Coltrane, Alice Pere Ubu Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Kvartetten Som Sprängde Mu New Trolls This Heat Rain

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

Voytus | 5 stars | 21.06.2018

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písní 3-7-5 a závěrečné desetiminutovce Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - Paramount

Sieges Even / Paramount (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2018

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto (1972)

pinkman | 5 stars | 21.06.2018

Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.

Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?

Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice (1973)

terka | 4 stars | 20.06.2018

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Judas Priest - Turbo

Judas Priest / Turbo (1986)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2018

Zdá se mi zajímavé sledovat, jak rozdílné osudy potkaly v druhé polovině osmdesátých let hudební směřování dvou ikon NWOBHM - Iron Maiden a Judas Priest. Zatímco první zmíněná kapela začala na přelomu pětiletek vystrkovat progresivní růžky, její služebně o něco starší souputníky to (jakoby v opozici) táhlo k USA-friendly metalovým formám. Ono se to ale vlastně docela nabízelo - Judas Priest svou hudbu vždy brali docela s nadhledem, tudíž (obzvláště od konce sedmdesátých let, kdy zhutnili zvuk a práskli do koní) nabubřelost by jejich nahrávkám mohl tehdy těžko kdo vyčítat. O desce Turbo, na které se kapela za vědomí upadající popularity NWOBHM pokusila vykročit novým směrem, to platí dvojnásob.

Co na desce posluchače praští do uší jako první? Ano, ty mnohokrát proklínané syntezátory. Žiletkové ostří z nich sice neukujete, Tipton s Downingem ale jejich charakter do zvuku kapely začlenili vcelku organicky, aniž by rezignovali na moc a sílu kytarového zkreslení. Přehlednost kompozic obecně kapelu zdobila už od zanechání progresivních koketerií z prvních dvou desek, přece jenom tu ale k určitému dalšímu zjednodušení směrem ke stadionovým melodiím došlo. Třeba v takových Rock You All Around The World nebo Wild Nights, Hot & Crazy Days se kapela dost "vyprodává". Za povedené reprezentanty mejdanového metal'n'rollu naopak považuji skladby Hot For Love, Parental Guidance nebo Locked In. Titulní Turbo Lover se daří na obměnách repetitivního motivu vybudovat vcelku slušnou atmosféru, "párty" atmosféru alba vyvažuje také povedeně gradující polobalada Out In The Cold. Kdo by hledal něco alespoň trošku podobného kytarovým stíhačkám z předchozích desek, možná nalezne zalíbení ve fortelné (a bezsynťákové) rockeřině Reckless.

V rámci celé diskografie Judas Priest se Turbo do té (pro mě) povedenější poloviny nevejde. Ne, že by hitové ambice kapele neslušely, ale tady se jim jde naproti až moc. Fajn písničkové album, na kterém se Judas Priest vcelku se ctí popasovali s dobovými trendy, nicméně po předchozích šesti nadupaných studiovkách jde o poznání méně výrazný zářez. Tři hvězdičky se mi pro příjemné, ale nikterak zásadní album zdají tentokrát akorát.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Turbo
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

Voytus | 3 stars | 19.06.2018

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 19.06.2018

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Petr87 | 5 stars | 19.06.2018

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

horyna | 5 stars | 19.06.2018

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

horyna | 3 stars | 18.06.2018

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sieges Even - Sophisticated

Sieges Even / Sophisticated (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.06.2018

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

pinkman | 5 stars | 17.06.2018

Sen mnoha tisíců příznivců kapely z celého světa se stal skutečností a věčně extravagantní boy David Lee Roth, se udobřil s bratry Van Halenovými a vrátil se zpět ke své kojné. Ke kapele, která z něj takřka přes noc učinila hvězdu první velikosti. K jedné z předních stálic na rockovém nebi, souboru, který pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let definovat šou, jako součást hudebního výrazu.

Na tuto událost čekal celý hudební svět takřka třicet let. I když ke spojení těchto hudebníků došlo krátce po albu Balance, studiová připomínka zůstával na dlouho mimo realitu. V roce 2012 spatřilo svět nové album pojmenované A Different Kind of Truth. Jenže hudební klima bylo tomu původně Rothovskému už natolik vzdáleno, že reakce zůstali vesměs chladné a zdrženlivé. Ani já, ani lidé z mého okolí, nevnímali tuto nahrávku jako převratnou. Rozporuplné pocity se nesly napříč celým rockovým spektrem, které si od nových Van Halen slibovalo přesvědčivější porci muzikantského řemesla.

Čas je ovšem mocný kouzelník. Je skutečně zajímavé, jak se s přibývajícím intervalem dokáže v člověku jasně vymezený názor na konkrétní dílo transformovat. Po šesti letech, které uběhly jako voda, nejsem k tomuto střípku ani z třetiny tak kritický, jako kdysi. Ba naopak. Dnes bych ho zhodnotil jako nadprůměrný comeback, hodný značky Van Halen.

Stylově a šíří záběru jde o ambiciózní dílo, které v sobě vstřebává oba Van Halen-ovské světy.
Najdeme tu jak rychlé vypalovačky, tak baladické polohy. Největší sila alba tkví ve středních, drtících tempech a bleskurychlých Eddieho sólech. Roth se předvádí, křičí, ječí i pokorně artikuluje a opět dokazuje, jak výborným je zpěvákem a famózním showmanem.

Ať sáhneme po výborném singlu Tattoo, spurtující She's the Woman, další rychlovce China Town, muskulaturních As Is a Honeybabysweetiedoll, nebo southovce Stay Frosty, pokaždé nás bude pálit ruka, hrdlo i uši.

A Different Kind of Truth dnes dostane 5 hvězd a poděkování k tomu.
Momentální TOP skladba: She's the Woman


» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2018

Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.

A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.

Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.

Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Sieges Even - A Sense Of Change

Sieges Even / A Sense Of Change (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 16.06.2018

Třetí počin mnichovských prog rockerů Sieges Even je pojmenován A Sense of Change neboli v překladu Důvod nebo možnost změny. Je pravdou, že důvodů pro změny u tohoto tělesa bylo několik. Hlavně zpěvák Franz Herde, který svým projevem v mých očích kazil výkon zbytku kapely. Proto když jsem se dozvěděl, že během příprav na natáčení třetího alba opustil kapelu, ani mě to moc nemrzelo. Náhrada byla nečekaná – zbylá trojka vybrala divadelního herce Jogiho Kaisera, do té doby hudebním fanouškům naprosto neznámou personu. A trefili se napoprvé. Jogi byl o několik pater lepší pěvec než již zmiňovaný předchůdce. Jeho znělý a melodický hlas dokázal, že mu sedí mnoho poloh, melodickým hlasem dojal v baladě, ale i rozezněl hlas v bel cantu nebo v jazzovém intermezzu.

Další kosmetickou změnou prošel i styl kapely. Zůstaly náročné prog rockové kompozice plné změn temp a přechodů s různými nenápadnými odbočkami k jiným stylům, které se objevují v pomalu každé skladbě, ale v daleko vstřebatelnější formě, než na předešlých počinech. Zvuk zprůzračněl, zmizely poslední stopy po metalických kytarách, které ve výsledném mixu nabraly až kovově zvonivý feeling nahrávek Rush s osmdesátých let.

Dva bráchové Holzwarthovi – bubeník a baskytarista jako by stylově spíše vycházeli z jazzu. Oba hudebníci vytvářeli barevné rytmické plochy, na které kytarista Markus Steffen maloval další vrstvy. I v té době celkem neznámý producent Charlie Bauerfeind přispěl několika klávesovými plochami. Ta prvotní zvuková podobnost s Rush je ale jen vnější slupka. Aniž bych se chtěl nějak dotknout Rush (a jejich fandů), tak v období vydání této desky v roce 1991 oproti Sieges Even zněli již hóódně neinvenčně.

V každé z osmi skladeb je co objevovat, několik poslechů je však podmínkou. Tu odkazy na jazz, vážnou hudbu nebo romantické historické trubadůry, to vše je zamotané v jemném předivu elektrické i akustické kytary. Někdy jen tóny jen tak plynou, jindy se hudebníci pěkně opotili. Naprostou výjimkou je na desce ukrytá pomalá a jímavá Chance of Season v komorním stylu, kde zpěváka netypicky doprovází na cello, housle a kytaru akustická trojice hostujících muzikantů. V kombinaci s přemýšlivými texty téměř dokonalý celek. Nelze opomenout plně dynamický zvuk, hodnoty okolo DR13 dávají tušit, že na dobré aparatuře půjde o lahůdku.

Dávno tomu, co vyšla tato třetí deska Sieges Even – v dnešní době u nás poněkud utajený klenot prog rockového žánru. Tehdy, po poslechu prvních dvou alb jsem nad kapelou hloupě zlomil hůl a přestal ji sledovat - přitom jsem byl tak blízko. V dnešních dnech jsem složil reparát. Pokud budete chtít, můžete to zkusit také.

» ostatní recenze alba Sieges Even - A Sense Of Change
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Sieges Even - Steps

Sieges Even / Steps (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 14.06.2018

Druhou desku nahrává Sieges Even ve stejném složení. Deska Steps vychází v roce 1990 a na první poslech jsou zřetelné rozdíly oproti prvotině Life Cycle. Kapela se vymanila z thrashových mantinelů směrem k prog rocku stylu Rush, kteří se dají v mnoha pasážích na desce odhalit - ať se jedná o barvu zvonivé kytary nebo použití harmonických postupů. Tyto vlivy však míchají se svým komplikovaným pojetím hudby, čímž dosahují zajímavých výsledků.

Celou první stranu desky ovládá suita Tangerine Windows of Solace o sedmi částech, která přináší po odečtení akustického intra a outra pět technicky a kompozičně velmi náročných prog rockových skladeb s mnoha motivy, které se mi v mnoha okamžicích líbí, ovšem jako celku tomu stále ještě chybí něco, co by mě po čase více oslovilo. To ostatně platí o následujících šesti skladbách. Hlavním rušivým elementem ovšem zůstává zpěv France Herdeho, který se sice částečně oproti debutu zklidnil, ale jeho polomluva - polozpěv mě nadále vyloženě irituje.

Zajímavý krok kupředu - kapela má velký potenciál.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Steps
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Riverside -  Love, Fear And The Time Machine

Riverside / Love, Fear And The Time Machine (2015)

horyna | 5 stars | 14.06.2018

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

terka | 5 stars | 14.06.2018

Poslední album Uriah Heep s Davidem Byronem, na kterém kapela nedělala ústupky, je Sweet Freedom. Jde o desku vyrovnanou, bez větších zaváhání. Slyším z ní pokrok, který Ken Hensley do kapely přikupoval, aby se mohla nějakým způsobem vyvíjet dál. Skladby sice nemají takovou razanci jako na démonech nebo magických narozeninách, ale zase tam nejsou výplně jako u Wonderworld nebo Return to Fantasy. Deska je to pestrá, velice melodická, duchaplná, obsahuje další zajímavé harmonie a strukturou má stále co nabídnout. Jsou na ní jak hity – Dreamer, Stealin, tak závažnější kusy - Sweet Freedom, Pilgrim.

Určitě nejde o vrchol tvorby Uriah Heep, spíš krásný doplňkem do sbírky. V hodnocení bych měla být zdrženlivější, ale kterým uriášům dát pětku, když ne některé z první šestice společných desek?

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Coltrane, Alice - Lord of Lords

Coltrane, Alice / Lord of Lords (1972)

vmagistr | 2 stars | 13.06.2018

Alice Coltrane urazila během prvních pěti let své sólové kariéry slušnou cestu. Od freejazzových aspirací se přes blízkovýchodní motivy propracovala až ke zvláštní formě jakéhosi space-jazzu ovlivňovaného jejím sílícím spirituálním životem. Coltrane se totiž od počátku sedmdesátých let stále výrazněji zajímala o hinduismus, kteréžto nové životní směřování ji o několik let později přimělo k uchýlení se do ústraní.

Již na předchozích deskách Coltrane do svých aranží zařazovala smyčcové nástroje, pro desku Lord of Lords šla ale ještě dál a angažovala pětadvacetihlavou skupinu houslistů a cellistů. Společně s rytmickou sekcí Charlie Hadden/Ben Riley pak v létě roku 1972 stvořila své do té doby nejzvláštnější dílo. Je to asi právě to smyčcové těleso, které mě na desce ze všeho nejvíc vytáčí. Pohříchu nespravedlivě, protože najatí hudebníci jenom zahráli, co pro ně Alice napsala. A co napsala? Něco tak patetického, pompézního a nabubřelého aby v jazzovém rybníčku pohledal. I když, je to vlastně jazz? Možná šlo spíše o pokus paní Coltranové o proniknutí na pole vážné hudby - nebo o její "zkřížení" s výše zmíněným žánrem? Každopádně po většinu času na desce "exceluje" pouze orchestr podbarvovaný Aliciným klavírem či harfou, basa a bicí se do akce dostanou jenom zřídkakdy - ale i za ty krátké pasáže díky.

Tři autorské kusy na desce jsou pro nepřipraveného posluchače těžkým oříškem. Neustále "našponované" orchestrální melodie permanentně gradují a chybí v nich nějaké klidnější, dynamicky odstíněnější pasáže. Ta hudba "nedýchá", je to spíš takový jeden dlouhý instrumentální výron. O něco lépe dopadla výpůjčka od ruského skladatele Igora Stravinského, Excerpts from the Firebird působí daleko vyzráleji a probuzeněji než Aliciny těžké autorské sny.

O co více kritický jsem k výše nastíněnému obsahu desky, o to pochvalněji se musím vyjádřit k jejímu konci. Závěrečnou desetiminutovku totiž Alice Coltrane pod názvem Going Home věnovala zpracování části Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. S hlavním motivem larga si interpretka pohrává v různých klávesových a harfových aranžích, přičemž s orchestrem za zády vytváří rozmanitou hudební koláž. Koláž, do které se ale podařilo (alespoň podle mého názoru) přenést velkou část toho "kouzla", které mi při poslechu mistrova originálu ježí chlupy na zátylku.

A teď co s tím - tři skladby pro "běžného" posluchače dost nepoužitelné, jedna ucházející a jedna vynikající. Lepší jak za dvě hvězdičky to tentokrát nebude. Poslechněte si variaci na dvořákovské téma a zbytkem se nezatěžujte - toť má rada pro případné zájemce.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Lord of Lords
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice

Barrett, Syd - Barrett

Barrett, Syd / Barrett (1970)

EasyRocker | 3 stars | 13.06.2018

Myslím, že osoba Syda Barretta je dokonalým příkladem vyděděnce, šílenstvím zasaženého génia, ústícím v tragický životní osud. Po slávě v podobě debutu Pink Floyd a předtím, než se definitivně zatáhl do svých nočních můr, vydal se značnými obtížemi dvě studiová alba.

Baby Lemonade - kontrast zvonivých tónů kytar a drsného textu. Jsme na dně ve smutném městě, kde Syd prosí o dětskou limonádu. Čtyři očistné minuty. Love Song - trochu světlejší tříminutovka - Syd tu dokonale prezentuje šedesátky, harmoniem a klávesami sem pěkně vstoupil Rick Wright. Dominoes je už dusnou zpovědí, doteky Sydovy akustiky jsou jen lehké a spíše se prosazují Rickovy klávesy a hammondy. Na obdobnou notu hraje i šedesátkově ospalá It Is Obvious, opět s výrazným hammondovým podílem. Změť Sydových apatií, nočních můr a nevyslovených přání.

Rats je už černou můrou, tři minuty pro otrlé, Syd se tu odhaluje až do naha, a na holou přirozenost útočí i tahle facka, oholená až na dřeň. Maisie hned zaujme sborovými vokály, které se spoustou dalšího obstarali jeho někdejší kolegové. Pro všechny to byl bolestný proces - a i tyhle necelé tři minuty ukazují Sydovu mučenou duši. Proslulá Gigolo Aunt je suverénně nejdelší skladbou této kolekce. Křehké a snad optimistické ladění upomene jasně na Pištcova zákoutí. Přímá rockovka s psycho mezihrami, jejíž vliv byl asi značný. A nenabažili-li jste se šedesátek dosti, dvě minuty Waving My Arms in the Air vaší psychice neuškodí.

I Never Lied To You je další dvouminutovkou, kloubící hudební křehkost s počátky Sydových nočních můr, těkání a katatonií. Wined and Dined bychom mohli s trochou odvahy nazvat baladou. Chvílemi je Syd vřelý a otevřený, chvílemi už ale nepřítomný a za mlžnou clonou. Wolfpack je ostrým rockovým řezivem se skutečně řádícím Gilmourem v úvodu, jako by se tu Syd ještě naposledy vzchopil k pořádnému kalení železa a oceli. Trochu zezadu pokukuje i Rick Wright. Nářez! Effervescing Elephant je závěrečným úletem, dosti starou skladbou, která pak přistála na téhle desce. Akustice sekunduje tuba Vica Saywella.

Podle Davida Gilmoura album vznikalo na rozdíl od chaotického nahrávání jedničky v kratších periodách, kdy se Syd probudil k aktivitě. Jeho rozpadající se psychika je ale nasnadě. Výkřiky, emoce obalené na kost, manické úsměšky, fobie a nesplněná dětská přání. Debut mě zaujal více, cítím ale potřebu Syda připomenout, ač nejsem jeho skalním fanouškem. Pro mě dobré album za tři, někdy mi ovšem sedne o hodně více.

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - Barrett
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd

Van Halen - III

Van Halen / III (1998)

pinkman | 5 stars | 13.06.2018

Zvláštní úkaz se v hudební historii stal roku 1998. To když k Van Halen přišel zpěvák Extreme, Gary Cherone. Ten se snažil svým osobitým charakterem navázat na odkaz nastolený oběma jeho velkými předchůdci. U fanoušků se toto album s velkým pochopením nesetkalo, čehož si byl zakrátko vědom i Eddie a Gary se musel zase poroučet. Jenže tento nováček v řadách Van Halen odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však materiál zněl starým fans až příliš pokrokově a se značkou VH měl jen pramálo společného.

Jde o poměrně moderně znějící hardrockové album, se zemitým zvukem a skladbami vykazujícími na Van Halen poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Favority není těžké vystopovat. Without You, From Afar, Dirty Water Dog, Once, Josephina, Year to the Day, How Many Say I. Dobrou polovinu tvoří mistrovsky vysoustružené písně, ve kterých zkušené ucho Van Halen snadno identifikuje. Eddieho hra je natolik rozpoznatelná, že ani několik progresivních příkras, které do skladeb jejich skladatelé dosadili, je nepřetáčí na mimoúrovňovou rovinu.

Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo, zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absolvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 – 2007). Nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. Trojka tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které v únoru 2012 navázali až deskou A Different Kind Of Truth s logickou účastí Davida Lee Rotha za mikrofonem.

Momentální TOP skladba: Once

» ostatní recenze alba Van Halen - III
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Sieges Even - Life Cycle

Sieges Even / Life Cycle (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 13.06.2018

Německá kovová úderka se svou verzí techno prog thrash metalu řádně zčeřila vody svou komplikovanou hudbou. V pomalu všemi směry prozkoumaném a částečně vyčerpaném žánru thrash metalu zašli v novátorských a invenčních postupech ze všech spřízněných spolků snad nejdále a zanechali za sebou party zvučných jmen typu Coroner, Mekong Delta, Voivod či Believer.

Obdivuji hudebníky, že dokázali složit a nahrát tak košatou hudbu plnou zvratů a změn tempa. Ač se na první poslech zdá, že ta posloupnost přechodů nemá logiku, tak opak je pravdou. Nejoblíbenější skladba je rovněž i nejdelší, bezmála třináctiminutová Straggler from Atlantis, kde svůj ječák Franz Herde drží pod kontrolou. V jiných skladbách je pro mne jeho afektovaný projev jedinou slabinou alba.

Dnes si podobné spolky nepouštím, ale toto album jsem si připomenul rád.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Life Cycle
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Soft Machine - Bundles

Soft Machine / Bundles (1975)

horyna | 4 stars | 13.06.2018

Soft Machine jsou pro mě kapelou, okolo které jsem roky obcházel a nenašel dostatek odvahy k tomu, abych ji dokázal nějakým způsobem pochopit a následně vstřebat. Nakonec jsem se rozhodl si cestu k jejich hudbě formálně zjednodušit a obrátil svůj zrak k přehlednější tvorbě z posledních let první etapy souboru. Úvodní vlaštovkou se stala deska Bundles s účastí kytarového velikána Allana Holdswortha. Nejspíše netypická záležitost, protože kytara se jako nástroj na deskách Soft Machine objevuje vesměs sporadicky. Kapela měla svůj tvůrčí vrchol za zády. Bylo to s deskou Third, která nebyla dle mnohých už nikdy překonána. Přestože i další nahrávky byly na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky jazz - rocku.

Nahrávka Bundles je přístupnější fusion s dominantní kytarovou výbavou Alana Holdswortha, velice vkusnými klávesami a hravou rytmikou ze sousedství. Přistoupit na jejich hru zabere nějaký čas, ale co by člověk pro rozšíření pestrosti své sbírky neudělal. Zpětně se teď dívám, jak je deska hodnocena na Progarchives. Tam dostala od kolegáčků jedno z nejvyšších hodnocení, ale věřte těm cizincům :-)

» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Schenker, Michael - The Odd Trio

Schenker, Michael / The Odd Trio (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 12.06.2018

Jedno z mála cédeček, které jsem od tohoto kytarového génia neslyšel, je právě tento projekt s tajemným názvem The Odd Trio z roku 2000. Dle názvu to vypadá na nějaké jazz session, říkám si – ostatně u tak plodného a éterického autora, jako je Michael, bych se ani nedivil.

Dobrá, uvidíme. Zírám na přebal, ze kterého mě rovněž upřeně pozoruje modrá bulva oka v trojúhelníku. Jen ty paprsky kolem chybí. Že by tímto bylo naznačováno, že půjde o obsah s náboženskou tématikou? Je snad dílo pod ochranou nějaké vyšší moci? Otáčím obal a nevěřícně hledím na spoluhráče – jakýsi Harry Gobham vizáže rastamanského Hispánce a vysmátá bubenice Kathy Brown s úsměvem přes půlku fotografie. Proboha, co to je týpky? To bude nějaké netradiční fusion. Michael přesedlal na THC? Při vkládání CD do přehrávače mi hlavou vířilo mnoho takových otázek. Uvidíme, lépe řečeno uslyšíme.

Po několika protočeních doma, v autě i v práci a jednom malém prošťourání na síti je jasno. Poselství obalu je, jak se alespoň zdá, trochu rozklíčováno. Michael pravděpodobně tím symbolem trojúhelníku myslel na svatou Trojici, která v křesťanském dogmatu označuje Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého. U Michaela tato trojjedinost znamená toto: Bůh Michael, Syn Michael a Duch Svatý Michael. Neboli za všemi imaginárními jmény hudebníků na desce se skrývá Mistr sám. Pěkně mi zamotal hlavu, darebák. S trochou nekorektní jízlivostí bych mohl napsat, že mezi hudebníky zafungovala ta správná chemie. O jaký konkrétní substrát se však jednalo, to nevím :-)

A jak je to s hudbou? Michael si na koleně vše vytvořil, složil a nahrál sám a sám si album vydal na svém labelu Michael Schenker Records. Jedná se o instrumentální hard rockovou hudbu ve stylu jeho souputníků Joe Satrianiho či Steva Vaie. V deseti písních uslyšíme Michaela vrstvit hutně ocelové riffy, na které je vždy posazená sólová kytara s pomalu se vyvíjejícím a pěkně melodickým motivem skladby - tak, jak to u něj mám rád. Někdy je slyšet i koncertní akustická kytara, která dodává nahrávkám zase další rozměr. Největší hity alba ale jsou pro mne songy Welcome, Searching a Hangin Out. Zaznamenal jsem i nápaditou basu, která tu není jen k zhutnění rytmiky, jak se někdy stává. Jen trochu chladný zvuk automatického bubeníka kazí výsledný dojem.

Během opakovaných poslechů jsem procházel několika fázemi. Od bezmezného nadšení, které časem opadlo, až po závěrečný stav spokojenosti. Pokud bych byl producent a měl bych odstranit nějakou skladbu pro nadbytečnost, byl bych v tomto případě bez práce. Žádná vata se tu nenachází. Album potěší všechny příznivce instrumentálního hard rocku a výše zmíněných kytarových hrdinů. Většina skladeb obsahuje rovněž i jasně rozpoznatelný styl chytlavých a melodických vyhrávek axemana Michaela, za které byl veleben již v UFO či MSG.

Jediným mínusem je ona DIY produkce - zde bych si představoval živé muzikanty a pořádné studio s kvalitním zvukem. Také ten zvuk bicích nahrávku hodně sráží dolů. Mnohé skladby by se i uplatnily i při přidání linky zpěvu. Vše bylo zaviněno tehdejší neexistencí smlouvy s nějakým labelem, z čehož vyplýval Michaelův nedostatek finančních prostředků na nahrávání. CD prý bylo k dostání jako příloha hudebních časopisů, což mi přijde jako určitá devalvace umělce jeho jména a velká škoda vzhledem ke kvalitě materiálu.

Tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Odd Trio
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd

VARIOUS ARTISTS / More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd (2013)

Snake | 4 stars | 11.06.2018

2CD AMS – AMS 222 CD /2013/
Gatefold Cardboard Sleeve including a twenty-four page booklet. Each disc housed in a paper sleeve.

Není tribut, jako tribut. Viděl jsem jich pár takovejch, co nestály za zlámanou grešli a jejich jediným smyslem bylo trochu vydělat na známém jméně, ovšem doma jich mám aj několik docela povedených. Working Man (Rush) a Encores, Legends & Paradox (ELP) z kdysi velmi agilního vydavatelství Magna Carta, nebo čtyřdiskový box set s poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let Zarathustra´s Revenge, od dnes již poněkud živořícího labelu Mellow Records. A mezi ty opravdu zdařilé bych zařadil i tuto dvojcédé "poklonu" Pink Floyd z produkce italského vydavatelství AMS.

Italská firma, italskej produkt a tak není divu, že většina zůčastněných kapel působí v Itálii. Zahraničí zastupují Jay Tausig a Spirits Burning z USA, Permanent Clear Light z Finska a "supergroup" The Samurai of Prog. Potěšitelnou skutečností je to, že většina skladeb pochází z raného období Pink Floyd - hned pět je jich z legendárního "Pipera" a tři z následujícího alba A Saucerful Of Secrets, ovšem jsou tu i písničky ze singlů Apples And Oranges, nebo Arnold Lane. Na takové ty z komerčních rozhlasových stanic nejopotřebovanější šlágry typu Another Brick In The Wall part 2, nebo Wish You Were Here - naštěstí - nedošlo.

Mojí výhodou (nebo nevýhodou ?) je fakt, že Pink Floyd prakticky neposlouchám (pár napálených kopií jsem doma sice měl, ale při úklidu skončily v popelnici) a tak ty originální verze v mnoha případech ani neznám. Nemusí mě tedy trápit nějaké srovnávání a ty písničky si jednoduše užívám tak, jak přijdou. Jsou tu skvělé momenty - např. nástup Hey You v podání Marie Teresy Soldani po divočině Flaming ztřeštěných S.A.D.O., na druhou stranu ne všechno mi sedí. Astronomy Domine Fabia Zuffantiho, nebo následující Careful with That Axe, Eugene kapely Fungus jsou prostě divné. Ovšem jestli to nebude tím, že divné budou už původní verze...

Oba - takřka osmdesát minut dlouhé - nosiče obsahují po čtrnácti skladbách a jako velmi šikovnej dramaturgickej tah se mi zdá zařazení Dogs (The Samurai of Prog) na konec prvního, respektive Sheep (Jay Tausig) na začátek druhého CD. Při porovnání obou cédéček mezi sebou mi o fous lepší připadá to druhé. Jednak tu úplně chybí podivnosti typu Astronomy Domine a druhak je hitovější, melodičtější a díky dívčinám za mikrofonem aj - ehm - romantičtější. Skladbám Fearless (The Embryo), The Gunner´s Dream (Archangel), High Hopes (Periplo), Julia Dream... (slow@rk), nebo On The Turning Away (Conqueror) by to asi slušelo v jakékoliv úpravě a třešničkou na dortě je šestnáct minut dlouhá Echoes od temných náladotvůrců Daal.

Zvuk je výbornej, plnotučnej a dynamickej tak, jak to mám rád. Ani se nechce věřit tomu, že každá píseň vznikla za jiných podmínek a v jiném studiu. Booklet o čtyřiadvaceti stránkách je napěchovaný informacemi - u každé skladby je uvedený autor, z jakého alba (nebo singlu) pochází a sestava kapely i (ve většině případů) s malou fotografií. Grafika bookletu, potisku CD aj samotného obalu je parádní a má ji na svědomí Davide Guidoni. S těmi kolážemi si docela vyhrál a v mnoha případech jsou to takové nenápadné (jak pro koho) odkazy na původní obálky Pink Floyd. Jedinou nevýhodou rozkládací mini vinyl repliky je to, že se začíná rozlepovat a zanedlouho tak dojde na šikovné ruce a lepidlo.

Album jsem si velmi rychle oblíbil a točím ho teď poměrně často. Díky výběru písní by mohlo sednout nejen fanouškům Pink Floyd, ale aj "běžným" rockerům a díky pěkné grafice stalo by se ozdobou každé prog rockové sbírky. Myslím, že ty čtyři hvězdule si zaslouží.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Renaissance - Ashes Are Burning

Renaissance / Ashes Are Burning (1973)

terka | 5 stars | 11.06.2018

Sedmá desetiletka dvacátého století nabízí hromady kapel, které na sebe dokážou i dneska něčím zajímavým upozornit. Mé pocity ze čtvrtého počinu Britů Renaissance jsou už dlouhodobě kladné. Proto jsem se rozhodla hodnotit právě toto jejich album. S klidem v duši mohu říct, že mi hudba tohoto legendárního souboru pokaždé přináší pocit štěstí a vzájemná jiskra mezi námi přeskakuje skutečně často.

Toto album je ukázkovým příkladem hudební vyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již čtvrtý studiový počin, teprve na něm je cítit obrovské úsilí, ve kterém pánové a dáma táhnou za jeden provaz. Deska je sestavena z různorodých a kvalitativně souměrných kompozic, které jsou dostatečně soudržné a jako celek bezvadně fungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Renaissance výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, jejich nadčasovost a jedinečnost je posouvá o několik úrovní výš.

Album Ashes Are Burning mě s každým dalším poslechem fascinuje svou energií a neskutečně svěžím pojetím rocku zakořeněným v klasice. Je s podivem, že při prvních několika posleších se mi kdysi tato deska zdála nezáživná a jednotvárná. Jak ale čas strávený při muzice ubíhal, tak se měnil i můj pohled a já konečně můžu ohodnotit své dojmy z umělecky často dost opomíjené kapely.

Ještě před nějakou dobou bych dala za 4*, dnes už mám ale daleko větší rozhled, a tak hodnotím poctivými 5*. Ta sedmdesátková atmosféra tady pracuje na plné obrátky.

» ostatní recenze alba Renaissance - Ashes Are Burning
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Queen - Queen

Queen / Queen (1973)

Mathé | 4 stars | 11.06.2018

Queen - kapela, díky které jsem začal poslouchat rock do hloubky a zajímat se o hudbu. Poměrně náhodou se ke mně dostalo bílé dvd se zajímavým erbem a názvem A Night At The Opera a spojení hudby s obrazem ze starých koncertů kapely mě naprosto uchvátilo. Nevěděl jsem kde končí jedna skladba a kde začíná druhá a nechápal to. Překvapila mě tvrdost, chytlavost a zvuk, který (nevím proč) měly kapely v sedmdesátých letech a v osmdesátých už prostě neměly. Noc v opeře jsem slyšel už tolikrát, že si ji poslední 3 roky pouštím velmi opatrně - to, co jsem považoval za neoposlouchatelné, přece jen může ztratit kouzlo když znáte každý tón. Ale za to si můžu sám.

O téhle kapele jsem nevěděl naštěstí nic. We Will Rock You jsem měl rád (i kvůli Příběhu rytíře), We Are The Champions mi připadala trochu moc profláknutá. Z rádia jsem znal ještě pár písní, o některých jsem asi ani nevěděl, že jsou od Queen. Někde vzadu v hlavě jsem myslím měl (nevím odkud) obrázek homosexuálního knírače Mercuryho a to mě moc nebralo. O to větší překvapení byla úplně jiná skupina, o které jsem neměl tušení - Queen let sedmdesátých. Noc v opeře začala mou hudební mánii čtyřicet let od svého vzniku a já díky ní poznal Pink Floyd, Genesis, Beatles, The Who, Deep Purple, Black Sabbath a tuny další hudby. Pánové děkuji...

Nedávno jsem si pustil asi posté první desku od Queen. Často na ni zapomínám - o to víc mě však vždycky překvapí. Dvě písně Keep Yourself Alive a Modern Times Rock'n'Roll mě dokázaly chytnout už na první poslech, potom jsem si opravdu silně zamiloval 3. a 4. skladbu. Great King Rat je pro mě středověkou baladou potulného trubadúra, kde se autoři nestyděli si sami zatleskat. My Fairy King je asi nepopsatelná a neoposlouchatelná, děje se tam toho opravdu hodně, střídají se melodie i nálady, ale všechno !dokonale! pasuje do sebe - pro mě vrchol alba. Liar je skladba, která mě zaujala až o něco později, první zpívaná slova na mě totiž zpočátku působily trochu moc "teple", ale zvykl jsem si. Jinak je to skvělá jízda, která si svou rozmanitostí moc nezadá s Bohemian Rhapsody (tu jsem ale znal, ke "lhářově" škodě už dřív).

Doing all right je zajímavá střídáním své křehkosti a kytarového riffu, The Night Comes Down je zase píseň, na kterou musíte mít správnou náladu a pak si ji nepochybně beze zbytku užijete. Son And Daughter a Jesus mě málokdy naplno zasáhnou, ale na tomto albu není žádná vyloženě slabá skladba. A Seven Seas Of Rhye? Ano, tahle věcička mě baví i na první desce, ač krátká. Ač později dodělaná, je to skladba, která se objevuje na prvních třech albech Queen a tím je zvláštním způsobem propojuje.

Závěrem jen dodám, že největší síla tohoto alba (a čtyř následujících) je v rozmanitosti, která se může směle rovnat albům Beatles.

» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen

Van Halen - Balance

Van Halen / Balance (1995)

pinkman | 5 stars | 10.06.2018

Deskou Balance pokračují bratři Van Halenové v krasojízdě započaté svou předchozí kolekcí F.U.C.K. Rozdíly mezi oběma alby jsou dle mého jen minimální a závisí pouze na kosmetických detailech. Někde jsou hudebníci stejně bombastičtí, v pomalejších akustických skladbách vzdušnější, jinde zas zemitější, což nahrává předpokladu o jistém rekapitulačním charakteru. Na škodu to však není, protože kompaktnost alba je opět nezpochybnitelná.

Mohutný a zároveň tvrdý a do čista vypilovaný sound kapele velmi sluší, takže se Balance zařazuje k tomu nejlepšímu z jejich diskografie. Schválně si poslechněte hned úvodní song nahrávky The Seventh Seal a budete mít záhy o tehdejší nabušenosti Van Halen jasno. Mnoho skladeb oplývá nemalými hitovými ambicemi. Kapela v nich staví zejména na vrstevnaté kytarové instrumentaci (v sólech jsou doslova geniální) a živelném Hagarově přednesu, který skladby dotahuje do refrénového vyústění s naprostou grácií. Producent Bruce Fairbairn se tehdy ve studiu musel překonávat, protože zvuk kytar je zde opravdu nádherný. Celý materiál platí za ukázku moderního a velmi sebejistého hardrockového díla se spoustou klenotů. Can´t Stop Lovin´You, Don´t Tell Me (What Love Can Do), Aftershock nebo Feelin. Tolik k letmo vypíchnutým zlomkům.

Přestože v té době probíhala v plném proudu recese hudebního průmyslu, na návštěvnosti koncertů se tato situace projevila pouze minimálně. Balance je posledním albem obsahujícím rozmáchlý hlasový projev Sammyho Hagara, po kterém následovalo období rošád, kdy byl jednu chvíli frontmanem David Lee Roth (dvě nové věci nazpívané právě jím vyšly na emisi největších hitů koncem roku 1996), aby nakonec následující řadovku odzpíval znamenitý Gary Cherone z Extreme.

Van Halen znovu nahráli lahůdkové hardrockové album. Světu tím potvrdili svou dominantní pozici na rockovém trůnu.

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Yes - Magnification

Yes / Magnification (2001)

terka | 5 stars | 09.06.2018

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes

White Stripes, The - Under Great White Northern Lights

White Stripes, The / Under Great White Northern Lights (2010)

northman | 5 stars | 09.06.2018

Duo Jack & Meg White mě nadchlo již po poslechu desky White Blood Cell, kterou jsem si koupil po upozornění v časopise Rock & Pop. Zaujala mě jejich fascinace barvami červená, černá a bílá a nesouhlas s moderními technologiemi nahrávání desek. Svoje desky nahrávají striktně analogově, tak jako za starých časů. Při poslechu jejich desek prožívám stejné pocity jako při poslechu Jimi Hendrixe, nebo Led Zeppelin. Jack White neskrývá obdiv k těmto mistrům, a navíc ve svém vydavatelství Third Man Records vydává desky starých bluesmanů včetně výročního vydání legendární Trout Mask Replica od Captain Beefhearta.

Tohle album zachycuje sestřih koncertů ve Spojených státech a Kanadě a jsou na něm všechny hity, kterými se duo prezentovalo v předchozích letech. Vyzdvihl bych i perfektní zpracování hitu Dolly Parton Jolene. Na CD je zachycena i autentická atmosféra, kdy všichni zpívají s interprety, pískot křik, tak jak je tomu na rockových koncertech. Tohle nemá nic společného s koncerty filharmonie nebo i mých milovaných King Crimson, kde lidé sedí v nábožné úctě a po ukončení produkce zatleskají a vynutí si přídavek. Součástí krabičky je i film stejného obsahu s CD, rozdíl je ten, že vidíte hudebníky v akci. Obdivuji styl bubnování Meg White - ví, kdy do toho bouchnout. No a Jack White, to je kapitola sama pro sebe.

Tohle je pro mě jejich nejlepší deska, a proto je za maximum.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Under Great White Northern Lights
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The

Jadis - Photoplay

Jadis / Photoplay (2006)

EasyRocker | 4 stars | 08.06.2018

Tvorba sdružení kolem Garyho Chandlera mi byla v podstatě neznámá - zaslechl jsem proslulé More Than Meets the Eye, ale ve sbírce jsem neměl nic. Až pozitivní recenze na tvorbu Jadis zde mě donutily zapátrat na amazonu, a tak jednoho dne přistála ve schránce dlouho očekávaná zásilka s touto deskou.

Hitovou peckou There´s a Light. Jemná spodní melodická genesisovsko-camelovská síť, z nichž prýští síla jako ze studánky, zesílené skvělým Chandlerovým hrdlem. Úvod za 1+. What Goes Around je neuvěřitelně vířící taneční moderní peckou, která se hodí do progové čítanky, ale i do klubu - tohle střídání jemna a naléhavosti dovede jen Gary. Asleep in My Hands je další ohromnou hitovkou s vynikajícím hrdlem Gary Chandlera. Nechápu, jak to, že tohle nelomcuje arénami. Do sluchátek nevkládejte - v zápalu boje někoho zbušíte!

Co pak napsat k Standing Still? Plasticky vedený rytmus s báječnými slapy Johna Jowitta (IQ, Arena aj.), stop time je zde zapovězen. Skvěle dynamicky vedená skladba s rytmickými hody nejvyšší třídy. Mňam! I Hear Your Voice startují nadýchané Orfordovy klávesy. I sem ale nádherně vystoupí Jowitt - tomu se říká práce ve prospěch celku. Celá skladba hodně dýchá stařičkou patinou Genesis, i Chandler dýchá po collinsovsku. Make Me Move se po odpíchnutém začátku přelije do skvělých, hackettovsky křehkých nálad dávno zapomenutých pohádkových krajin. Akustiky jsou pohádkové, stejně jako přechody do rockových poloh.

Křehké klávesové a kytarové koberce a Chandler v pokorné poloze přinášejí na fantaskně se vznášejících, harmonizujících kobercích Who I Am. Tahle šestiminutovka, i lehounce jazzově dochucena, je magický elixír. Need to Breathe po temně ambientní introdukci, která pak prostupuje celou skladbu, přivane prudký riffový závan - tady se Jadis nejvíce přiblížili metalu a trochu mi evokují fenomén Fates Warning v jejich pozdní éře. Jemné tóny uvozují Please Open Your Eyes, i ta se ale rozjede do pestře vystavěné pecky s klasickou jadisovskou nezastavitelností. Zlom do baladické části s nebesky srdečným Chandlerem je skoro jako z jiné planety.

Jedním z démantů je balada All You´ve Ever Known. Nebesky, ledově křehké akustiky, ledová tónová ozvěna klaviatur. Tady se Chandler emocionálně vybičoval a nechybělo mnoho, aby se ctí padl. Stačí se zaposlouchat - na vlastní nebezpečí. Instrumentální závěr patří titulní Photoplay. Chladně ambientní krása přivolává až wilsonovské fantaskní plochy, vstupuje sem ale gilmourovsky konejšivé Chandlerovo sólo. Finále ve velkém stylu.

Druhá půle alba líbí se mi o něco více. Příval energie, který by hýbal stadiony, kdyby se to Jadis poštěstilo. Možná, že o to nemají zájem, a je to tak lépe. Nesmírně citlivá, našlehaná, křehká, ladná kolekce, ale i rozepjatá křídla nebes. Už dávno jsem nedal 4 s takovým odporem, tuším ale, že 5 na mě u nich ještě kdesi čeká.

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis

Spock's Beard - Snow Live

Spock's Beard / Snow Live (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.06.2018

Šesté album Spock´s Beard s názvem Snow je poslední deskou, kterou sám složil a s kapelou nahrál před svým odchodem Neal Morse. Celá koncepce této rockové opery vznikala poměrně složitě po dobu dvou let. Toto období se krylo s časem, kdy Neal vnitřně přemítal o svém osobním vztahu s Bohem. Tyto úvahy, nejistoty, ale i radost nad svou nově zvolenou duchovní cestou přenesl do jednotlivých textů na tomto albu. Nejde však o žádnou prvoplánovou náboženskou agitku, vše je zašifrováno do ne úplně zcela jasného příběhu sedmnáctiletého albína s léčitelskými schopnostmi, který odešel do New Yorku, kde pomáhal ostatním, zažíval svůj vzestup i pád, aby byl na konci spasen.

Ihned po natočení tohoto koncepčního dvojalba Neal kapelu opustil a tak nikdy nebylo živě prezentováno. Stalo se tak až po čtrnácti letech na speciálním koncertu v Tenesee v rámci Morsefestu 2016. Nebyl to však koncert ledajaký, ale materiál byl přehrán původní sestavou Spock´s Beard (ovšem i se všemi novými členy, tedy i s Tedem Leonardem a Jimmy Keeganem).

Dvojalbum Snow mě jako jediné z období se Steve Morsem velmi zaujalo svou barevností – směsí prog rocku stylu Genesis a Yes, hard rocku i kapky fusion a jazzu a ano – i popu. Překvapilo mě poměrně krátkou stopáží jednotlivých písní na celkové ploše necelých dvou hodin. Jelikož mě audio verze dost nadchla, rozhodl jsem se opatřit i blu ray verzi tohoto památného koncertu. Tento záznam je k dispozici i ve formě 2 CD, ale ochudit se o obrazovou část by v tomto případě byla velká škoda.

Čistě prog rockových koncertů jsem neviděl mnoho, ty ale z větší části byly - co se týče dění na pódiu - poněkud statické. Zde je ale úplně vše jinak. Na poměrně velké pódium v evangelickém kostele se vejdou bez problému všichni hudebníci najednou. Za muzikanty je na zdi instalováno 8 velkých projekčních pásů, které skvěle dokreslují atmosféru různými klipovými dotáčkami či různými barevnými světelnými efekty.

Na scéně jsou umístěny dvě bicí soupravy, takže jsme svědky, jak se bubeníci skladbu od skladby střídají, doplňují nebo přímo válčí ve velkém zničujícím souboji v bonusové skladbě Falling For Forever, kde Jimmy Keegan a Nick D'Virgilio buší paličkami do všeho, co jim stojí v cestě – hrají i na dřevěnou podlahu. Nicka je však za bicími škoda, je to rozený showman, který lítá od jednoho kraje pódia na druhý, hraje na španělku, částečně rapuje s kšiltovkou v songu Welcome to NYC, ale i překvapuje neuvěřitelně procítěným zpěvem třeba v Solitary Soul. Jimmy se však také nedá zahanbit a zapěje sólově ve Freak Boy. Zde mě bubeníci dokonale rozhodili mou teorii o tom, kdo z nich je lepší. :-)

I klávesák Ryo Okumoto dokáže publikum pobavit svými opičkami a akrobatickými kousky na klávesách. Sám Neal zpívá, tančí, hraje na kytaru a klávesy a je vidět, jak moc si to užívá. K sólovému zpěvu dostává prostor i Ted Leonard – například v Devil's Got My Throat, spíše se však drží v pozadí (krom několika sborů) jako doprovodný kytarista. Rovněž basák Dave Meros zpovzdálí vše kontroluje a tvrdí muziku.

Album Snow je přehráno komplet celé, dalo by se říci notu po notě, pro žádná větší sóla a experimenty tu není místo. Jako bonus je na závěr koncertu přidána skladba June z alba The Kindness of Strangers a zcela nová a VÝBORNÁ Falling For Forever z roku 2015, která vyšla jako bonus na výběru The First Twenty Years. Při přímém porovnání se studiovou předlohou dopadla live verze na výbornou, jen občas mám pocit, že ta ze studia má razantnější vyznění, ač je to ve většině případů spíše naopak.

Za mě jeden z nejlepších rockových koncertů, kde je stále divák něčím překvapován a akce střídá akci – to vše doplněno výbornými světly a nadšeným publikem, kterému nevadí ani mírně omezený pohyb kostelními lavicemi. Rozhodující je však muzika a ta je na tomto albu skutečně výborná.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow Live
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Van Halen - F.U.C.K.

Van Halen / F.U.C.K. (1991)

pinkman | 4 stars | 08.06.2018

Deváté studiové album vydávají Van Halen v létě roku 1991. Po velkém komerčním úspěchu předchozích nahrávek, se i tentokrát od kapely očekávají velké věci. Ještě s Rothem vypuštěná deska 1984 boduje po celém světě, stejně jako její pokračovatelé 5150, respektive OU812. To už je v kapele nový zpěvák Sammy Hagar a skladatelská a koncertní chuť souboru pokračuje dál. Kapela si v půli osmdesátých let našlápla hodně vysoko a ve svém nadšení nechce polevit.

Deska debutovala rovnou na první příčku v Bilboardu 200 a svou pozici si udržela celé tři týdny. Byla zkráceně pojmenovaná F.U.C.K. a od svých předchůdců se výrazně liší. Samotné album bylo uváděno jako návrat k tvrdým rockovým kořenům Van Halena, většina písniček byla řízena kytarou a syntetické zvuky byly vypuštěny úplně. V přímém porovnání se starší tvorbou (snad vyjma debutu) nestvořili do té doby Van Halen tak ostré, útočné a energií napěchované album.

Kapela se smířila s producentem Tedem Templemanem, který už produkoval jejich dřívější nahrávky. Ten desce ušil ocelovější kabát, ze kterého přehledně vykukují všechny nástroje. Od zvonivé Eddieho kytary, přes důrazné bicí jeho bráchy, až po mohutný vokál Sammy Hagara.

Bezprostředně nasazená úsečná rocková maska nebyla jen zlatým pozlátkem schovávajícím soubor za nově se rodící kapely americké obrozenecké scény. Měla etablovat Van Halen do nového desetiletí jako zkušené rockové matadory, kteří budou těm mladým ukazovat cestu. Jejich vedoucí pozice zůstávala i nadále velice silná.

V tomto případě jde o nahrávku, která musí všem rockerům, kteří se po celá osmdesátá léta snažili neutopit v syntetickém bahně, působit velkou radost. Momentální TOP skladba: Pleasure Dome

» ostatní recenze alba Van Halen - F.U.C.K.
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Cure, The - Seventeen Seconds

Cure, The / Seventeen Seconds (1980)

Voytus | 4 stars | 07.06.2018

The Cure patří mezi mé favority již řadu let. Objevil jsem je krátce poté, co jsem se někdy v letech 2001-2002 otřel o gotický rock v podobě The Sisters of Mercy, jejichž kouzlo ovšem brzy pominulo. Jinak to mám s Joy Division, některými alby The Mission a většinou tvorby The Cure.

Nakolik jsou tyto skupiny typickými zástupci té scény, je samozřejmě diskutabilní, ale přijměte fakt, že jsem tenkrát neměl moc přístup k informacím a cokoli temnějšího z přelomu 70. a 80. let jsem si automaticky házel do této škatulky. Navíc mi tenkrát dočasně vyschla studna s přísunem hard a art rockové scény, tak jsem prostě lovil v jiných vodách. Internety ještě neměly tolik možností, pořád šlo relativně o pravěk a vlastně jsem tím nebyl úplně zasažen, nemaje počítač. LP , CD nebo kazeta mi byly vždycky bližší, než složky v kompu.

The Cure mi perfektně zapadali do dlouhých zimních cest na intr, především čím blíž škole, tím víc zima, protože Krušný hory a 2 kilometry od německých hranic (Kraslice, víme?). A i dnes, po všech těch letech se k nim vracím, poslední dva tři roky (vlastně, co já vím…) poněkud častěji. 17 Seconds jsem tenkrát nejspíš odzíval, víc mě bavila 90. tvorba (vážně, Wish je skvělá deska se všemi typickými znaky tvorby The Cure. A mít já dar napsat tak přirozeně odsýpající melodickou pecku, jako je Friday I’m in Love, tak jí napíšu taky – a rád! Mě jí rádia neznechutila, pravděpodobně jsem ji ani nikdy v rádiu neslyšel). Z 80. let to byla alba Pornography a Head on the Door, pak „novější“ Wild Mood Swings a tehdy poslední Bloodflowers (další skvělý album, jen tak mimochodem), neměl jsem k dispozici všechno, takže některá alba ke mně dorazila až při jednom z mnoha návratů po letech. A neměl bych zapomenout na dva živáky: Show a Paris, na kterých byl i starší materiál. Jo a Disintegration jsem nejprve taky odzíval (i přes Fascination Street nebo Lullaby) – poněkud přesycen, protože jako obvykle, když jsem nějaké skupině propadl, musel jsem v rychlém sledu pochytat, co se dalo. Tolik na dlouhý a jistě vyčerpávající úvod. A teď proč si tedy v současné době tak užívám toto album.

