Bedroom Heroes Mark Kelly’s Marathon BBP - podzemní orchestr Chór vážských muzikantov Red Bazar Legend Ramatam Wally Do Make Say Think Chór vážských muzikantov

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

legolas | 5 stars | 15.01.2021

Téměř v předvečer vydání nové desky hvězdného projektu Transatlantic jsem se rozhodl trochu provětrat jejich starší tvorbu. Poslední album Kaleidoscope jsem dlouho neslyšel a taky jsem se potřeboval ujistit, jestli má vůbec smysl do letošní novinky investovat potřebné úsilí a peněžní obnos. Kapela projíždí druhou etapou spíš na údržbu a slábnoucí skladatelské výkony zastírá nabubřelostí a plácáním se na místě. Včerejší večer byl ovšem hrubou výjimkou. Placka Kaleidoscope mě hodně nečekaně překvapila. Zapůsobila mile a nenuceně. Spousta svěžích témat je citelně zakomponovaných do průbojné muziky, ze které trčí rytmické souboje i brilantní kytarové party. Malinko fádní klávesový podklad je už typickým Morseho neduhem, ale rád říkám žádná katastrofa. Deska má jasně symetrické uspořádání. Rámují ji mimořádně povedené dlouho minutové věci, stejně jako dvojice sugestivních balad. Uprostřed leží nejrychlejší skladba, několikrát vyzkoušený koncertní trhák. Ve prospěch díla mluví též semknuté zvukové ošetření a Stoltův stále velmi dobrý hlasový rejstřík. Kaleidoscope se včera usadilo hodně vysoko. Po nečekaném pozitivním dojmu jí teď mile rád vytáhnu tu nejvyšší možnou známku.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Irish Coffee - Heaven

Irish Coffee / Heaven (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2021

Kdo by se nadál, že matador belgické rockové scény, bezmála pětasedmdesátiletý William Souffreau vydá další desku s názvem Heaven?
Je to taková rockovější verze Vladimíra Mišíka tamní scény, ta podobnost však začíná a končí jen v parametru délky působení a svým entuziasmem, stylově se tyto osoby svou produkcí jen letmo protly někde na počátku sedmdesátek.

V Belgii známý muzikant po pěti letech od vydání předchozí fošny When The Owl Cries připravil fandům dárek - jedenáct nových songů (včetně jednoho cover songu), které si sám složil i otextoval. Jeho dcera vytvořila obal a rockeři z místní scény společně s ním desku v domácím studiu Joana Ancaera natočili.

V porovnání s předchozí, výše zmiňovanou deskou, je novinka Heaven klidnější, rockové hrany byly trochu ohlazeny, krom Lay Them Shotguns Down a titulní potemnělé a hutné Heaven tu hard rockové písně nenaleznete. Odkazy na jižanský rock jsou patrny v Do My Playing a Gonna Take It As It Comes. Jinak je to spíše soubor staromilsky vkusných rockových songů načichlých blues ve stylu produkce Erica Claptona.

Závěrem : William Souffreau oslavil příjemným albem Heaven půl století na rockové scéně, které vedle poctivých písní přineslo i technicky naprosto dokonalej zvuk, který mu musí závidět většina mnohem známějších zahraničních souputníků.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Heaven
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

horyna | 4 stars | 12.01.2021

Po dvě dekády dokázali švédští Flower Kings vydávat umělecky vysoce ceněná a inovativní alba. Ale studnice kreativity začala postupně vysychat i Roine Stoltovi, což se projevilo jak na jeho sólovém projektu Manifesto..., který více méně byl stejně spíše deskou jeho mateřské kapely, tak i na předloňské Waiting for Miracles. Od novinky, která se jeví jako docela narychlo spíchnutá, jsem toho tedy opravdu moc nečekal, i když celá řada pozitivních reakcí z celého světa mluvila o Islands jako o návratu k tomu nejlepšímu z přelomu milénia.

Jaké jsou tedy mé, asi po jednom měsíci už vcelku pevně usazené dojmy? Ne, ani náhodou nejsem tak brutálně nadšený jako jiní přispívající a domnívám se, že dnes už loňská Islands, se s deskami z let 95-13 nemůže měřit ani omylem. Přesto je vcelku jasně rozpoznatelné, že opětovný návrat skladatelské múzy do Roineho života, přináší do tvorby "jeho" Flower Kings jen a jen pozitivní myšlenky. A to přesto, že je tahle novinka roztažena přes alba dvě. Nápady jsou tentokrát mnohem silnější a zajímavější a tak není problém s nimi utáhnout tak velkou minutáž. Ta naštěstí až tak obrovská zase není a dvě padesátiminutovky, respektive jedna čtyřicítka, je tak akorát.
Hned od prvního poslechu se mi o dost více zamlouvá disk číslo dva. Jeho náplň jeví se jako svěžejší, čerstvější, méně konvenční a tudíž více objevitelská. Spousta krátkých skladeb žije svým vlastním životem, nezávislým na předchozích příbězích a nabízí tak posluchači pestřejší orientační výčet. Hravost dvojky předčí kapku sešněrovanější a strnulejší nástup prvního disku, i když i na něm je solidní počet nadprůměrných songů.

Novinka Islands nepřináší zas tolik nového, jak jsem po přelouskání některých postřehů čekal, ani tolik nezvyklého a znovu inovativního, jak bych si u kapely dříve tak vysokého formátu přál. To však neznamená, že je tato kolekce prosta dobré a pořád solidně zajímavé muziky. Některé okamžiky a postupy už člověk slyšel dříve, tomu se u tak rozsáhlé diskografie zkrátka nelze ubránit. Řada aranží, nástrojových spojení a variačních sekvencí však působí znovu dosti svěže a neokoukaně. Právě takové části i celé skladby poponáší tento kotouč lehce nad průměrný hudební tok, který do drážek digitálních médií dnes zaznamenávají stovky jim podobných. Proto tedy spíše než pesimisticky, zakončím tuto recenzi optimisticky a poděkuji květinovým králům za jejich poctivý návrat s pozitivně laděnou muzikou, které v dnešní pokažené době není nikdy dost.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

horyna | 4 stars | 11.01.2021

Více jak půl roku mi trvalo, než jsem se rozhoupal a poslední Anubis si konečně objednal. Na Discogs byl tento titul pořád dost drahý a tak nákup přímo ze stránek kapely, jevil se jako jediný možný. Tento kousek si však nadlouho zapamatuju jako ten, který mi v poště přistál přesně 23.12., tedy den před štědrým dnem. Rozbalil jsem jej a poprvé poslechl takřka hned. Hořel jsem nedočkavostí, s čím tito Australané přijdou tentokrát. Jejich hudební produkce se mi velmi líbí a i když nepřináší nic moc nového, osobně z ní cítím pořád dostatek svěžesti a výrazný melodický cit. Přitahuje mne hlas zpěváka Roberta Mouldinga, stejně jako košaté nadýchané kompozice z předchozích alb.
Anubis model 2020 tentokrát vsadil na přehlednost a zjednodušení formy. Kluci celkem výrazně zkrátili stopáž jednotlivých skladeb i celkovou délku alba. Do čtyřiceti minut nacpali devítku znovu dosti nápaditých kompozic, ze kterých je zřejmé, že kapela na vavřínech neusnula a skladatelsky zase zabrala. Jednotlivé songy mají větší razanci i hitovější potenciál. Rychlejší doba nahrává podobné strategii a Anubis se snaží hledět do budoucna. Písně jsou odlehčenější a nadýchanější. Co zůstalo, to je pestrost a skladatelský nadhled. Aranžérsky vymazlená a nápaditá deska Homeless, je dalším parádním zářezem do discografie Anubis. Bravo chalani, děláte mi radost.

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Jazz Q - Pozorovatelna

Jazz Q / Pozorovatelna (1973)

Danny | 5 stars | 10.01.2021

Pozorovatelna je důležitým albem tuzemského jazz rocku a, což je podstatnější, kolekcí zajímavých a překvapivých skladeb. Řada okamžiků předpokládá vaši spoluúčast, hudbou naznačené krajiny si musíte domyslet a dokreslit sami. Imaginace hudby je tady mimořádná. Líbí se mi, že skladby, i když inspirované zahraničními vzory, jsou svéhlavě originální. A nikam nespěchají. Pokud má změna motivu či hudební podstaty přijít, pak se tak stane v tom správném okamžiku. Ne dřív. Hudba nerespektuje žádná pravidla a rozlévá se do všech stran. Díky výkonům muzikantů. Oni modelují obrazce, které hudební textury naznačují. Zjevně improvizované party jsou plnohodnotnou součástí instrumentace.

Po uvolněné Pori 72 dvojice Padrůněk, Andršt, ve které si autoři a současně hlavní instrumentalisté vyzkoušeli začlenění improvizovaných pasáží do pevného základu, přichází titulní Pozorovatelna. Skladba, která kromě volného jazz rocku nabízí esenci blues a tradičních amerických forem. Mnohdy jen v náznaku a drobném gestu. Stoicky ukotvený Trifid předkládá zásadní Andrštův příspěvek nad Padrůňkovým ostinatem. Jeho vrčivá basa jakoby tu byla omylem a jen držela fazónu. Když se ozve Joan Duggan, jsem bezmála dojatý. Nádherný okamžik.

Magii opakovaných figur dotváří Klobásové hody s další neúprosnou basovou figurou. Tady se Padrůňkova basa ale chvílemi brání jasnému posuvu a hledá si své cesty. Stejně tak Andrštova kytara je v rámci energického blues pestrá a ne zcela tradiční. Závěrečná Kartágo si nejvíce hraje s atmosférou. Než se pohne z místa, jen o malý kousek, musíte počkat a vydržet. Nic nejde uspěchat. A to se týká celého alba.

Možná jsou některá další alba Jazz Q hudebně dotaženější a instrumentálně jistější, tuto nahrávku, i přes určitou syrovost, vnímám ale velmi silně. Je to skvělá ukázka toho, že i my jsme tu měli zajímavé autory. A Pozorovatelna je pro mě osobně dobrým důvodem návratu k muzice, která teprve vytvářela své vzory. Všichni tvůrci alba mají můj velký obdiv.

» ostatní recenze alba Jazz Q - Pozorovatelna
» popis a diskografie skupiny Jazz Q

Antonius Rex - Anno Demoni

Antonius Rex / Anno Demoni (1979)

Snake | 3 stars | 08.01.2021

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 058-2 /2001/

Album Anno Demoni je kompilací raritních a do té doby nezveřejněných skladeb Antonius Rex. Podle leadera skupiny, kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho vyšlo už v roce 1979 (na privátní značce Musik Research), ale jde o informaci, která se nedá nikde ověřit. Ostatně, jak už bývá u kapely zvykem...

Skutečně dohledatelné jsou čtyři edice. Ta první, pětiskladbová, je od Musik Research a v limitovaném počtu 499 očíslovanejch kopií vyšla na vinylu, v roce 1991. Druhou, na CD, vydal o rok později label Mellow Records, ale pod chybným názvem Jacula. Další dvě vydání pocházejí až z roku 2001 a obě poslalo do světa vydavatelství Black Widow Records. To první na CD a druhé v balíčku vinyl, plus sedmipalec. Počet skladeb narostl z pěti na šest a k nim přibyly ještě dva bonusové tracky dalšího z Bartoccettiho projektů, Invisible Force.

Jako první jsem si do sbírky koupil prastaré cédéčko od Mellow Records, ale ty tři skladby navíc mi nedaly spát. Když jsem pak o pár let později narazil na vydání od Black Widow Rec. za dobrou cenu, neváhal jsem a pořídil si i to. V regále mám tedy obě existující CD verze a tak je mohu mezi sebou porovnávat. Obě jsou sice klasicky v plastu, ale ta starší má horší výbavu. Čtyřstránkovej booklet není nic moc a navíc obsahuje až příliš mnoho zavádějících informací, nicméně samotnej nosič hraje až překvapivě dobře. Zní opravdu autenticky a tak bych Bartoccettimu ten původ v roce 1979 docela věřil. Verze z roku 2001 má zmíněné tři skladby navíc a k tomu pěknej, dvanáctistránkovej booklet s biografií kapely (v angličtině) a několika barevnými fotografiemi. Hudba však prošla natolik důkladným remixem, že jsem mrkal na drát. Některé stopy jsou vytažené, jiné naopak výrazně potlačené a tak jsem měl chvílemi pocit, že poslouchám úplně jinou desku. Ovšem zvuk jako takovej je fajn a nezdá se, že by trpěl přehnanou kompresí.

Osm skladeb, s původem v letech 1972 - 1979. Téměř každá vznikla na jiném místě a v jiných podmínkách, ale albu jako takovému to nijak neublížilo a zní velmi sevřeně. Hudba je to vesměs docela temná, psychedelická a prodchnutá mystikou, ezoterikou a spiritualismem. Klidně by mohla posloužit jako hudební složka k nějakému obskurnímu, gotickému hororu ve stylovejch kulisách zříceniny "čórtovýho hrádu". Strašidelnou atmosféru se kapela snaží vytvářet pomocí klávesových nástrojů, především chrámových varhan a sugestivního přednesu samotného Antonia Bartoccettiho. Jednoduchý, rytmický doprovod mají na starosti perkuse typu všelijakejch bubínků, zvonků, tympánů, basového bubnu, nebo gongu.

Úvodní Gloriae Manus na původním vydání chyběla a přesně splňuje vše, výše uvedené. Mohutnej sound chrámových varhan doplňují vyhrávky na piano a cemballo, za doprovodu jednoduchých bicích. Děsivou atmosféru se snaží navodit i efekt větrné bouře a hluboký přednes Antonia Bartoccettiho. Docela se to podobá materiálu z neoficiálního debutu Antonius Rex - Neque semper arcum tendit rex (1974) a může za to především silně zkreslenej zvuk elektrické kytary, použitý v několika stopách.

Následující Jacula The Witch je o něčem docela jiném. Jde o nejsubtilnější položku na desce a Bartoccetti ji složil už v roce 1971, ovšem v nahrávacím studiu zaznamenal až o tři roky později. Je to pěkná, melodická balada s dívčím vokálem beze slov a je to taková starší sestřička skladby Jacula Valzer, která se objevila na albu Tardo pede in magiam versus (1972) právě projektu Jacula.

Nejdelší skladbou celé kolekce je dvanáct minut dlouhá Anno Demoni, která se vrací k sugestivní atmosféře z úvodu alba. Hlavní slovo mají především syntezátory, ale v pěkných vstupech se představí i elektrické housle Colina Coldweise. Jenomže, je to tak trochu kolovrátek a ta přepálená stopáž je na mě kapánek moc. Ovšem pobavila mě poznámka týkající se původu skladby, uvedená na obalu vydání od Mellow Records. V ní se píše "composed: 1973, recorded: 1978 Antonius Rex Tour - Brno". Kapela sice někdy v letech 1978 - 79 opravdu absolvovala malé evropské turné, ale podrobnosti o něm se nedají nikde dohledat. Nicméně o tom, že by hrála v tehdejším, socialistickém Československu upřímně pochybuju a myslím, že to bude zas jedna z Bartoccettiho fabulací.

Nesporně největším úletem je čtvrtá Soul Satan. Chytlavá, elektro - pop - rocková písnička v diskotékovém tanečním rytmu a s primitivním doprovodem bicích Alberta Goodmana. Aspoň, že ta Bartoccettiho brutálně vyhulená basová linka je zajímavá a navíc ji sám principál korunuje i vynikajícím baskytarovým sólem. Jenomže ani v tomhle případě nejde o výjimku, protože skladby podobného typu už se objevily i na starších deskách Antonius Rex. Např. The Gnome na albu Zora (1977), nebo Witch Dance na LP Ralefun (1979).

Hudební složka skladby Missanigra je opravdu jednoduchá a tvoří jen základní podkres pro Bartoccettiho vemlouvavej monolog. Jeho text se mi nepodařilo vypátrat, ale Antonius Rex obecně odsuzovali války, drancování přírodního bohatství, nebo závislosti všeho druhu. Tedy nejenom na drogách. Mimochodem, i tahle skladba měla být údajně natočena v Brně a zmínku o koncertě jsem našel i v biografii kapely, vytištěné v bookletu vydání od Black Widow.

Poslední skladbou na albu je mysteriózní a téměř osm minut dlouhá Ego sum qui sum. Záhrobní atmosféru a Bartoccettiho chmurnej monolog doplňují nejenom varhany, ale i elektrické housle, které jsou studenější jak berla Mrazilka.

Bonusové skladby Morti vident a 1999 Mundi finis jsou od dalšího z Bartoccettiho krátkodobejch projektů, kapely Invisible Force. Obě se nacházejí na singlu, vydaném v roce 1972 labelem UniFunk (UniFunk ‎– A.R. 02143) a podílela se na nich sestava, shodná s projektem Jacula. Tedy Antonio Bartoccetti, Doris Norton (pod pseudonymem Elisabeth D'Esperance) a Charles Tiring, které doplnil ještě bubeník Peter Mcdonald. Zmíněný singl je naprosto nedostupný a tak mají obě skladby velkou sběratelskou hodnotu, ale - na druhou stranu - nepřináší nic nového. Zaříkávačka Morti vident vyšla, byť v jiné úpravě, nejenom na ofiko debutu Jacula jako Praesantia domini, ale i na albu Zora skupiny Antonius Rex a to pod názvem Spiritualist Seance. Podobně je na tom i nejznámější pecka z portfolia Jacula / Antonius Rex, 1999 Mundi finis, která se v různých verzích objevila téměř na každém albu, které natočili.

Album Anno Demoni (spolu s LP Zora) považuji za to nejslabší z tvorby Antonius Rex, ale má svoje kouzlo a tak mu nemůžu dát méně, jak tři hvězdičky. Byť notně ošoupané a vybledlé. Pokud máte rádi mysteriózní bijáky a béčkové horory, zkuste i Antonius Rex. Možná, že se vám budou líbit...

CD Black Widow -

01. Gloriae Manus (7:50)
02. Jacula The Witch (2:48)
03. Anno Demoni (12:00)
04. Soul Satan (5:42)
05. Missanigra (4:55)
06. Ego sum qui sum (7:44)

CD malus tracks :
07. Morti vident (3:52)
08. 1999 Mundi finis (3:21)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Anno Demoni
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Killing Joke - 2003

Killing Joke / 2003 (2003)

Konnie | 5 stars | 07.01.2021

Upřímně přiznávám, že moje cesta k tvorbě Killing Joke nebyla přímočará. Její prapočáteční tvorba je sice pozoruhodná, ale pro mne ne na tolik, abych měla potřebu se k ní systematicky vracet. A tak mi, částečně i proto, že jsem měla na přelomu milénia úplně jiné starosti a nesledovala aktuální hudební dění, comeback této formace unikl. O to víc jsem byla zaskočena při poslechu tohoto druhého eponymního alba. Někdo by možná pro jeho popis použil již otřepaný výraz dechberoucí, pro mne je výstižnější termín dechvyrážející. Přesně tak jsem se totiž pocítila při jeho prvním poslechu.

Už od úvodní skladby s příznačným názvem The Death & Resurrection Show jsem se nechala celkem bez problémů vtáhnout do toho hypnoticky pulsujícího soukolí, semlít do poslední částečky a poté nechat vyplivnout s extatickým pocitem z absolutního zahlcení zvukem, rytmem, vibrující energií… Celé album jako by bylo vytvořeno z oné temné energie koncentrované snad po několik předchozích dekád tvorby skupiny a naráz v jediném okamžiku uvedené do pohybu jako by se utrhl ze řetězu bájný Kraken a vyvalil se ze svého vězení připravený pozřít a zdecimovat cokoliv, co mu vstoupí do cesty. Její síla kumulující se už od úvodu dosáhne vrcholu ve třetí skladbě Asteroid, kdy máte skutečně pocit, že se na vás řítí kosmické těleso a vy nemůžete nic, jen konsternovaně očekáváte náraz jeho decimující síly. Po jeho drtivém dopadu už vás čeká “jenom” menší tsunami v podobě dalších skladeb. Čtveřice jokerů doplněná pátým hostujícím Davem Grohlem odvádí svou práci v dokonalé souhře. Z drastického rytmu zvolní snad jen v nostalgicky laděné You'll Never Get To Me. Je obdivuhodné jak i v pasážích s převažující rytmikou dokáže skupina balancovat na hraně skoro diskotékového rytmu a přesto nesklouznout ke kýči. A ještě obdivuhodnější, alespoň pro mne, je Colemanův výkon. To, s jakou grácií dokáže přecházet z kultivovaného melodického vokálu do poťouchlého jokerovského šepotu nebo naopak do chraplavého řevu, mě nepřestává udivovat.

Na samostatnou kapitolu by vydal rozbor jejich textů, ale to není mým cílem. Mohu vás jen ujistit, že ani na tomto albu nezůstala kapela nic dlužna své pověsti a opět se tu můžeme setkat s drtivou kritikou společnosti nebo s pochmurnými prorockými vizemi budoucnosti a vývoje života na Zemi. A to se píše teprve rok 2003. Dost by mne zajímalo, jak bude znít album věnované roku 2020…

Pro mě je toto LP zcela zásadní a možná i to nejlepší, co za svou dosavadní kariéru Jokerové vytvořili. Lehkou konkurenci představuje již dříve vydané Pandemonium, pozdější MMXII nebo Pylon, ale na patách ho šimrá snad jen Absolute Dissent. Zmíněná alba libující si více v démonické temnotě a apokalyptických vizích jsou výborná, ale toto LP u mne vítězí, snad pro svoji přímočarost a větší lehkost, pokud lze v souvislosti s KL vůbec mluvit o nějaké lehkosti…

» ostatní recenze alba Killing Joke - 2003
» popis a diskografie skupiny Killing Joke

Saga - Saga

Saga / Saga (1978)

horyna | 3 stars | 07.01.2021

První desku milovaných kanaďanů Saga jsem si nadělil teprve nedávno. Starou základní Sagu (alba 1-4), kterou mají její příznivci nejraději tolik neprožívám. Respektive, druhou a třetí desku ano, ale pořád to není nic proti tomu, co tihle mistři A.O.R. kříženého s pomp a art rockem předváděli v letech devadesátých a hlavně v novém tisíciletí. Až přehnaně předimenzovaná klávesová hradba postupně ustupovala střízlivějšímu skladatelskému pojetí a nadýchaná kytara Iana Crichtona dostávala větší manévrovací prostor, ve kterém mohla snáze rozdávat spousty překrásných tónů a melodií.

Úvodní skladba How Long je i na moje poměry (určitý druh obdivu/respektu k podobné produkci) docela příšerná. Umělohmotná bakeliťárna s odstrašujícími disco klávesami a uhozenou melodií. Raději ji přeskakuji, páč nechci mít zkaženou náladu hned na začátku desky. Naštěstí hned druhá skladba vyznívá podstatně lépe. V písni Humble Stance se Saga prezentuje jako klasická osmdesátková kapela s mohutným klávesovým parkem, silnou melodickou chutí a vepředu vytaženým Sadlerovým operním patosem. Climbing the Ladder začíná niterněji, posléze však nabere na obrátkách, ale v náznacích zde nepřestávám slyšet pozdější Genesis model 83. Takže kdo od koho vlastně opisoval? Will It Be You? má naopak rockovější mezihru, která kapele nebývale sluší. Mezi povedené pasuji i skladbu Perfectionis, a hlavně poslední dvojici, nejatmosféričtější, ladnou Ice Nice a mohutnou Tired World.

První deska Sagy není bez chyb. U kláves ještě nestojí Jim Gilmour, ale nějaký Peter Rochon. Přesto není jejich zvuk od pozdějších alb (Silent Knight) nijak výrazně odlišný. V této kapele hráli na klávesy i tři členové současně, což se dost rapidně odráželo na jejich prvotní produkci.
Dobrá, nikterak však zásadní věc s několika příjemnými songy dle modelu osmdesát.

» ostatní recenze alba Saga - Saga
» popis a diskografie skupiny Saga

Red Bazar - Things As They Appear

Red Bazar / Things As They Appear (2019)

horyna | 5 stars | 06.01.2021

Předešlý album Tales From the Bookcase dokázal pořádně provětrat zatuchlé chodby anglického neo-progového chrámu, po nichž se mnoho letitých kapel začínajících v dobáchh devadesátých, začínalo s rukama za zády příliš spokojeně a nenuceně procházet. Spolu s nevidomým multi instrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Peterem Jonesem (vlastní projekt Tiger Moth Tales a klíčový člen koncertních Camel), vtrhli tito ostrované na tenký led onoho stylu s patřičnou razancí a stejný model, jaký použili na svém předchozím počinu, aplikovali i pro toto nové dítko, desku Things as They Appear. Znovu tedy máme co do činění s poměrně živočišným, velmi nápaditým a melodicky velice přívětivým progresivním rockem vysoké kompoziční úrovně, u něhož je profesionální ovládání jednotlivých nástrojů samotnými muzikanty jaksi automaticky vyžadováno. Materiál složený z osmi částí vznikal tentokrát společnými silami, což je na sehranosti celé čtveřice jasně patrno. Důležité slovo měl též hostující klávesista Gary Marsh, jehož aranžmá se do výsledného formátu rovněž promítla. Prvky, které na Red Bazar osobně oceňuji nejvíce, jsou vynalézavost a skladatelská zručnost. Přesně takto bych si představoval, že by zpoza svého léty vypilovaného stylu měli znít soudobí Arena, nebo Threshold. Invenčně zajímavě, neotřele, zábavně, nevyčerpaně a neomšele. Ale oproti jmenovaným jsou Red Bazar ještě pionýři a těžko spekulovat, kam se se svou tvorbou (ne)posunou za deset let. Jedno je však jasné, právě takovým kapelám jako jsou Red Bazar, Tiger Moth Tales, Lifesigns, či nový projekt Rain dnes svítí zelená, čímž se tradice ostrovní progresivní školy vzniklé v dobách Genesis, plynule předává dalším a dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Things As They Appear
» popis a diskografie skupiny Red Bazar

Metaphor - Starfooted

Metaphor / Starfooted (1999)

EasyRocker | 5 stars | 05.01.2021

Také většina alb těchto zámořských vizionářů byla pro mě donedávnou zapovězenou manou. Měl jsem jen poslední The Pearl, ale v pátek konečně doputovaly do sbírky i debut a trojka The Sparrow. Protože už jsem Starfooted celkem naposlouchal, musí mé zjitřené pocity a dojmy ven....

Hned úvodní Ladder From The Sky sešle skutečně hudebně spásný žebřík z nebes. Na báječně zbarvený banksovský oceán páně Spoonera se napojují hebká kytarová plátna, dojemný hlas a razantní Koehlerovy údery. I Chaos With A Crown Of Gold omámí výpravností a nástrojovou bohatostí. Čaruje tu celá pětka - loučí se obskurně, snad až zlehka strašidelně. A máme tu čtvrthodinový hlavní chod Starfooted In A Garden Of Cans. Po akusticko-klávesovém entrée se otevírá prostor pro magické Mabryho hrdlo a dehberoucí hackettovsko-banksovskou suitu. Čistý klavír naráží na perkusní a paličkové nálety. Ambientní koberce kytar a kláves vrcholí závěrečnou hudební extází... Kapelníkovy subtilní akustiky, hlas a rytmy - toť magická vsuvka The Illusion Of Flesh. Devět minut chladivé In The Cave ukáže i odlišnou tvář Metaphor. Nádech Něžného obra je jasný - unikátní vrstvy kláves i obou typů kytar, basové pedály a všemu vévodí hlas. Seed je subtilní artovou desetiminutovkou, s mocným emocionálním vzepětím ve ´druhém´ dějství. The Bridal Chamber má jen tři minutky, ale teatrální gabrielovský příval emocí s vámi cloumá jako s loutkou. Don't Sleep po jemné ´hackettovině´ ovládnou opět klávesy a potemnělé samply, plačtivé finále jako by přišlo z jiného kosmu. Battle Of The Archons, toť Instrumentálně a aranžérské inferno. Suverénně tu zápolí neprostupnost King Crimson MkII či Gentle Giant s melodiemi opět v duchu Genesis a Yes, s lehkou jazzovou příměsí. Nu a Assumption? Kdyby nebesa seslala nějakou tributní desku mistrů Gabriela a Hacketta, bude zářit jak démant na jeho čele.

Kvintet vydal sice jen čtyři studiovky, o to víc ale pánové všechno důkladně a precizně vyladili. Jak píšou v recenzích trefně i mí kolegové, artoví velikáni jsou vzorem. Cítíte je, ale metaphorovská nadstavba vytváří místy až ohromující koktejl. Nemohu jinak, tohle zásahlo mé srdeční chlopně skutečně mocně. 6/5.

» ostatní recenze alba Metaphor - Starfooted
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon

Mark Kelly’s Marathon / Mark Kelly’s Marathon (2020)

horyna | 4 stars | 05.01.2021

Jako obrovský milovník Hogartovských Marillion, jsem vznik nového projektu jejich dvorního klávesisty Marka Kellyho pod názvem Mark Kelly's Marathon, přivítal s otevřenou náručí. První ukázky na internetu mě o jedinečnosti tohoto díla zrovna dvakrát nepřesvědčily, ale vrozená intuice našeptávala, že s důkladným a opakovaným poslechem toto dílo své přednosti časem jistě odhalí. Jako jeden z hlavních architektů hudby Marillion už od raných osmdesátých let, stál Mark za mnoha úspěchy této kapely. Jeho vynalézavý přístup dodává tvorbě Marillion čerstvý vítr, nový směr i inovativního ducha. S Kellym se tentokrát představují umělci Oliver Smith (zpěv), Pete Wood (kytara), John Cordy (kytara), Henry Rogers (bicí) a Kellyho synovec Conal Kelly na basu. V jedné skladbě se s kytarou na krku objeví také kytarista Marillion Steve Rothery.

Díky ústřednímu konceptu založenému na létání a cestování do vesmíru, je téma alba používáno jako alegorie rozpadu lidské komunikace. Vážná textová témata doprovází docela příjemná, někdy značně odlehčená a vždy velmi melodická hudba. Zúčastnění hudebníci možná nemají tak ikonickou reputaci jako jejich vůdce, ale ještě proto je nemusíme nutně podceňovat. Smith je vynikající zpěvák, jehož bohatý hlas zní záhadně i emotivně plně, podobně jako Peter Gabriel v nejlepších letech.

Album je rozdělené na dva široké segmenty s názvy Amelia a 2051. Nejprve nabízí příběh pilotky Amelie Earhartové a poté sci-fi příběh technologického zhroucení ve vesmíru. Deset základních skladeb důsledně odkazuje na alegorii lidské vzdálenosti a poruchy komunikace. Každá skladba se může pochlubit jistou hybnou silou, ale do každé budete muset investovat určitý čas, abyste objevili její kouzlo. Úvodní suita Amelia je plná nadýchaných klávesových ploch, výrazně melodických kytarových linek a řádně učesané rytmiky, které jako blesk z čistého nebe proráží onen Gabrielovsky výrazný charakteristický vokál. Změny tempa jsou sice přehledné, přesto můžeme tvrdit, že na sebe ladně navazují a postupná gradace, či prorůstání a setkávání se určitých témat, je v takto košaté muzice velmi velmi osvěžující. Po této úvodní troj-suitě, následuje trojice samostatných písní. When I Fell například začíná jako docela obyčejný pop rockový song, ovšem postupný nárůst emoční intenzity v rovině hudební i vokální, z něj nakonec vymodeluje velmi sugestivní hudební drahokam. This Time se přehrává ve svižnějším rockovém tempu a vzdáleně může připomínat rytmicky pevnější část tvorby Markovy domovské formace. Píseň Puppets s typickým sólem Rotheryho, je atmosférickým klenotem plným aranžérských kliček, tajemných zákoutí, poskládaných z geniálních nápadů svých autorů. Cítit je rovněž Kellyho nemalý obdiv k The Beatles. Progresivní rovnováha je obnovena především pomocí posledního songu 2051. 15 minutového prog eposu, který je dodáván s filmovým sci-fi tématem a příslušnými zvukovými efekty. Místy píseň připomíná tvorbu Lonely Robot, Sound of Contact, či Dee Expus.

Toto album přináší mnoho vynikajících momentů a uspokojí jak širokou Marillion-ovskou základnu, tak řadu klasických, k progresivnímu rocku se obracejících posluchačů. Netypická poloha Marka Kellyho přivanula na konec roku 2020 spoustu pozitivních vibrací a dala tak základ pro vznik jednoho z nejpřekvapivějších děl v sofistikované hudební oblasti posledních dnů.4,5

» ostatní recenze alba Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon
» popis a diskografie skupiny Mark Kelly’s Marathon

Birth Control - Backdoor possibilities

Birth Control / Backdoor possibilities (1976)

horyna | 5 stars | 04.01.2021

Němečtí Birth Control se s každým dalším nakoupeným nosičem posunovali v mé privátní sbírce s cd disky na vyšší a vyšší level. Prvenství oblíbenosti už navždy bude patřit cd Plastic People, avšak místo další, tedy druhé, už nějaký ten čas zaujímá recenzovaná Backdoor Possibilities. Právě zde prodělala kapela zřejmě nejzřetelnější hudební vývoj, když do svého repertoáru zapojila do té doby a na své poměry zcela inovativní a jen okrajově používané progresivní prvky. Pink Floyd-ovské a Yes-ovské tradice z alba předchozího propojila s pestrou škálou postupů, pocitů a harmonií příznačných pro tvorbu Gentle Giant. Košatost a variační prokomponovanost dle tohoto vzoru i kapel italské provenience let sedmdesátých, s grácií sobě vrozenou kapela namíchala v koktejl tvořený tisícovkou odstínů, jež postupně odebírá z obrovské palety plné sytých hudebních barev.

Hned první song, respektive jeho druhá část, nabízí podobně složité hudební variace, jaké na své pozdější alba umísťoval echt progresivní něžný obr. Čarovné kouzlo druhé Beedeepees nás odveze až k italským břehům, kde své svéhlavé kompoziční proporce a bohatství neustále se obměňujících témat podobně používali mistři v čele s PFM, či Quatro Vecia Locanda. Nejraději mám hned další, vznešeně znějící a rozvláčnou Futile Prayer - vzrušující pestrobarevnou atmosférickou koláž. Za pozornost stojí i mimořádně kreativní instrumentálka La Ciguena de Zaragoza, ovlivněná španělským koloritem a také impresionistickými barvami načichlá Behind Grey Walls.

Zkrátka, deska Backdoor Possibilities je jako procházka úchvatnou hudební scenérií. Zajímavá překvapení na vás čekají na každičkém rohu a o vzrušující zážitky plné intenzivních dojmů tu nikdy není nouze.

» ostatní recenze alba Birth Control - Backdoor possibilities
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně

Plastic People Of The Universe, The / Co znamená vésti koně (2002)

Vojta | 5 stars | 03.01.2021

Byť muziku PPU znám již delší dobu, tohle zajímavé album mě docela dlouho míjelo a pustil jsem si ho až teprve loni, kdy jsem do tvorby "Plastiků" začal pronikat hlouběji.
Album, jež poprvé vyšlo v Kanadě roku 1983 se po textové i hudební stránce nese ve velmi temném duchu. Přesto je jak po textové, tak hudební stránce genniální. O místy až apokalyptické texty, poetikou perfektně padnoucí k hudbě Mejly Hlavsy, se kromě jediné vyjímky postaral Vráťa Brabenec.
Celá deska působí jako celek velmi dobře, a tak je hodně těžké vybrat nejlepší skladbu. Mezi nejlepší věci na albu ale rozhodně patří dvě, skoro až hymnické skladby, a sice "Samson" (s textem Pavla Zajíčka), hodně temná, ale stejně geniální je i bezmála sedmiminutová "Fotopneumatická paměť" s biblicky inspirovaným textem.

Skvělé album, na němž bychom marně hledali slabá místa uzavírá monumentální jedenáctiminutový opus "Osip" ozdobený zpěvem, či spíše recitací a posmutnělým atsaxofonem Vráti Brabence.

Na závěr nutno dodat, že se program "Co znamená vésti koně" dočkal v roce 2017 živého provedení ve spolupráci s Moravskou filharmonií Brno, které vyšlo na stejnojmenném CD.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen

Cohen, Leonard / Songs of Leonard Cohen (1967)

jiří schwarz | 5 stars | 03.01.2021

Nikdy nikam jsem o Leonardovi nepsal. Je to natolik srdeční věc, že je obtížné zachovat alespoň trochu objektivního odstupu. Ale teď už jsem natolik starý, že si to snad můžu dovolit. Leonard mě provází přes 45 let. A začnu pěkně od začátku.

O 5 let mladší než Leonard, folkařka Judy Collins vydala v r. 1966 své 6. album, kam zařadila 2 Leonardovy písně, Suzanne a Dress Rehearsal Rag. Vzbudilo to zájem o dosud ve světě pop music neznámé jméno, pouze kanadští intelektuálové ho znali coby literáta. Skončilo to smlouvou s Columbií (CBS), kdy židovský básník a romanopisec z Montrealu, do té doby již 8 let kmenově pobývající na řeckém ostrově Hydra s krásnou Norkou Marianne, mohl v r. 1967, ve svých 33 letech, nahrávat v New Yorku své první LP.

Na kytaru hrával LC od mládí, ale vesměs jen jako na doprovodný nástroj, žádné velké fígle s ní nikdy neuměl. Doprovod španělky je taky muzikální základ 10 básní/písniček na albu. Původně měl být podle kontraktu producentem alba Bob Johnson, ale ten byl záhy CBS odvolán, neboť byl zaneprázdněný produkcí jiných umělců (mj. Bob Dylan, Johnny Cash, Simon a Garfunkel). Produkce se ujal John Hammond a po jeho odstoupení tehdy 26letý John Simon). Celkem velmi citlivě vybrali studiové muzikanty a doprovázející vokalistky, všichni decentně dobarvují Leonardovo zpívání s kytarou. Melodie jsou melancholické, ale nosné, snadno zapamatovatelné. Také jeho básnění používá celkem prostý jazyk. To, co je na něm jedinečné, je obrazotvornost, myšlenková bohatost, dokonalé podchycení nálady okamžiku. Vybroušené, tisíckrát promyšlené a přepisované. Traduje se, jak se potkal Leonard s Dylanem a bavili se o přípravě svých alb. Dylanovi napsat písničky zabralo 4 dny, Leonardovi 4 roky. Témata od lásky, vztahů, prožitků s ženami, až po historické a náboženské konotace, obvykle promítané do běžného života. Leonardův hlas nevelkého rozsahu, ale s obrovskou naléhavostí v něm obsaženou.

Dobře 4/10 skladeb jsou nesmrtelné věci, které dodnes slýcháváme na rockových rádiích (stopy 1, 5, 6, 7 – ty se také ocitly na reprezentativním výběru Greatest Hits z r. 1975), k tomu č. 10. Budu psát jen o těchto, ale i ostatní materiál jsou podobně velmi kvalitní věci.

Úvodní píseň SUZANNE (ta, kterou o rok dřív vyšla ve známost v podání Judy Collins) je věnována kamarádce, kterou potkal v rodném Montrealu. S touhle dívkou, tanečnicí patrně lehce ulítlou do asijské filosofie, byl opravdu jen kámoš (nikdy údajně spolu nespali, celkem málo obvyklý scénář pro Leonarda; neplést s pozdější ženou Suzanne Elrod, se kterou měl své 2 děti). Tato ranná Suzanne měla byt u přístavu na Řece sv. Vavřince, zvávala Leonarda k sobě na čaj. Povídali si, koukali se spolu na zaoceánské lodě, plující z Číny s nákladem čaje, pozorovali provoz na řece, jako by byli „Ježíšem na jeho dřevěné věži,“ a představovali si nesmírnost moře, na které námořníci vyplouvají (v nedalekém kostele dostávali námořníci požehnání – patrně odtud v této básni zkratka „Ježíš byl námořník“). A vznikl z toho megahit, živý i po 50 letech.

SISTERS OF MERCY (stopa 5). „Milosrdné sestry jsou stále na místě, čekaly na mě, když jsem myslel, že už nemůžu dál.“ Už zde se objevuje Leonardův osobnostní problém (který o 2 desetiletí později vedl k Leonardovu odchodu do buddhistického kláštera) – milosrdné sestry mu radí: „musíš opustit všechno, co nedokážeš uřídit: začíná to Tvou rodinou (u Leonarda středostavovskou, víceméně liberální rodinou, dodržující některé tradiční židovské zvyklosti. Miloval ji, ale zároveň si uvědomoval, jak moc ho nenaplňovala), a pak to přejde do Tvé duše.“ A dál zas Leonard o sestrách: „nebudu se zlobit, když se dozvím, že Ti osladily Tvoji noc. Ne, nebyli jsme jako takhle milenci, ale i kdyby ano, tak to bude v pořádku“. Mnohoznačnost, typický Leonard. Navíc, téma trojúhelníku – Leonard toleruje, že s jeho milenkami mohou být i jiní muži – toto téma rozvádí na svém 3. LP, Songs of Love and Hate, v další slavné písni Famous Blue Raincoat.

SO LONG, MARIANNE (stopa 6). Ta dívka bydlela se svým synkem po většinu času na Hydře, zatímco se Leonard, snažící o průnik na piedestal ve světové literatuře (psal tam básně i romány) se vydal, po 8 letech víceméně společného života v domku na útesu bez elektřiny, nakonec do kolotoče popového showbyznysu. Takže to je sbohem, Marianno. Leonard později řekl, že když písničku psal (v Montrealu, dokončil v NY), nemyslel, že je to sbohem, Marianno (také původní název písničky byl Come On, Marianne). Ale nakonec bylo. Dojemný, silný, sladkobolný refrén, se sborem. V Leonardově srdci byla Marianne ještě řadu let, i když s ní fyzicky byl méně a méně, až nakonec vůbec ne. A ona ho, jako vždy předtím, vždy a dál podporovala v jeho tvorbě a snažení. Leonard ji jistě stále miloval, když ji opouštěl. „Tak ahoj Marianne, je načase, abychom se to tomu začali smát, brečet nad tím, a znovu smát a brečet…“ … a dál: „teď potřebuju Tvou skrytou lásku, jsem chladný jako břitva“. Nevím, jestli si to vsugeruju, ale cítím, že Leonardova snad jediná adresná reminiscence na leta života na Hydře je voňavá a zalitá sluncem, jak řecké ostrovy a Marianniny blond vlasy. Cítím, že poloha této písničky je v Leonardově tvorbě hodně výjimečná.

Suď bůh, zdali je následující HEY, THAT'S NO WAY TO SAY GOODBYE (stopa 7) je jen volným pokračováním předešlé písničky, taky o loučení, taky krásná melodie. Civilní, nevelké rozsahem, ale intonačně jakžtakž jisté Leonardovo zpívání, podporované (jako vždy) krásnými, citlivě zaranžovanými ženskými doprovodnými vokály.

Závěrečná SOMEONE OF US CANNOT BE WRONG je další nádherná melodie, ano, zase sladkobolná. Doprovod jen kytara, hvízdání, a nakonec exaltovaný zpěv, přecházející v srdcervoucí řev základního motivu písně. Síla.

Co říct na závěr. Zrodila se písničkářská hvězda, mezi sledujícími folk se zapsal hned, ačkoli prodeje LP nebyly třeskuté, obzvlášť ne v USA (obchodně nepomohlo ani datum vydání, 26.12.1967). Jistě, hvězdný rozměr nebyl tehdy porovnatelný třeba s Dylanem nebo Collinsovou. První album. Leonardův témbr ještě relativně vysoký a svěží. Autentický. Prostý jazyk pro relativně složité imaginace, pocity, mnohdy s velkým filosofickým přesahem. Můj nejlepší kamarád Kuba, co mě seznámil s bigbítem, nemá Leonarda rád. Říká mu pechař (asi mu vadí ta pro něj nadměrná sentimentalita). Kubo, ne, tady se mýlíš. Jen citlivý člověk, s obrovským talentem sdělení. Životní věci, vztahy, láska, jsou, anebo aspoň mohou být vskutku sladkobolné. A Leonard je tím, co to umí nejlíp vyprávět, a přes jednoduchost slov a muziky, s obrovským nadhledem, a taky, místy, s humorem. Možná, holky mají pro tenhle způsob výpovědi větší pochopení. Ale když jsem odcházel z pražského, skoro 3hodinového koncertu v holešovické aréně v září 2008, byli viditelně naměkko i kluci. A když jsem na tom odchodu náhodou potkal Jirku Černého, na jehož antidiskotéce v Čáslavské jsem v r. 1973 Leonarda prvně ve svých 16 slyšel (zařadil So Long, Marianne), vzmohl jsem se na jediné, co mu říct: Jirko, děkuju, že jste mě s ním seznámil. Byla z toho celoživotní láska.

» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard

Johnson, Eric - Seven Worlds

Johnson, Eric / Seven Worlds (1998)

stargazer | 3 stars | 02.01.2021

Tohle album s příchodem na svět to nemělo vůbec jednoduché. Je neuvěřitelné, že deska, vznikající mezi roky 1976 až 1978, spatří světlo světa až v roce 1998. Nejedná se o žádné rarity, které ležely někde v archivu, ani o nějaké jamování v nějakém texaském klubu, jedná se studio album, které se mělo vydat jako první solo deska E.J. koncem sedmdesátek. At' byl důvod zpoždění vydání jakýkoliv /ze strany Erica, nebo ze strany nahrávací společnosti, ...opravdu nevím/, je úžasné, že Seven Worlds je na světě a hraje.

Co se týče hudebního obsahu alba, je blízké deskám Tones a Ah Via Musicom. Kombinace instrumentálních a zpívaných písní, kombinace el. a aku. kytar, perfektní zvuk. Eric je schopen vyzkoušet 30 zesilovačů, aby si vybral pro daný song třeba 17tý zesík. Svou práci podřizuje kvalitě, nikoliv kvantitě, proto v jeho dlouhodobém portfoliu je alb, jako šafránu. Šafrán je vzácný a hlavně pekelně drahý a jeho všude málo, proto to spojuji s tvorbou tohoto vyjímečného kytaristy, skladatele a textaře.

Hodnocení ??? Jasné tři ježatý. Je to skutečně dobré album. Nemá slabý moment, jako celek je silné a dobře poslouchatelné. S každým poslechem jde výš a výš, ale pořád bude u mě na těch slušnejch třech, Eric vydal i lepší věci.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Seven Worlds
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

McKennitt, Loreena - An Ancient Muse

McKennitt, Loreena / An Ancient Muse (2006)

jirka 7200 | 4 stars | 02.01.2021

Předchozí album Book of Secrets katapultovalo Loreenu na výsluní mezi hudební celebrity. Vše se zdálo zalité sluncem, tragická událost v osobním životě muzikantky však zapříčinila její devítiletou pauzu, nepočítáme li živý záznam Live In Paris And Toronto, který částečně pomohl všem překlenout toto období. V roce 2006 však všem překvapeným příznivcům nadělila veliký dárek v podobě sedmého studiového alba An Ancient Muse.

Loreena důsledně studovala historické prameny o životě Keltů v dřívějších dobách a sledovala v jejich doložené otisky v krajině, který tento kmen za sebou zanechal na různých místech světa. Navštívila Mongolsko i severozápadní Čínu, Turecko i některé řecké ostrovy nebo Jordánsko. Málokterý umělec zvolil takto poctivou přípravu…

Hned v úvodních dvou skladbách, ponuré instrumentálce Incantation (která mi náladou připomněla The Host Of Seraphim od Dead Can Dance) a The Gates Of Istanbul se ocitáme v opojném světě etnické muziky, která přímo navozuje pocit fyzické přítomnosti na trzích a uličkách kdesi na Blízkém východě.Drnkání na bozouki a hra na ňiněru spíše odkazuje na starověkou řeckou kulturu, třetí skladba Caravanserai však v toku času přiznává skotské folkové prvky. Zajímavé spojení. The English Ladye and the Knight zvukem harfy a různých viol zase navozuje barokní atmosféru potemnělého středoevropského kostela. Kecharitomene a Sacred Shabbat se opět obloukem vrací někam do tureckých reálií a naznačují, že Keltové zanechali stopy i v lidové muzice tohoto národa.
Zbývající Penelope's Song a Beneath a Phrygian a částečně i Never-Ending Road (Amhrán Duit) se spíše přibližují hitovějším parametrům předchozího alba Books of Dreams a dost koketují s popem. Připomínají produkci Enyi a tyto skladby poměrně silné album trochu ředí a já s nimi moc nesouzním.

Závěrem : Loreena po devíti letech na svém comebackovém albu potvrdila neotřesitelnou pozici písničkářky, která ve vlastních písních dokáže mistrně rozpustit různé etnické hudební vlivy ve specificky pojatém irském folku. Tímto přístupem se přiblížila k Dead Can Dance, kteří tvořili obdobným způsobem. Nahrávka vznikla v Real World Studiu Petera Gabriela, finanční rozpočet natáčení byl takřka neomezený a tak se na nahrávání skladeb podílelo cca padesát hostů exkluzivních jmen, kteří ozvláštnili album zvuky různých exotických nástrojů. CD bylo tehdy nominováno na ocenění Grammy za nejlepší současnou etnickou nahrávku, svým masteringem tomu jistě napomohl i slovutný Bob Ludwig.

Po technické stránce skutečně brilantní dílo, proto jej lze na trhu najít v různých Hi-Res formátech, nechybí ani MSFL mastering. Kdo chce nahlédnout na etnickou muziku optikou Loreeny McKennitt, tak jistě zklamán nebude.


» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - An Ancient Muse
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Pulp - Different Class

Pulp / Different Class (1995)

joel | 4 stars | 31.12.2020

Different Class je páté studiové album anglické rockové skupiny Pulp. Bylo vydáno 30. října 1995. V roce 1996 získalo cenu Mercury Music Prize. Celého album je ve stylu melodického alternativního britského rocku až popu, žádná skladba nevyčnívá nad druhou, snad jedině svižná a nejznámější "Disco 2000" a pomalejší „Something Changed“. Za zmínku ještě líbivá skladba „Monday Morning“. Podle mého názoru na tuto kapelu navázala s podobným stylem kapela Qasis. Album je nenáročné na poslech a někdy si ho pouštím jako kulisu k jiné činnost.

» ostatní recenze alba Pulp - Different Class
» popis a diskografie skupiny Pulp

C & K Vocal - Generace

C & K Vocal / Generace (1977)

Danny | 5 stars | 31.12.2020

Jsou okamžiky, kdy se mi hudba před očima mění v barevný obraz. Čím je hudba lepší, tím je imaginace silnější. A konkrétnější. Při poslechu alba Generace vidím na pomyslném obrazu každý detail, zřetelně všechny barevné plochy a lomy světla i na těch nejjemnějších záhybech. Je až neuvěřitelné, kolik zajímavých alb vzniklo u nás v podmínkách rudé kulturní izolace. Bez možnosti sledovat to, co se v hudbě ve světě aktuálně děje a být součástí dějinného vývoje bez omezení. Mělo to současně své bizarní výhody, tuzemskému tvůrci byly zahraniční modely jen naznačeny, částečně poodkryty v omezeném vzorku, ke kterému byl schopný se dostat. Zbytek si musel domyslet sám. Využít své tvůrčí schopnosti. Proto tu vznikla díla, která si se skvělou hudbou ze zahraničí v ničem nezadala a mnohokrát ji i předčila. Neobsahovala stylové stereotypy, protože je obsahovat nemohla. Album Generace souboru C&K Vocal do této kategorie patří. A je to další z tuzemských alb, na které jsem pyšný a poslech si vždycky užívám.

Mám rád všechny sestavy C&K Vocalu, každá měla jinou barvu a byla jinak zajímavá. Ta, která se sešla při natáčení tohoto alba, byla svým způsobem výjimečná. Už tím, kolik osobností, jež dokázaly obstát i na sólových cestách, obsahovala. Vlastně každý ze zpěváků tělesa do dění na tuzemské scéně později nějak zasáhl. Z některých se staly pěvecké hvězdy, ostatní tak učinili třeba v roli producentů, supervizorů nebo skladatelů či textařů. Snad jen s výjimkou Mileny Červené. To ovšem její podíl na tomto albu vůbec nesnižuje. Jen to ukazuje na to, jaká sestava C&K Vocal tehdy v polovině 70. let tvořila. Stejně impozantní je ale i seznam hudebníků, kteří nahráli instrumentální party a seznam těch, kteří v roli autorů za nahrávkou stáli. Co je ale podstatné, setkání zajímavých osobností tuzemské scény dalo vzniknou mimořádnému a nestárnoucímu albu.

Téměř všechny texty alba napsal Ladislav Kantor, veskrze osobitý textař se svérázným viděním světa, jehož optiku vnímání okolních dějů jsem měl vždycky strašně rád. Dva texty ovšem nepocházejí z jeho dílny, jejich autorem je básník a textař Josef Kainar a doprovázejí obě převzaté skladby: Rám příštích obrazů a Doky, vlaky, hlad a boty. Ano, klasiku z alba Kuře v hodinkách legendárního Flamenga. Alba, které bylo díky emigraci některých členů, jak se říkalo, na indexu. C&K Vocal krásným gestem oživil odkaz tuzemské rockové veličiny. Mimochodem, druhou z dvojice skladeb hraje dnes na svých koncertech Luboš Pospíšil. To jsem ale odbočil. Rám příštích obrazů vám v podání C&K Vocalu vyrazí dech, zpěváci se tu kromě zpívaných partů zhostili i vokální realizace původně instrumentálních sól. Nad krajinou doprovodných nástrojů se tu do výšky pne impozantní vokální propletenec s Helenou Arnetovou v centru. Je to parádní záležitost. A Kainarův text je výborný. Cerhova a Kantorova Na kraji je zpočátku zklidněná, v Cerhově zpěvu civilně plynoucí. Postupně ale nabírá dech a sílu, Cerha přestává šetřit dynamikou a instrumentace je stále širší. Vokální party jsou najednou všude, představují se v krátkých sólech i v mrazivé ploše kdesi za scénou. Skvělé. Nemá cenu tady stanovovat nějaké vrcholy a zásadní okamžiky alba, Generace, to je kompaktní blok silných skladeb. Album navíc nemá místo pro to, které by vám umožnilo na chvíli si odskočit. Lásko, lásko - kompozice dvojice Ota Petřina a Ladislav Kantor - je další z důmyslných okamžiků a tady velmi doporučuju, neposlouchejte jen Pospíšilův part, ale všechny hlasy kolem něho, vokální aranž je totiž hodně zajímavá. Ta instrumentální samozřejmě také, vždyť ji má na svědomí Petřina, včetně závěrečného kytarového sóla.

Obě strany vinylového alba otvírají flamengovské kusy, tu druhou Doky, vlaky, hlad a boty. I tady si zpěváci mezi sebe rozdělili celou původní instrumentaci a poprvé tu výrazněji slyšíte Ladislava Kantora. A je tu Generace, titulní skladba, a tady soubor více vsadil na horizontální vedení hlasů. V barevném dialogu se tu střídají Petra Janů, Jiří Cerha a Helena Arnetová. Je tu taky dobře slyšet, jak skvěle se k sobě hlasy svým charakterem hodí. Současně se nám tu C&K Vocal představuje ve vokálních harmoniích, v rozsáhlých a vnitřně strukturovaných zpívaných akordech. Je velmi působivé sledovat třeba jen tuto složky hudby. Člověk při poslechu neví, kam dřív skočit.

Závěr alba obstarávají dvě skladby, které jsou koncepčně jiné. Subtilnější a celkově křehčí Vteřiny s renesančním přídechem v instrumentálním doprovodu nám navíc představují Arnetovou a Pospíšila v jejich silných okamžicích, oba zpívají vázaně v dlouhých tónech a zejména u Pospíšila je to možná jediná skladba, kde ho takto můžete slyšet. Závěrečný Chorovod je předělaná klasika polského hudebního hledače Marka Grechuty, jehož originál Korowód se objevil na stejnojmenném albu z roku 1971, pod kterým je podepsáno seskupení Marek Grechuta / Anawa. Skladba působí jako jazzrocková základna pro party sólových nástrojů, v těchto rolích se tu ale samozřejmě opět představují zpěváci C&K Vocalu a každý tu sám za sebe modeluje své vokální představení.

Co napsat závěrem? Album představuje nevšední zážitek.

» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generace
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal

BBP - podzemní orchestr - Je čas!

BBP - podzemní orchestr / Je čas! (2018)

Vojta | 5 stars | 30.12.2020

V pořadí již čtvrté album "Je čas!" pražského undergroundového souboru skrývajícího se za tajemným názvem BBP se mi stalo zhruba před rokem jakousi pomyslnou vstupenkou do pro mně nádherného a neprobádaného světa tuzemské undergroundové muziky.

Typicky nezaměnitelný sound podzemního orchestru, jehož členové vystupují pouze pod čísly, nebo přinejlepším přezdívkami, je kromě mnoha dechů a violy dotvářen také spoustou nehudebních nástrojů (po vzoru raných DG 307), jakými jsou například pila břichatka a různé plechy a kovové trubky.

Celkově temné vyznění všech skladeb na albu dotvářejí kvalitní texty z pera samotného Otto Kunnerta, z nichž některé např. "Nepovyšuj se", nebo "Řeka krve" slouží jako varování před lidstvem samým, nebo popisují tíživý úděl pozemského (ne)bytí "Je čas!" a "Rozhodnutí", Album ovšem obsahuje i písně sarkasticky milostné: "Kill me" a sem tam i nějaký ten satyrický popěvek, jakým je úvodní "Bajkal"

Suma sumárum pánové a dámy z BBP více než dobře navazují na typický zvuk PPU a DG 307 a skvěle pokračují v jejich odkazu. Hudba tohoto podzemního orchestru je přes svou značnou potemnělost plná určité energie a jisté dávky tajemna a v dnešní pocuchané době si jistě najde pár dalších příznivců.

» ostatní recenze alba BBP - podzemní orchestr - Je čas!
» popis a diskografie skupiny BBP - podzemní orchestr

Prokop, Michal - Kolej Yesterday

Prokop, Michal / Kolej Yesterday (1984)

Danny | 5 stars | 30.12.2020

Kolej Yesterday je dalším albem z domova, které považuju za zcela zásadní. Sešly se tu ve šťastném spojení podstatné prvky: silné písně v zajímavých aranžích a dobré texty. Tvůrcům nebylo zatěžko rozepsat někdy i velmi složitou instrumentaci, energie se ale vyplatila a vrátila se zpět v podobě skvělých skladeb. Kolej Yesterday je současně dalším domácím albem, které opustilo typické rockové vzorce a našlo si svou podobu. To jsou ty šťastné okamžiky, které mám rád a poslech alba je pro mě pořád hudebním svátkem; i po těch letech.

Hrubého Předehra 1984 je vhodným předkrmem před opravdovou hostinou. Navíc v mnohém napoví, co vás čeká - hudba prokomponovaná, která se nedá nahodile najít v rámci improvizace. Tohle je kombinace nápadů a schopnosti s nimi zacházet. Rozepsat je do partitury. A tato schopnost není zrovna běžná. Dnes se každý, kdo dokáže poskládat za sebe pár akordů, považuje za skladatele.

Právě v širokých aranžích leží kouzlo skladeb tohoto alba, představují totiž náležité krajiny pro nádherné texty. Mužem v pozadí byl tady Ladislav Kantor, on zosnoval podstatu tohoto programu a dohlížel na to, aby všechny složky měly odpovídající kvalitu. On, výsostný textař, nepřispěl nakonec žádným textem. Této role se tu ujalo několik mimořádných veršotepců, z nich pak nejvýrazněji básník Pavel Šrut, který přispěl šesti texty.

Asi nemá cenu popisovat postupně podstatu všech skladeb, všechny jsou zajímavé a nabízejí ještě něco navíc: každá je jiná. Kromě ostřeji laděných kusů tu najdeme i rockové šansony, formu, která Prokopovi velmi sedí. Hned první z nich, Skoumalova a Šrutova Stará píseň, patří k zásadním kusům zpěvákova katalogu. A tady musíme dodat další významnou součást kvality této nahrávky, a tou je sám Michal Prokop, vokální veličina a ústřední postava veškerého dění tady. Úžasný hlasový rejstřík díky svému přemýšlivému přístupu propojuje s uváženým výrazem. A je v tom nedostižný. Moc ho v tomto obdivuju.

Básník Josef Kainar měl své hudební alter ego, důsledně navíc své básně odděloval od písňových textů, které psal. Hudebnost a sklon k rytmizaci jsou patrné ovšem i z jeho básní. Pokud si poslechnete Petrem Skoumalem zhudebněný Odjezd, pochopíte. Žádné slovo tu nezazní jen tak, pro každé slovní spojení existuje nějaký důvod a finální montáž s hudbou, to je malý zázrak. Prokop sám přispěl nejen hybnějšími skladbami Blues pro poštovní doručovatelku (s vtipnou citací lidového popěvku Jede, jede poštovský panáček) a Tramvaj, ale hlavně nesmrtelnou klasikou v podobě dvojice pecek V baru jménem „Krásný ztráty“ a závěrečného Blues o spolykaných slovech. Ano, až si pro mě přijdou... A radši nedodávejme, kdo si pro nás přijde. Musím dodat, že autorem skvělého textu je Jiří Žáček, stejně jako v případě skladby Blues milenců z kina Svět, ve kterém se ústřední dvojice zbytečně hryže do rtu a válí se po sobě ve křoví.

Chybí snad ještě něco? Samozřejmě, výborná a báječně fantazijní Bitva o Karlův most autorské dvojice Hrubý/Šrut. Kdo někdy zkoušel psát písně, tak ví, že dát dohromady něco takového, je skoro nemožné. Pánové, klobouk dolů! A na úplný závěr jsem si nechal zjevný vrchol alba, titulní Kolej Yesterday. Těžko říct, jestli skladatel Petr Skoumal a básník (a textař) Pavel Šrut napsali někdy něco silnějšího. Možná ano... Tohle album se mi nikdy neoposlouchá a obdivuju všechno, co nabízí.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Kolej Yesterday
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Foreigner - Agent Provocateur

Foreigner / Agent Provocateur (1984)

horyna | 4 stars | 29.12.2020

Agent Provocateur je poslední stále ještě dosti dobrá deska britsko-amerických melodiků Foreigner. Poslední na dlouhou dobu. Inside Information byl už jen slabě přeluhovaný čaj a pokus s Johnny Edwardsem honosící se názvem Unusual Heat, nevyšel vůbec. Lou Gramm byl zkrátka nepostradatelný. Agent plynule navazuje na předchozí 4-ku. Většina písní stále disponuje silnými hudebními myšlenkami a v místech, kde kapele trochu dochází dech přispěchá zachránce/zpěvák Lou Gramm s potřebnou dávkou vlastního charisma, aby skomírající skladatelské potenci dodal šťávu a pořádnou jiskru.

Leader, kytarista a ústřední skladatel Mick Jones si byl vědom, že po masivním úspěchu onoho předchůdce, musí přijít alespoň s obdobně silným materiálem. Na singlové úspěchy tři roky starých skladeb tentokrát navázal, ale dle vzoru mega úspěšné Waiting for a Girl Like You, sestavil pro jistotu na aktuální desku balad mnohem víc. Znovu se jako jednička ukázala dle mého vůbec nejlepší skladba celých Foreigner, přenádherná baladická holubice I Want to Know What Love Is, která se po podařeném energy otvíráku Tooth and Nail a nachově nadýchané, neméně vydařené oplodňovací jistotě That Was Yesterday, vyhoupla v rotacích zaoceánských rádií do každodenního programu. Ale ještě zpět k zmiňované Want to Know What Love Is. Její vstřícný charakter, pozitivní a hřejivá atmosféra, spolu s krásně vláčným tempem a Grammovým uhrančivým frázováním i odzbrojujícím sborovým refrénem, činí z písně jednu z vůbec nejkrásnějších srdceryvných balad na rockovém trhu. Snová linie alba pokračuje ještě se čtvrtou Growing Up the Hard Way, jinak celkem nenápadné, avšak na pevné basové figuře postavené elektrizující písni. Střed desky pro mne osobně dost upadá. Reaction to Action i Stranger in My Own House řadím k typickým, ke glamu se klonícím "průměrnostem", za každou cenu si tykající s našminkovanou dobou. Zpět na melancholickou stranu desku kloní hřejivé klávesové rejstříky v A Love in Vain, další, mírně přes kopírák vyšmirglovaná balada Down on Love (Lou zachrání i nezachranitelné, ale ten refrén stojí opravdu za to) i ne nepodobná Two Different Worlds. Svižnější konec pak obstará pozitivní She's Too Tough. Žádná sláva, ale...

Miluju pompézní rock, A.O.R. a řadu těch načančaných, aristokraticky vyhlížejících souborů a jejich, na silové klávesové hře založený repertoár. Některé už příliš přeslazené a přecukrované produkce však s povděkem raději odmítám. Foreigner řadím asi podobně jako většina příznivců tohoto stylu na jeden z vrcholů pomp-rockové pyramidy. Jejich cit pro melodie, nádherný klávesový opar nad písněmi se vznášející, Grammův mohutně sytý témbr a tvorba sic jednodušších, za to však zapamatovatelných písní podepřených velkolepými refrény, je v této oblasti podobně legendární, jako je legendární produkce například Deep Purple v sekci tvrdě rockové. Agent Provocateur je pak typickým produktem kapely, jejíž největší slávu zažehla synthetizerová léta osmdesátá.

» ostatní recenze alba Foreigner - Agent Provocateur
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Pospíšil, Luboš - Tenhle vítr jsem měl rád

Pospíšil, Luboš / Tenhle vítr jsem měl rád (1982)

Danny | 5 stars | 29.12.2020

Pospíšilův debut je pro mě současně jeho nejlepším albem. Řadím ho k tomu nejzajímavějšímu, co v tuzemsku kdy vzniklo. Zásadní měrou se o to zasloužil muž v pozadí: Ota Petřina. Na albu je jeho nejsilnější věc, titulní skladba Tenhle vítr jsem měl rád a taky jeho originální aranžérská stopa. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. Nesmíme ale ještě zapomenout na to, že posledním důležitým prvkem silného kompletu byly Kantorovy texty, které tady možná dosáhly svého vrcholu.

Tenhle vítr jsem měl rád je zásadní píseň celé Pospíšilovy kariéry, hrál ji vždy, když jsem byl na jeho koncertě. A viděl jsem ho fakt mockrát. Je skoro neoposlouchatelná a díky textové rovině i zcela nadčasová. Je to výborný kus. Pokud jste Pospíšilův koncert viděli někdy poslední dobou, nemohlo vám uniknout, že se do jeho setlistu vrátila další podstatná věc jeho kariéry, skladba Kniha míjení. Spojení příjemně nestabilní hudby a mnohovýznamového Kantorova textu tady nabízí jeden z vrcholů už tak našlápnuté nahrávky. Moc jsme si album užívali v době vzniku a u vytržení jsem z něho i dnes. A není mnoho alb, která takto vnímám. Poprvé se tu taky objevuje Pavel Šrut, básník a textař, který je v následujících letech s Pospíšilem úzce spojen. Jediný jeho příspěvek – píseň Ten zcela tvůj způsob chůze (přebásněný Robert Graves) – důmyslně doplňuje reliéf tohoto alba. Svérázné a mnohokrát vychýlené blues vlastně představuje typický Pospíšilův rukopis, kdy mu nic není svaté. Nepravidelnost půdorysu jeho skladeb je pro něho vlastně příznačná.

Osobitý Petřinův hudební svět, postavený na důležitých detailech, tady symbolizuje Věčně hraný předfilm v bio Láska. Ladislav Kantor pro něj napsal jeden ze svých nejpovedenějších textů a spojení obou složek tu má mrazivý účinek. Nónový akordický rozklad v kytaře, který je tu ústředním bodem aranžmá, následně vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. V této písni zní ale autenticky a tudíž přesvědčivě. Rockovější polohu kolekce nabízí Sběratel, harmonicky (opět) zajímavě vychýlená skladba, jejíž melodická těkavost je její hlavní předností. Hudbu bez předsudků na závěr první strany vinylu přináší zarputilé blues Léta jsem měl rád velký holky. Nezní v něm nic nepotřebné, aranžmá je osekané jen na to, co je skutečně podstatné a text, vtipné a současně i krutě pravdivé zjednodušení partnerských vazeb, nemůže být příhodnější.

Druhou stranu vinylu, která je poněkud odlišná - potemněle lyričtější, otevírá nádherná balada Moře. A tady si uvědomíte, jak podstatný podíl má pro vyznění alba další důležitá formace tuzemské hudby, vokální uskupení C&K Vocal. Kontrastní položkou je tady zvláštně rotující Matějská, jejíž instrumentální doprovod se v průběhu skladby lehce proměňuje a je stále naléhavější. Krása se tu nabízí jako cudný benefit. Je to až neuvěřitelné, jak přirozeně hudba plyne všemi těmi podivnými soutěskami, ve kterých se pohybuje. Poslechněte si třeba Mlčení stromů, vánků, řek a zjistíte, jaká síla je v muzice ukrytá a jak důležitý je přínos všech zúčastněných tvůrců. Pospíšilova hudba získává všechny své odstíny díky Petřinovým aranžím, a Kantorův text opět přesahuje běžný standard. Nikdy mě to nepřestane bavit.

