Shadowland Enslaved Ulver Sky King Gizzard & The Lizard Wizard Makovský, Miloš Buffalo Rale This Will Destroy You Odin

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Testament - Low

Testament / Low (1994)

EasyRocker | 4 stars | 22.06.2017

Když roku 1994 došly zprávy o výrazné kytarové obměně v řadách těchto thrashových nestorů zpoza oceánu, byla metalová veřejnost pořádně nervózní. Alex Skolnick je totiž stěží nahraditelný génius, na jehož až do jazzu sahajícího talentu stálo celé kytarové pojetí kapely. Ovšem génius byl i ten, kdo ho nahradil - extrémně metalový světoběžník James Murphy.

Titulní skladba zahřmí hned ocelově chladnými, jako hurikán se valícími riffy, podporovanými Tempestovou demoliční jízdou - první nováček v akci. Je tu patentní, natlakovaný Chuck Billy. Úvod v duchu běsů a temných démonů se spalujícími mezihrami, dočkáme se i sólíčka strunného novice.

Legions (In Hiding) je technickou riffovou hitparádou - rozpoutaný boj riffmistra Petersona a čerstvě zavánějících Murphyho ornamentů. Vše skvostně zasazeno do rytmicky orámovaného kovového hukotu.

Hail Mary je melodickým, typicky testamentovsky vedeným příbojem s neodolatelným refrénovým řevem Chucka Billyho. Ten chlapík by probudil i celý stadion, kdyby to šlo. Těžká houpačka, líznutá moderními proudy té doby.

Jednou z nejpůsobivějších balad nejen Testament, ale určitě i celého žánru, je Trail of Tears. Magická atmosféra dávno zapomenutých časů a skvostné představení krystalických tónů obou kytarových es. Chladivá, étericky vzduchem plující sóla se zaryla natrvalo do srdcí, ale i do kánonu žánru.

Shades of War je apokalyptickou řežbou, na pozadí Chuckova hromového řevu ale poznáváme melodické kytarové ornamenty. Thrashový kánon.

P.C. je další nekompromisní thrashovou sekanicí, jako by se v moderním hávu zjevila památná The Legacy, sedmero let předtím...

Dog Faced Gods pokračuje v těžkém thrashovém středu alba. Matematicky přesná intenzívní strojovna, poodhalující tajuplná zákoutí tvorby pozdějších šílenců jako SYL, Meshuggah, ale i Korn. Tlak a děsivá síla.

All I Could Bleed je taky kusem, kde si zrovna nezrelaxujete při večeři v rodinném kruhu. Technicky vedená exhibice s hřmotným Chuckovým hrdlem.

Instrumentálka Urutsukidoji je magickou, bizarní přehlídkou, ne náhodou čerpající názvem japonské inspirace. Dokonale se tu vyřádí za čtyřmi dráty Greg Christian, jsou tu zapojeny obskurní samply a úchylné hlasové ústřižky, ale i industriálně chladivá sóla.

Chasing Fear je moderně skákající metalovým hřmotem, skládajícím poklonu bližším a vzdálenějším sousedům metalovým - Machine Head, Panteře nebo Slayer. Opět skvělá Christianova basová střelba, jeho rytmický kolega Tempesta demoluje vše v dohledu. Nakonec velebné sólo.

Přichází Ride, suchopárné a děsivé riffové bičování, rozostřený, apokalyptický zvukový příboj a děsivá rytmická palba.

Po plnokrevné hostině musí přijít krásně melodicky vyvedená a oběma kytaristy skvostně otesaná, posmutnělá instrumentálka Last Call, mířící do závěru.

Album je Wagenerem posunuto do tenčího, šťavnatějšího zvuku, který popřál prostoru oběma personám za kytarovými monstry. Thrash byl ale vypuštěn řádsky a album vkusně reagovalo i na moderní trendy, které se valily všude kolem. Hrdá a čestná čtyřka.

» ostatní recenze alba Testament - Low
» popis a diskografie skupiny Testament

Vanilla Fudge - Vanilla Fudge

Vanilla Fudge / Vanilla Fudge (1967)

Martin H | 5 stars | 22.06.2017

Hammondy drtící svým zvukem vše, co jim stojí v cestě. Tak tohle mě napadlo, když jsem konečně slyšel první desku Američanů Vanilla Fudge. Do té doby jsem znal pouze jejich předělávku hitu vokální dívčí skupiny Supremes You Keep Me Hangin' On, silně zpomalenou oproti originálu. A hlavně informace, že bez této partičky by hard rock vzoru Deep Purple či Uriah Heep vypadal a zněl asi jinak, mě nenechávala chladnou. Nehledě na to, že pánové Kluka a Váně ze skupiny Progres je neustále uvádějí jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů.

Těch sedm kompozic obsažených na této eponymní desce je nahráno podle následujícího hesla: „Když je něco rychlé a svižné, tak to zpomalme, jakmile je něco už pomalé, tak to zpomalme ještě víc, možná až na únosnou mez.“ Navíc se jedná o coververze velice známých hitů, ale mnohdy překopaných k nepoznání. Zvláště s poslední skladbou Eleanor Rigby jsem měl trošičku problém, protože jsem zpočátku nemohl původní melodii v tom masivním varhanním oparu nalézt. Přímočarost originálu je ta tam, totéž se děje i druhému zástupci z tvorby Beatles, písni Ticket to Ride. Skladba People Get Ready je ozdobena až kostelně znějícími vícehlasy, které jen podtrhují naléhavost v hlase zpěváka a klávesáka Marka Steina. Dlouho jsem si myslel, že ten chlápek má černou pleť, tak je jeho hlas výrazný. Když k tomu připočteme přesnou a výbušnou rytmiku pánů Bogerta a Appice a místy až hardrockově ostrou kytaru Vince Martella, máme pohromadě předchůdce všech těch opusů z rodu July Morning a Child in Time.

Psychedelie a hardrocková břitkost zde vytvořila hudební koktejl, bez něhož by možná některé kapely zněly jinak. Vanilla Fudge ukázali cestu a rocková hudba jim vděčí za mnohé. A nyní také chápu, kde vzal Joe Cocker za pár měsíců inspiraci.

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge

Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

Tomáš Rojt | 4 stars | 22.06.2017

Progrocková „supergroup“ se po svém vzniku v roce 2015 prezentuje druhým albem necelý rok po svém debutu. To může znamenat jediné – šuplíky hudebních nápadů Nicka Beggse jsou plné a spolu se zbývajícími členy Marco Minnemannem a Rogerem Kingem mají chuť tvořit a hrát dohromady i nadále. Už od počátku je cítit rychlejší tempo a poměrně hutný sound, který je tvořen především Beggsovými kytarami a rytmus udávajícími bicími Marco Minnemanna. Roger King se zpočátku drží spíše v pozadí, ale i tak si jeho klávesové vyhrávky vychutnáte. Na první poslech jsou určitě příjemným osvěžením v mírnějším tempu nahraná a skvěle zaranžovaná „Early Warning“, vícevrstevná „The Singing Fish of Batticaloa“ a instrumentálky „Lament“ a „The Andromeda Strain“. Nepřehlédnutelná je sugestivní „Window onto the Sun“ s výraznou melodií. Typickým znakem se stává téměř poprocková balada na závěr. Tentokrát tuto roli obstarává skladbička „Stranger than Fiction“. Mimochodem, všechny tři členy pojí dohromady koncertování se Stevem Wilsonem a Stevem Hackettem, což se zdá být výhodou z hlediska společného hudebního cítění a inspirace. Nebylo ale určitě jednoduché vyhranit se oproti domovským koncertním formacím, neboť uši hudebních kritiků i fanoušků jsou bystré a každou notu, která sklouzne k plagiátorství, tvrdě trestají. Originalita a kvalita byly tedy asi hlavními faktory při tvorbě tohoto alba. A budiž řečeno, že tato snaha vyzněla velmi sympaticky.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Puhdys - Wilder Frieden

Puhdys / Wilder Frieden (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 21.06.2017

Puhdys byli a jsou mistři toho, jak na sebe upoutat pozornost. Jejich marketingovou zručnost překonali snad jen Kiss.

Před vydáním desky Wilden Frieden si tři členové kapely stačili zahrát ve filmu Comeback für Freddy Baker s hvězdou stříbrného plátna Mariem Adorfem, (ten si s nimi na oplátku živě střihnul song Gigolo a my máme možnost ji v tomto provedení na CD poslechnout), složili píseň Was gut ist setzt sich durch do reklamy na Berliner Pisner a song Was braucht man pro reklamu telekomunikační firmy EWE a Berlínskému fotbalovému klubu 1. FC Union napsali skvělou hymnu s názvem Eisern Union 2000.

To nejlepší na konec. Pro spolupráci na singlu Wut will nicht sterben ve stylu Rammstein nepřizvali nikoho jiného, než samotného leadra tohoto spolku - Tilla Lindemanna k velké nelibosti jeho managementu. Byla to však forma vyjádření respektu a vzájemné podpory dvou skupin z NDR.

Na YTB najdete desítky variací této písně, většina fandů jej tam mylně vkládá a označuje jako výtvor Rammstein, tak silně song evokuje jejich tvorbu. Je fakt výborný a úplně stačí, když Tille zarecituje refrén, tak člověka až mrazí, jak Puhdys dokázali skladatelsky vyhmátnout gró této německé kovové úderky.

V podobném duchu zní i titulní skladba Wilden Frieden. Za povšimnutí stojí i Dieser Tag gehört dir v duchu nejlepších tradic melodických linií Puhdys a šílená, ale zajímavá Hipp Hipp Hurra, připomíná mi to třikrát zrychlený dávný hit TV Show s infarktovým, pěkně nasamplovaným metalickým riffem v refrénu. Výše zmiňovaný duet Gigolo uzavírá to zajímavé a podstatné na albu, ostatní písně plynou v proudu německého radio popu.

Předchozí deska Frei wie die Geier byla vydána u malé německé firmy Dakota, což byl label velkého fandy Puhdys, Huberta Bayera. Hudebníci z vlastních zdrojů i Bayer investovali velkou sumu do drahého studia a ač se na desce nacházely solidní písně a deska měla nadupaný a vymazlený zvuk, nijaký zásadní průlom nezpůsobila. Nicméně zájem o kapelu byl, proto s nimi podepsala smlouvu mamutí BMG. Tím měla kapela zajištěnou celosvětovou distribuci a masivní reklamní kampaň.

Nicméně vždy je něco za něco. Orientace firmy na výkon (resp.na prodej) byla velká, což se ne vždy projeví pozitivně na repertoáru. Rovněž zvuk ve studiu dle diktátu doby dynamicky ořezali, ale to není chyba hudebníků, nýbrž bolest celé dnešní doby.....

» ostatní recenze alba Puhdys - Wilder Frieden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

Snake | 5 stars | 21.06.2017

AMS – AMS244CD, Said Record – AMS244CD /2015/
Papersleeve, Gatefold, Comes with OBI

Apoteosi je další jednoalbumovou perličkou ze zdánlivě nevyčerpatelné pokladnice hudby sedmdesátých let. Kapela pochází z italské Kalábrie a její jádro tvořili sourozenci Silvana, Massimo a Federico Idà. Jediná placka jim vyšla v roce 1975 u (na italskou lidovou hudbu specializované) firmičky "Said Record", kterou vlastnil jejich otec a s trochou nadsázky by se tak dalo poznamenat, že to vypadá na malej rodinnej podnik ve stylu Kelly Family. Ta hudba je naštěstí o něčem docela jiném...

Sotva 35 minut dlouhé album nabízí vysoce melodický a především klávesově orientovaný prog rock, zcela srovnatelný s major labely podporovanými velikány Le Orme, Banco, P.F.M, nebo New Trolls. Na zatím poslední reedici od AMS Rec. (2015) se nachází osm do sebe všelijak pospojovaných skladeb a orientace v track listu je tak trochu nesnadná.

Úvod je víc, než slibný. Embrion je sice jenom dvě a půl minuty dlouhou instrumentální introdukcí, ale už tady si vychutnávám hřejivý a ve vlnách se přelévající zvuk klávesových nástrojů provázených pregnantní baskytarou. Páteří alba jsou skladby s pořadovým číslem dvě a tři, tedy Prima Realtà a Frammentaria Rivolta. Dohromady tvoří bezmála patnáct minut dlouhou suitu a pro mě i první z vrcholů alba. V instrumentální předehře defilují motivy jeden chytlavější než druhý a když se poprvé ozve hlásek mladičké Silvany Idà, jdu definitivně do kolen. Ovšem následující minuty jsou již zcela vyhrazeny instrumentálním eskapádám a tak tiše obdivuji umění "zázračného dítěte", tehdy teprve čtrnáctiletého klávesisty Massima Idà. Podotýkám, že se to všechno odehrává ve svižném tempu a basa spolu s členitými bicími (jsme v letech sedmdesátých, tady žádné bum čvacht skutečně nehrozí) tvrdí muziku. V samotném závěru skladby se ještě na okamžik ozve éterický zpěv Silvany Idà, ale to už první polovina alba pomalu končí...

Druhý vrchol tvoří tracky 4, 5 a 6 a znovu je to taková (mini)suita - Il Grande Disumano / Oratorio (Chorale) / Attesa. Il Grande Disumano je opět pěkně od podlahy, rychlá a téměř instrumentální, vždyť trocha zpěvu - a tentokrát je to mužský hlas, kytarista Franco Vinci - je ke slyšení až v jejím úplném závěru. Dojímavě krásná Chorale, s dětsky vysokým hláskem Silvany Idà tvoří přemostění do energické instrumentálky Attesa, která celou (mini)suitu uzavírá. Ještě následující písnička Dimensione Da Sogno je přesně v duchu předcházejících skladeb, ovšem s nástupem poslední Apoteosi přichází výrazná změna. Basa s bicími udávají hypnoticky monotóní a takřka neměnný rytmus, klávesy vyluzují strašidelné zvuky a nálada skladby je výrazně psychedelická. Poněkud tíživá tečka za velmi melodickým a pozitivními emocemi doslova přetékajícím albem...

Reedice od AMS je - jak už je jejich dobrým zvykem - pěkná, v podobě rozkládací mini vinyl repliky. Vnitřek obalu obsahuje texty písní a archivní fotografie, čtyřstránkový booklet biografii kapely od Matthiase Schellera. Zvuk je průrazný, velmi detailní a je doslova balzámem pro každá prog rocková ouška, který doporučují čtyři z pěti ušních lékařů (ten pátý nedá dopustit na The Division Bell).

Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

IQ - Frequency

IQ / Frequency (2009)

john l | 5 stars | 20.06.2017

Předpokládám že v Čechách(nevím jak na Slovensku), neexistuje podobný hudební web, které by se zabýval progresivní hudbou a na kterém, bych mohl tak skvělé kapele, jakou Iq pro mnoho lidí jsou, vyseknout aspoň maličkatou reklamu, formou melé recenze.

Kdyby se totiž vyhlašovala soutěž ve skromnosti, Holmes a spol. by obsadili první příčky. Tahleta kapela, stejně jako jejich hudba, na mě působí jako afrodiziakum. Při poslechu jejich alb se mi vyrovná a uklidní emoční hladina v krvi, srovnají pocity a zarovnají nervové kostrbaté výčnělky, vytvarované lidskou lstivostí, krutostí, egocentrismem, arogancí a slaboduchostí. Muzika Iq je prosta hudební komerce a podbízivosti. Svým pozitivním přístupem brojí proti otupělosti, malicherným prožitkům a urážlivému autoritářství.

Iq jsou věrozvěsti dobrých nálad, stejně jako byli v sedmdesátých letech Genesis.

Po necelých třiceti letech to v kapel zabalil jeden z předních ostrovních klávesáků Martin Orford. Jeho nástupce Mark Westworth, je snad ještě lepším hráčem (a to už je co říct), ale škoda, že si s kapelou nesedl, tak jak všichni předpokládali a na další nahrávce už nefiguruje. Myslím si, že díky němu je Frequency cítit nevšedním nádechem scifi.

Kdyby jste mě o půlnoci vzbudili a chtěli rychle slyšet, která nahrávka Petera Nichollase a jeho Iq je nejlepší, tak vám zamumlám něco ve stylu, já nevím, asi všechny. Možná ale nakonec řeknu, že je to Frequency, ta je totiž hodně specifická a technicky bere maximum. Nepostrádá všechny stylotvorné prvky pro opravdu velkou, neoprogovou záležitost. Jen netuším, odkud si Mike Holmes nechává pořád dovážet ty náklaďáky nových melodií.


» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ

Anathema - The Optimist

Anathema / The Optimist (2017)

horyna | 4 stars | 20.06.2017

Už tomu bude pětadvacet let, kdy kapela Anathema poprvé vystrčila svůj nosánek ze zatuchlých síní doom metalu, v anglickém hrabství Lancashire. V jejich začátcích ji uctívali především gotikou posedlí metalisté, pro něž byla devadesátá léta jakousi obrodou a "nový hudební styl" živnou půdou na neprozkoumaném územím. Charakterizovali jej pomalinku se táhnoucí, těžké kytarové stěny, šité po vzoru Black Sabbath a Candlemass.

Díky těmto obhroublým začátkům má kapela dodnes stylizační smůlu, jelikož ji nezanedbatelná část hudebně smýšlející populace, bude už navždy řadit mezi zaprodance, přeběhlíky a trendaře (na rozdíl od obloukem se navrátivších kopírovaček P. L. a M. D. B.) Cavanaghovci toho času, během pouhých čtyř let, prodělají obrovskou změnu a už na třetím albu Eternity, zcela mění svůj hudební model. Raketový vývoj se výrazně podepíše na stále se zlepšující produkci Alternative 4 a Judgement (ke kterým se dodnes spousty jedinců stále obrací jako k ikonickým) a přitáhne hordy nových fans i uznání soudobou kritikou. Po experimentálnějších a spíše rockových nahrávkách A Fine... a Natural... přichází sedmiletý odpočinek. Tento tvůrčí půst byl ukončen nově nastartovanou a částečně přesbrojenou kapelou, v čele s famózní nahrávkou We’re Here Because We’re Here.

Od té doby nám naši Liverpoolané servíruje nová alba opět v pravidelných intervalech a na každém z nich se snaží posunout svoji vyšlechtěnou, osobitou a prchavým emočním kouzlem provoněnou muziku kupředu. Postupují po drobných krůčcích, aniž by jakkoliv stagnovali, klopítali, nebo se, nedej bože opakovali.
A tak jsou mezi námi ti, kteří je následují s chutí a uši bedlivě nastražují, aby jim neunikl ani jediný tón z malebného hlásku, dnes už výrazně dominantnější zpěvačky Lee Douglas, která pomaloučku přebírá hlavní pěvecké otěže a Vincentův vokál nepatrně vytěsňuje.
A samozřejmě i ti, jež budou kapelu už navždy osočovat s plagiátorství sebe samých, elektronické nudy, zaslepeného egocentrismu, či úpadku do alternativního mainstreamu.

Před vydáním alba kapela avízovala zprávu, o tématické návaznosti na desku A Fine... Po textové stránce snad, ovšem po té hudební se o žádný "návrat" rozhodně nejedná. Optimist pokračuje přesně v místech, kam už předchozí Satellity nedosahovali, nebo se s nimi z půli překrývají. Porce melancholie je ještě roztahanější a některé skladby budí dojem zbytečně uspávací. Občasná monotónnost je ke škodě věci, ale pokud má člověk ve chvíli, kdy mačká tlačítko play svou náladu vyšponovanou do ezoteričtějších pater, nic nebrání, ani by se s nahrávkou bezpečně pomazlil.

K jednotlivým skladbám se prozatím vyjadřovat nebudu, nahrávku nemám prostudovanou natolik, abych dokázal vypichnout její silné momenty. Po prvních seznamovacích dotecích, je splývající efekt stále hodně hmatatelný.

Z (nové) muziky kapely Anathema, z polohy, ve které se dnes nachází, není těžké vycítit, jak moc jí pánové a dáma věří a spokojeně se v ní koupou. Za sebe bych těmi očistnými přípravky trochu šetřil, menší porce bublinek a zředěnosti, by pokožku vycídila o poznání důkladněji.

Kdysi nášivkami zarostlý rejpal opět pronese opakující se úpadkářskou formulku a do budoucna hledící rocker pozitivec zajásá, nad dalším rozkvetlým pupencem v sadu jménem Anathema.

Osobně se přikloním k té druhé kategorii, ovšem s připomínkou k přecitlivělé hudební vláčnosti, která místy budí dojem až přehnaného sentimentu a jisté akademické setrvačnosti.



» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema

Gentle Giant - Free Hand

Gentle Giant / Free Hand (1975)

| 5 stars | 19.06.2017

Album Free Hand řadím mezi nejdokonalejší nahrávky bratrů Schulmanů a jejich party. Obsahuje všechno, kvůli čemu má posluchač tuto kapelu tak rád. Rozsáhlá kompoziční variabilita, která je předložena na smysluplné progresivní linii, může těžko nechat dlouholetého sběratele díla G. G. bez odezvy.

Slyším velký přitlak k jazzu ve skladbě Just The Same, staroanglické kánonové vokální tradice v On Reflection, prog-rock a fusion první ligy v titulní Free Hand a Time To Kill. Návrat do renesanční doby se děje prostřednictvím chrámových ozvěn v His Last Voyage a instrumentální dvorní etikety Talybont. Zúčtování v příkladném stylu Gentle Giant má název Mobile. Luxusní muzika pro luxusní chvíle.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Edensong - Years In The Garden Of Years

Edensong / Years In The Garden Of Years (2016)

horyna | 5 stars | 19.06.2017

Chtě nechtě, v prvé řadě musím poděkovat Saigonovi za skvělý tip. To on mi tuto kapelu představil a posléze mě i nasměroval k jejich loňskému albu - jemu tedy patří první díky.

Skutečně jde o nevšední a originální zážitek s muzikou, která je s progem spjata stejně nedělitelně, jako je pomocí točité šňůry spojeno (dnes už historické) sluchátko telefonního přístroje se svou mateřskou základnou. Navíc je hudba Edensong aranžérsky precizně tvarovaná jako nějaká krásně prorostlá, načančaná bonsaj. Ovšem nejde zde o pastvu pro oči, nýbrž pro uši.

V případě desky "roky v zahradě let" (vskutku originální název, stejně jako interesantní obal i design uvnitř bookletu), se jedná o vysoce flexibilní instrumentální představení. Už z úvodních minut jde pocítit občerstvující odér něčeho, co tu v podobné poloze neslýcháme běžně a postupně je nám vnuknuta myšlenka, že to není jen bohapustý klam, ale že se chlapci z Edensong svým bohatým pojetím skutečně snaží ozdravit jedno z chapadel moderní progresivní hudby.

Zřejmým odlišovacím faktorem je využití sólové flétny, postavené do nástrojové roviny po vzoru Jethro Tull, stejně jako přidaná komorní aranžmá pro violoncello(a), dodávající hudbě této party velice svojský a svobodný rozhled. Občas se atmosféra rockově přihustí, prosáknou temnější prvky, díky čemuž vyniknou jemné pastorální stíny s folkovými kořeny, jež se za pomocí symfonického výraziva transformují do strhující progresivní bitvy. Jasnou doménou Edensong jsou velice časté změny temp a nálad, což opět naznačuje různorodost a všestrannost jejich muziky. Zvuk je doslova eňo ňuňo, krásně čitelný, plný a vyzrálý s nuantními dynamickými přechody, vzrušující i melancholický zároveň.

Na desce najdeme dvě instrumentální představení, které se s narůstající minutáží dokáží transformovat do zničující prog rockové mašinérie. Nejsou to žádná umělohmotná vylamovátka, ale precizně zaranžované záležitosti, praskající pod náporem intenzity hudebního talentu instrumentálně velice šikovných profíků.

Pokud bych měl hledat kapely, ke kterým by se dala jejich hudba přirovnat, slyším tu částečně Echolyn (z dob jejich stejnojmenného dvojalba), trochu Discipline a díky flétně samozřejmě ráznější a méně folkově přečtené Jethro Tull. Španělky občas zabrousí k akustickým Opeth a klavírní chodbičky proklestil free jazz a fusion.

Edensong se snaží oslovit muzikou maximálně vyzrálou, která je určena pro progrockové abonenty všech věkových kategorií, zde pak pro lidi jako Mayak, Brano, PaloM a určitě spoustu dalších. Naschvál ji ochutnejte a třeba se na udici, políčenou v této vznešené zahradě pocitů, chytnete stejně "naivně", jako vousatý sumec Horyna.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

Martin H | 5 stars | 18.06.2017

Tajemná postava bojovníka na obalu desky Argus nutí k otázkám. Kdo to je? Je to onen bájný pastýř, stooký obr Argus, nebo se jedná o starořeckého bojovníka, hoplítu, čekajícího na svou falangu. A co hudba ukrytá uvnitř, bude také podobně tajuplná? Nezbývá, než se konečně do této zvláštní desky zaposlouchat.

Skupina Wishbone Ash zde předkládá sedm kompozic, které vyvolávají představu dávných hrdinských časů, z nichž je slyšet řinčení bronzových a železných mečů o pevné štíty a svištění šípů prorážejících vzduch nad válečnou plání. Oba kytaroví hrdinové, tedy Andy Powell a Ted Turner, zde předvádějí nádherné šarvátky, ze kterých vycházejí vítězně oba dva, a elegantně si předávají jednotlivé sólové party. Navíc si společně s baskytaristou Martinem Turnerem rozdělili jednotlivé pěvecké výstupy, což vyvolává místy představu vokálního kouzlení v éře hippies. Pouze skladba Leaf and Stream je ozdobena jediným hlasem, a to právě Martinovým.

Hudba zde předkládaná také vzbuzuje různé otázky. Je to skutečně hard rock? Pomalejší pasáže místa připomínají poblouznění folk rockem, jindy dokonalé prolínání dvou sólových kytar vyvolává představu jisté progrese v rámci žánru (je vidět, kde ti různí Judas Priest a Iron Maiden brali později inspiraci). Nebudu zde pitvat jednotlivé skladby, natolik je deska tematicky a hudebně sevřená a soudržná. Pouze vyzdvihnu úvodní opus Time Was, který se z počátečního folkového kouzlení mávnutím meče stane velice dravou štikou v této zajímavé rockové řece. V následující Sometime World se blýskne basovým sólem Martin Turner, přičemž obě kytary obalují tuto výraznou basovou linku ozdobnými ornamenty a kudrlinkami. A takto bych mohl pokračovat dále. Hrdinské představy ve mně nejvíc vyvolává předposlední kompozice Warrior zvolna přecházející do nádherné skladby Throw Down The Sword ozdobené vynikajícím sólem Andyho Powella.

Přiznám se, že album jsem neznal, ale pod vlivem kladných ohlasů zde na progboardu jsem si desku pořídil a nelituji. Skvost. A v tom je hudba nádherná, neboť je pořád co objevovat.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Olympic - Prázdniny na Zemi

Olympic / Prázdniny na Zemi (1980)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2017

Po dlouhé době jsem si opět pustil tenhle monotematický majstrštyk a nestačil jsem žasnout. Sedm ekologických témat (voda, země, strom, vzduch atd.) zpracovaných do skvělého konceptu.

Famózní a nadčasové texty Zdeňka Rytíře, ze kterých mám občas dokonce i husí kůži. (Tak silné to je - a vůbec Rytíře považuji za opravdového Pana Textaře). Potom samozřejmě i skvělé melodické nápady. Všechno je to zarámované do návštěvy mimozemšťanů.

Vždycky mě fascinoval závěr desky, kde se opakuje stále stejná, opravdu nádherná melodie, která poté zničehonic skončí. Nevěděl jsem nejdřív, co to mělo znamenat, až později jsem zjistil, že to signalizuje, že mimozemšťané už jsou tak daleko, že přestalo fungovat spojení.

Já nemám nic, co bych tomuhle opusu vytknul. Samozřejmě, že existuje plno "chytrolínů", kteří říkají, že Prázdniny Na Zemi je čisté kopírování pro mě naprosto ubohého Planetária a docela povedeného Dialogu S Vesmírem. Je to lež jako věž. Prázdniny Na Zemi jsou naprosto originální album s originálním konceptem a já jsem před tímto albem měl, mám a budu mít velký respekt.

Dvojce Janda-Rytíř (to, co předvedli na albu Jedeme, Jedeme, se dá těžko vyprávět) tímto albem dokázala, že má stále obrovskou sílu dělat mimořádné projekty.

» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

kamila | 4 stars | 17.06.2017

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973

Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973 (2002)

b.wolf | 5 stars | 17.06.2017

Čím dál častěji se vracím a vyhledávám hudbu 60. a 70. let minulého století, jelikož z nových kapel už toho moc k poslechu není. Výjimky se najdou, zbytek jsou jenom trapné kopírky 100x slyšeného.

Tak se stalo, že jsem při poslechu debutního alba Kansas narazil na vypalovačku Belexes a pátraje dál, zjistil jsem, že existuje banda, která se zove Proto-Kaw a po roce 2000 vydala čtyři "prý" super fošny, jak mi bylo sděleno. I jal jsem se shánět ony desky a maje zatím pouze první a poslední, hned jsem se dal do poslechu.

Už první skladba Hegemonium je skvostným vstupem a kdyby jenom ta. Vynikající Nactolos 21, vzpomínaná Belexes, i závěrečné live Cyclopy a Skont, to je zkrátka excelentní hudební extáze. Rozhodně musím pořídit i zbylé dvě desky. Hodnocení jednoznačné, počet * zde nestačí. 100/100

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden

Ulver / Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden (1997)

EasyRocker | 5 stars | 16.06.2017

Když už kontroverze, tak kontroverze. Když už zlovolná zkáza a temnota, tak ad absurdum. Norská scéna se pro mě před řadou let stala jaksi svatou, ale to, co se mnou urobil poslech této nahrávky, rovná se vyhlazení. Bylo to stejné jak před deseti lety, tak i dnes. Tohle je surovost i na blackmetalové poměry. Osmero norských vlčích hymnů jen pro fanatické černé duše. Vše je tu záměrně špatně, včetně umístění recenze na tento web.

První z osmi dílů je věnován strachu. To je ta správná poloha, kterou ve vás tohle monstrum vyvolává - úzkost, děs, zvuk na pokraji apokalypsy. Štípavý, sirnatý, prachmizerný zvuk, přes který se většina lidí ani do hudby nedostane. Co je tu ale největší skvost? Přece vichřičně ledové melodie v kytarových poryvech a skvostné akustické mezihry.

Druhá hymna s motivem ďábla je sevřený drtící černý pařát, i přes pračernou ultra neprostupnost tu ale z kytar srší melodické střepy. Jinak darkthroneovská brutální tma. Třetí nenávistný motiv má klasický norský spirálový riff, jinak dokonalý norský lesní příval zmaru a ledu, v čele s utloukající bicí kanonádou. Čtvrtý motiv člověka - ze studených smrtelných tikotů se pomalu zvedá z mlžné sněhové clony nádherná melodie, velící jako hlásná trouba k poslednímu útoku. Surový, neotesaný bojový hymnus.

Další norský kultovní masakr představuje páté téma o měsíci - norská klasika nejen hudebně, ale i symbolicky. Nástroje v destrukčním tempu sípají, naříkají a kvílejí, vše se podřizuje vichřici. Šesté téma vášně má proslulou, až do extrémního absolutna vyhnanou a neuvěřitelně vyšperkovanou melodii - hudba pracuje s tématem skvěle, přímo organicky. Ač černá řezničina, melodický podíl tvoří bizarní protipól k totálnímu zmaru. Sedmé téma osudu nastupuje pekelným způsobem, je to možné a dovolené u Ulver jen a pouze na této totálně zvrácené a násilné desce.

Vše, čeho se dotkli, má závan vysoké kvality. Jinak nabušená, makabrózní norská jízda, sekající špice lesních velikánů. Poslední motiv noci je zcela ve zničujícím duchu celé desky - do splašené severské noční jízdy jsou ale skvěle vkomponovány citlivé akustické vložky, které tento černočerný manifest jen lehce zlidšťují.

Když těchto 44 minut vyšlo, nechtěla část blackmetalové obce vůbec uvěřit, že je něco takového vůbec myšleno vážně. Objevila se spousta pokřiku a posměšků a na tohle album se nabalila tuna legend a nesmyslů, včetně toho, že byla nahrávána kdesi na lesní mýtině v norském zapadákově. Připravené černé duše, jako byla ta moje, vyslechla tenhle zničující manifest temnoty s respektem. 95% to tu spláchne do popelnice, ale to mi vůbec nevadí. Je to i ukázkou toho, co vše Ulver zpracovali.

» ostatní recenze alba Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden
» popis a diskografie skupiny Ulver

King Crimson - Three of a Perfect Pair

King Crimson / Three of a Perfect Pair (1984)

steve | 4 stars | 16.06.2017

Když budu hodně konkrétní, dokážu album rozpulit na dvě strany. První, ve které se zpívá dám pětku, druhé instrumentální trojku. Úvodní čtyřka je parádní, pak zábava rychle spadne, ale Dig me a Lark III mě těší. Brufordova hra mě hodně baví(koho ne)a styl, se kterým přišel Fripp je znovu revoluční. Pokolikáté už. Červená, modrá i žlutá je zkrátka dobrá, aneb hloupého kopni, chytrému napověz.

» ostatní recenze alba King Crimson - Three of a Perfect Pair
» popis a diskografie skupiny King Crimson

IQ - Seven Stories Into 98

IQ / Seven Stories Into 98 (1998)

jirka 7200 | 3 stars | 16.06.2017

Letos, na podzim roku 2017 uplyne neuvěřitelných 35 let od vydání první demo kazety anglické kapely IQ. Abychom byli na říjnové oslavy řádně připraveni, je třeba seznámit s touto tvorbou a písně řádně naposlouchat. Byla by totiž škoda, kdyby období, před vydáním debutní gramodesky bylo zapomenuto.

Takto uvažovali i členové kapely a po úspěšném dvojalbu Subterranea se rozhodli potěšit fandy a vydat ranou tvorbu na CD. Kvalita záznamu byla však otřesná, neboť původně byl materiál nahrán na čtyřstopý magnetofon a pásek nesčetně přehráván. Proto se IQ rozhodli k radikálnímu řešení. Zamluvili si na tři (!!!) dny studio Nomansland jejich dvorního zvukového inženýra Roba Aubreyho, aby v zájmu autenticity zaznamenali podobným způsobem nahrávky, jako před mnoha lety.

A výsledek je opravdu zdařilý. Je třeba této nahrávce dopřát trochu času. Samozřejmě, pokud si ji pustíme po CD Ever, připadne nám tato produkce poněkud jednoduchá, v aranžích chudší.

Snažší způsob, jak proniknout do útrob těchto skladeb a nalézt patřičné potěšení z nahrávky, je zcela jistě tento. Poslechněte si nejprve původní demo z roku 1982, která je připojena jako bonus na CD 2. Poté zasuňte do CD přehrávače novou verzi nahrávek a budete překvapeni a zcela to zcela jistě tak, že příjemně.

Nejprve zažijete šok, jak hudebníci rozvinuli svůj talent. Ačkoliv se jedná o stejné songy, instrumentální invence jednotlivých person je dechberoucí. Skladby jim přímo pod rukama rozvetly z malých poupat do zralých a barevných květů.

Zároveň vtiskli všem skladbám jednotný prog rockový kabátek s logem IQ. Je to znát třeba na skladbě Capital Letters či About Lake five, kde byly částečně umírněny jazz rockové vlivy, či zcela ostraněn reggae feeling ve skladbě Barbell Is In.

Jako největší perly této kolekce vnímám technickou Intelligence Quotient, již zmiňovanou Barbell Is In ve stylu sólovek Petera Gabriela, temný kousek s repetitivním rytmem world music, rockovou Fascination, která se několikrát zlomí výbornou syntenzátorovou mezihrou, či rovněž velmi svižnou It All Stops Here či tajemnou a romantickou Eloko Bella Neechi.

» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ

Shadowland - Through The Looking Glass

Shadowland / Through The Looking Glass (1994)

john l | 4 stars | 15.06.2017

Tomu říkám příjemná změna. V závěru recenze na první počin Shadowland, jsem už naznačil, že napříště by se mohlo urodit početnější stádo hvězd a od prvního poslechu kotouče Through the Looking Glass, mi bylo jasné, že tentokrát se Nolanova společnost trefila do černého.

Na začátku stojí příjemná kytarová věcička A Matter Of Perspective, ve které je cítit potřeba kapely, odlepit se od cukrovou vatou namíchané debutní desky. S dvojkou The Hunger, vás praští přes čumák mnohem tvrdší zvuk, průraznější aranžmá, větší živelnost a taktéž nový směr kapely, jedoucí po čerstvé progové silnici, u které nevidíte jenom kadeřavé klávesové kapusty, ale pěkně ostré trny růží. Ve stejném roce vydává také druhá Groomova parta Threshold svou novinku. Oproti Psychedelicatessen jsou nový Shadowland čajíčkovitější a košatější art rock, který nepotápí těžké metalové riffy a toporně dunivá, ušlapávající rytmika.

Na rozdíl od debutu, volí kapela častější pobyt na temných a ponurých místech, sází víc na atmosféru. Přesně taková je Dreams Of The Ferryman(pojednávající o sériovém vrahovi)a pokud posloucháte pozorně, nejde přeslechnout 100% zlepšení Nolana v práci s vokály. Co si tenhle chlápek najednou dovolí je neskutečné(že by inspirace Damianem Wilsonem?)

Half Moon Street pracuje s emocemi na plné obrátky, začátek je děsivý a vlastně celou skladbu svazuje provaz úzkosti. Tohle jsou Shadowland podlé mýho gusta.

Klasičtější spinetová záležitost When The World Turns To White, nahlédne s přispěním housliček do renesanční epochy a The Waking Hour zabalí hitový šat. Nolanův hlas tu pracuje na celé šiřce a skladbu bezpečně kontroluje.

Through The Looking Glass a svět Alenky za zrcadlem. Tady kouzlí Karl malebné akustické vzorce a Ian s jistotou buduje pevné basové podloží. Jde o dramatickou kompozici, podobnou dlouhým eposům z prvních alb Arena.

Malebná Mindgames uzavírá toto bombastické album a jeslti mám srovnávat, pak se logicky nabízí deska Pride, která Through malinko převyšuje, ale čtyři body si druzí Shadowland zaslouží rovněž.

» ostatní recenze alba Shadowland - Through The Looking Glass
» popis a diskografie skupiny Shadowland

Strawbs - Ghosts

Strawbs / Ghosts (1975)

horyna | 5 stars | 15.06.2017

Skromné přání na začátek: Nechť tato recenze poslouží, všem těm, kteří stejně jako kdysi já, zatouží objevovat vyjimečně kvalitní hudbu, částečně zapomenutých kapel, kterým v době největší slávy a působnosti, patřili stejně prestižní a cenněné vavříny, jaké dostávali větší a známější spolky, kooperující v těsném sousedství jedinečných Strawbs.

Kolega Gattolino kapele Strawbs na těchto stránkách věnoval zaslouženou pozornost a velice dobře popsal stav věcí u rozhodujících alb této party. Budiž jemu obrovské díky (i když netuším, zda-li tu ještě působí), za nasměrování na tu správnou cestu, po které se vydávám také já. Cestu objevování tvorby, velice přitažlivých a emocemi prostoupených děl, donedávna zcela neznámých ostrovních velikánů sedmé epochy.

Pořízení alba, třetího v mém případě od Strawbs, předznamenalo zcela náhodné objevení na jednom českém hudebním portále a tak bez sebemenšího zaváhání, jsem jal se objednávat.
Krásně vyvedený remaster s výborným zvukem a bonusem, dýchal novotou ale bláhové očekávání, že by snad mohlo jít o hudbu pokračující v odkazu historickém a duchovním, zrcadlově podobném na o čtyři roky starší model From the Witchwood, se rázem rozplynuly v nenávratno.
Hlas Davea Cousinse, tolik zde podobný na raného Gabriela mě stále směřuje někam mezi alba Foxtrot a Lamb Lies... Přitom tito Strawbs jsou výrazně svoji a jedineční.

Duchovní jednota ustoupila promyšleným strukturám. Chorální obraz doby o staletí nazpět přepustili místo větší dynamice, klasické rockové souhře basa/bicí a skrz písně vystupuje pompa, lechtající matku melancholii, nad níž krouží tajemní andělé středověku. Tyto aspekty jsou pak přítomné především ve dvou nejdelších složených kompozicích, uvodní Ghosts a úchvatně strašidelné The Life Auction.
Je tu ale i lehce hravá stránka desky, kompozicím Lemon Pie, Where Do You Go a Don't Try To Change Me nechybí vzdušnost a nenucenost.
A duchodní proporce jsou zase vtisknuty do první části Starshine/Angel Wine, dvojičky Remembering/You And, i v závěrečném chrámovém chorálu Grace Darling. Jako bonus přijde vydařená kompozice Changes Arrange Us.

Strawbs byli opravdu jedineční a myslím i hodně nedocenění. Bohatost jejich světa se právem dá nazvat absolutní hudbou.

» ostatní recenze alba Strawbs - Ghosts
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Shadowland - Ring Of Roses

Shadowland / Ring Of Roses (1992)

john l | 3 stars | 14.06.2017

Na krátké fragmenty o kultovní kapele Shadowland, jsem během své hudební dráhy už několikrát narazil a je dokonce možné, že jsem jednu z jejich nahrávek spatřil v devadesátých letech, v některém začouzeném music shopu.

Ve Vltavsko-Dunajském kraji(středoevropském), jde o celkem neznámou záležitost, která se během devadesátých let, kdy podobná muzika neměla na růžích ustláno a byla podsouvána do pozice poslední uklizečky na zabordeleném prog smetišti, stala cenným sběratelským spektáklem.

Kamarádi a hudební bratři Karl Groom a Clive Nolan nashromáždili pozitivní melodický materiál, v práci se inspirovali podobnou muzikou z osmdesátých let kapel Iq a Pendragon a po jejich vzoru se snažili vytvořit podobně velkolepé album. Jenže...

O Ring of Roses se neotírá ani zdaleka podobné fluidum jako o zde jmenované. Nepůsobí ani z půlky stylotvorně, jako kdysi pionýrské Script... od Marillion, velkých a nedostižných vzorů Shadowland. Sice jde o dílo zaměřené přímo na estetiku, hluboké emoce a silné melodie, ale někdy ani to nestačí. Svým způsobem je pevně zakořeněné v neo progu, možná až moc.

Karl Groom ukazuje o ždibec talentu navíc, než v začátcích Threshold, ačkoli často zní jako Steve Rothery, ale největší překvápko je Nolanův vokál. Má velmi příjemnou dikci a k takhle koncipované hudbě, dobře padnoucí rejstřík. Výsledek je překvapivě dobrý, Clive zpívá velice emocionálním způsobem. Shadowland je vlastně jeho dítě a přirovnat by se dal k optimistické etapě kapely Pendragon na začátku devadesátých let.

V bodování se budu držet zlaté střední, jestli jsem prvním Arena přidělil 3 stars, tady to nemůže být víc ani omylem. Něco mě ale říká, že napodruhé přijde výživnější sendvič. Někdy může i příliš mnoho melodií škodit.

Suma sumárum. V případě prvních Shadowland nejde o nic světoborného a povinného už vůbec ne. A termín "kultovní skupina" berte s hodně velkou rezervou.

» ostatní recenze alba Shadowland - Ring Of Roses
» popis a diskografie skupiny Shadowland

Queensrÿche - Rage For Order

Queensrÿche / Rage For Order (1986)

horyna | 5 stars | 14.06.2017

Jsou desky, které mám rád pro jejich typickou vlastnost, která je dokáže odlišit ať už od konkurence, nebo od svých rodiných soukmenovců. Jedním takovým albem je i deska Queensryche Rage for Order, pro její přidaný, výrazný progresivní element. Vnímám ji jako skutečně první prog- metalovou nahrávku, která otevřela brány dalším, hutněji orientovaným kapelám, kterým byla škatulka rock malá a měli v erbu psáno "tvořit sofistikovaněji" než bylo v kovovém sektoru obvyklé. A tak je v tomto oboru kapela okolo skladatelského génia Chrise DeGarma, vnímána jako pionýrská.

V mezipaměti, mám desku uloženou jako album dvojic. Znamená to, že z jejího obsahu vyzvednu několik spolukoketujících dvojskladeb, jedoucí po podobné hudební linii, avšak zaznamenávající hudebně-logické odlišnosti.
Jako nejrevolučnější položky alba, vnímám skladby Neue Regel a Screaming In Digital. Podobné už kapela ve své historii nikdy nenatočí. Ze zapojení samplů, programovaček a efektů, nejen do Tateova hlasu, mě mrazí při každém jejich poslechu.
Nejoblíbenější je dvojice po sobě jdoucích písní, vypjaté, I dream In Infra Red a veskrze démonické, The Whisper.
Na úkor provařené hitovky Silent Lucidity z Empire, si raději poslechu dvojici balad The Killing Words a poslední, překrásnou pískanou holubici, I Will Remember.
Opomenout nemohu ani skvělý cover od Lisy Dalbello, Gonna Get Close To You a vznešenou hymnu London.


Queensryche v roce 1986 stáli na prahu něčeho, čemuž pomáhali vzniknout a jež dostalo nálepku progresivní metal. Škoda jen, že jim samotným, se tahle cedulka po osmi letech odlepila sama.



» ostatní recenze alba Queensrÿche - Rage For Order
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Adam6 | 5 stars | 13.06.2017

Škoda, že som ešte nebol na svete v roku 1983. Som totiž veľmi zvedavý, ako na tento album reagovali fanúšikovia, ktorí si mysleli, že progresívny rock už ide do hrobu. Škoda.

Ale nevadí, tak som ho počul o viac ako 30 rokov po jeho vydaní. A som z neho nadšený.

S titulnou skladbou Script for a Jester´s Tear som mal na začiatku mierne problémy. Teraz ju považujem za jednu z najlepších na albume. Taká Genesisovská. Začína pomaly, ale ako postupne graduje, páni sekajú jeden motív za druhým, potom príde znova skľudnenie v strede a napokon skvelé finále skladby. No a Fish je naozaj dominantný. Druhá, najkratšia He Knows You Know nie je síce zlá, ale pri konkurencii ostatných skladieb, nejako extra nevynikne. Iné je to ale s The Web, ktorá patrí medzi tie "ostatné". Hlavne druhá polovica skladby, kde sa to nápadmi len hemží je vynikajúca. Sme v polovici albumu a tu musím podotknúť, že kolega Russell mal zaujímavú myšlienku: "Člověk si říká - tohle tempo prostě nejde udržet a čeká, co bude dál. A zjistí, že jde". Nooo ja by som povedal, že to ide ešte lepšie. Začína to razantná Garden Party so zaujímavým Fishovým textom. O snoboch a klamároch. Pokračuje to, povedal by som Pinkfloydovskou baladou Chelsea Monday. Trewavas je skvelý basák, len tak mimochodom. No a najlepšie príde nakoniec. Forgotten Sons, ktorá mi trochu pripomína The Knife Od Genesis. Opäť skvelý Fishov text o nezmyselnosti vojny, no a páni muzikanti nám ukazujú, koľko toho ešte majú v repertoári.

No a to je len prvý album! Ani po recenziách na ďalšie albumy Marillionu, ktoré som si prečítal, som si nebol istý, či túto vysoko nastavenú laďku prekonajú. No a prekonali. Avšak čo sa mi páči na debute, je tá zvláštna, jedinečná atmosféra albumu.

Moje hodnotenie: opravdu výjimečný album.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Sound of Contact - Dimensionaut

Sound of Contact / Dimensionaut (2013)

john l | 5 stars | 13.06.2017

Rčení o jablku padajícím nedaleko od stromu, sedí na osobu Simona Collinse jako pr... na hrnec. Project Sound of Contact zaznamel v roce 2013 docela slušný ohlas a přinesl mezi progresivní sofílie zase něco nového. Všechno kolem tohoto bandu zavání vesmírnou odyseou. Název kapely, název alba, obal a textová stránka, kompletní nahrávka se inspiruje tam někde nahoře.

Hudebně jde o klasický neoprog, vlastně nee, vysoce originální neoprog. Stylové kotrmelce tu nepotkáte, zvuk je pevný, místy trochu vycizelovaný a příjemně chladivý, koncept zajímavý a fascinující. Není lehké v nahrávce vypíchnout stěžejní místa, jelikož se na vás ze všech stran tlačí přívaly jadrné a čerstvé melodiky. Album se vámi snaží prostoupit plynulým, velmi muzikálním proudem. Tady nenajdete ostré hrany, přehnané dynamické pády, ani žádné odbočky.

Collinsův, otci podobný vokál, k takové hudbě pěkně padne a vzdálenostně odtažitou atmosféru ještě umocňuje.

Jde o futuristicky moderní album, které se vám s každým novým poslechem pěkně poodhalí a dá vzpomenout na zlaté časy Genesis z kraje sedmdesátých let. Povedená záležitost!

» ostatní recenze alba Sound of Contact - Dimensionaut
» popis a diskografie skupiny Sound of Contact

Enslaved - In Times

Enslaved / In Times (2015)

alienshore | 5 stars | 13.06.2017

Enslaved svoj sofistikovaný skladateľský rukopis dokážu ešte stále vyvíjať aj po takom albume akým bol RIITIIR. Album In Times len dokazuje neuveriteľnú životaschopnosť ich hudby. Stále siahajú po výrazných melódiách, no nechýba opäť black-metalový škrekot a psychedelicko-melancholický opar severského razenia. Navyše je atmosférou iný než jeho predchodca, aj keď by človek navonok povedal, že nie. Majú rokmi vypracovaný svoj štýl, ale stále ho dokážu naplniť plnohodnotnými motívmi, aranžmánmi a melodikou, ktorá vie zaujať hneď na prvý dojem.

Širší priestor je daný aj Herbrandovi Larsenovi, na ktorého čistý a oduševnený vokál sa vždy teším. Spŕška nadupaných riffov tiež stojí za pozornosť, tak ako vždy. Enslaved sa rýchlostne za každú cenu nikam nehrnie. Naopak, pomaly a intenzívne buduje pyramídu silných motívov, ktoré sa dostavajú neúprosne pod kožu. Každý vie čo má hrať a čo sa od neho vyžaduje. Onanistické tendencie tu nie sú prípustné a nad týmto dohliada Ivar Bjørnson, ktorý je (zatiaľ) neomylný v tvorení skutočne ambicióznych skladieb.

Thurisaz Dreaming valcuje svojou black-metalovou temnotou. Už samotný úvod naznačuje, že žiadne zakopnutie nehrozí, napriek tomu, že Enslaved je na hudobnej scéne už niekoľko dlhých rokov. Dá sa povedať, že jednou z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec z ich katalógu je dvojka s názvom Building With Fire. Po melodickej stránke zároveň aj najsilnejšia vec celého albumu. Zvuky zblúdilých gitár a lá King Crimson určite trochu prekvapia v One Thousand Years Of Rain, následne nato však Enslaved ide svojou cestou. Pozoruhodnou je iste aj titulná In Times, ktorá kombinuje prog-metal, prog-rock, power-metal a black-metal do jedného kompaktného celku. Melódie, ktoré Larsen v tejto skladbe spieva sú skutočne brilantné. Záverečná, výpravne poňatá Daylight podtrhuje silné stránky ich hudby a melodické gitarové sólo v jej strede rozhodne stojí za to.

In Times je "len" ďalší album, ktorý potvrdzuje, že Enslaved je fenomén v tom čo robia. Veľa prog-metalových kapiel by si kvôli niektorým nápadom a motívom nechali aj koleno prevŕtať, aby ich mohli mať za svoje. To, čo sa skrýva za úspechom tejto kapely je len tvrdá práca a talent. Fanúšikovia si v ich diskografii nachádzajú vždy to svoje, či už sú to ich black-metalové začiatky alebo práve neskoršie progresívnejšie ladené opusy. Jedno je však isté. Enslaved priniesli do metalu prvotriednu kvalitu a tou oplýva aj In Times.

» ostatní recenze alba Enslaved - In Times
» popis a diskografie skupiny Enslaved

Enslaved - RIITIIR

Enslaved / RIITIIR (2012)

alienshore | 5 stars | 13.06.2017

Black-metal ma ako žáner veľmi neoslovuje, ale proste ak má niekto talent, tak je v podstate jedno, či tvorí "čierny kov" alebo nejakú popinu. Enslaved sú výnimoční hneď v niekoľkých veciach. Kapela sa nevzdala black-metalu a jeho typických znakov. Vytvorili si však oveľa ambicióznejšiu hudobnú formulku, ktorá účinne zasiahla širšie publikum. V podstate obohatili svoju hudbu o prog-rockové a prog-metalové prvky, čím výrazne spestrili svoj repertoár. Enslaved roku 1994 a Enslaved roku 2012, to sú ako keby dve odlišné kapely. Urazili teda už nejakú tú hudobnú púť a album RIITIIR je tiež dokumentom určitého stupňa napredovania, a ich progresivity.

Jedna z vecí, ktorá ma udivuje je kontinuita medzi blackovým (občas aj deathovým) a čistým vokálom. Obaja speváci sú vo svojom obore skvelí a prinášajú tak dve odlišné emócie. Grutle predstavuje zjazvenú tvár Enslaved a Herbrand tú ľudskejšiu a pokojnejšiu. Z pohľadu aranžmánov sa jedná o stopercentne progovú záležitosť. Ivar Bjørnson dospel na majstrovského skladateľa, ktorý dokázal umne skĺbiť extrém a melódiu do jedného sveta. Pôsobivým elementom v ich hudbe je určite atmosféra, ktorá je nielen mrazivo chladná, ale aj neobyčajne sugestívna.

RIITIIR je na prekvapenie napumpovaný výraznými skladbami. Potvrdzuje to hneď prvá Thoughts Like Hammers, ktorá ašpiruje na najlepší song celej dosky. Podobne ma oslovuje aj Veilburner, ktorá obsahuje dokonale poprepájané časti z extrémneho black-metalu, melodického power-metalu a viking-metalu. Nápaditým spôsobom sa využívajú aj klávesy, čo máme možnosť si vypočuť napr. v ďalšej kvalitnej nakladačke Roots Of The Mountain. Kvalitatívnu úroveň udržujú aj Materal a Storm Of Memories. V podstate tu potenciálny poslucháč nachádza kvantá vynikajúcich gitarových riffov a v každom ohľade pestré aranžmány. Metalisti budú najviac ohrňovať nos pri poslednej Forsaken, ktorá obsahuje pokojnejšie pasáže. Osobne ju beriem ako dobré zakončenie po predošlých sopečných erupciách a nepokojných prímorských vlnách.

Nuž, nie je to žiadna jednoduchá selanka na počúvanie. Nestráca však duchaprítomnosť a obsahuje kopec zaujímavých nosných motívov a melódií, ktoré sú na metalovú muziku dosť chytľavé. Album neskrýva ambicióznu myšlienku. Ponúka jednak pomerne náročnú hudbu, ale vyvažuje to na druhej strane takmer až hitovosťou v melodike. V tomto je Enslaved priam unikát, ak berieme do úvahy na akých základoch je postavená ich tvorba.

» ostatní recenze alba Enslaved - RIITIIR
» popis a diskografie skupiny Enslaved

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Ryback | 3 stars | 13.06.2017

Nemám rád Rogera Waterse. I když ho samozřejmě osobně neznám, vůbec mi není sympatická jeho koneckonců dostatečně známá povaha. A jeho sólová alba – častěji se při posleších vracím i k sólovkám Nicka Masona…
Vždycky mi zkrátka byla sympatičtější introverce Ricka než arogance Rogera…
Jeho řeči (původně jsem chtěl napsat kecy) typu „nikdy jsem nevěřil, že budeme undergroundovou skupinou“ nebaštím – když se podívám, jak prožíval v roce 1967 své hraní při Interstellar overdrive nebo jak řádil s gongem s vyceněným chrupem v italských Pompejích – nikdo mi nevymluví, že ho to nebavilo.

Tak jsem i přistupoval k jeho novému albu. Skepticky. Byť vydaném po tak dlouhé době po Amused to death, neočekával jsem nic za ta léta načerpaně originálního, natož novátorského. Očekával jsem klasiku: zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže a Rogerův nemuzikální zpěv a la pomoc, dávím se!, rezignaci na melodii a textovou posedlost politikou.