Baví mě to totálně minimalistické pojetí hudebního obsahu písní. (Já, art/hard rocker, milovník košatých aranží, posledních pár let směřuji k jednodušší a přehlednější hudbě.) Užívám si ten neměnný tep bicích, které po většinu stopáže jen odměřují čas a drží základní rytmus. Užívám si to jemné cinkání singlových snímačů Smithovy kytary (také ořezaná až na kost, občas sice hraje plné hmaty, ale někdy jen drží základní tóny na jedné struně). Užívám si i pevnou, jistou basovou linku a „jednoprsté“ klávesy. I s takto omezenými prostředky jde zajímavě pracovat s atmosférou.

Mám toto album zafixované jako „noční desku“. Ospalé tóny v úvodní A Reflection s dlouhými pauzami jsou dialogem mezi kytarou a klávesami a následující Play for Today mně – nespavci – evokuje ten okamžik, kdy se v noci vzbudíte a už nemůžete usnout. Alespoň ten zpěv mi zní přesně tak. Však i texty se snaží zachytit všelijaké prchavé okamžiky a pocity – a že to Smith už tady umí výborně. Play for Today i Secrets se můžou zdát na takovou noční hudbu možná rychlé, ale já už to holt mám i takhle.

Zpomalí se až při In Your House, která je potemnělou náladou blízko následujícím albům. Three i The Final Sound jsou téměř ambientní náladovky, přičemž obě v sobě mají cosi zneklidňujícího. Za vrchol desky považuji A Forest. Pomalu narůstající skladbu provází jen několik málo tónů – a zase ta jistota v podobě basové linky a základního tepu. Ale ta atmosféra! Ideální píseň do sluchátek, vychutnáte se totiž i sem tam nějaký ten efekt či pazvuk v pozadí. Hypnotická záležitost, která mě vždycky pohltí.

M je dalším adeptem na alternativní hit, on má Smith na melodie opravdový dar, takže to sype z rukávu jen tak mimochodem. V tajemné a místy disonantní At Night si zahraje zkreslená baskytara, titulní 17 Seconds opět předznamenává věci příští, zejména tíživou a naléhavou následující desku Faith.

A jsme na konci, album má pouhých 36 minut, i když mám někdy pocit, že trvá opravdu jen 17 vteřin – takže ho pouštím dvakrát po sobě. Jo a při psaní této desky prý Smith hojně poslouchal Five Leaves Left od Nicka Drakea (další noční album), Isle of Wight od Jimiho Hendrixe, Astral Weeks od Van Morrisona a Low od Davida Bowieho – což je rozhodně zajímavý výběr. The Cure mají možná vyhlášenější alba, ale já si tenhle minimalismus vážně užívám. Tak tu máte ode mě, pánové, rovné čtyři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Seventeen Seconds
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Family - Music in a Doll's House

Family / Music in a Doll's House (1968)

horyna | 5 stars | 07.06.2018

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!

» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family

Arctic Monkeys - Humbug

Arctic Monkeys / Humbug (2009)

viteslaf | 5 stars | 07.06.2018

Tohle album by si mělo zasloužit více pozornosti než jeho dva předešlí sourozenci. Po klasických indie-kytarovkách přichází totiž zajímavá éra. Éra Humbug. Že Turner vymýšlí skvělé kytarové riffy skvěle ladící s basou potvrzuje i na tomto albu hned prvními třemi písněmi. Pak přichází Secret Door - má nejoblíbenější, klidná skladba s kraťoučkým solem a se zklidněnou akustickou kytarou. Také zde dávají prostor klávesám.

Pokud jste se těšili na pořádný nářez jako na prvních dvou albech, potěší vás skladba Pretty visitors, kde uslyšíte i slide kytaru, což je pro tento styl nezvyklé. Rozhodně bych chtěl taky vyzdvihnout bubenické schopnosti Matta Helderse, protože jeho styl vede celou skupinu s těžkými basovými riffy O'Malleyho a v Pretty visitors je Helders přímo famozní. Turnerovy texty jsou zvláštní, občas dost nesrozumitelné (pro mě), ale Crying lightning a Secret door jsou rozhodně výborné skladby i po textové stránce.

Chápu, že tvorba Arctic Monkeys se sem tolik nehodí nebo se tu spíš neobjevuje moc jejich příznivců. To, že píšu teprve jejich třetí recenzi, je toho důkazem. Ale jejich hudba má svojí kvalitu a místo v současné kultuře rocku. Pokud příliš nelichotíte klasickým bezstarostným kytarovkám, tohle by mohlo být album pro vás. Má svoje kouzlo.

» ostatní recenze alba Arctic Monkeys - Humbug
» popis a diskografie skupiny Arctic Monkeys

Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud

Coltrane, Alice / Ptah, the El Daoud (1970)

vmagistr | 4 stars | 07.06.2018

Při zmínění příjmení Coltrane se v jazzovém světě jen málokterý posluchač zatváří nechápavě. Nahrávky saxofonového giganta a freejazzového démona Johna zvaného "Trane" učinily jméno svého majitele legendárním. O poznání nenápadnějším, umělecky však neméně hodnotným způsobem pokračovala v rozvíjení tohoto odkazu Coltranova druhá manželka Alice, schopná pianistka a harfistka.

Její v pořadí třetí sólové album Ptah, the El Daoud z roku 1970 již svým názvem a broukem skarabeem na obalu evokuje atmosféru starověkého Egypta. Že to s jazzem nejde dohromady? Ale kdeže - hned úvodní čtrnáctiminutová titulní kláda Ptah, the El Daoud vyvede všechny pochybovače z omylu. Velký kus práce na atmosféře zde odvádí saxofonové duo Joe Henderson a Pharoah Sanders, excelentní jazzoví sólisté. Je v tom něco pochodového rytmu, pořádná porce epičnosti a ždibec tajemna. Následující skladbu Turiya and Ramakrishna zčásti napájí inspirační proud, který o několik let později v kariéře Alice Coltrane zcela převládl - indická meditační hudba. Zde se jím však ještě spíše jen tónuje jiskřivé klavírní představení s poklidnou basovou vsuvkou Rona Cartera, dalšího velikána svého nástroje.

Začátkem druhé strany desky se klikatí náladovka Blue Nile, ve které se dočkáme slibované harfy. V rukou Alice Coltrane nejde primárně o sólový nástroj, spíše se jím snaží vytvářet spojku mezi rytmikou (a musím říct, že jsem nečekal, že kombo ve složení harfa-kontrabas-bicí může znít tak životaschopně) a poklidně vyprávějící flétnou Joe Hendersona. Když už si ale nadělí sólový prostor, spustí vodopád perfektně melodických tónů. Celé album pak uzavře asi jeho nejnáročnější kousek. Skladbou Mantra zmítá nervózní klavírní linka, místy disharmonické saxofony a bicí, za nimiž řádí další jazzová třída Ben Riley.

K egyptské tematice se Coltrane vracela i na několika svých dalších deskách, právě zde však dostaly inspirace z nilské delty nejvíce prostoru. Podle mého se jedná o velmi solidní jazzově-fúzující zářez, který bych (dle vlastní zkušenosti) bez obav doporučil pro seznámení s tvorbou této osobité skladatelky a interpretky. Plný počet má ode mě v její diskografii rezervované jiné album, tohle bude na solidní čtyřku.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice

Di Meola, Al - Splendido Hotel

Di Meola, Al / Splendido Hotel (1980)

terka | 4 stars | 06.06.2018

Jestli má některý z vás přítomných hudebních profesorů nastudovanou tuhle Di Meolovu čtvrtou desku, určitě bude souhlasit s tvrzením, že se jedná o hodně uvolněné, širokospektrální a stylově ambiciózní album. Splendido Hotel je deska zábavná, určena pro širší obecenstvo, než pro jaké byl provozován projekt Return to Forever. V jeho společnosti se v džezovém džípu znovu projedeme Andalusií, Latinskou Amerikou, očkem hodíme do renesance, klasiky a třikrát zamíříme k popovější moderně. Všechno je to brilantně zahrané a nástrojově přehledně čitelné. Žádné přehnané exhibice. Tak to mám ráda.

Latentní Di Meolův potenciál se zlehka prodírá džezovou skrumáží, složenou z bujaré rytmiky a hřejivých klávesových záhybů. Množství osob, které spolu s mistrem na nahrávce pracovaly, mě až na dvě výjimky nic neříká, ale Al by si žádná ořezávátka do studia nepozval. Pouze v dobrém kolektivu a v dobré atmosféře může vzniknout podobný diamant. Ve skladbě I Can Tell dokonce uslyšíme Alův zpěv a v desáté Isfahan rozkošný dětský sbor.

Výborná deska, ale ve srovnání se včerejším Welcome udělím Alovi o bod míň. Však i on má lepší desky. Ještě poděkuji za včerejší komentáře a jsem zvědavá, jestli se vyjádříte i k Di Meolovi.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Splendido Hotel
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Spock's Beard - The Oblivion Particle

Spock's Beard / The Oblivion Particle (2015)

jirka 7200 | 5 stars | 06.06.2018

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Fairport Convention - Unhalfbricking

Fairport Convention / Unhalfbricking (1969)

| 4 stars | 06.06.2018

Fairport Convention jsou často uváděni jako první anglická folk-rocková skupina. Založili ji roku 1967 Simon Nicol, Richard Thompson, Ashley Hutchings a Shaun Frater. Skupina rychle vyvíjela svůj styl od přebírání cover verzí amerického hudebního stylu „west coast“ až ke zdokonalování svého vlastního, v němž se mísila rocková hudba s tradičními anglickými melodiemi a popěvky.

V roce 1969 stihnou Fairport Convention předhodit trhu dokonce tři alba. Liege and Lief je specificky nejlepší - alespoň většině tak připadá. Deska Unhalfbricking, třetí v pořadí, staví svůj potenciál oproti anglickému tradicionálu na převzatinách Boba Dylana. Tři skladby z osmi jsou od něj, z toho jedna zpívaná francouzsky. Sandy Denny exceluje, kapela šlape jako hodinky. Lidovky řežou country, Dylanovky ředí rockem, blues opepří folkem a vše zpevňují dotekem anglického tradicionálu.

FC nepostrádají ani dar v lyrické oblasti. Stačí se začíst do jejich textů. Jako příklad bych vybral význam slov v instrumentálně precizní písni s paradoxním názvem Autopsy (což je pitva, autorkou je sama zpěvačka), která je z esteticky filosofického hlediska naprosto dokonalá.

Jde o pestré album s výbornou přebálkou, kterému by se měl tvrdý rocker vyhnout obloukem.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Unhalfbricking
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Santana - Welcome

Santana / Welcome (1973)

terka | 5 stars | 05.06.2018

O Santanově desce Welcome bych chtěla napsat alespoň pár slov. Nahrávka mně před pár minutami dohrála a já z ní zůstala perplex, tak jsem se rozhodla sesmolit v rychlosti několik řádků.
Hudba, kterou Carlos na Welcome zachytil, je úžasná, takřka dokonalá. Vlastně určitě dokonalá. Pro mě jde o jeho nejkvalitnější nahrávku, která se do mého vkusu trefuje na milimetry. Takové fůzi jazzu, latino a rocku žehnám všemi deseti.

Už jenom nápad vystavět Dvořákovo Largo do úvodních tónů Going Home a zdůraznit tak dramatičnost okamžiku, je nápad za milion. Hlas Wendy Haas v Love Devotion and Surrender je dojemný a zároveň úchvatný. Samba De Sausalito je ten nejsvůdnější samba rytmus který znám. Leon Thomas zdobí party v When I Look Into Your Eyes, pohodové santanovce, a Flora Purim je nedostižná při cukrování v Yours is the Light, zřejmém vrcholu alba. Na druhé půlce se sice převážně hraje a poslech je trochu složitější, ale to mně vůbec nevadí. Dalším vrcholem je u mě bonusová skladba Mantra, zachycující Santanu v roztodivně hravé poloze, plné napětí, očekávání a...

Tak co, taky máte desku Welcome ve svém pomyslném žebříčku mistra Santany na úplném vrcholku?

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana

Ghost B.C. - Prequelle

Ghost B.C. / Prequelle (2018)

jirka 7200 | 3 stars | 04.06.2018

Novinka Ghost je na světě a několik dnů po vydání je hodnocena v milionech recenzí po celém světě.
Než jsem některé přečetl, strávil jsem o víkendu na cestách na vzdálenou Moravu s touto deskou několik hodin, abych se seznámil s novou tvorbou těchto hudebníků.

Na úvod jedna vtipná historka. Jelikož jsem nijak zvlášť nesledoval dění kolem této kapely, nevědomky jsem s ní hrál hru týkající se výměny zpěváků. Až při poslechu novinky jsem si říkal: "Sakra, ten chlap zní po několikátě výměně pořád stejně," až jsem se konečně dočetl, že se za novou přezdívkou Cardinal Copia skrývá jeden a tentýž pěvec Tobias Forge, který tento post zastává od samých počátků kapely.

Po několika posleších tu načtrtnu můj pohled na album Prequelle. Hudebně navazuje na předešlou Melioru a ještě více rozvíjí melodické až popové prvky v tvorbě Ghost. Ač osobně mi tato cesta nijak blízká není, musím uznat, že Tobias dokáže napsat chytlavé melodie, které v této kvalitě jen tak slyšet v pop rocku nejsou.

Nejvíce se mi líbí hard & heavy songy s klávesami v pozadí - Rats a Faith. Netypické jsou dvě rockové instrumentálky - atmosférická a odsýpající Miasma, v závěru okořeněná překvapivým saxofonem Gavina Fitzjohna. Druhá Helvetesfonster, která je nejdelším zásekem na albu, překvapí svou propracovaností. Za tuto skladbu by se nemusely stydět mnohé prog rockové soubory. Úvod s flétnou a klavírem navnadí, poté se vkusně připojí rytmika. V půlce se skladba láme a ke klavíru se připojuje rockovým způsobem syntenzátor. Největší (příjemný) šok na albu.

Zbytek songů je v duchu osmdesátkového popu s čistým pěveckým projevem Tobiase a s občas ošmirglovanou drsnější kytarou - kouzelné melodie, které si své posluchače určitě najdou. Zvuk působí luxusně - nahrávalo a mástrovalo se v nejlepších studiích v Evropě i v USA. Zvukovou režii měl na starost Cliff Norrell (R.E.M. nebo B. Springsteen), za mixážním pultem seděl Andy Wallace (Slayer, Nirvana).

Texty na tomto albu jasně odkazují na morovou nákazu ve středověku a v přeneseném slovy smyslu i reflektují dnešní dobu, která nás dle Tobiase žene do záhuby. Každý text má tolik významů, kolik si jich do nich posluchač sám veprojektuje. Klíčem k pochopení je uvodní říkanka v tajemném intru Ashes, která se jmenuje Ring Around the Rosie. Dnes oblíbená dětská říkanka pro nejmenší, dle tradovaných zvěstí však píseň při spalovaní mrtvých těl zasažených morem.

Ať je pravda jakákoliv, na texty Ghost tato metafora sedí jako vyšitá. I píseň, která se jeví při prvním poslechu jako love song, při nenápadně utroušeném komentu Tobiase dostává jasně blasfemické rysy. Tak to prostě v tvorbě Ghost chodí - posluchači je mohou z tohoto důvodu pomlouvat, nenávidět či na ně útočit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Ostatně Tobias s tím počítá a v textu See The Light na tuto situaci reaguje po svém: "Každým dnem, co mě krmíte svou nenávistí - se stávám silnějším"

Kapela s touto deskou zamířila do nejvyšších pater rockového cirkusu a o desce toho bude jistě mnohé napsáno.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Colosseum - Bread And Circuses

Colosseum / Bread And Circuses (1997)

horyna | 5 stars | 04.06.2018

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.

» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Ghost B.C. - Prequelle

Ghost B.C. / Prequelle (2018)

Mr.Black | 4 stars | 01.06.2018

Dovolím si napsat několik odstavečků o dnes oficiálně vyšlé nové desce švédských Ghost. Na úvod bych chtěl předeslat, že se jedná o první dojmy po prvním poslechu. Nicméně dva singly, tj. RATS a DANCE MACABRE už mám naposlouchané dokonale a některé další věci už byly hrány naživo v USA (viz youtube), takže zcela nové pro mě album není.

Po krátkém intru přichází první pecka RATS, které jsem chviličku přicházel na chuť, ale teď už si podupávám do rytmu, jako bych jí znal odjakživa. Doporučuji i shlédnutí klipu pro celistvý obrázek. Následuje ještě dravější track FAITH, kde kapela asi nejvíc na celé desce přitlačila na pilu. Další věc SEE THE LIGHT má hitové ambice, především díky svému refrénu. Po průměrné, ale přesto nezanedbatelné instrumentálce MIASMA se přehupujeme do druhé poloviny.

DANCE MACABRE, druhý singl, je prostě pecka. Můžeme tu slyšet to nejlepší, co nám osmdesátky daly, jen z třicetiletým časovým skokem. Volume doprava a jedem! PRO MEMORIA situaci na chvíli uklidní před následující pop-metalovou skákačkou WITCH IMAGE. Následuje instrumentálka HELVETESFONSTER, atmosférická záležitost, která má díky změnám rytmů a pregnantním melodiím ty správné grády. Možná je to jen můj dojem, ale v určitých pasážích slyším inspiraci starým dobrým Oldfieldem. Od závěrěčné LIFE ETERNAL jsem čekal něco trošku pompéznějšího (jako například Deus in Absentia na Melioře), ale přesto není úplně k zahození.

Suma summarum: Ghost dokáží vytvořit extrémně chytlavý mix popu, rocku a metalu. Dle mého skromného názoru toto album rozhodně nedosahuje kvalit předešlého LP Meliora, nicméně i zde se najde dost výborných skladeb, které člověka chytnou a už nepustí. Abychom to měli pěkně komplet, nesmím opomenout zmínit ani vizuální stránku Ghostů, konkrétně jejich obaly. I tento dostál jejich "mírně" rebelské pověsti, je opět neskutečně propracovaný a přesně v jejich "duchu".

Závěrečný verdikt: 80% = 4*

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

terka | 5 stars | 01.06.2018

Desky Uriah Heep patří do zlatého fondu a do každé jen trochu rozrostlejší sbírky rockového fanouška a fanynky. Společně s Led Zeppelin a Deep Purple tvoří zlatý hard-rockový trojlístek. Z uvedených kapel bývali těmi nepřístupnějšími a nejmelodičtějšími. Sice nekřížili rock s blues jako Zeppelin, ani s klasikou jako Párpl, zato měli úžasně propracované vícehlasy a dokázali napsat překrásné melodie.

V Uriah Heep neměl hlavní slovo kytarista, nebyl tu druhý Page ani Blackmore. Jejich hudbu vymýšlel klávesák Ken Hensley, jehož nástroj se stal poznávacím znakem souboru. Na klávesách to stálo a padalo. Jeho klávesy hudbě velely, přidávaly další barvy, aroma, rozměr, napětí a hlavně emoce. Možná proto se jejich nahrávky tvrďákům nepozdávají a metalisty (na rozdíl od Led Zeppelin) neoslovují. Někdo o nich říká, že jsou vyumělkované a podbízivé. Hloupost, hloupost, hloupost.

Uriah Heep jsou esencí sedmdesátých let. Hodně jejich desek patří k tomu nejkvalitnějšímu zrnu, se kterým tyhle roky dokázali pracovat. Kvůli svému věku jsem tuhle kapelu nemohla sledovat, ale něco o ní vím. O střídání muzikantů, výměnách zpěváků, boji s drogami, vyhazovu Byrona, smrti Thaina, odchodu Hensleyho... a o skladatelské neschopnosti Boxe.

Možná je to tak lepší. Dnes nemusím dělat rozdíl v tom, které období bylo ok a které K.O. Rozdíly se stírají. Nepotřebuji srovnávat. Souhlasím v bodě, že Byron byl jedinečný. V době, kdy byl součástí kolosu UH, neulpěla na deskách černá kaňka. Pak přišel Lawton a souboru se znovu vzchopil a dařilo se dál.

Deska Firefly je moje neoblíbenější Lawtonovka a současně bych ji zařadila mezi pět nejlepších děl této kapely. Pokud si někdo myslí opak, jeho názor mu neberu. Často může hrát rozhodující roli v pro a proti čas, který jejich nahrávkám věnujete. Firefly jsem byla zvyklá vnímat podprahově. Ty noty se ve mně postupně usazovaly a když je dnes prostřednictvím desky vyvolávám nazpátek, vykouzlí ve mě úsměv jako klaunovi.

Předně jsou tu skladby, které mají tah na branku a zapamatovatelné melodie. Žádné tuctovité vycpávky nenajdeme. No a pak je tady ještě Lawton. Principál Lawton. Rváč Lawton. Král Lawton. Jen on mohl nahradit Byrona. A taky to dokázal. Ostatním, kteří zkoušeli štěstí po nich, už chybělo to, čeho měli tihle dva plné hrdlo - charisma.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Scorpions - Sting On The Tail

Scorpions / Sting On The Tail (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 01.06.2018

U některých desek by se mělo méně přemýšlet a užívat si příjemnou muziku, vždyť za tímto účelem byla natočena. Nemá smysl pitvat, zda bylo prohlášení o ukončení činnosti kapely jen reklamním trikem k větším prodejům, rovněž nemá smysl detailně rozebírat, která skladba z desky Sting of the Tail je podobná někdejším hitům Scorpions z osmdesátek. A rovněž asi nemá cenu řešit fakt, že je to producenty až matematicky přesně propočítaný a vymyšlený produkt.

Je to prostě tak, kapela se cíleně hudebně vrátila do období desky Love at First Sting a v duchu těchto songů natočila nový materiál. Než ke konci kariéry vydávat samé best offky, je možná lépe se "rozloučit" tímto způsobem. Deska se velmi dobře v Evropě i v Americe prodávala (v Německu dokonce získala platinu za 200 000 prodaných nosičů).

Příznivci melodického hard rocku tu najdou přesně to, co u Scorpions hledají: stadionové hard rockové hymny typu Raised On Rock, nejdrsnější Slave me, No Limit, Turn you On, Let´s Rock a solidní ploužáky - The Good Die Young, Lorelei a poněkud přeslazené Sly a The Best Is Yet To Come. Na rock´n´roll a AC/DC odkazuje titulní Sting In The Tail a Rock Zone (sakra 4x v názvech písní Rock?). Pohodová Spirit of Rock příjemně odsýpá.

Solidně naostřený zvuk a čitelná produkce z této desky vytvořila po dlouhých letech poslouchatelnou záležitost. V rámci diskografie Scorpions za čtyři body.

» ostatní recenze alba Scorpions - Sting On The Tail
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

terka | 4 stars | 31.05.2018

Debut Caravan a jejich tvorbu z první poloviny sedmdesátých let mám moc ráda. Prostřednictvím jejich hudby na mě dýchá závan vzpomínek na dobu dětství. Hudební charakter kapely Caravan je hravě zábavný, často až líbezný, a místy spadne do mírné psychedelické úzkostlivosti. Richard Sinclair a Pye Hastings mají příjemné hlasy, díky kterým si občas vzpomenu na Beatles.

Ve velmi spoře vypracovaném profilu čtu, že kapela patří do Canterbury scény. Právě ten pojem zadávám do Wikipedie a žasnu, kolik kapel kdysi v této oblasti působilo. Až na tři známá jména jsou pro mě ostatní pojmy absolutním tabu. Caravan patří jedna z prvních pozic a podle všeho byli právě oni tou neúspěšnější kapelou z tohoto regionu.

Už první skladba A Place of My Own má hodně specifickou atmosféru. Neznám žádnou jinou kapelu, která by se jim podobala. Asi to bude vězet ve zvláštně vypracované melodice, kterou hudebníci velice citlivím způsobem přehrávají. Projev Caravan není nijak bombastický, ani umělecky pompézní. Prezentuje se až okatě civilně. Možná právě to, mě k nim přitahuje.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Cobham, Billy - Crosswinds

Cobham, Billy / Crosswinds (1974)

horyna | 5 stars | 30.05.2018

Bubenické eso Billyho Cobhama mám spojeného - tak jako mnozí jiní jazz/prog-aktivisté - s prvními nahrávkami nedostižných Mahavishnu Orchestra. O tom, že tento tlučmistr vydával i alba sólová, jsem donedávna neměl vůbec tucha. Přilehlé obzory mi rozšířila až dvojice recenzí z pera kolegáčků Braňa respektive bullba předložených na těchto stránkách s měsíčním rozptylem. Sólovou desku z pozice bubeníka jsem ve své sbírce doposud neměl a tak zvědavost a větření něčeho mimořádného zakrátko přerostlo v nákup další stříbrné placatice.

Slovo další ale neznemená, že jde o průměrnou či jinak běžnou hudební produkci. Milovníkovi jazz rocku a fusion srdce radostí poskočí s každým úderem tohoto technického mága do činelu, hajtky, bubnu nebo kopáku. Až na pár momentů však posloucháme výborně šlapající kapelu a ne jedince, kterému ostatní dělají pouhé křoví.

V distribuční síti se v době pořizování mistrovy desky nacházely první dvě nahrávky a já pečlivě vybíral, která bude tou pravou. Dnes je tomu sice jinak, ale před pár měsíci se mi bubeníkův debutní čin příliš nepozdával. Připadal mi hodně sebestředný, okatě předváděl, která pozice je nejdominantnější a kdo (snad společně s T. Bolinem) bude sbírat vavříny pro vítěze. S opakovanými poslechy bych dnes svůj názor pozměnil a nemám problém si užít i jedničku. Bylo to však album Crosswinds, které mě pokořilo okamžitě.

Ve stylu, který album nabízí, rád vyhledávám malebnější plochy s důrazem na krásné a protažené melodie dechových nástrojů, volnější atmosféru a silnější průchod naskládaných emocí. Nepotřebuji slýchat rytmické přeskupování třicetkrát do minuty ani víření paliček předhánějící v rychlosti francouzské mašinky TGV.

Crosswinds je náladotvorné a do zachmuřenějších dnů ideální dílo plné příjemného muzicírování. Billy se na pár místech utrhne ze řetězu a dunivě přejíždí svoje přechody, ale po většinu děje vytváří svým stylem rozoranou půdu, barevně skvěle odstíněným, klávesově-kytarovým obrazcům.

Poslech alba Crosswinds doporučuji všem milovníkům fusion, jelikož se jedná o jedno z předních děl v této oblasti.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 29.05.2018

Neberte prosím tuto recenzi jako fundovaný komentář dlouholetého znalce, který bedlivě sleduje tvorbu těchto Amíků a neustále porovnává jejich jednotlivé desky mezi sebou. Opak je pravdou. Kapelu jsem bral za ta léta na vědomí, aktuálně vycházející CD jsem si vždy poslechl, ale dlouho jsem nemohl překonat onu pověstnou hranici, za kterou se člověk stane jejich fandou a bedlivě očekává každou novinku z jejich tábora.

Situace se však pomalu začala měnit před několika lety, kdy Spock´s Beard prošli upgrade sestavy na verzi 3.0. Tím míním období, kdy odešel zpívající bicmen Nick D’Virgilio a za mikrofon a ke kytaře byl instalován třetí zpěvák v pořadí - Ted Leonard, který mne již velmi zaujal svým výkonem v mnou na těchto stránkách recenzovaných progrockových Affector. A právě od alba Brief Nocturnes And Dreamless Sleep z roku 2013 jsem se stal plně kompatibilní s jejich tvorbou.

Novinka Noise Floor, která byla oficiálně vydána před čtyřmi dny, se do mého vkusu trefila také. Novinkou je návrat bubeníka Nicka D’Virgilia, údajně však jen v roli hosta. Třináctá studiová nahrávka vychází ve formátu 2 CD – tedy plnohodnotný disk a jakési EP, či lépe řečeno zbývající songy, o jejichž pořadí rozhodl šéf vydávající gramofirmy.

První disk otevírá energická hitovka To Breathe Another Day – zvonivá kytara, varhany, dunivá baskytara a strhující tempo. Jako bych cítil energii starých nahrávek Rush. Výborný úvod. Vysoký standart si udržuje i pomalejší What Becomes Of Me s výrazným a typickým zvukem basy Rickenbacker, kterou lze zaslechnou i v dalších skladbách.

Jedním z vrcholů alba je třetí Somebody’s Home. Středověká nálada v úvodu se táhne celou skladbou, výtečné melodie, chutné aranže akustických nástrojů a skvělá sóla nás neminou. Nejdelší, přes osm minut trvající Have We All Gone Crazy Yet je rovněž příjemnou záležitosti, ve druhé třetině vykukují zpoza roku Genesis :-)

Chcete-li slyšet, jak by dopadl jam Beatles s Pink Floyd, nenechte si ujít písničku So This Is Life. V následující dynamické One So Wise opět zjevuje duch Rush. Po sci-fi mezihře očekávejte rychlou jízdu po progrockové dálnici. Náročnější polohu ukazují SB ve skladbě Box Of Spiders – temnější kompozice oživuje desku se svým až math rockovým úvodem a válkou syntenzátorů. Když se přidá mellotron, jako by se zjevili Anglagard. Škoda, že takových věcí není na desce více. Mnohavrstevnatou Beginnings s emotivním refrénem deska končí.

Druhé CD nabízí čtyři bonusové songy. Zde musím popostrčit dopředu skladbu Vault a - i když o dost méně nápaditější - instrumentální kvapík Armageddon Nervous. Zbylé dvě písně bych klidně oželel.

Co říci závěrem? Spock´s Beard se stali takovou přístupnou verzí naleštěné výkladní skříně prog rockového světa. Hledající náročnější posluchač tu najde takřka vše, čeho se mu v jiných druzích a stylech rockové muziky ne vždy plnou měrou dostává. Jsou to na jednu stranu přístupné, melodické, s neuvěřitelnou bravurou zahrané songy (zde je opravdu co obdivovat) okořeněné tu a tam náročnějšími a temnějšími pasážemi, k tomu neskutečně propracované aranže, kde je znát, že se hudebníci a lidi ve studiu neskutečně „vyřádili".

Nesmíme opomenout plně dynamický zvuk, který bude jistě na vinylu v plné kvalitě, i když i na CD je mnohem lepší než u některých starších cédeček SB a u většiny současné rockové produkce. Za mě příjemná deska, ovšem žádný milník ani nahrávka roku. Tři a půl bodu zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Rush - Test for Echo

Rush / Test for Echo (1996)

terka | 4 stars | 28.05.2018

Při poslechu desky Test for Echo jsem si pročítala vaše recenze. Začala jsem tou poslední, kterou napsal nick alienshore, protože mně přišlo jeho bodování nejbližší mému pohledu. Zaujala mě polemika o recenzích z doby, kdy deska vyšla. Je dost možné, že ji v té době posluchači skutečně vychvalovali - stejně jako tady v recenzích staršího data. Právě od nich se budu distancovat, protože mě si tahle zvláštní jedenáctiskladbová skrumáž nikdy nezískala. Slovem "zvláštní" jsem chtěla vyjádřit charakter každé jediné písně, protože tady nic nedrží pohromadě. Deska je příliš roztříštěna - jako by Rush nevěděli, jestli mají hrát ten svůj styl, nebo nějaký jiný.

Jsou tu dobré progresivní věci: Test for echo, Time and motion, Totem. A jsou tu také obyčejné popové písničky: Half the world, The color of right. Důvod, proč nakonec dávám o jeden malinkatý půlbodík navíc, je "rushovější" koncovka. Resist je moc pěkná píseň. Uhoupe vás konejšivou atmosférou a přesvědčí barevnou instrumentální dekorací. Limbo je skvostný instrumentální předěl, v mantinelech klasických Rush a Carve away the stone má taky něco do sebe.

Celkově je Test for Echo nejpopovější nahrávkou Rush. Není špatná, jen hodně jiná. Na poměry Rush až nečekaně variabilní.

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush

Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors

Fish / Vigil in a Wilderness of Mirrors (1990)

terka | 4 stars | 27.05.2018

Kdyby se dalo cedo ohrát až by praskalo podobně jako deska, bylo by první Fishovo album rozbité k nepoznání. Čert ví, jestli by vůbec přehrávaná zvuková stopa odpovídala nahrané hudbě. Vigil in a Wilderness of Mirrors se u nás točilo tak často, že si ho dnes prakticky nepouštím. Pro osvěžení starých vzpomínek jsem toto dnes porušila.

Automaticky jsem však čekala trošičku větší zábavu. Určitý druh písní, například A Gentleman's Excuse Me a Family Business, mě dnes nudí. Cítím z v nich zbytečnou roztahanost a falešný sentiment. Zbytek desky je v pořádku. Fish navazuje na tvorbu Marillion, ze kterých po čtyřech výjimečných nahrávkách odešel. Přijde mi, že se snaží genesisovský styl zpestřit experimentováním s různými nástroji a často proniká do komerčnějších popových oblastí. To mně až tolik nevadí, spíš mi chybí Rotheryho vzdušná kytara, romantický náboj a rockovější hrany. Zpěvák Fish má na kontě určitě zajímavější nahrávky.

» ostatní recenze alba Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors
» popis a diskografie skupiny Fish

Radiohead - Hail to the thief

Radiohead / Hail to the thief (2003)

Lukas | 4 stars | 26.05.2018

K parte Thoma Yorka cesta spletita je. Neni to zrovna easy-listening music a pamatuji se, ze me poslechove zacatky byly ponekud sporadicke s pocitem tisne a neurotickeho chovani. Nicmene kazda hudba ma svuj cas. Hail to the thief je podle me nepochopitelne vcelku opomenute album, ktere si zaslouzi pozornost a to je take duvod me recenze.

Hodnotit jednotlive tracky zvlast ani popisovat nebudu, protoze to u Radiohead neni zrovna lehky ukol. Je tady par klasickych kytarovych veci: uvodni 2+2 = 5, skvela Where I and you begin a Go to sleep, nebo napriklad konecna Wolf at the door, ale album obsahuje take spoustu zajimavych, velmi experimentalnich tracku jako Sit down, stand up, Myxomatosis, We suck young blood.

Dohromady jako album to mozna muze pusobit trochu nekonzistentne, ale myslim, ze u Radiohead je to vcelku bezne. To, co mi osobobne na Radiohead prijde velmi vyjimecne, je schopnost v ramci pomerne kratkeho casu (Radiohead nikdy nemeli dlouhe skladby) vytvorit velmi komplexni pisne. Neni to hudba pro kazdeho, ale je to velmi dobre album. S cistym svedomim davam 4.

» ostatní recenze alba Radiohead - Hail to the thief
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Porcupine Tree - Arriving somewhere...

Porcupine Tree / Arriving somewhere... (2006)

Lukas | 5 stars | 26.05.2018

Jako nekriticky fanda Porcupine Tree jsem byl docela prekvapen, ze zde neni tato brilantni polozka, a tak jsem citil povinnost toto album pridat. Osobne si myslim, ze live zaznamy maji u teto skupiny naprosto vyjimecne a zasadni postaveni a pochopitelne jich ma tato skupina ve svem katalogu vice, napr. Atlanta, Warszava, Rockpalast apod., ale spolu s Anesthetize a Coma Divine ma Arriving somewhere... opravdu zasadni postaveni.

Jedna se o naprosto skvely zaznam z koncertu v Chicagu a playlist je postaven prevazne z alba Deadwing a castecne z In Absentia. Rekl bych, ze spoluprace s panem jmenem John Wesley (jak na kytaru, tak ve zpevu) neuveritelne prospiva vyslednemu zvuku. G. Harrison je skvely a ja mam pri poslechu stejne blazeny vyraz jako po vetsinu casu C. Edwin. A na mistra R. Barbiera samozrejme nesmime zapomenout, nebot jemu vdecime za atmosfericke plochy.

Nedavno vysla reedice ve verzi 2xCD + Blue-ray a mohu vice nez doporucit. Od uvodni Open Car s extra riffem navic az po konecnou a diky praskle strune jedinecnou verzi Trains je to naprosto dokonala jizda. Krome klasickych pisni jsou zde i nektere, ktere byly hrany mene casto, jako napriklad Buying a New Soul s krasnym intrem, textem a pozvolnym vyvojem a moje oblibena Don´t hate me, kterou hraje S. Wilson na svych show i dnes. Nemohu jinak nez dat 5.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Arriving somewhere...
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Beatles, The - Magical Mystery Tour

Beatles, The / Magical Mystery Tour (1967)

lover-of-music | 5 stars | 26.05.2018

Magical Mystery Tour - poslední fenomenální skvost téhle kapely. Tady musíme být vděční především firmě Capitol, protože firma EMI v Británii to vydala jenom jako 2EP Soundtrack. V Americe se z tohoto projektu rozhodli udělat plnohodnotné album. A tento čin byl více než rozumný.

Beatles v roce 1967 vyplodili tak výjimečné skladby, které v sobě spojovaly výbornou melodičnost, hodně zajímavé texty, chuť experimentovat, používat specifické nástroje a velkou instrumentální dovednost. Album Magical Mystery Tour samozřejmě obsahuje všechny výše zmíněné aspekty. Je krásně srovnatelné s předcházejícím, úchvatně fenomenálním Seržantem. Vždyť alba Sgt. Pepper a Magical Mystery Tour jsou jako sourozenci. Aspoň já to tak cítím. Ve své skromné sbírce mám tyto klenoty dané hned vedle sebe - jako bratr a sestra, kteří se mají opravdu rádi.

Od úvodní titulní pecky přes krásnou baladu Fool On The Hill, sice řádně popovou, ale jinak výbornou záležitost Your Mother Should Know, naprostou klasiku I Am The Walrus, neuvěřitelně výtečný singl Strawberry Fields Forever / Penny Lane až k závěrečné hymně All You Need Is Love zde nenalézám slabé místo. Co se týká Strawberry Fields Forever, tak její samotnou melodii považuji za jednu z nejkrásnějších a nejpovedenějších všech dob. Sice může nějaký "chytrolín" brblat, že je zde moc překombinovaná. Ano, jsou v ní tisíce experimentů, ale mně vyhovují všechny její verze.

Beatles albem Magical Mystery Tour dle mého názoru zakončili výrazně plodnou kariéru, která se nenápadně začala albem Help, a kterou u Beatles nehorázně obdivuji. K následujícímu "dílu" zvanému White Album se radši nebudu vyjadřovat, protože to bych skončil u absolutně jiných slov, než fenomenální, výborný, jedinečný atd. Sice pravda, albu Abbey Road jsem dal 4 hvězdy, ale kdybych Abbey Road srovnal třeba se Seržantem, tak Abbey Road výrazně pokulhává a ještě výrazněji ztrácí na kvalitě. To se však alba Magical Mystery Tour netýká a okamžitě získává plný počet. Jak říkám, Seržant a Magical Mystery Tour jsou jako bratr a sestra, kteří všude chodí spolu.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Lunatic Soul - Fractured

Lunatic Soul / Fractured (2017)

Lukas | 5 stars | 26.05.2018

Já jsem objevil Riverside a tedy i Lunatic Soul teprve nedávno, ale musím říct, ze Fractured je pro mě jedno z nejlepších alb roku 2017. Úplně si vybavuji moment, když jsem poprvé slyšel Blood On The Tightrope. Ten velmi jednoduchý, ale dle mého názoru vcelku geniální klavírní motiv mě vtáhl do nějakého jiného světa a rázem jsem byl lapen do sítí celého alba.

Značná část mého hudebního vývoje byla postavena na elektronické hudbě a musím říct, že ne každému se podaří skloubit chytré elektronické prvky s těmi instrumentálními, ale M. Dudovi se to dle mého povedlo dokonale. Takže za mě: nemám se samply a elektronikou absolutně žádný problém, ba naopak. A ta basa je prostě opravdu krásná. I zpěv je krásný a dodává albu dle mého názoru unikátní atmosféru. A Marcin Odyniec zaslouží za saxofon také velkou pochvalu, takže za mě 5.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Fractured
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

Rush - Hemispheres

Rush / Hemispheres (1978)

terka | 5 stars | 26.05.2018

Když o Hemisférách začal brácha vyprávěl, často se nad nimi úplně rozplýval. Deska patříla k jeho nejoblíbenějším albům od Rush. Prý takto uceleně pokrokový materiál už kapela nikdy nedokázala nahrát. Je tedy jasné, že se jejich alba u nás protáčela pravidelně a já si k nim časem vybudovala nějaký vztah.

Hemispheres bych i já zařadila mezi jejich nejlepší produkty. Má skvělý zvuk a neprostupnou atmosférou. Takovou lidsky odtažitou. Na skladbě Cygnus X-1 Book II mám ráda komplexnost - to, s jakou lehkostí se neustále přeměňuje, vyvíjí a proplétá spousty různorodých témat, ze kterých postupně vyrůstá. Jako nějaká monster obrovská sekvoj. Je dokonale výpravná. Circumstances a The trees jsou kratší rockové kusy s jasnými artrockovými atributy. Melodické a celkem lehce stravitelné. La Villa Strangiato se obměňuje podobně jako úvodní skladba, ale už bez zpěvu. Kapela si vystačí jen se svými nástroji a dělá to výborně.

Na Rush se mi líbí, že dokázali přijít každý rok s jinou deskou. Hemispheres je oproti A Farewell to Kings z úplně jiné dimenze a zase další Permanent Waves je daleko přístupnější. Rush v té době naštěstí nedělali kompromisy. Trochu mi vadí Geddyho vokál - zpěvák totiž v některých momentech zbytečně ječí. Ale jinak jde o parádní desku. Rush sice nepatří mezi ostrovní rockové stálice, ale dokázali světu, že i na "druhé straně", v Kanadě, se dělá dobrá muzika.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

john l | 5 stars | 25.05.2018

Několik skvostů tady zůstáva mimo hlavní proud zájmu. Přitom je kapela Big Big Train v poslední době mediálně hodně propíraná. První nahrávky svou průměrností na úspěch ještě nedosáhly, ale sotva do kapely přišel nový zpěvák David Longdon, vyletěli chlapíci strmě nahoru a přes noc se z nich stala jedna z hlavních art-rockových akvizicí nového milénia.

Přemýšlím, jakým termínem jejich muziku označit, aby šla snáze rozšifrovat nováčkům, kteří se tady za pět či deset let objeví. Napadá mě termín PASTORÁLNÍ ART ROCK. Nepředpokládám, že jsem jej právě vymyslel, ani že jsou BBT jediní na světě, kteří podobné projekci holdují. Ne, jediní určitě nebudou, ale jedni z nejlepších ano. Možná nejznámější, něco jako vůdci. A proč pastorální? Nejspíš pro jejich zálibu v dechové sekci, která jejich muziku výrazně modeluje, proměňuje a tvaruje. Už tak výrazné neagresivní pojetí navíc zjemňují pozouny, lesní rohy, kornety a dokonce i mohutná tuba. Nástrojově se tedy jedná o dokonale vyváženou desku.

K jejímu poslechu je zapotřebí dostatečně široké časové rozmezí. Povrchní posouzení se naprosto míjí účinkem. Nejen že si posluchač nic nezapamatuje, ale může se stát, že ohodnotí desku jen vlažně a nebude mít důvod se k ní vracet. A to by byla velká škoda. The Underfall Yard za námahu určitě stojí.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Eloy - Ocean

Eloy / Ocean (1977)

horyna | 5 stars | 25.05.2018

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou. Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivních ruchů dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si měl vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru, nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější předchozí alba, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy

Anubis - Different Stories

Anubis / Different Stories (2018)

Sajgon3 | 5 stars | 24.05.2018

Hurááá a máme to tu! Pred tým, ako sa budem venovať samotnej recke, si ale zaslúžim tri čierne body, ktoré som si už zapísal do notesa a totiž to, že som o novom ANUBISe nevedel skoro vôbec dopredu a musel ma na neho upozorniť až rodinný spoluposlucháč. Tak sa to aspoň pokúsim "zarovnať" tým, že tu budem hodnotiť túto novinku mojich najväčších obľúbencov ako prvý (to by sa fakt nepatrilo, aby ma niekto predbehol).

Takže na úvod si treba uvedomiť fakt, že sa jedná o klasickú, ale zároveň nie úplne klasickú placku z diskografie - ide totiž o čisto akustický album starších skladieb (okrem poslednej). A akustické albumy je môžem! Na čestnom mieste mám doma akustické grály od PAIN OF SALVATION aj PENDRAGONákov. Tunak ale prichádzajú s akustikou trochen inak ladení austrálski čarodeji. Toto zhodnotenie bude robené na základe prvého prepočutia, takže ešte nemám zmáknuté všetky zákutia. Niekedy je to lepšie rovno za surova.

1. ANUBIS nikdy nemôže sklamať.
2. ANUBIS (mňa) určite nikdy neomrzí.

To ostáva v platnosti s pevnými základmi. Najväčšia prednosť tohto album spočíva v tom, že v celkovom vyznení akustických aranžmánov sa zvuk ANUBIS aj v čisto pinfloydovsky ladených chuťovkách "odfloydizováva" a viac "zanubisieva". Chalani si vybrali vlastne prierez tvorbou všetkých albumov v počte skladieb podľa poradia titulov (2 +2 +2+ 1) a už spomínanú záverečnú novinku. Najviac som bol zvedavý na dve prvé skladby - nakolko sa jedná o skutočne "neskutočné vypalovačky", ktorými chlapci otvárajú svoje prvé dva albumy.

Výsledok? Viac ako zaujímavý - celkový nádych skladieb nie je už tak "naliehavovalivý" ako v klasických verziách, ale vtiahne Vás do svojho sveta a drží a nepustí. V kratších skladbách naopak treba oveľa viac sústredenosti, aby ste si vychutnali drobné rozdiely oproti klasickým podobám, nakolko sú aj v pôvodných podobách baladicky na rovnakej vlne. Je obrovským rozdielom ak ANUBIS nepoznáte a vypočujete si ho. Skúsim sa odosobniť - pôsobil by na mňa ako nádherne baladický podklad k večernému rozjímaniu. A keď si ho vypočujete ako skalný fanúšik, ktorý pozná každú skladbu zo všetkých uhlov, tu prichádza na radu práve klasické porovnávanie verzii - a v mnohých ohľadoch musím konštatovať, že skoro každá skladba obsahuje niekoľko pasáží, ktoré ma zaujali viac ako originálny sound. Chcelo by to program vo vlastnej hlave, ktorý vyhodnotí to zaujímavejšie z oboch verzii a hneď Vám ich prehrá v hlave v tom správnom pomere - to by bylo něco!!!

Ale sme len ľudia (teda aspoň zatiaľ) a väčšina z nás počúva tento druh hudby na základe toho, čo nám emocionálne prináša. A ANUBIS mi vždy prinesie niečo, čo mi vyplní nejaké tie hluché miesta v hladaní "progrockového raja". A za to chalanom ďakujem. Už len vidieť ich na živo - najlepšie na jednom pódiu s DEAD HEROES CLUB a EDENSONG a pokojne odísť počúvať prog do nebies. Ale ja ešte pre istotu ostanem na zemi a budem sa venovať tejto novinke. Vrelo doporučujem všetkým - ANUBIS vám buď nič nepovie, alebo si Vás podmaní ako mňa a už vás nikdy nepustí. Je to spojenie na celý život a myslím si, že väčšina z nás tu na progboarde má takéto spojenia a má ich niekoľko.

A preto ma tak napadá - že je fakt niekedy zbytočné tu polemizovať, čo je dobré, čo sa nepodarilo a čo kto ako dobre a zle zhodnotil - treba to nechať tak, sadnúť si k prehrávaču a pustiť. A počujete ? Už začínajú prvé tóny FOOLS GOLD - takže musím končiť ! 4,75 priatelia. ANUBIS forever !-))

» ostatní recenze alba Anubis - Different Stories
» popis a diskografie skupiny Anubis

Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / One Night At Budokan [Michael Schenker Group] (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 23.05.2018

Na to, že se blíží něco tajemné nebezpečného z Německa upozorňuje předehra z opery Valkýra od Richarda Wagnera. Po to momto intru následuje dvojka úvodních songů z debutního alba Michaela Schenkera. Japonci v hale Budokan šílí. Mimochodem ohlas na toto album je zde slyšitelně vyšší, než na písně z druhého alba, neboť to ještě v zemi vycházejícího slunce v době nahrávání tohoto koncertu ještě nebylo v obchodech. Ostatně, to se přesně podobá Michaelovi. Přijede do Japonska po jedné desce a nahraje koncertní dvojalbum. Nicméně zde je znát tlak managementu, který kul železo, dokud bylo v Japonsku žhavé.

Mimochodem tento záznam koncertu vůbec není špatný. Nelze jej sice zasadit do společenství takových milníků jako jsou třeba Made in Japan od Deep Purple, či Tokyo Tapes od Scorpions, ale mnoho nechybí. Rozhodně je cennou vzpomínkou na mnohými nejobdivovanější sestavu MSG s Cozym Powellem za bicími, parťákem z UFO klávesákem a doprovodným kytaristou Paulem Raymondem a Gary Bardenem za mikrofonem.

Z prvního studiového CD zazní celkem šest zásadních věcí, z druhého pět. Nesmí chybět největší hit z UFO – Doctor, Doctor. Na remasteru z roku 2009 se objevují dva bonusy v podobě torza balady Tales of Mystery a Cozzyho sóla na bicí, kde je na pozadí slyšet jakási filmová melodie.

Po zvukové stránce, jak se dalo předpokládat přínáší dvojalbum skladby v ostřejší, živelnější podobě, což prospívá třeba mé oblíbené On and On či Cry for the Nations. Nicméně několik pih na kráse se najde. Je jím nevyrovnaný zvuk, občas se ztratí basa, problémem je střídající se hra Raymonda, kdy v jedné skladbě hraje doprovod na klávesy, v jiné zase doplňuje a zhutňuje kytarový zvuk.

Rovněž oproti precizním studiovým nahrávkám tu zpěvák nepůsobí tak přesvědčivě. Někde oslní, jindy je slyšet že jeho hlasivky jsou na hranici svých možností, v Attack of the Mad Axeman i lehce za ní. Chybí mi i trochu více reakcí jindy šíleného japonského publika, i když je mi jasné, že na jiných albech může jít o umělé dotáčky. Co si však užijeme dosytosti je bravurní Michaelova kytara. Jeho styl a způsob hry v té době jen těžko hledal konkurenci a invencí se plně se vyrovnal tehdejším souputníkům, například Edovi VanHalenovi.

