Sea Within, The Coltrane, Alice Pere Ubu Campo Di Marte Cantrell Jerry Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia Amon Düül Travis Larson Band Octopus Corpus

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Sonic Youth - Confusion Is Sex

Sonic Youth / Confusion Is Sex (1983)

northman | 5 stars | 15.08.2018

V době vydání debutového alba s názvem Confusion Is Sex byla skupina Sonic Youth hlavní hvězdou směru, který si říkal „no wave“. Album jsem si nahrál krátce po vydání na kazetu a skupina se zařadila na špičku mého zájmu.

Album začíná písní (She's In A) Bad Mood a to brnkání mi připadá, jako kdyby brnkali na dráty natažené mezi židlemi. Těžký rytmus, polomluvený zpěv a do toho houkání zpětných vazeb. Dvojskladba, jejíž součástí je původně poměrně klidná skladba Stooges I Wanna Be Your Dog začíná předehrou Freezer Burn (Zmražený plamen). Jakmie dojde k rozmrazení, vybuchuje hodně divoká varianta skladby Stooges s řevem Kim Gordon.

Skladba Inhuman mě tehdy šokovala, bylo to přesně takové, jak jsem si tehdy představoval, že by měla znít undergroundová kapela. Ke skladbě The World Looks Red napsal slova Michael Gira ze spřátelených Swans. Deska končí skladbou Lee Is Free - instrumentálkou, která je pokračováním toho, co dělal s Glennem Brancou a později vydal na albu From Here To Infinity. Hra obou kytaristů byla tehdy hodně revoluční a neobvyklá.

Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček bez komentáře.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Confusion Is Sex
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Bohemia - Zrnko písku

Bohemia / Zrnko písku (1978)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2018

K pozitivistickému a hudebně vytříbenému teritoriu jazzrocku jsem přičichl až před 3-4 roky. Jedním z prvních domácích vzorků je tohle excelentní album. Je určitě škoda, že zůstalo jen u něj.

Údery akustického a elektrického piana přinášejí vynikající jazzrockový riff. Celá sestava se utrhne ze řetězu do ďábelského tempa a samozřejmě je tu Efekty protřelý hlas Leška Semelky. Jan Hála s ARP synťákem vytváří působivá neklidná zákoutí. Skvost domalovává Kubíkův tenorsaxofon. Krásný úvod. Zátiší peronních lístků uvozuje lehkonohý klavírní úvod a Semelkův strhující hlas pak dotváří komornější podobu fúze. V té samozřejmě kytara ustupuje, ale tady si Pavlíček vzal první sólo.

S až crimsonovskou náladou přichází balada Sen o snu. Vedle citlivé Pavlíčkovy akustiky a Semelkova hlasu je tu přesně a dynamicky pulzující Kulhánkova basa. Do nebeských sfér ale skladbu posouvá Kubíkova flétna. To ani nelze popsat slovy. Devítiminutový výbrus Horké letní stmívání nastupuje s dokonalou rytmikou Kulhánek/Trnavský, na kterou se nabalují kytarové a basové, a pak i Kubíkovy flétnové záseky. Dokonalé prolínání sekaných meziher a melodičtějších zákoutí. Ospalá nálada, opentlená i Kocábovým clavinetem.

Milenci před Pollockovým obrazem uzavírají klasickou albovou verzi (na bonusové je ještě šestice kratších věcí semelkovského střihu, nemajícících jinak s albem spojitost). Klavírní tóny vytvářejí s rytmickou sekcí úplné tónové orgie, do kterých se zapojí i Kubík. Přichází až vandergraafovský zlom do temnoty, v obou částech ovšem kraluje Semelka. Nakonec přichází instrumentální atak, který žene skladbu do konce. Pavlíček s Kubíkem se opět dotkli hvězd.

Stačí se kouknout výše na sestavu, která se na Zrnku písku podílela, a další slova jsou asi zbytečná - naše tehdejší úplná extratřída. Výsledkem je vrcholná vize léty hudebně protřelých matadorů, podtržená ještě Vrbovými kvalitními texty. Nemohu než plný počet. Nekopíruje zahraniční vzory, spíše rozvíjí jejich odkaz.

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia

Deep Purple - Stormbringer

Deep Purple / Stormbringer (1974)

pinkman | 5 stars | 15.08.2018

Krátce po velkolepém návratu s deskou Burn přicházejí Deep Purple ještě téhož roku s další nahrávkou Stormbringer. David Coverdale a hlavně Glenn Hughes se stále častěji začínají zapojovat do skladatelského procesu, což nelibě nese doposavad hlavní skladatelský lídr Ritchie Blackmore. V atmosféře malého porozumění vzniká velmi pestré a různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až daleko později.

Jen si vy dříve narození vzpomeňte, jak jsme byli namlsáni Burn a Stormbringer nehodlali absolutně akceptovat. Dobová kritika se s deskou taky dvakrát nemazlila a tak se stalo, že album částečně zapadlo. Jenže písně umístěné na Stormbringer skutečnou kvalitu mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru klasických gillanovských párplů a oblibujícími si spíše funky a vše, co je spjaté s černošskou hudbou. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že se deska tolik povedla. Do popředí se drali oba noví členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili. Blackmore se cítil opomíjený a zakrátko na to kapelu razantně opustil.

Deska prosta slabých míst je přínosná především po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceluje a ještě je doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem, nahrávce hodně prozpívá. Od zpupné jízdy Stormbringer s Lordovými úchvatnými klávesami přes Davidovu silovou Love Don't Mean A Thing a vzorový střed desky, kde jedna kompozice je lepší než druhá, přichází velké finále s The Gypsy a Soldier Of Fortune.

Poslední nahrávka sestavy nazvané Mark III je hodně netradičním albem celé diskografie purple a znamená velmi odvážný krok slavné rockové kapely, na zcela netradiční území funky a soulu.

Momentální TOP skladba: Stormbringer

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Sonic Youth - Bad Moon Rising

Sonic Youth / Bad Moon Rising (1985)

northman | 5 stars | 14.08.2018

Skupinu Sonic Youth jsem si oblíbil po poslechu alba Confusion Is Sex, ale nadchla mě až tato deska už svým obalem (strašák ze symbolu Ameriky mrakodrapu s hlavou, která evokuje závěrečnou bonusovou skladbu). Stylu, který skupina hraje na prvních deskách se říkalo různě - no wave, noise a taky alternativní pop.

Na této desce vykrystalizovalo vše, čím se kapela prosadila později - dokonalá souhra dvou distorzovaných kytar, pevná rytmika a baskytara v rukou ženy. Hudba, kterou skupina na tomhle albu předvádí, se hodí do opuštěných továrních hal, kde se prohání ocelový vítr ve formě tun feedbacků. Vinylové vydání končí skladbou Death Valley 69, které připomíná zavraždění herečky Sharon Tate tlupou narkomanů kolem Charlese Mansona. Píseň zpívá mimo členů skupiny i královna newyorkského undergoundu Lydia Lunch. Už od prvního vydání alba na CD je na desce bonus ve formě tří písniček s názvy Satan Is Boring, Flower a Halloween. Nejvíce se mi líbí závěrečná křehká Halloween zpívaná Kim Gordon. První bonus je zajímavý názvem Satan je nudný, ta skladba ale rozhodně nudná není.

Sonic Youth byli inspirací pro mnoho kapel z oblasti grunge a ovlivnili spoustu převážně japonských noiseových kapel - například Merzbow. Vedoucí kapely Thurstone Moore hrál mimo jiné i na albu Monster skupiny R.E.M. Z tvorby kapely preferuji spíše začátek (alba Sister, Evol), i když třeba taková Rather Ripped nebo Dirty taky stojí za poslech. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Bad Moon Rising
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Colosseum - (II) - Strange New Flesh

Colosseum / (II) - Strange New Flesh (1976)

horyna | 5 stars | 14.08.2018

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Pearl Jam - Yield

Pearl Jam / Yield (1998)

terka | 4 stars | 13.08.2018

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Black Sabbath - Dehumanizer

Black Sabbath / Dehumanizer (1992)

jirka 7200 | 3 stars | 13.08.2018

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Big Big Train - Folklore

Big Big Train / Folklore (2016)

Adam6 | 5 stars | 12.08.2018

Beardfish sú rozpadnutí. Tangentom a Kaipe nevyšlo niekoľko posledných albumov podľa mojich predstáv. The Flower Kings a Moon Safari... (stále čakám, už 5 rokov, aby som bol presný...). Wobbler ma celkom milo prekvapili albumom From Silence To Somewhere (Hinterland je však stále vrchol). Neal Morse je prosto Neal Morse. Spock´s Beard sa držia celkom obstojne.

No a popri tom všetkom tu máme aj Big Big Train, ktorí stavajú prirovnanie so zrelým vínom do úplne nového svetla. Na súčasnej retroprogovej scéne sú moja jednotka. Všetky štyri albumy, ktoré páni vydali v tejto dekáde (samozrejme okrem The Second Brightest Star) hodnotím plnou pálkou. Už od The Difference Machine k tomu pomaličky smerovali. A keď sa menila zostava a prišli Longdon s D'Virgiliom, tak už to bolo jasné. No jeden z albumov musí byť môj najobľúbenejší.
Folklore.

Hneď od začiatku titulnej skladby poslucháč vie, že je v dobrých rukách. Veľkolepý husličkový úvod, zaujímavý hlavný motív, za ním sa všetci hráči predstavujú vokálne a potom skladba naberá na sile a progresivite. Longdon flautou dodáva skladbe krásnu atmosféru. Nie len jednej, ale celému albumu. Druhá London Planes mi pripomína, One For The Wine od Genesis. Skladba sa rozbieha pomaly a pokojne. Páči sa mi refrén, aj keď uznám, že niekomu sa môže zdať nevýrazný. V druhej polovici sa rozpútajú inštrumentálne orgie. Paráda. Album pokračuje v nastavenej laťke až do samého konca. Ešte by som spomenul vynikajúcu The Transit of Venus Across the Sun. Ako ju Horyna nazval smutnú, klavírno/akustickú baladu :). No a v poradí štvrtý, a najväčší vrchol albumu je trinásť minútová progresívna bomba Brooklands, ktorá ukazuje, že aj Rikard Sjöblom je výborný prírastok do tímu.

Na tri roky si páni "oddýchli" po albume The Underfall Yard. Po ňom prišli dve majstrovské diela English Electric 1 a 2. Na Folklore sa čakalo opäť tri roky. Správny krok. Nechali fanúšikov trošku vychladnúť, nazbierali dostatok cenného materiálu a vytiahli ho v správny moment. Kedže Grimspound prišlo v tak krátkom čase po Folklore predpokladám, že niečo z neho vzniko v tej trojročnej odmlke. Ktovie, možno si na ďalší album znova trošku počkáme, no vôbec mi to nevadí. Aj keď považujem The Second Brightest Star za mierne povedané nie vydarený album, aj tak sa teším na to s čím novým príde táto veľká veľká skupina.

Takže päťka pre Folklore.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Folklore
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge

Def Leppard / Songs from the Sparkle Lounge (2008)

pinkman | 4 stars | 12.08.2018

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go

» ostatní recenze alba Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Atomic Rooster - Atomic Rooster

Atomic Rooster / Atomic Rooster (1970)

horyna | 5 stars | 11.08.2018

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Asia - Alpha

Asia / Alpha (1983)

| 4 stars | 10.08.2018

Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.

Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.

Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

horyna | 5 stars | 09.08.2018

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion (1993)

Martin H | 5 stars | 08.08.2018

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

adam | 4 stars | 08.08.2018

Deep Purple som objavil nahodou ked som mal nejakych 15 rokov. Predavali lacne cd kde bolo nejakych 8 skladieb. Hnusne nekvalitne cd, ale hudba ma ocarila. POtom som s kamosom vymenil svoj Led zeppelin Remasters za The Antology a tam sa vlastne zacala moja cesta s DP. Postupne som si nazbieral vsetky cd a zral som ich, ale... Potom som sa postupne vsetkych ich albumov zbavil okrem In Rock, Machine Head a nejakych koncertov. Uz ma proste nebavia. Napriek tomu povazujem Machine head za podarene dielo. Su tu silne veci, ktore ani po rokoch neurazia aj ked uz mi nemaju co povedat.
Ale tie tri roky s DP by som nemenil.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Marillion - Brave

Marillion / Brave (1994)

terka | 5 stars | 08.08.2018

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion

Coryell, Larry - Free spirits

Coryell, Larry / Free spirits (1967)

vmagistr | 4 stars | 07.08.2018

Vezměte počínající psychedelickou melodiku Beatles z roku cca 1965, přidejte trošku rhythm and bluesového řádění, nevybouřený jazzový saxofon a bubeníka, který hraje všemi způsoby kromě toho úsporného. No a v kostce dostanete hudbu, kterou se na své jediné desce Out of Sight and Sound prezentovala kapela Free Spirits. Hlavní roli v ní sehrál budoucí "kmotr fusion", kytarista Larry Coryell, který také (oproti své pozdější tvorbě docela nezvykle) obstarával i veškerý zpěv.

Ze skladeb na desce mě baví především rychlejší kousky jako Don´t Look Now (But Your Head Is Turned Around), Sunday Telephone nebo Blue Water Mother - ta rozpustilá psychedelie v kombinaci s neustálými saxofonovými sóly a vyhrávkami se strašně dobře poslouchá. Larry sám tu ani moc prostoru pro kytarové kouzlení nemá - asi jedinou skladbou, kde se jeho sóla výrazněji prosadí, je Cosmic Daddy Dancer. V pomalejších věcech (třeba Girl of the Mountain, LBOD, Storm nebo I´m Gonna Be Free) saxofon občas nahrazuje flétna a vokální linky v nich šéfa usvědčují, že měl Beatles zmáknuté opravdu dobře. Nic by ale nebylo vzdálenější mým dojmům než tvrzení, že je deska kopírkou koho- či čehokoli. Tak, jako Coryell a spol. podle mě v té době mersey-beat a psychedelii s jazzovými náznaky nedokázal propojit asi nikdo.

Hodnotit Free Spirits jako první jazzrockovou kapelu by mi asi ještě přišlo přehnané, ale přesto mám tenhle svěží mix výše zmíněných stylů hodně v oblibě. Zapojit v té době do sestavy saxofon, možná by trošku podobně zněli Ursinyho Soulmen, ale to už je opravdu jenom taková úvaha. No a co s Free Spirits? Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - a právě ta míra nápaditosti a zábavnosti, kterou mi Free Spirits nabídli, to nakonec překlopí ke slabším čtyřem.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Free spirits
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

| 5 stars | 07.08.2018

Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.

Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?

Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

lover-of-music | 2 stars | 06.08.2018

Touto recenzí nechci nikoho provokovat, ale chci, aby se vědělo, že také existuje odlišný pohled na přeceňované album, na které se valí festivaly superlativů.

Deep Purple – kapela, o které jsem si dlouho myslel, že se schovávají za lživé klišé, že hrají progresivní rock. Přitom se jedná o prachobyčejný hard rock. V této jediné věci jsem jim křivdil. Myslím, že nikdy z jejich úst nezaznělo, že by hráli progresivní rock, ALE nechtěli si připustit, že hrají hard rock, a že ovlivnili mnoho metalových kapel. Mám pocit, že členové kapely žili v jakémsi bludu, a pořád o sobě říkali, že nehrají hard rock. Aspoň tak jsem to pochopil z jednoho rozhovoru. Přitom to hard rock je. Tak o co jim jako jde?

Album Machine Head znám už nějakou dobu. Vždycky jsem ho vnímal jako ne moc zajímavé a spíše nudné. Do dnešních dnů se na tom nic nezměnilo, i po několikanásobných seriózních a soustředěných posleších. U písniček jako Maybe I’m Leo, Pictures Of Home, Lazy nebo Space Truckin‘ jsem málem usnul. Co je pro mě naprosto zničující je délka těch skladeb. Poslouchat víc než 5 minut ten samý jednoduchý, laciný riff je nad moje síly. Připomínám, že všeobecně mi délka skladeb nevadí. Ať si trvá třeba i 30 minut, ale musí se v ní neustále něco zajímavého dít. Písničky na albu Machine Head se mi zdají už v polovině strašně dlouhé. Jediná skladba, která stála za to, je úvodní Highway Star, která je opravdu povedená a to sólo je fakt fantastické. Ještě také Never Before není špatná, ale tu už jsem odněkud znal. Určitě jsem ji musel několikrát slyšet ještě před tím, než jsem to album poznal.

Co se týče neuvěřitelné odrhovačky Smoke On The Water, tak tu automaticky přeskakuji a nevěnuji jí ani vteřinu. Ten riff už je tak neskutečně profláklý, že už jsem na tu píseň vysloveně ALERGICKÝ. Ale text této odrhovačky je hodně zajímavý, a vlastně je to pravdivý příběh, kdy nějaký magor vystřelil světlici při koncertu Franka Zappy v Casinu ve Švýcarsku a celé Casino shořelo.

Na album Machine Head se už léta pějí chvalozpěvy. Jsem rád, že patřím do skupiny lidí (nejspíš je ta skupina lidí moc malá, ale o to lépe!), kteří toto album rozhodně neobdivují. Je to album vhodné na rockové mejdany, ale ne na seriózní poslech. Sice Deep Purple jsou výborní instrumentalisté, ale tyto písničky mi přijdou na jejich schopnosti hodně málo. Pořád přemýšlím, a ptám se, jak se můžou vejít mezi takové hudební velikány, jako jsou Yes, King Crimson, Moody Blues, The Who, Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull a klidně i třeba Van Der Graaf Generator. Na tuto otázku mi asi nikdo rozumně neodpoví. Ani ten nejvíc moudrý muzikolog.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

steve | 5 stars | 06.08.2018

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Sea Within, The - The Sea Within

Sea Within, The / The Sea Within (2018)

horyna | 4 stars | 04.08.2018

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The

Anekdoten - Gravity

Anekdoten / Gravity (2003)

horyna | 4 stars | 04.08.2018

K prvním třem počinům "firmy" Anekdoten jsem se vyjadřoval v obšírnějším duchu postupně před několika měsíci. Na čtvrtý pokus už budu šetřit slova. Vyzvednu některá fakta a popíši osobní emoce s deskou spojené. Bez nich by to snad ani nešlo - a právě u atmosférické muziky jakou Anekdoten produkují, je to prostě potřeba.

Zhruba s půlročním rozestupem od mého prvního setkání s těmito seveřany se postupně a chronologicky prodírám jejich diskografií. Čtvrtý záznam nese název Gravity a jeho cesta je uvnitř posluchačovy mysli, tedy té mé, položena na dokonale stoupající přímce. Od prvotního zklamání, které obsáhlo první dva tři poslechy přes průměrná hodnocení s dalšími zastaveními se v těchto dnech konečně dostavuje zasloužené uznání tohoto zajímavého díla.

Odchod z území, na kterém doposud kralovali pouze King Crimson, byl započat deskou předchozí a vlastní tvář Anekdoten totálně zpečetili právě na Gravity. Jednotlivé kompozice obepíná neskutečně silná melancholická slupka, přes kterou se zpočátku dá jen těžko překlenout. Monotónní, avšak výrazný rytmus narušuje několik melodických pokusů, se kterými instrumentalisté pracují precizně a velice úsporně. Sugestivní zpěv, působivý a pro sever Evropy typický chladivý rukopis, minimalistická hra, uhrančivý přednes a řadě neposlední i mellotronové stěny Anne Sofi jsou trademarkem jejich vlastního originálního rukopisu.

Gravity je impozantní dílo. Odkazuje k rodící se progresivní historii a míří do daleké a neprozkoumané hudební budoucnosti. 4,5*

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Vitouš, Miroslav - Infinite Search

Vitouš, Miroslav / Infinite Search (1970)

vmagistr | 4 stars | 02.08.2018

Často si kladu otázku (a určitě nejsem sám), jakým způsobem by se naše populární hudba vyvíjela, kdyby Československo koncem 40. let skončilo na opačné straně "železné opony". Dokázali by se naši nejtalentovanější hudebníci prosadit i v zahraničí? Zařadila by se jména jako Hladík, Varga, Ursiny nebo Stivín k žánrovým ikonám 60. a 70. let? Jsem si samozřejmě vědom těch všudypřítomných "kdyby", ale občas mě prostě takto přemýšlet docela baví.

O tom, že i československé plémě by dokázalo v západním světě populární hudby zapustit kořeny, rozhodně není sporu. Jména jako Ivan Král, Jan Hammer, George Mraz nebo Miroslav Vitouš...co, že je u nás širší veřejnost pořádně nezná? Bohužel, tuhle daň za možnost svobodně rozvíjet své hudební nadání platí zmínění hudebníci dodnes. Někdo více, někdo méně, ale platí. A přitom se často jedná o ikony, jejichž hudba posouvala kupředu celé žánry. Třeba takový Miroslav Vitouš - fanouškům jazzrocku se možná rozbliká v hlavě kontrolka u kapely Weather Report. Už do ní ale Vitouš vstupoval coby respektovaná jazzová persona s několika slušnými zářezy na pažbě.

On to musel být parádní pocit, když za vámi takhle v Chicagu v půlce sedmašedesátého přišel po koncertě do šatny chlápek, jestli byste na pár týdnů nemohli zaskočit na kšeftu za jeho basistu. A že se jmenuje Miles Davis. No a pak už to šlo ráz na ráz. I když si s Davisem Vitouš dlouhodobě hudebně nevyhověl, v jazzové kapele flétnisty Herbieho Manna už dostal prostoru habaděj. A k tomu spousta hostovaček (Chick Corea, Jack DeJohnette, Stan Getz), takže než se rok s rokem sešel, měl Vitouš pověst chlapíka, co zahraje "cokoli s kýmkoli". Navíc si při tom kvantu koncertů a nahrávacích session udělal spoustu známostí, takže když se rozhodl natočit svůj sólový debut Infinite Search, za sidemany si mohl mezi svými kamarády vybírat z toho nejžhavějšího jazzrockového "zboží".

Hned na úvod si pro nás mistr připravil pořádnou kládu. Jedinou převzatou skladbu na desce, původně vcelku stravitelný Freedom Jazz Dance od saxofonisty Eddieho Harrise, přetavil po vzoru nahrávky Davisova kvintetu ve freejazzovou příšeru, jejíž ochočení rozhodně není záležitostí jednoho odpoledne. Při prvních posleších jsem se v té kakofonii, v lecčems podobné Davisově o rok mladší nahrávce Right Off z desky A Tribute to Jack Johnson, totálně ztrácel, pomohl mi ale poslech přístupnějších verzí této skladby (kromě již zmíněného originálu to byla také nahrávka Keitha Emersona z desky Music from Free Creek), díky kterým jsem se do Vitoušovy komplikované, ale hudebně velmi obsažné verze postupně dostal.

Zbytek desky už je o nějaký ten stupínek přístupnější. Kratičká Mountain In The Clouds obsahuje v podstatě jen jediný různě modifikovaný basový riff, pomalejší When Face Gets Pale dává zase prostor konzervativněji pojaté jazzové improvizaci s basou a bicími v hlavní roli. Ani titulní skladba Infinite Search nikam nespěchá, hlubokým basovým tónům v ní sekunduje hlavně elektrické piano. V nejdelší skladbě desky I Will Tell Him On You nástroje opět přitopí pod kotlem. Ze začátku se hraje ve skupinovém pojetí, kdy místy nevíte, jestli sólují všichni nebo nikdo. Poté ale hodně místa dostane saxofon, na desce jinak spíše upozaděná kytara, a parádní sólo vysekne taky elektrické piano. Zpátky ke kontemplativním náladám pak desku přenese její závěr neboli Epilogue. Na pozdějších vydáních pak výraz desky ještě "obohacoval" experimentální jazzový výron Cerečka, jehož absenci bych asi v klidu překousnul.

U sólových desek hráčů na "nesólové" nástroje vždy existuje o nějaký ten ždibec větší nebezpečí, že se obsah zvrhne v předváděčku kapelníkových technických dovedností, než když je šéfem nějaký "melodik", který si sólově často vrzne i jako sideman. Miroslav Vitouš si na svém sólovém debutu samozřejmě nadělil hodně prostoru a jeho basové struktury jsou na albu výrazné konstantně, nikde ale nevyčnívá přes míru a popřává místo i ostatním hráčům. Je to samozřejmě jazz a místy (hlavně první skladba) hodně free, nicméně žánrově už jde naproti titánům jazzrockové fúze Weather Report nebo Mahavishnu Orchestra. A kromě toho jde v populární hudbě o možná nejambicióznější hudební projekt, jakého se do té doby nějaký Čech(oslovák) dopustil. Srovnání by s ním by jistě sneslo zpoza železné opony rámusící Coniunctio, vzešlé ze spojení kapel Blue Effect a Jazz Q. Infinite Search stejný "full house" jako Coniunctiu dát nemůžu - Hladík a spol. šli podle mého v jazzrockovém pionýrství ještě dál. Čtyři kousky si ale jejich o půl roku starší nevlastní bratříček zpoza Atlantiku v mých očích rozhodně zasloužil.

» ostatní recenze alba Vitouš, Miroslav - Infinite Search
» popis a diskografie skupiny Vitouš, Miroslav

Genesis - Nursery Cryme

Genesis / Nursery Cryme (1971)

lover-of-music | 5 stars | 01.08.2018

Genesis znám už docela dlouho. Jejich diskografii znám výborně do alba The Lamb Lies Down On Broadway. Dál už jsem nešel z dobře známého důvodu. Stále platí, že se mi od nich nejvíce líbí jejich nádherný debut From Genesis To Revelvation z roku 1969. Ale i následující alba mají něco do sebe a jsou svým způsobem velkolepá. To platí zejména pro Nursery Cryme. Do té doby jsem ctil Foxtrot jako nejlepší z progrockové éry Genesis - ale dovolte, abych pozměnil svůj názor.

Podle mého soudu se jedná o velmi složitou hudbu, kterou dokáže plně vnímat jen člověk s vysokou hudební inteligencí, protože některé jejich skladby jsou opravdu těžký level. Mě to trvalo více než tři roky, než jsem se do toho nějak ponořil. Já neznám snad žádnou jinou progrockovou kapelu, která by měla v písničkách tak složité postupy. Skladby jako The Return Of The Giant Hogweed, Seven Stones, nebo závěrečná The Fountain Of Salmacis jsou toho důkazem. Melodie těchto skladeb jsou velmi originální, ale strašně sofistikované, takže po jednom nebo dvou posleších se to rozhodně nevstřebá. Člověk musí pozorně naslouchat a naslouchat, a teprve potom začne odhalovat ony geniální detaily. Jak říkám, trvalo mi to strašně dlouho, ale podařilo se mi to. Taky některým může vadit Gabrielův teatrální zpěv, ale na ten jsem si už zvykl.

Co je opravdová bomba, tak je to úvodní The Musical Box. A ten závěr je přímo neskutečný. „Why Don’t You Touch Me, Touch Me, Now! Now! Now! Now!“ To, přiznám se, jsem ještě nezažil. Gabriel už ze sebe nemohl vydat víc. Taky se mi strašně líbí roztomilá Harlequin, která je takovou úlevou mezi progrockovými děly. A moje nejoblíbenější písnička na albu je, sice krátká, ale nádherná For Absent Friends. Pouštím si ji vždycky několikrát za sebou. Ten text a ta melodie mě pokaždé dostanou. Když si vzpomenu na čas, kdy jsem musel nedobrovolně opustit své nejlepší kamarády a kamarádky, tak ukápne i slza. Dávám plný počet.

Ještě bych chtěl říct, že jsem nedávno poslouchal album The Lamb Lies Down On Broadway v kuse, na jeden zátah. A to byl teprve "záhul". Na další poslech už si asi netroufám. Normálně mě to fyzicky vyčerpalo, protože je to ještě asi tak tisíckrát složitější než Trespass, Nursery Cryme, Foxtrot a Selling England By The Pound dohromady.

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis

Black Sabbath - Forbidden

Black Sabbath / Forbidden (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 01.08.2018

Recenze na album Black Sabbath – Born Again s Gillanem za mikrofonem a prapodivným zvukem mě inspirovala ohodnotit další jejich kontroverzně přijímanou nahrávku. Tou je deska Forbidden z nešťastného roku 1995. Proč nešťastného? V tomto období klasickému hard rocku a metalu doba nepřála, na MTV letěl rap, indie a alternativní rock. A zrovna tehdy jako na potvoru vydávají Black Sabbath nové album s názvem Forbidden. Za mikrofonem opět Tony Martin, ovšem s novou rytmikou za zády, kterou obstarali staří známí - basák Neil Murray a tlučmistr Cozy Powell.

Námětem milionů článků se však stala osoba producenta Ernieho C – rap metalového kytaristy a zvukaře, co pomohl zvukem demosnímků RATM a Stone Temple Pilots ke smlouvám. Tohoto člověka pravděpodobně dohodila vydávající firma I.R.S., aby oživila zvuk Sabatů - některé prameny uvádí, že Tony slyšel Body Count, líbíla se mu jejich cover verze War Pigs a nabídl Erniemu spolupráci. Jak to bylo doopravdy je dnes vcelku jedno. Důležité je, co z této spolupráce vzniklo. Myslím, že se již můžeme s odstupem času bez emocí v klidu zaposlouchat do výsledného produktu.

Co jsem zjistil já osobně? Jedná se o výbornou desku, která nemá slabší místo a třeba takové Born Again válcuje levou zadní. Rád bych, aby alespoň na tomto webu přestaly kolovat nepravdy o nekvalitním zvuku, které jsou smutným klišé, šířeným jako mor z článku do článku. Tyto fámy roztrubovali hudebníci samotní a květnatě vyprávěli o tom, jak jim Ernie C zkazil zvuk na desce a změnil jejich vizi o kvalitním soundu, který ještě ve zkušebně měli.

Já však Ernieho chválím za několik věcí. Objednal zámečníka a nechal vyměnit petlici u studia, aby si tam jednotliví muzikanti po večerech nechodili hrát se šavlemi na mixpultu. Dále oceňuji jeho osobní statečnost spolupracovat s namachrovanýma týpkama, kteří ho drsně ignorovali - a to je ještě jemně řečeno. Většina kapely (krom zpěváka Tonyho Martina, který názor nemá, aby nepřišel o flek) se považovala za matadory rockové scény (jemně řečeno) a dávala hlasitě najevo, že je nebude školit nějakej černošskej rapper.

Ernie však přes velké boje s kapelou i s vydavatelskou firmou (která nakonec nechala vytvořit tři závěrečné mixy) za cenu mnoha kompromisů prosadil ostřejší, živočišnější sound desky bez příkras, která je plná drsných riffů a hlavně skvělých ponurých hitů, se kterými se Black Sabbath vrátili ke svým kořenům. Pryč byla ta načančanost a nemístná pompéznost předchozích desek – byli tu zpět ti vzteklí rafani, z kterých šel strach.

Deska hodně založená na riffech – zaposlouchejte se třeba do jedovatého a temného otvíráku Illusion of Power, který svým proslovem ozvláštnil sám Ice T. Nebo do výborné Can't Get Close Enough, která začíná tak nevinně. Hned následující Shaking Off The Chains potvrzuje má slova – temnota sama, která teče z Iommiho zesilovače. Tady by zazářil Ozzy. Po nezbytné baladě I Won't Cry For You následují další dvě nádherné riffové záležitosti Guilty As Hell a Sick And Tired. Trochu optimizmu přichází až s odlehčenou Rusty Angels. Titulní song Forbidden s mrazivými klávesami je mostem a připomínkou předchozího alba Cross Purposes. Členitá Kiss of Death zakončuje tuto jízdu. Nejlepší nahrávka s Tonym Martinem.

Bohužel doba vzniku nebyla pro podobnou muziku ideální. Dnes však můžeme připustit, že tehdy bylo album Forbidden kritizováno neprávem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Forbidden
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Plastic People Of The Universe, The - (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět

Plastic People Of The Universe, The / (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět (2010)

northman | 5 stars | 01.08.2018

Písničky obsažené na tomto CD byly součástí koncertů v letech 1979 a 1980 a poprvé byly vydány na roku 1992 na albu Slavná Nemesis, který je součástí boxu Plastic People Of The Universe. V roce 2002 vyšlo remasterované album s názvem Jak bude po smrti jako součást dřevěného boxu s šestnácti CD. V roce 2010 vyšlo zpracování této desky s orchestrem Agon.

Titulní skladba je zhudebněná báseň Ladislava Klímy z počátku dvacátého století. Zpracování živého vystoupení Plastic People Of The Universe s orchestrem Agon je zarámované dvěma skladbami s názvem Dechovka I. a Dechovka II. Tyto skladby byly zařazeny možná i z důvodů obliby tohoto žánru Martinem Jirousem. Po dechovkovém úvodu následují skladby z desky Slavná Nemesis se vsuvkou s názvem Eterna (K Denici mluví Dryáda) - je to vlastně deklamace dvou různých textů podbarvená hudbou, deklamujícími jsou Eva Turnová a Vratislav Brabenec. Jako bonus je na CD živé vystoupení z roku 1980, tento koncert je velice syrový a surový, hra Vratislava Brabence na alt saxofon si nezadá se hrou Dona Van Vlieta na ten samý nástroj na albu Trout Mask Replica. CD vyšlo v roce 2009 na labelu Guerilla Records, ale nahrávka je z divadla Archa z roku 2003. Mrzí mě, že nám režim nedopřál více veřejných vystoupení této kapely v sedmdesátých letech. Pro mě všechny tři podoby těchto písní patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách vyšlo - výborné texty s opravdu zajímavou a invenční hudbou.

Když to mám hodnotit, tak maximum.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

terka | 5 stars | 01.08.2018

Caravanserai patří mezi desky, které poslouchám ráda a často. Začala se mi líbit ještě dřív, než jsem si jméno jejího interpreta dokázala vůbec zapamatovat a správně vyslovit. Když dnes začne o Santanovi někdo mluvit, okamžitě si vybavím dvě nahrávky - Abraxas a právě Caravanserai. Dva natolik odlišné, ale zřejmě vrcholné prubířské kameny jeho uměleckého života.

První období, které Santana věnoval latinsko-americké muzice, začal na následujících nahrávkách pomalu opouštět. Deska Caravanserai zaznamenala v kariéře Carlose Santany zásadní obrat, neboť se jednalo o ostrý odklon od jeho prvních tří kritikou uznávaných alb. Zvukový kolorit se odvracel od toho rockově laděného a soustředil se na splynutí s jazzovými postupy. Kromě tří skladeb je zbytek desky instrumentální a nejspíš i proto z něj nevzešel žádný komerční hit. Je to první album ze série, které vešlo ve známost svou vzrůstající hudební složitostí, což znamenalo odklon od populárního rockového formátu raných alb Santany směrem k experimentálnějšímu jazzovému zvuku. Caravanserai je dodnes považováno za jakýsi umělecký vrchol tohoto kytaristy.

V roce 1972 se Santana nalézal na samé špici vlastní popularity. K tomuto stavu přispěla i famózní práce pojmenovaná Caravanserai, dodnes patřící k jeho nejoblíbenějším položkám. Určitě právem. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Pain of Salvation - Remedy Lane

Pain of Salvation / Remedy Lane (2002)

steve | 5 stars | 31.07.2018

V období alba Remedy Lane jsem si kapely Pain of Slavation nesmírně vážil. V těch letech to byla jedna z předních extraligových progresivně metalových záležitostí. Udržet se na špičce se jim dařilo nějakých deset let. Postupně ale jejich kouzlo vyprchávalo, až se se rozdrobilo na popel. Dnes je mnozí fans pohřbili zaživa.

Poslední deska je strašlivá a egoistické chování jejich leadera odpudivé a směšné. K zbožňování, nebo řekněme uctívání velkých hudebních ikon musí mít člověk důvody. Nestačí jen hudební talent a intelekt, ale je zapotřebí i zdravá racionalita a zdrženlivé chování. Naštěstí před patnácti lety tomu bylo opačně. Daniel Gildenlöw byl za progresivního věrozvěsta a současník dalšího génia, Stevea Wilsona. Dnes stojí obě tyto osobnosti na různých pólech své povahové osy. Wilson zůstal stejně geniálním hudebníkem a plachým introvertem, Daniel zpychnul a hudebně už nemá co nabídnout. Říká se tomu syndrom vyhoření. Jen on sám si ho nehodlá připustit, což je pochopitelné a pro část okolí také frustrující.

Deska Remedy Lane hledí do tváře umělecké svobody a novokoncepční tvořivosti. Pak už nebylo kam jít a následovaly více nebo méně povedené okliky. Remedy je ale dokonalá a dodnes ukazuje ostatním, podobně zaměřeným kapelám cestu. I dnes může sloužit jako učebnice progresivní dokonalosti.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Black Sabbath - Born Again

Black Sabbath / Born Again (1983)

Petr87 | 5 stars | 30.07.2018

7. srpna 1983

Půlnoc! Temnota ležela nad krajem jako hrozivý stín a měsíc se jen občasně a s obtížemi prodral těžkými mraky. Pak se jeho slabé skomírající světlo rozlilo po malém hřbitově a staré zvětralé náhrobní kameny tímto získaly zvláštní stříbřitý lesk; chuchvalce mlhy se vznášely nad spadaným podzimním listím. Hrobovým tichem najednou zaznělo hlasité zahoukání sýčka!

Hle! Vlhká zem u jednoho z hrobů se pohnula! Náhle bylo všechno pryč - byla to vše jen halucinace? Ne! Země se opět zahýbala, tentokrát silněji. Najednou náhrobek ve tvaru kříže vystřelil jako torpédo z vlhké hlíny poseté listím a obrácený se zabodl do země vedle hřbitovní kaple. Tu se celá vrchní vrstva hrobu začala vlnit, na stranu se sesunuly hrudky hlíny a z převrácených váz vytekly zbytky zatuchlé vody; zdálo se, že z hrobu vystupuje sám satan! Pomalu, jakoby tažena neviditelným lanem, se z vlhkého hrobu zahaleného sirnými výpary vynořila houbovitá umrlčí ruka, která ve svých kostnatých pařátech cosi svírala! Bylo to nejnovější album slovutných BLACK SABBATH! Odhodila jej a pak stejně rychle jako se vynořila se zase stáhla zpět do svého vlhkého studeného pelíšku... Ano, takto nějak se tato démonická fošna tady musela objevit, protože nevěřím tomu, že něco tak ďábelsky znějícího mohlo vzniknout na Zemi!

Nad krátkou spoluprací Sabbatů s fenomenálním pěvcem Ianem Gillanem dodnes spousta fanoušků ohrnuje nos a někteří se o tomto díle nezmiňují zrovna slušně. Mně ovšem nezbývá nic jiného, než směrem k nim poslat vztyčený prostředník a odplivnout sirnou slinu. Nechápejte mě špatně - mám rád klasickou éru s Ozzym, mám rád i božského Dia a i dodnes trochu přehlížená alba s hrozně nedoceněným výborným zpěvákem Tony Martinem - ale to, co vzniklo s Gillanem, považuji osobně za jeden z nejlepších zářezů, co nám mohla tato legendární britská hardrocková sebranka nabídnout!

Tak infernální zvuk, který nám tady BLACK SABBATH předhazují, jsem už na žádné z jejich předchozích ani následujících desek nezaznamenal. Zvuk Tonyho sladkého elektrifikovaného dřeva (Iommiho považuji za jednoho z nejstylotvornějších rockových kytaristů všech dob!) třeba ve skladbě "Zero the Hero" by zahanbil i kdejakého deathmetalového strunaře! Neuvěřitelně chorobné nazvučení a do toho všeho démonicky znějící Gillan, kterého jsem takhle týrat své hrdlo ještě nikde neslyšel! No ty vole...

Deska nemá z mého pohledu slabé místo, všechno do sebe dokonale zapadá a ambientní vsuvky "Stonehenge" a "The Dark", z nichž druhá jmenovaná oplývá rozkošným industriálním chladem, jen výborně doplňují všudypřítomnou temnou atmosféru. Škoda, že tato zvláštní a dodnes neuvěřitelná sestava nevydržela déle - opravdu by mě zajímalo, s čím by přišli příště. Zatracení znovuobnovení Párpli! :))

Plných pět pekelných kotlů, měně tomuto dát prostě nemůžu!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Procol Harum - A Salty Dog

Procol Harum / A Salty Dog (1969)

horyna | 5 stars | 30.07.2018

K desce A Salty Dog se vyjádřím pouze krátce. Určitě jde o jedno z nejúžasnějších alb Procol Harum a konce šedesátých let též. Pokud hledáte nevšední hudební zážitek s muzikou barevnou jako sklíčka mozaiky, muziku příjemnou a lehkou jako ranní vánek, muziku která se lehce neoposlouchá a která snadno nezevšední, jste na té nejlepší stopě. Je velice snadné se do mořského proudu tohoto alba ponořit a vykoupat se v něm. Hlavu z něj nebudete chtít vynořit a jeho příjemný šum vám bude v uších rezonovat ještě dlouho.

Titulní skladba je skvostem tvorby P. H. Příjemňoučká romanťárna to umí skvostně rozehrát na city a svým emotivním nábojem si vás okamžitě podmaní. Já znal dříve velice povedený cover od Transatlantic, který kupodivu nazpíval Mike Portoy, ovšem originál je originál. Neméně povedená je i po blues a country pokukujicí dvojka The Milk of Human Kindness, kterou se proplétá překrásná a decentní kytarová linka. Balady a Procol Harum - kapitola sama o sobě. Too Much Between Us dokáže vykouzlit úsměv i pláč, má prchavou atmosféru a její kouzlo se v určitých situacích mnohonásobně zesiluje. The Devil Came from Kansas a Juicy John Pink patří mezi dřevní bluesovky, které tlačí kupředu jejich syrové prvky.

Samozřejmě že i další písně jsou výborné a jelikož jsem na začátku zmiňoval, že to tentokrát zkrátím (což se mi úplně nepovedlo), žádné další pitvání už nebude. I když takové All This and More nebo pohádková Pilgrims Progress by si rozbor zasloužily. Ale nač vlastně - Procol Harum nám prostřednictvím A Salty Dog zanechali jedinečný artefakt doby a vzájemné skladatelské kretivity. Šedesátý devátý = dobrý to ročník, na kvalitní muziku určitě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - A Salty Dog
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Beck, Jeff - Jeff Beck Group

Beck, Jeff / Jeff Beck Group (1972)

vmagistr | 3 stars | 29.07.2018

Druhá (a závěrečná) etapa existence Jeff Beck Group, seskupení okolo schopného kytaristy a bývalého člena slavných Yardbirds, trvala ještě o něco kratší dobu než první období. Přesto ale během dvou let, po která Beck se svými novými kumpány brázdil evropská a americká pódia, vznikly dvě vcelku povedené připomínky situace, kdy se Jeff ze svého pevného blues-rockového zázemí opatrně rozhlížel, co že se to na širém rockovém světě začíná kuchtit s tím jazzem - a za několik let to všechno začal zužitkovávat. Ale nepředbíhejme. Na jaře roku 1972 ještě Beck tvrdí muziku s čistě rockovými spoluhráči a zrovna mu vyšlo druhé album této sestavy, eponymně nazvané Jeff Beck Group.

To nejlepší, co tahle deska přináší, se podle mě nachází zhruba okolo její poloviny. Jde především o parádní instrumentálku I Can't Give Back the Love I Feel for You a klavírem vydatně podporovaný nářez Going Down. Co na tom, že si Beck obě skladby vypůjčil z repertoáru jiných umělců, když zvláště první jmenovanou tak osobitě jako on těžko kdo zmáknul. A do třetice všeho coverovaného - z I Got to Have a Song už originál Stevieho Wondera sice kouká trošku okatěji, ale Beck dokázal ustát i funkové vlivy a zajímavě jimi svou verzi obohatit. Z autorských věcí na desce sluší zmínit další (a o něco méně "sešněrovanou") instrumentálku Definitely Maybe a možná ještě klavírem zajímavě vyšperkovanou Sugar Cane. A zapomenout nesmím ani na hutný otvírák Ice Cream Cakes.

Poslední deska Jeff Beck Group je podle mě ze čtveřice alb nahraných pod touto hlavičkou nejslabší. Perfektní kousky Truth a Rough and Ready jsou kvalitou materiálu o pěkný kus výš, a i v pomyslném souboji s Beck-Ola u mě eponymní deska ztrácí. Tři hvězdičky budou dneska tak akorát.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck Group
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Amos, Tori - Under the Pink

Amos, Tori / Under the Pink (1994)

Balů | 5 stars | 28.07.2018

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem byl zasažen hlavně ženským hudebním elementem, který se v té době výrazně prosazoval v rocku. Byly to první desky Sinéad O'Connor, Suzanne Vega, Toni Childs a zejména Tori Amos.

Tato její druhá deska pokračuje v náladě debutu, ale je více napřažená do rocku. Tori píše písně na výrazném klavírním základě, ale aranžmá využívá schopností její řízné rockové doprovodné skupiny. Je to klavírní virtuoska s hodně živelným projevem a výborná zpěvačka. Její zpěv bych přirovnal k tomu nejlepšímu z Joni Mitchell, Suzanne Vega a třeba i Patti Smith. Když při poslechu zavřu oči, mám dojem mořských vln dorážejících na pobřežní skaliska. Při koncertech té doby si posluchači užili i klavírních předělávek od Led Zeppelin nebo Nirvany. Její tvorbu sleduji dodnes, protože její alba mají hodně vyrovnanou kvalitu.

Palby alba: God a Cornflake Girl.

Zajímalo by mne kdo z vás také poslouchá tuhle americkou "Kate Bush".

» ostatní recenze alba Amos, Tori - Under the Pink
» popis a diskografie skupiny Amos, Tori

ZZ Top - Rhythmeen

ZZ Top / Rhythmeen (1996)

Voytus | 3 stars | 26.07.2018

Mezi různými skupinami a interprety, které uvádím jako své neoblíbenější a někdy i vyloženě srdcové záležitosti, často zapomínám na vousaté trio z Texasu. Přitom je to jedna z těch skupin, které mě zasáhly již v dětství a to – světe div se – televizní „masírkou“ na podporu jejich pražské návštěvy někdy v 90. letech. Celé dny televize pouštěla jejich nejslavnější klipy, v nichž nebyla nouze o krásné ženy, rychlá auta – proslulý ZZ mobile a různě vylepšené modely z 50. a 60. let – i záběry na členy samotné, nejčastěji se objevující v roli pozorovatelů a komentátorů toho, co se v klipech dělo (s chlupatými kytarami). Jasně, že mi byla sympatická zejména jejich image a právě to mi zůstalo v hlavě ze všeho nejvíc. A pak ještě jejich účast ve filmu Návrat do budoucnosti, kde navíc exceloval i jeden z mých oblíbených „cvoků“, Christopher Lloyd.

Naplno jsem se ale k jejich hudbě dostal až někdy v sedmé či osmé třídě základky a to prostřednictvím alb Recycler, Antenna, Afterburner (ten jsem si tuším ke čtrnáctým narozeninám nadělil na kazetě a myslím, že bych jej mohl prohlásit za vůbec první album, které jsem si kdy koupil), Greatest Hits (tam jsem poprvé slyšel i jejich staré kusy, bohužel na něm nejsou songy z prvních dvou desek), Degüello a Fandango.

Rhythmeen dnes považuji za výborný návrat k bluesovým základům po megaúspěšných albech z 80. let. Skupina tu zní patřičně syrově, zejména Gibbonsova fuzzem poháněná kytara s tónem tak tlustým, že málem neprojde dveřmi. Naštěstí se tu nezkresluje úplně všechno, jako na některých následujících albech, takže nemáte pocit odkouřených repráků (eh… Mescalero, že?). Jinak tu není třeba hledat něco vysloveně objevného, o tom to není – je to hlavně o tom si to pořádně užít. Co na tom, že první tři písně jsou variací téhož, liší se jen mírnými odchylkami v tempu, když jsou kytarové riffy takhle funkčí, navíc ta tahounská a přehledná Billyho sóla (hned úvodní Rhythmeen, to jsou prostě tak parádně umístěný tóny, že by jen málokdo nahrál lepší)! Ukázkově minimalistické jsou i refrény, plnící nejčastěji funkci jedno až dvouslovných skandovaček („Black fly/that’s right/Black fly/that’s right“ nebo „She bang-bang my shang-a-lang“).

