Survivor Giersbergen, Anneke van Epica After Forever Seventh Key Tractor KISS Vinegar Joe Cruel Holden, Randy

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Dream Theater - Octavarium

Dream Theater / Octavarium (2005)

steve | 5 stars | 23.09.2017

Nedejte na planá slova. Octavarium je skutečné, je monstrózní a je taky poslední konkurenčně schopné album z diskografie US divadelníků. Po zvláštním metallikovsky laděném kytarovém albu Train Of Thought jsem tak velkou prog porci vůbec nečekal. Nemůžu zapomenout jak mě v roce vydání desky hned po prvním jejím poslechu náležitě spadla sanice až na zem. A to startovní pozice obsazená skladbou The Root Of All Evil za moc nestojí. Taky druhá The Answer Lies Within mě přijde neschopná a banální. Jenže světe div se, od trojky se dějí věci a deska mě pokaždé vtahuje do sebe. V These Walls zní brilantně Petrucciho akustická kytara, jak napsat velký hit ukazuje I Walk Beside You a démonické progresivní monstrum vycení tesáky zpoza Panic Attack. To je masakr jak vepř. V Never Enough ulítávám na LaBrieho zmutovaném zpěvu a dokonale opajcnuté atmosféře. Sacrificed Sons si pohraje s náladami a kapela mě ve svých kreacích vůbec nešetří. V poslední dlouhatánské floydovské báji Octavarium leží celý progresivní svět Dream Theater. Kluci prostřídají všechny jimi dostupné prostředky a finty, aby si s námi dokázali pořádně pohrát.

Jak tvrdím na začátku - Octavarium je jejich poslední velkou a progresivně schopnou nahrávkou. Počítám, že tak tomu zůstane už napořád.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

DAVEe0731 | 4 stars | 22.09.2017

THRESHOLD. Jedna z najviac nedocenených formácií momentálneho hudobného sveta sa k nám opäť prihovára, a to formou nového, koncepčného dvojalbumu Legends Of The Shires. Nebýva úplným pravidlom, aby som aspoň zľahka načrtol udalosti, ktoré celému materiálu predchádzali, ale tu sa toho stalo naozaj pomerne veľa, takže, aspoň krátky súhrn mi určite odpustíte.

Po úmrtí výnimočného speváka Andrewa ´´Maca´´ McDermotta, ktorý dával Thresholdu tak výnimočný hlas a silu, si zrejme málokto dokázal predstaviť, že táto progmetalová mašina dá ešte niečo špeciálne dokopy, čo by malo v sebe rovnakú charizmu, ako klenoty Hypothetical, Critical Mass, Subsurface..A čuduj sa svetu, do kapely sa vracia staronový, charizmatický Damian Wilson (Mac z kapely odišiel po vydaní Dead Reckoning) a Briti vydávajú perfektný March Of Progress, ktorý výborne ukázal neskutočnú tvorivú silu celého zoskupenia, ktorá bola taká silná, že pokračovala ďalej o dva roky, vydaním vo svojej podstate rovnakého materiálu vo forme For The Journey. Obidva albumy sú výborné, s mierne pochmúrne-pozitívnou náladou, čo robí celú kapelu tak unikátnou a presne toto fludium robí Thresholďákov nenapodobniteľnými.

V princípe ideálny stav, rozbehlo sa turné, nezabudli ani na Bratislavu a odohrali tu výnimočný koncert, takže nič nebránilo vzniku nového materiálu, ktorý aj bol ohlásený, dokonca, koncepčný dvojalbum. Následne ale prišla prvá rana, a to odchod Pete-a Mortena, ktorý dával skladbám ten zaujímavý, melancholicko-schizofrenický sound. Ďalšou, v podstate málo predstaviteľnou ranou bol nútený odchod charizmatického Damiana Wilsona, dokonca, po dokončení všetkých speváckych partov na novom albume. Opätovné angažovanie staronového Glynn-a Morgana už netreba, zrejme, nikomu pripomínať. Je jasné, že táto zmena rozdelila fanúšikov na dva nezlúčiteľné tábory. Aký, teda, je ten nový matroš?

Neexistuje jednoznačná odpoveď. Je to starý dobrý THRESHOLD? Aj áno, aj nie. V prvom rade je jasné, že najväčšia zmena, ktorú zaregistrujeme hneď od začiatku je pozícia speváka. Nemôžem si pomôcť, charizmatický, emotívny a hlavne veľmi variabilne hlasovo znejúci hlas Wilsona je preč. Namiesto toho sa nám do uší dostáva priamočiary, dravejší hlas, ktorý ale zďaleka nereaguje tak presvedčivo na hudobnú líniu a miestami je naozaj, priam, sterilný. Môžem ale povedať, že do niektorých pasáží, kde je jasne definovaná basová linka celej skladby, doprevádzaná tak tradičným gitarovým riffom, sa pomerne hodí.

Ako bolo spomenuté, album je koncepčný, dotýkajúci sa minulosti, tým pádom je jasné prepojenie jednotlivých skladieb a ich nosné melódie sa nesú celým materiálom, pozornému poslucháčovi to určite neujde – v princípe je to nepísané pravidlo koncepčných albumov, a to platí vo všeobecnosti. Album je pomerne náročný, a to nielen z hľadiska trvania celého príbehu, ale predovšetkým zo stopáže jednotlivých skladieb. Tie sú pomerne slušne vyskladané, tvrdšie pasáže sú vhodne striedané jemnými, melodickými časťami, avšak, niektoré miesta a časti už naozaj unavujú, sú zbytočne ťahané nezmyselnými, nasilu nabúchanými sólami, ktoré miestami nedržia skoro žiadny ´synchrón´ s celkovou náladou a vyznením skladby. Určitý odklon od posledných dvoch materiálov je ale viac ako počuteľný – návrat k spomínaným dielam "Critical Mass", "Hypothetical" je zreteľný, avšak, je mierne zmodernizovaný, možno k mierne ´radio-friendly´ pričuchnutý, ale jednoznačné, už veľmi dávno odskúšané postupy a melódie, tie sa tu nezaprú. Pozitívnym je určite pomerne veľké množstvo použitých dobových aranžmánov, mix je na vysokej úrovni, na čo sme ale už pomerne dlhú dobu zvyknutí. Na druhej strane, na albume naozaj chýba práve tá, temná, pochmúrna, atmosféra, ktorú nám títo majstri svojho remesla ponúkali na posledných albumoch a práve toto prepojenie, striedanie nálad, na miestach, kde by sme to nikdy nečakali, to bolo to ´pravé orechové´.

Dlhoročného fanúšika tejto Legendy, v podstate, album Legends Of The Shires nemá čím sklamať. Nájdeme na ňom naozaj výborné, časom preverené melódie, výborné muzikantské výkony, pomerne ľahko zapamätateľné a chytľavé melódie, prepojenie nálad tak typickým spôsobom pre túto kapelu. Na druhej strane, pokiaľ patríte k fanúšikom, ktorí si priam užívali tú progmetalovú schizofréniu a kontrasty, prepojené s emotívnym vokálnym prejavom, či už Andrew-a alebo Damiana, možno, ale naozaj len možno,ostanete mierne zaskočení, kde sa to všetko stratilo. Na túto otázku vedia odpoveď už len borci, ktorí tento podarený materiál dávali dokopy. Či je toto nová cesta, nová etapa, kedy sa Threshold posúva mierne hudobne prijateľnejšou cestou pre širšiu poslucháčsku základňu, to nám ukáže len čas. V princípe – veľmi slušne odvedená práca, ktorá nesklame, poteší, ale určite mierne rozdelí tých verných. Ale, však, práve o tom by to malo byť, či nie?!

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia

Rovescio Della Medaglia, Il / La Bibbia (1971)

Snake | 3 stars | 20.09.2017

CD RCA Italiana - 88697343622, Sony BMG Music Entertainment - 88697343622 /2008/

Pravěkej underground, animální a primitivní nářez s odpovídajícím zvukem. Výplach. Komplet celé album trvá necelých 33 minut, ale když si odečteme jeho úvod a závěr - které vyplňují jen nějaké dobové speciální efekty (rozuměj pazvuky) - zbyde nám sotva pětadvacetiminutová fašírka. Zpěvu tady moc není, ale stojí za to. Je expresivní a dramatickej přesně tak, jak to mám rád a tak, jak to uměj jenom talijáni. Baskytara je v instrumentálních pasážích brutálně vytažená a člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že oba kytaráci bojují o to, kterej z nich bude mít navrch. Slyšet je tu stopové množství flétny, ale pozor ! Vůbec žádné klávesy. A to je věc ne zas tak úplně obvyklá...

Koncepční hardrockové album (inspirované Biblí a Starým zákonem) se stopami progresivního rocku se sice nahrávalo ve studiu, ale pěkně naživo a ten zvuk podle toho taky tak vypadá. Moc se s tím nemazali. Nejambicózněji se tváří víc jak deset minut dlouhá Il giudizio, ale já si cením i přímočaré instrumentální palby Sodoma e Gomorra.

Z italské scény mě napadá jediné album, ke kterému bych to mohl přirovnat. "Sirio 2222" (1970) podobně divokých Il Balleto di Bronzo. A i to je - proti téhle patálii - ještě celkem uhlazené...

Reedice z roku 2008 má výbavičku, chudou jak kostelní myšičku. "Booklet" je jen dvoulistem papíru a neobsahuje nic, než názvy písní a sestavu. Ovšem i přes všechny výtky jsem rád, že ji mám.

Lepší trojka.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mr. Big - Defying Gravity

Mr. Big / Defying Gravity (2017)

john l | 5 stars | 20.09.2017

Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.

Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.

Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).

Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.

Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 20.09.2017

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pineapple Thief - Magnolia

Pineapple Thief / Magnolia (2014)

horyna | 5 stars | 20.09.2017

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Maiden uniteD - Remembrance

Maiden uniteD / Remembrance (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 18.09.2017

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

VARIOUS ARTISTS  - Music from Free Creek

VARIOUS ARTISTS / Music from Free Creek (1973)

vmagistr | 3 stars | 17.09.2017

Eric Clapton, Jeff Beck, Keith Emerson, Dr. John, Mitch Mitchell, Harvey Mandel... plejáda zářivých rockových hvězd zmíněná na obalu desky Music from Free Creek dává tušit zajímavý muzikální zážitek a neméně interestantní kapitolu rockové historie. O co vlastně šlo? Na jaře roku 1969 přišli kytarista Todd Rundgren a producent Earle Doud s nápadem nahrát a vydat na desce jamy tehdejších největších rockových hvězd. Newyorské nahrávací studio Record Plant poskytlo zdarma (!) nahrávací frekvence, ale Rundgren z projektu z finančních důvodů nakonec vycouval, takže pozice hudebního vedoucího připadla mladému pianistovi Moogymu Klingmanovi.

Earle Doud se očividně snažil, takže se v červenci roku 1969 na první nahrávací frekvenci sešli Keith Emerson (The Nice), kytarista Buzzy Fetein (Paul Butterfield Blues Band) a Mitch Mitchell (The Jimi Hendrix Experience). Spolu s Klingmanem během dvou dnů nahráli pětici jazzem ovanutých kousků, z nichž asi nejvíce baštím hutný Freedom Jazz Dance a rozpustilost On the Rebound.

Tahákem druhé seance se stal Jeff Beck, kterému se během turné v USA zrovna rozpadla jeho vlastní kapela. V kvartetu s Klingmanem, basákem Stu Woodem (Klingmanův kamarád) a bubeníkem Royem Markowiczem (Janis Joplin Band) se z intezivního jamování postupně vylouply čtyři bluesrockové skladby. Instrumentální divočiny Cissy Strut, Cherry Picker a Working in the Coal Mine jsou od prvního poslechu mými favority. Beckovi se prý účastníci jamu zamlouvali natolik, že je požádal o trvalou spolupráci. Následujícího dne ale do studia na pokračování nahrávání vůbec nepřišel, takže na křehounké Lay Lady Lay už s kytarou kouzlí narychlo sehnaný Doug Rodriguez - inu, Beck byl zkrátka krapet cáklá palice.

Spolu s Ericem Claptonem se jednoho červencového večera dostavili do studia i Delaney Bramlett a Dr. John - členové jeho předkapel na koncertě v Madison Square Garden. Všechny tři skladby z téhle session mám na albu možná vůbec nejraději - jak Road Song, tak Getting Back To Molly a No One Knows jsou pohodová bluesrocková čísla, na nichž obzvlášť Clapton s Dr. Johnem hrají zvlášť chutně.

Kytarista Harvey Mandel si na frekvenci přivedl vlastní rytmickou sekci - basáka Laryho Taylora a bubeníka Fita de la Paru, tehdejší jádro kapely Canned Heat. Covery stoneovské Sympathy for the Devil a latino-jazzového hitu The Girl from Ipanema zní rozhodně zajímavě. Vlastní kapelu si do studia vzals i zpěvačka Linda Ronstadt a její dvě countryové skladby He Darked the Sun a Living Like a Fool desku příjemně oživují.

Takový jamový mišmaš, jaký se na albu nachází, má přirozeně i své stinné stránky. Vokály a dechové doprovody se dohrávaly dodatečně, někde zpěv chybí úplně a i na skladbách samotných je cítit, že často vznikaly až přímo při nahrávání. Na druhou stranu - účinkující hudebníci tu hrají víceméně pro radost (tehdy to ještě asi netušili, ale z prodejních tržeb prý nikdo ze zúčastněných neviděl ani dolar) a celé to vyznívá docela pohodově, tak proč se nezaposlouchat. Nic zásadního to není, ale tři hvězdičky budou pro Music from the Free Creek tak akorát.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Credo - Rhetoric

Credo / Rhetoric (2005)

horyna | 4 stars | 17.09.2017

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo

Deep Purple - Made in Japan

Deep Purple / Made in Japan (1972)

Martin H | 5 stars | 17.09.2017

Zašel jsem k lékaři. Důvod? Nic mě nebavilo, netěšilo, cítil jsem se zbytečným a naprosto prázdným. Lékař mě vyslechl, změřil mi tlak, odebral tělní tekutiny a řekl, abych si přišel za dva dny pro výsledky. Odcházel jsem s pocitem, že to jsem si příliš nepomohl a že jsem tam vůbec neměl chodit. Ale za dva dny jsem přesto opět stepoval před ordinací a čekal, až si budu moci vyslechnout svůj ortel. Pan doktor dlouho nic neříkal, hleděl do papírů a občas divně zakroutil hlavou. Pak něco napsal na papírek a ten mi podal se slovy, že jsem zdravý.

Vypotácel jsem se z ordinace, mlhu před očima, a papírek zastrčil do kapsy. K pocitu naprosté zbytečnosti ještě přibyla představa toho, jak mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží. Doma jsem seděl a hleděl do zdi. Večer jsem si naštěstí vzpomněl, že mi lékař něco napsal. Začal jsem hledat po kapsách, až jsem konečně ten papírek našel. Byl lehce pokrčený, tak jsem ho dlaní ruky uhladil a začal číst. Nevěřil jsem svým očím, neboť tam bylo napsáno následující:

Jste naprosto zdráv. Přestaňte myslet na hlouposti a poslechněte si od Deep Purple jejich desku Made in Japan. Pomůže vám to.

Jako by ten dobrý muž tušil, že se tato nahrávka nachází v mé sbírce. Okamžitě jsem ji našel a cédéčko vložil do přehrávače. A potom?

Potom už mi nic nechybělo.

A teď vážně. Že je záznam japonských koncertů ze srpna 1972 považován za jeden z nejlepších živáků všech dob, tak to mi bylo vždy jasné. Ale že ta hudba má i léčivou sílu a dokáže zlepšovat náladu, to jsem pochopil až po té příhodě s lékařem. Ta energie valící se z reproduktorů dokáže posluchače doslova nabít pozitivnem a novou chutí k životu. Je fajn, že existují nahrávky, které tyhle divy dokáží.

P. S. Nutno užívat střídmě, hrozí těžká závislost.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

| 5 stars | 17.09.2017

Album Paradox Hotel mělo posunout hudbu The Flower Kings jiným, písničkovým a malinko přístupnějším směrem. Jeho dopad na diváka je stejně monstrózní jako v předešlých případech a o ústupu z progresivní linie nemůže být řeč. Přesto se pár rozdílů najde.

Jazzovou hravost tu vystřídalo svévolné písničkaření. Kapela necpe do každé skladby milion not, ale svou vyzrálost a stav nad věcí, dokumentuje odlehčenějším přístupem. Z nahrávky sálá teplo domova a cítíme teplo plápolajícího ohně v roztopeném krbu. Přitom je toporný začátek s dlouhometrážní písní Monsters & Men, jedním z nejnudnějších natáhlých kusů z celého repertoáru F.K. Ovšem hned v následující písni Jealousy se změní podtón alba a jeho nálada vám připomene bezstarostnost a hravost dětských let. Album vám postupně otevírá oči, například v povedené instrumentálce Pioneers Of Aviation. Smutek na vás dýchne v Lucy Had a Dream a strachu se dotknete se slovy A. Hitlera v tajúplné skladbě Bavarian Skies. Flower Kings kouzlí s náladou ve velkém. Skladba Mommy Leave The Light On vás semele emočně a titulní Paradox Hotel je nejtvrdší rockárnou, kterou kdy tihle maníci napsali. Celá druhá strana je yesovatější naž samotní Yes, klidnější a rozvážnější. Pokud se na poslech důkladně nesoustředíte, můžete tuhle kapelu niky pochopit.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

EasyRocker | 4 stars | 16.09.2017

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

POsibr | 5 stars | 16.09.2017

Recenzií na album tu už je dosť, takže vo svojom príspevku sa skôr posnažím opísať dojmy a neponúknem komplexný, hudobno-teoretický rozbor (na ktorý nie som a ani nechcem byť kompetentný). Vlna 5* hodnotení hovorí sama za seba a ja sa k nej bez najmenšieho zaváhania pripájam.

Žiadne bezstarostné vylihovanie v tráve, už od úvodných tónov platne čelíme hrôze a temnote, nad hlavou sa mihajú bombardéry a zvuk pretína siréna. Gitarové výpady podkresľujú napätú atmosféru, človek je v strehu. Vydýchnyť si nie je kedy, adrenalín lomcuje telom až do posledných sekúnd. Pokoj neprinesie ani titulná skladba, zaobalená do jedného z najznámejších riffov vôbec. A sólo tiež neprospieva paranoidným jedincom, ukazuje, čo to je byť v stave ohrozenia s neustálym obzeraním sa. Mrazivá a pomalá melanchólia v PLANET CARAVAN ponúka mierne spomalenie, avšak nie veselú úľavu. Kozmická beznádej a láska, odovzdanie sa osudu. Ťažkotonážny riff v IRON MAN je rukopisom železného netvora, ktorý ľudstvu nastavuje nemilosrdné zrkadlo. Utekaj a zachráň sa kto môžeš!

Apokalyptické vízie sprostredkované birminghamskou štvoricou prorokov, to je ELECTRIC FUNERAL. Toto je asi jediná depresia, ktorú by človek chcel mať - hudobne servírovaná, mraziaca a nebezpečne nádherná. HAND OF DOOM je katarzia , kde sa pomalšie pasáže, symbolizujúce momenty pred posledným zúčtovaním, striedajú s údernými výpadmi plnými výčitiek. Toto je život ľudí, ktorí si ulietajú na čarovnej ihle. Krátka, ale za to zlovestná, je inštrumentálka RAT SALAD. Žiadna plnka, do čierneho a beznádejného koloritu albumu to skrátka pasuje. Kto čaká happyend, nedočká sa. Delírium a napätie vo FAIRIES WEAR BOOTS je dôstojnou rozlúčkou s albumom. Hudba ako stvorená na nočné počuvanie pri ceste domov tmavými uličkami. Ale kto sa tmy bojí, nech nikam nechodí!

Čo ešte dodať. Moj najobľúbenejší album od jednej z mojich najobľúbenejších kapiel. Je to temné, ale je to výborné. Štýlotvorné, tvrdé, skrátka koktejl strachu, ťažkotonážnych riffov, virtuozity, beznádeje, hnevu a zároveň umeleckej integrity s dôraznou výpovednou hodnotou.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

horyna | 3 stars | 16.09.2017

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion (1992)

Balů | 5 stars | 15.09.2017

Hledám co tento web píše o Černých Vránách, ale kromě profilu nic.

Tak tedy...
Když jsem někdy v zimě 1991 poprvé zaslechl písně z jejich debutu, nemohl jsem věřit, že je to současná hudba. V roce 1992 vyšlo toto v pořadí druhé album, které se stalo opět hudební senzací.

Deska přináší blues-rockové melodie v šedesátkovém a sedmdesátkovém nápřahu, ovšem výsostně v autorském provedení. Ačkoli těch vlivů je více, já tam hlavně slyším průsečík kapel Free, Humble Pie a také Led Zeppelin. Jednotlivé songy nechci rozebírat, protože celková nálada alba působí velice sevřeně a přesvědčivě.

Zpěvák připomíná jak Planta, tak Marriotta - ovšem v dostatečně osobitém podání. Když se připojí ženské vokály, je tu i jižanská nálada Lynyrd Skynyrd, což jsou pro mne také pozitivní zprávy.
Kapela se stala v devadesátkach velkou senzací, což jen potvrdily koncerty s Jimmy Pagem a zeppelinovským repertoárem.

Fanouškům bluesrockové muziky mohu tuto laskominu jen doporučit.
5 *

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

horyna | 5 stars | 14.09.2017

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.





» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Adam6 | 4 stars | 14.09.2017

Kapiel ktoré hrali progresívny, artový, symfonický či aký vlastne rock, bolo na konci šesťdesiatych a počas sedemdesiatych rokov neúrekom. No aj tak, bolo pre mňa malé prekvapenie že môj otec ešte donedávna nepočul (alebo možno počul len zbežne) o Van Der Graaf Generator. Je pravda že boli menej známi a nedosiahli až taký úspech ako napríklad Yes, Genesis alebo Pink Floyd, ale aj tak si myslím, že by ich mal správny prog-rocker poznať.

Moje prvé zoznámenie sa s kapelou bolo práve prostredníctvom albumu The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Odvtedy prešiel asi rok, za ktorý sa niektoré veci zmenili. Zvykol som si na Hammillove často melancholické texty piesní. Už mi napríklad nechýba elektrická gitara, ktorá je zastúpená naozaj len minimálne. Celkom šikovne ju nahradzuje David Jackson svojim saxíkom. Na druhej strane čo sa nezmenilo je výber mojich obľúbených skladieb, ktoré ma zaujali v podstate už po prvých vypočutiach. A to: trochu Genesisovská Darkness (11/11), balada Refugees (aj keď jej nasledovníčka House With No Door je lepšia), prepracovaná White Hammer aj s tým šialeným záverom, nápaditá Whatever Would Robert Have Said? a záverečný epos After The Flood. Ďalej sa mi páči ten vážny, povedal by som až profesorský štýl s akým páni pristupujú k hudbe. Niečo podobné ako King Crimson v ich rannej ére. Tým nechcem povedať že by sa Van Der Graaf Generator opičili.

Tak som opäť raz vďaka progboardu natrafil na ďalšiu skvelú skupinu. The Least... je ešte len začiatok nádhernej cesty na ktorú sa pani vydali nasledujúcimi albumami. Hodnotím slušnými štyrmi hviezdami.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Collins, Phil - 12

Collins, Phil / 12" Ers (1987)

Silentman | 3 stars | 14.09.2017

Abych byl upřímný, mě osobně tato KOMPILACE vůbec neuráží. Ano, opravdu to není album, ale souhrn/sbírka prodloužených verzí songů, z většiny převzatých z A-stran dnes už téměř zapomenutých 12" singlů a já mám naopak radost, že něco takového bylo tehdy vydáno na CD, obzvláště teď, po tolika letech. Tenkrát v 80-tých letech to tak prostě fungovalo, pop zažíval svojí renesanci a interpreti ke klasickým 7" singlům vydávali i prodloužené 12". Jasně, ne všechno bylo povedené, což záleželo především na přístupu - myslím tím to, že pokud se na tvorbě prodloužené verze podílel sám autor/interpret (což byl ten nejlepší případ, většinou pak tato verze obsahovala i něco navíc - sloku, prodloužené či jiné/alternativní solo, rozvinuté melodické téma), výsledek byl pak většinou dokonalý (a sběrateli po létech i vyhledávaný artikl). Pokud byl naopak "povolán někdo cizí", aby vytvořil prodlouženou verzi tzv. na objednávku, výsledek tak mohl, ale i nemusel dopadnout dobře (někde je to zkrátka slyšet, že je to prodloužený na sílu). V případě této kompilace Phila Collinse, byl na vytváření jednotlivých prodloužených verzí někdo povolán, tudíž výsledek je, jaký je. Jako celek mi udělal radost a proto ho hodnotím kladně, někoho může popudit (viz. předchozí recenze/komentáře).

» ostatní recenze alba Collins, Phil - 12" Ers
» popis a diskografie skupiny Collins, Phil

Threshold - Extinct Instinct

Threshold / Extinct Instinct (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 14.09.2017

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !

» ostatní recenze alba Threshold - Extinct Instinct
» popis a diskografie skupiny Threshold

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

Brano | 5 stars | 13.09.2017

V prehrávači sa krúti CD č.2 Stardust We Are,vo fajke mám trávu( zmes Kostrava lúčna+Mätonoh mámivý)a v pohári desinu Corgoňa.Možno nebudete veriť,ale je to len druhé moje pivo v tomto roku.Celé leto som abstinoval a pil som len minerálnu vodu Sulinka,ktorá má údajne značné laxatívne účinky.Bolo to napísané na flaši,ale len takými malými písmenkami a ja takýmto textom zo zásady neverím,pretože vždy sa jedná o nejaký nekalý právnický fígeľ,alebo podfuk.Ale veriť som mal.Riť si vytrpela svoje.Ale ako hovorí klasik,nech telo trpí,keď je hlava sprostá!

Na úvod je tu majestátny chrámový organ na ktorom hrá Tomas Bodin ústredný motív,ktorý je plne rozvinutý v záverečnej titulnej epickej 25 minútovej kompozícii.Táto organová miniatúrka má názov Pipes of Peace a zimomriavky u poslucháča sú zaručené!Nasleduje rozjímavá skladba The End Of Innocence,ktorá náladovo nadväzuje na dramatické organové intro.Tretia skladba The Merrygoround je už ale z iného súdka.Veselá, optimistická záležitosť kde vplyv art-rockových velikánov YES je neprehliadnuteľný.Taký kvetinový Roundabout!Rovnako hravá a veselá je i skladbička Different People,kde by ste vôbec nepovedali,že to hrá progrocková kapela.Refrén je neuveriteľne chytľavý,takže kedy ho hrali v rádiách tak by si ho pohvizdovala a pohmkávala polovica populácie.Možno práve pre túto pestrosť mal dvojalbum Stardust We Are taký úspech aj v USA.Ďaľšia pecka je Kingdom Of Lies,ktorú mám osobne veľmi rád a vždy sa na ňu teším.Hlavného vokálu sa bravúrne ujal Hasse Froberg,ktorý znamená pre skupinu obrovský prínos a jeho hlasový rozsah je neporovnateľne väčší ako ten Stoltov(samozrejme,pri všetkej úcte k majstrovi).Mozaiku pestrosti tohto dvojalbumu dotvára ďaľšia nezvyčajná skladba Ghost Of The Red Cloud.Je to akási podivná zmes reggae a country music.Veľmi príjemná,trošku žartovná záležitosť,kde vidieť,že chlapci majú zmysel pre humor.Tu sa už však sranda končí,pretože prichádza ťažké temné psycho Hotel Nirvana,akési ticho pred búrkou,ktoré predznamenáva že sa bude diať niečo veľmi veľmi dramatické!A je to tu!Stardust We Are-magnum opus di tutti capi numero uno absolutto!!!Toto trojdielne majstrovské dielo začína úplne pozvoľne.Stolt spieva kľudným až rozprávačským štýlom,atmosféra však pomaly hustne.Napomáhajú tomu výrazne aj inštrumentálne vsuvky a medzihry,ktoré pomaly ale účinne a isto zvyšujú napätie.Dej šialene graduje a okolo 17 minúty sa rozpúta skutočná smršť.Erupcia vulkánu nastane pompéznym refrénom:

Stardust we are
Close to divine
Stardust we are
See how we shine

...ktorý sa ešte raz zopakuje.Neskutočne intenzívny hudobný orgazmus!!!Potom už nasleduje len decentný fade out.

Teraz budem vážny ako monoskop >> odkaz .The Flower Kings nie je len tak nejaká progrocková skupina zo Švédska.The Flower Kings je progrocková ustanovizeň,inštitúcia a pre mňa hudobná svätyňa!!!Dvakrát som bol na ich koncerte a bol to zážitok porovnateľný snáď len s prvým sexom v živote,alebo s revolúciou v roku 1989.To trošku preháňam,ale musím to predsa k niečomu prirovnať!Ak existuje nejaký progrockový ignorant,ktorý Stardust We Are náhodou nepozná a ešte nepočul(čomu neverím),tak by to mal urýchlene napraviť,pretože doba je neistá a osud tohto sveta sa môže hocikedy naplniť.Teda možno:-).

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

itchycoo | 5 stars | 12.09.2017

Nejdříve jsem zvažoval připojit následující text pouze jako reakci k některému z předchozích pojednání věnovaných albu So nesporné světové hudební ikony Petera Gabriela. Nakonec jsem rozhodl zveřejnit text jako samostatný materiál, který může českým rockovým fanouškům přiblížit některé málo známé okolnosti vzniku gabrielovského přelomového sólového počinu a přehodnotit náhled na tzv. osmdesátky v hudbě, jako na dobu, která je údajně poznamenána stagnací.

Pokud se moderátoři rozhodnou text hodnocení smazat a přiřadit ho jako reakci - nebudu jim to mít za zlé.

Příprava v pořadí pátého řadového gabrielovského studiového počinu So zabrala tvůrcům celý rok. Album, a především z něho vybraný singl Sledgehammer, jehož inovativní videozpracování běželo na kanálu hudební televize MTV tak často, že budilo dojem zdánlivé nekonečné smyčky, posunuly Petera Gabriela na zcela jinou uměleckou a hudební úroveň, včetně zaslouženě odpracovaného zvýšeného zájmu médií, fanoušků, promotérů a samozřejmě také y toho plynoucí finanční profit.

Obrovskou zásluhu na fenomenálním úspěchu Gabrielovy LP desky, a dobytí "prvního fleku" amerického singlového žebříčku, měl především kanadský producent a zvukový mág Daniel Lanois (kupodivu po tolika letech stále bez profilu na progboard.com).

Stovky hodin nahrávání a následných prací na konečném mixu, které by splňovaly Gabrielovy muzikantské tužby a sny, Lanoise vyčerpaly.

Ostatně, na tu dobu, kdy souběžně pracoval na třech projektech (The Joshua Tree od U2, sólový debut Robbieho Robertsona a Gabrielovo album So) si vzpomíná: "Cítil jsem se v kontrolní kabině jako špičkový chirurg při mnohahodinnovém zákroku, během nějž odstraňuje mozkový nádor a s nesmírnou pečlivostí od sebe odděluje napadenou (nepoužitelnou) část a ponechává pouze tu zdravou, aby pacient přežil a mohl dále dýchat a vyvíjet se. Jestliže existuje nějaký Olympijský tým v mixování hudebních stop, tehdy jsem se stal jeho významným členem. Obklopen desítkami metrů dvoupalcových magnetofonových pásů jsem mezi všemi těmi hudebními smyčkami spal, jedl a také snil."

Gabriela seznámil s Danielovou dosavadní producentskou prací Peterův přítel a kmenový kytarista David Rhodes, kterému se líbily nahrávky Harolda Budda, natočené Lanoisem za vydatné spolupráce Briana Eno.

První zakázkou se stala hudba pro soundtrack k filmu Birdy podle románu spisovatele Williama Whartona, v režii Alana Parkera.

Gabriel byl s Danielovým producentským pojetím a zvukovou kvalitou záznamu spokojen a požádal jej o spolupráci na dalším projektu, z něhož se později vyklubalo tentokrát písničkové album So.

Nahrávalo se v přebudované stáji Peterova domu v lázeňském městě Bath; s úchvatným výhledem z relativně maličké kontrolní místnosti do okolních kopců.

Veškeré základy vznikaly pouze v triu, bez basisty a bubeníka, což byl v té době stále netradiční a minimálně využívaný tvůrčí přístup.

Šlo vlastně o zcela obrácený postup nahrávání rockového alba, kdy se nejdříve zaznamenají rytmické základy a na ně se staví celá nástrojová a pěvecká nadstavba.

Rhodes a Lanois zpočátku hráli pouze na kytary, Gabriel zpíval a doprovázel se na klávesy. V té době ještě nebyly skladby a texty dokončeny a Danielova role producenta se dočasně proměnila na nejdůvěrnějšího Peterova průvodce tvůrčím procesem a spoluhráče. Teprve mnohem později byly do snímků přimíchány zbývající nástrojové party.

Rhodes bydlel nedaleko od studia, což umožnilo, aby se trio mohlo kdykoliv sejít a nahrávat podle potřeby. Tehdy si Peter, David a Daniel začali říkat Three Stooges, podle meziválečného amerického komediálního tria, jímž během desitek let existence postupně prošlo několik herců, z nichž nejznámější byli Moe Howard (1897–1975), jeho bratr Curly Howard (1903–1952) a Larry Fine (1902 - 1975).

Novodobí gabrielovští Three Stooges zahajovali každodenní studiové práce v Real World Studios se stavařskými žlutými ochrannými přilbami na hlavě a všemožně se u toho škádlili a různě vtipkovali, z čehož vznikl slogan "Let's hit it with a sledgehammer!"

Hitová skladba Sledgehammer je postavena na rytmickém základu, který Gabriel pečlivě a poměrně dlouhou dobu připravoval na automatickém bubeníkovi. Doba věnovaná přípravě se rozhodně vyplatila, a to nejenom v případě jedné písně.

Tvůrci využili nabídnutou příležitost, jakou jim dávala minimalistické sestava a pečlivě dotáhli do dokonalosti veškeré hudební a zvukové nápady. Navíc se mohli kdykoliv vrátit k uchovaným původním nástrojovým záznamům a znovu je přeskládat podle nových nápadů a připomínek.

Ze všech nahrávek zařazených na albu doslova prýští prostá hudební radost opentlená různými slovními blbůstkami. Gabriel tak po letech konečně zapomněl na mladicky přemoudřelé texty z genesiovských počátků v Looking for Someone (album Trespass) nebo nesrozumitelné slovní obrazy ze Supper's Ready na LP desce Foxtrot.

Pro všechny, nejenom ve studiu, to musel být šok a současně úleva, když od jedné z nesporných hvězd anglického progrocku slyšeli slogany typu "I've been feeding the rhythm;" "Show for me and I'll show for you" nebo "This si the new stuff I go dancing in". A to se na jejich smysly ještě chystalo zaútočit v úvodu zmíněné video k písni Sledgehammer.

Další pozoruhodnou skladbou je duet Don't Give Up, nazpívaný společně s Kate Bush, v němž Peter zpracoval reálnou životní situaci, s níž se někdy setkal každý z nás. Občas zkrátka nastane doba, kdy se vše v životě nedaří a povzbudí vás kohosi citlivě volená slova.

Píseň doprovází jednoduché videozpracování, v němž se oba zpěváci k sobě postupně pomalu otáčí, jako dvě čokoládové figurky na anglosaském svatebním dortu. Sentimentální skladbu, jež nemá s rock'n'rollem zhola nic společného, ozdobila působivá basová vsuvka Tonyho Levina.

Deska se v dalších letech dočkala rozšířené výroční edice a prakticky polovina písní z ní (včetně Red Rain a In Your Eyes) se pravidelně objevuje jako součást playlistu na koncertních show Petera Gabriela.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

Brano | 5 stars | 12.09.2017

Táto hudba je v dnešných ťažkých časoch skutočne balzam na ubolenú dušu.Včera som s prekvapením zistil,že 2CD vlastním už vyše 15 rokov a ešte som nebol schopný o tejto nádhere vytlačiť zo seba ani riadok.A to je chyba,pretože sa jedná o veľkolepý monumentálny monštruózny monolit čnejúci až do oblakov.A tak som sa rozhodol konať a umierajúce mozgové bunky som posilnil pivom značky Corgoň,ktoré je najlepšie na svete v rozpúšťaní zubného kameňa.

In The Eyes Of The World je poriadne našliapnutý začiatok v štýle skupiny Yes,ktorý hneď zdvihne náladu a hladinu serotonínu v mozgu a v nervových zakončeniach.Krátka oddychovka v podobe A Room With A View a už je tu zvolanie Shut Up! a Just This Once.A je tu kostolný organ a pastorálna takmer religiózna Church Of Your Heart,ktorá začne svojou dojímavou naivnou úprimnosťou jemne nahlodávať moje zatvrdnuté srdce zblúdilej ovečky z košiara rodnej RKC.Nasleduje trochu seversky zadumaná inštrumentálka The Man Who Walked With Kings,ktorá ukľudní rozbúrené city a ide sa do tuhého v podobe strašidelného inštrumentálneho kolosu Circus Brimstone.Keď popustím uzdu fantázie,tak vidím cirkusové šapitó,pod ktorým zdesenému obecenstvu predvádzajú akrobatické kúsky rôzni znetvorení mutanti,ľudoopi,hobitovia a avatari všetkého možného aj nemožného typu.Obecenstvo sedí ako prikované,bez možnosti pohnutia sa.Pre mňa zlatý klinec programu,kedy mi striedavo naskakujú zimomriavky a oblieva ma studený pot.A je tu záver v podobe Compassion.Bizarná nálada vyvolaná zvláštnymi elektronickými zvukmi,Roine Stolt spieva zastretým hlasom,následne mu kontruje zbor mohutným "Compassion" a táto výbušná zmes vrcholí elektrizujúcim a zároveň oslobodzujúcim gitarovým sólom gilmourovského typu,ktoré to všetko zaklincuje!

Tak a na dnes končím.Ako muž po štyridsiatke už nemám dlhú výdrž a CD č.2 by som už nezvládal zrecenzovať ani po mentálnej ani po fyzickej stránke.Ako odchovanec socialistického školstva,ktoré zo mňa vytvorilo latentného klérofašistu, homofóba a odporcu silikónových pŕs,nie som schopný podávať nadľudské kapitalistické výkony adekvátne súčasnej dobe.Najmä nie po dnešnej ťažkej noci,kedy ma vo sne naháňala nadržaná Nadežda Krupská s cieľom brutálne ma znásilniť.Ešte šťastie,že nemala silikónové prsia,lebo to by bol už iný horor!

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Temple - Contrasting Emotions

Temple / Contrasting Emotions (2017)

alienshore | 4 stars | 12.09.2017

Go Prešov Go! – človek by nadšene skríkol. Ak je na tomto meste niečo pozitívne, tak je to hudba (a niekedy mám pocit, že len hudba ...) a kapely, ktoré odtiaľto vzišli a presadili sa nielen na slovenskej scéne. Jazzoví AMC Trio, sólová tvorba Kataríny Knechtovej, alternatívno-rockoví Papyllon, jazz-rockový gitarista David Kollar a teraz aj prog-rockeri Temple. To všetko sú interpreti z Prešova, ktorých albumy sa môžu porovnávať aj so zahraničnou produkciou (a v podstate aj so špičkou) v daných žánroch. Chuť dokázať niečo v živote je pre niektorých ľudí natoľko silná, že prekonávajú zábrany a bariéry, s ktorými v tomto meste bojujú a prežívajú ich každý jeden deň.

Skoro v každom mestečku, ako aj v Prešove, sa nachádza skupinka progerov, resp. fanúšikov progresívneho rocku. Kapela Temple je nepochybne splnením takého ich sna, aby aj tu u nás (myslené v Prešove) bolo niečo kvalitné a konkurencieschopné aj so zahraničnými formáciami. Členovia Temple však majú nepochybne aj dobrý vkus, o čom svedčia aj skupiny, ktoré uvádzajú ako svoje hlavné vzory, t.j. Dream Theater, Periphery, Disperse, Porcupine Tree, Steven Wilson, David Maxim Micic.

Album Contrasting Emotions nie je staromilským dielom (čiže niečo ako kópia art-rocku 70-tých rokov), ale naopak moderne znejúcim a s výraznejším melodickým prístupom, ktorý je pre slovenskú náturu sebe vlastný. Komplexný formát progresívneho rocku s metalovým poťahom je štýl, v ktorom sa Temple vidí a zjavne im to aj náramne pristane. Martin Tomášik ako hlavný skladateľ a gitarista má dosť dobre precvičené niektoré party od Johna Petrucciho, čo je z niektorých skladieb evidentné. Zvuk je solídny a všetci si boli asi dobre vedomí toho, že bez kvalitnejšieho zvuku je vydanie debutového albumu absolútne zbytočné. Prog-rock bez tejto veci totiž stráca svoj význam, keďže si potrpí na zvukovú čistotu.

Úvodná Reborn cituje v aranžmánoch Dream Theater, ale je naozaj slušne spracovaná aj po melodickej stránke. Mojim favoritom je hneď nasledujúca a takpovediac hitovejšie poňatá Leave Me Alone. V podstate najkomplexnejšia skladba na tomto albume. Petrucciovské riffy otvárajú song Heartbeat, v ktorej hrá dominantnú rolu gitarista Martin Tomášik a na konci dostane priestor aj hosťujúci klávesák. Číslo dva v mojej hierarchii patrí sugestívnej ... To Ashes s mierne najazzlým feelingom a vzápätí to v druhej polke prehadzujú do neo-progu. Výborne sa v nej vyníma krásne gitarové sólo. Beyond The Words opäť čerpá z odkazu Dream Theater a aj preto ma viac oslovuje o čosi "autonómnejšia" Broken s pekne rozvrstvenými aranžmánmi. Bonusovka Angel Down kombinuje melanchóliu, progovú auru a na konci zabŕdne takmer do psychedélie.

Veľkým plusom sú gitarové riffy, vyhrávky a sóla Martina Tomášika. Vskutku talentovaný hráč a tvorca hudby. Nápadito sú k nim zapracované klávesové motívy a občas aj sóla. Ako mínus beriem vokál Tomáša Bačinského, ktorý to celé spieva akosi opatrne. Chýba mi tam väčší tlak na pílu a charakteristické rysy, ktoré by kapelu Temple nakopli smerom vyššie. Nejaké výčitky by šli smerom aj k aranžmánom, ktoré sa v niektorých úsekoch mohli vyriešiť aj inak. Pozitíva však u mňa prevažujú, najmä kvôli zakomponovaniu melodických liniek, ktoré udržujú pozornosť poslucháča.

Contrasting Emotions je príkladom toho, že na dobrú muziku nepotrebujete hromadu nôt. Občas sa aj pousmejem nad tým, že niektoré regionálne kapelky zo "slovenského Seattlu" vytvoria plnohodnotnejšie dielo, než čerství a vedomosťami nabití absolventi americkej Berklee College. Temple v kategórii "slovenský prog-rock roku 2017" zatiaľ kraľuje, pokiaľ by sa samozrejme Persona Grata nerozhodla ešte do konca roka vydať svoj druhý album ...

» ostatní recenze alba Temple - Contrasting Emotions
» popis a diskografie skupiny Temple

Papyllon - Papyllon

Papyllon / Papyllon (2017)

alienshore | 4 stars | 11.09.2017

Reakcie na predošlú EP Sink Or Swim boli zjavne veľmi dobré a tak kapela pristúpila k vytvoreniu plnohodnotného albumu za podpory menšieho bratislavského vydavateľstva go2stage. Je naozaj fajn, že takúto muziku má kto vydať. Papyllon nezaprú chuť tvoriť nové skladby a zároveň sa aj vyvíjať. Rozdiel medzi EP a týmto debutovým albumom je zjavný najmä po zvukovej stránke. Dá sa povedať, že toto je moderná produkcia, ktorá zodpovedá nárokom alternatívno-rockovej kapele roku 2017. Zvuk je pestrý, dynamický a kreatívny. Obzvlášť gitara Richarda Ráca prezentuje rôzne nápadité efekty.

Vydanie takéhoto typu albumu považujem za udalosť na Slovensku. Jednak preto, že takejto muziky tu je málo, skoro vôbec. A zároveň aj preto, lebo spĺňa kritéria pre alternatívny rock svetového kalibru. Tak ako by sa zahraničné kapely nehanbili za songy ako Waves či Sink Or Swim z predošlej EP, tak ani tu nechýbajú piesne, ktoré by si radi privlastnili aj známejšie kapelky z Veľkej Británie.

Kvílenie Rácovej gitary odštartuje v podstate blues-rockovo orientovanú Never Felt So Pure. Zvuk podporuje formát alternatívneho rocku, ale tá melódia smeruje jasne k bielemu blues-rocku z konca 60-tých rokov. Spočiatku melancholická Quite Forgotten prekvapí v strede tvrdším gitarovým aj rytmickým útokom, ktorý pokračuje až do svojho konca. Who Wrote It? je inštrumentálna záležitosť a najviac v nej zaujme krásnymi groove-rytmami skvelý bubeník Lukáš Lacko. Nasleduje zasnená hitovka Seventeen Baby s nádhernou trúbkou. Toto sa im skutočne podarilo. Bohuš Hajduch je v tejto polohe priam dokonalý.

Atmosférická All In vytvorí priestor pre Richarda Ráca, ktorý opäť čaruje so svojou gitarou. Na tvrdšiu nôtu zahrá Shelter, kde Bohuš vytvára melódiou špecifickú náladu a vyťahuje vysoké registre svojho hlasu. Into The City je ďalšia spomienka na 60-té roky, ale s príchuťou jazz-rocku. Aranžérsky to však sedí a vôbec nepôsobí, žeby bola nejako mimo formát albumu. Toto relatívne kratšie dielko (cca 40 minút) zakončuje nervná Caved In Space a Growing Younger. Obe trochu strácajú dych popri predošlých trackoch.

Inak, kritizovať nemám čo. Debutový počin prešovských Papyllon je profesionálnym dielom muzikantov, ktorí si plnia svoj rockový sen. Chlapi zo seba vypustili to najlepšie, čo v danom momente mohli. Cítiť tu radosť z muziky a zároveň aj dôsledný prístup. Nič nie je ponechané na náhodu a album má svoju atmosféru, emocionalitu a zároveň kvalitné aranžmány. Nepochybne jeden z top albumov na slovenskej rockovej scéne roku 2017.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Papyllon - Papyllon
» popis a diskografie skupiny Papyllon

Papyllon - Sink Or Swim (EP)

Papyllon / Sink Or Swim (EP) (2015)

alienshore | 5 stars | 10.09.2017

Nezvyknem recenzovať formát EP, ale Sink Or Swim je pre mňa jasná výnimka. Chlapci z Prešova totižto prekvapili vysokou kvalitou hudby, ktorá je na slovenské pomery dosť nevídaná. Alternatívny rock nemá na Slovensku nejako zvlášť silné postavenie a Papyllon by to možno asi aj radi zmenili. Imponuje mi zaradenie angličtiny, pretože sa to k ich muzike náramne hodí. Znejú v podstate ako typická alternatívno-rocková kapela z Veľkej Británie a nijako nezaostávajú ani v hráčskych schopnostiach.

Bohuš Hajduch je priam stvorený na to, aby spieval presne takýto typ hudby. Jeho vysoký a emocionálne založený vokál dokonale interpretuje pocitovú stránku textov, ktoré Papyllon do svojich skladieb dávajú. Vznik kapely sa datuje zhruba od roku 2010, ale k tejto EP sa dostali až o päť rokov neskôr. Aj to niečo hovorí o kultúrnych pomeroch na Slovensku.

Začína sa energickou skladbou Harmful, ktorá je suverénne presvedčivá a výborne vystavaná po každej stránke. Tri minúty ubehnú ako voda. Najdlhšia vec na tomto EP je titulná Sink Or Swim a tá rozhodne stojí za vypočutie. Zvonivá gitara Richarda Ráca je doslova božská a tá melódia, ktorú si tu Bohuš Hajduch strihol patrí do prvej ligy alternatívneho rocku vo svetovom merítku. Second Minute je fajn, ale nasledujúca Waves ju úplne prekonáva. Je to druhý vrchol tohto EP a ten geniálne jednoduchý refrén ma dostáva na kolená. Na konci náhle odstrihnú klávesové sólo, pretože by zákonite šli do prog-rocku, čo asi zrejme nechcú. Veľmi dobre mi padne do ucha aj posledná, gitarovo ladená Marble s opäť výbornými vokálmi hlavného speváka. Celkove mi to pripomína trochu Manic Street Preachers, ktorí vlastne krížia britskú alternatívu, art-rock a pop.

Papyllon hrajú presne to, čo je potrebné. Nevymýšľajú kadejaké pseudo-intelektuálne aranžmány, ale vymedzujú časovo užší priestor pre jasne formulovanú myšlienku. Všetci štyria sú naozaj nadaní muzikanti, ale pochvalu si neodpustím pre bubeníka Lukáša Lacka, ktorý pristupuje veľmi tvorivo pri vymýšľaní rôznych prechodov a má skvelú techniku hrania. Papyllon je nepochybne kapela s budúcnosťou. Akurát by som ich radšej videl niekde na svetovom piedestáli, než doma na slovenskej scéne. Skladby z tohto EP by rozhodne nemali zapadnúť prachom. Možno by bolo fajn zaradiť niektoré z nich na dlhohrajúci album, pretože by bola škoda nechať ich na EP, ktoré sa v podstate nedá na fyzickom nosiči zakúpiť. Inak, parádna muzika ...

» ostatní recenze alba Papyllon - Sink Or Swim (EP)
» popis a diskografie skupiny Papyllon

Alice Cooper - Billion Dollar Babies

Alice Cooper / Billion Dollar Babies (1973)

POsibr | 4 stars | 10.09.2017

Ak by ste dnes vedľa seba začuli otázku: "Kto je tá čierna pomaľovaná teta v cylindri?", tak je dosť možné, že sa nachádzate na koncerte Alica Coopera. V súčasnosti už tmavý makeup a čierna "hororová" linka pôsobí miestami skôr úsmevne, ale v minulosti vhodne korešpondovala s umelcovým vystupovaním a spevom. Dnes si posvietim na miliardové detičky.

HELLO, HOORAY je pseudo-kabaretná prerábka 5 rokov starej piesne, pôvodne nahranej Judy Collinsovou. Kapela hrá s pompou, dáva tušiť tomu, čo príde. Vyčnieva Dunawayov basgitarový motív, sám Cooper ukáže viacero polôh svojho hlasu, ale nejde o žiaden exhibicionizmus. Počnúc skladbou RAPED AND FREEZIN' sú na albume už iba pôvodné kompozície. Ide o hard rockovú vec, na ktorú sa dokonca dá aj tancovať (nehľadiac na názov). Zaujímavé je tiež počúvať gitarovú súhru Glena Buxtona a Michaela Brucea, sóla si však zahral vo väčšine piesní tretí hráč - Steve Hunter, ktorý sa objaví v tejto dekáde ešte na štyroch ďalších albumoch skupiny. Jednou zo známejších vecí na albume je singel ELECTED, klasický cooperovsko-rockový koktejl: bublajúca basa, charakteristický chrapľavý vokál, vytrvalé bubnovanie a niekde v pozadí gitarky. Titulná BILLION DOLLAR BABIES je vynikajúca, Cooperovi vokálne sekunduje Donovan Leitch, známa to postava britskej folk-psych-rockovej scény. Parádny riff odštartuje nefalšované rockové "řádení" a už si Cooper s Donovanom vymieňajú spevácku štafetu, striedajú sa, tieňujú sa a naozaj je to celé podarené. Aj gitarové mini-sólka sú funkčné, aj basa všadeprítomná. Bodavé basové tóny odštartujú UNFINISHED SWEET, hneď sa pridajú bicie a riff a výsledkom je najdlhšia skladba na albume. V piesni sa pracuje s viacerými náladami a melodickými motívmi, gitary sú ošetrené efektami a celkovo nejde o žiadnu konvenčne vystavanú záležitosť, čo možno ocenia fanúšikovia art/progových/experimentálnych postupov. Ak vám isté pasáže pripomínajú pieseň Elected, tak ste na správnej stope.

Veľmi známou je aj NO MORE MR. NICE GUY a niet sa ani čomu čudovať, riff je naozaj veľmi vydarený a fanúšik klasického roku ho s najväčšou pravdepodobnosťou pozná. A ak nie, tak refrén určite zarezonuje, predsa len ide o jednu z najznámejších Cooperových vecí. Akustická gitara prepletená basou odštartuje GENERATION LANDSLIDE, ďalšiu výbornú pieseň. Parádne odspievaná pieseň je cielená na konzumnú americkú spoločnosť, Cooper nebol žiaden konformista. A zahral si aj na fúkaciu harmoniku v podarenej medzihre. Záverečné inštrumentálne outro to celé korunuje a robí z piesne jedného z mojich umelcových favoritov. SICK THINGS navodzuje dusnú atmosféru, iba podporenú zlovestným Cooperovým spevom a frázovaním, tieňovaným neblahým šepotom. Diablove slová? Možno. A pochváliť treba aj Huntera, ktorého sólo na záver je tiež hodnotné. MARY ANN priamo nadviaže na koniec predchádzajúcej skladby, avšak piano zo skladby robí veľmi netradičný kúsok, minimálne v kontexte ostatných piesní. Toto nie je rock, ale skôr nejaký kabaret, vyznanie. Rušivý dojem to však zanechať nestihne, nakoľko skladba má iba niečo cez dve minúty. Posledná I LOVE THE DEAD je ako názvom, tak textom a hudobným obsahom stelesnením Cooperovho poňatia tzv. shock rocku. Je to temné, zlovestné, hrôzu nahaňajúce, akési smrtonosné divadlo, kabaret kostí a krvi. Keď Cooper spieva svoje "I love the dead." takmer až veselým nádychom, človek ostáva v úžase, o čom vlastne je tento človek. Naozaj veľmi vydarený kúsok na záver, presne vystihuje hororové alter-ego Vincenta Furniera, s menom Alice Cooper.

Jeden z mojich obľúbených albumov od tejto skupiny a speváka. K absolutóriu platni čosi chýba, ale určite je to jeden z podarených amerických exportov prvej polovicie70. rokov. Tak pustite si album a milujte mŕtvych s nami.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Billion Dollar Babies
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?

Jumbo / Vietato ai minori di 18 anni ? (1973)

Snake | 3 stars | 09.09.2017

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527121765
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 1 /2009/

Italští Jumbo vznikli v roce 1970 a během šesti let své hudební kariéry vydali tři singly a stejný počet studiových alb. Jak bezejmenný debut, tak následující DNA (obě z roku 1972) už jsem na těchto stránkách hodnotil a tak si pojďme představit i to poslední a zároveň nejambicióznější : Vietato ai minori di 18 anni ? (Mládeži do 18 let zakázáno ?). Placka vyšla v roce 1973 u Philips Records a obsahuje osm skladeb v celkové délce 44 minut. Prakticky veškerou hudbu složil a otextoval frontman Alvaro Fella a pustil se do témat vskutku kontroverzních : homosexualita, prostituce, masturbace, alkoholismus a to v tehdejší poměrně prudérní společnosti znamenalo jediné - potíže s cenzurou, následované zákazem vystupování v rádiu i televizi.

Už během úvodní Specchio je jasné, že blues/hard rocku charakteristickému pro první dva albové zářezy definitivně odzvonilo. Přibylo nejen elektrických kytar, ale i kláves a zvuk tak patřičně "zmohutněl". Skladba samotná má přes sedm minut a obsahuje dlouhou, až někam do symphonic rocku přesahující instrumentální p(m)asáž. V tvorbě Jumbo něco dosud neslýchaného. Co však zůstalo stejné, je pořádně drsný a nas..ný vokál. Alvaro "Jumbo" Fella má dynamit v hrdle a řve jako turek od okurek. Nepřipraveného posluchače tady čeká nevyhnutelný šok...

Změnil se nejenom hudební styl, ale i přístup ke kompozici jednotlivých skladeb. Většina je jich delších, velmi členitých a tvoří takové (mini) suity poskládané ze zdánlivě nekompaktibilních dílků. V Come vorrei essere uguale a te je slyšet renesance, jazz, italská lidovka, ale také splašené vsuvky provázené "břesknými tóny svěžích trubek". Podobně je na tom čtvrtá Via larga. Úvod jak z nějakého kabaretu vystřídá folk a v závěru intenzivní nářez s řevem kodiaka...

Zní to bláznivě, ale funguje to a první polovina alba se mi opravdu líbí. Ovšem následující Gil, to už je oříšek. Přímo kokosovej. Spolu s kapelou si tady vrzlo i několik hostů, z nichž bezesporu nejznámějším je Franco Battiato a je to avantgarda na entou. Disharmonický blázinec, který postrádá hlavu aj patu a něco takového na mě působí dost destruktivně. A do konce alba to není o moc lepší - jak skladby Vangelo ?, tak 40 gradi působí poněkud nesourodě a tady nepomůže svěcená voda, ani mellotron. Prvky avantgardy se tady prosazují víc, než by mi bylo - bohužel - milé. Leze to do mě jak do chlupaté deky a zážitek z poslechu se ne a ne dostavit. Závěrečnou No ! tak vnímám div ne jako vysvobození.

Cédéčko mám doma již několik let, ale moc často se k němu nevracím. A když jsem si ho teď z recenzentských důvodů několikrát za sebou připoměl, tak se tomu ani moc nedivím. První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za (slabší) dvě. Jak debut, tak (především !) následující DNA jsou lepší...