A přesně takhle album začíná. Uplyne první, druhá a třetí skladba a ústa uvnitř mé hlavy zívají, ale také se smějí a říkají: „Cos čekal?“
„Přesně tohle“, schizofrenně si/mu odpovídám.
Jenže u čtvrté skladby mé uši už při prvním poslechu zpozorněly: Jasně slyším hudební motiv ze Sheep z Animals. Musím ale být spravedlivý - výborná a svěží skladba. A představuju si za klávesami Ricka a za kytarou Davida a říkám si, jak by ta skladba pak ještě lépe zněla. Napadla ta podobnost s Animals, čerpal z Animals i Roger, nebo je to náhoda? Nevím, a je to v podstatě jedno. Pro mě první výborná skladba na albu, zní hudebně opravdu svěže a také kupodivu díky klávesám moderně. Potom se opět přeneseme někam do roku 1983, Broken bones jak by vypadla z Final cut. Následuje ústřední skladba Is this the life we really want?, hudebně opět skvělé. Jsem překvapen. Trochu v tom slyším Radiohead, ale co. Máme tu melancholickou progrockovou skladbu, která je, ano, (i) o hudbě! – u Rogera pokrok a palec nahoru ;-).
A další pozitivní překvapení přichází se skladbou Smell the roses – ty kytary (opět se nedá nevzpomenout na Davida, ten tam měl hrát!), basa, rytmus celkově… ano, připomíná to staré Floydy, a proto se mi to líbí a pochybuji, že v tom budu sám. Zbytek alba mnou tak nějak prošumí/odšumí podobně jako úvodní skladby…

Tři a půl bodu zaokrouhluji dolů.
Celkově nicméně upřímně oceňuji jedno, Roger je starý a bohatý člověk (a osobně snad konečně i spokojený) a udělal si prostě album tak, jak chtěl. Nicméně kdybych chtěl být cynický, mohl bych to uzavřít doporučením, že napříště by Roger měl už směřovat svou iniciativu spíš třeba k již projeveným snahám zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar

Ulver / The Assassination Of Julius Caesar (2017)

Antony | 0 stars | 12.06.2017

Miluju pop. Je užitečný. Osvěžující. Jako všude, i v něm se dají najít perly. Jsou zde velikáni, masa následovníků, ještě větší masa vezoucích se na vlně momentálního trendu, i zbytek podprůměrných vlezlounů, co to prostě jen tak zkouší. Pop, to jsou nenáročné davy prahnoucí po instantním požitku. Pop je nenahraditelný jako nenáročný oddech i relax. Musí se umět dobře napsat, produkovat, interpretovat. To dokáže málokdo. V tomhle se pop neliší od ostatních žánrů. Musí se umět.

Je smůlou pop music, že se v ní vyskytuje nejvíc neumětelů všeho druhu. Vyvolává mylný dojem jednoduchosti. Ano, zní často jednoduše. Avšak ta popina, která vykazuje špičkovou kvalitu, musela být tvořena se stejnou mírou ojedinělého talentu, jako kterákoli jiná povedená muzika z jiných stylových oblastí. Ona ta přímočará snaha o hit není žádná sranda.

Je zajímavé sledovat, kam všude pop proniká. Jeho schopnost infiltrovat libovolný styl je obdivuhodná. Je to však téměř vždy na úkor kvality daného stylu, o obohacení se jedná jen výjimečně. Je to spíš kontaminace degradujícím parazitismem. Zápach popu je ve většině hudebních stylů nežádoucí a nesnesitelný. Narušuje integritu hudby, páchá škody. Jak lze s úspěchem provozovat fúze různorodých stylů, pop bývá jen takové nevábné potřísnění a většinou z jiných stylů stéká jako špína po skle. Nehodí se už z vlastní podstaty.

I přesto se různí interpreti se pokoušejí naroubovat pop na své původně odlišné hudební směřování. Často se jedná o předsmrtnou křeč, ztrátu soudnosti, nouzový manévr, či komerční tlak. Tak jako tak, výsledky bývají žalostné. Nevyhnutelně. Stejně nevyhnutelně špatně dopadl pokus skupiny ULVER plout do vod novovlnně laděné pop music.

Druhdy avantgardní hudební těleso ULVER je nyní na mělčině, zmateně mává pádly ve snaze zachovat svoji pozici na hudební mapě Norska. Marně, letošní album je posouvá do rozbředlého bláta. Prapor neotřelé progresivity třímají dávno jiní. ULVER učebnicově předvedli, že když dva dělají totéž, není to totéž. DEPECHE MODE, ORCHESTRAL MANEOUVRES IN THE DARK, VISAGE, ALPHAVILLE a mnoho dalších dělalo (leckdy i stále dělají) elektronický synth pop, který se dá se zábavou a radostí poslouchat dodnes. Stejně tak dodnes vznikají díla, která se snaží znít stejně, ale poslouchat se nedají.

Během začátku prvních několika poslechů se zdálo, že cosi dobrého by na novince mohlo být. Nálada osmdesátek je opravdu pečlivě zkopírovaná. Zkopírované jsou i nástroje, zvukové rejstříky, aranže, zvuky, vokály, rytmy, v podstatě celé kompozice. A přece to nestačí. Nulová přidaná hodnota z téhle zvukové kaše dělá nevábný produkt. Zhruba od druhé až třetí skladby si vždy říkám, proč. Proč zrovna tohle poslouchám, a ne ten pravý originál, který je stokrát zábavnější. Právě ta jedinečnost výše zmíněných vzorů zde zcela chybí. Pryč je elektronická dravost i Gahanovo podmanivé vibrato, tajemný, provokující a okouzlující sound, melodie, které zůstanou v hlavě, radost z poslechu. Zbyla šedá, otravná a zaměnitelná nuda. S mizerným zvukem, nepřekvapivě, i ten patří k trendům. Tam kde například u podobných pokusů DAFT PUNK excelují nápady, ULVER jsou naprosto sterilní. Zbytečné album, nepotřebuji tuto falešnou nostalgii, když si můžu užít opravdu kvalitní pop.

Miluju pop. Je užitečný. Asi jako kvalitní toaletní papír, tedy velmi. “The Assassination Of Julius Caesar’’ je pouze jednovrstvý a přespříliš použitý toaletní papír. Tedy patřící do odpadu, kde po zásluze také skončil.

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver

IQ - Subterranea

IQ / Subterranea (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 12.06.2017

Letos slaví příznivci kvalitní hudby malé výročí. Před 20 lety, v roce 1997 vydala britská kapela IQ desku s názvem Subterranea.

Skupina má štěstí na zpěváky, kteří se vedle svého hlavního poslání plně věnují tvorbě textů, i epizodní Paul Menel dokázal psát silné a obsahově zajímavé songy. Nejinak je to i u výše zmiňovaného koncepčního dvojalba, kde je textová složka nedílnou, takřka až dominantní části celku. Autorem příběhu je nyní Peter Nicholls.

Lehce tedy nastíním výkladově celkem složitý děj.
Jako vzor sloužil Peterovi skutečný příběh Caspera Hausera, který byl nalezen roku 1828 u Norimberku. Děj byl však transformován do současnosti.

Příběh líčí osudy hlavního hrdiny, který byl od dětství uzavřen v malé cele a jediný kontaktem s okolním světem, živitelem a učitelem v jedné osobě představoval tzv. Provider.

Jednoho dne se však ocitne za nejasných okolností na svobodě, kde se musí vyrovnávat s množstvím nových vjemů, které skýtá žití v současné moderní civilizaci. Čelí svodům náboženských fanatiků, kteří v něm vidí lehký cíl. Poté potkává dívku Mayu, do které se zamiluje. Ta však jednoho dne beze stopy mizí. Náš hrdina zjišťuje, že je sledován, dokáže však svého pronásledovatele zlikvidovat, dozvídá se však před tím od něj jméno Providera – je to tajemný Mockenrue. V průběhu děje přichází na to, že existují podobně postižení, jako on - všichni jsou označeni stejným tetováním symbolu, který je uveden několikrát v bookletu CD.

Uvědomuje si, že je s ostatními součástí jakéhosi experimentu. Rozhodnou se tedy pomstít, za dramatických okolností, však přežije pouze hlavní hrdina. Je však natolik vyčerpán a deprimován z předchozích událostí, že se dobrovolně stahuje do ústraní,do míst, kde byl dlouhá léta vězněn…

Děj je někdy nejednoznačný, že samotní hudebníci později museli dovysvětlovat některé části příběhu.

Nicméně se k zamyšlení nabízí i druhá, obecnější rovina příběhu – úvaha o odcizení, manipulace či osudovosti – kdo–koho řídí a ztrátě víry v dnešní přetechnizované době.

Po hudební stránce jde o velice kompaktní prog rockové dílo, plně podřízené příběhu s jasnou návazností na předchozí desku Ever. Každá píseň odráží náladu a dokresluje děj. Ve většině skladeb je několik změn tempa a přechodů, dominantní funkci zajištují mohutné klávesové party, kytara jen lehce dobarvuje celkové vyznění. Různorodá tempa udávají výborně nasnímané a krásně čitelné bicí i basa. Takový hutný, rockový spodek mám u tohoto druhu hudby velmi rád.

Je zajímavé, že toto dvojité CD mě nenudí ani po několika desítkách přehrání. Na druhou stranu jde o tak jednolitý celek, každá píseň přesně zapadá na své místo, proto pouštím CD najednou a nemám potřebu vypíchnout nějaký song, jak se mi to stává u jiných desek....

O nadstandartně skvostný zvuk se postaral kytarista a producent Mike Holmes, mastering byl svěřen zkušenému Bunt Stafford-Clarkovi, který ošetřil zvuk tehdy i třetí desce Threshold či Pendragon. Spolu s albem Ever naprostý vrchol v oblasti zvuku i hudby. Další desky IQ již tyto parametry nikdy nepřekonaly.

Podtrženo a shrnuto : pro mě vysoce ceněná a zásadní deska prog rocku.

Jako perličku na závěr uvedu fakt, že na základě příběhu Subterranea byl natočen v USA v roce 2015 film se shodným názvem. Autor a režisér Mathew Miller na něj získal finance pomocí Kickstarteru (celkem 32 000 dolarů). Hlavní poster filmu zobrazuje herce, který je velmi podobný Niku Homesovi, až jsem si v první chvíli myslel, že jej autoři obsadili do hlavní role. :-)

Jak to u filmových scénářů bývá, je kostra příběhu shodná s textovou předlohou, avšak doplněn byl další vývoj děje. Nicméně díky omezeným finančním možnostem, určitou nezáživností a mému částečnému neporozumění anglickým dialogům mě toto zpracování neoslovilo.

Film je dostupný ke zhlédnutí za poplatek (či bez) na českém fóru Uložto v původním, anglickém znění.

V roce 2017 byl vydán i soundtrack, který obsahuje však jen náladotvorné elektronické vsuvky Nika Holmese, jež dotvářejí děj a s původní muzikou IQ nemají nic společného. Kapela však napsala pro tento film novou (celkem průměrnou) skladbu, pojmenovanou In the Wilderness a ta zní v závěru filmu.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ

Who, The - A Quick One

Who, The / A Quick One (1966)

EasyRocker | 5 stars | 11.06.2017

Musím říct, že alba zázračného sdružení kolem kytaristy Petea Townshenda a zpěváka Rogera Daltreye jsem si tak nějak plánovitě nechával mezi posledními, kterých se mé pomyslné pero nedotklo. Jejich status totiž mezi léty u mě nabyl až vesmírných rozměrů, a prodrali se možná snad až na čelní příčku, do elitní společnosti Santany, Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe. The Who a energie, to je rovnítko.

Run Run Run je dokonalý adrenalinový útok, jedna z nejdrsnějších paleb vůbec s neskutečně se valícím tempem. Keith Moon tady okamžitě ukazuje, čím vším je obdařen.

Boris the Spider je ujetý, úchylný, rozskočený bigbít se strašidelným zpěvem a vyzněním. Jednoznačně už ukazuje cestu do budoucna. Ztělesňuje šedesátky.

Moonova věcička I Need You je melodická, jíž dodávají strašidelný nádech studené kytarové tóny a mistrné Entwistleovy klávesy.

Z pera basistova je další útok Whiskey Man, Moon to na nás valí hlava nehlava a plechové, drsné riffy mají přesně ospalou náladu, jakou přivolává název,bar a láhev.

Převzatý útok Heat Wave zase dokonale ztelesňuje název - vlna horka, Moonova kosmická nakládačka za bicími, urvaný Daltrey, všechny představitelné šedesátky na tuně steroidů.

Cobwebs and Strange uvozují proslulé lesní rohy, zapracované opět basákem Entwistlem. Poťouchlá, až cirkusová nálada, kde se celá čtverka úplně vymkla kontrole. Celé to má na svědomí mr. Moon.

I Don´t Look Away je dokonalým šedesátkovým ventilátorem - až beatlesovsky vedená melodie a hladící, jemná slupka.

See My Way je dvouminutovou přehlídkou rané whoovské melodie, ta exploduje a životodárně se rozstřikuje všude kolem. Dobový úlet, nadsázka a humor.

So Sad About Us je takový syrový adrenalinový příval, že už první sekunda mě spolehlivě vystřelí z křesla, abych s tou línou zadnicí konečně něco dělal. Na ty tři minuty neberu zajatce!

A Quick One While He´s Away je devítiminutovým završením řádné albové verze a první ambiciózní velkoskladbou, kterou The Who nakročili do světa svých budoucích konceptů. Šlo zatím o nesmělý, ale výrazný pokus. Skladba je plně šedesátková, ale schopnost prokomponovávat a pojit už tady byla suverénní.

Na bonusovce je ještě desítka remasterovaných skladeb, řada převzatá, změny měly skutečně pozitivní dopad, a tak je dlužno se na ně podívat. Je tu poťouchlá verze Batmana, se šedesátkovým odérem a syrovou riffovou jízdou, dobově dokonalou jízdu Bucket T krásně oživují dechové ornamenty, Barbara Ann má skvostné zdvojené vokály, i ona školí, zeptá-li se někdo, co jsou to 60´s.
Disguises je drsnou tříminutovkou, v každém ohledu, stojící na drtícím Moonovi. Doctor, Doctor neskutečně dravou, až sebevražednou jízdou, I´ve Been Away je očistná, akordově zvonivá skladbička na bluesovém fundamentu. In the City má dechový, skoro až estrádně rozmáchlý nádech, který možná někoho bude štvát. Happy Jack je humorná akustická skladbička se skvělou prací basy a bicích. Man With Money má akustický odpich a životodárnou rockovou mízu a na závěr verzi generační hymny z debutu - My Generation/Land od Hope and Glory, tady o fousek klidnější a komornější, osudová ale ano.

Tenhle dynamit symbolicky uzavírá první, r´n´b líznutou fázi kapely, kde šlo o agresi, byť v případě téhle kapely do jisté míry řízenou a koordinovanou. Hudba je ale neskutečný adrenalinový útok, který smetl šedesátky až potupným stylem. Přesto je jejich dokonalým produktem. To, čím jsou The Who pojmem, z nich ale udělala až tvorba následující.

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The

Santana - III

Santana / III (1971)

steve | 3 stars | 11.06.2017

Carlos Santana patří mezi moje velké kytarové hrdiny. To slovo sice nemám rád, ale on hrdina latinsko-americké kytarové školy prostě je.
Jeho styl mě sedí, obzvlášť, když do něj míchá jazz a world music. Nepohrdnu jeho prvními nahrávkami, takový Abraxas je mistrovské dílo. Ovšem s TROJKOU šlápl pěkně vedle. Jestli to bylo vyčerpáním se na předešlé kolekci, nebo jen použitím nevýrazných motivů, nevím.
Mě tenhle Santana prostě nudí.

Úroveň alba se drží při zemi hned od začátku. Batuka mě neuzajala ani na dvacátý poslech, slabší nástup u něj snad neznám. No One To Depend On jen recykluje a derivuje to, co mistr předvedl před rokem. A Taboo je ještě horší. Toussaint l'Overture sice pádí o sto šest, ale začmoudlé afro vzorce mě tam vůbec nesedí. První dobrá věc a to jsem u skladby číslo pět, je až Everybody's Everything a samba Guajira. Zbytek alba je výborný, ale jako celek na mě III žádný dojem nedělá.

Postrádám jakousi rovnováhu a semknutost, Santana byl vždycky silný experimentátor, tady mě věci v podobném duchu štěstí nenesou.

Málo podmanivé, málo živelné, rytmicky kostrbaté, těžko zapamatovatelné a hlavně na začátku uspávající.
2-3 z úcty k mistrovi zaokrouhlím nahoru.
Raděj si zpravím chuť Caravanserai.

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

itchycoo | 2 stars | 11.06.2017

Možná bych v případě Watersova posledního CD zvažoval ubrat na tak štědrém udělování hvězdiček. Za padesát let na scéně přišel tenhle uhrančivý, v posledních letech stále více zahořklejší kritik zlořádů světa (nově mu leží v žaludku i židovský stát a ve své tvorbě to nechává zaznít) s hudbou a texty k řadě zdařilých projektů, které si bez jakýchkoliv pochybností to nejvyšší ohodnocení zaslouží.

Pět hvězd pro novinkovou Is This the Life We Really Want? vedle nich by působilo poněkud nepatřičně a vlastně by zbytečně ubíralo významu Rogerovým autorským perlám minulosti, jako byla silná pinkfloydovská trilogie sedmdesátých let, završená The Wall, ale také námětově nesmírně závažné Radio K.A.O.S nebo jedinečné Amused To Death, rozšířené o tehdy neslyšené zvukové možnosti.

Pokud je chápáno přidělování maximálních hodnot, jako výraz fanouškovské podpory konkrétního interpreta, troufám si vyslovit přesvědčení, že jako takové zcela pozbývá smyslu.

Waters v roce 2017 nemá tah a sílu, jako v dobách, kdy patřil mezi hlavní žánrové dříče. Na rozlučkovém albu (skutečně?!) hraje evidentně na jistotu, včetně v jeho kariéře nadužívaných rekvizit v podobě rozbitého skla, odposlechnutých záznamů rozhovorů, kytarového doprovodu a doprovodného zpěvu.

Místy jsem se vážně obával, že se zařadí i cinkání pokladny a vytí Marriottova Seamuse (nechť mají oba mír v duši a pokoj na onom světě).

Album je produkční a tvůrčí sázka na rutinu, ale koho skutečně zajímá desátá kopie postupů z The Wall? Podobně by dopadly kopie obrazu Mony Lisy.

P.S.
Jako hudba na prázdninovou cestu do dovolenkového letoviska dobré. Poctivé dvě a půl, které s přihlédnutém ke kontinuitě Watersovy tvorby snižuji na dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Progjar | 5 stars | 10.06.2017

V priebehu rokov 1972 až 1979 chlapci z Pink Floyd dali na trh 4 zásadné albumy. A hlavný motor a mozog Roger dokázal "mlčať" 25 rokov po vydaní absolútnej špičky Amused to Death. Nemal nápady alebo kam to odkladal? Niekto to raz niekde trefne nazval, že Rogerova autocenzúra je fakt otravná.
Ale dočkali sme sa a Roger vydal nový plnohodnotný album, žiadna opera alebo čo.
Poviem hneď na úvod, že je to špička a zároveň ma to napĺňa smútkom, lebo je to rozlúčkový album. Roger už asi nič nenatočí.
Roger na tomto albume prešiel históriou Pink Floyd a aj jeho vlastnou, nádherným a citlivým spôsobom. Počujeme tu The Wall, úplné perly ala Animals, v pozadí nádherné reminisciencie na Final Cut, aj Rogerova sólo tvorba tu prebleskne.
Je menej efektov, menej floyd pazvukov, je to tiché, pokojné, nádherné. Akurát je toho málo, je to krátke, a potenciál by bol, len sa toho chytiť. Nemal kto, nebol dôvod?
V skladbe Deja Vu sú tak sugestívne aranžované sláčiky, že jednoducho nemám oko suché pri posluchu. Je tu náznak motívu zo skladby Mother, ale nie je to vykrádanie.
Aktuálna téma v skladbe The Last Refugee spolu s nádherným video je jemnou pripomienkou nálad z albumu The Final Cut, ktorý mám veľmi rád a cením si ho asi viac ako The Wall.
Nádherný klavesový motív v skladbe Picture That, toto ako keby bol pozostatok z natáčania Animals. Skladba s ohromným potencionálom, priam volajúca po Davidovom sóle. Ach tá chémia.
Broken Bones je typický Roger ako ho mám rád. Počujem tu Wish You Were Here, The Wall, Animals aj Final Cut. Ďalšia ukážka Rogerovho potenciálu a toho, že keby ešte dnes existovali Pink Floyd v starej zostave, dočkali by sme sa iných peciek.
V titulnej skladbe v úvode normálne počujem Otu Petřinu, seriózne.
A mohol by som pokračovať, ale načo. Pustite si tento skvost a garantujem vám, že každý pinkfloydista si cvrkne.
U mňa za jasných a čistých five stars.
Mám len jedno asi len zbožné želanie. Chlapi, vykašlite sa na všetko, zalezte ešte do štúdia a urobte finálny rez. Stále na to máte a Rick vám zhora urobí produkciu.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Threshold - Subsurface

Threshold / Subsurface (2004)

john l | 4 stars | 10.06.2017

Čtvrtá recenze na Threshold v krátkém sledu.
Co tedy napsat, abych se už neopakoval.

Jestli si dobře vybavuju dobové rozhovory, tak v nich pánové úváděli, že se chtěli pohnout jiným směrem a potřebovali nabrat čerství vítr do plachet. Přestavěli koncepci své hudby tak, aby vyzněla vzdušněji a dokázala propustit širší melodickou škálu, i za cenu úbytku části progresivního spektra. Dramaturgie desky se obrací jiným směrem. Tentokrát se karta vsadí na katší, údernější a přeceděné písničky. Zkátila se stopáž, na konci desky už nepluje, jak bývalo dobrým zvykem, žádná vnešená epická labuť, ale menší opeřenci, s přistřihnutými křídly.

Kapela zahajuje výkop prostřednictvím energické a velmi povedené Mission Profile. Bubeník Johanne James je obdivuhodný střelmistr, postaral se o výborné ozvučení své aparatury a podává zcela nadstandardní výkon. Taková Ground Control je typický příklad kvalitního valivého uchopení progmetalového materiálů, který vám pod rukama roste a dozrává z obyčejného hliněného kusu, do ladné, aristokratické vázy.

Mám velmi rád Pressure, Flags And Footprints, nebo The Destruction Of Words, ale přes nespornou kvalitu, je pro mě Subsurface "nejslabším" počinem s McDermottem za mikrofonem. 3,5

» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 10.06.2017

Společný projekt Aviva Geffena a Steve Wilsona zaznamenává od roku 2004 již pátý zářez ve své diskografii, tentokrát v podobě koncepčního alba, jehož téma se točí kolem oceánu a koloběhu života. Poté, co poslední dvě alba byla dílem víceméně Aviva Geffena, je tandem zpět v plné formě, což symbolizuje i obal, který odkazuje na první plod spolupráce těchto dvou hudebních přátel. A i když Geffenův autorský vklad opět dominuje, hudební souznění obou aktérů je cítit v každém akordu. Ty se nesou, jak jinak, převážně v mollových tóninách, čemuž odpovídají i texty. Melancholie a smutek jsou v podání BLACKFIELD vkusně dávkovány, vše umocňují dominující piano, kytara, smyčce a vokály, přičemž většina songů plyne ve středním tempu, jak je ostatně pro BLACKFIELD zvykem. Melodie nejsou tentokrát tak prvoplánově výrazně melodické, vyžadují soustředěnější poslech, ale poté přinesou sladkou odměnu v podobě slastného požitku krasosmutnění. Hodně osobní skladby „ Oktober“, „ Life Is A Ocean“ a „44 to 48“ vyprávějí svůj příběh tak přesvědčivě, že ho chcete prožívat znovu a znovu. Silné album, a to nejen díky těmto třem „ majstrštykům „.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Aerosmith - Toys in the Attic

Aerosmith / Toys in the Attic (1975)

steve | 4 stars | 10.06.2017

Aerosmith se naplno povedl výstřel do amerických, ale taky evropských hitparád až jejich třetím a čtvrtým albem. Ale popularita a úspěch si vybrali svou daň ve formě drog, excesů, hádek a nakonec i nucené přestávky. Toys... je z této etapy tím nejlepším albem Aerosmith a pro staré rockové zakuklence, dokonce vůbec nejlepším deskou Tylera a spol.

Pozitivní nález devíti nebojácných nakládaček, dá se povedět, dvěti hitů. Každá skladba má jiný rukopis, velice charismatický a snadno zapamatovatelný. Walk This Way a Sweet Emotion jsou profláklé rádiové tutovky. No More No More a You See Me Crying mají daleko do vtíravosti břeček z MTV Cryin a Crazy. Pak je tady dixieland Big Ten Inch Record, valivá deka Round and Round a zbytek doplní Uncle Salty a Adam's Apple.

S deskou Toys in the Attic se kapele povedl skutečně razantní nástup na scénu, která prahla po podobně orientované muzice. V zámoří se z nich přes noc stali hudební a posléze i narkotikoví baroni. Tyler a Perry byla vždycky dvojka k pohledání, velkohubý drsňácký projev a slovutná kytarová technika, působili jako magnet na zvlhčované spodní prádélko dámské populace.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Pallas - The Sentinel

Pallas / The Sentinel (1984)

horyna | 5 stars | 10.06.2017

Skotští Pallas byli mezi prvními nástupci z druhé vlny britských kapel, kteří toužili obnovit zašlou slávu art rocku sedmdesátých let a znovu připomenou nezpochybnitelný význam takových velikánů, jakými byli Genesis, nebo Yes. Jejich legendární debut The Sentinel je doslova přeplněn geniální muzikou. A jestliže posluchači nedělá problém překlenout možná až propastný zvukový hábit osmdesátých let, na povrchu tohoto diamantu se zaskví špičkové muzikantské výkony, velice zajímavý textový koncept o bájném kontinentu Atlantida a ucelené a velmi poutavé aranžmá, které drží jednotnou linii a celou hodinu diváka v příjemné extázi.

Energickou sprchu dostaneme hned ze začátku, píseň Shock Treatment v sobě spojuje nahromaděnou energii, vzdor i zvláštní scifi náboj. Pře branami Atlantidy se ocitneme s Cut + Run a velmi vzrušující jsou obě atmosférické části Rise And Fall. Podmanivý vokál prvního zpěváka kapely Euana Lowsona, nejcharizmatičtěji promlouvá na pozadí přelétajících akustických tónu v čarovné, černooké nádheře East West.

V druhé půli kapele přidává na smyslnosti, přicházejí patetické, ne však zbytečně nabubřelé motivy a sytější, symfonický výraz. Emocionální přitažlovost a důraz na posluchačovi pocity, se odráží v písních Heart Attack, nebo Atlantis. Se závěřečnou Ark of Infinity, se naše bájná kniha uzavírá a Euan Lowson v roli vypravěče, nás bravurně doprovází i v poslední epizodě této překrásné pohádky. Na obzoru vidím jen vzdouvající vlny střpitícího se moře. Slunce zapadá za horizont a v hlavě mi problesknou mylšenky, bortícího se kontitent do propastí a hlubin širého oceánu.

Deska The Sentinel od skotských Pallas je výpravné, koncepční dílo, plné nádherné a strhující muziky, která vás svým temperamentem a duchaplností obejme a pohltlí, právě tak, jako mořská hladina onu Atlantidu.



A jako bonus, přikládám konkrétní teze o tomto kontinentu z Wikipedie:

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př.n.l. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv).
Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města.
Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.

» ostatní recenze alba Pallas - The Sentinel
» popis a diskografie skupiny Pallas

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

Martin H | 5 stars | 09.06.2017

Pátou desku birminghamských strašáků považuji za úplný vrchol jejich tvorby. Kapela je stále ještě soudržná a veškeré problémy jsou v nedohlednu. Jejich nezaměnitelný, charakteristický zvuk je desku od desky vycizelovanější, aniž by se ztrácela temná podstata většiny skladeb. Sice je to pořád ten valivý sabbathovský hard rock, ale osobně cítím z desky Sabbath Bloody Sabbath větší propracovanost, což je patrné především ve větší proaranžovanosti jednotlivých kousků. Také angažování klávesového mága Ricka Wakemana se ukázalo jako šťastná volba, neboť výsledný tvar získal na větší barevnosti.