Harmonicky se vousáči drží osvědčených třech akordů, ovšem najdou se tu i výjimky, jako třeba čtvrtá What’s Up With That s nakřáplou foukací harmonikou, mající v pohodovém tempu relativně blízko k soulu, ať už doprovodnými vokály, či autorskou výpomocí soulových veteránů Luthera Ingrama a Marka Ricea. Možná je neznáte, ale takovou Mustang Sally snad netřeba představovat. Případně je tu téměř heavy metalový nářez She’s Just Killing Me – ta mě při prvním poslechu řádně praštila přes uši. Však i tu řádí i bicman Frank Beard. Ještě zmíním líně se převalující Vincent Price Blues s opět skvělými sóly, při nichž Gibbons ždímá z kytary naprosté maximum. A další překvapení v podobě My Mind Is Gone, kde je jako spoluautor uveden Stevie Wonder – ono je to akordické schéma z Pasttime Paradise jen těžko přeslechnutelné.

Bohužel se na albu nachází i pár nevýrazných kousků, točících se okolo stejných schémat, což samo o sobě nevadí, ale neškodilo by vydat klasických 40-45 minut a ty dva, tři slabší songy nechat třeba jako bonusy nebo b-strany singlů (ale samozřejmě mám do toho houby co mluvit). Fajn je, že na albu ani není moc dotáček, sem tam druhá kytara, či různé perkuse, takže studio tentokrát nehrálo takovou roli, jako v 80. letech a syrovost je zaručena.

Závěrem: Vousáči vydali v kontextu diskografie celkem vyrovnané album, které se drží zaběhlých forem a pokud se v něm nebudete moc šťourat a vrtat a hledat něco, co tam není a ani být nemá, tak si tu jízdu ZZ mobilem jistě užijete.

» ostatní recenze alba ZZ Top - Rhythmeen
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

Nightwish - End of An Era -Live (DVD)

Nightwish / End of An Era -Live (DVD) (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 26.07.2018

Název nosiče End of Era jasně předurčuje a poukazuje na následný vývoj v táboře této finské symfo-metalové smečky. Peripetie kolem odchodu tehdejší zpěvačky Tarji Turunen jsou doufám všem dostatečně známy, proto se o nich nebudu blíže zmiňovat. Skupina a management však nemohli vymyslet nic lepšího, než natočit záznam koncertu, který proběhl 21. října 2005 v Helsinkách. Toto památné vystoupení dokonale shrnulo a zakonzervovalo pro další generace jednu zásadní etapu vývoje této kapely.

Po tomto koncertu došlo k odluce Tarji a Nightwish, která měla fatální důsledky pro obě strany. Tarja nikdy nenalezla tak schopného skladatele, který by ji pomohl vrátit se na vrchol a Nightwish nikdy nedokázali nahradit zpěvačku s tak silným kouzlem osobnosti, neuvěřitelně silným charisma a naprosto výjimečným projevem operně školeného hlasu.

Naštěstí mám možnost sáhnout po tomto live koncertě a připomenout si hlavní hity z první pětice alb Nightwich. A že je jich požehnaně. Jelikož zde hodnotím audiovizuální dílo, je třeba se kromě dokonalé hudby zmínit o atmosféře. Viděl jsem všechny živé oficiální záznamy kapely, ale žádný se energií, setlistem a chutí kapely vymáčknout ze sebe to nejlepší tomuto nemůže rovnat.

Stačí si pustit úvod vystoupení, kdy zní Zimmerovo intro a první tóny Dark Chest of Wonders, kapela startuje, efektní exploze první řady ohlušuje, sloupy ohně stoupají pomalu až ke stropu haly - dav šílí.. Potom se pódium jakoby projasní, ale není to jen kanárkově žlutým pláštěm přicházející Tarji, ale tou aurou, která ji obklopuje. Té stačí pokynout davu a ten by pro ni v tu chvíli udělal cokoliv. Celé vystoupení je velmi akční, Tarja střídá kostýmy a během koncertu to ani jednou nezaskřípe, obdivuji také světelné a pyrotechnické efekty. Jestli ostatní muzikanti věděli, že jde o poslední vystoupení, to nevím, ale na pódiu ze sebe vydali maximum.

Z metalové oblasti je to jeden z mých nejhranějších Blu Ray (škoda, že jde jen o extrapolaci z DVD formátu). Kvalitní obraz a zvuk je zaručen. Podobný styl muziky jinak blíže nesleduji, ale zde potvrzuji výjimku z pravidla. Nightwish mě tímto koncertem dostali.

» ostatní recenze alba Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

EasyRocker | 5 stars | 26.07.2018

Valící se šutry jsou pro mě (namísto pro mě přece jen příliš konformních a uhlazených Brouků) už léta symbolem toho, čemu se říká primární, syrový rock, nejlépe s pořádnou černou příměsí. Trocha folkové polevy, a žhavá jízda může začít.

Jen málo rockuchtivých hlav asi nezná úvodní magický tanec Sympathy for the Devil - za to už v tom pekle musí mít plac rezervován hned pod rohatým. Pomalý šamanský rozjezd, "houkající" vokály, načasování a vrchol. Ve volnějších akustických tvarech nastupuje svůdná No Expectations a je tu skvostná Jonesova slide kytarka a Jaggerův charismatický přednes. Folk a blues ruku v ruce. Dear Doctor začíná hutně sázeným bluesovým odzemkem, o který se tříští opět brilantně procítěné akustické kytary v pařátech Briana Jonese - pod tohle album se podepsal vskutku ďábelsky, výsledkem je řádný dusot kopyt. Přichází drobná Parachute Woman a zůstáváme na zaostřeném blues. Nedbalý, zahulený a syrový zvuk, Jaggerův chuligánský zpěv, luftem létají kulky a pěsti.

Jsou tu opět akustické kytary a důrazná basová prošlápnutí terénu z rukou Wymanových, refrén ale báječně ovládl melodický Jaggerův gejzír. Jigsaw Puzzle. Je to pekelný tanec s ďábelsky jedoucím klavírem! Pouličními demonstracemi inspirovaná Street Fighting Man je nekompromisní odpich, hned úvodní riff vás srazí na zem tak, že by záviděl i hrdinný nebožtík Bud Spencer. A pak už se to sype ze všech stran jak hromada haraburdí. Nemáte šanci! Prodigal Son nás vrací na křivolakou cestičku - je jasné, že i na pomezí country a folku jsou pánové jako doma. Protože duše Stones vždy tkvěla v blues, máme tu k duševnímu potěšení Stray Cat Blues, opentlené báječnými Richardsovými sóly. Všechno hřímá, ječí a kvílí až do konce.

K folku jako by nakukujícímu k Dylanovi nebo i Neilu Youngovi nás odveze krásné dělnické vyznání Factory Girl. Jagger vše posouvá až k nebesům. A je tu závěr. Velebné akustiky, hymnické a teatrální pojetí, zachovávající ale i bluesový smutek a nostalgii, opět tu Jagger hlasově čaruje a Watts bicí věru nešetří. Náladu skladby skvěle dotvořil hostující gospelový chór a piano. Vřelé díky i za Salt of the Earth.

Za pět, tady není o čem. Čtyřicet minut toho, co můj závislácký třas u těchto pánů vyžaduje - černavé jádro, rock, folk. Injekce do zadnice a jsem zase na nohou.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Van Der Graaf Generator - Still Life

Van Der Graaf Generator / Still Life (1976)

steve | 5 stars | 26.07.2018

Mám rád začátek Pilgrims, decentní a melancholický. Hammill to nikam netlačí, spíš nás nechává samovolně se posunovat ke svému světu fantazie a dekadence. Po nějaké chvíli začne skladba těžknout a moc přebírá expresivita. Vzduch je zahuštěnější, ale v jeden moment skrze temno znovu problesknou sluneční paprsky. Střídání nálad je Hammillovou doménou. Still Life začíná romanticky a uvolněně, krásně se to poslouchá. Jenže Jacksonův saxofonový model spolu s tvrdým Bantonovým hammondem přemosťují skladbu do úplně jiné dimenze. Je to trochu schizofrenní, hlavně když Peter deklamuje svým drsným stylem.

Skladbu La Rossa rozdmýchávají pohupující se nástrojové proměny saxofonu a bujaré rytmiky. Složitější aranžmá a změny rytmů dovedou člověku pěkně zamotat hlavu, až se začne ve skladbě ztrácet. Je to klasická záležitost "generátorů" - dravá, pulzující, instrumentálně a poslechově náročná, nezapomíná na atmosféru a probouzí dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Prostě skvělá. My Room (Waiting for Wonderland) je z úplně jiného světa. Tady jde především o náladu, kterou vytváří Peterův hlas, Davidova saxofonová melodie, ležérní Bantonův klavír, bublající basa a jazzově rozverné bicí. Childlike Faith in Childhood's End je pak magicky fatalizující operou definující celou tvorbu VDGG.

Stil Life je nejsilnějším reprezentatem druhého období "generátorů". To se vyznačuje skromnějším přístupem a odměřenější kompoziční škálou. Atmosféričnost zůstává stejná, bohatá a komplexní. Album obsahuje desítky překrásných detailů, do kterých je potřeba se postupně vpravit.

Deska desek!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Magnum - On a Storyteller's Night

Magnum / On a Storyteller's Night (1985)

john l | 5 stars | 26.07.2018

Existují nahrávky, které mají pro člověka zvláštní význam. V moji sbírce zaujímá jednu z takových pozic album On a Storyteller's Night. Dlouho to byl jediný stařičký opus kapely Magnum, který jsem vlastnil. Jenže v určité fázi svého hudebního dospívání jsem z pompézní produkce dostával kopřivku a když se naskytla příležitost, dal jsem ho pryč. Jak se traduje, odříkaného chleba největší krajíc, uběhlo několik let a mně po desce začalo být zase smutno. Jenže zrovna v té době už nebyla v běžné distribuční síti. S odstupem několika let jsem si ji zase sehnal a dnes mně její překrásný obal i příjemné písničky přinášejí znovu potěšení.

Jde o dramaturgicky zajímavě rozdělenou desku. V první půli nás kapela potěší epičtějšími kusy plnými historie, zbojníků a sličných panen a v druhé si Catley se svými kumpány naposledy zavzpomínají, odkud Magnum vzešli a že heavy metal pro ně nebyl jen chvilkovým poblouzněním.

Několik kusů z této desky by se slušelo zařadit na celkové best of kapely. Vznešená modlitba How Far Jerusalem (možná nejlepší skladba celých Magnum), mystický drahokam On a Storyteller's Night, vzdušná akustická záležitost Before First Light, odpověď na úspěch kapely Asia Two Hearts nebo klidně dunící All England's Eyes. Co skladba, to klenot.

Pět nedávám z povinnosti, ale z úcty k mé nejoblíbenější desce Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - On a Storyteller's Night
» popis a diskografie skupiny Magnum

Thin Lizzy - Chinatown

Thin Lizzy / Chinatown (1980)

terka | 2 stars | 25.07.2018

Připadá mi zbytečné psát recenzi na desku, která se mi nijak zvlášť nelíbí. Ale jelikož tu nemá žádný ucelený názor, zkusím něco málo vyplodit. Z mého pohledu tedy jde o kontraproduktivní počin, který má ostatní posluchače spíš varovat, než je nabádat ke koupi takového nosiče.

Thin Lizzy mám ráda, jejich desky jsem slýchala často, některé z nich u nás rotovaly doma i na zahradě. Podotýkám, že některé z nich. Třeba Chinatown si vůbec nepamatuji a když ji teď poslouchám, asi tuším proč. Po minulé krasojízdě s Gary Moorem a deskou Black Rose nastala v Thin Lizzy doba temna. Chinatown je jako studená sprcha. Bez příchutě, bez nápadu, bez špetky zariskování. Kapela předvádí kolovrátkovské melodie druhého stupně, které nemají dostatek originality ani invence. Několik nudných skladeb je tu doplněných průměrnými položkami. Je to hubené až bída. Jako nejpřijatelnější vzorky jsem vyhodnotila první a poslední dvojici. Tam se pánové alespoň trošku snaží.

Nevím, co dál bych měla napsat o desce, která stojí za starou belu. Jestli někdo z vás Chinatown znáte, podělte se se mnou o vaše zkušenosti. Jsem zvědava, zdali mně dáte za pravdu.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Chinatown
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm

Kaipa / Kaipa DaCapo - Live Stockholm (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 24.07.2018

Před několika měsíci jsem se (vzpomínám-li si dobře) na progboardu prostřednictvím Paľa dozvěděl, že kapela Kaipa DaCapo vydala živák s lakonickým názvem Live Stockholm. V té době se nedal nikde sehnat, poslechl jsem si tedy jen zběžně ukázky z nějakého (tuším holandského) streamingu s tím, že se k němu někdy v budoucnu vrátím. Uplynulo mnoho vody a nyní konečně nastala ta ona památná chvíle, kdy byla nahrávka načtena přehrávačem.

Informace na obalu zněly lákavě. Kapela odjela turné ve stejném složení, v jakém natočila debutní desku Kaipa DaCapo (za nemocného Maxe Lorentze zaskočil kolega Lalle Larsson z Karmakanic). Tedy původní tři členové Kaipy hráli vybrané písně z jejich druhé a třetí desky vydané v sedmdesátých letech. Jistě pádný důvod navštívit koncert. Jelikož jsem nebyl jedním z oněch šťastlivců, co je viděli naživo, musel jsem se spokojit s hudebním záznamem na CD.

Po prvním letmém poslechu jsem si říkal, že je něco v nepořádku. Skladby jsem poznával, ovšem v natolik podivném stavu, že při podrobném poslechu (pokud máte naposlouchané původní verze) musí nastat problém. Dostal jsem se až do úplně schizofrenního stavu, kdy jsem si nebyl jistý, zda si já nepamatuji, jak zní originál, nebo to Kaipa DaCapo hraje zcela jinak, což byl pro mne velmi nepříjemný pocit.

Abychom si rozuměli - nejde o to, že si umělci v živém provedení některou skladbu zkrátí či prodlouží nějakou improvizací, nebo že si něco zjednoduší. Zde je překopáno pomalu vše, což je pro mě zcela nepochopitelné a co si tak vybavuji, v takovém rozsahu jsem se s něčím podobným nesetkal. Jsou jen dvě vysvětlení – buď se Roine Stolt zbláznil a chtěl pozměnit původní vyznění svých skladeb k lepšímu, nebo (což je pravděpodobnější varianta) zahlazoval stopy po hudebním vkladu bývalého klávesáka Hanse Lundina, který nedal souhlas s přehráváním původních verzí skladeb. To jsou však jen mé domněnky.

Uvedu jen několik příkladů, které však plně ilustrují celý záznam. Z nádherného titulního songu Inget Nytt Under Solen bylo vynecháno vše podstatné, vyslechneme si však Stoltovo sólo, které je oproti originálu nataženo na trojnásobnou délku. Naopak instrumentálka En Igelkotts Död je zkrácena na polovinu, rovněž z En Igelkotts Död byl použit jen ústřední motiv, klávesová předehra byla vynechána a Lundinova roztomilá melodie na závěr byla zcela pozměněna. O Skenet Bedrar se raději vůbec nebudu vyjadřovat. Jazz rockové syntezátorové sólo je také hodně nudnou záležitostí.

Abych jen nehaněl – docela se povedly Total Förvirring, dále Korståg - klavírní představení hostujícího hudebníka Lalleho, jediný zástupce ze studiového alba Kaipa De Capo - Dårskapens Monotoni, a také největší hitovka Det Tysta Guldet – zde není co řešit, majestátní a hodně emotivní skladba s varhany koncertně ještě rozkvetla a trochu rockovější vyznění ji sluší. Tu nikdo neprznil a byla přednesena pomalu notu po notě.

Jak tento záznam zhodnotit? Pro ty, co nemají mnoha poslechy uložené v paměti originál verze songů, musí být tento koncert příjemným zážitkem. Pro mě je však toto zpracování naprosto neposlouchatelné, neboť zde nejde jen o nějaké krácení písní z důvodu časové tísně, ale o celkově překopanou strukturu a atmosféru songů. Velké zklamání. Zůstávám u živého záznamu Kaipy, který byl vydán v rámci edice THE DECCA YEARS 1975-1978. Zde je vše v pořádku.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2 (2015)

horyna | 4 stars | 24.07.2018

Čtvrtá studiová deska holandských Leap Day, nazvaná From the Days of Deucalion - Chapter 2, se skromně krčila přes půl roku zabalená ve skříni mezi ostatními ještě horkými a neposlechnutými cd a čekala, až přijde její příležitost. V její prospěch a o konečné cestě ven na světlo bylo rozhodnuto začátkem letošního července, to když jsem se chystal na dovolenou a přemýšlel, jakou muziku si sebou vzít. Kromě prověřených klasik jsem do mp3 nabalil i několik novinek, které jsem chtěl postupně poznávat.

Prokousat se hudebně nesnadným koncepčním albem mi zabralo nespočet poslechů a naposlouchávacích sekvencí. Deska už ve svém názvu navazuje na kapitolu první a dál rozvíjí a popisuje myšlenky běloruského spisovatele Immanuela Velikovského. Věnuje se mistrovu dílu Kolize světa a pro bližší popis jeho i jeho díla předkládám výňatek z Wikipedie:

"Immanuel Velikovsky - (10.6.1895, Bělorusko -17.11.1979), psychiatr, lékař a vědec. Je známý jako autor řady kontroverzních knih o starověké historii. Zasloužil se o založení Hebrejské university v Jeruzalémě. Je autorem knihy Worlds in Collision, která se stala americkým bestsellerem. Kniha byla vydána v roce 1950. Ve svých knihách Velikovsky používá komparativní mytologii a obrací se na starověké literární prameny včetně Starého zákona. Podle Velikovského Země v minulosti zažila srážky s jinými planetami, hlavně s Venuší a Marsem.

Worlds in Collision je jeho nejznámějším dílem a bylo publikována 3. dubna 1950. Kniha předpokládala, že kolem 15. století před naším letopočtem byla Venuše vysunuta z Jupitera jako kometa nebo předmět podobný kometě a prošel kolem Země (skutečná kolize není uvedena). Objekt změnil oběžnou dráhu Země a osu, což způsobilo nesčetné katastrofy, které byly zmíněny v raných mytologiích a náboženstvích po celém světě. Mnoho z tvrzení knihy je zcela odmítnuto zavedenou vědeckou komunitou, protože nejsou podporovány žádnými dostupnými důkazy.
"

Tolik tedy k samotnému autorovi díla, z něhož kapela vytvořila koncept pro svou dvoudílnou sérii.
Co se týče hudební stránky, jsou Leap Day už pevnou stálicí na světové neoprogresivní scéně a v rodném Holandsku jedním z neúspěšnějších souborů produkujících melodickou rockovou hudbu. Instrumentální tvář Leap Day odráží směsici klávesových výbojů dvojice Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg jakožto hlavního poznávacího znamení, kterému zdatně sekundují ostatní hráči. Vokál Jos Harteveld není excentrický ani zvlášť pronikavý, svým klidným způsobem frázování se však k hudbě této kapely perfektně hodí.

Jde o vyrovnaně upravené a aranžérsky dobře zpracované album, ze kterého - když budu hodně spoře vybírat - sáhnu po sugestivní skladbě číslo pět. Píseň Ya-Who do sebe dokonale implementuje čínský kolorit a volbou hudebních nástrojů patřících k lidové kultuře tamní oblasti i použitím originálního jazyka představuje zcela originální řešení v progresivní oblasti kapely působící v evropském teritoriu.

Jediný mírný nedostatek a vlastně překážku pro udělení maximálního hodnocení spatřuji v absenci dvou, tří svižnějších a dynamičtějších kousků, které by dokázaly toto jinak velice klidné a pohodové album trochu oživit - osobně řeknu až nakopnout.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day

Bunyan, Vashti / Just Another Diamond Day (1970)

vmagistr | 3 stars | 23.07.2018

Občas je zapotřebí si od přemíry různých progresí, technických vyšperkovaností a rytmických či kompozičních masakrů odpočinout a přepnout na úplně jinou frekvenci. Pokud tato potřeba vyvstane u mé maličkosti, je vedle 60's popu a v něm tehdy oblíbených dívčích skupin mou druhou sázkou na jistotu britský (jedno zda akustický či elektrifikovaný) folk. A když to tedy padne na něj, sáhnu dost často po jediném sedmdesátkovém albu britské písničkářky Vashti Bunyan nazvaném Just Another Diamond Day.

Základem všech skladeb je hlavní interpretka se svým hlasem a kytarou, na kterou obvykle jen jemně vybrnkává a dokresluje svůj osobitý vokál. Hlas Vashti je totiž neustále mírně zastřený, jako by zpívala napůl jenom pro sebe, ale asi právě proto pro mě má tak silné kouzlo. Melodie jejích skladeb jsou pozitivní, občas probleskne mírná melancholie, někdy zase náznak dětské hravosti (ale nikoli infantility).

Deska nabízí na ploše něco málo přes půl hodiny celkem 14! skladeb - netřeba doktorátu z numerické matematiky ke zjištění, že nepůjde o žádné rozkošatělé opusy, ale spíše o kratší popěvky. Ale i díky trpasličím stopážím (skoro polovina skladeb nemá ani dvě minuty) deska uteče než bys řekl arpeggio. Jednotlivé písničky navíc ozvláštňuje spousta hostů (často i zvučných jmen, namátkou Simon Nicol či Dave Swarbrick z Fairport Convention) s lidovými nástroji.

Ze skladeb na desce obsažených oblibuji vcelku všechny, ale zvědavý posluchač by se podle mě mohl na první dobrou chytit třeba na úvodní Diamond Day, prostřední Swallow Song nebo na poměry desky nebývale dlouhou tříapůlminutovku Rainbow River. Anebo taky na nějaké úplně jiné kousky, co já vím.

Samozřejmě od alba nemožno čekat žádnou hudební (r)evoluci - je to prostě bezelstně čistý folkový kousek s docela originálními melodiemi. Kdyby bývalý "stoneovský" manažer Andrew Loog Oldham koncem šedesátých let tuhle studentskou bardku nevyhmátl, asi by se nic zásadního v běhu hudebního času nezměnilo - jen by byl svět o pár desítek příjemných folkových skladbiček chudší. Tři hvězdičky jsou tentokrát jen takové orientační.

» ostatní recenze alba Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day
» popis a diskografie skupiny Bunyan, Vashti

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

lover-of-music | 5 stars | 23.07.2018

Budu stručný. Na tento monument jsem narazil před čtyřmi dny. Od té doby si ho neustále pouštím a nemůžu se ho nabažit. Doufám, že nikdy nepřijde den, kdy mě to album omrzí. Tohle je vážně v první řadě HUDBA! A jaká! Střídání nálad fantastické, melodie geniální, instrumentální dovednost neuvěřitelná.

Absolutně nejkrásnější moment je ke konci první půlky, kdy se postupně přidávají hudební nástroje do opravdu majestátní melodie plus mluvené slovo k tomu. "Bass guitar, mandolin" - prostě absolutní hudební extáze. Tohle album by mělo být studované. Pro mě to album znamená svátek hudby. Hluboce se skláním před tímto mistrovským dílem.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

Carloss87 | 5 stars | 23.07.2018

Další výstavní klenot této kapely. Na první dojem se může zdát,že vyměkli,ale hned první pecka Spirit of the radio hned vyvede z omylu. Tohle je pořád první liga a ne žádný okresní přebor. Aby posluchač opravdu nebyl na pochybách, napumpují do něj Rush další klenot Freewill - no a to už snad je jasné, že Rush opět nezklamali a vystřihli další parádní desku. Permanent Waves pohladí na duši a nikdy neomrzí.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Bruce, Jack - Things We Like

Bruce, Jack / Things We Like (1970)

horyna | 3 stars | 23.07.2018

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack

Mystery - Lies and Butterflies

Mystery / Lies and Butterflies (2018)

Carloss87 | 5 stars | 22.07.2018

Tuto kapelu jsem objevil až teď s její novinkou a bylo to velmi příjemné seznámení. Hned první skoro sedmnáctiminutová věc je opravdu skvělý poslech. Nejdříve mě zmátl začátek a říkal jsem si, že je to nějaký živý záznam, a pak to přišlo. I ostatní skladby mě velmi zaujaly a nemohu dát jinak než 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery

Cult, The - Love

Cult, The / Love (1985)

Egon Dust | 5 stars | 22.07.2018

Kde pozerám, tam pozerám, žiadna recenzia na kultový album od The Cult. Nevadí. Skúsim vyjadriť pocity, ktoré vo mne táto LP nechala a naďalej zanecháva. Na stránke Crazy Diamond bolo uvedené: LOVE je album s nočnou atmosférou. Geniálne vystihnuté. Atmosféra tohto albumu určite nie je na krásne slnečné letné odpoludnie. Jemne skreslený gitarový efekt chorus dodáva skladbám mierne snivú atmošku.

V kuloároch sa vravelo, že týmto albumom Astbury/Duffy prvýkrát upozornili, že treba s nimi počítať na regulérnej svetovej rock scene. Celé roky som bol v tom, že Kalti sú americkou kapelou, zrazu (pár rokov späť) čítam o nich ako o britskej gotickej rockovej kapele. Podobnosť zvuku tam trošku je s prvými albumami U2, ale Astburyho hlas je klasický rockový hlas, niekde až mercuryovsky znejúci, čo skladbám ako ´´Nirvana´´ ,´´She sells Sanctuary´´ a nesmrteľnému ´´Dážďu´´ dodáva údernú energiu a zároveň miernu melanchóliu. Pri troche snahy či dobrej znalosti anglického jazyka nájdeme aj nádherné texty ´´Brother Wolf, Sister Moon´´ s nádhernou atmosférou. Rovnako ´´Revolution´´ nenásilne spieva o revolúcii.

Dalo by sa rad radom brať skladbu za skladbou, čím by som vlastne dospel k výsledku, že sa jedná o prvotriedny rockový album, možno aj trochu nedocenený. Beriem na vedomie, že to neni U2, Guns n Roses, ktorí mali v talóne obrovské svetové hity, ale neni to ani intošská záležitosť ala Joy Division. Čítal som o Astburyho fascinácii pôvodnou americkou kultúrou, indiánmi, južanskou gotikou, severskými príbehmi ako z kníh Jacka Londona. To by som vyzdvihol ako The Cult know how. Už pri prvom počutí ma plynule ubiehajúce piesne preniesli do mystickej krajiny, do ktorej sa vždy pri každom posluchu chcem na chvíľu vrátiť. Čaro prvého momentu mi to nechce dovoliť, zažiť tento zážitok opäť, opäť a opäť, ale minimálne mi navodí niečo podobné.

Ak niekto očakáva nejaké búrlivé sóla, divoké rytmy, neustále zmeny, bude sklamaný - progresivita tohto diela spočíva v novom duchu, v novej forme gotiky, aká do roku 1984 (do čias ich debutu) neexistovala. Nájdeme tu rockovú tradíciu s novým zvukom, s novým duchom.

» ostatní recenze alba Cult, The - Love
» popis a diskografie skupiny Cult, The

Rolling Stones, The - Exile on Main St.

Rolling Stones, The / Exile on Main St. (1972)

terka | 5 stars | 22.07.2018

Dokážu pochopit, když toto album někdo zatvrzele odmítá kvůli jeho délce a nepřehlednosti. Z důvodu vysokého počtu písní je to celkem logické. Mně také trvalo strašně dlouho, než jsem jej v sobě dokázala vstřebat. Další a další poslechy se konečně staly něčím víc, než jen rutinní záležitostí a nudnou zábavou.

V hudbě Rolling Stones je ukryta celá paleta různých stylů, vždy dokonale navařených na rock´n´roll. Stejně jako většina rockerů nemám ani já ráda klasické americké country. Jenže způsob, jakým tento styl "stouni" ve své produkci upravují, je velice moderní a má tah. Vezmou ho, připojí k němu svůj typický rockový podklad a vznikne úchvatný kočkopes.

Dnes je tento materiál vnímán jako umělecký vrchol kapely, ale když deska vyšla, názory kritiků se na ni značně různily a leckdo byl zaskočen dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž vinou linky nejrůznějších možných nástrojů - od dechové sekce přes několik klavírů a kláves až po nejrůznější typy kytar. Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nejde přeslechnout.

V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty, přišli "stouni" s něčím opačným. Vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu. Ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla Sticky Fingers, najednou kapela působila hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz "primitivně" a nahradíme jej spíš něčím jako "stylově".

Pro mnohé rockové fanoušky značí Exile on Main St. nejen nepřekonatelný milník diskografie Rolling Stones, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru. Pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající hituprostou desku pro fajnšmekry, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchávání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se šklebit při poslechu boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, který se vám odmění měrou vrchovatou, když mu dáte dostatek času.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Extreme - III Sides To Every Story

Extreme / III Sides To Every Story (1992)

pinkman | 5 stars | 21.07.2018

III Sides to Every Story je třetím albem americké kapely z Bostonu Extreme. Bylo nahráno v originální sestavě a v roce 1992 jej vydala společnost Atlantic coby nástupce úspěšného alba Pornograffitti. Hudebně se od něj dost odděluje a celé množství anomálií lze vystopovat v nejrůznějších směrech.

Album je rozvrženo do tří segmentů jako koncepční příběh. Ambiciozní projekt se díky nesnadné srozumitelnosti setkal jen s malou komerční odezvou. Sedmdesátiminutová nahrávka je ale po umělecké stránce naprostou progresivní lahůdkou.

Jako hlavní inspirační zdroje si Američané vybrali legendární britské rockové kapely sedmdesátých let Queen nebo The Who. Deska pojednává o mezilidských vztazích a rovněž o způsobech jednání či nahlížení na téma sporu mezi dvěma lidmi. Vlastní až filosofický podtext a je konceptuálně rozdělena do tří stylově vcelku odlišných částí, které jsou nazvány - Yours, Mine a The Truth.

V první části dostanou prostor klasické rockové kusy, spojující vlivy zemitějšího rocku s funky. Druhý úsek je v přímém kontrastu. Převládají pomalé věci s aranžemi smyčců a klavíru. Tady dostává velký prostor Gary, jehož explodující několikaoktávový pěvecký výkon je zde nepopiratelnou ozdobou. Třetí pasáž zapůsobí rozměrným dojmem, pocitem epiky a velkoleposti. Jedná se o jednu dvacetiminutovou sondáž, progresivně vygradovanou do působivého finále. Vlivy Beatles a Queen jsou nepopiratelné.

Ne nadarmo a právě díky těmto vlivům považuje řada lidí třetí desku Extreme za progresivní. Rockově naladěna kapela se rozhodla vyzkoušet muzikální model. Působivé.

Momentální TOP skladba: Color Me Blind

» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme

Osage Tribe - Hypnosis

Osage Tribe / Hypnosis (2013)

Snake | 3 stars | 20.07.2018

AMS 223 CD /2013/

Skupina Osage Tribe je italskou legendou, která po sobě zanechala jediné, zato velmi ceněné album - "Arrow Head", z roku 1972. "Hypnosis" je takovou malou (a trochu nečekanou) připomínkou skupiny i onoho alba a teprve druhým zápisem do diskografie po dlouhých jedenačtyřiceti letech. Z původní sestavy zbyli basák s bubeníkem, kteří k sobě přibrali mladého kytaristu a do studia pak aj celou řadu hostů. Cédéčko obsahuje několik předělávek vlastních skladeb ze sedmdesátých let, pár coververzí (např. "We're an American Band", bo "Fireball"), něco nového materiálu a také osm minut dlouhé sólo na buben.

První třetina alba je vyhrazena původní tvorbě - respektive starým kouskům v novém aranžmá - kterou zastupují pecky Arrow Head (ve vokální, aj inštrumentální verzi) a Soffici bianchi veli. Nutno říct, že se hodně přibližují originálním předlohám a je to stejně živelnej bugr, jako tenkrát. Zásadní rozdíl je jen ve šťavnatějším zvuku a jak rašple nabroušeném zpěvu v angličtině. Zvlášť Soffici bianchi veli je opravdu strhující exhibicí všech zúčastněných a krapet předčasným vyvrcholením celého alba.

Svoji aktuální formu kapela prezentuje v instrumentálce Hypnosis a plynule navazující Dellito erotico. Obě obsahují prvky arabské hudby a druhá jmenovaná aj dráždivě přitažlivej refrén v italštině. Drum Solo je výše uvedenou bubenickou machrovačkou a Nunzio "Cucciolo" Favia (nar. 1953) do toho mydlí s entuziasmem dvacetiletého mladíka. Blok vyhrazený novinkám končí další svižnou, především kytarovou instrumentálkou - Notte di cristallo - která je zároveň posledním kouskem na vinylové verzi.

Cédéčko obsahuje ještě tři skladby navíc a všechno jsou to coververze hard rockových legend. We're an American Band od Grand Funk Railroad, Fireball britských Deep Purple a Can't Find My Way Home veteránů Blind Faith. Líbí se mi především Fireball, ještě o něco rychlejší a metalově nařachlejší, než její předobraz...

Mám dojem, že to celé zpunktoval bubeník - protože co kompozice, to malá přehlídka parádně sejmutých bicích. Radost poslouchat. Ovšem s celkovým zvukem to zas taková sláva není a skladby hrajou podle toho kdy a v jakých podmínkách vznikly. Výhrady bych měl především k vysloveně nepříjemnému a mým uším nelahodícímu zvuku doprovodné kytary v inštrumentálce Hypnosis (v čase 2:20) a výrazně nižší hlasitosti obou variant řachandy Arrow Head.

Tradičně velmi pěkně zpracovanou rozkládací vinyl repliku od AMS zdobí obálka od italského umělce a hudebníka Herberta Paganiho. Vnitřek a zadní strana futrálu obsahuje tracklist, obsazení a několik barevných fotek. Celý osmistránkový booklet je věnovaný dnes už pradávné historii Osage Tribe. Jazyky ovládajícího jedince potěší pár článků v italštině a nás ostatní aspoň celá řada raritních vobrázků.

Cedlo mám sotva pár týdnů, ale líbí se mi a tak ho točím docela často. Srdce by dalo klíďo píďo čtyřku, ale říkám si - uber. Z deseti položek jsou jen čtyři nové a z těch čtyř hnedle tři instrumentální. Trojka holt musí stačit...

» ostatní recenze alba Osage Tribe - Hypnosis
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

ZeroCZ | 5 stars | 19.07.2018

Je to rok, co jsem si toto mně nadmíru doporučované album zakoupil. Je to rok, co jsem musel sbírat bradu odněkud z podlahy, když jsem ho poprvé doposlechl. Je to rok, co jsem se stal milovník této skupiny a celý ten rok nadšeně hltal její nahrávky. A stejně tak si celý ten rok medím, jak je tato nahrávka skvělá a geniální. Na mém první místě se furt tyčí Revolver od Beatles, ale The Dark Side of the Moon se přece jen na ten kousíček příčky, který tam tak nuzně přebýval, vešel a je tam také. Sice se jemně krčí, ale je tam.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Lucifer Was - Underground and beyond

Lucifer Was / Underground and beyond (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 19.07.2018

Norskou kapelu Lucifer Was jsem objevil teprve nedávno až téměř symfonickou nahrávkou The Crown of Creation. Byl jsem unešen, proto jsem zapátral i v daleké minulosti tohoto spolku a objevil jejich CD s názvem Underground and Beyond z roku 1997. Nenechme se mýlit, nejde o nově složené kousky, ale o znovu nahraný záznam písní, které hráli již v období 1970-1972!

Lucifer Was se roku 1974 rozpadli, aniž by po sobě stačili zanechat jakoukoliv oficiální nahrávku. Až v devadesátých letech objevil basák Einar Bru staré demo snímky a měl pocit, že i po takto dlouhé době mají své kouzlo. Když od neznámého mecenáše přistály na účtě peníze na studio, oslovil bývalé spoluhráče a během 18 hodin ve studiu opětovně "nabušili" 11 skladeb. Nahrávka i proto zní velmi autenticky, jako by skutečně vznikla v sedmdesátých letech. Přes krátký čas pobytu hudebníků ve studiu můžeme na tomto albu obdivovat výborný retro zvuk bez zbytečného piplání a dotáček, který dodává projevu kapely na autenticitě.

Kdo má tedy rád nekomplikovaný, hutně valivý, avšak melodický hard rock se sabbáťáckými riffy, které tu a tam doplňuje flétna, je na správné adrese. Písně jsou někde lehce ovlivněny psychedelickými postupy a severskou melancholií, což s civilním, avšak suverénním projevem zpěváka Thore Engena působí zajímavě.

Palec hore !

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Underground and beyond
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Depeche Mode - Violator

Depeche Mode / Violator (1990)

Martin H | 4 stars | 17.07.2018

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Violator
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Dire Straits - Dire Straits

Dire Straits / Dire Straits (1978)

steve | 5 stars | 17.07.2018

Jedno z nejlepších alb (ne-li to úplně nej), které DS nahráli. Krásná hudba, náladotvorná, plná nádherných melodií, při kterých běhá mráz po zádech. Knopflerova kytara zpívá a její pozici dokresluje Markův hlas. Pokud si chcete toto CD opravdu vychutnat, zavřete oči a nechte se unášet tou melodickou krásou. Opravdu to stojí za to, vřele doporučuji. Typicky obrazotvorně laděné skladby jsou na albu rozmístěny vyváženě a systematicky. Jde o poctivé muzikantské řemeslo, které se rodí jen jednou za určitou dobu. Plný počet.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Puhdys - Alles hat seine Zeit

Puhdys / Alles hat seine Zeit (2005)

jirka 7200 | 4 stars | 17.07.2018

V letním období je čas poslechnout si i něco pohodovějšího. Proto jsem vyhrabal dlouho neslyšenou desku Puhdys - Alles hat seine Zeit z roku 2005. Ta vznikala pomalu během čtyř let, neboť si Dieter Birr po těžkém, dlouhém a málem až fatálním průběhu nemoci z infekce od nakaženého klíštěte užíval daru života a nikam nespěchal. Jedenáct nových písní Puhdys je potvrzením, že to byla správná cesta.

1. Segelboot – na úvod pěkně ostrý, ale i melodický otvírák, jak z osmdesátek. Text je jasný: život je jako plachetnice, každý je kapitánem, kdo nasměruje příď do bouře, muže ztroskotat a utopí všechny své sny.

2. Alles hat seine Zeit - melodický hard rockový song s heavy kytarami a teskně romantickou melodií reflektuje obavy z měnícího se světa k horšímu.

3. Mein zweites Leben - melodická rocková záležitost s akustickými kytarami - retrospektivní píseň Dietera Birra s názvem Můj druhý život, ve které se těší z nové možnosti žít další život po překonané zákeřné nemoci.

4. Zukunft - temná a tvrdě rocková, opět řeší obavy z budoucnosti, což je vzhledem k věku tehdy jednašedesátiletého Dietera pochopitelné.

5. Klone mich - hard rock v provedení Puhdys, temná hudba i depresivní sci fi text o obavách ze samoty.

6. Der Traum - velmi emotivní song postavený na elektronice, kde v pozadí Dieter sugestivně vypráví svůj příběh, v němž v náznacích bilancuje svůj život. Eterický hlas ve skladbě patří zpěvačce Janě z kapely Bell, Book and Candle, v níž hraje Birrův syn.

7. Regen – jedinou méně výraznou a akustickou věc zpívá o své dávné lásce Dieter Hertrampf. Tato píseň se léty přerodila do obrovského koncertního hitu, to když ji začal zpívat Dieter Birr s německou rockerkou Julií Neigel.

8. Gedanken - příjemný živý song s akustickými kytarami a trochu pozitivnějším textem, v němž je schovaná touha ještě něco dokázat.

9. Der König - nejtvrdší a nejtemnější věc na albu, dusající rytmus a samplované metalické kytary dávají opět upomenout na spřátelené Rammstein.

10. Hafenlied - citlivá protiválečná píseň zklidní hudebně atmosféru, ne však emoce.

11. Was braucht man – závěrečná skladba plná optimismu zakončuje toto skvělé album tímto jasným poselstvím:

Co potřebujete pro svůj život a svůj velký cíl?
Musí vás ta snaha naplňovat štěstím
Láskou, vřelostí, fantazií
Sílou, štěstím a energii
V té velké hře života...

Němečtí Puhdys stárnou s grácií, čemuž album s názvem Alles hat seine Zeit (Všechno má svůj čas) plně odpovídá. Na albu najdeme porci říznějších a odsýpajících rockových songů v jejich po dlouhé dekády budovaném a jasně rozpoznatelném stylu, těch pop rockových "radio friendly" skladeb dramaticky ubylo. Texty Dietera Birra reflektují jeho reálné pocity a mají svou výpovědní i uměleckou hodnotu.

Puhdys stejně jako mnoho jejich souputníků zalovili a nechali se hudebně inspirovat svým nejvýživnějším obdobím, počátkem osmdesátek – konec konců proč ne? Z desky sálá energie a radost z hraní samotného a tak ve mně tato kolekce zanechala (na rozdíl od jiných jejich desek) radost - a to je to, o co tu kráčí.

Ukázka písně Regen s Julií Neigel: >> odkaz

» ostatní recenze alba Puhdys - Alles hat seine Zeit
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Cream - Disraeli Gears

Cream / Disraeli Gears (1967)

terka | 4 stars | 17.07.2018

Motto "Cream neposlouchám a Claptona už vůbec ne" vydrželo našemu rodu docela dlouho. Tahle kytarová osobnost a jeho kapela si cestu do mého srdce hledaly obtížně. Stejně jako bratr jsem ji musela ignorovat, protože desky Cream se u nás zkrátka nepouštěly. Je to sice už historie, ale mně se tenhle stihomam stále vybavuje.

Ne, není to Clapton, kterého bych z tohoto tria začala jakkoliv uznávat. Osoba, která je mně nejsympatičtější, je Jack Bruce, kterého jsem znala z fantastické nahrávky Around the Next Dream. Kvůli tomuto dílku jsem si jej oblíbila a jelikož to je on, kdo měl na hudbu Cream veliký vliv, volání jeho hlasu nešlo odmítnout.

A kterou jinou desku začít poslouchat, než tu nejznámější? Disraeli Gears jsem přicházela na kobylku pomalu. Bruceho vizitky jsou jasné, jeho uhrančivý přednes ve World of Pain, Dance the Night Away, Tales of Brave Ulysses a We're Going Wrong mě fascinuje. Zbytek desky už neprožívám tak silně - Bakerův kus číslo pět a poslední skladba mě moc nebaví, úvod je tak trochu sterilní a Sunshine of Your Love znám nazpaměť.

Dnes se sama sebe ptám, jaký byl důvod, Cream tak dlouho igorovat. Třeba se tu odpověď někdy dozvím.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream

Raw Material - Raw Material

Raw Material / Raw Material (1970)

jirka 7200 | 3 stars | 14.07.2018

Jak se mi v přehrávači ocitnula tato nahrávka opravdu netuším. Po několika posleších jsem musel konstatovat, že se opravdu jedná o "surový materiál" z nezapomenutelného období rockového kvasu - roku 1970. Tento anglický spolek Raw Material dokázal zaujmout hned první skladbou Time and Illusion, která je psychedelickým mixem raných Doors a Floydů s vibrafonem, následující I'd Be Delighted mě zase chytila svým živelným rhythm and blues. Třetí Fighting Cock v úvodu klame tělem, neboť z pomalého ospalého rytmu se vyklube pěkný kvapík s hammondkami a klavírem.

Další skladby různě variují v podobném duchu. Je to hodně dřevní nahrávka, kde se teprve všechny výše jmenované styly formovaly do konkrétnějších rockových směrů. Poslech každého hravě přenese strojem času o cca padesát let a za ten pocit to stojí.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Raw Material - Raw Material
» popis a diskografie skupiny Raw Material

Foreigner - Can't Slow Down

Foreigner / Can't Slow Down (2009)

horyna | 5 stars | 14.07.2018

Foreigner - kapela, které v osmdesátých letech ležel celý svět u nohou. Milovníkům zaoceánské A.O.R. produkce jistě není třeba historii Foreigner nijak důkladně vykreslovat. Vždyť právě oni jsou společně s Toto a Journey zařazováni mezi její čelní představitele. Přestože jsou bráni jako britsko-americká kapela, svým hudebním záběrem v letech osmdesátých patřili do zmíněné sorty právem. Nikomu z této trojice nelze upřít obrovitánský vliv na stovky, možná tisíce podobných kapel, které v zemi indiánů rostly jako houby po dešti. Kdo z této trojky byl vedoucím tahounem nejde přesně identifikovat, jelikož každá z těchto akvizic prodávala desky po celém světě v miliónech.

Jen pár střípků z historie:
Foreigner zapřahali koně už koncem let sedmdesátých a svými prvními produkcemi ještě sledovali progresivnější rockovou linii. Nejpozději svým čtvrtým albem z roku 1981 pojmenovaným lakonicky 4 přešli na stranu "hudby pro milióny". Byl to kasovní trhák s pěticí singlů v hitparádách a geniální baladou Waiting for a Girl Like You, při níž slzy po tváři stékaly takřka samovolně. Málem bych zapomněl uvést, že kapele vdechl život kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který se spolu se zpěvákem Lou Grammem stal ztělesněním oné epochy v první půli osmdesátých let.

Ti dva nejdůležitější:
Abych to tedy zkrátil. V příběhu Foreigner figurují dvě ega, která se postupně střetávala tak často a intenzivně, až jedno z nich muselo z ringu ven. Tím odejitým byl pochopitelně Gramm a náhradník slyšící na jméno Johnny Edwards už nedokázal úpadek kapely zastavit. Ta se na nějakou dobu odmlčela, aby v roce krize melodické hudby, kdy grunge spolykal snad vše co mu přišlo do cesty, vydala opět společně s Grammem přepychovou nahrávku Mr. Moonlight. Tak velkou kvalitu od kapely čekal málokdo a tato věc se společně s deskou kapely Asia nazvanou Aria zasloužila o malou obrodu stylu přezdívaného pomp rock. Zde se krásně ukázalo, jak snáze jde v těžkých časech vyplodit maximum. Jenže sváry, nesnášenlivost a komerční neúspěch si vybraly svou daň nanovo a cesta skladatelského tandemu se znovu rozešla. Na novou nahrávku si musel fanda kapely počkat celých 15 let a na místě Lou Gramma už nalezl tvář novou - zpěváka kapely Hurricane Kelly Hansena. Ten je tou nejlepší volbou za s nemocí bojujícího Loua a přesto, že nemá tak velké charisma a sílu, barvou mu není nepodobný a technicky je na tom také velmi dobře. K novým písním pasuje dokonale a roli zpěváka tak známé a populární kapely převzal se ctí. S Jonesem si jdou na ruku a rozumí si společně jak skladatelsky, tak koncertně i přátelsky.

Konečně k desce:
Can't Slow Down je famózní hard rocková práce. Není už zatížena nešvary doby a za každou cenu nepokukuje po komerčním úspěchu. Marti Frederiksen ji propůjčil dynamický zvuk, ze kterého je cítit, jak kapelu nahrávání ve studiu bavilo. Uvolněnost, pohoda, nadhled i kreativita deskou rezonují a toho, kdo má podobný druh hudby rád, nemůže nebavit ji poslouchat. Jde o výrazně vyrovnanou třináctiskladbovou kolekci, ze které - pokud mám vybírat - ukážu na nejreprezentativnější věci typu Can't Slow Down, In Pieces, When It Comes to Love na začátku desky, a poté silný závěr se zřejmě nejlepší As Long As I Live a následující Angel Tonight.