Finále obstarávají dvě neobyčejné skladby. Krásně imaginativní Pověst o zrození kosa, složená z několika oddělených bloků, a jedna z nejlepších Pospíšilových věcí vůbec: Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Modulující harmonie, nestabilní a opět vykloubená bluesová základna tu s dalším neobyčejným Kantorovým textem vytvářejí nápadité vyvrcholení příběhu alba. Tenhle vítr jsem měl rád je mimořádná záležitost.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Tenhle vítr jsem měl rád
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš

Mišík, Vladimír & ETC... - '4'

Mišík, Vladimír & ETC... / '4' (1987)

Danny | 2 stars | 28.12.2020

Překvapivě nedlouho po vydání "trojky", zejména vzhledem k několikaletému zákazu, kdy byl zpěvák rozhodnutím rudých pánů neviditelný, se na pultech obchodů objevil další přírůstek Mišíkovy diskografie v podobě alba Vladimír Mišík – ETC... 4. Není možné skrýt, že se album moc nepovedlo. Těžko říct, jestli se s jeho přípravou spěchalo, nebo jestli snad euforie z možnosti znovu vydávat alba otupila schopnost autocenzury. Z mého pohledu se jedná o nejslabší Mišíkovu nahrávku. A na dovršení zkázy je to současně kolekce s ne zrovna zdařilými texty. Je to zvláštní zejména u Mišíka, který mladé lidi k moderní české poezii vlastně přivedl tím, že jim ji nabídl ve zhudebněné podobě. A klasici jako Josef Kainar a Václav Hrabě vešli do povědomí (nejen) mladých posluchačů.

Karty na stůl vyloží hned vstupní Nezapomeň. Básnířka a Mišíkova manželka Eva Rudyšarová opatřila manželovu hudbu, společně s ním, popisně krkolomným textem: "Zaplatit nájem, pojistku, plyn, vyměnit hořák, případně sporák..." Mišík spíš deklamuje, než zpívá. Dvojtónová melodie vaši pozornost navíc dlouho neudrží. V refrénu pak, vzhledem k obrovskému množství slabik, které ze sebe musí v rychlosti vychrlit, spíš drmolí a není mu dobře rozumět. Zkuste si to sami: "Octnul jsem se v Pressu, co to všechno nesu. Složenky, alimenty, prošlý komplimenty. V manšestrovým saku podobám se vraku. Množej se chechtavý vize, stojím si jak věž v Pise." Instrumentace není úplně marná, nad frázovanou basovou figurou znějí v kytarách docela zajímavé harmonie, všechno ale bezpečně ničí necitlivě zvýrazněné bicí nástroje. Upleskaný zvuk elektrických bicích se spoustou zbytečných efektů se k hudbě vůbec nehodí. Asi tu skutečně Pavel Skala hraje, na druhou stranu, kdyby pod muzikou zněl bicí automat, výsledek by byl stejný.

Skladba Možná je zhudebněná báseň Josefa Šimona a díky jednoduché basové figuře zněla na koncertech docela dobře. Že je autorem hudby sám zpěvák, vám napoví obdobná dvojtónová melodie, která se objevila už v předešlém čísle. V textu jsou docela zajímavé obrazy: "Možná, že jako malé děti, ty budeš já a já ten třetí. Možná, až naše ústa splynou, poznám, že miluju se s jinou...," hudební zpracování je ale toporné a žádný mimořádný poslechový zážitek nepřináší. Ve stejně ztuhlém duchu se nese i následující Návštěvní den. Hudba se pomalu a líně sune, není v ní moc co poslouchat a Dědečkův text taky nepatří k jeho vrcholným, zejména díky plochým gramatickým rýmům (zdrželo/pršelo; nepřišel/neslyšel; hubatá/Zubatá). Pointa na konci, že přijde Zubatá, je - po té, co se dozvíte, že sestra je hubatá -, i předvídatelná. V podobných dekoracích jako úvodní Nezapomeň se odehrává i filozofující Pes, Franta a Kant, je ale o něco hybnější a rozvernější. I tady Dědeček staví svůj text tak, aby se mu to hlavně rýmovalo, v tomto případě je výsledná podoba ale docela vtipná. Jen toho mlácení elektrických bicích je tu zase až moc.

Poslech druhé strany vinylového alba žádnou změnu nepřinese. Pochod adolescentů s textem Jiřího Dědečka je právě díky této složce docela zajímavý a tady hudba (Petr Skoumal) za textem výrazně pokulhává a nepodařilo se jí zužitkovat celý jeho potenciál. Nejstrašidelnější položku alba představuje Když se zešeří – hudbou s bezúčelnou instrumentací, vokální kolovrátkovou (ne)melodií a textem, který jako by v průběhu skladby bobtnal a nechtěl vám prozradit, o co v něm jde. Pozitivním vrcholem alba je píseň Doteky dvojice Skoumal/Dědeček. Nádherná píseň s důmyslnou aranží, „nakopnutým“ basovým riffem a širokými vyhrávkovými melodiemi kytar a houslí. Jako by šlo o skladbu z úplně jiného alba, muzika vám pořád něco nabízí a Dědečkovi se tentokrát text velmi povedl. Je dokladem toho, že i o zamilovanosti se dá zpívat bez kýčovité přeslazenosti. Kdyby tady album skončilo, byla by to dobrá tečka. Poslední kus ale teprve přijde a jmenuje se Noční můra. Je to až výmluvné. Vrací se šeď a nuda, zpěv-nezpěv na dvou tónech a text o snu ve snu.

Mám album na vinylu a je jak nové, pěkné, neohrané. Ale abych nelhal, tu a tam si ho přece jen pustím.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Pineapple Thief - Versions Of The Truth

Pineapple Thief / Versions Of The Truth (2020)

Danny | 3 stars | 28.12.2020

Musím říct, že mě toto album příjemně překvapilo. Nejde sice o žádnou netušenou muziku - není tu rytmický nebo metrický slalom, harmonizace vychází z běžných postupů a instrumentace pracuje s tím, co už jste mockrát slyšeli - v rámci melodického pop rocku to ale vůbec není špatná věc. Na rozdíl od jiných. A co víc: kéž by takto vypadala běžná poprocková hudba, co se hraje v komerčních radiových stanicích. Pak bych pořád nepřepínal a neměl pocit kulturní apokalypsy.

Většina skladeb alba nabízí příjemný rock s promyšlenými aranžemi a odpovídající instrumentální výkony. Kapela nehledá nové postupy a současně je si vědoma svých kvalit. Prostor, ve kterém se skladby pohybují, je ale trochu úzký. Dobře je to vidět na Break it All nebo na výrazově rozmazané The Game, které svým vyzněním patří mezi zásadní okamžiky nahrávky a u kterých po chvíli víte, že vás ničím nepřekvapí. Poklidná atmosféra se kapele zalíbila a potemnělou zpomalenost servíruje jako hlavní příchuť téměř všech chodů. Celá kolekce se po chvíli takto jeví trochu strnule a jednotvárně. Chybí prvek překvapení a další písně v podobném duchu tuto atmosféru nerozptylují. Drobné detaily přesto poutají vaši pozornost a muzika si znovu a znovu žádá vaši účast. A vy na to přistoupíte.

Konec alba vás ale nechá v pochybách, protože hudba tady není moc silná. Out of Line nebo Stop Making Sense nenesou záblesk vizionářství a album ke svému konci spíš zpomalují. Přitom jde z kulis, které se tu nabízejí, vymlátit mnohem víc. Pak by The Game nemusela vypadat jak zastřený nástin možného tvaru a celé album tak strnule. Muzika má v sobě větší potenciál a pořád doufám, že ho jednou zúročí.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík (1976)

Danny | 5 stars | 27.12.2020

Psát recenzi na Mišíkův debut je nošení dřeva do hlubokého lesa a v Athénách si odškrtávat další a další sovy. Album má u mě absolutorium, je to muzika, kterou si bez váhání dám třeba dvakrát po sobě. A další den zase a pořád mě baví. Kolekce, která střídá nálady a přístupy, nemá slabé místo. Je zábavná a zajímavá současně. Takových alb v tuzemských podmínkách moc nevzniklo.

Úvodní Cesta do dětství je důkazem krásy v prostém řešení, lydický koncept tady výborně funguje a sekvence septimových souzvuků v refrénu doslova rozkvétá. Nádherný úvod alba. Hudba nabízí trochu bláznivou kombinaci jazz rocku, art roku s folkem a psychedelií, a jde zjevně o všechny podněty, kterými byli tvůrci ovlivněni. A jsme rádi, že ta vykloubená doba dala vzniknout tak mimořádnému albu. Temnější Kde je můj stůl díky tomu nefunguje jak pozvání do bažin duševních krajin, ale jde v podstatě o příjemnou věc. Stejně jako v případě Jednohubek si skladbu pustíte ještě jednou, jestli vám (náhodou) v textu neunikla její podstatná část. Energický jazz rock, který přináší pecka Bazarem proměn, je jedním z vrcholů alba. Instrumentálně expanzivní skladba by mohla být chloubou mnohem slavnějších kapel, které se o podobný žánr pokoušely. A je to tak. Mimořádnou úroveň zpívané poezie pak dokladují další dvě písně: Proč ta růže uvadá s textem Jiřího Suchého a nádherná Stříhali dohola malého chlapečka, která má svůj původ v básni Josefa Kainara. Důmyslná hudba jim dodává další rozměr a udělala z nich klasické kusy tuzemského písničkářství.

Ale ještě nejsme u konce a závěrečná trojice má sílu dynamitu. Mišíkův a Žalčíkův Biograf se hudebně odvíjí od frygických struktur a má díky tomu zvláštní odstín, ten ještě umocňuje vokální part. Mišík tu nabízí jednu ze svých nejpůsobivějších podob. A rázná hudba ho k tomu doslova vybízí. Instrumentálně tu zní, částečně netušeně (nejsou totiž samoúčelné), polymetrické riffy a připravují pocitový prostor pro vrchol alba. Syn Daidalův je další skladba dvojice Mišík/Žalčík a jde o jednu z nejzajímavějších Mišíkových písní. Krásná věc přitom pořád ještě neznamená finální obraz alba, ten tu obstarává epický Kainarův příběh Obelisk. Skutečná a těžko uchopitelná tečka za mimořádným albem, jehož textové kulisy patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Buďme za taková alba rádi, nevznikají jak na běžícím pásu.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Mišík, Vladimír & ETC... - '3'

Mišík, Vladimír & ETC... / '3' (1986)

Danny | 4 stars | 26.12.2020

V souvislosti s tímto albem jsem si uvědomil starou dobrou pravdu: poslouchat, neznamená slyšet. Mišíkova trojka představuje zajímavou změnu ve směřování zpěvákovy "podstaty" a odklon od čistě rockových forem k obecněji pojaté hudbě. Je v tom i určitý problém, hledači rockových modelů byli tímto Mišíkem zklamáni, protože jim zmizel do prostoru, kterému nerozuměli. Každý, kdo v té době viděl Mišíkův koncert, musel ocenit posun k barevnější a plastičtější hudbě. Po dvou zjevně výborných, ale v mnoha směrech tradičních albech, se objevila nahrávka, která byla v mnohém jiná. To je přece to, co od muziky chceme!

Na albu není o zajímavé okamžiky nouze. Hudba nevyrůstá z oposlouchaného bluesového modelu (což bylo pro mnoho fanoušků matoucí), jde mnohem dál. Kapela hraje v promyšlených aranžích a dodává skladbám přesně to, co potřebují. Je to krásná ukázka rocku, který opustil přednastavené modely, protože muzika netrpí komplexem požadovaného tvaru. Je svébytná.

Trojka patří k nejlepším Mišíkovým nahrávkám. Co se týká textů, je možná úplně nejlepší. Samotáři, Blues o křestních listech nemohli mít působivější hudební zpracování. Dědečkova Kdo přijde po mně patří pak k úplným vrcholům Mišíkovy tvorby. Skvělé album. A skvělé koncerty, které ho tehdy provázely, to ale není pro kvalitu nahrávky podstatné.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Schlitt, John - The Christmas Project

Schlitt, John / The Christmas Project (2013)

luk63 | 4 stars | 24.12.2020

Většina lidí asi už zasedla ke sváteční večeři a těší se na balíčky pod stromečkem. Já na to netrpím, ale náladu Vánoc si přeci jenom dnes připomenu, a to tímto albem.

Chorus Hallelujah je vyvrcholením druhé části Händelova oratoria Messiah z roku 1741. Můj oblíbenec zpěvák John Schlitt se tématu chopil odvážně a k jeho původní velikosti přidal rockovou rozmáchlost. Nazpíval všechny hlasy a tuto kolekci písní otevřel vskutku velkolepě.

Následující písně jsou taková ta vánoční klasika (kterou zpracoval už dříve kde kdo) přetavená elektrickými nástroji a lehce chraplavým hlasem do netradiční podoby. Tu by mohli zarputilí rockeři (nejen) dnes ocenit.

Za sebe si po jedinečném otvíráku pro nostalgickou náladu a lehkou gradaci cením "Little Drummer Boy" a "O Holy Night". Radostí a hravostí se prezentují "God Rest Ye Merry Gentlemen", "Good Christian Men Rejoice" i "What Christmas Needs To Be". Hutným kytarovým riffem je kořením mého Štědrého večera píseň "Do You Hear What I Hear?"

I pomalé písně "That Spirit of Christmas", "We Three Kings" a "What Child Is This?" jsou povedené a pokud kromě dravosti snesete i chvíle zvolnění s větším důrazem na tklivou melodii, tak vám do koncepce tohoto rockového vánočního alba dobře zapadnou.

» ostatní recenze alba Schlitt, John - The Christmas Project
» popis a diskografie skupiny Schlitt, John

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

alienshore | 2 stars | 22.12.2020

Fates Warning ako inštitúcia progresívneho metalu je v súčasnosti učebnicovým príkladom tohto žánru. Nie všetko sa ale v zlato obráti, pokiaľ ide o veľké alebo väčšie mená v hudobnom biznise. Fates Warning prešli späť do vydavateľstva Metal Blade a prekvapivo pripravili na koroňácky rok 2020 nový album. Obálka prezradzuje čosi nie veľmi pozitívneho o samotnom smerovaní hudobného štýlu kapely a asi aj momentálneho rozpoloženia.

Album je celkove ukrutne dlhý. Už úvodný song The Destination Onward sa plazí ako lenivý smrad po nie veľmi vábnych a tvrdších hudobných plochách bez výrazného vyvrcholenia. Tak trochu priemer od prvotriednej prog-metalovej kapely. Skladby nie sú v ďalších prípadoch o nič lepšie. Metalistami kritizovaná AOR balada Now Comes The Rain sa mi páči najviac, pretože má aké také hitové ambície. Za vrchol označím 11-minútovú progovú esej The Longest Shadow Of The Day, tá skutočne prinavracia menu Fates Warning lesk a slávu. Dva hodnotné songy sú na mňa ale trochu málo. Nemám rád temnú energie, najmä ak je trochu tupšieho charakteru bez východu slnka. Dokonca počujem občas náznaky grunge, čo ma dosť irituje. Viac tvrdosti, ale menej progu a kvalitnej melodiky.

Nehcápem, čo viedlo hlavného skladateľa Jima Matheosa k vytvoreniu tohto diela, ak je jasné že nespĺňa kvalitatívne požiadavky. Žeby nedostatok peňazí na účte? To sa dá pochopiť. Nie však v prípade druhotriedneho výrobku, totiž aj muzika je len produkt k zakúpeniu pre bežných poslucháčov. Trochu si búcham hlavu o stenu, že som predošlý album Theories Of Flight neohodnotil viac. V porovnaní s Long Day Good Night je to úplne iná liga. Bohužiaľ rocková či metalová hudba má celkove zostupnú krivku kvality. Fates Warning asi už povedali všetko podstatné, pokiaľ je toto ich budúcnosť, tak skôr odporučím dať si poriadnu pauzu alebo to rovno zabaliť a neprodukovať nudné albumy, ktoré ubíjajú a neprinášajú poslucháčom radosť z muziky. Tento album je naozaj problém dopočúvať do konca ...

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

Danny | 3 stars | 21.12.2020

Pokud bych měl na úvod vyzradit podstatu mého "příběhu" Islands, pak mě napadá: kompoziční propracovanost a výstavbová důkladnost při vytváření instrumentace; zbytečná délka nahrávky; poctivost, s jakou kapela sestavila místy trochu nesourodou hudební mozaiku; taky ale určitá předvídatelnost a kvalitativní nevyváženost. Vedle nápaditých skladeb stojí rozpačité okamžiky a chvílemi bohužel i různá klišé. Pokud přehlédnu Islands jako celek a upřednostním výrazné momenty, převažují pozitiva.

The Flower Kings vsadili na formát písně a byla to dobrá volba. Současně je potřeba říci, že instrumentální složka celé nahrávky vysoko převyšuje tu vokální. Se zpěvem jakoby si chvílemi kapela nevěděla rady. Úvod alba obstarává jedna z nejlepších položek, opravdu výborný kus: Racing with Blinders On. Je to krásná věc a kdyby v tomto duchu bylo celé album, jde o nahrávku desetiletí. Není to ale tak. Už následující From the Ground představuje typicky plochá gesta, kratičkou melodii, třítónový kolovrátek, jehož úzká melodie je na hranici únosnosti. Stejný tónový postup je i v Every Breath You Take od Police. Možná náhoda...

Black Swan je zajímavá a správně vrstevnatá skladba; zpěvová linka je ale zase úzká a v těch dlouhých vokálech není moc objevná, přistihl jsem se, že se zpěv snažím nevnímat. Zajímavý kontrast přichází s Morning News, jde o skladbu jiného pojetí, působí spíš kontrastně než zajímavě, po chvíli mě nebaví. Nejsilnější kontroverzi přináší Broken. Jsou tu harmonické spoje typické pro Neala Morse (od 0:22), kdy v durovém bloku zní mollová dominanta, až sám Morse tento fígl jeho nadužíváním úplně devalvoval. Hlavní instrumentální motiv (od 2:10) je překoplý Dream Theater, rytmické i metrické řešení fráze je identické jako v Beyond This Life od Dream Theater. Kapela tady zvolila velmi neobvyklý pětidobý tečkovaný rytmus. V Broken zní obdobná figura. Zpěv melodie, která je postavena na jediném tónu se souběžnou změnou spodní harmonie, je zase typický Morse - chvílemi mám skoro pocit, že to zpívá. Nejhorší okamžiky nastanou, když zazní nasamplovaný pěvecký sbor, v Looking for Answers se tento postup pojí s banální kytarovou muzikou. Závěrečná Islands: místo velkého finále zní další mátožný kus a opět je tam nepřeslechnutelný Neal Morse, vedením táááhlýých melodií i tím sladkobolem a nasamplovaným pěveckým sborem v podkresu. Odvaha k překvapivým hudebním řešením se úplně vytratila, tohle je hra na jistotu a nuda.

Islands je (i přes všechny výhrady) zajímavá nahrávka s několika skvělými momenty. Úvod druhého CD, až po Islands, tvoří velmi silný repertoár. Kapela ukazuje, že abstraktní muzika ji sluší, stejně jako zasněné nebo divadelně významové plochy. Tady je kapela nejsilnější.

Je obtížné pro tyto kapely přicházet s novými alby. Pokud by se výrazně odklonily od zavedeného modelu, přišly by o posluchače. Zkušenost mimořádných nahrávek posledních let ukazuje, že cestou k progresi je opuštění rockového řečiště. V rámci rocku nic mimořádného už dlouhou dobu nevzniklo. A asi ani nevznikne. Proto nezbývá než neustálá recyklace toho, co fungovalo a funguje. Některé kapely se takto dostaly do slepé uličky a jejich tvorba je z hlediska úplné ztráty invence (a soudnosti) obtížně poslouchatelná. Jiné kapely dokáží v tomto prostředí přicházet s alby, která stojí za poslech a v drobných náznacích ukazují, že by bylo v jejich silách zavedené modely posunout dál. A třeba i mimo rámec rockového spektra. The Flower Kings mezi tyto kapely patří. Přesto jsou vlastně důkazem toho, že takto pojatá rocková hudba je vyčerpaná. A chceme-li hudbu odvážnější, musíme opustit svět rockových forem. Mnoho skvělých alb poslední doby je toho důkazem.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Chick Corea Elektric Band  - The Chick Corea Elektric Band

Chick Corea Elektric Band / The Chick Corea Elektric Band (1986)

Danny | 3 stars | 21.12.2020

Hvězdná formace Chick Corea Elektric Band nabídla v roce 1986 milovníkům neotřelé hudby svou podobu smooth jazzu. Dobrodružství debutového alba má ale své meze a je - řečeno slovy klasika - progresivní v mezích zákona. Uhlazená hudba jen těžko upomíná starší Coreovu tvorbu a žádné stylotvorné kompozice tady nečekejte. Ani explozivní hudbu, kterou znáte z Light as a Feather nebo Hymn of the Seventh Galaxy. Debutové album Chick Corea Elektric Band je s Coreovou tvorbou ze 70. let těžko srovnatelné. Odvaha k objevování nových postupů rozhodně nepatří k přednostem alba. Přesto pod hlavičkou této skupiny natočí Corea pozoruhodné album, jedno ze svých nejlepších, na kterém se vrátí ke svébytné podobě modal jazzu, na to si ale ještě musíme dva roky počkat.

Přestože nejde o žádný průšvih, je pro mě toto album jedno z nejhorších, pod kterým je Corea podepsán. Zjednodušení hudby souvisí s dobovými postupy, fragmenty nápadů byly roztaženy do větší plochy a opatřeny instrumentací, která mohla vzniknout jen v této dekádě. Oblíbený koncept přinesl hudbu srozumitelnou a dobře přístupnou. Corea se tímto albem asi nejvíce vzdálil od přístupu, který uplatňoval pod hlavičkou Return To Forever nebo od alb z konce sedmdesátek. Podstatným tvarem jazzově laděné hudby 80. let byl smooth jazz, hudba postavená na přehledných strukturách a snadném uchopení. Zjednodušeně řečeno: pop jazz. Corea je kreativní tvůrce a i takto pojatá hudba je v jeho případě dobře poslouchatelná, sílu starších děl ale postrádá.

Album nabízí směs syntezátorového jazz pop/rocku a silného odéru 80's. Směs Coreovy svébytné muzikálnosti a jednoduchých tvarů, ve kterých se smooth jazz pohybuje. Album Chick Corea Elektric Band je medley všeho popsaného. Chvílemi si připadáte jak na diskotéce, v jiných okamžicích hudba zní jak z hollywoodského trháku o policajtech, kterým dominuje Eddie Murphy. Není to špatně, má to své plusy a je potřeba Coreovi přiznat určité kouzlo imaginace. Velkou jízdu pak představuje Got a Match?, nečekaná bopová pecka, která kompozičně nenabízí netušené pevniny, v sólových partech je ale zajímavá. Blýsknou se tu všichni zúčastnění a vedle Corei je výborný zejména basista John Patitucci. Na druhou stranu položky jako Side Walk, Elektric City nebo India Town nabízejí vlastně totéž: jednoduchý riff a nad ním prostou melodicko-harmonickou nadstavbu. Muzika se točí pořád dokola a za chvilku vás přestane bavit, a to jsou okamžiky, kdy mám s hudbou na albu problém. Uposlouchat ten jazzový popík, který by v dobách Return To Forever byl nemyslitelný, je chvílemi obtížné. Opravdu zajímavým kouskem je tu King Cockroach, skladba v odvážnějším střihu s výborným (a mým oblíbeným) Scottem Hendersonen. Vrchol alba.

Debut kapely, kterou Chick Corea pro druhou polovinu 80. let poskládal, představuje zvláštní položku v jeho diskografii. Určitý závan svěžesti je kompenzován transparentními strukturami a snadněji uchopitelnými skladbami, ve kterých na mnoha místech hraje podstatnou roli parfémovaný pop jazz. Hladinu cukru v krvi své muziky si ale Corea úzkostlivě hlídá a album vesměs mizerné by nikdy nevydal.

» ostatní recenze alba Chick Corea Elektric Band - The Chick Corea Elektric Band
» popis a diskografie skupiny Chick Corea Elektric Band

Flower Kings, The - Flower Power

Flower Kings, The / Flower Power (1998)

legolas | 5 stars | 18.12.2020

The Flower Kings nebyli jen kopírkou slavnějších Yes. Vycházeli ze stejného modelu, ale nikdy nehráli jako oni. Na rozdíl od takových Citizen Cain, kteří své vzory Genesis nestoudně napodobují, že je z toho člověku kolikrát až vnitřně trapně. TFK jdou po své cestě. Jejich podobnost na Yes pramení z podobného aranžérského přístupu. Stolt hraje iluzorním způsobem jako kdysi Howe a Bodin kreslí totožné scény jako kdysi Wakeman. Významná je i rytmika, kde Roineho bratr Michael drží výraznou basovou stoupu a ve své hře je hodně kreativní a vynalézavý. Totéž se dá říct o dvojici Jaime Salazar bicí a Hasse Bruniusson perkuse. U Yes se o podobnou práci staral jenom Bruford, ale čtyři ruce zmůžou víc a je to místy znatelně slyšet.

Druhá dvoj diskovka Flower Power je členěná do dvou sekcí. První zabírá suita Garden Of Dreams. Druhá využívá běžný písňový model. Garden Of Dreams je hodinovou procházkou krajinami Yes z období nepochopeného alba Tales From the Topographic Oceans. 2CD patří k nejvyrovnanějším sbírkám co od TFK znám a nebudu vybírat nejoblíbenější skladby, protože bych sem musel zkopírovat celý track list. Ten je parádní od začátku do konce. Invenčně je to plejáda mimořádně silných motivů a soudržných celků. TFK obsadili na konci devadesátých let dlouho vyprázdněný progresivní trůn a až neuvěřitelně snadno navázali na úspěchy Yes, Genesis i Marillion. Patřili mezi první, kteří v této dekádě pomohli znovu rozproudit horkou umělecky napumpovanou krev, která se dlouho schovávala v těch nejtenčích záhybech a konečcích navazující na životodárné tepny sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Flower Power
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Karfagen - Principles and Theory of Spektra

Karfagen / Principles and Theory of Spektra (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 17.12.2020

Letošní covidová doba muzikantům moc nepřeje a většině z nich již přichystala nejedny horké chvíle. Rušila se většina koncertních turné i jednotlivá vystoupení, přesouvalo se vydání nových alb, které se v posledních letech paradoxně staly spíše jakýmsi promo materiálem na následné turné skupiny. Jak se zdá, tak činorodého Antony Kalugina takové patálie nezastaví, léta vydával několik alb za rok a ani letos tomu není jinak. V lednu spatřilo světlo světa Birds of Passage, v říjnu sólová deska Marshmallow Moondust 2020 a v prosinci aktuálně hodnocené Principles And Theory Of Spektra. Krom toho připravil několik výhodných setů starších desek a DVD za zvýhodněnou cenu, ke kterým jako bonus přidal i nějaké dema a dříve nevydané nahrávky. Neuvěřitelné.

Co se týče nové desky Karfagen, tak mnohé naznačil samotný název - „Principles And Theory Of Spektra". Kdo v dřívějších letech sledoval tvorbu tohoto souboru, tak tomu bylo jasné, že Antony odkazuje ke koncepčnímu albu Spektra z roku 2016. Ano, na novém nosiči se objevily instrumentálky složené a nahrané v rozmezí let 2015-6 (alba 7 a Spektra). V letošním roce byly oprášeny a nově smíchány. Před poslechem jsem měl trochu strach, že se bude jednat o nějaké méně povedené přebytky vyřazené ve studiu. K dovršení všeho, album Spektra se mi nikdy moc nelíbilo, při vší snaze o pestrost mi materiál připadal fádní a zvuk dost syntetický. Po několika přehráních novinky mne však napadlo, že tehdy některé songy nebyly použity spíše pro svoji rozsáhlost...

Úvodní Levitation navazuje na nejlepší momenty z alba Spektra, třeba na song Celebration. Skvělej kytarista Max Velychko mi tu stylem hry připomíná Roine Stolta nebo starší okamžiky z tvorby Camel. Prostě melodická neo prog rocková jízda s prvky fusion. Navazující Hunter je stylově dost podobný, jen má hutnější rockový střih. Ve třetí, třináctiminutové Phantasmagoria se jako host představuje Eddie Mulder, kytarista holandských Flamborough Head a Leap Day, který tu Kaluginovi oplatil jeho výpomoc na svém sólo albu Victory. Oproti přímočaré, rockově laděné úvodní dvojici je to veliká změna. Poklidné tempo, akustické kytary, členité, až zasněné pasáže proložené technicky naprosto odlišnou Mulderovou hrou mě dokonale zrelaxovaly.

V následující Birth of Star hlavní melodickou linku doprovází flétna Eleny Kushyi, která rozbíji částečně chladnou produkci. Nachází se tu i podobné motivy použité na Echoes From Within Dragon Island. V předposledním Calypsu atmosféra v úvodu i v závěru rockově houstne, ve střední posluchačsky náročnejší pasáži se prolínají různé akustické nástroje. Závěrečná, uvolněná Gravitation uzavírá album.

Závěrem : Tato deska Karfagen mě celkem mile překvapila. Hudebně se sice posunula o několik let zpět, neobsahuje zpěv ani rozsáhlejší použití akustických nástrojů, tak jak tomu bylo na novějších albech. Přesto nepůsobí díky kvalitnější zvukové produkci vyčpěle a i ta umělohmotná pachuť je hodně potlačena. První dvě a závěrečný song nabízí melodické, přímočaré neo prog rockové instrumentálky, jádro alba vyplňuje členitější a náročnější, někdy jemnější (song 3), někdy údernější (songy 4 a 5) materiál. Z desky do počtu se vyklubalo zajímavé řadové album s tradičně skvělou dynamikou a výpravným obalem. V rámci žánru nepřináší nic objevného, více jak tři hvězdy dát nemohu, ale musím uznat, že u muziky Antony Kalugina se pěkně relaxuje. Příznivci melodičtějších stylů jistě přidají alespoň jeden bodík navíc…

» ostatní recenze alba Karfagen - Principles and Theory of Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

Danny | 4 stars | 16.12.2020

All Them Witches natočili syrové album. Své široké riffy ve skladbách nabízejí jakoby mimoděk, ty působí průbojně a místy i překvapivě. Moc se mi líbí zvuk alba. Není nesmyslně exponovaný jako u kapel, které chtějí znít sakra tvrdě a výsledkem je spíš kašovitá plocha. All Them Witches sází na polozkreslené, tužší zvuky a právě proto muzika tvrdá je. Valivé figury si vás brzy získají, jsou všude, baskytara v nich jasně definuje ráz i průběh skladeb. Často je tvrdošíjná a v rámci svého ústředního riffu si žije svým životem. Nechává si svůj prostor pro sebe a ostatní hybatelé, zejména harmonický voj, musí kroužit uctivě kolem. S kytarou se zajímavě šetří, je citlivá, stejně tvrdě útočná. Celek působí jako ve filmu s rozostřeným obrazem, vykresluje spíš siluety než konkrétní figury.

Důležitá je práce s detailem, hudební masa vyrůstá z drobností a v celku je každý kus důležitý. Stoner metal/rock se tu mísí z psycho rockabilly a acid blues. Kapela se sympaticky snaží hledat nové postupy, kombinuje žánry i přístupy. Přesto je sdělná a pro fanoušky stále čitelná. A pro mě zvláštně zahloubaná do svého světa. Parksův zpěv je přirozený a v posmutnělém módu dobře padne k muzice. All Them Witches vykročili k novým horizontům a předpokládám, vzhledem k vývoji a ochotě hledat a kombinovat, že se ještě máme na co těšit.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

Danny | 5 stars | 15.12.2020

Album Caress of Steel není fanoušky jednoznačně přijímáno. Za mě: výborné album, jedno z nejlepších od Rush. Možná nejlepší. Hard rock se tu důmyslně prolíná z art rockem a dalšími vlivy. Kapela, jak to u velkých souborů bývá, nabízí i cosi navíc: osobité vidění hudebního prostoru, tedy prvek, který provází jen ty největší. Rush dokázali přijít s hudbou, která sice navazovala na to, co se v rocku aktuálně dělo, ale byla současně uhrančivě osobitá. K tomu kapela nabízela další bonusy v podobě neobvyklých postupů a svébytné instrumentace. O tom, že pánové na své nástroje umějí skvěle hrát, snad nebylo potřeba nikoho přesvědčovat. Rush pro mě v tomto období získali punc výjimečnosti. Jejich podoba hard/art rocku byla jedinečná, těžko opakovatelná. Byli nenapodobitelní a tím, jak byli stylově nezařaditelní, nabízeli další možnosti budoucího rocku. Oni měli být nositeli nového rockového světla... Nestalo se tak. Kapela svou budoucnost pojala jinak. Ale to je jiná kapitola a jiná recenze.

Caress of Steel je pestrobarevnou kolekcí skvělé muziky. Důležitý milník dějin rocku i mého života. Je pro mě obtížné si zachovat odstup. Proč taky?! Pokud jsem už dnes popisoval můj vztah k albu In for the Kill od Budgie, jako k mimořádné nahrávce, pak totéž cítím vůči tomuto albu. To jsou pro mě okamžiky, kdy rock byl víc než jen hudbou pro chvilkové pobavení. Caress of Steel je fantastické album.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Osada Vida - Three Seats Behind A Triangle

Osada Vida / Three Seats Behind A Triangle (2007)

EasyRocker | 4 stars | 14.12.2020


Ač je mi jméno Osada Vida známo už pár let, až letos jsem se zlomil a pořídil hned dvě alba. Three Seats... si mě získalo už při cvičném rozstřelu. A ježto patří v jejich sbírce mezi silná, vzniklé po příchodu struníka Bartka Beresky, začal bych právě s ním.

Čarodějný akustický proud novice Bartka Beresky s jemným programmingem - The Passion, uvede do společnosti kovově drsného prvého dílu Pictures From Inside, hudebně malující Barvy a poznámky. Nájezdy a vrstvy mocných riffů zvou k Fates Warning a zámořské škole vůbec, Paluczkovy klávesy jsou ale precizně ostrovní. Druhá část řeší téma lidské mysli o nekonečné kapacitě. Nad kovovou struskou mistrně sešívá kytara s klávesami. A tajemná Volba, The Decision po hitové předehře zabředne do těžké metalické bažiny a jistě ovlivněna umem mr. Matheose. A staré Divadlo snů a další zpoza oceánu odhodí širák v dál při bouřce Devotion (Part I) - After Hours, do níž se mr. Barteska v půli ´vláme´ akusticky a smrští sól. Ve druhém dílu, Letícím času, vráží do sebe božsky akustiky a klavír, hammondy, samply a mellotron. Kapelník Lukasz Lisiak s basou a samply vše ovládá aranžérským instinktem. Metalová střela Tension Blossoms ohromí zase subtilní mezihrou po vzoru Areny, Jadis nebo Pendragon... Sedm minut brusky Everyday Ltd. má v moci maniakální Bereska, vše ostatní je ořezáno na kost. Hudební inferno Boiling Point opět vybrousil mistr Lisiak drtící basou i vokálem. Mašinami dodal nádech post-industriální, jako FW právě v éře Disconnected. Baladický nástup Bitterly Disappointed s hammondy a mellotronem končí ale znovu nelidsky studeným klavírem. Normální verzi uzavírá nepochybně vrcholná show - věřte, že za osm minut The Rebirth Of Passion jste svědky vysoké školy progmetalu se silným melodickým akcentem. Podzimski drží střední tempo a na konci se zcela vymkne kontrole... Krása, umocněná i tématem stále se vracejících pocitů, vášní i snění. Nu a komu je málo těch 63 minut, na bonusu z r. 2008 najde basově-klávesovou hříčku In(s) thru mental a melodickou subtilní desetiminutovku .. and don't shut the door.

Polsko je už dávnou progresívní jistotou. Jsou mistry vznešených, velkých melodií i křehké, už zlehka ´severské´ melancholie. To Osada Vida se prezentuje o poznání drsněji a svůj kovový grunt nezapře, hudbu ale poskládali z nejvybranějších přísad. O něco méně mě oslovily ty drsné momenty v závěru a také když srovnám s klasami Satellite, Quidam nebo Collage, pálím silné 4.

» ostatní recenze alba Osada Vida - Three Seats Behind A Triangle
» popis a diskografie skupiny Osada Vida

Budgie - Nightflight

Budgie / Nightflight (1981)

horyna | 5 stars | 14.12.2020

Budgie jsou můj asi vůbec největší hudební objev na rockovém poli za zhruba poslední rok. Myslím z pohledu staré sedmdesátkové kapely, které jsem přišel na chuť teprve nedávno, co má rozsáhlou discografii a u níž jsem se nerozpakoval a krom debutu ji postupně pořídil kompletně. Za nejzdařilejší výtvory budu asi vždy počítat ty první, které jsem od nich slyšel, což je trojlístek alb vydaných mezi roky 73-75. Dnes mám ale rád i trochu syrovější Squawk, a naopak silně osmdesátkový Deliver us From Evil. Vlastně i ostatní desky jsou velice dobré, tedy až na desku předcházející této recenzované - Power Supply. Právě na ní došlo k jedné důležité změně, která se dost výrazně zapsala do charakteru oné desky. Odešel kytarista Tony Bourge, jehož nahradil novic John Thomas. Díky jemu a změně klimatu na hudební mapě té doby především, dochází k rychlé obměně Budgie z hard-rockové party na heavy metalovou. Tento směr mě k "andulce" zkrátka nesedí. Navíc příšerný zvuk (nechápu, jak toto vůbec mohli pustit ven) s kompozicemi podobnými jedna druhé, sesazují tuto desku v mém zorném poli na pozici v Budgie katalogu na druhou nejslabší.

Následující nahrávku, tedy album Nightflight vnímám jako daleko povedenější. Budgie se už za každou cenu nesnaží hrát jen ostře a od podlahy. Hevík tu sice znovu v písních prorůstá, ale daleko zdařileji a prostřednictvím složitějších, košatějších struktur. Zvuk se vyčistil a deska, i v řízných kompozicích nabízí daleko variabilnější hodnoty. Budgie znovu vsadili na sofistikovanější pojetí a svým skladbám přidali na vzdušnosti a autenticitě. Dokladem jsou překrásné pomalejší věci Apparatus a Change Your Ways, ušité dle vzoru starších, s podobnou atmosférou popasovaných písní. Z těch tvrdším vítám především parádní dupárnu Superstar, hymnickou Keeping a Randezvous a skvostný opener I Turned to Stone. To je ušní balzám a jeden z nejlepších songů celých Budgie.

Desku Nightflight zdobí parádní cover, lehce osmdesátkový zvuk i otevřenější sound a v řadě neposlední, i spousta výborných písní. Tahle deska je zkrátka parádní, ostatně podobně jako 90% všeho, co kdy Budgie složili. Zastánci "původní" koncepce kapely, by na mém hodnocení určitě jednu hvězdu sundali, ale od toho tu přece máme ten subjektivismus.

» ostatní recenze alba Budgie - Nightflight
» popis a diskografie skupiny Budgie

Rush - Power Windows

Rush / Power Windows (1985)

Danny | 3 stars | 12.12.2020

Že je inovativní hudba kanadských Rush ze 70. let vystřídána jednoduššími skladbami v bezmála hitparádovém střihu, to už bylo celkem zjevné minimálně na dvou předchozích nahrávkách. Na Power Windows se ale nová koncepce dá se říct zcela ustálila a Rush se připojili k popověji laděným rockovým souborům, které v 80. letech vznikaly jak houby po dešti. Takto koncipovaná hudba o fanoušky rozhodně nouzi neměla. Rock byl najednou hudbou pro všechny, svou jednoduchostí byl dobře přístupný a navíc takto konkuroval prvoplánovým hvězdám z oblasti disco popu. Byl totiž většinou chytřejší. Nabízel k tomu ještě cosi navíc, pocit určité výlučnosti. U Rush toto platí dvojnásob. Pokud nevíte, o čem je řeč, poslechněte si Marathon, asi nejvlezlejší skladbu, kterou Rush za svou kariéru nahráli. Skladba na hranici kýče, podmalovaná medovými syntezátory a přeslazeným refrénem, musela poutat pozornost. Staré fanoušky takto koncipovaná tvorba asi vyděsila, přinesla ale obrovský zástup fanoušků nových. A protože Rush nikdy nebyli žádnými hlupáky, prošpikovali pánové hudební tok svých nových nahrávek povinnými instrumentálními kotrmelci, aby o renomé progresivní kapely nepřišli až tak docela. Noví fans starší nahrávky většinou nekupovali, byly zpravidla mimo rámec toho, co chtěli i dokázali poslouchat, bylo tedy nutné přicházet se stále novými alby v duchu nastoleného trendu. A tak zpravidla minimálně jednou za dva roky vyrukovali Rush s novou kolekcí. Opravdu nová ale většinou nebyla. Měl jsem doma o osm let mladší Counterparts a ani přes opakovanou a úpornou snahu hudbě porozumět, jsem to nedokázal. Mám vyzkoušeno, že pokud album nezafunguje hned napoprvé, opakované poslechy to většinou nezmění. Na hudbu si možná zvyknete a v podobě kulisy ji nakonec i uposloucháte. Dal jsem album pryč.

Pořád je pro mě smutné, co se stalo s kapelou, kterou jsem měl tak rád. Album se mi neposlouchá snadno, v rámci objektivity musím ale přiznat, že je minimálně o třídu lepší než zmiňované Counterparts. Tady jsou alespoň záblesky zajímavých postupů a barevné instrumentace. Okamžiky, které dají vzpomenout na doby, kdy kapela patřila k vlajkovým lodím progresivní hudby. Tento typ uhlazeného a přehledně vyskládaného rocku je pro mě tužší sousto. Současně musím ale ocenit instrumentální stránku kolekce, která alespoň částečně obhájí důvod, proč se k albu tu a tam vracím. A taky fakt, že na rozdíl od řady jiných kapel, které se v 80. letech s pop metalem tak výrazně prosadily, si Rush přece jen určitý kvalitativní standard udrželi. A jsou to sympaťáci. Teda byli. Bohužel.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

Simon | 5 stars | 11.12.2020

Občas se mě kamarádi ptají, co to poslouchám za divnou muziku. Není to rock, co znají z rádia. Říkám, že jde o xxx rock, podle toho, na co je zajímá. Ty stylové šuplíky se jim pak snažím vysvětlit. Abych vysvětlil art rock, tak dávám tuhle desku. Vím, že to není úplně cajk, v Atom Heart Mother je i kus psychedelie a asi i blues atd., ale základ je jasný. Mix rocku a klasiky. Dokonce si myslím, že pro lidi, co si s klasikou aspoň trochu rozumí, je tahle deska líp poslouchatelná. A to nejsem na klasiku žádný odborník a poslouchám jen to, čemu jsem schopný rozumět. Ale snažím se.

V titulce Atom Heart Mother se mi líbí soulad všech složek, není to rock s příměsí psychedelie a klasiky, nebo klasika s přimíchaným rockem a tak, je to krásně vyrovnaný blok, skladba promyšlená do posledního okamžiku. A i když je dlouhá, profrčí před očima. Tím, jak je pořád co poslouchat. V hudbě je možné se doslova procházet a užívat si každý její záhyb. Krásná věc.

Kontrasty následných částí dávají desce další rozměr a dobře je tady vidět, jak kapela logicky pokračovala k těm slavným LP ze 70. let. Je tu všechno to jejich od jemného folku, silných kytarových písní přes rockově-epické kousky jako Summer '68 až po dunivější rock a v něm kytarová sóla. Ve Fat Old Sun je sólový Gilmour jako vždy parádní. Alan's Psychedelic Breakfast je pak takovou třešničkou na této krmi. Velkolepý závěr a tečka za představením jménem Atom Heart Mother. Tohle mě moc baví.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

It Bites - Once Around The World

It Bites / Once Around The World (1988)

horyna | 3 stars | 11.12.2020

Ke kapele It Bites jsem se dostal kdysi dávno, vlastně hned po vydání jejich comebacku v roce 2008, jež nesl název The Tall Ships. Desku jsem ihned přijal za svou a její obliba u mne trvá dodnes, což žel bohu nemohu tvrdit o druhé, přece jen slabší Map of the Past . Na jejich stopu mne přivedl o tři roky starší projekt Kino, na který mne tehdy upozornil agilní časopis Spark. A stejně jako v případě It Bites, ani dvojka Kino, nedávno vydaná deska Radio Voltaire, kvalit jedničky v žádném případě nedosahuje. Starší tvorbu prvně jmenovaných jsem měl v merku strašně dlouho, ale až teprve teď jsem se prostřednictvím Discogs dokopal k potřebné objednávce. Prvotní záměr, tedy nákup debutu The Big Land in the Windmill jsem s pomocí Youtube nakonec přehodnotil a sáhl po desce druhé - Once Around the World.

Ani jedna z obou lp It Bites, které kapela vypustila v druhé polovině osmdesátých let, není prosta jistých chyb. Jestliže jednička působí krapet archaicky, nevyhraněně, skladatelsky ploše a možná až umělecky nedokonale, tyto aspekty nahrávka druhá stírá. Jenže...už na ní se ta stejná sestava odklání od původní koncepce (art/prog rockového tělesa vymodelovaného dle vzoru Fish-ovských Marillion) a znatelně se dostává do područí tehdy stále módnějšího středního proudu. Deska tak vyznívá značně (přehnaně) eklekticky a výrazně popově. Prog je tu jen okrajovým stavebním pojivem, jenž drží po hromadě popové kvádry a pompézní suť. Občas nějaká ta melodie působí křečovitě, módně vyumělkovaně a ostudně trapně. Kapele však nelze upřít jistou odvahu změny, která je dokázala na chvíli posunout do tehdejšího mainstreamu. Každopádně hlas zpěváka a kytaristy Francise Dunneryho je přijatelně poslouchatelný, v některých méně šroubovaných polohách dokonce velmi příjemný a klávesová vozba Johna Becka zajímavá, pár krát celkem invenční a hlavně prostě "in".

Pro majitele osmdesátkových nosičů, přesněji pro ty, jež mají rádi hudbu kanadských Saga a Rush, britských IQ a Pendragon z této časové etapy, je pořízení oné nahrávky vcelku přijatelným řešením. Právě k albům Holmesových IQ jako Nomzamo a Are You Setting Comfortably?, lze desku Once Around the World dnes už nejspíše znovu polozapomenutých It Bites nejlépe připodobnit.

» ostatní recenze alba It Bites - Once Around The World
» popis a diskografie skupiny It Bites

Astralis - Bienvenida al Interior

Astralis / Bienvenida al Interior (2006)

EasyRocker | 5 stars | 10.12.2020

Zásilka s dvojicí desek chilských artových vyslanců Astralis dorazila do mé sbírky až v posledních dnech. Musím ale upřímně říct, že už nesčetné nástřely z rádia na ProgArchives, mě dokonale uhranuly. Je nejvyšší čas, abych kolegům tu mistrovskkou nadílku přiblížil.

Nástup titulní pecky už má božské proporce a strčí do kapsy i většinu matadorů, to mi tedy věřte. Vzdušná i hladová kytara Patricia Vera-Pinta, okolo prýští adrenalin a rozlévá se elixír života. Klávesy jen zlehounka hladí. Už první doteky hrozí fyzickou závislostí... A s jemnou pavučinou Gaetových keyboardů a ortelnými údery bubnů vstupuje Nocturno Urbano. Kytarově-klávesová exploze melodií. Dezert pro všechny, naladěné spolu se mnou třeba na krasopisný polský styl, ale i hogartovské Marillion, Jadis, Pendragon i trochu toho ´gilmourovského´ spiritu. Skoro dvanáct minut Noventa Y Nueve je dalším korunním démantem na 60-minutovém náhrdelníku. Fortelný rytmický nápřah dua Heredia/Arcis se znovu přelomí do bytostně melodické přehlídky. Pintovo hrdlo a Gaeteho čistý klavír vystaví hudební profesuru. Nádherně do prostoru vypuštěné gilmourovské sólo mistra kapelníka uvodí šest a půl minuty Doble Arcoiris. Orgastický, suverénní a nepopsatelný nápřah, který opět konkurenci staví do role statistů. Příjemným, lehkým vybočením je Bajo El Domo De Cristal. Technicky i instrumentálně se pánové vyřádili snad nejvíc. Nese se v yesovsko-genesisovském duchu, ale přesto ani na vteřinu nepřijde na mysl, že by se opisovalo. Ano, jak dobře podotkl Braňo, klávesové sólo je maximální. U závěrečné Kinnara se zase neubráním dojmu, že tak svěží nápady by jiným stačily na dvě alba. Deset minut až rituálně opanují lehké gilmourovské tahy, bujné trsy klavíru i kláves a vokální drama, odrážející to hudební. Finální nástrojová srážka pak působí jako výbuch supernovy. Nebo snad nový začátek?

Podíváte-li se na Braňovo pojednání níže, není k němu co dodat. Vždyť právě jeho recka mě přiměl do téhle fantastické kapelky "zainvestovat". A byl to královský kup, v téhe hodině opravdu marně hledám slabší místečko Melodické orgasmy, ale přesto absolutní ovládání nástrojů. Geniální momenty přichází snad v každém kousku.
Ano, bodování ... ale jak se tohle dá bodovat...?

» ostatní recenze alba Astralis - Bienvenida al Interior
» popis a diskografie skupiny Astralis

Cale, John - Artificial Intelligence

Cale, John / Artificial Intelligence (1985)

Simon | 3 stars | 10.12.2020

S touhle deskou to mám složitější. Vidím to tak, že není dotažená, ne jako celek. Jsou tam i dobré věci, co mě baví, i písně tu a tam takové nemastné, neslané. Hned prvním třem chybí větší lehkost a táhnou se a táhnou. Vtip minulých desek byl v zajímavé jednoduchosti. Pro každý střípek bylo to správné místo, všechno pasovalo tam, kam mělo. Některé úseky této desky působí utrmáceně a moc energie není ani ve zpěvu. Až ve Vigilante Lover se objevuje silný Cale a zvláštní je, že mi i tady zní jako David Byrne. Už jsem to psal u minulé Caribbean Sunset. Píseň je to dobrá. Hned v další Chinese Takeaway (Hong Kong 1997) na úvod zazní citace Bacha, a pak další klasici, je to ale nejhorší kus na albu. Nevím, co má ta zvuková patlanice vyjadřovat. Baví mě třeba Song Of The Valley, je v tom neklid a příjemná kyselost a takto namícháno mi vyhovuje. U Fadeaway Tomorrow úplně nevím. Je to takový jasný hit do médií, což možná ani tak neměl být, ale cítím ho tak. Pořád se opakují kousky melodie, synťáky pípají a za chvilku už to máte v hlavě. Black Rose patří k jemným věcem, neurazí, není ale tak dobrá jako podobně pomalá Where There's A Will z minulé desky. Ale budiž, dá se. Konec v podobě Satellite Walk nese něco jako rock minimalismus. To se mi špatně hodnotí, protože nemám tuto hudbu dobře nastudovanou. Na předchozí Caribbean Sunset byly tyhle rychlejší a k tomu jednoduché kousky asi lepší.

Chvílemi na mě hudba na Artificial Intelligence působí spíš jako zvukový kouř s barevnými čmoudíky. Občas je ten efekt docela interesantní. To kouřmo se ale rychleji rozplývá než u alb předešlých. Asi to byl úmysl, Cale je tvořivý typ, autor co kombinuje a hledá stručné, ale zajímavé cesty. Tady se ale tu tam ne a ne trefit do těch správných barev. Stejně si desku pouštím, možná z nostalgie. Ale to nevadí.
*

» ostatní recenze alba Cale, John - Artificial Intelligence
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Cale, John - Caribbean Sunset

Cale, John / Caribbean Sunset (1984)

Simon | 4 stars | 09.12.2020

Caribbean Sunset poslouchám rád. Je to mix různých chutí a přísad. Cale mi tady zpěvem připomíná Iggy Popa, hodně v písni Experiment Number 1. A stejně tak je v hudbě slyšet působení gothic new wave a kapel z temnějších luhů a hájů, a to i když se muzika víc blíží k jasnějšímu rocku. Tomu se tehdy asi nedalo vyhnout, ale není to temnota, je to přítmí. Cale proto zpívá jednoduše, někdy přitlačí, trochu se rozkřičí. V Magazines mi zní jako Talking Head. I barvou a křikem jako by z beden duněl David Byrne. Necítím to jako opis, je v tom asi manuál toho období. Cale si postupně nasazuje různé masky a je vždy jiný. Nevadí mi, ani když jde o jemnější píseň, jako u Where There's A Will. Líbí se mi pestrost, jak se ve svých písních Cale pohybuje a ví, co dělá. Je to cesta, jak se dostává dovnitř svých příběhů.

Ten jednoduchý způsob a přitom barevnost je i v mé nejoblíbenější, podle které se deska jmenuje - Caribbean Sunset. Asi mini-šanson. Když se hudba vlní, hezky jde vedle ní. Muzika není přesycená, je přehledná a je poskládaná podle toho, co se nejvíc hodí ke zpěvu. Každý nástroj má v sobě stejný přístup jednoduchosti a hezky pasuje ke zpívajícímu Caleovi. Caribbean Sunset asi není tak silná deska jako třeba Helen of Troy, má jasnější průběh a je zase údernější. Je zajímavé, jak se některé písně při dalším poslechu trochu promění. Není to megadílo, ale je to slušná deska.

» ostatní recenze alba Cale, John - Caribbean Sunset
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll

Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll (1976)

horyna | 4 stars | 09.12.2020

Když do sebe celý týden s několika opakovanými poslechy „hustíte“ novou muziku těžkého bluesového kalibru jakou předvádí Joe Bonamassa, do sedmdesátek zpříma koukající Gungfly, lahodný neoprog Millenium, těžký prog-metal Fates Warning, či technický power metal, jaký představují noví Armored Saint není divu, že už té „tvrďácké“ hudby máte plný zuby a toužíte po zcela odlišném stylu, kterým chcete uvolnit své rozdrásané sluchovody. Vaše ruka jaksi automaticky sahá po něčem nenáročném, lehce přístupném, melodicky výživném a nekonfliktním. Po něčem, co má výrazný rockový spodek, rock n roll-ový základ, zapamatovatelnou melodiku a jednoduchou konstrukční stavbu.

Všechny vyjmenované aspekty celkem jednoznačně splňuje hudba, kterou se prezentovali skotští rockeři, v jejichž porfóliu leží nejeden velký hit na čele s obrovitánsky úspěšným singlem Love Hurts. Ano, pochopitelně mluvím o kapele Nazareth. Kapele, o které si určitě nejen já myslím, že 90% její diskografie art-rocker zkrátka neskousne a u něhož je nějaká motivace vedoucí k poslechu obrovské hromady jejich desek takřka nulová. Dobrých čtyřicet let mě jejich hudba v čele s křiklounem McCaffertym absolutně nezajímala. Před pár lety jsem si z čiré zvědavosti pořídil jeden vzorek z nazaretí fonotéky a to jen proto, abych od nich měl alespoň něco. Samozřejmě se jednalo o legendární desku Hair of the Dog, která veskrze špatná není, ale pokud ona má být tou signifikantní… Ne, prostě mě ani ona příliš ze židle nenadzvedla. Nazareth jsem tedy nechal nějaký ten rok znovu odpočívat u ledu, občas na netu otestoval všude doporučované Razamanaz, nebo Loud n Proud, ale jejich účinek na můj organismus byl vždy marginální. Avšak po blíže nespecifikovatelném časovém úseku se TO stalo, už nevím přesně proč, hodil jsem očkem i na desky, které následují právě po Dog… a o kterých se v éteru už tak často nediskutuje. A hle, bylo TO tam. Objevil jsem si pro sebe svůj Nazareth-ovský Mount Everest. Je jím deska… tak schválně, dokáže si někdo z fanoušků této kapely (a tady jich asi už moc nezbylo) tipnout, která to je?? Prozradím jen, že je dle mých preferencí extrémně výživná, energeticky plnohodnotná, spousta skladeb má švih, drajv, skvělé nápady a zajímavé motivy. Pár slov o ní snad také někdy napíši. Teď ale ne, Teď se chci věnovat první z dvojice desek, jež do světa Nazareth vypustili v roce 1976, které jsem si v kompletu na jednom cd před pár dny objednal a o nichž si dnes myslím, že jsou rovněž výborné.

Tou první je deska Close Enough For Rock 'N' Roll, na které je hned úvodní song Telegram naprosto skvostný. Hudebně na poměry Nazareth až netypicky složitá, rozmáchlejší věc, s výrazným muzikálním cítěním, napsaná i zahraná ve značně sofistikovanějším duchu. Prostě pecka. Následující Vicky je romantičtější kytarovou lahůdkou z pera Manny Charltona a navazující Homesick Again moc pěkná, procítěná balada v netypickém, atmosféricko sugestivním balení. Country větry vanoucí v hitové Vancouver Shakedown, vystřídá jasná Nazareth-ovská šlapárna Born Under the Wrong Sign, která mi přirostla k srdci hned při prvním poslechu. Dan tu artikuluje trochu netypicky a v několika polohách, Mannyho kytara zas vyšívá zajímavé figury a svou atmosférou skladbu vlastně „dělá“. Šestou Loretta zrovna nemusím, za to další Carry Out Feelings řadím svou prázdninovou patinou k nejlepším. Ještě zajímavější je skvělá Lift the Lid, rock n roll-ová jízda s mimořádně dobrou sólující kytarou a skvěle zahuštěným spodkem basa/bicí. V podobném duchu deska i končí, přičemž Youre the Violin je dalším skvostem podobného ražení.

Musím říct, že mě Nazareth skrze Close Enough For Rock 'N' Roll hodně příjemně překvapili. Netlačí tu tak výrazně na pilu jako v pětiletce předešlé, a možná právě proto je jejich hra a výraz zajímavější a hudebně bohatší. Jednotlivé songy jsou pečlivěji aranžované a nesplývají v jednu rachotící rockovou kouli. Nápaditá kolekce s nadpoloviční většinou výborných songů, které se nebojí jemných experimentů a kterým je klasický rockový rámec už příliš úzký.



Je nepochybné, že u mne Nazareth nikdy nedosáhnou k horizontům Beatles, Rush, Saga, Genesis, Urih Heep, nebo Deep Purple. Ale jen proto, že hráli "jednodušší" muziku, je nemusí recenzent shazovat a hodnotit přehnaně příkře.
I taková hudba má své obdivovatele i odpůrce, své vrcholy i pády. A právě tohle album řadím ve své kategorii k těm výrazně lepším.

» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Jefferson Airplane - Volunteers

Jefferson Airplane / Volunteers (1969)

EasyRocker | 5 stars | 07.12.2020

Legendární soubor čele se slavíky Marty Balinem a souputnicí Grace Slick - kapitáni kalifornské psychedelie. Ovlivnili kvanta dalších, měli onu nejpamátnější adresu - centrum všeho, San Francisco. Tahle deska ukončila éru první nejslavnější sestavy, za soustavných tlaků a proseb k další aktivitě, skončili.

Houpavé, dosti syrové We Can Be Together - andělské nápěvy, trocška blues, psychedelie, folku i softrocku - a celá Kalifornie té doby je tu v plné zbroji. Text odráží památnou soudržnost hippies, ale i ono zásadní: Amerika táhne spolu i přes různé názory a postoje. Good Shepherd je folk-rocková laskominka. Elektriky aranžéra Kaukonena s Kantnerovými akustikami si jdou báječně naproti. The Farm v honky-tonky šatu a typickým duelem vokálů, Kantner věnoval přímo farmářům. Nejdelší Hey Frederick otevřou klapky Nicky Hopkinse, který sem zásadně přispěl jako host i autor. Pak najíždí eroplán v plné parádě - kytarové srážky, skvostná sólová okénka Grace Slick. Vše vygraduje nástrojovým armageddonem. V eklektické Turn My Life Down se rozparádí Stephen Stills na hammondky. Chcete orazit pečeť na celou tehdejší dobu? Wooden Ships , ta se zjevila i na debutu C&S& Nash a s Kantnerem ji přivedlo na svět právě duo Crosby a Stills. Vokální Alchymie nabírá až chorálový otisk, klavíry, hammondy, kytary s rytmika - attacky versus regulérní stop-timy. Najazzlou Eskimo Blue Day potiskla Grace Slick hlasem i klavírem. Drydenovo country A Song For All Seasons odráží umělecké tlaky, které je postupně rozložily. Minutová Kantnerova hammodovka Meadowlands uvede titulní orgie. Generační milník a hymna v pravém smyslu. Až hardrocková přímost, ďábelsky zdvojeně hulákaný refrén, a nástrojové projektily se sypou až do finiše. Na dvě minuty dostali vše - ´armáda dobrovolníků´ odrážel mrazivou válku a obtíže navrátilců. Nešlo o výzvu k násilí, spíš o to, jít do ulic a něco změnit. Jinak nemohu - 5/5.

Kapela, která dávala lesk světovýmm 60-tkám, je mou dávnou srdcovkou. A ty ozvěny pořád silně rezonují světovou hudbou. Obal ai náplň s jistě protiválečným, nikoli ovšem militantním laděním. Woodstock byl minulost, dekádě nadějí zvonil umíráček, bylo jasné, že 60tky nenávratně odešly. A tenhle soubor JA s nimi.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Armored Saint - Punching The Sky

Armored Saint / Punching The Sky (2020)

horyna | 4 stars | 04.12.2020

U nových Armored Saint začnu kapku odzadu a to holým konstatování. Podobně, jako se deskám Revelation a La Raza nepovedlo úplně navázat na velikost a odkaz mistrovského díla power metalu devadesátých let, přesněji řečeno konkurovat nahrávce Symbol of Salvation, nepovedlo se ani letošní kolekci Punching the Sky zabodovat tak výrazně, jako jejímu předchůdci, neuvěřitelně našlapanému, pět let starému monster dílu Win Hands Down. Jeho prostřednictvím vstal „obrněný svatý“ z mrtvých tou největší možnou silou a jestli svého o čtrnáct let staršího bratra kvalitativně nepřerost, alespoň se mu svou dokonalostí brilantně vyrovnal. Každý den (s každou nahrávkou) nemůže být to správné posvícení, ale Punching je hodně dobrá deska na to, aby musela být jen srovnávána. Navíc srovnávat ji například s dvojicí desek z let 2000 a 2010, dopustili bychom se v jejím případě nemalé křivdy. Nejen, že je lepší než obě jmenované, je daleko lepší, než naprostá většina metalové produkce, která nás poslední léta obklopuje.

Armored Saint jsou už zkrátka velezkušení harcovníci na to, aby dobře poznali, jestli do světa poslali jen průměrně dopilovaný materiál. Co tedy novinku krapet sráží pod úroveň vysokánské laťky minulé Wind Hands Down? Je to celkově chudší variabilita letošního materiálu. Bushova parta tentokrát vsadila většinu z jedenácti přítomných karet na sílu, natlakovanost, údernost a tvrdost. Nemilosrdný knock out čeká na posluchače zpoza hodně rohů a ostré vyhrnuté lokty si naše pětice bere za své až zbytečně často. Druhá půle desky je v tomto naštěstí smířlivější a většímu přítlaku na melodie odpovídá i pestřejší aranžmá u většiny z posledních písní.

Mezi nejlepší a energeticky i melodicky výživné songy patří písně End Of The Attention Span, Do Wrong To None a Missile To Gun. To jsou skutečné definice stylu power v zaoceánském poutavém balení. Přičemž úvodní rozmáchlá Standing On The Shoulders Of Giants plní funkci folkově rozmáchlého openeru, opírajícího se v úvodu dokonce u zvuk skotských dud. Nejzajímavější momenty však posluchač zažije s hymnickou Lone Wolf, niternější Fly In The Ointment, nebo k osmdesátkám hledící a s vlivem Thin Lizzy koketující Bark, No Bite. K těm výrazně lepším položkám musím nutně zařadit poslední hudební uragán Never You Fret, ve které kapela ukazuje, že poháněna výborným riffem a smyslem pro atmosféru, dokáže vystavět opravdu kvalitní píseň.

Velkým plusem desky je její zvuk a zcela pochopitelně (čekal snad někdo něco jiného) i výkon frontmana Johna Bushe. Síla jeho zpěvu, barva, dominance a artikulace mají pořád tu stejnou sílu, jako před více jak dvaceti lety.
Velmi dobrá deska, které k nejvyšší metě z před pěti let přec něco chybí.


» ostatní recenze alba Armored Saint - Punching The Sky
» popis a diskografie skupiny Armored Saint

Omega - Testamentum

Omega / Testamentum (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 04.12.2020

Kolik času jste si v poslední desetiletce vyhradili pro poslech maďarské rockové legendy Omega? Já se přiznám dobrovolně – bylo to takové povinné minimum – několik poslechů desek ze sedmdesátek a v tomto období jsem si doplnil rozhled a vyzkoušel poprvé „živé“ Élö Omega z roku 1972.

Nyní na podzim při malém pietním rozjímání s Omegou u jejich živého dvojalba Live At The Kisstadion se ke mně shodou náhod dostala informace, že tato kapela zrovna vydala odkládané album Testamentum, na kterém slibovala návrat k progresivnímu rocku. Této zprávě nešlo odolat, neboť některým obdobným souborům se po mnoha letech podařil velký comeback. Omega by musela navázat alba vydaná cca před čtyřmi dekádami, neboť v osmdesátkách se spíše věnovala syntenzátorovému rocku (Babylon, Trans and Dance) či pomrkávala s měrem k hard rocku (Égi Jel).

V novém miléniu se tomuto souboru (jako mnoha jiným kolegům) nevyhnulo nutkání převléci své hity do symfonického tvaru. Tyto pokusy byly zachyceny na albu Rapszódia 2012. Někteří členové z kapely temuto trendu propadli natolik, že vzniklo i pokračování - Oratorium 2014, které představilo staré skladby v decentních aranžích určených pro kostelní prostory. Tehdy to již nerozdýchal dlouholetý člen a baskytarista Tamás mihály, který kapelu opustil.

Po ukončení sakrálního turné během čtyř let János Kobór u kláves tvořil nový materiál. Mám pocit, že vše složil a nahrál v domácím studiu sám (krom ženského sboru a kytarových sól), alespoň tak jsem to pochopil z velmi skoupých informací v bookletu, který obsahuje jen texty všech 18 skladeb.

Jaká je nová studiová deska, navazující na předchozí hard rockově laděnou Égi Jel z roku 2004? Na úvod je třeba poznamenat, že po prvním poslechu jsem byl poněkud zmaten nesourodostí materiálu a některé melodie mi byly jaksi povědomé. Nejsa znalec všech písní z 16 předchozích CD, investigativně mravenčí prací bylo vypátráno, že šest písní pochází ze starších alb kapely a opatřeny byly pouze novými aranžemi.

Abych lépe pochopil podstatu nové tvorby, extrahoval jsem CD do PC a tuto starou klasiku odstranil. Zbylo dvanáct nových songů a náhle ten materiál dostal větší smysl i zvukově se více sjednotil.
Při prvním stisknutí tlačítka Play jsem trochu znejistěl – místnost zaplnily bombasticky masivní symfonické tóny úvodní instrumentálky A Sötétség Kapuja (Nyitány), později doplněné o samply metalické kytary a ženského sboru. Tato skladba poukazuje na Kobórovu snahu natočit moderně znějící rockové album, zvukově podobné Nightwish nebo Amaranthe. V následující baladě A Lángoló Huszadik Század byly použity ženské sbory v pseudo duchovním stylu francouzských Era a jejich hitu Ameno.

Pokud si tvorbu výše jmenovaných kapel spojíte s jasně rozeznatelnými melodiemi Jánose Kóbora a jeho typickým zpěvem, dostanete jakousi představu, jak vypadá třeba následující Mennyben Az Angyal, Hangyanép a hlavně závěrečné Álomszínház nebo Halotti Beszéd.

Zbylo šest balad, ze kterých oceňuji především krásné a emotivní Jöjj, Szabadító! a Gloria Et Honor Deo se skutečným pěveckým sborem. Mimo všechny kategorie je sakrální Légy Hű Magadhoz! s varhany.

Závěrem : Můj osobní názor je tento : Jedná se v podstatě o sólový počin Jánoše Kóbora, který využil období korona krize a ve svém studiu dopiloval dvanáctku nových skladeb pod záštitou jména Omega. Některé oblékl do moderního, někdy až symfo metalového kabátku, další opatřil samply pseudo chrámového sboru, aby lépe zapadaly do dalšího chystaného turné po kostelních prostorech. Zbytek pomalejších písní zaznamenal v normálním soft rockovém střihu a několik z nich je celkem povedených. Ty historické songy zařadil po domluvě s producentem, aby se mohli i starší posluchači s něčím identifikovat.

Vzhledem k tomu, že alespoň dle recenzí v tisku mělo sakrální turné velký úspěch, tak určitě i toto album si své posluchače najde. Mimo okruh pravověrných Omega fans však asi moc nezaboduje.
Vzhledem k faktu, že se CD bude prodávat exkluzivně jen na benzinkách MOL za cenu dvou litrů nafty, tak čísla celkových prodejů nemusí být vůbec špatná.

