Pattern - Seeking Animals Ahmed, Yazz Monkey3 Big Picture Ertlif Capitolo 6 Granicus Chicken Bones DG 307 Besides

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat (2014)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2020

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5

» ostatní recenze alba Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat
» popis a diskografie skupiny Rothery, Steve

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 28.05.2020

Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.

Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.

Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)

Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.

Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.

Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Budgie - Squawk

Budgie / Squawk (1972)

legolas | 4 stars | 26.05.2020

Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.

Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.

» ostatní recenze alba Budgie - Squawk
» popis a diskografie skupiny Budgie

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 26.05.2020

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.





» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Ahmed, Yazz - Polyhymnia

Ahmed, Yazz / Polyhymnia (2019)

Danny | 5 stars | 24.05.2020

Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.

Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.

Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.

Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.

Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.

Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.

Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.

» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz

Kingcrow - Phlegethon

Kingcrow / Phlegethon (2010)

Danny | 4 stars | 24.05.2020

Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.

Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.

Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.

Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.

Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Phlegethon
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

Pegas | 4 stars | 23.05.2020

Tuhle recenzi jsem napsal v roce 2005, kdy deska vyšla a tenkrát Gardnerovu tvorbu hodně žral. Ale deska se mi líbí i dnes...

Myslete si, co chcete, ale Trent Gardner je hudební génius a nové album Magellan to jenom potvrzuje. Na Gardnerově tvorbě mě vždy fascinovala neskutečná originalita, nebo snad znáte jiného, podobně znějícího interpreta? Já tedy ne. Zmatek, disharmonie, syntezátorová změť, nesourodost... Proč takové výrazy po úvodní pochvale? Protože přesně takhle na mě často prvotní poslechy jeho děl působí, jenže opak je pravdou. Právě postupné a někdy i dlouhodobé (jako třeba u předchozí desky Impossible Figures) oťukávání, seznamování, odhalování a nakonec pochopení je to, na co se u každé novinky těším a co je zároveň zárukou neoposlouchatelnosti. A to nemluvím o velice osobitém vokálním projevu... Zkrátka, všechny typické prvky Gardnerova rukopisu jsou tu znovu, znovu a přesto neokoukané. Je pravda, že s aktuálním počinem Symphony For A Misanthrope jsem se tentokrát okamžitě a bez problémů dostal do stádia „líbí se mi“, ale pronikání do jeho tajů bylo znovu velkým dobrodružstvím a věřím, že ještě neskončilo.
Napínavý ochestrální úvod Symphonette (s hostujícím Stevem Walshem), metalové hrátky Doctor Concoctor, moderní loopy v refrénu Why Water Weeds?, akustická balada Wisdom... to je poskakování z jednoho vrcholu na druhý, ale nutno podotknout, že poskakování v pěkné temnotě. Všemu vévodí 18 minutový opus Cranium Reef Suite, začínající jako neškodná idylka, ovšem na konci se budete cítit tak vyčerpaní, že následnou klavírní dvouminutovku Pianissimo Intermission v podání dalšího hosta Stevena Imblera (jakési pokračování Bach 16 z předešlé desky) přivítáte jako skok do bazénu v parném létě. Vůbec pořadí jednotlivých písní je chytře sestavené a podobných vítaných kontrastů se dočkáte vícekrát.
Přestože Magellan je především Trent Gardner, byl by hřích nezmínit jeho bratra Waynea, výborného kytaristu, jenž umí být laskavý i řádně přitvrdit a v ničem nezaostává za slavnějšími kolegy z branže. Nezbývá než dodat, že mistr tesař se zase trefil.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Snake | 4 stars | 23.05.2020

CD AMS ‎– AMS101 CD /2006/

Ten obal nevěstí nic dobrýho. Zobrazuje turecké žoldáky, kteří si propichovali různé části vlastního těla jenom proto, aby demonstrovali svou sílu, odvahu a odhodlání. Ovšem kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani na bitevní pole. Textovou složku jsem sice nestudoval (ono tady toho zpěvu beztak moc není), ale po hudební stránce jde o vynikající symphonic prog a album jako takové patří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v třiasedmdesátém vzešlo...

Skupina Campo di Marte pochází z Florencie a v roce 1971 ji založili kytarista Enrico Rosa a bubeník, flétnista a zpěvák Mauro Sarti. Dalšími do party byli baskytarista americko - italského původu Paul Richard (aka Richard Ursillo) a hráč na klávesové nástroje a lesní roh Alfredo "Carlo" Barducci. Pátým členem skupiny se stal nakonec ještě Carlo Felice Marcovecchio (ex I Califfi), kterej usedl k bicím a Mauro Sarti už se tak mohl věnovat jenom vokálům a flétně.

Kapela podepsala smlouvu s United Artists Records, ovšem brzy se přesvědčila o tom, že ani podpis u velké firmy nemusí znamenat žádné terno. Zvlášť, když na vás vydavatel - zjednodušeně řečeno - kašle. Dávno připravené album se nahrávalo až v lednu 1973 a ještě téhož roku se objevilo na pultech prodejen, ovšem bez jakékoliv promotion a v záplavě jiné produkce zcela zapadlo. Zklamaná skupina se postupně rozešla a další deska pod hlavičkou Campo di Marte vyšla až v roce 2003.

Debut obsahuje sedm stop v celkové délce necelých 41 minut a názvy jednotlivejch skladeb bychom na něm hledali marně. Na původním vydání jsou jednoduše značeny jako první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá část, ovšem na pozdější reedice dohlížel i Enrico Rosa a ten jejich pořadí zpřeházel. Údajně podle původního konceptu, ovšem v porovnávání jednotlivejch edic je teď trošičku zmatek...

Obsahově jde o symphonic prog s vyváženým poměrem křehkých pasáží a energických laufů. V subtilních sekvencích, s poletující flétnou a nesmělým zpěvem mi to připomíná PFM, v těch tvrdších např. De De Lind, Osannu, nebo Eneide. Bonbónkem navrch je pak několik vstupů lesního rohu, dávajícího vzpomenout nejenom na Maxophone, ale i poněkud méně známé Alusa Fallax.

Na úvod je tady pohádkově kouzelná instrumentálka V Tempo (originally named Prologo Parte I) a trocha zpěvu v italštině je slyšet až teprve v průběhu následující a daleko energičtější VI Tempo (originally named Prologo Parte II). Zároveň je to první track, ve kterém identifikuji vábení lesního rohu a jeho duet s flétnou patří k těm nezapomenutelným...

Třetí VII Tempo (originally named Prologo Parte III) je už opět komplet beze slov a kromě několika výrazně kontrastních pasáží (s převahou těch tvrdších) jde spíš o parádní přehlídku skladatelského mistrovství a instrumentálních dovedností členů kapely.

Původní album otevírala I Tempo (originally named Rifflesione Parte I), nicméně tady ji máme až jako čtvrtou v pořadí. Její obsah vyplňuje především hutnej hard rock a jde o nejostřejší položku celé kolekce. Ovšem to už se blížíme k vrcholu alba, kterým je pro mě symfonická a neskutečně podmanivá II Tempo (originally named Rifflesione Parte II). Její melodie je závratná a spíš, než rockovou kapelu mi připomíná filmovej soundtrack. U dalšího z duetů lesního rohu s flétnou sedím, jak zařezanej a mohl bych ho poslouchat pořád dokola...

Předposlední III Tempo (originally named Epilogo Parte I) už opět maličko zhrubne a zkreslené kytaře sekunduje především břinkající klimpr. Zpěvu se tady ujal Paul Richard a jeho vokální melodie je výrazná a pěkně chytlavá. V rychlé, tři minutky dlouhé IV Tempo (originally named Epilogo Parte II) dostane prostor hlavně klávesista Barducci a předvádí jízdu na způsob varhanní fugy. Je to pekelec a zároveň parádní tečka za celým albem.

Původní výlisek se prodává za ceny pohybující se okolo 500 Euro, ale na trhu je dostatečnej počet jeho reedic jak na vinylu, tak CD. Já jsem si vybral tradičně velmi pěkné zpracování od AMS, z roku 2006. Je to luxusní, rozkládací mini vinyl replika s OBI a dvanáctistránkovej booklet obsahuje biografii skupiny, kredity k albu a několik raritních fotek. Zvuk to má dobrej, prostorovej a se spoustou detailů, ale v tišších pasážích trošičku praská a šumí. Mám dojem, že původní master je už nenávratně ztracenej a reedice pocházej z originální vinylové desky.

Je to výborné album a pěknej přírůstek do každé prog rockové sbírky, ale plnej počet nedám. Za mě 4,5...



» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Martin H | 5 stars | 22.05.2020

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Soundgarden - Louder Than Love

Soundgarden / Louder Than Love (1989)

EasyRocker | 4 stars | 21.05.2020

Rok 1989 byl z hlediska vývoje seattleské scény průlomový. Významné kapely přebírali majors a svět jen nesměle očichával dosud nepoznané z amerického vidlákova.
A Soundgarden byla také prvou kapelou, která prorazila u velké firmy.

Apokalypticky děsivá pekelnost Ugly Truth chystá pole pro prvou zásadní zepelínovskou houpačku Hands All Over. Text se ovšem v depkoidní lavině zabývá překvapivě ekologií. Bezvýchodné marše Gun a Power Trip by v klídku zapadly i ke spřízněným Alice in Chains, ve druhé Thayil už tasí melodie i běsné vazbení. Get on the Snake lehkostí i neústupným sólováním již hrdě hledí do záře reflektorů. Full on Kevin's Mom a Loud Love, kde Cornellovo hrdlo vraždí, jsou zdrcující plivance do tváře. Zmařené vztahy, láska, deprese, drogy, agónie... uff. Deformovanými pazvuky spuštěná I Awake... když ničený Cornell ječí památné "pamatuj, že tě miluju", je vymalováno. V No Wrong No Right z temné mlhy zlehka ční střepy melodií, ale i výrazný a odcházející basák Hiro Yamamoto. Náladou už ´badmotorovskou´ oplývá technicky precizní Uncovered. Hořkosladká Big Dumb Sex trefně parodovala osmdesátkový hairmetal. Nostalgicky jímavá rozlučka Full On (Reprise) by nedělala hanbu na žádné z jejich vrcholných kolekcí.

Soundgarden ještě neshodili kovovou hřmotnost a síru. Cornell ječí ďábelsky, což ale výsledku dává až rituální náladu. Ale jinak se tu už v zásadě narodil technicky unikátní styl. Následující trojicí alb vypustili do světa hudební obelisky. I proto 4/5.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Monkey3 - Sphere

Monkey3 / Sphere (2019)

Konnie | 4 stars | 20.05.2020

Při jedné ze svých průzkumných akcí na poli stoner rocku jsem narazila na informaci, že vyšlo nové album skupiny Monkey3. Jelikož mi do té doby byla produkce i samotná existence skupiny utajena, neměla jsem zhola žádnou představu o tom, co od ní mohu čekat. Stručná charakteristika jejího zaměření obsahující termíny jako space rock, “stoner-rock grooves” či “psychedelic vibes” mě ale zlákala k bližšímu zkoumání.

Po prvních minutách úvodní skladby Spirals, které mi vzdáleně připomínaly Vangelisovu tvorbu, jsem se začala smiřovat s myšlenkou poklidného relaxu, možná až moc poklidného… A když už jsem se téměř propadala do alfa stavu, přišla 3. minuta skladby. Úder kytary, který mě dokonale probral. V tom momentě mi blesklo hlavou, že to asi nebude úplně pohodová plavba na vlnách podivna, ale docela dramatická vesmírná mise. Jako když se váš kosmický koráb najednou dostane pod palbu meteorického roje. A hned tak si neodpočinete, bicí i klávesy tu kytaru ještě podpoří a po kratším oddechu se o vás ten roj v závěru ještě jednou mírně otře.

Podobně vystaveny jsou i další skladby na této desce. V některých jakoby se v kytarových riffech skulinkami prolínala melodika Pink Floyd, jindy kytara až kovově zdrsní - Axis, Mass. V jiných zase dostávají větší prostor téměř párplovské klávesy - např. Prism. Někdy si melodie jen tak lehce a nezávazně plyne, bez žádných větších emocí a překvapení - Ida, jindy na nás ztěžklým rytmem bicích valí melancholii, kterou místy (škoda, že na tak malém prostoru) překrývají trylkující kytarové riffy - Mass. A v závěrečném, více jak 14 minut dlouhém opusu Ellipsis, hudba pro změnu pulzuje a krouží, vlní se a nenápadně se kolem vás ovíjí jako nějaký hlavonožec. Graduje, rozpíná se a najednou se v nejsilnějším momentě smrskne, vcucne se do škvíry jako ta chobotnice a vy čekáte odkud zase vytrčí svá chapadla. Ale ona se pro změnu opatrně plíží při zemi a nafukuje se a roste, podpořena v závěru nenápadnými zastřenými vokály. A vám najednou dojde, že jste ztraceni, protože už vás dávno znovu obklopila a pohltila… pro mne neoddiskutovatelně nejsilnější skladba desky.

Až někdy v polovině alba mi došlo, že jsem se do jeho sfér pohroužila natolik, že mi ani nevadila absence vokálního projevu. Naopak, otevřel se tím větší prostor pro fantazii a mám tak možnost se při každém dalším poslechu vydávat novým směrem a objevit v něm dříve opomenutá zákoutí tohoto specifického kosmu stvořeného Monkey3. A tato Sféra rozhodně není poslední destinací, kterou s touto společností navštívím…

» ostatní recenze alba Monkey3 - Sphere
» popis a diskografie skupiny Monkey3

Thank You Scientist - Terraformer

Thank You Scientist / Terraformer (2019)

Danny | 5 stars | 19.05.2020

Po třech letech vydali američtí hledači Thank You Scientist nové album. Navazuje na předešlé nahrávky, je ale částečně odlehčenější, i když jasně nalajnované šablony současného progu tu opět nenajdete. V hudbě objevíte tradiční přísady této party z New Jersey: progresivní rock i metal, jazz rock, funk, hard rock, nu jazz a řadu dalších vlivů. Kapela taky s chutí swinguje.

Vstupní instrumentálka Wrinkle přináší triolový jazz rock s komponovanými riffy i sóly. Muzika krásně plyne, přesto je v ní řada zajímavých licků a motivů. Základní melodický motiv je krásně široký a v mohutném unisonu se tu představuje celá kapela, včetně sólových partů houslí, saxofonu, trubky i sólové kytary. Ve zpívané FXMLDR už se objevuje hlavní zpěvák Salvatore Marrano. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na jeho hlasový témbr zvykl. Bezmála osmiminutová skladba má vespod hybný funk rock, tím ovšem prorůstají jazzové vyhrávky stejně jako riffy prog metalu. Skladba se postupně proměňuje, pozvolna svými vnitřními sóly putuje do rytmicky nepravidelného finále. Následující Swarm je vlastně jazz metal, rytmika je dynamičtější a skladba působí úderně a zdánlivě jednoduše, zejména v odlehčených pasážích s krásnou trubkou, kterou tu Joe Gullace uvádí vokální melodii. Stačí se ale zaposlouchat do rytmizace riffů a zjistíte, že žádný back beat a z něj odvozené melodie tu nejsou. Zajímavá je Son of a Serpent, obasahuje vlivy nu jazzu i math rocku, to když kapela chrlí metricky nepravidelné motivy, nastavte si třeba čas 1:25. Pod zdánlivě průzračnou vrchní hudební vrstvou tepe výrazná baskytara a tady i bicí poprvé výrazně rozbíjejí pravidelný rámec rytmického schématu, stejně jako vokální melodie neustále opouští tonalitu písně.

Zklidnění a odklon od úderného prvního bloku skladeb přináší Birdwatching. Krásná věc, kde je průsečík nu jazzu a rockových postupů nejzajímavější. A taky nejslyšitelnější. I tady kapela pracuje s nepravidelnou rytmizací (skladba je sedmidobá, na 7/8) a kromě úsporně vymknuté harmonie tu šlehají efektové paprsky zmiňovaných doteků nu jazzu. Nejdelší skladbou alba je Everyday Ghosts, ta má přes deset minut a kapela vás v ní provede celým svým územím. Je to příjemně dobrodružná pecka, i přes občasné zjemnění na vás kapela každou chvíli vysype těžké sólové "hady" a krásným sólem se tu blýskne kytarista Tom Monda. Skladbou, kde se v sólových partech postupně představí celá kapela, včetně Cody McCorryho s basovou kytarou, je také bezmála desetiminutová Chromology. Další kontrast přinese odlehčená, samozřejmě z hlediska pojetí kapely, a melodická Geronimo. Zajímavě pojatá je tu rytmika, jakoby nedržela pohromadě, a skvěle tu funguje souhra trubky a houslí. A tady si taky uvědomuju, že si užívám i zpěv. Life of Vermin je vystavěna jako vrstevnatý funk jazz s další várkou vyhrávek a současně jazzových i metalových riffů, s kterými výborně kontrastují odlehčené pasáže na principu lehounké samby a latin rocku. A Joe Gullace tu vystřihne sólo, které patří k vrcholům alba. Skvělá skladba.

Do poslední části alba nás uvede vzdušný cool jazz v podobě kratičké Shatner's Lament. Se svou trubkou tu opět kouzlí Joe Gullace. Doporučuju. Trochu jiný přístup nabízí další skladba se stopáží těsně pod deset minut: Anchor. Kapela hraje "na tři" a trochu vykloubenou polku postavila na základech modal jazzu a modal rocku, kterými prostupují etno vlivy i stopy riffového jazz metalu. Svým přístupem jedna z nejzajímavějších položek alba. Předstupeň před finále obstarává další z křehčích věcí New Moon, i ta ovšem opatřená důmyslnou instrumentací s prvky asijské hudby. A závěr: titulní Terraformer. Progresivní metal se tu snoubí se současnými rockovými postupy a polytonální harmonizací. Kapele nestačí pohybovat se v rámci jedné tóniny a neustále ve vás cítění tonálního centra rozbíjí melodickými odbočkami. I rytmicky se opět dostáváme k nepravidelným strukturám a opět si toho možná ani nevšimnete.

Terraformer, myslím teď celé album, je zejména kolekcí krásných a důmyslných písní, které nám kapela naservírovala s bohatou instrumentální oblohou. Multižánrová nadstavba je pro Thank You Scientist samozřejmostí a vlastně i standardem. Je to výborné album.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Terraformer
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

EasyRocker | 5 stars | 17.05.2020

Fenomenální polské sdružení, původně sólovka, dnes už regulérní kapela. A jen přitakávám Horynovi, že Lukaz Gall je posunul ještě do vyšších sfér. Božské sousto pro znalce mírumilovných zákoutí Pendragon, Quidam, Marillion, Jadis, Collage...

Bujná, jako jarní mlází výživná klávesová ornamentace mistra kapelníka a Jakielovy výšlapy ovládají osm minut úvodní Awakened. Nástupem andělského slavíka Lukasze Galla hudba hýří tuctem barev. Komornější, dramatičtější svět představí Angels' Hidden Plan. Poctivé klapkové koberce narážejí na kytarové exploze ´arenovského´ střihu. Co má v nitru mr. Gall, demonstruje bravurní I Call My Soul. Klávesové banksovské štětce zurčí jako horský pramen, spleteny s táhlými litaniemi šesti strun. Icarus (Full Moon 2) - to jsou Moonrise v rytmicky exponované rockové šlupce. Darek Rybka prolamuje náladu saxem k neskutečnému očistci. Empty Lines je jednou z nejlepších zastávek nového progu. Clepsydrovsko-hackettovské ozvěny a Hlas, odevzdávající se slzám, smutku, extázi... je to zakončení z lidských rukou, neb z rukou Božích? Wrightovské malby a saxofon bez oddechu pokračují v další perle Night Sky. S Prázdnými řádky jsou bratry ve zbrani; znovu nás unáší snivá, lehce rotheryovská nálada. Trýznivá Feeling Like I Lost My Mind se kontaktně přiblíží právě hogarthovským Marillion, opentlily ji saxofonové nálety. 13 minut titulky je pak Rájem pro pozorné artrockové publikum. Mocné chóry keyboardů, Jakiela tvořící i ničící - jako jin-jang. Kruczkovy kytary vícekrát mistrovsky změní tempa i atmosféru, stále si režii předávají s klávesami. Matematicky vymyšlené a exekuované, ale bez vrcholného Gallova vzepětí by nebyl dojem stoprocentní.

Když ta slabá hodinka dohrála, byl jsem očarován a přibit k zemi tím šamanským rituálem. Od Poláků jsem si dal menší pauzu, objevoval jsem hlavně západní sousedy. A návrat k nim jen potvrdil jejich snad vrozenou genialitu. Nelidská krása, o které se mi nezdálo ani v nejlepších snech. 6/5

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

horyna | 5 stars | 15.05.2020

Dobře si vzpomínám na dobu, ve které tato deska vyšla. O rockovou a metalovou hudbu v 97-mém velký zájem zrovna nebyl. S kamarádem jsme chodili do prodejny, kde o debut projektu Mogg/Way nikdo z přítomných návštěvníků nejevil absolutně žádný zájem. Sice znovu vyobrazené řezané logo ve stylu UFO něco napovídalo, stejně jako jména obou hlavních představitelů, ale s komerčním dopadem to nedělalo vůbec nic. Už tehdy jsem k rocku začínal znatelněji tíhnout a má zvědavost se každým dalším poslechem této desky na krámu prohlubovala. Nakonec jsme si ji koupil právě já, snad jediný exemplář široko daleko, ale tehdy jsem jej ještě nedokázal docenit. Až nedávno mě Jiřího recka trkla, že by nebylo marné se do dob mládí vrátit právě prostřednictvím tohoto alba.

Edge of the World je povedená záležitost. Po epizodě s chvíli se navrátivším Schenkerem, které učinili konec další vnitřní rozbroje a sebestředné chování hlavní primadony, zpěvák spolu s baskytaristou kapelu rozpustili a novou desku vydali pod svými jmény. Mike Varney jim předhodil talentovaného nováčka-kytaristu George Bellase, který sic originality a hvězdných dimenzí svého předchůdce nedosahoval, stylem hry a celkovým přehledem se mu zde však přibližuje takřka na dostřel. Hraje hodně podobně. Účelně schematicky, ale i s patřičným nadhledem. Jeho riffová dovednost a sólové cítění podobné Schenkerovu zapadá do skladeb bývalých UFO naprosto přehledně. Dokonce mi přijde, že podle dost podobného mustru bylo o pár let později ukuchtěno UFO album Sharks. Druhým novicem je Ansley Dunbar, ten tu ovšem nic světoborného na rozdíl od Bellase nepředvádí.

Deska působí na prvních několik pohledů příliš jednotvárně a tempově strnule. Chce to však svůj čas než zjistíte, že lp žádnou slabší položku vlastně neobsahuje. Každičký song je vytvarován s grácií i tolik potřebným důvtipem. Pestrost kytarových nápadů, kudrlinek a harmonií je nekonečná. Pořád se něco děje a řada míst zní dostatečně přitažlivě. Mezi dokonalé top momenty řadím tyto písně: ladným rozjezdem modulovanou Change Brings A Change (postřehli jste to letmé sóličko na trumpetu?), klasickou smyslnou ufárnu All Out Of Luck, tisíci kytarovými sóly naplněnou vysokooktanovou jazdu Gravy Train, baladickou Saving me From Myself, znovu nahranou stařenu Mother Mary, metalově bouřící History Of Flames (Bellas přede krutě a s přehledem), druhou cíťárnu Spell On You i parádní instrumentálku Totaled, ve které je kytarista doslova k sežrání.

Deska Edge of the World dvou čtvrtin/pětin původních UFO je daleko lepší než většina nemastných nahrávek vydaných několik let před ní, a určitě i zajímavější, než obě alba následující se znovu naloděným Schenkerem. 4,5*

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Big Picture - Big Picture

Big Picture / Big Picture (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2020

Muzika je nevyzpytatelná jako ženy. Sebejistě léta rozhlašujete, že vás rajcují vnadné brunety s hnědýma očima a potom naprosto nečekaně po pětiminutovém kontaktu propadnete křehké modrooké blondýnce.
Podobný pocit jsem zažil při setkání s neo prog rockovou kapelou Big Picture z Chicaga. Pokud nyní prohledáváte ve své paměti, které album jste od tohoto souboru slyšeli, tak vězte, že se jedná o spolek s jen jedním zářezem na pažbě. V roce 1993 vydali pouze eponymní album, další bylo připraveno, ale kapela se po neshodách rozpadla. Muzikanti se již nikdy nesešli a někteří jsou stále aktivní na lokální scéně, ovšem mimo rockovou scénu.

Čím mě tak zaujali? Nebylo to svou stylotvorností, komplikovanou strukturou náročných pasáží, ani temnou atmosférou, nebo hudební ekvilibristikou muzikantů samotných. Tentokrát mě dostal příjemný, z dnešního pohledu bych se nebál říci až archaicky znějící melodický neo prog rock osmdesátkového ražení. Jako by jste do šejkru vhodili desku IQ - Nomzamo spolu s Rush a jejich Power Windows a Misplaced Childhood od kolegů z Marillion.
Po pořádném protřepání se ve skle objevil produkt Big Picture. Nebyl nalit v tak nablýskané sklenici, chybí nadrcený led v podobě lepší či profesionálnější produkce, ale co naplat, když on je ten koktejl tak dobrej !

Všech sedm skladeb o průměrné délce sedm a půl minut je vcelku důmyslně vystavěno a aranžérsky vyšperkováno, takže i když je deska hodně melodická, nemám z ní pocit nějakého kalkulu či prvoplánovité snahy uspět v hitparádách. Že to hudebnící mysleli vážně, je třeba znát na závěrečné, skoro desetiminutové suitě Identity, kde mezi sebou drobně soupeřili kytarista s varhaníkem. Nekomplikovanou atmosféru si jen tak lze užít v Power of Life se zvláštním namixovaným zvukem mimo rytmus na pozadí. Jasné odkazy na Rush najdete v podobné barvě syntenzátorů a zvonivé kytaře ve Fall from Grace. Takových postřehů bych mohl uvést více, ale to bych vás ochudil o vlastní hledačství.

Kdo si chce odpoledne zpříjemnit jednohubkou of Big Picture a má rád výše zmíněné kapely či např. rané desky Clepsydry, ten by neměl zaváhat.

» ostatní recenze alba Big Picture - Big Picture
» popis a diskografie skupiny Big Picture

Mr. Bungle - California

Mr. Bungle / California (1999)

Danny | 5 stars | 14.05.2020

Všelijaké kapely mnohokrát vyhlásily, že točí jiné, pestré, stylově různorodé album, zpravidla jde ale jen o drobné variace na zažité postupy. Nahrávka nakonec působí stejně jako všechny předchozí, protože „odchylky“ smaže typický zvuk kapely a obvyklá instrumentace. Stylově pestré album, kdy jste nemilosrdně vláčeni různými žánrovými soutěskami a netušíte, co přijde za chvíli, je velkou vzácností. Nejde tu jen o schopnosti tvůrců, kteří samozřejmě nemohou použít postupy, které jednoduše neznají, jde ale taky o odvahu. Čím rozmanitější skládačku kapela vyprodukuje, tím je okruh potenciálních posluchačů menší. Je snadnější poslouchat hudbu, která je stylově ukotvena a kterou dobře znám, žánr, který poslouchám "celý život", než se proposlouchávat neznámým hudebním pralesem a snažit se pochopit jeho podstatu. Ona polarita "líbí - nelíbí" má samozřejmě své opodstatnění a máme na ni všichni právo, i ona má ale svoje hranice, protože pokud bychom takto odložili každou trochu jinou hudbu, jakože "nelíbí", pak by spousta skvělé muziky (Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Aaron Copland, Miles Davis, Frank Zappa, Chick Corea a mnoho dalších) neměla své posluchače. A to by byla škoda.

Album California, za kterým stojí hudební všeuměl Mike Patton (Faith No More, Fantômas a řada dalších i sólových projektů), opravdu pestré je. Najdete tu hard rock, heavy metal, latin rock, rockabilly a rokenrol, crazy rock, orientální hudbu, twist, math rock, zvuky z flašinetu a různých hracích strojků, šamanské zpěvy, world music obecně i jazzově pojatý pop. Silný je vliv modalního jazz rocku, melodie nejsou vystavěny z běžných dur/moll stupnic, ale objevíme v nich modální škály i orientální melodické řady, pomocí kterých kapela příjemně rozbíjí tonální vycentrování svých skladeb. V některých okamžicích máte pocit, že posloucháte filmovou nebo scénickou hudbu, jako v The Holy Filament, úvodní Sweet Charity (už to spojení slov je neobvyklé) jakoby zase vypadla z nějaké Bondovky. Kapela vám servíruje příjemnou a melodickou pasáž, aby hned vzápětí přitlačila na pilu a zase se téměř vytratila. Rychlá část střídá pomalou, rock je prostoupen balkánskou polkou, swingem i valčíkem, běžné hudební nástroje doplňuje celá plejáda nástrojů pro rock netypických. Asi nejbizarnější mozaiku představuje skladba Ars Moriendi, ve které jako byste proletěli celý svět, pořád vás něco překvapuje a spojuje se tu nespojitelné: tvrdý rock, balkánská dupárna, blízkovýchodní motivy s klezmerem, popem, jazzem... Výsledek působí báječně. Nemá cenu vyjmenovávat postupně všechny písně a popisovat, co v nich najdete, je mnohem zábavnější tuto hudbu poslouchat a pokusit se odhalit všechny vlivy a postupy, které kapela, ve které komponují všichni, použila.

Kromě Pattona objevíte v sestavě ještě jedno jméno, které se váže ke zpěvákově domovské kapele Faith No More (i když je otázka, jestli jsou právě Faith No More pro Pattona tou domovskou kapelou), je to kytarista Trey Spruance. Ten s nimi v průběhu roku 1994 nahrával výborné album King for a Day... Fool for a Lifetime.

Máte-li rádi hudební dobrodružství a rádi v hudbě objevujete spodní proudy a různorodé postupy, je tohle album pro vás. Mě baví moc.

» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle

Journey - Evolution

Journey / Evolution (1979)

horyna | 4 stars | 14.05.2020

I když nám některé hudební styly mohou znít prvoplánovitě, dost čitelně a řekněme jednoduše, nemusí to vždy znamenat, že jde o komerční záležitost na kterou se jaksi automaticky nalepí nálepka podbízivosti. V osmdesátých letech vyvstala podobné muziky spousta. Té vysloveně špatné – i když, kdo z nás dokáže přesně definovat co už kýčem je a co ještě není, i té řekněme přijatelně poslouchatelné.

Do kategorie líbivý pop-rock (tento termín osobně rád nemám, mnohem sofistikovaněji mi zní terminus pompézní rock, či pomp-rock, nebo přesněji A.O.R.-rock pro dospělé), lze bes skrupulí zařadit i produkci zaoceánských Journey. Ty založil krátce po opuštění doprovodného bandu Carlose Snatany jeho pomocník na kytaře Neal Schon, a první alba nesla jak Santanovský odkaz, tak jemnou směsici fusion a jazz-rocku. Jenže Neal Schon toužil otevřít náruč mnohem širším posluchačským masám a pro tyto účely už vokál Gregga Rolieho nedostačoval. Byl angažován nový muž k mikrofonu slyšící na jméno Steve Perry, jehož znělý témbr posílal do kolen nejen převážnou část ženské populace, ale i slušnou skupinku té mužské. Samozřejmě že bylo zapotřebí upravit i celkový reportoár, texty a hlavně složku hudební, což se zakrátko také stalo.

Po komerčním výbuchu dokonale vybroušeného drahokamu Infinity, kuli Journey železo do roka znovu. Tentokrát svou sbírku pojmenovali Evolution a dokonale navázali na počin předchozí.

Znovu pod dohledem dvorního producenta Queen - Roye Thomase Bakera, vznikla tentokrát jedenácti písňová emoční nakládačka, kterou zahajuje melodická mini exkurze Majestic. Následující trojice songů je dnes už legendární. Too Late je klasická vokální akrobacie Perryho, Lovin', Touchin', Squeezin' tempově rozvláčná perla patřící k tomu nejlepšímu v repertoáru Journey, a výpravná City Of The Angels stojí též za hlubší ponor. Po prachobyčejné When You're Alone (It Ain't Easy), vás v rovině pocitové konejší Sweet And Simple s kouzelně klouzající Schonovou kytarou. Do větších obrátek zavelí Lovin' You Is Easy. Vůbec střed desky působí naoko nenápadně a dá malinko zabrat se jím prokousat. Třeba taková Just The Same Way má celkem zajímavou tempovou strukturu. Tak trochu do počtu mi připadá Do You Recall. Za to předposlední Daydream si jen tak zlehka našlapuje po pestrobarevném chodníčku značky Journey a poslední Lady Luck je důstojnou rockující skladbou odkazující na minulost souboru.

Pro znalce působivé melodiky je tohle album povinnou četbou, která se bude někdy v budoucnu možná i fasovat.

» ostatní recenze alba Journey - Evolution
» popis a diskografie skupiny Journey

Renaissance - Scheherazade And Other Stories

Renaissance / Scheherazade And Other Stories (1975)

EasyRocker | 4 stars | 13.05.2020

Mnohé soubory zlaté éry artrocku dovedly na výsluní bizarní příhody, časté rošády či obyčejné náhody. I Renaissance se nejednou takříkajíc "obměnili" a poté obrodili. A nad půlí 70-tek nastoupilo jádro Tout-Dunford a výjimečná zpěvačka Annie Haslam, a kurs k vrcholnému classical rocku.

Klávesově-bombastický esprit zve, lehce našlapujíc, k Výletu do tržnice. Exekutor John Tout je hmatatelně v každém mžiku, přesto nevyčnívá tak, aby se hudba zvrhla do chaosu. Sólově i sborově se přidává i Annie - prožitek není dalek absolutnu. Rytmický pilíř Camp + Sullivan vládnou v drtivé The Vultures Fly High, korunované neméně nabroušenou Annie. Sedm minut Ocean Gypsy mají opět v moci klávesy, klavíry a křehce omamný hlas... jako by duch středověku se vzrušujícími zákoutími mistra Hacketta. Pilotní suita se ohlásí dovádivými wakemanovskými spurty a excelentně užité sbory se zapojením celé pětky! Tenhle, romantikou i orientálně ochucený remake jistě patří k mistrným rockovým adaptacím Podobně jako Focus či Gryphon cítím u Toutovců teplo, ale ještě ne chladivý odstup, jako někdy třeba u ELP nebo Ricka Wakemana.


Vedle Focus, Ekseption, či Ricka Wakemana náleží k ceněným evropským pokladům symfonické rockové fúze. Suverénně poskládaný materiál, korunovaný elegantně takřka půlhodinovou Šeherezádou. Jen nedaleko od mých favoritů, Turn of the Cards a Ashes are Burning, jež oceňuji plnou palbou. Nejsem jejich skalní - zde ale velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

horyna | 5 stars | 13.05.2020

Asi by se slušelo začít na úvod pořádnou omluvou. Klučiny ze San Diega mám tuze rád a poslouchám jejich desky s několika přestávkami od dob, co je začali vydávat. O studiovém comebacku jsem dlouho snil a nevěřil, že se kdy uskuteční. Když do éteru vnikla zpráva, že krom živého hraní konečně spáchají něco i ve studiu, byl jsem nadšen a pln očekávání. Ale ani singl, ani předložený materiál mě nenadchli a pokusů které by neblahý dojem zvrátili bylo učiněno na desítky. Všude okolo jsem četl, jak je deska skvělá a starším dílům konkurenčně schopná. Naše i zahraniční plátky i recenze fanoušků mluvili v pozitivních barvách a když mi i kámoš, se kterým jsem v devadesátkách na psychotickém valčíku ujížděl řekl, že ta deska je bomba a že mám v uších špunty, pomyslel jsem si horyno, ty jsi snad jediný kdo o The God-Shaped Void mluví v záporném tvaru.
Obrat nastal zcela nečekaně a naprosto náhodně. Při jednom společném sezení ta deska začala hrát a aniž bych se do ní jakýmkoli způsobem zaposlouchal, po půl hodině doprovodné muziky naplno začala účinkovat podprahová složka. V tu chvíli jsem podlehl a nahrávku konečně docenil. Následný nákup byl pouze otázkou času a na její první ucelený poslech v lůně matičky přírody nejspíš nikdy nezapomenu. Byl to čarokrásný zážitek a já jen žasl, jak brilantní desku Psychotic Waltz zase vydali.

Kapela naprosto samočinně navázala na poslední, dvacet čtyři let starou fošnu Bleeding a ve zájemné symbióze přináší svůj další pohled na progresivní rock a metal. Návrat v celé původní sestavě se cení a Devon Graves zpívá absolutně fantasticky, řekl bych, že nejlépe za svou dosavadní kariéru. Když přejdu technické parametry zvuku, tak jeho atmosférický obsah patří k jedněm z vlastností, které vás doslova vtáhnou dovnitř. Neutěšená, depresemi nabitá atmosféra exploduje hnedle s první singlovkou Devils and Angels, která dlouho budí ospale nudný dojem, aby si vás na desátý poslech úplně omotala okolo prstu. Další trojice silně riffoidních záležitostí ve středních tempech přetéká nápady a uhrančivě plačtivou náladou. Stranded, Back to Black a zřejmě nejlepším sólem desky opajcnutá a do minulosti mířící All the Bad Men vás rozsekají na kousíčky. Přesně takhle má znít moderní prog metal dneška. Přesně tady by se měli inspirovat nudná alba vydávaná v posledních letech mohykány Dream Theater a Queensryche. The Fallen výrazně zpomalí a španělky spolu s flétnou dají vzpomenout na okouzlení Jethro Tull. Romantika v řadách P. W. While the Spiders Spin začíná baladicky, ale to je jen nádech před poslední apokalypsou. Devon je tu k sežrání, jeho nezměnitelná, tolik přitažlivá barva hlasu a intonační přelivy vás pohltí a nepustí. Pull the String na mě působí jako jediná malinko stereotypním dojmem, ze kterého mě rychle vytrhne další pecka Demystified. Waltz zamíří znovu do jemnějších poloh a spolu s flétnou v spektru decentních gradací a jemňulinkých odstínů malují pocity zmaru a prázdnoty. Season of the Swarm je silná a mocná odpověď všem dnešním rádoby tvrdým progresivním spolkům, které ač oplývají technickou zdatností, k napsaní dobrého songu jim chybí výrazná melodická stuha a nadstavbová originalita. Poslední In the Silence patří znovu mezi melancholické věrozvěsty s patřičnou atmosférickou hodnotou.

Psychotic Waltz i po tak dlouhatánské době znovu dokázali, že je třeba s nimi ještě počítat. V letech devadesátých patřili mezi elitu technicky náročné muziky a k dobré společnosti několika málo vyvolených patří stále. The God-Shaped Void je zprvu neprostupná, posléze silně návyková záležitost. Hudba o které se tvrdí, že uzrává pomalu a zdlouhavě, by měla vykazovat nejtrvalejší kvalitativní hodnotu.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

legolas | 5 stars | 12.05.2020

Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.

Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.

Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

horyna | 5 stars | 11.05.2020

Number the Brave, Making Contact a Deliver us From Evil. Ptáte se, co mají právě tyto tři nahrávky společné? Každou z nich vydala v průběhu let osmdesátých o dekádu dříve striktně rocková parta, uplatňující ve svých počátečních dobách drsně syrový výraz. Ať už mluvíme o kapele Wishbone Ash, UFO, nebo Budgie, žádná z těchto hard-rockocých veličin minulosti neprošla disco dekádou bez šrámů a ztráty svého výsadního postavení. Ba naopak. Když nenásledoval rovnou rozpad, tak alespoň změny v sestavách, nebo posupné vyklízení pozic v té době do kurzu mířícím zaoceánským gigantů typu Journey, či Toto.

Wishbouňáci nebyli svým začátečnickým dvou-kytarovým melody rockem tak drsní jako Schenkerovi Ufo, nebo nekompromisní jako trojka Budgie, avšak změna ovzduší začínající se situovat do mělčích oblastí rocku postihla také je.

Nebýt nedávného parádního přírůstku s deskou novou a hlavně lukovi recenze na zmiňované album, neměl bych možnost objevil další z krás této party. Tím drahokamem který u mne přistál zcela nedávno, je fantastické album Number the Brave. O něm si dle mého především příznivci s W. A. paralelně v letech sedmdesátých vyrůstající myslí, že je to album zcela špatné a s původními záměry kapely totálně nekorespondující. Neberu jim jejich názor, ale můj pohled nezaujatého pozorovatele, který kapelu prostřednictvím jasně nepřekonatelné desky Argus objevil ani ne před deseti lety, je prostý podobných rozsudků.

Tato deska mne hodně zaujala už při letmém testu na Youtube. Ale až první poslech mě totálně poslal do kolen. Právě návaznost na zmiňované desky UFO a Budgie které zbožňuji, mě pomohla z Number vybudovat chrám hodný obdivu. Nahrávka mě sedla naprosto maximálně a po všech stránkách. Za a) zvukem, který evokuje desky Crest of a Knave od Jethro Tull a Conquest od Uriah Heep. Tolik nechtěnou syntetiku let osmdesátých z něj cítím co by se za nehet vešlo. Naopak plný, sytě robustní, až muskulaturní sound vnímám jako velice přitažlivý a vzrušující. Za b) mě doslova fascinuje tehdejší odstín hlasu nově zpívajícího Andy Powella, který musel přebrat otěže po odešlém Martinu Turnerovi. Ať mne znalci opraví, ale předpokládám, že z většiny starších nahrávek W. A. je právě jeho projev nejčastějším. Za c) baskytara. Nikdy nebyla na starých deskách tak vytáhlá a tak dominantní. Její funkční nazvučení a široký záběr dělají s konečným zvukem divy. Netuším, jestli by byl výsledek totožný stát u čtyř strun někdo méně zkušený než John Wetton, ale já říkám díky bohu tady za něj. A za d) celková hudební náplň alba. Komplexní součet desítky místy pěkně energických a chutně šlapajících songů, či na prvočinitele rozebraná sbírka každé jedinečné položky vnímané jako dokonalé.

Samozřejmě mi to nedá, abych nevytáhl alespoň částečný vzorek z alba, který mi ve jmenovaných titulech připadá nejúchvatnější. Snový úvod s Loaded, kde k dokonalému pošmáknutí vypomáhá sexy hlas Claire Hamill a na basové figuře postavený nový funky styl kapely. Where is the Love šlape v rock n rollovém tempu. Kytary krásně vrní a zdvojované a ztrojované sbory jsou ozdobou písně. Třetí Underground mě nese až kamsi k Toto. Andyho hlas je překrásný, v pozadí vnímám i Claire, ale je to především instrumentální silně progresivní uchopení skladby samotné, jež ji činí tak smyslnou. Čtyřku přeskočíme a jsme u páté Open Road s mohutně střílející Uptonovou baterií a krásně čitelnou znovu na funky postavenou kytarou. Z béčka se mi líbí jak ostrá Get Ready, tak nabasované výpravné zvolnění s Rainstorm. Wettonova That's That mi evokuje Uriah Heep druhé půle let sedmdesých. Jeho basa je dominantní až běda, tempo pořádně ostré a tak pompézní opar budoucích Asia fakticky nepotkáte. Možná největší bomba je devátá Roller Coaster. Do ní kluci nacpali tolik příchutí až se vám z toho točí hlava. Jasně slyším funky v kytaře, jemně i soul ve vokálech, africké rytmy v perkusích a hlavně neskutečně pulzující dynamiku a brilantní čitelnost každého z nástrojů profesionálně si leštící svůj part. Poslední je titulka, která mi v kytarové melodice evokuje cosi ze starých W. A., ale stavba a vokální souhra jsou jasně položený do nové doby.



S Number the Brave jsem objevil jiné, další Wishbone Ash. Vedle Argus je to momentálně má druhá nejoblíbenější deska této party.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Rolling Stones, The - Stone Age

Rolling Stones, The / Stone Age (1971)

Gattolino | 5 stars | 08.05.2020

Překrásný starý výběr, kdysi proniknuvší do CSSR v indické edici. Co písnička to skvost, tím spíše, že na rozdíl od Beatles Stones (dle mého názoru) občas vyplodili i průměrné popěvky. Ale tady na Stone Age se scházejí klenoty, některé dokonce na řadových albech nedostupné. K dokonalosti chybí snad už jen Tell Me, Play With Fire, Get of off My Cloud nebo Satisfaction.
Bohužel tento výběr pro mne sehrál trochu negativní úlohu, protože jako patnáctileý, deskou uchvácený kluk jsem čekal podobné písničky na Goat´s Head Soup, která mi přistála na gramci. A logicky jsem byl zklamán. Musel uběhnout nějaký čas, než jsem docenil krásu a kvality této desky i ostatních postjonesovských alb, a dnes mohu směle říci, že od Stounů stojí za poslech prakticky cokoliv. Doufám, že nám "hoši" ještě dlouho vydrží v tvorbě krásné muziky.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Stone Age
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Mastodon - Cold Dark Place

Mastodon / Cold Dark Place (2017)

Konnie | 4 stars | 07.05.2020

Asi bych měla hned v úvodu podotknout, že se nejedná o typické album pro skalní fanoušky této skupiny. Ačkoliv… ti skalní už jej stejně asi znají, tak alespoň pro ty ostatní připojuji své malé zamyšlení nad tímto počinem.
Na EP se nacházejí celkem čtyři skladby, z nichž 3 spatřily světlo světa při nahrávání alba Once More 'Round the Sun a jedna - Toe to Toes - se tak nějak nevešla na album Emperor of Sand.

Skupina se zde prezentuje vpodstatě vším, co už od ní známe - silné kytary, kreativní práce bicmana, nosné melodické linky, střídání různých temp v rámci jedné skladby i zapojení vícehlasých vokálů. Jak ale sám název napovídá, nehledejme zde žádný hřmotný votvírák, který by posluchače nabudil hned v úvodu kytarovou smrští a přívalem bicích. Všechny písně začínají - a vpodstatě i pokračují - zlehka a nenápadně, v klidném rytmu a až v druhé polovině skladeb dochází ke gradaci prostřednictvím zrychleného tempa, nástupem hutnějších kytarových riffů či připojením dalších vokalistů.
Nevesely truchlivy jsou i texty písní, plné symboliky a skrytých významů, jak je patrno už z první North Side Star. Zoufale ponurou atmosféru poněkud odlehčí až úplný závěr se špetkou naděje v kytarovém sóle a zvonivých bicích. Další v pořadí - Blue Walsch svou nekomplikovanou stavbou a lehkou kytarou budí dojem, že zas tak o moc nejde. Ale je to jen první dojem, stále se opakující motiv krouží kolem své osy a pořád se vrací ke stejnému tématu, tak jako v textu, který se zabývá očekáváním změny či příchodu něčeho nového… a čas mezitím utíká… Třetí Toe to Toes, poněkud vybočující z řady, mám nejraději. Je postavena na odlišných rytmech sloky a refrénu a působí na mě skoro jako příběh recitovaný zároveň jakýmsi vypravěčem a pak jeho hlavním hrdinou, který bojuje svůj boj s monstrem - a asi úplně nezáleží na tom, zda s fiktivní bytostí či s osobními vnitřními démony. Její chytlavá melodie se mě drží jako klíště ještě dlouho poté, co dozní poslední akordy. Pokud se vám nepodaří dostatečně se zanořit do melancholického rozpoložení během zmiňovaných tří skladeb, máte ještě hodně velkou šanci to stihnout u té poslední, která dala název i celému EP. Už při jejím prvním poslechu mě napadlo, že bych muži - poustevníkovi na obalu desky místo fajfky vložila do ruky prázdnou lahev. Chápu ale, že by to mohlo působit poněkud nepatřičně či neromanticky a nechci také nijak zlehčovat těžké (zřejmě vztahové) téma, kterým se skladba zabývá…

Celkově mám pocit, jakoby všechny skladby nasály atmosféru z posledního LP Emperor of Sand. Jsou však zároveň komornější a přímější a cosi v nich postrádám. Tím cosi mám na mysli barvitější aranže či delší bravurní instrumentální pasáže, jakými mě namlsala předchozí alba Crack the Skye či zmiňované Emperor of Sand. O to více mne mrzí tato určitá plochost ve spojení s povedeným přebalem alba, k jehož tvorbě byl přizván známý výtvarník Richey Beckett, spolupracující i s rockovými skupinami jako např. Foo Fighters, Metallica či QOTSA.
Prostě si nemůžu pomoct, když se tak kochám pohledem na tu precizní, téměř filigránskou perokresbu a dokonalé vystižení ponuré atmosféry alba, a musím konstatovat, že by si takový vyšperkovaný futrál zasloužil trošku důmyslnější, sofistikovanější hudební obsah… :-)

P.S. Pro ty z vás, kteří by se v této době hodně nudili, mám tip na zkrácení dlouhé chvíle: zkuste si zahrát na “schovávanou” při hledání zvířátek, která na obal Beckett propašoval. Schválně - kolik jich objevíte… Já jich napočítala 10. ;)

P.S.S. A pro zájemce ještě jeden odkaz na krátké video o vzniku přebalu:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Mastodon - Cold Dark Place
» popis a diskografie skupiny Mastodon

Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers

Manfred Mann's Earth Band / Nightingales and Bombers (1975)

horyna | 5 stars | 07.05.2020

Pudukty kapely Manfred Mann's Earth Band jsou jedním z posledních oživení mé soukromé sběratelské anabáze. Tento objev patří k těm větším a svou bohatou discografií i k rozsáhlejším. Postupně se prokousávám jejich sedmdesátkovou fonotékou a jestliže jsem ještě nedávno psal o tom, že dávám přednost obdoví s Chrisem Thompsonem u mikrofonu, dnes tomu už není zas až tak pravda. I když si pořád myslím, že trojice desek mezi lety 76-79 patří mezi klávesákovi nejlepší, neuzavírám se ani před obdobím předchozím.

To stál za mikrofonem člověk slyšící na jméno Mick Rogers a jeho ne tolik učesaný a vyzpívaný hlas má také svou charakteristiku. Věřím, že mnoha fandům Manfreda Manna mohl jeho syrovější esprit imponovat o něco více. Dalo by se říci, že oba zpěváci v táboře klapely tak nějak inklinovali s dobou a každý se víc hodil do té své (zhruba) pětiletky.

Z toho, co jsem zatím z prvních šesti Mannových nahrávek zaznamenal, řadím desku Nightingales and Bombers na úplnou špici. Pro mé rozhodnutí hovoří následující fakta:

a) neskutečná variabilita tohoto alba, korunovaná osmero v různých stylových škatulkách pohybujícími se songy. Např. Spirits In The Night , či softová záležitost Fat Nelly
b) neutuchající nápaditost v oblasti aranžmá. Např. instrumentální parády Countdown, Crossfade, nebo Nightingales and Bombers
c) tempově neučesané místy až krkolomné album držící neuvěřitelně pohromadě
d) obsahuje atmosférický klenot Visionary Mountains

Tenhle Mann si zaslouží plnou nálož. Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Blue Effect - Meditace

Blue Effect / Meditace (1970)

Martin H | 3 stars | 06.05.2020

Prvotina Hladíkovy životní skupiny ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Možná to bylo dáno tím, že jsem od ní očekával příliš mnoho, za což může můj otec, který mi neustále vsugerovával, že se jedná o nejlepší československou rockovou desku. Ale dokázat to nemohl. Sice jsme ji měli doma, ale byla nám celkem k ničemu, protože jsme neměli gramofon. O to víc jsem si zálibně prohlížel její obal a v duchu si představoval, co že se to za hudební skvosty asi skrývá v jejích drážkách. Když jsem si konečně pořídil patřičné vybavení, chtěl jsem si Meditaci hned poslechnout. Jenže ouvej. Modrý poklad zmizel, jelikož otec jej někomu daroval. Pamatuju si, že jsme se tenkrát docela pohádali.

Dnes mám album Meditace ve vydání z roku 1996 a také v souborném box setu. Také je mi jasné, že se o nejlepší rockovou nahrávku v žádném případě nejedná. Spíše mi to připomíná nerozhodné tápání a přešlapování. Mám tím na mysli především koncept dvou odlišných stran, jedné zpívané česky, a druhé v jazyce anglickém. Něco podobného na své Šípkové Růžence vyzkoušela také skupina Rebels a tam z toho vznikl podivný kočkopes, ze kterého se skutečná tvář skupina celkem vytrácela. Podobný dojem mám bohužel i z Meditace.

Neberu tvrzení, že s původními texty Jaroslava Hutky by byla strana A lepší. Pravda, Zdeněk Rytíř nedodal žádné literární skvosty, ale tady bohužel trochu hapruje i hudební stránka věci. Hned úvodní Paměť lásky je natolik plná patosu a sladkobolného kýče, až si říkám, že asi brzy poslech přeruším. Ještěže v Mišíkově skladbě Blue Effect Street konečně zazní ostrá rocková kytara. I použitý sitár výsledný tvar příjemně ozvláštňuje.

Prvním vrcholem na albu je Hladíkova skladba Fénix. Nádherná melodie korunovaná klenutým refrénem je opět obalena smyčcovými nástroji, ale oproti úvodní písni patos zůstal stranou a ve mně převládá pocit z něčeho nadpozemsky krásného. Bohužel ten pocit zmizí s následujícím řízně rockovým Strojem na nic. Hladík zde předvádí vymazlená sólíčka, ale jinak tu hru na pražské Chicago neberu. Ale chápu, že si Hladík tady pomalu prošlapával cestičku k Novým syntézám. První stranu alba zakončí Mišíkova něžná instrumentální drobnůstka Sluneční hrob, což je takový předěl mezi oběma částmi.

Strana B vrací skupinu ke kořenům, z nichž vyšla. A těmi je rhythm and blues vycházející z anglo-amerických vzorů šedesátých let. Přiznám se, že tato podoba je mi bližší, ale i zde mám drobné výhrady. Little Girl je celkem sympatická skladbička, navíc Mišíkova flétna zde neurazí, ale postrádám u ní nějaké větší ambice. To následující Deserted Alley je jasný hit na první poslech. Stačí poslechnout a její rozjásaný refrén se vám nesmazatelně vryje do hlavy.

Nejdelší písní na desce je dlouze táhlé Blues About Stone. Zde všichni hudebníci předvádějí to, co v nich je nejlepší. Mišík zde ukazuje, že pěvecky je mu pořád angličtina bližší, ale to podstatné zde není zpěv, ale dokonalá souhra rytmiky s hadovitě kličkující Radimovou kytarou.

A pokračuje se dál svižnou skladbou Rainy Day. Zde v refrénu Mišík ukazuje svůj tehdejší hlasový potenciál, zatímco kytara jej příjemně podbarvuje, aby v poslední třetině skladby popustila uzdu a závěr opentlila filigránskými vyhrávkami. Na závěr se hudebníci ptají Where Is My Star. Píseň je poměrně členitá, střídají se zde zadumané pasáže s ostřejšími, až mám dojem jakoby nejen tato skladba, ale i jiné části alba nebyly ničím jiným než zkouškou na rozsáhlejší kompozice, které brzy přijdou.

Meditace opravdu není tou nejlepší českou rockovou nahrávkou, ale kdyby nebylo mého tatínka a jeho neochvějně hájeného názoru, tak bych tuhle desku nikdy neslyšel a asi bych později nepoznal Svět Hledačů a jiné skvosty.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect

Yes - Fly From Here

Yes / Fly From Here (2011)

legolas | 4 stars | 06.05.2020

Mohlo to být vskutku impozantní rozloučení tahle Fly From Here, kdyby se ovšem našim pánům Yesovčanům nezatemnili mozky, neangažovali hrozného pseudozpěváka čtvrté kategorie a nevydali bezduchou nudu, které je škoda i pro domov důchodců. Fly From Here se na rozdíl od Heaven and Earth povedla. Velkou roli v tom jistě hraje to, že základní kompozice na které album stojí je prastarý prefabrikát. Yes ho oblékli do nových zvuků a aranžmá. Dokonce i tak průměrný Geoff Downes odvedl dobrou práci. Ale největší díl kumštu patří trojici Howe, Squire, Benoit. Ten se tu úplně překonává a svou intonačně čistou prací a polohou tak vzdálenou Jonu Andersonovi, si tady postavil pořádný pomník. Stínově je to jiná liga, ale zpívá si po svém a neztrapňuje se tam, kde to neumí. Neimituje, jen degustačně navazuje.

Úvodní členitá kompozice je lahůdkovou výkladní skříní původních Yes. Laskominy se tu míchají ze starých receptur a přislazují novými i obnošenými sladidly různých značek. Skladba je nápaditá a aranžérsky dokonalá. Pastva pro uši a s Deanovou obálkou i pro oči. Zbytek alba není o nic horší, spíš naopak. Při západu slunečního Yesovského kotouče a s volající sedmdesátkou na krku většiny hudebníků, je tento výkon až nadstandardně vyvážený.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes

Sly & the Family Stone - Small Talk

Sly & the Family Stone / Small Talk (1974)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2020

Hudební persona a věrozvěst kalibru Milese Davise, Hendrixe, Boba Dylana... už od debutu z léta Páně 1967. Do kotle nalil r´n´b, taneční funky rytmy, soul i psychedelii. V nejlepší hodince zazářil jako supernova na Woodstocku - to už nikdo z paměti nevymaže. Pro ctitele blues, soulu, funku stejně zásadní, jako Clintonovi Parliament.


Už titulní skladba zve bez rozpaků k funkrockové hostině. S mr. Stewartem udeří z první celá Rodina. Ohebné trojhlasy a na nich další vokální patro, ufff... Tahle magie, polyrytmika, klavíry, dechy - to vše jest Say You Will. Mother Beautiful je bombastický nápřah. Na trojici hrdel mistrně nanesli doprovodný instrumentář. Blaho... Time For Livin více zdobí housličky Sida Pageho - no když to takhle rozjeli v létě lásky, neměl nikdo šanci. Can't Strain My Brain - tady máte Sly Stona s jeho mimořádným darem aranžéra a vizionáře. Silové hlasy s dechovou sekcí a klaviaturami jsou už samozřejmé. Hravá Loose Booty - tady se rodilo moderní funky a je nám ctí být u toho... Holdin' On je obdobně tvarována - skladby druhé půle mi občas zlehka splývají, proud invence zkrátka není nekonečný. Wishful Thinkin' ale všechny debaty utne. Luxusní vývozní artikl, krásné vokály nesou kabaretní, až zlehka šansonové aroma. Nabušená Better Thee Than Me je - tak se vyučuje Slyho geniální mozkovna. Po tanečním projektilu Livin' While I'm Livin uzavírá klasickou verzi opět šansonově výmluvná This is Love. Z bonusové verze nutno vypíchnout klávesový šturm Crossword Puzzle a rockově rašplující Positive, ale i informačně mimořádně vyvedený booklet.


Jasně, už tu nekypí hudební novostí a rytmickou svěžestí prvních alb. Píšu důstojnou čtyřku. Éra před rozpadem byla mnohými kritizována jako odklon ke komerční jednoduchosti. Pro mě je tu pořád hojně svěžích, skladatelsky silných momentů. Nehledě na ohromující vliv Sly´s napříč hudebními škatulkami.

» ostatní recenze alba Sly & the Family Stone - Small Talk
» popis a diskografie skupiny Sly & the Family Stone

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

horyna | 4 stars | 04.05.2020

Dodnes mi není přesně jasné, jak mě mohli tehdy - ve svých začátcích Magellan tak drasticky minout. Povstali přece u stejné stáje jako Shadow Gallery a Cairo. Dokonce byla v dobách skoro-temna ve Sparku i recenze jejich debutu. Je ale klidně možné, že se jejich desky v první polovině devadesátých let do půjčoven cd příliš nehrnuli a to stejné nejspíš platilo o našich prodejcích a obchoďácích s cd disky. Chtělo by se mi zavzpomínat a uznat, že mě jejich muzika nechytla a to byl důvod onoho nezájmu, ale vůbec si nevybavuji, že jsem některou nahrávku v mládí testoval. Vlastně až doteď byl pro mne příběh Magellan obestřen tajemstvím nezájmu a během na velmi dlouhou trať.

Tři roky jsem si vystačil pouze s jednou deskou a to Hundred Years Flood. V začátcích mi přišla v pořádku, zajímavá, avšak nikterak závratná a návyková. Všechno začala postupně měnit až Braňovo (koho taky jiného:-) rozpovídání se nad dvojkou Impending Ascension. Po několika testovacích nástřelech a ustoupení z pozice zatvrzelého odmítače automatického bubeníka, jsem si ji společně s debutem přes Discogs objednal. Jenže skrze neblahé události ve světě, mně obě alba vydané na společném 2cd přes měsíc vysí na celnici v Miláně a čekají, než je nějaký floutek s hromadou ostatních balíků, kterých je do světa z tohoto kraje rozesíláno poskrovnu, naloží do letadla a laskavě pošle směr Jižní Morava.

Horyna však nelenil a v mezičase nejen že dokonale proposlouchal čtverku Hundered..., kterou dostatečně docenil jako progresivní klenot, ale urychleně objednal tentokrát z rychlejšího/bližšího Německa šestku Symphony For A Misanthrope. Ptáte se proč zrovna ji? Protože trojka mi už cestuje z daleko bližšího regionu a pátá Impossible Figures spolu s poslední Innocent God mne zaujali o kapku méně. Ono... kdyby se měl člověk u Magellan orientovat pouze dle vzorku Progboardu, moc by toho zrovna nenakoupil. Jejich pozdější tvorba tu není přijímána zrovna otevřeně a v recenzích se často objevují slova jako nuda, vaří z vody, příliš se opakují, jsou vyčpělí, nebo cosi o ztracené kreativitě prvních dvou alb.

Promiňte, ale dovolím si nesouhlasit. Symphony For A Misanthrope poslouchám posledních pět dnů neustále. Točím ji dokola za a) abych ji pořádně dostal do hlavy, za b) protože se mi opravdu líbí. Ano, znalci mohou namítnout – horyno neznáš první dvě desky, to bylo jiný kafčo. Nebudu jim oponovat, z těch pár ukázek, které jsem měl možnost natestovat to bylo zatraceně dobré, ale pořád mi poslední tři, čtyři alba nezní vůbec zle.

Start je klasický pře-symfonovaný, ale tady mi to tolik nevadí, protože v té orchestrální změti cítím potenciál a dobré nápady. Ovšem druhá Why Water Weeds je typická Magellan-ovka. Kostrbatá, chvílemi vkusně nemelodická, vzpurná, tragická, ovšem taky mistrně vystavěná, progresivní a energická. Nápadů je tu pořádná fůra a něžný Waynův (říkám to správně? Trent má ten drsnější?, nebo...jsem to obrátil, nejsem ještě odborník) hlásek je k nakousnutí. Wisdom je překrásnou baladou, která mě chytla hned s prvním slyšením. Vrcholem je členitý, téměř dvacet minut trvající klenot Cranium Reef Suite. Hebounký začátek se sametově sejmutou basou a krásnými výměnami akustik s klávesami je pastva pro uši. Velmi melodické a velmi příjemné. Tedy až na místy rezonující zvuk, naštěstí jen v této skladbě. Bohužel je tu taky jedna typická, pro mne až nepříjemná vlastnost celých Magellan – příliš mnoho zpěvu sekaného v krátkém sledu. Ale to je provází snad celou tvorbou. Po intermezzu s Bachovým klavírem, přiletí dunívá jazzovo-metalická jízda Doctor Concoctor, ve které malinko skřípu zuby, avšak závěr dobrý, všechno dobré. Every Bullet Needs Blood začíná romatickým piánem s cukrujícími klávesami. Na řadu přijdou housle (nebo to imitují klávesy), každopádně povedený rozjezd. Do toho vtrhne Magellan-ovské futuristické fusion, ovšem v pestrých odstínech a s dostatkem melodiky. Super.

Pro mne velké překvapení tihle ti Magellan. Už dlouho se těším na první desky a možná časem i na všechny zbývající. Asi se s ostatními shodnu na tom, že Magellan jsou a byli nedoceněnou kapelou. Cesta k nim byla trnitá, ale o to více pak chutnají ty vítězství. Cítím v nich potenciál i příležitost na vybudování další interesnatní domácí discografie.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Johnson, Eric - Live from Austin TX

Johnson, Eric / Live from Austin TX (2005)

stargazer | 4 stars | 03.05.2020

Tohle live album je nahráno v roce 1988.
Eric album otvírá rychlou rockovou instrumentální písní, střídá kytarové zvuky, hraje jako by stála na podiu armáda kytaristů. Další song je od Jimi Hendrixe, je skvěle coverversován a to samé platí o poslední písni Are You Experienced? opět od Hendrixe. Jestli někdo umí skvěle přejímat a oživovat hudbu co by zapadla někam do ztracena, tak tu mám hned dva Ericky. Clapton a Johnson.

Ale zpět k live albu. Je zahrané s naprostým nadhledem kytarového mistra, co si nemusí nic dokazovat, jeho styl je lehký , vzdušný , nekonfliktní , oslavující hru na úžasný nástroj Fender Stratocaster. Živák je složen z intrumentálních a zpívaných písní, zpívá pouze Johnson a jeho kámoši na podiu ve složení basa Kyle Brock a bubny Tommy Taylor jsou víc než jen spoluhráči. Ta symbioza je slyšet. Hrají v triu, ale zní to jako by hráli s více jak několika hosty.

Vůbec se nedivím, že Eric Johnson dostal taková ocenění za svůj přínos kytarovému a hudebnímu světu.
Stačí si poslechnout nějakou jeho práci. Jeho sola na jeho deskách nejsou samoůčelné exhibice, jsou mˇnam mˇnam, zrovna mi jedno hraje....Cliffs Of Dovers z tohoto recenzovaného alba. AH VIA JOHNSON

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Live from Austin TX
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

Merrick | 5 stars | 03.05.2020

Název projektu: Farmaceutické testování nové emise psychofarmak z laboratoře americké skupiny Pearl Jam

Testovací subjekt: Dlouhodobě závislý jedinec na psychofarmakách skupiny Pearl Jam

Cíl projektu: Cílem projektu je na testovacím subjektu ověřit, zda i aktuální dlouze očekávaná emise léků od této skupiny vědců i nadále splňuje veškeré kvalitativní požadavky a lze opakovaně bez vedlejších účinků aplikovat se stejnou úspěšností jako předchozí šarže. Zároveň určit, zda se u subjektu nevytvořila rezistence, či tolerance a dopad aktuální emise je stejně intenzivní jako dříve.

Metodika: Opakovaná aplikace léků, po jejichž požití subjekt vytvoří písemné záznamy na základě subjektivních dojmů po jejich aplikaci, z nichž zpracovatel vytvoří krátký souhrnný text a doplní jej citací některých poznámek subjektu. Testovaný mimo jiné ve vstupním dotazníku uvádí, že k uvedené laboratorní skupině, která vzešla z nechvalně proslulé narkotické líhně v Seattlu, pojal náklonnost nejpozději z takzvané velké čtyřky výrobců tamních léků, o to silněji však časem jejich produktům propadl a dnes je aplikuje s železnou pravidelností.

Výzkum:
#1 Who Ever Said - první z uvedených medikamentů je dle vyhodnocení výborným psychostimulanciem, který subjektu navodil pocit euforie a nepolevující zvýšenou pozornost. Lék má silný nástup a po dobu jeho účinku se dostavují mimo jiné i pocity lehkosti a hypertenze. Dle vyhodnocení se jedná o další z řady výborných úvodních psychofarmak v duchu těch nejlepších jako jsou Brain of J., Getaway, Go, Last exit nebo Once.
Z poznámek subjektu: "Začátek a první šlehy, povolila kapačka a praskly stehy"

#2 Superblood Wolfmoon - druhou testovanou látkou je též psychostimulancium a jeho konečný dopad je srovnatelným s výše uvedeným prvním lékem. Nicméně jeho nástup byl dle subjektu trochu pomalejší než u vzorku jedna, přesto i tento vzorek později silně stimuloval centrální nervovou soustavu a ovlivňoval uvolňování serotoninu a dopaminu.
Z poznámek subjektu: "Takové energie! Třepal bych mařenou, kdybych o ní kvůli těm svinstvům, co do mě ten šašek v bílém plášti cpe, nepřišel. Mám všechny tři uši v pozoru."

#3 Dance of the Clairvoyants - subjekt po použití poukazuje na sekundární efekt v podobě vedlejších účinků podobných těm po aplikaci psychedelik. Docenti Ament a Cameron dostali při přípravě tohoto léku dost prostoru a ač jeho nástup u subjektu po první aplikaci nebyl okamžitý a spíše pozvolný, v tuto chvíli jej vnímá jako jeden z nejsilnějších medikamentů v rámci aktuální emise. Subjekt vypíchnul i zajímavý kontrast mezi textem v příbalovém letáku, který odkazuje k přírodním léčivům, a výslednému působení, které zpočátku upoutá jasným odkazem na chemická léčiva.
Z poznámek subjektu: "Osmdesátky, Swayze upadá v tanec, modrá duha, kdo ničí planetu je vypatlanec!"

#4 Quick Escape - taktéž psychostimunlacium, nicméně stejně jako u třetího vzorku i u toho čtvrtého je nástup účinků spíše ve středním tempu oproti prvním dvěma medikamentům. Docent Ament, který je hlavním tvůrcem tohoto léku dostal hodně prostoru pro svůj tvůrčí vklad a docent Vedder se v textu příbalového letáku opírá do současného prezidenta Spojených států. Tím navazuje na přípravek Bu$hleaguer ze šarže nazvané Riot Act. Opět se jedná o silně návykovou látku.
Z poznámek subjektu: "Na první užití jsem neobjevil vše a tvářil se nesměle, nyní si lék užívám od konečků prstů až po každou anomálii na těle."

