stvořit deset, respektive čtrnáct rozličných songů, které dokáží na desku poskládat tak, že vás s každou přibývající minutou bude bavít víc a víc, stává se velmi poutavou a přehlednou. A v řadě neposlední i prověřená jazzová průprava, kterou tito zkušení instrumentalisté často velmi efektně odlehčují své už tak vzdušné a velice čítelné melodie.

Určitá sebereflexe je zdárně spjata s kompletní kariérou této vyspělé kapely a na tomto albu funguje výborně, viz aranžérsky zvládnuté skladby Human Lottery, nebo energická American Vacation Tune. Netuším však, nakolik bylo opravdovým záměrem vystavět album na vzestupné tendenci poutavosti, ale jestli ano, tak se vše dokonale podařilo.

Už začátek desky je skvělý, ale ta postupně nabírá dech a kulminuje ve své půli až do zdárného finále. Od funky swingující, instrumentálně bodré písně Swingin' The Ax, přes atmosféricky zdařilou záležitost 1729 Broadway (slyšte ten saxofon), velice komplexní 67 Degrees, čistou syntézu rocku a jazzu s názvem Brittany až po závěrečný vzletný kus Too Late For Everything se střídá dokonalost s emocemi, propracovanost a zručnost s nadhledem a invencí.

» ostatní recenze alba Echolyn - Cowboy Poems Free
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Gevende - Kirinardi

Gevende / Kirinardi (2017)

alienshore | 4 stars | 07.03.2017

Gevende je pre mňa vysoko umelecká jednotka, ktorá prináša do sveta progresívneho rocku iný uhol pohľadu. To presne od nich aj vždy očakávam. Turecké resp. východné hudobné cítenie bude vždy iné a je to dané aj samotnou kultúrou národa. Gevende sa na svojom treťom štúdiovom albume Kirinardi pohli opäť iným smerom. Etnické prvky sú samozrejme zachované a to je zároveň aj poznávacím znamením tohto súboru. Spev v tureckom jazyku je jedným z nich a z úst Ahmeta Bilgica znie veľmi atraktívne.

Kirinardi je opäť fúzia rôznych štýlov. Spájajú ich však s noblesou a takým spôsobom, že ich budete vnímať úplne prirodzene. Prvky vážnej hudby, psychedélie, post-rocku, jazzu a progresívneho rocku do seba zapadajú ako ozubené kolieska v hodinkách. Len málokto sa s tým vie popasovať tak, aby z toho vzišlo skutočné a nefalšované umenie. Album má veľmi melancholickú povahu, ale striedajú sa v nej aj energickejšie pasáže. Tým je zabezpečená pulzujúca dynamika ich hudby.

Oceňujem tradične kvalitný prísun melodiky a nápadov, ktoré vytvárajú stabilný pilier pre každý jeden song. Už samotný úvod Omelas je výborný a pri úchvatnej Tophane'de Güneşli Günler sa musí človek len pozastaviť nad dokonalými orchestrálnymi motívmi. Podobne je na tom aj Sessiz Gibi Bir Yer, ktorá ako keby na ňu tematicky nadväzovala v niektorých momentoch. Vynikajúca jazzovejšie znejúca inštrumentálka Saroyan zaznamenáva krásny zvuk trúbky, ktorá sa do hudby Gevende parádne hodí za každého počasia. V podstate celý album je dosť založený na špičkových inštrumentálnych pasážach. Koniec patrí dvom experimentálnejším záležitostiam Domino a Vertigo, ktoré sú tak trochu prekvapením pre poslucháča.

Celý opus je postavený na emóciách a pocitoch, či už tých jemnejších alebo napr. aj drsnejších. Súvisí to aj s textovým zameraním, ktoré sa zapodieva nádejou pre ľudstvo, napriek všetkým starostiam, ktoré zažívame každý deň. Práve tým je hudba Gevende tak zrozumiteľná. Predošlý album Sen Balik Degilsin Ki prekonaný určite nebol, ale Kirinardi nadväzuje na neho viac než dôstojne. Navyše, vysoko prekračuje priemer v progresívnom rocku a dokazuje, že začleňovanie odlišných prvkov je prínosom pred daný štýl.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Gevende - Kirinardi
» popis a diskografie skupiny Gevende

Free Faces - La Belle Epoque

Free Faces / La Belle Epoque (2001)

Antony | 0 stars | 07.03.2017

Archivní recenze 05/2007, zveřejněno v Yes klubu na serveru Lopuch

Letošní léto se všude přemnožili slimáci. Úplná pohroma na zahrádku. Skoro není kam šlápnout, aby to pod nohama slizce nečvachtalo. A také všechno sežerou, co nesežerou alespoň oslintají. Před čtyřmi léty to byla invaze černých, letos se urodila vlna hnědých. Ano přesně tak hnědých, jak by si jeden trefně představil, kam se podíváš, jeden hnědý slizký blemt. Katastrofa. Od chvíle, kdy jsem viděl geniální Kusturicův film Underground mám ke slovu "katastrofa" asociaci v podobě mužíka, který v jejich podzemní partyzánské továrně na zbraně většinu dějových zvratů suše komentoval slovem "katastrofa", tak často, až mu to nikdo nevěřil. Takže, když roztřesenou rukou ukazovat a úpěl "katastrofa, opice vlezla do tanku", nikdo mu nevěnoval pozornost. Do chvíle než zmíněný primát spustil pekelný stroj a nastala skutečná katastrofa. A tak pokaždé, když vidím a slyším něco opravdu otřesného, říkám si "katastrofa" a mám chuť dodat "opice vlezla do tanku". Představa výkonné techniky v rukou zvědavého zvířátka bez zábran, mi přijde trefná.

Doba přináší dost otřesných zážitků. Některé jsou nevyhnutelné a člověk je jaksi očekává, aspoň se snaží proti nim obrnit. Jiné se dějí kolem něj, ale docela jej míjí, neboť se netrefují citlivých míst. Naopak nejvíc škod působí ty nečekaně se objevivší v oblasti, ve které jsme citliví. Free Faces pro mně představují takový nečekaný úder, až se těžko s něčím srovnává. Že se dnes hudbou nazývá kdeco, jsem už pochopil a přijal. Že se dnes za moderní postup pasují ty nejbídnější ubohosti, jsem už také zaznamenal jako fakt. Ale, že je možné hudbu zbavit jakékoli známky emoce, provést jí důkladnou lobotomii a tuto vykuchanou zdechlinu předhodit posluchači, to mě přece jen šokovalo. Ano, emoce, to je přesně ta věc, kterou od umění očekávám. Emoce různého druhu, v dnešním provedení často pro mně nepřijatelné, ale přece jen nějaké. V éře nivelizace pocitů pomocí techniky a bezmyšlenkových postupů, které bych ani nenazval tvůrčími, spíše mechanicky intuitivními, se opravdovost emocí v muzice ředí do syntetického produktu, bez vůně a chuti. Forma zvítězila, obsah nikoho nezajímá.

Na studiovém CD La Belle Epoque slovenské skupiny Free Faces uslyšíme mnoho různých zvuků. Samply, zase samply, efekty, mlžný elektronický opar, zase samply, echa, další vrstva oparu, neživá rytmika, elektronické syčení a dunění, monotónní opakované fráze, strojový balast pečlivě vypreparovaný od jakékoli příměsi života. Tam, kde se přece jen objevil člověk, třeba zpěv, slyším chabý amatérizmus na úrovni prvního vyřazovacího kola Superstar, ostatní člověkem obstarávané nástroje po prohnání mašinkami ztrácejí vše lidské a je z nich zvukový amaroun. Bezuzdý elektrochemik splácal mnoho sloučenin, kyselin, barevných čmoudíků a dalších příměsí, s pocitem, že když o dostatečně zamíchá, nikdo si nepovšimne tvůrčí impotence, kterou to má zakrýt. Jenže došlo k reakci, v kyblíku se všechno zdrclo, zabublalo a proměnilo v nevábný hnědý sliz, tak umělý, že je bez chuti a zápachu, akorát se všude snaží ulpět. Sliz, který teče patlavě líným tempem po celou plochu CD, spolehlivě zalepí každý kousek sluchové traktu, po poslechu doporučuji propláchnout Savem.

Pustě trendová popina není nic neobvyklého. Akorát s tím hoši přišli o deset let později než měli a ještě to udělali přímo ostudným způsobem. To, co znělo zajímavě a bylo plné psychedelicky vesmírných pocitů u starých Porcupine tree a Ozric Tentacles (obojí čerpající stejně ze staré školy Pink Floyd počínaje a Hawkwind konče), co bylo už únavné u takových Radiohead (kteří to ale uměli prodat) a nepřijatelně rozbředlé u Pinneaple Thief (kteří to už ani prodat neuměli), dovedli Free Faces na samé myslitelné dno možností. Tóny této, zdráhám se říci hudby, se plazí pod nohama jako hnědí slimáci, kam šlápneš, tam to čvachtne. Jediná svižnější, mírně funkující skladba Superman je natolik odlišná, že se jakoby blíží ordinérní popíkové skladbičce, co se na nás instantně linou z jakékoli komerční stanice. Ano, nejlepší okamžiky se skutečně omletému popu přibližují. Zespodu, podotýkám. Dokonalý extrakt nudy, kompoziční bezradnosti, štědře začvachtaný v omáčce nejbídnějších elektronických zvuků, které kdejaký nýmand vyloudí z počítače aniž na to vůbec myslí, totální absence jakéhokoli závanu ducha, to jsou charakteristiky této desky. Zabalené v pěkném přebalu, toť past na spotřebitele. Věřím, že se to může líbit. Pokud si umění definujeme jako vyschlý post trend, slátaný automatem, máme obraz doby. Nemyslet, nerozebírat, neřešit a nepřepínat. Jak symbolické. Líný bublot zatuchlého močálu nám budiž rytmikou v postupném se propadání do slizkého balastu.

Tohle jste opravdu chtěli, stálo to opravdu za námahu vstát a jít do studia? K čemu to? Byla to snad smlouva se Sony očekávajícím, že do venkovského rybníčku může s klidem vypustit oplesnivělého kapra, kterého by venku nevzali ani v kafilérii, že místní to zblajznou protože nemají na víc? Proberte se chlapci, volám. KATASTROFA! Opice vlezla do tanku!

Dodatek 2017:
Jedno ze tří nejhorších alb, která jsem pod označením "prog" slyšel. Dodnes se mi dělá špatně, jen si na ně vzpomenu.

» ostatní recenze alba Free Faces - La Belle Epoque
» popis a diskografie skupiny Free Faces

Kaipa - Inget nytt under solen

Kaipa / Inget nytt under solen (1976)

jirka 7200 | 5 stars | 07.03.2017

Název druhé desky „Inget nytt under Solen" z roku 1976 znamená v překladu „Nic nového pod sluncem".
Takto by se s nadsázkou dal popsat materiál druhé desky švédské Kaipy, ovšem v tom pozitivním slova smyslu. Kapela hraje ve stejném složení, stylové zaměření je také shodné, rovněž i vydávající firma.

Kapela se ve Skandinávii stává známou, hodně koncertují. K produkci desky byl přizván jakýsi Leif Masses, který v té době nebyl ještě příliš známý, nicméně za pár let tento člověk bude produkovat fošny Black Sabbath, Jeffa Becka či Europe.

V hudbě samotné cítím malý odklon od vlivů švédských lidových melodií v kompozicích samotných, nahrávka má celkově takový rockovější, sevřenější a chladnější zvuk.

Ústřední nahrávkou je bezmála 22 minutová suita „Skenet Bednar",která je rozdělena do 5 částí. Touto skladbou se Kaipa katapultovala mezi takové velikány art rocku, jako jsou Yes či Genesis. To je skutečná hostina o několika rozdílných chodech, které se nepřejí i po desítkách servírování. Najdeme tu vše, pomalé, jemné pasáže, které plynule přechází do rychlých rockových částí podpořenych hradbou kláves, tím vším se proplétá skvělá Stoltova kytara.
Neméně zdatné a v podobné kvalitě jsou i další jednotlivé písně, kytara nijak zbytečně neexhibuje, je plně zapojená a spolupracuje se syntenzátory či hammondkami a skvělá rytmika hutní spodek – opět se tu můžeme potkat (naposledy!) s výborně drsným zvukem basáka Tomase Erickssona. Jen necelou minutu trvající poťouchlost „Stengrodornas parad" bych klidně oželel.

Z hlediska skladatelského je vidět, že monopol na autorství písní klávesisty a zpěváka Hansa Lundina padnul. Jen do toho nejdelšího opusu na desce si nedal zasahovat, jinak většinu ostatních skladeb má na svědomí kytarista Roine Stolt, ve dvou případech spolupracoval na písních i s bubeníkem I. Bergmanem. Je ale slyšet, že hudební materiál dokončovali společně , neboť všechny kompozice zní vyrovnaně a mají stejný zvukový kabát.

Recenzuji z poslechu remastrované edice „The Decca Years 1975-78". Na něm se nachází 4 bonusy – anglické verze písní, které nazpíval švédský rockový bard Lars Hoflund. V tomto ohledu se Kaipa zachovala nestandartně. Aby jejich angličtina dobře zněla, tak angažovala na tyto demo snímky cizího zpěváka s jiným výrazem a barvou hlasu. Tyto snímky měly posloužit jako vzorek pro firmu Electra, aby mohla prezentovat kapelu na anglicky hovořícím trhu. Nakonec však manažeři od tohoto nápadu upustili...

» ostatní recenze alba Kaipa - Inget nytt under solen
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

| 5 stars | 07.03.2017

Kolekci On an Island patří post nejdokonalejšího po-Pink Floyd-ovského alba, které bylo kterýmkoliv ze členů legendární britské sestavy natočeno. Už při vyslovení této (pro někoho) domněnky, kterou pokládám za subjektivně léty neomylnou, slyším láteřící Rogerovy příznivce ťukající si na čelo a propadající v hurónský smích, zda tento blábol myslím vážně.