» ostatní recenze alba Omega - Testamentum
» popis a diskografie skupiny Omega

Grand Tour - Clocks That Tick (But Never Talk)

Grand Tour / Clocks That Tick (But Never Talk) (2019)

Brano | 4 stars | 03.12.2020

Grand Tour je zoskupenie ktoré založili veteráni škótskeho prog-rocku pôsobiaci v skupinách Abel Ganz a Comedy Of Errors.Ich prvý album Heavy On The Beach mal veľmi pozitívny ohlas medzi progrockovou verejnosťou a páni si ním nastavili pomyselnú latku kvality značne vysoko.Je inšpirovaný postapokalyptickým románom "Na pláži" ,ktorý v roku 1957 napísal Nevil Shute.Skupina ľudí na pláži v Austrálii s hrôzou očakáva rádioaktívny mrak,ktorý sa k nim blíži zo severnej pologule.Román sa dočkal tiež aj úspešného filmového spracovania.

Témou albumu Clocks That Tick(But Never Talk) sú tiež temné 50.roky minulého storočia,konkrétne tajný program CIA zameraný na kontrolu mysle človeka.Hudbu zložil prevažne klávesák Hew Montgomery a texty napísali spoločne Montgomery a spevák Joe Cairney.Strašidelné až hororové intro odpáli titulnú skladbu,ktorá je aj najsilnejším momentom albumu.Akoby plynulo nadväzovala na predošlý album Heavy on the Beach.11 minút,ktorým niet čo vytknúť!Hlavný hrdina prežíva rôzne nepríjemné paranoidné stavy,v hlave počuje cudzie hlasy,ktoré u neho vyvolávajú paniku.Dráma dosahuje vrchol v skladbe Shadow Walking.Uvedomujem si,že vokál ktorým disponuje spevák Joe Cairney(Comedy Of Errors) nemusí vyhovovať každému,mne však nevadí.Je fakt,že hudba postupom času stráca na razancii a nevdojak sa pristihnem,že myšlienky mi unikajú iným smerom.Záver albumu pôsobí trochu rozťahano až nudne čo kazí celkový dojem z inak celkom sympatického neo-progového dielka.Preto je moje hodnotenie je 3,5*.



» ostatní recenze alba Grand Tour - Clocks That Tick (But Never Talk)
» popis a diskografie skupiny Grand Tour

Gungfly - Alone Together

Gungfly / Alone Together (2020)

horyna | 4 stars | 03.12.2020

Musím se přiznat, že je mi písňová tvorba Richarda Sjöbloma v posledních letech stejně, jako na jeho novém výtvoru dvorního projektu Gungfly Alone Together, nesmírně blízká. O svých skladatelských kvalitách mě jako autor klasické art-rockové písně, tento multi instrumentalista plně přesvědčil nejpozději výborným výtvorem On Her Journey to the Sun (zřejmě nejvelkolepějším projektem jeho aktuálního působiště) a plynule na něj navázal podstatně rockovějším a zemitějším albem předešlým, tedy deskou Friedship. Letošní nahrávka se nalézá někde uprostřed obou zmiňovaných protipólů. Znovu jí nechybí lehkost, hravost a vzdušnost, tedy vlastnosti tolik typické pro tvorbu Gungfly. Rovněž jakási vrozená, až obyčejně prostá genialita, která celou nahrávkou nenápadně prorůstá. Richardovi zřejmě neustále a v míře bohatě dostačující, prolétávají hlavou další a další zajímavé nápady a tak pro něj není zjevně složité, je všechny pregnantně napasovat do notových osnov. Letos divákovi předkládá další nápaditou a aranžérsky brilantně vypiplanou práci. Étericky vzdušné kytarové melodie se tu znovu snoubí se všemi těmi hammondy, melotrony a keyboardy a společně s osvědčenou rytmickou dvojicí bratrů Diamantů a pochopitelně nenapodobitelným Rikardovým zpěvem, nabízí šestero velice nápaditých a nenudících kompozic. Je radost dát si oraz, přestat spěchat, do něčeho se nutit a něco očekávat. U Gungfly stačí zmáčknout play, zavřít oči, či koukat do prostoru, nebo jen tak doma něco kutit a oni si vás ty jeho hudební imprese už najdou samy.

Gungfly ani na svém novém albu nedosahují hloubky a stylového přesahu Richardova dřívějšího působiště Beardfish. Ale to po tolika deskách a vzácně ucelené nahrávací linii posledních let snad ani nikdo nečekal. Stále však mají dost co nabídnout a jejich písňové pojetí protnuté art-rockem sedmdesátých let, progem a krapet i popem, je stále velice zábavné, nenucené a posluchačsky přívětivé. Mají svůj zvuk, styl i jistou originalitu. Poznáte je po pár minutách, což v dnešní době tisícovek na scéně působících kapel podobných jedna druhé, není zas až tak špatná známka. Gungfly jsou zkrátka hlavně o zábavě a památná věta – král (Beardfish) je mrtev, ať žije král (Gungfly), se v případě Richarda Sjöbloma dá uplatnit v míře plně dostačující.

» ostatní recenze alba Gungfly - Alone Together
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Něžná noc - Neměj strach

Něžná noc / Neměj strach (2016)

Vojta | 5 stars | 02.12.2020

Nové album nahrál písničkář a kytarista Jan "Sahara" Hedl po dlouhé tvůrčí pauze. Jeho poslední sólovka "Matka zebra" vyšla už v roce 2001. Do tvorby nového hudebního materiálu se Sahara pustil společně s Blankou Šrůmovou (bývalou zpěvačkou Tiché dohody) a jejich doprovodnou kapelou nazvanou Něžná noc.
Oba dva na desce zpívají, a tak se Saharův drsný chraplák nádherně doplňuje s něžným a sametovým hlasem Blanky. Kromě písně "Pokojně snídej", kterou zpívá pouze Sahara, jsou všechny písně na albu duety.
Na albu se pěkně prosazují také další členové kapely, zvlášť skvělý kytarista Tom Zvardoň.

Celá deska je skvělá jak po hudební, tak textové stránce. Něžná noc je dokonalým propojením folk-rockových hudebních motivů s hořkosladkými texty přesně ve stylu starších Saharových sólovek. Jeho texty, jakoby popisovaly život každého z nás. Zdaleka asi nejhlubší a zároveň nejdojemnější písní na albu je "Neměj strach", v níž je dokonale popsáno všechno o životě a lásce, ať už je jakákoli. K dalším skvělým peckám patří pomalejší a něžná skladba "Únor" se skvělým kytarovým sólem a taky závěrečná "Něžná noc".

Na závěr snad dlužno dodat jen to, že vedle bolesti, ztráty a zmaru nacházíme v písních Něžné noci především a HLAVNĚ lásku, pochopení a naději.

» ostatní recenze alba Něžná noc - Neměj strach
» popis a diskografie skupiny Něžná noc

Bonamassa, Joe - Royal Tea

Bonamassa, Joe / Royal Tea (2020)

horyna | 5 stars | 02.12.2020

Informaci týkající se vydání nové desky mého oblíbence, velmi talentovaného kytaristy a specifiského zpěváka, jehož zná bluesový svět pod jménem Joe Bonamassa, jsem tristně zaznamenal jen několik dnů před jejím ofiko vydáním. Pochopitelně jsem cd okamžitě zahrnul do stávající objednávky u Music records a jak byl obsah balíku doplněn o několik dalších titulů, netrpělivě ji očekával ve své schránce. Mou zvědavost navíc patřičně podnítilo několik prvních informací přímo od fanoušků a recenzentů, kteří v souvislosti s ní mluvili nejen o nejlepší Bonamassově desce v celém jeho širokém portfóliu, ale rovnou jako o nejlepší nahrávce letošního roku. Očekávání bylo tedy obrovské.

S mistrovou tvorbou jsem zhruba jednu dekádu dokonale srostlý a každá z jeho nahrávek počínaje mou "vstupní branou" Dust Bowl, až po poslední Redemption, je pro mne dokonalou moderní bluesovou prací, pohybující se na nejvyšším levelu tohoto stylu. Nedělám příliš rozdíly mezi jednotlivými položkami jeho katalogu, protože každá z nich má svá specifika a je svrchovaně originální. Zpětně jsem docenil i některé z raných kytaristových prací, jako například world variace zapuštěné na Black Rose, interesantní Sloe Gin, či mladickou Had to Cry Today. Ač bluesmanem nejsem ani omylem a krom Gary Moorea, Cream, Led Zeppelin, Ten Years After a pár jednohubek tento styl prakticky neposlouchám, je to právě Joe, který mi jeho esence dokáže přinášet v té nejsnesitelnější podobě. Snad pro onu jinou osobitost a modernější ráz, je právě Bonamassa tím vyvoleným.

Titul letošní novinky dává jasně najevo, že se kytarista tentokrát inspiroval britskou blues-rockovou scénou šedesátých let, které v té době kraloval Jeff Beck, John Mayall and The Bluesbreakers a samozřejmě trio Cream. Pomyslně tak opustil americké teritorium a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své unikátní podobě. Na luxusně zvukově sejmuté nahrávce vzniklé opět pod vedením producenta Kevina Shirleye, ovšem tentokrát v proslulých Abbey Road Studiích, hostují bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden, pianista Jools Holland (Sting, Clapton, Knopfler, Gilmour atd.) a svůj autorský podíl zde má i textař kapely Cream Pete Brown. Kolekce přináší deset skladeb, ze kterých se singlově vyloupla píseň Why Does It Take So Long to Say Goodbye.

Po krátkém orchestrálním začátku se první, přes sedm minut dlouhá píseň When One Door Opens, nese hned v několika hudebních rovinách. Úvod patří houpavé pomalejší části, kterou promalovává naléhavý zpěv hlavního protagonisty spolu s vokalistkami Jade MacRae a Juanitou Tippins. V druhém plánu se skladba posouvá do pochodového rytmu, tlačeného dlouholetým spolupracovníkem za bicími, Antonem Figem a podbarveného znovu všemi zpěváky s úchvatně sólující kytarou na pozadí. Ta přidává písni na expresivitě a napětí. I v druhé, titulní Royal Tea, je jedním ze stavebních prvků písně, příjemný dámský vokál spolu s pevně svařeným Bonamassovým kytarovým základem. Why Does It Take So Long To Say Goodbyea je klasičtější bluesovka, kde medově táhlou kytarovou linku svéhlavě prokresluje Joe svým zpěvem. Čtvrá Lookout Man je modernějším songem, tlačeným brilantní foukací harmonikou a parádně postaveným zemitým riffem. High Class Girl plynule navazuje na tradici britských bluesmanů šedesátých let a naopak šestá A Conversation With Alice, zahraje na jemnější a intimnější notu. I Didn't Think She Would Do It je velice osvěžující, instrumentálně brilantní záležitost, přehraná ve svižnějším tempu. Už při prvním poslechu se zařadila k recenzentovým nejoblíbenějším. Jedním z nejsilnějších okamžiků nové desky, je emotivní pomalá píseň Beyond the Silence, s krásně čitelnou Joevou hrou a jímavým textem. Závěr desky je vůbec velkolepý. Devátá Lonely Boy boduje s brilantřně aranžovanými řinčícími žesti, posazenými na okraji silně swingujícího tempa. A výborný dojem z desky potvrdí i poslední, folková Savannah, kde si Joe krom klasické kytary zahraje i na mandolínu.

Na závěr tedy musím se svými předřečníky plně souhlasit. I další deska Joe Bonamassy je mimořádně povedeným kusem, fortelně precizně odvedeného blues-rockového řemesla. V mých osobních preferencích sice nedosáhne kultovního statusu jaký má například nahrávka Dust Bowl, ani se nevyrovná mé zřejmě nejoblíbenější Blues of Desperation, ale i nadále přispívá k mimořádně vyrovnané linii, kytaristovy tvorby během posledních deseti let.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Royal Tea
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

horyna | 5 stars | 01.12.2020

Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.

Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.


Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.


Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.

Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Omega - Live At The Kisstadion

Omega / Live At The Kisstadion (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 30.11.2020

Smutné zprávy z nedávných dní, které zarmoutily fandy slavné maďarské kapely Omega, oznámily skon dvou jejích členů, kteří se podíleli na jejích zásadních nahrávkách – klávesáka Lászla Benkő a basáka Tamáse Mihályho. Tvorbu tohoto tělesa jsem si připomněl albem, kterým jsem kdysi v roce 1980 kapelu objevil.

Byl to památný živý koncert z roku 1979, který byl vydán na dvojalbu pod názvem Élo Omega Kisstadion '79. Pamatuji se, jak jsem v obchodě nadšeně studoval kreslený výpravný rozkládací obal, na kterém na vnější straně ztvárňovala kresba muzikanty v jakýchsi vemírných skafandrech v temném sklepení. Sci–fi atmosféra odkazovala a vnitřně ladila s předchozími nahrávkami kapely, které byl v tomto období silně ovlivněny space rockem s art rockovým kořením. Vnitřní strana znázorňovala bombastické podium s hradbami reproduktorů, mořem mlhy a efektním světelným a laserovým parkem, což působilo tehdy v socialistickém táboře stejně tak scifi jako vnější obal.

Zaznamenané živé vystoupení z 8 a 9. Září 1979 vidělo celkem 50 000 fandů a kapela přehrála to nejlepší z předchozích studiových desek Csillagok Útján (5x), Gammapolis (4x) a Idõrabló (2x). Z díla Nem Tudom A Neved zazněla jen titulní skladba. V úvodu byla použita před tím nevydaná klávesová instrumentálka Sze-Vosztok s namixovaným ruským odpočítáváním startu kosmické lodi Vostok.

Omega efektně přepracovala aranže jednotlivých skladeb (nebo tak jen alespoň dopadl výsledný mix), takže v nahrávce jako celku dominoval zvuk kláves Lászla Benkő , ze sólové kytary György Molnára jsou především slyšet sóla, větší prostor dostane jeho nástroj jen Csillagok útján a Õrültek Órája . Rytmická jednotka – bubeník Ferenc Debreceni a basák Tamáse Mihály zahráli přesně, ale většina jejich snahy ve výsledném mixu poněkud zanikla.

Nejpodivněji je nasnímán zpěv Jánose Kóbora - jako by stál uprostřed hlediště obklopen neustále zpívajícím davem, který je častokrát slyšet více, než on sám.

Souhrou všech těchto okolností dostaly skladby jednotný, takový melancholický space rockový kabát.
Některé skladby však za tou syntenzátorovou hradbou přímo vyrostly a získaly až dramatický patos ( Idõrabló, Nem Tudom A Neved, Éjféli Koncert ).

Tento koncert byl výřezem toho nejlepšího z přechozích čtyř desek, které pro mne byly rovněž tím nejlepším obdobím (spolu s 10 000 Lépes) Omegy. Takže takové velké Best off. Její tvorbě v těchto letech ty vlivy space a art rocku moc slušely. Dnes již tento specificky znějící záznam nového fandu asi nenadchne, pamětníci jako já si však rádi tyto písně připomenou.

P.S. : Pro odpůrce maďarštiny byla vydána i anglická verze, později byla nahrávka zvukově „upravena" po vzoru západních kapel. Původní linky nástrojů byly do nahrávky studiově dohrány a domixovány, takže výsledný sound nabyl určité barevnosti, ale na to si pamětník jen těžko zvykne….

» ostatní recenze alba Omega - Live At The Kisstadion
» popis a diskografie skupiny Omega

Millenium - The Sin

Millenium / The Sin (2020)

horyna | 5 stars | 30.11.2020

Tak jakpak tomu bude letos? Podaří se polskému, momentálně spolu s Riverside asi největšímu prog-rockovému ansámblu (páč trojice Collage/Satelitte/Believe - mlčí, neexistuje, nebo pauzuje), udržet nastolenou vysokou laťku kvalitní produkce z dob nedávno minulých? Jejich nahrávací katalog čítá nejednu hudební laskominu a z trojice po sobě jdoucích albových skvostů Ego, In Search of the Perfect Melody a 44 minutes, se staly v dnešní době zřejmě už legendární (alespoň v mém posuzovacím kritériu) počiny. Ač byl i loňský The Web mimořádně povedené a brilantní dílo, absence Dariusze Rybky u saxofonu a Karoliny Leszko v sekci překrásně něžného, druhého/doplňkového dámského vokálu, dávající hudbě Millenium nové rozměry a originální esprit, tu chyběla. Ani jeden z nich se do kapely žel bohu ani letos nevrátil (proč se tak nestalo, tak na podobnou otázku by znal krom leadera Ryszarda Kramarskiho odpoveď možná i kolega Miro:-). Pokud ano, budu mu za toto vysvětlení vděčný.

Millenium s letošním podzimem přicházejí tedy znovu JEN v pěti členné sestavě a UŽ pouhý rok po svém předchůdci, zmiňovanému albu The Web. S konceptem zaměřeným na sedm lidských hříchů a s albovou obálkou plnou podivně pokřivených obličejů, vyjadřujících ony společenské nešvary, stojí znovu na startovním roštu. Deska obsahuje sedm skladeb, které popisují vládní politiky, hrdé celebrity, chamtivé podvodníky, závistivé milence, líné lidi plné závislostí a nenávisti k ostatním. Musím se přiznat, že hned po prvním poslechu jsem si tuto nahrávku označil jako jednoho z horkých kandidátů na desku letošního roku. Až tak dobré mi nové Millenium po jednom přehrání přišli. Po těch dalších se ony aspekty jen a jen zvyšovaly, protože tito poláci znovu, na svém už x-tém albu dokázali, že jsou ve svém oboru jedni z nejlepších. Má vůbec cenu ve spojitosti s nimi znovu psát o výborném zvuku nového nosiče, o brilantních výkonech celého ansámblu, o neskutečně příjemném hlase Lukasze Galla a především o nevysychající skladatelské studnici Ryszarda Kramarskiho? No nemá, protože Millenium se stále někam vyvíjí, stále rostou, a stále plodí vysoce hodnotné plody. Nějaká opotřebovanost, stagnace, vysychající invenční řečiště, či snad postupné vyklízení pozic u nich prostě a jednoduše řečeno nehrozí.

Síla celé desky stojí na podprahové energii souboru vyvěrající z jednotlivých písní, spojené s uhrančivostí celého tematického konceptu. Střídmých kaskádách poutavých melodických soubojů kytary a kláves, Lukaszově čisté a nadmíru příjemné vokální artikulaci a nápadité aranžérské práci celého nástrojového parku. Millenium dobře ví jak a čím patřičně ohromit, co a kde je potřeba přidat, čím písně zkrášlit, kde ztenčit aranžmá a kdy jít do plných. Všech sedm songů stojí pevnýma nohama na zemi. Nápady a silné myšlenky přicházejí proporcionálně úhledně seřazeny a s velkou profesní jistotou. Úvodní tři songy, jmenovitě „pýcha“, „chtíč“ a „hněv“, mají vzestupnou kvalitu, přičemž už první pecka nepatři k nějakým prachobyčejným skladbám. Jistou jinakostí disponuje čtvrtá, volnější a značně originální píseň pojmenovaná „obžerství“. Netypické hudební harmonie a instrumentální bujarost, vynášejí tento song mezi trojici nejlepších. Druhým zlatým hřebem je hned píseň následující pojmenovaná „lenost“, která s pomocí lehkonohého odzbrojujícího aranžmá, rozehrává parádní atmosférické představení. Největší peckou je pak předposlední píseň „chamtivost“, která je ve své melodické nádheře takřka nepopsatelná. Nejen tady utekli noví Millenium většině konkurenčně schopným souborům z obou stran Atlantiku o pár mílových kroků napřed. Skladba se solidním hitovým nábojem, zapamatovatelným refrénem, silná jako sto metrů vysoká obrovitánská sekvoj. Posledním zástupcem je konstrukčně nejsložitější song „závist“, rozprostírající se na ploše deseti minut, jež se nese v klidnějších polohách, s řádně košatou stavbou a množstvím různorodých kompozičních meandrů.

Musím konstatovat, že letos mi ta nepřítomnost dua Rybka/Leszko vůbec nevadí. Nové skladby jsou natolik silné a svébytné, že je v pohodě „utáhne“ Plonkova kytara spolu s Kramarskiho klapkostrojem. Gall je znovu naprosto nedostižný a svým charismatem a lidskostí projevu, strčí snadno do kapsy i jinak emočně vybaveného Mariusze Dudu z Riverside. Kdepak, letošní Millenium žádný úbytek invence nezaznamenávají, právě naopak, deska The Sin se může směle zařadit mezi nejlepší, výše jmenované trio.


» ostatní recenze alba Millenium - The Sin
» popis a diskografie skupiny Millenium

Beardfish - Destined Solitaire

Beardfish / Destined Solitaire (2009)

EasyRocker | 4 stars | 29.11.2020

Jako celá řada jejich skandinávských souputníků, zhlédla se tahle magický kvartet v hudbě vokálně i instrumentálně bohaté. Někdetam, kde vlaje v čele zástava památných Gentle Giant. I já musím zde na fóru sdělit sv čerstvé dojmy z alba, které ke mě dorazilo relativně nedávno.

Awaken the Sleeping otevírá show řádně a s rockovou plnotučností. Po mocném hammondovém entrée se mistr Sjöblom rozdivočí za klapkami. Z pramenu už je klávesový, skvostně "archaický" proud tónů se slzavou dohrou. Destined Solitaire rozložili pánové takřka na 11 minut. Nad rytmikou neodbytně útočí kytary s klávesami jako brusky. Po deathmetalovém zahřmění dozní skladba v nejlepším yesovsko-gentleovském střihu. Until You Comply Inclusing Entropy je nejlepší možná artrocková čtvrthodinka. A jemně bere za kliku Něžný obr - magie hlasu, vícehlasů, kolize žánrů a jazzová okénka. Ne všechny okamžiky mě pohltily, hlavně ostré a osekané finále, vysvobozené klavírní docenturou. A pokud stále poletují zmínky o Gentlech, pak In Real Lief There is No Algebra je jim nejblíže, ty nápady, vrstvy a hlasy k ochutnání přímo zvou. V podobném duchu skvěle prokomponovaných částí naváže i monument Where the Rain Comes in. Zase je tu jazz, sólíčko si krom Sjöbloma popřála i Zackrissonova kytara. A že ovládá excelentně i akustiky, ukáže snivá At Home? Watching Movies. Coup De Grace omračuje nejen talentem, šokuje barevnost inventáře: Sjöblom nátěry kláves, akordeonem, čtyřka mistrně tluče do perkusí a kytary si jedou každá ve svém kanálu. Pro mě absolutní vrchol alba. Abigails Questions (in an Infinite Universe) nese zklidnění, ovládá ji neúprosně sound kláves. Menu pro ty (pro mě až tak ne...), kdo si libují třeba i v The Nice nebo ELP,. Poslední The Stuff that Dreams Are Made of je pak příjemným návratem k čistokrevnému ´old-school´ artrocku, znovu lehce smočeným do jazzu. Přesto keyboardy soustředěně sílí, aby nakonec explodovaly a strhly do očistce i další spoluhráče. Subjektivně za 4/5, pro hledače a skalní GG-fandy ale jasná volba. Možná, že to u mě vyleze i časem.

Skvělá prácička, která se jistě řadí k jejich vrcholům. Nejsem sice skalním fandou té artové větve, kde je právě i Něžný obr. Ale mají mou úctu jako ti, kteří uměleckou hudbu obohatili netušeným - krásnými hody vokálů až po fakt, že na plochu 3-5 minut dostali snad úplně vše. Beardfish jsou žáky - nadějní, a stále se lepšící.


» ostatní recenze alba Beardfish - Destined Solitaire
» popis a diskografie skupiny Beardfish

U2 - Rattle and Hum

U2 / Rattle and Hum (1988)

Konnie | 4 stars | 27.11.2020

V roce 1987 byli U2 v hudební branži již nepřehlédnutelným pojmem. Jejich poslední album dostalo punc platiny ve Velké Británii a USA za necelé 2 dny od svého vydání a figurovalo na prvních místech hudebních žebříčků ve více než 20 zemích světa. S takovou porcí popularity se čtveřice irských hudebníků musela nějak vyrovnat. Nebylo tedy nic neobvyklého, že kapela naplánovala nové turné. Pojala to ale po svém - rozhodla se natočit během turné filmový dokument a zároveň vydat hudební album dokumentující “cestu s hudbou”, jak čtveřice Irů o svém turné často mluvila. Vše ale dopadlo tak trochu jinak a z dokumentu původně určeného spíše pro fanouškovskou základnu se stal regulérní celovečerní film a z alba vzniklo dvojalbum Rattle and Hum, sestavené částečně z živých nahrávek pořízených během turné a z části z nahrávek studiových.

Na albu se skupina vrací ke kořenům hudby, ze které ve své tvorbě čerpala a interpretům, kteří jí byli inspirací. Částečně se tak děje přímo formou skladeb převzaných a dílem spíše přeneseně ve skladbách zkomponovaných právě pro tuto příležitost. Ačkoliv byl koncept desky zamýšlen s “dobrým úmyslem”, odborná veřejnost si to vyložila po svém a na skupinu se snesl téměř hysterický příval kritiky. Celou situaci komentuje Bono v knize rozhovorů sepsaných Michkou Assayasem takto: “Místo abysme byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme… Napsali jsme písničky…, ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme (jejich) fanoušky. Vyšlo Rattle and Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: “Tohle je egomanie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku”. Já jsem si myslel: “Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!” Nešlo to napravit… a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu egomanů a mesiášů.”

Ještěže jsem v době, kdy se album objevilo, byla příslušnicí školního vzdělávacího procesu a jako obyčejného teenagera mě žádné odborné recenze “nebraly”, resp. jsem o nich “neměla ani šajn”. A tak jsem si mohla desku užívat, kritikou zcela neovlivněna, plnými doušky a s mládežnickým nadšením. Točila jsem ji tolikrát dokola, až se mi dostala pod kůži včetně všech Bonových komentů, výkřiků, nádechů i výdechů .-) Zapůsobila na mě svou upřímností a spontánností, entuziasmem a oddaností hudebníků fenoménu jménem hudba. S radostí a možná i jistým zadostiučiněním musím konstatovat, že ani po těch pár dekádách mi album nezevšednělo a já nevím, kterou píseň z něj vyzdvihnout. Odvíjí se to i tak trochu podle momentálního mentálního rozpoložení. .-) Někdy mě více oslovují ty lyričtější skladby, jako např. druhá v pořadí smutná bluesová Van Diemen´s Land, k níž dobře ladí Edgeův poklidnější vokál. A občas mám spíš náladu na ty zahrané “pěkně od podlahy”, jako je hned ta úvodní z tvorby Beatles. Při interpretaci převzaných kusů Helter Skelter nebo All Along the Watchtower je poznat, že chlapci měli kdysi celkem blízko k punkrocku a dokáží to pěkně rozjet. V případě té Dylanovky mám dokonce pocit, že se mi tato verze líbí víc než Hendrixova. Svou energií si s nimi nezadá ani skladba Desire se svým výrazným odsekávaným rytmem a doprovodem harmoniky. Krásně vygradovaná je Hawkmoon 269, v níž Bono přechází postupně od recitace až ke svému typickému expresivnímu podání a v závěru se k němu v pozadí připojuje i doprovodné trio zpěvaček. Odsud už je jen krůček ke gospelově pojaté I Still Haven´t Found What I´m Looking For, kterou skupina nahrála s doprovodem sboru The New Voices of Freedom. Strhující věc, ke které snad není třeba nic dodávat.
Po ní přichází rozhořčená Silver and Gold, v níž se zpívá o apartheidu a nutno dodat, že live podání jí velmi sluší. Chvílemi až běhá mráz po zádech… A poté celkem logicky navazuje dokonalá Pride. Když slyšíte její živou verzi se skandujícím davem v pozadí, tak se té husině už prostě neubráníte…
Následující trojice skladeb nahraná v Sun Studio v Memphisu se nese ve znamení blues. Houpavá Angel of Harlem věnovaná Billie Holiday navenek působí pohodově až rozverně, ale text už tak idylický není. V následujícím nostalgickém blues Love Rescue Me moc nehledejte Edgeovu typickou zpěvnou kytaru. Jedná se o duet Bona s Bobem Dylanem a prostor zde vyplňuje spíše akustická kytara, harmonika a v závěru trochu netypicky i lesní rohy. Trojici uzavírá skladba When Love Comes to Town, kterou Bono složil přímo pro B. B. Kinga. Tomu se píseň zalíbila a spolu s Bonem ji nahráli jako duet i se svou doprovodnou kapelou.
Po této trochu stylově netypické vsuvce se vracíme opět do známých vod U2 a následují skladby, na jaké je posluchač od irských muzikantů uvyklý. Klenutá a posmutnělá Heartland je mnohem staršího data a byla původně určena pro album The Joshua Tree. Možná právě pro svou nostalgickou atmosféru byla vybrána do filmu jako hudební doprovod k záběrům z Gracelandu, který čtveřice muzikantů během svého turné také navštívila. Následující God Part II inspirovaná Lennonovou písní God s těžkým odsekávaným rytmem, zkreslenou kytarou a Bonovým přednesem, který osciluje mezi rytmickou deklamací a hlasitými výkřiky, působí oproti Lennonově verzi až skoro militantně. Možná právě zde bychom mohli najít zárodky budoucího nového groovu skupiny.
Co napsat o předposlední, živé verzi Bullet the Blue Sky? Bonův dramatický přednes, řeřavé kytarové riffy připomínající protiletadlové sirény a Larryho sekaný rytmus mluví za vše. A v obrazové verzi filmu je zážitek ještě působivější.
Po všech těch náročných tématech působí závěrečná balada All I Want Is You jako něžné, cituplné pohlazení. Kdo by nepropadl její atmosféře, kterou ještě dokreslují doprovodné smyčce…?

Na toto album lze jistě nahlížet z mnoha úhlů, jedno je ale víceméně jisté. Stalo se pro irské muzikanty jakýmsi prubířským kamenem nebo spíše bludným kořenem, po jehož překročení se kapela vydala poněkud jiným, pro ni dosud neprobádaným hudebním směrem. Pro mnohé fanoušky to bylo rozhodnutí možná nepochopitelné až pohoršující, ale pro U2 celkem logické. Jak dodává Bono v knize rozhovorů: “Myslel jsem si: “Dobrá, když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!”… Akce vyprovokovala reakci…


P.S. Pokud máte 90 minut zbytného času, rozhodně neprohloupíte, když zhlédnete výše zmíněný film o turné skupiny. Jednak si v něm, oproti tracklistu alba, užijete více písniček včetně několika hitů z dřívějších let, a také vám poskytne lepší představu o atmosféře vystoupení kapely a doslova vás vtáhne do děje. Uvidíte například, jak to vypadalo při natáčení gospelu v kostele, nebo jak se Bono “uthl ze řetězu” a posprejoval během koncertu v centru San Francisca Vaillancourtovu fontánu, zaslechnete vtipkování B.B. Kinga o tom, jak neumí hrát akordy, vychutnáte si působivé dramatické podání Bullet the Blue Sky, během něhož vznikla fotografie použitá na obalu desky, nebo zažijete asi tu nejemotivnější živou verzi písně Sunday Bloody Sunday. Během turné skupiny totiž došlo k tragickému bombovému útoku v Enniskillen a Bono na tuto událost pochopitelně reaguje během písně vzrušeným komentářem, který ukončuje slovy “Fuck the Revolution!”.
A v neposlední řadě se jedná o velmi zdařilý hudební dokument, který prostě stojí za to.

» ostatní recenze alba U2 - Rattle and Hum
» popis a diskografie skupiny U2

Aerosmith - Rocks

Aerosmith / Rocks (1976)

horyna | 4 stars | 27.11.2020

No vida, tak to vypadá, že jsem konečně po x letech objevil kouzlo desky Rocks. Ale že to někdy člověku trvá, než do určitého alba "doroste". Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě kupoval nějaká rocková periodika, ve kterých řada umělců na otázku, která kapela či alba formovala jejich hudební vývoj, odpovídala právě recenzovaným Rocks. Aerosmith zkrátka v sedmdesátých letech táhli a především v Americe na ně o desítku let později přísahala řada o generaci o dvě mladších umělců.

Nikdy jsem tuto nahrávku nebral jako nějak stylotvornou či určující a právě proto mě často zaujalo tvrzení, že se jedná o jednu z prvních (heavy) metalových desek na světě. Pro mne to byl jen mladší bráška Toys, který s věkovým posunem konzumenta náramně dozrál a snad možná i svého o rok staršího člena rodiny přerostl. Rocks při pozorném poslechu a bedlivě nastavených vjemových bodech na Aerosmith, skuteční zní hrubě rockově, možná až heavy metalově. Když ne žádná jiná, tak skladba Nobodys Fault rozhodně ano. Nátlaková energická pumelice, postavená na parádním riffu a ďábelské rytmice, je skvělou ukázkou muzikálnosti a skladatelské potence Aerosmith té doby. Jinak jde o desku vyrovnanou s několika singlovými peckami jako démonickou Back in the Saddle, nebo Get the Lead Out. Osobně zbožňuji především Last Child, Combination, Sick As A Dog a tklivý závěr s nevtíravou baladou Home Tonight.

Tahle a předešlá deska patří k těm nejlepším položkám ze sedmé dekády, jež tehdy stvořili američtí nespoutaní rockeři Aerosmith. 4,5*

» ostatní recenze alba Aerosmith - Rocks
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Omega - Omega 7 - Idõrabló

Omega / Omega 7 - Idõrabló (1977)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Omega na albu Nem Tudom a Neved opustila své dřívější hardrockové zaměření a vydala se na cestu meodičtějších skladeb. Na následující desce Idõrabló dosáhla svého posledního vrcholu před následným pozvolným úpadkem.

Titulní skladba je výborná - rocková, melodická a podmanivá. Jasný vrchol alba. A ´Napot hoztam, csillago´ je její skvělá předehra. ´Ablakok´ je taková zimní vložka, jakoby předzvěst Lény - aspoň v úvodu. ´A névtelen utazó´ výborně navazuje, je tvrdý, melodický, vygradovaný, rock 70 jak má být. ´A könyvelõ álm´ je jednodušší, ale stále přijatelná. ´Nélküled´ se trochu vzhlédla v Pink Floyd, ale mě to nevadí. ´Éjféli koncert´ je plná nostalgie, trochu póza (odpustitelná), ale dobrý konec.

Pokud máte rádi tvrdou rockovou hudbu, která se naprosto přirozeně snoubí s křehkými melodiemi, tak na tomto albu najdete co hledáte. A protože tuhle desku poslouchám s velikým zalíbením už 43 let a nikdy mě nezklamala, dám troufale plný počet.

» ostatní recenze alba Omega - Omega 7 - Idõrabló
» popis a diskografie skupiny Omega

Už jsme doma - Uši

Už jsme doma / Uši (1999)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Před lety jsem v recenzičce na album Rybí tuk psal něco o menší nápaditosti a jisté jednotvárnosti Uší. Blbost a pitomost, tvrdím dnes a kaju se! Kam jsem tenkrát dal UŠI? Jde totiž další geniální kousek teplických artpunkerů, který drží velmi dlouho prapor české hudební kultury velmi vysoko. Jsem rád, že v posledních letech jsou často k vidění a slyšení na (pro mě nedalekém) Hradu Loket.

Ve strhující a velmi sotisfikované jízdě (hudební i textové), která trvá od prvního do posledního tónu, dokážu jen upozornit na ještě trochu zajímavější skladby, než všechny ostatní: - Kovbojská duní jako hrom (no jasně, že ani tady není jediná) ale pseudolyrické pasáže ji velmi zušlechťují. Naprosto skvělý text, částečně v angličtině. Podobnou strukturu má i Řeka. - Emocionálně více prožívám i Strach a Ticho, snad kvůli textům mě blízkým.

Tuším, že to není hudba pro každého. Přesto říkám: to se musí slyšet!!!

» ostatní recenze alba Už jsme doma - Uši
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma

AC/DC - Power Up

AC/DC / Power Up (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 24.11.2020

Nová deska AC/DC natočená v tomto složení je takovým malým zázrakem. Kdo by si byl pomyslel při sledování událostí a peripetií kolem členů kapely, které se táhly již někdy od roku 2014. Na problémy bubeníka Phila Rudda se soudy za držení omaných látek a vyhrožování zabitím navázal neustále se zhoršující sluch zpěváka Briana Johnsona, které budily dojem o konci jeho hudební kariéry. Ač ho poměrně zdatně na turné zastoupil Axl Rose, byl to tak velký zásah do DNA souboru, že to neunesl basák Cliff Williams a po ukončení turné v roce 2016 z kapely odešel. K dovršení všech těchto citelných osudových ran následující rok zemřel kytarista Malcolm Young a v kapele AC/DC zůstala osamocena ikona souboru – kytarista Angus Young. Tehdy jsem to pokládal za definitvní konec této rockové legendy.

No a vidíte, nemožné se stalo skutečností. Po třech letech člověk drží v ruce elpíčko v rudě žhnoucím obalu s logem AC/DC, což je pro mne dalším důkazem, že akt zmrtvýchvstání není zcela nemožný. Za zdánlivě nenahraditelného Malcoma nastoupil jeho synovec Stevie, takže méně zasvěcený fanda ani nemusel zaregistrovat nějakou změnu v sestavě. Osmiměsíční trest domácího vězení si Phil Rudd dávno odseděl, jeho solové album nebylo přijato dle jeho představ, tak na další angažmá ve své domácí kapele rovněž neřekl ne. Brianovu ztrátu sluchu lekaři částečně vyřešili implementováním speciálního naslouchátka a svou účast v kapele podmiňoval Cliff Williams právě jeho participací na nové desce.

Všechno tak nějak do sebe zapadlo a nahrávání alba nic nestálo v cestě. Při zveřejnění producenta a člověka odpovědného za mix jsem čekal nějaké změny, třeba návrat Mutta Langa, ale vše bylo svěřeno do rukou dlouholetému tandemu Fraser/O'Brien. Předem tedy bylo jasné, že nějaké větší vybočení ve zvuku nastat nemůže. Rovněž bylo dané, kudy se budou skladby kapely ubírat i hudebně, neboť byl zmíněn fakt, že byly opět použity nápady z Malcolmova šuplíku.

Tato nahrávka se mi do rukou dostala trochu oklikou, zapůjčená ve formě gramofonové desky. Obsah jsem již znal z CD a tak mne spíše více zajímalo, zda po technické stránce přinesla větší dynamiku či rozdílný zvuk oproti stříbrné placce. AC/DC totiž nepatřili nikdy k mým stěžejním souborům, i když rané desky z Bonova období a Hells Bells si občas připomenu. Během poslechu jsem si začal všímat skladeb samotných a vzikla tato neplánovaná recenze.

Těch dvanáct skladeb má sympatickou stopáž cca 41 minut, znamená to tedy , že se délka skladeb pohybuje v rozumné relaci tří minut. První tři razantní a energické skladby mě navrátily v čase až někam k Back in Black podobnou energií i použitými riffy. V Realize, která kombinuje kytary z What Do You Do for Money Honey a sbor z Thunderstruck si mi líbila Angusova druhá kytarová linka pod hlavním riffem. Trochu mě znervózňoval zvuk rozmazané otevřené hajtky. V Rejection zaujalo netypické Brianovo frázování, pěkné sbory ve formě „ú ůůů“ v refrénu a v singlovce Shot in the Dark její přímočarý tah na branku.
Čtvrtá Through the Mists of Time je takovou odpovědí na povinné ploužáky, které ostatní podobné kapely zařazují, mě nijak neuchvátila. V Kick You When You're Down jako bych slyšel takovej jižanskej nádech. Potěšila i neobvykle pestrá hra Phila Rudda. V následující energické Witch's Spell mne zaujal mimo jiné i pěkný efekt skluzu po basové struně.

Druhá strana alba mě již tak nebavila. Nastartovala ji Demon Fire, která mne krom refrénu nic nenabídla. To platí i o Wild Reputation, nejnudnější věci z alba, kde rotuje neustále jeden riff dokola . O moc lépe se nevybarvila ani bluesově zabarvená No Man's Land. Riff v Systems Down je takovej studeně komplikovanej, jakoby digitálně nasamplován. Závěrečné dvě skladby se však povedly a zachraňují, co se dá. Money Shot vnímám jako potencionální hit – klasická vypalovačka jako vypadlá z počátku osmdesátek neochotně uvolňuje místo závěrečné Code Red, která jako by přítomnost spojila nějakým časoprostorovým tunelem s atmosférou konce let sedmdesátých. Povedená tečka.

Zvukově nepřekvapivě zvítězil dynamický zvuk z asfaltu, nahrávka má větší prostor a nástroje jsou více odděleny. Jen ten zvuk hajtky občas zbytečně moc šustí a je takovej rozmazanej. Zvláštní, že nejmarkantněji je to slyšet v první skladbě. CD i digitální Hi-Res formát 24bit/96kHz pochází z jedné matrice, je naprosto identický a vyšší bitrate zde žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Shrnuto : vzpomínka na Malcolma vybičovala všechny zbývající muzikanty k dlouho neslyšeným výkonům a na dvanáctce songů je to znát. Zpětně bych ji zařadil na časové ose až někam For Those….Samozřejmě, dvorek má kapela jasně vyznačkovanej, na tý parcele za desetiletí znáte každé stéblo trávy, ale souhra všech okolností tomu přála a z hlíny pomalu vyschlé až na troud vyrašil zelený a pevný výhonek. Z dobré poloviny písní srší energie a ohradník napájený přes Měnič napětí při doteku stále festově kope!

» ostatní recenze alba AC/DC - Power Up
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Crimson Glory - Transcendence

Crimson Glory / Transcendence (1988)

radomil.ocisk | 4 stars | 24.11.2020

Ač jsem zde na této platformě nováčkem, rád bych mezi vámi sem tam i já nějaké moudro hodil a myslím, že náš vkus je velmi podobný, i když se nikdy nenajdou dva stejní fanoušci. Transcendence má svůj osobitý půvab a je pro mě už dnes legendárním albem, který řadím po bok Operation Mindcrime, Awaken The Guardian či Images And Words. Jsem ročník 1966 a taky už něco pamatuju, Midnightovou smrtí jakoby ta první alba CG dostala ještě větší pocitovost a nostalgičnost. Jsem rád, že jsem objevil tuto možnost slyšet vaše názory, protože prog bohužel i bohudík není mainstreamový směr a není v reálném okolí fandů, kteří ulétávají na této hudbě. Díky.

» ostatní recenze alba Crimson Glory - Transcendence
» popis a diskografie skupiny Crimson Glory

Moore, Vinnie - Soul Shifter

Moore, Vinnie / Soul Shifter (2019)

horyna | 5 stars | 24.11.2020

Kytarové ostrostřelce typu Steva Vaie, Yngwie Malmsteena, nebo Joe Satrianiho zrovna dvakrát nevyhledávám. Od prvních dvou mám ve sbírce dle mého některá jejich top díla, ale je to hlavně Joe Satriani, který mě ze všech kytarových mohykánů křížící rock a fůze, s 95-ti % své tvorby naprosto uchvacuje. Jeho hudební záběr a kytarová hra, či řekněme styl, v němž nechává svůj šestistrunný nástroj "lyricky zpívat" namísto klasického vokalisty, mě prostě bere dech. Satriani zpoza svého "náčiní" doslova maluje rozměrná hudební plátna plná citu, atmosféry a velkolepých melodií. Jeho kytarová technika slouží ve prospěch skladeb samotných a nikdy je (vyjma některých pasáží z raných alb) svými artistickými výkony nedevalvuje.

Osobně jsem příliš nepátral po podobných hudebních galaxiích, ve kterých by se vyskytl člověk obdobného zaměření a zrna, jež by se právě s Joem dal poměřovat. Až teprve nedávno a zcela náhodou jsem zaznamenal fakt, že kytarista britských UFO Vinnie Moore vydal novou sólovou desku. Z bohapusté zvědavosti jsem si ji pustil a hned po prvních několika taktech, po pár skladbách, mi srdce samou radostí zaplesalo. Bylo to, jako bych nastavil zrcadlo, v němž se na místo Mooreova portrétu zrcadlí Satrianiho podobizna. Až tak blízko k tomuto umělci toto veskrze muzikální a velmi přívětivé dílo má. Zvukově, kytarovým koloritem, hudebním záběrem, střídáním rychlých rockových čísel s pomalými polo baladami, hřejivou atmosférou i občasnými zásahy do jiných stylových zákoutí jako jsou funky, jazz, či blues.

Vinnie Moore se zde prezentuje značně odlišně od svého domácího působiště v UFO. Tam mám jeho přednes velmi rád a zastávám názor, že právě on je hned po Michaelu Schenkerovi pro potřeby této kapely tou nejsprávnější volbou. Obzvláště první tři společná alba nenápadně posunuji mezi naprostou špičku jejich tvorby. Jestliže však v bandě sdružené okolo charismatického tahouna Phila Mooga hraje především ve prospěch kapely a celku, na svých sólových výletech se pochopitelně prezentuje v daleko širší a neokleštěné pozici. Už dávno nemá potřebu vystřílet zpoza svého nástroje tisíce not za minutu tak, jako tomu bylo v dobách jeho Shrapnelovských začátku pro společnost Mika Varneye. Moore je daleko zkušenější, hravější, variabilnější a dokáže si udržet patřičný odstup. Jeho nadhled a schopnosti jsou mnohem vytříbenější. Podobně jako u Satrianiho vytváří jeho kytarová technika a především skladatelská invence písně plné velkých melodií a čitelných fragmentů. Hitový podtext řady kytarových „nápěvů“, riffů, linek a melodií, je opentlen dalšími a dalšími motivy, které spoluvytváří ono charismatické kouzlo této nahrávky.

Písně 1,3,6,8 a 10 v rukou Vinnie Moora rozkvétají v dravějším rockovějším rozměru, obě startovní na stranách A i B navíc s výrazným funky cítěním. Naopak songy číslo 2,4,5,7 a 9 jsou klidnější, rozvážnější a vláčnější. Mooreova kytara tu prozpěvuje, ševelí, hladí a laská, ale taky umí parádně přiostřit hrany, zatnout pěsti a rozpumpovat vaše srdce. Rytmika není jen do počtu, ale vytváří to správné gró podhoubí, potřebné pro přesné pulzování a tep jednotlivých skladeb. Nahrávka má krásně čistý a čitelný zvuk, nejvíce upomínající na období okolo (když už mám přirovnávat) Satchových velkolepostí Unstoppable Momentum, nebo Shockwave Supernova. Lahoda.

Zkrátka a dobře, pokud se řadíte mezi přátele kytarové instrumentální tvorby a nevyznáváte jen její drsnější a živočišnější část, jistě vám úsměv do tváře vymaluje poslední deska Vinnie Moora Soul Shifter, je totiž jedním slovem skvělá.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Soul Shifter
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

horyna | 5 stars | 23.11.2020

Jaký společný jmenovatel vykazují kapely Echolyn, Discipline, Illuvatar, IZZ, Advent, Perfect Beings a recenzovaní Metaphor? Naprosto všechny tyto party spadají ho hudební škatule s nápisem moderní zaoceánský prog rock té nejvyšší kvality. Každá z nich je neodolatelně svá a naprosto originální. I přesto, že jsem takovým Discipline pro jejich složitost a nepřístupnost dodnes na jméno úplně nepřišel a třeba Advent jako následovníky gigantů Gentle Giant docenil až po dvou letech a x posleších, naopak přívětiví Illuvatar mi spadli do klína na první dobrou. Jako naprosté vůdce a kralevice této nejsofistikovanější větve art rocku na západní polokouli, jsem dlouhodobě považova nejpřesvědčivější Echolyn. Až v posledních měsících tuto pozici převzali o poznání charismatičtější IZZ.

No a s touto pěticí chrabrých rytířů prog rocku v té nejnaleštěnější zbroji, jsem si chtěl dlouhodobě vystačit, aniž bych potřeboval zkoušet a testovat další kvanta podobně znějících spolků z této oblasti. Jenže... stalo se, že se mi do rukou dostala skupina Perfect Beings, která mě svou neotřelou muzikou naprosto vyrazila dech. A právě od nich byl už malinkatý krůček k dalším matadorům tamní scény, ke kapele Metaphor. Ta si u mne svou poslední deskou Pearl vysloužila jedno důležité prvenství a sice - nejčastěji poslouchané hudební dílo v prvním týdnu po jeho zakoupení. U desky Pearl jsem totiž snadno vypozoroval, že za posledních x let je to ta "nejrajcovnější" hudební věc, která mě k sobě připoutala jako nějaký obrovský magnet, a od které nemohu odtrhnout uši, aniž bych si ji v jednom dnu několikrát nepřipomenul. Jistou a podstatnou roli sehrála i složitost tohoto díla, jež je opravdu těžce zapamatovatelným oříškem a které vás dvou vnitřní logikou a precizní konstrukční stavbou vyloženě nabádá k dalším a dalším poslechům. Bezbřehá nápaditost a nenucenost širokospektrálních témat všemožných, k artu přidružených stylů a jejich dech beroucích aranžmá, je tak neskutečně bohatá a pestrá, až člověka kolikrát doslova příjemně zamrazí na zátylku, z toho či onoho motivu, který vyznívá velice poutavě, přesvědčivě a myšlenkově hluboce. Silné hudební poselství je obsaženo v každém z devíti zde servírovaných tracků. Každý je mimořádným originálem uchopeným s velkou vervou a kreativním zanícením. Je to sonická pastva nejvyšší jakosti.

Čtvrté album amerických Metaphor je pro mne jedno z vůbec nejsofistikovanějších a hlavně nejbáječnějších alb nejen v prog rockové sféře, ale i celé rockové historii. Deska, která by neměla chybět v žádné domácí sbírce, pyšnící se inteligentní hudební potravou.

» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Tempano - The Agony And The Ecstasy

Tempano / The Agony And The Ecstasy (2002)

EasyRocker | 5 stars | 20.11.2020

Ano, debut Åtabal-Yémal, je dobou zrodu i elitní hudební náplní jedním z pionýrů latinsko-amerického artrocku. Tempano jsou tam pojem, jako u nás Flamengo, Blue Effect, Synkopy nebo soubor Mariana Vargy. Po nutném oťukání přes net jsem ten poklad objevil u jednoho Němce. 30 EUR, ale to je za ten málem dvojitý hudební chod nicotné....

Varhanní řeka kapelníka, Giuglia Della Noce, rozparádí prvý královský lektvar - ambientně klávesovou Twisted Mind. A slyšte zbylé osazenstvo - oddanost jazzu z dob minulých přetrvala. Jen instrumentální stylový šat navlékne skočná, hravá Bonfire. První perlou z náhrdelníku je maniakální Just in a Second. Basa a klasická kytara páně Echevarrenety se vlévají do skvostné řeky. Do ní zaplují Castillův hlasy, razantní kytary, smyčky, a nakonec rej Ubiedových bubnů a perkusí. Gigante? Skvostná miniatura v rukou basy a akustické kytary, malinko připomene Luboše Andršta na Capricornu. Piet? pro změnu ovládl Pedro Castillo. Zemitě rocková, živelná kytara, a lehký synti a mellotronový opar. Z menšiny zpívaných věcí je Timeless Time. Klavír a keyboardy s mistrovskou erudicí narážejí na hradby kytar a rytmický metronom. Deklamace ´rodné´ italštiny, Attimo Infinito - della Noceův pomník. Těžký varhanní barok tu na jednom písečku obcuje s jazzem - nepopsatelné. Střed alba ovládl docela, a tak za lehké basové asistence přidá tři křehké minuty - Intermezzo. La Porta di Santo Spirito léčí na těle i na duchu nápaditým kytarově-klávesovým duelem. Těžko vnímat, co se dá zvládnout za pouhých 2.38 - klobouček... Sílící bicí i perkuse, Landaetovy druhé klávesy a orchstrální nálada. Z toho povstala atmosférický experiment Giudizio Universale. Vražedné basové údery coby entrée k seřízené fúzové jednotce. Ano, přes sedm minut Il Duomo mele, drtí a nakonec vyplivne a pohřbí pod zem. Netřeba ani rachotu metalu, postačí k tomu Tempano... Další mistrným akustickým odlitkem fúze je Final Agony - keyboardy a vokál ji dochutí ad finitum. K rytmické latinské profesuře zve All Ages Tears. Akustiky, měkká basa a tu mister Ubieda tu přidal klávesy a programming. Výsledkem je delikatesa. Imaginary Sky nabídne vše výše uvedené plnými hrstmi. Klidný a lahodný úvod skvostným sólem Pedra Castilla ožije a zařadí do řádně pulzující, funkové strojovny, jak to hoši milují. A je tu žel finále. 1O-minutová katedrála Conspiracy se zdvihá k nebesům z těchto pilířů - klidu ambientu, tlukotu bubnů i perkusí, klasicky jazzové strunné výlety, bouřky klavíru a rytmika, padající jak ocelová kladiva na kovadlinu. Styly se střídají tak samozřejmě, jako v alchymistické kuchyni

K Majákově shrnutí toho, co je v kariéře všechno stihlo, opravdu nebudu rozvádět. Je tu matadorem a nejen díky němu jsem se dostal na věci, které můj život hudebně obohatily - i také Tempano. Ani k recce už není co dodat, kupujte, a podlehnete! Špičková slitina nejen latina, fúze a artrocku staré školy, byť prvé a druhé stále převažuje. 6/5.

» ostatní recenze alba Tempano - The Agony And The Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Tempano

Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation

Zappa, Frank / The Mothers - Over-Nite Sensation (1973)

Vojta | 5 stars | 20.11.2020

Frank Zappa v roce 1973 nahrál se svojí doprovodnou skupinou The Mothers, složenou jednak z dobře známých a osvědčených hudebníků (Ian a Ruth Underwoodovi), ale i zcela nových tváří (Tom a Bruce Fowlerovi, či Sal Marquez). Album je fenommenální a nápadité jak po hudební, tak textové stránce. Klasický Zappův rockový sound s dechovou sekcí zde krásně doplňují a podbarvují housle slavného francouzského jazzového hráče Jeana-Luca Pontyho, který s maestrem Zappou spolupracoval již na albu Hot Rats z roku 1969. Over-Nite Sensation je také po dlouhé době prvním albem, na kterém Frank kromě hry na kytaru také sólově zpívá. Další vokály na albu kromě něj obstarali ještě Kin Vassy a Ricky Lancelotti.

Celé album otevírá roztančená a veselá skladba "Camarillo Brillo" ozdobená zvláštními rytmickými figurami. Následují "I'm The Slime" (v níž se o doprovodné vokály postarala Tina Turner s The Ikettes), hitová, až skoro rádiová písnička "Dirty Love" následována "Fifty-Fifty" (korunována hned několika houslovými sóly Jeana-Luca Pontyho). Album uzavírá trio skladeb "Zombie Woof" (těžkopádný song s poměrně složitými dechy a marimbou je asi nejslabším kouskem celého alba), "Dinah-Moe Humm" (skladba s lehce erotickým textem a pro mne jednoznačné vyvrcholení celého alba), následující "Montana" (okořeněná o zajímavou marimbu Ruth Underwoodové) tvoří skvělé finále. Jde o parodickou skladbu o kovbojovi pěstujícím na svých polích dentílní nitě.

Over-Nite Sensation je skutečně senzačním a velmi kompaktním hudebním dílem sdružujícím v sobě věechny důležité prvky Zappovy hudby. I když má pouze něco přes půl hodiny, podle mého se jedná o jedno z nejlepších alb, které Frank Zappa kdy vydal a myslím, že u mě patří dokonce mezi jeho TOP 3 alba (ješte s One Size Fits All a Joe's Garage).

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth

Giraffes? Giraffes! / More Skin With Milk-Mouth (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 20.11.2020

Na Progboardu mnoho math rockových souborů nenajdete, což je možná škoda. Několik kapel podobného ražení znám, ale nenapadlo mě je na tuto stránku instalovat. Když tu však v nedávné době tajemný KarBenCZ umístil kapelu Giraffes? Giraffes! z Massachusetts, očekával jsem jako bonus i vloženou recenzi, která by mne navnadila či navedla k nějaké desce tohoto dua. Zatím jsem se nedočkal, moje vrozená zvědavost mi nedala a já se poohlédnul po konkrétním vzorku. Na Spotify jsem si vytipoval jejich druhý produkt, podle mne nejucelenější desku s podivným názvem More Skin With Milk-Mouth z roku 2007. Ta obsahuje na ploše cca 29 minut pouhých pět instrumentálních skladeb se zrovna tak zvláštními názvy. Posuďte sami : druhá skladba se jmenuje neodolatelně : „ I Am S/H(im)e[r] As You Am S/H(im)e[r] As You Are Me And We Am I And I Are All Our Together: Our Collective Consciousness' Psychogenic Fugue“.
No, jako moderátor v rádiu bych ji představovat nechtěl :-)

Co se týče produkce samotné, tam se o žádnou podivnost nejedná, přistoupíte li na fakt, že je pro vás math rock zajímavou muzikou a technicky nadstandartně zvládnuté složité vzorce kytaristy a bubeníka vás budou bavit rozplétat a do výsledných rovnic budete umět dosadit proměnné. Konec konců, jsme na prog rockovém fóru a math rock je jednou z jeho odnoží, jakousi kombinací indie rocku, post, prog ,jazzu i hardcore. Všechny tyto styly odhalíte ve skladbách Giraffes? Giraffes!

Na albu „More Skins…“ jsou hodně živočišní, vedle pěkných melodií cítím občas právě tu hardcorovou nasupenost a zběsilost, přesto je většina jejich produkce posluchačsky celkem přístupná.
Na rozdíl od math metalových spolků, či různých noise a industriálních mutací je hudba Žiraf příjemnou procházkou rozkvetlým sadem plným zajímavých melodií a složitých rytmů. Ve čtyřech skladbách hudebníci prokládají klidnější pasáže s divokým rejem rytmických eskapád bubeníka doplněný dvojitým tappingem kytaristy. To je zvláštní technika hraní, spočívající v poklepu všech osmi použitelných prstů na struny kytary. Nejvíce se Ken a Joseph samozřejmě vyřádili na dvou devítiminutových skladbách „I Am S/H(im)“ a „A Quick One, While She's Away“, kde je prostor pro dlouhé zklidňující pasáže i minimalistické vložky, které se v čase pozvolna hudebně proměňují. Jakousi odpočinkovou záležitostí je předělový, třetí jam session „The Ghost Of EPPEEPEE’s Ghost“, která je zaobalen ve space rockových aranžích vesmírných zvuků kytarového syntenzátoru.

Nějaký odborný komentář a rozbor k této muzice bych (jistě nejen já) uvítal od odborníka Dannyho.

Závěrem : toto album je zajímavou exkurzí do světa ostřejšího math rocku. Skladby jsou dostatečně pestré a členité, střídají divoké rytmické pletivo s příjemnými okamžiky, kdy prosvítají na povrch pěkné melodie, nechybí ani zklidňující ambientní plochy. Nepřepálená stopáž alba zaručuje, že posluchačovy smysly nebudou přesyceny složitými strukturami a mě se zdá, že do té půlhodinky muzikanti nahustili takové to gró jejich tvorby. Z dalších alb jsem slyšel jen ukázky, ale i ty se mi zdály již poněkud naředěné. Pokud budu mít šanci naposlouchat komplet nějakou další LP Žiraf, třeba mě ta zkušenost vyvede z omylu.
V rámci žánru jasná pětka.

» ostatní recenze alba Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth
» popis a diskografie skupiny Giraffes? Giraffes!

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

radomil.ocisk | 5 stars | 19.11.2020

Další lahůdka králů melancholického a emotivního progu je zde. Tentokrát se můžeme kochat velice pestrým albem, na kterém nechybí vlivy jazzu, rocku, klasiky a samozřejmě top progu. Jsou zde rozevláté ale nenudící instrumentální delikatesy (viz. např. předposlední pecka) ale i jakoby hitové Now Comes The Rain či Under The Sun. Pomalu gradující úvodní skladba přechází skladbu po skladbě k dalším a dalším rozmanitostem a člověk se nestačí divit, co přijde s dalšími tóny. Ray opět čaruje ve svých typických polohách a Matheos opět nezklamal coby skladatel. Musím říci, že s každým poslechem mi běží ten příjemný mráz po zádech. Snad jen mdlá recenze paní Jeřábkové ve Sparku mi narušilo požitek z díla.Díky, čekání se vyplatilo.
Radek

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Kayak - The Last Encore

Kayak / The Last Encore (1976)

horyna | 3 stars | 19.11.2020

V roce 1976 vydali Queen nejen desku A Day At The Races, ale také nahrávku The Last Encore. Že jde o nějaký renonc? Ano, jistě, ale při poslechu tohoto alba se vzpomínkám na „královnu“ nedá takřka po celou hrací délku alba ubránit. To v sobě nese tolik stop zbožňovaných Queen, že nebýt na obalu nápisu Kayak a nepoznat snadno identifikovatelný hlas Maxe Wernera, který je od Mercuryho polohy dost vzdálený, podle hudební náplně není tak těžké učinit přehmat.

Kayak na svém čtvrtém studiovém albu výrazně ubrali na obrátkách a nechali se nacucat epikou a rozvláčnou melancholií. Vyjma ráznější třetí skladby, je 90% materiálu až Queen-ovsky nasládlý. Hned klavírní zahajovačka Back to the front míří tímto směrem a a druhá, operně patetická Nothingness, jak by smet. Až na pár čestných výjimek je deska zplácána z téže muzikálně hliněné hmoty. Nese se v klidné poloze, kde vyniká jak Tonovo piano (Land on the water, The last encore), tak nějaký ten kytarový přeliv Johana Slagera (Do you care). K těm nejcennějším kouskům patří kromě jmenovaných i burleskně neklidná klasárna Relics from a distant age (zřejmě aranžérsky nejvymakanější věc), i sentimentální odbočka do dvacátých let minulého století Love me tonight / Get on board.

Změna v Kayak-ovském repertoáru přicházela pozvolna a o pár let předstihla měnící se dobu. To však nic nemění na faktu, že i čtvrtá fošna těchto Holanďanů stojí za pečlivý průzkum. Milovníci Queen se musí oblíznout blahem. 3.5*

» ostatní recenze alba Kayak - The Last Encore
» popis a diskografie skupiny Kayak

Def Leppard - Pyromania

Def Leppard / Pyromania (1983)

EasyRocker | 5 stars | 18.11.2020

Tohle, to je zatracená a už letitá nostalgie. Jó, to byly, sakra časy - prvák výšky apo Floydech asi první výlet z metalu. Paranoid, Machine Head od DP, debut Doors a - Pyrománie. Net v plenkách, žádné přípravy, čert ví, proč tak nesourodá směs. Ale zabrala, zakousla se, a rozhodně obohatila i můj hudební život.

A pánové vstvořili skutečně energické, ale i omamně svůdné rock-metalové menu - nebylo možné neochutnat. A tak tu máme skvostné davové halekačky volnější Rock! Rock! (Till You Drop) a ´infarktový´ heavy spurt Stagefright, a gejzír melodií, u připomínky božské Marilyn Monroe při Photograph. Vážným krokem od zábav a večírků je salvami uvozená a Elliottem dojemně podaná Die Hard the Hunter, z textem z Cooperovy indiánky Lovec jelenů (pak rovněž zfilmované). Pro věci Too Late for Love, kultovní parádu Rock of Ages nebo Foolin´ se pak vžil terminus "power ballads". Tklivé akusiky, přecházející do rockových orgií u poslední... no, mňam, mňam. Po svižnějších Comin' Under Fire a Action! Not Words (ne, nejde o cover Sweet, ten DF spáchali už časněji) dorazí mrazivě sugestivní finále Billy's Got a Gun. Tam byla inspirovací dokonce sebevražda mladíka jménem Billy, a hudební drama tomu odpovídá.


Tady nemá smysl si nic nalhávat. Stadionové ladění, dokonale vyladěné "Muttem" Langem (AC/DC, Bryan Adams a kupy dalších) a multiplatinové vavříny po celém světě. Pro mě ale letitá srdcovka, mockrát už vytáhla z depek a splínů. Atak na solar, a samozřejmě plná nálož!
P.S. Jo, a na to se balily slečny!!

» ostatní recenze alba Def Leppard - Pyromania
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

I And Thou - Speak

I And Thou / Speak (2012)

horyna | 5 stars | 15.11.2020

Asi nejvíce vás vždy překvapí ta nahrávka, od které absolutně nic neočekáváte. Pro mne se právě takovým nečekaným triumfem stala deska Speak, jakéhosi Jasona Harta. Bez bližších informací a zjištění o pro mne zcela neznámém umělci, který dle infa na síti zase tak neznámou personou vůbec není, jsem do poslechu projektu I and Thou příliš entusiasmu nedával a to i přesto, že recenze kolegy Braňa mluví vcelku jasnou řečí. O dost důležitější než údaje o tvůrci tohoto impozantního díla, je však dílo samo. Hudební náplň s jakou jsem se setkal na tomto nosiči, mě už po prvním poslechu vystřelila až někam do stratosféry, absolutně mimo klasický muzikální rámec poplatný naší době.

Mám rád některá seskupení, které navazují, pokračují, či jen plagiátorsky kopírují odkaz velkých Hackettovských Genesis. První album Citizen Cain není špatné, do podobného soudku zasazené prvotní nahrávky italských Watch, mě postupně k srdci přirostli rovněž, ale to pořád není nic vedle I and Thou. Skrze něj se totiž Jason Hart nejen přiblížil nedostižnému stínu takových děl, jako jsou Nursery Crime, Foxtrot, nebo Seeling England…, on se jejich kvalit skutečně a celkem markantně i dotkl.

Už úvodní, po vzoru jmenovaných alb a jejich písní pohádkově vystavěná suita titulní, jest nesmírně kvalitní a zcela podmanivou záležitostí, která vás jako milovníky Genesis zkrátka musí podlomit v kolenou. Necítíte tu žádný boha pustý plagiát, ale skupenství vznešených myšlenek, zasazených do hudebních sítí utkaných o generace dříve. Jasonova nápaditost a aranžérská vyspělost vám nedovolí jej ani na vteřinku podezírat z nějakého umělého kalkulu. Jeho dílo je natolik svébytné a hlavně skvělé, že vzniknout od několik dekád dříve, velebí se dnes se stejnou úctou, jako nahrávky výše jmenované. Jeho pohádková atmosféra, kompoziční lehkost, vzdušnost prezentovaných témat a nápaditost jednotlivých motivů, kde vám občas brnkne do nosu ono podobenství s Genesis, je natolik silné a charismatické, že těch několik kosmetických vad šmahem smáznete a disk si pečlivě a hlavně rádi zařadíte do sbírky na to nejčestnější místo.

Možná to co teď řeknu bude znít krapet jako rouhání, ale troufám si tvrdit, že na albu Speak předčil učedník svého mistra, nebo se mu alespoň plnohodnotně vyrovnal.

» ostatní recenze alba I And Thou - Speak
» popis a diskografie skupiny I And Thou

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin (1976)

stargazer | 3 stars | 15.11.2020

Jsou určitá rozhodnutí, které se v životě člověka dělají a mají určitý dopad na to, jak se věci dál vyvíjejí.
Moje setkání s hudbou JMcL bylo v jisté půjčovně CD v Hradci Králové. Měli tam bohatou diskografii tohoto umělce, tak sem si jí stáhl.
Samozdřejmě jsem vycházel i z toho, co jsem si o tomto hudebníkovi dočetl.
Shakti a JMcL byli součástí nabízené kolekce, tak jsem to vysmahl cd-r s tím, že časem podstoupím i tenhle hudební experiment....Čekání se vyplatilo. Cd-r jsem vyhodil do koše. Shakti jsou opravdová super jízda. Dnes mám od nich originály. Tohle album je live záznam, čistě instrumentální, akustická kytara, housle a indické perkuse a s jistým monotoním zvukovým podkladem, nahraným na zvukovém nosiči, charakteristickým pro indickou hudbu.
Na druhou stranu, tohle album řadím mezi nejslabší Shakti ze sedmdesátých let. A proč?
Tak tady jsou uvedené důvody:
Album obsahuje celkem tři songy.
Joy je název prvního z nich a má to spočítaný za pět kusů. Je to parádní skladba, co si plný počet zaslouží.
Následuje jakési intro k jedné z nejkrásnějších skladeb,/LOTUS FEET/ co kdy John napsal. Bohůžel kapacita vynilu neumžnila to zahrát celé, tak to prostě utnuli. Max jedna ježatá. Tohle si mohli odpustit.
Jako třetí track je skladba s nejdelším názvem, co jsem se kdy setkal. Kdybych ji tady jmenoval, tak mám v pohodě těch 250 povinných znaků k uveřejnění recenze.
Je u mě za tři hvězdy. Celé mi to sedí, skvěle je to zahrané i aranžované, bylo by to za plný počet, ale co nemusím v hudbě, jsou dlouhé separátní onanie, které v tomto případě přesahují víc než deset minut. Myslím tím ty desetiminutové indické perkuse. Kdybych byl osobně přítomen na koncertu, tak to asi skousnu , ale takhle z cd asi ne, Proto mažu dvě hvězdy z pěti.

