Cale, JJ Elegy Conception Yoso Conspiracy Bluesmen Bloodline Aardvark Synaesthesia Sonar

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail

Thank You Scientist / Stranger Heads Prevail (2016)

Danny | 5 stars | 18.02.2019

Tato parta klame tělem. Neustále ve vás vzbuzuje pocit něčeho, co nakonec nemá v úmyslu naplnit. Podsouvá vám protichůdné hudební postupy, nutí vás domýšlet nevyřčené a když tomu přijdete na kloub, za chvíli vám servíruje něco úplně jiného. Je to protipól toho, čemu se dnes říká "prog music", ona skutečně progresivní je, protože neskládá dlouhé kompozice z banálních částí, stejně tak neprokládá nudné pasáže složitými mezihrami, aby celek obstál umělecky. Thank You Scientist používají hudbu bez ohledu na cokoli. Takových kapel tu v současnosti moc není.

Poslech to není jednoduchý, musíte potlačit vlastní předsudky a představu, jak má ta vaše hudba vypadat. Pokud hledáte hudbu podle určité šablony, tedy takovou, jaký je současný prog rock (měl bych ale psát "prog" rock, protože scéna kapel, které jsou si podobné jak vejce vejci, moc progresivní není), tady ji nenajdete, tato kreativní kapela vám ji neposkytne. Thank You Scientist se vám pokoušejí nabídnout nové obzory. Je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte, nebo jestli sáhnete po něčem, co máte vyzkoušené a co důvěrně znáte. Tyto kapely jsou vzácné, nekompilují do dlouhých kompozic tisíckrát omleté postupy a emocionálně vylhané sladkobolné plochy, ale snaží se hledat nové cesty. Nečekejte rockové pseudosymfonie, tahle kapela je mnohem dál a její hudební svět se odmítá ohlížet na autority.

Je neuvěřitelné, co se kapele podařilo složit a ještě to nastudovat a prezentovat. Tohle je progresivní hudba.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Karfagen - Echoes From Within Dragon Island

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 18.02.2019

Rok se s rokem sešel a nové, už desáté album ukrajinské skupiny Karfagen pod hrdým názvem Echoes from within Dragon Island je od 11.2.2019 připraveno k distribuci do celého světa. Agilní anglická firma Caerllysimusic ji prozatím nabízí jako digipack v limitované dvou diskové edici. Jako fanda kvalitní prog rockové muziky jsem byl velmi zvědav, kam se uskupení kolem Antonyho Kalugina posunulo. Již na předchozí desce Mesagges from Afar – First Contact jsem totiž zaregistroval velký krok vpřed, alespoň co se kvality hudby i zvuku týče. Proto jsem pln zvědavosti zapnul přehrávač a přehrával jsem první CD poprvé, podruhé, potřetí - a pokud bych neměl v životě jiné povinnosti, nahrávka by rotovala stále dokola!

Kaluginovi s jeho družinou (čítající 18 persón) se povedlo mistrovské dílo! Na ploše necelé hodinky jsou rozprostřeny tři díly skladby Dragon Island (každá v rozsahu 17-18 minut) a kratičké lyrické vsuvky My Bed is Boat. Nezdráhám se označit dílo Karfagen za symfonický prog rock a to přímo vysoké kvality. V třídílné suitě se neustále střídají nálady. Mísí se tu vážnější, až jakoby středověká poloha Jethro Tull naznačená houslemi, flétnou, hobojem a sametovým hlasem zpěváka, rockový muzikál s orientálními vlivy, postupy vážné hudby i veselé motivy historických lidových slavností s harmonikou a loutnou. To vše je pevně vsazeno do prog rockového rámu složeného z majestátních klávesových ploch. Elektrická kytara Maxe Velychka je zapracována vkusně a spíše dokresluje atmosféru – dojde však i jak na hard rockové riffy, tak i na pink floydovsky zbarvená a rozvitá sóla.

Kdo album neslyšel, dle popisu by možná řekl, že je to nějaký podivný mišmaš nebo že jsem pozřel nějaký omamný extrakt. Při několikanásobném poslechu těchto kompozic však zjišťuji, že to u mě funguje a organicky do sebe zapadá. Rovněž i textová část prvního CD je nedílnou součástí díla - je inspirována básněmi anglického spisovatele Roberta L. Stevensona, u nás velmi dobře známého z knih Ostrov pokladů či o dvou pánech Jekyllovi a Hydovi. Texty velmi poetickým způsobem popisují pitoreskní život na Dračím ostrově a umocňují dojem z hudební složky. I po technické stránce jsem velmi spokojen, veškeré neduhy, na které jsem upozorňoval na předchozích deskách, byly odstraněny. Antony, který vše nahrál, zmixoval a provedl mastering ve svém skromněji zařízeném domácím studiu tímto dokazuje, že i takto může vzniknout profesionálně odvedená nahrávka. Nesmím opomenout ani krásnou malbu použitou na obalu od Konstantina Kanskyho.

Závěrem: mám takový pocit, že tímto albem Antony Kalugin v letošním roce řádně rozvíří vody v poněkud stojatějších vodách art/prog rockového rybníka. První nesmělé vlaštovky v podobě užaslých mini recenzí se již na internetu začínají objevovat a já jsem velmi zvědav, jak si deska povede zde na Progboardu. Karfagen však čeká v dalším roce velmi tvrdý oříšek, neboť přijít s ještě poutavějším nebo podobně kvalitním repertoárem bude velice obtížné.

P.S.: Jedinou pihou na kráse se mi jeví přiložené druhé CD, které je součástí díla dle firemních údajů jen po časově omezenou dobu. V odpočinkové Flowing Brooks se blýskne s příjemnou saxofonovou linkou Michail Sidorenko, kterého jsem na prvním CD trochu postrádal. Křehká a instrumentální Winter Rooks vybudovaná propletením tónů svou stavbou a použitým gilmourovským sólem silně připomene píseň Foreign Land z předchozího alba. Vypreparovaný ústřední motiv z Dragon Island v radio friendly podobě a již použitá skladba v instrumentální podobě by se více hodily na samostatné EP. Dle mého CD 2 zbytečně tříští pozornost posluchače, který by se více mohl věnovat kmenovému CD. To považuji za velmi horkého kandidáta na album roku, jakkoliv hloupě tento výrok v únoru může znít.

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Humble Pie - Humble Pie

Humble Pie / Humble Pie (1970)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Album beze jména a taky další výrazný počin kapely. Na rozdíl od minulého Town & Country tu slyším víc hard rocku a celkově dravější rockový přístup, třeba jako v silové One Eyed Trouser Snake Rumba nebo v pěkně rozcupované I'm Ready. V té trochu vnímám vliv Led Zeppelin, ale ne jako opisování, spíše jako podobný proud, ale je to hezká věc. A to sólo, to je typický Frampton - líbí se mi jeho kytary. Hard rock bez kompromisu je v Red Light Mama, Red Hot! Tam už není pochyb, kudy se kapela posouvá dál. A je to dobře, syrovější tvář jim sluší. Ten více rockový rukopis se objevuje i v pomalejších kusech a takový ten akustický spodek tu na mnoha místech je taky, vypadá ale trochu jinak. Překvapilo mě country v Only a Roach, a nevím proč, tady trochu slyším Rolling Stones, kteří si taky s něčím podobným pohrávali a ani u nich mi to nevadí, i když nejsem zrovna fanda country hudby. Country vliv vnímám i u Theme from Skint (See You Later Liquidator), ta je postavená na akustické kytaře a ostatní nástroje se k tomu přidají až na konci.

Za mě jsou nosníky tohoto alba hned zahajovací Live With Me a podobně dlouhá Earth and Water Song. Ani u jedné mi delší čas nevadí, naopak si alespoň vychutnám každý kousek těch písní. Moc hezky je to poskládáno co se týká nástrojů a zpěv tomu kraluje, úplně nad tím vším svítí. Když už se blíží konec alba, objeví se další akusticky postavený kus Sucking on the Sweet Vine a je to zase dobrá volba na závěr. Mám pocit, že kapela tady byla na vrcholu.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Humble Pie
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Humble Pie - Town & country

Humble Pie / Town & country (1969)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Tohle album od Humble Pie mám rád. Je to hodně dané akustickým zvukem a takovým pro mě příjemným klidem v písních. Až mi to trochu připomíná kapelu Crosby, Stills, Nash & Young. I když se tady hraje bigbít s výraznými bicími a přitvrdí se, pořád tam tu pohodu mám. Jediná skladba, kde tak nějak nevím, je The Light of Love - připadá mi škrobená, jako kdyby tam ten sitár moc nepatřil a použili ho, protože to bylo moderní. A Every Mother's Son mohla být možná kratší. Je sice pěkná, ale na konci už jen přešlapuje, jak se tam pořád opakuje to samé.

U některých dnešních kapel se s muzikou moc pospíchá, v písních je všeho moc, aby to posluchače hned chytilo. Na Town and Country je na všechno dost času, v klidu se písněmi můžete procházet a nechat je na sebe působit. Asi nejnadupanějšími kousky jsou Down Home Again a trochu "psycho" Silver Tongue. V obou to rytmice vyloženě šlape, moc hezká je basová kytara. A zpěv v Silver Tongue je síla, ten doporučuji si v klidu vychutnat. Sólová kytara hraje pěkně bluesově. Na kytaře zase víc stojí Heartbeat, což je podle autorství předělávka, ale originál neznám. I tady se vkusně kombinuje melodičnost a rytmický výraz. Asi se mi o trochu víc líbí kusy, které sem napsal Frampton, ale to jen, že ty mi vyloženě sedí se vším všudy a jsou víc postavené na kytarách. Jeho sólo v Only You Can See je hodně povedené. Home and Away jako zakončovací kousek je dobře vybraná. Za mě je všechno tak, jak má být.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Town & country
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Morse, Neal - Momentum

Morse, Neal / Momentum (2012)

horyna | 4 stars | 17.02.2019

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Nazareth - Move Me

Nazareth / Move Me (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 17.02.2019

Devatenáctá deska zastihuje skotské bardy ve velmi dobrém rozpoložení. Posíleni o generaci mladšího kytaristu Billyho Rankina (autora naprosté většiny materiálu) přicházejí s kolekcí skladeb, za kterou se nemusejí stydět. Rankinova hra jasně odkazuje na vlivy blues a po dlouhé době vzniká tvrdá a syrová hard rocková deska pomrkávající na rané tituly v katalogu kapely.

Úvod obstarává pulsující "boogíčko" Let Me Be Your Dog s přesně zařezávajícím zpěvem, na který navazuje svižný rokenrol Cant Shake Those Shake. Škrtačky v nápaditém licku a refrén Crack Me Up si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní Move Me zastavuje vybuzené kytary a zklidňuje tempo ve zvláštní melancholické baladě. Steamroller dělá čest svému názvu a kapela opět přitápí pod kotlem. Ve Stand By Your Bags létají tvrdé riffy za strany na stranu a dočkáme se typicky zpěvného nazarethovského refrénu. Další Rankinův nápaditý riff pohání velmi svižnou Rip It Up. Žádné melodické mazlení, prostě rock'n'roll. To přijde až v Demon Alcohol. Bohatě prozpívaná sloka propukne v ještě melodičtější refrén. To moc nemusím, McCaffertyho hlas je dělaný spíše do tvrdých rockových věcí. Přesně jako v následující You Had It Comin´. Nenápadně probíhající skladba, lomící se do zabijáckého refrénu za doprovodu slide kytary. Bring It On Home To Mama je plná vrstvených vokálů a pochodového rytmu, marně se snažící o klenutý refrén. Slabota. Závěrem je prostor pro akustickou baladu Burning Down stojící na hymnickém nápěvu mistra Williama Daniela.

Škoda, že deska neskončí po deváté skladbě, protože poslední dva kousky kulhají na obě nohy a víc se zpívá než hraje. Ale pořád nám zbývá devět velmi nadprůměrných songů plus stylově vyvedený přebal alba. Procentuální vyjádření 75 %.

» ostatní recenze alba Nazareth - Move Me
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Sting - The Soul Cages

Sting / The Soul Cages (1991)

Danny | 5 stars | 16.02.2019

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

horyna | 5 stars | 16.02.2019

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Karfagen - Messages From Afar: First Contact

Karfagen / Messages From Afar: First Contact (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen

A.C.T - Imaginary Friends

A.C.T / Imaginary Friends (2001)

horyna | 5 stars | 15.02.2019

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T

Radiohead - Amnesiac

Radiohead / Amnesiac (2001)

EasyRocker | 4 stars | 13.02.2019

Po generačním milníku OK Computer odstartovali Radiohead oproti svým kytarovým počátkům cestu budování atmosfér a nálad. Výsledkem byly desky Kid A a Amnesiac ovlivněné elektronikou a programovanými rytmy, ale i jazzem a krautrockem.

Z nového hudebního těsta jsou úvodní podivnost Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box, v krautrocku opravdu výrazně smočená Dollars & Cents (původně zkrácený jam), zcela novátorská Pulk/Pull Revolving Doors a málem "reznorovská" taneční petelice I Might Be Wrong. Novými cestičkami se ale vydává jistě většina skladeb. Mezi křehké rockovější kousky patří singl Pyramid Song, ztemnělý klavírem i Greenwoodovou jazzovou orchestrací. Při dokonale "rádiových" tvarech, liniích a zákrutech Knives Out se v mozku automaticky zapne hlásič "varování, OK Computer!". Trochu moderní rytmiky jí ale přece nechali. Baladická Morning Bell/Amnesiac je upravenou verzí skladby z Kid A. A je tu samozřejmě závěrečná Life in a Glasshouse s hostujícím Lytteltonovým jazzovým bandem. Jako svého času památné Colosseum tu Yorkeovci pracují na bluesové i jazzové vlně v jednom zátahu a myslím, že to zvládli s velkou grácíí. Vskutku obskurní finále.

Mnoha fanouškům se nové styly v hudbě Radiohead zdály nepatřičné ba až trapné. Kapela však vsadila na odvahu. Bez váhání ohmatávají nejspodnější lidské pudy, otázky naší existence v moderním běsu, střídají perly písničkové i syntetické. Předchozí deska mi svým obsahem učarovala o něco mocněji, za tuhle dávám 4/5.

» ostatní recenze alba Radiohead - Amnesiac
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Karfagen - Spektra

Karfagen / Spektra (2016)

jirka 7200 | 2 stars | 13.02.2019

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority. Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný než ukrajinský Antony Kalugin - skladatel, zpěvák, klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, navíc působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na čtyřicet alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty vždy zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno: tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na youtube z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb - konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje šestnáct písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mě v konečném součtu zapůsobí. Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti: kámoši říkali, jak je dobrá a zábavná, a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne a o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu, o což se nyní v rámci recenze pokusím.

Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku. Svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do něhož se postupem času zapojí syntezátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně: na syntezátory nahraje základ skladby, spojí jej s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá "živý" hudební nástroj jako housle, tahací harmoniku či hoboj, které má za úkol rozbíjet určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015. Do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly velmi šetří (těmi se prezentuje spíše Kalugin na klávesy), ale když už se projeví (Celebration), je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomíná Roineho Stolta. Malá odbočka: Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent! Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbily skladby Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovém materiálu.

Závěrem: Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na youtube, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji. Jinak celkově na mě působí album Spektra jako relaxační melodický rock s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntetický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.

» ostatní recenze alba Karfagen - Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1

Goblin / The fantastic journey in the best of Goblin vol.1 (2000)

Snake | 3 stars | 13.02.2019

2CD Cinevox ‎– CD MDF 336 /2000/

Sem tam se mi stane, že srdce a sběratelská vášeň zvítězí nad rozumem a pak si do sbírky koupím nosič, bez kterého bych se vlastně dost dobře obešel. Podobně jak tohle 2CD Goblin, které neobsahuje prakticky nic z toho co už bych neznal z řadových alb. Jak nám podtitul "The best of..." napovídá, jedná se o celkem vyčerpávající průřez pradávnou historií Goblin a bonusem navíc (a v mém případě také hlavním důvodem k nákupu) je do té doby nezveřejněný živý materiál...

CD 1 - Dedicated To Dario Argento

Goblin prosluli především svými filmovými soundtracky a ty nejslavnější spojuje jméno režiséra Daria Argenta. Právě těm je věnován první disk a není divu, že největšího zastoupení se dočkaly ty nejúspěšnější z nich. Kultovní giallo Profondo rosso (Deep Red) z roku 1975, hororový snímek Suspiria z roku 1977 a krvák Tenebre, natočený v roce 1982. Všechny tu mají po čtyřech zástupcích a kolekci doplňují ještě tři kousky z filmu Phenomena (1985).

Soundtrack k filmu Profondo rosso je vynikající a patří k tomu nej, co kapela natočila. Horor rock jak vyšitej a tak proti výběru skladeb nemůžu říct ani popel. Velmi sugestivní titulní pecka je tu dokonce (jako jediná) ve dvou verzích a radost mám i ze zařazení energické nakládačky Death Dies.

Hudba k filmu Suspiria sklidila velmi pochvalné recenze, ale mě - čert ví proč - zas tolik nebere. Ústřední melodii chválím, ale hlukovky Sighs a Witch bez filmu nefungujou a jejich poslech mě krapet znervózňuje. Se skladbami z bijáku Tenebre se posouváme do umělohmotnejch osmdesátejch let a je to sakra znát. Art rocku odzvonil umíráček a tak tu máme čistou syntetiku v diskotékovém rytmu. Titulní kus je docela dobrej, ale ty ostatní jsou recykláty téhož a tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk mi moc nevoní. Poslední tři skladby pocházejí z alba Phenomena a to jediné mi ve sbírce chybí. Na původním soundtracku se podílely ještě kapely Andi Sex Gang, Frankie Goes to Hollywood, Iron Maiden, nebo Motörhead. Neslyšel jsem, ale umím si to živě představit. Pěknej kočkopes. Titulní melodie je celkem fajn, ale ty další dvě kompozice už jen natahujou stopáž beztak dlouhého alba...

CD 2 - Live Concert

Goblin byli především studiovou kapelou a živě vystupovali jen ve zcela výjimečných případech. Jednou z nemnoha možností vidět je na vlastní oči byla při příležitosti mini turné určeného k propagaci alba Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark, vydaného v roce 1978. První dvě instrumentálky pocházejí z desky Roller a vynikající je především funky - jazzová dupárna Snip snap. Třetím kouskem je nezbytná Profondo rosso a zbytek koncertu už je čistě v režii výše uvedeného alba, ze kterého pochází pět (z celkem osmi) skladeb. Ten výběr je poněkud diskutabilní a osobně bych volil jinak, ale co už. Ačkoliv, absence kompozic La danza, nebo .....e suono rock mě fakticky docela mrzí...

Zvuk je trochu rozkolísanej (především u skladeb 1 a 3) a podle jeho střídavé kvality soudím, že půjde o sestřih z několika show. Záznam je se všemi chybami, které koncert provázely a tak to zní velmi autenticky. Během produkce to občas zavazbí, lupne, zabzíká, nebo skřípne. Hlavně kytara se čas od času někam zatoulá a třeba v tracku Le cascate di Viridiana vypadne úplně, ale jinak to celkem ujde. Taková rytmika je sejmutá velmi dobře a výborně zní i Simonettiho klávesy. Vzhledem k tomu, že to není profi snímek, ale nahrávka pro potřeby kapely a nikdo neuvažoval nad tím, že se to jednou oficiálně vydá, dobrý. Kolikrát nad tím zvukem brblám, ale tady jsem vlastně spokojenej.

Ze čtyř dílů složený digipak je luxusní a slušelo by mu to v jakékoliv sbírce. Booklet sice nemá, ale žádnej strach. Vyčerpávající údaje k jednotlivým skladbám jsou vytištěné přímo na obalu. Nechybí ani nějaké ty fotografie a sleeve-note v angličtině.

Tak abych to nějak shrnul : výběr na prvním disku je zaměřený čistě na hudbu k filmům Daria Argenta a možná je to škoda. Těch pár ukázek ze snímků Tenebre a Phenomena bych klidně oželel, a nahradil je (mnohem povedenějšími) vzorky z bijáků Zombi (1978), nebo Buio Omega (1979). No a koncert na druhém disku má sice pár chybiček, ale je jeden z mála, kterej se z té doby vůbec dochoval.

» ostatní recenze alba Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
» popis a diskografie skupiny Goblin

Sting - The Dream of the Blue Turtles

Sting / The Dream of the Blue Turtles (1985)

Danny | 5 stars | 12.02.2019

Stingův sólový debut patří mezi důležitá alba mé sbírky, kombinace rocku, popu, jazzu, reggae a dalších ingrediencí na něm vytváří působivé a velmi originální hudební struktury. Pokud jsem pod nálepkou "progresivní" vždy viděl hudbu původní a svébytnou, ne tu škatuli vzájemně si podobných kapel, pak toto album její podstatu naplňuje zcela bez výhrad. A zásadně k tomu napomohli jazzoví hudebníci, se kterými Sting album nahrál.

Vstupní If You Love Somebody Set Them Free s krásně nakopnutým harmonickým riffem a pulsující jazzrockovou rytmikou měla tu "smůlu", že z ní byl i úspěšný hit, což se v prostředí umělecké hudby vnímá jako něco nepatřičného. Sting je tu velmi impulsivní a nechá svou hudbu ke každému refrénu modulačně vystoupat. Sledovat part jednotlivých nástrojů je velmi inspirativní. Další směs různých přístupů se objeví hned v následující Love Is The Seventh Wave, ve které se kříží svérázně triolové reggae (rozhoupaný triolový rytmus není pro reggae vůbec typický) a africký pop, výrazný zejména v harmonii. Síla skladby, kromě nezvyklé rytmické projekce, spočívá v úsporné, ale dokonale promyšlené aranži. O tom, že se Sting nehodlal omezovat žádnými stylovými ani jinými hudebními hranicemi, svědčí potemnělá skladba Russians, ve které jako hlavní instrumentální motiv objevíme melodickou skicu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba patří k vrcholům alba i Stingovy tvorby. V jemně přitlumené rovině se hudba pohybuje i v Children's Crusade, kde ve slokách opět zní jen to nezbytné a kapela si větší expresi schovala až do refrénu a posléze do času 2:10, kde se na albu poprvé dočkáme rozsáhlého jazzového sóla, ve kterém exceluje saxofonista Branford Marsalis. V tomto duchu pak muzikanti dotlačí skladbu, ve finále opět zpívanou, až do konce. Impozantní věc. A divoké jazzování pokračuje dál, tentokrát v jazzově pojatém boogie Shadows In The Rain s dalšími sóly, ve kterých se vystřídají klávesista Kenny Kirkland a pak opět Marsalis. Kapele to báječně swinguje, bubeník Omar Hakim hraje těžké předsazované riffy s obdivuhodnou lehkostí a ostatní instrumentalisté nestabilní texturu skvěle doplňují.

Stingovu oblibu v ostinátních, stále opakovaných doprovodných figurách, ze kterých vytváří subtilní doprovodné předivo, najdeme ve We Work The Black Seam. Zpěvová melodie je tady velmi široká a jde proti harmonii, což je vokální praktika, typická pro jazz. Díky propojení zpěvu a spodní akordické sazby vznikají působivé "otevřené" harmonie a když píseň vstoupí do refrénu a hudba nabídne barevnější harmonizaci, prázdnota jakoby pominula. To je síla kontrastu a schopnosti vynalézavého aranžování. Další velmi silná věc. Sting ale nepolevuje a v tepu skladby Consider Me Gone, kde hraje prim lehounká souhra baskytary a bicích, servíruje další skladbu, která staví na jazzovém základu, tentokrát úsporně úzkém s odpovídající neurčitou vokální melodií. Ta, jako by se na konci frází vždy téměř rozplynula. Kratičká titulní The Dream Of The Blue Turtles nabídne porci instrumentálního jazzu s jasným členěním a vnitřním bezmála freejazzovým partem.

Pro poslední dvě položky si Sting schoval opravdové vrcholy své momentální tvorby. Harmonicky kluzkou Moon Over Bourbon Street s příchutí nočního baru a následné noční procházky. Muzika plyne tak lehce, až si posluchač ani neuvědomí, kolik se toho v ní odehraje. Sting nemohl tušit, jestli lidé tuto jeho hudební vizi přijmou a byl z tohoto ohledu velmi odvážný, když před ně předstoupil s takovou hudbou. Finále je impozantní, Fortress Around Your Heart nastupuje ve svých figurách vždy o trochu dřív, než kde jsou zjevné metrické hranice písně. Předsazované "bloky" mají navíc krásný harmonický pohyb, pro který Sting našel fascinující melodické fráze.

Parádní album, plné neotřelé muziky. Jeho postupy Sting dále rozvinul na svém dalším titulu Nothing Like The Sun. Hudba na něm je možná o něco méně přístupná, ale o to barevnější - navíc s pocitem, že je nutné se k němu neustále vracet a objevovat další a další skryté tvary.

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting

Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake

Small Faces / Ogdens' Nut Gone Flake (1968)

vmagistr | 3 stars | 12.02.2019

Na podzim roku 1967 se v Britském království psychedelilo ostošest. Debuty Pink Floyd, Procol Harum, symfoničtí Moody Blues, akustičtí Hollies nebo z povzdálí vše komentující Kinks nesli kůži na trh s nahrávkami, které překypovaly osobitostí a originalitou. Spousta dalších ostrovních rockových spolků se chystala vydat se podobnou cestou - výjimkou nebyli ani londýnští brousci Small Faces, kteří se po dvou sebehledačských deskách měli v úmyslu pevně zarýt do paměti hudbychtivých teenagerů. Koncem onoho památného roku proto v místních studiích spáchali své asi nejznámější dílo, polokoncepční album Ogdens' Nut Gone Flake.

Od vydání předcházející eponymní placky Small Faces zvuk celé kapely slušně rozkošatěl, ale touha po sebevyjádření v délkou spíše úsporných skladbách zůstala. Na jedničku se to povedlo třeba v Afterglow of Your Love, podle mě největším hitu alba s Mariottovým fantastickým zpěvem a mohutnými varhanními linkami Iana Mclagana. Na paty mu šlape další trefa do černého, hravá Lazy Sunday s vtipnou citací stoneovského Satisfaction. Škoda, že třetí pecku Song of a Baker si k nazpívání uzmul basák Ronnie Lane, Mariottovu shouterství se jeho ve výškách přiškrcený vokál ani zdaleka nevyrovná. To McLagan se se zpěvem svého autorského příspěvku Long Agos and Worlds Apart, ze kterého tu a tam vykukuje kalifornská poetika Byrds a podobných spolků, popral se ctí.

Potud docela slušné. Jenže druhou stranu desky se kapela (nejspíš po vzoru pokusů Beatles či Moody Blues) rozhodla propojit do hudebně-básnického celku "Happiness Stan". Tím pádem každé skladbě této strany předchází část (podle mě dost naivního a otravného) vyprávění o Stanovi pátrajícím po tom, proč Měsíc na obloze ubývá. Bohužel i jednotlivé skladby jsou o něco slabší než ty z první strany, asi nejlépe z nich vyšla kytarovka Mad John, případně ještě vcelku nadějná divočina Rollin' Over a (s přimhouřením obou očí ještě) "titulka" Happines Stan se slušnou atmosférou.

Na jaře 1968, kdy deska Ogdens' Nut Gone Flake vyšla, šlo o docela "trendy" muziku - takoví Zombies nebo Spooky Tooth na svých v téže době vydaných počinech mísy zněli docela podobně. Jenže zatímco Spooky Tooth se na svém debutu teprve nadechovali k daleko odvážnějším dobrodružstvím, Small Faces se na Ogdens' Nut Gone Flake nejspíše dotkli stropu svých možností. Ze šedesátkových studiovek kapely je tato podle mě nejlepší, nicméně oproti dobové psychedelické konkurenci pořád silně ztrácí. Tři a půl hvězdičky tím pádem zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

terka | 5 stars | 12.02.2019

Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.

Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?

Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.

A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.

S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Roth, David Lee - Skyscraper

Roth, David Lee / Skyscraper (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 11.02.2019

Po velmi úspěšném turné v roce 1987 k desce Eat 'Em And Smile dozrál čas k nahrání desky nové. Hlavní "soci" Van Halen se také již chystali do studia, takže egomaniak David Lee Roth se svou družinou nemohl stát opodál. V té době byl již v USA skutečnou mega celebritou se vším pozitivním, ale i negativním, co tento společenský status obnášel. Vedle muziky se prezentoval také na automobilových závodech, předváděl se na různých estrádách a nechal se fotit pro Playgirl i do různých společenských magazínů. Když došlo na nahrávání samotné, David usoudil, že roli producenta (doposud vždy Ted Templeman) zvládne sám. Jako koproducent posloužil Steve Vai. Kapela střídala kalifornská studia, kde nakonec nahrála deset písní. A jak to celé dopadlo?

První, čeho jsem si okamžitě všiml u vcelku solidního hard rockového otvíráku Knucklebones, byla bombastická a vzdušná produkce jako od pomp rockových souborů Foreigner či Styx smíchaná s jemným zvukem zkreslených kytar typickým pro hair metalové spolky té doby. V pozadí rytmiku více či méně plazivě ovíval syntezátorový větřík a v refrénu domixované mužské a ženské sbory. Vaiova kytara je výborná, ale plnila tu jen jakousi ozdobnou funkci. Druhou skladbu v pořadí, Just Like Paradise napsal nový člen kapely – klávesák Brett Tuggle. Stala se obrovským hitem, neboť dosáhla až na 6 místo US hitparády. Já nijak nejásám, jedná se o prvoplánově jednoduchý pop rockový kousek. To další The Bottom Line je energetickou bombou, kde se konečně Vaiova kytara dostává více ke slovu. Zvláštní nálada je ukryta v titulní Skyscraper. Syntenzátorový chlad (ve stylu Frankie Goes to Hollywood) ruku v ruce s pomalým tempem je v přímém protikladu s výborným rockovým kytarovým sólem. Hodně nezvyklé, přitom vrchol alba je na dosah. Nikdy jsem si nepomyslel, že na hard rockovém albu vyberu za nejlepší skladbu ploužák. Zde nelze jinak – pomalá a křehká píseň Damn Good s akustickými kytarami a s jednotlivými tóny nahranými pozpátku si to zaslouží. Podobný názor mělo i mnoho jiných fanoušků a tento song se umístil na prvním místě US Billboard Rock Charts.

Druhou stranu desky zahájila pořádná jízda Hot Dog And A Shake, která na dálnici nutí pořádně sešlápnout plyn. Skladba by však potřebovala rockovější produkci. To platí i o další věci Stand Up od Bretta Tuggla, která stavbou trochu připomíná Ladies' Nite In Buffalo? z předchozí desky. Vůbec to není špatné, jen ty dechy mi tam nesedí. Následující Hina je zajímavá jen kytarou Steva a trochu jako by ukazovala na Van Halen. Třetím a posledním autorským příspěvkem klávesáka na tomto albu je opět pop rockový hit Perfect Timing, který se náladou a sbory přiblížil ke Styx. Závěrečná Two Fools A Minute s podivným funky rytmem a orchestrálními prvky není také žádným zázrakem. Alespoň tu svůj um předvedl basista Billy.

Abych to shrnul, před jednatřiceti lety mi desku prezentoval kamarád. Tehdy se druhý den nad městečkem na severu Čech ozvalo hlasité lupnutí. To jsem zlomil nad touto deskou hůl. Nyní jsem si desku poslechl několikrát znovu a lehce poopravil výsledný verdikt. Na tomto albu oceňuji fakt, že David nepoužil nějaké potrhlé covery, ale prezentoval se vlastním repertoárem. Většina písní má nápad, bohužel doba tehdy přála mainstreamu potažmo syntezátorům a disco rytmům se ubránil málokdo. Zvuk je přeprodukovaný, nažehlený, kytary nemají patřičnou razanci, klávesy a neměnný rytmus dost často ovlivnily výslednou podobu písní. Kdo si nedokáže představit, o čem je řeč, stačí jeden pokus. Přehrajte si úvodní song z předešlého alba a porovnejte s Knucklebones. To je dramatický rozdíl, že? Hard rocková syrovost versus nablýskaný pop rock. Hlavně že se David ještě nedávno podobnému zvuku vysmíval u Van Halen. Jinak to ani nemohlo dopadnout, když se na nahrávkách vyřádil celý zástup zvukových inženýrů v čele s Bernie Grundmanem, dvorním mastering čarodějem Michaela Jacksona a Prince. Kdo ví, jak by deska dopadla, kdyby hudebníci sáhli po nestranném producentovi. Nicméně byla stále o třídu lepší než o tři měsíce později vydaná OU812 od VH.

Ten neustálý tlak na jednoduchost a popovější charakter nahrávek jako první neunesl baskytarista Billy Sheehan a hned po dokončení studiových prací odešel k Mr.Big. Steve Vai ještě zvládl odjet turné k desce a potom se odporoučel k Whitesnake. Mnoho původních hard rockových fandů bylo rozčarováno (i když se nakonec podařilo prodat dva miliony LP) a odešlo jinam. Pomalu se přiblížil začátek konce sólo kariéry "Diamond Davea", ale to už je jiný příběh.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Skyscraper
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Advent - Silent Sentinel

Advent / Silent Sentinel (2015)

horyna | 5 stars | 11.02.2019

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent

Prokop, Michal - Holubí dante

Prokop, Michal / Holubí dante (1980)

Danny | 4 stars | 10.02.2019

Michal Prokop je mimořádná osobnost tuzemské hudby. I u něj pociťuju lítost nad tím, že v dobách své největší umělecké kvality nenatočil víc alb. Holubí Dante je navíc velmi dobrá deska, která sice obsahuje slabší místo, ale jako celek je velmi přitažlivá.

Po Prologu, zajímavé instrumentální introdukci, se na nás vyvalí hardrockové riffy a Prokopovo vypravěčství ve skladbě Kolik. Je to sice podivná kombinace, ale tady funguje dobře, přestože Oulíkův text je spíš popisný. A navíc je opatřena skvělými aranžemi a důmyslnými instrumentálními mezihrami.

Ve skladbách jako je Noc je dlouhá mám Prokopa nejradši, jeho hlas v nich získává prostor i přesvědčivost; gradovaná skladba s jazzrockovými vyhrávkami má navíc osobité kouzlo sama o sobě. A tady začíná silná linka alba, následuje totiž výborné Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval, svébytně postavené boogie a v rámci alba navíc jedna z obrazotvorných skladeb. V podobně "filmovém" duchu pokračuje titulní Holubí Dante s textem skvělého Pavla Vrby a s imaginací ještě hmotnější, než u předešlé písně. Obrazy nám před očima doslova ožívají.

Následuje dvojice písní, které jsou jako den a noc. Slabší chvilku si Prokop vybral písní Závrať. Jeho hudba tady pracuje jen s jakýmsi obrysem melodie a Oulíkův text je tentokrát vyloženě špatný, nic nám nesděluje a je obsahově prázdný. Následující Tvůj svět - tvé zázemí naopak považuju za vůbec nejlepší Prokopovu píseň ze všech jeho alb. Mrazivé harmonie jsou tu vystavěny z opakujících se harmonických vazeb pevně připoutaných k ústřednímu tonálnímu bodu, které jazzově modulují do vypjatého finále. Je to přitom velmi neotřelá hudební konstrukce s překvapivými prvky.

Při závěrečné Všichni, kteří hráli s námi si můžete vyzkoušet své znalosti a určit, ze kterých skladeb světových hudebních veličin pocházejí uvedené fragmenty. Skladba je spíš poctou vzorům, než samostatným uměleckým dílem, ale i taková koláž může být platnou součástí celku a dokonce jeho završením, jako v tomto případě. Holubí Dante je výborné album zpěváka, jehož význam bude už asi navždy nedoceněný. A také album, které kromě nesporných Prokopových pěveckých kvalit ukázalo, jak je důležité si vybrat kolektiv tvůrců, kteří talent hlavního protagonisty ještě umocní. A není to zdaleka naposled.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Holubí dante
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Michnová, Zuzana - Rány

Michnová, Zuzana / Rány (1986)

Danny | 5 stars | 09.02.2019

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.

» ostatní recenze alba Michnová, Zuzana - Rány
» popis a diskografie skupiny Michnová, Zuzana

Greta Van Fleet - From The Fires

Greta Van Fleet / From The Fires (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 08.02.2019

Když jsem se nedávno rozepsal o debutním albu Grety, zůstala tato nahrávka mimo centrum zájmu. Dnes jsem se to rozhodl napravit. Deska byla vydána na podzim roku 2017 za vzrůstajícího mediálního zájmu o kapelu Greta Van Fleet ve verzi double EP s názvem From the Fires. Obsahuje i komplet první EP Smoke Rising vydané zjara toho roku.

Většina původních songů se nese v duchu rockové muziky populární na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V prvních dvou číslech jsou cítit Led Zeppelin, třetí Flower Power jako by vypadla z muzikálu Hair. Highway Tune je opět zrcadlem nastaveným Led Zeppelin. U svěží Talk On The Street si poklepávám nohou a divím se, že ještě jako jedna z mála nepronikla do žebříčků Billboardu – má totiž solidně nabito. To závěrečná Black Smoke Rising vyšplhala až na 39 místo. Najdeme tu také dva cover songy. V první Meet On The Ledge od Fairport Convention dostal původní folk rockový song hutnější podobu, ale nijak zvláštní dojem na mě nová verze neudělala. Druhá je A Change Is Gonna Come od soulového zpěváka Sama Cooka. Kapela těmito songy asi chtěla poukázat na své vzory nebo potřebovala urychleně doplnit další dvě písně na druhé EP. Tak či onak jsou to pro mě nejslabší okamžiky na této spojené nahrávce.

Tyto dvě EP spustily šílenství kolem Grety Van Fleet a polovina písní útočila na nejvyšší místa všemožných hitparád hlavně v USA. Pochvalně se vyjadřoval i sám Robert Plant legendárním výrokem "I Hate Him." Zle to ale nemyslel. Kapela se pilně připravovala vydání debutního alba, ale to je již jiný příběh. Dávám tři a půl bodu. Deska "Anthem" se mi líbí o kapánek více, proto zaokrouhluji směrem dolů.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - From The Fires
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Nine Inch Nails - With Teeth

Nine Inch Nails / With Teeth (2005)

Simon | 5 stars | 08.02.2019

Pokud by mě dusili, škrtili a musel bych v diskografii Nine Inch Nails ukázat na jedno album, pak by to bylo toto. With Teeth je pro mě ze všech alb NIN nejvyrovnanější a muzika na něm mě prostě trefila. Líbí se mi, jak se tu mísí Reznorova divokost s hloubavými proudy a stejně tak zvuková alchymie přirozeně prorůstá do písňové podstaty. Hned úvodní All The Love in the World je toho důkazem. Tam, kde se přitlačí na pilu, je základem výborně postavená muzika, zajímavá aranž a ne samoúčelná agresivita, výsledná zvuková masa mě svou energií úplně nabíjí. A pohlcuje. Pokud bych měl nějaké kousky vyzdvihnout, pak určitě The Collector s výbornými bicími (ty hraje pan mistr Dave Grohl) a tuhým základním riffem, který jako by se neustále ne a ne poskládat do připravené formy. Moc mě baví i následující The Hand That Feeds, u které se vždycky musím dobře zaposlouchat do muziky pod zpěvem, abych si uvědomil, jak promyšleně prostý a současně fascinující je ten proud hudby. A úplný vrchol pro mě představuje Love Is Not Enough, u které si připadám jak na lodi za bouře, kterou jsme si všichni na palubě vlastně přáli. Reznor je navíc tentokrát, i když zcela po svém, velmi sdílný.

Střídají se tu opravdu masivní bloky, jako Every Day Is Exactly the Same, která je vytvořena z temnějších odstínů a člověku se z toho přítmí s podivnou vůní vůbec nechce, s bezmála roztančenými kusy. Tanec pana Reznora je ale hodně divoký. Zvukové koktejly jsou tady v jednotě s písňovými rysy nahrávek a pokud jsou tu záměrně zakalené výjevy a zasekávané tahy, jako třeba v titulní skladbě With Teeth nebo v The Line Begins to Blur, pak to jen dotváří pocit apokalyptického znovuzrození. Alespoň takový pocit z toho mám já. Závěrečná a pro mě báječná Right Where It Belongs nás vrací na úplný začátek a kruh se uzavírá, protože připustit si, že se brána za chvíli zavře, vlastně vůbec nechceme. Je to hodně dobré album, ze kterého emoce a energie směrem ke mně proudí velmi silně.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - With Teeth
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Jablkoň - Sentimentální Němec

Jablkoň / Sentimentální Němec (2013)

luk63 | 4 stars | 08.02.2019

Název Sentimentální Němec docela věrně vystihuje náladu tohoto alba. Tytam jsou živé muzikantské projevy z let 90. a i přes bohaté nástrojové obsazení je zde Jablkoň umírněný, decentní a... sentimentální. Pokud se do tohoto způsobu písní fanoušek Jablkoně vposlouchá, najde v nich zalíbení a potěšení. Pokud bude při tomto CD tesknit po starších nahrávkách a srovnávat, moc radosti asi neužije. A ten, komu tato poloha kapely zcela vyhovuje, bude určitě nadšen a na Sentimentálního Němce nedá dopustit.

Deska obsahuje jedenáct původních novinek, jednu vlastní předělávku (Buď zase chvíli mladá) a úpravu Polajko (Leoš Janáček - Moravská lidová poezie v písních). Všechny písně jsou opravdu decentní, nástroje i hlasy (a že je jich na desce ne málo - viz sestava) se drží spíš zpátky, než aby se snažily strhávat pozornost na sebe. Jenom Rikičuču a Měl jsem stín jsou mírně odvázané a odkazují na doby minulé.

Cédéčko nemám moc dlouho, a tak jsem stále ve fázi sžívání. Pro určité situace, například večerní osamocené rozjímání se zapálenou svíčkou, je opravdu mimořádně vhodné. A tak, ačkoliv jsem byl zpočátku trochu zaskočený, musím uznat kvality Jablkoně i na tomto albu z roku 2013. Postupně v něm nacházím zalíbení, což dokládá, že nejde o nahrávku na jeden či dva poslechy, ale že přicházení jí na chuť je dlouhodobější proces. To u dobrých desek bývá.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Sentimentální Němec
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

angus16 | 5 stars | 07.02.2019

Dnes jsem si udělal magický večer s tímto magickým albem. Musím dodat, že toto byl teprve můj druhý poslech alba a jelikož jsem měl možnost se naprosto v klidu a nerušeně celou hodinu a půl nechat unášet na vlnách této báječné muziky, musím dodat, že to, co jsem právě slyšel, bylo něco spektakulárního. Už od dob objevení "Dark Side" od Floydů, Close To The Edge od Yes nebo Thick as A Brick od Jethro Tull a mnoha dalších jsem ani nedoufal, že někdy objevím ještě další tak obsáhlé koncepční dílo, které mě opravdu překvapí. Od svého nedávného znovushledání (v dobrém) s kapelou Genesis mám právě teď plodné období v objevování nové muziky.

Toto album jsem si poprvé pouštěl asi před měsícem pouze do pozadí, když jsem pracoval na diplomové práci, a proto jsem nebyl na muziku samotnou soustředěný na sto procent. Dnešní druhý poslech mi otevřel oči. Fenomenální album jak po stránce hudební, tak i obsahové. Často se zde experimentuje se zvukem a skladby do sebe výborně zapadají. Celé album je nasáklé jakousi harmonií a vyvážeností a milovník progresivní muziky si zde přijde na své. Z celého alba mi v hlavě utkvěly skladby jako Cuckoo Cukcoon, In The Cage, Anyway, The Colony, The Light Dies Down On Broadway, ale hlavně a především Carpet Crowlers. Tato skladba ve mě vyvolala nesmírný příval emocí, až jsem vytlačil slzu. Opravdu dlouho se mi nestalo, abych byl u muziky tak naměkko. Musím říci, že pokud zde většina lidí pokládá toto album za vrchol tvorby Genesis, rád se k nim přidám. Toto je opravdu "masterpiece". Ještě nedávno bylo mé nejvíce oblíbené album A Trick of the Tail, ale situace se právě změnila. Toto je pro mě nyní "top 1" od Genesis.

Pět a půl hvězdy. Pro mě je to objev alba roku starého 45 let. Myslím, že si to půjdu dát ještě jednou.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Genesis - Invisible Touch

Genesis / Invisible Touch (1986)

Simon | 3 stars | 07.02.2019

Po Selling England By The Pound zkusím nějak ohodnotit i toto kuří oko v diskografii Genesis, album Invisible Touch. Kromě chemického zvuku a nejasného zacílení (jakým posluchačům je album určeno?) mu podle mě ubližuje zejména jedna věc - úvodní stejnojmenná píseň. Jakoby vypadla z jiného vesmíru. Je to vlastně odrhovačka se vším všudy a tedy hit, který si díky té pitomoučké melodii po chvíli broukáte. Ve své době fanoušky Genesis pořádně vyděsila a trochu se bojím, že odepsala ne až tak špatnou kolekci. Na druhou stranu, právě takováto produkce přinesla kapele vyprodané koncerty v londýnském Wembley a nové fanoušky, kteří o existenci skvostů jako Selling England By The Pound nebo A Trick Of The Tail možná neměli ani potuchy. Album je typický kočkopes, jsou na něm hity pro nový typ posluchačů a tedy do hitparád; současně kompozice hlubšího významu pro fanoušky staré. Ti se ale s novým zvukem kapely těžko vyrovnávali a album odzívali. Z mého pohledu neprávem, ale rozumím jim.

Úvodní věc... prostě hit, který na jedné straně svou přece jen muzikálností válcoval pitomé hitparádové popěvky jiných "hvězd", na druhé straně mezi ně ale vlastně patřil. Mě tahle věc neuráží, ale žádný zázrak to není. Následující skoro devítiminutová Tonight, Tonight, Tonight mě ale baví. Působí na mě jako kaleidoskop všeho, co měla kapela k dispozici: vlastní artrockovou minulost, realitu současného hudebního světa a vůbec nepochybuju o tom, že i chuť vytvořit něco nového. A to nikdy není snadné. Dělat nové skladby, které se budou podobat těm starým, naopak snadné je, ale to se tu neděje. Land of Confusion je další díl té bizarní skládačky a i tato skladba byla tehdy velkým hitem. Klip, který ji provázel, se mi docela líbil. Skladba samotná je zvláštní, jsou v ní nápady, které ji pro mě drží nad vodou, ale ani tato věc nepředstavuje nic převratného. Následující In Too Deep se mi ale líbí.

Anything She Does mi vždycky přišla podobná třetí písni Land of Confusion. Vím, že není, ale takhle to vnímám. A u ní jsem v té typické šedé zóně, neodsuzuju ji, ani si to nějak zvlášť neužívám. Už toho moc nezbývá, ale pro mě to podstatné, vrchol alba, skladba Domino. Tohle je pro mě nádherná věc, hudba se tu v dobrém rozložení potkává s hlasem Phila Collinse a celek se mi vrývá pod kůži. Tohle mě baví a i tady si opět myslím, že se kapela pokusila propojit svět art rocku a přístupnost. Následující Throwing It All Away je taková subtilní hudební stavba, ve mně ale opět dobře rezonuje. Mám rád úvodní a vlastně všudypřítomný kytarový motiv i ten malý prostor, ve kterém se skladba pohybuje. Závěrečná The Brazilian mě naopak moc nebaví, je to na mě takové umělé, ale třeba to opět jen nechápu správně.

Je škoda toto album úplně odepsat, stejně tak v něm ale nevidím něco zásadního. Za vše pro mě pozitivní bych dal 2,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

W.A.S.P. - Kill Fuck Die

W.A.S.P. / Kill Fuck Die (1997)

martin.b | 2 stars | 07.02.2019

Kdo jsi a odkud přicházíš? Co se to stalo s kdysi optimistickou, později téměř filozofující a do černého hávu oděnou kapelou? W.A.S.P. už dávno uklidili neškodné nablýskané propriety do skladu rekvizit a tasí nefalšované mučící nástroje. Blackie tentokrát termostatem mrazáku otočil na maximum a nahrál něco, z čeho bývalým fandům kapely asi spadly brady až do temného suterénu. Vrátil se kytarista Chris Holmes, ale návrat do období Wild Child nebo Blind in Texas se rozhodně nekonal. Lépe řečeno: on se vlastně konal, ale je skrytý až tak, že skoro není patrný.

Skladby se podařilo napsat celkem dobré - Ať třeba Take The Addiction, Killahead nebo Kill Your Pretty Face, ale W.A.S.P. na tyto nápady tentokrát nanesli příliš tlustou vrstvu zkreslovačů, efektů, samplů a já nevím jak to všechno nazvat. Skladby pod tímto nánosem bahna hodně těžce dýchají a posluchač musí být hodně pozorný a trpělivý, což je vlastnost, kterou jsem při poslechu W.A.S.P. do této doby zase tak moc nepotřeboval. Po doposlouchání poslední skladby alba The Horror si nepřipravený posluchač může totiž třeba také uvařit na dobrou noc čaj s otrušíkem a z posledních sil zvolat: "Blackie, Blackie, proč jsi mě opustil?" Dám dvě hvězdy za nahrávku a půl přidám za návrat Holmese.