Tímto tvrzením neoponuji Watersovi a nestavím jeho tvorbu a umění na vedlejší kolej (nepočítaje Wrighta), naopak chovám ho ve velké oblibě, ale cítím že tento člověk byl především velkým vizionářem, geniálním skladatelem koncepčních alb, renesančním myslitelem a zakladatelem velkých myšlenek uvnitř Pink Floyd.

David není o nic menší génius, je ale především introvert, smyslný melodik, nositel melancholie a jeho kytara je strůjcem nálad velkých písní Pink Floyd. A jelikož upřednostňuji náladu před myšlenkou, je pro mě právě David ten PRVNÍ.

Zajímavé je, že když byla kapela pohromadě, nikoho nenapadlo rozdělovat a posuzovat navzájem tuto dvojici. Nejpozdějii od Final Cut je ale vše naopak a dva tábory znesvářených už navždy budou plivat na ty druhé. Směšné, ne?

On an Island je velkolepá, dechberoucí a emočně dotažená úchvatná deska, které dominují fantasticky sezpívané harmonizující vokální linky posazené vpřed a tvořící gró nahrávky. Když se navíc, jako je tomu v titulní písni, přidá dvojice Crosby/Nash, je zázrak vykonán. Vokálním linkám je nejlepším partnerem Davidova zasněná kytara a teprve v zadním plánu je to další zvuková koláž, dotvářející to podstatné, což jsou emoce.

Titulní skladba je Davidův pomník (vynikající kytarové sólo uprostřed) a jak esoterično provázející The Blue, tak temnota Take a Breath, mysticismus Red Sky at Night, folk v This Heaven, uklidnění v Then i Close my Eys, zasněná slide kytara u Smile, velkolepě dominantní A Pocketful of Stones a esence Gilmourova stylu při Where We Start - to všechno jsou energeticky dojemné písně elegantně stárnoucího muže. Poklona pane Gilmour, váš velkolepý návrat roku 2006 mi udělal upřímnou radost.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Di Meola, Al - Casino

Di Meola, Al / Casino (1978)

horyna | 5 stars | 07.03.2017

Po mém úvodním seznámení se s produkcí Ala Di Meoly prostřednictvím desky Elegant Gypsy jsem okamžitě začal pátrat po jejím nejbližším příbuzném a zcela logicky jsem svůj pohled upřel na o rok mladší album s názvem Casino. Je přímým pokračovatelem předchozích nahrávek a vysoce umělecky a přirozeně rozvíjí mistrnou formuli dalšími suverénně vystavěnými kousky Alova repertoáru.

Fantaskní klávesový úvod otevírající skladbu Egyptian Danza dokonale navodí atmosféru starých civilizací nilských Ptolemaiovců, ovšem Alův kytarový vpád zdůrazní především jazzové kreace v rychlém sledu střídajících se rytmů a tónových změn. Zhruba ve třetině nabere píseň nádech argentinských prérií, osazených původním obyvatelstvem, a jižanský (španělský) kolorit rychle přemosťuje nové kytaristovy vize prostřednictvím svižných běhů prstů po hmatníku jeho kytary. Ke slovu přichází i klávesová mezihra, ovšem naše vyšponované napětí stále udržuje měnící se hra bubeníka Steve Gadda.

Takto by se dala rozpitvávat každá skladba, ale to je naprosto zbytečné, toto není čtenářský kroužek, ale poslechový - a tak mnohem větší odměnou budiž hudba, kterou mezi nás Meola rozšiřoval a rozšiřuje po dobu své plodné kariéry.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Casino
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 06.03.2017

Kapela Kaipa v roce 1974 povstala z trosek skupiny Ura Kaipa (jméno vikingského kmenového náčelníka).
K zakládajícím hráčům patřil klávesista Hans Lundin, bubeník Thomas Sjöberg a basák Tomas Eriksson. Z důvodu závažného onemocnění byl však na začátku roku 1974 vyměněn bicmen Sjöberg. Náhradu Kaipa našla v Ingemarovi Bergmanovi. Nejdříve chvíli zkoušeli jako trio, zjistili však, že v této sestavě nemohou plně vyjádřit své představy o konečném výsledku zvuku kapely, proto na základě konkurzu přijali tehdy sedmnáctiletého kytaristu a zpěváka Roine Stolta.

Kapela se během svých téměř celodenních zkoušek pustila do skládání a pilování repertoáru na první desku, kterou nahráli v Marcus Music Studiu ve Stockholmu a v červenci 1975 ji tam dokočili.

Nahrávka je nazpívána ve švédštině, kapela chtěla, aby posluchači nebyli ochuzení o textovou složku a rovněž tehdy neměla jakékoli ambice proniknout na hudební trhy v zahraničí.

Na přední stranu obalu byl umístěn Roinův obraz astrálního cestovatele nad chrámem v džungli.


Nedokážu popisovat jednotlivé skladby, proto svůj výsledný pocit z desky shrnu v několika větách.
Hudebně je to zajímavý a hlavně osobitý mix švédských lidových melodií, (ty odkazy jsou v některých písních hodně zřetelné) popu a art rockového soundu typu Genesis či Yes. Mě se u Kaipy líbí výrazné použití hammondek ve skladbách, šťavnatá je i basová linka Erickssona, který se svým nástrojem Rickenbacker není ani náhodou přeslechnutelný, ten zvuk je prostě kouzelnej. Tak zemitej zvuk baskytary jsem dlouho neslyšel.

Písně jsou většinou vystavěny tak, že pokud nejsou celé instrumentální, tak je v nich vyhrazen krátký prostor pro zpívanou část, potom je skladba dále instrumentálním rozvíjením ústřední melodie. Zdatně v nich soupeří klávesy s kytarou v dlouhých pasážích.
Co se týče textů, nevím o nich nic, ale chvíli jsem si musel zvykat na švédštinu, netrvalo to však dlouho. V některých chvílích mi foneticky připomínala maďarštinu a tudíž i tamní rockové pěvce.

Na původním vydání této desky je osm zářezů. Prvních šest složil klávesový mág Lundin, na závěrečných dvou kouscích se mohl skladatelsky předvést nováček Stolt. Zajímavé je, že obě tyto instrumentálky mají takový jazz rockový feeling. Na CD, které jsem poslouchal, je však celkem 10 songů. Tyto dva bonusy „Fran det ena till det andra“ (takový art rockový kvapík) a „Karavan“ (melancholická jednohubka uprostřed proložená jakýmsi šíleným valčíkem) – rovněž z pera Stolta jsem objevil v edici „ Kaipa - The Decca Years 1975-1978“, což je 5 – ti diskový box s remastery prvních 5 alb kapely. Tento ucelený pohled na první etapu kapely Kaipa byl vydán firmou Inside Out Music v roce 2005.

Tuto desku, potažmo kapelu jsem objevil až nyní v roce 2017, tedy 42 let od jejího vydání.
Lépe však něco slyšet pozdě, než vůbec, což u tohoto art rockového klenotu nemůže být pravdivější výrok.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Micic, David Maxim - Who Bit The Moon

Micic, David Maxim / Who Bit The Moon (2017)

alienshore | 4 stars | 06.03.2017

Hudba Davida Maxima Micica ma emocionálne veľmi nezasahovala pár rokov dozadu. Napriek tomu je to výborný gitarista s nesporným aranžérskym talentom. Jeho predošlý album ma zaujal len s krásnou jazz-rockovou kompozíciou Nostalgia, ktorá skutočne rozhýbala moje zmysly. Tentoraz sa David hlási s čisto inštrumentálnym dielom Who Bit The Moon, na ktorom sa nachádza len päť regulárnych skladieb. Spriaznenosť s poľskými Disperse je nielen v rovine zvukovej, ale aj v tej skladateľskej. Navyše európske turné pod hlavičkou "Plini, Disperse, David Maxim Micic" hovorí za všetko.

Zameranie sa viac na estetiku, než na expresivitu považujem v jeho prípade za veľký prínos. Práca s melodikou a nosnými motívmi je hlavnou náplňou tohto albumu. V niektorých momentoch môžete počuť klasického gitarového hrdinu, tu a tam aj jazz/fusion maniaka, inokedy metalistu, potom zase prog-rockera a nevyhýba sa ani popovým elementom. Toto preskakovanie z jedného štýlu na druhý je samozrejme v móde, no potrebujete na to viac než len bezhlavo spájať rôznorodé prvky.

Jemná predohra Milk Tooth čosi zaujímavé naznačuje. Po nej sa hlási inštrumentálka Someone Else's Hat. Je to taká klasická gitarová záležitosť. Living Room sa blysne pekne rozpracovanou melodikou, energickou gitarou a elektronikou. Popové tendencie nezaprie napr. nádherne znejúca 687 Days. Album naberá na obrátkach pri komplikovanejšej Damar, ktorá vhodným pomerom vytvára koktejl prog-metalu, rocku, jazz/fusion a opäť vkusnej elektroniky. Obzvlášť výborne sú v nej zapracované bicie. Titulná vec Who Bit The Moon zhrňuje celú myšlienku albumu. Úvod k nej je úplne dokonalý a pokračuje sa nápadito aj v ďalších častiach.

Tentoraz ma David potešil kvalitou svojho albumu. Je prepracovaný a emocionálne dostatočne silný na opakované počúvania. Akurát by som prijal jednu či dve kompozície navyše, pretože takýto typ inštrumentálnej hudby sa v dnešnom prepchatom hudobnom biznise cení dosť vysoko. Bol by som nepochybne rád, keby sa na podobnej kvalitatívnej úrovni pohybovali aj jeho ďalšie diela. Who Bit The Moon je v každom smere prínosom v gitarovej muzike pre rok 2017.

» ostatní recenze alba Micic, David Maxim - Who Bit The Moon
» popis a diskografie skupiny Micic, David Maxim

Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)

Martin H | 5 stars | 06.03.2017

Tak jsem neodolal a po přívalu kladných ohlasů na třetí sólové album Stevena Wilsona jsem si, podotýkám, že víceméně naslepo, pořídil tuto zvláštní desku. Tvorba jeho domovské kapely Porcupine Tree mě vlastně minula, a tak jsem k Wilsonovi přistupoval jako k posluchačsky naprosto neznámé personě.

A jaké tedy je album o krkavci, který nechtěl zpívat? Především velice sevřené, senzitivní a nebojím se říct až drsně melancholické. Wilson nás vpouští do svého vnitřního světa plného smutku a depresí. Jeho hudba má vlastnost v posluchači vyvolat celou řadu nálad, mezi nimiž převládají tak silné smuténky, až samotný poslech chvílemi doslova bolí. Na druhou stranu veškeré tyto deprese jsou zabaleny do natolik podmanivého hudebního hávu, že i když si po každém poslechu říkám, že tohle už si raději pouštět nebudu, tak stejně neodolám a znovu se ponořím do onoho zvláštního mixu melancholie a úžasného muzicírování. Především úvodní skladba Luminol má neskutečnou sílu a schopnost vás posadit hluboko do křesla a cítit se před tou krásou malým, až nepatrným. Podobným dojmem na mě působí i další skladby přesahující deset minut, tedy The Holy Drinker a přenádherná kompozice The Watchmaker.

Samozřejmě se tato deska nedá poslouchat kdykoliv, člověk musí mít náladu a být připraven naladit se na Stevenovu strunku. Každopádně těch šest kompozic mi otevřelo bránu do nového hudebního světa. Někdo může namítnout, že tohle všechno už tady dávno bylo, ale zde je nám to předkládáno s ohromnou mírou vkusu a hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost

Phillips, Anthony / The Geese And The Ghost (1977)

| 4 stars | 06.03.2017

Anthony Phillips poprvé (sólově) a společně s Trespass i nejhodnotněji! Přeje si snad někdo oponovat? Prvky renesance - vznešený a pokrokový to čas - už dávno odvál vítr staletí. Pokud se někdo z hudební branže pokusil oživovat tuto zašlou dobu, nedopadlo to vždy zajímavě, objevovaly tu desítky metalových monster působících komicky, pateticky a fatálně. V rockové hudbě se totiž nesleduje pouze velikáštví, ale důraz se klade na působivost, emoce, duchaplnost, víru a především uměleckou výpoveď, která se orientuje v čase a její význam neslábne po několik dalších desetiletí.

Anthony vytvořil dílo s právě takovým obsahem a své (dvou)povídkové suitě vtiskl charakteristické znaky Tudorovské Anglie, komorní klasické hudby i stop progresivních hodnot, náležících sedmé dekádě. Vyrovnaná a téměř instrumentální kolekce stojí a padá s Phillipsovou klasickou kytarou, strunnými a dechovými party, které dokáží na spojnici těch správně sesumírovaných hodnot vytvořit uchu příjemnou, historicky laděnou výpravnou bajku.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony

Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die (1976)

| 5 stars | 05.03.2017

Jethro Tull prodělali uprostřed sedmé dekády několikrát "zástavu srdce". Jen samotní hudebníci a především Ian Anderson vědí, jaké pohnutky je vedly k produkci řekněme netypických (divných) alb, která se během rychlého desetiletí, kdy právě oni chrlili jednu desku za druhou, dají v jejich tvorbě vystopovat. Ať už to byl A Passion Play, War Child, nebo deska zmiňovaná, všechny se nacházeli jaksi "mimo" zorný úhel fanoušků, ale i folkově laděného klasického spektra této výsostné kapely.