Resumé:
Domnívám se, že kapela Foreigner vydala několik opravdu dobrých desek a napsala několik skutečně skvělých a silných songů, které zakrátko zdomácněly u mnoha rockových posluchačů. Velkou zásluhu na tom mají rozhlasové stanice i známe coververze jejich obrovských hitů. Pokud jejich možná už navždy poslední nahrávku Can't Slow Down neznáte nebo nevlastníte, zkuste se po ní poohlédnout. Věřím, že vás může příjemně překvapit.

» ostatní recenze alba Foreigner - Can't Slow Down
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Lucifer Was - Morning Star

Lucifer Was / Morning Star (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 13.07.2018

Seveřani se ohlížejí za 45 lety své kariéry. Ano, již mnoho let obšťastňuje Lucifer Was fanoušky svou tvorbou, i když k prvnímu albu byli dotlačeni až před 20 lety. Od té doby průběžně v intervalu 3-4 let vypouští na trh nová CD. To poslední z minulého roku s názvem Morning Star mě ovšem nijak nenadchlo. K dílu sice přiložili ruce i zakládající členové kapely, oprášili dvě nevydané skladby, ale výsledný dojem z desky nijak nevylepšili.

Při několikerém poslechu stále slyším monotónní a lehce psychedelický ale i zčásti melodický retro hard rock s hammondkami a flétnou (něco mezi Deep Purple a Hawkwind z poloviny sedmdesátek) ozvláštněný snad jen místy ponurejší severskou atmosférou. V tom nejvíce vyniká poslední, skoro šestnáctiminutová (!) skladba Pur, která je esencí všeho výše jmenovaného. Pamětníci tak zavzpomínali na své mládí a potěšili své dlouholeté fandy a o to asi jde. Třeba v dnešní době, kdy zájem o podobné archaicky znějící kapely sílí, osloví i někoho dalšího.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Morning Star
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Jethro Tull - Crest Of A Knave

Jethro Tull / Crest Of A Knave (1987)

terka | 4 stars | 13.07.2018

Před pár dny mě šokovala odpověď mého kamaráda, který na otázku, jakou hudbu poslouchá, řekl, že neskutečně miluje (doslova s nadšením vyhrkl, že žere) osmdesáté roky. Alba kapel Def Leppard a Scorpions jsou jeho nejoblíbenější. Jde o mladého (něco přes dvacet let) odchovaného rockera, to je tedy něco. Musím říct, že jsem z jeho odezvy byla pořádně paf, protože mi začal jmenovat ještě další popové protagonisty z toho období, které se tu ani neodvážím jmenovat. Jeden z nich je "říkal si hurikán" - asi poznáte, o koho jde. To jen na okraj a pro zasmání. Já tuhle dějinnou periodu respektuji, určitě by se i v hudbě pár pro dalo objevit. Třeba melancholicky romantizující nálada new age, kterou do několika písní převzali také folkaři Jethro Tull na svém zajímavém nosiči Crest of a Knave.

Propracovaný artefakt v sobě spojuje lidovou kulturu kolující v jejich krvi s hnutím nové moderní doby opravdu zajímavě. Pokud kapele věříte a máte ji rádi, dovede se přenést i přes několik nepovedených nápadů. Například uměle naprogramované bicí ve třech skladbách nebo místy stadionové halekání v rytmu "but ty čvachty". Vliv Dire Straits je tu cítit často, to je pravda. Ale to je asi ta nejmenší vada, kterou můžete na desce objevit. Kvalitní skladby s nádechem venkovského života a krajiny 19. století, jako jsou Farm on the Freeway, Said She Was, Dancer, Budapest a Mountain Men Farm mám na desce nejraději. Fotografiím uvnitř alba se musím smát. Z hlediska módy je to katastrofa, z hlediska známkování už tak přísná nebudu.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Bad Company - Straight Shooter

Bad Company / Straight Shooter (1975)

Martin H | 4 stars | 12.07.2018

Po vydařeném debutu skupina Bad Company brzy zamířila znovu do studia připravit nový hudební materiál, kterým by potěšila fanoušky a potvrdila své místo na britské rockové scéně. A jelikož doba již skutečně přestává přát dlouhým kompozicím, tak i zde se jedná o sbírku osmi spíše kratších skladeb, z nichž pouze dvě přesahují stopáž šesti minut.

Na svém druhém albu Straight Shooter skupina Bad Company začíná zlehka přibrušovat ostré hrany, ale pořád se jedná o parádní muziku postavenou na invenční Ralphsově kytaře, výjimečném Rodgersově hlasu a bezchybné rytmice pánů Kirka a Burrella. Hned úvodní kousek Good Lovin' Gone Bad parádně zařezává a stává se jednou z nejlepších věcí, jakou jsem zatím od skupiny slyšel. Následně se sice zvolní, ale to vůbec nevadí, protože píseň Feel Like Makin' Love patří určitě k těm nejkrásnějším v rockové hudbě. Málokdy se podaří vymyslet tak dokonalou melodii, která by zároveň nebyla vlezlá a podbízivá. Hudební pohodička však pokračuje skladbou Weep No More. Rodgers u piana zlehka preluduje a Ralphs občasnými kytarovými vstupy se snaží mírně přeslazenou atmosféru narušit, jakoby chtěl naznačit, že už toho cukrování bylo dost. Dočká se. Hned následující kousek Shooting Star opět patří k těm říznějším a navíc je pro mě po pěvecké stránce tím nejzajímavějším kouskem na albu.

V ostrém tempu začínáme i na druhé straně desky. Deal With the Preacher se nezadržitelně hrne vpřed a nekompromisně valí vše před sebou. Rodgers se zde předvádí v úžasné hlasové formě, dokonce mám dojem, že snad chce překonat i samotného Roberta Planta. Píseň Wild Fire Woman obsahuje nádherný refrén a při jejím živém provedení určitě musely ženy přítomné v publiku doslova jihnout. Bluesové vyznání Anna má posluchače dojmout, ale u mě se žádné dojetí nekoná. Dokonce si říkám, že by se určitě nic nestalo, kdyby tato píseň na desce vůbec nebyla. To už lepší je závěrečná skladba Call on Me s Rodgersem u piana a Ralphsem jemně vyšívajícím v nekonečném závěru podmanivé kytarové ornamenty.

Pánové ze špatné společnosti si svým druhým albem ostudu určitě neudělali. Osobně si však myslím, že jejich debut z předcházejícího roku byl o chloupek lepší. Každopádně pořád se jednalo o skupinu disponující mimořádným zpěvákem a skladatelsky velice schopnou.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Caravan - Waterloo Lily

Caravan / Waterloo Lily (1972)

horyna | 5 stars | 12.07.2018

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

» ostatní recenze alba Caravan - Waterloo Lily
» popis a diskografie skupiny Caravan

Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]

Schenker, Michael / Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock] (2011)

jirka 7200 | 3 stars | 11.07.2018

Čas od času si rád pro odreagování pustím nějakou mně neznámou desku Michaela Schenkera. Jelikož byl (a vlastně stále je) tento fenomenální kytarista workoholik, který neustále zakládal nové a nové projekty s rozličnými muzikanty, tato zábava mi ještě pár let vydrží, než si všechna ta kvanta jeho nahrávek vyposlechnu. Tentokrát jsem několikrát v přehrávači protočil jeho debutní desku projektu Temple of Rock z roku 2011, na kterou Michael sezval odpadlíky Hermana Rarebella ze Scorpions a Petera Waye z UFO. Na doporučení zaskočil i Wayne Findlay, který kdysi hrál s W. Moorem (který v UFO hraje nyní) a veterána německého hard rocku Michaela Vosse ze spolku Mad Max. Na desce hraje dalších asi stopadesát (trochu přeháním) hostů z oblasti anglické hard rockové smetánky, jako například Don Airey či Doggie White. Dostavil se i brácha Rudolf či sekerník Michael Amott z Carcass.

Podle toho zástupu jmen by si člověk řekl, že deska bude hodně barevná a šťavnatá, nakonec však stejně hodně záleží na kvalitě napsaných písní. Na tomto albu jsou všechny písně složeny Michaelem (jen ve dvou je i spoluautorem někdo jiný) a dle mého se mu zde nepodařilo složit dostatečně silný repertoár, většina songů je průměrný melodický hard and heavy stylu Bon Jovi a podobných spolků. Zpěvák mě nijak nezaujal - kdykoliv nějakou píseň zpívá někdo jiný, hned pookřeji – například výbornou věc Before the Devil Knows You're Dead, kterou s bravurou přednesl Doggie White, nebo Lover's Sinfony s Robinem McAuleyem, kterého jinak moc nemusím.Na albu se mi ještě líbí svižná The End of An Era, hitová Miss Claustrophobia se zajímavě použitou kytarou v úvodu a kupodivu i ploužák With You s tady jasně rozpoznatelným Michaelovým rukopisem. Ostatní skladby mi splývají s miliony melodií od no name kapel snažících se o podobnou muziku.

Co říci na závěr? Ne vždy se zadaří, přitom třeba o tři roky dříve vydané CD In the Midst of Beauty s Bardenem bylo celé naprosto skvělé. Třeba se příště s Michaelem potkám v lepších časech.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Rush - Grace Under Pressure

Rush / Grace Under Pressure (1984)

Adam6 | 5 stars | 10.07.2018

Musím sa pripojiť k všeobecnému názoru, že Rush "zvládli" osemdesiate roky oveľa lepšie, ako niektorí z ich ostatných rovesníkov. Vidím, že hlavne Moving Pictures a Power Windows majú veľkú odozvu, ale bol by som veľmi nerád, keby aj tento skvelý album ostal opomenutý.

Už v dobe vydania albumu si Rush získali prívržencov. Moving Pictures je majstrovské dielo a navyše ho páni veľmi dobre nasledovali Signálmi. A tak mal Grace Under Pressure neľahkú úlohu odpovedať na otázku, čo ďalej. Zachovať to najlepšie z predošlých dvoch-troch albumov a ešte viac synťákov? Na prvý pohľad sa môže zdať, že nejde o najšťastnejšiu voľbu, ale opak je pravdou. Synťáky dodali albumu isté čaro. Niektoré skladby (najmä Afterimage, Red Sector A a Between The Wheels - ktoré len tak mimochodom považujem za vrcholy albumu) si neviem bez nich predstaviť. Inak celkovo si skladby zachovávajú svoju rockovosť, zložitosť, ale aj typický zvuk osemdesiatych rokov.

Taktiež mi príde, že album je trošku melancholickejší ako pár jeho predchodcov. Geddy Lee už našťastie od Permanent Waves neškrieka ako vrana. Všetko spolu zapadá do krásneho celku. Pri Red Lenses som bol ešte pevne rozhodnutý držať sa pri zemi a dať solídnu štvorku. To by ale na albume nesmela byť aj posledná skladba Between The Wheels.

Vrcholy tejto dekády Rush sú jednoznačne už spomínané Moving Pictures a Power Windows. No a hneď na tretie miesto si dosaďujem Grace Under Pressure.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush

Lucifer Was - The divine tree

Lucifer Was / The divine tree (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 10.07.2018

Norští Lucifer Was se v roce 2007 předvedli skvělým retro hard rockovým albem. Na daný styl docela dlouhá stopáž písní, avšak 5 hutných a valivých, u Deep Purple inspirovaných songů s poctivým zvukem hammondek nenudí. Na mimořádném a poctivém vyznění skladeb se podílel také norský rockový veterán a kytarista Freddie Lundquist, který skupině vypomohl s několika skladbami a rovněž desku ve svém studiu vyprodukoval. Třešničkou na dortu je ponurá a pomalá balada Crosseyed s výborným sborem a flétnou. Tuto skoro jedenáctiminutovou skladbu Thor Engen složil po inspirativním setkání s Ianem Andersonem z Jetro Tull a je jakousi parafrází na jejich Croos Eyed Mary.

Kdyby toto vzácně vyrovnané album vzniklo o třicet let dříve, bylo by dnes legendou. I tak mezi záplavou různých dnešních retro spolků kvalitou materiálu tato deska jasně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The divine tree
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

David Crowder*Band  - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])

David Crowder*Band / Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys]) (2012)

luk63 | 5 stars | 09.07.2018

Tak tohle je potřeba slyšet, protože slovy těžko popsatelné. Labutí píseň kapely David Crowder*Band je zároveň jejich těžko někdy v budoucnu překonatelným vrcholem. Zpěvák a jeho skupina k němu směřovali se svým originálním pojetím rockové religiózní hudby po krůčcích už od natočení první desky v roce 2002. A i když předchozí alba jsou dost dobrá, Give Us Rest Or je skutečný vrchol této velmi moderní a hudebně nápadité americké partičky se vším všudy.

Na ploše dvou disků a 34 tracků, které zcela přirozeně tvoří jednolitý hudební celek, dostávají významný prostor tradiční chvály, které zná každý, kdo občas zajde na bohoslužbu v některé z křesťanských církví. Jsou přioděné do alternativního elektronického hávu, ale tato dost neobvyklá kombinace mi zní naprosto přirozeně a velmi příjemně, přestože nejsem ani znalec ani fanoušek současných elektronických trendů. To ještě není všechno - do toho si zkuste představit občerstvující vliv amerického country a nástrojovou, stylovou i náladovou pestrost (tu potvrzují použité akustické nástroje: banjo, housle, cello, mandolína, klarinet etc.)

Nádherných momentů je na albu, ze kterého prýští čirá radost, celá řada: od křehkých akustických písniček přes elektronické propojovací prvky až k mohutným a majestátním rockovým skladbám. Já za opravdový vrchol považuji Sequence 1 a Sequence 2. Deska i přes poměrně rozsáhlý časový formát nenudí - bez přestání nabízí poslechově zajímavé a pestré chvíle. Poslouchám ji stále radši

» ostatní recenze alba David Crowder*Band - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])
» popis a diskografie skupiny David Crowder*Band

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

terka | 4 stars | 09.07.2018

Když jsem kdysi dávno - a že je to už nějakých let nazpátek - poprvé uslyšela skladbu From the Beginning, okamžitě jsem běžela zeptat se, kdo tuhle písničku hraje. Jména protagonistů jsem si samozřejmě nezapamatovala, ale zkratku tvořící začáteční písmena jejich jmen ano. Za pár dnů jsem se začala prohrabovat naší sbírkou a hledala cédéčko, na kterém byla tahle moc pěkná balada. V jedné řadě za sebou jsem našla několik desek ELP a s českým překladem té skladby na rtech nakonec i album Trilogy. Vsunula ho do přehrávače, zmáčkla play a přeskočila na píseň číslo čtyři.

Už podruhé s ústy dokořán jsem žasla nad tím, jak překrásnou písničku tato trojice dokázala složit. Cit a něha, které jsou do její atmosféry a Lakeova zpěvu naočkované, se jen tak neslyší. Tohle je parádní kompozice, ne nějaká obyčejná pomalá písnička určena k rozvlnění se na parketu. Píseň skončila a já čekala co uslyším dál. Hned jsem přeskočila zpátky na začátek, a jelikož jsem tvorbu kapely vůbec neznala, byla jsem fakt zvědavá, o co půjde.

Ten první poslech byl trochu děsivý. Rozhodně ale překvapivý a čím víc jsem poslouchala, aniž bych byla výrazně nadšena, něco mě táhlo k tomu nepřestat a snažit se tento oříšek rozlousknout. Bylo tam hodně klasiky - když hrála druhá Fugue, připadala jsem si jako na chopinovském koncertu, jenže ostré údery Palmerova stroje mě rychle vrátily zpátky do reality. Poslouchám rock, ne vážnou hudbu. Každopádně se mi ten začátek zaryl do paměti a líbí se mi dodnes - stejně jako Emersonovo předvádění se ve skladbě Sheriff, které má k nějaké pěkné muzikálnosti dost daleko.

Titulní Trilogy začíná opravdu zajímavě. Tajemný úvod vystřídá lyrický klavírní přehoz a moc pěkný Lakeův text. Keith hraje na klavír oduševněle, když pak přeskočí na hammondy a využívá další klávesovou hradbu, obyčejný posluchač si rychle zacpává uši. Právě v této pasáži kdosi cizí vstoupil do místnosti a pronesl "to je hrozná muzika". Podle mě je tahle skladba instrumentálním vrcholem celé desky. Kdyby přišel o tři skladby dřív, bude mluvit určitě jinak.

Postupně jsem vyzkoušela také další alba ELP, ale From the Beginning byla už navždy ta první skladba, kterou jsem od nich poznala. Asi to není ta správná věc, podle které se dá jejich tvorba posuzovat, ale...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Lucifer Was - The crown of creation

Lucifer Was / The crown of creation (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 09.07.2018

Pokud se nechcete nudit, pořiďte si desky kapely Lucifer Was z Norska. Každé album z jejich produkce je trochu jinak stylově zaměřené. Jednou jsou to "sabaťácké" riffy okrášlené flétnou, další CD je big beatové nebo ve stylu blues. To z názvem The Divine Tree směřovalo kamsi k produkci současných Deep Purple, proto jsem se neodvažoval tipovat, jaké další překvapení mi Norové přichystají. Udělal jsem dobře, že jsem nic nepředjímal, protože bych to stejně neuhodl. Soubor z Osla naservíroval posluchači přímo rockovou operu.

Čekáte-li neumělé spojení hard rocku s muzikanty z Kristiansand Symphony Orchestra, budete mile překvapení kvalitou nahrávky. Orchestrální aranže na melodie členů kapely stvořil skladatel vážné hudby a hudebník Dagfinn Koch. Až poté byly zapracovány rockové pasáže. Ač deska vyšla teprve před osmi lety, mnoho informací o vzniku této spolupráce hudebníků z rozdílných hudebních světů nenajdete. Jen kusou informaci, že písně z této desky poprvé zazněly v rámci festivalu Southern Discomfort Metal roku 2009. Desku svým umem vyšperkovali i dva světově známí sólisté z oblasti vážné hudby - dánská zpěvačka Michala Petri a švédský houslista Jan Stigmer. K tomuto repertoáru se znělý a čistý hlas zpěváka Jona Rudera hodí více, než k tvrdší rockové muzice prezentované na předešlých albech a krásně ladí se školeným hlasem Michaly.

Rockové jsou první Wonder a šestá Rising Sun, částečně Bethaniam Theme a Into the Blue. V ostatních písních se klasických rockových nástrojů dočkáte jen velmi zřídka. Rozmáchlé muzikálové melodie nezvykle vyzrálých písní neustále poutají pozornost. Občas mi připomenou nějaký výpravný muzikál z Broadwaye, někdy filmovou muziku, lze zaslechnout i art rockové postupy. Nahrát rockovou operu se snažilo mnoho kapel z různých hudebních zákoutí, z drtivé většiny byl výsledek nevalný a nekonzistentní. Lucifer Was se to ovšem kupodivu povedlo – celá deska se příjemně poslouchá, má výborný zvuk (jak je u vážné hudby zvykem) i chytré a přemýšlivé texty o vzniku a zániku života.

Kdo nepohrdne mixem nekýčovitého rockového muzikálu a vážné hudby jemně okořeněné hutnější elektrickou kytarou a chce si zpříjemnit večer kvalitní muzikou, poslechem této desky neprohloupí.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The crown of creation
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was

Alice Cooper - School's Out

Alice Cooper / School's Out (1972)

Egon Dust | 3 stars | 06.07.2018

Ako to už bolo povedané, táto platňa je preceňovaný album. Mám zmapovanú celú Aliceho tvorbu. Album Love it to death je fakt majštryk, ako to uvádzajú recenzie, Killer slušne pokračoval v načatom hororovom štýle, i keď možno výraznejšie hity tam nie sú - čo tam po hitoch keď album ako celok sa dobre počúva, čo o Schools Out neplati. Vypichnem lepšie stránky albumu. Menovite mega hit "Schools out" ktorý vlastne predal toto "dielo", "Gutter Cats vs. Jets", "My Stars" a mccartneyovský znejúca "Alma Mater". Zvyšok slabota.

Obal bol síce super originálny, ale aj obal na lacnú odpornú čokoládu dokáže predať, iná vec je kvalita. Alice Cooper je moja srdcovka hneď vedľa Bowieho, Iguana, Reeda, Queen atď. V roku 1972 síce mal silne rockovú Ameriku pod kontrolou, no Ziggy Stardust mu umelecký vytrel kocúra. Aj napriek nie moc pozitívnej recenzii tú LP mám taktiež v zbierke, lebo je to historický artefakt v histórii rock'n'rollu.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - School's Out
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack

Nice, The / The Thoughts of Emerlist Davjack (1967)

vmagistr | 4 stars | 05.07.2018

Než na podzim roku 1969 ukázali King Crimson světu tvář "sedmdesátkového" progresivního rocku, plnila - minimálně na britských ostrovech - roli "spojnice mezi rockem a uměním" psychedelie. Ta se silně ozývala i v rané tvorbě tehdejšího pomyslného "progresivního triumvirátu" tvořeného skupinami Moody Blues, Procol Harum a The Nice. Poslední zmíněná kapela se svou tvorbou ze všech tří uskupení nejvíce vychylovala směrem k adaptacím klasiky, do akademičnosti a "instrumentálního obžerství" budoucích ikon classical-rockového žánru Emerson, Lake & Palmer však zatím měla velmi daleko a svůj debut The Thoughts of Emerlist Davjack okořenila řádnou dávkou originální melodiky.

Od následujících titulů v katalogu The Nice se debut odlišuje mimo jiné přítomností kytaristy Davida O'Lista, jehož party jsou výraznou protiváhou Emersonovým "klasicizujícím" tendencím. Skladby Bonnie K a Flower King of Flies, ve kterých O'List dostane nejvíc prostoru, patří na desce k mým nejoblíbenějším. Ještě v instrumentálce War and Peace si oba sólové nástroje rozdělí prostor "na férovku", dál už ale hrají prim Emersonovy klapky. Někde se povedlo na výbornou (plíživé dusno Dawn, melodická vyprávěnka The Cry of Eugene), něco vnímám jako slušný průměr (Tantalising Maggie s hutným rockovým spodkem a vokálními experimenty), jinde už se mi na můj vkus zdá přeslazeno (při tom vyšponovaném úvodním a závěrečném motivu z titulní skladby Thoughts of Emerlist Davjack se dost ošívám).

No a pak je tu ještě více než osmiminutová "kláda" Rondo, předzvěst classical-rockové orientace na pozdějších deskách kapely. Jsou to samozřejmě klávesové hody, navíc ještě poháněné rozdováděnou rytmikou, ale do "písničkového" konceptu desky mi tak úplně nezapadají. Možná budu za kacíře, ale poloviční stopáž by mi vůbec nevadila. Co mi naopak na desce chybí, je béčko ze singlu s titulní skladbou - nápaditým riffem opatřená Azrial (Angel of Death).

Navzdory dvěma "cukrářským" a "hodinářským" výtkám se mi debut The Nice hodně líbí a pro progresivní boom počátkem sedmdesátých let jej považuji za velmi zásadní - jakkoli "sluníčkově" (bez jakýchkoli konotací ze současnosti) ta hudba místy působí. Ode mě čtyři hvězdičky za svěží psychedelicko-klasicizující rock.

» ostatní recenze alba Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Bad Company - Bad Company

Bad Company / Bad Company (1974)

Martin H | 5 stars | 04.07.2018

Jakmile po albu Heartbreaker již podruhé během několika let ukončila svou činnost skupina Free, zpěvák Paul Rodgers se domluvil s Mickem Ralphsem, kytaristou skupiny Mott The Hoople, a světlo světa spatřilo nové uskupení. To se schovalo pod ochranná křídla zeppelinovského vydavatelství Swan Song a přijalo název Bad Company. K nim se ještě přidal basák Boz Burrell a starý známý, bubeník Simon Kirke, a tím byla tato špatná společnost připravena si uloupit svůj podíl z rockové slávy a pozlátka.

Již koncem června 1974 se objevuje jejich eponymní debut a hned se jedná o dílko veskrze vydařené. Rodgers si ze svého dřívějšího působiště odnesl schopnost tvořit silné melodie a kytarista Ralphs také nezůstal autorsky pozadu. Mohlo to vypadat, že se jenom naváže na dřívější tvorbu Free, ale oba protagonisté vycítili, že doba pomalu přestává přát blues rocku, a i když výsledný materiál lze mnohdy označit nálepkou hard rock, přece jenom se jedná o jeho uhlazenější, sofistikovanější podobu. Sám Rodgers nechtěl být jenom spojen se škatulkou blues, takže se v jeho projevu čím dál víc objevují soulové vlivy, zatímco Ralphs se snaží do výsledného soundu vpašovat i trochu country.

Někdo může namítnout, že se na tomto albu pořád ještě objevuje parádní hard rock a že po nějaké uhlazenosti není ani stopy. Jistě, ona rocková dravost je tu stále patrná, o čemž svědčí hned úvodní Ralphsova skladba Can't Get Enough, nebo Rodgersova zdařilá pecka Rock Steady, ale cítím, že už se nejedná o ostrost a břitkost za každou cenu, že někde v pozadí se začíná projevovat Rodgersovo druhé klidnější já. O tom může svědčit hned následující příjemná balada Ready For Love či nádherně zklidněná a za srdce beroucí píseň The Way I Choose. Vrcholem alba je pro mě skladba Bad Company, v níž Rodgers předvádí naprosto famózní pěvecký výkon. Ten refrén se mi honí v poslední době hlavou neustále, nemůžu se ho zbavit a vlastně ani nechci. A nesmím zapomenout na závěrečnou parádu Seagul. Úplně cítím, jak já jsem tím rackem, mávám křídly a letím a letím…

Je dobře, že to Paul Rodgers po rozpadu Free nezabalil. Vždyť svět by bez něj přišel o spoustu skvělé hudby a já bych dnes neměl o čem psát.

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company

McCartney, Paul - Back to the egg

McCartney, Paul / Back to the egg (1979)

terka | 4 stars | 04.07.2018

Asi málokterý rocker nebo rockerka nemá rád kapelu, která stála u kolébky rodícího se hudebního hnutí zvaného rock. Beatles ovlivnili snad všechny vývojové směry, které se začaly zakrátko objevovat. Každý, kdo v příštích dvaceti letech nějakým způsobem výrazně zasáhl do rockové muziky, z Beatles vycházel. Tahle kapela inspirovala kde koho a kdo arogantně tvrdí, že u něj tomu tak nebylo, lže sám sobě.

Když vynechám Ringo Starra, tak všichni členové kapely - ať George Harrison, John Lennon nebo Paul McCartney - po předčasném odchodu brouků na věčnost vydávali výborná alba. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám začít Lennonem, nebo některým z příspěvků sira Paula. Nakonec jsem si vybrala baskytaristu a z jeho bohaté diskografie, ze které máme celkem pochopitelně jen ty nejsilnější kusy, právě poslouchám desku Back to the Egg.

U ní jde dobře vypozorovat, jak skladatelova vrcholná forma pomalu odchází a múza prozřetelnosti se pomalu začíná Paulovi vzdalovat. Deska ani náhodou neobsahuje tolik silných čísel, s jakými se předváděl na svých starších nahrávkách. Částečně nevyrovnaný materiál drží po kopě několik povedených skladeb, které fungují jako pojítko s těmi málo výraznými. Na Back to the Egg to funguje asi takto:

Getting closer – dobré desce, úměrně silný vstupní segment. We're open tonight – krátká, ale něžně odehraná balada. Spin it on – slušný rock´n´rollový běžec. Old Siam, sir – netypická kreativní píseň v zajímavém rytmu a obsazení. Arrow through me – píseň se drží v podvědomí díky Paulově překrásné hlasové poloze. Medley: Winter rose/Love awake – druhá ze dvou po sobě hrajících balad a rozhodně lepší než předchozí pokus. Baby's request – krásná barová tečka vyvolávající vzpomínky na tvorbu Beatles.

Ostatní skladby už nejsou bůhvíjak objevné, přesto jde podle mě o vcelku povedenou desku. Nahrávky, které Paul natáčel v dalších letech, jsem zaznamenala jen okrajově, ale vůbec ničím mě nezaujaly. Sice je to už dávno, ale přehrabovat se v nich dnes už nechci. Wings byli výjimeční, sólový McCartney za moc nestojí.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Back to the egg
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

VARIOUS ARTISTS - Salute Zappa

VARIOUS ARTISTS / Salute Zappa (2003)

northman | 4 stars | 03.07.2018

Tahle deska vyšla jako pocta Franku Zappovi od českých alternativních skupin k desátému výročí jeho úmrtí. Jedná se v některých případech o svérázné úpravy, například Willie The Pimp od Mad Little Machine. Zajímavá je verze Frankova největšího hitu Bobby Brown s českým textem, který je doslovným překladem originálu. Mě nejvíce zaujaly mimo jmenovaných úpravy písniček Yo´ Mama, Hungry Freaks, Daddy a What´s The Ugliest Part Of Your Body?. V posledně jmenované písni s českým textem se dozvíme, že nejošklivější částí těla není hlava či nohy, ale že je to mysl.

Mně se tahle deska líbí nejen výběrem písniček, ale i provedením. Není to deska za maximum, ale čtyři hvězdy jí dám.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Salute Zappa
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Lukather, Steve - Transition

Lukather, Steve / Transition (2013)

pinkman | 4 stars | 01.07.2018

Cesta, která byla nastolena předchozí nahrávkou, se ukazuje jako nejpřirozenější vyústění kytaristových skladatelských potřeb. Fusion parketa Steva zajímala odedávna a s přibývajícími roky je mu určena jako osudová. Hnacím motorem nahrávky jsou tempové obměny. Kytarista je dávkuje v přirozeném sledu, využívá je v dynamické síle, ale rovněž jako jeden ze stavebních prvků. Špičkové zvukové sejmutí a stále stejně pevný zpěvákův vokál patří mezi klady této nahrávky. Z dalších plusům zmiňme perfektní rytmické cítění a obsluhu bicích a basových nástrojů.

Kdo chce novou desku Toto, která ne a ne vyjít, sáhne do roku 2013 po sólovém výletu jednoho z jejich zakládajících členů a neprohloupí.

Momentální TOP skladba: Judgement Day

» ostatní recenze alba Lukather, Steve - Transition
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve

Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac

Fleetwood Mac / Peter Green's Fleetwood Mac (1968)

vmagistr | 3 stars | 30.06.2018

Na hudbě je krásné, že se v ní pod jednou střechou můžou sejít tradice a řád s improvizací a objevováním neznámého. Nejen jazz, ale třeba i blues nabízí takovou jednotu v různosti par excellence. V pomyslném souboji britských a amerických vyznavačů dvanácti taktů to u mě (i přes jasné inspirace druhými zmíněnými) vyhrávají věrní poddaní královny - projev těch "echt" bluesmanů z druhé strany Atlantiku odkojených worksongy z bavlníkových plantáží je na můj vkus obvykle až moc exaltovaný. Bílé elektrické blues z britských ostrovů mým uším lahodí podstatně více - a jednou z kapel, po kterých při takových chutích sahám rád, jsou Johnem Mayallem "vychovaní" Fleetwood Mac. Debut Peter Green's Fleetwood Mac vnímám jako ukázkový příklad formy, v jaké se na ostrovech tento žánr pěstoval.

Po prvních posleších možná budete mít pocit, že posloucháte desku naditou řemeslně zvládnutými covery - alespoň já to tak zpočátku cítil. O to větší ale bylo moje překvapení při zjištění, že kromě čtyř převzatých kousků je zbytek desky autorským dílem dvojice kytaristů Petera Greena a Jeremyho Spencera. Jejich skladby si atmoférou se standarty vůbec nezadají a ukazují, že už od debutu měla kapela dobře "našlápnuto". Převzatým standartům vévodí nabroušená dupárna Shake Your Moneymaker, ale neztratí se tu ani ponuřejší kousky jako No Place to Go či Spencerem za piánem výtečně interpretovaná Hellhound on My Trail.

U autorských skladeb se mi favorité hledají o něco hůře. Jejich sílu totiž cítím primárně v atmosféře, kterou po dobu trvání celé desky dokážou udržovat. To, co se na singlové nahrávce nesetkalo s úspěchem, tu na delší ploše vytváří naprosto životaschopný útvar. I když samozřejmě několik výraznějších Spencerových (My Baby's Good to Me či My Heart Beat Like a Hammer) i Greenových (I Loved Another Woman nebo Merry Go Round) skladeb jmenovat můžu, nevnímám je oproti zbytku materiálu jako nějaké "tahouny" - to kouzlo tu podle mě tkví v celku. Ani instrumentálně tu nikde nic nevyčnívá, protože jak obě kytary, tak Greenova občasná harmonika pracují poctivě ve prospěch celku.

Osud britských Fleetwood Mac není úplně nepodobný peripetiím jejich kalifornských souputníků Jefferson Airplane. I ti se od poloviny sedmdesátých let stočili do výrazně popovějších vod (a nejen, že jim to stejně jako Fleetwood Mac nezlomilo vaz, ale dokonce šlo o dobu jejich nejvýraznějších komerčních úspěchů). Tady jsou ale Fleetwood Mac ještě "trendy" reprezentanty britské bluesové vlny konce let šedesátých, na které jejich největší hudební dobrodružství ještě čekají. Tři hvězdičky budou dnes stačit - jakkoli mě ta muzika baví, vyšší míra osobitosti následujících desek mi jít výš nedovolí.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Springsteen, Bruce - Born to Run

Springsteen, Bruce / Born to Run (1975)

Martin H | 4 stars | 30.06.2018

Tvorba amerického hudebníka Bruce Springsteena mě velice dlouho míjela. Samozřejmě jsem věděl o jeho tři hodiny trvajících koncertech, dokonce jsem v září 1988 mluvil s nadšeným a superlativy nešetřícím návštěvníkem jeho koncertu v Budapešti, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych se po jeho deskách začal pídit. Roli v tom možná hrála i ta jeho přezdívka „The Boss", která ve mně spíše vyvolávala pocity nabubřelosti a prázdného pozérství. A pověstný hřebík do rakve učinila sladkobolná píseň Streets Of Philadelphia, před níž nešlo v první polovině devadesátých let uniknout, protože zněla všude. Springsteena jsem odsunul do škatulky významný, ale z mého pohledu nezajímavý umělec.

Najednou nastala změna. Něco mi pořád říkalo, abych tomu Amíkovi dal ještě jednu šanci. A stal se zázrak. Po pár posleších jeho třetího alba Born to Run jsem byl lapen. Pravda, nestalo se tak hned, ale s přibývajícími poslechy se můj vztah k Bossově hudbě začal měnit a postupně ve mně převládl pocit, že se vlastně jedná o příjemnou a inteligentní hudbu. Hudbu, v níž není zbytečná žádná nota, je plná propracovaných aranží a z níž čiší ohromné lidství a životní nadhled.

Těmi největšími peckami jsou obě písně s motivem cesty a útěku pryč, tedy skladby Thunder Road a Born to Run. Každá z nich otvírá jednu stranu desky a zároveň vytváří mezi nimi jakési tematické pojítko. Stejně tak i závěrečné kompozice obou stran, pomalejší písně Backstreets a Jungleland, spolu vytváří pomyslnou dvojici s námětem odcizení, případně ztráty blízké osoby. S druhou jmenovanou jsem měl zpočátku trošku problém, přece jen se mi zdála příliš rozmáchlá, ale vše nahradil úžasný saxofon, který se stává nejenom důležitou dominantou této písně, ale vlastně celé desky. Tím dalším stavebním kamenem je Springsteenův zpěv, trochu humpolácký, ale hlavně upřímný. Mám dojem, že mu můžu věřit každé slovo.

Jsem rád, že jsem se k tvorbě toho chlápka v džínách a kytarou zavěšenou proklatě nízko nakonec vrátil. Stejně nadšeně budu objevovat i jeho další nahrávky, a proto si nechám pootevřená vrátka pro hodnocení dalších desek. Pro mě je paráda s názvem Born to Run za 4 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Born to Run
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Fish - Fellini Days

Fish / Fellini Days (2001)

EasyRocker | 4 stars | 30.06.2018

Trojice Sunsets on Empire, Raingods with Zippos a právě tahle deska Fishe u mě tvoří spolu s debutem jakýsi pomyslný vrchol. Vybírat ale z jeho stylově pestrobarevné a vždy emocionálně vypjaté tvorby horší a lepší věci je zatraceně těžké. Moderně pojaté album je věnováno proslulému italskému režisérovi a jeho dílu.

Youngovy keyboardy, křehké kytarové tóny a svůdný mistrův proslov přivanou z apeninských dálav první felliniovskou zastávku 3D. Tohle je dokonalý Fish se vším všudy, v pozadí ale kypí duch moderny a refrény jsou naléhavé a temné. Rozpoutá se uragán se skvělým Wesleyho sólem. So Fellini startují urputné, tvrdé kytarové riffy, upomínající nářezové album Sunsets. Fishe tu skvěle doplňují hostující zpěvačky a pak skladba jako záplava expanduje nekontrolovaně všemi směry s duchem moderny.

Lehce hopsající Stewartovy bicí údery, skvostné akustiky a srdečný mistrův hlas přinášejí opět docela jiný, vřelejší a světlejší intimní svět Tiki 4. Harmonie ve slokách i refrénu a závěr by zasluhovaly vřelý aplaus. Our Smile začíná ´I'm so sorry...´, klavír a uměřená rytmická sekce opět ukazují přívětivější mistrovu tvář - bez váhání ji můžeme nazvat baladou. Jsme blízko skvostné Incomplete z Raingods, stačí zavřít oči a podlehnout.

Mluvené intro, moderní, rytmická hudební i zvuková apokalypsa se studeně, zlověstně odsekávanými riffy. Tady se utrhla ze řetězu mistrova Temná strana Síly. Vstup do teritoria Long Cold Day je na vlastní riziko. Dancing in Fog pokračuje v pořádně temné a nepřívětivé náladě. Chladné, odlidštěné keyboardy a samply, osekaná, drsná rytmika a mistrův hlas se nad vším vznáší jako kazatel zmaru, vložené dechy. Opět - byli jste varováni!

Průzračné čisté tóny akustik a Fish tak lidský a civilní, že by mohl sedět a zpívat jen s kytarou u táboráku. Obligatory Ballad je zkrátka moje láska, z toho dusna už nás bylo potřeba konečně osvobodit. Bravissimo, mistře! V krásném hájemství akustik, kde je mistrova kapela jako doma, ještě k mé velké radosti zůstaneme. Jste okamžitě vtaženi, že si Mistrova "Mr. President..." pomalu ani nevšimnete. The Pilgrim´s Address se pak přehoupne do pravověrné rockové šlupky. Hlasově zcela nadpozemské. A je tu Clock Moves Sideways. Chemicky zkreslené kytary v doprovodu keyboardů a krabiček napovídají, že finále bude moderní. Kousavé, ledové riffy ihned přivanou náladu páté a šesté skladby. Světlo vnáší mistrův hlas a působiví latino doprovázeči. Drsné, až osudové zakončení.

Pokud tu Kamila přirovnala jednotlivé skladby alba k barvám na malířské paletě, souhlasím. Každá skladba je jiná, pracuje s odlišnými odstíny nálad a mistr si s námi hraje, jak to umí jen on. Před rokem bych pálil pět, jen ve srovnání s předchozími dvěma alby, které mám o chloupek raději, tedy ohromně silná 4 (4,5).

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish

Thin Lizzy - Thin Lizzy

Thin Lizzy / Thin Lizzy (1971)

Voytus | 3 stars | 28.06.2018

Svým způsobem rozumím těm, kteří nejsou zrovna nadšeni z prvních alb této irské party. Pokud totiž jste fanoušci alb, jako je Jailbreak a alba následující, tak je jasné, že Vás baví především hard rocková podoba jejich tvorby.

U té první etapy s Ericem Bellem je to s jednoznačným žánrovým zařazením poněkud problematické. Na debutu sice občas problesknou tvrdé riffy, ale celé album je až překvapivě jemné. Mezi Lynottovy inspirace totiž v tu dobu byly, kromě Jimiho Hendrixe, jemuž se v náznacích skupina blíží, například i folkoví hudebníci jako Van Morrison. Však se na albu nachází řada pomalých akustických písní, jako třeba hned druhá, smyčci obohacená Honesty Is No Excuse nebo předposlední Saga of the Ageing Orphan.

Úplně odjinud pak působí úvodní The Friendly Ranger at Clontarf Castle s nezvyklým bicím doprovodem, který vychází snad z nějaké etnické hudby. Navíc v ní Lynott nezpívá, ale vypráví příběh, inspirovaný pravděpodobně irskou historií, z níž bude čerpat Lynott i později.
Hard rocku se blíží jen Bellova kvákadlem poháněná píseň Ray-Gun a následující Look What the Wind Blew In s chytlavým riffem a pečlivě promyšlenými bicími (nejlepší song z celé desky). Brian Downey už na debutu exceluje a kromě této písně předvádí ještě zajímavé kousky v závěrečné písni Remembering. Ta svou stavbou představuje i jednu z těch promyšlenějších písní, kde vynikne i Lynottova basa a Bellovy kytarové jízdy.

Co albu ale citelně schází, jsou výraznější motivy a melodie. Lynott se sice pěvecky blíží Jimi Hendrixovi, ale zatím svůj pěvecký styl ještě hledá. Dost často připomíná i americké soulové zpěváky, však se zaposlouchejte do sedmiminutové Diddy Levine. Óda na Irsko, Eire, nezapře inspirace keltskou hudbou, v Return of the Farmer’s Son pro změnu zaslechneme blues.

Rád bych, kromě Downeyho, vyzdvihnul i kytarovou hru Erica Bella. Umí se držet zpátky, když je to třeba, a pokud to aranžmá vyžaduje, navrší na sebe celou hradbu kytarových partů – místy možná až příliš, ale rozumím, že bylo zapotřebí nějak zhutnit poněkud tenký zvuk celého tria. Každopádně jde o technicky skvěle vybaveného hráče s velkou dávkou invence, který na sebe nestrhává pozornost, a to je často u kytaristů dost vzácné.

Dobrá, melodických nápadů, které by se Vám vryly do paměti na první poslech, tu opravdu moc nenajdete, ale pokud albu věnujete víc času, tak zjistíte, že není vůbec špatné. Písně sice místy trochu „drhnou“ a působí nedotaženě, ale připočtěte k tomu všemu ještě šibeniční čas pěti natáčecích dnů – a hned se možná budete na debut dívat trochu jinak. Myslím, že tři hvězdy si v pohodě zaslouží.

Na edici z roku 2007 je ke slyšení úplně první singl The Farmer, který kazí mizerný mix, ale jinak jde o překvapivě jednoduchou píseň se zapamatovatelným refrénem (žádná taková na albu není) a jde o jedinou nahrávku, kde je zachycen klavír Erica Wrixona, který brzy poté ze skupiny odešel. Dále je tu EP New Day, z něhož vyzdvihnu Dublin, kde poprvé opravdu zazáří Lynnot jako textař, kytarovou zběsilost Old Moon Madness (jako bych tu slyšel i Wishbone Ash) a boogie Things Ain’t Working Out Down at the Farm (s přehnaně zdůrazňovaným irským přízvukem). A jako ukázka toho, jak ještě mohly některé z písní znít, je tu pětice přetočených písní z roku 1977 s Gary Moorem a Midgem Urem na kytary. Vyšly na první bestofce skupiny a zřejmě měl Lynott své důvody, proč je přetočit.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thin Lizzy
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison (1975)

horyna | 5 stars | 28.06.2018

Beriq, DeaconJohn, Deadmonkey, kde jim je dnes konec? V začátcích nebo pár let po startu Progboardu to byli pravidelní přispěvatelé tohoto fóra. Všichni tři tu vyslovili svůj verdikt nad kapelou Harmonium a poděkovali tomuto webu, že jim umožnil setkání se zajímavou partou originálních muzikantů. Já nebudu ve svém tvrzení stát stranou a vyjádřím svůj vděk Progboardu taktéž. Nebýt klasické náhody, zůstal by pro mne svět Harmonium navždy uzavřen, což by byla velká škoda. Tak pro úplnost a s úctou, díky vaše triumvirátstvo.

Francii mám moc rád, její kulturu, naturel, přírodní krásy i architekturu. Zajímavou a plodnou historii, stejně jako výtvarné umění, ze kterého mě imponují jak velcí romantici francouzské školy v čele s dvojicí Delacroix, Géricault, Barbizonská skupina, tak velcí Impresionisté toužící zachytit každičký záchvěv vzduchu a prchavý okamžik. I hudebně má tento stát co nabídnout. Silný odkaz ve svém dědictví podávají velcí skladatelé tvořící její klasické portfolio, jako byli Berlioz, Fauré, César Franck, Maurice Ravel, či pohádkově něžný Claude Debussy. V rockové oblasti už tato země tak silné zastoupení nemá - nebo alespoň ne tolik uznávané ve světovém měřítku. Najde se ale pár uskupení, která v sedmdesátých letech skutečně prorazila. Jedním z nich jsou i folkoví romantici Harmonium. I když se jejich původ váže k frankofonní části Kanady, zpěv je čistě francouzský a atmosféra písní taktéž.

Harmonium jsou ukázkou toho, kolik něhy a pozitivní nálady jde do hudebního celku procedit. Folkový základ tvořící písničkovou kostru skladeb je nasunut na progrockový model. Ovšem nejdůležitějším prvkem v písních Harmonium je nálada. Ta je díky velké koncentraci melancholie a něhy dokonale poetická a mimořádně sugestivní. Její intenzitu navíc podepře i originální francouzský přednes ve zpívaných částech. Nahrávka je sice prosta silnějších dynamických skoků a neobsahuje bicí jako nástroj držící rytmus, to ale vůbec nevadí a je klidně možné, že to posluchač ani nepostřehne. Kapela se často obrací k dechovým nástrojům které ladně připojuje k akustickému celku, čímž dostává její hudba další rozměr. Moji nejmilejší písní je veselá dvojka Dixie s výborným klarinetovým sólem, mimořádně pozitivním až jazzovým nábojem a dokonalou fráninou Serge Fioriho.

Si on avait besoin d'une cinquième saison je opravdovou chuťovkou hodící se pro výjimečné příležitosti s úkolem povznést vaši občas trochu zatrpklou a melancholickou náladu.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium

Katatonia - The Great Cold Distance

Katatonia / The Great Cold Distance (2006)

Lukas | 5 stars | 27.06.2018

Rozhodně se nemohu považovat za odborníka na (progressivní/doom) metal, ale shodou okolností jsem se v poslední době zaposlouchal do dvou alb této švedské skupiny: The Great Cold Distance a The Fall of Hearts. Zatímco druhé jmenované tady už recenzi má a v podstatě s ní musím souhlasit, při prvním poslechu The Great Cold Distance (výběr druhého alba k poslechu byl zcela náhodný) jsem měl pocit, že je to příliš jednotvárné, a na nějaký čas jsem tohle album ignoroval. Po čase jsem však zjistil, že mě k tomuto albu něco neustále přitahuje. Teď jsem v období, kdy to album pravidelně poslouchám a s každý poslechem mě stále lépe a lépe baví.

Písně jsou podle mě na tento typ hudby až v jistém ohledu neskutečně zábavné, tvrdé, jemné a melancholické zároveň, takže mě poslech opravdu nenudí ani vteřinu. Celé album je dle mého velmi povedené, ale pokud bych měl vyzvednout některé momenty tak určitě: Leaders, Soils Song, Follower, July a In The White spolu s Journey Through Pressure. Velmi pozitivní hodnocení si určitě zaslouží zpěv J. Renskeho.

Myslím, že tato skupina by určitě zasloužila větší pozornost (minimálně na tomto fóru). Dávám 5.

» ostatní recenze alba Katatonia - The Great Cold Distance
» popis a diskografie skupiny Katatonia

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

jirka 7200 | 2 stars | 27.06.2018

Německý spolek muzikantů Subsignal z Mnichova, jak všichni zasvěcení ví, je novým domovem pro dva muzikanty ze Sieges Even – zpěváka Arno Mensese a kytaristu Markuse Steffena. Jelikož mě poslední dobou hodně oslovila tvorba Sieges Even, zajímalo mě také, kam se jejich cesta bude ubírat v jejich novém působišti. Vyčetl jsem, že by se Subsignal měli plavit ve vodách melodického progresivního rocku s tu a tam rockovějšími, tvrdšími kytarovými ornamenty. Jakési vodítko jsem obdržel na posledním studiovém albu Sieges Even s názvem Paramount, kam jeden song určený původně pro Subsignal nakonec chlapi umístili. Jednalo se o nejmelodičtější věc z alba – Eyes Wide Open, která mezi ostatní materiál ani moc nezapadala. Dnes je tedy zřejmé, které dvě osoby to zjemnění repertoáru prosazovaly.