» ostatní recenze alba Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?
» popis a diskografie skupiny Jumbo

Seventh Key - Seventh Key

Seventh Key / Seventh Key (2001)

alienshore | 5 stars | 09.09.2017

Projekt Seventh Key mám v naozaj v obľube. Všetky tri vydané albumy sú nadštandardné produkty v rámci melodického hard-rocku a AOR. Mne srdcu najbližší je práve tento debut, keďže je na ňom cítiť závan 80-tých rokov. Podopreli to však zvukom, ktorý rešpektuje aj dobu svojho vydania. Ďalšie dva albumy ponúkajú okrem výborných skladieb aj trošilinku slabšie, takže mám k nim také malé výhrady. Z tých najlepších určite rád spomeniem songy ako The Sun Will Rise, You Cross The Line (top skladba!!!), The Raging Fire alebo I Will Survive.

Špecialitou tohto prvého albumu sú skladby z obdobia albumu Power (1986) od skupiny Kansas, ktoré vtedy z rôznych príčin smerovali do šuplíku a odpočívali tam niekoľko rokov. Konkrétne sú to No Man's Land, Every Time It Rains, Forsaken a Broken Home. Ostatné piesne svojou kvalitou nezaostávajú za nimi a vytvoril sa tak pomerne silný koncentrát eruptívnych rockových melódií a znamenitých aranžmánov, ktoré občas pripomínajú tvorbu legendárnych Kansas.

Spevák a basák Billy Greer bola skvelá voľba pre Kansas v roku 1986 a stále dokazuje, že je prvotriedny muzikant. Gitarista Mike Slamer by pre svoje hráčske a skladateľské schopnosti mal byť určite viac docenený, než v skutočnosti je. Obaja vydali zo seba maximum na tomto svojom spoločnom projekte z roku 2001. Prvé dve skladby The Kid Could Play a Only The Brave majú taký ten lesk glam-metalu z 80-tých rokov, ale v aranžmánoch sa prejavuje ich spriaznenosť aj s prog-rockom. Skvele melodicky vystavaná vec Missy je presne to, čo mám v tomto štýle rád. Perfektná melodika, gitary a prog-rocková noblesa nabušená do štyroch minút.

Ďalšia pecka je nepochybne aj Surrender, kde Mike Slamer produkuje svoje prepracované gitarové motívy. Mňa zo všetkých najviac chytá za srdce "kansasovka" No Man's Land. Steve Morse k nej nahral geniálne gitary a refrén predstavuje pre mňa prvý vrchol albumu. Pozitívna aura sa nedá uprieť ani Every Time It Rains, či citlivo odspievanej Home. Za druhý vrchol pasujem úžasnú pop-rockovú baladu Broken Home, ktorá ponúka refrén z kategórie nezabudnuteľných a uzatvára tak album v tom absolútne najlepšom.

Album nemá slabé miesto. Všetky songy sú výsostne vyrovnané a niektoré z nich aj vytŕčajú výraznou melodikou. Ak k tomu pripočítame hviezdnych hostí ako Steve Walsh, Phil Ehart, Steve Morse a Rich Williams, tak fanda melodického rocku a AOR nemá nad čím premýšľať. Škoda, že projektov ako Seventh Key nie je viac. Takáto muzika bude mať vždy svoj význam a zmysel aj pre ďalšie generácie poslucháčov.

» ostatní recenze alba Seventh Key - Seventh Key
» popis a diskografie skupiny Seventh Key

Nico - Desertshore

Nico / Desertshore (1970)

jirka 7200 | 5 stars | 07.09.2017

Německá umělkyně Nico neměla jednoduchý život. Narození v roce 1938 v nacistickém Německu, smrt otce v koncentračním táboře a poválečný život v bídě mezi sutinami rozbombardovaného Berlína jistě nemalou měrou předurčil její osud. Ostatně její další život, věk, vydávání desek i obsah jednotlivých textů je snůškou často se popírajících informací, sama Nico různé události v různých dobých líčila jinak.

Nelze se tomu divit, třetí album Desertshore natáčela již v období těžké závislosti na heroinu - lze tedy chápat, že psala takové jinotajné texty plné útržků vzpomínek, snů a nesplněných přání. Nicméně všechny songy si Nico napsala sama, na aranžmá a nahrávání ostatních nástrojů se podílel John Cale.

V úvodní písni Janitor of Lunacy zní jen harmonium, které tu má zvuk jako kombinace varhan a mellotronu, a posmutnělý až bolestný výraz ve zpěvu Nico, která temným hlasem deklamuje verše ne nepodobné starozákonním textům a vytváří až hmatatelný dojem, že jsme v kostele na zádušní mši.

Správče šílenství,
odhal můj osud.
Nech vzkřísit oživlý sen,
odpusť jejich žalostný křik.

The Falconer - její tíživě středověká atmosféra je alespoň na chvíli projasněna krátkou klavírní mezihrou, jako když ztemnělé sakrální prostory na chvíli osvětlí zbloudilý paprsek světla. Kdesi vzadu se ozývá jemné cinkání. V My Only Child procítěným zpěvem a capella Nico připravuje svého osmiletého syna Ariho na fakt, že jednou nadejde její čas, na což ji Ari odpovídá v další, francouzsky zpívané písni Le Petit Chevalier, zčásti jemně podkreslené cembalem:

Jsem malý rytíř
pevně stojící na zemi,
jednou tě přijdu navštívit…

Abschied (Rozloučení) – temný a pomalý song s harmoniem a dokonalými a přesto znepokojivě emotivními zvuky violy je takovým dalším malým žalmem. Až romantický klavír s violou doprovází nejméně zasmušilou Afraid, i když textové se moc nepoveselíme - jako by zpěvačka odhalovalé své vlastní pocity:

Někdo jiný ti bude říkat, co si máš myslet,
a ty jsi tak krásná a přesto sama...

Industriální atmosféra čpí z Mütterlein. V pozadí slyšíme neurčité klapání, disharmonické preludování a údery do kláves piána jsou promíchané s tóny zahrané na trubku – náročná a depresivní skladba o matce, kterou zanechala v Berlíně. Trochu slabší All That is My Own zakončuje tuto ponurou, nadčasovou nahrávku, která mohla vzniknout kdysi dávno ve středověku či včera…

Nejponuřejší a zároveň mé nejoblíbenější album od Nico.

» ostatní recenze alba Nico - Desertshore
» popis a diskografie skupiny Nico

VARIOUS ARTISTS  - Bumpers

VARIOUS ARTISTS / Bumpers (1970)

Balů | 5 stars | 07.09.2017

S tímto dvojalbem jsem se seznámil až v roce 1975, ale jak říká klasik: "Lepší pozdě nežli
později". Nejsem sice příliš znalec sedmdesátkových samplerů, ale zde se společnosti Island
podařilo něco mimořádného.

Nahrávka obsahuje naprosto unikátní sestavu progresivní, folkové a psychedelické hudby v provedení roku 1970. Pro mě se album stalo otevřeným oknem do světa mé oblíbené muziky. Jména zde uvedených umělců se stala většinou určujícími pro britskou progresivní hudbu
daného období.

Celá deska je prostě nádherná a dodnes zaujímá čestné místo v mé sbírce vinylů. A mé hodnocení? 5* - HUDEBNÍ NIRVÁNA.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Bumpers
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

steve | 5 stars | 07.09.2017

Podle slov samotných protagonistů Geddyho, Alexe a Neila, měla kapela před nahráváním svého čtvrtého alba 2012 od vydávající firmy Mercury nůž na krku. Buďto album konečně zaboduje, nebo následuje vyhazov a ztráta nahrávacího kontraktu. Rush se ale podařil zázrak a dokonalý majstrštyk. Nejen že album konečně zabodovalo a ve své domovině se umýstilo na 61. příčce bilboardu, ale od té doby se několikrát platinovalo a pozlatilo.

Oproti předchůdci Caress of Steel šlo kupředu ve všech směrech. Sjednotila se koncepční línie, kterou tvoří celá A strana s jednou dlouhou titulní písní, hovořící o chaosu v budoucnu roku 2112. Zbytek jsou kratší rockové skladby, které zaplňují stranu B. Všechny jsou promyšlené a nesmírně citově silné. Díky Alexovým hladce krystalickým akustikám ve skladbách The Twilight Zone, Lessons a Tears, patří tyto kusy stále k tomu nejlepšímu z pera Rush. Také Geddy Lee předvádí zanícenější vokální postoj a v některých místech svým citem bodá.
Měřeno zpětným pohledem je album 2112 jen deskou s průměrně vyhlížejícím obalem, ale v jejich drážkách koluje zásadně revoltující hudba.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Pink Floyd - Animals

Pink Floyd / Animals (1977)

john l | 5 stars | 06.09.2017

Na včerší večer jsem měl připravenou Floydovskou desku Animals a řeknu vám, těch překrásných 41 minut uteklo jako voda. To co se mi na nahrávce vždycky líbilo nejvíc a dnes ještě o fous vyrostlo, jsou Gilmourovi doprovodné kytary. Řekl bych, že tahle deska je na nich posazená. Společně s Wrightovými klávesami tu doprovody vládnou a dělají desce atmosféru. Kluci si její produkci pohlídali sami a ta je ze všech alb nejlidštější. Ani samotný Alan Parsons by se nezmohl na lepší. Textový, humánně zvířecí rozměr jde hodně do hloubky a dokáže lidi bezprostředně zaujmout a oslovit. V těch skladbách je ukrytý velký potenciál, už dopředu vždy vytuším jaká pasáž má přijít a moc se na ni těším. A na otázku jestli jsou lepší psi, prasata, nebo ovce, ať si každý odpoví sám. Všechny tři jsou velkolepé. Na Animals jde vypozorovat zaujetí kapely pro věc a společná vnitřní fungující chemie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Pallas - XXV

Pallas / XXV (2011)

horyna | 3 stars | 06.09.2017

První desku Pallas s novým mužem u mikrofonu Paulem Mackiem, jsem svého času odsoudil hodně stroze a po několika nepřesvědčivých poslechových seancích ji vyřadil ze sbírky. Uplynulo několik let a ta v těchto dnech dostává novou šanci. Nadšení a spokojnost z (v tuto chvíli) poslední desky Wearewhoweare, vrací myšlenky směrem k albu XXV a řada věcí se s odstupem času jeví ve zcela nových odstínech.

Předně mi Paulův projev v dnešních časech nepůsobí tak velký problém, abych ho nedokázal akceptovat jako plnohodnotnou náhradu za famózního Alana Reeda. Oproti desce následující sice nepůsobí tolik sebejistě a jeho barva není příliš originálně charakteristická, ale odvaha přebrat pěvecké otěže po dominantním Alanovu výkonu z dřívějška, chce dostatek odhodlání i nápaditosti. Tu sice z poloviny Paul zatím postrádá, jeví se příliš ploše a všedně, ale další dny a koncertní činnost, zvednou jeho pěvecké kreace na vyšší rovinu.

Hudebně deska navazuje na skoro tři desetiletí starou ikonickou nahrávku The Sentinel. Samozřejmě, že zvukově je uzemněna v současnosti a hudebně postrádá moment překvapení své starší sestřičky. Bohužel i větší množství nosných myšlenek, bohatší nápaditost a aranžerskou propracovanost. Přes zmíněné nedostatky se pořád jedná o nadstandardní progresivní album, u kterého stejně jako u většiny koncepčních desek, není dobré cokoliv vydělovat, neboť se jedná o soudržný celek. Přesto zmíním překrásnou atmosférickou záležitost Something In The Deep, se kterou se ocitáme někde uprostřed a v hloubi oceánu a cítíme, jak nás obklopuje průzračná namodralá voda. A podobnými žábrami dýchá i noblesní Violet Sky. Jako singl byla zvolena jednoduchá banální rockovice Monster a příběhu zatápí pěkně pod kotel dramatické písně The Alien Messiah a Young God. Desku kočírují detailně zachycené scifi klávesy Ronnie Browna a příjemná kytarová práce Nialla Mathewsona tak zachází na úbytě.

Booklet alba je vyzdoben spoustou nádherných uměleckých prací, které ukazují směrem ke konceptu, kdy ovládnutí planety za pomoci technologií ničí její původní civilizaci. Doba Alan Reeda se už stěží kdy vrátí a Pallas se tímto albem znovu nadechují ke skutečně velkému dílu, které hodlají předložit o tři roky později. 3,5*


» ostatní recenze alba Pallas - XXV
» popis a diskografie skupiny Pallas

Flower Kings, The - The Sum Of No Evil

Flower Kings, The / The Sum Of No Evil (2007)

| 5 stars | 05.09.2017

Období mezi roky 1995 až 2007 patřilo impozantnímu nárůstu nahrávek jedné z předních progresivních kapel současnosti, švédským The Flower Kings. Parta okolo skladatelské osobnosti Roine Stolta, stihla za pouhých dvanáct let vyprodukovat deset studiových alb! A to mezi ně nepočítáme různé živáky, výběry, nebo raritní kousky. Enormně častou nadprodukci musí dokonce několikrát řešit vydáváním dvojcd.

V případě desky The Sum Of No Evil jde o klasickou placku, ke které je pro ty nejvěrnější fanoušky připojena bonusová část na druhém disku. Pětiletá pauza, která bude vzápětí následovat, jakoby symbolizuje momentální stav kapely, která si je vědoma své síly a originality a už poněkolikáté pokládá své nové dílo na nejvyšší piedestal. Tahleta nahrávka je esencí toho nejlepšího, z čím kapela po dlouhá léta pracovala a dokáže se na ní ještě o nějaký metr posunout vpřed. Vytříbený sound, nepřeberné množství originálních a na poměry kapely i nových nápadů přinesly vyzrálé ovoce, které si můžeme ze zahrady Sum Of No Evil natrhat. Jde o poslechově velmi těžce přístupný produkt. Jeho melodická spletitost se rozmotává pomalu a postupně. Těch kytarových a klávesových špulek je plný košík a za nějaký čas vám dokážou prozářit váš byt krásnými barvami. Hudba T.F.K. je zázračná a nádherná jako duha uprostřed oblohy.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Sum Of No Evil
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Rage Against The Machine - Rage Against The Machine

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 05.09.2017

Spíše náhodou se mi dostala do rukou dvoudisková edice upomínající na dvacetileté výročí vydání této desky.

Ač se kapelou produkovaný hardcore rap metal na zdejším fóru netěší kdoví jakému zájmu a pozornosti, nelze této jejich první desce upřít progresivní, novátorský a stylotvorný statut, neboť s takovou intenzitou podobnou muziku v té době nikdo nehrál. Před nimi si v podstatě skloubení rapu, funky a tvrdých stylu dovolilo jen velmi málo kapel, namátkou Anthrax či Aerosmith, ale jednalo se o jednu skladbu, ne o celou desku.

Tato deska s excelentní kytarou je agresivní, plná vzteku s provokativně levicovými texty a jedna z mála vyjímek, co z si z obdobného ranku občas poslechnu. Není to jen nejznámější song Killing in the Name či Bombtrack, ale dalších 8 zářezů, co pořádně provětrají basová repra.

To však platí o původním vydání z roku 1992. Tento zvukový záznam je na daný žánr neobyčejně podařený, vždyť se také o mix postaral mistr Andy Wallace (seděl např. v režii při nahrávání slayerovského Reign in Blood) o mastering fenomenální Bob Ludwig. Nádherně dynamické album, jakých moc v tomto žánru není.

Nová výroční edice z roku 2012 obsahuje 2 CD, 2 DVD a 1 LP. Obrazovou část hodnotit nebudu, na dvou cedéčkách se nachází remaster desky a původní dema, se (jak jinak) zbytečně zvýšenou hlasitostí. Při poslechu demo záznamů si člověk uvědomí, jak je důležité mít dobrého producenta a člověka za mixem, kteří dokážou nahrávku řádně pozdvihnout a nakopnout.

Na LP je údajně zvuk ponechán neponičen.

Nejlepší nahrávka kapely, ostatní desky RATM byly jen recyklací tohoto alba.

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

Brano | 4 stars | 05.09.2017

Skvelý debut holandskej skupiny Kayak je na Progboarde trestuhodne dlhodobo ignorovaný,pričom sa jedná o silno výživný Art-Rock ako Brno!Tento smutný fakt je mi záhadou,pretože See See The Sun skutočne spĺňa všetky náročné estetické kritériá tak príznačné pre tento hudobný žáner.

Skupinu Kayak založili v roku 1972 študenti Hilversum Music Academy -Tom Scherzenpeel,Pim Koopman a Max Werner.Kayak sa veľmi rýchlo zaradili do prvej ligy holandských progresívnych kapiel ako boli slávni Focus,Supersister,Solution,Alquin,Earth and Fire,Finch...a mnohí ďaľší.Ich neskoršia tvorba však priniesla výraznejší odklon od progresívneho rocku smerom k pop-rocku.Tento trend je badateľný už od polovice 70-tych rokov,no napriek tomu si ich piesne zachovali vysoký umelecký štandard.

A aký je vlastne See See The Sun?
Nájdeme tu melodické piesne,ktoré majú svojský štýl s jemne jazzovým nádychom.Príjemne prekvapí celá plejáda klávesových nástrojov,ktorým vládne pevnou rukou Tom Scherzenpeel-piano,klavír,organ,hammond a miestami mellotron.Spolu vytvárajú pestrú paletu klávesových zvukov a efektov.Vokály a zbory sú skvostné,silne evokujúce vokálne harmónie skupiny Yes.Dlhominutážne epické megakompozície tu síce nenájdete,ale kvalitný Art-Rock sa dá v pohode sprostredkovať aj prostredníctvom kratších skladieb.Tento album sa určite nezahanbí ani v silnej konkurencií slávnych skupín tej doby,ako boli Genesis,Yes,ELO,Supertramp či Caravan.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Landberk - One Man Tells Another

Landberk / One Man Tells Another (1994)

jirka 7200 | 4 stars | 04.09.2017

Dokonalá spojnice mezi "starou" produkcí kapely na prvních dvou deskách a Indian Summer.

Původní produkce ovlivněná King Krimson a VDGG je tu pomalu míchána se současnou rockovou scénou a postupy té doby - já tam nejvíce slyším třeba takové U2.

Takže v některých skladbách je stále slyšet ta severská melancholie s mellotronem a dlouhými pomalými plochami (Mirror Man či Valentinsong), v dalších jsou zakomponovány do melodických rockových songů pro ozvláštnění hlučné zvuky zbustrované kytary a samplů. Třeba takový úvod Kontiki mě trochu vyděsil - lekl jsem se, zda jsem nepřepnul na Korn či Clawfinger.

Zdá se mi, že se od hutněji a prog rockověji znějících krajanů, se kterými jsou často spojováni - Anglagard a Anekdoten, poněkud oddělili a vydali se svou vlastní cestou - větším důrazem na melodii a vstřebáváním kapánek odlišných vlivů.

Každopádně je to však výborná a barevná deska s úžasným zvukem a aranžemi dotaženými k dokonalosti.

P.S. : je třeba ocenit prazvláštní obal, kde čáp před odletem k další rodince v očekávání poskytuje novorozenci "rauchen pauzu". :-)

» ostatní recenze alba Landberk - One Man Tells Another
» popis a diskografie skupiny Landberk

Spooky Tooth - Witness

Spooky Tooth / Witness (1973)

horyna | 4 stars | 03.09.2017

Podruhé s Mickem Jonesem a podle mě i podařeněji, než na předchozím You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Spooky Tooth přicházejí celkově už pošesté do obchodů s hudebninami a jako rytíři ve zlatavé zbroji, bojují stále ve jménu (stávajícího) progresivní rocku.

Nelze přeslechnout, že hudební produkce kapely směřuje více do mainstreamu, kam kapelu zcela jistě kormidluje zmíněný Jones. Jeho za pár let narodivší se Foreigner, budou čerpat z odkazu S. T., alespoň ve svých začátcích, aby se do nové epochy zcela podřídili trendu doby a svou hudbou koresondovali s ostatními. Jonesův kytarový styl se od jeho předhůdce značně liší, ale to co kapela pozbyla, je kvalitní kompoziční osobnost, která ranná alba dokázala s přehledem pozvednout nad průměr.

Nějakou dobu jsem vnímal úvodní skladbu Ocean Of Power jako špatně zvolenou unylou záležitos, na první místo na startovní pozici. Časem jsem ale pochopil, že právě takový výkop je hodný jména kapely. Originální střih je ukrytý vně skladby, její náladu a groove (nejen díky harrisonovu vokálu) nese piáno a výrazná basa. Wings On My Heart je už delikatesní laskomina, zcela v intencích dávné tvorby S. T., stejně jako třetí As Long As The World Keeps Turning. Písně opanuje emocionální náboj a Wrightův klavírní doprovod tiše pluje vedle Mikeova dominantního hlasu. Jonesův nástroj na mnoha místech pracuje pro celek, někde úplně zapadne a někde zní až otravně (All Sewn Up). Barová začouzenina Dream Me A Mountain a závěrečná Pyramids, disponují slušnými nápady a potvrzují, že ambice tato kapele ještě zcela neztratila.

Už to není co bývalo, ale domnívám se, že mezi čtyři nejlepší alba Spooky Tooth deska Witness právem patří. 4-4,5*.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Witness
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Jumbo - DNA

Jumbo / DNA (1972)

Snake | 4 stars | 03.09.2017

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527319346
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4 /2010/

Druhý zářez v dgf skupiny, album, které dnes patří ke zlatému fondu italského progresivního rocku. První stranu původního elpíčka zabrala jedenadvacet minut dlouhá a do tří strof rozdělená suita Suite Per Il Sig. K, tu druhou pak další tři samostatné skladby.

Staré dobré blues podává si ruku s hardrockem, je tu hodně akustických kytar a flétny, ale aj foukací harmoniky. V tvrdších pasážích pak dominuje pěkně hrubá a jak zahleněnej bezdomovec chrchlající kytara. Kláves tu moc není a když už, tak spíš čistého piana. Parádní sólo na Hammond organ v poslední Hai Visto je vyjímkou potvrzující pravidlo. Celé je to pochopitelně v italštině, zpěv je velmi výrazný, bluesově zastřený a hrubý.

Cédéčko je součástí box setu, zasunuté v jednoduché obálce a - bohužel - bez bookletu. Ale hraje parádně a jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Jumbo - DNA
» popis a diskografie skupiny Jumbo

Pinnacle Point - Winds Of Change

Pinnacle Point / Winds Of Change (2017)

alienshore | 4 stars | 03.09.2017

Projekt Pinnacle Point je klon amerických Kansas z obdobia ich albumov Audio-Visions, Vinyl Confessions a Power. Treba však povedať, že veľmi vydarený klon. Spevák Jerome Mazza znie takmer ako Steve Walsh vo svojom najlepšom období a jeho výkon na tomto albume je znamenitý. Gitarista Torben Enevoldsen napumpoval do hudby taktiež množstvo výborných riffov, sól, vyhrávok a samozrejme pozitívnej energie. Obaja si dali záležať na tom, aby väčšina skladieb mala hitový šmrnc a zároveň, aby aj samotné aranžmány boli dostatočne zaujímavé a chytľavé.

Inštrumentálny úvod Prelude mi pripomína album Power od Kansas. Začiatok je teda viac než dobrý a nastupuje pomp/hard-rocková skladba Homeward Bound. Po nej prichádza hitová nálož Damage Is Done. Takých je tu samozrejme viac a mňa najviac oslovili songy ako napr. prog/AOR vypaľovačka Changes, krásnym refrénom obdarená Part Of Me, energická Never Let Go a balada What Will It Take. Vydaril sa aj koniec albumu pri inštrumentálne vymakanej Sail Away a dojemnej With You s pop-rockovým feelingom. Teší ma, že skladby nie sú všetky na jedno kopyto a obaja sa snažili aj o trochu rozmanitosti. Páči sa mi spracovanie klávesových aj husľových motívov, ktoré sa vkusne doplňujú s výbornou gitarou Torbena Enevoldsena. Také jediné mínus mi príde produkcia. Určite by sa dalo z toho vykresať ešte viac, keby to vzal do rúk nejaký špičkový producent.

Albumy ako Winds Of Change vychádzajú skôr ojedinele. Nejedná sa však o žiadnu originálnu záležitosť, keďže čerpá z odkazu Kansas. Kto ale už raz prepadol ich hudbe, určite rád vyskúša aj projekt Pinnacle Point. Myslím, že ani samotní členovia Kansas nebudú touto muzikou urazení. Debut je každopádne vydarený. Uvidíme, či kapela bude pokračovať vo svojej tvorbe a či krivka kvality pôjde ešte viac smerom hore.

» ostatní recenze alba Pinnacle Point - Winds Of Change
» popis a diskografie skupiny Pinnacle Point

Saga - Images at Twilight

Saga / Images at Twilight (1979)

kamila | 4 stars | 02.09.2017

Jako nepřítelkyni silikonového období v muzice, mě stará Saga narozdíl od té po- securiťácké vůbec nic neříká. Několikrát jsem se do ní zkoušela zaposlouchat, ale vždycky to dopadlo stejně. Postupně jsem si ale udělala návyk na tuhle desku. Images at Twilight mě přijde z tohoto období, jako nejpřijatelnější a tak mám konečně aspoň jeden exemplář staré Sagy. Těch kláves je tam extrémně moc, hrají najednou i troje přes sebe, ale dá se to ustát.

Pokud bych měla desku nějak ocenit, tak rozhodně kvůli kvalitním písním(ne zvuku). Dobré jsou asi všechny, ale vyčnívá překrásná balada Images(Chapter One), ráznější Hot To Cold, kde v refrénu Michael šplhá pěkně nahoru a zní jako nějaký prorok a skutečná pecka v závěru, skladba Mouse In A Maze. Tady má Saga dokonale vyspurtovaný konec.

» ostatní recenze alba Saga - Images at Twilight
» popis a diskografie skupiny Saga

Fairport Convention - Liege And Lief

Fairport Convention / Liege And Lief (1969)

| 5 stars | 02.09.2017

Na dotaz jakou nejlepší studiovou nahrávku si má člověk od Fairport Convention pořídit, odpoví osm z deseti, že určitě desku Liege And Lief. Samozřejmě za předpokladu, že vaše nároky týkající se hudebního směřování, budou usazeny v počátcích Anglického folk-rocku, tak jako je v této oblasti zabydleno toto šestičlenné osazenstvo. Tohle album se mě opravdu líbí, hlásek Sandy Denny, mi přirostl k srdci o poznání rychleji než její kolegyně Maddy Prior ze spřízněných Steeleye Span. I celkové hudební pojetí je mi jaksi bližší. Tématická osobitost a ojedinělost skrytá v nápaditých, velice účelových muzikálních sekvencích, v sobě spojuje ryzí folkový staroanglický směr, kořeněný nenápadnými ingrediencemi rocku. Vše do sebe skvěle zapadá a tvoří bezchybnou folkrockovou koláž, opírající se o překrásný Sandynin hlas.

Mezi top skladby bych zařadil odpočinkovou "drnkačku Come All Ye v úvodu, elektrický ostrovní folkový tradicionál Matty Groves, dojemnou baladu Farewell, Farewell a určitě poslední dvojici dokonalých atmosférických skladeb Tam Lin a Crazy Man Michael.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Liege And Lief
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Thunder - The Magnificent Seventh

Thunder / The Magnificent Seventh (2005)

horyna | 4 stars | 02.09.2017

Desku The Magnificent Seventh lze označit jako návrat kapely ke svým kořenům, jako takové zmrtvýchvstání bigbeatu v produkci Thunder. Z alba dýchá lehkost a touha vrátit se zpět k podstatě rockové muziky. Už žádné funky a přílišné experimentování, rock a blues rock, toť hlavní moto i náplň alba.

Rock n roll-ovější start a své vyznání prostřednictvím písně I Love You More Than Rock n' Roll snad ani pánové tvořit nemuseli, tyhle verše i hudba se tesá přímo ze srdce. Posloucháme dál a deska s dalšími tracky příjemně roste. Je tu živelná záležitost The Gods of Love, atmosférická pecka Monkey See, Monkey Do s výborným Bowesem a ocelovými Morleyho riffy. Obligátní baladička I'm Dreaming Again, nebo hybná až taneční Amy's on the Run. Nemá cenu jmenovat další záležitosti, deska zkrátka šlape a znásobeným poslechem polehoučku otvírá svá vrátka.

Thunder jsou rockovou kapelou přítomnosti, čistou a lehce uvěřitelnou. Výborné individuální výkony a poznávací znaky kapely jako jedinečný vokál Dannyho Bowese a krásné melodie Luka Morleyho hovoří srozumitelnou řečí.

Ve své domovině, ale i ve zbytku Evropy patří mezi nejuznávanější hard rockové skoro už veterány a když si poslechnete poslední, volně puhupující se skladbu One Fatal Kiss, pochopíte proč. 4,5*

Odkaz:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Thunder - The Magnificent Seventh
» popis a diskografie skupiny Thunder

Fleetwood Mac - Fleetwood Mac

Fleetwood Mac / Fleetwood Mac (1975)

Brano | 4 stars | 01.09.2017

Len toť nedávno som v TV zhliadol pár dielov seriálu American Horror Story III.,ktorý vyvolal v mojej obývačke skôr salvy smiechu ako záchvaty strachu(ako by sa na dobrý horor patrilo).V hlavnej úlohe Jessica Langová,ktorá bravúrne zahrala absolútne morálne zhnitú vrchnú bosorku v bosoráckom dome:-).Dej bol príšerný,ale zaujala ma bosorka,ktorá v bažinách oživovala mŕtvoly :-)))) a pri tejto bohumilej činnosti počúvala Fleetwood Mac a Stevie Nicks na podivnom predpotopnom prehrávači.Nakoniec jej vrchná bosorka Jessica sen splnila a zoznámila ju so Stevie Nicks osobne.Bolože to radosti veselosti,Stevie zahrala na klavíri a zaspievala Rhiannon a dojaté bosorky slzili o dušu.

Album vyšiel v roku 1975 a je akýmsi úspešným predvojom megaplatinového albumu Rumours(1977).Samozrejme,že bluesové časy Petra Greena sú už nenávratne preč a kapela to má neochvejne a jednoznačne namierené k väčšinovému komerčnejšie ladenému poslucháčovi.A za tým sú vypredané koncerty,státisíce až milióny predaných nosičov a veľa veľa peňazí.Album sa v každom prípade veľmi dobre počúva.Je to kolekcia príjemných pesničiek,ktorým vládne megahit Rhiannon.A mne nezostáva nič iné,len odcestovať do tajomných bažín a podstúpiť omladzovaciu kúru u tajomnej bosorky za doprovodu hudby Fleetwood Mac.Ó šugar dady...

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Fleetwood Mac
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Band, The - Music from Big Pink

Band, The / Music from Big Pink (1968)

POsibr | 3 stars | 01.09.2017

Skupina s veľmi zaujímavým, no zato v maximálnej možnej miere pravdovravným názvom The Band, si renomé získala predovšetkým ako sprievodná kapela Boba Dylana. V roku 1968 vychádza ich debutový album s názvom Music from Big Pink (Big Pink je dom, v ktorom skladby vznikali). Mimochodom, ide o album, ktorý značne ovplyvnil Claptona a dokonca to bol jeden z faktorov jeho odchodu z legendárnych Cream (podľa jeho vlastných slov). Dokázala kapela vykročiť z tieňa amerického barda? Poďme sa na to pozrieť.

Album otvára pomalé, smutné blues v podobe TEARS OF RAGE. Krásna gitarohra zvoní emóciami a vokálnu štafetu odštartuje Richard Manuel. Je to precítené, nevtieravé a na úvod platne veľmi solídne. Vo veselšom a dynamickejšom duchu sa nesie TO KINGDOM COME, skladbu zdobí predovšetkým Robertsonovo záverečné sólo na gitaru, ináč sa jedná skôr o akýsi štandard, nič oslnivé, no neurazí. Pomalšia je tiež pieseň IN A STATION, opäť sa však nemôžem zbaviť dojmu akejsi, nazvime to, vaty. Miestami sa skladba akosi lenivo vlečie, cieľ v nedohľadne. Prvýkrát si zaspieva aj Rick Danko a to v ďalšom bluesovo nadýchnutom čísle, CALEDONIA MISSION. V skladbe sa pekne dopĺňajú gitara s pianom, práve miesta, kde sú tieto dva nástroje najzvučnejšie, držia skladbu nad priemerom. Striedanie pomalších pasáži s rýchlejšími je tu efektívne prevedené. Avšak najkrajšia vec prvej strany platne a vôbec celého albumu prichádza až teraz, THE WEIGHT. Americké country blues se vším všudy, Helm tu odspieval svoj majstrštyk (nezabúdam samozrejme ani na Danka, ktorý si tu zaspieva v druhom slede tiež). Podmanivá a emotívna skladba vysiela do mozgu projekcie amerického juhu, sedačky na drevenej terase a zapadajúceho slnka. Zaujímavé aj vzhľadom na to, že štyria z piatich pôvodných členov boli Kanaďania, z U.S.A. bol iba Helm (a práve ten to odspieval).

WE CAN TALK zbehne ani človek nevie ako, s organom tu čaruje Garth Hudson, jediný nespievajúci člen kapely Kapely. Smutnoveselý začiatok má LONG BLACK VEIL, jediná neautorská vec (z pohľadu členov skupiny) na albume. Vyzdvihnúť musím predovšetkým Dankov vokál, z ktorého priam sála emócia, miestami bolesť, potom nádej, zmierenie. Za organové intro v piesni CHEST FEVER by sa veru nemusel hanbiť ani Jon Lord a kladný dojem ešte umocňuje Robertsonova gitara. Veľmi dobrá skladba, na druhej strane platne jedno zo silnejších čísel a zároveň jednoznačne najrockovejšia vec na albume. Priaznivci organovej hudby a pasáží určite ocenia Hudsonove kvality. LONESOME SUZIE je balada, ktorá je nepochybne precítená, no mňa nijako extra neočarila. Smutný spev, v pozadí gitarka, no na môj vkus pridlhé a príliš melancholické. THIS WHEEL'S ON FIRE je skladba z pera Ricka Danka a Boba Dylana. Je to rock, osobne tam cítim slabší psychedelický nádych a to je asi tak všetko. Cítiť, že sa už blíži koniec. A aby smutných vecí na albume nebolo primálo, melanchóliou presiaknutá je aj záverečná dylanovka I SHALL BE RELEASED. Dôstojná rozlúčka s platňou, aj keď vokál mi príde miestami až príliš vysoko položený, akoby nasilu.

Aby som odpovedal na otázku, položenú v úvode recenzie, áno, The Band týmto albumom dokázali, že sú svojbytným a životaschopným hudobným telesom. Veľmi solídny debut, avšak miestami sa nemôžem zbaviť dojmu akejsi vaty, predovšetkým na prvej strane albumu. Ďalej mi nerežú niektoré baladické kúsky, najmä ich prevedenie (nie počet). Osobne by som kvôli Music from Big Pink určite neodišiel zo skupiny s Bakerom a Bruceom (nehľadiac teraz na medziľudské škrípanie). Celkový dojem mám pozitívny, ale zvláštny citový vzťah k albumu nemám (snáď iba k piesni The Weight). Čas hviezdičkovať - vidím to na 3,5 a tentoraz zaokrúhlim nadol, kvôli menovanému a aj vzhľadom na to, že ďalší album je v mojich očiach a ušiach určite lepší.

» ostatní recenze alba Band, The - Music from Big Pink
» popis a diskografie skupiny Band, The

Landberk - Lonely Land

Landberk / Lonely Land (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 01.09.2017

Okolnosti vzniku nahrávky Lonely Land jsou trošku obestřeny rouškou tajemství, proto omluvte lehkou fabulaci z mé strany.

Pravděpodobně kapele po poslechu jejich prvotiny nabídla US firma The Laser´s Edge opětovné vydání materiálu z Riktigt Äkta, ale s podmínkou, že bude nazpíván anglicky.

Skupina dle mého tedy ve studiu nahrála anglický zpěv a nějaké dohrávky, většinou použila již zaznamenaný materiál a přibalila jinou cover verzi –
song No More White Horses od britské prog rockové kapely T2, která ji vydala již v roce 1970.

Mimochodem, tato píseň se hodí svým vyzněním k ostatním písním mnohem lépe, než vyřazená Tillbaka, která se hudebním stylem od ostatních kompozic poněkud lišila. Titulní skladba Lonely Land (v originále Undrar om ni ser) nabobtnala z 8 na 10 minut. Bylo tam totiž implementováno jakési sólo na sitár, což nepovažuji za právě šťastný krok u kapely, která byla prezentována v hudebním tisku tím, že čerpá z kořenů severské lidové hudby. Pravděpodobně chtěli v USA jednodušší sólo nahradit nějakým etno prvkem a zda to bude znít švédsky či jako z Pakistánu, to Američan nerozezná :-)

Studiové pásy byly odeslány do USA, kde na výsledný zvuk dohlédl věhlasný zvukový inženýr Bob Katz, který se do té doby specializoval z velké části na ortodoxní audiofilní nahrávky . Záznam na přejmenovaném albu Lonely Land projasnil, kapánek vytáhnul a nahaloval zpěv, došlo i k zpřeházení pořadí skladeb.

Anglická verze trošku ztratila tu exotiku a kouzlo zpěvného švédského jazyka, temné proudy severské atmosféry byly kapánek upozadněny ve prospěch rockové přímočarosti.

Nelekejte se však, tyto rozdíly jsou jen kosmetického charakteru. Rád si poslechnu obě verze.

» ostatní recenze alba Landberk - Lonely Land
» popis a diskografie skupiny Landberk

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

EasyRocker | 5 stars | 31.08.2017

Tento umělec se u mě vznesl už při prvním nesmělém kontaktu (album III) skoro až do nebes, a zůstal na jednom z nejčestnějších míst vlastně až dodnes. Jeho žhavé emoce, dokonalá rytmika a rozvrstvení mě vždy nesmírně omámily a pohnuly tolik žádané emoce. Samozřejmě si prošel i érou osmdesátek, a tohle album má u mě zvláštní nostalgický nádech.

Vstupem z jiné planety je dešťový hi-hat efekt od hostujícího Stewarta Copelanda, startující nesmrtelný úvodní napjatý hymnus Red Rain. Hitovost, ruce směřující vzhůru, ale i křehkost, napětí a do každého mikrometru vybroušené detaily, tak, jak jsme od Petra zvyklí. Ano, zvukové osmdesátky, sestřelilo mě to ihned a nenávratně.

Sledgehammer je gabrielovsky podaná moderna, plně se oddávající dobovému trendu včetně samplovaných dechů, hudebně i zvukově, připojen byl i neotřelý, klasicky v duchu tohoto umělce graficky dokonalý videoklip. Krásný výkon Tonyho Levina.

Ze spolupráce s další dobovou hvězdou, slavicí Kate Bush, vznikl sedmiminutový magický a neskutečný intimní svět, nazvaný Don´t Give Up. Slzy se mísí s rebelií a odhodláním, vytesaným do názvu tohoto skvostu. Více není co dodat - tohle je pastva pro uši, ne pro pero.

Magický počátek s baskytarovým virtuozem Tonym Levinem a melodické osmdesátkové drahokamy sypoucí se do všech prostor, to je That Voice Again. V silném refrénu jsou ale zbytky zármutku a smutku, vzdálený otisk Gabrielovy minulosti.

Pídíte-li se po esenci Peterovy zahloubanosti a citlivé noty, nemůžete od prvních sekund pominout Mercy Street. Intimní, křehká, až ambientní nálada s dokonalou slupkou rytmických doteků a ruchů, je pro něj typickou prací, známou i z dalších alb.

A protože skladby za sebou bývají logickými protipóly, je tu dobově přímočará rytmická funky hitovka Big Time. Myslím, že tady Peter vyšel vstříc času ještě více než na Sledgehammer, považuji ji za nejslabší položku alba.

Veškeré, i když jen drobné pochybnosti rozprašuje atmosférický ledově trýznící skvost We Do What We´re Told s mluvícími bubny Manu Katché, nepředstavitelná novovlnně ambientní variace, mizející do závěru. Nezemské vokály.

This is the Picture (excellent birds) zahajuje neodbytný Tony Levin a Manu Katché, od počátku úřadují elektronické hody z rukou Petera, ale i Davida Rhodese, Simona Clarka či proslulého zvukového alchymisty Daniela Lanoise (David Bowie, U2), který album nesmírně pozitivně obohatil.

Vykoupením z experimentálních nadzemských poloh je zase více než pozemský hit In Your Eyes, dodnes v mnoha obměnách zařazovaná i na koncerty. Poněkud subtilní úvod vystřídá skvostné vokální i rytmické představení ve vrcholovém Peterově slohu. Spalující vášeň se vybíjí ve skvostně vybičovaném konci se sborovými hlasy.

Nepopírám osmdesátkovost, přístupnost, v podobě jistých skladeb i jistou dobovou ochotu vyjít vstříc rádiím a gabrielovským lektvarem nakazit co možná největší počet posluchačů. Je na tom ale nakonec něco zlého? Takový pop si budu pouštět každý večer naplno. Je to jako tři čtvrti hodiny rozkoše, na které se podílel skutečně elitní zástup hostů.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Orford, Martin - The Old Road

Orford, Martin / The Old Road (2008)

horyna | 4 stars | 31.08.2017

Nejspíš nějaká chyba v Matrixu. Album, které za rok oslaví deset let od svého vzniku, tu nikdo nejen že nerecenzoval, ale zapomnělo se dokonce přilepit k Mrtinově prvotině. Přitom mateřských kapel páně Orforda, Jadis a především IQ, si tu v poslední době všímá ostatní recenzentská špička celkem často. Chápu, že myslet se nedá na vše a občas nějaká ta lapálie proteče jako voda mezi prsty.

Klávesákův debutní výlisek Classical... jsem neměl to potěšení slyšet, ale podle Mayakovi písemné dokumentace, půjde jeho následovník v pevných stopách vyšlapaných výtvorem z přelomu milénia. I na "staré cestě" se zastavujeme v chatrčích, které tento mág černobílých klapek pomáhal v minulých deselitetích vystavět k obrazu neoprogresivního světa.

Když se překlenu přes zmršený zvuk první skladby Grand Designs (tady to pěkně chrčí, praská a škobrtá, nechápu, proč si zrovinka v úvodu alba nechali zvukaři zašpuntované ušní trubkovody), dostávám retro křížence popu, progu a melodického pomp rocku, s jemnými doteky domovských Jadis a IQ. Orford není bůhvíjak zázračný zpěvák, ale do kompozice vcelku padne a nikterak ji svými omezenými hlasovými možnostmi nekazí. Celé album je pojato v daleko odlehčenějším A. O. R. stylu, viz instrumentální pohodička Power and Speed. Se zpěvákem Big Big Train Davidem Longdonem, se díky písni Ray Of Hope ponoříme do doby, kdy ještě Genesis zněli původně a hráli progresivní rock umělecko-originálního střihu. U čtvrté Take It To The Sun máte pocit že posloucháte některou z posledních produkcí kapely Asia (jako vystřižená z alba Omega). Ale nejen Wettonův vokál k podobné tezi zavádí, hudebně jde o jednoduchou a přímočarou rockárnu, kterou bych od Martina zrovna nečekal. Mezi nejklasičtější písně, patří určitě věc titulní. Folkový nádech přinášejí sólové housle a progový rozměr nabízí skvělá Thorneho kytara. Zpívá opět Martin, citlivě a srdečně. Velice příjemná je i Out In The Darkness. The Time And The Season opět rezonuje Asii, ale její časový rozměr okolo deseti minut ji naklání někam k albu Nomzamo. Poslední Endgame je emotivní záležitost a otevřenou arénou pro Mistra pěvce norimberského, Davida Longdona.

Celá plejáda blízkých význačných osobností z hudební branže, pomohla Martinu Orfordovi vytvořit poslechově a možná i pocitově trochu rozpolcené album, které doceníte až s námahou do něj vloženou. Je to deska pro radost, kterou mnozí zapřísáhlí obdivovatelé kapely IQ nejsou schopni pobrat a ocenit.

Album mělo být Orfordovým testamentem s hudebním světem, kterému dal jeho prostřednictím vale na dlouhé roky. Ale tento odpočinek, podobně jako u mnoha jiných kolegů netrval věčně a jeho nadání se znovu projevilo na posledním díle mateřských Jadis, albu No Fear Of Looking Down, na které přispívá opět jako výhradní klávesová persona.


» ostatní recenze alba Orford, Martin - The Old Road
» popis a diskografie skupiny Orford, Martin

Waters, Muddy - The Best of Muddy Waters

Waters, Muddy / The Best of Muddy Waters (1958)

dimitrij | 5 stars | 31.08.2017

Na tomto kompilátu se nachází výběr ze singlů z padesátých let, tj. z počátku Muddyho hudební kariéry. A pro mě jsou to nejsilnější nahrávky, které Muddy kdy nahrál. Na všech skladbách zaznívá Muddyho drásavá elektrická kytara, na kterou hrál pomocí bottlenecku. Sóla jsou drsná, syrová a velmi úsporná. Na počátku své kariéry zpíval Muddy neuhlazeně (v porovnání s některými svými kolegy ale pořád dost zdvořile). Většina skladeb má blíž k dřevnímu blues z třicátých let než k rock'n'rollu. Skladbu I Can't Be Satisfied Muddy hrával už na jihu, dávno předtím, než se přestěhoval do Chicaga. Muddy pořád hrál svoje starý deltský blues, ačkoliv ho hrál na elektrickou kytaru a s doprovodem dalších nástrojů (či v kvílivé souhře s harmonikou Prcka Waltera). Zvuk prvních Muddyho singlů je nekompromisní, řezavý a nesmírně autentický.

A nad nekonečnou popraskanou cestou lemovanou stonky kukuřice se zvednul mrak suchého prachu, odkudsi zaznělo halekání farmářů vracejících se z pole. Na křižovatce se pod dřevěným ukazatelem usadil negr a ze svojí kytary vyloudil dva anebo tři ostré tóny. Takže tak.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - The Best of Muddy Waters
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Landberk - Indian Summer

Landberk / Indian Summer (1996)

jirka 7200 | 3 stars | 31.08.2017

Nahé břicho těhotné ženy na poslední desce Landberk nás vybízí k představám, co se asi uvnitř obalu skrývá za hudební dítko. Jeden z rodičů, bubeník Andreas Dahlback byl nahrazen Jonasem Lindholmem, jinak vše zůstává při starém.

Hudebně je produkce Landberk někde o dost jinde, než první deska(y) ve dvojjazyčném vydání. Nálada se o dost projasnila, určitý melancholický opar však zůstal. Nejsem si jist, zda to nazvat ještě prog rockem.

Také vliv švédské lidové kultury ustoupil do pozadí. Zůstaly melodické rockové písničky v pomalém až středním tempu trochu ve stylu U2, které jsou v mixéru našlehány na jemno s rozostřenými kytarami post rockových akvizic a letmým prohrabováním strun jak u ambientních hrdinů.

Kupodivu, ač by mě tyto ingredience samotné moc nechutnaly, tak tento koktejl překvapivě kyselej není. Příjemně uvolněná pohodová rocková muzika k odpočinku ducha i mysli. Všechny songy balancují umně na hranici mezi rockem a popem, ale ani jednou necítím, že by ji někdy překročily pro mne nežádoucím směrem.

Musím vypíchnout důmyslně vystavěné a zadumané All around me a Why Do I Still Sleep, rovněž tak kvalitní zvuk a citlivě propracované aranže, rnebo také vkusné zapojení hostujících hudebníků na cello či saxofon.

Po této desce se nad kapelou zavírá voda a ačkoliv neohlásila nikdy ukončení činnosti, k natočení dalších nahrávek nikdy nedošlo.

» ostatní recenze alba Landberk - Indian Summer
» popis a diskografie skupiny Landberk

Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh

Zappa, Frank / Weasels Ripped My Flesh (1970)

dimitrij | 4 stars | 30.08.2017

Album Weasels Ripped My Flesh je kompilací skladeb z živých vystoupení a z několika starších studiových nahrávek. A není tedy divu, že kompilát zní nesourodě. Zaznívá tu totiž kdeco: free-jazzové improvizace, avantgardní improvizace, hendrixovské improvizace, tradiční blues s improvizujícími houslemi i jedna nebo dvě rockové písničky s relativně tradiční strukturou. Co mě při poslechu rmoutí je fakt, že tyto složky nejsou moc kombinovány v rámci jednotlivých skladeb.

Úvodní Didja Get Any Onya je free-jazzová jízda (ve stylu kupř. Ornetta Colemana či Deweye Redmana) okořeněná o několik potřeštěných vokálních vsuvek, má to drajv, dynamiku a je to bezva poslouchání, po čtyřech minutách je bohužel konec. Z pohledu free-jazzového žánru se tedy jedná spíš o jednohubku.

Následuje Directly From My Heart To You, což je dobrá bluesová skladba s houslemi a androgynním zpěvem Dona Harrise (barva jeho hlasu mi připomíná Ninu Simone). Nic výjimečného se ale nekoná. Slušné blues.

Trojka je avantgardní improvizace a naživo to mohla bejt bžunda. Čtverka začíná melodicky a čistě, po minutě je idylka přerušena a je nahrazena další free-jazzovou pasáží. Tento přechod mi připadá až moc násilný a beze smyslu.

A tak to jde dál a dál. Album se mi líbí a rád ho poslouchám, bohužel to je opravdu jenom sbírka různých nahrávek (přičemž hodnota některých pasáží je spíš dokumentární, řekl bych), nikde se nepovedlo (a asi ani nezkusilo) skloubit žánry, které jsou na albu přítomny, do jednolitějšího celku (jako se to dařilo třebas Kapitánu Beefheartovi).

A i přes moje námitky je to silná placka obsahující krásná (špinavá) sóla, pár hezkých melodií, intenzivní zvukové plochy, mezihry a vsuvky (a co na tom, že mezihry a vsuvky jsou vsouvány mezi jiné mezihry a vsuvky a že středobodem není písnička, ale splašená improvizace). Album také obsahuje množství hudebních i obecných kulturních narážek a vtípků a tak, ale to já neumím docenit.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Return To Forever - Musicmagic

Return To Forever / Musicmagic (1977)

vmagistr | 3 stars | 30.08.2017

Druhá polovina 70. let nebyla zrovna dobou, ve které by zavedení jazzrockoví hudebníci popouštěli uzdu svým instrumentálním schopnostem a šířili na svých deskách dosud neslýchané avantgardní výtvory. Jistě, někteří nadále odolávali tlaku nahrávacích společností a jejich touze po komerčně zpeněžitelnějších nahrávkách, daleko více kapel a jednotlivců však po pomyslné šikmé ploše pomalu klouzalo směrem do středního proudu, stravitelnějšího pro širší masy. Jakkoli se tito hudebníci zaštiťovali hledáním nových výzev a podnětů, dle mého šlo spíš o snahu o oslovení publika, které se na jazz a fusion zase tolik nechytalo.

I Chick Corea se Stanleym Clarkem, dlouholetí tahouni jazzrockové kapely Return to Forever usoudili, že je třeba alespoň částečně změnit hudební směřování skupiny a zakormidlovat do vod, které slibovaly zajímavější prodejní čísla. Dali dohromady novou sestavu bez kytary, ale s čtyřčlennou dechovou sekcí, a spáchali s ní desku Musikmagic. Po několika letech se ve skladbách opět objevily (velmi solidní) vokály, obstarané Coreovou manželkou Gayle Moran, něco málo si zpívnul (to už taková hitparáda nebyla) i Stanley Clarke.

Že by deska kompozičně držela kdovíjak pohromadě, to se tedy říct nedá. Ve skladbách se dost bije snaha tří hlavních instrumentalistů (Corea, Clarke a bubeník Gerry Brown) urvat pro sebe co nejvíc sólového prostoru se zpívanými či dechovými "easy-listening" pasážemi, čímž hodně trpí třeba titulní skladba Musik Magic nebo závěrečná The Endless Night. Asi nejvíc se mi líbí kousek Do You Ever s podmanivou, ale rozhodně ne podbízivou atmosférou, špatná není ani pomalá Hello Again (kde mě ale dost štvou některé vyšponované dechové pasáže). Obecně mě na desce víc baví kratší kousky, ty dvě dlouhé symfonie jsou na můj vkus moc velký kočkopes.

Přes všechno řečené je deska pořád daleko víc naplněná jazz-, prog-, fusion- (doplňte sami) rockem než čímkoli jiným a o zásadní obrat v linii tvorby Return to Forever tu nejde. Asi nejvíc výsledný zvuk změnily dechové nástroje, bez kterých bych se klidně obešel. Za ucházející desku to budou tři kousky, ale pokud s Return to Forever začínáte, tak to s tvorbou ze 70. let radši zkuste kdekoli jinde.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Musicmagic
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Tangent - Going Off On Two

Tangent / Going Off On Two (2011)

Pegas | 5 stars | 29.08.2017

Báječné DVD, které by měl mít každý fanoušek The Tangent ve sbírce. Kapela v silné sestavě (vlastně žádná slabá ani neexistuje) Andy Tillison, Luke Machin, Jonathan Barrett, Tony Latham a Theo Travis se místo koncertního záznamu rozhodla natočit skromnější živou nahrávku ve zkušebně a výsledek je výborný.

Parádně se to poslouchá, hodně mě na to baví koukat, výběr skladeb mi také sedí a skvělé je, že tu nejsou žádné studiové dohrávky, pouze pár úprav zpěvu. Tohle jsou The Tangent opravdu naživo. Žádné publikum, velká produkce, výpravná show, pouze skromné nasvícení a hudba na prvním místě. Přesto je stále na co koukat, vystoupení snímalo několik kamer a sestříhané je to lépe než mnohé záznamy koncertů větších kapel. Živé provedení skladeb je perfektní, drží se originálů s občasnou odbočkou či sólem. Samozřejmě znějí trošku jinak, ale nijak ochuzeně.

Už takhle by to stačilo k plné spokojenosti, ale je tu ještě něco navíc. Na výběr jsou hned dvoje titulky, první jsou texty písní a druhé komentář, kde se dozvíte zajímavosti o kapele, skladbách a další informace a vtípky. Mezi bonusy jsou hezké fotogalerie s hudebním podkresem, rozhovory s muzikanty (bohužel bez titulků) a opomenuty nemůžou být ani závěrečné titulky, jednak kvůli hudbě, která je doprovází, ale také je v nich krátká a vtipná disko vložka kapely. No a velkým bonusem je i CD verze nahrávky, kam se však nevešla jedna skladba. Ale většinou se stejně kouknu i na video, alespoň útržkovitě, ačkoliv stejně mě to pak vtáhne, že sledováním strávím víc času - tedy není vhodné pouštět při práci.

Toto video bylo financováno z předobjednávek fanoušků a je dobře, že to dopadlo. I při skromných podmínkách vzniku si dali na všem záležet a stále je to jedno z nejlepších hudebních DVD, co jsem viděl. Vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Tangent - Going Off On Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

Pegas | 5 stars | 29.08.2017

Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.

Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.

Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.

Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.

The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.

Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Echolyn - echolyn

Echolyn / echolyn (2012)

horyna | 5 stars | 29.08.2017

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.

» ostatní recenze alba Echolyn - echolyn
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Serenity - Piece Of Mind

Serenity / Piece Of Mind (1972)

dimitrij | 4 stars | 29.08.2017

Na jediném dlouhohrajícím albu Piece Of Mind novozélandského tria Serenity jsou vcelku jednoduché folk-rockové písničky zahrané v jakémsi zamlženém psychedelickém oparu. Nahrávka zní velmi vkusně a příjemně se poslouchá, a má pro mě moc pěknou, těžko popsatelnou, (snad zádumčivou či melancholickou) atmosféru. Instrumentální ani zpěvácké výkony nejsou kdovíjaké, spíš skromné až civilní (zvuk bych přirovnal třebas ke skladbě Green Is The Colour od Pink Floyd). Bluesové kořeny hráčů jsou jasně zřetelné. Některé pasáže jsou vyloženě jazzově zabarvené. Díky mnoha hostujícím hráčům je zvuk alba relativně pestrý. Nejradši bych dal 3 a půl hvězdy, zaokrouhluju na 4.

» ostatní recenze alba Serenity - Piece Of Mind
» popis a diskografie skupiny Serenity

Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster (1971)

EasyRocker | 4 stars | 28.08.2017

Předchozí albový zářez Death Walks Behind You, drsnou a strašidelnou tvář hardrocku, jsem si zamiloval, a až po relativně dlouhé době přikoupil do dvojice i nástupce. Změnou bylo angažování nového zpěváka Petera Frenche, který nahradil kytaristu Johna du Canna.

S úvodem Breakthrough mě zalévá široširý úsměv, všechny typické znaky atomového kohouta jedou na plný plyn. Tajuplná, až úzkostná nálada, skvostné Craneovo hlazení i bouře a je tu vynikající valivý následník otvíráku předchůdce.

Break the Ice je pětiminutovou pochmurnou suitou, jejíž tmavé odstíny a tóny určuje skvělá Craneova klapková práce. Když se ale rozjede tahle pečlivě seřízená jednotka, je o adrenalin postaráno.

Decision/Indecision určují další temné linie čistého klavíru a uměřený French. Hlavním pánem nad životem a smrtí je ale klavírní principál, skutečně skladatelsky i hráčsky výjimečná osobnost.