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Kill Fuck Die
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Simon | 5 stars | 07.02.2019

Rozebírat takt po taktu album, které pro mě funguje jako důmyslný celek, je asi v případě Selling England By The Pound zbytečné. Přesto pro mě jednotlivé skladby fungují i jednotlivě a uvědomuju si, že jde vlastně o dobře poslouchatelné "široké" písně, které mají jen delší stopáže, nejsou rozděleny na obligátní sloky, refrény a nějaké mezihry a probíhá v nich vrstvení nápadů a nálad.

Takto kompaktně a přitom až bezmála hitově na mě působí I Know What I Like (In Your Wardrobe), do sebe uzavřený hudební kus s výborným vokálem Petera Gabriela. Na principech kontrastních částí je tady vystavěno několik skladeb, krásně posmutnělá úvodní Dancing With The Moonlit Knight, ze které na mě dýchá cosi jako atmosféra staré Anglie, třetí kousek Firth Of Fifth, ve kterém mám moc rád střední část s flétnou, klavírem, Banksovými klávesami (myslím, že ne vždy byl tak účelný jako tady) a krásným kytarovým sólem. Návrat zpívané části mi pak zní až mysticky. Je tu čas si trochu vydechnout a přitom s grácií, to je pro mě More Fool Me. Ta taky uvádí ústřední skladbu, velkoplošnou The Battle Of Epping Forest. Ta není jako předešlé delší skladby zasněně rozmlžená, táhne nás za sebou velmi rázně a když se pak zlomí do volnějšího tempa, je pořád dostatečně energická. U instrumentálky After The Ordeal mám pocit, že nemohla vzniknout jinde, než v Anglii a jak už jsem napsal, cosi jako duch Anglie na mě vykoukne na více místech alba.

Pro mě je tou příjemně nejpodivnější skladbou alba The Cinema Show. Na začátku mám skutečně pocit, že sedím v potemělém sále a začíná nějaký film s rozostřeným obrazem. Nemůžu se odtrhnout, i když vlastně netuším, o čem film je a jen z něj do mě vstupují zvláštní pocity. Když se pak obraz filmu zrychlý a přede mnou ve zrychlených záběrech ubíhá krajina, naše životy, rozpohybované dny a děje v nich, nechápu toho o moc víc a přitom vím... Líbí se mi to. Záverečná Aisle Of Plenty ke mně promlouvá: "Tak si chvilku odpočiň a dej si album znovu."

Vlastně se omlouvám, že se tuto hudbu pokouším vyjádřit slovy.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Presto Ballet - The Days Between

Presto Ballet / The Days Between (2018)

horyna | 4 stars | 07.02.2019

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

angus16 | 5 stars | 06.02.2019

Poprvé jsem se dozvěděl o kapele Genesis, když se mě moje mamka zeptala zhruba před deseti lety zda bych jí nemohl sehnat nějaké jejich album, protože má velmi ráda Phila Collinse. Toho jsem tehdy znal díky jeho rádiovým hitům, na které jsem začal být téměř alergický. Zeptal jsem se jí, jaké album by chtěla. Bylo to album Invisible Touch. Pořídil jsem jí tedy toto album, které jsem si s ní dokonce jednou poslechl a řekl jsem si: "Ok dál už se touhle kapelou nebudu nijak zabývat. Nic pro mě." Tím jsem odstrčil kapelu na téměř celých deset let.

Asi před měsícem jsem se však čirou náhodou dostal k poslechu rané tvorby Genesis. Po poslechu Trespass jsem si říkal zda mě nešálí sluch. Zda jsou tohle opravdu Genesis, protože to vůbec nebyla ta kapela, kterou mi pouštěla mamka. Tak jsem se jejich alby prokousával dál a dál až jsem se zastavil u alba A Trick Of The Tail, které mě zaujalo nejvíc. Poslechl jsem si ho ten den ještě dvakrát za sebou a bylo vymalováno. Kapela Genesis mě naprosto uchvátila.

Když jsem si začal pročítat jejich stručnou biografii, styděl jsem se, jak jsem mohl tuto kapelu tak dlouho opomíjet. Já, fanoušek progresivní muziky, jsem celých deset let o Genesis ani nezakopl. Co dokáže udělat jeden poslech alba, které patří mezi zrovna ne ty nejlepší kousky a dokáže tak odradit. Vůbec jsem netušil, že v této kapele dominoval jiný zpěvák než Phil Collins. U poslechu Trespass jsem měl dojem, že zde zpívá celou dobu Collins až záhy jsem se dozvěděl, že onen zpěvák je Peter Gabriel.

Jak jsem však zmínil, toto album mě z jejich tvorby v let sedmdesátých zaujalo nejvíce. Dočetl jsem se, že v té době byl již Peter Gabriel pryč a post zpěváka tedy přebral Phil Collins. Už úvodní Dance On A Volcano s majestátním nástupem mě dostala do kolen. Následující balada Entangled člověku dokáže zahřát srdce a rockovější Squonk nenechá člověka v klidu. Po ní přichází další balada Mad Man Moon, kterou jsem si také velice oblíbil. Robbery, Assault and Battery, Ripples - všechny skladby na tomto albu na mě opravdu zapůsobily.

Neberte toto jako recenzi, ale spíše jako ukázku lidské blbosti. Nikdy nedejte pouze na první poslech. Tak jako se mi to stalo u Genesis, kde mě odradily otravné rádiové hity Phila Collinse a popové album Invisible Touch a připravilo mě to tak o léta poslechu této skvělé muziky. To, co na mě vyskočilo, když jsem nadzvedl pokličku jejich rané tvorby, byl doslova jiný vesmír. Genesis právě získali nového fanouška. Pět hvězd je jasných.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile

Roth, David Lee / Eat 'Em And Smile (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 06.02.2019

David Lee Roth si ve své egomaniacké posedlosti vzal do hlavy, že natočí film Crazy of the Heat z hudebního prostředí podle vlastního scénáře. Firma CBS slíbila financovat toto dílo částkou deseti milionů dolarů. Roth tedy opustil tedy Van Halen a nejprve natočil stejnojmenné EP bizarních cover verzí. Po nějaké době příprav se však CBS dostala do finančních těžkostí a z projektu vycouvala. David měl však již nazpět do Van Halen vrátka uzavřena, na jeho místo zasedl Sammy Hagar. Měl však oporu v realizačním týmu a producentovi Tedu Templemanovi, který odešel od Van Halen s ním. Spolu tedy dal dohromady skvělou partu muzikantů – každý měl nějaký nápad.

David si pamatoval šikovného basistu Billyho Sheehana z hard rockové party Talas, která kdysi Van Halen ve Státech dělala předkapelu. Billy doporučil v té době ještě ne tolik známého kytarového virtuóza Steva Vaie, který si ostruhy vysloužil hrou na několika deskách Franka Zappy a působením u tvrdých rockerů Alcatrazz, ke kterým nastoupil v roce 1984 jako náhrada za jakéhosi Yngwie Malmsteena. Už chyběl jen bubeník, který byl vybrán na konkurzu, kde všechny ohromil osobitou technickou hrou. Jak by také ne, ač byl Gregg Bissonette fanda rocku, hrál předtím i v různých jazzových spolcích. Kapela byla pohromadě a potom to již šlo velmi rychle. Většinu songů napsal David se Stevem Vaiem, Billy donesl jednu píseň, kterou kdysi napsal pro Talas. Ujetou zálibu v různých podivných převzatých věcech opět Roth předvedl ve třech písních. Repertoár byl hotov. Pro toho, kdo tuto desku neslyšel, v krátkosti alespoň nastíním, o co šlo.

Pamatuji si, jak mě tehdy překvapilo, jak je deska pestrá a hodně hard rocková. Měl jsem pocit, že byl David u Van Halen vždy tím, kdo se snažil repertoár tlačit do melodičtější podoby a tuto polohu jsem na jeho sólovce předpokládal. Proto mě mile zaujal hned v úvodní Yankee Rose syrovým hard rockem s příjemnou melodií, která kráčí v nejlepších tradicích Van Halen, ovšem s kytaristovým jasně rozeznatelně jiným rukopisem. Druhá Sheenanova Shy Boy je heavy metalovou vichřicí, kde každý hráč ze sebe vymačkává to nejlepší a předvádí fanouškům, jak rychle ale hlavně technicky dokáže svůj part zahrát. Zejména Vai tu doslova kouzlí. Schválně porovnejte verzi od Talas s touto aktuální a zjistíte spolu se mnou, že když dva hrají totéž, není to totéž.

Náladu mi kazí převzatá I'm Easy v jakémsi twist módu. Opakovaný vtip není vtipem a mě ty předělávky od Rotha neberou. Musím tedy vydržet do Ladies' Nite In Buffalo, kterou považuji za naprostý vrchol alba. Strojový rytmus basy a bicích zkrášluje nádherně funky Vaiova kytara, který tu přímo čaruje i v mistrně vystavěném sólu. Do toho procítěně chraptí David. Tleskám a pouštím několikrát dokola. Následující hitovka Goin' Crazy!, snad jediná střídmě podbarvená klávesami kapánek připomíná hit Jump od Van Halen, ovšem s průraznějšími, rockovějšími aranžemi. Druhý cover, bluesová Tobacco Road ze šedesátek, dopadla z nepůvodních skladeb nejlépe. Vai skladbu vedle původního motivu proložil i několika sóly, která jsou pěkně výživná. Elefant Gun je přímočará metalová jízda se zběsilým basovým partem, Big Trouble naopak pomalejším, zatěžkaným hard rockem, kde David jen tak ležérně, až ledabyle odříkává text. Poněkud složitější, až progresivní náladu předvádí předposlední, v základu blues hard rocková Bump And Grind. Závěrečná píseň, kterou zpopularizoval Frank Sinatra, se jmenuje That's Life (u nás ji nahrál Michal Chladil). Pro mě je tento orchestrálně pojatý song opět obtížně vstřebatelnou záležitostí.

Závěrem: Davidovi se povedl husarský kousek. Podařilo se mu natočit desku, která dle mého svou uměleckou kvalitou deklasovala ve stejnou dobu vydané album 5150 kapely Van Halen, kterou právě opustil. Obklopil se muzikanty světové extratřídy se Stevem Vaiem jako třešničkou na dortu. Bláznivý a extravagantní rockový gigolo i velký sportovec – to vše byl David Lee Roth, který se ocitl s touto deskou na vrcholu slávy. Kdyby na desku místo ulítlých coverů zařadil tři svoje vlastní skladby, bylo by to za plný počet.

Ladies' Nite In Buffalo je zde: >> odkaz

P.S.: pro španělsky mluvené oblasti (Mexiko a pod.) byla vydána speciální edice desky s názvem Sonrisa Salvaje, kterou David nazpíval španělsky. I výsledný mix je jiný a poslech doporučuji jen největším sadomasochistům.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion (1999)

horyna | 4 stars | 06.02.2019

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: >> odkaz

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

Simon | 4 stars | 06.02.2019

Hunky Dory je první Bowieho studiovka, kterou jsem kdysi dobře znal. Dodnes mi její poslech dělá radost a když mám chuť, dám si ji z vinylového LP i dvakrát. Nevím, jak pojmenovat styl alba, je to něco jako psychedelický folk s rockovým přídechem.

Zvuk nahrávky s výraznými akustickými kytarami je mi moc příjemný. Podle mě tady velký kus práce odvedl kytarista Mick Ronson a když se tak dívám na zadní stranu obalu LP, vidím, že navíc ty nejvýraznější písně alba i aranžoval; aranže k Changes i Life On Mars? jsou jeho práce. Stejně tak jsou důležité party piána, na které hraje Rick Wakeman z Yes. Uvádí nás třeba do Oh! You Pretty Things, kde se klavírní sloky přehoupnou do příjemně klouzavého refrénu s přerývanými hlasy.

Následná Eight Line Poem je pro mě trochu nevýrazná a zasadil jsem si ji sám pro sebe do role předehry k vrcholu alba, k písni, která mě dojímá i po těch mnoha letech, k Life On Mars?. Jak se v ní motivy tak zvláštně vlní, mě baví. A podobně se mi podařilo neoposlouchat si i druhý hit tady - Changes. Líbí se mi neposednost melodie v Kooks, která se pořád jakoby napojuje sama na sebe a úplně miluju tu přitlumenou trubku, která se tu objevuje. Parádní kousek. První strana vinylu končí skladbou Quicksand, která začíná tak nenápadně, až mám vždycky pocit, že se to snad ani nedá do pohybu. Nakonec se ale všechno podstatné vyloupne a já oceňuju, jak dobře tady fungují prudké změny nálad.

Z podobného soudku jako Quicksand, tedy zdánlivě nenápadná, je i úvodní z druhé strany Fill Your Heart. Tu ale přece jen vnímám méně výrazně. Studiové vtípky nás pak uvedou do druhého vrcholu alba a tím je pro mě Andy Warhol. Píseň doprovází jen vrstvy akustické kytary, přitom na mě působí pevně a až tvrdě, nejsou tu žádné kolotoče akordů, jen pořád ten ústřední motiv, který se moc nehýbá. No a skvělý Bowie. Následný Song For Bob Dylan mi ale nesedí. Je to možná tím, že věci před ním jsou tak dobré. Stejně tak mi rokenrolově nastartovaná Queen Bitch s celkem na Hunky Dory moc neladí a sama o sobě mi připadá taková podivně se kroutící. Ovšem závěrečná The Bewlay Brothers, to je další perla tohoto alba a mám ji moc rád.

Hunky Dory je velmi dobré album a tak nějak předznamenalo to, co se u Bowieho odehrávalo dál. Nerad ale posuzuju alba v souvislosti s jinými, album pro mě musí fungovat samo o sobě a tohle mi nabízí, i přes místa, kterým rozumím méně, obrovskou porci skvělé muziky.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

Simon | 4 stars | 05.02.2019

Gabrielovu "dvojku" vnímám jako pokračování debutu, i když nejde o úplně stejnou hudbu. A líbí se mi. Cesta k ní byla u mě ale trochu delší a dodnes tam mám pár momentů, u kterých se zvláštně ošívám. Někde je to časté opakování kratičké fráze tak nějak pořád dokola, jako v případě D.I.Y., až si přeju, aby přišla změna. A je to škoda, protože skladba se mi i přes určitou vyosenost líbí. Jinde mi postupy připadají podobné těm z debutu, takhle na mě působí třeba Animal Magic nebo Perspective. Na druhou stranu, pořád je to dobrá hudba a vnímám to tak, že nám Gabriel i v tomto "přechodovém" období nabízí zajímavý materiál a tyto "poznámky z cest" jsou pro mě silné a tu pestrou skládačku si opět moc užívám. Pokud jsou na albu chvilky, kdy mi hudební kousky do sebe nezapadají až tak dokonale, pak je to možná dáno mým očekáváním a musím se jednoduše smířit s tím, že Gabriel to prostě cítil jinak. Abych to nějak shrnul, i když mám "dvojku" trochu níž než debut, při každém poslechu si uvědomuju, že mé výhrady nejsou pro vyznění alba jako celku až tak podstatné. Album je pestré a přitom kompaktní a v mých uších dobře funguje. Rád se k němu vracím. A skladba Indigo patří k mým vůbec nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Black Sabbath - Heaven and Hell

Black Sabbath / Heaven and Hell (1980)

horyna | 5 stars | 05.02.2019

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1 (1977)

Simon | 5 stars | 04.02.2019

Mám tohle album rád a vůbec ho nevnímám jako to, na kterém je Solsbury Hill a pak nějaký zbytek. Užívám si ho celé, asi taky proto, že to bylo to první, které jsem od Gabriela měl. Dokázal se na něm vyhnout postupům, které používal u Genesis a hledal svoji cestu. To je mi moc sympatické. A podle mě se mu to podařilo. Skladby mají jasnější strukturu, ale nejde o typický písňový rock, jsou propracované. A tak taky celé album jako celek. Vnímám ho jako pestrou mozaiku nálad, pocitů a různých postupů. Vedle sebe tu stojí svižný rock, odlehčená Excuse Me, zadumaná a má oblíbená Humdrum, bluesovým oparem ochucená Waiting For The Big One s dramatickými vsuvkami... A stavbu korunuje Here Comes The Flood, z té mám mrazení v zádech. Ani po letech mě poslech Gabrielovy "jedničky" nepřestal bavit.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Dead Can Dance - The Serpent's Egg

Dead Can Dance / The Serpent's Egg (1988)

chimp.charlie | 5 stars | 03.02.2019

Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.

S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.

Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.

Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.

Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.

Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

horyna | 4 stars | 03.02.2019

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Progres 2 / Tulák po hvězdách (2018)

Martin H | 4 stars | 02.02.2019

Třicet let je dlouhá doba. Pro někoho to může být dokonce celý život, pro jiného krátká životní epizoda. Jak se to vezme. A právě tolik let trvalo, než se pod hlavičkou Progres 2 objevila nová deska brněnských rockerů, z nichž ani jeden si již nemusí nic dokazovat, protože jejich zásluhy na poli domácí rockové hudby jsou nezpochybnitelné. Ale právě touha po překonání vlastního stínu tuto elitní sestavu donutila k vytvoření nového programu. Ten dostal jméno Tulák po hvězdách.

Námětem se stala stejnojmenná kniha amerického spisovatele Jacka Londona. Ta vyšla poprvé roku 1915 a pro někoho, kdo má Londona zafixovaného jako autora píšícího o době zlaté horečky na Klondiku nebo toulajícího se nekonečnými vodními pustinami Tichého oceánu to musel být trochu šok. Aspoň pro mne tedy určitě. Tentam je Buck z Volání divočiny, pryč je i Bílý tesák, najednou jsem byl konfrontován s velice temným, až ponurým příběhem odehrávajícím se za zdmi věznice San Quentin.

Příběh univerzitního profesora Darrella Standinga odpykávajícího si za mřížemi doživotní trest za vraždu zaujal již před lety kytaristu Pavla Váněho, který začal přemýšlet o dalším komponovaném hudebním programu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i své spoluhráče, a tak sestava Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek potěšila na konci roku 2018 své fanoušky novou nahrávkou, v což již nikdo nedoufal.

Ta nahrávka je stejně temná jako je temná i její předloha. Představa člověka neustále spoutávaného svěrací kazajkou je šílená, protože normálně uvažujícímu člověku se musí jevit jakékoli ponižování jiné lidské bytosti jako něco nenormálního, nechutného a odpudivého. O tom vypovídá píseň Bezpráví, z níž cítím až fyzickou bolest, a zároveň až patologickou radost Standingových trýznitelů z mučení bezbranné oběti. Ta trýzeň pokračuje i v pomalé litanii s názvem V lisu. Z ní ta bolest přímo tryská. Hrdina však postupně dokáže umrtvit své tělo takovým způsobem, že veškeré mučení se pro něj stává naprosto bezpředmětným, dosáhne jiného stavu bytí a jeho duše se začne vznášet někde mezi hvězdami a začne prožívat nové životy. O tom vypovídá píseň Malá smrt, která jako by byla předělem v hudebním vyznění alba. Skladby se najednou stávají mnohem průzračnější, někdo by možná namítnul, že až popovější, ovšem v tom dobrém slova smyslu.

Tak jako Standingova mysl přelétává mezi jednotlivými životy, tak i nahrávka se stává pestřejší a radostnější. Jasné hitové ambice má píseň Moře, příjemná záležitost, v níž Progres opět dokazují, že je vždy zdobily perfektně secvičené vokály. Mou nejoblíbenější skladbou je Paní Óm, která dává vzpomenout tomu nejlepšímu, co kdy Pavel Váně nazpíval. Navíc je mi velice sympatický příběh zpracovaný v písni, příběh o ženské lásce věrné jak v dobrém, tak i zlém. Těch žen se v příběhu objevuje několik, až mám dojem, že bez Arungy, Igar a Selpy by vývoj ustrnul, že jedině žena je tou bytostí, která nás všechny žene vpřed.

Velmi sympatická je i Dragounova skladba Tvůj kód, která náznakem může připomínat hitovku Muž na odvrácené straně měsíce. Na druhou stranu mi zde příliš nesedí Pelcovo Vracím se. Chápu, že příběh o Ježíši Kristu je součástí knihy, ale její zpracování mi nezapadá do celého hudebního konceptu. Ještě že je tu skotačivá Selpa ozdobená příjemnými kytarovými vyhrávkami. Příjemnou tečkou na samotný konec se stává píseň s lakonickým názvem Blues.

Ne, nečekal jsem, že tato parta hudebních nadšenců ještě vydá nové, plnohodnotné album. O to větší radost mám při poslechu této desky. Samozřejmě se nemůže jednat o další Dialog, to je asi nedostižná meta, ale to jistě nikdo nečekal. Pro mě za silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Hughes, Glenn - Burning Japan Live

Hughes, Glenn / Burning Japan Live (1994)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 02.02.2019

Koncem osmdesátých let to vypadalo s Glennem hodně špatně. Alkoholová a drogová závislost se mu začala vymykat z rukou, hlas přestával fungovat (což se v branži rychle rozkřiklo) a lidí, co by s ním chtěli spolupracovat, rapidně ubývalo. Naštěstí se ho ujal David Coverdale a nezištně mu poskytl ve svojí rezidenci materiální i duchovní zázemí do doby, než se zbaví všech svých démonů. Povedenými deskami Blues a Face The Truth se roku 1992 Hughes opět přihlásil o slovo. O dva roky později obklopen švédskými spoluhráči vydal desku From Now On... a vyrazil na turné do Země vycházejícího slunce, ze kterého je právě naše deska Burning Japan Live.

Osobně moc v oblibě živé nahrávky nemám - nerad se stávám rukojmím zvukaře. Ani tato deska nemá ideální sound, radši bych ji měl posunutou více do basového spektra, ale pořád se tady bavíme o nadprůměrném zvuku. Přední obal není žádné umělecké dílo, fotka zpívajícího Hughese s výraznými fonty osvícená červeným světlem. Rozkládací booklet do osminásobné velikosti obalu - to je jiná káva. Nádherné zpracování se všemi texty a povedenými fotkami. Záznam je sestříhán ze dvou po sobě jdoucích večerů a zmixován ve Švédsku v Soundtrade Studios. Setlist je sestaven ze tří songů projektu Hughess/Thrall, ze čtyř kousků z nové desky From Now On... a zbytek jsou klasiky od Deep Purple. Perličkou je nikdy neslyšená dvouminutová Still In Love With You zazpívaná i zahraná Glennem na klávesy. Úvodní Burn je prověřená tutovka, ale energie a styl, s jakým je zahraná, vás dostane.

Rytmika a klávesy od Europe plus dva neznámí švédští kytaristé Thomas Larsson a Erik Bojfeldt hrají jak o život. Nikdy jsem nepochopil, kde se ve Švédsku bere tolik skvělých muzikantů. Atmosféra si nic nezadá s děním na pódiu a aplaus s křikem diváků je vkusně namíchám do všech songů, aniž by rušil. Co nejvíc potěší je, že vály z nové desky nejsou jen do počtu a perfektně zapadnou mezi letité klasiky od Deep Purple a starší zpěvákovu tvorbu. Deska tak drží formu a velmi příjemně plyne. Hughes nenechává nikoho na pochybách a dostává své legendární přezdívce. Dokonale zpívá, intonuje a písně často zdobí vokálními výlety k nekonečným výšinám. Hodina a čtvrt hardrockového orgasmu a jedna z nejlepších živých nahrávek.

Procentuální vyjádření: 100 %

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Burning Japan Live
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Hodgson, Roger - Classics Live

Hodgson, Roger / Classics Live (2011)

jirka 7200 | 5 stars | 01.02.2019

Rogerovi Hodgsonovi trvalo mnoho let, než si fanouškové ztotožnili jeho jméno s písněmi, které napsal za svého působení v legendární kapele Supertramp. Málokdo totiž detailně pročítá booklet CD a porovnává, který z členů co napsal. Proto ještě dalších cca třicet let z oblíbenosti jeho songů koncertně těžili Supertramp, neboť dohodu o tom, že každý z autorů bude koncertně hrát jen svoje písně, Rick Davies soustavně porušoval. Roger po svém odchodu z kapely v roce 1983 natočil tři skvělá sólové alba, několik nových písní bylo zveřejněno na živém albu z roku 1997. Od té doby již žádnou novou píseň nenatočil, ač jich má dle svých slov v šuplíku přes sedmdesát. K reunionu Supertramp v původní podobě bohužel nikdy nedošlo. Proto si fanoušek v roce 2010 jistě nenechal ujít celosvětové turné Rogera s kapelou, kde prezentoval své písně, které v době působení v Supertramp napsal.

Sáhl pro nejzásadnější a nejznámější kousky z ikonických alb Breakfast in Amerika (3x) a Crime of the Century (3x), po jedné skladbě poskytla alba Even in The Quietest Moments, Crisis? What Crisis? a Famous Last Words. Hodgson zde mimo jiné spojil nejznámější song ze své sólo kariéry Only because of You s Lords is it Mine, které si k sobě krásně sedly. Ostatní materiál je aranžován tak, jak ho známe ze studiových verzí. Křehké písně s melancholickou atmosférou se jen při velmi pozorném poslechu trošku liší, u několika z nich zaslechnete v pozadí jemný les smyčců.

Album pro fandy nebo pro posluchače, kteří by se chtěli s tvorbou Supertramp seznámit, nebo prostě pro příznivce dobré muziky, kteří by zatoužili mít doma reprezentativní vzorek tvorby tohoto souboru v živém provedení. Kdo dává přednost živému vystoupení, má letos šanci. Roger vyráží v roce 2019 na světové turné.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Classics Live
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

King Crimson - Starless and Bible Black

King Crimson / Starless and Bible Black (1974)

horyna | 3 stars | 01.02.2019

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Lebowski - Galactica

Lebowski / Galactica (2019)

b.wolf | 3 stars | 31.01.2019

Na další album této zajímavé polské skupiny jsem čekal neuvěřitelných devět (!) let, jelikož živáky kromě jediného neberu v potaz. Musím bohužel říct, že na novince Lebowski zcela vypustili hlas Katarzyny Dziubak a veškeré kompozice jsou pouze instrumentální. Kvalita samozřejmě zůstala, ale oproti debutu mě to teda moc nebere. Na víc jak 3* to skutečně nevidím.

» ostatní recenze alba Lebowski - Galactica
» popis a diskografie skupiny Lebowski

W.A.S.P. - Still Not Black Enough

W.A.S.P. / Still Not Black Enough (1995)

martin.b | 3 stars | 31.01.2019

Ahoj Blackie,

já to tušil, že mi to nedá a vrátím se, abych se podíval na zoubek i tomuto, v Tvojí sbírce nahrávek velmi upozaděnému albu. Známe se už dlouho a tak myslím, že spolu můžeme mluvit otevřeně. Před lety jsem s Tebou skončil u alba The Crimson Idol. Nechtěl jsem si "kazit" náladu dalšími výtvory Tvojí bandy. Čas ale hrany obrousí a tak Ti píšu, abys věděl, že na Tebe myslím i nadále. Já toto CD tehdy nekoupil a ani ho nesháněl, ale na tehdejším MTV se mě moc líbila skladba a klip k Black Forever, jak Tě tam polejvaj tím mazutem, nebo co to bylo. Šlo to smejt?? Veškerá legrace a lehkomyslnost prvních nahrávek byla tehdy pryč, ale i temní W.A.S.P. se mi celkem líbili.

Pozdějšího nákupu alba jsem nikdy nelitoval. Působí na mě jako malý černý skřet, který se šklebí ze svého hnízda a prská na všechny strany takový ten asfalt z toho povedenýho klipu. Tahle deska je ve výsledku docela dobrá, tu temnotu jsem Ti věřil a i ty nápady jsou ještě fajn. Byl jsi tehdy nějakej naštvanej, ne? Hele, posílám tři hvězdy. Víc fakt nemůžu. Předchozí desky byli prostě lepší. Asi Ti napíšu ještě jednou, chystám se oprášit i následující Kill, Fuck, Die. Dost se ale bojím, že na mě potom pošleš černýho havrana, co mi bude chtít vyklovat oči. Ono totiž mezi relativně uvěřitelnou temnotou a kašparem může být občas hodně tenká hranice.

Tak zatím!

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Still Not Black Enough
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

EasyRocker | 5 stars | 30.01.2019

Když imaginárně prohrábnu anglickou neoprogovou scénu a tak nějak se mi v hlavně spustí automatické play, vždycky se ve mě probudí pozitivní, hřejivé vibrace. Mám ty hochy, obdobně jako třeba mr. Horyna, zkrátka rád a přijdou-li na řadu, nikdy nezklamou.

Zatažená obloha se projasňuje, údery blesků jsou minulostí. A z toho všeho pluje v nejskvostnějším fishovském duchu fantaskní If I Were the Wind (and You Were the Rain). Mocná výprava střídá křehká zákoutí malovaná po hackettovsku kytarami a klavírem. Takhle hromovou overturu abych v celé progové squadře pohledal. Dance of the Seven Veils je epickou progovou katedrálou, vystavěnou ve dvou podlažích. Bytelný základ poskytuje nejdokonalejší gilmourovská poklona Faithless, při které vám jeden kapesník stačit nebude; druhá část All Over Now je košatým Nolanovým (a Smithovým) vyvrcholením zpoza klapek. Další rozsáhlou pohádkou je titulní třídílná velkoskladba. Úvod pracuje podle nejpřísnějších banksovských měřítek - jako šlapající turbína. Přitažlivé tóny akustik spletených s jemnými úhozy klavíru přivanou adrenalinově našlápnutou skvostnou jízdu Give It to Me.

Má-li tohle dílo božské atributy, pak takovým dotekem je jistě Green Eyed Angel. A nejen názvem. Tady zůstává naše snažení a pachtění v propadlišti a nastupují vyšší Síly. Jinak si těchto 6:40 vyložit nedovedu. Skoro dvanáctiminutová zastávka A Man of Nomadic Traits ovšem opět drží laťku nejvyšší úrovně. Výsledkem je stužka temných nálad a odstínů, střídaných vypjatou nadějí - tady to má opravdu sílu přenést vás to do pouště a meditovat. Skoro osmnáct minut trvající dvoudílná suita World´s End je více než důstojným zakončením těchto ostrovních hodů. ´Ztracené děti´ mají zřetelný floydovský, pokorný ráz a ústřední duo tu předvádí elitní, téměř symfonický výkon. And Finally... vrcholí nadýchaně a pateticky pod jistou Nolanovou režií, která útočí na emoce bez skrupulí.

Jsem majitelem bonusové verze, takže jako bonus je přibalena starší věcička Paintbox, která ani v akustickém hávu neztratila nic ze své chladivého doteku. Ve stejném duchu je vyvedena i King of the Castle, akustická perla přivolávající duchy dávno zašlých časů oživovaných takovými esy jako Steve Hackett či Anthony Phillips.

Spolu s fishovskými Marillion, Arenou, IQ nebo Pallas stojí u mě Barrettovci nebezpečně blízko vrcholu. Fantastický melodický orgastický uragán s názvem Not of this World není z tohoto světa: je božský. A to by se autorům líbilo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Guns N’ Roses - Use Your Illusion I

Guns N’ Roses / Use Your Illusion I (1991)

Egon Dust | 5 stars | 30.01.2019

A to som chcel sem len nakúknuť... Takto nejako by som začal. Podobne ako som videl reakciu u Use Your Illusion II, aj mne na tieto špičkové rockové diela chýba viac recenzii. Chápem aj pointu Progboardu a som si vedomý, že GnR nie je nejaký prog, ale ak sa trochu lepšie pozrieme na pestrosť sérii Use Your Illusion I aj II, nájdeme vedome aj nevedome celkom slušný žánrový rozptyl. Osobne pre mňa sú GnR jedno z posledných gigantických telies klasického štýlu rocku/hard rocku. Boli priam osviežením v čase príchodu grunge a tuctových metálových bandov.

Podme po poriadku. Osobne neviem o kapele (možno Beatles či nejaké "progy"), ktorá by vydala v jednom roku album zastrešujúci takmer 31 skladieb. OK, zabudol som na nadproduktívneho nápady chrliaceho Princea, ale úprimne, i keď je to pre mňa tiež špička, dá sa 31 vecí od neho vypočuť behom jedného popoludnia bez vypnutia? Táto vec sa mi pri GnR stať nemôže. Guns je žiaľ, i keď bez smrti frontmana tam, kde Cream a The Doors za 5-7 aktívnych rokov vyprodukovali strop, nad ktorý už nevystúpia. To s istotou si dovolím tvrdiť!

Spočiatku, keď som ako deväťročný chlapec spoznal Guns n Roses, miloval som skôr balady, preto som bol opatrný pri divokejších attakoch, kam vynikajúca rock n rollovica "Right next door to hell" jednoznačne patrí. Oceňujem nápad s tou úvodnou šestistrunovou basou, na ktorej hral dokonca Slash. Axlov odpich je dokonalý už pri štarte. O GnR sa hovorilo ako o pokračovateľoch Stones a Aerosmith a toto tvrdenie si dovolím zopakovať. Dokazuje to hneď druhá Stradlinova záležitosť "Dust n Bones" smerovaná k bluesovo južanskému pachu. Milujem tento song. Je neskutočne obrazotvorný. Už pri úvode si predstavím americkú dialnicu ako z úvodu seriálu "Renegade", predstavím si južanskú dedinu, predstavím si vypráhlu čerpaciu stanicu v Arizone, predstavím si barové tanečnice v niekde v Novom Mexiku. Stradlinov spev kontrovaný Axlovým superdriveom v nábehu na refrén a v refréne patrí k vrcholom skladby.

Cover "Live and let die" je síce cover vysoke úrovne, ale stále len cover, pretože Paul McCartney spravil už samotnú bondovskú silnú verziu. Začiatok devadesátých rokov sa mi automatický spája s nádhernou autentickou baladou "Don´t cry", ktorá vraj bola začiatkom trilogie Axlovej lásky a vzťahu s Erin Everly, ktorá ma ešte aj alternativnú verziu, čo je pri osobných skladbách absolutne normálne a úprimné. Slashová práca na gitarových aranžmánoch tu nadobúda ten najfenomenálnejší charakter, z ktorého bude ešte mnoho rokov žiť. Plačúce sólo v dynamickom videoklipe vyrážalo dych. Zrazu bola gitara opäť v kurze (keďže na prvých priečkach MTV Charts valcovali Erasure, DM, Madonna). Z euforickej baladky nás kruto prebrala divočinka "Perfect Crime" - Perfect Style of Rock n Roll. Takto nejako má vyzerať rock n roll tej danej doby! Obohatený samplami, nápadmi na umocnenie atmosféry.

Opäť sa vracia do hry Stradlin s jeho stounovskou bluesovačkou "You ain´t the first". Priznám sa, prehliadal som ju nejakú dobu - predsa v konkurencii najsilnejších rockových skladieb všetkých čias sa to stať môže. Práve bootlegový Unplugged mi tento song v živom prevedení neskutočne priblížil. Taktiež úprimný text, ktorý na rozdiel od presladených bon joviovských balád má skutočný bluesový smrádeček. Okolo bluesových koreňov sa točí aj "Bad obsession" s harmonikou Teddyho "Zig Ziga" zachádzajúci až do incestu v texte, čím sa preslávil najmä Jim Morrison (práve v danej veci doorsovské blues trochu cítiť). Skladba Back of Bitch siaha ešte do čias vzniku GnR (rok 1986), ale vďaka Mattovi Sorumovi dostala našupovaný nábeh podobný úvodom Led Zeppelinov, z ktorých aj Slash určite silne vychádzal. Opäť cítiť atmosféru divokého západu, a ten úvod, ako stvorený do scény, kde sa rozletia dobrým kopancom dvere Saloonu pri vstupe nejakého Buffala Billa. Odpadlík Adler síce vytvoril krásne rytmické griffy na legendami opradenom Appetite, ale Matt Sorum ich doslova zatraktívnil. I keď bicie nie sú mojou silnou stránkou tento rytmus som sa jednoducho musel naučiť. Klasický rock n roll killer drums. Autor opäť Izzy Stradlin, ktorého odchod bol určite nemalou stratou pri všetkej slashovskej počestnosti.

Čo z Axla vytvorilo legendu okrem kontroverzie, dokonalého image a chrapľáku, bolo autorstvo piesní ako November Rain a Estranged. Prvá menovaná sa zapísala do histórie rockovej dokonca aj popovej hudby ako jedna z najsilnejších a najprepracovanejších skladieb smerujúca k úrovni "Bohemian Rhapsody" či "Stairway to Heaven". Nikto mu neodoprie ten nádherný autentický text. Práve aj ten je silným elementom diela. Slashové gitary, orchester M. Kamena (známy už spoluprácou s Pink Floyd a Metallicou). Nejedna žena dodnes nemôže rozdýchať tento Opus Magnum Mr. Rosea. Axl s jeho rockerskými kamarátmi (dnes už nežijúcim West Arkeenom a Del Jamesom) zložil epickú operu "The Garden" s hosťujúcim Princom Temnôt Alice Cooperom. Presne na môj vkus. Nemohli spraviť lepšiu voľbu. Milujem Coopera a takto som dostal dva v jednom. Axl sa touto epickou hard rockovou operou vracia symbolický do mladosti, do záhrady pokušenia a poznanie, kde mladí rockeri dostali šancu tancovať a spievať a spoznali skazenosť sveta. "Prišiel som o panictvo s cigánkou odfarbenou na blond," vraví Axl v piesni. Pripúšťam,že sa môžem mýliť,ale tu sa Axl pokúšal o nemožné - dosiahnuť na Morrisonov mýtus. Pre mňa Top 5 od GNR.

Divočinky musia byť: "Garden of Eden" - dokonca aj táto superdivočina ma oslovila a ten vtipný klip s rýchlo bežiacimi titulkami. Ľudovo povedané - Axlovi tu ide papaľu ako samopal. Preparadený riff "Don´t damn me" musel nadobro odohnať smútok a letargiu po epickejších baladických kompozíciách. Song jednoducho šľape. Spomalenie je ešte lepšie, miestami mi pripomenie Led Zeppelin a Planta, preženiem viac dokonca "Out of the blue" od Roxy Music, najmä tie ťahavé gitarky od Slasha. Vraví sa, že reťaz je silný tak, ako je najslabšie jeho koliečko. Presne!Tu niet slabocha v kapele. Nespomenul som Duffa, ale jeho zvuk basy a jeho dynamická hra toto celé ako celok aj s "cultovským" Sorumom drží v pružnom mechanizme. Rolling Stones evokujúca "Bad Apples" nie je nič viac, nič menej ako poctivý rock and roll. Vyzdvihnem tu energickú súhru hlasov v refréne. Možno by som urazil, ale podobnú harmóniu som počul u našich elánistov (v tom čase aj hlasy Ráža/Baláža mali skutočnú rockovú energiu), ktorí sa určite netajili kopírováním Stones v nápadoch. Apatický úvod "Dead horse" ma ale trošku odpudil. Nakoniec, nie je to vôbec zlá vec. Ak by mala byť táto vec najslabšiu, tak sme sa práve stretli s dokonalým albumom.

Najlepšie prichádza nakoniec. Temné rockové skladby zavalili svet s príchodom vlny grunge. Tento fakt je spomenutý už desiatkach recenzii. Ak Guns zašli do jadra temnoty, tak jedine v piesni "Coma". Axl dokonale spracoval Slashové predávkovanie heroínom z čias, keď s Nikki Sixxom vymetali bary a obidvaja v kratkom čase skončili v klinickej smrti. Slash sa reálne ocitol v kóme a priznal to v nejednom rozhovore. Táto pieseň je možno jeho osobný Opus Magnum. Takmer jedenáctiminútová hard rocková kompozícia vychádzajúca z klasickým art-rockových postupov či heavy metalových kreacií ala Helloween. Stále sme v rock n rolle telom aj duchom. V utlmenej časti pripomínajúcej trochu pink floyd sa prelomí vedomie pacienta, ktorý sa ocitol na pomedzí života a smrti. Tento moment mi zevokoval niečo nové, niečo, s čím som sa stretol opäť až u Mansona na prvom albume. Pravdepodobne tá surová temnota, ktorú začnú ešte umocňovať defibrilácie, tlkot srdca a pískanie EKG prístroja. Do toho všetkého vpáli maestro Slash a vytre temnotu s jedným z jeho najlepších rock n rollových sól. Skladba sa opäť vráti k hlavnému,ale stále gradujúcemu sa spevu, ktoré neúnavne valí emóciu za emóciu, kde Axl opäť autentický podáva správa predávkovaného rockera bojujúceho o život. Keby túto skladbu zložila Metalinda či Elán, možno by sme žasli nad ich fantáziou. Keď ju zložili GnR dokonali spracovali stav, ktorý si vyskúšala nejedna rock star a nejedna na to doplatila životom. I keď výkon tu podalo celé rock n rollové mužstvo. Excelujúci Axl a Slash tomu nasadili korunu nových kráľov rock n rollu. To be continued ...Use your Illusion 2.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Saint Vitus - Die Healing

Saint Vitus / Die Healing (1995)

martin.b | 4 stars | 29.01.2019

Podle hodnocení a recenzí, tady kapela Saint Vitus mnoho příznivců asi nemá. Ani já nejsem nijak zapálený konzument jejich tvorby a o kapelu v současnosti zavadím pouze sporadicky. Neznám moc jejich historii ani současnost a už vůbec ne všechna alba. Vlastně pouze toto jedno, které mně cca v roce 1997 prodal jeden známý se slovy: "Uvidíš, bude se ti to líbit, když se ti líběj ti Sabbati". Nechtěl za to CD moc, tak jsem ho koupil. Úplně naslepo, bez znalosti jejich hudby a snad i názvu. A hele, ono se mi to docela líbilo.

Sice mně bylo divný, proč je to pořád všechno v tak pomalém tempu a těšil se, že následující skladba bude snad o něco rychlejší. No, moc jsem se nedočkal, ale obsah je i tak velmi zajímavý a pro mě poslouchatelný. Už první skladba Dark World se neuvěřitelně plouží, ale nuda to rozhodně není. Výborný refrén, baví mě. Vrcholem alba je pro mě pátá skladba Sloth, osmiminutová a samozřejmě velmi pomalá nakládačka.

Dnes už toto CD nemám, poslal jsem jej před časem do světa, ale dobře jsem si jej zapamatoval. Až jej někde v regále s CD nebo jinde potkám, tak jej pravděpodobně zakoupím znova. Asi jsem si ho měl tehdy nechat. Moc faktických informací o albu jsem asi nenapsal, ale není to ani mým cílem. Důležité jsou pro mě pocity a nálady, které se svými oblíbenými alby sdílím. Takže: "Jestli se Ti líběj ti Sabbati, tak si to poslechni..."

» ostatní recenze alba Saint Vitus - Die Healing
» popis a diskografie skupiny Saint Vitus

Saxon - Saxon

Saxon / Saxon (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 29.01.2019

Letos fanoušci hutných stylů oslaví čtyřicetileté výročí vydání první desky anglické kapely Saxon. Soubor se právě tehdy přejmenoval podle divokého germánského kmene Sasů (Saxon), který v pátém století prováděl dobyvačné nájezdy na jižní Británii. Nové jméno bylo pro vydávající firmu Carrere jistě schůdnější, než původní ("Syn děvky"), což lze jistě pochopit. Pro tuto francouzskou firmu, která se specializovala na dance music, to bylo první rockové album u pobočky Carrere UK, která byla otevřena v Anglii v roce 1978. Kapela ve studiu Livingstone znovu nahrála pět songů ze svého dema a přidala k nim čtyři novinky. Výsledek v podobě eponymního alba z roku 1979 je dnes nepochybně pevným pilířem NWOBHM, který spolu s Def Leppard, Girlschool, Demon, Motörhead, Iron Maiden a mnoha desítkami dalších dnes méně známých spolků pomohli Saxon vybudovat.

Těch devět písniček detailně rozebírat nebudu, oproti pozdějším následujícím albům je tu ještě znát určitá nevybroušenost a menší průbojnost (hlavně díky slabší produkci) tehdy ještě spíše hard rockového materiálu. Ve Stallion of the Highway nebo v Back to the Wall je jasně znát vytyčený směr k rychlejším, ale přesto melodickým skladbám s výrazným ječákem Biffa Byforda. Firma vypustila na trh dva singly - kolovrátkovou glam rockovou odrhovačku Big Teaser a skvělou a členitou Back to the Wall, která vystoupala v hitparádě jen na 65. pozici. Firma sice varovně zdvihla prst, ale kapele se s dalšími alby a skvělými písněmi podařilo prorazit.

CD, které jsem si opatřil, bylo již vydáno EMI v roce 2009 ke třicátému výročí. Oceňuji, že není zmršeno remasteringem, naopak je tu přidáno čtrnáct(!) bonusových písní. Je tedy možno dle libosti posluchače porovnat původní dema skladeb z roku 1978, která mají oproti desce o trochu těžkopádnější spodek a byla nahrána ještě pod původním názvem Son of The Bitch. Najdeme tu i několik písní z radio pořadu BBC, B - stranu singlu a tři živé vzorky z festivalu Monsters of Rock 1980, kde je patrné, jak kapela zhutněla a zrychlila. Ono to ani jinak nešlo, následné turné po vydání desky s divochy Motörhead bylo řádným popostrčením směrem ke slibně rozvíjející se kariéře.

» ostatní recenze alba Saxon - Saxon
» popis a diskografie skupiny Saxon

Area - Arbeit Macht Frei

Area / Arbeit Macht Frei (1973)

horyna | 4 stars | 29.01.2019

Když jsem si kdysi na progarchives procházel italská alba a hledal další možné "oběti" k rozšíření své sbírky, narazil jsem i na tohle dílko. Už si nepamatuji, co jsem si o něm přečetl, jisté však je, že když mi CD dorazilo domů, dal jsem ho na několik měsíců k ledu, aniž bych jej otevřel. A když teď konečně přišla jeho doba, CD jsem vybalil, opatrně vsunul do přehrávače a... byl jsem z jeho obsahu dokonale perplex.

Žádný klasický italský prog-rock, žádná klasická italská škola po vzoru PFM nebo Le Orme. Tohle je čistý jazz-rock. Jsou to Colosseum italského typu. Tento příměr uvádím pouze jako orientační, protože kapela Area je parta zručných muzikantů (ne plagiátorů), kteří se nedokáží spokojit jen s nějakou obyčejnou kopírovací technikou. V nástrojovém a aranžérském arzenálu jsou podobně obsáhlí a zdatní jako jejich jmenovaní i další kolegové z branže, ale jdou skrze styly a škatule svou vlastní cestou. Občas vás z té jejich místy šílené "psycho-hudby" může malinko rozbolet hlava. Obzvlášť, když jejich saxofonista troubí do svého nástroje jako smyslu zbavený nebo když zpěvák Demetrio Statos šroubuje svůj excentricky pojatý zpěv až k hranici běžné přijatelnosti. Občas je to pojetí hodně avantgardní a ve spojitosti s obrovským zápalem, který z hudby cítíte, jde vytušit, že s nějakými konvencemi si chlapci z Area hlavy nelámali.

Tohle dílko neimponuje pouze zajímavým obalem a drsným názvem, ale i nemálo dráždivou muzikou a strhujícími hudebními výkony na hranici hratelnosti. Prostě jazz-rock jak řemen.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area

Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender (1973)

horyna | 4 stars | 28.01.2019

Ač se tu Santanova tvorba těší značné oblibě, tahle deska se s počtem recenzí (jedna) u zdejšího posluchačstva tomuto standardu dosti vymyká. Důvodem nejspíš bude Carlosův odklon od "latinou" ovlivněné tvorby a silný až experimentální příklon k fusion a jazzu. Spojení s odborníkem na tyto styly Johnem McLaughlinem dává už leccos tušit, a od vložení cd do přístroje a následného stlačení knoflíku play je posluchač vtažen do snového a jen v drobných konturách načrtnutého světa fusion hudby.

Deska obsahuje dvě malebné kratičké kytarové miniatury, dvě na nápady hýřící vize obou kytarových mohykánu spojených tu v jedno tělo a jednu dlouhou, zprvu se pomalu rozjíždějící, po chvíli však rytmicky strhující suitu Let Us Go Into The House Of The Lord. Ta se s dřívější Santanovou tvorbou dá poměřovat zhruba nejpřijatelněji a to zejména díky bujarým rytmickým přelivům a citlivě vsazenému jižanskému espritu, který doposud tolik charakterizoval kytaristovu složitou osobnost. Love Devotion Surrender je stěží uchopitelným kusem rané mistrovy tvorby, ale pokud máte rádi album předchozí či to následující, časem vám to stejně nedá a s trochou snažení najdete zalíbení i v nahrávce recenzované.

Asi to nikdy nebude to "WOW" podobně jako u Abraxas či Welcome. Love Devotion Surrender je příliš nečitelné, nesmělé a nepředvídatelné album na to, aby vás uchvátilo v takové míře, jaká se u Santanovy tvorby z let dávno minulých očekává. Na tuto desku se dá pohodlně praktikovat ono pořekadlo – nemusí pršet, stačí když jen kape.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana

Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 28.01.2019

Kdo je Greta Van Fleetová? Jakási činovnice dobročinného spolku z městečka Frankenmuth z amerického Michiganu. Tamějším lehce post pubertálním hudebníkům přišlo toto jméno hodně zajímavé, proto jej s jejím souhlasem použili jako název pro svou kapelu, o níž se v současné době podezřele často mluví. Zdejší rodina Kiszků zásobila kapelu hned třemi členy. Podle jmen bratrů - zpěváka Joshuy, basáka Samuela a kytaristy Jakoba bych usuzoval na velkou náboženskou angažovanost jejich otce. Kapelu doplňuje v současnosti bubeník Danny Wagner. Jejich muzika prý spojuje generace. Sám zpěvák se vyjadřuje o věkovém složení jejich publika: "Pod pódiem stojí pěkný mladý holky, za nimi je ochraňuji jejich kluci. V dalších řadách stojí s pivkem jejich tátové a vzadu pokyvují hlavou do rytmu tátové těch tátů."