Celkově solidní hard rockový koncert, u nás lehce opomíjený. Na Progboardu je zajímavé, že je tu o tvorbu UFO poměrně velký zájem, ale o rané nahrávky MSG, dle mého stejně kvalitní, tu mnoho členů nezakopne.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Velvet Underground, The - Loaded

Velvet Underground, The / Loaded (1970)

Egon Dust | 5 stars | 23.05.2018

Vážim si tých recenzí na album Loaded, ktoré sú tu uvedené. A to už len z jedného silného a pritom prostého dôvodu. Podporili kapelu a umelca, ktorý zmenil tvár rock n rollu tak zásadne, že možno ešte 2 desaťročia budú z neho noví umelci po celom svete čerpať. Lou Reed bol výnimočný textár, skladateľ, v mnohom aj interpret. Menej je občas viac, Robert Plant bol Boh v Zeppeline, bez Zeppelinu už tak zaujímavý minimalne pre mňa nebol.

Album Loaded je mojim najpríjemnejšie sa počúvajúcim album od VU s absolútne krásne odcípajúcimi piesňami. Chápem zarytých fans VU, že tento album je na hony vzdialený od noise-rocku z prvých dvoch albumov, rovnako vzdialený aj statickejšie znejúcim baladkám z tretieho albumu. Všetky 4 albumy sú a vždy budú pre nás, ktorí hľadáme v rock n rolle viac než len vrešťavé energické songy, sóla a inú exhibíciu. Milujem hard rock, bol to pre mňa ten z najdôležitejších rockových smerov, milujem Beatles a Stones navždy budú neprekonateľní. Samozrejme s tým nemôžeme technický zle spievajúceho Reeda a ani Waitsa či Dylana zrovnávať.

Tento album je zaujímavý v mnohých podobách. Lou Reed tu vysypal neskutočné paľby. Skladby, ktoré do jeho smrti tvorili jeho repertoár. Menovite "Sweet Jane" , ktorú coverovali od metalistov cez folkerov až po krčmových rockerov takmer všetci. Sweet Jane je bez hanby pieseň zaoberajúca sa prostitúciou, čož u Reeda bol v roku 1970 max. štandard. Ešte väčším hitom s nadupanou energiou je "Rock n Roll". V ňom krásne Lou vylíčil ako mu obrátil rock n roll život o 360°C. Asi ako aj nám, čo sa tu virtuálne stretávame :)

Toľko k hitoviciam, ktoré do roku 1970 VU žiaľ nemali. Mali neskutočné veci, ale nie HIT! John Cale bol druhý zásadný člen VU. Bez pochýb jeho odchod bol obrovským útlmom a stratou najmä originality. Tá už po zvukovej stránke na Loaded nie je, čo mne vadí absolutne minimálne. Doug Yule dostal priestor už na treťom album naprieklad v nádhernej baladickej klasike "Candy says" o transexuálovi/ke Candy Darling. Na tomto albume akoby dostal 450V AC a totálne ožil. Hneď v úvodnej "Who loves the Sun" sa rozbehol a dostal trochu beatlesu do V-Undergoundu. Neskutočná podoba s Mc Cartneym ak vo farbe hlasu, tak vo frázovanie. Vzor sa hneď rozpozná. Tak u Mr.Reeda sa o vokáloch a speve moc nenaučil. Neva. Reed je o hudbe a textoch. Spev necháme naprieklad Tomovi Jonesovi.

Doug sa ukázal v plnej paráde aj v balade "New Age", kde opäť mccartneyovsky spieva niečo o nejakej tučnej blond herečke, o rozvode a o stratenej láske. Končí to hľadaním nových horizontov. Vynikajúca vec. Akoby ju zabudli Beatles hodiť niekde do Revolveru či na White album. Medzi hyper energické vypalováky radím najviac "Cool it down" a "Head held high", tu už aj Lou sa snažil nezaostávať za s driveom spievajúcimi rockermi, tak si riadne zavrčal najmä v Head Held High. Vyšlo to náramne dobre. Niečo také mi určite u Velvetu chýbalo, predsa, toto je ten true rock n roll. Trochu humorne a ultra-happy mi znie "Lonesome Cowboy Bill" či to už je vedomá, alebo podvedomá odpoveď na vtedy vzniknutý kinohit "Midnite cowboy" s otcom Angeliny Jolie. Je tu skladba, ktorá žiaľ mi vždy vypadne, lebo ju schová toľko fakt silných vecí a to je "Trian round the Bend". Mrzí ma to, nemusí to byť slabá vec, len mi vždy vypadne jej melódia.

Melodickosť, snivosť a estetickú nádheru má v sebe ""I found the reason". Jej duch sa mi nesie už v štýl 70tých naprieklad ako T-Rex "Ballroom of Mars", či nejaká Donovanová lebo Bowieho baladka. Aj John Lennon mal podobné veci. Nádherne zaranžované vokály sa Dougovi s Louom podarili spraviť. Záver "Oh! Sweet nuthin" je akoby sestrou "I found the reason". Mierne pripomína "Hey Jude", čo asi nikto znalý neprehliadol. Mne "Oh! sweet nuthin" znie menej opočúvane, menej otravne ako dokonalá Hey Jude.

Menej je viac! Na tejto LP to platí na maximum. Menej hluku prvých albumov, menej šialených inštrumentálnych kómatov, priamočiare úderné bicie, čím veľmi chválim ako Maureen Tucker, tak opäť Douga Yula, ktorý ich donahrával, keď Maureen bola tehotná. V autobiografických knihách o Lou Reedovi sa píše, že Lou bol z toho síce komerčne a určite aj skladateľský vynikajúceho albumu nešťastný a už v dobe jeho vydania, respektive v dobe keď prišli na pulty obchodov prvé kúsky LP Loaded definitívne opustil vtedy už silne rezonujúcu legendu Velvet Underground. O Dougovi Yulovi sa vyjadroval ako o egocentrickom potkanovi, ktorému dal priestor a on na jeho chrbte šplhal do výšin rock n rollového Olympu. Našťastie narazil pri albume "Squeeze" , ktorý som nikdy nepočul, a myslím, že vonkoncom nikoho nezaujíma, lebo už tam neni nikto, kto mal niečo z pôvodných VU spoločné. Vydavateľstvo chválilo prínos Douga Yula na tejto hodnotenej LP, ale čo sa stane, keď malá rybka zacíti lesk popularity? dostane ešte väčšiu chuť brázdiť oceánom.

Tento album je pre mňa kvalitná rozlučka ešte s relatívne pôvodným Velvetom. Lou bol istým spôsobom rovnako ako David Bowie, Iggy Pop, či Bryan Ferry vizionár. Vedel, že v najlepšom treba skončiť a začať "new age". Milujem Reedovú sólo tvorbu a hodnotím tento album ako dokonalý rock n rollový album absolutne rovnocenné dielo s naprieklad Sticky fingers, s Aladin Sane od Bowieho, s Cooperovkami, a podobne. Nemám záujem sa stotožniť s tým, že tento album bol úpadok VU a čímkoľvek podobným...

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - Loaded
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Weather Report - This Is This

Weather Report / This Is This (1986)

adam | 3 stars | 23.05.2018

Posledny album mojho oblubeneho zoskupenia bol nahraty ako zmluvny zavazok voci nahravacej spolocnosti. Wayne uz stratil zaujem a preto sa na albume takmer nevyskytuje. Omar Hakim tiez nebol k dispozicii a tak si tu opat sada za bicie sudruh Erskine. Bez Wayna sa Joe musi viac zvrtat za klavesami a suplovat zvuky saxu na nich. Avsak v dvoch piesnach mu pribehne na pomoc Carlos Santana so svojou PRS gitarkou. Je tu i kopec vokalov co albumy poslednej fazy existencie kapely jednoznacne odlisuje od predoslych.

This Is This tak toto je jedna skvela jazzrockova odpalovacka s carlosom santanom na gitare. Neuveritlne energicka skladba. Face the Fire je taka nezaujimava ale hrava worldmusic aktivitka ktora predznamenava nastup zawinul syndicate. I'll Never Forget You je balada ktore chlapcom vzdy vyborne isli a hla na chvilu sa to objavi aj duch jaca v dobre odpochodovanej melodickej base. Jednoznacne najkvalitnejsia vec na celom albume.

Jungle Stuff, Pt.1 toto hopsanie opicie mi nevadi ale ani sa z neho neposeriem. Ale po predoslej skladbe prijemne pripravuje podu na nasledujucu skladbu. A dokonca tu pocut hrat Wayna!!! Man With the Copper Fingers je skoro az Fermata obdobia SIMILE velmi dobre mojim usiam. Santana tu hra uplne jak Fero. Vidno jasnu inspiraciu. Consequently je Bailey a tak to aj znie. Dobra melodicka basova vec. Update tak toto je skutocne nevyrazna onanovacka. Nic v zloma le tato skladba ma nebavi. China Blues zaver hodny majstra klasicka hackovana Zawinulovka.

Sumar: vidno ze Joe bol king profik aj ked uz bol koniec. Super skladby super zahrate. Milujem tento album lebo energia je karnevalovo letna a stale je to jazz. I ked objektivne patri k tomu najslabsiemu co WR vykonali.

» ostatní recenze alba Weather Report - This Is This
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Thin Lizzy - Bad Reputation

Thin Lizzy / Bad Reputation (1977)

terka | 5 stars | 22.05.2018

Bez Thin Lizzy by v hudební rockové knížce chyběla výrazná kapitola. Tahle kapela podle mě patří k tomu nejlepšímu, co nám sedmdesátá léta dala. Je stejně významná jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Rolling Stones. Prezentuje se originálním a nezaměnitelným stylem, který dlouho tvořil leader Phil Lynott. Jde rozpoznat pouhým mrknutím oka (přeneseně řečeno).

Zvuk kapely je sestaven z nezaměnitelného irského folkového koloritu a nápaditých kytarových melodií. Tyto dva substráty najdeme na každé desce. Na těch méně výrazných je vyhrávek jako šafránu a zní trochu všedně. To však neplatí o této desce, která má u mě mezi těmi ostatními významné postavení, a to z jednoho prostého důvodu. Obsahuje největší procento hitů ze všech jejich alb. Bad Reputation, Opium Trail, South Bound, Dancing in the Moonlight, Downtown Sundown, That Woman's Gonna Break Your Heart. Celkem šest skladeb z devíti je hodně chytlavých.

Bad Reputation není tolik slavná jako Jaibreak nebo Black Rose. Je ale řazena do stejné rockové kasty a určitě právem.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Weather Report - I Sing The Body Electric

Weather Report / I Sing The Body Electric (1972)

adam | 4 stars | 21.05.2018

Pokial prvy album bol hladanim smeru, tu je jasne ze nekompromisny nazor vyhral. Kapela je hutna a zomknuta. KOmpozicie sa postupne skladaju a graduju k velkolepemu finale, ktorym je v tomto pripade koncertny kus Vertical invader/T.H./Dr.H.Causa. Brutalny jazzovy nasup s prvkami rocku s neskutocnymi vyhravkami na saxofone s kamennou hradbou perkusii. Vyslahana vec. Dr. Honoris Causa je skladba pochadzajuca este z Joeovho soloveho eponymneho albumu, ale tu je zahrata inac. Temne, surovo a neodbytne. Temny a tvrdy a tazky je napokon cely tento album specialne jeho druha strana. Na albume zneju i nastroje pre kapelu netypicke napriklad dvanaststrunka v skladbe The Moors. Skladba Directions je reminiscencia na obdobie s Milesom, nakolko vznikla a aj bola nahrata prvykrat v 1968 pocas nahravania In a Silent way. Tu je samozrejme v inom sate a aj inom nastrojovom obsadeni.

Toto nie je najsilnejsi a najlepsi album skupiny, ale svojim zvukom je vynimocny a preto ho mam rad. Odporucam pre kazdeho aspon na jeden posluch. Neolutujete.

» ostatní recenze alba Weather Report - I Sing The Body Electric
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

Mayak | 5 stars | 20.05.2018

Johannes Luley patrí mojím uhlom vnímania k tým muzikantom, skladateľom, aranžérom a predovšetkým hľadačom vyjadrovacích možností hudby, akých vo svete sofistikovanej rockovej hudby nie je zase až tak veľa. Asi nie je workoholik typu Stevena Wilsona, či Clive Nolana, ale pomaly a iste za sebou zanecháva stopu veľmi zaujímavej tvorby, aspoň pre tých, čo sa o ňu začnú aktívnejšie interesovať ...

Pozoruhodná „Yesovská“ jednorázovka MOTH VELLUM, dva sólové albumy s rôznorodou hudobnou orientáciou (prvý je reminiscenciou na „Olias of Sunhillow“ Jona Andersona, ten druhý, „Qitara“ je nevšednou variáciou gitarového hrania vo „fusion“ subžánri) a prvé dva albumy stále aktuálnej kapely PERFECT BEINGS, toto všetko sú markantné dôvody, prečo ma tento človek v nekonečnej záplave rockovej hudobnej produkcie zásadne zaujal.

Nespochybniteľná ambicióznosť nového, tretieho albumu tejto skupiny je preto celkom prirodzená.

Nazvať tretí štúdiový album „Vier“ sa môže javiť v prvom momente nezvyčajné, ale má to svoju logiku. Johannes Luley je pôvodom rodák z Nemecka a termín „štyri“ sa vzťahuje ku štyrom dlhým kompozíciam, ktorých jasnou koncepčnou inšpiráciou je (pre mnohých kontroverzný) epos legendy YES „Tales from Topographic Oceans“.

PERFECT BEINGS je však regulárna kapela a jej definitívnemu výrazu dáva tvár nielen gitarová (na tomto albume aj basgitarová) hra Johannesa Luleya, ale aj hlasový rozsah a farba spevu Ryana Hurtgena, rozmanite farebná hra klávesistu Jesse Nasona a „slabosť“ na špičkových (pôvodne metalových) bubeníkov, ktorú Johannes Luley evidentne stále má (Sean Renert je veterán, ktorý prešiel cez legendy Cynic, Death, či Gordian Knot).

Všetky štyri kompozície albumu sa svojim rozsahom blížia ku 20 minútovej hranici a sú formálne členené do kratších hudobných útvarov, pričom si však udržiavajú celkovú kompaktnosť.

Štvordielna „Guedra“ predstavuje najprirodzenejšiu kontinuitu s tým, čo kapela vytvorila na prvých dvoch albumoch, trblietavé harmónie, anjelské vokály (... niekedy mám fakt pocit, ako keby sa Paul Mc Cartney pustil do progresívneho rocku), éterická atmosféra a krásny saxofón v záverečnej „Enter the Center“ ...

Taktiež vo štvordielnej „The Golden Arc“ sa atmosféra výraznejšie mení, je viacej „klasicky“ symfonická a možno tu aj vystopovať odkazy trebárs na King Crimson z éry „Larks' Tongues in Aspic“, či avantgardný jazz-fusion trebárs v podaní Mahavishnu Orchestra ... všetko je to o našich hudobných vedomostiach, či miere napočúvaného. Globálne by som epos „The Golden Arc“ označil za najambicióznejšiu kompozíciu albumu „Vier“.

Päťdielna „Vibrational“ začína štruktúrou elektronickej slučky, ako od Briana Ena, neskôr prejde do tajomnejšej, patetickej polohy a záver („Insomnia“) opäť istým spôsobom upokojí bohate rozkošatenú a členitú kompozíciu.

„Anunnaki“ je tiež zložená z piatich parciálnych útvarov, striedajú sa tu dynamické a komornejšie pasáže, ale celkové vyznenie eposu zase viac pripomenie spôsob skladania a aranžovania kapely z obdobia prvých dvoch albumov.

Plocha vyše 72 minút, nespočetné množstvo motívov, emócii a hudobných nálad - to je celkom nepochybne beh na dlhú trať aj pre otrlého poslucháča sofistikovanej hudby. Album „Vier“ vyšiel hneď začiatkom tohto roku, ale silný vzťah k nemu som si budoval postupne, každým ďalším vypočutím, nebolo to prvotné euforické nadšenie, ako viac/menej v prípade prvých dvoch albumov PERFECT BEINGS. Azda jeho osud bude obdobný, ako v prípade jeho „ideovej“ predlohy „Tales from Topographic Oceans“, teda časť verejnosti ho nie celkom prijme, ale je tiež možné, že pre viacerých hľadačov nie štandardných rockových ambicióznych diel ... bude časom aj monumentom ...

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

horyna | 5 stars | 20.05.2018

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

King Crimson - Islands

King Crimson / Islands (1971)

viteslaf | 5 stars | 19.05.2018

Přiznám se, že diskografii King Crimson nemám nijak zvlášť prostudovanou. Vlastním In the Court of the Crimson King a tuto desku jsem si opravdu oblíbil. Ovšem před měsícem jsem se rozhodl pustit si Islands. A ta deska mě naprosto uhranula svou atmosférou.

Od zvláštně melodické Formentera Lady přes experimentální Sailor's Tale a The Letters a beatlesácky načichlou Ladies of the road s uši trhajícím vrzáním až po klidnou Islands. Co mě však naprosto odrovnalo byla Prelude: Song of the Gulls. Najednou jsem se objevil ve vodách klasické hudby, která z prvních dvou skladeb už byla jaksi cítit. Ale v této skladbě se krásný klidný motiv rozvíjí až s citlivostí Antonína Dvořáka a tento kus je opravdu pohlazení na duši.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pearl Jam - Backspacer

Pearl Jam / Backspacer (2009)

Martin H | 4 stars | 19.05.2018

Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.

I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.

Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.

Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.

Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.

Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Porcupine Tree - Signify

Porcupine Tree / Signify (1996)

EasyRocker | 4 stars | 18.05.2018

Kouzlu magického sdružení kolem Stevena Wilsona jsem propadl už při prvním kontaktu s jejich hudbou - byly to tvrďácké In Absentia a Deadwing a dvoudiskový skvost z první éry, The Sky Moves Sideways. Už je tomu dávno, a i když Wilson nikterak neskrýval inspirační vzory, vždy opentlil hudbu PT jedinečnou aurou.

Bornlivedie je nezbytným mluveným intrem, které PT hojně užívali ve své psychedelické fázi. Pak se po dikobrazovsku náramně vyloupne titulní melodická pecka, která svou gruntovní rockovou podobou rozstřikuje adrenalin a vyvolává kovovou éru PT.

The Sleep of no Dreaming je rozkošně tvarovanou psychedelickou krasavicí - ospalá, nepřítomná nálada, drobné elektro vzruchy a éterická Wilsonova deklamace.

Po ledově ambientním zklidnění v podobě Pagan přichází jako vlna Waiting Phase one. Rozběhnutí rytmiky v tribálním duchu a fantasticky procítěný Wilsonův zpěv se nenávratně zavrtávají do mého nitra. Žádná divá agrese,je tu procítění, v závěru se přece jen přitopí.

Waiting Phase two pokračuje v duchu zadumaných elektronických mlhavých maleb, známých i z předchozí desky, s podporou živoucí umělé rytmiky a studených úderů klavíru. Po všech stránkách skvost...

Sever je těžkou, nervní deklamací, kde ostré nástrojové výpady zmírňuje Wilsonův odevzdaný hlas. Přichází kouzelná atmosférická zákoutí a opět nájezdy v dikobrazí top formě.

Idiot Prayer je elektronicky, ambietně dokreslenou a líně se sunoucí zvukovou masou, nataženou na plochu přes sedm minut. Typické psychotické a manické sny, známé z první éry PT. Kazatel Wilson a rytmické hody dokonají zkázu.

Pravým opakem je nejlepší wilsonovskou melodikou obdařená Every Home is Wired, jasně jeden z vrcholů desky. Podobné nádhery uměl Steven vždy - The Moon Touches Your Shoulder či The Rest Will Flow. Pětiminutovka rozkoše.

Intermediate Jesus je sedm minut čisté psychedelické improvizace. Elektronický podklad, futuristické ladění, basové a bicí zlomy činí z toho vskutku nevšední zážitek.

Light Mass Prayers jsou čtyři minuty vesmírného, průzračného chladu, bodajícího do duše jako jehly.

Závěr Dark Matter je vpravdě ve velkém stylu, osm a půl minuty uběhne jako vodní příval. Umělý začátek s mrazivými doteky prázdnoty postupně přechází v temnou, dokonale rytmicky vytesanou mantru. Ano, tohle je dokonale známý a zažitý dikobrazí strom, neporazitelný a chladně věčný. Elitní, náladové představení.

Jen velmi těžko tu hledám negativa. Protože za plný počet jsou moje osobní démanty, uvedené v úvodu, a ještě Up the Downstair a Lightbulb Sun, dávám s nejtěžším srdcem čtyřku. Pro skalní Stevenovy fandy ale jasná volba.




» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group] (1983)

jirka 7200 | 2 stars | 18.05.2018

Nemá smysl asi dnes pitvat, jaký díl viny přisoudit komu za naprosto zničený zvuk této nahrávky. Michael Schenker vydal 4 LP během čtyř let, podnikl dlouhé koncertní šňůry, neustále v konfliktu s managementem, vydávající firmou, ostatními členy kapely, kteří odcházeli kvůli jeho konfliktní povaze jak na běžícím pásu, zmožení únavou, neúspěšná protialkoholní léčba, stav vyhoření...... to vše zmiňoval dobový tisk...

A jako červená nit se vine všemi alby touha firmy Chrysalis procpat MSG na US trh. Proto se vymýšlí stále nové obchodní strategie, neustále mění producenti, členové kapely a s nimi i výsledný zvuk alb.

Na předchozí desce Assault Attack zaplatila firma TOP producenta Martina Bircha – nikoho lepšího pro MSG a v hard and heavy stylu obecně snad ani tehdy zvolit nešlo. Přesto Amerika album odzívala, i když v Anglii, Japonsku a obecně v Evropě se desce dařilo.

Proto management vynaložil neuvěřitelné, až heroické úsilí ke zdolání US trhu. Byl najat hlavní šéf mixu Louis Austin, který jako zvukový technik v režii u jiných alb dokázal solidně nazvučit nástroje, ale v navíc svěřené roli producenta bez kontroly nad svou prací zvuk Built to Destroy zprznil neuvěřitelným způsobem – kytary výrazně potlačil a zjemnil, naechoval bicí, zpěv zní jak ozvěna ze sklepa a naprosto zjednodušil aranže, takže celková nahrávka působí jako mix Suzi Quatro a Sweet.

Další změny mi připadají z dnešního pohledu až komické. Pro americký trh se měnily názvy písní, byly natočeny dokonce speciální US verze, kde byl již zprasený zvuk ještě více zprzněn sbory, opět ztišeny kytary a zvýrazněny klávesy. Dokonce byl v jedné vybrané skladbě pro US trh vyměněn zpěvák Barden a part nazpíval najatý umělec Derek st. Holmes (kytarista T. Nugenta). Byl přizván další spoluautor mimo okruh kapely, 6 písní z 9 má jiného autora, což pro Michaela, jako dosavadního skladatelského leadra muselo být hodně hořké.

To jsou takové veletoče, že už je to dle mého na hranici lidské důstojnosti. Nedivím se, že Michael opět sáhnul po flašce.

Netvrdím však, že jsou všechny písně špatné. Třeba úvodní Rock my Night Again má odpich, instrumentálka Captain Nemo potvrzuje kytaristovy kvality, v Red Sky je vystavěn dramaticky klenutý oblouk v refrénu. Celkově je pro mne ale nahrávka pohřbena v nesnesitelném obalu z pouťové cukrové vaty. Poslech vydržím, ale nikdo mě nedonutí investovat do této nahrávky nějaký peníz.

Z výše uvedených důvodů nemohu dáti více, než dvě hvězdy, nebylo by to ode mne upřímné. Ti co nemají problém s melodickým pop rockem jednoduchého střihu, mohou klidně přidat k mým další dvě.

Soutěžní kvíz nakonec. Jak uspěl po všech těch nechutných peripetiích tento precizně vytvarovaný proamerický prefabrikát na US trhu ?

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts (2017)

steve | 4 stars | 17.05.2018

Jak mě volný čas dovolí a mám-li chuť, zabrousím do stylů, kterým nepřiřazuju nějak závratnou důležitost, ale občas si v nich s chutí zalovím. Už se několikrát stalo, že jsem tam našel pořádně velkou rybu, se kterou jsem na udici nepočítal. Nedávno jsem zjistil, že i v neoprogovém směru se dají vykutat zajímavé poklady, které nemusí být za každou cenu odkojeny třeba Marillion nebo Genesis. Tihle Silhouette jsou jedni z těch, kterým se podařilo alespoň částečně navrtat horninu zevnitř jádra.


Silhouette pro mě představují čerstvou jednotku na bitevním poli. Jejich přístup nabádá k pozornosti a jadrná inspirace čerpající z klasické hudby, je nepřeslechnutelná. Klasická forma, tvar a melodika odtud pochází. Nejde jenom o to, pohrát si a naaranžovat určité nástroje tak, aby se z rockového krunýře dokázali vymanit. Utváření celkové melodie uvnitř skladby, jako i výsledného dojmu, je koncipován tak filigránsky, aby si tohoto (ne)úmyslného pojetí všimnul posluchač až s odstupem několika týdnů. Chytré.
The World Is Flat And Other Alternative Facts mě baví, jestli to tak zůstane i za měsíc, bude vyhráno.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Assault Attack [Michael Schenker Group] (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 17.05.2018

Jelikož stálá sestava je pro MSG zcela neznámý pojem, na další studiovém počinu Assault Attack narazíme na tři nové spoluhráče.

Jedinej basák Chris Glen uhájil svoji pozici, ostatní místa byla obsazena do té doby v hard rockovém ranku neznámým Ted McKennou, který usedl na stoličku za bicí a jeho dlouholetým kolegou, klávesistou Tommy Eyrem (hráli spolu u Grega Laka z King Crimson nebo Alexe Harveyho).

Na post frontmena si vyhlédl Michael již dobře známého Grahama Bonneta, který působil u Rainbow a zrovna v té době vydal svoji solovou desku s názvem Line up, na které se podíleli Micky Moody, Cozy Powell and Jon Lord.

Pop rockové songy a melodický zpěv však Graham po angažmá u MSG nekompromisně odložil a zpět se převtělil do razantního hard rockového shoutera. Rovněž si i nové songy otextoval.

Fandové zpočátku tonuli v nejistotě, co od nového seskupení mohou očekávat, ale vydání desky Assault Attack (sakra, neznamenají ty dvě slova to samé?) bylo zřejmé, že se Michaelovi s družinou podařilo natočit opravdový klenot hard rockové muziky.

Obrovskou zásluhu na úspěchu alba měl Martin Birch, který je podepsán pod zvukovou produkcí většinou legendárních alb Deep Purple, Black Sabbath či Whitesnake. Mnoho z toho, co vytvořil se skupinami ve studiu se pozděli měnilo ve zlato.

Birch pracoval na desce Assault Attack ihned po dokončení metalového milníku od Iron Maiden - The Number of the Beast. Bylo to znát a když si pustíte prvních několik taktů úvodního songu MSG, kde zní zápřah dvou kytar, jako by na vás Železná Panna zarachotila. Ale nebojte, dále je to již nadupaný hard rock nejvyšší kvality s řezavým Bonnetovým projevem, který v přímém porovnání svého předchůdce Bardena těžce válcuje.

Změna producenta je jasně slyšitelná i v písních samotných - ubylo melodických refrénů a klávesových inter a hlavně otravných sborů v pozadí. Jedinou úlitbou rádiím je skladba Dancer, která mě hodně připomíná tvorbu Van Halen z následujích desek. Jinak albu nemám co vytknout - nachází se zde nesmrtelné a přímočaré hity typu Samurai, Broken Promises, Searching for Reason nebo Desert Song.

Náročnější kompozice zastupuje úvodní Assault Attack nebo blues načichlá a temná Rock You To The Ground. Michael své kvality naplno předvádí v instrumentálce Ulcer.

Škoda tak časného "odejití" Bonneta, kterému bránila k plnému pracovnímu nasazení nemírná konzumace alkoholu.

Jedna z vyjímečných desek světového hard rocku.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Yes - Open Your Eyes

Yes / Open Your Eyes (1997)

terka | 4 stars | 17.05.2018

Po zklamání způsobeném deskou Ladder jsem si chtěla napravit chuť poslechem jejich původní tvorby. Na ní jsem vyrůstala. Většina z těch desek se u nás pravidelně obměňovala, nepamatovat si je prostě nejde. Jenže když něco hodně znáte, tolik vás to už neláká. Daleko zajímavější mně dnes přijde prohrabování se v novější tvorbě, třeba právě u Yes. Ti mají několik nahrávek, které si veřejnost nestihla nebo nechce oblíbit. Na špici je deska Open Your Eyes, o které se lidé nejen tady vyjadřují v pejorativním duchu.

Já taková nebudu. Raděj zůstanu tou podivínkou, která má tuhle desku ráda. Každý tady na ni nadává, nikomu se moc nelíbí. Ale co je vlastně pravda? Že na ní hrají čtyři pětiny původních Yes? Že má znovu brilantní zvuk? Že nám všichni předvádějí své instrumentální dovednosti až nadoraz? Že deska překypuje živelností a hravostí známou od Yes už dlouho?

Stačí připomenout některé momenty, třeba titulní věc Open Your Eyes, infekční záležitosti Universal Garden, Man In The Moon, Love Shine a další. Že tohle není hudební vysokoškolská promoce Yes, nevěřím. Asi to nedokážu líp vysvětlit, mám tu desku prostě ráda.

» ostatní recenze alba Yes - Open Your Eyes
» popis a diskografie skupiny Yes

Fleetwood Mac - Greatest Hits

Fleetwood Mac / Greatest Hits (1971)

bullb | 5 stars | 17.05.2018

Daždivé počasie vyvoláva spomienky. Patrí k nim aj táto výberovka Greatest Hits od Fleetwood Mac.
Niekoho by odradil názov skupiny, ktorá bodovala v hitparádach koncom sedemdesiatych rokov minulého storočia..
Niekoho by odradil titul „Greatest Hits“.

Niekoho by to vôbec neodradilo. Totiž stačí, ak si k Fleetwood Mac priradí Peter Green. Gitarista, spevák, ale hlavne skladateľ. Dve skladby zložil spolu s manažérom kapely Cliffordom Adamsom, niečo sám, niečo spoluhráč Danny Kirwan, niečo zahrali od starých bluesmanov.

Vynikajúcu analýzu popísal Petr Gratias. Na mňa zostalo už len pár viet:

Spustí sa stroj času. Koniec šesťdesiatych rokov, dlhé vlasy, vypasované zvonové rifle, pokoj a pohoda.
Počujete blues.
Počujete skvelých muzikantov, ktorí ľavou zadnou zasiahnu srdce aj mozog.
Počujete majestátny let albatrosa, podráždeného štrkáča.
Počujete originál skladby, ktorú preslávil Santana.
Počujete absolútnu hudbu.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

POsibr | 5 stars | 16.05.2018

Cream považujem za jeden z najpodarenejších britských exportov 60. rokov minulého storočia. A to aj s ohľadom na The Beatles. Trojica nadaných muzikantov, dominantných osobností, namiešala v 66-om veľmi výbušný koktejl, ktorý sa pretavil v jeden výborný debut. A bolo to ešte dynamickejšie, ešte hlasnejšie, než bolo v tej dobe zvykom. Surové, no zároveň lahodné, opradené psychedéliou, no so všadeprítomným pocitom poriadku – tak to nepochybne malo byť.

Pam, pam, pam, ba pam pam. V pozadí melodické hmmkanie. Žeby nejaká vyhrávka, ľahkovážna pieseň? Ale čoby, I FEEL FREE je intro ako hrom, stačí sa započúvať do nástrojov. Ženie sa to dopredu ako parný valec a to ani zďaleka nie je všetko, čo trio muzikantov v sebe skrýva. Dunivá Bruceova basa, Bakerovo búšenie ostošesť a famózny Clapton. Ak by sa niekto pýtal, čo má od hudby Cream očakávať, pustite im túto pieseň. N.S.U. sa tiež valí neohrozene vpred, Bruce s Bakerom akoby dávali preteky a Clapton im do toho vyhráva jedna radosť. Britské blues pre narkoleptikov, to je SLEEPY TIME TIME. Tu sa nespieva o láske, o boľavom srdci či o drine. Dôkaz toho, že aj parádne, uchu lahodiace blues môže mať text, ktorý sa neberie až tak vážne. Aj Clapton ukazuje, že je v prvom rade blúzmen. Tak pamätajte – life is a joy! DREAMING je taký psychedelický poprock (bez akýchkoľvek negatívnych konotácií, ktoré sa na toto spojenie nadviazali neskôr), čo raz dva prefrčí. SWEET WINE veru zreje ako víno, postupom času. Naberá grády, až kdesi v tretine odštartuje Claptonovo sólo za divokej účasti rytmickej zložky. Toto inštrumentálne expozé vypĺňa celé jadro skladby, až sa v závere vrátime k spievanej pasáži, ktorá nás dynamicky odprevadí ku prerábke jednej z najznámejších Dixonových piesní. SPOONFUL je surový blues náter. Hneď z úvodu odštartujú v súlade harmonika, basa, gitara i bicie. Skladba je akousi výkladnou skriňou členov kapely, počas živých vystúpení ju vedeli natiahnuť aj na 20 minút. Bruceov spevácky výkon v tejto piesni je jeden z mojich favoritov v celom katalógu Cream. Stredná pasáž je opäť vyplnená inštrumentálnymi explóziami, ktoré sršia nespútanou energiou, radosťou z hry a brutálnou živelnosťou. Skladba na záver prvej strany platne ako hrom.

CAT‘S SQUIRREL je až na kratučký úsek čisto inštrumentálnou záležitosťou (šialenosťou), počas ktorej do toho opäť raz všetci búšia ako o život. Svoju verziu nahrali, okrem iného, aj Jethro Tull, no neviem si ju z hlavy vôbec vybaviť. Zato k tejto surovej, tvrdej od Creamu sa vždy rád vrátim. Toto si tak pustiť v izbe v 66-om poriadne nahlas, susedia museli byť naozaj vďační. FOUR UNTIL LATE je zasa kratšou záležitosťou, bluesovka od Johnsona, ktorú si presadil a odspieval Clapton. Cítiť tu jeho neskrývaný obdiv k černošskému bluesmanovi. Spočiatku som skladbu až tak neregistroval, no čím viac počúvam tento album, tým viac si toho pokľudnejšieho tempa užívam. ROLLIN‘ AND TUMBLIN‘ je zasa presný opak, toto je zhudobnená výbušnosť, hard blues, ktoré rozhýbe snáď aj storočné sochy. Bruce to okrem basgitary vedel aj na fúkaciu harmoniku, o tom niet pochýb. Ďalší osobný favorit, I‘M SO GLAD, prichádza takmer na samý záver. A ja som teda tiež veľmi glad, že takýto album, takáto hudba uzrela svetlo (a ucho) sveta. Či už vytrvalá dunivá basa, Bruceov energický a emotívny spev, Bakerovo maratónske bubnovanie, či Claptonovo jednoduché (ale za to perfektne funkčné) sólo – všetko na skladbe je super. Gro skladby TOAD tvorí Bakerovo bubenícke sólo, pred ktorým aj ako nehudobník musím „smeknout“. Toľko dynamiky a energie, to je paráda. A navyše je to aj výborná rozcvička, keď človek skúša bubnovať s ním!

Moju náklonnosť k hudbe z tohto albumu je určite cítiť. Spolu s The Doors a Led Zeppelin ho radím k osobným favoritom a najlepším debutom nielen zo 60. rokov, ale vôbec. Baker, Bruce, Clapton – trojica hudobníkov, ktorí už predtým patrili k špičke na ostrovoch, tu definitívne vytesali svoje mená do histórie (rockovej) hudby. A za to im patrí moja neskonalá vďaka.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Orme, Le - Uomo Di Pezza

Orme, Le / Uomo Di Pezza (1972)

horyna | 5 stars | 16.05.2018

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / MSG [Michael Schenker Group] (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.05.2018

Opět skvělá deska složená ze šťavnatých hard rockových songů. V podpalubí topí v kotli nová posádka - tluče do něj četař Powell, u kláves se nachází starej známej z UFO, desátník Raymond, čtyři struny drtí mně neznámý vojín Glen. Bohužel firma Chrysalis začala zpočátku nenápadně tlačit kapelu, aby se více orientovala na US trh, kde prodeje nebyly tak skvělé jako v Anglii a v Japonsku, kde se deska prodrala do prodejní první desítky. Proto angažovala producenta Rona Nevisona, který prosadil různé klávesová intra a malůvky, sbory a melodické refrény.

Před 37 lety jsem tuto desku nepřijal právě pro ono zjemnění, dnes s odstupem let zpětně vidím, že může být i hůře, proto mi ty drobné ústupky již nevadí a soustředím se na solidní písničky. Většina posluchačů přisuzuje ono zjemnění zvuku právě Michaelovi, ten však údajně byl dlouhá léta na Rona kvůli výsledné produkci naštvaný, neboť si přál razantnější a ostřejší zvuk alba.

Dnes lze z této desky slyšet prvoligový hard and heavy sound opepřený Michaelovými sóly v úvodní Ready to Rock, Let Sleeping Dogs Lie, But I Want More a Looking For Love. Výborné jsou i dva odlehčené hard rockové hity - má v poslední době favorizovaná On and On a Secondary Motion, které se obě zlomí až do popového refrénu se sametovým hláskem ala Uriah Heep. Všichni následující zpěváci MSG potom měli na koncertu problém, raději nechali zpívat publikum.

Do této skupiny lze s odřenýma ušima nacpat i Attack Of a Mad Axeman, která je svou stavbou poněkud výjimkou. První třetinu skladby zní zatěžkaný hard rock, ve střední části skladba zpomalí do melodického refrénu a v té závěrečné Michael pomalu buduje svým neopakovatelným způsobem melodické sólo, ze kterého mrazí. Povinnou baladu zastupuje dojemná Never Trust a Stranger, která je na CD obsažena i v klavírní úpravě.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Santana - Santana

Santana / Santana (1969)

terka | 5 stars | 15.05.2018

Pan Martin H mě svou pobídkou u desky Around... „s čím vyrukuješ příště“ nahrál tak trochu na smeč. Třeba bude spokojený nejen on, protože tentokrát jsem si vybrala desku, kterou má rád snad každý, kdo v muzice hledá nějaký pokrok a která stála u zrodu propojení dvou hudebních světů - rockového s latino-jazzovým.

Jde o úvodní nahrávku tehdy mlaďoulinkého mexického kytaristy Carlose Santany. Chvíli mně zabralo rozhodování, kterému albu dát přednost. Vždyť tady máme dlouhou řadu nahrávek ,ve které je jedna lepší než druhá. Od debutu až po Festival (včetně), nemám šanci najít slabšího konkurenta. Nakonec jsem vybrala tím nejjednodušším způsobem - tedy hned první desku. Na ní už Carlos Augusto Alves předvádí hotovou definici svého hudebního názoru nebo řekněme pojetí, které se stalo rozhodujícím pro jeho další kariérní vývoj.

Podmanivé zvuky perkusí se rozjedou od úvodních tónů skladby Waiting a končí až poslední smrští Soul Sacrifice. Jedno velké představení začíná. Mám moc ráda zpívané skladby Evil Ways a Shades of Time. Jen netuším, komu patří ten nakřáplý a podmanivý vokál v druhé jmenované skladbě. Jestli klávesákovi Greggu Roliemu, pak všechna čest. Zpívá překrásně. Instrumentální varietní čísla Savor a Jingo dovedou efektně propuknout v divoké víření rytmů. V rychlém tempu se odehrává Persuasion a do džezových míst se podíváme se skladbou Treat.

Santana zaujal hned napoprvé a obodovat album nižším hodnocením jenom proto, že Abraxas a III jsou ještě malinko lepší, by byla hloupost.

» ostatní recenze alba Santana - Santana
» popis a diskografie skupiny Santana

Alan Parsons Project, The - Eve

Alan Parsons Project, The / Eve (1979)

horyna | 4 stars | 14.05.2018

Povinně teď zvednou ruku ti, jež poslouchají a obdivují hudbu Alana Parsona. Stačí malá zmínka prostřednictvím připojené reakce, aby měl průzkum nějaký smysl. Dle bídného stavu recenzí na našem toku, v žádný zázrak nedoufám, ale každá zbloudilá dušička floydovského naturelu potěší.

Alan Parson, důležitý to muž ve službách nahrávacích sekvencí slovutného alba Dark Side of the Moon. Všichni jistě tuší, o které kapele tady mluvíme. Přestože je jeho společný repertoár se skladatelem Ericem Woolfsonem nesmírně kvalitní a s velkými PF má hodně společných paralel, stále zůstává skrytým tipem fajnšmekrovského charakteru.

První šestice alb je mému srdci neuvěřitelně blízká, téměř nedotknutelná. Už na té poslední, Eye in the Sky, jde kvalita dolů a další nahrávky mají prudce sestupnou tendenci. Ovšem hudba širší veřejnosti utajena, hudba na dílech jako I Robot, Pyramid nebo velkolepé Turn of the Friedly Card má v sobě neskutečnou sílu a vnitřní náboj. Dokáže vaše srdce rozpumpovat, city rozervat, emoce rozběsnit. Krystalicky pramenitý zvuk, precizně rozložený každý nástroj ve svém sektoru, neskutečná muzikální hravost a euforická vzplanutí ukrytá v hrdlech několika zpěváků, průběžně se střídajících v každé písni. To všechno a ještě mnohem víc vás potká při poslechu této zajímavé party nevšedních muzikantů.

Také jejich čtvrté společné dílo nazvané Eve v sobě mísí zmiňované faktory. Desku beru jako komplexní dílo s devíti silnými položkami. Kdybych měl alespoň dvakrát ukázat prstem, bude to na brilatní vstupní jízdu Lucifer. Neuvěřitelně nabušenou, dynamicky vzpupnou perdu s krásnými ozvěnami kytar. A v závěru pak intenzivní poklad If I Could Change Your Mind s něžným hlasem Lesley Duncan a neskutečně oduševnělou melodikou.

Hudba The Alan Parsons Project stojí na křižovatce rocku, art-rocku a inteligentního popu. Je prostoupena vznešenými melodiemi a bohatou harmonickou výzdobou s aranžérsky decentní, dekorativní patinou.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group] (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 14.05.2018

I přes svou nespolehlivost ze sebe šílenej Michael Schenker dokázal vymáčknout solidní materiál, pokud chtěl. Po odchodu z UFO a lehkém koketování se Scorpions se rozhodl natočit vlastní desku, která by stála jen na něm. Štastnou ruku měl při výběru zpěváka Gary Bardena, který mi k Michaelově stylu velmi pasuje, zároveň dokázal najít společnou řeč s Michaelem v komponování materiálu na debutní desku.

Když bylo skoro vše hotovo a připraveno k natáčení, Michael na tři měsíce zmizel. Když se z drogového opojení trochu dostal, nasmlouvaní hudebníci byli ti tam. Proto firma Chrysalis musela najmout session hráče – basistu Mo Fostera a bubeníka Simona Phillipse. Producent desky Roger Glover dojednal klávesistu Dona Aireyho, Bardena to naštěstí neodradilo.

První eponymní deska se povedla na výbornou. Nepodbízivý hard rock nejvyšší kvality s perfektním zvukem. Taková kombinace Van Halen a Rainbow, ovšem s jasným Michaelovým kytarovým cejchem. Temný a hutně valivý hard rock se sbory v pozadí tu zastupují úvodní Armed And Ready, Victim Of Illusion, Looking Out From Nowhere a Feels Like a Good Thing. Netypickou instrumentálkou je křehká a zasněná Bijou Pleasurette. Pravým opakem je další věc beze zpěvu Into The Arena – propracovaná skladba se zpěvnou kytarou a skvělými klávesy Dona Aireyho. Mimochodem jedna z nejlepších skladeb na desce.

Na melodičtější notu brnká hitová Cry For The Nations, kde neznalého posluchače lehce vyděsí popová předehra naštěstí utnutná výbuchem atomové pumy. Něžná balada se ukrývá pod názvem Tales Of Mystery. Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná, přes sedm minut dlouhá a členitá Lost Horizons, která v sobě kloubí vše, co je na hard rocku tak přitažlivé – Barden pečlivě oddeklamuje smutný text a potom je dramatická klenba písně pomalu bořena dlouhým sólem.

V rámci sólové tvorby jedna z nejlepších desek Michaela – možná se na nějaké medailové místo vejde.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Helloween - Chameleon

Helloween / Chameleon (1993)

terka | 5 stars | 13.05.2018

Zdravím všechny přátele dobré hudby. Můj čtvrtý recenzentský příběh bude směřovat do metalových sfér. Do oblasti, která se mě dotýká jen okrajově a na stránkách Progboardu se netěší takovému zájmu, jako kultivovanější hudební styly. Začala jsem zpěvákem, pokračovala kytaristou a do třetice přišel na řadu klasický art rockový dinosaurus. Chci zkusit zase něco jiného a jsem zvědava, jestli mám šanci touto kapelou někoho oslovit.

Nebudu tvrdit, že bych snad kdy nějak holdovala metalu. Ale v každém stylu se najdou dobré kapely i špatné, vůdci a pochlebníci. Němečtí Helloween kdysi patřili do první skupiny a na konci osmdesátých let bylo slyšet jejich muziku z každého pokojíku napříč celou Evropou. Vyhnout se jejich hudbě bylo nemožné. Kapelu proslavila dvojice "Keeperů", s jejichž pomocí vymysleli fandové novou škatuli, speed metal. Speed znamená rychlý - to ví každý, ale kdo se o tuto scénu nikdy nezajímal nemůže tušit, kolik podobných uskupení se především v Německu na přelomu 80. a 90. let vyrojilo. Tisíce pilných včelek se snášelo k matce Helloween, jedna k nerozeznání od druhé.

Nemít jejich nosiče doma, nikdy bych podobnou hudbu neposlouchala. Některé ze starších desek se dají využít k oddechu nebo jako kulisa k práci. Jedna jediná se od těch ostatních dost liší. Je to deska Chameleon. Ta podle dobových zpráv kapele zlomila vaz, prý. To museli být všichni fanoušci buďto totálně hluší, natvrdlí, nebo zatvrzele stylově neústupní. Chameleon je totiž úžasná hard rocková práce.

Začátek desky je jenom fádní speed metal, skladba First Time zní dost nudně. Pak přijde When the Sinner, kterou řídí dechové nástroje a fríčkový Kiskeho pohled. Ještě povedenější je Grapovova I Dont Wanna Cry No More. Klasické španělky si vás omotají jako vata špejli. Po bláznivé žesťovce Crazy Cat je tu první vrchol, výpravná Giants. Následuje krásná balada Windmill a pak další perla, vzdušna Kiskeho džezovka In The Night. Ten jako skladatel na albu přímo akceleruje a zbytek svých kolegů předbíhá o světelné roky. Roland Grapov byl v té době taky třída, z jeho pera je muzikálová stálice Music a především nejchytlavější píseň na albu, Step Out of Hell.

Skladbu za skladbou se deska pne pod tíhou kreativity, která v té době líbala kluky z Helloween na obou tvářích současně. I Believe vymyslel opět Kiske, obsahuje nejcharismatičtější kytarový riff jaký si jen umíte představit, je těžká až běda, nervní a taky nakažlivá, prostě pecka. Nejoblíbenější song mám schovaný na úplném konci. Je to akustická píseň Longing, z pera koho jiného než Michaela Kiskeho. Určitě všichni znáte citronový lis, takzvaný vymačkávač ovoce, a taky víte, jak funguje. Tak přesně v takovém lisu se cítím při této písni. Její vnitřní náboj ze mě, za asistence smyčcového a klavírního doprovodu, pokaždé vypresuje všechny emoce. Píseň Longing je tudíž nejlepším německým songem, jaký znám, jaký kdy z této hudebně průměrné země vykvetl. Žádní Scorpions, Accept, Eloy, Amon Dull nebo Puhdys nesložili emočně elektrizující píseň.

Pětku nedávám z předpojaté nostalgie, nebo na truc rozlobeným fandům Yes, kteří včera schytali kopanec do zadku, když lezli po žebříku nahoru. Pětku dávám za schopnost nebát se a alespoň jednou v životě přijít s něčím nečekaným, s něčím netypickým, co ocení až další generace. Ta moje.

» ostatní recenze alba Helloween - Chameleon
» popis a diskografie skupiny Helloween

Bowie, David - Young  Americans

Bowie, David / Young Americans (1975)

POsibr | 4 stars | 12.05.2018

Toto nie je rockový album. Bowie sa naplno oddal soulu, funky a R&B. Pozorný poslucháč si tieto náznaky mohol všimnúť už pri predošlom albume Diamond Dogs (napr. pieseň 1984). Po Ziggym Stardustovi ani chýru, ani slychu, kto by čakal provokatívny (glam) rock, ten zostane riadne prekvapený. Ide o žánrové dobrodružstvo inšpirované (primárne) černošskou hudbou. Bowie upustil od šialených účesov, zahodil bizarné kostýmy, dal si zásadnú dávku kokaínu a nahral tento album. A pozval si aj Johna Lennona.

Titulná pieseň naznačuje, čo od albumu čakať. Dominantný saxofón (vynikajúci David Sanborn), chytľavé rytmy, dunivá basa, sprievodné vokály a precítený (soul a funky) spev. Zhudobnený príbeh amerických mladomanželov je plný pozitívnej energie, postupne naberá grády a kulminuje divokými veršami, až sa zas vráti k hlavnej melodickej linke. WIN je Bowie v typickej soulovej polohe. Žiadne drastické rytmické eskapády, precíteny spev, pomalé až stredne rýchle tempo, kulisa v podobe sprievodných vokálov iba dokresľuje emočnosť piesne. FASCINATION odštartuje veľmi dôrazná basa, ktorá dominuje celej piesni. Už od úvodných tónov počuť, že toto bude serióznejšia záležitosť, temné funky, v ktorom Bowie opisuje svoje pocity a motiváciu, svoju fascináciu, ktorá ho dokáže pripútať a podnecuje v ňom nevídanú kreativitu (skrátka, Bowieho žánrová všestrannosť a nespútanosť v kocke). Vyzdvihnúť musím opäť aj Sanbornov saxofón, ktorý je ale modulovaný wah pedálom! Naozaj zaujímavý zvuk, kompozične spolu so doprovodným spevom robia z piesne parádnu záležitosť. Posledná tretina skladby je funky explózia, ktorá nepotrebuje komentár. Prvú stranu platne uzatvára RIGHT. K tejto skladbe len jedno – viete, ako sa o niektorých skladbách hovorí, že sú ideálnym podmazom k sexu? Tak táto pieseň do takéhoto playlistu nepochybne patrí, od začiatku, až po (šťastný) koniec.