Medicínská legrácka A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down je legrační jen názvem, jedná se o drsnou živočišnou jízdu, kde opět úřaduje pološílený Crane, a to zcela ve svém zvráceném duchu. ELP na kokainu a skvělý Paul Hammond.

Tajuplný klavírní úvod startuje mou dávnou mystickou favoritku Black Snake, a názvu slouží hudební složka dokonale. Mistrné Craneovo i Frenchovo galapředstavení, krásně jako vlnobití se pohupující rytmus, dekadentní odstíny...

Head in the Sky nás probírá zcela v duchu drsného atomového rokenrolu, sekané metalické klávesové riffy, rozžhavená du Cannova kytara, neúprosné, drtící provedení pro odolné posluchače.

The Rock pokračuje v pořádně drsném duchu, i když se zvolní tempo - přímá a prostá Hammondova linka, na kterou Crane nabaluje gotické, apokalyptické ornamenty, Du Cann hvízdá, kvílí a skřípe...

The Price je další, těžký kov zřetelně předznamenávající jízda. French je náladově jemný i drsný, tempo a děj ale podléhá opět čaroději za klapkami, šílený, řvaný, natlakovaný závěr.

Americkou verzi zdobila singlovka The Devil´s Answer, snad nejproslulejší hitovka kapely, která se objevila už mezi bonusy u předchůdce. Skvělá klouzavá rocková jízda, vskutku odpověď dábla...

Dávám krásné čtyři, o něco výš mě zaujalo předchozí album. Trochu se možná ubralo z plynu, celkový nádech není tak drsně kytarový, i když klávesová tajuplnost a obskurnost zůstala. French vypouští démony o něco syrověji a drsněji. Živelná jízda, a to hammondový rock moc nevyhledávám.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Landberk - Riktigt Äkta

Landberk / Riktigt Äkta (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 28.08.2017

Album Riktigt Äkta (v překladu "Opravdu originální") není oslňující nahrávkou na první dobrou. Je třeba několik nenásilných poslechů, aby se z této švédské polozapomenuté lahůdky někomu mohla zatočit hlava. Jedná se o zvláštní mix ingrediencí, jež mají původ ve švédské lidové písni, a psychedelického koření, které je obsaženo třeba v raných nahrávkách Pink Floyd (občas jako bych zaslechl i Van der Graaf Generator). Nahrávka vyznívá velmi archaicky, od boku bych tipnul období 1969–1970.

Úvodní I nattens timma - to je takový funebrácký valčík pro mellotron, piáno a flétnu a do to všeho jednoduše zpěvák vemlouvavým polozpěvem deklamuje text. Druhá Skogsraaet je daleko živější – slyšíme i zvuk vrzající zbustrované kytary a zpěvákovu švédštinu proplouvající nad klopýtajícím bicím doprovodem. Někde za půlkou se atmosféra písně rázně změní v tklivou záležitost podobnou atmosféře pomalých a psychedelických pasáží z období raných Pink Floyd.

Několik dalších songů zní podobně - klidnější části zpívané švédsky se střídají po změně rytmu a nálady s hutnými hypnotickými pasážemi doprovodu basa – bicí. Nad nimi krouží opatrně rozvíjená sóla skřípavé kytary, podpořená v pozadí melĺotronem, flétnou či tahací harmonikou.

Výjimkou je instrumentální a melancholicky meditativní Visa fraan kallsedet a závěrečná Tillbaka, jež je maskovaným cover songem od švédské blues rockové kapely Nature z roku 1970 a poněkud narušuje jednolitý ráz alba.

Desku kapela nahrála během jednoho měsíce v Megaphone Studios v Enköpingu a během dalších dvou měsíců si tyto songy i sama vyprodukovala (včetně mixu a masteringu). Hudebníkům se podařilo zachovat určitou archaičnost zvuku kapel ze sedmdesátých let, zároveň si dokázali pohlídat i technickou kvalitu záznamu. Deska je neuvěřitelně dynamická, je to znát hlavně u bicích, kde lze slyšet, že jejich zvuk nebyl nijak komprimován. Hodnota DR 15 mluví za vše.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Landberk - Riktigt Äkta
» popis a diskografie skupiny Landberk

Camel - I Can See your House from Here

Camel / I Can See your House from Here (1979)

horyna | 5 stars | 28.08.2017

Hudební publicista, profesionální posluchač s dostatečně velkou erudicí nebo jen obyčejný fanoušek nějakého stylu, skupiny či určité hudební oblasti je jistě dobře obeznámen s vlivem, jaký měla epocha osmdesátých let na okolní hudební produkci a jak moc ji dokázala přetvořit. Některým souborům se vyhnula menším obloukem, některé zohyzdila k nepoznání a neposlouchání.

Dotkla se každého a její popový odér s nástupem disca měnil image, názor i celkové hudební vnímání. Najednou se komponovalo uvolněněji, prostěji a celkově přehledněji. Postupy i celé kompozice zjednodušily tvar i stavbu, zkrátila se stopáž i vlasy hudebníků. Nazírání na toto odvětví značně zkomercionalizovalo a dobře se měli ti, jež se líbili a jak se říká, šli s dobou. Při zpětném pohledu s odstupem několika dekád zůstává na jazyku zahořklá pachuť, kombinovaná s úsměvem na rtech a otázkou, jestli tohle všechno vůbec byla pravda a zda-li se tento kýč mohl opravdu líbit.

Sekyra zaťatá v osmdesátých letech oddělila hlavu od těla celému art rockovému směru, který se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval, mátořit se bude jen pozvolna a ve srovnání se sedmou desetiletkou více méně paběrkuje dodnes. Je mnoho kapel, na kterých si zhoubný příklad účinkování jedu značky 80 můžeme názorně ukázat. Jsou tu ale i tací, kteří se zuby nehty brání, ústupky dělají jen minimální, do onoho proudu vkročí mírně našlápnutou nohou a jen na půl plynu. Zlehounka klouzají, aby neupadli (že Queen) a pootevřená vrátka dokážou velmi briskně znovu rozvalit.

Jednou z takových kapel jsou i Camel a pootevřená vrátka, o kterých mluvím ve větě předchozí, dokáží znovu doširoka rozevřít progresivně nepřístupnou, mnoha fanoušky nepochopenou, výbornou deskou Dust and Dreams hned v desetiletce navazující - syrových, devadesátých letech. Vraťme se ale k meritu věci, kterým je nahrávka z roku 1979 I Can See your House from Here.

Rockový fajnšmekr znalý situace na hudební mapě v průběhu sedmdesátých let, přesněji řečeno na jejich konci, zaznamená ještě před nástupem popu krátkou životnost nového směru, jež má za úkol oslovit především velmi mladé publikum - a tím je styl punk. Ten se vyškrábe do hlaviček náctiletých velice rychle během roku 1977 a to je vlastně i zlomový okamžik, v němž mnoho do té doby progresivních kapel minulosti začne přemýšlet jinak. Camel nejsou výjimkou a po čtyřech klasických studiovkách přicházejí toho roku s částečně zmodernizovaným soundem a nemalou hudební obměnou prostřednictvím pestré nahrávky Rain Dances. Následující album Breathless jde ještě o malinko dále a hned o rok mladší kolegyně, jíž se tato recenze týká, nový vývoj kapely nehodlá zastavit. Jenže.

Pokud budeme k oné době či hudební etapě přistupovat povrchně a s určitou utkvělou představou, může se lehce stát, že si zcela logicky "zazdíme" množství výborné muziky, aniž bychom si na ni vytvořili názor vlastní! Čas a energie takto investovaná vyvolá v mnoha jedincích zpětnou reakci a léty budované přesvědčení začne dostávat na mnoha místech slušné trhliny.

Na tuto deska se dá jednoduše nazírat jako na album, jež tvoří několik dvou-písňových souborů a jeden instrumentální trojboj. První dvojička písní Wait a Your Love Is Stranger Than Mine stojí napůl cesty mezi staršími Camel a Camel, jež ladně vpluli do doby nové. Najdeme zde zpěvnost, ale i přijatelnou libivost (chceme-li hitovost) zabalenou ve velmi vkusném kabátci utkaném prostřednictvím mnoha kytarových melodií, zajímavých kláves a čarovného zpěvu basmistra Colina Bassa.

V další dvojce jsou umístěny písně Who We Are a Hymn Ho Her, klasické křehuljenky alá Camel s velice intenzivní melancholickou výpovědní hodnotou, barevností, smyslností i propracovanou stavbou. Zde ze sebe Andy Latimer ždímá pot i krásu, pocit sounáležitosti, ale i pláče, padajícího jako vodopád do slzavého údolí.

Do poslední dvojice lze umístit skladby Neon Magic a Remote Romance, z nichž především druhá zmiňovaná upadá na rozeklaných podpadcích lehké ženštiny, která si to v červené nablýskané minisukni míří trsnout někam do sousedního baru. Tohle je totiž jediná vada této nahrávky, jedna neslušná piha na krásném velbloudím těle.

Zmiňované instrumentální trojklání patří ve tvorbě kapely k vrcholným číslům. Ať je to okouzlující píseň Eye Of The Storm s clavinetem a flétnou, symfonická minuta Survival naplněna žalem a smutkem či poslední epochální desetiminutovka Ice tvořící vrchol alba - po instrumentální i atmosférické stránce zcela mimořádná to věc.

Album vzniklo pod producentským dohledem Ruperta Hine, člověka, kterému vděčí kapela Saga za své úspěchy na začátku osmdesátých let, stejně jako sousední Rush, jimž se s jeho pomocí podařilo velmi dynamicky, svěže a nadýchaně překlenou přelom let 80/90, s nahrávkami Presto a Roll the Bones.

Desce uděluji plný bodový výměr, jelikož jde podle mne o zcela mimořádné a hodnotné dílo nejen v intencích tvorby Camel, ale i v období náležícímu konci sedmdesátých let. V době, ve které mnoho podobně zaměřených kapel nedokázalo udržet otěže mamonu a odolat vábivému cinkání zlaťáků.

Camel jsou zkrátka třída, na kterou bylo spolehnutí i v nelehkých časech, kdy ustupující art-rockový směr dostával tvrdé direkty z mnoha směrů.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel

Davis, Miles - E.S.P.

Davis, Miles / E.S.P. (1965)

vmagistr | 4 stars | 26.08.2017

Kolik rockových kapel se může pochlubit tím, že po ukončení jejich aktivní činnosti se všichni členové vydali na úspěšné sólové kariéry, během nichž nadále formovali tvář "svého" žánru? Napadají mě snad jedině The Beatles (pokud přimhouříme oči nad Ringem) a Cream (kde už ale všichni tři protagonisté měli v době založení skupiny ledacos za sebou). Ani v jazzu není taková koncentrace talentu obvyklá (vždycky se někdo více či méně veze, nemá skladatelské ambice nebo se jednoduše necítí být tahounem), jednou z výjimek je ale nepochybně druhý kvintet trumpetisty Milese Davise, jehož členové se v 70. a 80. letech stali zásadními personami jazzu, jazz-rocku a fusion.

Že je tento kvintet opravdu suverénním tělesem a ne jen doprovodnou kapelou jasného šéfa Davise ukáže i jen letmý pohled do tracklistu desky E.S.P. - první studiové nahrávky, na níž se kvintet sešel v kompletní sestavě. Miles Davis je podepsán pouze pod třemi ze sedmi nahrávek (z toho u dvou jen jako spoluautor), zbytek mají na svědomí ostatní členové skupiny - zvlášť basista Carter byl v tomto období autorsky velmi plodný.

Materiál na desce bych rozdělil do několika kategorií. Posluchače jazzem méně odkojeného nejspíše více zaujmou odpíchnuté kousky, v nichž rytmika vytváří hutné podhoubí, na němž mohou sólové nástroje dovádět dle libosti. Takové jsou třeba kompozice Eighty-One, Iris nebo titulní skladba E.S.P. Více melancholie a střídmější aranže, v nichž vynikne každý tón a úder, přináší kapela v kouscích jako Little One, Mood nebo Agitation. Asi nejavantgardněji na mě působí skladba R.J., v níž vnímám skloubení obou přístupů. Sám mám raději asi ty hutnější kousky - při poslechu Davisových a Shorterových výstupů si často říkám, že jedna z inspirací hardrockových sólových kytaristů mohla ležet právě někde tady.

Samozřejmě se v případě této nahrávky pohybujeme v oblasti striktně akustického jazzu, po elektrické kytaře a rocku obecně tu není ani stopy. Přesto si myslím, že pro posluchače sofistikovanějších rockových forem by desky tohoto seskupení nemusely být šlápnutím vedle - obzvlášť pokud si potrpíte i na trošku té melancholie. Tu totiž jazz (podobně jako blues) zvládá interpretovat na jedničku.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - E.S.P.
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Weather Report - Heavy Weather

Weather Report / Heavy Weather (1977)

horyna | 5 stars | 25.08.2017

Pokud se u vás doma ve vaší soukromé modlitebně nachází album Black Market jazzového kolosu (toho největšího z největších) Weather Report, je nezbytně nutné pořídit mu o rok mladšího brášku, nazvaného Heavy Weather. Muzika, která se z drážek této desky vyplétá na světlo boží, pokračuje v linii svého předchůdce a jelikož dnešní mladá (i ta střední) generace nemá o podobných kapelách ani ponětí (odkud také, média krmí mládež úplně jinými "hudebními" žánry), je na nás, postarších bardech, abychom s tím něco udělali.

Takže pokud máte rádi alespoň z části rock křížený s jazzem nebo jazz všeobecně, naordinujte si prosím třikrát denně těžké počasí. Slibují vám, že hlava vám po něm neztěžkne, srdce se nerozbolí a žaludku se nepřitíží. Shorterův saxofon vám bude průvodcem na dráždivé procházce malebnými jazzovými zákoutími této nanejvýš fantastické muziky.

Všech osm kompozic splňuje ty nejpřísnější posuzovací kritéria, která jsou na tak technicky brilantní muziku zapotřebí. Je to přesně ta hudební vymazlenost, kterou ať slyšíte 100x, stále vás něčím novým a nevšedním překvapí a jako třešnička je uprostřed LP koncertní perkusní masakr v Santanovském stylu Rumba Mama.

Z díla Heavy Weather čiší neuvěřitelná pohoda, nadhled i dokonalá muzikantská vyzrálost. Nemůžu říci, že by to pro mne bylo album jedné skladby - není tomu tak, přesto na piedestal tvorby W. R. posadím rád druhou píseň desky, A Remark You Made. Nádherná basová linka doprovází čitelnou saxofonovou melodii a souzní s ní v jeden fenomenální zážitek, který si jako ledoborec proráží cestu do vašeho srdce. Toto zhudebnělé poetické kouzlo nenuceného mě spolu s tóny Zawinulova piána dokáže učinit dokonale šťastným. Nebudu proto rozpitvávat další písně, stačí pouze konstatování, že hudba Weather Report je geniální každým coulem.

Absolutní hudba, čistota a krása každičkého vznešeného tónu na paletě pestré jako peří vznešeného páva, to jsou Weather Report na svém vrcholném díle Heavy Weather.

» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Maiden uniteD - Across The Seventh Sea

Maiden uniteD / Across The Seventh Sea (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 24.08.2017

Kapela se po vydání debutního alba Mind the Acoustic Pieces vydala na koncertní šňůru, která sestávala z několika desítek vystoupení po Evropě. Zájem o skupinu neutichal a jelikož hudebníci měli již připraveny další přetransformované songy Iron Maiden, které se nevešly na předchozí album, nebyl již takový problém po dvou letech vydat nové CD. Tak se také stalo v roce 2012 - pod názvem Across The Seventh Sea.

O grafickou stránku alba se postarala holandská firma Blacklake, která navrhuje motivy na desky, trika či tour postery mnoha známým kapelám - a zrovna tento je neobyčejně krásný a korespondující s obsahem:

>> odkaz

Co se týče hudebního obsahu, lze jej rozdělit na dvě skupiny – v té první je několik skladeb, které dle mého názoru byly připraveny v období natáčení prvního alba, neboť mají podobné aranže a náladu, pochmurné pomalé tempo, jsou bez doprovodu bubeníka či jen s takovou střídmě poklidnou jazzovou rytmikou a s emotivně smutným až tesklivým projevem zpěváka Damiana Wilsona. Takové jsou třeba 2 Minutes To Midnight, Flash of The Blade, Children of The Damned či The Evil That Men Do, kde se blýsknul Perttu Kivilaakso z Apocalypticy.

V druhé skupině se objevují skladby rovněž v akustickém hávu, ale již s větším důrazem na rytmiku, neboli rockovějším projevem bubeníka, což trochu narušuje tu poklidnou náladu songů. Celkové vyznění se tak více blíží originální předloze. Takové jsou Only the Good Die Young, Prowler či Infinite Dreams, v nichž opět září Perttu. Intro a outro Seven Deadly Sins je fragmentem téhož z Desky Mejdnů na 7 Sons….

Deska jistě nezklamala - zvuk sice nemá takovou dynamiku jako debut, ale stále je plně poslouchatelný. Rovněž je trochu více orientována na pravověrné fandy Mejdnů, pro které byl debut Maiden uniteD svou alternativnější podobou pravděpodobně méně stravitelný.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

Bowie, David - Station to Station

Bowie, David / Station to Station (1976)

Artie | 5 stars | 24.08.2017

Ač mě z hudební tvorby Davida Bowieho nejvíce oslovila jeho tzv. Berlínská trilogie, album Station to Station by v mých očích mohlo s klidem soupeřit o titul nejlepší desky 70. let. O to víc mě překvapuje, že má na progboardu pouhou jednu recenzi – nuže, pokusím se to tedy napravit.

Historie alba je poměrně známou záležitostí – poté, co Bowie nahrál ve spolupráci s Johnem Lennonem (mega hit Fame) soulovou desku Young Americans, a zkusil si roli mimozemšťana ve filmu „Muž, co spadl z nebe“ (záběr z filmu posloužil jako obal desky – Bowie v ní nastupuje do nitra kosmické lodi), skončil v roce 1976 v Los Angeles a představil světu svou novou persónu – Štíhlého bledého vévodu, jakéhosi árijského bezemočního aristokrata, směs Bowieho fascinace kabaretem meziválečné Evropy (a Andaluským psem), Frankem Sinatrou, Nietzschem, fašismem, okultními vědami a německým romantismem. Nakolik šlo o pouhou divadelní postavu či nové alter-ego není vzhledem k Bowieho psychickému stavu v době nahrávání alba zcela jasné. Těžká závislost na kokainu (prý v té době konzumoval pouze kokain, papriky a mléko) způsobila, že si Bowie z let 1974-76 téměř nic nepamatuje a později přiznal, že byl na samé hranici fyzického i psychického kolapsu – v tehdejších rozhovorech cosi blábolí o nemrtvých a Hitlerovi, od čehož se později distancuje. Je tedy téměř fascinující, jak dobrou desku se mu povedlo nahrát.

Hudebně deska kombinuje dva zcela odlišné světy – jednou nohou zůstává v americkém funku a soulu, druhou stojí v kombinaci britského art-rocku a německých krautrockových pokusů s elektronikou kapel jako byly Kraftwerk či Neu! (z nichž později hudebně čerpá Bowie v Berlíně). Zní to jako hudební guláš, ale světe div se, ono to funguje naprosto dokonale! Hned první skladba z alba, titulní Station to Station, je naprosto dokonalý song – desetiminutový art-rockový klenot, který začíná zvuky lokomotivy, následovaný piánem, kytarou a strojově přesnými bicími, které v půli skladby najedou na chytlavý pseudodisco rytmus, a to vše za zcela dokonalého Bowieho zpěvu. Skladba má velice obtížně interpretovatelný text, ve kterém se mísí verše o křížové cestě (proto „station to station“), evropské literatuře a nakonec i o lásce a kokainu. Skvělá skladba, která ani přes svou délku nikdy nezačne nudit a dá se poslouchat stále dokola; za zmínku stojí i skvělá živá verze z koncertního alba Stage, kterou kytarové šílenství Zappova kytaristy Adriana Belewa posouvá ještě o úroveň dál.

Druhá skladba je Golden Years, kterou David původně nabídl Elvisovi, který jí odmítl a tak vznikl jeden z Bowieho největších hitů. Méně experimentální, více ve stylu předchozího alba a tedy i dost rytmická skladba, která si stále zachovává něco z Bowieho pověstné excentričnosti (pískání na konci) a snad i proto je nejpopulárnější písní z celého alba. Následuje naprostý opak předchozího songu, Word on a Wing – romantická, snová píseň, ve které Bowie zpívá snad o Bohu, snad o nějaké lásce, která ho zachrání z psychického teroru a naprosté mizérie, ve kterém se tou dobou nacházel. Po letech několikrát přiznal, že tato píseň byla zoufalým voláním o pomoc. Opravdová nádhera!

Druhá strana desky začíná zřejmě nejšílenějším a zároveň nejvtipnějším songem (aspoň co do textu) na celém albu – TVC 15, funková skladba, ve které Bowie vypráví surrealistický příběh o tom, jak jeho přítelkyni pohltila holografická televize a on se jí snaží zachránit. Tahle šílená historka má reálný základ, kdy během jednoho drogového večírku měl Davidům přítel Iggy Pop halucinace, že se snaží obživlá televize sníst jeho milou. Mimochodem, jedná se o skvěle zazpívanou skladbu – Bowie během slok zpívá jakoby ledabyle, spíše vypráví, aby následně během refrénu začal panicky křičet hrůzou o pomoc. Předposlední Stay je částečným návratem k tvrdšímu zvuku úvodní skladby – začíná kytarovým riffem, který následně spolu s výraznými bicími dominuje celé skladbě. Zvukově mi vzdáleně připomíná některé momenty z alba Physical Graffiti od Led Zeppelin – zásluhu má na tom především hutná kytara Earla Slicka.

Poslední skladbou na albu je naprosto dechberoucí cover písně Wild is the Wind, který je podle mě jednou z nejromantičtějších věcí jaké kdy Bowie nahrál. Zásluhu na tom má krom skvělého aranžmá především procítěný zpěv, ve kterém je naplno cítit vliv Franka Sinatry. Nádherná věc, kterou Bowie zakončuje jedno z nejlepších alb, které kdy nahrál a uzavírá jednu éru ve svém hudebním i osobním životě – byť základy pro budoucí berlínské experimentování s elektronikou Bowie položil již tímto albem a Station to Station tak zůstává jakýmsi uměleckým mostem mezi soulovým Bowiem a následným berlínským dobrodružstvím.

Ať už je to neotřelými experimenty, chytlavým zvukem či skvělými texty, zůstává (alespoň pro mne) album Station to Station art-rockovým diamantem a jedním z absolutně nejlepších alb let sedmdesátých, které se může směle porovnávat s nejslavnějšími alby své doby, a zcela jistě stojí za to si ho poslechnout (hudebním fajnšmekrům mohu doporučit loni zremasterovanou edici, která zážitek z alba ještě umocňuje). Pět hvězdiček bez váhání!

» ostatní recenze alba Bowie, David - Station to Station
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Tangent - Le Sacre Du Travail

Tangent / Le Sacre Du Travail (2013)

Pegas | 2 stars | 23.08.2017

Po předchozích dvou albech, která jsem si velmi oblíbil, přišlo zklamání a pro mě nejslabší deska The Tangent. Ani opakované návraty k ní moje dojmy nezlepšily, spíše jenom potvrdily, že tohle mi zkrátka nesedí.

Trochu mám podezření, že Andy Tillison, zklamaný z toho, že nemohl dokončit a publikovat svůj projekt předělání Stravinského Svěcení jara do progrockové formy, tolik toužil po desce vycházející z klasické hudby, že si složil vlastní - a tohle je výsledek. Ale jak se mi celkem líbí zveřejněné části na motivy Stravinského díla, které jsou na fanouškovském CD A Place On The Shelf, Le Sacre Du Travail na mě nezapůsobila.

I na starších deskách se najdou místa, která mě moc nebaví nebo skladby, které by v kratší podobě možná mohly být lepší. Ale to je bohatě vynahrazeno dalším materiálem. Jenže na této mě nezaujalo skoro nic. Ono to vlastně ani nezní jako typická deska Tangent (ne že by ty předchozí byly jedna jako druhá) a ani mě to moc nebaví. Hudba ve mě nezanechává žádné nadšení, touhu poslechnout si to hned znovu, ani žádné motivy či melodie se nechtějí usadit v hlavě, necítím tu žádnou energii...

Kupodivu bych desku neoznačil jako nudnou, kterou nevydržím a raději vypnu. Zatím pokaždé jsem ji poslechnul do konce, i když se k ní moc často nevracím. Nezáživná bude přesnější pojmenování. Kdybych měl najít nějaký světlejší bod, tak je to závěrečná Evening TV, ta je blíž starší tvorbě, ale zase taková pecka to není a celek od slabšího hodnocení nezachrání. Bonusy toho také moc nenabízejí, ale aspoň pobaví kraťoučká punkově znějící nahrávka Hat z roku 1979.

» ostatní recenze alba Tangent - Le Sacre Du Travail
» popis a diskografie skupiny Tangent

Riverside -  Love, Fear And The Time Machine

Riverside / Love, Fear And The Time Machine (2015)

john l | 5 stars | 23.08.2017

Neexistuje žádný přesný mustr, podle kterého by měla být recenze napsaná. Tak doufám, že nebudu za černou ovci, když tentokrát zvolím značně zjednodušenou formuli:

Deska Love, Fear And The Time Machine je tím nejvelkolepějším hudebně obrazovým výtvorem, který ve své galerii doposud vystavili melancholičtí králové severovýchodu, Riverside.

A pro toho, kdo tomu nevěří, předkládám několik vzorových ukázek:

spící krasavici ‪#Addicted:
>> odkaz

popelku Afloat:
>> odkaz

nebo večernici Towards the Blue Horizon:
>> odkaz

Výborný obal Travise Smitha jde v symbióze s jejich mjůzik, přesně to jsou Riverside na svém uměleckém vrcholu. Hudba, která zahřívá a zároveň mrazí, naplňuje a stéká, čeří hladiny a konejší. Riverside vám zprostředkují silný emoční rozlet s křídly doširoka roztaženými. Cítíte ty vzduchové proudy?

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

Martin H | 4 stars | 22.08.2017

Nikdo mi nevymluví, že většina z nás si svůj hudební vkus tříbí mezi 10. a 20. rokem věku. V té době začíná mladý člověk být schopný vymanit se z hudby, která je mu podsouvána jinými, a začíná, tu dříve, tu později, pátrat v nepřeberných hudebních možnostech po tom, co bude jeho oušku posluchačsky vyhovovat. A jelikož si svůj posluchačský úsudek teprve utváří, tak mnoho hudby, kterou je v té době schopen akceptovat a vnímat jako to nejlepší, se pro něj v pozdějším věku stává záhadou a začne si říkat, proč vlastně všechny ty Madonny a Jacksony vůbec někdy pustil přes práh svého pokoje.

Avšak to, co z tohoto hledačského období přetrvá u posluchače v oblibě, stojí skutečně za to. A nevadí, že se k některým skupinám z té doby vracím takříkajíc jednou za uherský rok. O to víc si potom jejich hudební poselství vychutnávám. To je i případ partičky sdružené kolem kytaristy Marka Knopflera, britské skupiny Dire Straits. Tu jsem prostřednictvím alba Brothers In Arms náhodou objevil asi v mých patnácti letech a do dnešní doby na ni nedám dopustit.

Na desce nám skupina předkládá svůj inteligentní rock vycházející místy z blues a country a opentlený nádhernou Knopflerovou kytarou. Někdo může podotknout, že písně Money for Nothing a především Walk of Life trošku zavánějí popovým odérem, ale zbytek alba tento pocit dokáže úspěšně zažehnat. Od čtvrté skladby Your Latest Trick ozdobené nádherným saxofonovým sólem až po závěrečný opus Brothers in Arms se jedná o přehlídku náladotvorného kytarového kouzlení plného tak jemných tónů a odstínů, že se z té krásy až tají dech.

Dnes z tvorby skupiny Dire Straits preferuji spíše desku Love Over Gold, ano, především kvůli přenádherné Telegraph Road, ale na její o tři roky mladší sestřičku také nedám dopustit. Pokud má nějaká hudba z osmdesátých let přežít, tak o tehdejší tvorbu Marka Knopflera si starosti nedělám.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Tangent - A Place On The Shelf

Tangent / A Place On The Shelf (2009)

Pegas | 4 stars | 21.08.2017

Toto CD, vydané vlastním nákladem v omezeném množství, bylo určené jako poděkování fanouškům za předobjednávky pátého alba, kterými bylo částečně řešeno jeho financování. Jedná se o kolekci nevydaných skladeb zřejmě ve fázi demoverzí, které se nedostaly na řadová alba, ať už z důvodů jejich námětu, autorských práv či jiných důvodů. Pozdější druhá edice CD je zkrácena o několik skladeb, ale i tak obsahuje skoro hodinu velice zajímavé muziky, která by mohla zaujmout všechny, kteří si The Tangent oblíbili. Nevím jak původní vydání, ale to druhé, které vlastním, je sice potištěné a s obalem, ale pořád jenom vypálené, což považuji za největší zápor, protože mám obavy o jeho životnost. Ale stále funguje, tak zatím není důvod si stěžovat. Musím se přiznat, že to nemám moc naposlouchané, a když jsem si to dnes pustil, tak se divím, proč tomu tak je, že jsem na to skoro zapomněl. Z pěti skladeb je tu jenom jediná, kterou jsem znal, a to Everyman's Forgotten Monday. Jiná verze byla zařazena jako bonus právě na Down And Out..., ale hodnotím je tak nastejno a ani jedna nepatří mezi mé favority. Tato se mi zdá trochu rychlejší a nejsou bez klávesových ploch na pozadí, stále však dost připomíná Pink Floyd.
Live On Air je více než 20 minut dlouhá skladba, ze které mám docela guláš, protože se tam toho odehrává tolik různého, že si vybavuji pouze jeden motiv, který se sem tam vyloupne na povrch. Tématem jsou bombové útoky v londýnském metru, ale také kritika médií, kteří z těchto tragických událostí těží. Sám Tillison v bookletu píše, že skladba je příliš kontroverzní, aby byla zařazena na plnohodnotnou desku.
I Wanna Be A Chick byla nahrána pro desku Down And Out... a je to líbivá svižná instrumentálka, která by ale na desku moc nezapadla.
Velká část CD, patří Le Massacre Du Printemps, která by měla být reinterpretací Stravinského Svěcení jara. Právě toto bylo zamýšleno pro řadovou desku, ale bylo odloženo kvůli autorským právům. Jelikož klasickou hudbu moc neposlouchám a neznám původní verzi, nedokáži říct, jaká část je tu obsažená, ani jak pevně se drží originálu. Zde se nachází dvě části (na začátku a na konci CD), první je instrumentální, druhá je doplněna i zpěvem. Každopádně to je provedeno podobným způsobem, jako např. předělávky klasiky od ELP. A dokonce to trochu ELP i připomíná, tak nějak by mohli totiž znít v období Works, kdyby se věnovali podobné tvorbě jako na počátku kariéry. Ale je to trochu náročnější na poslech.
Hodně překvapí kvalita materiálu obsaženého na CD, nejen po hudební stránce, protože se v žádném případě nejedná o nějaké ne moc zajímavé přebytky, které tvoří obvyklou náplň různých reedicí a bonusů. Ale i kvalita nahrávek a zvuku. Zvlášť jestli to opravdu nejsou finální verze. Bohužel chybí informace o tom, kdo jednotlivé skladby nahrál, pouze u Everyman's Forgotten Monday je uvedena stejná sestava jako na Donw And Out...
Pokud máte The Tangent hodně rádi a budete mít šanci tohle CD sehnat, tipuji, že bude pro většinu vítaným přírůstkem do sbírky.

» ostatní recenze alba Tangent - A Place On The Shelf
» popis a diskografie skupiny Tangent

IQ - Tales from the Lush Attic

IQ / Tales from the Lush Attic (1983)

horyna | 3 stars | 21.08.2017

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.


» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ

Styx - Big Bang Theory

Styx / Big Bang Theory (2005)

jirka 7200 | 2 stars | 21.08.2017

Všeobecně nechápu smysl vydávání alb s převzatými songy. Ještě dokážu přijmout, když umělci z odlišných žánrů přetvoří díla k obrazu svému, potom může vzniknout zajímavý počin. Napadá mě namátkou pár nahrávek vážné hudby či jazzových projektů, kterými byla zpracována rocková klasika, nebo projekt Maiden United s Damianem Wilsonem a Anneke van Giersbergen či geniální covery Laibach.

Ale pokud rockeři nahrají songy svých kolegů v přibližně stejném duchu jako je originál předloha, to mi přijde jako mlácení prázdné slámy. V případě Styx je to o to problematičtější, že kapela v nahrávkách nezanechala nějaký svůj výraznější otisk.

Z původních členů tu zůstává totiž jen Tommy Shaw a James Young a ti s ostatními (byť technicky velmi zdatnými) spoluhráči žádný specifický zvuk Styx neprodukují ani nahrávky nijak neozvláštňují.

Jedinou zajímavostí je přepracovaná skladba z vlastního repertoáru – dávný megahit Blue Collar Man v unplugged verzi. Tato verze se dá poslouchat, ale že by předčila originál, jak jsem četl v nějakých recenzích, tak to ani náhodou.

Zbytečná deska.

» ostatní recenze alba Styx - Big Bang Theory
» popis a diskografie skupiny Styx

Myrrors, The - Hasta La Victoria

Myrrors, The / Hasta La Victoria (2017)

northman | 4 stars | 21.08.2017

Objevil jsem tady profil výborné americké skupiny, která dokazuje, že zajímavá hudba vzniká i v těchto letech. Při poslechu nejnovějšího alba se vracíte na konec šedesátých let, kdy hudebnímu světu vládla psychedelie a skupiny jako 13th Floor Elevators, Grateful Dead a na druhé straně Atlantiku Pink Floyd. Sound kapely je obohacen nástroji, jako flétna, saxofon a bouzouki. Pro mě je tato deska příjemným návratem do doby mládí a za tento pocit ji dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Myrrors, The - Hasta La Victoria
» popis a diskografie skupiny Myrrors, The

Tangent - COMM

Tangent / COMM (2011)

Pegas | 5 stars | 20.08.2017

Po oblíbeném Down And Out In Paris And London bylo COMM album, na které jsem se opravdu těšil. A moje očekávání nezklamalo a dost se mi zalíbilo, v té době jsem ještě běhal s mp3 přehrávačem a COMM jsem díky tomu slyšel opravdu mnohokrát. Tradiční atributy tvorby The Tangent zůstaly zachovány, fanoušci sedmdesátkových kláves budou nejspíš potěšeni zvukem, i když je tu znát i trochu modernější přístup a více kytary od nové posily v týmu, kterou se stal Luke Machin (tehdy z kapely Concrete Lake, později Maschine). Ke změně došlo ještě na postu bubeníka, na desce hraje Nick Rickwood, ale už v době jejího vydání se stal členem kapely Tony Latham. U baskytary zůstal Jonathan Barrett, který se touto nahrávkou stal definitivně jedním z mých nejoblíbenějších basáků. Pochopitelně nechybí Theo Travis, jehož saxofony a flétny muziku výrazně obohacují. Nosným tématem desky, jak už název napovídá, je komunikace, internet, sociální sítě a současná společnost. Po textové stránce se tedy dá mluvit o koncepčním albu, ale jednotlivé skladby jsou jinak samostatné a hudebně spolu nemají souvislost. Hned na rozjezd je zařazena dvacetiminutovka The Wiki Man, kde je dostatek prostoru pro představení hudby The Tangent v plné parádě, a přestože mě baví, trochu zkrátit by jí asi neuškodilo. The Mind's Eye je další parádní kousek, trochu naléhavější, ale zpočátku mě vyděsil poněkud přidušený zpěv, než jsem si na to zvyknul, je to jak z nějakého dema. Nejdelší cestu jsem si hledal k Barretově skladbě Shoot Them Down, která mi k The Tangent Moc nepasuje, hlavně začátek zní také jak nedodělaný a umělý rytmus a pomalé tempo rovněž nejsou moc přitažlivé. Beru ji jako takovou mezihru před druhou půlkou desky a ačkoliv není moc výrazná, stačí se zaposlouchat a po instrumentální stránce odhalí svoje kvality. Tech Support Guy je klasickou ukázkou toho, že v progrocku lze i na malém prostoru odehrát hodně muziky a není nutné vše roztahovat do dlouhých skladeb. Ale než se člověk naděje, už je její konec a přichází vrchol desky a pro mě i jedna z nejlepších věcí, co The Tangent kdy nahráli. Velkolepá (přes 16 minut dlouhá) kompozice Titanic Calls Carpathia, která přechází od klidného atmosférického intra po zvukomalebnou jízdu s mnoha hudebními motivy a bez jediného hluchého místa. Atmosférou a orchestrálními prvky částečně připomíná filmovou hudbu a za geniální považuji hravé basové linky. Dokonce i Tillisonův zpěv mi tady vyloženě sedí. Už jenom kvůli téhle perle stojí COMM za poslech.
Nemůžu nezmínit dva bonusy, které je třeba brát odděleně a spíše pro zajímavost. První je demo The Spirit Of The Net, která nejen svým názvem připomíná Rush a je jenom dobře, že od toho opustili a deska zní jinak, protože tohle by byla opravdu vykrádačka. Ale jinak není špatná, ale zvukově je to slabota. Poslední je cover Watcher Of The Skies, zvukově asi schválně mizerný až to zní celkem věrohodně jako archivní nahrávka společného vystoupení Genesis a Yes. Se zpěvem v této skladbě pomohli členové SEYES (Yes tribute).

» ostatní recenze alba Tangent - COMM
» popis a diskografie skupiny Tangent

Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces

Maiden uniteD / Mind the Acoustic Pieces (2010)

jirka 7200 | 5 stars | 19.08.2017

Jednou jsem prohlížel stránky fanouška Iron Maiden, který sbíral všechny tribute CD Iron Maiden. Měl jich neuvěřitelných 45 kusů. Thrash kapely hrály Mejdny, elektro kapely hrály Mejdny, dívčí kapely hrály Mejdny, metalisti ze Skandinávie hráli Mejdny, hard rockeři z Anglie hráli Mejdny..... Uf !

Některé tyto počiny přistály pro zajímavost v mém přehrávači, ale většinou stačil jeden poslech. Byla z nich slyšet úporná snaha zahrát song tak, aby se podobaly co nejvíce původní předloze. To se i víceméně těm zručnějším povedlo, elektro spolky alespoň pobavily, ale krom oživení songů Železné Panny mě tyto cover alba více neoslovily.

Vcelku se mi jeden čas líbilo album amerického dirigenta a famózního pianisty Scotta Lavendera ‎– The Piano Tribute To Iron Maiden z roku 2005. Dokázal vytáhnout to hlavní ze skladeb I.M. – většinou to byla linka zpěvu a hlavní melodie. V klavírní úpravě zněly skladby zajímavě, bohužel také předvídatelně.

U britsko – holandského seskupení Maiden uniteD, které dal do kupy velký příznivec repertoáru Železné Panny Joey Bruers a člen tribute spolku Up the Irons to dopadlo poněkud jinak. Na základě ohlasu na akustický set písní I.M. oslovil člena Within Temptation, Ruuda Jolie, zda by s ním nechtěl přearanžovat pár songů této legendy. Slovo dalo slovo a poté již vybírali vhodné skladby a vymýšleli, jak je vhodně přetransformovat do akustické podoby.

Zpracováno bylo více skladeb a při výběru před nahráváním hudebníci s překvapením zjistili, že do celkového konceptu alba se jim nejvíce hodí písně z alba Piece of Mind.

Do studia byli přizván bubeník Mike Coolen (Within Temptation, Cloudmachine), klávesista Marko Kuypers z Cloudmachine a hlavně pěvecké eso Damian Wilson, jež byl pro mě hlavním magnetem a motivací k poslechu této desky.

V roce 2010 konečně došlo k vydání této kolekce písní pod názvem Mind The Acoustic Pieces. K poslechu jsem po předešlých zkušenostech s tribute alby přistupoval trochu s despektem, ale vážení přátelé, po aktu samotném mi spadla brada !
Od té doby proběhlo mnohé opakování poslechu a vždy s podobně kladným výsledkem.

Hudebníci si totiž s velkým citem pohráli nejen s aranžmá, ale oni přímo rozbili tempo i strukturu skladeb samotných ! To znamená, že některé písně jsem zpočátku rozeznával jen podle textu, další podle refrénu. Vzniklo neobyčejně lahodné pásmo songů vystavěných na akustických kytarách, baskytaře a klavíru, které pořádně dokáže zamávat s emocemi posluchače.

Obrovskou zásluhu takto povedeného celku je skloubení několika faktorů – neobyčejně procítěný pěvecký výkon Damiana Wilsona, odvážné a hravé „překopání“ původní předlohy, bravurní instrumentální výkony ostatních zúčastněných a posledním, neméně důležitým faktorem je naprosto brilantní, plně dynamický zvuk. Nahrávka má obrovský prostor a rozlišení, cítím mj. chvění Damianových hlasivek a slyším každý nepatrný dotyk na hmatníku kytary.

Spojení těchto prvků nabízí až intimně artový zážitek, což bych u poslechu písní Iron Maiden nečekal.
Cestu k nahrávce si dle mého může najít široké spektrum posluchačů – fandové Mejdnů, příznivci akustické muziky nebo obdivovatelé zpěvu Damiana Wilsona. Pokud jsou nějakého člověka naplněny všechny tři body, tím lépe, nicméně dovedu si představit i to, že se písně mohou líbit i někomu, kdo original nezná, není to totiž podmínkou.

Pikantní třešničkou na dortu je, že s Damianem původně počítal Steve Harris po odchodu Bruce Dickinsona s jako možnou alternativou na uvolněném pěveckém postu. Nakonec to nevyšlo, ale na této a následujících dvou pokračováních máme možnost částečně posoudit, jak by tato spolupráce dopadla.

Nesmí se zapomenout na holandskou květinu – Anekke Van Giersbergen, která je pro mne svou žánrovou nezařaditelností a talentem ženskou reinkarnací Damiana. Oba si střihli krásný duet To Tame a Land.

Za mě poctivá pětka !



» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul / Band on the run (1973)

horyna | 5 stars | 19.08.2017

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Nightwish - Once

Nightwish / Once (2004)

alienshore | 5 stars | 18.08.2017

Fínski Nightwish sú lídrami tzv. "female fronted metalu" a to aj preto, lebo kedysi mali vo svojich radoch najlepšiu metalovú (metalovú?) speváčku všetkých čias, Tarju Turunen. Vnímal som ich a aj stále vnímam s rešpektom, i keď nie všetko sa mi od nich páči. Najlepším počinom z celej ich diskografie je jednoznačne mega-úspešný Once. Zároveň však je aj kontroverzný v niektorých veciach. Jedna z nich je určite to, že z kedysi symphonic-metalovej skupiny sa regulárne stala symphonic-metalovo-popová a nie každý to samozrejme zobral s nadšením ...

Nightwish však vedie geniálny skladateľ Tuomas Holopainen a ten skrížil metal, filmovú hudbu a pop spôsobom akým to robia len skutoční majstri. Dosiahol tak vytúžený vrchol, slávu a peniaze. Doteraz vlastne celý Nightwish ťaží z odkazu Once a pochybujem, že ho v kvalite niekedy prekonajú. Produkcia stála ťažké prachy, ale výsledok je cítiť. Zvuk je v každom ohľade absolútne presvedčivý a je to jedna z najlepších ukážok skĺbenia metalu a symfonického orchestra. Imponuje mi hlavne ostrá, takmer až thrashová gitara, ktorá dostala primeraný priestor. Pracuje sa tu s niekoľkými štýlmi a nechýbajú ani elementy progresívneho metalu. Alfou a omegou je však výpravná, epická povaha celého albumu. Tá vťahuje a už viac nepustí. Ste odkázaní len na to, čo v danom momente Nightwish naservírujú a chutná to skoro vždy priam božsky.

Kapela zhadzuje svoju prvú nálož Dark Chest Of Wonders a už hneď na aranžmánoch je poznať, že každá jedna nota sedí na tom správnom mieste. Nasledujú skvostné hitovky Wish I Had An Angel a Nemo, ktoré rozbíjajú predpojaté ilúzie o tom, že pop a metal nemôže byť dobrá muzika – môže. Pritvrdí sa ráznou Planet Hell, kde sa Tarja delí o spev s Marcom Hietalom, výborná kombinácia. Jedným z vrcholov je nepochybne nádherná Creek Mary's Blood. Aranžmány symfonického orchestra podporujú progresívnejší koncept celej skladby a vrcholí to aj vďaka správnemu gradovaniu. Studenou sprchou sú pre mňa na konci indiánske kvákaniny, ktoré trvajú až minútu a pol. Najkontroverznejší moment na tomto albume.

Zvláštnou chuťou oplýva The Siren, no jej metalovo-orientálna aura má čosi do seba. Mojimi top favoritmi sú najtvrdšie pecky Dead Gardens a Romanticide. Tie vynaliezavé gitary mi robia neskutočnú radosť a všetko korunuje svojim znamenitým vokálom Tarja Turunen – doslova metalová eufória. Ghost Love Score je len ďalší "magnum opus" tvorby Nightwish. Nádherná atmosféra a dokonalé rozloženie jemnejších a vypätých pasáží vytvára priam až soundtrackový kontrast. Je to ako keby ste boli uprostred nejakého fantasy filmu. Za kontroverznú považujem aj Kuolema Tekee Taiteilijan, ktorá je štýlovo akosi úplne mimo celého albumu aj kvôli inému jazyku. Je však krásna vďaka Tarji a jej vokálnym kvalitám. Koniec patrí solídnej Higher Than Hope, ktorá sa mi najviac páči v tých rozprávkovo čarovných verziách.

Once je veľmi rozmanitý album po melodickej aj aranžérskej stránke. V konzervatívnom metale to rozhodne nie je bežná vec. Myslím si, že ponúkol maximum toho, čo tento žáner dokázal vyprodukovať. Zatiaľ som nič lepšie a inovatívnejšie nepočul v tzv. "ženskom symfonickom metale". Následky sú také, že to inšpirovalo kopec nových kapiel, kde uprostred stojí žena-speváčka, ale o ich kvalite si môže človek myslieť svoje. Kopírovať Tarju je totiž nemožné. Keď spieva pop, tak to znie ako pop. Keď sú to árie, tak je to skutočne operná hudba. Keď pritlačí na pílu, tak v tom momente má metal úplne iný rozmer. Once patrí, podľa môjho skromného názoru, medzi najlepšie metalové albumy všetkých čias. Jeho kvalita je nadčasová. Napriek istým výčitkám, ktoré mám nie som ochotný spustiť z hodnotenia, pretože v tomto štýle nič lepšie ako Once jednoducho nie je.

» ostatní recenze alba Nightwish - Once
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Tuber - Out Of The Blue

Tuber / Out Of The Blue (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 17.08.2017

Řečtí Tuber skutečně dle popisku hrají jakousi směs post rocku se stoner metalem, ozvláštněnou tu více, tu méně použitým cvrlikáním syntenzátorů.


Ke změnám tempa ve skladbách občas dojde, rytmus mě přijde však dost strojový a nenápaditý, jako by byl použit automatický bubeník. Písně samotné obsahují většinou jeden motiv, který potom hudebníci rozvíjí, jakoby v kruzích a v různých obměnách.


Při poslechu těchto songů se dobře řídí auto, naživo bych si dovedl představit, že tato hudba zafunguje, pokud by byla doplněna o nějakou poutavou videoprojekci, či laserovou show.


Na domácí, soustředěný poslech je to však málo. Pokud na této desce podali Tuber nejlepší výkon, jak je zmiňováno, tak jejich další alba shánět nebudu.

» ostatní recenze alba Tuber - Out Of The Blue
» popis a diskografie skupiny Tuber

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

| 5 stars | 17.08.2017

Jednou to přijít muselo. Čím dál víc narcisní Dream Theater si tak dlouho sami podřezávali svůj neochvějný progmetalový trůn, až z něho konečně sletěli. Každá novější deska je slabší než ta předchozí a kde jsou dneska? V pěkné prcině, protože i jejich následovníci a žáčci se jim jen smějí. Byli velice rychle nahrazení jiným výborným spolkem, který se na svých prvních nosičích opatrně rozkoukával po progresivní krajině, až v roce 2013 naplno udeřil a obry D.T. konečně poslal k zemi. Tvrdou a intenzivní muzikou naplněná třetí deska The Mountain rozmetá všechny úslužníky a jasně zakřičí, kdo že to teď vládne progresivnímu metalu.

Haken jsou dnes ve věku, ve kterém kdysi právě D.T. tvořili svoje nejlepší díla. Bylo to v devadesátých letech, tehdá bylo kapele mezi třicítkou a čtyřicítkou a stejně jako Haken teď, chtěli posouvat hranice a složit něco nezapomenutelného. Dobrých deset, patnáct let už LaBrie a spol pospávají na vavřínech a žezlo dávno přebrali mladší. Je to vlastně správně, jen si to ti fotříci pořád nějak nedokáží uvědomit.

Haken to je progová revolta. Šestka velezkušených a nadaných hudebníků, si s vámi pohrává jako tornádo s hubenou větévkou. Tempo se u nich mění tak často, jak si jen dovedete představit, zvuk je špička, atmosféra neradostná, bicí a basa unikátní a klávesy stejně tak. Do ucha vás cvrnkne vymakaná kytarová fuška Charlese Griffithse a svéhlavý vokální záběr Rosse Jenningse. Kapela se nebojí ničeho. Postaví vedle sebe metalovou úderku In Memoriam(jediná nejnudnější položka) a lyricky zpěvnou laň, Because Its There. Pořád experimuntuje, takových pasáží je tu skutečně hodně. Učí se od Gentle Giant v písni Cockroach King a okolní spolky hravě přečůrá s Falling Back to Earth.

Haken na desce The Mountain udělali správný krok směrem k moderní progresivní hudbě. Zní jako mocný náraz hromu při strašlivé bouřce, silový a smrtící.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Tangent - Down And Out In Paris And London

Tangent / Down And Out In Paris And London (2009)

Pegas | 5 stars | 16.08.2017

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent

Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin) (1973)

horyna | 4 stars | 16.08.2017

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Kotzen, Richie - Cannibals

Kotzen, Richie / Cannibals (2015)

horyna | 5 stars | 16.08.2017

V poslední době jsem se zabýval sběrem Kotzenových sólovek a mám z nich a z jeho hudby neskutečnou radost. Richiemu to stále hraje výborně, dá se konstatovat, že se každou deskou zlepšuje, roste a vyvýjí se. Tahle je černá jako ten nejčernější černoch z New Orleans, jako obal sám a Kotzen do svého výrazu a fealingu stále více přidává začmoudlý esprit Louisiany a Memphisu. V jeho hlase visí cosi velmi příjemného a eroticky smyslného, nezaměnitelná barva doznává ve sborech podpořených dámskou přítomností, zajímavý (Kravitzovský) odstín. Další a další nadějné poslechové cyklys touto nahrávkou, ve mně zanechávají stále příjemnější pocity a tak její postupné vštěpování do centra mozku, stává se blahodárným a vlastně i povinným.

Každá skladba se povedla na výbornou. Skvělý je titulní, výrazně melodický a hitový flák, špetka funky je přítomna ve skladbě č.2 a soulové kořeny prorůstají skladbou Shake It Off. Na pohodovou strunu brnkne Come On Free a do duetu s D. Pinnickem nás vtlačí funky kus I'm All In. Na konci deska opět zpomalí a za distingovaného klavírního úhozu ze sebe Ritchie vysype snůžku pocitů a přání, které se převalí i do písně poslední, Time for the Payment.

S Ritchiem se krásně sní, dovede člověka uvolnit a nahodit onu speciální atmosféru, jako málo který kytarový mág a umělec.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Cannibals
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

viteslaf | 5 stars | 15.08.2017

Živá část alba, pokud máte ještě vinyl, je přímo skvostná! Studiová je již těžší pro posluchače a musím říct, že bez Rogerovo malých zvířátek v jeskyni a bez části Nickovo zahrady bych se obešel. Ale! Zbytek má rozhodně své místo a tohle experimentátorství raných Floydů zbožňuji. Takže i přes malé výtky dávám 5*.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Status Quo - Spare parts

Status Quo / Spare parts (1969)

vmagistr | 3 stars | 15.08.2017

Těžko říct, jak vlastně chápat název druhé studiovky britských Status Quo - jde o "náhradní díly" k nepovedenému debutu, nebo o "sebraný" tehdy aktuální repertoár? Nebo prostě vydavatel přilípnul na výlisek první sousloví, které ho napadlo? Je to takové zmatečné - podobně jako samotný hudební materiál, se kterým kapela tentokrát přišla.

Některé jistoty zůstaly od debutu vcelku neměnné - žánrově se pořád pohybujeme v rybníčku psychedelického pop/rocku a ambicí kapely (a vydavatelství) je i nadále nějaký ten hitový singlík (či singlíky - čím více, tím lépe). Autorsky se kapela daleko víc pochlapila a většinu desky zaplnila vlastním materiálem (bohužel pořád ještě kolísavé kvality).

Pokud Vám v uších ještě zvoní řezavý zvuk kytary z Rossiho dvou singlů na debutu, dočkáte se i tady - a možná více, než Vám bude milo. Novotou jsou naopak hojně užité dechy, které ve většině případů aranžím docela pomáhají. O ošmytcovaných plochách bych se snad ani zmiňovat nemusel, neb k takovým psychedelickým pokusům docela přirozeně patří, tady je nimi ale občas těžko k vydržení.

Z autorských věcí bych vyzdvihl melodickou popinu Antique Angelique, povedenou kvákadlovou baladu When I Awake a pozitivní kytarovku Nothing At All - shodou okolností všechny se skladatelským podílem basáka Lancastera. Převzaté věci asi nejlíp zastupuje táhnoucí se, ale vcelku příjemná You're Just What I Was Looking For Today. Zbytek věcí sice není vyloženě průšvih, ale na zadek by z nich padnul asi jen hodně zažraný nadšenec.

Peckovní jsou ovšem (minimálně na remasteru z roku 1998) bonusy. Rychlé rockové skladby The Price of Love a Do You Live in Fire zní líp než cokoli, co na prvních dvou deskách vyšlo. Kytary tu konečně mají zvuk a šťávu, v případě druhé jmenované (překvapivě opět od Lancastera) je tu i slušný melodický potenciál. Tady se evidentně blýská na lepší časy, plné džínového rocku a boogie. Asi i díky nim to u mě deska bude mít za tři hvězdičky, ten posun se mi zdá docela zřetelný.

» ostatní recenze alba Status Quo - Spare parts
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Jarre, Jean-Michel - Équinoxe

Jarre, Jean-Michel / Équinoxe (1978)

Brano | 5 stars | 15.08.2017

Équinoxe je viac než dôstojným nástupcom legendárneho debutu Qxygene.Je tu väčší dôraz na zapamätateľné melódie,prístupnosť masám a hitovosť.Po skladbách Equinoxe Part 3 a 4 sa okamžite vrhli komerčné rádiá,ako vyhladovaný pes na kosť.

Album vyšiel v decembri 1978 a v UK obsadil 11. priečku.Na obale sa rovnako ako v prípade Oxygene podieľal výtvarník Michel Granger.Hudba na Equinoxe je vesmírne fascinujúca,veľkolepá a myseľ pozdvihujúca.Do dnešného dňa sa predalo vyše 10 miliónov kópií na celom svete.S albumom Equinoxe sa viaže aj pozoruhodný rekord zapísaný do Guinessovej knihy.V roku 1979 sa konal v Paríži koncert pod otvoreným nebom,na ktorom sa zúčastnilo vyše milióna jasajúcich divákov.

Aj nasledujúce Jarreho albumy sú pozoruhodné,avšak kvality a úspešnosti Qxygene a Équinoxe už nedosiahli.Darmo,tretíkrát sa už nedá vstúpiť do tej istej rieky :-)

» ostatní recenze alba Jarre, Jean-Michel - Équinoxe
» popis a diskografie skupiny Jarre, Jean-Michel

Jarre, Jean-Michel - Oxygène

Jarre, Jean-Michel / Oxygène (1976)

Brano | 5 stars | 15.08.2017

Myslím,že tento album pozná snáď každý.Francúzsky elektronický mág,syn slávneho otca(skladateľa filmovej hudby) si Oxygene nahral sám vo svojom byte.Použil na to všetky možné analógové syntetizátory a elektronické hračky dostupné v tej dobe.Počujeme tu vtedy bežné klávesové nástroje ako Farfisa organ,Mellotron,ale tiež aj rôzne elektronické efekty.Vznikla z toho jedinečná šesťdielna elektronická kyslíková symfónia,ktorá poslucháča napĺňa zvláštnou ťažko popísateľnou harmóniou a duševnou rovnováhou.

Prvýkrát som toto dielo počul z praskajúcej LP platne od Jugotonu,spoločne aj s nasledujúcim Equinoxom.Ten pomer hudby a praskania bol tak 50 na 50 a tak som na tento asfaltový nosič definitívne zanevrel.V druhej polovici ôsmej dekády minulého storočia som mal už oba albumy nahraté na audiokazete z kompaktného disku a to už bolo iné kafe.Zážitok to bol ohromný!