Takže to mám 5 plus 1 plus 3 je 9, děleno třemi skladbami je 3. Tohle album si to zaslouží. Je to dobré album.

Shakti s Johnem jsou jasným důkazem, že hranice hudby jen tak nekončí. Jsou to nové výzvy, výzvy a nápady propojovat hudební kultůry na protipolech světa. A hlavně, dělat to inteligentně a s citem, jako McLauglin.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

messi70 | 5 stars | 15.11.2020

Po čtyřleté pauze od poslední desky se nám FW opět vrací s novou kolekcí 13 skladeb. Co o ní napsat?
Kapela ho na rozdíl od dvou předešlých alb vydala u Metal Blade records. O zvuk se postaral Joe Barresi.
Stopáž přesahuje 72 minut. Na albu se podílí staří známí Ray Alder - zpěv, Jim Matheos - kytara, Joey Vera - basa
a za bicími dovádí Bobby Jarzombek. Pro uplnost bicí party ve skladbách When Snow Falls a Under The Sun nahrál Gavin Harrison (Porc.Tree,The Pineapple Thief), který s J.Matheosem spolupracoval na projektu O.S.I. Několika kytarovými soly přispěl Mike Abdow.
A tedˇk hudbě samotné.
Musím konstatovat že i když má deska přes 72 minut délky, nenudil jsem se ani vteřinu. R.Alder je plný emocí a pěje jak o život - zdá se být ve špičkové formě, stejně jako na své solové desce (vřele ji doporučuji!). Ostatní členové sestavy se samozřejmě nenechávají zahanbit a podávají výborné výkony.
I když kapela nepřináší žádné novum, přesto třeba uvod písně Under The Sun plný smyčcu je naprosto skvělý.
Není nezajímavé porovnat styl hry obou bicmenu, ve skladbách kdy se paličkami ohání G.Harrison mi příjde zvuk jakoby vzdušnější - trochu jako když za bicími sedával M. Zonder, B. Jarzombek tam na muj vkus víc sype kopákem a ono je někdy méně přece jen více.
Nebudu se rozepisovat o všech skladbách, všechny mají lat´ku hodně vysoko, ale u nejdelší skladby alba The Longest Shadow Of The Day udělám vyjímku. Nejdelší stín dne začíná jemnými kytarovými melodiemi na které naváže Verova basa, jemný ševel bicích, pak přichází kytarová bouře, ta se následně opět ztiší, Alderuv zpěv, Matheosova práce s kytarou - booomba! Takhle si představuji Prog nejvyšší ligy - naprostý TOP!!!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Lunatic Soul - Through Shaded Woods

Lunatic Soul / Through Shaded Woods (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 13.11.2020

Na tvorbě Mariusze Dudy, zpěváka, baskytaristy a skladatele polských náladotvorných progresivistů z Riverside si vážím jedné věci. Vedle svého domovského souboru si hýčká svůj vedlejší projekt Lunatic Soul, kde neohlížejíc se na současné trendy vytváří muziku podle své nálady a současného vnitřního rozpoložení. A tak na předešlých šesti albech můžeme nalézt písně akustického charakteru, ambientní plochy ale i plno elektronických výbojů. Každý si může vybrat.

Na čerstvé novince Through Shaded Woods, která vychází dnes, 13.11.2020 u firmy Kscope, objevuju při poslechu nový inspirační zdroj. Mariusz směřuje ke svým kořenům, podstatě, teď nemyslím hudební (i když první jeho dvě alba byla také více akustická), ale té osobní, lidské. Objevuje harmonii a souznění s přírodou, kdesi kolem Mazurských jezer, tam kde se kdysi setkaly starogermánské tradice se slovanskou kulturou a tyto pocity transponuje do muziky, kde jsou znát prvky severského folku a keltské muziky.

Fanoušek podobných souborů může namítnout, proč se řadit do podobného šiku kapel, kterých tu působí celé zástupy – matně si vybavuji např. Wardrunu, Heilung, Uttern nebo současnou Myrkur. Na to zní jednoduchá odpověď v podobě poslechu této novinky. Mariusz Duda tyto vlivy použil jako koření a rozpustil je ve svém vlastním DNA - značce Lunatic Soul. Takže i když na vás ze skladeb dýchne mrazivý závan chladného vzduchu a při poslechu vám vlasy pokryje mrazivá jinovatka, zaznamenáte ten rozdíl. Tato muzika nemá onu živočišnou pohanskou zemitost oněch severských kapel, neboť je umně namíchána s postupy rockových melancholiků, např. Anathemy nebo Katatonie, ovšem s rozpoznatelnou výstavnou melodické linky, která neomylně ukazuje na polského muzikanta Dudu.

Ten se nyní rozhodl všechny instrumenty na desce nahrát sám, většinou lze rozeznat piccolo baskytaru, jejíž zvuk přes různé elektronické krabičky moduloval do zvukové podoby basy, kytary nebo cella. Samozřejmé je využití dalších klávesových nástrojů. Zda jsou všechny perkusivní nástroje nahrány automatem si netroufám odhadovat.

Na LP se nachází šest skladeb. Úvodní rytmická Navvie navozuje pocit jakéhosi pohanského obřadu za pomocí již zmíněné piccolo basy, tamburíny a bubnu. Hlas je zde použit jen jako další melodický nástroj. Navazuje majestátní a melodická The Passage, kdesi v pozadí se mi vybavila kapela Bathory na albu Twilight of the Gods v akustickém provedení. Toto tipuju na velký hit, doplněný textem vycházejícím někde až z nitra muzikantovy duše, tak jak tomu je i na některých předešlých albech….

Píseň Passage : >> odkaz

Soud právě začal,
vím, že jsi mým údělem
Závěrečný příběh
Propadávají poslední zrnka písku
Čekáš daleko na druhé straně
V lese, ve tmě
Najdu tě, až navždy zavřu oči
Na mé klikaté cestě

Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš dostat se ven
Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš najít
cestu ke světlu

Titulní Through Shaded Woods má zvláštní uhrančivou atmosféru. Ačkoliv firma prezentuje album jako převážně akustickou záležitost, tak zde se Mariusz nedal a využil svých dovedností z předchozích elektronických alb. Akustický úvod klame tělem, ale už při prvních slovech textu mě silně mrazí. Hlas je vyjma refrénu elektronicky rozsekán, což působí velice ponurým dojmem. Ten dojem určitého společného spirituálního zážitku je tu takřka hmatatelný.

Oblivion je určitou druhou částí předchozí skladby, ovšem s běžným zpěvem. Svou atmosférou a pseudo symfonickou atmosférou mi trochu připomíná Dead Can Dance.
V páté The Summoning Dance se určitá temná nálada alba rozpouští do pozitivnější polohy, jako by se božstva smilovala, na obloze se rozpustila mračna a vysvitlo slunko. Pomalá, procítěné nazpívaná soft rocková skladba pomalu nabírá na dravosti, poháněná elektronickými šlehami a surovou basou. Souboj dobra se zlem začíná.
Závěrečná The Fountain – balada se silně nahalovaným zpěvem s klasickým doprovodem akustické kytary a klavíru zklidňuje emoce a očistná katarze očišťuje nitro. Nádherně vygradovaná nahrávka.

Tady strana B na gramodesce končí. V prodeji je však připravena verze v 2CD provedení. To druhé nabízí navíc celkem cca 40(!) minut muziky navíc, která je rozdělena do tří skladeb. Je dobře, že byly odděleny od hlavního, uceleného díla, protože by svou o něco nižší kvalitou naředily jinak kvalitní dílo. Instrumentálky Vyraj a Hylophobia nejsou nikterak zvlášt zajímavé pohanské dupáky. Velmi zvláštní je závěrečná skoropůlhodinka Transition II, která se navrací částečně k elektronice z předchozích desek. Postřední část je jakási improvizace s xylofonem a picollo basou a končí ambientními klávesovými plochami.

Závěrem : Lunatic Soul mě nikdy zvlášt svoji produkcí nezaujali (i když mám zálusk na poslech jejich elektronického Fractured). To se však s albem Through Shaded Woods změnilo. První CD je úchvatný mix melancholického rocku à la Mariusz Duda a pohanských prvků v jednom celku! Každému audiofilovi rovněž zaplesá srdíčko nad technickou kvalitou zvuku. To je jasný plný počet bodů. Druhé, bonusové CD obdrželo body tři.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Through Shaded Woods
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

Red Bazar - Tales From The Bookcase

Red Bazar / Tales From The Bookcase (2016)

horyna | 5 stars | 11.11.2020

Nadvláda britských neoprogresivních gigantů vzniknuvších v průběhu let devadesátých jako jsou Threshold, Arena, či Pallas, pár let už pomalu ustupuje do pozadí. Jejich invenčnost dávno nedosahuje tak závratných horizontů jako ještě před deseti patnácti lety a i když si mnohé z nich stále snaží udržet svůj vysoký kredit (nejlépe se to daří zřejmě IQ, Jadis a Pendragon), ti ostatní pomaloučku odcházejí vstříc důchodcovským zítřkům. Takoví Threshold jsou už dávno jen stínem své největší slávy, Arena v poměru k jejich kdysi nedozírnému kvalitativnímu obsahu na deskách mezi léty 98-05, dnes předkládá dílka jen lehce nadprůměrná a dokonce ani daleko služebně mladší bardi jako Big Big Train, pomalu upadají svou tvorbou do kolovrátkovského znuděného soukolí.

Naštěstí pro prog-rockového fandu vznikají i na ostrovech stále nové a nové kapely, jejichž invenční zaujetí je v dnešní době stále zaznamenání hodné. Na obrovský úspěch Porcupine Tree navazují Armstrongovi Cosmograf, ve stopách Arena jdou svéhlaví Credo, na melancholickou strunu stále intenzivněji brnkají rostoucí Pineapple Thief, čerstvý závan mixu popu s progem předvádí svůdní Lifesigns a naopak energičtější a modernější pojetí progu, nabízí na svých dvou posledních albech mnou nedávno objevení noví ostrovní věrozvěstové Red Bazar.

Ti se po dvou instrumentálních lp a jednom ep, rozhodli mezi sebe angažovat zpěváka Petera Jonese z kapely Tiger Moth Tales. Jeho čerstvý, energický a až melodicky extaticky klenutý vokál, dodal jejich písním to správné aroma a posunul je vstříc lehčí přístupnosti a poslouchatelnosti. Instrumentální kvality potvrdil soubor na obou dílech předchozích, milovník klasických zpívaných kusů si na nich však může lehce vylámat zuby. Právě pro něj je tu však dílo Tales From the Bookcase (vyprávění z knihovny), jehož textová náplň je inspirovány Peteho oblíbenými knihami a jeho výtečný výkon patří mezi největší lákadla dnešních Red Bazar.

Nebývale drsně zní jeho "nástroj" v první části druhého songu Queen Of The Night Part 1., který se ovšem v půli zhoupne do náramně teskné atmosférické části a Peter za sebe nechává promlouvat emoce zbavené jakékoliv syrové slupky. V podobné intonační dimenzi zpěvák pracuje i na začátku třetí Calling On Her, která oplývá vzdušností a oduševnělostí. Že jsou Red Bazar především rockovou kapelou se máme možnost přesvědčit v kytarově riffující řinčící části, která na úvodní selanku poté navazuje. Šestistrunka Andy Wilsona neupomíná na nikoho z prog ostrovní líhně. Jede si svým razantně vytyčeným směrem, ovšem nezapomíná na kvalitní melodické postupy. Atmosférické oblouky, které na nahrávce aplikují především klávesy, rázem přemosťují píseň do progového hájemství a táhle sólo na strunný nástroj přidává potřebnou dávku adrenalinu. Za největší pecku jsem si označil píseň čtvrtou - City And The Stars. Interesantní konstrukční stavbu tu pečlivě vyživují nádherně sestavené, opakující se sólové kytarové linky značné atmosférické bohatosti, čímž píseň zcela nenápadně posazují na piedestal intenzivního dojmového zážitku. A to nemluvím o Peterových precizně sezpívaných vokálních linkách. Následující The Lights Of Home překvapuje opravdu temnými a tvrdými kytarovými riffy a celkově ne příliš veselou atmoškou. I zbytek desky se nese na té nejlepší neo prog rockové vlně. Při šesté Sunset For A New World jsem si rozpomenul na polské Believe a Millenium, ale i zástupce z holandských síní, jako třeba Leap Day.


Třetí album Red Bazar poskytuje prvotřídní směsici umělecky hodnotného neoprogu. Tales From the Bookcase znamená úspěšný krok od čistě instrumentálního přístupu k vokální hudbě. Jednotlivé písně nepostrádají tah, výborné melodie i chytlavé nápady. V Red Bazar vidím budoucnost ostrovního progu. Nesmírně osvěžující záležitost, která vnáší do zatuchající okolní produkce něco ne úplně okoukaného a poctivě živočišného.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Tales From The Bookcase
» popis a diskografie skupiny Red Bazar

Witchcraft - Firewood

Witchcraft / Firewood (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 10.11.2020

Pokud by se člověk soustředil jen na doom, occult, psychedelic anebo stoner hard rock, tak by se z té ponurosti, temnoty a tun táhlých bažinatých riffů musel pravděpodobně zbláznit. Fanda muziky, který si v nekonečných regálech s touto muzikou dokáže dobře vybrat, může se i nahrávka z této oblasti stát velmi chutným desertem.

Dnes vysoce váženou kapelou z této oblasti jsou Witchcraft ze švédského Örebra. Letos oslavili dvacetileté výročí své existence a během této doby stihli natočit šest desek, každou zvukově i obsahově trošku odlišnou. Naprostým unikátem je letošní akustické CD se zavádějícím názvem „Black Metal", o kterém jsem se tu nedávno také zmiňil ve své recenzi.

Z jejich starší produkce mne nejvíce zaujalo jejich druhé elpíčko pojmenované „Firewood“. Dle mého názoru jej kritika tak nějak bez většího zkoumání zařadila do škatulky vintage hard rock, či doom metal, což je označení velmi vágní. Witchcraft totiž, na rozdíl od milionu podobně řazených spolků vychází spíše z odkazu amerických Pentagram, než jejich anglických konkurentů Black Sabbath. Jejich projev je oproti nim částečně kultivovanější, melodičtější a Magnus Pelander v roli zpěváka podává technicky přesvědčivější výkony, aniž by tratil něco z jinak hypnotického projevu kolegy Ozzyho. Zvuk zkreslených kytar by se dal přirovnat k tomu z albu Master of Reality, není však tak podladěný a obhroublý, ale spíše sametově příjemný na poslech.

Celkově album nezní ani nijak ponuře, ale spíše svěže a uvolněně. V hard rockových postupech se jakoby kapela částečně vracela ke kořenům rhytm and blues, tak jak jej potom drtili třeba Grand Funk Railroad, nebo k bluesovým prvkům v podání Free. Při soustředěném poslechu lze narazit i na odkazy rock n´ rollu, Eagles nebo Doors.

Pusťe si třeba hit Mr.Haze a zaposlouchejte se do strhujícího rytmu písně, do přesných výšivek bluesových kudrlinek kytaristy, či jemně psychedelického závěru ne nepodobnému kapele Jima Morrisona. Na light verzi Sabbatů narazíte ve Wooden Cross,v nahrávce se objevuje i maniakální smích po vzoru ukusovatele netopýřích hlav. Skutečné podoby s tímto vzorem se dočkáte až v Queen of Bess, kde i kytary dostávají patřičný zatěžkaný sound, nebo na konci Chylde of Fire, kde je dokonce ocitován motiv jedné VELMI známého hitu. Naproti tomu, odlehčená instrumentálka Merlin's Daughter nabízí potřebné zklidnění.

Znakem většiny písniček Witchcraft na tomto albu je jejich členitost, takže tam, kde jiné kapely v úvodu songu odpálí temný riff, aby jej do konce stokrát variovaly, zde se nálada v průběhu času několikrát promění. Tak tomu je třeba v Sorrow Evoker, kde po prvotním riffu zazní folkové kytary ( dokonce i flétnový doprovod Willa Summerse z prog folkových Circulus), v druhé půli je zase čas na pořádnou rockou jízdu plnou kytarových sól. Dojde i na překvapení v podobě utajené skladby v závěru alba – po několika minutách ticha po hypnotické Attention! nečekaně rozezní aparaturu cover od Pentagram - When The Screams Come, jako pocta velkým Pelanderovým vzorům a vlastně i kamarádovi Bobby Lieblingovi z tohoto spolku.

Závěrem : toto album Witchcraft těží z populární vlny zájmu o vše, co vzniklo v sedmdesátkách, podobně jako třeba Wobbler. Přes všechny tyto výtky při pozorném poslechu dokáže vnímavému posluchači nabídnout mnohem více, než by se na první poslech (nebo po přečtení pár recenzí) dalo předpokládat. Pro fandy Black Sabbath a blues rocku z přelomu 60.- 70tých let jako stvořené. Skvělé hudební výkony a pěkné aranže ukryté pod povrchem mě ani po několika posleších nezklamaly. Výbornej retro zvuk, kterej vzešel s dobových nástrojů a postupů z dob rozkvětu tohoto stylu. V rámci diskografie kapely dávám plný počet!

» ostatní recenze alba Witchcraft - Firewood
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

Brano | 5 stars | 09.11.2020

"Všetko,čo potrebujem je láska!" dávajú svetu najavo Kvetinoví Králi,ktorí sa s dvojalbumom Islands vyštafírovali ako do kostola na nedeľnú omšu.Pod obalom od Rogera Deana sa skrývajú dva disky s vyše 90 minútami kvalitnej muziky!Roine Stolt a jeho družina tentoraz neodviedli "len" štandardný výkon,ako na predošlom albume Waiting For Miracles,ale podarilo sa im prudko sa odraziť smerom k výšinám a skutočne zázrak dosiahnuť a nie len naň čakať.

Na to,že skupina existuje už 25 rokov,znie ich hudba až prekvapivo sviežo.Keďže covid-potvora znemožnila muzikantom koncertovať,tak iba jedenásť mesiacov po vydaní Waiting For Miracles prichádza na trh hneď dvojalbum s kvetinovým posolstvom lásky.Roine Stolt už ustúpil od dlhých epických kompozícií a dvojalbum tvoria ,s výnimkou 9- minútovky Solaris,už len kratšie skladby.Ale keď si dvojalbum vypočujete ako celok,zistíte,že všetko do seba zapadá ako dokonalá skladačka.Svojou pestrosťou a farebnosťou sa Islands približuje ku klenotom ako Stardust We Are alebo Flower Power!A to je už čo povedať!Nájdete tu jasné odkazy na klasických Yes,jazz-rockové až ľahko avantgardné šantenie Franka Zappu až skončíme niekde pri country music(najmä Morning News).Ostrovy skrývajú množstvo hudobných pokladov v podobe nežných lyrických meditácií,je tu za priehrštie scénickej hudby tak príznačnej pre TFK,ale tiež mohutné zborové vokály a patričná dávka prog-rockovej pompéznosti.Po aranžérskej stránke je dvojalbum vypiplaný do dokonalosti.Rytmika Reingold-DeMaio je tradične precízna,Stoltova gitara je snáď všade a Hasse Fröberg spieva s úžasným citom,akoby to malo byť už poslednýkrát.TFK odviedli kus poctivej práce na ktorú môžu byť právom hrdí!

Z pestrej mozaiky,ktorú tvorí 21 piesní ťažko vyberať niečo naj...ale ak môžem,tak čisto subjektívne to je najdlhšia skladba Solaris,oduševnelá All I Need Is Love a najmä Telescope vďaka Stoltovým gitarovým sólam...A vlastne,dvojalbum je tak obsahovo bohatý,že nepochybne každý si tu nájde svoj obľúbený song.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Pineapple Thief - Versions Of The Truth

Pineapple Thief / Versions Of The Truth (2020)

horyna | 5 stars | 06.11.2020

Třetí deska s Gavinem Harrisonem za bicí soupravou a rovněž třetí velmi, velmi povedený hudební nosič Pineapple Thief v jedné nepřerušené linii. Toť stručná charakteristika nového alba Versions of the Truth britských nekorunovaných králů novodobé melancholie. Byl jsem opravdu velice zvědav, zda-li se kapele sdružené okolo hlasově velmi charismatického frontmana Bruce Soorda podaří i do třetice naplnit očekávání, která do nich fanoušci kapely nejpozději od přelomové desky Your Wilderness vkládají. Netvrdím, že některé z dřívějších věcí (kupříkladu taková silně invenční Someone Here in Missing) nestojí za nic, ale kredit kapely, který šel s příchodem tohoto nesmírně vynalézavého bubeníka strmě vzhůru, se dnes pohupuje v těch nejvyšších patrech emočně třeskutého art-rocku naší doby.

Versions of the Truth přináší letošní Pineapple Thief v ještě intimnějším balení, než jaké jsme měli tu možnost v minulosti poznat. Na albu se nachází deset písní, které se od svých předchůdců znatelně liší. Sázka na výraznou progresivitu kapele vyšla výborně. Značně nehitové (nezapamatovatelné) a na prvních několik poslechů zastřeně se tvářící album, bude pro mnohé příznivce větším oříškem, než si jistě dovedli představit. Vrstevnatá, dynamicky pestrá a rytmicky precizní deska znovu stojí na silné technické vyspělosti bubeníka Gavina Harrisona. Samotný zvuk jeho nástroje, neustále změny rytmů, bubnování v lichých dobách, a především umění vymýšlet další obohacující a překvapivé figury, jež do písní brilantně vtěsnává způsobuje, že při poslechu jednotlivých skladeb často vnímáte jeho soupravu jako středobod celé nahrávky. Avšak čím důkladněji se jí snažíte přijít na kobylku, začínáte postupně odkrývat i ostatní instrumenty. Předně pak Soordeho zpěv (jeden z možných, velmi důležitých nástrojů) a nejrůznější klávesové a nasamplované plochy, které dnes nesou hlavní váhu hudby PT. Rozmanitost motivů tvořených na černé a bílé klapky zde vyhošťuje kytaru do pozice pouhého druhého konstruktéra. Experimentování se zvuky šestistrunného nástroje a především kláves totiž tvoří hlavní gró této desky.

Tu uvede tak trochu šedivě vyhlížející věc titulní, která posluchači na několik prvních ochutnávek příliš mnoho radosti nepřinese. Až teprve druhá Break It All začíná poodkrývat hudbu PT v celé její nesmělosti a zasmušilé kráse. Je to Gavin, kdo si vás od prvních sekund omotá okolo prstu svými brejky a filigránskými figurami, v nichž jeho paličky poletují okolo jak krvelační komáři. Avšak pokud vynecháme rytmus a tempa, pořád nám zbude nálada a nápaditost. Konstrukce jednotlivých songů je brilantní, stejně jako nepřeberné množství vynalézavých aranží a zaznamenání hodných figur/zvuků kytara/klávesy. Snad nejdůležitějším aspektem, jež „vyrábí“ písně Pineapple Thief takové, jaké v konečném důsledku slyšíme, je osobitá atmosférická aura, kterou se daří kapele už několik let plně do drážek nahrávky implantovat. Žal a smutek si razí cestu vaší fantazií, až máte kolikrát pocit, že je těch nářků a žalmů na vás trochu moc. Pak přijde k duhu nějaké to výraznější osvěžení (které bych já osobně uvítal častěji), třeba prostřednictvím písní Demons, nebo Our Mire. Prostoru k zamyšlení, vzpomínkám a ponoření se do vlastních pocitů se zde nabízí nepřeberné množství. Nejzřetelněji se vám bude meditovat (naříkat) při dojemných, třech po sobě jdoucích písních Driving Like Maniacs, Leave Me Be a Too Many Voices. Ze stavu upadajících až k letargii vás naštěstí vytáhne zřejmě nejlepší song desky, rytmická pecka Our Mire, jakýsi nejvýživnější hlavní chod alba. Po něm se už zase začíná usedavě lkát, k čemuž je Soordeho hlas jedinečně uzpůsobený. Konec desky tak vyznívá zhola pesimisticky a značně neradostně.

Jedno se však musí desce přiznat, ze zvukového hlediska je to znovu práce hodná mistrů. Navíc v době, která jde jaksi proti takovému proudu.
Versions of the Truth je nesmírně těžká "poslechovka". Deska je to však stejně geniální, jako její dvě předchůdkyně. S pocitem pomalého postupného růstu tak dávám známku 4,5*






» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Wobbler - Dwellers of the Deep

Wobbler / Dwellers of the Deep (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 03.11.2020

Přibližně před týdnem přistála na pultech prodejen nová deska Wobbler -„Dwellers Of The Deep" jejíž název by se dal předložit jako „Obyvatelé hlubin“. Ten název je svým způsobem pro tvorbu těchto Norů signifikantní, neboť jakoby odněkud z hlubin rockového pravěku se jeho obyvatelé rozhodli přinést další poselství o tehdejších poměrech na art rockové scéně.

Graficky velmi povedený rozevírací obal přímo vybízí ke studiu. Sympatická mi je rovněž i určující stopáž alba cca 45 minut, to aby se bez problému vměstnala na plochu gramofonové desky. Na každé straně alba najdeme dvě skladby, na té první jmenovitě „By the Banks“ a „Five Rooms“.

Klip k Five Rooms:

>> odkaz

Již při prvních posleších jsem si všiml znatelného rozdílu mezi touto dvojkou songů a materiálem na předchozím CD „From Silence to Somewhere“. Je to poněkud zvláštní, protože byly obě složeny v době jeho vydání, z čehož vyplývá, že se tam svou atmosférou patrně nehodily a k finálnímu použití nadešel čas až nyní.

Úvodní „By The Banks“ napsal klávesák Lars Fredrik Frøislie, je slyšitelně dynamičtější, jeho mellotron určuje směr a kytarista Marius Halleland mu zdatně sekunduje. Sladit náročné rytmické figury bubeníka Martina Nordruma s charakteristicky znějící a vytaženou drnčící basou Rickenbacker v rukou Kristiana Karla Hultgrena je malý zázrak, neboť i basovka dokáže občas převzít hlavní melodickou linku.

V majestátním intru „Five Rooms“ jsou jasně slyšet rytmicky sešlapávané nožní pedály použitých varhan. Kapela nepodvádí, veškeré zvuky použitého mellotronu a marxofonu doluje z originálních nástrojů. Svou strukturou a dynamikou na sebe obě tyto písně navazují.

Na straně B hned v úvodu drážek najdeme akustickou, pomalou a něžnou Naiad Dreams, která je určitým zklidňujícím elementem před nejdelším opusem alba – devatenáctiminutovou Merry Macabre, ve které se střídají nervní rockové pasáže (jako od kolegů ELP) s ostrou rytmikou proloženou zklidňujícími klavírními pasážemi. Tato skladba mě však svou určitou překombinovaností a zbytečně nafouklým časem poněkud nudí, i když nepopírám, že ta dramatická závěrečná čtyřminutová část je poměrně vzrušující záležitost.

Značný „retro“ nádech jejich skladeb bude jistě opět dlouho rozebírán. Já si také nedávno připomínal ranou tvorbu Yes, což před poslechem této produkce nebyl nejlepší nápad. V hodně okamžicích mi určité pasáže připadaly dost podobné, zkombinované s některými okamžiky Gentle Giant. To tady ale asi nesděluji nic nového. Jako celku však nemohu těm třem písním upřít fakt, že mě i po mnoha posleších stále baví. Jen těžko uvěřit tomu, že dva členové Wobbler dříve působili v black metalových smečkách. :-)

Závěrem : je velmi obtížné být v kůži recenzenta a vyhodnotit všechny plusy a mínusy novinkového alba Wobbler. Zdá se, že kolem tohoto souboru byla v bublině prog rockových fans vytvořena určitá aura dokonalosti, či nedotknutelnosti. Ano (Yes), kapela nepostrádá kompoziční zručnost a um muzikantů dokáže vyvolat ducha sedmdesátkové produkce art rockových veteránů. Pokud však nahlédneme nezaujatě na celou tvorbu kapely, můžeme v této koncepci najít i zápory v podobě recyklujících se postupů, nemluvě s porovnáním s klasiky žánru. Pravdou však je, že i dobré retro v tomto stylu není jednoduchou záležitostí.

Nakonec po rozvaze dávám tři a půl hvězdy, příznivci retro zvuku, (který je mimochodem na mimořádné technické úrovni) můžou něco přihodit. A odpůrci "Obyvatel hlubin" s jejich podrobnou zprávou z minulosti mohou klidně dvě hvězdy ubrat. Vše bude relevantní.

» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Gazpacho - Fireworker

Gazpacho / Fireworker (2020)

horyna | 5 stars | 03.11.2020

Norští Gazpacho patří mezi ty kapely, na které je z dlouhodobého hlediska kvality hudební produkce spolehnutí. Už téměř dvě dekády nás v pravidelných intervalech zásobují svými produkty a snad krom prvních dvou, maximálně tří, ne příliš vydařených studiových pokusů, se vždy jedná o materiál nesmírně kvalitní. Raketový výkop mezi elitu emocemi podbarveného, iluzorně plynoucího (vlekoucího se) art-rocku, katapultoval kapelu nosič Night, a vysoký kredit vzápětí potvrdila nahrávka Tick Tock. Mírný, ale opravdu jen v setinách procent mírný ústup z pozic se projevil na dvojici poslechově nesmírně obtížných desek Missa Atropos a March of Ghosts. Ale i u nich, pokud se jimi posluchač zabývá zevrubně, není těžké objevit parametry odhalující zážitky nevídané a krystalicky čisté, jak čisté a krásné jsou přírodní scenérie nacházející se v zemi, ze které Gazpacho povstali. Pro mne osobně je to vůbec nejlepším, co tato kapela kdy stvořila, ukryto na jejich třech, dnes už vlastně čtyřech posledních nahrávkách. Desky Demon, Molok a Soyuz řadím do té absolutně nejvyšší, umělecky svébytné kategorie.

A přesně do té zapadá i letošní disk Fireworker. Na něm, stejně jako po celou svou hudební pouť, „malují“ tito norští poslové smutku další ze svých velkolepých hudebních pláten. Pětice žalmů v časové délce atakující hranici padesáti minut, je znovu zasazena do křehké atmosféry, v silně ambientním duchu. Kapela ze své vytyčené cesty znovu neuhnula ani o píď. Především na té emoční rovině je vše opět dotaženo k absolutní dokonalosti. Za krystalicky průzračným zvukem se skrývá krása i smutek současně. Plačtivě temné kompozice tu vystupují na povrch a znovu se noří do hlubin zapomnění, v nichž bloudí lidská mysl tak osamocena, jak jen může být.

Jednotlivé písně nedisponují klasickou stavbou, ve které se střídají sloky, refrény, přijde ke slovu sólová část a píseň v opakovaném refrénu katarzně končí. Hned první, dvacet minut dlouhý mega opus Space Cowboys, poodkryje taje hudby Gazpacho v celé své kráse i bolesti. Jednotlivé motivy na sebe vzájemně navazují avšak vždy, po nějakém časovém úseku je skladba přemostěna zcela jiným, nutno podotknout obohacujícím a velice nápaditým hudebním úsekem, zasazeným do opačné dynamiky i jinak barevné instrumentace. Ani v takto zlomových okamžicích neztrácí skladby svou přirozenost a kouzelnou přitažlivost. Melodický tok je všudypřítomný a prakticky nekonečný. Gazpacho nás v této předlouhé suitě dráždí zpěvným kostelním chorálem, zasazeným do časově naprosto jiné roviny. Výpovědní síla této skladby, stejně jako celého alba, je díky aranžérské prozřetelnosti a silně melancholickému zpěvu Jana Henrika Ohmeho ještě vřelejší a o to intenzivnější. Ten jde stále pevněji ve stopách Steva Hogartha a s dozrávajícím věkem působí o poznání osobitěji a uvolněněji.

Křehkost a podmanivé kouzlo hudby norských Gazpacho účinkuje v plné míře i na jejich, považme už jedenáctém studiovém opusu. Ten poskytuje divákovi ohromné rockové momenty, snoubící se s elegancí i silou dramatické melancholie. Cestovat ve společnosti Fireworker, je jako nahlížet skrze zamlžené zpětné zrcátko do svého vlastního nitra, do svého vlastního já. A možná nebudu ani daleko od pravdy, když si dovolím právě Fireworker pasovat na vůbec nejvyspělejší nahrávku v dějinách Gazpacho.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Fireworker
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Jones, John Paul - The Thunderthief

Jones, John Paul / The Thunderthief (2001)

chimp.charlie | 3 stars | 03.11.2020

V bookazinu věnovaném Led Zeppelin, v kapitole mapující pozeppelinskou kariéru Johna Paula Jonese, Mick Wall o albu The Thunderthief napsal, že je o něco stravitelnější, než předchozí Zooma. Já bych řekl, že oproti nevyrovnané až frustrující Zoomě má docela prostě hlavu a patu.

Stejně jako Zooma i toto album do značné míry staví na basových riffech – už u úvodní LEAFY MEADOWS se dostaví silný pocit, že se na předchozí desku nevešla, a že potvrzuje to, co jsem napsal v recenzi na Zoomu: že řada skladeb působí jako pouhé základy, čekající, až na ně někdo něco nahraje. Tady se toho konečně ten někdo – a to nikdo menší, než Robert Fripp – ujal a našlehal na ně zběsilou „pavlíčkovskou“ kytaru, čímž skladbu okamžitě posunul o několik levelů výš. Je slyšet, že John Paul tentokrát usiloval o pestřejší kolekci, a dost možná se při tom i rozhlížel po okolí. Hned následující titulka jako by z alba vypadla Velvet Revolver, ANGRY ANGRY zase dokazuje, že hardrockového veterána neminul ani punk. SHIBUYA BOP si pohrává s orientálními motivy, což pro ozvláštnění občas dělají všichni, většinu prostoru ale zabírají nepříliš nápadité klávesové hrátky. Do jisté míry v zeppelinském duchu se nese DAPHNE s valivým spodkem, dojde i na tradicionál. Prostě všehochuť. Jedním z mála opravdu zajímavých kousků je pro mě balada ICE FISHING AT NIGHT, křehká jak ledová kra, a stejně tak mrazivě ostrá, věnujete-li pozornost textu. Polovina skladeb jsou instrumentálky. Většinu nástrojů na albu si John Paul nahrál sám, což je sice úctyhodný, na druhou stranu ale ani nikterak jedinečný počin. Dominance baskytary je pochopitelná, u muzikanta jeho kalibru mě ale přece jen udivuje menší tvůrčí využití kláves.

Sečteno a podtrženo: The Thunderthief je určitě poslouchatelnější než Zooma. Je ucelenější a zároveň stylově pestřejší, což ale samo o sobě ještě nezavdává důvod k přehnanému nadšení – není to jako když Beatles natočili své Bílé dvojalbum: Jones sice ukázal, že se taky umí inspirovat jinde, na rozdíl od nich ale skladbám nedokázal vtisknout punc osobitosti. Zkrátka to nejlepší, co v něm je, John Paul celoživotně odevzdává ve prospěch jiných. I tím si však přinejmenším v jedné kapele zajistil nesmrtelnost.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - The Thunderthief
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul

Kino - Radio Voltaire

Kino / Radio Voltaire (2018)

Dave71 | 5 stars | 02.11.2020

Když mi kamarád v roce 2005 dal poslechnout album Pictures tak sem byl unešen jejich muzikou.A potom sem čekal dlouhých 14 let než sem se k jejích druhe desce dostal.Byl jsem odrazován ,že to není co byl debut,ale nedalo mi to a zklamaný sem určitě nebyl..Po prvním poslechu se mi líbili jen některé věci,ale cítím z alba jako by to bylo pokračování té první a určitě necítím zklamání..Album se příjemně poslouchá..a těch 71 minut příjemně ubíhá a určitě sem se u ní nenudil.
Už první skladba RADIO VOLTAIRE mi případá jako návaznost na konec první desky Picture.
2.THE DEAD CLUB-Drsnější kytary,syntézatory takový větší progres..
3.IDLEWILD je odlehčenější,zasněnější,hezký klavír..a zpěv J.Mitchella.
4.I Don't KNOW WHY-Zpočátku jsem jí řadil k tomu slabšímu na albu ,ale po více posleších určitě není zbytečná..
5.I WANT BREAK SO EASILY ANY MORE-V této skladbě cítím jako bych se vrátil v čase na první album svižná,melodická ..Úžasná moc líbí.
6.TEMPLE TUDOR Taková poetická vypověd.Kytara a vocal JM.
7.OUT OF TIME-Tak tuto mám nejradší..basa P.Trewavase moc líbí..
8.WARNICH OF THE SUN-Necelé 2 minuty pomalá věc v hlavní roli klavír a zpěv JM
9.GREY SHAPES ON CONCRETE FIELDS-Začíná jako tikot hodin a užásná,energická vypalovačka made in KINO.
10.KEEP THE FAITH-Po drsnější skladbě taková pohodovka typická pro KINO..ale líbí není to nuda.
11.THE SILENT FIGHTER PILOT..Úvod zvuk motoru letadla
a pak překrásná věc ..mám z této skladby až husinu pro mne silná věc a (Ticho stíhacího pilota) krásně ukončuje toto album..pak jsou na albu ještě
3 bonusové mixy a ukončení skladbou jako z filmové znělky.. THE KINO FUNFAIR.
Podle mne slušné album,které mě osobně potěšilo a rozhodně při jeho poslechu sem se nenudil spíš naopak sem si to moc užil.Jediné mínus je ,že čekat 13 let na toto album a já ještě o rok délé než sem si ho mohl pustit..Takže za mne pět hvězd...A doufám ,že to nebylo poslední album a ještě něco pánové vydají..



» ostatní recenze alba Kino - Radio Voltaire
» popis a diskografie skupiny Kino

Tangent - Auto Reconnaissance

Tangent / Auto Reconnaissance (2020)

horyna | 5 stars | 02.11.2020

Pro letošní podzim si pro nás Andy Tillison se svými Tangent nachystal už jedenáctou studiovou desku. Křivka kvality se od sice ambiciózního, avšak zjevně nepochopeného a rovněž ne úplně povedeného alba Le Sacre Du Travail začala postupně znovu zvedat. Sázku na jistou zaznamenal projekt A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, ale bylo to až album následující, The Slow Rust of Forgotten Machinery, které znovu dokázalo posadit Tangent jako kralevice na fusion trůn nejvyšší. Stejně podařená byla i deska Proxy, jež před dvěma lety rozradostnila nejednoho fanouška kapely svým lehce improvizačním a značně odlehčenějším přístupem. Barevně široko spektrální kolekce mnohdy skoro hitových písní, disponovala silnějším přítlakem v jazz-ovějších oblastech a kapelu lehce posunula na nový start.

A ten se vlastně koná i letos s deskou Auto Reconnaissance. Tu nahrála totožná sestava jako minule, avšak mírný posun vpřed je znovu lehce rozpoznatelný. Osobně mám z desky upřímnou a velikánskou radost. Strašně mě baví ji poslouchat a to přesto, že se v jejím středu nalézá jedna předlouhá, skoro na třicet minut roztažená, jen těžce uchopitelná záležitost. Ostatní věci jsou však více než přitažlivé. Už začátek s časově úspornou Life On Hold se nese na bravurně jazzujících, opět značně odlehčených variacích, kde se všelijak proplétají Tillisonovi vzdušné klávesové rejstříky, spolu s Machinovou lehkonohou kytarovou hrou. Rytmika šlape na výbornou a lehce zapamatovatelný refrén posouvá skladu k téměř mainstreamové oblasti. Druhá Jinxed In Jersey dá v rytmické sekci vzpomenout na skvostnou Lost in London z třetího a pro mne stále nedostižného opusu A Place in the Queue. Volný charakter písně, podobné variace (použité rovněž v písni Lost In London 25 Years Later na desce čtvrté), Andyho nenapodobitelný akcent a Theovi sóla na saxofon, posunuje tuto skladbu mezi top kvalitu. Třetí Under Your Spell je něco jako fusion balada a následující The Tower Of Babel pracuje s postupy a zvuky použitými na desce předešlé, tedy na albu Proxy. Ostřejší hrany a živelnější tempo tu tvoří nakrásně protipól k písni předešlé. Z tvorby Tangent sálá pohoda, nadhled, dostatek důvtipu i stále dosti zřetelné skladatelské střevo. Předlouhou Lie Back & Think Of England do rozboru raději zařazovat nebudu a přeskočím až k poslední The Midas Touch – tajemným oparem opředené, do muzikálového aroma zasazené velice příjemné záležitosti. Tady jsou Tangent znovu jak polití životodárnou tekutinou. Bonus Proxima je pak brilantně zpracovaná instrumentálně improvizační záležitost.

Jak jsem už naznačil, noví Tangent u mě zabodovali na celé čáře. CD teď točím neskutečně často a při jeho poslechu mám podobně příjemné pocity, jako u mých největších oblíbenců, desek A Place In The Queue, Down And Out In Paris And London a COMM. Je celkem pochopitelné, že kultovního statusu první dvojice The Music That Died Alone a The World That We Drive Through novinka u fans už dosáhnout nemůže, ale na druhou stranu… kolik znáte kapel, které jsou na své jedenácté studiovce stále tak kreativně při chuti.

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts (1971)

Kritik Vláďa | 5 stars | 02.11.2020

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Alice in Chains - Alice in Chains

Alice in Chains / Alice in Chains (1995)

EasyRocker | 5 stars | 31.10.2020

Kdo mohl tíhnout k tak devastující, beznadějné a surově upřímné hudběn? Odpadlíci, trosky, uzlíčky nervů, pobudové, frajeři z ulice, co si nabodnou bez skrupulí svinstva nejhrubšího zrna. Zbědovaný zpěvák se ještě vzepjal ke geniálním Unplugged v MTV, a tím začal jeho bolestivý exitus...

S valivou, démonicky vyleštěnou slupkou od osvědčeného Toby Wrighta vrazí bez varování do prostoru Grind. A názvu Bruska dostojí. ´V nejtemnější díře by měli dobře poradit, jak naplánovat můj pohřeb, ještě než umře mé tělo´ ´Nikdy nenech Slunce, aby zaslepilo tvé oči...´. Vícero netřeba... Větší ránu na solar ovšem zasadí Jerryho tříminutová Brush Away se skvělým sólem, známá i u unplugged setu. ´´Snažím se dostat ven, ale pořád zůstávám, padnu, odplazím se a brousím po holé podlaze...´. K metalické, rytmicky lehce ofunkované Sludge Factory dodal kytarista hudbu i text. V oceánu smutku zasvítají jako jiskry lehké světelné strunné záblesky.. na jak dlouho? Trvalým hitem (a také unplugged proslavená) Heaven Beside You. Layneho akustiky, pekelný rozstřel rytmiky... ´Jako nejchladnější závan zimy, a vedle tebe nebesa... a peklo vevnitř´. Mistrný vokální duet s Jerrym a samo, upomíná to už jeho sólovky. Head Creeps, to je prvé z Layneho děsivých volání o pomoc. ´Mou scénu dělá jen prázdný pokoj .... vysajte mě tím plátnem s ostny, a hněv se stane naší Královnou...´. Jerry skvěle riffově graduje a vrcholí krupobitím sól.
e to neřízený, zlostný plivanec Cantrellův plivanec Again a lyrika ztroskotance - ´vím, že jsem zase udělal stejné chyby´. Kolektivní Shame in You je působivá poloakustická balada, mezi šlehami temna působí jako květinka. Layne hlasově kouzlí, ale odhaluje se duševně i tělesně. ´Tělo se hýbe, ale jen to dokazuje, že pohyb nikdo nechce... stále věřím, ale pořád se mýlím.. a všichni dítky Boží´.
God Am působivě líčí problémy víry v Boha v dnešním moderním, ale i každodenně banálním životě. A trio
Cantrell+Inez+Kinney tvoří tlak, přes který není úniku. So Close - nadějná či beznadějná vsuvka o tom, zda má existence na Zemi ještě nějaký smysl. Bez odpovědi. V Nothin' Song se Layne, obdobně jako Roger Waters, zaobírá stresy života a zapluje i k nahrávání desek. Trio ale ve své tradici končí v nicotě... ´Píseň o ničem se ti chytla na ústa, jako burákové máslo v mozku... nic už navždy zůstane...to samé´. Další, pak i unplugged věcička Frogs patří k nejpamátnějšímu tovaru z jejich dílny. Jerry startuje zeppelinovsky rozostřeným sólem a jeho i Layneho akustiky tu kouzlí. ´Co pro tebe znamená přítel..tak hnusně to zneužili...jsi zmaten, jako já, a zahrneš všechny kromě tebe...´. Nejparádnější možný závěr? Over Now. Akordeonový start a houpavé Jerryho riffy a v půli zlom do sólových eskapád, jako bez konce. Znovu otevřená zpověď Layneho strádání, lapání po dechu a celkové rezignaci a apatii... Mimořádná nadílka.

Nahrávka sklonku zlaté éry grunge. Emoce tedy prýští mnoha směry, není před čím prchat, dostihnou vás a zadupou. Drogami a krachy rozložené osobnosti, z nichž zpěvák a basák pak zaplatili daň nejvyšší - své životy. I když mám o chloupek raději předchozí trojici, rád onu exekuci ohodnotím plnou. 5/5.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Coroner - Grin

Coroner / Grin (1993)

EasyRocker | 5 stars | 30.10.2020

Tito reformátoři ze země helvétského kříže mají pro mě nesmírný význam. A jak sem mr. Alienshore prozřetelně zasadil jejich profil, neváhal jsem a vyhřezl z pera své dojmy z jejich desek. S jedinou výjimkou - děsivou post-thrashovou sírou z roku 1993 s krvavou standartou se jménem Grin.


Hostující "klokan" Tim Chatfield s didgeridoo a exotickým dusotem buzuki - Dream Path, vskutku vstup Boží. A hned The Lethargic Age se surovým, plíživým riffem mr. Barona a zbylé duo postaví čelem ke zdi a skosí jak popravčí komando. Internal Conflicts - střednětempý koronerácký dusot se sípajícím sólem, který nadopuje lépe než amfetaminy. Je to jejich parketa, ale nový je onen zvukově ořezaný minimalimus. Mistrná akusticky-elektronická předehra uvede math-metalovou Caveat (To The Coming). Tommy Vetterli se tu zapsal géniálně a Coroner vykročili mezi nesmrtelné. Technično si podává ruce s pohřebním, harmonicky i vokálně zvráceným sabatovským funerálem. Další střednětempým projektilem je nebem i peklem kovaná Serpent Moves. Zhudebněný Poslední soud s Tommyho nevšedními ornamenty lehce "vortexovského" střihu. Status: Still Thinking se vrací zpět až kamsi k závěru osmdesátek. Produkce v režii kapely (v Morrisoundu pak ošetřil mixem Tom Morris) je trochu lidská, ne ale smířená a Broderův sekaný štěkot přivane další nádech smrti. Po další klokaní mezihře, Theme for Silence, dorazil zlatý hřeb nejen desky, ale celých thrashových kohort. 8 minut drastického kakofonického pochodu Paralized, Mesmerized. Grin (Nails Hurt - sedm minut, kde brutálně ledová surovost i výlevy žhavé lávy a dospěly až tam, kam si to v době vydání nikdo ani nedovedl přestavit. A když chorobně exaltovaný hlas vypálí ono "Grin!", je vymalováno - navždy. Majitelé bonusového vyvedeného digipacku se mohou "pokochat" úchylitou Host. Až ambientní okénka a nálady se střídají s brutální riffovými vichřicemi.


Těžko vystihnout, co pro mě Coroner znamenají. Už od R.I.P. (a to byl 87.rok!) byli tolik jinde, tolik vpředu. Spolu s tím málem spolků (Celtic Frost, Voivod, Mekong Delta) přetavili extrém v působivý kumšt. "Baron" Vetterli? Pro mě Hendrix i Mozart metalu. Neslýchané citace klasiků, jazzu, blues, i lví podíl na moderně metalové evoluci. Dopad na právě nastupující okované šiky byl nesmírný.

» ostatní recenze alba Coroner - Grin
» popis a diskografie skupiny Coroner

AMC Trio - Thor-Iza

AMC Trio / Thor-Iza (2006)

adam | 4 stars | 30.10.2020

Vyborne zahraty album. Perfektne sa pri tom pracuje, horsie soferuje lebo clovek zaspi za volantom. Osobne mi to pride take viac schovane v minulosti. Niektore veci napriklad st.cecilia mi pridu jak nejake 60te roky. Takze za originalitu vela bodov nezasluzia. Dalsie albumy su urcite viac zaujimave. Napriek tomu album nenudi. POcul som ho viac ako desat krat co sa nie kazdemu albumu postasti. Za 4 hviezdy lebo hoci vsetko je ako ma byt, stale mam pocit ze su to cever erzie hoci nie su...

» ostatní recenze alba AMC Trio - Thor-Iza
» popis a diskografie skupiny AMC Trio

Blue Öyster Cult - The Symbol Remains

Blue Öyster Cult / The Symbol Remains (2020)

horyna | 5 stars | 30.10.2020

Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.

Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.

Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.

Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.

S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.




» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

stejk | 4 stars | 29.10.2020

Po poslechu té trojky mě to napadlo, že bych ochutnal i první dvě alba. Po jejich poslechu / ještě se dohrává Taliesyn / mohu jen říct, že mi na nich trochu vadí ty covery od Beatles a Hendrixe...proto i nadále tu trojku z předgilanovské doby budu preferovat a už teď se těším na opětovné poslouchání.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Everon - Fantasma

Everon / Fantasma (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2020

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.

» ostatní recenze alba Everon - Fantasma
» popis a diskografie skupiny Everon

Fish - Weltschmerz

Fish / Weltschmerz (2020)

horyna | 5 stars | 29.10.2020

Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.

Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.

Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.

» ostatní recenze alba Fish - Weltschmerz
» popis a diskografie skupiny Fish

Sensations' Fix - Fragments of light

Sensations' Fix / Fragments of light (1974)

Snake | 3 stars | 25.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Sensations´ Fix patří mezi představitele poněkud experimentálnějšího směru italského rocku a tomu hlavnímu proudu, vyznačenému (velkou) trojkou PFM, Le Orme a Banco, byli vzdálení na míle daleko...

Skupinu založil koncem roku 1973 Franco Falsini, kterého doplnili ještě Keith Edwards a Richard Ursillo. Obsazení měla mezinárodní, ale sídlila a nahrávala nedaleko Florencie a tak je řazena (podobně, jako The Trip) k subžánru Rock Progressivo Italiano. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sensations´ Fix experimentovali s elektronikou a svým psychedelickým space rockem připomínali kapely typu Amon Düül II, Can, nebo Ash Ra Tempel. Od některých publicistů tak vyfasovali nálepku (italskej) kraut rock.

Díky velkorysé podpoře labelu Polydor, který kapele nabídl pětiletou smlouvu na šest dlouhohrajících alb, se Sensations´ Fix mohli pustit do nahrávání a během roku 1974 vyprodukovali hned tři. Eponymní promo (pod špatně napsaným názvem) Sensation´s Fix, debut Fragments of Light a jeho pokračování v podobě alba Portable Madness. To promo jsem zatím neslyšel, ale debut mám ve sbírce a tak si ho pojďme v krátkosti představit :

Album Fragments of Light obsahuje jedenáct, vesměs docela krátkejch skladeb a celková stopáž desky nepřesahuje 39 minut. Téměř všechno jsou to instrumentálky a vokály jsou ke slyšení jen v psychedelické podivnosti Space Energy Age a v jediné, v podstatě "normální" písničce, Do You Love Me?

Náplň alba by se dala rozdělit zhruba do dvou skupin. Tu první tvoří rozostřené, psychedelické koláže, uplácané z vesmírnejch chuchvalců a mlhovin. Bez nějaké struktury a jasně rozpoznatelného začátku a konce. Prostě koláže (např. Nuclear War In Your Brain, nebo Windowpax And The Stone Sender), které mě moc nebavěj. Druhou skupinu tvoří skladby s výrazným, melodickým motivem a to už je jinačí kafe. Vypíchnul bych titulní, vymazlenou Fragments Of Light, nebo pod předvolbou číslo tři zašitou Music Is Painting In The Air. Tady Falsini dokazuje, že je nejenom schopným zvukovým kouzelníkem, ale aj kytaristou a jeho do vzduchu vymalované sólo je bezva.

Vrcholem alba je pro mě šest a půl minuty dlouhá Space Closure. Klávesy tady (nejspíš Moog) mají opravdu pěknej zvuk a motiv, které hrají, je chytlavej jak sviňa. Navíc do ní Edwards natloukl aj vynikající bicí. Oni to měli oba Falsiniho kumpáni docela těžké, kór na tomhle, v domácích podmínkách upečeném debutu. Moc prostoru nedostali a trochu výraznější baskytaru Richarda Ursilla vnímám až teprve v předposlední, přitom docela pěkné, Life Beyond The Darkness.

Album vznikalo v hodně skromnejch podmínkách a Falsini se s ním ve svém domácím studiu mordoval úplně sám. Polydoru přinesl už hotové dílo a tak je to vlastně jen kapánek lepší demo. Tomu odpovídá aj produkce a zvuk, kterej je sice autentickej, ale zároveň nic extra. Nicméně, poslouchat se to dá bez problémů.

Původní album vyšlo v relativně vysokém nákladu a tak je i dnes docela běžně k sehnání. Navíc jsou na trhu další dvě LP reedice z let 2013 a 2019. S cédéčky už je to krapet horší, protože poslední ofiko výlisky pocházejí z poloviny devadesátých let. Já jsem se dostal k originálnímu CD prostřednictvím box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4 z roku 2010 a jsem rád, že ho mám.

Pět z jedenácti skladeb se mi líbí víc, než zbytek a tak dám slabší trojku. Následující album Portable Madness je po všech stránkách lepší...

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Fragments of light
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Martin H | 5 stars | 24.10.2020

Po vydání alba In Rock skupina Deep Purple pokračovala v intenzivní koncertní činnosti, během níž předváděla nadšenému posluchačstvu svou představu hard rocku. Vyčerpávající koncerty, během nichž se některé skladby natahovaly mnohdy na půl hodiny, se staly možností předvést instrumentální mistrovství jednotlivých hudebníků. Zároveň se velmi brzy začalo s přípravou materiálu na novou desku, která měla přinést další porci energické a výbušné muziky a stvrdit dobyté pozice jednou provždy.

Již v polovině roku 1971 se objevila na pultech hudebních prodejen deska, na jejímž obalu se opět nacházely tváře zúčastněných hudebníků, ovšem ne vytesaných do skály, ale tvořící základ žhavého vesmírného tělesa. A stejně žhavý je i úvodní stejnojmenný otvírák Fireball, který skutečně dělá čest svému jménu. Velké množství energie shluknuté v několika minutách je přímým zásahem na komoru. Jedna z nejlepších písní, kterou Deep Purple kdy vypustili do světa, dává tušit, že i ostatní materiál bude pořádný nářez.

To potvrzuje následující pecka, pomalu vpřed se valící kousek No No No postavený na výrazném riffu a postupném rozvíjení hlavního tématu v instrumentálně zajímavých mezihrách. Pánové zde podávají excelentní výkon. Totéž platí i o písni Demon's Eye, skoro baladě, z níž přímo tryská temnota a deprese. Východiskem z této nálady jsou snad jedině Ritchieho osvěžující sóla.

To čtvrtý kousek na albu, křehká Anyone's Daughter, je z úplně jiného těsta. Skupina zapomněla, že se její jméno ve své době stalo synonymem pro tvrdost, ukazuje se najednou v jiné, rozjásanější podobě. Posluchači, hard rock je pryč, nyní tu máš parádní country, za které by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější z Nashvillu. Příjemné osvěžení a příležitost nabrat síly, protože to, co se bude dít dál, opravdu stojí za to.

Za mohutného burácení začíná píseň The Mule, jedna z těch, jež se pomalu vymykají z hardrockové škatulky a vydávají se do progresivních vod. Občas mám pocit, že nebýt těch hřmotných bicích, tak by snad celá skladba vzlétla a uletěla někam pryč. A to je jen předzvěst toho, co přijde.

Osmiminutová paráda s názvem Fools je zásahem přímo mezi oči. Hardrocková tvrdost je zde v polovině vystřídána něčím, pro co nenacházím slov. Napadá mě snad jediné pro vyjádření mých pocitů, slova nadpozemská krása. Pokud někde nahoře hrají andělé na šalmaje, tak podle mě to zní právě takhle. Píseň se sice v závěru vrátí k původní ostrosti, ale ten pocit, možná umocněný Lordovým závěrem, ve mně zůstává.

Přiznám se, že poslední skladba na albu, úderná No One Came, mě dlouho příliš neoslovovala. Po předchozí nádheře to pro mě byl najednou posun do jednodušších vod. Její přednosti oceňuji až nyní v pozdějším věku. Především Blackmore zde vyšívá pěkné sólíčko, které mě vždy potěší. Slušná tečka na závěr.

Neustále tvrdím, že album Fireball patří k mým nejoblíbenějším. Mám ho rád pro jeho žánrovou pestrost a schopnost překvapit úkrokem do jiných vod, než jsou ty hard rockové. A to se mi na Deep Purple líbilo, líbí a bude líbit už asi navždy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Witchcraft - Black Metal

Witchcraft / Black Metal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2020

Švédskou hard rock/stoner kapelu Witchcraft jsem měl docela rád. Jejich dřevní a obhroublou verzi muziky jsem si užíval a mezi miliony podobných souborů, které ujíždějí na zpomalené, psychedelické verzi sabaťáckých riffů spojené s naříkavým projevem zpěváka (zpěvačky) je malinko i preferoval.

V posledních letech nastal však v Pelanderově táboře určitý neklid. Od té doby (co podepsal smlouvu s vydavatelskou firmou Nuclear Blast) s každou novou deskou docházelo pravidelně k totálním čistkám v sestavě, změnám atmosféry písní, jejich délce a nakonec i v hudebním zaměření.

Znovu překvapit své fandy se podařilo Magnusi Pelanderovi vydáním svého posledního alba Black Metal, jehož název poněkud klame tělem. Ti lépe obeznámení leccos vytušili při poslechu jeho sólového alba Time z roku 2016. Koho tato nahrávka ve folkovém stylu minula a čekal nějakou zběsilost v intencích názvu alba, zklamání ho neminulo.

Na ploše 33 minut posluchač najde jen sedm skladeb zcela v akustické podobě. Za značkou Witchcraft se totiž nyní ukrývá jen samotný kapelník se španělkou. Pokud můžeme o některé jednoduché a prostě znějící nahrávce říci, že její aranže jsou ohlodány na kost, tak v příměru k tomuto albu bychom museli použít výrok „ohlodaný až na samotnou DNA“. Plačtivý Pelanderův hlas pomalu a melodicky přednáší jednotlivá slova textu , který je podkreslen v e l m i p o m a l ý m vybrnkáváním prosté melodie většinou na jednu až dvě struny. Jen v Sad Dog zažijete malý šok v zakomponování několika úderů do klapek klavíru.

Pokud si vyšetříte půlhodinku svého života, tak prožijete sedm neveselých až depresivních příběhů, proti kterému je Nick Cave nejzábavnějším komikem z humoristickém kabaretu. Texty o depresích, smutných lidech, smutných psech, rozchodech, pocitu vykořeněnosti….na co si jen vzpomenete. Malá ukázka textu Smutný pes v mém volném překladu :

Smutný pse, opustil jsi tohle město
Trápení bylo příliš mnoho na to, aby jsi se motal tady kolem
Zachytil jsem pohled své ženy
Viděla věci, které jsem nechtěl

Mluvila o tom a já jsem smutný
Mluvila o věcech, kterých lituju
Jak můžeš vědět,
Že mě ten trip tak zpomalil?

Nechci zestárnout.
Vidím tě kroužit kolem.
Jako to dělá smutný pes.
Jako smutný pes.

Aby jste mě špatně nepochopili, noirová ponurost a minimalistická nálada desky se mi svým způsobem líbí, ale přehrávat doporučuji jen v plně vyrovnané duševní kondici..

>> odkaz


» ostatní recenze alba Witchcraft - Black Metal
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Kyuss - Blues For The Red Sun

Kyuss / Blues For The Red Sun (1992)

Konnie | 5 stars | 20.10.2020

Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.

V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…

Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!

» ostatní recenze alba Kyuss - Blues For The Red Sun
» popis a diskografie skupiny Kyuss

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

Brano | 4 stars | 19.10.2020

Waiting For Miracles.V tomto prípade sa však,napriek názvu, žiadny zázrak nekoná!The Flower Kings nahrali štandardný kvalitný album so všetkými atribútmi,na ktoré sme boli v ich tvorbe zvyknutí.Samorejme,že časy Stardust We Are,Flower Power alebo Unfold The Future sú už dávno preč a nikdy sa nevrátia,ale The Flower Kings majú fanúšikom prog-rocku stále čo ponúknuť.

Tento album by bola chyba odložiť po prvom vypočutí.Jednotlivé fragmenty,substancie,chute a detaily poslucháč objavuje postupne každým ďalším posluchom.Predtým čierno-biela obrazovka sa záhadným spôsobom vyfarbuje,farby začínajú mať jasné kontúry,jemné odtiene a prekvapivú ostrosť.Čierno-biely elektrónkový televízor Tesla Kalina sa pred vašimi očami mení na dnešný moderný LED televízor s bohatou škálou farieb.

Mám rád tento album ako celok,ale najviac u mňa boduje 10 minútovka Vertigo,sympaticky veselá odviazaná Wicked Old Symphony a trochu temná The Rebel Circus.Z každého rožku trošku.Roine Stolt aj s partiou ma týmto albumom nesklamali,naopak sa teším na ich tohtoročnú novinku.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Fruupp - Future Legends

Fruupp / Future Legends (1973)

EasyRocker | 4 stars | 18.10.2020

Irská artrocková parta, jejichž první duo alb je u mě pevnou a nestárnoucí klasou zlaté éry úvodu sedmé dekády. Technicky nadřená skvadra, která víc než dobře našlpápla (koncerty s Genesis, Hawkwind...), a přec jsou dnes málen neznámí. A to je nutno napravit.

Cukrátkově sladká Future legends, plnící i roli introdukce, vytvarovaly plačtivě tažené klávesy i atmosférická, moderními klasiky poučené sekce dechů. Už plně artově velebnou Decision uvozují akustické hody Vincenta McCuskera. Modelový artrock, a přec bez pocitu, že by jejich koktejl hudby jen tak něco připomínal. A k finále si "Volba" přičaruje mistrné rockové nálety. As day breaks with dawn se z flétno-hobojového klání propracuje zase k čistému akustičnu. Jako sešup horské dráhy, který mocně rozvibruje vaše útroby. Pod oparem je Nežný obr, snad takový Ant Phillips, Gryphon, Focus, ELP... Řeka akustik s jemnými basovými podkresy kapelníka Petera Farrellyho (ovládá vedle zpěvu i flétnu) a tříštivé salvy Martina Foyeho. To vše nabízí nepopsatelný melancholický poklad, zvaný Graveyard Epistle. Zatoužíte-li po plnotučném rocku, snad až hardrocku, Lord of the Incubus dokonale rozpompuje vaši ksotru. Rozžhavená rytmika, rytmický cval a pak sprint a klávesově-hammondové orgie Stephena Houstona. Jako by tu klapky obsadil sám Jon Lord. Pro milovníky hodů na poli instrumentace i aranží je určena Olde tyme future. Splašená je jenom napovrchu, vespod panuje řád, ale i drama. Za ní organicky pluje Song for a thought - chaoticky osudová overtura přejde do křehkých kytarově-klávesových meziher. Vince opět užil akustiky i elektriky a jeho spoj s rytmikou i subtilními dechovými výboji je tu mimo diskusi dokonalý. Ve faktickém finále kvartet stihl tolik, jako by jich bylo spíš 10. Druhý díl titulky coby dovětek zaplouvá s aksutickým fáborem a zatlumenými hlasy...

Slabých 45 minut něčeho, co se těžko popisuje. Jak jsem už uvedl, cítíte tam kolegy, s kterými byli Fruupp na jedné lodi, jste doma, a přece nejste! Už už jakoby zachytíte deja-vu po něčem povědomém, a pak vám zase uprchne. Nikdy jsem nebyl jejich skalní příznivec, ale čtyřku pálím bez pocitu studu, a stejně bych ohodnotil i Seven Secrets.

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Kazachstán - Tichý pohled

Kazachstán / Tichý pohled (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 18.10.2020

Na českých internetových stránkách se o ostravské kapele Kazachstán moc často nepíše, takže jsem zmínku o nich paradoxně objevil při hledání nějakých zcela jiných informací až na španělském hudebním blogu, kde se krčila několikařádková recenze na jejich první CD. Kapelu jsem neznal, popravdě hledat v českých luzích a hájích podobnou art či prog rockovou muziku mě moc často nenapadne.

Zvědavost mi nedala a popátral jsem na síti v našem rodném jazyce. Webové stránky kapely jsou krom dvou aktualizovaných dat koncertů na jakékoliv další informace skoupé, to samé platí o komunitním hudebním rozcestníku Bandzone. Naštěstí FCB nějakou tu informaci po troše úsilí poskytl, ale nejvíce jsem se dočetl o skupině právě zde na Progboardu. Jejich předchozí díla tu byla docela často skloňována, proto je mi trochu divné, že tu druhé plnohodnotné album z roku 2018 prošumělo bez jakékoliv reakce.

Ač nejsem znalcem tuzemské rockové scény, pokusím se tedy pár slovy o inkriminovaném albu Tichý pohled zmínit..…

Po roce 2011, kdy bylo vydáno debutní album „V srdci pták", došlo v souboru k několika personálním obměnám a z předchozí sestavy zůstaly jen dvě ústřední persony, dvorní skladatel, sólový kytarista a klávesák Robert Hejduk a zpěvák Alan Grezl, který obsluhuje i akustickou kytaru a kaval. Před nahráváním druhého alba bylo těleso postupně doplněno o baskytaristu Pepu Žerdíka, klávesistu Dalibora Dymáčka a Pavla Walase, který nahrál veškeré bubenické party.

Nesnadné úlohy dvorního skladatele kapely se opět ujal Robert, který zhudebnil poetické a lehce melancholické básně bohužel již zesnulého kamaráda Jaroslava Žily. Vzniklé písně byly průběžně zaznamenávány během dlouých tří let v ostravském studiu MROŠ, které se zdá být synonymem produkce kvalitního zvuku s určitou starší patinou, neboť tam před finálním zápisem kouzlí s analogovými mašinkami. Nemohl jsem sice posoudit předchozí materiál s mnou recenzovaným albem, ale dle popisu zde v recenzích nedošlo k žádnému zásadnímu hudebnímu zvratu či posunu.

Hned první song "Probuzení" navodil bezpochyb floydovskou atmosféru, kde gilmourovská kytara společně s klávesy vykouzlila patřičné napětí, ne nepodobné některým okamžikům ze slavné desky „The Wall", které se v čase několikrát prolnuly s klidnějšími pasážemi a uvolněným zpěvem Alana. Časem jsem si oblíbil éterický projev hostující Pavly Gajdošíkové a umně doaranžované perkuse. Následná „Pruhovaná" s jazz rockovým úvodem mi dala upomenout na brněnské kolegy Progres 2 z osmdesátek. Velmi mě zaujalo použití chromatické flétny kaval, která zde (a i v té další písni) dokázala navodit atmosféru Dálného východu. Cinematický úvod třetí, sedmiminutové instrumentálky „Dvě" přímo pod mými víčky vyvolal řadu fantaskních obrazců, které se měnily spolu s členitostí art rockových ploch. Tato skladba mě velmi zaujala. Navazující hospodská odrhovačka s akordeonem „Smutná vrána" tu zastoupila pozici jakéhosi vtípku na tři doby v rytmu „um- ca- ca, um-ca-ca". Přesně jsem ale nepochopil důvod jejího zařazení.

V nejdelší, přes jedenáct minut trvající „Někdo cizí" jako by muzikanti otáleli s rozvinutím hlavní melodické linky, určité jádro příjemné soft rockové písně obestavili totiž vrstvami náročnějších hudebních ploch. Velice sympatická záležitost. Nejkratší skladbička, taková impresionistická jednohubka „Tvé vlasy" mi připomněla nahalovaným zpěvem, atmosférou a doprovodem saxofonu tvorbu Romana Dragouna. Závěrečná, houpavá „Čaj a Rum" v sobě ukryla pro mne nejpoetičtější text na albu :

„Teď si dám čaj a k němu rum,
- to si budu přát,
Venku je mráz a prázdný dům,
- kamna nechcou hřát..."

Tento song s jazz rockovou mezihrou se stal povedenou tečkou.

Závěrem : Na české poměry skvělé rockové album, se kterým si muzikanti ve studiu opravdu pohráli. Oceňuji bohatě vyšperkované aranže, zapojení hostujících muzikantů, kteří obohatili zvuk houslemi, akordeonem nebo violončelem. Celkové vyznění skladeb působí poněkud archaičtějším dojmem, jako by vzniklo o několik desetiletí dříve, ale to byl určitě záměr a mě se to tak líbí. Hudebně bych produkci Kazachstánu zařadil kamsi do art rockové oblasti, ale s určitým přesahem směrem k československé rockové tvorbě na rozmezí 70/80 let. Jejich muzika mi nepřijde však až tak čistě progresivně ortodoxní, jako například zpříznění Jeseter, kde rovněž působí Robert Hejduk.