#5 Alright - docent Ament tentokrát do kolekce přispěl i jedním antidepresivem. Je zajímavé, jak dokáže operovat na obou stranách (řekněme) depresivního spektra, jelikož jsou stále živé vzpomínky na jeho chmury vyvolávající kus Nothing as it seems. Průvodní text dojem z antidepresivních účinků přiživuje.
Z poznámek subjektu: "Psychelilie a melounkolie"

#6 Seven O'Clock - další antidepresivum, tentokrát z řádu takových, jako bylo svého času emblematické Given to Fly. Obrovské vnitřní napětí držené pod kontrolou, v závěru s mocným dojezdem. Jeden z typických pozdních výtvorů Pearl Jam, jenž útočí na ty správné neurotransmitery.
Z poznámek subjektu: "Přistupte všichni, kdož lační, potlačit síly gravitační."

#7 Never Destination - psychostimulancium v duchu prvních dvou podaných léků. Na subjektu byl pozorován doslova příval energie a vnitřní neklid.
Z poznámek subjektu: "Perverze na rezavé traverze"

#8 Take the Long Way - předchozí lék byl následován dalším z podobného řádu. Docent Cameron, který měl na vývoji tohoto medikamentu největší podíl, tak dal vzpomenout na svůj dřívější příspěvek v podobě léku Evacuation ze šarže Binaural.
Z poznámek subjektu: "Objevují se mi na líci, dva růžolící smajlíci, jímá mě radost a vztek, bude to vedlejší účinek"

#9 Buckle Up - jediné sedativum z aktuální emise, vhodně zařazené za dvě energii probouzející psychostimulancia. Lék vhodně zapůsobil na GABA receptory subjektu a zklidnil jej.
Z poznámek subjektu: "Katalepsie."

#10 Come Then Goes- dle poznámek subjektu tento lék, jehož základní sloučenina disponuje zdánlivě jednoduchým chemickým vzorcem, vyvolává širokou paletu emocí. Jeho účinky jsou srovnatelné s kolekcí Into the Wild docenta Veddera, nebo léky The End a Future Days z předchozích emisí.
Z poznámek subjektu: "To látka se jeví zdánlivě krystalicky čistá, jenže kdo je ten bílý medvěd a do noci pějící kytarista?"

#11 Retrograde - antidepresivum z kategorie těch nejúčinnějších. V pozdní fázi účinku tohoto léku dává docent Vedder vzpomenout na léky The Wolf z emise Into the Wild a Arc z Riot Act, když vyvolává svým příspěvkem téměř hypnotické stavy.
Z poznámek subjektu: "Látka, která mi poskytuje klid a trochu něhy, která mi tak chybí, když mi štupujou mé stehy."

#12 River Cross - americká farmaceutická skupina Tool svého času světu představila princip Lachrymologie, tedy vědy používající pláč jako terapii a tým Pearl Jam jí dle testovacího subjektu aktuálně prostřednictvím antidepresiva River Cross vytvořil dokonalý podpůrný lék. Medikament byl vyhodnocen jako nejsilnější lék ze současné emise. U tohoto léku nelze dodat žádný text z poznámek subjektu, neb se v souvislosti s ním buď opakovaně vyjadřoval slovem krása, nebo se uchyloval pouze k nesrozumitelným citoslovcím.

Závěr: Zde je nutné podotknout, že závěr musí být co nejstručnější, nebo se probudí testovací subjekt, tedy pan Hyde, a zmocní se klávesnice. V tom případě by níže uvedené hodnocení léků zvrhlo v řetězec superlativů a citově zabarveného blábolení. Nicméně ani samotný autor této studie, tedy doktor Jekyll, si nedokáže zachovat úplně kritický odstup. Aktuální šarže nepřináší nic nového a převratného, ale stále je nesmírně kvalitní a účinná. Závislost zaručena!

Ediční poznámka: Autor tohoto textu nemá s lékařským prostředím nic společného a je pouhým laikem, proto se hluboce omlouvá za veškeré odborné nepřesnosti v textu.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 02.05.2020

Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.

Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.

Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)

Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.

První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.

Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.

Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.

Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.

Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.

Ukázka z alba – skladba Last Frame >> odkaz

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Kingcrow - Eidos

Kingcrow / Eidos (2015)

Danny | 5 stars | 01.05.2020

Eidos - idea, myšlenka. Může nás motivovat, pohánět kupředu a vést, přivádět do různých situací i na scestí. I o tom je toto album. Italská rocková skupina Kingcrow natočila album o prchavosti chvil, které prožíváme i o hodnotách, za kterými směřujeme. A do značné míry i o zaslepenosti a neschopnosti ustoupit od svých myšlenek, z podstaty toho, jak vnímáme a klasifikujeme okolní svět. Ale také o cestě k osobnímu štěstí. Vstupní The Moth přináší ve významové koláži symboly všech těchto podnětů, pomíjivost času i našich hrdinů v něm. Hudba s konceptem souzní a pohybuje se v temnějších odstínech. Přesto není bolestná, spíše naléhavá a směřuje nás k zamyšlení. Skladby jsou dobře napsány a zaranžovány, nepřinášejí instrumentální cirkusáctví, ale účelnost, která nechá vyniknout příběh. Pořád je v nich co poslouchat, party jednotlivých nástrojů jsou promyšlené, jejich vzájemná spletitost není samoúčelná a vytváří instrumentální reliéf příběhu. Výraznou postavou je tady zpěvák Diego Marchesi. V projevu silný, pěvecky přesný a hlasově zajímavý. Je to přesně ten typ vokalisty, kterého kapela potřebovala, díky němu je muzika Kingcrow barevnější.

Kapela se pohybuje na pomezí rocku a heavy metalu. Není v tom nerozhodnost, tuto rozkolísanost kapela využívá jako výrazový prvek pro vytvoření různě energických ploch tak, jak to dynamika příběhu vyžaduje. V tom je velká síla Kingcrow, neuzavřela se do zvukové ulity, jako mnoho jiných souborů, a ponechala si stylovou (i zvukovou) svobodu. Proto je nálepka prog metal v tomto případě tak nepřesná. Kapela jde ve výrazu dál a bez váhání používá nástroje, které v daný okamžik potřebuje, třeba klavír, akustickou kytaru nebo saxofon. Nejde o žánrově bezbřehou a kompozičně neurovnanou kolekci, kapela si i v určité výstavbové rozmanitosti drží svůj rukopis. Žádná z písní z alba netrčí, není tu hitový středobod a pak "něco kolem", žádná skladba není výrazně lepší než ostatní, stejně tak tu nejsou sladce omšelé a ukňourané plochy, přinášející protiváhu rychlým pasážím, jaké bývají v současném progu. Eidos je kompaktní hudební příběh.

Hned v úvodní The Moth se objevuje jeden z typických výstavbových prvků, Marchesi zpívá s posunutým akcentem, synkopovaná melodie obsahuje podprahový neklid, současně ale i určitou odlehčenost. Když se důraz zpěvu přesune na těžkou dobu: "Time keeps crawling, While you’re burning", působí hudba až silově a vy tušíte, že v tu chvíli se dozvídáte něco důležitého. Mezihry a instrumentální předěly přinášejí zpomalení děje, možnost rekapitulace a stejně tak nevyhnutelnost toho, co přijde. Hned následující Adrift je píseň o naději v nelehké době, "žil jsem pro nádherný sen a stále se tak snažím žít, i když mému srdci chybí touha", a je jednou z hlavních myšlenek příběhu. Je nutné jít dál. Hudba je útočná a obklopuje vás, aby vám nabídla směr: poslední část skladby mění metrickou strukturu a je na tři doby - vyhlídky nejsou až tak bezvýchodné. Rytmická projekce i různé metrické členění tady působí funkčně. Ne náhodou je Slow Down, ve které Marchesi odhaluje záblesky svých vidin a i kytarové riffy se tu projevují jen v útržkovitých frázích, postavená na sedmidobé struktuře - hudba je na 7/4. Tato neforemnost krásně slouží sdělení a rozhodně stojí za to nepřeslechnout kytarovou vyhrávku, která to vše spojuje. Ve skutečnosti je to skladba o neschopnosti vybrat si z možností tu správnou, znát své priority a taky, což všichni dobře známe, o výmluvách, proč to tak je: vždyť všechno tak rychle běží a není na nic čas. Je jediná cesta, zpomalit a rozhlédnout se. Instrumentace této skladby patří k velmi působivým okamžikům alba. Sedmidobou sazbu kapela používá i v Open Sky, jde o zvláštně zkroucené blues (s přidanou sedmou dobou k šesti bluesovým) a v rozvolněném tempu hudba postupně roste a je stále naléhavější, odhodlání odhodit tíživá břemena je stále větší. Je to nutnost, protože možnosti, stejně jako to, co v sobě ukrývá pohled na oblohu, jsou nekonečné. Ne všechny signály, které v životě přijímáme, jsou jednoznačné.

Po ostřejší flamenkově pojaté Fading Out, Part IV (na předchozích albech jsou části I až III) o nutnosti začínat znovu a znovu, pokud je to potřeba, následuje možná nejčlenitější skladba The Deeper Divide. V té se střídají různé zatěžkané a zdánlivě nesouvislé části s mnoha vnitřními hlasy o bezvýchodnosti, která završena do mezní polohy znamená vlastně nový začátek. A následně možná nejsilnější okamžik alba: On The Barren Ground s nepravidelným rytmickým tepem, údernými riffy a působivou atmosférou. Konečně řešíme to, čím by člověk měl a chtěl být, i když s opatrností jemu vlastní. Skladba proroste do dalšího dílu At The Same Place, kde se se stejnou energií objevíme uprostřed bouře klid a ujištění, že "zůstaneme spolu, možná jen trochu jinak, ale nikdy nebudeš sám“. Nejedná se o ticho nebo o ztišení, hudba je důrazná, ale vysílá jasné signály o propojení osudů. V titulní skladbě si kapela hraje s bitonalitou, muzika se převaluje mezi tóninami a volné tempo znamená další klid před bouří. Všechny otázky ještě nejsou zodpovězeny, všechny problémy nejsou vyřešeny, a tak i rytmické záškuby kytarových riffů znamenají vlastně totéž: všechny nenaplněné naděje musejí pryč, je potřeba jít kupředu, aby se rány po nich zavřely. Skvěle tu opět fungují vrstvy hlasů a je to taky místo, kdy zní kapela asi nejvíc metalově. Zase ale jen v rámci celku, hned vzápětí se totiž ozve akustická kytara a klavír. Zklidněná If Only neznamená uzavřený nebo šťastný závěr, ale naději v určité nejistotě. Důmyslný závěr navíc svádí k tomu, pustit si album ještě jednou. A vychutnat si každý detail.

Eidos není album na pár poslechů, i po delším spolužití s ním objevujete spodní proudy hudby i skryté významy příběhu. Když ho srovnám s alby, které od Kingcrow znám, je pro mě nejvýraznější a mám k němu asi nejsilnější vztah. Ale i tento pocit je, vzhledem k hudbě Kingcrow, proměnný. A je to tak dobře.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Eidos
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Omega - 200 Évvel az utolsó háború után

Omega / 200 Évvel az utolsó háború után (1972)

luk63 | 5 stars | 01.05.2020

Maďaři nám v tom těma reedicema udělali pěknej magkaljz. I když jsem od útlého dětství poslouchal pseudoživák "Élö Omega" v hliníkovém obalu, dneska hodnotím toto vydání stejných písní (ty dva bonusy pomíjím). A toto hodnocení nemohu jinak, než spojit s krásnými vzpomínkami na nevinné dětství. Šlo totiž o jednu z nejrockovějších nahrávek té doby. Vůbec mi nevadila (a dodnes nevadí) maďarština, možná naopak mi zní velmi lahodně. A také jsem v té době vůbec nerozlišoval Omegu od Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep. Prostě opravdu tvrdý nářez světového kalibru.

Tahle deska ve mě vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky. Hudba je tvrdá (na tehdejší socialistické poměry náramně), melodická a zapamatovatelná a ve mně vyvolává až příliš velkou dávku nostalgie a z tohoto pohledu nemohu a nechci být objektivní! Navíc nahrávka má skvělý zvuk. Mezi klasickými nádhernými rockovými fláky jsou i skvělé balady "Emlék", "Egy nehéz év után" a "Varázslatos, fehér kõ". Kane mi nejdna slza...

CD si pouštím jenom když v mém nitru panuje ta správná vzpomínková nálada, ale to potom opravdu stojí za to. Nemohu dát méně, než plný počet při vědomí, že tato jedinečná nahrávka mě bude čas od času u srdce blažit až do konce...






» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega

Van Halen - Balance

Van Halen / Balance (1995)

EasyRocker | 5 stars | 01.05.2020

Obdobně jako mistr horyna patřím mezi dušičky, kterým Van Halenovci sedli o fous víc se Sammym Hagarem za mikrofonem. Jako skalní fanda mimořádného kytarového novátora a vizionáře nemám problém ani s prvou érou s Davidem Lee Rothem. Když prohrábnu jejich kartotéku, je tenhle hagarovský skvost dost možná i No.1.

´Sedmá pečeť´ ovládá dění typicky zvlněnými, mistrně melodickými Eddieho poryvy. A přichází Sammy Hagar, kterýod prvého zaúpění mistrně nabere až ohromující jistotu. Divá jízda tlupy alfasamců. Neomezenou rockovou ctižádost však vybalí guitar-hero a jeho hoši i v arénovce Can't Stop Lovin' You. Volnější tep kontra ničivá kytarová a bubnová prácička. Velmistrovský patentní riff, erupce tónů a běsnící sólový veletok rezonuje v Don't Tell Me (What Love Can Do). V Amsterdam tasí Eddie houpavě bizarní riff. Hustá kalba, ženské, navrch ovšem královská zábava a růžolící úsměv. A že neopomněli i po létech zpráskat všem zadky? Na to u Big Fat Money vezměte jed!. Zvukové bizzaro Strung Out se vlije do Not Enough. Co říct? Baladický démant shodné kategorie a lesku, jako Stairway to Heaven. K dokonalosti vše vypilují plačtivé struny, klavír a Sammyho nadlidské vzepětí. Houpavice Aftershock by se jistě nestyděla ani na památném debutu. Nabušenost dua Anthony/Alex van Halen - toť mánie Doin´ Time, jakýsi Alexův Moby Dick. Při Baluchitherium, kde pot tryská do širé dáli, nepochybujeme - monstrum Eddie je zpět v plné polní. Že famózně vládne i akusticky, demonstruje na Balance subtilně vytesaná Take Me Back (Deja Vu); Sammy ji odpálil do stratosféry. Feelin´ předvede nejen letitý cit pro teatrálně dojemná sdělení, ale je i závěrečnou Eddieho profesurou. Tečka.

Prvotřídní albová nálož, kterým potvrdili i v půli 90-tek nezničitelnou sílu kvarteta výjimečných individualit. Všem kritikům, ale i většině rockové konkurence, uštědřili nejen symbolický výprask. A stačilo málo - hodina čirých hardrockových orgií, hnaných vpřed nukleární silou. 6/5

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Toto - Old is New

Toto / Old is New (2020)

horyna | 4 stars | 01.05.2020

Každá z nových desek instrumentálně brilantních a skladatelsky nadaných hudebníků, kteří už od konce let sedmdesátých vystupují pod názvem Toto, byla vždy obrovskou událostí. A to v kterékoli době, do níž byla porodníky producenty (většinou samotnou kapelou) povita. A proč tomu tak bylo. No na to je úplně jednoduchá odpověď. Každá totiž dokázala přinést sbírku melodicky košatých písní velké umělecké kvality, kdy se řada z nich nesmazatelně zapsala do srdcí posluchačů díky svým krásným melodiím a ušlechtilým myšlenkám. Dnes jsou Toto kamarádskou partou muzikantů, kde každý z nich překročil šedesátku a studiové nahrávky vydávají velice sporadicky.

Před dvěma roky hodili na trh kompilaci největších hitů pojmenovanou 40 Trips Around The Sun, na které se vyskytly také tři songy nové. Postupně se tyto písně stali základem pro novou, před pár dny vydanou desku pojmenovanou Old is New. Ta v sobě krom zmíněných věcí shromažďuje ještě dalších šest písní (plus jeden společný projekt s elektronickým souborem What So Not, poslední We'll Keep On Running) vydolovaných z archivů kapely a částečně poupravených. Zajímavostí je, že během dvou let bylo z této deseti skladbové kolekce už použito šest písní formou singlů, což je solidní kredit.

Srdéčka mnoha pamětníků tak musí plesat blahem, když z nahrávky slyší původní stopy zesnulých bratří Porcarů, jmenovitě Jeffa za bicími a Mikea na basu. Zaslechnout můžeme i nástroj Davida Hungatea (baskytara), dlouholetého pomocníka na perkuse Lenny Castra a v nových písních účinkuje jako bubeník Vinnie Colaiuta. Hlavní základnu Toto opět tvoří čtveřice S. Lukather/D. Paich/S. Porcaro/J. Williams.

Úvodní song Alone typově naprosto odpovídá tomu nelepšímu z předchozí fošny XIV. Energicky eruptivní, nápaditý a výsostně melodický kus, s opravdu překrásnými klávesami a syntezátory dvojice Paich/S. Porcaro, okolo vás letí ladně jako nadýchaný obláček na obloze a vy si jen říkáte, jak to ten chlápek za mikrofonem (Joseph Williams) dělá, že má hlas stále tak vitální jako v osma osmdesátém.

Druhou Devil's Tower začíná zpívat Lukather. Ta spadá až do roku 1981 a většina stop je původních. Přimíchany byli vokály a další kytary. Jde o návrat k nejranějšímu zvuku a stylu kapely, ovšem s novým moderním sejmutím a mixem.

Fearful Heart je rovněž pamětní. Představuje Jeffa Porcaro a Steva Porcaro na syntezátorech, Mike Porcaro se Steve Lukatherem (kytara a klavír) a Davida Paicha s klávesy. Joseph Williams usměrňuje píseň svým typicky chlapským charisma.

Spanish Sea je staronová nedávno přepracovaná věc. Navazuje na obrovský hit Afrika. Podobné tempo, David Paich u mikrofonu, Castrovy perkuse, odrazová rytmizace písně, vokální modulace, výsostná melodika a obrovský (jazzový) nadhled – prostě Toto ve vrcholné formě.

In a Little While je klasická balada alá Toto ze šuplíku, šitá přesně pro Lukatherovo hrdlo.

Chelsea je úplně nová skladba. Kluci zde zachytili atmosféru 80. let a skvělý vokál Josepha Williamse přibližuje píseň atmosféře alba Fahrenheit.

Dvojice Chase the Rain a Oh Why? je opět staršího data. První dokonce zpíva Steve Porcaro, druhou (jejíž melodie prý Stevovi připomíná Beatles, brnkne si tu na sitar) David Paich. Jde o pomalejší, emotivní až něžné songy prorostlé city a láskou model Toto.

Poslední novinkou je Struck by Lightning. Colaiuta tu předvádí tvrdé údery, Lukatherova kytara je pěkně nabroušená a Williams zpívá energicky a zároveň si na chvíli odskočí do něžnější polohy.


Lahůdkový plně dynamický zvuk nám letos přivanul řekněme kompilaci staro-nových Toto. Věřím, že si tuto placku jejich příznivci nenechají ujít, protože podobná událost se u nich, podobně jako u jiných služebně postarších kolegů už nemusí v budoucnu opakovat. I Love You Toto! 4,5*

» ostatní recenze alba Toto - Old is New
» popis a diskografie skupiny Toto

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

terka | 5 stars | 30.04.2020

Nečekala jsem, že budu první, kdo o nových Pearl Jam něco napíše. Horyna mě předběhl, což mě při čtení jeho jinak kvalitní recenze kapku mrzelo. Ale zase jsem věděla, že už nemá cenu pospíchat. Dostala jsem tak dost času si desku pořádně poslechnout a to se v mém konečném bodování odráží. Protože kdybych měla psát o Gigaton v prvním týdnu co jsem ji poslouchala, moc superlativů by na jeho adresu nešlo. Jednotlivé kroky bych spíš nazvala krůčky, a jestli se mě na začátku zdála dobrá tak polovina, včera to bylo deset ku dvěma.

V nové desce jsem se postupně začala dobře orientovat. To se vám pokaždé nepovede a u některých starších desek Pearl Jam mám dodnes problém, hodně skladeb přesně zařadit. Důvodem je celá plejáda sympaticky situovaných silných motivů. Těch se okruhu společníků Eddie Weddera podařilo nashromáždit dost a jednotlivé skladby tak můžou fungovat jako singly. Měla by být běžná praxe, že kapela pro začátek připraví ty nejslibnější kusy. Tady to tak je. Melodické linky v úvodní Who Ever Said, uličnická drzost v Superblood Wolfmoon a taneční hrátky v Dance of the Clairvoyants můžu poslouchat pořád dokola. Alright a Seven O'Clock na mě dělají na poměry Pearl Jam až překvapivě umělecký dojem. Každá ze skladeb se něčím odlišuje. Ať je to strukturou, tempem, nebo střídmým využitím kláves. V druhé polovině jsou pomalejší věci. První z nich má akustický nádech, ve druhá zpívá Eddie se španělou v ruce, ve třetí se připojí i ostatní spoluhráči a poslední je zpracována na způsob chrámové mše. Tady si pořád nemůžu vybrat, která z nich je mi nejbližší. Kdo z Vás si přečetl mých pár řádků až sem asi nebude mít problém uhodnout, jak nové Pearl Jam hodnotím. Samozřejmě že nebudu skrblit. Gigaton je teď moje třetí nejoblíbenější deska od Pearl Jam. Dokonce předstihla i Lightning Bolt, kterou jsem sedm let řadila mezi nepřekonatelné.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

legolas | 4 stars | 29.04.2020

Je cosi shnilého ve státě dánském. Tento známý úryvek ze Shakespearova Hamleta mě napadl jako parafráze k prázdnému místu, na kterém se mohli tetelit úvahy o posledním albu The Flower Kings. Hojný recenzentský potenciál se vyskytuje u desek Adam and Eve, nebo Banks of Eden, ale tady zůstává nenaplněn a já se ptám proč? Co místním vadí, že se nikdo z nich neodvažuje o desce utrousit pár slov, které by byli pro méně zdatné pisateli alespoň částečným vodítkem k bližšímu seznámení s dílem. U TFK korespondující easyrocker,pegas,jarda p, horyna,brano zůstávají tiše mlčet jak ústa staré indiánky. Přitom desku obodovali pozitivně.

Vedoucí leader Roine Stolt už překročil šedesátku. To je věk ve kterém nemá muzikant tendence bořit hranice a klestit nové směry. To dělal ve dvaceti. A tak se lehce může zdát, že tento usedlý pán už dobrých deset let nic nového nepřináší. Začalo to přetržením linie po desce The Sum Of No Evil. Po pěti letech ticha jsme byli obdařeni mírumilovnou Banks of Eden, na které se začala vytrácet původní pospolitost. Zúžené obsazení přestali podporovat perkuse Hasse Bruniussona i Wallanderův saxofon. Deska plula v tichých vodách a arzenál TFK se postupně přebudoval. Následovník Desolation Rose potvrdil nově vybranou cestu. Jenže pak přišel další konec. Po tlumeném pádu na dno se Stoltovinou Manifesto of an Alchemist povstávají TFK znovu, tentokrát bez další opory Tomase Bodina. Jeho pozici na desce zaceluje velice schopně Zach Kamins. Rozdíl je téměř nepoznatelný, hlavně v práci s mellotronem. Kolotoč bubeníků rozšiřuje Mirko DeMaio. Ten plní dělnickou funkci a jeho přínos je pouze standardní. Uspět vedle dvojice předchůdců Jaime Salazara a Zoltana Csörsze je nemožné. Potud změny v sestavě. V oblasti hudební se žádných velkých změn nedočkáme a pokud s nimi někdo počítal, jeho úsudek musel být bláhový.

Waiting For Miracles nepřináší zhola nic, co bychom od TFK neznali. Ale to nevadí. Jde o výborný materiál trojice stárnoucích hudebníků, kteří spolu drží už dlouhé roky a jeden o druhém vědí dost na to, aby své představy dokázali náležitě zhmotnit. Pokud se vám podaří překonat vstupní trojici územně rozlehlých skladeb Black Flag, Miracles for America a Vertigo(které jsou znovu značně promyšlené a detailně zaranžované), máte z poloviny vyhráno. Nevzdávejte to. Po příchodu sugestivní pomalé The Bridge a artisticky instrumentální symfonie Ascending to the Stars(jedné z mála, ve které se dere do popředí ďábelsky vystupňované tempo a která má předpoklady stáhnout vás jako vodní vír), jste na dobré cestě. S konzumací vrcholku Wicked Old Symphony(kde je Fröberg lepší zpěvák než Stolt), můžete pít z kalichu TFK plnými doušky a zároveň se přestat bát, že vám nepříjemně zaskočí. I zbytek alba, konkrétně The Rebel Circus, Sleep With the Enemy a The Crowning of Greed působí velice konzistentně.

Druhý nosič je zaměřen podobně jako ten u Banks of Eden. Figurují v něm přístupnější, převážně hrané kusy s minimem zpěvu, ale pořád dost rozvětvenou stavbou. V tomto případě to však nejsou bonusy, ale pokračování jedničky. Pět příjemných osvěžujících věcí.

Roine Stolt je podepsán zhruba pod 80% materiálu. Druhým nejpilnějším nositelem nápadů se stal překvapivě klávesista Zach Kamins. Na nováčka dobrý. Waiting For Miracles tak patří skladatelsky a aranžérsky k nejvypiplanějším počinům od TFK. Komplexní hudební dopad však postrádá intenzitu raných děl, ze kterých sálá nadrženější a odvážnější příval energie. V těch hrála podstatný prim směska fusion a rocku. Chybějící ingredience dnešních TFK.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Satriani, Joe - Shapeshifting

Satriani, Joe / Shapeshifting (2020)

horyna | 5 stars | 27.04.2020

Při příležitosti vydání nového alba Joe Satrianiho jsem měl v úmyslu vystřihnout klasickou recenzi, ve které bych začal pohledem do Satrianiho historie, zdůraznil konzistenci ve vydávání vlastních sólových desek, neopomenul nastínit fakta týkající se jeho osoby a kytarového umu, jež mu byl kdysi dávno dán do vínku, a posléze přistoupil k typickému rozboru jednotlivých písní. Ale nakonec jsem se rozhodl svůj úmysl obrátil naruby a začínám trochu netypicky dotazem adresovaným přímo samotnému tvůrci.

Tady je:
Joei, Joei jak jsi mohl tentokrát pustit do světa tak odfláknutou desku stran konečného zvukového ošetření? Nebo by spíš měli moje lamenty mířit na vrub Johnu Cunibertimu, jež se na výsledném masteringu podílel? Ale přece ani on není žádné ořezávátko v oboru a vaše spolupráce už byla navázána v dávné minulosti. Copak jste si z konečného výsledku pustili jen první track a dál jste nešli? :-( Zdá se. Jelikož ten je v pořádku, ale už v druhé a nejmarkantněji pak ve třetí, mimochodem naprosto skvělé skladbě, kterou ty vaše nepovedené hrátky dokonale zničili (praskání a chrčení začíná okolo 25. sekundy a trvá a trvá) jste toho dost po....

Dost možná bych na to ani nepřišel, nepustit si desku na pořádné aparatuře. První poslechový test skrze obyč obyvákovou hifi proběhl v normě. Další dva už v mp3 formátu prostřednictvím malého repro na výšlapu přírodou se synátorem rovněž. Ale když jsem chtěl desku protočit i v zážitkovém médiu s pořádnými sluchátky, posléze i na bednách a příslušnou atmosférou, nestačil jsem se divit. Pěkně mi to onehdá nabouralo pohled na tuto jinak parádní novinku. Ale jelikož jsem si tak nějak vnitřně slíbil, že už nebudu sonickým hnidopichem jako hifisté a jelikož jsem na jiném našem hudebním webu za své názory týkající se zvukového sejmutí jiných nahrávek od okolí schytal pořádných pár facek, bude potřeba se nad toto povznésti. Někdy to jde těžko, ale proboha, hlavní je přece samotná hudba, a ne kýžený zvukový efekt. Alespoň toto jsem vždy tvrdil a v dnešní zvukově pos.... době se k tomu budeme muset vrátit, jinak bychom si z vycházející muziky nemohli koupit dobrou polovinu. Ona to není s novým Satchem až taková hrůza, obzvlášť v kontextu k daleko zmršenějším nahrávkám (nedávná Metallica, nový Ozzy) a světe div se, ani v číselném DR formátu (na který já osobně kašlu, jelikož vlastní uši jsou důležitější než nějaká čísla) to není žádná trága. Ale je to zkrátka škoda. Osobně jsem velkým fandou a sběratelem jeho děl, ale toto řekl bych po stránce nahrávání pokulhává nejvíce. Nu což, s tím my obyčejní smrtelníci nic nezmůžeme a tak raději přistoupím k hodnocení díla jako takového. K hodnocení jeho hudební náplně.

Na každého nového Satrianiho se já osobně velice těším a z předchozích čtyř desek mne žádná nezklamala ani procentem. Neskutečně vyrovnaná lajna pokračuje i letos, z čehož může mít nejeden fajnšmekr velkou radost. Úvodní ukázky které kytarista vyslal do éteru ještě před samotným zveřejněním kompletního lp i jedna z recenzí, jež se objevila v českých luzích a hájích naznačovali něco o možné stagnaci a pouhém potvrzení vydobytých pozic ze Shockwave… a What… I já sám jsem měl zprvu podobné pocity, ale novinka pana Satrianiho je letos velmi rafinovaná a oproti některým svým předchůdkyním se otevírá velice pozvolna a nenápadně. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnili například spaceovou tvář čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkanější Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All for Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. V jejím závěru však zvuk skřípe natolik, že... Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfekt Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně podepřený o Aronoffovu bicí figuru je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat jen tak z plezíru jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo smyslně vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterday's Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Nebýt těch několika zvukových šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by ta nahrávka vlastně dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Shapeshifting
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Nightwish - Human. :||: Nature.

Nightwish / Human. :||: Nature. (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2020

Někteří lidé v dnešní podivné době touží po nějaké jistotě, po určitém pevném záchytném bodě ve svém životě. V hudební oblasti je takovou sázkou na jistotu finská kapela Nightwish. Je zřejmé, že tu stále je určitá fanouškovská základna lačnící po melodickém „symfonickém“ metalu ve stylu snadno rozpoznatelného rukopisu mozku kapely Tuomase Holopainena a ten jim přání splnil. Lze si položit otázku, kde je hranice mezi rukopisem autora a použitím takřka podobných postupů z raných desek tělesa v poměrně zjednodušené podobě a určité vyprázdněností obsahu, který je maskován velkým množstvím stop v nahrávce. To je rovnice, do které si každý dle libosti může dosadit to své.

Obrovská promo kampaň k vydání dvojalba byla úspěšná - všechny zastávky turné byly dopředu vyprodány a ve velké části evropských zemí zamířilo album do čelních míst hitparád. Položil jsem si otázku, zda na tom úspěchu má podíl i nabízená muzika, nebo je to jen výsledek zdatné marketingové masáže. Nutno na vlastní uši ověřit. :-)

Deska dohrála a zdá se, že je na ní pro každého něco. Příznivci zasněných rockových skladeb s klavírem ocenili Procession, ti, co čekali na jedovatý projev Marca Hietaly, se dočkali v Endlessness a v temném duetu s Floor ve world music ovlivněné skladbě Tribal, kde jsem si chvíli nebyl jistej, zda tam nehostuje Sepultura z období Roots.
Příjemné, pop rockové melodické popěvky lze zaslechnout v How's The Heart a Music. Rytmicko pochodový hit Noise v klipu poukázal na lidstvo zotročené moderními technologiemi. Vtipné je angažovaní glamour modelky Jessicy Edström, která tu paroduje sebe samu, neboť právě ona zamořuje síť každý měsíc ve všech myslitelných aplikacích tisíci fotkami v negližé.

Chyběla trocha progresivity, tak byla zařazena Shoemaker, o planetárním geologovi stejného jména, kde se Toumas s aranžemi doslova vyřádil. Houpavý pop rock, kytarista skoro thrashově škrtá o struny do rytmu dupáku, Floor si laškovně pohrává se slovy, poté přidá proslov Tuomasova choť Johanna Kurkela, která cituje pasáž ze Shakespeara. Vše zakončuje bombastická pasáž mužského sboru operních pěvců, s Floor na přídi. Nevím jak vám, mě toho patosu přišlo poněkud moc.

Pro ozvláštnění byla zařazena keltskými prvky vyzdobená Harvest s ekologickým poselstvím, zpívaná Troyem, takže housličky, dudy a různé píštaly zavířily v divokém reji kolem ohně. Upomínkou na starší skladby s Tarjou je motivační song Pan.

Shrnuto : marketingové oddělení Nightwish splnilo zadání na výbornou. Pro fandy, kteří párkrát poslechnou a založí = skvělé album. Náročnější posluchače, kteří mají naposlouchanou starší tvorbu, asi deska moc nenadchne. Je to směska melodického popu se symfonickou hradbou kláves v různých odstínech a poněkud nevýraznou kytarou, která tu více méně nahradila ostřejší koření. Občas je použita kapka world či vážné muziky. Vytkl bych častou recyklaci melodií z raného období souboru a trestuhodně nevyužité kvality zpěvu Floor Jansen, která v daných písních nemohla nic moc ukázat. Ty dvě kratičké operní vsuvky v Shoemaker a Procession to nijak nezahránily, ve zbytku písní byl její hlas většinou utopen v dalších, zbytečně přeplácaných vokálních stopách. Porovnejte s Tuomasovým projektem Auri, kde hlas své manželky v nahrávce pěkně vypíchnul. Naopak pochválit musím povedený zvuk po technické stránce, tu si Nightwish pohlídali.

P.S. : hodnotit CD 2 s osmidílnou symfonickou suitou jakéhosi imaginárního soundtracku nebudu. Pár skutečně povedených OST mám doma a tento produkt nesnese srovnání v žádném parametru. Jedno pozitivum jsem na něm přece jen našel. Tuomas zde údajně ukojil své choutky po bombastickém symfonickém zvuku. Pokud to prvních devět písní ochránilo od implementace dalších orchestrálních stop, tak je to dobrá zpráva.

» ostatní recenze alba Nightwish - Human. :||: Nature.
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!

Santana / Carlos Santana & Buddy Miles! - Live! (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 25.04.2020

Nesmírný výbuch energie. Rock, blues, soul, funk, jazz. Kde? U Honolulu, na Havaji. V přírodním amfiteátru v kráteru sopečného masivu, Tom Moffatt Waikiki Shell se jmenuje. Kdy? Na Nový rok 1972. Kdo? Carlos a Buddy Miles, proslavený jako Hendrixův bubeník z Band of Gypsys. A měnlivá sestava dalších, jak to u Carlose bývá, ze skupiny Santana mj. spolukytarista Neal Schon, Santanova perkusionistu Michaela Carabella zde podporuje Mingo Lewis. Baskytara Rona Johnsona duní a elektrizuje atmosféru každého čísla. Navíc dechaři (ságo, flétna, a jak nesmí chybět v žádné pořádné mexikánské kapele, pěkně řízná trubka). Skvělý klávesák (Victor Pantoja, zde místo Santanova ustáleného Gregga Rolieho, hraje velmi podobně). A ještě k tomu (skoro netypicky pro Santanu - na jiných deskách to někdy bývala dost slabina), zde vynikající, plnokrevný černošský bluesový vokál Buddyho Milese (proč mu nedal předtím Jimi, sám nevelký zpěvák, v tomhle směru prostor?).

V tom kráteru se tu noc zatraceně vařila magma. Už otvírákem (Mramory od McLaughlina) začíná jízda. Rytmická sekce jede naplno od začátku. Riff, sólo hammondy, pak Carlosova kytara, perkuse. Pak příznačné jméno skladby, Lava (od Milese). Jak by ne, na tomhle místě. Vře to. Trhá skály. Pak Evil Ways, známe z debutového alba (trochu překvapivé: ze dvou v té době nedávno vydaných, slavných LP, včetně Abraxasu, zde nezachyceno nic – asi Carlosův respekt k parťákovi, nebyl to přece koncert skupiny Santana). Evil Ways je hodně živá skladba už na tom zmíněném debutu Santany, ale co s ním udělali tady - úžasná energie, letí to, divoký koně. A pak zas Milesovy věci. Them Changes, uvedený hard-rockovým riffem (ten se víckrát opakuje), ale hned další akordy kláves ukazujou, že tu bude i najazzlost, funkuje to. Hot kytarové sólo. Krásně jede na spodku basa. Až rockový řičák Buddyho na závěr. Druhou stranu LP zabírá 25minutový pel mel improvizačního hraní s názvem Free Form Funkafide Filth. S nejrůznějšími krásnými sólíčky, jak k tomu tahle dlouhá skladba vybízí (včetně perkusí, dechů, aj.). Dnešní nosiče by snesly méně prokrájený záznam, než je 45 minut tohoto LP. Co se dá dělat.

Další živáky Santany se tomuhle albu nemají šanci vyrovnat (prostě, něco musí být nejlepší). Jeho koncert červenci 2004 v pražském polovybouraném ČKD jsem si užil, měli jsme velmi dobrá místa na tribuně poblíž jeviště, ale moc jsme jich neužili, dost brzo nás to stejně vtáhlo dolů na plac trsat. Skvělá atmosféra, ale přece jen, s tím električnem recenzovaného LP to srovnat nešlo. Podobně ani v O2 aréně v r. 2013.

Pro mě jistě top 50 LP, a jeden z nejlepších živáků, co znám. Vlastně za ty dekády, co Santanu miluju, asi mnou nejposlouchanější z jeho alb. Neomrzí. Stále žhavá magma.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!
» popis a diskografie skupiny Santana

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Monthy | 4 stars | 25.04.2020

Sobota ráno, kafe, cigárko a Beatles, víkend jak má být. A jaká je Help, čtvrtá deska brouků?

Help - (ne)typická vypalovačka hned na úvod, od prvních tónů jsem chycen, kývu hlavou a podupuju si do rytmu,autor promine, ale rychlejší tempo téhle písni prostě sedí. Následnou Night Before jsem po pravdě neslyšel už léta a sypu si popel na hlavu, příjemná melodická záležitost. A zpomalíme, You've Got To Hide Your Love Away - chytlavá balada stojí akustické kytaře, procítěném přednesu a zmínit se též musí zpestření v podobě flétny, patří k tomu nejlepšímu z těch pomalejších kousků ranných kusů. Ve volném tempu pokračuje i I Need you, Georgův hlasový projev neurazí, stejně jako netradiční rytmická sekce. A na scénu se vrací rock'n'roll v podobě Another Girl, tradičně kvalitní vokální part doplněný výraznou kytarou. Na stejné vlně se veze i You're Going To Lose That Girl, která stojí na vokálním souboji John x Paul a George, přičemž odpovídačky připomenou úvodní píseň. Bum! Kytarová Ticket to Ride patří k "nejtvrdším" písním v rámci tvorby Beatles, hutné kytary, Ringovo geniální nebubnování, skvěle sednoucí tamburína, super přechod na závěr...zkrátka jedna z nejlepších věcí nejen na tomto albu, ale i v konceptu celé broučí produkce. Kdybych měl hodnotit po dohrání první strany, pět hvězd by nebylo daleko od věci.

Svou chvilku slávy si Ringo užije s Act Naturally - typická Ringovka v country poloze, standart který nepřekvapí. It's Only Love mi v hlavě evokuje jiný "It's Only" song z let pozdějších, i přes zajímavé kytary si mne však nezískala. Podobné je to i s You Like Me Too Much, ačkoli musím přiznat, že Georgovy ranné kusy jsou pro mne milým oživením prvních alb. Následná Tell Me What You See svou folkovou náladou připomíná předešlé ( a svým způsobem i následující ) album, zkrátka další příjemná melodická záležitost, podobně jako I've Just Seen A Face, tahle poloha kapele prostě sedla. Co říct k Yesterday a nemlátit při tom prázdnou slámu ? Snad jen že je to pořád sakra dobrá věc. Závěrečná Dizzy Miss Lizzy mně nikdy nebavila a zvrat se nekoná, píseň působí jako zjevení z dob prvních dvou desek a vždy mi její "energičnost" přišla tak trochu jako.

Závěrem - Help mám z prvních desek Beatles naposlouchanou asi nejméně. Velmi silná první strana patří ke zlatému fondu skupiny, druhá mi náladou příjde jako předzvěst medley z Abbey Road, ovšem kvalitou se mu rozhodně nevyrovná. Po chvilce rozvahy ****. Následující alba však půjdou ještě výše...

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Return To Forever - No Mystery

Return To Forever / No Mystery (1975)

legolas | 4 stars | 25.04.2020

Deska No Mystery nemá už od svého vzniku úplně lehkou pozici. Na trh přišla v době, kde se na něm už rok vyhříval impresionistický klenot Where Have I Known You Before a v těsném závěsu k němu kapela přilepila další těžkotonážní jízdu Romantic Warrior. Ta se zakrátko stala doslova jazzrockovým synonymem kvality, s nímž se spousta desek nejen v mém okolí začala rychle poměřovat. Nedostižný výtvor nejen z hlediska kapely, ale celého trhu. No Mystery tak zůstala zavátá v zapomnění a když už ji někdo chtěl oprášit a trochu zviditelnit, druzí ho odkázali do patřičných mezí, třímajíc v rukou dvojici desek o kterých byla řeč.

Přitom to není špatná deska. Jen se do ní hůř proniká. Chybí melodie. Kostrbatější kostra většiny skladeb je určená spíš hudebníkům než obyčejným posluchačům. Dayride se vytasí se zajímavým Coreovým motivem, který v některých sledech událostí zní mírně klišovitě a srandovně. Typičtějším kusem je Jungle Waterfall s válcující rytmikou Clarke-White. Flight Of The Newborn je složitý kus, který laika moc nenadchne. Hancockem ovlivněná Sofistifunk patří mezi příkladné kusy jak spojit na první pohled nespojitelné. Číslo jedna bych dal songům No Mystery pro bohatou škálu Coreových nápadů a nadupané Celebration Suite - Part I.

Na této desce je kytarista Al Di Meola dost zastrčený. Šéfem RTF byl vždy Corea, což je tady hodně slyšet. Ne vždy je to dobře, ale pokud je ta míra úměrná, dá se to oželet.

» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Gazpacho - Tick Tock

Gazpacho / Tick Tock (2009)

Danny | 4 stars | 24.04.2020

Gazpacho patří k nepřehlédnutelných představitelům současné rockové syntézy, hudby, která si z rockových proudů, a nejen z nich, bere podle libosti různé postupy a vytváří z nich důmyslná díla. Jejich jemně plynoucí hudba v sobě ukrývá spletité směry i přítomnost vnitřních hlasů, odevzdanost i naději. Její barevnost je umocněna použitím houslí, mandolíny a dalších, pro klasický rock netypických nástrojů. Potemnělá krása právě tohoto alba je navíc zesílena příběhem v pozadí. Jak se dočtete v textu k albu, jde o zhudebněný děj knihy Wind, Sand and Stars, ve které spisovatel, letec a dobrodruh Antoine de Saint-Exupery popisuje svůj neúspěšný pokus o dálkový let z Paříže do Saigonu, při kterém se svým mechanikem a navigátorem André Prévotem havaroval v saharské poušti. Oba muži téměř zemřeli žízní a hladem a jejich šance na přežití byly mizivé. I proto hudba na albu pracuje s postupnými, pozvolna se objevujícími a často opakovanými figurami. Pořád dokola. Tak v poušti plynul čas a dvojice den za dnem stále stejně čekala na zázrak v podobě záchrany. Vratkost osudu, stejně jako drobné střípky prchavé naděje najdeme na mnoha místech alba, jsou součástí hudební scenérie. Záchrana nakonec přišla.

V úvodní Desert Flight - a na dalších místech, kde se vokál postavený na velmi dlouhých tónech objevuje - mi její táhlá zpěvová linka (nikoli hudba samotná) připomíná Muse, ti si také libují v dlouhých vokálech. Gazpacho jsou ale mnohem barevnější a rozmanitější. A pro mě, na rozdíl od Muse, se vším všudy uvěřitelní v tom smyslu, že je u nich na prvním místě hudba a ne vnější efekty. Ale dost srovnávání. Mnohokrát na albu kapela v rámci konceptuálního obsahu pracuje s monotónním rytmickým základem, který vytváří jakousi kouřovou (tady spíš prachovou) atmosféru, vytržení z reality. Nechává tím hudbu postupně prorůstat do prostoru, mohutnět k předělům, ve kterých se vše ztiší a vy musíte opatrně a pozorně vyposlouchat každý drobný melodický motiv. To jsou hranice mezi rezignací a nadějí. Nic se tady neděje na efekt, vytvarovat hudební krajinu s příběhem chce čas, aby každá částečka dosedla na své místo. V závěru The Walk I zní ve ztišeném prostoru etnické motivy, které nás směřují až k místu událostí. A budou k nám problikávat i v dalších skladbách. Nemají funkci ústředního tvůrčího postupu, to by bylo laciné, kapela je používá střídmě jako ochucovadlo, jako příznačný prvek. Stejně tak šetří typicky rockovým zvukem, zachází s ním jako s jednou ze složek a když se naplno ozve kytara s baskytarou, vnímáte tento okamžik velmi intenzivně. Je v tom naděje, odhodlání a energie k jejich naplnění. Kapela si vás postupně připravuje na to, že použít může cokoli, zvuk, který k vám "ze světa" pošle, může být jakýkoli a vy konečně zjistíte, že vás nic nepřekvapí. Ani, když se na konci první části Tick Tock trilogie ozve mužský sbor a pod ním nervní trhaná linka baskytary. Takový je osud ústřední dvojice, jejich duševní rozpoložení, tak v nich rezonují jejich pocity. A k tomu: to jsou prostě Gazpacho. Někdy je výrazová úsečnost a manévrovací neforemnost ženou až na hranu toho, co kompozice dokáže ještě unést a tak trochu si hrají s vaší trpělivostí. I v tom je kouzlo této party a jejich hudby. Zbytek je na posluchačích.

Album Tick tock určitě stojí za poslech. A věřím, že pak sáhnete i po dalších výtvorech této norské kapely.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Tick Tock
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

No Name - 20 Candles

No Name / 20 Candles (2009)

Brano | 4 stars | 24.04.2020

Po dlhšom čase som tu zase s NO NAME :-).Táto luxemburská neo-prog skupina si pozornosť podľa mňa zaslúži.20 Candles nie je výberovka v pravom slova zmysle.Páni pri príležitosti 20 výročia existencie vydali výber zo štyroch doterajších štúdiových platní.Jednotlivé skladby však znovu nahrali,doplnili nejaké nástroje(saxofón na Broken Heart,gajdy na Battlefield),vylepšili čo sa dalo,vychytali všetky muchy a nedostatky...a výsledkom je dokonale namakaný naleštený hudobný produkt,akýsi prierez tvorby NO NAME (+ pár nových ešte nevydaných skladieb),ideálny na prvé zoznámenie sa so skupinou.

NO NAME ponúka prvotriedny melodický neo-prog.Úprimne precítený vokál Patricka Kiefera nabitý emóciami,svieža klávesová práca Alexa Rukavinu ktorá v ničom nezaostáva za technikou hry Cliva Nolana,parádne gitarové sóla a občasné riffy Yves Di Prospera,presná rytmika Muller-Sonntag...Mňa najviac berie 12 minútový Orient Express,vozil by som sa v ňom aj celý deň.Škoda len,že z albumu "4" sa na tento výber dostala iba jediná skladba Thoughts Pay No Toll.Ostatné tri štúdiovky sú zastúpené pomerne obsiahlo.

20 sviečok odporúčam tým,ktorým v žilách prúdi krv každodenne okysličovaná neo-progom...všetkým tým,ktorí sú Marillion,IQ,Pendragon pozitívni...Neo-Prog forever!

» ostatní recenze alba No Name - 20 Candles
» popis a diskografie skupiny No Name

Corea, Chick - Leprechaun

Corea, Chick / Leprechaun (1976)

bullb | 5 stars | 24.04.2020

Existuje veľa vecí, ktoré vás potešia. Napríklad jarná rozkvitnutá lúka, ticho v lese, ale aj napríklad dobrá hudba. Pre mňa to je napríklad aj album Leprechaun.

S uvedenou platňou som sa zoznámil počas pôsobenia v istom hudobnom klube. Nahrávka bola samozrejme na páske patrila medzi najviac prehrávané. (Pre spresnenie, išlo o slušnú kvalitu nahrávky reprezentovanú značkami Dual, Shure, Pioneer, Sony, Speakerlab). Pred pár rokmi som sa konečne dostal k CD.

Začína Imp's Welcome - škriatkom, ktorý sa potuluje v lese. V závere skladby vtipne Corea zosmiešni pochodovanie syntezátorom – chudáčik škriatok sa potkol. Nasleduje Lenore, ktorá bezpečne uistí poslucháča, že je tu správne a hraje Chick Corea. Klávesy, basa a bicie súperia a nad tým všetkým sa vznáša božský spev Gayle Moran, spriaznenej s maestrom Coreom duševne naviac aj fyzicky manželstvom. Ešte viac to vynikne v nasledujúcej Reverie, kde klavír a hlas Gayle musia vyvolať v poslucháčovi tie najkrajšie pocity.

Nasledujúca Looking at the World sa predstaví v najlepších možných variáciách klavíra, spevu so sprievodom na base, konkrétne je tu Anthony Jackson. Za bicími Steve Gadd dokazuje svoje majstrovstvo. Skladba je tou jednoznačnou ukážkou fusion music, ktorá poslucháča upúta v maximálne možnej miere. Minimálne ja to tak počujem. No a je tu Nite Sprite, ktorá ukáže inú tvár fusion hry dychových nástrojov, syntezátora s excelentnými bicími. Steve Gadd sa predvedie perfektným krátkym sólom.

Gayle Moran je autorkou Soft and Gentle, ktorá v sprievode huslí a violy vrúcnym spevom vyjadrí protipól predošlej „bitke“ nástrojov.

Pixiland Rag je hravou predohrou k Leprechaun's Dream, ktorá je vyvrcholením celého diela a pokojne by mohla súperiť s dielami vážnej hudby. Začína spevom Gayle akoby z iného sveta so sprievodom sláčikov. Mimochodom všetko aranžoval maestro Corea. Toto prejde do rytmu latino, kde Eddie Gomez na base prezentuje svoje majstrovstvo komunikáciou so spevom a klávesovými nástrojmi Chicka. Nakoniec veľké finále, kde sa ukážu v špičkovej forme hráči na dychové nástroje opäť s nádherne fungujúcou rytmikou. Všetko upokojí opäť, veď ani inak to nemôže byť, spev Gayle.

Po záverečných taktoch si vydýchnete. Je však mám znova chuť si celú čarovnú krajinu škriatkov vypočuť znova. Chick Corea akoby vedel, že ma do nej začaroval navždy.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Leprechaun
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

EasyRocker | 5 stars | 23.04.2020

Další z překvápek, které nedávno vypadly ze zásilky úrody od našich západních sousedů. A jako u Home od Sylvanovců a floydovských RPWL, jsem i u Subsignal (sdruženi z členů Sieges Even + Dreamscape) zakusil mrazení v týle. Přitom každý z nich nabízí jinou hudební cestu. Vivat Musicrecords!

Rozmáchlá a vzdušná 271 Days nás zanese do šestiminutového hájemství titulní skladby. Maichelovy klávesy a akustiky tady poctivě progově šijí a vrství se, až se dech staví... Menses vládne elitnímu rockovému spurtu. Komorněji Subsignal ukáže vybroušená, ovšem i okázale plačtivá The Bells Of Lyonesse. Every Able Hand je v adrenalinovém rauši alba vzácným zjevem - jemné fábory kláves a Steffenova bouřící kytara, hrdlo, působivě hýbající dějem. Hledáte málem až phillipsovskou velebnost? Nádhera Teardrops Will Rise In Source Of Origin k vašim službám... Pak už následuje hitová smršť. Naprosto zásadní peckou Subsignálů je bez diskusí The Approaches, mocný přerod z jemna v hudební uragán. Keyboardově vytvarovaná pumelice Even Though The Stars Don’t Shine - a ne, ne, nestydím se... naopak, jsem uhranut jako druhdy Mr. alienshore. Nejen monumentální syntíky a pregnantní bubenické nálety veterána Dirka Branda jako by nás zaneslo k Rush z 80-ové éry; ten artový přebor je poctou Peartovcům sakumprásk. Po neodolatelně houpavé When All The Trains Are Sleeping vrcholí rádiový kurs v soptícím vulkánu As Birds On Pinions Free. Ta jako by vypadla z desek Journey, Toto, Asia, Boston - pařba jako stehno! Po adrenalinové jízdě musí náš tep při Some Kind Of Drowning znovu naběhnout k normálu. Hostující piano (Markus Jehle) a konejšivý hlas Marjany Semkiny léčí zlehka po ´quidamovsku´. Zavírám oči a celá stěna hudby pomalu zaplouvá za obzor....

Jak zmínili kolegové, tahle kapela vykročila bez okolků vstříc širší posluchačské obci. Nemám ale pocit, že by jim to vzalo umělecké cítění a mám rád jak první album, tak i "smrtku´. Do slabé hodinky narvaku mamutí energii, čich na jasné melodie, atmosférické a moderní záchvěvy. Dechberoucí, dokonale sestavená jízda. 5/5

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Vangelis - Heaven And Hell

Vangelis / Heaven And Hell (1975)

jiří schwarz | 5 stars | 23.04.2020

Nejsem žádný velký znalec Vangelise a jeho opulentní diskografie, ale nějak mně přišlo líto, že na Progboardu tento nepřehlédnutelný umělec a jeden z pionýrů elektronické hudby nepřiměl nikoho k hodnocení jediného alba či jeho recenzi (nota bene, když kolik druhořadých kumštýřů se zde těší pozornosti).

Jeho umělecké počátky s Aphrodite’s Child nemusím – ano, našlo by se pár pěkných věcí mezi řadou pro mě stěží poslouchatelných psychedelických úletů. Vangelisovo spřažení v rámci této skupiny se skvělým zpěvákem, dalším Řekem, Demisem Roussosem v Paříži, bylo prapodivné, ty dvě osobnosti byly každá příliš jiná. Demis zakrátko našel uplatnění v komerčních slaďácích. Vangelis byl jiného zrna. Jeho sólová dráha však krystalizovala pomalu.

Rok 1975 byl pro Vangelise přelom. Udělal si v Londýně studio Nemo, a podepsal kontrakt s RCA. Heaven and Hell (jeho 3. „nefilmové“ sólové LP) je prvním albem z této éry. RCA jsem již prominul, že mně dovezený vinyl z Londýna (v r. 1976) byl tenký a u kraje ohnutý, takže lehčí přenosky ho neustály.

Jakkoli je elektronická hudba Vangelise náladotvorná, obzvlášť ta filmová (často možná až moc klidná a přivádějící mě ku spánku), první 2 alba na RCA (toto a pak ještě proslulejší Albedo 0.39) jsou naopak velmi horká, dynamická. Obě se věnují tématům nepozemským (Nebe a peklo a planetární Albedo). V obou soustavách to v představách Vangelise vřelo; jak v kosmu, tak i v soustavě nebe/peklo. Heaven and Hell je albem, ve kterém se v pekle taví železo, kují ďábelské plány a léčky, zatímco v nebi panuje klidná nirvána. Náladově velmi kontrastní muzikální nápady, vše vyluzováno dynamickými syntezátory. Hudba na této desce je v zásadě dosti melodická, žádných kakofonií se zde nedočkáte. Na předchozím LP (Earth) Vangelis spolupracoval s velmi dobrým zpěvákem (Robertem Fitoussim), většina skladeb tam ještě užívá sólový zpěv. Na Heaven and Hell je od klasického zpěvu i od v zásadě písňového rámce upuštěno a vokální party jsou zde nesmírně zdařile odzpívány skvělým sborem (místy mně připomíná sbor na pinkfloydovské svitě Atom Heart Mother) – je zde užit opravdu hojně, a tato „lidská dimenze“ úžasně doplňuje „neživé“ a chladné syntezátory. Jedinou výjimkou, kde není vokál založen na požití sboru, je (nebeská) píseň So Long Ago, So Clear, ve které je vokál svěřen andělskému hlasu yesáckého Iona Andersona, krásná věc. Šlo tady o zcela první spolupráci těchto dvou velkých individualit.

Myslím, že Heaven and Hell a Albedo 0.39 patří k tomu nejlepšímu počátků elektronické muziky, řekněme, pro „širokou veřejnost“, dočkala se i žebříčkového a komerčního úspěchu. Vangelisova muzikální představivost na tomto albu je zcela osobitá, při poslechu mě nenapadá srovnání s kýmkoli jiným. V polovině sedmdesátek jsem právě Vangelise spolu s Oldfieldem či J.-M. Jarrem považoval za průkupníky nové, syntezátorové hudby. Novátorský styl na LP neumím zařadit do škatulky. Osobitý art-rock (? - ani nevím, jestli toto označení sedí, neboť z rocku tady toho téměř nic není), ale bez užití motivů z klasiky. A byť mě pozdější tvorba Vangelise (po Albedu) příliš neoslovila, tato dvě alba řadím ke svému zlatému pokladu. Zkuste.

» ostatní recenze alba Vangelis - Heaven And Hell
» popis a diskografie skupiny Vangelis

Metallica - Metallica

Metallica / Metallica (1991)

POsibr | 4 stars | 22.04.2020

Metallicu vnímam cez optiku ich najznámejších skladieb a viacero z nich je práve na tomto albume. Ich thrashové obdobie nemám prebádané a napočúvané, z obdobia pred vydaním tohto počinu registrujem iba pár piesní. Keďže inklinujem skôr k melodickejším formám metalu (avšak nevadí mi ani zásadná dávka agresivity, ak to pasuje), tak hudobne som si k tomuto nosiču cestu našiel.

V súvislosti s hore uvedeným, aj silu tohto albumu vnímam cez niekoľko skladieb, ktoré patria práve k tým známejším. Exemplárnym príkladom je úvodná ENTER SANDMAN. Už od úvodných tónov ťaživá atmosféra, následne jeden z ťažiskových riffov skupiny a už sa to valí. Za inštrumentalistami kvalitatívne nezaostáva ani Hetfieldov vokálny výkon, jednoducho otváracia skladba, ktorá na dvere neklope, ale rovno ich vykopne. A v SAD BUT TRUE pokračujeme v nastolenom, pekne tvrdom tempe. Masívny riff, len čo je pravda. Opäť chválim Hetfieldov patrične nasraný a obviňujúci tón. Veľmi solídna dvojica na úvod, bude takýto celý album? Nuž, nebude, vnímam tu aj slabšie miesta, ale pokračujme ďalej tými kvalitnými kúskami.

Epizodická THE UNFORGIVEN k ním určite patrí. Prepletená akustická gitara s elektrickou, potom striedanie tvrdších pasáží s jemnejším refrénom, to sú hlavné charakteristiky balady. A pochmúrny tón, od začiatku až do konca. Najmä tá akustika v Hetfieldovom podaní dodáva prvej polovici balady krásnu melanchóliu. A spievané outro po Hemmettovom svižne valivom sóle dáva skladbe parádnu bodku. Mysteriózny, až orientálny úvod má WHEREVER I MAY ROAM, avšak hneď potom prejde do ťažkotonážneho riffu a tempo sa začína nenápadne zrýchľovať. A opäť kvalitný Hetfieldov spev. Za niektoré pasáže v skladbe by sa nemuseli hanbiť ani doomove kapely. Druhá balada z albumu – NOTHING ELSE MATTERS – uzatvára moju top 5 z albumu. Toto sú podľa mňa skladby, ktoré tu trónia, ostatné vnímam v druhom (a ďalších sledoch). A netrpím ani stigmou spojenou s „obohraním“ niektorých skladieb v rádiu, vďakabohu pri žiadnom interpretovi. A klobúk dole pred Hetfieldom, všetky gitary v NEM zaobstaral naozaj veľmi slušne, od úvodnej akustickej vybrnkávačky, cez rytmiku a sólo, až po outro.

V spomínanom druhom slede vidím určite THE GOD THAT FAILED. Vyzdvihnem predovšetkým zapamätateľný sabbatovský riff a zaujímavý refrén, avšak kvalít vyššie spomínanej pätice skladba nedosahuje. Zlé počúvanie to však rozhodne nie je.

Ostatné skladby už vnímam ako v podstate ako výplň, neoslovili ma. Napríklad taká MY FRIEND OF MISERY mi príde zbytočne pridlhá, najmä čo sa týka inštrumentálnych pasáží. Záverečný eklektický mix THE STRUGGLE WITHIN (až powermetalové intro, potom metalovica s punkovým nádychom a vanhalenovské sólo) núti zbystriť pozornosť, potenciál tam je, avšak nevyužitý naplno.

Na CD, ktoré mám, je akosi potlačený zvuk Newstedovej basy, alebo je naozaj o čosi v úzadí? S výnimkou zopár pasáží ho tam nejako výnimočne neregistrujem. A aj keď do toho Ulrich búši poctivo, tento album vnímam predovšetkým v réžii Hetfielda a Hammetta. Veľmi solídny heavy metalový počin a aj napriek niektorým skladbám ponúka dostatočnú kvalitnú minutáž. Za mňa 3,5 a dnes to zaokrúhlim nahor.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica

No Name - 4

No Name / 4 (2006)

Brano | 4 stars | 22.04.2020

No Name-4 je jeden z najlepších albumov subžánru s názvom Neo-Prog.Dá sa povedať,že je to album ukážkový,referenčný,prvoligový,nesúci všetky poznávacie znaky žánru a spĺňajúci kvalitatívne atribúty,ktoré zaraďujú skupinu No Name hneď vedľa klasikov žánru ako sú Marillion,Pendragon,Clepsydra,IQ,Arena,Silhouette...

Skupina vznikla v Luxemburskom Dudelange v roku 1988 a zakladajúci členovia boli spevák Patrick Kiefer(prezývaný "Kuffi"),vynikajúci klávesák a skladateľ Alex Rukavina a bubeník Chris Sonntag.Po piatych rokoch vydali No Name debut Zodiac a v nasledujúcich rokoch dva báječné albumy The Secret Garden(1995) a The Other Side(1998).Jeden lepší ako druhý!Potom sa na dlhých osem rokov odmlčali z dôvodov rodinných a osobných,aby sa v roku 2006 vrátili vo veľkom štýle s mimoriadne kvalitným dielom s jednoduchým názvom "4",označujúcim štvrtý štúdiový album skupiny v poradí.V zostave nastala menšia zmena,na poste basgitaristu Gillesa Loesa vystriedala Iris Sontag,ktorá hrá tiež na flautu a zabezpečuje aj sprievodné vokály.Album vydal francúzsky label Musea.

Čo dodať k hudbe samotnej?Napadá ma jediné slovo a to dokonalosť!A to v celej šírke aj hĺbke významu tohto slova.Tu treba len počúvať,konkrétne včera večer som si album vypočul 2x za sebou a mal som silné pokušenie vypočuť si ho aj tretíkrát.Najradšej by som ho počúval opakovane až do rána bieleho.Skladby sú rovnocenné a tak nemá význam robiť nejakú muzikologickú analýzu,alebo rozbor skladbu po skladbe.Všetkých 6 trackov drží pozoruhodne pokope a tvoria jeden pevný železo-betónový monolit bez jedinej trhliny.Kompozície sú brilantné,melódie ohromujúce,rovnako tak inštrumentálne výkony a nasadenie muzikantov.Patrick Kiefer spieva v životnej forme.Ak by som predsa len mal vypichnúť moje subjektívne naj,naj...tak by to bola epická 17 minútovka A Recollection Of Dreams a nasledujúca úderná pecka Visions.Kto má rád Neo-Prog a tento album nepozná,tak to treba rýchlo napraviť!Nebudete sklamaní!Moje hodnotenie je 4,5* pre jeden z najlepších neo-prog albumov aké som kedy počul!

» ostatní recenze alba No Name - 4
» popis a diskografie skupiny No Name

Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius

Villagers of Ioannina City / Age of Aquarius (2019)

Konnie | 5 stars | 22.04.2020

Obal i název LP může budit dojem čehosi temného, něco na způsob ponurého ambientu, který posluchače vtáhne do chladných, nepřátelských končin hlubokého vesmíru. Ale není tomu tak, nemusíte cestovat černými dírami a objevovat neznámé galaxie. Výskyt různých kosmických těles v textech skladeb i styl hudby sice tak trochu svádí k zaškatulkování k space rocku, ale tahle muzika se drží spíš při Zemi. A to v tom nejlepším slova smyslu. A když si dáte tu práci a prohlédnete si titulní obraz, napadne vás možná, že připomíná spíše staré byzantské ikony než chladnou pseudoesoterickou imaginaci.

Už si ani nevzpomínám, co mě tenkrát zaujalo víc: nezvyklý název skupiny nebo tak trochu tajuplný obal desky. Její název ale někde v podvědomí probouzel spíše pochybnosti typu “Vodnář? To už tady přece bylo…”. Zvědavost byla ale silnější. A dnes jsem ráda, že jsem se nechala vést intuicí a hned při prvním poslechu mohla prožít velmi příjemnou hodinku tak trochu “s hlavou v oblacích”. Pomalu gradující intro mne nenápadně přeneslo do druhé, titulní skladby alba. Ve vlnách mezi stonerem a psychedelií a pak zase k folklóru nebo metalu, ale vtáhlo mě to dokonale. V Age of Aquarius už jsem neměla moc pochybnosti, jakým směrem mě hudba povede, i když chvílemi mne ještě překvapila, třeba v momentě, kdy nastoupil klarinet. Před mým “vnitřním zrakem” se najednou objevila krajina zalitá sluncem a já jakoby z letu ptáka klouzala nad vrcholky hor, kličkovala hlubokými údolími a celou svou bytostí nasávala tu energii panenské přírody. Musím přiznat, že k tomu přispěl i jasný, až průzračný vokál Alexe, čistý a bez zbytečných kudrlinek a eskapád.

Následující Part V postavená na těžkém pravidelném rytmu bicích a teskném zvuku kytar mne stáhla do trochu melancholického rozpoložení. I přes existenciálně laděný text mi ale tyto pocity dlouho nevydržely, protože nastoupila Dance of Night, pro mne nejsilnější skladba desky. Ke slovu se tu opět dostává klarinet a posléze i dudy a ta imaginární snová krajina nabývá konkrétnějších obrysů, z mlhy vystupují kontury rozsochatých olivovníků, jako svíce rovných, tmavých cypřišů a huňatých pinií na sluncem vybělených skalách. Konečně jsem v centru dění, a přestože hudba plyne poklidným tempem, chce se mi tancovat a možná si v těch okamžicích podvědomě vzpomenu i na Řeka Zorbu.

V krátké mezihře Arrival už se dudy rozezní naplno, aby nás posléze přenesly k patrně nejpopulárnějšímu kousku - Father Sun. V této skladbě už před nám “vesničané” neskrývají nic. Těžké riffy se prolínají s dudami, klarinetem a - mně méně známými - tradičními nástroji, až člověku naskakuje husí kůže. V houpavé Millenium Blues si můžeme trochu odpočinout ve společnosti ženských vokálů v pozadí a pak jedeme (nebo letíme?) zase dál ve spirituálně laděné Cosmic Soul. K závěru nás svým rockově šlapajícím tempem dovede méně náročná For the Innocent a než se stihneme vzpamatovat jsme, želbohu, u konce. Instrumentální závěr Sparkle out of Black Hole už nám jen pomůže vrátit se pomalu zpět do reality…

Témata hledání nového, krásnějšího světa a dokonalejšího života, kterými se album zabývá, nejsou nijak nečekaná a originální. I v textech se autoři sami vracejí stále k tomu, že “everthing goes in circles…”, přesto ve mně produkce těchto chlapíků budí dojem upřímnosti a pravdivosti. A líbí se mi, že tito Řekové si jsou dobře vědomi svých kořenů, ze kterých pocházejí, a tradic, které jim pomáhají se spojit s tím bytostně nejdůležitějším. Možná právě toto propůjčuje jejich tvorbě originalitu. Na někoho to může působit trochu pateticky, ale pro mne je patos v podání této řecké party více než stravitelný.

» ostatní recenze alba Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius
» popis a diskografie skupiny Villagers of Ioannina City

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

legolas | 5 stars | 21.04.2020

Patnáct let trvalo, než se v hudebním světě objevil někdo, kdo začal tvořit hudbu která navazovala na původní Yes. S deskou Drama padla i poslední bašta progresivní scény, tedy kapela Yes a svět se přerodil do nové doby. Syntezátory začali udávat směr také tomuto odvětví a na dalších deset let nastal utrum. V sedmdesátých letech tolik populární hammondy a mellotrony se přestali používat a rázem se stali přežitkem staré doby. Syntíky a s příchodem devadesátek obnovený syrový sound ubyl každého a pěkně mu nakopal prdel. Už to vypadalo, že se žádný nástupce sofistikovaného umění neukáže, ale v devadesátém pátém se objevil Roine Stolt. Zkušený hráč, zpěvák i skladatel s bohatou zkušeností vsadil do ohně první hudební želízko Back in the World of Adventures a hned z toho byla událost sezóny. Plnohodnotný tovar za rok nahradil deskou Retropolis a rázem stál na vrcholu. Všechna další alba už(jen)potvrzovala výsadní postavení kapely, která svou laťku držela celých dvacet let.