Aby nedošlo k mýlce - tahle nahrávka rozhodně není špatná. Jejím prvotním úkolem je odlišovací strategie kterou kapela možná pod tíhou svého okolí zkusila opět použít a na rozdíl od zmíněných případů se tentokrát konečně všechno povedlo dotáhnout na výbornou. V prvé řadě jde o přístup. Pokud si někdo přeje vlastnit x-tou kopii Aqualung, nepochodí - písně jako Quizz Kid či Taxi Grab sítem, nastaveným na folkovou hrubost a atmosféru z desek Thick as a Brick nebo Songs From the Wood nepropadnou. Velká výhoda ale čeká na pozorného vnímavého člověka, který k Jethro Tull přistupuje nezaujatě, možná až odosobněně. Rád pak uvěřím jeho názoru, který hovoří stejným jazykem jako v případě zmiňovaných opusů a jde o podobně silný zásah do bušícího srdce.

Bohužel si tyto velké desky během následujících let samy vytyčily posuzovací kritéria, od kterých se bude odvíjet následné posuzování každého, byť sebemenšího přehmatu. From A Dead Beat To An Old Greaser, Bad-Eyed and Loveless, Too Old To Rock 'n' Roll: Too Young To Die . Pokud tyto tři panáky vypijete a žaludkem se rozleje velebený pocit štěstí, nebude problém dopít celou lahev.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Lynch Mob - Lynch Mob

Lynch Mob / Lynch Mob (1992)

horyna | 5 stars | 05.03.2017

První dvě alba Dokkenovských přeběhlíků Lynch Mob lze už od jejich počátku považovat za klasická. Lynchova kouzelná kytarová hra nepostrádající dynamiku, silné melodie a vlastní kreativitu nebo chcete-li stylovou jedinečnost se formovala už v řadách Donovy mateřské formace. Subjektivní pocit mi ale říká, že až na těchto dvou mistrovských dílech následoval její úplný a znatelný rozpuk. Dokken starých časů prostě rád nemám, za to Georgovo nové působiště doslova zbožňuji. První i druhá nahrávka ve mě navždy otiskly svou pečeť.

Vkomponované žesťové nástroje do prvních dvou skladeb, houpavé Jungle of Love a silně návykové Tangled in the Web prozrazují, že tady nepůjde o nezáživné, obyčejné a plytké neumětelství. Co na Georgově hře obdivuju především, je jeho schopnost složit do každé skladby zajímavou a velice melodickou kytarovou stuhu, kterou často prokládá přidanou akustickou stopou a vytváří tak nevšední a záživný song, který se hned tak neokouká.

Druhá zmíněná je skutečnou lahůdkou kytarového umu páně Lynche. Mick Brown za bicími skvěle šlape, rumba koule duní prostorem a elektrizující riffy Lynch sype z rukávu. Robertův hlas se pne pod nápory kytarovo-akustických tvarů a z vokálně klidných letargických ploch dokáže prudce vystřelit vzhůru.

Velká chvíle přichází v pomalejší, temnotou zahalené Dream Until Tomorrow - moderní hard rockový blok postupně nabírá na síle a v refrénu má snahu rozletět se, delikátní to kompozice. Praktickou ukázkou Lynchova zajímavého kytarového stylu je píseň Cold is the Heart - stačí mít uši připravené a jde to samo, navíc obsahuje fantastická sóla v závěru.

Dávno před tím než jsem znal originál Tie Your Mother Down od Queen, ochutnal jsem tuhle dravou předělávku a nějak jsem nebyl sto pochopit, že takovou píseň kdy Queen složili, v rádiu letěly jen osmdesátkové disco hity a najednou tohle, za pár let však člověk prozří :-)

Pohodářská je Heaven is Waiting - kytara tu pádluje s nenucenou lehkostí a Mickovy přesné údery se tříští o Robertův příjemný vokál.
I Want It platí za nejmasakrálnější věc na albu, ostré tempo, výborné melodie, šedivé akustické vsuvky a všude okolo Mansonův impulzivní vokál, který v útočném refrénu dokonale odzbrojuje. Už název písně When Darkness Calls prozrazuje že veselé popěvky ze slavných časů Dokken čekat nemůžeme, doba se prudce mění a Lynch Mob nehodlají zůstat pozadu.

Nejvěrnější milenkou je pak poselední The Secret, kterou si rád zazpívám společně s Robertem. Tep se zvyšuje hned s jejím začátkem, vyšperkovaná kytarová hra a orgastický refrén mě vždy strhne sebou, nádhera.

Lynch Mob už ve své kariéře stín prvních nahrávek nikdy nepřekročí. I když taková Smoke and Mirrors tyto tendence neskrývá, to nej z kapely vyšlo už na úsvitu společných dějin.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Lynch Mob
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Adam6 | 5 stars | 05.03.2017

Genesis jednoznačne patrí medzi moje obľúbené skupiny. Samozrejme mám na mysli staré albumy zo sedemdesiatych rokov. Debutový album From Genesis To Revelation ma síce veľmi nezaujal, ale od Trespassu to išlo všetko ako má. Podľa mňa sa prvé albumy riadia nepísaným pravidlom, že každý ďalší je o trošku lepší ako predošlý. Uzatvára to pre mňa vrcholový album Genesis: Selling England By The Pound. Genesis v tomto období veľmi napredovali, čomu je dôkazom aj čoraz väčšia autentickosť a kreativita s každým nasledujúcim albumom. Typické melódie ich tvorby nastolili až s albumom Selling England By The Pound (v podstate už aj Foxtrotom).

Tak a teraz už o samotnom albume. Najprv ten ťažší oriešok: vybrať slabšie miesto. Hm... je to ťažká úloha, keďže mne sa veľmi páčia aj tie kratšie piesenky (o tých dlhých eposoch nehovoriac). Máme tu vynikajúcu inštrumentálku After The Ordeal (ktorú Banks pôvodne na albume nechcel, čo ma prekvapuje), potom tu je Collinsova More Fool Me. Kratučká, pohodová, na spríjemnenie albumu. I Know What I Like (In Your Wardrobe)? Asi by to bola táto, keď už som si povedal, že označím nejakú slabšiu.

No a z tých dlhších skladieb je každa kapitola sama o sebe. Dancing With The Moonlit Knight je jeden z najlepších otvárakov od Genesis (keď nie najlepší). Najdlhšia skladba Battle Of Epping Forest s množstvom skvelých hudobných momentov a úžasným Gabrielom sa na albume rozhodne nestratí. No a posledné dve nemenované skladby, tak s nimi prichádza najväčšia sila albumu.

The Cinema Show je pre mňa jedna z najlepších skladieb od Genesis. Mám na nej rád všetko. Od začiatočnej pokojnejšej pasáže, so skvelými melódiami, ktoré doprevádzajú Gabriela. Potom výborný hudobný zvrat v strede skladby až po vygradovanú inštrumentálnu časť a prechod do poslednej skladbičky Asle Of Plenty, v ktorej sa zopakujú motívy z Dancing With The Moonlit Knight. No a aj keď je už prvé miesto skladieb obsadené, tak Firth Of Fifth sa rozhodne dostane do prvej päťky, povedzme. Je počuť, kto bol hlavným skladateľom tejto viac–menej inštrumentálne založenej desaťminútovky. A že ten Banks na klavíri vie hrať :D Popravde všetci muzikanti sú výborne zohraní.

Tak teda, vidím to na 5 hviezdičiek do zbierky Genesis.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel

Lynyrd Skynyrd / The Last Rebel (1993)

horyna | 4 stars | 05.03.2017

Za hlavní důvod, proč mi tu momentálně hraje placka Last Rebel, vděčím Igorově zmínce pod recenzí na album God and Guns. Připouštím - je to zvláštní, začít se zajímat o desku na základě náhodné reakce, ale někdy je propojení cest hudebních se svým mecenášem nevyzpytatelné.

Trojice alb L. S. mi dlouho stačila a další jsem nakupovat nehodlal, ale nějak mi to nedalo a zmíněnou věcičku jsem si na netu poslechl. Rozhodnutí bylo velice rychlé, cd za 110.- směšných, možná až příliš mizerných korun bych snad koupil, i kdyby mělo být dobré jen z poloviny. Ale samozřejmě že není, rtuťovitě výživný southern rock, z něhož to pravé jižanství sálá pomocí deseti výborných písní, překypuje energií a pod kotlem mu vybublává živelný arzenál početného uskupení těžkotonážních bombarďáků.

S deskami Skynyrdů to mám rozehrané na delší dobu. Strávit je není jednoduchá záležitost, ta hudba je úžasná, ale její koncepce dává zabrat a tak hodnocení bude spíše orientační. Ovšem pro toho, kdo je v Texasu jako doma, je tohle povinná školní výbava.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Gentle Giant - Three Friends

Gentle Giant / Three Friends (1972)

EasyRocker | 4 stars | 04.03.2017

S touhle šílenou partou z britských ostrovů je to těžké. Když se na jejich hudbu naladíte, dostane se vám mimořádného hudebního doprovodu, neboť tohle uskupení bylo výjimečně ceněno i v rámci artrocku, ačkoli i z jeho mantinelů vždycky tak nějak vybočovalo. Koncept recenzovaného alba vyšel z komunikace mezi členy kapely.

Prologue se rozjíždí jako moderní vážná hudba, dominuje saxofon Phila Shulmana, kapela si hraje s perkusemi, vibrafony, a jsou zde samozřejmě jejich vícehlasy, byť si tady GG hodně sáhli i do jazzu a převažují instrumentální plochy. Naprosto svébytná dramatická kompozice, která, když už si myslíte, že jste to celé nějak uchopili, vám zase vyklouzne z dlaní jako úhoř.

Schooldays začíná křehkou přehlídkou klaviatur, jemně se vsouvají perkusívní tóny a zničehonic se objevují dokonale zpracované hlasy a je tu opět Minnear - vyluzuje slepence a obrazce tónů, jen nevíte, zda si zašel na výlet na prastarý hrad, do cirkusové manéže anebo do blázince - vše je možné. Nevyzpytatelná, do temného odéru ponořená skladba, oscilující mezi přítomností a zašlými staletími, závěr je znovu v moci šílence za klaviaturami.

Working All Day je dokonale prokomponovaným monolitem kláves, dechové sekce - Phil Shulman tu předvádí odvázané jízdy na klapkách pod příkrovem líně se kupředu sunoucí rytmiky. Další těžko popsatelný unikát s výrazně pracujícími vokály v závěru, který má civilnější a rockovější projev.

Peel the Paint je opět podpořena typicky těkající rytmikou a barvitými hlasy, máme tu ale i hostující housle Raye Shulmana, který pasuje skladbu do komorní, možná až pastorální podoby. Dočkáme se jemných úderů, ale i totálně agresívních výjezdů, kde mám pocit, jako by si sem zašel zajamovat Peter Hammill a spol. Také vždy křehké hlasy se tu zdrsní u GG nevídaným způsobem. Sedm a půl minuty boje o holý život.

Mister Class and Quality? má v úvodu až lehce fusionovou náladu, pak ale přichází přímočará skladba s průzračně čistými vokály. Citelně se ubralo na intenzitě, agresi i tempu, je to klidnější poloha GG, spoustu prostoru si tu zjednávají zase Minnear s Philem Shulmanem, klavírní sólo za půlkou poněkud upomene pana Emersona. Závěr je hudebně rozvolněný, hravý, rozverný, je vidět, že i něco takového jde hrát s nadhledem.

Závěrečná titulka svižným tempem upomene na úvodní skladbu, je ale výrazně rocková s Greenovými drsnými sóly, pevnou rytmikou a vše prostupujícími stěnami vícehlasů. Rytmických vsuvek, převratů je tu celá řada, dominuje ale mocně působící vpasovaný a opakující se chrámový chorus. Dotváří až astrální, nebeskou náladu a postupně zaplouvá do závěru...

Nejraději jsem měl vždycky album Acquiring the Taste. Relativně přístupnější debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House se mi vyrovnávají kvalitou na čtyři. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, pojetím je to ale hudba pro úzce profilovanou skupinu, od níž byla vždy vysoce oceňována a mnoho postupů našlo řady vděčných následovníků.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Three Friends
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Beatles, The - Abbey Road

Beatles, The / Abbey Road (1969)

lover-of-music | 4 stars | 04.03.2017

Po včerejším odstřelu Bílého Alba nastal čas se trochu uklidnit. V životě by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale Abbey Road mám opravdu rád.

Na desce se nachází opravdu zatraceně málo slabých míst. Pro mě je to třeba hned úvodní Come Together. Píseň, která mi vůbec nic neříká a sebevědomě jí přeskakuji. Ovšem následující Something - to už je jiný kafe. Nádherná balada od Harrisona, která byla prý vyhlášena jako nejlepší píseň lásky za posledních 50 let. No nevím, ale jedno jí upřít nemůžu - je opravdu krásná, procítěná a silná. Co uvízne v paměti, je i refrén písně Oh, Darling, kde má Paul brutálně ostrý hlas. Ringo zde má svůj další životní part v podobě Octopus's Garden, příjemné melodické skladby, mnohonásobně lepší, než nějaká Don't Pass Me By. Akorát jsem toho názoru, že píseň I Want You mohla klidně skončit po čtvrté minutě.

Následuje druhá strana, kde není ani jedno slabé místo a zasloužila by si plný počet. Otevírá ji Harrisonova výrazně melodická Here Comes The Sun, plná příjemné a letní atmosféry. V písni Because se myslím chtěli Beatles vrátit do roku 1967 a to já jenom vítám. Podobná je i trošku meditativní Sun King. Následující trojce skladeb šlape jako hodinky a parádní melodicko-rockové prvky se na nás valí jako lavina. Další trojce skladeb je něco neuvěřitelného. Přenádherná Golden Slumbers citlivé duše okamžitě dojme. Zvolna přechází do velkolepé Carry That Weight, při které dorazí husina, ať chcete nebo ne. Zopakuje se v ní i motiv z nádherné You Never Give Me Your Money. The End už nám bohužel oznamuje konec, se kterým se nějak nechceme smířit. A závěrečná pocta královně je labutí písní Beatles.