Čím jsou tak zajímaví a výjimeční? Úplně přesně na to nedokážu odpovědět. Hoši se v raném mládí zajímali o rock a blues, na koncertech hráli hodně převzatých věcí Led Zeppelin a Doors. Pak vydali dvě EP, která se stala malou senzací. Několik písní z nich se dostalo na přední místa US Billboardu a možná se ještě nějaké další dostanou. Hoši mají totiž krom solidního hráčského umu talent i cit napsat chytlavé rockové songy, které mají na sebe v některých písních navléknutý kabátek vnějších znaků Led Zeppelin.

To platí i o debutním LP Anthem of the Peaceful Army z loňského roku. Plant a spol. je nejvíce slyšet ve skladbách The Cold Wind, Lovel Leaver nebo When the Curtain. Velmi se mi líbí i dva střednětempé a zadumané rockové hity Age of Man a Watching Over a za mě nejlepší Brave New World se silným vnitřním napětím, kde je již znát vlastní vklad. Album doplňují tři akustické skladby ve folk rockovém duchu - You're the One, The New Day a Anthem. Ty mi připomínají hippies období písničkářů typu Joni Mitchell. Někde na pomezí stojí Mountain of Sun s implementovanou steel kytarou, kde zpěvákovi přeskakuje hlas jako Dolores O'Riordan z The Cranberries.

Z té záplavy psychedelic, folk, vintage hard rockových spolků (například Rival Sons, The Vintage Caravan, Blues Pills) z posledních několika let je Greta nejvíce pohodová, svěží a zábavná. Snažím se na hochy nahlížet z trochu jiného úhlu, než jen jako na dobrou kopírku podstaty Led Zeppelin. Nedají se totiž srovnat ani songy, invence nebo hráčské schopnosti. To jsou různé levely a jiné světy. Co však porovnávat lze, to je zábavnost a uvolněnost linoucí se z jejich sametově zdrsnělého hard rocku. Ten dokáží podat zaobalený v posluchačsky příjemném a jemném balení, že tu hudbu dokážou vstřebat i osmnáctileté fanynky s rockem jen koketující. Nepřehlédnutelná je rovněž i dokonalá vizuální image štíhlých mladých muzikantů jako vystřižených z první strany módního katalogu – to také dnes dělá své, převážně u něžnější části populace. Skvělý čich na muzikanty tak projevil Jason Flom, který kluky vzal pod křídla své gramofirmy Lava Records a dnes si musí mnout spokojeností obě ruce.

Zachránila jejich produkce rockovou scénu, jak se uvádí v mnoha článcích? Toto tvrzení se mi zdá poněkud nadnesené. Ale myslím si, že pokud je halda rádců, producentů a managerů z mimorockové oblasti (kteří se na ně nyní lepí jak vosy na bonbon) nesežvýká do neposlouchatelné podoby, tak další deska Greety Van Fleet může být zajímavým rockovým počinem i bez současných berliček vnější zvukové podoby s Led Zeppelin.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Blue Öyster Cult - Mirrors

Blue Öyster Cult / Mirrors (1979)

horyna | 3 stars | 27.01.2019

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Mirrors
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Clannad - Legend

Clannad / Legend (1984)

Gerry | 5 stars | 26.01.2019

Díky této desce jsem Clannad kdysi poznal a na první poslech si zamiloval. Samozřejmě, nebylo to na desce, ale při sledování seriálu Robin of Sherwood, kdy mě zaujala hned ta éterická znělka při titulcích (kde jsem si hned přečetl, kdo je "pachatelem"). Od té doby (více než třicet let) jsou Clannad jedna z mých hudebních lásek. Deska Legend není klasickým soundtrackem, dá se poslouchat i jen tak, dokonce bez znalosti seriálu, a rázem se ocitnete ve světě mýtů, legend, staroirských bohů a hrdinů - a jen vyhlížíte, odkud se k vám blíží Lovec Herne. Nádherné souznění nástrojů a nad tím se vznáší éterický zpěv Máire, majitelky jednoho z nejkrásnějších hlasů na poli folku, popu i rocku. Na ploše pouhých třiceti dvou minut dokázali Clannad vytvořit jeden z milníků moderní hudby.

» ostatní recenze alba Clannad - Legend
» popis a diskografie skupiny Clannad

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Snake | 3 stars | 25.01.2019

35th Anniversary Edition, Black Widow Records, BWRCD108-2 /2007/

Mýty a legendami opředená Jacula byla jednou z nejoriginálnějších kapel své doby. To je bez debat. Jenomže na druhou stranu kolem ní koluje tolik nejasností, polopravd a protichůdnejch informací, až jsem z toho jelen...

Skupina vznikla v roce 1968 a tvořila ji vskutku roztodivná společnost : dvacetiletý filosof, skladatel a kytarista Antonio Bartocetti, zhruba stejně stará Doris Norton a čipernej, takřka sedmdesátiletej varhaník Charles Tiring. V první fázi existence (1968-73) Jacula vyprodukovala dvě alba - ve vlastním nákladu vydané a distribuované In cauda semper stat venenum (1969), které o tři roky později následoval ještě oficiální debut Tardo pede in magiam versus. Kvůli těm titulům v latině se to malinko plete a aby toho nebylo málo, tak mají obě desky úplně stejnou, hororovou obálku s tím rozdílem, že ta "mladší" je v barvě. Nutno podotknout, že obal v tomhle případě přesně vystihuje aj samotnej obsah - hudba je to psychedelická a sugestivní, založená na mohutném soundu chrámových varhan. Překypuje hororovou atmosférou a je plná úzkosti, mystiky a okultismu.

Tohle všechno jsou oficiální a snadno dohledatelné informace. Ale už jsem četl i názory, že Bartocetti lže. Že to úplně první album nikdy neexistovalo a jeho pozdější reedice (2001) je jen podvrh. Že takhle ocelově tvrdou kytaru by v roce 1969 nikdo nenahrál. Že jeho následující tvorba pod hlavičkou Antonius Rex zní úplně jinak a bla bla bla... Jenomže podobnejch dezinformací a konspiračních teorií je plnej internet a čím víc se v tom hrabu, tím víc se do toho zamotávám... Raději tedy nechám historii historií a pokusím se představit velmi pěknou reedici debutového alba Tardo pede in magiam versus (1972), vydanou labelem Black Widow v roce 2007.

Temná psychedelie, spiritualismus, esoterismus a okultismus. Texty dílem v italštině, dílem v latině, ale aj ve špatné angličtině. Albu vládnou klasické varhany doplněné baskytarou a už od prvních okamžiků úvodní U.F.D.E.M. je cítit hmatatelné napětí. Hotovej trauermarš, jak ze zámku hráběte Orloka ! A z krapet hysterického a teátrálního vokálu Doris Norton (Fiamma Dallo Spirito) tuhne krev v žilách...

Praesantia domini je jedenáct minut dlouhou duchařskou seancí, jejíž první část vyplňuje tentokrát velice klidná a povznášející hra liturgických varhan. Druhá polovina kompozice je vyhrazena nějakému zaklínání (nebo vyvolávání duše zemřelého ?) v latině, které ukončí teprve velkolepý nástup chrámových varhan.

Naprosto z jiného těsta je následující Jacula Valzer. Piáno, fujarka, šmrdlající kytara a dívčí vokál beze slov. Mýtina uprostřed temného hvozdu, tanec lesních panen a uvolnění po předcházejícím tlaku.

Skladba Absolution je přílepkem, který na původním albu chyběl. A je dobře, že tady je, protože jako jediná nabídne i sólo pořádně zkreslené elektrické kytary a v kombinaci se zpěvem gregoriánského sboru jde o velice dráždivou záležitost. Ke skladbě vznikl i videoklip, který je v podobě CD-ROMu součástí bonusové výbavičky.

Podobně poklidná, jako Jacula Valzer je i skladba Long Black Magic Night. Jejím podkladem jsou pěkné, kovově klapající klávesy, které v sólových výstupech doplňují flétnička a housle. Až potud by bylo vše v pořádku, ovšem dívčím hlasem deklamovaný monolog ve špatné angličtině je snad až příliš dlouhým...

Tečku za celým albem píše závěrečná a téměř deset minut dlouhá exhibice varhaníka Charlese Tiringa. Deset tisíc mil pod mořem, Nautilus a kapitán Nemo. Pro člověka milujícího tenhle nástroj to může být zajímavá zkušenost, ovšem těm ostatním to nejspíš přijde opět malinko zdlouhavé.

Jedno je jisté, tahle potrava nebude pro každého. Polovina posluchačů bude zděšená a druhá se u toho bude kapánek nudit. Album je vhodné pro jedince, kteří si libují v duchařskejch seancích, špacírujou po hřbitovech, kamarádí se s vlkodlaky, upíry a jinou podobnou havětí a v mlze na blatech choděj venčit psa Baskervillského. Já mám mystéria, záhady a horory rád a tak mi podobná hudba vyhovuje. Ovšem mému naturelu ještě o něco bližší jsou až teprve pozdější alba pohrobka Antonius Rex. Především Neque semper arcum tendit rex (1974), nebo Praeternatural (1980). Ale o nich až někdy příště.

Ještě pár slov k samotnému vydání - rozkládací digipak (triple gatefold) je parádní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Dvacetistránkovej booklet obsahuje spoustu stylovejch fotografií, několik textů a sleeve note v italštině.

35th Anniversary Edition :

01. U.F.D.E.M. (8:55)
02. Praesentia domini (10:50)
03. Jacula Valzer (6:18)
04. Absolution (8:28)
05. Long Black Magic Night (6:18)
06. In Old Castle (9:45)

Extra track :
Absolution (CD-ROM video)

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Procol Harum - Procol's Ninth

Procol Harum / Procol's Ninth (1975)

horyna | 5 stars | 24.01.2019

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol's Ninth
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Van Halen - Diver Down

Van Halen / Diver Down (1982)

jirka 7200 | 2 stars | 23.01.2019

Velmi zvláštní album s názvem Diver Down vydali Van Halen v roce 1982. Pomaleji prodávaná předchozí deska Fair Warning (ač nakonec obdržela platinu) a žádné singly na vrcholu hitparád znejistěly Eddieho Van Halena a ten podlehl tlaku Davida Rotha a producenta Teda Templemana. Natočili cover songu Pretty Woman a hle – zásah do černého a první místo v hitparádě (nikdy nepochopím). Tímto se kolotoč rozjel naplno. Warner Bros zatlačil na kapelu, že by se na vlně zájmu mohli téměř bezpracně vézt i nadále, když nasekají další předělávky. Slovo dalo slovo a za dvanáct dní skupina nahrála pět převzatých písní a doplnila svými sedmi vlastními kousky, z nichž jsou však tři jen krátké instrumentálky.

Krátce ke skladbám :

1) Where Have All the Good Times Gone! – ostrá a přímočará verze coveru Kinks, ve kterém Eddie důsledné pracuje pro celek. Na rozjezd vcelku povedené, ale po několika posleších vcelku průměr. Více než z originálu tak dle mého Eddie čerpal z verze od Davida Bowieho.

2) Hang 'Em High – kapela nahodila vyšší rychlostní stupeň, skladba je již těžce metalická, kytarista se konečně rozehřál a oblažuje nás skvělými kytarovými výšivkami a parádičkami – jeden z nejlepších zářezů na albu.

3) Cathedral – kratičká instrumentálka na kytarový syntezátor. Evokuje náladu pohledu z okna za pošmourného mlhavého rána, kdy se z tmavých mračen snáší slabý, ale vytrvalý déšť – velmi příjemná jednohubka.

4) U křehce rockové a procítěné Secrets mi vůbec nevadí, že tu nebouří kytary a David netrhá hlasivky - pokud by kapela odmítla tvrdě rockové koleje a vydala by se tímto směrem, klidně bych to přijal.

5-6) Intruder – další instrumentálka na kytarový syntezátor v ponurém duchu. K němu po chvíli připojuje Eddie skřípavě výhružné party elektrické kytary. Velmi poutavé to je do okamžiku, kdy se skladby láme do cover verze Pretty Woman, čímž v mé poslechové místnosti padá nálada na bod mrazu. Takové poťouchlé legrácky bych byl ochoten překousnout na koncertě, ne však na albu.

7)Dancing in the Street mě vůbec nebaví, i v originální verzi se jedná o silně ujetou záležitost, natož v podání Van Halen.

8-9) Little Guitars s příjemným kytarovým intrem ve stylu flamenca se náladou podobá Secrets z první strany – oba to jsou příjemné a invenční rockové songy, ale jasně se oddělují z klasického hard and heavy vzorce – mimochodem další skvělá věc.

10) Skladbu Big Bad Bill, kde hostuje otec Van Halen na klarinet, bych jako cover hledal u Ivana Mládka a jeho bandu, ne však u Van Halen. Naprosto mimo. Nerozumím a nechápu.

11) The Full Bug jsem doposlechl do konce jen proto, že mám slabost pro Eddieho. I když se jedná o podivnou parafrázi na blues, občasný poslech se dá absolvovat.

12) Happy Trails – toto kabaretní číslo původně od Dale Evanse a Roye Rogerse se dá ohodnotit jen úšklebkem, který na konci tohoto kousku vysekl zpěvák.

Jaké rozčarování muselo být pro Eddieho, že skoro není třeba vlastních nových skladeb - stačilo nahrát pár cover verzí a nepoužitých střípky nápadů z demo snímků a několik milionů kupců se našlo raz dva. A to v takovém množství, že se prodal cca trojnásobek předešlého, v mnoha směrech skvělého alba Fair Warning. Jasný příklad faktu, že kvalita se nedá určovat podle prodeje či podle umístění v hitparádách.

Obal a název alba odkazující na námořní označení ponořeného potápěče lze aplikovat s jistotou i na stav celé kapely. Bárka s logem Van Halen se pod tíhou truhel plných zlata pomalu potápěla – kýl sice ještě nějakou dobu koukal, ale i ten za chvíli zmizel pod hladinou kalné stoky showbusinessu.

» ostatní recenze alba Van Halen - Diver Down
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Osbourne, Ozzy - No More Tears

Osbourne, Ozzy / No More Tears (1991)

horyna | 5 stars | 22.01.2019

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Lennon, John - Rock 'n' roll

Lennon, John / Rock 'n' roll (1975)

makrelaman | 5 stars | 20.01.2019

V čase vzniku tohoto albumu mi bola známa iba skladba "Stand By Me". V tej dobe som začal študovať na strednej škole a bola to moja pieseň "number one". Dokonca som nadrtil na gitare tie štyri akordy a úspešne oblboval dievčatká. Veru dobre sa balili na túto piesenku. Otec často chodil služobne do cudziny, takže keď išiel do Švajcu, dostal jasnú úlohu: John Lennon: Rock´n´Roll a Queen: A Night At The Opera. Úlohu úspešne splnil a obidva kúsky mám stále v zbierke.

Čo vám budem hovoriť: Lennonovo album bolo pre mňa obrovským sklamaním. Okrem "Stand By Me" som tam nič iné nenachádzal. Rock´n´Roll mi vtedy nič nehovoril. Mojimi hrdinami boli Led Zeppelin, Black Sabbath, Nazareth, Deep Purple, ELP, Yes atd. S pribúdajúcim vekom si čoskoro rokenrol cestu našiel a tento Johnov album so mi si obľubil natoľko, že ho dávam na roveň s Imagine a prvým albumom. Preto moje hodnotenie rozhodne nebude objektívne a ani také nechce byť. Veľmi zasiahlo do života. A bude to tak až do konca. Tajne uvažujem, čo si dám zahrať na poslednej ceste - a jedným z veľkých favoritov je "Stand By Me".

» ostatní recenze alba Lennon, John - Rock 'n' roll
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Rolling Stones, The - Goats Head Soup

Rolling Stones, The / Goats Head Soup (1973)

terka | 4 stars | 19.01.2019

Navázat na tak dobré a v mnoha ohledech jedinečné dílo Exile on Main St., se kterým stanuli Rolling Stones na svém vlastním vrcholu, musel být obtížný úkol. Pokud se na to dívám zpětně, vypadá to tak, pokud se ale vtěsnám do doby, kdy desky vznikly, můžu odhadnout, že rozdíly nebyly tolik zřetelné a zavedená a úspěšná kapela pouze pokračovala v dalším skládání nového materiálu. Do studia si "odskakovala" pravidelně každý rok. Situace v kapele sice byla malinko vypjatější, a to zejména díky různým excesům především na kokainu "ujíždějícího" Keitha Richardse. Skládání nového materiálu často probíhalo odděleně s novými pravidly - každý sám za sebe. Dobová kritika desku označila jako přešlapování na místě a celkově se mluvilo o prvním zklamání po hodně dlouhé době. Jenže z dnešního pohledu tohle album stále náleží k té slavné řadě "Stounů" z první poloviny sedmdesátých let.

Nejprve vyšel nový singl Angie, který vzbudil bouřlivé reakce, a to na obou stranách názorového spektra. Celé řadě lidí se konvenční balada líbila, hodně jich však podbízivou píseň odsoudilo a stárnoucí kapela tímto kusem ještě více dezorientovala rockovou veřejnost, tehdy značně zmatenou nejistou budoucností jejich idolů. Byl to čistý střední proud, který kritika ve své době naprosto smázla. S odstupem pětačtyřiceti let je však skladba řazena mezi největší hity "Stounů". Na Goats Head Soup dnes najdeme celou řadu výborných songů. Jako první bych vybrala dravý rockový kus Heartbreaker, dál klavírní boogie Silver Train - ten se rozpomíná na desku předešlou. Vláčně hypnotizující věc Can You Hear the Music? Špatná není ani efektní plíživá píseň Dancing with Mr. D, která se ale pro úvod moc nehodí a dává tak jasný impuls posluchači, že časy se začínají měnit. Podobná, i když přece jen zajímavější je dvojka 1000 Years Ago.

O zvuk se znovu postaral Jimmy Miller. Hlavně díky singlu Angie se v Americe dostalo desce trojnásobné platiny a krasojízda "Stounů" mohla vesele pokračovat dál.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Goats Head Soup
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Van Halen - Fair Warning

Van Halen / Fair Warning (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2019

První alba "amíků" Van Halen oplývala sympatickou délkou - na každém se na ploše cca třiceti minut vměstnalo 8-11 hutných songů. Během dvou hodin bylo tedy možno přehrát to nejzajímavější, co muzikanti za sebou zanechali vyryté ve vinylových drážkách. Jistě mi pravověrní rockeři dají za pravdu, že právě na prvních čtyřech deskách se z hudebního hlediska odehrálo to nejzásadnější. Těmito nahrávkami se kapela zapsala do učebnice tvrdé muziky. Další alba byla méně o muzice a čím dál tím více o žluťoučkých dolarech. Ubylo invence, struktura songů i hra Eddieho se zjednodušila a zpřehlednila, přibylo prvoplánových melodií a i David za sebou bouchl dveřmi.

Ale nebudeme předbíhat. V roce 1980, na nejkratším albu z první čtyřky pojmenovaném Fair Warning tomu tak v žádném případě nebylo. Desku lze pojmout jako extrakt toho nejlepšího z Van Halen. Zde dokázali muzikanti předvést vše, za co je fandové milovali – naprosto neotřelou a nevšední i novátorskou hru tu stále předváděl Eddie Van Halen, podobně extrovertně působil i pěvec David Lee Roth. Ten se svým hlasem dokázal vskutku psí kusy – v každé písní zpíval, křičel, pištěl a šeptal svým nenapodobitelným způsobem, že si jej nebylo možné s nikým jiným splést. Sice to vypadalo, že se oba hlavní aktéři snaží na sebe v každé skladbě strhnout co chvíli pozornost (ve skutečnosti to tak podle zákulisních informací asi opravdu bylo) ale v konečném výsledku působila muzika velmi uvolněně, neučesaně, kompaktně i pohodově. Moc se s tím popravdě nemazali, za dvanáct dní bylo vše nahráno.

Největší drahokamy na desce nemusíme dlouho hledat – po zahřívací hard rockové Mean Street následuje druhá Dirty Movies, která je prvním vrcholem desky. Zajímavý je tu funky zpěv Davida kombinovaný s Eddieho úchvatnou kytarou, která po celou skladbu rozvíjí ústřední melodický motiv. Navazuje neméně parádní Sinner´s Swing s neskutečným kytarovým riffem a zběsilým sólem. Singlové ambice má i Hear About it Later, ta si však na něj cestu neprokousala. Chytlavá Unchained je malou a ještě stále rockovou rozcvičkou na megahit Jump. Skvělá je i Push Comes to Shove s trochu maskovaným reggae rytmem. Skvělá, ale nevtíravá je jasná hitovka So this is Love? Instrumentálka Sunday Afternoon i the Park vytvořená na kytarový syntenzátor se pomalu přesypala do úderné One Foot Out the Door, na ten přetransformovaný zvuk kytary si pořád nemohu zvyknout. Kromě výrazných bicích je v poslední písni poněkud aranžérsky pusto.

Závěrem: Byla to zvláštní doba - deska získala několikanásobnou platinu, vydrápala se na pátou pozici v žebříčku Billboardu, z alba byly vypreparovány čtyři singly, do dnešního dne se prodalo jen v USA přes 3 500 000 kopií. Přesto se té době z desek od Van Halen prodávala nejméně. Americký trh v ruku v ruce s producenty pomalu ukazoval kapelám, že netřeba být příliš komplikovaný.

Dnes s odstupem času již můžeme hodnotit desky nejen podle prodeje, ale i podle kvality a originality, přičemž na tomto poli Fair Warning nad ostatními jasně vede. Tolik rozmanitých postupů a v té době neobvyklých technických prvků ve hře, citací rozmanitých hudebních stylů ve skladbách i zuřivosti v komplikovaných riffech, které jsou zahrané jakoby levou zadní – to na jiném albu Van Halen v takovém rozsahu nenajdete. Není sice tak šokující jako „jednička" – přece jen jsme si na Eddieho hru měli šanci za ty roky zvyknout, ale je zvukově povedenější než „trojka".

Na původním CD jsem našel hutný zvuk s ostrými kytarami, nástroje se neslévají a vše je krásně čitelné a dynamické, prostě radost poslouchat. Za mě čtyři a půl bodu, při shlédnutí dobových klipů s věčně polonahým Rothem v upnutých elasťákách a neustálými záběry kamer na zpěvákovo vyvinuté „popředí" a pozadí dávám půl bodu dolů. Být Kamilou nebo terkou, ten půlbodík asi přihodím opačným směrem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Fair Warning
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Radiohead - The Bends

Radiohead / The Bends (1995)

EasyRocker | 5 stars | 17.01.2019

Druhé album britského fenoménu kolem charismatického frontmana Thoma Yorkea patří k počátku devadesátek stejně samozřejmě jako další rockové špalky, které tehdejší hudební mistři otesávali do věru fantastických tvarů.

Jako hromobití zvonivá Planet Telex už útočí tradičními zbraněmi Radiohead, vše překryje neurčité dusno, zkázu dokonává Greenwoodovo sólo. Titulka tasí elitní grungeovou zbraň - propojení jemného a drsného protipólu. Rytmika Colin Greenwood/Phil Selway má skutečně elitní parametry; dvojitě to platí o zběsilosti Bones. Jasný hit Just je předělem mezi kytarovou a nastupující psychedelickou fází v tvorbě kapely. Refrénově ohromující Black Star je jednou z top pecek této doby zcela po zásluze. On je hlas Thoma Yorkea dalším specifickým nástrojem. O jeho zásadním přínosu pro zvuk a náladu svědčí skvostné baladické hody High and Dry a těžkým existenciálně-ekologickým námětem poznamenaná depka Fake Plastic Trees, spolu s Nice Dream už zřetelné pozvánky na O.K. Computer. Posmutněle dekadentní My Iron Lung si taky nemůže pomýlit žádný oddaný RH-pozitivní pacient. Bullet Proof... I Wish I Was spojuje fantastický text s beznadějnou hudební mantrou. Mimořádný závěr patří frontmanovi ještě mnohonásobně více - po rozbouřené orgastické Sulk přichází mrazivá mantra Street Spirit (Fade Out), dodnes mohutně žádaná a hraná na koncertech. Když to jede, nic v okolí sta metrů se ani nepohne.

Slabá hodinka zajistila rostoucí popularitu zejména doma na ostrovech. Už zde se objevují existenciální krachy, bezradnost, bloudění a odlidštěnost moderního světa. Zavírá první kytarovou etapu bližší soudobé alternativě a jemně dotčenému grunge. To, co přinesla deska další, už byl pouhou hudbu přesahující piedestal.

» ostatní recenze alba Radiohead - The Bends
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Yardbirds, The - Five Live Yardbirds

Yardbirds, The / Five Live Yardbirds (1964)

vmagistr | 4 stars | 17.01.2019

Britské rhythm and blues, za jehož tónů řádila v polovině šedesátek mládež na obou březích Atlantiku, nepatří mezi mé více oblíbené žánry. Důležitou roli v tomto mém vnímání určitě hraje fakt, že studiové nahrávky v té době ještě vcelku nezkušených muzikantů nedokázaly napodobit pódiovou atmosféru (samozřejmě to nebyla jen jejich chyba, i personál nahrávacích studií se s takovým "nářezem" teprve učil pracovat) a živým nahrávkám té doby zase povětšinou chyběla technická kvalita. Najdou se ale i výjimky, přičemž za jednu z nich považuji živou desku Five Live Yardbirds z konce roku 1964.

Vedle svých žánrových souputníků Rolling Stones, Animals nebo Downliners Sect se Yardbirds rozhodně neztratili. Na přelomu let 1963 a 1964 završili první rok své existence britským turné, na kterém provázeli americkou hvězdu první velikosti, bluesmana Sonnyho Boye Williamsona II. Ačkoli nahrávky z těchto koncertů vyšly až o dva roky později, upoutala skupina pozornost labelu Columbia, pro který následně v březnu 1964 nahrála své samostatné vystoupení.

Deset bluesových standardů přetavených do výbušné R&B formy odpálí po krátké úvodní představovačce Berryho Too Much Monkey Business. Takhle šťavnatý zvuk plný energie mě hodně baví, zvlášť když se do toho kapela v sólových mezihrách opře naplno. Raní Yardbirds by nebyli Yardbirds bez zpěváka Keitha Relfa s foukací harmonikou, která si v sólových prostorech (třeba ve Smokestack Lightning) vcelku dobře rozumí s (zatím dost zkrátka drženou) Claptonovou kytarou. Je vůbec zajímavé si uvědomit, že hlučný rock, kterým se Eric prezentoval coby součást Cream, mohly částečně inspirovat i hudební "divočiny", kterých se na koncertních pódiích o pár let dříve účastnil s Yardbirds. Blues kapela zvládala i pomalu a procítěně, jako třeba ve Five Long Years z druhé strany desky, kde Clapton konečně ukáže, zač je toho bending, uhánějící nářezy ale (jak to už v šedesátkovém R&B bývalo) převažují, viz například skladby Pretty Girl, Here ´Tis nebo Respectable. Mým nejoblíbenějším kouskem alba pak je pohodově plynoucí skladbička Good Morning Little Schoolgirl.

Těžko kdo mohl tehdy tušit klikatost hudebních osudů rhythm and bluesových kapel, jejichž hudba soupeřila s merseybeatovou vlnou o srdce anglických teenagerů. Yardbirds sice vydrželi pohromadě sotva pětiletku, jimi prošlapaná cesta od rhythm and blues k psychedelii ale nezůstala zapomenuta. Co se živáku Five Live Yardbirds týče, zůstal spíše svědectvím dané doby než nějakým milníkem. Je to ale svědectví slušně zachovalé a natolik reprezentativní, že to na čtyři kousky v hodnocení postačí.

» ostatní recenze alba Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
» popis a diskografie skupiny Yardbirds, The

Iluvatar - From The Silence

Iluvatar / From The Silence (2014)

horyna | 5 stars | 17.01.2019

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Hodgson, Roger - Rites Of Passage

Hodgson, Roger / Rites Of Passage (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 15.01.2019

Příležitostí být poslem dobrých zpráv je dnes pomálu. V případě těžkého úrazu Rogera Hodgsona velmi rád předesílám, že lékařská diagnóza se naštěstí nenaplnila. Po necelých dvou letech a po příkladné péči fyzioterapeutů se obě zápěstí zhojila a hudebník mohl dále pokračovat ve své hudební kariéře. V roce 1997 obnovil koncertní činnost a z posledního vystoupení v Kalifornii byl pořízen i tento živý záznam.

Jsa zvědav, jaké songy z jeho sólových alb budu moci porovnat se studiovou předlohou, otevírám booklet s krásnou reprodukci obrazu pasovaného rytíře The Accolade na přední straně. Zběžně zrakem projíždím tracklist a zjišťuji, že většinu skladeb ani neznám. Divné. Stálo mě to trochu času a pátrání, ale alespoň vím, na čem jsem. Roger na toto živé album umístil pět zcela nových písní, které ve studiu ještě zaznamenány nebyly.

A jak se nová deska Rogera Hodgsona poslouchá? Příjemně – nová pětice songů je mix ve stylu živého soft rocku se špetkou progresivního koření přibližně ve stylu Dire Straits či Bruce Springsteena, ovšem samozřejmě s rozpoznatelným feelingem dřívější tvorby Supertramp. Z této pětky je mým jasným favoritem tajemná a vnitřního napětí plná Time Waits For No One, prog rock smíchaný s prastarým indiánským rituálním zaříkáváním. Doporučuji k poslechu.

Rogeruv syn překvapil procítěnou a posmutnělou baladou aranžovanou pro klavír a violu s názvem Melancholic – talent po otci nelze přeslechnout. Na album jsou vloženy i tři nadčasové hity napsané Rogerem pro Supertramp – Take The Long Way Home, The Logical Song a Give A Little Bit. Ty samozřejmě zklamat nemohou a při porovnání s živým albem Daviesových Supetramp je jasné, že interpretace v podání Rogera má navrch.

Musím na závěr zmínit i drobná negativa. Mrzí mě, že ze dvou povedených sólo alb zazněla pouze In Jeopardy, která se kdysi sice dobře prodávala, ale rozhodně neprezentuje to nejlepší, co by bylo možné zařadit. Napadá mě tak osm písní, které bych slyšel raději. Aby bylo co přehrávat, dvě skladby doplnil také producent a koncertní kytarista Mikail Graham - jeho věci mi však do celkového konceptu alba moc nesednou. No Colours, kde Mikail i zpívá, je jak vystřižená z akustického setu Nirvany či Pearl Jam. Smelly Feat ve stylu fusion mě také příliš nepřesvědčila. Až na tyto drobné pihy na kráse volám: "It´s fine, Mr.Hodgson!"

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Rites Of Passage
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Elegy - Supremacy

Elegy / Supremacy (1994)

horyna | 4 stars | 15.01.2019

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy

Cressida - Asylum

Cressida / Asylum (1971)

horyna | 5 stars | 14.01.2019

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida

Puhdys - Schattenreiter

Puhdys / Schattenreiter (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2019

V ČSSR a ani jinde v zemích východního bloku v roce 1981 politické ledy zatím moc netají – Olympic vydává album Ulice, v Jugoslávii živé album etno rockeři Bijelo Dugme, maďarská Omega jubilejní desku AZ ARC. V NDR je společenská atmosféra rovněž velmi dusivá, běžní lidé jsou tu pod ještě větším tlakem systému než u nás. Jednou z mála radostí je desátý studiový počin tamních leaderů Puhdys s názvem Schattenreiter a s velmi působivým obalem pěti siluet při západu slunce. Já jej považuji za jeden z jejich nejhezčích. Pojďme si připomenout dnes již letité songy z oné zvláštní doby:

Úvodní Der Aussenseiter je agresivní adrenalinová hard rocková řežba podbarvená hutnými tóny syntezátoru a akustickou kytarou, která zjemňovala metalickou tvrdost. Několik rychlých změn tempa a melodický refrén dávají na vědomí, že takto nebezpečně a ostře Puhdys ještě nezněli. Mezi německými fans se tradovalo, že text o outsiderovi vypovídá o těžkém životě homosexuálů – velmi ožehavé téma v tehdejší době! Následující Wasser und Wein přináší zklidnění ve výrazně melodické lince s chytlavým klávesovým partem . Tato píseň pochází z repertoáru skupiny Lift, proč ji Puhdys převzali i s textem a přeměnili aranže k nepoznání, je dnes záhadou. Tato nová verze je velmi podobná hitu "Life Is For Living" od Barclay James Harvest. Když byl před několika lety tázán klávesista Peter Meyer, zda ta podobnost byla náhodná, tak s lišáckým úsměvem odpověděl: "Náhoda to nebyla."

Na dobu vzniku text hodný hlubšího zamyšlení :

Někdo káže vodu, ale pije víno
Každý den
Každý den vyvolává otázky, které vyžadují odpovědi
každé ráno přináší nové, když se člověk vzbudí.
A odpovědí bude, že člověk před zrcadlem večer nesklopí oči.

Naprosto nevýrazná a podprůměrná Ausgebrannt nezaujme ani banálním textem - "Hej, život je jako hra, někdy hodně nabídne, ale i vezme." Čtvrtá Was vom Leben bleibt na tom není o mnoho lépe - kolovrátková melodie s fanfárami kláves jako od kapely Kroky křížená s nějakým hitem našeho Turba se pohoršuje nad lidmi bez citu. Závěrečná skladba zpívaná Dieterem Hertrampfem Im Nebelmeer zahraňuje situaci – temný svist syntezátoru na pozadí doplňuje kytarový cval, který je přesně takový jako název skladby – převaluje se jak v moři mlhy a vypráví o pocitu bezvýchodnosti, kterou by se neměl člověk nechat ovládnout a aktivně se nepřízni osudu postavit.

Na B straně vinylu přenoska objevuje v drážkách hit Schattenreiter neboli Stínového jezdce. Tento song je středobodem alba, jeho melodie mi čas od času vyplave z podvědomí a nezbývá pak nic jiného než vyhledat nosič a skladbu si pustit. Naprosto drsná a hutná hard rocková záležitost s jedovatým zvukem kláves, drsně nahalovanými riffy kytar a mnoha změnami tempa. Jeden z nejlepších songů kapely vypráví o tom, že každé naše konání má své důsledky a zůstává po něm ve světě určitý „otisk", ať už v okolní přírodě nebo třeba v mezilidských vztazích.

Následuje He, John – jeden z prodejně nejúspěšnějších singlů s citací Imagine byl složen jako velká pocta Johnu Lennonovi, který byl zastřelen v New Yorku zrovna v době, kdy Puhdys natáčeli v Londýně anglickou verzi desky. John byl o čtyři roky starší než Dieter, kterému byl celoživotním vzorem a inspirací, proto rozhodně nelze označit uvedení této písně za kalkul. V osmé skladbě Männlichkeit se těžkotonážní hard rock snaží uchopit rovněž velmi těžké a obtížné téma, zvláště pro muže vychované německým stylem výchovy – ti totiž city a upřímnost často skrývají za maskou mužnosti. Předposlední Der Trinker s dechovkovým intrem je metalická rubanice ve stylu Motörhead pranýřující nešvar alkoholismu. A závěrečná An den Ufern der Nacht? Ta je hudebně i textově zklidňující a příjemně znějící folk rockovou tečkou a stává se i koncertní stálicí. Tyto rockové balady jsou jedním z poznávacích znaků kapely.

Výtečný zvuk nijak nepokulhává za tehdejší západní světovou produkcí, koneckonců album se míchalo v tehdejším SRN. Zvláštní je, že ač to musel být přímo reklamní tahák nejvyššího kalibru, tak na obalu o této skutečnosti jakákoliv informace chybí. Hudebně jako by Puhdys trochu přešlapovali na místě a nevěděli, kudy dál. Pořád zůstávají u svého specifického extraktu hard rocku kombinovaného s melodickými klávesami a s doprovodnými sbory à la Uriah Heep nebo baladami podpořenými akustickou kytarou.

V textové oblasti jsou o mnoho opatrnější než na předchůdci Heiss wie Schnee. Dieter Birr mohl otextovat jen jednu skladbu, ostatní již pocházejí od státem prověřených autorů. Jak bylo tehdy zvykem, lidé však četli mezi řádky a dokázali si do obsahu dosadit drobný vzdor proti režimu a za to Puhdys milovali. Ti do té doby jasně kralovali všem východoněmeckým TV a radio žebříčkům, které jsem v té době bedlivě vyhodnocoval. Posluchači se však začali žádat kapely, které by se zaměřovaly na určitý hudební styl. A tak se v tomto období vyrojila silná konkurence v kapelách Karat, kteří působili sofistikovaněji, art rockových Electra či novovlnných a punkem šmrncnutých Pankow a Silly, o spodních undergroundových proudech nemluvě. Tyto kapely pomalu nahlodávaly do té doby pevně zabetonované základy pozice leadra rockové scény. Jak a jestli vůbec se tomu Puhdys rozhodli čelit, si povíme někdy příště.

» ostatní recenze alba Puhdys - Schattenreiter
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Wishbone Ash - New England

Wishbone Ash / New England (1976)

horyna | 5 stars | 12.01.2019

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Hodgson, Roger - Hai Hai

Hodgson, Roger / Hai Hai (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 11.01.2019

Roger Hodgson po vydání prvního alba pilně koncertuje a připravuje druhý sólový počin, na kterém se chce svému publiku představit v trochu jiném světle. Po letech, kdy v Supertramp skládal dokonale vybroušené, až jakoby vznešené skladby soft rockového stylu s příměsí art rocku pro zralejší publikum, cílí nyní s elpíčkem Hai Hai na fanoušky mladší. Na první poslech slyšíte známý a léty vycizelovaný Rogerův rukopis a jeho typický zpěv ve vyšších polohách, ale hned registrujete také naprosto nové a duchu doby odpovídající aranže ve stylu osmdesátkové taneční muziky. Nedůvěřivě teď kroutíte hlavou a drmolíte si pod fousy něco v tom duchu "a je to tady, popový mlýnek semlel i Hodgsona, který se snaží na poslední chvíli naskočit na módní vlnu."

Ano, takto lze nad albem Hai Hai mudrovat, ale lépe je si jej skutečně poslechnout. Po několika protočeních v přehrávači zjišťuji, že mě deska baví, na rozdíl od tehdejší kritiky, které album docela ztrhala. Nakonec se stala věc nevídaná - já jakožto posluchač, kterému popové aranže v nahrávkách dost vadí, jej tu propaguji a skoro by se dalo říci až obhajuji. Uvedu i proč. Deska totiž není jednotvárná a dá se rozdělit do několika částí. První zastupují songy úderné, které jsou mixem jednoduchého tanečního rytmu s rockovým drajvem, avšak s příjemnou melodickou linkou, typickým hlasovým projevem Rogera a barvou nástrojů navazující na éru Supertramp. Typickým příkladem je hned úvodní Right Place s foukací harmonikou, Hai Hai, Who´s Afraid a House on the Corner. Při jízdě kabrioletem za letního podvečera ideální volba.

Najde se tu i výborná odbočka k blues v My Magazine, která přechází až skoro do hard rockového refrénu. Song London nás pro změnu kolébá v rytmu reggae, kde se předvede na saxofon světoznámý Larry Williams. Z celkového konceptu se rovněž vyděluje příjemná střednětempá a jak z mlžného oparu vystupující Desert Love. Musím zmínit i skladbu Land Ho, která je přepracovanou verzí songu Supertramp z roku 1974, kdy byl vydán jen na singlu mimo USA. Tak to je skutečně povedené déjà vu. Ale abych jen nechválil. Trpím u cajdáků - jsou jak z cukrové vaty a nemohu je vystát. Naštěstí jsou jen dva: You Made me Love you a závěrečná Puppet Dance.

Shrnuji: nečekejte žádnou náročnou prog rockovu desku, ale příjemnou melodickou sbírku deseti písní s jasnými konturami nejlepších tradic Supertramp v tanečním aranžmá. Většina písní je příjemná, chytlavá, plná optimismu, nahraná nejméně dvěma tucty světově uznávaných muzikantů z kapely Toto, Weather Report, Petera Gabriela a mnohých dalších. I po technické stránce je špičkový zvuk zaručen.

Dle mnohých měla deska dobře našlápnuto do čelních pozic hitparád, nebýt velmi těžkého úrazu Rogera Hodgsona, který si několik dnů před zahájením masivní promo kampaně zlomil obě zápěstí. Lékařská diagnóza byla děsivá a vypadalo to na poranění takového rozsahu, které Rogerovi znemožní jakékoliv další hraní. I to se stává, osud je někdy nemilosrdný. Deska tak putuje do vitríny nedoceněných skvostů.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Hai Hai
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Conception - Parallel Minds

Conception / Parallel Minds (1993)

horyna | 4 stars | 10.01.2019

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception

Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm

Hodgson, Roger / In The Eye Of The Storm (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.01.2019

Roger Hodgson, narozený v roce 1950 v anglickém Portsmouthu, je skvělým zpěvákem s nezaměnitelnou vysokou polohou hlasu a všestranně nadaný hudebník, který zvládá hru na kytaru, klávesy i na bicí nástroje. V roce 1969 byl jedním ze zakládajících členů kapely Supertramp, se kterou se postupně propracoval na špičku světové rockové scény. S Rickem Daviesem tvořil dlouhá léta dokonale sehranou skladatelskou dvojici, která napsala mnoho skvělých hitů.

Tak jako v jiných souborech, v osmdesátých letech došlo mezi členy Supertramp k tvůrčí krizi, oba hlavní protagonisté měli na umělecké a stylové pokračovaní kapely jiný náhled a nastalo nevyhnutelné. Na vrcholu slávy, po stadionovém turné k desce Famous Last Words Roger Hodgson odešel v roce 1983 z kapely a vzdal se užívání názvu Supertramp s podmínkou, že kapela nebude hrát jím složené písně. Nabit energií ještě téhož roku nahrál album In The Eye Of The Storm, které se na pultech obchodů objevilo v roce 1984.

Deska je vyváženou kolekcí hitů pro MTV a rádia, kam se dá zařadit úvodní, energická Had A Dream (Sleeping With The Enemy), jejíž cca devítiminutová stopáž byla pro potřeby rádií zkrácena na polovinu, taneční Give Me Love, Give Me Life a pomalejší, valčíkovým rytmem opatřená Hooked On A Problem. Na Supertramp jsem v jejich dobách největší slávy obdivoval cit pro jejich vyvážený mix a skloubení art rocku s popem v takovém poměru, který jsem byl schopen bez problému akceptovat. Tuto recepturu Roger jednoznačně použil i na tomto svém sólovém albu. Jsou tu však i skladby, kdy se jazýček vah překlápí do art rockových poloh – ty zastupuje jedna z nejkrásnějších a nejvíce procítěných balad, jakou jsem kdy slyšel – Lovers in the Wind. Jednoznačně vrchol alba. Na další místo stavím rockovou I'm Not Afraid, která mi vzdáleně připomněla tvorbu Petera Gabriela. Jak z nejlepších alb Supertramp ukradené působí další skvělá In Jeopardy nebo pomalejší a závěrečná Only Because Of You.

Pokud ještě připomenu, že si Roger pomalu celé album nahrál ve studiu sám – kytary, klávesy,basu (v některých skladbách i bicí!), tak v konečném součtu musím poznamenat, že se jedná o výjimečnou sbírku skladeb, která, pokud by vyšla pod hlavičkou Supertramp, řadila by se dnes mezi největší klenoty jejich diskografie. Osobně bych ji zařadil někam mezi "Even.." a "Breakfast...".

Kromě Kanady, (kde se stalo album záhy platinovým) se do první TOP 20 dostalo jen v několika zemích Evropy a v USA obsadilo jen 46. místo. Vyjevil se fakt, se kterým zkrátka Roger nepočítal - desku prodává název kapely a mnoho fandů ani muzikanty jmény nezná či nevědělo, že někdo Supertramp vůbec opustil. Prodaly se tak "jen" dva miliony kopií.

Ti rozumní, kteří nepoměřují kvalitu alb podle umístění v žebříčcích prodejních hitparád, by si v případě obliby Supertuláků neměli nechat tuto desku ujít, neboť s přehledem válcuje vše, co Rick Davies a spol. od roku 1982 natočili.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

UK - U.K.

UK / U.K. (1978)

horyna | 5 stars | 09.01.2019

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK

Mayall, John - Back To The Roots

Mayall, John / Back To The Roots (1971)

vmagistr | 4 stars | 07.01.2019

Čerstvě na západní pobřeží USA přestěhovaný John Mayall se na podzim roku 1970 pustil do svého dosud nejrozsáhlejšího projektu, který následujícího jara spatřil světlo světa pod názvem Back to the Roots. Britský bluesový multiinstrumentalista na rozsáhlé ploše dvou LP představil hned osmnáct autorských skladeb, při jejichž nahrávání využil služeb mnoha zvučných jmen. S většinou z nich už ale během předchozí půldekády pracoval na některé ze svých předchozích nahrávek, tudíž dobře věděl, koho s sebou do studia bere. Hlavním tahákem alba je bezpochyby účast tří kytaristů, kteří "lemovali" Mayallovu pouť za ideálem bílého elektrického blues - jak Eric Clapton, tak Mick Taylor a Harvey Mandel (v tomto ohledu může zamrzet snad jen neúčast Petera Greena) tvořili po kratší či delší dobu oporu Mayallova muzicírování. Variabilitu sólových nástrojů ještě více rozšířili Don "Sugarcane" Harris s houslemi a saxofonista/flétnista Johnny Almond, rytmiku pak obstaral basista Larry Taylor s bubeníky Keefem Hartleym a Sugarcanovým kamarádem Paulem Lagosem.

Mayall coby suverénní vládce nad množstvím nástrojů průběžně střídá tu piano (Devil´s Tricks) či varhany (Marriage Madness), tu harmoniku (Home Again), tu doprovodnou kytaru (Television Eye), v jedné skladbě se objeví i za bicími a samozřejmě ještě všechno odzpívá. Vedle něj se coby pevná opora se svými precizními a hutnými basovými linkami (Travelling) stojí univerzální Larry Taylor. Bicí Keefa Hartleyho spíše nenápadně pracují ve prospěch celku (Goodbye December), to "Amík" Paul Lagos se nebojí do toho pořádně třísknout (Blue Fox) a přihodit nějaké ty blýskavé parádičky. Housle Dona Harrise dokážou perfektně doplnit kterýkoli sólový nástroj. Je libo souboj s harmonikou (Full Speed Ahead) či kytarou (Unanswered Questions)? Není problém. Skladby s jeho party zní o poznání živěji než ty, kde role druhého sólisty připadla dechaři Almondovi (Dream With Me). A možná - ač se spolu vlastně ve studiu vůbec nesetkali - nejlépe zní výstupy, ve kterých na sebe oba instrumentalisté vzájemně reagují (Groupie Girl). Z kytaristů dostal na desce největší prostor Harvey Mandel (My Children), já mám ale raději skladby, ve kterých ze strun své blues dolují Taylor (Mr. Censor Man) či Clapton (Prisoners of the Road). Ovšem když se v jedné skladbě sejdou všichni tři najednou, je z toho buď zvláštní komorní divočina bez bicích (Accidental Suicide) nebo ještě zvláštnější bluesová oduševnělost s bicími dusajícími jako pochodující strom (Force of Nature).

Půldruhé hodiny blues je samozřejmě pořádná nálož a na jeden zátah je v pomalejších kouscích občas obtížné udržet pozornost, kterou pak probudí až některý z povedených sólových výstupů či svižnější tempo. Ovšem tento formát zároveň poskytuje prostor pro množství hudebníků, kteří by se na plochu jedné desky sotva plnohodnotně směstnali. Ze skladeb je pro mě těžké vybrat nějakého favorita, možná (na desce asi nejméně v blues ponořená) Looking at Tomorrow s proplétajícími se Claptonovými kytarovými sóly. Mayall podle mě desku dramaturgicky zvládnul, udržel ji prostou jakýchkoli velikášských koncepcí, a naopak ji naplnil blues v množství pojetí a podob. Nejde o žádný vizionářský či hledačský počin, jaký se Mayallovi povedl na Blues Breakers With Eric Clapton nebo The Turning Point, ale spíš o shrnutí a zpětné znovuprožití jeho úlohy "kmotra britského blues". Čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Back To The Roots
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Nine Inch Nails - Broken

Nine Inch Nails / Broken (1992)

ZeroCZ | 5 stars | 06.01.2019

Rok 1992. Devadesátá léta se rozjíždí a s nimi i tato stále ještě méně známá skupina pod vedením Trenta Reznora. Po debutu Pretty Hate Machine, který oslavil již tři roky od vydání, začalo nahrávání dalšího projektu. Tentokrát to nebylo plné LP, ale pomalu umírající formát EP. Podle tehdejšího Trentova duševního naladění, které se proplétá texty celé desky, dostalo název Broken. Jeden z důvodu Trentova špatného stavu byl jistě i fakt, že tento projekt v podstatě nebyl žádán a strach z jeho zrušení Trenta donutil k tajnému nahrávání. Nakonec z toho vylezl industriální skvost a asi nejmetalovější kousek z celé diskografie, který i přes svou "jen" třicetiminutovou stopáž má sakra co nabídnout.