Základní stavební atributy zůstávají stejné. Výrazné Iommiho kytarové riffy jako v případě titulní skladby, která celé album otevírá, jsou střídány jemnějšími pasážemi, v nichž tolik vynikne krása jednotlivých melodií. Navíc to několikeré střídání tempa udržuje po celou dobu posluchače v pozornosti. Jedna z nejlepších skladeb temného křídla rockové hudby. Následující kousek A National Acrobat se valí líně vpřed jako temná řeka Styx, převozníkovou loďkou do podsvětí se tu ovšem stává nosný kytarový riff, kolem něhož rytmická úderka postupně rozpoutá peklo a v závěru se klidná zátočina změní v dravou bystřinu. Ozzyho zpěv nezpěv napětí v celé skladbě ještě stupňuje. Je nutno zklidnit, odpočinout unaveným sluchovodům, a proto se z hlubin podsvětí vynoří instrumentální skvost Fluff. Jen zavřít oči a nechat se navěky unášet tou krásou. To nám ale nebude dopřáno. Jako by si pekelník Iommi řekl, že příliš poklidu může spíše uškodit, tak okamžitě nasazuje další ryčný kousek s tajemným názvem Sabbra Cadabra. A opět se střídají tempa, vrství se kytary, basa duní, společně s bicími žene píseň vpřed a nad tím vším poletuje Ozzyho hlas. Wakemanův přínos je zde patrný, jeho hra dodává celé skladbě další posluchačský rozměr.

Druhá strana začne neméně výživným kouskem Killing Yourself to Live se skvostnými kytarami ve střední části. To se musí slyšet. Následuje velice potemnělá, atmosférou divného neklidu načichlá skladba Who are You?. Zde použité syntezátory vyvolávají pocit všudypřítomného zmaru, který je ještě umocněn několikanásobným opakováním základní otázky z názvu písně. Asi to musel být pro fanoušky v tom třiasedmdesátém docela šok. Z toho je ale poměrně rychle dostane sedmá skladba s názvem Looking for Today. Silná melodie je tu podbarvována v refrénu akustickou kytarou a dokonce i flétnou. Tento svižný kvapík představuje skupinu v nové, rozvernější poloze přístupnější dokonce i širšímu publiku. Tečku za tímto skvělým albem udělá píseň Spiral Architect, jež se z akustického začátku převalí v další hromobití ozdobené silnou melodií zabalenou do smyčcového hávu. Nádhera.

Co říct závěrem o desce Sabbath Bloody Sabbath? Skupina nahrála kolekci osmi silných a velice pestrých skladeb, kterými sice mohla některé fandy nemile překvapit, ale vývoj a čas jí daly za pravdu, že toto byl krok správným směrem. Black Sabbath se dostali na svůj hudební Olymp.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Arena - Pride

Arena / Pride (1996)

john l | 4 stars | 09.06.2017

Pokud můj milý čtenáři patříš mezi nemalou sortu chlapů-jedinců, kterým nedělá problém občas něco uklohnit u plotny, určitě rád potvrdíš známý fakt, že pokud nějakou specifickou ingredienci přidáš v množstvím opačném, než je určeno, pravděpodobně se stane, že výsledný pokrm s tím původním, bude mít totožný pouze název.

Podobně je to i s muzikou. Můžete se snadno přesvědčit, jak moc záleží na tom, v jakém poměru určitou desku prokombinujete s jinými vzorky od stejné měrné jednotky a v jakém pořadí, to které album do svého poslechového dne zařadíte.

Jako názorný příklad nám poslouží druhá nahrávka kapely Arena:
Když si desku Pride pustíte až po poslechu nahrávek Immortal?, nebo Pepper's Ghost, bude vám připadat jako výrazně slabší.
Když si ji poslechnete nezávazně na diskografii kapely, v hlavě vám projede názor na dobrou, dokonce velmi kvalitní práci.
Ovšem když zmáčknete tlačko play pouze několik minut po doznění předchozí nahrávky Songs...(přesně to jsem dnes udělal), máte před sebou výbornou, s několika zanedbatelnými chybičkami, zcela profesionální nahrávku.

Na této desce dochází k dvojí výměně a ta na postu zpěváka je velice významná. Paul Wrightson je muž činu a naprosto jiný hlasový kalibr, než byl jeho průměrný předchůdce. Přesto, že se naplno zaskví až při nahrávce desetiletí The Visitor, už na Pride podává znamenitý výkon.

Ke škodě věci, jsou stejně jako na rok starém debutu, sudé tracky vyplněné spoustou natahovaných meziher. Číselná řada pokračuje pět až osm a píseň Crying For Help VII, táhne svým hlasem pouze a jenom Paul. Předvádí úctyhodný výkon, mě se ale právě tahle zvláštnost rychle přejedla.

Dramaturgie je s minulostí spojena opravdu dost okatě, což musel být autorův záměr. Opět tu máme dvě hitovější údernice a trojlístek atakující hranici deseti minut.

Welcome To The Cage vystřelí energicky jako raketa, Keith hraje ve stylu mladšího Mitchellova brášky, Nolan zvolil hvízdavé klávesové rejstříky a Paul je totální hero. Skladbu v půli potká zajímavý dramatický zlom a krásné sólo na kytaru.

Empire Of A Thousand Days s přehledem trumfne podobné skladby z jedničky. Cítíte mnohem větší zaujetí, sehranost, kvalitnější nápady a nadstandardní Paulův pěvecký vklad.

Medusa je další skvělá skladba, plná melodických výpadů, na pozadí skvělé instrumentace.

Skladbu Fool's Gold bych vyhlásil vítězem troj klání na Pride. Jde o komplexní progrockový drahokam starých Arena, tady před kaskádami melodií Keitha Mora smekám pomyslný širák. Nolan staví klávesové oblouky až do nebe, skladba v sobě nese všechny atributy kvality.

Poslední Sirens je něco podobného, jen v bledě modré.

Jak říkám na začátku, záleží na pohledu a na ingrediencích.4-5

» ostatní recenze alba Arena - Pride
» popis a diskografie skupiny Arena

Lebowski - Cinematic

Lebowski / Cinematic (2010)

horyna | 5 stars | 08.06.2017

O albu Cinematic, se dá bez skupulí napsat, že jde o nejpůsobivější progresivní dílo, nalézající se na polské rockové scéně. Podle mě strčí s přehledem do kapsy i jiné velké projekty našich sousedů, ať to jsou světově uznávaní Riverside, nebo delikátní a uhrančivá hudba kolegů Believe, či vybudovaný památník Collage.
Kapela, spíše se hodí říci projekt Lebowski, na svém, dodnes stále jediném albu, mixuje koktejl převelice chutný až opojný a hlavně instrumentálně vyzrálý, rovnou řeknu, veskrze dokonalý. Jde o učiněnou perlu progresivní, intrumentální muziky, tajný tip, jehož vnitřní náboj, přetéká emocemi a vytváří uspokojení i údiv zároveň.

Nezměrná invence, nahromaděná v obrovském množství dráždivě vzrušujících nápadů, poskládaných naprosto dokonale i ukázněně, v člověku rázem vyvolává pocity velkoleposti a víry v budoucnost inteligentní muziky, která se bude jednou obracet právě k podobně závažným a citově elektrizujícím dílům.

Kolega Palo rozpitval tuto záležitost dopodrobna a já jeho záměr kvituji. Při poslechu takto koncipované muziky, vás její nápaditost razantně popohání, podělit se o takto famózní zvukovou koláž s ostatními a snažit se ji přetransformovat do písmné podoby. Tady se nedá než souhlasit.

Atmosféričnost desky jde na mnoha místech do maxima, poslouchám úvodní pecku Trip To Doha a při krásné a nevtíravé, saxofonové melodii a tajemných nárazech akustických kytar (vytvářejících až hororovou slupku), se mi příjemně tají dech. Orientem procestujeme za zvuků druhé 137 sec. a někde na pomezí snů a fantasie, se nalézá svižnější, konejšivá melodie písně Old British Spy Movie. Některé skladby jsou proloženy citacemi v mateřském jazyce a získávají na ještě větší působivosti. Pro správné a maximální pochopení záměru kapely si stačí pustit šestou skladbu Encore. Potemnělý a dramatický kus, doprovází fragmenty vět ve francouzštině a akordeonová melodie tak zevrubně, jak si jen umíte představit. Umělecky velice pestrou a vkusnou píseň The Storyteller (Svensson), naplněnou melodickou noblesní strukturou, protnou další (filmové) sekvence a spokojeně chlácholí posluchačovu napolo bdělou mysl.

Kdepak, naplnit desku Cinematic klasickou vokální stopou, o část svého kouzla by dozajista přišla.
Je klidně možné, že budete k této desce přistupovat s nedůvěrou, protože tohle není masově žádaná záležitost, ale pravý opak. Velice úzkoprofilová cíťárna.
A právě takové dokáží vydráždit nejvíce.

» ostatní recenze alba Lebowski - Cinematic
» popis a diskografie skupiny Lebowski

King Crimson - Lizard

King Crimson / Lizard (1970)

EasyRocker | 5 stars | 08.06.2017

Jako první se kdysi dostala do mé crimsonovské sbírky deska Red ze druhé fáze kapely, ale i to stačilo na hlubokou lásku. Neposedný génius Robert Fripp se snažil jít úplně jinými cestami než zbytek rockového osazenstva, spojoval nelidsky lehce prvky nejrůznějších stylů. Album Lizard muselo zaujmout už fantastickým obalem, jedním z nejpůsobivějších pohádkových tripů v progresívním směru.

Circus (incl. Entry of the Chameleons) už nemůže z hlediska této perly začít stylověji - propojení Frippovy kytary a elektroniky s perlícím Tippetem. Je tu vřelý Haskellův hlas a rozpálí se mašina upomínající okamžitě dvě první alba. Parádně odstřelující akustické jiskry, klapkové šílenosti a nakonec i ohromující flétna Mela Collinse nás posouvají jinam, na cestu experimentu.

Mezi fanoušky progu notoricky známá Indoor Games s parádní McCullochovou bicí jízdou a krasomalbou Collinsových dechových nástrojů. Haskell zpívá vřele, i když ospale a smutně bizarní text o panence na pohovce a záhadných pokojových hrách. Vskutku čarodějné a temné zároveň. Jsou tu ale strojově přesné Frippovy záseky, mellotronové stěny, druhá půle je neprostupný zmar.

Happy Family začíná drsně a syrově tak, jak dvojka skončila, ostré bicí se jako tlusté liány propojují s Frippovými kytarami a elektonikou. Neskutečně tu řádí za piánem Keith Tippet, Fripp pak dodá jako neúprosný velitel skladbě strašidelný přídech, do kterého se zapojuje i dechový mág Mel Collins. Neuvěřitelné.

Tříminutová miniatura Lady of the Dancing Water přináší pak nádherné akustiky a mellotron, tvořící kouzelnou, snad až hackettovskou náladu. Svěže proudící hudební potok čarokrásným světem karmínového krále.

Přichází pilotní, více než dvacetiminutový titulní kolos. Zvonící kytarové tóny Frippa ostře kontrastují s drsnými výstupy elektroniky a hle - je tu nebeský hlas hostujícího Jona Andersona z Yes, pronášející v hitovém hávu s ohlušujícím mellotronem slavný Sinfieldův text o chytání ještěra, kde bizarně zaznívá odkaz ostrovních pověstí. Bolero - The Peacock´s Tale zahajuje ve zcela odlišném, rajsky klidném odstínu Collins s flétnami. Po předchozí monumentální duševní explozi musí nutně přijít kontemplace. Myslím, že dechový mág podal v KC řadu obdivuhodných výkonů, ale tohle je jedno z elitních vystoupení. Nálada se ale pomalu láme do konstantního neklidu. The Battle of the Glass Tears, sám třídílný monument na jedenáctiminutové ploše, a je skutečnou bitvou bitev. Tajemný úvod (hostují tu i Charig na trubku a Evans na trombón) přináší temnou hudební řeku tvořenou Frippovými kytarami a mellotronem, pak přichází černočerný oceán, kde hlavnímu principálovi sekunduje vedle Collinse i neskutečný Andy McCulloch, bořící vše svými drtícími pařáty. King Crimson na vrcholu experimentu, kde se nebere ohled na nic a tahle našlapaná jednotka nekouká napravo ani nalevo. Po úplné stopce se rozjede opět šílený Fripp se svými unikátními postupy, naprostý chaos stupňují i pološílené dechové nájezdy. Závěr je rytmicky temný, syrový a drtící, nářek a pláč po bitevním masakru...

Big Top nás zvedne aspoň trochu nad zem, zničené, rozdupané a nervově zcela vydrancované. Velebný kytarově-mellotronový závěr s akustickým oparem pomalu odeznívá...
jen šrámy zůstaly.

Na závěr je nutno říct, že vedle Frippa je Lizard zejména pomníkem pianisty Keitha Tippeta, jehož divotvorný jazzový klavír se na albu podepsala přímo památným způsobem. Zvláštní, soumračná, ospalá, bizarní a rozostřená nálada je i v intencích progresívního rocku naprostým unikátem. Výjimečné autorské hudební propojení s malebnou, ale i bizarní poezií Petera Sinfielda.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

Tomáš Rojt | 3 stars | 07.06.2017

Tak jo, noví PINK FLOYD jsou tady, aby se rozloučili se svými fanoušky a zároveň vzdali poctu Ricku Wrightovi. Okupují první místa v prodejních žebříčcích a zároveň za sebou nechávají zástupy zklamaných fanoušků. Tak černobílé to ale samozřejmě není, stejně jako hudba PINK FLOYD. Rozhodně je nutné říct, že to není hudba na první poslech a objektivní náhled album získáte až pečlivým několikanásobným poslechem, což je ostatně věc, která fanoušky tohoto žánru vždy bavila. Navíc máte možnost slyšet odkazy k asi nejslavnějšímu albu „ The dark side of the moon“ a pochopitelně se nezapře ani propojení k předposlednímu albu „ The Divison Bell“. Typické album to není, je de facto instrumentální, složené z fragmentů, zbylých z natáčení alba „ The Divison Bell“. Vokál Davida Gilmoura uslyšíte až v poslední skladbě a v tu chvíli si řeknete, proč Gilmour s Masonem nesebrali dostatek odvahy a nevytvořili regulérní album či dvojalbum složené z aktuálních písní a doplněné staršími skladbami. Ostatně některé z nich přímo vybízejí k dozpívání vokálů, na rozdíl od jiných, bez kterých by se album obešlo. Vrcholem je pochopitelně závěrečná „Louder than Words“ a neméně zajímavé je souskladbí na pomyslné straně 3 počínaje „ Autumn 68“ a konče „ Talkin´ Hawkin´“ s hlasem slavného astrofyzika Stephena Hawkinse. Nová alba Davida Gilmoura i Rogera Waterse jsou na světě, tak si je schválně porovnejte, ve všech je kousek od PF. A ještě jeden tip pro ty, co neznají: Vyzkoušejte sólové album Ricka Wrighta „ Broken China“ a nebudete zklamáni. Příjemné objevování !

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

King Crimson - Lizard

King Crimson / Lizard (1970)

| 5 stars | 06.06.2017

Kapela King Crimson nikterak výrazně nerozdělovala tábory svých stoupenců dle etap, kterými procházela podobně, jako se to stávalo u spřízněných Yes (Howe/Rabin) nebo Pink Floyd (s/bez Waterse). Lakeovci repsektují wettonovce, v lepším případě i belewovce a s pochopením nemají problém. Takt hraje v případě Frippova ansámblu prim. Občas se ale zapomíná na ještě jedno dvojobdobí, související s deskami Lizard a Islands.

Prvně jmenovaná nahrávka patří dokonce k vůbec nejlepším dílům K. C. a její ojedinělá smyslně jazzová atmosféra posunuje tvorbu kapely do nejrozličnějších sfér. Zlom přišel i ve zvuku - orchestrální aranžmá hrají podstatnou roli ve prospěch alba a změna na postu zpěváka je reprezentována jménem Gordon Haskell. Ten sice nedisponuje Lakeovým citovým nábojem, vlastní tvář má ale určitě. Bizarně protnuté improvizační pasáže jsou také novým prvkem jejich tvorby, mísí se tu instrumentální přepětí, sarkasmus a zvláštní free svět Frippových myšlenkových světů.

Přístupné toto album rozhodně není, ale jeho bohatost posouvá celý spřízněný hudební směr rázně kupředu. Je vlajkovou lodí z té doby a mnohem revolučnějším dílem než leckteré pozdější Wettonovy práce.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson

IQ - Nomzamo

IQ / Nomzamo (1987)

jirka 7200 | 2 stars | 06.06.2017

Kapelu IQ si z USA vyhlídli manažeři Peter Mensch a Cliff Burnstein ( ve své stáji Q Prime měli Metallicu, Def Leppard, J.Page či RHCHP). Založili sub label Squawk Records Inc. s dojednanou distribucí po celém světě přes firmu Vertigo. Tato firma vydávala v USA jen singly a LP IQ (krom desky kytaristy McAlpina). Bylo vidět, že na kapelu hodně sází, nedivil bych se,že do výměny zpěváka ze zákulisí zasahovali, což bylo tehdy běžnou manažerskou praktikou.

Byl vybrán producent Ken Thomas, který v té době podobně spolupracoval se špičkou alternativního rocku - Laibach, Psychic TV či Test Department.

Vznikly první promo foto a byl natočen klip Promises, který neustále rotoval na MTV.

Na desce samotné najdeme výbornou protiválečnou No Love Lost( i její piano verze se pěkně poslouchá), titulní song o rasových nepokojích v severoafrickém Nomzamu, či Common Ground o největších jatkách 1. svět. války. To jsou písně, které více méně korespondují s předchozí tvorbou kapely, ostatní jsou pokusem probojovat se na širší posluchačský trh a do pop rádií.

Ač v pop či AOR oblasti to rozhodně nebyly špatné písně, v širším měřítku IQ (až na Holandské hitparády) neprorazili.
Omluvou budiž to, že v té době se tímto směrem drali mnozí ostatní prog art hard thrash rockoví souputníci.

Já osobně takto hudebně zaměřené písně nevyhledávám, proto počkám do roku 1993 na vzkříšení jménem Ever.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ

Tangent - Not As Good As The Book

Tangent / Not As Good As The Book (2008)

john l | 4 stars | 06.06.2017

Některým fans dělá čtvrté album Tangent, Not As Good As The Book problém. Většině z nich vadí jeho roztahanost na dva díly a nesourodá myšlenková mapa. Každý má svoje uši, já s touto nahrávkou neměl nikdy problém, cd si poslouchám odděleně a účinek přesycení tím eliminuju. Žádné Tangent nejsou lehké na poslech a tady je těch fragmentů o jedno cedlo navíc. Album mě přijde míň křečovité a naopak víc improvizační. Jako by si chlapci ve studiu řekli, jdem hrát tak, jak nás to baví a každý ať přidá kus sebe. Nebudem se zbytečně motat v dlouhých instrumentálních pasážích, spíš si zajamujem a uvidí se. Vzniklo tak vzdušné, jazzově krásné dílo, plné bravurních instrumentálních výkonů, které jsou u Tangent běžnou záležitostí.

» ostatní recenze alba Tangent - Not As Good As The Book
» popis a diskografie skupiny Tangent

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

john l | 5 stars | 06.06.2017

Brilantní deska. Gary Chandler je precizní kytarista, emotivní zpěvák a nevysychající studna nápaditých melodií, které díky jeho vyspělé technice, rozkvétají do těch nejúžasnějších a nejroztodivuhodnějších malebných ornamentů. Skladby samotné jsou napsané vznešeně a zahrané s obrovským citem, že má člověk pocit, jako když se prochází po jarní louce, vonící rosou. Nejaromatičtější je květ titulní, přepychová instrumentální nádhera. Hned další Yourself Alone, divočejší popínavka Take These Words a samozřejmě osmiminutová What Kind of Reason.

Jadis jsou vysoce pocitová záležitost a poslouchají se sami.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Sajgon3 | 4 stars | 05.06.2017

25 rokov - čiže štvrťstoročie si dal Roger pauzu od novej radovej dosky, ak za tú poslednú počítame AMUSED TO DEATH , album, ktorý podľa mňa naliehavosťou s prehľadom z pozície Watersa predčil kultovú stenu. Keď som si išiel album vypočuť po prvý raz, zaumienil som si, že ho nesmiem porovnávať s AMUSED-om, dopadlo by to asi zle. A dopadlo by to zle určite, aj keď úplne hrozne nie. Preto sa pozrime na novinku triezvymi očami - nie je to zlé album. Je to v podstate typický Roger, ktorého spoznáte po dvoch tónoch a po prvom otvorení úst. Hudba kulminuje niekde medzi obddobím FINAL CUT a skoršími sólovkami - neurazí a myslím si Rogerových fanúšikov nesklame. Berme to tak, že Roger už všetko čo chcel povedať - povedal. To najdôležitejšie čo mi tunak citelne chýba je bezkonkurečne smrtiaca "rogerovská" naliehavosť - začatá vo WALL.. a do dokonalosti dotiahnutá v AMUSED... Pre bežného poslucháča môže tento počin znieť bezmocne - na Rogerom nastavenú latku je to akási smutnejšia veselohra v 12-tich dejstvách. To najlepšie pre mňa predstavujú skladby PICTURE THAT a následná BROKEN BONES s nádhernými pasážami, ale potom sa to zase vracia do zabehnutých pokojných vôd. Zhrnuté - pekné album - žiadna flákareň - ale - príliš veselé -(( 3 a pol za album + 0,5 bodu za texty - tie sú silné ako vždy. Takže za 4 a ja verím, že z Rogera sa na staré kolená stal optimista - k nemu sa to VYSLOVENE NEHODÍ....

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Arena - Songs From the Lion Cage

Arena / Songs From the Lion Cage (1995)

john l | 3 stars | 05.06.2017

Vláďa, ve své deset let staré recenzi píše, "Špičkový debut jak vystřižený z Fishmariliionovské éry. Vynikající výkony všech muzikantů a především perfektní materiál." Tak se mě zdá, že jsme slyšeli každý jiné album. Nesluší se potlačovat něčí nadšení, ale nemůžu ho ani sdílet. Pro jednoho může mít tento debut až legendární nádech, ale já z něj cítím těžkopádnost, slyším divně zastřený a nevýrazný zvuk, řadu toporných, upachtěných výkonů.

Arena svým pozdním nástupem na scénu v polovině devadesátých let, spadá do kategorie třetí vlny britského neoprogu. Tenhle nedotažený debut, se těžko poměří s výzrálými kolekcemi, které nastoupili cestu obrody podobně koncipované muziky z kraje osmdesátých let. Učebnicovým deskám Script for a Jester's Tear, nebo The Sentinel nekonkuruje ani náhodou.

Jde o upachtěnou práci tří zajíčků z pěti, kde ani zkušenostmi nabitý Nolan nepřesvědčí v každé pozici. Jeho klávesy místy nudí a vydávají pateticky otravné pazvuky. První zpěvák John Carson sice není špatný, ale nemá vlastní ksicht, výrazově spíš pokulhává a postrádá odlišnější barvu. Myslím si, že i vůdcovská role tahouna mužstva mu chybí. Kytarista Keith More sice předvede několik slibných kreací, ale ani on nedává kapele žádnou hlubší mimiku.

Propojit skladby krátkými mezihrami vypadá jako dobrý nápad, ovšem polovina z nich je nudná a otravná. Vycpávky, to je to spávné slovo. Až Crying číslo tři s donekonečna zvonícím telefonem a pěkná čtyřka, vyjdou vcelku dobře.

Z klasických skladeb jsou písně Jericho a Midas Vision koncipovány jako koncertní tutovky, mají náboj, nosnou melodii, ale všechno kazí nevýrazný zvukový záznam.

Pak je to trojice komplexních suit Out Of The Wilderness, Valley Of The Kings a Solomon. Ta poslední vyznívá částečně do prázdna, klávesový spodek postrádá nápaditost. Představte si roztavenou homoli cukru, jak pomalu stéká po stěně. První dvojička je mnohem povedenější, tvoří pevnou část nahrávky.

Jde zatraceně slyšet, že Arena se pomaličku rozkoukává a o svém hudebním směřování a budoucnu, ještě nemá jasnou představu.

» ostatní recenze alba Arena - Songs From the Lion Cage
» popis a diskografie skupiny Arena

Renaissance - Scheherazade And Other Stories

Renaissance / Scheherazade And Other Stories (1975)

horyna | 5 stars | 05.06.2017

Symfonickou suitu Šeherezáda, ruského skladatele vážné hudby Nikolaje Andrejeviče Rimskij-Korsakova, považují za jedno z nejlepších a instrumentálně nejbarevnějších hudebních děl, které mám už dlouhá léta ve velké oblibě. Klasicko rocková nahrávka významného britského hudebního tělesa sedmdesátých let Renaissance, se jí ve své sdělnosti jen těžko vyrovnává, ale posuzovat dvě tak rozdílné hudební složky není předmětem této recenze. Album Scheherazade And Other Stories rovněž obsahuje překrásnou muziku na pomezí rock/klasika a posluchače, využívající především vážnou hudbu jako svou doménu, dokáže taktéž náležitě oslovit.

Významným atributem kapely je úchvatný vokál Annie Haslam, díky němuž dokonale vynikne atmosféra nahrávky(nahrávek) této kapely. Nepřeberné množství motivů převzatých, nebo spíše podobných těm vážno hudebním, nalézá živnou půdu u obou částí hudebního publika. Tato platforma je využita hned v úvodních klavírních bězích skladby Trip To The Fair. Skřehotavý chechot a vzdálené nadpozemské nářky, vytváří krásně mystickou pachuť, do které se ve druhé třetině přidává anděl Annie a skladba pomalu přechází do rockové oblasti. The Vultures Fly High je dynamicky ostřejší, rockově uhánějící kráska a Ocean Gypsy naopak výrazně zpomalí a nechává Anniin vokál dýchat a doširoka roztáhnout křídla. Klasické vzdělání klavírního kouzelníka Johna Touta se nejvíce projeví ve skladbě titulní. Střídání klasické symfonické stavby, rocku, mužského a ženského vokálu a chrámových sborů ve velice pestrém aranžmá, se urputně snaží o zapsání do hudebních análů, hned vedle Korsakovova díla.

Úchvatné představení.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar

Ulver / The Assassination Of Julius Caesar (2017)

alienshore | 5 stars | 05.06.2017

Ej veru, zase tu máme tie "hnusné" roky 80-te. Ulver pripravili opus, ktorý ma priam dojal svojou retro myšlienkou na dané obdobie. Vyzerá to tak, že čím ďalej tým viac sa táto éra dostáva do pozornosti a aj samotní muzikanti si jednak chcú vyskúšať experimentovanie s elektronikou a zároveň okúsiť chuť fascinujúcich ozvien "novej vlny". V prípade Ulver dokonca až koketovanie so synth-popom.

Temný a sexi feeling The Assassination Of Julius Caesar odkazuje jednoznačne na tvorbu Depeche Mode a O.M.D. Je tu však aj čosi vskutku "ulverovsky" nezameniteľné, čo hudbu obohacuje o ďalší rozmer. Skladby si zachovávajú nielen výrazne melodický ksicht, ale aj samotné experimentovanie je vkusne zladené do jednotnej podoby. Dá sa povedať, že je priam neuveriteľné ako sa kedysi black-metalová partička zmenila na kapelu, ktorá kráča naprieč hudobnými štýlmi a nebojí sa narábať ani s popovými prvkami.

Stroj času sa spustí pri Nemoralia a ten závan zasnených, citlivých melódií prináša nielen spomienky, ale aj skutočné pocity plné smútku, sklamania, temnoty a hĺbavej atmosféry. Rolling Stone opäť oplýva brilantnými melódiami a na experimentovanie odkazuje zase jej koniec tvorený zhlukom zvukov. Prekvapením pre mňa je zaradenie tanečnej trance elektroniky pri So Falls The World, ktorá znie spočiatku tak krásne smutne. Na songy ako sú Southern Gothic, Angelus Novus, Transverberation a 1969 skoro nemám slov. Dokonale vystihnuté a do detailu vymakané melódie a aranžmány. Posledná Coming Home sa prikláňa k experimentálnejšej podobe Ulver a je výborným zakončením.

Napriek citovaniu legiend "novej vlny" 80-tých rokov je tento počin ako živá voda. Je to muzika, ktorá skutočne žije svojim životom. Je provokatívna, drsná, smutná, tanečná a zároveň progresívna. Zvuk je súčasný a využíva všetko, čo sa pri modernej technológii dá použiť. Rôzne efekty a zvuky sú spracované priam majstrovsky. Podobne si kedysi zaspomínali aj Kayo Dot a nasledovali ich aj rovnako nepredvídateľní Ulver (po svojom samozrejme). Ďalší silný počin roku 2017!

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver

Flamborough Head - Looking For John Maddock

Flamborough Head / Looking For John Maddock (2009)

Brano | 5 stars | 03.06.2017

Keď dáte do jedného vreca Camel, Genesis, Focus a štipku Renaissance ,poriadne potrasiete, tak vám vypadne Flamborough Head. Ďaľšia z dlhého radu kvalitných progrockových skupín z krajiny tulipánov.