Albu dávám 4,5 hvězd, ale jelikož v roce 1969 vyšly i lepší alba např. BEE GEES - ODESSA nebo geniální THE WHO - TOMMY tak se omlouvám, ale zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Anathema - Judgement

Anathema / Judgement (1999)

john l | 4 stars | 04.03.2017

Anathema kolem přelomu milénia rostla a dospívala každým novým dílem o úctyhodnou délku směrem vzhůru. Jestli si mnozí mysleli, že předešlá sbírka Alternative 4 nemůže být překonána, v roce 1999 zjistili, jak hrubě se ve svých názorech pletli. A právě Judgement tvoří pro mnoho jejích příznivců, ne tak pro kapelu smotnou, jedinečný a etablovaný Mont Everest jejich tvorby. Od oné doby se už repertoár těchto liverpoolanů odklání do různých směrů pod záminkou neopakovat se.

Předně je to deska o náladě. Od prvních tónu výborně postavené Deep, navazující svižnější Pitiless, slzavé Forgotten Hopes až po čtvrtou Destiny Is Dead tvoří tento soubor jakýsi kvadrumvirát. Pak přijde One Last Goodbye, jedna z nejlepších skladeb alba - těch nápadů tam! Kapela drží vysokou a vyrovnanou stopu, ze které vypluje blažený smutek Don't Look Too Far a výborná variace na Pink Floyd Wings of God. Album je tkáno klasickou kytarou, s níž si kluci vyhrají a pomalu i vystačí, občas do toho ale pěkně říznou jako v titulní skladbě, až mě uši zabrní. Je tady tolik smutku a bolesti, že mám co dělat abych to nějak přečkal až do konce.

P.S.: Určeno jen melancholikům a silnějším depko náturám.

» ostatní recenze alba Anathema - Judgement
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dream Theater - Falling To Infinity

Dream Theater / Falling To Infinity (1997)

| 5 stars | 04.03.2017

Nic není konstantní a v hudebním průmyslu už vůbec ne. Bezmála dvacet let nás dělí od vydání alba Falling to Infinity a nemusí být člověk velkým pamětníkem, aby se rychle rozpomenul na reakce dobového tisku, hodnotící čtvrté album Dream Theater přinejmenším velice vlažně. Kevin Moore byl ze hry a početná většina diváků v ochozech nehodlala osobu a především rozdílný jazzový profil novice Dereka Sheriniana akceptovat. Na adresu kapely padaly ty nejsprostší urážky o zaprodání se, převlečení kabátu a další snůška nesmyslů. V místním divadle byla od té doby sehraná několikerá významná, ale i obscénní představení a F. t. I. si toho času vydobylo ztracené ostruhy nazpět a svou reputací dostalo na lopatky všechny novodobé desky.

Ano je tu skutečně víc jazzových partů, John Myung se dostává konečně do popředí a nová Portnoyova baterie (kterou podle dobových zpráv našel na půdě domu) nás přibíjí nezvykle dřevním zvukem. Kevin Shirley, který nahrávku produkoval, byl také častým trnem v oku - a dnes je z něj člověk světového jména. Oproti ultra progresivnímu Awake je to jiná a možná že schůdnější cesta, ale copak jiný znamená nutně horší?

Tento pestrý hudební mix hovoří jasným a terminovaně přesným progresivním jazykem.
Připadájí snad někomu písně New Millennium, Burning My Soul, Lines in the Sand nebo závěrečný veleopus Trial of Tears málo progresivní (jak publikovali pisálkové od tisku)? Tato tvrzení, tvářící se ještě před pár lety jako dogmata, rozprášili samotní D.T svými o poznání slabšími, nudnějšími a stereotypními "opusy". Kolik jen citu, melancholie a originálních postupů dokázala kapela vtěsnat do skladeb Peruvian Skies, Hollow Years, nebo Anna Lee. Dokáže snad ta stejná kapela podobné experimenty uplatnit také dnes? A dokáže nám vůbec na podobnou otázku odpovedět?

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

kamila | 3 stars | 04.03.2017

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Yes - Union

Yes / Union (1991)

| 4 stars | 04.03.2017

Důležitý je vlastní názor při pohledu na určitou problematiku. Pokud si ho vytvoříte a nemáte problém se jim řídit, jsou vám veškeré recenze u zadku a může vás navíc těšit to, že se najde podobný "druh" který na danou problematiku nazírá a hodnotí ji ve vzájemné shodě s vámi. Okolní subnázor je přeci tak vrtkavé a proměnlivé tvrzení, na jehož utváření se podílí tolik konstant zároveň, že je nemožné s jeho intencemi pracovat a najít pochopení.

Proč tolik filozofie zrovna tady, na tomto místě? Protože tenhle postoj je velmi důležitý a úměrně se k albu Union váže. Existuje několik tezí a některé jsou pokřivené a obrácené proti dílu, jeho stvořitelům a nakonec i posluchačovi, že je podstatné zcela se izolovat vůči okolí a spolehnout se pouze na svůj úsudek.

Během jednotlivých písní je krásně poznat, kdo, nebo lépe řečeno která frakce Yes je podepsána pod tou či onou věcí. Výborně vyšly všechny Rabinovy příspěvky, a tak ten, kdo našel zálibu v albech z let 1983 a 1987, si spokojeně pomlaskne. S Howem u kormidla je to už složitější a z dvoutřetinové výzdoby, kterou sem dodal, některá sousta uvíznou v krku.

Bylo by určitě schůdnější otevřít desku až s trackem číslo čtyři, klasicky skvělou Rabinovskou (i u mikrofonu) věcí Lift Me Up, jelikož to, co se děje před ní, není tolik zajímavé. Následuje spleť geniálních myšlenek Without Hope You Cannot Start the Day, Saving My Heart, Silent Talking, The More We Live - Let Go, kde Howe a Rabin na střídačku potí krev a dostávají ze sebe to nejlepší, navíc pokud je účastníkem i Wakeman, skladby dostávají atmosférické čaro a Andersonův energický génius vyvěrá v plném rozsahu.

Povedená esoterická vsuvka Angkor Wat a Howe v Rabinovském kabátu při Dangerous, kapela šlape na doraz. Podobná eruptivní nápaditost je dotažena až do konce desky (vyjma příšerně dobového bonusu) a důležitou emoční rovinu, která k Yes neodmyslitelně patří, musí zaznamenat i nahluchlý neumětel.

Bez předsůdků a s láskou k Yes 80%

» ostatní recenze alba Yes - Union
» popis a diskografie skupiny Yes

Beatles, The - The Beatles

Beatles, The / The Beatles (1968)

lover-of-music | 2 stars | 03.03.2017

Když jednou řekl George Martin (četl jsem to v knize), že některým skladbám na White Album chybí požadovaná úroveň, a přímo v dokumentu Antologie Beatles řekl, že by to radši vydal jako jednu desku, tak jsem jen souhlasně zajásal.

Začnu raritou alba, čili světlými stránkami. Určitě to jsou Paulovy věci, např. nádherné folkové balady Blackbird, I Will či Mother Nature's Son. I třeba Bungalow Bill nebo dojemná Juila jsou hodně dobré věci.

Tak a jdeme na to!
Písně jako např. Glass Onion, I'm So Tired, Rocky Raccoon, Don't Pass Me By, otřesná Why Don't We Do It In The Road, ještě otřesnější Yer Blues, pekelně nudná Long, Long, Long, neuvěřitelně utahaná Revolution 1, stupidní Honey Pie, Revolution 9 (to je kapitola sama o sobě) jsou pro mě opravdové vaty a zbytečnosti.
Neuvěřitelně zničená je u mě While My Guitar Gently Weeps. Eric Clapton jí vůbec nepomohl. Akustická verze je mnohem, mnohem krásnější a působivější. Albová verze je zbytečně překombinovaná a zdlouhavá. Další poškozenou písní je u mě Good Night. Jinak nádhernou melodii pohřbil Ringův nevýrazný hlas. Já bych jí dal nazpívat Paulovi. Když už jsme u toho, tak Paulovi jsem vždy fandil a mám ho ze všech Beatlů nejraději.

Když si představím, že v roce 1968 vyšly tak skvělá a pro mě naprosto zásadní alba, např. BEE GEES - HORIZONTAL, IDEA, MOODY BLUES - IN SEARCH OF THE LOST CHORD, THE KINKS - VILLAGE GREEN PRESERVATION SOCIETY, ZOMBIES - ODESSEY AND ORACLE, tak nějaké vait album je pro mě vzduch omaštěný větrem.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Bowie, David - Blackstar

Bowie, David / Blackstar (2016)

| 5 stars | 03.03.2017

Podstatu vrcholného uměleckého díla, které svou náplní dokáže v posluchači uvolnit následnou emoční odezvu, splňuje poslední Bowieho deska do nejmenších detailů. Ano, takto si lze představit výpoveď umělce na sklonku života a ať už měl David tušení smrti na jazyku nebo ne, vyrovnává se s útrapami a podzimem svého života nadmíru důstojně.

Naléhavost a pocitovost sedmidílného materiálu je tak hmatatelná a vyprofilovaná, jak si jen lze představit, a už úvodní velekompozice Blackstar nemůže nezanechat šrámy na vaší duši. Jakékoliv škatulkování Bowieho hudby je zbytečné a míjí se účinku. Vkusná a inteligentní aranžmá si teskně zatěžkaně, ale i vzletně působivě plynou bizarní krajinou, typickou právě pro umělcovu hmatatelnou výpoveď. Jeho dominantní přednes, stále silný, průzračný, patetický, pitoreskní i uhrančivý, nesnese srovnání a sama nápaditost je dominantní značkou tohoto umělce. Důležitým nástrojem hned vedle Bowieho hlasu je teskný zvuk saxofonu Donny McCaslina, díky kterému nás čaro nahrávky nenechá odvát myšlenky jiným směrem.

Přesto, že má nahrávka pouze 40 minut, s posledními tóny žalmu I Can't Give Everything Away bude vaše touha po opětovném stlačení čudliče play velice silná. Krásně pochmurná a skličující nahrávka.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Blackfield - IV

Blackfield / IV (2013)

| 5 stars | 03.03.2017

Blackfield se po experimentálnějším minulém albu vrací k tomu, co jim šlo vždycky nejlépe, a to jsou obyčejné písničky. Do nich ústřední skladatelská dvojka dokáže procedit úžasné melodické postupy a jejich pojetí uměleckého art rocku (záměrně nepíši pop rocku, jelikož takový termín je v případě této kapely nanejvýš hanlivým označením) má slaďoučkou medovou příchuť.

Aviv Geffen přebírá v kapele stále důležitější post a jeho vokál, ale i melodie dominují více, než tomu bylo v minulosti. Je to určitě dobře. Rozlišení mezi touto kapelou a vlatní tvorbou Stevena Wilsona je patrnější a vznikající pocit slyšeného je stlačen na minimum. Angažmá trojice pěveckých osobností z venku byl vydařený tah a především Brett Anderson ze spřátelených Suede svým charisma vybudoval skvostnou kompozici.

Blackfield, to jsou především krásné harmonie, cit pro líbivé vokální kontrasty, ale i nevtíravá, posluchačsky hodnotná a nápaditá aranžmá, které mají potenciál neoposlouchat se. Rázem zjistíte, že je máte zavrtané hluboko v hlavě.

» ostatní recenze alba Blackfield - IV
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings (2009)

Petr87 | 3 stars | 03.03.2017

Moje dojmy po včerejším a dnešním opětovném poslechu po osmi letech, kdy byla deska vydána:

A Nightmare to Remember: Mrazivý hororový začátek, než bouři přetnou mohutné zatěžkané riffy s agresivními bicími... Pak se to ale bohužel opět zvrtne v milionté recyklování METALLICY, což by mi zase tolik nevadilo, ale i tak - LaBrie má přece na víc, než na hloupé napodobování štěkajícího dobrmana Hetfielda.
Pak se skladba trošku uklidní a po několika Petrucciho klasických nabouchaných, ale vcelku nenápaditých sólíčkách Portnoy předvede něco jako growl-rap, který by jinak do nálady kompozice i vcelku seděl, ale nevím - mně to přijde spíše k smíchu. Mike je parádní lamač paliček, ale jakmile něco zafouká do mikrofonu, tak je to v drtivé většině případů průser.

A Rite of Passage: Vcelku nudný kolovrátek s vlezlým refrénem, zbytečně natažený na osm a půl minuty...

Wither: Klasická "theaterovská" sladká náladovka, kde by nejedna citlivá duše zatlačila slzu zpátky do kanálku... Ale na mne tohle nějak nepůsobí. Pardon hoši!

The Shattered Fortress: Áchich, zase ta METALLICA! Co s ní furt mají?! Tvrdší pasáže opět střídají ty jemnější, do toho zase nějaké to nezbytné sjetí hmatníku odshora dolů a máme v podstatě zase hotovo...

The Best of Times: Další emotivní kompozice, kde Mike vzdává hold svému zesnulému otci, a která je možná lehce utahanější, ale zase to zachraňují dobré melodické nápady, které udrží posluchačovu pozornost. Ano, tohle se mi líbí!

The Count of Tuscany: Uff... Začátek jasní RUSH, přesněji inspirace jejich opusem "Xanadu" je zde nezpochybnitelná... Tohle se mi ale zase na DREAM THEATER svým způsobem líbí; jak si dokážou krásně - nechci psát vyloženě šlohnout - vypůjčit fragmenty ze skladeb svých vzorů, nasekat je a přetavit k obrazu svému. Třeba ta atmosférická kytarová pasáž jsou jasně zkopčení YES, ale co!