EP otvírá industriálka Pinion, ladící temnou atmosféru, která provádí celé album. Následuje skladba Wish - hit, který se v koncertním setlistu drží dodnes. Po jejím skončení hned naskakuje Last s výborným a snadno rozpoznatelným riffem - nejtvrdší kousek alba a zároveň můj nejoblíbenější. A rozjetý vlak jede dál, přichází stanice v podobě druhé a poslední instrumentálky Help Me I Am In Hell, hned nato méně známá Happiness In Slavery, po které přichází čas na druhý velký hit Gave Up. Předposlední skladbu tvoří první a jediný cover tohoto alba a to Physical (You're So) původně pocházející od britské skupiny skupiny Adam and the Ants z roku 1980. A Trent této skladbě vůbec neudělal ostudu, jeho verze je výborná s svým zvukem vůbec nevybočuje, právě opak je pravdou. A jsme u konce, EP uzavírá Suck, song napsaný a hraný skupinou Pigface, kterou doprovázel samotný Trent a i v textu měl své prsty, proto jej neberu jako cover. A to je vše, přátelé.

Tvrdá a poměrně depresivní jízda, která by se dala považovat za takový případný a ještě depresivnější masterpiece a jeden z klenotů industrialního podžánru, který přišel na svět dva roky poté a udělal pořádnou díru do světa. Na závěr tu mám menší zajímavost. Dne 14. 9. Nine Inch Nails započali své americké turné (na které se lístky daly zajistit jen na pokladně místa, kde se ten či onen koncert nacházel, žádná koupě online) v Arizonském Pheonixu. Pro fanoušky přišlo překvapení, protože koncert započal skladbou Pinion a postupně skupina odehrála celé Broken, poprvé a zatím neposled. Skladba Happiness In Slavery se tak na pódiu hrála poprvé po 23 letech. A aby toho nebylo málo, tak jedna známa (mně neznámá) slečna napsala na svůj twitter zklamání z tohoto koncertu, protože nemohla uvěřit tomu, že si skupina dovolila nezahrát Closer. Fanoušci ji následně ukamenovali.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - Broken
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Yoso - Elements

Yoso / Elements (2010)

horyna | 3 stars | 06.01.2019

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*

» ostatní recenze alba Yoso - Elements
» popis a diskografie skupiny Yoso

Magnum - Rock Art

Magnum / Rock Art (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 05.01.2019

Magnum naplňují myšlenku tohoto webu do posledního písmena. Ani ne tolik předváděnou hudbou, ale tím, jak byli schopni přizpůsobit svá alba době vydání a momentálním trendům. Po velmi podařeném debutu s dotyky folku a lehké progrese přichází větší příklon k melodice a výrazným klávesovým plochám. Poté vychází čtveřice naprosto ikonických alb, za které je zástupy fans vynášejí do nebes ještě dnes. Album Vigilante reflektuje aktuální dění na rockové scéně a je asi nejvíce poznamenané nástupem kytarových syntezátorů a rostoucí popularitou stanice MTV. S Wings of Heaven jsou opět na správném místě a předkládají sadu několika stadiónových hymen. Komercionalizace rocku vrcholí a nabídka natáčet desku v LA se neodmítá. Překvapivě vzniká nejtemnější deska v historii souboru, následována pro změnu nejpopovější Sleepwalking. Nebo nevšedně zpracované akustické best off - s Magnum to nebylo jednoduché, nikdy jste nevěděli, jak svoje vzletné melodie zabalí. A to je to, co mi na jejich současné kariéře vadí. Každé dva roky dostanete úplně stejnou desku. I proto považuji jejich album Rock Art za poslední, které stojí za zmínku.

Sbírka Rock Art by se dala označit jako nejtvrdší v dějinách souboru. Není se čemu divit, roku 1994 otěže zájmu přebírají "smutnorockeři" ze Seattlu. Některé kapely podléhají tlaku zvenčí ve snaze uspět a popírají svoje kořeny, jiné se rozpadají. Obal zdobí pěkná malba od Eleanor Smith. Hlava indiánské ženy v kruhu zřejmě odkazuje k názvu alba inspirovaného jeskynními malbami. Točilo se ještě analogově do pásu 3M 996.

Desku pěkně zostra uvádí We All Need To Be Loved. Skladba jakoby vypadlá z Wings Of Heaven. Žádné chození kolem horké kaše, přímá sloka bez vytáček podkreslená střídmými klávesami a akustickou kytarou a fungující refrén. S Heart Hearted Woman si bere klávesák dovolenou a máme tu ten nejlepší blues hard rock ve stylu krajanů Thunder. Catley zpívá pěkně zpříma a ostře bez zbytečných kudrlinek. Druhý singl z desky je lyrická akustická balada s pianem Back In Your Arms Again. Příjemné pohlazení po úvodní smršti. Rock Heavy nedělá ostudu svému názvu a přináší zatěžkaný rock s funkovými přiznávkami ve slokách, docela unylým refrénem a pěkným melodickým přemostěním před posledním refréném. Za první singl z desky byla vybrána The Tall Ships, skladba s výrazným clarkinovským rukopisem, nakažlivě zpěvným refrénem a slokami podpořenými country slide kytarou.

Držte si klobouky, přijíždí nejsvižnější skladba Magnum devadesátých let. Nic pro milovníky starých desek, nekompromisní kytarová rokenrolová jízda plná syrových vyhrávek a chuckberryovských sól. Love´s Stranger se stylově vrací někam k Noci s vypravěčem a rozvíjí dramatický motiv na klávesovém podkladu až do zvláštní syntezátorové vyhrávky na flétnu. Moje nejoblíbenější skladba se jmenuje Hush-A-Bye Baby. Gospelová vyřvávačka s ženskými sbory, barovým piánem a podařeným kytarovým sólem. Hodně neobvyklé aranže. Úvod Just This Side Of Heaven se veze na zatěžkaném rytmu, aby se posléze zlomil v přímočarou rockovou jízdu s typickým zapamatovatelným refrénem. I Will Decide Myself je vkusná akustická vydupávačka a vytleskávačka s vyválečkovanou kytarou v pomalém tempu. Poslední skladby Magnum jdou a i tady se Clarkin plácl přes kytaru a vytahuje sedmiminutovou gradující skladbu On Christmas Day, která kompiluje to nejlepší z jeho tvorby. Pomalé pasáže, dramatický Catleyho projev, změny temp, ukrutná sóla, melodicky bohatý refrén a vkusný text.

Deska se přes svoje kvality s přihlédnutím k roku vydání neprodávala a následoval neodvratný rozpad-nerozpad do uskupení Hard Rain, kde největší změnou bylo angažování automatického bubeníka a moderní syntetický sound.

Procentuální vyjádření 70 %

» ostatní recenze alba Magnum - Rock Art
» popis a diskografie skupiny Magnum

Conspiracy - The Unknown

Conspiracy / The Unknown (2003)

horyna | 4 stars | 05.01.2019

Conspiracy je projekt, jehož náplň (především pak toto druhé album) by si neměli nechat uniknout všichni milovníci a obdivovatelé ikony art-rockové muziky, kapely Yes. Jde o soubor nápadů, myšlenek a grandiózních melodií, které ležely v hlavách jeho protagonistů a které byly později (po odchodu Sherwooda z Yes) zaznamenány do drážek LP a CD nosičů právě pod společným názvem Conspiracy - tedy spiknutí. Dvojice Squire/Sherwood tu představuje další etapu jejich hudebního směřování, společných hodnot a přátelského snažení plynně navazující na to, co vytvořili pod hlavičkou domovských Yes na deskách v letech 1997 respektive 1999.

Úvodní skladba Conspiracy je jednoznačně nejlepší položkou celého alba. Nejen že obsahuje skvělé melodie, velkou dávku hymničnosti, mistrně sezpívané vokály, energii, emoce, slušný tah na bránu a úctyhodné instrumentální výkony. Bije na první signální a jde lehce do ucha, načež si ji rychle oblíbíte a zapamatujete. Avšak má v sobě to něco, co kdyby měla deska celá, mnohem silněji by vás to k ní přitahovalo. Duch Yes se tu zhmotňuje v modernější a futurističtější podobě. Bohužel pro nás posluchače spadne zbytek nahrávky už s druhou položkou Confess o třídu níž, na které se tu s větší řevnivostí či s menším zaujetím také udrží. Divák se nemůže ubránit pocitu, že je vše až příliš akademické, chladné, teatrální a dokonalé. Za touto pozlacenou slupkou se skrývá sic řemeslně dobře doladěné album, kterému však schází tlukoucí srdeční sval, jež by ve vás probudil emoce v daleko širším měřítku.

Chris Squire hraje na basu stejně úchvatně jako ve svých Yes. Dominantně vytažený nástroj po celou hrací dobu bublá, brouká a desku svým způsobem i táhne. Doprovodné vokály byly u Yes především Chrisovou prací, vždy jsem je obdivoval a stejnou barvu i charakteristiku si udržují i zde. Většinou jsou zdvojovány Sherwoodovým zpěvem, čímž vzniká působivá scenérie slastných melodií podepřených interesantní frázovací technikou obou pěvců (příkladně to slyšíte ve skladbě 1/2 A World Away).
Kytary a klávesy ovládá Sherwood a jeho práce je podobná té na deskách Open Your Eyes a The Ladder. Takže kdo z vás má rád tuto etapu Yes (a takových mezi námi není mnoho), bude si spokojeně chrochtat i nad Conspiracy. Ještě doplním, že záda chlapcům kryje bubeník Jay Schellen, účinkující spolu s Sherwoodem už v kapele World Trade.

V naší siti není nahrávka The Unknown zrovna běžným titulem ke snadnému ukořistění. Je určena spíš fandům - sběratelům, kteří Yes milují nadevše a rádi si své hudební portfólio doplní i o nějakou tu raritku navíc. Reálné hodnocení je v rozmezí 3-4*

Otázka hozena do placu: tak schválně, kolegové-odborníci, zná (vlastní) někdo z vás i tuto "neyesáckou" desku?

» ostatní recenze alba Conspiracy - The Unknown
» popis a diskografie skupiny Conspiracy

Dream Theater - Train Of Thought

Dream Theater / Train Of Thought (2003)

john l | 5 stars | 05.01.2019

S deskou, o které tady nikdo deset let nenapíše ani "ň", nebude něco v pořádku. Když si přečtu znechucené recenze pánů Joachima a Brana, které napsali pět let po vydání alba, tudíž s patřičným odstupem, nemám pro jejich postoj už tolik pochopení, než kdyby své recenze uvedli měsíc po uvedení desky na trh. Já byl tímto přehnaně tvrdým albem ze začátku taky pořádně zaskočený, ale za nějaké dva roky jsem si jej oblíbil stejně, jako kteroukoliv jinou jejich desku.

V době vydání jsem DT tolik nesledoval a dodnes nevím, proč tohle album vyšlo tak brzo po předchozí nahrávce - pouhý rok mezi sebou dělí Six a Train. To je u divadelníků jev dost neobvyklý a pokud na mou otázku někdo z vás zná odpověď, uveďte ji prosím. Takže žádné dlouhé turné, ale hupky dupky zpátky do studia a bum, prásk, ať to má koule, Dream Theater chtějí šokovat. Zřejmě měli potřebu setřást ze sebe frustraci a nasranost. Dokázat všem, že umí hrát pěkně ostře a přehodili výhybku směrem k tvrdému metalu. Nechali se inspirovat jejich velkou láskou Metallicou, což jim hodně fanoušků má dodnes za zlé. Ale když posloucháte nahrávku pozorně, není těžké v ní objevit ty staré DT. Jsou jen zabalení v modernější a neprodyšné slupce. Zvuk mohl dopadnout rozhodně líp, nahrávka je pod metalovou tíhou zbytečně přebasovaná a dunivá. John Myung odvádí skvělou práci, ale někdy je těžké jeho nástroj v té změti najít a oddělit.

As I Am je parádní nakopávačka a Endless Sacrifice disponuje odkazy na starou tvorbu. Osu desky však tvoří tvrďácké pumelice This Dying Soul a Honor Thy Father, v nichž kapela riffuje a hobluje jak o život. LaBrie zpívá přes efekty, čímž dodává skladbám ještě větší razanci, a Portnoy, ten je tu pánem všeho. Co všechno stihne obhospodařit je fakt neuvěřitelné. Tahle nahrávka je hlavně o kytarách a bicích, Jordan Rudess tu skoro nehraje. Má jen pár sólových výstupů a občas ho slyšíte někde hodně vzadu, ale je to žalostně málo. Jenže zrovna tak to má být, přece Metallica taky nehraje s klávesy. Vacant je violoncellový předěl a Stream Of Consciousness obyčejná nudná metalová instrumentálka a odrhovačka. Náladu vám zaručeně zvedne závěrečný kus vytesaný do žuly In The Name Of God, to jsou DT ve vrcholné formě.

Všechny starší recenze bodují tohle metalové album hodně vysoko. Já se k nim přidám, protože dokážu ocenit snahu hráčů vyzkoušet něco nového. Udělali to myslím dost dobře a po svém. Tenkrát jim takový tah vyšel, dnes už bychom frflali mnohem víc.
Pokud potřebujete doplnit energii do svého tělesného akumulátoru, nelze doporučit lepší album. Howgh.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Train Of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

b.wolf | 5 stars | 04.01.2019

Hned na začátku roku jsem dostal tuhle debutní fošnu skupiny, o níž jsem si přečetl horynovu vyčerpávající recenzi na druhé album (na které čekám). Tak dobře jak horyna to určitě nenapíšu, ale můžu pouze konstatovat, že tak parádní debut se hned tak neslyší. Na to, že Iluvatar vydali pouhá čtyři alba, se u mě hned debutem zařadili mezi absolutní progovou špičku, zvláště poslední skladbu Emperor's New Clothes si důkladně vychutnávám. Dle recenze je následující Children ještě lepší, takže na tento rok mám jasný cíl doplnit zbývající alba. Vynikající hudba ve stylu Genesis, Marillion a velikánů Pink Floyd, co víc k tomu dodat.

Hodnocení zcela jednoznačné: 5/5

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

IQ - Living Proof

IQ / Living Proof (1986)

jirka 7200 | 5 stars | 04.01.2019

Letošní rok začnu poněkud méně tradičně, a to recenzí na live DVD. Trochu faktů na úvod. V roce 2005 potěšila firma The Iguana Project mnoho fanoušků rockové muziky vydáním několika koncertů anglických kapel, které byly vysílány v osmdesátých letech v hudebním TV pořadu pod názvem Live in London. Mezi skupinami Twelfth Night, Pallas, Magnum nebo Dianno mne nejvíce zaujali mí oblíbenci IQ. Ve formátu DVD byl tento koncert vydán v roce 2005 oficiálně poprvé, jeho audio podobu však skalní fandové mohou znát pod názvem Living Proof. Vidět kapelu naživo na 34 let starém záznamu v dobré obrazové i zvukové kvalitě je událost, kterou nelze odmítnout. Proto jsem se o vánočních svátcích dostavil k příteli na promítání, kde hlavním aktérem byl projektor s rozlišením 4K, který nabízel kvalitní obraz zhruba dvoumetrové šířky. Se zatajeným dechem jsem shlédl 9 skladeb. Na tomto vystoupení bylo bez jedné písně přehráno celé album Wake a z předešlé „Tales...“ zazněly dva kousky, přičemž došlo i na It All Stops Here z raného období souboru. Pokud mám toto DVD nějak zhodnotit, tak jasně na výbornou a hned uvedu nejméně 42 důvodů na podporu tohoto výroku – počítejte:

Začnu zvukem – je hutnější, než na studiových deskách, vyznívá rockověji, je i vzácně vyrovnaný – i když se jedná o TV záznam, kde je přece jen kvalitní sejmutí zvuku mnohem komplikovanější. Někdy klávesové rejstříky Martina Orforda doslova mrazí (Outer Limits, Corner), tento nástroj obecně v nahrávce dominuje, kytara Mika Holmese jen dobarvuje a hutní zvuk a tak je to dobře – nejsme přece na žádné heavy metalové přehlídce, i když pár těchto fandů se v publiku také najde. Rytmika je rovněž solidně nazvučená, zvuk nekolísá, což jistě není vždy pravidlem.

Co se týče obrazové složky, která je na DVD tou nejdůležitější, neb dokáže zprostředkovat vjemy, o které je posluchač při poslechu CD ochuzen. Z dnešního pohledu pobaví účesy hudebníků – Peter Nicholls vypadá z natrvalenou kedlubnou na hlavě a s dlouhými vlasy vzadu jako Jarda Jágr v době vzniku záznamu. Podobně je na tom i basista Tim Esau, na rozdíl od Mika Holmese, který tu je za punkera ověšeného řetězy. Martin Orford jako by si odskočil ze softwarového pracoviště Microsoftu – alespoň ta jeho bílá košile s kravatou a fádní sestřih tomu napovídají. Radost pohledět je na práci bubeníka Paula Cooka, jehož bravurní výkony často lákají čočku kameramana a jsou po zásluze často používány, což je dobře, protože jsem si znovu připomněl, jaký je to nadstandardně dobrý hudebník. Největší pozornost však na sebe zákonitě strhává Peter Nicholls – vysoký a štíhlý frontman s uhrančivým pohledem a postavou modelu, decentně nalíčený a v každé písni zpívající v jiném outfitu. Když nezpívá, jemně naznačuje pohyb do rytmu, ruce často zaměstnává tamburínou po vzoru Roberta Planta.

Zaznamenal jsem tu výtky na kvalitu jeho hlasového projevu a musím potvrdit, že drobné intonační problémy tu jsou slyšet, ve výškách to není také to pravé ořechové. Vysvětluji a omlouvám si to právě tím TV záznamem, který nebyl pravděpodobně nijak upravován, zároveň si svou hlasovou polohu Peter teprve hledal. Pokud totiž jeho projev porovnám s o několik let mladšími nahrávkami, tak je ten rozdíl hodně znát. Ten, kdo však slyšel různé bootlegy všemožných hvězdných kapel, ví, co někteří oslavovaní pěvci naživo předvádějí, proto Petera nijak hanit nebudu.

Pokud bych viděl záznam koncertu na TV ve výkladní skříni obchodu bez zvuku za sklem, předpokládal bych, že hraje nějaká synth pop parta či novoromantici typu Duran Duran a asi bych si DVD nekoupil. A to by byla velká chyba. Přišel bych o zajímavý koncert ze začátku kariéry mé oblíbené kapely. Pokud však obraz spojím s pro mě nejlepší neo prog rockovou muzikou, která v té době byla v Anglii k mání, tak se jedná o vzrušující podívanou do historie, kterou si rád zopakuji znova.

Trailer z koncertu je zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba IQ - Living Proof
» popis a diskografie skupiny IQ

Asia - Phoenix

Asia / Phoenix (2008)

horyna | 4 stars | 04.01.2019

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme

» ostatní recenze alba Asia - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Asia

Doors, The - The Doors

Doors, The / The Doors (1967)

horyna | 5 stars | 02.01.2019

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The

Def Leppard - On Through the Night

Def Leppard / On Through the Night (1980)

jirka 7200 | 4 stars | 30.12.2018

Chcete vědět, jak do škopků mlátí patnáctiletý pubertální fracek Rick Allen a řádí ve studiu spolu s ostatními muzikanty, kterým v době nahrávání matky na narozeninové dorty zapichovaly přibližně dvacet svíček? Pusťte si debutové album anglických Def Leppard z průmyslového Sheffieldu. Jakkoliv je pro mne jejich následná tvorba naprosto nepoživatelnou záležitostí, toto album ještě téměř žádným z pozdějších neduhů přílišné orientace na zámořské trhy netrpí. Zatím to Hluší Leopardi válí ve stylu mnoha kapel, které se s nimi snažily kolem roku 1980 naskočit do rychlíku s cedulí NWOBHM - a nutno podotknout, že velmi zručně. Určitě se dali zařadit do první desítky vedle Samson, Girlschool, Blitzkrieg, Angel Witch nebo Saxon.

Album otevírá našlapaná a ostrá Rock Brigade. Trochu podlézavý signál do USA v podobě druhé skladby Hello America byl odeslán a padl tam pravděpodobně podle dalšího vývoje kapely na úrodnou půdu. To však tehdy nikdo netušil a fandové lomili nad pop rockovým refrénem rukama. Následující, ač pomalejší Sorrow Is A Woman s pěkným sólem kytaristy však dokázala spravit náladu, zrovna tak jako následující pořádný kvapík It Could Be You. Po slabších Satellite, která se trochu rovněž inspirovala u AOR kapel ze zámoří a When the Walls Came Tumbling Down pořádně zabouří chytlavá a úderná Wasted. Pokud by Def Leppard neprorazili, jistě by se objevila na cover albu výběru Larse Ulricha a spol 5.98 E.P.:Garage Days Re-Revisited. O mnoho horší není ani následující Rock Off, která dokáže řádně rozproudit krev fandů tvrdší muziky. It Don't Matter a Answer to the Master trochu zvolňují, jsou to však povedené hard rockové jízdy. Závěrečná Overture trochu klame tělem při akustickém předehře, ale ukončí album v solidním hard and heavy tempu.

Závěrem: debutní album Def Leppard nastínilo nemalé kvality a velký potenciál tohoto souboru jak po stránce skladatelské, tak instrumentální. Hudebníci dokázali sestavit silné album s vcelku povedeným zvukem. Tom Allom v roli producenta odvedl na tu dobu dobrou práci - souběžně pracoval s Judas Priest na British Steel, tak můžeme porovnat, která z těchto dvou přelomových nahrávek se povedla více. Na této desce je několik úletů, které u konkurence neslyším, například podivná simulace přechodů kytar z levého kanálu do pravého ve skladbě Rock Off. Někdy jsem zaslechl i nárazově vytažené přechody bicích, ale to byla asi taková dobová raritka.

Def Leppard se však každým dalším albem odkláněli od dravého heavy metalu a zaměřovali se na jednodušší stadionové pojetí tvrdšího rocku, čímž sice potěšili miliony fandů a především fanynek za oceánem, mnohé další však od dalšího sledování odradili. Tak to v hudební branži někdy chodí.

» ostatní recenze alba Def Leppard - On Through the Night
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Gentle Giant - Octopus

Gentle Giant / Octopus (1972)

Brano | 5 stars | 30.12.2018

*Toto nie je recenzia,iba také subjektívne poohliadnutie sa fanúšika Gentle Giant do doby zdanlivo minulej a dobrodružstiev z nej vyplývajúcej.

Gentle Giant je hudba skutočne ojedinelá,špecifická a originálna.Za ten svet si nedokážem zapamätať ani jeden motív,ani jedinú nosnú melódiu či refrén,čo je na jednej strane aj dobré,lebo ma to núti často túto hudbu počúvať...no na strane druhej,keď vykonávam prácu,ktorá sa mi vyslovene bridí(ako napr.dojenie kráv),tak v takej chvíli by sa hodil istý mozgový kultúrny doping a trochu si aspoň v duchu zanôtiť..no nedá sa.Pamäť je sviňa!

Na začiatku rokov deväťdesiatych,v dobe predinternetovej t.j. v dobe informačného praveku,kedy vlastne nikto ani neexistoval lebo nebol na fajsbúku(ja takto v pohode neexistujem dodnes),rástli v našom okresnom,neskôr krajskom meste kamenné music-shopy ako huby po výdatnom daždi.Také turné po všetkých,to bola riadna turistika,takmer až na otlaky.Ale NIKDE,zdôrazňujem NIKDE som nenašiel jediné CD Gentle Giant a to som s vytrvalosťou detektíva Orieška prezrel všetky regály.Na moju otázku že PREČO mi predavačka odpovedala,že NAČO mi je GG..a dídžej Bobo by mi nestačil?A objednať by sa to nedalo?Ale dalo,len po pozretí do múdrej knihy o hrúbke biblie,koránu,talmudu aj marxovho kapitálu spolu zahlásila,že vraj 600 korún a za 10 týždňov.S buľvami prekrútenými o 360 stupňov smerom k obratníku raka som vycúval z toho kultúrneho stánku.Určite lepšie na tom boli starí art-rockeri okolo bratislavskej predajne Roxy-Music.

Ale čas plynul a všetko sa zmenilo k lepšiemu ,keď ÚV KSS pod vedením súdruha Mečára zaviedol internet a strieborné plastové kotúčiky s nahrávkami Gentle Giant si našli cestu aj ku mne.Hurá!

Daľší dôležitý faktor je,že v živote som stretol iba jediného živého človeka,ktorý počúval Gentle Giant.Stalo sa to vtedy,keď som sa pozrel v kúpeľni do zrkadla v snahe oholiť sa.Celý rozhovor prebiehal asi takto:Teba poznám,nepočúvaš náhodou GG?Náhodou áno a Ty?Ja tiež.Tak to budeme kamaráti.Tak to si píš!Keď som bol pod vplyvom kofoly,tak som videl v zrkadle fanúšikov až dvoch!Teda so mnou sme už boli traja!A to už je dosť na založenie fanklubu!

K samotnému albumu iba toľko,že som mal spočiatku problém so skladbou Knots >> odkaz ,ktorá sa neskôr paradoxne stala mojou najobľúbenejšou.

A čo dodať na záver?Nikdy sa nevzdávaj,pretože niet takej prekážky,ktorá by oddelila fanúšika od jeho milovanej hudby!!!Gentle Giant forever!A nikdy inak!



» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Talisman - Talisman

Talisman / Talisman (1990)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 29.12.2018

Mezi Talisman a Marcela Jacoba lze s naprostým klidem vložit rovnítko. Sympatický Švéd ovládající mnoho nástrojů, neméně skvělý skladatel a především vynikající basový hráč s dotykem virtuozity. Když si listuji bookletem vydání od GMR Records (2003) a čtu jeho průvodní slovo k desce, nemůžu uvěřit, že po všech těch negativních událostech deska vůbec vyšla.

Jacob začal pracovat na skladbách v době, kdy byl členem kapely Johna Noruma. Demosnímky mu nazpíval Goran Edman, taktéž člen kapely. Skladby vznikaly s výhledem použití pro druhou Norumovu desku, jenže tomu se vůbec nelíbily, chtěl dělat tvrdší muziku a jal se uhánět Glenna Hughese. Jacob obcházel vydavatelské firmy a od jedné získal příslib. Firmu ovšem více zajímal Goran Edman a chtěla ho získat pro jednoho svého umělce. Do toho všeho vstoupil Norum a lákal Edmana zpátky k sobě. Chudák Goran nevěděl, jak se rozhodnout a ve finále se upsal Yngwie Malmsteenovi.

Jacob vyzkoušel pár švédských pěvců, ale nikdo mu napadl do oka. Do příběhu vstoupil právě se ze Států navrátivší přítel, který doporučil brooklynského rodáka jménem Jeff Scott Soto. Ten po poslechu skladeb slíbil účast a šlo se do studia. Produkce se ujal Mats Lindfors (Candlemass, Hexenhaus, Glory). Jacob nahrál všechny rytmické kytary a basu a také naprogramoval bicí. Se zbytkem tohoto partu mu pomáhal Peter Hermansson z kapely 220 Volt. Původně na desce neměly být vůbec žádné klávesy, ale ve studiu byla veselá parta a faktor alkohol připsal do kreditů klávesáka Matse Olaussona.

Po smíchání alba přišla rána na solar. Firma, pro kterou se deska připravovala, vyhlásila bankrot. Jacob odjel do Států pracovat se Sotem na demosnímcích jeho kapely Eyes. Tam potkal chlápka (budoucího managera vydavatelské firmy Dino/Empire), kterému se podařilo natočenou desku odkoupit od bankrotujícího labelu. Deska nakonec vyšla u labelu Airplay.

Album je sbírkou jedenácti hard rockových vypalovaček. Velký důraz je kladen na typickou švédskou melodiku, a i proto jsou cílovou skupinou spíše dospělejší rockeři než vyznavači dvanácti taktů. Klávesy opravdu nehrají prim a slouží jen na podkres a dobarvení nálady. Nemusíte se bát. Mnohem častěji jsou k slyšení ostré kytary podpořené bytelnou rytmikou a nad tím se vznáší božský Jeff Scott Soto. Lidí s tak příjemným a charismatickým hlasem po planetě moc neběhá. Zamiloval jsem si ho na první dobrou. Zpívá s nesmírnou energií a jeho technika je dech beroucí, což oceníte při nebesky sborových vokálech. Prvních pět skladeb je z kategorie nezapomenutelných a zbytek desky i přes lehké polevení vykazuje nadprůměrnou kvalitu. Závěrečná instrumentální tečka s vyhrávkou na basu podtrhuje výjimečnost desky.

Procentuální vyjádření 90%

Pod čarou:
Na druhém CD jsou všechny demosnímky s Edmanem, ale Jeff Scott Soto ho strčí s přehledem do kapsy. Goran není špatný zpěvák, však toho za život nazpíval požehnaně, ale nemá tak sytý hlas a hodí se spíš do měkčích forem rocku. Třeba ke Street Talk nebo ke zde více známým Karmakanic.

» ostatní recenze alba Talisman - Talisman
» popis a diskografie skupiny Talisman

Stone Temple Pilots - Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop

Stone Temple Pilots / Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop (1996)

EasyRocker | 4 stars | 28.12.2018

Protože jsou STP "mou" kapelou jaksepatří a do debutu se pustila Terka, po vrcholových rockových hodech v podobě Purple se pustím i do desky další. Na ní STP ještě odlehčili a odklonili jadrný grunge z debutového alba.

Výsledkem je lehkonohé, písňové album s mnoha hudebními odbočkami a řadou vlivů daleko mimo grungeové kolbiště. Nálodotvorná Press Play uvede klasické rockové číslo Pop´s Love Suicide, které by jistě zapadlo i na Purpur, ze stejné kategorie je nezastavitelná a pochodově odsekávaná palba Tumble in the Rough. Štavnatá basa Roberta DeLea báječně tvrdí jinak britpopové námluvy v Big Bang Baby, z podobného soudku je i proslulá hitovka Trippin´in a Hole in a Paper Heart. Lady Picture Show a hlavně skvostná, Weilandem do až do nadoblačných výšin vyšponovaná Adhesive, jsou působivé balady s akustickým aroma, druhou zdobí skvěle i dechová sekce. And So I Know nabírá až jazzového nádechu, působivost ale neztrácí. Je pravda, že skladatelsky deska nedotáhla skvělého předchůdce a občas se přistihnu, že mi nápady některých kousků splývají. Daisy odhaluje nejen skvělou DeLeovu akustiku, ale i folk/bluesové kořeny, obdobně jako svého času Pretty Penny. No a k velkému finále ve svém nejlepším duchu se pánové vyšvihli v závěrečné tutovce Seven Caged Tigers, která snad nemůže udělat vrásky nikomu, zvlášť když se Dean sólově vyždímal až na doraz.

Už podle klasických riffů, výstavby melodií musíte poctivou prácičku bratří DeLeů poznat i poslepu; Weiland neztratil nic ze svého charismatu, svůj hlas přizpůsobil bez váhání i "prostým" písním. Sluší jim to velmi. Vzhledem k mé oblibě předchůdce pálím silné čtyři body.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Gungfly - Friendship

Gungfly / Friendship (2018)

horyna | 5 stars | 28.12.2018

Už loňské skvělé album On Her Journey to the Sun znovu poodkrylo velký potenciál, který se v Rikardově skladatelském portfóliu ukrývá. A letošní Friendship jde ještě o poznání dál. Zatímco na On Her Journey to the Sun se dalo vystopovat několik paralel s prostřední tvorbou vousaté ryby, novinková kolekce je uvolněnější a svobodomyslnější. Prvky jazzu, inspirace Zappou, severským folklorem a hlavně muzikou let sedmdesátých, toť všechno prvky, se kterými Richard koketoval už u svých Beardfish. Slyšíme je tedy znovu, jen v galantnějším a frivolnějším hávu. Jako téměř výhradní skladatel měl tenkrát, stejně jako dnes hlavní vliv na muziku, která je s jeho osobou pevně spjata. A posluchač to dokáže okamžitě rozpoznat.

Z Rikardova hudebního rozpětí láska k muzice doslova prosakuje a je jen otázkou času, kdy si k ní najde cestu větší množství obdivovatelů. V jedné ze svých dřívějších recenzí (právě na některý z prvních výtvorů Beardfish) jsem se vyjádřil ve smyslu návaznosti a provázanosti s repertoárem mistrů míchání stylů, kapelou Gentle Giant. V hudební rozmanitosti jim můžou nástupci Gungfly směle konkurovat.

Už úvodní Ghost Of Vanity oplývá značnou rozmanitostí a nenuceným jazzovým kouzlem. Rikard hraje na kytaru i různé druhy klávesových nástrojů se zaujetím a senzačně pestrým způsobem. Jeho hlasový fond je snadno rozpoznatelný a zajímavě vržený odstín má pro jeho fans nepopiratelné kouzlo. Občas zní až ležérně, ale když je potřeba, část linek proloží větší silou nebo se lahodně zhoupne do výšek. Titulka Friendship je převážně instrumentální a v několika jejích segmentech si určitě zavzpomínáte na předchůdce Beardfish. Cítíte zappovské asociace, tempa alá Gentle Giant a vše koření onen lehký nástin fusion muziky. Ostatní písně už do drobnohledu brát nemusím, jsou stavěné na podobné vyjadřovací bázi, v bohatých aranžích a častých tempových obměnách.

Z tohoto obdivuhodně vyrovnaného celku lze jen stěží vyčlenit nějaký skutečný progresivní trhák, ale také není snadné na některou položku ukázat jako na slabou. Jde o skladatelsky i instrumentálně vypiplanou nahrávku, která má tendence vklínit se mezi ty nejlepší prog-rocková díla uplynulého roku. Pro mě je to jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení letopočtu 2018. Beardfish jsou mrtví, ať žijí Gungfly.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Small Faces - Small Faces

Small Faces / Small Faces (1967)

vmagistr | 3 stars | 28.12.2018

Small Faces se koncem roku 1966 rozešli s manipulátorským manažerem Donem Ardenem a pod novou nahrávací společností Immediate se pokusili pokračovat ve své nadějně rozjeté rockové kariéře. Deska, kterou kapela nahrála během jara 1967, nesla (stejně jako debut) eponymní název Small Faces, čímž do diskografie kapely vnesla nemálo zmatků. K těm přispěla i původní "stáj" mladé kapely Decca, která jen několik týdnů před vydáním nového alba vypustila do světa kompilaci From the Beginning, aby na svých ovečkách ještě alespoň něco málo trhla.

V pořadí druhé studiové album Small Faces se vyznačuje částečným ústupem od hlučného rhythm and blues k popovějšímu materiálu z jedné strany, z té druhé už ale na vrátka klepala psychedelie. Skladby se z desky sypou jedna za druhou, žádná z nich totiž délkově nejde přes tehdy oblíbený tříminutový formát. Materiál už tentokrát vyšel čistě autorský, povětšinou z dílny dvojice Marriott/Lane, jen na několika skladbách se autorsky podílel i Ian McLagan. Právě jeho hammondky dostaly na desce slušný prostor a vytvořily určitou protiváhu Mariottově kytaře, která debutové album do značné míry táhla.

Samozřejmě i té kytary se na desce dočkáme, třeba taková Talk To You na jejím ostře nabroušeném zvuku (i když zjemňovaném hravým pianem) dost staví. Skladbu Steve Marriott také nazpíval a jeho shouterství jí rozhodně svědčí. Marriottovi téměř rovnocenný pěvěcký prostor na albu dostal (pro mě dost nepochopitelně) také basák Ronnie Lane, jehož vokál zní daleko méně přesvědčivě. Nejvíce mu sedí civilní poloha, jakou ukazuje třeba v McLaganově psychedelií načichlém kousku Up the Wooden Hills To Bedfordshire. Jakmile se dostane do exaltovanějších končin, například v Something I Want To Tell You, začne místy znít ukňouraně. Ale skladba je to (zejména díky McLaganovým klaviaturám) pořád více než dobrá.

Kromě výše zmíněných pecek album samozřejmě obsahuje i další ucházející materiál - ještě z "ardenovských" dob pocházející kytarovou jásavici (Tell Me) Have You Ever Seen Me, srdceryvný valčík Feeling Lonely nebo pohodovku Things Are Going To Get Better. Za zmínku stojí i vytvrzená My Way Of Giving nebo příjemně dobová Get Yourself Together - v obou z nich se slušně vyřádí bubeník Kenney Jones. Pak tu taky ale posluchač může nalézt větší než malé množství vcelku nezajímavého materiálu (Happy Boys Happy, Become Like You, All Our Yesterdays nebo Show Me The Way).

Jak hodnotit dlouhohrající nahrávku kapely, pro kterou bylo v době jejího vydání měřítkem úspěchu stále ještě spíše postavení singlů v hitparádách a samotné LP pak na těchto úspěších jen "parazitovalo"? Album Small Faces '67 rozhodně není tím nejlepším, co kapela vydala, a to ani v rámci její dlouhohrající produkce. V něčem už oproti svému předchůdci učinilo krok vpřed, v jiných ohledech pořád ukazuje rozpaky. Na čtyři to nebude a i ty tři jsou možná malinko milosrdné.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Art Zoyd - Nosferatu

Art Zoyd / Nosferatu (1989)

jirka 7200 | 5 stars | 28.12.2018

Když jsem si v roce 1990 opatřil tento soundtrack, byl jsem nadšen. Art Zoyd tu poprvé zrealizovali nápad doplnit svou hudbou němý film německého autora Friedricha Wilhelma Murnaua. Jako první si vybrali ke zpracování jeho film Nosferatu, který byl natočen podle známé předlohy Brama Stokera – Drakula. Tento černobílý snímek, ač pomalu sto let starý, má dodnes co nabídnout – kupodivu ani po tolika letech neztratil svou děsivě temnou atmosféru, což mohu říci jen o opravdu velmi mizivém počtu filmů. Ta postava upíra s jeho dlouhými, vychrtlými údy děsí dodnes. Film byl za ta léta doplněn několika hudebními doprovody – z nichž osobně zcela jednoznačně preferuji ten od již zmíněných Art Zoyd. Je to ponurá symfonie zla a pro mne se stala rovnocennou složkou díla o nenasytné kreatuře bažící po lidské krvi.

Deska je rozdělena (podobně jako Faust) do dvaceti částí a přesně navazuje na dění na filmovém plátně. Repetitivní vážná hudba se prolíná se syntezátory, okolo kterých se proplétají divoké větry vichřice. Je slyšet dusot koní a zlověstné skřeky Drakuly. Na své si přijdou i příznivci post industriálních směrů. Během prvních tři skladeb zůstanete přikováni do křesla, vydechnete pouze u čtvrté, ambientní Le Matin. Važte si toho, takovýchto zvolnění si dále mnoho neužijete. Občas jsem si připomněl v náznaku výbornou hudbu k českému neméně temnému dílu Panna a netvor. Zlověstná atmosféra je v nahrávce až hmatatelná, konkurovat mohou jen nahrávky Diamandy Galas či spřízněných Univers Zero. Jestli jste po poslechu alba Faust od této skupiny vynechali večerní venčení domácího mazlíčka, tak tentokrát budete mít problém sami vstoupit do vedlejší neosvětlené místnosti.

Na desce Nosferatu předložili Art Zoyd velmi silný materiál, kde jsou vzácně vybalancovány dvě tváře kapely – ta symfonická, která čerpá z vážné hudby a ta rocková, která dodává dílu pomoci samplů, syntezátorů a různých hlukových smyček patřičnou dravost. Za mě je to jednoznačně dílo, které tvoří jeden z vrcholů v rozsáhlé diskografii této francouzské kapely.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Nosferatu
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Stone Temple Pilots - Purple

Stone Temple Pilots / Purple (1994)

EasyRocker | 5 stars | 27.12.2018

V první řadě musím vyjádřit opětovně ohromné nadšení, že sem Terka dala profil této bandy. Můj vztah k nim je podobný jako její, poslouchám je možná častěji, než mnohé legendy žánru z počátku let devadesátých. Ta doba silným zářezům na pažbě prostě neskutečně přála.

Nebývale silný hardrockový potenciál je tady okamžitě s úvodním lomcovákem Meat Plow - jo, název sedí dokonale. Zeppelinovský staletý titánský riff a pak už jen rozdupaná spoušť a zkáza. Poslechněte elektrizující napjatě přeskakující vazby na počátku Vasoline - jsem sám, pro koho je čímsi jako Whole Lotta Love devadesátek? A vokální hody Scotta Weilanda jsou slastné i trpící. Že byl bradatý skřítek Eric Kretz podceněným strojmistrem vás přesvědčí jeho řádění na počátku Lounge Fly, s akustikami v zádech ožívají dávní stoneovští duchové. Interstate Love Song se po křehkém akustickém počátku zhoupne opět mamutími vlnami riffů - DeLeovci, to je fakt krutá strunná skvadra, kraluje tu ale opět Scott. Že dovede i působivé balady, ukáže v Still Remains, aranžérském i rytmickém jaspisu na vrcholu náhrdelníku.

Na bujné tribální rytmice, bluesovém a folkovém jádru překrásně dříme Pretty Penny. Pokud vám chybí úvodní zabiják, přelaďte na rytmické metalové orgie Silvergun Superman. A jestli vydržíte do konce, jste z řádně tuhého těsta! Na svěžích vzdušných pilířích se pohupuje vokálně nabitá Big Empty, i když ani tu STP neošidili o jadrné rockové exploze a hřmící sóla. Po tomhle je Unglued jako dvě a půl minuty neřízená jízda horské dráhy, kde se obsluha už dávno vymkla kontrole. Umí i punk, umí, a v jeho drsných šlépějích se vydává i Army Ants, tady už přicházejí ale i klasicky hardrockové ječící kytary. Rezignovaně ospalý start Kitchenware & Candybars poté překvapí pateticky symfonickými refrény. Asi nejvýraznější námluvy s britrockem. Okénko do dalších alb a "muzikálový" dovětek.

Debut byl grungeově pravější. Jsem rád, že se tu progboardistům líbí, byly ale i břitké kritiky za kopírování Pearl Jam či Alenky v řetězech. Byl to ale až tenhle monolit, který už unisono s řevem přijali kritici i fanoušci. Tklivý i nářezový, nástrojově bohatší. Taky stačí jakýkoli koncert pilířů - magie na pódiu i v davu.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Purple
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason (1987)

horyna | 5 stars | 27.12.2018

Doba vánoční je pro většinu z nás spjata s klidem, mírem, štěstím, pohodou, strojením stromečku, vůní cukroví i radostí zejména našich ratolestí nad rozbalováním dárků. Speciální doba si u některých z nás posedlých muzikou žádá i "speciální" výběr repertoáru. Já osobně téměř vždy volím pouze muziku srdci dobře známou a vybírám si od různých interpretů ty nejoblíbenější nahrávky. Nebo ty, na které mám největší chuť a zároveň vím, že mi přinesou vysoký stupeň uspokojení.

Zrovna včera jsem mezi klíčové záležitosti od Yes, Opeth, King Crimson, Tangent i třeba Joe Satrianiho vklínil tento monumentální hudební artefakt. Divíte se oné charakteristice, kterou jsem toto pro mne jedno z nejlepších děl milovaných Pink Floyd i domácí fonotéky očastoval? Nazval jsem ho tak proto, jelikož přesně takto jej vnímám a prožívám. Tuším, že jsem na té početně daleko slabší straně barikády, která toto spíše "sólové dílko páně Gilmoura" toliko velebí. Ale nemůžu si pomoci, cítím k němu velikánskou lásku a úctu. Společně s u mě vrcholným Divison Bell jej stavím na stejnou úroveň jako zlatý floydovský trojlístek z let 1973, 75 a 77 a i těsně vedle nepřekonatelného The Wall.

Ať se snažím sebevíc, při žádné jeho ochutnávce (a že jich už za ta léta bylo nespočet) tu nenacházím ani jediné slabší místečko. Zajímavým obalem počínaje, interesantními písněmi, dramaturgií alba i zvukem z dílny Boba Ezrina konče je tohle výtvor vysoustružený přesně podle mých měřítek. Ještě malinko k jeho zvuku. Ač divák snadno rozpozná, ve které době byl vytvořen, nemůže namítat, že by se jí snad nějakým způsobem zpronevěřil nebo dokonce podlézal. Tento společně s Final Cut jediný výtvor Pink Floyd v osmé dekádě je ošetřen tak pečlivě a s grácií, že by neměl fanouškovi kapely při vzpomínce na ono pro progresivní muziku neblahé období přivodit byť jen nepatrný trpký úsměv ve tváři (pro někoho snad jen zvuk bicích, ale třeba i ten mě tu fascinuje).

Celistvý komplet desítky stěžejních songů nehodlám jednotlivě rozebírat, jelikož mi to v tuto chvíli přijde naprosto zbytečné. Strana A obsahuje převážně skladby doprovázené Gilmourovým vznešeným a citově tolik nabitým vokálem, mou jedničkou je zde snad pokaždé temná The Dogs of War (i když miluji naprosto všechny). Na B-straně jsou převážně instrumentálnější plochy s dvojicí chytře budovaných songů A New Machine a ke slovu se tu v úžasných partech hlásí Helliwellův teskně znějící saxofon.

Kdepak, A Momentary Lapse of Reason je pro mě zhudebněná symfonie blaženosti a krásy. Možná to bude znít krutě, ale ke svému štěstí ve společnosti Pink Floyd vůbec nepotřebuji osobu Rogera Waterse. U Floyd jde přece o náladu, o atmosféru, o silný emoční účinek - a ten dovede David Gilmour ovládat i sám a zatraceně skvěle. Ale abych tu někomu nekřivdil, ve studiu přece byli také Nick Mason s Richardem Wrightem, takže vlastně celé tři čtvrtiny "původních" Floyd, což má rozhodně také svou váhu a hra Tony Levina zde rovněž není k zahození.

I Love You Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Prince - Purple Rain

Prince / Purple Rain (1984)

Egon Dust | 5 stars | 26.12.2018

Keď sa povie roky osemdesiaté, nahrnie sa mi niekolko predstáv. Prvé budú na naše československé všadeznejúce Elány, Žbirkov, Nagyov, Citrónov, Turbov, Dubasové, Gombitové a Kájové. Filmy s Vaculikom, Tofim a Diskopríbeh. Ďalšou predstavou budú anglo-americké hitovky, ale i Just called to say..., Wonderful Life či legendárny Thriller od Michaela Jacksona, ktorého protipólom bol malý gašparko s nadpozemským talentom menom Prince. Keď si spomeniem na obľúbený seriál 21 Jump Street či Top Gun a podobné, mám kompletný soundtrack najmä k US osemdesátým. Jacksona bolo všade plno. Všetkým deckám sa páčila jeho hudba a klipy, preto mi dnes nie je ani po smrti vzácny,i keď jeho prínos bol nepopierateľný. Opačne na Princea, Gabriela, Bowieho som mal značnú alergiu. To sa po roku 2000 zmenilo. Až ma mrzí, že som v šestdesiatých nebol prvý z tých, čo počuli Sgt. Peppera lebo Velvetov, v sedemdesiatých Sabbath, Bowieho a Floydov a v osemdesiatých GnR a taktiež Princea. Ako som spomenul Diskopříběh, práve tam večne odutá zamilovaná Blanka ponúkala najmladšiemu Hrušinskému (aby ho zaujala) nového Princea. To sa písal rok 1986, čo bolo 2 roky po vydanie tohto nadpozemskeho diela.

Čím začať. Celý progboard je silne postavený na hodnotení originality a progresu, čo ma pritiahlo k tejto fantastickej stránke. Priatelia a spolurecenzisti, povedzme si to priamo. Môžeme donekonečna ospevovať len Crimsonov, Purplov, Floydov, či zas mnoho menej významných, ale stále originálnych umelcov? Nech pozerám ako pozerám, nad Princom tu veru ovácie moc nie sú. Obrovská škoda. Ok, beriem, možno ja som prespal dobu. Možno ho bolo dosť v osemdiesatých, to žiaľ už posúdiť neviem - ale čo viem je, že jeho originalita zašla neskutočne ďaleko.

Purple Rain som počul pred XY rokmi na prvých "nekvalitných" mp3. Pár týždňov dozadu som si kúpil v známom obchode s knihami túto už remastrovanú LP (nevravím ako dlho som zháňal prvé originál LP). Nastalo čosi nezvyčajné. Zrazu ten dynamický zvuk sa na mňa vyrútil z LP a už nepustil. Optimizmus a rotujúca energia prišla po prvým sekundách "Let´s go crazy" a už nepustila do poslednej klapky záveru "Purple Rain". Zrazu po divokej "Poďme sa blázniť" mi cinklo v hlave. Tu stačí desiat sekund z gitarového solo-výpadu a bolo mi jasné, že tu je Pán Virtuos! Poviem to priamo. Nebaví ma čítať recenzie o nekončiacej virtuozite všetkých tých guitar heroes. OK sú to frajeri! Beriem, ale!

Začala pecka č. 2 "Take me with U". Po gitarách ani stopa, do popredia ide synthetiserova melódia, ktorá doslova pýta zvresknúť do rytmu. Štýl speváckej interpretácie je total nóvum. Pred rokom 1984 som nepočul ani u Earth, Wind & Fire takú hravosť. V trojke "Beautifull Ones" máme sythesatorovy soul nadýchaný ľahký plný dravosti s všadeprítomným erotickým podtónom. Moja srdcovka zo strany A. Svoj divoký temperament a multiinštrumentálny talent dal Prince poznať v maximalne originálnej kompozícii "Computer blue", kde počujem až pavlíčkovsko-zappovské disharmónie v čelnej zrážke s divokým elektrom tanečným.