Pieseň so spirituálnym názvom – SOMEBODY UP THERE LIKES ME – je opäť raz nefalšovaný funky soul, kde Bowie zo seba vydal naozaj všetko. Zo sprievodných vokalistov tu počuť predovšetkým Luthera Vandrossa, ktorý čoskoro odštartuje tiež úspešnú sólovú kariéru. A zasa raz parádny Sanborn, to ságo s basovým pozadím je hypnotizujúce. Táto divočina naozaj rozhýbe telo a rozkýva hlavu, môj obľúbený kúsok z albumu! Mierne prekvapivo pôsobí zaradenie beatlesackého coveru ACROSS THE UNIVERSE a dokonca s hosťujúcim Johnom Lennonom! Tu už bádať trochu rockovejší nádych, avšak vyznievajúci v duchu zvyšku platne. John si tu zahral na gitaru a „tieňoval“ Bowieho spev. Podarená prerábka, obzvlášť klimax. Tam John a David znejú, akoby si trúfli naozaj na celý svet! CAN YOU HEAR ME považujem za najmenej zaujímavý kúsok na albume, nič oslňujúce, taký priemer. Nenazýval by som to až vatou, ale možno by som si album vedel predstaviť aj bez tohto kúska. Lennon sa ešte predstaví v záverečnej FAME. A toto je funk rock, ako sa patrí! Gitarová vybŕnkavačka v pozadí, spev, bum basa – má to charakter jam-u a ide z toho nefalšovaná a živočíšna energia. Výborná bodka za albumom.

David Bowie sa opäť raz predstavil v inom žánrovom šate. Obklopil sa novými hudobníkmi, vyskúšal niečo nové a… vyšlo mu to. Minimálne v mojich ušiach ide o mimoriadne podarenú hudbu, aj keď rock to je len na periférií. Tento album točím veľmi rád a asociujem s ním aj veľmi príjemné životné obdobie. V kontexte Davidovej tvorby je ťažko hľadať jednotný hodnotiaci meter (a už vôbec nie na hviezdičkovej stupnici), ale pracujme s nástrojmi, ktoré máme – 4 a 1/2, zaokrúhlim nadol.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Young Americans
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Yes - The Ladder

Yes / The Ladder (1999)

terka | 3 stars | 12.05.2018

The Ladder měla být deska, od které se očekávalo, že po chudých letech konečně naváže na dávnou slávu Yes. Skutečně se to podařilo? Někdo odpoví že ano, někdo řekne opak. Podle mě to vůbec nevyšlo. Buďto jsem proti Ladder zaujata, nebo mě zkrátka neoslovuje. Já tam z původních Yes necítím prakticky vůbec nic a tudíž pro mě není tato deska reprezentativní, výjimečná, ani hodna jména Yes.

Řada skladeb je tady jenom do počtu. V určitých momentech(3.-6. skladba), zní album příliš popově a strašně naivně. Nechápu, jak něco takového mohli Yes pustit na desku. Hrůza. Když náhodně vyberu některou z jejich dalších nahrávek a postavím vedle třeba Big Generator, je to jako poměřovat Davida s Goliášem. Ladder nemá atmosféru, nemá charisma a postrádá kvalitní skladby. Dobře, pár výjimek tady je. Zřejmě jako kompenzace za ty ostatní.

Za takovou - promiňte mi to slovo - patlaninu kluky z Yes nepochválím. Raději si pustím některou z dalších patnácti desek a Ladder uložím na delší dobu zase k ledu. Těžko se hodnotí něco, k čemu nemáte vztah. K Yes chovám úctu a jejich hudba mě doprovázela dětstvím i dospíváním. Taktně udělím tři body, které si nejslabší Andersonova deska u mě neobhájí.

Tímto se omlouvám všem příznivcům Yes, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si vymýšlela.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes

C & K Vocal - Generation

C & K Vocal / Generation (1976)

b.wolf | 5 stars | 12.05.2018

Při hledání informací o skupině Caravan jsem pochopitelně šel na archiv a hned první dvě písmena na začátku byla dvě C - instrumentální skupina "C" a pak C & K Vocal. Zcela upřímně - jako študák jsem slyšel pouze Rám příštích obrazů u českého vydání v Mišíkově podání (kterého moc nemusím) z Kuřete, tak asi šedesátou kopii z šedesáté kopie na MC.

Léty jsem zjistil, že rudá pakáž pustila ven anglické vydání, ale doma, no to vůbec. Mrzelo mě to nesmírně, jelikož hned první skladba je famózní Pilgrim od Uriah Heep z alba "Sweet Freedom", kterážto želbohu na českém výlisku chybí. Přesto jsou obě desky naprostá klasika, bohužel dodnes jsem se nedočkal reedice. Jestliže je zde psáno, že 5* máme hodnotit pouze výjimečná alba, tak tohle zaslouží 2x tolik.

» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generation
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal

Iron Maiden - A Matter of Life and Death

Iron Maiden / A Matter of Life and Death (2006)

Adam6 | 4 stars | 12.05.2018

Starý dobrý Iron Maiden. Počúvam ich už asi 8 rokov a aj napriek tomu, že v poslednom čase som plne ponorený vo vodách progresívneho rocku, na mojej láske k Ironom sa nič nezmenilo. Jedna z prvých skupín, u ktorých som vydržal dodnes. Väčšinu skupín, ktoré som počúval pred Ironom upadli u mňa do zabudnutia.

A tak som teda opäť po dlhšom čase dostal chuť vypočuť si túto ikonu britského heavy metalu. Ako prvý prišiel na rad A Matter Of Life And Death.

Vidím, že sa s viacerými kolegami zhodneme na úvode albumu. Different World je absolútny priemer. Refrén celkom ujde, ale celkovo skladba nič moc. Ono keď Ironi začínajú skoro všetky albumy s dosť podobnými vypaľovačkamy, tak to po čase prestane baviť. Posledná, ktorá ma ešte ako tak zaujala bola The Wicker Man. Našťastie s druhou zložitejšou These Colours Don´t Run album začína dostávať šťavu. Dickinsonovi tieto patriotické texty naozaj sedia, no a vyvrcholenie prostrednej časti nemá chybu. Skvelé, skvelé.
Brighter Than A Thousand Suns. Tu som rozpačitý. Skladba má niekoľko momentov, ktoré rozhodne stoja za zmienku vrátane tvrdého nástupu na začiatku, na druhej strane mi príde, že na 9 minút sa v nej zase toľko toho nedeje. Vec názoru. Každopádne, niekedy si ju vypočujem rád, inokedy preskakujem. Ďalšia v poradí je skvelá The Pilgrim, ktorá zaujme už po prvých vypočutiach. To už je iné kafe ako Different World. Bohužiaľ, ďalšia "dvojka" The Longest Day a Out Of The Shadows sú asi najslabšie na albume. The Longest Day má podobnú štruktúru ako These Colours a Reincarnation, ale rovnať sa im nemôže.

Do tohoto momentu by som povedal, že sa album tak trošičku trápi. Dobré momenty sa striedajú so slabšími, (ktorých je zatiaľ o trochu viac). Avšak páni nenechávajú fanúšika v štichu a tasia svoje najväčšie tromfy na záver. Reincarnation na nás po celkom zaujímavom intre vybafne jeden z najlepších riffov na albume, ktorý sa niekoľko krát zopakuje, ale aj obmení. Stred skladby sa nesie v zložitejšom Ironovskom duchu. No a ja zostávam ako obarený a som v strehu z toho, čo príde ďalej. Tak to vidíte, aj Dave Murray vie z času na čas zložiť niečo poriadne, (keď sa mu chce). Nastavená laťka pokračuje s Harrisovou For The Greater Good Of God. Je počuť, ako sú všetci šiesti členovia zohratí. Dickinson si to prosto užíva a je výborný vo viacerých polohách. Zasólujú si všetci traja gitaristi, no a Harris s McBrainom ako vždy vynikajúci. Od piatej minúty až po záver počúvam skladbu so zatajeným dychom. No a čo ešte povedať na Legacy ? Nič. To si musí človek vypočuť.

Aj napriek pochybnej prvej polovici, nakoniec album obstojí ešte dosť dobre.
Vidím to na 4 body bez nejakých zásadnejších ťažkostí.

UP THE IRONS !!!

» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Moore, Gary - BBM -  Around the next dream

Moore, Gary / BBM - Around the next dream (1994)

terka | 5 stars | 11.05.2018

Když se starší brácha oženil, přenechal mi sympatickou sbírku CD složenou z hudby sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Prý na to nebude mít už čas a nechce metráky desek převážet jinam. V tomhle jsem měla velký štěstí - zdědila jsem jeden obrovský hudební koláč. Ta jeho muzika u nás hrála pořád dokola. Něco jsem znala podprahově, aniž bych o to sama jevila zájem. Čas od času si koupím nějakou soudobou záležitost, ale starý věci mě baví mnohem víc.

Tolik odpoveď na výzvu pana vmagistra připojenou pod mým prvním pokusem u desky No More Tears a charakteristika moji hudební cesty životem. Samozřejmě posílám poděkování všem, kteří se nějakým způsobem vyjádřili a neporvali.

Gary Moore byl bráchovým kytarovým esíčkem. Jeho desky si pouštěl pravidelně, hlavně ty rockové. Bluesové období přišlo na řadu až později a ze začátku se mi striktně zajídalo - syrové utahané blues staré školy jsem pořádně nenáviděla. Průlom přišel s touto nahrávkou a deskou Still got the blues. Až na nich jsem poznala, jak může být tento styl příjemný. Umožní vám pohodlně se uvelebit, upřít svůj pohled do dálky a zadumaně rozjímat o každém tónu, který vyluzuje kytaristův nástroj. Některé skladby jsou nádherně nadýchané, některé emotivní a nad některými přemýšlíte, kde pobral jejich autor tolik geniality.

Největším lákadlem je pro mě skladba Why Does Love (Have to Go Wrong), kterou znám s pozměněným názvem z desky Disraeli Gears od Cream. Verzi s Garym Moorem mám však radši. Je kytarově nablýskanější, srozumitelnější a taky o malinko důraznější. Důvod, proč mám tuhle desku tak ráda, tkví ve zpěvu Jacka Bruce. Jeho naléhavý postoj je jednoduše senzační. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že ji nazpíval celou sám, až později jsem se dozvěděla o podílu Garyho Moora na sólovém zpěvu i na zpěvu refrénech.

K dalším dominantám patří skladby:
Waiting In the Wings. Kdo ji někdy slyšel, určitě si vzpomene na Jackův uhrančivě rozechvělý hlas. To je něco. City Of Gold a hlavně Where In The World, kde jasně poznáte hlas Garry Moora, který se s Jackem v refrénu prostřídá. Zlatým písmem je zapsaná také Glory Days, opět s oběma aktéry na vokálech. Něžné balady Naked Flame a Wrong Side of Town, stejně jako rock´n´rollem oplácaná I Wonder Why.

Projekt BBM je krémovější než samotní Cream. Deska Around the next dream to v pomyslném souboji s Disraeli Gears u mě vyhrává o jednu nepatrnou délku.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - BBM - Around the next dream
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

King Crimson - Islands

King Crimson / Islands (1971)

horyna | 5 stars | 11.05.2018

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Kamelot - The Black Halo

Kamelot / The Black Halo (2005)

EasyRocker | 4 stars | 09.05.2018

Tohle americké sdružení, opatřené skutečně charismatickou osobností se zlatavým sametovým hrdlem Roye Khana si libuje ve velkolepých tématech, rozložených na velkých plochách. Tohle album, zpracovávající legendární téma Mefistovo, mám od Kamelot asi nejraději.

Úvod nemůže být jiný než kamelotovsky orchestrální s ohromnou dávkou monumentality a dějovosti. Pochod Mefistův je pak skutečným metalovým maršem. Užijeme si klidu i výbuchů a hlavně mr. Khana.

Klasicistní nástup When The Lights are Down je opět mistrovskou prací Mira, který na albu obstaral všechny klávesové a orchestrální aranže. Naprosto typická, zběsile natlakovaná palba.

The Haunting (Somewhere in Time) má atmosférický start založený na samplech. Pak se rozjede smyslné kovové předivo a Roy se báječně střídá s hostující Simone Simons coby Marguerite.

V Soul Society na nás nenechavě najíždí orchestrálními vstupy a pomalu vystupuje ekvilibristika rytmiky a neodbytný Roy Khan. Postupně ale zaplujeme do true metalové jízdy s báječným refrénem, otisknutým do nebes.

Po mluveném Interlude I: Dei Gratia přichází Mirův chladivý klavír, který doslova stvořil proslulou baladickou krásu s názvem Abandoned. I zde je vynikající zpěvačka - Mari Youngblood jako Helena. Závěr je jako čistokrevný křišťál.

This Pain zahajuje stratosférické Youngbloodovo sólo, pak ho ale zaplaví nemilosrdné metalové útoky celé skvadry. Pořádný náhul s divě skřípějící kytarou a knockoutovou prací rytmické dvojky.

Moonlight opět startuje jemné perlení klavíru, které ale bez jakéhokoli varování rozdupou pomalu thrashové riffy, za nimž jsou poschovávány samplové a rytmické útržky. Roy Khan vše korunuje.

Po Interlude II: Un Assassinio Molto Silenzioso následuje titulní skladba - apokalyptická riffová temnota, šlehaná orchestrálními biči k extázi. Energetické napětí je hmatatelné.

Nothing Ever Dies, trochu svým nadupaným orchestrálním výrazivem trochu upomíná Rhapsody, i když studený Roy Khan nás přesvědčí o omylu. Tahle věcičku mě nikdy až tolik nezaujala.

To se ale nedá říci o vrcholném dílu Kamelot, Memento Mori. Téma oběti a ztráty, těžce nabytého míru. Pozvolna rostoucí klavírní téma s Royem Khanem, symfonický orchestr je nejdříve na pozadí, aby vzápětí explodoval titánský sabatovský riff. Báječná emocionálně vybroušená devítiminutovka s bicím absolutoriem Casey Grilla.

A po Interlude III: Midnight - Twelve Tolls for a New Day je to konečně závěrečné pojednání Serenade, kovově natlakovaná jízda s tunami vypuštěného adrenalinu. Trocha nostalgie a vynikající zpěv.

musel.Tohle výborné album nabízí opravdu vše, co považujeme za nejvyšší kvalitu. Trochu to pojetím připomíná Gardnerova Leonarda. Typicky ledový zvuk, kde je v kytarách slyšet každý záchvěv, hlas jako břitva, a dokonalé soundtrackové vyznění. 4/5

» ostatní recenze alba Kamelot - The Black Halo
» popis a diskografie skupiny Kamelot

Osbourne, Ozzy - No More Tears

Osbourne, Ozzy / No More Tears (1991)

terka | 5 stars | 09.05.2018

Krásný den,

tohle je můj první aktivní vstup na Progboard, tak vás všechny prosím o velkou dávku shovívavosti. Vaši hudební kolonii takřka neznám, tak budu určitě za pořádného vetřelce. Na rozdíl od zdejších machrů jsem encyklopedicky sotva ochmýřená. Doporučení jsem dostala od svého kamaráda, který tady kdysi působil a před šarvátkou s některými exoty mě důrazně varoval. Nechci si nic dokazovat, ale jen to zkusit. Tak tady mě máte, jednu odvážnou rockerku.

Pro svoji první recenzi jsem si vybrala Ozzyho desku No More Tears, kterou jsem poznala někdy v průběhu devadesátých let - tuším, že to bylo v době vydání Ozzyho výběrovky Ozzman Cometh. Líbil se mi decentně střižený obal do šera a dva největší hity Mama, I´m Coming Home a No More Tears, které jsem znala z televize. Proto jsem si desku tehdy koupila. A je to právě Mama, která po slabším úvodu patří mezi nejlepší rockové balady které znám. Country ladění na začátku je moc pěkné. Mezi nejlepší písně jsem si už dávno zařadila hutné hard rockové kusy Desire, kde kytara zní jako rozjíždějící se lokomotiva, pěkně riffujicí S.I.N. a pekelnou ozvěnu Hellraiser. Pak jsou tady další dvě povedené balady Time After Time a Road To Nowhere. Naopak nikdy mě nebavily pošramocené skladby Zombie Stomp a A.V.H. Za nejlepší Ozzyho píseň celé jeho kariéry považuju titulní No More Tears. To je atmosférický skvost, který zpěváka poslal mezi nesmrtelné.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Dead Can Dance - Aion

Dead Can Dance / Aion (1990)

itchycoo | 4 stars | 09.05.2018

Páté album Dead Can Dance s názvem Aion (slovo vyjadřující věk, ale také celé trvání světa nebo vesmíru) je završením jedné vývojové fáze, v níž se duo Gerrard-Perry nechalo nejvýrazněji ovlivnit ranou renesanční liturgickou hudbou a především různými formami světských písňových forem.

Pěkným příkladem takového přístupu je přepracovaná verze italské "Saltarello", původně ze 14. století nebo o dvě století mladší, neodbytně vtíravá, katalánská melodie v "The Song of The Sibyl".

DCD album natáčeli na dobové nástroje, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet rozmanité druhy dud a houslí. U Lisy se také začíná výrazně prosazovat její inspirace především bulharským folklorem a gregoriánským chorálem, což se naplno projeví na následujících průlomových albech Into The Labyrinth a Spiritchaser vydaných na začátku deváté dekády minulého století.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Dead Can Dance - Aion

Dead Can Dance / Aion (1990)

horyna | 5 stars | 07.05.2018

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Boston - Boston

Boston / Boston (1976)

Martin H | 4 stars | 06.05.2018

Vždy mi přišlo trochu divné, když si nějaká skupina za svůj název zvolila jméno města, případně státu. Představa, že se někdo bude jmenovat jako třeba Brno, mě děsí i teď. Proto je celkem jasné, že mi velmi dlouho unikala tvorba amerického projektu Boston. A informace, že jejich první album je nejprodávanějším debutem všech dob, ve mně mnoho nadšení také nevzbuzovala.

Ale jelikož posluchačský vkus se s věkem mění a přesvědčení a názory z mládí nemusí být vždy ty nejsprávnější, tak jednoho dne v mé sbírce zakotvilo právě debutní album této skupiny, nebo přesněji řečeno původně studiového projektu multiinstrumentalisty Toma Scholze. A světe div se, po prvním vložení do přehrávače se začaly dít věci.

Hned úvodní pecka More Than a Feeling je neskutečná jízda, jeden z nejlepších otvíráků, jaké jsem kdy slyšel. A v podobném duchu pokračuje celé album. Tom Scholz si většinu nástrojů nahrál sám a na výsledku je to slyšet. Ta hudba je velice soudržná a působí pocitem lehkosti a svěžesti jako třeba hned následující Peace of Mind. Nad tím vším se nese hlas vynikajícího zpěváka Brada Delpa, kterýžto se rázem stává jedním z mých vokálních hrdinů. Ve dvojskladbě Foreplay/Long Time se dočkáme v úvodní části i trochy progrese, která se jako mávnutím kouzelného proutku změní v příjemnou rockovou dupárnu. Mírně chladným mě nechává píseň s názvem Rock & Roll Band, sice se dobře poslouchá, ale také ničím neupoutá. To už mnohem lepší je skladba Smokin, zvláště ta varhanní mezihra je skvělá. Příjemnou náladu dokáže v posluchači vyvolat píseň Hitch a Ride. Ta je zpočátku klidná, místy se však mění v melodickou bouři. Především ty překrývající se sólující kytary v závěru jsou skvělé. A opět spěcháme dál, sympatická skladba Something About You nás přenese až k samému závěru tohoto alba. Tím je jediná skladba z pera zpěváka Brada Delpa, mohutným hymnickým závěrem ozdobená Let Me Take You Home Tonight.

Ne, určitě to není nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Každopádně je to deska, která se příjemně poslouchá a má šanci neurazit jednou za čas ani ucho náročnějšího posluchače. Ode mě má tohle staré přístavní město rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Boston - Boston
» popis a diskografie skupiny Boston

Aerosmith - Aerosmith

Aerosmith / Aerosmith (1973)

POsibr | 3 stars | 06.05.2018

Rovnomenný debut skupiny Aerosmith ponúka zaujímavú sondu do ranného obdobia kapely, ktorá neskôr v 70. rokoch patrila medzi najúspešnejšie rockové veličiny v USA (v menšej miere aj vo svete). Okresaný zvuk, opatrný (miestami až nesmelý) prístup k hre a predsa tam počuť to, čím sa bostonská pätica preslávila. Rockovú spontánnosť a drajv. Sú nepochybne aj podarenejšie a vyrovnanejšie debuty, ale o nepodarku nemôže byť reč. Ako to počujem ja?

Plejáda riffov a fráz, to je MAKE IT. Človek, ktorý má Aerosmith napočúvaný, sa určite pozastaví nad Tylerovým hlasom, ktorý je úplne iný než na iných nahrávkach. Spevák priznal, že pri nahrávaní prvotiny bol miestami taký nesvoj, že účelovo menil svoj hlas. Avšak rock to je stále poctivý, valivý, primerane tvrdý. SOMEBODY je taktiež priamočiara skladba, počuť tu zárodky plodnej spolupráce oboch gitaristov, súhra Whitforda s Perrym je jeden z poznávacích znakov skupiny. DREAM ON je nepochybne najznámejšia skladba z albumu, jedna z klasík skupiny vôbec. Nádherná balada, mne vôbec neprekáža, že je pomerne obohratá. Kompozične skladba nie je vôbec zložitá, v jednoduchosti je krása. Precítený spev sa strieda s hymnickým refrénom, emočne naozaj podarená pieseň. Americké blues, to je ONE WAY STREET, zrejme najdlhšia skladba, akú skupina kedy nahrala. Zdvojené gitary, basa a bicie, pridá sa harmonika a máme tu parádny melodický motív, ktorý sa drží od začiatku do konca. Tyler odspieva typický príbeh o neposlušnej žene, ktorá chlapovi skrátka nedopraje. Gitaristi si dokonca aj zasólujú, v priamej nadväznosti na seba. To nie je v repertoári skupiny až taký častý jav, tých sól naozaj nemajú až toľko.

Dravá gitarohra otvára druhú polovicu platne, MAMA KIN je rockovica ako oči, surová, nefalšovaná, rebelantská. Dunivá basa, rezavé riffy, vskutku podarený hard rock na bostonský spôsob. WRITE ME A LETTER pokračuje v nastolenej rockovej línií, má chytľavý refrén a to je asi tak všetko. MOVIN‘ OUT je však už o čosi zaujímavejšia, kompozične sa totiž odlišuje od štandardu, ktorého sa skupina drží. Nie je to žiaden prog, či art rock, avšak kapela rozhodne trochu zvoľnila a zaexperimentovala, predovšetkým pri striedaní motívov. Veľmi zaujímavé a podarené, škoda, že týmto smerom členovia nevykročili častejšie. WALKIN‘ THE DOG je jediná neautorská verzia, ide o coververziu staršej R&B piesne. Originál nepoznám, neviem teda posúdiť nakoľko odlišná je tento variant. V takejto podobe však ide o štandardný hard rock, strihnutý dávkou blues.

Album je pomerne krátky, minutáž neprekračuje číslo 35. Na debut to je slušné, aj keď stále počuť, že členovia skupiny ešte len hľadajú svoj zvuk. Aj napriek tomu sa teším na každý posluch a album sa mi páči čoraz viac. V rámci zachovania akej-takej objektivity sa však pri hodnotení krotím. Od Get Your Wings to však už nebude potrebné.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Aerosmith
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Anekdoten - Nucleus

Anekdoten / Nucleus (1995)

horyna | 4 stars | 06.05.2018

NE NE NE! Pryč s tím, co je tohle za divnou depresivní muziku, která se snaží tvářit jako nějaké sofistikované umění.

Přesně takhle může člověk reagovat po několika minutách strávených poslechem druhého alba švédských Anekdoten.

Silnou kávu nám na druhý pokus tihle northmenovci namíchali a pokud neznáme přesné příčiny proč se vydali tímto směrem, můžeme o pravém důvodu pouze spekulovat. Jedním z pádných vysvětlení může bý také fakt, že chlívek kapely svépomoci vystavěný a počmáraný uvnitř nápisy Island, Starless... nebo také Fripp is God, se začal třem chlápkům a jedné dívčině rychle zajídat. Nikdo nemá příliš rád pokud jeho výtvor široká veřejnost donekonečna k někomu přirovnává. V těchto i jiných souvislostech může jako absurdní vyzerať fakt, že stejně jako KC výrazně přitvrdili na albu Red, podobným krokem se v roce 1995 vydali také Anekdoten, tudíž paralela na své slavné předchůdce se opět nastavuje.


Touha vymanit se z okovů karmínového krále mohla být hnací silou při tvůrčím procesu tohoto alba. Alba, jež mělo kapelu nasměrovat na novou cestu a rádoby kritikům natrvalo přivřít nevymáchané čenichy.
Odvážný krok se v tomto směru vyplatil, ale co fanoušci? Chtěli od svých nových ikon slyšet právě tohle. Myslím že ano i ne. Mnohým fans vůbec nevadila cesta na kterou se kapela svým debutním albem vydala. Byla potěšena odkazem na svou oblíbenou kapelu a průsečík propojující staré s novým fungoval bezvadně.
Tentokrát jsou ovšem na vině prostředky, kterými se kapela pokouší přesunout na jinou kolej. Syrovost, frustrace, hněv, deprese vykukující za každým rohem a částečná změna výrazu nejsou tím největším lákadlem nahrávky. V těchto případech je tomu spíše naopak.


Vlastně jde o těžkou experimentální muziku, která se nedokáže zalíbit sama. Pokud ji budeme chtít ponížit, můžeme napsat, že jde o (ne)obyčejný kravál. Na straně druhé zůstává faktem, že toto album je daleko lepší a zajímavější než vypadá, než se tváří.
Jako umělecký výtvor se nedá docenit hned, bude to trvat měsíce, možná roky, ale kdo má dnes vůli po něčem takovém pátrat?

» ostatní recenze alba Anekdoten - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Gilmour, David - About Face

Gilmour, David / About Face (1984)

pinkman | 5 stars | 04.05.2018

Se zpěvákem, kytaristou a skladatelem Davidem Gilmourem jsme vždy v dobré společnosti. Ať už se s ním vydám ve stopách jeho Pink Floyd, nebo si zamluvíme společnou pouť na některý z jeho sólových výletů, pokaždé to bude stát za trochu té námahy. Šest let mezi sebou dělí první a druhé album. Sociálně kulturní společnost se během té doby promění k nepoznání, stejně propastný je rozdíl mezi obsahy těchto děl.

Do About Face kytarista vtiskl větší dávku svého charakteru a daleko lépe vystihnul jedinečnost vlastního ducha. Proto není problém k této desce správně dosadit jméno jejího hlavního interpreta.
Náladotvorné písničky z jedničky vystřídali atmosférické klenoty, vybudované Pink Floyd-ovskými proprietami ve velkém stylu. David povolil opratě melancholii. A to dost výrazně. Emoční gejzíry tu stříkají jako čerstvá voda z Fontána di Trevi. Pro úplnost si stačí prostudovat seznam hostí, kteří se na Davidově nahrávce podíleli. Plejáda rockové smetánky určitě nejdnou zasáhla při tvořivém procesu nahrávání a nutno podotknout, že je tomu jenom dobře.
Deska, patřící k zlatému fondu rockových dějin!
Momentální TOP skladba: trojice - Murder, Love on the Air, Blue Light.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - About Face
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden] (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 04.05.2018

Když jsem se tak probíral tvorbou axemana Michaela Schenkera, kterou vydal za posledních 20 let, vyřadil všechny živáky, výroční alba či desky s coververzemi, tak zůstane jen několik alb. Pro mne jednoznačně nad tuto ostatní produkci vyčnívá právě In Midst of Beauty.

Jak je u Michaela zvykem, na každé desce se shledáme většinou s jinými muzikanty. Tentokrát se ten výběr mimořádně povedl a zároveň trochu předurčil, jak výsledný produkt bude znít.

Rytmiku jistí Neil Murray známý z Whitesnake, Black Sabbath a mnoha dalších projektů, spolu s výborným bubeníkem Simonem Phillipsem, kterého znám spíše z různých fusion projektů. Toto angažmá mě překvapilo, je ale faktem, že Simon si čas od času nějaké hard rockové album natluče, nakonec i první eponymní album Michaela Schenkera nenahrál nikdo jiný.

Na této první nahrávce se rovněž setkal se zpěvákem Gary Bardenem, který nazpíval většinu desek MSG. Nesmím zapomenout na klávesáka a hard rockového veterána Dona Aireyho, který svými hammondkami pěkně dobarvil zvuk.

A jak se mi líbí album? Netakticky jsem prozradil již v úvodních řádcích. Je naprosto skvělé. Vzdušná a čitelná nahrávka s retro feelingem. Staří pardálové jistě ucítí aroma Deep Purple ve stavbě písní, podobně použitým zvukem kláves i v hlasu Garyho.

V prvních třech hitově stavěných písních žene vše kupředu výborný bubeník až s punkovou energií, zpěvák tu občas připomene výrazem Iggyho Popa. Výborný úvod. Nálada alba se láme u čtvrtého songu - poctě rock ´n ´rollu End of the Line, kterou následuje pěkná a pomalá Summerdays - chválím, i když ploužáky většinou odzívám.

A Night to Remember je novou parafrází Smoke in the Water. Zbytek skladeb na albu se drží většinou v kolejích Deep Purple - tu a tam vykouknou podobné postupy či stejně znějící nápady. Ta inspirace však mému sluchu působí příjemně. Důležité je, že nahrávky nenudí a je z nich cítit radost s tunami energie.

Nejpůsobivější nahrávka od Schenkera za pět bodů za posledních 20 let. Nic lepšího v této době nenahrál.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Pain of Salvation - Remedy Lane

Pain of Salvation / Remedy Lane (2002)

EasyRocker | 5 stars | 03.05.2018

Budapešť, Eskilstuna, Motala. Obnažené rány, zmučená duše, trudné vzpomínky, šoková terapie, která nakonec ale vede jen k nejistotě, daleko od zářivého happyendu. Bolestné zážitky Daniela Gildenlöwa nejen tragického roku 2001 v Maďarsku, ale vlastně po celý život, jsou otisknuty do této geniální materie pekla i nebes.

Elektronické ruchy a zasmušilý, z vesmírné dálky přicházející hlas, Of Two Beginnings vzpomíná bolestně na dobu váhavého spojení desetiletého s dvanáctiletou. Brutálně chladné běsy atakují nervové vzruchy...

Vzduchem nezastavitelně plující riff je přerušen nervním brnkáním, vzedme se ale galaktický refrén Ending Theme. Závěrečné téma na počátek? Jde to? Maďarské útržky, touha po svobodě, jenže po té, co jsme se políbili, chutnalo mi to jako prázdnota. Deprese, může být polibek únikem? Kdo ví. Snad ponorem do bouřícího sóla?

Hutné brnkání Daniela a Johana Hallgrena a studené údery Fredrika Hermanssona. Je tu Fandango. Nese natlakovanou, běsnou atmosféru. Jekot. Podívejte se jak tančí, on s ostrou myslí, takový osamělý Peter Pan. Život, o kterém možná nalezete odpovědi. Nemůžete je ale znát, než se narodíte. Vidina krásného světa, Tolkien...uf.

Rozpoutané klávesy, startující hyper-spurtem ke hvězdám, zapojují se kytary s basou. A Trace of Blood je od počátku hit, na který jsem si udělal až notorický návyk. Zkroucené melodie a hutná zákoutí. Duben 1997, v Malmö a dusivý potrat Danielovy ženy. Šok, hněv, smutek, obživlá láska, ale nakonec tragická nejistota v krvavé stopě.

This Heart of Mine (I Pledge) - 1999, Eskilstuna. S každým nádechem jsme starší. Slibuju, že tě vzbudím úsměvem, slibuju náruč, když budeš plakat. Pevná láska až do smrti. Působivá, báječně vyvedená poloakustická píseň o ..... Vítaný maják světla v moři běsů s něžným hlasem.

Chcete vědět, co je Undertow? To je takový dotek nebes, že se už nestydím odpovědět, co chci hrát na pohřbu. Magicky pomalu deklamované studené tóny, které jako by signalizovaly konec všeho. Nechte mě najít cestu, nechte mě odejít, nechte mě letět. Ale i krvácet. Každá ambice něco stojí. Pomník - mr. Fredrika od klaviatur.

Začínají se zakusovat bez varování ledově sekané riffy devastační tryzny Rope Ends. Drtící nájezdy basy a bicích a refrén z jiných sfér nás zavádí kamsi do koupelny. V cárech temnoty zahlédneme mladou dívku. Sedí tam sama, těžký řetěz jí láme krk, prázdnota, temnota, šoky, to vše vyvolává sebevražda milované. Zatím se nepodařila...

Sestry Samoty. Milují se, ale také trpí, lámou srdce a i jim je srdce lámána. Nemohou se dostat s prachu. Pokusí se pozdvihnout, aby objaly svět, dobré i zlé, slabé i silné. I ony se pokusily oběsit. Skončí to někdy? Vítejte v hájemství Chain Sling. Eskilstuna 2001. A víte co je největší šok? Dokonale keltsky vytesaný hudební doprovod.

Velebné, až renesančně laděné tóny a připlouvá jemná Dryad of the Woods, postavená na čistých kytarách, subtilních klávesách i bicích úderech Johana Langella. Přichází vodní nymfa - chce-li vejít, musí mi vše odpustit. Srdce je příliš velké na to, abych zmizel. A to po 3.15, hrají to vůbec lidské bytosti?!

Černočerné, asfaltované elektronické ruchy, postupné zklidňování až do závěru. Dvouminutové hledání lásky. Koho vlastně miluju, nebo co? Láska městu, tělu, minulosti i smíchu. To vše je Remedy Lane.

To, co uvádí pánové s Waking Every God, je dokonale jazzová hudební struktura. Ale nečekejte žádnou bezhlavou onanii, každý tón, záchvěv a úder má svůj přesný význam. Atmosféru nelze popsat, nirváně ale daleko není. Budapešť opět - lítost a reflexe vztahu k té dívce, co zase posedává vedle. Volání, pády, nádechy, pokleknutí.

Dávno je tomu, Eskilstuna 1984-1990. Second Love. Jemná, uměřená píseň se skutečně vokálně kouzlícím Danielem. Zdá se vám to velký návrat zpět? Není divu - tento song Daniel sepsal, když mu bylo 12 let. Nejdříve bolest, větší než univerzum, pak jsme ale svoji. Navždy.

Ano, i tohle dílo zcela z jiných sfér a dimenzí, má desetiminutové vyvrcholení v podobě Beyond the Pale. Celé to začíná jednoduchou tónovou linií, na které se pomalu, zvolna nabalují ostatní nástroje. Mocně hryzající riffy připomenou i album předchozí. Jako červená nit opět jeden z hlavních okruhů, lítost a životní reflexe. Téma konce, strach z ublížení jinému, strach ze zranění a ztráty sebe sama. Láska jako zakázaný cit, sex jako živočišná podstata všeho, pot, kůže a tep. Vrací se téma desetiletého Daniela, ztráta kontroly. Budeme vždy o tolik moc lidští, než si přejeme být.

Temná přehlídka Danielových děsů má tři kapitoly. Hudebně album osciluje od metalové hmotnosti minulých časů až po pop, prog, jazz, industriál či elektroniku, vše je propojeno organicky. Přestože tu máme špičkové muzikanty, vše slouží celku. Útržky, básně, obrazy, balady, monumenty. Zatímco předchůdce ukazoval sebeuvědomění, tohle jsou děsivé kapitoly, z nichž je nutno najít východisko. Zhudebněné peklo i nebe. 10/5

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Uriah Heep - Sonic Origami

Uriah Heep / Sonic Origami (1998)

| 5 stars | 03.05.2018

Když se tady dívám na ten rozkol v hodnocení Sonic Origami je mě jasné, jak těžké je pro určitou skupinu lidí akceptovat vývoj uvnitř určité kapely. Hold není melodik jako melodik a ne každý Byonovec chce od svých srdcařů slyšet takovou pompu. Přitom je tohle album fakt zajímavé. Je potřeba zapomenout na jeden fakt. Vykašlete se na to, že jeho tvůrci nosí nálepku Uriah Heep. Že společně s Deep Purple kdysi tvořili rockové dějiny, měli mezi sebou jednoho z nejlepších klávesáků své doby a o zpěvákovi raděj mluvit nabudu.
Byron byl titán a nějaký Shaw se musí plazit a pochlebovat, aby si ho vůbec všimli.
Říká kdo?
Říká jejich běžný fanoušek?
Říkám, no a?
O Sonic Origami netvrdím že nemá mouchy.
Raděj však povyprávím o výstavní melodické linnii alba, kterou se Mick Box dokázal vzepřít alternativním směrům. Svému dítěti koupil pytlík slaďoučkých cumladel, které mají na obalu vedle značky výrobce napsáno slovo Styx.
Sonic Origami si přímo libuje v Americké melodické kráse. Ale je tu jeden patrný rozdíl. Shaw a jeho parta si nepaple pysky výraznou rtěnkou, na oči si nemaluje černé stíny, nevěší na krk kilogramy železa a nepotřebuje se nechávat svlékat od holek na jevišti. Uriah Heep jde především o muziku a to je velkej rozdíl.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Ten Years After - Watt

Ten Years After / Watt (1970)

horyna | 5 stars | 03.05.2018

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Riot - Armor Of Light

Riot / Armor Of Light (2018)

b.wolf | 5 stars | 03.05.2018

Netrpělivě jsem čekal na následovníka čtyři léta starého alba, neskutečného fláku Unleash the fire skupiny Riot nebo teď tedy Riot V (po věčném odchodu kytaristy M. Realeho). Nevím, proč je tahle squadra tak nějak opomíjena, její hudební projev je naprosto ojedinělý a hlavně skvělý.

Trpělivost se vyplatila, hned od úvodní jízdy Victory je slyšet, že i přes ty roky, které Riot hrají, je to pořád skvělé. Jedna z mála skupin, o níž mohu směle prohlásit, že nevydala slabé album, ba naopak, od roku 2006 je to čím dál lepší (samozřejmě Thundersteel je jenom jeden).

» ostatní recenze alba Riot - Armor Of Light
» popis a diskografie skupiny Riot

Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)

Scorpions / World Wide Live (2LP - Live) (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 02.05.2018

V roce 1985 vyšel další koncertní záznam Scorpions s názvem World Wide Live. Od předešlé live nahrávky Tokyo Tapes uběhlo šest let. Globálně vzato tato doba není nikterak dlouhá, ale v osmdesátých, tvrdé muzice zaslíbených letech to byla skoro celá věčnost. Tyto styly se neustále rozvíjely různými směry a jednou jejich větví byl i melodický hard rock. První vlna tohoto stylu kulminovala přibližně v roce vydání tohoto záznamu – připomeňme si třeba z tohoto období alba konkurenčních Def Leppard, Whitesnake či Van Halen. Mezi tuto světovou elitu se svou předchozí mistrovskou deskou Love at First Sting katapultovala a tímto novým živákem své místo potvrdila i německá kapela Scorpions.

Nebylo to však zadarmo. Takový zápřáh na turné vydrželi jen ti nejlepší. Posuďte sami: třináctiměsíční turné čítalo cca 200 koncertů, na kterých je vidělo 2,2 milionů fandů. Toto album v USA a v Kanadě získalo platinu, v Evropě zlato. Na tuto úroveň se dostala skupina trpělivou prací a neustálým cizelováním zvuku a svého stylu na čtyřech deskách od Lovedrive po již zmíněný majstrštyk Love at First Sting. Mohli počítat s výraznou pomocí nového sólového kytaristy Matthiase Jabse, který se plně zabydlel na postu sólového kytaristy po odchodu Uli Rotha. Jejich hard rock se značně provzdušnil a zjednodušil, a tak jakoby vše (včetně požadavků oné doby a fans) do sebe zapadlo. Na živáku World Wide Live pokračují Scorpions v sympatickém trendu – na nahrávce zní totiž jen songy z posledních čtyř studiovek, lze tedy porovnat s předešlou double live deskou Tokyo Tapes. Případné srovnání snadno odhalí, jak se tvář kapely a jejich songů za ta léta proměnila.

Atmosféra vytvořená publikem je opět šílená, nadšený řev je slyšet neustále a dav až freneticky reaguje na každý podnět. Nadšení neopadá ani při baladách, které jsou po jedné rozprostřeny na obě CD. Vtipně je použita pomalá část Holiday jako předehra k Still Loving You. Dramatickou a elektrizující atmosférou jsou nabity i skladby, které mě ve studiovém provedení moc nebaví – třeba v Can't Live Without You s pěkně natahovaným sekaným riffem či Another Piece of Meat s nápaditou a lehce pozměněnou kytarovou linkou Mathiase. Jeho kytaru je radost poslouchat, co kudrlinek a na první poslech nenápadných parádiček dokáže nad rámec originálu do skladeb nacpat. Výraznějšího sólování a improvizace se dočkáme však jen v Can't Get Enough. Ostatní songy (ať rychlejší či pomalejší) nedají vydechnout a ženou koncert od počátku až do konce. Zvuk je na prvním vydání opět výborný – remastery nedoporučuji.

Tímto se pro mne uzavřela kapitola Scorpions, další desky mne tehdy ničím nezaujaly. Neznamená to však, že jim někdy v budoucnu nedám další šanci. V rámci diskografie Scorpions této desce nelze nedat plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Free - Highway

Free / Highway (1970)

Martin H | 3 stars | 01.05.2018

Představte si, že máte hudební skupinu, která má nejenom slušně našlápnuto, ale konečně má i velký hit, díky němuž si vás všimnou posluchači, kteří vás do té doby přehlíželi jak zemědělec širé obilné lány, a vy místo toho, abyste ten úspěch podpořili, tak vydáte nahrávku, která je, slušně řečeno, nemastná neslaná. Jako kdyby se Black Sabbath po svém debutu zbláznili a vydali rovnou desku Never Say Die!, což by se určitě rovnalo cestě do záhuby a dneska by po nich neštěknul ani pes. Říkáte si, proč by to někdo dělal? A ejhle, průkopník se našel, jelikož to je přesně případ skupiny Free.

Jejich třetí deska Fire and Water z roku 1970 s hitem All Right Now se stala tím skutečným průlomem v jejich tvorbě a banda kolem zpěváka Paula Rodgerse se mohla stát podobnou hudební legendou jako jiné významné spolky té doby. Nestalo se tak. Bohužel někoho napadlo, že je potřeba z náhlého přívalu popularity vytřískat co nejvíc, a tak ještě v témže roce nás chlapci oblažili čtvrtou řadovkou s názvem Highway. A světe div se, úspěch se nekonal.

Přitom ta deska není zase tak špatná, jenomže kdo má čas na několikerý velice pozorný poslech? Také jí chybí podobný úderný hit jako All Right Now na předchozí desce, takže posluchač se zpočátku nemá čeho chytit. A k tomu je nutno připočíst i to, že většina materiálu zde obsaženého je spíše komornějšího rázu, zatímco vy očekáváte nadupaný hard rock. Od úvodní skladby The Highway Song až po závěrečnou tklivůstku Soon I Will Be Gone mám neodbytný pocit, že nás skupina Free snad chce tentokrát úplně uspat. Jakmile se objeví nějaký výraznější motiv, velice rychle je upozaděn. Snad si chlapci řekli, že by mohli posluchače přílišným přívalem energie polekat.

Ale i zde se najdou zajímavé skladby, chce to jenom udělat si čas a do alba se takříkajíc vposlouchat. Například píseň The Stealer se podle mě mohla stát dalším nesmrtelným hitem. Sice nemá tak úderný riff jako její slavnější předchůdce, ale to sólo, které Paul Kossoff předvádí v závěru, je velice povedené. Za vrchol desky považuji skladbu Be My Friend. Rodgersův hlas se lehce vznáší nad klavírním doprovodem, je z něho cítit bolest, smutek a kdoví co ještě. Kytara se zde drží spíše v pozadí a lehce přibarvuje celkovou atmosféru. Na druhém pólu však stojí hned následující Sunny Day, píseň z kategorie uspávače hadů. Že se jedná o rockové album mi připomene ostřejší záležitost skrývající se pod názvem Ride On A Pony. Opět to spojení hlasu a kytary je zde dokonalé. Velice vydařená záležitost. Zato poslední třetina desky mi dlouho splývala, nějak jsem ty písně nedokázal od sebe identifikovat. Nakonec se z té trojice vyloupla skladba Bodie lehce šmrncnutá stylem country. O ostatních písních platí to, co už jsem jednou zmínil. Jsou nemastné neslané a určitě by se daly použít k uspávání hadů.

Mám tvorbu skupiny Free rád, jejich poslech mi vždy zvedne náladu, ale tohle se opravdu nepovedlo. Nakonec to hudebníci vycítili sami a skupina se rozpadla. Naštěstí jen nakrátko.

» ostatní recenze alba Free - Highway
» popis a diskografie skupiny Free

UFO - Phenomenon

UFO / Phenomenon (1974)

| 5 stars | 01.05.2018

S příchodem Michaela Schenkera se UFO proměnili z kostrbaté spaceové družiny v čistě rockovou, vyhladověle živočišnou formaci. U spousty kapel zůstává podobná změna takřka nepovšimnuta, pro UFO je příznačný faktor zcela opačný. Při zevrubném porovnávání Michaela Schenkera s Mickem Boltonem dojdeme k závěru, že jsou oba typově diametrálně odlišní, skladatelsky i ve způsobu hraní - takřka jako voda a oheň. Když u ufounské kolébky stály kdysi tři sudičky, přiřkly této partě úděl stát se rockovou hvězdou první velikosti a s třetím studiovým albem Phenomenon se jim to skutečně podařilo.

Všecho podstatné se točí okolo nabušené Němcovy šípovky. Ta rozlévá lávu, plive síru a soptí kusance kamení kam oko posluchače pohlédne. Bravurně zrežírované dílo, ve kterém se střídá úderná energie se sentimentem stejně sebejistě jako blahodárné instrumentální výkony s atmosférou chytající vás za hercnu. Plný kotel pro Schenkerovo nejlepší album nejen s Ufo.

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO

Kravitz, Lenny - Mama Said

Kravitz, Lenny / Mama Said (1991)

Egon Dust | 4 stars | 30.04.2018

Hľadám, aké pomenovanie by som našiel pre Mr. Kravitza. Chameleon už je Bowie. Jediné dve vhodné pomenovania (úzko spolu súvisiace) sú "Rekapitulátor - Kombinátor". Ako pozerám, na albume "Mama said" hrá priam elita, resp. hosťuje. Máme tu hard rock n rollistu Slasha, policeovského nezamestnaného S. Copelanda, legendu asi najväčšieho kalibru - králika Rogera Watersa. Sám Lenny si ponahrával mnoho gitár, basu, klávesové nástroje, dokonca aj bicie.

V Lennym sa miesi, alebo presnejšie Lenny chce v sebe namiešať elementy z Hendrixa, Bolana, Jamesa Browna, Princea, Johna Lennona (ktorého syn Sean mu nahral piano do typický "lennonovskej" "All I ever wanted".Cítiť tu aj Bowieho vplyvy (Fame) najmä v hite "Always on the run", kde mu Slash vypálil svoje famózne sólo. Duch Johna Lennona sa vrátil v "Stand by my woman", mimochodom neskutočne krásne odspievaná pieseň. Srdcovka, kvôli ktorej som si toto CD kúpil je aj navždy bude "It ain´t over til´ it´s over". Na našich jazerách v roku 1992 nám hrala z reproduktorov ako soundtrack toho leta, veď kto z okolia NMnV a vôbec TN kraja by nepoznal Zelenú Vodu? :) Je to nádherné funky v štýle Earth, Wind & Fire. Jimiho nám pripomenul v "Stop draggin´ around". Otázočka znie, kde je v tomto diele utopený sám Mister? Tož, odpoveď náročná v roku 2018, v roku 1991 teda v niekdajšom ČSFR by tento album znel stále ako super-originálna záležitosť, najmä keby mi bolo max. 18 a nulový prehľad v rocku, v hudbe samotnej.

Skúsim byť menej cynický, lebo to prečo mám rád tento album isto nie je originalita. Skúsim dať aj odpoveď na neľahkú otázku. Áno, je tu aj Lenny sám sebou nielen prevtelený do hrdinov RnR. Intímna záležitosť je jednoznačne "Flower for Zoe" ktorý venoval jeho vtedy asi čerstvo narodenej dcére, dnes krásnej herečke Zoe Kravitz. Niečo výpovedné cítim aj z "Fields of Joy" - nevravím, že zvyšné veci nemajú výpovednú hodnotu a nie sú malou sondou do Lennyho duše, bez pochýb majú. Oduševnene znie aj "What the fuck are we saying", éterický náboj obsahuje "The difference is why" a krásny záver je paradoxne pre mňa nadčasovo znejúca "Butterfly" - myslím, že venovaná buď jeho krásnej žene, známej "seriálovej dcére Dr. Huxtabla" Lise Bonet, alebo malej Zoe. Neskutočne emotívne na mňa pôsobí. Myslím, že v dnešných časoch teplejšie znejúcich falzeťákov by sa medzi Bluntom, Johnom Legendom apod. určite nestratila.

Viem, že som si tu do Lennyho trošku kopol. Mrzí ma to, je možné, že pre jeho neoriginalitu a komerciu tu nemá jedinú recenziu, čož je obrovská škoda. Lenny Kravitz je obrovská rocková/popová ikona. Mama said je len jeho druhý album. Lenny sa netajil tým, že duchovne mu 70té roky prirástli asi do smrti k srdcu. Zvukovo ich posunul, niekde aj riadne pretvoril. Je vynikajúci spevák s geniálnym registrom hlasu, výrazu, frázovania. Nie je vôbec slabý textár, taktiež aj poskladať tieto veci tak, aby zneli uchu atraktívne, je umenie. Podobne ako Prince ovláda mnoho nástrojov a vôbec nie zle! Ja milujem sedmdesiaté roky (nebol som vtedy žiaľ ešte na svete) a úplne chápem Lennyho spôsob tvorby.

Je tu ešte aj aspekt pre mňa veľmi dôležitý a tým je image. V image je dokonalý, hneď si ho zapamätáme. Spolu so Sealom boli začiatkom 90tých veľmi žiadaní černošskí umelci. Lenny zložil Madonninú podľa mňa najkontroverznejšiu pecku "Justify my love" ktorá je mimo ducha 70tých, naopak v duchu raných 90tych a začiatku trip hopu takmer. Možno albumu Mama said chýba trošku dynamickejších údernejších či rezkejších skladieb, pravda. Rok 1991 nastupoval grunge, doznieval heavymetal na vrchle boli Guns n Roses, Bon Jovi, Hip Hop ala Vanilla Ice, Eurodance a do tohto rozmanitého hudobného sveta prišiel Lenny s duchom minulosti (ktorého sa u nás všetci vtedy chceli zbaviť nadobro) a s prísľubom nádejnej budúcnosti.

» ostatní recenze alba Kravitz, Lenny - Mama Said
» popis a diskografie skupiny Kravitz, Lenny

Bowie, David - David Bowie

Bowie, David / David Bowie (1967)

Egon Dust | 2 stars | 29.04.2018

Debutové albumy umelcov sú občas alphou i omegou. Občas mega-štartom, občas nenápadným rozbehom. V prípade Davida Bowieho ide presne o ten rozbeh. Jeho muzika v 67/68 roku ešte nebola zasiahnutá tak silným rock n rollovým driveom a nemala charakteristickú vizuálnu stránku. Každopádne necítim, že by tu niekoho kopíroval. Bol vo svojej podstate už tu sám sebou.