Kostru Flamborough Head tvoria starí osvedčení harcovníci zo skupín Leap Day a Trion. Ak máte radi čarovný progrock z rokov sedemdesiatych s prímesou nostalgie, sladkej melanchólie a s množstvom romantických priam rozprávkových zákutí, tak toto je hudba pre Vás! Je stráviteľná už na prvé počutie, ale zároveň aj umelecky hodnotná. A práve zosúladiť tieto dva atribúty je mimoriadne náročné. Nejedná sa totiž o prvoplánové popevky, aké nám servírujú komerčné rádiá, ktoré sa človeku priam obsedantne vryjú do hlavy a potom nie a nie ich vyhnať. Zároveň sa nejedná o nejakú zložitú prekombinovanú avantgardu určenú iba pre úzku skupinu vyvolených osvietených intelektuálov.

Štruktúra albumu Looking For John Maddock pozostáva zo striedania inštrumentálnych a spievaných skladieb. Album otvára krehká inštrumentálka The Garden Pond. Vplyv britských Camel je nepopierateľný a gitarista Eddy Mulder šperkuje hru podobne ako Andy Latimer. Flauta v podaní Maigriett Boomsma znie žensky jemne a podmanivo. V druhej skladbe Sleepless Night sa Maigrett predstaví aj ako sólová speváčka. Jej vokál je civilný a neafektovaný. Na poslucháča pôsobí ľahko a nenútene, akoby si pospevovala iba tak sama pre seba doma v kuchyni, pri varení. Netlačí sa nasilu do polôh, ktoré sú jej neprirodzené a nechce byť za každú cenu v popredí. A nasleduje ďalšia inštrumentálka Spring. Neviem si predstaviť krajšie opísanie jari. Prebúdzajúca sa príroda, zakvitnuté stromy, štebot vtákov... Predposledná skladba Don´t Forget Us patrí medzi najkrajšie inštrumentálky aké som kedy počul. A počul som už toho dosť, to mi verte! Hudba prežiarená nadpozemskou vznešenosťou! Na záver to najlepšie v podobe rozsiahlej titulnej epickej kompozície Looking For John Maddock. Takmer dvadsať minút čistej hudobnej krásy a silných emócií. Latimerovsko-Hackettovské gitarové sóla v podaní Eddyho Muldera, pevný klávesový podklad Eda Spanningu a priam Jethro Tull-ovská flauta našej Maigrett, ktorá exceluje aj ako speváčka a v dvojhlase jej pomáha Koen Roozen. Jednoducho klenot klenotov!

Ak hladáte niečo stabilné a trvácne, niečo čo sa len tak neopočúva a nezovšednie,tak ste na správnej adrese. Tento album je ten správny tip. Hudba, pri ktorej môžete snívať s otvorenými očami. *****

P.S. : Túto hudbu ocení aj ženské publikum. Mojimi spoluposlucháčmi bola moja manželka aj moja mama.

pozn.: napísané pre blog.sme 14.2. 2014

» ostatní recenze alba Flamborough Head - Looking For John Maddock
» popis a diskografie skupiny Flamborough Head

Tiles - Presents Of Mind

Tiles / Presents Of Mind (1999)

steve | 5 stars | 03.06.2017

Takže dobrý den,
mé jméno je Chris Herin a jako kytarista naší kapely Tiles, vás všechny srdečně vítám na prvním představení našeho nového alba Presents Of Mind, široké veřejnosti.

Co tedy můžu k desce samotné prozradit. Obsahuje deset skladeb, které zabírají plochu přes padesát minut. Zařadili jsme tři instrumentální čísla a spolu se zbytkem materiálu plynule navazujeme na naše první dvě alba. Pro ty, kdo nás neznají prozradím, že hrajeme technicky náročnější rockovou muziku, která si jako předobraz vzala naše kanadské vzory Rush. Rovněž úzce spolupracujeme s producentem Terry Brownem a malířem Hughem Symem. Teď už tedy předávám hlavní slovo muzice samotné a doufám že vás všechny potěší, dali jsme si tentokrát skutečně záležet.

PLAY-Static, Modificatio... sedím jako přimražený a do uší dostávám porci neskutečně krásné muziky. Takovou hudbu předvádí technicky zdatní a kompozičně už zcela vyzrálí maníci s citem pro melodie, dynamické přejezdy a zapamatovatelné pasáže, které vylepšuje mandolína, banjo, akustická mezihra, nebo komplexní dávka melancholie v refrénu.

Nahrávka Presents Of Mind povynesla kapelu Tiles mezi špičku nejlepších. Jde o mistovské dilo progresivního rocku, které svou propracovanou a zároveň muzikantsky výživnou náplní, lemuje jejich diskografii z pozice absolutní.

» ostatní recenze alba Tiles - Presents Of Mind
» popis a diskografie skupiny Tiles

Metallica - ...and Justice For All

Metallica / ...and Justice For All (1988)

EasyRocker | 5 stars | 02.06.2017

Spolu s Master of Puppets dvojice prvních desek kované legendy, které přistály v mých šuplících, aby mě svým totálním hudebním náletem navždy srovnaly se širou zemí. Dlouho jsem se dostal do závislosti na písmenu M a další alba rychle plnila mou hladovou kovovou duši.

Hammettův fenomenální melodický poryv je pro mě jedním z největších nástupů všech dob - drtivý thrashový postulát Blackened. Zvuk ho částečně pohřbil, ale živé verze, např. ze Seattlu 1989, mě naprosto drtí a přivádějí do extáze. Nekončící sekané riffové kaskády, atmosféra je dusná a temná - věrná názvu, Hammett tu vystřihl jedno z nejskvělejších sól.

Skoro desetiminutový titulní opus magnum pojednává o neveselém tématu pochybné spravedlnosti, moci a peněz, ptá se na temné a těžké otázky, a tomu odpovídá i těžká, nepřístupná hudba. Temně laděné akustiky, patentní melodie a la M, dlouhé a drsné nálety kytar. Refrény ale patří k nejlepším v celém kovovém oceánu.

Další těžkou, strojovou palbou je Eye of the Beholder, stojícím na primární ničivé riffové agresi. Neurvalý, surový, zabejčený thrashový monolit, jako by vyhřezlý z nejžhavějšího stylového jádra z počátku osmdesátek. Funus lehce svými melodickými doteky utišuje mistr Hammett.

One s těžkým tématem vojáka, který po válečné apokalypse zůstal sám a jen s malou částí těla, patří po zásluze k nejpamátnějším metalovým kusům. Hromové výbuchy, beznaděj, zoufalství, chlad a zkáza, balada přecházející ve vichr. Fenomenální práce Hammetta, jeho vyhrávky a naříkající sóla už popsaly metalové dějiny. První klip a pronikavý úspěch.

The Shortest Straw je další, skoro čistou stylovou poctou. Melodické kytarové poryvy se ženou kosmickou rychlostí, hnány zběsilým Ulrichem. Naléhavý refrén. Technicky komplikovaná a náročná skladba, taková metalická profesura.

Harvester of Sorrow jako singl neprorazila. Není se co divit - spolu s předchozím výliskem představuje opravdu těžký oříšek. Akustické intro, těžce se převalující sekanice kytar, pohřební marš, vzdávající poctu starým Black Sabbath. Děsivě spalující refrén i sólo.

The Frayed Ends of Sanity je skoro osmiminutovou přehlídkou. Drsné riffy jsou propojeny s Hammettovými ornamenty, jeho hra se tu otiskla a posunula skladbu do lidské podoby. Výrazný, řvaný refrén nezapomenu ani o půlnoci. Pro řadu lidí už byla ale stopáž ubíjející.

Účast tragicky zesnulého basáka Cliffa Burtona na To Live is to Die je jasně patrná - okamžitě se ocitáme na úplně jiném teritoriu, které nástupci jeho génia zvládli se ctí. Křehké a velebně podané akustiky, které jako by připlouvaly z baroka, jsou bez varování zválcovány thrashovým maršem. Burtonových linek se zhostil Hammett, který tu kreslí fantaskní snové obrazy a třištivá sóla. Pocta, která vyjadřuje názvem Cliffovo motto existence.

Dyers Eve je nekompromisní úderkou, přesně ve stylu Damage Inc. z předchůdce. Po volnějším vstupu přichází natlakovaná palba, kosící všechno s kadencí MG42.

Temná, těžká, nevyzpytatelná deska, určitě určená jen pro připravené černé duše. Nedovařený zvuk, Rasmussen už toho moc zachránit nemohl, kde zřejmě záměrně byla potlačena Newstedova basa, řádí se svým asi nejlepším výkonem Lars Ulrich. Agresívní kytarové poryvy ničí všechno v dosahu, Hetfieldův zpěv je úsečný a vzteklý. Pojetí a zvuk se staly předměty kritiky, u mě je ale zakotvena hluboko v srdci.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica

IQ - For Ever Live

IQ / For Ever Live (1996)

jirka 7200 | 4 stars | 02.06.2017

V roce 1993, 12 června v německém městě Kleve byl zaznamenán koncertní set IQ, pojmenovaný Forever Live, který měl za úkol propagovat čerstvě vydanou studiovou desku Ever a ukázat fandům navrátivšího Petera Nichollse na postu zpěváka. Tento záznam vyšel po dlouhých třech letech ve dvou samostatných provedeních – jako video záznam a také ve formě 2 CD u firmy Giant Electric Pea, jejíž zakládajícím členem byl mj. kytarista IQ Mike Holmes.
Na dvou stříbrných kotoučích nás čeká necelých 112 minut live záznamu. Musím podotknout, že zvukově velmi povedeného. Studiová deska Ever a tento živák patří jednoznačně k nejlépe vyprodukovaným počinům kapely. Holmes jako šikovný kytarista a producent si zvuk řádně ohlídal, mastering svěřil světově proslulému Chrisu Blairovi (Genesis,Queen), který na nahrávce pracoval v Abbey Road Studiu a zvukovou režii Robovi Aubreyovi, který již s IQ pracoval na studiovce Ever. Kombinací těchto výjimečných osobností a kvality hráčů IQ vzniklo opravdu lahůdkové dílo.

Jelikož se jednalo o první oficiální živý záznam, kapela zvažovala, jaké písně zvolit. Nakonec největší prostor dostalo v době koncertu právě vydané album Ever a dvojka The Wake. Z každého tohoto alba zazněly 4 songy, ze zbývajících Tales…, Nomzamo a Are You… jen dvě skladby.

V případě debutu mě mrzí malý počet nominovaných písní, čekal jsem větší zastoupení . Určitě by dle mého fandové raději oželeli skladby původně nazpívané P. Menelem .

Songy z prvních dvou alb jsem si maximálně užíval, protože tady opravdu po zvukové stránce zní tak, jak jsem si vždy představoval. Jen mi vadilo u skladby The Last Human Gateway její zkrácení a rozdělení, naopak u The Ënemy Smacks jsem byl potěšen, ta zazněla v plné parádě. Z mnou neoblíbeného alba Nomzamo zde zahrané Human Nature a No Love Lost díky rockovějšímu aranžmá docela srovnaly krok a nijak netrčí z celkovém kontextu alba, rovněž tak i Falling apart at the Seams, tam ale nezbývá nic jiného, než přetrpět vlezlý refrén.

Co se atmosféry týče, ohlas publika je slyšet striktně jen mezi skladbami, takže někdy člověk zapomene, že poslouchá živé vystoupení.

K úplné dokonalosti mi chybí větší interaktivita diváků a rovněž bych se nebránil drobným úpravám v setlistu. Jinak spokojenost.

» ostatní recenze alba IQ - For Ever Live
» popis a diskografie skupiny IQ

IQ - The Road of Bones

IQ / The Road of Bones (2014)

john l | 5 stars | 01.06.2017

Albu The Road of Bones se v krátkém časovém úseku podařil filigránský kousek. Bleskurychle se probojovalo mezi nejoblíbenější alba od Iq a na některých hudebních serverech jim dokonce vévodí. Kapela, která má u svých obdivovatelů pozici kultu a svou cestu, si dláždí pěknou mozaikou výborných alb, i když zcela pozmění hudební formuli(především náladu), nešlápne do lejna.

Ba naopak, statečná družina okolo kytarového esa Mikea Holmese, se tentokrát naplno ponořila do pochmurných myšlenek lidského pokolení a z jejich útrob, vydolovala dokonale atmosféricky kalné, na jejich poměry zcela dezolátní písně. Avšak nenechme se ošálit. Materiál oděný v ponurém šatu, se s každou další odhozenou vrstvou, svléká až do bodu, kdy na něm zůstane jen saténové negližé. Pod jeho průsvitným krajkoví, objevíme přesně tutéž kapelu, jakou už léta dobře známe. Instrumentálně zmáknutou, myšlenkově ucelenou, bohatou na nálady, opět velice melodickou a také velmi, velmi nápaditou.

Po očku sleduju nejtemnější obálku v dějinách Iq(s novým a povedeným logem kapely), pouštím si úvodní From the Outside In a první slova narratora mě oblaží pocity stísněnosti a opravdového strachu. Peter Nicholls si dokonale užívá své vypravěčské role šedé eminence a muzika, tajemná a osudová, putuj vašimi sny, jako nějaký temný odstín druhého já. Pro deliciózní dosažení požadované nálady, se do titulní The Road of Bones přimíchá ksilofon a Iq rozprostřou plášť pána temnot. To je fantasie, zavírám oči a působivost mě pohlcuje. Deska si udrží přesně nastavenou, specifickou náladu až do svého finiše.

Iq už v minulosti prokázali, že jsou mistry aranžmánů, tímto neobyčejným příběhem jen potvrdili svůj pobyt mezi progrockovou elitou.



» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 01.06.2017

Před mnoha lety jsem zaslechl desku The Wake v original edici z roku 1985. Před měsícem mi byl zapůjčen trojdiskový remaster nahrávky Wake z roku 2010. Zvuk je opravdu lepší v basech, vylezly trochu i některé detaily. Zároveň však nahrávka přišla o část svého dynamického rozsahu, ale zase ne o tolik, aby byla nahrávka zmršena, jak je to v současné době již zažitým pravidlem.

Nahrávka Wake – druhý počin IQ je pro mě famózním dílem, jedním z nejlepších, co tato skupina kdy vydala. Nevadí mi ani automatický bubeník ve skladbě Corners, což je tedy u mě co říci. Prostě k této skladbě se to hodí...Chlad a žár – skvělá kombinace vroucího zpěvu Nichollse a chlad kláves s neživým rytmem...

Další dva disky ukrývají dema a rané či živě pořízené verze skladeb. Každá píseň je tu předvedena ve třech různých verzích.

Jsem detailista, ale ne zas takový, abych dokola poslouchal dema a rozpracované záznamy nahrávek svých oblíbenců, takže tyto bonusy jsou opravdu jen pro zaryté fandy kapely. Alespoň jednou jsem si je však vyposlechl a přece jen jsem byl o něco obohacen.

Většinou je v recenzích IQ vyzdvihován zpěvák, klávesista či kytarista. Já si všiml v několika demo snímcích hry bubeníka Paula Cooka s nezkresleným zvukem bicích a až tady jsem si uvědomil, jak moc dobrý je to hráč. Třeba v první live verzi Widow ´s Peak jsem měl pocit, že na session přišel Neil Peart, s jakou razancí byla píseň odehrána.

Jeho výkon je tak na původní i remastrované studiové verzi díky různým elektronickým filtrům a halům trochu upozadněn, což je škoda.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

stejk | 2 stars | 31.05.2017

Album mě donutilo si poslechnout až zhlédnutí koncertu kapely v O2 aréně před pár dny, 22.5.2017. Na koncertě zaznělo několik skladeb z aktuálního alba a tak jsem sáhnul po desce z internetu...zvolil jsem verzi flac a vcelku se mi líbila. Samozřejmě se s legendárními alby srovnávat nedá, ale co se týče zvuku se mi zdá dokonce lepší, než zmíněné desky ze 70. let...Například Fireball a In Rock jsem dlouhé roky vůbec neposlouchal-byť se mi neskutečně obě alba líbila, zvuk byl ale tak plochý, že odjezdy vlaků v nádražní hale snad zněly lépe. Až teprve po vydání remasteru se zvuk zlepšil- a tak si moje nej párplovská alba užívám opakovaně. Reaguji tímto na některé recenze zde uvedené, že zvuk In Finitu je otřesný..Až tak se to v tom flac formátu nezdá, zní tam vše hutně a kompaktně, alespoň podle mého mínění. Bohužel je to ale album, které si fajnšmekr opravdu poslechne jednou, možná dvakrát. Poslední skvělé album je z mého pohledu Perfect Stranger a vše po něm jsem vždy odložil po prvním či druhém poslechu, hardrockoví veteráni to umí ale live rozbalit pořád skvěle...koncert v rámci In Finite byl jedním z mých splněných muzikantských snů.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Arena - Pepper’s Ghost

Arena / Pepper’s Ghost (2005)

john l | 5 stars | 31.05.2017

Na albu Pepper’s Ghost, se kytarový mág John Mitchell představil jako neskutečný riffový mohýkán. Na celé desce dostal jeho nástroj větší prostor a v řadě skadeb je tahounem právě on. Jeho intelektuální nápaditost, je hnací silou většiny mohutně vyvedených kompozic a nápaditost, se kterou často přistupuje nejen k atmosférickým akustickým proložkám, ale také v přívalech obskurních melodií, mu můžou jeho kolegové jen závidět.

Komiksově vyvedený booklet alba, nás zavede do Vikroriánské Anglie a díky mimořádnému citu ve způsobu aranžování, se s chladem a strachem nočních ulic Londýna setkáváme na vlastní uši. Jako hozená rukavice do obličeje, nebo štiplavý políček, spíš ale facka, působí fluidum alba ve své historické podstatě. Arena s náladami svých výtvorů vždycky zacházela specificky, zřejmě si ve studiu řekli, tak a jdem se ponořit o 150 let nazpátky, nahodili pár akordů a všechno šlo samovolně.

Nebýt slabé, trošku nudné záležitosti Opera Fanatica, měl bych o konečné známce jednotnou představu. V tomto případě půl bodu dolů.



PS: po nahrávání odchází zpěvák Rob Sowden, z blíže nespecifických důvodů. Jestli jde o odchod mimo branži, nebo jsou na vině názorové rozdíli na další hudební směřování a Rob zakládá kapelu novou, to bohužel netuším. Buď mě podrobná informace tehdy utekla mezi prsty, nebo se o důvodech prostě nepsalo.

Jestli někdo ví o zákulisních praktikách v šestiletém mezidobí, budu rád, když je pro nejen moje rozšíření obzorů uvede, děkuji přátelé.

» ostatní recenze alba Arena - Pepper’s Ghost
» popis a diskografie skupiny Arena

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

EasyRocker | 5 stars | 31.05.2017

K tvorbě této báječné americké kapely jsem se dostal přes zdejší výborné a do posledního tónu nadšené hejkalovy recenze, za což mu patří velké díky. Tahle 120%ně americká kapela se totiž dokonale trefila do mého vkusu.

Ramble Tamble je dokonale stylové úvodní hromobití, přichází pořádné zrychlení pomalu v duchu boogie, silový a parádně natlakovaný zpěv génia Johna Fogertyho, jehož potenciál střílet od boku jednu pecku za druhou je až neskutečný. Rytmika v mezihře boří hradby.

Before You Accuse Me je skvěle procítěná bluesovka se špetkovou rockového ostří a klavírním pozadím.

Dvouminutový úder Travelin´ Band měl ve své době účinek jako úder těžké váhy na solar. Knokaut...

A Ooby Dooby vám nesleví ani o píď! Další osudový rockový boogie zášleh se zběsilým Fogertyho sólem...

Lookin´ Out My Back Door je drtivá směs country-folkové nálady a živočišné rockové síly. Další a stejně skvělá strana mince v silovém creedenceovském podání a brilantní kytarovou ornamentací.

Jednou z mých nejoslavovanějších pecek je těžká a temnotou politá Run Through the Jungle. Název hovoří sám - dusné, drsné a valivé prokousávání se pralesem s parádní harmonikou.

Up Around the Bend má od začátku nepopsatelný creedenceovský odpich, energii, pot stříká daleko. Vždycky si vzpomenu na valící se kameny...

My Baby Left Me se opět vtěsnala skoro jen na dvě minuty, v případě této skvělé jednotky je to ale fuk. Bluesový otisk a melodické kytarové poryvy, šlachy a maso.

Who´ll Stop the Rain odbíhá volnějším tempem, má nostalgickou, smutnou náladu a je skvěle vymodelována k dokonalosti trochou country a folku.

Pilotním dílem je jedenáctiminutový kus I Heard It Through the Grapevine. Těžký hardrockový riff, drsný zpěv a atmosféra putyky, kde sviští karty a luftem poletují rozbité sklenky a rány pěstí. Spolu s džunglí jeden z nesmrtelných pomníků mistra Fogertyho s drtícími sóly.

Long As I Can See the Light je bluesově očazeným závěrem klasické albové verze. Atmosféra loučení, žalu a dávno zašlých starých časů.

Na bonusech je kromě živáků Travelin´ Band a Up Around the Bend ještě těžkotonážně se valící Born in the Bayou. Rozžhavená bluesrocková směs nenudí ani na zlomek vteřiny a kreslí temné linky...

Tady se báječně potkal primární rock´n roll, hardrock nejvyšší třídy a trocha blues a folku jako báječné aromatické příměsi. Výsledek? Muzika síly tajfunu.


» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Hackett, Steve - To Watch The Storms

Hackett, Steve / To Watch The Storms (2003)

horyna | 5 stars | 31.05.2017

Bývalý kytarista Genesis Steve Hackett, už zřejmě nikdy nepřekročí stín, svého revoltujícího díla pojmenovaného To Watch The Storms. Ale proč by vlastně měl? Nikdo to po něm nežádá, mistr stále tvoří významná alba se zajímavou tématikou. Ovšem roku 2003 se skutečně překonal. Od začátku osmdesátých let nevydal tak silnou kolekci a tentokrát do toho praštil skutečně pořádně. Spojil svůj progresivně renesanční cit pro melodiku, s výzvou, kterou mu nabízel moderní hudební svět, se svými technologiemi a vymoženostmi.

Ať posloucháte v jakémkoliv pořadí, postupně, nebo si skladby přehazujete jako horký brambor, nikdy nenarazíte na dvě podobé věcičky. Nechybí tu sentiment Strutton Ground, modlitbou pohroužený začátek nedefinovatelné pecky Circus Of Becoming, avantgardní The Devil Is An Englishman, velice vzrušující, drsná Mechanical Bride, letními nocemi u moře dýchá Brand New, starou Anglií zase vznešená Rebecca a orientem The Silk Road.

Mezi styly se Hackett pohybuje neskutečně ladně a přesto, že přehazuje hudební výhybky opravdu často, po rušivém skřípání a vrzání, není na díle To Watch The Storms ani památky.



» ostatní recenze alba Hackett, Steve - To Watch The Storms
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Threshold - Clone

Threshold / Clone (1998)

john l | 4 stars | 30.05.2017

Album Clone je pro mě významné hned z několika faktorů:

a) je první, na kterém se představil nový, dlouholetý zpěvák Andrew McDermott
b) kapela značně přeroubovala svůj styl, pozměnila ladacos, oproti první trojici nahrávek, jsou tohle úplně nový a mnohem zajímavější Threshold
c) na podobné hudební formuli pracuje kapela dodnes (nejvýrazněj právě s Macem)
d) pánové zapojili do své tvorby atmosféru, ta nebyla dosud u Threshold takřka vůbec přítomna
e) a je to především tíživá, mnohdy trudná a temná atmosféra, která povyšuje tvorbu kapely nad běžný, prog metalový rámec
f) hudební plochy propojují tisíce různých odstínů a variací na akustické mezihry, stejně i dlouhé vybrnkávací části, prezentované právě Karlovou bez-elektrickou kytaru


Léta jsem měl tuto desku za nejoblíbenější, možná až do dob March of Progress, to je klidně deset, čtrnáct let. Dnes se na ni dívám už jiným pohledem a sentiment přenechal pozici objektivitě. Z desek z Macem ji určitě překonává velkolepá Hypothetical, nebo monster progresivní Critical Mass.

Proč vlastně?:
Clone totiž obsahuje i nějakéto prach-obyčejné "hoblující" kytarové vakuum. První dvojice Freaks a Angels, jdou po první signální, ale občas zní fádně a na vině je právě zmiňovaná, kytarová nuda. Stejně tak v Lovelorn.

The Latent Gene jsem vždycky obdivoval, je to předobraz velkých, hymnických osmiminutovek, které kapela píše dodnes. Tady je všechno podstatné. Atmosféra, prázdná, odstrašující tma a o Richardovu klávesovou výmalbu se tříští překrásné, nonšalantně akustické ozvěny. Refrén je velice, velice melodický a okamžitě zapamatovatelný. Ve třetí minutě nás pohoupe delikatesní Karlovo sólo na pozadí, ne akustických, ale tentoktár klasickýck kytar. A Mac, to je prostě borec, který dovede náramně pohladit po duši.

Change je sugestivě podaná balada. Podle podobného mustru, bude kapela zpracovávat i další písně na svá příští alba.

V Life's Too Good spolu svádí boj Richardovi šeptající klávesové tóny a vyvážená akustika mistra Grooma.

Nejsilnější zbraň vytáhne naše parta do závěrečné trojice, zde se nechala inspirovat vesmírným programem.
Goodbye Mother Earth, Voyager II a Sunrise On Mars(zřejmě nejcitlivější položka skupiny do dnešních dnů). Tu krásu nedokážu přesně popsat, ale je to úžasná muzika, vždycky to poslouchám se zatajeným dechem, v jakési úzkosti a očekávání, jestli mě ty písně zpracují se stejnou intenzitou jako minule. Hurá, zase klaplo na sto perco.


Threshold jsou kapelou, která velice dbá i na vizuální stránku svých nahrávek. Clone, společně s Hypothetical, Subsurface a určitě i Dead Reckoning zdobí v pravdě fantastický motiv.


Sentiment mě velí bodovat do plných, ale logika věci připouští určitou pochybnost. 4-4,5 hvězd a klonů


Trochu se divím, že tu první nahrávky Threshold nemají ani sebekraťučkou recenzici. Zřejmě budou Wilsonovi práce(oproti těm Mackovým)v určité oblíbenecké defenzivě.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

IQ - Dark Matter

IQ / Dark Matter (2004)

john l | 5 stars | 29.05.2017

Znovuobjevení kapely Landmarq, ve mě zažehlo novou chuť, přípomínat si velké albové projekty Anglických progresivních kapel druhé vlny. V posledních dnech jsem se jim začal usilovně věnovat a po několika recenzích kapel Arena a Threshold, přišli na řadu velikáni tohoto stylu, nebo chceme li směru. Ti, kteří stáli u jeho startu, kapela Iq. Prozatím jsem velmi stručně ohodnotil jenom dvojalbum Subterranea, což je velkolepý koncepční projekt, na jehož poslech musí být člověk dokonale připraven. Bez sebemenší erudice a uvolněných, přenastavitelných mozkových komor, není lehké jeho obsah dokonale nasát, natož pak pochopit.

Naštěstí se v katalogu Iq, nachází i přijatelnější alba a jedním takovým je právě Dark Matter.

Proti stereotypu, si s vašim souhlasem dovolím ulehčit práci:

Titan (recenzent) píše: Temné, velmi temné album. - Ano, do puntíku souhlasím.

Brano píše: Napriek tomu,že z hudby IQ cítiť vplyv skupín ako Genesis alebo Pink floyd,ingrediencie sú namiešané tak znamenite,že celkový výsledok zaručuje vysokohodnotný poslucháčsky zážitok. - Neřekl bych to přesněj.

A Mayak: Dark Matter je po bezchybnom albume Ever, koncepčnom dvojalbume Subterranea a vysoko nadštandardnom The Seventh House ďalším drahokamom do mozaiky diel, ktoré budú dlho patriť k pilierom žánru, nazvaného rock progresívny. - OK.

Mohl bych to už ukončit, vždyť ty věty jsou víc než výmluvné.

Ale z opačné strany, Charlie: Skupinu IQ som v minulosti dosť počúval,na svoju dobu boli dosť aktuálni a produkovali príjemnú melodickú prog-rockovú muziku.No teraz chlapci trocha zaspali.Poskledný album "Dark Matter" som si opakovane pustil,no zdá sa že na albume nepriniesli nič nové,akoby len opakovali motívy ,ktoré už poznáme z predošlých albumov (vykrádanie samých seba je výstižný názov)

Charlie, nepotěšil jsi mě aaa ani já tě nepotěším.