Prince podobne ako Miles Davis, Bowie lebo Hendrix mal a bude určite mať vplyv aj na žánre ako R´n´B a Hip Hop. Toto presne cítim s "Darling Nikki". Tu už jemne erotický podtón zašiel až do sexuálnej provokácie, čo nehovorím o jej dobovom prezente už len v samotnom filme "Purple rain". Tu je nádhernej skĺbené umenie takmer až s extravagantným gýčom, ktorý môže pôsobiť odpudivo, ale asi som fakt z inej galaxie, lebo mne sa to jednoznačne páči a nenudí ma to otravnými refrénmi do osprostenie. Hit, ktorý spolu s "purpurovým dažďom" definovali Princa ako absolútnu špičku bol "When Doves Cry" - tanečná, nadčasová, moderná záležitosť. Poznám minimálne 3 jej covery, ktoré ani z 1/3 jej nie sú hodné.

Silné slová síce patrili k najmä k tvrdým pop-rockerom, ale v Princovej "I would die 4 u" cítim neskutočný nadhľad a zároveň skutočnú umeleckú úprimnosť. Jedným z elementov, ktorým obohatil rapovú a aj popovú hudbu, bolo používanie čísiel a samostatných písmen namiesto zámena, predložky a možno aj podstatných mien. V piesni "Baby I´m Star" Roger Nelson flusol do ksichtu celému svetu svoj fenomén. A fenoménom sa skutočne stal zároveň aj s fénom nafúkaným páčom, aj s neprestrelným menom Prince. Baby I´m a Star je v tvorivosti podobná Computer Blue. Keď som vyťahoval s nádherného farbami žiariaceho strieborného obalu túto LP, niekde v duchu som sa tešil najmä na megahit všetkých čias "Purple Rain". Tam neni treba žiadny komentár. Zaslúžený vrchol skvelého albumu, pravdepodobne samotným umelcom neprekonateľný.

Vraví sa známa veta: "Ak si chcete navodiť atmosféru 60tých, pustite si LPs Beatles" -to bol výrok legendy hudobné kritiky Lestara Bangsa. Ja vravím: "ak chcete navodiť atmošku osemdesiatých rokov, pustite si okrem všetkých typických klasík aj LP Purple Rain". Spojenie popu, rocku, tanečnej hudby, elektra, funku, soulu, a všestrannej neskutočnej praktickej virtuozity nájdete na danej LP. Osobitejšou záležitosťou je Princov absolútne originálny spevácky prejav s rozsahom a nekonečným hlasovým registrom. Pozor! Tento album nie je pre žiadneho obmedzenca. Je to hudba s absolútne iného sveta než čokoľvek pred ňou. Prince priam s bazukou rozbil hranice niekoľkých štýlov a vytvoril kompaktne niečo, z čoho ťažili a budú ťažiť generácie umelcov.

» ostatní recenze alba Prince - Purple Rain
» popis a diskografie skupiny Prince

Alice Cooper - Muscle of Love

Alice Cooper / Muscle of Love (1973)

vmagistr | 3 stars | 26.12.2018

Poslední studiové desce kapely Alice Cooper Muscle of Love vydané před odchodem jejího frontmana na sólovou dráhu byla přisouzena obtížná role následovníka fenomenálního alba Billion Dollar Babies. Muscle of Love měl znamenat návrat k čistě rockové produkci bez všech různých mimožánrových přísad. Že se ale takováto "zpětná ohlédnutí" často ukazují jako problematická potvrzuje i labutí píseň kapely, na kterou v sedmdesátých letech přísahal nejeden rockem poblouzněný americký teenager.

Mezi to lepší na desce rozhodně řadím "bondovskou" jízdu Man With the Golden Gun s členitými aranžemi a parádními dechovými výstupy podbarvenými hutným kytarovým spodkem. Je sice znát, že se původně měla uchytit v komerčnějších vodách filmových melodií, ani na rockovém albu se ale rozhodně neztratí. Ještě nabroušenější kytarové hody přináší šlapavý kousek Never Been Sold Before, a i úvodní skladba Big Apple Dreamin' (Hippo) zvládá vedle jasně hitové melodie (jen kdyby nebylo těch divných smyčcových výplní) nabídnout i chytlavou souhru kvílivých kytar s hammondkami. Do třetice ze začátku desky zmíním povedenou baladu Hard Hearted Alice, která se za polovinou na chvíli zvrhne do ostrého kytarového souboje. Tuhle čtveřici skladeb hodnotím jako velmi povedenou, navíc jejich kvalitě se v mých očích blíží i rockový výklus Working up a Sweat. Co tu ale máme dál?

Titulní skladba Muscle of Love sice rockuje ostošest, jenže mě příliš nebaví její ústřední motiv. Dylanovským folkem ovanuté vyprávěnce Teenage Lament ´74 by neškodil větší odvaz a závěrečnému kousku Woman Machine zase chybí propracovanější melodika. No a to nejslabší nakonec - jelikož příliš nemusím výlety do kabaretů a podobných končin, je pro mě obtížné zůstat při skladbě Crazy Little Child vděčným posluchačem a tohle Aliceho směřování mě nechává naprosto chladným.

Za dvěma podle mého nejlepšími deskami kapely Love it to Death a Billion Dollar Babies Muscle of Love znatelně zaostává. Vidím ho spíše někde na úrovni Killera, což bude odpovídat i uděleným třem hvězdičkám. Z tvorby kapely Alice Cooper spíše vyzobávám ty povedenější skladby, jako celek ji (až na dvě výše zmíněné desky) zkousnout bohužel nedokážu.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Muscle of Love
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Sanguine Hum - Now We Have Power

Sanguine Hum / Now We Have Power (2018)

Mayak | 5 stars | 24.12.2018

Nie je celkom jednoduché písať o kapele, pri ktorej podstatná väčšina informačnej munície už bola „vystrieľaná“ pri recenziách jej predošlých albumov (aj mojou zásluhou). SANGUINE HUM vydali tohto roku svoj štvrtý plnohodnotný štúdiový počin, pričom časové odstupy medzi jednotlivými sú symetricky trojročné. Popri tom im vyšiel aj jeden živý album a predvlani aj vyše dvojhodinový kompilačný (dvoj)disk s materiálom, ktorý sa duplicitne nenachádza na žiadnom rádovom nosiči, teda o kapele z aspektu súdobej frekvencie vydávania svojich produktov možno povedať, že je celkom potentná. Z personálneho aspektu došlo ku zaujímavej korekcii - bubeník Andrew Booker vyťažený aj v iných projektoch (No-Man, Henry Fool, etc.) odišiel, aby sa vrátil pôvodný člen SANGUINE HUM Paul Mallyon, avšak „iba“ v pozícii špeciálneho hosťa.

Album „Now We Have Power“ je kontinuálnym pokračovaním predošlého „Now We Have Light“ predovšetkým obsahom textovej stránky. Bizarný príbeh kombinujúci prvky post-apokalyptického a vedecko-fantastického príbehu s hlavným hrdinom, chlapíkom s menom Don tu pokračuje a hudobné výrazové prostriedky sú vlastne tiež logicky nadväzujúce na predošlý štúdiový produkt. Základom sú výrazné kompozičné útvary s časovým rozsahom oscilujúcim okolo piatich minút, v troch prípadoch doplnených kratučkými inštrumentálnymi medzihrami.

Predovšetkým prvé dve tretiny vyše hodinu trvajúceho albumu sú pre mňa nesmierne silné a sugestívne. Po krehkej a komornej „The View, Part.1“ prichádza prvý vrchol placky - „The View, Part.2“. Hlavný skladateľ, gitarista a výlučný sólový spevák v skupine Joff Winks má príjemne vyššie položený hlas a častá melanchólia a snivosť v jeho vokálnom vyjadrovaní pôsobí na mňa, ako zásah do čierneho. „Skydive“ je hypnotická inštrumentálna skladba, pre túto kapelu s charakteristickou výstavbou a po krátkej klavírnej vyhrávke „Retreat“ prichádza úder na solar – dvojica „Speak to Us“ a sedem minútovka „Devachan Don“ sú hlavné pasáže albumu, ktoré od prvého počutia spôsobili to, prečo ho aj komplexne radím tak vysoko. Tomuto sa vraví „láska na prvý posluch“ a asociácie, ktoré sa pri tom odohrávajú (pravidelne) v mojom vnútri sú verbálne ťažko popísateľné.

Dve kratšie skladby, rocková a predovšetkým gitarová „Pen! Paper! Paper! Pen!“ a nádherne ambientná „Flying Bridge“ sú ideálnym môstikom pre ďalší vrchol placky „Bedhead“. „Quiet Rejoicing“ okrajovo evokuje to, čo robil Jon Anderson na svojou kultovom prvom albume „Olias of Sunhillow“ „Speech Day“ je interesantná najmä preto, že tu spieva ako hosť prekvapujúco aj Kimara Sajn, inak klávesák a bubeník hrajúci v minulosti aj s US legendou avantgardného progu, kapelou Thinking Plague . „A Tall Tale“ je ďalšia kompozične v podstate charakteristická inštrumentálka SANGUINE HUM a nádherná „Flight Of The Uberloon“ je veľmi efektne obohatená o hosťujúcu účasť hráča na trúbku Marka Kesela. „Swansong“ je neprekvapujúci názov epilógu albumu, melancholická pomalšia skladbička s precíteným vokálom Joffa Winksa.

SANGUINE HUM má dve veľmi výrazné osobnosti. Matt Baber je pre mňa, náročného a rozmlsaného prog rockera synonymom toho, že fenomén vynikajúceho hráča na celú plejádu klávesových nástrojov a elektronických krabičiek a komponentov netreba hľadať iba v radoch veľkých kapiel a dinosaurov. Joff Winks nie je gitarový čarostrelec a prstokladový kúzelník, ale sila jeho pomerne jednoduchých riffov a častého používania akustickej gitary je ďaleko údernejšia a efektívnejšia, ako výkony celej plejády „Guitar Heroes“. Obrovská skladateľská chémia medzi týmito dvoma priateľmi už od dávnych školských čias je prepojená a potvrdená tretím do partie, taktiež skvelým basgitaristom Bradom Waissmanom. A návrat strateného syna za bicími (Paul Mallyon) celkovému vyzneniu soundu SANGUINE HUM nepochybne tiež len a len prospel.

Recenzenti z celého sveta môžu písať trebárs, že táto kapela sa vzhliadla predovšetkým v odkaze Stevena Wilsona a hlavne jeho Porcupine Tree. Vôbec by som to nepovedal (aj vzhľadom na vznik, vývoj a smerovanie týchto nadaných hudobníkov) - SANGUINE HUM je stále úplne svojskou a úplne originálnou kapelou, ktorá stále vie výborne a citlivo kombinovať ingrediencie post rocku, (neo)prog rocku, jazz rocku a Canterburskej scény. Britský, ale aj svetový progresívny rock obohacujú takým spôsobom, ktorý necháva trvalú stopu a celkom nepochybne nezapadnú v priemere a šedi mnohých kapiel, snažiacich sa kopírovať a priblížiť veličinám subžánru.

„Now We Have Power“ je pre mňa celkom presvedčivo tohtoročným albumom N.1 vrámci všetkých kategórii rocku a metalu.

» ostatní recenze alba Sanguine Hum - Now We Have Power
» popis a diskografie skupiny Sanguine Hum

Davis, Miles - Miles Smiles

Davis, Miles / Miles Smiles (1967)

vmagistr | 3 stars | 24.12.2018

Z obalu desky se příjemně usmívající Miles Davis měl počátkem roku 1967 určitě mnoho důvodů být spokojený. Po přechodném období na počátku šedesátých let se mu v letech 1963-1964 opět podařilo sestavit funkční kapelu, která se čím dál lépe sehrávala. Jejím členům navíc vůbec nebylo proti mysli porušovat zavedená hudební pravidla a hledat pro svá (stále ovšem striktně jazzová) vyjádření nová východiska. Jenže ač se z tohoto hlediska zdálo být vše v pořádku a na výši, prodeje desek a obliba žánru vůbec neustále klesaly i díky "přivandrovalé" beatové a rhythm and bluesové vlně.

Nová deska Davise a jeho kvintetu Miles Smiles, kterou vydavatelství Columbia pustilo do oběhu v únoru roku 1967, si na svém jazzovém písečku počíná ještě o něco rozmarněji než její dva předchůdci. Přibylo hraní si s tempy a rytmy a jednotliví protagonisté si v rozvolněných mantinelech místy troufají pořádně přitopit pod kotlem. Materiál pro album z poloviny obstaral saxofonista Wayne Shorter, jednou skladbou přispěl Davis sám a pro závěrečné dva kousky kapela sáhla (tentokrát už naposledy) k jazzové "konkurenci".

Jedničkou na desce je pro mě nejdelší skladba Footprints ze Shorterovy autorské dílny. Obecně mám v klasickém jazzu raději, když se skladba může opřít o delší a výraznější motiv, než když se nebohý tonoucí posluchač musí chytat krátkých a nepevných melodických stébel. Footprints v tomto směru nabízí velmi silnou a zapamatovatelnou linku, okolo které se za různých rytmických obměn obtáčí výstupy jednotlivých nástrojů. Rád mám i Davisovu pomalu plynoucí věc Circles, více než díky jednotlivým nástrojům ale spíš kvůli té zasněné atmosféře. Z převzatých kompozic (které se mimochodem vyznačují velmi podobnou strukturou) u mě spíše než Gingerbread Boy Jimmyho Heatha má silnější pozici Harrisův Freedom Jazz Dance, ale i ten si dokážu více vychutnat spíše v podání jiných interpretů. Skladby Dolores a Orbits pak pro mě jsou posluchačsky ještě o něco méně zajímavé - příliš mě nebaví jejich melodické motivy.

Album Miles Smiles patří v části Mistrovy diskografie, se kterou jsem se prozatím stihl více seznámit (tzn. období cca 1963-1976), mezi mé méně oblíbené nahrávky. Je to tentokrát hodně pocitová záležitost a nic konkrétního těm skladbám vytknout nemůžu, proto mé tři hvězdičky berte jen tak orientačně. Pokud jste našli zálibu v jiných deskách druhého Davisova kvintetu, může vás tato bavit úplně stejně.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Miles Smiles
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Gentle Giant - Free Hand

Gentle Giant / Free Hand (1975)

pinkman | 5 stars | 23.12.2018

Kapela Gentle Giant patří dlouhodobě mezi těžce opomíjené soubory, přitom je její vklad do hudebního průmyslu jedním z nejdůležitějších. V době, kdy se rockový svět teprve začínal vyvíjet, přišla tahle parta hluboce studovaných muzikantů se svým originálním pojetím spojujícím mnoho hudebních množin, které s grácií promíchala do té doby neuvěřitelným způsobem. Smícháním ingrediencí rocku, jazzu a klasické hudby z dob renesance vznikl konglomerát, který jen málo uskupení dokázalo následovat a v podobné kvalitě na něj také navázat.

Gentle Giant se podařilo zhmotnit středověk, opanovat fusion i zcela přešít obyčejný rockový hábit tak, že i ti nejzatvrzelejší odpůrci techniky zůstali stát s pusou dokořán. Něžný obr byl mistr v ovládání atmosféry a v překombinovávání svých aranží. Často jsem se setkával s názorem, že jejich hudba působí chaoticky a nesourodě, že svá témata jen málo opakují a že vývoj a rozkvět svých skladeb přesouvají nad melodiku a klasickou písňovou strukturu. S podobnými názory se sice dá souhlasit, ale pro toho, kdo má tuhle kapelu rád, nic neznamenají.

V sedmdesátých letech stáli Gentle Giant na samém okraji šiku kapel, které dopomohly a podpořily samotný rozkvět art rockové muziky. Myslím si, že je důležité na to nezapomínat a občas si tyto praotce sofistikované sféry připomenout.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités

Art Zoyd / Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités (1976)

northman | 5 stars | 23.12.2018

Desku s názvem Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités nahrála a vydala v roce 1976 skupina s názvem Art Zoyd 3 bez Patricie Dallio. Sestava s Patricií Dallio nahrála a vydala ty samé skladby na desce se stejným názvem o pět let později. Ty desky se liší provedením ta původní z roku 1976 je syrovější, jemnější zvuk desky z roku 1981 způsobuje právě klavír Patricie Dallio.

Dvě symfonie jsou rozděleny do pěti vět a jsou hrány striktně na akustické nástroje, výborné, alespoň mně se líbí dialogy trubky a kontrabasu doplněné houslemi. Obě skladby by mohly být prezentovány na koncertech moderní vážné hudby. Začátky skupiny jsou datovány do roku 1968, a proto jsou na CD provedení zařazeny věci, které skupina v tomto období hrála, Sangria, stejně jako Something In Love jsou parádní nářezy, za které by se nemusela stydět žádná metalová kapela. Obě pocházejí z roku 1969, závěrečná skladba Live Golf Drouot Paris je záznam ze živého vystoupení v roce 1972. Hudba na desce je dost těžko zařaditelná a vůbec se nedivím, že po nahrávce i skupině sáhl Chris Cutler a získal ji pro své vydavatelství Recommended Records, aby z ní učinil jednu z největších hvězd scény, které se říká Rock In Opposition.

Tuhle desku mám rád a pro mě má hodnotu pěti hvězd.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Osage Tribe - Arrow  head

Osage Tribe / Arrow head (1972)

Snake | 3 stars | 22.12.2018

CD VM 2000 ‎– VM CD 037 /2000/

Kolem první a na dlouhou dobu jediné placky italskejch Osage Tribe jsem přešlapoval řadu let, ale k nákupu ne a ne se odhodlat. Trochu paradoxně mě postrčil až teprve comeback Hypnosis, s několika předělávkami vlastních skladeb právě z onoho debutového alba. Líbily se mi a tak jsem se rozhodl dát mu šanci...

Kapela si dala jméno podle indiánského kmene z amerického středozápadu a působila v letech 1971-73. Smlouvu podepsala s labelem Bla Bla Records, pro který natočila dva singly a desku Arrow Head, vydanou v roce 1972. Jedno mají všechny tři nahrávky společné - skládají poctu americkým indiánům. Odráží se to nejen ve stylové grafice obálek a v textech písní, ale - díky prvkům "ethno music" - i v hudbě samotné.

Příkladem budiž hned úvodní track Hajenhanhowa. Zprvu je to taková psychedelická selanka, ve které se toho moc neděje. Člověk jen podvědomě cítí postupně houstnoucí atmosféru a napjatě očekává věcí příštích. Jestli dostane hudlana, nebo ránu tomahawkem... Teprve v polovině skladby se připojí frenetický tlukot bubnů a sborem skandovaný zpěv, připomínající šamanský obřad prastaré civilizace. S nástupem elektrické kytary to dostává ty správné grády a v závěru písně už je to břesknej hard rock, kterej se překlopí do přímočarého nářezu Arrow Head. Nomen omen. Jak hrot šípu ostrej rock´n´roll uhání vpřed jak splašenej kůň a hodně mi připomíná obsah prvních dvou alb krajanů Il Rovescio della Medaglia. Je to nemlich takovej bugr a nechybí ani podobně vyhulená a sólující baskytara. Nejkratší skladba na desce - 5:16 - a takovej hukot...

Třetí Cerchio di luce nabídne o něco více harmonických vokálů a melodií, ovšem jen v prvních dvou minutách písně. Následující a s jazzem ! koketující instrumentální pasáž je naprosto zdrcující, patří k nejlepším okamžikům celého alba a především bubeník (Cucciolo) s basákem (Callero) předváděj hotové rytmické orgie. V nastoleném trendu pokračuje aj skladba Soffici bianchi veli. Tu jsem (spolu s "Arrow Head") poznal už ze zmíněného comebackového alba Hypnosis, kde mi svou nekompromisní tvrdostí doslova učarovala. Tahle její původní a o něco živelnější verze není o nic horší. Je to takřka deset minut dlouhej a (možná) částečně improvizovanej očistec, u kterého se neubráním dalším reminiscencím na podobně zdivočelé Il Rovescio della Medaglia…

Posledním potáhnutím z kalumetu budiž pátá Orizzonti senza fine (Nekonečné horizonty). Ta je zajímavá rychlým střídáním několika repetitivních figur, ovšem nabídne i velmi pěknou instrumentální vsuvku. V samotném závěru osm a půl minuty dlouhé skladby pak dostanou trochu víc prostoru i jinak hodně nenápadné a upozaděné klávesy.

Tady původní album končí, nášupem na CD reedici jsou ještě písničky Un falco nel cielo/Prehistoric Sound. Obě jsou stejné a liší se jen textem - ten první je v italštině a druhý v anglině. Skladba pochází z roku 1971 a podílel se na ní ještě původní člen Osage Tribe Franco Battiato. Je to sice ještě takovej pop rock, ale i on obsahuje prvky etnické hudby a při troše fantazie si tak můžete představit obřadní oheň a postavy bojovníků v rituálním tanci...

Původní vinyl patří k vyhledávaným raritám a jeho cena přesahuje 1 000 €uro. Hrůza, ale pro nás ostatní jsou tu naštěstí daleko dostupnější reedice na CD. Ta moje z roku 2000 (od VM 2000) je sice v obyčejné krabce, ale co už. Dvanáctistránkovej booklet je božohódovej a obsahuje spoustu informací - jak profil kapely, tak vzpomínky jejích členů (italsky i anglicky), texty písní a pár fotek.

Po hudební stránce je to parádní hard rock, ale ze zvuku jsem zklamanej. Taková hudba by si zasloužila lepší produkci a dnes už vím, proč jsem s tím nákupem tak váhal. Ono to blbě hrálo už při nástřelech z internetu, ale utěšoval jsem se tím, že z cédéčka to bude lepší. Není. Se sluchátky to ještě ujde, ale přes repro je to taková slitá zvuková koule bez detailů a prostoru. Zní to jak nějakej demáč a je to škoda.

Dal bych čtve(ril)ku, ale s ohledem na zvuk tu jednu hvězdu sundám. Ovšem aj přes ty moje nářky jsem rád, že to CD mám.

» ostatní recenze alba Osage Tribe - Arrow head
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe

Giant - Last Of The Runaways

Giant / Last Of The Runaways (1989)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 22.12.2018

Deska s kovbojskými botami na obalu nemůže být špatná! Začínáme pěkně zlehka něčím na rozehřátí a tak na nás Dan Huff vysype kytarové intro jak z partesu. "Ohhh, Go" a do uší se Vám opře nacinkaná vyhrávka úvodní kompozice. Nevýrazné syntezátory na pozadí doplněné vysokými bubínky vezou první refrén plný duchaplných myšlenek o víře v sebe sama i své blízké. Následující sympatická položka s edgeovskou kytarou, bublající basou a k dokonalosti vyladěným refrénem mě přivádí na myšlenku, koho že mi ten sympatický zpěvák připomíná? Třetí zářez obstarává notně zatěžkaný kytarový riff nesoucí uvolněnou sloku s lougrammovským projevem zpěváka a schyluje se k velkému divadlu. To se skrývá pod číslem čtyři. Prvotřídní power balada stojící na božsky vyklenutém refrénu podepřeném andělskými sbory. Skladba se dělí o pomyslné první místo mého soukromého žebříčku balad se Save Your Love a Heartbreak Station. Jaký je ten Váš?

Pátá píseň staví na strojovém středním tempu, přesné base a vynikajících sborových vokálech. Rozvrkočená šestka pokračuje v nastoleném trendu se sbory podpořenými výraznými bicími a zabalenými v ukázkové produkci osmdesátkového pomp rocku. Šťastná sedmička dává opět vzpomenout na mistra Grammatica a šikovné ruce páně Huffovy. Pod číslem osm leží rozvážná na baskytaře stojící bluesová věc gradující do neotřelého refrénu opět za výrazného přispění sborových vokálů. Luskání prsty a našlápnutý riff uvádí v život devátou vypalovačku, reprezentující opět to nejlepší, co lze v daném žánru dosáhnout. Čas na druhou baladu na desátém místě se může jevit jako bláznoství po dokonalé čtyřce. Ovšem pozor! Jednoduchý refrén o pár tónech se Vám zavrtá do mozku na hodně dlouho a budete si ho notovat ještě za pár let. Na to se můžete spolehnout. Poslední rychlovka opět vystavuje na obdiv sehranost kapely a hlavně Huffovu geniální kytarovou hru.

Debut Poslední z uprchlíků dopadl nadmíru dobře a ukázal pár věcí. Zejména schopnost napsat skvostnou stylovou skladbu v žánru, který byl v roce 1989 už hojně vytěžen a na ústupu. Každé místo je obsazeno výtečným muzikantem a kapela šlape jak dobře namazaný stroj. Dan Huff je víc než obstojný zpěvák s obrovskou dávkou charismatu v hlase a především je famózní kytarista sloužící songu a nehonící si ego nesmyslnými vyhrávkami. Očekávání před následující deskou jsou vysoká.

Začátek desky perfektní, prostředek jel lehce na autopilota, i když pořád v nadprůměru a konec opět na vysoké úrovni. Procentuální hodnocení 80%

» ostatní recenze alba Giant - Last Of The Runaways
» popis a diskografie skupiny Giant

Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory (1999)

john l | 5 stars | 22.12.2018

Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.

Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).

Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Stone Temple Pilots - Core

Stone Temple Pilots / Core (1992)

terka | 5 stars | 21.12.2018

Přestože kapela Stone Temple Pilots pochází ze San Diega, od samého začátku na ni kritika připevnila nálepku grunge. Stačí, když si poslechnete začátek první skladby Dead & Bloated z jejich LP Core vydaném na etiketě Atlantic ve stejném roce jako Dirt od Alice in Chains, tedy 1992, a je jasné, že tady se uhodilo na grungeovský hřebíček pěkně tvrdě. Deska produkovaná šestým členem Pearl Jam Brendanem O'Brienem přinesla nevídaně harmonický zvuk plný energie a elánu. Paradoxně deska nezní jako PJ, i když za knoflíky seděl Brendan, ale nese homogenní znaky s jardinovským Dirt. I to se někdy stává.

Souboru vdechli život bratři Dean a Robert DeLeonovi. Kytarista a basák zakrátko přibrali bubeníka a dnes už dalšího nebožtíka, zpěváka Scotta Weilanda. Ten od samotného začátku desce naprosto vévodí. Stejně jako Layne Staley je i Scott velkým charismatickým vůdcem. Dokáže zpívat silově, melancholicky, slova cedit skrze zuby nebo oddaně poletovat v horních patrech. Těžký grungeový začátek Dead & Bloated vymění obrovitánský hit STP a celého období devadesátých let, skladba Sex Type Thing. Tanečně melodický záhul nabitý energií a obdivuhodným grunge-feelingem.

Pokud chcete poznat skutečná devadesátá léta a americké aspekty té doby, pusťte si skladbu Wicked Garden. Ta dělá ze STP tu velikou kultovní kapelu, která se z ní přes noc vyklubala. Ševelící melancholické akustiky Deana deLeo dělají skvělou společnost mohutným přívalovým riffům a v atmosféře deprese a smutku citují to nejlepší z muziky devadesátých let. Po romantické instrumentální oddychovce No Memory je tady další z vrcholů, skladba Sin. Ale to se už budu jenom opakovat. V této poloze mám Stone Temple Pilots nejraději.

V druhé půli se pokračuje stejně energicky. Naked Sunday nebo citlivá balada Creep, která spolu s dalším hitem Plush povstala jako čtvrtý singl z alba, voní něčím do té doby úplně novým a neprozkoumaným. Voní grungeovou revolucí kluků v kostkovaných košilích, kteří přišli, aby něco udělali s tím zamerikanizovaným způsobem pohodlného života západního pobřeží.

Ještě chci zdůraznit, že jsem tuhle kapelu poznala jako jednu z prvních vlaštovek hrajících grunge. Okamžitě jsem si je zamilovala a poslouchala častěji než Pearl Jam nebo Soundgarden. Logicky to byl zase brácha, který je tenkrát už nevím jak objevil. V jejich případě nebylo žádné podprahové zasouvání do mé hlavy potřeba, STP si tam cestu našli sami.

» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Core
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots

Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités

Art Zoyd / Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités (1976)

northman | 5 stars | 21.12.2018

Desku s názvem Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités nahrála a vydala v roce 1976 skupina s názvem Art Zoyd 3 bez Patricie Dallio. Sestava s Patricií Dallio nahrála a vydala ty samé skladby na desce se stejným názvem o pět let později. Ty desky se liší provedením - ta původní z roku 1976 je syrovější, jemnější zvuk desky z roku 1981 způsobuje právě klavír Patricie Dallio.

Dvě symfonie jsou rozděleny do pěti vět a jsou hrány striktně na akustické nástroje. Obsahují výborné (alespoň mně se líbí) dialogy trubky a kontrabasu doplněné houslemi. Obě skladby by mohly být prezentovány na koncertech moderní vážné hudby. Začátky skupiny jsou datovány do roku 1968, a proto jsou na CD provedení zařazeny i věci, které skupina v tomto období hrála. Sangria, stejně jako Something In Love jsou parádní nářezy, za které by se nemusela stydět žádná metalová kapela. Obě pocházejí z roku 1969, závěrečná skladba Live Golf Drouot Paris je záznam ze živého vystoupení v roce 1972. Hudba na desce je dost těžko zařaditelná a vůbec se nedivím, že po nahrávce i skupině sáhl Chris Cutler a získal ji pro své vydavatelství Recommended Records, aby z ní učinil jednu z největších hvězd scény, které se říká Rock In Opposition.

Tuhle desku mám rád a pro mě má hodnotu pěti hvězd.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Symphonie Pour Le Jour Où Brûleront Les Cités
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Art Zoyd - Häxan

Art Zoyd / Häxan (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 20.12.2018

Francouzští experimentátoři Art Zoyd se hlásí se svým dalším dílem. Tak jako u několika předešlých alb i zde byl inspirací hudebníkům němý film, tentokrát Häxan: Witchcraft Through the Ages z roku 1921 od dánského režiséra Benjamina Christensena. Toho nadchla náhodně objevená kniha Malleus maleficarum, historický návod pro inkvizitory 15. století, jak nakládat s čarodějnicemi. Na základě informací z ní vytvořil snímek, který zčásti hraným a částečně dokumentárním způsobem vypovídá o tom, jak ve středověku vznikaly fámy a pověry o čarodejnicích a jak tyto projevy církev řešila. Ač je tento nejdražší černobílý snímek skandinávské kinematografie dnes velmi uctívaný, mě na rozdíl třeba od horroru Nosferatu nijak nezaujal.

Pozoruhodný je však soundtrack, který Art Zoyd k tomuto dílu stvořili. Na CD je zaznamenán jen určitý fragment těch nejpůsobivějších momentů. Stěžejní skladbou alba je hned úvodní třicetiminutová Glissements Progressifs du Plaisir, která je rozdělená na sedm částí a přináší opět působivou směsku soudobé vážné hudby kombinovanou s avantgardní elekronikou rockového zabarvení. Následující nervní Nuits s výraznou baskytarou je ozvláštněna saxofonem a operním zpěvem v závěru skladby. Z navazujících tří písní Haxan nejvíce oslovuje ta první s názvem Häxan Phi, složená s elektronických samplů, další dvě jsou jen takovou skicou. Více vzruchu přichází s pomalu osmnáctiminutovou Epreuves d'Acier a katarzi přináší závěrečná melodická Marche, ani jedna z nich však působivosti úvodní skladby nedosahuje.

Ač ostatními velmi vysoko ceněná, u mne již deska neboduje tolik jako předchozí uhrančivý Nosferatu či přesvědčivé dílo Faust. Možná je to tím, že výrazové prostředky použité kapelou již nejsou tak překvapující a novátorské, jako u předešlých desek, kde se soubor desku od desky neustále někam posouval.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Häxan
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Judas Priest - Sin After Sin

Judas Priest / Sin After Sin (1977)

vmagistr | 2 stars | 18.12.2018

Rok 1977 pro hardrockovou muziku na Britských ostrovech rozhodně nebyl z těch nejplodnějších. Staří "dinosauři" postupně buď zavírali krám nebo svou přízeň věnovali široširému americkému trhu, na albovou produkci "mladých pušek" zatím jen zlehka tušené NWOBHM zase bylo ještě příliš brzy. V tomto zvláštním mezičase se vedle kapel jako UFO, Nazareth, AC/DC či Thin Lizzy pokusila udělat další krok v zatím jen zvolna se vyvíjející kariéře již poměrně zavedená, téměř šest let usilovně koncertující formace z birminghamského předměstí zvaná Judas Priest. S novým nahrávacím kontraktem v kapse kapela postupně začala prošlapávat cestičku dalším budoucím členům bratrstva agresivních zkreslení a šestnáctinových not. Že ale zpočátku ještě často tápala, ukazuje hned její první počin pro CBS - album Sin After Sin.

Úvodník Sinner zní docela našlapaně a doprovodné kytarové linky dvojice Tipton/Downing mě hodně baví, bohužel kapela do útrob skladby vložila také zpomalenou instrumentální pasáž, která ještě jedním očkem pošilhává nazpět po progresivních tendencích z předchozích dvou alb. Ani Halfordův vokál, místy přecházející do pro mě dost otravného pištění, tu ještě nemá to ostří let budoucích. Cover Diamonds and Rust od Joan Baez (na jednu stranu zní naprosto nepravděpodobně, že čím dál tvrdší hardrocková kapela si bude půjčovat materiál od folkové bardky, na stranu druhou - když samotný název skupiny inspirovala skladba Boba Dylana, je asi možné vcelku cokoli) je další z řady povedených předělávek, které Priest uměli - rychlá, melodická a s potenciálem k pořádnému vytvrzení.

Starbreaker ukazuje přesně ten směr, kterým se kapela vydala na dalších albech - kousající kytary, Halfordův vibrující, ale ve výškách už suverénní vokál a tepající rytmický spodek. Zároveň je to na desce můj největší (kdo by to byl řekl, že?) oblíbenec. O to víc mě pokaždé zamrzí, že následující skladba Last Rose of Summer jde úplně jiným směrem. Poklidné vyprávění s Halfordovým civilním zpěvem je s délkou pěti a půl minuty dost nezáživným závěrem první strany alba.

Z Let Us Prey se po rozpačitém úvodu vyloupne ucházející jízda, v níž rozhodně stojí za zmínku práce najatého bubeníka Simona Phillipse a barvité eskapády sólových kytar. Skladba Call For The Priest - Raw Deal sice nabídne sympatickou riffovou práci, pomalé tempo s malým množstvím změn ale na sedmiminutovou délku nestačí. No a máme tu další baladu Here Come The Tears, na které se Priest nejspíš definitivně ujistili, že okolo klavíru cesta k úspěchu v jejich případě nevede. Závěrečný Dissident Agressor přichází s pořádným zrychlením a kvílivě se zmítající sólovou kytarou a já jej (podobně jako Starbreaker) baštím více než velmi.

Takže co s tímto snaživým, ale stále ještě přes rameno se ohlížejícím počinem? Když Judas Priest pořádně práskli do koní, už to vypadalo velmi nadějně, pomalá tempa a balady ale desku opět stáhly do podprůměru - opravdový "Sin After Sin" obsahuje zejména druhá strana alba. Spolu s debutem vnímám tuto desku jako to nejslabší, pod co se Judas Priest v sedmdesátých či osmdesátých letech podepsali. Mezi dvěma a třemi hvězdičkami zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sin After Sin
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Art Zoyd - Faust

Art Zoyd / Faust (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 18.12.2018

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století, která jsou považována za zlaté období souboru Art Zoyd, vydala tato kapela několik desek, které byly vytvořeny jako soundtracky k němým černobílým filmům. Konkrétně zde hodnocené dílo posloužilo jako hudební podkres k snímku Faust z roku 1926. Ten natočil jeden z nejvýznamnějších filmařů němé éry F. W. Murnau stejně jako předchozí, kapelou rovněž hudebně ozvučený horror Nosferatu.

Filozofický motiv o obětování duše je jistě každému znám, je tedy zřejmé, že o žádnou rozjuchanou záležitost nepůjde. U díla Faust, které je rozděleno na dvacet samostatných částí, mě překvapil pozvolný odklon od akustických nástrojů směrem k různým elektronickým samplům a přednatočeným páskům se všelijakými temně znějícími ruchy. Tato nahrávka zní podobně v duchu mnou oblíbených dark ambientních spolků typu Lustmord či Deutsch Nepal. Rozsáhlejší syntenzátorové plochy jsou tu doplněny výrazným perkusivním doprovodem na tympány. Nahrávka je temná, ale překvapivě celistvá a kompaktní, i když si ji posluchač přehrává bez znalosti přesného děje na pohyblivých obrázcích, což je známkou kvalitní muziky. (Jistě jste se setkali s nějakým soundtrackem, který byl bez zhlédnutí filmu neposlouchatelný a nedával smysl.)

Toto album není ani nijak náročné na vstřebání, žádnou kakofonii tu nehledejte. Vhodné pro příznivce komplikovanější vážné hudby Stravinského či Mahlera, kteří zároveň obdivují elektronickou hudbu. V noci na sluchátkách jistě dokáže vybudit vaši představivost a pozdně večerní procházka se psíkem kolem temného lesa jistě odpadne.

Naživo bylo dílo Faust interpretováno kvartetem muzikantů i s Danielem Denisem z Univers Zero, který zde zaujal místo za bicími.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Faust
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist (2018)

horyna | 4 stars | 18.12.2018

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

» ostatní recenze alba Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
» popis a diskografie skupiny Stolt, Roine

Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears

Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears (1969)

horyna | 5 stars | 17.12.2018

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears

Waters, Muddy - Hard Again

Waters, Muddy / Hard Again (1977)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2018

Tento pán je vpravdě stylovým guru, představovat ho kovaným bluesmanům je mi stydno. Ale ocitnou se tu třeba vděční posluchači napříč žánry, kteří budou chtít okusit na vlastní ušiska, o čem že to "to" blues vlastně je. A kde jinde začít, než u takové pilotní nahrávky?

Existenciální, velitelský Muddyho přednes ze zhulákaného pajzlu nejnižší kategorie. Pak nás rozsekne riff - mezi něj a terminus technicus "blues" si můžeme dát rovnítko. Nikdy už neustoupí. Božsky nažhavené strunné a harmonické jízdy, Mistr se tu samozřejmě střídá se svým přítelem Johnnym Winterem, tím ďábelským texaským albínem. Hulákání a řev, okna se potí, stěny bortí pod těly stokilových chlapáků létajících v té mele vzduchem.
Jejich stylově kvalitní dvojboj nabízí i Jealous Hearted Man a především božský rock´n´roll jako dítko blues. Vždyť tak tomu je a ani není třeba názvu, abyste pochopili.

Z rodu přívětivějších záležitostí je vpravdě božská a svůdně rytmicky tažná Bus Driver s božským Perkinsovým piánem. Za zmínku určitě stojí i Dixonova I Want to be Loved, která neztratila nic ze svého pochodového ostří. Doslova nádhernou stylovou esenci předvádí v Deep Down in Florida piano s harmonikou. Akusticky skvěle provedena je I Can´t Be Satisfied - pokud ji tu Petr Gratias nazval hezkým mississipským příspěvkem, je tomu tak. Naděje bojující s drsnou realitou. Dál nemá cenu kibicovat, máme tady dokonale autentickou a nadřenou skvadru. Čtyři, ale jen proto, že o chlup víc mi sedlo třeba Electric Mud.

Popsat toto perem i mně jde sakra těžko - jen vím, že se cosi velkého za těmi otlučenými okny a hromadami cigár děje. Blues je pocitová, na primární instinkty mířící forma. Je to ulice, rvačky, bohémové, ostří hoši za hranou zákona. Někdo dnes v noci bude pykat.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Hard Again
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Creedence Clearwater Revival - Bayou Country

Creedence Clearwater Revival / Bayou Country (1969)

Balů | 5 stars | 15.12.2018

Když zde již mám vyznání k desce Cosmo ´s factory, zmíním se i o Bayou country. Jak Rock'n'roll, tak blues jsou mé oblíbené žánry. Proto tyto dva tituly většinou pouštím za sebou. Po těch vypalovačkách na Cosmo´s Factorz přijde ta bluesová nálada Born on The Bayou s bažinatým opatem a podobnou náladu má i Graveyard train a Keep on Chooglin. Odlehčení přinášejí krátké rock'n'rolly v podobě Good Golly Miss Mollz, Proud Mary a Penthouse Pauper.

Jakožto druhé řadové album je to pořádná bomba, kterou nepřeslechli ani Ike a Tina Turner. Fogertyho sólová kytara je pěkně žahavá, ale i stylotvorná a nabroušený zpěv tomu dává další rozměr. Produkce přeje sevřenému muzikálnímu tvaru písní. I když mají v názvu revival, je to originální projev celé kapely, který vždy chytí za srdce. No, už je poslouchám téměř padesát let a určitě nepřestanu.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Imperial Drag - Imperial Drag

Imperial Drag / Imperial Drag (1996)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 15.12.2018

Imperial Drag vznikli na troskách kapely Jellyfish a jsou jejím stylovým pokračovatelem. Jádro kapely tvoří tvůrčí duo Roger Joseph Manning jr. a Eric Dover, oba multiinstrumentalisté a výhradní autoři veškerého materiálu. Dover se blýskl na první Slashově desce se Snakepit, kterou celou odzpíval a nutno podotknout, že jinak průměrný materiál pozvedl o úroveň výš.

Když se podíváme na obal desky, na přední straně je jakási třpytivá (flitrovaná) kometa na černém pozadí a název kapely vyvedený nějakým starším fontem. Zadní stranu zdobí foto kapely, před kterou na sněhově bílé posteli leží dvě blondýnky vytahující z obalu vinyl Imperial Drag. O kousek vedle je o postel opřený balík dalších vinylů. To, co vás kromě futuristických hodinek jedné slečny jako první trkne do očí, jsou Manningovy obrovské analogové klávesy. Myslíte si, že takhle vypadá obal kapely hrající hudbu s palcem na tepu doby?

Imperial Drag cestují přesně na druhou stranu a vyžívají se v hudbě o čtvrt století starší. Na prvním místě stojí vždy vkusně vystavěná melodie, vsazena někdy do lehce psychedelického rockového oparu, občas do diskotékových rytmů a leckdy do obyčejného glam rocku jako největší hit kapely Boy Or A Girl, který si nic nezadá s největšími fláky Marca Bolana. Pusťte si na webu videoklip! Anebo rozvážná Illuminate, balada, kde se Dover dotýka "zanderovských" výšin. Můj osobní favorit je Man In The Moon. Pomalá vygradovaná skladba s okouzlujícím refrénem, který vás vystřelí do jiné dimenze.

Při mrknutí na rok vydání je zřetelné, že takhle postavená deska neměla šanci na úspěch. Dnes v době nakloněné retro stylům v čele se všemi těmi Rival Sonsy, Graveyardy, Lucifery, Kadavary, Blues Pillsy, Grety Van Fleety a spol. by měla mnohem větší šanci na úspěch. Dejte jí jednu! Manning ani Dover na hudbu nezanevřeli a tvoří i v současnosti. Manning pod svým jménem a Dover vydává desky jen digitálně na Bandcampu pod visačkou Sextus.

Procentuální vyjádření 80 %.

» ostatní recenze alba Imperial Drag - Imperial Drag
» popis a diskografie skupiny Imperial Drag

Tangent - Proxy

Tangent / Proxy (2018)

horyna | 5 stars | 14.12.2018

The Flower Kings versus The Tangent. Tyto dvě zdánlivě podobné kapely (alespoň co se stylové oblasti týká) vydaly před pár dny svá nová alba. Bohužel však nejen hudebně není u těchto souborů, respektive u party sdružené okolo Roine Stolta vše tak, jak tomu ještě bylo před několika lety zvykem. Hudebně jsou mi bližší květinoví králové a ještě než jsem si jejich novinku prohnal hlavou, laicky jsem uvažoval, že pokud si budu první recenzi vybírat mezi těmito dvěma kapelami, automaticky zvolím je. Jenže The Flower Kings dneška jsou spíš samostatným (truc) podnikem Roine Stolta (díky kterému změnili i název - vypustili "s" na konci). Thomas Bodin už není součástí jejich sestavy (zřejmě ze zdravotních důvodů), proto a z úcty k němu i ta (logická) změna názvu. Hasse Froberg je zde jen nepatrným stínem dřívějška a snad jediný Jonas Reingold dostává tolik prostoru jako v časech minulých. Noví Flower King mě částečně zklamali, nebo přesněji řečeno nepotěšili natolik, jak jsem předpokládal.

A právě proto jsem si vybral The Tangent za možné náhradníky a sázka na jejich kartu se alespoň mně bohatě vyplatila. První poslechy nenaznačují o potenciálu alba zhola nic, ale pokud dáte nahrávce skutečnou šanci a začnete se jí zaobírat podrobněji, je docela pravděpodobné, že jak příznivcům kapely, tak i posluchačům tetelícím se blahem v oblastech jazzu a fusion udělá nahrávka nebývalou radost. Takřka totožná sestava doznala od minule pouze změnu kosmetickou, tou je angažování bubeníka Stevea Robertse za stálého člena souboru. Hudebně jde o ještě pestřejší nahrávku, než jakými byla obě alba předchozí, a to díky zjevné a pro Andy Tillisona nevysychající inspiraci v oblasti jazzu.

Co se mi na nových Tangent nejvíce líbí je široká škála použitých rozličných až netradičních zvuků a ruchů, které v nahrávce účinkují. Jejich charakter a pro (mé) slechy přitažlivá barevnost a kolorit, vytváří jedinečná prostředí, ve kterých se může Tillisonův geniální duch imaginárně zhmotňovat v celé své progresivní podstatě. Je to především dvojice instrumentálních částí The Melting Andalusian Skies a Excerpt From "Excerpt From "Exo-Oceans" oplývající nebývalým bohatstvím nasbíraným v této sofistikované říši.

Ale už úvodní skladba Proxy začíná dlouhou, jazzem vonící "improvizací" a když se po sedmé minutě tato titulka nebezpečně rozjede, dostavuje se ten známý blahodárný pocit zadostiučinění. Píseň je to velmi silná, ovšem to zásadní se odehrává ve skladbách ukrytých pod číslicemi 3-5. Tady Andyho líbaly nejen můzy geniality a bezbřehé nápaditosti, ale i duch experimentu a touha po hledání nových, pro Tangent ne tak často zkoušených postupů.

Každá ze šestice skladeb nového alba Proxy Tillisonových Tangent je jedním velkým originálem. Pokud k němu budete přistupovat bez předsudků a otřepaných frází, že na desátém studiovém albu už přece kapela nemůže promlouvat natolik záživně a impozantně jako ve své počáteční fázi, odměnou vám bude moderně znějící progresivní dílo dneška, které se letošní bohaté konkurence nezalekne a v moři podobné muziky bude bojovat o příčky nejvyšší.

» ostatní recenze alba Tangent - Proxy
» popis a diskografie skupiny Tangent

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

northman | 4 stars | 13.12.2018

Rangers vzpomínali na černochy na polích s bavlnou, Karel Gott si házel korunou a Pavel Novák si asi najal pár koní a k tomu kočár fajnovej. Originály těchto písniček nahrála v průběhu osmnácti měsíců americká skupina Creedence Clearwater Revival na šesti deskách, jejichž délka byla kolem třiceti minut. Písničky Creedence Clearwater Revival dokonce zněly z reproduktorů radií naladěných na vlny Československého rozhlasu. Tohle platilo ještě v roce 1970 o rok později už bylo všechno jinak.

Pendulum je deska, kde hraje skupina ještě v původní sestavě, po vydání desky odešel Tom Fogerty a skupina v trojici vydala v roce 1972 album Mardi Grass a ukončila činnost. Album patří ještě k těm dobrým, skupina se snaží experimentovat s používáním dechových nástrojů, a hlavně objevují se klávesy. První strana alba pokračuje v tradicích předchozích desek, skladba Pagan Baby přináší typický tvrdý rock, který se ně moc líbí, na následující skladbě Sailor's Lament mi trochu vadí rozplizlý zvuk basové kytary, ale jinak se jedná o výbornou písničku. Have You Ever Seen the Rain? je asi největší hit této desky, skladby (Wish I Could) Hideaway a Born to Move s bluesovým základem mám taky hodně rád, ale to už nemůžu říct o Hey Tonight a Molina, John Fogherty zpívá sice jako o život, ale jedná se o celkem běžnou produkci. Závěrečný Rude Awakening #2 se inspiroval v beatlovské Revolution Nr. 9 a mně se moc nelíbí.

Z úvodní šestice desek mi připadá tahle jako nejslabší.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Proto-Kaw - Before Became After

Proto-Kaw / Before Became After (2004)

terka | 5 stars | 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich. Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny jejich desky (možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jen jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.

Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám (tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla), o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasl. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal - doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovaly další desky.

Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely. Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného? Čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse? Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita, s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance, a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004, 2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokážou zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň a i schema je jiné. Lynn Meredith má příjemně pevný a dospělácký hlas, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjadřuje se také dramaticky. S hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlá. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.