Som zberateľ Bowieho LPs, prípadne z neskorších rokov CDs. Jednoznačne je tento album jeho najslabší, no vždy sa treba ohliadnuť za dobou. David bol podobne ako Alice Cooper členom klasických rock ´n´ rollových kapiel v prvej polovici 60tých. Podaktoré veci nahral s King Bees, či Kon-Roads. Transformoval sa a mal v podstate od mladého veku vzťah priam k varietnou - muzikálovým kompozíciam.

Poviem to inak, aj tento album musel prisť, aby sa stal nevyhnutným krokom k rozvuju pána Bowieho. Keby sa človek nad tým zamyslí a príklad uvediem, stal by sa tento album svetovo mega-úspešným možno by sa práve hneď v začiatku zastavil Davidov rozvoj, ktorý posunul nielen hudobné umenie o tisíce svetelných rokov! Príkladov by som našiel 1000ce, kadejaký Leo Sayer, Christie, aj hlasovo silne vybavený Percy Sledge a im podobní boli spevákmi jedného hitu,v podstate aj jedného úspešného albumu. to nevravím o glameroch ako Rubettes, David Essex.

V podstate album Davidovi ukázal jasný smer. Sorry, Mr. Jones, ale táto Cesta Je Špatná. Pochopil to a prišiel následne s relatívne nadčasovou platňou "Space Oddity". Rozprávka pre dospelých. Tam už nechýbal jasnejší image, silnejšie skladby, dobová psychedélia, pesničkárstvo donovanovsko-barretovského charakteru.

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Alphataurus - Alphataurus

Alphataurus / Alphataurus (1973)

horyna | 5 stars | 29.04.2018

Recenze debutní nahrávky italských Alphataurus tu na Progboardu čítají roky – 3x2004, 2006 a 2007. Celých jedenáct let zde nikdo nepřipomenul jeden z vůbec největších klenotů jižanské scény.

Jde o kapelu, která si to na svém jediném/jedinečném výtvoru vyhřezlém na svět v plodném roce 1973 šine po progové highway, ale do své nádrže čerpá vysokooktanové palivo s nemalou příměsí hard rocku. Tudíž kombinuje a smíchává vícero hudebních složek, jak jsme již u kapel z tohoto kontinentu navyklí. Občas sklouzne k jazz rocku a na pár místech se otře o jižanský folk. Syntezátorově dokonale zvládnutá a bohatě odstíněná paleta zvuků se tu serve s dynamickým podkladem basa/bicí a výborně sólující kytarou.

Pět skladeb, pět perel. Toť stručná charakteristika tohoto alba, z něhož osobně nejvíc obdivuji dva pomalejší kusy v jeho závěru, La mente vola a Ombra Muta. Ty mají dokonale zvládnutou atmošku a rázem vám přivodí příjemné mrazení po těle. Alphataurus sázejí na originalitu, diváka zaujmou bohatou směsicí stylů a buďte si jisti, že vás nebudou nudit ani vteřinu. A perlička na závěr - také vám několik okamžiků rozmístěných v klávesových motivech připomnělo staré dobré Uriáše?

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Rainbow - The Very Best of Rainbow

Rainbow / The Very Best of Rainbow (1997)

| 5 stars | 28.04.2018

Mezinárodní průzkumnou anketu o jeden z nejlepších hard rockových výběrů minulého století vyhrálo v příslušné kategorii bestofko Rainbow The Very Best of... Jde o reprezentativně zpracovaný výběr, na kterém je zastoupeno každé album kapely s výjimkou desky Stranger in us all. Většinou je tak učiněno po dvou vzorcích. Je to ideální a přehledná sondáž do historie Rainbow a dobrý dárek pro ty, kteří od duhového monstra nepotřebují skupovat všechno nebo si nechtějí famózní desky ředit těmi slabšími.

Začíná se chronologicky od prvního alba, od Diovy epochy, a pokračuje se přes Bonneta až k Turnerovi. Z první trojky bylo vybráno to nejlepší, i když ruku na srdce - všechny Ronnieho desky jsou natolik vyrovnané a dokonalé, že vybrat dvě či tři skladby není jednoduché. Naopak u nahrávek s Joe Lynn Turnerem šla kvalita podstatně dolů a právě tady se stává takový výběr dostačujícím.

Tracklist nemá smysl probírat, většina z nás jejich skladby dobře zná. Z té druhé a slabší půlky jsem rád, že se tady ocitly nádherná Jealous Lover ze stejnojmenného EP a skvostná Stone Cold, stejně jako jediná povedená dvojice z poslední desky, Can't Let You Go a Street of Dreams. Na opačné straně stojí bídná Power. Tady se nechce věřit tomu, že něco takového byl schopen Ritchie v té době napsat.

Já jsem si výběr koupil hned v roce vydání, kdy jsem od Rainbow znal jenom pár věcí. Dodnes ho poslouchám i přesto, že některé desky mám origoš. A místo těch chybějících mi bohatě postačuje právě The Very Best Of.

» ostatní recenze alba Rainbow - The Very Best of Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow

Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery (1973)

john l | 5 stars | 28.04.2018

Jsou desky mizerné, desky dobré a desky senzační. O albu Brain Salad Surgery jsem byl dlouhodobě přesvědčený, že je to deska dobrá. Teď ovšem musím svoje tvrzení poopravit, protože si myslím, že je to deska geniální. A co mě k nově nabytému tvrzení přivedlo? Zhola nic. A nebo možná přece něco. Tím něčím, možná by se slušelo konstatovat ničím, je dlouholetá pauzírovací propast, ve které jsem si ELP nepouštěl.

Možná jsem v něm konečně nehledal melodiku a přístupná aranžmá. Stejnak dobře vím, že podobné příměsi u ELP nenajdu, ale pokaždé je jaksi čekám. Možná jsem konečně poslouchal co pánové skutečně nahráli, tu syrovost, tu mrazivou atmosféru, kila Emersonových kláves a dunící bicí Carla Palmera. Možná jsem se na ně skutečně těšil tak moc, že jsem neměl potřebu slyšet hackettovské a gilmourovské vyhrávky, které s rokem 1973 souzní stejně mohutně, jako alba jejich kapel.

Jerusalem a Still... You Turn Me On jsou jedny z nejhezčích skladeb v oboru, to je bez diskuzí, a Karn Evil 9 zase patří mezi nejprogresivnější. Hm, nejprogresivnější? Co to vlastně znamená, zeptal by se laik. To znamená, že ti její náplň a průběh úplně zdevastuje myšlenky. Položí na lopatky, budeš jen žasnout nad tím, kolik různých tónů a variací jde naskládat do jednoho úseku. Úseku tak přebujelého a inteligentně vystavěného, až v něm najdeš zalíbení, které se ti nebude zajídat, nýbrž tě musí stimulovat.

Takže od teď o BSS jenom v superlativech a všichni prosím!

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Psí Vojáci - Slečna Kristýna

Psí Vojáci / Slečna Kristýna (2002)

Ryback | 4 stars | 27.04.2018

Méně známá strana Filipa Topola, soustředěného umělce ve stínu. Energie netryská ven, ale kumuluje se uvnitř. Filip má za sebou x čistě varhanních koncertů, odehrál jich jen necelých deset (na youtube je alespoň třeba kousek záznamu z Mikulova) a také spoustu divadelní/scénické hudby. Hra Racek od A. P. Čechova; 14. 10. 1999 měla premiéru inscenace Strýček Váňa také od Čechova, s hudbou koho jiného než Filipa Topola… Klavírní doprovody starých němých filmů Poslední štace, Kabinet doktora Caligariho, Faust, Upír Nosferatu a tak dál a tak dál… Za honorář, jehož výši se lze jen shovívavě pousmát.

V roce 2002 jsme se přeci jen dočkali určité záplaty – firma Indies vydala zajímavé album Slečna Kristýna, obsahující skladby ke stejnojmennému divadelnímu představení. Vzniklo na motivy knihy ne moc známého rumunského spisovatele Mircei Eliada. Toto instrumentální album nahrál Filip Topol s Davidem Skálou (bicí) a Luďkem Horkým (basa) v lednu 2002. Klasický klavír je v popředí, není to vůbec undergroundově nestravitelné, spíš… především hudebně filmové/divadelní + mozartovské + topolovsky procítěné/ melancholické. V několika málo okamžicích to připomene Psí vojáky, chvílemi je to jen takové mazlení s klavírem podřízené obrazu, chvílemi to dostává až symfonický rozměr hodný Čajkovského. Některé klavírní motivy jsou úžasné… Napadá mě Schumann, Chopin, Rachmaninov – všem těmto velikánům tak trochu… nepřímo dýchá Filip Topol na záda. Filip složil hudbu ke všem divadelním obrazům této… hororové novely, jehož vlastní hudební zpracování okomentoval: „Má to novou dimenzi. Posluchač si může představit vlastní divadelní hru.“ Tu citaci zde uvádím proto, že vůbec nemusíte znát knihu/dané divadelní představení, abyste si tu hudbu mohli vychutnat.

Filip Topol byla velice zajímavá postava československé hudebně-kulturní scény; když jsem četl, jak na něj vzpomínala Iva Janžurová, nevycházel jsem téměř z dojatého údivu…

Mohlo ale být takovýchto hudebně dobrodružných výletů zaznamenáno víc… V únoru 2001 mně Filip Topol napsal, snad nevadí, že odcituji malou část: „Je mi líto, mé doprovody k němým filmům, ať už z Archy, nebo z Uh. Hradiště, se rozplynuly někde nad klavíry. Občas mne to taky zamrzí, ale pak si říkám, co, že jo.“

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Slečna Kristýna
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci

Greenslade - Greenslade

Greenslade / Greenslade (1973)

horyna | 5 stars | 27.04.2018

Koupě prvních Greenslade, kteří nejsou běžnou položkou distribučních katalogů byla docela oříšek. Objednával jsem je z vícero míst, ale vždy mi po nějakých třech měsících napsali, že nejsou schopni cd sehnat. Až francouzský label Musea records, se kterým komunikace vázla totálně, se z čista jasna rozhoupal a z objednávky několika kusů (ty samozřejmě nesehnal, přitom v katalogu figurovaly), mi poslal tento jediný. Už už jsem pokukoval po discogs, odkud by CD z druhé ruky nebylo problémem, a v tom neočekávaně dorazili právě Greenslade.

Na desku jsem se moc těšil. Všude jsem četl, že patří k jejich nejlepším a jelikož mám moc rád album Time and Tide, čekal jsem pořádnou nakládačku ve stopách původních Colosseum. Ale chyba lávky, jednička jejich klávesáka Davea Greensladea se pohybuje v naprosto jiných dimenzích, než ve kterých brouzdal u svého původního působiště.

Tím, že se vyřadila kytara a přibyly další klávesy, posloucháme čistý art rock a po jazzových exhibicích se až na pár výjimek slehla země. S nemalou virtuozitou je zde představen nespočet různobarevných témat, která nepostrádají hlubší myšlenku a ve vzájemné kooperaci tady "soutěží" hammondy, mellotrony, klavír i zvuk chrámových varhan. Rytmika šlape bezchybně a hlas Davea Lawsona je natolik originální, že si jej zapamatujete a zamilujete takřka okamžitě.

Čtveřici nahrávek Greenslade můžeme bez okolků zařadit do krabice s nápisem zapomenuté klenoty rockových dějin. Tímto však ani v nejmenším nezpochybňujeme jejich nespornou kvalitu. A proto objevujme a buďme odměněni, jelikož nejen skupinou Colosseum je našinec živ.

» ostatní recenze alba Greenslade - Greenslade
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Magnum - Sleepwalking

Magnum / Sleepwalking (1992)

john l | 4 stars | 27.04.2018

Pokud budu posuzovat výtvarné náměty magnumovských alb, deska Sleepwalking určitě obsadí jednu z předních pozic. Její obal se mi vždycky hodně líbil a čím víc byla nedostupná, tím víc jsem ji chtěl mít doma. Pokud budu posuzovat Magnum po hudební stránce, je Sleepwalking jednou z jejich nejpovedenějších nahrávek. Společně s respektovanými díly vydanými v rozmezí let 82-85 vyhrává prestižní vavříny nápaditosti a melodiky. Po aranžérské stránce je zvládnuta za jedna.

Bob Catley podává nadstandardní výkon, jeho vokál hladí, šimrá i příjemně mrazí. Dokáže přesně nadávkovat emoce, kupříkladu v Only In America, kde se sjednotí se sbory a vytvoří dokonalou atmosféru. Hudebníci se vzájemně hecují a hrají stejně jako ve dvaceti. Neuchylují se k vykrádání sebe sama, tak jako se tomu děje dnes. Konec desky je povedený stejně jako začátek. Na zátylku zalechtá jak dokonalá Stormy Weather (na poměry Magnum dramaticky malinko netypická) v úvodu desky, tak sugestivní The Long Ride v jejím závěru.

Hudba zachycená roku 1992 je stejně pestrobarevná jako přiložená Matthewsova obálka a dodnes patří k mým nejoblíbenějším od Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - Sleepwalking
» popis a diskografie skupiny Magnum

Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols

Sex Pistols / Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols (1977)

Egon Dust | 4 stars | 26.04.2018

Čítam recenzie, čítam komentáre a z veľkej stránky ich aj chápem, ale!!! Rok 1977 bol prelomový ako všetky siedmé roky (1967- sgt. pepper, piper gates of dawn, The doors, are you experienced atd., 1977 - Heroes, Idiot, Hotel California atd., 1987 - Joshua Tree, Apetitte for Destruction, Document atd., 1997 - Earthlink, Ok computer, Fat of the land apod.).

K veci. Na začiatok poviem, že rovnako milujem tento album od Pistols ako The Wall, ako Foxtrot (od Genesis) a aj ako napr. Led Zeppelin 4 (čož je vynikajúci i keď nie ich najlepší album). Neviem, ako to bolo v roku 1977 vo svete, čo sa týka politiky. Viem, že u nás pár jedincov podpísalo Chartu 77 (ktorej iniciatormi boli takmer protopunkeri Plastici), že vznikali v štúdiu originálne počiny ako Super-robot od Petřinu. Začali vznikať kapely ako Joy Division lebo Talking Heads.

Veľa hudobných nadšencov, najmä rockerov, sa odvoláva na zlatú éru art rocku, tí popovejší na glam a diskopop. V Anglicku sa rodil punk (taký ako ho dnes poznáme) zároveň so stupňujúcou sa nezamestnanosťou, krízou , beznádejou s veľavravím NO FUTURE! Otázka: Pustíme si "Close to the edge" od Yes, keď dostaneme sociálne dávky či mizernú podporu, lebo keď prácu nám zobrali roboši z Jamajky,z Afriky, z iných chudobných častí sveta? Odpoveď: Posledné čo si pustím sú rozsiahle kompozície na dlhé zimné večery, keď chladnička (ak práve netečie) je prázdna.

Lydon - Rotten to krásne popísali v dokumente Juliana Templea - Děs a Běs. "Zicherky som nosil aby mi handry držali pokope. Na nové som jednoducho nemal, až potom sa to stalo módou." Rotten možno vyzeral ako potkan, ale v hlave mal viac ako mnoho gitarových onanistov. Sid Vicious bol pre Sex Pistols to, čo pre Iron Maiden ich maskot Eddie. Nič viac, nič menej. Zvyšok kapely bol priemer až podpriemer. To, čo sa Pistols nedá uprieť, je nespútaná energia a divokosť. Fluidum okolo nich sa rozšírilo aj so škandálmi a dokonané bolo po smrti Nancy a dodatočne po smrti Syda. Temné pozadie ich rýchleho vzniku a ešte rýchlejšieho zániku ich dostal do príbehu zvaného Rock n Roll.

Táto LP je hit za hitom. Zborové refrény dávaju presne ten feel, ktorý rozkope zadok všetkým mudrlantom. Rešpektujem význam stránky progboard a možno Pistols sem ani nepatrí, ale u mna je tento album silný nadpriemer v podobe energickej bomby. Jeho sila spočíva v porekadle menej je viac. Rock n Roll ako hudba a aj celá kultúra, ktorej grom bolo búrať konvencie. V tomto Sex Pistols schovali všetkých svojich pravzorov ala Stooges, MC5 lebo New York Dolls. Hudba je len jedna. Punk so Sex Pistols na čele ukázal celej novej vlne, že nemusí byť zákonite muzikant, len virtuóz.

Vo filme 24 hour Party People ukázali, že na jednom z prvých koncertov Pistols sa stretli zakladatelia budúcich legiend napr. Siouxsie Sioux, Mick Hucknal zo Simply Red a hlavne Ian Curtis z Joy Division, ktorého oslovilo to ako technický zle hrajúca kapela a spevák, ktorý je na míle od intonácie, dokážu vyjsť na pódium. Pochopil, že aj jednoduchou hudbou, nie moc kvalitným spevom a údernými výpovednými textami sa dá strhnúť publikum. Dá sa odovzdať myšlienka. Dokáže dokonca vzniknúť hit, ktorý obletí celý svet. Týmto hitom, na ktoré generácia odchovaná Iggym, Velvetom, MC5, New York Dolls i Cooperom čakala, bol tu!

Anarchy in the UK prišla z čista jasna a v priebehu pár dní zmenila pohľad na modernú hudbu. Vdýchla čerstvý vzduch tam, kde už to bolo vydýchané popovo-glamovými panáčikmi, ktorý 5 rokov po Ziggym obťažovali anglickú post-pubertálnu mládež flitrom a bisexuálnymi make-upmi. Vdýchla ho aj tam, kde už nekonečné sóla všetkých Gilmourov či Pageov upchali cievy srdcovej komory pravoverného rock n rollu. Jednoduché živočíšne riffy Steva Jonesa s prenikavým driveom museli byť budíčkom podobným zvuku Sabbatu, keď prvykrát odznel z LP. Afektovaný silne doterný spev Rottena sa stal dokonalým prototypom, ako má punkový spev znieť, a Vicious prototypom, ako má punker vyzerať. Samozrejme že celá kapela da Čo To k image punku.

Sex Pistols zdvihli laťku v šokovaní. V roku 1977 bol Alice Cooper vizuálne len karikatúrou samého seba. Bez ohľadu na jeho kvalitnú hudbu, ktorá nikdy nespadla pod úroveň. V 1977 sa začal jačák Iggy pomalý skludňovať k hlbšiemu hlasu a k hlbším myšlienkam. Rok 1977 odštartoval podvedomú éru silne depresívnej a nihilistickej tvorby a k pomalému zrodu legiend novej tváre rockou a novej vlny. Relatívne veselo znejúci Pistols odpálkovával rad radom všetko, čo mu prišlo do cesty, čím dal ten najsilnejší význam punku. Svoje dojmy, zážitky, nenávisťe, frustrácie, toto všetko vložili do prvej a vlastne jedinej regulérnej LP z ktorej sa stal jeden z najpredávanejších albumov všetkých čias. Do roku 1977 rebelstvo malo podobu Rolling Stones a vyššie uvedených mien. Od tohto roku sa začala dátovať nová forma rebelstva v podobe punku na čele s Pistols, The Clash, Damnned či Generation X.

Osobne nie som stotožnený s punkom na vysoké %, ale fascinácia z jeho nástupom je silná. Punk nie je a nikdy nebol len o hudbe. Je to filozofia socialne nižšej vrstvy.Tam je ukryté tajomstvo jeho úspechu. Sú veci, ktoré sa jednoducho stať majú. Prídu v tom správnom načasovaní, ako prišli Pistols. Neutrónové bomby útočiace nielen na UK, ale na celý svet v podobe singlov ako "Pretty Vacant", ktorého refrén nemá chybu. Spievať ho môže vlastne každý.To isté vlastne platí o všetkých piesniach a refrénoch z platňe. Silnou stránkou sú texty. Jednoduchosť a údernosť priamo od podľahy. Nikto to neurobil nikdy lepšie pred érou punku. Od čias Never Mind the Bollocks sa týmto spôsobom zaujať podarilo aj GnR s Apettitom, Mansonovi s Antichrist Superstar. Konvencie už hádam ani viac posunuť nešlo.

V roku 2001 sme u kamaráta na VHS pozerali ťažko zohnateľný film Sid a Nancy, ktorého temná a depresívna atmosféra nás preniesla v čase. Na ten moment nikdy nezabudnem, najmä záver filmu, kde Sid údajne zabil Nancy v legendami opradenom hotely Chelsea. Sú momenty v rock n rollovej kultúre a k ním patria soundtracky akým je tento album. Od detstva som poznal skladby Zóny A a dojem z nej bol takmer totižný z dojmom z Pistols. Síce aní Zóna, ani Visací Zámek nehrali na lodi "God save the Queen" pri oslavách narodenín kráľovnej Alžbety, duch punk 77 ale priniesli do Československa. Príbeh Sex Pistols je príbeh tejto LP. Čokoľvek, čo prišlo po nej, už nemalo nič s tým, čo sa dialo v 1977.

» ostatní recenze alba Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
» popis a diskografie skupiny Sex Pistols

Strawbs - The Ferryman's Curse

Strawbs / The Ferryman's Curse (2017)

horyna | 4 stars | 26.04.2018

Po kapele Ten Years After se koncem minulého roku připoměla další výrazná akvizice, jejíž slávu a úspěch už dávno pokryla silná vrstva prachu. Jde o Cousinsovy Strawbs, kteří stejně jako Alvinova jednotka sklízeli své nejsladší plody během umělecky nejkreativnějšího období v hudebních dějinách, v sedmdesátých letech.

Asi těžko dnes může někdo očekávat od kapely dávno vysloužilých šedesátníků či sedmdesátníků nějakou vlastní revoluci, která by alespoň trošičku nabourala jejich léty zaběhaný styl. A proč taky. Trojice Cousins, Lambert a Cronk spolu zažila nejslavnější období souboru okolo hypnoticky tajemné nahrávky Ghosts, ze které se snaží čerpat a vycházet i na nosiči aktuálním.

Daveův uhrančivý recitativní mluvozpěv a vznešená nálada, ve které mají klasické kytary často hlavní slovo, promlouvá k divákovi stále stejně sugestivně a s potřebným zaujetím. V tvorbě kapely hrál často podstatnou roli duchovní rozměr. Vznešenou atmosféru tichého rozjímání se pokoušejí noví Strawbs zpečetit ve skladbách The Song Of Infinite Sadness, The Familiarity Of Old Lovers, When The Spirit Moves, mystické předehře The Reckoning a v písni titulní.

Trošičku tu bohužel postrádám výraznější elán a inovativnějšího ducha. Chybí moment překvapení. Ale i přes mé drobné výtky je tato deska pestrá, hravá a instrumentálně bohatě zdobná. Její náplň mi malinko připomíná období alba Nomadness, desky multižánrové a otevřené různým vlivům z různých prostředí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Strawbs - The Ferryman's Curse
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo

Picchio dal Pozzo / Picchio Dal Pozzo (1976)

northman | 5 stars | 25.04.2018

Italskou skupinu Picchio dal Pozzo jsem poznal nedávno, myslím, že když vyšlo debutové album, tak se k nám v té době nedostalo a skupina hrála hudbu, která nebyla až tak posluchačsky vděčná. Seznámil jsem se s nimi prostřednictvím prvních dvou nově vydaných desek na vinylu. Původní vydání dosahují vysokých cen, nedivím se, jedná se o kvalitní hudbu, která tehdy nevyšla ve velkém nákladu.

Podle mě skupina připomíná rozcinkanou a melodickou verzi britských Soft Machine a hodně se podobá skupinám jako National Health a Hatfield & The North. Jedná se převážně o instrumentální skladby s místy polo mluveným a sborovým vokálem, který působí spíše jako další nástroj. Co vás zaujme jsou výborné instrumentální výkony jednotlivých hráčů a po remasteru má deska dobrý zvuk. Tuším, že jsem někde četl, že skupina měla být zařazena do katalogu Recommended Records, neznám důvod, proč z toho sešlo. Místy jsou slyšet vlivy Franka Zappy hlavně v aranžmá dechů, Frank Zappa byl velkou inspirací pro skupiny v tomto sdružení. Mně osobně se líbí skladby Merta, Seppia a Napier, ale ani zbytek není vata.

Tahle deska je skutečně výborná a určitě si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí dostává. Já této desce dávám maximální počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo
» popis a diskografie skupiny Picchio dal Pozzo

Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero (1973)

horyna | 5 stars | 24.04.2018

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

pinkman | 4 stars | 24.04.2018

Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.

Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.

Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.

Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Iron Maiden - The Final Frontier

Iron Maiden / The Final Frontier (2010)

john l | 5 stars | 23.04.2018

Veškerá očekávání, že by moji dávní oblíbenci Iron Maiden ještě mohli vytvořit diametrálně odlišnou nahrávku, jsem dávno pohřbil. Až do chvíle, než na svět přišlo tohleto album. Samozřejmě nejde o žádný art rock nebo mezní dílo progresivní muziky, to jistě ne, ale na poměry kapely je právě Final Frontier výrazným mezníkem. Když si v hlavě promítnu některé ubohé pokusy ať už s Bayleym (tristní Virtual XI) nebo s Dickinsonem (suchopárná Dance of Death), pak je nárůst kvality v podobě tohoto alba až záviděníhodný.

Maiden konečně pozměnili svůj způsob komponování. Pestřejší vokální harmonie a především kytarová melodika a pro kapelu zcela netypické riffy tentokrát dostaly velký prostor k realizaci. Ta deska je jiná ve své dramaturgii a hlavně atmosféře. Cítím tu pozitivní energii a příjemné vibrační napětí. To se přenáší do úchvatných kytarových stěn a často se zrcadlí také v Dickinsonových vokálních ozvěnách. Jednotlivé skladby mají pořád složitou strukturu, na to jsme si už zvykli u minulých alb, rozdíl je v nápaditosti a nenucenosti. Vzdušnější témata, určitý pokrok v dynamice spodku a komplexní přístup konečně našly pořádnou odezvu.

Progresivní heavy metal je trefné označení škatule, která se hodí k tomuto albu. Tady jde nakrásno poznat, jak se z hard rocku vaří heavy a jak progresivní ochucovadla dokáží servírovanému pokrmu dodat ty správňácké chutě. Uf, to jsem se zase jednou spokojeně oblíznul.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

horyna | 5 stars | 23.04.2018

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jethro Tull - Living in the Past

Jethro Tull / Living in the Past (1972)

northman | 5 stars | 23.04.2018

Skupina Jethro Tull vydala v roce 1968 (tehdy ještě s kytaristou Mickem Abrahamsem) album This Was se silným bluesovým vlivem. Tehdy v nich hudební veřejnost viděla nové Cream. Už na této desce se však objevily názvuky specifických písniček s folkovým podkladem - autorem skladby Song For Jeffrey byl tehdy dvacetiletý Ian Anderson. Skupina vystupovala v kostýmech žebráků a bezdomovců a Ian Anderson hrál na flétnu a zpíval na jedné noze. Stav dvou kohoutů na jednom smetišti se vyřešil odchodem Micka Abrahamse, který si založil výbornou kapelu Blodwyn Pig.

Jethro Tull posléze vydali výborné album Stand Up s unikátním obalem i obsahem. Takhle nějak začala hvězdná dráha Jethro Tull, nyní již pod taktovkou Iana Andersona. Skupina vydala tři vynikající desky s názvy Stand Up, Benefit a Aqualung, po nich následovala taková rekapitulace v podobě desky Living In The Past.

Deska Living In The Past vyšla jako dvojalbum v obalu, který napodoboval knihu v kožených deskách, uvnitř je skutečná kniha s mnoha fotkami i z koncertů. Vinyly byly vloženy do speciálních kapes. Docela mě mrzí, že nové vydání vypadá úplně jinak - napodobenina kůže s prolisy je nahrazena plochým tiskem a vnitřek alba obsahuje sice knížku, která ale není vlepena. Co se týká obsahu, tak ten se změnil k lepšímu - remaster Stevena Wilsona je dokonalý.

Na tuto desku zařadil Ian Anderson reprezentativní ukázky písniček ze všech čtyř dosud vydaných desek. Z debutového alba je tu Song For Jeffrey, z alba Stand Up nechybí Bouree, Benefit zastupuje Inside a z Aqualungu je na kolekci zařazen jejich největší hit Locomotive Breath. Zbytek tvoří nevydané písničky a singly, našlo se místo i pro dvě živé ukázky z raných koncertů v podobě skladby z debutového alba Dharma For One a předtím nevydané By Kind Permission Of.

Já neberu album Living In The Past jako kompilaci, ale jako regulérní album, které mám hodně rád a když si chci pustit Jethro Tull, tak si pouštím tuhle desku. Pro mě tahle deska představuje to nejlepší co skupina vytvořila a proto má pro mě hodnotu pěti hvězdiček.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pendragon - Believe

Pendragon / Believe (2005)

EasyRocker | 5 stars | 20.04.2018

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

pinkman | 5 stars | 19.04.2018

Kapelu Weather Report hýčkám ve své sbírce už hezkých pár let. V těžkých časech pro mě byla její muzika výraznou vzpruhou a skoro pokaždé mě dokázala nějakým způsobem pocitově obohatit. Hudební varianta, ve které je Shorterovo ságo vytáhlé na(d) úroveň ostatních nástrojů, nebyla nikdy v podobné oblasti umělecky překonána. Tohle je opravdový unikát.

Hlavního nepřítele prostoduchosti a tuctovitosti v hudbě vidím v osobě Joe Zawinula. Jeho muzikální sex-appeal působí jako nikdy nevysychající studna nápadů a hravosti. I když se v případě Weather Report jedná o nesmírně náročnou muziku s uvolněným postem elektrické kytary, který zastupují klávesy, perkuse a v sólech také saxofon, není potřeba k ní přistupovat s přehnaným despektem. Proto ji vřele doporučím každému, kdo má rád náročné hudení struktury a dokáže se bezpečně zorientovat v bohaté zvukové rafinovanosti fusion muziky.

Momentální TOP skladba: Man in the Green Shirt

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live) (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 19.04.2018

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

lover-of-music | 4 stars | 18.04.2018

Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.

Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.

Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Titan | 4 stars | 18.04.2018

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Dream Theater - Dream Theater

Dream Theater / Dream Theater (2013)

horyna | 4 stars | 18.04.2018

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Karthago - Időtörés

Karthago / Időtörés (2009)

Vojta | 5 stars | 16.04.2018

Páté studiové album skupiny Karthago patří k mým nejoblíbenějším albům maďarského bigbítu vůbec.

Celé album je charakteristické kytarovými riffy Ference Szigetiho a dravým zpěvem Tamáse Takácse. Byť maďarsky neznám ani slovo, celá deska mě velmi baví (snad krom balady Harminc év után). Z celé desky vybírám jako tři nejlepší skladby Ha neked kevés, IdőTörés a Ne aludj, ha a Rock and Roll szól! Jedná se ve všech třech případech o hutné a přitom melodické příklady poctivého hard rocku tak, jak ho v Maďarsku hrají již od sedmdesátých let (viz Omega, LGT, Bergendy, Illés atd.)

Jinak celé album je asi nejlepší, co tato formace, nazvaná podle starověkého města v dnešním Tunisku, doposud nahrála.

» ostatní recenze alba Karthago - Időtörés
» popis a diskografie skupiny Karthago

Reed, Lou - Berlin

Reed, Lou / Berlin (1973)

Egon Dust | 5 stars | 16.04.2018

Ak by mal byť nejaký úvodný slogan k tejto platni, zvolil by som tento: "Tento album je určený náročnému hudobne zrelému poslucháčovi." Meno jedného z najlepších textárov, presnejšie rockových básnikov od počiatkov rock n rollovej kultúry sa mi dostalo do uší cez knihu o legende Velvet Underground a najviac v spojitosti s Davidom Bowiem. Spolupráca Bowieho a Reeda na predošlom relatívne veselom naglamovanom albume "Transformer" zaznamenala obrovský úspech. Úspech bolo to jediné, čo za roky tvrdej poctivej práce Lou nezískal. To, čo dostával, bol rešpekt umelecký ladených bytostí ako Andy Warhol, B. Ferry, B. Eno, Iggy Pop aj našich Plastic People. Plastici mi Loua a Velvet ešte viac priblížili.

Velvet Underground vo svojich začiatkoch oslovovali vzhľadom na originalitu, ktorú prinášala ich prvá LP s legendárnym banánom (od samotného guru Andyho), zvláštny okruh podivínov. Predsa na prvýkrát stráviť texty plné reálnych obrazov z podsvetia v New Yorku. VU je samotne mega-silná kapitola, ale bližšie k protagonistovi. Lou Reed, známa to citlivá duša v kuloároch odvrátenej strany rock n rollu, si bol vedomý svojho potenciálu. S prvým albumom sa mu úspechu dostalo len veľmi vlažného. I keď na debute hrala elita ala Wakeman apod. Samotné skladby neboli tie najhoršie, to čo mu chýbalo, bol silnejší smrad dekadencie. S tým prišiel pod producentskou ochrannou rukou vtedy rodiacej sa hviezdy a rockového mimozemšťana Ziggy Stardusta. Bowie obdivoval Reedovú tvorbu a originalitu. Ich spoločné dielo Transformer vypálilo Reeda do vysokých výšin komerčnej hudby, za ktorú mu v RCA potľapkávali po pleci. Predával sa excelentne. Reed ako duchovným praotec temnejšej stránky glam rocku a dekadentného rocku sa konečne dostal na zaslúžený piedestál. Až do doby...do doby, keď nepredložil RCA Viktor album BERLIN.

Mono-tématicky príbeh dvoch narkomanov z Berlina, ktorý končí uväznením Jima a samovraždou Caroline. Verím že si klepkali po čele, ako môže niekto toto ponúknuť poslucháčom. Nebolo treba žiadnych prorokov, že toto dielo v danom čase muselo byť nepochopené a priam tŕňom v oku dobovým kritikom a popovo ladením médiam. V roku 2006 u mňa začala glam rocková éra (keďže som ju nemal šancu stihnúť v jej najsilnejšej ére:-)) ). Štartérom bol David Bowie, T-Rex, Slade apod. Niekedy na konci roku 2006 som dostal odporučenie na film Zamatová Extáza - Opus velebiaci priam rozprávkovo ponímajúci tajomnú šokujúcu éru, ktorá istým spôsobom posunula hudbu o nejednu dekádu, najmä po vizuálnej stránke. Melancholickejšie a temnejšie momenty tohto filmu boli podfarbené geniálnou hudbou. Vo filme bola fiktívna postava Jacka Fairyho, ktorý istým spôsobom zosobňoval ideového motivátora, akým Reed určite bol pre glamrockerov, bez ohľadu na to, že Zamatová Extáza bol aj príbeh bisexuálov, ktorí zmenili svet - taktiež prípad svätej trojice (Reed-Bowie-Pop) dark side of rock. Atmosféra filmu sa mi vryla do pamäti už asi navždy.

Jedno upršané piatkové marcové popoludnie som sa s napätím vracal domov s CD Lou Reed - Berlin s obrovským očakávaním. Berlin sa stal o niečo neskôr Mekkou rockerov ktorým Lou Reed vyšlapal cestu. Takisto neskôr svetová verejnosť spoznala príbeh skutočnej narkomanky a jej priateľa v legendárnej knihe "Deti zo Stanice ZOO", taktiež úzko spätej s Bowiem. Hneď ako som prišiel domov, CD frčalo do playera a už to začalo. Vonku lialo, obloha bola tmavá, že už o pol piatej sa muselo svietiť, a ulice mesta vyprázdnené, do toho prenikli pripité hlasy z oslavy plnej hluku a zhúlených hlasov z ktorých sa vyvinie jedna z najkrajších úvodných melódii. Do nej Lou Reed šepotom spieva/rozpráva príbeh o osamelom páriku, v osamelom bare pri Berlínskom múre. Viac mi nebolo treba! Na túto atmosféru som celé roky čakal! Tak som žil a toto som vždy rád zažíval a chcel zažiť a chcem zažiť! Osamelý malý bar, na intímne rozhovory pri víne, pivku, čaji so slivkou.

Krátka, ale nezabudnuteľná úvodná pieseň "Berlin" bola Introm Intier. Dvojzmyselne znie "Lady Day", ako volali narkomanku a soulovú legendu Billie Holiday. Práve tu cítim temné momenty Velvet Goldmine, ktoré tam podfarboval B. Molko s T. Yorkom v covere od Roxy Music (žiakov VU a Reeda). Text "Men of good fortune" by som dal ako povinné počúvanie s priloženým prekladom. Opäť mi Reed čítal z duše "Tí čo vzišli z chudobných pomerov, dosiahli veľké ako tí čo ich mali od narodenia a znehodnotili všetko, čo vybudovali ich rodičia."

Nasledujúce dve skladby už priamo zobrazujú drámu Jima a Caroline. Príbeh začína gradovať! Vypichnem ďalší aspekt tohto nedoceneného veľdiela, a to muzikantskú stránku, ktorá je mega-špičková. Menovať nebudem. Všetko je o pár riadkov vyššie. Každopádne legendy rocku a hudby vôbec. Okrem Velvet Goldmine je tu ešte jeden film, kam by atmosféra Berlina sadla a to film "Control" o živote, diele a smrti Iana Curtisa z Joy Division, ktorý mal práve túto LP v zbierke a keď sa išiel vešať, prebehla mu očami. Nakoniec si vybral Idiota od Popa. Práve pieseň "Oh Jim" je síce takmer akustická, no to, čo tam Reed vložil, je know how VU. Statické naložené bicie so surovou basou a chladne znejúcim Louom mohol byť dokonalou predlohou pre Curtisov Joy Division či Bowieho a Popové Berlinské experimenty.

Opäť a stále sme v Berlíne. Berlin bol ako magická Mekka, symbol dekadencie aj hraníc východného bloku. Keď som ako amatersky spevák s rockom začal, myslel som si, že rocková balada musí byť niečo ako Don´t Cry od GnR, Mama I´m coming home a tisíce ďalších. Tento omyl mi vytrel z hlavy Reed, začo mu budem vďačiť celý život. Niečo tak atmosférický nádherne ladené ako je balada "Caroline Says II" nemá obdobu. Sila slov je to, v čom je Reed s Dylanom v najvyššej lige. V Lige Majstrov Slova. Jemná akustická gitara, originál piano s pedálom, oktávované prechody, no nemá to chybu. Reedov nespevácky prejav tu znie tak presvedčivo, že Caroline doslova ožile z LP. V baladicko-folkovom duchu pokračuje album aj cez nasledovné piesne "Kids" a "Bed", pravdepodobne najdepresívnejšie skladby v histórii modernej hudby s tým, že sú veľmi blízke realite nielen tej či onej doby. Čo môže byť horšie, ako keď drogovo-závislej a utýranej matke vezmú úrady deti a jej tyrana zavrú.

Koniec albumu je silne blízky koncom filmov R. W. Fassbindera, s ktorým by si Lou Reed isto mal čo povedať v tom čase. Záverečný ópus "Sad song" už akoby prezrádzal, komu ďalšiemu bude Ezrin produkovať veľdielo. Niekde za dverami študia už určite čakal Alice Cooper aby si požičal na dobu neurčitú kamarátových spoluhráčov (keďže na Welcome to my Nightmare hrala presne táto zostava, čo na tejto LP ).

V zhrnutí by som len povedal, že TOTO dielo nebolo ako Slade, T-Rex, Glitter, ani ako Yes, Jethro Tull, tzn. ikonickým artefaktom tej danej doby. Toto dielo je nadčasové viac ako Ziggy Stardust, viac ako The Wall. Silne reálne vyznievajúci obsah, podanie a kvalitná hudba z neho spravili Opus Magnum pána Reeda. Berlin je tu s nami každý deň, v každom meste, prežívala ho Christiane F. z Berlínskej stanice ZOO (v rokoch 1977-1980) či Michal Otava z Pražskej metropoly známy s Johnovho bestselleru Memento (v rokoch 1977-1985). Berlin je tu aj dnes. Denne máme pred očami príbehy stroskotancov, ktorí mohli žiť úplne inak. Vybrali si sami...

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Berlin
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io

Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io (1972)

Snake | 4 stars | 16.04.2018

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/

Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.

Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.

Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.

Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.

Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton

Mayall, John / Blues Breakers With Eric Clapton (1966)

northman | 5 stars | 16.04.2018

Ve všech časopisech koncem šedesátých let (Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Expres) bylo možné najít informace o koncertech, deskách a rozhovory s hudebníkem Johnem Mayallem. Zaujal mě kozí bradkou, vyžilým vzhledem a hlavně dlouhými blond vlasy. Toužil jsem po tom slyšet jeho nějakou desku, což se mi povedlo albem Blues From Laurel Canyon, která je mimochodem fantastická.

V rozhovorech se chlubil, že jeho kapelou prošlo mnoho hudebníků, kteří se poté proslavili jinde: Eric Clapton z Cream, Peter Green, John McVie a Mick Fleetwood z Fleetwood Mac, v Bluesbreakers hrál i Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith - základ Colossea. John Mayall tehdy plnil roli jakéhosi talent scouta (na druhém břehu Atlantiku měl tu roli Frank Zappa). Pro spolupráci na svém albu si tehdy vybral dvacetiletého Erica Claptona, který působil v Yardbirds a na koncertech se dle dobového tisku chlubil až dvacetiminutovými breaky.

Deska, která ze spolupráce Johna Mayalla a Erica Claptona vznikla, je základ bílého blues a nesnese srovnání s ničím. Na desce se mimo bluesových standardů nachází i několik blues, které složil John Mayall, a blues Double Crossing Time složil John Mayall spolu s Erikem Claptonem. Už úvodní Dixonovo blues All Your Love je parádní jízda. Blues Another Man je pouze John Mayall a foukací harmonika, do skladby Ray Charlese What'D I Say se vešlo i bubenické sólo. Na desce zazní i známý Parchman Farm, který zařadili na svou desku i američtí Cactus. Hodně se mi líbí Steppin Out s parádní Claptonovou kytarou. S odstupem se psalo v tisku, že Eric Clapton už nedokázal nikdy tak citlivě zahrát, jako na této Mayalově desce.

Desky, které John Mayall nahrál na konci šedesátých let, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo, a tahle deska je skutečný klenot, který nestárne. Hodnocení jasně maximální.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Gilmour, David - Rattle That Lock

Gilmour, David / Rattle That Lock (2015)

pinkman | 5 stars | 16.04.2018

Kytarista David Gilmour bude už navždy spojován s Pink Floyd. Poslední album jeho bývalého kumpána Rogera Waterse dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle dvojice vždycky mohla stavět a které stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Davem G., povážlivě vymizelo a jeho náplň tře bídu s nouzí. David už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album.

Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, nikoli však zamrzlou v čase. Na druhou stranu zase jako desku, která zní zatraceně svěže, přestože využívá minimum jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů. Ryzí art-rock, který nemohou fanoušci starých Pink Floyd zavrhnout.

Nejpřitažlivějším momentem na desce je skutečnost, že David Gilmour ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré minulosti a kapele, která mu dala všechno. Nabízí nový pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je jeho legendární kytarové cítění, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla.

Rattle That Rock je velice silnou kolekcí a jestli se David Gilmour ještě někdy studiově navrátí, tento svůj magnum opus už těžko překoná. Momentální TOP skladba: Rattle That Lock, bez debat.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - Rattle That Lock
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams (1974)

northman | 2 stars | 16.04.2018

Po vydání alba Uconditionally Guaranteed opustila Dona Van Vlieta původní sestava Magic Bandu, aby si založila skupinu Mallard. Don Van Vliet se pustil pod producentským vedením Andy Di Martina do nahrávání nové desky, která vyšla pod názvem Bluejeans & Moonbeams, s úplně jinými muzikanty. Po vydání téhle desky se Don Van Vliet tradičně pohádal s producentem Di Martinem a po setkání s Frankem Zappou vyrazil s jeho Mothers na turné, ze kterého vzniklo album Bongo Fury.

Dvojici těchto desek mám ve sbírce, ale takřka je neposlouchám. Pořádně jsem si je poslechl až nyní pro účely napsání hodnocení. Úvodní skladba Party Of Special Things To Do mě docela překvapila, připomíná totiž písničky na albech Spotlight Kid a Clear Spot. Následující píseň s názvem Same Old Blues složil J. J. Cale a Don Van Vliet ji zpívá svým originálním hlasem v duchu interpretů z mississippské delty. Další písničky jsou takové, že je mohl složit kdokoliv jiný. Jediná skladba se vymyká, a to Futher Than We've Gone. Jedná se o píseň v duchu blues nádherně zazpívanou Donem Van Vlietem. Všechno na této desce je dokonalé, zpěv, instrumentální doprovod, ale mně chybí takové to překvapení, když následuje něco, co nečekáte.

Téhle desce nemůžu dát více, jak dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

Egon Dust | 5 stars | 15.04.2018

Rok 1991 určite pre mňa nebol rokom grunge, keďže som mal 9-10 rokov. U nás v NMnV hudobne doznieval heavy metal, spustil sa tlak MTV s Madonnou, Vanila Iceom, Guns'n'Roses, Jon bon Jovi, George Michaelom apod. Nehovorím o všadeprítomnom Haberovi, Krížkovi.

So štýlom grunge naše končiny oboznámila najmä Nirvana. Samozrejme možno extrémne zarytí rockeri pátrajúci po novotách už vedeli, že sa niečo "vo svete deje". Po Cobainovej smrti sa pomaly a isto a najmä vďaka slovenským kombajnistom Gladiator dostal do pozornosti grunge, ktorý bol 1000x viac postavený na image feťákov a heroinistov ako Guns'n'Roses, to boli skôr rebeli motorkárského typu voči AIC, Nirvane atď.

Preskočím o 10 rokov dalej, niekedy v roku 2005 som dal priestor grunge bandom a Pearl Jam bol 3tou po Soundgarden a Nirvane, ktorej som dal šancu. Práve album TEN bol "TEN", ktorý mi zarezonoval svojou neskutočnou atmoškou. Meno Pearl Jam bolo prítomné vo všetkých hudobných periodikách najmä v 90tých rokoch, možno to bol kameň úrazu, prečo ma rocková kultúra nezaujímala v tom čase. V rokoch 1997-98 bežal seriál Škola Zlomených Sŕdc. V úvodnej časti sa chlapec pýtal dievčaťa vo vyťahaných rifloch a flanelke: "Co posloucháš za muziku?" a ona mu odpovedela: "Mám ráda Pearl Jam a Red Hot Chilli Peppers." Nejako vnútorne som pochopil, že sa Nirvana, Pearl Jam a taktiež Soundgarden stali generačnými hrdinami pre rebelov 90tých. Vlna flaneliek, robotníckych bagándž, roztrhaných rifiel sa podpísala aj na slovenskej mládeži. Na čele tejto vlny bol grunge. Sú 2 albumy, ktoré už v tom čase silne rezonovali, a to prvý Pearl Jam a Nevermind od Nirvany.

Prejdem k albumu. skladbou "Once" začala kapela riadne z ostra. Hlas Eddie Veddera musel preniknúť automatický do ucha každého poslucháča rovnako, ako v to čase Cobain či Stipe z REM. Máloktorá grunge kapela hneď v debute vysypala najsilnejšie piesne ich celej kariery. Tento prípad sa už asi nikdy nezopakuje! So singlovkou "Even flow" dali svetu jasne najavo ich naliehavosť v ich odkaze. Sugestívna "Alive" sa zákonite musela stať klasikou. Po muzikantskej stránke Pearl Jam bez debaty schovala Nirvanu a tak to vidím už roky aj ja. Sólo z "Alive" od Mike mcCreedyho malo hendrixovský náboj rovnako aj riff. S "Why Go" určite nešli pod kvalitu predošlých vecí. Baladický charakter piesne "Black", kde bez pochýb cítiť viac než len bežný baladický efekt, ale má monumentálny a veľmi uveriteľný prejav, nádherný melancholický náboj. Stále mám čerstvo hlave posledné videnie tejto pecky, a to na pohrebe Chrisa Cornella zo Soundgarden, kde mu ju Eddie spieval len s akustickou gitarou.

Tragický príbeh "Jeremyho" by mohol byť priam soundtrackom austrálskej Školy Zlomených Sŕdc na hony vzdialenej od Beverly Hills 90210, kde mládež žije nadštandartne a musí si vědeť o všem promluviť :) Najmä o ťažkom živote milionárov z Beverly v LA. "Oceans" je monument. Ako už zopár recenzistov spomínalo, tak potvrdzujem - je to Led Zeppelin 90tých. Z tejto LP určite stojí za spomenutie a pre mňa skutočne silná vec (je to ako paradox The Garden od GnR a Garden uvedená) atmosféra je priam hypnotická. V závere "Deep" dotvárajú nádherný rám k obrazu zo života "Detí z periférie Seattlu". Vo kinohitoch ala 50 odtieňov sivej lebo Samotár so Seattlu mesto pôsobí ako metropola rovnajúca sa New Yorku. Raz niekedy v polke 90tých v inkriminovanom čase grunge horúčky som videl film o chlapcovi žijúcom s babkou v Seattle a o jeho spoznávaní rôznych zákutí tejto metropoly. Na názov si nespomeniem, ale jeden či dva momenty z toho filmu nezabudnem asi nikdy. Ten prvý bol, ako ten seattleský Oliver Twist sa dostal do gangu "rockerov - feťákov" kde priamo nad dverami ich doupě visela obesenecká slučka. Takto nejako sa mi do pamäti zapísal Seattle a atmosféra tej danej drámy je totožná s atmoškou albumov Dirt lebo Ten.

V roku 2005, keď som so 14ročným oneskoreným počul jeden z najlepších albumov 90tych rokov, som bol posadnutí rock'n'rollom ala Guns n Roses, Aerosmith a im príbuzným kapelám. Dlhé roky mi grunge dosť vadil najmä kvôli lajdáckemu image, silne heroínove spojitosti, nehovoriac o našich domácich kapelách, čo od polovice 90tých rokov imitovali grunge ikony. Samozrejme viedol kombajn s Nirvánou. Odosobnením sa od týchto vecí som získal kvalitný hudobný zážitok. Odmyslením grunge vlny, ktorá bola možno najúprimnejšia zo všetkých rockových subžánrov máme co do činenia so silným zážitkom, ktorý spolu s Red Hotmi, Faith No Moreami a Nine Inch Nailsmi vyslobodili 90té z pod nadvlády Poisonov, Cinderell, White Lionov a 100000 glam pop hard rockerov - zlatých chlapcov predošlej éry. Hlas Eddie Veddera sa stal jedným z hlasov silnej generácie, asi aj jednej z posledných v spojitosti s rock'n'rollovou kultúrou.