Co jsem tedy na novém CD Subsignal z roku 2018 s tajemně děsivou maskou a názvem La Muerta objevil ? Celkem jedenáct nových písní a dva remixy v radio friendly verzi. Všechny se nesou v příjemném duchu melodického pop rocku či AOR. Nejpřijatelnější mému uchu zní střednětempá a příjemně energická Every Able Hand s parádní hradbou kláves jak vystřiženou ze starých desek Genesis. Rovněž rockovější, skoro osmiminutová The Passage s opatrně zkresleným zvukem kytar a fanfárami syntenzátorů stojí za poslech. Čistě progresivní je i úvodní instrumentálka 271 Days a pěkně se poslouchá i krátká skladbička zahraná jen na akustickou kytaru Teardrops.

Jinak již zmíněné dva radio remixy poukazují na to, že kapela svou produkcí směřuje k mainstreamové části publika, které ji bude moci zaslechnout nejen ve specializovaných prog rockových rádiích, ale i v běžném vysílání. Zbytek písní na desce tomuto popisku také odpovídá a ani účast Marjany Semkiny z iamthemorning či hostování členů ze spřízněných RPWL toto dílo nijak přitažlivějším nečiní. Melodický AOR typu ASIA či TOTO snad okouzlí jejich příznivce, já bohužel mezi tyto fandy nepatřím, protože v těch písničkách se sametovými hlasy a líbivými melodiemi ve středním tempu nenalézám pro sebe nic přitažlivého.

Cíl byl splněn. Zjistil jsem, že nositelem progresu byli u Sieges Even hlavně bratři Holzwarthovi a současné zaměření zbývajících členů v Subsignal není mým šálkem kávy. Dávám dva body, fandové stylu AOR a melodického pop rocku povinně dvě hvězdy přilepí navíc.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Flower Kings, The - Desolation Rose

Flower Kings, The / Desolation Rose (2013)

| 5 stars | 25.06.2018

Po velice úspěšném návratu s deskou Banks of Eden se hnedle další rok rozrůstá diskografie Flower Kings o další klenot. Nový počin nese název Desolation Rose. Stačí si poslechnout několik prvních minut a kapelu není těžké identifikovat. I tady pánové vychází ze svého letitého stylu, který obohacují o nové prvky. Slyšíme zajímavé postupy pro dosažení odlišné atmosféry. Pompa a yesovské atributy jdou stranou, emoce jsou to první, co vás táhne za ruku. Pan kolega Brano píše na jiném místě ve spojitosti s hudbou o "květinovém půvabu". Ano, tento termín se k jejich deskám dá bez problémů přilepit.

Srovnala se stopáž jednotlivých skladeb i ta celková. V první písni Tower ONE se hlasově pravidelně střídá Fröberg se Stoltem a po celou dobu nás drží ve zvláštním napětí. Tahle dvojice za mikrofonem postupně dozrála v prvotřídní zpěváky. Dvojka Sleeping Bones je temná jako stíny při západu slunce. Bodin stojící za klapkami se soustředí jen na to, jak připravit divákovi to nejpřitažlivější představení. K nejpůsobivějším číslům zařadím nejtemnější věc jakou zatím F. K. pořídili - White Tuxedos, zpěvnou Silent Masses a trpce tíživou Dark Fascist Skies.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Desolation Rose
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Van Halen - Van Halen

Van Halen / Van Halen (1978)

pinkman | 5 stars | 24.06.2018

Van Halen vždy kašlali na nějaké dodržování určitých pravidel. Bohužel se postupem let nevyhnuli ani klišé, reprezentující hudební průmysl té doby. Svou tvorbou z konce sedmdesátých let zažehli novátorský postoj, odlehčený přístup k rockovým songům coby popěvkům, mísícím v sobě vlivy blues, boogie, swingu a hard rocku, ale i stylem pestrobarevného oblékání. Z dnešního pohledu se dá říci, že Van Halen ve svých začátcích zachránili pro Spojené státy rockovou muziku. Dinosauří rock byl totiž na sklonku sedmdesátých let brán jako něco senilního a zastaralého. Z hudby prostřednictvím svých show udělali zábavu. Stalo se tak nejen díky vynikajícímu muzikantskému nadání, ale i prostřednictvím hromady čerstvé energie a neokoukaného pozitivního přístupu. Van Halen se záhy stali kapelou, díky které právě kalifornská vlasovitá scéna nabrala na obrovské síle.

Kapelu pocházející z Pasadeny objevil Gene Simmons z Kiss a v roce 1977 její demosnímky podstrčil do rukou producenta Teda Templemana, díky čemuž si jich všiml kolos Warner Bros. Templeman sám se chopil studiových prací a později se stává na mnoho let dopředu jejich dvorním producentem. Období patřící Van Halen tak může začít. Je ohraničeno náhlým úpadkem Aerosmith v roce 1978 a nástupem Guns´n´Roses roku 1987.

Titánský debut je napěchovaný energií a rychlými sóly Eddieho, hromovými údery Alexe a entuziasmem diamantového pěvce Rotha. Stále patří k nejlepším hardrockovým albům nejen sedmdesátých let, ale historie celkově. Podle názoru samotných hudebníků dosud nebyl kapelou překonán. Na svou dobu překvapila zejména novátorská kytarová hra a energické album obsahuje mnoho klasik jako Runnin With The Devil, Ain´t Talkin´´Bout Love, Jamie´s Cryin nebo předělávku You Really Got Me od Kinks. Nemá slabších míst. Eddie Van Halen zde poprvé předvádí zcela nové techniky hry na elektrickou kytaru a stává se okamžitě jejím největším inovátorem od časů Jimiho Hendrixe. Album je naprosto zásadní pro následné vybudování celé americké rockové scény osmdesátých let. Hvězda kapely začíná okamžitě stoupat.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Flying Colors - Flying Colors

Flying Colors / Flying Colors (2012)

terka | 5 stars | 24.06.2018

Minulý týden se tady diskutovalo o Nealu Morsovi. Vzápětí jsem si vzpomněla na kapelu, které pomáhal vdechnout život. Ta se jmenuje Flying Colors a tvoří ji různí lidé z branže, se kterými snad vyjma Mikea Portnoye Neal nemá nebo zatím neměl co do činění.

Jejich hudba na mě působí ozdravujícím dojmem a progrock takového druhu tady dlouho chyběl.
Parta akademiků v čele s Nealovým jmenovcem Stevem Morsem u vesla to dokáže pořádně rozbalit. Však si poslechněte takovou divočinu, jakou je píseň Shoulda Coulda Woulda a budete možná překvapeni, jak tvrdě může znít progresivní super-group, složená z lidiček, kterým dvacítka na krku už dávno nevisí.

Zpěváka Casey McPhersona tady slyším poprvé, ale působí na mě jako právě objevený idol rockového nebe. Nenápadný, běžně vypadající pomenší chlapík. Když otevře svá muzikantská ústa a spustí refrén ke skladbě Kayla, jde mu to samo a skvěle. Zní poměrně originálně - netuším, ke komu bych jeho výraz měla přirovnat. Pokaždé mě dostane svými zpěvnými výpady na visuté hrazdě při skladbě Forever in a Daze. Tady musím smeknout i před bubenickým esem Portnoyem a exkluzivním sólem na basu Davea LaRue. To je pořádná vichřice. Všechny skladby jsou něčím zajímavé. Všechny jsou výrazné a každá má svou vnitřní osu. Jedna zapadá vedle druhé, jako ozubená kolečka klapkostroje.

Kapitola téhle osvěžující kapely se dnes pomalu uzavírá. Její aktéři mají své práce dost a těžko nachází volný čas k další společné spolupráci. Zanechali po sobě dvě výborná progresivní alba, která nemám důvod vám nedoporučit.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Flying Colors
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Deep Purple - Purpendicular

Deep Purple / Purpendicular (1996)

terka | 5 stars | 23.06.2018

Lidé, kteří zažili Deep Purple ještě v éře s Ritchie Blackmorem, nedokážou uznat nebo možná dokonce vůbec pochopit, že na celičkém světě, neběhá pouze jeden jediný kytarista podobných schopností a kvalit. Se Stevem Morsem udělali Deep Purple stejné terno jako kdysi s Blackmorem. A určitě se k nim hodí víc než Ritchie - po lidské stránce rozhodně. Morse má jiný styl. Spoustě staromilců musí chybět Ritchieho melodické vyhrávky, tolik typické v původní tvorbě této kapely. Pokud to říkám dobře, působil Steve v jazz rockové kapele a podobné postupy dotáhnul i do DP. Jeho hra je drsnější, méně učesaná a má širší rozhled. Když vystřihne sólo, zní stejně působivě jako to od Ritchieho.

Nejlepší album Deep Purple s Morsem je podle mě hned to první. Na Purpendicular jsou zachyceni odrostlí kmeti, kteří k sobě konečně našli člověka, se kterým se nebudou jenom hádat, ale bude je bavit společné psaní nového materiálu, hrání a jamování. Urážlivého egoistu vystřídal milý sympaťák, který na kytaru hraje stejně uvolněně, jako by to byla ta nejjednoduší činnost na světě.

Podle dostupných informací byla deska napsaná společně a při její přípravě panovala rodinná atmosféra. S jejím poslechem získávám pocit, jako kdyby se pánové zbavili těžkých pout, která je držela přikované u stěny. Najednou se dokáží rozhlížet kolem sebe, už nejsou tak vážní, ani sebestřední jako v době, která jim otáčela nosánek nahoru (hlavně Ritchiemu). Pochopili svou situaci a divákovi ukázali, že jsou taky jen lidmi z masa a kostí.

Steve to rozpálí hned se začátkem Vavoom: Ted The Mechanic. Mě tahle skladba moc baví, ale dokážu pochopit, že původní melodika pověstná pro DP tady zkrátka chybí. Jenže přichází Loosen My Strings, naprostý klenot obrozených DP. Tuhle skladbu je potřeba zachytit v celé její kráse. S pěkným vybrnkáváním na kytaru a basu, ale hlavně její vnitřní stabilní fluidum. Z ještě jemnější příze je utkaná Sometimes I Feel Like Screaming. Gillan, pan zpěvák, Morse pan kytarista a zbytek kapely vystřihnou píseň, jejíž melodie má skutečnou sílu a srovnatelnou hodnotu s Child in Time. Folkový opar se vznáší nad The Aviator a A Touch Away. Pro DP jsou to dost netypické skladby, které by Blackmore na desku nikdy nepustil. Pořádné drsňárny odpichnuté rovnou od podlahy jsou Rosa's Cantina a Hey Cisco. Hlavně na nich jde poznat, jak svěží vítr do kapely Morse přinesl. A samozřejmě jak dobrý je to hráč.

Na poměry Deep Purple jde o avantgardní desku. Ta jako taková má u mě srovnatelnou hodnotu s kteroukoli jinou pionýrskou nahrávkou Gillana a spol.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Purpendicular
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

U2 - The Joshua Tree

U2 / The Joshua Tree (1987)

Martin H | 5 stars | 22.06.2018

Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let ke stadionovým hvězdám první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již tři desítky let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji - vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.

Celá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.

Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, rozvernou I Still Haven´t Found What I´m Looking For a jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása. Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují jako dva úhelné stavební kameny - rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.

Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2

Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky (2018)

horyna | 4 stars | 22.06.2018

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

Voytus | 5 stars | 21.06.2018

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - Paramount

Sieges Even / Paramount (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2018

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto (1972)

pinkman | 5 stars | 21.06.2018

Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.

Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?

Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice (1973)

terka | 4 stars | 20.06.2018

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Judas Priest - Turbo

Judas Priest / Turbo (1986)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2018

Zdá se mi zajímavé sledovat, jak rozdílné osudy potkaly v druhé polovině osmdesátých let hudební směřování dvou ikon NWOBHM - Iron Maiden a Judas Priest. Zatímco první zmíněná kapela začala na přelomu pětiletek vystrkovat progresivní růžky, její služebně o něco starší souputníky to (jakoby v opozici) táhlo k USA-friendly metalovým formám. Ono se to ale vlastně docela nabízelo - Judas Priest svou hudbu vždy brali docela s nadhledem, tudíž (obzvláště od konce sedmdesátých let, kdy zhutnili zvuk a práskli do koní) nabubřelost by jejich nahrávkám mohl tehdy těžko kdo vyčítat. O desce Turbo, na které se kapela za vědomí upadající popularity NWOBHM pokusila vykročit novým směrem, to platí dvojnásob.

Co na desce posluchače praští do uší jako první? Ano, ty mnohokrát proklínané syntezátory. Žiletkové ostří z nich sice neukujete, Tipton s Downingem ale jejich charakter do zvuku kapely začlenili vcelku organicky, aniž by rezignovali na moc a sílu kytarového zkreslení. Přehlednost kompozic obecně kapelu zdobila už od zanechání progresivních koketerií z prvních dvou desek, přece jenom tu ale k určitému dalšímu zjednodušení směrem ke stadionovým melodiím došlo. Třeba v takových Rock You All Around The World nebo Wild Nights, Hot & Crazy Days se kapela dost "vyprodává". Za povedené reprezentanty mejdanového metal'n'rollu naopak považuji skladby Hot For Love, Parental Guidance nebo Locked In. Titulní Turbo Lover se daří na obměnách repetitivního motivu vybudovat vcelku slušnou atmosféru, "párty" atmosféru alba vyvažuje také povedeně gradující polobalada Out In The Cold. Kdo by hledal něco alespoň trošku podobného kytarovým stíhačkám z předchozích desek, možná nalezne zalíbení ve fortelné (a bezsynťákové) rockeřině Reckless.

V rámci celé diskografie Judas Priest se Turbo do té (pro mě) povedenější poloviny nevejde. Ne, že by hitové ambice kapele neslušely, ale tady se jim jde naproti až moc. Fajn písničkové album, na kterém se Judas Priest vcelku se ctí popasovali s dobovými trendy, nicméně po předchozích šesti nadupaných studiovkách jde o poznání méně výrazný zářez. Tři hvězdičky se mi pro příjemné, ale nikterak zásadní album zdají tentokrát akorát.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Turbo
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

Voytus | 3 stars | 19.06.2018

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 19.06.2018

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Petr87 | 5 stars | 19.06.2018

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

horyna | 5 stars | 19.06.2018

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

horyna | 3 stars | 18.06.2018

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sieges Even - Sophisticated

Sieges Even / Sophisticated (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.06.2018

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

pinkman | 5 stars | 17.06.2018

Sen mnoha tisíců příznivců kapely z celého světa se stal skutečností a věčně extravagantní boy David Lee Roth, se udobřil s bratry Van Halenovými a vrátil se zpět ke své kojné. Ke kapele, která z něj takřka přes noc učinila hvězdu první velikosti. K jedné z předních stálic na rockovém nebi, souboru, který pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let definovat šou, jako součást hudebního výrazu.

Na tuto událost čekal celý hudební svět takřka třicet let. I když ke spojení těchto hudebníků došlo krátce po albu Balance, studiová připomínka zůstával na dlouho mimo realitu. V roce 2012 spatřilo svět nové album pojmenované A Different Kind of Truth. Jenže hudební klima bylo tomu původně Rothovskému už natolik vzdáleno, že reakce zůstali vesměs chladné a zdrženlivé. Ani já, ani lidé z mého okolí, nevnímali tuto nahrávku jako převratnou. Rozporuplné pocity se nesly napříč celým rockovým spektrem, které si od nových Van Halen slibovalo přesvědčivější porci muzikantského řemesla.

Čas je ovšem mocný kouzelník. Je skutečně zajímavé, jak se s přibývajícím intervalem dokáže v člověku jasně vymezený názor na konkrétní dílo transformovat. Po šesti letech, které uběhly jako voda, nejsem k tomuto střípku ani z třetiny tak kritický, jako kdysi. Ba naopak. Dnes bych ho zhodnotil jako nadprůměrný comeback, hodný značky Van Halen.

Stylově a šíří záběru jde o ambiciózní dílo, které v sobě vstřebává oba Van Halen-ovské světy.
Najdeme tu jak rychlé vypalovačky, tak baladické polohy. Největší sila alba tkví ve středních, drtících tempech a bleskurychlých Eddieho sólech. Roth se předvádí, křičí, ječí i pokorně artikuluje a opět dokazuje, jak výborným je zpěvákem a famózním showmanem.

Ať sáhneme po výborném singlu Tattoo, spurtující She's the Woman, další rychlovce China Town, muskulaturních As Is a Honeybabysweetiedoll, nebo southovce Stay Frosty, pokaždé nás bude pálit ruka, hrdlo i uši.

A Different Kind of Truth dnes dostane 5 hvězd a poděkování k tomu.
Momentální TOP skladba: She's the Woman


» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2018

Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.

A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.

Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.

Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Sieges Even - A Sense Of Change

Sieges Even / A Sense Of Change (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 16.06.2018

Třetí počin mnichovských prog rockerů Sieges Even je pojmenován A Sense of Change neboli v překladu Důvod nebo možnost změny. Je pravdou, že důvodů pro změny u tohoto tělesa bylo několik. Hlavně zpěvák Franz Herde, který svým projevem v mých očích kazil výkon zbytku kapely. Proto když jsem se dozvěděl, že během příprav na natáčení třetího alba opustil kapelu, ani mě to moc nemrzelo. Náhrada byla nečekaná – zbylá trojka vybrala divadelního herce Jogiho Kaisera, do té doby hudebním fanouškům naprosto neznámou personu. A trefili se napoprvé. Jogi byl o několik pater lepší pěvec než již zmiňovaný předchůdce. Jeho znělý a melodický hlas dokázal, že mu sedí mnoho poloh, melodickým hlasem dojal v baladě, ale i rozezněl hlas v bel cantu nebo v jazzovém intermezzu.

Další kosmetickou změnou prošel i styl kapely. Zůstaly náročné prog rockové kompozice plné změn temp a přechodů s různými nenápadnými odbočkami k jiným stylům, které se objevují v pomalu každé skladbě, ale v daleko vstřebatelnější formě, než na předešlých počinech. Zvuk zprůzračněl, zmizely poslední stopy po metalických kytarách, které ve výsledném mixu nabraly až kovově zvonivý feeling nahrávek Rush s osmdesátých let.

Dva bráchové Holzwarthovi – bubeník a baskytarista jako by stylově spíše vycházeli z jazzu. Oba hudebníci vytvářeli barevné rytmické plochy, na které kytarista Markus Steffen maloval další vrstvy. I v té době celkem neznámý producent Charlie Bauerfeind přispěl několika klávesovými plochami. Ta prvotní zvuková podobnost s Rush je ale jen vnější slupka. Aniž bych se chtěl nějak dotknout Rush (a jejich fandů), tak v období vydání této desky v roce 1991 oproti Sieges Even zněli již hóódně neinvenčně.

V každé z osmi skladeb je co objevovat, několik poslechů je však podmínkou. Tu odkazy na jazz, vážnou hudbu nebo romantické historické trubadůry, to vše je zamotané v jemném předivu elektrické i akustické kytary. Někdy jen tóny jen tak plynou, jindy se hudebníci pěkně opotili. Naprostou výjimkou je na desce ukrytá pomalá a jímavá Chance of Season v komorním stylu, kde zpěváka netypicky doprovází na cello, housle a kytaru akustická trojice hostujících muzikantů. V kombinaci s přemýšlivými texty téměř dokonalý celek. Nelze opomenout plně dynamický zvuk, hodnoty okolo DR13 dávají tušit, že na dobré aparatuře půjde o lahůdku.

Dávno tomu, co vyšla tato třetí deska Sieges Even – v dnešní době u nás poněkud utajený klenot prog rockového žánru. Tehdy, po poslechu prvních dvou alb jsem nad kapelou hloupě zlomil hůl a přestal ji sledovat - přitom jsem byl tak blízko. V dnešních dnech jsem složil reparát. Pokud budete chtít, můžete to zkusit také.

» ostatní recenze alba Sieges Even - A Sense Of Change
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Sieges Even - Steps

Sieges Even / Steps (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 14.06.2018

Druhou desku nahrává Sieges Even ve stejném složení. Deska Steps vychází v roce 1990 a na první poslech jsou zřetelné rozdíly oproti prvotině Life Cycle. Kapela se vymanila z thrashových mantinelů směrem k prog rocku stylu Rush, kteří se dají v mnoha pasážích na desce odhalit - ať se jedná o barvu zvonivé kytary nebo použití harmonických postupů. Tyto vlivy však míchají se svým komplikovaným pojetím hudby, čímž dosahují zajímavých výsledků.

Celou první stranu desky ovládá suita Tangerine Windows of Solace o sedmi částech, která přináší po odečtení akustického intra a outra pět technicky a kompozičně velmi náročných prog rockových skladeb s mnoha motivy, které se mi v mnoha okamžicích líbí, ovšem jako celku tomu stále ještě chybí něco, co by mě po čase více oslovilo. To ostatně platí o následujících šesti skladbách. Hlavním rušivým elementem ovšem zůstává zpěv France Herdeho, který se sice částečně oproti debutu zklidnil, ale jeho polomluva - polozpěv mě nadále vyloženě irituje.

Zajímavý krok kupředu - kapela má velký potenciál.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Steps
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Riverside -  Love, Fear And The Time Machine

Riverside / Love, Fear And The Time Machine (2015)

horyna | 5 stars | 14.06.2018

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

terka | 5 stars | 14.06.2018

Poslední album Uriah Heep s Davidem Byronem, na kterém kapela nedělala ústupky, je Sweet Freedom. Jde o desku vyrovnanou, bez větších zaváhání. Slyším z ní pokrok, který Ken Hensley do kapely přikupoval, aby se mohla nějakým způsobem vyvíjet dál. Skladby sice nemají takovou razanci jako na démonech nebo magických narozeninách, ale zase tam nejsou výplně jako u Wonderworld nebo Return to Fantasy. Deska je to pestrá, velice melodická, duchaplná, obsahuje další zajímavé harmonie a strukturou má stále co nabídnout. Jsou na ní jak hity – Dreamer, Stealin, tak závažnější kusy - Sweet Freedom, Pilgrim.

Určitě nejde o vrchol tvorby Uriah Heep, spíš krásný doplňkem do sbírky. V hodnocení bych měla být zdrženlivější, ale kterým uriášům dát pětku, když ne některé z první šestice společných desek?

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Coltrane, Alice - Lord of Lords

Coltrane, Alice / Lord of Lords (1972)

vmagistr | 2 stars | 13.06.2018

Alice Coltrane urazila během prvních pěti let své sólové kariéry slušnou cestu. Od freejazzových aspirací se přes blízkovýchodní motivy propracovala až ke zvláštní formě jakéhosi space-jazzu ovlivňovaného jejím sílícím spirituálním životem. Coltrane se totiž od počátku sedmdesátých let stále výrazněji zajímala o hinduismus, kteréžto nové životní směřování ji o několik let později přimělo k uchýlení se do ústraní.

Již na předchozích deskách Coltrane do svých aranží zařazovala smyčcové nástroje, pro desku Lord of Lords šla ale ještě dál a angažovala pětadvacetihlavou skupinu houslistů a cellistů. Společně s rytmickou sekcí Charlie Hadden/Ben Riley pak v létě roku 1972 stvořila své do té doby nejzvláštnější dílo. Je to asi právě to smyčcové těleso, které mě na desce ze všeho nejvíc vytáčí. Pohříchu nespravedlivě, protože najatí hudebníci jenom zahráli, co pro ně Alice napsala. A co napsala? Něco tak patetického, pompézního a nabubřelého aby v jazzovém rybníčku pohledal. I když, je to vlastně jazz? Možná šlo spíše o pokus paní Coltranové o proniknutí na pole vážné hudby - nebo o její "zkřížení" s výše zmíněným žánrem? Každopádně po většinu času na desce "exceluje" pouze orchestr podbarvovaný Aliciným klavírem či harfou, basa a bicí se do akce dostanou jenom zřídkakdy - ale i za ty krátké pasáže díky.

Tři autorské kusy na desce jsou pro nepřipraveného posluchače těžkým oříškem. Neustále "našponované" orchestrální melodie permanentně gradují a chybí v nich nějaké klidnější, dynamicky odstíněnější pasáže. Ta hudba "nedýchá", je to spíš takový jeden dlouhý instrumentální výron. O něco lépe dopadla výpůjčka od ruského skladatele Igora Stravinského, Excerpts from the Firebird působí daleko vyzráleji a probuzeněji než Aliciny těžké autorské sny.

O co více kritický jsem k výše nastíněnému obsahu desky, o to pochvalněji se musím vyjádřit k jejímu konci. Závěrečnou desetiminutovku totiž Alice Coltrane pod názvem Going Home věnovala zpracování části Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. S hlavním motivem larga si interpretka pohrává v různých klávesových a harfových aranžích, přičemž s orchestrem za zády vytváří rozmanitou hudební koláž. Koláž, do které se ale podařilo (alespoň podle mého názoru) přenést velkou část toho "kouzla", které mi při poslechu mistrova originálu ježí chlupy na zátylku.

A teď co s tím - tři skladby pro "běžného" posluchače dost nepoužitelné, jedna ucházející a jedna vynikající. Lepší jak za dvě hvězdičky to tentokrát nebude. Poslechněte si variaci na dvořákovské téma a zbytkem se nezatěžujte - toť má rada pro případné zájemce.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Lord of Lords
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice

Barrett, Syd - Barrett

Barrett, Syd / Barrett (1970)

EasyRocker | 3 stars | 13.06.2018

Myslím, že osoba Syda Barretta je dokonalým příkladem vyděděnce, šílenstvím zasaženého génia, ústícím v tragický životní osud. Po slávě v podobě debutu Pink Floyd a předtím, než se definitivně zatáhl do svých nočních můr, vydal se značnými obtížemi dvě studiová alba.

Baby Lemonade - kontrast zvonivých tónů kytar a drsného textu. Jsme na dně ve smutném městě, kde Syd prosí o dětskou limonádu. Čtyři očistné minuty. Love Song - trochu světlejší tříminutovka - Syd tu dokonale prezentuje šedesátky, harmoniem a klávesami sem pěkně vstoupil Rick Wright. Dominoes je už dusnou zpovědí, doteky Sydovy akustiky jsou jen lehké a spíše se prosazují Rickovy klávesy a hammondy. Na obdobnou notu hraje i šedesátkově ospalá It Is Obvious, opět s výrazným hammondovým podílem. Změť Sydových apatií, nočních můr a nevyslovených přání.

Rats je už černou můrou, tři minuty pro otrlé, Syd se tu odhaluje až do naha, a na holou přirozenost útočí i tahle facka, oholená až na dřeň. Maisie hned zaujme sborovými vokály, které se spoustou dalšího obstarali jeho někdejší kolegové. Pro všechny to byl bolestný proces - a i tyhle necelé tři minuty ukazují Sydovu mučenou duši. Proslulá Gigolo Aunt je suverénně nejdelší skladbou této kolekce. Křehké a snad optimistické ladění upomene jasně na Pištcova zákoutí. Přímá rockovka s psycho mezihrami, jejíž vliv byl asi značný. A nenabažili-li jste se šedesátek dosti, dvě minuty Waving My Arms in the Air vaší psychice neuškodí.

I Never Lied To You je další dvouminutovkou, kloubící hudební křehkost s počátky Sydových nočních můr, těkání a katatonií. Wined and Dined bychom mohli s trochou odvahy nazvat baladou. Chvílemi je Syd vřelý a otevřený, chvílemi už ale nepřítomný a za mlžnou clonou. Wolfpack je ostrým rockovým řezivem se skutečně řádícím Gilmourem v úvodu, jako by se tu Syd ještě naposledy vzchopil k pořádnému kalení železa a oceli. Trochu zezadu pokukuje i Rick Wright. Nářez! Effervescing Elephant je závěrečným úletem, dosti starou skladbou, která pak přistála na téhle desce. Akustice sekunduje tuba Vica Saywella.

Podle Davida Gilmoura album vznikalo na rozdíl od chaotického nahrávání jedničky v kratších periodách, kdy se Syd probudil k aktivitě. Jeho rozpadající se psychika je ale nasnadě. Výkřiky, emoce obalené na kost, manické úsměšky, fobie a nesplněná dětská přání. Debut mě zaujal více, cítím ale potřebu Syda připomenout, ač nejsem jeho skalním fanouškem. Pro mě dobré album za tři, někdy mi ovšem sedne o hodně více.

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - Barrett
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd

Van Halen - III

Van Halen / III (1998)

pinkman | 5 stars | 13.06.2018

Zvláštní úkaz se v hudební historii stal roku 1998. To když k Van Halen přišel zpěvák Extreme, Gary Cherone. Ten se snažil svým osobitým charakterem navázat na odkaz nastolený oběma jeho velkými předchůdci. U fanoušků se toto album s velkým pochopením nesetkalo, čehož si byl zakrátko vědom i Eddie a Gary se musel zase poroučet. Jenže tento nováček v řadách Van Halen odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však materiál zněl starým fans až příliš pokrokově a se značkou VH měl jen pramálo společného.

Jde o poměrně moderně znějící hardrockové album, se zemitým zvukem a skladbami vykazujícími na Van Halen poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Favority není těžké vystopovat. Without You, From Afar, Dirty Water Dog, Once, Josephina, Year to the Day, How Many Say I. Dobrou polovinu tvoří mistrovsky vysoustružené písně, ve kterých zkušené ucho Van Halen snadno identifikuje. Eddieho hra je natolik rozpoznatelná, že ani několik progresivních příkras, které do skladeb jejich skladatelé dosadili, je nepřetáčí na mimoúrovňovou rovinu.

Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo, zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absolvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 – 2007). Nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. Trojka tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které v únoru 2012 navázali až deskou A Different Kind Of Truth s logickou účastí Davida Lee Rotha za mikrofonem.

Momentální TOP skladba: Once

» ostatní recenze alba Van Halen - III
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Sieges Even - Life Cycle

Sieges Even / Life Cycle (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 13.06.2018

Německá kovová úderka se svou verzí techno prog thrash metalu řádně zčeřila vody svou komplikovanou hudbou. V pomalu všemi směry prozkoumaném a částečně vyčerpaném žánru thrash metalu zašli v novátorských a invenčních postupech ze všech spřízněných spolků snad nejdále a zanechali za sebou party zvučných jmen typu Coroner, Mekong Delta, Voivod či Believer.

Obdivuji hudebníky, že dokázali složit a nahrát tak košatou hudbu plnou zvratů a změn tempa. Ač se na první poslech zdá, že ta posloupnost přechodů nemá logiku, tak opak je pravdou. Nejoblíbenější skladba je rovněž i nejdelší, bezmála třináctiminutová Straggler from Atlantis, kde svůj ječák Franz Herde drží pod kontrolou. V jiných skladbách je pro mne jeho afektovaný projev jedinou slabinou alba.

Dnes si podobné spolky nepouštím, ale toto album jsem si připomenul rád.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Life Cycle
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Soft Machine - Bundles

Soft Machine / Bundles (1975)

horyna | 4 stars | 13.06.2018

Soft Machine jsou pro mě kapelou, okolo které jsem roky obcházel a nenašel dostatek odvahy k tomu, abych ji dokázal nějakým způsobem pochopit a následně vstřebat. Nakonec jsem se rozhodl si cestu k jejich hudbě formálně zjednodušit a obrátil svůj zrak k přehlednější tvorbě z posledních let první etapy souboru. Úvodní vlaštovkou se stala deska Bundles s účastí kytarového velikána Allana Holdswortha. Nejspíše netypická záležitost, protože kytara se jako nástroj na deskách Soft Machine objevuje vesměs sporadicky. Kapela měla svůj tvůrčí vrchol za zády. Bylo to s deskou Third, která nebyla dle mnohých už nikdy překonána. Přestože i další nahrávky byly na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky jazz - rocku.

Nahrávka Bundles je přístupnější fusion s dominantní kytarovou výbavou Alana Holdswortha, velice vkusnými klávesami a hravou rytmikou ze sousedství. Přistoupit na jejich hru zabere nějaký čas, ale co by člověk pro rozšíření pestrosti své sbírky neudělal. Zpětně se teď dívám, jak je deska hodnocena na Progarchives. Tam dostala od kolegáčků jedno z nejvyšších hodnocení, ale věřte těm cizincům :-)

» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Schenker, Michael - The Odd Trio

Schenker, Michael / The Odd Trio (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 12.06.2018

Jedno z mála cédeček, které jsem od tohoto kytarového génia neslyšel, je právě tento projekt s tajemným názvem The Odd Trio z roku 2000. Dle názvu to vypadá na nějaké jazz session, říkám si – ostatně u tak plodného a éterického autora, jako je Michael, bych se ani nedivil.

Dobrá, uvidíme. Zírám na přebal, ze kterého mě rovněž upřeně pozoruje modrá bulva oka v trojúhelníku. Jen ty paprsky kolem chybí. Že by tímto bylo naznačováno, že půjde o obsah s náboženskou tématikou? Je snad dílo pod ochranou nějaké vyšší moci? Otáčím obal a nevěřícně hledím na spoluhráče – jakýsi Harry Gobham vizáže rastamanského Hispánce a vysmátá bubenice Kathy Brown s úsměvem přes půlku fotografie. Proboha, co to je týpky? To bude nějaké netradiční fusion. Michael přesedlal na THC? Při vkládání CD do přehrávače mi hlavou vířilo mnoho takových otázek. Uvidíme, lépe řečeno uslyšíme.

Po několika protočeních doma, v autě i v práci a jednom malém prošťourání na síti je jasno. Poselství obalu je, jak se alespoň zdá, trochu rozklíčováno. Michael pravděpodobně tím symbolem trojúhelníku myslel na svatou Trojici, která v křesťanském dogmatu označuje Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého. U Michaela tato trojjedinost znamená toto: Bůh Michael, Syn Michael a Duch Svatý Michael. Neboli za všemi imaginárními jmény hudebníků na desce se skrývá Mistr sám. Pěkně mi zamotal hlavu, darebák. S trochou nekorektní jízlivostí bych mohl napsat, že mezi hudebníky zafungovala ta správná chemie. O jaký konkrétní substrát se však jednalo, to nevím :-)

A jak je to s hudbou? Michael si na koleně vše vytvořil, složil a nahrál sám a sám si album vydal na svém labelu Michael Schenker Records. Jedná se o instrumentální hard rockovou hudbu ve stylu jeho souputníků Joe Satrianiho či Steva Vaie. V deseti písních uslyšíme Michaela vrstvit hutně ocelové riffy, na které je vždy posazená sólová kytara s pomalu se vyvíjejícím a pěkně melodickým motivem skladby - tak, jak to u něj mám rád. Někdy je slyšet i koncertní akustická kytara, která dodává nahrávkám zase další rozměr. Největší hity alba ale jsou pro mne songy Welcome, Searching a Hangin Out. Zaznamenal jsem i nápaditou basu, která tu není jen k zhutnění rytmiky, jak se někdy stává. Jen trochu chladný zvuk automatického bubeníka kazí výsledný dojem.

Během opakovaných poslechů jsem procházel několika fázemi. Od bezmezného nadšení, které časem opadlo, až po závěrečný stav spokojenosti. Pokud bych byl producent a měl bych odstranit nějakou skladbu pro nadbytečnost, byl bych v tomto případě bez práce. Žádná vata se tu nenachází. Album potěší všechny příznivce instrumentálního hard rocku a výše zmíněných kytarových hrdinů. Většina skladeb obsahuje rovněž i jasně rozpoznatelný styl chytlavých a melodických vyhrávek axemana Michaela, za které byl veleben již v UFO či MSG.

Jediným mínusem je ona DIY produkce - zde bych si představoval živé muzikanty a pořádné studio s kvalitním zvukem. Také ten zvuk bicích nahrávku hodně sráží dolů. Mnohé skladby by se i uplatnily i při přidání linky zpěvu. Vše bylo zaviněno tehdejší neexistencí smlouvy s nějakým labelem, z čehož vyplýval Michaelův nedostatek finančních prostředků na nahrávání. CD prý bylo k dostání jako příloha hudebních časopisů, což mi přijde jako určitá devalvace umělce jeho jména a velká škoda vzhledem ke kvalitě materiálu.

Tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Odd Trio
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd

VARIOUS ARTISTS / More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd (2013)

Snake | 4 stars | 11.06.2018

2CD AMS – AMS 222 CD /2013/
Gatefold Cardboard Sleeve including a twenty-four page booklet. Each disc housed in a paper sleeve.

Není tribut, jako tribut. Viděl jsem jich pár takovejch, co nestály za zlámanou grešli a jejich jediným smyslem bylo trochu vydělat na známém jméně, ovšem doma jich mám aj několik docela povedených. Working Man (Rush) a Encores, Legends & Paradox (ELP) z kdysi velmi agilního vydavatelství Magna Carta, nebo čtyřdiskový box set s poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let Zarathustra´s Revenge, od dnes již poněkud živořícího labelu Mellow Records. A mezi ty opravdu zdařilé bych zařadil i tuto dvojcédé "poklonu" Pink Floyd z produkce italského vydavatelství AMS.

Italská firma, italskej produkt a tak není divu, že většina zůčastněných kapel působí v Itálii. Zahraničí zastupují Jay Tausig a Spirits Burning z USA, Permanent Clear Light z Finska a "supergroup" The Samurai of Prog. Potěšitelnou skutečností je to, že většina skladeb pochází z raného období Pink Floyd - hned pět je jich z legendárního "Pipera" a tři z následujícího alba A Saucerful Of Secrets, ovšem jsou tu i písničky ze singlů Apples And Oranges, nebo Arnold Lane. Na takové ty z komerčních rozhlasových stanic nejopotřebovanější šlágry typu Another Brick In The Wall part 2, nebo Wish You Were Here - naštěstí - nedošlo.

Mojí výhodou (nebo nevýhodou ?) je fakt, že Pink Floyd prakticky neposlouchám (pár napálených kopií jsem doma sice měl, ale při úklidu skončily v popelnici) a tak ty originální verze v mnoha případech ani neznám. Nemusí mě tedy trápit nějaké srovnávání a ty písničky si jednoduše užívám tak, jak přijdou. Jsou tu skvělé momenty - např. nástup Hey You v podání Marie Teresy Soldani po divočině Flaming ztřeštěných S.A.D.O., na druhou stranu ne všechno mi sedí. Astronomy Domine Fabia Zuffantiho, nebo následující Careful with That Axe, Eugene kapely Fungus jsou prostě divné. Ovšem jestli to nebude tím, že divné budou už původní verze...

Oba - takřka osmdesát minut dlouhé - nosiče obsahují po čtrnácti skladbách a jako velmi šikovnej dramaturgickej tah se mi zdá zařazení Dogs (The Samurai of Prog) na konec prvního, respektive Sheep (Jay Tausig) na začátek druhého CD. Při porovnání obou cédéček mezi sebou mi o fous lepší připadá to druhé. Jednak tu úplně chybí podivnosti typu Astronomy Domine a druhak je hitovější, melodičtější a díky dívčinám za mikrofonem aj - ehm - romantičtější. Skladbám Fearless (The Embryo), The Gunner´s Dream (Archangel), High Hopes (Periplo), Julia Dream... (slow@rk), nebo On The Turning Away (Conqueror) by to asi slušelo v jakékoliv úpravě a třešničkou na dortě je šestnáct minut dlouhá Echoes od temných náladotvůrců Daal.

Zvuk je výbornej, plnotučnej a dynamickej tak, jak to mám rád. Ani se nechce věřit tomu, že každá píseň vznikla za jiných podmínek a v jiném studiu. Booklet o čtyřiadvaceti stránkách je napěchovaný informacemi - u každé skladby je uvedený autor, z jakého alba (nebo singlu) pochází a sestava kapely i (ve většině případů) s malou fotografií. Grafika bookletu, potisku CD aj samotného obalu je parádní a má ji na svědomí Davide Guidoni. S těmi kolážemi si docela vyhrál a v mnoha případech jsou to takové nenápadné (jak pro koho) odkazy na původní obálky Pink Floyd. Jedinou nevýhodou rozkládací mini vinyl repliky je to, že se začíná rozlepovat a zanedlouho tak dojde na šikovné ruce a lepidlo.

Album jsem si velmi rychle oblíbil a točím ho teď poměrně často. Díky výběru písní by mohlo sednout nejen fanouškům Pink Floyd, ale aj "běžným" rockerům a díky pěkné grafice stalo by se ozdobou každé prog rockové sbírky. Myslím, že ty čtyři hvězdule si zaslouží.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Renaissance - Ashes Are Burning

Renaissance / Ashes Are Burning (1973)

terka | 5 stars | 11.06.2018

Sedmá desetiletka dvacátého století nabízí hromady kapel, které na sebe dokážou i dneska něčím zajímavým upozornit. Mé pocity ze čtvrtého počinu Britů Renaissance jsou už dlouhodobě kladné. Proto jsem se rozhodla hodnotit právě toto jejich album. S klidem v duši mohu říct, že mi hudba tohoto legendárního souboru pokaždé přináší pocit štěstí a vzájemná jiskra mezi námi přeskakuje skutečně často.

Toto album je ukázkovým příkladem hudební vyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již čtvrtý studiový počin, teprve na něm je cítit obrovské úsilí, ve kterém pánové a dáma táhnou za jeden provaz. Deska je sestavena z různorodých a kvalitativně souměrných kompozic, které jsou dostatečně soudržné a jako celek bezvadně fungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Renaissance výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, jejich nadčasovost a jedinečnost je posouvá o několik úrovní výš.

Album Ashes Are Burning mě s každým dalším poslechem fascinuje svou energií a neskutečně svěžím pojetím rocku zakořeněným v klasice. Je s podivem, že při prvních několika posleších se mi kdysi tato deska zdála nezáživná a jednotvárná. Jak ale čas strávený při muzice ubíhal, tak se měnil i můj pohled a já konečně můžu ohodnotit své dojmy z umělecky často dost opomíjené kapely.

Ještě před nějakou dobou bych dala za 4*, dnes už mám ale daleko větší rozhled, a tak hodnotím poctivými 5*. Ta sedmdesátková atmosféra tady pracuje na plné obrátky.

» ostatní recenze alba Renaissance - Ashes Are Burning
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Queen - Queen

Queen / Queen (1973)

Mathé | 4 stars | 11.06.2018

Queen - kapela, díky které jsem začal poslouchat rock do hloubky a zajímat se o hudbu. Poměrně náhodou se ke mně dostalo bílé dvd se zajímavým erbem a názvem A Night At The Opera a spojení hudby s obrazem ze starých koncertů kapely mě naprosto uchvátilo. Nevěděl jsem kde končí jedna skladba a kde začíná druhá a nechápal to. Překvapila mě tvrdost, chytlavost a zvuk, který (nevím proč) měly kapely v sedmdesátých letech a v osmdesátých už prostě neměly. Noc v opeře jsem slyšel už tolikrát, že si ji poslední 3 roky pouštím velmi opatrně - to, co jsem považoval za neoposlouchatelné, přece jen může ztratit kouzlo když znáte každý tón. Ale za to si můžu sám.

O téhle kapele jsem nevěděl naštěstí nic. We Will Rock You jsem měl rád (i kvůli Příběhu rytíře), We Are The Champions mi připadala trochu moc profláknutá. Z rádia jsem znal ještě pár písní, o některých jsem asi ani nevěděl, že jsou od Queen. Někde vzadu v hlavě jsem myslím měl (nevím odkud) obrázek homosexuálního knírače Mercuryho a to mě moc nebralo. O to větší překvapení byla úplně jiná skupina, o které jsem neměl tušení - Queen let sedmdesátých. Noc v opeře začala mou hudební mánii čtyřicet let od svého vzniku a já díky ní poznal Pink Floyd, Genesis, Beatles, The Who, Deep Purple, Black Sabbath a tuny další hudby. Pánové děkuji...

Nedávno jsem si pustil asi posté první desku od Queen. Často na ni zapomínám - o to víc mě však vždycky překvapí. Dvě písně Keep Yourself Alive a Modern Times Rock'n'Roll mě dokázaly chytnout už na první poslech, potom jsem si opravdu silně zamiloval 3. a 4. skladbu. Great King Rat je pro mě středověkou baladou potulného trubadúra, kde se autoři nestyděli si sami zatleskat. My Fairy King je asi nepopsatelná a neoposlouchatelná, děje se tam toho opravdu hodně, střídají se melodie i nálady, ale všechno !dokonale! pasuje do sebe - pro mě vrchol alba. Liar je skladba, která mě zaujala až o něco později, první zpívaná slova na mě totiž zpočátku působily trochu moc "teple", ale zvykl jsem si. Jinak je to skvělá jízda, která si svou rozmanitostí moc nezadá s Bohemian Rhapsody (tu jsem ale znal, ke "lhářově" škodě už dřív).

Doing all right je zajímavá střídáním své křehkosti a kytarového riffu, The Night Comes Down je zase píseň, na kterou musíte mít správnou náladu a pak si ji nepochybně beze zbytku užijete. Son And Daughter a Jesus mě málokdy naplno zasáhnou, ale na tomto albu není žádná vyloženě slabá skladba. A Seven Seas Of Rhye? Ano, tahle věcička mě baví i na první desce, ač krátká. Ač později dodělaná, je to skladba, která se objevuje na prvních třech albech Queen a tím je zvláštním způsobem propojuje.

Závěrem jen dodám, že největší síla tohoto alba (a čtyř následujících) je v rozmanitosti, která se může směle rovnat albům Beatles.

» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen

Van Halen - Balance

Van Halen / Balance (1995)

pinkman | 5 stars | 10.06.2018

Deskou Balance pokračují bratři Van Halenové v krasojízdě započaté svou předchozí kolekcí F.U.C.K. Rozdíly mezi oběma alby jsou dle mého jen minimální a závisí pouze na kosmetických detailech. Někde jsou hudebníci stejně bombastičtí, v pomalejších akustických skladbách vzdušnější, jinde zas zemitější, což nahrává předpokladu o jistém rekapitulačním charakteru. Na škodu to však není, protože kompaktnost alba je opět nezpochybnitelná.

Mohutný a zároveň tvrdý a do čista vypilovaný sound kapele velmi sluší, takže se Balance zařazuje k tomu nejlepšímu z jejich diskografie. Schválně si poslechněte hned úvodní song nahrávky The Seventh Seal a budete mít záhy o tehdejší nabušenosti Van Halen jasno. Mnoho skladeb oplývá nemalými hitovými ambicemi. Kapela v nich staví zejména na vrstevnaté kytarové instrumentaci (v sólech jsou doslova geniální) a živelném Hagarově přednesu, který skladby dotahuje do refrénového vyústění s naprostou grácií. Producent Bruce Fairbairn se tehdy ve studiu musel překonávat, protože zvuk kytar je zde opravdu nádherný. Celý materiál platí za ukázku moderního a velmi sebejistého hardrockového díla se spoustou klenotů. Can´t Stop Lovin´You, Don´t Tell Me (What Love Can Do), Aftershock nebo Feelin. Tolik k letmo vypíchnutým zlomkům.

Přestože v té době probíhala v plném proudu recese hudebního průmyslu, na návštěvnosti koncertů se tato situace projevila pouze minimálně. Balance je posledním albem obsahujícím rozmáchlý hlasový projev Sammyho Hagara, po kterém následovalo období rošád, kdy byl jednu chvíli frontmanem David Lee Roth (dvě nové věci nazpívané právě jím vyšly na emisi největších hitů koncem roku 1996), aby nakonec následující řadovku odzpíval znamenitý Gary Cherone z Extreme.

Van Halen znovu nahráli lahůdkové hardrockové album. Světu tím potvrdili svou dominantní pozici na rockovém trůnu.