Chtěla bych doma mít víc takových kapel, jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména sdělí. Strašně ráda si doplním sbírku. Po světe dnes běhají tisíce kapel hrajících takzvaný novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělých, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw? Těším se na vaše tipy.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Art Zoyd - Berlin

Art Zoyd / Berlin (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 12.12.2018

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu. Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes dvacet alb, které koncertně představilo po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova dramatu Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje dvacet minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nástroji se střídají s údernějšími částmi s varhanami a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků, má rockovější základ, je zde použito více elektronických nástrojů a repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami. Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v mnohem více rozvité podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

horyna | 4 stars | 12.12.2018

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes či Genesis, tak o desetiletí později u fishovských Marillion, IQ nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes více než kdy dřív doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehly svůj plamen pod bičem tehdy mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hrály pro pár stovek (někdy dokonce jen pár desítek) fans a cesta k jejich deskám, které vydávaly malé labely (některé už dávno neexistující, například specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době přemoderní a přetechnické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžně nesehnatelnou lze právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelné mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, tak No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými kytarovými sóly poháněnou perlu číslo 8 - Fly Man. Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, který by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neubírá a právě takovéto soubory jsou po mnoha letech jedny z nejcennějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 10.12.2018

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřem bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk. Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb.

Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačství Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků? Peter tedy vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda zvuky vlastní. Asi i díky této vášni pro barvy zvuků zní album dodnes naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí a více prvků world music v podobě laviny perkusí. I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mě příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se Peter zalyká etnickými prvky ovlivněnou melodií.

Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírala do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob Laurie Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, které mě až tak nezaujaly, se krátce zmíním někdy v následujících dnech. Novější alba jsou již určena pro jiné posluchače než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S.: Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i částečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu.

Tak, tato recenze je dopsána, na rozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan] (1981)

horyna | 4 stars | 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Metallica - Reload

Metallica / Reload (1997)

Hanry | 4 stars | 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.

» ostatní recenze alba Metallica - Reload
» popis a diskografie skupiny Metallica

Nova, Aldo - Blood on the Bricks

Nova, Aldo / Blood on the Bricks (1991)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 08.12.2018

Aldo Nova měl snový, raketový start kariéry. Jeho eponymní debut se vyšplhal na osmé místo žebříčku Billboard a odnesl si zlatou desku. Kombinace roztančených klávesových melodií a mužných kytarových riffů se trefila do tehdejšího vkusu posluchačů. A právě v době natáčení debutního alba se Aldo seznamuje ve studiu Power Station s jistým Johnem Bongiovim, který ve studiu svého strýčka Tonyho dělal pomocného zvukaře, čti holku pro všechno. A možná právě proto, že se oba seznámili ještě jako "nuly", jim přátelství vydrželo mnoho let a příběh Aldo Novy je i příběhem Bon Joviho a naopak. Aldo Nova vydal do roku 1985 ještě dvě solidně přijaté desky Subject a Twitch, a pak už se jen marně snažil vyvázat s labelem Portrait. Nevýhodná nahrávací smlouva a nezájem ze strany vedení o řešení umlčely kytaristovy aktivity na dlouhých šest let až do roku 1991.

Když Bon Jovi koncertovali roku 1989 v kanadské Montreal Aréně, vytáhl Jon na pódium Aldo Novu před rozvášněný dav dvaceti tisíc lidí a pozval ho na týdenní cestu s kapelou. Aldo Nova byl jako politý živou vodou a okamžitě začal s Johnem skládat společně písničky a hostoval na bestselleru Blaze Of Glory. Wiki uvádí, že Nova napsal ústřední riff právě k titulní skladbě. Album se nahrávalo na více místech v Kanadě a Kalifornii a neslo název Blood On The Bricks.

První, co vás na něm trkne do očí, je povedený obal. Kytara zazděná ve zdi. Perfektní nápad včetně grafického ztvárnění. Titulní skladbou ze sebe Aldo setřásá všechny ty letité útrapy a předkládá energií nabitý rockový vál s jeho pověstnými riffy. Další položky na albu představují šťavnatý hard rock amerického střihu stojící pevně na bluesovém základu. Písním nejsou cizí velké melodie, často přecházející do stadiónových refrénů opatřených líbivými sbory. Produkce je opravdu velkolepá a album je dotažené do nejmenších detailů a nebojí se ukázat ambici dostat album k co největšímu počtu posluchačů. Nebojí se ani sáhnout do řad osvědčených hitmakerů jako v případě Jima Vallance v hitůvce Young Love. Aldo je kromě excelentního kytaristy i obstojný zpěvák, jehož hlas snadno rozeznáte v kteroukoliv hodinu. Záda mu jistí výbušný bubeník Kenny Aronoff a velmi uznávaný baskytarista Randy Jackson. Album veze do cíle ve velkém stylu nespoutaná šestiminutová rocková jízda Bright Lights rezignující na líbivost a předkládající prvotřídní muzicírování. Zároveň jde o jedinou skladbu, na kterou nepřispěl autorským vkladem Bon Jovi.

Deska vyšla na labelu Jambco Records odkazující na křestní jména a příjmení Johna a jeho bratrů Anthonyho a Matta. Na tomto vydavatelství vyšly pouze dvě desky - tato a Pretty Blue World neworského písničkáře Billy Falcona, poté John "zavřel krám". Mastering má na svědomí Bob Ludwig a po technické stránce nelze albu nic vytknout. Krásný přehledný zvuk, jednotlivé nástroje jsou od sebe pěkně separované a třešničkou je stará poctivá analogová (AAD) dynamika nahrávky.

Aldo Nova se přes mírný úspěch alba opět stáhl do ústraní a slavil úspěchy spíše jako producent a externí autor hudby. Roku 1996 získal Grammy za produkci desky Falling Into You kanadské zpěvačky Celine Dion, která získala i cenu za nejlepší album roku. Psal i pro další popové hvězdy, získal nominaci na Latin Grammy se skupinou La Ley a stál za největšími úspěchy Claye Aikena. Pro nás rockery je podstatné, že po šedesátce se Aldo rozhodl otočit další list ve svém životě a letos vyšla "novinka" s názvem 2.0, která odkazuje k debutnímu albu znovu nahranému a obohacenému o jeden nový song. Tak uvidíme, co přinesou další dny.

Procentuální vyjádření 95 %

» ostatní recenze alba Nova, Aldo - Blood on the Bricks
» popis a diskografie skupiny Nova, Aldo

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

horyna | 5 stars | 07.12.2018

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Omega - Élö Omega

Omega / Élö Omega (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 07.12.2018

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega

Guns N’ Roses - Chinese Democracy

Guns N’ Roses / Chinese Democracy (2008)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 04.12.2018

Nedávno tomu bylo deset let, co vyšlo album Chinese Democracy. Album se rodilo spoustu let, stálo balík peněz, a i proto se do něj v recenzích rádo kopalo. Pojďme si desku zrevidovat pěkně píseň po písni a zjistit, zda obstojí v souboji s časem.

Chinese Democracy - orientální motiv mezi shlukem ambientních zvuků rozerve hluboký buben a ostrý kytarový riff. Moderně naefektovaná kytara přivítá pějícího Axla, že na tom nezáleží. Drží se v nižších polohách, které mu hodně sluší, kytarová sóla lítají z jednoho kanálu do druhého a song profituje ze svojí punkové nasranosti. Velmi příjemný začátek alba. Shackler´s Revenge - první zkouška shovívavosti a velkorysosti starých fans. Industriální kytarová figura připomínající zvuk sirény, mě i po letech ničí svojí šíleností. Dva Axlovy hlasy nad sebou ženou skladbu k relativně klidnému refrénu. Vrchol skladby přichází s Bumblefootovými sólíčky.

Better - jednoduchá pecka ve středním tempu s hezkou melodickou linkou a solidním refrénem. Ve skladbě je milion zbytečných kytarových sólíček na pozadí, asi proto aby je strčilo do kapsy to nejprostější, citlivě zahrané v závěru skladby. Street Of Dreams - skladba nesoucí ještě před nástupem do studia název Blues. Klasická Axlova polobalada, která má předobraz v November Rain. If The World - monotónní taneční rytmus s flamencovou kytarou a rozmáchlé orchestrální plochy přináší zatím největší odklon od podstaty kapely. Ale Axl zpívá jako o život a jeho výkon nedovoluje skopnout skladbu pod stůl.

There Was A Time - kdo má dobře sestavenou aparaturu, jistě ocení úvodní údery bicích. Střední tempo a zajímavá variace na Estranged. Axl tyhle rozmáchlé kompozice umí. Umí je dobře vystavět, zaranžovat a hlavně zazpívat. Catcher In The Rye - aneb Kdo chytá v žitě. Axl byl na tuhle skladbu asi nejvíc pyšný a v době vydání ji pouštěl kde komu, aby z něj vymámil zpětnou vazbu. Ale já nikdy skladbě nepřišel moc na chuť navzdory tomu, že jde o klasickou rockovou boogie vypalovačku s křivými kytarovými sóly.

Scraped - vkusný a capella úvod zničí kobercovým náletem agresivní riff a přináší moderně znějící rock s přepjatými vokály. Na mě zbytečně moc agrese. Rhiad And The Beduins - plantovské vokální variace a agrese pokračuje ve zlostně odsekávané sloce podporovanou svižným funky rytmem. Líbí se mi změna rytmů v refrénech, aby se pak lokomotiva znovu rozjela. Zajímavé moderní pojetí rokenrolu. Sorry - kdo byl loni na Letné, mohl slyšet tuhle vypalovačku naživo. Axlovi z nějakého pro mě neznámého důvodu záleželo na textu a melodiích, protože údajně měl natočených přes šedesát (!) verzí. Jde o velice náladou sevřený až depresivní song s líbivými vokály. Přesto perfektní. I.R.S. - konzervativněji pojatá ostrá rocková věc se značně vypjatou náladou zejména v refrénech, kde Axl zařezává jako břitva.

Madagaskar - hudební koláž stojící jen kousek od filmové hudby, obsahující pasáže z proslovů Martina Luthera Kinga (I have a dream & Why Jesus call man a fool) a z několika hollywoodských filmů (Hořící Mississippi, Frajer Luke, Sedm, Statečné srdce a Oběti války). This I Love - Axlovy fantasticky vygradované vokální linky za doprovodu piana a orchestru včetně nádherného sóla, dělají ze skladby horkého favorita celé desky. Dotek geniality! Prostitute - konec dobrý, všechno dobrý aneb vzpomínka na staré dobré časy bez všech těch moderních vymožeností, které provázely celou desku. I když orchestr na pozadí si Axl neodpustil.

Těžko říct, zda Axl nabral takto pojatou deskou nové fanoušky. Spíš přišel o mnoho starých, kteří prostě nepřekousli po patnáctiletém čekání album plné experimentů. Sázka na moderní, nabroušený, agresivní sound a rezignace na vlastní bluesové kořeny, které se vždy táhly hudbou Guns jako červená nit, se Axlovi krutě vymstila. Za sebe musím říct, že po deseti letech se mi deska líbí o trochu méně než v době vydání. Ale! Co album tratí v uměleckém dojmu, to dohání v technickém provedení. Produkce alba je velkolepá. A to se cení. Obzvlášť v dnešním světě, kdy mnoho interpretů na kvalitu CD kašle a bere ho jen jako promo ke koncertům.

Procentuální vyjádření 75%

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Chinese Democracy
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Europe - Europe 1982-1992

Europe / Europe 1982-1992 (1993)

horyna | 5 stars | 04.12.2018

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe

Ark - Ark

Ark / Ark (1999)

horyna | 5 stars | 03.12.2018

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark

Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975

Queen / A Night at the Odeon – Hammersmith 1975 (2015)

Všivec sudetský | 5 stars | 01.12.2018

Jelikož se jedná o mou historicky první recenzi na progboardu, dovolte mi úvodem říci toto: jsem velkým fanouškem hudby Queen. Záměrně píšu hudby, jelikož nejsem fanouškem skupiny, která tu už cca 25 let působí po Freddieho smrti a která (ať už jsou její zámysly sebevíce pietní či retrospektivní) už světu nemá co nabídnout.

Za vůbec nejkreativnější a nejfenomenálnější období skupiny Queen považuji (a jistě nejsem sám) roky 1973-76. Netvrdím, že poté už jejich tvorba nestojí za nic, jen je na ní znát to, co postihlo a dodnes postihuje spoustu jiných hudebních těles - úspěch. V roce 1975 Queen poprvé vystoupali na pomyslný hudební Olymp svým čtvrtým počinem, jejich asi nejznámějším albem A NIGHT AT THE OPERA. Tím ovšem zároveň nastavili laťku tak vysoko, že až na následující album A DAY AT THE RACES (které mám osobně ještě radši) už nikdy nevydali žádné podobně hudebně rozsochaté, propracované a zároveň kompaktní dílo.

Rok 1975 pro skupinu znamená nejen úspěch v podobě množství prodaných nosičů, ale také velké turné po Británii a v následujícím roce po USA, Japonsku a Austrálii. A právě z tohoto turné pochází jeden z nejpovedenějších koncertních záznamů, jaký jsem kdy slyšel (a ano, počítám do nich i legendy jako Live at Leeds od The Who, Live at Monterey od Hendrixe, Live od Genesis či mnohem pozdější Unpluged koncerty Claptona a Nirvany).

Asi nemá smysl rozebírat jednotlivé písně, ale co určitě stojí za zmínku jsou takzvaná medley neboli písňové směsi, kterými se vyznačovaly především rané queenovské koncerty. V případě tohoto alba se jedná o tracky 4-7 a 9-11, případně 16 (směs rock'n'rollů). V těchto směsích zazněly v často dokonalé hudební návaznosti největší taháky skupiny jako např. nevynechatelná Bohemian Rhapsody či Killer Queen.

Po zvukové/technické stránce se jedná o album, které s naprostým přehledem předčí svého následníka LIVE KILLERS (1979), a naprosto nepochopitelně leželo v archivech až do roku 2015. Nicméně po celém světě dodnes kolují jeho pirátské bootlegy různých kvalit, názvů a přebalů. Co říci závěrem? Kdo má rád dobrou hudbu a rád alespoň zprostředkovaně zažívá bouřlivou atmosféru rockových koncertů, měl by si toto album pustit. Rozhodně totiž není jenom pro skalní fandy a fajnšmekry. Proto 100%.

P.S.: V tomto roce se do kin dostal film Bohemian Rhapsody, který jistě mnozí z vás viděli. Živé vystoupení skupiny Queen na charitativní akci Live Aid je sice považováno za nejlepší hudební performanci všech dob, jejich nejlepšími záznamy z koncertů však pro mne navždy zůstanou LIVE AT THE RAINBOW a A NIGHT AT THE ODEON.

» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975
» popis a diskografie skupiny Queen

Royal Sons - Praise & Warships

Royal Sons / Praise & Warships (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 01.12.2018

Poslední léta se jako houby po dešti k mému velkému potěšení (a jistě i jiných) objevují na scéně kapely, které uhranul dřevní hard rock smíchaný s psychedelickými postupy, blues a všemožnými vlivy, které můžou člověka napadnout. Mnoho z nich je nezáživnou kopií starých veteránů, některé však ze svého nitra dokážou vymáčknout notnou dávku autenticity a přirozenosti. Pokud to skloubí s vyvedeným a nezmršeným zvukem, člověk zjistí, že to kvalitativní síto má docela malé otvory a nakonec zbude jen hrstka nahrávek, kterými stojí za to se zaobírat.

A právě oné nemalé skupině Royal Sons z Texasu šéfují. Ptáte se, co je to za týpky? Johnny, Chad, Javier a Markus působili v místní kapele In Memory of Man, chtěli však nějakou změnu. Proto hodili lano charismatickému zpěvákovi s vizáží Jima Morrisona z psychedelické partičky Hanna Barbarians a spolu vytvořili nový repertoár, který o několik tříd předčil jejich předešlou tvorbu.

Už booklet napovídá, co může posluchač očekávat – imitace odřeného a pomačkaného obalu s lehce okultním motivem ve vyšisované hnědé barvě napovídá mnohé. A skutečně, nebyla to kamufláž – sedmdesátkový mix blues a špinavého hard rocku s jižanským odérem a notnou dávkou psychedelie ruku v ruce s kytarovými čaroději a charismatickým zpěvákem Blake Parishem, který dokáže pracovat s hlasem v mnoha polohách – občas jako bych krom jiných vzorů slyšel Bona Scotta nebo třeba i Eddieho Veddera.

Při poslechu tohoto alba se občas dostaví taková zvláštní atmosféra, kdy jsem repetitivně-hypnotickými figurami v písních zcela paralyzován a jen fascinovaně sedím a poslouchám (The Eye, titulní Praise & Warships nebo největší hit desky Let it Burn). Royal Sons dokážou navodit i hutnou stoner rockovou náladu (například Familiars nebo Too Far Gone) nebo vás opojí zatěžkanými bluesovými prvky s výrazně jižanskou příchutí (třeba úvodní The Devil's Knockin' nebo Davey, kde zazní steel kytara nebo harmonika).

Závěr: Své si tu najde každý – stoner rockeři, fandové drsného blues rocku, Black Sabbath i příznivci All Them Witches a podobných spolků. Royal Sons svoji muzikou jistě Ameriku neobjevili, ale já si pro vlastní potěchu objevil Královy syny.

» ostatní recenze alba Royal Sons - Praise & Warships
» popis a diskografie skupiny Royal Sons

Traffic - Last Exit

Traffic / Last Exit (1969)

vmagistr | 3 stars | 01.12.2018

Na jaře 1969 se zdálo, že kapelu Traffic potkal osud mnoha dalších rockových "jednohubek", které tehdy vznikaly jako houby po dešti a zanikaly často ještě rychleji. Steve Winwood odešel "za lepším" k (paradoxně ještě více krátkodeché kapele) Blind Faith, zbylé trio Mason/Wood/Capaldi se zase pokusilo spojit síly s klávesistou Mickem Weaverem. Aby label Island na svých bývalých ovečkách ještě něco trhnul, vypustil do světa v květnu 1969 kompilaci Last Exit. Kromě jedné nevydané nahrávky šlo o kolekci několika singlů, doplněnou dvěma koncertními čísly, které Traffic (v triu bez Masona) hráli rok nazpět v sanfranciském Fillmore Auditoriu.

Kytarista Dave Mason se na desce objevuje pouze ve dvou autorských skladbách. Jednak v instrumentálce Something's Got a Hold of My Toe, Výraznější je ale spíše úvodní, psychedelickou hravostí ovanutá skladba Just For You. Z tohoto singlového kousku, vydaného krátce po debutu mladé kapely, lze i ve smyčcových aranžích a v akustickém podkladu dobře sledovat Masonovo tíhnutí k psychedelickému popu. Tím se od zbytku kapely, směřujícího spíše ke komplexním aranžím a koketeriím s tvrdším klávesovým rockem či jazzem zásadně odlišoval. Z období po vydání eponymní druhé desky pocházejí skladby Shanghai Noodle Factory a Medicated Goo. První z nich mám z celé desky asi vůbec nejraději - ať už pro Winwoodův osudový hlas, propracované nástrojové linky nebo pro nápadité střídání jednotlivých motivů. Druhá strana singlu zní sevřeněji a nezakrývá určité hitové ambice, velmi dobře v ní vyznívá souhra piana, kytary a basy, kteréžto všechny nahrál dominující Winwood. Na baladickou strunu, v mnohém připomínající třeba takové Free, zahraje (opět piánovka) Withering Tree. V téhle fázi svých kariér si Winwood a Rogers svým projevem nebyli úplně nepodobní. Dvě živé skladby Feelin' Good a Blind Man ukazují, že i v triu dokázala kapela působit naprosto suverénně a poradit si osobitým způsobem nejen s vlastním materiálem, ale i s převzatými standardy. Zvláště první zmíněná mi (hlavně Winwoodovým varhanním "buldozerem") hodně imponuje.

Last Exit je cenným příspěvkem do diskografie Traffic a doplňuje obrázek kapely, která se ve svém prvním období od psychedelických tendencí propracovala k osobité hudební formě spojující rock, blues a jazz do sice ne nikde jinde neslyšené, ale stále velmi nápadité směsky. Dvě předcházející studiovky jsou sice obě zásadnější, ale ani s Last Exit neudělá fanoušek kypící rockové scény přelomu šedesátých a sedmdesátých let chybu. Dal bych tři a půl, zaokrouhlení dolů dává smysl hlavně kvůli odlišení od předchozích dvou desek.

» ostatní recenze alba Traffic - Last Exit
» popis a diskografie skupiny Traffic

Samurai of Prog, The - The Imperial Hotel

Samurai of Prog, The / The Imperial Hotel (2014)

b.wolf | 4 stars | 01.12.2018

Včera jsem konečně doposlouchal Undercover a dnes jsem si dal The Imperial Hotel. Secret of disguise jsem vypustil, jelikož miliontý cover jednoho tracku fakt nemusím. Tohle album je ovšem jiné, zvláště druhá skladba Limoncello je solidní ukázka a sáhodlouhá titulní skladba mě docela navnadila na další desky. Recenze na letošní album Mr. Horyny způsobila, že jsem se začal o Samuraje zajímat, takže doufám, že i další alba budou tak dobrá jako The imperial hotel. 4/5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - The Imperial Hotel
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Tesla - Into the Now

Tesla / Into the Now (2004)

Bejvalej poloblb | 3 stars | 01.12.2018

Pojďme se podívat, jak dopadl návrat jedné ze zásadních kapel amerického hard rocku. A co mu předcházelo? Kapela vydala roku 1994 svoje čtvrté album do ovzduší plného kostkovaných košil, nemytých hlav a depresivních textů o drogách. I když se jednalo o nejtvrdší materiál v dosavadní historii kapely, mladí už měli nové idoly. Sám si to velice dobře pamatuji. Jeden den s kámošem posloucháte Guns N'Roses a on druhý den přijde ostříhaný, v kostkované košili a s tričkem Nirvany. Nicméně všechno zlé je pro něco dobré, a tak přichází čas na seberealizaci.

Troy Lucketta jako jediný nevydává žádný nosič a věnuje se hraní v lokálních partách. Brian Wheat je nejpilnější a vydává hned dvě desky se svojí stoner rockmetalovou grupou Soulmotor. Jeff Keith a Tommy Skeoch se svým projektem Bar7 připravili jednu desku, velmi připomínající tvorbu domovské kapely. Frank Hannon poodkrývá své southernrockové choutky v projektu Moon Dog Mane. Velice zdařile. Jedno skvostné album! V mezidobí Tommy Skeoch prochází úspěšně drogovou odvykačkou. V roce 2001 vychází nečekaně živé 2 CD Replugged Live, zachycující kapelu v neskutečné fazoně a ze záznamu stříká energie na všechny strany. Velmi doporučuji!

9. března 2004 vychází u dnes již neexistující firmy Sanctuary Records comebackové album Into The Now. Natáčelo se ve studiu u Franka Hannona a o mastering se postaral proslulý George Marino. Produkce se ujímá Michael Rosen, známý svou spoluprací s metalovými soubory Testament, Forbidden, Flotsam and Jetsam nebo Konkhra. A na albu je to znát. Kytary notně přibrousily a zadírají se pod kůži. Výsledný sound je mocně natlakovaný až k prasknutí, ubylo kytarových exhibicí a sól a celková hravost kapely, kterou známe zejména z Psychotic Supper, je pryč. Dokonce se v jedné skladbě věnované obětem 11. září objevuje efekt na hlasu JK a samplovaný zvuk bicích. Takže už žádné ...and no machines.

Typickým představitelem zatěžkané a zmetalovělé Tesly je čtyřka Heaven Nine Eleven a devátá Got No Glory. I pro nás, co jsme čekali starou dobrou hravou Teslu, je tu pár povedených skladeb. Naději probouzí třetí položka What A Shame a v polovině alba kralující trio písní - bluesy odrhovačka Words Cant Explain, Caught In A Dream s překrásně klenutým refrénem nad slide kytarou a sedmiminutová Miles Away, kde se vkusně kloubí nová tvář kapely se starou. Radost udělá i skotačivá Come To Me. Na konci alba se nachází akustická balada se smyčci s velmi jímavým textem, kde se JK vyznává z lásky ke svému čtyřnohému mazlíčkovi.

Vyplatilo se tedy desetileté čekání? Za mě určitě ano, i když mám mnoho výhrad a to zejména k naprosto nevhodnému výběru producenta. Kdoví, jak by deska dopadla s osvědčenou produkcí Thompson/Barbiero. Procentuální vyjádření 65%.

» ostatní recenze alba Tesla - Into the Now
» popis a diskografie skupiny Tesla

Collegium Musicum - Zelená pošta

Collegium Musicum / Zelená pošta (1972)

Martin H | 5 stars | 30.11.2018

Každé hudební setkání Pavola Hammela a Mariána Vargy se pro posluchače stalo malým svátkem a je jedno, zda to bylo pod názvem Prúdy, Collegium Musicum či jen pod příjmeními obou protagonistů. Tyto dvě výjimečné osobnosti slovenského, potažmo československého rocku vytvořily několik společných projektů, které se bezesporu mohou řadit k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na této scéně vzniklo.

Netřeba asi připomínat význam prvního alba skupina Prúdy, legendární desky Zvonky zvoňte. Už zde se naplno projevila muzikálnost a skladatelská invence obou hudebníků, doplňovaná patřičnou Vargovou virtuozitou. Jejich další setkání na společném projektu se uskutečnilo o několik let později při práci na desce s názvem Zelená pošta. A jednalo se o setkání velice vydařené a šťastné, dokonce možná nejlepší a nejpamátnější.

Varga si asi chtěl odpočinout od rozsáhlých art rockových kompozic a rozhodl se vytvořit s Pavolem Hammelem album s obyčejnými písničkami. Ta obyčejnost se však v chápání klasicky vzdělaného varhaníka ve spojení se zpěvákem rozevlátě poletujícím inspiračně mezi Donovanem a McCartneym mění v hudební svět plný překvapujících postupů, zdánlivých disharmonií a zvukového kouzlení a hledačství. Ten začátek skladby Tenis, v němž poletuje míček z jedné strany kurtu na druhý, se musí slyšet. Zároveň je to album v některých polohách výsostně lyrické, o čemž svědčí velice niterná Vargova skladba Z Ďatelín a přenádherná Slnečnice ozdobená kytarovým sólem Radima Hladíka.

Samozřejmě se zde nachází slavná Smutná ranná električka, asi vyzněním nejtíživější skladba s hutnou existenciální atmosférou a textem tehdejšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka. Mám dojem, že tato báseň je pro slovenskou rockovou hudbu tím samým, čím jsou pro českou scénu texty Josefa Kainara či Václava Hraběte.

Nemůžu zapomenout ani na píseň, jež dala celému projektu částečně jméno. Skladba Pošta uzavírající celé album je kompozičně skládankou tří zdánlivě samostatných částí, které ovšem propojené dokonale fungují a poskytují posluchači jedinečný zážitek, kterému také pomáhá skvělý text Kamila Peteraje. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem si hodně dlouho pro sebe broukal úryvek „aj moja pieseň chce byť takou poštou, zelenou a tichou ako strom“. Ne a ne to dostat z hlavy.

Zelená pošta je nádherné album, čarokrásné a neustále překvapující. Neoposlouchá se a vždy dokáže nabídnout něco nového a vzrušujícího. Takové desky mám rád a rád se k nim vracím. S přibývajícím věkem čím dál častěji.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Dogs Of Peace - Heel

Dogs Of Peace / Heel (2016)

luk63 | 5 stars | 29.11.2018

Dogs of Peace se v polovině 90. let dali dohromady k natočení alba s názvem ´{speak}´, které vyšlo v roce 1996. Deska je to vpravdě povedená, ale dlouho se zdálo, že také od tohoto příležitostného rockového sdružení navždy jediná.

Naštěstí se čtyři hudebníci z původní pětice sešli v roce 2012 opět ve studiu a začali s občasným natáčením, které trvalo bezmála tři roky. Výsledkem je tato výborná deska, která stylově i zvukově navazuje na {speak}. Rockovou dravost (ale nikoliv přemrštěnou agresivitu) střídají chvíle pohody, písně jsou skladatelsky i hráčky nápaditě propracované. Výrazné melodie dominují i když se struktury progresivně komplikují, aranže příjemně překvapují. Písně jsou rozmanité, čímž album předurčují k tomu, že si hravě udrží naši pozornost oz začátku do konce. Slabá místa absentují.

Nejsilnějšími jsou skladby: tvrdší ´Dark Without´ s výborným riffem, zasněně posmutnělá ´If It Weren't for You´ načichlá šansonem, pohodově šlapající ´All This for a Piece of Fruit´ a niterně vyznávající ´He's a Light of the World´.

´Heel´ nejen na svého o dvacet let staršího brášku důstojně navazuje, ´Heel´ jej v řadě aspektů o něco převyšuje a proto i mé hodnocení je o hvězdičku štědřejší, tedy maximální možné v tomto systému (subjektivně 4,5).

» ostatní recenze alba Dogs Of Peace - Heel
» popis a diskografie skupiny Dogs Of Peace

Savatage - Streets: A Rock Opera

Savatage / Streets: A Rock Opera (1991)

horyna | 5 stars | 29.11.2018

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.

» ostatní recenze alba Savatage - Streets: A Rock Opera
» popis a diskografie skupiny Savatage

Keaggy, Phil - Roundabout

Keaggy, Phil / Roundabout (2006)

luk63 | 4 stars | 28.11.2018

Phil Keaggy je všeobecně vnímán jako kytarový virtuóz a já se kloním k tomu, že je hudební génius. Během přebohaté kariéry natočil desky, které zaujmou posluchač krásnými melodickými písněmi ala Paul McCartney. Vydal ale také ryze instrumentální alba a toto je jedno z nich.

Vzniklo tak, že si jeho autor prošel hodiny a hodiny materiálu, které zaznamenával na akustické i elektrické kytary před svými koncerty během zvukových zkoušek na pás nebo do PC. Ty nejzdařilejší chvíle pak shrnul do alba Rounabout. Materiál nemusí být pro každého snadno stravitelný, ale kytaroví fajnšmekři si přijdou na své. Krátké kytarové zvukomalby se vynořují bez začátků a odeznívají bez konců, aby vyprávěly o Philově náladách vtisknutých do malebných kytarových zpovědí.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Roundabout
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

horyna | 5 stars | 28.11.2018

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Bigelf - Closer to doom

Bigelf / Closer to doom (1996)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 27.11.2018

Big Elf stojí a padají s osobou Damona Foxe, talentovaného multiinstrumentalisty v amerických hudebních kuloárech velebeného pro jeho vášeň v analogu a starých nástrojích, ze kterých umí dostat tu správnou retro náladu. Jeho kouzlení s klávesami a vyvolávání starých zvukomaleb se nebály využít pop hvězdy Alicia Keys, Christina Aquilera nebo divoška Courtney Love. Je to prostě takový americký Roman Holý, který našel spřízněné duše a postavil si kapelu. V roce 1996 vydávají ve Státech šestipísňové EP Closer To Doom. O čtyři roky později švédský prog label Record Heaven Music přidává další čtyři dříve nezveřejněné songy a vydává desku v Evropě. Následuje turné po Skandinávii a zbytek už je historie.

Tuto desku prodává obal - protože kdo si dá na obal pyramidu svých vintage nástrojů? Namátkou: Hammond C3, Hammond B3, Leslie 122, Mark II Mellotron (FX console, ex-Gracious!), 2x Mellotron M400s, 1x Chamberlin M2, 2x Chamberlin M1s, MiniMoog, Stage grand piano, Hohner Pianet a okolo toho vyskládá 9 kytar a dvě sady bicích. Při představě, že tohle všechno na nahrávce uslyším, jsem si desku pořídil. A dobře jsem udělal.

Ticho rozrazí bicí a do uší se vkrádá plíživý riff opírajíc se o hradbu hammondů a Damonův naléhavý hlas podkreslují psycho zvuky kláves. Po refrénu přichází s rošťáckým punkovým riffem a nápěvem změna (Change) nálady, aby se poslušně vrátila zpátky k plíživému riffu. Druhá Crazy - rozmazané klávesy pod svižným rokenrolovým riffem, slaďoučký refrén, psycho fanfáry, kytarové sólo, klávesové sólo... a takhle to pokračuje celých třicet osm minut. V hlavě vám lítají všelijaké space zvuky a bzučící kytary a vy si připadáte, jako kdybyste seděli v malém zakouřeném klubu na předměstí Londýna z kraje sedmdesátých, kdy sex byl ještě bezpečný a slovo negr nebylo sprosté.

Big Elf vám namalují jakýkoliv obraz sedmdesátkového heavy progu. Vše, na co si vzpomenete. Damon Fox sám popisuje hudbu kapely jako "něco" mezi Beatles a Black Sabbath. Zdá se vám to málo originální? Ale jděte. Procentuální vyjádření - 80%

» ostatní recenze alba Bigelf - Closer to doom
» popis a diskografie skupiny Bigelf

Voivod - Angel Rat

Voivod / Angel Rat (1991)

horyna | 3 stars | 26.11.2018

K návratu ke kapele Voivod mě nalákaly polemiky nad jejich novou, prý hodně dobrou letošní deskou. Zatím jsem ji neslyšel a vlastně se na to ani nechystám. Kanadské vesmírné kybernetiky Voivod mám zaškatulkovány jako absolutně okrajovou záležitost s jednou vysoce ceněnou, až dokonale geniální deskou na kontě, kterou je nahrávka Outer Limits, a jednou vcelku povedenou, čistě rockovou deskou Angel Rat.

Ve věku pubertálním jsem testoval i něco z těch tvrdších nahrávek, ale bez většího zaujetí a také dopadu. Ještě dokážu uznat Nothingface jako velký posun skrze skladatelský přístup, ale deskám předešlým a hlavně těm následujícím nerozumím a nehodlám je pochopit ani se jimi nikterak zabývat. Holt každý v sobě nosíme pár kapel jedné či dvou nahrávek, a právě do takové sorty si já řadím kanadské Voivod.

Deska Outer Limits je obrovský progresivní monolit a uznávaný Everest kapely, který k sobě jen těžko hledá podobný příměr. Ale už deska předchozí, kterou je právě "andělská krysa" posouvá styl a zaměření Kanaďanů na úplně jinou kolej. Během několika málo let totálně vymizela tvrdost, kybernetická hustota, vesmírný chaos, pryč jsou šílené sekané kytarové riffy, drtící tempa, atmosféra bezmoci, chaosu a naprosté prázdnoty či symboly odcizení a nános moderních technologií. Všechny tyto stavy tolik souznící s díly Killing Technology a Dimensional Hatross přepustily pozice daleko větší vzdušnosti, přímočařejší jednoduchosti, racionalitě, přehlednějším formám, daleko intenzivnější melodice a hravosti a v neposlední řadě i písničkovosti. Voivod model 91 to je (čistá) rocková práce, která občas nabere větší obrátky, občas jen jemně zdrsní a občas ze sebe vyplaví nějakou tu vesmírnou záludnost - to pro případ, že by jste zapomněli, která kapela vám to zrovna hraje. Voivod model 91 je sofistikovanější a daleko daleko přístupnější.

Netvrdím, že se mi líbí všechny skladby, ale většina z nich je celkem dobře poslouchatelná a pro běžného rockového fandu i příjemná. Ono na Voivod musí mít člověk náladu, chuť i zvědavost. Krátce po svém uvedení na trh získala tato nahrávka status takřka kultovní a to i přesto, že ji naprostá většina příznivců kapely totálně zavrhla s opovržením, že takto "vyměklou" desku nehodlá akceptovat. 3,5*

P.S.: Jo a víte kdo desku produkoval? Nebyl to nikdo menší, než "rushovský" guru Terry Brown.

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod

Samurai of Prog, The - Archiviarum

Samurai of Prog, The / Archiviarum (2018)

horyna | 4 stars | 25.11.2018

Nebýt znovu nezdolného nestora a objevitele Braňa, nemám o existenci projektu (kapely) Samurai of Prog vůbec tušení. Občas se sice motám na portále Progarchives.com, jednou za čas navštívím i Progstreaming, ale ne nějak cíleně, protože vyhledávání nových "progresivních talentů" neberu za prvořadý domácí úkol.

Jejich nahrávky mě zaujali v prvé řadě vizuálně, přece jenom Ed Unitsky je mezi výtvarníky pracujícími pro hudební kapely naprostá špička, ale po sbírkách coververzí z jejich prvních alb jsem rozhodně neprahnul. V poslední době však trojice hudebníků zásobuje svá alba i vlastním repertoárem (či repertoárem neznámým, pocházejícím od jejich kolegů z branže) a tam se už člověku majícímu v oblibě moderní progresivní hudbu začínají červenat tváře. Obstaral jsem si tedy jejich poslední desku Archiviarum se kterou jsem nadmíru spokojen. Jde o klasický progresivní model čerpající inspiraci u svých služebně mnohem starších kolegů jako jsou ELP, Yes, Genesis nebo Saga.

Takovou podstatnou zvláštností, která kapelu malinko konkurenčně odlišuje, je přiaranžování sólového houslového partu v některých skladbách. Zvuk tohoto nástroje dodává písním kapku jinou atmosféru, což je patrné hned v úvodní (Emersonovské) předehře Keep the Ball Rolling. Romantizující náladu zelení se třpytících kopců skotské vrchoviny nastíní svými nápady druhá skladba Ahead of Fortune. V ní se představí nádherný vokál houslisty Steva Unruhta. Jde o vskutku překrásnou, jímavou píseň postavenou na roztomilých melodiích akustických kytar, které drží v objetí houslový doprovod. A když Steveův hlas stoupá po schodišti do vyšších pater, po zádech vám naráz běhá takové to moc příjemné mrazení.

Každá skladba je doplňována hostujícími hudebníky, jako například v dramatické trojce La Oscuridad, kde si vokální part ve španělštině vedle Steva vystřihne navíc dáma Michelle Young. Úžasné. Čtvrtá Cristalli je pro změnu celá v italštině a za mikrofonem stojí výrazný Stefano Galifi. Skladba nachází svůj předobraz v tradici těch nejlepších uskupení Apeninského poloostrova sedmdesátých let. Výrazný jižanský akcent v doprovodu bujaré melodiky a sólové flétny má dokonale působivý charakter. Mezi naprostou progovou elitu můžu s klidným srdcem zařadit dvě rozměrné záležitosti The Sleeping Lover a From This Window přetékající nápaditostí a tím nejlepším aranžérským uměním, které v dnešní progové společnosti panuje. Ale ani dva covery v závěru (camelovský Ice a Bowieho Heroes) nejsou vůbec marné.

Těch sedmdesát minut o deseti skladbách se dá na jeden zátah v pohodě utáhnout a garance dostavujícího se pocitu nudy je takřka nulová. 4,5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Archiviarum
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Omega - 10 000 lépés

Omega / 10 000 lépés (1969)

northman | 5 stars | 25.11.2018

Píseň Györgyhajú lány jsem poznal díky Aleši Brichtovi a jeho verzi dívky s perlami ve vlasech. Tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let všichni v mém okolí poslouchali Omegu a obecně vše, co tehdy přicházelo z Maďarska. Tehdy mi to kamarád pouštěl a mně se to vůbec nelíbilo, měl jsem tehdy plnou hlavu Led Zeppelin, Jethro Tull a King Crimson. Ani poslech Dívky s perlami ve vlasech mě nedonutil k tomu abych si poslechl celou desku skupiny Omega. Před několika dny mi kamarád přinesl tuhle desku a já jsem si řekl, že na tom něco musí být, když to všichni tak vychvalují a od té doby jsem to slyšel už alespoň dvacetkrát.

Deska začíná v beatlovském duchu písní Petroleum lampa, po ní následuje jejich superhit Dívka s perleťovými vlasy, kterou můžu poslouchat pořád dokola, fantastická věc k milování. Túzvihar je náznak tehdy módního hard rocku a po něm pomalejší skladba s názvem Udvari bolond kenyere, ve které mi kytary připomínají Shadows a fanfáry jako by vypadly z beatlovské Penny Lane. Kérgeskezú favágök je pro Omegu trochu úlet, který by díky příčné flétně mohl být na kterékoliv desce Jethro Tull.

Titulní skladba je zajímavá svým chorálovým zpěvem. Hodně mě zaujala píseň Spanyol gitár legenda s akustickými kytarami. Závěrečná skladba s názvem Félbeszakadt koncert je postavená na zajímavém kytarovém riffu a taky se mi hodně líbí. Před skoro padesáti lety byla pro mě maďarština nepřijatelná, nyní si tyhle písně nedovedu představit v jiném jazyce. Neznám jejich jiné desky, ale tahle byla vytvořena pod silným vlivem posledních desek Beatles, je to cítit z každé skladby.

Deska se mi hodně líbí a s největší pravděpodobností si jí koupím, chtěl bych vinyl, ale budu se muset spokojit s CD variantou.

» ostatní recenze alba Omega - 10 000 lépés
» popis a diskografie skupiny Omega

Tesla - The Great Radio Controversy

Tesla / The Great Radio Controversy (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 24.11.2018

Tesla se hodně vymykala všem zažitým pořádkům okolo kalifornské scény tehdejší doby. Žádná líčidla, žádné natupírované vlasy a žádné výstřední oblečení. Celá jejich image byla založena na co největší autentičnosti. Signifikantní zpěvák, dva výteční kytaristé a perfektní rytmika. Další devízou byla vysoká instrumentální vyspělost ruku v ruce se skvělou skladatelskou formou málokdy ovlivňovanou nájemnými hitmakery. I když se bavíme jenom o hard rocku, Tesla z něj dokázala udělat něco neobyčejného a na svojí dobu velmi výjimečného.

Nezvykle dlouhou dobu dvaceti šesti měsíců si kalifornský kvintet vybral pro realizaci své druhé desky. Druhé a třetí desky bývají zpravidla pro existenci kapel zásadní a ukáží, zda v souboru dříme potenciál, nebo zda se jen střílí slepými. A protože debut se pyšnil platinou, byla očekávání převeliká.

V momentu, kdy v otvíráku Hang Tough rozčísne bublající basu nabroušený kytarový riff podpořený líbivou vyhrávkou a nakřáplý hlas Jeffa Keitha se opře do mikrofonu, jste lapeni. Když se po pár taktech vynoří z obou reproduktoru skvělé kytarové sólo, už vás nemůže od desky nic odtrhnout. Následující Lady Luck se uvádí syrovým houpavým riffem, energie po refrénu povoluje a nechává vás nabrat síly. Jižanský feeling s klouzáním válečku po strunách se láme do valivé smršti kytar v Heavens Trail (No Way Out), aby se v sólech opět vynořil. Za zmínku stojí nesmírně jedovatý zpěv v refrénech, kdy JK slova naštvaně odsekává. Stadiónová vydupávačka Be A Man stojí pevně v kramflecích a vše jistí emotivní zpěv.

Jeff Keith je stejně úkaz. Bývalý řidič kamiónu vůbec nešetří svůj neškolený chraplák a zpívá téměř vždy na plný plyn. Lazy Days And Crazy Nights se nikam nežene, kytary se hezky proplétají s pianem a skladba si tak v poklidu doběhne.Skočný rokec Did It For The Money lehce akcentuje dění v okolí Sunset Stripu, ale s grácií. Rychlík Yesterdaze Gone s příjemným refrénem posouvá desku na konec první strany.

Poslouchám z CD, ale vinyly měly něco do sebe. Třeba to že i otvírák na B straně byl většinou hit. Makin´ Magic tyto kriteria splňuje do puntíku. Nadupané sloky držící otěže povolí a vystřelí v jeden z nejzpěvnějších refrénů desky. Předvedou se i oba kytaristé a každý si zahraje po sólíčku.
Polo balada Way It Is dává vyniknout bluesovým kořenům a přiznávám se, je to jedna z mých oblíbených skladeb na albu. Zvuk leteckého motoru se přes krátkou vyhrávku přehoupne do metalové smršti, čím se Flight To Nowhere stává nejkovovější skladbou alba. Love Song je prostě love song. Oplodňovák. Akustické kytary v barokní vyhrávce, konečně volnější zpěv a pomalé tempo. Hospodyňky v kuchyni jistě pookřejí. Rozvážná Paradise, kterou nad vodou drží Keithův zpěv a povedená gradace v druhé polovině s improvizovanými sóly obou chlapců.
Turn out the lights, The Party´s Over je důstojný závěr alba.

Great Radio Controversy je pravý hard rockový monolit. Nesmírně kompaktní sada písní. Dvojitá platina, více než 2 miliony prodaných alb... and No Machines.

» ostatní recenze alba Tesla - The Great Radio Controversy
» popis a diskografie skupiny Tesla

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Nine Inch Nails / The Downward Spiral (1994)

EasyRocker | 5 stars | 24.11.2018

Moje záliba v hudbě 90. let je všeobecně známa - byla to doba mého dospívání ve znamení metalu a tehdy všedrtícího alternativního rocku s grungeovou armádou v čele. Kdesi v zadním voji doputovalo nejprve pro mě nesrozumitelné zaoceánské jméno, za kterým stál jakýsi Trent Reznor.

A taky jako by tu válčily dva světy. O tom, že temný Trent nezná žádných kompromisů, už svědčí brutálně chladný úvod, kde se kloubí drtící chlad industriálních kořenů s mnoha druhy zpěvu. To, jak je rytmicky rozčleněna pekelná Heresy, nelze popsat. V The Becoming se mistr nonšalantně za továrního dusotu otočí na našich lebkách na podpatku. I Do Not Want This - beznaděj, děs, prokletí. Kontaktně k brachiální černotě cureovské "pornografie" jest Eraser.

Druhou světlou stránkou hlavního principála je jeho citlivost, ústící tu v úzkostný minimalismus. Z té škatulky můžeme vyjmout zplozence Piggy či ambientní Warm Place. Reptile je cosi, co by se dalo zvát trentovskou baladou. Nenávidíte tanec, techno? I já asi: ale hoďte tam Closer nebo facku Ruiner a budete s kebulí až u stropu za sekundu. A March of the Pigs? Oba póly spojila do jakéhosi předobrazu celého nu-metalu. Netřeba popisovat široce známý závěr v podobě kosmického hitu Hurt s náladovou titulní předehrou. Právě v závěru mr. Reznor ukázal světlou stranu Síly v pozlaceném hávu.

Říká se, že třetí nahrávky jsou TOP. Trent udělal to nejlogičtější. Obklopen skupinou výrazných muzikantů, výtvarníků (parádní Russell Mills!) a alternativních tvůrců v čele s Floodem a Alanem Mouldererm (hlavní mix). Spojil vše, co dosud vyzkoušel, a zasadil jen brutální K.O. všem, kteří tvrdili, že dance, industriál apod. + rock dohromady zkrátka ne-e. No, posuďte sami. Démant jedné éry.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

terka | 5 stars | 24.11.2018

Určitě patřím mezi miliony posluchačů a posluchaček, na které působí debut Pearl Jam uhrančivým kouzlem. Po desetiletích hudebního spánku se konečně objevil někdo, kdo vrátil rockovou muziku zpátky na ulici. Vsadil ji nazpět do špinavé aglomerace a znovuobjevil základy americké rockové tradice, která skončila se soumrakem sedmdesátých let. Pearl Jam přinesli znovunalezený pohled na věc, zdravou energii, jemnou agresivitu i částečnou progresi. To byl jejich Ten.

Nezatíženi dobou se Pearl Jam pokoušeli promlouvat upřímně a pravdivě o všem, co se dělo kolem nich a co je štvalo. Obrovské hity Even Flow, Alive a Jeremy se hrají dodnes. Další legendární kusy s neopakovatelnou atmosférou a mlžným oparem jsou pomalejší věci Black, Garden a velmi emotivní Oceans. Ty představily kapelu v tom nejlepším světle. Vroucný Vedderův přednes zpíval o příbězích a pocitech deprese, sociálního zmaru a nepochopení. To díky nim zná desku snad každý, kdo se v muzice trochu pohybuje. Jsou to hymny patřící k hnutí, které si říkalo grunge. A grunge - to byla mohutná přívalová vlna, která svou silou spláchla všechny glam rockové nafintěnce, kteří stavěli pozérství před opravdový kumšt.

Pearl Jam samozřejmě nebyli jediní, kdo zažehl grungeovou revoluci. Na scéně už působili třeba Soundgarden nebo metaloví Alice in Chains. Ze všech těchto jmen se přes noc stala uctívaná božstva mládeže navlékající se do flanelových košil a pod koleny ustřižených kraťasů. Album Ten zůstalo dodnes nejprodávanější a hlavně nejoblíbenější deskou kapely. S nezdravou zarputilostí je klukům neustále předhazováno a každá vzniklá věc se s ním automaticky poměřuje. Není sporu o tom, že jde o milník jedné epochy, na tom se identicky shodneme. Ale nic se nemá přehánět.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 23.11.2018

Jsou desky kapel, které v době vydání explodují jako granát, odstraní veškeré konkurenty kolem a způsobí na hudební scéně malou revoluci v podobě zavedení nových hudebních stylů. Další desky se ve své době trefí přesně do nálady určité skupiny fandů a po letech se stanou legendou. Potom jsou desky, za kterými si stojí hudebníci, avšak u posluchačů propadly. A úplně speciální kategorií je deska Rush - Caress of Steel. V oblibě ji nemá kapela a většina fandů k ní má spousty výhrad.