Nesmím zapomenout pochválit naprosto luxusní zvuk, na který jsem v domácích končinách velmi dlouho nenarazil. Takto kdyby zněla ostatní rocková produkce, tak bych plakal štěstím. Doufám, že na nové album nebudu muset čekat dalších sedm let, abych si v povědomí udržel vzpomínku na příjemné setkání s Kazachstánem.





» ostatní recenze alba Kazachstán - Tichý pohled
» popis a diskografie skupiny Kazachstán

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

horyna | 5 stars | 16.10.2020

Cesty, které člověka někdy dovedou k muzice, jíž se zabývat vůbec nechtěl a její pozornosti neměl v úmyslu se věnovat, jsou často dost zvláštní. K jen tak mimochodem naprosto geniální třetí desce Mayakových oblíbenců Perfect Beigns nazvané Vier, mě přivedl informační email z Music Records, který lákal nakupující na tu více, tu méně výrazné slevy z katalogů různých firem. Jen z čisté zvědavosti jsem si onu nabídku projel a hned na první dobrou mi v sítu uvízlo několik nezanedbatelných hudebních ryb, o které jsem v minulosti zájem příliš nejevil. Lákavá cena a vidina zajímavých hudebně objevitelských cest tady zaúčinkovala naplno a deska Vier se stala jednou z vlaštovek této akce, kterou jsem si hbitě pořídil.

V paměti jsem pochopitelně měl Mirovi pochvalné ódy a z čista jasna si přelouskal i novou bullbovu recku. S oběma pány jsem ve zcela jasné shodě. Vier je dílo mistrovské, dílo impozantní a hlavně dílo vysoce originální. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu tvrdit, že ve své sbírce nemám zhola nic, co by se hudbě Perfect Beings nějak podobalo. Vzdáleně snad krajané IZZ, ale to je jen okrajový příměr. Do puntíku propracované a četně strukturované kompozice, jakými se tito chlapci prezentují, stojí na výrazném melodickém cítění, které ovšem pracuje ve prospěch skladby jako celku, kde hlavní myšlenka ač vždy originálně pojatá (zkrátka tady se vám rozhodně nějaké déjá vu nedostavuje), podléhá značnému technickému feelingu. Posluchač však u takto aranžérsky vypiplané chuťovky nemá ani jednou pocit nějaké přeplácanosti, či zbytečné kostrbatosti. P.B. hrají art-rock moderního progresivního střihu, který ač se to může zpočátku zdát nepředstavitelné, dýchá lehkonohou uvěřitelností a hoří jako mohutná světelná pochodeň svou vnitřní vitalitou a energií. Technicky namachrovaní hudebníci vás nutně nepřesvědčují o své genialitě a sofistikovaném přístupu. Příjemné pocity do srdce maluje nahrávka sama a jakoby mimoděk. Vše jde postupně a ruku v ruce s opakovanými poslechy. Nějaké přesycení není na pořadu dne, jelikož těch vrstev a struktur je v dvaasedmdesátiminutové nahrávce snad miliarda.

U takovéto precizní nahrávky se jiná známka než nejvyšší snad ani dát nesluší.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Clarke, Stanley - Modern Man

Clarke, Stanley / Modern Man (1978)

stargazer | 4 stars | 11.10.2020

Clarkeho album Modern Man z roku 1978 je pro mě zatraceně zajímavá práce. Tato deska, podle mého soudu se dá zařadit někam mezi koncepční fuzzion jazzrockové díla. Ta koncepce je slyšet hned v úvodu a v závěru desky. Jak úvodní opening, tak i závěrečná closing jsou si velmi podobmé.
První a závěrečná skladba jsou instrumentálky, vystřižené jak z velkorozpočtových amerických filmů. Mezi tím je celkem slušný materiál. Stanley zpívá v písni He Lives On a za mě velmi dobrý song. Celkově vzato, tohle album je zvětší části nazpívané. Clarke si najal tři zpěvačky na tuto desku.
Album Modern Man je směsicí jazzu, rocku , funky, diska a klasické hudby.
Album je vyplněno takovými intermezzy, kde Stanley bassuje sám se sebou. Ideální je to, že tyhle interlude nejsou nijak dlouhá, jako jinde na jeho deskách, takže mě tyto předváděčky moc neiritují.
Na albu jsou dva songy z předcházející éry. Dayride z alba RtF No Mystery, Stanley přepracoval do odlehčeného funky stylu a skladbu Hot Fun z alba Shool Days rozvinul a "roztančil".
Za zmínku stojí i skladba RnR Jelly. Je vystavěná na podobném basovém základě jako song School Days. Kytaru v tomto želé vede Jeff Beck.

Modern Man patří do zlatého fondu Clarkeho tvorby ze sedmdesátých let. Je to album, které mám rád a rád se k němu vracím. Jako vždycky, při dalším poslechu této desky, objevím v ní něco nového. Ale to se týče skoro celého portfolia, co mám doma na cd nebo LP.

Stanleyho Modern Man čtyři a půl.



» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Modern Man
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Ibis - Sun supreme

Ibis / Sun supreme (1974)

Snake | 3 stars | 09.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

New Trolls patřili k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a o šanci stát se tou vůbec nejúspěšnější se připravili sami...

V roce 1972 už to v kapele bublalo, jak v natlakovaném papiňáku a její zakladatelé - Vittorio De Scalzi a Nico Di Palo - si šli po krku takovým způsobem, že už se to nedalo dál vydržet. Nastal nevyhnutelnej rozvrat a oba znesváření kohouti pokračovali v hudební kariéře s novými, nebo "staronovými" spoluhráči. De Scalzi založil kapelu N.T. Atomic System a Di Palo kývnul na jméno Ibis. Dlužno dodat, že tomu bylo až po hlasování čtenářů v anketě vyhlášené časopisem Ciao 2001 a debut z roku 1973, Canti d'innocenza, canti d'esperienza, vyšel ještě "anonymně", pouze s otazníkem na obalu desky. Prvním albem pod jménem Ibis se tak stalo až Sun supreme, vydané v roce 1974 u firmy Polydor.

O jak ambiciózní materiál se jednalo svědčí už krátkej pohled na tracklist, kterej obsahuje pouhé dvě, na různé kapitoly a podkapitoly rozdělené skladby a nemusím snad ani dodávat, že každá z nich zaplnila celou jednu stranu původní vinylové desky. Z výše uvedeného vyplývá, že by mohlo jít o art rock a taky že jo. Pořádně komplikovanej, notabene s texty v angličtině a tak mi to italskou kapelu nepřipomíná ani náhodou. To spíš Yes.

Stačilo mi zaslechnout předehru úvodní Vision of Majesty a začal jsem se vrtět. Něco mi to připomínalo, ale chvilku trvalo, než jsem tomu přišel na kloub a inspiraci bych hledal v Roundabout. Celej Steve Howe. První track se nese v poklidném duchu, ale trochu mi vadí vokální linka. Zpěv samotnej je v pořádku, sice trochu vyšší a v anglině, ale v pořádku. Jenom tomu chybí kloudná melodie a tak nemám, čeho se chytnout a bude hůř...

S nástupem do tří strof rozdělené Travelling the Spectrum of the Soul dostávám ránu, jak od elektrického ohradníku. Naprosto nekompromisní nátěr s prvky jazzu, komplikovanou rytmikou a do vejšek tahaným zpěvem vstřebávám opravdu těžko a tak to do mě leze, jak do chlupatý deky. Myslím, že by se to dalo přirovnat k těm nejnáročnějším pasážím The Gates of Delirium a to je co říct.

V první části následující The Valley of Mists si můžu trochu odfrknout, i když s melodiemi je to pořád nalevačku, ale v čase 1:27 končí veškerá sranda. Z hlučné, nervní a ukřičené masírky jsem vykulenej, jak žába před bouřkou a tak lapám po dechu, krčím se před tou smrští a připadám si ztracenej uprostřed džungle, ze které se nemůžu vymotat. Malým paprskem světla na konci tunelu budiž teprve akustické outro "kingcrimsonovské" nakládačky Vision Fulfilled a tím bych měl za sebou první stranu původního alba.

S následující, do tří strof rozporcované Divinity už je to kapánek lepší, ale pořád ještě je to poměrně neprostupná houština tónů, kterou si klestím cestičku jen pomalu a těžko. Čerstvé krve do žil mi nalije až teprve pět minut dlouhé - a vynikající ! - sólo na buben (ex Atomic Rooster bubeník Rick Parnell) a najednou jsem z toho venku. Stojím na břehu oceánu, do tváře mi svítí životodárné slunce, poslouchám šumění vln, křik racků a z dálky ke mě doléhá uklidňující hudba a pomalu sílící sborovej zpěv. Už jsem si myslel, že nedojdu, ale jsem na konci cesty...

Album Sun Supreme už mám ve sbírce řadu let, ale nikdy jsem k němu nijak zvlášť nepřilnul. První straně desky bych dal ošoupanou dvojku, druhé slabší čtyřku a tak mi to vychází na bídné tři. Ovšem fanouškům poněkud náročnějšího art rocku ve stylu raných Yes, nebo King Crimson by se mohlo zamlouvat. Stačí zkusit.

Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje pěkně, to zase jo...

» ostatní recenze alba Ibis - Sun supreme
» popis a diskografie skupiny Ibis

Everon - Venus

Everon / Venus (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 05.10.2020

Německým prog rockerům trvalo dva roky, než se jim podařilo navázat na předchozí úspěšnou desku „Flood“ vydáním třetí desky Venus.
Krach původní vydávající firmy SI Music jim poněkud zhatil představu o propagaci a koncertní podpoře CD, padaly úvahy o rozpuštění kapely. Naštěstí byly tyto chmury zažehnány, nová smlouva byla podepsána s nezávislou holandskou firmou Mascot Music Productions a tak se mohla tato čtyřka z Krefeldu pustit do nahráváni alba v novém studiu Spacelab, které vybudovali kytarista Oliver Philipps s bubeníkem Christianem Moosem. V tvořivém nadšení si muzikanti desku Venus i vyprodukovali, což možná bylo chybou, neboť jak s odstupem času oba připustili, neměli nad tou záplavou studiové techniky úplnou kontrolu. Poněkud synteticky znějící bicí byly vytaženy a nahalovány více než je obvyklé, výborná kytara byla na určitých frekvencích ořezána a krčila se v pozadí. Nakonec se dle mého do výsledného repertoáru dostaly kapánek slabší songy…

Album „Venus" odstartovalo stejnojmenné kratičké klávesové intro s vzletným kytarovým sólem, které zvolna vyústilo do střednětempé Missing the Last Train se sociálně kritickým textem. Povedený progresivní rock s hradbou kláves podpořený decentním kořením metalické kytary a AOR sborem v refrénu nasadil laťku poměrně vysoko a znovu dal připomenout specifický inspirační rys Everonu, který neváhá v jedné skadbě zkombinovat prog rock- metalové prvky s líbivější melodií.
Následující „Real Me" je rozmáchlou bombastickou symfo baladou, kde Oliver Philipps opět dokázal schopnost napsat a zaranžovat silnou orchestrální skladbu. Nálada čtvrté „Information Overdose“ se dramaticky změnila do ostřeji pojatého rocku s prog metalovým kořením a poprvé si pozorněji počínám všímat neskutečně dravé Oliverovy kytary, která svoji ekvilibristikou bere dech. Textově se album navrátilo do chmurných nálad díla Flood, kde se v podobném stylu řešily otázky lidské manipulace a odcizení mezi lidmi. Rovněž velmi povedená a členitě vystavěná skladbička. Další rocková balada se ukrývá od názvem Restless Heart, kde si muzikanti pohráli s elektronickými efekty.
Sedmá „What Do We Know?“ mě svým soft rockovým zaměřením nezaujala, trochu jako by tu deska ztratila spád. Pochyby ihned zahnala instrumentálka Meteor, kde nelze odtrhnout sluch od vášnivé a invenční Oliverovy kytary, která je takovým trochu utajeným mixem Johna Petrucciho a Steva Vaie. Další skvěle kompozičně rozmáchlá je osmá Reply s mnoha klavírními předěly a dalším z řady neskutečných mnohaminutových kytarových sól. V předposlední „Not For Sale“ lze najít rovněž pěkné momenty, celkově ji však řadím mezi ty slabší z důvodu méně sladěných částí do jednoho celku. Album končí nejdelší, skoro devítiminutovou neo prog rockovou suitou What Do We Know?, která přináší patřičné zklidnění, ale oproti některým jiným nápaditým skladbám je na mě velmi rozvláčná.

Shrnuto : třetí album „Venus“ důstojně navázalo na své dva předchůdce, zůstal zachován specifiský styl kapely, ale mám několik výtek. Tou hlavní je zvuk, zde na rozdíl od „Flood“ hudebníci nešli cestou zbytečné zvýšené hlasitosti nahrávky, ale zase se poněkud ztratili v záplavě studiových vymožeností ve vlastním studiu. Jednotlivý poměr nástrojů nebyl vyvážený a našel jsem tu i několik slabších písní.

Závěrem : Kalich hořkosti nebyl u Everon ještě evidentně zcela vyprázdněn, neboť před začátkem turné tragicky zemřel šéf světelného parku kapely a z tohoto důvodu muselo být mnoho termínů zrušeno. To byla poslední kapka pro již tak vyhořelého kytaristu Ralfa Janssena a kapelu po vydání alba opustil. Zda byl nalezen následovník a jaký to mělo dopad na kapelu si povíme zase až v dalším pokračování.

» ostatní recenze alba Everon - Venus
» popis a diskografie skupiny Everon

Temple of the Dog - Temple of the Dog

Temple of the Dog / Temple of the Dog (1991)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2020

Pro skalní grungery je kultovní i tahle bokovka. Smyslem vydání byl tehdy posmrtný hold Andrewu Woodovi, bývalému fontmanovi spolku Mother Love Bone, který tragicky skonal v roce 1990. Sestava se rekturovala z dua ze SG a právě Pearl Jam, v té době křtěných právě z trosek MLB. A lepší pocty se Andrewovi dostat nemohlo...

Say Hello 2 Heaven nezaskočí ty, kdo ochutili rukopis MLB. Pak už diktují Cornellovy mučivé exaltace, a divé marše mr. Camerona a jeho apokalypsy středních temp - vše známo ze současné SG-nálože Badmotorfinger. McCreadyho ječivá pageovská sóla dupou v širou dál. Sabatovsky valivá, stěží prostupná Reach Down využívá působivě proti ppohřebními tempu oživlé rockování. Jedenáct minut dává vedla hrdla vyniknout i Amentově base i dvojici kytar. A je-li Ament uveden jako nepsaný šéf, nemám námitek. Obří hit Hunger Strike - pečeť, proč jsem si ty časy zamiloval, i pro výjimečnou výpověď. Mistrovsky se doplňující Vedder+Cornell, zvonivé struny perlového dua kytaristů. Stone Gossard tu navíc užil i slide i akustické laskominy. Pushin Forward Back je kontaktně blízko tehdejší podobě Soundgarden. Libovka - i pánové z Pearl Jam tu vzdávají Kima Thayilovi (SG) dokonalou hudební poctu. Call Me a Dog - nepopsatelná baladická 5-minutovka a magická Vysoká hlasová Cornellovská. Co pak ale říct o bezútěšné mantře Times of Trouble - Cornell se hrdlem klene zase přes baladické vlny a parádně tu využil i harmoniku a la Robert Plant. Zbytek - dokonale seřízený grunge-parostroj. Wooden Jesus dává Chris až komorní odevzdanost - pak ale vše naráz exploduje do ničivé riffové a sólové jízdy. Your Saviour - srážka starého ducha MLB s mlýnicemi riffů. Hlavní exekutoři? McCready, Cameron, Cornell za Vedderova doprovodu. Four Walled World, toť technicky precizní SG-trademark se špetkou funku, který použili nejen na Badmotoru, ale hlavně i na budoucím věčném Superunknown. Absolutní Cameron, ale opět i Cornellovy temné litanie nad nálety kytar. Sympatické finále All Night Thing má sic lehké bluesové aroma, ale hladí posluchače i rozmazaným, jako z dálky vanoucím větříkem naděje...

Zářez, který řadím v grunge moc, moc vysoko. Občas mám pocit, že tahle hodinka posílá do kopru i leckteré albové pomníky z té doby. Celá sestava včetně hostů a neprůstřelný Matt Cameron vystavili grungeové vysvědčení se samými jedničkami. Dojemné, leč smutné, jsou i okolnosti, které inspirovaly jeho zrod. Úsporný booklet, rozostřené malůvky... jako hudba sama. 6/5.




» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog

Kansas - Drastic Measures

Kansas / Drastic Measures (1983)

horyna | 3 stars | 30.09.2020

Mezi příznivci kapely Kansas bychom jen stěží našli více zapíraný titul, než jakým je deska Drastic Measures. Jednak proto, že na ní nezpívá mezi fanoušky velice oblíbený Steve Walsh a druhak, což je hlavním kamenem úrazu, jde o stylově nejvzdálenější počin tohoto souboru od jejího původního repertoáru. Styčných bodů ke klasickým Kansas, tedy těm, které většinová posluchačská obec bere za ty nejpravější, zde moc nenajdeme. Přesněji řečeno žádný. Alespoň já jsem snad krom několika drobných náznaků nic podobného nezaznamenal. Kapela na D. M. nehraje ani hard-rock, ani jižaninu a progresivní se nesnaží být už vůbec. Alespoň ne v rámci svého vývoje. Kansas zde naprosto jasně inklinují k mainstreamu osmdesátých let. Z desky se line jak soft-rock, často se volí kurz k A. O. R., zaznamenáme rovněž trochu pompy a tak často i úplně běžný pop oné doby.
Pokud si v hlavě načrtneme v rychlosti žebříček do té doby největších, či nejúspěšnějších rockových kapel sedmdesátých let, alespoň částečně stylově s Kansas spřízněných myslím, že první místo v kategorii "kdo z vás se nejméně stravitelně dokázal sejít s dobou", obsadí u mnohých právě Kansas. Protože ani Yes, ani Pink Floyd, ani Rush, Toto a už vůbec King Crimson, nejsou tak kategoricky jiní a "nepřijatelní". Hůř už na tom dle mého byli snad jen Queen (dle jiných jistě i Uriah Heep).

Obě desky s Johnem Elefantem jsem léta letoucí přecházel bez hlubšího zájmu snažit se je více poznat. V poslední době jsem začal pracovat na tom, zkompletovat si diskografie několika z největších černých koní své sbírky. Ale Kansas jsem do užšího výběru nezahrnul. Byl to až kolega Petruco, který moderuje na rádiu Hey pořad o rockové muzice a pravidelně na Progboard dává příspěvky ke každému z dílů. V jednom takovém vysekl právě Kansas s písní Fight fire with fire. Hned jsem zpozorněl a chvíli zapřemýšlel, odkud pak onen název pochází. Ze kterého alba. Ale jelikož mi tento pojem nic neříkal, hbitě jsem usoudil, že to bude jedna z Elefantích nahrávek. Jasně, je to úvodní song patřící právě k desce recenzované. Až na tento popud jsem si obě alba pustil a bryskně usoudil, že to až taková trága není. Tedy je jen pro ty, kteří na Kansas hledí stále totožnou optikou Leftoverture. I já bych před deseti lety s touto deskou poslal dotyčného do kopru, kdyby se mi snažil narvat statě o tom, že není tak zlá, jak se o ní traduje. S odstupem několika let se ovšem na popovou problematiku kapel pokračujících i v neblaze ošetřené hudební desetiletce osmé, dívám se značnou rezervou. Netvrdím, že jsou originální, či instrumentálně a hlavně skladatelsky bezchybné. Jsou jaké jsou, páč doba si to tehdy žádala. A už vidím skladatele, kteří si nepřáli být úspěšní a nechtěli si vydělávat hudbou na živobytí. Hudebníci bez ambicí neexistují (dobře okrajově asi ano), a tehdy neexistovali určitě v počtu ještě menším.

Pokud mám tuto sbírku nějak sesumírovat, rozdělím ji asi takto:
Velkolepý hit, naprostá pecka s náznaky rocku v té nejlepší tradici osmdesátkové muziky – to je úvodní skladba Fight fire with fire. Song je postaven na velice sugestivním a procítěném Elefentově zpěvu, nádherných klávesách a jemných záchvěvech akustikých kytar. Velmi povedené.
Dále tu máme velice dobré soft rockové kusy v úplném závěru desky, písně End of the age – což je hutnější, stavebně zajímavá skladba s množstvím klávesových ozdob a výborným refrénem, a poslední Incident on a bridge – zasazena do složitějšího tempa s výrazněji promlouvající kytarou.
Pak dvojice baladických námluv skrze songy Andi (povedená věc doprovázená oduševnělým zpěvem s velice tepelně přilnavou atmosférou), a sedmou Don't take your love away – patřící k vrcholům desky. Song vyvěrá z klasického baladického podkladu, ale postupně se z něj stává slušně gradující jezdec.
Tak, to máme pětici songů patřící k výrazně lepší polovině. Zbylé čtyři věci už zastupují spíše průměr Going through the motions a „divná“ Get rich v tom lepším případě a písně Everybody's my friend a Mainstream v tom výrazně horším. Tady už se moc chválit nedá. Jde o soudobou směsku laciných popových melodií navlečených do nelichotivého kabátce podbízivosti, navíc zbavené veškeré umělecké korektnosti a zásad.

Závěrem tedy žádná velká hostina (pamětník let sedmdesátých by jistě řekl rovnou žranice) se nekoná. Přesto osobně nemůžu říct, že bych měl s deskou nějaký zásadní problém. S narůstající častější přílnavostí k podobné hudbě "sloužící lidu v letech osmdesátých", nemám problém něco prominout, nebo dělat, že to neslyším :-) Občas se při podobné nahrávce prog-rockerovi zkřiví úsměv ve tváři, to ano, něco zkrátka nelze přejít, nebo určitý song s poslechem nepřeskočit. Pro mne je Drastic Measures pohodovým albem přijatelné chuti, mající se značkou Kansas společný snad jen nápis své rodičky.


» ostatní recenze alba Kansas - Drastic Measures
» popis a diskografie skupiny Kansas

McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans

McLaughlin, John / Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans (1993)

stargazer | 2 stars | 27.09.2020

John McLaughlin opět vyprodukoval něco, co v jeho hudební kariéře do té doby /1993/ ještě nebylo. Další originální kousek.

Bill Evans. Vinikající jazzový pianista, majitel několika cen Grammy a dalších ocenění,
hráč u Milese Davise, se kterým nahrál jedno s nejlepších alb jazzového světa Kind Of Blue,
inspiroval Johna, aby vydal nahrávku jeho písní a tímto vzdal hold jednomu z největších pianistů všech dob.
Hodně věcí z Evansova skladatelského pera, jsou dnes považovány za jazzové standarty a některé z nich John promítl na tohle album.
J.McL. nahrál Time Remember v Miláně během 25 až 28 března 1993. Jedná se o krystalicky čisté akustické dílo. Žádné bicí, žádné klávesy, žádné jiné nástroje, jen akustické kytary a akustická bass kytara.
McLaughlina doprovází čtyři kytaristé, hrající v klasickém kytarovém stylu. Je z toho cítit taková italská renesance. John to vůbec nehrotí rychlostí, hraje uvolněně, hraje taky klasicky v souladu s ostatními. Občas si "odskočí brnknout něco jazzových stupnic", ale hned se vrací zpět ke svému týmu. Je to velmi vkusné a "chytré". Celé album je takové klidné, až relaxační.

Hodnocení alba Time Remember na světových servrech je docela vysoké. Když jsem tohle album kupoval v bazaru, s prodavačem kecal nějaký člověk a všiml si, co jsem koupil. Pak pravil, že tohle je výborná deska. Já jí slyšel mockrát, ale tenhle styl hudby mi moc neříká. Určitě se jedná o špičkové dílo. Já jsem zatím k tomuto názoru nedospěl.
Tohle ocením dvěmi hvězdami. Jen pro kompletisty

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

Vojta | 5 stars | 23.09.2020

Po tříleté pauze letos vydali britští hardrockeři nové album se zvláštním názvem "Whoosh!"

Já osobně se k novým hudebním počinům starých rockových harcovníků stavím poměrně skepticky, protože často nevím, zda bude jejich nový materiál tak dobrý, jako některá předchozí legendární alba. Tato předtucha se však v mém případě u nové desky Deep Purple nenaplnila ani v nejmenším.
Album jako celek působí, přihlédneme-li k poměrně pokročilému věku všech muzikantů, dost svěže a energicky. Kapela je velice dobře sehraná a všech třináct songů na albu "funguje" za mně, už na první poslech hodně fajn.

Na rozdíl od předchozího alba InFinite (2017) tu větší prostor dostávají skvostní hammondky Dona Aireyho, které vyniknou například v písni "Nothong At All". Ke slovu tu ale přijdou i synťáky, stejně jako místy až zpěvavá kytara Steva Morse ve skoro šestiminutové skladbě "The Long Way Round", která patří společně s výše zmiňovanou "Nothing At All" k nesporným vrcholům celé nahrávky.

Poslední "zářez" v diskografii "Párplů" mě nadchnul opravdu hodně, a s klidným srdcem jej přidávám ke své oblíbené (a dnes již legendární) čtveřici alb z let 1970-73 (In Rock až Who Do We Think We Are)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 23.09.2020

Příběh All Them Witches je o tvrdé práci rockové kapely z Nashville, která si pomalu, ale jistě vybudovala v podstatě z nuly renomé na mezinárodní hudební scéně, což se povedlo mizivému promile ostatních jejich souputníků.

Chlapi z ATW dříve nahrávali desky v obýváku na čtyřstopej magneťák, na chatě v horách a v malých bytových studiích, či v tom vlastním, které si zřídili v bývalém kostele. Ani to obrovské množství nejmodernější techniky nenapomohlo (jak jinak) ke vzniku nového repertoáru. Proto zvolili opačnou cestu, přesunuli se i se zvoleným producentem Mikey Allredem, (kterej s ATW již vytvořil desku Dying Surfer..) do Abbey Road Studia v Londýně, přímo do studia Two, kde nahrávali třeba Beatles. Zde se v časovém presu vrhli na nedodělaná torza skladeb (kde jedinou připravenou skladbou byla See You Next Fall). Nasáli inspiraci přímo z temných prostor studia plných vintage analogových mašinek a dokončili osm skladeb.

Základem desky se staly hypnoticky psychedelické, valivé songy které připomínají jam rytmické sekce Pink Floyd z počátku sedmdesátek se současnými Tool a drsným feelingem Kyuss. Částečnou větší hutnost oproti předešlé tvorbě zapříčinila jistě i nepřítomnost klávesáka Jonathana Drapera v sestavě, který kapelu v roce 2018 opustil.

K takovým skladbám lze zařadit hned úvodní Saturnine & Iron Jaw s pomalu dvouminutovým intrem, které kombinuje industriální ruchy s jemným prohrabováním strun kytary. Praví fandové zde zaznamenají patero úderů zvonů, jež symbolizují počet předchozích nahrávek souboru. Přímočarý stoner rock ve svižnějším balení bez zbytečných okras přináší druhá Enemy Of My Enemy a Lights Out. Krátké a úderné sólíčko na konci skladeb zaručeno!

To nejzajímavější z celého alba se nachází na pozici 4-6. V See You Next Fall se po horrorovém intru rozjíždí halucinogenní rytmika, která v této skladbě hraje prim, později připojivší se kytara spíše jen tak krouží kolem, občas jsme obdařemi skřípavým sólem. Tento jam měl původní stopáž 45 min :-) Pátá The Children Of Coyote Woman (pamatujete na Marriage a Death of Coyote Woman z druhé desky ATW ?) se nese v country duchu, ale nebojte žádný Johny Cash se nezjeví, atmoška je zadumaná stejně, jak tomu je u ostatní produkce. Na mne nejvíce působí navazující píseň se zvláštním názvem 41, která mě dokáže vždy dostat svou hutnou uhrančivostí do extáze. V jednoduchém postupu je síla !

Pro zklidnění je na albu umístěn akustický Everest (jakýsi úryvek melodie zahraný na kytaru) a melancholická Rats in Ruins, která je takovou malou zádušní mší za tuto desku. Kytara s basou stále variují dokola jeden vzorec a Michaelův hlas ze záhrobí se s námi loučí, vše zaniká v hluku vazbících kytar, jednoduchá melodie skladby však skrze něj až do konce prozařuje, jako světélko naděje….

Závěrem : Pokud odečteme intra, outra a akustický předěl Everest, kapela vyprodukovala 35 minut hypnotického materiálu s již znatelnými rozpoznávacími prvky ATW, které obsahují mix stoner rocku, metalu, psychedelie a country. Na vinylu přepychový zvuk umocňuje celkové jednolitější a monotónější vyznění, kratší stopáž však zaručuje udržení posluchačovy pozornosti.

O rozbor abstraktních textů jsem se nepokoušel, neb krom The Children Of Coyote Woman, která pojednává o Romolusovi a Removi, mi pravý obsah uniká. Stejně jsou na to prý i členové ATW :-)

Pokud bych parafrázoval název desky Nothing as Ideal, tak bych oponoval. Skoro ideální je poslední deska All Them Witches. O tomto albu se dle mého bude hodně psát a čtyřku dávám jen proto, abych mohl následující kotouček ohodnotit bodováním absolutním.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Bowie, David - Tin Machine II.

Bowie, David / Tin Machine II. (1991)

makrelaman | 4 stars | 23.09.2020

Heuréka!!! Po štrnástich rokoch (aj to v r. 2006 vyšla len japonská verzia) konečne bola do sveta pustená remastrovaná reedícia tohto snáď najpodceňovanejšieho a najodsudzovanejšieho albumu z tvorby DB. Takže do mojej hudobnej mozaiky Davida Bowieho zapadol posledný kamienok z jeho oficiálnej diskografie. A verte že nie preto že by sa mi nepáčil ale jednoducho sa za prijateľnú cenu nedal zohnať. Veľa fanúšikov Davida celkom nepochopilo filozofiu odbočky ktorú urobil založením Tin Machine. Bowie sa jednoducho potreboval vymaniť zo svojej hviezdnej ulity a preto prehodil výhybku na úplne inú koľaj ako sme boli dovtedy zvyknutí. A táto rocková poloha mu neuveriteľne pristane. Treba si uvedomiť že tu nejde o David Bowie a... ale o kapelu v ktorej sú si všetci členovia rovnocenní. Preto je tu aj priestor pre sólový spev Hunta Salesa (Stateside a Sorry). Muzikantské výkony sú tu celkovo výborné (zvlášť treba vyzdvihnúť Gabrelsovu gitaru ktorá čaruje naprieč celým albumom). Kapela šliape a má oproti jednotke lepší zvuk a zdá sa mi že aj lepšie drží pokope. Preto ho mám o niečo radšej ako Tin Machine I. Jednoducho albumy Tin Machine netreba posudzovať v kontexte ostatnej tvorby Davida Bowieho a pri pozornom počúvaní zistíte že ide o skvosty hodné génia. Tu sa nehambím dať štyri ****.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Tin Machine II.
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

horyna | 5 stars | 21.09.2020

Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.

Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.


Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.


U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

McLaughlin, John - Remember Shakti -  Staturday Night In Bombay

McLaughlin, John / Remember Shakti - Staturday Night In Bombay (2001)

stargazer | 4 stars | 20.09.2020

Člen Progboardu, který přidal tohle album do portfolia J. McLaughlina, vybral to nejlepší od skupiny Remember Shakti. To je můj názor.
Rozdíl mezi skupinou Shakti z druhé půlky sedmdesátých let a skupinou Remember Shakti, založenou ke konci milénia, vidím asi takto:
Shakti ze sedmdesátek hrají ryze akusticky, vydali tři alba pro Columbia Records, jedno live a dvě studio alba.
Dominantním nástrojem byly housle a akustická kytara, doprovázené indickými perkusemi.

Remember Shakti nahráli tři koncertní tituly /z toho jedno 2cd/ pro Verve Music. JMcL hraje na elektrickou kytaru a kabel vede přímo do laptopu vedle něj. Housle na RS už nehrajou, ale byly vystřídány jinými nástroji, např. flétna a el. mandolína a jiné...

Album Saturday Night In Bombay je nahráno 8 a 9 prosince roku 2000. Byl to pátek a sobota, napadá mě jistá návaznost/pouze slovní/ na album z roku 1980 Friday Night In San Francisco, nahrané JMcL s Di Meolou a De Luciou.
SNIB obsahuje 4 kompozice. Autorsky John má jeden zářez pod názvem Luki a je to ten nejkatší a nejrychlejší song na albu. Hraje zde 11 hostů, až na Johna, všichni jsou indové.
Druhá kompozice je dlouhá přes 26 minut. Začíná jako meditační hudba, která potupně nabírá na dynamice a rychlosti a na závěr je to už slušnej kvapík. Dominuje hra indickeho struného nástroje jménem santur a Johnova kytara.
Třetí tack je zpívaný a hlavní "slovo" má vokál, el. mandolína a indická živelná rytmika. Johnova kytara hraje okrajově.
Čtvrtá kompozice má necelých 19 minut, začíná pomalu a rozjímavě, pak přechází do svižné rytmiky, opentlené hindustani slide guitar, el. mandolinou a Johnovou kytarou. Na tomto tracku mimo indy perkusí je použito i bicí soupravy.

Hodnotím tohle album pouze v souvislosti s tvorbou Remember Shakti, nikoli jako součást Johnovy diskografie. Takže za mě SNIB ****. Je to velmi nápaditá , propracovaná a díky velkému počtu hostů podílejících se na nahrávce, zajímavá věc.
V kontextu s touto deskou další hodnocení:
The Believer /european tour/ ***
Remember Shakti 2cd /U.K.tour 1997/ **

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Remember Shakti - Staturday Night In Bombay
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.09.2020

Autorský tandem Gil + Palczewski, okolo něhož stojí elitní polské neoprogové sdružení Collage, je ve svém oboru průkopníkém a zároveň zkušenostmi ošlehanými profesory Spolu se Safe (to je u mě o chloupek výše) pro mě nejvývoznější artikly z jejich katalogu.

Palczewski po mohutné explozi klapek rozvíří krásné malby v nolanovsko-arenovském střihu a entrée alba - Heroes Cry - vládne. Mirek Gil servíruje strunné malůvky, drsné laufy, palčivá sóla a Amirian ční jak špice katderály. In Your Eyes patří mezi nejzásadnější opusy celého nového progu. Amirian vyrukuje vedle Hlasu i s konejšivými akustikami a mandolínou. Jsou to ale Gil a Palczewski, jejichž instrumenty dokonale melodicky táhnou a přemosťují - tvoří i boří. Přes dominující klávesy na albu právě tady za půlí rozjede svůj akt bubeník Wojtek Szadkowski. U Lovely Day diktuje zase tandem kytary + kláves; příznivci Marillion, Areny, ale třeba i mr. Hacketta jsou srdečně zváni. Living in the Moonlight je důkazem, že Palczewski je špičkový, komplexní hráč, stejně jako Amirian, ženoucí se za hranu. The Blues - divé klávesové kaskády stojí pevně na rytmické sekci. A pro změnu Amirian předvede svým hlasem celou škálu emocí. Patinu stařičkých Genesis ucítíme v jemném entrée Wings in the Night - akustiky versus našlehané banksovské přelivy. Nejen melodické laskominy při 11-minutovém běhu, musí každý objevit a nakonec zcela podlehnout. A zoufal-li si někdo nad bicími, tak v úvodu titulky se nám dostane její čirá profesura. Není už na co čekat - kytary i klávesy nás chaoticky strhnou do dramatického hudebního děje. Psal-li John v recenzi o deskách, které se mu zjevily, všeho se vám dostane. A v kombinaci s předchldcem jde o kompoziční pomníky. Svatý Grál, který když konečněš najdete - budete o Collage vědět vše. Po smršti emocí i tónů je tu pozitivistické, nadějné finále War is Over. Vlastníte-li bonusovku, v dynamické Almost There se vám zjeví opět lehce arenovské klapkové, ovšem i Amirianovy hlasové orgie.

Jak už zaznělo, o nepatrný chloupek raději od Collage mám Safe, snad je na vině nostalgie - kdysi mou sbírku ozdobilo jako první. Ale je tu tolik silných melodických pecek, na své si ale přijdou i nejnároční artoví hledači. A kdo chce objevit Polsko, není lepší pozvánka. 5/5.

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

Everon - Flood

Everon / Flood (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.09.2020

Debut německé kapely Everon pojmenovaný Paradoxes posluchače zaujal, rovněž se výborně prodával, z čehož měli samozřejmě muzikanti radost a s nadšením pracovali na druhém albu. To bylo vydáno v roce 1995 pod názvem Flood a i při letmém pohledu na booklet si nelze nevšimnout krásné kresby na obalu. Ten fantaskní výjev jako by přímo vycházel z neméně povedeného textu Very Own Design. Autorem se stal australský umělec Gregory Bridges, kterého kapela oslovila již během tvorby prvního alba. Gregory se nechal inspirovat písněmi, které mu kapela zaslala a vytvořil kresbu, která odpovídala náladě alba. Skupina byla nadšena a tak se stal dvorním autorem obalů všech alb Everon.

CD Flood je dle mého velkolepým koncepčním albem (ač takto nebylo prezentováno), ve kterém jsou umělecky ztvárněny pochyby o smyslu života v dnešní podivné době plné odcizení a naprostého rozkolu mezi racionálním myšlením obyčejného člověka a smysl pozbývajícímu rozhodování politiků.I dnes velmi aktuální temná sonda do myšlenkových pochodů muže, co na prahu stáří bilancuje svůj život a přemítá o smyslu svých rozhodnutí. V lecčems zmoudřel a prozřel, stačí to však na obhájení své existence ?

Tuto recenzi jsem pojal poněkud netradičně. K letmému ohodnocení každé skladby jsem přidal úryvek velmi volně přeloženého textu, aby jsme společně mohli nahlédnout do textů kapely, která je rovnocennou složkou výsledného díla. Hudebně Everon navázali na svoji prvotinu, řekl bych že ve svou koncepci propojení dravější a bombasticky vystavěné kombinace prog rocku a AOR dotáhli o stupínek výše, dle mého se jim podařilo oba světy kompaktněji propojit do jednolitějšího celku. Ubylo inspirací z období renesance, do aranží byly více zakomponovány metaličtější kytary a zpěvák Oliver kapánek zcivilnil svůj pěvecký výraz….

01.Under Skies...
První skladba je jakýmsi bombastickým symfonickým intrem skladby následující - klidně bych v podobném duchu uvítal celou desku… na úvod nasazena laťka neskutečně vysoko...

"Když otevíráme dveře do jiného světa
Náhle se všechno proměňuje
Vše, co jsem dosud poznal
se zdá nepravdivé
A obloha mění barvy
z šedé na modrou…."

02....of Blue
Náročný, přesto melodický prog metal s emočně vygradovanou atmosférou a snad minutovým sólem kytaristy….

"Takže tady jsem
jen muž s prázdnými rukama
Právě zde bych padl na kolena
A nabídl pokoru
Kdyby se šedá obloha zbarvila do modra…"

03.Black River
Dramaticky vygradovaná rocková skladba s rytmikou Rush a náladou Marillion – svou výpravností a jako by vypadla z art rockového muzikálu..

"Ta řeka je napájena
temnými myšlenkami těch, kteří
mají uvnitř zčernalá srdce
A cítím, jak se
k ní sám v tom svém zármutku přibližuju
A ta řeka mě začíná přitahovat…."

04.Very Own Design
Odlehčená melodická záležitost s kouzleným refrénem a pulzující rytmikou a fanfárami kláves v podání Everon jasně ukazuje skladatelskou genialitu Philippse, který i z takto pojaté skadby dokáže udělat malé umělecké dílo….

"Celý život tvrdě pracujeme
Pro malé místečko, které bychom mohli nazvat svým vlastním
Nebo cokoli, dostatečně silného,abychom to chtěli vlastnit
Jsme poháněni jít stále dál
Ignorujíc naši zlomenou pýchu, srdce a všechny ztracené sny…."

05.In all that Time
V některých skladbách jako bych zaslechl závan Queensryche….

"Během té doby, kdy jsem žil zaklet tím kouzlem,
byl jsem uvězněn ve svém vlastním soukromém pekle
Během té doby jsem ztratil veškerou moc a svou víru
Během té doby jsem ztratil i veškerou naději"

06.Lame Excuses
....nebo osmdesátkovou melodiku britských IQ..

"Mohl bych být mužem s více prostředky
s velkým domem a limuzínou
Mohl být tím vším a ještě víc
a mohl bych pracovat celý den
A taky celou noc
Ale mám tak trochu od každého něco, co potřebuju
Takže si nebudu stěžovat"

07.In silent Grace
Kapela dokáže skloubit prog rock s AOR prvky tak nenuceně,že jim to baštím i s navijákem...

"Tancovali jsme a smáli se v kyselém dešti
Jsme cestující na lodi bláznů?
Jsme všichni slepí?
Jsme všichni slepí nebo možná
Prostě nechceme vidět
Ale chceme věřit tomu muži v televizi
Kdo říká, že všechno bude v pořádku"


08. Cavemen
Řádně ostré prog metalové kytary po klavírním intru překvapí, ale skladba je celkově na mě moc překombinovaná..

"Je to zlatý věk, říkáte,
ale ne pro ty, kteří se
rozhodli jít svou cestou.
Je jiná než ta, kterou jste si vybrali
Proč říkáte svému synovi
Co má dělat
Proč chcete,
aby se stal přesně takovým, jako jste vy?"

09.Simple truth
Blížíme se k závěru v méně výrazné skladbě ve středním tempu….

"Téměř nemůžu uvěřit,
že jsme to my, stále ty a já
už spolu nekomunikujeme
Co se stalo s těmi, kterými
jsme byli předtím?"

10.Flood
Po dvouminutové ambientní předehře je pološeptem odcitováno zpěvákem závěrečné neveselé memento příběhu, které se za doprovodu saxofonu ztrácí v šumění oceánu….…

"Jak dobrý je život
Pokud vše, co přináší,
je bolest, frustrace
a balancování na laně
Jak dobrý je muž
pokud nemá co nabídnout
Pokud je příliš silný na to, aby umřel,
ale příliš slabý na to, aby žil ?"

Deska byla opět nahrána v Woodhouse studiu pod producentským vedením Joachima Ehriga, který bohužel jako jeden z prvních přišel s nápadem vytočit záznam hlasitosti na maximum, takže v době, kdy většina nahrávek zněla celkem v pohodě, tak nahrávka Everon byla malou dynamikou dost poškozena, což mě dost mrzí.

Kapela měla poměrně velké ambice prorazit na mezinárodní trhy, na album Flood byla domluvena celosvětová distribuce firmou Roadrunnner. Bohužel v době vydání desky zbankrotovala vydávající firma SI Music, což mělo na propagaci a rozšíření alba Flood katastrofální důsledky a kapelu tato situace srazila na kolena.

Závěr : jedna z nejlepších desek Everon, jakýsi mix ostrých, až prog metalových riffů přirozeně skloubených s bombastickou AOR melodikou a obdařená skvělými texty byla hodně poškozena krachem vydávající firmy, což kapelu tvrdě zasáhlo. Zdali se muzikantům podařilo znovu postavit na nohy a důstojně pokračovat si povíme zase příště…..

Ukázka :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Everon - Flood
» popis a diskografie skupiny Everon

Nektar - The Other Side

Nektar / The Other Side (2020)

horyna | 4 stars | 15.09.2020

Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.

Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.

Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.

» ostatní recenze alba Nektar - The Other Side
» popis a diskografie skupiny Nektar

Everon - Paradoxes

Everon / Paradoxes (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.09.2020

Muzika je skvělá v tom, že se nejedná o žádnou fyzikální veličinu, její odnože nelze jednoduše změřit a zaškatulkovat. To platí bezpochyb mj. třeba o německých hudebnících z Krefeldu, kteří tu začali na prahu devadesátek budovat zajímavý hudební spolek pod jménem Everon. Ralf JANSSEN (kytara), Christian MOOS (bicí) a SCHYMY (basa) spolu hráli několik let, ale pro větší rozlet jim chyběl dobrý zpěvák. Na inzerát v tisku se ozval Oliver PHILIPPS, který získal ostruhy v JESTER'S PALACE. Pro kapelu se stal příchod tohoto člověka naprosto zásadní událostí srovnatelnou s nalezením šému pro Golema. Oliver totiž nejenže doplnil místo zpěváka, ale byl schopný ovládat různé klávesové nástroje, do nahrávek vymýšlel a nahrával party sólové kytary, ale především se stal hlavním autorem všech písní. Tady někde vznikly základy neotřelého soundu EVERON.

Debutní album, jehož kontury počaly vznikat v roce 1992, zastihlo muzikanty v skvělé kondici, jejich hudební erudice jim umožnila technicky brilantně rozvinout jednotlivé skladby tak, jak si představovali a netrpí jako mnoho jiných určitou nedotažeností. Na tom měl rovněž velkou zásluhu producent Joachim Ehrig (kdysi bubeník kultovních Grobschnitt), který jim nabídnul nahrávání ve svém studiu Woodhouse. Jejich rafinovanou kombinaci AOR, Rush a prvků renezanční muziky dodal určitý řád a pod jeho produkční taktovkou vzniklo album Paradoxes, které nakonec vyšlo u legendárního holandského labelu SI v roce 1993, který byl progresivním formám rocku velmi nakloněn. Nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších z firemního katalogu, dobře vedla i v Japonsku. Následovaly koncerty s Fish, Pendragon či Jadis.

Co album obsahuje, v krátkosti přiblížím v následujících pár větičkách :

Úvodní chladivé tóny syntenzátorů v Face The World a dramatické hradby kytar ve stylu Rush se lámou v melodický AOR a posluchače nutí k přemýšlení, jaký že styl muziky vlastně Everon produjuje….Druhá Private Warriors s úvodem melodie s renesanční atmosférou také mnoho nenapoví, opět se tu mísí razantní rytmika s prog rockovými prvky s až soft rockovými melodiemi ve spravedlivě vyváženém poměru. Zpěvák Oliver PHILIPPS dává na odiv svůj vysoko položený hlas, udivuje svým rozsahem a zároveň ukazuje svoji techniku často aplikovaným vibrátem. Následná rocková balada Circles na první poslech rovněž klame tělem. Po několikanásobném poslechu však posluchač objeví další vrstvy v precizních aranžích kláves a dalších nástrojů. Velmi komplikovaně vytváří rytmické pletivo bubeník Christian MOOS, ač se to na první poslech nezdá.

Po první trojce odlehčenějších songů navazuje další trojice náročnějších skladeb, kde prvky AOR ustupují do pozadí. Je to patrné v Shadowboxing, která opět kombinuje postupy starověké muziky s náročně propracovaným a hutným prog rockem obohaceným krásné kytarovým sólem - jeden z vrcholů alba. Titulní Paradoxes a Reflections jsou velmi členité, vystupují zde na povrch rytmické struktury podobné Rush…

Sedmá It Almost Turned Out Right ukazuje jednodušší a melodickou tvář ne nepodobnou třeba zámořským Journey. Předposlední Marching Out mi připomíná kolegy Sieges Even a závěrečná Open Windows navazuje na Rush v období Signals, ovšem ve vlastním podání...

Závěrem : debut německé kapely Everon způsobil na prog rockové scéně malé pozdvižení, ač se dle svých kapela přímo do tohoto stylu neřadila. Provzdušněné skladby se zvonivou kytarou a zpěvem, jež mi připadá jako kombinace Gedyho Lee, Damiana Wilsona a Arno Mensese vkusně a naprosto přirozeně kombinují prog rock typu Rush, Sieges Even nebo Landmarq s prvky AOR a melodikou renezance.

P.S. : Toto je začátek vyprávění o Everon, recenze na následující desku bude následovat do tří dnů.

» ostatní recenze alba Everon - Paradoxes
» popis a diskografie skupiny Everon

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 11.09.2020

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

Lukas | 5 stars | 10.09.2020

Taky jsem velmi překvapen, že Leprous nikdo nehodnotil. Leprous si přitom pozornost určitě zaslouží. Na tohle album musím mít tu správnou náladu, protože je to silně melancholická jízda se specifickým zpěvem mozku Leprous Einarem Solbergem (na zpěv jsem si osobně musel trochu zvykat, ale teď ho považuji za naprosto dokonalý a skvěle se hodící k hudbě Leprous). Materiál pro toto album byl vytvořen v době kdy Einar procházel obdobím deprese a pro mě osobně má velmi intimní atmosféru a zaškatulkovat ho do progresivního metalu je podle mého názoru zcela mimo. Je to progresivní hudba 21. století. Na rozdíl od předešlých alb výrazně ubylo sekaných, tvrdých riffů, přibylo smyčců a klasického piana např. dokonalé spojení v Distant Bells, se skvělou gradací. Deska začíná velmi pozvolna a skoro až ambientním způsobem, s postupnou gradací a zvyšující se tvrdostí.
A kousky jako Foreigner a Sky is Red, jsou v podstatě odkazem na jejich výrazně tvrdší alba. Pro mne jedno z nejlepších alb 2019, výše než např. In Cauda Venenum.
Pro Leprous nepolíbené by mohlo album Malina fungovat jako vstupní. Je to takové tranzitní album mezi více "heavy" obdobím a současností.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

horyna | 5 stars | 10.09.2020

Říká se, že dobrá muzika se dokáže zviditelnit sama. Že nemá zapotřebí, aby na ni někdo upozorňoval a postrkoval kupředu. Pokud by taková pravidla platila, hudební trh by musel vypadat zcela jinak. Komerční sra... by neokupovaly přední místa hitparád a éterem by se nenesla prvoplánově jednoduchá slátanina takového typu. A jelikož je tomu už hezkých pár let právě tak, jak jsem nastínil větou předešlou, na kvalitu zapadanou tisíciletým prachem je dobré alespoň občas upozornit.

A kapela Happy the Man kvalitní je. Dokonce obrovsky kvalitní a hlavně vysoce originální. Její mix rocku, artu, fusion, technicky maximálně vypiplaných pasáží alá Gentle Giant, s jemným dotekem historie dle modelu Gryphon, v sobě absorbuje naprosto jedinečné substance těchto prvků geniálně pospojovaných do jednoho celku, v pestrosti a nápaditosti takřka nevídané.

Mě osobně trvalo přesně rok a určitě celkem dost poslechů, než jsem doplna přišel na chuť následující fošně Crafty Hands. Tehdejší čtyři hvězdy jsou dnes jasně zářícím pěti-hvězdím, a její obsah se pro mne stal dokonale návykovým. Vcelku neomylně jsem zhruba před měsícem šel i do materiálu debutního. Očekávání byla už naprosto jasná a čaro obsahu umístěného v drážkách cd účinkovalo daleko rychleji. Domnívám se, že jednička je jejich nejlepší nahrávkou, protože její sofistikované pojetí ještě o chloupek překračuje už tolik nabušenou mladší sestřičku, a spousta segmentů z celé plejády skladeb, se posluchači lačnícímu po podobně strukturovaně provázané hudbě napevno zavrtá do hlavy.

Nebudu se tu už pachtit s rozborem jednotlivých skladeb, jelikož v tomto oboru odvedl výbornou práci kolega Snejk. Stačí když řeknu, že tak nekonečně rozlehlé bohatství motivů, které je tu divákovi neustále servírováno, dokáže svou vynalézavostí naprosto s klidem konkurovat i podobně orientovaným Hackettovým Genesis, nebo Howeho Yes.
Vedle těchto obrů jsou Happy the Man pro většinu posluchačů jen jednou velkou neznámou, avšak v celosvětovém významu je svým pojetím dokáží dokonce možná i zastínit.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Dragoun, Roman - Stín mý krve

Dragoun, Roman / Stín mý krve (1995)

fernetti | 5 stars | 09.09.2020

Je pro mě neuvěřitelné, že od vydání této první Romanovy sólovky uplynulo už čtvrtstoletí. Od té doby uteklo už hodně času, Roman vydal (už jen) další 4 tituly a za sebe si dovolím říct, že je to velká škoda, že zůstalo u celkového počtu s číslem pět, protože nejen Roman, ale hlavně my, jeho posluchači, bychom si zasloužili aspoň dvojnásobek. Roman je totiž člověkem, který nejen svým zpěvem a vrozeným muzikantstvím, ale i tím, jaký on sám je, má dar druhé lidi zasáhnout přímo na komoru. Srdeční komoru.
Stín mý krve je v mém žebříčku jeho nahrávek No.1 nejen proto, že je první, ale především pestrostí a šíří hudebního záběru. Ten se sice stále odehrává na poli inteligentního pop rocku, ale tu si vypůjčí něco z jazzu (často jen v takových náznacích, kdy se na pár taktů uvolní dechová sekce k mírnému zajamování, aby se zase pokorně vrátila k písni samotné, občas skladbu občerství krátké kytarové zajjazování Romana Pokorného...), tu někdy zabrousí víc řízne do bigbítu; úsporná a přesto spolehlivá rytmika (Jan Seidl na bicí a Libor Dunovský na basu) si občas lehce zafunkuje, zatímco Michal Pavlíček jen zpovzdálí beglajtuje a jeho občasná nenápadná sólíčka slouží hudbě samotné a nikdy neperlí tak, jako na jeho sólových deskách. Nemůžu opomenout ani Karla Růžičku a jeho sopránsax... Vlastně všichni, kdo na desce hráli, si zaslouží maximální pochvalu, protože odvedli kus poctivé a výtečné práce. Neméně si zaslouží ocenění i Michal Pavlíček, který celou desku produkoval, a jehož hudební vklad do výsledného zvuku je nepřeslechnutelný: zvuk desky je šťavnatý, barevný, každá skladba má akcent přesně tam, kde to má být, stejně jako umí občas zmírnit, odlehčit, zprůzračnit, když si to ta která skladba žádá.
No a je tu ještě Roman Dragoun - expresivní, čerstvý, jazzující, v plné síle. Jen rok od vydání Stínu (1995) se stal Ježíšem v českém muzikálovém Ježíšovi a dovolím si říct, že tento vrchol už nikdy nemohl překonat - jak rolí v muzikálu, věkem, zaslouženou popularitou a i s tím spojeným okruhem lidí, kteří se tehdy kolem něj míhali a pomáhali mu na této desce. Následující deska Slunci blíž (2000) sice byla taky výborná, Otlučená srdce (2009) rovněž, ale přece jen už je v jeho dalších dvou deskách poznat, že se s věkem stáhl k intimitě čistě sólového projevu (Piano z r. 2012 a Samota z r. 2016). Jasně, i to má svou sílu, ale přece jen bohatost aranží, která se nejvíc skví právě na Stínu, umí celkové vyznění jinak výtečných písní dostat ještě o level výš, než když se Roman doprovází jen sám na piano.
A abych nezapomněl - Roman má neskutečnou kliku na texty, které mu píše Milan Princ: to jsou perly, které nejsou určeny sviním. Nebýt jich, tak ať by Roman zpíval sebelíp, bylo by to jen hraní (si)... To se ale naštěstí nestalo. Bohu díky za to!
A Romanovi taky. Nejen za tuto desku, ale hlavně za to, že tu s námi je a dělí se s námi o sebe.

» ostatní recenze alba Dragoun, Roman - Stín mý krve
» popis a diskografie skupiny Dragoun, Roman

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

VopiceZHoR | 5 stars | 07.09.2020

Ani jedna recenze na Leprous? Tak se asi budu muset obětovat já :-)
Myslím, že mi nebyla zrovna dána do vínku schopnost vložit na "papír" pocity z hudební produkce, tak prosím buďte shovívaví k mé první recenzi zde :-)
Takže, "Pitfalls"...
K Leprous jsem prvně přivoněl někdy zhruba před deseti lety, když jsem se coural kolem Ostravice, v zeleném centru Ostravy (nekecám, fakt v Ostravě rostou stromy :-D) a hned jsem si naložil jejich nejlepší kládu "Bilateral", což byla v té době vlastně žhavá novinka. Aktuální album tenhle skvost asi nepřekonává, ale blíží se k němu opravdu na dostřel. Jo, četl jsem kdesi, že je to moc popový, a zpěvák je ve stylu u-ááá, u-ááá... Ale nevěřte tomu. Je to pecka... :-) Jednotlivé skladby asi nemá smysl rozebírat. Album je velice sevřené, "hitovky" zde nehledejte... Ale fans téhle kapely už dávno ví, že Leprous nic jiného než hitovky nepíší :-). Krásný album, progresivní metal...
Hodnocení zaokrouhluji na 5.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito

Dalton / Riflessioni: Idea d'infinito (1973)

Snake | 4 stars | 07.09.2020

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito
» popis a diskografie skupiny Dalton

Leap Day - Awaking the Muse

Leap Day / Awaking the Muse (2009)

EasyRocker | 4 stars | 05.09.2020

Před nedávnem rozšířil mou sbírku i legendární debut dnes už tulipánové neoprogové jistoty. Čistá, průzračná muzička, ohlížející se do Polska, německým sousedům, a určitě i takovým Pendragon, Jadis nebo Areně. Z přihrádky lze vytáhnout i krajánky Silhouette.

Už When Leaves Fall přináší exkluzívní pozvánku mezi masívní sloupy polského a britského progu. Mocné nolanovské klávesové erupce v rukou bratří Engelenburgů, střídají jejich jímavější malby. Jako jeden muž se přidává Mulderova elektrika a Roozenovy pobídky zpoza baterie. K nebesům sahá už dvojka What Would You Do. Je to myslím i proto, že Harteveld tu hlasem hladí, ale netlačí tolik na pilu, je civilnější, aniž ztrácí na osobitosti. Jinak hudební krasavice ve svůdných křivkách. V menu králů pokračuje i další démant, Secret Gardener. Mistrně zapasované melancholické střípky kytar a kláves, arenovsko-rotheryovská sóla a atmosférické terapie. Poutavý text odráží názor Leap Day - na konci tunelu je vždy světlo. Spurtující rockovice, to je Shop Window Dummies. A vracíme se do dávných časů vokálních harmonií Něžného obra, či jejich moderních ctitelů - Spock´s Beard. Hladivá barrettovská kytara zůstala, ale je žehlena žhavými varhanními orgiemi. Klavírní uspávanka Eyes Wide Open s lehkými kytarovými omalovánkami a slapovým řáděním Petera Stela. I ona projde řadou změn nálad, aby spočinula ve velebném klidu. Sandgrains - již důvěrně známé ´morseovské´ nálety, a dva hráči umožnily sound varhan působivě navrstvit. Do ruda žhne kytara mr. Muldera, celý sextet se tu rozběhl v pozoruhodné vícehlasé alchymii. Závěr, téměř desetiminutová klapkově dominantní Little Green Men se zase klaní zlaté éře artrocku, ale snaží se obstát i jako neoprogový moučník . Ale nějak si nemůžu pomoci, postrádám tam nějakou strhující melodii a mocné teatrální doznívání a ozvěny jak jsem u artrockových finále zvyklý u mistrů jako TFK, Spocck´s Beard, Ark, Transatlantic, neb starých alb divadelnických.

Docela dlouho mi kolekce o slabé hodince zalézala do šedé kůry mozkové. Protože jsem sladěn s jemnějšími progovými partičkami , nakonec se mě hudba přec otevřela a vyplula. Jedinou výtkou jsou snad časté Harteveldovy afektované pokusy o meineovské polohy, ale naštěstí se nejedná o výraznější prostor na albu. 4/5.

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day

McKennitt, Loreena - Parallel Dreams

McKennitt, Loreena / Parallel Dreams (1989)

jirka 7200 | 4 stars | 04.09.2020

Třetí album Loreeny McKennitt Parallel Dreams bylo vydáno v roce 1989 a přineslo několik zásadnějších změn. Poprvé se stala výhradní autorkou všech skladeb a krom dvou z nich i celé album otextovala. Navázala také dlouhodobou spolupráci s kanadským kytaristou a producentem Brianem Hughesem, který se podílel na mnoha dalších nahrávkách a produkci ve studiu během celé její kariéry, rovněž se stal důležitou personou a hlavou její doprovodné kapely.

Repertoár se zčásti proměnil. Z předchozího období tu jakoby zůstaly tři křehké a něžné skladby. Dvě jen s dominujícím doprovodem harfy – Moon Cradle a Annachie Gordon, ve které jsem si vyslechl tragický žalm o nenaplněné lásce dívky Jeannie a chudého Annachie Gordona. Třetí, závěrečná velmi pomalá instrumentálka Ancient Pines s komorně zakomponovaným zvukem cella završila album.

Ostatní skladby byly aranžerským zásahem Briana vkusně dobarveny dalšími nástroji. Hned úvodní Samhain Night rozkvetla doplněním kytary a citlivým zvukem houslí. I song Huron 'Beltane' Fire Dance dopadl velmi zvláštně. První část této instrumentálky mi připomněla indiánský zpěv za doprovodu bubnů z vydělávaných kůží. V druhé části se proměnila v smyslný a plnokrevný keltský rej doposud nevídané rychlosti. Další neveselý kousek zhudebnila Loreena v písni Standing Stones. Za doprovodu harfy, basy a houslí a klasické rytmiky jsem vyslechl příběh z Orknejských ostrovů, kde byla ze žárlivosti prolita krev!

Prosba opuštěného děvčátka z dublinského chudobince zaznamenaná v šedesátých letech pojednává o přání založit vlastní rodinu v písni Dickens' Dublin (The Palace) nemůže ponechat ani jedno oko suché, mě jež tolik neovládá cizí jazyk to trochu rušilo. V pomalé Breaking the Silence pozadí skladby ovládly jemné syntenzátorové plochy a střídmý rytmus rozetnulo až ostře znějíci sólo akustického kytaristy.
Angažovaný text byl věnován Amnesty International.

Závěrem : Loreena na své třetí desce okouzlila emočně vypjatými a posmutnělými i obsažnými songy, na které se oproti předešlým albům pochlubila bohatěji prokreslenými aranžemi a v některých skladbách i naznačenou rytmikou. Fanouškové tuto změnu přijali pozitivně a Parallel Dreams bylo vyhlášeno v kategorii nezávislých nahrávek albem roku.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Parallel Dreams
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Yes - Close to the Edge

Yes / Close to the Edge (1972)

Zaphirus | 5 stars | 04.09.2020

Na tento album som sa chystal pomerne dlho. Prečítal som si tu o ňom snáď všetko možné. Od viet evokojúcich štatút nedotknuteľnej modly až po vety evokojúce neskutočne pre-kombinovanú a ťažko prístupnú hudbu. Jediné čo som poznal bola akurát skladba Owner of a lonely heart.

Môj rezultát je jasný. Close to The Edge je výborné art-rockové album. Paradoxne, mne osobne sadlo na prvé počutie. Andersenov hlas mi vôbec nevadí, ba naopak, myslím, že sa pre konkrétne túto hudbu veľmi hodí. Navyše spieva nanajvýš zrozumiteľne, čo vnímam ako veľké plus.

Musím vyzdvihnúť zvuk albumu. Každý nástroj je krásne rozoznateľný a počuteľný. Veľmi pekne vynikne basa. Čo nie vždy býva pravidlom. Po kompozičnej stránke ide o veľmi pekné nápady a myšlienky. Titulná skladba má v sebe príjemný rockový šrmnc a pôvabnú kombinatoriku.

And you and I - radím za top albumu. Krásne nápady, skvelá atmosféra. Nie som veľký fanúšik akustických či polo-akustických vecí ale táto pesnička má v sebe takú zvláštnu naliehavosť.

Siberian Khatru - nevnímam ako nevýraznú. Veľmi sa mi tam páči ta indická sitárová vsuvka, ktorú vystrieda čembalo. Zaujímavá kombinácia a cele je to doladené rezavým gitarovým sólom.

Suma sumárum, veľmi príjemné album. Paradoxne, pre mňa vemi chytľavá hudba. Celé to má zaujímavú atmosféru a ako celok to pôsobí skvele. Po dnešnom prvom vypočutí sa k tomuto počinu budem vracať určite častejšie.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes

Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand

Clarke, Stanley / Rock, Pebbles and Sand (1980)

stargazer | 3 stars | 30.08.2020

Tahle deska je prvním milníken Clarkeho tvorby. Sedmdesátá léta, zakončená pro mě bravůrní deskou I Wanna Play For You jsou definitivně pryč. Stanley se pouští do nové dekády v novém stylu a v novém pojetí kompozic.

Album obsahuje sedm skladeb. První stana desky je oděna do rockového hávu. Rozhodně si zde přišel na své kytarista alba Charles Johnson. Ty první čtyři kusy jsou fakt jízda.
Druhou stranu alba otvírá romantická balada. Stanley zpívá v duetu se zpěvačkou Valerie Johnson. Už žádný rock a násílí,... jen vyznání lásky. Následuje silný funky groove s prvky rapu. Jako last track Clarke zvolil 11 minutovou suitu, složenou ze tří vět. První věta je takové rozcvičování, jako u některých věcí od RtF, druhá věta je opět duet Stanley-Valerie a tato věc je silně emotivní a krásná. Nemusím být angličtinář, abych pochopil, že tato věta neřeší pouliční násilí a zločiny. Třetí, závěrečná věta mě vrací na chviličku do jazzrocku uplynulé dekády.

Velkou změnou byla změna na postu bubeníka. Jazzoví hráči, jako Daryl Brown, Steve Gadd, Gerry Brown a další, nahradil rockověji a středoproudově laděný Simon Philips. Spolupracoval se Stanleym a Jeffem Beckem na turné po Japonsku v roce 1978 a na turné se SC v roce 1979.

Dávám TŘI a PŮL hvězdy. Ta změna stylu musela být asi pro příznivce Stanleyho Clarka trochu přes čáru, ale to je vývoj v hudební branži. Taky mi spadla brada, když jsem novátorské Achtung Baby.





» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away

McKennitt, Loreena / To Drive The Cold Winter Away (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 29.08.2020

Písně na druhé, koncepční album s tématem keltských tradic, Vánoc a vítání Nového roku byly nahrávány v kostele Panny Marie v kanadském Guelpu, benediktínském klášteruv Glenstalském opatství a Annaghmakerrigu v Irsku. Je tedy zřejmé, že materiál na desku vznikal nejen na místech duchovních, ale také v prostorech zvukově výjimečných, které propůjčily nahrávce při poslechu dojem nekonečného vesmíru. Ve spojení s neméně působivým hlasovým projevem Loreeny, jejíž soprán rovněž krásně zapadl do duchovní nálady písní, vzniklo neobyčejně působivé dílo.

Já sice obecně takováto vánoční alba nemám rád a podobné produkty přežvýkaných koled v rytmu a charakteristickém zvuku určitého interpreta ( jako například strašlivé CD Roba Halforda z minulého roku) vůbec nevyhledávám. Je to hlavně tím, že různé variace v rámci populární či rockové muziky působí většinou v lepším případě komicky a i ty povedenější se nedají krom Vánoc poslouchat. Toto album je však vyjímkou potvrzující pravidlo, hlavně proto, že těch osm anglických tradicionálů krom songu King, (kterou nahráli i Steeleye Span) mi nebyly nikterak známé.

Tentokrát jsem nalezl na CD deset písní. Loreena přispěla hned třemi autorskými kousky,dva z nich v instrumentální podobě. V meditativním Banquet Hall napsaným pro harfu a finger cymbals ( českej výraz pro dva miniaturní činely připevněné k prstům mě nenapadá) vykouzlila přímo hmatatelný dojem zasněženého vánočního večera. The Stockford Carol je jen prostinkým melodickým ornamentem a třetí skladbou se stala hned následující The Snow, ve které Loreena použila text kanadského básníka Archibalda Lampmana, jež se proslavil oslavou krásné přírody ve své zemi. Lépe snad ještě text s muzikou dohromady nesouzněly.

Ostatních sedm upravených anglických tradicionálů a málo známých kostelních písní ze 17 – 19 století v podání Loreeny s harfou, cellem a houslemi i v tak střídmých aranžích rozkvetlo do nebývalé krásy.
Introverní skladby i s decentním hudebním orámováním ani po několika dekádách neztratily své kouzlo. Znovu jsem některé skladby porovnal s různými jinými verzemi folkových, country či pouličních písničkářů a jejich variace byly jen velmi slabým odvarem. Pro večerní meditaci není vhodnější nahrávky.

Dovětek : Lorena McKennitt si založila rodinnou vydavatelskou firmu Quinlan Road a nahrávky prodávala na svých pravidelných vystoupeních, neúnavně rozesílala poštou, nebo ponechávala ve spřízněných obchůdcích k prodeji. Její hvězda pomalu ale jistě stoupala vzhůru a zároveň albem To Drive The Cold Winter Away ukončila jednu etapu svého hudebního vývoje….