Keď som bol hocikde v zahraničí, rozhovor skončil pri hudbe a spomenul som meno J.M.Jarre ,tak prítomným zasvietili oči a odvšadiaľ som počul Oxygene,Oxygene,Oxygene...V tej dobe to bola skutočne revolučná hudba a keď to mám hodnotiť dnes,tak je to jednoznačne za päť hviezdičiek.Tomuto môjmu rozhodnutiu napomohli aj korešpondenčné lístky od tučniakov z videoklipu Oxygene,Pt.4.A tie nemôžem ignorovať,veď som ich mal plnú poštovú schránku.Veď gentlemanov zo zvieracej ríše sa neoplatí si rozhnevať!

» ostatní recenze alba Jarre, Jean-Michel - Oxygène
» popis a diskografie skupiny Jarre, Jean-Michel

Landmarq - Infinity Parade

Landmarq / Infinity Parade (1993)

john l | 5 stars | 14.08.2017

Britové Landmaq měli už od svého nástupu na scénu na prahu devadesátých let silnou fanouškovskou podporu v Německu, Francii, Polsku a dokonce i v rodné Anglii, kde si rázem získali kultovní postavení. Všechny nahrávky s Damianem Wilsonem v roli pěvce, dodnes těší posluchače, kteří si libují v inteligentní muzice. Na stránkách Progarchives je dokonce následující dvojice alb s Tracy Hitchings hodnocena ještě lépe. My se však vrátíme zpět k počátkům Landmarq, kdy kapela byla pouze mužskou záležitostí a v progresivní uličce řídil její přednes emotivní, vyšperkovaný Wilsonovský vokál.

Ta na albu Infinity Parade dostála svého vytyčeného cíle, předurčeného mimořádně rozehranou partií na debutní desce, že se rázem stala nejen vlajkovou lodí samotných Landmarq, ale taky šablonou pro neoprogresivní kapely devadesátých let, které se na scéně začínali probouzet.

Vyvážená paleta všech nástrojů v čele s bublající a pobrukující baskytarou, příjemným zvukem kláves, vynalézavou kytarou a emotivnně zpívajícím shouterem, dokáže i v dnešní, časoprostoru pohladit po duši.

Největší zbraně kapely, jako jsou časté změny tempa, propracovanost, emocionalita, nasazení a velká soudržnost, dostáli na druhé fošně ještě větší pestrosti a rozmanitosti. Start je opatrný, konejšivé akustické kytary nesou skladbu Solitary Witness a pomalu dláždí cestu mnohem zajímavějším kouskům, které mají v závěsu přijít. Prvním z nich je valčíkový rytmus precizně aranžované Gaia's Waltz. Nejpozděj tady se divák uzpozorní a mezi rty pronese něco ve smyslu" tak tohle je hodně dobrý". Instrumentální pohoda Landslide připraví půdu pro dlouhý epochální příběh, popisující stavbu monstrózní vodní elektrárny Tři Soutěsky, Ta'Jiang. O podobně výpravné projekty, které vychází ze sedmdesátých letech, se budou snažit různé, především britské neoprogové spolky v průběhu celého desetiletí, možná i později. Její modulace a obměny jsou mistrně pospojované a zanechávají ten nejpříjemnější dojem. Tailspin (Let Go The Line) je nejatmosféričtějším kouskem na desce, dokáže rozdmíchat pěkně strašidelné stavy, až vám tanečnější a rytmicky rozpustilá The More You Seek The More You Lose, přijde jako balzám na nervy. Tahle dvojice skladeb, patří společně se závěrečnou, sametovou Embrace, ve které je nablízku milý hlas Eileen Ruthford, k tomu nejlepšímu, co dokázali Landmarq ve své historii stvořit.

Infinity Parade je pospolitě soudržná a na progresivním poli nejsilnější nahrávka, dnes z velké části zakonzervované kapely Landmarq. V tuto chvíli, po pětadvaceti letech, je její vskříšení pro mnoho mladých, ale i starších obdivovatelů tohoto stylu učiněnou pootevřenou pokladnicí, ve které se vyplatí pořádně prohrabávat.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Perry, Steve - Street Talk

Perry, Steve / Street Talk (1984)

alienshore | 5 stars | 13.08.2017

Každá generácia považuje to svoje obdobie dospievania za to naj. Týka sa to rôznych vecí a jednou z nich je aj hudba a hity, ktoré im v hlavách rezonujú a samozrejme aj čosi pripomínajú. 80-té roky budú pre mňa vždy obdobím pohody, bezstarostnosti a prejavov nekonečnej lásky. Zamilovaným v Amerike (no nielen v nej) spieval do uška tie najkrajšie songy neprekonateľný Steve Perry s mega-úspešnou kapelou Journey. On bol stredobodom všetkého a okolo neho sa vždy krútili média i fanúšikovia. Ženy sú doteraz do neho bezhlavo zamilované a to ho ani osobne nepoznajú. Poznajú len jeho hlas a piesne, ktoré naspieval. Tomu ja vravím sila osobnosti ...

Vzťahy v Journey však neboli úplne najlepšie. Neal Schon si odskočil s Janom Hammerom vytvoriť bočný projekt, z ktorého sa zrodili dva albumy a taktiež sa nechal prehovoriť aj k jednorazovému projektu HSAS, s ktorými vydal len jeden album v roku 1984. S týmto pôvodne Steve Perry nesúhlasil, lenže tvrdohlavý Neal si aj tak urobil po svojom. A tak na oplátku natočil Steve svoju prvú sólovú platňu Street Talk a je to doteraz komerčne najúspešnejší sólový počin všetkých členov Journey, ktorí vydávali aj svoje samostatné štúdiové nahrávky.

Lepšie snáď ani nemohol urobiť, pretože Steve Perry bol práve vtedy na svojom skladateľskom aj speváckom vrchole. Street Talk je taký mix melodického rocku, AOR a popu. Zvukovo určite jemnejší než albumy Journey a aj aranžérsky o čosi jednoduchší. Je vytvorený tak, aby vynikol predovšetkým Steve so svojim darom z nebies. Šmrnc tomuto projektu dávajú hity (je ich tu až päť), ktoré sa uchytili aj v rádiách a postavili tak album dnes už na úroveň AOR klasiky. Snobi budú z tejto muziky zhnusení, no zamilovaní si pre nej užijú chvíle šťastia. Nuž, aj o tom je hudba ...

Oh Sherrie patrí medzi vôbec najznámejšie skladby z tohto albumu. Je venovaná jeho vtedajšej priateľke Sherrie Swafford, ktorá aj účinkuje vo videoklipe a môžete si všimnúť, že ten pohľad medzi nimi nie je vôbec hraný. Soulovo popová I Believe je podľa mňa pocta jeho speváckemu vzoru Samovi Cookeovi, ktorý ho už v rannom veku inšpiroval. Nasledujú dokonalé popiny Go Away a Foolish Heart. Predovšetkým baladická Foolish Heart je skvostná a tu práve Steve dokazuje prečo je tak vysoko uznávanou osobnosťou vo svete hudby. Razantnejší melodický rock ponúkajú songy ako She's Mine a moja veľmi obľúbená Captured By The Moment (ten jeho hlas je neskutočný!!!). Relatívne blízko k tvorbe Journey majú napr. You Should Be Happy a Running Alone.

Medzi bonusmi sa objavila aj skladbička If Only For The Moment Girl, ktorá pôvodne vyšla na charitatívnom albume We Are The World a ktorá bola mojim úplne prvým zoznámením so Steveom Perrym. A že aká je? Geniálne melodická a plná emócií. Tak ako skoro všetko od neho ...

Druhý sólový album For The Love Of Strange Medicine (1994) neprekonal úspech Street Talk. Následne z jeho iniciatívy sa znovu dala dokopy klasická zostava Journey a nahrali spolu podľa mňa vydarený a veľmi úspešný album Trial By Fire (1996). Jonathan Cain a Neal Schon ho z vďačnosti za to vykopli a Steve Perry im už dal len svoje definitívne bye bye. Odvtedy Journey letí kvalitatívne smerom dole, pretože Perry vlastní všetky kľúče k ich triumfálnemu komerčnému aj umeleckému úspechu. Dlho o ňom nebolo nič počuť, pretože na celý hudobný biznis zanevrel. Až nedávno sa objavila informácia, že v roku 2017 má vyjsť jeho tretia štúdiovka (!!!) a AOR komunita už netrpezlivo očakáva, čo vlastne Steve pre svojich fanúšikov pripravil. No a ja samozrejme tiež ...

» ostatní recenze alba Perry, Steve - Street Talk
» popis a diskografie skupiny Perry, Steve

Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)

Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti) (1982)

EasyRocker | 4 stars | 13.08.2017

Narozdíl od andělsky rozkošných Stromboli mi těžší, drsnější a divočejší výběrovská tvorba nikdy tolik nesedla. Ale tohle klasické album má zkrátka nepochybný nápřah, vtip a spoustu tu a tam skrytých hudebních fíglů. Asi ne se vším jsem se ale popasoval.

Už zlidovělý dětský pokřik, studený Kocábův klavír a už jede nepokojná Čokova basa a Hrabě X. Kocáb kreslí za klapkami malby vskutku špinavé, drsné a obskurní. Ano, je tu drsně skřípající Pavlíček, který si ale nebere ani mikrometr více místa, než by se slušelo. Dvojice vokálů jak z davu psychiatrických utečenců. Drsné entrée.

Na václavském Václaváku je jeden z mnoha proslulých hitů, donesených Vilémem Čokem ještě z řad Zikkuratu. Basový kulomet, klávesový rychlopal a Hrubešova dělostřelba jsou bez konkurence. Děsivá adrenalinová facka.

Hrubešovy neskutečné přechody a víření zahajují titulní skladbu, opět s obskurně teatrálním zabarvením - je tu už notorický Pavlíčkův riff a do mariáše se postupně poctivě zapojí celá tahle výjimečná jednotka. Jedno z nejlepších kytarových sól...

Při doslova generační Pražákům je hej nemohu mít jako dřevní obyvatel hlavního města pusu od ucha k uchu. Tohle bude fungovat vždycky, Kocábův motiv, zběsilý basový útok Čoka, zjevná novovlnná inspirace, tady asi silnější než kdekoli jinde. Úderný humor a Kocábova šílená dohra.

Můj koníček startuje opět mistrné rytmické telepatické propojení Hrubeš - Čok. Opět totálně vykolejená nálada běsné taškařice, opět s inspirací dobovými titány, od nové vlny, přes crimsony až po zappovské otisky. A trochu funku do toho guláše, výtečné číslo Pavlíčka.

Svahilským halasením proslulá Bangabasava je dalším zběsilým úletem a hlavně Kocáb se tu za klapkami předvedl ve vší nádheře, ale i temných běsech. Neopakovatelné.

S.O.S. s motivem stížnosti na moc peněz s Čechovým textem, který taky už zlidověl. Skvělá přehlídka Hrubeše se skvostnou hlasovou i klavírní Kocábovou nadstavbou. Když slyším historické Haló Soukup, už mám zase ústa od ucha k uchu. Rocková pumelice nejlepších parametrů.

Zubatá s neveselým motivem nevyhnutelna je dalším temným odlitkem z jedinečné výběrovské kuchyně. Doslova chirurgicky vyvedená strašidelná nálada, Kocábovy hrdelní kejkle jsou z jiné planety. Jednoduchá, ale účelná hra Pavlíčka...

Tango Ropotámo je něco přes minutu trvající ospalou pitvorností, opět by se neztratila u mr. Zappy.

Proč jen já načíná skvělou éterickou tónomalbou mr. Pavlíček, tohle je jeho ochranná známka, později rozvinutá a zvěčněná pod značkou Stromboli. Baladická, dusná nálada, které Kocáb a rytmika dodává lehký napjatý bluesový přídech s rozostřeným koncem.

Závěrečné Nádraží je oproti zbytku nezvykle lehkonohá a prosluněná záležitost. Čok láme basu s velkým melodickým cítěním a kolem Kocába a Pavlíčka se rozpoutá až pozitivní energie a ohromující nadhled muzikantů.


Do jisté míry omamný, teatrálně laděný a v praxi skvělé odvedený hudební nápřah, který byl v pravou chvíli u správných uší, které si samozřejmě nacházely nejrůznější hudební i textové narážky, vtípky a dvojsmysly. Čechovy texty už se taky asi zopakovat nedají.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

alienshore | 3 stars | 13.08.2017

Som ešte stále nadšený z posledného albumu Blackfield s názvom V, na ktorom Steven Wilson účinkoval a pomohol zložiť dve skladby. Jeho rozhodnutie nahrať sólovku, ktorá sa štýlovo bude odvíjať v duchu progresívneho popu Talk Talk, Tears For Fears a Petera Gabriela ma samozrejme potešilo. Voči popovej a pop-rockovej hudbe nemám námietky a je pre mňa rovnocenná, tak ako každá iná. Steven Wilson chcel nahrať čosi odlišné a určite mu bolo jasné, že to bude vnímané z určitej sorty fanúšikov/poslucháčov ako neprijateľné.

Risk je zisk ako sa vraví. Hrať vyššiu ligu, resp. tvoriť art-popovú hudbu má však svoje úskalia. Môže vám to priniesť slávu a veľké peniaze, ale zároveň vás to môže aj zničiť. Musíte mať jednoducho talent na tvorbu prvotriednych hitov. To sa totiž v hudobnom biznise žiada vždy najviac. Tento typ talentu však Steven Wilson nemá, i keď sa mu občas podarilo zložiť niečo také. Zastrešiť koncepčne takýto album nie je jednoduché a je potrebné mať po ruke naozaj brilantné nápady. Steven Wilson si je navyše vedomí toho, že sa nemôže v hitovosti porovnávať s vyššie spomenutými veličinami. Prečo teda nahral čosi také???

Je to jednoducho len určitá forma narcizmu, ktorou Steven trpí. Dosiahol oveľa viac, než jeho kolegovia z branže a aj preto mu je dovolené nahrať a vydať album, ktorý sa diametrálne odlišuje od jeho predošlých opusov. Či je to prínosom pre jeho kariéru alebo nebodaj pre jeho fanúšikov si dovolím zapochybovať. Toto je značne kontroverzná záležitosť z hľadiska toho, aké skladby sú tu prezentované a aký emocionálny dopad vlastne majú. Problém je v tom, že sa tvária až priveľmi umelecky a povedal by som, že takmer až pseudo-umelecky.

Titulná To The Bone hneď na začiatku prináša motív dosť podobný úvodným tónom Right Now od Van Halen. Pokračuje našťastie svojim smerom, ale jej melodická forma ma nejako neohuruje. Príjemne plynie druhá Nowhere Now, ktorá sa mi najviac pozdáva v inštrumentálnej časti, kde to trochu zaváňa kanadskými Rush. Nasleduje dojemný duet Pariah so speváčkou Ninet Tayeb. Akosi bez farby a chuti mi prídu The Same Asylum As Before a Refuge. Všetky spomenuté skladby ma nechávajú chladným. Žiadne emócie, len akási informácia, že hudba hrá ...

Najväčším prekvapením je singlovka Permanating. Aj z tejto ukážky je viac než jasné, že Steven naozaj nemá cit pre tvorbu špičkového hitu. Táto skladba sa o to pokúša, ale vyznieva trochu smiešne na jeho pomery, pretože ho každý pozná ako smutného melancholika a táto veselá fazóna mu proste nesedí. Album pokračuje typicky nezaujímavými songami ako Blank Tapes a tvrdšie sa tváriacou People Who Eat Darkness. Všetko je pekne zahrané, ale bez väčšieho efektu a nosných nápadov.

Otáča sa to až na konci a prvou pozitívnou lastovičkou je tu výborná, alternatívnejšie ladená Song Of I. Má zaujímavý rytmus a konečne počujem aj nejakú emóciu v hudbe. Temnejšia melanchólia je presne to, čomu Wilson rozumie. Druhou kvalitnou peckou je monumentálna a progresívnejšie formulovaná Detonation. Gitary mi ale v istom momente pripomínajú song Woman In Chains od Tears For Fears. Má to však spád a aranžmány vykroja konečne kusisko energického rocku. Máme tu možnosť si vypočuť aj najlepšie gitarové sólo. Veľmi dobrá je aj posledná a jemnejšia Song Of Unborn. Nuž, takto mal znieť celý album a nielen tieto tri skladby.

Jeho kolega Aviv Geffen z Blackfield si nechal na vydanie albumu V až štyri roky, ale dal fanúšikom špičkovú muziku. Steven Wilson už po dvoch rokoch prináša novinku To The Bone a podľa mňa si mal nechať priestor ešte ďalšie dva roky na vytvorenie kvalitnejších a zmysluplnejších skladieb. Takéto rýchlo kvasené produkty škodia jeho kariére. Od Wilsona budem očakávať vždy inú úroveň, pretože aj jeho reputácia vo svete hudby je niekde inde. To The Bone je bohužiaľ ďalší priemerný produkt v jeho diskografii. Je to tak trochu škoda, pretože myšlienka nie je vôbec zlá, no spôsob akým ju uchopil nehrá v jeho prospech, ale skôr naopak ...

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Mangala Vallis - Lycanthrope

Mangala Vallis / Lycanthrope (2005)

Snake | 4 stars | 13.08.2017

CD Ma.Ra.Cash Records - TAVR 022005 /2005/

Otevřete li si booklet a mrknete na sestavu, nejspíš vám ta jména nic neřeknou. Ale jedno by mohlo : zpěvák Bernardo Lanzetti. Áno, azurově modří už vědí - přesně ten Lanzetti, který kdysi zběhl od kapely Acqua Fragile a přidal se k daleko populárnějším Premiata Forneria Marconi. Z jejich zpolupráce vzešla tři studiová alba, "Chocolate Kings" (1976), "Jet Lag" (1977) a "Passpartù" (1978). První dvě jmenovaná mám ve sbírce a přiznávám, že Lanzettiho hlas mi tady zrovna nesedí. Cédéčka Lycanthrope a Bernardova zpěvu v angličtině jsem se tedy tak trochu bál, naštěstí úplně zbytečně...

Album je - jak se na správnou art rockovou desku sluší a patří - koncepční a po necelé dvě minutky dlouhé (hluk velkoměsta připomínající) introdukci přichází do čtyř kapitol rozdělená Werewolf Suite. Už od prvních tónů je jasné, že ve společnosti Mangala Vallis se bude cítit dobře ten, kdo má rád (v dobrém slova smyslu) tradiční prog rock s kořeny v sedmdesátých letech minulého století. Analogový zvuk klávesových nástrojů, mellotronové plochy, členité bicí a pěkně zvýrazněnou kovově tepající basovou linku. Celá první část ("Cosmotraffic Jam") je ve svižném tempu, s četnými zvraty a pěkným kytarovým sólem hostujícího Andrea Forniliho.

Po klavírní etudě je tu díl druhý - Call Me Alias. Řeknu vám, jak nemám rád rockové balady (většínou na mě působí vlezle podbízivě, mnohdy až vyloženě trapně), tak tahle mě úplně rozsekala. Už po mellotronové melodii v samotném úvodu skladby jsem na měkko a když se přidá akustická kytara a vzápětí i Bernardo Lanzetti, beru si provaz, žebřík a lezu na půdu. V jeho hlase se odráží tolik smutku a bolesti, že padám na kolena a v duchu se mu omlouvám za všechnu kritiku, kterou jsem na něj v minulosti seslal. Třešničkou na dortu je krásně vystavěné a melodické - tzv. Gilmourovské - kytarové sólo.

V části třetí - pět a půl minuty dlouhé Lycanthroparty - se muzika stáčí k jasnějším obzorům, skladba je to až skotačivě živá a pěkně ryt - mic - ká. Nejen díky vokálu mi to připomíná něco již od výše uvedených PFM, nu a Hum / Animal Song už jen píše patřičně pompézní tečku za celou suitou...

...za celou suitou, však nikoliv deskou. Jsou tu ještě další tři samostatné skladby a první z nich je třináct a půl minuty dlouhá The Boy That Howls At The Moon. Před lety k ní byl natočený i docela pěkný videoklip (no, on je to spíš už malý film), jehož prostřednictvím jsem se s deskou seznámil. Zprvu si si to frčí pořád po stejné koleji, jsou tady tuny mellotronu, táhlých kytarových sól i kouzelných melodií a připomínat to může kapely typu Pallas, nebo Pendragon, ovšem bacha ! Najednou je tady až nečekaně ostré přitvrzení a tak to celé dostává takřka progmetalový nátisk. A následující instrumentální pasáž složená z klávesových a kytarových sól je lahodná. Pokud máte chuť, mrkněte : Part 1 >> odkaz Part 2 >> odkaz

Ani předposlední pecka The Mask si s těmi předešlými v ničem nezadá. Však hned úvodní instrumentální smršť je doslova strhující, to je čirá radost z hudby a dávka adrenalinu vpravená přímo do srdce. Dokonce foukne si tu (byť velmi nenápadně) i hostující David Jackson.

Sbohem a šáteček, závěrečná a baladicky laděná The Transparent And The Obscure je už jen takovým rozloučením s příběhem i deskou. Objevují se tu fragmenty předcházejících písní a rozhodně není špatná, ale - přece jenom - opakuje již jednou vyřčené a jenom natahuje stopáž (total time 62:17) už beztak dlouhé desky.

Omlouvám se, ale nechal jsem se unést a neklepal toho víc, než by bylo zdrávo. Zasluhuji ten nejpřísnější trest - trest smrti. Ale zkracovat už to nebudu...

Ještě bych doplnil pár informací k samotnému nosiči - cedlo je v klasické plastové krabce, pěkně udělanej booklet obsahuje texty skladeb, sestavu a pár fotografií. Zvuk zdá se mi být velmi dobrým a detailním, žádné "moderní trendy" a neduhy s tím spojené na něm nepozoruji.

Plnej počet se snažím dávat vyjímečně a nedám ho ani teď, ale je to velmi těsné. Je to výborné album, a pěkný doplňek do každé prog rockové sbírky. Čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Mangala Vallis - Lycanthrope
» popis a diskografie skupiny Mangala Vallis

H.e.a.t - H.e.a.t

H.e.a.t / H.e.a.t (2008)

alienshore | 5 stars | 13.08.2017

Debutový album H.E.A.T má v AOR komunite pomerne vysoké postavenie. A oprávnene, pretože je to jeden z mála moderných počinov, ktoré v tomto štýle obstoja ešte aj po deviatich rokoch od svojho vydania. Švédsky melodický rock a AOR má málinko inú príchuť ako ten americký. Môžu zato hlavne kapely ako Europe, Glory, Treat a 220 Volt, ktoré v 80-tých rokoch prispeli k popularizácii nielen svojej rodnej krajiny, ale aj špecifickej švédskej melodiky a nádherných gitarových sól. H.E.A.T na tento odkaz nadväzujú a všetky štýlové atribúty švédskeho typu melodického rocku sú zachované, čo znamená, že tento počin rozhodne nemôže sklamať.

Za kvalitou tohto debutu stojí predovšetkým gitarista/skladateľ Dave Dalone a vynikajúci spevák Kenny Leckremo. Je dokonca až tak dobrý, že samotná kapela ho zatiaľ kvalitatívne neprekonala. Na vine je jeho hitovosť a je tu kopec výrazných songov, ktoré okamžite zarezonujú v ušiach. Gitary v úvodnej There For You majú typicky švédsky ksicht a melódia je ukážkovým príkladom toho, ako by mala vyzerať pri takomto type hudby. Za najväčší hit je tu Keep On Dreaming a už hneď úvodný gitarový motív mi dokáže vždy vytvoriť príjemný pocit. Parádny odpich majú aj ďalšie rezké hitovky ako Never Let Go, Straight For Your Heart, Feel It Again alebo Bring The Stars. Spomienka na glam-metal 80-tých rokov sa nachádza v položkách Late Night Lady a You're Lying. Nechýba samozrejme ani klasická power-balada a konkrétne skladba Cry je v tomto smere veľmi vydarená. Posledná Feel The Heat výborne zakončuje album a ponúka opäť delikátne gitarové sólo.

Kapela H.E.A.T nahrala s Leckremom ešte jeden kvalitný album a to Freedom Rock, kde sa nachádza niekoľko znamenitých skladieb. Po jeho odchode ho nahrádza Erik Grönwall a ten zmenil ich hudbu natoľko, že rozdelil fanúšikov na dva tábory. Pre mňa osobne Erik nie je na rovnakej úrovni ako Kenny, ktorého vysoký, ľahký a sebaistý vokál bol pre skupinu priam nenahraditeľný. Ďalšie albumy nie sú z môjho pohľadu už tak zaujímavé, i keď sa snaha sa im uprieť nedá.

» ostatní recenze alba H.e.a.t - H.e.a.t
» popis a diskografie skupiny H.e.a.t

Night Flight Orchestra, The - Amber Galactic

Night Flight Orchestra, The / Amber Galactic (2017)

alienshore | 5 stars | 12.08.2017

Natrafiť na niečo zaujímavé v muzike je niekedy ťažká vec. Progresivisti robia dojem na poslucháča tým, že zahrajú milión nôt za sekundu a nové AOR kapely nie sú schopné vytvoriť pôsobivé melódie. Pri oboch škrípem zubami, ale nakoniec sa vždy čosi nájde. Niekde aj tam, kde by to človek rozhodne nečakal. Trebárs takého Björna Strida má človek zafixovaného ako frontmana švédskych death-metalistov Soilwork. A zrazu sa objaví novinka, kde tento spevák akože naspieval AOR opus Amber Galactic. Samozrejme človek si hneď položí otázku – to akože vážne???

Ale iste. Nebol som síce oboznámený s tým, že Björn holduje melodickému hard-rocku a AOR z prelomu 70-tých a 80-tých rokov, ale o to viac ma to teší. Gitarista David Andersson je taktiež člen Soilwork a spolu s ďalšími muzikantmi vytvorili tzv. super-skupinu. Amber Galactic je tretím produktom z ich dielne a zároveň zatiaľ aj najlepším po každej stránke. Sofistikovaný futuristický zvuk a aranžmány sa najviac prikláňajú k už spomínanému hard-rocku a AOR. Avšak sú tu aj nepatrné elementy glam-rocku, progresívneho rocku a dokonca aj disco hudby. Všetko znamenité premiešané a do detailu podoprené suverénnymi melódiami, ktoré idú pod kožu úplne samé.

Čo sa týka skladieb, tak musím sa priznať, že už dlho mi nikto takú radosť ako The Night Flight Orchestra nespravil. Rytmicky nadupaná rockerina Midnight Flyer je perfektným úvodom. Hneď vytvorí príjemnú atmosféru, kde kraľujú skvostné melódie. A to kapela nevytiahla ešte všetky svoje tromfy. Výrazná singlovka Gemini rozhýbe nejednu ženu (a možno že aj chlapa...) a jej tanečný rytmus je neodolateľný. K odkazu kapely Toto sa najviac hlásia skvostné skladby Domino a Josephine. Obzvlášť Josephine je číra dokonalosť v melódiách aj v aranžmánoch a to si gitarista s klávesákom strihli na konci takmer progový duel. Takúto skladbu vytvorí len ten, čo o muzike už niečo vie a nehoncuje si na nej zbytočne svoje ego. Pre mňa skutočný vrchol celého albumu.

Kapela zrýchľuje tempo pri Space Whisperer a ďalší úder nasadzuje hitovka s nádhernými gitarami Something Mysterious. Posledná a najdlhšia skladbička Saturn In Velvet je ďalšia hudobná bomba s kopou pozitívnej energie a geniálnej melodiky. Odporúčam zakúpiť rovno digipackovú verziu, pretože tam čaká na vás "cover verzia roka" Just Another Night. Björn i celá kapela do nej dávajú svoje maximum. Takmer celý album je hitová nakladačka a jeho úspech je úplne zaslúžený. Nepochybujem o tom, že to členov kapely nakoplo smerom vpred a dalo ich kariére nové možnosti.

Výkon Björna Strida je čarovný a v živote by som čosi také od neho nečakal. Predviedol kus poctivej a nefalšovanej práce. Jeho čisté registre majú svoju vysokú kvalitu, i keď trochu pochybujem, že to dá takto i naživo, keďže growling mu v domovskej kapele deformuje hlasivky. Aranžmány sú však ďalším bonusom pre mňa a je tu niekoľko momentov, ktoré ma prekvapili. Amber Galactic teda spĺňa vysoké požiadavky nielen na melodiku, ale aj na aranžmány a zvuk. V tomto roku v kategórii melodic-rock/AOR zabodovali Pride Of Lions a teraz aj The Night Flight Orchestra, ktorí to dotiahli až na maximum.

» ostatní recenze alba Night Flight Orchestra, The - Amber Galactic
» popis a diskografie skupiny Night Flight Orchestra, The

Flower Kings, The - Unfold The Future

Flower Kings, The / Unfold The Future (2002)

Adam6 | 5 stars | 12.08.2017

Tak, máme tu ďalší dvoj-album z dielne The Flower Kings. Opäť sa jedná o skoro dve a pol hodiny muziky, no a na albume nájdeme kratšie skladbičky, stredne dlhé skladby ale aj megadlhé eposy. Teda nič netypické pre partiu okolo Stolta. No a že tie dvoj-albumy páni vedia robiť, o tom niet najmenších pochýb. Prosto si spravím čo najväčšie pohodlie a vychutnávam si tú prekrásnu hudbu v celej jej dĺžke a prajem si aby sa album nikdy neskončil. V žiadnom prípade mi nepríde zdĺhavý, nudný alebo nenápaditý. Práve naopak, nápaditý je až až. Škoda že Daniel ostal len na dve albumy, celkom mi do partie zapadol. Samotné skladby nemá význam podrobne
rozoberať, človek sa musí presvedčiť sám o ich kvalite.

Pri skupinách ako sú The Flower Kings je ťažké si vybrať najobľúbenejší album, no pre mňa to je práve Unfold The Future. Tak ako povedal jeden fanúšik, je to skutočne multiprogresívny klenot :)

Moje hodnotenie asi len ťažko niekoho prekvapí.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Unfold The Future
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Arch Echo - Arch Echo

Arch Echo / Arch Echo (2017)

alienshore | 3 stars | 11.08.2017

Arch Echo tvoria predovšetkým dvaja tzv. "berklee boys" Joey Izzo a Adam Rafowitz. Berklee College je nepochybne zaujímavá inštitúcia odkiaľ vychádza kopec mladých, vedomosťami nadupaných muzikantov. Naučia ich tam kompletne hudobnú teóriu a zároveň aj tvoriť super-zložité kompozície. Ak chcete byť profi hudobníkom, tak samozrejme musíte vedieť hrať aj náročné veci. Problém je v tom, že ich to zdeformuje natoľko, že nevedia kedy je dosť. Dať skladbám patričnú hĺbku, zmysel a aj emocionálny rozmer sa však na Berklee College evidentne nevyučuje. To musí mať muzikant v sebe. Je to dané génmi, ktoré sa nedajú zmeniť.

Tento predslov tak trochu sedí aj na Arch Echo. Super technicky namakaná muzika s malým množstvom emócií, ale zato zvukovo bombastická a žánrovo otvorená. Chlapci totižto robia fúziu prog-metalu, fusion a djentu. Na papieri to znie dobre a opticky to zasahuje skupinku progerov, ktorí takúto hudbu v podstate vyhľadávajú. Debutový album má svoje momenty, ale zároveň aj svoje muchy. Ukrojili si totižto kus koláča, na ktorý ešte tak úplne nedorástli, resp. nedozreli emocionálne.

Predovšetkým chcú ukázať ako skvele vedia hrať. Áno ide im to perfektne, to im človek uprieť nemôže. Aj tie fusion sekcie sa mi celkom páčia. Určite viac než tie djentové, ktoré mi už posledný čas pripadajú ako nejaká reklama na coca-colu. Djent svoju misiu už naplnil a neprináša žiaden posun ako tzv. škrkajúca odnož progresívneho metalu. Pozitívom je vychytaný čistý zvuk s patričnou razanciou. Ten výrazne pomohol celkovému vyzneniu inštrumentálnych skladieb.

Najlepším muzikantom Arch Echo je pre mňa klávesák Joey Izzo. Ten by sa hodil aj ako náhrada za unaveného Jordana Rudessa v Dream Theater. Nepochybne je to "prodigy child" a je to on kto môže z Arch Echo urobiť veľkú prog-metalovú kapelu. Šanca na úspech tu je, ak skrotia svoju vášeň pre onanistické sóla a priveľmi zložité aranžmány. Inak dopadnú ako Scale The Summit, ktorí zablúdili kdesi v temnom lese, z ktorého nevedia nájsť cestu späť.

Výrazný song udrie hneď ako prvý v podobe Earthshine. Hlavná myšlienka jasne kopíruje kapelu Toto, ale inak sa mi to naozaj páči. Izzo a gitarista Rafowitz sa snažia trafiť stred a vcelku úspešne. Ďalšou silnou záležitosťou je aj funkom ovplyvnená Hip Dipper. Rytmus pekne graduje, akurát niektoré miesta mi prídu trochu predimenzované. Medzi to naozaj dobré patrí skladba Color Wheel, ktorá nápadito rozvíja melodickú myšlienku a taktiež aj jemnejšia Bloom, a vygradovaná My Heart Sometimes. Čiže väčšina materiálu mi imponuje. Čo mi ale neimponuje je to kvantum nôt, ktoré sa snažia človeku nasypať do hlavy a je to skôr na škodu, pretože tie nápady a motívy sa mohli spracovať aj iným spôsobom.

Celý album preberá vo veľkom inšpiráciu od Dream Theater, Liquid Tension Experiment a Animals As Leaders. Chýba mi tu vlastný názor na muziku. Od chlapov, čo vedia zahrať aj Mozarta odzadu (berte to s humorom) očakávam trochu viac, než len akúsi kópiu prog-metalovej klasiky z konca 90-tých rokov. Tento opus by dopadol nepochybne lepšie keby trochu spustili z náročnosti. Bohužiaľ, usvedčujem Dream Theater z toho, že pokazili celú generáciu muzikantov. Dôsledky si môže človek vypočuť aj u Arch Echo. Nie je to rozhodne žiaden prepadák a určite prekračuje o čosi viac podobne zamerané produkty. Akurát by som rád chlapcom povedal, resp. zakričal – hey guys, show some more personality!!!

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Arch Echo - Arch Echo
» popis a diskografie skupiny Arch Echo

UFO - Phenomenon

UFO / Phenomenon (1974)

Martin H | 4 stars | 11.08.2017

Zkratka UFO znamená v češtině neidentifikovatelný létající objekt. Nebudu tady rozvíjet konspirační teorie o tom, zda létající talíře existují, či nikoli. O to mi nejde. Pouze se pokusím o lehkou parafrázi onoho významu. Skupina UFO byla pro mě dlouho takovým neidentifikovatelným rockovým objektem, o němž jsem něco mlhavě tušil (znalost skladby Doctor Doctor), ale k podrobnějšímu průzkumu jsem se dlouho nemohl odhodlat.

První dvě studiová alba jsem pominul a vrhnul se až na éru s německým kytaristou Michaelem Schenkerem. Ten se poprvé hráčsky a skladatelsky podílí na třetím albu Phenomenon a přeměňuje do té doby spíše space rockovou partičku kolem zpěváka Phila Mogga v říznou hardrockovou úderku s jasným a přímým tahem na branku. Jeho jméno také najdeme podepsáno pod osmi z deseti skladeb uvedených na desce, přičemž jedna z nich, Built For Comfort, je coververzí Willieho Dixona.

Na albu Phenomenon je hudba s ohromným nábojem, která si nehraje na žádné velké umění a posluchače od začátku drží v napětí, s jakým že riffem či sólem skupina v další skladbě překvapí. A že je co poslouchat. Od prvních tónů úvodní přímočaré Oh My se nudit nebudeme. Skupina na nás hrne jeden riff za druhým a fenomenální germánský ostrostřelec je prokládá skvělými sóly a vyhrávkami. Z jeho hry cítím mladickou invenci, zápal a radost. Stačí si poslechnout instrumentální pasáž v hitovce Rock Bottom, abych měl jasno, že tuhle kapelu můžu. Ale ještě víc se mi líbí následující píseň Too Young To No, druhá z těch, pod nimiž není Schenker podepsaný. To ale neznamená, že by jeho vklad nebyl patrný. Charakteristický jasný zvuk jeho kytary, která zde v podstatě po celou dobu sóluje, mě nenechává chladným. A když začne instrumentálka Lipstick Traces, tak to už blahem přímo pochrochtávám, vlním se do rytmu a říkám si, proč jsem nemohl takovou krásu objevit už dřív.

Jediné, co bych desce Phenomenon vytkl, je kupodivu zpěv Philla Mogga. V pomalejších kouscích mu nemám co vyknout, ale v těch svižnějších se mi zdá, že občas až příliš tlačí na pilu, čímž se z jeho hlasu vytrácí lehkost. Ale to je pouze a jenom můj problém.

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO

Atheist - Elements

Atheist / Elements (1993)

alienshore | 3 stars | 11.08.2017

Technický death-metal a progresívny death-metal sa medzi sebou niekedy križujú a niekedy nie. Atheist je niekde zhruba v strede medzi týmito dvoma príbuznými žánrami, ale často sa stáva, že tieto kapely idú viac do techniky, než do skutočnej progresivity. Elements od amerických Atheist bol svojho času progresívnym dielom, ktoré posunulo hranice death-metalu do inej dimenzie. Ukázali tak ešte nevyšliapanú cestu, ktorá predstavovala nové horizonty objavovania. Kapely chápali túto výzvu rôzne a každá po svojom.

Elements je ďalší kontroverzný titul v death-metalovom ranku. Zakomponovanie jazz/fusion a latino prvkov predstavuje značne protichodnú záležitosť oproti klasickému death-metalu. Preto je aj tento album naozaj zvláštnym dielom a určite nie pre každého. Zvuk sa oproti Unquestionable Presence málinko zhoršil, nie je to proste tá istá produkčná úroveň. Ďalší problematický aparát tvoria aranžmány, ktoré majú roztrieštený charakter. Tu a tam sa pritvrdí a potom nasledujú rôzne jazz/fusion/latino variácie dosť podobné tvorbe Al Di Meolu.

Pre mňa je však najväčším problémom absencia nejakých emócií, či už takých alebo onakých. Obdivuhodné kreácie predovšetkým pánov gitaristov majú môj neskonalý rešpekt. A treba iste oceniť aj výborného basáka Tonyho Choya. Technika však nie je všetko a mám pocit, že sa tu viac predvádza hráčske majstrovstvo, než zmysluplná a prepracovaná skladba. Myslím si, že americkí Death mali v tomto smere ďaleko lepšie premyslený koncept. Je tu samozrejme zopár zaujímavých songov. Jednou z naj je výborná Mineral, kde to ťukanie do strún má svoje osobité čaro a vytvára krásny efekt. Tá druhá, ktorá vyčnieva je posledná Elements vďaka prepracovanej stavbe a skvelým gitarám. Obe majú melodickejší feeling a je jasne počuť, že kvalita ich hudby tým pádom aj rastie smerom hore. Škoda, že takýchto momentov tu nie je viac. Milým príspevkom je aj krátka latino/jazz inštrumentálka Samba Briza. Čo väčšine skladbám neprospieva, okrem už spomínaných vecí, je aj spev Kellyho Shaefera, ktorého prejav ma niekedy dosť irituje.

Elements je nepochybne dôležitý míľnik vo vývoji extrémneho metalu a jeho ďalších možností. Jeho počúvanie je však problematickejšia vec a na tú hromadu zmien, a niekedy až nie celkom súvislých musí mať človek proste náladu, prípadne je silne zainteresovaný v tomto žánri. Celkový prínos je v jeho neortodoxnej rytmickej štruktúre a najmä v jeho nekomerčnom umeleckom prevedení. Niekto to ocení najvyšším možným spôsobom, niekto nie a niekto zase preferuje zdravý stred ...

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Atheist - Elements
» popis a diskografie skupiny Atheist

Soft Machine - Third

Soft Machine / Third (1970)

Titan | 5 stars | 11.08.2017

Jedno z nejkomplikovanějších alb, které jsem dosud slyšel. Respektive trvá nějakou dobu se do toho dostat. Potřeboval jsem více poslechů, než jsem to celé vstřebal. Ovšem výsledek stál za to, s každým poslechem se mi to líbilo více. Oproti předchozím albům je to rozděleno pouze na 4 skladby, které trvají podstatně delší dobu. Kapela jakoby upustila od předchozí psychedelicko-písničkové formě a přešly více do progresivního jazz rocku. Navíc saxofon se tu začal výrazně hlásit o slovo.

Facelift - Začíná to vrzavými zvuky, jakoby byl jemný stroj ještě málo namazán, teprve se rozjížděl, kolečka se promazávaly a pomalu rozjížděly. Po 2 minutách začne kňourat saxofon, velmi příjemné varhany se melodicky přidávají a začne melodická pasáž, kdy si nástroje navzájem pohrávají a doplňují jeden druhého. Pak se rozjede typicky soft-machinovská rychlá varhanní show, basa začne být výraznější. Saxofon stále čeká na slovo, přidá se jakmile se hudba zrychlí. Poté se to celé zpomalí, zrychlí, pasáže mění, saxofon hraje prim. Řekl bych, že tato skladba mi dala nejvíce zabrat, je taková asi nejkomplikovanější na vstřebání. Na počátku jsem se bál, že se mi nikdy nebude líbit, pak se naštěstí s dalšími poslechy vyplatilo.

Slightly All The Time - Jazzově melodicky laděný saxofon, podbarvenými varhany se pozvolna rozjíždí. Člověk má pocit, že je někde v undergroundovém klubu, dává si dobré pivko a poslouchá jazzovou kapelu, která nemá ambice stát se kandidátem na best seller roku. A to je jedině dobře. Po 6 minutách se vyrojí flétna a začne si melodicky pohrávat s ostatními nástroji. Po 8.minutě to přepne úplně do jiné polohy a sejde více saxofonů najednou, hluboký, který údává jakoby basu a zároveň vyšší si hraje solo, jakoby se ho to ani netýkalo. Varhany začnou žárlit a musí se také ozvat. Začnou ty typické smyčky a obraty alá Soft Machine. Kolem 13.minuty začne má velmi oblíbená pasáž. Zabublají varhany a saxofon se rozjede v pomalou, příjemnou melodii, smutnou, ale velmi krásnou. Mám z toho absolutní mrazení po zádech. Nejprve naříká, že je vše ztraceno, že nic nemá smysl. Následně se pozvolna dostává do vyšších tónů. Při této pasáži být v jazzovém klubu, asi mi začnou téct slzy. V 16. minutě se tempo rapidně zrychlí a tím pádem i všechny nástroje. Vše se stále drží melodičnosti a při té rychlosti to zní jako opravdový jazz. Ne, ještě je to málo a v 16:55 se to ještě více zrychlí a saxofon velmi naléhá. Rozjede se v další sola, až se unaví a pozvolna se ukolíbá. Převezmou otěže varhany (nevím jak to ti kluci ušatí dělají, ale ten zvuk je strašně příjemný).

Moon In June - Asi nejpřístupnější píseň na albu. Od samého počátku Robert Wyatt začne zpívat. Ale on nezačne jen zpívat sám. S ním totiž zpívají i varhany. Jakoby se spojily v jeden stejný hlas. Zajímavé je, že jeho hlas mám rád, přitom řadu vyšších hlasů tolik nemusím (např. Anderson z Yes). Robert naříká, kňourá, zpívá si s varhany. Do toho ještě bubnuje, klobouk dolů. Do 9. minuty si stále melodicky pohrává s varhany. Pak nastává instrumentálnější pasáž a opět začnou soft mašínovské varhanní kudrlinky a solíčka. V závěru se to postupně uklidní a píseň v poklidu dojede do konce.

Out Bloody Rageous - Za začátku to dává dojem, že není zvuk. Postupně začnou třepotat varhanní zvuky, nabírá to stále na gradaci. Po 5 minutách se přidají ostatní nástroje a tempo se zvýší. Saxofon přidá svůj typický sound. Varhanní kudrlinky opět mohou začít. Vše najednou zní jinak než na počátku skladby. V 10.minutě to opět utichne a opět se ozvou třepotavé varhanní zvuky, ovšem více tlumeně. Překvapivě začne hrát klavír, v opakujícím se melodickém rytmu na který se nabalí i saxofon. A následuje další velké mrazení v 11.minutě. Kňourají a bublají varhany - kolem se toulá saxofon, jakoby je hledal. Vždy to ve mě evokuje představu jak se ty soft-mašínská kolečka točí jako dokonale namazaný stroj. Dovedl bych si představit kdyby to promítaly jako diapozitivy na svých koncertech. Saxofon vypouští solo za druhým, a varhany stále podbarveně bublají. Kolečka se stále točí. Následně saxofon začne naříkat, ozývat se z větší dálky, jakoby volal vzdálené lodě, které by měly k němu připlout. Tempo se zrychlí až postupně úplně zanikne. V Závěru navazuje úvodní třepotající motiv varhanních zvuků.

Myslím, že tato kapela by si zasloužila více pozornosti na poli progresivního rocku. Ale dává to i smysl, je to přece jen méně přístupné než jiné kapely z té doby a žánru. Když to porovnám s Caravanem, tak mi přijde, že tihle chlapíci tíhnou více do jazzu. Je to sice boj se tím propracovat, tak jako s VDGG Pawn Hearts, nebo ještěrka od KC, ale výsledek také stojí za to.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Third
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Edge Of Sanity - Purgatory Afterglow

Edge Of Sanity / Purgatory Afterglow (1994)

EasyRocker | 5 stars | 09.08.2017

Bájné švédské sdružení kolem skladatelské, producentské a hráčské legendy Dana Swana, operující v extrémních vodách už od přelomu 80. a 90. let, si nakonec svou výrazně melodickou formou smrtícího běsnění dobylo zasloužené vavříny. Tahle položka je u mě jedním z vrcholů.

Twilight je vlastně učebnicovou ukázkou nově nastoupené cesty, to, co předchozí dvojice albových záseků započala, tohle dílo završuje. Zahalený klávesový úvod, ambientně ledová, až depešácká nálada a andělský hlas, startující extrémně energické melodické závody na všech frontách. Swano odpaluje chropot a všechno dosahuje hned v úvodu stropu možností. Geniální.

Of Darksome Origin začíná i končí temnými melodiemi, vedle At the Gates a jejich školy není divu, že EOS jsou poněkud pozapomenutými pionýry melodického kovu smrti. Tohle je ale o hodně extrémnější a rychlejší nátěr...

Blood-Colored je další peckou na solar, po napjatém úvodu hoši vybalí tuny heavy metalových melodií, prastarý rock a metal si tu podává ruku s extrémem, a pokaždé nasazuju děsivý, ale i rozkošný úsměv.

Strojová sekanice, zahajující strojově chladný postulát Silent a následné závratné vedení melodií, sražených s ocelově chladnou mašinérií, žádalo si dokonalou odvahu. Tady už jsou vsazeny čisté akustické vstupy.

Mezi nejznámější položky edgeovské tvorby patří Black Tears, překopaná i metal-coreovými Heaven Shall Burn (deska Iconoclast, 2006). Je to jasnozřivá melodická pumelice, stvořená s odzbrojující lehkostí. Stovky formací usvědčuje z opisování.

Elegy je temně metalovou vichřicí, kde kapela vykopala své extrémní kořeny a kol dokola rozpoutala pikle věru nepěkné... A ten výbušný závěr!

Dokonalou melodickou učebnicí po edgeovskou je sedmiminutová Velvet Dreams. Rozvolněné, místy až baladické tempo a nádech opuštěnosti a krystalické severské melancholie, hněv je ztělesněn vokály.

Enter Chaos ztělesňuje metalovou modernu a punkovo-hardcoreové kořeny některých členů kapely. Těžká tempa, divé sólo a jen poskrovnu melodií.

The Sinner and the Sadness má melodický základ, krásně rozprostřený na tříminutovou plochu jako plakát. Swanův vzteklý hlas opět přivolává otisky moderny.

A moderní je i závěr v podobě temné, nenávistné šlehy Song of Sirens, kde jako by hoši nasáli až black metalové inspirace s trochou industriálu a hardcoreově sekané těžby. Drtivý závěr.

Skvostná nahrávka, vybraný a zvukově vyleštěný melodický koktejl explozívní síly a vytříbeného provedení. Smrtící kovové jádro s ještě částečně chroptícím hlasem spojené bez špetky zaváhání s heavy metalovou melodikou a hojně využívající i melodické hlasy. Oproti velebenému The Spectral Sorrows se mi líbí mnohem plnější znění. Skvostná nálož i obal od Kristiana Wahlina.

» ostatní recenze alba Edge Of Sanity - Purgatory Afterglow
» popis a diskografie skupiny Edge Of Sanity

Knight Area - Heaven And Beyond

Knight Area / Heaven And Beyond (2017)

horyna | 4 stars | 09.08.2017

Hudební obsah zachycený na novém díle Heaven And Beyond holandských Knight Area, mě svou intenzitou připomíná peřejemi naplněný, zurčící horský masiv vody, který dokáže svého cestovatele dokonale pohltit. Na straně jedné, se otírá o břehy porostlé nízkou metalovou vegetací, na té druhé, se její vlny tříští o kameny a balvany, vymodelované z letité, hard-rockové horniny. Hlavní tok, střed tohoto běsnícího živlu, je výsostně progresivní. Má jasný směr, ze kterého neuhne ani o milimetr. To jen jeho zákruty regulují a zmírňují ono napětí, v muzice kapely uložené, která si s léty nabranými zkušenostmi, počíná jako zkušený námořník, jehož rovněž nebaví se plavit jen jedním vytýčeným směrem, ve stejných stojatých vodách, okleštěného progresivního rečiště.

Celé tohle entrée z oblasti vodní říše, má posloužit jako vodítko všem, kteří touží poznat hudbu výborné kapely ze země tulipánů a větrných mlýnů, kapely Knight Area. Ta je pro 99%-ntní většinu hudebních nadšenců, žijících na pomezí Čech a Slovenska hodně velým tabu. K dnešnímu dni má na kontě 6 studiových alb a kdyby zde kolega Braňo nevytvořil její profil a nepřidal jednu jedinou recenzici, byla by její životnost mrtvá i pro stránky Progboardu.

Přitom je přítomná kvalita snadno doložitelná hudbou, kterou světu představuje. S neoprogresivním stylem a podružnými hudebními oblastmi, o kterých jsem mluvil výše, zachází jako skutečný mistr. Dokáže se doširoka rozkročit a absorbovat množství vlivů z venku, které pak ladně přetvoří k obrazu svému. Vzniká tak dílo pestré, přitažlivé, nesnadno oposlouchatelné, přesto celistvé a širokospektrální.

Do vodáckého raftu naskočíte ihned s prvními tóny Unbroken a už se vezete pěkně strmým údolím, ve kterém vaše vodní podloží nabírá na rychlosti s každým dosaženým metrem. Holandské progresivní kapely mají zvláštní smysl pro melodiku a ani Knight Area není vyjímkou. Melodická spádovitost jejich přednesu je svojská a přitažlivá. Klavírní a klávesová hravost s ohromným přehledem podbarvuje vokální předstevení Marka Smita v druhé Dreamworld. Ano, tím hlavním mužem a mozkem kapely je klávesák slyšící na jméno Gerben Klazinga. Jeho nástroj je tou stříbrnou, pevně zakotvenou pole danceovou tyčí, okolo které poskakují tisíce melodických notiček.

Tajemný úvod skladby třetí The Reaper, v němž Gerben staví starodávné atmosférické usedlosti, pokryté rouškou tajemna a léty usazeného prachového nánosu je parádní. Mark pěje dokonale a překrásná barva jeho hlasu, je naším vodítkem v komnatách naplněných chtíčem a smyslností. Na nahrávce je krásně slyšet i vytaženou basu Petera Vinka a ony zmiňované kreativní kudrlinky Marka Bogerta.
Box Of Toys melodiemi doslova praská, Starlight je údernější, přesto pořád hodně nápaditá a píseň titulní si bere svůj předobraz v hudbě Queen. Zní rozmáchle, decentně pateticky a posluchači běhá po těle ono známe příjemné mrazení. Ústředními motivy písní Saviors And Sinners a Twins Of Sins, jsou výborné sólové kytarové eskapády Marka Bogerta. Jeho hra dodává písním na přitažlivosti i intenzitě, vedle kláves je kytara hnacím prvkem hudby těchto holanďanů.


Určitým mínusem nahrávky je pouze její moderní zvuk. Pak ale stačí mírná úprava na vašem přehrávači, potlačit basy i výšky a je vystaráno. Věřte, že jejich hudba za to rozhodně stojí. Není chybou posluchače, že žije v době, do které přichází hudebně výborná díla, ve své konečné podobě, zvukově tak špatně ošetřena.

Muzika kapely Knight Area je pro progresivní gurmány tím pravým mokem a svou momentální vyspělost nám demonstruje novým albem Heaven And Beyond.

Bodování: Jestliže jsem dal jejich krajanům Silhoutte známku 4,5 za maximální barevnost jejich hudby na albu Across The Rubicon, tady budu puntičkář a malinko hodnocení snížím na 4,2*



» ostatní recenze alba Knight Area - Heaven And Beyond
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Atheist - Unquestionable Presence

Atheist / Unquestionable Presence (1991)

alienshore | 4 stars | 08.08.2017

Americká death-metalová kapelka Atheist sa nedá veľmi porovnávať s inými podobne ladenými formáciami. Rozhodne to nie je nič v štýle Death, ani Pestilence a ani Cynic. Tieto veličiny sa často skloňujú a priradzujú k sebe, ale každá z nich bola predsa len svojská a niečím odlišná. Atheist je ultra-technická muzika, ktorá neoplýva nejako veľmi melódiami. Tým pádom je počúvanie ich albumov značne ťažká záležitosť. Navyše tu máme dočinenia s death-metalom, ktorý miestami hraničí až s avantgardou.

Aranžmány na Unquestionable Presence sú veľmi otvorené a nemajú podľa mňa až tak úplne ucelený charakter. Niekomu by to mohlo znieť až chaoticky a na vine sú práve elementy jazzu a fusion. Prispievajú k tomu aj veľmi časté zmeny tempa a hromada gitarových riffov. Ešte aj teraz sa Atheist môžu v tomto smere smelo postaviť moderným death-metalovým skupinám, ktoré taktiež hrajú takúto výsostne technickú hudbu.

Produkcia Scotta Burnsa je naozaj skvelá. Zvuk je čistý, zaostrený a každý inštrument dostáva svoj priestor aj patričnú razanciu. Tony Choy tu a tam predvádza svoje ohybné prsty a tzv. bublajúca basa je v počiatočnom štádiu death-metalu takou klasickou aranžérskou fintou. Pre mňa je najzaujímavejším muzikantom gitarista Randy Burkey, ktorý predvádza majstrovské hráčske schopnosti a niektoré jeho momenty sú priam geniálne. Za najvýraznejšie skladby považujem titulnú Unquestionable Presence (perfektne načasované rytmické tempá) a aranžérsky pestrejšiu An Incarnation's Dream. Naozaj nechcite, aby som popisoval, čo konkrétne sa tu deje. Na takéto turbulentné víchrice slová bohužiaľ nestačia.

Atheist nie je taká tá typická death-metalová kapela a ani ich hudba rozhodne nepatrí medzi to najagresívnejšie. Určite však patrí medzi to najkomplikovanejšie vo svojej ére. Kto sa chce dostať na kobylku albumu Unquestionable Presence musí len počúvať, počúvať a počúvať. Efekt sa určite dostaví a kto holduje vyložene technickým kapelám, ktoré tvoria takúto nekomerčnú fúziu žánrov bude z Atheist určite nadšený.

» ostatní recenze alba Atheist - Unquestionable Presence
» popis a diskografie skupiny Atheist

Edge Of Sanity - Crimson II

Edge Of Sanity / Crimson II (2003)

alienshore | 4 stars | 08.08.2017

Vzťahy v kapele Edge Of Sanity asi nikdy neboli nič moc, o čom svedčia aj vyjadrenia jej bývalých členov. Dan Swanö ich opustil v roku 1997 kvôli rozdielnym názorom v hudobnom smerovaní. Zvyšní členovia si ale našli hneď nového speváka a vydali album Cryptic. Na oplátku o pár rokov neskôr vychádza pokračovanie legendárneho futuristického diela Crimson pod názvom Crimson II a už len letmý pohľad na zostavu jasne vraví, že tu nie je žiaden pôvodný člen z obdobia 90-tých rokov. Traduje sa, že šlo o Swanövu pomstu za album Cryptic, čo nakoniec aj sám tak trochu potvrdil. Každopádne obe strany mali asi svoje dôvody prečo spolu nevychádzali.

Odhliadnuc od personálnych ťahaníc je potešujúce, že nakoniec tento jednorazový projekt vyšiel. Posledný album Edge Of Sanity obsahuje všetky dôležité štýlové ingrediencie. Je to vlastne typický Dan Swanö, akurát mi to tentoraz pripadá ako mix albumu Crimson a jeho sólovky Moontower. Je cítiť, že je to one-man projekt, čo neznamená žeby fanúšikovia tejto kapely nedostali to, čo očakávajú. Swanö pripomína niektoré motívy z roku 1996, no pridáva ďalšie nové melódie, riffy a vokálne linky. Crimson II znie o čosi tvrdšie než jeho predchodca, no melodickú povahu má stále zachovanú. Obsahuje opäť len jednu dlhú skladbu a prominentnú rolu na ňom zohrávajú nielen husté gitarové riffy, ale aj klávesy.