Máme tu dnes nové kapely, ktoré by sa hrdo mohli hlásiť priamo k pokračovateľom Pearl Jam a Niela Younga a to Kings of Leon, Queen of the Stone Age a pár ďalších...

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Jethro Tull - Rock Island

Jethro Tull / Rock Island (1989)

steve | 5 stars | 15.04.2018

Rock Island je označením terminus technicus nejlepší ROCKOVÉ album Jethro Tull a zároveň je nejenergičtějším produktem kapely v průběhu osmdesátých let.

Mainstreamová záležitost Under Wraps byl totální přešlap vedle, o tom žádná. Bohužel se Ian Anderson z pozice bloumajícího šaška potápějící svou sedřenou kocábku do komerčního bláta dostatečně a rychle nepoučil a za další tři roky přišel znovu s podobnou nahrávky Crest of A Knave. V té znovu a opakovaně, nanovo použil odporné zvuky automatického bubeníka. Jethro Tull se podobná produkce absolutně vymyká. Nejde jen o to, že pohřbila folkový duch kapely, ale pohltila naprosto všechno, čím bývali JT jedineční. Charisma souboru se rychle vytratilo a zůstala bezobsažná slupka. Odpad, co se snaží tvářit slušně, jen aby neurazil svou dobu. S odstupem času a možností porovnávat je skladatelská bezradnost a vzájemná vyčerpanost u těchto nahrávek varovná.

Naštěstí s o dva roky mladší Rock Island se začíná couvat nazpátek. Anderson si zřejmě lecos uvědomil - poznáte to třeba z pohledu jeho flétny, které je vyhrazen nezvyklý manévrovací prostor. Příčňovka hraje prim a plní velice důležitou funkci. Můžeme ji slyšet všude a takřka neustále. Dost často sóluje, drží rytmus, vede hlavní linku, někdy si zlehka broukne, z toho zhurta zasoptí, naléhavě zapláče, nebo jen bloudí po okolí a spokojeně vypiskuje. Nejpodstatnější změna přišla se zvukem. Plným, rtuťovitým, rockově napruženým, dravým, k nahrávce s podobnou zvířecí zarputilostí až animálně se hodícím. Vlastní skladby jsou precizně vyleštěné, voní folkovou tradicí a není problém vypozorovat vlastní autorství.

Přestože se nejedná o desku patřící k hlavnímu proudu (68-78), jde o náramnou pochoutku a sladkou odměnu pro všechny skalní fandy Jethro Tull.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby

Captain Beefheart & His Magic Band / Lick My Decals Off, Baby (1970)

northman | 5 stars | 15.04.2018

Po vydání Trout Mask Replica začalo mezi spolužáky dohadování, co kde kdo komu ukradl a použil na svých deskách. Don Van Vliet to vyřešil po svém - oprostil se od producentského dohledu Franka Zappy a přijal bývalého člena Mothers Of Invention Arta Trippa jako druhého hráče na percussion a marimbu. Jelikož všichni členové Magic Bandu měli přezdívky podle toho na co hráli, dostal Art Tripp přezdívku Ed Marimba a na celé desce je marimba hodně slyšet.

Co se hudby na desce týká, je to volné pokračování Trout Mask Replica, podle mě mírně vyklidněné a uhlazenější. Na desce se nachází romantické melodické instrumentálky v podobě písní s názvy Peon a One Red Rose That I Mean. V instrumentálce s názvem Japan in a Dishpan hraje Don fantasticky na dechové nástroje včetně harmoniky. Mně se asi nejvíce líbí freak-outy (odvazy) typu Bellerin Plain, Lick My Decals Off, Baby a Doctor Dark. Výborné je hospodské blues s názvem I Love You, You Big Dummy. Největší odvaz je ovšem závěrečná skladba Flash Gordon's Ape s téměř šílenou hrou leadera na různé dechové nástroje (radši nepíši, o jaké se jedná, nejsem schopen to přesně identifikovat). Opět dokonalá souhra dvojice kytar a snad nejlepší zpěv leadera.

Jedná se o výborné album, které snese srovnání se svým předchůdcem a v některých aspektech ho možná i předčí. Co se týká hodnocení, tak pro mě pět hvězd - jak jsem se dočetl níže sám autor považuje tuhle desku za svou nejlepší, takže tak.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

steve | 4 stars | 15.04.2018

Během posledních týdnů jsem znovu upřel svůj pohled na tvorbu Porcupine Tree. Dnes jsem chtěl trochu porovnávat a tudíž si pustil jednu ze Stevenových nahrávek, které vydal sám za sebe. Vybral jsem si tu poslední, o které si myslím, že se zpěvákovi povedla.

Diametrální odlišnost od tolikrát propíraného alba The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) je do uší bijící. Tato nahrávka je však daleko rafinovanější, než jak navenek působí, a nemá v prvním plánu jasně nalinkovanou exkurzi do retro stylu. Wilsonův postupně se obměňující virtuální svět v sobě dnes často zrcadlí popovou břitkost s nepřeslechnutelným groteskním faktorem. Pokud nejste škarohlíd a dokážete přistoupit na řekněme novou skladatelskou formulku mr. Wilsona, budete přinejmenším překvapení, kam až se dá s moderní muzikou dopracovat.

Jediné, co mě dnes na S. W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd níže.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Townsend, Devin - Ziltoid The Omniscient

Townsend, Devin / Ziltoid The Omniscient (2007)

Adam6 | 5 stars | 15.04.2018

Tvorba Devina Townsenda ma dlhú dobu obchádzala. A keď som sa o ňom dozvedel, tak ma potom odrádzal otec, ktorý pozná Strapping Young Lad. Je to v podstate jedno. Devinovu hudbu som skúsil a hneď medzi nami preskočila iskra. Bol to album Terria, ktorý ma naladil na vlnu. Stal sa zo mňa Devinov fanúšik.

"Ziltoid Vševedúci" je prvý album, ktorý Devin nahral úplne sám. Tak ako už spomínal alienshore, tak aj ja musím uznať, že bicie sú nahrané výborne. Devin si dal naozaj záležať a nie je to len tak "odstrieľané od buka do buka". S programom EZdrummer pracoval aj na Dark Matters a dosť si ho pochvaľoval. Ostatné nástroje samozrejme nie sú pre Devina problém. Ďalšia pochvala odo mňa ide zato, že prišiel opäť s niečím iným ako predošlý album Synchestra, ktorý bol čistokrvný prog metal/rock. To v podstate platí pre väčšinu tvorby Townsenda, že sa vždy snaží prekvapiť fanúšikov. Ziltoid sa pohybuje v oveľa tvrdších vodách, skoro sa to približuje k death metalu. Devin vynikajúco strieda tvrdé riffy jeden za druhým ako na bežiacom páse, ale nájdu sa miesta aj pre pokojnejšie pasáže. Takže Devin využíva v podstate celý svoj hlasový rozsah. Po obsahovej stránke album tiež nemá chybu. Áno, baví ma to a veľmi. Pri rozhovore Ziltoida s Tvorcom sa mi vždy zdvíhajú kútiky úst. A takých momentov je tu viacero. Obľúbené skladby nebudem menovať. Každá je prepracovaná do najmenších detailov a všetky mám rád. Ten album je prosto dobrý od začiatočnej noty po záverečnú, lepšie povedané po posledný výrok majiteľa kaviarne:
"Let´s go, move it !"

Nehovorím že Ziltoid je najlepši album od Devina, to sa neodvážim tvrdiť asi pri žiadnom albume, také sú dobré. Tak teda poviem, že Ziltoid je "jeden z najlepších" Devinových albumov.

» ostatní recenze alba Townsend, Devin - Ziltoid The Omniscient
» popis a diskografie skupiny Townsend, Devin

Queen - News Of The World

Queen / News Of The World (1977)

| 4 stars | 14.04.2018

Z mé vnitřní předpojatosti nemůžu desce News of the World nikdy udělit nejvyšší známku. Podle mě je škoda, že tato veskrze povedená deska zapříčinila první averzi mezi fanoušky Queen a díky provařené rozštěpenosti na začátku způsobila rozkol hodnot v kapele.

Samosebou to má na svědomí úvodní dvojice We Will Rock You a We Are the Champions. Ta první se mi vůbec nelíbí, taková otravná stadionová vyřvávačka s dusotem pralesních bubnů v pozadí. Šampioni mají dobrý nápěv, ale v refrénu vidím české hokejisty v Naganu a znovu se o mě pokouší divná pachuť. Za nejlepší skladbu bych vybral křehkou Spread Your Wings. Skutečný klenot Queen a jasná jednička tohoto alba. Co následuje potom? Jedna sugestivnější pecka vedle druhé. Zvláštní dramaturgie si vybrala svůj povinný komerční záměr na začátku a jelikož máme pořád ještě ta sedmdesátá léta, art-rock si drží špičku s každým songem. Queen okusí jazz (My Melancholy Blues), pomelou blues (Sleeping On The Sidewalk) a nezapomenou, z čeho vyšli - drsný rock reprezentuje Fight From The Inside. Nejzajímavěji ovšem působí funky skoky v Get Down Make Love.

Takhle sofistikovaně dokáže psát jen skutečně vyzrálá kapela, kterou Queen v té době nepochybně dávno byli.

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen

Gryphon - Red Queen to Gryphon Three

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three (1974)

horyna | 5 stars | 14.04.2018

Gryphon se na svém třetím a pro většinu příznivců kapely také nejoblíbenějším albu Red Queen to Gryphon Three přiblížili renesanční hudbě takřka na dosah. I když čistotu středověkých tradic ideově lépe vystihuje předešlá věc Midnight Mushrumps, po aranžérské stránce je právě Red naprosto nedostižné.

Čtyři silně propracované a složité kompozice nabízí nespočet barevných variací, nuancí a krás. Muzika Gryphon se opírá o čitelně inteligentní přístup, je dobře provrstvená, kolorovaná a harmonicky do detailu proměnlivá. Flétny, fagoty, akustické kytary, cembala a krumhorny si společně vyzpěvují své pyšné melodie povahy symfonicko-lidové, linoucí se z hradních prostor "vonících" zatuchlým pachem nevětraných místností.

I když je tohle album všeobecně považováno za jejich nejlepší, já osobně na něm cítím už začínající ozvěny klasického ostrovního art rocku a proto, pokud chci zadolovat ve středověku co nejhlouběji, dávám přednost dobově pevněji ukotvenému Midnight Mushrumps. Ale i tak se pořád bavíme o mistrovském díle progresivní hudby.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Captain Beefheart & His Magic Band - The Grow Fins Box Set

Captain Beefheart & His Magic Band / The Grow Fins Box Set (1999)

northman | 4 stars | 14.04.2018

Box Captain Beefheart & His Magic Band, pojmenovaný podle blues z LP Spotlight Kid, vyšel v roce 1999 a obsahuje samé raritní záležitosti. Obsah je rozložen do pěti CD, nebo do tří dvoj LP. Pokusím se popsat CD verzi, kterou vlastním. Samozřejmě mám i vinylovou verzi.

První CD má podtitul Just Got Back From the City (1965-67) a obsahuje převážně demo nahrávky. Písně I´m Glad, Call On Me, Sure 'Nuff 'n Yes I Do, Yellow Brick Road a Plastic Factory později vyšly na albu Safe As Milk. CD neobsahuje jejich první singl s písní Diddy Wah Diddy.

Druhé CD s podtitulem Electricity obsahuje živé provedení některých písní z debutového alba (hlavně Electricity je ve dvou provedeních) a demo nahrávky, které byly použity na albu Strictly Personal. Zajímavá je verze písně Kandy Korn.

Třetí CD s podtitulem Trout Mask House Sessions obsahuje téměř všechny písničky z legendárního alba Trout Mask Replica v instrumentálním provedení bez nádherného hlasu leadera. To je skoro škoda, ale již na první poslech je jasné, že měli materiál perfektně nacvičený. Některé písničky (třeba Hair Pie, nebo Frownland) jsou ve více verzích. Mě zaujala instrumentální verze Ella Guru.

Na čtvrtém CD nalezneme mimo čtyř skladeb několik video sekvencí s písněmi z debutového alba, z Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a ze Spotlight Kid.

Na pátém CD s podtitulem Captain Beefheart & His Magic Band Grow Fins jsou live nahrávky z období od roku 1969 do roku 1981, kdy Don Van Vliet ukončil hudební činnost. Celé CD uvede Frank Zappa, který v některých písničkách i hraje. Mě zaujala verze písně Bellerin Plain a písnička Black Snake Moan I zpívaná živě do radiotelefonu bez instrumentálního doprovodu. V písničkách z konce kariéry hraje Don Van Vliet dokonce i na mellotron a syntezátory způsobem, který zavedl při hře na dechové nástroje. Zjevně musel pořád něco objevovat.

Tenhle box je určen hlavně fanouškům Dona Van Vlieta - myslím, že pro toho, kdo jej má rád, je to dokonce povinnost vlastnit. Tohle se nedá hodnotit, protože verze písní, které vyšly na deskách jsou lepší, ale pro mě má tento box hodnotu čtyř hvězd.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Grow Fins Box Set
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

steve | 5 stars | 13.04.2018

Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.

The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...

... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Whitesnake - Forevermore

Whitesnake / Forevermore (2011)

| 4 stars | 13.04.2018

Pokud bude David i nadále psát tak dobré skladby jako jsou Easier Said Than Done, Tell Me How (slyšte ten dojemně zvonivý souzvuk kytar), s vyceněnými tesáky útočící Dogs in the Street a My Evil Ways, prázdninovým parnem naplněné One of These Days, respektive Fare Thee Well, a bezchybná titulní hymna, milerád mu odpustím ty drobné koncertní prohřešky, kterými jsou vystoupení Whitesnake v posledních letech provázeny.

O desce Forevermore platí to, co jsem psal o jejím předchůdci. Naštěstí poslabších kousků je kratší zástup a deska vypadá rozmanitější a malinko vypulírovanější. Skladby znovu žene Davidův neutuchající pěvecký entusiasmus. Studiové knoflíky ho občas poupraví, dožehlí, nebo se něco zazpívá znovu, z čehož vznikne podobný ideál. Whitesnake s vyšším věkem ještě přitvrzují. Trojice skladeb na úvod, jmenovitě Steal Your Heart Away, All Out of Luck a Love Will Set You Free patří do kategorie vybuchujícího granátu, ničícího vaše reprobedny a okolí.

Fakt dobrá deska, uvidíme co bude napříště. Se zbytečným Purple Album se hošík moc nepochlapil a letos...

4,5

» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Trip, The - Atlantide

Trip, The / Atlantide (1972)

horyna | 3 stars | 13.04.2018

Na chvíli zase zafušuji do Snakeova teritoria a jen ve stručnosti zde připomenu další ze zapomenutých italských kapel sedmdesátých let. S krásným obalem, zajímavým textovým konceptem a v okleštěném tříčlenném složení vám nabízím desku Atlantide kapely The Trip.

Totální emersoňácký přístup (mám na mysli nezpochybnitelnou inspiraci kapelou ELP, to jen pro nováčky), lze vypozorovat nejen ve stejném nástrojovém složení, ale i ve velice podobném hudebním rozpoložení. Trip válí opravdu obstojně, desku provází slušná dynamika tepající rytmické dvojice umístěné do popředí. Různobarevná schemata klávesových nástrojů a někdy pěkně od plic soptící vokál Joe Vescoviho. Nejlahodnější jsou místy doslova vymazlené černobílé rejstříky, ženoucí desku po atmosférické cestě k bortící se Atlantidě.

Nahrávce udělím tři body, jelikož mě materiál obsahově až příliš připomíná ony ELP, kterým jsem za Tarkus objednal čtyřku. Navíc bubenické sólo v části číslo sedm mě pořádně irituje a raděj ho pokaždé přeskakuji. Ovšem jejich zástupci nechť si bodík navíc klíďo dosadí sami.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The

Porcupine Tree - Deadwing

Porcupine Tree / Deadwing (2005)

steve | 5 stars | 12.04.2018

Po dobu účinkovaní kapely Porcupine Tree, byla veškerá pozornost upřena na hlavního leadera a téměř výhradního skladatele Stevena Wilsona. Jeho většinový podíl na výsledném schematu, tvorbě, psaní písní a v neposlední řadě také úspěchu, který jeho kapela dosáhla, není potřeba zpochybňovat. Dost často se však zapomíná na celkový obraz hudby tohoto britského tělesa. Za konečný sound, takový, který skrze elektronické medium dostává posluchač, je kromě Wilsona odpovědný ještě jeden důležitý člověk. Tou osobou je klávesista Richard Barbieri, tvůrce většiny geniálních myšlenek, které tvoří to nejpodstatnější - finální melancholickou složku. Bez něj by v určitých úsecích jednotlivých skladeb, a že jich není málo, nebylo co poslouchat.

Ať je to minimalistická zvuková koláž v úvodu titulní Deadwing, niterně vypreparované kouzlo atmosféry písně Lazarus, galaktické zvuky během Arriving Somewhere But Not Here nebo vydolovaný pocit osamělosti v průběhu skladeb The Start Of Something Beautiful a Glass Arm Shattering.

Ano, souhlasím, S. Wilson je génius. R. Barbieri je však ten, kdo míchá s našimi emocemi.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed

Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed (1974)

northman | 2 stars | 12.04.2018

Od začátku roku poslouchám s přestávkami všechny desky Dona Van Vlieta s vyjímkou Uconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Každou z těchto desek jsem slyšel maximálně třikrát, nyní nemám odvahu si je pouštět. Odkaz na písničku This Is The Day mě navedl k tomu, abych si tohle album pustil. Sám autor kdysi o těchto deskách prohlásil „ta první je roztomilá, ta druhá je opravdový šmejd“ (Melodie 10/1977).

Když posloucháte Lick My Decals Off, Baby, a potom vložíte do přehrávače tohle album, máte dojem, že posloucháte úplně jiného interpreta. Tohle album je plné sladkobolných písniček, které mohl nahrát kdokoliv jiný, třeba Tom Jones. Možná chtěli zapůsobit náladou písní na holky, to věděl snad jen autor. Hrají zde všichni ti, kteří stvořili klenoty jako Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a poslouchatelné Spotlight Kid a Clear Spot. Krátce po vydání těchto dvou desek rozpustil Beefheart skupinu a dal se dohromady se svým spolužákem ze střední a vyrazil s ním na turné, ze kterého vzešla deska Bongo Fury (která se mi líbí), nazpíval první verzi Torture Never Stops a začal pracovat na albu s názvem Bat Chain Puller. Já jsem si po čtyřiceti letech poslechl tohle album , abych mohl konstatovat, že to opět za moc nestojí. Ta písnička This Is The Day je výborná, ale nesnese srovnání třeba s takovou Dropout Boogie.

Když to mám hodnotit, tak za tu jednu skvělou skladbu dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !

Petřina, Ota / Petra Janů - Exploduj ! (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 12.04.2018

Vedle sólových, velmi ceněných desek Oty Petřiny je tu album, které je, ač naprosto muzikantsky geniální a nadčasové, dnes trochu zapomenuto. To mne velmi mrzí, ale asi chápu ten pravý důvod. Nevyšlo totiž pod jménem Oty, ale pod hlavičkou tehdy jedné z nejlepších (ne li úplně nejlepší) rockových zpěvaček u nás – Petry Janů. Letmo se tedy zmíním o jeho vzniku.

Kamarádi karbanu, Ota Petřina s manažerem a partnerem Petry Michalem Zelenkou a textařem Zdeňkem Rytířem dali u karet hlavy dohromady a vymysleli projekt Pro Rock s tím, že z Petry Janů vytvoří rock star. Opatrně začali albem Motorest, ale tou hlavní událostí se stala až druhá deska Exploduj z roku 1980. Ota měl zákaz veřejného vystupování, takže v klidu během pár měsíců napsal všechny písně a několik textů, zbytek dodal Zdeněk Rytíř. Po schválení nahrávacích frekvencí se během dvou měsíců v dejvickém studiu vše natočilo.

Vydání alba pak způsobilo mezi českými rockery velký šok srovnatelný snad jen s údivem za humny v Americe, když začal svá kouzla na kytaru předvádět Eddie Van Halen. Ota Petřina totiž ve studiu na sebe navrstvil a v aranžích pospojoval zdánlivě nesourodé prvky – sbor C&K Vocalu či dechovou sekci s komorním orchestrem, to vše pak zastřešovala rocková rytmika kapely Pro Rock. Pod touto hlavičkou se skrývala na desce neuvedená česká esa rockové scény mj. basák Vláďa Padrůněk či bubeník Vlado Čech. Tou hlavní devizou je však nespoutaná kytara Oty Petřiny, která na tomto albu předvádí taková kouzla, že jsem z toho dodnes trochu vedle. Troufnu si tvrdit, že takto invenčně do té doby u nás nikdo nic nenahrál. Na desce je to díky studiovému a vymazlenému pojetí skvělá záležitost, která spojovala neobyčejně silný a tvárný hlas Petry Janů – ten třeba chvíli silně rockově bouřil, aby poté klidně plynně přešel do operní polohy.

Zásadním pilířem alba jsou songy s obrovským vnitřním napětím - Exploduj, Benzínová královna, Démoni z Dejvic a doktor Q a Ještě stále nejsem grogy či Vabank. Časté změny tempa, nálad, aranží s Pražským komorním orchestrem, dechovou sekcí a těžkotonážní rockovou kytarou plení vše kolem.

Trochu popíšu třeba náladu Benzínové královny pro ty, kteří toto album neslyšeli. Kulomet bicích odstartuje skladbu a následný hutný kytarový riff ovládne první dvě sloky. V nečekané mezihře zazní koncertní akustická kytara se sborem, která ústí do až muzikálové uklidňující melodie, která je pomalu ztišována. Když máte pocit, že skladba končí, ozve se znovu úvodní brutální riff, který dokončuje skladbu spolu s lesem smyčců komorního orchestru.
Takto podobně nezvykle zní i další skladby, kde i po několikerém poslechu můžete objevovat v aranžích další a další nezvyklé kombinace.

Zvláštní temnou atmosféru obsahuje Černá ovce, kde v pozadí slyšíme jakousi syntenzátorovou smyčku, v prostoru kolem jsou naaranžovány a vrstveny různé úryvky kytar a dechových nástrojů – Petřin odosobněný nahalovaný zpěv proplouvá všemi těmi zvuky - socialistický prog rock či math rock?

O něco písničkovější je Jen jestli, která je však ozvláštněna Otovým neuvěřitelně drsným úvodním sólem. Později je ta tvrdost úmyslně rozbita druhým partem kytary v jemném duchu. Napětí a rockový tlak poleví v Příběhu Gabriela a v děkovačce Koncert končí. Povinnou pomalou píseň tu supluje křehký song Písnička.

Na této desce se sešlo mnoho es tehdejší české rockové scény a v čele s Otou Petřinou natočili progresivní album, které je svou atmosférou, muzikou, způsobem kytarové hry a aranžemi naprostým zjevením na naší domácí rockové scéně. Nikdy před tím a ani potom se nic podobného neopakovalo. Petra se ještě několik let věnovala rocku, na koncertních pódiích s východoněmeckou skupinou Express dokonce heavy metalu, ale z gramofonových drážek zněla již hodně ochočeně.

Recenze sepsána pro připomenutí na konci roku 2017 vydaného 4CD Petra Janů & Ota Petřina z let 1977 - 1984!

P.S.: Doufám, že se mnou budete všichni souhlasit, že toto album patří oprávněně do profilu Oty Petřiny, který celou desku napsal, většinu i otextoval, nahrál a sehnal muzikanty. Myslím, že kvůli jedné desce zde zakládat profil Petry Janů by bylo zbytečné a pro tento web nepřínosné.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Velvet Underground, The - White Light/White Heat

Velvet Underground, The / White Light/White Heat (1968)

northman | 5 stars | 12.04.2018

Velvet Underground, skupina představující newyorskou scénu v polovině šedesátých let, vydala debutové album se stylovým obalem od Andy Warhola ve stejném roce a na stejné značce, na které debutoval Frank Zappa se svými Mothers Of Invention z druhého konce USA. Na albu nazpívala několik písniček Christa Poffgen, známá pod přezdívkou Nico. Album se ale neprodávalo, a to vedlo k rozchodu s Andy Warholem. Další album vyšlo na značce Verve v roce 1968 a představuje podle mě hudbu, která z Velvet Underground udělala legendu.

Všechny skladby na albu jsou podřízeny kultu monotónnosti, tak jak to nazval ve svém článku v Melodii Petr Dorůžka. V tom článku píše, že jeden fanoušek nemohl v noci spát a slyšel vrčení ledničky. Ten zvuk mu připomínal hudbu jeho oblíbenců. Ve skupině bubnovala žena, podle mě to byla velká rarita na tehdejší dobu. Už v úvodní titulní skladbě je nasazen rytmus, který se takřka nemění ve všech skladbách. Skladbu Gift mám rád, John Cale přednáší nezúčastněně a do toho Lou Reed nemilosrdně vazbí. Skladba Here She Comes Now představuje lyrickou baladu. Pro mě je nejlepší a nejzajímavější závěrečná sedmnáctiminutová skladba Sister Ray, která přesvědčila spoustu následovníků, že tohle je ta správná cesta. Siouxsie & The Banshees tuhle skladbu zařadili pod názvem Lord´s Prayer na své album Join Hands. To, co se Velvet Underground povedlo na této desce, je základem toho, co vytvářejí a vytvářely noiseové kapely po celém světě. Jako příklad by se daly jmenovat američtí Sonic Youth a japonští Merzbow. Hudba Velvet Underground byla velkou inspirací i pro naše Plastic People Of The Universe.

Tohle je jedna z nejdůležitějších desek rockové historie a pro mě je za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - White Light/White Heat
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man

Captain Beefheart & His Magic Band / Mirror Man (1971)

northman | 5 stars | 11.04.2018

CD verze desky Mirrorman, kterou vlastním, obsahuje původní LP se skladbami v mírně pozměněném pořadí a čtyři bonusy ve formě skladeb Trust Us, Safe As Milk a Gimme Dat Harp Boy v jiném provedení, než v jakém byly zveřejněny na albu Strictly Personal. Jediná Moody Liz nevyšla na žádné desce. Všechny skladby pocházejí z nekonečných sessions, které později vykrystalizovaly v klenot s názvem Trout Mask Replica.

Úvodní skladba Tarotplane je volná improvizace na bluesovém podkladu s již tradiční perfektní souhrou dvojice kytar a výborným Donovým zpěvem. V této skladbě použili klepání na hrudník jako určitou formu percussion. 25th Century Quaker je opět skladba na bluesovém podkladu, kde hraje Don na saxofon přesně v tom duchu, v jakém jej používal později na Trout Mask Replica, tedy "na nástroj se neučím, to bych potom nic neobjevil". Skladba Mirrorman dala název celému albu a její pokračování je na albu Strictly Personal. Kandy Korn je rovněž na albu Strictly Personal, ale tahle verze se mi líbí více. Na Beefheartovy poměry se jedná o melodickou skladbu se sborovým zpěvem Magic Bandu. První bonus je verze nádherně psychedelické skladby Trust Us, mrtvolné převalování je ukončeno nádherným breakem s výborným zpěvem leadera. Je docela škoda, že skladba Moody Liz není na nějakém řadovém albu.

Všeobecně mám k live nahrávkám nedůvěru, stejně to bylo v případě téhle desky, netušil jsem totiž, že se jedná o živé hraní ve studiu. Mirrorman patří k ozdobám mé sbírky, mám jej v CD provedení a minimálně tři vinylové verze včetně původní.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Whitesnake - Good To Be Bad

Whitesnake / Good To Be Bad (2008)

| 4 stars | 10.04.2018

Když záměrně zapomenu na sladké americké období této party, dá se s určitostí tvrdit, že Whitesnake hrají čistý blues-rock. Nevím proč, ale na Progboardu jim pšenka moc nekvete. Třeba oproti takovým Colosseum je bílý had uťápnutý jako malá česká užovka. Zřejmě to bude právě tou neslavnou fází, která pořád leží spoustě lidí v žaludku.

Když Coverdalovi v roce 2008 konečně vyšla dlouho avizovaná comebacková deska, byl jsem nažhavenej jako panic před první kopulací. Hodně mě překvapil masivní sound a nový zvuk. Oproti uplakaným, zaoceánsky taktním nahrávkám 1987 a Slip of the Tongue to byla pořádná vzpruha. Whitesnake obměnili kádr a výrazně přitvrdili. Omlazený soubor ze sebe vydal to nejlepší a spoustě lidí dal pádnou odpověď na otázku, kdo patří do starého železa a kdo má schopnost složit silný materiál.

Celé desce vládne mocný Coverdlalův vokál. Ten získal na větší síle a osobitosti. Jeho mohutný výraz má v hard-rocku stále své dominantní postavení. Jednotlivé skladby pěkně odsýpají, povětšinou v kvapíkovatějším tempu, což u Whitesnake nebývalo pravidlem. David měl při výběru na kytarový post pokaždé cit a kousek štěstí. Kapelou prošlo několik slavných jmen a nováčků, kterým bílý had umožnil nastartováni vlastní kariéry. Doug Aldrich a Reb Beach nejsou žádné superstar, ale kdo se v americké hudební produkci trochu vyzná dobře ví, že známé jméno ještě kvalitu nedělá. Tahle funkční dvojka se dokáže skvěle doplňovat a seká jednu znamenitou vyhrávku za druhou.

Whitesnake bohužel nedokázali vydávat desky bez slabých skladeb. Nebudu ukazovat prstem na ty nepovedené, není problém je vyštrachat. První strana a trojice balad navrch jsou hnacími motory této coverdalovské edice, kterou David ještě neřekl své poslední slovo.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Good To Be Bad
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Maxophone - Maxophone

Maxophone / Maxophone (1975)

horyna | 5 stars | 10.04.2018

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone

Black Sabbath - Cross Purposes

Black Sabbath / Cross Purposes (1994)

horyna | 4 stars | 09.04.2018

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Cross Purposes
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Scorpions - Humanity: Hour I

Scorpions / Humanity: Hour I (2007)

john l | 5 stars | 09.04.2018

Scorpions se v průběhu devadesátých let plácali v blátě jako ryba na suchu a po předchozím desetiletí plném úspěchů s doláčama vyčuhujícíma z kapes, najednou nevěděli jak na to. Crazy World jim dala nesmrtelnost a spokojený důchodcovský roky, jenže na ty kapela ještě nepomýšlela. Chtěla pokračovat dál a chtěla držet krok s Amerikou.

Na Face the Heat přitvrdili a zabalancovali, dalším deskám se to už nepodařilo. Scorpions vydávali brakovou hudbu, zbytečné živáky, výběry balad, akustické sety a podobné krávovinky. Ze země je zvednul až album Unbreakable. Za tři roky měl navázat Humanity: Hour I, což nevyšlo tak, jak se předpokládalo. Jelikož, a teď se podržte, jde o mistrovský progresivní opus (magnum)!!!!!!!

Jenže Scorpions nikdy žádný progres nehráli a tudíž ani nemohli disponovat takto zaměřeným publikem. Jejich fanoušci chtěli další variace na Still Loving You, nebo Send me an Angel. A oni si klidně vydali něco tak nepředvídatelného. Deska zůstala v regálech a kapela se potápěla zese ke dnu. Návrat k původnímu funkčnímu období přišel až s nahrávkou Sting in the Tail, která měla zůstat navždy tou poslední (kapela velkohubě ohlašovala konec kariéry), což mohla být vcelku důstojná tečka.

Jak jsem tedy už předeslal hore, Humanity: Hour I je progres jako hrom. Ne ve smyslu Yes, nebo Pink Floyd, ale v intencích hard n heavy směru Meineho a Rudy Schenkera. Na textovou, technologicky záměrně absurdní scifi výpověď zasazenou do budoucna se navlíkla moderní produkce a prvoplánové hitovosti se zabouchla vrata. Schenker si rozepnul rukávy a sype jeden hutný riff za druhým. A Klaus Meine pro změnu zpívá dokonale a bez falše, líp jak za mlada. Deska je razantní a neustále pod napětím. Ale pod tvrdou slupkou raší pověstná scorpionská melodika plná neslýchaných vyhrávek a zpěvných refrénů.

Humanity: Hour I je muzikantsky daleko hodnotnější, než obyčejní Lovedrivi a Amusementi. Není ukovaná pro diskotéky, ani pro stadionové halekače. Tahle deska je pro Progboard! Pět bodů pro nějlepší desku Scorpions v její bohaté historii! A to není prdel!

» ostatní recenze alba Scorpions - Humanity: Hour I
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Porcupine Tree - In Absentia

Porcupine Tree / In Absentia (2002)

steve | 5 stars | 09.04.2018

Ať jsou Wilsonovy sólové desky třeba skvělé a pro někoho geniální, nikdy se jim nepodaří dosáhnout kultovního stavu, jakým proslula jeho první kapela Porcupine Tree. Samostatnému Wilsonovi zkrátka chybí atmosféra, kterou měla každá produkce PT absolutně dotaženou. Můžeme tomu říkat jak chceme, třeba nadstavba. Ale je to tam a je to zatraceně slyšet. Porcupine Tree byla jedinečná formace a každé jejich SPOLEČNÉ album nadstandardní událostí.

In Absentia patři vedle několika dalších desek kapely na úplný TOP. Její vnitřní pohyb je jasně zachytitelný. Chvílemi radostný, chvílemi sklíčující, pesimistický, absurdní, decentně teatrální, všeobjímající, milostný a především vizionářský. Opojná nálada, která se do vás promítá postupně a skladbu za skladbou, dospěje až ke svému vrcholu v poslední skladbě Collapse the Light Into Earth, což je maximální emoční strop, kterého je kapela takových kvalit schopna dosáhnout.

The best of prog-rock.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Blind Faith - Blind Faith

Blind Faith / Blind Faith (1969)

Martin H | 4 stars | 08.04.2018

Na konci roku 1968 se rozešlo famózní trio Cream. Po dvou letech a třech studiových deskách se možnosti tria údajně vyčerpaly a všichni zúčastnění si řekli, že je třeba jít vlastní cestou. Určitě v tom svou roli hrála nabubřelá ega hudebníků, ponorková nemoc a také únava ze dvou společně prožitých hektických let. Začátkem roku 1969 fanoušky ještě potěšila deska Goodbye se třemi novými skladbami, ale to už každý z aktérů řešil otázku, kudy dál.

Kytarista Eric Clapton se dává dohromady se zpěvákem a hráčem na klávesy Stevem Winwoodem známým ze skupin Spencer Davis Group a Traffic a začnou připravovat nový hudební projekt. Na bicí přiberou i přes počáteční Claptonovy námitky Gingera Bakera, s basovou kytarou se připojí Rick Grech a skupina Blind Faith je na světě. Jenomže jak rychle vznikla, tak také skončila. Možná jí nepomohla přílišná očekávání a status supergroup, kterým ji okamžitě obdařili hudební novináři, jí také zrovna nepomohl.

Každopádně po ní zůstala aspoň jedna studiová deska, která ukazuje, že tato sestava určitý potenciál měla, a je jen škoda, že jí nebylo dopřáno více času. Především spojení Clapton – Winwood bylo naladěno na podobnou vlnu a mohlo se vyvinout v něco dlouhodobějšího. Nu, nestalo se a my máme aspoň možnost si při poslechu této desky představovat, co by kdyby.

Polovina repertoáru zde obsaženého pochází z Winwoodova pera, po jednom kousku přispěli Clapton a Baker a píseň Well All Right je vypůjčena z pozůstalosti Buddy Hollyho. Úvodní Winwoodova skladba Had to Cry Today mohla být skvělým otvírákem. Nad úderným riffem se vznáší naříkavý Stevův hlas, Clapton do písně kreslí svou kytarou různé ozdoby a kudrlinky, jenomže jakmile začne jeho sólo, tak si říkám, že to už není ono. Eric jakoby se vznášel ve vlastním světě a mám dojem, že zbytek kapely jde tak trochu mimo něj. Ne hudebně, tam je všechno v pořádku, ale ta chemie známá z desek Cream tu bohužel není. Snad si spravím chuť další skladbou, melancholickou Can´t Find My Way Home. A opravdu, to prolínání akustických kytar ve spojení s jemností Winwoodova hlasu činí z této písně aspoň pro mne jeden z vrcholů alba. Následuje již zmiňovaná coververze, v níž má Winwood šanci se předvést jako hráč na klávesové nástroje, a už je tu druhý vrchol alba, Claptonova píseň Presence of The Lord. Dokonalé spojení Winwoodova hlasu, kláves a Claptonovy kytary činí z této písně posluchačskou lahůdku, k níž se rád znovu a znovu vracím. A to kytarové sólo, jež poklidnou náladu písně trošku brutálně přeruší, je prostě nádherné.

Předposlední skladba Sea of Joy začíná ostrým riffem, očekával bych pořádný nářez, ale píseň velmi rychle náladu změní a máme zde další baladu winwoodovského střihu. Místy zde zazní Bakerovo výrazné šamanské bubnování, ale poklidná atmosféra se v závěru vrací s nádherným houslovým motivem. Clapton se také drží spíše vzadu, jakoby si říkal, že by přílišné tlačení na pilu mohlo celkovému vyznění uškodit. Na závěr nás čeká nejdelší skladba na albu, Bakerova Do What You Like. Ta umožňuje se všem zúčastněným předvést v jednotlivých vstupech, které mnohdy odkazují až do tak odlehlých hudebních světů, jako je latino rock Santanovského typu. Možná už Ginger Baker pomalu přemýšlel nad svým budoucím projektem Ginger Baker´s Air Force.

A víc toho bohužel skupina Blind Faith nezvládla. V září 1969 Clapton oznámil, že o skupinu ztratil zájem, a to byl konec. Cesty hudebníků se rozešly. Jak napsal Jiří Černý, na víc jejich slepá víra nestačila.

» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Vojta | 4 stars | 07.04.2018

Čtvrté album skupiny Deep Purple, jsem objevil asi před rokem díky kamarádovi, který mi pustil skladbu Fools. Album má pro mě několik zásadních momentů:

a) perfektní vypalovačky na úvod. Fireball - perfektní otvírák zahájený zapínaným větrákem ve studiu, skladbu provázejí v pozadí Lordovy varhany a dopředu ji posouvá i skvělý rytmus. Sólo si zahrál jak Blackmore, tak Lord. No No No - typická párplovština s krásným riffem, kterou opět podbarvují varhany a baskytara. Strange Kind Of Woman - jedna z kratších písní na tomhle albu, je typická riffem hraným na varhany a zvláštním kytarovým úvodem.

b) progresivní pomalejší pecky. Anyone's Daughter - tato se pyšní pěkně stavěným rytmem na piano; po ní následující The Mule s perfektně vystavěným sólem páně Blackmorea a Gillanovým vokálem. Vše podbarvují v pozadí Lordovy varhany. Lord ke konci skladby též přidá pěkné sólo.

Následuje vrchol celého alba - skladba Fools s pěknou vložkou hranou na cello uprostřed skladby. Jinak se jedná o typický párplovský song s perfektním zpěvem. Jako poslední zazní skladba No One Came - dravá rocková věc s jednoduchým rytmem, ale krásným kytarovým sólem ve stylu otvíráku Fireball nebo alba In Rock z roku 1970. Ke konci skladby opět sóluje Jon Lord na své hammondky.

Resumé: sestava Mark II. DP ve své nejlepší formě a jejich výlet do světa progresivního rocku, jen by tak pěkné album nemuselo končit tak brzy. Ale sečteno a podtrženo - 4 hvězdy

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

lover-of-music | 4 stars | 07.04.2018

Skupinu Caravan jsem objevil v době, kdy jsem byl v zoufalém hudebním stavu a nemohl jsem najít tu další "správnou" kapelu pro moje uši. Opět jsem bloudil v recenzích a zjišťoval, které album by mohlo od nich být nejlepší. Došel jsem k In The Land Of Grey And Pink (a taky ještě debut z roku 1968 je velmi povedený).

Úvodní Golf Girl je prostě výborná, melodická záležitost, která mě vždycky dostane z ponuré nálady a zaplaví mě optimismem. No... zkrátka nemá chybu. Následuje krásné kouzlení s notami v podobě Winter Wine. Poté tu máme Love To Love You. Tahle skladba přímo svádí k tanci, ať chcete nebo ne. Pro mě je to zaručený hit a okamžitě jsem svolal nejhezčí holky ze třídy, ať si se mnou na tohle zatančí. Je to paradox, protože nesnáším taneční hudbu, ale tohle... tak nádherně jsem si ještě nezapařil. A opět ze skladby srší optimismus. První stranu desky zakončuje titulní skladba. Opět se jedná o melodickou, nevlezlou a zpěvnou záležitost. Moc pěkné.

No jo, ale druhá strana mě výrazně zklamala. Suita Nine Feet Underground pro mě představuje naprosto nudnou 20 minutovou jízdu odnikud nikam. Fakt se to strašně táhne a je to takový kontrast k první straně, která je famózní. Sice ke konci zazní jeden dobrý rockový riff, ale jinak....

Velká škoda. První strana fenomenální, druhá nudná. Co s tím? Je to půlka, takže 3 hvězdy? NE!!! Dám poctivé 4, protože na tu první stranu fakt nedám dopustit.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Titan | 5 stars | 06.04.2018

Další z italských kapel, které vyšlo pouze jediné studiové album. První věc, která mě praštila do očí byl zajímavý cover alba. Říkal jsem si, co to je za bandu sadomasochistických bojovníků, kteří mají zbraně propíchnuté přes vlastní kůži.

Albu dominuje kytara, což u Italů není tak časté, většinou jsou to klávesy. Zaujalo mě, že kromě klasických nástrojů jsou tu i nástroje neobvyklé, např. lesní roh a další. V roce 2006 byl vydán remaster, kdy se poskládaly skladby jiným způsobem s novými názvy.

Prologo I - začíná akustickou kytarou a flétnou, melodickým "lala" zpěvem. Po dvou minutách se akustika opět rozjede, přidají se i bicí, klavír a melotron. Melodicky si nástroje pohrávají sem a tam. Melotron lítá ze strany na stranu, zní to jako sbor houslí. Před pátou minutou se vokály rozmnoží a začne jich melodicky "lala" zpívat více najednou, zní to jako kdyby skřítkové oslavovali tancem kolem ohně příchod jara.

Prologo II - hlavní otěže hned přebírá elektrická kytara a varhany. Kytara začne s bicími pouštět riffy jeden za druhým. A náhle se ozve i lesní roh s flétnou. Ta kombinace se mi moc líbí, zní to jako pochod vojáků s doprovodnou kapelou. Po dvou minutách začne tlumeným smutným i mňoukavým tónem elektrická kytara. Poté další změna, tentokrát na jemnou, líbeznou flétnu. Po třetí minutě začne zpěv, zpěvák velmi příjemně a melodicky zpívá, zní to jako refrén k nějaké známé skladbě. Pak je to ale opět přerušeno kytarou s varhany. Tlumená, smutná kytara se opět hlásí o slovo. Je to skok z pasáže do pasáže. Jak už ostatně mají Italové ve zvyku. Závěr patří akustické kytaře s flétnou.

Prologo III - heavy rocková kytara se ozývá a v rytmu pochodu se přidává i kytara. Musím si u toho podupávat, parádní mrazení v zádech. Poté vše ztichne a jen si drnká elektrická kytara s akustikou. Flétna líbezným hláskem navazuje. Po třetí minutě se rozjede kytaro-varhanní bouře a předhání se kdo je lepší. Heavy rocková kytara opět dominuje a navrací se úvodní motiv pochodu s flétnou a kytarou. Jakoby to dávalo dojem, že už bude skladba končit, ale navazuje přitom další krásná pasáž, kdy si opět melodická flétna s kytarou hrají jako pírka ve větru. Závěr zní trošku jako exhibice bicích.

Riflessione I - hutná tvrdá kytara s varhany, zní to jako od Focus. Po minutě je cítit i výrazná basa. Za další půl minutu vše ztichne a varhany jen krouží s klidným zpěvem. Na to vždy zaburácí kytara s basou. Rozjede se kytarové sólo, kde kytara dává vědět kdo je tu pánem. Zpěvák opět zpívá s varhany a basa duní jak hrom. Kytara si v pozadí drnká tajně své sólo a pak se opět rozjede v pořádnou bouři tónů. Po čtyř a půl minutách se ozve akustika s flétnou. Flétna táhlým, smutným tónem podbarvuje atmosféru. Varhany se opět ozývají z pozadí a navazují na úvodní varhanní motiv se zpěvem. Závěr patří úvodní hutné kytaře alá Focus.

Riflessione II - akustická kytara si pohrává jemně s melodií. Přidá se něžná flétna a melodicky doplňuje akustiku. Basa na sebe nenechá dlouho čekat. Pak se ozve něco na způsob syntezátorů, rohu nebo trubky a skvěle doplňuje skladbu. Zní to jako z nějakého westernu, jako kdybych se jako kovboj proháněl po prérii na divokém západě. Krásná melodičnost se line až do konce, kdy zaburácí kytara, že to končí.

Epilogo I - akustika s dravou hard rockovou kytarou, která si hraje jedno sólo za druhým. Po minutě je ticho a začne klavír se smutným zpěvem. Klavír si melodicky hraje svůj riff a kytara do toho duní. Zpěv zesílí a kytarová sóla se rozjedou. Je to paráda. Pak opět klavír začne další melodii s basou a kňourá do toho opět kytara. Po třech a půl minutách si opět hraje klavír svou další melodii a po delší době se nám opět ozve flétna. Nabalí se hutná basa s dalším kytarovým sólem. Kolem páté minuty se opět ozve zpěv. Připomíná mi to zpěváka z Rare Bird.

Epilogo II - rychlé varhany si brázdí, podporované bicími. Zní to jako trochu jako Johan Sebastian Bach. Kytara v pozadí kňourá. Po necelých dvou minutách se ozve klavír a bicí. Objeví se motiv z předchozí skladby podporován kytarou. Má to však jepičí průběh, vše ztichne a začne pouze akustika vydrnkávat až do úplného ticha.

Rozhodoval jsem se, zda tomu dát 4*, ale po více posleších jsem si to oblíbil stále a víc a dávám mu plný počet. Baví mě celé od začátku až do konce. Je škoda, že nikdy neuslyšíme to druhé nevydané album.

» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station

Captain Beefheart & His Magic Band / Doc at the Radar Station (1980)

northman | 5 stars | 06.04.2018

Don Van Vliet alias Captain Beefheart patří již více jak čtyřicet pět let k mým velkým oblíbencům. Jeho písničky jsem si zamiloval hned po poslechu alba Safe As Milk, pak jsem jeho tvorbu sledoval průběžně, tak jak vydával desky.

Doc At Radar Station je jeho předposledním studiovým albem, které vydal na značce Virgin. Když album vyšlo, tak v souvislosti s vydáním alba vyšel poměrně obsáhlý článek v Melodii, nevím, kdo byl autorem, ale to jak ji chválil mě tehdy hodně nalákalo k tomu, abych si ji sehnal. Hned úvodní písnička Hot Head je volným pokračováním písní z Trout Mask Replica, melodií i rytmů je v této skladbě několik, a hlavně jsou naráz a jsou nesouzvučné, jako i hra dvojice kytar. V této a několika dalších hraje mistr na mellotron. Ashtray Heart je píseň v podobném duchu jako Hot Head, parádní kytary a zpěv. Píseň A Carrot Is As Close As A Rabbit Gets To A Diamond je roztomilá lyrická písnička na jeden řádek v akustickém provedení. Následuje pro mě největší pecka alba s názvem Run Paint Run Run, kterou zpívají sborem všichni členové Magic Bandu, tehdy tuším Zdeněk Kluka v Melodii v rubrice Jak já to slyším prohlásil „to je pěkná soda“. Celé album se odehrává v duchu odkazu alb Trout Mask Replica a Lick My Decals Off, Baby, hodně se mi líbí tvrdé skladby Brickbats a Best Batch Yet . Miniatury Telephone a Flavor Bud Living jsou milé, a po nich následuje geniální song Sheriff of Hong Kong, ve kterém hraje John French (Drumbo) na bicí. John French bubnoval na legendárním opusu Trout Mask Replica. Sheriff of Hong Kong byla skladba, která mě zaujala tehdy na první poslech a doposud mě neomrzela.

Co se týká hodnocení, tak pro mě jednoznačně maximum.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Santana - Shape Shifter

Santana / Shape Shifter (2012)

pinkman | 4 stars | 06.04.2018

Nejenže byla Shape Shifter důležitá deska, ale je to taky moc příjemná deska. Santanova tvorba se někdy v době po albu Borboletta začala ubírat komerčním řečištěm a na přelomu dekád byla pro nás progresivity naprosto nepřijatelná. Carlos skládal pro hitparády, holčičky a středně-proudaře. Období Abraxas nenávratně zazdili komerční cajdáky a zdálo se, že mistr Santana je navždy mrtev. Shape Shifter je jako blesk z čistého nebe. Žádné černošské hulákání do davu, už jen čistá instrumentální muzika. Čtveřice rozjívených snivých skladeb které pochodují v jednom sledu: Metatron, Angelica Faith, Never the Same Again a In the Light of a New Day jsou jako dokonale hojivá mastička na desetiletí ušního strádání s jeho komerčním bahnem.

Momentální TOP skladba: Nomad

» ostatní recenze alba Santana - Shape Shifter
» popis a diskografie skupiny Santana

Foreigner - 4

Foreigner / 4 (1981)

joel | 5 stars | 06.04.2018

Měl jsem možnost být v roce 1981 v Mnichově, okamžitě jsem zašel do obchodu s muzikou a se skrovnou zásobou peněz jsem skoro půl dne vybíral desky, které si koupím. Mezi pěti vyvolenými jsem si koupil i toto album pro mě neznámé skupiny a vůbec jsem neučinil špatnou volbu. Je to jedinečné album střídající heavy metalové kytarové riffy s perfektními zpěvnými vokály. Z tohoto alba si nejvíce cením skladby Urgent, Break it up, Luanne, Woman in black a Don´t let go.

» ostatní recenze alba Foreigner - 4
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos (2017)

Snake | 3 stars | 05.04.2018

2CD Inside Out Music - IOMSECD 490, Sony Music - 88985473122 /2017/

Nestíhám a už dávno nejsem "in". Současnou prog rockovou scénu sleduju jen z uctivé vzdálenosti, aktuální novinky kupuju jenom ve zcela vyjímečných případech a přesně takovou - pravidlo potvrzující - vyjímkou je i zbrusu nové (dvojité) CD legendárních Premiata Forneria Marconi.

Placka vyšla loni na podzim, tedy čtyři roky po povedené "PFM In Classic - Da Mozart A Celebration" a jestli dobře počítám, je v pořadí devatenáctou studiovou řadovkou. Je to dobrá deska, která roste s každým poslechem, ale ruku na srdce - kolik fanoušků se opakovaně vrací k nahrávce, která ho nechytila na "první dobrou" ? V dnešní době, kdy můžete streamovat, kupovat, nebo si stáhnout prakticky cokoliv ? Já teda ne...