Vím, že spousta odpůrců je nazývá sprostými plagiátory, kteří bez bázně a hany vykrádají své vzory a na kterých není ani zbla nic originálního... ale já to zase tak příkře nevidím - tohle v hudbě bylo, je a bude vždycky, a samozřejmě nejen v té rockové.

Stejně tak bych mohl za plagiátory označit své oblíbené interprety jako třeba - RPWL, AIRBAG, Andyho Jacksona aj., kteří jsou zase třeba silně ovlivnění mými milovanými PINK FLOYD - no a co!
Jejich hudba mě prostě baví a o tom to je! A neřeším, jestli to už tady někdy bylo či ne; takže u DREAM THEATER mi tyto inspirace také nevadí, ale spíše něco úplně jiného - že jejich hudba, dle mého mínění, zase není až tak dobrá, na jakou si hraje...
K čemu je mi, když sice dokonale ovládám svůj nástroj, mám za sebou třeba i nějakou tu konzervatoř, když kolikráte nemám v rukávu dobré a nosné hudební nápady?
K čemu mi je, když dovedu poslepu sjet hmatník za minutu stokrát odshora dolů, když mě ta blbá Múza častokrát prostě ne a ne políbit?
Dovedu sice našvihat sto not za deset sekund, ale k čemu mi to je dobré? Už rozumíte...? A to není samozřejmě problém pouze této bandy. Takových by se našlo mnohem, mnohem více.

Tady po tom by se asi mohlo zdát, že DREAM THEATER nemám moc rád, ale to není pravda!
Nahráli dost skvělé a nápadité hudby na to, abych se stal jejich fanouškem; jenže bohužel také i spoustu nenápadité, vatovité, kde se nedostatek invence snažili zakrýt svou dokonalou profesorskou hrou... Co už.

I přes všechny moje větší i menší výtky se jedná o docela dobrou desku, kterou si někdy v budoucnu možná i zařadím do sbírky... Možná už i jenom proto, že je to poslední fošna, kde jim štípe paličky králíček Duracell v podobě skvělého Mika Portnoye.

Poctivé tři hvězdy!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Big Big Train - English Electric: Full Power

Big Big Train / English Electric: Full Power (2013)

horyna | 5 stars | 03.03.2017

Rád bych doplnil svou předchozí recenzi po poslechu disku č.2.:

Opět se tedy jedná o nesmírně kreativní a nástrojově obsáhlé hudební dílo. Na rozdíl od jedničky se mi zdá, že tato verze (dá se říci part II. vydaný o rok později) má ještě širší stylový záběr a rozmanitější instrumentální příběh.

První skladba Judas Unrepentant upoutá živelnější stavbou i rytmikou a patří mezi to nejlepší, stejně jako naléhavá trojka Winchester From St Giles' Hill, v níž vokál Davida Longdona spolu s flétnovými melodiemi doznává silně citového zabarvení. Houpavá, smyčci tvořená melodie v Leopards dovede člověka spokojeně konejšit a zní opravdu velice originálně.

Art rockový drahokam Keeper of Abbeys běží ve svižnějším tempu, okolo poskakují akustické noty, decentní dechový opar i Nickova vytříbená bubenická technika. Některé plochy či celé písně mají za úkol vaši duši něžně hladit, tak jako se tomu děje při sedmé The Permanent Way - žestě a dřeva splétají svými melodiemi stříbrnou pavučinku, lehoučkou jako ranní vánek.

Skutečný progresivní uragán rozpoutá až skladba předposlední: East Coast Racer. Na ploše 15 minut tu kapela předvede vše ze své aranžérské kuchyně. Otevře ji zdobná imprese klavírních ozdůbek, aby s pevnou rytmizací a dynamickou vzpruhou kapela silně zaútočila. Kytara drží stopu a Longdom má rázem v hrdle dynamit, ovšem citlivá aranžmá se spoustou melodií přehazují vyhybku zpět do světa mnohem barvitějšího. Času je ale dostatek a tak píseň prochází vývojem, poutavým a zkrášlujícím. Před půlí na nás vlítnou jazzové sekvence a technické dovádění všech zůčastněných nebere konce. Dechová hojnost a nářek violončel odsud přesahují do dalšího plánu, na jehož konci stojí - kolikátá už - emočně vypjatá pasáž, tentokrát tvořena s pomocí klavíru. Curator of Butterflies je nanejvýš důstojnou, výtečně posmutnělou tečkou alba, jež s každým zaznamenaným poslechem vyrůstá až k nebesům.

» ostatní recenze alba Big Big Train - English Electric: Full Power
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Freedom To Glide - Fall

Freedom To Glide / Fall (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 02.03.2017

Skládání a nahrávání prvotiny „Rain“ z roku 2013 anglické art/prog rockové dvojce Freedom To Glide trvalo tři roky. Kapela tehdy velmi zaujala posluchače svým uceleným příběhem popisujícím utrpení vojáků, převážně v období 1. světové války.

Tu samou dobu trval i proces tvorby druhého CD s názvem „Fall“, které světlo světa spatřilo v roce 2016. Dle zveřejněných informací hodlá kapela vydat ještě třetí desku, která by měla uzavřít soubor příběhů, které se zaobírají válečnou tématikou. Takže, pokud bude dodržen stejný časový harmonogram, tak se máme opět v roce 2019 na co těšit :-)

Jak jsem již zmínil, deska „Fall" konceptuálně navazuje na předchozí desku, jsou tu z velké části popisovány příběhy z 2 . světové války s vazbou až do současné doby. Je tam zmínka např. o zážitcích z návštěvy památníku obětí války v Derbyshire (Names in the Stone), další text je o sniperovi, který při likvidaci nepřátelských vojáků přemýšlel o tom, že se choval jako Bůh, který rozhodoval, kdo přežije a koho připraví o život (Playing God), nebo také o Alanovi Turingovi, který prolomil heslo nepřátelského šifrovacího stroje (Enigma).

Co se týče hudby, tak se stále jedná o art/prog rock vysoké kvality, písně jsou plné nápadů a nenudí tak ani při mnohonásobném poslechu. Stále je sice cítit, že jsou hudebníci duchovně napojeni na odkaz nahrávek Pink Floyd v období cca osmdesátých let, ale ten pocit je již o něco menší, než u předchozí desky. Jen se občas tu a tam připomenou podobnou barvou kytarového sóla, zapojením náladotvorných vsuvek hlasů, či různých nasnímaných ruchů nebo intonací zpěváka.

Songy plynou opět z velké části ve středním tempu, v takové snové až melancholické náladě. Vyjímkou je odpíchnutá „October" a první část dravě rockové „Exit Wound", která je při koupi produktu v nehmotné digitální podobě obsažena hned ve dvou verzích – dalo by se říci až hitová záležitost.

Freedom To Glide nejsou žádný symfonický orchestr, vystačí si proto s akustickou kytarou a s rytmickým podkladem basové kytary a automatického bubeníka. Aranžmá skladeb hudebníci střídmě ale s umem doplňují zvukem klavíru, či cella a když Andy Nixon přidá jako drobnou výšivku sólo na elektrickou kytaru, tak srdíčko až zaplesá. Nejvíce si užijeme vzletného sóla v nejdelší skladbě desky -„Enigma", které trvá bez pár sekund skoro 3 minuty.

Jinak zvukově je to opět velmi povedená deska, průzračný sound se solidní dynamikou, takže radost poslouchat. Setkal jsem se s názorem, že použité naprogramované bicí působí uměle, já kdybych si to nepřečetl, tak bych si toho ani nevšimnul.

Na Bandcampu lze poslechnout či stáhnout (mp3) obě desky i několik EP vydaných v digitální podobě , pročíst si texty a případně objednat CD buď ve formě krásně vyvedeného digipacku s 20-ti stránkovým bookletem, nebo v různých formátech mp3,či FLAC.

Oproti prvnímu počinu kapely se mi tato deska líbí tak o půl bodíku méně, nicméně zaokrouhluji nahoru na plný počet.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Fall
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Queensrÿche - Operation: Mindcrime II

Queensrÿche / Operation: Mindcrime II (2006)

| 4 stars | 02.03.2017

Bylo by příliš prosté a nesprávné, nacpat všechny desky Queensryche, které přišly po Promised Land, do jednoho pytle. Jejich kvalita šla kolekcí z devadesátého sedmého rapidně dolů a oproti původní produkci kapely je to skok až neuvěřitelný. Ústřední skladatelská persona zmizela a z velké části se vytratila i ochraná známka a originalita těchto nadaných melodiků. Ale některá pozdější alba k zenitu přece vystoupala a sinusoida kvality se pohupuje jednou nahoru, jednou zase naopak.

Tím nejlepším výrobkem z druhé etapy Queensryche se zdá být deska Operation: Mindcrime II. Zřejmě pod tlakem nezprznit svým pokračováním nedostižnou jedničku, vybičovali se Wiltonovci tentokrát k neuvěřitelně variabilnímu výkonu, u kterého není nouze o spousty skvostných nápadů a technicko-zvukových vychytávek. Skladby mají patřičnou razanci, jsou zapamatovatelné a po celou stopáž se snaží udržet pozornost posluchače na uzdě. I přes určitou roztříštěnost se to vcelku daří a obzvlášť vokální linky pana Tatea, psané přímo jemu na míru, jsou ozdobou alba. Navíc podpůrná účast Pamely Moore a rockové brusky R. J. Dia vyšroubovala tuto sedmnáctipísňovou! kolekci ještě o něco výš.

A zvuk? Ten dopadl na poměry novodobých Queensryche ještě dobře, člověk si sice posteskne, jak by asi nahrávka zněla z dílny Jimba Bartona, ale když pak slyšíte o sedm let mladší návrat prostřednictvím "hubené a JEN metalové" stejnojmenné desky, která sice zní mohutněji, ale je předimenzovaná a nepříjemné vrčení, které se často ozývá při vyšších frekvencích, na dobré náladě rozhodně nepřidá, tak O. M. II vychází pořád slušně.

Hodnotit album není lehké, v nové éře 1997-2015 patří jistě k nejlepším, ale ve srovnání s těmi "správnými" Queensryche je to jen slabší čajíček. Přesto, kolik hudebních "dvojek" může svým prvorozeným směle čelit?

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation: Mindcrime II
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Disperse - Foreword

Disperse / Foreword (2017)

alienshore | 5 stars | 02.03.2017

Disperse sa nám pekne vyvíjajú. Všetky tri vydané albumy sú iné. Dosť presvedčivo to potvrdzuje aj ich v poradí tretí štúdiový počin Foreword. Keď som počul po prvýkrát túto novinku, tak som si povedal – hoši toto určite nie! Prišli však ďalšie sústredené počúvania a nakoniec sa to otočilo. Najviac "problémov" vytvárajú podivné rytmy, ktoré vytvorili kľukaté a hrboľaté cestičky ku konečnému cieľu.

Je dobré, ak obľubujete jazz/fusion. Doska je týmito prvkami dosť poznačená. Výrazne však ubudlo djentového škrkania na gitarách, čo zase považujem za prínos. Jemnosť a melodika sa ukrýva vo vokálnych partiách a elektronike. Koketuje sa tu nenápadne až s popovou hudbou. Výsledok však nie je prvoplánový. Je to jednoznačne prog-rock (miestami tvrdší), ale inej chuti a farby.

To sa hneď prejaví pri úvodnej Stay, ktorá pôsobí ťažkopádne, ale nenudí a je zaujímavá z hľadiska rytmiky. V pôsobivej Surrender sa to hemží rôznymi finesami od popu, jazz/fusion až po prog-rock a štipky djentu. Bubbles prináša uvoľnenejšiu tému, ale Zytecki sa opiera v niektorých momentoch do toho o čosi tvrdšie. Nasleduje výborne melodicky spracovaná Tomorrow a rovnako dobrá singlovka Tether, ktorá bola vybratá na túto pozíciu právom.

Druhá polovica nie je vôbec slabšia, ba skôr naopak. Sleeping Ivy má dokonalú atmosféru, kde sa prekrývajú jemné melodické vokály a gitarové vyhrávky. Ešte viac sa mi páči skoro inštrumentálna Does It Matter How Far s atypickým tempom, efektnou elektronikou a zasnenou gitarovou linkou. Spev je u Disperse tradične nevýrazný, ale k danej muzike sedí ako uliaty. Dobrým príkladom sú práve posledné tri nádherné songy s kratšou minutážou. Biernacki a Zytecki ťahajú spoločne za jeden povraz. Pretŕča však o čosi viac práve Jakub so svojou hravou, no zároveň technicky brilantnou gitarou. Skladby si napriek určitému stupňu obťažnosti zachovali svoju pointu a aj melodický feeling.

Foreword je ako také malé dobrodružstvo, ktoré vám postupne odhaľuje svoje ukryté perly a drahokamy. Zároveň sa výrazne odlišuje od typickej prog-rockovej produkcie. Počúvať tak serióznu muziku od takých mladých borcov je dosť prekvapujúce, pretože ani zabehané kapelky si na takýto koncept netrúfnu. Je to síce rytmicky zložité, ale absolútne poctivo zložené a s otvorenou dušou. Výsostne moderne znejúce dielo hľadiace vpred. Skvelé!

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse

Di Meola, Al - Elegant Gypsy

Di Meola, Al / Elegant Gypsy (1977)

horyna | 5 stars | 02.03.2017

Jak dlouhou hudební etapu musí v životě urazit člověk, aby dospěl na okraj poznání, aby došel naplnění svých poznatků a tužeb? Jistě se touto otázkou zabývali mnozí muzikologové i amatérští fandové tohoto uměleckého vývojového směru a odpovědi na ni budou jistě u každého jedince subjektivně rozdílné.