Popravdě řečeno tomuto postoji vůbec nerozumím. K desce jsem se prokousal až mnohem později, než byla vydána a v tom bude pravděpodobně kámen úrazu. Tehdejší neslané nemastné recenze si dokážu vysvětlit jen tak, že v době vzniku - v roce 1975 se prostě netrefila do vkusu fandů, kteří asi očekávali další hard rockovou desku ve stylu "Cepelínů" (kvůli tehdejší částečné podobě barvy hlasu obou zpěváků). Snad se již publiku trochu začaly zajídat rozsáhlé kompozice plné změn a přechodů - nevím. Rockovým rádiím v USA, které prosazovaly tehdy populární Supertramp, Kiss či Styx se tato trojka jaksi nehodila do playlistu. Rovněž rok trvající turné s již zmíněnými Kiss nebylo to pravé ořechové, neboť jejich fandům se pochopitelně nemohli Rush líbit. Nad výroky z dobových recenzí však zůstává rozum stát, posuďte sami: "moc dlouhé skladby, moc tvrdé, nesrozumitelné texty, nesourodé, nekonzistentní..."

Proč se však podobné recenze objevují i dnes, s odstupem času, naprosto nechápu. Snad fandům, kteří se ke kapele dostali až v dobách s větší klávesovou podporou připadá album moc hard rockové, nebo těm, co přísahají na album 2112, zase málo progresivní. Ano - toto album je důležitým a logickým mezičlánkem mezi hard rockovou přímočarostí a ekvilibristickým art rockovým směrem, který představila kapela na následující desce. Ale pro mé ucho naprosto dokonalým mezičlánkem. Pokud se nezaujatě ohlédnu zpět, slyším tři výborné hard rockové kompozice a dva monumentální art rockové opusy The Necromancer s fantasy příběhem z Tolkienova světa a The Fountain of Lamneth složenou rovněž z několika částí ve filozoficky pojatém traktátu o vývoji člověka od jeho zrození až k jeho zániku, které jsou plně srovnatelné s tou nejtypičtější tvorbou RUSH v následujících letech.

S Terry Brownem za zády vytvořila kapela zvukově i hudebně dokonalou desku, kterou já osobně řadím do TOP 5 studiových počinů RUSH. Dle mého strčí do kapsy vše, co bylo vytvořeno po roce 1982.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Gattch - Gattch

Gattch / Gattch (1971)

northman | 4 stars | 22.11.2018

Na konci šedesátých let jsem ukončil základní školní docházku a zároveň tu nastoupila tuhá normalizace poměrů vedená doktorem Gustavem Husákem a hlavním ideologem krejčím Vasilem Bilakem. V rámci této doktríny nám byly zakazovány dlouhé vlasy a jakékoliv vlivy západní kultury, hlavně poslech rockové hudby (jazz byl tolerován). V té době jsem částečně na protest neuznával jakoukoliv hudbu, která vzešla z produkce lidově demokratických států včetně tuzemské.

Z našich umělců jsem toleroval Flamengo, Blue Effect a hlavně Plastic People Of The Universe, to že vyšla na Slovensku v novém nakladatelství Opus deska skupině Gattch jsem vůbec nezaregistroval, ani jsem netušil, že skupina tohoto názvu existuje. O existenci skupiny jsem se dozvěděl nedávno a koupil jsem si společné 2CD s albem Svitanie od M. Efektu.

Docela mě mrzí, že skupina neměla tehdy žádnou propagaci ve sdělovacích prostředcích, protože se jedná o celkem originální hudbu, které bychom asi říkali první jazz rockové album, i když o něco podobného se pokoušel Radim Hladík o rok dříve s Jazz Q Praha na desce Coniunctio. Tahle deska je pojatá jako instrumentální dílo, výjimkou je deklamace popěvků bez textu v Piesni beze slov. V některých písních slyším témata z klasické hudby, čímž se kapela zařazuje do škatulky tak zvané progresivní hudby. Instrumentální výkony jsou famózní a s každým poslechem ta deska roste. Instrumentální pojetí bylo tehdy určitě zvoleno s ohledem na možnost textů, které by mohly vadit režimu. V tomto provedení vyšla třeba deska M. E. & Radim Hladík, Mahagon a určitě by se našlo více desek (nejmenuji, protože tuzemská produkce je mi až na výjimky cizí i nyní po skoro padesáti letech).

K téhle desce není co dodat, zapomenutý klenot slovenské produkce. Pro mě je tahle deska za čtyři hvězdy, některé desky hlavně z české produkce se mi líbí více.

» ostatní recenze alba Gattch - Gattch
» popis a diskografie skupiny Gattch

Colosseum - Tomorrow's Blues

Colosseum / Tomorrow's Blues (2003)

horyna | 5 stars | 22.11.2018

Mark Clarke, Dave Clempson, Chris Farlowe, Dave Greenslade, Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith. Miluji tyhle chlápky, tyhle ikony jazzově bluesové progresivní muziky. Co jméno to pojem. Šestice instrumentálních titánů se poprvé společně sešla při nahrávání třetí desky Daughter of Time a po pětadvaceti letech pak znovu obnovila svůj podnik Colosseum. Po famózním reunionu prostřednictvím desky Bread and Circuses vydává o šest let později další fantastickou nahrávku Tomorrow´s Blues. Ta pokračuje v tradici silných alb kapely, na kterých ani jeden z tracků nijak nezaostává za svou silnou konkurencí z dřívějších let.

Na straně jedné tu stojí silné bluesové cítění filtrované prostřednictvím tracků Come Right Back (s dechovou sekcí za zády), In the Heat of the Night (s melancholickým saxofonem páně Smitha), nebo v závěrečné No Demons. Na straně druhé je to jazzové aroma prosakující skrze famózně rozvolněný úvod s titulní Tomorrow's Blues, plné krásných Greensladových tónů a perlivých akustik Davea Clemsona. A když pak Chris začne zpívat, bortí se skály, praskají kameny a žula se mele na padrť. Podobné je to i v instrumentálkách Arena in the Sun a The Net Man. Naopak pohodové Hard Times Rising, Thief in the Night a Take the Dark Times With the Sun tvoří páteř desky a patří k tomu nejlepšímu, co kdy Colosseum vytvořili.

Tomorrow's Blues je tradičně skvělá deska tradičně geniální skupiny hudebníků, kteří svou profesionalitu a umělecké cítěný spojili v jeden obrovský nedělitelný celek. A pokud stále zatvrzele trváte na svém výroku, že nejlepším Colosseum patří roky 69-71, lžete sami sobě. Tak jednou, až konečně prozříte a poslechnete si například tuhle desku, budete pěkně čubrnět, jak rychle vám z ní spadne sanice až na zem.

» ostatní recenze alba Colosseum - Tomorrow's Blues
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Supertramp - Even In The Quietest Moments

Supertramp / Even In The Quietest Moments (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 20.11.2018

Dlouhá desetiletí jsem si myslel, že co se týče diskografie od této kapely, vydržím s live záznamem Paris, který vznikl v roce 1980. Tento koncert pro mě představoval v podstatě výběr toho nejzajímavějšího z dílny Supertramp. Nicméně před několika lety jsem si pořídil desku Crime of the Century, která mě hodně nadchla (aby taky ne, když většina songů zazněla i na mém oblíbeném živáku) a od tohoto okamžiku již chyběl jen krůček k pořízení několika dalších desek. Nevlastním vše, jen nahrávky z let 1974-80 - neboli čtyři studiová alba a živé dvojalbum. Ze studiových nahrávek si cením nejvíce (i když rozestupy v hodnocení jednotlivých alb jsou velmi těsné) právě Even In The Quietest Moments, která mě kdysi odrazovala romanticky laděným přebalem.

Dnes po letech s ním již žádný problém nemám, rovněž tak s nádhernou muzikou, která (i když je něžná a křehká) nepostrádá určité vnitřní napětí. Při pozorném poslechu nacházím pod povrchem příjemných soft rockových melodií důmyslné art rockové aranže, které mi velí toto album řadit k ostatním velikánům tohoto stylu - Yes či Pink Floyd. Právě ta na první poslech ukrytá artově pojatá důmyslnost a úžasná souhra je odděluje od mnohých jiných kolegů.

Zajímavě je pojatá úvodní Give a Little Bit s pro Supertramp netypickými kytarami po vzoru Eagles. Výborná je i Babaji, rozcvička na později natočenou Breakfast in Amerika, která používá podobné postupy i náladu. Jen s klavírem okouzlí komorní Downstream s melancholickým textem. V Lover Boy s citlivě zakomponovaným orchestrem jako bych cítil Beatles. Aby ne - dvorní zvukový inženýr Geoff Emerick pracoval na většině desek Brouků. Vrchol alba vnímám v titulní Even in the Quietest Moments a hlavně v závěrečné a nejdelší Fool's Overture, ve které jsou zakomponovány různé nehudební prvky jako zvony, projev Winstona Churchilla z roku 1940 a text v mnoha významových rovinách. Celkově velmi rozmanitá píseň v art rockovém kabátku.

Kvůli většímu úspěchu v zámoří se kapela před touto deskou přesunula do USA a trochu přizpůsobila zvuk tamnímu publiku. Na této desce však kvalita i následný zasloužený komerční úspěch zůstaly v rovnováze, proto si této nahrávky tak cením.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Progres 2 / Tulák po hvězdách (2018)

PeterF | 5 stars | 18.11.2018

Na Progres 2 som začal chodiť v období skvelého programu Mozek, a postupne som sa dostal aj k starším albám Třetí kniha džunglí a Dialog s vesmírem. Po príliš syntezátorovom albume Zmena som už ani neočákával výraznejšie prekvapenie, ale k môjmu šoku stalo sa, a to som pravidelne chodil na koncerty Progresu posledných 10 rokov.

Po 30 rokoch od posledného albumu je tu Progres 2 v plnej sile, akoby nedošlo k žiadnej "Zmene". Album je plný nápadov, výrazné melódie, kombinácia rockovej opery s tematicky ladenými skladbami a najmä zvuk je svieži a plný farieb a prelínania zvukových plôch a cítiť radosť z hry. Priznám sa album som si musel napočúvať niekoľkokrát, stále si ho však prehrávam od koncertu v Lucerne 11.11.2018 a nachádzam stále nové hudobné momenty.

Každá skladba by si zaslúžila samostatný komentár, ale skúsim aspoň stručne: Zvuk je vyvážený, jednotlivé nástroje sa dopĺňajú, neprevažujú individuálne sóla, kapela pracuje ako jednoliaty tím. Očakávané výborné "ťažké" bicie a basová linka, striedanie gitár a použitie gitarového syntezátora s klávesovými maľbami na pozadí. Striedanie vokálnych partov zo strany Z.Kluku, P.Váněho a R.Dragouna obohacuje album, vytvárajuc potrebnú dynamiku príbehu od J.Londona.

Texty sú pomerne komplikované tak ako aj samotný príbeh, česť spevákom že si ich pamätajú. Nakoľko som knihu nečítal, budem si ju teraz musieť, neviem či mi záverečná časť od skladby "Moře", dáva zrozumitelný záver príbehu. Začiatok až po "Malú smrť" je však logicky previazaný a príbeh je jasne čitateľný. Moje obľúbené skladby sú: Výš, Múra, Cesta ven, Malá smrt, Moře, Pani Om, Tvuj kód a Selpa.

Na záver musím povedať, Progres 2 prekvapili a priniesli album nad akékoľvek očakávanie. Rozhodne sa nejedná o povinnú jazdu a nostalgický návrat k minulosti. Rád by som si prial, aby sa Progres 2 ešte nechali nahovoriť na ďalší projekt, lebo majú autorský a hudobný potenciál, ktorý by im nejedna súčasná kapela mohla závidieť. Celej kapele, autorskému tímu a všetkým čo sa podieľali na príprave patrí velká vďaka za to, že priniesli nevšedné hudobné dielo, ktoré bude určite patriť k tomu najlepšiemu, čo "česko-slovenský" bigbít priniesol.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Flamengo - Kuře v hodinkách

Flamengo / Kuře v hodinkách (1972)

Vojta | 5 stars | 18.11.2018

Bohužel jediné album Flamenga, které vyšlo v roce 1972, je podle mě jedním z klenotů tuzemského bigbítu z let sedmdesátých a osmdesátých.

Na kvalitě albu přidávají jednak kvalitní texty z pera vynikajícího českého básníka Josefa Kainara (kromě skladby Stále dál, u které je autorem textu producent alba Hynek Žalčík) a druhak kvalitní obsazení: rytmika Erno Šedivý + Guma Kulhánek pracuje skvěle, zvuk kapely dotváří fantastické ságo a flétna, které obsluhoval Jan Kubík (v roce 1976 se podílel i na prvním albu Vládi Mišíka), jakož i hammondky Ivana Khunta, který také perfektně odzpíval již zmíněnou skladbu Stále dál (u které byl při nahrávání sborů použit Leslie box). Mišíkův fantastický zpěv snad netřeba zmiňovat.

Mezi mé nejoblíbenější skladby patří závěrečné trio Doky, vlaky, hlad a boty (kterou nahrála také skupina C & K Vocal), Stále dál a závěrečná pecka Kuře v hodinkách. Neméně silný je i Rám příštích obrazů. Albu není ani po víc jak pětačtyřiceti letech od vydání co vytknout, takže hodnocení je nasnadě.
*****

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo

Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/ (1993)

Martin H | 5 stars | 18.11.2018

Musím se přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť oné okleštěné verzi Dialogu s vesmírem z roku 1980. Jistě, ve své době to určitě dokázalo hladové rockové fanoušky plně nasytit, ale mě pořád vrtalo hlavou, jak tento pořad vypadal ve své ucelené podobě. Nakonec jsem se dočkal a mně se dostal do rukou zvukový záznam premiéry Dialogu s vesmírem, který se uskutečnil 27. února 1978 v brněnském Divadle na výstavišti.

Partička kolem bubeníka Zdeňka Kluky se ve druhé polovině sedmdesátých let nadechla k novému životu. Nejdříve potěšila deskou Mauglí natočenou pod hlavičkou Barnodaj, na níž již zvolna koketovala s tematicky propojeným programem. Jenomže v okamžiku vydání desky již všechno bylo opět jinak a skupina pod novým názvem Progres 2 objížděla republiku s koncertním programem inspirovaným velkými hudebními plochami a nazvaným Dialog s vesmírem.

Ústřední dvojice Pavel Váně a Zdeněk Kluka se obklopila novými spoluhráči a vydala se cestou velkého audiovizuálního monotematického pořadu. Dnes si můžu jenom povzdechnout, jak asi tehdejší vystoupení v plné parádě vypadalo. Bohužel, obrazový záznam neexistuje. Ale i audio záznam mi dokáže přinést slušný posluchačský zážitek, při jehož poslechu si můžu aspoň představovat, jak to tenkrát mohlo vypadat.

Od prvního tónu jim celý příběh žeru i s navijákem. To není zpěvák a kytarista Pavel Váně, kdo znechucen dnešním světem hledá klid a mír v duši v širokých a nekonečných vesmírných pustinách, to jsem přece já, malý človíček se všemi svými pochybnostmi, strachy a prohrami, jenž hledá nové, klidnější místo pro život, nové příležitosti a jistoty. A tak jako hlavní hrdina nachází pouze drogové šílenství a robotizovanou společnost, i já začínám chápat, že vysvobození mi žádný vesmír nepřinese, že veškeré změny jsou jen na mně, na malém člověku, který žije tady a teď.

Někdo může namítat, že především pěvecké výkony zde nejsou vždy úplně excelentní, ale to ať vezme čert. Důležitá je pro mě energie, která ze záznamu přímo tryská, a ohromný emoční náboj, které některé kompozice mají, například Píseň o jablku, jež mě vždy dokáže dojmout, či Rozhovor s centrálním mozkem, při němž cítím až fyzický strach a bolest.

Ano, mám tuhle nahrávku rád a považuji Dialog s vesmírem za tvůrčí vrchol těchto hudebníků a metu, kterou se jim už nikdy nepodařilo překonat. Škoda jen té zmršené studiové verze.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp

Giles, Giles & Fripp / The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp (1968)

vmagistr | 2 stars | 15.11.2018

Robertu Frippovi se po celou jeho hudební kariéru daří unikat "strašáku" konformity. Nesnadno se ve světě progresivního rocku hledá větší vizionář - a zároveň také větší podivín. Nezkrotně tvořivý duch asi musí být vždy nějak vyvážen. Do povědomí svých příznivců se poprvé výrazně zapsal na debutu kapely King Crimson, jednoho ze zásadních progresivních spolků přelomu 60. a 70. let. První studiová nahrávka, na které figuruje jeho jméno, však vznikla o více než rok před crimsonovskou prvotinou. Jedná se o jediné album skupiny bratří Michaela (bicí, zpěv) a Petera (basa, zpěv) Gilesovic, kteří k sobě Frippa přibrali, ač původně hledali zpívajícího klávesistu (a Fripp neovládal ani jedno z toho). Na jaře roku 1968 pak nahráli desku s praštěným názvem The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp.

Album je to rozhodně netuctové - ale co taky od něčeho, na čem se Fripp podílel, čekat. Ve třech lidech (doplněných samozřejmě s množstvím hostů) dokázali hudebníci vytvořit nadmíru kreativní a členité aranže, které rozhodně nenudí. Inspirace členům kapely rozhodně nechyběla - občas jí ale nejspíše bylo tolik, že se motivy na desce rozbíhají všemi možnými směry a dohromady tvoří ne úplně konzistentní směsici. Nu jen považte - některé skladby (North Meadow, Digging My Lawn či Erudite Eyes) vcelku sympaticky koketují s jazzem. Zvláštní (jakoby canterburská) melodika charakterizuje písně Call Tomorrow a How Do They Know, vedle nich tu zase máme umravněnou psychedelií ovanuté kousky jako Newly-Weds nebo Thursday Morning.

Vším výše zmíněným se se proplétají šedesátkové cajdáky se smyčci a popovými dívčími vokály (One in a Million, Little Children a obzvláště příšerná The Sun Is Shining). Na druhou stranu tu najdeme i náznaky budoucího "crimsonovského" stylu ve skladbách The Crukster a Elephant Song. Zcela mimo ostatní skladby na desce pak jde plně instrumentální věc Suite No, 1. kombinující kontrastní kytarové a piano-mellotronové pasáže v příjemné adaptaci postupů klasické hudby. Z bonusových skladeb sluší zmínit především ráznou a saxofonem ozvláštněnou She Is Loaded, ale i o něco zasněnější Under the Sky se šveholící flétnou má něco do sebe.

Nejspíše ve snaze dodat albu nějaký jednotící koncept pánové obě strany desky prošpikovali mluvenými vsuvkami. První stranu "obohatila" Sága Rodneyho Toadyho, tlustého a ošklivého chlapce, kterému se děti smály a jeho maminka ho utěšila tím, že si jednoho dne vezme tlustou a ošklivou dívku, stejně jako to kdysi udělal jeho tlustý a ošklivý otec. Ještě dementnější vsuvky na B-straně pak v neustále deformovanějších hlasových polohách referují o tom, že "Znají muže, který se jmenuje prostě George".

Jak takovýto stylový a koncepční galimatyáš ohodnotit? Mám pocit, že z obalu alba široce se usmívající Fripp má radost právě z rozpaků recenzentů, kteří tento jazz-pop-rockový guláš ochutnali a nevědí, zda jim z něj udělalo zle, nebo jestli chtějí ještě. S přihlédnutím ke stylové nejednotnosti a rušícímu mluvenému slovu budu tentokrát přísný. Protože na čtyři podle mě deska nemá a trojkový průměr se pro takový rebelantský obsah nehodí, dostanou Giles, Giles & Fripp od mé maličkosti hvězdičky dvě. A přeberte si to jak chcete.

» ostatní recenze alba Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp
» popis a diskografie skupiny Giles, Giles & Fripp

Queen - The Works

Queen / The Works (1984)

Egon Dust | 4 stars | 15.11.2018

Král je mŕtvy, Nech žije Kráľovná. Moje detstvo je úzko späté práve s albumom The Works. Hrávalo sa to u babky na gramofóne, u druhej babky v činžiaku býval sused posadnutý Queenom a aj fúzy mal v štýle Freddieho, presnejšie podobal sa skôr na Jima Huttona (Freddieho priateľa). O Freddieho homosexualite sa v Československu ešte nejako nehovorilo (myslím, že vôbec táto téma asi nebola v našej republike "v kurze" :) ).

Radio Gaga poznal fakt takmer každý a ako Rogera Taylora inšpiroval jeho štyrročný syn, tak aj u nás detí, vtedy bola hitom. Takisto "Aj Wont tu Mekvín" som spieval ako päťročný chlapec na Mikuláša susedovi- čertovi queeňakovi z babkinho činžiaku. Samozrejme v detstve som nevedel posúdiť ich tvorbu, kde bol vrchol, kde pokles. Prišli devadesáté, prišli roky dospelosti a láska ku Queenu vydržala a ešte sa stupňovala. V čase mánie rocku v štýle G´n´R išla tvorba Queen bokom, až keď som platňu Works požičal kamarátovi spoluhráčovi z kapely. Jeho intenzívnejšie vnímanie hudby mi vytvorilo nový pohľad aj na tento album. Vravím mu "toto je slabý album" a on na to "naopak, toto je vynikajúci album".

Nedalo mi to a podrobne som ho začal počúvať. Jasné, že kompozícia megahitu "Radio Gaga" už nie je Bohemian Rhapsody či ani cabaret rock ala Killer Queen, ale čo si treba uvedomiť, sedemdesáté roky skončili a Queen sa už od čias Flasha Gordona prestali pýšiť, že nepoužívajú synťáky. Vrhli sa do nich priam po hlave a prežili! Rovnako to bolo zčasti u Yes, u Pink Floyd, ani nevravím o Jefferson Airplane/Starship. V skratke osemdesáté roky už hrali iný prim. A Queen dokázali nádherne zabodovať aj v nich.

Osobne milujem harmóniu Radio Gaga, netreba za každú cenu trepať všade dvochminutové gitarové sóla a nesmrteľné riffy ala Purple (v podstate aj tí museli prejsť na konzumnejší hard rock aby s jazvami prežili). Keď je reč o riffe, tak štadionovka "Tear it up" má riadne gule v štýle štadión rocku, čo určite neni tejto platni na škodu. Nádherná kompozícia v štýle divadelného rocku je "It´s hard life", jedna vôbec z nich najsilnejších skladieb a nevravím o nádhernom bizarnom klipe. Klipy Queenu v osemdesátých boli špičkou na MTV a do devadesátých rokov frčali aj na prvých satelitoch v ČSSR/ČSFR.

Ak by niekto chcel vyčítať machrom z Queenu, že zradili zdravé jadro rock n rollu, tak mu vrhnem do ksichtu Mercuryho svižný rock n roll, takmer rockabilly "Man on the prowl". Muž na love je text tejto piesne a je aj na vysoké percento odpoveďou na Mercuryho život v prvej polovici osemdesátých rokov a jeho Tour de NY Gay Bars. Nie zbytočne sa v názve textu oprel o Al Pacinov zakázaný film "Na Love" (Skutočne pre silné žalúdky!). Hudobne spolu s "Crazy little thing called love" myslel na svoj veľký vzor - na mŕtveho kráľa rock'n'rollu Elvisa. Milujem tento song. Nechápem ako som ho roky mohol chladne prehliadať. Podobne ako v klipe "Radio Gaga" je cítiť silný vplyv futurizmu (v osemdesatých veľmi dobre fungujúci vďaka Bowieho post-ziggysmu!) aj v skladbe "Machines - Back to humans". Späť k ľudom, tak vraví pieseň spomenutého titulu.

John Deacon bol nenápadný skromný člen z tak silne extrovertnej bandy. Kto by povedal, že jeho song a najmä jeho klip rozprúdi ešte väčšiu kontroverziu akú kedy Queen rozprúdili. Hit č.1 v európskych rádiách "I want to break free" pozná dnes už asi od adolescenta po bezdomovca takmer každý. Netvrdím, že táto vec je nejaké super kompozičné dielo. Nazval by som ju elektronický "Killer Queen". Je to kvalitný pop rock. Sám Mercury, Taylor, Deacon aj May chápali,že v osemedsatých by s "Brighton Rock" a asi ani s mnohými skladbami z ich prvej éry už neuspeli. Keby sa Beatles nerozpadli (a John by žil) myslím,že ich cesta by bola veľmi podobná, veď sám pán Harrison bodoval s modernou "I got my mind set on you". Z LP Works ma asi najmenej zaujala "Keep passing the open windows" - tam nenachádzam ani umenie, ani zábavu, ani nářez. Keďže sa jedná o jediný slabší song z kvalitného LP, nie je to žiadna tragédia.

Queen mali jeden veľký dar. Uzavreli koncerty a albumy silnými číslami. Silné číslo je "Hammer to fall", skutočne skvostný hard rock v duchu osemdesatých. Mercuryho spev je tam excelentný. Záver albumu je trošku akoby v pietnom duchu. Akustická nádhera po textovo tak silnej stránke, ukazuje silnú stránku ľudskosti v samotných členoch zoskupenia. Dovolím si povedať, že po "Love of my life" najsilnejšia akustická balada nielen od Queenu, ale v histórii rocku. Samozrejme nezabudol som na perly ako "Dust in the wind", "Babe, I´m gonna leave you", "Wicked Game", "Yesterday" atď.

Chápem všetkých tvrdých ortodoxných rockerov, že u mnohých Queen už predošlým LP Hot Space skončili, ale na umení je najzaujímavejší vývoj. Queen v sedemdesatých svoju vokálno-inštrumentálnu stránku rozbalili naplno. Myslím, že posledné albumy Led Zeppelinu nespravili dieru do sveta a ich nádherná cesta progrocku a hard rocku bola na konci. Queen to pochopili. Na dôvažok. Album Works je hlavne o dobrej nálade a poslucháčsky dobrých pesničkách. Innuendo prinieslo opäť trochu progresu.

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen

Credo - Against Reason

Credo / Against Reason (2011)

horyna | 5 stars | 15.11.2018

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo

Dead Can Dance - Dionysus

Dead Can Dance / Dionysus (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 14.11.2018

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Mr. Big - What If...

Mr. Big / What If... (2011)

pinkman | 5 stars | 14.11.2018

Všichni čtyři členové kapely Mr. Big patří k absolutní hráčské světové špičce. Nedávno jsem si pouštěl jejich desku What if a potvrdil tak, že jde o nahrávku, která si dokáže udržet vysokou kvalitu  a stále patří k tomu nejlepšímu, co v hardrockové muzice vyšlo. Kapela se jejím prostřednictvím vrátila v původním složení s kytaristou Paulem Gilbertem, který po epizodě s bývalým kytaristou Poison Richiem Kotzenem opět v roce 2009 posílil řady kapely.

Deska navazuje jak na poslední počin s Gilbertem Hey Man z roku 1995, tak na dvě věci právě s Ritchie Kotzenem. Je tu plno riffů, kterým Gilbert dokáže roztáhnout křídla a společně s jeho propracovanými sóly nepřestává udivovat konkurenci. A zpěvák Eric Martin má jeden z charakterově nejdokonalejších hlasů v rockové hudbě.

S albem What If dostanou všichni příznivci fachmansky zahrané hardrockové hudby přesně to, co žádají. Ten kdo je měl rád před lety, bude s tímto materiálem spokojený i dnes. Eric Martin je tradičně díky svému bluesově nakřáplému hlasu rozpoznatelný od prvních momentů, stejně jako instrumentální schopnosti pánů Sheehana a Torpeye.

Hudebně nikdy nebylo Mr. Big co vytknout. Každý tón sedí naprosto přesně. Je tu řada vynikajících skladeb. Úvodní šleha Undertow, nátlaková American Beauty, procítěné Stranger In My Life a All The Way Up. Ukrutně silné kytarové mašinérie Nobody Left To Blame a I Won't Get In My Way - vrcholy alba, kvapík Still Ain't Enough For Me. Obligátní parádička s Gilbertovými vyhrávkami I Get The Feeling v závěru a skvělý bonus Kill Me With A Kiss s dalšími citacemi virtuóza Gilberta.

Abychom to shrnuli. Komu se líbí ostatní desky této kapely a nejen To Be With You, Wild World nebo koneckonců Nothing But Love a Just Take My Heart, ten rozhodně zklamaný nebude. Ani já nejsem. Tohle album si soustředěný poslech zaslouží, ale i jako kulisa funguje výborně. A co se týče hodnocení. Ani ve snu mě nenapadá jiná známka než ta nejvyšší.

Momentální TOP skladba: Undertow

» ostatní recenze alba Mr. Big - What If...
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2018

Další recenzi jsem se rozhodl napsat "postaru", tedy formou spíše meditace a lehkého vstupu do bohatého světa hudebních emocí. Skvěle už tak učinil mr. Brano.

Už fantastický obal tohoto díla je vedlejším chodem k hlavní hudební hostině - dominují po květinovém vzoru motivy bujné zeleně, kontemplace a vnitřního klidu. Nádherné barvy pastel hrají do duhova. A tak prozařuje i hudba - podstatou křehká, bujná a výživná jako jarní mlází. Klaní se s největší důstojností ikonám žánru už zpěvným úvodem, a ovšem závěrem; na osmdesátiminutové pouti samozřejmě putujeme vývraty, staletými hudebními kmety i rychle zurčícími vodopády.

Obě hlavní postavy se vydaly z nejlepších sil - album je tak působivým duetem mezi Stoltovou silnou kytarou a bujnými klávesovými duchnami páně Lundina. Zcela do jiných sfér odnese Mirrors of Yesterday, vrcholově se vytesal do análů květinový veterán Jonas Reingold v multi-našlehané Leaving the Horizon. Ostřejší kontury má Folke´s Final Decision a neprostupná Morganism, obě protipóly košaté a vážné The Name Belongs to You. Spojuje se láska, duševní propojení a léčivá moc hudby. Vynikajícím způsobem podaly A Road in My Mind dámy Lundinovy - cesta s potoky slz. Mimořádnou, až filmově ubíhající zvukovou masu ukuchtili čarodějové z procesí kolem letitého dua Stolt/Lundin, zdobícího svými zástavami formaci už od počátků v 70. letech. Ostatní ale zapadli do skládanky bez jakékoli chyby - Lundström vyšlehuje do nebes vpravdě po fröbergovsku.

Přijměte i vy pozvání do téhle královské obrazárny - ne, není to pro každého. Jako Louvre nebo Ermitáž.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Grateful Dead - Aoxomoxoa

Grateful Dead / Aoxomoxoa (1969)

terka | 3 stars | 13.11.2018

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

VARIOUS ARTISTS - Tarzan

VARIOUS ARTISTS / Tarzan (1972)

Snake | 3 stars | 13.11.2018

CD btf.it ‎– VMCD120 /2007/

Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.

Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...

Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...

Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.

Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.

Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.

A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...

Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.

Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

horyna | 4 stars | 13.11.2018

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Iluvatar - Children

Iluvatar / Children (1995)

horyna | 5 stars | 11.11.2018

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- >> odkaz - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Suede - Night Thoughts

Suede / Night Thoughts (2016)

horyna | 5 stars | 10.11.2018

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede

TNT - All the Way to the Sun

TNT / All the Way to the Sun (2005)

horyna | 5 stars | 09.11.2018

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT

Vektor - Terminal Redux

Vektor / Terminal Redux (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.11.2018

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor

Antonius Rex - Zora

Antonius Rex / Zora (1977)

Snake | 3 stars | 07.11.2018

CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/

Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...

Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.

Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...

První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.

Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.

Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...

Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.

Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.

První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.

"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...

32th Anniversary Edition :

01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Black Crowes, The - Amorica

Black Crowes, The / Amorica (1994)

horyna | 5 stars | 06.11.2018

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Vektor - Outer Isolation

Vektor / Outer Isolation (2011)

jirka 7200 | 3 stars | 05.11.2018

V přímém porovnání s debutem Black Future, který byl vydán před dvěma roky, se u této skupiny na desce Outer Isolation nic moc nezměnilo. Ten moment slastného překvapení, který se dostavil u předchozího alba, byl ten tam. Pocit určité předvídatelnosti měl reálný důvod – polovina materiálu byla napsána již dlouhou dobu, některé songy byly staré i deset let! Sice se o chlup zlepšila produkce Byrona Filsona, který je za produkci, nahrávání i mastering všech tří alb Vektor zodpovědný, ale písně zněly hodně podobně, tak jako na debutu.

Kapela nadrtila opět svou třaskavou směsku ultra technického kyber thrashe s někdy až black metalovými vokálními šlehy kytaristy a hlavního mozku Davida DiSanta. Příkladem za všechny budiž kvapík Tetrastructural Minds, který je horskou jízdou ostrých riffů, kulometu bicích, ale i melodických vyhrávek obou kytaristů. To neustálé přirovnávání k Voivod je záležitostí spíše ideovou, obě kapely čerpají textově ze sci-fi prostředí. Hudebně si kráčí každá kapela vlastní cestou, snad částečné technicky psychedelické postupy kytarových linek mohou vyvolávat určitou podobnost.

Nicméně v USA se z Vektor stává pojem. Kapela křižuje státy v Americe v nejrůznějších koncertních sestavách spřízněných kapel. Šok ve skupině způsobuje fakt, že se Voivod sami ozývají s nabídkou společného turné. Jelikož je to vzhledem k nasmlouvaným akcím nemožné, Voivod dokonce sami posouvají své turné a slaďují termíny! Pomalu nastává čas příprav k natočení nového materiálu, to je však jiný příběh.

» ostatní recenze alba Vektor - Outer Isolation
» popis a diskografie skupiny Vektor

King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe

King Gizzard & The Lizard Wizard / Murder of the Universe (2017)

viteslaf | 5 stars | 05.11.2018

Název kapely je stejně šílený jako jejich hudba. Myslím si, že tahle kapela si zaslouží rozhodně více pozornosti, než je jí nyní dopřáváno, ale s postupem času se to určitě změní. Murder of the universe - už podle obalu můžeme poznat, že se bude jednat o jejich nejtvrdší desku; setkáme se zde i s prvky metalu. Samozřejmě album není ochuzeno o gizzardovský psychedelicko-garážový sound.

Album otevírá stupňující se temný riff a chladný ženský hlas vypravěčky, která nás uvádí do první kapitoly alba. Příběh pojednává o člověku, jenž se proměňuje na nestvůru napůl člověk - napůl medvěd. Většina skladeb je spojena podobným motivem, což neubírá na kvalitě, ale spíše přidává celistvost celého partu. Druhou částí je nejvíce zastřený příběh (vypravěččin hlas do hudby již tolik nezasahuje) o pánovi blesků a stvůře jménem Balrog. V této části se nachází asi nejvíce melodická píseň The Lord of Lightning, která je z jednou z nejlepších částí alba.

Ve třetí části se setkáváme s kyborgem jménem Han-Tyumi, což je anagramem slova humanity. Jedná se o nejvíce temnou část část alba s metalovými riffy. Píseň Digital Black působí i svým textem velmi naléhavě - lidé měnící se na počítače jako svoji vlastní (zne)uživatelé. A v tomto světě blízké budoucnosti žije zmatený Han-Tyumi toužící po dvou věcech, které jako kyborg nemůže - zemřít a zvracet. Han-Tyumi tedy postaví stroj na zvracení, se kterým se spojí a následuje katastrofický scénář, kdy se začne nezastavitelně zvětšovat pod tlakem zvratek. Jeho tělo pohltí galaxie a vesmír, načež se zhroutí svou vlastní gravitací a následuje tato vražda vesmíru (murder of the universe). Ano, zní to opravdu zvráceně, zároveň je zde však možná paralela kyborga k lidstvu a pokud ano, má Murder of the Universe opravdu varovné poselství.

Abych vše shrnul, Murder of the Universe je konceptuální album, hudebně i textově vyspělé. Troufám si říci, že King gizzard jsou noví průkopníci progresivního rocku. Za Viteslafa 5*.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Judas Priest - Painkiller

Judas Priest / Painkiller (1990)

horyna | 5 stars | 05.11.2018

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Vektor - Black Future

Vektor / Black Future (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 03.11.2018

Tato americká banda oživuje thrashing německé školy z druhé poloviny osmdesátek. Komu přirostly v té době k srdci kapely typu Deathrow, Kreator nebo Destruction, tomu prvotina Vektor roztáhne koutky do širokého úsměvu, donutí rozpustit culík prošedivělých vlasů a pořádně několikrát zatřepat hlavou do rytmu až do zablokování krční páteře :-)

V rámci žánru thrash metalu nápaditá záležitost technicky nadaných muzikantů, jejichž um jim tehdejší esa z předešlých dekád jistě musí trochu závidět. Je slyšet, že za více jak dvacet let se (nejen v tomto žánru) zdatnost muzikantů hodně posunula díky pokročilým technickým možnostem a lepšímu vybavení k vyšším metám. Zvláště je to znát u těchto týpků, kteří nechtějí jen závodit s šíleným tempem bubeníka, ale i v tomto stylu předvést patřičnou hudební virtuozitu a cit pro melodické postupy, ač se tento výrok může zdát mnohým v kontextu zmíněného stylu poněkud úsměvný.

Dle loga kapely, názvů skladeb Destroying The Cosmos, Asteroid či Black Future nebo některých sci-fi inter lze usuzovat, že se hoši nechali inspirovat kanadskou úderkou Voivod. Paradoxně ale v jejich hudbě tuto inspiraci nijak nezaznamenávám. Hudebníci se na ploše 68 minut nevyhýbají rozsáhlejším kompozicím, několik skladeb přesahuje deset minut a u nejdelší Accelerating Universe, která je rozdělena dlouhým elektronickým předělem, se časomíra zastavila na úctyhodném čísle 13:31. Ani zde jsem se nenudil,i ostatní skladby různě mění tempo i nálady a lze je jistě označit za progresivní.

Závěr: V rámci žánru thrash metal se jistě jedná o vysoce nadprůměrnou záležitost technicky zdatných umělců, kteří se nebojí časově rozlehlejších skladeb, a i ty dokáží naplnit zajímavým obsahem.

» ostatní recenze alba Vektor - Black Future
» popis a diskografie skupiny Vektor

Hammill, Peter - What , Now?

Hammill, Peter / What , Now? (2001)

Ryback | 5 stars | 01.11.2018

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - What , Now?
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Hammill, Peter - The Noise

Hammill, Peter / The Noise (1993)

Ryback | 2 stars | 01.11.2018

Tak tohle je slabota. V roce 1997 jsem si z Anglie objednal knihu o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles. Byla v angličtině, ale nějak jsem ji přelouskal. Co má taky člověk dělat, když o lidech jako Peter Hammill nebo Robert Wyatt v češtině nic nevychází? Každopádně jsem se z knihy dozvěděl spoustu informací.

Autor (Hammillův velký fanda) v ní mimo jiné píše, že když si všiml, že jeho žena doma cvičí na skladbu Like a Shot, the Entertainer (právě z tohoto alba), uvědomil si, že se seznámil s tou pravou. Vtipné, ano. Ale já vidím trochu i druhou stranu mince. Přesně k tomu se totiž dané album hodí. Jako kulisa třeba ke cvičení. Celé album zní podivně synteticky, navíc skoro bez kláves. Bez nápadů, originality. Bez emocí. Obrazně řečeno bez Hammilla. Průměrné rockové album s ostře kovovým, osmdesátkovým zvukem bicích Mannyho Eliase – znějí opravdu příšerně! K Hammillovi se vždycky hodil spíš jazzově variabilní Guy Evans. Běžný kytarový rock – to ale od Petera Hammilla neočekávám. Závěr alba, skladba Primo on the parapet, se snaží o jakousi rockovou gradaci, Hammillova kytara dokonce zní, jako by ji půjčil Tony Iommimu. Ale je to málo, málo. Málo.

A ani v textech se nekoná žádné osvícení. Opět průměr, klišé – třeba skladba Celebrity Kissing (při které mně navíc vždycky před očima vyskočí Gustav Husák). Píseň o tom, že když se celebrity líbají, je to přetvářka. Hmm. Je tohle opravdu Peter Hammill? Je. Ale každý může mít slabou chvilku. Hammill jich má minimum.

Na začátku ústřední skladby The Noise zbystříte: tajemný zvuk kláves připomínajících varhany navozuje příslušnou atmosféru, ale je to jen na pár sekund; po krátké chvíli vás zase osprchují ty osmdesátkové bicí a Hammill zpívá o tom, že měl rád hluk, ale už ho rád nemá. Cože? Navíc tomu v celku moc nevěřím. Textově je to chvilkami zajímavé – trocha psychologie, „hluk vyplňoval prázdnotu“, ale jsou to prostě takové velice krátké hudební a textové záblesky skutečného Petera Hammilla, který se naštěstí od následujícího alba nakopl a znovuprobudil a dodnes je pro mě podobně zajímavý jako v sedmdesátých letech minulého století.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Noise
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu (1970)

northman | 5 stars | 01.11.2018

V roce 1969 vytvořili skupinu David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, takto hlavní hvězdy skupin Byrds, Buffalo Springfield a Hollies. Desku, kterou bezprostředně nahráli, nazvali jednoduše svými příjmeními, tedy Crosby, Stills & Nash. Na albu jsou použity pouze akustické nástroje, a proto se mu taky říká "dřevěné". Najdeme na něm písně jako Suite: Judy Blue Eyes, Marrakesh Express a Wooden Ships. Písně z tohoto alba zazněly na legendárním festivalu ve Woodstocku, kde skupina hrála ještě s kolegou Stephena Stillse z Buffalo Springfield Neilem Youngem. Hraní ve čtveřici se jim osvědčilo, a ve složení Crosby, Stills, Nash & Young nahráli toto album.

Deska, která tehdy vznikla, obsahuje shrnutí toho, co přinesl rok 1967 a léto lásky, a představuje vrchol populární hudby. Už úvodní píseň s krátkým názvem Carry On je pro mě nádhernou ukázkou práce čtyř invenčních hráčů. Střídají se u hlavního vokálu i na pozici sólových kytaristů. Pro nahrávání alba si přizvali basáka Gregory Reevese a bubeníka Dallase Taylora, jako hosté jsou uvedeni také Jerry Garcia a John Sebastian.

Mně se líbí všechny písně a nemůžu říct, která nejvíc. Nádherné je blues Almost Cut My Hair zpívané Davidem Crosbym, výborné je vyjádření bezmoci v Helpless zpívané Neilem Yougem. Tato a další píseň byla použita ve filmu Jahodová proklamace, který byl promítán tehdy i u nás. Pohodu vyjadřuje písnička Our House zpívaná Grahamem Nashem. Na desce zazní i mini symfonie s názvem Country Girl zpívaná Neilem Youngem. Vzpomínku na festival ve Woodstocku oživí píseň od Joni Mitchell s prozaickým názvem Woodstock. Text téhle písně jako jediný nebyl uveden v příloze supraphonského vydání. Možná by bylo dobré uvést, že tahle deska se líbila Jimmy Pageovi tak, že prosadil na následující album Led Zeppelin akustické kytary a výsledek si můžete poslechnout na albu Led Zeppelin III.

Pro mě je tahle deska jednou z nejlepších desek, co mám ve sbírce a nedá se jí dát méně než pět hvězd.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Haken - Vector

Haken / Vector (2018)

steve | 1 stars | 01.11.2018

Do dnešních dnů odváděli Haken stabilně dobrou práci. Tak se ptám: "Proč i oni?" Proč se musel i jejich stroj takhle zaseknout? Vývoj Britů jsem pár let sledoval s nadšením. Po velice dobré desce Mountain kapela neusnula na vavřínech a vydala ještě lepší Affinity. Bavilo mě sledovat ten sílící proud nápadů a touhu nepřestat myslet kreativně. Jejich řemeslo a malinko jedinečný styl přinášely další zajímavé postupy i touhy napsat zase trochu jiné, ale pořád přijatelně poutavé songy. Tomu je s letošní novinkou konec.

Vector je stěží průměrné album. Pro mě jako posluchače navyklého na určitý progresivní standard dokonce velmi, velmi podprůměrné. Haken se totiž přihodilo to samé, co před několika lety Dream Theater. Obě paralely jsou s odkazem na jejich zarputile metalové představy téměř totožné. Co se týče progrese a pestrosti je to neskutečně bídná deska. Ta bere tolik ohrané ze své minulosti a spokojeně si chrochtá pod nánosem smradlavého marasmu, který utváří lajdácky strnule nabroušené kytary, topící se ve vlastním vzteku a egoistické zpupnosti přiznat si vlastní impotenci.

Aranžérská nemohoucnost a upachtěnost se převtělila do sedmi na nápady tak bídných skladeb, díky nimž si dnes můžou Haken podat ruce s průměrnou začínající kapelou z horní dolní, kterých je na světě miliarda. Hlavně je tam narvaná neúměrně velká porce monotónních riffů a ubíjejících rytmů, až z toho při třetí skladbě rychle dostáváte bolehlava.

Haken ztratili vlastní soudnost, ksicht i renomé. Jedno ze zklamání letošního roku.

» ostatní recenze alba Haken - Vector
» popis a diskografie skupiny Haken

Uriah Heep - Living The Dream

Uriah Heep / Living The Dream (2018)

horyna | 4 stars | 01.11.2018

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida

Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida (1968)

terka | 4 stars | 31.10.2018

Kapela Doors nikdy nenašla žádného přímého nástupce, který by ji po smrti Jima Morisona dokázal nahradit. Ovšem ve stejné době bylo v Americe několik podobných skupin a jednou z nejslavnějších zůstali dodnes Iron Butterfly. V jejich muzice je podobná vůně poetiky a klávesový zvuk Douga Ingleho mně jejich velké vzory připomíná. Doors pro IB vlastně žádnými vzory nebyli, neboť kapely začaly účinkovat ve stejné době a obě jen směřovaly podobným směrem.

Pojem železný motýl je celkem dobrý, nemyslíte? Dnes už možná nezní tak zarputile, ale na konci šedesátých let se jednalo o originální název. In-A-Gadda-Da-Vida je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého.

IB hrají americkou podobu tvrdého britského hard rocku, kořeněného mírnou dávkou psychedelie a blues. Mně stejně jako Doors připomínají ještě Atomic Rooster. Jsou dobrou alternativou k oběma kapelám a snadným soustem pro sběratele neotřelé muziky sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly

Evership - Evership II.

Evership / Evership II. (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2018

Úžasný debut amerických Evership vzbudil v prog rockových kruzích zaslouženou pozornost. Toto CD vyšlo před dvěma lety a já jsem se o něm v krátké recenzi zmínil. K uchu posluchačů náročnějších forem progresivního rocku se tedy toto album jistě dostalo. Pozor, nezmiňuji se tu však o nějakém obtížně stravitelném produktu, který je oproštěn od melodií. Hudba Evership z Nahsville je jimi naopak nabita až po okraj a jednotlivé linky jsou mistrovsky propojené v jednotlivých písních i částech.

Hlavním skladatelem a tvůrčí hlavou souboru je klávesista Shane Atkinson, který, jak již víte z mého minulého představení, má velké zkušenosti se skládáním hudby k filmům a divadelním představením. V rozhovorech uváděl, že má v šuplíku připraven materiál na několik desek. Po dvou letech nahrávání a cizelování nám jej pootevřel a předložil nové dílo, jež čerpá z jeho dlouholetých zkušeností.

Onen rozmáchlý styl psaní rozvětvených songů s velkým, melodicky dramatickým obloukem je jeho parketou a od první kapánek přímočařejší a rockovější nahrávky plynule přešel pomalu až k tomuto jakoby orchestrálnímu stylu. Skladby jsou nadýchané, plné změn temp a nálad, žádná se nedostane pod sedm a půl minut – to proto, že zkrátka potřebují prostor k plnému rozkvětu.

Závěrečný šestidílný opus Ostrov zlomeného stromu atakuje hranici 29 minut a je tou nejpoutavější akvizicí na tomto albu. Při jeho poslechu ztratíte pojem o čase. Není vůbec důležité, kde jedna část končí či jiná začíná. Dílo působí jako dokonalý výpravný symfonic prog rockový muzikál. Občas jako by probleskl tu a tam paprsek světla, který kreslí ve tmě na zeď loga kapel Yes, Genesis nebo Queen, pompézními klávesovými plochami připomene Styx. Někdy to i pěkně hard rockově zajiskří. Jako bych procitl na muzikálu na Broadwayi či na koncertu anglických Enid. Dokonalost prožitku umocňuje archaický, avšak plně dynamický zvukový záznam.

Závěrem: hodinka strávená ve společnosti druhé desky Evership byla již nesčetněkrát znásobena. Pokud by podobné dílo vyšlo v sedmdesátých letech, stalo by se legendou a elpíčko by se důvěrně třelo svými boky v regálu o alba Pink Floyd nebo Genesis. Ač nejsem hudební producent, toto dílo bych si dokázal živě představit v provedení s mnohočlenným orchestrem a velkým sborem. I bez tohoto provedení jej ale rozhodně budu řadit do první desítky prog rockových alb tohoto roku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Evership - Evership II.
» popis a diskografie skupiny Evership

Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band (1969)

horyna | 5 stars | 29.10.2018

O jižanský rock jsem se dlouhá léta příliš nezajímal. Okrajově jsem znal Lynyrd Skynyrd, o kterých se občas někde psalo - některý dopisovatel je svým článkem trochu popostrčil nebo přirovnal jinou kapelu k této. Automaticky jsem bral právě je za první, největší a skutečnou vlajkovou loď southern rocku. O existenci Allman Brothers Band jsem se dozvěděl mnohem, mnohem později. A po ponoru do stylu, který obě party hrají, jsem nabyl přesvědčení, že právě Allmani jsou těmi nekorunovanými králi jižanského rocku. Rozhodně tu byli první oni, daleko dříve před L. S. a nutno podotknout že tím, jak spojili jižaninu a blues, i mnohem originálněji.