Je iste obdivuhodné, že Dan si všetko vie nahrať skoro sám a že si to aj produkčne zastreší. Možno skladateľská interakcia s ďalšími muzikantmi by určite prospela a Crimson II mohol byť ešte lepším dielom. Predsa len na klasický opus z druhej polovice 90-tých rokov kvalitatívne nesiaha, pretože neobsahuje až tak silné nosné motívy. Ale aj tak je to stále na vysokej úrovni po každej stránke. Žánrový mix death/black/prog-metalu má pod jeho rukami stále svoje čaro. Najlepšie kúsky sa ukrývajú pod názvami Incantation, Face To Face, Disintegration a Aftermath. Predovšetkým koniec albumu je excelentný.

Urobiť definitívnu bodku za Edge Of Sanity sa Swanövi podarilo vcelku veľmi slušne. Zakončil zároveň aj koncepčný príbeh, ktorý podľa neho nebol dotiahnutý. Pre fandov progresívneho death-metalu švédskeho strihu iste povinná záležitosť, no ešte predtým odporúčam sa zamerať na prvý diel Crimson z roku 1996.

» ostatní recenze alba Edge Of Sanity - Crimson II
» popis a diskografie skupiny Edge Of Sanity

Edge Of Sanity - Crimson

Edge Of Sanity / Crimson (1996)

alienshore | 5 stars | 08.08.2017

Edge Of Sanity predstavujú odlišný typ death-metalu, než tomu bolo u zaoceánskych kapiel, ktoré udivovali svet hráčskou ekvilibristikou. Švédsky extrémny metal so svojimi chrastiacimi gitarami a chladnou atmosférou znel jednoducho inak. Rok 1996 je pre multiinštrumentalistu a skladateľa Dana Swana vrcholom jeho kariéry. Prišiel s revolučnou hudobnou formulkou a to skrížiť death-metal s progresívnym rockom, progresívnym metalom a zakomponovať do toho čisté vokály, melodické gitarové sóla a folkové motívy. Na projekt Crimson zlanáril aj svojho parťáka podobného razenia Mikaela Akerfeldta z Opeth.

Naskytá sa zaujímavá otázka – kto od koho vlastne opisoval? Akerfeldt od Swana alebo Swanö od Akerfeldta? Je dosť pravdepodobné, že sa ovplyvňovali navzájom. V dobe, keď sa nahrával Crimson mali Opeth na trhu len debutový album Orchid (1995), ktorý je hudobne ešte len v embryonálnom štádiu toho, čo vytvorili neskôr. Čiže Edge Of Sanity boli v tomto smere o čosi rýchlejší. Naproti tomu Opeth, resp. Mikeal Akerfeldt vytvoril ucelenejší a komplexnejší formát death-metalu a progresívneho rocku, čo mu aj prinieslo svetovú slávu a obrovské úspechy v predajnosti.

Crimson obsahuje len jednu skladbu, ale je zložená z tzv. miniatúrnych skladbičiek, ktoré sú navzájom poprepájané. Sled rôznych motívov, melódií a riffov je však obdivuhodný, keďže časové rozpätie je štyridsať minút a deje sa to bez zakopnutia, či nejakej skladateľskej bezradnosti. Všetko tu má svoje miesto a Dan Swanö spolu s celou kapelou urobili mravčiu prácu na tomto albume. Navyše, v death-metale sa vtedy ešte taká vec nestala, aby na štúdiovke bola len jedna jediná skladba. Spojiť death-metal, black-metal, folk, progresívny rock, gothic-metal a progresívny metal bez toho, aby sa to medzi sebou mlátilo si vyžaduje veľa úsilia. Je za tým aj vyčistený zvuk, ktorý má oproti predošlým počinom svoj jasne daný charakter. Čo znamená, že si môžete bez bolesti vychutnať melodické pasáže, hrubozrnné growlingove vokály, výborné aranžérske nápady a aj napätú atmosféru, ktorá celému tomuto koncepčnému dielu kraľuje.

To, či je Crimson dokonalý alebo nedokonalý album by bolo na nekonečnú debatu. Jednoznačne mu však patrí výsadné postavenie vo svete extrémneho metalu. Bol a stále je inšpiráciou pre nové metalové kapely, ktoré sa pokúšajú o podobnú žánrovú symbiózu. Ale tak, či tak si myslím, že tieto rieky sú už načisto vymlátené kapelami ako Edge Of Sanity a Opeth, kde predovšetkým Opeth dotiahli do dokonalosti spojenie zla a krásy do jedného kompaktného celku.

» ostatní recenze alba Edge Of Sanity - Crimson
» popis a diskografie skupiny Edge Of Sanity

Audioslave - Audioslave

Audioslave / Audioslave (2002)

Martin H | 5 stars | 08.08.2017

Skupinu Soundgarden jsem nikdy nijak zvlášť neposlouchal, z velké grungeové čtyřky mám nejraději Pearl Jam. Stejně tak mě minula tvorba uskupení Rage Against The Machine. Ovšem spojení zpěváka Chrise Cornella a instrumentální části druhé vzpomínané skupiny, tedy kytaristy Toma Morella a rytmické úderky ve složení Tim Commerford a Brad Wilk pod názvem Audioslave mě nenechalo chladným. A když se navíc ve spojitosti s prvním singlem Cochise začalo objevovat přirovnání ke slavné skladbě Whole Lotta Love, tak bylo jasné, že desku musím zařadit do sbírky.

Těch čtrnáct skladeb, které obsahuje eponymní debutové album, je přehlídkou moderního hard rocku ozdobeného výrazným hlasem Chrise Cornella, jednoho z nejvýraznějších rockových zpěváků své generace. Cornellův hlas zde chvílemi bouří, chvílemi pláče, zní naštvaně, aby vzápětí dokázal až mazlivě pohladit. Tom Morello kolem staví nápadité riffy, vyhrávky a sóla, avšak ty zde nejsou samoúčelné, ale vytvářejí mohutnou zvukovou stěnu, jež před sebou žene a drtí vše, co se jí postaví do cesty jako v případě již zmiňované úvodní skladby Cochise. Pohromadě to drží sehraná rytmika s cromagnonským bubeníkem Wilkem. Ne zbůhdarma si ho strašáci Black Sabbath pozvali na nahrávání své poslední dlouhohrající desky.

Celá nahrávka je velice soudržná a těžko vybírat ty nejsilnější kousky. Líbí se mi burácivá Gasoline i následující What You Are, v níž je patrný onen hlasový kontrast, tedy na jedné straně něžnost, na druhé straně totální „nasranost“ na celý svět. Hitovka Like A Stone se sice tváří jako posluchačsky vstřícná rádiovka s chytlavým refrénem, ale stačí si přečíst překlad textu, který je plný odkazů na samotu a smrt, aby si vnímavý posluchač uvědomil, že démoni, se kterými Cornell neúspěšně zápolil, byli dlouhodobějšího charakteru. Osobně mám raději ty klidnější skladby, v nichž může vyniknout naléhavost ve zpěvákově hlase, například píseň Shadow On The Sun se zajímavou kytarovou vyhrávkou, nebo následující I Am The Highway evokující v americké kultuře již tolikrát zobrazené téma cesty. Ducha starých Black Sabbath ve mně vyvolává skladba Bring 'Em Back Alive s hromovým burácením v refrénu a lehce upištěným sólem.

I zbytek alba stojí za poslech, ale chce to trochu času. Zpočátku se mi některé skladby zdály podobné, leč po pár posleších si všechno sedlo. Lehkou výtku mám pouze k délce alba, přece jenom je pro soustředěný poslech lepší tři čtvrtě hodina. Jenomže co vyhodit? Cornell a spol. ode mne dostanou 4.5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Audioslave - Audioslave
» popis a diskografie skupiny Audioslave

Mr. Big - Defying Gravity

Mr. Big / Defying Gravity (2017)

horyna | 4 stars | 07.08.2017

Dobré hard rockové, či hard´n´heavy muziky, je od poloviny devadesátých let, mezi veškerou světovou hudební produkcí jako šafránu. Tento styl prorazil začátkem sedmesátých let prostřednictvím kapel jako byli Deep Purple, Led Zeppelin, či Ufo a i dnes, po více jak čtyřiceti letech, se nástupci těchto velkých ikon historie, ke svým praotcům stále navrací. Největší boom zažil ve "zlatých osmdesátých", kdy krom do kurzu se dostávajícího metalového směru, hrála hard rock naprostá většina existujících kapel, především na druhé straně naší polokoule, přesněji řečeno na jejím západním pobřeží.

Okolí Sunset Boulevardu, ležícího v západním Hollywoodu v Kalifornii, bylo mekou a rodištěm obrovského množství kapel, podobných jedna druhé, jako vejce vejci. Ale ještě než všemu tomuhle humbuku zatnul tipec na počátku devadesátých let směr grunge, povstala zde jedna významná kapela, zpočátku označovaná jako supergroup, jejíž činnost s jednou krátkodobou obměnou a vynucenou přestávkou je platná dodnes.

Jsou jimi Mr. Big, kteří od svého reunionu v roce 2009, právě v těchto dnech vydávají své třetí po-comebackové album nazvané Defying Gravity. Na tuhle kapelu bylo co se týče stran kvality vždy maximální spolehnutí. Rockový fajnšmekr, ať už se na hudebním poli pohyboval v devadesátých letech, nebo v době dnešní, nikdy na prvoplánové hitůvky nehleděl. Provařené a do nekonečna omýlané To Be With You a Stevensonovské Wild World, neprozradí o kvalitách kapely zhola nic. Ta sice právě za ně vděčí celosvětovému úspěchu, ale například v zemi vycházejícího slunce, si pověst (polo)bohů vybudovali kvalitním hráčským repertoárem, instrumentální erudicí a častou koncertní činností, podepřenou sympatickou lidskou tváří, na níž maska falše a nabubřelosti, nebyla nikdy nasazena.

Tahle kapela se vždy skládala ze čtyř velkých individualit, kterým nedělalo problém tvořit pospolu a pracovat na úkor jedince, ve prospěch celku a kapely. Především dvojice Gilbert a Sheehan, dokáže přibrzit a bezproblémů osedlat své často se plašící rychlé prsty a do svých skladeb nasázet místo miliónů not, několik opravdu kvalitních melodických vychytávek.
Mr. Big zkrátka upřednostní dobrou písničku, před neustále se měnícím kolotočem změn, zvratů a krkolomných akordů.

K producentskému pultu si pánové tentokrát pozvali svého starého známého z dob svých největších úspěchů, pana Kevina Elsona, což je třetí producentská obměna během tří alb (předešlí byli Kevin Shirley a Pat Regan). A velice smypatický je i fakt, že kapela stále udržuje blízkou spolupráci s bubeníkem a starým přítelem Patem Torpeyem, u něhož byla nedávno diagnostikována Parkinsonova nemoc. Jeho vypomáhající kolega slyší na jméno Matt Starr.

A když tedy přistoupím k albu samotnému, hned v úvodu prozradím, že jde opět o dobrou, dokonce velmi dobrou nahrávku, které ovšem k dokonalosti určitý kousek chybí. Kapela jejím prostřednictvím zní velice sebejistě a vyzrále (jak jinak), uvolněně a její hráčská ekvilibristika vystrčí růžky především prostřednictvím skladeb Mean to Me a struhující, mohutnými sbory opanované písně 1992, v jejímž případě jde zřejmě o nejkvalitnějšího adepta desky. V těchto příspěvcích ukazuje Paul Gilbert proč právě on, platí za onoho guitar hero.
První dvojice skladeb Open Your Eyes a titulka Defying Gravity (s banální melodií), nabízí zemitý, spíše průměrný hard rock. To třetí, boogiem načichlá, drsná hitovka Everybody Needs a Little Trouble (se skvělým, Sheehanovým basovým zahušťováním prostoru), už je daleko silnějším kusem. O pestrost, ale i pohodu se starají písně Damn Im In Love Again, jemnější Nothing Bad (About Feeling Good) a rozmáchlá Forever and Back. Ani konec alba nezní prvoplánovitě. Ba naopak, kapela šlape nadoraz a v písni Nothing At All k sobě montuje smyslné akustické motivy v sousedství tvrdých rockových riffů. Erick Martin podává emotivní vokální výstup a Paul Gilbert mu zdatně sekunduje.

V konečném součtu se tedy jedná opět o solidní spokojenost, která do maxima postrádá určitý díl hitovosti z Hey Man, uchu lahodnější melodie nacházející se na Get Over It a především dva kilogramy dravosti, náležící době vzniku alba What If... Proto dnes za čtyři.



PS: během psaní této recenze, jsem se díky internetu dozvěděl, že podzim bude patřit dalšímu návratu jedné z předních hard rockových kapel dneška, švédským Europe. U nich mě při vzpomínce na alba předešlá, stoupá tlak ještě strměji než v případě Mr. Big a pevně doufám, že tady se budou na nebi rozsvěcovat hvězdy všechny. Uvidíme.





» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Pestilence - Spheres

Pestilence / Spheres (1993)

alienshore | 5 stars | 07.08.2017

Rok 1993 je pre death-metal absolútne zásadný. V tomto období vychádzajú diela, ktoré patria dnes medzi top klasiky daného žánru. Medzi ne nepochybne patrí aj kontroverzný Spheres od holandských Pestilence. Kontroverzný preto, lebo len máloktorá kapela si dovolila v tej dobe prísť s tak diametrálne odlišným počinom ako je tento. Zakomponovať do muziky gitarový syntetizátor a jazz/fusion v takom poňatí ako sa to deje tu, muselo veľa pravoverných death-metalistov nemilo prekvapiť. Nuž, čas ukázal, že šlo o správny ťah a Spheres je priam (i keď nie každý to tak vníma) esenciálny album kríženia extrémneho deathu s jazz/fusion a progresívnym metalom.

Album je poznamenaný množstvom nepravidelných rytmov a rôznorodých zmien. Dá sa povedať, že v komplikovanosti (a nielen v nej) predbehol Testimony Of The Ancients. Kým Mameli bol na Testimony hlavným skladateľom, tak Spheres je už viac o spolupráci aj s ďalšími členmi kapely. Pestilence už nikdy nenahrali podobne ladený opus, čo je logické, pretože ponúkol maximum toho, čo vo svojej podstate zosobňuje. Navyše, skúsený producent Steve Fontano navrhol špecificky znejúci zvuk, ktorý sedí k tejto hudbe ako uliaty.

Skladby majú drsný feeling a nejedná sa o žiadnu vyložene melodickú selanku, i keď pomerne svojská melodika tu začlenená určite je. Je to jazda naprieč death-metalom s divokými jazz/fusion vstupmi. To, že Pestilence boli na tom hráčsky tak dobre by len málokto tipoval. Predovšetkým rytmické duo Foddis-Thesseling nepatrí medzi tie typicky death-metalové, ale hrá sa s kadejakými rytmickými variáciami na profi úrovni. Aj gitarové sóla neraz prekvapia otvorenou fusion hrou. Už hneď úvodná Mind Reflections vám nakopne zadok a podobne to pokračuje až do konca celého albumu. Skladba Personal Energy je napr. úplne mimo death-metalový formát a titulná Spheres so svojimi fusion náladami patrí medzi vrcholy albumu, pričom úseky s gitarovými syntetizátormi sú naozaj nápadito skomponované. Netuším, čo členom Pestilence v tej dobe chodilo po rozume, ale je zjavné, že boli úplne zainteresovaní vo fusion a toto je vlastne ich experiment.

Metalistom sa ešte aj teraz z tohto albumu ježia vlasy na hlave. Pochopiteľne. Fusion nebol pre metalistov (vo väčšine) nikdy zaujímavý a je v komplikovanosti opozitom voči niekedy až primitívnemu metalu. Spheres je zvláštny album nielen v diskografii Pestilence, ale aj v celom death-metalovom žánri. Jeho ťažká nátura nebude chutiť každému, ale ponúka totálne odlišný pohľad na extrémnu hudbu a jednoznačne sa zapísal do dejín metalovej hudby spôsobom, ktorý sa nepodarí hocikomu. A to je dôvod prečo Pestilence patrí medzi zásadné death-metalové formácie ...

» ostatní recenze alba Pestilence - Spheres
» popis a diskografie skupiny Pestilence

Pestilence - Testimony Of The Ancients

Pestilence / Testimony Of The Ancients (1991)

alienshore | 5 stars | 07.08.2017

Začiatky smrtiacej odnože metalu sú nepochybne zaujímavou kapitolou. Ako prví s týmto hudobným štýlom začali americkí Death s kultovým albumom Scream Bloody Gore. Na svet teda začali prichádzať podobné kapelky zložené z mladých zúrivých muzikantov, ktorí sa snažili v onej nie celkom naklonenej dobe presadiť, napriek tomu, že táto hudba nebola pre širšie masy akceptovateľná. Veľa z nich bolo priemerných, no niektoré vďaka lepším inštrumentálnym schopnostiam dosiahli vytúžený status a dokonca aj obstáli v skúške času. Jednou z nich sú aj holandskí Pestilence ...

Koniec 80-tých rokov a začiatok 90-tých rokov je pre mňa zábavný z dvoch uhlov pohľadu. Mládež v tej dobe počúvala buď New Kids On The Block alebo Death, Carcass, Morbid Angel, či práve Pestilence. Death-metal predstavoval odpor voči komerčnej hudbe a určite to nebolo nič pre kresťansky orientovaných poslucháčov, keďže texty mali okultný charakter, prípadne inklinovali ku gore tematike. Bol však rýchly, úderný a jednoznačne iný než tradičnejšie poňatý heavy-metal. Mal svoju progresívnu trajektóriu a kapely skúšali pristupovať k jeho tvorbe aj s iným aranžérskym konceptom, než napr. s prvoplánovou brutalitou typu Cannibal Corpse.

Testimony Of The Ancients je dôležitý vývojový krok smerom k progresívnemu a hudobne hodnotnému death-metalu. Technicky vybrúsený, inovatívny a jednoznačne zvukovo počúvateľný. Pestilence nejdú za každú cenu do najvyšších rýchlostných otáčok. Naopak, chcú byť rozmanitý, dynamický a vedia aj krásne spomaliť, ak je to potrebné. Začleňujú do muziky prekvapivo aj klávesy, čo v tomto štýle nemusí vždy zaručene fungovať. Využili ich hlavne pri temne znejúcich predohrách, ktoré vytvárajú občas až hororovú atmosféru. Objavujú sa však aj v konkrétnych skladbách a treba povedať, že Scott Burns urobil v tomto smere špičkovú prácu ako producent.

Na albume sa nachádza v podstate osem regulárnych songov. Mameli ako spevák nie je žiaden zázrak, ale má prejav, ktorý je rozpoznateľný. Melodickejšie gitarové momenty odľahčujú technicky zložitejšie aranžmány. Skladba Twisted Truth má nádherné gitarové sólo, vystrihnuté ako z knihy o progresívnom rocku. Veľmi podobne je na tom aj Land Of Tears. Striedajú sa v nich typické guľometové rytmy a zrazu z ničoho nič vám Pestilence ponúknu takéto melodické hody. Prophetic Revelations mi pripadá ako keby bola inšpirovaná americkou death-metalovou scénou a ako bonus sem pridali aj ženské orgazmy. Album zakončuje aranžérsky grandiózna pecka Stigmatized a krásna progová miniatúra In Sorrow. Každá skladba je niečím nápaditá a prekvapivá v tom, ako do seba zapadajú niektoré odlišné žánrové prvky.

Technika hrania od vydania Testimony Of The Ancients značne pokročila, ale album má stále svoj neotrasiteľný status. Obsahuje kopec výborného materiálu, ktorý v tej dobe vyjadril veľmi hlasno myšlienku, že death-metal nemusí byť len o rýchlosti, ale hlavne o kvalitných nápadoch, ktoré by mali byť nositeľom nejakej myšlienky. Death-metal dnes už zďaleka neprináša takéto opusy. V podstate sa chlapci naučili hrať rýchlo, technicky a zbesilo, ale poslucháča tým len ubíjajú. Chýba im nadstavba, akú do tohto štýlu vniesli Death alebo Pestilence. Navyše, stále budú čerpať inšpiráciu z týchto klasických albumov, ktoré definitívne zmenili tvár metalu ...

» ostatní recenze alba Pestilence - Testimony Of The Ancients
» popis a diskografie skupiny Pestilence

Badlands - Badlands

Badlands / Badlands (1989)

jirka 7200 | 4 stars | 07.08.2017

Kapelám, které na konci osmdesátých let byly tiskem označeny jako hair metal jsem se velmi pečlivě vyhýbal. Nyní, v posledních letech, kdy je možnost poslechnout si i méně známé desky, zjišťuji, že toto označení je velmi vágní a i zde se najdou kapely kvalitní a ani bych je do tohoto ranku nezařazoval. Například uvedu americké Vain, White Lion či britské Badlands.

Odpadlíci z Black Sabbath (Gillen a Singer) a kapely Ozzyho Osbourna (Lee) se dali dohromady s poměrně neznámým basistou Gregem Chaissonem (Lee si ho pamatoval z konkurzu u Ozzyho).

Natočili spolu parádních 11 kousků štavnatého hard rocku s bluesovým feelingem. Nejsou to sice přímo žádné trháky do hitparád, toho si však naopak cením. Kapele to výborně šlape, Jake E. Lee teprve zde ukazuje své hráčské kvality, u Ozzyho přece jen musel podřídit kompozici jeho požadavkům, překvapuje mě barevná hra Erica Singera a výborný hlasový projev Raye Gillena.

Elpíčko je po zvukové stránce skvělé, je dobře že producent Paul O'Neill (Savatage, Trans-Siberian Orchestra) ponechal albu a hlavně kytarám takovej ten "špinavej" sound. Dokonce se prodalo slušných 400 000 výlisků.

Všem hard rockovým máničkám, příznivcům Led Zep a posluchačům dobré muziky doporučuji.

» ostatní recenze alba Badlands - Badlands
» popis a diskografie skupiny Badlands

Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery

Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery (2017)

horyna | 5 stars | 06.08.2017

Od každého nového alba kapely Tangent, se očekává vysoká kvalita. Na progresivní rockové scéně, je takový moment doprovázen určitými předpoklady, pro někoho možná i obavami, jak kvalitně se tentokát Andy Tillisonovi a spol, podaří navázat na své předešlé albové úspěchy. Některé z nich jsou označeny za klasiky žánru a nesou v sobě mnohé inovativní prvky, jež spojují rock a jazzem.

Jestliže znamenala předešlá deska A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, návrat k samé prapodstatě hudby Tangent, je její čerstvá, teprve pár dnů se v obchodech ohřívající sestřička, znatelně odlehčenější a i na poměru kapely formátu Tangent, hračičkovější lehkonohá tanečnice. Její rytmicky precizně bušící srdce, pumpuje krev značky jazz, v celém žilno-cévním obvodě daleko uvolněněji, než tomu bylo kdy zvykem. A to i přesto, že za bicí soupravou dnes sedí přímo mistr Tillison. Stalo se tak zřejmě pod dojmem únavy z hledání neustále nových osobností, potřebných k obsluze tohoto "zařízení". Čtyři poslední nahrávky, zaměstnávali vždy jinou bubenickou personu, tentokrát tedy Andy osobně.

Jako dar z nebes, hodnotím obsazení dalšího "nástroje" jako nového prvku v hudbě Tangent. Je jím andělský hlásek Marie-Eve de Gaultier, který nás svou krásou oblažuje prakticky v každé skladbě. I Luke Machin se ukazuje jako plně adaptovaný a schopný kytarista, který s Andym pracuje už na třetí nahrávce. A znovu vyzvedávat kvality Jonase Reingolda a Theo Travise je myslím naprosto zbytečné. Bohatě postačí pár minut a všem musí být jasné, jak tito velcí profíci opět válí.

Nahrávka má dostatečně kvalitně sejmutý zvuk každého nástroje a její celkový feeling je velice vzdušný, dynamický a pestrý. Tématicky se věnuje ožehavé otázce dnešních dnů a tou je lidská migrace a utečenecká krize.

Obal a celkový design nahrávky, neměl po dlouhých letech na svědomý dvorní malíř a přítel souboru, Ed Unitsky, nýbrž jistý Mark Buckingham, což je myslím krok přinejmenším osvěžující.

Ale to, co mi na nové Andyho nahrávce imponuje v prvné řadě, je jeho barevná a vzrušující klávesová hra, která se na mnoha místech přidržuje určitých impresionistických obrazců, působí velice samovolně, nenuceně a pohybuje se v poklidném, až meditativním spektru. S jeho vokální akrobacijí jsem osobně nikdy problém neměl, je jedním článkem z mozaiky hudby Tangent, poznávacím znamením a plně do ní zapadá a přizpůsobuje se jí.


Je pochopitelné, že revoluční rozměr prvních, řekněme tří nahrávek, lze překonat jen stěží. Ale tahle kapela má na svém kontě i jiné, velice inovativní věci. Ať je to až dojemně romantická a slušivá nahrávka Down And Out In Paris And London, či pro někoho těžko zkousnutelné space představení COMM, vždy šlo o precizní práci z pera páně Tillisona. A tou je dle mého názoru i nahrávka nová, která mě po minulém mírném kalkulu, tentokrát udělala daleko větší radost.


» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent

Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin

Osbourne, Ozzy / The Ultimate Sin (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 06.08.2017

Jak jsem se dostal k Ozzymu ? Docela oklikou. Známý mi pouštěl dvě alba anglických Badlands, kde mě zaujala nápaditá hard rockově bluesová kytara, jak ze staré školy. Při letmém pohledu do bookletu jsem byl doma – Jake E. Lee – tak toho si pamatuju ze dvou alb Ozzyho Osbourna.

Sólovou tvorbu této legendy sleduju spíše informativně, nikdy jsem nebyl přívržencem jeho samostatných počinů – krom alba Ultimate Sin. Spíše si občas poslechnu domovské Black Sabbath ....

Pamatuji se, že toto jediné album jsem poslouchal se zalíbením, ale je tomu již pěkná řádka let – v předchozím režimu by kolchozníci a slévači stačili překročit plán 6 pětiletek.

Rozhodl jsem se tedy oživit dávné hity a zjistil, že i nyní tyto písně působí velice přesvědčivě, za sebe mohu prohlásit, že tuto desku považuji za to nejlepší, co Ozzy během své sólové kariéry vydal.

Důvodem je skladatelský rukopis a hra právě dříve již zmiňovaného Jake E. Lee. Nejlépe mi k Ozzyho hlasu sedí, napsal silné skladby skoro na celou desku (krom poslední Shot in the Dark od spoluhráče Phila Soussana) a dokázal je i živě s ekvilibristikou sobě vlastní zahrát. Nejde však o hru ve stylu nějakého guitar hero, který na sebe poutá velkou část pozornosti, naopak, Lee je poctivý dělník, který riffuje jako o život v předem zvoleném obrazci a tuto hru jemně dokresluje různě vkusnými a přesně padnoucími ornamenty.

Jeho hra je podpořena rytmikou výborného basisty Phila Soussana a poněkud topornějším Randym Castillem na bicí, jehož výkon mi přijde poněkud jednotvárný, možná to je však jen můj subjektivní pocit způsobený trochu horším zvukem jeho nástroje.

Písně na albu, kterých je Jake autor, jsou všechny potencionálními hity, snad krom slabšího Fools Like You. Pro mne snad nejsilnější zářezy Ozzyho celé tvorby jsou Secret Loser, Thank God for A Bomb, Killer of Giants či Shot in the Dark.

Jake obdržel během roku 1987 po turné k této desce bez vysvětlení telegram s výpovědí od manažerky Sharon Osbournové a takto tajuplně byla ukončeno jeho působení vedle netopířího muže Ozzyho. Jeho kariéra však neskončila, ještě několikrát projevil své hráčské dovednosti i skladatelský um, např. v hvězdně obsazených Badlands, kde se mi líbí hlavně na hard rock - bluesovém albu Voodoo Highway z roku 1991. Slyšel jsem i jeho dvě sólové desky, které vůbec nejsou špatné, ale tak vyrovnanou sbírkou songů, jako je na Ultimate Sin, nedisponují.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Styx - Cornerstone

Styx / Cornerstone (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 03.08.2017

Mě tato deska vůbec nesedla. Přechozí album Pieces of Eight se tematicky věnovalo penězům a mamonu a to se vše projevilo kouzlem nechtěného na následující desce Cornerstone. Kalkul při psaní nových písní na toto album dnes přiznává i Dennis DeYoung, kormidelním kolem směrem k popu bylo otočeno po přečtení negativních recenzí v britském tisku.

A tak vznikla kolekce příjemně znějících songů s uhlazenou produkcí a výborným zvukem.
Avšak invence, rocková dravost, energie a prog rockové koření se tentokrát v jejich skladbách neobjevilo.

Obchodní cíl byl ale splněn - 3 miliony prodaných elpíček, LP na druhém místě Top 100 Billboardu a tři úspěšné singly jsou toho jasným důkazem. Styx zůstávají v této době v Americe modlou, proráží i na čelní místa evropských hitparád.

Já z této desky dokážu vstřebat pouze Boat on the River, skladbu napsanou jak podle mustru Lady in Black od Uriášů, kde byly použity netradiční nástroje jako je mandolína či harmonika a spokojenost v mé tváří se dále objeví až u závěrečné lahůdky Love in the Midnight, která dá vzpomenout na staré dobré Styx z předešlých alb, tak jak je mám rád.

Dávám 2 a půl hvězdy. Nevědouc, kam zaokrouhlit, pomoci musel až hod mincí. Americkým dolarem, jak jinak :-)

» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx

Coroner - Mental Vortex

Coroner / Mental Vortex (1991)

EasyRocker | 5 stars | 03.08.2017

Za dva roky po skvostném představení No More Color, které se po zásluze dočkalo kladných ohlasů fanoušků i kritiky, přichází deska Mental Vortex. Ano, jsou to zase Coroner, ale zase posunutí o nemálo světelných let dále. Jejich ekvilibristika se tu plete s moderním odkazem.

Divine Step (Conspectu Mortis) je překvapivým, sedmiminutovým masakrem. Valí se na nás plastické stěny Vetterliho riffů a na mysli vytane otázka - jsou tohle Coroner? Ale samozřejmě, skoro absolutně, slyšte i sólo. Novou kostru skladeb ale obohatily nové prvky - hrubost a hardcoreová těžkost, opět trocha industriálu. Jen typický suchý Broderův štěkot zůstal.

Son of Lilith je další skoro sedmiminuovým postulátem. Zneklidňující Edelmannova kanonáda je překryta mamutími stěnami riffů. I tady vnímáme vlivy moderny, určitě i doomu, Coroner jsou ale sami na objevitelské cestě. Refrén je vymyšlen a exekuován neskutečně.

Nic dobrého nevěští ani Semtex Revolution. Vetterliho riffová kaskáda tvoří až neskutečnou, magickou melodickou přehlídku, v kurzu je ale především poctivý thrashový marš. Broderova hlasová lavina je neúprosná, refrén je dalším hledačským vybočením do temných zákoutí. Skvostné provedení v každém ohledu.

Sirens je další možná překvapení, Vetterli kouzlí své klasické ornamenty, ale volné mezihry i refrén vstřebávají až hard- a progrockové vlivy a výsledný koktejl je nesmírně svěží a průzračný, hlavně skvostné sólo. Nechybí ale ani apokalypticky strojové pochody.

Těžko lze popsat další skvost Metamorphosis, opět se vydávající odvážně na stylové zcestí. Jednoduchá, pomalu postpunková rytmická linka přivolává fenomenální riffový stroj absolutní přesnosti a neúprosnosti popravčího komanda. Nová, ničivá a děsivá podoba Švýcarů, se kterou není radno si zahrávat. Když se přidá štěkající Broder, je vymalováno.

Další díl z nekonečné kuchyně Coroner nese název Pale Sister. Hádáte správně, máme tu další skvost. Doslova nálety sekaných, vysoce technických riffů z Vetterliho dílny, vysoká intenzita, vyžadující absolutní soustředění. Riffová figura v závěru je apokalyptická.

About Life má odvážný, rockový start s klouzajícími Edelmannovými bicími. Vetterliho rázný příchod nás uvede rázně do coronerovského světa. Otázka, kolik kapel hrálo v té době takhle inovativně a "s předstihem", se ale nabízí.

Podobně jako na druhé desce, sáhli totiž tihle nebojácní hoši opět na absolutní klasiku. Ani tentokrát jim odvaha nechyběla, překopali totiž skvost mého nejzásadnějšího beatlesovského alba Abbey Road, I Want You (She´s so Heavy). Ten koncentrovaný tlak a energii po dobu 7minutového očistce nelze nějak uchopit. Ano, takhle by možná zněli sami mr. Lennon a McCartney, kdyby se roku 1991 náhodou rozhodli hrát thrash. Amen.

Čtvrté album, protažené i časově, dokonale po coronerovsku vstřebává prvky moderního metalu, hardcoru, industriálu a dokonce si myslím, že pánové jasně předběhli vývoj v 90. letech. Dnes jsem upravil na tuto srdeční záležitost prastaré texty někdy z roku 2002. Úmyslně jsem odložil desku Grin, což je i v rámci Coroner samostatná a odvážná kapitola. 5, čí spíše 6 z 5.

» ostatní recenze alba Coroner - Mental Vortex
» popis a diskografie skupiny Coroner

King Crimson - Larks' Tongues in Aspic

King Crimson / Larks' Tongues in Aspic (1973)

horyna | 4 stars | 03.08.2017

Zakrátko tomu bude rok a půl, co jsem do sbírky přikoupil technicky nabušené album Red, společnosti King Crimson. Doba pokročila a nastal ten správný čas udělat další krok a zaobstarat jedinému Wettonovu zástupci King C. bratříčka. Volba padla na tuto desku, kterou jsem několikrát během posledních let na netu testoval a která se mě díky brilantní technické výbavě, vždy zdála totálně nepřístupná.

Za ten více než rok, se Red doma spokojeně zabydlel a jeho kouzlo mě "zbouchlo" takřka okamžitě. Pětka v jeho případě je zcela zasloužená, přesto, že ona trojetapa, ve mě nikdy nevyvolá pocity, které s mojí osobou cloumají při poslechu Lakeových a Belewových alb.

Bude to nejspíš díky zpěvu Johna W., který mi připadá občas kapku suchý, nevýrazný, málo emotivní (i když na prvních deskách Asia to cítím zcela opačně) a jehož barva a expresivita tu, je taková nijaká. Chybí mi tam citový náboj, teplo, vroucnost a výraznější sympatie. Myslím že na zmíňované desce Red podává výkon lepší.

Skladby nikterak pitvat nemíním, ale na to, jak jsem se desky "bál", probíhají poslechové dýchánky překvapivě soustředěně, nenuceně a se zaujetím. Ta krkolomnost je stroze řečeno šílená, ale také geniální, intenvizní, bravurní a samozřejmě i matematicky přesná. Vše do sebe jaksi samovolně zapadá, motivy na sebe dokáží navázat dalšími a ještě lepšími pasážemi, nechybí emoce ani nasazení. Obavy z dlouhých instrumentálních skladeb číslo 1,5 a 6 rozmetalo dokonalé nasazení Frippovi jednotky a díky Crossovým houslím mám během první písně pocit, že poslouchám Janáčkovi kvartety, či hudbu Bély Bartóka. Book of Saturdays je jako roztančená divoženka, předvádějící své umění na rosou pokryté noční louce. Exiles mě barvou, zvukem a tempem ze začátku trochu připomíná desku Lizard a Easy money je klasická Frippovina. Vlastně druhou část jazýčků přemontovali Dream Theaeter na albu Black Clouds & Silver Linings a ta se mi líbila vždycky.

Přesně oznámkovat desku po několika prvních posleších není adekvátní vůči sobě, ani druhým. Každopádně jen z laického hlediska a díky přínosu, který pro hudební svět King Crimson znamenali, nemůže být ani má známka nikterak nízká. 4-4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Coroner - No More Color

Coroner / No More Color (1989)

EasyRocker | 5 stars | 03.08.2017

Skvostné třetí album Coroner vydávají pánové v památném roce, roku 1990 absolvovali skvělý koncert u padlé Berlínské zdi. Pro mě jeden z vrcholů jejich tvorby a jedno z nejlepších metalových alb všech časů. 34 minut stačilo.

Die by My Hand se rozjíždí samplovaným intrem industriální mašinérie a přichází apokalypsa všech tváří a podob. Konečně vnímám plný, na kost ohlodaný, studený zvuk, který tomuhle strojovému řádění konečně dodal správné grády. Ano, tohle je konkrétnější, natlakovanější verze Coroner, což je dáno i časem, ale faktem je, že došlo k dalšímu posunu invence. Je tu lehký opar industrie a také řvoucí sólo.

No Need to Be Human nás okamžitě uchopí kostnatým pařátem až doomově laděné riffové mašinérie - ano, jsou to Coroner, dovedeni ad absurdum až na strop dokonalosti. Pomalé, dávivé rytmy a pohřební účinek. Máte to mít.

Read My Scars s motivem svobody jako daru, v roce vydání symbolický, vás svým matematickým odsekáváním na začátku rozetne vedví. Dramatická, temná deka s teatrálními vsuvkami a mimořádně odporným Broderovým hlasem, který v refrénu řádí, a rozkladné Vetterliho sólo.

D.O.A. zahajuje melodický motiv, zase pomalu ve stylu bratranců Destruction, strojově dokonalá i natempovaná smršť, která následuje, už jsou ale patentní Coroner. V parádně vrstvených riffech, mostech i sólech je všude vepsáno, do jakého nebe se tato magická trojice vyzvedla.

V další Mistress of Deception je rovněž dobově aktuální motiv slunečního království a Orientu, kde je voda zlatem. Začíná volnějším tempem, že máte pocit, že nám Edelmann swinguje, Vetterliho dramatické linky a mezihry jsou ale až z orientální kategorie. Tíživý a neodbytný refrén.

Tunnel of Pain následuje neúprosně, natlakovaně, typicky skoro bez jakéhokoli prostoru na oddech. Opět velké představení rozehrává mr. Edelmann a na hroty jeho úderů lepí Vetterli své strunné skvosty. I tady je znát lehký závan industriální mlhy. Pro mě dokonalost.

Chcete-li Coroner jako dokonalou thrashovou úderku, ohlodanou zvukově na kost, určitě zvolte předposlední krupobití Why It Hurts. Neskutečně stylově provedené riffy. Výsledek? K.O., pod kterým se ze mě stává jen beztvará hromada prachu. Nejsem schopen pochopit ten příval nápadů.

A to si opět zvláštní překvapení hoši schovali v podobě závěrečné popravy Last Entertainment, prvního skutečně výrazného industriálního vkročení do jejich tvorby. Nálada děsu a apokalypsy, Coroner jdou ale experimentu a čerstvosti mílovými kroky naproti, jsou v čele tohoto proudu, a tak se koná další skvostná show. Na sekundu čtyři minuty. A dál není třeba nic dodávat.

Časově skromná, podle mě ale ideálně vyvážená nahrávka pro metalové fajnšmekry. Byly nenápadně začleněny prvky progrocku, fusion, industriálu, v mnohém pánové předběhli devadesátkový vývoj. Vyvrcholilo to na dvou albech příštích. I zvuk dosáhl větší plnosti a syrovosti. Nelidský skvost.

» ostatní recenze alba Coroner - No More Color
» popis a diskografie skupiny Coroner

Coroner - Punishment For Decadence

Coroner / Punishment For Decadence (1988)

EasyRocker | 5 stars | 03.08.2017

Už rok po debutu mají Coroner nachystané další album, které jen podtrhlo jejich hvězdný statut spolku talentovaných hudebních vizionářů. Jejich alba inspirovala mnohé začínající progresivní metalové úderky.

Tentokrát jen pomíjivé Intro okamžitě vstupujeme do palebné přípravy s názvem Absorbed a je neuvěřitelné, že vše, co Coroner zdobilo už na debutu, je dovedeno do maxima, a možná ještě dál. Poněkud ústup z tempa, ale všeobjímající riffy a skvělé prostorové bicí. Ani sekunda pauzy, jen čistý tlak.

Jak je u Švýcarů zvykem, skladby jsou natlakované na sebe a na oddech není prostor, a už se valí Masked Jackal. Navazuje v nejlepším akademickém kabátu na debut, i tady ale využil Vetterli zvolnění k dalšímu vypracování skvělých melodických motivů. Přezdívka Baron? Dokonalá.

Arc-Lite se smrskla na plochu málo přes tři minuty, ale téhle elitní sestavě to stačilo na vypracování skutečně elitního, opět klasicky inspirovaného tance pro pokročilé.

Skeleton on Your Shoulder je naproti tomu s pěti a půl minutami nejdelší položkou alba, a je jasné, že téhle plochy využila mistrovská trojice k vrcholnému představení. Vynikající akustické entrée a monumentální nástup riffových hradeb nelze zastavit, ani jedem napuštěný Broderův štěkot. Učebnice techno-thrashe.

Sudden Fall je ale nejlepším možným následovníkem, Vetterli řádí od první vteřiny, skvěle zapojí i akustiky, a všechno korunuje památný, metalové šiky burcující refrénový "povel".

Shadow of a Lost Dream tvoří s dvojicí předchůdců technicky dokonalé jádro alba. Hledáte-li typický, stoprocentní koncentrát hudby Coroner, můžete klidně vyvolit tuhle jízdu smrti. Dramatické a temné odstíny se bez mrknutí oka mísí se zběsilými běhy.

The New Breed je nepochybně dalším pomníkem kytaristy. Kakofonické běhy po hmatníku, "štěky" a sípání, strojová, schizofrenní nálada se samplovanými zvuky a chorobným Broderovým hlasem. Jednoznačně už okno do budoucna.

Voyage to Eternity výrazně zrychluje svůj smrtelný tep, pan Edelmann se tu vydává z posledních sil, práce rytmiky je tu vůbec lahůdková. Ale obavy nemějte, Vetterli si svůj prostor určitě nenechal vzít.

Ty nejlepší laskominy se schovávají na závěr. Coroner nesáhli do šuplíku nikoho menšího, než mr. Hendrixe pro Purple Haze. Ten byl podobným vizionářem dvě dekády před nimi. Než jsem vůbec pochopil, co je tahle skladba zač, napadlo mě mnohokrát, že Vetterli je takovým Hendrixem v metalové hudbě. A provedení? To s vámi dokonale zacvičí. I šamanský génius s čelenkou se tam nahoře musí zběsile usmívat...

Pětihvězdičková 39minutová nálož zcela bez váhání. Jediné, co bych snad vytkl (a to už vlastně u debutu), je bohužel koncem osmdesátek velmi načichlá produkce bez patřičné energie, průraznosti a spádu. Pánové si s tím ale poradili výtečně, včetně mistrné Hendrixovy verze.

» ostatní recenze alba Coroner - Punishment For Decadence
» popis a diskografie skupiny Coroner

Coroner - R.I.P.

Coroner / R.I.P. (1987)

EasyRocker | 4 stars | 03.08.2017

Švýcarské sdružení kolem bubbeníka Marka Edelmanna, zpěváka Rona Brodera a kytaristy Tommy Vetterliho, dobově zahalenými tajemnou aurou pseudonymů, patří u mě k absolutní elitě na celém kovovém nebi. Láskou k jejich totálně nestandardnímu hudebnímu projevu jsem byl spoután téměř okamžitě poté, co se mé uši potkaly s jejich božskými nahrávkami. Už obal láká exotickým pojetím.

Klasikou čpí už dramatické klavírní Intro. Reborn Through Hate začíná takovými rytmy, že na to v roce výroby musela kovová obec čumět doslova jako puk. Komplikované motivy rozlamuje báječná práce Edelmannovy baterie a další unikát - suchý, praskavý hlas. Vše nečekané a překvapivé - takhle hrála snad jedině personálně částečně propojená Mekong Delta.

When Angels Die pokračuje v sázení klasikou načichlých melodií a rytmických hrátek na nejvyšší úrovni. Do skvěle rytmicky klouzající riff zasazuje Vetterli své báječné strunné ornamenty, a máme tu exotickou příchuť dávna.

Intro (Nosferatu) další klasikou čpící - klasikou opět kypící akustiky a tříštivé Vetterliho sólo ukazuje, jak byli Coroner už velmi záhy o parník před konkurencí.

Nosferatu je elitní přehlídkou techniky - lámané riffy s klasickými otisky tvoří celou dokonalou kaskádu, zběsile vypuštěnou do prostoru. Podobně to zkusili i Destruction, ale Švýcaři zašli technicky mnohem dál. Neskutečné!

Suicide Command hovoří už názvem sama za sebe. Sebevražedná jízda šílenců, která se zcela vymkla rozumnému uvažování, děsivě upalující tempo a génius Vetterli, vypalující v tom marši své strunné a sólové orgie. Ti dva, spolu s Edelmannem, přece jen úplně normální nejsou. Roboticky odsekávaný Broderův chropot.

Spiral Dream uvozují chladné technické záseky, pojetím a rytmikou se už trochu vydávající po časovém proudu jejich diskografie. Dusná, temná a bezvýchodná nálada, korunovaná Broderovým šibeničním hrdlem.

A valí se na nás titulka, tentokrát pomalým, jako konec světa odbíjejícím doomovým tempem. Broder vyplouvá temně zkresleným hlasem, připomínajícím také už alba další, skvěle se tu podepíše i basou. Pak se ale rozjede typický koronerovský thrashový marš.

Ohromnou porci skvělé hudby navyšuje pecka Coma - doslova drtící Vetterliho kakofonie, hvízdající, divě poskakující hmatníky pod prsty zběsilého génia. Spojení s Edelmannovou bicí jízdou už jde na hranu normálu.

Fried Alive ale v krasojízdě pana Vetterliho pokračuje. Smrtelně šlapající bicí dávají i tady skvělý podklad pro jeho spirály a kaskády tónů. Refrénově záhrobní Broder
dokonává od mikrofonu dílo zkázy.

A je tu třetí ztemnělé Intro (Totentanz), volně převzaté námět klasických Tanců smrti, populárních hlavně v německém dávnověku.

Pak už přichází thrashový Tanec smrti sám, pochopitelně opět v režii mistrného kytaristy - je to přece rozlučka, alespoň co se této desky týká. Úporné tempo, strunné úchylnosti, výrazně vysoko štěkající Broder. Buďte tu palbu ty čtyři minuty ustojíte, nebo skončíte ve škarpě.

Po doznění opět klasicky kvapícího Outra myslím, že 99% lidem, kteří s tímhle měli čest, asi zbývalo jen pootevřít ústa z toho, čeho byli těchto 45 minut svědky.

R.I.P.je sice teprve debutem, vydaným v průkopnickém roce památných eposů Scream Bloody Gore, The Legacy, Release from Agony, Scum a mnoha dalších. Posluchač musí ale uznat, že i tomto srovnání byla hudba Švýcarů zcela někde jinde, geniální Vetterliho, ale i Edelmannův talent opentlil hudbu vlivy barokní hudby. Jen s ohledem na další zářící klenoty čtyři.

» ostatní recenze alba Coroner - R.I.P.
» popis a diskografie skupiny Coroner

Styx - Pieces Of Eight

Styx / Pieces Of Eight (1978)

jirka 7200 | 5 stars | 02.08.2017

Osmá nahrávka Styx s názvem „Pieces of Eight“ vyšla opět pod numerologickou ochranou 1.9.1978.

Dalo by se říci (někteří fandové, co studují dopodrobna texty Styx a jejich význam,to potvrzují), že se jedná částečně o koncepční album, které se zabývá tématy, jako je bohatství, úspěchem, tedy i penězi a vším, co se kolem nich točí. Proto i ten název alba „Pieces of Eight“ – název prvního oficiálního platidla v Americe, osmé královské mince, či Španělského dolaru.

V převzatém slova smyslu je označení „Pieces of Eight“ také symbolem bohatství, velkého množství peněz. O penězích a jejich významu pro člověka se zmiňuje několik skladeb.
O ponížení a hněvu propuštěného člověka bez práce a bez peněz je Blue Collar Man, že vše se za peníze koupit nedá, zazní v Pieces f Eight. O tom, jak člověk kvůli penězům sejde na zcestí a za peníze lze najmout lidi, kteří takové lidi vyhledávají a dovedou až na šibenici, vypráví Renegade. Skladba Queen of Spades varuje před závislostí na hazardních hrách, kde lze zase v okamžiku naopak o celé jmění přijít....

Nakonec i Tommy Shaw v jednom rozhovoru uvedl, že bez peněz člověk řeší mnoho problémů a s mnoha penězi řeší také problémy, jen jiného druhu.

Přímo učebnicovým příkladem o získání obrovského množství peněz, tedy o naplnění tzv. Amerického snu je i vlastně samotný příběh kariéry Styx, kteří se propracovali od neslavných počátků až na výsluní popularity a k mnohamilionovým kontům.

Druhou stranou takového života v luxusu je to, že na člověka číhá mnoho lákadel a nástrah. Příkladem budiž osud dvou hráčů Styx – bratří Panozzových.
John umírá v roce 1996 ve svých 47 letech na cirhózu jater a na krvácení do žaludku po léta neřízeného požívání alkoholu, Chuck dlouhá desetiletí bojuje s plně rozvinutou chorobou A.I.D.S…

Zpět k hudbě. Osou alba jsou hard rockové, velmi chytlavé, ne však podbízivé, skutečně do nejmenších detailů proaranžované skladby, založené na naprosto úchvatných riffech, okořeněné střízlivě tu syntenzátorovou linkou, jinde skutečnými zvuky varhan či hammondek – je to drtivá Great White Hope, ve které bicí pádí jako stádo splašených koní, Blue Collar Man s klávesovým úvodem jak od Deep Purple a v úvodu klamající tělem Queen of Spades.

Do art rockových poloh vystavěné jsou mnohovstevné skladby Pieces of Eight s instrumentálním outrem Aku Aku a Lords of The Ring s pro změnu instrumentálním klávesovým intrem The Message ve sci fi stylu.

Někde na pomezí obou zmiňovaných žánrů stojí výborná I ´m OK se skvělým kytarovým sólem Tommyho a bombastickou varhanní mezihrou Dennise, jak vystřiženou z partitury skladatele vážné hudby . U jinak energické a rockové Renegade mě dlouho iritoval úvod, který mi připomínal černošské gospel blues.

Nejméně oblíbená je u mě prosluněná a singlová oddychovka (jak jinak) Sing for the Day – sentimentální vyznání Tommyho své dceři Hannah.

Deska získala několikanásobnou platinu, kapela poprvé vyrazila v následujícím roce krom kroužení po Americe na několika evropských štací.

Je zajímavé, že v této době byla Anglie zmítána punkovou horečkou, pomalu vystrkovaly růžky novovlné kapely, v USA však dle všemožných veřejných průzkumů a žebříčků u rockových fandů vedli jednoznačně Styx....

Poslední výborná, na hard rockových kytarách postavená šťavnatá deska. Ode mě jasná pětka.

» ostatní recenze alba Styx - Pieces Of Eight
» popis a diskografie skupiny Styx

Radiohead - Ok Computer

Radiohead / Ok Computer (1997)

tykeww | 5 stars | 02.08.2017

OK Computer patří k těm deskám, které nemůžete jen tak vypnout před koncem, ale které si po poslední skladbě můžete sotva pustit znova.
OK Computer vnímám jako třiapadesátiminutový výbuch emocí na pokraji lidské racionality, paranoie, samoty, nepochopení, beznaděje a zároveň i smíření s konečností a jistou marností života.
Klíčový je hlas Thoma Yorka, který je plný křehkosti a melancholie, zároveň ale i určité apatie a vyrovnanosti.
Je zbytečné popisovat jednotlivé skladby, neboť dokonale zapadají do albového celku. Mojí osobní jedničkou, která mě vždycky dostane, je ovšem No Surprises.
OK Computer je pro mě (vedle jiných albových titánů) jednou z nejdůležitějších nahrávek devadesátých let.

» ostatní recenze alba Radiohead - Ok Computer
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Curved Air - Airconditioning

Curved Air / Airconditioning (1970)

horyna | 3 stars | 02.08.2017

Debutní deska Airconditioning od sdružení "pokrouceného vzduchu", je spolu s albem Phantasmagoria druhým, které jsem si do své sbírky pořídil. Tentokrát se ovšem nadšení, provázející třetí výlisek, dostavuje v mnohem menší míře. Použitý mustr je přec kapku odlišnější. Najdeme zde více jazzu, složitější hudební schéma a dráždivou psychedelie, které je tu opravdu hodně. To vše jde na úkor melodiky, jež zůstala přikryta dekou přepjatosti a zvláštní schizofrenie. Těch delikatesních vyhrávek, které jsem na Phantasmagoria tolik obdivoval, je tu poskromnu. A právě proto je první deska Airconditioning (hrubě řečeno) určitým osobním zklamáním.

Vyloženě špatná, či slabá skladba zde není, i když Vivaldiho úpravy (tedy ta první) mohli mít kratší stopáž a více se otřít o původní autorovu melodii. Sonja Kristina je ovšem sex symbol jako hrom a snad i kvůli jejímu kouzelnému zevnějšku, pochopitelně rovněž famózní hlasové expresivitě, jsem si nahrávku zprvu nechal odloženou a postupem času se k ní navracel a nakonec i malinko zamiloval.

» ostatní recenze alba Curved Air - Airconditioning
» popis a diskografie skupiny Curved Air

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

Adam6 | 5 stars | 01.08.2017

Občas, ked si púšťam tento album hlavou mi prebleskne otázka: Aký mal vlastne Gabrielov odchod vpliv na zvyšných členov kapely ? Nie až taký veľký ako odchod Hacketta. Pre fanúšikov to samozrejme muselo byť veľké sklamanie a šok, to isté platí aj pre zvyšných členov. Ale keď si pozrieme fakty, tak Genesis mali medzi sebou výborného speváka po celý ten čas. A po skladateľskej stránke Gabriel písal viac menej len texty, možno niečo málo aj z hudby. Takže čo tým chcel básnik povedať ? Genesis vydali spolu s Gabrielom albumy, ktoré sa považujú za vrcholy art rocku vôbec. Ten chlapík bol prosto stvorený pre Genesis. No aj tak je sranda, že práve po jeho odchode vydali, ak sa nemýlim, album roku 1976. Nechcel som tým naznačiť nič, mne osobne sa tiež o trošku viacej páčia Foxtrot alebo Selling..., ale aj tak je to zaujímavé na zamyslenie.

Toľko k môjmu pocitu, v hodnotení samotného albumu budem stručný.

1. Genesis v podstate pokračovali v krasojazde ktorú začalo Nursery Cryme.
2. Collins urobil na albume "svoje".
3. Skladby ako Dance On A Volcano, Mad Man Moon či Ripples sú tie ktoré vyzdvihujú album
4. Jedným slovom: Entangled
5. Hviezdičiek

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Buckley, Tim - Starsailor

Buckley, Tim / Starsailor (1970)

Le Fantak | 5 stars | 31.07.2017

Je pondělní ráno, válím se v posteli a za Boha nemůžu přijít na to, co bych dělal. Tak jsem se odhodlal k činu z nejpodivnějších: víc než po roce píšu recenzi na Progboardu. Chvilku ještě přemýšlím o čem - nejdřív jsem koukal na Wishbone Ash, ale připadali mi příliš profláklí, koho by zajímalo číst si o nich zrovna ode mě, pak mě napadl Eberhard Weber, ale zjistil jsem, že tu nemá profil (!), takže jsem skončil u Buckleyho.
Starsailor je jedna z mých oblíbených desek. Rozhodně není nijak tradičně zařaditelná. Někdo (snad i zde) označil hudbu Captaina Beefhearta jako "progresivní blues". V tomto smyslu je hudba na této desece považovatelná za "progresivní folk" s příměsí jazzu.
Skladby jsou si do jisté míry podobné, přesto však mívají různou atmosféru, každá je trochu jinak "kořeněná". Celkem mimořádné postavení tu má Song to the Siren - melancholická a až nečekaně melodická skladba opravdu přetékající atmosférou.
Necítím se na nějaké dlouhé rozebírání songů, takže jen doplním, že kromě Song to the Siren mám osobně moc rád i Jungle Fire a hlavně Down the Borderline. První z nich po úvodní kytarové části přejde v naprosto hypnotizující rytmické blouznění, do kterého Buckley vypouští v podstatě už jen extatické skřeky. Down the Borderline je zase severo-mexicky stylizovaná skladba. Překypuje zvuky, ale přesto je nějak zvláštně líbivá, jednoduchá ve své komplikovanosti. A opět, ten rytmus...
To jsou asi důvody, proč dávám albu Starseilor pět hvězd - úžasná originální rytmika a skvělý zpěv.

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Starsailor
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim

Wright, Rick - Broken China

Wright, Rick / Broken China (1996)

EasyRocker | 4 stars | 30.07.2017

Na doporučení jednoho kolegy z práce, velkého fanouška Pink Floyd i sólových aktivit jejich členů, jsem kdysi zařadil do sbírky tohle podle mě zásadní album jejich poznávacího znamení za klapkami - Ricka Wrighta. Nakonec se mi tento ledově temný monument přece jen přiblížil.

Breaking Water startuje nepokojně za zvuků hromů a přichází tklivá zvuková řeka, doplněná moderním arzenálem zvuků...

Night of a Thousand Furry Toys rozjíždí skvělý pochod na bedrech top dua Palladino/Katché. Mistr zpívá volně, procítěně a civilně, i když hrdelních výšin svého kolegy Davida Gilmoura nedosahuje. Skvělé sólo Tima Renwicka.

Hidden Fear je mrazící, posmutnělou fanfárou - tryznou důvěrně dobře známou ze zákoutí Rickovy domovské kapely.