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Jethro Tull - Thick As A Brick

Jethro Tull / Thick As A Brick (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 28.08.2020

Tak. Přečetl jsem si zde několik nadšených recenzí na tohle báječné dílo, a rozhodl jsem se, že i já se musím podělit o své dojmy, neboť bych se sebou nevydržel, kdybych k tomuhle významnému opusu něco neřekl. Thick As A Brick je jedno z těch alb, které formovaly můj hudební vkus. Je to další, jeden z mých největších pokladů v mé sbírce, ke kterému se velmi často vracím, a vždy po skončení poslechu této desky, mám chuť si to pouštět znovu a znovu. Neustále jsem fascinován ( a myslím, že každý pozorný posluchač je fascinován ) tím, co se na albu odehrává. Neskutečné instrumentální výkony, výborné a nápadité melodie, Ian Anderson předvádí několik barev hlasu, skupina ani na chvíli nepoleví, neustále běží vpřed, prostě všichni tady jedou jak draci. Jethro Tull se zde opravdu vybičovali k tomu nejlepšímu výkonu v celé jejich kariéře. Tímto albem nastavili laťku tak neuvěřitelně vysoko, že už ji nebylo možné přeskočit. To nemůže nikdo popřít.

Historie této desky je hodně zajímavá. Začalo to tím, že Ian Anderson byl zcela zaskočen recenzemi na jejich předešlé album Aqualung, o kterém si někteří kritici mysleli, že jde o konceptuální album, což Ian Anderson zásadně odmítl. Určitě si poté řekl, že „ukážeme těm novinářským chytrolínům, co vlastně znamená konceptuální, nebo-li tématické album“. Takže Thick As A Brick je koncepční záměrně, a vzniklo takříkajíc „na truc“. Anderson zde také zanesl trochu sarkastického humoru, když album označil za „matku všech koncepčních alb“, a ještě poznamenal, že to má být parodie na Yes a ELP a jejich dlouhé suity.

Album skutečně obsahuje jednu jedinou skladbu trvající víc než 40 minut, pochopitelně rozdělenou na dvě poloviny. Její text je vlastně dlouhá básnička napsaná „jakoby“ fiktivním chlapcem Geraldem Bostockem, též přezdívaného Little Milton. Text je podle mě básnicky složitý až absurdní, plný narážek a metafor, takže ten příběh je docela nečitelný. Řekl bych, že celé album je zahaleno určitým tajemstvím a vyvolává u mě řadu asociací. Zkrátka, poselství této desky je vskutku svérázné, a pokud bychom mu chtěli skutečně přijít na kloub, museli by jsme se Andersonovi dostat do jeho hlavy. A to se nám asi nepodaří.

Další zajímavá věc na albu je samotný obal. Je to vlastně taktéž parodie na jisté lokální noviny The Saint Cleve Chronicle. Pokud máte na vinylu starší vydání, je to udělané tak, že můžete těmi novinami normálně listovat. Já mám na vinylu už tu novější verzi z roku 2012, takže listovat nemůžu. Ty noviny jsou součástí bookletu, který tam byl přiložen.

Myslím, že už jsem řekl vše potřebné. Thick As A Brick – zásadní, významné dílo, které by se mělo probírat v hodinách hudební výchovy. Fenomenální, famózní, jedinečné, nedostižné. Musím ale se smutkem v duši konstatovat, že následující A Passion Play pro mě představuje jen špatné déjà vu.
Thick As A Brick ale dostává plný počet hvězd bez diskuze.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pink Floyd - More

Pink Floyd / More (1969)

fernetti | 4 stars | 27.08.2020

Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Audioslave - Out Of Exile

Audioslave / Out Of Exile (2005)

Konnie | 4 stars | 27.08.2020

Z celé grungeové škatulky jsem měla vždy největší slabost pro Soundgarden, a to nejen kvůli jejich charismatickému vokalistovi. Poté, co tato kapela oznámila svůj rozpad a první sólové album Chrise Cornella mne příliš neoslovilo, mou pozornost upoutal vznik tzv. “superskupiny” Audioslave.

Po debutovém eponymním albu plném hutné atmosféry, silných kytarových riffů a extatického Cornellova zpěvu nabyla většina fanoušků tohoto žánru asi celkem obhajitelný dojem, že Audioslave budou jakýmisi pokračovateli odkazu Soundgarden. Druhé album této formace však uvrhlo část posluchačstva do rozpaků. Představilo totiž skupinu ve zcela novém světle – jako svébytnou individualitu klestící si cestu vlastním směrem, nikoliv jako, byť žádaného, nástupce oplakávaných grungeových velikánů. A tak zatímco někteří odborní kritici označili album za kvalitní, originální počin, našli se i tací recenzenti, kteří nad Audioslave tzv. zlámali hůl, argumentujíce nedostatkem invence, energie či pocitem sterility a líbivosti. Na tuto stranu pomyslné barikády se postavila i část řadových fanoušků. A tak si zde fenomén “nálepkování” a nepřiměřeného “škatulkování” vybral svou daň – ke škodě asi nejen posluchačů…

Čímže se toto album tedy tak odlišuje od svého staršího předchůdce?
Kromě spolehlivě kvalitních energických hardrockových skladeb, k nimž se řadí např. úvodní Your Time has come, Drown me slowly či Man or Animal, zde najdeme dost skladeb spíše lyrického rázu v čele s asi “nejhitovější” Be yourself, což není, s přihlédnutím k některým skladbám z minulého alba či k obsahu debutové desky Chrise Cornella, až takovým překvapením. Rozdíl je spíš patrný z atmosféry desky jako takové, která je celkově melodičtější, “pohodovější”, skoro by se dalo říci optimistická. Tato, možná trochu nečekaná, poloha se nejvíce dere do popředí v lechce soulově až funkově laděných písních Doesn’t remind me, Heaven’s dead či Yesterday to tomorrow. A což teprve hravá a chytlavá Dandelion, v jejímž textu se lze dočíst: Now the clouds are gone, all your tomorrows shine… až se člověk neubrání dojetí při pomyšlení na pozdější události…
Nejsilnější skladbou celého alba, kromě výše zmiňované Be yourself, je pro mne nádherná bluesovka 1 Zero. Kromě vzletných kytarových sólíček je na tomto kousku také dobře patrné, jak velkou proměnou prošel Cornellův pěvecký projev během cca 18 let – od doby EP Screaming Life až po působení v Audioslave.

Za zmínku možná stojí i fakt, že na albu je obsažen dovětek: "Všechny zvuky vyrobeny kytarou, basou, bicími a hlasem." Takže žádná syntetika, všechno čistě natural :-)

Já osobně zastávám názor, že se jedná o velmi kvalitní, poslechuhodné dílo, které vám, při troše trpělivosti a nezaujatosti, dokáže ze svých drážek vyjevit mnohé příjemné zvukové zážitky. A myslím, že by byla škoda se o ně, třeba pod vlivem jakékoliv předpojatosti, ochudit.

» ostatní recenze alba Audioslave - Out Of Exile
» popis a diskografie skupiny Audioslave

Blind Guardian - Tales From The Twilight World

Blind Guardian / Tales From The Twilight World (1991)

horyna | 5 stars | 26.08.2020

Poslední dobou mě strašně baví vracet se do své hudební minulosti. Připomínat si nahrávky z "dětských" let, (pochopitelně jen ty, v aktuálním věku pro mne ještě akceptovatelné), které voněly nenapodobitelnou poznávací aurou mládí. Člověk měl doma sotva pár nahrávek na kazetách, které si přesmahnul od starších kamarádů, poslouchal je pořád dokola a bylo mu vcelku jedno, jaká hudba se z reproduktorů line (a že to byly někdy pořádně odstrašující kousky:-). Potřeba postupného rozrůstání a budování vlastní sbírky šla pocítit už tenkrát. Buď to v sobě máte, nebo ne. Buď vám tato vlastnost vydrží po celý život, nebo začnete odpadávat jako většina vašich tehdejších vrstevníků. Někteří z nich to zabalili hned po vojně, někteří krátce po navlečení manželského chomoutu. My největší nadšenci, kteří se s muzikou sžili v pomalu užším svazku než je ten po-svatební, hudbou žijeme, usínáme s ní, je naším dením chlebem, radostí, rozkoší a hlavně láskou.

Nedávno jsem zcela náhodně procházel nabídku Music Record, kde jsem mimo jiné narazil na německé Blind Guardian. Okamžitě jsem si vybavil rok 1991, kdy byla tato nahrávka už čerstvě na trhu a mně a parťákovi ji nahrál chlápek, kterého jsme objevili přes inzerát a který se "přiživoval" kopírováním muziky druhým na kazety. Deska Tales From the Twiligh World nám zněla geniálně tehdy a domnívám se, že plně obstojí ve zkoušce časem i dnes. Stále si myslím, že jde o jednu z nejlepších desek, kterou slepý strážce ve své dlouholeté kariéře vypustil. Oproti prvním dvěma dílům jde sakra poznat, jak velký krok kapela udělala. Invenční snahy podnítily kluky z Krefeldu k mnohem detailnějšímu kompozičnímu záběru. Jednotlivé skladby pak získaly daleko více odstínů, vrstev i struktur. Melodické linie se navzájem překrývají, tempové obměny se střídají v daleko širší míře než u desek předchozích a nástrojové obsazení se obvyklým měřítkům daným pro takovýto stylový rámec začíná jasně vzdalovat.

Album startuje dvojice hymnických perel Traveler In Time a Welcome To Dying. Dodnes patří obě skladby z katalogu skupiny k vůbec nejoblíbenějším a koncertně nejžádanějším. Jejich svižné dráždící tempo, zvukové aroma přelomu osmdesátých a devadesátých let a spousta skvělých přechodů, vyhrávek, sól, sborových nápěvů a strhujících refrénů, plně prezentuje ono skutečné nadšení čtveřice mladíků, kteří se zakrátko stanou jednou z největších kapel svého druhu. Ale není to jen tato dvojka, která by snad měla představovat ten nejlepší vzorek alba. Z dalších stop tu můžeme najít překrásnou baladu Lord Of The Rings, velkolepou hymnu Lost In The Twilight World, v níž si vokální duet s Hansim znovu střihl i Kai Hansen, futuristické Tommyknockers, či nabušenou Altair 4. Poslední The Last Candle je pak tou pravou sborovou hymnou, prezentující nastolený styl kapely jako ten nejvhodnější.

Tales From the Twilight World je první dospělou deskou Blind Guardian. Dodnes platí za synonymum pro rychlou, speed metalovou muziku výborné kvality. Jde o album, které je až po strop našlapané hity. Album, v němž se proudy mladické euforie taví do mohutných melodických kaskád a hromově úderných sborů s jasně zapamatovatelnými refrény

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tales From The Twilight World
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

fernetti | 4 stars | 24.08.2020

Kde já bych se o Nadovi dozvěděl, nebýt Steva Hacketta a jeho koncertů s Genesis Revisited? Asi nikde. Projekty jako Unifaun, Flower Kings nebo Agents of Mercy jsou pro mě zatím neprobádané vody a tak musím říct, že toho pána v pokročilém věku (ehm...) objevuju pro sebe až teď, kdy mu je aktuálně jednašedesát. Ale abych v tom nebyl jen já - vygooglil jsem si, že Nad se do studia uzavřel až po třicítce a první sólovku vydal v r. 1995 (Home Recordings), aktivněji se do zpívání obul až po čtyřicítce, čili ve věku, kdy se mnozí muzikanti se svou kariérou začali odebírat do zapomnění nebo se čtyř křížků ani nedožili... Takže když začal pozdě pan Sylvan, je moje pozdní objevování jeho tvorby tak nějak ospravedlněno, že...
Teď už ale něco k jeho sólovce Courting The Widow: je to první ze tří posledních sólovek, které v poslední době vydal, dalšími jsou The Bride Said No (2017) a Regal Bastard (2019). Mám je doma na CD všechny tři a tak se jejich vzájemné srovnání nabízí: Začnu tím, co je spojuje: všechny jsou nacpány invenční, svébytnou hudbou, plnou neotřelých nápadů, které, navzdory tomu, že progresivní rock už prozkoumal kde co, jsou zajímavé, chytlavé, objevné. Není to nějaká kopie čehokoli, ikdyž by se v různých harmoniích či nástrojových postupech dalo narazit na leccos. Asi nejvíc se u tohoto alba zmiňují Genesis - samo, že díky unikátnímu zpěvu Nada. Pokud srovnám ty tři poslední desky, tak ano, na této první jsou Genesis asi nejznatelnější, ale spíš jen tak nějak podprahově, pocitově. Určitě si ale nemyslím, že kdyby letos Genesis společně s Gabrielem s Hackettem natočili desku, zněla by jako Courting The Widow - to rozhodně ne. Rozhodně ale nelze opomenout osobní vklad muzikantů, kteří se na desce vydováděli - osobně si nejvíc vychutnávám basu Nicka Beggse, která, kde hraje, tam je ozdobou. O panu Hackettovi, Rogeru Kingovi, Jonasu Reingoldovi či Nicku D´Virgilio nemluvě... Zkrátka muzikantsky je to vážně lahoda, zvuk celkově je výtečný, barevný a baví sám o sobě.
Co k desce samotné? O čem je? Těžko říct přesně, texty jsou výpravné, mnohoznačné, takže jen naznačím pár slovy, co si kdo může hledat a ne/najít: moře, hledání svobody, cesty, naděje, osamocení, démoni, osvobození...
První polovina od Carry Me Home až po To Turn The Other Side mi přijde tak nějak dohromady slitá v jeden celek, nic tam přímo nevyčnívá. Druhá od Ship´s Cat až do konce mi přijde o poznání pestřejší, zábavnější, jakoby dospělejší (to je asi blbý výraz, ale těžko hledám přesnější) - jakoby už předznamenávala druhou sólovku The Bride Said No, která je hudebně ještě o poznání dále. Ale o tom až příště...
Takže jaké bude konečné resumé? Pro mě osobně výtečný objev a trefa do černého - nejen hudebně, ale i hloubkou sdělení a projevem mi Nad Sylvan sedl jak už dlouho nikdo před ním ne. Jeho první ze tří posledních desek - s nimiž srovnávám, protože vznikly dost nedlouho po sobě a mají společné nejen účinkující muzikanty, ale i to, o čem Nad zpívá, je sama o sobě pro mě za päť bodov. Ale abych byl spravedlivý, protože vím, co bude následovat, dávám jen poctivou, plnotučnou čtverku.

A úplně na závěr - kurňa, lidi, to je muzika jak víno!

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

McKennitt, Loreena - Elemental

McKennitt, Loreena / Elemental (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 24.08.2020

Kanadskou multiinstrumentalistku a zpěvačku Loreenu Mc Kennitt jsem tu nedávno představil s jejím komerčně nejúspěšnějším albem The Book of Secrets, na kterém se nacházela ve vrcholné kondici, obklopena zvukovými inženýry a špičkovými muzikanty, kteří dopilovali a rozvinuli aranže na devadesátkových deskách do plnějších tvarů. Pokusil jsem se na toto období (jakože) zapomenout, rovněž tak na její pozdější inspirace z Asie a Středního Východu a proti toku času proplul až do roku 1985, kdy se objevil debut Loreeny s názvem Elemental.

V tomto období se Loreena věnovala skládání muziky pro divadlo, studovala keltskou kulturu a vyhledávala staré irské lidové písničky. Po mnoha pobídkách od přátel a kolegů natočila během jednoho týdne devět křehkých skladeb – sedm irských tradicionálů a dva své autorské příspěvky, které se mezi mnoha lety prověřenými songy, co se týče kvality nijak neztratily.

První z nich, procítěně podaná Stolen Child, ve které se Loreena doprovodila na harfu, je později decentně doplněna basou, cellem a citlivým podkresem syntenzátoru. Jako text byla použita báseň Ira Williama B. Yeatse, která v sobě kombinuje romantické prvky s tajemností a irskou mytologií.

Druhá autorská byla umístěna na koneci alba a lze ji nalézt pod názvem Lullaby. Jedná se o instrumentální skladbu, kde se její herecký kolega Douglas Campbell emotivně ponořil do přednesu básně anglického mystika a prokletého básníka Williama Blakea, která by svým obsahem i pateticky dramatickým zpracováním mohla být klidně použita jako intro pro nějaký song Manowar.

Zbývajících sedm irských tradicionálů v podání Loreeny jsem si rovněž oblíbil, protože, jak je známo, dobrou píseň nedělají jen noty a melodie, ale i způsob přednesu a samotné aranže skladby. Ty jsou u tohoto alba dech beroucí, lidové písně dostaly naprosto nový rozměr, lze je začadit někam na pomezí liturgické písně smíšené s náladou středověké tržnice, ovšem zahrané komorním tělesem. Rovněž zvukový režisér Bill Mather se nebál experimentu a krom skvělého zvuku (jak je slyšet, někdy stačí i stodola) domixoval pro dokreslení atmosféry do nahrávek zvuky štěkajících psů ( Stolen Child), jinde použil efekt letní bouřky (Lullaby) nebo pokřikujících racků kroužících nad mořem (Banks of Claudy). To vše zastřešil výrazný, někdy ve výškách až kovově bodající projev Loreeny.

Závěrem : kvalitní debut s irskými tradicionály a dvěma autorskými počiny ve středním tempu s kouzelnou atmosférou a s neméně zajímavými, romanticky posmutnělými texty v neotřelém podání Loreeny McKennitt je předurčen pro relax a rozjímání a věcích mezi Nebem a Zemí.


» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Elemental
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Beatles, The - Beatles For Sale

Beatles, The / Beatles For Sale (1964)

horyna | 4 stars | 23.08.2020

V hluboké minulosti jsem v jakémsi článku, který se věnoval diskografii Beatles, zaznamenal ostrou narážku na tuto desku, jež se týkala její nevyrovnanosti a výrazného kvalitativního propadu oproti často a jistě právem vychvalovanému albu A Hard Day´s Night. A jelikož jsem se před několika měsíci konečně rozhoupal k tomu, abych si doplnil sbírku i o prvních šest "tralala" Beatles-áckých alb, nehodlal jsem i přes onen neustále se do mysli vkrádající šrám spojený s „kluky na prodej“, čtvrtou nahrávku nikterak vynechat.



Od prvních minut úvodního poslechu této desky jsem si ťukal na čelo v domnění, že se snad muselo jednat o naprostý renonc v posuzování co dobré je a co není. Jenže jak minuty ubývají a konzumentova cesta postupuje deskou dál, vše rázem není tak růžové jak se jevilo na začátku. Strana B je výrazně slabší a na vině nejsou jenom ne příliš dobře zvolené cover verze, ale i skladby autorské. Díky časovému presu do kolotoče naservírovaných Beatles, kdy bylo potřeba rychle vydat desku další a vypravit se co nejdříve na turné, neměli brouci tentokrát pohromadě natolik silný materiál a tak spousta songů počínaje devátou Words of Love až po dvanáctou Don't Want To Spoil The Party není nijak extra úžasná a velkou výhrou není ani další předělávka-sedmá Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey. Naštěstí všechno zachraňuje první strana s bezkonkurenčními pocitovkami No Reply a I'm A Loser. Za velmi dobrou bych označil i trochu netradiční Baby's In Black. Naopak trojice v čele s Berryho mega-energickým coverem Rock 'n' Roll Music, McCartneyho nádherou I'll Follow The Sun a k Beatles se překvapivě hodící Mr Moonlight, dokáže napravit mnohé.

O pofiderní kvalitě tohoto alba malinko svědčí i fakt, že na tolik známý červený 2cd výběr, byl z Beatles for Sale vybrán pouhopouhý jediný zástupce v podobě písně Eight Days A Week,což je při okolní konkurenci hodně málo. Pro mne je hodnocení A strany za pět, B strany za tři, z čehož vychází s přimhouřením obou broučích očí čtyřka.

Předešlé A Hard... i následující Help, řadím z úvodní šestice nahrávek Beatles absolutně nejvýše.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

Brano | 4 stars | 22.08.2020

Nad Sylvan sa narodil v roku 1959 v Kalifornii.Jeho otec bol tenisový šampión Hugh Steward a matka mladučká švédka Agnete Sylvan.Rodičia sa o krátky čas rozviedli a malý Nad (vtedy ešte ako Hugh Erik Steward)vyrastal u starých rodičov v drsnej robotníckej štvrti v meste Malmö.Citlivý a introvertný chlapec sa stal terčom šikanovania od svojich spolužiakov.Táto bolestná skúsenosť ho navždy poznačila.Pochopenie našiel u starých rodičov,ktorí podporovali jeho nadšenie pre hudbu.Nad sa naučil hre na piano a potom mu učarovali ďalšie klávesové nástroje ako organ,mellotron,minimoog,Elka String...

Mladý Nad bol veľkým fanúšikom skupiny Genesis a v roku 1977 sa v Štokholme zúčastnil na ich koncerte v rámci turné Wind&Wuthering.Vtedy ešte netušil,že raz bude spolupracovať so Stevom Hackettom na projekte Genesis Revisited II.V civilnom živote sa živil dlhé roky ako prepájač telefónnych hovorov a pracoval najmä na nočné služby.Stále však koketoval s myšlienkou presadiť sa v hudobnom svete.To sa mu podarilo až s kolegom Bonamicim v projekte Unifaun(2008).Následne sa mu ozval Roine Stolt(Kaipa,TFK,Transatlantic...) a Nad sa stal súčasťou skupiny Agents Of Mercy s ktorou nahral tri štúdiové albumy.Až potom mohol zanechať svoje civilné zamestnanie a venovať sa naplno hudbe.

Keď jeho blízky priateľ,ktorý mal záľubu v ženských šatách spáchal samovraždu,tak sa Nad na znak smútku začal tiež obliekať do ženských šiat.Ďalšia rana osudu Nada postihla,keď sa počas nahrávania albumu Agents Of Mercy dozvedel o smrti svojej milovanej matky.Práve cestou na pohreb zložil skladbu Carry Me Home,ktorej koncept mal v hlave ,podľa jeho vyjadrenia, posledných desať rokov.Skladba otvára album Courting the Widow(2015),ktorý je prvou časťou upírskej ságy,ktorá pokračuje na albumoch The Bride Said No(2017) a The Regal Bastard(2019).

The Braid Said No nie je až tak výrazne "genesisovský" ako jeho predchodca Courting the Widow.Mám rád najmä skladby The Quatermaster,ktorá ma ohromila svojou energiou a tiež hrou na bicie v podaní Nicka D´Virgilia(Spock´s Beard,Genesis,Big Big Train...),krehkú When The Music Dies,v ktorej Nad vystupuje v kostýme s anjelskými krídlami a samozrejme titulnú 12 a pol minútovú The Bride Said No,kde mu skvele sekundujú vokalistky Tania Doko a Jade Ell a najmä chrámový organ na záver...to je lahoda!V špeciálnej limitovanej edícii sa ešte nachádza bonusová skladba Black Ship.

Nad momentálne žije a tvorí v dome v prírode,na samote,niekoľko kilometrov od Štokholmu.Spoločnosť mu robí jeho mačka Skrut,krorá zamňaukala aj v skladbe Ship´s Cat(Courting The Widow).Často chodí na prechádzky k blízkemu jazeru a venuje sa botanike a poznávaniu rastlinstva.Jeho znalosti v tejto oblasti sú obdivuhodné.

Album The Bride Said No ma napriek svojej nespornej kvalite a hviezdnemu obsadeniu(Steve Hackett,Guthrie Govan,Tony Levin,Roine Stolt...)neoslovil tak intenzívne ako jeho predchodca.Moje hodnotenie je 3,5* no vzhľadom k vyššie uvedenému zaokrúhľujem na slabé 4*.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 15.08.2020

Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…..

Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.

Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.

Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock ´ n´ roll, progresivní rock , blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Pomalu všechny skladby byly doplněny mužskými či ženskými sbory a méně razatní rockovou kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku. Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze poměnit zažité stereotypy. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými deskami.

Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V „Throw My Bones" zaznělo třeba toto :

Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?

Má li někdo výtky, tak Gillan v songu „No Need to Shout“ vzkazuje :

(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč

Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili. Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Hodně skličující záležitost.

Závěrem : Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985- 2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

horyna | 3 stars | 13.08.2020

Tři roky uběhly jako voda a letos tu máme nové, jedenadvacáté album Deep Purple. Tak moc jsem se na jejich novinku těšil a teď ani pořádně nevím, jak bych tuto recenzi pojal a čím bych měl vlastně začít. Tak velké rozčarování z tohoto alba zažívám, až se mi ani nechce o tom nějak sáhodlouze psát. A slovo rozčarování je v tomto případě ještě hodně mírným výrazem. Daleko lépe by desce slušel terminus - zklamání. A když už volím hned od začátku tak ostrá slova, rovnou uvedu, co si také myslím. Domnívám se, a na tom trvám od prvního poslechu až po ten včerejší poslední, že tuto desku už Deep Purple vydávat vůbec neměli. Kvalitativní propad oproti předešlé dvojici Now What a Infinite je prostě obrovský. A troufneme-li si navíc postavit onu novinku vedle nějakého rockového milníku Gillanova bandu z let sedmdesátých, a je jedno, zda to bude některý ze slavné trojice s tímto zpěvákem u mikrofonu, či jej snad budeme poměřovat s některým z gigantů období Coverdalovko/Hughesovského, sestup je pak přinejmenším kolosální.

Ale vezměme si to postupně. Myslím, že každá podobná zpráva týkající se nové nahrávky této legendární party je sama o sobě velkou událostí. Byla jí už v roce 2013, kdy po osmi letech studiového ticha vydaná kolekce Now What, dokázala pěkně nakopat ega žánrově podobně hrajícím „soudruhům“ a o které se nahlas šuškalo, že bude posledním společným posezením této party ve studiu. Ale kapela v sobě zjevně objevila novou chuť do společné práce, nadmíru entusiasmu i dostatek kreativity, aby se k nahrávání ještě jednou vrátila, tentokrát už v horizontu daleko kratším, a po čtyřech letech tak mohla vypustit další ostrou rockovou pecku Infinite. Obě tyto, elektrizujícím rockem made in Purple nabité kolekce, v sobě nesou trvanlivou pečeť kvality typickou pro Morseovské časy, jejichž prapůvod se datuje od příchodu tohoto skvělého strunotepce v polovině let devadesátých. Každá z desek obsahuje několik výborných podmanivých hitů, energií napumpovaných hard-rockových šleh i atmosféricky sošných hymnických poloh. Songy jako Weirdistan, Body Line, Above and Beyond, Blood from a Stone, Après Vous a Vincent Price z desky první, či věci jako Time for Bedlam, Hip Boots, The Surprising, On Top of the World, nebo Birds of Prey s alba číslo dva, se každému párplistovi musely zavrtat hluboko do hlavy. A jelikož je člověk/posluchač od přírody spíše optimistou než pesimistou, tak nějak logicky očekává, že by nastavená linie mohla pokračovat bez nějakého výraznějšího zakolísání i nadále.

Domnívám se, že podstata pochopení a následného přijmutí určitých rozhodnutí, která kapela musela při tvorbě a vzniku nového materiálu učinit, vychází z úhlu posluchačova pohledu směrem k těmto osobám, které je potřeba vnímat jako úplně normální a obyčejné smrtelníky. Je totiž veliký rozdíl, měřit album metrem nastaveným na dřívější úspěchy a mety, které kdysi božská kapela v minulosti absolvovala a často též překračovala. Těmto lidem je dnes více jak sedmdesát let a je tudíž vcelku pochopitelné, že to poslední, čeho se při psaní aktuálních notových osnov kapela dotýkala, je nějaká mladická průbojnost, přemíra energie, pocity spojené s hledáním nových východisek, nebo snad riziko odbočit ze své dávno vyšlapané cesty. Dle zvukového záznamu v drážkách cd uloženého, je odpověď na otázky typu – tohle myslíte vážně, neměli jste to už dávno zabalit, co má tohle být za otravnou nudnou trapnost a podobně, nakonec velice snadná, až banální. Deep Purple si dle mého názoru na své poslední desce prostě jen tak (pro radost) zlehka zajamovali a s minimem nápadů které se jim připletly do cesty, nahráli pár pohodových písniček, o kterých se domnívají, že postačují k tomu, aby naplnily minutáž potřebnou pro vydání plnohodnotné nahrávky. Tohle málo je ale strašně málo. Strašně málo k tomu, aby se posluchač alespoň přiměřeně nasytil, aby mohl spokojeně natrávit a aby měl chuť se v budoucnu s touto kolekcí kdykoli pomazlit znovu. Nahrávka Whoosh je syrový nedopečený polotovar, který pokulhává na skutečně hodně místech. To, že energeticky působí značně ochable, by se vzhledem k věku jednotlivých hráčů dalo snad ještě pochopit, ale její unavený příběh dostává nejvíce na frak právě s minimem nápadů a impotentní skladatelské invence, která je největším kamenem úrazu letošních D. P.

Přitom ta deska nezačíná vůbec špatně. První song Throw My Bones postavený na Morseově kytarové erudici s dobře zakrouceným hlavním riffem, šelestem kláves imitujících smyčce a díky všemohoucímu, který studiově znovu výborně intonujícího Gillana pevně vedl, má tendence zabodovat. I když by skladbě jako úvodnímu songu slušelo krapet ostřejší tempo, je tato skladba ve své mírně valivé zatěžkané podstatě slušným kusem. Ovšem střídmá spokojenost výrazně upadne hned u následující dvojice Drop The Weapon a We're All The Same In The Dark. Typově příliš podobné záležitosti, v nichž záchytné body aby posluchač pohledal lupou a které mají k pocitu jisté zábavy s muzikou spojené zatraceně daleko. Jistým, avšak jen částečným zlepšením se jeví píseň čtvrtá, Nothing At All. Folkový nádech absorbovaný skrze kytarové a klávesové vyhrávky, podtrhují její lidové aroma s lehce lacinou podbízivostí. Pátá No Need To Shout vychází z podobného modelu jako několik songů z desek předchozích. Hutnějšímu základu přidává jak ostrá kytara, tak tepající rytmika a neškodný klávesový podmaz. Naštěstí několik jazzových vyhrávek z pera Don Aireyho skladu alespoň trošičku vitálně živí, ale stále to není žádná úžasná přehlídka, která by vás cvrnkla do ucha. Šestá Step By Step zakončí první část alba rozděleného našimi protagonisty na dvě poloviny. Až na tomto místě začínají skrze temné mraky nudy a ležérnosti, probleskovat zaznamenaní hodnější nápady a zajímavější aranžmá. Po úvodní písni je to teprve druhá, konkurence schopná věc, která alespoň částečně zachraňuje pošramocenou pověst „vatoidní“ první poloviny alba.

Druhou půli otevírá jazzově hravá What the What, ve které zní sedmdesátiletí harcovníci jako polití omlazujícím elixírem vitality. Pulzující píseň nepostrádá značně odlehčené prvky koketující i s blues a popem, ale v protikladu k někdy dosti otravně plytkým položkám předchozím, je tento model vítaným osvěžením. Výborný Morseův kytarový riff přiváží další, chce se mi až řvát nadstandardní pecku The Long Way Round. Motiv písně mě osobně částečně připomíná milovaný song No One Came z Fireball, a jeho atmosféru bych připodobnil k jízdě v natuněném masivním tyráku, řinoucím se s plnou nádrží napříč americkým středozápadem. U devátého songu The Power of the Moon už začínám pozvedat obočí a říkat sám sobě větu – a pak že to nejde. Kapela si jak vidno schovává ty největší trumfy až do finále. Devátá položka je stran kreativnějšího vkladu nejpůsobivější. Skladatelská formula tu poodstoupila z vyjetých kolejí vstříc hledání nových směrů a východisek. Instrumentálně nesmírně osvěžující kus ozdobený v každém nástrojovém partu, rozhodně patří mezi trojici toho absolutně nej, co se na desce ukrývá. Atmosférou mí mírně upomíná píseň Above and Beyond. Desátá Remission Possible je jen minutu a půl trvajícím instrumentálním předělem, ovšem i v něm se kapele podařilo vystoupit ze své ulity a předvést několik nových tvarů a spletitějších cestiček. Poslední klasickou písní je jedenáctá Man Alive, což je opět řemeslně výborně zmáknutá skladba, s tlakem na mystičtější atmosféru i podařená aranžmá.

Ovšem do konce desky zbývají ještě dva songy. And the Address je přepracovaná verze úvodní písně nacházející se na debutu kapely. Mě osobně jaksi uniká význam jejího zařazení na novinku navíc, když pochází z pera Blackmore/Lord. Že by snad pocta těmto pánům, v případě Jona bych tomu snad i uvěřil, ovšem jako hold Ritchiemu to asi myšleno nebylo. Spokojme se tedy s tvrzením, že kapela si chtěla tento kousek zřejmě vystřihnout znovu a po svém. Nepopírám, že patří k té více povedené polovině. Osobně jeho originál neznám, páč debut D. P. mě trávicím traktem jaksi neleze, ale jestli si Steve Ritchieho part upravil dle svého, pak klobouk dolů. No a jako bonus tu máme ještě píseň Dancing In My Sleep, která patří spíše ke standardům letošní sbírky a zcela legitimně by si zasloužila čestné místo řekněme někde v první polovině desky. Jde o moderně znějící song, jehož vstupní klávesové tóny mne paradoxně odnesly až někam do časů Ptolemajovského starověkého Egypta.


Na novince skupina znovu a do třetice spolupracovala s producentem Bobem Ezrinem. Dle slov samotných hudebníků panovala ve studiu značně uvolněná atmosféra a všichni si společné sessions užili. V textech se pak odráží geologická, sociální i vztahová kritika dnešní společnosti. Dle několika málo zatím dostupných hodnocení, je deska přijímána spíše kritičtěji a se smíšenými pocity (čemuž se já osobně vůbec nedivím). Zvukově velice podařené nahrávce uděluji tři body z milosti. Sám si ale příště raději pustím sonicky méně dotaženou desku, která mne bude po hudební stránce bavit daleko víc, než tuto průhlednou a předvídatelnou kolekci, která vám při příštích setkáních v budoucnu už nebude mít co nového nabídnout.



» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Gazpacho - Bravo

Gazpacho / Bravo (2003)

muf | 4 stars | 12.08.2020

Nedávno mi přistál poslední Originální kus CD do kompletní diskografie Gazpacho: Bravo. Gazpacho je pro mě objev loňského roku. Tuto partu jsem neznal, ale po obdivných recenzích jejich posledních alb jsem neodolal a nedočkavě je začal poslouchat od nejnovějších alb nazpátek. Od Soyuz po Night skvost jeden jako druhý. Stal jsem se na nich mírně závislý. Kombinují se tu různé témata, motivy a nálady. Naprosto podmanivým je Ohmeho zpěv. Starší kusy si mě zatím nepodmanily natolik, až na Bravo, které mi vyrazilo dech. Album plné zvratů a nápadů. Už v této prvotině slyším znatelný a nezaměnitelný rukopis Gazpacho. Album má rychlejší spád a kratší skladby než poslední tematické desky. Zní mi ovšem vyváženě a hodně mě baví až do konce. Věřím, že po čase se mi ještě více vryje do ucha. Za mě krásné dílo za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Bravo
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets

McKennitt, Loreena / The Book Of Secrets (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 12.08.2020

Pokud se řekne „keltská muzika“ , někomu si vybaví taneční show Lord of The Dance, další si představí Clannad, Shinead O Connor či tradiční pojetí The Chieftains. Někdo si vzpomene na popem ovlivněnou Enyu, někdo na punkově laděné The Pogues. Mě se vybaví kanadská (sic!) písničkářka, hráčka na klavír, harfu a akordeon - Loreena McKennitt.

Ta, ovlivněna svými irskými předky, jala se důkladně studovat tuto kulturu. Balzámem na duši byly její folkově laděné desky z osmdesátek. V letech devadesátých se její inspirační okruh rozrostl a krom irské lidové hudby se nechala ovlivnit mj. arabskou kulturou. Její alba byly také jakýmisi zhudebnělými cestovními deníčky z míst, kudy vedla její pouť.

Obdivoval jsem i její přístup ke světu showbussinessu.První desky si produkovala a vydávala sama na vlastním labelu Quinian Road, veškerou reklamu si zajišťovala sama koncertováním po malých klubech nebo prodejem desek formou bazaru. Později se dohodla s Warner Music na distribuci za pro ni výhodných podmínek. Takto si zachovala uměleckou svobodu a nikdo s ní nemohl manipulovat.

V devadesátkách se její tvorba protnula se zájmem posluchačů, kteří chtěli poznávat muziku rozdílných etnik i kultur a její desky z té doby se prodávaly v milionových nákladech. Asi nejznámější v té době byla mnou recenzovaná deska The Book of Secrets, poslední z trilogie „cestovatelských" alb.

Deska byla natočena ve studiu Petera Gabriela, na jejím vzniku se podílely desítky muzikantů, kteří svými hudebními nástroji z různých kultur obohatili celkové vyznění. Zvuk se poněkud vzdálil folkovým začátkům desek z osmdesátek, na tomto albu je velmi košatý, s bohatými aranžemi a výraznou rytmickou strukturou. V každé skladbě jsem při pozorném poslechu objevoval nové a nové nástroje - akustické kytary, flétny, housle, bouzouki, mandoly a mnohé další. Hlas Loreeny byl nahalován a trochu více zapuštěn do étericky znějící muziky.

Instrumentálky Prologue nebo Marco Polo ovlivněné arabskou muzikou mi připomněly tvorbu Dead Can Dance. Hlavním hitem na této desce se však stal Tanec maškar (The Mummers' Dance), který útočil na hlavní příčky světových hitparád a dočkal se několika tanečních remixů. Další instrumentálka La Serenissima pro změnu vybídla fantazii svou barokní náladou k představám plavby kanály starověkých Benátek. Při poslechu překrásné balady ze starověké Anglie si nezapomeňte otevřít text zhudebněné básně Alfreda Noyese – to je vskutku dojemná, až horrorová love story! V Skellig a Dante's Prayer se zpěvačka navrátila k irsky znějícím melodiím. Velmi sugestivní náladu ze svého nitra uvolnila i Night Ride Across The Caucasus (Noční cesta přes Kavkaz). Zvídavější posluchač na jejím webu mohl stáhnout brožurku, kde autorka všechny své inspirace k jednotlivým skladbám detailně rozebírala.

Závěrem : inspiračně velmi pestrá deska v éterickém oparu (nejen) irské a arabské muziky ve spojení s nepodbízivým popem. Precizně hudebně i zvukově vyšperkované album naleštěné masteringem Boba Ludwiga. Pro večerní relaxaci velmi vhodný tip.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

Brano | 5 stars | 11.08.2020

Všetko to začalo inzerátom v časopise Melody Maker,ktorý znel "A Able Accordionist...".Skupina Genesis práve vtedy hľadala nového gitaristu namiesto Anthonyho Phillipsa,ktorý to vzdal pre trému počas verejných vystúpení,takže Steva Hacketta pozvali na skúšku,ten okamžite presvedčil a už ako plnoprávny člen skupiny sa podieľal na nahrávaní albumu Nursery Cryme(1971).V Genesis zotrval do roku 1977,kedy po albume Wind&Wuthering oznámil odchod z dôvodu nedostatku tvorivého priestoru.

Napriek tomu sa počas svojej bohatej sólovej kariéry opakovane vracal k plodným rokom svojho pôsobenia v Genesis.A to či už vo forme playlistov koncertov,alebo vydaním štúdiových albumov Genesis Revisited(1996) a Genesis Revisited II.(2012) za ktorým nasledovalo veľmi pôsobivé koncertné spracovanie.Steve,povzbudený týmto úspechom, bol zjavne pri chuti a počas piatych rokov doslova vychrlil tri výborné albumy z ktorých najlepší je práve ten posledný-At The Edge Of Light.

Úvod je v odvážnom orientálnom štýle a samozrejme nemôžu chýbať kvílivé gitarové sóla.Steve ich priam sype z rukáva.Beasts in Our Time odštartujú hutné symfonické aranžmány evokujúce napínavý soundtrack.Steve spieva za doprovodu akustickej gitary.Atmosféru vyhecuje sólo na saxofón a v ďalšom kole na gitaru.Skladba na záver naberá na obrátkach zásluhou Stevových divokých gitarových riffov.Paráda!Under the Eye of the Sun je v znamení priam Yes-ovských zborových vokálov.V inštrumentálnej časti snivú atmosféru 12- strunovky umne striedajú rytmickejšie pasáže so všadeprítomnou Hackettovou sólujúcou gitarou.

Steve Hackett a gospel?!? A prečo nie?Ústna harmonika ako z nejakého westernu a božské hlasy sestier McBroom-ových.Durga a Lorelei to poriadne rozbalili!Those Golden Wings je 11 minút absolútnej blaženosti.Orchestrálne aranžmány,akustická gitara,Steve + sprievodní vokalisti...a znovu ten cinema efekt ako v skladbe Beasts in Our Time.Stevova gitara kvíli,narieka tak s citom a tak naliehavo až mi nevdojak zvlhli oči.Pokiaľ hľadám vreckovku už sme niekde v Azerbajdžáne za zvuku sitar a ďalších špecifických etno-nástrojov,ktoré si nedovolím ani vymenovať.Znie mi to ako balalajka,ale nie je to balalajka.Nasledujúca Hungry Years je napriek názvu celkom veselá pesnička,ani sa nenazdám a nohy mi samé podupávajú do taktu.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak som slintal ako Goro biely pes,ktorý práve zhliadol svoju paničku.Vedel som,že je len otázkou času,kedy mi CD pristane v mojej zbierke.Ak toto nie je majstrovské dielo,tak potom čo už je?

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Sylvan - X-Rayed

Sylvan / X-Rayed (2004)

EasyRocker | 5 stars | 10.08.2020

Období po přelomu milénia zastihl Sylvan v mimořádném tvůrčím rozkvětu. Další magicky slitý elixír z jejich dílny, X-Rayed, je časově vetkán mezi skvostné sbírky: Artificial Paradise a Posthumous...., které jsem si vzal na paškál v týdnu minulém. Žádné strachy, ani tady nebudete litovat.

Už So Easy nese hodně typický rukopis. Poklidně, zlehka tanečně tepající rytmická sekce graduje a pak se vznese a drásá kovovými orgiemi a malebným kytarovým sólem, a zas utichá... Moderní ráz celé desky pomohl zhmotnit i host Jens Lück - a už tady čaruje. Glühmann je nade vším jako soudce - fakt easy, nebo spíš zešílíme, a najdeme cestu ven? . So much More je osudově odevzdanou baladou. Fatální střet naříkajících hlasivek a chladivého klavíru. Přehlídka potemnělých riffových kaskád rytmických přemetů a obskurních meziher a okének... Lost rafne a nepustí - málem jako bychom přistáli na "Awake" od DT. Glühmannem a sólovými duety odjištěná a až prosluněná You Are vede do kouta, kde se už baží na naději a osvobození. Že jsou skladby vždy vlastně protipóly, dokládá přes devět minut Fearless, emocionálně stupňované jako příboj - i když tlak lehce zchladí syntetická intermezza. Belated Gift: otázky, které vás zavalí, jenže řešení je vždy nejisté. Vzpomenete na Questions z Posmrtného ticha? Bez poznámky, značky a výjevu... je to všechno...? U 3minutové Today to depresívní dno jasně ohmatáme. Through My Eyes zase využívá onen sylvanovský kolotoč, kde skladby - řada se tak nějak vyrovnává, reaguje na ty předchozí... Těch sedm minut ještě nepomůže ze dna, ale místo bezmoci všechno zadupe vztekem a zlostí. Given - Used - Forgotten - jasný hudební vrchol mezi ´rentgenovými paprsky´. Nadýchaná klavírní overtura a pak se tasí elitní arzenál - kovové hřmění, vypjatá Glühmannova okénka, klenoucí se přes velké, jasné melodie. Úřadují však i atmosféry, vše jemně ponořeno v Lückových mašinkách Ale nikde se moderna tak nezjevila jako na startu a právě tady. Cit pro odzbrojující, explodující finále nezmizel ani tady, a tak osm minut This World is Not for Me po klidném vstupu velkolepě vrcholí úplnou sólovou tsunami, všichni odevzdali duše i nástroje, a nic neunikne.
Nad sebou zřím milion hvězd... a všechny jsou tvé. A co zůstalo pro mne...?

Další exkluzívní hudební nadílka. Pětice nás vede jako mlžnou clonou a není jasno, v jakém času a dimenzi vlastně jste. Sylvan sice loví ze všech vod, ale výsledná látka je extrémně návyková a navíc s bravurní skladatelsko-aranžérskou nadstavbou. Nepatrně více jásám u albového předchůdce a hlavně následníka... těžko voliti, ale jsou to Sylvan! 5/5

» ostatní recenze alba Sylvan - X-Rayed
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Clarke, Stanley - Griffith Park Collection

Clarke, Stanley / Griffith Park Collection (1980)

stargazer | 4 stars | 09.08.2020

The Griffith Park Collection je projekt, který vznikl na popud jednoho z nejlepších světových bubeníků jménem Lenny White. Tento projekt je jeho takzvané "dítě", autorsky je zastoupen na dvou tracích ze šesti, navíc se zhostil i role producenta a tuhle partu hudebnků dal dohromady. Proto se trochu divím, proč je album TGPC v portfoliu Stanleyho Clarka.

Album bylo vydáno v roce 1982, v době, kdy snad všichni koketovali s modními syntezátorovými opičárnami, tak Lenny White a jeho parta se vydala úplně jinou cestou.
Deska TGPC je ryze akustickou jazzovou prací v obsazení bicí, piáno, kontrabas, tenor saxofon, lesní roh, nebo trubka.
V době nahrávání, kapela stihla tyto songy vytvořit na první, maximálně druhou dobrou. To svědčí o chemii a entuiazmu mezi hudebníky.
Nejvíc se mi líbí song Why Wait, na bluesovém podkladu jazzují dechy Freddieho Hubbarda/trubka, lesní roh/ a Joe Hendersona/tenor saxofon/ a na piáno hraje Chick Corea.

TGPC je skvělé akustické jazzové dílo, které není v období kolem roku 1982 samo. Lenny nelennil a vydal další akustické skvosty: Echoes of an Era / stejná sestava + zpěv Chaka Khan /, pak TGPC In Concert, což je, co do výkonu hráčů super záznam, ale zvuková kvalita je trochu horší.
Tenhle projekt je u mě za čtyři brundibáry.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Griffith Park Collection
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

R.E.M. - Out of Time

R.E.M. / Out of Time (1991)

EasyRocker | 4 stars | 06.08.2020

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

horyna | 5 stars | 06.08.2020

Čtyři roky starou, dnes už předposlední desku amerických Kansas The Prelude Implicit, lze s trochou nadsázky označit nálepkou - Album roku 2016 v oboru sofistikované hudby. Tento báječný výtvor, kdysi ikon žánru jižanského rocku, prokázal nejen životaschopnost souboru i bez dvojice dlouhodobě nepostradatelných individualit Steva Walshe, respektive Kerry Livgrena, ale i snahu a entuziasmus přijít "na stará kolena" s brilantně sestavenou sbírkou, velice silných a žánrově pestrých písní.
Kansas tímto svým počinem dokázali rozdrtit na padrť ega služebně daleko mladších spolků a některé kolegy, jejichž studiová premiéra spadala zhruba do stejné doby jako Yes, či Uriah Heep, dokonale zahanbit.

Letos tedy přicházejí Kansas znovu se svou kůží na trh, aby se pokusili o nemožné. Dobýt podobně vysokou metu, bývá po obzvláště vydařené kolekci neskutečně těžké. V téměř totožné sestavě jako minule, jen s jednou kosmetickou změnou na klávesovém postu, kde odcházejícího Davida Maniona vystřídal Tom Brislin. Ten do Kansas zapadl naprosto dokonale a přinesl několik drobných, významově však o to podstatnějších změn. Jeho progresivnější cítění proniklo do několika pasáží určitých skladeb celkem výrazně a malinko pozměnilo jejich charakter směrem k technicky dokonalejšímu konečnému vyznění. Brislinův přehled, zkušenosti i malinko muzikálnější pojetí, vlilo do tvorby kapely novou krev a přineslo jasně oživující prvek, který s výjimečnou skladatelskou průpravou, dodává novým skladbám drzejší energetický potenciál. Brislin se na novince podílel i skladatelsky a jeho specifický záběr hodnotím kladně především v bouřlivě dravém instrumentálním kousku Propulsion 1 a ještě podstatněji v naprosto nečekané poslední hitovce The Song the River Sang, ve které diváka dráždí rovněž svým brilantně posazeným vokálem, jelikož tuto píseň i vlastními silami nazpíval. Ta v sobě pak protíná široké stylové spektrum, ležící na progrockové linii, mísící též prvky AOR a překvapivě i popu. Atmosféra písně v sobě nese otisk pětatřicet let starých děl krajanů Toto a zůstává velmi důstojnou tečkou tohoto alba.

Alba, jehož skladatelské otěže v rukou pevně drží druhý kytarista Zak Rizvi a i když se to může zdát banální a nepravděpodobné, jelikož právě tento člověk patří relativně mezi nováčky v souboru, dokázal právě on do dávných dob Livgrenovských Kansas proniknout s tolik potřebným citem a zaujetím. Díky buldočí vytrvalosti mohl tak nové dílko snadněji přetavit pro potřeby dnešních dnů, aniž by "svou" bárku nějak znatelně kormidloval mimo teritoria daná majstrštykem Leftoverture.

Čas a místo této epochální desky na novince nejlépe vystihuje úvodní titulní track, v němž jsou ingredience prapůvodních Kansas namíchány v tom nelepším možném poměru. Ragsdaleovy housle znovu vytváří tolik známé a omamné melodické pnutí, jako dříve onen strunný nástroj v rukou Robby Steinhardta. Okouzlující linky kytar a kláves spolu úzce spolupracují, navzájem se harmonicky podporují a občas i s velkou vervou soupeří. Ostatní písně nejsou na prvních několik poslechů příliš dobře identifikovatelné a jejich shodný charakter dlouho našeptává posluchači, že tento rok o nic objevitelského nepůjde. Ale tento jev je jen povrchní. Je to klasický příklad lehkovážného přístupu diváka, v němž se odsoudí nové dílo, aniž by doznalo důkladnějšího průzkumu a potřebného ponoru. Při pravidelném podávání léku The Absence of Presence po určitou časovou dobu, začnou látky obsažené v roztoku tohoto elixíru pozvolna účinkovat, až se jednoho dne může pacientovi klidně dostavit anamnéza závislosti. Jisté kouzlo se poté dá vcelku rychle odhalit u sugestivní balady Memories Down the Line, s fantasticky frázujícím Ronnie Plattem a pocitem posluchače stoupajícího po nebeských schodech za účasti dojemného dvoj sóla kytary a houslí, nebo u druhé, dynamičtěji pojaté Throwing Mountains, která nezastírá ambice kapely přesvědčit diváka o své instrumentální nadřazenosti. Osobně jsem nalezl velké zalíbení v druhé polovině desky a skladbách, jako jsou moderněji střižená Circus of Illusion, s bravurní houslovou stopou, nebo harmonické Animals on the Roof, kde se Platt svou vokální technikou a tolik příjemnou barvou, nechtěně povyšuje i nad Steva Walshe. A samozřejmě onen poslední, výše zmiňovaný Brislinův zlatý hřeb.

Letošní Kansas (mě) rozhodně nezklamali. Nejen, že dokázali potvrdit své výsadní postavení mezi prog-rockovou elitou současnosti, ale jejich další sada nových skladeb v sobě znovu váže podobně velkou dávku osobitosti, invenčního základu a muzikálního fištrónu, jaký kapela předváděla už na svém debutním pilíři před šestačtyřiceti lety. Bravo!

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Black Star Riders - Another State of Grace

Black Star Riders / Another State of Grace (2019)

jirka 7200 | 2 stars | 05.08.2020

Na zatím poslední studiové řadovce Another State Of Grace z roku 2019 se opět posunul celkový výraz kapely Black Star Riders směrem k melodickému soft rocku okořeněný tu a tam ostřejší kytarou. Prim získaly jednodušší aranže a zdůrazněny byly melodické refrény.

Na celkové změně soundu této partičky měl jistě i svůj díl producent Jay Ruston, který předchozí desku Heavy Fire jen mixoval, tuto současnou však navíc produkoval, nahrával a upravoval aranže. Současně pracoval na nové desce glam metalových Steel Panter a pravděpodobně něco z té přímočaré jednoduchosti přenesl i na zatím poslední album Jezdců. Mě více zamrzel odchod Damona Johnsona na sólovou dráhu, ten totiž do skladeb na předchozích albech vždy otiskl trochu bluesové a jižanské zemitosti. Přátelské vazby s Rickem to však nenarušilo, oba dva spolu nadále vystupují s akustickými kytarami ve společném projektu. Nahradil jej zkušenej Christian Martucci ze Stone Sour, kterej s Warvickem vytvořil nový skladatelský tandem. Nebyla to jediná rošáda - na bubenické sesli usedl Chad Szeliga (Breaking Benjamin), tato změna byla však jen kosmetická, na celkový projev souboru to nemělo téměř žádný dopad.

Již na minulé desce jsem chválil management, jak pestře a vyváženě sestavil songy na albu. I tentokrát Jay Ruston odvedl dobrou práci. Pět pop rockových songů (1,5,6,8,10) s aspirací na zařazení do denní rotace běžných rádií bylo zamícháno mezi neméně chytlavé písně avšak s hutnějším výrazem, které měly navodit rockovější atmosféru. Another State Of Grace a Ain't The End Of The World je v podstatě jediným hard rockovějším ohlédnutím za Thin Lizzy a irskou melodikou. Těžkotonážní hard and heavy kabátek s hammondkami v pozadí muzikanti oblékli skladbě Underneath The Afterglow . Na současně znějící moderní melodický metal vsadila Standing In The Line Of Fire a hitová odrhovačka Poisoned Heart.

Závěrem : Black Star Riders se posunuli do role žádaného koncertního taháku, zaštítěného kytarovou legendou Scottem Gorhamem a rtuťovitým frontmanem Rickem Warwickem. Za ta léta nashromáždili dostatek materiálu, aby utáhli celý set bez převahy coverů od Thin Lizzy, i když i na ten občas dojde. Proměnili se však v soudobý rockový mainstream, který se sice dobře poslouchá, ale starší ročníky pravděpodobně neosloví. Snaha zaujmout každého této kapele v mých očích trochu láme vaz.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Another State of Grace
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

Brano | 4 stars | 05.08.2020

Tento album je doslova požehnaním pre fanúšikov gabrielovských Genesis.Nad Sylvan je podivný chlapík so zvláštnym imidžom,tentoraz "prevtelený" do vdovy,veď príbeh sa odohráva v 17.storočí.Aj to je dôkaz,že svoju rolu prežíva naozaj intenzívne.Pripomína mi to Petra Gabriela,ktorý na koncertoch Genesis vždy prekvapil nielen publikum,ale aj svojich spoluhráčov na pódiu nejakým šokujúcim prevlekom.Tiež na to spomína Phil Collins vo svojej knihe.Ako príklad uvediem ženské šaty a masku líščej hlavy,alebo legendárneho Slippermena-bizarné chodiace monštrum celé ovešané varlatami.Aj Nadov vokálny prejav je značne "genesisovsky" teatrálny,čo mne osobne len a len vyhovuje.Navyše je aj mimoriadne variabilný,schopný zobraziť celú škálu nálad a detailne vyšpecifikovaných emócií.

Steve Hackett, Gary O'Toole, Rob Townsend, Nick D'Virgilio, Nick Beggs, Roger King a Roine Stolt..to sú slávne mená muzikantov,ktorí nahrávali tento album a myslím,že nepotrebujú už žiadny ďalší komentár.Čo meno,to pojem!Album ma baví od začiatku do konca,hluché miesto tu nenájdete.Najdlhšia kompozícia,22 minútová To Turn the Other Side,sa mi zdala spočiatku zbytočne natiahnutá,ale zdanie často klame.Postupom času a s pribúdajúcimi posluchmi som aj tu stále objavoval niečo nové a skryté,čo mi pri predošlom počúvaní nevdojak uniklo.Subjektívne mám najradšej skladby Echoes of Ekwabet a Where the Martyr Carved His Name,ale album ako celok pôsobí veľmi kompaktne,takže je veľmi ťažké vybrať to naj.Veľmi milo pôsobí skladba Ship's Cat aj so záverečným zamňaukaním.Túto pieseň má rada aj moja žena a keď počúvam tento album,tak sa vždy na ňu teší.
Album má dobrý zvuk a je vyslovene návykový!Keď vás chytí do svojich osídiel,už sa z nich len tak ľahko nevymaníte!

Vdova sa plaví cez Atlantik za svojim osudom.Proti svojej vôli.Ako bude príbeh pokračovať?To sa dozviete na nasledujúcom albume The Bride Said No.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Frisell, Bill - Rambler

Frisell, Bill / Rambler (1985)

luk63 | 4 stars | 05.08.2020

Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.

Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.

Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

bullb | 5 stars | 04.08.2020

Možno sa budem opakovať, ale stále platí: „Historia magistra vitae“, v preklade „História je učiteľkou života“. Takto to kedysi (skrátene) povedal Cicero (aj moja učiteľka dejepisu).

Tento bombastický úvod má znamenať len jedno: Chcem pripomenúť album, ktorý vyšiel v roku 1972 (to je tá história). Prvýkrát som ho počul ako adolescent, napriek tomu zanechalo vo mne hlboký dojem, ktorý časom sa pretavil do trvalej hodnoty najvyššej kvality. Iní prisahajú na „Kartinky“, alebo Tarkus. Ja zase na Trilogy, dokonca až do takej miery, že odmietam počúvať alternatívny album od Jakko M. Jakszyk. (V zbierke mám remix z roku 2016, ktorý má spomínaný alternatívny album).

Hudba na Trilogy je jedinečnou zmesou melódií, technicky absolútne dokonale prezentovaných triom Keith, Greg, Carl. Nie sú nováčikovia. Emerson známy z The Nice pôsobil v podobnom triu s obsadením Lee Jackson – basová gitara a Brian Davison – bicie. Poslední dvaja si zahrali opäť v inom triu nazývanom Refugee, kde klávesy obsluhoval Patrick Moraz. Náročky uvádzam tieto tri zoskupenia hrajúce v trojčlennom obsadení. Cieľom je porovnať, ajťák by použil slovo analyzovať. Núka sa tu odpoveď, že keď hrajú v obmedzenom obsadení (trio), tak je to tá istá hudbu. Opak je pravdou !

Koniec šesťdesiatych a začiatok sedemdesiatych rokov často prinášal hudbu a efekty tak, aby šokovala a ohurovala. Podľa mňa práve prvé tri LP od El&P platne patria do tejto kategórie. Štvrtá Trilogy sa mi z toho dôvodu javí ako iná, kde virtuozita je v symbióze s kompozičným majstrovstvom. Prvá strana LP začína “tlkotom” srdca, neskôr sa zistilo, že ide o basovku Grega Lake. The Endless Enigma part 1. je dokonalá vo výraze, zmenách rytmu a nádhernou melódiou. Nasleduje Fugue a v nej excelentný Emerson. The Endless Enigma part 2. ukončí tú “ostrejšiu” časť a nádherná From the Beginning ukáže lyrickú až skoro popovú tvár ELP, presnejšie autora Grega Lake. The Sheriff začína efektným krátkym vstupom bicích s prechodom do ležérnej melódie a končí v štýle honky tonk piano. Vyšinutá Hoedown ukončí v prípade vinylu prvú stranu. To je preto, aby poslucháča pripravila na titulnú Trilogy, ktorá má v sebe esenciu toho najlepšieho z najlepších. V podobnom duchu sa nesie Living Sin. Nasleduje záver s názvom Bolero. Áno, je to analógia so skladbou od Maurice Ravela. Pre mňa je kladom, že je tu málo inšpirácií z tzv. vážnej hudby, aj keď spomínané Hoedown je od Aarona Coplanda.

Kto sa dočítal až k tomuto miestu, tak tomu prezradím, že na Trilogy poznám takmer každú notu. (nie som hudobník, ide o prirovnanie). Netuším počet počúvaní za tých niekoľko desiatok rokov. Emerson, Lake and Palmer na Trilogy ukázali to najlepšie a najkvalitnejšie z ich tvorby. Spomína to aj Greg Lake, že ide o ich najvydarenejší album. A ja s ním súhlasím.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Conception - State of Deception

Conception / State of Deception (2020)

horyna | 4 stars | 04.08.2020

Letošní rok se nese na vlně návratů velkých metalových jmen devadesátých let. Po stěžejním studiovém comebacku jedné z vůbec nejcharismatičtějších ikon žánru, na vysoké technické úrovni hrajících Psychotic Waltz, tu máme po loňském ep i plnohodnotnou práci norských power-progresivistů Conception. Ti se letos vracejí po dlouhých dvaceti třech letech a podobně jako parta Budy Lackeyho v naprosto vrcholné formě.



Už při letmém pohledu na přebal aktuálního lp musí být všem znalcům dřívější tvorby této kapely, ale i Khanova předešlého působiště u Američanů Kamelot jasné, jakými cestami spletitosti se budou ubírat hudební myšlenky naší čtveřice. Ano, nové songy na tomto nosiči budou podobně pesimistické a trudné, jako je temná malba aktuálního díla. Roy Khan si právě z Kamelot odnesl ne zrovna pozitivní náhled na dnešní svět a zrcadlově příbuzné pocity velice sugestivně převtěluje i do nových Conception. Tolik známou a působivou epiku desek Parallel Minds, či In Your Multitude, letos nahrazuje tragika, osudová nevyhnutelnost a až hmatatelná temnota. Avšak tím také veškerá podobnost s touto, dnes už zase průměrnou, kolovrátkovsky nudnou skupinou zpoza velké louže končí. Hlavní leader a mozek Conception Tore Ostby, je naštěstí zcela jiného skladatelského formátu než Thomas Youngblood a "své" hochy vede po mnohem sofistikovanějších cestách osudu, než jeho americký protějšek.



Už během první písně (po kapku fádním symfonickém Intru) Of Raven And Pigs, dostává posluchač pocit něčeho jen těžce uchopitelného. Touha průzkumu nových teritorií je u letošních Conception právě v tomto úvodním songu zřejmě nejhmatatelnější. Nervně roztříštěný pocit nesourodých, avšak do sebe navzájem dobře zapadajících tónů dává na srozuměnou, že se kapela nehodlá uzavírat novým vlivům z venku. Přece jen uplynulo víc jak dvacet let a zkušenosti i pocity prožívá věkově zralý člověk na docela jiném vývojovém stupni. Novinku tak není lehké exaktně kategorizovat a to ani v poměru k dvojici technicky předimenzovaných alb projektu Ark. Dvojice dalších skladeb Waywardly Broken a No Rewind, přináší naopak spíše klasický, na výborných riffech postavený model minulosti, ale aktuální zvuk (mimochodem velice povedený) a děsivě spletité spektrum klávesových zvuků, usazují tyto písně na trochu jinou kolej. Vlastně podobné je to pak s celou deskou. Dalo by se tedy tvrdit, že aktuální novinka navazuje blízko místům, kde poslední nahrávka Flow končila. A i když letošní pokus nezní tolik charakteristicky a v konečném důsledku není ani tolik objevný, jako byl onen jedinečný skvost ze závěru jejich první periody, punc jedinečnosti a nevšedního zážitku přesto nepostrádá. Navíc Roy Khan zase jednou všem neumětelům dokazuje, proč právě on znovu patří mezi největší zpěváky naší doby.



Conception se tedy konečně vrátili a dokonce ve své původní sestavě. Kdo chce, může tento návrat označit comebackem roku, který si v reálné podobě dokázal skutečně představit asi jen málo kdo. Deska se rozhodně povedla a kniha s příběhem této jedinečné party ze severu je znovu otevřena. Už teď se těším, jak bude vypadat její další kapitola.

» ostatní recenze alba Conception - State of Deception
» popis a diskografie skupiny Conception

Airbag - A Day at the Beach

Airbag / A Day at the Beach (2020)

horyna | 5 stars | 03.08.2020

Severské země jsou v prog-rockové škatulce značně neprozkoumanou oblastí. S vyjímkou mocného Švédska, kde se během devadesátých let začaly nové spolky rodit jako houby po dešti a média všeho druhu tyto tlačila do popředí zájmu jako buldozer obrovskou hroudu hlíny, okolní státy žádné výrazné želízko do ohně nabídnou nedokázaly. Nebo alespoň ne takové, které by se nějak výrazněji zapsalo do tehdejších hudebních análů. Ze sousedního Norska mi kdysi dávno padly do oka jen power-progresivisté Conception, posléze Ark a v melodičtějším segmentu součatsníci Europe, TNT.

V posledních letech, možná už dokonce desetiletích, se i tady líheň obdobně zaměřených souborů začala značně rozrůstat. Kromě mimořádně oblíbených, k sedmdesátým rokům vzhlížejících Wobbler, zde bodují i náladotvůrci Gazpacho a nově též mimořádný objev posledních let, kapela Windmill, jejichž sláva stoupá strmě vzhůru a jestli jim nasazená fazóna vydrží i nadále, bude jednou budoucnost patřit právě jim. Mezi vyvolené a zároveň umělecky nejambicioznější soubory, je nutno připočítat i dávný Pink Floyd-ovský revival, kapelu Airbag.

Ti vydali před pár dny páté studiové album A Day at the Beach, na němž prezentují svůj postupný odklon od učitelů P. F. zatím vůbec nejzřetelnějším způsobem. Velice pozitivní kritiky ze zahraničí mluví jasnou řečí a dle místního hodnocení stopuji, že ani našinci není jejich současný postoj cizí. Po podpisu smlouvy se společností Karisma Records a sérii ep, na nichž získávala kapela postupně ostruhy a nabírala vítr do plachet, byla tvůrčí snaha korunována prvním regulérním albem Identity. Ale až desky The Greatest Show On Earth a Disconnected dokázaly posunout tvář této party k novým, patřičně inovativnějším horizontům. Airbag se pozvolna zdokonalovali a získávali pevnou půdu pod nohama.

Letošní novinka je jejich nejdospělejším, nejvyrovnanějším a nejctižádostivějším projektem. Kluci pochopili, že i malinko svižnější tempa jsou v jejich podání natolik obdivuhodná a silná, aby dokázaly posluchače patřičně emočně uchopit a pozvolnou stupňující se dynamikou jej náležitě přitlačit na zeď. Hlavním nástrojem, který má za úkol se o posluchače "starat", jsou stejně jako v minulosti klávesy. Naprogramované zvuky, nasamplované hlukové bariéry, ruchy všeho druhu, ale i uklidňující, floydovsky sentimentální plochy, vytvářejí napříč celou nahrávkou směsici jen těžko slovy popsatelných pocitů. Jsou to koláže zvuků, barev i harmonií. Aranžérsky mimořádně připravená kapela, dokáže z této polohy vytěžit maximum na celé hrací ploše. Hlas Asle Tostrupa je pak dalším z nástrojové řady a svým odevzdaně zasněným, lyrickým přednesem, dodává jednotlivým písním na osobitosti a charakteru. Sugestivní cítění jde ruku v ruce s Gilmourovsko romantickým stylem a po malých skupenstvích přisypává do hudební složky elementy vzdušnosti a elasticity.

Letošní Airbag dokázali protnout historii se současností. Zřetelně se odklonili od Pink Floyd-ovské přijímky a s pomocí soudobých elektronických vymožeností, stanovili nový esteticky prvek ve vnímání prožitkových hodnot. Umělecký kredit souboru se prostřednictvím novinky nebývale vzedmul a její obsah tak můžeme směle pasovat vedle posledních dvou počinů atmosféricky obdobně nabušených Pineaple Thieff.

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum

Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Konnie | 5 stars | 02.08.2020

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Believe - World is Round

Believe / World is Round (2010)

horyna | 5 stars | 01.08.2020

Kotouč World Is Round polských Believe, jsem si přes dva roky hýčkal a schovával stranou na hromadě mezi dosud neprozkoumanými cédéčky. Minulý měsíc jsem jej konečně nakrojil a takřka s prvním poslechových testem ho ihned zařadil ke klenotům té nejvyšší třídy. Jestliže mi předchozí This Bread Is Mine na několika místech ještě malinko kolidovalo v tvrdě metalových útvarech, které u Believe slyšet nepotřebuji, druhé album s Karolem Wróblewski za mikrofonem je o poznání vzdušnější, svobodnější, načančanější a hlavně pestřejší. Dle mého jde o maximálně propracovaný prog-rock, kvality zcela srovnatelné s těmi nejlepšími zámořskými veličinami současnosti.