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Yes - Magnification

Yes / Magnification (2001)

terka | 5 stars | 09.06.2018

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes

White Stripes, The - Under Great White Northern Lights

White Stripes, The / Under Great White Northern Lights (2010)

northman | 5 stars | 09.06.2018

Duo Jack & Meg White mě nadchlo již po poslechu desky White Blood Cell, kterou jsem si koupil po upozornění v časopise Rock & Pop. Zaujala mě jejich fascinace barvami červená, černá a bílá a nesouhlas s moderními technologiemi nahrávání desek. Svoje desky nahrávají striktně analogově, tak jako za starých časů. Při poslechu jejich desek prožívám stejné pocity jako při poslechu Jimi Hendrixe, nebo Led Zeppelin. Jack White neskrývá obdiv k těmto mistrům, a navíc ve svém vydavatelství Third Man Records vydává desky starých bluesmanů včetně výročního vydání legendární Trout Mask Replica od Captain Beefhearta.

Tohle album zachycuje sestřih koncertů ve Spojených státech a Kanadě a jsou na něm všechny hity, kterými se duo prezentovalo v předchozích letech. Vyzdvihl bych i perfektní zpracování hitu Dolly Parton Jolene. Na CD je zachycena i autentická atmosféra, kdy všichni zpívají s interprety, pískot křik, tak jak je tomu na rockových koncertech. Tohle nemá nic společného s koncerty filharmonie nebo i mých milovaných King Crimson, kde lidé sedí v nábožné úctě a po ukončení produkce zatleskají a vynutí si přídavek. Součástí krabičky je i film stejného obsahu s CD, rozdíl je ten, že vidíte hudebníky v akci. Obdivuji styl bubnování Meg White - ví, kdy do toho bouchnout. No a Jack White, to je kapitola sama pro sebe.

Tohle je pro mě jejich nejlepší deska, a proto je za maximum.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Under Great White Northern Lights
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The

Jadis - Photoplay

Jadis / Photoplay (2006)

EasyRocker | 4 stars | 08.06.2018

Tvorba sdružení kolem Garyho Chandlera mi byla v podstatě neznámá - zaslechl jsem proslulé More Than Meets the Eye, ale ve sbírce jsem neměl nic. Až pozitivní recenze na tvorbu Jadis zde mě donutily zapátrat na amazonu, a tak jednoho dne přistála ve schránce dlouho očekávaná zásilka s touto deskou.

Hitovou peckou There´s a Light. Jemná spodní melodická genesisovsko-camelovská síť, z nichž prýští síla jako ze studánky, zesílené skvělým Chandlerovým hrdlem. Úvod za 1+. What Goes Around je neuvěřitelně vířící taneční moderní peckou, která se hodí do progové čítanky, ale i do klubu - tohle střídání jemna a naléhavosti dovede jen Gary. Asleep in My Hands je další ohromnou hitovkou s vynikajícím hrdlem Gary Chandlera. Nechápu, jak to, že tohle nelomcuje arénami. Do sluchátek nevkládejte - v zápalu boje někoho zbušíte!

Co pak napsat k Standing Still? Plasticky vedený rytmus s báječnými slapy Johna Jowitta (IQ, Arena aj.), stop time je zde zapovězen. Skvěle dynamicky vedená skladba s rytmickými hody nejvyšší třídy. Mňam! I Hear Your Voice startují nadýchané Orfordovy klávesy. I sem ale nádherně vystoupí Jowitt - tomu se říká práce ve prospěch celku. Celá skladba hodně dýchá stařičkou patinou Genesis, i Chandler dýchá po collinsovsku. Make Me Move se po odpíchnutém začátku přelije do skvělých, hackettovsky křehkých nálad dávno zapomenutých pohádkových krajin. Akustiky jsou pohádkové, stejně jako přechody do rockových poloh.

Křehké klávesové a kytarové koberce a Chandler v pokorné poloze přinášejí na fantaskně se vznášejících, harmonizujících kobercích Who I Am. Tahle šestiminutovka, i lehounce jazzově dochucena, je magický elixír. Need to Breathe po temně ambientní introdukci, která pak prostupuje celou skladbu, přivane prudký riffový závan - tady se Jadis nejvíce přiblížili metalu a trochu mi evokují fenomén Fates Warning v jejich pozdní éře. Jemné tóny uvozují Please Open Your Eyes, i ta se ale rozjede do pestře vystavěné pecky s klasickou jadisovskou nezastavitelností. Zlom do baladické části s nebesky srdečným Chandlerem je skoro jako z jiné planety.

Jedním z démantů je balada All You´ve Ever Known. Nebesky, ledově křehké akustiky, ledová tónová ozvěna klaviatur. Tady se Chandler emocionálně vybičoval a nechybělo mnoho, aby se ctí padl. Stačí se zaposlouchat - na vlastní nebezpečí. Instrumentální závěr patří titulní Photoplay. Chladně ambientní krása přivolává až wilsonovské fantaskní plochy, vstupuje sem ale gilmourovsky konejšivé Chandlerovo sólo. Finále ve velkém stylu.

Druhá půle alba líbí se mi o něco více. Příval energie, který by hýbal stadiony, kdyby se to Jadis poštěstilo. Možná, že o to nemají zájem, a je to tak lépe. Nesmírně citlivá, našlehaná, křehká, ladná kolekce, ale i rozepjatá křídla nebes. Už dávno jsem nedal 4 s takovým odporem, tuším ale, že 5 na mě u nich ještě kdesi čeká.

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis

Spock's Beard - Snow Live

Spock's Beard / Snow Live (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.06.2018

Šesté album Spock´s Beard s názvem Snow je poslední deskou, kterou sám složil a s kapelou nahrál před svým odchodem Neal Morse. Celá koncepce této rockové opery vznikala poměrně složitě po dobu dvou let. Toto období se krylo s časem, kdy Neal vnitřně přemítal o svém osobním vztahu s Bohem. Tyto úvahy, nejistoty, ale i radost nad svou nově zvolenou duchovní cestou přenesl do jednotlivých textů na tomto albu. Nejde však o žádnou prvoplánovou náboženskou agitku, vše je zašifrováno do ne úplně zcela jasného příběhu sedmnáctiletého albína s léčitelskými schopnostmi, který odešel do New Yorku, kde pomáhal ostatním, zažíval svůj vzestup i pád, aby byl na konci spasen.

Ihned po natočení tohoto koncepčního dvojalba Neal kapelu opustil a tak nikdy nebylo živě prezentováno. Stalo se tak až po čtrnácti letech na speciálním koncertu v Tenesee v rámci Morsefestu 2016. Nebyl to však koncert ledajaký, ale materiál byl přehrán původní sestavou Spock´s Beard (ovšem i se všemi novými členy, tedy i s Tedem Leonardem a Jimmy Keeganem).

Dvojalbum Snow mě jako jediné z období se Steve Morsem velmi zaujalo svou barevností – směsí prog rocku stylu Genesis a Yes, hard rocku i kapky fusion a jazzu a ano – i popu. Překvapilo mě poměrně krátkou stopáží jednotlivých písní na celkové ploše necelých dvou hodin. Jelikož mě audio verze dost nadchla, rozhodl jsem se opatřit i blu ray verzi tohoto památného koncertu. Tento záznam je k dispozici i ve formě 2 CD, ale ochudit se o obrazovou část by v tomto případě byla velká škoda.

Čistě prog rockových koncertů jsem neviděl mnoho, ty ale z větší části byly - co se týče dění na pódiu - poněkud statické. Zde je ale úplně vše jinak. Na poměrně velké pódium v evangelickém kostele se vejdou bez problému všichni hudebníci najednou. Za muzikanty je na zdi instalováno 8 velkých projekčních pásů, které skvěle dokreslují atmosféru různými klipovými dotáčkami či různými barevnými světelnými efekty.

Na scéně jsou umístěny dvě bicí soupravy, takže jsme svědky, jak se bubeníci skladbu od skladby střídají, doplňují nebo přímo válčí ve velkém zničujícím souboji v bonusové skladbě Falling For Forever, kde Jimmy Keegan a Nick D'Virgilio buší paličkami do všeho, co jim stojí v cestě – hrají i na dřevěnou podlahu. Nicka je však za bicími škoda, je to rozený showman, který lítá od jednoho kraje pódia na druhý, hraje na španělku, částečně rapuje s kšiltovkou v songu Welcome to NYC, ale i překvapuje neuvěřitelně procítěným zpěvem třeba v Solitary Soul. Jimmy se však také nedá zahanbit a zapěje sólově ve Freak Boy. Zde mě bubeníci dokonale rozhodili mou teorii o tom, kdo z nich je lepší. :-)

I klávesák Ryo Okumoto dokáže publikum pobavit svými opičkami a akrobatickými kousky na klávesách. Sám Neal zpívá, tančí, hraje na kytaru a klávesy a je vidět, jak moc si to užívá. K sólovému zpěvu dostává prostor i Ted Leonard – například v Devil's Got My Throat, spíše se však drží v pozadí (krom několika sborů) jako doprovodný kytarista. Rovněž basák Dave Meros zpovzdálí vše kontroluje a tvrdí muziku.

Album Snow je přehráno komplet celé, dalo by se říci notu po notě, pro žádná větší sóla a experimenty tu není místo. Jako bonus je na závěr koncertu přidána skladba June z alba The Kindness of Strangers a zcela nová a VÝBORNÁ Falling For Forever z roku 2015, která vyšla jako bonus na výběru The First Twenty Years. Při přímém porovnání se studiovou předlohou dopadla live verze na výbornou, jen občas mám pocit, že ta ze studia má razantnější vyznění, ač je to ve většině případů spíše naopak.

Za mě jeden z nejlepších rockových koncertů, kde je stále divák něčím překvapován a akce střídá akci – to vše doplněno výbornými světly a nadšeným publikem, kterému nevadí ani mírně omezený pohyb kostelními lavicemi. Rozhodující je však muzika a ta je na tomto albu skutečně výborná.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow Live
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Van Halen - F.U.C.K.

Van Halen / F.U.C.K. (1991)

pinkman | 4 stars | 08.06.2018

Deváté studiové album vydávají Van Halen v létě roku 1991. Po velkém komerčním úspěchu předchozích nahrávek, se i tentokrát od kapely očekávají velké věci. Ještě s Rothem vypuštěná deska 1984 boduje po celém světě, stejně jako její pokračovatelé 5150, respektive OU812. To už je v kapele nový zpěvák Sammy Hagar a skladatelská a koncertní chuť souboru pokračuje dál. Kapela si v půli osmdesátých let našlápla hodně vysoko a ve svém nadšení nechce polevit.

Deska debutovala rovnou na první příčku v Bilboardu 200 a svou pozici si udržela celé tři týdny. Byla zkráceně pojmenovaná F.U.C.K. a od svých předchůdců se výrazně liší. Samotné album bylo uváděno jako návrat k tvrdým rockovým kořenům Van Halena, většina písniček byla řízena kytarou a syntetické zvuky byly vypuštěny úplně. V přímém porovnání se starší tvorbou (snad vyjma debutu) nestvořili do té doby Van Halen tak ostré, útočné a energií napěchované album.

Kapela se smířila s producentem Tedem Templemanem, který už produkoval jejich dřívější nahrávky. Ten desce ušil ocelovější kabát, ze kterého přehledně vykukují všechny nástroje. Od zvonivé Eddieho kytary, přes důrazné bicí jeho bráchy, až po mohutný vokál Sammy Hagara.

Bezprostředně nasazená úsečná rocková maska nebyla jen zlatým pozlátkem schovávajícím soubor za nově se rodící kapely americké obrozenecké scény. Měla etablovat Van Halen do nového desetiletí jako zkušené rockové matadory, kteří budou těm mladým ukazovat cestu. Jejich vedoucí pozice zůstávala i nadále velice silná.

V tomto případě jde o nahrávku, která musí všem rockerům, kteří se po celá osmdesátá léta snažili neutopit v syntetickém bahně, působit velkou radost. Momentální TOP skladba: Pleasure Dome

» ostatní recenze alba Van Halen - F.U.C.K.
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Cure, The - Seventeen Seconds

Cure, The / Seventeen Seconds (1980)

Voytus | 4 stars | 07.06.2018

The Cure patří mezi mé favority již řadu let. Objevil jsem je krátce poté, co jsem se někdy v letech 2001-2002 otřel o gotický rock v podobě The Sisters of Mercy, jejichž kouzlo ovšem brzy pominulo. Jinak to mám s Joy Division, některými alby The Mission a většinou tvorby The Cure.

Nakolik jsou tyto skupiny typickými zástupci té scény, je samozřejmě diskutabilní, ale přijměte fakt, že jsem tenkrát neměl moc přístup k informacím a cokoli temnějšího z přelomu 70. a 80. let jsem si automaticky házel do této škatulky. Navíc mi tenkrát dočasně vyschla studna s přísunem hard a art rockové scény, tak jsem prostě lovil v jiných vodách. Internety ještě neměly tolik možností, pořád šlo relativně o pravěk a vlastně jsem tím nebyl úplně zasažen, nemaje počítač. LP , CD nebo kazeta mi byly vždycky bližší, než složky v kompu.

The Cure mi perfektně zapadali do dlouhých zimních cest na intr, především čím blíž škole, tím víc zima, protože Krušný hory a 2 kilometry od německých hranic (Kraslice, víme?). A i dnes, po všech těch letech se k nim vracím, poslední dva tři roky (vlastně, co já vím…) poněkud častěji. 17 Seconds jsem tenkrát nejspíš odzíval, víc mě bavila 90. tvorba (vážně, Wish je skvělá deska se všemi typickými znaky tvorby The Cure. A mít já dar napsat tak přirozeně odsýpající melodickou pecku, jako je Friday I’m in Love, tak jí napíšu taky – a rád! Mě jí rádia neznechutila, pravděpodobně jsem ji ani nikdy v rádiu neslyšel). Z 80. let to byla alba Pornography a Head on the Door, pak „novější“ Wild Mood Swings a tehdy poslední Bloodflowers (další skvělý album, jen tak mimochodem), neměl jsem k dispozici všechno, takže některá alba ke mně dorazila až při jednom z mnoha návratů po letech. A neměl bych zapomenout na dva živáky: Show a Paris, na kterých byl i starší materiál. Jo a Disintegration jsem nejprve taky odzíval (i přes Fascination Street nebo Lullaby) – poněkud přesycen, protože jako obvykle, když jsem nějaké skupině propadl, musel jsem v rychlém sledu pochytat, co se dalo. Tolik na dlouhý a jistě vyčerpávající úvod. A teď proč si tedy v současné době tak užívám toto album.

Baví mě to totálně minimalistické pojetí hudebního obsahu písní. (Já, art/hard rocker, milovník košatých aranží, posledních pár let směřuji k jednodušší a přehlednější hudbě.) Užívám si ten neměnný tep bicích, které po většinu stopáže jen odměřují čas a drží základní rytmus. Užívám si to jemné cinkání singlových snímačů Smithovy kytary (také ořezaná až na kost, občas sice hraje plné hmaty, ale někdy jen drží základní tóny na jedné struně). Užívám si i pevnou, jistou basovou linku a „jednoprsté“ klávesy. I s takto omezenými prostředky jde zajímavě pracovat s atmosférou.

Mám toto album zafixované jako „noční desku“. Ospalé tóny v úvodní A Reflection s dlouhými pauzami jsou dialogem mezi kytarou a klávesami a následující Play for Today mně – nespavci – evokuje ten okamžik, kdy se v noci vzbudíte a už nemůžete usnout. Alespoň ten zpěv mi zní přesně tak. Však i texty se snaží zachytit všelijaké prchavé okamžiky a pocity – a že to Smith už tady umí výborně. Play for Today i Secrets se můžou zdát na takovou noční hudbu možná rychlé, ale já už to holt mám i takhle.

Zpomalí se až při In Your House, která je potemnělou náladou blízko následujícím albům. Three i The Final Sound jsou téměř ambientní náladovky, přičemž obě v sobě mají cosi zneklidňujícího. Za vrchol desky považuji A Forest. Pomalu narůstající skladbu provází jen několik málo tónů – a zase ta jistota v podobě basové linky a základního tepu. Ale ta atmosféra! Ideální píseň do sluchátek, vychutnáte se totiž i sem tam nějaký ten efekt či pazvuk v pozadí. Hypnotická záležitost, která mě vždycky pohltí.

M je dalším adeptem na alternativní hit, on má Smith na melodie opravdový dar, takže to sype z rukávu jen tak mimochodem. V tajemné a místy disonantní At Night si zahraje zkreslená baskytara, titulní 17 Seconds opět předznamenává věci příští, zejména tíživou a naléhavou následující desku Faith.

A jsme na konci, album má pouhých 36 minut, i když mám někdy pocit, že trvá opravdu jen 17 vteřin – takže ho pouštím dvakrát po sobě. Jo a při psaní této desky prý Smith hojně poslouchal Five Leaves Left od Nicka Drakea (další noční album), Isle of Wight od Jimiho Hendrixe, Astral Weeks od Van Morrisona a Low od Davida Bowieho – což je rozhodně zajímavý výběr. The Cure mají možná vyhlášenější alba, ale já si tenhle minimalismus vážně užívám. Tak tu máte ode mě, pánové, rovné čtyři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Seventeen Seconds
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Family - Music in a Doll's House

Family / Music in a Doll's House (1968)

horyna | 5 stars | 07.06.2018

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!

» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family

Arctic Monkeys - Humbug

Arctic Monkeys / Humbug (2009)

viteslaf | 5 stars | 07.06.2018

Tohle album by si mělo zasloužit více pozornosti než jeho dva předešlí sourozenci. Po klasických indie-kytarovkách přichází totiž zajímavá éra. Éra Humbug. Že Turner vymýšlí skvělé kytarové riffy skvěle ladící s basou potvrzuje i na tomto albu hned prvními třemi písněmi. Pak přichází Secret Door - má nejoblíbenější, klidná skladba s kraťoučkým solem a se zklidněnou akustickou kytarou. Také zde dávají prostor klávesám.

Pokud jste se těšili na pořádný nářez jako na prvních dvou albech, potěší vás skladba Pretty visitors, kde uslyšíte i slide kytaru, což je pro tento styl nezvyklé. Rozhodně bych chtěl taky vyzdvihnout bubenické schopnosti Matta Helderse, protože jeho styl vede celou skupinu s těžkými basovými riffy O'Malleyho a v Pretty visitors je Helders přímo famozní. Turnerovy texty jsou zvláštní, občas dost nesrozumitelné (pro mě), ale Crying lightning a Secret door jsou rozhodně výborné skladby i po textové stránce.

Chápu, že tvorba Arctic Monkeys se sem tolik nehodí nebo se tu spíš neobjevuje moc jejich příznivců. To, že píšu teprve jejich třetí recenzi, je toho důkazem. Ale jejich hudba má svojí kvalitu a místo v současné kultuře rocku. Pokud příliš nelichotíte klasickým bezstarostným kytarovkám, tohle by mohlo být album pro vás. Má svoje kouzlo.

» ostatní recenze alba Arctic Monkeys - Humbug
» popis a diskografie skupiny Arctic Monkeys

Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud

Coltrane, Alice / Ptah, the El Daoud (1970)

vmagistr | 4 stars | 07.06.2018

Při zmínění příjmení Coltrane se v jazzovém světě jen málokterý posluchač zatváří nechápavě. Nahrávky saxofonového giganta a freejazzového démona Johna zvaného "Trane" učinily jméno svého majitele legendárním. O poznání nenápadnějším, umělecky však neméně hodnotným způsobem pokračovala v rozvíjení tohoto odkazu Coltranova druhá manželka Alice, schopná pianistka a harfistka.

Její v pořadí třetí sólové album Ptah, the El Daoud z roku 1970 již svým názvem a broukem skarabeem na obalu evokuje atmosféru starověkého Egypta. Že to s jazzem nejde dohromady? Ale kdeže - hned úvodní čtrnáctiminutová titulní kláda Ptah, the El Daoud vyvede všechny pochybovače z omylu. Velký kus práce na atmosféře zde odvádí saxofonové duo Joe Henderson a Pharoah Sanders, excelentní jazzoví sólisté. Je v tom něco pochodového rytmu, pořádná porce epičnosti a ždibec tajemna. Následující skladbu Turiya and Ramakrishna zčásti napájí inspirační proud, který o několik let později v kariéře Alice Coltrane zcela převládl - indická meditační hudba. Zde se jím však ještě spíše jen tónuje jiskřivé klavírní představení s poklidnou basovou vsuvkou Rona Cartera, dalšího velikána svého nástroje.

Začátkem druhé strany desky se klikatí náladovka Blue Nile, ve které se dočkáme slibované harfy. V rukou Alice Coltrane nejde primárně o sólový nástroj, spíše se jím snaží vytvářet spojku mezi rytmikou (a musím říct, že jsem nečekal, že kombo ve složení harfa-kontrabas-bicí může znít tak životaschopně) a poklidně vyprávějící flétnou Joe Hendersona. Když už si ale nadělí sólový prostor, spustí vodopád perfektně melodických tónů. Celé album pak uzavře asi jeho nejnáročnější kousek. Skladbou Mantra zmítá nervózní klavírní linka, místy disharmonické saxofony a bicí, za nimiž řádí další jazzová třída Ben Riley.

K egyptské tematice se Coltrane vracela i na několika svých dalších deskách, právě zde však dostaly inspirace z nilské delty nejvíce prostoru. Podle mého se jedná o velmi solidní jazzově-fúzující zářez, který bych (dle vlastní zkušenosti) bez obav doporučil pro seznámení s tvorbou této osobité skladatelky a interpretky. Plný počet má ode mě v její diskografii rezervované jiné album, tohle bude na solidní čtyřku.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice

Di Meola, Al - Splendido Hotel

Di Meola, Al / Splendido Hotel (1980)

terka | 4 stars | 06.06.2018

Jestli má některý z vás přítomných hudebních profesorů nastudovanou tuhle Di Meolovu čtvrtou desku, určitě bude souhlasit s tvrzením, že se jedná o hodně uvolněné, širokospektrální a stylově ambiciózní album. Splendido Hotel je deska zábavná, určena pro širší obecenstvo, než pro jaké byl provozován projekt Return to Forever. V jeho společnosti se v džezovém džípu znovu projedeme Andalusií, Latinskou Amerikou, očkem hodíme do renesance, klasiky a třikrát zamíříme k popovější moderně. Všechno je to brilantně zahrané a nástrojově přehledně čitelné. Žádné přehnané exhibice. Tak to mám ráda.

Latentní Di Meolův potenciál se zlehka prodírá džezovou skrumáží, složenou z bujaré rytmiky a hřejivých klávesových záhybů. Množství osob, které spolu s mistrem na nahrávce pracovaly, mě až na dvě výjimky nic neříká, ale Al by si žádná ořezávátka do studia nepozval. Pouze v dobrém kolektivu a v dobré atmosféře může vzniknout podobný diamant. Ve skladbě I Can Tell dokonce uslyšíme Alův zpěv a v desáté Isfahan rozkošný dětský sbor.

Výborná deska, ale ve srovnání se včerejším Welcome udělím Alovi o bod míň. Však i on má lepší desky. Ještě poděkuji za včerejší komentáře a jsem zvědavá, jestli se vyjádříte i k Di Meolovi.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Splendido Hotel
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Spock's Beard - The Oblivion Particle

Spock's Beard / The Oblivion Particle (2015)

jirka 7200 | 5 stars | 06.06.2018

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Fairport Convention - Unhalfbricking

Fairport Convention / Unhalfbricking (1969)

| 4 stars | 06.06.2018

Fairport Convention jsou často uváděni jako první anglická folk-rocková skupina. Založili ji roku 1967 Simon Nicol, Richard Thompson, Ashley Hutchings a Shaun Frater. Skupina rychle vyvíjela svůj styl od přebírání cover verzí amerického hudebního stylu „west coast“ až ke zdokonalování svého vlastního, v němž se mísila rocková hudba s tradičními anglickými melodiemi a popěvky.

V roce 1969 stihnou Fairport Convention předhodit trhu dokonce tři alba. Liege and Lief je specificky nejlepší - alespoň většině tak připadá. Deska Unhalfbricking, třetí v pořadí, staví svůj potenciál oproti anglickému tradicionálu na převzatinách Boba Dylana. Tři skladby z osmi jsou od něj, z toho jedna zpívaná francouzsky. Sandy Denny exceluje, kapela šlape jako hodinky. Lidovky řežou country, Dylanovky ředí rockem, blues opepří folkem a vše zpevňují dotekem anglického tradicionálu.

FC nepostrádají ani dar v lyrické oblasti. Stačí se začíst do jejich textů. Jako příklad bych vybral význam slov v instrumentálně precizní písni s paradoxním názvem Autopsy (což je pitva, autorkou je sama zpěvačka), která je z esteticky filosofického hlediska naprosto dokonalá.

Jde o pestré album s výbornou přebálkou, kterému by se měl tvrdý rocker vyhnout obloukem.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Unhalfbricking
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Santana - Welcome

Santana / Welcome (1973)

terka | 5 stars | 05.06.2018

O Santanově desce Welcome bych chtěla napsat alespoň pár slov. Nahrávka mně před pár minutami dohrála a já z ní zůstala perplex, tak jsem se rozhodla sesmolit v rychlosti několik řádků.
Hudba, kterou Carlos na Welcome zachytil, je úžasná, takřka dokonalá. Vlastně určitě dokonalá. Pro mě jde o jeho nejkvalitnější nahrávku, která se do mého vkusu trefuje na milimetry. Takové fůzi jazzu, latino a rocku žehnám všemi deseti.

Už jenom nápad vystavět Dvořákovo Largo do úvodních tónů Going Home a zdůraznit tak dramatičnost okamžiku, je nápad za milion. Hlas Wendy Haas v Love Devotion and Surrender je dojemný a zároveň úchvatný. Samba De Sausalito je ten nejsvůdnější samba rytmus který znám. Leon Thomas zdobí party v When I Look Into Your Eyes, pohodové santanovce, a Flora Purim je nedostižná při cukrování v Yours is the Light, zřejmém vrcholu alba. Na druhé půlce se sice převážně hraje a poslech je trochu složitější, ale to mně vůbec nevadí. Dalším vrcholem je u mě bonusová skladba Mantra, zachycující Santanu v roztodivně hravé poloze, plné napětí, očekávání a...

Tak co, taky máte desku Welcome ve svém pomyslném žebříčku mistra Santany na úplném vrcholku?

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana

Ghost B.C. - Prequelle

Ghost B.C. / Prequelle (2018)

jirka 7200 | 3 stars | 04.06.2018

Novinka Ghost je na světě a několik dnů po vydání je hodnocena v milionech recenzí po celém světě.
Než jsem některé přečetl, strávil jsem o víkendu na cestách na vzdálenou Moravu s touto deskou několik hodin, abych se seznámil s novou tvorbou těchto hudebníků.

Na úvod jedna vtipná historka. Jelikož jsem nijak zvlášť nesledoval dění kolem této kapely, nevědomky jsem s ní hrál hru týkající se výměny zpěváků. Až při poslechu novinky jsem si říkal: "Sakra, ten chlap zní po několikátě výměně pořád stejně," až jsem se konečně dočetl, že se za novou přezdívkou Cardinal Copia skrývá jeden a tentýž pěvec Tobias Forge, který tento post zastává od samých počátků kapely.

Po několika posleších tu načtrtnu můj pohled na album Prequelle. Hudebně navazuje na předešlou Melioru a ještě více rozvíjí melodické až popové prvky v tvorbě Ghost. Ač osobně mi tato cesta nijak blízká není, musím uznat, že Tobias dokáže napsat chytlavé melodie, které v této kvalitě jen tak slyšet v pop rocku nejsou.

Nejvíce se mi líbí hard & heavy songy s klávesami v pozadí - Rats a Faith. Netypické jsou dvě rockové instrumentálky - atmosférická a odsýpající Miasma, v závěru okořeněná překvapivým saxofonem Gavina Fitzjohna. Druhá Helvetesfonster, která je nejdelším zásekem na albu, překvapí svou propracovaností. Za tuto skladbu by se nemusely stydět mnohé prog rockové soubory. Úvod s flétnou a klavírem navnadí, poté se vkusně připojí rytmika. V půlce se skladba láme a ke klavíru se připojuje rockovým způsobem syntenzátor. Největší (příjemný) šok na albu.

Zbytek songů je v duchu osmdesátkového popu s čistým pěveckým projevem Tobiase a s občas ošmirglovanou drsnější kytarou - kouzelné melodie, které si své posluchače určitě najdou. Zvuk působí luxusně - nahrávalo a mástrovalo se v nejlepších studiích v Evropě i v USA. Zvukovou režii měl na starost Cliff Norrell (R.E.M. nebo B. Springsteen), za mixážním pultem seděl Andy Wallace (Slayer, Nirvana).

Texty na tomto albu jasně odkazují na morovou nákazu ve středověku a v přeneseném slovy smyslu i reflektují dnešní dobu, která nás dle Tobiase žene do záhuby. Každý text má tolik významů, kolik si jich do nich posluchač sám veprojektuje. Klíčem k pochopení je uvodní říkanka v tajemném intru Ashes, která se jmenuje Ring Around the Rosie. Dnes oblíbená dětská říkanka pro nejmenší, dle tradovaných zvěstí však píseň při spalovaní mrtvých těl zasažených morem.

Ať je pravda jakákoliv, na texty Ghost tato metafora sedí jako vyšitá. I píseň, která se jeví při prvním poslechu jako love song, při nenápadně utroušeném komentu Tobiase dostává jasně blasfemické rysy. Tak to prostě v tvorbě Ghost chodí - posluchači je mohou z tohoto důvodu pomlouvat, nenávidět či na ně útočit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Ostatně Tobias s tím počítá a v textu See The Light na tuto situaci reaguje po svém: "Každým dnem, co mě krmíte svou nenávistí - se stávám silnějším"

Kapela s touto deskou zamířila do nejvyšších pater rockového cirkusu a o desce toho bude jistě mnohé napsáno.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Colosseum - Bread And Circuses

Colosseum / Bread And Circuses (1997)

horyna | 5 stars | 04.06.2018

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.

» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Ghost B.C. - Prequelle

Ghost B.C. / Prequelle (2018)

Mr.Black | 4 stars | 01.06.2018

Dovolím si napsat několik odstavečků o dnes oficiálně vyšlé nové desce švédských Ghost. Na úvod bych chtěl předeslat, že se jedná o první dojmy po prvním poslechu. Nicméně dva singly, tj. RATS a DANCE MACABRE už mám naposlouchané dokonale a některé další věci už byly hrány naživo v USA (viz youtube), takže zcela nové pro mě album není.

Po krátkém intru přichází první pecka RATS, které jsem chviličku přicházel na chuť, ale teď už si podupávám do rytmu, jako bych jí znal odjakživa. Doporučuji i shlédnutí klipu pro celistvý obrázek. Následuje ještě dravější track FAITH, kde kapela asi nejvíc na celé desce přitlačila na pilu. Další věc SEE THE LIGHT má hitové ambice, především díky svému refrénu. Po průměrné, ale přesto nezanedbatelné instrumentálce MIASMA se přehupujeme do druhé poloviny.

DANCE MACABRE, druhý singl, je prostě pecka. Můžeme tu slyšet to nejlepší, co nám osmdesátky daly, jen z třicetiletým časovým skokem. Volume doprava a jedem! PRO MEMORIA situaci na chvíli uklidní před následující pop-metalovou skákačkou WITCH IMAGE. Následuje instrumentálka HELVETESFONSTER, atmosférická záležitost, která má díky změnám rytmů a pregnantním melodiím ty správné grády. Možná je to jen můj dojem, ale v určitých pasážích slyším inspiraci starým dobrým Oldfieldem. Od závěrěčné LIFE ETERNAL jsem čekal něco trošku pompéznějšího (jako například Deus in Absentia na Melioře), ale přesto není úplně k zahození.

Suma summarum: Ghost dokáží vytvořit extrémně chytlavý mix popu, rocku a metalu. Dle mého skromného názoru toto album rozhodně nedosahuje kvalit předešlého LP Meliora, nicméně i zde se najde dost výborných skladeb, které člověka chytnou a už nepustí. Abychom to měli pěkně komplet, nesmím opomenout zmínit ani vizuální stránku Ghostů, konkrétně jejich obaly. I tento dostál jejich "mírně" rebelské pověsti, je opět neskutečně propracovaný a přesně v jejich "duchu".

Závěrečný verdikt: 80% = 4*

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

terka | 5 stars | 01.06.2018

Desky Uriah Heep patří do zlatého fondu a do každé jen trochu rozrostlejší sbírky rockového fanouška a fanynky. Společně s Led Zeppelin a Deep Purple tvoří zlatý hard-rockový trojlístek. Z uvedených kapel bývali těmi nepřístupnějšími a nejmelodičtějšími. Sice nekřížili rock s blues jako Zeppelin, ani s klasikou jako Párpl, zato měli úžasně propracované vícehlasy a dokázali napsat překrásné melodie.

V Uriah Heep neměl hlavní slovo kytarista, nebyl tu druhý Page ani Blackmore. Jejich hudbu vymýšlel klávesák Ken Hensley, jehož nástroj se stal poznávacím znakem souboru. Na klávesách to stálo a padalo. Jeho klávesy hudbě velely, přidávaly další barvy, aroma, rozměr, napětí a hlavně emoce. Možná proto se jejich nahrávky tvrďákům nepozdávají a metalisty (na rozdíl od Led Zeppelin) neoslovují. Někdo o nich říká, že jsou vyumělkované a podbízivé. Hloupost, hloupost, hloupost.

Uriah Heep jsou esencí sedmdesátých let. Hodně jejich desek patří k tomu nejkvalitnějšímu zrnu, se kterým tyhle roky dokázali pracovat. Kvůli svému věku jsem tuhle kapelu nemohla sledovat, ale něco o ní vím. O střídání muzikantů, výměnách zpěváků, boji s drogami, vyhazovu Byrona, smrti Thaina, odchodu Hensleyho... a o skladatelské neschopnosti Boxe.

Možná je to tak lepší. Dnes nemusím dělat rozdíl v tom, které období bylo ok a které K.O. Rozdíly se stírají. Nepotřebuji srovnávat. Souhlasím v bodě, že Byron byl jedinečný. V době, kdy byl součástí kolosu UH, neulpěla na deskách černá kaňka. Pak přišel Lawton a souboru se znovu vzchopil a dařilo se dál.

Deska Firefly je moje neoblíbenější Lawtonovka a současně bych ji zařadila mezi pět nejlepších děl této kapely. Pokud si někdo myslí opak, jeho názor mu neberu. Často může hrát rozhodující roli v pro a proti čas, který jejich nahrávkám věnujete. Firefly jsem byla zvyklá vnímat podprahově. Ty noty se ve mně postupně usazovaly a když je dnes prostřednictvím desky vyvolávám nazpátek, vykouzlí ve mě úsměv jako klaunovi.

Předně jsou tu skladby, které mají tah na branku a zapamatovatelné melodie. Žádné tuctovité vycpávky nenajdeme. No a pak je tady ještě Lawton. Principál Lawton. Rváč Lawton. Král Lawton. Jen on mohl nahradit Byrona. A taky to dokázal. Ostatním, kteří zkoušeli štěstí po nich, už chybělo to, čeho měli tihle dva plné hrdlo - charisma.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Scorpions - Sting On The Tail

Scorpions / Sting On The Tail (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 01.06.2018

U některých desek by se mělo méně přemýšlet a užívat si příjemnou muziku, vždyť za tímto účelem byla natočena. Nemá smysl pitvat, zda bylo prohlášení o ukončení činnosti kapely jen reklamním trikem k větším prodejům, rovněž nemá smysl detailně rozebírat, která skladba z desky Sting of the Tail je podobná někdejším hitům Scorpions z osmdesátek. A rovněž asi nemá cenu řešit fakt, že je to producenty až matematicky přesně propočítaný a vymyšlený produkt.

Je to prostě tak, kapela se cíleně hudebně vrátila do období desky Love at First Sting a v duchu těchto songů natočila nový materiál. Než ke konci kariéry vydávat samé best offky, je možná lépe se "rozloučit" tímto způsobem. Deska se velmi dobře v Evropě i v Americe prodávala (v Německu dokonce získala platinu za 200 000 prodaných nosičů).

Příznivci melodického hard rocku tu najdou přesně to, co u Scorpions hledají: stadionové hard rockové hymny typu Raised On Rock, nejdrsnější Slave me, No Limit, Turn you On, Let´s Rock a solidní ploužáky - The Good Die Young, Lorelei a poněkud přeslazené Sly a The Best Is Yet To Come. Na rock´n´roll a AC/DC odkazuje titulní Sting In The Tail a Rock Zone (sakra 4x v názvech písní Rock?). Pohodová Spirit of Rock příjemně odsýpá.

Solidně naostřený zvuk a čitelná produkce z této desky vytvořila po dlouhých letech poslouchatelnou záležitost. V rámci diskografie Scorpions za čtyři body.

» ostatní recenze alba Scorpions - Sting On The Tail
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

terka | 4 stars | 31.05.2018

Debut Caravan a jejich tvorbu z první poloviny sedmdesátých let mám moc ráda. Prostřednictvím jejich hudby na mě dýchá závan vzpomínek na dobu dětství. Hudební charakter kapely Caravan je hravě zábavný, často až líbezný, a místy spadne do mírné psychedelické úzkostlivosti. Richard Sinclair a Pye Hastings mají příjemné hlasy, díky kterým si občas vzpomenu na Beatles.

Ve velmi spoře vypracovaném profilu čtu, že kapela patří do Canterbury scény. Právě ten pojem zadávám do Wikipedie a žasnu, kolik kapel kdysi v této oblasti působilo. Až na tři známá jména jsou pro mě ostatní pojmy absolutním tabu. Caravan patří jedna z prvních pozic a podle všeho byli právě oni tou neúspěšnější kapelou z tohoto regionu.

Už první skladba A Place of My Own má hodně specifickou atmosféru. Neznám žádnou jinou kapelu, která by se jim podobala. Asi to bude vězet ve zvláštně vypracované melodice, kterou hudebníci velice citlivím způsobem přehrávají. Projev Caravan není nijak bombastický, ani umělecky pompézní. Prezentuje se až okatě civilně. Možná právě to, mě k nim přitahuje.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Cobham, Billy - Crosswinds

Cobham, Billy / Crosswinds (1974)

horyna | 5 stars | 30.05.2018

Bubenické eso Billyho Cobhama mám spojeného - tak jako mnozí jiní jazz/prog-aktivisté - s prvními nahrávkami nedostižných Mahavishnu Orchestra. O tom, že tento tlučmistr vydával i alba sólová, jsem donedávna neměl vůbec tucha. Přilehlé obzory mi rozšířila až dvojice recenzí z pera kolegáčků Braňa respektive bullba předložených na těchto stránkách s měsíčním rozptylem. Sólovou desku z pozice bubeníka jsem ve své sbírce doposud neměl a tak zvědavost a větření něčeho mimořádného zakrátko přerostlo v nákup další stříbrné placatice.

Slovo další ale neznemená, že jde o průměrnou či jinak běžnou hudební produkci. Milovníkovi jazz rocku a fusion srdce radostí poskočí s každým úderem tohoto technického mága do činelu, hajtky, bubnu nebo kopáku. Až na pár momentů však posloucháme výborně šlapající kapelu a ne jedince, kterému ostatní dělají pouhé křoví.

V distribuční síti se v době pořizování mistrovy desky nacházely první dvě nahrávky a já pečlivě vybíral, která bude tou pravou. Dnes je tomu sice jinak, ale před pár měsíci se mi bubeníkův debutní čin příliš nepozdával. Připadal mi hodně sebestředný, okatě předváděl, která pozice je nejdominantnější a kdo (snad společně s T. Bolinem) bude sbírat vavříny pro vítěze. S opakovanými poslechy bych dnes svůj názor pozměnil a nemám problém si užít i jedničku. Bylo to však album Crosswinds, které mě pokořilo okamžitě.

Ve stylu, který album nabízí, rád vyhledávám malebnější plochy s důrazem na krásné a protažené melodie dechových nástrojů, volnější atmosféru a silnější průchod naskládaných emocí. Nepotřebuji slýchat rytmické přeskupování třicetkrát do minuty ani víření paliček předhánějící v rychlosti francouzské mašinky TGV.

Crosswinds je náladotvorné a do zachmuřenějších dnů ideální dílo plné příjemného muzicírování. Billy se na pár místech utrhne ze řetězu a dunivě přejíždí svoje přechody, ale po většinu děje vytváří svým stylem rozoranou půdu, barevně skvěle odstíněným, klávesově-kytarovým obrazcům.

Poslech alba Crosswinds doporučuji všem milovníkům fusion, jelikož se jedná o jedno z předních děl v této oblasti.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 29.05.2018

Neberte prosím tuto recenzi jako fundovaný komentář dlouholetého znalce, který bedlivě sleduje tvorbu těchto Amíků a neustále porovnává jejich jednotlivé desky mezi sebou. Opak je pravdou. Kapelu jsem bral za ta léta na vědomí, aktuálně vycházející CD jsem si vždy poslechl, ale dlouho jsem nemohl překonat onu pověstnou hranici, za kterou se člověk stane jejich fandou a bedlivě očekává každou novinku z jejich tábora.

Situace se však pomalu začala měnit před několika lety, kdy Spock´s Beard prošli upgrade sestavy na verzi 3.0. Tím míním období, kdy odešel zpívající bicmen Nick D’Virgilio a za mikrofon a ke kytaře byl instalován třetí zpěvák v pořadí - Ted Leonard, který mne již velmi zaujal svým výkonem v mnou na těchto stránkách recenzovaných progrockových Affector. A právě od alba Brief Nocturnes And Dreamless Sleep z roku 2013 jsem se stal plně kompatibilní s jejich tvorbou.

Novinka Noise Floor, která byla oficiálně vydána před čtyřmi dny, se do mého vkusu trefila také. Novinkou je návrat bubeníka Nicka D’Virgilia, údajně však jen v roli hosta. Třináctá studiová nahrávka vychází ve formátu 2 CD – tedy plnohodnotný disk a jakési EP, či lépe řečeno zbývající songy, o jejichž pořadí rozhodl šéf vydávající gramofirmy.

První disk otevírá energická hitovka To Breathe Another Day – zvonivá kytara, varhany, dunivá baskytara a strhující tempo. Jako bych cítil energii starých nahrávek Rush. Výborný úvod. Vysoký standart si udržuje i pomalejší What Becomes Of Me s výrazným a typickým zvukem basy Rickenbacker, kterou lze zaslechnou i v dalších skladbách.

Jedním z vrcholů alba je třetí Somebody’s Home. Středověká nálada v úvodu se táhne celou skladbou, výtečné melodie, chutné aranže akustických nástrojů a skvělá sóla nás neminou. Nejdelší, přes osm minut trvající Have We All Gone Crazy Yet je rovněž příjemnou záležitosti, ve druhé třetině vykukují zpoza roku Genesis :-)

Chcete-li slyšet, jak by dopadl jam Beatles s Pink Floyd, nenechte si ujít písničku So This Is Life. V následující dynamické One So Wise opět zjevuje duch Rush. Po sci-fi mezihře očekávejte rychlou jízdu po progrockové dálnici. Náročnější polohu ukazují SB ve skladbě Box Of Spiders – temnější kompozice oživuje desku se svým až math rockovým úvodem a válkou syntenzátorů. Když se přidá mellotron, jako by se zjevili Anglagard. Škoda, že takových věcí není na desce více. Mnohavrstevnatou Beginnings s emotivním refrénem deska končí.

Druhé CD nabízí čtyři bonusové songy. Zde musím popostrčit dopředu skladbu Vault a - i když o dost méně nápaditější - instrumentální kvapík Armageddon Nervous. Zbylé dvě písně bych klidně oželel.

Co říci závěrem? Spock´s Beard se stali takovou přístupnou verzí naleštěné výkladní skříně prog rockového světa. Hledající náročnější posluchač tu najde takřka vše, čeho se mu v jiných druzích a stylech rockové muziky ne vždy plnou měrou dostává. Jsou to na jednu stranu přístupné, melodické, s neuvěřitelnou bravurou zahrané songy (zde je opravdu co obdivovat) okořeněné tu a tam náročnějšími a temnějšími pasážemi, k tomu neskutečně propracované aranže, kde je znát, že se hudebníci a lidi ve studiu neskutečně „vyřádili".

Nesmíme opomenout plně dynamický zvuk, který bude jistě na vinylu v plné kvalitě, i když i na CD je mnohem lepší než u některých starších cédeček SB a u většiny současné rockové produkce. Za mě příjemná deska, ovšem žádný milník ani nahrávka roku. Tři a půl bodu zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Rush - Test for Echo

Rush / Test for Echo (1996)

terka | 4 stars | 28.05.2018

Při poslechu desky Test for Echo jsem si pročítala vaše recenze. Začala jsem tou poslední, kterou napsal nick alienshore, protože mně přišlo jeho bodování nejbližší mému pohledu. Zaujala mě polemika o recenzích z doby, kdy deska vyšla. Je dost možné, že ji v té době posluchači skutečně vychvalovali - stejně jako tady v recenzích staršího data. Právě od nich se budu distancovat, protože mě si tahle zvláštní jedenáctiskladbová skrumáž nikdy nezískala. Slovem "zvláštní" jsem chtěla vyjádřit charakter každé jediné písně, protože tady nic nedrží pohromadě. Deska je příliš roztříštěna - jako by Rush nevěděli, jestli mají hrát ten svůj styl, nebo nějaký jiný.

Jsou tu dobré progresivní věci: Test for echo, Time and motion, Totem. A jsou tu také obyčejné popové písničky: Half the world, The color of right. Důvod, proč nakonec dávám o jeden malinkatý půlbodík navíc, je "rushovější" koncovka. Resist je moc pěkná píseň. Uhoupe vás konejšivou atmosférou a přesvědčí barevnou instrumentální dekorací. Limbo je skvostný instrumentální předěl, v mantinelech klasických Rush a Carve away the stone má taky něco do sebe.

Celkově je Test for Echo nejpopovější nahrávkou Rush. Není špatná, jen hodně jiná. Na poměry Rush až nečekaně variabilní.

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush

Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors

Fish / Vigil in a Wilderness of Mirrors (1990)

terka | 4 stars | 27.05.2018

Kdyby se dalo cedo ohrát až by praskalo podobně jako deska, bylo by první Fishovo album rozbité k nepoznání. Čert ví, jestli by vůbec přehrávaná zvuková stopa odpovídala nahrané hudbě. Vigil in a Wilderness of Mirrors se u nás točilo tak často, že si ho dnes prakticky nepouštím. Pro osvěžení starých vzpomínek jsem toto dnes porušila.

Automaticky jsem však čekala trošičku větší zábavu. Určitý druh písní, například A Gentleman's Excuse Me a Family Business, mě dnes nudí. Cítím z v nich zbytečnou roztahanost a falešný sentiment. Zbytek desky je v pořádku. Fish navazuje na tvorbu Marillion, ze kterých po čtyřech výjimečných nahrávkách odešel. Přijde mi, že se snaží genesisovský styl zpestřit experimentováním s různými nástroji a často proniká do komerčnějších popových oblastí. To mně až tolik nevadí, spíš mi chybí Rotheryho vzdušná kytara, romantický náboj a rockovější hrany. Zpěvák Fish má na kontě určitě zajímavější nahrávky.

» ostatní recenze alba Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors
» popis a diskografie skupiny Fish

Radiohead - Hail to the thief

Radiohead / Hail to the thief (2003)

Lukas | 4 stars | 26.05.2018

K parte Thoma Yorka cesta spletita je. Neni to zrovna easy-listening music a pamatuji se, ze me poslechove zacatky byly ponekud sporadicke s pocitem tisne a neurotickeho chovani. Nicmene kazda hudba ma svuj cas. Hail to the thief je podle me nepochopitelne vcelku opomenute album, ktere si zaslouzi pozornost a to je take duvod me recenze.