Neznám nikoho, kdo by dokázal během necelých sedmi let vydat čtyři plnohodnotná alba v dvoj diskovém formátu. A to s materiálem vyrovnaným, uceleným a invenčně bohatým. Však je to taky pořádná fuška takový příděl vypotit. Někteří slabší fandové se raději obrací k přístupnějším kusům a vybírají si z diskografie TFK méně náročné tituly(i tady se k tomu jeden přiznal).

Stardust We Are je z této čtyřky nepřístupnější a nejmelodičtější. Na prvním disku převládají hlavně instrumentální věci, druhý je zpěvnější a přijatelnější. Pulzuje uvolněně a invenční běhy nejsou tak ostré a bodavé. Pomalejší tempo se projeví na odhlučněné prázdninové atmosféře s mnoha bukolickými výjevy-The End Of Innocence, Don Of The Universe, Kingdom Of Lies. Za pozornost stojí hlavně The Merrygoround, Ghost Of The Red Cloud a zřejmě nejlepší závěrečná Stardust We Are. Já jsem nakloněn první části s napumpovaným úvodem In The Eyes Of The World, krásnou drobností A Room With A View, dál úchatnou Just This Once a hlavně za sebou nastrkanými instrumentálkami Poor Mr. Rain's Ordinary Guitar, The Man Who Walked With Kings, Circus Brimstone, Crying Clown.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Morna - Sentient Cultist

Morna / Sentient Cultist (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 20.04.2020

V tuzemské rockové scéně (tím myslím i tu slovenskou) se pramálo orientuji. Sleduji samozřejmě zavedené soubory, ale pro ucelenější náhled, jak se ukazuje, je to zcela nedostatečné. Z undergroundu vyrůstají další generace nadějných kapel a tam by měl směrovat zrak hudebního hledače. V tichosti tam vznikají spolky, na které posluchač nemusí používat dvojí metr (jak tomu až do nedávna bylo) a směle je porovnávat přímo se světovou konkurencí.

Ryze metalové spolky nevyhledávám, ale občas prohlédnu různé výroční zprávy a žebříčky renomovaných recenzentů. Pustím si ukázky a 90% muziky mě nijak blíže neosloví. Není to však až tak její nekvalitou, ale spíše mým jiným hudebním zaměřením. I v tomto ranku však nelze přeslechnout muzikantskou zralost a zápal pro věc. Ze Slovenska vyzdvihuji třeba Anthology z Nižné, kteří by z fleku mohli nahradit Nightwish a nikdo by nic nepoznal. Mezi evropskými spolky se jistě neztratí třeba i deathcore tlupa Stercore. Tyto kapely se však drží zajetých žánrových kolejí.

Dané zvyklosti a struktury řádně narušuje a různě překračuje kapela Morna z Nové Dubnice, na kterou mne upozornil kamarád Miro. Po prvním seznámení prostřednictvím několika článků a kratičkých ukázek z internetu jsem trochu zbystřil a rozhodl se seznámit s historií kapely. Devět let tvrdě pracovala a kráčela stále vpřed za svým cílem. První album A Tale Of Woe z roku 2013 jsem neslyšel, ale o dva roky později vydaný stříbrný kotouč NUISANCE již nasadil laťku hodně vysoko. Progresivní death metal prostřídaný různými melodickými pasážemi s libozvučným zpěvem Roberta Rumana musel jistě zaujmout třeba příznivce vyhlášených Opeth, ke kterým jsou tak často přirovnáváni. Mě z této desky mile překvapili jedenácti (!) minutovým epickým songem Trollkarlens Dikt a instrumentálkou End of Imbroglio jakoby načichlou Tool.

V Roce 2017 vyhráli Wacken Metal Battle a mohli si tak zahrát před několika tisíci fanoušky, s oběma posledními CD zvítězili v soutěži Radio Head Awards.

Minulý rok vhodila Morna na stůl nový disk a to ne ledajaký. Opravdu nádherný obal, který lze studovat po velmi dlouhou dobu. Ostatně prohlédněte si jej sami. A co hudba samotná ? Vtip je v tom, že je kapela stále zařazována do chlívečku death metal a já jej v písních samotných, ať poslouchám jak poslouchám, nemohu objevit :-) Jedinou spojnicí s tímto stylem je pro mne občasný Robertův chropot. Pokud si jej odmyslím, tak mi zbyde technicky vyšperkovaný prog – rock – metal s mnoha přechody a náznaky – třeba jazzu.

Morna je často přirovnávána k Opeth a popravdě, muzikanti tomu trochu pomohli – třeba obalem, který jako by ukázal vnitřek domu, který je ztvárněný na posledním albu „In cauda venenum" , částečně ztvárněním loga či podobnou konstrukcí písní (ne však obsahově !!). Vtipné je zjištění, že mnoho recenzentů krom Opeth marně hledá vhodné příměry, k čemu Mornu přirovnat. Uvádí spolky Leprous, či vlivy severského melodického death metalu. Většina (včetně mě) hledání konkrétních zdrojů přímo vzdala.

Já v jejich melodické muzice ze svého úhlu pohledu také určité prvky death i black metalu vnímám, ale spíše v takové „post“ formě, než v přímém čerpaní postupů. To je případ třeba ostřejších pasáží v Through the Pain I See Others či Silence Doesn't Exist, kde cítím pod povrchem zemitost pohanských rituálů podobných Bathory. V Biographical Trajectories of SufferingTyto prvky doplňují barevnou rockovu hudbu prog metalového zabarvení. Výtečně si užívám třeba postupně rozvíjenou náladu v prog metalové instrumentálním intru Ingress. Většina dalších písní je propojena takovými, v čase pomalu měnícími se obrazci minimalistického charakteru.

Jediné co bych nahrávce vytknul, je ten murmur, který mě osobně příliš nesedí. Abych to vysvětlil – nevadí mi extrémní formy zpěvu u thrash, či deathcore kapel, ale to pomalé hláskování jednotlivých slov chropotem, nebo blackový jekot některých jiných souborů mi prostě není příjemný. Rozumím, že v protikladu k civilnímu zpěvu tím nahrávka získává na barevnosti, ale můj šálek kávy to není. Klidně bych uvítal i speciální edici desky v instrumentální podobě.

Velkým pozitivem je pro mne špičkovej zvuk, chlapi si s ním hodně vyhráli a je slyšet, že neodbyli žádný detail. Mastering Steve Kitche s THE PINEAPPLE THIEF, kterého kapela oslovila, katapultoval nahrávku mezi světovou extra třídu.Je nebeský požitek pustit si tuto muziku do sluchátek i při větší hlasitosti a neslyšet žádné slévání nástrojů, naopak hudba jakoby rozkvetla a projeví se i skvělá dynamika nahrávky.

Závěrem : Slovenská kapela Morna je naprosté zjevení na (prog) metalové evropské scéně. Jako Jekyl a Hyde v čase mění těžkotonážní náladu hudby do vyzrálé melodické podoby s výraznými prog rockovými postupy. Dávám čtyři body a to jen proto, abych měl rezervu při hodnocení další desky…

P.S. : mnoho nezodpovězených detailů přesahující rámec této recenze lze objevit ve výborném článku na webu Hlukoskop :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morna - Sentient Cultist
» popis a diskografie skupiny Morna

Black Sabbath - Never Say Die!

Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

horyna | 4 stars | 20.04.2020

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Supertramp - Crime Of The Century

Supertramp / Crime Of The Century (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 20.04.2020

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Beatles, The - Beatles For Sale

Beatles, The / Beatles For Sale (1964)

Monthy | 3 stars | 19.04.2020

Perný den v podání Beatles trval vlastně několik let, kadence jejich singlů, alb a živých vystoupení je dodnes dechberoucí, holt peníze se musí točit a tak i Beatles jsou na prodej. A jak se na jejich čvrté album dívám já ?

Už úvodní No Reply dává tušit, že se jedná o trochu jiné brouky. Pryč je veselí a nadšení, dostavuje se kocovina a k tomu všemu se ta potvora nechá zapřít. To si pak jeden posteskne, I'm A Loser. Přidalo se na tempu, podstata je však dost podobná. Lennon v tomto období se stává jakýmsi prokletým básníkem a mně to baví. Následující Baby's In Black je tažena vynikající hlasovou souhrou dua L-M a není divu, že se zabydlela v jejích koncertním setlistu. První cover alba - Rock 'n' Roll Music - mění v rockenrollovém rytmu náladu alba, oproti originálu bylo přidáno na hlasitosti a rozhodně to není na škodu. A zase zpomalíme, I'll Follow The Sun mi hezky sedla ke raní kávě, ovšem těžko nabídne víc než náznak jak široká může tvorba kapely. Mr Moonlight osobně považuju za jeden z nejhorších počinů čtveřice, hrozný cajdák, doslova "For Sale".
Situaci zachraňuje klasický rock'n'roll - a sice Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey - Paulovi tahle poloha sedí a Georgova kytara se taky nemá za co stydět.

Není to však jen o smutnění, Eight Days A Week je melodická bomba narvaná pozitivní energií, jasná hitovka alba. Což je nevýhodou pro Words Of Love, vždycky mi přišla trochu utahaná. Ringo si v Honey Don't "odbude" svůj standart, country mu prostě sedí. Every Little Thing mi příjde jako ztělesnění nálady desky, stejně jako folková Don't Want To Spoil The Party, kde se musím přiznat, že u refrénu jsem se neubránil zpěvu, sorry bando, ale můžete si za to sami, řečeno písní - (look ) What You're Doing, vždycky jsem měl rád Ringovo bubny v tomhle songu, George Martin u piána taky neurazí. Georgův pěvecký kousek Everybody's Tryin' To Be My Baby by mi spíš seděl k Ringovi, zase cítím jistou únavu, nic ve zlém, ale k dalšímu poslechu hned jen tak nedojde...

A jsme na konci. Co říci závěrem, For Sale je z hlediska vývoje tvorby Beatles strašně důležitá, poprvé je zde krom klasických vzorů i vliv hudebních souputníků, zejména Boba Dylena. Přesto se viděno s odstupem nejedná o kus, ze kterého by si člověk sednul na zadek, spíš jde o dítě své doby, tj. první půlky 60's. Naštěstí, to nejlepší měli Beatles teprve před sebou. ***



» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Doors, The - Morrison Hotel

Doors, The / Morrison Hotel (1970)

legolas | 4 stars | 19.04.2020

Dodnes přesně nechápu, co přeletělo přes nos Jimu Morrisonovi a jeho kumpánům, když po tak elektrizujících a nápaditých počinech, jakými byli alba Waiting for the Sun a The Soft Parade, rázně přehodili vyhybku na boční kolej a vydali se zpátky proti proudu času. Svým pátým dílem Morrison Hotel dost rapidně popřeli svůj vývoj i vývoj tehdejší hudby. Tuto nahrávku lze brát jako návrat do kolébky blues. Do té nejšpinavější podoby, kdy jeho syrovost a nepoddajnost začínali krotit rockové vlivy do muziky nově zasahujících daleko mladších muzikantů.

Desku nakrojí obstojná bluesová vypalovačka Roadhouse Blues, na kterou naváže o poznání jímavější drobek z minula Waiting For The Sun. Jsem rád, že ji Doors nepoužili na třetí lp, ale vpíchli ji až sem. Má kvality a atmosféru. Vedle některých suchopárných a průměrných položek, zdem dodává životodárnou esenci. Podobně interesantní jsou ještě skladby You Make Me Real a Blues Sunday. Dále očistné experimenty Ship Of Fools, Queen Of The Highway a naléhavě hravá Indian Summer. Opakem je nudná vata dvojice Land Ho a The Spy.

Ona to není zas tak špatná deska. Je neotesaná a hrubá. Zní prapůvodně, ale vytrácí se z ní průběžně nastavený model The Doors. Chybí tu zvířecí touhou samotných muzikantů experimentovat. Pro vývoj Doors je to stopka, ale osobní kvality Jima Morrisona jako zpěváka se tady naštěstí nezastavili.

Závěrem tu mám otázku pro bedlivé posluchače. Kdo z vás si kdy všiml vykradeného motivu skladby Peace Frog, který použila Nirvana do svého hitu Smells Like Teen Spirit? Počáteční riff je do uší bijící. Hanba.

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The

McLaughlin, John - Devotion

McLaughlin, John / Devotion (1970)

stargazer | 3 stars | 18.04.2020

Alan Douglas. To je producent, který zaplatil McLaughlinovi v roce 1970 pouhých 2000 dolarů za nahrání dvou studiových alb. John byl v té době členem skupiny Tony Williams Lifetime a tento kontrakt na jeho dvě studiovky byl nevýhodný.
První album této podivné spolupráce se jmenuje Devotion, to druhé My Goals Beyond.

Na rozdíl od jiných světových jazzových kytaristů, John nahrál své první tři desky v diametrální rozlišnosti. Jeho první Extrapolation je jazzově pojaté album. John využil čistý kytarový zvuk a celé toto dílo působí jaksi lehce, až křehce. Jeho třetí studiovka se nese v akustickém duchu s prvky indické hudby.
A jeho druhá deska Devotion je hudba, která mi připomíná ranné věci od Pink Floyd. Hlavně motivy z Saucerfull.., ale toto album jsem dlouho neslyšel, je to pouze takový můj osobní dojem. Album Devotion je založeno na psychadelickém zvuku kytar, progresivních jazzrockových bicích vinikajícího Buddy Milese a hammondkách Larryho Younga, coby v té době asi největší eso na svůj nástroj v oblasti jazzu i rocku.
Album má takovou temnou, až naléhavou atmosféru, John v některých tracích vrství kytary na sebe, hraje zkresleně aby pak vystřídal vybuzenou kytaru za kvílející, nervy drásající tony.
Do tohoto kytarového mumraje se míchaj hammondky a baterie bicích na pevném basovém základě a světlo světa spatřil elektrický psychadelický úlet jménem Devotion.
I když se údajně pásky z natáčení tohoto alba poškodily a musely být rozsekány a složeny křížem krážem, album je stále narvané pekelnými riffy a kombíky různých hudebních směrů.
Z McLaughlinovy LP trojice je tato deska jasně nejlepší, je živelná, ohnivá a tajemná. Dávam tři a půl hv.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Devotion
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Focus - Hamburger Concerto

Focus / Hamburger Concerto (1974)

EasyRocker | 5 stars | 18.04.2020

Tahle elita artrockové hudby z požehnané země tulipánů byla výjimečným zjevením. Dokonale o nich pojednali mí recenzní předchůdci a k tomu věru netřeba ni písmenka navíc. Jeden z nejlepších uměleckých zářezů 70.let dodnes opěvován mocně kritiky i fanoušky.

Skromná Delitae Musicae nic nepředstírá; Akkerman tu strunami nanáší renesanční mozaiky. Thijse van Leera naopak jako by posedly síly pekelné. Kvartet rachotí v Harem Scarem jako Hannibalův spektákl. Diktují nervózní, těkavé pulsy kláves, moogů, varhan, avšak i synťáky a dechy. Horečné tempo, v dáli tleská celá anglická umělecká elita. Ovšem bez smítka hanby. Studený barokní marš La Cathedrale de Strasbourg se přelije do nepopsatelné, houpavé jazzrockové očisty. Eklektickou, až bizarní Birth nese zaostřená rocková kytara, flétny, mellotron a Colin Allen rozdovádí paličky, conga, tympány. Vše opět s renesančním oparem. 6dílná suita, která vdechla albu duši, Holanďany předvede v dokonalém rozpoložení. Dramatické emersonovské črty, magické duely rytmické sekce Ruiter/Allen, Akkermanovy kytarové nájezdy. Přímo organicky roste rozepjatý artrock, mohutně živen moderní klasikou. A v koutě nestojí ani bonusovka Early Birth, působivě pojící focusovskou výpravnost se svěží funky rytmikou.

Narozdíl od takových ELP mám dojem, že Focus své úsilí směřují vždy ve prospěch hudby. Hledí na společný cíl, ale ne egoisticky se záměrem laciné exhibice. Jejich hudební obelisky jsou servírovány s telepatickou precizností. Pro mě snad i band numero uno klasické éry na kontinentu. 5/5

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

McCartney, Paul - McCartney

McCartney, Paul / McCartney (1970)

ZeroCZ | 3 stars | 17.04.2020

Dnes je to přesně 50 let, co tato Pavlova prvotina spatřila světlo světa a tak jsem si řekl, že bych mohl i já něco hodit do placu k tématu. Prvně se musíme zasadit do kontextu doby, rozpad Beatles byl nezastavitelný a Paula, jako hnacího člena skupiny posledních několika let, to dost mrzelo, tudíž se s rodinou schoval před světem na své farmě a začal tvořit... cosi. Album je převážně složeno z nedokončených fragmentů a pokusů, jako Hot as Sun/Glasses, Oo You, The Lovely Linda nebo závěrečná Kreen-Akore, a z kousků, co mu kluci nedovolili vydat pod broučí značkou, jako Teddy Boy nebo Junk. Nejvýraznějším songem celého alba je rozhodně Maybe I'm Amazed, jeden z jeho nejznámějších sólových hitů s typickou McCartneyho melodikou a já osobně z něho cítím silně znatelnou auru Beatles a zvuk, který doprovází celé album Let it Be. Na sólovky z téhož roku z produkce Johna a George to rozhodně nemá, ti dva stvořili po všech stránkách kvality úplně jinou muziku, jenže mám takový dojem, že toto album ani nějaké větší ambice prostě nemělo. Paul si zkrátka doma zabrnkal, zabubnil, splácal to na desku a vydal, kvalita je odpovídající a mě to tudíž vůbec neuráží a čas od času, když mám chuť na něco velmi nenáročeného, ale zároveň kapánek trhléhlo, tak si to rád pustím, přeci jen, tu potřebnou atmosféru, kterou v danou chvíli hledá, to má.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - McCartney
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Beatles, The - With The Beatles

Beatles, The / With The Beatles (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

A než půjdu do práce, stihnu ještě jednu. Vzhledem k faktu, že Beatles mám opravdu naposlouchané, troufám si psát za pochodu a sekat recenze jak Baťa cvičky. Tentokráte vinyl nemám a přesedlal jsem ku Spotify.

It Won't Be Long, je s podivem jak málo někdy stačí k dobré písni, energický otvírák je esencí tehdejších Beatles, Yeah Yeah Yeah. Jak jste si možná všimli, s ploužáky ranných Brouků mám celkem problém a All I've Got To Do není výjimkou. All My Loving je jinačí kafe, v podstatě jasná singlovka a přitom schovaná v rámci alba, již zde se začíná ukazovat potenciál souladu kvality a kvantity produkce Fab four. Don't Bother Me rozhodně neotravuje, z písně tak trochu cítím jakým směrem se Georgova tvorba vydá, mírný odstup a decentní úsměv. Ovšem bez Little Child a především Till There Was You bych se obešel, druhá jmenovaná patří do mého soukromého Beatles suterénu, i když Ringova hra na bonga mně mile překvapila, holt jsem ji léta neslyšel. Please Mr Postman nezapře Motown a já soul opravdu rád, navíc se mi hodně líbí basová linka na začátku.

Roll Over Beethoven je můj neoblíbenější mladický George, cover který si nezadá s originálem. Hold Me Tight je prostě další z písní, co tak nějak propluje kolem bez výraznějších následků. Zato You've Really Got A Hold On Me ptří k mým nejoblíbenějším, ukázka hlasového mistrovství liverpoolské čtveřice a tento cover je důkazem, že žáci se svým vzorům vyrovnají, ba dokonce je předčí. Jdeme dál a byť se Ringo a spol snaží, I Wanna Be Your Man je dobrá tak pro Rolling Stones ( pozor sarkasmus ), příjde mi to tlačené na sílu. Devil In Her Heart je candrbálová záležitost a nikdy mně za srdce nechytla, stejně tak Not A Second Time. A než skončíme, shut up and take my Money, poslední píseň alba zastihla Beatles opravdu ve formě, bouřící živel, vypuštěný Kraken, jo!

Závěrem - druhé album bývá nejtěžší, ovšem Beatles na slibný debut navázali stejně povedeným počinem. Ovšem na víc než tři hvězdy to nestačí, i vzhledem k následnému LP ( viz moje letitá recenze tady, pod kterou bych se klidně podepsal i dnes ).

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beatles, The - Please Please Me

Beatles, The / Please Please Me (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

Venku probíhá akutní virové šílenství a tak trávím hromadu času doma. Každá krize má své východisko a tak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi napsal pár řádek a rozhodl jsem se tuto bohulibou činnost oprášit. Toliko úvodem, ahoj. A proč nepokračovat v deskách mé nejoblíbenější kapely a proč ne rovnou tou první? Oprášil jsem letitý vinyl bulharské provenience a šel na věc.

Před léty bych byl snad více shovívavý, dnes již jsem k rané tvorbě mých oblíbenců kritičtější, holt srovnání s pozdější tvorbou je nemilosrdné, přesto nečekejte popravu, furt jsou to Beatles. Úvodní píseň I Saw Her Standing There patří k tomu nejlepšímu co od mladých Beatles lze slyšet, pozitivní energie zní jenom čiší a je věčná škoda, že neexistuje solidní živý záznam, musela to být pecka. Misery možná chce umřít, možná by však měla posečkat a chvilku podupávat do rytmu stejnojmenné písně.

Při vší úctě k jiné dámě (a solidnímu zpěvu Johna) je Anna pouhá výplň prostoru a času. Následující kus Chains nenadchne ani neurazí, přesto se však těším na první akordy Boys, osobně ji mám z "Ringo" songů nejraději, snad pro její živelnost. Ask me why patří mezi ty písně, které příliš nemusím a zub času se na nich podepsal víc, než by bylo zdrávo. Naštěstí následuje skvělá Please Please Me, píseň z nejtypičtějších pro toto období, harmonika, vícehlasy, zkrátka vše je jak má být, oh yeah.

Ale to už začíná druhá strana desky, Love Me Do je neuvěřitelně prosťounká, ale pokaždé mi dokáže vyloudit úsměv na tváři. P. S. I Love You je tak trochu vata, kterou zachraňuje cukrový Paulův hlas. Baby It's You dává tušit vliv americké black music, a ačkoli se jedná o další slaďák, výsledek je příznivější než u předchozí písně. Do You Want To Know A Secret sice není žáden zázrak, ovšem Georgovu hlasu skvěle sedí a dokonce jsem se přistihl při zpěvu. Taste Of Honey a There's A Place mi nikdy moc neříkaly a tak rychle od nich, protože se chci vrtět a křičet. Twist And Shout. Klasika a opět skvělé koncertní číslo.

Suma sumárum, tři skvělé a čtyři solidní flákoty plus hromada přílohy, tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Yes - 90125

Yes / 90125 (1983)

legolas | 5 stars | 17.04.2020

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

vmagistr | 3 stars | 17.04.2020

Sedm let. Sedm dlouhých let skládání, nahrávání, koncertování. Deska za deskou, turné za turné. A co z toho? Co z toho Black Sabbath vlastně měli? Peníze? Slávu? Postavení žánrové ikony, kterou prostě nelze obejít, na kterou nelze nemít názor? Nic z toho Black Sabbath nespadlo do klína, muzikanti za úspěch zaplatili psychickými problémy a drogami rozežranými organismy. Ale nebylo to málo? Měli Ozzy, Tony, Geezer a Bill ještě čeho dosáhnout? Zjevně alespoň chtěli, jinak by se v červnu 1976 nevydali znovu do studia.

Klusavý kytarový podklad a chladně fascinující mechanické riffy evokující "zpěvy" jehličkové tiskárny. Zvuk skladby Back Street Kids předběhl v Black Sabbath dobu o dobrých osm let - tak dlouho totiž bude trvat, než dostane na desce Born Again mladšího bratříčka. Záhrobní vstupní riff v You Won´t Change Me postupuje v přesném opaku proti proudu času, zbytek hořce baladické zpovědi ale působí zatraceně emotivně - tohle na mě Black Sabbath ještě nezkoušeli. Ke dvěma povedeným skladbám z úvodu přidám další dvě: pianem ozvláštněný divoký výkřik Gypsy a závěrečný rezervoár kytarových kulišáren Dirty Women. Ubylo tvrdosti, přibylo aranžérské rafinovanosti a klávesových výplní.

Bez kytarové síly, ale zato až prvoplánově naivně - tak na mě působí Wardův autorský příspěvek It´s Alright. Místy mě znechutí, místy mě odzbrojuje. Rock 'N' Roll Doctor podle mě jede jen v udržovacím režimu a na kapačkách k tomu, tohle už je ústup z pozic. Ani srdceryvná She´s Gone (není už těch emocí trošku příliš?) není mým koněm. No a to nejslabší nakonec: nemastná neslaná All Moving Parts (Stand Still) je podle mě tím nejméně povědeným, co se do té doby na deskách Black Sabbath ocitlo.

Texty na Technical Ecstasy odhalují zajímavý fakt - Black Sabbath nám začínají bilancovat. Dvakrát důvěryhodně to nepůsobí, když žádnému z muzikantů v té době nebylo ani třicet, ale možná tehdy cítili, že ani jeden z nich nezná dne ani hodiny. Back Street Kid a You Won´t change Me působí jako obhajoba rockerské identity, u druhé jmenované ještě navíc v kombinaci se vztahem k něžnému pohlaví. Nad jeho ztrátou si pateticky pobrečí Ozzy ve She´s Gone a podobně prvoplánové deklamace dodá i Ward ve svém textu k It´s Allright.

I Rock 'N' Roll Doctor působí svým v názvu vyjádřeným tématem strašně schematicky, to už je upřímnější i popis hrdinova shánění prostitutky v Dirty Women. Gypsy by svým nadějným závanem mystických čar a kouzel dobře zapadla na debut, tady mezi těmi přeslušnělými schematismy působí jako pěst na oko. No a v All Moving Parts (Stand Still) se má tepat misogynní politickou scénu USA, ale čert aby se v těch metaforách vyznal.

No, jak vám vidno (a mně slyšno), s Technical Ecstasy jsem si úplně nepotykal. Polovina skladeb slušná, polovina slabá a texty tematicky dost ploché a nezajímavé. Po šesti hlubokých zářezech přišel pořádný kopanec, extáze bez extáze. Tři hvězdičky bez jakýchkoli vyšších ambicí budou tentokrát muset stačit.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

legolas | 5 stars | 16.04.2020

Album Paradox Hotel představuje The Flower Kings na skladatelském vrcholu. Tvůrčí sepětí tu kulminuje do bodu, kterého už kapela v pozdějších letech není schopna znovu dosáhnout. Genialita jednotlivých hudebníků byla vždy na vysoké úrovni a takřka neoddiskutovatelná. Jenže něco jiného je dostát svého tvůrčího záměru a něco jiného podělit se o něj s přáteli a dát jim výrazný prostor pro diskuzi. Právě tento přesah ve způsobu zapojení co největšího počtu členů do závěrečných úprav jednotlivých skladeb, má v konečném důsledku pozitivní dopad na barvitost a neopakovatelnost kýžených aranžmá.

Typově rozměrný play list obsahuje několik temných nálad v Bavarian Skies a Selfconsuming Fire, sugestivní věci Jealousy, Mommy Leave the Light On, nebo Bodinovu ozdůbku Touch My Heaven, ale také Fröbergovo vitální Life Will Kill You a pochopitelně Stoltovi velké opusy End on a High Note, nebo Blue Planet plné barev a neobvyklých nálad. Deska je celá zasazena do zádumčivého oparu a její neagresivní podtón kooperuje s identitou těchto Švédů naprosto úžasně. Jeden bez druhého by mohl jen těžko existovat, je to podobné jako u dvojice komiků Stana Laurela a Olivera Hardyho.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Kotebel  - Cosmology

Kotebel / Cosmology (2017)

Danny | 5 stars | 15.04.2020

Dnes bych vám rád představil hudbu španělské artrockové kapely Kotebel. Ta je z hlediska tvůrčího přístupu zajímavě jiná a v mnoha ohledech jedinečná. Jak to tak u nositelů závažnějších a složitějších hudebních struktur bývá, i nedoceněná. Přitom patří k nejzajímavějším projektům současného hudebního světa. Jejich barevný a spletitý art rock je realizován rozsáhlými plochami bezmála až symfonického charakteru. Náročný materiál na albu Cosmology pracuje s mnoha výrazovými rovinami, obsahuje polytonální struktury (není zasazen do jedné tóniny, ty se v rámci témat a motivů průběžně proměňují), pracuje s repetitivními figurami a s vnitřními rytmy, kdy se liché metrické celky objevují uvnitř čtyřdobých schémat. Podle potřeby taky čerpá z různých hudebních epoch a má multižánrový charakter - kromě výchozího art rocku tu najdeme jazz rock, prvky psychedelie, artificiální hudby i minimalismu, a také názvuky tradiční španělské hudby. Všechny tyto ingredience jsou tvůrčím způsobem spojeny do svébytného hudebního jazyka a označení symfonický rock tu má až symbolický význam. Výstavba jednotlivých skladeb je navíc velmi osobitá, formálně se nepracuje s částmi, které se opakují, ale každé další téma je nové - po jeho uvedení a využití se už neobjeví. Žádná sonátová forma nebo jiný cyklický celek, kapela nabízí stále nové hudební vazby a postupy, všechno, co se objeví, je v daném okamžiku poprvé. Posluchači to ztěžuje orientaci v hudbě, současně je to pobídka k nevšednímu poslechovému dobrodružství. Každý další poslech nechává hudbu více se rozvinout a poodhalit krásu její vnitřní výstavby.

Hudba nikam nespěchá, nepodbízí se, je naopak intenzivní a kryptická, posluchače zve k fantasknímu a emocionálně silnému zážitku. Kapela dokáže být energická a výrazově rozhodná, v kontrastních pasážích zeširoka obchází stylová klišé a nepolevuje ze svého účinku. Zklidnění bývá jen zdánlivé, mnohdy je v něm naopak ještě více neodbytnosti a naléhavosti. Na tom se zásadně podílí barevné a do detailu promyšlené aranže, v nichž zvuk akustických nástrojů (kytara, flétna, klavír, různé perkuse) promyšleně souzní s rytmikou, elektrickou kytarou a mellotronem. Partitura hraje v tvůrčím procesu kapely zásadní roli. I tady je cítit vazba na celky klasické hudby, zejména ty symfonické s širokou instrumentací. Přesto tu zní výsostný rock - art rock - se všemi přísadami, o kterých byla řeč. Vzhledem k rozmanitým a často se měnícím tvůrčím postupům a vnitřním proměnám hudby během rozsáhlých skladeb, nemá cenu, abych průběh jednotlivých částí popisoval výčtem kompozičních praktik a typických vazeb. Bylo by to nepřehledné. Všechno vám prozradí hudba alba Cosmology.

Kapel, jako jsou Kotebel, je jako pověstného šafránu. Važme si jich, představují jistotu i naději. Album Cosmology je výsledkem mimořádného uměleckého úsilí neobyčejných tvůrců.

» ostatní recenze alba Kotebel - Cosmology
» popis a diskografie skupiny Kotebel

Corea, Chick - Three Quartets

Corea, Chick / Three Quartets (1981)

luk63 | 5 stars | 15.04.2020

Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.

V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.

Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!

Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.

První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!

Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Three Quartets
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Van Der Graaf Generator - World Record

Van Der Graaf Generator / World Record (1976)

legolas | 4 stars | 15.04.2020

Nevěřte nikomu, kdo vám bude o tomto albu tvrdit, že je nezáživné a uměle natahované. VDGG mají v obou úvodních periodách - v první i v druhé - trojici vrcholných útvarů. Kdo zná jejich tvorbu, dokáže si tato jména doplnit bez mojí asistence. Chybí mezi nimi nepovedený debut (v první dvouletce) a dosti experimentální plácnutí mimo s Quiet Zone na konci druhé.

World Record nese všechny charakteristické črty jejich tvorby, zejména pak sporně zaměřeného údobí číslo dva. V původní sestavě byl tento koncept dotažený, kam jen nejdál to šlo. Energie, drama a zvukové dobrodružství proložené neustálými jazzovými sekvencemi jsou slyšet v průběhu When She Comes. Nervičky drásá expresivní A Place to Survive. Abychom si taky trochu odpočinuli, vyvstane před námi překrásná píseň Masks. To (skoro) nejlepší z celých VDGG přijde s dvacetiminutovou, místy improvizační Meurglys III, The Songwriter's Guild. Tam se narvalo prostě všechno a svým obsahem se blíží skvostu A Plague of Lighthouse Keepers. Hudebně je jinde, stejně jako celá druhá periody Graafů, ale její originalita je stejně výrazná. Nakonec ještě pohlazení v podobě Wondering a je vymalováno.

Obsahově a výrazově je World Record jen o stupínek pod Godbluff a Still Life. Takže za čtyři.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Dyssidia - Costly Signals

Dyssidia / Costly Signals (2020)

alienshore | 5 stars | 12.04.2020

Kapely, čo hrajú všetko možné dohromady určite nájdete. O ich kvalite, ale ja osobne pochybujem. Dnes sa kadejaké chaotické blbosti vydávajú za progresívne a nadčasové. Mixovať extrémnu muziku a tzv. muziku, kde sa spieva čistým hlasom je tak trochu protichodná záležitosť. Pomerne zlú reklamu tomuto urobili predovšetkým americké kapely, ktoré vo verziách škriekali a do refrénov strkali čosi čo sa tvárilo melodicky, aby aj dievčiny mali na čo hopsať. Bohužiaľ, ani nové kapely ktorým šlo o umeleckejší prejav nevytvorili nič zásadné na tomto poli. Najlepšie v tejto disciplíne dopadli klasici ako Opeth, Edge Of Sanity, Ihsahn, Enslaved, Soilwork a Devin Townsend. Samozrejme história poberá ďalšie mená od Fear Factory až po Slipknot a Korn, ktoré sa pohybovali na dvoch frontoch extrému a melodiky. Otázka je, čo by som ja osobne považoval za prínosné ...

Austrálska skupina Dyssidia taktiež tvorí mix všetkého možného i nemožného. Preberá vplyvy predovšetkým z progresívnej línie, ktorú som už spomenul. Vo svojich radoch majú speváka, ktorý nemá problém zavrčať death ako aj black a následne na to prehodí výhybku na čisté registre, ktoré by sa skvele hodili do prog-metalu, power-metalu alebo aj do pop-rocku. Mitch Brackman je vskutku pozoruhodný spevák nielen rozsahom, ale aj svojim výrazom. Je totiž emotívny všade, kde sa len dá.

Taká je aj hudba Dyssidia. Je silne emotívna a zároveň mimoriadne aranžérsky prepracovaná. Najväčším ternom sú gitarista, klávesák a spevák. Tí na seba strhávajú najväčšiu pozornosť. Je to trochu nespravodlivé voči rytmickej sekcii, ktorá je podľa mňa skvelá. Celá kapela funguje ako hodinky. Mám podozrenie, že na muzike pracovali dôsledne všetci spoločne. Je to poznať na každej note, ktorá je zahraná na debutovom albume Costly Signals. Veľké sympatie má u mňa gitarista Corey Davis, ktorý nezaprie v sebe melodického čarostrelca. Zahrá s prehľadom drsné metalové riffovačky, ako aj precítené melodické sólo.

Prvý song Thrive je inšpirovaný švédskymi Opeth s pomerne výraznou symfonickou zložkou. Zmena prichádza v druhej polovici, kde kapela predvádza viac samú seba. The Gutted Stag patrí medzi najlepšie songy. Kombinuje sa v nej death-metal a melodické vokály, ktoré sa na konci zmenia v nádhernú hudbu, ktorá je zakončená geniálnym gitarovým sólom. Je to tak trochu spomienkou na Steve Lukathera a ja padám do kolien. Noví prog-metaloví imperátori sa zrodili ...

Infinitesimal začína šialenými vokálmi a bublajúcimi symfo-klávesami. Výborná ukážka technickej muziky, ktorá má hromadu skvelých nápadov. Niečo podobné by sa dalo napísať aj o Bloodrush, akurát je pocitovo úplne iná. Zaujal ma však v nej spevácky úsek, ktorý je jasnou poctou americkým vizionárom Nevermore. Arrival obsahuje viac čistých liniek a pôsobí o čosi pokojnejšie a melodickejšie. Opäť sa v nej skvele striedajú nálady.

Krátka a dojemná An Obvious Antidote upokojí rozbúrenú hladinu, ale v zálohe už čaká ďalšia tvrdá prog/death-metalová nálož Metamorphosis. Corey Davis do nej zakomponoval na oplátku skvelé melodické sólo. Zosobnením progresívneho metalu je najdlhšia kompozícia Good Grief, ktorá obsahuje aj jemnú jazzovú pasáž s trúbkou! V Hope's Remorseful Retreat si prekvapivo zahrá sólový úsek basák Neil Palmer. Klavírne akordy odštartujú záverečnú If Truth Be Told, ktorá je v prvej polovici progresívne melodická, aby sa v druhej polke prehupla do drsnejšej polohy a lá Enslaved. Skladby predstavujú širokú paletu nálad, emócií a ich odtieňov. Je to v každom smere pestrá a strhujúca jazda, ktorá uplatňuje nielen hráčske kvality, ale aj tie kompozičné.

V čom je hudba Dyssidia výnimočná je ťažko popísať, ale jednoznačne sa drasticky odlišuje speváckymi linkami a melódiami. Netrpia totiž skladateľskými suchotami. Neotravujú moje zmysly depresiami a kvákaninami, tak ako ich iní kolegovia, ktorí tým maskujú kompozičnú impotenciu. Dyssidia preberá z metalovej muziky to naj a pretvára ju na svoj vlastný obraz. Ak chcete tvoriť špičkovú muziku, potrebujete špičkového speváka. Mitch Brackman je hlasom kapely Dyssidia.

Problém u takto zameraných kapiel vidím v štýlovej rozlietanosti. Všeobecne majú poslucháči problém niekoho niekam zaradiť, pokiaľ hrá viac štýlov než jeden či dva. Navyše, nemajú podporu žiadneho vydavateľstva. Nájsť fanúšikov v tejto dobe je určite ťažké, keďže sa rozhodli hrať „difficult music for difficult people“.

Neviem aký dopad bude mať ich debut Costly Signals na hudobnú scénu. Obávam sa, že len málo ľudí si k nemu nájde cestu. Záleží však od kapely ako dlho budú bojovať a ťahať tú svoju káru ďalej. Možno budú mať šťastie a zažijú kúsok úspechu (haló, insideout kde ste??? ...). S albumom ako je tento by mali Dyssidia stáť na piedestálu svetového progresívneho metalu, ale situácia v hudobnom priemysle je pre kapely nepriaznivá. Pre mňa rozhodne debut roka a v podstate aj potvrdením toho, že so správnymi ľuďmi a ich odlišnými povahami (resp. videním) môže muzika ešte stále prinášať špičkovú kvalitu.

» ostatní recenze alba Dyssidia - Costly Signals
» popis a diskografie skupiny Dyssidia

Corea, Chick - Touchstone

Corea, Chick / Touchstone (1982)

Danny | 5 stars | 11.04.2020

Na počátku 80. let byl Chick Corea plný energie a realizoval současně několik různorodých projektů. Rok 1982 nebyl výjimkou. Vystupoval ve dvojici s rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, s inovativním americkým flétnistou Stevem Kujalou, jenž proslul osobitou tvorbou ohýbaného, klouzavého tónu při hře na příčnou flétnu, který se podobal skluzu na bezpražcové baskytaře (proto Fretless Flute), natočil vysoce ceněné album Voyage a ještě předtím s nově sestaveným kvintetem, jehož byl Kujala právě od roku 1982 členem, soustředěné post-bopové album Again and Again s vlivy latin jazzu a fusion. Zaujetí tradičními jazzovými přístupy realizoval Corea v triu, se kterým v roce 1968 nahrál svůj úspěšný titul Now He Sings, Now He Sobs – s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem. Repertoár, jehož životaschopnost si trojice ověřila na sérii úspěšných koncertů v průběhu roku 1982, zachycuje album The Trio. A stejně tak v roce 1982 vychází skvělé studiové album Touchstone. Pokud dáme stranou tvorbu v rámci skupiny Return to Forever, pak jedno z Coreových nejlepších.

Titulní trojdílná skladba nás ve svém úvodu zavádí do oblasti modálního jazzu s měkkou vokální harmonií, kterou formou playbacku nahrála zpěvačka Gayle Moran, jinak Coreova manželka. Po tomto vstupu, průvodu (Procession), se drobnými instrumentálními tahy, zpočátku částečně zklidněnými a spíš obraznými, začíná vykreslovat hlavní část (Ceremony), hudební obřad, postavený na dialogu divoké flamenkové kytary (Paco De Lucía) a klavíru (Corea), který na kytarové výzvy odpovídá formou modálních a post-bopových melodických běhů. Vzniká působivý barevný celek: zdánlivě nesourodé melodie kolem sebe vášnivě krouží a v určených momentech splynou v jednolitou figuru, to když si oba instrumentalisté předávají sóla pomocí příznačného velmi rychlého motivu, který hrají společně. Nepřesnost by byla slyšitelná a vzhledem k obtížnosti i pochopitelná. Nic takového se ale neděje, oba jsou bezchybní a přesní. Hudební světy se tu zajímavě prolínají za pomoci nenápadných podpůrných bodů. Jedním z nich je basový part skvělého Carlese Benaventa, který oba hlavní protagonisty podkresluje vlastně dalším spodním sólem, kterým nerušeně prorůstá do hlavního melodického proudu, aby se ke konci sám sóla ujal a byl také součástí obtížného "obřadního" motivu. Stejně tak perkuse nejsou nějak výrazné, téměř si jich nevšimnete a jsou přitom velmi důležité: Alex Acuña vytváří hlavní pohyb na cajón, klidně a věcně, k němu se přidávají už jen de Oliveirova chřestítka. Finální úsek, motiv odjezdu po vykonání obřadu, obstará Gayle Moran a variace na vokální harmonii z úvodu. Členitá a nápaditá skladba, která vybízí k opakovaných poslechům.


Ještě více jsou flamenkové figury de Lucíovy kytary vsunuty do jazzového soukolí v následující The Yellow Nimbus. Hudba se tu proměňuje ve flamenkový bebop na podkladě modálního jazzu. Nádherné melodie, i tady hrané v rychlém a obtížném unisonu, obsahují oba přístupy. A na dovršení souznění tu rytmický základ, kromě perkusí, kterými tu víří Don Alias (nahrával třeba kultovní Davisovo album Bitches Brew), tvoří pro flamenco tak typické tleskání. Nejkratší skladbou alba je zasněná kompozice Duende, náladotvorný jazz s téměř scénickými rysy, kterému dominuje skvělý Konitzův cooljazzový saxofon. Coreův klavír je tu v pozadí, částečně jde s melodií, současně ji lehce harmonicky podporuje, stejně jako trojice smyčcových nástrojů. Důmyslný celek ničím neplýtvá, nejsou v něm další a další variace a sóla, když se hlavní motiv vyčerpá, je konec. Vše podstatné totiž zaznělo.

Fanouškům jazz rocku určitě udělala radost skladba Compadres. Nahrála ji totiž čtveřice Corea, Di Meola, Clarke a White, tedy kompletní Return to Forever od roku 1974. A je to jízda. Corea měl nově syntezátor Oberheim OB-Xa, uvedený na trh na přelomu let 1980 a 1981 a zvuk jím v této skladbě, kromě obligátního piana Fender Rhodes, doslova protkal. Do skladby nás uvádí právě zvuk synťáku Oberheim. Excentrická samba na úvod přináší polytonální struktury, skladba v nich klouže, stejně jako příjemně průběžné melodie v nich. Al Di Meola hraje zajímavě "do skladby", nejdříve nám představí ústřední melodii, která nás kompozicí provede a pak své sólo hrne tak, aby těkavou strukturu shora uzavíral. A je melodický. Navíc má jeho zkreslená kytara krásně hladký zvuk, ne vždy tomu tak bylo. Corea pro své sólo nevyužívá Fender Rhodes, ale opět syntezátor. Skladba během sólování nenápadně opustila rytmickou sambu a do začátku Coreova sóla dokonce na krátký okamžik vyběhla i z houpavého boogie do rytmicky rovné "čtyřky". Jednoduchý, ale působivý prvek. Za chvíli už ale zase jedeme v boogie triolách a Coreův syntezátor využívá kromě výstavby tónových řad i efektovou stránku zvuku. Clarke je výborný jako vždy, kupí rychlé melodické linky a vystřeluje perkusivní tóny silovými údery o hmatník. Po návratu ústřední melodie se krátkým přechodem blýskne i White a vrací nám sambový podklad. Poslední táhlé tóny nad frázovanou rytmikou hrají klávesy a kytara společně a po více než devíti minutách skladba končí.

Estancia, to je úplně jiný koncept. I tady najdeme náladotvorné plochy a spodní latin jazz, melodické postupy jsou ale jiné. Průběh basu i harmonie neustále naznačují, kudy se melodická linka Coreova syntezátoru bude ubírat. Je to tak zřejmé, že je až logické, že to Corea nebude respektovat. Neustále odbíhá k širším melodiím, zejména k lydické škále (ta je pro latinu velmi netypická, proto tady dobře funguje) a vnáší sem modální příchuť. Tato skladba chce víc času, aby se vše důležité prokreslilo, pak funguje skvěle, zejména pokud sledujete, jak harmonie určují možný směr, který není naplněn. Vrcholem alba je závěrečná Dance Of Chance se silným a podmanivým riffem, který je vystavěn napříč všemi nástroji a nepravidelnou rytmickou projekcí. Pocitová "čtyřka" je ve skutečnosti 6/8 metrum. Členitá rytmika skladbu zatěžkává, Alex Acuña hraje skvěle a zvýrazňuje riffové kontury, když je to potřeba, ubere a zjemní. Výborný je opět Carles Benavent, jehož bezpražcová baskytara tvoří tuhý základ riffu, neustále si ale odbíhá k drobným, přitom však obtížným sólům a vyhrávkám. Oba skladbu tu a tam nechávají vymknout rytmickému zatížení a strhávají ji k odlehčeným mezihrám. Ve svém sólovém příspěvku se tu blýskne vynálezce fretless flétny Steve Kujala a na Fender Rhodes i Corea. Vrcholem skladby je ale fascinující sólo na trubku a s ním Allen Vizzutti. Připomene koncept i hru Milese Davise, už vzhledem k toporně se posouvajícímu hudebnímu základu, který pod svá sóla ve svých silných momentech na přelomu 60. a 70. let Davis využíval. Včetně vedení melodie, expresivnímu přefukování a vychylování ze struktury. Vizzutti je fantastický a jeho sólo si dáte víckrát, uvidíte.

Touchstone je mimořádné album.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Touchstone
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs

Corea, Chick / Now He Sings, Now He Sobs (1968)

luk63 | 5 stars | 11.04.2020

Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.

Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.

Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.

Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe

Barclay James Harvest / Eyes Of The Universe (1979)

horyna | 4 stars | 10.04.2020

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

jirka 7200 | 5 stars | 09.04.2020

Původně jsem chtěl psát recenzi na úplně jinou desku, ale mé poznámky k albu Intronautů Fluid Existential Inversions nabobtnaly do takových rozměrů, že mi to prostě nedalo a musel jsem je sem zavěsit. V podstatě neuvedu nic nového, neboť vše podstatné tu zveřejnil nedávno Miro, takže jen pár drobností ….

Na posledním albu Fluid….se amíci Intronaut vyřádili. Po pětileté pauze podepsali smlouvu s Metal Blade Rec. a tato změna jim velmi prospěla. U předchozí Century Media jsem měl trochu pocit, jako by label kapánek určoval směr jejich tvorby ve snaze vypěstovat z nich hvězdný soubor typu Tool. Do této mé teorie zapadl průzračný zvuk a určitě zjemnění na albu Habitual Levitations (2013) a na něj navazující „modern metal“ sound vyšlechtěný Devinem Townsendem na následujícím albu The Direction of Last Things (2015).

Na nové desce z letošního roku je znát určité přitvrzení. Zvuk se stal ostře kovový až industriálně řezavý a chladný, ideově (ne až tak hudebně) mi připomněl staré dobré pionýry kyber metalu Fear Factory. Tomu hodně napomohl surovější mix Kurta Balloua, kytaristy a zvukového inženýra HC/punkových Converge. Zůstalo určité vnitřní sepětí s tím nejlepším z Voivod a jakési aroma ze světa deathcore metalu do muziky propašoval nový bubeník Alex Rudinger (ex Whitechapel)– to je technicky neuvěřitelně vybavený bijec (i když použití toho výrazu asi ode mne není zrovna košer vzhledem k neslavným událostem okolo odejitého a o trochu volněji a pocitově hrajícího Dannyho Walkera). Alex použil více dvoukopákových kanonád, někdy mi jeho hra připadala poněkud odlidštěná, ale do konceptu muziky to zapadlo. Ubyla část pomalejších melancholických post rockových a jazzových pasáží a čistého zpěvu, (kterým proslulo hlavně album Habitual) ve prospěch dravějšího a expresivnějšího projevu, divokých rytmických eskapád – i zpěváci se opět nebáli pořádně zařvat. Poměr technicky zamotaných a melodičtějších pasáží se tím vyvážil a výsledek je pro mé slechy záživnější a barvitější. Kapela v odlehčených pasážích opět decentně využila k podbarvení zvuku klávesy – tleskám!

Soubor víceméně dodržel zažitou sonátovou formu stavby písně (CUBENSIS, TRIPOLAR, PANGLOSS). V THE CULL tento postup doplnil o tříminutovou post rockovou náladotvornou pasáž. Po shlédnutí videa k tomuto songu zaměřeném na výkon bubeníka jsem uznale pokýval hlavou.

>> odkaz

V další SPEAKING OF ORBS to kolečko prog thrash a klidnějších post rockových motivů stihl protočit několikrát a zvládl tam i vložit refrén s parametry rockového hitu.

>> odkaz

Až na hranici nebezpečí výbuchu natlakovali sci fi cyber prog thrash v písni CONTRAPASSO. Progresivnější metalické prvky lze obdivovat v CHECK YOUR MISFORTUNE .

Závěrem : ať nahlížím na repertoár Intronaut zepředu i odzadu, prohlížím obaly i klipy (ten k CUBENSIS je značně trhlej), tak si nemohu pomoci, album Fluid … považuji za nejlepší a nejvyváženější výtvor kapely Intronaut. Takto si představuju nadupanej současnej progresivní metal. Na kvalitu zvuku alba Habitual kluci nedosáhli, což je veliká škoda. Třeba se ke mně někdy dostane vinyl, kde se ho dočkám. Takže čtyři a půl a v rámci diskografie kapely zaokrouhluji nahoru :-)

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Sylvan - Home

Sylvan / Home (2015)

EasyRocker | 5 stars | 09.04.2020

Sylvan jsou pro mě v Německu jakýmsi světélkem v tunelu - je to jediná progová kapela, jejíž tvorbu znám obstojně. Naštěstí v nedávné zásilce převážně německých sdružení dorazila coby spása i tahle poslední řadovka. A obrátila mě "hore nohami"... 77 minut z jiného časoprostoru.

Not Far From the Sky otevírá desku ambientně, až relaxačně, čaruje Söhlovo piano s klávesami. Skvěle pracují i housle a cella - hostující dámy ozdobily velkou většinu skladeb. Bravurní Shaped Out of Clouds volá nolanovsko-rotheryovské duchy, Jonathan Beck spouští své sólo jako prudkou letní bouři. Rockovou prapodstatu zhmotní 11minut In Between. Na Harderově dělostřelbě roste kytarově-klávesová kostra, chladivý závan moderny i exponovaný Marco Glühmann. V klavírní With the Eyes of a Child Pan pěvec servíruje vrcholové menu a vodí si nás jak partu loutek. Zprvu klidná Black and White čerpá vitalitu z dua Barett/Nolan - stejně i z gilmourovské melancholie. V závěru se kalí ocel... Devět minut The Sound of Her World se po velebném klidu typicky po sylvanovsku zvrhne v artrockové orgie. Na kontrastu klidně plynoucí rytmiky a refrénové kytarové extáze stojí také Sleep Tight. Off Her Hands představí Glühmannovu trýzněnou, obnaženou duši. A skvostně si vede i v emocionální pecce Shine - té rockové hmoty už bylo třeba. Po trýznivé brusce Point of No Return přichází hackettovsky něžná All These Years s houslovým oparem. A pokud v někom ještě zbyla síla k obraně, po emocionálně vyšponovaném finále Home s neskutečným Beckovým sólem nezbyde, než kapitulovat na všech frontách a vyvěsit bílou. Uff.

Maják u jednoho z jejich alb trefně poznamenal, že lichá alba Sylvanovců jsou silnější. Nepobírám, nestíhám ten příliv nápadů, emocí, živočišné krásy i smutku, která se z repráků valí a infikuje širé okolí. I lyricky dokonalost - jako DSOTM řeší postmoderní problémy. Vztahy muž-žena, šílenství, války, poruchy v komunikaci. Co je to hodnocení? 10/5

» ostatní recenze alba Sylvan - Home
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Testament - Titans Of Creation

Testament / Titans Of Creation (2020)

alienshore | 5 stars | 08.04.2020

Keď mám čas, tak počúvam aj druhú a tretiu ligu, no len málokedy mi to niečo naozaj dá. Vo väčšine sa jedná o brak. To podstatné prinášajú takmer vždy kapely, ktoré prezentujú hodnotu. Hodnota je niečo, čo už je nejakým spôsobom overené a samozrejme na trhu (s hudbou) žiadané. Pre mňa to znamená celosvetový ohlas, fanúšikovská základňa ktorá sa schádza na koncertoch, predaje albumov a história kapely. Dá sa povedať, že v metale tieto kritéria bezpochyby spĺňa mimo iných aj Testament. Pokiaľ sa kapela dostane do Top 20 predajnosti albumov v americkom rebríčku, to už čosi signalizuje. Testament sa samozrejme k tomu dostali tŕnitou a poctivou cestou. Pády a vzostupy sú v hudbe bežnou záležitosťou. Ide o to, kto vydrží najdlhšie ...

Titans Of Creation je momentálne najnovšia reinkarnácia ich štýlotvorného thrash-metalu. Testament dokáže svojou nadupanou muzikou strhnúť aj davy. Kľúčom je implementovanie melódií a bombastických zmien tempa. Zaujme to rovnako podnapitého metlo-alkoholika ako aj inteligentného metalového poslucháča. Testament zaberá totiž široké spektrum. Vedia, čo skutočne funguje a zároveň už dlhoročným pilovaním vedia aj to, ako to majú robiť.

Titans Of Creation v skutočnosti neprepisuje thrash-metalovú knihu. Je skôr jeho žiarivým diamantom, tak ako aj iné ich albumy. Testament si zachovávajú všetky svoje ingrediencie, pre ktoré sa stali lídrami žánru. Mňa vždy dostal ich progresívnejší ksicht a ten je vlastne prítomný takmer všade od určitého obdobia kapely, kedy začali tvoriť tzv. sofistikovaný thrash-metal. Úvodný song Children Of The Next Level je jeden z najvýraznejších songov na albume. Je to skutočne hit, koncertný trhák a pritom ukrutne, a nekompromisne heavy. V podstate tu všade nájdete záchytné body, výrazné riffy a hromadu osobitosti.

Tradične opäť počujem majstrovský výkon bubeníka Gene Hoglana, ktorý spoločne s basákom Steve Di Giorgiom tvoria tzv. „death-rytmiku“. Momentálna zostava je naozaj top, čo muzikant to elita. Hráčska kvalita je u Testament vskutku pozoruhodná. Bez urážky, ale Slayer mi pripadali vždy o čosi primitívnejší. Skladby sú tradične náročné na hráčsku zručnosť. Majú však hlavu a pätu, jasnú koncepciu a ústrednú melódiu. Navyše Chuck Billy dokáže zo skladieb vytrieskať absolútne maximum, keďže dynamicky strieda melodiku s brutalitou. Tá hromada energie je presne tou hodnotou, ktorú headbanging fans potrebujú.

Testament nepriniesli nič nového, ale tá kvalita je obrovská a vlastne to samotné je najdôležitejšie. Nové kapely majú čo robiť, aby ich hudba mala tak monštruózny rozmer a dopad na publikum. Skladby majú perfektnú dramaturgiu. Strieda sa v nich melodickosť, koketéria s death/black-metalom a určité mystérium, ktoré zvýrazňuje brutálne emócie. Extrémne metalový Eric Peterson a jazz/hard-rockový Alex Skolnick tvoria vysoko štruktúrovaný gitarový sound Testament. Kombinácia ich odlišných štýlov a zvukov je explozívna a pritom nádherne pestrá.

Človek by si myslel, že Titans Of Creation (rozumej členovia Testament) sú natoľko silní a apokalyptickí, že nakopnú do zadku aj coronavirus. Bohužiaľ Billy a Di Giorgio to schytali. Snáď to nebude posledné albumové inferno týchto klasikov žánru. To by bola škoda. Nominácia na metalový album roka je z mojej strany už len samozrejmosť ...

» ostatní recenze alba Testament - Titans Of Creation
» popis a diskografie skupiny Testament

RPWL - World Through my Eyes

RPWL / World Through my Eyes (2005)

EasyRocker | 5 stars | 08.04.2020

Německou progovou scénu jsem, kromě letité jistoty v erbu Sylvan, znal jen zevrubně. Až nedávno přistál do fonotéky dlouho očekávaný příděl: RPWL, Subsignal, ale i další. A zůstal jsem zbaven slov,pomalu jako v případě skvostů švédských či polských...

Úvodní zpěvné duo Sleep/Start the Fire zatím zlehka zapráší gilmourovským spiritem. Silová, jímavá Everything was not Enough je jistě prvou srážkou s hudebním nebem. Velitel korábu RPWL Yogi Lang kouzlí nejen hrdlem - do kolen sráží i jeho klávesová show. Roses je testosteronová, ohromující hitovka, kde mocný Lang a jiskřící sóla Wallnera kouzlí nehynoucí úsměv. Že mají k PF stále coby kamenem dohodil, ukáže přes sedm minut melancholicky nesmírně hladivé 3 Lights. Zase 100procentně šlapající hlas i klapky. Další perlou je Sea Nature. Osm minut alchymie, dokonale vyvolávající Wrightův duch, žel už tam nahoru na nebesa... Day on my Pillow nás zavalí emocemi - slzy ždímám, ať uhýbám sebevíc. Titulka je zároveň nejdelší položkou skvělé kolekce. Melancholie se sráží s modernou, drsnými kytarami, Mullerovy přechody a koberce jsou z jiné planety. Lang tu aranžérsky exceluje - vše má jakoby soundtrackové vyznění. Wasted Land je náloží se silou TNT - přes cimru pokaždé skáču jak puberťák, nedbaje okolí ani pudu sebezáchovy. Velebná důstojnost vládne v poslední Bound to reach the End. Zlom do instrumentálního uragánu je zvláště precizně načasován.

Ústřední autorský team Lang/Wallner ušel od první fáze coverbandu PF dlouhou pouť. Servíruje hudbu, která už z hlavních inspiračních zdrojů důstojně odbočuje. Dříve šlo mezi RPWL a PF v zásadě dát rovnítko. A subjektivně - tahle jízda je o třídu hore než celí ´powatersovští´ PF. Dokonale to vystihl Mayak o tom originálu vs kopii. 5/5, nemohu a ani nechci jinak.

» ostatní recenze alba RPWL - World Through my Eyes
» popis a diskografie skupiny RPWL

Antonius Rex - Ralefun

Antonius Rex / Ralefun (1978)

Snake | 4 stars | 07.04.2020

CD “32nd Anniversary Edition”, Black Widow Records ‎– BWRCD 128-2 /2011/

Po tak trochu utajeném prologu Neque semper arcum tendit rex (údajně 1974) a debutovém albu Zora (1977) je Ralefun (1979) teprve druhým oficiálním zápisem v diskografii Antonius Rex. Podle slov kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho jde o kolekci slušných skladeb s mizernou produkcí a ještě horším zvukem, ale já bych to ani zdaleka neviděl tak černě. Původní album, ani první CD reedici z roku 1994 jsem sice neslyšel, ovšem "32nd Anniversary Reissue" od Black Widow Records hraje velmi dobře. Navíc moc pěkně vypadá a obsahuje jednu bonusovou skladbu (Proxima Luna) navíc...

Pokud bych měl označit některou nahrávku Antonius Rex za poněkud méně povedenou, nebo dokonce (sic!) odbytou, byla by to Zora. Z toho alba je cítit, že se dělalo ve spěchu a téměř z poloviny obsahuje starej matroš ještě z dob Jacula. Jen v novém aranžmá. To s Ralefun (přesmyčka slova Funeral) už je to všechno jinak. Bartoccetti k jeho přípravě přistoupil mnohem zodpovědněji a ke společným jamům pozval i několik zajímavých hostů. Na fotografii v bookletu CD je např. s Paolem Tofanim (I Califfi, Area) a v kreditech k albu jsou jako "additional composers" uvedena jména Bergamini, Serighelli a Testa. Deska se nahrávala v Německu (Osthoff Studios, München) a kromě páru Bartoccetti - Doris Norton se na ní podíleli ještě bubeník Jean Luc Jabouille a baskytarista Marco Ratti. Dalším do party byl Hugo Heredia, díky němuž se tu - pro Antonius Rex poněkud nezvykle - flétnuje jak o život.

Album je to pěkné, i když se dosavadní tvorbě Antonius Rex vzdaluje na míle daleko. Blíž, než k nějaké temnotě má ke klasickému symphonic progu a dokazuje to hned úvodní a půvabná instrumentálka Magic Sadness s "mňoukajícím" Moogem v hlavní roli. Krátkej monolog v Agonia per un amore odkazuje ke starší tvorbě Antonius Rex, ale skladba samotná pokračuje v cestě nastavené úvodním trackem. Jde o pomalou, víceméně akustickou věc, s nesmělým zpěvem v italštině a kouzelnou flétnou. Následuje jedna z nejpřekvapivějších písní na desce, hardrockovej kolovrátek Witch Dance. Chytlavej, takřka diskotékovej rytmus a Bartoccettiho špatná angličtina - "Your are my witch, you are my black witch" - jsou sice k popukání, ale k (dosavadní) tvorbě skupiny se moc nehodí a působí, jak dloubanec do žeber.

V rozhovorech, které jsem četl se Bartoccetti za Witch Dance omlouvá a s trochou nadsázky říká, že mu tenkrát muselo úplně rupnou v kouli, ale nic tak hrozného se zase nestalo. Trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila a ta flétnička je super. Naopak, za své nejlepší kusy považuje instrumentálky Magic Sadness a Incubus a já se tomu ani trochu nedivím. Obě jsou opravdu pěkné a patří k ozdobám alba. I pátá v pořadí - In Einsteinesse's Memory - je výborná. Její chytlavej rytmus mi připomíná z LP Zora pocházející pecku The Gnome a pochválil bych aj spršku flétnovejch sól. Zakuklenej hit.

Skladba Proxima Luna je bonusem, který na původním vydání chyběl. Její původ sahá (údajně) do roku 1980 a natočila ji už jen osvědčená dvojice Bartoccetti - Norton. Je zahalená rouškou tajemna a prošpikovaná všelijakými, neklid vyvolávajícími efekty. Kytaru bychom tady hledali marně, prim hrají různé klávesy a vpřed to ženou naprogramované bicí. Mám dojem, že v tomhle případě je pod tím podepsaná především Doris Norton, která se ukazuje nejenom jako zdatná instrumentalistka, ale i schopná skladatelka. Pecka je to výborná a výroční reedici skutečně obohacuje.

Závěrečnou, ehm, skladbou je dvanáct minut dlouhá Enchanted Wood. Ona je to spíš psychedelická improvizace se zvuky lesa, zhulenými monology, bludnou flétnou a nahodilými údery bicích. K Antonius Rex mi to nepasuje a po několika málo minutách toho mám dost. Stačilo.

Původní album vyšlo u Radio Records, což byla dceřiná společnost koncernu RCA. Díky jejich distribuční síti se stalo nejprodávanějším titulem Antonius Rex, což Bartoccetti komentuje s jistou dávkou nelibosti. Podle jeho slov je totiž "až příliš normální"...

První CD reedici vydal Vinyl Magic v roce 1994 a při troše snahy by byla pořád ještě k sehnání. Případnému zájemci bych však raději doporučil vydání od Black Widow Records, z roku 2011. Jejich rozkládací - triple gatefold - digipak s šestnáctistránkovým bookletem je luxusní a stal by se ozdobou každé rockové sbírky.

Album Zora jsem ohodnotil trojkou a Ralefun je jednoznačně lepší. Jedna skladba je sice zbytečná (Enchanted Wood), jedna trochu pošahaná (Witch Dance), ale zbytek už je velmi dobrej. Slabší čtyřka.



» ostatní recenze alba Antonius Rex - Ralefun
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Phenomena - Dream Runner

Phenomena / Dream Runner (1987)

horyna | 5 stars | 07.04.2020

Tak a je to tady. Sběratelská nenasytnost, říkejme tomu raději vášeň, je obrovská a nekonečná. Pouhých pár dnů po vstřebání debutového alba projektu Phenomena, jsem jako pubertální blázínek co nejrychleji ze zahraničí objednával i desku druhou. Hned z kraje recenze musím podotknout, že jsem z ní totálně "odvařenej" a při psaní této recenze mi hraje za poslední týden snad po sedmé a aktuálně i mega mega nahlas. Zkrátka kravál jak se na rockera patří.

Přesně tohle je totiž ten nejčistší extrakt nadpozemského natuněného melody hard-rocku let osmdesátých. Jestliže jsem u jedničky skoupě jednu hvězdu sundal, tady nepřemýšlím ani sekundu a pálím do plna. Deska Dream Runner je zkrátka ještě nabušenější, vyzrálejší, melodicky vytříbenější a rovněž méně popová než pokus první. Ten mírný přestup od popu k pompě, ale i ke krapet nabroušenějším kytarám kvituji všemi deseti, jelikož přesně na takový stylový druh hudby mám nastaveny sluchovody. Druhým nesporným plusem hovořícím jasně ve prospěch této nahrávky je obrovská variabilita zde účinkujících pěveckých es. No řekněte sami, kde se vám na jedné desce sejde tak gurmánská vokální extratřída, jakou představují pánové Glenn Hughes, Ray Gillan, John Wetton a pro mne neznámý, avšak o to pozitivněji překvapující super zpěvák Max Bacon. Já na něj narazil až tady a právě se díky Wikipedii dovídám, že jde o zkušeného borce účinkujícího například v Hackettovsko-Howeovském projektu GTR, nebo na osmdesátkových nahrávkách Mikea Oldfielda, takže...žádné ořezávátko.

Hlavním maestro je znovu kytarista Mel Galley, kterému občas helpne jakýsi Kyoji Yamamoto. Basu tvrdí Neil Murray a za biicími sedí světoběžník známý především z kapely Asia, Michel Sturgis.
Pěvecký titán Hughes svým sametově procítěným espritem vtiskne neopakovatelné kouzlo trojici písní Surrender (rock křížený z brutální pompou), Hearts On Fire (nejlepší Glennův kus tady) a Double 6, 55, 44 ... -klasická to koncertní halekačka útočící na první signální. Ray Gillan známý především z bluesových Badlands a chvíli zaskakující u Iommiho Black Sabbath svým strhujícím vokálním feelingem obohatí největší pecku desky, úvodní monster hit Stop (tady si dovolím trochu přitažené přirovnání, ale ani Plant by to nevyzpíval tak dobře), dále sedmou, na poměry Phenomena až úsečně ostrou No Retreat - No Surrender, poté následující emoční granát Move - You Lose a ještě poněkud stereotypní Emotion Mama.
John Wetton se představí pouze jednou, o to však brilantněji. Třetí písni Did It All For Love vtiskne Asiovské opratě a s dámským protějškem v bridge a mohutném snovém refrénu vystaví další z nádherných hudebních obrazců té doby.
A překvapující žolík Max Bacon si dává písně Jukebox a závěrečnou oduševnělou perlu It Must Be Love, mající v sobě ono pro mnohé nepochopitelné kouzlo let "sirupových". Tady Max podává odzbrojující výkon na hranici geniality, a vedle něhož je rázem i Glennovi s Rayem stydno :-)

Á propos Ray Gillan – tohoto kvalitního pěvce řazeného mezi stovku nejlepších shouterů z kovové odnože je obrovská škoda. Velice předčasně jej zkolila zákeřná nemoc AIDS. Čest jeho památce. Schopnosti tohoto svéhlavého vokálního akrobata si můžeme naštěstí připomenout i například díky druhé desce Dream Runner projektu Phenomena.


» ostatní recenze alba Phenomena - Dream Runner
» popis a diskografie skupiny Phenomena

After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak

After Crying / Megalázottak és Megszomorítottak (1992)

northman | 5 stars | 06.04.2020

Hudba, která vznikala v sousedních státech mě nikdy moc nezajímala, ani nezaujala. Na počátku sedmdesátých let frčela maďarská scéna, skupiny Omega, Locomotiv GT byly u zdejších posluchačů na vrcholu. Stejně tomu bylo u mě i po revoluci, hlavní zájem byla angloamerická scéna a Francie. Skupinu After Crying mi doporučil jeden prodavač, když viděl můj zájem o King Crimson, koupil jsem si tehdy jejich první dvě desky, a po jejich přehrání jsem byl nadšen. První deska je zpívaná anglicky a druhá v maďarsky, daleko více mě zaujala ta druhá. Na počátku sedmdesátých let mi maďarština vadila, ale nyní to je jinak, maďarština do hudby After Crying prostě sedí.