Už překrásný půl minutový úvod konejšivé World Is Round - Part 1, disponuje silou náležitě vtáhnout diváka do děje, aby pak první ucelená píseň nazvaná No Time Inside, svými zatěžkanými Gilovými "údery" slabší jedince pořádně potrápila. Jednou z top skladeb je hned třetí World Is Round - Part 2. Brilantní práce kytary, krásně sejmutá basa a sporé bicí spolu s Karolovým intonačně nádherným hlasem, malují výjev dle Michelangelovi Sixtinské kaple. Skladba je velmi éterická, takřka nepolapitelná, zasazena do tichých odstínů rezonujících myšlenek svých tvůrců. Když se poté do hry vloží ještě Satomi se svými houslemi, průchod nadpozemským chrámem doznává vrcholu. Po malinko tvrdší a depresivnější Cut Me Paste Me, následuje několik páteřních, velice sugestivních písní, kterými však není tak snadné se proposlouchat. Vrchol desky osobně vidím v posledních třech věcech. Nejprve je to zvláštně těkavý song Guru, ve kterém mají housle velmi důležitou roli a celá atmosféra je i díky sólu na sitar značně abstraktní. Devátá New Hands je překrásnou klavírní baladou, ve které nad jiné vynikne zpěv mistra Wróblewskiho. Parádní atmosférický klenot. Poslední je par monster song, deset minut dlouhý Poor King Of Sun/Return, zasazen do zcela nečekaného, silně orientálního oparu. Finále jak se patří.


Dle mého je album World is Round druhým nejlepším počinem kapely Believe a jeho renomé se nachází v těsném závěsu za nedobytným The Warmest Sun In Winter. Jde o výborný materiál, na který už dle mého dnešní Believe skladatelsky nedosáhnou. Ale rád bych se u další desky mýlil.

» ostatní recenze alba Believe - World is Round
» popis a diskografie skupiny Believe

Sylvan - Posthumous Silence

Sylvan / Posthumous Silence (2006)

EasyRocker | 5 stars | 30.07.2020

Sdružení kolem charismatického pěvce Marca Glühmanna je u mě už léta nepsaným favoritem progresívní scény za západních hranicí. S tímhle albem přišli se závažnými postuláty života a smrti, samoty, úskalí lidských vztahů až po posmrtný chlad. Témata pro Sylvan typická, a jako mocná nadstavba plyne geniální hudební děj.

Působivá malba Eternity Ends klávesového šéfa Volkera Söhla a chrámové sbory - osudovost a chlad, jako u Dead Can Dance. Také Bequest Of Tears je v režii chladivého klavíru, zvukových efektů a elastických maleb houslí. Neústupná strunná demolice Kaye Söhla, ataky smyček a mistrně sólující finále. Nálož In Chains - to už jsou Sylvan, jak je miluju. A beze slov sledujeme mr. Glühmanna, jehož stratosférické vibrace vykreslují momenty okovů, pout a šílenství. Kytarově-klávesový můstek Bitter Symphony se přelije v jedno z nejvybranějších sylvanovek - Pane Of Truth. Budují ho malůvky i bouřící Kayova sóla, hlazení smyčců, těžká střední tempa, explozívní refrény. Tenhle kolos doposlechnout, a zemřít. Všudypřítomný Volker Söhl si vzal pod dohled miniaturu No Earthly Reason. Dalším odlitkem hutné oceli, plivajíc síru na míle daleko, je Forgotten Virtue. I sem se vešel konejšící klavír. Jedno z nejlepších výstupů si Volker Söhl střihl v úvodu The Colors Changed. Není na to sám - svou duši tu upsal ďáblu i Marco Glühmann - už ty motivy květin, měnících barvy, až psychika kolabuje..... uff! Ambientní A Sad Sympathy
dávají loopy lehký taneční nádech. Elitní Questions pokračuje výsostně moderně - skvostné Harderovy bicí, a čarodějné duety kláves a kytar. A když Marco, poddán osudu ječí: Když mě zamkli uvnitř, zlomím se? Když vyrostu, zešílím a ztratím hlavu?, běží po zádech mráz.
A protože obtížím čelí odhodlaně, i z Answer To Life září pozitivně nakažlivá energie, jakkoli je mistrně odehrána.
Message From The Past je klavírně-ambientní, relaxační přelom. The Last Embrace je dokonalou freskou šílenců, jako by se tu zjevil mr. Fripp. Až jazzové zlomy, zborcené riffy, odlidštěná chemie... To není ani pro ty připravené. Co zprostředkuje A Kind of Eden, popsat nejde, přesahuje to pozemské vnímání hmoty. Popis zahrad Ráje, úlevy těla i duše v oázách klidu, je pro mě jedno z nejlepších hudebních vyznání všech dob. A památnou vizitku je bez pochyb i titulka - hold chladu posmrtného bytí. Všichni se směr finiš opírají nadoraz, a přesto je vše přirozené. Navrstvené kaskády sól všech a všeho, stop-time a orchestrální doznění. Nemůžu jinak, 10/5.

Až do nedávna jsem z Němec znal (spolu s RPWL) jen tenhle kvintet mágů. A konečný lahodný produkt jejich spojení mě omámil - od kovového řeziva a hladivý artrock až po divadelní mini-vsuvky. Tenhle vývozní opus u mě ční do podobné výše s Home, Artificial Paradise, Force of Gravity... Výtky? To se ví, přátelé... počet recenzí tady. Sylvan jsou pro mě tak nějak skrytí géniové.

» ostatní recenze alba Sylvan - Posthumous Silence
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

bullb | 5 stars | 30.07.2020

O trojici muzikantov Ryan Hurtgen, Johannes Luley, Jesse Nason som sa dozvedel až na tomto fóre. Postupným „analyzovaním“ vydaných všetkých troch albumov Perfect Beings ma zaujal posledný s názvom Vier. Pozor, ostatné ani zďaleka nie sú odpad, ale o nich inokedy.

Mám pocit, že práve Vier je po všetkých stránkach dokonalý. Už len samotný obal, na ktorý som si vždy potrpel, je graficky zaujímavý a vytvára vstup do hudobného sveta Perfect Beings. Tvoria ho štyri časti: Guedra, The Golden Arc, Vibrational a Anunnaki. Každá z nich obsahuje ďalšie časti rôzneho trvania. Podľa môjho názoru aj polovica z nich by stačila pre niektoré skupiny na vydanie albumu. Je tu rôznorodá zmes krásnych melódií poprepletaných s aranžérskymi nápadmi, pričom dokopy tvoria silný hudobný zážitok. Technické predvádzanie tu nie je. Veľká vec, že takto jednoducho bez muzikantského technického šialenstva dokážu poslucháča dostať. Je to umenie! Zároveň nemám pocit, že už som to niekde počul, že sa opakujú.

Nie som zástancom veľkých analýz. Cieľom bolo naznačiť, že existuje niečo krásne a tajomné zároveň. Nepredvádza sa, čaká na vás, aby ste to prijali. Stojí to za to. U mňa to platí. Absolútna hudba.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Magellan - Hour Of Restoration

Magellan / Hour Of Restoration (1991)

horyna | 4 stars | 30.07.2020

Dne 4. 5. 2020 jsem se v recenzi na Magellan-ovský opus Symphony for a Misanthrope, zmínil o měsíčním skluzu objednaného 2CD této kapely, na něž vydávající společnost Magna Carta umístila v reedici obě dvě jejich první desky. Dlouho předlouho se nic nedělo a na Milánské celnici pomalu zapadával můj balíček, nejspíš společně s tunou dalších, pořádnou vrstvou prachu. Po několika dalších týdnech marného čekání jsem se s majitelem bez problémů dohodl na vrácení peněz, a v periodě několika dnů se vždy zvědavě podíval skrze doručovací aplikaci na stránky České pošty, na kterých viselo album v neměnném stavu od začátku dubna. Pořád jsem pevně věřil, že se vše dostane do starých kolej a že deska doputuje ke svému majiteli. Po třech měsících jsem tento boj s větrnými doručovacími mlýny vzdal, když se najednou vše rázem během pár dnů dokonale změnilo. Stal se zázrak. Myslím si, že jsem ještě nikdy nečekal skoro čtyři měsíce na podobný tovar. Dnes jsem konečně hrdým majitelem dalších Magellan a musím podotknout, že čekání, nečekání, ty alba za to stojí.



Na poměry debutu, jde v případě desky Hour of Restoration o nesmírně ambiciózní projekt, prostý jakýchkoliv chybiček, jež některá první díla svých autorů provázejí. Svéhlavě skladatelsky uchopená, progresivně rocková nahrávka (občas zasahující i do metalových sfér), nepostrádá patřičné charisma své doby, v níž vznikala. Mně osobně její zvuk, charakter a specifické atmosférické fluidum, připomínají stylově i dobově ne úplně nepodobně ukotvené desky jako Wounded Land od Threshold, debut Shadow Gallery, či první práce ostrovanů Landmarq. Ovšem co se týká hudby, s výše jmenovanými soubory jsou Magellan značně v rozporu. Bratři Gardnerovci, jež tomuto spolku kdysi vdechli život, při psaní vlastního materiálu putovali po slohově krkolomnějších cestičkách. Jejich obliba ve fůzích různého druhu je znát už na tomto debutu. Pravda, sice to ještě není ten tolik sugestivní progresivní uragán jako na Test of Wills, nebo deskách pozdějších, to však mě osobně vůbec nevadí. Ucelenost a teatrální melodie patří ke znakům, jež Hour… zdobí nejen na jeho povrchu, ale i uvnitř skladeb samotných. Trentova genialita se z velké části ukazuje už tady. Přítomny jsou jak výborně napsané a zahrané kytarové riffy bratrem Waynem, občasné nakouknutí do fusion, i v budoucnu častěji se otvírající disharmonické dveře, tak mohutné hradby kláves, změny temp a nálad a samozřejmě Trentův nezaměnitelný, v té době ještě mladicky vyhlížející zpěv. To všechno po kupě tvoří vzácný konglomerát jejich hudby. Tolik omamný a návykový.



Debut Magellan mě překvapil, jako v poslední době málo která deska. Možná to bude tím, že jsem čekal rozhodně méně, než jsem v konečném důsledku obdržel, nebo mě jejich pojetí prostě jen natolik oslovilo. Každopádně se už teď těším na poslech disku č. 2, který si schovávám pro speciální příležitost, na kterou musí dozrát ten správný čas.



PS: a jestli jsem se ještě nedávno děsil poslechu automatického bubeníka, dnes musím naznat, že to bylo naprosto zbytečné. Nejen, že posluchač něco takového vůbec nevnímá, ale celá tato anabáze s computerem je udělaná tak „namachrovaně“, že v konečném výsledku zní ony bicí jako kdyby za stoličkou seděl člověk z masa a kostí.



No a nakonec ještě speciální poděkování kolegovi v prog fochu maximálně fundovanému. Braňo, děkuji! Nebýt tvé nedávné podpory Impending Ascension, nejspíš bych o tvorbu Magellan v takovém rozsahu nikdy nezavadil.

» ostatní recenze alba Magellan - Hour Of Restoration
» popis a diskografie skupiny Magellan

Camel - A Nod and a Wink

Camel / A Nod and a Wink (2002)

horyna | 5 stars | 28.07.2020

Na otázku, kterou kapelu si recenzně zvolit jako nejvhodnější pro návrat na stránky Progboardu, jsem našel odpověď velice rychle a snadno. Celkem jednoznačně padla volba na mou velmi velmi oblíbenou partu Camel. Tuto skupinu sice neposlouchám nějak závratně dlouhou dobu, zato velice často a s patřičnou vervou. Tak nějak sám sebe za ta léta pasuji do role věrozvěsta jejich hudby. Ve svém okolí jsme s ní pár známých už „nakazil“, a jelikož teprve nedávno přišel ten správný okamžik na rozbalení jejich posledního cd, které jsem doposud jako jediné ještě neměl to potěšení slyšet, nepřestanu ani teď. Camel si dle mého propagaci zaslouží jako málo kdo jiný.


Zanedlouho tomu bude dvacet let, které uplynou od tohoto posledního alba Camel, které Andi Latimer vydal v roce 2002 a které ve svém erbu nese název A Nod and a Wink. Jde o čtrnácté studiové album a vydáno bylo na labelu Camel Productions. Album bylo věnováno Peteru Bardensovi, který zemřel v lednu téhož roku. A i když za těch mnoho let, které uplynuly od jeho vydání do éteru čas od času pronikla zpráva o možném chystaném nástupci tohoto díla, dnes už asi jen málokdo předpokládá, že k nějaké podobné události kdy dojde. Přesto, že má Andy za tu dlouhou dobu dle jeho slov materiálu dostatek, možná už není ta pravá chuť k jeho realizaci a možná už skrze Andyho vleklou nemoc ani potřebná síla.



Každopádně jestli má být A Nod and a Wink tou poslední studiovou tečkou této kapely, stále jde o rozloučení ve velkém stylu. Jsou to totiž ti nejsprávnější Camel, jaké si člověk jen umí představit. Nechybí tu žádný z jejich rozpoznávacích znaků. Atmosféra alba je znovu velice intimní a melancholická. Jednotlivé písně mají opět dar přikrýt posluchače svým snovým oparem a velice něžně jej zpoza tlumených, nikam nepospíchajících tónů čechrat a konejšit. Intenzivní skupenství emocí a nepřeberné množství srdce hladících melodií, podpírá nápaditá instrumentální práce, jež nepostrádá pestrost a dostatečný počet nosných nápadů a myšlenek. Pokud bych měl tuto nahrávku umístit do nějakého žebříčku tvořeného čtveřicí posledních alb Camel, bude ona nahrávka figurovat na místě druhém, hned za nedostižným Rajaz.



Osobně vnímám kapelu Camel jako art-rockového mohykána druhého sledu. Oni nikdy nepatřili mezi nejužší okruh stylově podobných gigantů, kteří čerpali dosaženou slávu největšími doušky. V oblíbenosti a prodejních číslech nikdy neatakovali souputníky Yes, Pink Floyd, nebo King Crimson. Ovšem jejich kompoziční dar a unikátní charisma by je do podobné role snadno dokázalo pasovat. Asi jako většina posluchačů takto orientované muziky, jsem i já Camel objevil až dlouho po výše jmenovaných kapelách a dalších, médii do popředí zájmu tlačených souborech. Jejich škatulka snese nápis soft-art-rock a spolu s Caravan, Barclay James Harvest, Moody Blues a Strawbs, patří mezi největší šampiony emocemi nasáklé, úchvatně atmosférické muziky. Camel Forever.

» ostatní recenze alba Camel - A Nod and a Wink
» popis a diskografie skupiny Camel

Karmakanic - Dot

Karmakanic / Dot (2016)

bullb | 5 stars | 28.07.2020

Dot je doposiaľ a aj ostane posledným dielom Karmakanic. Pravdou je, že u mňa to bol jeden z prvých ich albumov, ktorý som počúval. Je to už pár dní, keď „sústredené počúvanie“ práve spomínaného Dot ma podnietilo k tomu, aby som napísal pár viet a podelil sa tak o zážitok.

Úvod je zmes šumov, ktorý by mohli pokojne mohli vynechať. Je však jasné, že to je zámer. Nasleduje jednoduchý klavírny motív, po ňom Göran Edman nás pozýva ďalej. Mohutný melodický break rozbehne skladbu s takýmto dlhým názvom, dokonca má časť 1. a 2. : God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 1 sa dá nazvať suitou, v ktorej prevládajú melodické motívy, ale sú tu aj divokejšie časti. Pôsobí viac „učesaným“ dojmom oproti skladbám z predchádzajúcich albumov. Tu som zaregistroval zmenu na poste klávesových nástrojov a bicích. Záhada je vyriešená. Šéf Jonas Reingold siahol po iných, ktorí vôbec technicky nezaostávajú za ich predchodcami. Podľa anotácie hrali s dosť veľkými hudobnými esami. Na pomoc im dorazil aj Andy Tillison.

Táto zostava hráčov ma dokázala omotať vznešenými melódiami, či už v spomínanej God The Universe... , ale aj takmer „popovými“ Higher Ground a Steer By The Stars. Poctivo priznávam, že textom som nikdy nepripisoval význam, veril som a verím na univerzálnosť hudby. V tomto prípade som rýchlo prebehol texty, ktoré nie sú optimistické, ku koncu však v súlade s hudbou v skladbách Travelling Minds, potom aj v záverečnej God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 2 vzbudzujú istotu, že všetko je nakoniec fajn a život je krásny.

Krásne, široko objímajúce melódie. Brilantná technika hráčov. Po poslednom akorde klavíra mám pocit, že Dot sa oplatí vypočuť ešte raz.

Stále som pod vplyvom tejto hudby. Hodnotenie je bohužiaľ vždy subjektívne. Opravujem pôvodné a mením na plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Dot
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Moving the Deckchairs

Twin Age / Moving the Deckchairs (2000)

jirka 7200 | 4 stars | 28.07.2020

Od vydání zatím poslední desky souboru Twin Age „Moving the Deckchairs" uběhly již dvě dekády. Po vcelku přívětivých recenzích na mnohých hudebních serverech se veškeré další zmínky o chodu kapely ztratily ve víru zapomnění. Tak to někdy chodí, zastavme se tedy alespoň na chvíli u tohoto alba...

Délka stopáže opět oproti předchozímu CD narostla - sice jen o tři minuty, ale také o tři písně. Je tedy jasné, že se celkové zkrátila délka skladeb, jen tři z nich dostaly větší prostor k vyjádření vnitřních nálad a pocitů, zbylých šest si muselo vystačit s průměrnou délkou pěti minut.

Ve většině recenzí se uvádí, že na tomto albu došlo k určité změně hudebního směrování. To je i všeobecně přejímaný verdikt hudebních periodik. Já po dlouhodobějším studiu zastávám poněkud odlišný názor. Jistě, drobné indicie odlišností lze predikovat z kratších, úderněji pojatých skladeb, výraznějších refrénů a zajímavém a zpestřujícím zapojení zpěvačky Idy Rönn. Celkově největší posun dle mého nastal však ve výsledných aranžích a mixu, který dle mého názoru nahrávce poněkud ublížil. Bicí (sice stále bravurnějšího a lepšího Jörgena Hansona) byly nahalovány a brutálně vytaženy do popředí, společně se zpěvem, basovkou. Kytara se v celkovém objemu zvuku spíše ztrácí, na tomto albu se posunula do méně nápadité a podružné role. Naopak, nejdůležitější nástroj v tomto hudebním stylu – klávesy všech podob byly maximálně upozadněny a větší prostor dostaly jen minimálně. Krásný a zajímavý hlas Idy a vkusně doaranžované cello basáka Petere Petterssona celkové vyznění něměly šanci zachránit.

Pachatelem byl dle bookletu jistý Clas Sjöstrand, majitel malinkého studia v Göteborgu, kde vznikaly především demo nahrávky místních rockových, především metalových souborů. Clas byl pravděpodobně osloven kapelou, která měla jen omezené finanční prostředky na nahrávání a on se Twin Age ujal, materiál nahrál, zmixoval, vyprodukoval a zmástroval. Do celkového vyznění vnesl svůj názor a své představy, tak jak to u producentů bývá.

Pokud máte trochu představivosti, proveďte malý test. Imaginárně při poslechu pohněte šavlí na mixážním pultu a vytáhněte zvuk kláves a potlačte trochu bicí a basu. Já na konci pokusu zjistil, že ve výsledku by songy z 90% navazovaly na úspěšný albu Lialim High.

Pár slov k obsahu. Album otevírá křehká Days Long Gone – duet Idy a Johana, jehož hlas je jemně zkreslen. Pěkná skladba, kde kytarista jen tak jemně tu a tam hrábne do strun. Škoda zbytečně hřmotné rytmiky. Další, přímočará a jasná hitovka It Never Ends uhání jak o závod, v tak svižném tempu slyším kapelu poprvé. S následnou Losing the Time I've Won si kapela vyhrála. Skladba je v aranžích velmi střídmá, v mezihrách se střídá akustická kytara se syntenzátorem nebo drobnými zdobnými krajkami elektrické kytary. Velmi pěkně vystavěná a vygradovaná píseň. První z vrcholů na albu. Na čtvrté My Dreams are Fulfilled miluju melodickej refrén, opět s nápaditým zapojením Idy. Radost poslouchat nápadité bubnování Jörgena Hansena.

Instrumentálka The Last Itas nepřináší nic moc zajímavého, zato šestá, střednětempá Waking up je velmi povedená, jasně identifikující soubor podle svébytného frázování zpěváka a nádherné melodie se nemohu nabažit. Two Stories opravdu na mě tak působí – jako dvě části skladby spojené v jeden celek, zvukař opět experimentoval s hlasovými efekty. Do předposlední křehké balady How Can You Dream naštěstí nezasahoval, nechal ji v plně akustickém provedení se španělkou a cellem. Tu a tam ztemnělé pódium osvětluje tenký parsek kláves na pozadí. Ida opět pěkně doplňuje Johana. V závěrečné, rtuťovité a dramaticky pojaté The Gates Will Open to na chvilku vypadá, že se klávesy proderou odkudsi ze sklepa, ale bylo to jen chvilkové zdání….

Závěrem : kapela přišla do studia s kvalitním materiálem, který by mohl kvalitativně a důstojně navázat na předešlý opus Lialim High. Skupina neustrnula na místě a prokázala schopnost vývoje směrem ke svébytnějšímu projevu. Bohužel zvukař s výsledným mixem desce podtrhl nohy. Škoda, že Twin Age nedisponují takovými možnostmi, jako kolegové z IQ, neboť tento materiál by byl kandidátem na remix jako hrom…..

P.S. : Jinak jsem slíbil, že se podělím o výsledky mého detektivního pátrání. Podařilo se mi kontaktovat klávesáka Carla Johana, který uvedl, že si kapela dala jen pauzu :-). Každoročně se schází a uvažují obnovení koncertní činnosti, hlavně díky žádostem fandů z Itálie. Tak držím palce, k tomuto požadavku se připojuji a jistě se mnou í mnozí z vás!

» ostatní recenze alba Twin Age - Moving the Deckchairs
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Clarke, Stanley - East River Drive

Clarke, Stanley / East River Drive (1993)

stargazer | 3 stars | 26.07.2020

Stanley Clarke v devadesátých letech, co do počtu jeho solových alb nějak zamrzl. Neříkám, že nic netvořil, spíš se věnoval různým projektům, jako skvělé Vertú, nebo fantastické Rite Of Strings, taky spolupracoval s George Dukem a taky tu máme projekt Animal Logic II, který jsem spolu s jedničkou z kompletu vyřadil a odnesl do sklepa na to nejvzdálenější a nejtemnější místo.
Stanley si zahrál i ve slavném klipu Michaela Jacksona Remember The Time. Taky hodně dělal filmovou hudbu, což je zachyceno na cd pod návem: Stanley Clarke - At The Movies/1995/.

East River Drive je jediné Clarkeho studio album mezi lety 1990 až 1999.
Úvodní skladba je soundtrack k filmu Poetic Justice. Clarke skvěle hraje, ale motiv skladby je imrvére dokolečka stejný. G.Duke obsluhuje piano a nic zajímavého nepředvedl. Druhá skladba je jediná nazpívaná s textem. Je to slaďák, jak hrnek medu. Ale Howard Hewett zpívat umí. Třetí song je taky nazpívaný, ale jakýmýsi africkými slovy, které spíš působí jako doprovod k nástrojům a nemají sdílný obsah. Clarkeho hra opět vyniká. Další věc se nese v klidnější poloze, je postavena na smyčcovém orchestru a saxofonu, Stanley opět exeluje.
I'm Home Afrika je taky zpívaná a text se točí pořád dokola tohoto názvu. Je to rychlá, proaranžovaná píseň....lehká kytara, perkuse, syntezátory, ságo a pravidelné elektrické bicí.
Boyz N The Hood, další víceměné pomalejší soundtrack, vystavěný na string orchestru, saxo. a akustické kytaře.
7má skladba je takový topík alba. Atmosféra skladby vybízí k tanci, pohodlně vas přenese někam do nočního baru, kde hraje kapela a tančí se tam. Clarke opět předvádí své bassové kusy a sekundují mu slavní Hubert Laws - flétna a Jean Luc Ponty - elektrické housle.
"Co když zapomenu šampáňo" je ryze bassová záležitost, propojená s piánem a opět vystavěná na smyčcových aranžích.
Na postu deváté písně je pohodová, ve středním tempu vedená skladba, opět vystřižená jako z tanečního baru... string arange, basa jako z partesu, opět J.L.Ponty el. violin a H. Laws flétna.
Až dosud to bylo silně komerčně pojaté album. Závěrečné tři skladby jsou už jen pro opravdové fajnšmekry, co mají nervy z oceli. 10 a 11 skladba je jen o technice a stupnicích, možná i o procvičování prstů. Tohle neuznávám, tohle není hudba a je to moc dlouhé poslouchat, na cd pro normální posluchače to tu nemá co dělat.
Taky poslední funky track se na tohle album moc nehodí. George Duke se tu trochu víc odhalil, než na začátku alba, ale tenhle kus by se hodil víc na jejich projekty Clarke - Duke I nebo II.

Celkem to pojímám jako dobrou desku. Je sice zatraceně komerční, ale hodí se třeba, když přijede tchýně na návštěvu a vy tohle pustíte. Tchýně nebude prudit a vy si vychutnáte Clarkeho a i jiných, vinikající techniku hry. Ovšem bacha na ten závěr. Ten je jak z jiného alba. Hodnocení Tři a půl. Bye Bye.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - East River Drive
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Nine Inch Nails - The Fragile

Nine Inch Nails / The Fragile (1999)

J.Rose1 | 5 stars | 25.07.2020

Nine Inch Nails - The Fragile


Rozum mi vždy říkal, že nejlepším albem NIИ je "The Downward Spiral" - skutečná bible tvrdého industriálu, ale co si budeme povídat, srdce to občas vidí trošku jinak...




Po ukončení divokého "The Self Destruct Tour" na podporu "TDS" potřeboval Trent Reznor dobít baterie a trochu si od všeho odpočinout. Trent se zkrátka stáhnul na pár let do ústraní. I když v jeho případě to znamenalo především pauzu od živého hraní. V tomto období se již vážený a uznávaný umělec věnoval převážně producentským pracím a filmové hudbě, kde spolupracoval s takovými jmény, jako například: David Fincher, Oliver Stone nebo třeba David Lynch. Kromě dokončení "Further down the Spiral" (1995), což byla kolekce remixů k stále ještě aktuální desce, vydal v roce 1997 naprosto fantastický singl "The Perfect Drug", který se objevil na soudtracku k filmu "Lost Highway". Režisér Mark Romanek opět spojil síly s NIИ a výše zmíněný singl obohatil o parádní videoklip. V něm Reznor vystupuje jako muž, jenž truchlí nad smrtí svého dítěte, a za pomoci alkoholu (konkrétně Absinthe) se stále více odděluje od reality. Někdy mezi léty 1995 - 1998 se Trent také léčil ze svých závislostí na omamných látkách, ale o tom se nikdy moc nemluvilo.



Začátkem roku 1997 se industriální mašina dala opět pomalu do pohybu a Trent Reznor začal spřádat plány na svůj, do dnešních dnů, nejambicióznější projekt. Obklopen kapelou i celou řadou různých hudebních hostů, pracně skládal, aranžoval a ve svém mateřském "Nothing Records" studiu spolu s Alanem Moulderem mixoval a produkoval. Duchovní nástupce "TDS" dostal nakonec název "The Fragile" a šlo rovnou o dvojalbum. 21. září 1999 se dílo konečně dostalo k hladovým fanouškům. Ač kritika tehdy vesměs pěla ódy, rozčarování některých zmatených fanoušků bylo nepřehlédnutelné. Asi každý tehdy doufal, že NIИ se vytasí s něčím jako "The Downward Spiral - Part Two", že nám Trent dovolí nahlédnout za roh Spirály a dostat se ještě hlouběji. Naštěstí se Reznor vždy řídil především vlastní intuicí, a tak si věci udělal v klidu a po svém. Jestliže "TDS" útočila silou parní lokomotivy a do popředí stavěla hlavně brutální industriální attack, špínu a svinstvo celého světa, tak "TF" přináší krom občasných výbuchů agresivity, především melancholii, strach z neznámého, a také naději.
Je pravda, že po lyrické stránce album částečně navazuje na "TDS" a přináší témata, jako deprese, užívání drog, ale rozhodně nestojí primárně jen na tom. Ostatně hudba, která tentokrát zaujímá stěžejní postavení, doznala také opravdu výrazných změn. "TF" staví daleko více na elektronice, ambientu, prog rockových pasážích. Do popředí se více dostává klavír, akustická kytara a Reznor ubral i na svém agresivním řevu. Atmosféra tu zaujímá výsostné postavení a to i díky faktu, že mnoho skladeb je čistě instrumentálních. Inspirace art rockem 70. let je velmi patrná, především se mi vybavuje "The Wall" od Pink Floyd, se kterou má "TF" dost společného. Ovšem, zatímco ve Watersově životním díle se nejdříve staví a po té bourá, tak "TF" na to jde opačně, a po úvodní explozi se pracně snaží v chaosu najít pořádek.



Máme tu tedy předobraz jedince na konci svých sil, který se snaží vypořádat s depresemi, úzkostí a závislostí na drogách, leč bohužel i přes všechnu snahu se kruh nakonec uzavře a příběh končí tam, kde začal. A teď už k samotným skladbám.



Disk 1: Left Side



Začínáme zostra. "Somewhat Damaged" je postupně gradující věc. Třaskavina s dlouhou zápalnou šňůrou, která startuje zlověstným, neustále se opakujícím akustickým motivem, na který se nabalují další a další zvuky. Uprostřed vše bouchne a iniciativu přebere zboosterovaná kytara a nával industriálních ruchů. V nastalém zmatku zničená duše řve a nadává na všechny, kdo jí v těžké chvíli opustili.
"The Day The World Went Away" je jedním z mnoha vrcholů alba. Intimní, až zasněnou atmosféru, tvořenou syntezátory, proříznou kytarové riffy, které stejně jak nečekaně přišli, tak po nějaké chvíli zase odejdou, a my se tak opět můžeme ponořit do rozjímání. S blížícím se koncem skladba opět nabere na intenzitě a závěrečné sborové "Na na nah,
Na na na" bere za srdce. V základní verzi skladba neobsahuje bicí.
"The Frail" je krátká, instrumentální nádhera, stojící na klavíru. Tolik melancholie a smutku v těch několika okamžicích. Když jedu v autě za šedého, deštivého počasí a do toho mi hraje tahle věc, tak se mi chce plakat.
Plíživá, pochodující elektrárna, to je "The Wretched". Negativní flák, pozorující člověka v absťáku, který neví, kudy kam. Přidušená nasranost a zmar.
"We’re in This Together" je jednou z nejlepších věcí, jakou Trent Reznor napsal. Vytažený virbl ve sloce, tvrdá kytarová stěna v emočně vypjatém refrénu a perfektní klavír v závěru. Nalezení zpřízněné duše, opora v člověku, společný boj za lepší zítřky. Konečně trocha optimismu :-) Mimochodem, v závěru zpívaná pasáž "You're the queen and I'm the king" přímo odkazuje na skladbu "Heroes" od Davida Bowieho.
Pod číslem šest se ukrývá titulní skladba. Sloky s tajemnou basovou linkou, a tak trochu šamanským bubnem, umocňuje procítěný přednes. Melodii v refrénu naplno rozvine výborné "slide" kytarové sólo. Bystrého posluchače hned trkne, že ona silná melodie, na které song stojí, se objevuje v už zmíněné instrumentálce "The Frail". Jinak se dá říct že, "The Fragile" je v jádru love song, ve kterém jedinec vyjadřuje obdiv a silnou náklonost k druhé osobě. Ona je tou "křehkou" kráskou a nadějí ve světě plném špíny.
"Just Like You Imagined" je druhá, celkem svižná instrumentálka, popoháněná pěknou basovou linkou a hned v úvodu zaujme skvělým klavírním partem od hostujícího Mike Garsona.
V táhlé, až mistické "Even Deeper" vyplouvají na povrch pochyby a strach z minulosti, která nakonec dostihne každého. Za zmínku stojí rovněž klenutý refrén se zkreslenou kytarou a pozitivním nábojem. Přesto se v závěru skladba vrací ke své ponuré podstatě. Zvukový bizár s až filmovou atmosférou a pochodovým rytmem, to je "Pilgrimage". Asi nejzvláštnější instrumentalní položka na albu. Po delší době tu máme nářez.
"No You Don't" to je tvrdý metalový riff, valivá bicí smyčka a úsečný refrén, který na nás v závěru Reznor odštěkává jako vzteklý pes. Zajímavostí této skladby je, že po lyrické stránce částečně vypovídá o zhoršení vztahu mezi Trentem Reznorem a Marilynem Mansonem.
"La Mer" je další instrumentálka, i když obsahuje krátký text ve francouzštině, který přednese Denise Milfort. Velmi intimní věc s klavírem, cellem a nápadnou basovou linkou, se kterou se ještě v budoucnu setkáme. "La Mer" navíc skvěle připravuje půdu pro závěrečný opus.
Pro "The Great Below" se hledají těžce slova. Hladina oceánu, rozjímání o životě, smrti, naději. Hluboké basy postupně mizí a nastupující syntezátory vytvářejí až éterickou atmosféru. Píseň vrcholí v čase 2:06, kdy přijde zlom a nádherná melodie se propojí s procítěným přednesem...



Poznámka: Druhý disk je všeobecně považován za ten hůře stravitelný a těžší na poslech. V podstatě souhlasím, i když musím říct, že trpělivost přináší růže. Right Side nedá nic zadarmo, ale opakovaný poslech se více než vyplatí.



Disk 2: Right Side



Z letargického spánku se pomalu probouzí "The Way Out Is Through". Celkem abstraktní záležitost s krátkým, šeptaným textem. Vrstvené zvuky se po chvíli prolnou se syntezátory a přidušeným zvukem bicích. Iluzi toho, že se nacházíme pod vodní hladinou rozbije až závěrečný úder do strun.
"Into The Void" nakopne šlapavý rytmus bicích, ke kterým se po chvilce přidá syntetizovaná basová linka. Ta samá, která byla použita v "La Mer". Uprostřed se trochu přitvrdí a krátké sólo na syntezátor převezme iniciativu. Dominantní Reznorův zpěv skladbou proplouvá až do roztančeného finále. Po lyrické stránce je to celkem depka.
"Where Is Everybody?" naznačuje, že idyla končí, ve vztahu se objevují trhliny a pochybnosti o sobě samém. Po hudební stránce jde o skrytý hit, poháněný zdvojenou basovou linkou, prohnanou přes syntezátor. Na sebe vrstvené vokální party tvoří v refrénu promyšlené harmonie.
"The Mark Has Been Made" je celkem temná instrumentalní skladba s celou řadou změn a nálad.
Svižná "Please" zaujme tvrdou basou a zkreslenou kytarovou plochou ve sloce. S nastupujícím refrénem se kytara spojí se syntezátorem a umocní tak Reznorův zpěv.
A máme tu asi nejznámější pecku druhého disku, a taky největší nářez. Protest song "Starfuckers, Inc.". Nápaditou elektronickou sloku s pulzujícím basovým hřměním, doplňuje bicí smyčka, jako z nějakého drum and bass setu. Trentova nahraná vokální linka byla vystřižena a po částech vrácena zpět do slok, tím se docílilo specifikého, trhaného, až robotického projevu. Úplným opakem je rockový, sborově odeřvaný refrén. Skutečná rána mezi oči.
Krátká, rychlá instrumentálka, to je "Complication" s chytlavou basou a kvílivým kytarovým sólem.
"I'm Looking Forward To Joining You Finally" se vyznačuje velice minimalistickými hudebními prvky. Tlumená basa, šeptavý přednes a "indiánské" perkuse. V dáli je cítit blížící se bouře.
A tou je industriální smršť "The Big Come Down". Sešup rovnou dolů. Démoni uvnitř hlavy se derou na povrch a naději na nový čistý život rozmetají na kusy. Hudebně je to takový polámaný stroj s bombastickou bicí linkou, industriálním lomozením a disharmonickou akustickou vyhrávkou. Odeřvané verše ve sloce skvěle kontrastují s melodickým zpěvem v refrénu.
Jakousi poškrábanou syntezátorovou melodií začíná "Under It It All". Po chvilce se přidá zběsilá bicí stopa a ospalý vokál, který postupně nabírá na intenzitě. Po pádu zpět na dno a v úplném osamocení zbyla jen slabá vzpomínka na to dobré. Končíme tam, kde jsme začali.
Temné finále zajistí náladová instrumentálka "Ripe (with Decay)" s klavírní improvizací již zmíněného Mike Garsona. Celou skladbou se nese velice pochmurný kytarový motiv, jenž skladbu i uzavírá.


... A ještě jedna zajímavost. Skladbu "La Mer" napsal Reznor ve svém hodně temném životním období. V roce 2009 si pronajal dům u oceánu, kde chtěl v tichosti skládat hudbu a hledat inspiraci, alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tam ale vážně uvažoval o sebevraždě. Špatný psychický stav, vyčerpanost a smrt milované babičky Clary se na Trentovi podepsala. Výsledkem několikadenního pobytu u oceánu nakonec byla právě skladba "La Mer". Mimochodem zmiňované babičce byla věnována skladba "The Day the World Went Away"...



Po ambiciózním dvojalbu přišla i stejně ambiciózní pódiová prezentace.

"The Fragility Tour" na podporu alba začalo 14. 11. 1999 a skončilo 9. 7. 2000. Kapela vystupovala jen v největších halách po celém světě a to ve složení:

Trent Reznor - zpěv, doprovodná kytara, basová kytara, klávesy, Prophet VS syntezátor

Danny Lohner - basová kytara, doprovodná kytara, syntezátory, vokály

Robin Finck - doprovodná a sólová kytara, E-bow, vokály

Charlie Clouser - syntezátor, vocoder, theremin, vokály

Jerome Dillon - bicí nástroje, samplér


Už fakt, že bylo "The Fragility Tour" časopisem Rolling Stone zvoleno nejlepším turné roku 2000 mluví za vše. Pro představu doporučuji výborný DVD záznam "And All That Could Have Been".


"The Fragile", to je opravdová hudební dokonalost s vynikajícím zvukovým ošetřením a vyjímečným hráčským nasazením. Asi to není ideální start pro seznámení s tvorbou NIИ, ale šanci si jistě zaslouží. Netvrdím, že jde o nejlepší nahrávku NIИ, ale v mém případě jde zcela jistě o nahrávku nejoblíbenější.


Ukončením "The Fragility Tour" skončila definitivně nejslavnější, a po kreativní stránce, nejpřínosnější éra Trenta Reznora a jeho NIИ.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Fragile
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Young, Neil - Arc

Young, Neil / Arc (1991)

makrelaman | 3 stars | 24.07.2020

Tento počin vyšiel pôvodne v limitovanej dvadsaťpäť tisícovej 3CD edícii albumu Weld. Je to predlhánska gitarová improvizácia Neila Younga ktorú prezentoval v rámci amerického Ragged Glory turné. Je to len pre skalných fanúšikov Neila Younga. Viac sa o tom naozaj nedá napísať.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Arc
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Young, Neil - Weld

Young, Neil / Weld (1991)

makrelaman | 4 stars | 24.07.2020

WELD! Veľmi priliehavý názov pre tento živý album, ZVAR hrubý a neopracovaný. Mohlo by sa zdať, že vydanie tohoto živáku z turné Crazy Horse po vydaní úspešného albumu Ragged Glory bolo zbytočné. Opäť tu nájdeme stokrát prevarené pecky ako Hey Hey, My My (Into The Black), Cinnamon Girl, Like A Hurricane, Cortez The Killer a skladby z Ragged Glory znejú takmer identicky s verziami zo štúdiového albumu. Ale... krásne to všetko drží pokope a vypočuť si ktorýkoľvek koncert Crazy Horse nie je nikdy strata času aj keď Live Rust z roku 1979 asi už nič neprekoná. Neila Younga mám skrátka najradšej s Crazy Horse. Kto má podobné chúťky tak si naozaj pošmákne. Tu sa kapelka ešte viezla na vrchole svojej úspešnej vlny. Neskoršie štúdiové nahrávky sú už veľmi kolísavé, raz hore (Psychedelic Pill) , raz dole (naposledy vydané Colorado ma veľmi nepresvedčilo).
Po dlhšej dobe som si toto 2CD pustil do sluchátok a opäť som chrochtal blahom. Márne budete hľadať, slabé miesto tam nenájdete. Poctivé 4 hviezdy.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Weld
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Karmakanic - Wheel Of Life

Karmakanic / Wheel Of Life (2004)

bullb | 5 stars | 23.07.2020

Niekedy som si myslel, že kotol, v ktorom sa varí dobrá hudba sa nachádza na britských ostrovoch. No dobre, beriem ešte južné štáty americkej federácie. Tam sa uvaril základ jazzu, ktorý mi vždy chutil. Zrazu vám tu predkladám popis druhého albumu Karmakanic Wheels of Life. A to sú Švédi. Môj mýtus je v keli, lebo ich hudba sa mi veľmi páči.

Zmeny oproti jednotke: Šéf Jonas Reingold si tu vybral ako gitaristu iného. Volá sa Krister Jonzon. Veľa som sa o ňom nedočítal, ale je charakterizovaný ako jazzový gitarista. Fakt, je to aj počuť. Roine Stolt je podľa mňa „rockovejší“. Úvodná Masterplan, Part 1 vyvalí na poslucháča všetko kvalitné, čo môže Karmakanic ponúknuť: Divoké behy gitary a basovej gitary, lyrika s nádherným hlasom Görana Edmana. Musím sa opakovať, ich hranie má v sebe spojenú radosť, hravosť a dokonalú techniku. Hudobných nápadov je tu toľko, čo by niektorým skupinám stačilo na dlhé roky. Napríklad také Do U Tango?, kde neosobný počítačovo generovaný ženský hlas vyzýva do tanca. Nasleduje niečo, čo mi pripomína zlaté časy jazzrocku (napríklad aj Return To Forever z obdobia hymny). Perfektne mastia, do toho im hlas počíta do štyroch. Paráda, ktorá potom nasleduje sa volá Where The Earth Meets The Sky. Toto sa mi javí ako vrchol albumu. Popové piano, drsná (pripomína nebohého Chrisa Squire) basová gitara, virtuózna gitara a do toho skvelý Zoltan. Takto to pokračuje ďalej, čo skladba, to radosť a virtuozita. Pokoj nastane až v záverečnej Masterplan, Part 2, kde si zahral krásne romantické sólo Roine.

Nerozumiem mnohým veciam. Ani Karmakanic. Tvrdím len jedno: Skvelá hudba. Páči sa mi.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Wheel Of Life
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Lialim High

Twin Age / Lialim High (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 23.07.2020

Kapela se vcelku pružně po necelém roce pochlubila svým druhým albem Lialim High(1997). Je s podivem, že po tak povedeném debutu nebyla oslovena žádnou vydavatelskou firmou a tak se i na druhém CD skví znak jejich vlastního labelu Altair Rec. Nahrávání samotné se oproti debutu protáhlo z jednoho měsíce na dvojnásobek a na první poslech je znát, že si jsou muzikanti daleko jistější ve společné souhře, aranže se zdají propracovanější a skladby působí vyzrálejším a kompaktnějším dojmem.

Kapela stále operuje na přesně vymezeném poli neo prog rocku archaičtějšího vyznění s náladami ne nepodobnými Genesis nebo Marillion, ve zpívaných pasážích s prvky IQ, ovšem interpretovaných po svém. Ze skladeb jako by na mne dýchla i taková tajemná atmosféra romantiků typu raných Visage či Ultravox.

Po vydání alba vyráží Twin Age na několik koncertů a všude, kde hrají, zastiňují většinu hlavních hvězd. Mladíci s věkovým průměrem 24 let (nejen klávesák působí dojmem středoškoláka) ohromují posluchače muzikou i koncertním provedením, které nepostrádá akci a kde dochází i na změny kostýmů. Takto to probíhá třeba i na holandském festivalu ProgFarm 1998, kde jak jeden přímý účastník uvádí, ještě během vystoupení mizí všechny nabízené CD...

Na albu samotném se nachází (rovněž jako na debutu) šest skladeb, ale celková stopáž je o deset minut nafouknuta, což přijímám s velkou radostí, neboť úvodní Twelve Feet Tall (nyní nasazená v Progboard hitparádě) přináší na ploše jedenácti minut pravé neo prog rockové hody s několika změnami nálad i tempa doplněnou o něžnou klávesovou mezihru, kde zazní i flétna. Druhá Blinded je krásná balada s podkresem kláves a klavírem, kde zpěvák Johan Hansson snad konečně přesvědčuje, že jeho projev není plochý a nevýrazný, tak jak se to některým posluchačům připadá. V závěrečné třetině songu se připojuje svým sólem kytarista John Löwenadler a skladba graduje do fantastického finále. Čtvrthodinku strávenou s ústřední skladbou alba – The Pelican Lie jsem si rád zopakoval snad třicetkrát. Úvodní, jakoby slavnostní kaskády kláves nás připravují na krásné sólo kytary podkreslené mellotronem a na příběh o těžkém rozeznání lži od pravdy odvíjející se ve středním tempu. V tomto opusu lze najít vše, co fanda této muziky hledá, klávesové mezihry, kytarová sóla…. ale to bych se již opakoval. V podobném duchu se odvíjí i následující dvě skladby, závěrečná dvouminutová instrumentálka The Final Decision klidní emoce.

Závěrem : Skvělé album dnes polozapomenuté skupiny, které vstup do první ligy zabránila jen neexistence spolupráce s nějakou význačnejší firmou, jež by je více propagovala. Album je dnes beznadějně vyprodáno, o jeho šíření později starala i francouzská firma Musea, která se zaměřuje na podporu a šíření nekomerčních nahrávek všeho druhu do celého světa.

V recenzi na třetí desku se podělím i pár informací ze světa Twin Age, podařilo se mi totiž kontaktovat klávesáka Carla Johana……

» ostatní recenze alba Twin Age - Lialim High
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Nine Inch Nails / The Downward Spiral (1994)

J.Rose1 | 5 stars | 22.07.2020

Léto 2005. Byl jsem na učňáku, zamilován do metalu. Éra Lucie a Wanastowek doznívala v mé posluchačské minulosti a nyní mi srdce pulzovalo jen pro těžký kov... a taky pro Guns N' Roses. Těmi to vlastně začalo. "Chinese Democracy" už byla nějaký ten pátek v plánu a já hltal každé nové info, Leak, či fragment nějaké nové skladby. V té době jsem četl článek, že Axl Rose se tou dobou zabývá nebo snad zabýval zvukem Nine Inch Nails a chtěl by tak trochu znít jako oni. Chvilku po té jsem zjistil, že jistý Trent Reznor z kultovních NIN, dělal sountrack k videoherní pecce Quake a taky částečně k DOOM 3. Do třetice jsem se doslechl, že jednou z nejlepších desek 90' let je "The Downvard Spiral" od NIN. ,,Fajn, to musím slyšet." Šikovný kamarád mi tedy stáhnul celou tehdejší diskografii. Bez okolků jsem se rovnou vrhnul na TDS. Po jednom poslechu jsem odložil sluchátka a šel ulehnout, aniž bych vlastně věděl, jak s tím čerstvým hudebním zážitkem naložit. Po dvou dnech jsem se k poslechu, omámen touhou po něčem opravdu novém, co mi nedalo klidného spání vrátil a byl jsem ztracen.

TDS je svým způsobem koncepčním albem, jenž obsahuje řadu metafor a vrstev. Rámec narace je tvořen "příběhem" jedince, který po příslovečné spirále klesá do hlouby vlastního šílenství. Cestu do temné propasti lemují drogy, náboženství, sebepoškozování, sex, násilí, nemoci, zrada a v závěru sebevražda. Hudebně to není o nic veselejší. Industriální dunění, elektronické pazvuky, řezavé kytary i expresivní řev, to vše se zcela přirozeně prolíná s nihilisticky laděnou, lirickou složkou alba. Pokud máte špatnou náladu, tak si TDS rozhodně nepouštějte.

Úvod alba skutečně trhá uši. Startovní nenávistná "Mr. Self Destruct" útočí se silou tsunami a brutální kovové beaty s řezavou kytarou drtí nekompromisně posluchačovu mozkovnu. Depresivní a o poznání pomalejší "Piggy" se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a jakýmsi crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru skladby. Následuje anti - křesťanská "Heresy". Hitovka s dobře šlapajícími elektro samply a strohým, do mozku se zařezávajícím refrénem. "March Of The Pigs"  pořádně přitopí pod kotlem a nekompromisně drtí náš nenasytný systém na kusy. Výborná je i nečekaná klavírní vyhrávka, která brutální industriální útok na moment zastaví. A je tu legenda a jeden ze symbolů 90' let. Sexuálně zvrhlá, v rytmu srdce šlapající diskoška "Closer". Text je opravdu chorý, refrén nesmírně chytlavý a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka uhrančivý. Navíc je super, jak se ve své druhé půlce skladba zvrhne do totální NIN párty, kde se elektro zvuky, klávesy a kytary mísí v dokonalé symbióze. Sředně tempá "Ruiner" dusá v rytmu opakující se bicí smyčky, která má sílu rozpohybovat celé tělo. Naléhavý refrén, umocňují titánské klávesy, jenž tvoří nepropustnou bariéru. V polovině skladba nečekaně zpomalí a nabídne, krom zlověstné atmosféry, i jediné, značně zkreslené kytarové sólo na albu. Zhudebněné šílenství, to je "The Becoming" s nasamplovaným nářkem v pozadí a tvrdým industriálním lomozem v závěru. Asi nějak takhle se cítí člověk, slyšící hlasy ve své hlavě. A máme tu opět nános černoty a deprese. "I Do Not Want This" je velice temná skladba s explodujícím refrénem, skladba ve které posloucháme nářek zlomeného člověka, volajícího o pomoc. Klavír ve slokách je melancholický a kytarová rána v refrénu je silně metalová. Je "Big Man With A Gun" zpovědí psychopata, co chce někomu narvat hlaveň do huby a stisknout spoušť nebo jde o výsměch tehdejší HIP-HOP scéně? Těžko říct, každopádně jde o jeden z největších nářezů na albu, kde se drsné kytary rvou s expresivním řevem a brutálním elektro křovím v pozadí. "A Warm Place" je jediné hřejivé místo na albu. Ambietní zvuky a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a opravdové ticho před bouří. A skutečně. Nenávist a zvrácená mysl vyvěrá v "Eraser", kde se postupně sílící sonická bouře a nepropustná kytarová stěna prolíná s krátkým, úderným textem. Reznorovo "KILL ME!" se doslova vypaluje do duše. Opravdu nekompromisní záležitost. Uprostřed jezera plného jedu se nachází továrna s názvem "Reptile". Plazivá toxická tryzna, která za doprovodu průmyslových robotů vypovídá o  velice nezdravém vztahu. O dívce, která si to rozdá s každým, bez ohledu na následky. Blíží se konec spirály, a tak si rovnou v titulní ódě na depresi proženeme kulku hlavou. Ticho, konec, úplné dno a nicota. Jen matná vzpomínka na odporný život i marná touha začít znovu a býti lepším člověkem v legendární "Hurt". Krásná melancholická perla, usazená na samotném vrcholu hnoje.

Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým spirála bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Inu, ač nejde o album dvakrát pozitivní, tak hudebně, potažmo skladatelsky je to masterpiece. Je v tom něco z EBM scény, na které stál debut, metalová nasranost a agresivita z mini EP Broken, a pak spousty dalších ingrediencí z tehdejší doby. Od popu, přes grunge, až po metal. Nemá moc cenu zmiňovat ostatní hudebníky, jenž se na albu podíleli. Je to pomník Trenta Reznora. Pomník, který už nepřekoná. To on stojí za všemi skladbami, konceptem a finálním výsledkem. Za zmínku stojí ovšem zvukový inženýr Flood, který spolu s Reznorem album produkoval a oba odvedli fantastický kus práce. Po zvukové stránce to zkrátka zabíjí ještě dnes.

The Self Destruct Tour na podporu alba začalo z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Jedním z vrcholů tour bylo i vystoupení na festivalu Woodstock, kde se kapela chvilku před samotným koncertem vyválela v bahně, a takto vylepšená spustila svůj set. 12.5. roku 1994, skupina vystoupila v pražské Lucerně. Za podpory alkoholu a jiných látek předvedli hřebíci brutální destruktivní show. Zde předkládám úryvek z tehdejšího tisku: "Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil pořadatel, který nevypadal také nejveseleji." Škoda že mi tenkrát bylo pouze 7 let a na koncertě jsem chyběl :-). Pro pořádek ještě uvedu sestavu, ve které NIN tehdy drtilo pódia. Trent Reznor - hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck - hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner - baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna - bicí. James Woolley na střídačku s Charlie Clouserem - klávesy, syntezátory, programování.

Album mi definitivně rozšířilo hudební obzory. Krom mích oblíbenců jako Slayer, Morbid Angel či Iron Maiden, jsem náhle začal poslouchat třeba Ministry, Nitzer Ebb, Davida Bowieho nebo Depeche Mode. Pokud chcete s NIN začít a nevíte u jakého alba, tak za mě zvolte klidně spirálu. K poslechu doporučuji přítmí, klid a panáka něčeho ostřejšího.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 22.07.2020

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

bullb | 5 stars | 22.07.2020

Včera popršalo: Oddych - do záhrady sa neoplatilo ísť. Sviatok, a to je dôvod na dobrú hudbu. To po prvé. Po druhé: test novej zakúpenej prenosky na gramci. Ruka automaticky a neomylne vybrala Caravanserai od Santanu. Krásny obal, ktorý skrýva klenot. Je to štvrtý album po trojici „latino“, z ktorej sa mi najviac páči trojka, na rozdiel od chronicky známej dvojky Abraxas a slabšej jednotky.

Kdesi som čítal, že to, čo človeka ovplyvnilo v období dospievania je trvalé. Pre mňa to bola Caravanserai. Možno tajomným úvodom, ktorý plynule prechádza do Waves Within. Nie, nie, žiadne pravidelne tikajúce bubny, bongá a iné bicie nástroje. Výrazná basa s virtuóznou gitarou Carlosa pokračuje aj na ďalšej Look Up. Zvuky hammondovho organu (Gregg Rolie po tejto platni Santanu opustil a vytvoril Journey) otvárajú Just in Time to See the Sun. Carlos tu krásne spieva, bez afektu a civilne. A je tu Song of the Wind !!! Carlos hrá jedno z najkrajších gitarových sól na svete. Aj keby už nič ďalšie nenahral, toto ho vynieslo na trón gitarových bohov.
Druhá strana (tíško priznávam po vrchole Song of the Wind je o pár promile slabšia) začína skladbou The Love of the Universe platne a pokračuje v „non-latino“. Tajomná Future Primite opäť evokuje atmosféru úvodu a zobúdza démonov tajomného miesta oddychu karaván. Našťastie Stone Flower má v sebe optimizmus, ktorý musí vyústiť do „klasickej“ La FuenteDel Ritmo a záverečnej Every Step of the Way.

Carlos Santana má tu skvelých spoluhráčov. Dokonalá hra na nástrojoch je vyvážená tajomnou atmosférou. Preto patrí k špičkovým dielam nielen Santanu, ale celej rockovej (jazzovej, progrockovej, alebo akej chcete) histórie.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Karmakanic - Entering the Spectra

Karmakanic / Entering the Spectra (2002)

bullb | 5 stars | 21.07.2020

Existuje niečo nepolapiteľné, niečo vznášajúce sa medzi interpretom a poslucháčom. Toto „čudo“ sa stále obšmieta, pobehuje, niekedy rozčuľuje, väčšinou však prináša radosť.
Netreba hádať: Je to hudba! Pre niekoho neustály tok „najlepších hitov“ z rádia, pre iného veselá dychovka, pre ďalšieho ... nemá zmysel menovať.

Pár rokov dozadu si na tomto fóre prečítal chválospev na skupinu so zvláštnym názvom: Karmakanic. Takmer na prvé počutie som si povedal: Je to výborná muzika. Má všetky vlastnosti dôležité pre mňa (a dúfam že aj pre ďalších čitateľov tohto môjho diela). Napríklad spev, ktorý nepripomína jačanie, ani kňučanie, ale hlavne vynikajúca hra všetkých hudobníkov hraničiaca s virtuozitou. Tu sa ozývajú moje dávne pudy vycvičené jazzrockom. Áno, táto hudba našla poslucháča.

Album otvára recitácia ako z rozprávky na dobrú noc. Nasleduje titulná Entering Spectra. Tu chlapci ukážu svoje tromfy. Dynamické pasáže s dominantnou basovou gitarou striedajú idylické. Mojou slabosťou sú bubeníci. Jaime Salazar a Zoltan Csörsz v dokonalej súhre s basou Jonasa Reingolda predvádzajú špičkové výkony. Göran Edman mi je sympatický svojou farbou hlasu a spevom bez zbytočných príkras. No a hlavne Roine Stolt, Tomas Bodin spolu s Reingoldom už vo Flower Kings ukázali muzikantský kumšt. Čo ma najviac teší, že z hudby cítiť pohodu a radosť z hrania. Toto počujete z každej skladby, napríklad aj z časti suity od J. S. Bacha, ktorú si „strihol“ sám producent Jonas Reingold. Zmes elektronických zvukov a smiech v pozadí uvádza záverečnú Welcome To Paradise. Skvelý záver. Naozaj vitajte.

Podrobnejší prieskum nech si urobí každý poslucháč sám. Zámerom nebolo rozpitvať album po jednotlivých skladbách. Dúfam, že týchto pár riadkov podnieti na vypočutie tejto prvotiny dokonalých hráčov. Svoje dávnejšie rozhodnutie korigujem, zaslúžia si plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Entering the Spectra
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Marillion - Afraid of Sunlight

Marillion / Afraid of Sunlight (1995)

EasyRocker | 5 stars | 20.07.2020

Svět hogarthovských Marillion jsem díky letité práci mr horyny odhalil až velmi nedávno. Moje uši a mozek najednou se s rozkoší otevřely té velebné, až ospalé rezignované náladě, na nichž jako koruna ční kytaristovy melodické elixíry. I tenhle démanty posetý skvost může hrdě čnít vedle čehokoli z Fishovy éry.

Typický tónový souboj Rothery+Kelly nás uvádí do atmosféricky i vokálně jímavé, avšak i rockově dunící Gazpacho. V úvodu i závěru nechybí působivá sonická moderna. A jste-li nostalgiky po Marillion bez kompromisů - dusot Cannibal surf babe je tu, a držte si klobouky... Rotheryho něžné doteky po hmatníku, a Hogarthův nadlidský výkon - a zjeví se jedna z Top balad celé jejich kariéry. Beautiful. Dávno jsem podlehl... s tím už smrtelníci nechodí. Pět minut tlumené akustické krásy s hrdelním absolutnem a relaxační náladou = Afraid of sunrise. Osm minut s arcidílem Out of this World - obelisk melancholického génia této pětice. A dokonalé okénko, jak skvěle jim to v téhle době šlapalo. Titulní opus melodicky i harmonicky korunuje, co předchůdce načal, tyčí se jako velcí bratři. Asi nejen pro mě vrcholové číslo na desce. Při Beyond You jsme svědky Rotheryho skoro nekonečné studnice nápadů. Od mocných linií velitele šiku, ječících sól až po klid - v závěru se rockově přitápí, to je jasné. Také závěrečné dějství King překlenuje obojí - pilíře Trevawas+Mosley kontra Hogarth, Kellyho krasojízdy a nakonec vše ovládající i ničící mr. Rothery.
Z mimořádně nadité bonusovky (1999), kde fanoušci najdou možné i nemožné, nutno zmínit funky číslo Icon a hladivou singlovku Live Forever.

Taková hudba je spíš o emocionálním propojení s duem Rothery + Hogarth, ale i další u základů této katedrály nezaostali. Narozdíl od lehce nesourodé Anorakhnophobie mi sedí jednotlivé skladby i celek. Ani trefa vedle, žádná vycpávka, nedodělek. Se Seasons End + Marbles asi tři nej z hogarthovek, pokud bych měl vybírat.

» ostatní recenze alba Marillion - Afraid of Sunlight
» popis a diskografie skupiny Marillion

Banco del Mutuo Soccorso - Banco

Banco del Mutuo Soccorso / Banco (1983)

Snake | 1 stars | 20.07.2020

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil...

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat ? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale - jak se později ukázalo - byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě !), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un'ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu "posluchačů", nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích...

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980 - 89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Twin Age - Month of the Year

Twin Age / Month of the Year (1996)

jirka 7200 | 4 stars | 20.07.2020

V první polovině devadesátých let se ve Švédsku formovaly nové naděje progresivního rocku. Starej pardál Roine Stolt založil The Flower Kings, Landberg vydali v té době několik pozoruhodných alb, zrovna tak namátkou Anekdoten, Sinkadus, Anglagard nebo Simon Says či Ritual. Při podrobném prozkoumání alb těchto uskupení fanoušek této muziky zjistil, že každá kapela si zvolila trochu jinou cestu a čerpala z rozdílných zdrojů. Některé do svého výrazu zakomponovaly melodiku místních lidových písní (Änglagård), některé okořenily svůj sound alternativou (Anekdoten) či folk rockem (Ritual), některé přidali více melodií (Galleon).

Členové Twin Age hledali svůj výraz v Dream Theater revivalu Illusory Dawn, později v projektu Altair vzhlíželi více ke kanadským Rush. Po založení Twin Age pilovali svůj hráčský um na starých skladbách od Genesis a zároveň psali svůj vlastní materiál na debutní desku. Tu si nakonec vydali na vlastním labelu Altair, světlo světa spatřila v roce 1996 pod názvem Month Of The Year. Nebylo tedy velkým překvapením, když se na ní objevilo šest skladeb se sympatickou stopáží 40 minut, které své velké vzory v podobě ranějších Genesis nezapřely. Překvapivě k faktu původního zaměření muzikantů nejde o nějaké bohapusté kopírování této skupiny, ale spíše sympatické rozvíjení původního odkazu, tak jak jej kapela zanechala přibližně po albu Wind & Wuthering v půli sedmdesátek. Tím nechci říci, že by se v Twin Age nacházeli virtuosové a skladatelé stejné úrovně, ani Gabrielův styl zpěvu nenaleznete, Johan Hansson frázuje spíše jako Peter Nicholls z IQ, má i kapánek podobnou barvu hlasu. Ozývají se naopak fandové, kteří by si přáli, aby Genesis v osmdesátkách pokračovali v podobném duchu.

Typicky severskou ponurost jsem tu nenašel, písně mají spíše jemně melancholickou náladu, odhehrané ve středním tempu a pokud bych neznal souvislosti, řadil bych je mezi anglické partičky. Zvuk je více postaven na klávesových hradbách. Při pozornějším poslechu lze však odhalit nesporné kvality jejich původce - Carl Johana Kilborna. Tento klávesák svůj nástroj zdatně a invenčně obsluhuje, druhou rukou v pohodlně zvládá třeba mellotron. Kytarista John Löwenadler se drží více vzadu, musíte jeho party v nahrávce chvíli „hledat“ ale jeho krásné kytarové ornamenty dokážou skladbu krásně rozvítit (The Majority, Emily Dawn). V úvodní In The Well zastoupí v pohodě klávesovou linku.

Všech šest skladeb na ploše čtyřiceti minut pohladí po duši každého fandu neo prog rocku se symfonickým nádechem. Tři sklady svou stopáží přesahují osm minut a dávají tak prostor k několika klávesovým mezihrám. I ve zbývajících třech „pětiminutovkách“ lze možno vysledovat několik přechodů a změn tempa. Jen The Majority, která je takovým malým hitem s úvodním klavírním intrem v duchu Beatles ma jednodušší strukturu, jako jediná se drží systému „sloka refrén sloka“ a zpěvák tu svým dramatickým projevem asi nejvíce vyvolal mlhavý obraz IQ.

Texty jsou hodně neuchopitelné, jedná se spíše o takové abstraktní útržky pocitů složené do příběhů, takže při mé nedobré angličtině se tu s jejich obsahem nepodělím. Někdy mám trochu pocit, že byly vystavěny tak, aby dobře zapadly do melodie.

Konečný závěr si na tuto kapelu budete muset vytvořit sami. Někteří kritici ji šmahem odsoudili do pozice plagiátorů raných Genesis, z čímž já v žádném případě souhlasit nemohu. Takto to dle mého může připadat posluchači, který letmo odkliká několik útržků ze skladeb, kde mu částečná zvuková podoba nástrojů může vyvolat podobný „retro“ pocit. Kdo dá Twin Age šanci, objeví sympatickou snahu hudebníků o vlastní výraz. To v ruku v ruce s precizním a krásně čitelným zvukem není vůbec málo….

» ostatní recenze alba Twin Age - Month of the Year
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Alcest - Spiritual Instinct

Alcest / Spiritual Instinct (2019)

Konnie | 4 stars | 20.07.2020

Žánr shoegaze mne dlouhou dobu míjel lehkým obloukem a já produkci tohoto typu vnímala jako neškodnou, náladotvornou muziku, která však ve mně neprobouzela žádné hlubší emoce a nevyvolávala potřebu záměrně vyhledávat další počiny tohoto typu. Ani blackgaze, z této škatulky odvozený to u mě neměl snadné. Většina těchto děl z dílny dvojice Neige-Winterhalter na mne působila jako prazvláštní šumivá monolitická zvuková clona, ze které semotamo vystupoval jakýsi hudební motiv, aby se v ní poté zase utopil a moje uši se jaksi neměly čeho zachytit.
Naštěstí pro mne – nebo pro Alcest? .-) – se koncem loňského roku objevil Spiritual Instinct. Konečně album, na kterém dokážu spolehlivě odlišit jednu skladbu od druhé! :-)

Deska obsahuje 6 skladeb o celkové délce slabých 41 minut. Už tento fakt je mi velmi sympatický a působí na mě dojmem, že Alcest rozhodně nemíní hazardovat s posluchačovou trpělivostí a předkládají mu pouze vytříbený výběr ze své produkce.
Působivě jednoduchý černý přebal dává tušit, že jeho nitro ukrývá cosi nejednoznačného, na první pohled tajemného. Přestože zvláštní posmutnělá postava harpyje odkazuje spíše k řeckým mýtům, její vyobrazení s tichým výrazem v tváři a v poklidné pozici mi připomíná více severskou a keltskou ornamentiku, což s ohledem na původ autorů není nic nečekaného. A že si z těchto keltských kořenů autoři berou inspiraci plnými hrstmi nás přesvědčí už úvodní Les Jardins De Minuit. Jakoby vyprávěla příběh z dávných dob, spíše než z půlnoční zahrady… nad lukami houstne mlžný opar, mezi stromy se mihnou temné siluety mužů běžících bezhlesně po stopách vyplašeného jelena. Chladné paprsky úplňkového měsíce kloužou po ornamentech na jejich pažích svírajících oštěpy, kromě jejich soustředěného dechu se jen semtam ozve prasknutí větévky či poplašený výkřik probuzeného ptáka, ale napětí roste každým okamžikem… barvitý, dramatický, honosný úvod alba.
Následující Protection je přímočařejší, staví více na bicích a úderném opakování základního riffu, ale ani ona nepostrádá gradaci. Asi pro silnější groove a jednodušší zapamatovatelnost byla také vybrána pro singl předcházející vydání celého alba.
Saphirre s nástupem připomínajícím rockovou gotiku typu Mission či Sisters of Mercy přináší celkové zklidnění a uvolnění. Někomu může připadat monotónní, snad až nudná, ale na mne svým repetetivním, pomalu gradujícím tempem působí jako uklidňující rocková mantra. A příjemné rytmické ladění může být pro někoho i inspirací k tanečnímu vyžití…
První zádrhel na cestě k pěti hvězdám se dostavuje se čtvrtou skladbou – L'île Des Morts. Začátek zní sice slibně, ale její následující tempo, rozplývající se do jakési monotónní hmoty mě drží v dlouhém, možná až příliš dlouhém očekávání příchodu něčeho výjimečného… k čemuž, bohužel, nakonec nedojde. Výsledkem je atmosféra připomínající starší alba, která mne moc neoslovuje.
Určitou kompenzaci za předchozí počin mi přináší Le Miroir – náladová, poetická balada, s nečekaně úderným entré, jinak ale plná rozšuměných kytar proplétajících se se zvonivými klávesami a vokálem vzpínajícím se až k oblakům. Její závěr korunují hladké, křišťálově čisté riffy. Taková malá třešnička na dortu.
V poslední vznosné a éterické Spiritual Instinct lze asi nejlépe vysledovat, že vokál částečně přebírá roli dalšího hudebního nástroje. Neige uvádí, že určitý podíl jeho textů vlastně nemá konkrétní obsahový význam, ale je konstruován spíš s ohledem na libozvučnost jednotlivých slov. Údajně se jedná o skladbu napsanou na počest kamaráda, který spáchal sebevraždu, možná i proto ta minimalizace textu. Co také v takovém případě ještě dodávat… Přesto bych ale od závěrečné skladby očekávala něco více než už známé a opakované motivy. Mnou vyhlížené velké finále na způsob úvodní skladby se nekoná, což mě dosti mrzí.