Když se ohlédnu po časové linii nazpátek, na jejím druhém okraji, zruba u rysek dvanáctého, třináctého roku, vidím kazetový magnetofon a v něm dokola se převíjející Citron, Tublatanku a další. Záměrně vynechávám pop a disco, protože tomu, kdo prošel osmdesátými roky, se kapely jako Boy, Roxette, Alban a mračna dalších cpaly do uší skrz rádio a televizi, rozhlas a diskotéku všemocně a dravě.

Pak se to ale zlomilo - kolem vás frčí Metallica a Helloween, copak se tomu dá ubránit? Sepultura, Slayer, jen ať to pořádně duní, čím tvrdší, tím lepší... bože, jak jsem jen mohl, říkám si po více jak 20 leté době. Naštěstí s přibývajícím věkem se člověk zklidní a hledá především melodie, ale také se vyvíjí, dospívá (stárne), studuje a čte. Klasika mě učiní šťastným (zlom číslo dva) a také že ano, pryč s tvrdou pózou, odhoď ten neslušivý kabát, to je přece velký pokrok, ve vážné hudbě leží obrovský kus historie a umění.

A co dál, zapomenout na rock? Ani náhodou, třetí zlom, a snad i poslední. Je tu knečně to pravé, přede mnou leží sedmdesátky! Floyd a Yes, King Crimson a Generátoři, teď je to to ono. A co instrumentální hudba, hm, Satriani - dobrý, blues - Bonamassa výborný. A dál? Už nehledám! Přišlo to samo, jazz, jazz rock, fusion...a na samé špici Al Di Meola, copak si můžu přát víc? Nakochán, namlsán, spokojen! Tak nějak by to přece mělo být.

Basové extempore otevírá úvodní Flight Over Rio - po chvíli se přidají perkusní nástroje a Al začné dovádět se svou kytarou. Spleť rytmických překvapení nebere konce a latiský ráz skladby má svá neopakovatelná a silná místa. S rytmy samby a v objetí pokojnější atmosféry svádí boj Di Meolův nástroj srkze skladbu Midnight Tango, její jazzová část a santanovské perkuse ji převedou ke břehům Španělska. Tam se mi krásně lebedí, za zvuku flamenca a ve společnosti virtuoza tohoto stylu, Paco de Lucii, s nímž Al vytvoří dráždivý kytarový duet skladby Mediterranean Sundance.

Živelné bicí i basa splétají v sousedství virtuozního mistra svůj fusion-rockově orientovaný kus Race With Devil On Spanish Highway. Atmosféru zelenajících se andských horských výběžků symbolizuje kratičká píseň Lady Of Rome, Sister Of Brazil, jakýsi most k závěrečnému, bombasticky vystavěnému pomníku Di Meolova umění, skladbě Elegant Gypsy Suite. Výborné melodie vně, častá jazzová zastavení, změny a dynamická tvárnost, to vše tu buble pod prsty opravdové veličiny kytarového umění.

Meola mne uchvátil, uhranul a naplnil, MEOLA IS GOD!

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Elegant Gypsy
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Saxon - The Inner Sanctum

Saxon / The Inner Sanctum (2007)

| 4 stars | 01.03.2017

Nejoblíbenější deska Saxon? Z posledních desetiletí dostala právě ona nejvíce plusových bodů. Pochvalně se o ní vyjadřují fans z celého světa, a když člověk vnímá tu obrovitánskou energii, která z nahrávky vyzařuje, není vůbec proč pochybovat. Na The Inner Sanctum se kapele podařilo skloubit několik nej dohromady a její náplň funguje naprosto skvěle.

Saxon nám představují nahrávku veskrze energickou, která v některých písních doslova exploduje. Řezavé kytary po vás budou šplhat vzhůru a ostrými drápy se zachycovat jako hladová šelma. Carterova basa je hodně vysunuta dopředu a Nigel buší do škopků, jako by mu bylo dvacet. Kytarový tandem Quinn/Scarratt si tentokrát napsal spousty výborných, melodických a zapamatovatelných riffů na míru, které skvěle dolpňuje místy hodně démonický a vitální projev Biffa Byforda.

Úvodní trojka je smrtící, poté se zpomalí a hard rockový odér má chuť se alespoň na chvíli poprat s dravým power metalem. Poslední ránu zasekne Attilův bič krvavě hluboko a dosti bolestně, jedná se o skladbu, která má charakter vás naprosto zdecimovat.

Dost bylo chvály. Největším záporem je výsledný sound nahrávky, který je sice plný, tučný a energeticky výživný, ale Ch. Bauerfeind nikdy nebyl a nebude dobrý producent. V jeho dílně vznikají metalové slepence, které se tváří vážně a vznešeně, jedná se ale o nabalenou zvukovou kouli, která na mnoha místech odporně škrčí a absolutně postrádá sebemenší nástrojové odstínění, dynamiku i jemnější hudební nuance, které by si člověk i v metalové hudbě rád vychutnal. Působí pouze silově a nabubřele, z muzikantského i poslechového hlediska se jedná o čistou blamáž, která výslednou kolekci sráží dolů.

» ostatní recenze alba Saxon - The Inner Sanctum
» popis a diskografie skupiny Saxon

Freedom To Glide - Rain

Freedom To Glide / Rain (2013)

jirka 7200 | 5 stars | 01.03.2017

"Takže moji bratři padali jako déšť

Každá ta deštivá kapka měla své jméno

Bouře se stupňovala a nebe se zhroutilo

Hořká lekce pro nás všechny."

úryvek z textu "Déšť"

Celé tři roky skupina Freedom To Glide pracovala na svém debutovém albu. Toto své dílo hudebníci pojali jako ucelené vyprávění skutečného příběhu mladého vojáka Roberta Wilsona (dědy Petera Rileyho), který se zúčastnil bojů v 1. světové válce. Toto konceptní dílo celkem rozpracovali do 15 částí ( titulní song „Rain“ je ještě rozdělen do čtyř dílů).

Ve výborně napsaných textech jsou většinou popisovány zážitky v bitvě o Gallipoli a na Sommě, kde se odehrávaly ty největší jatka během tohoto válečného konfliktu.
Popisuje jeho a utrpení spolubojovníků, kteří každodenně viděli umírat vojáky, jež byli výbuchy min a granátů vymrštěni do vzduchu, aby již bez života dopadali zpět, byl svědkem působení yperitu vypuštěném vlastní armádou a nakonec, ač těžce raněn,přežil, neboť byl zachráněn doktorem nepřátelského vojska.
Vše, jako jeden z mála přežil a dožil se 86 let.Toliko k textové části alba.

Po hudební stránce je to velmi zajímavě podaný art, či chcete li neo prog rock. Jasně, jsou tu znát zažité hudební postupy a aranže Pink Floyd , které mají během tolika let hraní jejich repertoáru zažrané oba hudebníci až do morku kostí, nicméně neodvážil bych se napsat, že jde o nějakou bohapustou kopírku. Myslím, že každý objeví v nahrávkách ještě další stopy podobných kapel (já osobně třeba Marillion), ale celkově vzato to působí osobitě. Zvláště se divím, že až nyní Andy Nixon zapěl, neboť mu to jde skvěle. Deska je z velké části ve středním, až takovém melancholickém rytmu, úplně stvořena na relaxační poslech.

Také je znát, jak si pánové vyhráli se zvukem. Je průzračný, dynamický, v pozadí je slyšet spousta parádiček, každý nástroj ja krásně zřetelný. Dokonce i dynamický rozsah je dle měření sympatických DR9, což je na dnešní dobu slušný nadprůměr.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Rain
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Thunder - Rip It Up

Thunder / Rip It Up (2017)

b.wolf | 5 stars | 28.02.2017

Na této desce se Thunder opravdu podařil hromový úder. Po velmi dobré Wonder days se vytasili s parádní směsí hard rocku a blues. Od úvodní No one... až po závěrečnou There's always a loser deska šlape jako dobře promazaná mašina. Přece jenom se někdy najde skvělá hudební perla. 5/5

» ostatní recenze alba Thunder - Rip It Up
» popis a diskografie skupiny Thunder

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

EasyRocker | 5 stars | 28.02.2017

Recenze tohoto raného alba Yes mi dlouho nějak unikala mezi prsty. Mrzelo mě to, protože tuhle desku už považuju za naprosto vyvážené, skvostné album, a dokonce se často přistihuji, že jej kvůli jeho možná trochu umírněnější a prostší náplni mám o chloupek raději, než následující vyhlášené skvosty.

Důvodem toho je třeba hned úvodní Yours is No Disgrace. Přesahuje sice už devět minut, ale hned od prvních tónů mě zaplavuje pozitivním přílivem emocí a skvělých, typicky yesovsky křehkých hudebních nápadů. Howe se tu už plně zabydlel, vkládá pod klávesové opary vybrané kudrlinky a Kaye hraje více přízemně a méně technicky erudovaně než jeho nástupce, ale ani trochu mě to netrápí; skladba stojí hlavně na souhře a mistrných plochách této dvojice. Jon Anderson tu ukazuje umělecky barvité hlasové představení a celá skladba je klenutá jako horská dráha. Krásný příklad výstavby, vrstvení, gradace a katarze - vše několikrát opakováno a předznamenává vrcholné opusy z dalších let.

Protože se musel představit nový strunný mág, který mistrně ovládal vedle elektrických výbojů i klasicky laděné strunné krásky všech druhů, je tu tříminutová jiskrná vycházka do jiných sfér - The Clap.

Třídílný klenot Starship Trooper rovněž přesáhne devět minut - zahajuje ho monumentální téma, kde se už odráží záliba kapely ve velkých celcích, kde v tavícím kotli vzniká slitina špičkového artrocku a moderní klasiky. Anderson tady podává jeden z nejpůsobivějších výkonů, zpívá citlivě, konejšivě, tklivě a jeho tenor zaplňuje celé univerzum. Skladba nabírá typicky yesovské obrysy s krásně ohnivě čarujícím Howem s akustickými kytarami, v závěru ale přichází zlom do nádherné temné melodie - jsem sám, komu to připomíná seattleský závan z počátku 90. let v podobě takových Soundgarden? Klávesy bouří a závěr patří drtivým Howeovým orgiím na spodku strun...

Patřila-li předchozí skladba mezi klenoty, o I´ve Seen all Good People to platí dvojnásobně. Mistrně využitý vícehlas, Howeovo magické akustické kouzlení, Brufordovy lehké údery. Melodie prolamuje oblačnou clonu a vynáší duši do stratosféry, zatímco utlumené tělo ani nestíhá vnímat ten koncentrovaný příval hudební nádhery. Jedny z nejkouzelnějších melodií a harmonií celého artrockového spektáklu se přelijí do rockových orgií, kde vedle Andersona řádí i neuvěřitelná dvojka Bruford-Squire. Neuvěřitelné, co tahle pětice předvedla na ploše necelých sedmi minut.

Další miniaturní mistrné představení nese název A Venture a prostor patří tentokrát Kayovým klavírům, varhanům a moogům a emocemi nasáklému Andersonovu hlasu, i tahle skladba postupně nabývá rockových kontur...

A máme tu důkladný, pomalu hardrockový začátek Perpetual Change, závěrečná skladba využívá a rozvíjí některé motivy z úvodu, ale vede je zase jinými cestičkami. Skladba má tuhý, pevný rockový základ, obalený rozevlátými fábory varhan a klavíru i jemnými zákoutími míru a klidu, Howe sází poctivá rocková kila, závěr přebírá postupně nastupující rytmika, po drsné, až vandergraafovské pasáži přichází mistrně klenutý báječný fadeout, kde se celá pětice sráží jako hudební tornádo...

Vzpomínám si, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu ještě není Wakeman a že hudba ještě nedosáhla technické výše nástupců. Po létech se naopak přistihuju, že mi tenhle omamný koktejl dokonale sedí. Mockrát jsem pohlédl vpřed i vzad, nahoru i dolů, slabé místo jsem ale nenašel...

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier

Adam and the Ants / Kings of the Wild Frontier (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 28.02.2017

Progboard mě dokázal již několikrát příjemně překvapit a to tím, jak širokou paletu stylů dokáže zastřešit. Vedle mnoha hard rockových a metalových souborů tu lze narazit třeba právě na Adama Mravence a jeho Mravence :-).

Jejich hudba je všechno možné, jen ne nudná a zasmušilá. Je to takový zvláštní mix post punku, nové vlny, rocku, westernových melodií a špetky popu. Nedá se říci, že by byli nerozpoznatelní na poslech.

Nezaměnitelný je i Adamův zpěv plný vzlyků a výkřiků, výrazné a repetitivní jsou dunící velké bubny dvou maníků, jakoby by udávali tempo do bitvy a to vše je je obvzláštněno punkově neučesanou , dravou a zvonivou kytarou.

Nepřehlédnutelný je i jeho zjev. Podivný týpek v husarské uniformě s indiánsky namalovaným válečným pruhem přes obličej a se spletenými barevnými ocásky vlasů, spadajícími do obličeje.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, protože deska je nabitá hity a není tu žádná vycpávka. Kdo by se však chtěl alespoň letmo seznámit s tvorbou této originální kapely, tomu bych doporučil hypnoticky temnou skladbu „Killer in the Home“ s westernovou kytarou, nebo výraznou „Dog Eat Dog“ s živelnými bicími.
Přímo vidím, jak by měl vypadat klip k této skladbě - scenerie : Divoký západ. Adam na neosedlaném koni s oštěpem v ruce vede bojovníky do zničující bitky mezi rudochy a vládními vojsky. Na které straně se nachází, je snad jasné.

Na vše dává odpověď citace z textu titulní písně tohoto alba :
„Cítím pod svou bílou kůží
tu rudou
To utrpení
za staletí podrobování.“

Song "Antmusic" se probojoval tehdy v Anglii na 2 místo v singlové hitparádě, v Austrálii se dostal až na místo nejvyšší.