Desku s nádherným názvem , o kterém nevím co znamená nahrála skupina bez elektrické kytary a mimo kláves i prostřednictvím akustických nástrojů. Obdivuji citlivé použití žesťových nástrojů a hoboje. Deska je postavená na dvou dlouhých suitách dvacet dva minutové A Gadarai Megszállott a jedenáctiminutové titulní skladbě. Úvodní skladba začíná táhlými klávesovými tóny, do kterých se postupně přidává flétna, viola, cello a na závěr lidský hlas. Tóny smyčcových nástrojů vytvářejí dojem prostoru nekonečné maďarské stepi. Ve skladbě Nokturn zpívá Judit Andrejszki. Při poslechu titulní skladby mám stejné pocity, jako při poslechu skladby Islands od King Crimson. Ono vůbec celá deska navazuje tam , kde King Crimson po vydání alba Islands skončili. Tahle deska je pro mě nádherná.

Tahle deska si zaslouží minimálně pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak
» popis a diskografie skupiny After Crying

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

horyna | 5 stars | 06.04.2020

Víc jak třicet let po prvním soustavném poslechu klasických písní milovaných Beatles jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych si dosestavil a ucelil jejich sbírku cd. Mluvím samozřejmě o prvním tralala období brouků, do kterého zahrnuji desky od Please Please me po Rubber Soul. Tudíž první šestici. Tu druhou šestku (jak je to pěkně pade na pade) mezi kterou žlutou ponorku rozhodně nepočítám, naopak Magical Mystery Tour zásadně ano vlastním, poslouchám a totálně zbožňuji už celé věky:-) Tam je názor a postoj zhola neměnný. Ale první (nekouřící) etapa mě krom osvědčených hitů nikdy až tolik nebrala a tudíž jsem necítil výraznou potřebu ostatní skladby/kompletní alba poslouchat. Názor jsem začal postupně měnit díky několika na sebe navazujícím faktorům. Prsty v tom měl jak znovu zhlédnutý dokument o kapele, tak nějaké to počteníčko i výrazný pokles cen jejich katalogu. Nechci se plést, ale snad pokaždé kdy jsem se tím směrem koukl, stáli jednotlivé kusy okolo hranice pěti stovek, což při dnešních cenách ostatních cd je celkem dost (jasně Beatles), ale to už nějakou dobu naštěstí neplatí.

Jako první úlovek jsem zvolil vůbec nevím proč (snad ze sympatií k příslušnému filmu) desku třetí A Hard Day's Night. Krom dobře známých a léty naposlouchaných hitovek z červeného 2cd výběru obsahující skladbu titulní, dále And I Love Her a Can't Buy Me Love jsem žádný wow efekt absolutně nečekal. Ovšem mega příjemné překvapení které se dostavilo hned při prvním poslechu cd se dá jen těžko popsat. Urodil se totální výbuch euforie a obrovského nadšení. Nebojím se říci, že snad všechny skladby z této desky jsem už kdysi dávno slyšel a po chvíli přemýšlení přišel i na to, kdy a jak to bylo. Okolo dvacítky jsem celkem dlouho randil s jednou holčinou, která doma měla zrovna žhavou novou broučí výběrovku Live at the BBC, kterou jsme v tom okolním málu jejich ostatních cd točili pořád dokola, snad ke všem možným i příjemným činnostem. A tak jsem zřejmě už tehdy do sebe vstřebal valnou část této desky, což se mi dnes náramně hodí. A tak k výše zmíněným velmi dobře známým hitům musím jako další naprosté pecky přidat i skladby I Should Have Known Better – klasickou to Beatles-árnu s foukačkou, velice emotivní, zastřenou If I Fell, strhující záležitost s dokonalými sbory Tell Me Why, důraznou Lennonovku Any Time At All, countrym říznutou dupárnu I'll Cry Instead, dále jeden z naprostých vrcholu této sbírky, oduševnělou a procítěnou pecku Things We Said Today, a z konce ještě milovanou překrásnou perlu I'll Be Back.

Jsem tuze zvědav na ostatní pětici desek, zdali i tam budu některé písně lehce identifikovat, nebo to bude honěná na slepou bábu. A Hard Days Night je pro mne momentálním vrcholem jejich prvního tvůrčího období, kterému veleli především Joh a Paul.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

Sajgon3 | 5 stars | 04.04.2020

Takže priatelia, ako vidím , hodnotenie novinky mojich aktuálne najväčších obľúbencov - opäť ostalo na mne, takže budem zase prvorecenzent. Na úvod POZITÍVUM č. 1 - po dvoch síce výborných, ale silne floydovských albumoch - je tu čiastočný odklon a trochu aj návrat ku koreňom - to jest sile prvých dvoch , doposiaľ nedostižným počinom. A to hneď na úvod - skladba REFLECTIVE - začína síce troška vlažne a nevýrazne ale len do stopáže 3:00, od 3:01 to chlapci rozbalia a to čo môžeme počuť až do konca skladby je presne to čo na ANUBIS zbožňujem - dunivé, spletité a valivé cesty jednotlivých nástrojov, ktoré sa preplietajú - predstavujú najväčšiu prednosť austrálskych čarodejov. Nasleduje trojica skladieb , ktorá je jemne floydovská, pokladám ich ale za troška slabšie miesta albumu - ale - tu je ďaľšia sila kapely - tam kde by som osobne očakával trocha viac akejsi " naliehavosti " a hudba Vás trocha učičikáva - prichádza pán VOKALISTA - Mr. R.J. Moulding ! jeho vokálna vypätosť dáva aj nevýrazným pasážam pridanú hodnotu. Skladby 5 a 6 , resp. HOMELESS a THE TABLES HAVE TURNED už výrazne pridávajú na tempe a dynamike , oživenie je citeľné a zároveň je to príprava na druhý KLINEC albumu - klasickú vypalovačku SIRENS - to je proste absolútna pecka - opakujem sa - nazývam to " efekt tsunami vlny " valivá masa hudby podporovaná neskutočne emočne vypätým vokálom Roberta drtí dušu hudobného poslucháča na padrť ! Uvoľnenie čisto floydovské - IN SHADOWS a zároveň veľmi zaujímavá GONE so sláčikovými vsuvkami - opäť niečo nové v hudobnom smerovaní. Počuté zatiaľ 6krát a som spokojný - áno mohlo to byť lepšie, ale je to VÝBORNÉ a to je fajn. Opäť len ďakujem kamaráti austrálsky. Za 5

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

Borec | 5 stars | 04.04.2020

Moje první vážné seznámení s touto kapelou. Písně jsou skvěle poskládané a neuvěřitelně vyrovnané. Přičítám k dobru použití mé oblíbené flétny. Těším se na předchozí alba kapely, protože tohle zní famózně. Doufám, že tímhle dílkem nedosáhla kapela svého maxima.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Hawkwind - Doremi Fasol Latido

Hawkwind / Doremi Fasol Latido (1972)

EasyRocker | 4 stars | 04.04.2020

Poté, co řady anglických psycho-boys Hawkwind posílil Ian Fraser Kilmister, vrhli se na své třetí album. Křivka úspěchu stoupala strmě vzhůru. Gigantický vesmírný šamanský rituál, v jehož zvrhlém jménu bylo vše dovoleno, se nemohl zastavit a Brockova parta šanci nepromarnila.

Toxickou přehlídku v režii cvokhauzu odpálí 11-minutové šamanské bušení Brainstorm, "brockovská" odpověď velvetovskému minimalismu. Space Is Deep, to je právě šéfova akustika, Turnerova subtilní flétna, vše zmutováno generátory a synthi-pazvuky Dim Mika a Dela Lettmara. Po předělu One Change vybalí halasnou riffostřelbu Lord of Light, dobarvenou ovšem zvukovými orgiemi. Po akustickém okénku Down Through the Night sem vpadne jako tlupa spratků do pajzlu čtvrté cenové Time We Left This World Today. Sborové halekání, špína a pot, vše osekáno na samu dřeň a jako lávová struska vyvrženo do prostoru. Finále obstará Lemmyho výborná akustická The Watcher, kde si i zapěl. V remasteru obnažil Hawkwind syrovou riffovou podobu. Urban Guerilla a Brainbox Pollution, ale zejména Ejection už zlehka naznačují, kam se jednou Lemmy vydá s Motorovou hlavou.

"Lemmy" Kilmister vedle unikátní prací s basou přispíval stále více i autorsky, jeho angažmá se ukázalo jako zásadní. The Watcher pak ozdobila i On Parole, studiovou prvotinu Motörhead. Doremi... je hudebně, mnohem více však lyricky i vizuální podobou show, klasikou toxické "vesmírné" rockové éry. 4/5

» ostatní recenze alba Hawkwind - Doremi Fasol Latido
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Dunaj - Rosol

Dunaj / Rosol (1991)

Danny | 5 stars | 03.04.2020

Po spolupráci s Ivou Bittovou hledal Dunaj novou uměleckou identitu. Bylo to nezbytné, výrazový model, který do kapely Bittová přinesla a určila jím podstatným způsobem podobu předchozího alba, by v souvislosti s protikladnou interpretační osobností Kolšovského nemohl fungovat. Jeho projev byl usazen do temnějších odstínů, byl zasmušilý a podle potřeby i přehnaně strojený. Občasná změna grimasy nepřinášela bujarost nebo snad náznak úsměvu, ale spíš podivínský úšklebek. I tématicky zdánlivě obyčejné věci zněly v jeho podání úzkostně a neklidně. Kolšovský byl mimořádný frontman, měl výrazný a nenapodobitelný projev, přecházel od tlumených poloh k těm teatrálně afektovaným, kdy pro dovršení expresivity křičel a falzetově vřískal. Hudba Dunaje začala být vytvářena tak, aby se vokální projev stal její účelovou součástí, vycházel z ní a dotvářel její účinky. Hudební tvář kapely procházela neustálým vývojem a do budoucna se s každým novým albem objevovala v nové, expresivně výraznější a celkově členitější podobě. Ta dokázala nabídnout expanzivnější polohy, současně se ale také trochu vzdalovala posluchačům. Album Rosol působí v rámci tohoto vývoje jako podmanivý introvert, předkládá jen to nezbytné, neplýtvá prostředky a zaměřuje se na stylotvorné detaily.

Základem všech kompozic je proměnlivá a zavedená schémata bořící rytmika. Bicí - na rozdíl od těch ortodoxně rockových, které neúprosně zdůrazňují sudé doby - pracují s nepravidelným metrem a často jsou postaveny na rytmickém riffu. Pavel Fajt je mistrem těchto praktik. Popsaný způsob nabízí hned Ouvertura, kde bicí znějí díky rozložení akcentů spíš perkusivně a podporují valivý basový part, postavený na tíživém frygickém postupu. Hlas je nekonkrétní a dotváří potemnělou atmosféru. Skvělý úvod. Kapela hned vzápětí nabídne fascinující propojení trojdobých a čtyřdobých figur, které znějí současně. Vzniká těkavá a potemnělá hudební hmota, jejíž nervozita je dána tím, jak o sebe různě dlouhé riffy narážejí v nepravidelných soubězích. Václavkova baskytara hraje ve 3/4 taktu riff postavený na tónech h - c - fis, ten podporuje Ostřanského doprovodná kytara (dá-li se toto označení v této souvislosti použít); druhá kytara hraje akordické přiznávky na šest dob v 6/4 metru. Pod touto konstrukcí hrají bicí "na čtyři" a právě jejich 4/4 jsou vůči kytarám nositelem neklidu. Je to úžasná věc, kterou umocňuje imaginativní nonsensový text, jehož autorem je skvělý malíř a výtvarník Vladimír Kokolia. A není to naposled, jeho texty najdeme u šesti písní vinylového alba. Slyšíme typický Dunaj v tomto období, polymetrický koncept, který široko daleko nemá obdoby. Zajímavý rébus si můžete vyřešit na úvod další písně Blecha: na kolika dobách se basová figura odehrává? Jakoby neměla začátek a konec, tep je tady špatně hmatatelný. Když se přidají bicí, opět v zataženém perkusivním riffu (žádné doby nezdůrazňují), už se dá metrické rozpětí figury spočítat - je na šest dob a působí velmi roztěkaně. S bicími, s jejich impulzivně nepravidelnými údery, a kytarovými nárazy zní celek mysticky, neproniknutelně krásně, zejména, když se v lehkých náznacích s klávesovými tahy objevuje klavír. Hudební masa neustále a velmi nenápadně narůstá. A žádné vydechnutí, jedeme dál: další polymetrické pletivo kapela upletla ve skladbě Na jih. I tuto věc, stejně jako tu předchozí, otextoval Kokolia a jeho významově výbojné texty s hudbou krásně souzní. V Na jih najdeme pětidobou kytarovou frázi, to je ta, co skladbu uvádí, k ní je nalepena basová linka taky na 5/4, ale v jiné rytmické projekci. A na dovršení členitosti hrají bicí čistě "na čtyři", ale výrazný virbl, který je pevnou součástí rytmické projekce, je pětidobý. Motiv klece je tady velmi příhodný. Vrcholem první strany vinylového alba je majestátně posmutnělá kompozice Tichounce. Jedna z nejlepších věcí, kterou Dunaj kdy udělal. A v ní další rytmická lahůdka: kytara hraje "na šest" a její riff se vrývá pod kůži, je mrazivý a nádherný a pod ním rytmika ve zvláštním pulsu - basa a bicí tady stále střídají šestidobé a třídobé fráze. Expresivita je tady úplně naruby, čím více by měl Kolšovský ztišovat, nabádá nás totiž k tichému spánku, tím více na nás křičí. Na konci už hystericky huláká: "Ať můžeš tichounce spát!" Tento text napsal Vladimír Václavek. Nádhera.

Výrazovou evoluci představuje úvod druhé strany: Bobřík strachu. V riffu kytary jakoby zněl zvon, ohlašuje neodvratné - slunce už zapadá v oblacích prachu, ještě mám plnit bobříka strachu. V mezihrách hrají bicí valivý riff, sloky podporují zatěžkaným rytmem, ve kterých je perkusivní víření a zdůrazňovaná třetí doba, takže celek působí zatěžkaně a téměř nehybně. Vše se postupně zesiluje a zvýrazňuje a i díky textu (opět Kokolia) víte, že se to prostě stane. Zajímavou změnu přinášejí Holé hlavy, píseň v bezmála pochodovém rytmu s posouvanou melodickou linkou syntezátoru a kytarou, která si uprostřed dvoudobého pochodu hraje tak nějak v klidu na tři doby a lehce rozbíjí to pevné a neměnné rozpoložení. A na konci už není kam, Kolšovský hlásí jasně: zeď! Už se opravdu stmívá, hudba ještě trochu potemní a Vladimír Kokolia nám servíruje další ze svých básnických textů: Kejvá se stín šedivej a říká, teď se dívej, já jsem ti lízal paty, chodil jsem kam jsi šel ty... Dvouakordový riff v kytaře je neustále zpožděný, je usazen záměrně za rytmem a spolu s nepravidelnou basovou figurou (jakoby její motiv byl nahodilý, bez řádu, ale není, jen je oproti rytmu o jednu dobu zkrácen) zvyšuje napětí. Instrumentálně exponovanou skladbu přinášejí Živly a pocit nestálosti tady vytváří střídaní osmidobých a sedmidobých frází. Ani si toho nevšimnete, jen máte co chvíli pocit, že si rytmus podivně poskočí. Téma je mrazivé: stihomam. Závěrečná Cassiniho dělení s Václavkovou akustickou kytarou patří mezi nejoblíbenější písně kapely. Psychovalčík otextoval umělecký všeuměl Karel David, jinak autor řady textů pro Ivu Bittovou a téměř všech textů na předchozím album Iva Bittová & Dunaj. Vladimír Václavek tady mimoděk představil hudební koncept, který pak naplno využil ve své sólové tvorbě (zejména na albu Jsem hlína Jsem strom Jsem stroj) a následně na fantastickém album Bílé inferno, které vytvořil společně s Ivou Bittovou.

Mám Rosol ve verzi vinylového alba i jako CD. Vzhledem k jinému pořadí skladeb a celkově jinému obsahu je mi bližší vinyloví verze, kde mi návaznost písní dává větší smysl. Pro mě album bez slabého místa.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)

Intronaut / Habitual Levitations (Instilling Words With Tones) (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 03.04.2020

Kolega Miro se zmínil ve své recenzi o výborné letošní novince Fluid Existential Inversions, já připomenu další milník v jejich kariéře, desku z roku 2013, která byla vydána pod názvem Habitual Levitations.I zde je z čeho vybírat. Tu zaslechneme podobné frázování a riffy, jaké známe z Voivod, někde melancholickou náladu Anathemy, onde ze zjeví hypnotické figury Tool nasáklé temným hardcore zvukem kytar, dnes moderně nazývaným výrazem sludge. Do skladeb jsou rovněž implementovány post rockové zbarvené zvonivé kytary. Tento podivný mix umocňuje velmi komplikovaný projev bubeníka, který v určitých okamžicích dodává nahrávkám spolu s s baskytaristou určitý jazzový feeling.

Většinou kapel výše vyjmenovaných žánrů jsem (až na vyjímky) přesycen, z části proto, že jen variují neustále dokola předem dané postupy, dílem kvůli poničenému zvuku masteringem. Intronaut jsou právě jednou z vyjímek, jejich výsledný hudební koktejl je chutný a poživatelný a krom toho mají na tomto albu NAPROSTO luxusní zvuk a na takové kapely je třeba upozornit.

Album Habitual Levitations se od těch předešlých liší v několika bodech. Ubylo ostřejších a rychlejších pasáží, kde zpěváci používali v protikladu řev v kombinaci s čistým zpěvem, což písním trochu ubralo na větší pestrosti. Nyní je velmi obtížné rozlišit, kdo vlastně pěje, neboť u tohoto souboru je zpěv jen jedním z dalších hudebních nástrojů a není na něj směrována taková pozornost, jako u jiných spolků.
Spíše mám pocit, že Intronauty při skládání ovlivnilo turné s Tool, všech osm písní je ve středním tempu, s mnoha hypnotickými pasážemi, řezajícími kytarovými záseky a snivým dvojzpěvem v pozadí. Po několika posleších je patrné, že kapela používá při psaní songů přibližně stejné stavební prvky. Hlavní motiv v úvodu, v jedné třetině se nálada skladby prudce změní a v závěrečné části je variován úvodní motiv. V prvních čtyřech velmi silných skladbách ten postup dává smysl , ve zbylých mi ty poslední pasáže přijdou lehce nadbytečné a v závěrečné skladbě ten industriální ruch i trochu nepatřičný.

Závěrem : kdo má rád progresivní metalové spolky typu Voivod či Tool šmrcnuté špetkou sludge a post rockovými postupy s náročným rytmickým pletivem, ten bude s tímto albem jistě spokojen. Pro posluchače, který by chtěl proniknout do světa Intronautů je deska Habitual Levitations ideální volbou, neboť je nejpřístupnějším počinem kapely. Davám tři a půl bodu, za naprosto fantastickej zvuk zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Gryphon - Red Queen to Gryphon Three

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three (1974)

EasyRocker | 5 stars | 03.04.2020

K vynikajícímu bandu zlatého věku artrocku se rozepsali už mí recenzní předchůdci. Detailně, precizně, na jejich slova lze jen otisknout pečeť. Skvostná obálka z dílny Dana Pearce zobrazuje i hlavní myšlenku: totiž aktů hry králů - šachu.

A tak Red Queen působí. Košatě, náladově, avšak i epicky a majestátně. Prvý tah uvede do končin, kam se vypravili už Rick Wakeman, Focus, Renaissance; u nás třeba družina Vargova. Ve druhém dílu přeladíme na vlnu hravé, skočné akusticky-dechovou renesance s jazzovým odstínem. Jak třetí Nářek napovídá, vlády se tu ujímá potemnělá bizarnost. Hypnotické bušení dovede do konce parádní atmosférická malba... Do epochy Šesti Jindřichových žen či mr. Shakespeara vrací magicky závěrečný Šach mat. Na deseti minutách je vše - něžné trylky klavíru, rytmické marše, dvojité krumhorny i eklektické programování zvuků i pazvuků. Dokonalé finálové vzepětí.

Těchto 40 minut pečlivě namíchané alchymie se jinde než za Kanálem zrodit nemohlo. Bezchybné provázání celé pětky: Oberlého mocné tympány a perkuse, Taylorovy mocně zvonící struny, Harveyho majestátní klapky. S trombonistou Gullandem navíc mistrně ovládají i krumhorny Za unikátní produkt rád zaokrouhlím na 5/5.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984

Mahavishnu Orchestra / Live At Montreux 1974 / 1984 (2007)

stargazer | 4 stars | 03.04.2020

V sedmdesátém čtvrtém přijeli MO na prestižní jazz festival Montreux s velmi složitým projektem Apocalypse a o deset let později se vrací opět s grandiozní, novátorskou hudbou zpět na místo činu.

MO přijeli do Montreux Casino 18.6.1984 na svoji dobu s naprosto unikátní hudební výpravou. John McLaughlin obklopen výrazně mladšími spoluhráči předvádí na svůj kytarový speciál pro mě do té doby neslýchané kreace. John hraje na kytaru, ale zní to jako by hrál na klávesy. V určitých momentech se musím plně soustředit, co je vlastně digi kytara anebo syntezátory. Celé tohle tohle je podporováno špičkovým hráčem zkrz bicí Danny Gottliebem, který nahradil odevšího Billy Cobhama. A taky nesmím opomenout basáka, J. Hellborga / v půlce koncertu si zahraje solo / a Billa Evanse, který to tu válí na dechy, místy říznuté taky nějakou tou elektronikou. Závěrem koncertu jamují klávesák Michaell Forman a J. McL. v písni Mitch Match, z pera mistra Formana.

MO hrají věci převážně z jejich studiového alba Mahavishnu/1984/, ale přidali věci navíc z další připravované desky Adventures To Radioland. Recenzi píšu k audio cd, které mám v kolekci Montreux Conserts.
Na tomto jazz koncertě je zachycena nálada, technika, zvuk a vychytávky osmdesátých let. John promítnul ty nejmodernější technologie a prvky do své hry. Jak geniální, mnohostrané a novátorské.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

IZZ - The Darkened Room

IZZ / The Darkened Room (2009)

horyna | 5 stars | 03.04.2020

Deska The Darkened Room od amerických IZZ, kteří jsou pro mne aktuálně současnou rockově progresivní kapelou NUMBER ONE (dokonce se jim podařilo z trůnu sesadit dlouhodobě uvelebené Echolyn a to už je co říci), mi dala ze všech jejich alb (krom horkého favorita do objednávky čekající loňské novinky Don´t Panic), asi nejvíce zabrat. Pochopení extrémně komplexní muziky si žádá nemalé časové oběti a tak v tuto chvíli kdy svou krátkou recenzi formou díků a zviditelnění kapely píši, mi hraje za poslední cca. měsíc alespoň po dvanácté. Téměř po celou seznamovací dobu jsem na ni nahlížel jako na nejslabší článek z alb mezi lety 2002-2015. Tato nesmírně silná prog-rocková sbírka alb neskutečně originální kapely IZZ, má pro mnohé jasný vrchol v desce I Move. Dlouho jsem to vnímal stejně, ale v posledních měsících se pořadí změnilo a roli favoritů převzali alba Everlasting Instant a hlavně My River Flows. S trochou nadhledu by se dalo konstatovat, že recenzovaná The Darkened Room je ukotvena někde uprostřed mezi těmito dvěmi progresivními milníky současnosti. Z prvně jmenované si bere část atmosférické palety barev, se kterou pracuje velmi sofistikovaně a jejíž odstíny jsou pro diváka vyznávající podobný hudební model doslova spásnou sonickou koláží. Ze třetí studiovky pak do sebe "temný pokoj" transformuje několik vcelku složitých instrumentálních postupů, které jsou ovšem zahrány a prezentovány s tak výmluvnou lehkostí a nadhledem, že člověku údivem spadne několikrát sáňka. Krom bezbřehé instrumentálně kompoziční geniality, je pro kapelu spásným krom úžasně poetického hlasu zpěváka Toma Galgano i účinkování Anmarie Byrnes v roli slavičího něžného protějšku. Kombinace těchto dvou výrazných individualit přináší do muziky IZZ velmi vítaný osvěžující aspekt a spolu s aranžmá, která člověk v běžné/konkurenční prog-rockové/metalové hudbě málokdy uslyší, pasuje tyto Američany mezi naprostou špičku celosvětové sofistikované muziky. IZZ ARE GODS!

» ostatní recenze alba IZZ - The Darkened Room
» popis a diskografie skupiny IZZ

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

horyna | 4 stars | 02.04.2020

Sedm let je dlouhá doba i od tak skvělé desky, jakou předcházející Lightning Bolt nepochybně byla. Ne vždy totiž platí, že delší čekací lhůta musí nutně u zavedené kapely přinést i zralejší ovoce. Mezi vyznavači kultu "marmelády babičky Eddieho Veddera" se pořád najde hodně těch, kteří od nich očekávají přinejmenším druhý Ten. Když ne alespoň nahrávku podobně revoluční jako byl debut nebo dvojka Vs., tak alespoň desku novátorskou a obdobně hledačskou, jaká byla svého času alba No Code, nebo Yield. Málo kdo z dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří s kapelou postupně dorůstali a nepřestali je sledovat si dokáže připustit holý fakt, že tyto časy dávno pominuly a Pearl Jam už zhruba dvacet let, přesně od desky Binaural nepotřebují světu ani sobě nic dokazovat. Grunge je čtvrt století mrtev a kapela tento kdysi tolik revoltující styl dávno opustila. A možná ani ne opustila, jen se zkrátka přesunula přes oblast inovativní do vod klidného a uspořádaného rocku, jaký borcům okolo padesátky náležitě sluší.

Letošní novinka pojmenovaná Gigaton se ve svých textech i grafickém zpracování titulní obálky, s impozantně vyobrazeným postupně se bortícím ledovcem, opět dosti znatelně věnuje problematice ekologického chátrání naší planety a její celkové poselství má v dnešní pandemické době, která světem teď urputně hýbe jistě své opodstatnění a více než kdy jindy tak nachází úrodnou půdu.
V oblasti hudební deska zcela přirozeně navazuje na předešlou, sedm let starou předchůdkyni, tudíž musí být všem jasné, že žádná obroda stylu grunge, či nějaké přehnané novoty se na hudebním poli od Pearl Jam znovu nedočká. A jelikož něco podobného jistě nebylo snahou kapely, tak ji nelze upřít holý fakt, že pro rok 2020 si dokázala připravit dostatečně silný materiál, který nejen že vedle Ligtning Bolt svou pozici ubránit dokáže, ale jistě bude patřit na tu lepší polovinu silnějších nahrávek kapely, které za svou třicetiletou kariéru dokázala vytvořit.

Ale tak jak není všechno jen bílé a černé, není ani v případě Gigaton všechno jen klasicky (fádně) rockové. Největší porci řekněme čerstvosti přináší jeden z prvních singlů alba, píseň Dance of the Clairvoyants, která se nese na nezvyklé silné taneční figuře a jejíž dravost a nenasytnost je na první pohled až smyslně dráždivá. Z ne úplně nepodobné kategorie jsou i písně Alright (ta v sobě absorbuje stopy vzdušnějších nuancí) a song Seven O'Clock disponující podobně jako Alright i spoustou sugestivních atmosférických pasáží. Tu hrubší jadrnou omítku nahazují P. J. prostřednictvím solidního začátku Who Ever Said s výbornou linkou na španělky v refrénu a nápaditě umístěnou melodií v jejím závěsu, tak stejně s kvalitně zmáknutou Quick Escape. Naopak další ze singlů Superblood Wolfmoon je jen typickou nátěrovkou alá P. J. s nepříliš výmluvnou kvalitou. Obdobně jsou na tom i obyčejné písně Never Destination a Take The Long Way. Co však dokáží v posledních letech P. J. kvalitně vygradovat, jsou závěry jejich alb. Počínaje osmou Buckle Up se Eddie a spol. upnou tu k baladické, tu k nevšedně působivé (Comes Then Goes) struně a tato jejich niterná poloha žne svůj díl i zde. Prostřednictvím těchto položek se nás kapela snaží transformovat (dotlačit) k tomu nejefektnějšímu čehož je momentálně schopna a musím říct, že i letos jsou skladby tohoto emočně nátlakového soundu neuvěřitelně dotažené a hlavně zní opravdově. Jak Retrograde, tak závěrečná River Cross patří už teď do pokladnice zlatých šperků, blištivých náhrdelníků a cizokrajných démantů hned vedle těch s nápisy Even Flow, Oceans, nebo Garden. Výborný závěr.

Nakonec si tedy marně lámu hlavu, jak novinku alespoň částečně "objektivně" ohodnotit. V žádném případě nejde o nadstandardně pojatou desku. Obávám se, že takové se v případě této kapely už nedočkáme. Přeci jen je daleko obvyklejším faktem, že s postupujícím věkem souboru se výrazově zralejší nahrávky zkrátka netočí (což u mne dokonale vyvrací letošní Wishbone Ash). Avšak na poměry tak velké kapely jako jsou Pearl Jam, se jedná o výbornou a vcelku vyrovnanou kolekci (vyjma dvou, tří slabších bodů), která většinu z desek vyrobených za posledních dvacet let nemá problém laicky řečeno přelstít.

A jelikož je právě zde pěti bodová škála značně zúžená a zavádějící, v procentuálním hodnocení si dovolím novým Pearl Jam udělit číslovku 85.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes

Fruupp / The Prince of Heaven's Eyes (1974)

horyna | 4 stars | 01.04.2020

Irští souputníci (namátkou vyberu) Deep Purple Fruupp, jsou dalšími typickými představiteli z obrovské řady art-rockových kapel vzniknuvších na počátku sedmdesátých let, jež disponovali obrovským skladatelským potenciálem, které souhra náhod a možná i osudu, zavedla do hlubokého propadliště hudebních dějin.

Ve svých začátcích perfektně našláplá kapela explodovala hned při svém vstupu na scénu s debutovým albem Future Legends. V krátkém sledu následovali další dvě alba a po čtvrté desce byl všemu rázem utrum. Být štěstěna nakloněna na jejich stranu, mít v zádech velký a schopný management (podobně jako právě D. P.), který by je dokázal dravěji prodrat do podvědomí fans a zajistil jim i dostatek koncertů, možná by je dnes znal celý svět, podobně jako některé jejich velké kolegy z branže.

Pokud byl pro někoho debutový materiálem příliš divoký věřím, že si rád zgustne na poněkud klidnější, avšak skladatelsky podobně vypiplané trojce The Prince of Heaven's Eyes.

Začátek desky je bombastický, květnatý a možná až příliš poetický. V úvodu bych přivítal dráždivější song, než je místy hodně pastorálně idealizovaný It's all up now. Fruupp dospěli a uklidnili se, v půli se píseň naštěstí trochu rozjede a skrz všechny ty aranžérské finesy vynikne také zpěvnější motiv a výraznější melodie. Druhá Prince of darkness už jede po typicky Fruupp-ovských kolejích. Nápaditost a stylová bezbariérovost made in Fruupp, paráda. Ještě víc free – (jazzová) je instrumentální trojka Jaunting car-její pohádková nálada se krásně hodí k motivu obalu alba. Na pozici čtyři se ukrývá další zlatý hřeb desky, skvělými melodiemi a pohodovou atmosférou napěchovaná píseň Annie Austere. Do podobné kategorie náleží ještě Seaward sunset, jejíž nadpozemskou auru dotváří andělský hlásek patřící něžnému pohlaví. Poslední The perfect wish obsahuje několik hudebních výpravných motivů a spousty nádherných aranžérských kulišáren, jako třeba jemňoulinkou kytarovou a vzápětí také klavírní melodii hned v úvodu skladby-ty nemají chybu.

Fruupp jsou zárukou kvality. Kvality, která sice trvala jen okamžik, zato dala světu kupu skvělé muziky. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Curved Air - Air Cut

Curved Air / Air Cut (1973)

horyna | 4 stars | 31.03.2020

Po fantastické třetí desce Phantasmogoria a slibném debutu Airconditioning, jsem se v případě č. 3 dalšího nákupu od Curved Air nechal inspirovat hejkalovou recenzí a pořídil si desku Air Cut. Jeho slova - menej psychedelický – jemiž tento výtvor označil, na desku přesně sedí a jelikož jsem s některými "šílenějšími" věcmi na předchůdcích občas bojoval, takto "přímější" nahrávku jsem rozhodně uvítal.

Sonja Kristina má jeden z vůbec nejcharismatičtějších/nejhezčích hlasů rockové historie. Jeho sexy barva, způsob frázování, teplota, akcent a technika mě zkrátka sedí a vůbec celý klasicko-rockový styl Curved Air (pokud se tedy do té klasiky kapela nehrne až příliš) mi také imponuje. Přesně pasuje do tvůrčího rockového kvasu sedmdesátých let, a v každé notě je slyšet kreativní zápal, který v jejím středu tenkrát bujel.

Nejlepší skladby? Rozhodně druhá Elfin Boy, kde Sonjin zpěv vykvétá do krásy a její konejšivá nálada má tendenci držet posluchače za ruku a vést ho po imaginárním mostě do krajin jiného světa. Dále monstrózní, deset minut trvající a klasikou nadupaná perla Metamorphosis – jakási top skladba Curved Air. Výborná je i westernová drobnůstka World, s vynikající houslovou stopou a rozhodně nesmím opomenout vzpurnou Easy.

Na Air Cut brojí Curved Air těmi nejsilnějšími zbraněmi. Rozhodně jde o hodně originální a kreativní nahrávku, vlastně kapelu. 4,5

» ostatní recenze alba Curved Air - Air Cut
» popis a diskografie skupiny Curved Air

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

EasyRocker | 4 stars | 30.03.2020

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

Birth Control - Plastic people

Birth Control / Plastic people (1975)

horyna | 5 stars | 30.03.2020

Když se tu před cirka dvěma roky objevila tato Mirkova recenze, první co mne při pohledu na obálku alba okamžitě odrovnalo, byl použitý motiv s paňákem v buřince. Podobný odkaz na šedou eminenci stojící v povzdálí a tahající za nitky osudu jsem poprvé spatřil na desce The Plague, anglických- tady pomp rockerů- Demon. Tento napůl kyborg se stal i výzdobou mistrného bookletu mnou milovaného alba a o pár let dříve se objevil i jako ladný chodec po mozkovně, zobrazené na albu Hemispheres kanadských Rush. Při pohledu na něj jsem strašně toužil, aby se mi deska líbila a měl tak důvod si ji jednou obstarat. Jenže od té doby uplynulo moře času a já na ni samozřejmě zapomenul. Až náhoda tomu chtěla, abych ji při svých toulkách na Discogs zcela náhodně u jednoho prodejce objevil. To už jsem neváhal ani minutu a okamžitě natáhnul ruku.

Deseti minutový skvost Plastic People plný eruptivní energie, velmi častých tempových obměn i vkusných, atmosféricko vzletných poloh, v nichž dokáže být hlas bubeníka Bernda Noskeho něžný i extatický zároveň, popírá veškerou schematičnost desky a bohatstvím nápadů rázně rozhání jakoukoliv nudu. Druhou Tiny Flashlights doslova zbožňuji. Její jazz-rockový rytmus s dětinskou hravostí jemně rozcuchává vaši jemnou duši a pitoreskní instrumentace nenechá vaše tělo v klidové poloze. My Mind jak píše kolega patří k tomu nejlepšímu z desky, je vlastně docela neuchopitelná, ale poslouchá se o to intenzivněji. To následující Rockin' Rollin' Roller si pevně drží svůj funkově- rockový rytmus, který ovšem doprovází obskurně jamující piano. Z plasticky vzdušného těstíčka je i pátá, značně free položená Trial Trip. Poslední This Song is Just for You dominují hammondy a výraznou melodickou stopu drží viola spolu s violončelem. Po vzoru Lucifer´s Friend místy zatroubí žestě a pěknou linku opanuje i flétna. Píseň zní velmi bohatě a plně, neztrácí však svůj charakteristický rukopis a rockový tón. V druhé půli se přidá ženský sbor a píseň kulminuje v pestrosti nápadů.

Pokud máte občasnou averzi proti německým kapelám tak jako čas od času já, v případě jednotky Birth Control můžete veškeré své obavy z přílišného "germánství" hodit rovnou za hlavu. Tato kapela zní například jako napůl německo-angličtí Nektar zcela neněmecky. Ostrovní psychedelic-hard-rock (s decentní dávkou osobitého kraut-rocku) jim byl dán do vínku už od kolébky a ti jej používají s rozumem a zcela přirozeně. Plastic People je nekonvenční brilantní deska, na kterou by se nemělo zapomenout.



» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

Mayak | 5 stars | 29.03.2020

Za obdobie svojej viac ako 15 ročnej existencie na hudobnej scéne vydala kapela pochádzajúca z Los Angeles pred nedávnom svoj šiesty plnohodnotný štúdiový album.

V aktuálnej dobe, keď fúzia hudobných subžánrov a rôznorodých vplyvov je prakticky nekonečne variabilná, je aj zaradenie tejto skupiny (asi našťastie) do nejakej konkrétnej odnože pre nie znalého, či nie zaujatého poslucháča veľmi relatívne.

INTRONAUT produkujú primárne metalovú hudbu s výraznými prvkami progresivity, postmetalových štruktúr, sludge, mathcore, ale aj jazzovej improvizácie so zaradzovaním experimentálnych inštrumentálych figúr. Veľmi výrazným znakom jednotlivých kompozícii týchto Američanov je vysoká dynamika, údernosť a razancia ich skladieb, pričom dokážu u nich zachovať takmer dokonalú mieru kompatibility.

INTRONAUT je štvorčlenná kapela, ktorú tvoria gitaristi a súčasne speváci Sacha Dunable a Dave Timnick, basgitarista Joe Lester a pôvodného bubeníka Danny Walkera, ktorý bol v roku 2018 vyhodený zo skupiny pre preukázateľné a v USA výrazne medializované domáce násilie, nahradil na novinkovom albume ako hosť etablovaný Alex Rudinger.

Na prvých dvoch štúdiových albumoch sa INTRONAUT spevácky prezentujú ešte takmer výlučne spôsobom „growling resp. screaming vocals“, od tretieho albumu „Valey Of Smoke“ ale prešli v podstate skoro úplne na čisté vokály.

Všetkých šesť albumov možno považovať za pomerne vzácne vyrovnané, čo sa týka kvality ich hudobného materiálu, aj keď dodnes je asi najvýraznejšie hodnotený (tak odbornou kritikou, ako aj samotnými fanúšikmi) druhý v poradí „Prehistoricisms“.

Každou ďalšou štúdiovou nahrávkou sú však INTRONAUT rafinovanejší, vynaliezavejší a istým spôsobom aj sofistikovanejší, pričom si stále zachovávajú svoju charakteristickú tvár a ich inštrumentálne schopnosti i vokálne kreovanie sa oboch gitaristov zreje ako kvalitné víno.

V teritóriu pomerne širokej škály vyjadrovacích prostriedkov v súčasnej metalovej hudbe, ktoré používajú INTRONAUT, pôsobí vo svete nepochybne veľa zoskupení. V súčasnosti z veľmi bohatej US scény sú podobne rovnako dlho existujúce, relatívne podobne zamerané a relatívne podobne úspešné a žiadané fanúšikovskou základňou aj skupiny MASTODON a BARONESS. Ku všetkým týmto trom kapelám mám výrazne pozitívny vzťah, ale INTRONAUT vnímam ako najkreatívnejšiu a hlavne môjmu srdcu a môjmu vnímaniu hudby najbližšiu.

Album „Fluid Existential Inversions“ má celkove 53 minút, obsahuje krátke hutné vstupné intro a osem kompozícií v dĺžke od piatich, do sedem a pol minúty.

Všeobecne rôzne špecializované svetové hudobné a recenzentské stránky vyzdvihujú predovšetkým prvé tri plnohodnotné tracky albumu, teda „Cubensis“ (má aj hodne slušnú videoclipovú verziu na YT), potom „The Cull“ a „Contrapasso“. Áno, sú snáď tým najtypickejším prejavom dynamiky a hutnosti skupiny. Osobne po mnohonásobnom posluchu kompletného albumu „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako jeho vrchol ... posledné tri skladby „Check Your Misfortune“, „Pangloss“ a „Sour Everythings“, ktoré sú úžasnou gradáciou tohto hudobného diela a obsahujú ešte o niečo zložitejšie, progresívne štruktúry, občas na úkor predošlej tvrdosti a extrémnejšieho metalového drajvu.

Inštrumentálna a spevácka symbióza gitarového tandemu Sacha Dunable, Dave Timnick je skvelá, striedajú sa tu úseky tvrdé a razantné, ako uragán, technicky náročné polyrytmické pasáže, pomerne časté jazzové fragmenty a slučky, ale občas aj jemné, až lyrické vyhrávky. Obaja často využívajú skreslený zvuk gitár a v práci s rôznymi modulátormi ich zvuku a herného výrazu sú naozaj excelentní. Transformácia ich spevu z minulých drsných polôh razantne na súčasný (tendencia posledných štyroch albumov) čistý spev, dáva skupine tiež možnosť permanentne väčšieho rozletu, farba hlasov oboch spievajúcich gitaristov je naozaj príjemná. Z aranžérskeho aspektu sa tak variabilita definitívnej úpravy ich kompozícií rapídne zlepšila aj zväčšila.

Joe Lester je nielen famózny a kreatívny basgitarista, ale veľmi citlivo dopĺňa sound niektorých skladieb aj o decentný zvuk syntetizátorov (práve na mnou obľúbených songoch tohto albumu).

Angažovanie Alexa Rudingera na nútene uvoľnenú bubenícku stoličku bola trefa do čierneho. Jeho vysoké renomé z fungovania v kapelách, ako sú The Faceless, Whitechapel, či supergroup Conquering Dystopia sa viac, ako potvrdilo a pôvodného bubeníka Danny Walkera nahradil mojím vnímaním aj so zvýšenou pridanou hodnotou.

... aj keď som majoritne stále srdcom fanúšik predovšetkým art/prog rockovej svetovej hudobnej scény, úprimne milujem aj progresívne a vyložene kreatívne skupiny a projekty metalovej hudby. Mohol by som ich teraz spomenúť celkom dosť, ktoré za takéto považujem, ale bol by to nepochybne pomerne dlhý zoznam. INTRONAUT ma zaujali už v dobe, keď sa ešte len kryštalizovala ich aktuálna forma a tvár a album „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako ďalší pozitívny posun tejto partičky vpred. Istá miera živelnosti, hutnosť, výrazná dynamika, razancia, ale aj skladateľská a aranžérska prepracovanosť, nespochybniteľná invencia, sú atribúty, ktoré ma utvrdili v tom, že takúto hudbu je potrebné pre istú oblasť hľadajúcich záujemcov aj spropagovať ...

Intronaut "Fluid Existential Inversions" (kompletný album)

>> odkaz

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Hiromi - Spiral

Hiromi / Spiral (2006)

Danny | 5 stars | 28.03.2020

Hiromi nám na svém třetím sólovém albu představuje hudební koktejl, který je zcela mimořádný a v mnoha ohledech výjimečný. Její hudba nemá hranice, pohybuje se prostě tam, kde se jí zachce. Nálepka jazz fusion je pro Hiromi velmi těsná, protože její hudební duše i kreativita jsou mnohem svobodnější. Chvílemi nám vlastně představuje art jazz, průnik tradiční klasické hudby, která k nám co chvíli vyplouvá v podobě nadýchaných melodicko-harmonických oblouků (jeden z těch impozantních je hned v ústřední kompozici) s jazzovými postupy a praktikami. Díky těm pak vznešené konstrukce rozláme a rozmetá, aby je před našimi zraky z těch trhanců a cárů opět vymodelovala. A vždy k tomu přidá bonus v podobě nějakého překvapení. A že jich tu je. K tomu jí napomáhají dva mimořádní společníci: anglický baskytarista Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora. Vklad obou je zásadní.

Vstupní Spiral má přes deset minut, vůbec si to ale neuvědomíte. Určující melodický oblouk, ten ze světa klasiky, je měkce vyskládán v moll z dominantních vazeb a Hiromi vám ho na úvod nechá prohlédnout hned z několika pohledů, v expozici si s ním totiž pohrává a při každém uvedení ho trochu pootočí. Sama, nebo za pomoci měnící se basové linky Tony Greye, který nejdříve hraje s melodií, aby hned vzápětí svým basem podstatu harmonických vazeb lehce měnil – harmonii respektuje jen částečně a spíš jí prostupuje. Martin Valihora hraje s motivy a buduje atmosféru. Tolik věcí na tak malém prostoru. Když hudba mohutní, základní figura získá na objemu a vnitřně se proměňuje. A než si to užijete, je tu ostrý střih a Hiromi hraje na klavíru levou rukou neforemnou a těžkou třináctidobou ostinátní figuru, která se vrtí, zmítá a vytváří potemnělý prostor pro barvité sólo Tonyho Graye. Ten hraje v tak vysokých polohách, že bezmála slyšíte spíš jazzovou kytaru než baskytaru. Hudba zní stále naléhavěji, čím více se ve zvuku prosazují úderné ataky rozptýlených akordů syntezátoru a dochází vám, jak důležité jsou tady Valihorovy zpočátku zatažené bicí. To je fantastický okamžik. Po návratu ústředního "klasického" tématu, který nám kapela připomene, aby ho mohla využít pro barevné improvizování, se začne více jazzovat. Bicí swingují a jejich shuffle si nabírá z nepravidelného off-beatu, bas vytváří spíš plochu a Hiromi se pohybuje mezi bopem a modálním jazzem, hraje si s akcenty, zpožďuje průběh figur, pohybuje se mimo akordickou sazbu, je ale citlivá a její melodický proud je, i v rámci posunuté harmonizace, měkký a působivý. Nezatlouká svůj bop jak hřebíky, spíš promítá film. A vy pomalu tušíte, co je v záběru, kamera je blíž a blíž... Vrací se hlavní motivický oblouk, Hiromi ho nejdříve přehraje v basovém rejstříku a pak společně s basem začnou měnit jeho průběh, víc, a ještě víc, bicí pomáhají, zase ho cupují na kusy, ale kostru nechají. Na závěr pak nevěříte svým uším, hlavní motiv je zdeformován do třináctidobé figury, kterou hraje baskytara a Hiromi levou rukou, tou pravou ale hraje tu ústřední velkolepou figuru na čtyři doby. Jako by každá ruka hrála úplně jinou skladbu ve zcela jiném metrickém uspořádání! A není to naposled. Pár těchto šílených taktů a je konec. To byl nářez. Uběhlo nějakých deset minut a vy jste s Hiromi procestovali půl vesmíru. A většina alba je stále ještě před námi.

Hiromi si nápady nešetří pro příště, nesnaží se z jednoho vyždímat všechno, co jen jde, ale nabízí stále další a další. Lakomý tvůrce by z nich vystavěl několik alb, autorům současné "progrese" by stačily na několik uměleckých životů. Ona je rozhazuje plnými hrstmi a má jich stále dostatek.

Ve druhé skladbě Open Door - Tuning - Prologue postupuje obráceně, jak už vtipně název napovídá. Z drobných úlomků postupně modeluje větší a větší celky, klidně - v jakési skrývané impresi se z jednotlivých bodů stávají drobné motivy, nejdříve jen naznačené a částečně odtajněné v měkké basové figuře, je potřeba poslouchat celé zvukové spektrum. Hiromi si pro tuto chvíli přichystala další parádní kousek, z impresionistického snění a fragmentovaných riffů nám představuje bezmála až drobnou fugu, jak si široký motiv na klavíru předává z melodie do basu - z levé ruky do pravé. Následný kontrast pracuje s uvolněným průběžným akordem, do kterého jen tu a tam vstupují basová kila a uvádí nás do dalšího klasicizujícího motivu. Ten je představen jako monolit a následně v něm kapela dělá drobné úpravy, neničí ho, jen ho rytmicky rozpumpuje. A samozřejmě opustí v nejlepším. Hiromi pak kolem něj krouží v subtilním sólování, ztichlá kapela jen zlehka drží harmonii a nechává vyniknout klavírní vyhrávkám. Vyústěním je další úprava pilotního motivu, který kapela nechává narůst do bezmála hmatatelných kontur. Na závěr se nám ještě jednou přihlásí prvky někdejší minifugy, tentokrát nejdou po sobě, ale nad sebou a tímto vyklenutím je skladba u konce.

Je logické, že Deja Vu musí přinést změnu, jiný koncept. Rozverný třítonóvý motiv si kapela poskládá do bizarního valčíku a chvíli kolem vás krouží... Ve zklidněné pasáži se kapela příjemně zasekne v harmonii, která je od tonálního centra vzdálena přes půl prostoru a v něm nám společnost dělají Tony Grey a Martin Valihora, neokázale si hrají s tóny, riffy a údery, když se chvíli prudce roztočí a rozběhnou, jako by prostorem projel skrytý puls, nic se nedává na odiv, je to jen nápověda, kompoziční předzvěst dalších změn. Kapela si posílá rozvolněné motivy a společně hledá východisko. Valčíková pasáž tady prostupuje vším a když zmutuje do pokrouceného tvaru, je konec.

Vrcholem alba je skladba Reverse, hudba, která vyrůstá z desetidobého basového běsnění a neukotvených harmonických vazeb. I tady hraje Hiromi každou rukou figury v jiném metru, levá (společně s basou Tonyho Greye) dokola točí "desítkovou" figuru, pravá sází akordické hradby. Zní to přirozeně a šíleně současně. Martin Valihora hraje intenzivně, zvýrazňuje doby, přechází v marš a v exponovaných místech nabízí střílený rytmus. Je to mohutné a neobyčejné. Ve střední části je více jazzu, v nepravidelných akordických přiznávkách a později v progresivním sólování, kde si Hiromi k základní melodické ose nabírá stále více a více mimoběžných tónu, což připomíná modální ragtime. Silný tříakordový motiv v závěru zase trhá Valihora svým uvolněným break beatem, do kterého padají sestupné basové běhy. Je to fascinující, přidává se opět basová "desítka", teď ji ale Hiromi hraje oběma rukama dvojhlasně. Rytmika to drží odspodu. To je mazec.

Kdyby teď album skončilo, nikdo by se nedivil, posluchači byli obdarováni gejzírem nevšedních hudebních nápadů a tvůrčího přístupu. Ale nekončí, jsme v polovině. Když začíná Edge, vrhá se na vás zase úplně jiná hudební struktura, trhaný minimalismus basových ploch (opět Hiromi a její basová ruka a s ní paralelně Tony Grey) je tu protkán superrychlými melodickými běhy klavíru. To je divočina. Úporná minimalistická figura zaplňuje celý prostor a společníkem jsou jí Valihorovy báječně nepravidelné a destrukční bicí. Z masakru se na chvilku vyloupne příjemná harmonická sazba, tu ale vzápětí opět opanuje minimalistický princip, kterým skladba začínala. Trvá to jen chvilku, přitom uběhlo přes pět minut. Kapela vám nedá vydechnout a přitom stále točí kormidlem.

Závěr obstarávají tři rozsáhlé kompozice. Pokud se Hiromi na několika místech už dotkla impresionistického vyjadřování, v Old Castle, by the River, in the Middle of the Forest jeho účinek zesiluje členěním úvodního tématu i následným sólováním, které neskládá ani tak do dlouhých melodických hadů, ale do zpočátku izolovaných částí. Ty postupně propouštějí stále více tónu do drobného bopového proudění a padají do zpomaleného a velmi rozvolněného protisměrného pohybu. Jako by muzika s vámi zabrzdila a jen se volně sunula. Love and Laughter je čirou radostí z hudby, kapela modeluje nedlouhý harmonický postup, mění frázování i rytmické modely od lehkého swingu, kdy se s hudbou houpete, po mohutné boogie a krásné sólo na bicí. Ano, podobná věc tu zatím chyběla. A na závěr se trojlístek představuje v úplně jiném světle, jako funkem ovlivněná jazzrocková parta s výraznými zvuky sólového syntezátoru a typicky rockově šlapající rytmikou. Skladba uhání kupředu, letí kolem vás, žádné záseky, jen riffy, klavír pro zvýraznění rytmu a všudypřítomná Grayova basa.

Hiromi pro mě kdysi objevil můj kamarád a znalec fusion. Tohle je vážně trefa.

» ostatní recenze alba Hiromi - Spiral
» popis a diskografie skupiny Hiromi

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

luk63 | 4 stars | 27.03.2020

Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.

Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.

Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age

Tygers Of Pan Tang / The Wreck-Age (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 27.03.2020

Po rozpadu kapely Tygers Of Pan Tang se toho mnoho nedělo. Firma MCA vydala v roce 1983 best offku, aby ještě ze jména kapely vyždímala nějaký ten zlaťák, muzikanti ale byli dle mého rádi, že už s ní nemají nic společného. Po nějaké době byli fandové překvapeni zprávou, že v roce 1985 Tygry oživil původní zpěvák John Deverill s bubeníkem Brianem Dickem. Sestavu doplnili kytarovým duem - Steve Lambem a Neilem Shepherdem (Waysted). V tvůrčí kuchyni spolku byl ukryt skladatel a klávesista Steve Thompson, který na předchozím albu The Cage zabodoval několika songy.

Skupina podepsala smlouvu s Music For Nations a vrhla se do nahrávání nového alba. To vyšlo pod názvem Wreck-Age těsně před vánoci téhož roku. Zpěvák Deverill si s klávesákem Thompsonem (který na album jako host nahrál i baskytaru) skladatelsky sedli a na album napsali většinu písní, zbylé dvě věci vzešly z pera záhadné Lorny Wrightové, o které veškeré internetové prameny mlčí a jednu si vyžádali od producentského dua Martina Broada a T. Steela.

Kdo juknul na obal, tak tomu bylo ještě před poslechem jasné, že o žádný thrash metal nepůjde a mohl se trochu jako já zaleknout, zda nepůjde o podobně nesourodý slepenec prvoplánového pop metalu. Nakonec i já uznal, že k určitému pokroku přece jen došlo. Hlavní devizou je fakt, že písně jako celek mají společnou ideu - jsou napěchovaný zpěvným, energickým a melodickým metalem stylu Dokken, Toto či Warrant s výraznými klávesy, mohutnými sbory a afektovaným zpěvem.

Bohužel, mainstreamový producent Phil Harding, jehož doménou byla v té době disco produkce typu Pet Shop Boys či Bananarama zvukově poznamenal desku typicky osmdesátkovým zvukem, jen výsledek zněl o něco přijatelněji, než jeho předchůdce. Zpěvák podal solidní výkon Kytaristé Sykese ani Weira kvalitativně nenahradili, ale těch pár riffů a jednodušších sólíček odehráli bez větších potíží. Soubor se nebál ani pořádného kvapíku v titulní Wreck Age nebo v přímočaré All Change Faces. Melodický metalista tehdy jistě rád pokýval natupírovanou hřívou do rytmu Protection, Women in Cages nebo Ready to Run. U mě hranici dobrých mravů překročil jen diskotékový sound Desert of No Love.

Závěrem : Reinkarnovaní Tygers of Pan Tang z velké části vsadili na vlastní repertoár a podařilo se jim natočit celkem slušnou desku ve stylu melodického pompézního metalu s klasickým osmdesátkovým soundem. Ta v té době prostě jen zapadla mezi stovkami podobných (a mnohdy o něco lepších) projektů a známějších akvizit tohoto stylu. Vzhledem k tomu, že vyznávám spíše hard rock hutnějšího charakteru, tak album v rámci diskografie Tygrů ocením třemi body.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Holdsworth, Allan - Road Games (EP)

Holdsworth, Allan / Road Games (EP) (1983)

Danny | 4 stars | 26.03.2020

Allan Holdsworth byl mimořádný kytarista i hudební tvůrce. Když před třemi roky opustil tento svět, bylo to nečekané, protože měl svou hudbou stále co říct. U velkých osobností to tak ale bývá vždy. Ve svých kompozicích neodděluje kytarové party od hudebního základu, neupadá do klišé jazzových kytaristů, kteří se ve svých sólech pohybují vedle ostatních struktur, aniž by do nich vstupovali a souzněli s nimi. Holdsworthova kytarová hra vyrůstá z kompaktního vnímání hudebního celku, je jeho součástí, odpoutává se od něj a zase do něj vstupuje. Jeho přístup je zcela multižánrový a nabízená fúze velmi široká. Na minialbu Road Games nám předkládá plošné harmonické tahy, ze kterých vyrůstají riffy a licky – i neobvyklé postupy fungují přirozeně a nenuceně. Úvodní Three Sheets to the Wind nabídne nejdříve pohled odkudsi z dálky, vymodeluje siluetu a ve správném okamžiku nám umožní prostřednictvím sólové kytary, která jako by plnila roli poutavého vypravěče, nahlédnout dovnitř. Kytarové sólo je barevné, kapela hraje to, co je potřeba a až na krátké instrumentální záblesky se nepředvádí. Je to taky práce s detailem, se zdánlivě nenápadnými změnami rytmu a nálady. Je potřeba být v pozornosti. Titulní Road Games je víc rocková a je zpívaná. V základním riffu nabízí přehlednou vazbu, ta ovšem co chvíli padá do nezvyklých akordických předělů a jemnějších odstínů. Než si to celé stačíte v hlavě poskládat a užít, je konec. A to má skladba přes čtyři minuty. Velmi působivé.

U následující Water on the Brain Pt. II jako by Holdsworth předpokládal, že jsme poslechově-smyslovou rozcvičku už zvládli a kapela na nás vtrhne energickou a ve všech složkách nepravidelnou hudební substancí. Harmonie se vzpínají ukotvení k jasnému středobodu, rytmika je neklidná a rozvířená, oba její muzikanti se tady ve svých krkolomných sólových výstupech stávají určujícím elementem skladby, Chad Wackerman i Jeff Berlin se tu představí jako mimořádní instrumentalisté. Skladba je poměrně krátká a je to tak dobře. Vrcholem tohoto EP je pro mě kompozice Tokyo Dream s krásným a i přes určitou dráždivou neforemnost taky srozumitelným ústředním motivem. A opět i v posluchačsky složitějších úsecích je skladba vstřícná a nesnaží se nás zahnat do kouta, i spletité a ne zrovna běžné harmonické provázání tady působí měkce a nenuceně, stejně jako melodické kostry motivů. Kapela si hraje s náladou a tu a tam nám už zřetelně vymodelovaný tvar rošťácky posune tak, abychom na něj přece jen ještě nedosáhli.

Druhým zpívaným kouskem je předposlední Was There? Tady je zpěv součástí aranže jako jedna z jeho součástek, nestojí nad ní, ale funguje jako další z nástrojů. I přes rytmické nepravidelnosti a sólové plochy vyznívá skladba soudržně a plynule. Jen mi tady malinko chybí výraznější motivy a členitost, je to trochu ploché a i kytarovému sólu tady chybí barevnost. Není to vůbec špatná věc, jen na mě nepůsobí tak přirozeně jako zbytek alba. I závěrečná Material Real je zpívaná a přestože má tah, je zadumaná a nechá se dobývat, musíte se jí doslova proposlouchat a pak vám nabídne svou celou krásu.

Opět není možné tuto hudbu poslouchat jako kulisu, protože byla by škoda ji takto znehodnotit a nic byste z ní neměli. Ona by tak ani nedávala smysl. Stejně jako následující už plnohodnotné album Metal Fatigue, i toto EP stojí za to si poslechnout, Holdsworth byl osobitý a originální a ovlivnil celou řadu muzikantů a hudebních tvůrců. Myslím, že mezi v dobách raných Stromboli byl i Michal Pavlíček.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Road Games (EP)
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan

Wishbone Ash - Coat Of Arms

Wishbone Ash / Coat Of Arms (2020)

horyna | 5 stars | 26.03.2020

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.




» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Coat Of Arms
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Davis, Miles - In a Silent Way

Davis, Miles / In a Silent Way (1969)

Danny | 5 stars | 26.03.2020

Seznam muzikantů, kteří stojí u zrodu nějakého alba, ještě v sobě nenese žádnou výpověď o kvalitě nahrávky, i když jde o výjimečné instrumentalisty. Parta, kterou Miles Davis dokázal sezvat k nahrávání tohoto alba je ale opravdu mimořádná, protože co jméno, to hvězda. Kromě samotného Davise se tu ve svých partech blýsknou saxofonista Wayne Shorter, kytarista John McLaughlin, na elektrická piana hrající Chick Corea, Herbie Hancock a Joe Zawinul. No a samozřejmě rytmika Dave Holland a Tony Williams. Neobvyklý je už formální rámec obou vícedílných skladeb, který je symetrický: mezi dvěma podobně vystavěnými částmi, které patří zejména Davisově trubce, stojí vždy odlišný úsek, určený pro sólové party ostatních muzikantů nebo pro uvedení kontrastních ploch. První kompozice Shhh/Peaceful nás zavede do potemnělých krajin krásně rozostřené rytmické báze, ve kterých čas plyne velmi pomalu, chvílemi jako by se téměř zastavil a pak zvolna z mlhovin harmonických tahů, kterými je krajina citlivě a přitom rozhodně obmalována, se postupně objevují kontury melodií a motivů. Každý sebemenší hudební prvek dotváří důmyslnou hudební mozaiku. Tuto hudbu není možné poslouchat jako kulisu, je nutné si ji pustit naopak velmi hlasitě, aby se prokreslila a vystoupaly k vám všechny podstatné detaily.

Ve druhé kompozici In a Silent Way/It's About That Time se nám jako autor představí Joe Zawinul a tady se nám kulisy promění. Po klidných tazích úvodní části In a Silent Way, kterou zkomponoval právě Zawinul (autorem zbývajících partů je Davis), se události kolem nás dají do pohybu. Střední část It's About That Time jako by nám předávala vzrušené impulzy, vědomí o neklidu v nás i pocit, že tak má být - ostinátní riffy rámují nekompromisně celý hudební prostor, jsou tažnou silou sólových partů a dodávají jim energičnost. Opět je tu všechno podřízeno celkovému účinku, hudba se nedrolí žádnými zbytečnostmi ani nepatřičnými sóly a před návratem k signifikantnímu tichému způsobu v závěru se pěkně vyklene ve vzrušeném rytmickém poryvu.

Odvážné a krásné album jako by vás provedlo živým snem, jehož jste důležitou součástí. Nádherné a citem protkané dílo tak složité osobnosti, jakou Miles Davis byl.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Pendragon - The World

Pendragon / The World (1991)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2020

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

» ostatní recenze alba Pendragon - The World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Johnson, Eric - Up Close

Johnson, Eric / Up Close (2010)

stargazer | 4 stars | 25.03.2020

Tento fenomenální kytarista z amerického Austinu není v Evropě moc známý. V časopise Guitar player získal několik ocenění a rovmou v té nejtěžží a nejvíce sledované kategorii BEST OVERALL GUITARIST.
Eric netouží nijak zvláště být superhvězdou, dělá si hudbu jakou on chce. Dělá hudbu, v které není zlost, hněv, obavy atd.

Jako všechny jeho alba i Upclose je kombinací instrumentálních a zpívaných písní. Album je koláží kytarových zvuků, od čistých kytarových linek až po tvrdé hardrockové riffy. Eric hraje taky na piano, hamondky{učil se v dětství}, sem tam na basu.
Upclose je stylově rozmanitá deska, jazz, rock, blues a krapet texaskeho country, vše se prolíná a dokonale do sebe zapadá.
Když jsem album slyšel poprvé, hned se mi líbilo a po každém dalším poslechu jde výš a výš. Má dva silné momenty, song A Change Has Come To Me a song Austin. Dle mého názoru není zde slabší moment, takže hodnocení bude vysoké. Album řadim k prvním třem deskám a dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Up Close
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Roxy Music - Stranded

Roxy Music / Stranded (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 25.03.2020

Úvodní Street Life, rokáč na druhou. Nepříliš rockový hlas Ferryho frázuje, jak když šlehá bičem. Ano, nemá ten rockový řičák, jako měli Plant, Daltrey, Adams, Meat Loaf. Ale to nevadí. Ta atmosféra jisté šílenosti, nervnosti Vás pohltí.

Pomalá, procítěná Just Like You, jako by se Ferry nadechoval, chystaje větší nakládačku. I v tom pomalém tempu obdivuhodné frázování (čeští pěvci, učte se zde).

Amazona, takové rockové reggae (můj neologismus k téhle písni). Obdivuhodná basa. Krátká rocková vložka s kvílivým kytarovým sólkem před závěrečným návratem hlavního riffu.

Psalm je jedna z těch charakteristických věcí alba. Tempově pomalá věc se zvláštním synkopickým rytmem, bohatá, sofistikovaná aranž, se ságem na vrcholu, a přecitlivělý Ferry zpívá, jako kdyby se blížil s kýmsi k vrcholu. Třepe se nad tím zvukovým vrcholem foukačka (!), pak ságo. Člověk by mu chtěl pomoct. Je to k po*. Málokdo jiný to takhle umí.

Serenade, řadovka na tomhle albu. Rocková páteř, celkem bohatá aranž, stále ten pocit, že jste součástí toho rauše.

A pak pro mě vrchol. Song for Europe. Stav po rozchodu. Z angličtiny do francouzštiny. Rockový šanson. Klenutá melodie, dominuje ságo. Neskutečná emotivní gradace. Ne, nic se nemůže vrátit. Aznavour bledne závistí.

A zas rokáč. Mother of Pearl. Podobně šílený, jako Stranded. „Máš budoucnost? Néé!“ Jenže, na rozdíl od titulní skladby, tato se vejpůl tempově zlomí, pomalé tempo ale zas ve svém spodním proudu graduje a graduje, až se opět vyčerpá.

Lyrická Sunset na závěr.

Prog-rock, jak má být. Zcela autentický, nezaměnitelný. Neznám podobnou desku. Vejde se do miliónu škatulek, protože výrazové možnosti Ferryho jsou neskutečné (spříznění: Bowie, Steve Harley & Cockney Rebel, za oceánem vyprávěči Lou Reed, Billy Joel). Skvělí muzikanti kolem. Nejlepší album Roxy Music. Navazuje na For Your Pleasure, ještě ho předčí. Neznáte-li RM, začněte tímhle. Skvost. Ale asi ne pro vyostřené rockery, jim bude vadit míra „vyumělkovanosti“ Ferryho projevu. Za mě 10 hvězd. Vracim se pořád.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Stranded
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Jethro Tull - War Child

Jethro Tull / War Child (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 24.03.2020

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

vmagistr | 4 stars | 23.03.2020

Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.

Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.

Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.

Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.

Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Psychotic Waltz - A Social Grace

Psychotic Waltz / A Social Grace (1990)

horyna | 5 stars | 23.03.2020

Původně na tomto místě (o kousek vedle) měla stát recenze na aktuální nový přírůstek do rodiny Psychotic Waltz, na desku The God-Shaped Void. Ta přišla na svět teprve před pár týdny a je po dlouhatánské čtyřiadvacetileté odmlce pátým studiovým albem kluků ze San Diega. Ale jelikož nejsem s její náplní spokojen tak jak jsem původně čekal (sotva ze 60%) a která mě v hodně momentech uvádí do lehké letargie a mnohdy i vyloženě nudí, nehodlám se jí v příštích dnech už zabývat (těch zkušebních poslechů a nástřelů bylo opravdu hodně), natož si ji pořizovat a tudíž o ní ani psát. Místo toho jsem se s chutí vypravil/vrátil na začátek příběhu této svérázné a vysoce originální kapely, až na začátek let devadesátých, tedy do doby, kdy to studiově u P. W. všechno začalo a rozhodl se naplno vychutnat (pro mnohé nejlepší a nepřekonatelnou) debutní desku A Social Grace.

Počátek devadesátých let byl doslova rodištěm nových prog-metalových/rockových kapel, které rostly jako houby po dešti a kde každá z nich zněla jinak a originálně. V oné době totiž skutečně méně znamenalo více, každý nový soubor byl nezaměnitelný a přinášel do daného odvětví nejen kůži na trh, ale i velkou dávku omamně vonící novoty. Onehdy sotva povstali Dream Theater, zrodili se Shadow Gallery, v návaznosti přispěchali Magellan, v británii vykoukli Threshold, vzápětí Arena, ale nejtechničtěji a nejspecifičtěji působila právě americká pětice Psychotic Waltz.

Ta na svůj první počin namíchala extra technicky zaměřenou muziku, která však nepostrádá znatelnou melodickou stopu a navíc je maximálně osobitá. Nejen díky kytarovým výjezdům dvojice Rock/McAlpin, nejen díky totálně propracovaným bicím Norma Leggio a nejen skrze nezaměnitelné kouzlo v hlase a hlavně vokální technice a vůbec celkovému vokálním pojetí se zvláštně situovanými zpěvnými linkami Devona Gravese, zůstává tato kapela dodnes jedinečnou svého druhu.