Runaway napsal pro Ricka Anthony Moore (stejně jako Woman of Custom, na dalších se podílel) - moderní, rytmicky vedená hitovka s temným startem. Rick tu plně vyšel vstříc moderně, elektronice a dal jasně najevo, že ani ostřílený bard nehodlá zamrznout v čase.

Dvouminutový ornament Unfair Ground je opět zcela moderně vystavěn i mrazivě proveden do nejtemnějších závitů Rickovy duše. Dílo zkázy dovršuje samplovaný křik a temné tóny Dominica Millera.

V Satellite vévodí elektronická, až diskorytmika, což ale v případě Ricka nezní jako nějaká laciná stupidita, ale plně slouží hudebnímu záměru. Ledově tříštivá, Temná strana Rickovy Síly se promění v řádný rockový nápor.

Hit Woman of Custom, opět z Mooreovy dílny, uvozují temné klávesové hradby, Rick má vše pod absolutní kontrolou. Jeho hlas má ohromné charisma a doslova fantasticky se tu své role zhostilo rytmické duo - Palladinův bezpražec hladí, ale i láme a boří. Ano, tohle je dezert na tomto bohatém menu.

Drobný zlom v podobě Interlude - Rickovy mrazivé úhozy...

Black Cloud je svému názvu věrná, až z toho přechází zrak. Opět chladivý dotek moderního arzenálu zvuků a výsledkem je temně zabarvená masa. Strašidelná nálada je tu doslova hmatatelná.

Far from the Harbour Wall je jedním z Rickových erbovních znamení. Smutná, sentimentální nálada horských kaňonů, pustin a dávno zašlých časů. Mistrův hlas působí jako padlý kazatel nezvratného. Šest minut, které přežijí jen silní, kteří najdou v té černotě trochu naděje.

Drowning je dalším vítaným Rickovým odpočinkem, nikoli snad vesele tancujícím, ale alespoň ambientně klidným.

Reaching for the Rail je první ze skladeb, jež opentlila svým hlasem hostující Sinead o´Connor. Nádherně rozpoutaná tryzna za všechny padlé duše, Manu Katché předvádí, že i decentní bubnování může mít ohromnou sílu. Melodie a Rickovy tahy se už zapsaly do progresívně rockového slabikáře, stejně jako dokonale procítěný hlas Sinead. Po tomhle ztvrdnete na kámen, a Renwickovo sólo způsobí lehké tání.

Ledově temná řeka klávesových tónů pokračuje v Blue Room in Venice. Trpět je tak slastné.

Sweet July - decentní škola Rickovy temné melancholie a skvostná, dokonale dobře zažitá floydovská krása. Tohle má na mě včetně gilmourovského Millerova sóla až stratosférický dopad...

Along the Shoreline je na poměry a nálady alba až nevídanou rockovou hitovkou, se svou adrenalinovou energií a pozitivními vibracemi jako by si přicestovala z jiné galaxie. I tady to Rickovi a Stevenu Boltonovi za kytarou sluší...

Závěr v podobě Breakthrough nás přece ale musí ze stratosféry uvést zpět do reality přemýšlení, kontemplace a očisty. I název Breakthrough v sobě skrývá jakýsi náznak naděje. Každý má svůj moment průlomu, nového začátku, Rickovi a hlavně pěnici Sinead se povedl na stovky procent. Nejskvostnější možný závěr desky. Tim Renwick tu nechal duši, stejně jako celé osazenstvo. Amen.

Skvělé, temné, tíživé, procítěné omalovánky života se skvělou účastí Sinead O´Connor, která ho, zejména v poslední písni, vynesla až skoro do oblak. Rick předvádí dobře známé floydovské hrátky, ale nebojí se ani moderních zvukových experimentů, album zní svěže a čerstvě. Za mnohé krásné položky vysoká čtyřka.

» ostatní recenze alba Wright, Rick - Broken China
» popis a diskografie skupiny Wright, Rick

Soul Cages - Soul Cages

Soul Cages / Soul Cages (1994)

Antony | 5 stars | 30.07.2017

SOUL CAGES jsou unikátní kapela. Musím začít právě touto větou, neboť je to zásadní fakt. Rok 1994 bylo skvělé období, muziku jsem si pořizoval po stovkách CD ročně, bez jakéhokoli náslechu, jen na základě doporučení. Co skupina, to nový objev. V progresivní muzice nastalo v devadesátých létech období nového hledání a vyrojilo se (vedle pár mohykánů, kterým se podařilo většinou za cenu uměleckých kompromisů přežít osmdesátky, nebo dokonce v nich vzniknout) obrovské množství nových vydavatelství a souborů. Spousta z nich v té době vyprodukovala jediné album a zmizela v zapomnění. Však kdo si dnes vybaví jména jako GETAWAY, MYRMIDION CREED, CROSS'N'CRAZY nebo třeba FAVOURITE SON? Nebo dvoualbovky ZIFF, The FORMULA, DARIUS, BAKU a další? Přitom, co jméno, to originální přístup k artrockové muzice, nebo, jak se tehdy už označení zavedlo, progresivní. A bylo vcelku jedno, zda jde o prog rock, neoprog, či prog metal. Bylo to především hledání a fúzování všeho možného, s důrazem na kompozici, emocionální působivost, při zachování určité přístupnosti, tedy ne přílišná avantgarda. V podstatě se tenkrát zdálo, že půjde vytvořit něco jako na začátku 70. let, kdy se náročná hudba dostala k širokému spektru posluchačů a do hitparád. Tato snaha ovšem rychle narazila na tvrdou realitu hudebního showbyznysu a naprostá většina vydavatelství i kapel ještě v devadesátých letech zanikla.

Lze vysledovat, že se počátkem 90. let příliš nerozlišovalo mezi prog metalem a prog rockem. Tyto pojmy nebyly nikterak ostře vymezené, většinou tehdejší subjetky posuzujeme těmito výrazy až ex-post. Je to dobře, nikoho nic nesvazovalo, kompoziční rockově metalová muzika se zastřešovala univerzálním pojmem "progresivní", a stačilo to. Neexistovaly mantinely, proto je většina alb z tohoto období hudebně organicky rozprostřená v rockově metalové oblasti s různým stupněm implementování kompozičních struktur různorodé úrovně složitosti. Více se vymýšlelo, a méně kopírovalo, než dnes, zažité postupy a klišé vlastně neexistovaly. To vedlo k dnes již neuskutečnitelnému hudebnímu novátorství při zachování posluchačské přístupnosti.

Vcelku mne baví zkoumat po letech, jak si tyto kapely a jejich bývalí členové vedou dnes. Většina z nich se ale nedá na internetu ani dohledat, kdybych nevlastnil jejich CD, musel bych se domnívat, že jsem si je vymyslel. Paradoxně (anebo logicky, zcela v mezích zákona trhu) do dnešních dnů často s úspěchem přežily ty tuctovější, méně novátorské soubory. A neznalý posluchač si pak může myslet, že to byly právě ony, kdo v devadesátých létech styl vytvářel. Jenže většina nyní glorifikovaných skupin tehdy vyrostla z bohatého a dávno zaniknuvšího podhoubí, které se vyplatí zpětně archeologicky prozkoumávat.

O to milejší překvapení je, že SOUL CAGES, na rozdíl od ostatních, hrají a tvoří dodnes. Byli, a stále jsou, pro mne jednou z nejskrytějších perel evropské art rockové hudby. Mám-li je opravdu k někomu přirovnat, pak si představte akustické pasáže SHADOW GALLERY včetně vokálů (například začátek The Queen Of The City Of Ice) a jemnou rytmiku debutu ENCHANT (skladba The Thirst), ve zcela jedinečné vzdušné syntéze. Od prvního okamžiku poslechu v roce 1994 mne uchvacují svojí čistou melodikou, v kombinaci s občas tvrdými kytarami, rafinovanými bicími a hlavně fantastickými vokály. Je na nich zajímavé především to, že i při těchto atributech jejich muzika zůstává průzračně čitelná. Každý instrument je v jejich skladbách zřetelný, lehce sledovatelný, krása prolínání všech linek není skrytá v přeranžovanosti. I dlouhé skladby působí jako docela normální písničky. Neokázalost je jeden z hlavních znaků tvorby SOUL CAGES. Díky tomu se mi nikdy neoposlouchali. A zřejmě kvůli tomu také nikdy neprorazili do širšího povědomí.

Nehodlám se pouštět do hlubšího rozboru alba, tato recenze je úmyslně vedena jako dojmologický návrat do časů, kdy se v přístupu k tvorbě muziky děly z dnešního pohledu těžko představitelné věci. Zpětný exkurz formou úvahy nad tím, co a jak bylo. Kouzlo se v případě této kapely dodnes vůbec nevytratilo, a je stále unikátní. I přes tisíce dalších poznaných alb, skoro pětadvacet let dalšího objevování, zůstávají pro mne SOUL CAGES na svém solitérním piedestalu. A to považuji za nejjasnější projev hodnoty jejich muziky.

Recenzované CD - Massacre Records 1994, MASS CD 032 / 4013971100323
Dynamický rozsah - DR11 L-10,8 / P-10,7

» ostatní recenze alba Soul Cages - Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Soul Cages

Olympic - Ulice

Olympic / Ulice (1981)

lover-of-music | 4 stars | 30.07.2017

Ulice - mnohými posluchači označováno jako nejlepší album Olympicu. Je to zkreslené až to bolí. Ulice měla obrovský náklad, byla hodně propagována a mladí se po tom mohli utlouct. Evidentně nostalgie stále pracuje, protože ti, kteří na tom albu vyrostli, stále stojí za tím, že Ulice je jejich nejlepší album. Je pravda, že Ulice patří rozhodně k těm lepším albům od Olympicu, ale rozhodně NENÍ nejlepší. Čím dál víc si kladu otázku: Jak může taková Ulice překonat album JEDEME, JEDEME? Ale konec teoretizování a pojďme k písním.

Úvodní Ulice (Život) je nádherná, silná, atmosférická skladba s výtečným textem od Mistra slova Zdeňka Rytíře. Občas to dohromady může vyvolat mrazení v zádech. Úvod snad nemohl být lepší. Poté přichází Okno Mé Lásky. Tato píseň už je tak neskutečně ohraná, že už mě vůbec nebaví a v poslední době ji vždy sebevědomě přeskakuji. I když jde o krásnou baladu, tak banda konzumentů si jí přijala za svou a já už jí k sobě v míru nepřivítám.
Poté přichází několik skvělých skladeb opět s výtečnými texty jako Úspěšný Mladý Muž, Tváře Slov (opět může dorazit husí kůže) Paní Nostalgie, Já-Sobectví (to je prostě "moje" píseň. Fantastický rokenrol s refrénem, který se stal mou hymnou. Jako kdyby zpívali o mě)
Černá Mše mě vůbec nezaujala a sólo na kytarou bylo zdlouhavé a nudné. Každý Den je takové shrnutí všeho kolem, ovšem je to průměrná píseň.
A na závěr opět skvost z úvodu.

Závěrem bych chtěl říct, že kdyby na albu nebyla Okno Mé Lásky a možná ještě Já-Sobectví, tak by to album nebylo zas tak slavné, protože by konzumní společnost "něco" odradilo. Každopádně nádherné 4 hvězdy vychází.
Z celé té trilogie je jasnou jedničkou Prázdniny Na Zemi. Nedostižná koncepční česká deska všech dob.

» ostatní recenze alba Olympic - Ulice
» popis a diskografie skupiny Olympic

Discipline - Unfolded Like Staircase

Discipline / Unfolded Like Staircase (1997)

horyna | 4 stars | 30.07.2017

Není tomu tak dávno, co zde kolega Braňo připíchl recenzi na tohle album. Tenkrát jsem ho měl necelý půlrok objednané a pomalu nepočítal, že někdy vůbec dorazí. Objednávku jsem zrušil, ale bylo mi odepsáno, ať ještě vydržím, prý je právě na cestě. A skutečně, za pár dnů čtu informativní email, ve kterém stojí - Discipline jsou tu.

Uběhlo několik týdnů, během kterých se album Unfolded Like Staircase pomalu zotavovalo v domácí fonotéce. Průzkumná cesta do jeho hlubin dala zatraceně zabrat, ale počáteční chlad a vzájemný odstup časem přerostl v respekt a náklonnost.

Bylo by mlácením prázdné slámy, chvíli po dokonale detailně vykreslené Braňově recce, psát podobnou. Můžete mu věřit každé dobře mířené slovo, tihle Discipline jsou skutečně něco extra, ale určitě ne pro každého.
Maximální technická dovednost je podřízena muzikální stránce s důrazem na osobní kouzlo i potřebné citové zpracování posluchače. Účinné zbraně vytasili na svém druhém kotouči tihle rodáci z amerického Detroitu a v páté minutě skladby úvodní dokonce citují motiv podobný tomu hlavnímu, z písně Dance on a Vulcano, všichni snad víme od koho.

Ale ať jen nechválím. Unfolded Like Staircase je zatraceně těžký posluchačský oříšek. Řadím ho do společnosti s takovými těžko-rozlousklenci jako jsou například desky Stardust We Are od Flower Kings, Snow od Spock´s Beard, vedle stejnojmenného dvojalba Echolyn, či jejich glorifikované nahrávky As the World, nebo nedávno přijatých a dokola omýlaných posledních Edensong. Vedle Unfolded... působí ranní Van der Graaf, nebo neprodyšní Wettonovi King Crimson, jako vcelku povedená poslechovka.
Rozhodně je přínosem krájet album po skladbách. Jako na jedno z těžkých děl lze aplikovat metodu, kdy se posluchač v jednom dni věnuje pouze jedné písni a opakovaně ji poslouchá například 4x, 5x, aby se dala snáze zapamatovat.

V hudbě Discipline postrádám silnější a opakované, snáze zapamatovatelné melodie. Vše je podřízeno progrockovému veletoči a uragánu. Změny tempa a nahuštěnost různobarevných motivů v jednu skladbu, je natolik dominantní, že je opravdu přetěžké něčeho se přichytit a motivy si zapamatovat. Na takto obtížně pochopitelných dílech, jsou určitým vodítkem kratší písně, jenže ty nám Discipline jaksi zapomněli nabídnout. Jsou tu tři skladby přesahující hranici deseti minut a jedna jdoucí dokonce přes dvacet. Jenže právě tato předlouhá suita, je tou veskrz nejpozoruhodnější skladbou alba. Právě do ní naše parta propašovala fragmenty, které jsou pro lebeční závity snáz pochopitelné a vytvářejí svazek úhlednějších motivů, zlehounka vplouvající do přístavu zvaný mozek.

Kolega Braňo vynesl toto dílo až na samou střechu světa a přiroval ho k Mount Everestu progu. Jeho názoru si vážím a respektuji ho (vždyť on sám je mým dvorním dodavatelem progové a neoprogové muziky už řadu let a vypsat seznam, orientovaný se z jeho recenzní množiny, nebyl by zrovna malý :-). Zde ale stojím v první řadě oponentů. V kombinaci s porovnávaným Echolyn-ovským As The World, stojí Unfolded tak v třetí řadě (na mléko, nebo přesněji řečeno, na nějaký hodně tuhý, medový nápoj) a vedle obdivovaných děl progresivní kultury jako jsou Awake, Promised Land, Fear of a Blank Planet, Unfold the Future, ale třeba i Brief Nocturnes And Dreamless Sleep, nebo The World Is a Game (kapely si jistě odborník znalý progu dosadí sám), se tihle Discipline ztěžka prosadí.

Ale všeho dočasu, má známka 4,25 je přesto dost vysoká a pokud bude deska pravidelně rotovat v médiích ovládající soukromý posluchačův (můj) svět, věřím že ještě povyroste.
Jedno se totiž muzice Discipline upřít nedá. Přes věškerou neprodyšnost, je podprahová návyková složka rapidně vysoká a objevitelská činnost s ní spojená má slušně vysoké ambice.

» ostatní recenze alba Discipline - Unfolded Like Staircase
» popis a diskografie skupiny Discipline

Hackett, Steve - The Night Siren

Hackett, Steve / The Night Siren (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 29.07.2017

Smekněte klobouky a poklekněte prosím, její veličenstvo král artrockového a progrockového království Steve Hackett právě přichází a s ním i vybroušený klenot v podobě posledního CD. „ Ano, i takto by se dal uvést nejnovější počin někdejšího kytaristy GENESIS. Jakoby pokropen živou vodou, nevydává od roku 1999 v podstatě slabé desky. Spojení s Rogerem Kingem, dvorním klávesistou, zvukovým architektem, spolutvůrcem a spoluproducentem se jeví jako extrémně šťastné. Hackettovo neuvěřitelně pestré album se spoustou zajímavých hostů zní veskrze moderně a uzemní vás již úvodní skladbou „Behind the Smoke“, kde významnou roli hrají orientální vlivy. Ty jsou patrné i v několika dalších skladbách, ale aby bylo jasné: Steve Hackett se nemíří pouze tímto směrem. Umně vstřebává i vlivy ostrovního folku, přičemž ani ostatní vlivy world music mu nejsou cizí a výsledkem, který po přetavení předkládá posluchačům, je pestrá kolekce, která sedí velice dobře při sobě. V tomto směru to připomíná obdobné snahy Roberta Planta na jeho zatím posledním albu, a i když oba toto téma zpracovávají zcela odlišně, výsledek je vždy ohromující. Ze všech kompozic sálá lehkost, nadhled a čirá radost. Téměř všechny kompozice se pyšní košatou stavbou, jsou mnohovrstevné, přičemž pestrá a měnící se aranžmá, změny rytmu a nálad vám nedají chvilku oddechu a vy těšíte, čím že vás překvapí v dalším taktu. Aranžmá jsou vůbec silnou stránkou alba a drobné libůstky vás čekají na celém albu. Jen těžko se hledají ty nejsilnější okamžiky, protože album drží pohromadě jako celek, ale přesto nemohu neuvést „In Another Life“ s tklivým motivem dud ke konci, při kterých se vám okamžitě vybaví nepřehledné zelené skotské pláně. Proměnlivá a mnohovrstevná „Fifty Miles from the North Pole“ s úžasnou vokalistkou Amandou Lehmann je nepochybně příběh sám o sobě. K vrcholům patří nepochybně „Inca Terra“ s vokálními eskapádami a majestátní až hymnická „West to East“. A samozřejmě všudypřítomná a nezaměnitelná mistrova kytara. Takto nějak by mohli znít GENESIS, kdyby ….. řeknou si určitě všichni jejich fanoušci a zejména ti, kteří nikdy neskousli jejich stylové pootočení kormidlem na začátku 80. let. Událost roku, chtělo by se mi říct docela potajmu. Mám ale za to, že se zas tolik nezmýlím, když si na to vsadím.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - The Night Siren
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Millenium - In Search Of The Perfect Melody

Millenium / In Search Of The Perfect Melody (2014)

horyna | 5 stars | 29.07.2017

Doslova rajskou hudbu produkují polští Milleninum na svém posledním kotouči, na němž se pokouší "nalézt onu perfektní melodii". A věřte mi, že se jim to daří náramně. Nejsou to žádná ořezávátka a na hrací ploše přesahující jednu hodinu, rozehrávají velice pestré představení, plné berevných odstínů. Jejich kořeny, sahají do neoprogu osmdesátých a devadesátých let a pokud je mám zařadit někam do kontextu tvorby jejich okolí, pak věžte, že představují umírněnější klon ke svým krajanům Satellite. Nejsou tolik dynamicky výbušní, ani extaticky vzrušující, jejich muzika plyne soustředěně a spíše poklidně (ovšem zdaleka ne natolik ležérně, jako se to děje u dalších krajanů Believe).

V jejich hudbě lze vystopovat určitý druh melancholie a k daleko větší variabilitě si napomáhají častým užíváním dívčího elementu, podporující vokální stránku. Hlásek Karolina Leszko do jejich muziky perfektně zapadá a vyšponuje ji na další level, stejně tak i saxofonové melodie Dariusze Rybky.

Oba tyto subjekty dotváří výpravnou skladbu titulní, která ve svých dvaceti minutách představí Millenium v těch nejlepších světlech.
Druhá Girl from a Glass Sphere je velmi přívětivá skladba s pěknou melodikou, klávesovým podkresem a bočními vokály. Osobně mám velice rád ještě pátou Over & Over, ve které opět nástroj zvaný saxofon, rozehrává důkladnou tónovou spletitost a refén písně absorbuje chytlavou, nápaditou melodii. Temný závěr "ve světě fantazie", představí zase trošku jinou tvář kapely, jde o plíživě vyhlížející, uhrančivou skladbu, stojící především na hluboké atmosféře.

Ještě se zmíním o přitažlivém vokále Lukasze Galla, který mi svou farbou připomíná druhého změváka kapely Arena, Paula Wrightsona a vkusném, souměrně rozloženém zvukovém ošetření, které je u polských kapel už potřebným standardem. Tady se na nějaký Loudness War naštěstí nehraje.

» ostatní recenze alba Millenium - In Search Of The Perfect Melody
» popis a diskografie skupiny Millenium

Barclay James Harvest - Once Again

Barclay James Harvest / Once Again (1971)

horyna | 5 stars | 27.07.2017

Druhé album Once Again už naplno útočí vším, co dělá Barclay James Harvest unikátní kapelou. Dočkáme se emotivní práce s atmosférou, která je krásně dokreslována dojemně zakomponovanou, kytarovou sentimentální melodikou. Nechybí hluboká něha, ale i smutek čišící z každé noty.
Hudba je variabilní, ale její základ tvoří především silné melodie a je to právě druhé album, kde se začala přes určitou progresivitu, naplno projevovat i hitovost.

Je těžké z konceptu vytrhnout některé písně, ale faktem je, že úvodní skvost She Said, klavírní neradostná Song for Dying, epická, vznešeně působící Galadriel a orchestrální Mocking Bird patří dodnes k tomu nejlepšímu, co kdy kapela vytvořila. Nechybí i dechderoucí, španělkami podbarvená pomalá záležitosti Vanessa Simmons, která ale v konečném součtu bledne před nádherně vystavěnou a emocemi nabitou baladou Lady Loves. Na této skladbě je nejvíce poznat, jak moc se kapela oproti debutu zlepšila. Jako doprovod je zde využit zvláštní idiofonický nástroj s membránou zvaný brumble, jež obsluhuje samotný Alan Parson.

Lesův i Johnův hlas působí intenzivněji než na jedničce, zlepšení je slyšitelné, ale zároveň neztrácejí nic na své věrohodnosti a expresivity. Také se ukazuje, že výraznější klávesy byly přesně to, co kapele chybělo k dokonalosti.
Výborná deska.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Once Again
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Jethro Tull - Aqualung

Jethro Tull / Aqualung (1971)

horyna | 5 stars | 25.07.2017

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Genesis - And Then There Were Three...

Genesis / And Then There Were Three... (1978)

horyna | 5 stars | 25.07.2017

Původní úvahy nad konceptem tohoto alba, nad změnou jeho hudební orientace a nad zvukovým "zeštíhlením" odkládám stranou a napíši jen stručnou, pocitovku o nahrávce, kterou mám moc rád.

Tohle první "bez kytarové" album je podle mne báječné. Vkusně střižené, k popu otočené melodie, se klikatí po progové pěšince a v posluchači probouzí množství reminiscencí a příjemných prožitku.

Myslím, že je zbytečné laborovat nad tím, jak by deska dopadla se Stevem Hackettem. Už na předešlé Wind... se Banksovi klávesy nadechovali k mohutnému attacku a tady měli najednou plné pole působnosti. Jsou sice dominantní, ale nikoli pateticky preslazené a nesmrdí dobovým balastem. Své výsadní pozice Tony nezneužil a mohly tak vzniknout pěkné písničky.

Když jsem kdysi s Genesis začínal, patřila skladba Snowbound k mým nejoblíbenějším z jejich repertoáru. Je citlivě dojemná a dokáže náramně pracovat se sugescí. Její neopakovatelné kouzlo mě očarovává dodnes. Ale aby to nevypadalo, že tu září jen jedna kometa, podobných drahokamů je tu mnohem víc. Stejně něžná devede být i Undertow, dynamicky a rozpustile zabouří Ballad of Big a příjemně navrstvená je sedmiminutovka Burning Rope. Jedna parádní melodie vystřídá druhou, kapela z tempa nevypadne a rozhodně nezní opotřebovaně, nebo snad komerčně. Collinsův srdceryvný přednes v Many too Many vás přiměje k slzám a při písní následující, se bude vaše tělo vlnit do rytmu. Deska nabízí silné momenty i v samotném závěru, jedním z nich je píseň Say Its Alright Joe. Collins kouzlí v hrdle a Banks vrství ostré atmosférické krápníky. Nebýt nevkusné Follow You..., vyzněl by závěr The Lady Lies velmi povedeně.

Krásná deska naplněna krásnými melodiemi. Někdy stačí skutečně málo, aby byl člověk spokojen.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

EasyRocker | 5 stars | 24.07.2017

Dlouho jsem tuhle zaoceánskou partu obcházel, přiznávám. Ale ohromující recenze téhle desky, zejména od Mayaka a alienshora mě nakonec přesvědčily, a před několika lety přistál působivý lebkový obal na mé polici. Echolyn se tu nadechli skutečně k památnému výkonu.

Kratičké houslové intro All Ways the Same nás zavede na cestu žánrových hodů... famózní 13hlavý orchestr řídí mr. Buzby osobně.

A přichází akustická spleť, nesoucí nádherné a křehké předivo titulní skladby. Vokální odkaz Gentle Giant či Yes je vypuštěn na plné obrátky - ano, je tu jejich elitní moderní odkaz. Tuny melodií a parádní Hyattova basa a Ramseyho dělostřelecké cvičení.

Skoro sedmiminutová Uncle je brilantní přehlídkou ďábelsky odsekávaných motivů a Buzbyho parta rozjíždí skutečně pekelnou přehlídku, přelévající se do fantaskní krajiny, tvořené přívaly akustik a piana. Tenhle příběh má drama, napětí, vztek, a na konci euforii...

How Long Have I Waited je drsným, rockovým pokračováním započaté cesty. Jak dlouho jsme všichni čekali, až nás Echolyn pohltí zátopou skvělých vokálů a křehkých střepů a strhující energie?

Možná odpoví další Best Regards. Brett Kull předvádí další z mnoha dílů svého fantaskního akustického vkladu pro album, tady navíc ukáže, že dokáže rozburácet i elektrický zvuk, až duní podlaha i strop. Buzbyho a Hyattovy klapky nejsou pozadu.

The Cheese Stands Alone uzavírá první půli v divém a drsném koktejlu, uvařeném v magickém hrnci z precizní rytmiky, drsných, ale i velebných vokálů, otisků strun a klapek. Pocta progovým mistrům.

Druhou, dopisní část, načíná dvouminutový úvod Prose, křehká klavírní poezie v bezprostředním podání Buzbyho.

Přesně v marillionovském či genesisovském duchu organické propojení s pohádkovou, akusticky nesenou minisuitou A Short Essay. Teatrální a dramatický, strhující běh, lámající všechny mety na cestě vzhůru.

My Dear Wormwood vybíhá z orchestrálního dramatu po křivolaké cestě, skvělou daň si tu vybrali Paul Ramsey za baterií a zvuková, divě malující show hlavního principála a Kullovo sólo. Práce tří hrdel opět míří k nebesům.

Entry 11.19.93 se ladí na orchestrálně klasickou vlnu a Echolyn jako by se tu organicky propojili vedle Buzbyho principů vážné hudby s dalšími personami - Stevem Hackettem či Anthonym Phillipsem, poutníky po podobných zákoutích. Ta melodie nese nádheru staletí.

One for the Show - tíživá a čarokrásná Kullova akustika. Tady se spojilo staré s novým, země s oblaky, jezera a říčky s divukrásnými horskými kaňony. Životodárný hlavně Westonův hlas patří k jeho nejskvělejším představením v této elitní jednotce. Zklidnit se musíme v The Wiblet, klavírním a klávesovém představení, propojené s precizním rytmickým duem.

Audio Verité rozvíjí motiv předchůdce v komorním orchestrálním duchu. Skvělá je opět spolupráce s rytmikou, hlavně Tom Hyatt se tu se čtyřmi dráty utrhl a rozrývá terén mocnými údery do strun.

V jemném duchu pokračuje Settled Land - akustika a Buzbyho piano, pomalu ale míříme do finále a harmonie hlasů, prolínající se s nezemskými vibracemi tónů, vytváří nostalgickou atmosféru deště, mlhy a slunce.

A Habit Worth Coming přináší uklidnění v podobě orchestrální minikompozice, se stejně krásným podílem Buzbyho kláves a tahů dechových nástrojů, Kullových hladících akustik a naléhavých vokálů. Tvoří se tlak, který se musí vypustit...

...v uhrančivém závěru Never the Same, památné věci, do které Buzby a spol. vložili své dokonalé hudební talenty. A je o co stát, není se už na co šetřit. Decentní dechy zpod pultu orchestru a klávesovými štětci v pozadí. Melodii chvátá podpořit svým božským hrdlem Ray Weston, samozřejmě za přičinění dvojice svých kolegů. Části motivu jsme už dnes slyšeli, růst a gradace, už spíše suity než písně, jsou dokonale provedeny, a ždímá se vydatně pot, ale i slzy. Nekonečná stezka k obzoru...


Zatímco Discipline mě z nějakých důvodů nezasáhli nakonec tak, jak jsem asi doufal, Echolyn se mě nakonec zmocnili plnou silou. Neměli cestu jednoduchou, ani krátkou, dlouho mě tam něco neuspokojovalo. Album mě dostalo až po mnoha posleších - neuvěřitelně se tu pojí melodie ve vokálech a maximální náročnost, meditace se strhující teatrálností, vše dokonale vygradováno do mocného finiše. Spása pro fanoušky Genesis, Gentle Giant, Frupp, King Crimson či Yes, pro připravené duše.




» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Tower - Tales From a Book of Yestermorrow

Tower / Tales From a Book of Yestermorrow (1994)

Snake | 4 stars | 24.07.2017

CD Vinyl Magic - VMNP 10 (1994)

No guitar ! Jednoalbumový projekt, klávesový neoprog z Itálie. Skutečně žádná kytara, jen klapky (Beppe Crovella), buben (Elio Rivagli) a kouzelný hlas Paoly Mei. Uslyšíte Hammond, piano, Minimoog, Mellotron, Wurlitzer, Roland JD 800, Prophet T8, Emu III XP a další "vintage" keys.

Je to symphonic rock v angličtině, chybějících kytar si člověk ani nevšimne. Aranžmá je skutečně bombastické a milovník starých klávesových nástrojů si tady přijde na své. Hudba je to velmi melodická a zasněná, v některých skladbách hraničící s pop music, ale s parádní instrumentální složkou. První polovina alba je bez chybičky a ze skladby The Box jsem vyloženě nadšený, v té druhé se - bohužel - začínají prosazovat již výše zmíněné prvky pop music. Především předposlední píseň In My Life je tou svou vtíravou jednoduchostí malinko otravná, naštěstí je tu vyvrcholení v podobě adaptace Brubeckova "Ronda". S Emersonem, nebo Le Orme bych to nesrovnával, každá z těch verzí je jiná, ale všechny jsou pěkné.

Cédéčko je klasicky v plastu, booklet obsahuje texty písniček, fotografii Paoly Mei a katalog labelu Vinyl Magic. Veškerej matroš složil Crovella (kromě oné závěrečné předělávky), točilo se to v jeho domácím studiu Synergy, sám to i produkoval, nahrával a míchal.

Hodně vzdáleně by se to dalo přirovnat k muzice holandských Earth and Fire, Lany Lane, nebo italských Zauber, ale moje přirovnání berte - prosím - s rezervou. Tři a půl.

» ostatní recenze alba Tower - Tales From a Book of Yestermorrow
» popis a diskografie skupiny Tower

Grand Funk Railroad - On Time

Grand Funk Railroad / On Time (1969)

murky | 5 stars | 24.07.2017

Pročetl jsem si zde uveřejněné recenze a úvahy nad kapelou Grand Funk Railroad.Trošku mě mrzí pořád nějaké srovnávání a přirovnávání a slova o primitivním hard rocku.Samozřejmě primitivní bylo v uvozovkách a chápu,jak to bylo myšleno.
Prostě stačí napsat v jednoduchosti je síla.A ta tady opravdu je.A taky je to originál a to je důležité.Kdykoliv je slyším tak vím,že jsou to Grand Funk a hotovo.
První deska je vynikající,ta syrovost,tvrdost prostě paráda.Někdy míň je víc a tady to platí na 100 procent.Kapely,které hrají jako trio a umí Vás semlít miluju.Zvuk je velice hutný a vychutnat si desku hezky nahlas to je prostě povinnost.Velká škoda,že neexistuje nějaký kvalitní obrazový záznam z tohoto období.Bylo by to určitě pěkné pokoukání.
Za mně určitě plný lajer.Teda pětečka jak vyšitá.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - On Time
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Grand Funk Railroad - Shinin' On

Grand Funk Railroad / Shinin' On (1974)

bullb | 4 stars | 24.07.2017

Kedysi v polovici sedemdesiatych rokov minulého storočia sa ku mne dostala táto nahrávka. Popíšem moje vtedajšie pocity: Podľa dostupných materiálov je to vraj hard rock made in USA, veľmi žiadaní a populárni.
Prvé počutie: Žiadne ťažkotonážne gitary, ale ľahučká a hravá gitara vynikajúco sólojúca. Výborná vymakaná basová gitara a spievajúci bubeník! Jednoducho nič, čo by sadlo do vzorca hard rock v európskom ponímaní. Ale bola to láska na druhé počutie.
Pôvodne trio, a to veľmi zdatné (o čom svedčia live nahrávky) sa na tomto a aj na predchádzajúcom rozšírilo na kvarteto. Zdá sa, že to pomohlo, Craig Frost a jeho hra na hammondov organ k tejto muzike patrí.
Úvodná Shinin' On sa umiestnila ako singel na popredných miestach. Tu však musíme hovoriť o amerických a kanadských rebríčkoch. Európa bola zdržanlivá. To platí aj o albume.
Grand Funk sa nebáli prizvať dychovú sekciu do druhej skladby To Get Back In. Zobrali klasiku The Loco-Motion, ktorá po dlhých rokoch opäť bodovala v rebríčkoch. Vypaľovačky Please me a Gettin' Over You ukazujú klasickú tvár, ktorou sa preslávili. Siahli po „koreňoch“ v skladbách Mr. Pretty Boy a Little Johnny Hooker.
Mark Farner, Mel Schacher, Don Brewer sa stali mojimi sprievodcami po odľahlých končinách Ameriky. Dodnes.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Shinin' On
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Nugent, Ted - Scream Dream

Nugent, Ted / Scream Dream (1980)

murky | 5 stars | 23.07.2017

Musím se přiznat ,že tato deska se mi líbí z diskografie tohoto šílence nejvíc.Je to prostě jízda na bizonovi od začátku do konce.Kytara Teda je pro mně balzámem.Vynikájící riffy a hlavně sóla to je prostě mistr Ted.S ničím se nemaže a to je dobře.
Desku nebudu hodnotit skladbu po skladbě,protože drží pohromadě jako celek,nic tu nechybí a ani nepřebývá.
Včeara jsem shlédl DVD Ultralive Balistickrock 2013 a opět skvělá jízda.Samozřejmě ,že někomu nebude vonět mistrova velkohubost,ale i u toho pořád šmrdlá struny takže vřele doporučuju všem co májí rádí říznou kytarovou hru a skvěle šlapající kapelu.
Vzal jsem to letem světem,protože kdybych začal pitvat asi by to nikdo nečetl,byla by to sakra dlouhá recenze.Deska samo za pět hvězd.Škoda,že dnes už Vás nikdo nedokáže zmuchlat do kuličky za 35 minut.

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Scream Dream
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

Queen - Queen II

Queen / Queen II (1974)

Pegas | 5 stars | 23.07.2017

Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.

Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen

Foghat - Night Shift

Foghat / Night Shift (1976)

POsibr | 4 stars | 22.07.2017

Vonku tridsiatky a chcelo by to schladiť. Ale studený nech budem až pod zemou, teraz to chce šťavu. Riešenie: Foghat - Night Shift. Pozor, táto hudba môže rozprúdiť krv a aj v ľahostajných jedincoch zapáliť oheň! Používať len na vlastné riziko (vďačne)!

Už od prvej sekundy je jasné, že toto nebude žiadna uspávanka. DRIVIN' WHEEL hneď roztočí ozubené kolesá, priamočiary rock, ktorý ma drajv. Energická gitara, vytrvalé bicie a živelný spev, recept na úspech. Ťažkotonážny riff a bicie otvárajú aj druhú skladbu, spať naozaj nebudeme. DON'T RUN ME DOWN trošku uberie v tempe (ale iba na začiatku), aspoň sa môžeme vydýchať po otváračke. Priatelia, toto je hard rock v čírej podobe a lá Foghat. Prechody sú naozaj super, budia v človeku túžbu žiť život naplno! Budem však úprimný, inštrumentálne outro by možno chcelo trošku skrátiť. Rokenrol v riadne drsnom kabáte, to je BURNIN' THE MIDNIGHT OIL. Musím pochváliť gitaru, Price vedel naozaj vyprodukovať ťažké riffy a na slide si to dával krásne. Celkovo ale skladba vyznieva priemerne, môžeme trošku bádať kvalitatívne zaváhanie, ale celkovému dojmu to neublíži.

Čo prinesie titulná pieseň? Serióznosť od prvých tónov, NIGHT SHIFT nebrať na ľahkú váhu. Veľmi zaujímavý riff, osobne v ňom počujem akýsi proto glam metal 80. rokov. Ale už po zhruba minúte a pol (a nejaké drobné) príde krásne precítené sólko, krátke ale funkčné. Celkovo v skladbe naozaj počuť Priceove gitarové kvality, mohli by sme to nazvať akousi výkladnou skriňou jeho hry. HOT SHOT LOVE by si človek vedel možno predstaviť aj na nejakej tancovačke (pozor, nie na diskotéke dnešného typu!). Je to predovšetkým vďaka perkusiám, ktoré dodávajú skladbe zaujímavý, nazvime to exotický, nádych. Potom prichádza vcelku podarený cover známej TAKE ME TO THE RIVER. Skladba relatívne vystihuje vyznenie albumu, ktorý má výborný začiatok a koniec, ale stred je vlažnejší. Nie zlý, to vôbec, ale skôr osciluje v miernejších vodách, nejde z toho taká energia ako na začiatku. Ale ako som už naznačil, prichádza druhý vrchol albumu (pre mňa určite), "povinná" balada na albume - I'LL BE STANDING BY. Emócie cítiť už od úvodu, srdcervúca gitara. Skláňam poklonu. A samozrejme text a spev, na lásku nesmieme zabudnúť. No a gitarová rozlúčka... to je niečo. Žiadna extravagancia, presne takto to do piesne pasuje a takéto sóla milujem.

Myslím si, že aj týmto albumom dvojica Peverett/Price dokázala, že naozaj majú skladateľské kvality. Ak by niekto chcel počuť ukážku poctivého hard rocku 70. rokov, popri Zeppelínoch, Párploch a ďalších renomovaných značkách by som tam s čistým svedomím pridal aj Foghat. Uberám hviezdu a pol (ale zaokrúhlim nahor, ako ma v škole učili) za trošku vlažnejší stred. Tento album bol dávnejšie mojím prvým kontaktom s kapelou a pánečku, že som sa trafil! Hudba, ktorá neomrzí.

» ostatní recenze alba Foghat - Night Shift
» popis a diskografie skupiny Foghat

Amazing Blondel - Fantasia Lindum

Amazing Blondel / Fantasia Lindum (1971)

horyna | 3 stars | 20.07.2017

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

Martin H | 4 stars | 20.07.2017

Loď Infinite prodírající se nekonečnou ledovou tříští a hledající nějaký záchytný bod veze posádku pěti zkušených polárníků. Je to jejich čtvrtá společná výprava, avšak každému z nich je jasné, že to může být zároveň výprava poslední. Posádka je však natolik zkušená, a tak si nikdo případné ztroskotání nepřipouští.

Ta pětice hrdinů už má sice něco za sebou, ale to neznamená, že by nějak podcenila přípravu celé výpravy. To v žádném případě. Dobře ví, že v drsných arktických krajinách jim nebude nic odpuštěno. Halí se do teplých kožešin a v teple udržují také své, pro polární badatele tak důležité přístroje. A i když svůj dávný mladický zápal a nasazení většinou nahrazují léty nabytými zkušenostmi, přece jenom mohou překvapit.

Z jejich zvrásněných tváří ošlehaných mrazivými větry a vodami ledového oceánu můžeme číst neskutečné odhodlání ke splnění vytčeného úkolu. To oni jsou těmi objeviteli, kteří naleznou několik diamantů, jimiž se ještě pokusí ozdobit svou úctyhodnou sbírku. Ne všechny z nalezených drahokamů jsou té nejvyšší ryzosti, ale to není tím hlavním. Tím je radost a pocit z nového, společně prožitého dobrodružství. Ale nám, obdivovatelům vystavených pokladů, je jasné, že těmi nejzářivějšími diamanty jsou ty s názvy All I've Got Is You, Birds of Prey a především démant nejjasnější a největší, The Surprising.

Nezbývá než doufat, že se tato odvážná pětka ještě někdy odhodlá k nové objevitelské výpravě a svou sbírku rozšíří o další zajímavé poklady. Bravo, hrdinové, jen tak dál.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Rovant69 | 4 stars | 19.07.2017

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Paradox | 5 stars | 19.07.2017

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Bush, Kate - The Whole Story

Bush, Kate / The Whole Story (1986)

Balů | 4 stars | 18.07.2017

Éterická Kačka s andělským hlasem nám zde předkládá kompilaci ze svých nejsilnějśích alb.
Přiznám se, že toto album mám hlavně pro úplnost diskografie.
Většinou poslouchám řadovky, ale dnes jsem šel do tohoto výběru
a hle, úplně mne omráčila atmosféra takto poskládaných písní.

Deska má čarovnou atmosféru a vytváří velmi bezprostřední náladu hudebního celku.
Dám 4,5 *

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Whole Story
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Plant, Robert - Band Of Joy

Plant, Robert / Band Of Joy (2010)

Martin H | 4 stars | 17.07.2017

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Band Of Joy
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Stratovarius - Visions

Stratovarius / Visions (1997)

Snake | 4 stars | 17.07.2017

CD T&T - TT 0031-2 /1997/

Finská heavy metalová skupina Stratovarius se začala formovat už v polovině osmdesátých let, ale svoji budoucí podobu začala získávat teprvé poté, co se k ní připojil kytarový virtuos Timo Tolkki. Debutovala v roce 1989 (albem "Fright Night"), ovšem já jsem jako první slyšel až relativně úspěšnou placku "Dreamspace" z roku 1994.

V domácí sbírce mám (zatím) jen album Visions, vydané 28.04.1997 a deska je to vskutku parádní. Tenhle rychlý, neoklasický a patřičně symfonický heavy metal inspirovaný Rainbow, nebo Malmsteenovými Rising force mám opravdu rád a navíc se tu sešla vynikající sestava. Kytara Tolkki, zpěv Timo Kotipelto, buben Jörg Michael (působil v kapelách Avenger, Axel Rudi Pell, Drave Digger, Mekong Delta, Saxon, Running Wild, nebo Rage) a klávesy Jens Johansson (Dio, Rainbow, Yngwie Malmsteen).

Střední tempo na úvod - zabijácká nakládačka The Kiss Of Judas - a Jörg do toho mlátí jako když kope kůň, ale už od druhé Black Diamond se to láme do pořádného kvapíku. Fofr je to neskutečnej, přitom velmi melodickej a souboj kytary a kláves mi připomíná legendární duely Malmsteen - Johansson z druhé poloviny osmdesátých let. Z nasazeného tempa a dvoukopákových ataků sleví teprve vypjatá balada Before the Winter, ovšem hned od následující Legions je to opět kompresor Etelka. Symphonic speed metal prošpikovaný dechberoucími sóly kytary a kláves.

U razantní dělostřelby The Abyss of Your Eyes mi plandaj nohavice u tesilek a po ní následuje přehlídka virtuozity hlavních protagonistů - instrumentální machrovačka Holy Light. Nad Paradise by zaplesal každý fanoušek Helloween z období "Keeper of the Seven Keys" a po druhé (a poslední) baladě Coming Home je tu závěr v podobě epické a pořádně rozmáchlé Visions (Southern Cross). Lepší tečku za albem bych si ani neuměl představit.

Dneska to s Timem vypadá všelijak, čas od času probleskne zpráva o jeho boji s duševní chorobou, ale tenkát byl ve výborné formě a z rukávu sypal hit za hitem. Já už tomu metálu moc nedám a recenzí jsem překvapil sám sebe, ovšem docela by mě zajímalo, jak by si tohle album vedlo u fanoušků na progarchives. Světe div se, profil Stratovarius tam chybí a tak jsem musel vzít zavděk stránkami metalmusicarchives. Visions patří tu k vůbec nejlépe hodnoceným deskám jejich diskografie a já jenom dodám, že zcela poprávu. 4,5

» ostatní recenze alba Stratovarius - Visions
» popis a diskografie skupiny Stratovarius

Aerosmith - Permanent Vacation

Aerosmith / Permanent Vacation (1987)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Bathory - Under The Sign Of The Black Mark

Bathory / Under The Sign Of The Black Mark (1987)

EasyRocker | 5 stars | 16.07.2017

Další milník extrémního metalu, kterým ve druhé polovině osmdesátek Quorthon vztyčeným ukazovákem ukázal směr všem oddaným černokněžníkům, kultovní pravzor severské černoty devadesátých let.

Nucturnal Obeisance - klasické, znepokojující černokozelnické intro...

Massacre - hned nástup svém názvu odpovídá se zničující dokonalostí. Pod rozostřeným, plechovým zvukem tiká hromobití, ve kterém se v závratném tempu spojily ocelové žíly motorové hlavy a venomovská nálada a texty.

Woman of Dark Desires se už vydává výrazně jiným směrem. Má sice patentní černý riff a zvuk je apokalypticky pohřben pohřebním dusotem bicích, ale refrén nabere melodickou, parádně řvanou podobu, je to jako rána bičem z ledových severských plání, dochucená klávesovým sirnatým prachem a jedovým sólem...

Call from the Grave je uvozena už proslaveným intrem, přímo organicky vytaženým jak z černé mše. Pak se přivalí mocný ocelový marš, ta riffová hradba by zbořila i stěny jerišské. Quorthonův řev spaluje svým děsivým žárem vše na prach a popel. Tohle je zásah do černých srdcí a to sólo...

Něco málo přes tři minuty zaujímá černý výplach Equimanthorn, sypající se po klidném úvodu s nepředstavitelnou intenzitou a drakonickým obsahem. Quorthonovy refrénové deklamace jsou už historické.

Malebné akustické kytary a rozostřené chladné riffy volají nesmrtelný černý hymnus Enter the Eternal Fire, u mě osobně snad nejposvátnější černou hymnu všech dob. Rozbíhá se nezastavitelný pochod, Gjallarhorn duní na Bifröstu v očekávání konce světa, kde se hrdinové střetnou s obry, zimou a ledem. Takové jsou moje pocity u tohoto skvostu. Nádherná melodie, ledový chlad, akustické mezihry a přiškrcené hrdlo vyšlehly z dalekého severu jako ledový bič...

Chariots of Fire je návratem k apokalyptické, drtivé černé smršti, k pravověrnému severskému extrému. Nesvatý povel tisícům ochotných vykonavatelů.

13 Candles začíná chladivým klávesovým intrem a samplem se šepotem, než se jako parní válec spustí černá lavina, dusající po všem jako buldozer. Spojení rytmické pochodovosti a ničivosti.

Of Doom..., dárek všem věrným příznivcům kapely, je jakýmsi poděkováním za jejich koncertní řádění, a to přesto, že Bathory toho naživo moc neodehráli. Na závěr nikým neřízené rychlopalné orgie s děsivým sólem...

Nezbytné outro na rozdupaných troskách v minutové stopáži.

Ani nelze popsat, kolik formací tohle dílo vkusně, ale i tragicky a směšně vykrádala, někdy v podstatě tón po tónu, skladbu od skladby. 36 minut nekompromisní černé očisty. Legendární je i obal, kde se vyjímá v převleku sám mistr Quorthon během přestávky stockholmské opery!

» ostatní recenze alba Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
» popis a diskografie skupiny Bathory

Kansas - Freaks of Nature

Kansas / Freaks of Nature (1995)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Kansas. Stát v jižní části severní Ameriky, ale rovněž první úspěšná art rocková kapela, pocházející z oblasti, vlastně města, podle něhož si dala své jméno. Svou kariéru nastartovali Walshovci velice rychle a hned jejich prvotina ( v USA Gold), čerpající z odkazu Lynyrd Skynyrd, byla velmi úspěšná. Rovněž ve staré Evropě mají Kansas dávno kultovní postavení, i díky nepříliš častým koncertním návštěvám.

Jako zcela klíčových lze označit prvních pět alb. Čtvrté Leftoverture získá pětinásobnou platinu a song Carry on... zaboduje doplna. Mám velice rád jejich alba napříč neuvěřitelnými pěti desetiletími, ve kterých kapela působila a dnes je opět s novým výtvorem znovuzrozena a plně akceschopna. Je tu ale jedna nahrávka, která je mi o malinko bližší, než ty ostatní. Její vitalita, energické kouzlo a živelný přednes, kde vzájemná komunikace všech nástrojů vytváří pestrou škálu hudebních variací, jež dokáží svou brilantní instrumentací zvednout ze židle, je zkrátka obdivuhodná.

Ty nejlepší nahrávky vytvořila kapela pod producentským dohledem vyhledávaného mistra zvuku Jeffa Glixmana a po dlouhých letech se s ním ještě jednou a naposledy spojila, aby bylo dosaženo kouzla mocného, jako v letech sedmdesátých. A tak se Kansas skutečně podařilo znovu vztoupit do téže řeky a zplodit dominantní, devíti-skladbovou kolekci.

Stran sestavy. Zdravé jádro Ehart, Walsh, Williams, je doplněno prověřeným Greerem na basu, novicem Gregem Robertem na klávesy a Steinhardtovi housle svírá neméně muzikální David Ragsdale. Člověk jež má na nahrávku určující vliv a jehož muzikantský talent a šarm do jejich žil pumpuje solidní množství "organického THC". Ano, bohužel stále chybí vůdčí kytarová a především skladatelská osobnost Kerry Livgrena, ale narozdíl od invenčně pokulhávajícího alba Power, zbytek ansámblu jeho služby zde zastoupí brilantně.

Tuto desku mám rád komplet celou, proto z ní nebudu vyoperovávat žádnou její část. Jde o společenství devíti orgánů, kde jeden má funkci dýchací, druhý oběhovou, třetí vylučovací a tak dále.

Nenápadný comeback Kansas v devadesátých letech, přinesl další brilantní nahrávku, v té době už odepsané kapely, žijící pouze ze staré slávy.

Mám za to, že takto na nápady potentní sbírku, už kapela nepřekonala ani s Livgrenem na famózní a mysticky výpravné nahrávce, silné Somewhere to Elsewhere. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas

Hart, Beth - 37 Days

Hart, Beth / 37 Days (2007)

minirock | 5 stars | 15.07.2017

Od dob mých milovaných Dire Straits se mi nestalo abych nějakou desku poslouchal několik měsíců pořád dokola téměř každý den a nemohl se jí nabažit. Až tohle nenápadné album americké rockerky Beth Hart mě doslova uhranulo. Už při první skladbě Good As it Gets si mimoděk začnete podupávat do taktu a to budete dělat až do konce desky. U druhé písně Jealousy zjistíte, že Beth není jen výborná zpěvačka ale hraje také dobře na piano. One-eyed chicken, Over You, rychlejší Sick nebo pomalá balada Forever Young a nádherná Soul Shine jsou skladby které po několika posleších nedostanete z hlavy a budete si je broukat pořád dokola. Ve Face Forward Son a Water Falls se mi líbí kulometová bicí Todda Wolfa. Easy a Missing you jsou další malé klenoty tohoto alba. Navíc téměř všechny skladby si Beth napsala sama. Jsem moc rád že jsem toto 10 let staré album objevil, je skvělé a Beth se díky němu stala mou velkou oblíbenkyní. Navíc jsem si pořídil i stejnojmenné DVD, stejně parádní. S nejvyšším hodnocením vůbec neváhám.

» ostatní recenze alba Hart, Beth - 37 Days
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth

Hackett, Steve - Please Don't Touch

Hackett, Steve / Please Don't Touch (1978)

horyna | 5 stars | 14.07.2017

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

horyna | 4 stars | 13.07.2017

Za jednu z nejkrásnějších skladeb tohoto alba a myslím že i kompletní diskografie U. H., lze označit píseň Illusion. V její barvité instrumentaci a dokonalé aranžérské technice, se odráží celý progresivně moderní přístup hudby sedmdesátých let, minulého století. Zde vítězí emoce nad technikou. Atmosféra nad notovým zápisem a značně uvolněná free nálada, nad trendovou podlézavostí, tolik příznačnou pro alba osmdesátých let.

Ken Hensley je dokonalým čarodějem klávesových rejstříků a jedním z mých pěti nejoblíbenějších skladatelů epochy, ve které byl jeho přínos podle mne opravdu revoluční.
A John Lawton? Může ten vůbec zazpívat špatně? Uriáši nemohli po kalibru typu Byrona vybrat kvalitněji.

A že zní deska popově? Ano, ale pořád je dost nápaditá a melodický vzrušující. Styl kapely je stále hodně pestrý a rozpoznatelný. Jde o melodičtější variace původních U. H. a vzájemnou korespondenci s druhou půlí seventies, doby která už mohutnosti a délce skladeb typu July Morning nepřála.
Cožpak to ale byla vina samotných kapel?

Ohlasy na toto album, jsou alespoň zde hodně kontroverzní. Rozteč od pěti po jednu hvězdu často znamená buď lásku, nebo nenávist. To ať už si určí každý sám.
4,5* pro mou velmi, velmi oblíbenou kapelu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Happy The Man - Crafty Hands

Happy The Man / Crafty Hands (1978)

Snake | 4 stars | 12.07.2017

CD Musea - FGBG 4314.AR /2000/

Diskografie americké art rockové skupiny Happy The Man je trochu nepřehledná, historie zašmodrchaná a tak bych ji pro větší přehlednost rozdělil na dvě etapy. Ta první - podstatnější - zahrnuje tvorbu ze sedmdesátých let minulého století a druhá od reunionu v roce 2000 do současnosti.

Kapela se rozešla v roce 1979 a do té doby stihla natočit a vydat dvě oficiální studiová alba. Crafty Hands je druhým v pořadí a vyšlo 21.09.1978. Od debutu ho dělí sotva rok a porovnáme - li sestavu zjistíme, že zůstala téměř stejná, jen bubeníka Mikea Becka nahradil Ron Riddle. Ani hudebně nedochází k nějakým závratným změnám a obě placky se od sebe moc neliší. Pořád se jedná o víceméně instrumentální, vzdušný a přitom propracovaný a do detailu vypiplaný art rock.

Debut nabídl dvě "písničky", Crafty Hands jednu, sedm minut dlouhou Wind Up Doll Day Wind. Zbytek materiálu je zcela instrumentální a hlavní rozdíl mezi oběma kotouči slyším v jejich celkovém vyznění. Podstatně ubylo jazzových prvků i takových těch rytmických zvratů ála Gentle Giant. Album je tak o dost posluchačsky vděčnější a přívětivější svého předchůdce a prakticky jedinými skladbami s poněkud komplikovanější rytmickou stavbou jsou čtvrtá Steaming Pipes a sedmá I Forgot To Push It. Naopak první dvě, Service with a Smile a Morning Sun, nebo poslední The Moon, I Sing (Nossuri) jsou až nečekaně melodické, uvolněné a přímo vybízející ke snění a relaxaci.

Nic naplat, ale ani příklon k melodičtějšímu pojetí nepřinesl nějaký výraznější komerční úspěch. Ono se není čemu divit, "urozenému" rocku zvonil umíráček a o album nebyl zájem. Kapela sice začala pracovat na novém materiálu, ale do roka se (dnes už víme, že nikoliv definitivně) rozpadla.

Absence zpěvu mi nevadí, ale je fakt, že není to úplně obvyklé a pro někoho by to mohl být oříšek. V porovnání s debutem přístupnější a melodičtější obsah alba mi ovšem vyhovuje a ručičku vah tak překlápí na stranu "Crafty Hands". Debut jsem hodnotil čtyřkou, tady čtyři a půl. Vynikající přírůstek do každé (art rockové) sbírky.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

horyna | 5 stars | 12.07.2017

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Styx - The Grand Illusion

Styx / The Grand Illusion (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 12.07.2017

Sedmé album skupiny Styx - Velká Iluze vychází 7.7. 1977. Kapela v mých očích provedla velmi sympatický tah. V recenzi na předchozí opus Crystall Ball jsem totiž uvedl, že tam cítím jisté nakročení k mainstreamu. Obával jsem se, že tímto směrem budou Styx pokračovat i nadále.

Skupina se však v tento okamžik otočila na podpatku a udělala dva velké kroky směrem progresivním rockovým břehům, aby se tak tímto počinem katapultovala na piedestal ke Kansas či Rush, s nimiž také často po USA koncertovali...

Zvuk kytar se na albu zaostřil a zprůzračněl, již není tak hutně hard rockový, klávesové rejstříky nejsou jen fanfárovité znělky a aranžmá skladeb se stalo komplikovanější a propracovanější. Není tu žádný prosluněný hit do rádií typu Mademoiselle, ani žádné papa pá pá pá prozpěvování.