Pro mě je materiál na Dark Matter sestaven velice šikovně. Poukazuje na slušnou životaschopnos a s velkým nadhledem, se snaží prodírat i jinými oblastmi, které nejsou vymezeny stanovenými progresivními zákonitostmi.

Jde o velmi zdařilou a možná dokonce inovativní nahrávku.

» ostatní recenze alba IQ - Dark Matter
» popis a diskografie skupiny IQ

Landmarq - Turbulence - Live in Poland

Landmarq / Turbulence - Live in Poland (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 29.05.2017

První oficiální DVD Landmarq s názvem Turbulence - Live in Poland spatřilo světlo světa v roce 2006. Vydala ho polská firma Metal Mind, v této zemi, konkrétně v Katowicích byl předešlého roku záznam i pořízen.

Jako upomínku na tuto událost firma vydala v roce 2009 koncert i ve formátu audio CD a to hlavně z důvodu výborné kvality zvukového záznamu. CD vyšlo v limitované edici 1000ks.

Je zajímavé nahlédnout na obal, abychom viděli jaké skladby kapela vybere na své první DVD. Určitě budete překvapeni zvoleným setlistem : byl přehrán skoro celý materiál z CD Entertaining Angels, z předchozí desky Science...nezazněly osvědčené koncertní hity, ale byl odehrán méně nápadný song Lighthouse a na období, kdy v kapele působil Damian Wilson bylo vtipně zavzpomínáno instrumentální (!?) skladbou Lanslide (se sólem na bicí), kterou rovněž v kontextu prvních tří desek považuji za tu méně reprezentativní.

Tolik k informacím, které vyčteme z obalu. To hlavní musíme však posoudit svým sluchem. Zde je pár osobních postřehů.

Ačkoliv neskrývám fakt, že preferuji písničky, které nazpíval s kapelou Damian, tak zde musím připustit, že koncert odezpívaný šarmantní Tracy Hitchings se velice dobře poslouchá. Skladby přece jen z důvodu live záznamu zní o kapánek rockověji, stále se však (dle mého ucha) pohybujume na pop rockové parketě, ale té kvalitně provedené.

Jak už jsem letmo zmiňoval, koncertní záznam zvuku je velmi povedený, žádný nástroj nezaniká ani nevyniká - materiál není stižen kompresí, takže si jej určitě ještě nekdy rád připomenu.

P.S. : DVD jsem neviděl, jen pár fragmentů z ytb, ty mě však úplně nenadchly, ty záběry z balkonu divadla na mě působily dost stísněně, což jako klaustrofobik těžce nesu :-)

Hvězdy se vztahují jen na období s Tracy H.

» ostatní recenze alba Landmarq - Turbulence - Live in Poland
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour

Moody Blues / Every Good Boy Deserves Favour (1971)

horyna | 4 stars | 28.05.2017

Sedmá dlouhohrající nahrávka kapely The Moody Blues, ve volném překladu - "Každý dobrý chlapec si zaslouží přízeň", směřuje oproti raným nahrávkám tohoto souboru, které vyvrcholily s velice senzibilní a alegoricky heboučkou záležitostí To Our Children's Children's Children, k rockově přímější a o poznání razantnější hudební myšlence. Je pouze otázkou času, než si vás toto koncepční album, které je jakýmsi příběhem o hledání dobrých věcí během dětského života, dokonale podá. I tady se nalézá spousta jemných melodií, akustických meziher, album opět přetéká bujnou orchestrací a mellotronovými linkami.

Co ale dělí Moody Blues od konkurence jsou jejich velké a nezapomenutelné melodie. Vše je v mírném, rozeklaném pohybu, písně jsou tu vybroušenými drahokamy a pouze častým nasloucháním jejich hudbě si je můžete postupně osahat a zamilovat.

Album začíná zvláštní zvukovou koláží ve skladbě Procession, která shrne dějiny lidské rasy třemi slovy: zpustošení, tvorba, komunikace.
Singlová, překrásná záležitost The Story In Your Eyes je plná decentní melodiky a jímavých harmonií, vévodí jí zpěv od poznávacího znamení souboru, Justina Haywarda. Ten je jako hlavní zpěvák podepsán pod dalším výtečným kusem, písní You Can Never Go Home, což je o poznání expresivnější představení s kvílivou elektrikou v záhlaví a mohutnými sbory.

Our Guessing Game přinese působivé zvukové variace (obzvláště klavírní melodie) a u mikrofonu tentokrát stojí sytější Ray Thomas. Masivní používání melotronu je typickým znakem tvorby kapely, děje se tomu tak i ve čtvrté písni Emily's Song, ve které se pro změnu představí další vokalista John Lodge, jehož poloha sice není oproti kolegům tolik poutavá, skladba ale za poslech určitě stojí. After You Came je pak rytmičtějším sborovým číslem všech zpěváků M. B.

Překrásná flétnová melodie doprovází zpočátku tuctovou píseň One More Time To Live, ale její energický nástup do refrénu symbolizuje určitý odklon "pozdních" Blues do jiného řečiště. V poslední písni My Song předvede jedinečnou vokální stavbu klávesový čaroděj Mike Pinder. Píseň nepostrádá drama, patos, napětí, ale i krásná akustická zákoutí (brnkáná harfy) a zvukově fatalisticky nastíněné, životní etapy onoho jedince.

Melodická muzika kapely Moody Blues se orientuje na písně, progresivní rockový směr jí dává barvitá instrumentace a pokud jste si zamilovali všechna předchozí alba této kapely, určitě si tuhle zajímavou kolekci užijete rovněž. Ano pánové svá alba tvořili podle podobného hudebního vzorce, ale pokaždé s láskou a velice svěže. 4,5*

» ostatní recenze alba Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cobham, Billy - A Funky Thide of Sings

Cobham, Billy / A Funky Thide of Sings (1975)

Brano | 4 stars | 28.05.2017

Už ma nebaví písať recenzie.Pero mi vyschlo,atrament sa minul,slovná zásoba sa vyčerpala...a udrela kríza stredného veku.Zmenil sa mi aj vkus na ženy.Len toť nedávno sa mi páčili iba maturantky a dnes už preferujem len staršie a zrelé ženy tak 25 až 26 ročné.

Avšak tento album ma v dobrom nakopol.Pozerám,že na progboarde nie je žiadne hodnotenie,ani recenzia.A Funky Thide Of Sings je tu ako od macochy.Nuž uľútostilo sa mi tejto siroty a tento fakt ma primäl(hrozné slovo,však!) prekonať svoju lenivosť a napísať pár čisto subjektívnych dojmov.

Billy Cobham,rodák z Panamy sa preslávil najmä ako bubeník skupiny THE MAHAVISHNU ORCHESTRA,ktorá na začiatku sedemdesiatych rokov spôsobila doslova revolúciu v hudbe.Jeho pozoruhodná sólová tvorba však nie je len slávny debut Spectrum(1973),ale za vypočutie rozhodne stojí aj jeho štvrtý štúdiový album A Funky Thide of Sings.Funky?A prečo nie???Uvoľnená pohodová atmosféra,radosť zo života,relax,povznesená nálada a majstrovské muzicírovanie.To všetko tu nájdete!Prím má mohutná dychová sekcia,podporená presnou a dokonalou rytmikou.Takto má vyzerať zábava na horúci letný večer!Až v siedmej skladbe A Funky Kind Of Thing vlastne zistíme,že sa jedná o sólový album jedného z najlepších svetových hráčov na bicie nástroje.Bubenícka exhibícia najvyššej kategórie!Všetky tie veľké kotly,bubny a bubienky,činely a kopáky dostali poriadny výprask.V záverečnej skladbe Moody Modes si dychová sekcia zobrala oddychový čas a priestor dostal Milcho Leviev a jeho klavír a tiež Alex Blake a jeho sólo na basu.Veľmi silná inštrumentálna desaťminútovka.

Po zvukovej stránke hrá CD excelentne,DR má snáď až 12.Rozlíšiteľnosť jednotlivých nástrojov je ohromujúca,nič sa nezlieva,netvorí sa zvuková guľa...takto nejako má znieť kvalitná jazz-rocková nahrávka.

(Počúval som na zostave,ktorú mám určenú len na jazz,jazz-rock/fusion a ktorá v tejto oblasti maximálne
vyhovuje mojím ušiskám a spĺňa moje požiadavky/high-end to nie je,ale to mi nevadí/:
Sony scd-xe800,Yamaha AX-397-direct on,Tannoy Mercury Fusion 2)

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - A Funky Thide of Sings
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

Hansen, Beck - Mellow Gold

Hansen, Beck / Mellow Gold (1994)

tykeww | 4 stars | 28.05.2017

Mellow Gold je prvním regulérním albem písničkáře, muzikanta, tuláka a experimentátora Becka Hansena. Vystřelilo ho mezi největší světové hvězdy a rázem se o něm mluvilo po celém světě.

Velkou zásluhu na tom nese zejména single Loser, který album otevírá. Nese se ve znamení důrazného rytmu stejně jako charakteristické barvy Beckova hlasu, který je tak trochu znuděný a skálopevně klidný. Hypnotický klid se ještě více umocní v následující Pay No Mind, dále už to jede jedna báseň píseň za písní, jedna je bezesporu lepší než druhá.

Beckovi se první skutečné album více než povedlo. Už tady má nastavený svůj charakteristický styl, ve kterém kombinuje folk, rock i hip hop a všemu přesvědčivě vládne
svým sympatickým hlasem. Deska rozhodně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Mellow Gold
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck

Threshold - Critical Mass

Threshold / Critical Mass (2002)

john l | 5 stars | 28.05.2017

Kotouč Critical Mass, je obecně považován za nejzdařilejší počin Threshold. Dokonce i několik vrstevníků z mého okolí, kteří Threshold podrobně neznají, si tohle album opatřili. Na Progarchives má největší rating a překvapivě i uvnitř Progboardu, se k němu vyjádřilo sedm přísedících.

Poslední, EasyRockerova recenze je stará už bezmála deset let, což bohužel ukazuje na fakt, že podobná hudba, tady dávno nemá zastoupení. Nebo je na vině lenost a laxnost okolí, vyjádřit svůj názor? Doba, kdy jste byli za vyčlenění z davu přibiti na pranýř, je dnes z větší části minulostí. Je to určitě škoda, Threshold na svém nejsofistikovanějším albu nastavují umělecky nejpřijatelnější a taky pro "dědečky" rockery nejpřístupnější tvář.

V případě Critical Mass, jde o syntézu křehkých, tříštivých akustických výpadů kytaristy Karla Grooma, v područí monumentální klávesové školy Richarda Westa. Tihle dva, jsou něco jako bratři, výborně se doplňují, jeden druhému pravidelně poskytují úhybné manévry pro četné sólové výstupy, které postrádají jakoukoli známku exhibicionismu a nesmrdí přeumělkovaností a zbytečným patosem. Dramatizace desky je skvěle poskládaná, na startovní čáře stojí atmosférická žula Phenomenon, za ní progrockový obr Choices, který vytřídá tempo asi nastokrát. Nejpřístupnější, akustickou polohu poodhalí Falling Away a riffmistr Karl Groom se předvede ve Fragmentation. Časový prostor písní Echoes Of Life, nebo titulní skladby, přesahuje běžný rámec, tady kapela vytasí své nejsilnější zbraně.

Ve světě technicky precizní muziky nejsou jenom Pink Floyd, Genesis a jim podobní. Nedávno jsme tu s kolegy objevili "umrlence" Landmarq a obrovskou progresivní hodnotu vykazují (k mému překvapení)i kapely z Polska.

Je každého věc, jaký nároz vyjádří a jak ho podá. Ovšem číst po stopadesáté o P.F.nebo J.T., už zavání nudou. Pořád je kvantum dobré muziky, která nejenom tady nebyla důkladně poodhalena a prozkoumáná. A deska Critical Mass k ní patří rovněž.

» ostatní recenze alba Threshold - Critical Mass
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Gerry | 5 stars | 27.05.2017

Kdykoliv a kdekoliv si vytvářím na internetu nějaký profil a chtějí tam po mně vyjádření nálady, životní motto, nebo cokoliv co mne charakterizuje, píšu jen jedno a to samé:
“There is no dark side of the moon really. As a matter of fact it's all dark.”
Věta, která pro toho kdo ví a vnímá, vyjádří snad vše.
Tak to cítím a vnímám už od svých cca 10 let, kdy jsem poprvé uslyšel v hudbě tlukot lidského srdce, výkřiky hrůzy, konejšivá slova ….

Protože dlouho budeš žít a vysoko budeš létat
A úsměvy které rozdáš a slzy které vypláčeš
A vše, čeho se dotkneš a vše co uvidíš
Je celý tvůj život, jaký věčně bude

Tehdy jsem to ještě nedomyslel, nepochopil, ale druhé setkání přišlo kolem 20 let, kdy jsme v Plzni na VŠ ve studentských hospodách vedli dalekosáhlé a těžce filosofické debaty o životě, budoucnosti, láskách, nenávistech …. samozřejmě i o hudbě ….a snad vždycky, jak piva přibývala a řeči byly filozofičtější a filozofičtější, prolnuly se naše myšlenky s myšlenkami nám tak blízkých 4 muzikantů, které jsme poslouchali v jednom kuse …

Unaven ležením na slunci zůstáváš doma a díváš se na déšť
Jsi mladý a život je dlouhý, máš čas zaplatit za dnešek
A pak jednoho dne zjistíš, že okolo tebe proběhlo deset let
Nikdo ti neřekl kdy vyběhnout, zmeškal jsi startovací výstřel

…a netušili jsme, jak tahle slova jednou budou krutě pravdivá ….

Léta ubíhala, naše nerozborná parta z vysoké se rozpadla a roztrhala, pohltil nás mlýnek života a připomenul nám, že naše debaty byly opravdu od reality hodně vzdálené ….

Prachy, jak se říká
Jsou původ všeho zla dneška
Ale když požádáš, aby ti přidali na platě
Nebuď překvapený, když ti nedají nic

Hezké chvíle ubývají, optimismus a nadšení ze života toho bezstarostného mládí jsou už dávno pryč, člověk si občas (často) připadá jak ten Watersův šílenec …

A když se prolomí hráz a spousta let se předčasně otevře
A když na kopci není kam se skrýt
A když tvá hlava exploduje temnými předtuchami
Setkáme se na odvrácené straně měsíce

… který ví, že to na co se v životě dá těšit, už dávno bylo, a že …

Každý, koho potkáš
Vše, čím pohrdáš
Každý, s kým bojuješ
Vše, co je nové
Vše, co skončilo
Vše, co má přijít
A všechno pod sluncem je v souladu
Ale slunce je zastíněné měsícem

Snad ještě ale není tak zle? Snad ještě má ten lidský život i po 30 letech naději na úsměv, na smích, na radost, pohodu?

Doma, zase doma
Chtěl bych tu být kdykoli budu moci
Když přijdu domů prochladlý a unavený
Je příjemné si zahřát kosti u krbu
Někde v dálce za poli
Vyzvánění železného zvonu
Svolává věřící na kolena
Aby vyslechli laskavě vyslovené kouzelné kázání

V životě mne zasáhla spousta hudby, spousta stylů, spousta interpretů. Jen jednu partu si ale můžu pustit vždy a všude, v radosti a ve smutku a nikdy se mi neoposlouchá – a to jsou Pink Floyd. A od nich jedna deska, která je synonymem života, i toho mého – Dark Side of the Moon. Pro mne vrchol hudby, který už nikdo nikdy nepřekoná.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die (1976)

EasyRocker | 3 stars | 27.05.2017

Po rockově živém, syrovém a folkem samozřejmě zhusta osahaném albu Minstrel in the Gallery přišli pánové s nápadem na další příběhové album. Odklonili zvuk zajímavým orchestrálním směrem, nepochybně je ovlivnil úspěch queenovské Noci v opeře, jejíž dosah byl znát všude.

Quizz Kid přináší hlavní melodii, na kterém stojí albový příběh, pak nám ale Anderosonova parta přinese svěží rockový vichr. Je to ale technicky hodně náročná a nevyzpytatelná skladba, osciluje mezi teatrálnem a drsností. Mistrova flétna tu má trochu méně prostoru.

Dramatické tóny akustiky přivanou v ospalém tempu Crazed Institution. Hodně dlouho se mi tahle věc líbila, teď se ale možná občas přistihnu u pocitu, že by ji slušelo více energie. Refrén je ale neodbytný a srdečně teplý.

Salamander, to je klasická něžná i divoká přehlídka folkových akustických nálad, jethrovské podání v nejlepší formě. Zapadlo by na předchozí, ale hlavně následující skvělé album.

Ale už je tu syrový Barreho riff Taxi Grab, odpálený s ohnivou intenzitou a spalujícím žárem, jako by se sem snad přikradl mistr Page. Hardrocková hmotnost a Andersonovo skvělé představení nejen v hrdle, ale i s rozfajrovanou harmonikou a flétnou...

From a Dead Beat To an Old Greaser už také lehce předstihuje další desku - komorní, posmutnělá nálada, folkový, skoro až tradicionálový otisk. Mnoho mají na svědomí orchestrální aranže a Evansovy klavírní dotyky. Na konci parádní práce s flétnou a těžké Barlowovy údery.

Bad-Eyed and Loveless vychází ze syrového, černého bluesového prazákladu. Jako kdyby sem zavítal na prvotině Mick Abrahams a vložil sem svůj bluesový odzemek. Krásně procítěné akustiky a stejně žhavě spalující stylový Anderson.

Přichází ostré riffové přejezdy, Andersonův intenzívní, vše vyplňující hlas a skutečně odvázaná Barlowova dělostřelba. Big Dipper dupe po okolí jako stádo slonů, buď uskočíte, nebo si někde vyrazíte zuby. Všechny hudební složky JT tu jedou na maximum...

Titulní skladba je svým motivem a vyzněním natolik profláklá, že ji asi netřeba nějak představovat. Jasný a trefný pokus o hit, Evans se tu neomylně podepsal klavírem, orchestralita to posunula ke queenovské teatralitě, což se mi zrovna nezamlouvá. Problém je, že už na ni po tom milionu poslechu musím mít nějak náladu. Základní motivy jsou ale kanonicky známé.

Pied Piper je akustickou procházkou na pozadí rytmické přehlídky. Už by mě to skoro nudilo, ale Anderson sem vtipně vstoupí s výbornou flétnou a hravým zpěvem... folkový, snad až pradávný hospodský duch...

Studený Evansův klavír začíná The Chequered Flag (Dead or Alive) - závěr je v orchestrálně-teatrálním stylu titulní skladby. Rytmika je ale přece jen výrazně střídmější, takže vyniká posmutnělá, baladická nálada. Tady jsem schizofrenní - někdy mi ty aranže vadí, jindy mi sednou bez obtíží. JT tu směřují někam mezi Queen a Blue Öyster Cult v závěru sedmdesátek.

Na bonusovce je dále teatrální, klavírní A Small Cigar, jak z dílny Davida Bowieho, a uvolněný poloakustický závěr Strip Cartoon s pomlaskávající basou Johna Glascocka.

Dal-li jsem Aqualungu 5, následujícímu albu, jednomu z mých nejzásadnějších, mezi 4 a 5, a Minstrelu 4, musím tady v rámci objektivity střihnout trojku. Snad mi nevadí ani tak příklon k orchestraci, ale mám pocit, že skladby trochu postrádají silnější nosné motivy, snad mám trochu pocit překombinovanosti a těžkosti. Doufám, že jde jen o můj pocit.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

john l | 5 stars | 27.05.2017

Na kapele Arena mě fascinuje, že každá jejich nahrávka je z úplně jiného těsta. V posledních letech se u všech britských progresivních kapel druhé vlny, objevuje temná atmosféra, jako motto a hnací jednotka jejich alb. Když si vezeme poslední Iq (u nich takhle nastavený "ksicht" čekal asi málokdo), Pendragon, nebo Pallas, na všech albech těchto kapel slyšíme, jak moc je depresivní faktor v muzice dominantním prvkem, spolutvořitelem nálady díla a hybatelem emocí v jednotlivých skladbách.

Když deska The Unquiet Sky vyšla, sjížděl jsem ji do totálního obehrání a když se k ní po letech vracím znovu, baví mě ještě mnohem víc. Arena si razí cestu svého vývoje a Cliva Nolana musím pochválit, jak dobře dokáže na každé nahrávce připravit živnou půdu Mitchellovým kytarovým výbojům. Nápaditost si klestí cestu kaskádami melodií, ty jsou sice na tomto ještě stále aktuálním nosiči skryté pod povrchem, ale ne za každou cenu. Z některých skladeb se vyloupnou hity okamžitě, některé musí postupně dozrávat a jiné je potřeba prozkoumat mnohem výrazněj.

Arena je u mě sázka na jistotu, s touhle kapelou jsem prozatím nikdy nešlápl vedle. Vytvořila dvě výborná a šest vyjímečných alb. Nebojím se je nazvat artefakty současné moderní hudby.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Flash - Flash

Flash / Flash (1972)

horyna | 4 stars | 27.05.2017

Domnívám se, že jsem nebyl jediný, koho v prvním plánu na debutní desce kapely Flash, zaujal tento mimořádně krásný obal, dívčího (předpokládám) pozadí a až v tom druhém, se zajímal o hudbu samotnou. Zmiňovanou desku, jsem zaznamenal poprvé s Rovantovou recenzí z konce prázdnin loňského roku, ale na dlouhou dobu jsem ji pustil ze zřetele. Nevím už přesně která zvláštní náhoda zapříčinila opětovnou, o několik měsíců posunutou vzpomínku tímto směrem, ale veškeré snahy vylovit z paměti název kapely, přicházeli na zmar. Až oslovení kolegové, v rubrice "prosím o radu" briskně zareagovali na můj popis přebalu alba a jeho název byl rázem na světě. Několika vteřinový poslech, bleskurychlá objednávka a hle, Flash v kalhotkách jsou už doma.

Hudba na jejich debutu mě oslovila okamžitě. Bankse u Yes neznám (poslouchám je až od třetí desky se S. Howem), ale možná se teď budu muset zpětně do art-rockového slabikáře znovu podívat. Protože jestli takto skvěle válí i ve svém bývalém zaměstnání... Dalším do party je Tony Kaye, toho mám moc rád a zpěvák Colin Carter, mě svými výškami občas připomene německé závodní kapely pubertálních časů, jako Chroming Rose, nebo Scanner, ale to opravdu jen okrajově. Jejich singeři pištěli podstatně víc. Kromě trošku stupidního popěvku v třetí Children Of The Universe, jde o hráčsky intenzivní a kreativně slušně zaměřenou muziku. Tempo se mění v krátkých periodách, pánové si potykají i s jazzem a vzdálená podobnost s pozdějšími Howeho Yes, je zcela opodstatněná. Nahrávka má intenzivní dynamiku, košaté, mnohdy výpravné aranžmá, "trpí" spoustou hráčských fines a místy peláší ve slušném kalupu. Nejvíce mne zatím oslovila poslední, vyšperkovaná kráska The Time It Takes, plná vzletných kytarových melodií, pokojných klávesových hříček a do střední polohy nasměřovaného Colinova projevu.

Desku oznámkuji pouhou čtyřkou. Ale věřím tomu, že kdybych ji znal déle, nebo ji spoznal rovnou v době jejího rozkvětu, dostala by stejné numero, jako hudebně podobní, obrovitánští Yes. V jejich případě si u významných alb z let 71 až... couvnou nedovolím.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash

Europe - Bag of Bones

Europe / Bag of Bones (2012)

horyna | 5 stars | 27.05.2017

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.

» ostatní recenze alba Europe - Bag of Bones
» popis a diskografie skupiny Europe

Jethro Tull - Catfish Rising

Jethro Tull / Catfish Rising (1991)

steve | 2 stars | 26.05.2017

Catfish Rising je špatné a slabé album Jethro Tull, vůbec bych se nezlobil, kdyby nikdy nevyšlo. Nebojím se mu přilepit nálepku jednoho z nejslabší počinů Andersonovi party. Rozhodně bych neřekl že nahrávce chybí nápady, nebo pestrost. Spíš je to prapodivná kaše, nevalné chuti, připečená, trochu smrdutá a připálená. Anderson míchá blues s jazzem, pop s country a vždycky z toho vyleze kočkopes.

Rockový otvírák This Is Not Love má s J.T. hodně málo společného, ale budiž. Dvojka Occasional Demons patří k nejlepším na desce, pocit starých Tull se přelévá z ucha do ucha a Barre je skvělej. A dál, už toho moc nezbude, za zmínku stojí snad výpravná záležitost Rocks On The Road a blues staré školy Still Loving You Tonight. Věci jako Sparrow On The Schoolyard Wall, Thinking Round Corners, nebo Doctor To My Disease nejsou vůbec důstojné znčky J.T. a působí jako pěst na oko. Poslouchat je častěj, dostanu nejspíš žaludeční potíže.

Když dokázali Tull usmažit "tohle", museli být buď v rauši, totálním rozkladu, nebo se jim protáčela lebka jako sekundovka na budíku ze všech těch klima změn okolo. Bon Jovi zničehonic zamrzla voda v chladiči po odjezdu z New Jersey a mimina se začala drápat za dolarovkama uprostřed bazénů.

Okolí, se kterým se Jethro Tull za ručičky nikdy nedrželi, bylo mega-dekadentní a tempo už zkrátka neudrželi, vlastně ho ztratili někdy po Broadsword.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Curved Air - Phantasmagoria

Curved Air / Phantasmagoria (1972)

horyna | 5 stars | 26.05.2017

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air

Threshold - Dead Reckoning

Threshold / Dead Reckoning (2007)

john l | 5 stars | 26.05.2017

Okolo Anglie šplouchá moře (nebo je tam oceán) plné art rockových a neoprogresivních kapel, ale o vyloženě progresivní metalové spolky z této krajiny člověk často nezavadí. Když kytarista Karl Groom a klávesák Richard West na konci osmdesátek zakládali mateřské Threshold, chtěli se za každkou cenu vymanit a vydat jinou cestou. Oba dva mají blízko k tvrdší a hrubší hudbě a tak do kolíbky svému děťátku přidali sudbu metalovou, ale nezapomněli na výraznou, typicky ostrovní melodiku, kombinovanou s výbornou Westovou klávesovou hrou.

Na své poslední desce se zpěvákem Andrew McDermottem, dokázali obsáhnout všechny typické znaky Threshold, které poskládali natolik bravurně, že i když uctíváte především melodie na úkor riffů, stejně vás na opakovaný poslech položí tato deska na lopatky.

Spousty geniálních a výrazný melodií, strhující tempo, žánrová pospolitost, kompaktnost a prokombinování různých elementů, zazdalo na jednu z nejlepších desek v podobném oboru. Devítka nebušených skladeb si svojí nápaditostí říká o obdiv.

Dlouho jsem měl tohleto album za jejich slabší článek, ale postupně jsem si ho tolik zamiloval, že dnes jsem Dead Reckoning pozitivní.

Asi to není na čistou pětikouli, ale v rámci jejich tvorby jde o povedené dílko.

» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 25.05.2017

Po promo turné k desce Infinity Parade se ocitají Landmarq v nezáviděníhodné situaci – odchod ohlašuje Damian Wilson, aby se mohl v USA společně s Neilem Murrayem (Whitesnake), Davidem Palmerem (Jethro Tull) a Guy Fletcherem (Dire Straits) věnovat projektu La Salle. Karl Groom ho rovněž zlanařil do kapely Threshold, aby nazpíval jejich prvotinu Wounded Land.

Mezitím Landmarq nalezli náhradu v Ianovi Gouldovi, s kterým živě vystupují na mnoha koncertech s předními kapelami prog rock žánru. Blíží se čas natáčení nového materiálu, Gould se však z důvodu rozdílného náhledu na další hudební vývoj kapely poroučí. Kapela opět oslovuje v nouzi Damiana Wilsona a ten nabídku přijímá, neboť projekt La Salle byl uložen k ledu. Landmarq jsou v původní ,silné sestavě a nahrávají třetí desku s názvem Vision Pit, která vychází v roce 1995. A bez rozpaků prohlašuji, že je mou nejoblíbenější!

Všechny negativa, která jsem na předchozím Infinity Parade nacházel, jsou zde zdárně odstraněna! Zvuk je naprosto luxusní, je slyšet jakési rockové zhutnění - to je přesně to, co jsem na "dvojce" částečně postrádal. I na zvuku bicích nástrojů je znát, že jsou výborně nazvučené. I ostatní nastroje jsou krásně čitelné, dynamika nahrávky se jeví vynikající. Všechny tyto aspekty by ale byly k ničemu, pokud by repertoár samotný nebyl kvalitní. Naštěstí tomu v tomto případě tak je.