První deska nabízí nespočet lahodných pasáží i celých skladeb. Pokud mám některé zmínit, nesmím rozhodně zapomenout na atmosférický klenot Halo of Thorns, s překrásně vystavěnou plačtivě naříkající španělkou proloženou Devonovým pocitovým zpěvem. Hned další, riffoidní záležitost Another Prophet Song s velice dynamicky vloženými perkusemi. Jethro Tull-ovská balada I Remember s mistrným sólem na Andersonův nástroj jasně patří rovněž do ligy nejvyšší. Druhá strana porcuje diváka vejpůl. Jeden šmakózní pokrm střídá druhý. Po intru začínáme s velice nátlakovou I of the Storm, kterou řídí bezchybné brejky Norma Leggio. Romanticky znějící klavír na začátku písně A Psychotic Waltz postupně vystřídají náladotvorné akustiky a něžný zpěvákův přednes. Skladba má neuvěřitelnou hloubku a naléhavost. Ještě přesvědčivější je v konečném kontextu Only in a Dream. Začátek je znovu rafinovaně sentimentální, aby ho tvrdší pasáže popasovali někam na totální prog-metalový Olymp. Každá skladba má jedinečné aroma, chuť i emoce. Spiral Tower zní démonicky a neuchopitelně, její technická náročnost tu mírně nabourává melodiku, která se však nechce vzdát a útočí vždy v druhém plánu. Na poslední pozici se nachází píseň Nothing. Dokonalá definice raných P. W. Vzletný začátek, nenechavé kytarové ornamenty, nevšední melodika, silně návykový riffový příboj, plíživé tempo, operetním patosem napumpovaný Gravesův vokál, ale i nezvyklé harmonie, stop stavy a s někým těžko srovnatelná složitá kostra skladby, poponášení psychotický valčík do nezařaditelných škatulkových kategorií.

Samozřejmě, že i dnes vychází řada pozoruhodných děl vysoké kvality a náročného instrumentálního vzezření. Ne každému se však podaří uchopit své vize za ten správný konec a předat je divákovi v neporušeném stavu tak, jak by potřeboval. Domnívám se, že Psychotic Waltz se to na všech svých dřívějších dílech podařilo na výbornou.



» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - A Social Grace
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Marsyas - V přítmí

Marsyas / V přítmí (1989)

chimp.charlie | 3 stars | 22.03.2020

Nedávno jsem při probírání starými vinyly narazil na tuhle desku – upřímně řečeno jsem úplně zapomněl nejen že ji mám, ale že vůbec vyšla, což už samo o sobě o něčem svědčí a mělo mě to varovat. Leč nedbal jsem, mlsně jsem si ji naservíroval na talíř a jal se konzumovat. A… Ajajaj!

Je konec osmdesátých let dvacátého století, od východu duje wind of change a časy se zase jednou mění. Kdoví, třeba právě proto se Zuzana Michnová rozhodla angažovat novou krev a pustit se do perestrojky i ve starých dobrých Marsyas. Samozřejmě určitý posun je patrný už mezi „prvorepublikovou“ sestavou s Oskarem Petrem a tou, již reprezentují alba „Kousek přízně“ a „Jen tak“: změnilo se pojetí vokálů, ubylo vícehlasů, obohatily se instrumentace. Pořád je to ale týž Marsyas – nevelký, ale suverénní státeček s jasnou světonázorovou orientací, stabilní měnou a samosprávou, z níž cítíte osobní angažovanost každého občana – pardon, muzikanta. „V přítmí“ je naproti tomu totalitní záležitostí Zuzany Michnové, kterou možná víc než s Marsyas budete mimoděčně srovnávat s její regulérní sólovkou „Rány“. Tahle perestrojka proběhla tak nějak naopak.

Ale dosti politiky, podívejme se blíže na samotné album. Materiál, jejž nabízí k poslechu, bych rozdělil do dvou kategorií: 1) „tradiční“ – kritériem pro zařazení je, že si danou věc dokážu představit i v kalandrovsko-skálovském pojetí, a 2) ostatní. Abych nezdržoval výčty, do druhé skupiny řadím jen tři věci: bezmála diskotékové dupárny VELKOMĚSTO a ZRZAVÁ MICI, a DNES VEČER MĚ VYNECH, s jediným textem, který nepochází z duše Zuzany Michnové, ale Jana Buriana – věc, kterou i při opakovaném poslechu slyším spíš v autorově podání na pozadí kláves Dana Fikejze. Všechno ostatní uvedenému kritériu více či méně vyhoví. Ducha starých (či mladých, dle úhlu pohledu) Marsyas mi ale nejvíc evokují dvě písně: SÁM VÍ LÍP (pro mě vůbec nejhezčí bod programu) a závěrečná S LUISEM. Pokud jde o texty, i tentokrát jsou partnery a ne jen příslušenstvím hudby; je to pořád ta samá Zuzana Michnová, která jak okruhem témat, tak jejich zpracováním nijak nevybočuje ze svého standardu, což albu přičítám k dobru.

Sečteno a podtrženo by tedy neměl být důvod si nějak zvlášť stěžovat. Co mi potom na albu tak vadí? Vy, kteří je znáte, už nejspíš tušíte, i když samozřejmě nemusíte souhlasit. Ano, je to jeho sound. Postavit aranžmá s vinětou Marsyas na agresivním zvuku elektronických kláves a bicích je něco, co se nedá jen tak překousnout, alespoň můj, na můj věk stále ještě docela zachovalý chrup s tím má problém. Tenhle počin dle mého zcela zbavil Marsyas toho, co až dosud tvořilo jeho trademark: subtilní niterné poetiky. A půjdu-li ještě dál a houšť, skoro bych jej označil za zradu víry, ale to už je samozřejmě nadsázka.

Přes právě napsané si nicméně nemyslím, že je album „V přítmí“ nutné hned odepisovat jako špatné. Není – pokud přistoupíte na dohodu, což se nejspíš neobejde bez jisté dávky velkorysosti. Vyvolává však řadu otázek, zejména na téma nezadatelného práva umělce hledat nové cesty a ochoty dát všanc renomé zavedené značky. A taky jestli ony nové cesty nezavánějí spíš podlehnutím diktátu módy – kupříkladu syntezátory a bicí Simmons (nebo jak se ty placaté šestiúhelníky jmenovaly) měl na konci 80. let na desce skoro každý. Ono je to asi jako když dnes Alfa Romeo uvede na trh SUV: je to sice hezké a jistě i dobré auto – ale nevybral bych si je ani jako SUV, ani jako Alfu. Tahle deska má vlastně docela případný název, jejž lze zároveň považovat za návod: Poslouchejte v přítmí – abyste neviděli nápis Marsyas na obalu. Pak se vám nejspíš bude i líbit. Ale Marsyas to nejsou.

» ostatní recenze alba Marsyas - V přítmí
» popis a diskografie skupiny Marsyas

Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)

Keaggy, Phil / Numen (with Kyle Jones) (2011)

luk63 | 4 stars | 22.03.2020

Když jsem si objednal toto album, bylo to na blind. Těšil jsem se na melodické písně svého oblíbence a místo toho takový podivný experiment - říkal jsem si při prvním poslechu. Po třetím poslechu jsem docela rezignoval a CD nadlouho založil mezi ostatní do regálu. Dneska jsem se odvážil si ho zase pustit. A kupodivu si ho užívám.

Volume jsem dal dost doprava, a tak se na mě z mých stařičkých Pionýrů valí směs kytarových melodií, tu a tam vyšperkovaných elektrifikací Philova nástroje. Další rozměr skladbám dávají rozmanité perkuse Philova parťáka Kyle Jonese. Některé kousky jsou opravdu krásně klenuté, jiné zase více rytmické držíce se při zemi. Desku beru jako poměrně jednolitý příjemně plynoucí hudební celek. Moc pěkné jsou teskné housle v Sarai (hostující Caitlin Evenson).

Po někdejších rozpacích a dvouletém odložení Numen uzrálo ve velmi příjemný poslechový zážitek. Jsou zde však některé skladby, které mi nebudou v budoucnu dělat problém je přeskočit.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

vmagistr | 4 stars | 22.03.2020

Počátek roku 1972 zastihl kapelu v dezolátním stavu. Tři roky na cestách, tři vydané desky a nespočet koncertů by vyčerpaly i soubor s daleko lepší pracovní morálkou, než měli Black Sabbath - není tedy divu, že si Ozzy a spol. dopřáli po skončení turné k albu Master of Reality počátkem dubna několikaměsíční pauzu. Až během června se v Los Angeles kapela pustila do nahrávání své čtvrté studiovky, exotická destinace jim ale rozhodně práci neulehčila. Mraky kokainu, které členové Black Sabbath během nahrávání spotřebovali, přiváděly hlavně bubeníka Billa Warda do stavů blízkých naprosté nepoužitelnosti.

Black Sabbath se na albu Vol. 4, které vyšlo v září roku 1972, pustili do hledání nové cesty. Chuť zkusit někam posunout výsledný zvuk a odlišné pracovní prostředí však ani náhodou nezpůsobily, že by hudba kapely nějakým způsobem vyměkla, naopak - třeba hned úvodní osmiminutová "kláda" Wheels of Confusion by nabroušeným zvukem Iommiho kytary a valivým tlakem Wardovy baterie mohla dřevo na třísečky štípat. Vůbec nejvíc si ze skladby vychutnávám její "outro" (pokud se takto vůbec dá ta plnokrevná akordová řezničina s hypnotizujícími sólovými linkami vůbec nazvat) The Straightener. Někde se zvuk skladby válí těsně nad zemí jako nějaký hustý mlhový kouř (Cornucopia, Under the Sun), jindy jde o pořádně šťavnatý riffový steak (St. Vitus Dance, Supernaut).

Dojde i na nějaká ta vyklidněná intermezza - akustická Laguna Sunrise se smyčci v pozadí zní na Black Sabbath až netypicky pozitivně, klavírem a mellotronem barvená Changes už v sobě ale ten potemnělý klid, který mě dosti interesuje, zase má. Ze slabších kousků musím zmínit nezáživný experiment FX (ťukat vším, co najdete po ruce, do strun kytary, mohla být zábava ve studiu, ale od takové hlukové pasáže bych alespoň čekal nějakou - třeba tísnivou - atmosféru, která nepřišla) a táhnoucí se skladbu Snowblind. V jejím ústředním riffu mě Iommiho kytara tahá za uši a zlepšení přijde až v rychlejší pasáži před koncem.

Hlavním tématem Butlerových textů na Vol. 4 se stala deziluze v mnoha rozličných podobách - například z převládajícího konzumního stylu života (Cornucopia), mizejícího dětského světa (Wheels of Confusion) nebo z náboženství plného přetvářky (Under the Sun). Blízko k ní mají i motivy rozpadnuvšího se vztahu v Tomorrow's Dream a Changes, naopak v St. Vitus Dance ještě partnerství jistou šanci na záchranu má. Ambivalentní pocity pak zažívá kokainem "sešrotovaný" hrdina písně Snowblind, kterého onen bílý prášek hrozí zmrazit na kost až do hloubi duše.

Kolem a dokola mi vlastně není jasné, jak vůbec drogami a alkoholem rozežíraná kapela dokázala napsat a natočit něco tak silného. Druhý mistrovský kus Master of Reality se sice nekoná, s Vol. 4 si ale i tak rozumím velmi dobře. Jeden nepovedený experiment a jedna pro mě hůř stravitelná skladba mě v hodnocení pustí na obstojné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

vmagistr | 4 stars | 21.03.2020

Ještě neuplynul ani půlrok od vydání debutové desky a Black Sabbath už zase ve studiu kutili něco, z čeho se po týdnu práce vyklubala její následovnice. Rok 1970 samozřejmě nedostatkem stylotvorných nahrávek nestrádal - ale v devátém měsíci, kdy Paranoid vyšel, se (vedle muzikálu Jesus Christ Superstar a dvojky Atomic Rooster) na ostrovní hard rockové scéně podle mého nic našlápnutějšího neobjevilo.

Kde debut skončil, Paranoid plynule navazuje. Úvodní skladba War Pigs by se se svými hromově údernými riffy a Ozzyho zpěvem, který si co do varovné pochmurnosti nijak nezadá s poplachovou sirénou, mohla klidně objevit už na debutu. Opět v ní cítím náznaky jazzových postupů a samozřejmě také tuny kovového (ne, opravdu bez jakýchkoli narážek na NWOBHM) kytarového zvuku, který přelom šesté a sedmé dekády doslova definoval. To Paranoid je úplně jiná (a Black Sabbath zatím ne tak úplně vlastní) káva. Na tehdejší sabbathovské poměry docela subtilní riff na šlapavém podkladu totiž Ozzy svým zpěvem sleduje poměrně volně. V Iron Manovi už zase vokální linka a Iommiho kytarový um velmi často téměř jedno jsou, pokud místní riffmajstr spolu s basákem Butlerem nevětrají struny v divokých instrumentálních dostizích. Kvákadlová tryzna Electric Funeral si také bere to nejlepší z předcházejícího alba - když v její půli dojde na tepající instrumentální předěl, zní to, jako by Pink Floyd spustili Astronomy Domine.

Že Black Sabbath dokážou vystavět působivou atmosféru i bez gradace k ohlušujícímu rachotu, poodhalili už ve "spící vesnici" na debutu, až Planet Caravan nás ale vezme na potemnělý spacerockový výlet za zlověstným akustičnem. Na ni by v klidu mohla navazovat (skoro)instrumentálka Fairies Wear Boots, u které se ovšem poletující myšlenky musí co chvíli ohlížet přes rameno, aby je nerozmašírovalo Iommiho tvrdé riffové obutí. Má nejoblíbenější a nejméně oblíbená skladba desky spolu tentokrát přímo sousedí. Kontrastně vystavěná sedmiminutová hororovka Hand of Doom je nejsilnější ve chvílích, kdy Ozzyho doprovází pouze rytmika, instrumentálka (zahrnující i dobově "povinné" sólo na bicí) Red Salad se mi zase zdá sice poslouchatelným, ale vcelku zbytným kouskem.

Textově se Black Sabbath na Paranoidu posunuli o pořádný kus vpřed. Už žádný lyrický satanáš vemlouvající se do přízně nebohým dušičkám - tady se pranýřuje peklo, které si dělají na zemi lidé sami. Vedle protiválečné tematiky (War Pigs, Electric Funeral) tu máme drogový exodus (Hand of Doom) a pomstu xenofobnímu omezenectví (Iron Man), které navíc ještě doplňuje sugestivní popis depresivních stavů (Paranoid). Opilecká deklamovánka o jednom neuvěřitelném výhledu z okna (Fairies Wear Boots) na mě pak jako více než cokoli jiného působí spíše jako odlehčení a kontrast ke všem těm rozhořčeným filipikám ve zbytku skladeb.

Paranoid je po čertech dobré album a fakt, že ani jemu plný počet hvězdiček neudělím, jen svědčí o neuvěřitelné kvalitativní našlapanosti na prvních šesti sabbathovských deskách. Oproti následující Master of Reality a pozdější Sabotage tu rozdíl v mé osobní oblíbenosti není velký, silné čtyři a půl zaokrouhlené směrem dolů myslím dostatečně vypovídají o mých preferencích. Touhle stanicí se na výletě po rockových majstrštycích bez zastavení obvykle neprojíždí.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Screaming Trees - Uncle Anesthesia

Screaming Trees / Uncle Anesthesia (1991)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2020

Pro milovníka seattleské scény jsou "Řvoucí stromky" dávno kultovní věcičkou. Po prvé experimentálně-psychedelické fázi musel přijít zlom. Za pult zasedl mj. matador Terry Date (Soundgarden, Overkill, Pantera...). Lehce zvukově očištěni vyšli vstříc širší posluchačské obci.

Po psychedelicky zamlžené a grungeově rozostřené šlupce Beyond This Horizon poodhalí v houpavé Bed Of Roses dosud jen nesmělé hitové ambice. Titulka svým zamlženým oparem jako by konala pouť zpět v čase, Lanegan útočí jak vzteklý čokl. Po fláku Story Of Her Fate s punkovým tahem na bránu přijde korunovační duet. Caught Between, zásadní hit zbudovaný na vypjatém riffu, zběsilých sólech a hlasové krasojízdě. Lay Your Head Down prostou krásou upomíná dávno zašlé časy sixties. Before We Arise je beznadějnou grungeovou tryznou za padlé duše. Výprask Something About Today ukáže, zač je toho rockový loket!

Dojemná zpověď Alice Said tasí všechny zbraně - dokonale frázující Lanegan, životodárné kytarové proudění a parostroj Pickerel, tu a tam až lehce funkující. Time for Light po samplové overtuře ztěžkne do neprostupného sabbatovského bahna. Jakýsi prapředek válu Gospel Plow z poslední desky Dust. Laneganovo výjimečné baladické nadání obnaží perla Disappearing. Po další punkové náloži Ocean Of Confusion uzavře kolekci Closer. Další geniálně houpavá kytarová smyčka, jedno z nejlepších hrdelních vzepětí Marka Lanegana a tempo, neúprosné jako monopost F1. Skutečně velkolepě pojaté finále.

Subjektivně jeden z nejlepších záseků do grungeového špalku. Lanegan, ospalý, leč magnetizující, rozostřená, rafající kytara Gary Lee Connera. A jako skála pevná rytmika jeho bráchy Vana a Marka Pickerela (též Truly), který hned poté kapelu opustil. Dokonale exekuováno. 5/5

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Uncle Anesthesia
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

White Spirit - White Spirit

White Spirit / White Spirit (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 20.03.2020

Na kapelu White Spirit jsem narazil nedávno. Že bude mít svůj profil na Progboardu mě neapadlo ani náhodou :-)
Zdejší odborník vmagistr v podstatě uvedl všechna důležitá fakta, co jsem chtěl napsat, tak jen několik mých drobných postřehů.

Rád se vrtám v zapomenutých spolcích oné britské metalové vlny. Nedávno jsem si osvěžil Tygry z Pan Tangu, teď jsem se zaposlouchal do této jednodeskové raritky White Spirit. Na proražení do užší špičky žánru jim chyběla patřičná razance a určitý větší stylový rozptyl. Řádně metalově nabroušené jsou na albu vždy jen první skladby na straně A i B - neboli Midnight Chaser a No Reprieve. Další Red Skies, Way of The Kings a Don't Be Fooled jsou spíše hard rockové pecky ve stylu Rainbow. Vybočením z koncepce je melodicky rocková High Upon High, která se mi kupodivu líbí - ale jako by vypadla z desek nějakého AOR souboru - třeba Styx. V podobném duchu se nese i závěrečná desetiminutovka Fool of the Gods, která je šmrncnuta space hard rockem. Pokus o náročnější rockovou polohu? Skladba rozhodně není špatná, ale na metalovou desku bych ji v té době rozhodně nezařadil.

Já na své Japan verzi mám jen tři bonusy, skvělou hard and heavy jízdu Back to the Grind, akustickým intrem ozvláštněný klávesový hard rock Sufragettes a párply ovlivněný kvapík s hammondkami - Cheetah.

Závěrem : Na White Sprit pamatuju z legendárního sampleru Metal for Muthas II z roku 1980, potom se nad nima zavřela voda. Tuto jejich prvotinu, ač stylově trochu roztříštěnou, jsem si rád několikrát připomněl.

» ostatní recenze alba White Spirit - White Spirit
» popis a diskografie skupiny White Spirit

Deep Purple - Burn

Deep Purple / Burn (1974)

Martin H | 5 stars | 20.03.2020

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Fates Warning - Inside Out

Fates Warning / Inside Out (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.03.2020

Tvorba fantastické zámořské pětice v devadesátkách kulminovala. Vůdčí tým Matheos/Zonder a pro mě jeden z největších hlasů vůbec - Ray Alder, se zdáli být neúnavní. Parallels, Inside Out, A Pleasant Shade Of Grey - nevšední opusy, jejichž lesk trvá dosud. Jak vzdáleno druhdy ironovské heavy úderce...

Outside Looking In bych dal na exkluzívní místo ve výkladní skříni, pokud by se někdo ptal, cože to ti FW hudebně vlastně kutí. Křehké i zpěvné Matheosovy riffové přehrady, Alderovy působivé deklamace navždy ovládnou naše smysly ...a Zonder? Kolosální, všestranný hráč, jehož odchod byl nenahraditelný. Osudová šleha Pale Fire - hlasový orkán proboří i zdi Jericha. Leader s kytarou se sice drží zpět, o to je přesvědčivější. Temnou stranu naproti tomu vyhřezne v pěti a půl minutách neurvale cválající The Strand. Shelter Me je bez debaty jednou z nejpůsobivějších FW pokladů . Božský dojem obstará celý kvintet unisono se zpěvem na trůnním stolci. Jsou využity akustiky a mořské samply. Pokud bych si měl odvézt něco na pustý ostrov, bude to křehká kráska Island in the Stream. Barvami hýřící rej akustik a zpěvných sól hlavního principála, vokální tryzna a Zonderovy úsporné, přec geniální úhozy. Down To The Wire s destrukční souhrou Matheos/Zonder a ječícím Alderem je oholena na samu dřeň. Face the Fear - to je strach, jemuž nelze čelit, důsledkem je watersovská izolace. Tomu sekunduje i řádící trojks Matheos/DiBiase/Zonder, zklidnění přijdou jen nakrátko. Inward Bound patří jen kytarové smutnohře - nuda je ovšem na míle vzdálena. Monument - napovědou jest měl už název... Okovaný marš postupně střídají lahůdky v podobě nažhavených španělek, zvukových koláží, Zonderových skvostných přechodů. Maximální požitek z FW-muziky se vleze i do šesti a půl minut. Za hlavním chodem králů je obvykle stylový zákusek. Nostalgická, dojemná mantra Afterglow se zvonivým příbojem kytar způsobí absolutní nasycenost. A tryskem tam, kde je ten nápis "play"... A repete.

I v kontextu FW mimořádné dílo, z mého pohledu jeden z nej- artových výtvorů vůbec. S Parallels u mě tvoří neprůstřelný tandem. Neméně skvostné jsou i temné existenciální náměty. Někdy je úzkost skvostně přirovnána k zaplavující vlně (The Strand). Těžko překonatelná nádhera bez špetky výplně - 6/5.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Inside Out
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Black Sabbath - Black Sabbath

Black Sabbath / Black Sabbath (1970)

vmagistr | 4 stars | 20.03.2020

Roku 1970 se nad Spojeným královstvím schylovalo k pořádné bouři. Na spadnutí ale nebyl (jako obvykle) déšť, nýbrž sprška něčeho pořádně tvrdého. Že se s rockem dá užít spousta hlasité zábavy ukázali už v pětašedesátém The Who, z psychedelického blues dolovali uširvoucí kravál třeba Cream nebo za oceánem Blue Cheer a takoví Led Zeppelin se do toho na svých prvních dvou deskách dokázali také pořádně opřít, když na věc přišlo. V základech tvorby uvedených spolků stálo (jakkoli transformované a často docela "vytavené") blues, brzy se ale mělo začít ukazovat, že to v tvrdé muzice do budoucna půjde čím dál více i bez něj. Ledacos naznačili King Crimson, kteří na podzim roku 1969 spojili neslýchané kytarové zkreslení s "vyššími" uměleckými ambicemi. Další pořádná bomba (roku 1970 ani zdaleka poslední) přišla necelého půl roku po nich z průmyslového Birminghamu, kde pod oheň, na kterém budou za deset let své železo kout desítky a stovky jejich heavy metalových následovníků, vydatně přiložili svým eponymním debutem jistí Black Sabbath.

Předchozí zmínka o King Crimson není náhodná - pro obě kapely se v jejich rané tvorbě stala inspirací suita Planety anglického skladatele Gustava Holsta. Zatímco Robert Fripp a spol. na její první větě postavili vlastni kompozici The Devil's Triangle, Black Sabbath z melodického (nebo nemelodického, jak se to vezme) motivu z úplného počátku věty vytvořili jednu ze svých nejpamětihodnějších skladeb - Black Sabbath. Technicky nejde o nic složitého, ale možná radši ani nechtějte vědět, co se za atmosférou tak hustou, že by se dala krájet, v tomhle rybníčku Brčálníku schovává. Surový kytarový riff, ještě surovější basové výjezdy, nad Ozzyho záhrobním zpěvem by při psaní Svatební košile jistě neohrnul nos ani samotný Karel Jaromír Erben.

Následující The Wizard by to k blues (zejména díky použité harmonice) ještě trošku táhnout mohlo, masivní kytarové riffy ale skladbu drží na hard rockovém písečku - pro mě takové zajímavé pootevření vrátek ve směru, kam se nakonec Black Sabbath nevydali. V Behind the Wall of Sleep tomu kytarovému hřmění musel předcházet jeden blesk za druhým, jen to basové sólo na konci mě moc nebere. N.I.B. se ve svém tahu na branku asi nejvíc blíží nedostižné průraznosti titulní skladby, ve Sleeping Village mě zase dostává kontrast zlověstně klidné atmosféry v úvodní pasáži (o pokoji a míru ať si text přesvědčuje někoho jiného) a div ne do velikonoční pomlázky propletených kytarových linek v následné jazzem ofouknuté instrumentální části.

Na konec jsem si nechal dva covery, které Black Sabbath na debutu (ať už dobrovolně či méně dobrovolně) "spáchali". Se skladbou Evil Woman, kterou jim v touze po hitovém singlu na desku vnutil manažer, se ještě kapela poprala jakž takž se ctí - zvlášť s přihlédnutím k nabubřelému, dechy obtěžkanému originálu minneapoliských blues rockerů Crow. To Warning, elektrické blues z dílny Retaliation Aynsleyho Dunbara, bylo svým naturelem nejspíše Iommimu a spol. o něco bližší, expresivním sólováním na více než deset minut natažená stopáž skladby mi ale přijde silně přepálená. Na koncertech to samozřejmě mohlo fungovat více než dobře, na desce bych ale něco takového s klidem oželel. Mnohem radši mám b-stranu singlu Evil Woman, skladbu Wicked World, ve které je Iommiho kytarový um jen kořením skvěle secvičených doprovodných jízd s až jazzovým feelingem.

Co se textové složky týče, nebyli raní Black Sabbath ani zdaleka jednostranně zaměření. Samozřejmě, je tu známý text titulní skladby o jakémsi hrůzunahánějícím zjevení, které měl mít s okultismem koketující basák Butler (prý ho potom onen zájem docela rychle přešel), třeba sociální kritika ve Wicked World jde ale úplně jiným směrem. Fantasy črta o dobrém čaroději ze skladby The Wizard se do budoucna neukázala jako to "pravé ořechové", nejobsažnější texty tak nacházím ve skladbách Behind the Wall of Sleep a N.I.B. V první jmenované vnímám lyricky pojatý příběh smrti a vzkříšení, druhá pak z pohledu jeho původce popisuje "sladké mámení", kterým ďábel láká do své náruče. U obou dvou témat si dovedu docela dobře představit konkrétní biblickou inspiraci.

No, to jsem se zase rozepsal. Debut Black Sabbath toho rockové (později pak zvláště metalové) hudbě hodně dal, v mém vnímání ale není prost slabších míst (oba covery, možná i The Wizard). Mezi mé nejoblíbenější nahrávky od Black Sabbath se proto nevměstná, ale na slušné čtyři hvězdičky v mých očích jeho obsah stačí. Až své čerstvě vyklučené pole pánové ještě trošku poorají a přihnojí získanými aranžérskými zkušenostmi, rozplodí se, že se budou posluchačům panenky blahem protáčet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Myšák | 3 stars | 20.03.2020

Stane se vám klasická věc. Objevíte kapelu svou první deskou, která je po několik týdnů tou nejlepší co jste kdy slyšeli a kterou si pouštíte tak často, že z ní málem zblbnete. Za pár týdnů chcete pokračovat hezky systematicky, seženete si pokračování a ejhle, něco není v pořádku. Ze všech stran se valí řečičky o tom, jak právě všemi vychvalovaná In Rock je ta úplně nejlepší rocková deska na světě. Ale vám to tak vůbec nepřipadá. A tak to s ní zkoušíte znovu a znovu, až vás to přestane bavit a máte chuť tu desku sprovodit ze světa. Zřejmě budu už navždy patřit k té mrňavé skupince těch, pro které zůstanou kvality pěti postav vytesaných do skály z obálky In Rock pod petlicí.

Na desce hodnotím rozporuplně tyto aspekty.
a) archaický, zbytečně syrový zvuk nedostatečné kvality
b) chybně zvolený úvod v podobě přeřvaného Speed King
c) slabé motivy i celé písně se střídají s vydařenějšími

Naopak za přednosti bych vyzdvihl.
a) přítomnost velkého hitu Child in Time
b) za mikrofonem neovladatelný Ian Gillan
c) přiřazení singlu Black Night

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Thieves’ Kitchen - Shibboleth

Thieves’ Kitchen / Shibboleth (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 20.03.2020

Po solidním albu Argot hudebníci z Thieves Kitchen přivedli na svět následovníka pojmenovaného hebrejským výrazem Shibboleth,což pojmenovává určitý lingvistický výraz, heslo - kterým se dokáže identifikovat určitá skupiny lidí podle jeho výslovnosti. V přeneseném slova smyslu jsou takový Shibboleth hudební postupy této kapely, které ač vycházejí z prog rockových a fusion i Cantenbury vzorců, tyto jsou rozmělněny na prach a pomocí minimalistických math puzzle zase poskládány do naprosto originálního obrazu. Muzika je plná záseků a zvratů a nesčetněkrát opakovaných pasáží linek varhan, zkreslené elektrické kytary a komplikovaných rytmických struktur. Někdy mi připadnou naléhavější a psychedeličtější, než na předchozím Argot, je zakomponováno více jazzových postupů, hrany až chladí hlavně díky použitému mellotronu.

Chtěl bych upozornit na rtuťovitou kytaru Phila Mercyho, ústřední postavy kapely, která má na prvních albech mnohem více prostoru a její nekonečné proplétání s klávesy mě poslední dobou neskutečně baví. Jeho jedinečná hra je (krom jednoho sólo alba) svázaná s tvorbou této kapely, takže mě mrzí, že není mezi širší veřejností více známý. Na následných albech již jeho nástroj pracuje více pro celek, takže kdo se chce potěšit plně jeho technicky náročnou hrou, má na tomto hodnoceném albu příležitost.
Podobným hráčským stylem se prezentuje i Per Nisson, současný kytarista Kaipy.

Jedinou a zásadní změnou v obsazení je výměna zpěváka Simona Boyse za krásnou Amy Darby, která doplnila muziku technicky vytříbenějším projevem. Z konceptu alba vybočuje jen něžně zazpívaná akustická Spiral Bound načrtnutá je akustickou kytarou a klavírem, ostatních pět skladeb včetně 24 minutové Chovihani Rise tvoři kompaktní celek bez slabšího místa.

Závěrem : tak jako ostatní rané desky tohoto souboru, je i Shibboleth chutným soustem pro náročné prog rockery, kteří rádi temperamentní fusion prvky se špetkou Cantenbury stylu. Kdo se rád motá v džungli umělecky hodnotných zvuků a rytmů, je na správné adrese. Zde prvolánový klon Yes či Marillion nikdo neobjeví!

Ukázka alba v podobě 24 minutové suity Chovihani Rise :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Shibboleth
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Kayak - Kayak II

Kayak / Kayak II (1974)

steve | 5 stars | 20.03.2020

Winston Churchill v době války kromě jiného řekl tato slova "Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je našim cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory vší hrůze – vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést, neboť bez vítězství není přežití.“ Já si myslím, že bez parafráze náleží podobné tvrzení také do dnešních dnů. A jestli je důležitý příklad, budu se snažit být jedním z těch, kteří se strachem a letargií, které pomalu dopadají také na Progboard nepřestanou bojovat. Chci zdejší okolí nějakým komunikativním způsobem rozdmýchat a pozvednout skomírající morálku. Tomu měla napomoct anketa na téma Led Zeppelin protože je potřeba, aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech než těch tragických.

Po půl roční přestávce od psaní recenzí si sedám k pc a snažím se sesmolit několik smysluplných vět, ve kterých bych všem rád představil parádní progresivní kapelu z Holandska. Pro mě ji objevili soudruzi brano a horyna, kteří tady o Kayak pár řádek kdysi utrousili. Já si vzal na mušku desky z období do roku 1977 a ve všech případech jsem měl šťastnou ruku. Kayak bývala kapela světového formátu, kterou se nebojím postavit do jedné linie společně s Yes a Genesis. Hudebníci tady hrají jako dlouholetí profesoři z konzervatoře. Obzvlášť vynikají jsou v práci s dynamikou. Každá skladba má jinou strukturu a tempo. Kytarově je to místy až hardrockově peprné, ale vzápětí kapela úplně otočí směr a našlapuje jako by chodila po tenkém skle. Takovým příkladem je skladba They Get To Know Me, při které si vzpomínám na podobně laděné části z desky Wind and Wuthering od Genesis. K tomuto elpíčku směřuje víc kompozic, třeba Woe And Alas a Mireille. Tím nechci tvrdit, že jsou Kayak nějakým klonem Genesis, to vůbec. Spíš měli podobné nápady.
Podle mě jde o kapelu z první ligy, proto jim dávám nejvyšší hodnocení.

» ostatní recenze alba Kayak - Kayak II
» popis a diskografie skupiny Kayak

Alcatrazz - Dangerous Games

Alcatrazz / Dangerous Games (1986)

horyna | 3 stars | 20.03.2020

Debut Alcatrazz No Parole from Rock 'n' Roll patří dle mého k těm výrazně lepším hard-rockovým nahrávkám osmdesátých let. Yngwie Malmsteen se držel stranou svých exhibic a nejsilnější zbraní alba samotného zůstávají písně ve svém základním schema. Příliv nadšení malinko pominul s příchodem druhé kolekce Disturbing the Peace, na které už účinkuje Steve Vai. Jeho hra není špatná, ale ani nějak dechberoucí a chyba spíš než v jeho přístupu bude v samotných kompozicích, které síly jedničky už nedosahují. I proto jsem byl velmi zvědav, jak si v nových podmínkách (příchod nového, už třetího kytaristy Danny Johnson) kapela povede dál a navíc jak přistoupí k sílící vlně glam rockových kapel ze zámoří.

Alcatrazz se s osudem poprali více než zdatně a třetí deska Dangerous Games tak nemá důvod se za svou náplň výrazně stydět. Bonnet a spol se malinko otevřeli době a trhu. Bicí zní více osmdesátkově a vetší porci si ukrajují i klávesy. Jako výrazně lepší se mi zdá strana druhá. Z první vyčuhují snad jen úvodní cover Its my Life od Animals, druhá No Imagination, a velký hit Ohayo Tokyo. Béčko se povedlo celé a tak nemá cenu jmenovat, avšak největší direkt mi vždy přivodí krásnou melodií napěchovaná The Witchwood a sametová Double Man. Jinak Graham Bonnet zpívá znovu skvěle a k novici Danny Johnsonovi který nijak neexhibuje rovněž nemám žádných výhrad.

V této desce by se mohli jako v zrcadle najít všichni příznivci Rainbow Bonnetovi éry. Těch po světě sice moc neběhá a oproti Dio-vské době to byl z tehdejšího i dnešního pohledu znatelný sešup dolů, přesto... Podobný, hitově šmrncnutý hard-rock vzor osmdesát někdy do nálady sednout dokáže a pro určitou skupinu nemusí tento produkt vypadat jen jako kýč patřící do starého železa.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - Dangerous Games
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Megadeth - Risk

Megadeth / Risk (1999)

horyna | 4 stars | 19.03.2020

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.

» ostatní recenze alba Megadeth - Risk
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Clannad - Macalla

Clannad / Macalla (1985)

horyna | 5 stars | 18.03.2020

Zapomeňte na všechny škatulky. Zapomeňte na to, že existuje nějaká tvrdá rocková muzika. Zapomeňte, že se hraje metal, hard rock, jazz, nebo blues. Vypadněte z městských aglomerací, alespoň na chvíli utečte před okolní všudepřítomnou technikou a zkuste se oprostit od každodenních problémů starostí i strastí. Vyražte do přírody, naplánujte cestu, určete si start i cíl a sebou si krom pár potřebných krámů vezměte kapesní přehrávač, ve kterém budete mít nalitou přesně tuto desku. Počkejte až budete mimo civilizační dosah a poté si ji v lůně matičky přírody pusťte. Jděte po vytyčené trase a vnímejte jen hudbu a své okolí. Předem vám zaručuji že prožijete mimořádný zážitek, protože tahle krása jde mimo obecné mantinely vnímání hudby. Ona to vlastně ani není hudba, alespoň ne nijak obyčejná. Je to astrálno v té nejčistší formě a podobě.

V tom našem širém hudebním světě je jen málo krásnějších nahrávek, než je právě Macalla, jež vytvořili irští velvyslanci přírody Clannad. Pro takovou všeobjímající nádheru jsou všechny slova a fráze úplně zbytečné. Tohle je ta nejčistší esence vytvořená splynutím našich duší s neposkvrněným okolním světem dávnověku.

Myslím, že není až tak důležité zmiňovat fakt, že Clannad zde poprvé začínají do své tvorby implementovat i prvky popu. Pokud se to děje takto sofistikovaným způsobem, nemůže onen pokus kapele ublížit, ale naopak. Širší přístupnost neznamená vždy bezbřehou komerci a vyváženost obou složek je na Macalla úžasná.

Cit a schopnosti s jakými zde kapela přistupuje k práci s vícehlasy a k celkovému aranžování jednotlivých témat je naprosto jedinečný. Stejně důležitým aspektem je pak práce s atmosférou. Nálady a odstínění určitých písní jsou natolik profesionální, nenapodobitelné a silné, že i když je budete vnímat se zatajeným dechem pořád se nepřestanete divit, jestli je taková nádhera vůbec skutečná a budete si klást otázku, zda-li je vůbec možné, že ji vyprodukovali obyčejní smrtelníci.

Z výborně dramaturgicky vyrovnané kolekce bych si dovolil přec vyjmout jednoho zástupce a tím je nejzářivější drahokam této sbírky, píseň In a Lifetime. Jeho trvalou krásu do našich srdcí tesá zpěvačka Máire Ní Bhronáin spolu v duetu s U2 pěvcem Bonem. Pro vystihnutí krásy tohoto songu čeština zkrátka postrádá ty správná slova.



V těchto těžkých dnech, v těchto těžkých časech, je pro nás milovníky hudby tím správným hnacím motorem, který pomůže člověku alespoň na chvíli přesunout myšlenky stranou naše muzika. Ta sice nemá dar v podobě léku, který by lidstvo tak nutně potřebovalo a dokázalo jej v tuto chvíli spasit, avšak i těch několik málo chvil v její krásné společnosti, dokáže jedinci dodat odvahu a psychicky jej malinko pozvednout.

» ostatní recenze alba Clannad - Macalla
» popis a diskografie skupiny Clannad

Maiden uniteD -  Maiden United ‎– The Barrel House Tapes

Maiden uniteD / Maiden United ‎– The Barrel House Tapes (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 17.03.2020

Holandský projekt Maiden United baskytaristy Up The Irons Joey Bruerse v tichosti vydal minulého roku čtvrtou studiovou desku s dalšími akustickými úpravami svých velkých vzorů. Já osobně mám starší tvorbu Mejdnů uloženou hluboko v paměti, ale dnes si je moc nepouštím. Raději si je občas připomenu pomocí sofistikovaně přepracovaných cover verzí, které mi umožní zavzpomínat na důvěrně známé melodie vysvlečené ze železného brnění ... a to Maiden uniteD dovedou.

Zde na Progboardu jsem v minulých letech propagoval předešlá alba této sebranky, proto padlo rozhodnutí poslechnout si i novinku The Barrel House Tapes, která vyšla na sklonku minulého roku. Jelikož předchozí alba jevila určitou sestupnou tendenci v kvalitě a originalitě, byl jsem tedy před prvním testování mírně apatický.

Kouknul jsem se na seznam muzikantů, kteří se na albu podíleli. Joey krom dvou členů své domovské kapely oslovil řadů holandských kolegů z rockových kapel i jazzu a aby přitáhl patřičnou mediální pozornost, v pár písních se objevili i zpěváci Doogie White a Frank Beck (Gamma Ray/Red Raven). Kytarové party do dvou skladeb poskytl i Dennis Stratton (Iron Maiden) a trubkou několik skladeb ozvláštnil jazzman Eric Vloeimans.

Podívejme se tedy na hudbu : po živém intru mě překvapilo podání hitu The Number Of The Beast v country kabátku, jak z baru na divokém západě. Pro zpestření dobré, jelikož však k tomuto stylu nechovám žádné sympatie, nijak více mne tato verze nezaujala. Následný Back in the Village v soft rockové úpravě zapěl opatrně a nevýrazně zpěvák Gammaray Frank Beck.
První skladba, kde to konečně zajiskřilo , je umístěna na čtvrtém místě pod jménem Alexander the Great. Epicky pojatý originál byl přearanžován do intimní podoby bez jakéhokoliv rytmického vedení jen s doprovodem akustické kytary, klavíru a procítěného zpěvu Jeroena Voogda. První vrchol alba.

Wasting Love mě těžce znudila svým pop rockovým feelingem, ani Doogie ji svým projevem nezachránil. Naládu mi zvedla až další v pořadí – Poweslave, opět jen s akustickou kytarou a hlavně s kouzlenou trubkou hostující jazzové legendy Erica Vloeimanse. Tato věc mě přímo pohladila po duši, líbil se mi něžný přednes zpěváka Jos Severense, který ve svém domácím death metalovém tělese HdK svůj hlas používá poněkud jinak. :-)

Stranger opět nudné, song Phantom of The Opera pozvedla výborná trubka, Strattonovu kytaru jsem nijak neidentifikoval. Z méně známé Motsegur z alba Dance of Death byl použit ústřední melodický motiv, který hudebníci zapustili do pirátské odrhovačky z londýnských putyk. Vcelku příjemné, na rozdíl od závěrečné Sanctuary, která mě krom nástroje Erica Vloeimanse moc nezaujala.

Závěrem : Úspěch kvalitní unplugged cover verze nespočívá jen v nahrazení partů metalových kytar těmi akustickými, ale jak dokazují Maiden uniteD - důkladnou transkripcí původního materiálu do nového tvaru, v kterém originál naleznete až postupným poslechem. To mě na tomto projektu na rozdíl od mnoha dalších stále baví. I zde se najde několik nevýrazných skladeb, kterým nepomohly ani velká jména. Celkově mě však deska příjemně překvapila povedeným zvukem a několika silnými momenty, čímž si u mne soubor napravil reputaci po slabším Remembrance.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Maiden United ‎– The Barrel House Tapes
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

Dead Heroes Club - Everything Is Connected

Dead Heroes Club / Everything Is Connected (2013)

horyna | 5 stars | 17.03.2020

Irské Dead Heroes Club jsem objevil vyloženě tady na Progboardě. Už kdysi dávno jsem si procházel všechny dostupné recenze, které tu vytvořil kolega Sajgon. Devět z deseti jim pořízených beru jako by byli pomalu moje vlastní, až tak velké procento panuje v naší vzájemné shodě v oblasti progresivní muziky. Jev vcelku nevídaný. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se začnu zaobírat jím tolika vychválenými Dead Heroes Club. Sice to nějakou dobu trvalo a setkání bylo srze Discogs spíše náhodné (navíc přibalený kousek od kupujícího, který měl v nabídce jiné cd, které jsem chtěl především), ale o to ve výsledku vůbec nejde. Hlavní je výstupní efekt, který ve vás po konzumaci takové muziky zůstane a ten je musím říci na 120% absolutně pozitivní. Od úvodní chvíle, od prvního poslechu.

Když jsem s kapelou přišel do kontaktu poprvé, naprosto totálně mne do obličeje praštil přebal tohoto cd. Fantaskní i pitoreskní malba zároveň působí, jako by nebyla z tohoto světa, z této planety. Zobrazení pomíjivosti času prostřednictvím velkých starodávných pendlovek a starobylých přesýpaček a porůznu rozptýlené figurky postav zaobírající se různými činnostmi, to vše na pozadí tmavě hnědé tónové škály vypadá naprosto úchvatně. Podobné je to i s muzikou. Tam vás okamžitě osloví jak precizně vyšperkovaný zvuk (ten je naprosto lahůdkový), tak nevídaná schémata, postupy, aranžmá, melodické linky, obrovské množství nápadů tak brilantně sestavených a prokomponovaných, že si kladete otázku jak je možné, že tato kapela, tato muzika je před širší progresivní veřejností tak pečlivě ukryta.

Startovní kus The Hunger působí jako jeden obrovský opojný monolit. Je to definice hudby D.H.C. se vší krásou a působivostí. Už od prvních sekund nepostrádá atmosféru, v tomto případě až mrazivě tajemnou. Když se po chvíli rozjede a rozparádí v načančaných akustických aranžmá a rytmických přechodech, obočí vám poskakuje radostí a to vás ještě v refrénu čekají artistické obraty předváděné zpěvákem Liamem Campbellem. Další skladby vyjma netypicky hitové jízdy Exit the Queen (sotva čtyři minuty trvající vymazlenec) už pitvat nebudu, za a) to udělal kolega Sajgon a za b) by si tuto desku měl každý prog-rocker hledající nové výzvy, nové horizonty a vůbec specificky zajímavou muziky poslechnout.

Abych to tedy nějak uzavřel. Sajgonovi putuje velké DĚKUJI za objevení dalšího progresivní klenotu v mém soukromém žebříčku, a kapele samotné poklona až k zemi za to, s jak výbornou muzikou se dokáže prezentovat. Oni totiž patří k těm kapelám, které utekly celosvětově provařené prog konkurenci o pár světelných let dopředu. A to se někdy zatraceně počítá.


A vlastně je to obdobný případ jako u před pár dny vykutaných Fuchsia. Podobně pozoruhodný monolit, jen místo sběratelům sedmdesátek jsou D.H.C. určeni fajnšmekrům soudobé muziky.

» ostatní recenze alba Dead Heroes Club - Everything Is Connected
» popis a diskografie skupiny Dead Heroes Club

Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo (1972)

Snake | 4 stars | 16.03.2020

CD btf.it ‎– VMCD117 /2006/

Představte si, že zakládáte rockovou skupinu a hledáte pro ni originální a přitom dobře zapamatovatelné jméno. Těžké, že ? Klukům z Raccomandata Ricevuta Ritorno (Doporučená zásilka s potvrzením o převzetí) se to, myslím, docela povedlo a korunu tomu nasadili grafickou podobou svého debutového alba. To vypadalo jako provázkem převázanej, útlej balíček s portréty členů kapely na poštovních známkách...

Skupina Raccomandata Ricevuta Ritorno (uvádí se též varianta Raccomandata con Ricevuta di Ritorno, nebo zkratka RRR) pochází z Říma a vznikla někdy kolem roku 1971. Tvořilo ji šest velmi mladých hudebníků s jen minimálními zkušenostmi z hudební branže, ale aj tak se jí podařilo podepsat smlouvu s labelem Fonit Cetra. Kapely se ujal producent Pino Tuccimei (spolupracoval např. s I Pooh, The Trip, nebo Osanna), kterej přišel s nápadem na postapokaliptické koncepční album. Kytarista Nanni Civitenga složil muziku, Pinova manželka Marina Comin napsala texty a šlo se na věc. Deska Per.... un mondo di cristallo se nahrávala v Turínských studiích, na osmistopej magnetofon a nezabralo to víc, jak třicet dnů. Vyšla pak na etiketě Cetra, v roce 1972 (Cetra ‎– LPX 15) a kapela ji propagovala na největších festivalech své doby, mimo jiné i na legendárním "Villa Pamphili Pop" v roce 1972.

Koncepční příběh je lamentem astronauta, kterej se vrátí z kosmíru a zjistí, že je posledním člověkem na nukleární válkou zničené Zemi. Neveselé téma se odráží i v komplikované a intenzivní, přitom všem však pořád ještě velmi melodické hudbě, kterou bych popsal jako energickej symphonic prog, s prvky folk rocku a jazzu. A musím zmínit i velmi pěknou ilustraci uvnitř rozkládacího obalu desky, kterou navrhlo studio "Up&Down".

Při celkové stopáži sedmatřicet minut je tu sedm tracků, ale ten první - Nulla - je jen minutku dlouhým, pochmurným sólem chrámových varhan. Druhou, z celkového konceptu trochu vyčnívající skladbou je čistě jazzová (a trochu bláznivá) instrumentální vsuvka Nel mio quartiere, kterou končila první strana vinylového alba. Zbytek už je prog rock té nejvyšší kvality, se spoustou nečekaných zvratů, vsuvek a změn. V těch intenzivních pasážích mi to trochu připomíná jediné album krajanů Buon Vecchio Charlie, slyším tu aj ozvěny Banco del Mutuo Soccorso a v těch akustických, folkových mezihrách první album skupiny Procession. Frontman Luciano Regoli zpívá s dramatickým patosem a jeho vyšší hlas má takovej ten operní nátisk. Řekl bych, že je poměrně originální a když už ho jednou uslyšíte, jen těžko si ho potom spletete s někým jiným.

Když odečtu oba výše uvedené tracky, zbyde mi pět skladeb. Su una rupe je ohromující svými v rychlém sledu se měnícími náladami, ve kterých se střídají pastorální pasáže a rychlé, energické laufy. V následující Il mondo cade su di me bych vypíchnul smyčce, které podtrhují dramatickou atmosféru skladby a pak dvě minuty dlouhou, instrumentální (a nekompromisní) masáž.

Zajímavá je druhou stranu původního vinylu otevírající L'ombra. Našemu astronautovi začíná z té nekonečné samoty šplouchat na maják a v touze po lidské společnosti pronásleduje vlastní stín. Tomu odpovídá i tempo skladby, které je jaksepatří splašené. Pak si však uvědomí, v jak svízelné se ocitnul situaci a předivo akustických kytar doprovází jeho šílenej smích. V závěrečné Sogni di cristallo si vrzne i smyčcovej orchestr, ale jako vrchol alba bych označil deset minut dlouhou a řádně rozkošatělou Un palco di marionette. To je jízda, jak na kolotoči.

Album je to sice pěkné, ale moc se nechytlo a už o pouhý rok později se RRR rozpadli. Údajně kvůli tlaku vydavatele, kterej trval na účasti na festivalu populární hudby v San Remu, ale pamětníci hovoří i něco o napjatých vztazích mezi věčně rozhádanými členy kapely. Na scénu se vrátila v roce 2010 albem Il pittore volante, které následovala lajfka Live in Elba (2015) a mini LP In rock (2019). Za zmínku jistě stojí i její účast na festivalu Prog Exhibition 2010, jehož záznam vyšel (ve výpravném box setu 4DVD + 7CD) o rok později.

První vydání alba Per....un mondo di cristallo se mezi sběrateli prodává za zhruba 200 Euro, ale na trhu je i dostatečnej počet jeho reedic. Rozkládací mini vinyl replika od btf.it vyšla jako součást kolekce "Remaster Series" a obsahuje osmistránkovej booklet s biografií kapely, několika ilustracemi a fotografiemi středových štítků původní LP. Zvuk je trochu archaickej, ale vzdušnej, s čitelnou lokalizací jednotlivejch nástrojů a širokým stereem.

Je to výborné album a jistě patří k tomu lepšímu, co z Itálie 72´ vzešlo. Jsem rád, že jsem ho konečně zařadil do sbírky a dávám mu čtyři stars.


» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno

Lifesigns - Lifesigns

Lifesigns / Lifesigns (2013)

horyna | 4 stars | 16.03.2020

S velkou mírou nadsázky a přehánění bych mohl napsat, že i kdyby muzika na tomto nosiči stála za starou belu, byla nudná, vyčpělá a nezáživná, kvůli jeho mistrnému obalu si ho doma rád ponechám.
V případě prvního alba projektu/kapely Lifesigns zkrátka poslouchám i očima a s každičkým tónem této zvukomalebné pompézně progresivní nahrávky, mám v hlavě zafixovaný motiv a námět inspirovaný anglickým venkovem s reminiscencemi na Constablova romantická plátna (díky špici kostela pak na jeho dílo Katedrály v Salisbury).

Vlastně by se dalo tvrdit, že onen romantický duch zachycený na výjevu obalu tohoto nosiče se přímou úměrou přenáší i do hudby zanesené v jeho drážkách. Máme co do činění s bohatě zdobnou, ne za každou cenu složitou muzikou, která v sobě kombinuje jak přístupnější tvorbu třeba takových Yes, s duchem alb vydávaných na konci let devadesátých krajany Arena (to především ve skladbě poslední), vše pak podepřeno mírnou dávkou patosu, pompy (pro někoho popu), či klasického artu z dob Pink Floyd.

Jednotlivé skladby mají díky časové náročnosti svůj vývoj a postupné vyústění. Mantinely jsou značně rozšířené a po nějaké schématičnosti, či plánovitosti není na desce ani vidu. John Young má příjemný vokální výraz a nikam svůj přednes netlačí. Vše je volně plynoucí, načechrané (ne však vyumělkované) a motivově všeobjímající. Člověk má pocit nenucenosti až ležérnosti. Dá chvíli práci na tuto hru přistoupit a ne do každé příležitosti se takové album hodí. Je to spíš otázka vkusu a momentální nálady.

Mně jako prog-rockerovi mající v oblibě i daleko měkčí věci tato muzika přináší radost i požitek. A
a o to jde především. Zkrátka - kolorovaná zvukomalebná kulisovka pro chvíle pohody. Pusťte si to, koukněte na obal a atmosféra k vám domů přicestuje vzápětí sama.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984

Mahavishnu Orchestra / Live At Montreux 1974 / 1984 (2007)

stargazer | 5 stars | 15.03.2020

V době, kdy jsem začínal poslochat mahavišnácké album Apocalypse, položil jsem si po nějaké době otázku, jak můžou s tímto albem vyrazit na turné. Apocalypse je nesmírně náročná hudba jak na poslech, tak i na provedení. A jak jsem začínal kompletovat McLaughlinovu tvorbu, zakoupil jsem v roce 2008 kolekci 17 cd John McLaughlin Montreux Concerts. Byla to moje zatím největší investice do hudby. Box stál 7500 kč a byl zakoupen v Bontonlandu v Praze. No a hned jako cd 1 a 2 byla Apocalypse naživo. Tento živák byl zahrán 7 června 1974 a na podiu hrálo 11 hudebníků. Krom kytary, basy, kláves a bicích také smyčce a dechy. Vše ve špičkové zvukové kvalitě. Mahavisnu opravdu hrají přesně to, co je na studio albu, akorát jak to na jejich koncertach bývá, skladby prodlužují o nějakou tu minutu navíc. Nejvíce na mě zapůsobila hra bubeníka Michaela Waldena, který naprosto skvěle nahradil svého bývalého kolegu Billyho Cobhama. Jako přídavek MO přidali song Sancuary (Bisrds Of Fire), který natáhli z pěti na sedmnáct minut. V tomto přídavku si zaspívala Gayle Moran a hned na to spolu jamují JMcL kytara a Jean Luc Ponty na housle. Opravdu úžasný souboj.

Tato hudba není na každodenní poslech, je vyjímečná, poslouchat tenhle koncert je pro mě malý svátek. U bodování se řídím tím malým textem, co je nad hvězdičkama. Vyjímečný koncert....vyjímečné hodnocení.******* sedm kulí jako v Sarajevu. Hodnocení a recenze se netýká dvd, to jsem neviděl, ale asi bych ho dohledal na YouTube.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Moore, Gary - After hours

Moore, Gary / After hours (1992)

EasyRocker | 5 stars | 13.03.2020

Irský guitar hero, zocelený dekádami hudební dřiny, byl legendou už za života, určitě neměl zapotřebí nešťastný odchod ze světa. Prošel několika fázemi, na počátku devadesátek se převlékl v plné parádě zpět do bluesového šatu. V něm ho taky miluju nejvíc.


Mistrův návrat k rodné hudební hroudě ukazuje s neskutečnou vervou Cold Day in Hell - hitový dynamit hned z první ruky Štavnatý steak, dochucený nabušenými dechy a sboristkami. Don't You Lie to Me (I Get Evil) je střetem plnokrevné dvanáctky s funkovým jiskřením. Story of the Blues - už název hovoří, aniž by zazněl jen jediný tón. Sedmero minut lkající balada, jedna z nej, které kdy opustily mistrovu dílnu. Nu a potom? Výbuch Since I Met You Baby s geniálním sólem, kde hrdelní rašpli B.B. Kinga identifikuje i invalida. Napětí vokálů mistrova a dvojice dam jde za hranu přijatelného Jemné tahy dechů, smyčců i fantaskně budované kytarové sólo - to vše u mě činí ze Separate Ways nejvýraznější Garyho baladu. Ale ta konkurence.... Duo funky petelic Only Fool in Town a Key to Love od Johna Mayalla, by roztančily stádo mamutů, pochované v sibiřském ledu. Jumpin' at Shadows ukazuje, že uhrančivé balady mistr sype jako potrefený kdesi u Clarksdale ďáblem. Po bluesrockové úderce The Blues Is Alright ovládne pole dojemná The Hurt Inside. Hlasový koncert i citlivé začlenění hostů útočí na prvou signální - a u blues ničeho jiného nežádám. Výjimečný baladický čich stvrdí skvostná Nothing's the Same - jediné oko nezůstane suché. No a zkrátka nepřijdou ani majitelé remasteru ( 2002) - vedle bezuzdného řádění All Time Low nechybí Woke Up this Morning od B. B. Kinga, Don´t Start Me Talkin´ od Sony Boy Willliamsona. A to zdaleka není vše...

After Hours je nejen důstojným nástupcem světové klasy Story of the Blues. Mám neurčité, leč příjemné mrazení, že se tu Gary vyřádil ještě o více. Načatý bluesový comeback vystavěl mu pevnou půdu pod nohama. Jasná plná, pro mě možná i nej- mistrovo album... Dokonale vyplněných 70 minut - pro bluesmana vpravdě svatá mana. ! 5/5

» ostatní recenze alba Moore, Gary - After hours
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Return To Forever - Returns

Return To Forever / Returns (2009)

stargazer | 3 stars | 13.03.2020

Rok 2008. Returni po dvaceti pěti letech spolu a v té nejsilnější sestavě. Bohužel pouze v live provedení. Asi už nikdy nedojde ke studio návratu, jelikož jsou členové kapely každý jinde. Myslím tím jejich novodobá hudební vyjádření. Tento cd koncert z turné 2008 je kvalitou záznamu nedostižný. Pro posluchače této kapely snad nemusím nic dodávat o naprosté hudební genialitě, souhře, entuziasmu, virtuozitě a bůhví čím vším. Pro toho, kdo neměl tenhle soubor ještě tu čest slyšet, popíšu to asi takto:

Jedná se o hudbu ve které se mistrovsky mísí prvky jazzu, rocku, španělské a latinoamerické hudby. Hlavními protagonisty jsou všichni muzikanti, ale jeden z nich mírně vyniká. Je to Chick Corea, kapelník skupiny, hrající hlavně na piano, které střídá s různými rejstříky synthi kláves. Stanley Clarke, bass guitar. Stanley kombinuje elektrickou basu a kontrabas. Jeden z nejlepších hráčů na basu všech dob. Al Di Meola, opět fenomenální virtuóz ovládající el. a akustic. kytaru, vnášející rock, jazz a latino prvky do palety stylů této grupy. Lenny White, bubeník. Mistr svého nástroje. V jeho vzoru hry je cítit takové rockové pozadí, i když se jedná o jazzové stupnice. Někde jsem četl, že skoro všichni rockoví bubeníci obdivovali Johna Bonhama a Bonzo miloval hru Billyho Cobhama a právě Lennyho Whitea.

Na tomto dvojalbu se mi nelíbí jen taková malichernost a to je na cd2 až přehnaně dlouhé sola Corey, Clarkeho a i Whita. Proto cd1 5hv. , cd2 3hv.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Herd of Instinct - Incantation

Herd of Instinct / Incantation (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 13.03.2020

U nás ne příliš známé americké prog rockové těleso Herd of Instinct tu naposledy zviditelnila ve skvělé recenzi Kristýna před sedmi lety. Tito umělci z Texasu jsou pro mne zárukou nejméně dvou věcí. Tou hlavní je spojování zdánlivě nesourodých hudebních odkazů (prog rock, prvky prog metalu, world music,jazzu, post rocku i vážné hudby) přirozeným způsobem, takže když vyplavou na povrch, přijde vám to spojení naprosto samozřejmé. Dalším aspektem jakéhokoli alba této kapely je rovněž bezprecedentně propracovaný, dynamický a skvěle sejmutý zvuk, což velmi oceňuji a chválím. Bez něj by totiž zaniklo mnoho detailů v takto náročně prezentované muzice.

Kapelu mě pomohl objevit jejich tajemný obal s mladou dámou, které pravděpodobně shořela hlava.
Nebojte, nejde o žádný death metal :-) Hlavním stavebním prvkem páté desky Incantation z roku 2019 je strukturovaný rytmický základ občas ne nepodobný King Krimsonům (Abaddon) ze sedmdesátek. Po několika posleších vyplouvají i další ingredience v podobě jazzových (Coin Locker Babies), někdy repetitivních pasáží (Prey 4 Garden) a potemnělých symfonických vsuvek evokujících nějaký soudntrack k hodně ponurému filmu (Myth and Ritual, Incantation Two a Torture Garden). V komplikovaně pojaté Incantation One se prolne dokonce prog metal s fusion. Ostatně, tuto propojenou dvoudílnou kompozici si nejraději pouštím společně, protože druhá část hudebně úzce navazuje na tu první.

Závěrem : páté album Herd of Instinct v mých sluchovodech zní nejpestřeji z jejich dosavadní diskografie a působí celkově rockovějším a ostřejším a jakoby zhuštěnějším dojmem – jako soundtrack k nějakému bezútěšnému post apokalyptickém filmu. Na tomto výsledku má podíl jistě i několik hostů, mj. i z řad Porcupine Tree či Stevena Wilsona. CD je kapánek temnější oproti jeho předchůdcům, což mi maximálně vyhovuje. Ve studiu se s každým detailem maximálně vyhráli, při pozorném poslechu jsem měl po mnoho dní co objevovat.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Incantation
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct

Abel Ganz - Shooting Albatross

Abel Ganz / Shooting Albatross (2008)

Brano | 5 stars | 13.03.2020

Rok 2008 bol v progresívnom rocku mimoriadne úrodný.Svoje zásadné diela vydali skupiny ako sú Beardfish,Karmakanic,Pendragon,Moon Safari,Simon Says,poľskí Millenium,či izraelskí chlapci Amaseffer....ale prekvapili tiež škótski veteráni ABEL GANZ,ktorí po dlhých 14 rokoch prišli s fungl novou štúdiovkou.Trecie plochy medzi jednotlivými členmi sa časom obrúsili a tak album Shooting Albatross nahrala uzmierená zostava starých skúsených muzikantov,ktorých môžeme označiť za účastníkov prvej vlny britského neo-progu spolu s IQ,Marillion,Twelfth Night či Pendragon.

Album začína trochu akusticky zasnene až ležérne pätnásť minútovkou Looking For a Platform,ktorá sa neskôr ako pokropená živou vodou zvrtne vo vitálne výrazný "yesovský" viachlasný refrén ,potom nasledujú dlhšie klavírne vyhrávky Hewa Montgomeryho(ktorého poznáme tiež zo skupiny GRAND TOUR) záverom popretkávané 12 strunkou Hugh Cartera.Vrcholom albumu je nasledujúca epická vyše 23 minútová skvostná kompozícia So Far,ktorá začína romanticky šumom mora,neskôr sa pridávajú píšťalky a husle,potom bicie,klávesy a sólo na elektrickej gitare.Ako hosť spieva Alan Reed,ktorého poznáme skôr z jeho pôsobenia v skupine PALLAS a len málokto vie,že v Abel Ganz vlastne začínal svoju spevácku kariéru.Skvostný epos s celou plejádou nástrojov ako sú Hammond a Moog,Mellotron,flauta,husle,kontrabas,mandolína...Jemné akustickejšie pasáže sa občas prekvapivo striedajú s tvrdšími gitarovými riffmi a Reedovým chrapotom.Jack Webb len tak prepletá na minimoog až sa mi zdá,že sa mu každú chvíľu zauzlia prsty.Bravo!!!Megaepos smeruje nezadržateľne do vygradovaného finále,kde dominujú analógové klávesové nástroje a mellotron a nad všetkým kraľuje vypätý Reedov vokál. Sheepish začína rezko s pôsobivymi gitarovými vyhrávkami na klávesovom podklade,spevák Stuart "Mick" MacFarlane však nedisponuje takým precíteným a výrazným hlasom ako Alan Reed,to treba povedať veľmi otvorene.Ventura je posledný štvrťhodinový epos,kvalitatívne v ničom nezaostáva za predošlými tromi.Je tu cítiť silnú nostalgiu za časmi dávno minulými,za prvou polovicou 70-tych rokov,za zlatou érou prog-rocku.Sú tu nežné akustické pasáže strihu Anthonyho Phillipsa,nádherné romantické zákutia s mandolínou a s 12 strunkou na mellotronovom podklade,ktoré občas vyruší sólo na elektrickú gitaru.Ideálne pre staro-genesisovských nostalgikov.

A čo dodať na záver?Shooting Albatross je dokonalý album,ktorý je radosť počúvať.Páni odviedli kus poctivej práce za ktorú im patrí veľká vďaka!

» ostatní recenze alba Abel Ganz - Shooting Albatross
» popis a diskografie skupiny Abel Ganz

Fuchsia - Fuchsia

Fuchsia / Fuchsia (1971)

horyna | 5 stars | 13.03.2020

Fuchsia. S tímto naprosto dokonalým folk-rockovým skvostem pocházejícím ze zlaté doby art-rockové muziky z roku 1971, jsem se seznámil teprve nedávno, prostřednictvím sousedního mladšího bratrance Progboardu, díky webu Rockovica com. Tam jej recenzoval zahraniční přispěvatel Kev a jeho text a především ukázky mne zaujali natolik, že jsem si disk za nemalý peníz prostřednictvím Discogs vyštrachal a s gustem čmeláka i hbitě objednal.

Protagonistou a hlavní postavou tohoto projektu je zpěvák a kytarista Tony Durant, který soubor založil za přispění basáka Michaela Daye a bubeníka Michaela Gregoryho. Jako značně originální vnímám angažování hned trojice dam a to Janet Rogers hrající na housle, Madeleine Bland na violoncello, klavír a harmonium a Vanessy Hall-Smith rovněž housle. Všechny tři se podílejí rovněž na doprovodných vokálech. Deska byla kritiky dobře přijata, avšak nedostatečně propagována, což zapříčinilo i rychlý konec souboru.

Stylově jde o mixaturu rocku s folkem, s decentním dotekem psychedelie. Vše je čisté jako křišťál, energické, výživné a atmosféricky dokonale omamné. Cítím tu mírný dotek Fairport Convention, ovšem v ráznějších a bohatějších aranžmá. Éterické doprovody trojice dam občas velmi stylově, místy až renesančně dobově dobarvují folkově laděný kolorit, ze kterého jako předřečník vystupuje hlavní recitátor Tony Durant. Smyčcové nástroje tu prostupují mlhovinou akustických kytar a nenápadně odnášejí hudbu kapely do zcela originálních oblastí. Celek dýchá staroanglickým obdobím Viktoriánské epochy.

Pro mne je tato deska jedním z největších objevů z let sedmdesátých (bomba zhruba na úrovní frankofonních Kanaďanů Harmonium) a to nejen pro její originální pojetí a zajímavé personální a hlavně nástrojové složení, ale především skrze muziku, kterou tehdy představila a která dokáže ohromit posluchače i po padesáti letech.



» ostatní recenze alba Fuchsia - Fuchsia
» popis a diskografie skupiny Fuchsia

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

horyna | 4 stars | 12.03.2020

S poslechem Sabbathovského alba Technical Ecstasy se nemůžu ubránit pocitům vnitřní překvapivé spokojenosti, ale také jistého podivení nad letitými reakcemi fandů, kteří tento výtvor tak často haní a posílají jej do propadliště rockových dějin. Když jsem kdysi dávno desku prostřednictvím YT testoval, nezanechala ve mě nějak dobré pocity a právě o to větší překvápko mi přivodili opakované soustředěné poslechy z cd, které jsem si při kompletaci Osbourneových B. S. pořídil.

Tohle že je ta méně hodnotná nahrávka Black Sabbath? To snad ne. Vůbec nechápu, co na ní komu vadí. Snad fanouškům ukotveným v prvních těžce doomových dobách už její optimističtější pohled na svět a odlehčené, pro širší veřejnost určené jásavější melodie mohou překážet, to bych ještě překousl, ale... Já čekal bezduchou nudnou desku, spíchnutou pro firmu, pod tlakem veřejnosti, nebo jen jako naplnění něčí egoistických ambicí... Místo toho slyším přímého pokračovatele famózní Sabotage.

Už první hybná pecka Back Street Kids se mi zamlouvá. Iommi zvláštně motá melodii a spodek je interesantně zahuštěný. Druhá You Won't Change Me zprvu vypadá na nudnou doomárnu, ale když do boje vpadnou Woodroffovi klávesy a Ozzy zpívá s citem, který prokládá Iommi svými sólíčky bavím se. Wardovým civilním přednesem artikulovaná It's Alright mi nevadí vůbec a zajímavě znějící Gypsy a All Moving Parts (Stand Still) zrovna tak. Vlastně bojuju jen s poněkud trapnou Rock 'N' Roll Doctor. Pravým opakem je tklivá balada She's Gone, asi největší hit této jinak nehitové kolekce.