Můžu ale nakonec s radostí konstatovat, že Alcest se podařil husarský kousek – vytvořili album, které se mne dotklo mnohem více než ta předchozí a získali si tím můj respekt a zasloužené 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Alcest - Spiritual Instinct
» popis a diskografie skupiny Alcest

Jones, John Paul - Zooma

Jones, John Paul / Zooma (1999)

chimp.charlie | 3 stars | 15.07.2020

John Paul Jones. Nejnenápadnější Zeppelin, jediný, který neupsal duši ďáblu, a tudíž ho nesemlely ani drogy, ani sex, natož rokenrol. Však je to na něm také vidět: zatímco Robert Plant zestárl do podobny charismatického, životem otřískaného veterána (jakého ve filmu Revival tak sugestivně ztvárnil Marián Geišberg) a Jimmy Page do vyžilého uhlazeného gentlemana, John Paul – no schválně, neznat ho, na jakou profesi byste ho podle vizáže šacovali? Vsadím se, že pokud by vás vůbec napadl šoubyznys, tak nejspíš na manažera – a jistě dost vysoce postaveného – nahrávací společnosti.

Leč k albu. Oč asi půjde, zjistíme už v první a zároveň titulní skladbě. Po prodromech z dálky se blížící bouře zčistajasna udeří basové hromobití. Jenže… Jenže jak se záhy ukáže, duní to docela jednotvárně, pořád dokolečka dokola: řečeno učeně jde vlastně o jakýsi ostinátní bas (dnes bychom řekli basový riff), nad nímž se vrší elektronické zvuky a nezřídka i pazvuky, zatímco vy pořád čekáte, kdy konečně něco přijde, jenže ono nic; výsledek bych charakterizoval slovy, jichž použil můj kamarád nad jistým abstraktním obrazem: zmatek před průjmem. Podobně pojatých skladeb je tu povícero, kupříkladu hned následující GRIND, stavějící na ještě hutnějším základu, GOOSE, která je spolu se závěrečnou TIDAL nad basovou linkou pokud možno zběsilejší než titulka, nebo B. FINGERS, pro změnu evokující staré dobré Zeppeliny, až máte dojem, že posloucháte nějakou pracovní verzi Immigrant Song. Spíš než hotovou muziku to leckdy připomíná základy, čekající, až někdo dotočí melodickou linku.

Z popsaného schématu ale přece jen pár věcí vybočuje. Třeba příjemná meditativní náladovka THE SMILE OF YOUR SHADOW. V BASS´N´DRUMS zase Jonesy dokazuje, že je i zdatným sólistou, nicméně neopouští předem daný stylový půdorys a nemá tedy smyslu srovnávat ho s velmistry jazzu a fusion (Jaco, Stanley, Victor…), vedle nichž bych ho možná nekriticky rád viděl – tihle hoši jsou opravdu jinde, což tentokrát nenahlížím z pohledu kvality, nýbrž žánrového místopisu. Že ale překročit hranice taky umí, dokazuje hned o dvě skladby dál ve SNAKE EYES: působivá hypnotická monotónnost a dlouhé brblavé sólo na elektrické varhany, až se všechny „plugged“ nástroje kamsi vytratí a zůstane jen velebně se klenoucí hra smyčcového orchestru (že by se John Paul inspiroval Petřinovou Benzínovou královnou? :-)), naznačující, že autorovy ambice týkající se klasické hudby vůbec nemusejí být přehnané. Pro mě vrchol alba. Na mateřskou loď se ale vracíme hned s následujícím NOSUMI BLUES, jehož intro jako by z ucha vypadlo Nobody´s Fault But Mine, takže u kytarového sóla si mimoděk představujete, jak by ho asi hrál Jimmy.

Suma sumárum, od nejvšestrannějšího exzeppelina jsem čekal víc. Hlavně nápaditosti – tohle album jako celek na mě působí spíš jen jako by si John Paul potřeboval něco vyzkoušet. Ano, Jonesova síla tkví právě v jeho všestrannosti a zároveň komplexnosti, stavějícími na řemeslné zdatnosti. Jenže jak se zdá, ono to s ním nakonec bude podobné jako s Jackem Brucem, o němž Jiří Černý napsal, že je především muzikantem pro muzikanty. Což John Paul dokázal měrou vrchovatou nejen v kapele kapel, ale i v (alespoň pro mě) pětihvězdičkových projektech s Diamandou Galás nebo Them Crooked Vultures. Tady váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Při svých hodnoceních se vždy snažím srovnávat umělce především s ním samým, teď se mi ale pořád vnucuje srovnání s ostatními mastodonty z doby Ledové. Takže dávám tři – sice silné, ale na čtyři už bych se musel opravdu hodně přemlouvat.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - Zooma
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul

Dead Can Dance - A Passage In Time

Dead Can Dance / A Passage In Time (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 15.07.2020

V roce 1990 se Dead Can Dance v rámci propagace své páté desky Aion poprvé odpoutali od evropských břehů a poctili svou návštěvou užaslé návštěvníky osmi amerických měst. Krom zasvěcených hudebních nadšenců v masovějším měřítku kapelu nikdo moc neznal, proto speciálně pro USA vzniknul výběr „Passage in Time“, který se stal takovou okružní cestou po posledních třech albech DCD.

Na obalu ani v bookletu není nikde uvedeno, kdo vybíral písně na tento sampler, pravděpodobně tedy rozhodli na ústředí vydávající firmy 4AD.
Z první, eponymní desky nebylo uvedeno nic a z následné Spleen and Ideal zazněla jen Enigma of Absolute. Zde rozumím tomu, byla snaha předložit obraz DCD v jakési ucelenější a kompaktnější formě a zbytečně novým posluchačům neplést hlavu goticko post punkovými vlivy z počátečního období souboru. Jen dvě ukázky z třetího počinu skupiny Within The Realm Of A Dying Sun byly překvapující volbou, zde bych rád ještě viděl třeba takovou Xavier nebo Persephone.

Výběr se tedy točí kolem nahrávek z Aion a The Serpent's Egg, pravděpodobně nejuznávanějšími díly DCD. Deset nominovaných skladeb hovoří za vše. Byla tedy zdůrazněna tvorba s evropskými základy v jakési její duchovní podobě. Vyjímkou je exoticky působící song The Host of Seraphim, kterou jsem krom filmu Baraka slyšel v mnoha dokumentech o bídě třetího světa, ale i v nejemotivnějším bodu snímku Mist od Stephena Kinga.

>> odkaz

Jako třešnička na dortě se na konci CD krčily dvě naprosto nové písně, kvůli které jsem tehdy bez zaváhání album koupil. Bird tehdy dokonale šokovala – její masivní elektronický sound prolnutý zvuky pralesa jak odněkud z daleké Amazonie s autentickými hudebními perkusemi místních obyvatel zněl omamně, až nebezpečně. Zároveň ukazoval, jakou cestou se v příštích letech chtějí DCD ubírat… V následné Spirit klidnil Brendan emoce a trochu napověděl, že i nadále bude čerpat z tradic Starého kontinentu….

Závěrem : skvělý dárek pro posluchače v USA, který si na průlom Dead Can Dance na zdejší trhy musel ještě počkat…
Po jeho pozdějším celosvětovém vydání dnes mohu doporučit všem zájemcům, kteří se doposud s touto kapelou nestřetli....

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - A Passage In Time
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Di Meola, Al - Tirami Su

Di Meola, Al / Tirami Su (1987)

stargazer | 3 stars | 11.07.2020

Al Di Meola je umělec, který v druhé půli sedmdesátých let produkoval jedno lepší album, jak druhé. Tento trend ukončila koncertní deska z roku 1982 Tour De Force a tímto počinem uzavřel jednu hudební kapitolu jeho života. Pak v jeho tvorbě nastala doba, kdy se tak trochu hledal. Experimentoval /což je velmi dobře/ s kytarovými technickými novinkami osmdesátých let. Doba všeobecně přála synthy nástrojům a Al se tomuto trendu musel jako většina přizpůsobit.

Album Tirami Su volně navazuje na jeho předcházející desku Soaring Trough A Dream. U alba Ti Su nechci rozvíjet detailně jednotlivé písně, spíš se zaměřím na komlexní hodnocení. Rytmicky tento počin se nese spíš ve středním tempu.
Tohle album je z části zpívané. Al si vybral jako zpěváka brazilce Jose Renata, majitele jednoho z nejkrásnějšího vokálu v dané zemi./Té doby/
Okolo virtuozity a feelingu Alovy hry nemá opět cenu nic řešit. Jako vždy perfektní výkon. Jen dodám, Di Meola hraje na synclavieru, akustických a elektrických kytarách, v určitých momentech přichází na scénu i kytarové krabičky. Čistý zvuk Gibsona střídájí právě tyto vychytávky.
Al si vypujčil na tuto desku "Song To The Pharaoh Kinds" od jeho mateřské kapely Return To Forever /Chick Corea/ a oproti originálu si to přearanžoval po svém. Zkrátil track na půlku času /originál 14 minut, Alova verze 8 min a nějeké drobné/. Co je hlavní, tato skladba je vedena kytarovým stylem a vůbec to není na škodu. Má to grády!
Alova tvorba si zakladá taky na perkusích a etnických rytmických nástrojích. I tady si bedlivý posluchač příjde na své. Mnoho zvukových zákoutí.

Celkem vzato a závěrem dodávám: Tohle album si užije jen ten, kdo má tvorbu Al Di Meoly rád, proto Di Meoláři, oprašte, vyndejte ze sklepů nebo skříní tohle album a pustě si ho do srdce. Není vůbec špatné. Ostatním ho vůbec nedoporučuji.

Hodnocení. Deska je super, není to sice žádná revoluce v hudbě, potěší hlavně fan club. "Čím starší, tím lepší" Dávám TŘI A PŮL.
Kdysi jsem tohle album nemohl ani vystát.


» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Tirami Su
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Tangent - Auto Reconnaissance

Tangent / Auto Reconnaissance (2020)

merhaut | 3 stars | 11.07.2020

Ve Sparku jsem tuhle desku moc nechválil: Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal. 3,5/6

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Martin H | 5 stars | 09.07.2020

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Dead Can Dance - Spleen And Ideal

Dead Can Dance / Spleen And Ideal (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 08.07.2020

Při čtení nedávné recenze EasyRockera na album Dead Can Dance - Within .... jsem, nahlédnuvší do hodnocení její ostatní produkce z hrůzou zjistil, že na Progboardu u některých zásadních alb není ani čárka. K několika posledním jsem tu recenze zavěsil, nyní tedy nastal čas k ohlédnutí se hluboko do minulosti, až k opusu Spleen and Ideal. Zpočátku mne nenapadlo, jak obtížný úkol to bude. Přes třicet let, co tuto desku znám, se mé vědomí po poslechu několika minut muziky vždy uvedlo do jakéhosi stavu alfa a já se od okolního světa téměř odpojil. Nyní jsem se musel soustředit na obsah, což se mi povedlo až na několikátý pokus a já pár řádků ze sebe přece jen vysoukal...

O deskách Dead Can Dance toho bylo napsáno mnohé, i to že Spleen and Ideal vytyčil jedinečný směr a zvuk kapely, který se stal po několik dekád jakýmsi trademarkem tohoto souboru. Nebylo by tedy od věci určit prvky, které jejich styl defilovaly.

Ač původně z Austrálie, kam emigrovali jejich rodiče, vrátili se oba hlavní protagonisté DCD do Anglie po uši zamilovaní do etnické hudby, kterou nasáli v tamních arabských a libanonských restauracích. V roce 1985, kdy se počali prosazovat v londýnském rockovém undergroundu , nazráli k rozhodnutí ve své muzice více pootevřít dvířka cizokrajným kulturám ale i evropské vážné hudbě, kterou v té době vstřebávali v londýnských knihovnách. To byl jeden díl skládačky.

S tím úzce souvisel jejich způsob projevu a zpěvu, role byly jasně rozděleny. Lisa s visáží gotické královny s vysoko natupírovanými vlasy začala používat zpěv ovlivněný glosolálií (tedy spojování slabik do neexistujících slov) a zastupovala spíše princip východních kultur, Brendan okouzloval všechny kolem zjevem rozervaného bohéma a jeho projev byl více evropský...

Třešničkou na dortu a posledním kouskem se staly i jejich texty ovlivněné symbolismem, jako uměleckým směrem, především básněmi Charlese Baudelaira. Brandon uvedl : „Naše písně byly o pravdě a klamu, podmíněnosti a svobodě, pochybnostech a víře a jejich kombinacích. Hledání dokonalosti, dosažení ideálu ..."
Posledním dílkem puzzle se stala vydávající firma 4AD, která dala jim prostor i podobně laděným a výrazným spolkům , například Cocteau Twins, X Mal Deutschland nebo This Mortal Coil.

Spleen and Ideal posunulo Dead Can Dance umělecky o nutný kus kupředu. Z ponurého gotického rocku prolnutého post punkovými prvky se rodila nová koncepce avizovaná již na předchozím EP Garden of The Arcane Delights. DCD se obklopili muzikanty ovládající hru na tympány, cella a housle a trombony, čím dosáhli potemnělého bombastického orchestrálního zvuku. Lisa doplnila písně hrou na čínskou obdobu cimbálu zvaný jangqin, na který hraje dodnes. Deska vzbudila velkou pozornost a dostala se na druhé místo v kategorii nezávislé muziky.

Na desce najdeme pět písní s rockovou rytmikou - The Cardinal Sin, Masmerism,Advent , Avatar a Indoctrination (A Design for Living). Každá z nich obsahuje rytmický vzorec, ve kterém se hypnoticky opakují monotónní figury basy a bicích. V temnějších, majestátních, gotickým rockem nasáklých skladbách se oba hlavní protagonisté o zpěv podělili. Každý do skladeb vnesl svým hlasem jinou náladu – Brendan jakoby svým barytonem konejšil, Lisa spíše zneklidňovala.
Například v Cardinal Sin repetitivní rockovou rytmiku doplnily dva trombony a Brendan mohl v klidu svým zpěvem vybudovat krásnou melodii. Podobným způsobem svým chladným hlasem Lisa okrášlila skladu Mesmerism, kterou obohatila decentní hrou na jangqin. Vedle trombonu byly použity i housle.

Zbývající čtyři sladby De Profundis (Out of the Depths of Sorrow), Ascension, Circumradiant Dawn a Enigma of the Absolute byly od rockové rytmiky oproštěny. Tyto malé, symfonicky laděné klenoty spíše připomínaly doprovod tajemných církevních slavností.
V prvních dvou (Acension je instrumentálka) excelovala Lisa, v houpavé Enigma of the Absolute rytmizované mohutnými údery na tympány zazářil Brendan…

Závěrem : na prvních třech albech a EP lze krásně sledovat vývoj této kapely. Od post punku a gotického rocku do oblasti pojmenované různými přívlastky : darkwave, modern classical, neo classical či ethereal wave. Album Spleen and Ideal mám hodně rád a v podstatě mu nemám co vytknout. Vzhledem k celé diskografii souboru však dávám čtyřku.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spleen And Ideal
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 05.07.2020

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Haken - Virus

Haken / Virus (2020)

alienshore | 3 stars | 04.07.2020

Pokiaľ som Haken minule označil za anti-melodikov, tak je to jednoznačne kvôli predošlému albumu Vector. Haken totiž stvorili dielo, ktoré sa vymyká logike. Albumy ako The Mountain a Affinity boli prísľubom toho, že Haken nahradia na prog-metalovom tróne Dream Theater. Vector to ale dokonale zahrabal pod čiernu zem. Vyzerá to tak, že na podobnej nôte sa vezie aj jeho braček s názvom Virus.

Haken a jeho hlavný skladateľ Richard Henshall v minulosti udivili hudobný svet skladbami typu Cockroach King, Earthrise či 1985. Na albume Virus nič podobné nenájdete. Čiže ďalší album bez hitu a bez skladieb, ktoré by to nejakým smerom ťahali a ponúkli aj poslucháčovi možnosť vrátiť sa k ich hudbe bez bolesti. Virus tak ako aj Vector vyklepáva hudobné rezne veľkým kladivom. Tvrdosť, rôzne zmeny tempa a temná aura bez patričnej hlavnej myšlienky. V podstate nič, pričom by zaplesalo srdce poslucháča odchovaného na prog 70-tých rokov a zároveň na klasikov prog-metalového žánru typu Dream Theater či Fates Warning. Bez poriadnych melódií sa veľká muzika robiť nedá, nech už je akokoľvek progresívna.

Progresivita je práve o zakomponovaní melódií do inovatívnych aranžmánov, stačí sa porozhliadnuť na tvorbu kapiel, ktoré tieto veci formulovali už v dobách minulých. Haken do toho začnú poriadne rúbať už s úvodným songom Prosthetic. Zaručene by ste ten začiatok nerozoznali od stovky iných prog-metalových kapiel. To je ten veľký rozdiel oproti nenávideným a kritizovaným Dream Theater, tých spoznáte hneď. Skladby sú neprehľadné a ťažké na počúvanie. V podstate je problém sa v nich zorientovať. Jedinou prívetivou lastovičkou je Canary Yellow. Tá ale tiež nemá veľmi pozitívnu atmosféru. Rozsiahla Messiah Complex je rozdelená do niekoľkých častí a v podstate len potvrdzuje momentálny stav Haken a ten je trochu zmetený v rámci ich hudobnej evolúcie.

Virus ťažko môžem nazvať originálnym a výnimočným dielom. Haken však majú na viac a to už aj dokázali. Tentokrát sú to samé sekané riffy, polyrytmy a neprívetivá hudobná produkcia. Vyzerá to, ako keby z neba mali padať sekery a ostré kudly. V realite je ale normálne, že občas je búrka a občas svieti aj slnko. Virus je skôr muzika pre vírusy, baktérie, parazity a určite si pri nej radi zatrsajú aj africké komáre. Nadšenci, ktorí ale majú radi gruntovné nepravidelné tempá si asi tiež radi zamaškrtia ...

» ostatní recenze alba Haken - Virus
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Star Riders - Heavy Fire

Black Star Riders / Heavy Fire (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 02.07.2020

Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.

S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.

Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.

Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.

Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.

Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.

Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Heavy Fire
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Algiers - The Underside of Power

Algiers / The Underside of Power (2017)

Konnie | 5 stars | 29.06.2020

Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.

Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.

Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.

Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.

» ostatní recenze alba Algiers - The Underside of Power
» popis a diskografie skupiny Algiers

Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond

Johnson, Eric / (& Alien Love Child) - Live and Beyond (2000)

stargazer | 4 stars | 28.06.2020

Především tohle album není pod hlavičkou Eric Johnson, i když se tak tváří. Jedná se krátkodobý projekt jménem Alien Love Child, který existuje pouze v koncertním provedení. Eric Johnson / člen uskupení ALCh / zde zajištˇuje jakousi obchodní značku a jméno, propagující tento projekt. Proto ten divný název Eric Johnson - Alien Love Child - Live And Beyond.

Album je zachyceno živě v lednu roku 2000 v americkém Texasu.
Zenland je otvírák jako prase. Rozjíždí se pomalu a klidně, pak přechází v opravdovou kytarovou divočinu, Eric zde kombinuje zvuky kytar, zní to jako kdyby vedle něj hráli další dva borci.
Druhý track, Last House On The Block je zpívaný blues song v texas stylu, ale uprostřed tohoto tracku Eric opouští zavedené blues stupnice a vydává se se svojí kytarou na úžasný jazzový výlet. Potom opět návrat do zavedené šablony Last House... Album se dál nese v duchu jižanského bluesového pojetí hry a těší na srdci i na poslechu.
V pátém songu se představí host koncertu, zpěvák Maldorf Milligan. Jeho hlas mi připomíná Joe Cockera, ale jen velmi vzdáleně. Tenhe doják na pátém postu desky se jmenuje Once A Part Of Me, je to top song na albu.
Skladba č.7 je taky zajímavá. Začíná blues tributem John Lee Hookerovi a končí fantastickou kytarovou exhibicí.
Jdeme do finále!
Koncert uzavírá rokenrol jménem Shape I'm In zpívaný Ericem Johnsonem. Zapoměl jsem dodat, že tohle album je v trio obsazení: basa, bicí a kytara.

Hendrix ... Nirvana ... Cream ....Johnson and many many more.

Na závěr alba nám Eric uvařil studiovku jako z partesu. World Of Trouble.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun (1987)

EasyRocker | 5 stars | 27.06.2020

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Black Star Riders - The Killer Instinct

Black Star Riders / The Killer Instinct (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.06.2020

Při poslechu druhé desky Black Star Riders, která vyšla v roce 2015 pod názvem The Killer Instinct si všimnete několika drobných změn. Tou nejzanedbatelnější je změna na postu baskytaristy, které uvolnil Nick Mendosa muzikantovi z Ratt, Robbie Cranemu. Tou významnější je jméno nového producenta, kterou obsadil Nick Raskulinecz, velkej fanda Rush (taky s nimi dvě desky natočil) a chlápek co pracoval na deskách s Alice in Chains, Foo Fighters či Ghost. Jeho moderněji pojatý a ostřeji formulovaný zvuk Jezdce černé hvězdy vytáhnul ze škatule retro souboru, který čerpá jen z odkazu Thin Lizzy. I Warwick zmírnil snahu o přesnou nápodobu Lynottova projevu. Deset nových písní je sice postaveno na podobném modelu, ale už je znát určitý příklon k současným, americky znějícím hard rockovým spolkům. To pro někoho může být kladem, pro mě je to mínus.

Sex, Guns & Gasoline zbyl dle slov kytaristy Gorhama z nahrávání debutu, ale já mám celkově pocit, že těch písní bylo vyřazeno více. Nejméně u poloviny alba mám dojem přelouhovaného čaje, který nabízí jen slabší odvar All Hell Breaks Loose. Nechci tím říci, že jsou ty songy vyloženě slabé, ale již nemají tu sílu.

Zaujala mě až čtvrtá Soldiertown s keltskými motivy a vyřvávaným refrénem, je to taková sestra Kingdom of the Lost z prvního alba. Na ní hned navazuje uvolněná a pohodově znějící rocková pecka Charlie I Gotta Go. Jízda pokračuje – poloakustická a nádherně vygradovaná Blindsided nemá chybu. Jasná parafráze Boys Are Back In Town nelze přeslechnout v titulní The Killer Instinct.

V DeLuxe verzi na druhém CD najdeme pět věcí v akustickém provedení a nezveřejněnou Reckoning Day, která se jinam nevešla. Akustických desek mám doma nepočítáně a mám toto provedení rád, tyto verze však nepřinášejí nic zajímavého, žádnou změnu v aranžích či tempu – naprosto zbytečné.

Shrnuto : Black Star Riders se dostali do nelehké situace. Mají být stále revivalem Thin Lizzy, který občas zahraje své songy, nebo se oprostit od zatím dominantního vzoru a jít si svou vlastní cestou? Na to snad odpoví další deska.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - The Killer Instinct
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Davis, Miles - Agharta

Davis, Miles / Agharta (1975)

adam | 5 stars | 26.06.2020

Tento album je neskutocna sleha. Trvalo mi vela rokov, potreboval som dospiet, narazit, spadnut, vstat, ale napokon som ho obsiahol. Osobne oto povazujem za vrchol ktory Miles nemohol prekonat. Taka improvizacia, ktora vsak drzi pokope a strhne cloveka do meditacie napriek tomu ze je tvrda jak len moze byt kombinacia jazzu, funku, soulu, hardrocku ambientu a experimentalnej tradicie, tu este nebola. Napriek tomu ze to je velmi dlha retaz tonov co si treba vypocut, clovek cez to preplava a cas odplava. Pete Cosey na gitare je jeden nedoceneny genius. To copredvadza je o level vyssie ako ktokolvek v tej dobe. Napriek tomu pred a ani po Milesovi nic nenahral. Proste hral koncerty a zdokonaloval gitarove majstrovstvo. Handerson sa potom preslavil ako soulovy a funkovy az popovy spevak. Tu predvadza na basgitare ekvilibristiku co je naslapana a drzi kapelu pokope. Bicie a perkusie donuju tento album zvukmi z dzungle a do toho idu dychy a elektronika. WOW.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Agharta
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Star Riders - All Hell Breaks Loose

Black Star Riders / All Hell Breaks Loose (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 26.06.2020

Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.

Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.

Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.

Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.

Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.

Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.

Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.

V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.

Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…


» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Novalis - Sommerabend

Novalis / Sommerabend (1976)

legolas | 4 stars | 24.06.2020

Němčinu jako vyjadřovací jazyk v hudbě zrovna nevyhledávám. Tady ale udělám rád vyjímku, protože ve spojitosti s dokonale hojivou náplastí značky Pink Floyd, působí repertoár Novalis úžasně. Většinou se nese v instrumentální poloze. Prim hrají keyboardy a klasická kytara. Nějakých prudce elektrických výpadů je tady jen málo. Vše zní pokojně a konejšivě. Romantika slouží jako základní model. Do něho čtveřice Němců přilévá medové plásty tvořené nekonečnou kytarovou linkou. Ovšem velice efektivně a s nesmírným nadhledem. Klávesy dělají podkres. Občas citelnější, občas jen k dotvoření děje a nálady. Kdyby zpěvák Detlef Job použil angličtinu jako většina jeho kolegů, mohl být výsledek možná ještě lepší. Dokonce lepší než u krajanů Eloy. S nimi má hudba Novalis hodně společného. Na albu Sommerabend jsou všeho všudy jen tři skladby. Stopáž držící se na třiceti minutách uteče jako voda a tak není důvod, ponořit se do Novalis ještě jednou.

» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis

King Diamond - The Spider's Lullabye

King Diamond / The Spider's Lullabye (1995)

martin.b | 4 stars | 22.06.2020

Tohoto dánského černokněžníka jsem nikdy nebral úplně vážně a moje první setkání s jeho tvorbou před mnoha lety v podobě alb Abigail a Them mě nechalo poněkud chladným. V té době jsem sledoval trošku jiné hudební směry a pro Kinga Diamonda už nezbývalo místo.
S následujícími alby Conspiracy a The Eye to bylo skoro stejné. Dobré, ale nikoli tak zásadní, abych si alba pořídil do sbírky a poslouchal častěji.
Tím pádem bylo vymalováno. Tedy až do roku 1995, kdy jsem poprvé slyšel comebackovou nahrávku The Spider's Lullabye. Toto album mě bez varování zasáhlo a tento zásah si sebou nesu dodnes.

Úvodní skladba From The Other Side nakopává takovým způsobem, že mě melodie refrénu vyskočí ihned, jakmile si na toto album vzpomenu. Cítím tam obrovské možství energie a radosti z hudby. Také jsem si poprvé uvědomil, jaký je Andy LaRoque vlastně nedocenený kytarista i když kdo sleduje jeho kariéru tak už dávno věděl, s kým má tu čest. Připomenu jen jeho učinkování ve skupině Death na albu Individual Though Patterns v roce 93.

Výjmečné toto album bylo už jen tím, že poprvé a jestli se nepletu tak zatím naposledy, nesleduje monotematický příběh od začátku až do konce. Do šesté skladby se vlastně jedná o "normální" písničkové album. Což byla do té doby u Kinga neznámá situace a možná i právě proto nebylo v době vydání album bráno tak úplně vážně, ale jen jako očekávání věcí příštích.
Od sedmičky The Spider's Lullabye začíná to podstatné a podle mě i to nejlepší, co deska nabízí. Příběh bezelstného venkovana Harryho, který má velký problém.
Bojí se pavouků. Rozhodne se vyhledat doktora Eastmanna a už to jede...až k ne moc slavnému konci. Tedy pro Harryho. Celý příběh se tentokrát smrsknul "jen" do čtyř skladeb a vcelku jednoduchého, přímočarého ale zároveň dostatečně strašidelného příběhu.
Hudebně ale kapela na tomto albu nabízí plnou hrst laskomin a já neodolám, když mám chuť a náladu.

I když jsem si všechna následující alba Kinga Diamonda vždy pečlivě vyslechl a mnohdy i vysoko ocenil, The Graveyard a třeba i Voodoo jsou podle mě velmi kvalitní alba, tak nejsilnější stopu ve mě zanechalo právě toto trápení Harryho s pavouky. Označil bych se tedy v případě Kinga Diamonda za velkého příznivce jednoho alba.

» ostatní recenze alba King Diamond - The Spider's Lullabye
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Di Meola, Al - Across The Universe

Di Meola, Al / Across The Universe (2020)

stargazer | 3 stars | 21.06.2020

Jestli pocta The Beatles ve fussion music a ke všemu od mistra Di Meolu, tak asi takhe se mi to líbí. Tahle deska je nabitá energií. Je skvěle proaranžovaná, jak symfonickým kombem, přes el. a akustic. kytary, spousty perkusí, akordeonu, lidského hlasu a jiných sound vychytávek. A najednou si to přifrčí skladba Yesterday jen v podání dvou akustických kytar a nic víc. Prostě oddech v pravou chvíli.
Pak se album opět pomalu rozjíždí do aranžersky propracovaných momentů.
Závěr alba sklidní song Here, There, And Erverythere, hraný na nylon strunou kytaru a úplně nakonec si zaspívá dětský hlásek z Di Meolova rodinného klanu ve skladbě Octopus's Garden.

V porovnání s Alovou první poctou kapele The Beatles / deska All Your Life /, musím konstatovat to, že album Across The Universe je mnohem barvitější, přístupnější a podmanivější. A to díky bohaté produkci, které album All Your Life chybí.
Ale tohle je pouze můj názor, nic víc.

Album hodnotím třemi a půl hvězdami.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Across The Universe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Marillion - Anoraknophobia

Marillion / Anoraknophobia (2001)

EasyRocker | 4 stars | 15.06.2020

Jedna z pětice z hogarthovské éry Marillion, které nedávno rozhojnily mou CD sbírku. Pětice v čele s kormidelníkem Stevem Rotherym vykročila odvážně, ve snaze svou léty zajetou škatulku rozvinout a obohatit. A u prahu Milénia nemohli opomenout ani modernu.

Po spurtující, do posledního detailu vypulírované hitovce Between You And Me přichází s Quartz prvá mistrovská ochutnávka. Mosley s Trewavasem staví na funkových figurách, na které nanáší Rothery sólové i atmosférické libůstky. A je tu Hogarth - jemný i štěrkově šmirglující. Pro co jeho hrdlo vykvetlo, v extatickém stylu obnaží Map Of The World. V pěti minutách je vše - hitovost i artová velebnost. Mosley odbíjí střední tempo a na jedné z nejlahodnějších Rotheryho melodií plyne When I Meet God. Devatero minut rozkoše. The Fruit Of The Wild Rose ten funkový vstup mi nějak nevoní, refrén a mezihry ale ovládají Rothery s Hogarthem stylově dokonale. Lehké rozpaky cítím i u Separated Out - lehce nedotažený rádiový počátek, se přelije v emocionálně našponovaný závěr. Celou genialitu si ale pánové This Is The 21st Century. Rothery i Mark Kelly tu ze své minulosti dali k dobru jen to nej. Mrazící koberce, můstky, mašinky, samply... Kdo že schází? Hogarth, Hogarth... těch jedenáct minut je jeho, není pochyb. Lehce funky je i závěr If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill. Celá pětice se nedala zahanbit a ač to rozjela to na plné koule, zvítězila křehkost a melodičnost.

Těžká volba s bodíky. Protože mě o chlup víc coby střely Amorovy zasáhly Afraid of Sunlight a hlavně Marbles (a This Strange... stále naposlouchávám). Skvělá hudba, ale stylové přemety u mě působí zbrkle. Některé části jako by nebyly napojeny v organický celek. Alba zmíněná drží u mě zkrátka víc pohromadě. Ale to je věc gusta. 4/5.

» ostatní recenze alba Marillion - Anoraknophobia
» popis a diskografie skupiny Marillion

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2 (2015)

Brano | 5 stars | 14.06.2020

Dunenie hromu a za zvukov doznievajúcej búrky sa ozve zúfalé volanie Josa Hartevelda.Hudba mohutnie a pripomína úvod veľkolepého soundtracku.Trojminútové intro Pseudo-science prechádza do krehkej skladby Amatia,ktorú charakterizuje kľudné pomalé tempo vyšperkované gitarovými sólami Eddie Muldera.Aj Josov spev má skôr rozprávačský rozmer a do nejakých výšok sa nepúšťa.Oživenie a mierne zrýchlenie tempa nastáva až v inštrumentálnej skladbe Taurus,kde v prvej tretine skladby predvádza Peter Stel skutočné basgitarové hody.Inštrumentálka je plná klávesových vyhrávok a gitarových sól,pánov to evidentne baví.Atmosféra hustne,hudba vyslovene graduje,nálada sa však náhle mení a záver je znovu v pokojnejšom duchu a plynule prechádza do skladby Phaeton,čo je typická Leap Day-čina so všetkým čo k tomu patrí.

Leap Day sa upísali poľskému vydavateľstvu Oskar a obal tohto albumu má na "svedomí" tiež poľský výtvarník Rafał Paluszek.Leap Day vyrástli z tvorivého podhubia holandských neo-progových kapiel Trion,Flamborough Head,Pink Floyd Project,Nice Beaver...Takže sa jedná všetko o skúsených muzikantov zdatných vo svojom remesle.Takže niet sa čo čudovať,že si trúfli aj na spracovanie takej náročnej témy akú ponúka román Immanuela Velikovského -"Worlds of Collision" z roku 1950.Veď tajomné záhady nekonečného vesmíru a dávnych civilizácií fascinujú ľudí dodnes.

A sme v druhej polovici albumu.Ya-Who, dievčina na pozadí kvázi ázijskej hudby prednáša text v čínskom jazyku,obsah ktorého údajne korešponduje s kontextom tejto témy.Po jej "prejave" ešte na chvíľu pokračuje čínska idylka až má človek pocit,akoby sa prechádzal po Veľkom čínskom múre hľadiac niekam do diaľav,keď snívanie prerušia Roozenove bicie a skupina si razí to svoje akoby sa ani nechumelilo.Musím priznať,že s tou číňankou to bol geniálny ťah.Nasleduje rytmickejšia skladba God Of War s typickým Leap Day-ovským lepkavým refrénom,ktorá by sa kľudne mohla hrať aj v rádiách.Plná krásnych melódií a gitarových sól je aj desať minútová inštrumentálka Deucalion.Tu sú zastúpené všetky prednosti Leap Day ako sú všadeprítomné klávesy a nádherné Mulderove gitarové sóla...A je to tu,vrchol albumu v podobe skladby In the Shadow of Death.Hymnické intro postupne mohutnie a naberá na sile,do Josovho spevu servíruje Eddie Mulder sekané riffy a v čase 6:25 to príde.Vesmírny hudobný orgazmus!!!Zaznie chrámový organ,ktorý vystrieda jedno z najkrajších gitarových sól aké som v živote počul.Srdcervúce,plačúce,kvílivé.Eddie Mulder je žiaľ podobne nedocenený gitarista ako Nick Barett zo skupiny Pendragon.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak ma okamžite chytil za srdce a poriadne mnou zalomcoval.Bolo to v roku 2015 a rovnaké pocity,rovnakej intenzity mám aj dnes,v roku 2020.Album hodnotím ako majstrovské dielo neo-progu a radím ho na úroveň takých klenotov ako je Subterranea od IQ,Misplaced Childhood od Marillion,alebo The Visitor od skupiny Arena.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Trip, The - Time of change

Trip, The / Time of change (1973)

Snake | 3 stars | 11.06.2020

CD Arcàngelo ‎– ARC-7002 /2002/

Vysoce sofistikovanej, klávesově orientovanej art rock. Brilantní a technickej náklep, zahranej s matematickou přesností a akademickým chladem...

Time Of Change (Čas změny) je čtvrté a zároveň poslední studiové album The Trip. Vtipnej a povedenej obal znázorňuje členy kapely v podobě opeřenců, směřujících k novým břehům a tou hlavní změnou byl přesun od jednoho vydavatele k druhému. Tedy od dlouholetého chlebodárce RCA Italiana k mrňavé a tehdy sotva narozené společnosti Trident. Podle katalogového čísla TRI 1002 bylo album Time Of Change jejich druhým vydavatelským počinem hned po jazzrockových Dedalus, ale tím veškerá pozitiva končí. Label fungoval jenom necelé dva roky a i když jeho zásluhou vznikla natolik zásadní alba italského rocku, jakými jsou debuty Biglietto per l'Inferno, nebo Semiramis, brzy krachnul a jeho ovečky se ocitly na dlažbě.

Na desce se podílelo stejné trio, jako na předcházejícím albu Atlantide. Tedy klávesista Joe Vescovi, excelentní bubeník Furio Chirico a zpívající basák Arvid "Wegg" Andersen. Pořád ještě je to klávesově orientovanej rock, ale s obroušenými hranami a "modernějším" zvukem. Je to virtuózní, je to technické, ale zároveň i kapánek sterilní a chladné. Je potřeba si přiznat, že časům živelného a energického classical rocku s Hammond organem v hlavní roli odzvonilo a jsou pryč...

Vrcholem alba je suita Rhapsodia, která zabrala celou první stranu původní vinylové desky. Dvacet minut, to už je pořádná nálož a pro The Trip nová výzva a zkušenost. Na žádném ze svých předcházejících zářezů neměli tak dlouhou skladbu, ale klobouk dolů, popasovali se s ní na výbornou. První dvě minutky jsou jen jakousi introdukcí, ale potom se ozve klávesovej motiv, připomínající Gershwinovu Rhapsody in Blue a vzápětí propuknou hotové hudební orgie. Vescovi i Chirico předvádějí, že jsou skutečnými mistry svých nástrojů a brilantní instrumentální vsuvky s příchutí jazzu si v ničem nezadají s těmi nejlepšími momenty na Brain Salad Surgery. Andersenův zpěv je tady sice tak trochu do počtu, ale tvoří určité předěly a přispívá k větší pestrosti předloženého materiálu.

Druhou stranu původního alba tvořily čtyři kratší kousky a jako první je tady instrumentální dupárna Formula nova. Vescovi dává přednost klavíru, pod kterým vířej jazzové bicí a je to pořádnej odvaz. Good, ovšem repetitivní basová linka, to je čisté funky a tedy něco, s čímž jsem se u The Trip dosud nesetkal. V následující podivnosti De senzibus se na různé perkuse vyřádí především bubeník Chirico, ale celé je to nějaké divné. Připomíná mi to spíš scénickou hudbu k modernímu baletu a podle mě jde o nejzbytečnější položku na desce. V tak trochu pompézní a melodické Corale dostane po dlouhé době trochu víc prostoru vokalista Andersen a celé album (a kariéra The Trip) končí klavírní etudou Ad libitum.

První strana desky je vynikající a patří k tomu nejlepšímu z portfolia The Trip, ale ta druhá, to je taková všehochuť, kterou jsem dodnes moc nepobral. S hodnocením jsem byl na vážkách, ale nakonec jsem se rozhodl pro silné tři. Placky Caronte a Atlantide na mě působěj líp...

Původní album z roku 1973 je k sehnání, ale v osmdesátých letech vzniklo i množství zdařilých padělků a tak je těžké se v tom orientovat. Jeho reedic je naštěstí docela dost a to jak na vinylu, tak CD. Mě se podařilo koupit sběrateli vyhledávanou edici od Arcàngelo Japan a jsem rád, že ji mám. Rozkládací mini vinyl replika obsahuje v pouzdérku zabalenej kotouč, originální čtyřstránkovej booklet a povídání v japonštině.

» ostatní recenze alba Trip, The - Time of change
» popis a diskografie skupiny Trip, The

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 1 (2013)

Brano | 4 stars | 10.06.2020

Skupinu Leap Day založili v roku 2008 veteráni holandského progresívneho rocku,ktorí predtým účinkovali v skupinách Flamborough Head,Trion,King Eider,Pink Floyd Project a Nice Beaver.Bola to veľmi tvorivá liaheň,ktorá zaručovala kvalitu.Dôkazom toho je aj skvelý debut Awaking The Muse a nasledujúci album Skylge´s Lair.Do tretice sa páni z Leap Day rozhodli pre ambiciózny hudobný projekt na motívy knihy Worlds In Collision od bieloruského spisovateľa židovského pôvodu Immanuela Velikovského.Táto pseudo-vedecká kniha vydaná v roku 1950 sa nakoniec stala bestsellerom.

Uchopiť takúto ťažkú tému a pretaviť ju do hudobnej podoby je vskutku veľmi náročné.Na to treba odvahu a tá im zjavne nechýbala.Album začína veľmi kľudne a rozbieha sa len veľmi pozvoľna.V Ancient Times dominuje akustická gitara,je to veľmi jemné intro,ktoré plynulo prechádza do takmer desaťminútovky Signs On The 13th.Tu už prevládajú skôr symfonické aranžmány podporené dvoma klávesákmi-Derk Evert Waalkens-om a Gert van Engelenburg-om.Spevák Jos Harteveld disponuje zaujímavým hlasom,nazval by som to ako "trochu chrapľavejší" Peter Gabriel.Album sa naplno rozbehne až v skladbe Changing Directions,ktorá je rytmická a má riadne chytľavý refrén,takmer okamžite zapamätateľný.Celý album pôsobí ako jednoliaty celok.Jednotlivé skladby na seba plynulo nadväzujú a ako predely slúžia rôzne tajomné zvuky,ako je zvuk búrky,cvrlikanie hmyzu,rôzne "kozmické zvuky" či záhadné vrešťanie neznámych bytostí a príšer.V skladbe Insects pocítime silnú príchuť 70-kových Genesis,ten refrén je fakt čarovný.Hurricane je poriadny rockový kúsok,ktorý začína prenikavým zvolaním Josa Hartevelda a aj to je dôkaz kvality jeho hlasu.Kus poctivej práce odviedol aj gitarista Eddie Mulder.Jeho gitarová hra je vkusná,nevytŕča a je jasne začlenená v prospech celku.V skladbe Haemus hneď v úvode ponúkne Eddie fantastické sólo a vlastne v celej skladbe podfarbuje vokál Josa Hartevelda a keď treba,tak vie vyčarovať aj tvrdé rockové riffy.Llits Doots Nus - Sun Stood Still je skvelá inštrumentálna bodka za výborným albumom,kde sa poriadne vyšantili obaja klávesáci v súboji s gitarou Eddieho Muldera.

From The Days of Deucalion Chapter 1 je len predvoj čohosi veľkého,čo príde o dva roky pod názvom Chapter 2.A práve Chapter 2 mal už pri prvom vypočutí na mňa účinok päste Vladimíra Klička vrazenej medzi oči.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Kaipa - Mindrevolutions

Kaipa / Mindrevolutions (2005)

horyna | 4 stars | 10.06.2020

S recenzí mého kolegy Pegase musím do puntíku souhlasit.
Poslední Stoltovo album u Kaipa se mimořádně povedlo. Já si jej oblíbil hned od začátku a už při druhém poslechu jsem si několik fragmentů z toho prvního pamatoval. To se člověku u podobně koncipované muziky často nestává. Přes její složitost, vrstevnatost a ohromnou prokomponovanost je zde dostatek nosných a snadno zapamatovatelných motivů, a člověka kterého baví art-rocková muzika, nemůže takový počit absolutně zklamat.

Deska vyznívá hodně pozitivně. Nic nezní zarputile a nuceně, oproti Keyholder je nahrávka vzdušnější, pestřejší a hlavně zábavnější. Jedinou výtku bych měl snad k její dramaturgii. Umístit skladbu trvající pětadvacet minut přímo do středu nahrávky, mě nepřijde příliš šťastné. Nepopírám její kvality, i na tak rozměrné délce se dvojici Stolt/Lundin povedl husarský kousek, ale u podobně rozměrných kusů se pozornost po celou jejich délku udržuje opravdu těžko, no a když vás poté ještě čeká dalších pět skladeb, uf....
Zbývající devítka má časovou náročnost pevně v rukou a kdyby ona mega-kompozice vypadla, desku by z osmdesáti minut ostrouhala na nějakých pětapade, což by nejeden fanda určitě ocenil.
Jako možná volba se jeví varianta píseň přeskočit a vrátit se k ní až v závěru alba, což jsem vyzkoušel a fungovalo to celkem dobře:-)

Jinak po kompozoční, zvukové, ani aranžérské stránce nelze nahrávce vytknout nic. Dvojice zpěváků Patrik Lundström a Aleena odvádí znovu prvotřídní výkony, stejně jako rytmika a o vůdcovské dvojce Lundin/Stolt ani nemluvě.
Za mne jasná volba 4*

» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost

Lanegan, Mark / Whiskey For The Holy Ghost (1994)

Konnie | 4 stars | 08.06.2020

Mark Lanegan vydal přesně před měsícem novou desku. Jmenuje se Straight Songs of Sorrow a je to jakýsi hudební “doplněk” autobiografické knihy, která vyšla krátce před tím. A neposlouchá se to snadno a asi ani kniha se snadno nečte… U některých recenzentů vyvolává jejich vydání různé doměnky a spekulace, protože obojí se objevilo ani ne půl roku po předchozí desce… Mne to spíše inspirovalo k ohlédnutí se za dosavadní hudební kariérou majitele jednoho z nejpůsobivějších rockových hlasů. Vydala jsem se proti proudu času připomenout si jednu z jeho prvních, možná trochu pozapomenutých, desek – Whiskey For The Holy Ghost.

Písně pro toto album začal Mark skládat již brzy po vydání předchozí debutové desky. Jeho záměrem bylo natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech. Ale člověk míní a… záměr se nezdařil. Hektické období koncertování, cestování a v neposlední řadě i skládání pro domovskou skupinu nakonec způsobily, že se z tvorby vlastního alba stala spíše noční můra. A nebýt zásahu producenta Jacka Endina, který Laneganovi na poslední chvíli zabránil vhodit nahrané záznamy do řeky, tak by album možná ani nespatřilo světlo světa.
Navzdory těmto okolnostem vzniku ve mně deska nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP The Winding Sheet. Zde to není ten grungeově neurvalý, sveřepý Mark, jak jej známe ze Screaming Trees, i když ještě nedosahuje té melodramatičnosti z pozdější tvorby. Je to Mark na cestě k temnějším zítřkům, obrazně i doslova, asi jako v duchu názvu jeho písně Gray goes black… Jeho projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30 letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže.
V tomto neutěšeném duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání, se nese celá deska. Stylově lze toto LP zaškatulkovat nejspíše k folkrocku, ale najdeme tu i přesahy do country, bluesové polohy i baladické songy. Pořádnou porci osudovosti nám nadělí už úvodní vzletná The River Rise, něco naznačí i teskná Dead on You či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme asi jen v Kingdoms of Rain či v podobně vystavěné, baladické Riding the Nightingale, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave.
Lanegan nám tu temnou atmosféru promyšleně porcuje a prokládá i skladbami optimističtějšími, pokud tak lze vůbec některou z písní označit. Například taková Borracho – začíná sice nenápadně, ale pak se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatně i ten téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí tomu náhrává. Anebo Carnival, která se nachází přímo uprostřed dvou nejtesklivějších balad. V doprovodu houslí, které atmosférou připomínají rozverné představení kočovné společnosti, jakoby si zpěvák slovy “I’m crawlin’ all over the carnival” pohrával s myšlenkou, že vše je jenom hra a šálení smyslů. A pak tu máme ještě něžnou Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná.
Na samý závěr – v Beggar's Blues – se Mark s námi rozloučí poslední porcí trudnomyslnosti jak vystřižené z ponurého westernu. Po zádech mi přeběhl mráz a mimoděk přemýšlím, v kolika letech že to autor nazpíval…? Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…

Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré společnosti. A to společnosti laskavého přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má nárok na slabost a pocity zoufalství. Obzvláště ve chvílích, kdy se ne vše daří a život protéká mezi prsty, aniž by na dně síta zanechal alespoň lehký pel zlatavého poprašku… Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… Dum spiro spero.

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Captain Beyond - Captain Beyond

Captain Beyond / Captain Beyond (1972)

horyna | 5 stars | 08.06.2020

Zpěvák Rod Evans prošel prvním obdobím Deep Purple, v němž se mu podařilo zanechat nesmazatelný otisk. Trojice desek na nichž předváděl své pěvecké umění nepatří nijak zásadně do výkladní skříně rockové muziky, ale něco se jim upřít přece nemůže. Pozvolna nastartovali kariéru jedné v nejpřednějších a rovněž nejúspěšnějších formací na naší zeměkouli, a odejitému Rodu Evansovi poskytli dobrý startovací bod k dalšímu, i když krátkému rozvoji.

Totiž to, co D. P. s Evansem pouze naznačili, dotáhli Captain Beyond (kapela postavená na troskách Iron Butterfly) do ultimativního konce. Ti do svého repertoáru dokázali zahrnout hned několik hudebních forem a tak se vedle opulentního hard rocku, ladně tyčili i další styly, jako art-rock, pár kapek blues, psychedelie i lehká příměs jazzová. Muzika tedy nikoliv všední, ba přímo naopak, omamně nevšední. Samotné album pak voní všemi možnými hudebními esencemi a po ostýchavém rozjezdu Dancing Madly Backwards (On a Sea of Air), to s o poznání artovějším rokecem Armworth a hlavně košatým úderem na emoční komoru Myopic Void, začne pozvolna pořádně rozjíždět. Každá z písní jež se vzápětí hlásí o slovo, je takřka výrazně svérázným uměleckým dílem, které nepostrádá jak geniální nápady, originální melodie, tak právě díky míchání výše zmíněných ingrediencí i mocný a opojný derivát neslyšeného.

Rod Evans toho na své hudební dráze mnoho nezaznamenal. Po dalším albu se z této branže vytratil, ale přinejmenším tohle dítko, se jemu i jeho kumpánům neskutečně povedlo.

» ostatní recenze alba Captain Beyond - Captain Beyond
» popis a diskografie skupiny Captain Beyond

Caligula's Horse - Rise Radiant

Caligula's Horse / Rise Radiant (2020)

alienshore | 2 stars | 06.06.2020

Haken, Caligula’s Horse a Leprous sú v istých progerských kruhoch považovaní za novodobých evanjelikov progresívneho metalu. Porovnajte si túto trojicu napr. s Queensryche, Fates Warning a Dream Theater a vyjde vám, že to prirovnanie je trochu nepatričné. Prvá skupinka si totiž razí cestu anti-melodikov, ktorá sa schováva sa akúsi hromadu citov ufňukaného spevu. Navyše, istej časti poslucháčov môžu privodiť srdcovú arytmiu vďaka záplave nepravidelných temp.

Pri počúvaní Rise Radiant nemám ani tušenia o čo Caligula’s Horse ide. Hromada polyrytmov, čag-čag gitár a spevu, ktorý každých päť sekúnd mení náladu, mi poškodzujú auru a aj zvukovody. V dnešnej dobe sa kadečo hrá na umenie a progres. Otázka je či to prežije vôbec jedno desaťročie. U Rise Radiant si myslím, že nie. Vlastne, som si skoro istý. Nie je tu ani jeden mizerný hit (pokiaľ teda nepočítam cover verziu Don't Give Up). Skoro nič pozitívneho, len kopa hrania.

Politika Inside Out je naozaj divná. Veľké vydavateľstvá to kedysi robili dobre, že dusili progerov, aby tvorili hity. Vďaka tomu sa stali nesmrteľní. Inside Out podľa všetkého dáva muzikantom voľnosť a dopadne to takto. Ale takéto veľdiela nevydávajú len prog-metalisti, ale aj novodobí prog-rockeri. Caligula’s Horse si hrajú svoju autistickú muziku, ktorá im zjavne robí dobre. Mne však dobre nerobí a myslím si, že práve preto ich poznajú len zasvätení, pretože širšie publikum nedokážu osloviť.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Caligula's Horse - Rise Radiant
» popis a diskografie skupiny Caligula's Horse

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

alienshore | 3 stars | 06.06.2020

The Prelude Implicit je pre mňa monumentálnym dielom a kedykoľvek si ho pustím mám dokonalý pocit hudobného uspokojenia. Kansas sa ale hlásia novinkou The Absence Of Presence a očakávania sú samozrejme, ako to už býva, veľké. Nastala však zmena, klávesák David Manion už v zostave nie je. Je to škoda, pretože som si ho hneď obľúbil. Je to profesionál v každom smere a jeho štýl perfektne sedel do vynoveného zvuku Kansas.

Jeho miesto obsadil ambiciózny Tom Brislin, ktorý hral s kdekým a je známy aj ako klávesák pre mňa osobne tupého prog-projektu The Sea Within. Brislin však nechce byť len nejaký session muzikant a vydupal si už aj autorskú stoličku. Jeho príspevok na tento album však za veľký prínos nepovažujem a mám pocit, že narušil hudobnú rovnováhu svojim vysoko fundovaným progerstvom. Najlepšia je jeho baladická skladba Memories Down The Line, ktorá pripomína najlepšiu éru Kansas z druhej polovice 70-tých rokov.

Zak Rizvi, bývalý člen prog-fusion kapely 4Front sa opäť predstavil ako výborný autor skladieb, aspoň teda o tom svedčia niektoré skvelé kusy na tomto albume. To ako zabezpečil kvalitu predošlého opusu The Prelude Implicit je však obdivuhodné. Preniesol Kansas zo stavu nostalgie, do stavu životaschopného hudobného organizmu. Dá sa povedať, že kapela z jeho talentu čerpá aj v momentálnom stave rozpoloženia.

The Absence Of Presence je zhruba "pol na pol" album. Úvodná titulná kompozícia znie na prvé počutie monumentálne, ale podľa mňa jej chýba Livgrenovo nádherné rozuzlenie alebo finále. Je však jednoznačne dobrým štartom. Throwing Mountains by som označil za klasickú heavy-prog skladbu hodnú mena Kansas. Zároveň mi príde dosť hitová napriek istej nespornej tvrdosti. Jets Overhead a už spomínaná Memories Down the Line taktiež patria do kategórie vydarených opusov. Trochu mám problém s inštrumentálnou Propulsion 1, ktorá mi príde na pomery Kansas zbytočne tvrdá. Za priemerné až nezaujímavé považujem Circus Of Illusion, Animals On The Roof a nudnú baladu Never. Čerešničkou v zlom slova zmysle je anti-kansasovská kompozícia The Song The River Sang s temným zakončením a spevom Toma Brislina. Trochu sa divím, že producent Phil Ehart mu dovolil zaspievať posledný song na albume, napriek tomu, že speváckym kvalitám Ronnieho Platta je na hony vzdialený.

Problém celého albumu je, že sa tu viac proguje, než vytvára melodická štruktúra, ktorá zdobila ich tvorbu. Kansas mali vždy (alebo väčšinou ...) vzácne vyrovnaný pomer medzi kvalitnou melodikou a inštrumentálnym umením. Sú tu aj pozitíva, ale sú to skôr výkony muzikantov ako Rizvi, Platt, Ehart alebo Ragsdale, ktorý skutočne hrá nádherné husľové motívy. Moje pocity sú však zmiešané práve kvôli disproporcii, ktorú má podľa mňa na svedomí Brislin. Nie som rád, že je tam. Ak náhodou Kansas vydajú ešte ďalší radový album, tak verím tomu, že Brislin znetvorí aj ten ...

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Arabs in Aspic - Pictures In A Dream

Arabs in Aspic / Pictures In A Dream (2013)

Danny | 4 stars | 06.06.2020

Představte si, že spojíte hard rock a jeho riffy, sabbathovský metal, art rock s psychedelií, stoner rockem, a projektováním rozsáhlejších kompozic s důrazem na hudbu zejména 70. let minulého století. Zní to poněkud bizarně a je složitější si to představit, kapele Arabs in Aspic tato fúze ale funguje velmi dobře. Soubor svou skládačku buduje pestře a důvtipně, tvrdé riffy prokládá harmonickými plochami s důrazem na zvuk, kterému chvíli dominuje rámusivý rock, aby byl střihem vystřídán úspornější instrumentací, třeba jen s akustickou kytarou a syntezátorem. Zpívá se většinou anglicky, u dvou písní na posluchače čeká překvapení v podobě norštiny. Není to ale poprvé ani naposled, za čtyři roky nahrají album komplet norsky.

Mnohé napoví už úvodní dvojdílná Rejected Wasteland / Pictures in a Dream. Do konceptu vstupní zamlženosti a zpomalenosti kapela několikrát důrazně rockově šlápne a delší členitá skladba nás navrací ke staršímu "sedmdesátkovému" typu progresivní hudby s písňovými plochami a zřetelnou instrumentací bez zvukových stěn, které neblaze provázejí hromadu současné produkce. Důležitou součástí muziky jsou vokální party, a to nejen ty sólové. Let U.S Pray uvádí hutný a valivý riff, i zvukově typický pro stoner rock. Zpomalení, které jako by hudbě nasadilo mlhavý závoj, ve svých průhledných plochách působí téměř až floydovsky. V hudbě zní klávesy Hammond a kapela po chvíli zase přitvrdí. Celá konstrukce tady připomíná původní art rock. Na debutu Far Out In Aradabia hrál Tommy Ingebrigtsen na theremin, mám pocit, že jeho zvuk slyším i tady, v bookletu ale psaný není. Je to možná jen nasamplovaná simulace nebo zvuk synťáku. Působí to ale velmi dobře. Kapela dál míchá styly a ingredience: You Are Blind zní trochu jako art rock do kterého proteče psychedelie, výsledkem je píseň a funguje dobře, zejména když ve druhé části kapela přitvrdí a tlačí ostré a rytmicky nakopnuté riffy, do energické instrumentální muziky znějí jen vokály beze slov. Tohle je skvělá věc. Změnu přináší Felix. Instrumentální skladba je postavena na hrátkách s atmosférou, což bývá ošidná věc, výsledkem může být kýč nebo mátožná plocha. Kapela je zvládá dobře a kromě zajímavé instrumentace má výborně zvládnutou i zvukovou podobu svých skladeb.

Skladba Hard to Find otevírá hardrockovým riffem ostřejší úsek alba. Když se naladíte na rytmus a klepete si do taktu, kapela se překulí do zajímavé instrumentální druhé části a je zase o něco více art. Difference in Time je v podobném duchu jako předchozí skladba, trochu hard rock, trochu psychedelie, je příjemně přímočará a v refrénu nám nabídne krásný harmonický riff. A když zazní Hammond klávesy, je iluze starých dobrých časů dokonalá. Skladba s podivným názvem Lifeguard@Sharkbay na předchozí dvojici navazuje, je ale v triolovém rytmu a je složena z několika částí. Její úvodní hard rock vystřídá psychedelické zvolnění s perkusivními bicími a sólovou kytarou – nejde ale o souvislé sólo, vypadá to spíš, jako by kytara nahradila frázování zpěvové linky. Zajímavé. Když se riff otočí v celé kapele, přichází návrat k úvodní triolové figuře, už ale bez zpěvu a valčíkově "na tři" skladba končí.


Ta et steg til siden a po ní Vi møtes sikkert igjen přinášejí dvojici norsky zpívaných písní. První z nich začíná zeppelinovsky pojatým riffem, aranžmá je ale hutnější a instrumentálně hustší, než mívali Led Zeppelin. Vi møtes sikkert igjen je správně těžkopádná, hraje se stoner rock s valivým spodkem, který vás přitlačí ke zdi a nedá vydechnout, pak střih a zjemnění... Tato část mi svým zpracováním připomíná maďarskou Omegu, a to možná i díky norštině. O čem asi zpívají? Poslední položkou alba je křehká Prevail to Fail, subtilní píseň s akustickou kytarou a podmazávkami synťáku, svým způsobem vokální rozhovor, který tu se Smebym vede hostující Rune Sundby ze slavné kapely Ruphus. Krásná náladovka.

Vypadá to, že Arabs in Aspic do svých skladeb namíchali veškerou hudbu, kterou mají rádi a na které zjevně vyrostli. Připomínají mi tvorbu jiných seveřanů, švédské legendy Siena Root. Přestože Arabs in Aspic čerpají z tvorby svých vzorů a chvílemi se jim i podobají (na konci You Are Blind zní podobný zvukový chaos, jaký je v zeppelinské Whole Lotta Love, včetně napodobení skučícího Planta; a takových míst najdete víc, zjevně jde ale o citaci či poctu), své muzice dodávají osobitý rozměr ne zcela obvyklými postupy a formálním uspořádáním. A vlastně už tou specifickou fúzí, kterou vytvářejí. Je moc dobře, že kapely tohoto typu existují. Musí být samozřejmě dobré, a to Arabs in Aspic jsou.

» ostatní recenze alba Arabs in Aspic - Pictures In A Dream
» popis a diskografie skupiny Arabs in Aspic

Threshold - Clone

Threshold / Clone (1998)

EasyRocker | 5 stars | 05.06.2020

Britské progmetalové komando s titánem za klapkami Richardem Westem je pro mě srdcovkou. Jejich hudební záře plápolala vždy neochvějně do oblak. Premiéru skvěle střihl slavík ´Mac´ McDermott. Jde de facto o přelomový materiál, kde definovali do budoucna kontrast křehka a temna. Varovný prst je zdvižen k problému klonování.

Freaks neváhá a kosí vůkol nezkrotnou okovanou palbou ze všech hlavní s lehkými dozvuky pravěku jejich tvorby. Vichry z rytmických erupcí šestistrunek a Westových lávových poryvů hledí beze studu do budoucna. Smířlivější Angels ukáže vklad drtičů Grooma, Midsona; za rachotu bortících se sól a bubnů stojí West a charisma mr. Maca. Hitové 8minutové žrádlo The Latent Gene je naživo mocně žádáno dodnes. Geniálně nacvičeno, Macova živelná euforie dává riffové mlýnici křídla i prométheovské okovy. Mysteriózní, bravurně ´sólující´ je Lovelorn, Jakýs předobraz Goliášů Turn On TUne In nebo Critical Mass... Change určují poctivé strunné pulsy, stezkou ale bezpečně vedou Mac s vrchním architektem Westem. A kdo dychtí po stadionovém houpání, zavalí ho třaskavina Life's Too Good. Že nepovolaní klonovači udělají s planetou věci nepěkné, nejen názvem pečetí Goodbye Mother Earth. Maniakální bušení, jako byste navštívili spíš kuchyni Meshuggah, či Devinových SYL. Sunrise On Mars je symbolickou i hudební tečkou. Modelově gradující balada, vkusná, a přec nepřeplácaná. Na dno tu dosáhl celý band, ale Mac tu předvedl vsuvku vpravdě památnou. Tak Threshold milujeme dodnes. Jako by zásah shora od bytostí, na jejichž schopnosti jsme zatím krátcí.

Solidní bodovací trable. Vane nejen silný vánek nostalgie, ovšem i jasný fakt, že už je tu plno silně vyvedených hitů. S těmi kontrastují progové laskominy, vrcholící vypjatým baladickým finále. Co by za to dali Westovci dnes... A tedy rád za 5.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

Brano | 5 stars | 05.06.2020

So je komerčne najúspešnejší a najslávnejší Gabrielov album.Tie piesne pozná snáď každý,tak by som napísal iba pár zaujímavostí.

Album sa nahrával v skromných podmienkach v stodole,ktorú postupne prerobili na štúdio.Celý album bol nahrávaný na dva magnetofóny Studer A 80 a bol použitý aj vtedy pomerne vzácny a drahý syntetizátor Farlight CMI.Celkové náklady boli 200 000 libier.

So vyšlo 19 mája 1986 a ja som sa k nemu dostal zhruba o dva roky neskôr.To je pre mňa typické.Vtedy som bol unesený z Europe-The Final Countdown a album So som nejako prehliadol.Kamarát mi ho potom nahral z LP platni na kazetu Philips.Keď som ho prvýkrát počul,bol som ako obarený.Celkovo pôsobil veľmi ucelene,konzistentne a pritom každá pieseň popisovala zvlášť nejakú tému alebo príbeh.Dojímala ma skladba Mercy Street inšpirovaná americkou poetkou Anne Sexton,ktorá si svoje depresie kompenzovala a zmierňovala písaním
básní.Rovnako som bol namäkko z duetu Don't Give Up,kde sa zaskvela Kate Bush.A ľúbostný song In Your Eyes,to už nemám slová...O rok na to som si zohnal aj soundtrack Passion,ktorým som sa ale dosť ťažko prehrýzal a doteraz som ho poriadne nespracoval.

Tiež si pamätám ako na sklonku 80-tych rokov bola LP platňa So vo výklade predajne Opus v našom okresnom meste spolu s Tinou Turner.Päťnásobný platinový album So.Ach to boli časy...

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Led Zeppelin - Physical Graffiti

Led Zeppelin / Physical Graffiti (1975)

horyna | 5 stars | 05.06.2020

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Janison Edge - The Services of Mary Goode

Janison Edge / The Services of Mary Goode (1998)

jirka 7200 | 5 stars | 03.06.2020

Další z neo progových projektů na britské scéně v roce 1998? Hudebníci z funkčních i tehdy zrovna nefunkčních kapel se bezostyšně zaplétali v promiskuitním angažmá v mnohých partičkách. To mi prolétlo hlavou při letmém pohledu do barevného bookletu anglické kapely Janison Edge. Na pozici bubeníka totiž tu objevil Dave Wagstaffe z Landmarq, který se svým domovským souborem rovněž pracoval na novém albu. I další jména ze sestavy budou jistě zvídavému hudebnímu fandovi a milovníkovi progresivního rocku dobře známá. Baskytarista Paul Brown se v projektu Medicine Man setkal s kytaristou Karlem Groomem (Shadowland , Threshold). Ten v Janison Edge sice nehraje, ale písně zmixoval. Kytaru obsloužil Ian Salmon (Shadowland, později Arena) a klávesy nahrála ústřední postava tohoto projektu Mike Varty. (Shadowland, Credo), který se chopil rovněž role dvorního skladatele a producenta tohoto tělesa. Za mikrofon se postavila irská herečka a zpěvačka Sue Collins (zde Element). Zajímavá směska :-)

Právě Mike Varty na tomto albu naplno využil možnost prokázat své kvality, neboť prosadit své vize v kapele s Clive Nolanem - to moc nešlo. S agilní Sue dali dohromady devět písní, ta je rovnou i otextovala a pro vydání CD dokonce s Mikem spoluzaložila firmu Gargoyle Rec.

Z již z výše uvedené plejády jmen by se dalo přibližně odvodit, jak asi tyto deska může znít. Ano, dle předpokladu - thrash metalový opus nevzniknul, ale příjemná neo progresivní rocková záležitost z větší části ovlivněná tvorbou Landmarq s aroma Areny. Pokud by někoho napadly kacířské myšlenky o tom, zda nešlo jen o další rozmělňování a paběrkování nápadů a postupů výše zmíněných kapel, tak já za sebe mohu prozradit, že mě naopak to razantnější a méně mainstreamové pojetí Janison Edge, které necílilo na první signální, se stalo nakonec bližším, než produkce mnohých jejich souputníků.

Při pomalu až detektivním pátrání jsem paralel s Landmarq objevil podezřele mnoho. Deska The Services of Mary Goode vznikala ve stejném období jako album Science of Coincidence a ve stejném roce byly i vydány. Hlavním pojítkem, krom společného bubeníka bylo i poděkování v bookletu Landmarq za podporu Ianu Salmonovi a Mike Vartymu. Bicí obou souborů Dave nabubnoval v Thin Ice studiu Karla Grooma a mastering obou desek se uskutečnil v Abbey Studiu. Obě desky nazpívaly zpěvačky s podobnou barvou hlasu…..

CD na ploše 64 minut je rozděleno do devíti částí, je tedy zřejmé, že se jedná o spíše košatěji pojaté skladby, které postupně budují svůj výraz a atmosféru. Primárním nástrojem jsou tu několikery syntenzátory, mellotron i hammondky Mike Vartyho, které se důmyslně proplétají s často sólující a zvonivou kytarou Iana Salmona. Zvuk mnohdy odkazuje spíše až někam k raným albům Genesis, než k tvorbě neo prog rockových kapel. Líbí se mi, že vedle adrenalinově a rockově postupně vygradovaných skladeb ( např. A Twist in the Tale of Earth History, Beneath the Boy či The Day That I Fall) tu nacházím i pomalé a lyrické kousky plné emocí (Oldman nebo Julie Lies), nechybí ani poťouchle muzikálová Joker. Sue Element nezapře svou profesi herečky, dokáže v každé skladbě trochu pozměnit svůj projev, i když tak sexy polohu, jako Tracy Hitchings prostě nemá. V závěrečné a nejdelší, skoro dvanáctiminutové The Day That I Fall jsem našel vše výše jmenované, navíc i několik kytarových a klávesových sól.

V obsahu básnicky pojatých textů se poněkud ztrácím, mohu tedy jen napsat, že jde o fiktivní a ucelený příběh Mary Goode, která neměla lehké dětství. V dospělosti ztratila kontakt s realitou a poblouzněná zaútočila proti domnělým viníkům svého stavu – rodičům a církvi.

Závěrem : polozapomenutá perla anglického neo prog rocku. Příznivci Landmarq s Tracy, Areny a podobných spolků zklamáni jistě nebudou! Neo progresivní rock Janison Edge neobohatili o nové postupy, ale dobrousili jej takřka k dokonalosti!

» ostatní recenze alba Janison Edge - The Services of Mary Goode
» popis a diskografie skupiny Janison Edge

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Transatlantic / Kaleidoscope

john l
Pěkně jsi to napsal. K přehlednému vystižení pocitů někdy stačí opravdu jen pár vět....

Transatlantic / Kaleidoscope

EasyRocker
Taky mě tímhle svého času Transatlantic příjemně překvapili. Dodnes k ní poměrně často...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13507 recenzí
2229 skupin
188062 příspěvků ve fóru
2752 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000