Hodnotit jednotlive tracky zvlast ani popisovat nebudu, protoze to u Radiohead neni zrovna lehky ukol. Je tady par klasickych kytarovych veci: uvodni 2+2 = 5, skvela Where I and you begin a Go to sleep, nebo napriklad konecna Wolf at the door, ale album obsahuje take spoustu zajimavych, velmi experimentalnich tracku jako Sit down, stand up, Myxomatosis, We suck young blood.

Dohromady jako album to mozna muze pusobit trochu nekonzistentne, ale myslim, ze u Radiohead je to vcelku bezne. To, co mi osobobne na Radiohead prijde velmi vyjimecne, je schopnost v ramci pomerne kratkeho casu (Radiohead nikdy nemeli dlouhe skladby) vytvorit velmi komplexni pisne. Neni to hudba pro kazdeho, ale je to velmi dobre album. S cistym svedomim davam 4.

» ostatní recenze alba Radiohead - Hail to the thief
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Porcupine Tree - Arriving somewhere...

Porcupine Tree / Arriving somewhere... (2006)

Lukas | 5 stars | 26.05.2018

Jako nekriticky fanda Porcupine Tree jsem byl docela prekvapen, ze zde neni tato brilantni polozka, a tak jsem citil povinnost toto album pridat. Osobne si myslim, ze live zaznamy maji u teto skupiny naprosto vyjimecne a zasadni postaveni a pochopitelne jich ma tato skupina ve svem katalogu vice, napr. Atlanta, Warszava, Rockpalast apod., ale spolu s Anesthetize a Coma Divine ma Arriving somewhere... opravdu zasadni postaveni.

Jedna se o naprosto skvely zaznam z koncertu v Chicagu a playlist je postaven prevazne z alba Deadwing a castecne z In Absentia. Rekl bych, ze spoluprace s panem jmenem John Wesley (jak na kytaru, tak ve zpevu) neuveritelne prospiva vyslednemu zvuku. G. Harrison je skvely a ja mam pri poslechu stejne blazeny vyraz jako po vetsinu casu C. Edwin. A na mistra R. Barbiera samozrejme nesmime zapomenout, nebot jemu vdecime za atmosfericke plochy.

Nedavno vysla reedice ve verzi 2xCD + Blue-ray a mohu vice nez doporucit. Od uvodni Open Car s extra riffem navic az po konecnou a diky praskle strune jedinecnou verzi Trains je to naprosto dokonala jizda. Krome klasickych pisni jsou zde i nektere, ktere byly hrany mene casto, jako napriklad Buying a New Soul s krasnym intrem, textem a pozvolnym vyvojem a moje oblibena Don´t hate me, kterou hraje S. Wilson na svych show i dnes. Nemohu jinak nez dat 5.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Arriving somewhere...
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Beatles, The - Magical Mystery Tour

Beatles, The / Magical Mystery Tour (1967)

lover-of-music | 5 stars | 26.05.2018

Magical Mystery Tour - poslední fenomenální skvost téhle kapely. Tady musíme být vděční především firmě Capitol, protože firma EMI v Británii to vydala jenom jako 2EP Soundtrack. V Americe se z tohoto projektu rozhodli udělat plnohodnotné album. A tento čin byl více než rozumný.

Beatles v roce 1967 vyplodili tak výjimečné skladby, které v sobě spojovaly výbornou melodičnost, hodně zajímavé texty, chuť experimentovat, používat specifické nástroje a velkou instrumentální dovednost. Album Magical Mystery Tour samozřejmě obsahuje všechny výše zmíněné aspekty. Je krásně srovnatelné s předcházejícím, úchvatně fenomenálním Seržantem. Vždyť alba Sgt. Pepper a Magical Mystery Tour jsou jako sourozenci. Aspoň já to tak cítím. Ve své skromné sbírce mám tyto klenoty dané hned vedle sebe - jako bratr a sestra, kteří se mají opravdu rádi.

Od úvodní titulní pecky přes krásnou baladu Fool On The Hill, sice řádně popovou, ale jinak výbornou záležitost Your Mother Should Know, naprostou klasiku I Am The Walrus, neuvěřitelně výtečný singl Strawberry Fields Forever / Penny Lane až k závěrečné hymně All You Need Is Love zde nenalézám slabé místo. Co se týká Strawberry Fields Forever, tak její samotnou melodii považuji za jednu z nejkrásnějších a nejpovedenějších všech dob. Sice může nějaký "chytrolín" brblat, že je zde moc překombinovaná. Ano, jsou v ní tisíce experimentů, ale mně vyhovují všechny její verze.

Beatles albem Magical Mystery Tour dle mého názoru zakončili výrazně plodnou kariéru, která se nenápadně začala albem Help, a kterou u Beatles nehorázně obdivuji. K následujícímu "dílu" zvanému White Album se radši nebudu vyjadřovat, protože to bych skončil u absolutně jiných slov, než fenomenální, výborný, jedinečný atd. Sice pravda, albu Abbey Road jsem dal 4 hvězdy, ale kdybych Abbey Road srovnal třeba se Seržantem, tak Abbey Road výrazně pokulhává a ještě výrazněji ztrácí na kvalitě. To se však alba Magical Mystery Tour netýká a okamžitě získává plný počet. Jak říkám, Seržant a Magical Mystery Tour jsou jako bratr a sestra, kteří všude chodí spolu.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Lunatic Soul - Fractured

Lunatic Soul / Fractured (2017)

Lukas | 5 stars | 26.05.2018

Já jsem objevil Riverside a tedy i Lunatic Soul teprve nedávno, ale musím říct, ze Fractured je pro mě jedno z nejlepších alb roku 2017. Úplně si vybavuji moment, když jsem poprvé slyšel Blood On The Tightrope. Ten velmi jednoduchý, ale dle mého názoru vcelku geniální klavírní motiv mě vtáhl do nějakého jiného světa a rázem jsem byl lapen do sítí celého alba.

Značná část mého hudebního vývoje byla postavena na elektronické hudbě a musím říct, že ne každému se podaří skloubit chytré elektronické prvky s těmi instrumentálními, ale M. Dudovi se to dle mého povedlo dokonale. Takže za mě: nemám se samply a elektronikou absolutně žádný problém, ba naopak. A ta basa je prostě opravdu krásná. I zpěv je krásný a dodává albu dle mého názoru unikátní atmosféru. A Marcin Odyniec zaslouží za saxofon také velkou pochvalu, takže za mě 5.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Fractured
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

Rush - Hemispheres

Rush / Hemispheres (1978)

terka | 5 stars | 26.05.2018

Když o Hemisférách začal brácha vyprávěl, často se nad nimi úplně rozplýval. Deska patříla k jeho nejoblíbenějším albům od Rush. Prý takto uceleně pokrokový materiál už kapela nikdy nedokázala nahrát. Je tedy jasné, že se jejich alba u nás protáčela pravidelně a já si k nim časem vybudovala nějaký vztah.

Hemispheres bych i já zařadila mezi jejich nejlepší produkty. Má skvělý zvuk a neprostupnou atmosférou. Takovou lidsky odtažitou. Na skladbě Cygnus X-1 Book II mám ráda komplexnost - to, s jakou lehkostí se neustále přeměňuje, vyvíjí a proplétá spousty různorodých témat, ze kterých postupně vyrůstá. Jako nějaká monster obrovská sekvoj. Je dokonale výpravná. Circumstances a The trees jsou kratší rockové kusy s jasnými artrockovými atributy. Melodické a celkem lehce stravitelné. La Villa Strangiato se obměňuje podobně jako úvodní skladba, ale už bez zpěvu. Kapela si vystačí jen se svými nástroji a dělá to výborně.

Na Rush se mi líbí, že dokázali přijít každý rok s jinou deskou. Hemispheres je oproti A Farewell to Kings z úplně jiné dimenze a zase další Permanent Waves je daleko přístupnější. Rush v té době naštěstí nedělali kompromisy. Trochu mi vadí Geddyho vokál - zpěvák totiž v některých momentech zbytečně ječí. Ale jinak jde o parádní desku. Rush sice nepatří mezi ostrovní rockové stálice, ale dokázali světu, že i na "druhé straně", v Kanadě, se dělá dobrá muzika.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

john l | 5 stars | 25.05.2018

Několik skvostů tady zůstáva mimo hlavní proud zájmu. Přitom je kapela Big Big Train v poslední době mediálně hodně propíraná. První nahrávky svou průměrností na úspěch ještě nedosáhly, ale sotva do kapely přišel nový zpěvák David Longdon, vyletěli chlapíci strmě nahoru a přes noc se z nich stala jedna z hlavních art-rockových akvizicí nového milénia.

Přemýšlím, jakým termínem jejich muziku označit, aby šla snáze rozšifrovat nováčkům, kteří se tady za pět či deset let objeví. Napadá mě termín PASTORÁLNÍ ART ROCK. Nepředpokládám, že jsem jej právě vymyslel, ani že jsou BBT jediní na světě, kteří podobné projekci holdují. Ne, jediní určitě nebudou, ale jedni z nejlepších ano. Možná nejznámější, něco jako vůdci. A proč pastorální? Nejspíš pro jejich zálibu v dechové sekci, která jejich muziku výrazně modeluje, proměňuje a tvaruje. Už tak výrazné neagresivní pojetí navíc zjemňují pozouny, lesní rohy, kornety a dokonce i mohutná tuba. Nástrojově se tedy jedná o dokonale vyváženou desku.

K jejímu poslechu je zapotřebí dostatečně široké časové rozmezí. Povrchní posouzení se naprosto míjí účinkem. Nejen že si posluchač nic nezapamatuje, ale může se stát, že ohodnotí desku jen vlažně a nebude mít důvod se k ní vracet. A to by byla velká škoda. The Underfall Yard za námahu určitě stojí.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Eloy - Ocean

Eloy / Ocean (1977)

horyna | 5 stars | 25.05.2018

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou. Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivních ruchů dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si měl vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru, nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější předchozí alba, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy

Anubis - Different Stories

Anubis / Different Stories (2018)

Sajgon3 | 5 stars | 24.05.2018

Hurááá a máme to tu! Pred tým, ako sa budem venovať samotnej recke, si ale zaslúžim tri čierne body, ktoré som si už zapísal do notesa a totiž to, že som o novom ANUBISe nevedel skoro vôbec dopredu a musel ma na neho upozorniť až rodinný spoluposlucháč. Tak sa to aspoň pokúsim "zarovnať" tým, že tu budem hodnotiť túto novinku mojich najväčších obľúbencov ako prvý (to by sa fakt nepatrilo, aby ma niekto predbehol).

Takže na úvod si treba uvedomiť fakt, že sa jedná o klasickú, ale zároveň nie úplne klasickú placku z diskografie - ide totiž o čisto akustický album starších skladieb (okrem poslednej). A akustické albumy je môžem! Na čestnom mieste mám doma akustické grály od PAIN OF SALVATION aj PENDRAGONákov. Tunak ale prichádzajú s akustikou trochen inak ladení austrálski čarodeji. Toto zhodnotenie bude robené na základe prvého prepočutia, takže ešte nemám zmáknuté všetky zákutia. Niekedy je to lepšie rovno za surova.

1. ANUBIS nikdy nemôže sklamať.
2. ANUBIS (mňa) určite nikdy neomrzí.

To ostáva v platnosti s pevnými základmi. Najväčšia prednosť tohto album spočíva v tom, že v celkovom vyznení akustických aranžmánov sa zvuk ANUBIS aj v čisto pinfloydovsky ladených chuťovkách "odfloydizováva" a viac "zanubisieva". Chalani si vybrali vlastne prierez tvorbou všetkých albumov v počte skladieb podľa poradia titulov (2 +2 +2+ 1) a už spomínanú záverečnú novinku. Najviac som bol zvedavý na dve prvé skladby - nakolko sa jedná o skutočne "neskutočné vypalovačky", ktorými chlapci otvárajú svoje prvé dva albumy.

Výsledok? Viac ako zaujímavý - celkový nádych skladieb nie je už tak "naliehavovalivý" ako v klasických verziách, ale vtiahne Vás do svojho sveta a drží a nepustí. V kratších skladbách naopak treba oveľa viac sústredenosti, aby ste si vychutnali drobné rozdiely oproti klasickým podobám, nakolko sú aj v pôvodných podobách baladicky na rovnakej vlne. Je obrovským rozdielom ak ANUBIS nepoznáte a vypočujete si ho. Skúsim sa odosobniť - pôsobil by na mňa ako nádherne baladický podklad k večernému rozjímaniu. A keď si ho vypočujete ako skalný fanúšik, ktorý pozná každú skladbu zo všetkých uhlov, tu prichádza na radu práve klasické porovnávanie verzii - a v mnohých ohľadoch musím konštatovať, že skoro každá skladba obsahuje niekoľko pasáží, ktoré ma zaujali viac ako originálny sound. Chcelo by to program vo vlastnej hlave, ktorý vyhodnotí to zaujímavejšie z oboch verzii a hneď Vám ich prehrá v hlave v tom správnom pomere - to by bylo něco!!!

Ale sme len ľudia (teda aspoň zatiaľ) a väčšina z nás počúva tento druh hudby na základe toho, čo nám emocionálne prináša. A ANUBIS mi vždy prinesie niečo, čo mi vyplní nejaké tie hluché miesta v hladaní "progrockového raja". A za to chalanom ďakujem. Už len vidieť ich na živo - najlepšie na jednom pódiu s DEAD HEROES CLUB a EDENSONG a pokojne odísť počúvať prog do nebies. Ale ja ešte pre istotu ostanem na zemi a budem sa venovať tejto novinke. Vrelo doporučujem všetkým - ANUBIS vám buď nič nepovie, alebo si Vás podmaní ako mňa a už vás nikdy nepustí. Je to spojenie na celý život a myslím si, že väčšina z nás tu na progboarde má takéto spojenia a má ich niekoľko.

A preto ma tak napadá - že je fakt niekedy zbytočné tu polemizovať, čo je dobré, čo sa nepodarilo a čo kto ako dobre a zle zhodnotil - treba to nechať tak, sadnúť si k prehrávaču a pustiť. A počujete ? Už začínajú prvé tóny FOOLS GOLD - takže musím končiť ! 4,75 priatelia. ANUBIS forever !-))

» ostatní recenze alba Anubis - Different Stories
» popis a diskografie skupiny Anubis

Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / One Night At Budokan [Michael Schenker Group] (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 23.05.2018

Na to, že se blíží něco tajemné nebezpečného z Německa upozorňuje předehra z opery Valkýra od Richarda Wagnera. Po to momto intru následuje dvojka úvodních songů z debutního alba Michaela Schenkera. Japonci v hale Budokan šílí. Mimochodem ohlas na toto album je zde slyšitelně vyšší, než na písně z druhého alba, neboť to ještě v zemi vycházejícího slunce v době nahrávání tohoto koncertu ještě nebylo v obchodech. Ostatně, to se přesně podobá Michaelovi. Přijede do Japonska po jedné desce a nahraje koncertní dvojalbum. Nicméně zde je znát tlak managementu, který kul železo, dokud bylo v Japonsku žhavé.

Mimochodem tento záznam koncertu vůbec není špatný. Nelze jej sice zasadit do společenství takových milníků jako jsou třeba Made in Japan od Deep Purple, či Tokyo Tapes od Scorpions, ale mnoho nechybí. Rozhodně je cennou vzpomínkou na mnohými nejobdivovanější sestavu MSG s Cozym Powellem za bicími, parťákem z UFO klávesákem a doprovodným kytaristou Paulem Raymondem a Gary Bardenem za mikrofonem.

Z prvního studiového CD zazní celkem šest zásadních věcí, z druhého pět. Nesmí chybět největší hit z UFO – Doctor, Doctor. Na remasteru z roku 2009 se objevují dva bonusy v podobě torza balady Tales of Mystery a Cozzyho sóla na bicí, kde je na pozadí slyšet jakási filmová melodie.

Po zvukové stránce, jak se dalo předpokládat přínáší dvojalbum skladby v ostřejší, živelnější podobě, což prospívá třeba mé oblíbené On and On či Cry for the Nations. Nicméně několik pih na kráse se najde. Je jím nevyrovnaný zvuk, občas se ztratí basa, problémem je střídající se hra Raymonda, kdy v jedné skladbě hraje doprovod na klávesy, v jiné zase doplňuje a zhutňuje kytarový zvuk.

Rovněž oproti precizním studiovým nahrávkám tu zpěvák nepůsobí tak přesvědčivě. Někde oslní, jindy je slyšet že jeho hlasivky jsou na hranici svých možností, v Attack of the Mad Axeman i lehce za ní. Chybí mi i trochu více reakcí jindy šíleného japonského publika, i když je mi jasné, že na jiných albech může jít o umělé dotáčky. Co si však užijeme dosytosti je bravurní Michaelova kytara. Jeho styl a způsob hry v té době jen těžko hledal konkurenci a invencí se plně se vyrovnal tehdejším souputníkům, například Edovi VanHalenovi.

Celkově solidní hard rockový koncert, u nás lehce opomíjený. Na Progboardu je zajímavé, že je tu o tvorbu UFO poměrně velký zájem, ale o rané nahrávky MSG, dle mého stejně kvalitní, tu mnoho členů nezakopne.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Velvet Underground, The - Loaded

Velvet Underground, The / Loaded (1970)

Egon Dust | 5 stars | 23.05.2018

Vážim si tých recenzí na album Loaded, ktoré sú tu uvedené. A to už len z jedného silného a pritom prostého dôvodu. Podporili kapelu a umelca, ktorý zmenil tvár rock n rollu tak zásadne, že možno ešte 2 desaťročia budú z neho noví umelci po celom svete čerpať. Lou Reed bol výnimočný textár, skladateľ, v mnohom aj interpret. Menej je občas viac, Robert Plant bol Boh v Zeppeline, bez Zeppelinu už tak zaujímavý minimalne pre mňa nebol.

Album Loaded je mojim najpríjemnejšie sa počúvajúcim album od VU s absolútne krásne odcípajúcimi piesňami. Chápem zarytých fans VU, že tento album je na hony vzdialený od noise-rocku z prvých dvoch albumov, rovnako vzdialený aj statickejšie znejúcim baladkám z tretieho albumu. Všetky 4 albumy sú a vždy budú pre nás, ktorí hľadáme v rock n rolle viac než len vrešťavé energické songy, sóla a inú exhibíciu. Milujem hard rock, bol to pre mňa ten z najdôležitejších rockových smerov, milujem Beatles a Stones navždy budú neprekonateľní. Samozrejme s tým nemôžeme technický zle spievajúceho Reeda a ani Waitsa či Dylana zrovnávať.

Tento album je zaujímavý v mnohých podobách. Lou Reed tu vysypal neskutočné paľby. Skladby, ktoré do jeho smrti tvorili jeho repertoár. Menovite "Sweet Jane" , ktorú coverovali od metalistov cez folkerov až po krčmových rockerov takmer všetci. Sweet Jane je bez hanby pieseň zaoberajúca sa prostitúciou, čož u Reeda bol v roku 1970 max. štandard. Ešte väčším hitom s nadupanou energiou je "Rock n Roll". V ňom krásne Lou vylíčil ako mu obrátil rock n roll život o 360°C. Asi ako aj nám, čo sa tu virtuálne stretávame :)

Toľko k hitoviciam, ktoré do roku 1970 VU žiaľ nemali. Mali neskutočné veci, ale nie HIT! John Cale bol druhý zásadný člen VU. Bez pochýb jeho odchod bol obrovským útlmom a stratou najmä originality. Tá už po zvukovej stránke na Loaded nie je, čo mne vadí absolutne minimálne. Doug Yule dostal priestor už na treťom album naprieklad v nádhernej baladickej klasike "Candy says" o transexuálovi/ke Candy Darling. Na tomto albume akoby dostal 450V AC a totálne ožil. Hneď v úvodnej "Who loves the Sun" sa rozbehol a dostal trochu beatlesu do V-Undergoundu. Neskutočná podoba s Mc Cartneym ak vo farbe hlasu, tak vo frázovanie. Vzor sa hneď rozpozná. Tak u Mr.Reeda sa o vokáloch a speve moc nenaučil. Neva. Reed je o hudbe a textoch. Spev necháme naprieklad Tomovi Jonesovi.

Doug sa ukázal v plnej paráde aj v balade "New Age", kde opäť mccartneyovsky spieva niečo o nejakej tučnej blond herečke, o rozvode a o stratenej láske. Končí to hľadaním nových horizontov. Vynikajúca vec. Akoby ju zabudli Beatles hodiť niekde do Revolveru či na White album. Medzi hyper energické vypalováky radím najviac "Cool it down" a "Head held high", tu už aj Lou sa snažil nezaostávať za s driveom spievajúcimi rockermi, tak si riadne zavrčal najmä v Head Held High. Vyšlo to náramne dobre. Niečo také mi určite u Velvetu chýbalo, predsa, toto je ten true rock n roll. Trochu humorne a ultra-happy mi znie "Lonesome Cowboy Bill" či to už je vedomá, alebo podvedomá odpoveď na vtedy vzniknutý kinohit "Midnite cowboy" s otcom Angeliny Jolie. Je tu skladba, ktorá žiaľ mi vždy vypadne, lebo ju schová toľko fakt silných vecí a to je "Trian round the Bend". Mrzí ma to, nemusí to byť slabá vec, len mi vždy vypadne jej melódia.

Melodickosť, snivosť a estetickú nádheru má v sebe ""I found the reason". Jej duch sa mi nesie už v štýl 70tých naprieklad ako T-Rex "Ballroom of Mars", či nejaká Donovanová lebo Bowieho baladka. Aj John Lennon mal podobné veci. Nádherne zaranžované vokály sa Dougovi s Louom podarili spraviť. Záver "Oh! Sweet nuthin" je akoby sestrou "I found the reason". Mierne pripomína "Hey Jude", čo asi nikto znalý neprehliadol. Mne "Oh! sweet nuthin" znie menej opočúvane, menej otravne ako dokonalá Hey Jude.

Menej je viac! Na tejto LP to platí na maximum. Menej hluku prvých albumov, menej šialených inštrumentálnych kómatov, priamočiare úderné bicie, čím veľmi chválim ako Maureen Tucker, tak opäť Douga Yula, ktorý ich donahrával, keď Maureen bola tehotná. V autobiografických knihách o Lou Reedovi sa píše, že Lou bol z toho síce komerčne a určite aj skladateľský vynikajúceho albumu nešťastný a už v dobe jeho vydania, respektive v dobe keď prišli na pulty obchodov prvé kúsky LP Loaded definitívne opustil vtedy už silne rezonujúcu legendu Velvet Underground. O Dougovi Yulovi sa vyjadroval ako o egocentrickom potkanovi, ktorému dal priestor a on na jeho chrbte šplhal do výšin rock n rollového Olympu. Našťastie narazil pri albume "Squeeze" , ktorý som nikdy nepočul, a myslím, že vonkoncom nikoho nezaujíma, lebo už tam neni nikto, kto mal niečo z pôvodných VU spoločné. Vydavateľstvo chválilo prínos Douga Yula na tejto hodnotenej LP, ale čo sa stane, keď malá rybka zacíti lesk popularity? dostane ešte väčšiu chuť brázdiť oceánom.

Tento album je pre mňa kvalitná rozlučka ešte s relatívne pôvodným Velvetom. Lou bol istým spôsobom rovnako ako David Bowie, Iggy Pop, či Bryan Ferry vizionár. Vedel, že v najlepšom treba skončiť a začať "new age". Milujem Reedovú sólo tvorbu a hodnotím tento album ako dokonalý rock n rollový album absolutne rovnocenné dielo s naprieklad Sticky fingers, s Aladin Sane od Bowieho, s Cooperovkami, a podobne. Nemám záujem sa stotožniť s tým, že tento album bol úpadok VU a čímkoľvek podobným...

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - Loaded
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Weather Report - This Is This

Weather Report / This Is This (1986)

adam | 3 stars | 23.05.2018

Posledny album mojho oblubeneho zoskupenia bol nahraty ako zmluvny zavazok voci nahravacej spolocnosti. Wayne uz stratil zaujem a preto sa na albume takmer nevyskytuje. Omar Hakim tiez nebol k dispozicii a tak si tu opat sada za bicie sudruh Erskine. Bez Wayna sa Joe musi viac zvrtat za klavesami a suplovat zvuky saxu na nich. Avsak v dvoch piesnach mu pribehne na pomoc Carlos Santana so svojou PRS gitarkou. Je tu i kopec vokalov co albumy poslednej fazy existencie kapely jednoznacne odlisuje od predoslych.

This Is This tak toto je jedna skvela jazzrockova odpalovacka s carlosom santanom na gitare. Neuveritlne energicka skladba. Face the Fire je taka nezaujimava ale hrava worldmusic aktivitka ktora predznamenava nastup zawinul syndicate. I'll Never Forget You je balada ktore chlapcom vzdy vyborne isli a hla na chvilu sa to objavi aj duch jaca v dobre odpochodovanej melodickej base. Jednoznacne najkvalitnejsia vec na celom albume.

Jungle Stuff, Pt.1 toto hopsanie opicie mi nevadi ale ani sa z neho neposeriem. Ale po predoslej skladbe prijemne pripravuje podu na nasledujucu skladbu. A dokonca tu pocut hrat Wayna!!! Man With the Copper Fingers je skoro az Fermata obdobia SIMILE velmi dobre mojim usiam. Santana tu hra uplne jak Fero. Vidno jasnu inspiraciu. Consequently je Bailey a tak to aj znie. Dobra melodicka basova vec. Update tak toto je skutocne nevyrazna onanovacka. Nic v zloma le tato skladba ma nebavi. China Blues zaver hodny majstra klasicka hackovana Zawinulovka.

Sumar: vidno ze Joe bol king profik aj ked uz bol koniec. Super skladby super zahrate. Milujem tento album lebo energia je karnevalovo letna a stale je to jazz. I ked objektivne patri k tomu najslabsiemu co WR vykonali.

» ostatní recenze alba Weather Report - This Is This
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Thin Lizzy - Bad Reputation

Thin Lizzy / Bad Reputation (1977)

terka | 5 stars | 22.05.2018

Bez Thin Lizzy by v hudební rockové knížce chyběla výrazná kapitola. Tahle kapela podle mě patří k tomu nejlepšímu, co nám sedmdesátá léta dala. Je stejně významná jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Rolling Stones. Prezentuje se originálním a nezaměnitelným stylem, který dlouho tvořil leader Phil Lynott. Jde rozpoznat pouhým mrknutím oka (přeneseně řečeno).

Zvuk kapely je sestaven z nezaměnitelného irského folkového koloritu a nápaditých kytarových melodií. Tyto dva substráty najdeme na každé desce. Na těch méně výrazných je vyhrávek jako šafránu a zní trochu všedně. To však neplatí o této desce, která má u mě mezi těmi ostatními významné postavení, a to z jednoho prostého důvodu. Obsahuje největší procento hitů ze všech jejich alb. Bad Reputation, Opium Trail, South Bound, Dancing in the Moonlight, Downtown Sundown, That Woman's Gonna Break Your Heart. Celkem šest skladeb z devíti je hodně chytlavých.

Bad Reputation není tolik slavná jako Jaibreak nebo Black Rose. Je ale řazena do stejné rockové kasty a určitě právem.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Weather Report - I Sing The Body Electric

Weather Report / I Sing The Body Electric (1972)

adam | 4 stars | 21.05.2018

Pokial prvy album bol hladanim smeru, tu je jasne ze nekompromisny nazor vyhral. Kapela je hutna a zomknuta. KOmpozicie sa postupne skladaju a graduju k velkolepemu finale, ktorym je v tomto pripade koncertny kus Vertical invader/T.H./Dr.H.Causa. Brutalny jazzovy nasup s prvkami rocku s neskutocnymi vyhravkami na saxofone s kamennou hradbou perkusii. Vyslahana vec. Dr. Honoris Causa je skladba pochadzajuca este z Joeovho soloveho eponymneho albumu, ale tu je zahrata inac. Temne, surovo a neodbytne. Temny a tvrdy a tazky je napokon cely tento album specialne jeho druha strana. Na albume zneju i nastroje pre kapelu netypicke napriklad dvanaststrunka v skladbe The Moors. Skladba Directions je reminiscencia na obdobie s Milesom, nakolko vznikla a aj bola nahrata prvykrat v 1968 pocas nahravania In a Silent way. Tu je samozrejme v inom sate a aj inom nastrojovom obsadeni.

Toto nie je najsilnejsi a najlepsi album skupiny, ale svojim zvukom je vynimocny a preto ho mam rad. Odporucam pre kazdeho aspon na jeden posluch. Neolutujete.

» ostatní recenze alba Weather Report - I Sing The Body Electric
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

Mayak | 5 stars | 20.05.2018

Johannes Luley patrí mojím uhlom vnímania k tým muzikantom, skladateľom, aranžérom a predovšetkým hľadačom vyjadrovacích možností hudby, akých vo svete sofistikovanej rockovej hudby nie je zase až tak veľa. Asi nie je workoholik typu Stevena Wilsona, či Clive Nolana, ale pomaly a iste za sebou zanecháva stopu veľmi zaujímavej tvorby, aspoň pre tých, čo sa o ňu začnú aktívnejšie interesovať ...

Pozoruhodná „Yesovská“ jednorázovka MOTH VELLUM, dva sólové albumy s rôznorodou hudobnou orientáciou (prvý je reminiscenciou na „Olias of Sunhillow“ Jona Andersona, ten druhý, „Qitara“ je nevšednou variáciou gitarového hrania vo „fusion“ subžánri) a prvé dva albumy stále aktuálnej kapely PERFECT BEINGS, toto všetko sú markantné dôvody, prečo ma tento človek v nekonečnej záplave rockovej hudobnej produkcie zásadne zaujal.

Nespochybniteľná ambicióznosť nového, tretieho albumu tejto skupiny je preto celkom prirodzená.

Nazvať tretí štúdiový album „Vier“ sa môže javiť v prvom momente nezvyčajné, ale má to svoju logiku. Johannes Luley je pôvodom rodák z Nemecka a termín „štyri“ sa vzťahuje ku štyrom dlhým kompozíciam, ktorých jasnou koncepčnou inšpiráciou je (pre mnohých kontroverzný) epos legendy YES „Tales from Topographic Oceans“.

PERFECT BEINGS je však regulárna kapela a jej definitívnemu výrazu dáva tvár nielen gitarová (na tomto albume aj basgitarová) hra Johannesa Luleya, ale aj hlasový rozsah a farba spevu Ryana Hurtgena, rozmanite farebná hra klávesistu Jesse Nasona a „slabosť“ na špičkových (pôvodne metalových) bubeníkov, ktorú Johannes Luley evidentne stále má (Sean Renert je veterán, ktorý prešiel cez legendy Cynic, Death, či Gordian Knot).

Všetky štyri kompozície albumu sa svojim rozsahom blížia ku 20 minútovej hranici a sú formálne členené do kratších hudobných útvarov, pričom si však udržiavajú celkovú kompaktnosť.

Štvordielna „Guedra“ predstavuje najprirodzenejšiu kontinuitu s tým, čo kapela vytvorila na prvých dvoch albumoch, trblietavé harmónie, anjelské vokály (... niekedy mám fakt pocit, ako keby sa Paul Mc Cartney pustil do progresívneho rocku), éterická atmosféra a krásny saxofón v záverečnej „Enter the Center“ ...

Taktiež vo štvordielnej „The Golden Arc“ sa atmosféra výraznejšie mení, je viacej „klasicky“ symfonická a možno tu aj vystopovať odkazy trebárs na King Crimson z éry „Larks' Tongues in Aspic“, či avantgardný jazz-fusion trebárs v podaní Mahavishnu Orchestra ... všetko je to o našich hudobných vedomostiach, či miere napočúvaného. Globálne by som epos „The Golden Arc“ označil za najambicióznejšiu kompozíciu albumu „Vier“.

Päťdielna „Vibrational“ začína štruktúrou elektronickej slučky, ako od Briana Ena, neskôr prejde do tajomnejšej, patetickej polohy a záver („Insomnia“) opäť istým spôsobom upokojí bohate rozkošatenú a členitú kompozíciu.

„Anunnaki“ je tiež zložená z piatich parciálnych útvarov, striedajú sa tu dynamické a komornejšie pasáže, ale celkové vyznenie eposu zase viac pripomenie spôsob skladania a aranžovania kapely z obdobia prvých dvoch albumov.

Plocha vyše 72 minút, nespočetné množstvo motívov, emócii a hudobných nálad - to je celkom nepochybne beh na dlhú trať aj pre otrlého poslucháča sofistikovanej hudby. Album „Vier“ vyšiel hneď začiatkom tohto roku, ale silný vzťah k nemu som si budoval postupne, každým ďalším vypočutím, nebolo to prvotné euforické nadšenie, ako viac/menej v prípade prvých dvoch albumov PERFECT BEINGS. Azda jeho osud bude obdobný, ako v prípade jeho „ideovej“ predlohy „Tales from Topographic Oceans“, teda časť verejnosti ho nie celkom prijme, ale je tiež možné, že pre viacerých hľadačov nie štandardných rockových ambicióznych diel ... bude časom aj monumentom ...

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

horyna | 5 stars | 20.05.2018

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

King Crimson - Islands

King Crimson / Islands (1971)

viteslaf | 5 stars | 19.05.2018

Přiznám se, že diskografii King Crimson nemám nijak zvlášť prostudovanou. Vlastním In the Court of the Crimson King a tuto desku jsem si opravdu oblíbil. Ovšem před měsícem jsem se rozhodl pustit si Islands. A ta deska mě naprosto uhranula svou atmosférou.

Od zvláštně melodické Formentera Lady přes experimentální Sailor's Tale a The Letters a beatlesácky načichlou Ladies of the road s uši trhajícím vrzáním až po klidnou Islands. Co mě však naprosto odrovnalo byla Prelude: Song of the Gulls. Najednou jsem se objevil ve vodách klasické hudby, která z prvních dvou skladeb už byla jaksi cítit. Ale v této skladbě se krásný klidný motiv rozvíjí až s citlivostí Antonína Dvořáka a tento kus je opravdu pohlazení na duši.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pearl Jam - Backspacer

Pearl Jam / Backspacer (2009)

Martin H | 4 stars | 19.05.2018

Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.

I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.

Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.

Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.

Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.

Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Porcupine Tree - Signify

Porcupine Tree / Signify (1996)

EasyRocker | 4 stars | 18.05.2018

Kouzlu magického sdružení kolem Stevena Wilsona jsem propadl už při prvním kontaktu s jejich hudbou - byly to tvrďácké In Absentia a Deadwing a dvoudiskový skvost z první éry, The Sky Moves Sideways. Už je tomu dávno, a i když Wilson nikterak neskrýval inspirační vzory, vždy opentlil hudbu PT jedinečnou aurou.

Bornlivedie je nezbytným mluveným intrem, které PT hojně užívali ve své psychedelické fázi. Pak se po dikobrazovsku náramně vyloupne titulní melodická pecka, která svou gruntovní rockovou podobou rozstřikuje adrenalin a vyvolává kovovou éru PT.

The Sleep of no Dreaming je rozkošně tvarovanou psychedelickou krasavicí - ospalá, nepřítomná nálada, drobné elektro vzruchy a éterická Wilsonova deklamace.

Po ledově ambientním zklidnění v podobě Pagan přichází jako vlna Waiting Phase one. Rozběhnutí rytmiky v tribálním duchu a fantasticky procítěný Wilsonův zpěv se nenávratně zavrtávají do mého nitra. Žádná divá agrese,je tu procítění, v závěru se přece jen přitopí.

Waiting Phase two pokračuje v duchu zadumaných elektronických mlhavých maleb, známých i z předchozí desky, s podporou živoucí umělé rytmiky a studených úderů klavíru. Po všech stránkách skvost...

Sever je těžkou, nervní deklamací, kde ostré nástrojové výpady zmírňuje Wilsonův odevzdaný hlas. Přichází kouzelná atmosférická zákoutí a opět nájezdy v dikobrazí top formě.

Idiot Prayer je elektronicky, ambietně dokreslenou a líně se sunoucí zvukovou masou, nataženou na plochu přes sedm minut. Typické psychotické a manické sny, známé z první éry PT. Kazatel Wilson a rytmické hody dokonají zkázu.

Pravým opakem je nejlepší wilsonovskou melodikou obdařená Every Home is Wired, jasně jeden z vrcholů desky. Podobné nádhery uměl Steven vždy - The Moon Touches Your Shoulder či The Rest Will Flow. Pětiminutovka rozkoše.

Intermediate Jesus je sedm minut čisté psychedelické improvizace. Elektronický podklad, futuristické ladění, basové a bicí zlomy činí z toho vskutku nevšední zážitek.

Light Mass Prayers jsou čtyři minuty vesmírného, průzračného chladu, bodajícího do duše jako jehly.

Závěr Dark Matter je vpravdě ve velkém stylu, osm a půl minuty uběhne jako vodní příval. Umělý začátek s mrazivými doteky prázdnoty postupně přechází v temnou, dokonale rytmicky vytesanou mantru. Ano, tohle je dokonale známý a zažitý dikobrazí strom, neporazitelný a chladně věčný. Elitní, náladové představení.

Jen velmi těžko tu hledám negativa. Protože za plný počet jsou moje osobní démanty, uvedené v úvodu, a ještě Up the Downstair a Lightbulb Sun, dávám s nejtěžším srdcem čtyřku. Pro skalní Stevenovy fandy ale jasná volba.




» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group] (1983)

jirka 7200 | 2 stars | 18.05.2018

Nemá smysl asi dnes pitvat, jaký díl viny přisoudit komu za naprosto zničený zvuk této nahrávky. Michael Schenker vydal 4 LP během čtyř let, podnikl dlouhé koncertní šňůry, neustále v konfliktu s managementem, vydávající firmou, ostatními členy kapely, kteří odcházeli kvůli jeho konfliktní povaze jak na běžícím pásu, zmožení únavou, neúspěšná protialkoholní léčba, stav vyhoření...... to vše zmiňoval dobový tisk...

A jako červená nit se vine všemi alby touha firmy Chrysalis procpat MSG na US trh. Proto se vymýšlí stále nové obchodní strategie, neustále mění producenti, členové kapely a s nimi i výsledný zvuk alb.

Na předchozí desce Assault Attack zaplatila firma TOP producenta Martina Bircha – nikoho lepšího pro MSG a v hard and heavy stylu obecně snad ani tehdy zvolit nešlo. Přesto Amerika album odzívala, i když v Anglii, Japonsku a obecně v Evropě se desce dařilo.

Proto management vynaložil neuvěřitelné, až heroické úsilí ke zdolání US trhu. Byl najat hlavní šéf mixu Louis Austin, který jako zvukový technik v režii u jiných alb dokázal solidně nazvučit nástroje, ale v navíc svěřené roli producenta bez kontroly nad svou prací zvuk Built to Destroy zprznil neuvěřitelným způsobem – kytary výrazně potlačil a zjemnil, naechoval bicí, zpěv zní jak ozvěna ze sklepa a naprosto zjednodušil aranže, takže celková nahrávka působí jako mix Suzi Quatro a Sweet.

Další změny mi připadají z dnešního pohledu až komické. Pro americký trh se měnily názvy písní, byly natočeny dokonce speciální US verze, kde byl již zprasený zvuk ještě více zprzněn sbory, opět ztišeny kytary a zvýrazněny klávesy. Dokonce byl v jedné vybrané skladbě pro US trh vyměněn zpěvák Barden a part nazpíval najatý umělec Derek st. Holmes (kytarista T. Nugenta). Byl přizván další spoluautor mimo okruh kapely, 6 písní z 9 má jiného autora, což pro Michaela, jako dosavadního skladatelského leadra muselo být hodně hořké.

To jsou takové veletoče, že už je to dle mého na hranici lidské důstojnosti. Nedivím se, že Michael opět sáhnul po flašce.

Netvrdím však, že jsou všechny písně špatné. Třeba úvodní Rock my Night Again má odpich, instrumentálka Captain Nemo potvrzuje kytaristovy kvality, v Red Sky je vystavěn dramaticky klenutý oblouk v refrénu. Celkově je pro mne ale nahrávka pohřbena v nesnesitelném obalu z pouťové cukrové vaty. Poslech vydržím, ale nikdo mě nedonutí investovat do této nahrávky nějaký peníz.

Z výše uvedených důvodů nemohu dáti více, než dvě hvězdy, nebylo by to ode mne upřímné. Ti co nemají problém s melodickým pop rockem jednoduchého střihu, mohou klidně přidat k mým další dvě.

Soutěžní kvíz nakonec. Jak uspěl po všech těch nechutných peripetiích tento precizně vytvarovaný proamerický prefabrikát na US trhu ?

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts (2017)

steve | 4 stars | 17.05.2018

Jak mě volný čas dovolí a mám-li chuť, zabrousím do stylů, kterým nepřiřazuju nějak závratnou důležitost, ale občas si v nich s chutí zalovím. Už se několikrát stalo, že jsem tam našel pořádně velkou rybu, se kterou jsem na udici nepočítal. Nedávno jsem zjistil, že i v neoprogovém směru se dají vykutat zajímavé poklady, které nemusí být za každou cenu odkojeny třeba Marillion nebo Genesis. Tihle Silhouette jsou jedni z těch, kterým se podařilo alespoň částečně navrtat horninu zevnitř jádra.


Silhouette pro mě představují čerstvou jednotku na bitevním poli. Jejich přístup nabádá k pozornosti a jadrná inspirace čerpající z klasické hudby, je nepřeslechnutelná. Klasická forma, tvar a melodika odtud pochází. Nejde jenom o to, pohrát si a naaranžovat určité nástroje tak, aby se z rockového krunýře dokázali vymanit. Utváření celkové melodie uvnitř skladby, jako i výsledného dojmu, je koncipován tak filigránsky, aby si tohoto (ne)úmyslného pojetí všimnul posluchač až s odstupem několika týdnů. Chytré.
The World Is Flat And Other Alternative Facts mě baví, jestli to tak zůstane i za měsíc, bude vyhráno.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Assault Attack [Michael Schenker Group] (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 17.05.2018

Jelikož stálá sestava je pro MSG zcela neznámý pojem, na další studiovém počinu Assault Attack narazíme na tři nové spoluhráče.

Jedinej basák Chris Glen uhájil svoji pozici, ostatní místa byla obsazena do té doby v hard rockovém ranku neznámým Ted McKennou, který usedl na stoličku za bicí a jeho dlouholetým kolegou, klávesistou Tommy Eyrem (hráli spolu u Grega Laka z King Crimson nebo Alexe Harveyho).

Na post frontmena si vyhlédl Michael již dobře známého Grahama Bonneta, který působil u Rainbow a zrovna v té době vydal svoji solovou desku s názvem Line up, na které se podíleli Micky Moody, Cozy Powell and Jon Lord.

Pop rockové songy a melodický zpěv však Graham po angažmá u MSG nekompromisně odložil a zpět se převtělil do razantního hard rockového shoutera. Rovněž si i nové songy otextoval.

Fandové zpočátku tonuli v nejistotě, co od nového seskupení mohou očekávat, ale vydání desky Assault Attack (sakra, neznamenají ty dvě slova to samé?) bylo zřejmé, že se Michaelovi s družinou podařilo natočit opravdový klenot hard rockové muziky.

Obrovskou zásluhu na úspěchu alba měl Martin Birch, který je podepsán pod zvukovou produkcí většinou legendárních alb Deep Purple, Black Sabbath či Whitesnake. Mnoho z toho, co vytvořil se skupinami ve studiu se pozděli měnilo ve zlato.

Birch pracoval na desce Assault Attack ihned po dokončení metalového milníku od Iron Maiden - The Number of the Beast. Bylo to znát a když si pustíte prvních několik taktů úvodního songu MSG, kde zní zápřah dvou kytar, jako by na vás Železná Panna zarachotila. Ale nebojte, dále je to již nadupaný hard rock nejvyšší kvality s řezavým Bonnetovým projevem, který v přímém porovnání svého předchůdce Bardena těžce válcuje.

Změna producenta je jasně slyšitelná i v písních samotných - ubylo melodických refrénů a klávesových inter a hlavně otravných sborů v pozadí. Jedinou úlitbou rádiím je skladba Dancer, která mě hodně připomíná tvorbu Van Halen z následujích desek. Jinak albu nemám co vytknout - nachází se zde nesmrtelné a přímočaré hity typu Samurai, Broken Promises, Searching for Reason nebo Desert Song.

Náročnější kompozice zastupuje úvodní Assault Attack nebo blues načichlá a temná Rock You To The Ground. Michael své kvality naplno předvádí v instrumentálce Ulcer.

Škoda tak časného "odejití" Bonneta, kterému bránila k plnému pracovnímu nasazení nemírná konzumace alkoholu.

Jedna z vyjímečných desek světového hard rocku.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Yes - Open Your Eyes

Yes / Open Your Eyes (1997)

terka | 4 stars | 17.05.2018

Po zklamání způsobeném deskou Ladder jsem si chtěla napravit chuť poslechem jejich původní tvorby. Na ní jsem vyrůstala. Většina z těch desek se u nás pravidelně obměňovala, nepamatovat si je prostě nejde. Jenže když něco hodně znáte, tolik vás to už neláká. Daleko zajímavější mně dnes přijde prohrabování se v novější tvorbě, třeba právě u Yes. Ti mají několik nahrávek, které si veřejnost nestihla nebo nechce oblíbit. Na špici je deska Open Your Eyes, o které se lidé nejen tady vyjadřují v pejorativním duchu.

Já taková nebudu. Raděj zůstanu tou podivínkou, která má tuhle desku ráda. Každý tady na ni nadává, nikomu se moc nelíbí. Ale co je vlastně pravda? Že na ní hrají čtyři pětiny původních Yes? Že má znovu brilantní zvuk? Že nám všichni předvádějí své instrumentální dovednosti až nadoraz? Že deska překypuje živelností a hravostí známou od Yes už dlouho?

Stačí připomenout některé momenty, třeba titulní věc Open Your Eyes, infekční záležitosti Universal Garden, Man In The Moon, Love Shine a další. Že tohle není hudební vysokoškolská promoce Yes, nevěřím. Asi to nedokážu líp vysvětlit, mám tu desku prostě ráda.

» ostatní recenze alba Yes - Open Your Eyes
» popis a diskografie skupiny Yes

Fleetwood Mac - Greatest Hits

Fleetwood Mac / Greatest Hits (1971)

bullb | 5 stars | 17.05.2018

Daždivé počasie vyvoláva spomienky. Patrí k nim aj táto výberovka Greatest Hits od Fleetwood Mac.
Niekoho by odradil názov skupiny, ktorá bodovala v hitparádach koncom sedemdesiatych rokov minulého storočia..
Niekoho by odradil titul „Greatest Hits“.

Niekoho by to vôbec neodradilo. Totiž stačí, ak si k Fleetwood Mac priradí Peter Green. Gitarista, spevák, ale hlavne skladateľ. Dve skladby zložil spolu s manažérom kapely Cliffordom Adamsom, niečo sám, niečo spoluhráč Danny Kirwan, niečo zahrali od starých bluesmanov.

Vynikajúcu analýzu popísal Petr Gratias. Na mňa zostalo už len pár viet:

Spustí sa stroj času. Koniec šesťdesiatych rokov, dlhé vlasy, vypasované zvonové rifle, pokoj a pohoda.
Počujete blues.
Počujete skvelých muzikantov, ktorí ľavou zadnou zasiahnu srdce aj mozog.
Počujete majestátny let albatrosa, podráždeného štrkáča.
Počujete originál skladby, ktorú preslávil Santana.
Počujete absolútnu hudbu.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

POsibr | 5 stars | 16.05.2018

Cream považujem za jeden z najpodarenejších britských exportov 60. rokov minulého storočia. A to aj s ohľadom na The Beatles. Trojica nadaných muzikantov, dominantných osobností, namiešala v 66-om veľmi výbušný koktejl, ktorý sa pretavil v jeden výborný debut. A bolo to ešte dynamickejšie, ešte hlasnejšie, než bolo v tej dobe zvykom. Surové, no zároveň lahodné, opradené psychedéliou, no so všadeprítomným pocitom poriadku – tak to nepochybne malo byť.