Cutting Room se postarala o řízný úvod, dramatické linky syntenzátorů jsou zručně zaplétány s přitvrzenou zkreslenou kytarou, všemu vévodí Wilsonův vokál plný napětí, jež po chvíli přechází do konejšivého refrénu. V Pinewood Avenue tempo zvolňuje, slyšíme (ne naposled) opět zvonivou kytaru, často využitou již na "jedničce". Pětidílný epos Infinity Parade plyne v proměnách spektra nálad - od té poklidné až po tu velmi expresivní - a nedá vydechnout necelých 9 minut. Oddechu a poklidné melodické linky se dočkáme až v Game Over. Další skladby drží laťku, která je nastavena hodně vysoko – zmíním již jen namátkou například píseň Handblechia, která je zhudebněným indiánským rituálem o hledání smyslu života. Popěvek je bez textu a zní tu hlasy Clive Nolana a Tracy Hitchings.
Narovlya je rozdělena do šesti částí. Jedná se zhudebněný dopis místní učitelky z tamější mateřské školky, jež popisuje průběh událostí po černobylské jaderné katastrofě v roce 1985. Mnoho jí svěřených dětí přišlo o otce, kteří likvidovali bez jakékoliv ochrany následky neštěstí. Deska je pak zakončena malou, temně znějící symfonií To Do or Die.

Minule jsem zaokrouhloval z 3,5 hvězd směrem dolů. V tomto případě je to naopak – hodnotil bych 4 a půl hvězdami, ale vzhledem ke kvalitě desky jako celku zaokrouhluji nyní směrem nahoru na maximum zde možných přidělených bodů.

Epilog: Vydávající firma SI Music se v roce 1996 dostala do finančních potíží a byla nucena ukončit činnost. Landmarq se ocitli opět v problémech – bez smlouvy a bez vydávající společnosti. V této neradostné době odchází již navždy zpěvák Damian Wilson. Přišlo nečekané rozhodnutí: Landmarq přijali do svých řad původní parťačku z dob Quasar – již výše zmiňovanou Tracy Hitchings, která se mezitím svou spoluprací s jinými, význačnými hudebníky stala netitulovanou královnou prog rocku.
Jejím příchodem a zapojením do tvorby repertoáru se silně změnilo hudební směrování skupiny, i proto zůstávají první tři desky Landmarq nezpochybnitelnou vzpomínkou a pomníkem výborné kapely neo prog rockového žánru

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

The Rock Album Of The Year – kričí na mňa nálepka na CD. Ale prečo nie!!! Po prekvapivom Now What?! sa Deep Purple rozhodli rozlúčiť so svojimi fanúšikmi najlepšie ako sa len dá. Nahrali dôstojného nástupcu, ktorý je opäť trochu iný. Znie tentoraz viac klasickejšie, i keď progresívnejšie postupy si ponechali a zosobňuje najsilnejšie stránky kapely ako napr. valivý rytmický ťah, všadeprítomné hammondy a schopnosť tvoriť pôsobivé hard-rockové aranžmány.

Skladby sú natoľko chytľavé a chutné, že rocker len ťažko odolá ich energii a vyžarovaniu. Bob Ezrin vzal produkciu za ten správny koniec nielen pri Now What?!, ale aj pri Infinite. Práve s ním našli Deep Purple pevnú pôdu pod nohami a zároveň samých seba. Proti aranžmánom nemôžem ani len pípnuť. Čistá profi práca, na ktorú si kadejakí progeri ani len necvrknú. Akurát Ian Gillan sa na staré kolená rozhodol, že bude za "sprosťáka", keďže texty obsahujú občas nejaké tie vulgarizmy, ale aj to patrí k rockovej hudbe.

Hardrockovo progresívny kúsok na úvod v podobe Time For Bedlam znie výborne. Bavia ma však veľmi aj Hip Boots a parádna One Night In Vegas, ktoré majú ten nádherný purpleovský groove. Steve Morse a Don Airey dokonale vypĺňajú priestor sólami a motívmi. Navyše sú dosť vynaliezaví, čo prospieva skladbám, aby nestáli len na jednom mieste. Steve Morse poteší neraz sólom s feelingom blízko ku klasike. Za naj skladbu považujem The Surprising, ktorá obsahuje pokojné aj tvrdé hard-rockové pasáže, no neustále je cítiť napätie a gradáciu. Áno, takto presne hrajú a tvoria legendy. Posledný autorský a treba povedať, že výborný príspevok Birds Of Prey nadväzuje na progresívnejšiu tvár kapely. Po nej už znie cover Roadhouse Blues od The Doors, ktorej výber je pre mňa tak trochu prekvapením.

Tak ako ma dojal Now What?!, tak presne to isté pociťujem aj pri Infinite. Považujem ich za najlepšie a najpresvedčivejšie albumy Deep Purple s gitaristom Steveom Morseom. Presne to chcem počuť od klasikov žánru – energiu, radosť z hudby, vynaliezavosť. Bohužiaľ, viac ich už asi nebude. Legendy dohrávajú posledné albumy, koncerty a zberajú sa na zaslúžený odpočinok. Čas nikto nezastaví, je neúprosný a klope na dvere aj hudobníkom. Rozlúčku akú predviedli Deep Purple by si mali fanúšikovia pripomínať a spomínať aj pri Infinite na to, ako kedysi objavovali tvorbu tejto zásadnej kapely, ktorá dala význam slovu rock.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Now What?!

Deep Purple / Now What?! (2013)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

Písať recenzie na rockové legendy je niekedy pre mňa asi tak zaujímavé ako ísť na predvolebný guláš, či predvolebnú šišku a počúvať ako nám bude dobre. Aby som teda nebol nespravodlivý, tak skutočne tú potrebu niekedy cítim a v prípade Deep Purple ju urobím aj vcelku rád. Časy, keď som počúval In Rock, Machine Head či Burn sú už dávno preč. Nová zostava s gitarovým mágom Steveom Morseom má však tiež niečo do seba, čo dosť výrazne dokazuje Now What s otáznikom aj výkričníkom.

Po prvýkrát je veľa veci priemerných a podobne to bolo aj u mňa s týmto počinom. Ďalšie vypočutia ponúkli čosi vskutku zaujímavé. Deep Purple natočili dosku, ktorá nespomína na minulosť, ale naopak pozerá hrdo vpred! Navyše aj pritvrdili a využili progresívnejší koncept. Je to muzika, ktorú by som od starých pánov nečakal, pretože vymýšľať novoty na staré kolená nie je žiadna sranda. Myslím si však, že za touto novou tvárou stojí predovšetkým svetom ošľahaný Don Airey, toť náhrada za Jona Lorda.

Kebyže som v alkoholickom opojení, tak poviem, že A Simple Song je skladba Iron Maiden, aspoň teda čo sa týka toho úvodu. No ale keďže nie som, tak musím uznať, že tá podobnosť nie je vôbec škodlivá. Ba práve naopak, je priam osviežujúca. Nové myšlienky a zvuky ponúkajú aj ďalšie veci. Dôležité sú však hlavné motívy, refrény a aranžmány, ktoré sú absolútne presvedčivé, nech už sa pohnú kamkoľvek. Typický purpleovský groove rytmus obsahuje napr. Out Of Hand alebo Bodyline. Bez Paiceho bubeníckeho vkladu by som si Deep Purple snáď asi ani nevedel predstaviť. Progresivitou zaváňa Above And Beyond a predovšetkým vrcholná Uncommon Man. Klávesový motív z hlavy Dona Aireyho je priam neodolateľný. K tomu všetkému božská gitarová práca Stevea Morsea na celej ploche albumu, ktorá dostala náležitý priestor aj zvukovú ostrosť. V podstate tu žiadnu špatu nevidím a ani nepočujem, čo je zásadná črta tohto diela.

Now What?! rok čo rok potvrdzuje svoju silu a nadčasovosť. Sú muzikanti, ktorí budú až do konca svojej kariéry robiť skvelú muziku. Táto partička toho už dokázala dosť. No som nesmierne rád, že v ich diskografii sú aj novšie počiny, ktoré si zaslúžia najvyššie uznanie. Deep Purple totiž práve tu dali svojim fanúšikom to, čo sa od veľkej kapely skutočne očakáva, napriek tomu, že to dokazovať už nemuseli.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Kraftwerk - Ralf & Florian

Kraftwerk / Ralf & Florian (1973)

Ryback | 5 stars | 25.05.2017

Tohle je to přelomové album ve tvorbě Kraftwerk! Před tímto albem byla hudba Kraftwerk opravdu hodně náročná, pro řadu lidí těžce poslouchatelná a až příliš experimentální (první album, vydané ještě pod názvem skupiny Organisation, Tone Float z roku 1969, dokonce připomíná psychedelické Pink Floyd). Úplně zapomeňte na pojem rocková písnička. Na následujících albech Kraftwerk hudbu postupně zjednodušovali do jakéhosi melodického, romantického elektropopu (ale stále velice kvalitního, mám rád všechna alba této skupiny, která se prostě posouvala a vyvíjela). Ale tohle album má v sobě 60% toho nejlepšího z předcházejícího období a 40 % toho nejlepšího z období budoucího.
Tohle je to album, na které pěl ódy David Bowie a jeho berlínská alba (instrumentálky) jsou jasně ovlivněná právě touto deskou.

Je zajímavé, jak každá z velkých německých skupin ve své době zněla jinak. V tomto za Anglií tedy nezaostávaly. Sólovky Klause Schulzeho neznějí jako jeho mateřská kapela Tangerine Dream, Kraftwerk znějí už úplně jinak, Can nebo Amon Düül II přece jen neopouštěli základní pevnou rockovou půdu, zejména tedy ti druzí jmenovaní. Eloy (čerpající z britského hardrocku, pak z Pink Floyd a nakonec z Kraftwerk a ještě navíc zpěv, barva hlasu jejich zpěváka připomínala Iana Andersona z Jethro Tull) na to šli také úplně jinak… A dalo by pokračovat dál… Zajímavé… Každé takové seskupení bylo nezaměnitelné s jiným.

Už úvodní Electric Roulette má v sobě něco, co by se dalo nazvat pevnou melodií. Krátká skladba Mountain of Sound (samozřejmě opět instrumentální) je obohacena dokonce nádhernou pastorální flétnou. Crystal nezapře psychedelické ovlivnění, ale velice dobře se poslouchá, klávesy zde znějí skoro jako artrocková improvizace… Album plyne, až přichází závěrečná čtrnáctiminutová Ananasová symfonie, nesymfonická progresivní elektronika, rozličné klávesy (z nichž některé znějí trochu jako Gilmourova kytara) vytvářejí možná až relaxační variace na improvizovaně znějící hlavní hudební motiv; velice zajímavé!

A já si jen říkám, proč je album tak krátké! 38 minut. Slabou útěchou budiž mi fakt, že třeba alba italských progrockových legend jsou často ještě kratší.

» ostatní recenze alba Kraftwerk - Ralf & Florian
» popis a diskografie skupiny Kraftwerk

U2 - The Unforgettable Fire

U2 / The Unforgettable Fire (1984)

EasyRocker | 5 stars | 24.05.2017

Že mě tvorba tohoto irského hudebního fenoménu pohltila beznadějně už od první nesmělé schůzky, mám už po léta jasno. Jsem rád ve společnosti jejich výjimečné hudby, která dovedla překlenout všechno, od jiskrných melodií po smuteční tůně a jezírka. Čiší z nich čistota a tajemnost irských jezírek, útesů a hradů. Ne nadarmo jsou doma za národní hrdiny.


Slunná melodie úvodní A Sort of Homecoming přichází svěží a čirá jako nekonečný oceán, doprovázená Bonovým laskavým zpěvem, mířícímu ale vypjatě až k výšinám. Příchod této kapely pro mě vždy znamená ohromný příval energie, i když jejich témata byla hlavně v rané éře velmi vážná.

Rytmická preciznost, až pochodovost ruku v ruce přináší Pride (In the Name of Love), památný hit, u mě osobně jednu z nejvyhledávanějších skladeb. Vždycky, když se spojí rytmika, Edgeovy hladivé tóny a Bonovo silácké hrdlo, jdou na mě doslova zimomřivky. I teď jsem podlehl, a vůbec se za to nestydím, slzy jsou na krajíčku.

Wire přináší dramatickou Edgeovu linku, pak Adam Clayton poněkud zamění svůj čtyřstrunný nástroj za kulomet a rozhodne se s námi v záklonu rázně skoncovat. Divoká rytmika i bouřící Bono ještě zřetelně evokují starou éru - bez problému by se vyjímala na třech prvních albech. Je to pop?

Také titulní skladba se nezapomenutelně zapsala do jejich diskografie, nechybí skoro na žádném koncertě, ani na všemožných bestofkách... Perlivé Edgeovy tóny vlní vzduch jako šustící podzimní listí, rytmika pomalu zesiluje napětí a sílu. Irská melancholie s přesnou a citlivou dávkou rockové síly a důrazu. Sfoukne vás to nakonec jako pírko a o výkonu Bona nemá pražádného smyslu mluvit.

Dvouapůlminutová vložka Promenade je skvostnou ukázkou skladby, proudící jako chladný, křišťálově čistý potok prudkými irskými útesy. Dotýká se božskosti a nepředvídatelně brnká o struny našich citů a smyslů...

4th of July, závažné téma amerického svátku, shodou okolností nedlouho po Soundgarden, je další oázou klidu a zapomnění v bouřlivém chvatu života. Citlivá instrumentálka s novovlnným stínem - Eno a Lanois v akci.

Jedním z největších skvostů kapely je jistojistě Bad. Dramatické vedení melodií Edgeovy kytary v až neuvěřitelně dokonalým propojením s živoucím Bonem, který se tu vydal až do posledního dechu. Nálada není nijak veselá, je to temná zpověď, ale přesto mě nabíjí zvláštními pocity odhodlání a síly, skoro k čemukoli.

Indian Summer Sky je rockovým odvazem, kde se zaskvělo rytmické drsné duo Mullen/Clayton. Bono ale dalším mimořádným představením vnáší do vichřice osobní, skvostné melodie a vytříbený prožitek.

Jemné údery bicí baterie a neznatelný otisk Enových a Lanoisových elektronik přináší až keltsky folkovou litanii Elvis Presley and America. Skladba dokonale pracuje s aranžemi a dokonalým propojením rytmů a žalostného zpěvu. Melodie a harmonie jsou nádherné a snad od nikoho jiného je ani nelze slyšet.

MLK, závěr věnovaný Martinu Lutheru Kingovi, je mrazivým, těžko popsatelným završením téhle nadlidské hudební přehlídky. Vždy, když tohle prochází mýma ušima a tělem, sedím přimrazen a ani nedutám. Zase jste se mě bezohledně zmocnili. Není to fér, ale vzdávám se.

Jemná, melodicky průzračná, posmutnělá i jasná deska za jasnozřivých pět hvězd. Už tímhle na sebe U2 pořádně upozornili, i když krůček k titánskému světovému průlomu s další deskou ještě čekal. Vzhledem k tomu, co všechno v kariéře vyzkoušeli a očichali, je jejich vsazení do škatule popu zjednodušující a urážející jejich talent.

» ostatní recenze alba U2 - The Unforgettable Fire
» popis a diskografie skupiny U2

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Adam6 | 3 stars | 24.05.2017

Predošlé tri albumy od tejto skvelej skupiny, v ktorej sa zišli moji obľúbení hudobníci, boli vynikajúce a radím ich medzi to najlepšie čo vzniklo po roku 2000. Z tohto albumu už taký nadšený veru nie som. A medzi fanúšikmi nie som jediný.

Po prvé: Nie som si istý, či vzor z albumu
Bridge Across Forever v podobe dvoch dlhokánskych skladieb, bolo najšťastnejšie riešenie. Nie sú síce zlé (Into The Blue je lepšia), ale po toľkých vynikajúcich eposoch, ktoré vytvorili, aj vo svojich domovských kapelách prosto Into The Blue a Kaleidoscope nemôžu prekvapiť. Mohli z nich povyberať najlepšie časti a rozdeliť ich na niekoľko kratších skladieb.

Po druhé: Celkom nechápem zaradenie skladby
Beyond The Sun, opäť musím povedať tak podobnej Bridge Across Forever. Jedna balada na albume už predsa je, takže Beyond The Sun je dobrá len na to, že je to predohra pred titulnou skladbou.

A tak mi neostáva nič iné, ako si vychutnávať Nealovú baldu Shine, ktorá sa naozaj podarila a Roinovú rockovú Black As The Sky, ktorú považujem za najlepšiu na albume.

Kaleidoscope rozhodne nie je zlý album a nepočúva sa zle, ale aj tak zaostáva za jeho predchodcami. Aj napriek tomu, že som veľký fanúšik kapely, nemôžem dať viac ako 3.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

U2 - Zooropa

U2 / Zooropa (1993)

Martin H | 3 stars | 24.05.2017

V roce 1991 irská skupina U2 překvapila svět nahrávkou Achtung Baby. Sice chvíli trvalo, než jsem ji vstřebal a pochopil, ale nakonec se zařadila po bok majstrštyků The Unforgettable Fire a The Joshua Tree a stala se mou třetí nejoblíbenější deskou těchto Irčanů.

Dva roky poté vychází další studiový počin pod názvem Zooropa. Parta kolem charismatického zpěváka Bono Voxe, který čím dál víc v té době podléhá mesiášským sklonům, se rozhodla pokračovat v hudební cestě vyznačené předcházející nahrávkou. A tady je kámen úrazu. Deska se sice opět hemží podivnými zvuky evokujícími tehdejší výboje na taneční scéně, ale oproti jejímu předchůdci jí chybí to nejdůležitější – silné nosné melodie, bez nichž se dosud nahrávky U2 neobešly. Chvílemi dokonce mám pocit jistého zmaru a přešlapování na jednom místě za cenu vyrábění dalších a pro rockovou kapelu nezvyklých zvuků.

Přitom deska začne celkem slibně. Z počáteční zvukové mlhy se vynoří titulní píseň Zooropa postavená na silném kytarovém riffu a ozdobená skvělým vokálem. Jenomže hned následující kousek Babyface svou vtíravostí a kolovrátkovitostí srazí mé nadšení na zem a já se začínám bát, co ještě přijde. Kytarista The Edge si zazpíval, vlastně spíše zarecitoval kousek Numb. Nad poměrně ostrým kytarovým podkladem a jednotvárnou recitací poletuje Bonův hlas připomínající místy známého barokního kastráta Farinelliho. Skladba Lemon konečně disponuje jakžtakž silnou melodií, ale i zde se nemohu zbavit pocitu jistého zbytečného natahování hlavního motivu, což může vést až ke ztrátě pozornosti. Méně je někdy více.

Nejvíc se mi asi líbí následující Stay (Faraway, So Close !), která má sice ohromný popový náboj, ale je zde ke slyšení konečně kytara tolik typická pro dřívější U2. Bohužel hned se skladbou Daddy´s Gonna Pay for Your Crashed Car spadneme na úplné dno, vlastně na taneční párty někde na ostrově Ibiza. Hůř už být nemůže. Pomalu se škrábeme vzhůru pomocí skladby Some Days Are Better Than Others vystavěné na silné basové lince. Kytara zde místy příjemně zvoní, ale celé je to bohužel obaleno dalším hlukovým balastem. Písně The First Time a Dirty Day patří do kategorie uspávač hadů. Bono se snaží, především ve druhé jmenované se mi jeho hlas líbí, ale ve výsledku cítím opakování již použitých postupů. Ze židle mě trošku zvedne až poslední kousek The Wanderer, ale to spíš pro pěveckou účast country legendy Johnyho Cashe.

Deskou Zooropa pro mě přestala kapela U2 být zajímavou. Netvrdím, že je to úplně špatná nahrávka, pár světlých momentů se tu najde, ale výsledek moc přesvědčivý není. Půměrná deska, průměrné hodnocení – 2,5*.

» ostatní recenze alba U2 - Zooropa
» popis a diskografie skupiny U2

Strawbs - Deadlines

Strawbs / Deadlines (1978)

horyna | 3 stars | 24.05.2017

Deadlines byli mými druhými Strawbs a spíše, než z důvody muzikální dokonalosti tohoto alba, jsem je pořídil díky snadné dostupnosti i zvědavosti poznat jinou, modernější tvář této kapely. Toho starého, folk/historického stylu, toho postupem let v dalším repertoáru kapely příliš nezůstalo. Jemné kytarové předivo, akustickou vzletnost a historizující atmosféru, nahrazuje patos, mohutnější sound, zemitější aranžmá, rockovější spodek i koncentrace na přichycení k měnící se době. Hudba doznala velkých změn, prakticky jde o jinou kapelu, výraz se posouvá podobně jako u alba Drama (kolegů Yes), lyrickou zpěvnost nahradil temnější přístup a fatálnější klávesové barvy. I vokál Dave Cousinse už neputuje cestou mezi malíři, skladately a mecenáši z před pěti staletími. Přizpůsobení se, nebo zánik, vlastně obojí najednou.

Desku lze rozdělit na dvě hudební pole, přesně tak, jak je pro lp formát navržena. Ta první se pohybuje ve frivolnějším, muzikálnějším a žel bohu i komerčnějším duchu, viz "zkažený" popěvek Joey And Me. Ale není to tak, že by snad nebylo co poslouchat. Sluchovody lze nakrmit překrásnou klavírní notovinou Sealed With A Traitor's Kiss, nebo muzikální I Don't Want To Talk About It. Vlastně staří Strawbs, jen v mnohem modernějším kabátě, oškubaní od renesančních nití.

Druhá strana je dominantnější a hudebně zachutí výryzněji. Time And Life- má sílu i vzdor, New Beginnings- tak křehká a krásná, stačí zavřít oči a lenošně snít, toť velká chvíle této nahrávky. Ostatně jako její finiš, Deadly Nightshade zní velkolepě a uhrančivě, tady modernější střih kapele vyloženě sluší. Jde především o atmosféru a ta je místy pěkně strašidelná, samočině se přeleje i do poslední tajemné skladby, nazvané Words Of Wisdom.

Tohle je poslední nahrávka Strawbs před skoro deseti lety ticha a mám takový pocit, že kdyby kapela vydávala své nahrávky i během osmdesátých let, šlo by dost možná o hodně kýčovité zboží. Každopádně kapela je činna dodnes, koncertně i studiově a podle netového nástřelu nemusí být desky The Broken Hearted Bride, nebo Prognostic vůbec špatné. Ale jelikož má v sedmdesátých letech hodně žhnoucích želísek v ohni, bude jistější ubírat se tímto směrem.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Hansen, Beck - Odelay

Hansen, Beck / Odelay (1996)

tykeww | 4 stars | 24.05.2017

Jedno z prvních regulérních alb Becka Hansena dostalo krásné jméno Odelay, ať už znamená cokoliv.

Začíná pěkně zostra hitem Devils Haircut, ve kterém nám Beck se vší parádou představuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Na pozadí ostrých a vynalézavých bicích mísí žánry a střídá nálady, přestože se hlasově drží v obvyklé (tak trochu beckovsky klidné až uvolněné) rovině.

Nápadité aranže a používání rozličných zvuků a hudebních nástrojů jsou pro Becka více než typické. Ze všech možných barev a stylů si vytvořil takový vlastní beckovský lo-fi žánr. Rock, folk, hip-hop, od všeho trochu. Cítit to je hned v následující písničce Hotwax, kdy přichází ďábelsky vytahované struny ze středozápadu a americana v moderním pojetí jak se patří. V písni veselejšího tónu si Beck hraje jak s elektronickými barvami, tak i s klasickou foukací harmonikou.

V tomto duchu se nese celá deska (a koneckonců - v různých podobách - celá Beckova tvorba). Nemá smysl rozebírat jednotlivé písně zvlášť, o všech by se dalo napsat nemlich to samé. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se Beck opakoval, ba právě naopak - rozhodně nestojí na místě a do osobitého zvuku halí svůj výjimečný melodický talent.

Rozhodně solidní album a dost možná dobrý úvod do Beckovy tvorby pro ty, co jej neznají.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Odelay
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck

Landmarq - Infinity Parade

Landmarq / Infinity Parade (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 24.05.2017

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq

King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity

King Gizzard & The Lizard Wizard / Nonagon Infinity (2016)

angus16 | 5 stars | 23.05.2017

Nonagon Infinity, Open The Doors! Těmito slovy začíná album Nonagon Infinity. Kapelu King Gizzard and The Lizzard Wizzard mi představil kamarád před několika dny videoklipem k písni Robot Stop z tohoto alba. Klip byl šokující a hypnotizující. Co mě ale zaujalo více, byla samozřejmě muzika těchto australských jinochů.

Album jsem si ještě tentýž večer po seznámení s kapelou pustil. Po prvním poslechu jsem byl unesen a motivován si poslechnout album ještě jednou. Něco se mi však nezdálo. Album končilo melodií, kterou album otevíralo a konec byl ustřižený. Po chvíli jsem se dopátral, že toto album má větší umělecký přesah a význam. Název Nonagon Infinity (nekonečný) není náhodný. Zpěvák prohlásil, že album má fungovat jako nekonečné album. Je to jedna velká nekonečná smyčka. Zapnul jsem si tedy automatické znovupřehrávání a hle!!! Konec alba navazuje na začátek a jedete celou tvrdou psycho/garážovou jízdu znovu. Je to prostě skvělé! Úchvatné a s originálním nápadem, který jsem u žádné kapely neviděl. "Nekonečné album". První čtyři písně máte pocit, že hraje stále ta samá skladba. To jste ale na omylu, jelikož skladby na sebe nádherně navazují a prolínají se navzájem.

K muzice samotné žádné výhrady nemám. Je to rychlé, svižné, tvrdé, nápadité a s originální myšlenkou. Skladby Robot Stop a Big Fig Wasp jsou jasnými favority z celého alba. Přesně něco takového jsem hledal už velmi dlouho. Za mě pět nekonečných hvězd. Album jsem dnes poslouchal ve smyčce celé 4 hodiny a nemohl jsem se nabažit. Nakonec vám sem ještě hodím speciální stránku kde nekonečné album hraje nonstop a vy si ho můžete poslechnout zdarma. >> odkaz

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Arena - The Seventh Degree Of Separation

Arena / The Seventh Degree Of Separation (2011)

john l | 5 stars | 23.05.2017

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.

» ostatní recenze alba Arena - The Seventh Degree Of Separation
» popis a diskografie skupiny Arena

Beardfish - +4626-Comfortzone

Beardfish / +4626-Comfortzone (2015)

horyna | 4 stars | 23.05.2017

Domnívám se, že tohle (poslední) album Beardfish bylo pro většinu jejich příznivců něco jako hojivá, očistná mast na rány, které utržili od jejich minulé kolekce The Void. Není potřeba nazývat tuto nahrávku zklamáním, ale přinejmenším ono částečné rozčarování, které předešlou, experimentálně nabroušenou deskou pánové způsobili, si na Comfortzone u fanoušků z velké části opravili. Ty tam jsou valivé, tíživé mechanismy a dunivá, těžkopádná rytmika, přes kterou se s obtížemi snaží probít briskná švédská melodika. Kapela otevřela okna dokořán, aby závan čerstvého větru mohl opět naplno proudit do chrámu, postaveného ze vzdušných mostů a melodických klenutí, podepřených jazzovými oblouky, ústícími na progrocková patra.

Mezi nejpovedenější skladby bych zařadil progresivní klenot Hold on se skvostným melancholickým refrénem, a hned další skladbu Comfort Zone, kde se kapela nalézá v zadumané, meditativnější poloze, která jí ale neuvěřitelně sluší. Stejně tak parádní fusion Can You See Me Now, dále vzpomínku na obě části Trafficu s názvem The One Inside Part 2 – My Companion Throughout Life. A samozřejmě nejdelší kus, pátnáctiminutovku Ode To The Rock ‘N’ Roller- dokonalou esenci způsobu, jakým kapela vnímá okolní vlivy a přetváří je do své zajímavé produkce.