Když odhlédnu od vnitřních půtek v kapele a od toho, že to nikoho nejspíš tehdy moc už nebavilo a kluci nějak nevěděli kudy se dál vydat, pořád dokázali napsat poměrně solidní materiál, za který se stydět nemusí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

H.e.a.t - H.e.a.t II

H.e.a.t / H.e.a.t II (2020)

alienshore | 5 stars | 11.03.2020

Švédsky H.E.A.T som po odchode speváka Kennyho Leckrema sledoval tak trochu z diaľky. Jeho nasledovník Erik Gronwall mi až tak neimponoval. Nedá sa povedať, žeby ich ďalšie štúdiové výtvory boli zlé, to rozhodne nie. Akurát to nebolo úplne to, čo som chcel resp. predstavoval. To sa ale evidentne mení s príchodom albumu H.E.A.T II. Dvojka v názve znamená pravdepodobne nový začiatok. Podľa všetkého sa však vracajú aj k podstate svojej hudby z minulosti. Samozrejme sound je vynovený a tak vlastne dvojka predstavuje spojenie starého a nového.

Musím povedať, že tak presvedčivú a silnú enklávu skladieb som už dlho nepočul. H.E.A.T predstavuje na tomto diele dokonalý prienik kapiel ako Pretty Maids, Dokken či Europe - čiže nabrúsená víchrica hard & heavy, melodického rocku a štipky AOR. Vo zvukovej rovine kraľujú roky 80-té a dôraz sa kladie aj na skladateľskú stránku veci.

Dvojka je od začiatku až po koniec naprataná hitmi. V dnešnej dobe je tomu ťažko uveriť, ale týmto Švédom sa to naozaj podarilo. Úvodná Rock Your Body dáva jasne najavo aký bude charakter celého albumu. Dangerous Ground, Come Clean, Adrenaline, One By One či posledný náklep Rise nesú dokonalý rukopis svojich tvorcov. Nájdeme tu aj polo-baladickú Nothing To Say, ktorú následne nahradzuje ďalšia melodic-rock bomba Heaven Must Have Won An Angel. Každý song je niečím zaujímavý a obsahuje aj nápadité aranžmány. Do uší bijú nádherné a premyslené gitarové sóla Dave Daloneho. Gitarová vyhrávka v Dangerous Ground či klávesové orgie v Adrenaline sú nezabudnuteľné.

H.E.A.T vydali konečne po rokoch dokonalé dielo a potvrdili, že v tejto dobe patria vo svojej kategórii medzi absolútnu špičku. Skladby sprevádza hudobná eufória, hromada energie a duch kreativity. Je nepopierateľné, že potešili mnohých fanúšikov. Bude zaujímavé sledovať, či udržia laťku kvality v budúcnosti. Bude to nepochybne ťažké. Dvojka totiž patrí nielen medzi to naj vydané v tomto roku, ale aj v samotnej diskografii H.E.A.T.

» ostatní recenze alba H.e.a.t - H.e.a.t II
» popis a diskografie skupiny H.e.a.t

Tygers Of Pan Tang - Ritual

Tygers Of Pan Tang / Ritual (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 11.03.2020

S kapelou Tygers of Pan Tang jsem se rozloučil před několika dny recenzí alba The Cage, po kterém se kapela rozpadla. K onomu nešťastnému období se jistě vrátím, nyní bych vám nabídl tento časový bod opustit a strojem času se přesunout do současnosti.

Práte li se, zdali je kapela stále aktivní ? Je a jak! Poslední roky zraje jako víno a má štěstí na nové muzikanty.
Vedle jediného původního člena – kytaristy Robba Weira je velkou oporou posila z Itálie, zpěvák Jacopo Meille, který to z kapelou táhne už 16 let. Další důležitou personou je odbornou hudební veřejností zatím více neobjevený Micky Crystal, který se postupem času stal jedním z nejlepších anglických těžkotonážních kytaristů a směle se dnes vyrovná hráčům typu Johna Sykese či Viviana Campbella. Rytmiku v pozadí jistí přibližně dvě dekády ostřílení bubeník Craig Ellis a hráč na basovou kytaru - Gavin Gray.

Za poslední roky se tento kolektiv stmelil častým hraním a solidními hard and heavy alby. Zatím posledním počinem je deska Ritual z roku 2019. Na tomto albu jako by Tygers of Pan Tang zůročili vše, co za poslední roky tvrdě budovali. V porovnání s tři roky starým eponymním albem je tu znát jasný progres. Z toho, co předvedl na novém albu Micky Crystal, musí každému spadnout brada. Brilantně a s lehkostí zahrané riffy doplňuje invenčními a vzletnými sóly, což se dnes tak často neslyší.Před dvaceti lety by u něj klepali zástupci z managementu Whitesnake, Dio nebo Ozzyho. Další deviza souboru, fotogenický Jacopo Meille také předvádí svůj životní výkon.

Album Ritual mě velmi zaujal svou vnitřní silou, ostrými kytarovými riffy, klenutými refrény i výbornými kytarovými sóly. Jednotlivé písně v archaickém heavy metalovém duchu avšak s moderním natlakovaným zvukem představím jen stručně :

1) Úvodní heavy nářez s agresivními riffy kytar a melodicky klenutým refrénem - hitovka Worlds Apart s výborným kytarovým sólem
02 a 03) Destiny a Rescue jsou AOR šmrcnuté skladby se sbory, kde trochu cítím Whitesnake
04) Raise Some Hell je těžká a stadionová vypalovačka stylu Accept prolnutá s kytarovými party od Dia
05) Spoils Of War – těžkotonážní hard rock
06) White Lines – melodická, ale přesto úderná skladba určená na singl
07) Words Cut Like Knives – povinný ploužák
08) Damn You! - dynamická skladba mi připomíná jam Accept s Geoffem Tatem
09) Love Will Find A Way - další melodický metal s AOR příchuťí
10) Art Of Noise - moderní metal jako by šmrcnutá grunge
11) Sail On skoro osmiminutová, s prog metalovým vyzněním Queensryche – výborná kytara


Dalším důležitým prvkem je realizační tým , který zajistila vydávající skandinávská firmy Mighty Music. Písně byly nahrány u bývalého člena Tygrů Freda Pursera v Newcastle a smíchána skvělým kytaristou a producentem Sorenem Andersenem v Kodaňi. Jeho spolupráci si vychvaloval i Glenn Hughes, kterému Soren stejné služby poskytl na jeho sólovém albu Resonate. Mastering provedl Harry Hess z Harem Scarem. Tito lidé polili celé album živou vodou a výsledek zní nadupaně a moderně. Podobný výsledek jsme slyšel u posledních Judas Priest nebo Queensryche.

Závěrem : Kapela Tygers of Pan Tang natočila desku, s kterou se jí podařilo navázat na kvality jejich legendárního alba Spellbound. Výborné instrumentální výkony všech, písně mají hitový potenciál, žádnou vatu jsem neobjevil. Pro fandy melodického hard and heavy metalu s archaickým nádechem.
Je jasné, že kapela nepřišla v rámci stylu s ničím objevným, mohla by vyjít klidně před dvaceti lety, ale takhle parádní deska ční v dnešní nadprodukci nad tísicemi dalších souputníků jako Severka na jasné noční obloze.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Ritual
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note

Allman Brothers Band, The / Hittin' The Note (2003)

horyna | 5 stars | 11.03.2020

Hugh Syme vytvořil mnoho kapelám geniální výtvarná díla pro jejich titulní obaly. I tohle patří mezi nezapomenutelné, lehce rozpoznatelné a hravě se v hlavě fixující. Samotný nosič jsem objevil opět zcela náhodou, stejně jako osmdesátkového Becka prostřednictvím brněnské burzy. V paměti jsem měl uloženou Hejkalovu pochvalnou recku i jeho vlastnoruční doporučení tohoto alba. I když jsem jej nikdy před tím neslyšel, nebylo proč váhat. U zavedených jižanin člověk přestřelit většinou nemůže a jelikož se jedná o desku comebackovou a relativně novější, podobně jako v případě krajanů Lynyrd Skynyrd jsou nároky vcelku opodstatněné.

Mám tuze rád jejich první alba, ale domnívám se, že tahle trefa se povedla mimořádně. Pokud není lepší, tak je přinejmenším kvalitativně plně srovnatelná s tím, co dělali kdysi. Najdeme tu všechno v té nejvyšší kvalitě. Od zmiňovaného obalu, přes lahodně sejmutý vysoce dynamický zvuk, až po mimořádné hráčské výkony každého jednotlivce. Sestava rozšířená na tři bubeníky/perkusionisty, skýtá dostatek lahodných okamžiků v bezprostřední blízkosti tohoto nástroje a jejich vzájemná souhra a doplňování se, dělá možná hlavní gró této nahrávky. Zahanbit se pochopitelně nenechají ani oba kytaristé a hráč na všechno co má klapky-Gregg Allman.

S časovou náročností kompletní desky nemám problém, jelikož při tom nekonečném přívalu nápadů a kreativních množin, mi těch 75 min uteče jako voda. Jediné co snad může malinko vadit, je celkově vyšší zástup pomalejších skladeb, ale ani to nezmění můj pohled na desku, jako na pěti hvězdičkovou.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Pendragon - The Jewel

Pendragon / The Jewel (1985)

horyna | 5 stars | 10.03.2020

Takřka současně s novinkou Pendragon mi domů dorazil navíc i díky Discogs objednaný debutový kotouč těchto britských ultra melodiků. Přemýšlel jsem tedy, jestli raději psát recenzi na jejich první, nebo poslední dílo. A jelikož u alba Love Over Gold nemám všechny pocity ještě přesně sesumírované a tento disk u mne pomalu postupně roste, jako jednoduší variantu jsem zvolil utrousit pár slov o albu Jewel. Možná i proto, abych zde učinil Pendragoňákům další reklamu jejich ranému materiálu, jelikož se domnívám, že si dnešní fanoušek této kapely vybere k popisu spíš novinku, než třicet pět let starý kotouč.

I přesto, že se spíš počítám do méně početné skupiny fans, kteří mají u této bandy rádi spíše melodicky méně klenuté a od přebytečného patosu oproštěné nahrávky pozdější, absolutně mi to nebrání důkladně si vychutnat i první fázi Barrettovi party. Ta přichází s kůží na trh už koncem let sedmdesátých jako klasický hard-rockový cover band. O větší úspěch se jim postará tehdy se rodící hvězda první velikosti kapela Marillion, díky jejíž pomoci náš soubor koncertuje, nahrává své první mini album a v půli desetiletky i tento debut.

Na něm už slyšíme zcela vyprofilovanou, postupně na klávesy se radikálně orientující jednotku, která do svých skladeb právě po vzoru tehdy hodně populárních Marillion přidává kilogramy vzletných melodií, epochálně klenutých klávesových meziher i něco z tolik potřebné a módní divadelní teatrálnosti. Skladby mají ucelenou formu, jasný vývoj a obrovskou porci melodiky. Ta se stane už navždy jejich know-how a to jak v době oné muzice nakloněné, či právě naopak. Ono stačí jen ochutnat něco málo z kuchyně Jewel, například pochutiny typu megaopusu Alaska, výpravné Oh Divineo, nebo pozoruhodně proměnlivé The Pleasure Of Hope a musí vám být hned jasné, že zdejší receptury pocházejí z prověřeného a sofistikovaného zdroje, odzkoušeného o dekádu dřív praotci podobného gurmánství Genesis.

Leader kapely Nick Barrett si vždy šel svou vlastní cestou, aniž by nějakým způsobem nechával do své tvorby prosakovat právě populární moderní proudy. Možná i díky tomu si Pendragon dokázali udržet vysoký status po celou svou kariéru, za což jsou jim jejich fanoušci jistě vděčni.

I když křivka kvality jde s dalšími díly nahoru, nebo se drží na jedné vyrovnané hladině, už tento první veliký projekt jejich kariéry skýtá hodnocení téměř nejvyšší. Oni jsou krom poměrně vlezlého úvodu Higher Circles výborné i věci jako Circus, nebo The Black Knight, ve kterých je Nickova (akustická) kytara doslova ozdobou na symetricky tvarovaném dortu a jednotlivé kompozice nepostrádají napětí, drama a kvanta překrásných niterných zážitků.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Jewel
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Millenium - Exist

Millenium / Exist (2008)

EasyRocker | 5 stars | 09.03.2020

Mimořádně autorsky plodná dvojka Kramarski/Gall a jejich oddaní spoluhráči tvoří od závěru devadesátek jeden z pilířů početné polské stáje. Matadoři, ošlehaní působením i v dalších tělesech, vydali v roce 2008 z mého pohledu první mistrovský opus.

Gilmourovsko-rotheryovský žalozpěv Piotra Plonka rozehrává v kolébavém rytmu prvý opus - Embryo. Plejáda mistrovsky prožitých sól je střídána koberci Ryszarda Kramarského - centrálního mozku Millenium. Vše posouvají na další úroveň citlivé samply, klavír, famózní bubnové přemety. Závěr zdrsní kovovým riffem... Nervní a roztěkané samply - přichází hlavní chod číslo dvě - Up & Down. Symbolická reflexe naší psyché - jednou nahoře, jednou dole, to vše kolísá až děsivým tempem. Tomu odpovídá i řádění kytar, jako prach černé nánosy keyboardů a Gallova skvostná přehlídka. Ta bez zaváhání odpíchne i třetí albový díl - Rat Race. Kramarski a spol. jsou klidnější, čarují zákoutí, známá i od hogarthovských Marillion - slyš finálový duel Plonka/Kramarski. Dychtivě žádaná kůra po utržených šrámech. Road to Infinity na ploše přes 15 minut omračuje precizně navrstvenou hradbou kláves. Tady Kramarski kormidluje celý tým s bezchybným kompozičním i aranžérským čichem. Celá paleta nástrojů do sebe zapadá jako ono zdivo dávných Inků, mezi kterým neprojde ani nůž. Za půlí dorazí nepopsatelné melodické dostihy v nejlepší ostrovní neoprogové tradici. Nespokojili se s maturitou ani vysokou, vysochali rovnou progovou Cambridge.

Příval mimořádně silných momentů sfoukne vítr z plachet všem, kteří scénu na sever od našich hranic snad dosud neobjevili. 4 opusy, 53 minut, víc netřeba. Přes instrumentální suverenitu je ale triumfem Milénia - melodie. Smutná, extatická a vznešená - reflektuje spletité mezilidské vztahy, triumfy i hledá sebe sama. 5/5

» ostatní recenze alba Millenium - Exist
» popis a diskografie skupiny Millenium

Grand Tour - Heavy on the Beach

Grand Tour / Heavy on the Beach (2015)

horyna | 4 stars | 09.03.2020

Jak jsem již nastínil v profilu nově přidaných Grand Tour, hudba této kapely je určena všem milovníkům krajanů Comedy of Errors. V případě Grand Tour jde též o skotskou kapelu pocházející z Glasgowa. Založil ji bývalí klávesák Abel Ganz Hew Montgomery a postupně k sobě přijal dřívější i pozdější členy komedie omylů, zpěváka Joe Cairneho, kytaristu Marka Spaldinga a bubeníka Bruce Levicka. Nejde o žádnou výsostně originální muziku, spíše o klasický neoprog made in británie, který budou prvotně vyhledávat příznivci kapel jako jsou Arena, Jadis, Credo, nebo Pendragon.

Námět pro desku zažehl film Stanleyho Kramera z roku 1959 v hlavní roli s Gregory Peckem On the Beach - Na pláži. Tady je krátký výňatek z ČSFD popisující příběh lidí pohybujících se na pláži v Austrálii, kteří čekají na radioaktivní dopad po jaderné katastrofě, která zničila severní polokouli.
Film Stanleyho Kramera se odehrává v roce 1965, avšak vznikl o šest let dříve; ve své době byl tedy příběhem z nedaleké budoucnosti. Jde o jedno z děl, jež umělecky zpracovávala aktuální téma, nastolené tehdejším rozdělením světa. Zápletka filmu byla shodou okolností opravdu prorocká: v říjnu 1962 nechal Fidel Castro na Kubě rozmístit sovětské jaderné rakety, čímž se svět skutečně ocitl na pokraji globální jaderné války. Stanley Kramer se ve vyprávění soustředil především na komorní líčení vztahů hlavních protagonistů. Nevyhýbal se však ani výpravným spektakulárním sekvencím: mezi ty nejpozoruhodnější patří záběry na liduprázdné ulice San Francisca, včetně proslulého mostu Golden Gate, nebo sekvence automobilových závodů, které se změní v sebevražedný masakr účastníků. Kramerův neobvyklý film byl nominován na Oscary za střih a za hudbu.

Jednotlivé skladby se pohybují v rozsahu pěti až patnácti minut. Album začíná hrozivým zvukem větru tříštícího se o kostelní varhany. Kapela hraje podstatnou část desky v hloubavějším, až meditativním tempu, viz hned po předehře druhá The Grand Tour (Part 1), kde by člověk čekal víc energie a nasazení. Ale tohle byl zřejmě účel a kluci si tu laskavou polohu užívají a umí ji nádherně proaranžovat. Fantastickou kytarovou ornamentální práci po vzoru devadesátkových Pendragon odvádí Mark Spalding. Divadelní přednes Joe Cairneyho dokonale doplňuje opojně děsuplnou atmosféru a znásobuje divákovi prožitky a emoce. Klávesové přelivy Hew Montgomeryho vytvářejí nádherné melodie a mají ve svém popisu desce jasně vévodit. Celek pak dotváří elegantní bubnování Bruce Levicka. Prim hraje rovněž křišťálově čistá produkce.

Osobně mne trochu mrzí jen často nastolené stejně uháčkované vláčné tempo, které se mění a akceleruje pouze na několik okamžiků, aby se posléze znovu razantně zpomalilo a dal znatelnější průchod koncepčně vyžadovanému sentimentu.

» ostatní recenze alba Grand Tour - Heavy on the Beach
» popis a diskografie skupiny Grand Tour

Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop

Beck, Jeff / Jeff Beck's Guitar Shop (1989)

horyna | 3 stars | 08.03.2020

Tak na tohle album jsem narazil úplnou náhodou před pár dny na brněnské, vcelku intimní burze desek a cédéček. U jednoho prodávajícího, který měl okolo sebe hodně zajímavých nesnadno sehnatelných titulů, raritek a prvních vydání, jsem se zasekl celkem dlouho a několikrát listoval tam i zpět pořadníky s cd a pečlivě vybíral, které exempláře by se mi hodili do sbírky. Mezi zvolenými bylo i toto cd Jeffa Becka, které jsem měl už nějakou dobu v merku, a které se v posledních měsících z naší distribuční sítě jaksi vypařilo. Tady jsem neváhal ani vteřinu. Zánovní stav (vlastně jako z obchoďáku), směšný peníz, interpret, jehož muzika mě rajcuje a impozantní obal (ten patří k echt povedeným) rozhodovali ve vteřině.

A tak si hrdý majitel odnáší nahrávku domů, aniž by pořádně tušil, o co se vlastně jedná. Kupovat takzvaně kočku v pytli se ne vždy vyplatí, ale občas je přitažlivost mezi muzikou a jejím nákupčím tak obrovská, že odolat zkrátka nejde. Vlastně když zašátrám hluboko v paměti, matně si vybavím okamžik, během kterého jsem na netu tuto desku krátce testoval a úplně dobře to dopadnout nemohlo, protože by už dávno byla součástí sbírky.

Becka uznávám a poslouchám v jeho nejplodnějších sedmdesátých letech. To co dělal, spíš nedělal potom, mě až tak nebere a myslím si, že jej kreativní můza dost výrazně opustila. On nikdy moc neskládal a tuhle práci si nechával obhospodařovat jinými. Možná ho v dalších letech nebavilo pořád někoho oslovovat jen proto, aby mu dotyčný psal songy, které by jej zaujali. V osmé desetiletce vydal jen dvě (tři) desky, a ve srovnání s předešlým to není žádná sláva. Myslím si, že ale tady se celkem vytáhl a s dvojicí Tony Hymas klávesy a Zappákem Terry Bozzio (pan sto buben a tisíci činel), nahrál moderní instrumentální desku, na které zub času zapracoval jen z části.

Syntetický computerový směr osmdesátek je dost patrný v úvodní stejnojmenné skladbě. Ale už dvojka Savoy předvede Becka v daleko prozaičtějším světle a třetí reggae záležitost Behind the Veil je nádhernou ukázkou jeho brilantního stylu. V dalších písních slyším typického Becka, velkého inovátora kytarové hry, impozantního technika i velkého cíťu. Dost mimo mísu však jde scifi pokrytá Day in the House, podle jejíhož mustru musel o pár let později skládat excentrik Steve Vai některé své krkolomné šílenosti. Naštěstí předposlední "dvě řeky" vrací Beckuv obraz do daleko smířlivějších, až romantických poloh, aby nás v závěru z mírné letargie vytrhl uragán Sling Shot, kde se pořádně rytmicky vyblbne i Bozzio.

Závěrem: domnívám se, že vedle kterékoliv desky stvořené v sedmé dekádě Guitar Shop obstát opravdu nemůže. Pokud postavím vedle hned tu první, magickou Rough and Ready, tak... tak prostě nejde. Ale když si odmyslím veškéré návaznosti, není kytaristův krámek zas tak špatným zbožím. 3,5*

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Thieves’ Kitchen - Argot

Thieves’ Kitchen / Argot (2001)

jirka 7200 | 4 stars | 08.03.2020

Pokud krom svých letitých oblíbenců rádi vložíte do nenasytné štěrbiny CD přehrávače kotouček s neobvykle vystavěnou progresivně rockovou muzikou, která se inspiračně nebojí sáhnout do sedmdesátých let ke klávesovým hrdinům ELP, Gentle Giant či Genesis, promísit tyto prvky s jazzovými postupy, občas hutnější kytarou a velkou dávkou originality, tak jste na správné adrese. Již jsem tu pár desek anglických Thieves Kitchen vychválil, ale vždy to byly ty, na kterých za mikrofonem stála Amy Darby.

Těm prvním dvěma kotoučkům se zpěvákem Simonem Boysem jsem se poněkud vyhýbal, přišly mi poněkud rozvláčné a Simon mne svým výkonem úplně neohromil. A tak mi album s názvem Argot zatím zpříjemňovalo dlouhé výjezdy autem na Moravu a teprve tam, plně koncentrován na muziku samotnou, jsem objevil vnitřní kouzlo oněch čtyř rozsáhlých kompozic. Nejkratší song Proximity mne rozmazloval 13 minut, titulní John Doe Number One se na digitálním displayi na konci objevil údaj 20:22. Při jízdě je možnost přeskakování a posouvání skladeb přece jen omezena a tak jsem si v klidu vychutnal pomalu se rozvíjejicí atmosféru skladeb, vzletnou i hutnou kytaru Phila Mercyho, která se proplétá oparem zvuků, které vydávají různé typy klávesových nástrojů Wolfganga Kindla. Vtip je v tom, že oba nikam nespěchají, hudebně na sebe přirozeně reagují a postupně budují skladbu od základů až do podoby královského paláce. Bubeník Mark Robotham tu není jen rytmickou jednotkou, ale dalším rovnocenným nástrojem, který se bezvadně napojil na ostatní spoluhráče. Nějakou dobu jsem si myslel, že se jedná o automatického bubeníka, pak mi došlo, že do takto náročně rytmicky pojaté muziky by bylo opravdu složité jej naprogramovat.

Baví mě to prolínání nálad ve skladbách, není problém v úvodní skladbě odhalit math rockové postupy, v další progresivně hard rockové riffy promíchané s jazzovým korg pianem a v závěru třeba symfonické aranže. Zpěv Simona Boyse není sice nikterak efektní, ale svojí naléhavostí a přirozeností si mne nakonec získal.

Závěrem : opět originalní album, které se nesnaží těžit z provařených výrazových postupů progresivních či art rockových velikánů, ale kráčí k posluchačovi vlastní, občas trnitou, ale o to zajímavější cestičkou. Takové při svém poslechu vždy rád upřednostním.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Argot
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Led Zeppelin - Houses Of The Holy

Led Zeppelin / Houses Of The Holy (1973)

EasyRocker | 5 stars | 07.03.2020

Z pozice lídrů světového rocku, stvořili LedZep, zčásti v presu mezi šňůrami, pátý studiový zářez. Poprvé nesl normální název a nikoli jen pořadové číslo. Mistrná je už obálka z dílny Hipgnosis s postavami dětí na památné kamenné tzv. Stezce obrů v Irsku.

The Song Remains The Same shrnuje vše, čím byli LZ nadčasoví, výjimeční. Bonhamův divý úprk sleduje Page drtivou, vypjatou hrou a neskutečnou salvou sól. Výtrysk geniality - do té Svaté trojice náleží právem. Pod pokličkou patroluje rytmika s neústupným a až jazzovým závanem. Vzdušné tóny Pageova Danelectra doprovází romanticky zasněný Plant a John Paul Jones na mellotron. Tónová bystřina, zvoucí se The Rain Song. Jak moudře praví Chris Welch, inspiraci donesl George Harrison, vytýkaje jim nedostatek balad. Magické, nádherné. Formát univerzálního maestra předvádí ovšem i v Over The Hills and Far Away. Drtivé bicí a zpěv s keltským nádechem dodají ocelovou strohost Made in LZ. Nebojácnost a tradiční stylovou volnost jest funky šleha The Crunge. Inspiraci dodal Bonham a je to vskutku tanec smrti nové éry. Dancing Days útočí přímočarou líbivostí s lehce orientálním kořením, nic ale nepůsobí lacině neb vyumělkovaně. Šokem pro kritiky i většinu fandů je pak reggae D'yer Mak'er, který se zamýšleným singlem nestal Nad realizací jsou pochyby jistě na místě, odvahy ale měli dostatek. Bloudivé Jonesovo piano nezřetelně zní jako přes clonu; mračno ledového krupobití zmrazí kosti i klouby. V mystické extázi se přidává Plant, startujíc své magické vokální hody - tu s námětem severských mýtů. No Quarter. Mimořádný zásek, osobně v mém Top 3 všech časů od LedZep. The Ocean rázně umlčuje váhavce a pochybovače, zda snad neopustili své kořeny. Útočný rokec prvotřídního tahu na bránu s běsnícím duelem Page/Bonham, věnovaná fanouškům = hotovému moři duší.

Nejen nostalgie mě poutá tomuhle dílu. Jedno z prvých alb LZ a vůbec jedno z prvních mimo metalové kohorty. Na piedestalu se vyjímá dodnes, jak relikviář svatého Maura. Okamžitý skok na prvé místo doma i za oceánem zavřelo ústa všem. Zepelín ukázal, že snaha vecpat je do nějaké škatule zavání nepochopením šíře jejich hudebního obrazu.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Colosseum - Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/

Colosseum / Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/ (2006)

Zdeněk | 4 stars | 06.03.2020

Záznam koncertu skupiny Colosseum z hudebního klubu Modernes z roku 1997 v německých Brémách je možno směle srovnat s oficiálním živým albem z Kolína nad Rýnem z roku 1994.
Koncert stojí na skladbách z prvního období sestavy, které vyvrcholilo živým albem Live! Z této klasiky zde bohužel chybí Stormy Monday Blues , které bylo vždy jedním z vrcholů kapely. Projev skupiny zde není sice tak živelný jako na zmíněném albu z roku 1971 ale je otázkou zda je lze vůbec překonat.
Pro fanoušky skupiny lahůdka, kvalitní záznam pořízený zřejmě techniky brémského rádia jen trochu kazí mono verze.


» ostatní recenze alba Colosseum - Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/
» popis a diskografie skupiny Colosseum

King Crimson - THRAK

King Crimson / THRAK (1995)

horyna | 4 stars | 06.03.2020

King Crimson patří k mým nejoblíbenějším kapelám. První období s Lakem hodnotím asi nejvýše. Mezi-období alb Lizard a Island mi zní v obdobně vysokých parametrech. S Wettonem už je to krapet horší, ale pořád velký nadstandard. Naopak trojici barevných osmdesátkových alb s Belewem doslova zbožňuji. To mi pasuje až neuvěřitelně a strašně baví ty nahrávky i poslouchat, hlavně kvůli nenapodobitelnému Brufordovi a Frippovu rytmickému cítění. Fascinuje mě i totálně vzdálený směr od okolní popové stádovitosti s muskulaturním zvukovým odérem v pozadí. Ovšem to co přichází poté je i na mne zatraceně složitý oříšek. Tam spadá dvojice dle mého příšerných, nervů drásajících nahrávek (samozřejmě těch posledních) a jedna vcelku slušně melodická a s potřebnou pílí i vcelku uposlouchatelná deska Thrak. Té jsem po nesčetně pokusech konečně přišel na chuť a nedávno i zařadil do sbírky.

Vlastně tu není až tak moc co Frippovi a spol vytknout. Deska částečně navazuje na to, čím se kapela "živila" v minulé desetiletce. Deska má však pevnější tvary a ostřejší kontury. Velký počet písní je proložen různými krátkými instrumentálními kusy a mezihrami. Deska zprvu vyznívá hodně nepoddajně a syrově. Ale je to částečný klam, protože nedá zas takový kumšt spoustu motivů postupně rozklíčovat, vystopovat dost libozvučných melodií a jak jsme u K. C. zvyklí i pedantských rytmických zvratů a pochodů. Mám tu rád jak tvrdé masáže typu Vroom, Dinosaur, THRAK, nebo Sex-Sleep-Eat-Drink-Dream, tak jejich protiklady rozložené v hloubavých a jemných nuancí písní Walking on Air, Inner Garden, či One Time.

Tomuto období K. C. se všeobecně nepřikládá velká vážnost a když někdo mluví o kapele, většinou zmiňuje její nejplodnější část let sedmdesátých. Dle mého by se nemělo zapomínat ani na období s Belewem, který byl součástí kapely o dost déle než všichni ostatní členové a zanechal v její historii nesmazatelnou stopu. 4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - THRAK
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Tygers Of Pan Tang - The Cage

Tygers Of Pan Tang / The Cage (1982)

jirka 7200 | 1 stars | 05.03.2020

Recenze na album „The Cage“ se mi psala velmi obtížně, neboť obsah na této desce ztělesňuje v kostce všechno to, co na osmdesátkových albech, které s požehnáním firmy směřovaly do náruče mainstreamu, nesnáším. Plytké melodie, laciné popěvky, naprosté minimum zkreslených kytar, fanfárovité klávesy, nahalovaný pleskavý zvuk jednotvárně pojatých bicích, najatí skladatelé a hitmakeři = minimum vlastní invence.

Ač se nahrávka vyšplhala až na 13 místo britské hitparády a stala se nejprodávanějším artiklem kapely, nevěřím, že si tuto desku kupovali ti samí fanoušci, co před rokem uctívali metalové Spellbound či spíše hard rockové Crazy Nights.

Plně rozumím Johnu Sykesovi, který se tohoto cirkusu odmítl účastnit a místo psaní nových písní obcházel všemožné konkurzy (DIO,OZZY) až nakonec zakotvil u Thin Lizzy, kde se mohl věnovat plnohodnotnému hard rocku. Zůstaly po něm roztočené dvě písně, proto byl rychle k Tygrům přijat klávesista (někdy i kytarista) - skladatel Fred Purser.

Kapela jakoby ztratila odchodem Sykese veškerý tvůrčí potenciál, musel tedy nastoupit nováček Purser, který složil několik skladeb rockového charakteru, ale jakoby pro jinou kapelu. Třeba poslední The Actor by svou komplikovanou stavbou zapadla na některé prog rockové album. Rovněž producent a skladatel Steve Thompson dohodil několik skladeb ze svého archivu, přispěl i skladatel popových songů např. pro Celine Dion – Steve Parr. Aby byl výčet zapojených autorů ještě více bizarní, přispělo i duo hitmakerů Jerry Leiber a Mike Stoller, kteří psali hity i pro samotného Elvise Presleyho.

Takže když si to shrneme, na albu vedle pop rocku lze jako hard rock označit „You Always See What You Want to See“ a s přivřením jednoho oka „Letter From L.A.“ Na prvoligové představitele anglického hard and heavy poněkud málo, ne ?

Shrnuto : Z dnešního pohledu bezprecedentním zásahem firmy narušený přirozený vývoj špičkové hard and heavy kapely ve vidině vyšších zisků. Praktiky gramofirem v osmdesátkách jak z čítanky. Jako celek naprosto neposlouchatelné.

P.S. : Terror společnosti MCA neutuchal a tak (po neustávajícím tlaku na kapelu, aby hrála živě více převzatých songů a nulové propagaci nové desky) se Tygři snažili vypovědět smlouvu. Finanční nároky byly nereálné a nebylo cesty ven. Došlo k nejhorší variantě – rozpadu kapely a ukončení činnosti.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Cage
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Def Leppard - Def Leppard

Def Leppard / Def Leppard (2015)

horyna | 3 stars | 05.03.2020

Na vydání posledního alba Def Leppard jsem nijak zvlášť nereagoval. Jednak mě odradili vesměs rozporůplné reakce kolegů z jiných portálů a druhak samotný nástřel na netu. Tomu jsem posléze věnoval jen malou pozornost a když není chuť do něčeho se pouštět, není ani důvod se tím hlouběji zabývat. Byl to až loňský pražský koncert, který mne k nahrávce pořádně dovedl a já začal desku opakovaně testovat. Dnes jsem už jejím hrdým majitelem a jsem s ní nadmíru spokojen.

V dnešních Def Leppard stále vidím solidní potenciál potřebný ke skládání zapamatovatelných melodií i velkých hitů. Domnívám se, být teď rok 1987 a kapela právě vydávat tuto kolekci slušně návykových a na první signální útočících písní, může bodovat podobně jako s albem Hysteria. Úvodní trojice skladeb vás bere okamžitě útokem. Z kapely sálá dobrá nálada, zapálení pro věc i stále nemalý hitový potenciál. Podobný entusiasmus a hlavně nápaditost vidím i v závěru desky, zhruba od songu číslo deset dále. To, co je uprostřed není vždy úplně stoprocentní (což ani Hysteria, či Pyromania nebyli), občas se to vyplní trochou nudy, nebo podobným hudebním postupem z minula, ale těch kazů není zase tolik.

Zhrnul bych to asi takto. Kdo má rád produkci Def Leppard, neměl by být touto deskou zklamán. A ten, kdo je nenávidí už třicet let, nebude je mít rád ani kvůli tomuto dílu. 3,5*

» ostatní recenze alba Def Leppard - Def Leppard
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights

Tygers Of Pan Tang / Crazy Nights (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 04.03.2020

Po albu Spellbound byla Tygrům předpovídána hvězdná budoucnost. V té době byli na roztrhání, turné prokládali sety na prestižních festivalech s návštěvností 60 000 fandů po boku Iron Maiden, Saxon a dalších hrdinů oné doby. Ačkoliv Spellbound vyšel v dubnu ´81, tak firma MCA ve vidině násobících se zisků kapelu tlačila do skladání a nahrání nové desky. Muzikanti se podvolili a v září ´81 nastoupili do londýnského Trident studia. Tam za dva měsíce nahráli devět písní a v listopadu byla deska s názvem Crazy Nights na trhu. To byl fofr!

Někde se však něco zadřelo. Dnes muzikanti uvádí, že písně tehdy ušili rychlou jehlou. Možná bylo chybou výměna producenta Chrise Tsangaridese, s kterým natočili předešlé dvě alba. Novic Dennis Mackay měl s podobným stylem méně zkušeností, měl blíže třeba k prog rockovým Kayak a z těžkotonážní muzikou přišel do styku jen na albu Judas Priest a jejich Stained Class.

Výsledek byl obdobný. Tygers of Pan Tang jako by spadl řemen. Jako bychom se při poslechu mávnutím kouzelného proutku přenesli nejméně o čtyři roky zpět. Kapela z rukávu vysypala hutné songy v přísně hard rockovém hávu, jako třeba v Love Don't Stay s mohutným riffem jak od Deep Purple a povedenou kytarovou výšivkou stylu kolegů z UFO. Další, namátkou třeba Down And Out mi připomněla Judas Priest z období jejich začátků. Úvodní Do It Good inspiraci čerpala u AC/DC i Thin Lizzy.

V té době se však kapely předháněly, která zahraje rychleji a expresivněji. Tyto parametry plnily dravé Running Out Of Time, Raised On Rock nebo hard rocková Never Satisfied s jedovatým a zrychleným refrénem. V kontextu doby byl celek krokem zpět a i John Sykes vyjadřoval nespokojenost.

Shrnuto : Existují názory, že třetí deska ukáže pravý potenciál souboru. Ač Crazy Nights v žádném případě rozhodně není špatnou deskou, kapela jakoby se zalekla rychlosti a vklouzla do hard rockového království s jen občasným úletem k heavy metalu. Tady dle mého selhal producent, který je měl donutit k větší dravosti a rychlosti. Větší štěstí tehdy měli třeba Judas Priest či Motorhead, kde je až zásah zvenčí donutil akcelerovat plyn.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

IQ - Are You Sitting Comfortably?

IQ / Are You Sitting Comfortably? (1989)

horyna | 4 stars | 04.03.2020

V portfóliu tahounů britské neoprogresivní scény kapely IQ, by jste jen stěží našli méně oblíbený titul u jejich fanoušků než je tento. Někdo poslední být zkrátka musí a i když se na chvostu pelotonu nikomu líbit nemůže z čistě prozaických důvodů i tato neoblíbená příčka obsazená je a vždy bude. I když je vše individuální a spousta posluchačů by vám prstem ukázala raději na předchůdce Nomzamo, nebo k ještě ne tolik vyprofilovanému debutu Tales from the Lush Attic, bude to jen malá část oproti těm, kteří desku z 89-tého v lásce příliš nemají. Ptáte se čím je to způsobeno?

Na vině je celkem znatelný odklon od klasické linie tvorby, započaté na první dvojici alba, především pak na fenomenální desce The Wake. Právě po ní odchází charismatický zpěvák Gabrielovsko/Fishovského typu, pan Peter Nicholls, kterého nahradil dle mnohým malinko bezpohlavní a zhruba o level slabší Paul Menel. I když i Paulův hlas v sobě nese určitou část teatrálnosti a smyslné barvy k IQ se hodící, o znatelný kus charisma s ním kapela zkrátka přišla. Ale není to jenom Menel kdo "dělá" tuhle nahrávku takovou, jaká ve skutečnosti je. Hlavním důvodem je znatelné zjemnění (patrné už na Nomzamo) výsledného soundu a koketérie s 80-átkovým popem a softem. Kapela značně zjednodušila aranžmá, zklidnila emoce a svůj nový sound oblékla do pompézního kabátu s příklonem k líbivější, pro širší vrstvy snáze akceptovatelné melodice.

Po mírně uspávacím vstupu s War Heroes, můžeme výše popsané atributy lehce naroubovat hned na druhou, rádiově znějící věc Drive On. Ta má se starými IQ vskutku pramálo společného, avšak stále se jedná o vcelku bez problémů poslouchatelnou píseň, kterou očesala doba a touha kapely uchytit se v hitparádách. Poté následují kratší instrumentální paráda Nostalgia, která nás vrací v čase až kamsi do hlouby let sedmdesátých a která s původními IQ koresponduje snad nejzřetelněji. Hned v jejím závěsu přichází první velký (až orgasmický) vrchol desky, píseň Falling Apart at the Seams. I ona se snaží držet kapelu v rámci svého starého zajetého stylu a nabízí nespočet lákavých okamžiků a variací svižnějšího charakteru. Cválající bicí, zřetelná basová figura, krásné melodie a velmi zajímavé zpěvákovi hlasové modulace, šroubují skladbu do emočních pater a dávají divákovi naději, že rozhodně není potřeba soubor zatracovat. S další písní se kapela obrací zpátky směr 80-át. Sold On You zní dost bezstarostně, až prázdninově, ale mě se tuze líbí (asi i proto, že mám rád A. O. R., soft, pomp,....). Šestá Through My Fingers je klidnější věc s velice pěkně prokreslenou akustikou a znovu pozoruhodným a hlavně citlivým výkonem Paula Menela. Další jedinečný okamžik této nahrávky skýtá skladba Wurensh. Ta obsahuje typické Holmesovkské kytarové "výjezdy" a vkusné melodie. Je pestrá, členitá, nezaobírá se dobou a tak nějak volně si plyne v původní IQ linii, s mnoha charakterovými zvraty a hlavně... je sofistikovaně sestavena a nešetří nápady. Ve smířlivém duchu vytvoří solidní tečku píseň Nothing At All.

Takže suma sumárum se o žádnou velkou katastrofu nejedná. Album přežilo i cestu časem a nezní přehnaně zastarale, či pateticky směšně. I přesto, že nikdy nebude patřit k výkladnímu zboží IQ, není vůbec nutné je pro neduhy doby nějakým způsobem osočovat.


A nakonec jeden bonbónek. Desku Are You Sitting Comfortably? znám už celkem dlouho a kdysi dávno jsem vlastnil i její originál. Pod dojmem nepotřebného jsem jej zakrátko prodal a teď po x letech se k jejímu fyzickému vlastnictví prostřednictvím Caerllyssi Music opět vrátil. Jaký byl však můj údiv po vsunutí cd do přehrávače a zmáčknutí play, se dá jen těžko popsat. Okamžitě jsem poznal znatelný rozdíl a začal se tudíž pídít, co se s touto nahrávkou tak rapidního stalo. IQ zřejmě mají jako svůj koníček své starší nahrávky znovu vydávat a přitom je znatelně upravovat, přemixovávat a co já vím co ještě všechno. Takto už pozměnili desku debutní (tam origo neznám a tak podobné peripetie nemám důvod řešit). Jiří tu psal o podobném úkonu u nahrávky Ever (tam je to však zmíněno i v názvu) a já teď připojuji stejnou zkušenost s Are... I když tady to nebude alespoň dle chybějícího popisu na obalu cd tak markantní, rozdíl jsem horynovými slechy poznal okamžitě. Některé pasáže, či nástroje jsou vysunuty a předsazeny, dost míst zní odlišně. Co však dostalo znatelně nový kabát je zvuk. Ten má s tím původním "bakeliťákem" už pramálo společného a tak hraje nahrávka až překvapivě svěže a aktuálně. Je super, že si kapela do svých úprav nenechá zasahovat zvenčí, čímž se neporušila dynamika nahrávky a vše působí maximálně čistě a přehledně.


Nebýt nového pesimstičtějšího směru IQ na posledních dvou nahrávkách a nevědět, že pochází deska z let osmdesátých (plus vyměnit Menela za Nichollse), klidně by se s přimhouřením obou kukadel dala zařadit za desku Frequency. A možná by část aktuálních fanoušků zklamaných z depresivního charakteru loňské Resistance, uvítalo několik "sluníčkově" pozitivních prokleslovacích momentů starých IQ i v dnešní tvorbě.


» ostatní recenze alba IQ - Are You Sitting Comfortably?
» popis a diskografie skupiny IQ

U2 - Songs of Innocence

U2 / Songs of Innocence (2014)

Tomáš Rojt | 4 stars | 03.03.2020

Poslední recenze legendárního alba z roku 1987 " The Joshua Tree" mě připomněla jednu starší recenzi na novější album a tak jsem ji vytáhl ze šuplíku. Musím přiznat, že mými prvními seznamovacími alby od U2 byly "War" a " The Unforgettable Fire", které jsem si tehdy čerstvě po vydání nesl hrdě ( tehdy ještě jako LP ) z nedělní ranní burzy domů, celý netrpělivý, až si je doma pustím... Mimochodem právě tohle album z roku 1984 je spolu s " The Joshua Tree" na pomyslném vrcholu mého soukromého žebříčku alb U2. Teď už ale zpět k hodnocení jejich zatím předposledního titulu : U2 vydávají od roku 2000 alba s 4 až 5- letým odstupem, výjimkou bylo zatím poslední album "Songs of expirience" z roku 2017. Dost dlouhá doba na to, připravit opravdu kvalitní album, chtělo by se říci. Ale ouha, ono to tak úplně nefunguje, to tam je kouzlo alb prvních dvou dekád, konče albem Pop. Částečně proto, že U2 stárnou se svými posluchači a tak i vnímání alb je trochu jiné, zkrátka více dospělé, stejně jako hudba, jakou nám U2 na posledních 4 albech servírují. K tomu máte pocit, že skladbu jednotlivých melodií důvěrně znáte. A navíc očekávání u kapely takového formátu jsou zkrátka velká, zejména po tak dlouhé pauze. Přibylo tu spousta jiných nástrojů, hlavně syntezátorů, hostujících hudebníků a dokonce i producentů, ale vyznívá to trochu jako úporná snaha zaujmout. Přesto je zde co objevovat i po několika posleších. Mezi mé favority patří bezesporu dravé „Volcano“ i následující moderně znějící „Raised by Wolves“, na vokálech postavená „California, odvážná v aranžmá „Sleep Like a Baby Tonight“ a závěrečná, hymnická “The Troubles“. U2 si svou laťku kvality stále drží, i když už není tak vysoko jako dříve.

» ostatní recenze alba U2 - Songs of Innocence
» popis a diskografie skupiny U2

Silhouette - Beyond The Seventh Wave

Silhouette / Beyond The Seventh Wave (2014)

Brano | 3 stars | 03.03.2020

Holandskí velikáni Neo-Progu Silhouette si albumom Across The Rubicon nasadili latku tak prekliate vysoko,že len ťažko sa k tomuto zásadnému veľdielu ešte niekedy priblížia.Across The Rubicon je ťažiskový album celého subžánru na úrovni najlepších albumov od velikánov ako sú Marillion,Pendragon,IQ,Pallas...,ktoré vlastne charakterizujú celý Neo-Prog ako taký.

Aký je vlastne Beyond The Seventh Wave?Dobrý,avšak nie zásadný!V kapele nastali personálne zmeny,najvýraznejšia na poste bubeníka.Oproti predošlému albumu Across The Rubicon chýba to obrovské nasadenie,ten drajv,neprestajné zvukové tsunami,mohutné vokály,pocity závratu,kedy nie je čas sa nadýchnuť...Album je vo viac kľudnejšej polohe,nachádza sa tu viac akustických a jemne symfonických pasáží,ktoré majú na "svedomí" hosťujúci muzikanti hrajúci na husle,flautu,klarinet(Devil´s Island).Vokálne to ťahá hlavne Erik Laan ,ktorému miestami vkusne sekunduje speváčka MaryO.Najsilnejšie miesto na albume je dvojdielna suita Web Of Lies dosahujúca takmer 13 minút.Tá najviac pripomína predošlý album Across The Rubicon.Treba ešte spomenúť hviezdneho hosťa zo skupiny Kayak-Tona Scherpenzeela,ktorý si zahral na Moog a ďalšie analógové klávesové nástroje.

Beyond The Seventh Wave obsahuje všetky atribúty,na ktoré sme u skupiny Silhouette zvyknutí.Hravé gitarové riffy(miestami pripomínajúce kanadskú Sagu),mohutné klávesové steny,množstvo pekných melódií...Album sa veľmi príjemne počúva,avšak zďaleka nedosahuje kvalitu galaktických rozmerov svojho predchodcu.

» ostatní recenze alba Silhouette - Beyond The Seventh Wave
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Life - Spring

Life / Spring (1971)

horyna | 4 stars | 03.03.2020

Všem kdož máte rádi první alba Deep Purple, a také období okolo jejich mega-opusu In Rock, mohu doporučit tuto německo-americkou formaci, stojící někde na pomezi první a druhé ligy drsného sedmdesátkového hard-rocku.

Podobných kapel jako byli Life bylo tehdy jistě hodně a mám za to, že v jejich prvotině Spring se ukrývá celkem slušné množství potenciálu. Je tu vše typické pro dobu ve které album vyšlo i styl, který prezentovalo. Neschází drsnost, energie, nasazení, solidní hráčská erudice, stejně jako množství zajímavých momentů, které jsou po kompoziční stránce opravdu povedené. Občas vykouknou flétny, místy mocně duní harmonika, najdeme tu i spoustu akustických kudrlinek a osvěžujících atmosférických pasáží po vzoru psychedelických Pink Floyd. Občas je to pořádná jízda, ale dost často se sound kapely pěkně zakulatí, do popředí vyplují košatější aranžmá a seskupené emoce.

Nástup s Tantalizing sensation je totálně zeppelinovský, ale něžná pasáž v půli už cizí zahrádky okopávat nepotřebuje. Stejně jako druhá, necelé dvě minuty dlouhá, spoře oděná kráska instrumentálních proporcí-Laverne's. Radost poslouchat. Další skladby v sobě mají jak urostlé kořeny blues, tak štipku té psychedelie, ale třeba i boogie-na začátku Hawaiian Jack, nebo během další Honeydrippin' boogie woogie. Zajímavou je též z němec až kamsi za velkou louži utíkající countryovka My discovery.

Tož toto je krátká vizitka kapely Life, která sice měla jepičí život a světu předhodila jen jedno, ale vůbec ne špatné studiové album určené především pro skalní sběratele sedmdesátkového rocku.

» ostatní recenze alba Life - Spring
» popis a diskografie skupiny Life

U2 - The Joshua Tree

U2 / The Joshua Tree (1987)

EasyRocker | 5 stars | 02.03.2020

Zážitky z pobytu na amerických pláních byly pro Bona a Edge ohromně silné, nadto spojené s nadějí i utrpením milionů irských krajanů. Citlivé autorské duo nemohlo zůstat nepoznamenáno. Pokusili se záměrně irskou a americkou hudbu spojit v jediný monolit.

Ty hudební obelisky snad ani není třeba nějak rozvádět, každý je už zná pomalu pozpátku. Neskutečná úvodní energetická jízda Where the Streets Have No Name. Zkuste show z vyprodaného pekla Slane Castle a dostaví se mrazení v týle. Vyznání Still Haven´t Found What I´m Looking For coby volání po naději s báječně zvonícím strunným přívalem. With or Without You - gradace nástrojů i Bonova hrdla je naprosto nepochopitelná, stejně jako schopnost stvořit z mála hudební milník. Po mrazivě drsné petardě Bullet the Blue Sky s hostujícími pazvuky Briana Ena přichází Running to Stand Still - odraz zámořského rocku a blues, Bono začlenil skvostně i harmoniku. Red Hill Mining Town opanuje Bonova nostalgická alchymie upgradovaná Edgeovou melodickou polevou. Krátkometrážní In God´s Country melodickým klenutím upomíná pozdější tvorbu Irů, folková křehotinka Trip Through Your Wires přichází pro změnu léčit. Bonova harmonika burácí jako o život. Další pečetí génia Irů na poli harmonie a melodie je One Tree Hill, Bonova vysoká škola hrdelní. Ambietní, ale i rozdováděná enovka Exit předznamená výjimečné osobní vyznání Mothers of the Disappeare. Konec, tečka, vydechnout.

Co vyvolalo vydání Joshua Tree, je součást hudebního přehledu. Čtyřka irských mladíků katapultovala rovnou do extratřídy s dvojkou Eno/Lanois za zády. 20 milionů prodaných kopií, vytrvalá záplava cen, stále lepší koncerty. Žádná bodová škála u mě nevystihuje, co pro mě těch 50 minut znamená.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2

Plastic People Of The Universe, The - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned

Plastic People Of The Universe, The / Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978)

northman | 5 stars | 02.03.2020

Plastic People Of The Universe, skupina, která zazářila na 2.beatovém festivalu a potom se z ní stala naše nejznámější undergroundová kapela. Všichni ji chtěli vidět, ale bolševik dělal všechno, aby se tak nestalo. Jejich desky byly většinou nahrávány živě na první dobrou a vyšly v kompletu až po revoluci. Některá alba vyšla v zahraničí v nakladatelství Boží mlýn, které založil bývalý člen skupiny Paul Robert Wilson. Tato deska nahraná na hradě Houska vyšla ve Francii, součástí rozkládacího alba je i obsáhlý sešit s historií skupiny. Mám ve sbírce tuhle desku v několika podobách původní vydání na vinylu, CD z nakladatelství Levné knihy a SACD, které má celkem dokonalý zvuk.

Všechny verze začínají skladbou Dvacet, celkem krátký poměrně tvrdý popěvek se známým textem. Zácpa má dokonalý text a Vratislav Brabenec tu dokazuje, že je výborný hráč na dechové nástroje. Po Toxikách, kde se Mejla vyznává ze svého vztahu k toxikuům, následuje pro mě jejich nejlepší skladba z této desky Magické noci, tuhle skladbu hrál Mejla i s Půlnocí. Repetitivní riff a v téhle skladbě je možná nejblíže Velvet Underground. M.G.M. (Metro Goldwyn Mayer) je stylizovaný řev lva ze známého loga americké společnosti. Další vynikající skladba je Podivuhodný mandarin s zajímavým textem. Ve Spofa blues vyjmenovává Mejla všechna možná sedativa. Vinyl končí skladbou Jó-to se ti to spí, co následuje je v podstatě vinyl s názvem Francovka, který vyšel na kompletu vydaném firmou Globus. Mám hodně rád skladbu Apokalyptickej pták i Píseň brance. Všechny skladby na desce jsou hodně tvrdé a skupina dokazuje, že kdyby měla možnosti jako konformní skupiny, tak patří k nejlepším.

Jedno z nejlepších alb skupiny, které má pro mě světovou úroveň . Hodnocení jednoznačné pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Black Sabbath - Seventh Star

Black Sabbath / Seventh Star (1986)

horyna | 4 stars | 02.03.2020

No teda..., třináct let tu po desce Seventh Star recenzentsky nikdo ani neštěkl, styďte se:-)
A to se tu přitom Sabbati pravidelně točí. Jenže jak tam nezpívá Ozzy, nestojí to za nic, že? Deska automaticky cestuje o patra dolů a přitom stačí tak málo. Trocha toho nadhledu a možnost připustit, že i bez Osbourna to šlapalo.

Seventh Star měla být první Iommiho sólovkou, ale firma nakonec přitlačila a deska nesla znovu logo B. S. Tony se tu poprvné, a ne naposledy spojil s pěveckou hvězdou první velikosti Glenem Hughesem, který se tou dobou-v letech osmdesátých-neustále potácel mezi alkoholovou a drogovou závislostí. V tomto pro něj tak nechvalně známém desetiletí vydal jen hrstku alb, ale jeho výkon ve studiu byl vždy prvotřídní.

V osmdesátém šestém se vyloženě vytáhnul a řadu "obyčejných" písní znovu pasoval mezi Iommiho elitu. Narávka dostala klimaticky příjemný pružný zábal a slušný heavy odér. Z doprovodné sestavy se tu vyloženě blýskne Kissák Eric Singer na bicí, jehož nezdolný apetit kolikrát žene desku do pořádných obrátek a několika libozvučnými polohami i klávesák Geoff Nicholls.

Intenzivní rozjezd pomocí energicky spanilé jízdy In for the Kill nemohl dopadnout lépe. Skladba prostě jede, má výborný riff a Hughesův vokální vklad ji pasuje na nejlepší skladbu desky. No Stranger to Love zahajují spanile znějící hradby kláves, které Iommi protne exkluzivním krátkým sólem. Hraje se na atmosféru a emoce. Turn to Stone znovu nasadí do tempa podobně jako úvodní šlupka. Člověk si řekne normální hard, jenže když Glen otevře ústa, okamžitě se vám na tváři vyloudí úsměv. Sphinx (The Guardian) je intrem jež předchází epochálně mysteriózní těžké váze songu titulního. To jsou staří Sabbath Diovského střihu. Danger Zone i Heart Like a Wheel jsou takové nemastné neslané záležitosti, které vám z mysli za chvíli vypadnou, nebo je vytlaší song následující Angry Heart, s moc pěknou frázovací technikou a povedenými vyhrávkami i harmoniemi. Na závěr je tu balada In Memory. Mimochodem moc pěkná a naléhavá věc. Ta se dvojici Iommi / Hughes náramně povedla.

Co tedy říci závěrem? Utajený klenot B. S.? To určitě ne, utajený možná, ale ke klenotu mu přec něco chybí, v mém případě nějaká ta hvězda a půl. Za Hughese zaokrouhluji na čtyři

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Seventh Star
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Tygers Of Pan Tang - Wild Cat

Tygers Of Pan Tang / Wild Cat (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 01.03.2020

„One, Two, Three, Four - Euthanasia OK!“ Takto ostře odstartoval zpěvák za doprovodu řezavé kytary úvodní stejnojmenný song z debutu Wild Cat anglické kapely Tygers of Pant Tang. Kapela vznikla v malém městečku Whitley Bay na severovýchodním pobřeží tohoto ostrovního státu. Hutně hard rockové boogie, stále dokola opakující se kytarové figury jsou občas proložené hlučným a kvílivým sólem. Do toho jakoby mimoděk deklaroval zpěvák svá poselství. Ten neotesanej přístup mi trochu připomněl Motörhead šmrcnutej ZZ TOP v trochu komplikovanější poloze.

Píše se rok 1980 a v obchodech se přihrádky plnily deskami Iron Maiden, Saxon či Diamond Head. Podobná muzika se začala velmi dobře prodávat, konec konců, recenzované album Wild Cat od Tygrů z Pan Tangu vyšplhalo na 18 místo oficiální UK hitparády a dodnes mnoho příznivců na tento spolek nedá dopustit. Já takové nadšení nesdílím, skladby mi z dnešního pohledu přijdou poněkud nevýrazné a monotónní, zpěvák používá místo zpěvu spíše takovou polomluvu. Z deseti kousků upřednostňuju snad jen úvodní Euthanasia, singlovou Suzie Smiled a následující Badger Badger, které mi trochu připomínají kolegy Saxon.

Kapela se k albu ještě jednou vrátila v roce 2010, kdy znovu nahrála v pozměněné sestavě pět nejlepších kousků na EP s názvem „The Wildcat Session“ s lepším zvukem a větší hráčskou zručností. Velmi solidní záležitost pro milovníky žánru.

Z celkového hlediska mi přijde více zajímavější rovnice Lars Ulrich – Tygers of Pan Tang. Známý je fakt, že Lars byl velkým obdivovatelem a znalcem anglických kapel z oné vlny britského heavy metalu. V roce 1981 navštívil Anglii a krom Diamond Head a třeba Holocaust ho obrovsky oslovila právě deska Wild Cat od Tygrů.

A pointa tohoto příběhu ? Tkví v poslechu tohoto alba. Pokud se soustředíte na podobnost mezi těmito kapelami, zjistíte, že mnoho pasáží a riffů je dost (hodně) podobná prvním demům Metallicy, ti jen trochu přidali na tempu. Proto se trochu divím, že při výběru na své slavné album coverů nevybrali nějakou pecku z tohoto alba… (Později však nezaváhali američtí Heathen a germáni Kreator)

Někdy je to jednoduché – stačí si najít tehdejší inzerát Larse, když hledal spoluhráče : „ chci hrát něco ve stylu Tygers of Pan Tang, Iron Maiden a Diamond Head.“ Když si poslechnete tyto kapely, přidáte kapánek agresivity a rychlosti – vypadne Metallica se vším všudy. :-)

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Wild Cat
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Di Meola, Al - Flesh On Flesh

Di Meola, Al / Flesh On Flesh (2002)

stargazer | 4 stars | 29.02.2020

Když se psal rok 2002, pracoval jsem jako barman ve vyhlášené pražské hospodě. Chodil k nám chlapík, který prodával z takové obrovské tašky fejkové cedéčka, říkali jsme mu bulhar a on to bulhar skutečně byl. No a tento bulhar mi prodal cd Flesh On Flesh a já objevil hudbu Al Di Meoly.

Tato deska je ryze instrumentální kytarové dílo. Al míchá ve svých skladbách různé stupnice, takže jeho písně jsou velmi rozmanité a bohaté na melodie. K tomu všemu na tomto albu Al pouští uzdu na špacír své fenomenální hře. Míchá akustic. a eletric. kytary dohromady jako o život a souputnicí této desky je flétna Alechandra Santose, což tomuto dílu přidává na jedinečnosti a originalitě. Album je skvěle proaranžované i po rytmické stránce, střídají se tady jemné niance bicích a perkusí s dravou technikou hry. Navíc já musím ocenit i ten fakt, že album má 55 minut, takže na mě je dlouhé tak akorát. Musím ještě vyzdvihnout dva songy, ten první je tango z pera mistra Piazzolly a ten druhý je od mistra Corey, song Senor Mouse. Když se S.Mouse nahrával poprvé u Return To Forever, kytaru vedl tenkrát Bill Connors. Al si tento song nejpíš moc oblíbil, protože už jednou ho nahrál na jeho album Casino a i zde na Flesh On Flesh. Na tomto albu je tento song zahraný hodně vzdáleně od původní verze.

Co dodat závěrem? Velké díky bulharovi a jeho fejkovému cd. Objevil jsem Al Di Meolu. Dnes mám jeho tvorbu komplet na original cd a dvd.

Toto dílo bude zajímat spíš kytarové fajnšmekry nebo milovníky fussion. Deska je mnou ceněná na 4 pěticípý. Je to výborné album, ale Al má i o něco lepší kousky.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Flesh On Flesh
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

chimp.charlie | 0 stars | 28.02.2020

Sem tam si dám k poslechu album kapely, kterou moc neposlouchám, a pokusím se s ním popasovat, zvědav, jestli si k němu (a většinou i kapele vůbec) přece jen nenajdu cestu. V diskusi pod jednou Gilmourovou deskou jsem napsal, že jsem do hudby Pink Floyd nikdy moc nepronikl, že mi vždycky přišli tak trochu nudní. I sáhl jsem po albu asi nejfloydovějším a pustil si je do hlavy, jestli po letech (samozřejmě jsem desku už v životě slyšel) přece jen nebude něco jinak. Ostatně z podobných pohnutek se už několik let chystám znovu přečíst Babičku.

Album ve fyzické podobě nevlastním, ale díky kamarádovi jsem měl k dispozici nahrávku ve FLAC 96 kHz/24 bit. Píchl jsem tedy flešku do přehrávače, s flaškou u ruky se uvelebil v křesle a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic: hudba i zpěv zněly mému uchu mdle, přemíra „nehudebních“ zvuků zase protivně. Moji skoliotickou páteř napřímilo až božské kvílení Clare Torry v THE GREAT GIG IN THE SKY. Teprve teď mě to začalo opravdu zajímat: něco do sebe samozřejmě má i navazující klasika MONEY s veleznámým basovým riffem (nehráli ale něco velmi podobného už o pár let dřív Led Zep v How Many More Times? Tak trochu – tohle sousloví dnes ještě použiju), a hlavně bezútěšná US AND THEM s melancholicky ležérním saxofonem – ta a The Great Gig jednoznačně vedou, po poslechu pravidelně vyklízejí hlavu jako poslední a jako první se mi v souvislosti s albem vybaví. Na milost beru ještě nervní ANY COLOUR YOU LIKE s mňoukajícími syntíky a poštěkávajícími kytarami, následná BRAIN DAMAGE mi už ale žádnou díru do mozku neudělala, stejně jako finálka. Někdo možná namítne, že nedílnou součástí hudby Pink Floyd jsou texty, a že bez jejich znalosti nemohu album kloudně hodnotit. Nemíním mu to vyvracet, moje angličtina bohužel není na takové úrovni, abych texty ocenil přímo při poslechu, nicméně jediná Us And Them mě přiměla si text vyhledat a přečíst.

Občas se tu bavím polemikami mezi „gilmourovci“ a „watersovci“ (taková vyhraněnost se u jiných kapel opravdu nevidí) a říkám si, kam bych – být fandou Pink Floyd – asi patřil já. Nejspíš k těm prvním. Před lety mi kamarád pustil dývko s Watersovým koncertem a po čtvrté nebo páté věci jsem ho požádal, ať tam dá něco jiného, protože takovou koncentraci pompézní nudy jsem nebyl s to dál snášet (Rogerovi příznivci, promiňte, možná jsem jen neměl svůj den). Na druhou stranu když jsem si nedávno inspirován zdejší recenzí pustil Gilmourovo On An Island, které jsem kdysi od kohosi dostal, docela to šlo, i když mám-li být upřímný, žádný extra odvaz to taky nebyl. On ani David není tak úplně kytaristou podle mého gusta, má ale hezký tón a umí vystavět sólo, které vede odněkud někam, navíc na rozdíl od mnohých pochopil, že dobré sólo nemusejí nutně tvořit jen slyšitelné tóny, ale někdy i to, co je mezi nimi – a to všechno jsou dovednosti, jichž si cením daleko víc než okázalé virtuozity.

Pokud jste dočetli až sem a pořád vás zajímá, jak jsem na tom s Floydy v roce 2020, tak vězte, že víceméně stejně. Album jsem teď poslechl asi osmkrát, ale jen jsem si potvrdil zkušenost, kterou mám už od mládí, totiž že vztah, který si k nahrávce vytvořím po třetím poslechu, se už mění jen výjimečně. Mám-li tedy charakterizovat svůj dojem z desky, přijde mi to celé… tak trochu nudné. Nudné (tak trochu, podotýkám) a na můj vkus – taky tak trochu – zbytečně patetické, jako skoro všechno z toho mála, co jsem kdy od PF slyšel. Dokážu si ale představit člověka, kterému se něco takového líbí bezvýhradně a já si s ním i tak mám co říct – což si těžko dokážu představit třeba u bezvýhradného obdivovatele Lunetic. Doufám, že mí Progboarďané mi rozumějí. Každý se už jistě setkal s uměleckým dílem, v němž – spíš intuitivně než pro nějaké pojmenovatelné znaky – vycítil kvalitu, ale přes veškerou snahu se s ním skamarádit to jeho hrnek kafe (půllitr piva, talíř guláše – nehodící se škrtněte) prostě nebyl; ono líbí/nelíbí, které se líhne v kdovíkterém zákoutí mozku, má nakonec vždycky právo veta a ódy nadšených fandů ani stohy pochvalných recenzí s tím nic nenadělají. Přeju všem příznivcům Pink Floyd, ať si své oblíbené hudby nerušeně užívají. Pro mě ale tahle kapela už asi navždy zůstane na odvrácené straně měsíce.

Tak teď ještě tu Babičku.

P.S.: Dlouho jsem přemýšlel, jak bodovat, protože ať jsem se na to díval z kterékoli strany, vždycky bych někoho poškodil – buď své oblíbence, nebo Pink Floyd, což by nebylo fér. Nakonec mi pomohl Northman se svým vyznáním k Beatles. Ani tohle totiž není recenze, spíš zpráva o hledání vztahu k uměleckému dílu – a takto budiž i čtenářstvem s pochopením přijímána.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Riot - Army of One

Riot / Army of One (2006)

horyna | 4 stars | 28.02.2020

Jestli to nebylo v některé z brněnských půjčoven cd, tak první zmínku o existenci jakýchsi Riot jsem zaregistroval až prostřednictvím časopisu Spark z léta devadesátého čtvrtého roku. Tehdy tam recenzovali aktuální desku Nightbreaker. Soubor jsem si založil do podvědomí a od té doby jej nesčetněkrát testoval, něco málo i zakoupil a stále se snažil přijít na to, kam jej zařadit a co si o nich myslet.

Existence tohoto komba by se dala rozprostřít do několika stylových etap. Nejúspěšnější roky byli ty první na přelomu 70./80. let. Mezi dychtící rockery letěl úspěšný kotouč Fire Down Under. K metalové subkultuře se přiklonil o nic méně oblíbený kvapíkoví šleh Thundersteel z 88-tého a třetí obroda nastala v půli let devadesátých s pochopitelně dalším novým zpěvákem a vehementně propagovanou deskou Sons of Society. Abych řekl pravdu kvality těchto alb a kvality Riot všeobecně by mi zůstali zřejmě utajeny navždy, nepotkat pro mne jedinou konkurenceschopnou nahrávku jejich portfólia a to desku Army of One.

Army of One je jiná, mírně odlišná od všeho, co soubor Marka Reala stvořil. Právě v tomto okamžiku se velice vkusně proťala metalická nabroušenost s hard-rockovou melodičností a vše jako statný pilíř podepřela sofistikovaná skladatelská průprava, upřednostňující kvalitní neschematickou stavbu před kvapíkovými závody tetičky metly. Deska je to až na dva rychlé kusy tedy spíše středně tempá hard-rocková a i proto ji mám daleko radši, než některé tvrdší, po metalu pošilhávající části puzzle skládanky Riot.

Titulní rychlo palný začátek Army of One je typickým příkladem power metalové hrůzy Riot let předchozích. Věřím, že zarputilého metalistu osloví, rockera naopak dost otráví. Děs běs. Jenže pak to přijde a Riot nasadí směr americko anglické melodické rockové břehy, výrazně zpomalí a servírují středně tempou chuťovčičku Knockin' at My Door. Mike DiMeo zpívá jako bůh, Real přehrává zajímavé melodie a když se v chorusu dostaví atmosférické klávesy se silně romantizující náladou je vymalováno. První orgasmus. Vyplavování testosteronu pokračuje dál s podobně omamnou jízdou nazvanou Blinded. Nádherné přemostění do akustik v bridge a cválající riffy v refrénu dodávají vašemu chtíči na intenzitě. DiMeo opět kraluje. Nikam se netlačí ani následující One More Alibi. Tady musím pochválit především Realovu kreativní hru a smysl pro velké a zapamatovatelné melodie. Je tu It All Falls Down a já bezpečně vím, že i další citelně silné vyvrcholení. Cítím to srdcem i duší, prožívám každičký tón a společné jéjéjé si s chutí zarecituji s kapelou. Zpěvák nás tu křehoučce přikrývá emocemi a kytara riffuje, sóluje i něžně akusticky přede. Celek má zaobalené kontury, vše je vyšperkováno k naprosté dokonalosti. Helpin' Hand mě dá na chvíli odpočinout z celé té sexuální anabáze, a to i přesto, že tu jsou další rozkomíhané akustické mosty a překrásně modulovaný zpěv v hlavním motivu. Po druhé kvapné obludnosti The Mystic (Riot zřejmě chtějí zůstat i nadále power), je tu důrazná Still Alive. Velmi osvěžujícím kouskem je pak devátá Alive in the City evokující jižní oblasti USA s nesporným country feelingem. Poté následuje další brilantní kus Shine. Sic v rychlejším tempu, zato s procítěnou Markovou tónokresbou. Po instrumentální Stained Mirror desku zatvorí působivá rocková hercna Darker Side of Light.