Pam, pam, pam, ba pam pam. V pozadí melodické hmmkanie. Žeby nejaká vyhrávka, ľahkovážna pieseň? Ale čoby, I FEEL FREE je intro ako hrom, stačí sa započúvať do nástrojov. Ženie sa to dopredu ako parný valec a to ani zďaleka nie je všetko, čo trio muzikantov v sebe skrýva. Dunivá Bruceova basa, Bakerovo búšenie ostošesť a famózny Clapton. Ak by sa niekto pýtal, čo má od hudby Cream očakávať, pustite im túto pieseň. N.S.U. sa tiež valí neohrozene vpred, Bruce s Bakerom akoby dávali preteky a Clapton im do toho vyhráva jedna radosť. Britské blues pre narkoleptikov, to je SLEEPY TIME TIME. Tu sa nespieva o láske, o boľavom srdci či o drine. Dôkaz toho, že aj parádne, uchu lahodiace blues môže mať text, ktorý sa neberie až tak vážne. Aj Clapton ukazuje, že je v prvom rade blúzmen. Tak pamätajte – life is a joy! DREAMING je taký psychedelický poprock (bez akýchkoľvek negatívnych konotácií, ktoré sa na toto spojenie nadviazali neskôr), čo raz dva prefrčí. SWEET WINE veru zreje ako víno, postupom času. Naberá grády, až kdesi v tretine odštartuje Claptonovo sólo za divokej účasti rytmickej zložky. Toto inštrumentálne expozé vypĺňa celé jadro skladby, až sa v závere vrátime k spievanej pasáži, ktorá nás dynamicky odprevadí ku prerábke jednej z najznámejších Dixonových piesní. SPOONFUL je surový blues náter. Hneď z úvodu odštartujú v súlade harmonika, basa, gitara i bicie. Skladba je akousi výkladnou skriňou členov kapely, počas živých vystúpení ju vedeli natiahnuť aj na 20 minút. Bruceov spevácky výkon v tejto piesni je jeden z mojich favoritov v celom katalógu Cream. Stredná pasáž je opäť vyplnená inštrumentálnymi explóziami, ktoré sršia nespútanou energiou, radosťou z hry a brutálnou živelnosťou. Skladba na záver prvej strany platne ako hrom.

CAT‘S SQUIRREL je až na kratučký úsek čisto inštrumentálnou záležitosťou (šialenosťou), počas ktorej do toho opäť raz všetci búšia ako o život. Svoju verziu nahrali, okrem iného, aj Jethro Tull, no neviem si ju z hlavy vôbec vybaviť. Zato k tejto surovej, tvrdej od Creamu sa vždy rád vrátim. Toto si tak pustiť v izbe v 66-om poriadne nahlas, susedia museli byť naozaj vďační. FOUR UNTIL LATE je zasa kratšou záležitosťou, bluesovka od Johnsona, ktorú si presadil a odspieval Clapton. Cítiť tu jeho neskrývaný obdiv k černošskému bluesmanovi. Spočiatku som skladbu až tak neregistroval, no čím viac počúvam tento album, tým viac si toho pokľudnejšieho tempa užívam. ROLLIN‘ AND TUMBLIN‘ je zasa presný opak, toto je zhudobnená výbušnosť, hard blues, ktoré rozhýbe snáď aj storočné sochy. Bruce to okrem basgitary vedel aj na fúkaciu harmoniku, o tom niet pochýb. Ďalší osobný favorit, I‘M SO GLAD, prichádza takmer na samý záver. A ja som teda tiež veľmi glad, že takýto album, takáto hudba uzrela svetlo (a ucho) sveta. Či už vytrvalá dunivá basa, Bruceov energický a emotívny spev, Bakerovo maratónske bubnovanie, či Claptonovo jednoduché (ale za to perfektne funkčné) sólo – všetko na skladbe je super. Gro skladby TOAD tvorí Bakerovo bubenícke sólo, pred ktorým aj ako nehudobník musím „smeknout“. Toľko dynamiky a energie, to je paráda. A navyše je to aj výborná rozcvička, keď človek skúša bubnovať s ním!

Moju náklonnosť k hudbe z tohto albumu je určite cítiť. Spolu s The Doors a Led Zeppelin ho radím k osobným favoritom a najlepším debutom nielen zo 60. rokov, ale vôbec. Baker, Bruce, Clapton – trojica hudobníkov, ktorí už predtým patrili k špičke na ostrovoch, tu definitívne vytesali svoje mená do histórie (rockovej) hudby. A za to im patrí moja neskonalá vďaka.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Orme, Le - Uomo Di Pezza

Orme, Le / Uomo Di Pezza (1972)

horyna | 5 stars | 16.05.2018

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / MSG [Michael Schenker Group] (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.05.2018

Opět skvělá deska složená ze šťavnatých hard rockových songů. V podpalubí topí v kotli nová posádka - tluče do něj četař Powell, u kláves se nachází starej známej z UFO, desátník Raymond, čtyři struny drtí mně neznámý vojín Glen. Bohužel firma Chrysalis začala zpočátku nenápadně tlačit kapelu, aby se více orientovala na US trh, kde prodeje nebyly tak skvělé jako v Anglii a v Japonsku, kde se deska prodrala do prodejní první desítky. Proto angažovala producenta Rona Nevisona, který prosadil různé klávesová intra a malůvky, sbory a melodické refrény.

Před 37 lety jsem tuto desku nepřijal právě pro ono zjemnění, dnes s odstupem let zpětně vidím, že může být i hůře, proto mi ty drobné ústupky již nevadí a soustředím se na solidní písničky. Většina posluchačů přisuzuje ono zjemnění zvuku právě Michaelovi, ten však údajně byl dlouhá léta na Rona kvůli výsledné produkci naštvaný, neboť si přál razantnější a ostřejší zvuk alba.

Dnes lze z této desky slyšet prvoligový hard and heavy sound opepřený Michaelovými sóly v úvodní Ready to Rock, Let Sleeping Dogs Lie, But I Want More a Looking For Love. Výborné jsou i dva odlehčené hard rockové hity - má v poslední době favorizovaná On and On a Secondary Motion, které se obě zlomí až do popového refrénu se sametovým hláskem ala Uriah Heep. Všichni následující zpěváci MSG potom měli na koncertu problém, raději nechali zpívat publikum.

Do této skupiny lze s odřenýma ušima nacpat i Attack Of a Mad Axeman, která je svou stavbou poněkud výjimkou. První třetinu skladby zní zatěžkaný hard rock, ve střední části skladba zpomalí do melodického refrénu a v té závěrečné Michael pomalu buduje svým neopakovatelným způsobem melodické sólo, ze kterého mrazí. Povinnou baladu zastupuje dojemná Never Trust a Stranger, která je na CD obsažena i v klavírní úpravě.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Santana - Santana

Santana / Santana (1969)

terka | 5 stars | 15.05.2018

Pan Martin H mě svou pobídkou u desky Around... „s čím vyrukuješ příště“ nahrál tak trochu na smeč. Třeba bude spokojený nejen on, protože tentokrát jsem si vybrala desku, kterou má rád snad každý, kdo v muzice hledá nějaký pokrok a která stála u zrodu propojení dvou hudebních světů - rockového s latino-jazzovým.

Jde o úvodní nahrávku tehdy mlaďoulinkého mexického kytaristy Carlose Santany. Chvíli mně zabralo rozhodování, kterému albu dát přednost. Vždyť tady máme dlouhou řadu nahrávek ,ve které je jedna lepší než druhá. Od debutu až po Festival (včetně), nemám šanci najít slabšího konkurenta. Nakonec jsem vybrala tím nejjednodušším způsobem - tedy hned první desku. Na ní už Carlos Augusto Alves předvádí hotovou definici svého hudebního názoru nebo řekněme pojetí, které se stalo rozhodujícím pro jeho další kariérní vývoj.

Podmanivé zvuky perkusí se rozjedou od úvodních tónů skladby Waiting a končí až poslední smrští Soul Sacrifice. Jedno velké představení začíná. Mám moc ráda zpívané skladby Evil Ways a Shades of Time. Jen netuším, komu patří ten nakřáplý a podmanivý vokál v druhé jmenované skladbě. Jestli klávesákovi Greggu Roliemu, pak všechna čest. Zpívá překrásně. Instrumentální varietní čísla Savor a Jingo dovedou efektně propuknout v divoké víření rytmů. V rychlém tempu se odehrává Persuasion a do džezových míst se podíváme se skladbou Treat.

Santana zaujal hned napoprvé a obodovat album nižším hodnocením jenom proto, že Abraxas a III jsou ještě malinko lepší, by byla hloupost.

» ostatní recenze alba Santana - Santana
» popis a diskografie skupiny Santana

Alan Parsons Project, The - Eve

Alan Parsons Project, The / Eve (1979)

horyna | 4 stars | 14.05.2018

Povinně teď zvednou ruku ti, jež poslouchají a obdivují hudbu Alana Parsona. Stačí malá zmínka prostřednictvím připojené reakce, aby měl průzkum nějaký smysl. Dle bídného stavu recenzí na našem toku, v žádný zázrak nedoufám, ale každá zbloudilá dušička floydovského naturelu potěší.

Alan Parson, důležitý to muž ve službách nahrávacích sekvencí slovutného alba Dark Side of the Moon. Všichni jistě tuší, o které kapele tady mluvíme. Přestože je jeho společný repertoár se skladatelem Ericem Woolfsonem nesmírně kvalitní a s velkými PF má hodně společných paralel, stále zůstává skrytým tipem fajnšmekrovského charakteru.

První šestice alb je mému srdci neuvěřitelně blízká, téměř nedotknutelná. Už na té poslední, Eye in the Sky, jde kvalita dolů a další nahrávky mají prudce sestupnou tendenci. Ovšem hudba širší veřejnosti utajena, hudba na dílech jako I Robot, Pyramid nebo velkolepé Turn of the Friedly Card má v sobě neskutečnou sílu a vnitřní náboj. Dokáže vaše srdce rozpumpovat, city rozervat, emoce rozběsnit. Krystalicky pramenitý zvuk, precizně rozložený každý nástroj ve svém sektoru, neskutečná muzikální hravost a euforická vzplanutí ukrytá v hrdlech několika zpěváků, průběžně se střídajících v každé písni. To všechno a ještě mnohem víc vás potká při poslechu této zajímavé party nevšedních muzikantů.

Také jejich čtvrté společné dílo nazvané Eve v sobě mísí zmiňované faktory. Desku beru jako komplexní dílo s devíti silnými položkami. Kdybych měl alespoň dvakrát ukázat prstem, bude to na brilatní vstupní jízdu Lucifer. Neuvěřitelně nabušenou, dynamicky vzpupnou perdu s krásnými ozvěnami kytar. A v závěru pak intenzivní poklad If I Could Change Your Mind s něžným hlasem Lesley Duncan a neskutečně oduševnělou melodikou.

Hudba The Alan Parsons Project stojí na křižovatce rocku, art-rocku a inteligentního popu. Je prostoupena vznešenými melodiemi a bohatou harmonickou výzdobou s aranžérsky decentní, dekorativní patinou.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group] (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 14.05.2018

I přes svou nespolehlivost ze sebe šílenej Michael Schenker dokázal vymáčknout solidní materiál, pokud chtěl. Po odchodu z UFO a lehkém koketování se Scorpions se rozhodl natočit vlastní desku, která by stála jen na něm. Štastnou ruku měl při výběru zpěváka Gary Bardena, který mi k Michaelově stylu velmi pasuje, zároveň dokázal najít společnou řeč s Michaelem v komponování materiálu na debutní desku.

Když bylo skoro vše hotovo a připraveno k natáčení, Michael na tři měsíce zmizel. Když se z drogového opojení trochu dostal, nasmlouvaní hudebníci byli ti tam. Proto firma Chrysalis musela najmout session hráče – basistu Mo Fostera a bubeníka Simona Phillipse. Producent desky Roger Glover dojednal klávesistu Dona Aireyho, Bardena to naštěstí neodradilo.

První eponymní deska se povedla na výbornou. Nepodbízivý hard rock nejvyšší kvality s perfektním zvukem. Taková kombinace Van Halen a Rainbow, ovšem s jasným Michaelovým kytarovým cejchem. Temný a hutně valivý hard rock se sbory v pozadí tu zastupují úvodní Armed And Ready, Victim Of Illusion, Looking Out From Nowhere a Feels Like a Good Thing. Netypickou instrumentálkou je křehká a zasněná Bijou Pleasurette. Pravým opakem je další věc beze zpěvu Into The Arena – propracovaná skladba se zpěvnou kytarou a skvělými klávesy Dona Aireyho. Mimochodem jedna z nejlepších skladeb na desce.

Na melodičtější notu brnká hitová Cry For The Nations, kde neznalého posluchače lehce vyděsí popová předehra naštěstí utnutná výbuchem atomové pumy. Něžná balada se ukrývá pod názvem Tales Of Mystery. Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná, přes sedm minut dlouhá a členitá Lost Horizons, která v sobě kloubí vše, co je na hard rocku tak přitažlivé – Barden pečlivě oddeklamuje smutný text a potom je dramatická klenba písně pomalu bořena dlouhým sólem.

V rámci sólové tvorby jedna z nejlepších desek Michaela – možná se na nějaké medailové místo vejde.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Helloween - Chameleon

Helloween / Chameleon (1993)

terka | 5 stars | 13.05.2018

Zdravím všechny přátele dobré hudby. Můj čtvrtý recenzentský příběh bude směřovat do metalových sfér. Do oblasti, která se mě dotýká jen okrajově a na stránkách Progboardu se netěší takovému zájmu, jako kultivovanější hudební styly. Začala jsem zpěvákem, pokračovala kytaristou a do třetice přišel na řadu klasický art rockový dinosaurus. Chci zkusit zase něco jiného a jsem zvědava, jestli mám šanci touto kapelou někoho oslovit.

Nebudu tvrdit, že bych snad kdy nějak holdovala metalu. Ale v každém stylu se najdou dobré kapely i špatné, vůdci a pochlebníci. Němečtí Helloween kdysi patřili do první skupiny a na konci osmdesátých let bylo slyšet jejich muziku z každého pokojíku napříč celou Evropou. Vyhnout se jejich hudbě bylo nemožné. Kapelu proslavila dvojice "Keeperů", s jejichž pomocí vymysleli fandové novou škatuli, speed metal. Speed znamená rychlý - to ví každý, ale kdo se o tuto scénu nikdy nezajímal nemůže tušit, kolik podobných uskupení se především v Německu na přelomu 80. a 90. let vyrojilo. Tisíce pilných včelek se snášelo k matce Helloween, jedna k nerozeznání od druhé.

Nemít jejich nosiče doma, nikdy bych podobnou hudbu neposlouchala. Některé ze starších desek se dají využít k oddechu nebo jako kulisa k práci. Jedna jediná se od těch ostatních dost liší. Je to deska Chameleon. Ta podle dobových zpráv kapele zlomila vaz, prý. To museli být všichni fanoušci buďto totálně hluší, natvrdlí, nebo zatvrzele stylově neústupní. Chameleon je totiž úžasná hard rocková práce.

Začátek desky je jenom fádní speed metal, skladba First Time zní dost nudně. Pak přijde When the Sinner, kterou řídí dechové nástroje a fríčkový Kiskeho pohled. Ještě povedenější je Grapovova I Dont Wanna Cry No More. Klasické španělky si vás omotají jako vata špejli. Po bláznivé žesťovce Crazy Cat je tu první vrchol, výpravná Giants. Následuje krásná balada Windmill a pak další perla, vzdušna Kiskeho džezovka In The Night. Ten jako skladatel na albu přímo akceleruje a zbytek svých kolegů předbíhá o světelné roky. Roland Grapov byl v té době taky třída, z jeho pera je muzikálová stálice Music a především nejchytlavější píseň na albu, Step Out of Hell.

Skladbu za skladbou se deska pne pod tíhou kreativity, která v té době líbala kluky z Helloween na obou tvářích současně. I Believe vymyslel opět Kiske, obsahuje nejcharismatičtější kytarový riff jaký si jen umíte představit, je těžká až běda, nervní a taky nakažlivá, prostě pecka. Nejoblíbenější song mám schovaný na úplném konci. Je to akustická píseň Longing, z pera koho jiného než Michaela Kiskeho. Určitě všichni znáte citronový lis, takzvaný vymačkávač ovoce, a taky víte, jak funguje. Tak přesně v takovém lisu se cítím při této písni. Její vnitřní náboj ze mě, za asistence smyčcového a klavírního doprovodu, pokaždé vypresuje všechny emoce. Píseň Longing je tudíž nejlepším německým songem, jaký znám, jaký kdy z této hudebně průměrné země vykvetl. Žádní Scorpions, Accept, Eloy, Amon Dull nebo Puhdys nesložili emočně elektrizující píseň.

Pětku nedávám z předpojaté nostalgie, nebo na truc rozlobeným fandům Yes, kteří včera schytali kopanec do zadku, když lezli po žebříku nahoru. Pětku dávám za schopnost nebát se a alespoň jednou v životě přijít s něčím nečekaným, s něčím netypickým, co ocení až další generace. Ta moje.

» ostatní recenze alba Helloween - Chameleon
» popis a diskografie skupiny Helloween

Bowie, David - Young  Americans

Bowie, David / Young Americans (1975)

POsibr | 4 stars | 12.05.2018

Toto nie je rockový album. Bowie sa naplno oddal soulu, funky a R&B. Pozorný poslucháč si tieto náznaky mohol všimnúť už pri predošlom albume Diamond Dogs (napr. pieseň 1984). Po Ziggym Stardustovi ani chýru, ani slychu, kto by čakal provokatívny (glam) rock, ten zostane riadne prekvapený. Ide o žánrové dobrodružstvo inšpirované (primárne) černošskou hudbou. Bowie upustil od šialených účesov, zahodil bizarné kostýmy, dal si zásadnú dávku kokaínu a nahral tento album. A pozval si aj Johna Lennona.

Titulná pieseň naznačuje, čo od albumu čakať. Dominantný saxofón (vynikajúci David Sanborn), chytľavé rytmy, dunivá basa, sprievodné vokály a precítený (soul a funky) spev. Zhudobnený príbeh amerických mladomanželov je plný pozitívnej energie, postupne naberá grády a kulminuje divokými veršami, až sa zas vráti k hlavnej melodickej linke. WIN je Bowie v typickej soulovej polohe. Žiadne drastické rytmické eskapády, precíteny spev, pomalé až stredne rýchle tempo, kulisa v podobe sprievodných vokálov iba dokresľuje emočnosť piesne. FASCINATION odštartuje veľmi dôrazná basa, ktorá dominuje celej piesni. Už od úvodných tónov počuť, že toto bude serióznejšia záležitosť, temné funky, v ktorom Bowie opisuje svoje pocity a motiváciu, svoju fascináciu, ktorá ho dokáže pripútať a podnecuje v ňom nevídanú kreativitu (skrátka, Bowieho žánrová všestrannosť a nespútanosť v kocke). Vyzdvihnúť musím opäť aj Sanbornov saxofón, ktorý je ale modulovaný wah pedálom! Naozaj zaujímavý zvuk, kompozične spolu so doprovodným spevom robia z piesne parádnu záležitosť. Posledná tretina skladby je funky explózia, ktorá nepotrebuje komentár. Prvú stranu platne uzatvára RIGHT. K tejto skladbe len jedno – viete, ako sa o niektorých skladbách hovorí, že sú ideálnym podmazom k sexu? Tak táto pieseň do takéhoto playlistu nepochybne patrí, od začiatku, až po (šťastný) koniec.

Pieseň so spirituálnym názvom – SOMEBODY UP THERE LIKES ME – je opäť raz nefalšovaný funky soul, kde Bowie zo seba vydal naozaj všetko. Zo sprievodných vokalistov tu počuť predovšetkým Luthera Vandrossa, ktorý čoskoro odštartuje tiež úspešnú sólovú kariéru. A zasa raz parádny Sanborn, to ságo s basovým pozadím je hypnotizujúce. Táto divočina naozaj rozhýbe telo a rozkýva hlavu, môj obľúbený kúsok z albumu! Mierne prekvapivo pôsobí zaradenie beatlesackého coveru ACROSS THE UNIVERSE a dokonca s hosťujúcim Johnom Lennonom! Tu už bádať trochu rockovejší nádych, avšak vyznievajúci v duchu zvyšku platne. John si tu zahral na gitaru a „tieňoval“ Bowieho spev. Podarená prerábka, obzvlášť klimax. Tam John a David znejú, akoby si trúfli naozaj na celý svet! CAN YOU HEAR ME považujem za najmenej zaujímavý kúsok na albume, nič oslňujúce, taký priemer. Nenazýval by som to až vatou, ale možno by som si album vedel predstaviť aj bez tohto kúska. Lennon sa ešte predstaví v záverečnej FAME. A toto je funk rock, ako sa patrí! Gitarová vybŕnkavačka v pozadí, spev, bum basa – má to charakter jam-u a ide z toho nefalšovaná a živočíšna energia. Výborná bodka za albumom.

David Bowie sa opäť raz predstavil v inom žánrovom šate. Obklopil sa novými hudobníkmi, vyskúšal niečo nové a… vyšlo mu to. Minimálne v mojich ušiach ide o mimoriadne podarenú hudbu, aj keď rock to je len na periférií. Tento album točím veľmi rád a asociujem s ním aj veľmi príjemné životné obdobie. V kontexte Davidovej tvorby je ťažko hľadať jednotný hodnotiaci meter (a už vôbec nie na hviezdičkovej stupnici), ale pracujme s nástrojmi, ktoré máme – 4 a 1/2, zaokrúhlim nadol.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Young Americans
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Yes - The Ladder

Yes / The Ladder (1999)

terka | 3 stars | 12.05.2018

The Ladder měla být deska, od které se očekávalo, že po chudých letech konečně naváže na dávnou slávu Yes. Skutečně se to podařilo? Někdo odpoví že ano, někdo řekne opak. Podle mě to vůbec nevyšlo. Buďto jsem proti Ladder zaujata, nebo mě zkrátka neoslovuje. Já tam z původních Yes necítím prakticky vůbec nic a tudíž pro mě není tato deska reprezentativní, výjimečná, ani hodna jména Yes.

Řada skladeb je tady jenom do počtu. V určitých momentech(3.-6. skladba), zní album příliš popově a strašně naivně. Nechápu, jak něco takového mohli Yes pustit na desku. Hrůza. Když náhodně vyberu některou z jejich dalších nahrávek a postavím vedle třeba Big Generator, je to jako poměřovat Davida s Goliášem. Ladder nemá atmosféru, nemá charisma a postrádá kvalitní skladby. Dobře, pár výjimek tady je. Zřejmě jako kompenzace za ty ostatní.

Za takovou - promiňte mi to slovo - patlaninu kluky z Yes nepochválím. Raději si pustím některou z dalších patnácti desek a Ladder uložím na delší dobu zase k ledu. Těžko se hodnotí něco, k čemu nemáte vztah. K Yes chovám úctu a jejich hudba mě doprovázela dětstvím i dospíváním. Taktně udělím tři body, které si nejslabší Andersonova deska u mě neobhájí.

Tímto se omlouvám všem příznivcům Yes, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si vymýšlela.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes

C & K Vocal - Generation

C & K Vocal / Generation (1976)

b.wolf | 5 stars | 12.05.2018

Při hledání informací o skupině Caravan jsem pochopitelně šel na archiv a hned první dvě písmena na začátku byla dvě C - instrumentální skupina "C" a pak C & K Vocal. Zcela upřímně - jako študák jsem slyšel pouze Rám příštích obrazů u českého vydání v Mišíkově podání (kterého moc nemusím) z Kuřete, tak asi šedesátou kopii z šedesáté kopie na MC.

Léty jsem zjistil, že rudá pakáž pustila ven anglické vydání, ale doma, no to vůbec. Mrzelo mě to nesmírně, jelikož hned první skladba je famózní Pilgrim od Uriah Heep z alba "Sweet Freedom", kterážto želbohu na českém výlisku chybí. Přesto jsou obě desky naprostá klasika, bohužel dodnes jsem se nedočkal reedice. Jestliže je zde psáno, že 5* máme hodnotit pouze výjimečná alba, tak tohle zaslouží 2x tolik.

» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generation
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal

Iron Maiden - A Matter of Life and Death

Iron Maiden / A Matter of Life and Death (2006)

Adam6 | 4 stars | 12.05.2018

Starý dobrý Iron Maiden. Počúvam ich už asi 8 rokov a aj napriek tomu, že v poslednom čase som plne ponorený vo vodách progresívneho rocku, na mojej láske k Ironom sa nič nezmenilo. Jedna z prvých skupín, u ktorých som vydržal dodnes. Väčšinu skupín, ktoré som počúval pred Ironom upadli u mňa do zabudnutia.

A tak som teda opäť po dlhšom čase dostal chuť vypočuť si túto ikonu britského heavy metalu. Ako prvý prišiel na rad A Matter Of Life And Death.

Vidím, že sa s viacerými kolegami zhodneme na úvode albumu. Different World je absolútny priemer. Refrén celkom ujde, ale celkovo skladba nič moc. Ono keď Ironi začínajú skoro všetky albumy s dosť podobnými vypaľovačkamy, tak to po čase prestane baviť. Posledná, ktorá ma ešte ako tak zaujala bola The Wicker Man. Našťastie s druhou zložitejšou These Colours Don´t Run album začína dostávať šťavu. Dickinsonovi tieto patriotické texty naozaj sedia, no a vyvrcholenie prostrednej časti nemá chybu. Skvelé, skvelé.
Brighter Than A Thousand Suns. Tu som rozpačitý. Skladba má niekoľko momentov, ktoré rozhodne stoja za zmienku vrátane tvrdého nástupu na začiatku, na druhej strane mi príde, že na 9 minút sa v nej zase toľko toho nedeje. Vec názoru. Každopádne, niekedy si ju vypočujem rád, inokedy preskakujem. Ďalšia v poradí je skvelá The Pilgrim, ktorá zaujme už po prvých vypočutiach. To už je iné kafe ako Different World. Bohužiaľ, ďalšia "dvojka" The Longest Day a Out Of The Shadows sú asi najslabšie na albume. The Longest Day má podobnú štruktúru ako These Colours a Reincarnation, ale rovnať sa im nemôže.

Do tohoto momentu by som povedal, že sa album tak trošičku trápi. Dobré momenty sa striedajú so slabšími, (ktorých je zatiaľ o trochu viac). Avšak páni nenechávajú fanúšika v štichu a tasia svoje najväčšie tromfy na záver. Reincarnation na nás po celkom zaujímavom intre vybafne jeden z najlepších riffov na albume, ktorý sa niekoľko krát zopakuje, ale aj obmení. Stred skladby sa nesie v zložitejšom Ironovskom duchu. No a ja zostávam ako obarený a som v strehu z toho, čo príde ďalej. Tak to vidíte, aj Dave Murray vie z času na čas zložiť niečo poriadne, (keď sa mu chce). Nastavená laťka pokračuje s Harrisovou For The Greater Good Of God. Je počuť, ako sú všetci šiesti členovia zohratí. Dickinson si to prosto užíva a je výborný vo viacerých polohách. Zasólujú si všetci traja gitaristi, no a Harris s McBrainom ako vždy vynikajúci. Od piatej minúty až po záver počúvam skladbu so zatajeným dychom. No a čo ešte povedať na Legacy ? Nič. To si musí človek vypočuť.

Aj napriek pochybnej prvej polovici, nakoniec album obstojí ešte dosť dobre.
Vidím to na 4 body bez nejakých zásadnejších ťažkostí.

UP THE IRONS !!!

» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Moore, Gary - BBM -  Around the next dream

Moore, Gary / BBM - Around the next dream (1994)

terka | 5 stars | 11.05.2018

Když se starší brácha oženil, přenechal mi sympatickou sbírku CD složenou z hudby sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Prý na to nebude mít už čas a nechce metráky desek převážet jinam. V tomhle jsem měla velký štěstí - zdědila jsem jeden obrovský hudební koláč. Ta jeho muzika u nás hrála pořád dokola. Něco jsem znala podprahově, aniž bych o to sama jevila zájem. Čas od času si koupím nějakou soudobou záležitost, ale starý věci mě baví mnohem víc.

Tolik odpoveď na výzvu pana vmagistra připojenou pod mým prvním pokusem u desky No More Tears a charakteristika moji hudební cesty životem. Samozřejmě posílám poděkování všem, kteří se nějakým způsobem vyjádřili a neporvali.

Gary Moore byl bráchovým kytarovým esíčkem. Jeho desky si pouštěl pravidelně, hlavně ty rockové. Bluesové období přišlo na řadu až později a ze začátku se mi striktně zajídalo - syrové utahané blues staré školy jsem pořádně nenáviděla. Průlom přišel s touto nahrávkou a deskou Still got the blues. Až na nich jsem poznala, jak může být tento styl příjemný. Umožní vám pohodlně se uvelebit, upřít svůj pohled do dálky a zadumaně rozjímat o každém tónu, který vyluzuje kytaristův nástroj. Některé skladby jsou nádherně nadýchané, některé emotivní a nad některými přemýšlíte, kde pobral jejich autor tolik geniality.

Největším lákadlem je pro mě skladba Why Does Love (Have to Go Wrong), kterou znám s pozměněným názvem z desky Disraeli Gears od Cream. Verzi s Garym Moorem mám však radši. Je kytarově nablýskanější, srozumitelnější a taky o malinko důraznější. Důvod, proč mám tuhle desku tak ráda, tkví ve zpěvu Jacka Bruce. Jeho naléhavý postoj je jednoduše senzační. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že ji nazpíval celou sám, až později jsem se dozvěděla o podílu Garyho Moora na sólovém zpěvu i na zpěvu refrénech.

K dalším dominantám patří skladby:
Waiting In the Wings. Kdo ji někdy slyšel, určitě si vzpomene na Jackův uhrančivě rozechvělý hlas. To je něco. City Of Gold a hlavně Where In The World, kde jasně poznáte hlas Garry Moora, který se s Jackem v refrénu prostřídá. Zlatým písmem je zapsaná také Glory Days, opět s oběma aktéry na vokálech. Něžné balady Naked Flame a Wrong Side of Town, stejně jako rock´n´rollem oplácaná I Wonder Why.

Projekt BBM je krémovější než samotní Cream. Deska Around the next dream to v pomyslném souboji s Disraeli Gears u mě vyhrává o jednu nepatrnou délku.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - BBM - Around the next dream
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

King Crimson - Islands

King Crimson / Islands (1971)

horyna | 5 stars | 11.05.2018

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Kamelot - The Black Halo

Kamelot / The Black Halo (2005)

EasyRocker | 4 stars | 09.05.2018

Tohle americké sdružení, opatřené skutečně charismatickou osobností se zlatavým sametovým hrdlem Roye Khana si libuje ve velkolepých tématech, rozložených na velkých plochách. Tohle album, zpracovávající legendární téma Mefistovo, mám od Kamelot asi nejraději.

Úvod nemůže být jiný než kamelotovsky orchestrální s ohromnou dávkou monumentality a dějovosti. Pochod Mefistův je pak skutečným metalovým maršem. Užijeme si klidu i výbuchů a hlavně mr. Khana.

Klasicistní nástup When The Lights are Down je opět mistrovskou prací Mira, který na albu obstaral všechny klávesové a orchestrální aranže. Naprosto typická, zběsile natlakovaná palba.

The Haunting (Somewhere in Time) má atmosférický start založený na samplech. Pak se rozjede smyslné kovové předivo a Roy se báječně střídá s hostující Simone Simons coby Marguerite.

V Soul Society na nás nenechavě najíždí orchestrálními vstupy a pomalu vystupuje ekvilibristika rytmiky a neodbytný Roy Khan. Postupně ale zaplujeme do true metalové jízdy s báječným refrénem, otisknutým do nebes.

Po mluveném Interlude I: Dei Gratia přichází Mirův chladivý klavír, který doslova stvořil proslulou baladickou krásu s názvem Abandoned. I zde je vynikající zpěvačka - Mari Youngblood jako Helena. Závěr je jako čistokrevný křišťál.

This Pain zahajuje stratosférické Youngbloodovo sólo, pak ho ale zaplaví nemilosrdné metalové útoky celé skvadry. Pořádný náhul s divě skřípějící kytarou a knockoutovou prací rytmické dvojky.

Moonlight opět startuje jemné perlení klavíru, které ale bez jakéhokoli varování rozdupou pomalu thrashové riffy, za nimž jsou poschovávány samplové a rytmické útržky. Roy Khan vše korunuje.

Po Interlude II: Un Assassinio Molto Silenzioso následuje titulní skladba - apokalyptická riffová temnota, šlehaná orchestrálními biči k extázi. Energetické napětí je hmatatelné.

Nothing Ever Dies, trochu svým nadupaným orchestrálním výrazivem trochu upomíná Rhapsody, i když studený Roy Khan nás přesvědčí o omylu. Tahle věcičku mě nikdy až tolik nezaujala.

To se ale nedá říci o vrcholném dílu Kamelot, Memento Mori. Téma oběti a ztráty, těžce nabytého míru. Pozvolna rostoucí klavírní téma s Royem Khanem, symfonický orchestr je nejdříve na pozadí, aby vzápětí explodoval titánský sabatovský riff. Báječná emocionálně vybroušená devítiminutovka s bicím absolutoriem Casey Grilla.

A po Interlude III: Midnight - Twelve Tolls for a New Day je to konečně závěrečné pojednání Serenade, kovově natlakovaná jízda s tunami vypuštěného adrenalinu. Trocha nostalgie a vynikající zpěv.

musel.Tohle výborné album nabízí opravdu vše, co považujeme za nejvyšší kvalitu. Trochu to pojetím připomíná Gardnerova Leonarda. Typicky ledový zvuk, kde je v kytarách slyšet každý záchvěv, hlas jako břitva, a dokonalé soundtrackové vyznění. 4/5

» ostatní recenze alba Kamelot - The Black Halo
» popis a diskografie skupiny Kamelot

Osbourne, Ozzy - No More Tears

Osbourne, Ozzy / No More Tears (1991)

terka | 5 stars | 09.05.2018

Krásný den,

tohle je můj první aktivní vstup na Progboard, tak vás všechny prosím o velkou dávku shovívavosti. Vaši hudební kolonii takřka neznám, tak budu určitě za pořádného vetřelce. Na rozdíl od zdejších machrů jsem encyklopedicky sotva ochmýřená. Doporučení jsem dostala od svého kamaráda, který tady kdysi působil a před šarvátkou s některými exoty mě důrazně varoval. Nechci si nic dokazovat, ale jen to zkusit. Tak tady mě máte, jednu odvážnou rockerku.

Pro svoji první recenzi jsem si vybrala Ozzyho desku No More Tears, kterou jsem poznala někdy v průběhu devadesátých let - tuším, že to bylo v době vydání Ozzyho výběrovky Ozzman Cometh. Líbil se mi decentně střižený obal do šera a dva největší hity Mama, I´m Coming Home a No More Tears, které jsem znala z televize. Proto jsem si desku tehdy koupila. A je to právě Mama, která po slabším úvodu patří mezi nejlepší rockové balady které znám. Country ladění na začátku je moc pěkné. Mezi nejlepší písně jsem si už dávno zařadila hutné hard rockové kusy Desire, kde kytara zní jako rozjíždějící se lokomotiva, pěkně riffujicí S.I.N. a pekelnou ozvěnu Hellraiser. Pak jsou tady další dvě povedené balady Time After Time a Road To Nowhere. Naopak nikdy mě nebavily pošramocené skladby Zombie Stomp a A.V.H. Za nejlepší Ozzyho píseň celé jeho kariéry považuju titulní No More Tears. To je atmosférický skvost, který zpěváka poslal mezi nesmrtelné.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Dead Can Dance - Aion

Dead Can Dance / Aion (1990)

itchycoo | 4 stars | 09.05.2018

Páté album Dead Can Dance s názvem Aion (slovo vyjadřující věk, ale také celé trvání světa nebo vesmíru) je završením jedné vývojové fáze, v níž se duo Gerrard-Perry nechalo nejvýrazněji ovlivnit ranou renesanční liturgickou hudbou a především různými formami světských písňových forem.

Pěkným příkladem takového přístupu je přepracovaná verze italské "Saltarello", původně ze 14. století nebo o dvě století mladší, neodbytně vtíravá, katalánská melodie v "The Song of The Sibyl".

DCD album natáčeli na dobové nástroje, mezi nimiž jsou nejvíce slyšet rozmanité druhy dud a houslí. U Lisy se také začíná výrazně prosazovat její inspirace především bulharským folklorem a gregoriánským chorálem, což se naplno projeví na následujících průlomových albech Into The Labyrinth a Spiritchaser vydaných na začátku deváté dekády minulého století.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Dead Can Dance - Aion

Dead Can Dance / Aion (1990)

horyna | 5 stars | 07.05.2018

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Boston - Boston

Boston / Boston (1976)

Martin H | 4 stars | 06.05.2018

Vždy mi přišlo trochu divné, když si nějaká skupina za svůj název zvolila jméno města, případně státu. Představa, že se někdo bude jmenovat jako třeba Brno, mě děsí i teď. Proto je celkem jasné, že mi velmi dlouho unikala tvorba amerického projektu Boston. A informace, že jejich první album je nejprodávanějším debutem všech dob, ve mně mnoho nadšení také nevzbuzovala.

Ale jelikož posluchačský vkus se s věkem mění a přesvědčení a názory z mládí nemusí být vždy ty nejsprávnější, tak jednoho dne v mé sbírce zakotvilo právě debutní album této skupiny, nebo přesněji řečeno původně studiového projektu multiinstrumentalisty Toma Scholze. A světe div se, po prvním vložení do přehrávače se začaly dít věci.

Hned úvodní pecka More Than a Feeling je neskutečná jízda, jeden z nejlepších otvíráků, jaké jsem kdy slyšel. A v podobném duchu pokračuje celé album. Tom Scholz si většinu nástrojů nahrál sám a na výsledku je to slyšet. Ta hudba je velice soudržná a působí pocitem lehkosti a svěžesti jako třeba hned následující Peace of Mind. Nad tím vším se nese hlas vynikajícího zpěváka Brada Delpa, kterýžto se rázem stává jedním z mých vokálních hrdinů. Ve dvojskladbě Foreplay/Long Time se dočkáme v úvodní části i trochy progrese, která se jako mávnutím kouzelného proutku změní v příjemnou rockovou dupárnu. Mírně chladným mě nechává píseň s názvem Rock & Roll Band, sice se dobře poslouchá, ale také ničím neupoutá. To už mnohem lepší je skladba Smokin, zvláště ta varhanní mezihra je skvělá. Příjemnou náladu dokáže v posluchači vyvolat píseň Hitch a Ride. Ta je zpočátku klidná, místy se však mění v melodickou bouři. Především ty překrývající se sólující kytary v závěru jsou skvělé. A opět spěcháme dál, sympatická skladba Something About You nás přenese až k samému závěru tohoto alba. Tím je jediná skladba z pera zpěváka Brada Delpa, mohutným hymnickým závěrem ozdobená Let Me Take You Home Tonight.

Ne, určitě to není nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Každopádně je to deska, která se příjemně poslouchá a má šanci neurazit jednou za čas ani ucho náročnějšího posluchače. Ode mě má tohle staré přístavní město rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Boston - Boston
» popis a diskografie skupiny Boston

Aerosmith - Aerosmith

Aerosmith / Aerosmith (1973)

POsibr | 3 stars | 06.05.2018

Rovnomenný debut skupiny Aerosmith ponúka zaujímavú sondu do ranného obdobia kapely, ktorá neskôr v 70. rokoch patrila medzi najúspešnejšie rockové veličiny v USA (v menšej miere aj vo svete). Okresaný zvuk, opatrný (miestami až nesmelý) prístup k hre a predsa tam počuť to, čím sa bostonská pätica preslávila. Rockovú spontánnosť a drajv. Sú nepochybne aj podarenejšie a vyrovnanejšie debuty, ale o nepodarku nemôže byť reč. Ako to počujem ja?

Plejáda riffov a fráz, to je MAKE IT. Človek, ktorý má Aerosmith napočúvaný, sa určite pozastaví nad Tylerovým hlasom, ktorý je úplne iný než na iných nahrávkach. Spevák priznal, že pri nahrávaní prvotiny bol miestami taký nesvoj, že účelovo menil svoj hlas. Avšak rock to je stále poctivý, valivý, primerane tvrdý. SOMEBODY je taktiež priamočiara skladba, počuť tu zárodky plodnej spolupráce oboch gitaristov, súhra Whitforda s Perrym je jeden z poznávacích znakov skupiny. DREAM ON je nepochybne najznámejšia skladba z albumu, jedna z klasík skupiny vôbec. Nádherná balada, mne vôbec neprekáža, že je pomerne obohratá. Kompozične skladba nie je vôbec zložitá, v jednoduchosti je krása. Precítený spev sa strieda s hymnickým refrénom, emočne naozaj podarená pieseň. Americké blues, to je ONE WAY STREET, zrejme najdlhšia skladba, akú skupina kedy nahrala. Zdvojené gitary, basa a bicie, pridá sa harmonika a máme tu parádny melodický motív, ktorý sa drží od začiatku do konca. Tyler odspieva typický príbeh o neposlušnej žene, ktorá chlapovi skrátka nedopraje. Gitaristi si dokonca aj zasólujú, v priamej nadväznosti na seba. To nie je v repertoári skupiny až taký častý jav, tých sól naozaj nemajú až toľko.

Dravá gitarohra otvára druhú polovicu platne, MAMA KIN je rockovica ako oči, surová, nefalšovaná, rebelantská. Dunivá basa, rezavé riffy, vskutku podarený hard rock na bostonský spôsob. WRITE ME A LETTER pokračuje v nastolenej rockovej línií, má chytľavý refrén a to je asi tak všetko. MOVIN‘ OUT je však už o čosi zaujímavejšia, kompozične sa totiž odlišuje od štandardu, ktorého sa skupina drží. Nie je to žiaden prog, či art rock, avšak kapela rozhodne trochu zvoľnila a zaexperimentovala, predovšetkým pri striedaní motívov. Veľmi zaujímavé a podarené, škoda, že týmto smerom členovia nevykročili častejšie. WALKIN‘ THE DOG je jediná neautorská verzia, ide o coververziu staršej R&B piesne. Originál nepoznám, neviem teda posúdiť nakoľko odlišná je tento variant. V takejto podobe však ide o štandardný hard rock, strihnutý dávkou blues.

Album je pomerne krátky, minutáž neprekračuje číslo 35. Na debut to je slušné, aj keď stále počuť, že členovia skupiny ešte len hľadajú svoj zvuk. Aj napriek tomu sa teším na každý posluch a album sa mi páči čoraz viac. V rámci zachovania akej-takej objektivity sa však pri hodnotení krotím. Od Get Your Wings to však už nebude potrebné.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Aerosmith
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Anekdoten - Nucleus

Anekdoten / Nucleus (1995)

horyna | 4 stars | 06.05.2018

NE NE NE! Pryč s tím, co je tohle za divnou depresivní muziku, která se snaží tvářit jako nějaké sofistikované umění.

Přesně takhle může člověk reagovat po několika minutách strávených poslechem druhého alba švédských Anekdoten.

Silnou kávu nám na druhý pokus tihle northmenovci namíchali a pokud neznáme přesné příčiny proč se vydali tímto směrem, můžeme o pravém důvodu pouze spekulovat. Jedním z pádných vysvětlení může bý také fakt, že chlívek kapely svépomoci vystavěný a počmáraný uvnitř nápisy Island, Starless... nebo také Fripp is God, se začal třem chlápkům a jedné dívčině rychle zajídat. Nikdo nemá příliš rád pokud jeho výtvor široká veřejnost donekonečna k někomu přirovnává. V těchto i jiných souvislostech může jako absurdní vyzerať fakt, že stejně jako KC výrazně přitvrdili na albu Red, podobným krokem se v roce 1995 vydali také Anekdoten, tudíž paralela na své slavné předchůdce se opět nastavuje.


Touha vymanit se z okovů karmínového krále mohla být hnací silou při tvůrčím procesu tohoto alba. Alba, jež mělo kapelu nasměrovat na novou cestu a rádoby kritikům natrvalo přivřít nevymáchané čenichy.
Odvážný krok se v tomto směru vyplatil, ale co fanoušci? Chtěli od svých nových ikon slyšet právě tohle. Myslím že ano i ne. Mnohým fans vůbec nevadila cesta na kterou se kapela svým debutním albem vydala. Byla potěšena odkazem na svou oblíbenou kapelu a průsečík propojující staré s novým fungoval bezvadně.
Tentokrát jsou ovšem na vině prostředky, kterými se kapela pokouší přesunout na jinou kolej. Syrovost, frustrace, hněv, deprese vykukující za každým rohem a částečná změna výrazu nejsou tím největším lákadlem nahrávky. V těchto případech je tomu spíše naopak.


Vlastně jde o těžkou experimentální muziku, která se nedokáže zalíbit sama. Pokud ji budeme chtít ponížit, můžeme napsat, že jde o (ne)obyčejný kravál. Na straně druhé zůstává faktem, že toto album je daleko lepší a zajímavější než vypadá, než se tváří.
Jako umělecký výtvor se nedá docenit hned, bude to trvat měsíce, možná roky, ale kdo má dnes vůli po něčem takovém pátrat?

» ostatní recenze alba Anekdoten - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Anekdoten

Gilmour, David - About Face

Gilmour, David / About Face (1984)

pinkman | 5 stars | 04.05.2018

Se zpěvákem, kytaristou a skladatelem Davidem Gilmourem jsme vždy v dobré společnosti. Ať už se s ním vydám ve stopách jeho Pink Floyd, nebo si zamluvíme společnou pouť na některý z jeho sólových výletů, pokaždé to bude stát za trochu té námahy. Šest let mezi sebou dělí první a druhé album. Sociálně kulturní společnost se během té doby promění k nepoznání, stejně propastný je rozdíl mezi obsahy těchto děl.

Do About Face kytarista vtiskl větší dávku svého charakteru a daleko lépe vystihnul jedinečnost vlastního ducha. Proto není problém k této desce správně dosadit jméno jejího hlavního interpreta.
Náladotvorné písničky z jedničky vystřídali atmosférické klenoty, vybudované Pink Floyd-ovskými proprietami ve velkém stylu. David povolil opratě melancholii. A to dost výrazně. Emoční gejzíry tu stříkají jako čerstvá voda z Fontána di Trevi. Pro úplnost si stačí prostudovat seznam hostí, kteří se na Davidově nahrávce podíleli. Plejáda rockové smetánky určitě nejdnou zasáhla při tvořivém procesu nahrávání a nutno podotknout, že je tomu jenom dobře.
Deska, patřící k zlatému fondu rockových dějin!
Momentální TOP skladba: trojice - Murder, Love on the Air, Blue Light.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - About Face
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden] (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 04.05.2018

Když jsem se tak probíral tvorbou axemana Michaela Schenkera, kterou vydal za posledních 20 let, vyřadil všechny živáky, výroční alba či desky s coververzemi, tak zůstane jen několik alb. Pro mne jednoznačně nad tuto ostatní produkci vyčnívá právě In Midst of Beauty.

Jak je u Michaela zvykem, na každé desce se shledáme většinou s jinými muzikanty. Tentokrát se ten výběr mimořádně povedl a zároveň trochu předurčil, jak výsledný produkt bude znít.

Rytmiku jistí Neil Murray známý z Whitesnake, Black Sabbath a mnoha dalších projektů, spolu s výborným bubeníkem Simonem Phillipsem, kterého znám spíše z různých fusion projektů. Toto angažmá mě překvapilo, je ale faktem, že Simon si čas od času nějaké hard rockové album natluče, nakonec i první eponymní album Michaela Schenkera nenahrál nikdo jiný.