První info o chystané novince jsem zachytil na webu vydavatelství BTF. Omrknul jsem tracklist, sestavu a trochu zklamanej zjistil, že kytarista a zpěvák Franco Mussida to definitivně zabalil a jádro kapely tvoří zbylí dva matadoři - poslední ze zakládajících členů, bubeník a zpěvák Franz di Cioccio a basista Patrick Djivas. Mezi staré známé počítám ještě houslistu Lucia Fabbriho (který se u PFM střídavě objevuje už někdy od roku 1980), jakžtakž znám kytarového virtuóza Marca Sfogliho, ale zbytek sestavy je pro mě záhadou. No, dal jsem tomu jeden poslech z (tuším) progstreaming, mrknul na ofiko videoklip na YTB a celé to odložil s tím, že se k tomu (možná) někdy vrátím. Když jsem pak před několika týdny brouzdal Mediamarktem a už se chystal - s prázdnejma rukama - odejít, ta trochu naivní malůvka na obálce na mě mrkala tak smutně, že jsem neodolal...

Nějaké rytmické zvrácenosti a inštrumentální kejkle by čekal leda tak naivní blázen. Není to ani na sedmdesátá léta odkazující retro prog, alébrž moderní rocková deska, plná vesměs přímočarých a melodických písniček a jestli tady slyším nějakou podobnost se starší tvorbou, tak s tou ze začátku osmdesátých let. Téměř každá písnička obsahuje nějaký pěkný hudební motiv, nebo melodický refrén a přesně to splňuje hned úvodní - byť poněkud posmutnělá - We´re Not An Island. Líbí se mi aj hitová klipovka The Lesson, pěknej motivek mají také následující So Long a baladická There’s A Fire In Me. Pochválil bych i chytlavou a peprnými housličkami vyšperkovanou instrumentálku Freedom Square a vyvrcholením celého alba je pro mě předposlední a podmanivě melodická Hannah. Na albu není jediná skladba, která by mě nutila ji přeskočit a to je na 62 minut dlouhou nahrávku výborná vizitka.

Koupil jsem si speciální edici s oběma jazykovými mutacemi, které poctivě střídám - a světe div se, ale zrovna v tomhle případě mi ta angličtina vůbec nevadí. Italštinu mám spojenou hlavně se sedmdesátými léty a sympho progem se specifickou atmoškou, jenže tohle je spíš classic/AOR rock a k němu se ta anglina hodí.

Pochválil bych vytaženou a tedy velmi dobře slyšitelnou Djivasovu basu, ale celkový zvuk byl pro mě spíš zklamáním a trvalo několik poslechů, než jsem se s tím popasoval. Je takovej trendy placatej, nevýraznej a zastřenej, chybí mi víc detailů a prostoru. Ale to už je podle vkusu každého soudruha. Možná, že jsem jen přehnaně náročnej.

Digipak je pěknej a hraje všemi barvami, malinko naivní kresba na obalu vynikne teprve po rozevření celé "triple gatefold" skládačky a hezčí je spíš ta uvnitř, zobrazující fantasktní džungli. Tlusťoučkej booklet obsahuje komplet texty v angličtině aj italštině, sestavu a (jednu) fotografii. Plus reklamní letáček Inside Out.

S hodnocením jsem si lámal hlavu. Tři, nebo čtyři ? Na tom houby záleží... Zkrátka a dobře, je to pěkná rocková deska, kterou jsem si i přes počáteční rozpaky oblíbil, pořád se k ní vracím a jsem rád, že ju mám.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Cantrell Jerry - Degradation Trip

Cantrell Jerry / Degradation Trip (2002)

EasyRocker | 5 stars | 05.04.2018

Z tichomořského severozápadu vanou prudké vichry. Profukují mi sem cáry temných mraků, za kterými šedivými ulicemi bezejmenných měst procházejí jako duchem tři nepřítomné postavy. Poslední z těch odvážných, kteří přežili doby, kdy tahle hudba válcovala nejen Seattle a okolí. Ten výlet bude dlouhý a dusný, na duších i v tělech zůstalo hodně šrámů.

A že ten výlet s dávnými duchy minulosti začíná pořádně zostra, nenechá ani na sekundu pochybovat Psychotic Break. Plazivé cantrellovské strunné bahno, volající dávno zesnulou, řvoucí duši původní spoutané Alenky, když byl Layne ještě s námi tu, v pozemském pekle.

Bargain Basement Howard Hughes začínají pomalé sabatovské sekané exaltace, dusající po povrchu nelidsky zdevastované a zpustlé krajiny. Úsečný a drtící hrdelní projev jsou poslední pozvánkou za hranice řeky Styx.

Jeden ze singlových hitů Anger Rising dá také v nejlepším vzpomenout na Jerryho domovskou kapelu. Dílo bylo také věnováno paměti toho roku tragicky zesnulého Layneho. Akustický rozezpívaný úvod, ale i následující příval drtivých krátkých riffů má nelidskou dynamiku a tempo.

Lehký odpočinek na léčbu z černoty, valící se všude kolem, přinese určitě i Angel Eyes. I tady je vidět návrat Cantrella k dobře známé tvorbě AIC v riffech, akustice, pedálech nebo vokálních harmoniích, majících až chorálové vyznění.

Solitude je truchlivou baladou, jejíž textový motiv dal albu i název. Krásná ukázka, jak Jerry vyrostl a profiluje se jako dokonale komplexní skladatel. Smutek a snění s duchem šedesátek.

Ale už přicházejí spirálové, drtící riffové kakofonie, je tu obskurní Mother´s Spinning in Her Grave. Začátek v podobě mluveného slova, výrazně melodicky zesílené refrény a rozpadající se a žhnoucí sóla.

Hellbound , to je grungeová bomba od první noty, Cantrell tu jako rozzuřený divoch velí dusivému riffovému přívalu, zpod níž plive jen síra, zkáza a zmar. Taky záhrobní hlas jako by už nebyl z tohoto světa, duní hluboko pod ním...

Tolik žádaným uklidněním je zpola akustická Give it a Name, postavená na svěží rockové melodice. Ty tisíce ran a šrámů na duších a tělech ale asi vyléčit nestihne.

Jízda kolem zamlženého Pacifiku pokračuje. Skoro každá zastávka odhaluje traumata a rány ztracené generace. Ta s názvem Castaway vás věru stáhne až na nejhlubší dno. Jen soustředěný tlak Posledního soudu, Trujillo kuje věci věru nepěkné.

Další svižný rockový příval She Was My Girl je ukázkou Cantrellovy ohromné riffové potence, je to snad novodobý Iommi či Page. Tato skladba se objevila i v soundtracku ke Spidermanovi. Přece jen lehký úhyb k oblouku světla.

Další zastávka, nepřítomné postavy klopýtají z otlučené věkovité fordky. Jdou nepřítomně kolem dálničního podjezdu, kde se na kraji skládky povalují postavy v bezvědomí, krvavé skvrny a injekční jehly. Memento zničené chemické generace, ortel, rozsudek smrti.

Ve stejné době, na ploše přes šest minut, bude pokračovat zatloukání bucharem i při Spiderbite. Tady měl mistr J.C. břitký smysl pro humor, název vystihuje hudbu dokonale. Je možno se té nemilosrdně odsekávané mašinérii ubránit? Cantrell zmateně deklamuje, hučí, syčí a řve, jsou tu akustické mezihry.

Samozřejmě grunge nám plodil i hity, a takovou mistrnou adrenalinovou jízdou je i Locked On. Ano, tohle má mistr pevně v rukou, tohle je tovar, který dobře prodávala i Alenka. Čirá hardrocková míza a skvěle tvarovaný refrén.

I po takovém tanci apokalypsy a zmaru se nad námi Jerry s nepřítomným úsměvem slitoval. Gone je hladivý závěrečný příspěvek, který odhaluje i další oblíbený kořen - jižanský folk a blues. Na Boggy Depot toho bylo mnohem víc, tady jde spíš o první náznak slitování.

Jerry Cantrell je tím, který to všechno přestál, ačkoli i on měl rozhodně na mále, ale naštěstí osud zpěváka AIC mu byl dostatečným varováním. Postavil se na nohy - to je úspěch. Tohle dusné KO v dokonalém provedení AIC z chemického pekla ustojí opravdu jen silní. Světlo prosvítá jen z několika rezavých otvorů. Grunge, ztracená generace, není lepší memento než tenhle výlet. 6/5

» ostatní recenze alba Cantrell Jerry - Degradation Trip
» popis a diskografie skupiny Cantrell Jerry

Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb (2016)

steve | 4 stars | 05.04.2018

Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.

Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.

Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.

Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.

Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

King Crimson - Beat

King Crimson / Beat (1982)

pinkman | 5 stars | 05.04.2018

Tohle nové hudební pojetí, se kterým přišli King Crimson na začátku osmdesátých let na trh, je dodnes neskutečně povedené. Ve své pro někoho druhé, pro někoho třetí, pro mě dokonce čtvrté periodě naprosto zbořili obvyklé zažité systémy moderní hudby. Všechny mýty, které je spojovaly s minulostí, dali stranou a trojicí barevných alb si totálně zazdili komerční úspěch.

Dávno vyprofilovaná kapela si znovu hledala své pevné místo na trhu. Trojice Discipline/Beat/Three of a Perfect Pair je nepřekonatelná. Jde o totální instrumentální orgie čtveřice individualit, naplno ponořených do svých partů. Zvuk desky je krystalicky čistý, skoro bych řekl až chemický a netradiční zvuky jsou hojně využívány ve všech písních. Belew je výborný zpěvák a vývojově posunul kapelu na vyšší stupeň. Někomu může připadat taková hudba akademicky chladná až ledová. Mě naopak dokáže roztavit jako horké slunce. Pod pojmem progresivní hudba si představuju přesně tyto nahrávky.

Momentální TOP skladba: Sartori in Tangier. Neskutečný masakr s řeznickým maestro Brufordem!

» ostatní recenze alba King Crimson - Beat
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

john l | 5 stars | 04.04.2018

Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po šesti letech zpátky s novým albem a staronovým kolegou Lee Abrahamem. Dlouhé čekaní se několikanásobně vyplatilo. Galahad už mají na kontě dvanáctou desku a jestli jsme doteď za nejlepší považovali nahrávku Sleepers, s novinkou je všechno jinak. Ta přepisuje dějiny související s jejich tvorbou a dokonale uplatňuje zkušenosti, které tento soubor dokázal nasbírat. Tihle Britové jsou z podobné hudební rodinky jako Threshold nebo Arena. Těm prvně jmenovaným dnes zaráží smrtelný hřeb pořádně hluboko a obávám se, že v případě kolegů číslo dva tomu nebude jinak.

Galahad často vyznávali neinvazivní a neagresivní způsob hry, avšak noblesní novinka míří ještě výš. Její melodie jen zlehka kloužou okolo vás a zároveň jsou natolik propracované, že stačí trochu zapřemýšlet a už je nedostanete z hlavy. S nelehkým úkolem napasovat celou desku do jedné skladby se vypořádali velice schopně. Chytlavé refrény a výborná atmosféra jsou znovu hlavní poznávací znaky. Jde vytušit, že ani po tolika letech tvrdé práce pánové neztrácí sílu. Naopak. Kapela jak stárne, tak dorůstá a uplatňuje vše, co se postupně naučila. Velkolepost skladby se občas dotkne elektroniky na tom správném místě, nic není přebujelé, všechno šlape v uceleném sledu, bez zaváhání a rušivých kiksů. Nechybí rozmanité vokální linky, bravurně podané Stuartem. Zasněná atmosféra kontrastuje s moderními ruchy dneška a mihotavé expresivní výlety ostrých kytar dodávají tu správnou porci energie.

Tohle album si zaslouží pozorný a několikanásobný poslech, protože v případě, že si ho pustíte jenom jako kulisu, ubližujete hlavně sobě a okrádáte se o možnost poznat další geniální dílo. Kapela zúročila všechno dobré, co se jí povedlo na předchozích deskách. Seas of Change je ještě o stupínek lepší, než povedené Sleepers. Galahad jsou vyzrálá kapela a tohle je jejich skutečně nejlepší album, které za svou existenci vytvořili. Je ucelené, promyšlené a působivé. Je od muzikantů, kteří moc dobře vědí, co dělají. 150%

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Edgar Broughton Band - Wasa Wasa

Edgar Broughton Band / Wasa Wasa (1969)

northman | 5 stars | 04.04.2018

Skupinu Edgar Broughton Band jsem poznal díky desce Sing Brother Sing na počátku sedmdesátých let. Deska mě tehdy úplně očarovala, skupina tu zněla podobně jako americký Magic Band. Ještě větší zaujetí pro Edgara Broughtona způsobilo album Wasa Wasa, které bylo přesně podle mých tehdejších představ - syrová kytara a skvělý zpěv leadera.

Desku odstartuje skladba Death Of An Electric Citizen, která jako by se nevešla na první alba Captain Beefhearta. Skladba American Boy Soldier je v duchu amerických skladeb s nádechem country, ale už následující Why Can't Somebody Love Me? je opět hodně podobná skladbám Captain Beefhearta, ale tady se nejedná o klon - Edgara Broughtona Don Van Vliet pouze inspiroval k vytvoření kapely, která hraje evropskou verzi odvazového rocku v duchu Magic Bandu a Mothers Of Invention.

Vynikající album, které doporučuji všem těm, kteří oblibují Mothers Of Invention a Captain Beefhearta. Dlouho jsem tuhle desku neslyšel a k poslechu alb Wasa Wasa a Sing Brother Sing jsem se dostal díky zakoupení vinylových verzí a nyní si je náležitě užívám. Tahle deska rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co koncem šedesátých let nabízela britská rocková scéna.

» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Wasa Wasa
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band

McCartney, Paul - Wings at the speed of sound

McCartney, Paul / Wings at the speed of sound (1976)

horyna | 5 stars | 04.04.2018

Paul McCartney nahrál svá nejcharizmatější alba v průběhu sedmdesátých let. V pozdějších letech se často podřizoval okolnímu trhu a dobovým požadavkům. Natáčel poměrně často a občas se mu při dobré konstelaci skutečně podařilo napsat silné songy, které nesly pečeť jeho osobnosti. Ne vždy však tyto nahrávky v sobě zrcadlily ten "pravý" rockový transfer přítomný jak u Beatles, tak na začátku jeho sólové dráhy.

Ve své první a převážně i neúspěšnější po-Beatles etapě postavil vedle nesmrtelných alb jeho bývalých chlebodárců i čtyři svoje dá se říci dokonalé dobové artefakty. Alba Ram, Band on the Run, Venus and Mars a London Town,jsou skutečně velkolepá a do detailu dotažená díla. V jejich sousedství pak dlí ještě několik ne úplně povedených nahrávek, které završuje ještě pořád rockovým šarmem vonící deska Back to the Egg, jež se stala také posledním albem pod společnou známkou Wings. Od roku následujícího vydává Paul pouze pod vlastním jménem a nahrávka s označením II se ubírá už jinou cestou. Cestou, která mně osobně s tímto pánem prakticky nekoresponduje, ale to je věc druhá.

Vraťme se zpět k tomu nejlepšímu, co můžeme od Paula počuť, a já bych tento čtyřlístek velice rád doplnil ještě jednou nahrávkou, která možná nemá takovou váhu a dopad jako zmiňovaná čtveřice, ale pořád se na ní nalézá spousta výborných skladeb a je dobrou volbou pro každého, kdo si touží Paulovu diskografii doplnit.

Album vychází v době největší popularity Wings a je skutečně týmovou prací. Každý z trojice Laine/McCulloch/English má možnost si zazpívat alespoň jednu nebo dvě skladby. Ač byla kritika spíše vlažná, deska se prodávala velice dobře, v Anglii obsadila místo druhé a za oceánem trůnila sedm týdnů na špici. Její popularitě napomohla také dvojice slušně bodujících singlů Silly Love Songs a Let 'em in.

A právě skvostná Let 'em in nám album otevírá za zvuku "líně se sunoucího" piána, bicích a Paulova ležérního přednesu. Tempo se postupně transformuje v pochodové, přijde sólo na trombon a kvalita songu si zaslouží nálepku - prvotřídní zboží. Dvojku The note you never wrote svým sentimentálním hlasem ozdobil Denny Laine a vtiskl ji nádherně posmutnělou náladu. Ve třetí She's my baby zní Paulův vokál k nepoznání a její laškovně hravý charakter do alba dokonale padne. Beware my love je dosti odlišná, ve sborech evokuje Beatles a samočinně postupně eskaluje. Pátou Wino junko si pro sebe ukradne Jimmy a vokálně i hudebně jde o velkou pohodu.

Strana B už přináší trochu slabší položky, ale Laineho Time to hide a Englishova Must do something about it profilují Wings i do jiných směrů. V závěru ovšem připlouvá parádní McCartneyho dvojice San Ferry Anne (s lahodnými dechy) a Warm and beautiful, které s přehledem posunují album mezi Paulova nejlepší.

Mám Paula i tuhle týmovou nahrávku moc rád a silné nutkání, udělit jí hodnocení nejvyšší. Jako jeho fanoušek tak činím, objektivně by to byla však čtyřka.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Malmsteen, Yngwie - Trilogy

Malmsteen, Yngwie / Trilogy (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 04.04.2018

Třetí album Trilogy nasměroval kapelník a kytarista Yngwie Malmsteen do komerčnějších vod tehdy stále oblíbenějšího melodického heavy metalu amerického střihu. Jeho talent a jasně rozpoznatelný styl hry s bravurní ekvilibristikou však jasně odlišil toto album od tisíců jiných podobného zaměření. Oproti předešlé desce není zvuk kytary tak agresivní, což se však hodí k symfonickému vyznění songů. Yngwie si totiž nechal poradit a na desce nechal ve větší míře zvuk dobarvit klávesami, které dodaly skladbám větší pompéznost. Jsou však použity s citem jako chutné koření, takže posluchači nebrání k plnému soustředění se na rychlé prsty ústředního kytarového hrdiny. Zde musím chválit, neboť na této nahrávce se Yngwie plně podřizuje celku, takže jeho nástroj nijak nevyčnívá.

Většina materiálu je ve středním, hard rockově houpavém tempu. Výjimku tvoří dva kvapíky s pomalu speed metalovým feelingem – Liar a Fury. Mně se však více líbí natlakované expresivní Fire, úvodní You Don't Remember, I'll Never Forget, Queen in Love či až sabbatovsky ponurá Dark Ages. Dojde i na zklidnění v částečně akustické instrumentálce Crying. Vyvrcholením je neoklasická Trilogy Suite Op:5., kde si užijeme kytarových sólíček měrou vrchovatou.

Trilogy je pro mne vrcholem kytaristovy tvorby, bodem ve kterém se proťaly tři prvky, které v konečném součtu zapříčinily veliký ohlas a úspěšné přijetí této desky. Byla to Yngwieho nezměrná touha ukázat světu svoji vytříbenou hráčskou techniku, skvělé napsané písně a studiová produkce Rickyho Deleny, který byl odpovědný za zvuk a barvu jednotlivých nástrojů nasnímaných ve studiu.

Na toto album zlanařil hlavní protagonista této recenze ze švédské kapely Silver Mountain hned dva ostřílené hráče - klávesáka Jense Johanssona (ten hrál i na předešlé desce) a premiérově i jeho bráchu – bubeníka Anderse. Je zajímavé, že oba hráli v předchozí kapele podobnou muziku rovněž s výrazným kytaristou Jonasem Hanssonem. Jen význačnějších zpěváků jako by se nedostávalo. Na prvních dvou deskách se představil do té doby neznámý Jeff Scott Soto, na Trilogy byl nahrazen Markem Boalsem, který před tím hrál na basu u Teda Nugenta a se zpěvem měl rovněž minimální zkušenosti. Jeho zpěv vyloženě nezklamal, ale dovedl bych si představit větší esa. Zvláštní.

Tato deska pro mne zakončuje sérii prvních tří desek, které si občas připomenu, další tvorba tohoto vlasatého Švéda mě ničím nezasáhla.

P. S.: zajímavě vyřešila firma Polydor reedice katalogu Malmsteenových nahrávek ze svého katalogu. Aby kolekce s názvem Now Your Ships Are Burned - The Polydor Years 1984-1990 nebyla tak rozsáhlá, využili plnou kapacitu CD, takže se jednotlivé desky různě přelévají z CD na CD. 6 desek i s 1 EP tak najdete vměstnáno na 4 CD. S tím jsem se ještě nesetkal.

Abych jen nehaněl, zvuk zůstal i po remasteringu nezmršen, takže krásná dynamika – DR 12 -13. Japonská verze SHM CD s DR 5 - 6 šla okamžitě z domu. Tento komplet se dá pořídit za 450 kč, což je přívětivá cena.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Di Meola, Al - Electric Rendezvous

Di Meola, Al / Electric Rendezvous (1982)

| 3 stars | 04.04.2018

Na každého někdy přijde invenční slabá chvilka. V tak široké nadprodukci, jakou Al Di Meola během své kariéry vytvořil, není tak těžké ukázat prstem na desku, která se nepovedla. Tuhle disciplínu tady dobře ovládá zdejší fantom lover, a jelikož mně přijde nelogické zabývat se hudbou, kterou nemám rád, pokusím se vybalancovat Alovu mě dobře známou desku Electric Rendezvous.

Sestup z dosavadní linie kvality, kterou předváděl se svou předchozí tvorbou, je zřetelný hned na začátku nahrávky. Elektronicky podivně zmrzačenou inauguraci God Bird Change chce mistr vědomě poopravit zajímavými motivy v písni pojmenované podle samotného alba. Budiž. Vzájemný duet v rytmu flamenca s de Lucíou je osvěžující, jenže co naplat, když začnou v Alově hudbě dominovat skřípavé syntetizéry, není něco v pořádku. Až poslední trojici skladeb bychom mohli přirovnat k jeho minulosti. Ty v kontrastu k některým předchozím zásekům působí jako opojný koktejl blaha. Deska je proto částečně nevyrovnaná. V některých momentech může jazzmanům přivodit neočekávané bolesti žaludku.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Electric Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

UFO - Making Contact

UFO / Making Contact (1983)

horyna | 5 stars | 03.04.2018

UFO + Schenker = senzační kvalita a zástup nezapomenutelných nahrávek. UFO + Chapman = hm, tady už to tak kolosální necítím, spíš značně rozkolísaně.

Vyzkoušel jsem snad všechny desky, které tento nepochybně rovněž špičkový kytarista s kapelou UFO vyplodil. Ale jen málokterá mě dokázala zaujmout natolik, abych ji musel dopravit do své sbírky.
Ani tolik chválenému Mechanixu jsem neporozuměl a dodnes mi přijde krajně nudný. Vůbec nevím proč, ale je tu jedna deska, na které mě Chapmanova hra neskutečně baví a oslovuje. Ano, je to Making Contact, který byl na seznamu děl osmdesátkových UFO součástí ostatních alb, jež jsem postupně procházel a tento jediný exemplář mě dokázal nějakým způsobem oslovit.

Neříkám že je lepší nebo horší než alba v jeho okolí, mě prostě jen baví jeho písničky. Ať jde o energetické rockové stálice Blinded By A Lie a Diesel In The Dust, prošité množstvím výborných kytarových vyhrávek, nebo volnější kusy promíchané s popovější příměsí, jako jsou You And Me či Call My Name. Najdeme tu i skladby se silnou hymnickou složkou When It's Time To Rock a The Way The Wild Wind Blows nebo heavy kus All Over You. Ty věci mají tah a nápaditost, zapamatovatelné refrény i velké melodie. Nezní hloupě ani komerčně. Kožený osmdesátkový opasek tu UFO sice místy stahuje, ale není dotažen tak moc, aby kapela nemohla svobodně dýchat.

Making Contact je pro mne jediným solidním zástupcem produkce UFO v letech disca a Sandry. Devět let bude kapele trvat postavit se opět na vlastní nohy. S deskou High Stakes & Dangerous Men se jim to částečně povede, ale až Walk on Water udeří hromově a doplna. Ale to už jsme zase nazpět u Schenkera.

Tahle kapela má dvě hlavní etapy. Sedmdesátkovou se Schenkerem a novodobou s Moorem. Pak jsou tu ovšem ještě alespoň pro mne dvě stěžejní díla. Tím prvním je neoddiskutovatelné Walk on Water a tím druhým skrytý diamant a černý kůň stáje UFO, deska Making Contact, kterou jaksi automaticky řadím k Schenkerovým deskám, ač je naprosto a úplně jiná. Proto je mé bodování tak odlišné od ostatních. Za 5* a klidně si remcejte:-)

Kedna perlička k desce: Na zadní straně přebalu remasterovaného cd je nesmyslně uvedeno jméno producenta Gary Lions, v bookletu pak správné - Mick Glossop.

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

northman | 3 stars | 03.04.2018

Moody Blues - skupina, která začínala písničkami ve stylu Beatles, tehdy byli jejich písničky uváděny i v našem rozhlase na stanici Československo třeba v pořadu Mikroforum. S normalizací sice tyto písničky z rozhlasu vymizely, ale na VKV stanici Vltava v programu Větrník bylo uvedeno jejich celé album To Our Children's Children's Children - název této desky tehdy překládali jako Dětem dětí našich dětí.

Tahle deska, když vyšla, tak byla revoluční použitím symfonického orchestru. Moody Blues byli tehdy jedni z prvních, kteří doplnili své písničky symfonickými plochami. Deska skutečně začíná, jako nějaký film z padesátých let. Symfonický orchestr přehraje melodie skladeb, které budou následovat. Deska Days Of Future Passed je zároveň jednou z prvních koncepčních desek. Z celé desky bych vyzdvihl skladby Lunch Break: Peak Hour, nádherně psychedelickou Evening: The Sun Set, Twilight Time a hlavně opus magnum Nights In White Satin, která je naprosto úžasná a nadčasová. Tohle je taky jediné album, které bych si od nich možná v budoucnu koupil, zatím mi stačí v kopii.

Hudba Moody Blues je skvělá pro všechny milovníky melodických písniček, mně na tomhle album vadí, to čím je revoluční, použitím symfonického orchestru, který hraje plytké filmové motivy ze čtyřicátých a padesátých let. Hodnocení je hodně těžké, ta deska je pro lidi, kteří poslouchají hlavně melodickou hudbu výborná, ale mně se taková hudba až tak nelíbí a volím kompromis 2,5. Zaokrouhlím na tři už kvůli Nights In White Satin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

pinkman | 5 stars | 03.04.2018

Při poslechu desky Brothers in Arms Knopflerových Dire Straits pokaždé přemýšlím, nakolik má výsledný komerční dopad podobného rozměru vliv na celkové posuzování takovéto nahrávky. Úspěch této desky stojí výhradně na trojici skladeb v jejím začátku. To je celkem nezpochybnitelný fakt. Tyhle věci zná každý rocker, aniž by tušil, komu vlastně patří.

Walk of Life je středněproudá popina, až z ní uši zabolí, ale to neznamená, že stojí za pendrek. Kdo dnes dokáže napsat podobnou harmonii, no? Stingova Money for Nothing má určité kouzlo a kytarová stopa zase koule, tudíž si za nejslabší označím suchopárný cajdák So far Away. Zbytek desky je z úplně jiného těsta. Další trojice je nadýchaná známou Knopflerovou dynamickou hrou, která se stále přidržuje floydovsky plíživé linie. Nezapomenutelná je saxofonová melodie vně Your Latest Trick a harmonické ozvěny na trubku a perkuse v Ride Across the River. Následující skladby jsou živelnější, takový profesorský art-rock osmdesátých let. Textově vychází nejzajímavěji příběh titulní sentimentální skladby Brothers in Arms.

V souvislosti s tvorbou Dire Straits se často ozývají hlasy o jejím nudném akademismu a chladné atmosféře. Znám pár jedinců, kteří se dlouhodobě nedokážou ztotožnit s Markovým odměřeným vokálním výrazem. Podobný zorný úhel mně přijde přehnaně zúžený. Každý má právo na svůj názor. Já shledávám jeho projev příjemný a nezaměnitelný.

Momentální Top skladba: Ride Across the River

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Finnforest - Demonnights

Finnforest / Demonnights (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 03.04.2018

V roce 1978 bylo bylo oproti předchozímu roku vše jinak. Kapela se z důvodu rozdílného hudebního směrování jednotlivých hudebníků rozklížila, a tak z původního osazenstva Finnforest zbyl pouze bubeník Jussi Tegelman. Ten měl v šuplíku složeno několik písní, proto přemluvil odešlého bratra Pekkyho a několik profi muzikantů, které znal, aby se jim společně ve studiu pokusili vdechnout život.

Jestliže předchozí počin Lähtö matkalle byl dílem Pekky Tegelmana, tato třetí deska Demonnights je dítětem Jussiho. Složil a vyprodukoval (kromě dvou písní) celé album, které je postaveno na pomalém jazzu/jazz rocku/fusion progresivnějšího střihu. Z důvodu omezenějšího rozpočtu nebylo nahráváno v Marcus Music Studiu ve Stockholmu, ale ve studiu firmy Love Recordings, která desku rovněž i vydala. Samotná nahrávka a výsledný mix byl spíchnut v rekordním čase pěti dnů ke konci roku 1978. Zvuk nahrávky je však po technické stránce famózní.

Instrumentální songy jsou postaveny na bicích, base a souhře saxofonu s klavírem. Kytara Pekkyho je zastoupena velmi střídmě – slyšel jsem ji ve třech skladbách. Krom rozvernější a úvodní The First and the Happy Schoolday ve stylu fusion a živější titulní Demonnights se ostatní písně nesou spíše v pomalejším, rozjímavějším jazzovém duchu, působí jako takové náladotvorné jednohubky.

Problémem je menší návaznost na tvorbu a styl předchozích dvou desek. Až na skladbu Religions bych skupinu nijak neidentifikoval. S tímto repertoárem jsou Finnforest lehce zaměnitelní za jiné kapely tohoto stylu, zlí jazykové uváděli, že podobnost s tvorbou Weather Report byla někdy více než očividná. Já nemohu říci, že bych byl rozčarován, očekával jsem však něco jiného. Fandové jazz rocku, kteří se nebojí občasných disharmonických pasáží, zklamáni určitě nebudou a mohou přihodit bod navíc.

Někde kolem roku 1980 po této kapele mizí stopy, ale jejich nahrávky tu s námi zůstávají dál. První dvě desky vychází často v různých reedicích, vydání Demonnights jsem zaregistroval až minulého roku u firmy SVART. Nedávno jsem na netu viděl, že tento label vydal i ucelenou kolekci 5 LP, kde se navíc nachází různé singly a nikdy nevydané rarity.

A co dělají dnes ústřední figury Finnforest – bratři Tegelmanové? Jussi dnes žije v USA, kde pro firmu Sony pracuje jako zvukový inženýr a brácha Pekka se po celou dobu ve Finsku věnuje jazzu v v různých spolcích, naposled v Tegelman & Quartegel.

Pokud někdy v hloubi digitálních zákoutí narazíte na CD Finnforest, tak neváhejte. Třeba zrovna vás jejich hudba osloví.

» ostatní recenze alba Finnforest - Demonnights
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

Antony | 3 stars | 02.04.2018

Kapela GALAHAD vznikla roku 1985 a od té doby nasbírala spoustu hudebních zkušeností, vydala 10-12 studiových alb (záleží, jak to chci počítat), sbírky rarit, živá alba, akustické sety, polovýběry i výběry, EP i singly. Celou tuto bohatou žeň spojuje působivý vokál Stuarta Nicholsona, funguje jako poznávací znamení a neokopírovatelná ochranná známka. Mít dobrého, originálního zpěváka, to je výhra. Lepší období skupiny Nicholson povyšoval na dokonalé, v horších zachraňoval alespoň solidní průměr.

Novinka Seas Of Change byla kompletně natočena a dokončena během druhé poloviny roku 2017, oficiálně však vychází v lednu 2018. Obsahuje jednu dvanáctidílnou téměř třičtvrtěhodinovou kompozici, plus dva bonusy z rozšířených verzí vybraných pasáží hlavní kompozice. O produkci, mix a mastering se postaral Karl Groom (THRESHOLD, ARENA, PENDRAGON a spousta dalších), a společně s klávesistou a kytaristou GALAHAD řídil celý nahrávací proces. Tím by se dalo vysvětlit, že zvuk celého alba působí slušně řečeno zahuštěně, což ve výsledku je dost rušivé a nepřirozené, u neo progu preferuji lepší rozlišení, mikrodynamiku, průzračnost a čitelnost. Vůbec zvuk, aranže a volby nástrojových rejstříků mi dost připomínají AYREON v období Into The Electric Castle. Vzhledem k tomu, že hudební postupy Lucassenovu tvorbu připomínají také, čpí Seas Of Change široko daleko plagiátem.

V sestavě skupiny se nově objevuje kytarista Lee Abraham, který již působil v roce 2007 na albu Empires Never Last, tam hrál pro změnu na basu. Totéž, ale v opačném gardu se dá říci o aktuálním basistovi Marku Spencerovi (TWELFTH NIGHT), jenž v letech 2012-2014 hrál ve skupině na kytaru a basu současně, než byl dočasně vystřídán Timem Ashtonem. Na CD je v obsazení skupiny uveden právě baskytarista Ashton, z čehož vyplývá, že Spencer opětovně nastoupil do skupiny až po dokončení nahrávacích sekvencí pro současné album. Bicí nahrál dlouholetý člen GALAHAD Spencer Luckman (účinkoval na všech albech skupiny), na klávesy hraje Dean Baker (ve skupině působí od roku 1996) a zpívá samozřejmě Stuart Nicholson. Dále se na nahrávce objevuje několik hostů v rolích uvaděče a vypravěče, na flétnu, saxofon a klarinet byla angažována Sarah Bolter (na webu kapely ji titulují jako "dlouhodobá čestná členka) z jazzově orientovaného projektu NOT JUST SAX.

Album je konceptuálně laděno, jeho hlavním tématem je současná společenská situace v Británii, s velmi silnými politickými podtexty. Dají se vysledovat narážky na Brexit, na změny sociálně politického klimatu ve společnosti, na ztráty životních jistot, zmatený výhled do budoucnosti, s tím spojené lidské neštěstí a složitost usudu jednotlivce. Pro dokreslení scény skupina používá ve svém výrazu různé zvukové koláže, mluvené slovo, nehudební pasáže, celek působí téměř divadelně.

Hudebně mám pocity smíšené až rozpačité. Muzikální výraz díla velmi utrpěl snahou o přílišnou epičnost, která se ale zvrátila do obtěžující patetičnosti, jež ruší a odvádí pozornost od vlastního hudebního dění. Album je poloprázdné, a díry v něm jsou zaplácnuté jalovými zvuky, bez kompexního přínosu. Vlastní poslech je poměrně obtížný, neboť došlo k určité umělecké schizofrenii. Chceme udělat vážně se tvářící pojednání o krizi současnosti, nebo muziku, která se dobře poslouchá? Tyto dvě protichůdné snahy se střídavě vynořují a nedovolí se pořádně zaposlouchat. Roztříštěnost a těžkopádnost jsou dva hlavní umělecké dojmy z této desky, které jako posluchač mám.

Prvních pět minut se prakticky hudba neobjevuje, jen plky, zvuky, ruchy, letmé náznaky motivů. Během dalších dvaceti minut se objeví pár zajímavých melodií, do kterých se ale nedá zaposlouchat, neboť jsou opakovaně zaříznuty vpadnuvším vypravěčem. To je ta schizofrenie, existuje málo géniů, co si s tak složitou tematikou a koncepcí dokázali poradit. GALAHAD působí zatuhle a schematicky toporně. Ve druhé polovině alba se naštěstí méně mluví a více hraje, a to tak, že velmi dobře. Být více skladeb, jako dramatická a naléhavá část "Mare's Nest" (výrazně nejlepší pasáž alba, má v sobě ducha GALAHAD, ale je v tom sama), nebo zpočátku odlehčená a pak rytmicky řízná, proměnlivá a skvěle vystavěná "Dust", není problém. Tady problém však je, ani bonusy to nezachraňují, působí úplně zbytečně.

GALAHAD mají teoreticky stále co nabídnout. Pokud si to tedy nevhodnou koncepcí nepokazí. Dobré momenty musím přebírat mezi temi otravnými, a to mě fakt neba. Úporné tlačení na pilu, kopírování AYREON, přehuštěné zvukové prostředí, teatrální omáčkovitost, kecy. Tohle si snad příště odpustí, hlavně nechejte Nicholsona víc zpívat, právě místo těch kecálistů. Pokud ne, budete mít smolíka, aspoň tedy u mě.

Dneska je to za 3*, víc ani náhodou.

CD Avalon Records GHCD14
DR7

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Queen - Sheer Heart Attack

Queen / Sheer Heart Attack (1974)

| 5 stars | 02.04.2018

Triviálně ztřeštěná kolotočářská hymna Brighton Rock, která tuhle desku startuje, snad ani není hodna jména Queen. Takový úlet si pro začátek mohla začínající hvězda odpustit. Naštěstí v jejím závěsu trůní velikostí top skladba Killer Queen, jedna z deseti nejlepších věcí v historii této kapely. Mayova vynalézavá kytara na sebe strhává hodně pozornosti, ale co je to proti Mercuryho vokálům, ty jsou zkrátka všude. Pak přichází velká chvíle Rogera Taylora a jeho atmosférická bomba Tenement Funster, kterou by ani Mercury nedokázal podat tak osobitě a drsně. Instrumentálně hodně originální. Flick of The Wrist je další pecka s netradičně stupňovitým patosem příznačným pro Queenovské první roky. S Lily of The Valley si vylámalo zuby už několik kapel pokoušejích se o její zpracování. Tohle nemá chybu.

Bohužel v půlce se začíná deska trochu drolit. Now I'm Here ujde, operní In The Lap Of The Gods budiž, ale co ta nepříjemná odrhovačka Stone Cold Crazy? Dear Friends je spíš pokus než něco výraznějšího, ale Misfire a big bandová Bring Back That Leroy Brown obrací Queen zase ke světlu. Poslední věci jsou „jen“ dobré.

Tak a máme to. Do podobně podrobného rozboru se málokdy pouštím, jenže v tvorbě Queen je tolika rozdílů a stylových odstínů, že je škoda na ně neupozornit. Třetí deska je vybroušeným diamantem jejich tvorby, dokonalejší než Queen II(ne každý to tak slyší). Odtud chybí už jen malinkatý krůček k dobytí vrcholu s nocí v opeře.

» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

steve | 5 stars | 01.04.2018

Takřka vzápětí po Stormwatch jsem si pustil tuhle desku. Fakticky mezi nimi leží ještě nahrávka A, ta mi ale z příběhu o Jethro Tull často vypadne, takže na ni přijde řada někdy příště. O Broadsword bych napsal něco podobného jako o bouřkové hlídce. Už to nejsou ti staří JT, které jsme tolik obdivovali na Aqualungu. Jednotlivé skladby ovládají orchestrální aranžmá postavená před hutný rockový základ, většina z nich nemá problém oslovit, je to však pracnější. Kláves markantně přibylo, ale vzdušná místa snad krom Seal Driver hledám marně.

Přitom začátek alba je nadmíru povedený. U skladby bestie mám pocit, jako bych stál před popravčím špalkem a tou sklánějící se bestií nad mým tělem byl kat s červenou kápí přes hlavu. Magický moment se přemostí ještě na začátek písně Clap, jinak pěkné věci ve středním tempu, s výbornými melodiemi na flétnu i Barreho kytaru. Ještě Fallen On Hard Times dopadne přívětivě a rezonuje starší tvorbou. Flying Colours je chudokrevná popová avantgarda, o takové nemá cenu absolutně psát. Výpravná bajka Slow Marching Band a temný příběh Broadsword patří k tomu lepšímu na desce. Pussy Willow čerpá znovu energii z původního ostrovního naturelu. Konec dobrý, všechno dobré, Seal Driver a Cheerio bych zařadil do čelních pozic.

Tak se koukám, že mě tenhle rozbor dneska pobavil. Vlastně to není tak špatná deska, ba právě naopak. Atmosféru středověké Anglie dokáže zprostředkovat intenzivněj, než leckterá nafoukaně se tvářící slátanina. Svým konečným hodnocením teď hnu žlučí početnému zástupu jethrofilů, ale proč občas nevyčnívat z řady?

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster (1971)

horyna | 3 stars | 01.04.2018

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

Martin H | 5 stars | 31.03.2018

Na konci roku 1965 skupina Beatles vydala album Rubber Soul, na němž již částečně naznačila, kam se budou ubírat její kroky v nejbližší budoucnosti. Skladby jako Norwegian Wood, Nowhere Man nebo If I Needed Someone byly předzvěstí toho, že liverpoolská čtyřka opouští image rozpustilých, bezstarostných klučinů a že se ve svých písních bude zaobírat i jinými tématy než dosud. V průběhu roku 1966 vydává svůj v pořadí již sedmý dlouhohrající počin pod názvem Revolver a také oznamuje zásadní rozhodnutí, že skupina končí s živou produkcí a nadále se hodlá věnovat pouze práci v nahrávacím studiu.

Deska Revolver zaujme již svým obalem. Sice se na něm stále nacházejí obličeje čtyř hlavních protagonistů, tak jako tomu je u jeho předchůdců, ale ty jsou zde jednak v kreslené podobě, jednak na menších černobílých fotografiích. Obal navrhnul blízký přítel skupiny, hudebník a výtvarník Klaus Voormann. Jako by Beatles chtěli posluchači naznačit, že od okamžiku, kdy vytáhne desku z obalu a položí ji na talíř gramofonu, už nic nebude jako dřív.

A taky že není. Album nezvykle otevírá Harrisonova skladba Taxman s pěkně ostrou kytarou. Beatles začínají přitvrzovat, což je jenom ku prospěchu věci. Ale proč zůstávat v jedné hudební poloze? Následující Eleanor Rigby nás přenese do úplně jiných hudebních vod, v nichž se cítí jako doma „romantik“ Paul McCartney. Lehce psychedelický tón naopak skrývá okouzlující píseň I'm Only Sleeping plná zpomalených zvuků, kytar přetočených pozpátku a Lennonova jakoby ospalého zpěvu. Nádhera. Jenomže to ještě netuším, že následuje další Harrisonova skladba, indickou atmosférou nasáklá Love You To. George nám zde ukazuje, že tradiční indické nástroje jako sitár a bubínky tabla mohou být plnohodnotnými rockovými instrumenty. Přichází čas pro křehkou krásu, což zde představuje pod kůži se zarývající balada Here, There and Everywhere s velice procítěným Paulovým zpěvem. Ale abychom to s tou křehkostí nepřehnali, proto nám bubeník Ringo zapěje legrácku o žluté ponorce plnou různých divných zvuků a snad hospodského překřikování. Samotná mě tato píseň vždy trochu štvala, ale musím přiznat, že do kontextu desky Revolver parádně zapadá.

Jako sedmé v pořadí přichází Lennonovo naléhavé poselství She Said She Said, v níž zkreslená kytara zdvojuje vokální linku, čímž se celkové vyznění stává ještě důraznějším. A jako by předzvěst toho, co se začne dít za Atlantikem v příštím roce, nám Paul zapěje pohodovou skladbičku Good Day Sunshine. Opět se ozve nabroušená kytara a dravě rocková odpichovka And Your Bird Can Sing nám opět připomene, že Beatles stále zůstávají rockovou kapelou i přes všechna ta odbočení do jiných žánrů. Jako třeba hned v následující písni For No One, nádherné Paulově klavírní melodii ozvláštněné lesním rohem. Jinému by z toho vylezl kýč, tady to ale všechno sedí na svém místě tak, jak má. Následuje slušná rocková dupárna s názvem Doctor Robert. Že by se jednalo o pána, který nejenom léčí, ale dokáže předepsat různá povzbuzovadla? No, nebudu se v tom šťourat a raději spěchám dál.

Čeká nás Harrisonova skladba I Want to Tell You. Výrazný klavírní motiv, ale čekal bych zde větší podíl kytary. Nevadí, nemůže být pokaždé posvícení. Předposlední píseň Got to Get You into My Life je ozdobena dechovou sekcí, trošku to může připomínat produkci Motown Records, možná tím soulovým vyzněním, McCartney zde chvílemi hlasem připomíná Jamese Browna. Každopádně velice příjemné osvěžení před závěrečným náporem skrývajícím se pod názvem Tomorrow Never Knows. Z té prýští psychedelie plnými proudy, jednotlivé stopy se tu překrývají, blblo se tu ve velkém s pozpátku pouštěnými pásky a podobně. A když si uvědomím, že celá ta šílenost je postavena na jediném akordu, tak to tedy klobouk dolů.

Album Revolver patří do zlatého fondu světové rockové hudby. Někdo třeba namítne, že následující počin Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band je lepší, jiný vzpomene Bílé album, ale ve výsledku je to celkem jedno. Skupina Beatles zahájila touto deskou velice zajímavé a neskonale invenční období, které bohužel muselo nakonec skončit kvůli příliš rozdílným egům.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Jethro Tull - Stormwatch

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

steve | 4 stars | 31.03.2018

Skladbou Orion si u mě Jethro Tull postavili svůj další pomník. Její harmonické proměny jsou sladce vláčné, omamné a velice, velice působivé. Dobová kritika desku setřela za její syntetický náklon nasměrovaný mimo klasické mantinely kapely. Dnes je pochopitelné, že Anderson nechtěl hrát jenom folk a vydávat desky podle šablony písní z lesa.

Ať si pustím North Sea Oil a Home, ať poslouchám lidovku Warm Sporran, Flying Dutchman, nebo závěrečnou Elegy, pokaždé jsem bez výhrad nadšený. Anderson v některých momentech zpívá strašně vroucně. Album Stormwatch přineslo trošku jiný pohled a jinou atmosféru. Pro mě symbolizuje obohacení diskografie Jethro Tull a pouštím si ho tehdy, když chci slyšet prvotřídní art rock. A že to nejsou ti praví JT? V tomto případě na to nežehrám. Jo a folk je to pořád!

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Flower Kings, The - The Rainmaker

Flower Kings, The / The Rainmaker (2001)

| 5 stars | 31.03.2018

Výtvarně netypicky pojatý obal alba Rainmaker představuje pána v obleku, stojícího uprostřed deštěm zalité ulice. Tu lemují osvětlené lampy prosvěcující přicházející ranní úsvit. A právě takovou atmosféru má šestá studiová nahrávka kapely The Flower Kings.

Hyperaktivní multiinstrumentalista Roine Stolt přichází s novou kůži na trh a výsledkem je další dokonalé progresivní dílo. Kytaristovo hudební pojetí je monumentální a markantně odlišné od toho, co člověk běžně potkává. Pohrává si s psychedelií jako kočka s myší, nejraděj se plácá v období seventies a občas couvne až do éry hippies. Je to fakt hustý, přitom efektní a vzdušný. A hlavně to funguje, až se kolikrát nestačíte divit. Ti, co muziku téhle party znají, se mnou budou určitě souhlasit - ať ji proženete hlavou pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, pořád máte co objevovat. Délka některých skladeb vás může sice odradit, ale nebojte, nejde o žádné umělé natahovaní. Těch deset, patnáct minut pokaždé rychle uteče. Podobně jako voda na chodníku okolo našeho pana prodavače deště.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Rainmaker
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

horyna | 5 stars | 31.03.2018

Nedávno mi tu jeden z přísedících položil otázku, zda-li se chystám recenzovat i poslední výtvor z dílny Galahad, když už se v posledních dnech zabývám jejich staršími alby. Má odpoveď vyzněla do ztracena a ani teď si nejsem jist, jestli byl dobrý nápad pouštět se do jeho rozboru. Od novinky nemám patřičný (takřka žádný) odstup a popsat hudební náplň díla, která se celá ukrývá v jedné jediné skladbě kterou nechci rozpitvávat, je práce takřka sisyfovská.

Bedlivě očekávaná novinka se ještě nestačila rozkoukat v regálech obchodů s hudebninami a na všemožných internetových portálech praktikující prodej cd a hladoví fans se okolo ní začali slétávat jako roje včel na medové plásty. Prakticky vzápětí se začalo v souvislosti s ní šuškat o velkoleposti a dokonalosti takového projektu. Kladné odezvy, spokojenost a gratulace z celého světa směřovaly do Británie, právě ke klukům z Galahad. Je pochopitelné, že vlastní tábor kapely nejen hýří spokojeností, ale dokonce se začíná rozrůstá i o tváře nové.

On totiž stačí jeden alespoň trošičku pozorný poslech a musíte všem těm nabubřelým výrokům z vašeho okolí spokojeně přitakat. Pamatovat si nebudete zhola nic, což není divu, orientace v jedné písni trvající 42 minut je skutečně složitá. Ale pokud posloucháte moderní prog rock dneška, stěží si představíte pálivější želízko těchto dnů v ohni.

Jde o báječnou a propracovanou nahrávku. Už od impozantního albového přebalu, přes kosmeticky vypiplaný zvuk, až k vysoké, umělecky působivé instrumentaci a hlavně skutečně silné nápaditosti jak v oblasti skladatelské, tak finálně aranžérské. Superlativy jsou na místě takřka ve všech směrech "moře změn". Je to epické, je to působivé, melodické i návykové, nástrojově precizní a nadčasové.

Jen namátkou jsem si v souvislosti s tímto vzpomenul na dvě velkolepá alba, jež obsahují rovněž po jedné skladbě. Kapelu Fates Warning vytlačila v roce 1997 na piedestal nesmrtelná nahrávka A Pleasant Shade Of Grey a jejich američtí kolegové Echolyn výrazně bodují o pět let později s projektem Mei. Obě alba dnes patří mezi milníky progresivního žánru a vůbec bych se nedivil, kdyby se mezi ně vklínili právě letošní Galahad. Budiž jim přáno, ambice mají vysoké. Kostky jsou tedy vrženy.

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Colaiuta, Vinnie - Vinnie Colaiuta

Colaiuta, Vinnie / Vinnie Colaiuta (1994)

alienshore | 5 stars | 30.03.2018

"You're not there to show off a bunch of crap or be the center of attention. You're there to blend in and be a part of it." – Vinnie Colaiuta

Výrok Vinnieho Colaiutu by si mali niektorí bubeníci vylepiť vo svojej izbe (napr. Mike Portnoy a jemu podobní ...). Píše sa rok 1994. V Amerike ešte stále zúri grungeova vojna a grungeri ukazujú mladým svoj "unikátny" životný štýl, t.j. drogy a depresie. V týchto zvláštnych časoch však vychádzala aj úplne iná muzika, ktorá ale ostala trčať mimo záujem. Lepšie povedané nikto o nej nevedel a keď vedel, tak sa k tým informáciám dostával o čosi horšie. Jeden z top bubeníkov v hudobnej branži sa vtedy rozhodol vydať svoj prvý a jediný sólový album. Vinnie Colaiuta konečne vyšiel z tieňa špičkového session muzikanta a ukázal všetkým, že je rovnako dobrý tvorca ako aj hráč.