» ostatní recenze alba Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier
» popis a diskografie skupiny Adam and the Ants

Santana - IV

Santana / IV (2016)

| 5 stars | 28.02.2017

Kolikrát se jen musel pozorovatel původního sofistikovaného Santanova díla stále zakusovat do shnilého jablka nechutně komerčních šaškáren, které tento kdysi kytarový polobůh s jistou periodou produkoval, a čekání na podobné album se přitom protahovalo do nekonečna. Třicet, možná dokonce čtyřicet let! To je neuvěřitelně dlouhá doba. V jejím průběhu prošel pan kytarista popovým ohněm (spíš sra...) a zahleděl se i do světel world music. Poznal nezájem okolí, ale převzal i řadu ocenění za hudbu, která byla částečně vykalkulovaná, šplhala po žebříčcích a nabalovala na sebe styly, se kterými měl Carlos jen pramálo společného.

Ale už minulé, umělecky hodnotné dílo Shape Shifter, patřící mezi jeho velkolepé projekty a s nálepkou jednoho z nejlepších instrumentálních alb vůbec, předznamenávalo velký přínos do budoucna. Ovšem typické Santanovy znaky potlačilo a latinské rytmy se objevovaly pouze sporadicky. Roku 2016 je všechno konečně v naprostém pořádku a monumentální čtyřka plynule navazuje na své tři stařičké předchůdce. Kdyby jen navazuje, ona jim naprosto dominuje. Boduje totiž s výhodami na své straně. Na rozdíl od I. je mnohem variabilnější a kreativnější, oproti Abraxas méně oposlouchatelná a oproti III. záživnější, dynamičtější a komplexnější.

Opětovné povolání Journey dvojice Schon/Rolie, krystalický famózní zvuk a časté protěžování vokálních atributů do kytaristova děje, především pak účast Ronalda Isleyho napomáhá dokonalosti nahrávky a jejímu startu vzhůru na hudební piedestal. Jen jednou jedinkrát se lze zaleknout, při tracku číslo sedm se s banálním rytmem Santana na chvíli vrací k obskurní popové tématice, ale pár taktů a skladba doznává toho správného přerodu v návykově taneční rytmus, který zásadně baví - bravo.

Harmonická krása, sólové nuance, velké množství latinsko amerických rytmů a původní kreativní snahy v aktuálním hávu dostaly nový rozměr. U mě tento materiál, který lze už s prvním poslechem a bez mrknutí oka označít za dominantní kolekci Santanovy diskografie, vynášejí až k nebesům. Bylo by nesporně nesprávné hodnotit tak závažné dílo méně než 100%, v opačném případě pak hrozí ztráta sluchu nebo lživá demagogie. Toto dílo nejen, že je vůdčím albem roku 2016, ale dost možná i celého desetiletí. V Santanových souřadnicích bude mít navždy postavení zcela mimořádné a výsadní.

» ostatní recenze alba Santana - IV
» popis a diskografie skupiny Santana

Porcupine Tree - In Absentia

Porcupine Tree / In Absentia (2002)

| 5 stars | 28.02.2017

In Absentia je "TO" album, které přivedlo k Porcupine Tree metalově zaměřené publikum. S podobným názorem jsem se setkal už nesčetněkrát a zůstává faktótum, že u lidí vyznávajících a specializujících se na tvrdší žánry bodují tito hudebníci právě jmenovanou deskou. Pokud ale člověk poslouchá pozorně, zjistí, že podobné názory se nezakládají na podložené pravdě. Jistěže, na desce je několik řekněme pevnějších pasáží, dravějších postupů a rytmičtějších akrobacií, daných přístupem nového bicmana, pedantského astrofyzika Gavina Harrisona, ale to je asi tak všechno.

Naopak, deska In Abstentia patří globálně k prestižně objevitelským nahrávkám. Seznamuje nás s novými zvuky, pasážemi, představuje nové směry přístupu a posouvá výraz kapely k přehlednejší struktuře, podmíněné opět silně pesimistickou aurou. Co se vokálního ztvárnění týká, patří společně s nahrávkou Stupid Dream k nejněžnějším a nejprocítěnějším.

Rozjezd alba je velkolepý, jitřní tóny Blackest Eyes navozují příjemné pocity, usazené mezi hřejivými stěnami na úbočí monumentální scenérie, tolik proměnné, jako je muzika této čtveřice. Trains, Lips of Ashes a další a další fantastické obrazce si navzájem prokazují úctu a vymněňují něžnosti prostřednictvím různobarevné tonální infrastruktury. Zpěvné linky jsou ozdobou brilantně vystavěných kompozic největší naděje progresivní hudby posledních dvou desetiletí - Stevena Wilsona.

Pod tíživou naléhavostí tohoto klenotu se nalézá neskutečná krása hudebních myšlenek a nápadů jejího tvůrce, který se každým dílem snaží nezabřednout do polovičatosti okolní přezíravé produkce, ale naopak pestrou nápaditostí přispívá k rozvoji moderní intelektuální hudby.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Ghost B.C. - Meliora

Ghost B.C. / Meliora (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.02.2017

Nechci tu psát recenze na každou desku Ghost, proto jejich tvorbu v recenzi na třetí desku s názvem "Meliora" krátce shrnu.
Hudba Ghost je takovým zvláštním mixem occult hard rocku sedmdesátých let s letmým závanem desek od Mercyful Fate, či K.Diamonda a to vše doplňují líbivé, v některých chvílích až popově melodické vokální linky. Samozřejmě těch vzorů, odkud bylo čerpáno, by se dalo vyjmenovat více, nicméně takto zabalený výsledný retro koktejl má určité vnitřní kouzlo.

Nej hard rockovější album bylo to první - "Opus Eponymous" , na druhé desce "Infestissumam" se objevily některé, ještě chytlavější songy. Toto album považuji za vrchol v jejich tvorbě, neboť následující CD "Meliora" sice neuhnulo z vytyčeného kurzu, nicméně písně z této desky už mě až na dvě - tři vyjímky tolik neoslovily. Tím nechci říci, že je to album špatné, ale u mne kvalit předchozího majstštychu nedosahuje, některé písně mi tam připadají takové mdlé a bez většího nápadu.
Co ale úplně odmítám, tak to jsou jejich EP či bonusy s covery ABBY a podobných umělců.
Toliko k hudební složce. Co se týče jejich satanistické ideologie v textech, nedokážu posoudit, do jaké míry je to jen provokace (kalkul) či jejich vnitřní osobní postoj. Ač pod pravděpodobným tlakem producentů směrem k větší líbivosti texty na poslední desce Ghost zaobalili do přijatelnější podoby, nicméně ze svého blasfemického žánru neuhnuli ani o píď.

V tom vidím trochu skryté nebezpečí a ačkoliv většinu z nás to nechá chladnými, tak taková mladistvá puberťačka může být lehce zapletena do těžkých a lepkavých okultních sítí. :-) Podobně, jako v klipu, kde se zpěvák lísá sametovým hlasem v téměř popovém refrénu songu "Cirice" - cituji :

"Vím, že tvá duše není poskvrněná
i přesto, že jsi to tvrdila.
Slyšíš to hřmění ?
Slyšíš to hřmění, které vábí ?

Cítím to hřmění, jež ti láme srdce
Vidím skrze jizvy do tvého nitra..."
Nevidíš, že jsi ztracená ?
Nevidíš, že jsi beze mě ztracená?“

No, snad se s tím mládež popasuje se ctí.

S čím se však nevyrovnám já, je brutální komprese a velmi nízká dynamika všech jejich nahrávek, jež na CD dosahuje hodnot okolo DR5. To je na samé hranici poslouchatelnosti, takže tyto nahrávky excelují jen v mém autě. Mnohem vyšších hodnot dosahuje záznam na vinylu, což mi ale není nic platné, protože gramofon nevlastním.

A diskuze o tom, zda tato kapela má své místo na Progboardu či nikoliv, byla podle mě zodpovězena již tím, že správce povolil založit její profil.


» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Yes - 90125

Yes / 90125 (1983)

| 5 stars | 27.02.2017

Třetina, možná dokonce polovina dnešních příznivců kapely zaregistrovala podvědomě tvorbu Yes, aniž by o tom vůbec sama tušila. Za minulého režimu točila hit Owner Of A Lonely Heart snad každá rozhlasová stanice a mezi odpornými disco tituly se blýštila artově povedená kompozice, určena široké veřejnosti. A tak ti, již propásli kapelu u jejího zrodu, sledovali novou etapu - podobně působivou, avšak více prozaickou.

Tvrzení a báchorky o tom, že se Yes vydali z maxima už v předchozí desetiletce, jsou lichá, mylná a hloupá, a předkládají je zastydlí fotříci dávných časů, nerespektující vývoj ani odlišná přání samotných tvůrců. Jedná se stále o art rock nejvyšší kvality, jen model se upravil vzoru ráže osmdesát proto, aby mohl přežít a nakonec se o patnáct let se vší pompou znovu obrodit.

Kapela stvořila kolekci s neskutečnou hitovostí a přesvědčivou hodnotou, která, i když oslavovala osmdesáté roky, dokáže oslovit s jistotou dodnes. Nejlepší songy není potřeba zvlášť vypisovat, jelikož aspirantů je mnoho a každý se drápe po poháru vítězství.

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes

Weather Report - Mysterious Traveller

Weather Report / Mysterious Traveller (1974)

| 5 stars | 27.02.2017

Čtvrtou deskou Mysterious Traveller končí první, pro někoho výzkumná, pro jiného čistě jazzová etapa Weather Report. Pro pravověrného jazzofila je tohle určitě ta pravá hudební mana, určená jeho vnímavým a otevřeným sluchům. Pokud si tedy libujete v nepřeberném barevném spektru změti neustále se měnících tónů, rytmů a nástrojových složek, tajemný cestovatel vás jistě uspokojí. Pokud ale potřebujete cítit v hudbě ostřejší spodek, opírající se o rockový základ, a toužíte poznat kapelu nanejvýš zručných muzikantů, začněte raděj až albem následujícím. Tenhle jazzový mišmaš by vám klidně mohl přivodit časté břišní potíže.

Desku zahájí deset minut překrásně pojmenované písně Nubian Sundance a garance taneční živelnosti v okolí Nilského kataraktu je zaručena. V kapele často účinkují dva bubeníci/perkusionisté, kteří dokáží už tak dost barevnu muziku rytmicky pěkně oživit. Odevšad čouhá neustále sólující baskytara a přisluhují zastrčené ženské sbory v povzdálí. Živelnost a improvizace provází další výborný kus Cucumber Slumber, v němž se víc předvedou prsty a ústa černého saxofonisty Wayne Shortera, umělce natolik zásadního a oblíbeného, že si produkci kapely bez něj jde jen těžko představit. Pokud bych měl vybrat jediný nejvíc "postižený" jazzový kousek, ať označím píseň titulní, nebo další Blackthorn Rose, je to jasná trefa do černého.

Kdo podobnou hudbu poslouchá nebo desku dokonce zná, je určitě nadšen nejen ze skvělého kusu Scarlet Woman s troubícím ságem, ale i z celé sedmiskladbové kolekce. 85%

» ostatní recenze alba Weather Report - Mysterious Traveller
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Demon - Taking the World by Storm

Demon / Taking the World by Storm (1989)

horyna | 4 stars | 27.02.2017

Deska Taking the World by Storm patří mezi fanoušky k nejoblíbenějším dílům anglických (chce se mi napsat staroanglických, jelikož mi zvuk a hudební produkce evokuje viktoriánskou epochu tohoto ostrova) Demon. Pod dohledem dvorního producenta kapely M. Stonea vzniká roku 1989 materiál podstatně hrubšího zrna, než který doposud kapela produkovala (vyjma snad prvních dvou desek).

Po předchozím, dle mého názoru nevýrazném a s několika slabými místy paběrkujícím albu Breakout se rázem velí k stylotvornému obratu a soft rock, pompa i artové období je (z části) zapomenuto. Nahrazuje ho svižnější, ráznější, mocnější a hlavně dravější kytarový přístup. Skladatelský rukopis doznává změn, kytara je ta první, která určuje ráz nových skladeb, Dave přidává na výrazivu (viz ďábelská What Do You Think About Hell?) a hlavně zvuk nahrávky je oproti letům předešlým tvrdý jako žulový kámen.

Úvodní štych mě svým pozitivním textovým i hudebním charakterem v mládí totálně trýznil, Commercial Dynamite jsem nesnášel, stačilo pouze vyslovit první část názvu a ve spojitosti s tímto slovem se mi ježily chlupy na těle. Věkem se člověk povznese nad ledacos a dokonce dnes píseň vnímám jako poctivý bigbeatový náhul. Taking the World by Storm i The Life Brigade jdou už o poznání dál, plné velkým melodií a solidních kytarových vyhrávek, refrény jsou dobře zapamatovatelné až návykové, člověk si je po pár poslších zpívá s kapelou.

Stěžejní skladby alba vidím v pomalých věcech, jako dominanta se zde tyčí píseň Remembrance Day (A Song for Peace uvozena krásnou flétnovou melodií, kupou nápadů a cítit je v ní právě ona stařičká dobová atmosféra. What Do You Think About Hell? je v repertoáru kapely velké novum, pesimisticky vyhlížející, pomalu se plazící věc s mohutnou klávesovou hradbou a silově démonickým Hillovým vokálním ponorem se vám pomalu absorbuje pod kůži a po těle se rozprostře příjemný pocit.

Blue Skies in Red Square se zprvu tváří podobně tajemně, ovšem velká melodika rázem zavelí skladbě do cvalu a o zábavu se stará její hymnicko pompézní charakter. Dvanáct minut závěrečné Time Has Come s folkovým začátkem se nese opět v emotivním duchu Daveova hlasového prožitku a podpůrné atmosféry.