Na této první nahrávce se rovněž setkal se zpěvákem Gary Bardenem, který nazpíval většinu desek MSG. Nesmím zapomenout na klávesáka a hard rockového veterána Dona Aireyho, který svými hammondkami pěkně dobarvil zvuk.

A jak se mi líbí album? Netakticky jsem prozradil již v úvodních řádcích. Je naprosto skvělé. Vzdušná a čitelná nahrávka s retro feelingem. Staří pardálové jistě ucítí aroma Deep Purple ve stavbě písní, podobně použitým zvukem kláves i v hlasu Garyho.

V prvních třech hitově stavěných písních žene vše kupředu výborný bubeník až s punkovou energií, zpěvák tu občas připomene výrazem Iggyho Popa. Výborný úvod. Nálada alba se láme u čtvrtého songu - poctě rock ´n ´rollu End of the Line, kterou následuje pěkná a pomalá Summerdays - chválím, i když ploužáky většinou odzívám.

A Night to Remember je novou parafrází Smoke in the Water. Zbytek skladeb na albu se drží většinou v kolejích Deep Purple - tu a tam vykouknou podobné postupy či stejně znějící nápady. Ta inspirace však mému sluchu působí příjemně. Důležité je, že nahrávky nenudí a je z nich cítit radost s tunami energie.

Nejpůsobivější nahrávka od Schenkera za pět bodů za posledních 20 let. Nic lepšího v této době nenahrál.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Pain of Salvation - Remedy Lane

Pain of Salvation / Remedy Lane (2002)

EasyRocker | 5 stars | 03.05.2018

Budapešť, Eskilstuna, Motala. Obnažené rány, zmučená duše, trudné vzpomínky, šoková terapie, která nakonec ale vede jen k nejistotě, daleko od zářivého happyendu. Bolestné zážitky Daniela Gildenlöwa nejen tragického roku 2001 v Maďarsku, ale vlastně po celý život, jsou otisknuty do této geniální materie pekla i nebes.

Elektronické ruchy a zasmušilý, z vesmírné dálky přicházející hlas, Of Two Beginnings vzpomíná bolestně na dobu váhavého spojení desetiletého s dvanáctiletou. Brutálně chladné běsy atakují nervové vzruchy...

Vzduchem nezastavitelně plující riff je přerušen nervním brnkáním, vzedme se ale galaktický refrén Ending Theme. Závěrečné téma na počátek? Jde to? Maďarské útržky, touha po svobodě, jenže po té, co jsme se políbili, chutnalo mi to jako prázdnota. Deprese, může být polibek únikem? Kdo ví. Snad ponorem do bouřícího sóla?

Hutné brnkání Daniela a Johana Hallgrena a studené údery Fredrika Hermanssona. Je tu Fandango. Nese natlakovanou, běsnou atmosféru. Jekot. Podívejte se jak tančí, on s ostrou myslí, takový osamělý Peter Pan. Život, o kterém možná nalezete odpovědi. Nemůžete je ale znát, než se narodíte. Vidina krásného světa, Tolkien...uf.

Rozpoutané klávesy, startující hyper-spurtem ke hvězdám, zapojují se kytary s basou. A Trace of Blood je od počátku hit, na který jsem si udělal až notorický návyk. Zkroucené melodie a hutná zákoutí. Duben 1997, v Malmö a dusivý potrat Danielovy ženy. Šok, hněv, smutek, obživlá láska, ale nakonec tragická nejistota v krvavé stopě.

This Heart of Mine (I Pledge) - 1999, Eskilstuna. S každým nádechem jsme starší. Slibuju, že tě vzbudím úsměvem, slibuju náruč, když budeš plakat. Pevná láska až do smrti. Působivá, báječně vyvedená poloakustická píseň o ..... Vítaný maják světla v moři běsů s něžným hlasem.

Chcete vědět, co je Undertow? To je takový dotek nebes, že se už nestydím odpovědět, co chci hrát na pohřbu. Magicky pomalu deklamované studené tóny, které jako by signalizovaly konec všeho. Nechte mě najít cestu, nechte mě odejít, nechte mě letět. Ale i krvácet. Každá ambice něco stojí. Pomník - mr. Fredrika od klaviatur.

Začínají se zakusovat bez varování ledově sekané riffy devastační tryzny Rope Ends. Drtící nájezdy basy a bicích a refrén z jiných sfér nás zavádí kamsi do koupelny. V cárech temnoty zahlédneme mladou dívku. Sedí tam sama, těžký řetěz jí láme krk, prázdnota, temnota, šoky, to vše vyvolává sebevražda milované. Zatím se nepodařila...

Sestry Samoty. Milují se, ale také trpí, lámou srdce a i jim je srdce lámána. Nemohou se dostat s prachu. Pokusí se pozdvihnout, aby objaly svět, dobré i zlé, slabé i silné. I ony se pokusily oběsit. Skončí to někdy? Vítejte v hájemství Chain Sling. Eskilstuna 2001. A víte co je největší šok? Dokonale keltsky vytesaný hudební doprovod.

Velebné, až renesančně laděné tóny a připlouvá jemná Dryad of the Woods, postavená na čistých kytarách, subtilních klávesách i bicích úderech Johana Langella. Přichází vodní nymfa - chce-li vejít, musí mi vše odpustit. Srdce je příliš velké na to, abych zmizel. A to po 3.15, hrají to vůbec lidské bytosti?!

Černočerné, asfaltované elektronické ruchy, postupné zklidňování až do závěru. Dvouminutové hledání lásky. Koho vlastně miluju, nebo co? Láska městu, tělu, minulosti i smíchu. To vše je Remedy Lane.

To, co uvádí pánové s Waking Every God, je dokonale jazzová hudební struktura. Ale nečekejte žádnou bezhlavou onanii, každý tón, záchvěv a úder má svůj přesný význam. Atmosféru nelze popsat, nirváně ale daleko není. Budapešť opět - lítost a reflexe vztahu k té dívce, co zase posedává vedle. Volání, pády, nádechy, pokleknutí.

Dávno je tomu, Eskilstuna 1984-1990. Second Love. Jemná, uměřená píseň se skutečně vokálně kouzlícím Danielem. Zdá se vám to velký návrat zpět? Není divu - tento song Daniel sepsal, když mu bylo 12 let. Nejdříve bolest, větší než univerzum, pak jsme ale svoji. Navždy.

Ano, i tohle dílo zcela z jiných sfér a dimenzí, má desetiminutové vyvrcholení v podobě Beyond the Pale. Celé to začíná jednoduchou tónovou linií, na které se pomalu, zvolna nabalují ostatní nástroje. Mocně hryzající riffy připomenou i album předchozí. Jako červená nit opět jeden z hlavních okruhů, lítost a životní reflexe. Téma konce, strach z ublížení jinému, strach ze zranění a ztráty sebe sama. Láska jako zakázaný cit, sex jako živočišná podstata všeho, pot, kůže a tep. Vrací se téma desetiletého Daniela, ztráta kontroly. Budeme vždy o tolik moc lidští, než si přejeme být.

Temná přehlídka Danielových děsů má tři kapitoly. Hudebně album osciluje od metalové hmotnosti minulých časů až po pop, prog, jazz, industriál či elektroniku, vše je propojeno organicky. Přestože tu máme špičkové muzikanty, vše slouží celku. Útržky, básně, obrazy, balady, monumenty. Zatímco předchůdce ukazoval sebeuvědomění, tohle jsou děsivé kapitoly, z nichž je nutno najít východisko. Zhudebněné peklo i nebe. 10/5

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Uriah Heep - Sonic Origami

Uriah Heep / Sonic Origami (1998)

| 5 stars | 03.05.2018

Když se tady dívám na ten rozkol v hodnocení Sonic Origami je mě jasné, jak těžké je pro určitou skupinu lidí akceptovat vývoj uvnitř určité kapely. Hold není melodik jako melodik a ne každý Byonovec chce od svých srdcařů slyšet takovou pompu. Přitom je tohle album fakt zajímavé. Je potřeba zapomenout na jeden fakt. Vykašlete se na to, že jeho tvůrci nosí nálepku Uriah Heep. Že společně s Deep Purple kdysi tvořili rockové dějiny, měli mezi sebou jednoho z nejlepších klávesáků své doby a o zpěvákovi raděj mluvit nabudu.
Byron byl titán a nějaký Shaw se musí plazit a pochlebovat, aby si ho vůbec všimli.
Říká kdo?
Říká jejich běžný fanoušek?
Říkám, no a?
O Sonic Origami netvrdím že nemá mouchy.
Raděj však povyprávím o výstavní melodické linnii alba, kterou se Mick Box dokázal vzepřít alternativním směrům. Svému dítěti koupil pytlík slaďoučkých cumladel, které mají na obalu vedle značky výrobce napsáno slovo Styx.
Sonic Origami si přímo libuje v Americké melodické kráse. Ale je tu jeden patrný rozdíl. Shaw a jeho parta si nepaple pysky výraznou rtěnkou, na oči si nemaluje černé stíny, nevěší na krk kilogramy železa a nepotřebuje se nechávat svlékat od holek na jevišti. Uriah Heep jde především o muziku a to je velkej rozdíl.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Ten Years After - Watt

Ten Years After / Watt (1970)

horyna | 5 stars | 03.05.2018

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Riot - Armor Of Light

Riot / Armor Of Light (2018)

b.wolf | 5 stars | 03.05.2018

Netrpělivě jsem čekal na následovníka čtyři léta starého alba, neskutečného fláku Unleash the fire skupiny Riot nebo teď tedy Riot V (po věčném odchodu kytaristy M. Realeho). Nevím, proč je tahle squadra tak nějak opomíjena, její hudební projev je naprosto ojedinělý a hlavně skvělý.

Trpělivost se vyplatila, hned od úvodní jízdy Victory je slyšet, že i přes ty roky, které Riot hrají, je to pořád skvělé. Jedna z mála skupin, o níž mohu směle prohlásit, že nevydala slabé album, ba naopak, od roku 2006 je to čím dál lepší (samozřejmě Thundersteel je jenom jeden).

» ostatní recenze alba Riot - Armor Of Light
» popis a diskografie skupiny Riot

Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)

Scorpions / World Wide Live (2LP - Live) (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 02.05.2018

V roce 1985 vyšel další koncertní záznam Scorpions s názvem World Wide Live. Od předešlé live nahrávky Tokyo Tapes uběhlo šest let. Globálně vzato tato doba není nikterak dlouhá, ale v osmdesátých, tvrdé muzice zaslíbených letech to byla skoro celá věčnost. Tyto styly se neustále rozvíjely různými směry a jednou jejich větví byl i melodický hard rock. První vlna tohoto stylu kulminovala přibližně v roce vydání tohoto záznamu – připomeňme si třeba z tohoto období alba konkurenčních Def Leppard, Whitesnake či Van Halen. Mezi tuto světovou elitu se svou předchozí mistrovskou deskou Love at First Sting katapultovala a tímto novým živákem své místo potvrdila i německá kapela Scorpions.

Nebylo to však zadarmo. Takový zápřáh na turné vydrželi jen ti nejlepší. Posuďte sami: třináctiměsíční turné čítalo cca 200 koncertů, na kterých je vidělo 2,2 milionů fandů. Toto album v USA a v Kanadě získalo platinu, v Evropě zlato. Na tuto úroveň se dostala skupina trpělivou prací a neustálým cizelováním zvuku a svého stylu na čtyřech deskách od Lovedrive po již zmíněný majstrštyk Love at First Sting. Mohli počítat s výraznou pomocí nového sólového kytaristy Matthiase Jabse, který se plně zabydlel na postu sólového kytaristy po odchodu Uli Rotha. Jejich hard rock se značně provzdušnil a zjednodušil, a tak jakoby vše (včetně požadavků oné doby a fans) do sebe zapadlo. Na živáku World Wide Live pokračují Scorpions v sympatickém trendu – na nahrávce zní totiž jen songy z posledních čtyř studiovek, lze tedy porovnat s předešlou double live deskou Tokyo Tapes. Případné srovnání snadno odhalí, jak se tvář kapely a jejich songů za ta léta proměnila.

Atmosféra vytvořená publikem je opět šílená, nadšený řev je slyšet neustále a dav až freneticky reaguje na každý podnět. Nadšení neopadá ani při baladách, které jsou po jedné rozprostřeny na obě CD. Vtipně je použita pomalá část Holiday jako předehra k Still Loving You. Dramatickou a elektrizující atmosférou jsou nabity i skladby, které mě ve studiovém provedení moc nebaví – třeba v Can't Live Without You s pěkně natahovaným sekaným riffem či Another Piece of Meat s nápaditou a lehce pozměněnou kytarovou linkou Mathiase. Jeho kytaru je radost poslouchat, co kudrlinek a na první poslech nenápadných parádiček dokáže nad rámec originálu do skladeb nacpat. Výraznějšího sólování a improvizace se dočkáme však jen v Can't Get Enough. Ostatní songy (ať rychlejší či pomalejší) nedají vydechnout a ženou koncert od počátku až do konce. Zvuk je na prvním vydání opět výborný – remastery nedoporučuji.

Tímto se pro mne uzavřela kapitola Scorpions, další desky mne tehdy ničím nezaujaly. Neznamená to však, že jim někdy v budoucnu nedám další šanci. V rámci diskografie Scorpions této desce nelze nedat plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Free - Highway

Free / Highway (1970)

Martin H | 3 stars | 01.05.2018

Představte si, že máte hudební skupinu, která má nejenom slušně našlápnuto, ale konečně má i velký hit, díky němuž si vás všimnou posluchači, kteří vás do té doby přehlíželi jak zemědělec širé obilné lány, a vy místo toho, abyste ten úspěch podpořili, tak vydáte nahrávku, která je, slušně řečeno, nemastná neslaná. Jako kdyby se Black Sabbath po svém debutu zbláznili a vydali rovnou desku Never Say Die!, což by se určitě rovnalo cestě do záhuby a dneska by po nich neštěknul ani pes. Říkáte si, proč by to někdo dělal? A ejhle, průkopník se našel, jelikož to je přesně případ skupiny Free.

Jejich třetí deska Fire and Water z roku 1970 s hitem All Right Now se stala tím skutečným průlomem v jejich tvorbě a banda kolem zpěváka Paula Rodgerse se mohla stát podobnou hudební legendou jako jiné významné spolky té doby. Nestalo se tak. Bohužel někoho napadlo, že je potřeba z náhlého přívalu popularity vytřískat co nejvíc, a tak ještě v témže roce nás chlapci oblažili čtvrtou řadovkou s názvem Highway. A světe div se, úspěch se nekonal.

Přitom ta deska není zase tak špatná, jenomže kdo má čas na několikerý velice pozorný poslech? Také jí chybí podobný úderný hit jako All Right Now na předchozí desce, takže posluchač se zpočátku nemá čeho chytit. A k tomu je nutno připočíst i to, že většina materiálu zde obsaženého je spíše komornějšího rázu, zatímco vy očekáváte nadupaný hard rock. Od úvodní skladby The Highway Song až po závěrečnou tklivůstku Soon I Will Be Gone mám neodbytný pocit, že nás skupina Free snad chce tentokrát úplně uspat. Jakmile se objeví nějaký výraznější motiv, velice rychle je upozaděn. Snad si chlapci řekli, že by mohli posluchače přílišným přívalem energie polekat.

Ale i zde se najdou zajímavé skladby, chce to jenom udělat si čas a do alba se takříkajíc vposlouchat. Například píseň The Stealer se podle mě mohla stát dalším nesmrtelným hitem. Sice nemá tak úderný riff jako její slavnější předchůdce, ale to sólo, které Paul Kossoff předvádí v závěru, je velice povedené. Za vrchol desky považuji skladbu Be My Friend. Rodgersův hlas se lehce vznáší nad klavírním doprovodem, je z něho cítit bolest, smutek a kdoví co ještě. Kytara se zde drží spíše v pozadí a lehce přibarvuje celkovou atmosféru. Na druhém pólu však stojí hned následující Sunny Day, píseň z kategorie uspávače hadů. Že se jedná o rockové album mi připomene ostřejší záležitost skrývající se pod názvem Ride On A Pony. Opět to spojení hlasu a kytary je zde dokonalé. Velice vydařená záležitost. Zato poslední třetina desky mi dlouho splývala, nějak jsem ty písně nedokázal od sebe identifikovat. Nakonec se z té trojice vyloupla skladba Bodie lehce šmrncnutá stylem country. O ostatních písních platí to, co už jsem jednou zmínil. Jsou nemastné neslané a určitě by se daly použít k uspávání hadů.

Mám tvorbu skupiny Free rád, jejich poslech mi vždy zvedne náladu, ale tohle se opravdu nepovedlo. Nakonec to hudebníci vycítili sami a skupina se rozpadla. Naštěstí jen nakrátko.

» ostatní recenze alba Free - Highway
» popis a diskografie skupiny Free

UFO - Phenomenon

UFO / Phenomenon (1974)

| 5 stars | 01.05.2018

S příchodem Michaela Schenkera se UFO proměnili z kostrbaté spaceové družiny v čistě rockovou, vyhladověle živočišnou formaci. U spousty kapel zůstává podobná změna takřka nepovšimnuta, pro UFO je příznačný faktor zcela opačný. Při zevrubném porovnávání Michaela Schenkera s Mickem Boltonem dojdeme k závěru, že jsou oba typově diametrálně odlišní, skladatelsky i ve způsobu hraní - takřka jako voda a oheň. Když u ufounské kolébky stály kdysi tři sudičky, přiřkly této partě úděl stát se rockovou hvězdou první velikosti a s třetím studiovým albem Phenomenon se jim to skutečně podařilo.

Všecho podstatné se točí okolo nabušené Němcovy šípovky. Ta rozlévá lávu, plive síru a soptí kusance kamení kam oko posluchače pohlédne. Bravurně zrežírované dílo, ve kterém se střídá úderná energie se sentimentem stejně sebejistě jako blahodárné instrumentální výkony s atmosférou chytající vás za hercnu. Plný kotel pro Schenkerovo nejlepší album nejen s Ufo.

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO

Kravitz, Lenny - Mama Said

Kravitz, Lenny / Mama Said (1991)

Egon Dust | 4 stars | 30.04.2018

Hľadám, aké pomenovanie by som našiel pre Mr. Kravitza. Chameleon už je Bowie. Jediné dve vhodné pomenovania (úzko spolu súvisiace) sú "Rekapitulátor - Kombinátor". Ako pozerám, na albume "Mama said" hrá priam elita, resp. hosťuje. Máme tu hard rock n rollistu Slasha, policeovského nezamestnaného S. Copelanda, legendu asi najväčšieho kalibru - králika Rogera Watersa. Sám Lenny si ponahrával mnoho gitár, basu, klávesové nástroje, dokonca aj bicie.

V Lennym sa miesi, alebo presnejšie Lenny chce v sebe namiešať elementy z Hendrixa, Bolana, Jamesa Browna, Princea, Johna Lennona (ktorého syn Sean mu nahral piano do typický "lennonovskej" "All I ever wanted".Cítiť tu aj Bowieho vplyvy (Fame) najmä v hite "Always on the run", kde mu Slash vypálil svoje famózne sólo. Duch Johna Lennona sa vrátil v "Stand by my woman", mimochodom neskutočne krásne odspievaná pieseň. Srdcovka, kvôli ktorej som si toto CD kúpil je aj navždy bude "It ain´t over til´ it´s over". Na našich jazerách v roku 1992 nám hrala z reproduktorov ako soundtrack toho leta, veď kto z okolia NMnV a vôbec TN kraja by nepoznal Zelenú Vodu? :) Je to nádherné funky v štýle Earth, Wind & Fire. Jimiho nám pripomenul v "Stop draggin´ around". Otázočka znie, kde je v tomto diele utopený sám Mister? Tož, odpoveď náročná v roku 2018, v roku 1991 teda v niekdajšom ČSFR by tento album znel stále ako super-originálna záležitosť, najmä keby mi bolo max. 18 a nulový prehľad v rocku, v hudbe samotnej.

Skúsim byť menej cynický, lebo to prečo mám rád tento album isto nie je originalita. Skúsim dať aj odpoveď na neľahkú otázku. Áno, je tu aj Lenny sám sebou nielen prevtelený do hrdinov RnR. Intímna záležitosť je jednoznačne "Flower for Zoe" ktorý venoval jeho vtedy asi čerstvo narodenej dcére, dnes krásnej herečke Zoe Kravitz. Niečo výpovedné cítim aj z "Fields of Joy" - nevravím, že zvyšné veci nemajú výpovednú hodnotu a nie sú malou sondou do Lennyho duše, bez pochýb majú. Oduševnene znie aj "What the fuck are we saying", éterický náboj obsahuje "The difference is why" a krásny záver je paradoxne pre mňa nadčasovo znejúca "Butterfly" - myslím, že venovaná buď jeho krásnej žene, známej "seriálovej dcére Dr. Huxtabla" Lise Bonet, alebo malej Zoe. Neskutočne emotívne na mňa pôsobí. Myslím, že v dnešných časoch teplejšie znejúcich falzeťákov by sa medzi Bluntom, Johnom Legendom apod. určite nestratila.

Viem, že som si tu do Lennyho trošku kopol. Mrzí ma to, je možné, že pre jeho neoriginalitu a komerciu tu nemá jedinú recenziu, čož je obrovská škoda. Lenny Kravitz je obrovská rocková/popová ikona. Mama said je len jeho druhý album. Lenny sa netajil tým, že duchovne mu 70té roky prirástli asi do smrti k srdcu. Zvukovo ich posunul, niekde aj riadne pretvoril. Je vynikajúci spevák s geniálnym registrom hlasu, výrazu, frázovania. Nie je vôbec slabý textár, taktiež aj poskladať tieto veci tak, aby zneli uchu atraktívne, je umenie. Podobne ako Prince ovláda mnoho nástrojov a vôbec nie zle! Ja milujem sedmdesiaté roky (nebol som vtedy žiaľ ešte na svete) a úplne chápem Lennyho spôsob tvorby.

Je tu ešte aj aspekt pre mňa veľmi dôležitý a tým je image. V image je dokonalý, hneď si ho zapamätáme. Spolu so Sealom boli začiatkom 90tých veľmi žiadaní černošskí umelci. Lenny zložil Madonninú podľa mňa najkontroverznejšiu pecku "Justify my love" ktorá je mimo ducha 70tých, naopak v duchu raných 90tych a začiatku trip hopu takmer. Možno albumu Mama said chýba trošku dynamickejších údernejších či rezkejších skladieb, pravda. Rok 1991 nastupoval grunge, doznieval heavymetal na vrchle boli Guns n Roses, Bon Jovi, Hip Hop ala Vanilla Ice, Eurodance a do tohto rozmanitého hudobného sveta prišiel Lenny s duchom minulosti (ktorého sa u nás všetci vtedy chceli zbaviť nadobro) a s prísľubom nádejnej budúcnosti.

» ostatní recenze alba Kravitz, Lenny - Mama Said
» popis a diskografie skupiny Kravitz, Lenny

Bowie, David - David Bowie

Bowie, David / David Bowie (1967)

Egon Dust | 2 stars | 29.04.2018

Debutové albumy umelcov sú občas alphou i omegou. Občas mega-štartom, občas nenápadným rozbehom. V prípade Davida Bowieho ide presne o ten rozbeh. Jeho muzika v 67/68 roku ešte nebola zasiahnutá tak silným rock n rollovým driveom a nemala charakteristickú vizuálnu stránku. Každopádne necítim, že by tu niekoho kopíroval. Bol vo svojej podstate už tu sám sebou.

Som zberateľ Bowieho LPs, prípadne z neskorších rokov CDs. Jednoznačne je tento album jeho najslabší, no vždy sa treba ohliadnuť za dobou. David bol podobne ako Alice Cooper členom klasických rock ´n´ rollových kapiel v prvej polovici 60tých. Podaktoré veci nahral s King Bees, či Kon-Roads. Transformoval sa a mal v podstate od mladého veku vzťah priam k varietnou - muzikálovým kompozíciam.

Poviem to inak, aj tento album musel prisť, aby sa stal nevyhnutným krokom k rozvuju pána Bowieho. Keby sa človek nad tým zamyslí a príklad uvediem, stal by sa tento album svetovo mega-úspešným možno by sa práve hneď v začiatku zastavil Davidov rozvoj, ktorý posunul nielen hudobné umenie o tisíce svetelných rokov! Príkladov by som našiel 1000ce, kadejaký Leo Sayer, Christie, aj hlasovo silne vybavený Percy Sledge a im podobní boli spevákmi jedného hitu,v podstate aj jedného úspešného albumu. to nevravím o glameroch ako Rubettes, David Essex.

V podstate album Davidovi ukázal jasný smer. Sorry, Mr. Jones, ale táto Cesta Je Špatná. Pochopil to a prišiel následne s relatívne nadčasovou platňou "Space Oddity". Rozprávka pre dospelých. Tam už nechýbal jasnejší image, silnejšie skladby, dobová psychedélia, pesničkárstvo donovanovsko-barretovského charakteru.

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Alphataurus - Alphataurus

Alphataurus / Alphataurus (1973)

horyna | 5 stars | 29.04.2018

Recenze debutní nahrávky italských Alphataurus tu na Progboardu čítají roky – 3x2004, 2006 a 2007. Celých jedenáct let zde nikdo nepřipomenul jeden z vůbec největších klenotů jižanské scény.

Jde o kapelu, která si to na svém jediném/jedinečném výtvoru vyhřezlém na svět v plodném roce 1973 šine po progové highway, ale do své nádrže čerpá vysokooktanové palivo s nemalou příměsí hard rocku. Tudíž kombinuje a smíchává vícero hudebních složek, jak jsme již u kapel z tohoto kontinentu navyklí. Občas sklouzne k jazz rocku a na pár místech se otře o jižanský folk. Syntezátorově dokonale zvládnutá a bohatě odstíněná paleta zvuků se tu serve s dynamickým podkladem basa/bicí a výborně sólující kytarou.

Pět skladeb, pět perel. Toť stručná charakteristika tohoto alba, z něhož osobně nejvíc obdivuji dva pomalejší kusy v jeho závěru, La mente vola a Ombra Muta. Ty mají dokonale zvládnutou atmošku a rázem vám přivodí příjemné mrazení po těle. Alphataurus sázejí na originalitu, diváka zaujmou bohatou směsicí stylů a buďte si jisti, že vás nebudou nudit ani vteřinu. A perlička na závěr - také vám několik okamžiků rozmístěných v klávesových motivech připomnělo staré dobré Uriáše?

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Rainbow - The Very Best of Rainbow

Rainbow / The Very Best of Rainbow (1997)

| 5 stars | 28.04.2018

Mezinárodní průzkumnou anketu o jeden z nejlepších hard rockových výběrů minulého století vyhrálo v příslušné kategorii bestofko Rainbow The Very Best of... Jde o reprezentativně zpracovaný výběr, na kterém je zastoupeno každé album kapely s výjimkou desky Stranger in us all. Většinou je tak učiněno po dvou vzorcích. Je to ideální a přehledná sondáž do historie Rainbow a dobrý dárek pro ty, kteří od duhového monstra nepotřebují skupovat všechno nebo si nechtějí famózní desky ředit těmi slabšími.

Začíná se chronologicky od prvního alba, od Diovy epochy, a pokračuje se přes Bonneta až k Turnerovi. Z první trojky bylo vybráno to nejlepší, i když ruku na srdce - všechny Ronnieho desky jsou natolik vyrovnané a dokonalé, že vybrat dvě či tři skladby není jednoduché. Naopak u nahrávek s Joe Lynn Turnerem šla kvalita podstatně dolů a právě tady se stává takový výběr dostačujícím.

Tracklist nemá smysl probírat, většina z nás jejich skladby dobře zná. Z té druhé a slabší půlky jsem rád, že se tady ocitly nádherná Jealous Lover ze stejnojmenného EP a skvostná Stone Cold, stejně jako jediná povedená dvojice z poslední desky, Can't Let You Go a Street of Dreams. Na opačné straně stojí bídná Power. Tady se nechce věřit tomu, že něco takového byl schopen Ritchie v té době napsat.

Já jsem si výběr koupil hned v roce vydání, kdy jsem od Rainbow znal jenom pár věcí. Dodnes ho poslouchám i přesto, že některé desky mám origoš. A místo těch chybějících mi bohatě postačuje právě The Very Best Of.

» ostatní recenze alba Rainbow - The Very Best of Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow

Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery (1973)

john l | 5 stars | 28.04.2018

Jsou desky mizerné, desky dobré a desky senzační. O albu Brain Salad Surgery jsem byl dlouhodobě přesvědčený, že je to deska dobrá. Teď ovšem musím svoje tvrzení poopravit, protože si myslím, že je to deska geniální. A co mě k nově nabytému tvrzení přivedlo? Zhola nic. A nebo možná přece něco. Tím něčím, možná by se slušelo konstatovat ničím, je dlouholetá pauzírovací propast, ve které jsem si ELP nepouštěl.

Možná jsem v něm konečně nehledal melodiku a přístupná aranžmá. Stejnak dobře vím, že podobné příměsi u ELP nenajdu, ale pokaždé je jaksi čekám. Možná jsem konečně poslouchal co pánové skutečně nahráli, tu syrovost, tu mrazivou atmosféru, kila Emersonových kláves a dunící bicí Carla Palmera. Možná jsem se na ně skutečně těšil tak moc, že jsem neměl potřebu slyšet hackettovské a gilmourovské vyhrávky, které s rokem 1973 souzní stejně mohutně, jako alba jejich kapel.

Jerusalem a Still... You Turn Me On jsou jedny z nejhezčích skladeb v oboru, to je bez diskuzí, a Karn Evil 9 zase patří mezi nejprogresivnější. Hm, nejprogresivnější? Co to vlastně znamená, zeptal by se laik. To znamená, že ti její náplň a průběh úplně zdevastuje myšlenky. Položí na lopatky, budeš jen žasnout nad tím, kolik různých tónů a variací jde naskládat do jednoho úseku. Úseku tak přebujelého a inteligentně vystavěného, až v něm najdeš zalíbení, které se ti nebude zajídat, nýbrž tě musí stimulovat.

Takže od teď o BSS jenom v superlativech a všichni prosím!

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Psí Vojáci - Slečna Kristýna

Psí Vojáci / Slečna Kristýna (2002)

Ryback | 4 stars | 27.04.2018

Méně známá strana Filipa Topola, soustředěného umělce ve stínu. Energie netryská ven, ale kumuluje se uvnitř. Filip má za sebou x čistě varhanních koncertů, odehrál jich jen necelých deset (na youtube je alespoň třeba kousek záznamu z Mikulova) a také spoustu divadelní/scénické hudby. Hra Racek od A. P. Čechova; 14. 10. 1999 měla premiéru inscenace Strýček Váňa také od Čechova, s hudbou koho jiného než Filipa Topola… Klavírní doprovody starých němých filmů Poslední štace, Kabinet doktora Caligariho, Faust, Upír Nosferatu a tak dál a tak dál… Za honorář, jehož výši se lze jen shovívavě pousmát.

V roce 2002 jsme se přeci jen dočkali určité záplaty – firma Indies vydala zajímavé album Slečna Kristýna, obsahující skladby ke stejnojmennému divadelnímu představení. Vzniklo na motivy knihy ne moc známého rumunského spisovatele Mircei Eliada. Toto instrumentální album nahrál Filip Topol s Davidem Skálou (bicí) a Luďkem Horkým (basa) v lednu 2002. Klasický klavír je v popředí, není to vůbec undergroundově nestravitelné, spíš… především hudebně filmové/divadelní + mozartovské + topolovsky procítěné/ melancholické. V několika málo okamžicích to připomene Psí vojáky, chvílemi je to jen takové mazlení s klavírem podřízené obrazu, chvílemi to dostává až symfonický rozměr hodný Čajkovského. Některé klavírní motivy jsou úžasné… Napadá mě Schumann, Chopin, Rachmaninov – všem těmto velikánům tak trochu… nepřímo dýchá Filip Topol na záda. Filip složil hudbu ke všem divadelním obrazům této… hororové novely, jehož vlastní hudební zpracování okomentoval: „Má to novou dimenzi. Posluchač si může představit vlastní divadelní hru.“ Tu citaci zde uvádím proto, že vůbec nemusíte znát knihu/dané divadelní představení, abyste si tu hudbu mohli vychutnat.

Filip Topol byla velice zajímavá postava československé hudebně-kulturní scény; když jsem četl, jak na něj vzpomínala Iva Janžurová, nevycházel jsem téměř z dojatého údivu…

Mohlo ale být takovýchto hudebně dobrodružných výletů zaznamenáno víc… V únoru 2001 mně Filip Topol napsal, snad nevadí, že odcituji malou část: „Je mi líto, mé doprovody k němým filmům, ať už z Archy, nebo z Uh. Hradiště, se rozplynuly někde nad klavíry. Občas mne to taky zamrzí, ale pak si říkám, co, že jo.“

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Slečna Kristýna
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci

Greenslade - Greenslade

Greenslade / Greenslade (1973)

horyna | 5 stars | 27.04.2018

Koupě prvních Greenslade, kteří nejsou běžnou položkou distribučních katalogů byla docela oříšek. Objednával jsem je z vícero míst, ale vždy mi po nějakých třech měsících napsali, že nejsou schopni cd sehnat. Až francouzský label Musea records, se kterým komunikace vázla totálně, se z čista jasna rozhoupal a z objednávky několika kusů (ty samozřejmě nesehnal, přitom v katalogu figurovaly), mi poslal tento jediný. Už už jsem pokukoval po discogs, odkud by CD z druhé ruky nebylo problémem, a v tom neočekávaně dorazili právě Greenslade.

Na desku jsem se moc těšil. Všude jsem četl, že patří k jejich nejlepším a jelikož mám moc rád album Time and Tide, čekal jsem pořádnou nakládačku ve stopách původních Colosseum. Ale chyba lávky, jednička jejich klávesáka Davea Greensladea se pohybuje v naprosto jiných dimenzích, než ve kterých brouzdal u svého původního působiště.

Tím, že se vyřadila kytara a přibyly další klávesy, posloucháme čistý art rock a po jazzových exhibicích se až na pár výjimek slehla země. S nemalou virtuozitou je zde představen nespočet různobarevných témat, která nepostrádají hlubší myšlenku a ve vzájemné kooperaci tady "soutěží" hammondy, mellotrony, klavír i zvuk chrámových varhan. Rytmika šlape bezchybně a hlas Davea Lawsona je natolik originální, že si jej zapamatujete a zamilujete takřka okamžitě.

Čtveřici nahrávek Greenslade můžeme bez okolků zařadit do krabice s nápisem zapomenuté klenoty rockových dějin. Tímto však ani v nejmenším nezpochybňujeme jejich nespornou kvalitu. A proto objevujme a buďme odměněni, jelikož nejen skupinou Colosseum je našinec živ.

» ostatní recenze alba Greenslade - Greenslade
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Magnum - Sleepwalking

Magnum / Sleepwalking (1992)

john l | 4 stars | 27.04.2018

Pokud budu posuzovat výtvarné náměty magnumovských alb, deska Sleepwalking určitě obsadí jednu z předních pozic. Její obal se mi vždycky hodně líbil a čím víc byla nedostupná, tím víc jsem ji chtěl mít doma. Pokud budu posuzovat Magnum po hudební stránce, je Sleepwalking jednou z jejich nejpovedenějších nahrávek. Společně s respektovanými díly vydanými v rozmezí let 82-85 vyhrává prestižní vavříny nápaditosti a melodiky. Po aranžérské stránce je zvládnuta za jedna.

Bob Catley podává nadstandardní výkon, jeho vokál hladí, šimrá i příjemně mrazí. Dokáže přesně nadávkovat emoce, kupříkladu v Only In America, kde se sjednotí se sbory a vytvoří dokonalou atmosféru. Hudebníci se vzájemně hecují a hrají stejně jako ve dvaceti. Neuchylují se k vykrádání sebe sama, tak jako se tomu děje dnes. Konec desky je povedený stejně jako začátek. Na zátylku zalechtá jak dokonalá Stormy Weather (na poměry Magnum dramaticky malinko netypická) v úvodu desky, tak sugestivní The Long Ride v jejím závěru.

Hudba zachycená roku 1992 je stejně pestrobarevná jako přiložená Matthewsova obálka a dodnes patří k mým nejoblíbenějším od Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - Sleepwalking
» popis a diskografie skupiny Magnum

Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols

Sex Pistols / Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols (1977)

Egon Dust | 4 stars | 26.04.2018

Čítam recenzie, čítam komentáre a z veľkej stránky ich aj chápem, ale!!! Rok 1977 bol prelomový ako všetky siedmé roky (1967- sgt. pepper, piper gates of dawn, The doors, are you experienced atd., 1977 - Heroes, Idiot, Hotel California atd., 1987 - Joshua Tree, Apetitte for Destruction, Document atd., 1997 - Earthlink, Ok computer, Fat of the land apod.).

K veci. Na začiatok poviem, že rovnako milujem tento album od Pistols ako The Wall, ako Foxtrot (od Genesis) a aj ako napr. Led Zeppelin 4 (čož je vynikajúci i keď nie ich najlepší album). Neviem, ako to bolo v roku 1977 vo svete, čo sa týka politiky. Viem, že u nás pár jedincov podpísalo Chartu 77 (ktorej iniciatormi boli takmer protopunkeri Plastici), že vznikali v štúdiu originálne počiny ako Super-robot od Petřinu. Začali vznikať kapely ako Joy Division lebo Talking Heads.

Veľa hudobných nadšencov, najmä rockerov, sa odvoláva na zlatú éru art rocku, tí popovejší na glam a diskopop. V Anglicku sa rodil punk (taký ako ho dnes poznáme) zároveň so stupňujúcou sa nezamestnanosťou, krízou , beznádejou s veľavravím NO FUTURE! Otázka: Pustíme si "Close to the edge" od Yes, keď dostaneme sociálne dávky či mizernú podporu, lebo keď prácu nám zobrali roboši z Jamajky,z Afriky, z iných chudobných častí sveta? Odpoveď: Posledné čo si pustím sú rozsiahle kompozície na dlhé zimné večery, keď chladnička (ak práve netečie) je prázdna.

Lydon - Rotten to krásne popísali v dokumente Juliana Templea - Děs a Běs. "Zicherky som nosil aby mi handry držali pokope. Na nové som jednoducho nemal, až potom sa to stalo módou." Rotten možno vyzeral ako potkan, ale v hlave mal viac ako mnoho gitarových onanistov. Sid Vicious bol pre Sex Pistols to, čo pre Iron Maiden ich maskot Eddie. Nič viac, nič menej. Zvyšok kapely bol priemer až podpriemer. To, čo sa Pistols nedá uprieť, je nespútaná energia a divokosť. Fluidum okolo nich sa rozšírilo aj so škandálmi a dokonané bolo po smrti Nancy a dodatočne po smrti Syda. Temné pozadie ich rýchleho vzniku a ešte rýchlejšieho zániku ich dostal do príbehu zvaného Rock n Roll.

Táto LP je hit za hitom. Zborové refrény dávaju presne ten feel, ktorý rozkope zadok všetkým mudrlantom. Rešpektujem význam stránky progboard a možno Pistols sem ani nepatrí, ale u mna je tento album silný nadpriemer v podobe energickej bomby. Jeho sila spočíva v porekadle menej je viac. Rock n Roll ako hudba a aj celá kultúra, ktorej grom bolo búrať konvencie. V tomto Sex Pistols schovali všetkých svojich pravzorov ala Stooges, MC5 lebo New York Dolls. Hudba je len jedna. Punk so Sex Pistols na čele ukázal celej novej vlne, že nemusí byť zákonite muzikant, len virtuóz.

Vo filme 24 hour Party People ukázali, že na jednom z prvých koncertov Pistols sa stretli zakladatelia budúcich legiend napr. Siouxsie Sioux, Mick Hucknal zo Simply Red a hlavne Ian Curtis z Joy Division, ktorého oslovilo to ako technický zle hrajúca kapela a spevák, ktorý je na míle od intonácie, dokážu vyjsť na pódium. Pochopil, že aj jednoduchou hudbou, nie moc kvalitným spevom a údernými výpovednými textami sa dá strhnúť publikum. Dá sa odovzdať myšlienka. Dokáže dokonca vzniknúť hit, ktorý obletí celý svet. Týmto hitom, na ktoré generácia odchovaná Iggym, Velvetom, MC5, New York Dolls i Cooperom čakala, bol tu!

Anarchy in the UK prišla z čista jasna a v priebehu pár dní zmenila pohľad na modernú hudbu. Vdýchla čerstvý vzduch tam, kde už to bolo vydýchané popovo-glamovými panáčikmi, ktorý 5 rokov po Ziggym obťažovali anglickú post-pubertálnu mládež flitrom a bisexuálnymi make-upmi. Vdýchla ho aj tam, kde už nekonečné sóla všetkých Gilmourov či Pageov upchali cievy srdcovej komory pravoverného rock n rollu. Jednoduché živočíšne riffy Steva Jonesa s prenikavým driveom museli byť budíčkom podobným zvuku Sabbatu, keď prvykrát odznel z LP. Afektovaný silne doterný spev Rottena sa stal dokonalým prototypom, ako má punkový spev znieť, a Vicious prototypom, ako má punker vyzerať. Samozrejme že celá kapela da Čo To k image punku.

Sex Pistols zdvihli laťku v šokovaní. V roku 1977 bol Alice Cooper vizuálne len karikatúrou samého seba. Bez ohľadu na jeho kvalitnú hudbu, ktorá nikdy nespadla pod úroveň. V 1977 sa začal jačák Iggy pomalý skludňovať k hlbšiemu hlasu a k hlbším myšlienkam. Rok 1977 odštartoval podvedomú éru silne depresívnej a nihilistickej tvorby a k pomalému zrodu legiend novej tváre rockou a novej vlny. Relatívne veselo znejúci Pistols odpálkovával rad radom všetko, čo mu prišlo do cesty, čím dal ten najsilnejší význam punku. Svoje dojmy, zážitky, nenávisťe, frustrácie, toto všetko vložili do prvej a vlastne jedinej regulérnej LP z ktorej sa stal jeden z najpredávanejších albumov všetkých čias. Do roku 1977 rebelstvo malo podobu Rolling Stones a vyššie uvedených mien. Od tohto roku sa začala dátovať nová forma rebelstva v podobe punku na čele s Pistols, The Clash, Damnned či Generation X.

Osobne nie som stotožnený s punkom na vysoké %, ale fascinácia z jeho nástupom je silná. Punk nie je a nikdy nebol len o hudbe. Je to filozofia socialne nižšej vrstvy.Tam je ukryté tajomstvo jeho úspechu. Sú veci, ktoré sa jednoducho stať majú. Prídu v tom správnom načasovaní, ako prišli Pistols. Neutrónové bomby útočiace nielen na UK, ale na celý svet v podobe singlov ako "Pretty Vacant", ktorého refrén nemá chybu. Spievať ho môže vlastne každý.To isté vlastne platí o všetkých piesniach a refrénoch z platňe. Silnou stránkou sú texty. Jednoduchosť a údernosť priamo od podľahy. Nikto to neurobil nikdy lepšie pred érou punku. Od čias Never Mind the Bollocks sa týmto spôsobom zaujať podarilo aj GnR s Apettitom, Mansonovi s Antichrist Superstar. Konvencie už hádam ani viac posunuť nešlo.

V roku 2001 sme u kamaráta na VHS pozerali ťažko zohnateľný film Sid a Nancy, ktorého temná a depresívna atmosféra nás preniesla v čase. Na ten moment nikdy nezabudnem, najmä záver filmu, kde Sid údajne zabil Nancy v legendami opradenom hotely Chelsea. Sú momenty v rock n rollovej kultúre a k ním patria soundtracky akým je tento album. Od detstva som poznal skladby Zóny A a dojem z nej bol takmer totižný z dojmom z Pistols. Síce aní Zóna, ani Visací Zámek nehrali na lodi "God save the Queen" pri oslavách narodenín kráľovnej Alžbety, duch punk 77 ale priniesli do Československa. Príbeh Sex Pistols je príbeh tejto LP. Čokoľvek, čo prišlo po nej, už nemalo nič s tým, čo sa dialo v 1977.

» ostatní recenze alba Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
» popis a diskografie skupiny Sex Pistols

Strawbs - The Ferryman's Curse

Strawbs / The Ferryman's Curse (2017)

horyna | 4 stars | 26.04.2018

Po kapele Ten Years After se koncem minulého roku připoměla další výrazná akvizice, jejíž slávu a úspěch už dávno pokryla silná vrstva prachu. Jde o Cousinsovy Strawbs, kteří stejně jako Alvinova jednotka sklízeli své nejsladší plody během umělecky nejkreativnějšího období v hudebních dějinách, v sedmdesátých letech.

Asi těžko dnes může někdo očekávat od kapely dávno vysloužilých šedesátníků či sedmdesátníků nějakou vlastní revoluci, která by alespoň trošičku nabourala jejich léty zaběhaný styl. A proč taky. Trojice Cousins, Lambert a Cronk spolu zažila nejslavnější období souboru okolo hypnoticky tajemné nahrávky Ghosts, ze které se snaží čerpat a vycházet i na nosiči aktuálním.

Daveův uhrančivý recitativní mluvozpěv a vznešená nálada, ve které mají klasické kytary často hlavní slovo, promlouvá k divákovi stále stejně sugestivně a s potřebným zaujetím. V tvorbě kapely hrál často podstatnou roli duchovní rozměr. Vznešenou atmosféru tichého rozjímání se pokoušejí noví Strawbs zpečetit ve skladbách The Song Of Infinite Sadness, The Familiarity Of Old Lovers, When The Spirit Moves, mystické předehře The Reckoning a v písni titulní.

Trošičku tu bohužel postrádám výraznější elán a inovativnějšího ducha. Chybí moment překvapení. Ale i přes mé drobné výtky je tato deska pestrá, hravá a instrumentálně bohatě zdobná. Její náplň mi malinko připomíná období alba Nomadness, desky multižánrové a otevřené různým vlivům z různých prostředí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Strawbs - The Ferryman's Curse
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo

Picchio dal Pozzo / Picchio Dal Pozzo (1976)

northman | 5 stars | 25.04.2018

Italskou skupinu Picchio dal Pozzo jsem poznal nedávno, myslím, že když vyšlo debutové album, tak se k nám v té době nedostalo a skupina hrála hudbu, která nebyla až tak posluchačsky vděčná. Seznámil jsem se s nimi prostřednictvím prvních dvou nově vydaných desek na vinylu. Původní vydání dosahují vysokých cen, nedivím se, jedná se o kvalitní hudbu, která tehdy nevyšla ve velkém nákladu.

Podle mě skupina připomíná rozcinkanou a melodickou verzi britských Soft Machine a hodně se podobá skupinám jako National Health a Hatfield & The North. Jedná se převážně o instrumentální skladby s místy polo mluveným a sborovým vokálem, který působí spíše jako další nástroj. Co vás zaujme jsou výborné instrumentální výkony jednotlivých hráčů a po remasteru má deska dobrý zvuk. Tuším, že jsem někde četl, že skupina měla být zařazena do katalogu Recommended Records, neznám důvod, proč z toho sešlo. Místy jsou slyšet vlivy Franka Zappy hlavně v aranžmá dechů, Frank Zappa byl velkou inspirací pro skupiny v tomto sdružení. Mně osobně se líbí skladby Merta, Seppia a Napier, ale ani zbytek není vata.

Tahle deska je skutečně výborná a určitě si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí dostává. Já této desce dávám maximální počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo
» popis a diskografie skupiny Picchio dal Pozzo

Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero (1973)

horyna | 5 stars | 24.04.2018

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

pinkman | 4 stars | 24.04.2018

Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.

Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.

Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.

Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Black Sabbath / Forbidden

northman
Taky se mi líbí tahle deska, je správně tvrdá a co se týká zvuku, tak když si vzpomenu na...

Bohemia / Zrnko písku

Snake
Před lety jsem "študoval" tuzemskou rockovou scénu sedmdesátých let a snažil se poslechnout -...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12314 recenzí
2160 skupin
167901 příspěvků ve fóru
2572 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000