Riot pro mne už navždy zůstanou kapelou jednoho alba. Jednoho, na které nedám dopustit a které si vždy s chutí a erotickým apetitem pustím zatraceně rád.



PS: celkem by mne zajímal názor zdejšího obecenstva na tuto kapelu. Příliš si nefandím a vesměs pochybuji, že ji tu naši prog-rockeři vůbec znají, ale pokud se mýlím, budu rád za každý váš připojený názor a osobní postřehy. Děkuji.



» ostatní recenze alba Riot - Army of One
» popis a diskografie skupiny Riot

Beatles, The - A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies

Beatles, The / A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies (1966)

northman | 0 stars | 27.02.2020

Jsou okamžiky v životě, na které se nezapomíná, první den ve škole, první den na vojně, pro mě takovým památným dnům patří první kontakt s Beatles. Byl jsem tehdy ve druhé třídě a naši koupili televizi, v televizních novinách největší zpráva, v Londýně šílenství s názvem Beatles, šot se skupinou hrající venku v drátěné kleci a kolem dav teens, tehdy se jim ještě tak neříkalo. Beatles tehdy začali určovat módní trendy v hudbě, oblečení a podobně. U nás stejně jako ve světě vznikaly skupiny, které hrály, tak jak Beatles big beat. Jejich písničky se začaly objevovat ve vysílání rozhlasu, nebydlím, ani jsem nebydlel v hlavním městě, a tak se k nám desky beatových skupin dostávaly s velkým zpožděním. Po vzoru Beatles jsme chtěli mít dlouhé vlasy a nosit stejné oblečení, prostě fenomén doby. V současné době je to nepochopitelné. Největší svátek byl, když kamarád donesl do školy magnetofon a o přestávce nám Beatles pustil. Supraphon tehdy v roce 1969 vydal desku Beatles, ne řadovku, ale výběr, který od té doby znám nazpaměť.

Starší kamarádka, která měla gramofon si tehdy desku koupila, nedovedete si představit co jsem cítil, když jsem si mohl desku s nádherným psychedelickým obalem prohlédnout, přečíst sleevenote od pana Černého a následně mi desku kamarádka pustila, bylo to jako beatová mše. Když jsem si koupil magnetofon B4, tak tahle deska byla první, kterou jsem si nahrál, naprostá pecka bylo pro mě přinést si staré rádio z půdy, napojit magnetofon na trochu větší reproduktor a volume doprava. Deska začíná skladbou She Loves You, singl, který nevyšel na žádné řadové desce, pro někoho yeah yeah, ale pro mě velký hit. Píseň From Me To You jsem spíše, než od Beatles slyšel z rádia od Karla Gotta, jako Adresát neznámý. Píseň We Can Work It Out má v našich vodách taky interpreta, a to brněnskou skupinu Progress Organization. Když zazní úvodní tóny Help!, tak vidím kněze Wanga jak hází šipky na plátno, kde je promítán klip s touto písní. Michelle patří k romantickým skladbám, které složil Paul McCartney a unikátní je použití francouzského textu, následuje další Paulova skladba a píseň která má celosvětově nejvíce verzí Yesterday pracovní název této písně byl Scrumbled Egg. V I Feel Fine použil John pro začátek nechtěný feedback, který se potom stal poznávacím znamení jiného kytaristy, a to Peta Townshenda ze skupiny Who. Yellow Submarine jsme si taky v těch letech mohli poslechnout z rádia v ruské verzi, jako Žoltyj parochod. Can´t Buy Love z filmu Perný den je pro mě hodně tvrdá skladba té doby. Následuje jediná převzatá píseň Bad Boy, kterou skvěle zpívá John Lennon, a byla to tehdy moje nejoblíbenější píseň z této desky. Day Tripper singlový hit, který opět nefiguroval na žádné řadové desce, následuje titulní píseň z filmu Perný den A Hard Day´s Night, opět pro mě hit jako blázen. Ticket To Ride mám spojené zase s filmem Pomoc, kdy Beatle natlačí jednoho příslušníka sekty bohyně Kálí na strom a on otřesen vytáhne plechový cejšek se slovy „mám úplně zvláštní krevní skupinu“. Paperback Writer je asi nejnovější píseň na tomto výběru, hodně tvrdá skladba. Eleonor Rigby složil opět se smyčcovým aranžmá Paul, tahle píseň spolu s Ticket To Ride se stala základem úspěchu amerických Vanilla Fudge, kteří je zařadili na své debutové album o tři roky později. Když závěrečný singlový hit I Want To Hold Your Hand hráli na turné v USA, tak dav křičel na Ringa „I Want To Hol Your Nose“.

Tohle není recenze, ale vyznání k naší generaci, kdy hráli Beatles, zuřila válka ve Vietnamu, v USA se začala mládež zdobit květy říkali si hippies a protestovali proti válkám láskou. Komunity hippies se rozšířily i do Evropy, v těchto komunitách vznikaly hudební skupiny, které hrály psychedelickou hudbu. Jednou z nejznámějších skupin byli Grateful Dead. Není to recenze, a proto ji nebudu hodnotit, moje hodnocení je v textu a tento web nemá pro tuhle desku měřítka.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beck, Jeff - Beck-Ola

Beck, Jeff / Beck-Ola (1969)

EasyRocker | 4 stars | 27.02.2020

Druhé albun je hudební tečkou zárodečné Jeff Beck Group, které Mistr zformoval hned po svém odchodu z Yardbirds (1967-69). Navázat na legendární a fenomenálně úspěšné Truth bylo výzvou téměř nadlidskou. Spory osobní i s nahrávací společností přinutily jeho skupinu odříct účast na legendárním Wooodstocku...

Nad první elvisovkou All Shook Up by i rockový Král z Memphisu, nadšením div nezaplakal. Drsná hard-bluesová flákota s rozparáděným Stewartem i hopkinsem. Jako splašené stádo se valí Spanish Boots. Jeffovy fígly by stačily jiným na dvě alba, a Woodovo hromobití zkázu dokoná. Přesto má vše jen tři a půl minuty! Klavírní Girl from Mill Valley Nickyho Hopkinse je taky zapsána do dějin, i když jako skvostná balada. Elvisův nášup v podobě Jailhouse Rock má adrenalinové, plnotučné provedení. V tom absolutním spurtu jen tak stíhám chrochtat blahem. Plynth kromě nezbytného r´n´b poprvé jako nadržený hřebec zavětří i jazz. Pro budoucnost osudové spojení. Ale nepředbíhat - Hangman's Knee jede pět minut čistě hard/bluesově s dechberoucí rytmikou a piánem. Drsné riffové výpady startují Rice Pudding. Po atmosféricky křehkém klavírním intermezzu řádí ta rozběsněná jednotka až do poslední sekundy. Mistrovský zásek, který by bez ostychu zapadl i na Truth. Mezi bonusy vyniká čistokrevné blues Sweet Little Angel s plačtivou kytarou a lehčí klavírní číslo Throw Down a Line. Ale všechny remastery jeho alb se vyvedly skvěle, užijeme si historie i kvant starých fotek.

Ačkoli Beck-Ola nemá výbušnou šlapavost debutu, výrazně se v koutku nekrčí. Novým bicmenem se stal Tony Newman. Tak jako na debutu bluesovky jsou mimořádné obě Elvisovky. Drobné jazzové námluvy vytyčily na léta další umělcův směr - to už je další kapitola. Těžké rozmýšlení, Jeff je mě srdcovka, vzhledem k debutu 4, spíš 4.5.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck-Ola
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Procol Harum - Grand Hotel

Procol Harum / Grand Hotel (1973)

horyna | 5 stars | 27.02.2020

Velice přesně si pamatuji první poslech procolovského alba Grand Hotel. Čerstvě namlsán albovými přírůstky ze začátku kariéry tohoto souboru v čele s neochvějným rockovým pomníkem A Salty Dog, jsem zpočátku, řekněmě při první trojici písniček nevycházel z údivu. Tohle že jsou mí kreativní písničkáři Procol Harum? Kam se vytratila lehkost, nadhled, jiskra a zdravá upřímnost Trowerovi party? Postupně, zhruba od čtvrté skladby T. V. Ceasar už přistupuji na jejich (jinou) hru a druhá půle je už dokáže dokonale "očistit".

A důvody? Větší symbiózu symfonických prvků jsem očekával, ale ne v takové šíři. Orchestrální charakter a jemná pompézní dužina mě tenkrát pěkně vystrašili. Dnes jsem si na "tyhle P. H." už dávno zvyknul a poslouchám je stejně rád, jako jejich starší produkci. Zpětně jsem se dočetl, že tímto vývojem kapela reagovala na okolní trend kapel jako Pink Floyd, či The Who a snažila se svým novým, barvitějším a nástrojově bohatším pojetím okořenit další alba. Svůj podíl bude mít určitě i odchod dvorního guru a výrazné skladatelské persony, Robina Trowera.

Nakonec se vám celé album odkryje jako velice silné a v určitém směru i inovativní, alespoň na poměry Procol Harum. Úvodní stejnojmenná skladba čerpá z muzikálu, satiry, folkloru i klasiky. Charakteristický hluboký patos vně, přidávají táhlé smyčcové plochy a trochu Queen-ovské atmosféry. Jde o velice revoluční skok v tvorbě kapely. Do starší tváře Procol Harum pohlédneme při A Rum Tale a symfonické aranžmá převezme čtvrtá T. V. Ceasar. Progresivní pnutí cítím ze singlovky A Souvenir of London, která na ploše málo převyšující tři minuty naplno předvede kouzlo hudby této squadry. Následuje jedna lepší věc za druhou. Strhující Bringing Home The Bacon, až něžná For Liquorice John a především nenapodobitelná hymna Fires (Which Burnt Brightly) s ženským elementem Christianne Legrand. Tato skladba povyšuje celé album na stupně pro vítěze a právě ona bere ty nejcennější vavříny.

Šesté studiové album Grand Hotel je dalším výrazným mezníkem v tvorbě anglických Procol Harum a jen nás utvrzuje v tom, že nápadů a bravurních myšlenek měla kapela v sedmdesátých letech na rozdávání.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Tygers Of Pan Tang - Spellbound

Tygers Of Pan Tang / Spellbound (1981)

jirka 7200 | 5 stars | 26.02.2020

U dveří v anglické zakouřené putyce utrhl hostinskej list z kalendáře, na kterém bylo vytištěno datum duben 1981. V zemí zmítané ekonomickými problémy tehdy mnoho mladých hledalo útěchu v řinčivém rocku. Ty se tu rojily jako houby po dešti a zkoušely se zapojit do nově definovaného žánru nazvaném novináři heavy metal. Kdo si napsal na plakát nebo na desku tyto slova, byl s troškou nadsázky slavný..

Novicové spolu se zavedenými hard rockery brousili kytary a řádně zrychlovali tempo. V roce 1981 se řada těžce kovových kapel začala na scéně etablovat a vydávat mnoho památných alb (namátkou Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Motorhead, Samson, Girlschool).

Na málem ujíždějící vlak zareagovali Tygers of Pan Tang včas a svůj vagónek do hlomozícího rychlíku stačili přivěsit. Po hitparádově úspěšném, ale z dnešního pohledu poněkud monotónním a nevýrazném debutu Wild Cat kapela hledala nějakého schopného kytaristu do tandemu, aby mohla natočit druhé album.

Při výběru měli kluci šťastnou ruku. Narazili na v té době poměrně neznámého chlapíka Johna Sykese, člena lokálních Streetfighter a Badlands. Jeho dravější a barevnější projev posunul kapelu hodně kupředu, rovněž tak nový a talentovaný zpěvák John Deverill s velkým rozsahem a vizáží Roberta Planta. Ten byl zlanařen z Persian Risk svého předchůdce okamžitě zastínil.

Druhá deska Spellbound se oproti prvotině Wild Cat v mnohém změnila. Hned úvodní Gangland je hotová smršť, přidává však více melodiky a odkazuje na Iron Maiden, Judas Priest či Def Leppard. Sykesova kytara a sóla každou z deseti skladeb vyloženě naleštila. Kapele se podařilo napsat devět silných písniček, ani jedna není zbytečnou výplní. S vyjímkou 22 sekund kytarového vazbení Minotaur, kterou nepovažuji za skladbu, spíše jako vtípek a intro ke skladbě Hellbound. Dokonce i povinné ploužáky Don't Stop By a Mirror se pyšnily vysokou úrovní.

Kapela svým melodickou a přesto dravou nahrávkou Spellbound naskočila do první ligy ostrovních kapel a toto album snese plné srovnání s tehdy vydanými Point of Entry od Judas Priest, Killers od Iron Maiden nebo Denim and Leather souboru Saxon. Koncertní kvality souboru potvrzuje bootleg BBC in Concert 1981, kde naživo bez dalších studiových úprav zahráli přesněji a úderněji než na oficiálním záznamu.

Závěrem : Celkově elektrizující doba přející klasickému heavy metalu dala vzniknout desítkám dobrých kapel. Většině z této množiny dělníků, jež pomáhali roztáčet soukolí těžkotonážní muziky nepřežilo, ti nejlepší muzikanti dostali nabídky do monstr kapel, jako třeba právě následující rok John Sykes do Thin Lizzy. Samotní Tygers of Pan Tang přes několik pokusů již tuto fošnu nikdy kvalitativně nepřekonali, i když třeba horyna by měl u desky The Cage pravděpodobně odlišný názor.

S albem Spellbound však měli našlápnuto. Poznali na vlastní kůži, že dostat se na samotný Olymp neznamená trvalé vítězství. Tam delší dobu pobývají jen miláčkové štěstěny.
V rámci diskografie Tygrů jasná pětka.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Spellbound
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Mercyful Fate - Don't Break The Oath

Mercyful Fate / Don't Break The Oath (1984)

horyna | 5 stars | 26.02.2020

Recenze a v ní udílené chvalozpěvy na debutovou desku Melissa nedávno přidaných Dánů Mercyful Fate, kterou tu vyvěsil před pár týdny kolega Jiří, ve mně vyvolali novou vlnu krásných vzpomínek na dobu bezstarostného mládí. Tož jsem se jako na obrtlíku rázem obrátil až k nějakému třináctému roku života do doby, kdy jsme klenot jménem Don´t Break the Oath s kamarádem poprvé objevili, a skrze Discogs si jej do své sbírky pořídil tuze rád nazpět. Neustále dokola jsme tenkrát u něj doma poslouchali na obyčejném gramecu tuto černou asfaltovou placku a žasli nad Kingovým vysokým vokálem a neutuchající chuti dvojice kytaristů Michaela Dennera a Hanka Shermanna, vměstnat do všech písní kaskády živelných riffů, nekončících melodií a vzpupných sól.

Do žluté barvy oblečená obálka s rohatým, jež zpoza plamenů vztyčuje svůj prst směrem k divákovi, nás totálně fascinovala. Aby také ne, když je vám tak málo, muzika je těžce nedostupné zboží a vy jste odkázání na dva tři starší kamarády, jejichž kazety si zapůjčujete a rázem ať v sobě nesou jakýkoliv obsah přehráváte na ty svoje Sonky, Basfky a TéDéKáčka, musí vás takový artikl ještě k tomu v originálním balení nutně poslat k zemi. Společně s Them, Abigail to byl právě Don´t Break..., který nás melodicky a vedle toho ostatního "metalového smetí" i sofistikovaně formoval do budoucna.

Deska s neučesaným, malinko syrovým zvukem získala ihned krátce po svém vydání statut naprosto kultovní. Diamond byl mezi prvními, kdo se nebál zabývat okultní tématikou, kritikou víry i zlořády společenského systému a též duševními stavy jedinců vyvržených společností mimo schvalovaný rámec. Když se však odpoutáme od hororových textů, které nám z dnešního pohledu mohou připadat kruté i banální zároveň, v prvním plánu zůstává nemalá porce skvělé muziky. Už předešlé album Melissa dokázalo naplno rozvinout kompoziční fantazii skladatelského tria Diamond/Denner/Shermann, ale Don´t Break pokročilo ještě o kus dál. Vše bylo najednou ještě daleko rafinovanější, složitější, prokomponovanější a na heavy metal poloviny let osmdesátých vskutku progresivní. Větší porci melodiky a jímavější kytarově-sólové výlety, dokázali do své hudby propašovat snad jen v té době už nutně nepřibrzditelní Iron Maiden na svých opusech z let 83 a 84. I když šli M. F. ve svém heavy pojetí zhola jinou cestou, výsledná "nová" chuť na jazyku po požití takové muziky posluchačovi zůstávala rovněž.

Začátek desky prostřednictvím úvodní A Dangerous Meeting působí ve svém středně vleklém tempu malinko chaoticky a nedotaženě. Avšak je to zdání nepoznaného, když totiž onen song dostanete pevně pod kůži, rázem vám na povrch vyplaví mračna zajímavých nápadů, melodických vyhrávek, všímáte si krátkých spojovacích kytarově-sólových výletů i Kingových precizně poskládaných vícehlasů. Nightmare i třetí Desecration Of Souls se nesou ve znamení častých stop stavů a změn temp. Písně mají složitější (kostrbatější) strukturu a některé melodie musí posluchač lovit až kdesi ze dna. Po Night Of The Unborn přichází velký, temně okultní sedmiminutový monolit The Oath. A právě s ním, trackem číslo pět začíná ta o dost zajímavější větší polovina této desky. Od tohoto songu dostává melodika v pařátech M. F. větší prostor. Posluchač má pocit, že vše do sebe lépe zapadá a i pěvecké linky mistra Diamonda se nesou na vyšší úrovni než v prvních čtyřech písních. Ke slovu se častěji derou klávesy a King si pracněji hraje s vokálními aspekty a výrazy svého, v několika polohách se pohybujícího vokálu. Hned po tomto špičkovém songu se přiřítí největší hit jaký kdy kapela dokázala napsat, píseň Gypsy. Od prvních sekund vás jako mocný mořský příboj přepadne dokonalá euforie, kterou sebou Gypsy doveze. Její moc si vás tak snadno podmanit je ukryta jak ve výrazné melodičnosti a nenápadném riffování dvojice kytaristů, tak v perfektním tandemu basa bicí, kde především cválající figura na škopky Kima Ruzze je nápadem za milión. Diamond deklamuje ve středních a vyšších polohách a dodává písni na přitažlivosti a nenucenosti. Refrén jak z říše snů, sólové eskapády a bublající basa plus Kingovo óóóóóóó jsou jedinečné. A v nastolené kvalitě se pokračuje dále. Přichází emocionální prožitek Welcome Princess Of Hell plný překrásných až dojemných guitar linek a silně nad věcí v nadpozemských výškách prozpěvujícího Kinga. Po posmutnělé instrumentální miniatuře To One Far Away je závěr dokončen nesporným koncertním trhákem Come To The Sabbath, snad nejznámější písní kultovních Mercyful Fate.


I s odstupem tolika let co nahrávku znám a opačnou polaritou v mnoha názorech na podobnou muziku si musím přiznat, že mne stále tyto písně hluboce dojímají a v mém srdci si své místo ponesou asi už navždy. Je to totiž pořád zatraceně dobrá hard n heavy muzika.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Don't Break The Oath
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Satriani, Joe - Surfing With The Alien

Satriani, Joe / Surfing With The Alien (1987)

horyna | 4 stars | 25.02.2020

Druhou Satchovu nahrávku Surfing with the Alien jsem dlouho obcházel a nijak urputně netoužil po tom, ji za každou cenu vlastnit. Za a) se tu v některých písních vyskytuje můj soukromý problém - automatický bubeník, za b) mi vždy vadil k Satrianimu ne příliš dobře udělaný zvuk nahrávky a za c) jsem tak nějak automaticky předpokládal, že to pravé umělecké krédo se u mistra dostavilo až s famózní Flying in a Blue Dream. A tak Surfing odpočívala stranou zájmu až do chvíle, kdy jsem jí pod vlivem pravidelného poslechu ostatních děl začal pomalu dávat prostřednictvím YT šance, abych postupně zjistil, že to žádná bída rozhodně není.

Už první finální poslech kompletní nahrávky prostřednictvím cd, které má jen tak mimochodem parádní zvukové parametry, mi dokonale vyrazil dech. Oproštěn od automatu a lehce zastřeného osmdesátkového zvuku, jsem valil bulvy na to, jak silně hitovou desku se Satrianimu podařilo napsat hned na počátku své kariéry. Ano nezastírám, že některá místa znějí malinko učebnicově a v porovnání s pozdější tvorbou až naivně a jednoduše, ale právě v tom tkví ta největší síla tohoto díla. To na mě dýchá velkou upřímností a uveřitelností. Satriani si na nic nehraje. Svět ho ještě nestačil objevit a nemá ho za kytarového všeuměla a poloboha. Ten zde usilovně nepřemýšlí nad každým dobře vsazeným tónem, ale místo toho nechává promlouvat mládí i nezkušenost, dravost a chuť. Cituje mnohé z dávno vymyšlených rockových struktur a postupů. Vše ovšem obalí výrazným apetitem něco dokázat i nebojácností k lehkým experimentům.

Osobně považuji za nejzdařilejší kusy skladby Ice 9 (to prohrábnutí akustických strun je parádní), dále výbornými sóly modulovanou Crushing Day, samozřejmě klasickou modlu živých vystoupení Satch Boogie, vlídnou Circles a nejvýš bych položil závěrečnou Echo.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Surfing With The Alien
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Pearl Jam - Binaural

Pearl Jam / Binaural (2000)

EasyRocker | 4 stars | 24.02.2020

Po rozpustilém duetu famózních, stylově rozmanitých koktejlů No Code a Yield nastal pro tehdy poslední ze seattleské Velké 4, vydat se hudebně dále. Více než posíleni novým tlučmistrem Mattem Cameronem po rozpadu Soundgarden, nezklamali ani tentokrát.

Breakerfall a God´s Dice s jiskřícím vedderovským úsměvem i řádným tahem na branku jako by chtěly dohnat petardy jako Hail Hail, či Brain of J. Poklona božstvům v čele s AC/DC nebo The Who i prvá ochutnávka mistrovství Matta Camerona. To Evacuation by se mohla klidně mezi perly na No Code zapustit, málem by to nikdo nepoznal ... Osudový melodický střet dvojky Gossard/McCready a první vzepětí andělských hlasivek nad nebeské klenby - toť Light Years. Akustiky spustí hloubavé dobrodružství zvané Nothing As It Seems - Amentův smysl pro emocionalitu a možná nejlepší Eddieho vzepětí na albu. Folkové cítění, zejména letitou fascinaci Neilem Youngem, zhmotnili do vzdušné Thin Air. Typicky hořko-sladká parodie na pomíjivost věcí, Insignificance, má s Cameronem božskou nadstavbu - jen si řádění zpoza baterie užijte. Of The Girl se vznáší v bezčasí, jemno se pojí s drsnem. Kytarový hlomoz obstaral tentokrát Stone Gossard. Po průniku hardrockové surovosti a melodického vlnění, Grievance, přichází Rival a vězte, že se autor Stone Gossard nebojí ani sirnatého blues. Sleight of Hand je nezbytná, hladivá balada z pera dua Ament/Vedder. Zejména bez hrdelní magie ji přímo vdechla živou vodu. V Soon Forget se Eddie skvěle zhostil ukulele. Jako tečka přichází ve vážném hábitu Parting Ways - motivem je, jak název napovídá, je trauma rozchodu. Do osudové gradace se parádně zapojily mj. hostující April Cameron na violu a Justine Foy na cello.

Vedderovci neopustili indie-rocková území, byť se za ono směřování nevyhnuli kritice. Bylo se tak potřeba více otevřít rockové klasice. Vše, co od značky PJ čekáme, tu je - punkové i metalické hromy, balady i lyricky závažná dramata. Vedder znovu dodal výjimečné texty a diktuje a mění nálady jako zamlada. Vzhledem k mé kultovní oblibě předchozí dvojice dávám extra silnou čtyřku.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Binaural
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

john l | 3 stars | 24.02.2020

Nerad píšu nelichotivé recenze. Obzvlášť u kapel, které patří řadu let k mým nejoblíbenějším. Dokonce si teď připadám, že v papírovém obalu nových Pendragon mám vložené úplně jiné cd, než které slyšeli čtyři hodnotící, co dali shodně této desce nejvyšší ocenění. A to se ještě další do party chvástá, že slyšel nejlepší nahrávku letošního roku v daném žánru. Nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet. Asi spíš to druhé, protože zklamání z nových Pendragon je u mě obrovské. Pár dnů před vypuštěním nahrávky ji zahraniční portály komentovali pozitivně a všude zavládlo všeobecné nadšení nad návratem kapely ke starým pořádkům. Zřejmě jsem všem těm bláhovostem a někdy taky blábolům podlehl natolik, že jsem automaticky čekal desku na úrovni Not of This World, nebo The Window of Life. A těšil jsem se hlavně proto, že mě předchůdce Men Who Climb Mountains úplně nevoní.

Desku točím každý den od doby, co vyšla a pořád čekám, že se něco stane. Jenže se neděje vůbec nic. Není to ani horší, ani lepší. Je to pořád ta stejná nezáživná nuda. Ten stejný stereotyp. Podle mě se žádný návrat nekoná, i když souhlasím, že kapela pověsila tvrdé kytary na hřebík a vrátila se nazpátek k tomu, co jí šlo nejlíp a to jsou pověstné Pink Floydovské melodie. Ty tam skutečně slyším, jenže..... a to je kamenem úrazu. To, co bylo tehdy originální a nápadité, je dnes strašně utahané a vyčpělé. Nick Barrett zestárnul a je zbytečně sentimentální. Stejně jako John Mitchell si odehraje to svoje co jeho kapela potřebuje, aby dokázala přežít a něco vydat. Napíše pár okoukaných melodií, které i když nemají tu cukrovou chuť osmdesátých roků, na vyrobení takového polotovaru bohatě stačí a myslí si, že mu to všichni zbaští. Rád bych se teď mýlil, ale nemůžu si pomoct, tohle je nuda jak blázen. Cd jsem málem zavařil, skladby znám už nazpaměť, ale že bych mezi nimi našel nějaký skutečný klenot, nebo posun, nějakou hodnotu která by tu uvadající smutnou desku nějak zkrášlila, tak to se mě pořád nedaří. Kladné známky uděluji skladbám 360 Degrees a Soul And The Sea za použití juchajda houslové melodie v prvním případě a naopak depresivní v tom druhém. Pak ještě povedený úvod Everything a jedinou záležitost ve které se kapela trochu odváže a to je Who Really Are We? Zbytek je dost stereotypní a veskrz smrdí průměrností. Nechápu, jak nudu typu Starfish And The Moon mohla kapela dát hned na druhou příčku, deska se pak úplně stopne a posluchač neví kam se vrtnout. Naproti tomu Truth And Lies kopíruje některé fragmenty z minulosti, tuším z desky Believe. Jak je první strana nástrojově pestrá, zakopává v bludném kruhu ztráty atmosféry. Ta je naopak hmatatelnější na béčku, ale většina z kompozic je rozvleklých, dlouho trvá než se v nich začne něco dít a jsou si dost podobné. Je mě to moc líto, ale pro mě jsou letošní Pendragon velkým zklamáním a s kvalitou loňských Iq bych je vůbec nesrovnával. To už je poslední Arena zajímavější.
Jestli to tak půjde dál, nevím kdo z těch starých dinosaurů kteří doteď hrdě nesli progresivní korouhev přežije. Sorry Nicku tohle se ti krutě nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gravy Train - Staircase to the day

Gravy Train / Staircase to the day (1974)

horyna | 4 stars | 24.02.2020

Ze čtyř desek které po sobě angličtí Gravy Train zanechali, mě to nejvíce táhne k té poslední, Staircase To The Day. Je nejmelodičtější a nepřístupnější ze všech. Tím nechci tvrdit, že předešlá trojice je nutně horší, jen jako vyznavač melodiky nad technikou logicky tíhnu i u Gravy Train tímto směrem. Sofistikovanější názor je tu vypiplán do naprosté dokonalosti a erudovanější pohled na věc se odráží jak v aranžérsky maximálně prokomponovaných kompozicích, tak v dobrém poměru energie-vitalita-nápaditost-rozvaha.

Po úvodní, čistě rockové pumelici Starbright Starlight, nabízí hned druhá záležitost Bring My Life On Back To Me daleko softovější pohled na věc. Skladba má výbornou melodiku, krásný tón španělek a decentně sezpívané sbory. Ráznější trojka Never Wanted You mi strašně připomíná nějaký song od daleko slavnější kapely. Mám dojem, že se tempem podobá na uriášovskou klasiku....hm.... kterou to..., až budu mít chuť, začnu porovnávat. Ale je to jen částečný fragment, ostatní harmonie, foukačka a ječící sbory jsou origo. Tajemný úvod vyprovází další – titulní Staircase To The Day. Kytara vybrnkává a klávesy něžně hladí jak kdybychom poslouchali tu nejlepší artovou partu z británie. Bohatá instrumentace odkazuje jak k Yes, tak v tom znovu slyším kus uriášů. Že by podobný Byron-ovský akcent v hrdle Normana Barratta? Zbytek desky se odvíjí v obdobných proporcích, jen taková The Last Day mi až na flétnovou melodii silně připomíná Blue Öyster Cult.

Nahrávku zastřešil abstraktní fantasy obal z dílny Rogera Deana. Dle mého jde o nápaditou a velice barevnou kolekci (hitů), absorbující v sobě jak těžká Zeppelin-ovská tempa, tak křehce rozevlátou Yes-ovsko epickou melodiku. 4,5*

» ostatní recenze alba Gravy Train - Staircase to the day
» popis a diskografie skupiny Gravy Train

Hammill, Peter - Incoherence

Hammill, Peter / Incoherence (2004)

Ryback | 5 stars | 22.02.2020

„A když myšlenky přicházejí zcela beze slov, jejich čistota není ryzí.“


Dva roky mi kdysi trvalo, než jsem se probořil – pronikl opakovanými poslechy tou slupkou a hudba, která zde je, i když na první poslech jí ve smyslu melodií možná moc není, se mi ukázala v celé své nádheře. Tady ještě hudba je, v porovnání třeba s albem All that might have been… Dnes si tak toto CD „už jen“ labužnicky vychutnávám – neobjevuji ho.

Album v podstatě obsahuje jednu jedinou kompozici, trvající 42 minut, rozsekanou do menších, na sebe navazujících částí – čtrnácti skladeb. Podle časové délky by se možná více hodilo nehudební označení čtrnáct kousků.
Album je bez bicích, ty ale nechybí. Uslyšíme na něm kromě kláves a kytary Petera Hammilla dva jeho staré dobré známé – již zesnulého Stuarta Gordona se svými houslemi a vandergráfa Davida Jacksona, obsluhujícího samozřejmě saxofon a flétnu. Stuart Gordon (který mimochodem spolupracoval i s Porcupine Tree nebo s Peterem Gabrielem) vzpomínal, že jeho houslový výkon v emocionálně vypjaté instrumentálce Converse je jeden z jeho nejšílenějších, které kdy podal. „Je to ta nejpodivnější melodie, jakou jsem kdy musel hrát“.
Záměrně podivně nervózní, neveselá atmosféra prostupuje celé album, ale na druhou stranu, jak napsal jeden literárně nadaný recenzent: „Jeho hosté mu pomáhají efektivně budovat tuto úžasnou tapisérii zářících barev, jemných nuancí a dynamických orchestrací s rozmanitými dotyky saxofonu a houslí.“
Máme zde (na jednom albu) vandergraafovsky nervně šílenou Cretans always lie a zároveň klidnou, typicky hammillovskou baladu - Gone ahead. Po které mimochodem následuje melancholický doják Powef of speech, jehož melodie opravdu není pro nevyrovnané povahy nebo člověka se skleslou náladou. V této skladbě – Power of speech, odvádí obzvlášť skvělou práci David Jackson. Jeho zkrocený, poddajný saxofon násobí sílu a umocňuje, zvýrazňuje barvu skladby.

Kdyby texty tohoto CD slyšel Roger Waters, musel by zajásat, přemoci své ego a objektivně smeknout klobouk – tématem tohoto koncepčního alba jsou problémy s komunikací, jejího zkreslování, konflikty v komunikaci, z komunikace apod. Nicméně Peter se noří do mnohem hlubších vod…
Hammill používá vynikající, neotřelé, někdy těžko srozumitelné metafory, ostatně jako téměř vždy. Už název úvodní skladby je skvělý: When language corrodes. O textu samotném nemluvě.
Dotkneme se Babylónské věže, ve skladbě Babel zazní mimo jiné i slovní spojení „Slova za slovy/beletrie, hloupost a bajka/každá těhotná pauza mrtvého prozradí“… Babylónská věž, známá tím, že Bůh kvůli ní rozmělnil jeden lidský jazyk v řadu jiných, se tematicky přímo vybízela… Dostaneme se k řecké filozofii, jež je tématem jedné skladby: „Všechny mé myšlenky se tvořily zcela beze slov/ beze slova, dostanete obrázek?“ Tohle je obzvlášť úžasné a nutí to k zamyšlení. Atd. atd. atd. A ono to všechno s hudbou drží pohromadě.

Peter Hammill stvořil další výborné album (pět hvězdiček z pěti možných uděluji bez váhání), plné velké poezie, ale stále také především hudby. Silné hudby. I po těch letech jsem stále lehce znepokojenej těmi šimravými útoky na emoce, jakými jeho hudba na tomto albu umí překvapit.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Incoherence
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex

Antonius Rex / Neque Semper Arcum Tendit Rex (1974)

Snake | 4 stars | 22.02.2020

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 066-2 /2002/

Ohněm a sírou páchnoucí mazec s atmosférou hustou tak, že by se dala krájet. Živná půda pro fóbie, démony a podobnou, lidskou duši sžírající havěť. Křišťálově čistá produkce, údery tympánů a kytara zkeslená tak, že snad ani nemůže pocházet z tohoto světa. Vzorec, ze kterého by mohla čerpat celá black metalová scéna s Master´s Hammer v čele. A tohle, že má být z roku 1974 ?

Jsem velkým fanouškem Antonius Rex, jenomže čím víc se o nich snažím zjistit, tím větší v tom mám zmatek. Je to jedna z nejzáhadnějších kapel italské rockové scény a okolnosti kolem vzniku neoficiálního debutu Neque semper arcum tendit rex provází množství zcela protichůdných informací. Nakonec tak člověku nezbyde nic jiného, než si udělat vlastní názor...

Skupina Antonius Rex je přímým pokračovatelem podobně záhadného projektu Jacula (1968-72). Rodinnej podnik, za kterým stojí kytarista a skladatel Antonio Bartoccetti se svou životní partnerkou Doris Norton. Oba spojila nejenom vzájemná náklonnost, ale aj společné zájmy z oblasti hudby, filozofie, esoteriky a spiritualismu.

První krůčky Antonius Rex provázela řada obtíží. Bartoccetti měl sice nápadů na rozdávání, ale k jejich realizaci mu chyběly prostředky a tak mu osud připravil zkoušku v podobě setkání s poněkud excentrickým okultistou Albertem Goodmanem. Relativně zámožnej Goodman byl majitelem několika panství, včetně středověkého hradu vybaveného malým nahrávacím studiem. Hudbě se věnoval jenom amatérsky (jako bubeník), ale vlastnil i nezávislé hudební vydavatelství Darkness Record. Práce a plány páru Bartoccetti - Norton se mu líbily a tak jim nabídl finanční prostředky, vliv a konexe. Oni jemu, na oplátku, místo v kapele...

Materiál na debutové album se nahrával v Mondial Sound Studios v Miláně (1974) pod dohledem zvukového inženýra Colina Coldweise a produkce se ujal sám Albert Goodman. Práce ve studiu se protáhly na 38 dní a mastering se dělal v Londýně, což je věc v té době ne tak úplně obvyklá, ale vyplatilo se. Špičkovej, čisťoulinkej a přitom i dostatečně průraznej zvuk obstojí i po letech. Goodman slíbil zajistit vydání alba - včetně promotion - u Vertigo Records, ale se zlou se potázal. Ti, sotva pochopili význam textu ve skladbě Devil Letter požadovali její odstranění, včetně změny obalu desky. To ješitnej Bartoccetti odmítl a tak šel celej projekt k ledu. Goodman chtěl album vydat aspoň prostřednictvím labelu Darkness Record, ale nakonec bylo vylisováno pouhých 400 promo kopií (DRK 40-18). Prvním, oficiálně vydaným titulem Antonius Rex se tak stalo teprve album Zora z roku 1977.

Pásky s nahrávkou Neque semper arcum tendit rex zůstaly v šuplíku a do širší distribuce se dostaly až teprve díky italskému nezávislému vydavatelství Black Widow Rec. v roce 2002, které je poslalo do světa ve dvou verzích. Tu první jako LP limitku (400 ručně číslovanejch kopií), druhou na klasickém CD. To hraje fantasticky, až...

...až se mi nechce věřit tomu, že jde opravdu o matroš z roku 1974. Údaje v bookletu sice hovoří o 28 bit remasteru, ale mám za to, že v tomhle případě půjde spíš o remix, nebo - dokonce - remake. Jsem ochotnej připustit, že některé stopy zůstaly původní (varhany, monology, Devil Letter), ale kytary a hlavně perkusní nástroje zní hodně současně. V rozhovoru s Augusto Crocem to Bartoccetti vysvětluje tím, že Goodmana naučili pracovat s páskami a smyčkami (tedy jakýmsi předchůdcem automatického bubeníka ?), proto ta rytmická dokonalost. V jiném interview - tentokrát s Francescem Fabbrim - popisuje, jak při přípravě reedice pracovali s původním masterem a podle jeho slov si pohráli jen s vyrovnáním zvuku, kompresí, dynamikou a redukcí šumu. Těžko soudit, ale je docela zajímavé sledovat názorovou rozpolcenost mezi fanoušky na různých internetových fórech. Ať už je to jak chce, po obsahové stránce jde o výjimečnej produkt a nakonec je docela jedno, jestli z roku 1974, nebo 2002.

Bartoccetti sice přiznává svou inspiraci u Iommiho Black Sabbath, ale hudba Antonius Rex je mnohem, mnohem temnější. Učiněná symfonie hrůzy, jejíž dopad umocňuje skutečnost, že neobsahuje žádnej zpěv. Jen sugestivní přednes v italštině a není to - jak by se mohlo na první pohled zdát - žádná duchařina. Bartoccetti se ve svých textech zabývá tehdy (a vlastně i dnes) aktuálními tématy. Válkami, drancováním přírodního bohatství, hromaděním majetku, touhou po moci, drogovou závislostí nebo manipulováním lidí prostřednictvím televizní obrazovky (Pactus).

Hudbu na albu charakterizuje masivní sound klasickejch varhan a vstupy brutálně zkreslené kytary. Rytmiku nahrazují různé perkuse typu basového bubnu, tympánů, nebo gongu a vokály již výše zmíněné mluvené slovo. Výjimkami jsou až nečekaně uvolněná a načechraná skladba Pactus, s pěknými sóly na kytaru, nebo minimoog a neurotická podivnost Devil Letter, která vypadá spíš jako výstřižek z nějakého gothic hororového bijáku. Hukot větrné bouře je v tomhle případě nezbytnej, z krypty doléhající zvuk varhan jakbysmet. Pak tam někdo s něčím bouchá, běhá sem a tam, vrže dveřmi a chrastí řetězy. Nakonec Goodman přečte údajnej "ďábelskej" dopis z roku 1624 a tím to hasne. K tracku samotnému se váže několik "zaručenejch" historek, ale mě nezajímaj báchorky, ani podprahová sdělení, ale hudba. A tak je to z mého pohledu spíš zbytečnost.

Podobně, jako album Tardo pede in magiam versus (1972) projektu Jacula, tak ani Neque semper arcum tendit rex nebude pro každého. Spíš jen pro užší okruh fanoušků s kořeny v extrémnějších hudebních žánrech a s kladným vztahem ke strašidelnejm povídačkám, nebo filmům. Mě podobná hudba vyhovuje, ale je problematické zkoušet ji doporučit někomu dalšímu. Bude lepší, když si ji najde každej sám.

Pokud by album Neque semper arcum tendit rex vyšlo v roce 1974 v podobě, jaké ho známe dnes, byla by to bomba. Antonius Rex by předběhli celou metalovou scénu (Saint Vitus, Venom) o dobrejch deset let a dneska by byli považováni za jedny z průkopníků heavy metalu spolu s Deep Purple, nebo Black Sabbath. Leč, nestalo se tak a následující, oficiálně vydané placky Zora (1977) a Ralefun (1979) byly o něco slabší. Přiblížit se k původní tvorbě se páru Bartoccetti / Norton znovu podařilo až deskou Praeternatural, vydanou ve striktně limitované edici v roce 1980. A o té až někdy jindy.

Cedlo od Black Widow je klasicky v plastu a jak už jsem uvedl vejš, hraje bohovsky. Booklet má dvanáct stran a obsahuje biografii kapely v angličtině (Steve Crombell), kredity k albu a celou řadu stylových fotografií.


» ostatní recenze alba Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Dylan, Bob - Highway 61 Revisited

Dylan, Bob / Highway 61 Revisited (1965)

EasyRocker | 5 stars | 21.02.2020

Šedesátky - naděje, svoboda, drogové opojení, volná lásky, ale i rozbuška násilné extáze. Armáda s hvězdami a pruhy právě vkročila do Vietnamu. Obdařen výtečným intelektem, vypustil šokující, dosud zapovězené pouto mezi big beatem a ´angažovaným´ písničkářstvím...

Start v podobě gigantického hitu Like a Rolling Stone - Divá harmonika, plnokrevně rockové varhany a klopotné, neškolené lyrické obraty. Byly středobodem děje - hudba tvořila v zásadě kulisu. Napodobitele, lupiče radši nepočítat. Co dál? Tombstone Blues. Slyšte ta poselství - hravá, obskurní, skočná, sureální, neúnavně tepající establishment a veškeré konvence. It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry - nostalgie blues s mistrovou vášnivou harmoniku. From a Buick 6 má volnější tempo, prokvétá harmonikou, hammondy a pestrou rytmikou. Jako po záchvatu epilepsie kloktá Mistrovo hrdlo v nelidských smyčkách a obratech. Ballad of a Thin Man činí čest jménu - opilá, baladická nálada, zpěv varhan a piána. I hlavní mozek jako by byl spokojen a ani moc nevyčnívá. Queen Jane Approximately je jednou z nejlepších Dylanových záseků. Dokonale americký spirit, až se duše zajíká. Hitovým zářezem je titulní výprask - mistrova beatová tvář a pokud jste zaváhali, skutečně se ocitnete opodál. Opile kvílející siréna vstoupila do historie a bušící rytmika kakofonii završí. Po "povinné" bluesovce Just Like Tom Thumb's Blues tu máme finále - Desolation Row. Přes 11 minut v nekončícího monologu - mistr stále měl cosi na srdci, jako by ho nešlo utišit. A že to poselství přesahuje celé generace. Monotónní proud akustiky a harmoniky jsou třešničkami na bohaté hostině.


Součást hudební historie přes 60 let. Stejně jako Tommy, Revolver, Are You Experienced?, Bitches Brew, Foxtrot, Disraeli Gears... každý ať dosadí svého koně. Vliv Dylanův byl, a stále je nepředstavitelný - Beatles počínaje, opačným hudebním pólem konče. Lyriku pro mnohovýznamovost a rozsah dodnes studují znalci. Ale mnoho by tu nebylo, nebýt téhle desky. 5/5

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Highway 61 Revisited
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob

Osbourne, Ozzy - Ordinary Man

Osbourne, Ozzy / Ordinary Man (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2020

Vznik nového alba Ozzyho Osbourna se stal vděčným námětem na reportáž o zdánlivém sledu náhod a okamžitých rozhodnutí, to bychom však nesměli znát Sharon :-)

Jako katalyzátor děje můžeme označit amerického
hitmakera, muzikanta a producenta v jedné osobě - Andrewa Watta. V mnoha rozhovorech se zmínil o své duši rockera, koneckonců právě on se stal v roce 2013 členem superskupiny s Glenem Hughesem a Jasonem Bonhamem. V posledních letech se však spíše prosadil spoluprací s top pop idoly, za produkci desky raperky Cardi B získal vloni cenu Grammy.

Při psaní hitu pro rapera Post Maloneho dostal nápad vytvořit tuto píseň jako duet s Ozzym. Znal jeho dceru Kelly, ta to zprostředkovala a píseň Take What You Want se stala obrovským hitem.Po nějaké době přišla od managementu Ozzyho nabídka k vytvoření a vyprodukování jeho nové desky. Vyšokovaný Andrew chtěl nejdříve odmítnout, potom se ale spojil s Chadem Smithem (RHCHP) a Duffem McKaganem (GNR) a během šesti dnů složili písně na celé album. Ozzymu se materiál líbil, dopsaly se texty podle jeho skutečných zážitků a během tří týdnů bylo vymalováno. Netočily se desítky verzí, údajně bylo použito mnoho prvních nahrávek a jen pár druhých verzí. Domluvil se duet s Eltonem Johnem a nahrávka proběhla finálním mixem. Toliko legenda.

A co deska samotná ?
To je věc diskuze a úhlu pohledu. Pokud bych si měl trochu zavěštit, tak si myslím, že deska zaujme a výměna nudného producenta a skladatele Kevina Churka (co na předchozích dvou deskách mnoho nepředvedl) za ambiciozního hitmakera Andrewa Watta byla trefa do černého. Takto to pravděpodobně bude vnímat mainstreamový posluchač, který není ukotven v rocku, ale ujíždí na rozhlasových hitech a youtube klipech všech žánrů – popu, rapu a někdy i melodického rocku s ostřejší kytarou. Watt neponechal nic náhodě a zaútočil na všechny taktikou, kterou dnes využívá umělá inteligence zabudovaná v softwaru vyhledávacích gigantů – rešeršoval a vyhodnotil a poté použil to, co lidé nejvíce vyhledávají a chtějí. Proto nové písně zní tak lákavě, jako by jste je dávno měli kdesi v podvědomí!

Když se tak deskou probírám, tak zjišťuji, že pro každého se tu něco najde. Pro nejstarší skupinu posluchačů je přichystána balada Ordinary Man s jímavým textem, kde nechybí nic - ženské sbory, les smyčců a pár Eltonových úderů do piána i vzletné Slashovo sólo. Chlapi asi chtěli vyprodukovat něco podobného jako November Rain od GNR. I další ploužáky Today is the End a Holy for Tonight jsou fakt děsivě utahaný a nudný. Pro postarší máničky je namíchán sabbatovský Goodbye s odkazem na Iron Mana. Pro rockery mladší je tu kapánek naostřenější a živější Scary Little Green Men s Tommym Morellem z Rage Against The Machine a pro ty úplně nejmenší jsou zařazeny It's A Raid a Take What You Want s raperem Post Malonem a Travisem Scottem. Jako celek jsou všechny skladby smíchány hodně nerockovým způsobem, je znát radio friendly zaměření producenta. Pokud bych si musel něco vybrat i já, tak skladbu All My Life s pěkným Wattovým sólíčkem, které jako by obšlehl od Slashe a tu o zelených mužíčcích, kde je kytara nejhutnější a Duff tam nechá pěkně probublat basu….

Co s texty ? Ozzy po loňských zdravotních patáliích sám dobře ví, jak na tom je. Proto je textová náplň z velké části odlišná od těch z předchozích bouřlivých časů. Zpěvák hodně bilancuje, lituje svých závislostí a vyznává se ze svých hříchů, což působí dost pochmurným dojmem, jako by uzavíral knihu svého života. Vyjímku tvoří v podstatě jen sci fi Scary Little Green Men a Eat Me (Madmana chtěl sníst fanda) .
Pozitivní zprávu nemohu přinést ani při hodnocení technické kvality zvuku. Andrew není žádnej začátečník, při mnohaleté práci s hip hopery již ví, jak muziku správně zdeformovat komprimací, praská to i při poslechu na mém telefonu. Hodnoty DR3 – DR4 hovoří za vše. Při poslechu přes sluchátka to je fakt tortura – zkreslení je příšerné, hlas Ozzyho vyžehlili Auto-Tune pluginem do fáze, že občas není poznat, zda zpívá skutečně on, kytary zní jak z umakartu – prostě digitální šrot.

Jestli se neprodá alespoň dva miliony kusů, tak sním tu Ozzyho beranici z obalu :-)

Shrnuto : I přes neustále se zhoršující zdravotní stav (zrušení letošního turné nevěstí nic dobrého) se Ozzy po deseti letech znovu hrdinně postavil za mikrofon, za což má můj obdiv. Pod producentskou taktovkou A. Watta zaznamenal jedenáct na první poslech chytlavých a snadno zapamatovatelných kousků, které jsou jakoby sestříhány a poslepovány z úryvků Ozzyho a sabatí tvorby s odérem GNR. Tento podivný guláš je doplněn spoluprácí s rapery.

Bohužel, mix jednotlivých nástrojů, jež jinak šikovný producent do té doby úspěšně používal u ostatních pop hvězd a vyžehlení zpěvákova hlasu do sterilní podoby (o naprosto katastrofální kvalitě celkového záznamu ani nemluvě) na mne nepůsobí přesvědčivým dojmem. Deep Purple, Uriah Heep či R.Plant na svých posledních albech rovněž nic nového nepřinesli, ale v opravdovosti projevu se Ozzymu vzdálili daleko za obzor. Trojku dávám Ozzymu jen za snahu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ordinary Man
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

horyna | 5 stars | 21.02.2020

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Southern Empire - Southern Empire

Southern Empire / Southern Empire (2016)

horyna | 4 stars | 20.02.2020

Debutní produkt Timmsova projektu/kapely Southern Empire, jsem měl to potěšení slyšet až jako druhý v pořadí, po desce Civilization. A hned zkraje musím konstatovat, že tak, jako u mne pokus číslo dva zabodoval okamžitě, byla první společná práce tohoto souboru jejím pravým opakem. Nevím jestli je na tomto místě adekvátní použít termín – zklamání, ale jelikož se bavíme o hudbě, umění vjemově čistě abstraktním, proč ne. Dodnes, s odstupem několika měsíců po "společném prvním rande" se stále domnívám, že tento debut ještě není tak oslnivý a tak kompozičně dopilovaný jako bráška Civilization. Alespoň v přímém srovnání se svým nástupcem, tento stydlín malinko bledne.

Deska je dle prog-rockových měřítek sestavena správně. Kytary a klávesy společně svádí spousty zajímavých soubojů na teritoriu zvaném melodie, rytmická sekce se za svůj výkon rovněž hanbit nemusí, a zpěvák Danny Lopresto má v hrdle dar od pána boha. Ptáte se tedy co dle recenzenta desce chybí? Chybí jí barvitější a nosnější podíl v oblasti nápadů. Ta pestrost a jedinečnost jednotlivých témat není ještě tak zajímavá a bohatá jako ta, se kterou kapela přichází na o dva roky mladším nástupci. Přesto. Soubor v závěru desky přehrává 30!!! minut dlouhou kompozici tvořenou z devíti částic, které v sobě solidní tvůrčí schopnosti, energické pnutí i brilantní skladatelský potenciál nezapřou. Bez těchto vlastností by se ona The Bridge That Binds rozsypala jako domek z karet. To se ovšem naštěstí neděje a ne vždy si dokáže kapela tvořena z výborných muzikantů s takto monstrózním útvarem poradit. Southern Empire se to podařilo a tato píseň fungovat i zapůsobit dokáže.

Á propos, pro milovníky předešlého Timmsova působiště Unitopia, je na desce nachystáno jedno překvapení, kterým je píseň How Long – neboli upravená a pozměněná verze jedné ze skladeb tohoto na mrtvou kolej odstaveného (nedostižného) prog-rockového dinosaura.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Southern Empire
» popis a diskografie skupiny Southern Empire

Savatage - Fight For The Rock

Savatage / Fight For The Rock (1986)

horyna | 3 stars | 19.02.2020

Před zánikem jedné strany nám (skoro) všichni tehdejší myslitelé rvali do hlav, že totalitní komunistický režim je ten jediný správný. Po pádu železné opony mnozí redaktoři hudebních periodik, jež konečně u nás mohli spatřit světlo světa zase názor, že tahle deska je tou nejhorší, kterou kdy Savatage vydali. Nechci teď nějak srovnávat tyto dva (první rozhodně) velké omyli lidstva :-), ani je nějak bagatelizovat, jen jsem si ve spojitosti s touto deskou dost zásadně rozpomenul na to, jaké dle mého dogma dokáže někdy vládnout i ve světě hudby.

Když jsem jako náctiletý přišel do styku s floridskými Savatage, bylo to pro mne jako bych spatřil svatozář. Tím prvním bylo hned jejich (dle valné většiny Sava obce) nejlepší dílo Edge of Thorns, se kterým jsem měl tu čet se seznámit. Dnes, po více jak pětadvaceti letech chovám k němu i k některým dalším nahrávkám z portfólia Savatage obrovitánskou úctu. Kapela byla v devadesátých letech (i krátce před nimi) neuvěřitelně v kurzu a vydávala nahrávky top kvality. Prvním takovým velkým a pro scénu významným albem byla fošna Gutter Ballet, na které prudce narostla chlapcům křídla a skladatelský kumšt je vydrápal mezi elitu. Z obyčejné heavy/power metalové bandy se najednou vyloupli metaličtí následovníci Queen, kteří se vyžívali v orchestrálních aranžmá, do skladeb přisypávali symfonické koření, pohrávali si se sbory a různě kombinovali a proplétali vícehlasy. Piáno rázem postavili do jedné úrovně s kytarami a jejich hlavní leader, kytarista Criss Oliva byl nejednou často skloňovanou personou na kytarovém poli, jež dokáže kombinovat a pospojovat řadu, pro heavy metal netypických stylů v jeden mocný uhrančivý konglomerát. Není divu když po tak prudkém nárůstu popularity na konci let osmdesátých a přelomu devadesátých, psali o skupině všechny přední hudební periodika světa. (Pametám si na jednu z předvánočních návštěv s mou tehdejší milou ve Vídni z konce pětadevadesátého, kde se ve všech trafikách z předních stran tamních Metal Hammerů a Rock Hardů skvěla fotografie právě vycházejícího veledíla Dead Winter Dead, které se věnovalo nedávným válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii). A právě v nich (a možná i přímo na popiscích a štítcích cd obíhajících naše půjčovny) se pořád dokola omílal názor, že deska Fight for the Rock je slabá/jiná/divná/rocková/vyměklá/netypická...

Už tehdy, v dobách metalu (a grungi) zcela oddán jsem tenhle názor příliš nezdílel a dnes, ve světě který z 95% omývá břehy art/prog/hard/jazz/soft/folk rock, už jej nebaštím vůbec. Víc než kdy jindy totiž dovedu ocenit ono pro metal ne příliš typické netlačení na pilu, důraznější přítlak v melodice, rafinovanější odstínění té které písně i tu trochu smrdutou prvoplánovou komerční hitovost. To vše totiž má tato deska v sobě a některé z vyjmenovaných znaků pro tvorbu Sava příliš typické opravdu nejsou.

Úvodní stejnojmenný song Fight For The Rock skutečně vedle například později prezentovaných 24 Hours Ago , nebo Of Rage And War, může působit jako nepříliš škodný čajíček. Ovšem hned druhá Out On The Streets dá náramně vyniknout jak krásné a citlivé hře na španělku Crisse Olivy, tak duchaplnému přednesu jeho bráchy Johna. Píseň má povedenou strukturu, a působivé melodie. To vnitřní kouzlo z ní plynule vystupuje skrze vás. Začátek Crying For Love je atmosféricky šťavnatý a vzápětí napojená temná hra na kytaru i aura písně samotné působí na mne co by hard rockera skutečně mocně. Day After Day je první ze dvou coverů na desce. Ono už zařazení dvou a pro kapelu tolik netypických předělávek zvedlo hodně tehdejších fans ze židle a ti kapelu rychle odepsali. Píseň je od anglických Badfinger a jde o pohodovou pop/rockovou letní věc, které já osobně tleskám. Ale zpět do hájemství Savatage s nejtvrdším, postapokalyptickým songem desky - The Edge Of Midnight. Začátek obstará několik klasicistně znějících tónů na klávesy a poté se už rozehraje pořádné heavy představení. John více talčí na pilu a démoničnost songu tvrdí přidané klávesové party. Z podobného šuplete je na světlo boží vytažena i šestka - Hyde. Díky tomuto jadrnému středu alba to vůbec není tak bezbřehá slátanina, za jakou ji mnozí považují. Myslím si. Lady In Disguise už předznamenává příští směřování Sava. Do skladby je implantován klavír a pateticky melodický podtón je značně šmakózní. Jak napovídá název další písně - She's Only Rock 'N Roll, jde především o zábavu a přesně takový je i zřejmě nejslabší kus této desky. Wishing Well to jsou Free, což mnozí jistě hned poznali. Free dunivější, tvrdší, dynamičtější, ostřejší a rozhodně ne horší. Závěr patří hutnější Red Light Paradise.

Na tomto albu dal o sobě poprvé znatelněji vědět v brzké budoucnosti jeden z největších talentů celé zaoceánské tvrdě rock/metalové scény Criss Oliva. Jeho skladatelský i hráčský růst bude na dalších albech postupně kulminovat a nezadržitelně se vyvíjet kupředu. Však je také jeho nečekaná smrt (v 93-tím na následky autonehody) hodnocena jako jedna z největších ztrát v kytarovém světě. Jeho bratr John zde využil daleko více melodických rejstříků než kdy dřív i později, což se také stalo trnem v oku mnohým zaslepeným.

Okem bodovacím jsou to u mne krásné tři a chlup hvězdičky.


» ostatní recenze alba Savatage - Fight For The Rock
» popis a diskografie skupiny Savatage

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

Myšák | 5 stars | 18.02.2020

Čím častěj na Progboard chodím, tím zřetelnějc sleduju, že se mám ještě hodně co učit a že objevovat se bude dát donekonečna. V posledním týdnu jsem tady vyštrachal taková kvanta muziky, že vůbec netuším, jak a hlavně kde najdu čas se jim věnovat.

Jednou z nich je progresivní klenot Landmarq. Zatím jsem nakous tohle třetí album které mě katapultovalo někam do stratosféry. Jde o jedinečné propojení sedmdesátkového emočního rocku vzor Genesis s modernějším kytarovým zvukem a tvrdšími riffy jaké hrají třeba Iq.

Na desce hodnotím kladně tyto aspekty.
a) excelentní zvuk spojující archaičnost s modernou, každý nástroj má svůj vlastní prostor
b) výborný melodický riffy a vyhrávky
c) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky Infinity Parade (Part 1 to 5), Narovlya (Part 1 to 6) , Bed Of Nails
d) přítomnost hitu s velkým H nese jméno Hanblechia (the Vision Quest)
e) za mikrofonem stojí skutečně velký zpěvák

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Moore, Gary - Dark days in Paradise

Moore, Gary / Dark days in Paradise (1997)

horyna | 5 stars | 18.02.2020

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.


» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dark days in Paradise
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

System of a Down - Toxicity

System of a Down / Toxicity (2001)

Martin H | 4 stars | 17.02.2020

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down

Latte e Miele - Papillon

Latte e Miele / Papillon (1973)

Snake | 5 stars | 17.02.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Klávesově orientovanej symphonic prog, s prvky klasické hudby a jazzu. Při pohledu na tříčlennou sestavu a obsazení klapky, kytara a buben člověka napadnou jisté asociace s Emerson, Lake & Palmer a taky že jo. Jejich vliv je nepřeslechnutelnej a z italské scény mi to připomíná např. Le Orme, Triade, nebo The Trip.

Album Papillon kráčí směrem vytyčeným už předcházejícím Passio Secundum Mattheum, ale je po všech stránkách lepší a dokonalejší. Nebo mi to tak aspoň - narozdíl od valné většiny recenzentů na progarchives - připadá. Natáčelo se v září 1973, vyšlo koncem téhož roku a takřka celou první stranu původní LP zabrala titulní, dvacet minut dlouhá skládanka rozdělená do osmi strof, kterou doplnila ještě krátká instrumentálka Divertimento. Na druhé straně je to podobné a třídílnou suitu Patetica doprovází instrumentální, jazzem křísnutá skladba Strutture.

Stejně jako v případě debutu, tak i tady se Latte e Miele pokusili zhudebnit koncepční příběh, ovšem tentokrát s pohádkovým námětem. Vypráví o dřevěné loutce, která se na městském tržišti zamiluje do lidské dívky, které svou neopatrností nechtěně ublíží a je za to odsouzena k trestu smrti. Během výkonu rozsudku se loutka promění v malého chlapce a ten se ztratí uprostřed jásajícího davu. Příběh je to jednoduchý a kapela se při jeho psaní inspirovala osudy pohádkovejch postaviček Pinocchia, nebo Petruschky.

Je radost poslouchat, jak se to pohádkové téma podařilo otisknout do atmosféry a vokálních harmonií. Když se po úvodní, Emersonem inspirované palbě Overture ozvou sametově hebké tóny dechových nástrojů, ke kterým se přidá Dellacasův, chlapecky vysoký hlásek se svým "Girando in baraccone, Papillon, grandi occhi neri e da Pierrot...", rozbuší se mi srdce a tep vylítne někam do červenejch čísel. Vokály tvoří jen krátké předěly, aby se v tom příběhu posluchač dokonale neztratil, jinak je to jízda téměř instrumentální. Energická, technicky dokonalá, s fantastickou produkcí a křišťálově čistým zvukem.

První výraznější změna přichází až s pompézní a symfonickým orchestrem podepřenou kapitolou L'incontro (Setkání). Úžasnej moment, připomínající alba Contaminazione (Il Rovescio della Medaglia), nebo Milano Calibro 9 (Osanna). Ovšem Papillonovo štěstí netrvá dlouho a následuje jeho zatčení, L'arresto. Hudba dostává úplně nový rozměr a díky těkajícímu rytmu a nervydrásajícímu zvuku houslí se stává daleko agresivnější, než tomu bylo doposud. Netrvá to však dlouho a nespravedlivě odsouzený Papillon čeká na vykonání rozsudku. Smutek prýští z každé noty a klavír připomíná zvuk padajících slz, ale postupně gradující bolerko La trasformazione už má opět symfonickej šmrnc a v jeho závěru zazní i něco, jako chlapecký pěvecký sbor. Dvě minutky dlouhá, jazzem křísnutá instrumentálka Divertimento k suitě Papillon nepatří, ale je pěknou tečkou za první polovinou alba a připomíná mi něco od ELP...

Máte rádi classical rock ? Já jo a třídílná kompozice Patetica je tím nejesenciálnějším classical rockem, jakej si dokážu vůbec představit. O tzv. vážnou hudbu jsem se přitom nikdy nijak zvlášť nezajímal, ovšem odjakživa se mi líbily její, do rock´n´rollu implantované prvky. V metálu třeba u Great Kat, nebo Mekong Delta a později jsem si oblíbil to, co dělali ELP, Ekseption, Beggar´s Opera, Egg, nebo Collegium Musicum. V Patetica slyším docela jasně fragment z Vivaldiho "Čtvera ročních období", ale těch odkazů je tam - podle dostupných zdrojů - víc a nejčastěji skloňovanými jmény jsou Čajkovskij a Beethoven. Ovšem pořád je to ještě především rock a v Parte seconda nechybí ani pořádné sólo na bicí. Vlastně téměř celá druhá strana desky je instrumentální (trocha zpěvu je pouze v Parte terza) a potvrzuje to i závěrečnej jazz Strutture.

Je to prvotřídní art rock, ke kterému se rád vracím a desku řadím k tomu nejlepšímu za italskej rok 1973. Původní album bylo vylisováno v dostatečném množství a ještě dnes se dá sehnat relativně snadno, ovšem levné není. Reedic vyšla celá řada, ale většina je jich už staršího data a s jejich dostupností v obchodech to může být všelijaké. Moje CD je součástí box setu "Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4", hraje parádně a jsem moc rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Latte e Miele - Papillon
» popis a diskografie skupiny Latte e Miele

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

horyna | 5 stars | 17.02.2020

Tak tohle se jen tak nevidí. Nebo snad někdo z vás zná nějakou jinou kapelu, která během pouhých DVOU LET!, stihla vydat šestero kvalitou naprosto shodných velkolepých produktů?? Odvážím se tvrdit, že nikdo takový v hudebních dějinách nikdy neoperoval a určitě ani v budoucnu operovat nebude.

Když bych měl jejich tvorbu zhodnotiti v globále, tak až na ne-hitový, přesto písničkově interesantní debut, je každá další deska jedinečnou trefou mezi nazelenalé jižanské country očiska. Pendulum nevyjímaje.

Už úvodní troufám si říci skvost Pagan Baby desku pořádně nakopne. Nejde ani tak o tempo, ale o sílu a drive. Joh Fogerty hned zkraje pořádně rašpluje a drsnost kytarové melodie je moc povedená. I další skladby jsou trefné, jasně tu vyčnívá extrémně hitová Have You Ever Seen the Rain? - mimochodem moc pěkná píseň s kouzelně zasněnou melodií i stimulujícím vokálním doprovodem.
Mou nejoblíbenější věcí je track číslo 5. (Wish I Could) Hideaway – což je emočně vypjatá balada navlečená do přilnavého sexi šatu, ve kterém Johnův vokál naprosto odzbrojuje. I další dvojka, nebo-li Born to Move a Hey Tonight disponují solidně hitovými ambicemi. Kapela zapojuje klávesy a představuje skoro oplodňovák It's Just a Thought a středně povedenou Molina. Rude Awakening #2 představuje v mých očích spíš něco jako pokus o progres, ale budiž.

Závěrem: Pendulum = další ze skvostů C. C. R.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Rolling Stones, The - Voodoo Lounge

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge (1994)

EasyRocker | 5 stars | 15.02.2020

Modelováni bluesovým guru Alexisem Kornerem a hltajíc zámořské folkaře a bluesmany, staly se Valící se kameny průkopníky námluv blues s big beatem. Pro mě synonymum stylu a nejdéle hrající rockové monstrum. Fyzické přežití členstva je spíše sérií zázraků, hříčkou osudu.

Love is Strong je stručnou přehlídkou všeho, co na nich milujeme, či nenávidíme. Ocelově tažné riffy, ostré jako skalpel. Spratkovitý vokál a harmonika Micka Jaggera na hromové rytmice. Fašírka You Got Me Rocking se valí jako za dávných časů. Sparks Will Fly s vyjící harmonikou se otřásá v tempu dostavníku, jehož nalitá osádka to dávno napasovala do příkopu. I na dvou minutách ukazuje akustický křišťál Frost, že cit pro balady z pánů nevyvanul. Folkem šlehnuté zvonící akustiky a dobře známý nostalgický frontman - toť další hit New Faces. Singlovka Moon Is Up, zhotovena z letitých ingrediencí. Je tu ale ten podprahový tlak zvukové masy, který RS beze studu postavil i do víru 90tek. Out of Tears mě testosteronem vytáhla ze dna tolikrát, že už to ani z hlavy nedám... Na piedestal vyzvednuta akustikami, dechy, perkusemi. Z čeho že to hoši povstali? Přece z těsta, ulitého z rocku a otřískaného blues - o tom všem je vejřez I Go Wild. Brand New Start dokládá, že stouní rokec dobře obcuje i s rozjařenými dechy. Sweethearts Together je lahodná balada s bujnými perkusemi, akordeonem i harmonikou. Funkový projektil Suck on the Jugular vás, přecpána hormony a herkulovskou silou, odfoukne za horizont. Skvěle gradující doják Blined by Rainbows se spalujícím kytarovým sólem střídá ve středním tempu funkující, drobně najazzlá Baby Break It Down. Co mě vždy posune daleko od hmoty a gravitace, je mrazivé vyznání Thru and Thru. Ač průvodcem prázdnem je jen Jaggerova tlumená akustika a hlas, postupně roste do nepopsatelné psychedelické mantry. Před léty podobné tesala třeba i Mayallova družina, uměly je i kapely ze Seattlu. Mean Disposition - vypuštění smečky samců z jakékoli kontroly i doklad, že to i na stará kolena umí pekelně roztopit!

Klíčový materiál, vystřelený věrnému publiku za pět minut dvanáct, když už jim věřil, málokdo. Glimmer Twins dotáhli k produkčnímu pultu chlapíka jménem Don Was. Volba dokonalá, výsledkem je modernější, avšak stále bluesové znění. I v devadesátkách tak zplodili suverénní kolekci, která není a nebude vlastní karikaturou. Subjektivně jedno z jejich nejlepších alb. 5/5

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

northman | 5 stars | 15.02.2020

Desku Ummagumma nahrávala skupina již bez Syda Barretta s novým kytaristou Davidem Gilmourem. První deska je záznam z koncertu a na druhé desce dostal každý člen prostor vyjádřit svůj hudební názor.
Koncert začíná skladbou Astronomy Domineé, úvodní skladbou z debutového alba a koncertní provedení je ještě syrovější. Následuje skladba Careful That Axe, Eugene, která je instrumentální provedení skladby Come In Number 51, Your Time Is Up, jež doprovází požár domu ve filmu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point, vynikající skladba, která vás udržuje v napětí a jako součást filmu je uhrančivá. Další skladbou je moje snad nejoblíbenější píseň Pink Floyd Set The Controls For The Heart Of The Sun, tady opět mnohem ostřejší. Na konec desky kapela zařadila svojí další vrcholnou skladbu A Saucerful Of Secrets. Když jsem toto album slyšel poprvé, tak jsem chtěl být na jejich koncertě.