Kapela prostě dokázala nadrtit ve své inspirační mlýnici to nejlepší ze svého pompézního stylu, anglického klasického hard rocku a art rockových veteránů, špetky Queen a skvělých sborů. To dohromady ruku v ruce s bravurním hráčským uměním zaručilo mistrovský výsledek.

A tak se objevila vzácně vyrovnaná kolekce písní, kde není hluchého místa. Podrobněji je popsal v předchozí recenzi EasyRocker a já bych to lépe nenapsal. Marně se snažím najít nějakou, kterou bych vyzdvihnul nad ostatní, každá má trochu jinou náladu, ale své pevné, nezastupitelné místo na desce v širokém spektru nálad od drsně rockové Miss America až po křehkou Fooling Yourself.

Na závěr jen můj nepatrný postřeh. Song Man In The Wilderness je stavbou i pojetím hodně podobný písni Suite Madame Blue z alba Equinox, rovněž tak Miss America bude jakýmsi předobrazem Half Penny, Two Penny z desky Paradise Theater....

Není divu, netrvalo to ani dlouho a desku si v USA a Kanadě koupilo přes 3 miliony posluchačů. A nyní i já.

Hlasitě volám - jasná pětka !

» ostatní recenze alba Styx - The Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Styx

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

horyna | 5 stars | 11.07.2017

Pokud bude zapotřebí pět na tvorbu Genesis pochvalné ódy, výberu si některou z Gabrielovských nahrávek a nikdo nemůže říct ani popel. Ovšem objektivní pohled bývá odlišný a často zkončí jako subjektivní. Pokud bereme v úvahu, že něco takového skutečně existuje, je objektivita značně samoúčelná a podsouvá teze jednotlivce, skupinovému přitakání. Pro mne je objektivní tvrzení například to, že nahrávky A Trick of the Tail a Wind And Wutheting, tvoří jakýsi mezistupeň, nebo řekněme most k budoucnu Genesis. Na nich je zachycen inovativní vývojový prvek, zcela nepostradatelný, důležitý, ale také hudebně a myšlenkově zdílný a pro posluchače emočně přitažlivý.

Venku je pošmourno, prší a naplánované úkoly musí dojít přepracování. Místo pěší tůry, bude využito služeb motoristických a tudíž je jasné, jaká muzika bude rezonovat okny. Album A Trick of the Tail vykazuje ideální parametry, malující úsměv ve tváři i v takovém nečase, jaký se odehrál během dnešního dopoledne.

První Philovo album na uvolněném postu za mikrofonem je doslova úžasné. Nejen že jeho něžný a ve všech ohledech emotivní vokál do albového konceptu plně zapadá, ale aranžérská invence souboru, především dvojice Banks/Hackett sebejistě exploduje. Genesis měli často štěstí na materiálovou vyrovnanost, i toto album splňuje podobné parametry a osmička skladeb je vypilovaná až po strop.

Titulní song tohoto alba patří mezi mé nejmilovanější písně Genesis. Souhra dua Hackett/Banks šlape jako dobře promazaný stroj a u dvojky Entangled jsem se už rozpouštěl jako marmeláda na slunci. Píseň má zvláštní náladu, dlouho jsem hledal to správné pojmenování pro vystihnutí její atmosféry, až mě bylo mou drahou našeptáno slovo éterická. A toto synonymum bych nakonec použil pro celou padesátiminutovou kolekci Genesis. Éterické, vzdušné a maximálně podmanivé.

A jistě i jedno z nejlepších alb roku 1976.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Styx - Crystal Ball

Styx / Crystal Ball (1976)

jirka 7200 | 4 stars | 11.07.2017

Rok se s rokem sešel a Styx vydávají svojí další řadovku s názvem Crystall Ball. V kapele jsem musel oželet zakládajícího člena, kytaristu a zpěváka Johna Curulewskiho, jehož hru a složené skladby jsem měl celkem rád.

Nahradil ho tehdy pouze 22 letý Tommy Shaw z Alabamy, člen rockových The Smoke Ring a MS Funk, více méně bez konkurzu na doporučení tour managera a po poslechu jeho demo kazety. Byla to trefa do černého, protože tento blonďák se v budoucnu podepsal pod největší hity Styx.

Již na této své první desce ukázal svůj um a zároveň fakt, jak obrovskou důvěru do něj museli ostatní členové kapely vložit, kdy nováčkovovi nechali napsat 4 z osmi písní na desce,(u páté je uveden jako spoluautor). To u žádné jiné skupiny nepamatuju.

Je zajímavé, že každá skladba je tak trošku z jiného soudku. Mademoiselle je přímo předurčená pro US rádia, taková rozjásaná a letní atmosféra (maličko cítím ozvěny Queen). Také byla nasazena jako singl...

"Všechno to začalo tak neškodně
Dala jsi mi lásku tak snadno
Už si ani neuvědomuju
jak jsme trávili čas.."

Naproti tomu, kompozičně propracovanější a titulní Crystall Ball pěkně graduje z něžného folku do hard rockového refrénu zpíváného a capella. Jedno z vrcholných čísel.

Shooz, podobně jako předchozí recenzent Jarda P, moc nemusím, neboť mi není blízká ta hard bluesová, ukřičená atmosféra písně s jižanskou steel kytarou.

Naopak závěrečná Ballerina, (s klavírní předehrou výňatku z díla Claude Debussyho - Clair de Lune) kompozičně vystavěná podobně jako Crystall Ball, je další rockovou peckou..

"Baletko, když tančíš, tak zní hudba
Barevné reflektory osvětlují tvůj pohyb
Přeplněné haly očekávají
tvůj náznak úsměvu...."

Nutno uznat, že Tommyho entrée se podařilo na jedničku.

Ani ostatní členové však nelenili, J. Joung dal s Tommym dohromady úvodní dynamickou Put Me On - energický hard rock s fanfárami kláves podaným s neuvěřitelným tahem na bránu, ta dodnes dokáže zvednout ze židle...

„Pusť si mě, jsem úplně nově nahraná deska
Pusť si první stranu a poslouchej písně
Pořádně nahlas, žádný ohledy na sousedy
doufám, že se ti to bude líbit celej den..."

No a Dennis DeYoung přispěl odlehčenou a chytlavou Jennifer..

"Jennifer si popíjí své sherry
Je jí sedmnáct, sotva odrostlá dětským střevíčkům
V očích otce ještě dítě
však žena každou nocí..."

...a This Old Man, dojemnou a pomalou rockovou věc, kterou napsal jako vyznání svému otci....

"Ten starý muž
učil mě mnohokrát
Abych pochopil, že prokázat lásku je prosté
Nic bychom neměli skrývat
a neuzamykat své pocity....."

Na závěr se nemohu nezmínit o takové, dalo by se říci drobnosti, se kterou jsem se na žádné jiné desce Styx zatím nesetkal a tou je takové to prozpěvování slabik , asi na dokreslení nálady ve skladbě. V Jennifer několikrát zazní „dan,dan,dan, dajanu,dá“, v Ballerina „la,la,la,lá,lá, ou, o, ó, ó“ a v This Old Man dokonce „pá papá, pá papá. V prvním případě se mi vybavila německá kapela Van Canto, která tímto způsobem napodobuje svými hlasy různé nástroje, v dalším učitelka z filmu Slunce Seno Jahody...

Desce dávám 4 body, je tu znát jisté nakročení k mainstreamu - ubral jsem za ukřičenou Shooz a za pá pa pá....:-)



» ostatní recenze alba Styx - Crystal Ball
» popis a diskografie skupiny Styx

Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon

Lennon, John / Working Class Hero: The Definitive Lennon (2005)

horyna | 5 stars | 10.07.2017

Léto patří už od pradávna mezi nejbáječnější roční období. Venku je teploučko, světla dostatek a dá se vymňouknout spousta lumpáren. Jednou z příjemných disciplín je i výletnictví. Člověk může navštívit různá zajímavá místa, kochat se přírodou, historií, nebo kupříkladu architekturou. Další vyhledávanou kapitolou je dovolenkový pobyt. Ten, ať už na území naší vlasti, či za jejími hranicemi, si touží užít každý z nás. Já se s mými milovanými na jednom takovém právě nacházím a díky náklonnosti mé drahé polovičky i neutuchající potřebě mladého pána sedícího vzadu v autě, který prostě vyžaduje, aby písničky hráli, jen co usedne do sedačky a kola se roztočí (dobrý to návyk, vštěpovaný od kolébky), nezapomínám ani na kulisní hudební stránku, cestu značně zpříjemňující.

Pro letošek jsem do vozidla namíchal vskutku roztodivný hudební koktejl, který se povětšinou zkládá z osvědčených archivních pecek, převážně hard rockového stylu. Neříkám, že bych si třeba muziku Flower Kings, nebo generátorů neposlechl rád, ale pokud má být cesta zábavná a dobře ubíhat, je taková Highway Star, či Space Truckin ideálnější volbou.

Jako společník na první desítky kilometrů, byl bez dlouhého uvažování překlopen 2cd výběr toho nej od jedné z největších ikon celých hudebních dějin, od muže, jež byl políben tou nejštědřejší muzikální múzou a obdařen nejkrásnějším hlasem celé historie (osobní názor recenzenta), od Johna Lennona.

Ne všechna jeho alba jsou stopercentně vyrovnaná a tento výběr úctyhodných 38! skladeb je alespoň pro mne, tou nejideálnější volbou. Milovník Johnovi hudby tu nachází to nejlepší, s čím tento titán na své sólové dráze během sedmé dekády přispěchal. Největší hity, singly, krásné balady, pocty své Yoko, skladby s texty naplněnými mírovým poselstvím světu, ale i spousta "obyčejných" písniček, to vše a ještě víc, je na tomto bestoffku výborně stlačeno.

Na cd č 1. se střídá jeden evergreen za druhým, na dvojce už pár věcí z paměti lovím marně, ale i tady platí dobrá polovina za trefu do černého.

John Lennon je nedílnou složkou mé DNA, miloval jsem jej v Beatles a zbožňuji jej i sólově. Vždyť která osobnost hudebního průmyslu, dokázala vytvořit tak překrásné a výrazně zapamatovatelné songy jako Woman, Imagine, Stand by my, Beautiful Boy, Oh Yoko, nebo tu nejhezčí vánoční melodii Happy Xmas? Pouze a jenom muž velkého formátu, John Lennon.
Sláva jeho památce!

» ostatní recenze alba Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Porcupine Tree - Deadwing

Porcupine Tree / Deadwing (2005)

horyna | 5 stars | 09.07.2017

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

McCartney, Paul - Give my regards to Broad Street

McCartney, Paul / Give my regards to Broad Street (1984)

Michálek | 4 stars | 08.07.2017

Jedu si takhle v noci po dálnici, mám před sebou ještě tak 200 kiláků, provoz veškerý žádný, kolem dálnice občas problikne reklama té či oné čerpací stanice, přístrojovka zeleně svítí a já si pouštím Paulovu desku z roku 84, kterou mi kdysi paradoxně přinesl soused rocker, snad aby se mi za něco pomstil.
Chyba lávky! Ačkoliv jsem tenkrát nebyl žádným fandou Beatles, do téhle placky jsem se naprosto zamiloval a dodnes mi přináší radost z poslechu.
Nových písní je tu jenom pár, ale i ty jsou krásné, stejně jako fláky od Brouků, které každý notoricky zná, zde jsou ale nově aranžovány v, pro Paula dnes tak typickém, "stodolovém" studiu.
Mám moc rád Paulův témbr a jeho obligátní basu "na první".
Studio v roce 84 bylo dozajista na vyšší úrovni než tomu bylo v šedesátých, a tak si můžete vychutnat třeba Wanderlust nebo Long and winding road v krásně dynamickém provedení.
Když jsem na jaře 86 dodělával diplomku, točil jsem jednu kazetu pořád dokola.
Na jedná straně Power Windows od Rush a na druhé Lonely Nights. Budu asi hodně flexibilní..
Film jsem viděl několikrát, a to i v době prvotního videového šílenství v roce 85.
Tenkrát mi nic neříkal, později se mi líbil hlavně jako dílko, kde je krásně zakonzervována nálada oné poloviny osmdesátek. K zahození nejsou ani pasáže, kdy kapela
hraje "naživo" ve stodole. Pamatuju si, jak jsem někde četl, že Paul si dal opravdu záležet na tom, aby nebylo poznat, že jde o playback. A ono se mu to, jak jinak, povedlo dokonale.
Hned jsem si začal obstarávat další jeho sólové nahrávky, a ty mne již neoslovily.
Lonelky ale považuji za krásnou desku k poslechu a doporučuji.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Give my regards to Broad Street
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Styx - Cyclorama

Styx / Cyclorama (2003)

jirka 7200 | 2 stars | 08.07.2017

Ať toto album poslouchám najednou, po částech, od předu či odzadu, před deseti lety, či nyní – stále k němu nemohu najít klíč.

Písně mi připadají naprosto nevýrazné, pop rockového střihu, kterých v USA denně vychází stovky. Rovněž nelze taky v písních identifikovat náladu či ducha Styx, krom marné snahy napodobit kdysi tak výrazné dvoj až trohlasy.

Nelze se však moc divit, z původní sestavy zůstal v kapele pouze Tommy Shaw a James Young. V roce 1999 totiž odešel zásadní skladatel a klávesista Dennis DeYoung a byl překvapivě nahrazen Kanaďanem Lawrencem Gowanem, který se na této desce poprvé představil v dresu Styx. Kapela tak získala zručného multiinstrumentalistu, zpěváka i skladatele, který však má odlišný rukopis.

Pokud by jste se však neodbytně v příspěvcích dotazovali, kterou skladbu bych přes to všechno mohl doporučit, potom bych napsal tyto názvy : Killing the Thing That you Love – solidní pop rockový ploužák a One with Everything – svižný počin s pěkně (až prog rockově)znějícími klávesovými party.

» ostatní recenze alba Styx - Cyclorama
» popis a diskografie skupiny Styx

Jarre, Jean-Michel - Revolutions

Jarre, Jean-Michel / Revolutions (1988)

Brano | 4 stars | 08.07.2017


K tejto nahrávke som sa dostal až niekedy v septembri 1989 a to som vôbec netušil, že už o dva mesiace zažijem jednu revolúciu naživo. Chvalabohu, nežnú. J.M.Jarre (1948) bol v bývalom socialistickom Československu dosť obľúbený aj medzi nami vtedajšou študentskou mládežou. Požičiavali sme si medzi sebou kazety s jeho hudbou, boli to už x-té kópie z vinylových platní, častokrát s otrasným zvukom, ale malo to svoje čaro. Fenomenálny francúzsky skladateľ, klávesový a elektronický mág, perfekcionista a detailista to ku komponovaniu nemal ďaleko, veď jeho otcom bol známy skladateľ filmovej hudby Maurice Jarre (Lawrence of Arabia, Dr. Zhivago...)

Je fakt, že najznámejšie Jarreho diela sú Oxygene (1976) a Equinoxe (1978), ktoré v celom svete zdvihli vlnu záujmu o elektronickú hudbu a rôzne zvukové experimenty. Koncepčný album Revolutions však, čo sa týka kvality, v ničom za nimi nezaostáva. Hneď úvodná štvordielna šestnásťminútová suita Revolution Industrielle je úžasne silný hudobný materiál s celou plejádou originálnych nápadov. Ouverture síce začína dosť ponuro až temne, neskôr však prevládnu jasavé klávesové fanfáry oslavujúce technický pokrok. Gong ouvertúru ukončí a cez tvrdé industriálne zvuky parných strojov, škrípajúcich oceľových ojníc a ozubených kolies sa prenesieme do prvej časti suity. Mohutné klávesové steny, ktoré zrazu povstali z industriálneho besnenia valcujú všetko naokolo. V druhej a v tretej časti sa ústredný motív drobí, rozpitváva a spomaľuje. Celkovú náladu podfarbuje aj zborový mužský chorál. Skutočne veľkolepé! Priemyselná revolúcia devätnásteho storočia sa pôsobivo završuje a stáva sa z nej už len historická minulosť. Musím povedať, že dosť ťažké sústo na úvod. Nasledujúca London Kid je už v inom duchu. Typicky hravá melodická skladbička prináša uvoľnenie z priemyselného stresu. A už je tu titulná Revolutions, ktorú odštartuje arabský etno orchester do ktorého sa postupne pridávajú Jarreho elektronické hračky a počítačovo upravený monotónny hlas, ktorý opakuje ten istý krátky jednoduchý text „revolution-no human-no change-no sex-no TV-no future-revolution“ za kvílenia Al Mawsili-ho. Tokyo Kid zaujme perkusiami od výmyslu sveta a rôznymi elektronickými vychytávkami. Computer Weekend je zábavná oddychová skladbička. Šum mora evokuje pocit, že sedíte na pláži a bavkáte sa s notebookom. Záver v podobe piesne September je už vážny a trochu smutný. Vokály obstaráva Mireille Pombo. September je venovaný ľuďom, ktorí museli opustiť svoju vlasť a ich deťom. Téma sa plne rozvinie v poslednej krásnej hymnickej skladbe L´Emigrant, v ktorej sa snúbi dôstojná nostalgia a ťaživý bôľ duše.

Revolutions ponúka 44 minútovú porciu kvalitnej a plne profesionálne zaranžovanej muziky. Francúzska uvoľnenosť a nonšalantnosť a Jarreho skladateľský um v spojení s jeho bezmedznou fantáziou, to sú atribúty, ktoré tohto umelca zaslúžene dostali na piedestál svetovej hudby.

Napísané 6.5.2014 pre blog.sme.

(Ďakujem alienshorovi za vypracovanie profilu J.M.Jarreho na Progboarde)

» ostatní recenze alba Jarre, Jean-Michel - Revolutions
» popis a diskografie skupiny Jarre, Jean-Michel

Metal Church - Metal Church

Metal Church / Metal Church (1984)

b.wolf | 4 stars | 07.07.2017

Jedno z mála nejnašlapanějších debutových počinů, které znám. Úvodní Beyond the black je otvírák jak hrom, stejně jako následující Metal Church. Po drtivé instrumentálce následuje vybrnkávaný začátek Gods of wrath, Hitman a pro mě závěrečná Battalions. Poslední cover Deep Purple, jako u většiny skupin, nedávno třeba u Taberah, přeskakuju, tyhle předělávky, 100x jinak, pokaždé stejně, mě zkrátka neberou, proto také tu jednu *ubírám, normálně bych dal plnou palbu.

» ostatní recenze alba Metal Church - Metal Church
» popis a diskografie skupiny Metal Church

Ursiny, Dežo - The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965

Ursiny, Dežo / The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965 (2017)

adam | 4 stars | 07.07.2017

Ahojte
Co napisat k nekvalitnemu zaznamu z koncertu z roku 1965 na Slovensku?

Je neskutocny!!! Beatmeni hraju jak o dusu. Obecenstvo dava spatnu vazbu, proste bomba. POstupne sa pri mikrofone prestriedaju vsetci Beatmeni. I ked obcas falosne, co sa da pripisat absencii odposluchov, ked to porovnam s koncertom Beatles v Hollywood bowl, predsa len je to niekde inde, ale v kontexte doby a geografie je to absolutne top toho co tu vtedy bolo.

Naozaj Beatmen are goin' on!!!

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - The Beatmen – Are Goin' On - Live In Bratislava 1965
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Brother Ape - On The Other Side

Brother Ape / On The Other Side (2005)

Brano | 4 stars | 07.07.2017

Tento album stelesňuje veľmi inteligentné a sofistikované splynutie progresívneho rocku,AOR a jazz-rocku.Začiatky skupiny Brother Ape sa datujú do roku 1981 a dejiskom bolo hlavné mesto Švédska.Partia okolo Stefana Damicolasa nahrala titulnú skladbu z tohto debutového albumu už v roku 1995,teda desať rokov pred jeho oficiálnym vydaním.Celý album sa nahrával analógovo na 8-stopový magnetofón Tascam.Teda ak máte rádi hudbu skupín ako Saga,Alan Parsons Project,Genesis,Weather Report,alebo Brand X,tak určite si tu nejaký fragment pre seba nájdete.

The Jerk je poriadna šupa na úvod!Hradby kláves v štýle Genesis a do toho neustále nervózne dobiedza Damicolasova gitara ako rozzúrená osa.Hudobné obrazce sa s veľkou rýchlosťou vynárajú,vzápätí zanikajú a s pozoruhodnou ľahkosťou vznikajú nové.Ak radi pri hudbe snívate,je tu pre vás skladba Railways.Ľahučká melódia,jemné harmónie a takmer ženský Dahlströmov vokál.To treba počuť!V podobnej nálade je aj This Hour,ktorá však nemá až taký silný hypnotický účinok ako Railways.Nasledujúca Unaccomplished je už šajba v štýle úvodnej The Jerk.Ak si nedržíte klobúky,tak je ľahko možné,že o ne prídete!A čerešnička na torte na záver v podobe titulnej 8 minútovky,kde sa poriadne vybláznil bubeník Max Bergman.

» ostatní recenze alba Brother Ape - On The Other Side
» popis a diskografie skupiny Brother Ape

Styx - Equinox

Styx / Equinox (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 07.07.2017

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx

Jadis - See Right Through You

Jadis / See Right Through You (2012)

horyna | 4 stars | 07.07.2017

Jsou desky, které člověk touží poznat a objevit mnohem důkladněji, než to samočině jde, než to složitost hudebního obsahu nahrávky připouští. Posloucháte, posloucháte a ono to s vámi pořád nic nedělá. Nezáživné nic, které okolo jen prochází a najít záchytný bod, to je jako hledat jehlu v kupce sena. V případě anglických Jadis je to dáno podobností jejich soundu na jednotlivých albech, mezi jednotlivými písněmi, v propletenci dlouhých a táhlých melodií, stejném středním tempu. Když to všechno sečtete, vykrátíte a vydělíte, za znaménkem rovná se, na vás čekají buďto zpruzené chvíle nudy a zbytečná ztráta času, nebo proposlouchání se naskrz muzikou, z počátku fádní a nudnou, po x-tém poslechu z čista průsvitnou a omamnou.

Nedávno jsem pořídil nové cd Jadis, No Fear Of Looking Down a okouzlen jsem byl takřka okamžitě. V zápalu boje přišlo na řadu i zapomenuté předchozí dílo kapely, které (možná z důvodu absence M. Orforda) zůstalo místo v domácí fonotéce, ležet v regále obchodu. To už byl ale daleko větší oříšek. A tak se poslouchalo pořád dokola, z repráků, ze sluchátek, na cestu, k práci a pořád nic. Až jednou to konečně přišlo. Co vám budu vyprávět, však to jistě většina z vás dobře zná. Stav pochopení a naplnění byl tady.

A tak dnes už mohu všem milovníkům neoprogu vřele doporučit předposlední album See Right Through You, skromných a věčně utajených Jadis. Žádné stylové kotrmelce, opět jde v první řadě o melodie, krásné melodie, pokojnou atmosféru a propracovaný akusticko/elektrický, místy trochu pompézní rock s vynikajícím Chandlerem u mikrofonu. A že tam není Orford? Nevědět to, tak to ani nepoznám.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis

Miller, Rick - Heart of Darkness

Miller, Rick / Heart of Darkness (2014)

Ryback | 5 stars | 05.07.2017

Rick Miller je zvláštní umělec. Začal se věnovat hudbě počátkem osmdesátých let, kdy se věnoval čistě elektronice a později se přes folk a i country našel v progrocku, oblasti, která mu byla vždy blízká.
Zatím jeho poslední tři studiové alba reprezentují podle mě to nejlepší, co v novodobém progrocku vzniklo. Znějí trochu jak ztracená alba Davida Gilmoura, ovšem mnohem odvážnější.

Heart of Darkness má vysoké hodnocení na progarchives a to zcela oprávněně. Je to progrock, který přes svou všudypřítomnou melancholii zní svěže a nebojí se i znít moderně. Nebojí se etnických vlivů (úvodní skladba Heart of Darkness) i čerpání z elektroniky, ale přitom neopouští pevný základ rocku. I díky tomu se nejedná o pouhou lacinou kopírku let sedmdesátých.
Druhá skladba Blood of the Rose jako by vypadla z toho nejlepšího alba Davida Gilmoura – ta melodie, zpěv, elektrická kytara. A navíc je okořeněna flétnou a to přesně tím způsobem, jakým to mají artrockeři rádi. Fandové poklidnějších Pink Floyd si zde přijdou na své.
Třetí skladba z pěti Castle Walls je v podstatě písnička se silnou melodií, aniž by musela sklouznout klouzačkou do výpomocného pískoviště trapného popíku. Text je opět lyrický a víc než smutný…
Nejoceňovanější skladbou je čtvrtá, skoro čtrnáctiminutová kompozice The Dark Lady. Je to skutečná nádhera. Gilmourovská kytara i zpěv, moderně znějící teskné a tajemné klávesy, floydovsky pulsující basa… Violoncello, které nastoupí s klavírem ve čtvrté minutě a kreslí smutné, prokleté obrazy beznaděje a smutku… Hudebně se zde stále děje něco nového a přitom skladba drží při sobě, je to profesionálně promakané podobně jako třeba u Stevena Wilsona a jeho Havrana. Tolik výborných a emocionálně silných nápadů v jedné kompozici se často nevidí.
Závěr patří písni Come Summer, She Died. Je to romantické, neveselé, přesto lehce pompézní, jak se tak na skladbu zavírající album sluší.

Spolu s následným albem se podle mě jedná o jednoznačný klenot, pět hvězdiček tedy uděluji bez váhání.

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Heart of Darkness
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick

Miller, Rick - Starsong

Miller, Rick / Starsong (1983)

Ryback | 3 stars | 05.07.2017

Podobně jako u Le Orme i u Ricka Millera trpí má zvědavost nemožností přečíst si o tomhle „králi melancholie“ něco v českém jazyce. A na tohle album není navíc ani recenze na progarchives.com…

Rickovo první řadové je… první. Zdaleka tedy ne nejlepší, jak to ale tak bývá. Byť čest často diskutabilním-subjektivně vnímaným výjimkám (pro mě je třeba první album ELP nepřekonané). Album Starsong je hudebně úplně jinde než pozdější, více známá alba. Zapomeňte na hudbu připomínající Pink Floyd, resp. toho nejlepšího Gilmoura v sedmdesátých letech. Zapomeňte na flétnové pasáže připomínající gabrielovské Genesis, zapomeňte na inspiraci Stevem Hackettem. Což jsou tři jména, ke kterým bývá pozdější Miller občas přirovnáván.

Nacházíme se na poli elektronické hudby, nalézáme synth space-ambient, jaký mohl vzniknout pouze v osmdesátých letech. Instrumentální hudba zní hodně filmově, trochu připomíná spíš Mikea Oldfielda nebo Briana Ena než rockové ikony zmíněné výše.

Jedno ovšem zůstává a je prostoupeno všemi nahrávkami Ricka Millera, jak tak šel čas. Tu méně, tu více. Ať těmi raně elektronickými, či později art/progrockovými. A to je teskná melancholie, polidšťující tak právě i toto album. Jsou to chvílemi silné, smutné emoce, jež nečiní z alba Starsong pouze další studené synth/electro album made in 80´s.
Už první kompozice Limberlost je toho zářným příkladem. Skladba zní trochu filmově, až relaxačně a je založena samozřejmě na různých klávesových nástrojích. Naše vlastní iracionalita nám občas umí nachystat pěkná překvapení…takže mně nevím proč, ale vždycky, když slyším tuhle skladbu, naskočí film s Louisem de Funèsem Četník a mimozemšťané :-).
V podobném, klidně nerytmickém duchu pokračují i další tři skladby.
A už tu máme závěr alba, 25-ti minutovou kompozici The Ascension, Nanebevstoupení. I když poklidná, tak nejméně přístupná/líbivá? kompozice nacházející se na tomto albu a dokážu pochopit reakce lidí prohlašujících, že takovouto hudbu dokážou poslouchat pouze jako kulisu.

Vzhledem k o dost rockovějším, ale také emocionálně ještě silnějším následným albům, a to zejména kvůli nádherným prozatím posledním třem nahrávkám tohoto kanadského multi-instrumentalisty (docela by mě zajímalo, co by na mě říkal David Gilmour), musím být spravedlivý v rozdělování a tři a půl bodu v rámci relativní objektivity zaokrouhlit dolů.

Jedno v celé jeho tvorbě nenacházím. Touhu za každou cenu zalíbit se masám. Rick Miller je svéráz. Samorost. Dělá si to podle svého. Tak to alespoň já cítím. Potřebovali bychom víc takových hudebníků jako jsou/byli Rick Miller, Robert Wyatt, Daevid Allen, Peter Hammill…

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Starsong
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick

Styx - Man Of Miracles

Styx / Man Of Miracles (1974)

jirka 7200 | 3 stars | 05.07.2017

Čtvrtá deska Styx s názvem Man of Miracles se objevila na pultech prodejen v listopadu roku 1974.

Ač měla kapela na svém kontu 3 alba a stovky vystoupení, nebyla na tom kupodivu celkově finančně nijak růžově. Jednotliví členové chodili nadále do svých civilních zaměstnání – DeYoung a Chuck Panozzo vyučovali na škole hudbu, Young taxikařil. Atmosféra se pohybovala na bodu mrazu a skupina byla na pokraji rozchodu. Vše zachránil až singl „Lady“ z druhé desky, který se uchytil až v tomto období v éteru a upozornil na následný song z aktuálního počinu Man of Miracles, nádherný hit Dennise DeYounga A Song for Suzanne (věnovaný své ženě, s níž je dodnes).

Stylově jakoby se skupina vrátila tak nejméně o 5 let nazpět, většina písní je ovlivněna mixem rhythm and blues, rock ´n ´rollem a popu v kabátku Styx ( Rock n´roll Feeling, Havin´a Ball, A Man Like Me, Christopher nebo převzatá (!) odrhovačka Lies). Svižná skladba Southern Woman zní, jako by Deep Purple vykročili hudebně „jižanským“ směrem.

Paradoxně dopadly na tomto albu nejlépe pomalé songy. Ať již bombastická, hard rocková titulní Man of Miracles (Styx si začínají nechávat své nejlepší kousky na konec desek), emotivní Golden Leak jen s pianem a violou, rocková pecka Susanne (jakoby trošku inspirovaná Queen), či zadumaná Evil Eyes.

V žebříčcích prodejnosti časopisu Billboard si kapela o pár desítek míst oproti desce Serpent is Rising polepšila (154 místo), nicméně mne oslovila o něco méně.

Důležité však je, že jiskra mezi tvorbou kapely a posluchači přeskočila, takže nebyl problém uzavřít dohodu s jinou gramo firmou, která by lépe zviditelňovala Styx , což se dle členů kapely do té doby dělo velmi nedostatečně. Kontrakt se povedl s A&M Records, kde dodnes chodí manažeři povinně líbat zasklený exemplář této smlouvy, neboť labelu pomohl k mnoha desítkám milionům dolarů.

Man Of Miracles je tedy poslední deska u firmy Wooden Nickel, jejíž činnost po odchodu kapely prakticky stagnovala a léta se živila vydáváním reedicí a různých výběrů do slávy rozkvetlých Styx.

Rozchod s labelem lze chápat také jako jakýsi symbolický předěl mezi starou na novou hudební tváří Styx, která autorsky dozrála.

Slabší trojka.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx

Samadhi - Samadhi

Samadhi / Samadhi (1974)

Snake | 3 stars | 05.07.2017

CD BTF.it - VMCD124 /2007/
Comes in an album replica gatefold CD-sized papersleeve, including a 12-page booklet with text both in Italian & English.

Podle futrálu bych to tipnul na nějakej indickej blázinec, ale zmílená neplatí - jde o docela zajímavý italský projekt z poloviny sedmdesátých let. Byť velmi krátkodobý (rozuměj jednoalbumový). V kapele se sešli dva muzikanti z Raccomandata Ricevuta Ritorno a po jednom z kapel I Teoremi, L'Uovo di Colombo a Kaleidon - na discogs si je zaškatulkovali jako "Italian progressive rock supergroup" a tak jim budeme věřit...

...ale ono to nebude tak horké. Na první skladbě neslyším nic, co by stálo za zmínku a teprve od druhé, když přidá se symfoňák, to začíná být zajímavé. Nicméně toho cukru a sladkobolu je tady docela dost a někomu by se mohl zajídat. Trochu se to podobá tvorbě skupin I Dik Dik, nebo Pooh a celé bych to zastřešil termínem "Symphonic pop". Za nejlepší skladby považuji všemu ostatnímu se vymykající jazzrockovou instrumentálku Passaggio di Via Arpino a závěrečnou L'ultima spiaggia. Ta je velmi rozmáchlá a po opatrném začátku rozkvete do nevšení krásy. Být takové celé album, tasím nejvyšší ocenění. Jenomže není...

Rozkládací mini vinyl replika v celočerveném provedení je pěkná, vnitřek obalu obsahuje texty písniček a booklet podrobnou biografii kapely v italštině a angličtině. Zvuk je docela navejškovanej a chřestění činelů místy až nepříjemně ostré a jestli jsem si tady nedávno pomlaskával nad zvukomalebně znějícími souputníky a krajany Apoteosi, tohle je výrazně horší.

Průměrný obsah, průměrný zvuk, průměrné hodnocení. Dobré, nikoliv zásadní.

» ostatní recenze alba Samadhi - Samadhi
» popis a diskografie skupiny Samadhi

Silhouette - Across The Rubicon

Silhouette / Across The Rubicon (2012)

horyna | 4 stars | 05.07.2017

Nejsem přehnaně posedlý výzkumem výtvarné stránky přebalů svých nahrávek, či nahrávek, které mám v plánu si pořídit. Na toto téma byl odborníkem kolega P. Gratias, který dokázal díky mizerné kulivovanosti obalu, leckterému albu strhnout dolů i celou hvězdu. Takto posuzovat desku, mi přijde hodně přitažené za vlasy a s muzikou samotnou, má onen vjem jen pramálo společného.

Na stranu druhou existuje fakt umělecký, který dokáže i mizernou hudbu prodat/prodrat, směrem k zákazníkovi.

Obal i hudba alba nacházející se na desce nazvané "překročení Rubiconu", holandských progresivistů Silhoutte, dokáže oba tyto faktory bezpečně naklonit na stranu pozitivní. Toto překrásné výtvarné dílo Eda Unitsky, má alepsoň na mne zcela blahodárný účinek a jeho vizuálně vtahovačná schopnost, působí mocným dojmem. Když jsem jej spatřil prvýkrát, úžasem jsem doslova oněmněl. Jeho námět mě okamžitě zmagnetizoval a já začal ihned pátrat, jakou hudbu tahle kapela produkuje. Se zjištěním, že jde o můj oblíbený soudek rumu, tedy progresivní, chcete-li neo-progresivní složku, jsem se jen tiše pomodlil, aby nešlo o nějakou druholigovou sebranku z horní dolní. Nejde, samozřejmě že nejde, ale o muzice až za chvíli. Ještě k (oblíbenému) obalu: ten znázorňuje vodní hladinu položenou ve dvou vrstvách. První klasické, obklopené skalisky a ostrovy a druhé jakoby nebeské, na níž se plaví staré bojové plavidlo, ponorka z druhé světové války. Působivá imaginace a obrazotvornost tohoto nápaditého motivu, podporuje v divákově fantazii dvojakou analýzu a postupně je vnímána, jako námořnická abstrakce, s dušemi mrtvých, putujícími společně v vrakem lodi na věčnost. (jedno z možných vysvětlení).

A teď konečně k muzice:
V případě Silhoutte jde o vcelku mladou a velice nadějnou kapelu, ze země tulipánů a větrných mlýnů. A stejně úchvatně, jako působí malby starých holandských mistrů, působí i muzika téhle kapely. Pokud potřebujete srovnání, automaticky sáhnu po skupině IQ, s níž má společnou dojemnou melodiku, symfoničtější klávesové tvary a vynikající vokální výzbroj. V případě holanďanů se dokonce jedná o účast tří zpěváků a tudíž se nabízí vzájemná paralela s kapelou Barclay James Harvest. Mě osobně je nejpřitažlivější jemný hlas kytaristy Briana de Graeve. Kapela umě kombinuje masivní klávesové linky s elegantní klavírní výzdobou, ale upozaděna není ani práce kytarová. Okolo epického centra tu rezonují velké melodie, proložené vynikajícími sóly. Pro správné pochopení tvůrčích záměrů našeho komba, je nejlepší seznamovací volbou jeden ze tří jedenáctiminutových hymnů. Skrze jejich časové rozpětí vás kapela torpéduje obrovským množstvím změn a nálad, proloženým tím správným progrockovým tajfunem.

Silhoutte jsou zřejmě nejsilnějším zástupcem holandské progové líhně a přesto, že prvotní inspiraci hledali na britských ostrovech, zvláštní odér vycházející z jejich hudby je dnes bezpečně šikuje na evropský kontinent, mezi vůdce baculaté tulipánové země.4,5*



» ostatní recenze alba Silhouette - Across The Rubicon
» popis a diskografie skupiny Silhouette

McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul / Band on the run (1973)

POsibr | 5 stars | 04.07.2017

Relatívne nedávno oslavoval Sir Paul McCartney úctyhodných 75 rokov, z ktorých väčšinu symbolizuje veľmi plodná umelecká tvorivosť. Naozaj málokto sa môže pochváliť takýmto katalógom piesní, navyše posluchovo veľmi slušných záležitostí. Dnes si na paškál vezmem album Band on the Run, piaty Paulov po odchode z The Beatles, tretí s "Krídlami".

Album otvára aranžérsky veľmi zaujímavá titulná pieseň. Gitarovo-klávesové entrée plynulo prejde do pokojnej, viachlasne spievanej pasáže, ale čo to, prichádza parádny gitarový zlom a sme v druhej kapitole. To však nie je všetko, orchestrálne ladená medzihra nás posunie do najchytľavejšej časti, v ktorej Macca spieva aj titulné BAND ON THE RUN. Veľmi pekný, pohodový kúsok, dôkaz toho, že McCartney naozaj vie robiť umelecký pop vysokých kvalít. Silný otvarák, budú ďalšie piesne iba podliezať laťku? Ale kdeže, už JET je super rockovica, nenechá vydýchnuť, ženie dopredu. Musím pochváliť gitarohru, jednoduchá no precízne odvedená práca. BLUEBIRD je pokojnejšia záležitosť, so zaujímavými africkými perkusiami a inštrumentáciou. MRS. VANDEBILT je opäť dynamickejšia pieseň, s úžasnou basovou linkou. Ho-hey-ho! Chytľavá záležitosť, za zmienku určite stoja aj gitarové a saxofónové sólka. Zaujímavá je posledná pieseň prvej strany platne, LET ME ROLL IT, či už gitarovým riffom, alebo "ozvenovým" vokálom. Zmeny nálad tu naozaj pasujú, krásna pieseň a zároveň vyznanie.

Výrazná basa lemuje aj pieseň MAMUNIA, opäť pohodová skladba, nesúca sa v pomalšom tempe, zrýchli len v refréne. Taký soundtrack k ničnerobeniu, kvalitná hudba k relaxu. Za zmienku určite stojí zaujímavo vyriešený, prelínajúci sa vokál v 3/4 skladby. Opäť dôkaz toho, že nejde o žiadnu tuctovú popovú odrhovačku. V piesni NO WORDS si môžeme užiť aj sláčikové kvarteto a orchestráne dychy, ide však o najkratšiu skladbu na albume. Kompozične zaujímavá je skladba PICASSO'S LAST WORDS, ktorej kostra údajne vznikla zo stávky McCartneyho a Dustina Hoffmana. Je to však taká oddychovka, celkovo druhá polovica druhá polovica albumu sa nesie v pokojnejšom duchu než rockovejšia prvá strana platne. Skladba je fajn, možno trošku pridlhá na môj vkus. Z pokojnejšieho koloritu však vybočuje záverečná pieseň 1985, ktorá je dynamická a valí sa vpred. Veľmi sa mi tu páčia prechody a vyzdvihnúť musím aj všadeprítomný motív na piano. A ten záver, v ktorom sa mieša gitara, orchester, vokály, piano a ktovie čo ešte je veru podarený. Naozaj dôstojná rozlúčka s albumom.

Zhrniem to, album sa mi naozaj páči, aj keď možno druhej polovici by som, osobne, dodal trošku viac dynamiky. Ak sa mám vyjadriť v hviezdičkovom jazyku, nie som si istý či to vidím na plnohodnotných 5, ale moje hodnotenie určite osciluje v tej oblasti. No keďže Paul McCartney mal nedávno tie narodeniny a ja som túto recenziu veľmi dlho odkladal (napísať ju som sa rozhodol ešte minulého roku), veru albumu ten plný počet dám. Je to predsa super hudba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Barclay James Harvest - Octoberon

Barclay James Harvest / Octoberon (1976)

horyna | 5 stars | 04.07.2017

Deska Octoberon, je další výbornou nahrávkou kapely Barclay James Harvest. Může se zdát, že má ještě obroušenější hrany a výraznější melodiku, než například alba z let 74,75, ale je to spíše klam. Softové podání pánové praktikují od svých začátků a málo komu sluší lépe, než právě této kapele.

The World Goes On je vskutku překrásná, svou tesknou melodií mi částečně připomíná Beatles. Druhá, důraznější May Day, vsadí na pompéznější aranžmá a ve své druhé půli zhudební historickou chorální fresku. Nesporně výbornou skladbou je staroegyptským bohem Ra inspirovaná záležitost stejného názvu. Položena v tišší dynamice, opředena mystickými vícehlasy a tajemnou aurou. Přesto, že název písně Rock N' Roll Star může zavádět k jakési vlezlosti, opak je pravdou, jde o další velice jímavou, malinko přístupnější věc. Za pozornost stojí jistě i poslední dojemná záležitost Suicide?

Octoberon patří spolu s přístupnějším Gone to Earth k posledním velkolepým výtvorům BJH sedmdesátých let a pro mnohé je i posledním kvalitním albem této kapely.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Octoberon
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Styx - The Serpent Is Rising

Styx / The Serpent Is Rising (1973)

jirka 7200 | 3 stars | 03.07.2017

Frekvence vydávání desek je přímo vražedná. Třetí počin Serpent is Rising vychází již 3 měsíce po zveřejnění předchozí "dvojky".
Jak to Styx stihli s ohledem na stovky odehraných koncertů, je dnes milou záhadou.

Z dnešního pohledu se to zdá býti trochu ukvapené rozhodnutí, neboť mnozí fanoušci a nakonec i kapela sama tuto nahrávku zatracuje.

Já tento názor nesdílím, je tu mnoho zajímavého k poslechu. Pokud si odmyslím úlety typu ukryté a (textem) kontroverzní Plexiglas Toilet, ve které matka varuje malého syna před usednutím na toaletu s prkénkem z plexiskla, neb by mohl přijít o svou chloubu :-), či Krakatoa (hudebně), jež je spíše syntenzátorovým předělem k další jen těžko na albu zdůvodnitelné skladbě Hallelujah Chorus z Handelova Mesiáše, tak musím převážně jen chválit.

Rozhodně za poslech stojí dravě hard rockové Witch Wolf či Young Man s hammondkami v duchu Deep Purple, či zatěžkané jižanské boogie 22 Years.
Dramatické a členité skladby v pozdějším duchu tvorby kapely tu již zastupují Jonas Psalter či The Grove of Eglantine (kde narozdíl od propracované kompozice jde zpěvákovi v textu jen o to "jedno".

Ostatní skladby jsou neurážejícím průměrem.

Je tu však jedna vyjímka. Titulní Serpent is Rising je takovým malým vrcholem tohoto alba. Pomalá, valivá skladba prog hard rockového střihu s hutným riffem kytary podepřeným zvukem hammondek se dere z repráků jak buldozer. Young drtí v zubech text jako mnohem později Dave Mustaine z Megadeth. Až melodický refrén (dvojhlasně zapěný) skladbu trochu rozjasní.

Celkově nejtvrdší album v kariéře Styx.

» ostatní recenze alba Styx - The Serpent Is Rising
» popis a diskografie skupiny Styx

Queen - A Night At The Opera

Queen / A Night At The Opera (1975)

| 5 stars | 03.07.2017

Předchozí recenze z pera neučesaného teenagerovského provokatéra, nebyla k desce A Night At The Opera příliš milosrdná. Je naší povinností zareagovat, připojit nezkreslený pohled a zohlednit fakta. Ne kvůli opravě jejího rattingu, ale pro smysluplnost a objektivní pohled budoucím generacím.

A Night at the Opera je čtvrtým a fakticky nejslavnějším albem britské skupiny Queen, které v roce 1975 kapela vyprodukovala společně s producentem Royem Thomasem Bakerem. Do té doby šlo o nejdražší hudební produkci. Svůj název dostalo podle stejnojmenného filmu komiků bratří Marxů a zahrnuje širokou škálu stylů, v čele s mega úspěšným singlem a největším hitem Queen, písní Bohemian Rhapsody. Celosvětový prodej tohoto alba dávno přesáhl hranici šesti milionů kopií.

Queen byli jedineční v umění propojování rozličných hudebních žánrů. Disciplíně, kterou načerpali u svých velkých vzorů Beatles. Vytvářeli zvukově bohatou, barevnou a invenčně strhující muziku. Skladatelsky šlo o nebývale dominantní čtveřici.

Další kapitolou byl zpěv. Nebyl to jenom Mercury, kdo táhl Queen vokálně do cíle. Byl sice hlasově rozpoznatelný, šel přes několik oktáv a především na koncertech na sebe strhával většinu pozornosti. Pěvecká síla kapely stála také na dalších dvou osobách s rozdílnou vokální technikou. To May a Taylor dávali kapele rozpětí doširoka rozevřených křídel Orla skalního.

Brian May připojil dvojici skladeb 39 (spolu s Bohemian aranžérsky nejsvůdnější číslo) a retro dvacátých let Good Company.
Bubeník Roger Taylor neskutečnou intenzivní bravuru I'm in Love with My Car.
Z Mercurym zpívaných sól zaujímá výsadní postavení okázalý rockový patos úvodní Death On Two Legs, jakási spojnice těch nejkvalitnějších atributů tvorby Queen. Pak je tady sentimentální dvojice z dob starých časů Lazing On A Sunday Afternoon a divadelní číslo Seaside Rendezvous. Procítěné beatlesoviny You're My Best Friend a Love of My Life(podle vzoru Let it Be) a samozřejmě monoliticky brilantní kus Bohemian Rhapsody.

Intelektuální talent čtveřice muzikantů z kapely Queen, dosáhl na noci v opeře vrcholu. Pohupoval se v nápodobných vesmírných výšinách, jako poletující komety seržanta pepře a čtvrtého bloku Led Zeppelin. To je fakt, ať se to mladým líbí, nebo ne.


» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen

Styx - Styx II

Styx / Styx II (1973)

jirka 7200 | 3 stars | 02.07.2017

Styx podepsali v roce 1971 smlouvu na 4 desky s nezávislou firmou Wooden Nickel, krerá měla zajištěnou distribuci přes mamutí RCA. Tato jejich druhá, bezejmenná byla vydána v roce 1973.

Již při prvním přehrání je jasné, že posun v tvorbě Styx je znatelný. Stavba písní je rockověji sevřenější,zvuk nástrojů je také lepší. Na desce je jeden z největších hitů skupiny - rockový ploužák Lady, který se dodnes ve Státech hraje v rádiích. Tato píseň se měla již objevit na debutu kapely, firma ji však vyřadila a nahradila cover songem After You Leave Me.

Mánii způsobila však až v roce 1974, kdy se ji podařilo firmě procpat do rotace rádií. Skladba se probojovala až na nejvyšší místa prodejních žebříčků a byla z jedním důvodů, proč si Styx poté vyhlédl major label A&M Records.

Tato rocková balada však není jedinou kvalitní záležitostí na albu. Kytarista Curulewski se blýsknul další pomalou A Day s pěkným klávesovo - kytarovým sólem. Zajímavé je i zpracování Bachovy Fugy g moll, kterou nahrál na varhany v kostele klávesák DeYoung. Ta hudebně i textově navazuje na další solidní rockovou Father O.S.A. Skoro až hard rockově vyzní energická Earl of Roseland.

To byly písně které mě nejvíce zaujaly.

» ostatní recenze alba Styx - Styx II
» popis a diskografie skupiny Styx

Steely Dan - Can't Buy a Thrill

Steely Dan / Can't Buy a Thrill (1972)

POsibr | 5 stars | 02.07.2017

Ak zmiešame pop, rock, jazz, trošku funky a R&B a celé to podlejeme chytľavými melódiami a šikovnou virtuozitou, dostaneme debutový album Steely Dan - Can't Buy a Thrill. Ide naozaj o príjemný a nenáročný posluch, avšak to mu v žiadnom prípade neuberá na kvalite a výpovednej hodnote. Máme tu už teplé letné mesiace, takže neprichystal som tu žiaden komplexný elaborát, ale skôr jednoduché dojmy a pojmy, aké z tohto parádneho albumu mám.

Už od úvodných tónov DO IT AGAIN sa stretávame s chytľavým melodickým motívom, hraným na elektrické piano, podfarbené nenápadnými tónmi gitary a tancachtivou rytmikou. O zvučné vokály sa v otváracej skladbe postaral Donald Fagen a pasuje mu to tu presne ako povestná riť na šerbeľ. Pri počúvaní tejto skladby si predstavujem uvoľňujúcu jazdu kabrioletom po kalifornskej diaľnici so zapádajúcim slnkom na obzore. DIRTY WORK je môj obľúbený kúsok na albume, lahodivý pop, chytľavá organová melódia, saxík a jemný sólový spev, tentoraz obstaraný Davidom Palmerom. KINGS je trošku serióznejší pop so štipkou folku, na gitaru sa tu prvýkrát predstaví "hosťujúci" Elliott Randall (jeho dominantný zárez ale ešte len príde). Bubeník Jim Hodder odspieva štvrtú MIDNITE CRUISER, opäť postavenú na chytľavom refréne, ktorý si budete spievať spolu s ním. Jednoduché sólko si tu strihne Baxter a už zatvárame úvodnú polovicu platne piesňou ONLY A FOOL WOULD SAY THAT. Prvá strana má veru vyrovnané skladby, ťažko hľadať slabšie miesto.

Druhú polovicu otvára jedna z najznámejších skladieb skupiny - REELIN' IN THE YEARS. Práve túto hitovku gitarovo ošetril Randall a počuť to od úplného začiatku, šesťstrunové tóny sú tu akési živočíšnejšie. O sólach v tejto piesni sa pochvalne vyjadril aj sám Jimmy Page. Opäť ďalšia parádička, akoby stvorená na príjemné letné večery. Vážnejšie kontúry má ďalšia FIRE IN THE HOLE, obzvlášť sa mi pozdáva úvod a medzihry na piano, ktoré spolu so spevom ponúka Fagen. Posledná trojica skladieb ma už necháva o čosi chladnejším, avšak stále ide o veľmi kvalitný pop, resp. soft rock, no už tu trošku absentuje ten šarm. Opakujem však, stále je to paráda, v žiadnom prípade nejde o vatu. Vyzdvihnem akurát zladený dvojvokál Fagena a basáka Waltera Beckera (s výnimkou Baxtera si teda na albume zaspieval každý radový člen), v progresívno-popovo ladenej zatváračke TURN THAT HEARTBEAT OVER AGAIN.

Suma sumárum veľmi príjemné počúvanie, kvalitatívne na vysokej úrovni, ako po aranžérskej, tak po hudobníckej stránke. Priam ideálne na letný večer, s pohárom vína a vetrom v tvári a v dobrej spoločnosti. Hudbe zdar a príjemný zvyšok víkendu, kolegovia.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Big Big Train - The Second Brightest Star

Big Big Train / The Second Brightest Star (2017)

Pegas | 3 stars | 02.07.2017

Big Big Train - The Second Brightest Star
The Second Brightest Star vychází asi dva měsíce po desce Grimspound, takže fanoušci BBT toho mají k poslouchání víc než dost. Po seznámení s novinkou musím konstatovat, že tohle není nejvhodnější deska pro seznámení s BBT. Nahrávka je zamýšlena jako doplněk posledních dvou alb Folklore a Grimspound a tak je k ní také nuté přistupovat. Sice je tu cca 40 minut nové muziky a dalších cca 30 minut známé ze jmenovaných desek, avšak nic zásadního, co by musel nutně každý mít ve sbírce. Kdo má však BBT hodně rád a nestačí mu s ročním odstupem vydané dvě desky, toho může potěšit. Skladby jsou tu však takové komornější, pomalé, kapela jede na půl plynu a spíš jsem měl pocit, že poslouchám sólovku Davida Longdona (aniž bych věděl, jak jeho sólová tvorba zní ;-)). V první části jsou čtyři zpívané skladby, které nijak nevybočují z průměru tvorby BBT. Dále tři krátké instrumentálky, z nich ale akustickou London Stone lze brát jako intro k The Passing Widow a Terra Australis Incognita nepřináší nic nového, protože je postavená na motivu ze závěru skladby Experimental Gentlemen (z Grimspound) a je to v podstatě jiná verze závěru té skladby. Za pozornost však stojí Haymaking postavená na veselém houslovém motivu, která je živější než zbytek nahrávky, tak trochu vyčnívá, ale je to hezký kousek. Celkově se dá říct, že to není špatná nahrávka, ačkoliv z prvního poslechu jsem byl poněkud zklamaný. Příjemně se poslouchá, i když se tam nic zásadního neodehrává. Jenže s každým dalším poslechem, zjišťuji, že se mi to vlastně líbí, takže s hodnocením je to těžké, opravdu záleží na vztahu k BBT.
No, ale ještě je tu druhá část desky nazvaná Grimlore, která obsahuje známě skladby z předchozích desek a něco málo navíc. Takže Brookland Sequence spojuje dohromady On The Racing Line a Brookland, které mají společný námět, ale předtím byla každá na jiné desce. London Plane Sequence zase přidává k London Plane nové tříminutové intro. A Gentlemen's Reprise je tříminutovka vztahující se k Experimental Gentlemen, že by nějaká vystřižená pasáž? Nijak podrobně jsem nezkoumal další rozdíly proti původním skladbám, tak je možné, že se v pár detailech trochu liší, ale nic jsem nezaznamenal.
Provední CD je stejné jako u Grimspound, tzn. opět CD jenom zasunuté v kapse na vnitřní straně obálky, ale v bookletu jsou opět texty nových písní a povídání o jejich vzniku. Chybí jakékoliv informace k druhé části nahrávky, ale to asi není nutné, i když pár slov mohli přidat.
Když už to musím nějak obodovat, dávám 3/5, ale to především s ohledem na případné nováčky seznamující se s Big Big Train, které by mohlo vyšší hodnocení zmást, fanoušci si mohou bodík přidat, ale stále třeba brát tohle CD jako doplněk či rozšířené EP a ne jako řadovou desku. Myslím si ale, že delší odstup od Grimspound by byl vhodnější, takhle to trochu působí, že to mohl být klidně bonusový disk speciální edice.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Second Brightest Star
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Queen - A Night At The Opera

Queen / A Night At The Opera (1975)

lover-of-music | 3 stars | 30.06.2017

Bylo to před 2 týdny, kdy jsem debatoval o hudbě s pár kámoši, kteří stejně o KVALITNÍ hudbě věděli prd. (Většinou jsem vedl dlouhé monology já). Už ani nevím jak jsme narazili na skupinu Queen, ale tolik pochvalných ód jsem ještě neslyšel. Prý: "Mercury je bůh, je to nejlepší zpěvák na světě, mají ty nejlepší písničky". Když jsem si vzpomněl na hrůzy jako We Will Rock You, I Want To Break Free nebo We Are The Champion, tak jsem jim to hned vyvrátil a byl jsem ten nejhorší já. (Jako vždy). Poté jsem to řekl mému učitelovi hudby a ten mi řekl, že Queen ze začátku byli výborní a až pak se dali do komerce. Doporučil mi právě album A Night At The Opera. Dokonce i má kámoška mi říkala: "Hej, poslechni si to. Je to fakt výborné". Tak jsem se k tomu donutil a už dopředu jsem si nedělal žádné iluze a viděl to spíš negativně. Pravda se od prvních tónů potvrdila. Převládá zklamání.

Death On Two Legs je pro mě nic neříkající nudná rockárna, která sice má jeden dobrý melodický motiv, ale celou skladbu to neutáhlo.
Lazing On A Sunday Afternoon, Seaside Rendezvous a Good Company jsou takové kabaretní nablblosti s dobrými instrumentálními výkony, které si stačí bohatě vyslechnout jednou.
Hodně vyzdvihovaná je tady I'm In Love With My Car, přitom pro mě je to jen další nevýrazná, nudná rockárna. You're My Best Friend a '39 jsou takové melodické průměry z nichž druhá má trošku country nádech. Nenudí to, ale ani nenadchne.
U skladby The Prophet's Song oceňuji ten originální nápad hrát si s vokály, ale mě nějak příliš nezaujal.
Konečně přichází Love Of My Life. Nádherná balada s procítěným Freddieho hlasem. A ta závěrečná harfa... Skoro jako staří Bee Gees.
Co se týká Bohemian Rhapsody, tak tady musím se skřípěním zubů uznat, že se jedná o opravdu nádhernou a výtečnou skladbu. A proč se skřípěním zubů? Protože tuhle píseň zná každý blb v okolí a to jí podle mě trošku shazuje. Kdyby nebyla tolik známá, určitě by v mém přehrávači hrála častěji a já bych k ní měl větší respekt.