Přebal cd vypadá naprosto úchvatně, a co teprve v lp verzi. 4,5*

» ostatní recenze alba Demon - Taking the World by Storm
» popis a diskografie skupiny Demon

Schelinger, Jiří - Nám se líbí...

Schelinger, Jiří / Nám se líbí... (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 27.02.2017

Desku jsem zakoupil ihned, jak vyšla, a také jsem (jako mnozí jiní) od ní očekával, že bude plná svižných hard rockových songů. Nebyla, a tak jsem tehdy byl trochu zklamán, když jsem krom singlového nářezu "Nám se líbí" našel spíše akustické a pomalejší hard blues rockové písničky. Nějaký čas trvalo, než jsem si k nim našel cestu, dnes však toto CD považuji za naprosto nejlepší od Jirky a elity našich rockových hudebníků za jeho zády.

Nebudu rozebírat jednotlivé songy, neslyším jediné slabší místo a ti, co tuto desku znají, vědí své. Zvlášť oblíbená je však tvrdě blues rocková "Pohřeb přítele" nebo "Čas".

Zajímavou informaci jsem pochytil v pořadu radia Beat, kde kytarista Standa Kubeš popisoval, že jim krátce před termínem natáčení této desky neschválili texty asi u 80% písní. Což byl dost průser, neboť frekvence ve studiu byly naplánované na řadu měsíců dopředu a nedaly se nějak posouvat.

Jelikož se ale Jirka v té době spíše odkláněl od hard rocku (do kterého ho především tlačil František R. Čech) právě k přemýšlivějším, akustičtějším skladbám a právě tyto měl rozpracované v šuplíku, vzal je do studia a tam je s kapelou dopiloval do stavu, který známe z desky. Kupodivu i Ringovy texty plně korespondují s náročnější hudbou a člověk si nemusí trhat vlasy hrůzou, jako třeba při písni "Metro, dobrý den".

Podobně procítěný a charismatický zpěvákův projev jsem na české scéně již od té doby nezaznamenal.

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří

Van Halen - Van Halen

Van Halen / Van Halen (1978)

| 5 stars | 26.02.2017

Ve spojitosti s Eddie Van Halenem se traduje mýtus - a není to pověra - o kytarové revoluci, kterou mistr rychlých prstů zažehl. Jeho pojetí prý znamenalo velký zlom v nazírání na kytarovou hru a vytyčilo nové mantinely jejího užití. Když (nerad) přehlédnu kytarovou práci dvojice Tipton/Downing, vyniká právě Eddie jako prvotní titán v umění spojit do té doby nevídanou rychlost, zručnost, kreativitu a smysl pro velké melodie. Živelnost a energická hodnota přednesu, se kterým koncertně a na tomto albu vystoupil, zaslouží obdiv i dnes - po více jak třiceti letech.

Jestli někomu přijde začátek alba zastaralý a vlažný, nejpozději od pekelně rychlé I'm the One se všechno vehementně otáčí. Eruption je předobrazem dnešních kytaristů ctících sprint, pak přijde cover od Kinks a famózní hymna Ain't Talkin Bout Love. Track č. 5 a na kytaru sází riffy a sóla sám ďábel. Atomic Punk je smrtící, stejně jako další skvosty. Proč zůstávat na druhé straně barikády a necítit tak stříkající Rothův sex-appeal z Little Dreamer nebo On Fire?

Je velká škoda, že podobnou formuli, nebo spíš skladatelskou fazonu pánové nedokázali zopakovat na dalších pokračováních tohoto nadupaného alba. Příští čtyři desky budou pouze recyklovat už poznané bez toho, aby dokázali podstatně zaujmout. Komu doma chybí první Van Halen, nemůže tvrdit že má rockou encyklopedii, důkladně přečtenou.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

| 5 stars | 25.02.2017

První Lawtonův prubířský kámen, neboli album Firefly, je z dlouhodobého hlediska hodnoceno jako jedno z vůbec nejlepších alb v historii Uriah Heep. A není se vůbec čemu divit. Vyprázdněné pozice po Davidovi se John zhostil velmi osobitě, s chutí a naprosto srdcařsky. Jeho koncertní repertoár si přizpůsobil na tělo a do nových skladeb vtiskl vlastní impulzivní interpretaci, sytý a emotivní projev, ale i velké kouzlo, které se opět táhne celým albem, jako by spatřilo světlo roku 1972.

Jestli mohli posluchačům některé písně na deskách Wonderworld nebo Return to Fantasy připadat "zvláštní", tady se vyvěsil čistý a naleštěný štít, bez náznaků sebemenší oprýskané rzi. Ale i na Firefly se nachází dvě mírně řečeno netypické skladby repertoáru kapely. Jedná se o Elvisovský rockec-model skladeb Who Needs me a Do You Know, ale jejich živočišné podání okamžitě dokáže zahnat veškeré chmury přicházející s prvním poslechem do hlavy. Zbytek už sjednocuje esenci toho nejlepšího, co z především Kenova pera kdy vypadlo, a jestli se vám budou s poslechem cd nebo lp nosiče často klepat kolena (je klidně možné že skoro neustále) - s prvními dvěma a posledními třemi položkami pak rozhodně a dunivě příjemně -, vězte, že přesně takhle to kapela zamýšlela. Jejich muzika má za úkol především bavit a Firefly tento aspekt splňuje dokonale.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

VARIOUS ARTISTS  - Jesus Christ Superstar (original version)

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version) (1970)

Martin H | 5 stars | 24.02.2017

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

| 4 stars | 23.02.2017

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Yes - Magnification

Yes / Magnification (2001)

| 4 stars | 23.02.2017

Mohla to být rozlučka ve velkém stylu s čtveřicí starých bardů, kterým za zády dominuje velký symfoňák, kdyby... Kdyby mamon a vůně doláčů nezahnala Yesáky na scestí. Stůj co stůj zřejmě potřebovali zaplatit měsíční směnky a nestačilo použít značku vlastního jména, raději obětovali Jona.

Nebýt všeho, co po Magnification přijde, tečka by to byla náramná. Deska hraje dobře, kapela se snaží, orchestr válí a Jon, pchá, může ten snad zklamat? První trojka je velkolepá, pak následuje standard (na poměry Yes pořád hodně solidní) a dvě desetiminutovky na konci ukážou, jak má kapela komponovat, opírajíce se o velký orchestr.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes

Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe (1976)

horyna | 5 stars | 23.02.2017

Dodnes přesně nevím, z jakého důvodu jsem si nejlepší desku parsonovského projektu Tales of Mystery and Imagination nechával tak dlouho unikat. Pravdou zůstává, že jejich následující díla, ať už Robot, nebo třeba Turn Friedly... jsou stejně tak kvalitní a na záznamový poslech o něco stravitelnější, i v nich tkví skutečná síla těchto mimořádně nadaných komponistů, ale opus magnum jejich tvorby a průsečík originality se nachází na začátku jejich slibné kariéry.

Už samo zpracování excelentních Poeových povídek zasluhuje obdiv, jeho tvůrci se s ní utkali velice bodře a ve společnosti symfonického orchestru předkládají svůj pohled na tuto látku. Po úvodní Wellesově citaci nás atmosféricky hraný motiv uvede do příběhu. Modulovaný vokál, typický pro onu dobu, v písni The Raven po čase ustoupí melodickému hlasu L. Whitinga. Smyslný a tolik odlišný part Arthura Browa v ostré rockové jízdě The Tell-Tale Heart, která časem přejde v symfonickou lahodnou mezihru, stejně jako zvláštní nástroj Johna Milese ve čtvrté The Cask of Amontillado, jsou tolik odlišné od vokálu například Lenny Zakateka, další velké pěvecké star tohoto bandu, že právě ony svým nezaměnitelným způsoben dotvářejí auru tohoto jedinečného díla. Stranu druhou už tvoří pět částí suity The Fall of the House of Usher ve které si snad každý progres fanda, ale vlastně každý posluchač, naladěný do podobné subkultury, přijde na své. Instrumentálně precizní prácička.

Tales of Mystery and Imagination je dílo odlišné, příběhem, atmosférou i tokem hudebních myšlenek, které ho spoluutváří a věřím, že je velkou inspirací i pro dobu dnešní.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Carpe Diem - Cueille le jour

Carpe Diem / Cueille le jour (1977)

Snake | 5 stars | 22.02.2017

CD Musea - FGBG 4127.AR

Hudba velmi podobná tomu, co se odehrávalo na o rok starším debutovém albu. Při poslechu "Cueille le jour" mě napadají přirovnání jako space rock, nebo symphonic prog s lehkým dotekem jazzu a canterbury. První polovinu CD zabírá téměř 22 minut dlouhá suita "Couleurs", tu druhou pak tvoří 5 kratších skladeb. Zajímavé je to, že na původním vinylovém vydání to bylo přesně naopak.

Do pěti strof rozepsaná Couleurs se rozjíždí velmi zvolna, ale postupně roste a mohutní, jako malej a línej potok měnící se v řeku. Stačí zavřít oči a nechat se unášet na vlnách půvabných melodií a zvukomalebných kouzel. Někdo v tom slyší Oldfielda, jinej zase Camel, nebo Caravan. Já spíš ty Caravan a tuto opravdu působivou "veleskladbu" nebál bych se přirovnat k jejich slavné "Nine Feet Underground".

Podobně pohádkovou atmosféru nabídne instrumentálka Naissance, po níž následuje pěkná, byť poněkud srdcervoucí balada Le miracle de la Saint-Gaston. V textu se zpívá něco o milování v dešti, tedy o docela příjemných věcech, ovšem Christian Truchi u toho naříká jak v posledním tažení. Poslední tři skladby už jsou opět instrumentální. Akordy akustické kytary a flétnová melodie ve svižné Laura mi připomíná písničku z filmu "Ať žijí duchové", neméně energická Tramontane mohla by figurovat na některém z alb raných Caravan a Divertimento je etudou pro piano a saxofon.

A ještě tu máme jeden bonus, do angličtiny otextovaný výňatek ze suity "Couleurs"...

Cedlo je sice v obyčejné plastové krabce, ale chválím zvuk i obsáhlý a informacemi našlapaný booklet se spoustou fotografií a profilem kapely. Takhle nějak by to mělo vždycky vypadat.

4,5

» ostatní recenze alba Carpe Diem - Cueille le jour
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

| 4 stars | 22.02.2017

A Different Kind of Truth je comeback, který se vydařil tak z poloviny. Úmysl byl dobrý, staří kohouti David a Eddie se usmířili, prohrabali archívy, naplánovali pár jam session, něco napsali, něco proškrtali, zkusili i živá vystoupení, přibrali synátora Wolfganga (jakpakto, že se zapomnělo na Anthonyho?) a zaskočili do studia.

Singl Tattoo se náramně povedl a zažehnutá energie znovu pálila, jako by se psal rok 1978. Nejlépe vyšly energické věci, ve kterých hraje prim Van Halenova rychlá ruka, Alexovy attacky kopáků a ze řetězu utržený Roth. Nejspokojeněji se budete tvářit ve společnosti She's the Woman (její riff je doslova zdrcující), spíďárny China Town či As Is, která začne jako těžkotonážní hard rock a v jeden moment se zlomí ve zničující uragán. Zajímavá je Honeybabysweetiedoll a jižanské blues Stay Frosty, ne nepodobné Ice Cream Man z debutu. Konec vyznívá do prázdna a některé skladby mají vyplňovací fukci. Tihle Van Halen jedou na 65%.

» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Iron Maiden - No Prayer for the Dying

Iron Maiden / No Prayer for the Dying (1990)

| 4 stars | 22.02.2017

Kolik jen hnoje bylo na tohle album především v devadesátých letech nakydáno. Většinu z těchto fabulací vytvářeli věčně nespokojení fanoušci, kteří se s Bayleyho érou ještě rádi vrátili k Modlitbám pro mrtvé.

Jednoduchá dedukce, kladoucí důraz na prvotní setkání posluchač+album, musí obsáhnout u vstupních bran hudebního komplexu myšlenku či pocit alespoň částečného naplnění podstaty záměru jeho autorů a přiměřenou odezvou rozvibrovat pocity v tom, komu je určeno. Jestliže se nepodaří u druhé osoby vyvolat patřičně kladný dojem už kvalitním vstupem, zbytek materiálu má o to těžší úkol.

A právě tady leží kámen úrazu tohoto maidenovského alba. Kvalita a síla dvou úvodních písní je velice vlažná až zanedbatelná, v porovnání s minulostí souboru zaostává v každém směru. Ovšem po překlenutí nešťastného úvodu se od třetí titulní skladby vše jako mávnutím kouzelného proutku mění a kapela šlape v intencích starých časů. Skladby zachycují soutěživý charakter a pocit, že jedna se snaží trumfnout předešlou. Kytarové syntezátory zůstaly uzamčeny ve futrálech svých nástrojů a snaha naší pětice vydolovat ze sebe mladistvou syrovost ulice dávných začátků slavila úspěch. Kdybych měl vyhodnotit pouze jednu píseň jako reprezentativní, zvítězila by fenomenální The Assassin.

I.M. měli vždy velice konzervativní fanoušky a tak si nedělám iluze o tom, že valná většina z nich se mnou bude v tomto případě souhlasit.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - No Prayer for the Dying
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

| 5 stars | 21.02.2017

Pro někoho symbolizuje Padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu.

Woman Of The Night plní fukci krevního rozprouďovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock'n'rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else

steve
Pěkná recenze, hlavně poslední odstavec vyzněl překrásně. To přirovnání nešlo...

Procol Harum / Home

Balů
Pěkné, pěkné a ještě o něco lepší je u mne Broken barricades.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11339 recenzí
2059 skupin
154786 příspěvků ve fóru
2480 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000