Začal jsem se s nimi seznamovat prostřednictvím debutu z roku 1969. A čím také jiným, když právě on patří mezi jejich vrcholná umělecká díla (většina jejich fans vám řekne, že stojí na úplné špici). A stačil mi jeden jediný poslech, abych kapituloval a tuto kapelu si rychle oblíbil.

V jejich hudbě je něco ukryto, něco (pro rockera milujícího sofistikovanější hudební odstíny, kterému nedělá problém rozkročit se mezi několika styly zároveň) velmi podmanivého a okouzlujícího. Není to jenom energie, která deskou proplouvá od úvodní předehrávky/spencerovky Don't Want You No More přes typické blues z delty It's Not My Cross T Bear po energické Black Hearted Woman (izolující v sobě santanovské obrazce). Je to především duch prazákladů rock'n'rollu, který desku stimuluje do podoby, ve které ji posluchač vychutnává se všemi jejími příměsemi a rockovými extrakty. Přesně takovou esenci vnímám v písních Trouble No More a Every Hungry Woman. A to ještě stále není vše. Hammondy spřažená Dreams se vám vryje svou nezbednou basovou figurou až do morku kosti a při Whipping Post se musí blahem tetelit každé stařičkým rockem bušící srdce.

Allmani jsou velice sympatickou a invenční partou. Neříkám, že je budu studovat podrobně a komplet, na to mají pro mě příliš rozvětvenou diskografii a southern svým pojetím jako styl není mým hlavním oborem, ale něco mi říká: "Horyno, nenechávej jejich debut stát o samotě!"

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Davis, Miles - Water Babies

Davis, Miles / Water Babies (1976)

adam | 4 stars | 28.10.2018

Tak toto je jedno dobre ukryte prekvapenie. Tranzitna kompilacia z obdobia tvorby albumov Nefertiti a Filles de Kilimanjaro. Prve tri skladby nahrali pocas nahravok an Nefertiti a na album Nefertiti sa z priestorovych dovodov nedostaly. Druhe tri nahrali bezprostredne po nahrati Filles.

Dokonaly tranzitny album rovnako ako Filles. Prva polovica puristicky akusticka a druha fusion divocina. Two Faced je jedna super skladba ktora potom vysla aj na albume Complete In a silent way sessions spolu s Dual Mr. Anthony Tillmon Williams Process a Splash. Specialne Dual Mr. Anthony Tillmon Williams Process je skladba ktorou (keby ostala nevydana) by svet prisiel o zivelny jam, ktory takto mozme vychutnat a porovnavat s temporarnymi sucasnikmi.

Album vysiel az v roku 1976, ked Miles liecil a prehraval svoje narkomanske periody. Columbia vtedy razantne vydavala kompilaciu za kompilaciou nevydaneho materialu. za mna 4 hviezdy, nakolko je to naslapane maso, ale nedosahuje vyznam inych albumov.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Water Babies
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

Egon Dust | 5 stars | 27.10.2018

Prvé Albumy black Sabbath. Slabé miesto je veru veľmi náročné nájsť. Dokonca aj experimenty ako FX sú v istom momente zaujímavé z pohľadu na rok vzniku. Pohrebný smútok evokujúci úvod ma dostal v sekunde do kolien, až mi bolo ľúto, že trval len dve otočky. Možno je "Wheels of confusion" experiment v ohľade ranej tvorby sabbathovcov, u mňa to nie je žiadny strašný experiment, stále je to plnokrvná hard rocková vec. Sabbath prišli so super temným štýlom, kde si sami nadhadzujú latku. Album po albume sa museli prekonávať aby neklesli pod status najtvrdšej rockovej bandy na svete. Milujem ich ďaleko viac ako Purple, dokonca aj Led Zeppelin s božským Plantom ma občas pekne znudili, i keď Led Zeppelin prinášajú aj trochu viac slnka ako Sabbath, tam je na 80% poriadne mračno.

Album obsahuje už klasické čísla ako "Tomorrow´s dream" či "St.Vitus Dance", ako bolo spomenuté jeden z najlepších riffov v skladbe "Supernaut", silný "Snowblind" (kde si okrem Ozzyho neviem a ani nikdy nechcem predstaviť iný hlas!) a Iommiho sólo to isté. Prvá klavírovka la Sabbatha "Changes" super, dokonca aj v Ozzyho duete s čím ďalej lepšie vyzerajúcou dcérou Kelly, ktorá v čase vzniku nebola ešte na svete. Keďže počúvanie albumov sa snažím striedať, tak nejako mi nehrozilo opočúvanie. Síce poriadne neviem, čo to je tá "Cornocupia", ale opäť dôkaz o know how Mr. Iommiho and band na temnotu.

Čo riff, to je jak sprievod do pekla. Sabbath je "Prvá Rocková Firma" na strach či temnotu. Nedá sa im odoprieť ani silná melodika, naprieklad atmosférickej nádhere "Laguna sunrise", to je jedno slniečko počas búrok. Nie je vec, čo by som im aj z toho kvázi slabšieho diela uprel. Mne sa ako celok Vol.4 páči a som rád, že ju mám na LP. Prvých pať albumov Sabbathu sa hrubo zapísalo do dejín rock'n' rollu. Pre mňa žiaľ bol len Sabbath s Ozzym, tým najlepšiem sabbathom. Po roku 1978 albumy s excelentným Diom akosi mojej síce zvedavej, ale asi aj náročnej duši nič nedali. Motorový zvuk prvej polovice sedemdesátých je to, čo má vzrušivý efekt. Vol.4 nemôže lepšie končiť ako hustým "Under the sun". Ako to tuším Watters povedal, že by si želal byť človekom, čo prvýkrát počuje "Dark side of the moon" ja by som chcel byť ten, čo v roku 1970 počul prvý Sabbath, či White Heat White Light od Velvet Underground a jednotku Stooges.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Bowie, David - Space Oddity

Bowie, David / Space Oddity (1969)

Egon Dust | 4 stars | 27.10.2018

Prorok a vizionár s dokonale premyslenými krokmi a s obrovskou dávkou odvahy. Po skupine Beatles asi najvplyvnejší umelec s presahom do prvej polovice 21. stoletie, keďže jeho albumy dostávajú lesk a nové čaro ešte v tomto čase a myslím, že s albumom Blackstar nasadil latku na maximum. Môj prvý kontakt s Bowieho hudbou nebol pozitívny. bol som dieťa desaťročné, ktorému nič nevravel klip chlapíka skákajúceho zo strechy. Prišiel rok 1999, Marilyn Manson, a začalo sa hovoriť o silnej spojitosti s Bowiem. V našom meste fungovala prvá I-net Cafe, kde som si dal za 250sk stiahnuť na prvých mp3 čo to len dá od Bowieho. Stiahlo mi cca 13 vecí z celej jeho produkcie do roku 2000. Po "Life on Mars" ma zaujala éterický línuca sa pieseň silne podobná Mansonovej "Speed of pain" - dlho hádať netreba. Bola to skvostná "Space Oddity". O ďalších skladbách v iných kapitolách a v iných albumoch. Moja fascinácia Bowiem sa začala a dodnes pokračuje viac, viac a viac.

Dnes ráno som si pustil k tomuto nádhernému jesennému rannému počasiu LP Space Oddity. Ani po osemnácti rokov nestratila žiadne čaro titulná pieseň, respektice stratila - a to, že nepočujem ju prvýkrát s očakávaním, ako sa vyvinie. Touto piesňou sa rockový chameleon zapísal prvýkrát do hudobného povedomia, a to hneď s veľmi silnou kvalitnou skladbou. Prvý dojem, keď som počul tento song, bol ten, že počujem kosmický Hollies, najmä v refréne - ten je neskutočný. Záver piesne je ako do filmov Ikarie XB1 či k hlavnej inšpirácii Davida - a to filmu Vesmírna Odysea.

Po tak silnom úvode je na albume veľmi ťažké udržať krok s kvalitou. Folkovo rezký znejúca "Unwashed and somewhat slightly Dazed" je trošku mimo space folk z LP, ale Davidov energický prejav ju celkom dobre udržal na úrovni kvality. List pre Hermione Farthingale Davidovú chvíľkovú múzu pred excentrickou Angelou Barnett (ktorej pre zmenu Mick Jagger zložil Angie) znie silne autentický a možno som fakt šialený bowiesta, ale páči sa mi!

Keď som ešte z mp3 počul kompletný album, silne ma zaujala vec "Cygnet Comittee", ten názov mi prišiel absolútne z iného sveta, keď som si spojil dokopy, čo všetko povedali o Davidovi v dokumente na ČT2. Ak niekto začal kozmický rock a jeho éru, boli to Barrett s Bowiem. Mimochodom Barrettov floyd tu cítiť na hony a tiež zde počuju epického Donovana. V Labuťom výbore (Cygnet committee) sa udiali zvláštne kozmické strety melódia ako od Petra Jandu mi tiež celkom sadla.

Éterický folk, ktorý ma hneď inšpiroval k tvorivým hudobno-aranžerským nápadom bol silne atmosférický song "An Occasional Dream" (Príležitostný sen), každý z nás ho raz za čas máva. Už v tejto piesni bolo cítiť, ako David dokáže pracovať s atmosférou, hlasom, ako ho dokáže využiť už len popri akustickom doprovode. Rozprávačský, presnejšie až rozprávkový talent nám Bowie ukázal najlepšie ako hneď mohol v jeho "Wild Eyed Boy from Freecloud". Trošku mi v nej chýba to, čo bolo v živej verzii z vystúpenia v Hammersmith Odeon k turné Ziggy Stardust- to napätie, práca so svetlom i kostými tomu dali druhý rozmer. Hlavne aj hra Mike Garsona na klavír. Samozrejme som vďačný, že taká nádherná vec vznikla. Koľko umelcov v začiatkoch buď vybalí to najlepšie a potom nič, alebo opačne. David mal minimum vaty, minimum odpadu. Aj nariekavý vokál , ktorý u Ferryho ma občas irituje mi naprieklad v piesni "God knows I´m good" úplne sedí. Opäť folkovica jak vyšitá.

Už medzi recenziami bolo spomenuté spojenie pompézny folk. Výstižné! S pompou sa k nám pomaličky do sluchu dostáva "Memory of free festival", akoby sa ponúkala priam na v tom čase prebiehajúci či doznievajúci Woodstock. Môj osobný popis by bol asi space hippie hit znejúci niekde na makovom poli vedľa houstonského kosmodromu, odkiaľ štartovalo Apollo 11. Veľmi pekná vec, kde opäť som sa masívne pustil do prekladu textu, žiaľ nejako mi to nešlo. o pár rokov neskôr by nádherne vyznela so syntetickými plochami ako znie naprieklad Žbirková "Balada o poľných vtákoch" a som si istý, že Meky veľmi pozorne sledoval britskú scénu a obzvlášť Lennona a Bowieho. Na plnú hubu povedané Žbirka je u mňa jeden z mála spevákov v československu, ktorý by Bowieho piesne dokázali veľmi kvalitne odspievať, najmä v dobe ích vzniku. Dokonca aj ich životný príbeh bol v počiatkoch podobný, čo sa týka osudov bratov oboch umelcov.

Späť k albumu. Záver spomienok na Festival Slobody, alebo na "Voľný Festival" nám krásne ukončil psychedelické 60té roky. Zaujímavé by bolo znať, či sa k nám do vtedajšieho ČSSR dostala začiatkom 1970 titulná pieseň a nedajbože LP dostaly - o tom by viac Jirka Černý vedel povedať. Určite by som nepodcenil silu tohto albumu. Niektorí píšu , že Bowie tu nebol sám sebou. Omyl! Tu začal byť sám sebou. Je jasné, že cítiť tu dobové vplyvy, zvuk je podobný aj nášmu Neckařovi (nie náhodou práve ten prespieval Starmana) a podobné aj Olympicu. Aj podobnosť s Marsyasom je trefná. Sú "bowiesti", ktorí práve Space Oddity vidia ako to najlepšie, čo kedy vytvoril. Už to je dôkaz, že máme v rukách dielo, nie popevky ako na predošlom debute. Stručne povedané sa tu zrodil skutočný DAVID BOWIE, David Jones dodýchal na predošlom albume. Od tohto albumu začala séria nadčasových diel až po umelecký stagnujúci Let´s Dance a Tonight. Každému, kto chce prejsť prieskumom Bowieho umeleckých artefaktov, tak táto LP je číslo 1. Dávam 4 hviezdičky, lebo nukleárne bomby ešte len prídu.

Príjemné počúvanie praje Egon :)

» ostatní recenze alba Bowie, David - Space Oddity
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Shadow Gallery - Tyranny

Shadow Gallery / Tyranny (1998)

horyna | 5 stars | 27.10.2018

Příští rok tomu bude deset let, co Shadow Gallery nevydali žádné studiové album a tak si myslím, že je nejvyšší čas tuhle často opomíjenou kapelu znovu zviditelnit a připomenout. Pro takovou příležitost jsem si vybral jejich třetí desku nazvanou Tyranny.

Ta je mnohými "odborníky" z progresivní říše označována za vrchol jejich tvorby. Po pro mě absolutně magicky nedostižném debutu a stále ještě pohádkově laděném, i když daleko aktuálnějším Carved in Stone přichází S. G. za další tři roky s koncepční, sedmdesátiminutovou kolekcí čítající čtrnáct skladeb. Do hledáčku kapely tentokrát padla taková jména jako James LaBrie, Laura Jaeger a D. C. Cooper, kteří se postarali o doprovodné vokály, nebo houslista Paul Chou. Ti všichni byli přizvání k nahrávce, aby ji nějakým způsobem obohatili a pomohli dotvořit postavy a koncepční tvar.

Jediná věc, která mi na této desce vždy vadila, je její metalizující odlesk. Jeden dnes už možná dřívější kolega níže píše o "nejdreamovatější" nahrávce Gallery v jejich kariéře, což je tvrzení, se kterým se dá polemizovat. Rozjezd desky prostřednictvím Stiletto In The Sand a War For Sale je enormně kovotepecký a noha držící plyn chce za každou cenu prošlápnout podlahu skrz. Ale už druhá Out Of Nowhere, kterou otevírá nádherně vznešené kytarové sólo, zpomalí a nechá diváka vychutnávat si veškerá zákoutí Mikeova něžného hlasu. To je symfonie smyslnosti a výtrysk emocí, fantastické. Bohužel (pro mě) další Mystery ujíždí znovu po lajně divadélka snů a já si opakovaně kladu otázku: "Proč?" Velkou porci progresivity přináší pomalé písně. Taková Hope For Us? s barokně laděným piánem a klasickou španělkou vám s emocemi zalomcuje tím nejočekávanějším způsobem. Podobně promyšlená je i následující Victims.

Deska rozdělena na dvě části přináší ve své polovině jako opener nejsymfoničtější věc I Believe, takovou esenci dosavadní tvorby S. G. Zde uslyšíme tehdy ještě nezdolného výškaře LaBrie, kanonádu parádních riffů i vznosných melodií. Drama, patos, divadelní motivy, změny rytmů, to všechno a ještě víc jsou Shadow Gallery vzor '98. Subtilně melodická Roads Of Thunder navazuje na svou předchůdkyni, vše duní a otřásá se pod náporem Nevolových bicí a Allmanovy kytary. Překrásné sólo přemostí celou skladbu do akustické polohy a hned v závěsu přispěchá další nástroj kapely, kterým je vokál Mikea Bakera. To on má největší podíl na tom, jak S. G., zní a jak je má člověk v hlavě uložené. Jeho hlasové charisma a opulentní frázovací technika se těžko popisují, to se musí slyšet.

Spoken Words nás opět postaví na divadelní prkna, tentokrát ale ta skutečná, ne z nějakého snu. Baker tu spolu s Laurou Jager sehrají pro naše uši vskutku dojemné představení. Když se přidá ještě Paul Chou na housle, je následující potlesk velmi očekávaný. V jedenácté New World Order je přítomen vokalista Royal Hunt D. C. Cooper. Do písně otiskne výrazný neklid a znatelné napětí (když přitáhne uzdu, zní jako Bruce Dickinson). Druhý nejdelší track alba v sobě spojuje hymnická i pochodová tempa, solidní porci kreativity i smysluplné aranžérské proporce. Právě zde vás napadne, proč je Tyranny mnohými označována za top desku kapely.

Po přebuzené instrumentálce Chased se pokladnice Gallery otevře ještě dvakrát. Nejprve ven vykoukne rozkošná hříčka Ghost Of A Chance, ve které si krom hráčských kvalit vychutnáte i plně dynamický zvuk s krásně odstíněnými nástroji. Vše pak uzavře ("savatageovský") vánoční den Christmas Day. Vzadu něžně šumí klávesy, klavír recituje svoji opakující se melodii, občas okolo vás prohvízdne flétna a pak je tu ten šmakoidní Mike Baker. Nádhera.

Shadow Gallery to nikdy neměli jednoduché. Koncertně takřka mrtvá kapela i díky malému vydavatelství Magna Carta (odborníci na vyhledávání talentů z prog-rockové oblasti) byla vždy až "tou druhou". V devadesátých letech povstali právě po boku nedostižných Dream Theater, kterým po celou dobu hráli druhé housle. Jenže tu nebyli jenom tihle dva kohouti. Část slávy a vavřínů v devadesátých letech stále populárnějšího prog-metalu, si chtěli pro sebe urvat také Queensryche, Fates Warning, Psychotic Waltz nebo vehementně se rozjíždějící bombastici odkazu "queenovského", Savatage. Mezi tak silnou konkurencí a s tak malou firmou v zádech se člověk těžko prosazuje. Naštěstí za Shadow Gallery vždy mluvila hudba a ta v tomto případě vydržela, přežila a dnes získala známku lukrativního zboží. Ze Shadow Gallery se postupně stal kultovní ansámbl. 4,5*

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Hammill, Peter - Sonix

Hammill, Peter / Sonix (1996)

Ryback | 4 stars | 26.10.2018

V roce 1997 jsem v rámci cestování po jižní Anglii navštívil také město Bath (krásné lázeňské město plné památek, včetně například dochovaných římských lázní) a nemohl jsem nenavštívit nahrávací studio hudebníka Petera Hammilla, Terra Incognita. Řeknu vám, chtělo to odvahu tam vlézt. Peter Hammill byl sice zrovna na koncertní šňůře po Argentině, ale i tak jsem se tam chvilku, asi patnáct minut, bavil zřejmě s jeho manažerem a dostal jsem dokonce tehdy ještě nevyšlé (nebo právě vyšlé) čerstvě vylisované CD Sonix. Dodnes si pamatuju, jak jsem potom vyšel ven na sluníčko, celý zarudlý a překvapený vlastní akčností a schopností anglicky konverzovat, jako bych nic velkého neprožíval. Třesoucí se rukou jsem si zapálil Marlborku a zážitek se mi vypálil do paměti tak, že ho už jen tak něco nevymaže.

O to větší má pro mě dané CD osobní hodnotu.
Hudba na tomto albu je v podstatě instrumentální, vlastně ne moc hammillovská: chvílemi strašidelně moderní (používání elektroniky) a chvílemi zase strašidelně psychedelická (kytarové vazbení). Nejdelší kompozice na albu, téměř půlhodinová klavírní Labyrinthine Dreams (jediná skladba, ve které se na chvilku dočkáme Hammillova zpěvu), byť zní poměrně repetitivně a minimalisticky, mně nicméně svou náladou a hudebním motivem zcela mimo rock připomíná spíš Chopinova nokturna než cokoli, co kdy Peter Hammill předtím natočil. Kompozici poprvé představil posluchačům na festivalu Catania (Sicílie) v červenci 1996.

Jak říká o tomto albu sám Peter Hammill, "žádný z těchto kousků není pohodlný (nebo jak jinak přeložit slovo ‚comfortable‘, pozn. autora): z větší části je to hudba pod povrchem a za světlem. Alternativní svět Sonix". Celé CD se skládá ze skladeb označených jako "Hybridní experimenty 1994-1996". Několik kousků pochází z temné filmové hudby vytvořené pro film režiséra Michela Spinose s názvem "Emmene-moi", nicméně byly nakonec vyňaty z finální verze francouzského dramatu. Hodně zde slyšíme nezvykle filmově znějícího Stuarta Gordona (housle/viola) a výjimečně zazní i bicí Mannyho Elliase, se kterým Peter Hammill v té době spolupracoval.

Tohle album (včetně jeho předchozích i následných experimentálních nahrávek) dokazuje, jak všestranným a originálním umělcem Peter Hammill byl a je. Album se mi podařilo během několika prvních měsíců naposlouchat a je radost si pak dané CD doslova vychutnávat, byť jsem si vědom, že ne každým uším bude tato hudba znít podobně lahodně. Pro jednoho je to prostě intelektuální masturbace (viz například jedna nemilosrdná recenze na progarchives.com), pro jiného fascinující hudební výlet. Já patřím do té druhé skupiny a jsem rád, že mě dokáže oslovit něco takového. Stejně ale tak, jako mě dodnes baví třeba Rubber Soul od Beatles.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sonix
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar

Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar (2014)

terka | 3 stars | 26.10.2018

Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.

Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Nazareth - Hair Of The Dog

Nazareth / Hair Of The Dog (1975)

terka | 4 stars | 24.10.2018

Nazareth nepatří mezi kapely, které by dnešní generaci nějak oslovovaly, nebo pro ni byly něčím výjimečným. Oni vlastně výjimeční nebyli nikdy. Podle toho, co se mi o kapele podařilo zjistit, si myslím, že to byli takoví chudí příbuzní všech těch hard-rockových dinosaurů. Jejich muzika není vyloženě zlá, není ani nudná (teda někdy je). Občas se zrodí zajímavý nápad, často je v tom hodně energie, jenže - jsou to zkrátka Nazareth. Trošku otravní a trošku jednoduší. Většinou nebývá nejtvrdší deska od kapely zároveň tou nejlepší, ale Nazareth tohle nepsané pravidlo porušili.

Titulní věc je klasika, která určitě není špatná. Ale hned druhá Miss Misery je nuda k uzívání. Guilty je celkem slušná balada. Naštěstí se pak všechno rychle opraví a Nazareth hrají jako o život a v zásobě mají ještě silný materiál. Mně se líbí všech pět posledních skladeb, ve kterých není žádná výplň, protože být tady ještě jedna nebo dvě slaboučké skladby, už bych si od nich nikdy nic nepustila. Poslední dvojice je určitě jejich nejsilnějším vkladem na poli sofistikovaného hardrocku. Což je žalostně málo. Love Hurts tam opravdu nepočítám, protože jestli se někomu tahle balada líbí, mě ani náhodou. Neznám ohranější píseň.

Jejich muzika se nemůže poměřovat s ostatní velkolepou rockovou produkcí v sedmdesátých letech. Proto dosáhnout na stupnici vyšší bodové škály je dost obtížné.

» ostatní recenze alba Nazareth - Hair Of The Dog
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Southern Empire - Civilization

Southern Empire / Civilization (2018)

horyna | 5 stars | 23.10.2018

Nejvýraznějším letošním aspirantem na album roku v kategorii progresivní/neoprogresivní rock jsou pro mě australští pokračovatelé odkazu Unitopia, Southern Empire.

Když se dnes už skoro kultovní (a nutno podotknout invenčně výborná) kapela Unitopia rozpadla, její dvě nejvýraznější frakce se rozštěpily do dvou táborů. V tom jednom povstali hned čtyři bývalí členové Unitopia a pod vedením zpěváka slyšícího na jméno Mark Trueack zakrátko založili kapelu UPF ( neboli United Progresive Fraternity). Dva roky po rozlučkovém albu (naplněném coververzemi) výše jmenovaných předhodili trhu pozoruhodnou desku Fall in Love With the World.

Zrod Southern Empire byl posunut z důvodu velkého vytížení klávesáka Seana Timmse na dobu pozdější. Debut spatřil světlo v roce 2016 a dnes tu máme desku druhou - Civilization. Tu zdobí překrásně namodralý výjev jakéhosi plavidla budoucnosti na pozadí obrovského měsíce, rovněž famózní zvuk na celé ploše nahrávky a vpravdě působivé hráčské výkony naší pětice i hudebníků, obsluhujících dechovou sekci a houslové nástroje.

Na albu najdeme čtyři dlouhatánské skladby, z nichž jedna dokonce atakuje hranici třiceti minut. Osobně nemám podobně natahované a slepené fragmenty několika skladeb či úryvků v jeden takto dlouhý epos příliš v lásce. Tedy krom údobí sedmdesátých roků, kdy byla mnohá hráčská uskupení na tak vysokém invenčním stupni, že jim nedělalo problém podobné suity sestavit. Ale dnes se ne každé partě podaří přijít s něčím, co nebude v podobné minutáži nudit. U Southern Empire takový problém nemám, jelikož jejich dynamicky pestrá a dravě kolorovaná hudba pocit k nudě prakticky nezavdává.

Zpěvák Danny Lopresto má ve svém hrdle cosi příjemně nakažlivého. Občas zní hodně hard-rockově, občas v něm nalezneme malebné stopy A.O.R. oblasti, příležitostně přitlačí (v ten moment má náběh k nedostižnému Zacku Stevensovi z období "savatageovského" Edge of Thorns) a z toho se ladně zhoupne do pocitové art-rockové polohy. Vždy je neskutečně pevný v kramflecích a jeho výraz i barva mě nesmírně baví.

Novinka Civilization na mě svým progresivním uchopením působí jako okolí ničící nezastavitelná bouře. Úvodní Goliath's Moon pulzuje statným rockovým feelingem (připomíná mi nejlepší časy švýcarských Gotthard v období alba Domino Effect), ale už dvojka Cries For The Lonely brnkne na progovou strunu mnohem výrazněji a celou hrací délku je skutečně co poslouchat. Progresivní esence kvality, výrazných melodických struktur, tempových obměn, zajímavých nálad, vzdušných dynamických mostů a dechberoucích vokálních artistických čísel i sborů se nesou deskou jako ladné přírodní poprsí nabuzené teenagerky vykračující si rozpáleným bořícím se pískem někde na cizokrajném souostroví v dalekém Pacifiku.

Soustředěná virtuosita a technicky brilantní hudební umění položily základy pro hudbu, která vyzařuje energii a kreativitu. V tandemu vytvářejí živý, temperamentní a organický tok hudby, který je radost poslouchat. Velké a příjemné překvapení letošního ro(c)ku.

P. S.: Velké poděkování patří Palovi a Braňovi za propagaci této kapely na Progboardu.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Civilization
» popis a diskografie skupiny Southern Empire

Voivod - The Wake

Voivod / The Wake (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 22.10.2018

Kanadští Voivod na sebe vždy dokázali strhnout pozornost. Mnoho fandů jim před lety po úmrtí jejich jedinečného kytaristy Piggyho věštilo postupný zánik, ale opak se stal pravdou. Po přijetí kytaristy Daniela Morgraina v roce 2008 jej organismus kapely postupně vstřebával, až po deseti letech došlo k jeho úplné absorbci. V dnešních dnech je nedílnou součástí organismu Voivod. Jeho styl hry se postupně vyvíjel, na albu Target Earth byla patrná snaha navázat na svého předchůdce, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý. Na EP Post Society byl již osobní vklad silnější, ale naplno se rozvinul do svébytného vzorce až na novince The Wake. Daniel se postupně oprostil od klasických metalových postupů, které využíval v předchozích kapelách, a prsty na hmatníku nechal spíše intuitivně dopadat po vzoru prog rockových legend (např. King Crimson), které má v oblibě.

Jistě zajímavou informací je také fakt, že je Daniel učitelem na kytaru zaměřeným na jazz. A z jeho hry na novém albu je to cítit (pokud se pořádně zaposloucháte a odmyslíte si metalickou distorzi zvuku, objevíte řadu postupů z tohoto žánru). Přimíchal trochu psychedelie, a stvořil tak na tomto albu originální zvuk svého nástroje. Post kytaristy je, jak se zdá, na nějakou dobu zaplněn, nicméně na tomto plnohodnotném albu musíme rovněž oželet vklad dalšího prapůvodního člena - baskytaristy Blackyho. Ten kapelu před několika lety opustil, ovšem zdatně jej nahradil invenční Dominique Laroche.

Album The Wake se v uceleném konceptu věnuje různým druhům možných ohrožení lidské rasy, ať už jde o nadvládu technologií, falešné proroky či útok mimozemské civilizace. Nakonec je však strůjcem zkázy člověk, který svým chováním k životnímu prostředí a zapříčiní celkové vyhubení života na Zemi.

Pár slov o obsahu :

1) Lokomotiva urvaná ze řetězů vyráží na trať ve zběsilém tempu úvodní Obsolete Beigns. Intro jasně signifikuje náladu skladby. Post thrashový rytmus v závratném tempu vše hrne před sebou jako ta lokomotiva. Nad drtivým zvukem ostře sekané lomozivé kytary se vznáší ležérní, v některých okamžicích až punkově neurvalý hlas zpěváka. Výborný rozjezd, který posluchače napumpuje adrenalinem. Poslední část skladby však atmosféru zklidní za zvuku sci-fi efektů.

2) To následující The End Of Dormancy je z jiného soudku. Pomalý repetitivní sled akordů buduje tajemnou atmosféru posílenou zlověstným zvukem podvodního sonaru – chvílemi až polomluvený zpěvákův hlas vypráví o útoku mimozemské civilizace ukryté v hlubinách moře. Skladba se však z pohodové atmosféry láme do děsivého pochodového marše, atmosféra jak z prvních psychedelických alb Pink Floyd. Mnohovrstevnatá záležitost a snad nejlepší věc na albu.

3) Orb Confusion loví v prog rockových vodách a je opět skvělá. Na jedno klubko namotává ostré kytary, rozšklebený zpěv v refrénu i hypnotický tlukot bicích.

4) Iconspiracy – přímočařejší skladba, na které se mi líbí orchestrální aranže na pozadí až frenetického tlukotu bicích, které mi však zde připadají méně nápadité a až umělé.

5 – 6) Při průměrnějších Spherical Perspective a Event Horizon se pomalejší a melodická část skladby v půli změní do náročnějších a až matematicky působivých obrazců, zatímco ta druhá působí opět trochu monotónně kvůli jednotvárnému tepu bicích.

7) Always Moving – nahalovaný melodický hlas ve slokách krouží někde v nebesích, pod ním se proplétají melodické elektronické malůvky syntenzátorů a kytar v plném kontrastu s ostrými šlehy refrénů v thrash metalovém tempu.

8) Sonic Mycelium – nejdelší skladba alba přesahuje stopáž dvanácti minut a přináší to nejlepší z úryvků skladeb, které jsou rozprostřeny po celé desce. Najdeme tu vše - psychedelickou atmosféru, mnoho změn rytmů v prog rockovém duchu, rychlé i pomalejší pasáže, symfonické samply, melodický refrén i štěkavé kytary, ale i lahodný zvuk smyčcových nástrojů proložený industriálními samply. Překvapila mě informace, že je tam použita i jedna sloka ze staré skladby Jack Luminous – tu bych tam tedy opravdu nehledal, dozvěděl jsem se to také náhodou v jednom rozhovoru s kapelou.

Závěrem: Kanadským Voivod se letos povedlo natočit barevnou prog rockovou desku, na které se nedostatky hledají velmi obtížně. Já je spatřuji v občas uměle a nevýrazně znějících bicích. Naopak ocelově skřípající metalické kytary jsou pouhými zvukovými mimikry tohoto invenčního spolku, kterému se díky novému přístupu k aranžím a provzdušněním písniček podařilo vymanit z techno-thrash-death škatulky. Při závěrečném zúčtování na konci roku 2018 bude toto album jistě atakovat přední příčky kovově progresivních žebříčků.

P.S.: CD má vcelku dobrý zvuk, škoda tak velké komprese, která se objevuje i na 48-24 bitové verzi u firmy HDtracks. Na vinylu má záznam více než dvojnásobnou dynamiku.

» ostatní recenze alba Voivod - The Wake
» popis a diskografie skupiny Voivod

Davis, Miles - Seven Steps to Heaven

Davis, Miles / Seven Steps to Heaven (1963)

vmagistr | 3 stars | 22.10.2018

Zatímco na Britských ostrovech se v létě roku 1963 šířila merseybeatová horečka, za Atlantikem v "zemi neomezených možností" vládl zdánlivý klid. Jenže příznivci tamější košaté jazzovou scény mají dnes rok, kdy Beatles vydali svou první dlouhohrající desku, zapsaný v paměti velkým tučným písmem. Trumpetista a progresivní věrozvěst Miles Davis totiž dal právě toho jara začal dávat dohromady svůj "druhý kvintet" - těleso, které o několik let později stálo u počátků sbližování jazzu s rockem a vzniku jazzové fúze.

Když v prosinci 1962 Davise postupně opustili všichni jeho dosavadní sidemani, objevili se po trumpetistově boku na následujících klubových vystoupeních mimo jiné tenorsaxofonista George Coleman a basista Ron Carter. Pro nahrávky, pořizované v studiích společnosti Columbia v Los Angeles, kapelu posílili studioví hráči - pianista Victor Feldman a bubeník Frank Butler. Ani jednomu z nich se však nechtělo vzdát dobře placené a vcelku pohodlné studiové práce a místo toho se napříč Státy potulovat od jednoho klubového vystoupení ke druhému. Po návratu nazpět do New Yorku proto Davis hledal nové posily do rytmické sekce. Našel je v pianistovi a nadšenci do různých elektronických udělátek Herbie Hancockovi a v teprve sedmnáctiletém bubeníkovi Tony Williamsovi. Nová sestava pak natočila v květnu 1963 zbytek skladeb pro vznikající desku Seven Steps To Heaven.

Výše nastíněné obměny Davisova ansánblu mohou působit zdlouhavě, na obsahu desky se ale podepsaly dosti zásadním způsobem. Materiál natočený v LA totiž zní velmi, velmi tradičně a žánrem nepolíbenému posluchači se snadno může jevit jako klasická "jazzová nuda". Ať už se jedná o úvodní desetiminutovku Basin Street Blues či tklivé I Fall in Love Too Easily a Baby Won´t You Please Come Home, ve všech případech jde o pomalé a táhlé kusy, ve kterých lze zřetelně rozeznat rozlišení sólisty (Davis) a doprovazečů (všichni ostatní).

Jiné kafe jsou ovšem věci, které Davis natočil o měsíc později s obměněnou rytmikou (tedy jádrem, které se "šéfem" vydrželo po dalších pět let). Od prvních tónů titulní skladby Seven Steps To Heaven je slyšitelné, že tady se pracuje jinak. Kompaktní "spodek" (zvlášť vnímat techniku bubeníka Williamse je radost sama o sobě) je daleko výraznější součástí celkového zvuku a Coleman s Davisem se "nahoře" musejí zatraceně snažit, aby je ta trojice nepřeválcovala. Hraje se rychleji, s častějšími změnami temp a s daleko propracovanějšími melodickými motivy. Výborně vyšly i další dvě zveřejněné skladby z květnové frekvence So Near, So Far a Joshua, první s výraznější melodickou složkou, druhá zase silnější v rytmických obrazcích.

Jak se pojetí hry obou formací lišilo, nejlépe ukazuje bonusová verze skladby So Near, So Far, pořízená ještě v dubnu v LA. Klidnější, zdobnější, ale s daleko slabším "tahem na branku" a s menším vzrušením z kočírování rozpumpované rytmiky. Toto pojetí už zkrátka pro jazz v 60. letech nebylo perspektivní.

Seven Steps To Heaven je tranzitní deska, z části ne úplně záživná. Ale počátek toho skvělého jazzového dobrodružství, které Miles Davis se svým "druhým kvintetem" v šedesátých letech podnikl, je k nalezení právě tady. Své hodnocení ve výši tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů. Vy, které třeba jazz nikdy nelákal a neláká, zkuste si poslechnout alespoň sudé skladby - mají šťávu a drive, po jakém by tehdy ve Spojeném království natahovala ruce lecjaká beatová kapela.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Seven Steps to Heaven
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

McCartney, Paul - Egypt Station

McCartney, Paul / Egypt Station (2018)

horyna | 4 stars | 22.10.2018

Beatlesovská legenda legend sir Paul McCartney stále dokazuje, že umí, a že i ve věku, kdy by mohl své řemeslo už dávno pověsit na hřebík, dokáže spolehlivě skládat další a další překrásné písničky. Pro rok 2018 si nachystal své (jestli dobře počítám) pětadvacáté sólové album plné intimních lyrických písní a srdcem lomcující atmosféry. A o to, podobně jako u jeho Beatles, šlo přece pokaždé. Vždy vás (tedy nějaké výjimky se v jeho sólové éře najdou také) jejich muzika dokázala oslovit a především v dobách Beatles překvapit. Ten moment samozřejmě postupem let vyprchával, ale jedno si Paul udržel dodnes, a tím je jeho vůdčí skladatelská schopnost.

Šestnáctka skladeb nikam nespěchá, ale také to nejsou žádné uspávanky. V několika případech jde poznat, že když Paul zabere, dokáže ze sebe energii ještě vydolovat. Druhá půle je trochu experimentálnější a obsahuje skvosty Hand in Hand pod číslem 9. a Despite Repeated Warnings pod č. 14. Za pozornost stojí i velice sugestivní klavírní opener I Don't Know, rockovou syrovátkou dochucené Come On to Me, world-muzikální Fuh You nebo lennonovským poselstvím osedlaná People Want Peace.

Paulův hlas se dnes nese v hlubší poloze (bože, vždyť kolik má ten chlápek dnes už roků?), ale to charisma tam zůstalo. Obzvláště když zasedá ke klavíru a deklamuje tím svým naříkavým způsobem. V tu chvíli vám před zrakem proletí celých šedesát let jeho kariéry a vy se přistihnete, jak znovu vzpomínáte na toho ztřeštěného mladíka, utíkajícího se svými třemi kumpány před zástupy ječících fanynek někam mimo jejich dosah.

Panečku, to byla krásná doba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Dr. John - Gris-Gris

Dr. John / Gris-Gris (1968)

Voytus | 5 stars | 19.10.2018

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “They call me Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy (baskytara i kontrabas), příčná flétna a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy vypadají dost zvláštně: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Dr. John - Gris-Gris
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Judas Priest - Screaming for Vengeance

Judas Priest / Screaming for Vengeance (1982)

vmagistr | 5 stars | 18.10.2018

První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).

Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.

Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.

V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Screaming for Vengeance
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Soft Machine - Hidden Details

Soft Machine / Hidden Details (2018)

horyna | 4 stars | 18.10.2018

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

EasyRocker | 5 stars | 17.10.2018

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)

Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live) (2003)

Snake | 4 stars | 16.10.2018

CD Sony Music ‎MHCP-1320 /2007/

Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.

Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.

Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...

V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.

Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Nazareth - Tattooed On My Brain

Nazareth / Tattooed On My Brain (2018)

b.wolf | 0 stars | 16.10.2018

Tak jako mně Uriáši připravili velmi nečekané překvapení svou novinkou, tak Nazareth po odchodu D. McCaffertyho taktéž, bohužel velmi nepříjemné. Obal připomíná spíše deathmetalovou smečku, Danyho nelze nahradit, ovšem nový frontman, to je tragédie. Pro mě nepříjemný, řezavý hlas, který fakt nedávám. Feeling alespoň přechozích alb The Newz nebo Big Dogs je tentam, ani závěrečný pokus o baladu to rozhodně nezachraňuje. Vyjma (a to snad) úvodního songu tohle zkrátka nejsou Nazareth... Z úcty k legendě bez hodnocení, jelikož to by rozhodně nebylo lichotivé...

» ostatní recenze alba Nazareth - Tattooed On My Brain
» popis a diskografie skupiny Nazareth

John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road (1973)

Egon Dust | 4 stars | 15.10.2018

Sir Elton John, ten čo hral na pohrebe celebrite všetkých celebrít Lady Diane. Áno, ten je v rock'n'rollovej kultúre silne na vážkach. Na jednej strane zložil neskutočné veci, ktoré ovplyvnili Guns n Roses, Alice Coopera, či dokonca nášho Maťa Ďurindu, ktorý sám priznal, že pri skladaní "Dnes" fičal na Eltonovi (predsa aj on má svoju "Tonight"). Elton patril v 70. rokoch, najmä v rokoch 1972-73 k najvyhľadávanejším glam rockovým umelcom. Podobne ako Reed sa ku glamu nejako hrdo nehlásil. Priateľstvá s Bolanom, Bowiem, Iggym (ktorý vonkoncom o spojenie s glamom nestál) a samozrejme Cooperom tvorili americko-britské spojenie glam rockovej nadvlády.

Goodbye Yellow Brick Road nepatrí isto k triviálnym glam rock skákaniciam ala Sweet, Slade, Quatro. Je to hodnotné poprockové dielo, ktoré nenesie stopy žiadnej lacnej hudby. Už v úvode ukázali silu pompéznosti ako samotný autor, tak muzikanti a v neposlednom rade pán textár Taupin.

"Funeral for friend" je strop úvodu popovo ladeného albumu! Upozorňujem, lebo uriaší, parplisti lebo pinklflojďáci sa ľahko môžu chytiť a porovnávať. Nie je čo porovnávať. Elton nikdy nebol žiadny silný progres. Našťastie. Dokázať pestrosť a rozmanitosť v jednoduchších pesničkách, to je pre mňa občas väčšie umenie ako v náročných kompozíciách. S pohrebom priateľa štartuje tvrdšia rocková záležitosť "Love lies bleeding" naživo znela dokonale s veľmi dynamickým sólom. Balady, gro Eltonovej tvorby a žiaľ aj pomník jeho rozvoja. To však neplatí ani o jednej balade z tejto LP. Candle in the wind - presne tá z Dianinho pohrebu bola fenomenálnou ódou pre Marilyn Monroe mladého (v tom čase ešte) heterosexuála (už silne bojujúceho so svojou sexualitou ako kamoš Freddie)a so silným textom pána Taupina.

Bennie and The Jets vraj pojednáva o Suzi Quatro a jej kapele. Jej príbeh v jeho vlastnej verzii. Goodbye Yellow Brick Road je skvost. Pieseň "bez názvu", žiaľ asi názov by aj potrebovala, lebo neviem si na ňu spomenúť. Aby sme nezaspali nám Sir Elton pripravil vypalovák na rok 1973 v dosť modernom aranžmáne "Grey Seal", tento šedý plameniak akoby už podvedome ohlasoval prílet na Jamajku (Jamaica jerk off). "I´ve seen movie too" je celkom príjemná ešte stále nie moc monotónna balada. Odbočka k francúzskej šansónovej muzike je jedna z najkrajších piesní albumu a to je "Sweet painted lady". Smutne vyznievajúca a smutne končiaca "Ballad of Danny Bailey (1909 -1934)" je ukážkou textárskej dokonalosti Taupina.

"Dirty little girl" je menej významnejšie pomalé rockové číslo. Kontroverzia a dvojzmyselnosť v časoch sexuálnej revolúcie v tej najhorúcejšej, aká len mohla byť v časoch glitter rocku, sadla do bodky do kontextu tej doby (samozrejme u nás v ČSSR boli glam rockové pesničky brané ako šlágriky typu "Vonia Kakao" a "Volám ťa Džejn"). K veci: Dvojzmyselnosť pesničky "All the girls love Alice" vyznievala silne lesbický ak sa teda skutočne jednalo o Alicu, ktorá pobalamútila hlavu všetkým dievčatám v okolí. Verzia č.2 je tá, ktorú v dokumente "Super Duper Alice Cooper" sám Elton načrtol, že to bola davová psychóza mladých dievčat na po koncerte Alice Coopera, ktorého bol Elton s Berniem v roku 1973 pozrieť. Rock'n'roll stále žije, tvrdil roku 1973 Elton - s kapelou to dokázal hneď dvoma parádnymi číslami.

Prvým trochu beach boysovským "Your little sister can´t twist (but she can rock'n'roll)" a stonesovská "Saturday Night all right for fighting" , kde si splnil sen znieť ako Stones aspoň v jednej kvalitne údernej veci. Keď som videl na CD "Use Your Illusion II" pod "You could be mine" napísané: venované Eltonovi Johnovi a Bernie Taupinovi, časom mi bola jasné prečo. Práve "Saturday Night allright for fighting" má ráz živelného rock'n'rollu a silnej melódie, ku ktorým najmä Axl Rose silne inklinoval. Protipól Axla Rosa a obrovský miláčik žien Jon Bon Jovi si zobral to svoje z nasledujúcej veci. Myslím, že asi poslednej silnej skladbe albumu. Roy Rodgers akoby vystrihnutý do neskorších Mladých Pušiek 2, kde sa dokonca na Joviho Blaze of Glory podieľal aj sám Sir Elton. Žiaľ, moc syrovo neznejú posledné dve skladby možno trochu moc dlhého albumu. Znejú fajn jalovo ako pozadie pri práci niekde v laboratóriu, kde ani nedokážú vyrušiť pri nejakom významnom výskume.

V zhrnutí a v skratke. Goodbye Yellow Brick Road je určite jeden z najlepších albumov dvojice John/Taupin. Určite by som ho dal aj k albumom roku 1973. Vytknúť mu možno len dĺžku. Ako 1LP by to bol veľmi silný album. Či sa to niekomu páči či nie, Bowie ho jednoznačne schoval skladateľský do vačku. Vydal silný album po albume. Skladby pretriedil. Nemohlo sa stať, že nadobudneme pocit, že ani neviem, ktorá pieseň je ktorá. To sa mi v jednom momente stalo na tomto kvalitnom pop-rockovom diele.

» ostatní recenze alba John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road
» popis a diskografie skupiny John, Elton

All Them Witches - ATW

All Them Witches / ATW (2018)

northman | 4 stars | 15.10.2018

All Them Witches jsou skupina, která mě uchvátila hned první deskou, kterou jsem slyšel, a tou bylo album Our Mother Electricity. Tuhle desku jsem si poslechl po přečtení recenze tady na stránkách. Věděl jsem, že musím mít vše, co tahle kapela vydala - nejlépe na vinylech. Netrpělivě jsem vyčkával, až dorazí balíček z Anglie, kde jsem si tohle album objednal, když deska dorazila, tak neposlouchám nic jiného.

Úvodní skladba s názvem Fishbelly 86 Onions je monotónně se opakující rytmický útvar se zpěvem, který mi nejvíce připomíná MC5. Následující Workhorse a zvláště 1st vs. 2nd jsou písně hodně ovlivněné blues. Blues jsou ovlivněny všechny písně na tomto albu. U nejdelší skladby s názvem Harvest Feast si vždy, když ji slyším, vzpomenu na How Many More Times od Led Zeppelin, akorát ty skluzy na kytaru se více povedly Jimmy Pageovi. V předposlední skladbě HJTC jsou určité názvuky country, které dokazují, že All Them Witches jsou americká skupina. I když to není jejich vrcholné dílo, mně se tahle deska hodně líbí. V poslední době je to pro mě kapela, která hraje pořádný bigboš, kterému se v jejich případě říká "stoner rock". Abych nezapomněl, písně na téhle desce mají v sobě velkou porci psychedelie.

Maximum jim nedám, ale čtyři hvězdy si zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - ATW
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group] (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2018

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

horyna | 4 stars | 15.10.2018

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Kayak - Seventeen

Kayak / Seventeen (2018)

horyna | 4 stars | 14.10.2018

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak

Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live

Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live (2018)

lover-of-music | 5 stars | 13.10.2018

Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.

Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.

Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

terka | 3 stars | 13.10.2018

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Mu - Mu

Mu / Mu (1971)

northman | 5 stars | 13.10.2018

Skupinu MU, která si dala název podle bájného kontinentu, který jako Atlantida byl kdysi uprostřed Pacifiku jsem objevil nedávno při brouzdání po internetu. Do téhle skupiny, kterou založil Merrell Fankhauser, odešel po nahrání slavné Trout Mask Replica Jeff Cotton alias Antenae Jimmy Semens. Měl toho peskování od hlavního protagonisty Magic Bandu dost a chtěl si odpočinout ve skupině, která hrála tehdy populární psychedelický rock.

Skupina na svém debutovém albu hraje psychedelický rock podobný tomu, co tehdy hrály skupiny jako Grateful Dead, Jefferson Airplane a Moby Grape - tedy hudbu, která vychází z blues, má takovou pro psychedelii typickou zasněnou atmosféru s táhlými melodiemi a dominuje jí vícehlasý vokál. V některých písních jsou parádní klarinetová sóla podobná těm na Trout Mask Replica. Ve skladbě Interlude způsob kytarové hry Jeffa Cottona upomene na výše zmiňované album. V nejdelší skladbě Eternal Thirst nechybí tehdy populární bubenické sólo. Mě hodně zaujala už úvodní dvojice blues s názvy Ain't No Blues a Blue Form.

Tahle deska mě hodně zaujala a chci si poslechnout i další album s názvem The Last Album, které má být ještě lepší než debut, který je podle mě dokonalý a já mu dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mu - Mu
» popis a diskografie skupiny Mu

Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town (1978)

Martin H | 5 stars | 12.10.2018

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island

PaloM
Tak som ešte len v 11. minúte a ak to bude na takej úrovni pokračovať, tak je CD jasný...

Morse, Neal / Momentum

steve
Progboard naštěstí nezná procentuální zprůměrování. Daleko víc ti řeknou slova, ne...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12604 recenzí
2187 skupin
173276 příspěvků ve fóru
2618 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000