Celkově je to tak na 2 a půl hvězdy, ale když si uvědomím, že v roce 1975 (rok, kdy zemřela hudba) už byla kvalitní muzika totálně v žumpě (výjimek je opravdu strašně málo), tak tady je to ještě na vcelku dobré úrovni a proto zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

Martin H | 3 stars | 30.06.2017

V létě roku 1993 se ke mně donesla informace, že pánové Blackmore a Gillan opět zakopali válečné sekery, společně vykouřili dýmku míru a pod hlavičkou Deep Purple vypustili do světa další, již čtrnácté album této hardrockové legendy. A když se k tomu přidala zpráva o následném turné, jehož zastávkou bude i Praha, rázem jsem se cítil jako v sedmém nebi.

Pravda, zpočátku jsem k nahrávce přistupoval ostražitě, stín Slaves & Masters byl přece jenom ještě blízko. Dokáží ti dva věčně rozhádaní kohouti vyprodukovat smysluplný materiál hodný nést jméno Deep Purple? Začíná nová zářivá etapa, která ukáže všem pochybovačům, že tvůrčí duch slavné sestavy Mark II stále dokáže překvapovat nadprůměrnou hudbou? Je snad drak vyobrazený na obálce desky příslibem svěžích hudebních zážitků? Na první otázku lze odpovědět kladně, u té prostřední, nejzásadnější, ovšem očekávání zůstala nenaplněna. A ty svěží hudební zážitky zůstaly v půli cesty.

Na albu The Battle Rages on... se nachází deset skladeb, jejichž úroveň je značně kolísavá. Po úvodním stejnojmenném otvíráku si ještě říkám, že je to opravdu dobré, že nás čeká další Perfect Strangers, jenže následující Lick It Up mé nadšení mírně srazí. Tuctová skladba. Naštěstí mi náladu pozvedne nejdelší skladba na albu, nádherná Anya, která se sice snaží vyvolávat ducha nesmrtelného opusu Child in Time, ale nekopíruje a chce být především svébytným originálem. Z dalších kousků na desce bych ještě vyzdvihnul trojici Time To Kill, vynikající Ramshackle Man a A Twist In The Tale, v níž si pánové hrají trošku na metal. Závěr alba je nevýrazný až na předposlední kousek Solitaire.

Velká očekávání z návratu slavné sestavy brzy pominula, kohouti se opět pohádali, načež Ritchie Blackmore roztrhal japonské vízum a na konci evropské části turné k této desce skupinu definitivně opustil. Na krátkou dobu ho nahradil Joe Satriani, aby se objevil nový výrazný člen – Steve Morse. Ale to už je jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Styx - Styx

Styx / Styx (1972)

jirka 7200 | 3 stars | 29.06.2017

Apache nám zatajil svůj zveřejněný názor na tuto prvotinu kapely Styx, nezbývá tedy nic jiného, než zveřejnit ten svůj. Vzhledem k počtu udělených hvězdiček však asi bude nepatrně jiný.

Jsou debutní alba, která jsou nesmazatelně vryta do srdcí posluchačů pro jejich stylotvornost, neotřelost či přímo naprostou originalitu písní.

Potom jsou alba, kde kapely teprve hledají, tápou či pilují své budoucí hudební směrovaní a styl.

To je případ i této desky. Je tu slyšet velké hledačství, třeba v úvodní (13-ti minutové !) čtyřdílné suitě Movement for the Common Man, jejíž součástí je i nasnímaný náhodný rozhovor na ulici.

V Best Things jasně vysledujeme poznávácí znamení kapely - pečlivě secvičené dvojhlasy. Tato skladba také později získala větší ohlas v US hitparádě.

Za poslech stojí však i ostatní skladby. Je to taková směs hard rocku, progresivního rocku a rhythm and blues, občas se mi vybavily odkazy na některé písně Eagles.

Mými favority jsou After You Leave Me, která začíná skoro až hard rockovým riffem podpořeným hammondkami, pomalu jako Deep Purple, samozřejmě valivá Best Things s důrazným rytmem skreslené baskytary a výbornými sbory a rocková balada What Has Come Between Us.

» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx

UFO - The Visitor

UFO / The Visitor (2009)

horyna | 5 stars | 29.06.2017

Ano, rád přiznávám, že právě The Visitor je mou nejoblíbenější nahrávkou Ufo s Vinnie Moorem na kytaře. V době kdy vyšla, tedy roku 2009, jsem kapelu nijak systematicky neposlouchal. Zaujal mě obal, okamžitě jsem otestoval muziku a byl příjemně překvapen. Desku jsem zakoupil a takřka přes noc nastartoval Ufo mánii, během které byly dokoupeny starší věci s Moorem u vesla, i další památná alba s jeho blonďaným germánským, horkokrevným předchůdcem.

Této desky si vážím o to víc, že se od klasické produkce Ufo malinko liší a často těží v blues a southern-rockovém dole. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy svým drsným pojevem evokuje napnelismus dravce na lovu. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do toho opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Pochybovačné názory mých soukmenovců a především starších ročníků, kteří zažili slávnou etapu kapely s Michaelem Schenkerem a časo znásobují jeho nenahraditelnost a nedokáží novou osobu na tomto postě plně akceptovat, si k tělu nepřipouštím. Řada z nich se k "novým" Ufo staví posměšně a pro termíny blues rock a southern rock ve spojitosti s kapelou nenachází porozumnění. Osobně mám Ufo-uny pevně svázány s folkovou tradicí a jemným bluesovým dotekem již z dob alb Phenomenon, či Obsession. Že je Vinnie zručný kumštýř je věc všeobecně známá a svou pozitivní orientanci k těmto stylům protlačil i do Ufo, především na první albovou trojici. Tento jeho přínos vnímám pozitivně a s radostí. A právě na díle The Visitor je jeho účinek nejsilnější.


Saving Me přináší hned zpočátku silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern jsou v písni namačkány, jako citrón ve vašem horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky, dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji tlačí k rockovým horizontům.
On The Waterfront se pozvolna rozhoupává, kapela hraje pro potěchu svou i naši.
Hell Driver zbožňuji, jde o našlapanou, střednětempou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí.
Stop Breaking Down má za úkol uklidnit emoce, její překrásný, melodický refrén a Mooreovu kytarovou práci doceníte s dalšími poslechy.
Rock Ready je poslední na A straně a společně s desítkou ze strany B, se mi jeví jako nejslabší.

Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B strany do pozice té druhé a horší, stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě ale jde o pravý opak, "béčko" je dominantní a silně návykové.

Hned první skladba Living Proof je naprostá southern rocková bomba, ve které Vinnieho hra strhává všechno a všechny na svou stranu. Budí silotvorný organizační dojem, množstvím sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je tu svůdný i dráždivý zároveň. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba.
Pokračujeme s volnější Can't Buy A Thrill. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo Moogova vokálu a do refrénu vytáčí další brejky.
Balada má číslo osm a je jí píseň Forsaken. Opět jsme na jihu Arkansasu (nebo v jeho okolí). Boční sbory, kytarové ladění a Philů fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe), přivezou do závěru skvotné kytarové sólo.
A ještě Villains & Thieves. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou Ufo rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisi western and boogie, exploze se děje právě v jejím středu.

Ke své recnzi připojují odkaz na opěvovanou jižárnu, skladbu číslo 6. Living Proof.
Pro ty, kdo ji neznají, nebo produkci Ufo s Vinniem nesledují, či cíleně zavrhují, poprosím o její otestování a vlastní názor z řad osazenstva Progboardu.
Třeba napomůže rozšířit vlnu zájmu směrem k nám, co jsme Ufo-pozitivní.

>> odkaz


» ostatní recenze alba UFO - The Visitor
» popis a diskografie skupiny UFO

Discipline - Unfolded Like Staircase

Discipline / Unfolded Like Staircase (1997)

Brano | 5 stars | 28.06.2017

Detroit,štát Michigan.Bývalá mekka automobilového priemyslu,slávny hokejový klub Detroit Red Wings a miestni králi progresívneho rocku-páni Parmenter,Kennedy,Bouda a Dzendzel,ktorí tvoria skupinu Discipline.Takáto asociácia ma napadne,keď sa spomenie názov tohto mesta.

Discipline sú na scénu už dlhých 30 rokov a na konte majú zatiaľ tri štúdiové albumy(ten štvrtý uzrie svetlo sveta už o pár dní 7.7.2017). Iba tri šúdiové albumy??? Áno,ale aké!!!

Unfolded Like Staircase patrí medzi mimoriadne kvalitné hudobné diela a vlastne medzi to najlepšie z rokov deväťdesiatych.Že nepoznáte?Vaša chyba!Že nemáte CD v zbierke a ste progrocker?Tak to sa môžete hanbiť! :-)

Discipline vychádzajú z toho najlepšieho zo zlatej éry progresívneho rocku,z rokov 1969 až 1975.Príchuť starých Genesis,Van Der Graaf Generator,Gentle Giant a King Crimson sa jednoducho nedá prehliadnuť,no napriek tomu sa v prípade Discipline nejedná o Neo-Prog ako ho poznáme od skupín ako Marillion,Iq,Pendragon či Pallas,ani o retro-prog stavajúci vyslovene len na nostalgii.Je to zložitý symfonický progresívny rock určený pre náročného poslucháča.Trochu temný,avšak nenapĺňa človeka depresiou a horkosťou.Negatívny stav medziľudských vzťahov a sociálno-politickej mizérie je síce pomenovaný,ale dej nakoniec smeruje k nádeji. Unfolded Like Staircase je vzrušujúca dobrodružná cesta,ktorou sa z temného predpeklia dostaneme až do raja.

Spevák a multi-inštrumentalista Matthew Parmenter je majstrom melanchólie.Farba jeho hlasu osciluje niekde medzi Petrom Gabrielom a Petrom Hammillom zo slávnych Generátorov.Frázovanie a celkový vokálny prejav sa však blíži skôr k Hammillovi.Parmenter je vlastne taký chrapľavejší Peter Hammill.Spoločné s raným Gabrielom a Fishom majú aj vystupovanie s pomaľovanou tvárou.

Po inštrumentálnej stránke je tento album naprosto dokonalý.Všetky nástroje sú podriadené celku,nič nechýba a ani nič nevytŕča.Mellotron nás vracia kamsi na začiatok rokov sedemdesiatych,do doby Nursery Cryme,In The Wake Of Poseidon,Pawn Hearts...Hudba má spád od prvej až po poslednú sekundu!Obrovská naliehavosť úvodnej skladby Canto IV (Limbo) vydrží až do konca celého albumu.Prísun stále čerstvej a okysličenej krvi do žíl je zaručený!Discipline sú jeden veľký kardiostimulátor!Perpetum mobile hudby.Veď udržať poslucháča v napätom očakávaní počas celých 65 minút,to dokáže len málokto!Nie je tu ani štipka nudy!Naopak, ten vnútorný nepokoj,ktorý táto hudba u poslucháča vyvoláva je jednoznačne ku prospechu veci.Je nadávkovaný tak,aby hneď po prvých minútach poslucháča neodradil,ale aby ho naplnil zvedavosťou čo bude ďalej a ako to všetko nakoniec skončí.Asi ako tabletka s predĺženým uvoľňovaním účinnej látky.

Tri štvrťhodinové kompozície a jeden monumentálny 22-minútový epický opus nenechajú chladného ani toho najväčšieho flegmatika!Zvuk je vskutku famózny,mikrodynamika obrovská,DR 11.Čím vyššia hlasitosť,tým lepšie!Z kresla vstávam ohromne vnútorne obohatený,posilnený a naplnený úctou a vďakou.Tento album je Mount Everest progu!



» ostatní recenze alba Discipline - Unfolded Like Staircase
» popis a diskografie skupiny Discipline

Styx - Paradise Theater

Styx / Paradise Theater (1981)

jirka 7200 | 5 stars | 28.06.2017

Mezi našimi posluchači v Čechách bylo toto album jistě hodně známé, neboť jako jednu z mála kvalitních licenčních desek ji dovezl na náš trh Supraphon. Dle mého to nebyl až tak vstřícný krok natěšeným fandům, jako spíše fakt, že byl zneužit koncepční příběh vzestupu a pádu luxusního divadla Paradise v Chicagu, na kterém Styx vystavěli svoji metaforu proměny hospodářské situace v USA v letech 1970-80. Tak proč toho v tehdejším Československu nevyužít a spolu s hudbou Styx nepoukázat na pozlátko konzumního způsobu života v kapitalistické cizině, že :-)

Poučení z příběhu divadla by si mohli odnést i promotéři koncertů, či potažmo i mastering inženýři za mixpulty nahrávacích studií i v dnešní době.
Jedním z hlavním důvodů finančního krachu tohoto podniku byl totiž ten, že v sále byla díky klenutému stropu velmi špatná akustika, takže, ač zde vystupovaly přední soubory, návštěvníků ubývalo.

Zpět k albu Styx. Ačkoliv ho nepovažuji za úplný vrchol tvorby této skupiny ( z komerčního hlediska to tak však bylo), bez problému se vejde mezi jejich pětici nejoblíbenějších nahrávek vydaných shodou náhod v období 1975 – 80. To bylo velmi plodné období, kdy vydával soubor jednu lepší desku za druhou ( s vyjímkou pro mne trochu slabšího Cornerstone).

Ačkoliv kritiky v té době nebyly kupodivu nijak nadšené, deska se probojovala na první místo albového žebříčku v USA s 3 000 000 prodanými výlisky. Úspěchu alba nezabránil ani soudní proces, ve které byla skupina ovlivněna, že v písni Snowblind je ukryto satanské poselství, pokud si song přehrajete pozpátku.

Za ta léta mám za sebou několik desítek dostaveníček s touto deskou. Styx jsou jedineční v tom, že je jejich hudba i skladba písní velmi různorodá, takže se člověk nikdy nestačí nudit.

V podobě prvního songu A.D. 1928 se zaposloucháme do emotivního hlasu Dennise, který jen s piánem vykouzlí melancholickou náladu. S příchodem Rockin the Paradise zažijeme hard rockové opojení, v rockové a střednětempé Too Much Time On My Hands se pěkně doplňuje syntenzátor s kytarou. Singlová Nothing Ever Goes As Planned je vkusně v aranžmá ozvláštněna dechovými nástroji, melodická a hymnická The Best Of Time, která rovněž směřovala na SP s výraznými sbory připravuje posluchače na tvrdý rock v podobě Lonely People, kde pěkně zasólují na kytaru James i Tommy.

Příjemně uvolněná She Cares připraví na ponurou a zatěžkanou Snowblind. Vydechnout nedá velmi členitá a skoro až heavy metalová Half Penny – Two Penny (nepřipomíná vám píseň Miss Amerika?), v které je zakomponován v druhé půli ruch demoličních strojů, který věští smutný konec příběhu. Nádherné sóla kytar i saxofonu nás v závěru konejší.

V A. D. 1958 se dojemně loučí Dennis a nostalgický zvuk starého piána v State Street Sadie zklidní rozbouřené emoce.

O kvalitě zvuku není třeba v případě Styx v té době mluvit, jejich desky byly vždy znamením nejvyšší kvality – jen pozor na všelijaké remastery. Jinak mohu tuto nahrávku plně doporučit.

» ostatní recenze alba Styx - Paradise Theater
» popis a diskografie skupiny Styx

Smith, Patti - Easter

Smith, Patti / Easter (1978)

Balů | 5 stars | 28.06.2017

Patti Smith - básnířka, zpěvačka

Pro mne Šamanka a Rockerka.

Když jsem poprvé tuhle desku koncem roku 1978 slyšel, ihned ve mně vzbudila
těžkou závislost,která trvala několik let, protože jsem ji poslouchal každý den alespoň
dvakrát a jakmile vyšla Wave tak jsem je poslouchal vždy po sobě.

Patti byla v tisku označována za punkerku, ale myslím, že to bylo hlavně kvůli textům.
Pro mne představovala v té době rockovou divošku a spřízněnou duši s Ivanem Králem, který pro ni skládal písně.

Tato deska je jedna velká smršť, která se uklidní až v závěrečné litanii Easter.
Jenže pak mám vždy chuť opět slyšet Till victory, Space monkey a prostě celou tu
desku. Je velmi návyková.
Takovéto Velikonoce mohu celý rok.
Pro mne ta hudba vůbec nezestárla, je to další moje Deska desek - proč ?
Protože Because the night.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Easter
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti

Galahad - Quiet Storms

Galahad / Quiet Storms (2017)

Sajgon3 | 4 stars | 28.06.2017

Posledná placka GALAHAD-ákov bola pre mňa ďalším upozornením, že netreba dať nikdy na prvotný pocit z prvotného vypočutia si daného diela. Vedel som, že tento album bude obsahovať staršie diela v akustických úpravách, takže som vedel do čoho idem. Aj tak som bol pri prvotnom vypočutí mierne sklamaný. Hold, proste mi tam chýbala tá dynamika a hlavne tie typické "rozbušky", kedy chlapci prejdú nečakane z baladického blaha cez nasamplované vsuvky do neoprogresívneho soundu najvyššej kvality. ALE... prvé počutie je prvé počutie. Po ďaľších cca troch prepočutiach môžem smelo konštatovať že je to album výýýborný. Stuartov vokál tu dostal velikánsky priestor a vokál je tu dá sa povedať dominujúcim faktorom. Niektoré skladby sú upravené len minimálne ( napr. 6 a 7 ), iné majú úplne nový háv. Obrovské PLUS pre Stuarta, že sa pustil ako verný ENGland-man spievať v nemčine - toto je väčšinou nepočúvatelné -) Skladba " Mein Herz Brennt " je vraj coverom od RAMMSTEIN - ktorých chvalobohu nepočúvam, lebo by mi odpálilo repráky, ale Stuart to zvládol na chválitebnú. Celkové hodnotenie je za silné 4 stars, najväčšia sila sa skrýva v poslednej tretine albumu , tam je to za 5, odporúčam si vypočuť najdlhšiu - SHINE a uvidíte s akým kľudným pocitom zaspíte . Chlapci palec hore a teším sa na " klasickú " novinku -))

» ostatní recenze alba Galahad - Quiet Storms
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition

Pallas / Pallas - The Dreams Of Men Special Edition (2005)

horyna | 5 stars | 28.06.2017

Netradiční začátek se bude týkat klasické numerologie a jejího vztahu k číslovce tři:

V případě trojky jde o číslo vyjadřující mentální schopnosti a
studijní potenciál, bystrý intelekt, energii, chápavost, vnímavost,
pojmovou představivost, originalitu, veselost, optimismus a radost ze
života.
Vyznačuje se také silou, nezávislostí, jistotou, svobodou, nadšením a
schopností postarat se sama o sebe. Trojka se ráda obklopuje lidmi.
Lidé pod vlivem trojky mají dobrý vkus na oblékání.
Projeví-li se negativní stránky trojky, budou to přílišná kritičnost, sklon k výstřelkům, klamání ostatních, vrtkavost, netečnost nebo přílišná bezstarostnost.


Jsme na hudebním fóru a tak je pochopitelné, že toto numeru budu převádět směrem k albovým triumvirátům, které jsou s některými kapelami a hudební historií pevně spjaty.

Okamžitě mne napadá slavná trojice (jména skupin z úsporných důvodů vynechám, každý je jistě zná):
The Dark Side of the Moon - Wish You Were Here - Animals - zcela zřejmá paralela (stejné desetiletí, dvouletý odstup, totožná sestava, evolučně rozvíjený hudební styl)
2112 - A Farewell to Kings - Hemispheres (podobné atributy jako v případě předešlém)
The Yes Album - Fragile - Close to the Edge (i tuhle trojici jaksi automaticky slepuji v jedno)
koho napadají další uskupení, jejichž alba má postavená v pomyslné podskupině, může je uvést do přislušné reakce níže.
Já do tohoto spektra a právě proto o něm mluvím, počítám i tři brilantní práce skotské kapely Pallas, alba Beat the Drum, The Cross And The Crucible a nahrávku recenzovanou.

V případě desky The Dreams Of Men, jde o velkolepou, místy až pompézní hudební produkci, zasazenou v neoprogresivním květináči, jejíž textová náplň poukazuje na lidské touhy a sílu, vydobít vytýčené cíle, či snahu zaujmout svá postavení na nově navštíveném území.

Celkem devět dlouhých a rozmanitých skladeb nám nabídne jak symfonické tak lyrické čtverce a fanda progresivní muziky si u takto propracované hudby spokojeně mne ruce.
Hned první skladbu The Bringer Of Dreams opanuje mohutná, klávesovo kytarová hradba, střídání nálad a sytý, strhující důraz na atmosféru.
Warrior vypráví o temnějších záležitostech, jako je terorismus a sebevražedné útoky. Posluchač pocítí nátlakové, metalovější ladění, kytara rifuje, ale dokáže vytvořit místo i pro atmosférickou vsuvku.
Úžasný je úvod a vlastně celá píseň Ghostdancerů, zabývající se masovou migrací z Evropy (konkrétně ze Skotska) do Ameriky. Texty zkoumají kontrast mezi úspěchem přistěhovalců v jejich novém domově s méně příznivým dopadem na původní obyvatelstvo. Píseň je nesmírně silná jak lyricky (pasáž s houslemi), tak hudebně. A takto bych mohl pokračovat skladbu po skladbě, jelikož každá je svým způsobem charakteristická a její jedinečnost si o to říká.

Celkově jde o pozoruhodné album, kterým Pallas dál rozvíjí svou epickou produkci a tímto třetím dílem v řadě, završují své nejplodnější údobí.


» ostatní recenze alba Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
» popis a diskografie skupiny Pallas

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

Balů | 5 stars | 27.06.2017

Anglický folk-rock, jak jsem se k němu vlastně dostal? Nejdříve jsem poslouchal J.Baez,B.Dylana,
J.Mitchell ( což je sice Amerika ), ale pak jsem objevil Sandy Danny. To vlastně byla má příprava
na setkání s hudbou Steeleye Span, které mi zprostředkovala Antidiskotéka někdy v roce 1974.

Byl jsem okouzlen alby Please to see The King, Parcel of rogues a All around my hat, která jsem
získal docela rychle. Ale k Bellow the salt jsem se dostal až někdy v roce 1981.

Je to vlastně jejich nejslavnější deska z první půlky sedmdesátek.
Jasný a průrazný vokál Maddy Prior nás provází celým albem, podporovaný vícehlasy celé skupiny.

Z devíti skladeb je sedm přearanžovanými tradicionály.
Steeleye Span vsadili na vokály proplétající se s elektrifikovanými houslemi, el. kytarou a velmi rytmickou baskytarou, která vlastně supluje i bicí.

Nejznámější je asi píseň Gaudete, zpívaná latinsky á kapela.

Hudební náplň bych přirovnal k albu Songs from the wood-J.T., ovšem s větším důrazem na vokální projev.

Poslouchat toto album je pro mne vždy hudební svátek a je to má Deska desek.
takže 10* / 10* ... aha ta k 5*

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Anathema - The Optimist

Anathema / The Optimist (2017)

horyna | 0 stars | 26.06.2017

Nové a další poslechy měli zásadní význam a napomohli odtajnit ukrytou sílu pro mne dnes už zcela úchvatného díla The Optimist, ostrovanů Anathema. Tato mikro recenze je pouze doplnění předchozích řádků recenzenta, ve kterých se záměrně určitým náležitostem vyhnul, nebo některá fakta opomenul.
Rozhodně jsem nezmínil výtvarnou stránku alba, která vzdáleně s nahrávkou A Fine... koresponduje. Ať už se jedná o působivě povedený přebal, či fotografie a koláže uvnitř, jež zážitek z hudby "doporučují" umocnit. Zodpovědný je všeuměl Travis Smith, který odvedl skutečně výbornou práci. Důležitým faktorem je i variabilní zvuk, který ač na dvou, třech místech rezonuje, dokáže si udržet čistou fazónu a povedenou dynamiku.

A pak tu jsou písně samotné, které postupem času vyplavují dostatek endorfinu, aby dokázali posluchače uspokojit.

Výborná, po intru následující píseň Leaving It Behind, by se stejně dobře vyjímala na území, které řídí předešlé satellity. Endless Ways je další zástupce z pokladničky romantických a posmutnělých holubic, ve které se plně zaskví vokál Lee Douglas. Skladbu částečně opanují elektronické vsuvky, hledící skrze budoucno a přidávají do kompozice zcela odlišný rozměr. Titulní The Optimist kooperuje na svém začátku s podobným modelem jako píseň předchozí a příváží posmutnělou klavírní melodií v závěsu intonačně skvělého Vincenta, ten postupně přechází v duet se svou sokyní. I tato věc, se dokáže dynamicky osvobodit a vybudit. Krásné rozjímání nabízí klavírní běhy instrumentálky San Francisco, na niž stylově navazují další a další povedené emoční trumfy. Osobně mám moc rád svižnější Can't Let Go, hřbitovní tryznu Close Your Eyes (sílu okamžiku potrhne sólo na trubku), nebo meditační Back to the Start.

Hodina strávená ve společnosti alba The Optimist uteče jako voda a uvnitř vaší schránky vám uloží vzpomínky na něco zcela neuchopitelného, co možná stejně jako recenzent plně doceníte po určité časové periodě.


» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema

Fermata - Huascaran

Fermata / Huascaran (1977)

bullb | 5 stars | 26.06.2017

O Fermátu, „dieťa“ Fera Grigláka a Tomáša Berku som zaujímal hneď od vzniku skupiny. Prvé dva albumy samozrejme v zbierke nemohli chýbať, ale na tanieri gramofónu sa netočili často. Hudba je nevyspytateľná milenka, preto až v poradí tretí Huascaran spôsobil, že drážky platne boli „vydraté“. Pripisujem to čiastočne na vtedajšiu dobu veľmi zaujímavo a hlavne kvalitne zosnímaným nástrojom. Len pre zaujímavosť: skúste popočúvať dostupné nahrávky z tohto obdobia. Myslím si, že Huascaran by zažiaril.

Najvýznamnejším je však zhudobnený príbeh. Na túto tému bolo popísaného mnoho papiera, teda len stručne: ide o tragédiu horolezcov v Andách. Hudba, ktorá sa valí z reprákov nemôže nikoho nechať chladným. K autorskej a interpretačnej spolupráci dvojice Griglák a Berka sa pridávajú vyspelí spoluhráči, z ktorých sa mi veľmi páčia bicie Karola Oláha. (Bohužiaľ, už dávno bubnuje v nebi).

Všetko je podriadené silnej téme. Hudba dokonale ťahá poslucháča do deja, je univerzálna a fascinujúca. Pre mňa dodnes.

» ostatní recenze alba Fermata - Huascaran
» popis a diskografie skupiny Fermata

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

john l | 5 stars | 26.06.2017

KONEČNĚ! V poslední době se na mě Collage valili ze všech stran, nebylo kudy utíkat, tak jsem jim šel pěkně naproti a mám z toho výborný pocit. Pro mnoho lidí, doposavad i včetně mě, to byla neznámá, okrajová a zapomenutá kapela/záležitost, ke které mě postrčili kolegové z domovských stránek Progboardu. Tolik chvály a blahořečených nót, co jsem na Moonshine zachytil, mě nemohli nechat stát mimo. Collage jsou nedostupná a těžko sehnatelná muzika, o to víc ji teď aspoň docením.

Polskou scénu pomalu poznávám, neexistovat PB, tak bych k ní ani nepřičichnul. Collage jsou prý nejstarší a něco jako před obraz těch, kteří teprve přijdou. V roce 1994, kdy Moonshine vychází ještě neexistuje Polská prog scéna. Collage jsou provorození, rodičky i porodníci dohromady. Předpokládám, že debut byl pouze test v mateřštině a tohle je už rozbřesk do plna. Angličtina dostala přednost, kompozice se natáhli a všechno zpečetila mistrná aranžérská schopnost dvojice Gil/Palczewski.

Collage produkují osobitou muziku. Těžko se nějak škatulkuje, nebo definuje. Melancholie v ní určitě je, ale není hlavním hnacím motorem, spíš jedním ze stavebních kamenů. Kombinace vzdušných kytarových proudů a klávesových rejstříků, vytváří vesmírnou membránů, přes kterou propadává příjemný a heboučce semišový klásek Roberta Amiriana.

Zvláštní aspekt který nejde u této kapely přehlédnout, je nemožnost jejího rychlého oposlouchání. Moonshine projíždím poněkolikáté a pamatuji si sotva pár fragmentů z několika písní. Což je velice sympatické. Heroes Cry praská pod nápory dramatického lyrismu a na začátku alba funguje báječně. S dvojkou In Your Eyes už kapela rozehrává mistrovství světa na progrockové anabázi, tohle nemá cenu popisovat, absolutně se ztrácím. Naštěstí Lovely Day má jen pět minut a v podstatě jde o příjemnou, emotivní baladičku. Mezi moje nejoblíbenější skladby zatím řadím zahloubanou, útlocitnou parádu Living in the Moonlight, v ní je kapela v čele s neochvějně pevným Amirian u kormidla bezchybná. Další trojice skladeb The Blues, Wings in the Night a Moonshine bude zřejmě tím nejlepším v produkci Collage. Z těch skladeb teče slaďučký nektárek pro moje progem dychtící uši.

Collage mě totálně položili na lopatky, kdo tohle album ještě nevlastní (nevědomost zaslepuje), urychleně to běžte napravit.

Nebojím se cd Moonshine položit vedle zásadních děl progrocku, jako jsou Awake, Dark Side of the Moon, nebo Permanent Waves. Určitě se vedle nich nebude přikrčovat, jako nějaký nesmělý zajda. Říkám vám všem a pro reklamu kapely Collage udělám maximum, tohle MUSÍTE MÍT!

Jde o největší hudební poklad z polských luhů a hájů!

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

UFO - You Are Here

UFO / You Are Here (2004)

jirka 7200 | 3 stars | 26.06.2017

Do řad UFO nastoupilo další z plejády kytarových es, aby předvedlo kvality a schopnost práce v kolektivu. Vinniemu Mooremu se to částečně povedlo, nicméně jeho hra v rámci písní této kapely mi přijde zbytečně složitá, zatěžkaná, jako by se do songů snažil nacpat co nejvíce riffů a tónů. Završil to bubeník Jason Bonham, který svou členitou hrou jakoby ještě více zbrzdil již tak většinu střednětempých kousků.

Ve výsledku vzniknul hodně zatěžkaný hard rock, určitě ne špatný, ale v kontextu tvorby kapely UFO mě osobně chybí určitý tah na bránu. Namátkou porovnávám s několika úvodními songy z nijak převratného alba Covenant, kde si cením úspornější a přímější hry A. Dunbara, který však svým výkonem žene a táhne kapelu kupředu. Rovněž Schenker jakoby ledabyle vymyslí a zahraje ústřední riff, sólo, riff a je hotovo.

Z desky You Are Here vyzdvihuji proto úvodní, riffovou Daylight Goes to Town a Give me Up, kde se mnou zmiňovaná negativa projevují nejméně, z pomalejších a komplikovanějších vyzdvihnu Mr.Freeze a The Wild One.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO

Cobham, Billy - Crosswinds

Cobham, Billy / Crosswinds (1974)

bullb | 4 stars | 26.06.2017

Z prvých dvoch platní Billyho Cobhama som kedysi preferoval jednotku. Hlavne šialené tempo úvodnej skladby Quadrant je ohromujúce. Gitarista Tommy Bolin (pre tuzemcov hlavne známy z albumu Deep Purple: Come Taste the Band) tu odvádza veľmi slušnú prácu.

Na daždivé popoludnie je skôr vhodné si vypočuť v poradí druhú platňu Crosswinds. Známa je aj z licenčnej LP, ktorú vtedy veľmi aktuálne vydal Supraphon. (edícia Gramofónový klub). Nádherný obal korešponduje so štvordielnou Spanish Moss. Naozaj krásna zvuková kulisa k šumeniu dažďa. Z dnešného pohľadu (alebo skôr počutia) sa časť Storm javí troška naivne, ale všetko vyvažuje naozaj excelentná Cobhamova hra. Ostatné skladby sú bezchybnou súhrou vtedy začínajúcich, dnes už zaslúžilých veličín jazzu, ako napríklad George Duke, Randy Brecker, John Abercombie.

Len zdôrazním, že nejde o sólo platňu bubeníka, ktorého sprevádzajú hudobníci. Dnešný názov fusion je presný, lebo výsledok (dobrá hudba) čerpá z viacerých zdrojov, ktoré sa vzájomne nerušia, ba čo viac, prinášajú hudobný zážitok.

Zároveň priznávam, že čas trocha preveril toto dielo, takže už po ňom tak často nesiaham. Napriek tomu vrelo odporúčam všetkým poslucháčom dobrej hudby.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 26.06.2017

Nemám americké Styx nastudované do nejmenších detailů, doma vlastním na CD jen takové milníky jejich tvorby v podobě výborných Pieces of Eight a syntenzátorové Kilroy Was Here.
Na vinylu mám licenční koncepční Paradise Theater z dob bolševika a nyní poslední kousek - scifi ságu The Mission, desku, která vyšla přesně před 10 dny, tedy 16.6.2017.

Od posledního studiového alba Cyclorama uplynulo neuvěřitelných 14 let. Tu desku jsem měl tehdy jen půjčenou a vůbec mě nezaujala, nyní jsem si ji osvěžil na YTB a stále slyším jen velmi průměrný a nezáživný materiál.

Je tedy zvláštní, že novinka je tak jiná, zhruba tak o 600% lepší :-). Pátral jsem po příčinách, ale v podstatě vše za tu dobu zůstalo při starém, jen v roce 2003 na místě baskytary proběhla výměna stráží. Za Glena Burtnika se nalodil a od té doby tvrdí muziku Ricky Phillips z Bad English, pro někoho známý třeba z doprovodné kapely Page-Plant.

Hlavním důvodem bude však pravděpodobně plodná spolupráce Tommyho Shawa s producentem Willem Evankovichem, s kterým převážnou část repertoáru složili a zkomponovali. Will na této desce nahrál i nějaké kytarové a klávesové party, rovněž i finálně nahrávku vyprodukoval.

Textově se jedná o koncepční příběh o první cestě pozemské kosmické lodi Khedive na Mars v roce 2033. Příběh chronologicky líčí děj od startu, všechny obavy a nesnáze až k finálnímu dosažení cíle.

Styx se dva roky věnovali nahrávání a výsledek je bombastický. Krom čtyř spojovacích znělek zbývá dalších 10 šťavnatých rockových písní, v podstatě jakákoliv z nich by mohla být umístěna na singl, není tu ani jediná výplň do počtu.

Zvukově je to naprostý luxus. Plně dynamická a vzdušná nahrávka plní sny každého milovníka High End zvuku. Krom standartních nosičů jsou připraveny k vydání i verze ve vysokém rozlišení, které zvuk posouvají ještě o kousek výše do nebes.

Takové album s poctivým a barevným prog AOR rockem s feelingem 70 – átých let jsem opravdu dlouho neslyšel. Všechny poznávací znaky Made in Styx jsou v nahrávkách implementovány, takže fanda kapely musí být nadšen. Klidně by se dalo umístit jako řadové album mezi The Grand Illusion a Pieces of Eight. Kdo na tento spolek trochu zanevřel v osmdesátkách po vydání komerčnějšího Kilroy Was Here, by měl nyní dat Styx druhou šanci.

Toto je pro mne zatím jedno z velkých a příjemných překvapení tohoto ro(c)ku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Threshold - Subsurface

Threshold / Subsurface (2004)

Petr87 | 5 stars | 25.06.2017

Kdybych měl být z jakéhokoliv důvodu internován na nějakém opuštěném ostrůvku, třeba v Tichomoří, kde by mi dělaly společnost pouze palmy, mladé polonahé čokoládové domorodkyně, nějaké to skromné patrové přístřeší z bambusu s vířivkou, plnou lednicí, velkou postelí a pochopitelně i s pořádnou audio sestavou... ehmm..., a já si mohl vzít s sebou do té nudy pouze nějakých pět CDček, tak tohle by bylo jedno z nich!

"Subsurface", aneb mé první setkání s touto fenomenální britskou prog metalovou bandou, už nemohlo mít lepšího načasování!
V té době jsem se začínal pozvolna zajímat o moderní progresivní rock (protože těmi "Pinkfloydy" jsem byl přeci jen už moc přepapán), takže u mne do zblbnutí vyhrávaly nové progresivní objevy jako - TRANSATLANTIC, FLOWER KINGS, MARILLION, PENDRAGON, IQ aj.
A v těch časech, chvíli po střední, jsem se o metal prakticky vůbec nezajímal... Ano, svátečně jsem si vypláchl uši nějakými těmi starými prověřenými bandami, ale jinak jsem byl plně zaměstnán pouze neo-progem...
A do toho všeho si přijde strýc - starý metalista - a začne mi před xichtem mávat nějakými THRESHOLD!
"Hej, tohle už na mne nezkoušej; mě už ten metal, kór novej, skoro vůbec nezajímá! Ted' už jsem v rokenrolu vyměkl a naprosto mi to vyhovuje!"
"Ne, tohle musíš slyšet!" nedal se odbýt drahý příbuzný...
"Dobrá, hod' mi to sem, ale varuji tě - zítra to máš zpátky v zásobníku!" upozornil jsem ho.
"Když myslíš!"
Přišla noc, já nemohl usnout, tak že si pustím něco do uší, pak snad zaberu..., a prsknul jsem si do discmana tuto horlivě a neúnavně doporučovanou desku.
No co vám budu povídat, přátelé!
S poslechem jsem začal v devět a přerušil jej asi až ve dvě ráno; a to jen proto, abych si v přístroji mohl vyměnit baterky a poslouchat dál! Tak mě ta hudba odrovnala!
Tehdy mne naposledy takto uhranuli snad jen TRANSATLANTIC s jejich opusem "SMPTe", který jsem opékal na laseru v mechanice také den co den! Tož asi tak...


Celá deska je napěchována až po strop tunami nápaditých nosných melodií, hitových skladeb se skvělou produkcí s okamžitým tahem na bránu!
Poslouchám tuto fošnu už nějakých deset let a stále mne baví stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé, a to už sakra musí něco znamenat!
Hlavně zde musím pochválit, kromě kvanta nápadů, i skvělé instrumentální výkony - tady musím především vyzdvihnout fenomenálního štípače paliček Johanne Jamese (Ti čokoládoví mají ten rytmus prostě v krvi!) a úžasný pěvecký výkon dnes už žel zesnulého Andrewa McDermotta, z jehož hlasu mám i po těch letech stále místy husí kůži!
A vedle bravurní hudby bych rád zmínil i zajímavé a hloubavé texty, které řeší různé krize současného světa, at' už politiku, ekologii, chudobu...

Pro mne jedna z nejlepších progresivně metalových desek všech dob, ne-li vůbec ta nejlepší a... a kašlu už na to! Jdu si místo dalšího naklepávání klávesnice pustit tento hudební skvost ještě jednou!


» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold

Saga - House Of Cards

Saga / House Of Cards (2001)

horyna | 5 stars | 25.06.2017

Fakt, že je album House Of Cards druhým, nejčastěji recenzovaným výtvorem kanadské Sagy na těchto stránkách, jistě svědčí o jeho kvalitách i oblíbenosti u posluchačů. V hlavě mám uvíznuté žhavé vzpomínky z před tří dnů, to když jsem jeho veličenstvo nabalil ve formátu mp3 společně s další várkou hudebních chuťovek na kolo-výlet krajinami naší vlasti.

Okamžitý útok Saga-muziky na cyklistovu emoční membránu, už od prvních minut nabádal k myšlence, mít u sebe alespoň Tablet a spoustu pochodujících fragmentů, jež se při poslechu hrnuli na povrch, kultiviovanou formou okamžitě převést do stroje. Domnívám se, že poslouchat muziku, šlapat na kole a psát u toho recenzi, není jaksi zdravě proveditelné. A tak se k tomuto kroku uchyluji až následovně.

House Of Cards představuje kapelu Saga ve výborné skladatelské kondici. Její sevřenější jádro, dokáže vyplavit spoustu skutečně silných věcí. Osobně v nahrávce cítím bublající, vroucí magma, které se zarputile dere na povrch a na mnoha místech eskaluje a vykvétá do krásy. Jde o mimořádně nápaditou nahrávku, která v intencích moderního rocku nabízí hymny jako God Knows (s neskutečně dobrým Sadlerem), Always There, Ashes To Ashes, barvitou baladu Only Human, That's How We Like It!, progrockový klenot We'll Meet Again, nebo Money Talks.

Saga má obrovskou devízu v osobě velice variabilního zpěváka Michaela Sadlera, který se svým hrdlem předvádí neuvěřitelné kreace v různých tóninách. Pro dosažení větší rozmanitosti střídat několik poloh, barev a na svůj "nástroj" nechává působit finesi moderního elektronického světa. Výsledek je alespoň pro mne veskrze úchvatný.

Vlastně jde o typické Saga album, bohaté na melodie, vokální linky a sborové nápěvy. Důraz je kladen na nápaditos s podporou precizní rytmické práce.
Z mého pohledu je tahle deska jednou z těch, které řadím velmi vysoko v oné pozoruhodné řadě nahrávek této kapely.


» ostatní recenze alba Saga - House Of Cards
» popis a diskografie skupiny Saga

Pink Floyd - The Final Cut

Pink Floyd / The Final Cut (1983)

Petr87 | 5 stars | 24.06.2017

Původně jsem měl v plánu napsat svůj názor na poslední desku Rogera Waterse "Is this the life...", do které jsem se jen tak mimochodem dokonale proposlouchal - ale nakonec jsem si vybral jeho "poslední zářez" s PINK FLOYD. Ptáte se proč? Je to jednoduché - protože tuhle desku považuji za takový pomyslný začátek tetralogie, pokračující dílem "Pros And Cons..." a vrcholící jeho poslední sólovou nahrávkou.

Vím, že je spousta věcí, která by se tomuto albu dala vytknout, ale... Nechci řešit tehdejší nahuštěnou atmosféru v kapele, absenci skvělého a citlivého Ricka Wrighta, Rogerovo přebujelé ego, které v té době dosáhlo velikosti katedrály Notre-Dame atakdále, atakdále... Budu řešit pouze hudbu a texty, které jsou na tomto díle z mého pohledu jednoduše skvělé a naprosto přesvědčivé. Nikdy jsem se neztotožňoval s názory, že texty na tomto albu jsou dělané na úkor hudby, to opravdu ne! Tvoří spolu naprosto dokonale sevřený celek.

Deska mi byla už od začátku velmi sympatická, a to už jen díky svému silně antimilitaristickému zaměření, s kterým jsem se - jako takový naivní věčný hipík - ihned ztotožnil. Vždy se často řešily a řeší Rogerovy levicové postoje. No jo, ale jaké názory čekat od někoho, jehož lehce despotická matka byla přesvědčená socialistka, která měla pozici i v komunistické straně, a z které později přestoupila k umírněnějším labouristům. I jeho první manželka Judy byla taktéž silně levicově zaměřená (taková mladší verze jeho matky) a na jejíž popud prodal své první trochu luxusnější auto Jaguar E, které nahradil mnohem skromnějším Mini Cooperem, aby se více přiblížil pracující třídě. Stejně je to zajímavé - Roger, takový tvrďák, vůdčí typ, ale se ženami to nikdy pořádně neuměl a ony s ním dovedly opravdu zdatně manipulovat.

Ale zpátky k hudbě: To, že si Roger uzurpoval de facto všechnu hudbu na albu jen pro sebe (David přispěl maximálně nějakými těmi krátkými sóly), mi ze začátku vadilo, jenže dnes už jeho, pro spoustu lidí nepochybně sobecký postoj, tak nějak i chápu.

"The Final Cut" považuji, stejně jako "The Wall", jen za jeho další zhudebněný souboj s vnitřními i vnějšími démony, který je ovšem, na rozdíl od předchozího opusu, ještě mnohem intimnější a celkově mnohem introvertnější. Taková hudba temnějšího a depresivnějšího charakteru (upřímně to chápu) nemusí sednout každému. Ovšem já jsem do ní pronikl okamžitě. Ano, je pravda, že s Rogerem jako sólovým umělcem jsem měl vždycky menší problémy. Takový David Gilmour mi byl a bude hudebně vždycky nejbližší ze všech čtyř členů, ale "The Final Cut" - které je už spíše více Roger, než PINK FLOYD - to je pro mne opravdová atmosférická, melancholická, přemýšlivá skvělá deska, na které se nejen snaží opět vyrovnávat se smrtí svého otce, ale kde si stylem sobě vlastním bere na paškál i tehdejší politickou situaci ve světě, a se kterou svoji kariéru ve skupině ukončil více než důstojně - ať už to bude znít jakkoli paradoxně v kontextu s tehdejšími problémy, které ve skupině byly.

Méně než plných pět hvězd tomuto dát prostě nemůžu - sorry jako :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

| 4 stars | 24.06.2017

Je průhledné a snadné kritizovat Rogerovu novou desku a nařknout ho z kopírování všeho, co doposavad vytvořil. Tohle můžou dělat jen bezpohlavní imitátoři, kteří nedokážou od základů vybudovat něco skutečně cenného. Starý Waters dokázal ještě jednou vyrukovat se strhujícím dílem a své nabité skladatelské schopnosti znovu postavil na obdiv všem čumilům.

Jasně že je tu všchno, na co jsme u něho zvyklí, ale copak to u Gilmoura, Satrianiho, nebo Lukathera nenajdeme? Vážení, nenechte se zmýlit pochybovači s ohrnutým nosem nahoru, skutečně se nejedná o žádný plagiát. Je to klasická vývojová etapa, kterou tento starý pán završuje všechno, co za svůj život vytvořil.

Za sebe povím jen to, že jsem nesmírně rád, že na nové desce slyším odkazy k raným Pink Floyd i k desce Amused to Death. Dokonce její "příjemný" odstín dokáže na některých místech Rogerova sólokapra zahnat do stínu. On je stále tím stejným pánem melancholie jako v mládí, jen nekomponuje tak ohromě extaticky a vzepjatě, což se dá přičíst, stejně jako v Gilmourově případě, věku.

Picture That jsou Pink Floyd jak vyšití, ta skladba je úžasná a hned další Broken Bones mi připomene opět tu stejnou kapelu. Is This The Life We Really Want? zní ale už jinak, je tajemná a na Waterse neskutečně atmosféricky zatažená. Úžasných skladeb je tu spousta, hodně sentimentální Roger promlouvá pomocí The Most Beautiful Girl, na obrovský hit Money ukáže Smell The Roses. Mezi zeď a Final Cut zasadil Wait For Her.

Nepřevlečený fanda Watersovy tvorby, ať sólové, nebo éry v Pink Floyd, může nad deskou řehtat blahem, stejně jako já. Sorta "inteligentů"(nebudu jmenovat, je jich pár i na tomhle webu, však oni se najdou sami), kteří ho nikdy neměli rádi, budou do Rogera rýt svým uštěpačným rypáčkem pořád dokola a blábolit otřepané fráze o břitkém umění, které strhává používání zpodobnělých samlových smyček z minulosti. Jenže právě na ně má tento muzikant patent. 4,5 bodu.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Residents, The - Demons Dance Alone

Residents, The / Demons Dance Alone (2002)

Ryback | 5 stars | 24.06.2017

Mám rád RIO kapely, které nezní jako x tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám. Ale Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 days of Brumalia (2004) a The Bunny boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století.
Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!

Demons dance alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické (?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb (ne-li z jediných), kterému bych dal 5 hvězdiček…
Demons dance alone. Rok 2002. Inspirováno mimo jiné nešťastným 11. zářím 2001… Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou… minimálně pro mě.
Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem… a zase Podivnost (Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu)…Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba.
Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí…

Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli Residents nakonec s výsledkem, který… i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey bear - ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons dance alone… Skladbu The car thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance…. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.

O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem… Ale přitom vlastně stále sami sebou.

» ostatní recenze alba Residents, The - Demons Dance Alone
» popis a diskografie skupiny Residents, The

U2 - Achtung Baby

U2 / Achtung Baby (1991)

horyna | 5 stars | 24.06.2017

Tvorba kapely U2 vyvolává v hudebním světě hodně protichůdných názorů. Jsou mezi námi ti, kteří skupinu bezmezně obdivují a jdou za každým jejím albem hladoví jak vlci. Po jejich boku absolvují gigantická světová turné (díky čemuž se z U2 vyklubala největší koncertní kapela posledních let) a rozplývají se při pohledu na své miláčky. Je tu ale i skupina (určitá část se nachází i mezi progrockery), která jimi buďto opovrhuje, nebo je kapela nechává zcela chladnými. A pak je hrstka nás ostatních, kteří Boňáky můžou jen v určité etapě a rádi si poslechnou dvě, tři kvalitní desky.

Uznávám přínos kapely pro rockový svět, politické záměry jejich vůdce mě nechávají chladným, ale nepopírám, že hudbu tvořit dovedli. První desky se svezli na vlně oné doby, ale pak přišlo strhující dílo Joshua Tree a svět objevil novou ikonu. Ještě dál šlo moderní kompoziční dílo Achtung Baby a podle mne dorazilo na nejvyšší metu, které byla kapela ve své existenci schopna dosáhnout. Elektronické éra - Zooropa a hlavně nechutný Pop jsou už hodně mimo. A až návrat k písňové tvorbě prostřednictvím All That... dokázal z kapely vykřesat nový a kvalitní umělecký potenciál. Myslím si, že s každou další hudební várkou, už kvalita kapely opadává (stagnuje) a ta se pohybuje na jistotu v mantinelech svojí "progrese". Alespoň fanoušci dostanou to, co čekají a nemusí se děsit dalších elektro odpadů.

Achtung Baby vnímám především jako dílo producentů. To jejich rukou dostává šmrncovní moderní výraz a jak Brian Eno, Daniel Lanois i Steve Lillywhite se maximálně vepsali do jeho drážek. Z celého konceptu nejraději poslouchám vzletnou a dýchající čtveřici skladeb Until the End of the World, The Fly(bože ty Bonovi výšky), Ultraviolet (Light My Way) a Acrobat, plus nádhernou baladu Love is Blindness.

» ostatní recenze alba U2 - Achtung Baby
» popis a diskografie skupiny U2

Beach Boys, The - Pet sounds

Beach Boys, The / Pet sounds (1966)

lover-of-music | 5 stars | 23.06.2017

Pet Sounds. Naprosto zásadní album hudební historie. Kdybych měl vyjmenovat pro mě TOP 10 nejlepších alb všech dob v historii hudby, Pet Sounds by se objevilo hned v první pětce.

Brian Wilson tímto albem dokázal, že je opravdový hudební génius. Jen si to představte, slyšet jen na jedno ucho a vytvořit takový proaranžovaný, nádherný opus. Takoví lidi se nerodí každý den.

Jak jsem byl na koncertě Beach Boys v Praze 10. června (škoda, že Brian nepřijel, to jediné mě fakt mrzelo) a začali hrát úvodní pecku z tohoto alba Wouldn't It Be Nice, tak nikdo neodolal a všichni si stoupli a vytvořila se taková atmosféra, na kterou se jen tak nezapomíná. A já si málem vyřval hlasivky a jakmile se objevil na plátně obal Pet Sounds, tak jsem byl dojatý.
Následuje nádherná balada You Still Believe In Me. Její melodie vám bude ještě dlouho znít v uších.
God Only Knows - tak to snad netřeba představovat. Famózní melodie zazpívaná famózně Carlem Wilsonem.

Už fakt nevím, co bych k tomu monumentu napsal. Jedině to, že fakt nemám slov. Kdybych měl na sobě jakoukoliv pokrývku hlavy a uviděl někde toto album, tak tu pokrývku smeknu.

» ostatní recenze alba Beach Boys, The - Pet sounds
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The

UFO - You Are Here

UFO / You Are Here (2004)

| 4 stars | 23.06.2017

Kapele Ufo se během společné kariéry podařil další husarský kousek. Za věčného potížistu Michaela Schnekera našla adekvátní náhradu a hned první deska You Are Here, dává snadno zapomenout na své dva nepodařené předchůdce. Producent Tommy Newton vytvořil pro kapelu nový, masivní soud, který se bude vázat právě ke kytaře novice Vinnie Moora, šestistrunného čarostřelce, se soukromou sbírkou nevýrazných kytarových alb. A přesto, že se může zdát, že člověk jeho kalibru by do tak velké a slavné kapely jako Ufo jsou zapadl těžko, opak je pravda.

Nové kolektivní působiště mu svědčí a ten své kvality může naplno prokázat zpoza svých melodií, riffů a jedinečného kytarového kouzlení, které až v blízkosti P. Mogga dostává ty správně naleštěná křídélka.

Začátek desky není kdovíjak slavný, ale nejpozději intenzivní, melodiemi a sólami napěchovaná The Wild One, ukáže potenciál znovuzrozených Ufo. Ještě lepší je úderná jízda Give It Up a Vinnieho kytarové umění prozáří odpočinkovou krásku Slipping Away. Následuje nátlaková The Spark That Is Us, ve které kytara kolem vás doslova protančí a Phil Moog ohromí svým temperamentem ve skladbách Sympathy a Mr. Freeze. Krásnou melodickou tečku učiní příjemná záležitost Swallow.

Deska You Are Here načíná plejádu skvělých alb s Vinnie Moorem. Hodnotím 4*, Ufo zplodili ještě plnokrevnější hříbátka.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO

Threshold - For The Journey

Threshold / For The Journey (2014)

john l | 4 stars | 23.06.2017

Poslední deska Threshold, to ve své době schytala ze všech stran. Dokonce i Progboard a Progarchives ji ignoruje a tak to hold musím napravit. Zase první, ach jo.. Nakloněno jí zůstalo snad jen Německo, kde mají kluci silné postavení jaksi automaticky a z části i Francie. Ale na ostrovech a třeba v Polsku z For The Journey dodnes odvázaní nejsou. Navázat na silného předchůdce jakým March of Progress je, nebylo lehké, avšak očekávané. Před vznikem desky, se ještě Karl Groom s Richardem Westem holedbali, jaká že uvolněná atmosféra ve studiu panovala a jak byl skladatelský postup hračkoidní.

Osobně s tím nemám problém souhlasit, desku skutečně pumpuje uvolněná atmosféra a zmiňovaná pohoda se na zákazníka přesune hned s první hitovkou Watchtower On The Moon a ještě lepší Unforgiven to zpečetí. Ale co dál? Několik základních riffů, sól a pěkných melodií díru do světa neudělá a v tomto případě taky neudělalo.

Vezmu to ale pěkně popořadě. Máme tu další skvělý cover, stejnou sestavu z minula, stejnou produkci a taky nudný hudební model. Samozřejmě že nejde o velkou katastrofu... Do začátku vsadila kapela líbivost a podstatnější progresivní motor, se rozeběhne až v druhé půlce. Ta mě konkrétně dělá větší radost a od pěkné balady Lost In Your Memory, je to hlavně poslední čtyřlístek od Autumn Red, po bonus bicmana Johanne Jamese I Wish I Could(který tu není uvedený). Najednou cítím zase staré Threshold, dusné a temné, technicky zmáknuté, snad až invenční.

Desku uvolňuje kratší stopáž, jedinou dlouhou je tentokrát trojka The Box a střídmější aranžmá, která mají uhodit do naší fantazie v kratší periodě.

Po třech dlouhých letech si For The Journey pořád dokážu užívat, sice to není taková lambáda jako okolo Hypothetical, ale abych poslal kapelu do kytek kvůli jednomu ehm 65% albu jako ostatní, to zas ne.


» ostatní recenze alba Threshold - For The Journey
» popis a diskografie skupiny Threshold

Fish - A Feast Of Consequences

Fish / A Feast Of Consequences (2013)

horyna | 5 stars | 23.06.2017

Předešlou Fishovu desku 13th Star jsem tu nedávno popsal vcelku podrobně a tak si v případě následníka A Feast Of Consequences dovolím být naopak velice stručný. Ne snad proto, že bych tentokrát nebyl podobně ohromen, ale nechci a nemusím vyvýjet úsilí na slohovou práci, abych dostatečně popsal tak nádhernou muziku, jakou v posledních létech vytváří tento vzrostlý skotský bard.

A Feast... je úplně jiná než předešlý, moderně znějící Fishův výtvor. Jde spíše proti proudu času, avšak neopakuje a neomílá. Vstříc větší muzikálnosti, se prostřednictvím nové jedenáctky skladeb nalézáme v krajině příze hedvábné, kde se tká nitěmi pozlacenými a různobarevných stuh jsou tu plné koše. V krajině vznešené i cnostné zároveň. Průrazná hudební složka a nepřeberné množství skvělých (progresivních) nápadů tu neberou konce a rčení o zrání dobrého vína se k tvorbě tohoto vokalisty dá přivázat a sepnout už dlouhé roky. Pokud by tohle měl být Fishův testament, těžko si představit silnější.

Výrazné a emočně opět vzepjaté album, vyhřezlé z útrob mistrovi geniality. Bravo pane Dick, vaše muzika mě nepřestává bavit a ohromovat.

» ostatní recenze alba Fish - A Feast Of Consequences
» popis a diskografie skupiny Fish

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Dream Theater / Octavarium

Petr87
Souhlasím... Po, z mého pohledu zoufale nudném a nenápaditém "Train Of Thought", kde se,...

Mr. Big / Defying Gravity

john l
U mě jde o nejlepší desku kapely. Takto variabilní fošnu nevydali ani v produktivním věku. Z...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11683 recenzí
2127 skupin
159200 příspěvků ve fóru
2515 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000