Jeho meno nie je úzko spojené s nejakou konkrétnou kapelou, tak ako to je v prípade Dave Weckla (Chick Corea Elektric Band), Petera Erskinea (Weather Report) alebo Steve Smitha (Journey, Vital Information). Bol však silne zainteresovaný v nie veľmi známych projektoch ako Karizma alebo Jing Chi. A to je hlavný dôvod prečo je tak trochu nedocenený. Hral naozaj s kadekým, ten zoznam je obludný. Je jedno, či je to rock, jazz/fusion, pop alebo metal. Dokáže zahrať ľavou zadnou čokoľvek, akýkoľvek štýl. Jeho hlavnou devízou je všestrannosť. Má však zároveň unikátnu techniku a myslenie bubeníckeho génia. Sila nevychádza len z jeho rúk, ale najmä z jeho mozgu.

Sólový album z roku 1994 nie je výtvor špeciálne určený pre jazzových elitárov, ktorí sa radi šprtajú abstraktnom jazze. Je to muzika, ktorá je tematicky zrozumiteľná (no ale ako pre koho, že ?) a absorbuje rôzne nápadité štýly. Nechýba samozrejme klasický jazz/fusion, ale dajú sa tu vystopovať aj prvky rocku, prog-rocku, elektroniky a dokonca aj hip-hopu. V prvom rade sa Vinnie snaží kompozične zastrešiť celý album. To znamená, že každá skladba má nejaký smer a obsahuje záchytné body. Predvádzanie samého seba je až na poslednom mieste, i keď nájdu sa tu aj také miesta.

Vitálna energia a jazz-rockové fluidum srší hneď z prvej nadupanej kompozície I'm Tweeked / Attack Of The 20lb Pizza. Kostrbatú štruktúru pretne kdesi pred druhou minútou výborný gitarový riff a Colaiuta nachádza skvelý priestor pre svoje nekompromisné bicie. Let's jazz ... tak to nám oznamuje dvojka názvom Private Earthquake: Error 7. Toto ale nebude chutiť každému, keďže bicie sú samplované a znejú ako z nejakého gangsterského filmu o hip-hoperoch. Nie veľmi prívetivú atmosféru obsahuje aj song Chauncey, no jej stredná pasáž ponúka zaujímavé aranžmány. Tvorbu Allana Holdswortha mi pripomína ďalšia skladba John's Blues a tu sa Vinnie už prejaví aj ako sólista v niektorých pasážach. Slink je pre mňa jedna z vrcholných jazz/fusion kompozícií na tomto albume. Bicie znejú ako od Tonyho Williamsa, veľký to vzor Vinnieho Colaiutu. Od tohto momentu je atmosféra už o osi prívetivejšia a potvrdzuje to aj jemne popreplietaná Darlene's Song. Etnický feeling Momoska (Dub Mix) nádherne graduje do nápaditej atmosféry a jej šamanský rytmus je ústrednou myšlienkou, okolo ktorej sa to všetko točí. Výborným zakončením je náročnejšia skladbička Bruce Lee, ktorá obsahuje znamenité nosné motívy. A to je koniec tohto tak trochu zabudnutého a neprávom prehliadaného diela.

Vinnie, Vinnie ... prečo si nám nevytvoril viac takýchto sólových albumov? Pýtam sa sám seba. Asi preto, lebo mu vkuse každý vyvoláva, aby s ním šiel hrať. Ale aj tak na tejto svojej prvotine si hneď našiel štýl, v ktorom sa cíti dobre a tvorí ukážkové inštrumentálne veci. Určite sa ale nájde dosť poslucháčov, ktorí budú prskať nad experimentálnym, či provokatívnym charakterom tohto diela. Umelca umelcom nerobí komfortná zóna, ale schopnosť vniesť do obohratého štýlu akým je napr. jazz-rock a fusion nový impulz. A tu sa to podarilo. Thanks for all Vinnie!

» ostatní recenze alba Colaiuta, Vinnie - Vinnie Colaiuta
» popis a diskografie skupiny Colaiuta, Vinnie

Wishbone Ash - Theres The Rub

Wishbone Ash / Theres The Rub (1974)

| 5 stars | 30.03.2018

Společně s deskou Argus je právě album Theres the Rub nepochybně nejdokonalejším wishbouňáckým výkvětem. Proto pokud pátráme, kam sáhnout s touto kapelou při prvním oťukávání, nelze doporučit lepší variantu.

Už při prvním kontaktu se Silver Shoes vás obalí sugestivní chuť typická právě pro způsob hry a pojetí Wishbone Ash. Don't Come Back je ráznější rockovka, plná krátkých a pestrých sólíček. Na vrcholku se po právu leskne skvostná Persephone, jejíž ozdobou jsou detailně promakané akustiky a dráždivá sóla elektrických kytar. Pokračuje standardně skvělá Hometown, na kterou naváže něžná pecka Lady Jay a jediná, přehnaně dlouhá instrumentálka F*U*B*B*. Ta mě až tolik nebere, ale renomé jedné z nejlepších desek této kapely rozhodně nezkazí.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Theres The Rub
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Moody Blues - A Question of Balance

Moody Blues / A Question of Balance (1970)

horyna | 5 stars | 30.03.2018

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

Martin H | 5 stars | 29.03.2018

Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.

Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.

V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.

Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.

K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.

Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Finnforest - Lähtö matkalle

Finnforest / Lähtö matkalle (1976)

jirka 7200 | 4 stars | 29.03.2018

Pokud pojedete na prázdniny, tak těsně před odjezdem hlasitě zvolejte "Lähtö matkalle!", což znamená přibližně "Odjezd na cestu!" Něco podobného pravděpodobně volal i klávesák Jukka Rissanen, jehož hra je zaznamenána navždy v drážkách debutní gramofonové desky Finského lesa. Odjel totiž z rodné země studovat hru na varhany až do dalekého Maďarska.

Osiřelí členové Finnforest, tehdy osmnáctiletí bratři Tegelmanové však nelenili a zkomponovali nové songy, přijali baskytaristu Jarmo Hiekkalu a klávesáka Jukku Linkolu. Po několika měsících bylo připraveno přes 40 minut materiálu, z kterého se ve studiu vyklubalo pět písní v prog/jazz/fusion stylu.

Ze záznamu je slyšet, že noví členové protlačili více jazz rockových prvků do struktury písní. Je to slyšet hlavně v prog rockově složitějších předehrách prvních dvou písní Alpha a Elvin, kde zpočátku není jasno, kterým směrem se nahrávky budou vyvíjet. Třetí skladba Don je nápadité a šťavnaté fusion již se vším všudy – posluchač není ochuzen ani o sólo na bicí.

Vyvrcholením desky a pravými lahůdkami jsou však dvě závěrečné a nejdelší suity Lähtö matkalle I a II. Zde jsou aranže skladeb ozvláštněný smyčcovým kvartetem pod vedením Otto Donnera. Postupy z vážné hudby jsou tu skloubeny s prog rockem, který je decentně okořeněn jazz rockovým kořením.

Tedy, i když skladby nejsou tak melancholicky ponuré, jak tomu bylo na první desce, je tu znát větší příklon k jazz rocku, přesto přese vše je to deska pro náročnějšího posluchače rockové muziky jako vyšitá.

Obě první desky lze pořídit na jednom CD, které vydala americká firma Lasers Edge. Ta neúnavně mapuje skandinávskou prog rockovou scénu. Záznam je, jak je u této firmy tradicí, remasterován a má mnohem výraznější zvuk, ovšem ne na úkor dynamiky. Deska byla vydána v mnoha reedicích, tato je však pro kvalitní zvuk doporučována nejvíce.

» ostatní recenze alba Finnforest - Lähtö matkalle
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Änglagård - Hybris

Änglagård / Hybris (1992)

horyna | 5 stars | 29.03.2018

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård

Jethro Tull - Jethro Tull – Heavy Horses  - 1978   {2018, Steven Wilson mix}

Jethro Tull / Jethro Tull – Heavy Horses - 1978 {2018, Steven Wilson mix} (2018)

zdenek3 | 5 stars | 28.03.2018

Poslouchám další povedený remix Stevena Wilsona a jsem se zvukem spokojený, jako vždy. Ale víc než z vlastního remixu skladeb původního alba jsem nadšenej z přidaných bonusových skladeb. Prakticky je to jedno kratší album navíc. Je vidět, že JT měli invence více než dost, když tak vynikající skladby nakonec "vyhodili" ze seznamu skladeb, které nakonec udali na LP (CD).

Doporučuji k poslechu.
DVD obsahuje live koncerty a různé další bonusy, ale mně stačí bohatě tento vlastní remix, obzvláště pokud je ve 24/96.

Samozřejmě pět plných.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Jethro Tull – Heavy Horses - 1978 {2018, Steven Wilson mix}
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Bad Company - Run With The Pack

Bad Company / Run With The Pack (1976)

steve | 4 stars | 28.03.2018

S ročním odstupem vydávají Bad Company v roce 1976 své třetí album. To se umísťuje na čtvrtém místě britské hitparády a za oceánem zaostává pouze o jednu pozici. Tyhle údaje jsem uvedl schválně, protože tato nahrávka bývá často přehlížena. Některým lidem se zdá, že za výbornou dvojicí Bad Company a Straight Shooter zaostává. Je to částečně pravda, ale pořád jde o dobrou věc, kterou mám rád. Sice neobsahuje žádný velký hit, možná krom coververze amerického bluesového šlágru Young Blood, ale to tolik neva.

Jak už bývá u Bad Company zvykem, pomalé skladby se pravidelně střídají s vypalovačkami. Titulní flák má dobře posazenou srozumitelnou hlavní linku s decentním orchestrálním odleskem. Dále bych vybral něžnou dvojici Simple Man a Silver, Blue & Gold s vytříbeným smyslem pro melodiku. A něco podobného se odehrává v dalších, emotivně založených skladbách Do Right by Your Woman a Fade Away, do kterých dali kluci pořádný kusanec sentimentu. V případě Run u mě jasně převažuje jemnější nota, některé rychlejší skladby zní trochu jako odrhovačky a proto dávám 3,5.

Run With the Pack vytvořila původní, skladatelský silná čtyřka Rodgers, Ralphs, Kirke, Burrell, což by samo o sobě mělo být předpokladem pro kvalitně odvedenou muzikantskou práci.

» ostatní recenze alba Bad Company - Run With The Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Finnforest - Finnforest

Finnforest / Finnforest (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 28.03.2018

Skandinávský prog rock, konkrétně ten finský, tu na Progboardu nemá na růžích ustláno. Proto jsem se rozhodl představit dle mého názoru jednu z nejosobitějších představitelů tohoto stylu. Jedná se o týpky z města Kupoio, kteří se pojmenovali trochu neoriginálním názvem Finský les. Na druhou stranu, jak se pojmenovat jinak, když kolem města široko daleko nic jiného není :-)

Kluci na sebe upoutali pozornost koncertováním a hraním po zábavách. V roce 1973 jim vyšel skočný beatový singl Tyhjyyteen, Syvyyteen. Zpěvák kapely Aaro Mustonen se naštěstí po nějaké fobě odporoučel, kapela jiného nehledala a další vývoj kapely se odehrával na poli ryze instrumentálním.

Čím spontánněji se tvoří, tím častěji vzniknou nejlepší nahrávky. I já nejvýše hodnotím toto eponymní album z roku 1975. Osm vzácně vyrovnaných písní - zadumaných kompozic v pomalém rozvláčném tempu, občas oživených jazz rockovými postupy, přímo vybízí při poslechu zapojit představivost. V hlavě se mi automaticky promítá film – pomalé záběry kamery na zasněženou finskou krajinu, metr sněhu, všude břízy, ostrý vítr a závějemi se prodírá postava směrem k rozsvícenému okénku chaloupky kdesi v dáli. Občas přijde pěkná fujavice, až úplně začínám mít strach o jeho život. Dotyčný však nakonec zmobilizuje veškeré síly a jeho život je zachráněn.

Podobné emoce se mnou mávají při každé z osmi písní na desce. Ta má zvláštní, jakoby vznešený zvuk, na pozadí rozeznávám majestátní varhany, které jsou často doprovázeny zvukem obstarožního syntezátoru. Dravá, ale zpěvná kytara komunikuje ve většině skladbách s rejstříkem kláves a skvěle dotváří atmosféru. Z nahrávky přímo čiší melancholická atmosféra skandinávských kapel typu Kaipy či Anglagard namíchaná s některými skladbami Mahavishnu Orchestra či art rockových Caravan.

Prog rockové nadšení naředěné jazz rockovou živočišností. A právě ta severská zadumanost je tím nejpřitažlivějším prvkem na této desce Finnforest.

» ostatní recenze alba Finnforest - Finnforest
» popis a diskografie skupiny Finnforest

Pop, Iggy - New Values

Pop, Iggy / New Values (1979)

Egon Dust | 3 stars | 27.03.2018

Je čas postaviť sa na vlastné a ukázať svoj vlastný potenciál. Verím, že takto to povedal umelecký patrón Bowie svojmu chránencovi. Tu sa na nejaký čas ich cesty rozišli. Nie síce tak dramatický ako v mileneckých scénach fiktívneho dramatu Velvet Goldmine, ale po vzostupe na trónik princa new wave a kmotra punku nasledoval pád do úlohy Bowieho šaška. Treba si priznať, že keď sa na stranu slabšieho postaví silný jedinec dokáže ho vybudiť k nadľudským výkonom. V prípade odchodu Osbournea zo Sabbathu to bol ten najlepší neplánovaný ťah, lebo po režijnou taktovkou Randy Rhodesa a nových mladých rockerov zažil s Blizzard of Ozz maximálny strop z pozície odpísanca.

Tento rozprávkový príbeh žiaľ Iguanasa nečakal. Našťastie ho v štichu nenechal veľmi kvalitný aranžér a gitarista James Williamson, s ktorým už jedno megadielo (Raw Power) vytvorili. Punková vlna bola v plnej sile a kmotr sa musel chopiť aspoň zbytku žezielka. Tak aspoň trochu punkovej divokosti sa ušlo v "I´m bored", "Girls", "Five foot one". Na môj veru znejú celkom sympatický. Veľmi príjemne mi znie aj "Tell me a story". Mám rád aj "Don´t look down", ktorého je škoda že nezaznieval na koncertoch. Balada "Angel" mi evokuje lacnejší "Freebird" od Lynyrd Skynyrd. Ešte aj myšlienkovo sa mu priblížil. Nebudem krutý a prehnane náročný, lebo nečakám od garaž-rockera kompozíciu presólovanú jak dobre presolená gulášová polievka. Aj v tomto prípade je menej viac. Angel je krásna vec a basta. "Freebird" je nádherná tiež a basta.

Trochu ma mrzí, že som recenziu začal tak husto a svojmu obľúbencovi som naložil. Teraz sa to pokúsim mierne vyvrátiť! Každý umelec, známy, menej známy, dokonca aj takmer neznámy má pieseň, ktorá je jeho vrcholom. Jeho najväčším dielom. Jeho Opus Magnum. Takýto Opus Magnum zložil kompletne sám maestro Iggy. Kompozícia "The Endless Sea" na albume vyniká ako Porsche medzi žigulákmi na sídlisku u nás V NMnV v roku vzniku tejto LP (rok 1979). Hypnotické pravidelné bicie evokujú inakosť songu, s nástupom vyskakujúcej basy to už naberá ducha čohosi nepoznaného, zrazu sa ozvú takmer sirénoidné synťáky ala Pink Floyd "Welcome to machine" je už na betón jasné, že sme sa zrazu ocitli v inej dimenzii rocku ako je punk. Ozve sa Idžiho strohý barytónový hlas, ktorý priam núti k pozornosti počúvať slová tejto piesne.

Slovné spojenie "Nekonečné more" má od detstva na mňa priam magický účinok. Možno to robilo moje snívanie o mori počas detstva mladosti. Dal som si tú prácu a snažil sa čo najviac zistiť o tejto piesni. V kuloároch umelcov sa o "The Endless Sea" vraví ako o Iggyho "The End". Nachádza sa tam podobný typ nihilizmu aký bol obsiahnutý v pravzore rockerov Morrisonovi a jeho básňach. Na You tube pod skladbou bol napísaný koment, ktorý znel asi nasledovne: "môj kamarát bol námorný obchodník a po nejakom čase sa predávkoval heroínom. Na jeho pohrebe znela z reproduktorov táto pieseň. Verte, že všetkými zúčastnenými silne rezonovala". Rovnako rezonuje aj u mňa.

Iggyho "Nekonečné more" nie je more, kde trávil posledné leto, ale more, v ktorom sa topí znechutený podlým svetom a doslova topiaci sa v heroínovej závislosti, kde bez pomocného plaváku, či bóje nemá šancu zachrániť sa. Ak sú skladby na ktoré sa nezabúda, tak "The Endless Sea" je práve takou. Práve ňou končím hodnotenie žiaľ priemerného albumu. Je to silný paradox, lebo možno keby najsilnejšie veci z New Values a Soldiera vyšli ako jedna LP, tak je na svete ďalšie dielo a to vo vlastnej réžii meastra. Nové hodnoty je geniálny názov pre album, zároveň aj plný očakávania silných momentov, ktorých sa tu mne nedostalo...

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - New Values
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Pop, Iggy - TV Eye Live 1977

Pop, Iggy / TV Eye Live 1977 (1978)

Egon Dust | 4 stars | 27.03.2018

Schválne, z ktorého obdobia Mr. Popra vyšlo najviac bootlegov? Osobne vlastným 3 a ďalšie 3 sú na rôznych stránkach. Rok 1977/78 Iggyho nakopol a vytvoril mu portfólio na celý život. V prípade živákov budem stručný. Pop je jednoducho energická bomba, ktorá s priemerným hlasovým rozsahom a neotesanou dynamikou robí zázraky.

Skladby vybrané na toto CD/LP sa celkom vydarili. Bez debaty k stropu patrí "Dirt" a "I wanna be your dog". Po pozretí Velvet goldmine je pre mňa TV Eye najlepšia verzia žiaľ od Ewana Mac Gregora a to bez debaty. Taktiež zvuková jedinečnosť berlínskych "popevkov" sa v live verzii nejako nepodarila zachytiť. Každopádne môže byť!

Obal albumu je priam cukríkovo farebný. Tento live album sa stal u RCA klincom do rakvy a vykopnutím von z celosvetovo uznávanej značky. Otázka je ako by dopadli že keby taký Smokie, či Suzi Quatro, alebo pedofil Glitter vydali live v roku 1977? Zúril Punk a teplá muzika išla všetkým krkom. Možno v našom východnom bloku by sa na pultoch len zaprášilo po Smokiem apod., ale svet už bol inde.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - TV Eye Live 1977
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Pop, Iggy - Lust For Life

Pop, Iggy / Lust For Life (1977)

Egon Dust | 5 stars | 27.03.2018

Krátkozraké omyly sú najčastejším javom nenažraných biznismanov bažiacich po okamžitom zisku bez rizika. RCA Victor ako obrovská spoločnosť, ktorá zastupovala legendy ako Elvis, Tom Jones a mnoho interprétov z 50. a 60. rokov sa po obrovskom úspechu Station to Station nechala presvedčiť Davidom Bowiem, aby pod svoje krídla zobrali jeho divokého kamaráta Iggyho. Je úplne jasné, že vedeli o akú personu sa jedná, tak obavy boli na mieste.

Risk bol v tomto prípade zisk, keďže originalita Idiota spustila väčší záujem o nástupcu Jima Morrisona. Ako v časoch Stooges, RCA ako každá iná americká firma očakávala s novým albumom ešte lepšie výsledky. Tie sa žiaľ napriek veľmi kvalitnej LP nedostavili. O LP Lust for Life sa síce nedá vravieť ako o prepadáku, keďže záujem o Iggyho nepoklesol. Dá sa len vravieť o veľkej prezieravosti vydavateľstva. Bowie - patrón odvrhnutých ovečiek mal tendencie predbiehať dobu niekoľkokrát aj za jednu dekádu. Spoločne s Iggym a skvelými muzikantami ako sú bratia Salesovi (Rhytm Brothers - basa/bicie)a ležérný gitarista Ricky Gardiner posunuli rock'n'roll do novej dekády. Až priam smiešne mi je, ako sa vtedajšie média postavili zdržanlivo k tomuto albumu. Už v polovici 80. let Sioxsie prevzala Passengera a myslím, že v ich sfére to už dávno bol KULT.

Nechcem ako v prípade Idiota riešiť pieseň po piesni, ale skutočne sa ich mnoho nedá vynechať. Tu ide o komplexne skvelý album s berlínskou atmoškou "špinavého" dekadentného mesta. Kto by nepoznal kultový Trainspotting, kde hneď v úvode sa na nás valí "Lust for life". Jednoduchá priamočiara zvukovo originálna vec s jasným odkazom. Vyber si život! Chmatni ho za gule. Vyser sa na to negatívne okolo teba. V podstate v úvode odpálkoval negatívneho depresívneho ducha Idiota. Dnes tento song je často využívaný v reklamách na výber poisťovní, či reklamu na turistický ruch, banku, dôchodkové sporenie :)) Dnes Iggymu zarába pasívnym spôsobom nemalé doláre. Toto isté platí o Passengerovi, ktorý bol hlavnou melódiou v reklame na WV Golf ako dnes, tak aj pred 20tými rokmi, kedy som ho spoznal, práve v danej reklame. Podobne som spoznal Reddinga a jeho Sitting on the Dock of Bay.

Passengera milujem aj napriek jeho max. 4akordovej jednoduchosti. Vraj predlohou mu bola báseň Jima Morrisona. Spojil to s jeho nočným spoznávaním západného Berlína, ktorý sa v tejto LP priam usadil navždy ako keby Udo Jurgens nahral chorvátsku LP v jadranskom štýle s jeho nemeckým prízvukom. Sixteen óda na mladosť. Na dievčatá v lesklých kožených čižmičkách, oblečené presne ako Christiane F zo Stanice ZOO, keď sa nahodila na diskošku do SOUND klubu. Mierny návrat k Stooges vo zvuku prepálenej gitary a riffu priamo od divocha Iggyho. Mojou najväčšou srdcovkou od prvého počutia bol song "Some wierd sin". Pieseň v texte nepopiera, že všetci sme niekedy nemalými hriešnikmi a tvormi omylnými neustále dychtiacimi po dobrodružstve. Energická vec,síce možno zvukovo znie potmnelo, ale je to nášlap č. 1, aký nemá konkurenciu. Refrén šlape v štýle tých najlepších Stones aký kedy boli. Vokály Salesovcov s Popovým barytónom rezonujú až v nosných prepážkach. Takto má nejako vyzerať nová tvár rock'n'rollu. Prototyp songu pre indies scénu.

Nemôžem obisť "Tonight". Smutné, spočiatku až drastické, ale o tom je umenie. Umenie má byť svedectvom. Iggy Pop nikdy nerobil zo seba svätuškára. Heroin zabil jeho priateľku (zabil tisíce priateľov umelcov a rozbil státisíce rodín) aj napriek jeho snahe prebrať ju k životu, keď začala modrať, jej život vyhasol. Nepomohla mu ani nosná veta tejto piesne "Everything will be allright tonight". Druhý smysel nachádzam v tom, že smrť je v tomto prípade vykúpením a na druhom svete ju už takéto trápenie a poníženie nečaká.

Reklamou a silným sloganom zaváňajúca "Success" je viacmenej priemerom. Smokieovské dvojsóla s Frippovským efektom beriem ako jej orig. zvuk. Do Berlínskej Hansy duchom zavítali aj Stones s Reddingom. Práve pomalá, úlisná "Turn blue" sa doslova úchylne hrá so sexualitou a aroganciou. Každopádne Iggy sa tam ako performer predviedol v plnej paráde. Vokály bratov Salesovcov s občasnou pomocou Bowieho znejú v istých momentoch priam fenomenálne. Stones potrebovali gospelový zbor, a im tu vystačila kapela. Posledné dve veci sa silne opierajú o život v Berlíne.

Lust for Life je vo svojej podstate soundtrack k Iggyho pobytu tam. Preto ho milujem. Na hony sa líši od dobovej hard, soft, art, a punk rockovej hudby. Gitarové efekty, kvalitné vokálne backlity, v princípe jednoduché pesničky znejú ako veľkolepé rockové paľby. Vtedajšie rádia vo svete mali plný éter Eagles, Boston, Kansas, a tisíce im podobných. O artrockových dinosauroch už v 77 nebol záujem a punk, ktorého Iggy s Reedom boli praotcovia, zažíval euforický rok. Vďaka nemu prežil aj jeho kmotr.

Album Lust for Life bol ako najpoctivejší vinič, ktorý rokmi dozrel a výsledkom je nesporná kvalita vína. Príslovie "Menej je viac" tu platí na 99%. Esenciou diela bol duch doby, duch rozdeleného mesta (ktoré zhmotnil vo svojom diele Berlin aj Reed), slobodný a neviazaný život. Keď vidím akýkoľvek nemecký film z druhej polovice 70. a začiatku 80. let, nejako mi doň pasuje hudba tejto LP. Prípadne veci z Heroes a Low, Idiota, Another green World. Po textárskej stránke tu maestro spontánneho textu podal maximálný výkon. Bez týchto silne výpovedných textov a najmä geniálnych sloganov by atmosféra platne bola polovičná. Rešpektujem velikánov ako Pink floyd, Genesis, Yes, Crimson, no u mňa vždy víťazí skôr kratšia forma s kvalitným obsahom, sugestívna atmoška, alebo nespútaná energia. V 80. letech s takou energiou prišli Guns'n'Roses na Apettite a doviedli ju do dokonalosti. Dokonalosť je vždy v jednoduchosti a úprimnosti - viď Lust for Life.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Lust For Life
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine (1969)

steve | 2 stars | 27.03.2018

Původně jsem první VDGG poslouchat vůbec nechtěl. Jenže v tomto týdnu mě jejich muzika zase chytla a dnes jsem si vytáhnul i tento neslavný debut. Názory na něj jsou hodně rozporuplné, já jej beru jako nesmělý pokus který příliš nevyšel. Jde o takové hrubé náčrty, ty se naplno rozpracují až v následující silné etapě, která začíná druhou deskou. Nahrávce nemůžu upřít autenticitu ani atmosféru, ta však na mě působí dráždivě skličujícím dojmem. A není mě vůbec příjemná. Samozřejmě se dá oponovat, že taková idea je kapele blízká i v blízké budoucnosti. Pravda, ale pověstná aranžerská erudice provázející VDGG je tady hodně chuďounká.
Nepodstatný doplněk sbírky.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda (1972)

horyna | 5 stars | 27.03.2018

Když jsem si na Progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI, nebo-li Rock Progressivo Italiano, na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Mistrně vyvedená mini LP replika s obalem v barvách po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit přezdívkou - klenot italského progresivního rocku. Jejich hudba je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum, od oněch pastorálně klidných motivů, až po rockově rozbouřená schemata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jehro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

steve | 5 stars | 26.03.2018

Jako mladík jsem nedokázal tvorbu této kapely vůbec akceptovat. O nějakém docenění bych tudíž ani nemluvil. Připadal jsem si, jako bych poslouchal pazvukovou koláž právě propuštěných chovanců pychiatrické léčebny. Když jsem se před lety potkal s jedním starým přítelem, zeptal se mě, jakou hudbu kterou nezná bych mu doporučil. Navrhnul jsem čerstvě objevené VDGG. Hnedka zpozorněl a prý už o nich slyšel z vícero zdrojů a chtěl, abych mu popsal o co jde. Těžko jsem vysvětloval co vlastně Hammillova družina hraje. Je to jazz? Je to ještě rock? Je to Psychedelie? Asi je, asi je to všechno dohromady.

Deska H to He, Who Am the Only One patří k těm stravitelnějším, proto je často označovaná za prubířský kámen jejich tvorby. Pokud se chystáte proniknout do blízkosti VDGG, přidávám další doporučení začít „háčkem“.

Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG. Kapela servíruje svou nejlepší baladu (i když podobné písně nikdy záměrně nepsala) House with no Door.
Najdeme tady nejpodmanivější mellotronovou skladbu jakou si můžeme představit, The Emperor in his War-Room. Dramaticky vypiplaná a ponurá věc, s výtečnými instrumentálními pasážemi.
A Pioneers over C. patří zase k nejzáhadnějším a taky nejjazzovějším představením téhle party. Banton v ní hraje výborné bassové linky a Jackson řádí na saxík. Působivé harmonické proměny předkládají velký cit v kompoziční práci, se smyslem pro nepředvídatelné instrumentální finesy.
Málem bych zapomněl na skladbu Killer, která působila vedle tehdejší učebnicové produkce Moody Blues, Yes a vlastně i Pink Floyd neuchopitelně zlověstnou silou.

V hudbě Van Der Graaf Generator nehledejme žádný hudebně estetický ideál. Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec. Dnes je tahle kapela přijímána daleko vstřícněji. A to si myslím zaslouží.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Iron Maiden - Powerslave

Iron Maiden / Powerslave (1984)

john l | 5 stars | 26.03.2018

K prvnímu střetu s Iron Maiden jsem se dostal někdy na začátku devadesátých let. To se v televizi pořád dokola protáčel klip ke skladbě Be Quick Or Be Dead. Tehdá mě styl kapely docela překvapil, protože jsem čekal prostší a jednoduší kolovrátkovku. Nakoukané jsem měl jejich obálky, ty působily jako omračující zjevení a nejvíc ta z desky Powerslave. Egyptská tématika s faraonem Eddiem vypadala i na cédu monstrózně. Když jsem uslyšel první pecku Aces High, pojednávající o pilotech RAF, zůstal jsem hledět s pusou otevřenou jako vrata do kravína. To byl pořádně těžký kalibr. Ale všude tolik propíraná 2 Minutes To Midnight mě nic neříkala a neříká ani dnes. Pojďme ale dál. Základní osa desky leží na dvou nejtvrdších a taky nejrychlejších písních mejdnů co znám. Flash Of The Blade a Back In The Village jsou dokonale boží. Pekelně rychlé riffy, dunící basa, naspeedované bicí a nejlepší heavy zpěvák co znám Bruce Dickinson, povyšují tyhle písně ve tvorbě mejdn na úplnou špici. Deska má jasně přehledný scénář, přesně víte co kdy přijde a kam kterou skladbu zařadit. Funkčí Harrisova instrumentálka Losfer Words ani melodická The Duellists nejsou žádné obyč položky do počtu. Druhou osu tvoří velkolepý závěr s dominantní a silově působící Powerslave, v které Bruce zpívá jako skutečný faraón a námořnická bajka Rime Of The Ancient Mariner. Obě za jedna.

Powerslave patří mezi mistrovská díla této kapely a dnes už vlastně legendy Heavy Metalu. Snad se nebude nikdo zlobit, když ji označím za BIBLI tohoto stylu. Vždyť jsme na ni v mládí přísahali snad všichni, nebo se mýlím?

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Kamelot - Poetry For The Poisoned

Kamelot / Poetry For The Poisoned (2010)

alienshore | 5 stars | 25.03.2018

Akokoľvek sú albumy ako Karma, Epica a The Black Halo dobré, tak netreba zabúdať ani na ich ďalšie počiny. Jedným z nich je Poetry For The Poisoned. Priniesol odlišný sound, ktorý bol horšie stráviteľný, než ich klasickejšie poňatý symphonic/power/prog-metal. To spôsobilo silnú nevôľu medzi metalistami, ktorí akosi nevedeli prehltnúť zmenu. Kamelot ale bola kapela, ktorá sa chcela rozvíjať a otvoriť aj uzavreté dvere. Avšak hlásať progres v konzervatívnom publiku je vždy boj s veternými mlynmi.

Neverte zadubeným metalistom, že toto je podpriemerný album. S fantastickým Royom Khanom nenatočili Kamelot nikdy vyloženú slabotu. Poetry For The Poisoned znížil rýchlostné otáčky a stredne rýchle tempá tentoraz kraľujú. Temné smerovanie, ktoré naznačilo dielo Ghost Opera sa naplno prejavilo práve tu. S jednou dôležitou výnimkou. Temná atmosféra, ktorá tu panuje je dokonale vyvážená emocionálnou hĺbkou a skvelými melodickými nápadmi. Kamelot snáď asi nikdy neboli tak otvorení a nezakomplexovaní. Posunuli ten svoj power-metal do iných sfér. A to je presne to, čo robí túto už osem rokov starú placku výnimočnou.

Kamelot mali šancu stať sa najlepšou power-metalovou kapelou na svete s Royom Khanom. Bohužiaľ, tento album je posledný s jeho hlasom. Ako spevák má neskutočnú charizmu a jeho prejav sa dá okamžite rozpoznať. Rozlúčil sa však so svojimi fanúšikmi vo veľkom štýle. Tvrdý rozjazd The Great Pandemonium obsahuje aj death-metalové vokály Björna "Speed" Strida, ale hlavný refrén je krásne výpravný. Kapela sa s ničím nemaže a vysiela do éteru ďalšiu nálož If Tomorrow Came s ďalšími skvostnými, no zároveň aj temnými melódiami. The Zodiac definitívne dáva na známosť, že Kamelot natočili naozaj o dosť iný album. Na albume sa totiž dajú vystopovať aj rockovejšie pasáže, najmä v gitarových sólach.

Duet House On A Hill so Simone Simmons je jednoducho grandiózny a prináša množstvo uvoľnených emócií. Tá je ale presným opakom skladby Necropolis, ktorej tvrdé stredné tempo rozkladá všetko, čo mu príde do cesty. Veľmi zaujímavý song je Seal Of Woven Years s parádnym orchestrálnym introm a následným epickým motívom, pričom to všetko nádherne korunuje geniálny refrén. Roy Khan miestami nezaprie inšpiráciu Geoffom Tateom v speve. Ako ďalší highlight sa ukazuje štvordielna Poetry For The Poisoned. Perfektne rozvrstvená energická vec s premakanými orchestrálno-klávesovými vsuvkami a dunivými gitarami. Treba zároveň povedať, že Oliver Palotai a Thomas Youngblood sú hráčski borci na správnom mieste a ak majú dobrý materiál pred sebou, tak ho vedia aj dokonale využiť. Once Upon A Time uzatvára album vzletným refrénom, kde Roy Khan rozťahuje krídla, tak ako to prislúcha len jemu.

S Poetry For The Poisoned dosiahli zaslúžene celosvetový úspech a prihral im ďalších nových fanúšikov. Kamelot mali v onej dobe prvotriedneho speváka vo svojich radoch a jedinečný štýl, ktorým rozbíjali tradičné power-metalové klišé. Práve tieto atribúty majú na svedomí ich komerčný úspech a nadštandardné predaje nosičov. Poslucháči totiž niekedy aj radi zaplatia za niečo čo má svoju hodnotu, kvalitu a zároveň aj vlastný názor. Obal síce nie je vábny na oko, ale obsah zasahuje presne tam kde treba. Nie všetko je totiž len čisté, krásne a biele ...

» ostatní recenze alba Kamelot - Poetry For The Poisoned
» popis a diskografie skupiny Kamelot

Pop, Iggy - The Idiot

Pop, Iggy / The Idiot (1977)

Egon Dust | 5 stars | 25.03.2018

Každé väčšie dielo, má okrem vlastného príbehu v sebe obsiahnutého, príbeh jeho vzniku. Paralela Idiota od kmotra punku s Idiotom velikána svetovej literatúry nie je úplne náhodná. V čase, keď sa Iggy potácal s heroínovou závislosťou v neľútostnom prostredí hollywoodskeho show-bussinesu sa rozhodli dočasne opustiť tento ´´umelý svet superhviezd´´, svet plný drog, alkoholu, zvláštných známostí ,afektu, falše, kde Iggy svojou priamosťou a istým spôsobom čistou dušou ako Lev Miškin od F.M.Dostojevského sa strácal až skončil na psych.klinike v L.A. Tam za ním na prelome rokov 1974/75 okrem rodičov chodil len herec Dean Stockwell a jeho priateľ David Bowie. Na Bowieho podnet opustili L.A. a presťahovali sa dočasne do Západného Berlína. Paradoxne tam, kde začali zomierať na heroín mladé obeťe, pre ktoré bol práve Bowie modlou, tam sa rozhodli skoncovať s drogami. Tu niekde začal príbeh Idiota. Vlastne medzi-zastávku mali v Chateau ´D´ Heroville. Tam začali prvé náčrty piesní , ktoré prežili 4desaťročia.Múzou pre China Girl sa stala priateľka speváka Jacque Singelina , do ktorej sa Iggy stihol platonický zamilovať. Vďaka tomuto dočasne nešťastnému zamilovaniu vznikol jeden z jeho najlepších songov. Temná verzia ´´China Girl´´ v čase vzniku komerčne nezaujala v porovnaní s Bowieho happy verziou. História, ale potvrdila kvalitu tejto piesne a jej zvukovú originalitu. Stala sa predvojom novej temnej vlny a gotiky. Svoje by vedel povedať aj nebohý Ian Curtis z J-Division a Dave Gahan z DM.V roku 1996 vznikol mega-úspešný kultový trhák Trianspotting v ktorom odznela vec ´´Nightclubbing´´.Pieseň Nightclubbing je originálna v mnohom. Od chladného temného podania interpretácie Popa, cez špinavý zvuk gitár a prvých synths ala Kraftwerk, po prvé použitie nadúpaného automatického bubeníka v rockovej hudbe. Svoje si z tejto pecky vzali DM na Black Celebration, či Song and Faith devotion. Marilyn Manson v ´´Dope Show´´.To isté by sa dalo povedať o ´´Funtime´´ tam s Bowiem vytvoril model pre gotický rock mixnutý s elektrom DM. Sister Midnight je klasikou tiež aj vďaka Bowiemu. Málokto vie, že v jej obsahu je na plnej čiare popísaný incest. Krátka punk-gotika ´´Baby´´ má zimomravú atmošku nočného podniku typu SOUND (známy z knihy o Deťoch zo stanice Zoo). Dum Dum Boys má gule. Dum Dum Boys je odkaz pre ex-partiu zo Stooges. Zvukovo je parádne vypätá. Pozor! Prichádza praotec punku v roku vzniku punku s rockovým chansonom ´´Tiny girls´´ ako vystrihnutým s z parížskeho nočáku, či z hamburských, alebo Dusseldorfských dokov (známych zo scén z Miesta Činu , so Schimim :) ) Za zvuku dokov, či továrne sa dostávame do industriálneho záveru Mass production. Rekapitulácia Idiota spočíva v najsilnejších bodoch, dosť silného albumu. Za vymenovanie určite stoja všetky nadčasové veci ako Nightclubbing,Baby,China Girl,Funtime,Tiny Girls, ktoré posunuli rock do ďalšej dekády. Trúfam si povedať, že aj do nového tisícročia. Za vznikom tohto nadčasového kultového diela stáli dve základné veci: 1. Iggyho spontánne textárstvo (písal priamo za mikrofónom v štúdiu) 2.Bowieho skladateľsko-aranžersko-novátorský talent. Legenda vraví, že David i keď s láskou posunul kamaráta z pádu do žumpy do vyššej ligy hudobného priemyslu, zároveň si otestoval na ňom nové technológie a nový zvuk, ktorý sa stával takmer charakteristickým pre dnes už legendárne štúdio Hansa v Berlíne. Po vzniku Idiota vznikli ako na páse legendárne albumy Low,Heroes od Bowieho a Lust for Life od Popa. Idiot šokoval v roku 1977 po novinkách bažiacich rockerov asi tak, ako Dostojevski pre 100rokmi šokoval čitateľov beletrie. Punkeri ako nová subkultúra rock n rollovej kultúry dostali intelektuálnu facku z Iggyho novinky. Kde sa stratil divoký rev z Raw Power???!!!! , kde sa stratili divoké sóla, prepískaný zvuk???!!!, texty plné útoku????!!! Iggy v 30tke dospel. Natočil s Davidom zrelý album, samozrejme taktiež aj pod jeho režijným dohľadom.Bowie poradil Iggymu využite obrovskej sily spodného hlasu, ktorý má Iggy rokmi len krajší. Sám Iggy vravel, že na tomto albume sa stretol Miles Davis, Leonard Cohen, Velvet Underground s Kraftwerkom. Možno sa môže moja recenzia zdať preceňujúca , ale takýto zážitok vo mne toto dielo zanechalo a vždy navodí! Nie je to album na krásne letné nedeľné popoludnie, ale skôr do temného zamračeného, či upršaného novembrového rána. Spája sa s nim žiaľ aj jedna smutná udalosť. Album Idiot našla na gramofóne dohrávať manželka Iana Curtisa, keď ho našla obeseného v ich spoločnom byte. Víťazstvo v ankete Najtemnejšie albumy všetkých čias by určite nebolo ďaleko. Z domácich by mu mohli dýchať na krk Wanastovky s Andelmi a Muller s LSD, či 33..

PS: Podrobné informácie vzniku albumu nájdete v knihe ´´ Bowie v Berline´´, ´´Iggy Pop:Chcem Viac´´ Obe dostupné v českom jazyku.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - The Idiot
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion (1992)

EasyRocker | 5 stars | 24.03.2018

Tuhle báječnou americkou svorku kolem jádra bratrského klanu Robinsonovců jsem si oblíbil pro dokonalé ztělesnění rock´n´rollu z jeho nejslavnější éry v 60. a 70. letech. Vedle Creedence Clearwater Revival jsou pro mě nejdokonalejším ztělesněním duchu USA, jízda začíná už božským obalem.

Sting Me, to je hned na počátku nehorázná jízda ve stoneovském duchu, vokál Chrise Robinsona vyvolává duchy všech rockových titánů, od jemných poloh bleskově přechází k hulákání. Zběsile ječící sóla jsou dokonalá.

Remedy volí volnější tempo, valí se ospalá nálada amerického jihu, vedle řádících záseků Robinsonovy i Fordovy kytary je doslova ďábelsky seřízená rytmika. Prolínající se pánský a dámský zpěv jsou báječně vyvedeny, stejně jako Harschovy silové údery do piana.

V jízdě králů pokračuje Thorn in My Pride. Čarokrásná akustická malba vyvolává dávné Pageovo čarostřelectví v řadách zepelínu, klidně by zapadla na III. Nádherná kalifornská nálada na bluesovém a folkovém jádru pomalu roste... Nedivím se, že to pánům z LZ šmakovalo.

Bad Luck Blue Eyes Goodbye je skvostně citlivou baladou, namočenou až po okraj v nejkvalitnějším bluesovém koření, výsledné aroma je přímo božské, vedle Chrise Robinsona báječně basuje Johnny Colt.

Sometimes Salvation začíná hladově napruženými syrovými akordy, opět s výrazným otiskem památné vzducholodi. Zase jiný model - čistá těžkotonážní rockovina s parádní basou a drsnou bicí jízdou Steve Gormana a skutečně nelidským sólem. Ustupte, nebo budete pykat.

Hotel Illness je rocková jízda s větrem o závod s báječnou hostující harmonikou a opět dokonale sytým, chlapáckým hrdlem Chrise Robsinsona. Nedal se tu ale zahanbit nikdo z pětice, a na výsledku je to znát.

Black Moon Creeping je další harmonikou okořeněnou drsnotou, bluesová nálada je spojena s těžkými lavinami riffů. Všechno se vaří, jiskry odletují daleko od téhle kovadliny. Jen zpěv sem vnáší ve finiši trochu klidu.

Už se ale valí No Speak No Slave. Pokud znáte projekt Coverdale/Page, což je další moje oblíbená deska, pak se tu trochu ocitáme na podobném území. Hladově tažené napružené kytary s hrdlem, to je jako tuny adrenalinu.

My Morning Song je menu skutečně o mnoha parádních chodech. Laviny zasekávaných kytar přinášejí v podobě Chrisova hrdla výrazné melodie - zase se tu vcítil někam mezi Jaggera a Planta. Je tu ale vrchol - báječně gradovaný závěr po sólu v půli, přichází zklidnění a pak tento magický obřad sílí a stoupá k nebesům. Vrchol!

Závěr patří verzi Boba Marleyho Time Will Tell, který náladu po tom skvostném programu uklidňuje a má výrazně léčivé účinky. Pánové ji oděli do akustického hávu s klavírem a báječnými sborovými vokály.

Vedle kapel, které balů zmínil reckou, ke které není vlastně co dodávat, bych zmínil ještě Rolling Stones, jejichž duch mi také výrazně vibruje v nadržené atmosféře tohoto skvělého zářezu. Není divu, že za oceánem už jsou legendou u fandů i kritiky.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Pop, Iggy - (& James Williamson) Kill City

Pop, Iggy / (& James Williamson) Kill City (1977)

Egon Dust | 3 stars | 24.03.2018

Celkom podarené album Iggyho s gitaristom Jamesom Williamsonom. Skladby na tomto albume boli plánované ako 4album Stooges, ale vzhľadom na stav v akom sa nachádzali všetci pôvodní členovia Stooges sa realizácia nikdy nepodarila. Zopár piesní bolo odohratých na posledných Live koncertoch ako bol Metallic K.o. Ohliadnúc od toho , že samotný Iggy bojoval so silnou závislosťou na heroine, dokázali s Williamsonom vytvoriť veľmi počúvateľné, no abs.neobjavné album. Zarytí fans Stooges a najmä iggyho tvrdia, že POP/Williamson vlastne nahrali najlepší album Rolling Stones :)) Najviac tu cítiť vplyvy Rolling Stones, Boby Dylana, mnoho bluesu.Na albume doslova žiaria klenoty ako titulná ´´Kill City´´ ( v mnohom podobná neskoršiej Kissovine Lick it up, či samotným Stones), I got nothin´ so silne sexuálným feelingom v prejave a nádhernou melódiou typu Knockin on heavens door, Na jaazovaná ˇˇJohanna´´ je celkom originálna záležitosť. Zvyšné skladby sú počúvateľné, no pre mňa nie až tak zaujímavé. Iggyho diskografia ponúka široké spektrum vynikajúcich albumov od tvrdšieho razenia až po šansón.Osobne ma teší , že tento album vznikol. Ukázal Iggyho v klasickej polohe rock n rollového speváka, nie ako praotca punku ako ho nazývajú mainstreamové média. Kľudne si týmto albumom môže podať ruky s Alice Cooperom, Kiss, Slade dokonca s Eltonom Johnom. Mierne sa priblížil k Dylanovi, Reedovi, či Jaggeorovi. Každopádne toto ne bol ešte ten vyprofilovaný IGGY, i keď opačný pohľad môže byť ten, že toto bol skutočný IGGY, nie ten čo spieva Nightclubbing, Candy, Les Feules Mortes...Jednoznačne táto ťažkozohnateľná LP, nie je žiadný odpad, ani zlátenina. It ´s only Rock n Roll ako vraví samotný God of Rock Mick Jagger.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - (& James Williamson) Kill City
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Tax The Heat - Change Your Position

Tax The Heat / Change Your Position (2018)

alienshore | 5 stars | 24.03.2018

So súčasnou rockovou muzikou je to trochu ... blbé. Na scéne je kopec mladých kapiel, ktoré sa snažia byť ambiciózne, ale v skutočnosti len recyklujú stokrát obohraté motívy. Robia to navyše tak nudným spôsobom, že aj mne samému to príde trápne. Sú samozrejme aj výnimky. K nim zatiaľ opatrne priradím aj britských Tax The Heat. Ich hudba pôsobí mlado, sviežo a ctia hodnoty, ktoré kedysi boli vytvorené. A čo si cením najviac je to, že ma neubíjajú prihlúplym kopírovaním, ale snažia sa o autentický prejav, čo je jedna z najdôležitejších vecí v rockovej muzike.

Metalisti si ale určite zanadávajú, čo im to ten Nuclear Blast zase predhadzuje? Iste, nespievajú o satanovi, netočia hlavou ako cvoci a nevyhrážajú v kuse päsťou vo videoklipoch. Naopak, rockeri odchovaní na klasickom rocku si možno prídu na svoje. Samozrejme za predpokladu, že im nebudú vadiť prvky britskej alternatívy, ktoré sú podľa mňa perfektne premiešané s klasickým rockom v ich podaní. Boli tu už rôzne pokusy o záchranu rockovej hudby. Trebárs svojho času boli takou nádejou Audioslave, ale po troch albumoch prišiel koniec. A samozrejme máme tu aj britských The Darkness, ktorí mi posledný čas pripadajú ako šašovia na čele s Justinom Hawkinsom. A ako sa bude dariť v tejto neľahkej a nerockovej dobe kapele Tax The Heat?

Mám pre nich skvelú správu. Možno sa im podarí vydať aj tretí štúdiový album! Ale vážne. Tax The Heat je naozaj talentovaná kapela. Na ich hudbe je cítiť, že pracujú a tvoria poctivo. Je to dostatočne zrejmé aj zo samotných singlov ako Change Your Position a All That Medicine. Album Change Your Position však ukrýva aj ďalšie perly. Sú nimi napr. výborné gitarové záležitosti ako Taking The Hit, My Headspace alebo Wearing A Disguise. Pochvala smeruje aj k poslednej The Symphony Has Begun, kde spevák/gitarista Alex Veale dokazuje, že vie skladbu poňať aj ako krátky príbeh o niečom. Ďalšia vec, ktorá mi nesmierne imponuje je aranžérska dômyselnosť u tejto mladej kapely. Je radosť počúvať nielen ich rockovú energiu, ale aj dôvtip, s ktorým náramne pracujú počas celej plochy svojho diela.

Je veľká škoda, že Change Your Position neatakuje popredné priečky vo svetových rebríčkoch predajnosti. Svojim obsahom a kvalitou preskočí o jednu, či dve triedy nahrávky, ktoré naopak v tých svetových rebríčkoch sú. Ich druhý album je veľmi pestrý a zároveň žánrovo celkom otvorený. Nájdete tu nielen hard-rock, ale aj štipku glam-rocku a už spomínanej alternatívy rôznych príchutí a smerov. Nepôsobia na mňa ako chladní profesori, ale ako muzikanti, čo chcú svojom hudbou ľudí baviť. Takto by mala/mohla vyzerať moderná rocková hudba. Snáď sa im podarí preraziť vo veľkom jedného krásneho dňa. A ja sa budem nepochybne tešiť aj na ten ich tretí album ...

» ostatní recenze alba Tax The Heat - Change Your Position
» popis a diskografie skupiny Tax The Heat

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Genesis / Selling England By The Pound

lover-of-music
tykeww: Zase tady jako vždy budu za blba, ale doporučil bych ti, teda pokud si to už neslyšel,...

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice

northman
Mám rád Vanilla Fudge i Jeff Becka, ale tahle deska mě tehdy nezaujala a lepší to není ani...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12229 recenzí
2159 skupin
166555 příspěvků ve fóru
2567 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000