Jako první se na studiové desce představuje Rick Wright s čtyřdílnou skladbou Sysyphus, když posloucháte úplně vidíte ja Sísyfos valí na horu kámen, který mu před vrcholem vypadna z rukou a řítí se dolů a on za ním. Další dvě skladby patří Rogeru Watersovi, Grantchester Meadows je naprosto pohodová písnička plná konkrétních zvuků, ovšem vytvořených elektronicky. Na závěr písně hlavní hrdina pronásleduje mouchu s pleskačkou, moucha létá v prostoru a na závěr je připlesknuta na zeď. Druhá Watersova píseň má název Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving With A Pict (několik druhů malých zvířat zavřených v jeskyni a dovádějící s Piktem), tady se Watersovi podařilo vytvořit pomocí elektroniky dojem, že opravdu zavřel do jeskyně zvířata a k nim člověka z kmene Piktů, který je dráždí a on ty zvuky nahrál. Mám hodně rád tyhle dvě Watersovi skladby. Druhou stranu desky zahajuje třídílná skladba Davida Gilmoura Narrow Way, v této skladbě vystřídá David Gilmou různé polohy a zvuky kytar. Tahle skladba se mi líbí méně, ale vše zakončuje Nick Mason Velkovezírovou zahradní slavností. Studiová deska představuje pro mě vrchol progrese té doby, něco podobného se podařilo o pár let později německé skupině Faust první deskou, kde dokonale využili studio jako další nástroj. Mně se hodně líbí i rozkládací obal desky, na titulu je fotografie členů kapely, která v perspektivě přechází do nekonečna a v jednotlivých snímcích se střídají členové na daných pozicích. Na zadní stranu umístila kapela fotografii části zařízení na ranveji, pomocí kterého nahrála toto album.

Pro mě tohle album představuje jednu z nejlepších desek skupiny a tak hodnocení je pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

horyna | 5 stars | 14.02.2020

Když přemýšlím o vlivu a umělecké cestě amerických Echolyn, napadá mě podobná paralela s kapelou, která ve své době hrála obdobně složitou a maximálně technicky sofistikovanou muziku. Tou kapelou jsou Van der Graaf Generator. I oni podobně jako Echolyn prošli dvěma časovými útvary, mezi nimiž bylo období ticha provázené rozpadem či pozastavením činnosti, aby se poté vrátili na scénu a vydávali další, mírně odlišná, avšak pořád neuvěřitelně kvalitní díla. Ale tak, jak mám u V. d. G. G. ve větší oblibě periodu číslo jedna, tak mám paradoxně u Echolyn raději jejich druhou epochu. V ní se kapela zformovala a semkla k ucelenějším hudebním formám a malinko přestala vystavovat na odiv toliko svou technickou preciznost a dechberoucí muzikantské výkony. Hlavním krédem je větší propracovanost skladby jako celku a odstínění nálad a atmosféry pomocí sevřenějších aranžmá s několika skutečně originálními a výraznými nápady.

V progresivně hudebních kruzích, v místech, kde jsou Echolyn blahořečeni a kde je jejich kultovní postavení posouváno mezi věrozvěsty takřka do pozice třináctého apoštola, se jako nejvelkolepější dominium tyčí třetí nahrávka souboru, pojmenovaná As the World. Po svých pravzorech Gentle Giant sledují i Echolyn velká a komplexní skladatelská schémata, vyhrávají bitvy na polích s více navrstvenými vokály a "sužují" své posluchače bohatou melodickou invencí a výstavbou. Jednoduchost, líbivý kýč či vlezlá nabubřelost jsou kapele vzdálené jako nejvzdálenější sluneční soustava té naší.

Hudební estetika, ucelené proporce, ale i velká muzikálnost a očekávané intenzivní a precizní hudební výkony, nejen toto se ukrývá pod zástěrkou alba As the World. Je tu ale i druhá strana mince. Pro určitou skupinu posluchačstva je tento materiál - jak se lidově říká - nelehkým posluchačským oříškem a jeho dobré natrávení a vůbec prolouskání se košatou myšlenkovou strukturou takového díla během na dosti dlouhou trať.

Z tohoto uceleného konceptu cítím ono progresivní tikání nejmarkantněji u těchto, pro mě nejzajímavějších písní:
How Long Have I Waited - pro jedinečné kouzlo jejího okamžiku, vsazené mezi brilantně instrumentální hodokvas
The Cheese Stands Alone - rytmicky utkaný, stupňovitě tvarovaný progový urgán
My Dear Wormwood - muzikálně dobarvovaná, neskutečně složitá skladba
Dvojice po sobě jdoucích písní Entry 11.19.93 a One For The Show - mohou sloužit jako měřítka skutečně hodnotné estetické hudební krásy
Settled Land - něžná a překrásná věc, kterou museli snad kluci skládat při pohledu z okna na právě padající křehké sněhové vločky

Echolyn jsou i na svých dalších výtvorech hudebně velice sdílní a posluchačsky nároční. Za sebe mohu konstatovat, že mi k srdci stejně pevně přirostla alba Cowboy Poems Free, The End Is Beautiful nebo poslední skvost I Heard You Listening, což výmluvnost jejich řadového alba číslo tři samo sebou neumenšuje, ba naopak. Myšlenkově závažná textová náplň a jedinečně inteligentní hudební svébytnost tohoto celku staví jeho kvalitu na nezpochybnitelně vysokou úroveň.

» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Believe - The Warmest Sun In Winter

Believe / The Warmest Sun In Winter (2013)

EasyRocker | 5 stars | 13.02.2020

Believe patří k polskému vývoznímu artiklu. Spolu s World is Round přistála do mé sbírky právě i tahle fošna. Hudba našich severních sousedů jest trefou do černého; a ani tentokrát mě Rytíři kulatého stolu kol veterána Mirka Gila nezklamali a stvořili úsměv od ucha k uchu.

Už overtura The End poodhalí čarodějný svět, kde Believe vládnou s grácií starých mistrů. Beginners nese osm minut progové profesury s relaxační nadstavbou. Léčí uvolněné hrdlo Wróblewského a maestro Mirek Gil, nade vším jak maják ční keyboardový mág Konrad Wantrych. Titulní skladba je hudebním patentem, esencí... Protkané ´anathemovské´ Gilovy motivy s hrdlem a klávesami gradují až do extáze... Po rockově podsadité Words s báječnými sólovými okénky servírují mistři dlouhý opus, Unborn/Turn Around. Výjimečné výkony klávesáka a zpěváka, pod jehož paletami čarují fatální úhozy Vlodi Tafela a poprvé i houslové malby Satomi. Psal-li horyna o inspiraci ostrovními bohatýry, jako by sem shůry nahlíželi s rozkošným úsměvem... Please Go Home s s tématem odcházejícího syna skvěle vloženou "rádiovou" vložkou si hraje s emocemi typickými ingrediencemi. To NEJ si logicky schovali do Heartless Land. Do kapek kláves vpluje rotheryovská kytara. Země bez srdce ovšem patří hlavně mr. Wróblewskému. Telepatické napojení celého sextetu, bujnost rytmiky a podruhé (a žel naposledy) i housle Satomi. Mimořádně melodicky vystavěn je i druhý díl, kde velebný smutek a nostalgie vrcholí.

Jste-li fandy křehčího odvětví polského progu, je vám tato hudba šita na míru. Jemná, nekonfliktní, poklidně plynoucí řeka melancholie s ohromnou melodickou nadstavbou. Do mariáše nemůže scházet ani houslistka Satomi. Božsky (polsky?) dokonalé. 6/5

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

Mayak | 5 stars | 12.02.2020

... nostalgia ... pozitívna melanchólia ... emócie asi najvýstižnejšie pomenované Hrabalovým verbálnym termínom "krasosmutnění" ...

Viac, ako 33 rokov sú vernými súputníkmi Nicka Barretta v kapele PENDRAGON basgitarista Peter Gee a klávesák Clive Nolan. Bubenícka stolička za posledných 14 rokov zmenila svojho majiteľa z rôznych príčin po štvrtý krát a posledné štyri roky na nej sedí rodák z Filipín, dnes už britský občan Jan Vincent Velazco, ktorý nahradil nekonečnými koncertnými šnúrami veľmi žiadaného a celkom vyťaženého Craiga Blundella (Steven Wilson Band, Steve Hackett Band).

To, čo na hudobných internetových stránkach a verejných sociálnych sietiach avízovali títo štyria muzikanti – návrat vlastného soundu do 90.rokov – vlastne splnili mimo akúkoľvek pochybnosť.

Štandardná verzia albumu má 64 minút a jasnými jej piliermi sú štyri vyše osem minútové kompozície, ktoré nás vracajú do „zlatého“ obdobia tvorivej činnosti tohto neo-progového telesa – reminiscencie na albumy z rokov 1991 -1996 sú evidentné, okaté ... a veľmi príjemné ...

Gitarová hra Nicka Barretta nepotrebuje produkovať žiadne pritvrdené metalové riffy, ako v období niektorých albumov PENDRAGON po Miléniu, aby dosiahla tu najprirodzenejšiu krásu, ktorá je kapele najviac vlastná.
Jeho hra opäť najviac evokuje emotívne hrajúcich gigantov art rocku, ako sú Andy Latimer a David Gilmour.

Vokálny rozsah a kvalita spevu sa u Nicka Barretta vekom nijako nezhoršili, naopak na tomto albume pôsobí vyložene zrelo, príťažlivo a suverénne.

Veľkým vkladom pre kvalitu albumu sú aj klávesové plochy a harmonické podklady Clive Nolana, nepochybne emotívnejšie a efektívnejšie, ako u hudobnej produkcie pre svoju alternatívnu kapelu ARENA v ostatnom období.

Veterán Peter Gee odvádza už tradične kvalitnú prácu pre skupinu a Jan Vincent Velazco je už s PENDRAGON za posledné roky natoľko zrastený, že na jeho bubeníckych sekvenciách nemožno nájsť nejaké kritické miesta – je veľmi kreatívny aj v momentoch, keď by to aj skúsený a zmlsaný poslucháč zrovna nečakal.

Štyri výrazné, nosné dlhšie kompozície sú umne obalené ďalšími šiestimi v podstate päť minútovými skladbičkami a celému albumu dávajú prirodzenú kontinuitu.

Istou výnimkou je v poradí štvrtá kompozícia "360 Degrees", kde príliž veselý írsky folkový "hospodský" motív, hraný na husliach, čiastočne narúša príjemne vybudovanú melanchóliu globálneho charakteru celého diela.

„Love Over Fear“ je nostalgickým sviatkom pre tých znalcov a poslucháčov PENDRAGON, ktorí kapelu sledujú kontinuálne od začiatku jej fungovania / vydávania štúdiových produktov a ktorí dodnes vnímajú spontánnu a prirodzenú invenciu albumov „The World“, „The Window Of Life“ a „The Masquerade Overture“ ako vrchol ich skladateľskej a hudobnej tvorby.

Už od začiatku problematické 80. roky priniesli pre sofistikované formy rocku obdobie útlmu, ba až temna, ale odvážlivci Marillion, Pallas, Twelfth Night, I.Q. a Pendragon sa stali „vlajkovými loďami“ trendu, idúcemu proti konjuktúre hudobnej komercionalizácie a ktorý sa dodnes nazýva – pre niekoho hrdo, pre niekoho pejoratívne - neo prog.

Marillion je dnes jedna z najväčších rockových skupín mimo mainstream, Pallas a Twelfth Night síce formálne stále existujú, ale viac/menej na sporadickej báze ... ale to, čo dokázali I.Q. pred pár mesiacmi a práve v týchto dňoch dokazuje PENDRAGON, je markantnou ukážkou, že aj po štyridsiatich rokoch si možno štatút „vlajkovej lode“ nielen udržať, ale ho aj zásadne posilniť ...

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jablkoň - Vykolejená

Jablkoň / Vykolejená (2016)

luk63 | 5 stars | 12.02.2020

Hned na úvod se přiznám, že jsem nadšen! Deska Vykolejená přinesla svěží závan na domácí alternativní i folkrockovou scénu a mě velice velmi potěšila. Kromě dvou coverů starších vlastních písní máme k poslechu jedenáct novinek. Z nich všechny vynikají tím, čím byl Jablkoň vždy o vagón před našimi ostatními kapelami podobného ražení: nápaditostí, originalitou, nevšedností, nepodbízivou dokonalostí – a to po hudební i textové stránce.

Své postřehy začnu oběma staršími kousky: „Když v noci sněží“ je z fenomenálního alba Písničky (1997). Živého bubeníka zde nahradil automat a jediný nástroj, který v ní zní, je harmonium. Asi to tak Michal Němec chtěl, ale mě se píseň jeví v této verzi ořezaná a zbytečně strohá. To „Cestující v noci“ ze stejnojmenného alba (2003) je větší nářez a příjemné napětí vytváří trombón Jana Jiruchy.

Osobně mě nejvíce zaujaly skladby inspirované Biblí: „Rybník svět“ je příjemná tradičně jablkoňská. „Rouno kamenné“ je nadnášené nádherným zpěvem Marie Puttnerové, který vyvažuje Němcův chraplák, a také je ozdobené trombónem. „Obědvám s tebou“ mi připadá trochu nedotažená. A nudná. Nelíbí se mi zrovna dvakrát, jak ji Němec odzpíval. Přesně opačné pocity mám při závěrečné „Marie je“ – nádherná melodie umocňuje geniální textovou stavbu plus čistý a laskavý přednes mladé zpěvačky z této skladby činí vrchol alba!

K ostatním písním: Poklidné duo „Muž na kraji noci“ a „Ladíme“ tvoří v mém vnímaní dvojici, která patří k sobě a to nejen tím, že jsou řazeny za sebou. Za doprovodu akustické kytary a éterického zpěvu nás uklidní „Večerní“, na kterou svou pohodou navazuje „Prodavačka“. Rocková „Sedím v první řadě“ posluchače vytrhne z předchozí příjemné letargie. V posmutnělé „Mluvíš“ naposledy zazní zpestřující trombón. Přichází další vyvažující ´rockec´ „Staroměstské náměstí“.

Desku charakterizuje střídání dvou základních poloh. Hřmotnou reprezentují hlučné kytarové pasáže a drsný projev Michala Němce. Tu opačnou křehký a čistý vokál Marie Puttnerové na pozadí úsporných aranží. Tyto polohy se výborně doplňují, nepřekáží si. S neotřelým pojetím a zdánlivě poklidnější atmosférou vytváří celek logicky navazující na předchozí výborné album Sentimentální Němec (2013), které v nadčasovosti možná ještě předčí.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Vykolejená
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Rush - Vapor Trails Remixed

Rush / Vapor Trails Remixed (2013)

horyna | 5 stars | 12.02.2020

Hurá, výborně, tak to nebyla zbytečná investice - vykřikl jsem před pár dny hned poté, co jsem narychlo v hifině otestoval právě vybalené cd Rush z vykuchaného balíčku zaslané z Music Records. Jednalo se o novou verzi nahrávky Vapor Trails, který na prosby mnoha tisíc fanoušků z celého světa nechala kapela přemixovat, aby kýžený výsledek odpovídal požadavkům sběratelů jejich muziky na adekvátní kvalitu.


Tato deska si u mne v průběhu času zadělala na slušný příběh a já se teď o něj s vámi podělím. Zkraje ale vysvětlím proč jsem si onen remix objednal a proč až teď. Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsem si tuhle nahrávku nalil do mp 3-jky a přibalil na výšlap přírodou. Dobře jsem věděl, že kvalita původní desky je mizerná a přegrabovaní ji ještě snižuje, ale ten výsledek byl v okolním zeleném tichu tak tristní a tak markantně do uší bijící, že jsem si ji vůbec neužil a místo toho spíš vnitřně trpěl. Chtěl jsem ji tak moc slyšet, ale tohle mě ukrutně sejřilo, že jsem dokonce přemýšlel, jestli ji rychle nevyměním za jinou. Nakonec jsem dotrpěl a v jejím průběhu se natuty rozhodl, že se musí překoupit. Jen jsem netušil, jestli bude výsledek stát za to a dynamika stoupne a hlavně, jestli se deska vyčistí od nebetyčného praskání a škrčení. To byl hlavní důvod.


A teď tedy i něco k mé společné cestě s Vapor Trails. Desku jsem si koupil takřka ihned když vyšla. Byl jsem zklamán, dlouho a intenzivně. Pocit zklamání vznikl už u předchozí, popovější desky Test for Echo a teď pokračoval dál po cestě, na které jsem Rush vidět nechtěl. Drsná a syrová, neprodyšně se tvářící muzika, která měla s dřívější tvorbou Rush jen pramálo společného, tak na mne přes deset let deska působila. Okolnosti jejího vzniku a trablů spojených s osobou bubeníka Neila Pearta jsou dobře známá a nebudu je tu tedy tlumočit znovu. Je jasné, že tyto neblahé události měli zásadní význam na vývoj hudby Rush v té době a podepsali se tak pod tím, jak V. T. nakonec vyzněl. Osobně jsem boj s touhle deskou nikdy nevzdal a během prvních deseti, možná dokonce třinácti let si ji pouštěl alespoň jednou ročně, což u nahrávky kterou člověk rád nemá a rád ji neposlouchá je číslo celkem slušné, obzvlášť při faktu statistiky, že okolo ní jsou stovky a stovky alb daleko oblíbenějších a to nemluvím o samotném katalogu této skupiny.


Ale jelikož Rush byli první prog-rockovou kapelu, kterou jsem kdysi dávno začal poslouchat, nehodlal jsem boj s Vapor vzdát. Průběžně se náš vztah začal urovnávat a já v desce nacházel zalíbení. Zvuk jsem tehdy tolik neřešil, jednak normální aparaturou a druhak i jejím poslouchání k různým činnostem, čímž účinkovala spíš ta podprahová složka.
Už řádnou dobu ji však konečně uznávám a respektuji jako kteroukoliv jinou desku Rush (krom těch prvních). Vnímám ji jako určitý vývojový stupeň ukročení stranou s chutí jiného druhu experimentu. Společně s Test je to jejich nejméně typická práce, těžko srovnatelná s něčím do té doby, ale i potom. Dnes už nemám problém s její drsnou slupkou, syrově znějícími songy a až punkově energickými pasážemi, kde do toho kapela pere hlava nehlava, aby do bridge a chorusu přešla ke své typické nenucené melodičnosti a estetické kráse made in Rush.


Desku načne snad nejhorší opener jaký kdy kapela zvolila. One Little Victory je opravdu příšerná odrhovačka. Nemelodický, tuctový strašák. Avšak hned druhá Ceiling Unlimited je definicí nových Rush. Posluchač vnímá zastřenou melodiku, jasně čitelnou basovou figuru, Lifesonovi ozdůbky i netypický odér chutí Rush této doby. Třetí Ghost Rider patří k jedněm z vrcholných zážitků. Členitá a s pečlivým přítlakem na melodičnost vybudovaná kráska. Prakticky každá další skladba je něčím přínosná a motivově zajímavá. Celkem se táhne ona magická červená nit, která drží kompaktní stráž a nenechá žádného z adeptů vyčuhovat stranou. I proto se výrazné hity hledají ztěžka. K největším pokladů řadím písně jako The Stars Look Down, How It Is a třeba Nocturne, ve kterých vytryskuje genialita tria v maximálně možné šíři. Refrény těchto skladeb odkazují až někam k písničkové tradici Simona a Garfunkela, Boba Dylana či Neila Yanga, čili hluboko nazpět. Nový to znak jejich tvorby, který nebyl v minulosti nikterak očividný. A taková Freeze (Part IV of Fear) to je čistý progresivně hudební masakr, jen trochu hrubšího zrna než v minulosti.



Jsem zatraceně rád, že se nový remix povedl a nahrávka zní KONEČNĚ čistě a její dynamika (naschvál jsem obě desky vzájemně na pár bodech porovnával a je to hodně znát) stoupla nahoru.
Proto těm, kteří tuto desku mají rádi, ano vím, moc vás asi nebude, a uvažují o překoupení za starší výlisek ať rozhodně neváhají, konečně totiž dostanou adekvátní odměnu.


» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails Remixed
» popis a diskografie skupiny Rush

Megadeth - Countdown to Extinction

Megadeth / Countdown to Extinction (1992)

horyna | 5 stars | 11.02.2020

Byla to tehdy obrovská sláva, když ve dvaadevadesátém předhodili Megadeth vyhladovělým fanouškům své nové sousto nazvané Countdown to Extinction. Očekávání byla veliká, ale tahle progresivně metalová smršť tenkrát smetla absolutně všechny. To, že bude nové album jistě výborné čekal po hvězdném předchůdci Rust in Peace asi každý, ale že bude výjimečné, zvukově excelentní a tak aranžérsky propilované už málokdo. Dobře si vybavuji neustálé dohady v našich i zahraničních periodikách o tom, koho si Dave Mustaine na novou nahrávku pozve a zdali dvojici Friedman/Menza pošle přes palubu stejně, jako to doposud dělal s jejich předchůdci. Stalo se však něco jiného. Mustain vyzrál, dospěl, uklidnil se a dokázal si dobře spočítat, že na obrovský úspěch předchůdce Rust in Peace s novými lidmi navázat nemusí. Proto do té doby nejlépe šlapající stroj značky Megadeth nechal ve stejném obsazení a své spoluhráče na místech, které už nikdy v budoucnu nebudou nahrazena tak kvalitními instrumentalisty, jací se v devadesátých letech v Megadeth potkali.

Doba do které nahrávka vyšla přála půjčovnám cd a vzpomínám si, jak obtížné bylo na album narazit. Netrhli se s ním dveře a sotva je jeden člověk donesl a vrátil, vzápětí si jej už jiný čekatel hrdě hýčkal v bršně po cestě domů. Museli jste mít buď štěstí a časově se s dosavadním majitelem potkat, nebo se zařadit do pořadníku a zkrátka čekat a čekat kdo Countdown donese.

V produkčním procesu vsadili kluci místo Mika Clinka na ostříleného Maxe Normana, který jejich zvuk definoval do co možná nejspecifičtější podoby, která k už tehdy zcela dospělé a hráčky neuvěřitelně vyspělé a kompaktní kapele nejlépe sedl. Nejen proto považuje naprostá většina jejich fanoušků za kreativně nejlepší období mezi lety 92-94 (za sebe přidávám až 97). Ocelově čistý zvonivý zvuk společně s celoplošně technicky vymazlenými a do nejmenších detailů doslova vypiplanými songy, navozuje dnes stejně jako před necelými třiceti lety pocity euforie a extáze.

Prakticky každý ze songů je jedním pozoruhodným a velkým originálem. Intenzivní vstup prostřednictvním Skin O' My Teeth střídá největší hit s ultra melodickou Martyho stopou Symphony Of Destruction. Ten zaznamenal v oné době tu nejlepší možnou definice rozkošatělého stylu Megadeth a velice rychle se stal legendárním. Po výborné Architecture Of Aggression přichází druhý orgasmus s neuvěřitelně šmrncovní baladickou záležitostí Foreclosure Of A Dream. Ve Sweating Bullets cedí Dave slova svým obvyklým způsobem a do dvojice songů This Was My Life a titulní Countdown To Extinction propašoval Marty, i v té době hráčsky ojediněle schopný Mustaine (je úplně citít, jak se tehdy vedle Friedmana nechtěl nechat zahanbit a jak na sobě dřel), tuny působivých melodií a excelentních vyhrávek. Po poslabší High Speed Dirt přichází famózní drtič Psychotron, navazující svým vnitřním pnutím, energií, entusiasmem a desítkou kytarových sól na úspěšného předchůdce z Rust, skladbu Hangar 18. Dalším nanejvýš členitým kusem je progresivní klenot Captive Honour s neustálými změnami tempa a aranžérskými vychytávkami. Konec završí slušná Ashes In Your Mouth.

Památná sestava, výborný producent, skvělý design obalu z pera Hugha Symea a hlavně kreativní skladatelské pnutí ve spojitosti s jedinečnými hráčskými výkony umožnili vznik skvostu, jakým album Countdown to Extinction bezesporu je. Prakticky celá devadesátá léta patřila Megadeth. Dokud spolu tato sestava držela, přicházeli z jejich tábora neuvěřitelné věci. Megadeth v té době jasně převzali metalové žeslo i vládu po Metallice. Jenže tak jak nic netrvá věčně, i tato pohádka došla svého konce. Po změnách v sestavě, rozpuštění/rozpadu kapely a chabých pokusech o návrat na výsluní postupně upadala a upadala. Posledních dvacet let vydává naprosto rutinní desky a Dave se obklopuje rutinními spoluhráči. Žádný z nich nemá charisma a schopnosti Martyho Friedmana (kolik jen fanoušků si přálo jeho návrat), nebo nedávno zesnulého Nicka Menzy. Ani epizodní hádka, směšná soudní pře a opětovný návrat Daveova dávného parťáka Dave juniora Ellefsona nedokázal zastavit úpadek kapely, který je dle mého jeden z nejsmutnějších v rockové historii.

Je spousta kapel, které mají své největší úspěchy dávno za sebou, přesto se vztyčenou hlavou bojují, produkují stále velice životodárnou a umělecky hodnotnou muziku (za mne například Deep Purple, UFO...), aniž by přišli o svůj kredit či soudnost. Mustainovi skladatelské vlohy ovšem dávno odvál čas a i proto je sláva této kapely dávnou minulostí.


» ostatní recenze alba Megadeth - Countdown to Extinction
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Jadis - Photoplay

Jadis / Photoplay (2006)

horyna | 5 stars | 10.02.2020

K jemné obrodě britských Jadis tu na Progboardě napomohli v posledních dnech dvě recenze z per mých kolegů. Velice rád se k nim přidám a urobím Jadis další reklamu potřebnou k tomu, aby se tato stále dost nedoceněná parta dostala do co možného nejširšího podvědomí. A to jak do podvědomí u posluchačů, kteří je znají jen matně většinou prostřednictvím jednoho jediného alba (čímž mám samozřejmě na mysli jejich famózní debut), tak stejně u ostatních fanoušků progresivní muziky, kterým Jadis z nějakého důvodu stále protékají mezi prsty.

Proč tomu tak je, tak na tuhle otázku mám jednoduchou odpověď. Jadis totiž hrají nesmírně sofistikovanou muziku, jejíž kouzlo ovšem účinkuje až po strašně dlouhatánské době. Vzájemně podobnou paralelu cítím velmi silně také u několik tisíc mil vzdálených Enchant. Člověk většinou potřebuje řádově několik desítek (ano čtete správně) nikoli jednotek poslechů, aby pochopil, aby poznal, aby docenil a aby i "správně" ohodnotil jejich umění a jejich muziku v globálním aspektu. Tolik časoprostoru však většina jedinců v dnešní době nemá a i proto jsou Jadis tak nedoceněni, jakkoli kvalitní muziku předvádí. Já chápu, že jen málokdo má ty prostředky a sílu, aby se té které nahrávce dokázal věnovat s tak velkou pílí a entusiasmem.

Když mám mluvit za sebe tak bych soudil, že se Jadis zabývám téměř polovinu jejich kariéry. Prvním objevem byl pochopitelně debut Moore Than Meets the Eye. Tolik chválený, opěvovaný a srovnávaný s těmi nej opusy už tehdy dávno na scéně účinkujících a vyhraných kolegů jako IQ, nebo Pendragon. Jenže další alba ke mně přicházela v nepravidelných periodách a stmelovala se velice pomalu. Dovolím si tvrdit, že až renesance Jadis posledních týdnů, tedy po skoro patnácti letech dokázala přinést svoje nejsladší polody. Začal jsem je poslouchat systematicky, pečlivě, dopodrobna a opakovaně. V jejich nahrávkách jsem nalezl kvanta dalších, dříve ukrytých nuancí, jež mně léta unikali, nebo jsem je postřehl jen okrajově a nedocenil v rozměru jaký si zasluhují. Na popud této euforie jsem si objednal i desky chybějící a zcela přehodnotil celkový názor na kapelu a její dílo, tak i postoj mezi jejich vrstevníky, či učiteli.

Ještě před měsíce bych na otázku které album od Jadis by sis horyno vzal na pustý ostrov, jednoznačně odpověděl že More Than Meets the Eye. Dnes už by odpověď tak jednoznačná nebyla a s velkou pravděpodobností bych zvolil tuto, malinko jinou desku Photoplay. A proč vlastně? Odpověď je více než prozaická. Protože právě tady dle mého Jadis zaznamenávají svůj největší progres v přístupu k jednotlivým kompozicím z pohledu inovačně skladatelského. Jadis se zde nejen že povedlo napsat velkolepé, velice sugestivní songy, jejíž melodie patří k těm nejdotaženějším, nejpromakanějším a v mozku posluchače nejlépe zapamatovatelným (nejpřístupnějším/nejpřívětivějším), ale dokázali do svého arzenálu zahrnout bohatší a hlavně modernější výrazové prostředky dneška jako programing, či decentní využití samplů. S jejich pomocí tak dokázali dotvořit bohatou paletu nezvykle pospojovaných harmonií, které v kooperaci s výše popsanými, léty vypěstovanými nejsilnějšími zbraněmi kapely, odlišují a hlavně povyšují tyhle Jadis nad svou další produkci. Nahrávka je charismatická ještě v jednom aspektu a tím je atmosféra. Atmosféra nezvykle silná a magneticky neprodyšná. Jadis vás s její pomocí obepnou obrovským pevným pásem a dokonce nepovolí, ani kdyby vás to mělo uškrtit.

Doteď jsem měl Jadis zafixovány jako ty menší (chudší) příbuzné velikánů IQ, Arena, Pendragon, nebo Pallas. Ale tímto i ostatními díly jsou stanovena nová vnitřní pravidla v náhledu do jejich tvorby, která je křehká jako skořápka vajíčka, ale její prolomení dá divákovi neskutečně zabrat. I Love You Jadis!

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets (1968)

northman | 5 stars | 09.02.2020

Tohle byla první deska Pink Floyd, kterou jsem měl půjčenou k nahrání, když jsem si jí pustil, tak to bylo něco, co se nezapomíná. Nebudu psát, že jsem si jí okamžitě oblíbil. Zůstala na pásku, ale tuhle desku jsem moc neposlouchal, asi za rok jsem u kamaráda slyšel fantastickou skladbu, která mi bylo povědomá, ale nebyl jsem schopen ji zařadit. Byla to Set The Controls For The Heart Of The Sun, doma jsem si okamžitě pustil celou desku a litoval, že jsem jí tak opomíjel.

Desku A Saucerful Of Secrets začala skupina nahrávat ještě se Sydem Barrettem, ale jeho stav byl špatný, proto přivedl na nahrávání své kamaráda Davida Gilmoura. Na desce hrají oba, ale není nikde uvedeno, kdo na jaké písni. Dalo by se říct, že tady zvítězila koncepce Rogera Waterse kosmických suit před písničkami Syda Barretta. Prokazatelně Syd zpívá závěrečnou skladbu Jugband Blues, jak napsal Josef Vlček „dechovka v undergroundovém fraku“, to na tuhle skladbu sedí dokonale, i text je plný hříček a svým způsobem odráži Sydovu chorou mysl. Deska začíná na floydovské poměry poměrně rychlou skladbou Let There Be More Light (dejte tam víc světla), následuje Remember A Day, skladbu napsal Rick Wright a byla jako jediná z tohoto alba zařazena na kompilaci s názvem Relics. Set The Controls For The Heart Of The Sun je skladba plná kosmických zvuků a zpěv přechází až do tajemného šepotu. Tuhle skladbu mám od nich snad nejradši, na závěr první strany je poměrně tvrdá skladba Corporal Clegg.

Druhá strana alba začíná titulní a nejdelší skladbou, od začátku vás skupina udržuje v napětí, které ústí do táhlých varhanních tónů. Skladba je plná kosmických zvuků a je krásné při poslechu zavřít oči a snít. See Saw je barrettovská písnička v psychedelickém tónu, mám ji rád, ale závěrečné Jugband Blues se mi líbí více, Syd Barrett tady zpívá „jestli si myslíte, že tady jsem, tak já vás přesvědčím o tom, že tady nejsem“, naprosto dokonalé.

A Saucerful Of Secrets je pro mě dokonalá deska spolu s The Piper At The Gates Of Dawn, skupina vydala na počátku sedmdesátých let obě desky jako dvojalbum s názvem A Nice Pair na Sydovu podporu, krásný projev sounáležitosti. Když mám tuhle desku hodnotit tak jednoznačně maximum, pro mě jedna z nejlepších desek Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Free - Tons of Sobs

Free / Tons of Sobs (1969)

EasyRocker | 5 stars | 08.02.2020

Zformování téhle čtyřky znamenal jeden z nejvýznamnějších mezníků světového rocku. V klídku, ještě nesvázání pozdějšími osobními i zdravotními trablemi, ukovali deset hymen. Už debut je průlomový a pro mě v jistém smyslu ikonický.

Po zvonícím Kossoffově akustickém prvém dílu Over The Green Hills ovládne dění pudová bluesrocková smršť Worry. Rodgersova autorsky, maniak Paul Kossoff glóbu lehce poodhalil, co že to v něm dřímá. Walk In My Shadow se stala pro Free prakticky modelem - podmanivé soul/funkové frázování a riffové běsnění s lehkou bluesovou příměsí. Wild Indian Woman uhýbá svou lehkonohou rytmikou, Rodgersův hlas a žhavé finále ale sráží jakékoli pochyby do škarpy. Osm minut žhavé jízdy Goin' Down Slow od "St. Louis Jimmy" Odena korunuje i hostující klavír Steva Millera. Po dusající I´m a Mover přichází druhá výpůjčka od zámořského bandu Bookerovců - The Hunter. Co tu natropil Fraser, Kirke a Paul Kossoff? Adrenalinu víc než u pistolnického duelu... Jímavá a houpavá Moonshine odhaluje poprvé umění frontmana - už tady měl na predikát The Voice plné právo. Božsky odstartuje taky divé r´n ´b běsnění Sweet Tooth. Dokonalá souhra celého kvartetu s pekelně hřmícím Paulem Kossoffem. I bonusovky, hlavně srdcovka v podobě jamu Guy Stevens Blues, ukazují nebeský dar kompoziční i interpretační. Remaster (2001) taky berte všemi deseti, nejen díky množství archívních snímků.

Věru nemnoho alb, kde by kapela předvedla tak mimořádně sevřený, ale i divoký a útočný projev. Oproti albovým následníkům, zdolávajících hitparády, si kapela až na výjimky vystačila s čistě rockovým instrumentářem, bez kláves. Památných 40 minut a pětice do terče!


» ostatní recenze alba Free - Tons of Sobs
» popis a diskografie skupiny Free

Clarke, Stanley - I Wanna Play For You

Clarke, Stanley / I Wanna Play For You (1979)

stargazer | 5 stars | 08.02.2020

"Poslední velké album Stanleyho Clarka". Tak bych začal s recenzí na tento počin. Trochu mě mrzí, že vinyl se liší od cd a to velmi výrazně, řekl bych, až diametrálně. Na vinylu je víc skladeb a hlavně pořadí skladeb na cd je tak překopané, že LP a cd mají určitě jinou atmosféru.

Cédéčko otvírají dvě funky písně s ženskými vocály, aranžersky velmi bohaté, doslova koláže nástrojů a rytmiky. Třetí věc se jnenuje Streets Of Philadelphia, Philly je rodné město Stanleyho. Krásná, melodická skladba s nostalgickou příchutí. IWPFY je namíchána studio a live tracky a jeden s těch super živých tracků je písen Quiet Afternoon a druhý je R'n'R Jelly. V písni Quiet Afternoon musím vyzdvihnout kytarový duel, to na studio albu není a proto není nad dobrou živou verzi. Za zmínku stojí i Jamaican Boy, studio reggae song s hostujícím Jeffem Beckem. Finále posledních tří skladeb je opět live provedení. Závěr... School Days a Hot Fun Closing. Školní dny jsou v live provedení v podstatě neoposlouchatelné. Mám šest verzí tohoto songu a každý je svým způsobem stejný a současně rozdílný.

Sečtěno, podtrženo. IWPFY je velké album, zaslouží si plný počet *****. Clarkeho hra mě baví, je zábavná, melodická a na virtuozní. Málokdo tohle umí spojit dohromady. On je pro mě absolutně nejlepší basák všech dob. AMEN.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - I Wanna Play For You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

EasyRocker | 5 stars | 07.02.2020

Free. Nespoutaný hardrockový živel z ostrovů. Hudební historii tu přepsaly dvě vůdčí persóny - kytarový hero Paul Kossoff a Největší z největších hlasů, Paul Rodgers. Tenhle památný zásek je žel i albovou derniérou...

Rázný a vzápětí světový hit Wishing Well je ukut z elitních ingrediencí - riffových paleb, protkaných střípky klavíru a typicky vypjatým, čarovným hlasem. Kdo prozkoumal síně Špatné společnosti, rád přijme i božsky exaltovanou Come Together In The Morning s Kossoffovými strunnými výšlehy. Po poctivě mašírující dvanáctce Travellin´ in Style nastupuje titulní flákota. Nezapomenutelných šest minut - Kossoff, jakoby tušil události příští, řádí jako posedlý démonem. Rodgers, druhý architekt servíruje klavírní pochutiny a hrdlem rašpluje ku hraně možného. Jemně vyšitá Muddy Water vpluje do Common Mortal Man. I tu se ještě chopil Kossoff kytary, dominují ale ataky piana a čarostřelba hrdla. Klavírní Easy On My Soul... Vkročte nesměle a jste v pasti - všechny východy Paul zapečetil na věky věků. Seven Angels po baladickém vstupu prchá funkrockově s větrem o závod . Hodně jsou cítit už Bad Company. To, co předvedl Paul Rodgers v tom finálovém triu, nebylo dle mého pohledu v rockové hudbě překonáno. Hendrix hlasu. Jeho spoj s Queen jsem nepobral, ale to už je jiný příběh...

Rozpad rozjeté čtyřky nezarazily ani personální šachy. Rodgers s Kirkem zformují skvělé Bad Company, zacíleni více na americký trh, klavírista Rabbit odchází na dlouho vypomáhat The Who. Nespoutaný životní styl si ale vybere své - Kossoff skoná na infarkt za tři roky a i ostatní mají namále. Ale tohle z historie nikdo nevymaže - 6/5.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

northman | 5 stars | 07.02.2020

Pink Floyd jsem poznal díky hudebnímu tisku a kamarádům, na počátku sedmdesátých let jsem je hodně obdivoval. Obdiv postupně slábl s deskami Wish You Were Here, Animals a The Wall to byl hřebík do rakve mého obdivu k této kapele, desky vydané po The Wall neznám a nikdy jsem je neslyšel. Ve své sbírce končím albem Dark Side Of The Moon. Atom Heart Mother byla mezi hudbymilovnou mládeží velmi obdivovanou deskou. Na téhle desce se snad nejvíce projevuje rozpor mezi rockovými suitami a písničkami, který skupinu provázel na počátečních deskách.

Úvodní suita symfonie, podle toho, jak tomu chceme říkat začíná nastartováním motoru, po vydání nebylo desky, kde by nevrčely motorky, štěkali psi a podobně. Atom Heart Mother je prolnutí nádherné melodie, smyčcového orchestru, rockové skupiny a konkrétních zvuků. Zajímavě působí hodně zkreslená věta „silence in the studio“ v nejvypjatější části skladby. Druhá strana desky je jako druhý pól, tři melodické písně v čele s If, tuhle píseň dodnes miluji. Závěr desky je snídaně jakéhosi Alana pospojovaná melodickými motivy. Na téhle desce mám rád i to, že je to skupinová práce, a ne sólové album, nikdo tady nevyčnívá a všichni pracují pro celek. Od The Wall zní všechny desky jako sólová alba hlavních protagonistů Rogera Waterse a potom Davida Gilmoura. Na desce se mi líbí i obal s fotografií pasoucích se krav na loukách kolem Cambridge.

Když se řekne Pink Floyd, tak mně se vybaví první čtyři desky, a když mám tuhle desku hodnotit tak pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Foreigner - Head Games

Foreigner / Head Games (1979)

horyna | 2 stars | 07.02.2020

Head Games – třetí album Jonesových Foreigner. Čím začít, obalem, nebo dle mého vyloženě slabým hudebním obsahem? Začnu krátkým povídáním o bizardním motivu, který si kapela pro pobavení sebe i okolí vybrala jako obálku své třetí desky. Kdysi mi připadal tento přebal celkem dosti nechutný. Fotografie americké herečky a filmové producentky Lisanne Falk, která zřejmě z nějaké své úchylnosti, nebo jen z plného obsazení kabinek na toaletách náležících k jejímu pohlaví, briskně usedá na pánský pisoár, aby v poslední chvíli stihla vykonat potřebu jež nesnese odkladu, už dnes hodnotím spíš s úsměvem na rtech a jako vcelku originální. Každopádně jde o motiv, který z hlavy jen tak nedostanete a který v hudebním světě nebude mít příliš častou konkurenci. Nejde o žádný oku lahodící pohled, spíš bláznivou etudu na téma, když se musí, jde to všude.

Tak teď tedy i něco málo k muzice. Pánové kolegové buffors, b.wolf a Balů hodnotí desku jako jednu z Foreigner-ovsky nejlepších. U mne je tomu přesně naopak, vnímám desku jako naprostý propadák. Po velkolepém startu s debutem, který v sobě krásně rezonoval mnoho náznaků a společných stop spojující dobu která pomalu klepala na dveře se zlatou sedmou dekádou, po brilantním a nápaditém, pořád dosti hitovém předchůdci Double Vision, je tohle album prach sprostá nuda plná klišé a nešvarů nastupující dekády.

Desku startuje příšerná odrhovačka Dirty White Boy, kterou přes jednu pozici střídá ještě horší Women a na páté příčce skladatelský úpadek korunuje otravná Seventeen. Druhá a čtvrtá píseň pár světlejších momentů nabízí a opravdu jen jemně vytahují desku z bahna podprůměrnosti. Naštěstí tím veškerá hudební destrukce Foreigner a ponížení sebe sama končí, jelikož nahrávka má i stranu B. Ta je o tisíc světelných let propracovanější, zábavnější a hlavně se snaží vystříhat otravné tuctovitosti, kterou v sobě mnohé skladby A.O.R. kapel často obsahovali. Povedenou titulní jazdu a track následující vykasá do nejvyšších pater dvojice pomalých skvostů Blinded by Science a Do What You Like. Spoustu energie ještě dotlačí Rev on the Red Line a baladicky naléhavá bonusovka Zalia desku utne tím nejlepším možným způsobem.

Posluchačova/moje frustrace z desky Head Games je obrovská. Obzvlášť, když ji zařazuji do kontextu alb předcházejících. Tady žádné Starrider, Blue Morning, Blue Day, či příští Urgent, nebo smyslnou krásu podobnou Waiting For A Girl Like You nenajdete. Je to jedna z velmi malého počtu desek, kde některé písně úplně přeskakuji a kde bych si nejraději pouštěl jen jednu stranu desky.


» ostatní recenze alba Foreigner - Head Games
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Golden Earring - Moontan

Golden Earring / Moontan (1973)

horyna | 5 stars | 06.02.2020

Že je studnice brilantní muziky sedmdesátých let opravdu nevyčerpatelná, jsem se zase jednou dokonale přesvědčil společně s dánskou kapelou Golden Earring. Od nich jsem si (jak říkají naši východní braťa) zaobstaral na zkoušku dobře hodnocené cd Moontan, s parádním motivem přebalu a naprosto nulovým informačním bookletem vně. První play, prvních pár sekund úvodní Candy's Going Bad a bylo vymalováno. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, kde se v éteru tak prvotřídní a obecné znalosti zcela ukryté spolky pořád berou. Z dánských luhů a hájů těch dávných let neznám ani notu, ani jednu jedinou kapelu (tedy teď až na vyjimku G. E.), která tamnější pódia brázdila. Proto rád uvítám doporučení od starších, kteří se ve zdejších oblastech vyznají, jelikož někdo podobný by se určitě ještě hodil. Ale ani tak hrozná neznalost mi nemůže překazit čirou radost, jakou s poslechem alba Moontan pravidelně dostávám.

Jen si marně lámu hlavu, ke komu bych na otázku možného přirovnání Golden Earring připodobnil. Oni v sobě vstřebávají hned několik hudebních prvků a struktur, ze kterých jim vyjde ne že slepenec, ale pokaždé hodně brilantní originál. Je tam trocha jazzu (Are You Receiving Me), trocha funky (to slyším v úvodní písni Candy's Going Bad), dost poctivého big beatu, kapka rock n rollu (na Rolling Stones odkazující Suzy Lunacy) a pak i lehký závan popu, viz hitík Radar Love, jo a místy se dere na povrch i nějaká ta psychedelie-The Vanilla Queen.

Doslova v šoku jsem zůstal při zmiňované skladbě Radar Love, kterou znám přes dvacet let z repertoáru zaoceánských malinko vtíravých melodiků White Lion. Doteď jsem snad ani netušil, že jde o cover, navíc velmi známý cover, který dle infa na netu přepracovala už celá řada umělců. Originál se mi zamlouvá o poznání víc než verze od bílého lva a deska samotná jak by smet.

» ostatní recenze alba Golden Earring - Moontan
» popis a diskografie skupiny Golden Earring

Abraxas - 99

Abraxas / 99 (1999)

EasyRocker | 4 stars | 05.02.2020

Poměrně čerstvá novinka v mé hudební sbírce. Název kapely jsem znal, a ale teprve díky Braňově a Palově pobídnutí jsem ochutnal, a pak nedočkavě objednal. A vyplatilo se - už si ho doma na polici hýčkám.

14.6. 1999 - tady Abraxas ukazují svou těžce okovanou podstatu. Od počátku je namístě trpělivost - zpod hukotu vystupují dvojité klávesové kudrlinky a velitelský vokál. Ambientně elektronická Czekam přenese do hájemství Jezebel. Přehršel melodií odnášejí do sousedství Quidam, Believe, i Collage... Ratajczakova 4strunná eskapáda je předkrmem královského sóla Szymona Brzezinského. A jako Palo, zbrocen potem a vyždímána je i má maličkost... A po dalším intru přijde Spowiedz. Zhudebněná, energická zpověď s báječným propojením tří sboristek. Anatema, Czyli Moje Obsesje je pro mě vrcholem alba. Drasticky upřímné vyznání, obavy, fóbie, deprese. A věřte, že Anathema vám v sedmi minutách vypluje nejednou - kytarové sólo je osudové a mistrně utahované - jako šrouby kolem nervů. Drsné metalové kořeny odhaluje bezútěšná Petla Medialna s ledovou zvonkohrou. Psychické dno ohmatáme v Noel - mrtvolný, obskurní úvod, hodný Hitchcockova hororu. Kytarově-klávesové finále je osvobozující. Po maně pekelné se začíná rozjasňovat - Medalion je prvou kapitolou léčby mučeného ducha. Lze při nekonečně plynoucím sólu dar shůry odmítnout? Dvojité klávesy, sepjaté do sedmi minut Iris, jsou důkazem, že léčba již zřetelně pokročila. Prvé, nesmělé záchvěvy optimismu... Chrámový chorál Oczyszczenie - netřeba překladu, ani planých řečí. Drsná epopej se konečně zlomí ve strmý vzestup mezi vyvolené. A profesorským "anglickým" kytarovým sólem se s námi Abraxas loučí - Moje Mantry tečkou jest.

Původně se mi 99 zdálo jako nudný a fádní progmetal. Pro osazenstvo Abraxas je těžký kov pevným základem. Na lehce potlačený zvuk nutno nasměrovat uši soustředěně a trpělivě. Odměna přijde záhy: velebné melodie, atmosféry, doprovodné vokály, pestré aranže proti bičujícím riffovým přívalům. Bez obtíží jsem akceptoval i polštinu Adama Lassy, remaster nabízí polské i anglické verze textů. Dávám 4, je to spíš 4.5, výtky směřují vlastně jen k produkci.

» ostatní recenze alba Abraxas - 99
» popis a diskografie skupiny Abraxas

Jadis - Understand

Jadis / Understand (2000)

Pantata83 | 4 stars | 05.02.2020

Jednoho krásného větrného únorového dne, kdy si pracovní kopr s prokstanací dali scuka při odpolední kávě a kynuté buchtě, jsem při projíždění recenzí alb britských Jadis na progboardu narazil na toto miléniové album, které se zatím nikdo neodvážíl? hodnotit...a protože na talíři zbyly jen drobky a soc v hrnku po kávě a v hlavě nic jiného než tóny tohoto alba, rozhodl jsem se ho prostě a čistě zrecenzovat. Já osobně poslouchám Jadis, léta páně, nu 20 let tomu bude a je to u mě taková stálice líbezného a příjemného neoprogrocku, u kterého mě hudba ani texty nenutí nijak zvlášť přemýšlet o tom komu zvoní hrana a kdo se na ní příliš vratce pohybuje. Po né úplně 5-ti hvězdičkové fošně Somersault, je v roce 2000 vydána deska z názvem Understand a hned úvodní Where in the world je přesně to co od Garyho očekáváme. Píseň je hravá po celé své délce, osobně mám nejraději basovou linku. Ikdyž došlo k návratu Martina Orforda za klávesy, není úplně výrazný zvuk jeho nástrojů a to se nese v celém duchu alba. Album jako celek je spíše postavené na kytarových riffech, což dokládá hned druhá píseň Is this real?. Ta se sice v průběhu času rozplétá květnatým zpěvem, doplněným klávesovými nástroji, ale v zápětí se opět ostře zařezává kytarovými riffy do skal lomu. Další píseň Alive inside začíná lehkým vybrnkáváním na kytaru a klidným zpěvem, aby se vzápětí rozjela v pravou rockovou vypalovačku s ostrým sólem a citelným Orfordovým doprovodem. Co ovšem následuje je píseň jako vystřižená z alba 90125 britských pionýrů Yes a písně Cinema. Krátka celkem 3 minutová instrumentálka je jakoby z oka vypadla právě nahrávce Yes a uzavírá tak první půlku slibného alba. "Druhou stranu alba" otvírá píseň Racing sideways. Z mého pohledu se jedná o nejslabší píseň a já osobně jí moc z celého laba nemusím až na ten refrén, běžná odrhovačka s kytarovým delay efektem na začátku a na konci. Po ní však následuje ústřední titulní píseň Understand s dlouhým nástupem, který se převalí v typicky jadiovskou strukturou. Já se však nejraděi pochutnávám na následující skladbě Giraffe Chariot s chytlavým refrénem a strhujícím sólem. Píseň s kytarovou vyhrávkou na začátku a silnými kytarovými sóly, Counting all the seconds, uzavírá toto album celkem důstojně a nese se v duchu celého alba. Jako celek působí album celkem kompaktně a nenachází se na něm vysloveně slabá píseň. Já rád posloucham alba Garyho Chandlera hlvaně v autě a jak již bylo zmíněno v úvodu, jsou skladby, nad kterýma člověk nesmuí prostě nijak přemýšlet a může si je jen tak vychutnávat z poza volantu a výhledem do krajiny. za mě 4 hvězdy

» ostatní recenze alba Jadis - Understand
» popis a diskografie skupiny Jadis

Gungfly - Friendship

Gungfly / Friendship (2018)

Myšák | 4 stars | 05.02.2020

Dodnes jsem se nikde nedočetli, proč vlastně Beardfish skončili. Nějaké ofiko prohlášení, že se už hudebníci nemají rádi, nebo chtějí tvořit každý sám. Nic takového se na veřejnost nedostalo. Jejich konec už dávno všichni příznivci oplakali a začali se soustředit na Rikardovi soukromé aktivity. Ten už dlouho před rozpadem své formace nastartoval vlastní kariéru, která neměla tak silnou vývozní značku a tudíž se o ni jen málokdo zajímal. První desky se mezi výbornými alby Beardfish ztrácejí jako bílá barva na sněhu, ale sotva vousatá ryba padla, podařilo se Rikardovi sestavit trochu megalomanskou, ale znovu geniální plejádu nápaditých skladeb. Kolekci On Her Journey To The Sun bude zase jednou těžko překonávat. Prvním adeptem, který se drápe po jejím krku je loňská kolekce Friendship. V tomto případě jde stejně jako u většiny nahrávek Beardfish především o pestrost a nevšednost. Vzdušná kolekce představuje jejího autora jako všestranného a nadaného obdivovatele starých Yes a Genesis. Veškerá podobnost tady však končí, protože Rikard má ten dar, který dokáže mluvit vlastním vypěstovaným hudebním jazykem a tudíž nemá zájem někoho kopírovat. Nebýt na obalu desky jiná hlavička, nebyl by problém ji zařadit do fronty mezi oba díly Sleeping In Traffic.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Uriah Heep - Equator

Uriah Heep / Equator (1985)

horyna | 5 stars | 05.02.2020

Skvělé, až se mi chce vykřiknout heuréka! Uriah Heep nahráli v osmdesátých letech další skvělé album. Album pop rockové, album pompézní, album hard rockové... prostě album pro lidi, kteří je neodepsali a neposlali do kopru jen proto, že se podřídili diktátu doby. Je to osmdesátkový rock jak vyšitý, ale šlechetný a ušlechtilý zároveň. U. H. se jeho prostřednictvím znovu vydávají jako šlechetní rytíři na zteč další výzvě. A tou výzvou byla ambice znovu se poprat s dobou do které bezpečně připluli od úplně jiných břehů a které se, aby přežili museli přizpůsobit.

Po až otravném a dle mého docela slabém Head First znovu zvedli hlavu a zaútočili svými nejsilnějšími zbraněmi. Jednou z nich je jistě zkušenost a nadhled dokázat tvořit stále nějakým způsobem zajímavé písně. Equator je vzdušnější, pestřejší a o dost méně křečovité, než jeho na půl cesty ukuchtěný předchůdce. Když pominu otravnou banalitu Party Time (tuhle položku při poslechu přeskočit zkrátka musím) a trochu komickou Skools Burning, mám tu osm prvotřídních osmdesátkových A. O. R. položek made in Uriah Heep.

První Rockarama je parádní pomp-rocková pecka. Přívětivý klávesový opar se nedere nijak dopředu a Box má svou kytarou stále co nabídnout. Goalby se snaží a k takovému repertoáru je jeho hlas jak ušitý. Druhá Bad Blood už nabízí plnější klávesové rejstříky, ale i rockovější tah na branku. Lost One Love je první a překrásnou baladou na desce. Goalby se stylizuje do romantičtější polohy a zprvu jej lze ztěží identifikovat. Píseň má nádech A.O.R. produkcí typu Foreigner. Decentní oplodňovák se solidními ambicemi. Angel zavelí do dalšího útoku a připomíná věci z nadcházející desky Raging Silence, kde už mikrofon ovšem drží někdo jiný. Holding On patří mezi mé oblíbené kusy, stejně jako mohutným refrénem opajcnutá sedmička Poor Little Rich Girl, dýchající pompézností osmdesátkových Asia. A poslední dvojice Heartache City (kterou neopouští rockové ostří) a hlavně mohutný příboj nazvaný Night Of The Wolf dokonale naplní chutě pomp rockového labužníka. Goalby jede až na dřeň, rytmika duní, kytara skrytě válí a vše kočírují mohutné klávesové stopy, ozvěny, rejstříky, vyhrávky a drobné kudrlinky. Prostě pompézní paráda nejvyšší kategorie.

Renomovaný producent Tony Platt ušil kapele klasicky přítulný osmdesátkový kabát, který mně osobně plně vyhovuje. Při poslechu nepřemýšlím nad tím, kdo kdysi Uriah Heep byli a jak prvotřídní alba za časů Davida Bayrona tvořili. Jistě, ty jsou daleko originálnější a rozmanitější, on taky Goalby není žádný giga zpěvák, ale mě se opravdu líbí a vedle metalového Abominog je Equator dalším parádním příspěvkem U. H. osmdesátým létům.

Jo a muzika je také o zábavě, ne? A Equator pro mne zábava je. Proto musím dát pět, i kdyby mě měli příznivci Hensleyho éry ukřižovat. Long Live Uriah Heep 80-tých let.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Equator
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Progress Organization, The - Barnodaj

Progress Organization, The / Barnodaj (1971)

Kritik Vláďa | 4 stars | 04.02.2020

Album Barnodaj brněnské legendy Progress Organization (později především známí jako Progres 2) patří určitě mezi nejzajímavější alba československého rocku. Sranda ovšem je, že když skupina natáčela toto album, tak už vlastně neexistovala. Zde musíme především poděkovat významnému producentovi Hynku Žalčíkovi, který se o „narození“ tohoto LP zasloužil, a prosadil skupinu do tzv. „edičního plánu“ firmy Supraphon, protože velmi pochybuju, že by Supraphon sám, v době začínající tuhé normalizace, jen tak oslovil nějakou rockovou kapelu, aby u něho mohla natočit dlouhohrající desku. Materiál na albu Barnodaj deklaruje v československé rockové hudbě něco nového, posouvá hranice, ale bohužel, ne všechno mi úplně sedí.

Barnodaj spatřil světlo světa v roce 1971, pokřtěn byl v roce 1972, a dostal titul „Album roku“. Samotné slovíčko „barnodaj“ vlastně neznamená vůbec nic. Je to čistý výmysl pocházející z jedné dadaistické básně Jaromíra Hniličky. Samotní kluci z Progres přiznali, že si toto slovo vybrali proto, že v něm tak nějak cítili Brno, a vlastně si pod tím slovem každý mohl představovat, co chtěl. První strana tohoto alba je zpívaná česky a druhá strana anglicky. Většinu českých textů napsal Petr Ulrych, který si zvolil téma starořeckých bájí. Měl k tomu zásadní důvod, protože tohle téma si vybral už pro své první album Odyssea, které ale bolševici zakázali. Tak aspoň na albu Barnodaj tohoto tématu nějak využil.

První tři skladby pochází z autorské dílny klávesáka Jana Sochora. Introdukce, Jako Helios a Ikaros. Všechny tři písně jsou výborné, avšak mému uchu nejvíc lahodí skladba Ikaros. Výtečně vystavená melodie zpívaná Honzou Sochorem, a nádherný text o bájném Ikarovi. Další skladbu napsal Zdeněk Kluka a jmenuje se Strom. Začíná vcelku jemně, posmutněle, je doprovázená cembalem, ale refrén je v ostrém kontrastu. Skladba vlastně vypráví krutý osud stromu, který byl pokácen a umírá. Disharmonické smyčce k tomu jen přispívají.
Argonaut – jednoduše výborná třídílná skladba napsaná Pavlem Váněm. Považuju jí za jeden z vrcholů alba, a téměř hymnická část „Teplý Proud“ vám bude ještě dlouho znít v uších. Moravská melodika se zde nezapře. Bravo, Pavle !
Ptáčník – neskutečný song, další vrchol alba. Výborná melodie od Kluky a stejně skvělý text Hynka Žalčíka. Tuhle skladbu zpívá Eman Sideridis, a myslím, že lépe už jí zazpívat nemohl. No, a ten závěr… prostě pěvecká extáze.

Ovšem přiznávám, že z druhé strany alba zas tak nadšený nejsem. We Can Work It Out je z repertoáru slavných Beatles, ovšem co s ní Progres provedli….. Tahle kompozice mi nebyla ani trochu sympatická. Zde se až nepříjemně jasně projevila inspirace jejich idoly Vanilla Fudge, kteří vyváděli podobné kousky. Takové násilné přearanžování, a výrazné opičení se po svých vzorech prostě v lásce nemám. Další předělávka I Feel Free od skupiny Cream dopadla z mého pohledu lépe. Je snadněji identifikovatelná a nejsou v ní žádné zbytečné „čáry máry“. Skladby Time a A Lovely Day jsou velice vydařené věci, ale upřímně, bylo by lepší, kdyby tyto písně měly český text. Je to hlavně tím, že Váně i Kluka tady nemají zcela dokonalou angličtinu, což se samozřejmě dá chápat, ale pořád si kladu otázky, proč tyto písně nebyly otextovány normálně česky. Je to podle mého soudu škoda. Určitě by jim to „do pusy“ sedělo tisíckrát lépe a věřím, že by to byly stejně skvělé texty jako na první straně. Zvláště A Lovely Day je asi „nejprogresivnější“ skladba na albu, a dá se hovořit o dalším vrcholu alba. Osobně se mi strašně líbí prostřední část té skladby. Závěrečná Good Bye je příjemná, úsměvná miniaturka s krásnou opakující se melodií, která vám ještě nějakou dobu zůstane v hlavě. Roztomilá třešnička na dortu.

I přes všechny mé výhrady k druhé straně vnímám toto album jako významný počin československé rockové historie, a jsem vnitřně pevně přesvědčen, že kdyby byly z alba vypuštěny ty dvě coververze, a byly by nahrazené čistě autorskými špičkovými věcmi, to vše s českými texty, tak by album Barnodaj výrazně předběhlo i samotné Kuře v Hodinkách.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

horyna | 2 stars | 04.02.2020

Pink Floyd pro mne před veledílem Dark Side of the Moon jakoby takřka neexistují. Nemám rád většinu z těch dříve vydaných psychedelických slátanin, které mnozí z jejich raných příznivců tak vehementně opěvují. Nikdy mne ničím neoslovovali a vypadá to, že to tak už navždy i zůstane. Asi bych musel být ročník padesát, a sledovat vývin kapely v přímém přenosu, abych dokázal ocenit kvality například pištce, u něhož starší ročníky kvalitu slyší a vnímají a která "nám mladším" absolutně uniká. Jedinou vyjimku jež jsem schopen akceptovat, je deska Meddle, která má k odvrácené straně měsíce nejblíže a je to dle mého takový nesmělý předobraz věcí příštích. Ale experimentální "šílenosti“ typu Ummagumma, nebo podivná podivnost Obscured by Clouds, jejichž podprahové nuance mi silně unikají, prostě neberu jako plnohodnotná, či nějak významná díla.

Své desky P. F. jsem nakoupil už dávno a vesměs najednou. Počínaje Dark až po Division je totálně zbožňuji a ve všech případech krom Final Cut volím neomylně plný bodoví počet. Final rád nemám a ani jej rád neposlouchám, zbytek to je pro mne ta nejpravější art-rocková mana co může existovat:-) Když jsem nedávno přemýšlel, jestli si přeci alespoň ještě jedno jediné album P. F. do sbírky nepořídím/nepřiřadím, několikrát jsem testoval jediného možného aspiranta a tím bylo zcela logicky album Atom Heart Mother. To mi až na některá psycho extempóre docela chutí a tak jeho nákup nebyl až takovou překážkou.

Ale i s atomovým srdcem matky se budu bodově a pocitově držet při zdi. Nejsem tím albem nijak přehnaně oslněn. Ano, do určité míry se mi líbí, jsou tu pěkné pasáže, zajímavá místa a určité prvky či plochy nepochybně pro vývoj žánru důležité, ale pořád mi tam chybí nějaká výraznější dávka originality a uchu příjemných myšlenek. Je to tak trochu (a někdy i dost) zase jedna z těch slátanin s orchestrem kde člověk neví, jestli má být nadšen, nebo zklamán. Jestli se tato deska pořád řadí do prvotní etapy kapely, pak mě přijde dobrá, ale ve srovnání s věcmi jako jsou zeď, nebo Animals, je tohle jen (pod)průměrný a pro mne málo přínosný čajíček. Kolik fragmentů si z tohoto díla odnáším? ... nevím, hodně poskrovnu a ve spojitosti třeba právě s giga geniálním Animals, mne toto nenaplňuje ani z 20%. A ještě jedna věc mi na desce ohromně vadí a tou je její dramaturgie. Protože zařadit mezi dvě rozsáhlé suity (z nichž ta druhá je vesměs o ničem) tři ne příliš záživné (skoro) balady, mně jako dobrý nápad zkrátka nepřijde. Bohužel.

No a ještě krátce k obalu tohoto alba, který sic vyzerá originálně, ale na druhou stranu působí i trošku stupidně.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Accept - Eat The Heat

Accept / Eat The Heat (1989)

horyna | 5 stars | 03.02.2020

Miluji netradičně pojatá alba zavedených kapel, na kterých hráči jisti si mantinelů své dosavadní tvorby, dokáží odbočí ze zajetých kolejí poněkud stranou. Samozřejmě to nesmí být totální obrat třeba směrem k čisté elektronice, nebo nějaké extrémní přitvrzení, o to skutečně zájem nejevím. Když ale kapela hrající precizní heavy najednou vydá o poznání měkčí desku, která je navíc nakažlivě melodická a hity sype z rukávu jako kdyby se nechumelilo, pak začínám větřit jako vzteklý ohař.

Výše předložený popis se naprosto přesně hodí k německým dlouholetým pilířům heavy metalové odnože, kapele Accept. Nebudu přikrývat fakt, že jejich klasické desky nemám rád vůbec a nikdy jsem je snad krom Metal Heart neposlouchal. Jenže odklon k sofistikovanějším břehům započatý na Russian Roulette mi celkem voní. A ještě víc pak dokonale dotvořený obart s parádní kolekcí z 89-tého Eat the Heat. Na ní už neslyšíme zpívat poznávací znamení souboru, Uda Dirks, ale po kolotoči hádek a sporů, se kapela jala hledat jméno nové až za oceán. Napsala materiál, který byl v oněch končinách neuvěřitelně populární a Accept s ním chtěli být za louží náležitě IN. Přesto, že se nahrávalo opět v Německu a opět s Dietrem Dierksem. To si kapela přála a to se také stalo. Ale co na to Evropa? Jejich kolébka a ráj. V tu chvíli tyhle otázky kluky zřejmě moc netrápili a deska nakonec bodovala jak doma, tak v Americe. Jejich fans jí tenhle stylový obat však moc nebaštili a po dalších hádkách byl vyhozen zpěvák a kapela nakonec rozpuštěna.

Vraťme se ale nazpět k nahrávání alba a samotnému obsahu. Za mikrofon si stoupl tehdy ještě ne příliš známý David Reece (později vydal parádní debut se svoji skupinou Bangalore Choir) a na koncerty přibyl ke druhé kytaře jakýci Jim Stacey. Výsledný sound je naprosto úchvatný. Dierks ještě malinko povolil otěže a desku více přizpůsobil potřebám trhu. Proto zní výsledný zábal klávesově pompézně, dynamicky, nadýchaně a Hoffmannova kytara předvádí neskutečně robustní gejzíry melodií a dech beroucích vyhrávek.

Na albu leží jedna energetická šleha vedle druhá. Vše otevře řemeslně dobře vykovaná jízda X-T-C, která se starší tvorbou ještě příjemně souzní. Avšak hned druhá Prisoner přiveze o poznání líbeznější melodie plné načechrané aristokratické pompéznosti. Reece zpívá jako bůh. Úměrně tahá výšky aniž by pištěl a vedle riffujícího Hoffmana se drží nanejvýš srdnatě. Love Senstaion vsadí na střední tempo, ve kterém se Accept s těmi všemi vyhrávkami a melodiemi cítí jako ryba ve vodě. Americké břehy jsou na dosah, ale v pozadí pořád cítíte našlapanou Evropskou supící lokomotivu. Pod kotel řádně přiloží dvojice hitovek Chain Reaction a D-Train, které se nebojím zařadit do zlatého fondu Accept. Po u fans oblíbené Generation Clash kterou neberu ani s Udem a jediné vycpávce Turn the Wheel, přichází zlatý hřeb nahrávky. Tím je monstrózní balada Mistreated. Reece se stylizuje v emočně vypjatých polohách a zprvu jej ani nelze identifikovat. Stavba a celý koncept této perly, jež osobně zařazuji k nejvelkolepějším rockovým číslům historie, má promyšlenou členitou formu, kde se něžné části střídají s výbuchy extáze precizně koncipovaných melodií (krátká orientální) a aranžérských filuťáren. Tuto část americké verze desky mám nejraději, jelikož trojice energetických pumelic stojící v samotném závěsu mi přináší neuvěřitelné potěšení. Stand 4 What U R, Hellhammer (tu obšlehli sousedé Team) a vše korunující slovutná jízda do pekel Break the Ice.

Stránky Progboardu naštěstí nejsou striktně metalové (na Metalopolis by tě kvůli podobným názorům ukamenovali) a proto někteří z vás možná můj názor dokáží pochopit i akceptovat.
Nakonec si neodpustím ještě jednu svoji rouhající se poznámku: na Eat the Heat konečně ZPÍVÁ pořádný zpěvák s brilantní barvou, slušnou dynamikou a podmanivých odkazem. Místo věčně špatně naladěného, od boudy snažícího se urvat vzteklého ratlíka Uda. Jeho zpěv mě z 90% neimponuje, zato ten Reecův přesně naopak.

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat

EasyRocker
Progjar: díky! Dávám si večerní nášup téhle desky. Pěkně klídek, vypnout, to dokonale...

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat

Progjar
Skvelý album, skvelá recenzia. Dík za pripomenutie.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13306 recenzí
2215 skupin
183587 příspěvků ve fóru
2722 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000