Za rok po tomto albu ohlašuje Rikard Sjöblom (zakotvivší u břehů Anglie v další inovativní kapele těchto časů - Big Big Train) ukončení (možná pozastavení) činnosti této skvostné partičky, která velké části nekonzervativních fanoušků přinesla nový vítr do plachet progresivní bárky zvané pokrok. 4,5*

» ostatní recenze alba Beardfish - +4626-Comfortzone
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Landmarq - Solitary Witness

Landmarq / Solitary Witness (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 23.05.2017

Kapela Landmarq – tedy konkrétně kytarista Uwe D'Röse, klávesista Steve Leigh a bubeník David Wagstaffe z rozpadnuvšího se metalového spolku Quasar a basák Steve Gee (ex-Firewater) získala v roce 1991 nahrávací kontrakt u holandské firmy SI Music po kladném přijetí jejich písně Suite St. Helens na legendárním prog rockovém výběru VA – SI Magazine Compilation disc 1991.

Tam své umění prezentovali mimo jiné kapely Pendragon, Jadis nebo Gandalf. Na této kompilaci nazpíval zmiňovaný song Rob Lewis Jones, který s formací zkoušel štěstí jen necelý rok a před natáčením desky odešel.

Skupina měla smlouvu, ale byla bez vhodného pěvce. Namísto pilování připravovaného repertoáru se tedy hledal vhodný zpěvák (kandidátkou byla i zpěvačka Tracy Hitchings, která působila s kolegy již v kapele Quasar!!, ale firma ji neschválila, neboť ji nedávno vydala její sólovou desku). Její jméno však nezapomeňte, bude se později v souvislosti Landmarq ještě skloňovat.

Vše zachránil hudebník a producent Karl Groom (m. j. Shadowland, Threshold), který v různých směrech firmě SI Music pomáhal a dohodil tehdy začínajícího zpěváka Damiana Wilsona, což se později vyjevilo jako osudové rozhodnutí, z kterého profitovali nějakým způsobem všichni výše jmenovaní. O tom ale poreferuji příště. V této sestavě, ve stejném studiu a vcelku se stejným realizačním týmem nahrál spolek Landmarq tři zásadní a důležitá alba britského neo prog rocku. Možná je to jen můj pocit, ale celkově se mi zdá, že tyto desky jsou u fandů zčásti nedoceněné.

První deska s názvem Solitary Witness vznikala pod velkým časovým tlakem. Hudebníci měli již vyhrazené nahrávací frekvence a polovina písní nebyla ještě otextována. Zasáhl opět osud v podobě hudebníka a producenta Clive Nolana, který s kapelou začal spolupracovat. Za několik hodin texty napsal, jen u Free Fall a April First to nedopadlo a skladby zůstaly v instrumentální podobě.

Songy na prvotině Landmarq jsou nadýchané, ve většině zvoní krásná a vzdušná el. kytara, klasické piano je doplněno střídmými party syntenzátoru, prostě takové jednoduché, ale funkční aranžmá. Jak barvou klávesových partů a bicích nástrojů, také určitým chladem mi zvukově (ne stylově) připomínají novoromantické spolky z osmdesátých let. :-)

Každý se snaží v recenzích připodobnit desku k nějakým vzorům, či inspiračním zdrojům. Mně Landmarq přijdou svým způsobem osobití, ale pokud by mě někdo hodně nutil, použil bych s velkou rezervou příměr k raným Marillion či IQ. Mají však jednu obrovskou devizu, kterou většina ostatních kapel postrádá - dramatický, procítěný ale dle potřeby i dravý projev Damiana Wilsona, který se zde na tomto díle sice teprve rozkoukává, ale i tak je znát, že se jedná o neobyčejný objev .

Zkratkovitě k jednotlivým písním:

1) Killing Fields - na úvod pomalejší rozjezd, písni chvíli trvá, než oslní svým skrytým kouzlem

2) Forever Young - opět krásná zvonivá kytara zní v přímočarém songu

3) April First - piano střídmě doplňují klávesy v až operetní melodii – rozverná a milá instrumentálka na oddech před bouří

4) Foxing the Fox – dramatická a členitá skladba s výborným textem o honu na lišku v rychlém tempu s naléhavým hlasem Wilsona a fanfárami kláves a jednoduchým, ale působivým partem kytary - to je opravdu lahůdka, jedna z nejlepších písní Landmarq vůbec a osobně ji řadím hodně vysoko v mém prog rockovém žebříčku všeobecně

5) Teraccota Army - skoro až děsivě hypnotický rytmus kláves, kytary a bicích buduje pomalu atmosféru – Damian zpočátku jakoby na půl úst deklamuje text – napětí houstne a přidává se těžce nabroušená kytara – další z vrcholů alba

6) Free Fall – opět příjemná instrumentálka na oddech s až oldfieldovskou melodickou kytarovou linkou

7) Tippi Hedren – melodie houslí na úvod připomene horror Psycho, poté jakoby plačtivý Damianův zpěv zvěstuje horrorový příběh o herečce Tippi Hedren, jež hrála v několika filmech mistra napětí Hitchcocka…

8) After I Died Somewhere - smutná a emotivní balada jen s pianem a zpěvem obsahuje i dlouhé a mistrovské sólo kytaristy Uweho

9) Suite St. Helens – song o čtyřech částech ve vycizelovaném a pompézním provedení

10) Borders – přináší uvolnění na závěr v jednoduší písni s až popovým aranžmá

Já mám na CD bonus (v již z počátku recenze zmiňovaném) songu Suite St. Helens z výběru SI Magazine s jinak nahranými bicími, v kratší podobě a s jiným zpěvákem.

Jako perličku na závěr mohu prozradit, že titulní skladba Solitary Witness nebyla včas dokončena, proto ji kapela umístila až na následující studiový počin. Zvyk zařadit titulní píseň až na následující desku je milým zpestřením i na dalších nahrávkách skupiny.

Produkci a režii si vzali na starost Clive Nolan a Karl Groom, mastering provedl Peter Brussée.
Po zvukové stránce je vše v pořádku, všechny nástroje jsou čitelné, dynamický rozsah DR 12, ani po 25 letech není třeba žádných dodatečných úprav.

S mírným zakolísáním ke konci jasná čtyřka.

» ostatní recenze alba Landmarq - Solitary Witness
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

| 4 stars | 23.05.2017

Letošní album projektu Blackfield leží v trošku jiné rovině než jejich předešlé desky. Aviv Geffen se šéfovské role ujíma stále pevněji a otěže v jeho rukou pomalu přetváří obraz kapely směrem od všeho, pod čím je Steven Wilson podepsaný. Jde o určitý ústup z melancholických poloh směrem k větší rockové upřímnosti.

Hudba na albu V. pořád disponuje melancholií, ale tentokrát autoři vsadili na zemitější sound a tíha atmosférického dusna není tolik drtící, jako v časech nedávných. Přesto se oplatí mít uši nastražené a poslouchat pozorně, deska vyplaví na povrch překrásné melodie. Jako příklad uvedu písně How Was Your Ride?, Lately, ostřeji pojednanou The Jackal, přepychovou instrumentálku Salt Water (v jednoduchosti je síla!), nebo poslední tři čísla alba. Konec desky poráží její začátek na celé čáře a proto se v známkování přidržím střídmé čtyřky.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

john l | 4 stars | 22.05.2017

Přesně tohleto album jsem si kdysi koupil, protože jsem znal zpěváka Damiena Wilsona z prvního alba Threshold, Wounded Land. Ale moc se mě nelíbilo a za pár měsíců šlo přes palubu. Po dvaceti letech mě ho tu Mayak v nějaké reakci připomněl, tedy připomněl celou kapelu, ale já jsem si záměrně vybral stejné album, abych trochu zavzpomínal. Ale upřímně, nepamatuju si z něj ani notu, určitě jen ten skvělý obal s klečícím Kristem. Ale britský progrock poslouchám celkem pravidelně a Landmarq jsou jeho součástí, z jedné aukce jsem si desku The Vision Pit tedy objednal.

Dneska ji poslouchám potřetí a vím, že jsem udělal zprávné gesto. Jejich muzika mě baví a je hodně zajímavá a odlišná, než například hrají Iq, nebo Arena. S Threshold nemají Landmarq krom Wilsona nic společného, nehrají metal, ale tvrdší art rock s košatým instrumentálním výrazem, často mění rytmus a po nikom se neopičí. Oproti dvojici svých předchůdců, má lepší zvuk, především bicí jsou daleko průraznější a nezní tolik měkce(lepkavě) jako na debutu.

Pokud si desku pustíte, tak se nenechte odradit čajíčkovitým začátkem. První kompozice Cutting Room, je jen průměrná věc, které chybí moment překvapení. Pinewood Avenue už dokáže vykouzlit pěkný progový úsměv a vyspělou, technickou stopu, předvede se vší parádou, perfektní harmonická kompozice Infinity Parade. Tady už cítím správnost svého rozhodnutí. Deska ale ještě dorůstá, přijde melancholická libůstka Game Over a rytmicky sevřená, temno-záležitost All Performers Stand Alone s vynikajícím Damianem. Výpravná Narovlya, přivítá prvního zpěváka kapely Arena, Johna Carsona a Ten Million And One zní jako za časů renesance. Závěr desky je velmi silný, akustické kytary dostávají větší prostor, vkusná aranžmá a mýstická aura (alá obal) vyznívá působivě, třeba skladbu Hanblechia naplní kostelní organ a zvláštní sborový nápěv. A temná věc To Do Or Die všechno zakončí.

Tož Landmarq(u), vítej zpět, nestýsklalo se mi, protože jsem nevěděl po čem vlastně, ale jsem rád že tě mám zase doma. 4,5 hvězdy




» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Metallica - Metallica

Metallica / Metallica (1991)

horyna | 5 stars | 22.05.2017

Metallica! Milovaná, nenávidění, opomíjená, zbožňovaná i zatracovaná. V roce 1991 se vše láme. Pro metallisty je tato nahrávka jen rozbředlou vyměklinou, jdoucí po úspěchu, penězích a slávě s komerčními atributy a za každou cenu. Ztráta vlastní identity, poplivání předešlé hudební cesty, zaprodnosti médiím i době.
Pro rockery je naopak "první a většinou i poslední" velkou nahrávkou této kapely, která rozhodně za důkladnější studium stojí a svým odklonem, do vod sofistikovanějších, svým příklonem k melodice a znatelnému ubrání nohy z plynu (ne však razanci), k sobě přivede mnoho těch, kteří s jejich dřívějším stylem měli pramálo společného, i za odebrání oněch pravověrných.

V době kdy ji Metallica vykotila na trh, jsem kapelu bezmezně "žral", ale kupodivu mně osobně přesedlání z thrashového lomozícího plecháče, do naleštěného Cadillacku, žádný šrám na duši nezpůsobilo. Tahle nahrávka je veskrze infekčního původu a po třech, čtyřech ochutnávkách, zašmakuje natolik, že se abstinenční projev bude připomínat v pravidelných intervalech. V té době, jsem si ji pouště snad denně a proto ji dnes znám nazpaměť, změnit jedinou notu, pokřivit jí jen vlásek, ta kopretinka by navždy uvadla.

Energická hodnota tohoto díla je nevyčíslitelná, to co Bob Rock z velké části naznačil na Motley Crue-ovském Dr. Feelgood, tu dotáhl k dokonalosti. Temně chmurný, přitom průrazný a šťavnatý zvuk nahrávky, táhnou dunící Larsovi bubenické eskapády, posunující nahrávku nad rámec standardu. Basa lahodně probublává a famóznější zvuk kytar, snad žádná metalová nahrávka nikdy nepocítila. Hetfieldovi vokální rejstříky se posynuli směrem k výraznější lyrice, jsou teď mnohem jemnější, velice příjemné a srozumitelné.

Co se týče skladeb, tak každá může být královnou. Jedná se o silné i silově působící, variabilní kompozice, s rozumnou minutáží a výraznou melodikou v erbu. Aranžmá obou výborných balad je skvostné, a kdyby radia neustále do svého vysílání necpala především Nothing E. M., jejich profláknutí by bylo zřetelně menší. Osobně mám mnohem raději The Unforgiven a z těch ostatních je to především hitová pecka Sad But True, atmosféricky temná záležitost Wherever I May Roam (detailní zvuk akustik), nezlomná tvrďárna Of Wolf and Man, plíživé záležitosti The God that Failed a My Friend of Misery(s božským zpěvem) i závěr (a ten mi u starých alb kapely nikdy nevoněl) s dunící jízdou do pekel The Struggle Within.

I přes přecházející chladnější frontu středem alba, je známkování nezpochybnitelné.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica

Anubis - The Second Hand

Anubis / The Second Hand (2017)

Sajgon3 | 5 stars | 21.05.2017

Tak a pridám ešte v krátkom slede recku na album, ktoré som tohto roku očakával jednoznačne najviac - ANUBIS sú moji najväčší obľúbenci - takže je to logické. CD sa objavilo v mojej pošte skoro celý mesiac pred oficiálnym vydaním, veď kto by ešte mesiac čakal, že -))Na rozdiel od predchádzajúceho CD, kde som nekriticky očakával po " Tower " ďaľšiu nesmrteľnú dosku a potom bol mierne sklamaný, hoci album je to výborné - tentokrát som očakával niečo medzi 3kou a 4kou a ..... tentokrát som to aj viac menej dostal. Čiže úbytok " floydizmu " a viac " anubizmu ". Takže poďme sa na to pozrieť bližšie po cca. 5 vypočiach. Úvodná THE SECOND HAND je akoby dlhším introm , má naladiť poslucháča čo bude nasledovať. Prichádza FOOLS GOLD - zrejme najväčšia pecka nosiča - pritom začína nenápadne baladicky ale pozor prichádza refrén : " Twisted truths and secrets, narcosis remains... " - nezameniteľná tsunami-hudobná vlna valcuje všetko živé - podporovaná dramatickým prejavom Roberta Mouldinga - nezameniteľný prejav - neskutočné ! Presne takto naliehavo vždy znie aspoň jedna skladba ( KING WITH NO CROWN z trojky , alebo AND I WAIT MY WORLD... z kultovej dvojky )- toto je presne to, prečo týchto austalčanov zbožňujem. Nasleduje THIS CHANGING SEASONS 1 - najmäkšia skladba albumu, pokojná , opäť akoby mala ukludniť, lebo prichádza THE MAKING OF ME - tá si vyžaduje pozorné počúvanie - je maximálne prepracovaná so silným dramatickým refrénom - Mouldingov vokál je rovnocenným nástrojom, absolútne nezameniteľný - rozlíši ho aj hluchý v technoverzii rolničiek -) prepracovanosť pokračuje aj v WHILE ROME BURNS ale pomaličky už sa nám vynárajú "floydizmy". Prichádza BLACKOUT až so skoro popovým refrénom ( samozrejme hudba má k popu ďaleko asi tak ako politik k serióznosti ) THESE CHANGING SEASONS 2 opäť všetko ukľudňuje aby prišiel najdlhší epos - cca. 14.minútová PAGES OF STONE - pri prvom počutí mi troška splývala, ale s každým ďaľším počutím som už objavoval typické anubisácke pasáže - floydizmus pomaly naberá na sile - ale to samozrejme nevadí. Čo trošku vadí je posledná THESE CHANGING SEASONS 3 . Floydizmus už hrá prvé husle , na druhej strane je to ich najväčší vzor a predchádzajúci album to jasne dokázal - takže v tom až tak problém nevidím a dokonca by som skladbe ani nič nevytkol, len je to taký " bežný anubis " a mne to ako nadšencovi tejto skupinky nestačí -). Takže suma sumárum - ZÁPORY : poslednú skladbu by som vynechal a trošilinka mi chýba akoby "tepajúca basa" z prvých dvoch albumov - ale to je naozaj len maličkosť - všetko ostatné sú KLADY. Ak mám zpätne desatinne zhodnotiť všetky štyri štúdiovky tak asi takto - 1- 4,24 2- 4,99 3- 3,99 4( toto CD - 4,12 ). Z pohľadu hodnotenia na tomto webe samozrejme za 5. ANUBIS nikdy nesklame ! ANUBIS je svojský ! ANUBIS je proste ANUBIS. Sám som zvedavý ako sa albumu bude dariť na progarchives ( zatiaľ bohužiaľ len 3 hodnotenia, aj keď skoro stopercentné ). A som zvedavý čo príde ďalej. Rok sa pomaly blíži k polke a na stupni víťazov u mňa zatiaľ tohtoročné albumy EYE 2 EYE a CAST. Najvyššie samozrejme tento titul. Teraz som už nažhavený s čím príde DEAD HEROES CLUB. ANUBIS nesklamal, ďakujem chlapci -)

» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis

Aisles - Hawaii

Aisles / Hawaii (2016)

Sajgon3 | 3 stars | 21.05.2017

Tak až teraz som si prvýkrát vypočul pilotne albumod týchto neoprogových Čilanov. Vybral som si najčerstvejšie CD - tunak pozerám , že je to uvedené ako single CD, mne sa do uší dostala 2CD verzia. Neoprog je moja hlavná "disciplína" - takže tunak mám tvrdé merítko. Takže.... nie je to zlé album. Je to pekné a u mňa taký mierny nadpriemer. Nič dychvyrážajúce, ale cez uši mi pomerne často prechádza veľa priemernejších kapiel tohto žánru. Určite si ho ešte raz vypočujem a už to je samo o sebe pozitívne. Keď sa zameriam na spomínanú 2CD verziu - tak všetko podstatné je obsiahnuté na prvom nosiči. Ak by bol album zredukovaný na prvých cca. 50 minút - dám 4 a štvrť hviezdičky - takto 3 a pol poctivých. Pekný neoprog na večerné počúvanie , len škoda, že sa každou skladbou vytráca dynamika a posledná štvrtina je už len pomerne baladicky nevýrazná. Ale za vypočutie to stojí -))

» ostatní recenze alba Aisles - Hawaii
» popis a diskografie skupiny Aisles

Soundgarden - Superunknown

Soundgarden / Superunknown (1994)

EasyRocker | 5 stars | 19.05.2017

Tento opus magnum, pokládaný za jedno z nejvlivnějších a nejhodnotnějších grungeových děl 90. let, nahráli Soundgarden v roce 1994 a sklidili s ním multiplatinový úspěch nejen doma v USA, stali se majiteli řady prestižních cen. Klip Black Hole Sun rotoval světem. Samotné arcidílo je nataženo na 16 skladeb a více než 70 minut. Je řazeno na špici jejich tvorby, i když mám o chloupek více rád poslední album.

A rozjezd je ostrý - Thayil se do nás zakousne pohupujícími se riffy, ale svou absolutní světovou extratřídu, navazující na fenomén jménem Bonham, tu ukazuje bicmen Matt Cameron. Terén je nervózní, neklidný a drsný.

My Wave je skákačkou, kde se pánové chopili s grácií a potemnělým duchem sobě vlastním metalu. Rozjet se na tohle v kotli - životu nebezpečné. Cornell je neúprosný a závěr s drtícím Shepherdem.

Seattlovsky halené chmurné navrstvené kytary zdobí skvost Fell on Black Days - téma a název bohužel důkladně ladí s dnešní hroznou zprávou. Cornell procítí každou vteřinu, Cameron nasazuje nezničitelné, pohřební tempo. Únava, ospalost a noční můry.

Rázně s námi zacloumá Mailman, skutečně roztomilá pošťácká nálož, titánský riff, který vám rozetne hlavu v půl, jako by vytasil mr. Iommi někde z kraje sedmdesátek.

A nastupuje pětiminutový titulní hardrockový sekec mazec s metalovou intenzitou a tahem na bránu, který je bezkonkurenční. Všudypřítomná energie by rozbourala deset hospod. Sípot, řev a jekot mr. Cornella je zničující jako celá tahle mašina. Sabatovský černý duch a ječící sóla.

Zajímavým jemně vedeným hudebním kouskem je Head Down, vytesaná na ploše přes šest minut. Temné, melancholií prosáklé seattleské melodie, perkuse, oscilujeme mezi jasem a smutkem. Ukázka, jak Cornellovo lítostivé hrdlo promlouvá do děje a mění ho.

Black Hole Sun se stala kosmickým hitem už bezprostředně po vydání. Brnkaný kytarový začátek, melancholie a napětí ve strunách i Cornellově napjatém zpěvu. Refrén, se silou zbořit hory, je jednou z vrcholných melodických klenotů kapely, pomník zesnulého génia se zlatem v hrdle.

Spoonman je klasickou grungeovou skladbou, spíše klidnější a komornější. Je zajímavě rytmicky vystavěna a skvěle doplněna cvakajícími lžičkami od hostujícího umělce Artise.

Potemnělé, lámané kytarové tóny odhalují zmučenou duši s dírami a střepy, kterou nám Cornell v Limo Wreck servíruje naplno a bez iluzí. Neústupná čerň a bouře, nejen tady Cornell otiskl svůj nevšední otisk.

The Day i Tried to Live - už neveselý název a téma naznačuje, že ani tady nepůjde o plážové juchání. Thyilova i Cornellova kytary jsou ohromně nátlakové a hrdlo druhého temně deklamuje, ale i ječí a řve.

Přes minutu trvající nálož jménem Kickstand mají pánové na každé desce, rozhoupe vás od stropu po základy baráku.

Fresh Tendrils je další potemnělou mantrou, kde pan zpěvák Cornell přispěl velkým dílem. Pokud se ohlédneme za melodickou slupku kytar, parádně tu pracuje rytmika.

Přichází největší americký svátek v podobě 4. července. V podobě Soundgarden to ale nebude na halasné oslavy a úsměvy od ucha k uchu, ale spíš na skok z mostu. Když si vybavím Cornellův osud při téhle ničivé, drtící a sebedestrukční jízdě, naskakuje mi husí kůže. Nejen z hudby.

Half nabízí dvouminutové uklidnění, je to neobvyklá akustická oslava v moři temných vizí a destrukce. Má folkové otisky, obskurní hlasový doprovod a jasný, zepelinovský duch.

Pomalé, ale nezastavitelné Cameronovy bicí a rozložené akordy kytar, a je tu další pohřební marš, Like Suicide. Tady jsou ty zimomřivky při Chrisově fatálním nástupu dvojnásobné. Byl to především on, který tuhle neodvratnou věc opentlil svým božským talentem. Jediným světlejším bodem je melodický, lehký náběh do refrénu. Je tu i žhavě spalující sólo. Závěr původní verze alba.

Na bonusovém vydání se nachází ještě rozlučka s výjimečnými hudebními hody - She Likes Surprises. Jisté překvapení, snad i vysvobození na konec to je - vítězí spíš melodické, křehčí pojetí. Chrisův jakoby zacloněný zpěv a skvělý výkon Matta Camerona.

Dnešní zpráva o odchodu jednoho z největších hrdel generace, které mě svými Planty, Coverdaly či Gillany provázelo pubertou v podstatě neoddělitelně, mě nemálo zdrtila. Odešel jeden z mála zpěváků, který byl schopen zazpívat úplně cokoli, to během své kariéry dokázal. A narozdíl od přímočaré Nirvany a melodičtějších Pearl Jam nabízeli Soundgarden těžký stylový koktejl, který ale metalovou či hardrockovou škatulku mnohonásobně přesáhl. Nad zeppelinovsko-sabatovským jádrem slili nesmírně pestrý koktejl. Pomníkem je i tahle deska, navěky. Amen.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]

Gillan, Ian / Scarabus [Ian Gillan Band] (1977)

horyna | 3 stars | 18.05.2017

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

UFO - No Heavy Petting

UFO / No Heavy Petting (1976)

| 4 stars | 17.05.2017

V silné konkurenci alb Ufo v sedmdesátých letech, je velmi těžké najít slabší kousek. No Heavy Petting by jím být možná mohl, jenže je tu pár ale. Deska sice nepůsobí tak vyrovnaně jako Force it, kouzelně jako Phenomenon, nebo progresivně jako Obsession, přesto má naditou brašnu skvělými songy. Je tady výborná I'm A Loser. Pak samosebou Can You Roll Her, nabroušená jako ostří samurajského meče, Belladonna něžná jako dívčí pohlazení a tvrdá On With The Action, plná středních temp, kde vás Michaelova kytara postupně pomalu zadupává do země. A samozřejmě Martian Landscape, poklad téhle desky a vlastně celé kapely Ufo. Odzbrojuje okouzlující atmosférou a klávesami Danny Peyronela.


» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO

Steeleye Span - All Around My Hat

Steeleye Span / All Around My Hat (1975)

horyna | 3 stars | 17.05.2017

Představa, že se budu někdy zaobírat folk rockovou muzikou, mi byla vždy vzdálena, asi jako existence nějaké pradávné chiméry, či hydry. Ve dvaceti, ve třiceti, jsem účast na podobně vytvářené hudbě kategoricky odmítal, ale snad přirozený vývoj, nebo chuť poznat něco zcela jiného, zapříčinili srážku i s tímto směrem. Kapely typu Steeleye Span, svou staroanglickou a renesančně vznešenou dobovou produkcí, ve mě vyvolávají krásné vzpomínky na studium historie a všech těch událostí, s dobou dávno zaniklou. Nepopírám, že určitý impulz přišel i od kolegy Snakea, který zmínkou a poslechem kapely Gryphon, mou osobu nasměřoval právě k tomuto subžánru. Mám ale raději muziku s vokální účastí (i když Gryphonm znějí také skvěle a dobově dokonaleji) a tak S. S. s nádherným hlasem Maddy Prior, byli jasnou volbou.

Překrásná zpěvnost hlavního motivu písně Black Jack Davey, se pojí s urozeným tónem houslového doprovodu, lemující časy rytířských turnajů a dvorních audiencí, severských venkovských sídel Anglie a Skotska. Hard Times of Old England se odvíjí v modernějším, tanečním hávu a tak dám raději přednost sborovému vokálnímu přednesu písně Cadgwith Anthem. Na skotský venkov nás zanese folklórní houslový třes Sum Waves. Album protíná spojnice rock-staroanglická lidová muzika, obě složky se navzájem doplňují a střídají, uslyšíme romantizující starodávný příběh Gamble Gold (Robin Hood) i majestátní folkovou fresku Bachelor's Hall.

Prozatím nemám potřebu, dále se prohrabovat mezi nahrávkami Steeleye Span. Je to muzika do zvláštní nálady a pokud potřebujete zrovinka slyšet bzučivý kytary proud, tiše okolo vás prošumí a stopu nezanechá. Jsou ale momenty, kdy kvílivý hudební rozruch raděj vyměním za folkové tradice s trochou té historizující atmosféry.


» ostatní recenze alba Steeleye Span - All Around My Hat
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite

Kyrie Eleison / The Blind Windows Suite (1975)

b.wolf | 5 stars | 17.05.2017

Pane, smiluj se... ano, smiluj se nad námi, kteřížto trestuhodně opomíjeli toto uskupení s úvodním názvem. Pouhá dvě alba, řeklo by se, ovšem dosah, alespoň tedy pro mě, kolosální. Při nedávné akci u kámoše jali jsme se prohrabávat po odpovědně provedené degustaci skutečně nesmírnou sbírku jeho desek, pochopitelně stejně odpovědně. I narazil jsem na tuto debutní desku a velmi se mně po několika posleších zalíbila. Desítka skladeb v duchu, hm, čeho vlastně? Raných Pink Floyd, Genesis? Ale kde, svojská hudba Kyrie Eleison má od každého něco a výsledek je prostě skvostný. No trvalo to, trvalo, ale nakonec k výměně došlo a užívám si poslech doma. Skvělá '70 deska... 5/5

» ostatní recenze alba Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
» popis a diskografie skupiny Kyrie Eleison

Saxon - Unleash the Beast

Saxon / Unleash the Beast (1997)

| 5 stars | 16.05.2017

Saxon a jejich Unleash the Beast, to je velká metalová jízda od začátku až do úplného konce. Energie by se dala z desky seškrabávat lopatou, Biff je v top formě a dvojka kytaristů Paul Quinn/Doug Scarratt, svými ohnivými laufy posílá nepodléhající duše k věčnému zatracení. Heavy metalu není tak úplně můj obor, ale tady se skloním až k zemi, pro mě Saxon v tom nejsilnějším možném. Co skladba, to eruptivní sopečný výtrysk rozpáleného lávového magma, které se valí urkrutánskou rychlostí a nemilostrdně smetávaj vše živé ve svém okolí, podobně jako žnoucí kytarové riffy a sóla, kterými vlajkonoši britské metalové školy rozhodně nešetří.

A které že uhlíky pálí nejvíce: Unleash the Beast, Terminal Velocity, Circle of Lights, Thin Red Line, Bloodletter, Cut Out the Disease... a to by mohlo stačit. Vypuštěná bestie si už brousí své tesáky, stejně jako její napodobenina na parádním coveru desky.

» ostatní recenze alba Saxon - Unleash the Beast
» popis a diskografie skupiny Saxon

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Adam6 | 5 stars | 16.05.2017

Keď som si išiel po prvý krát vypočuť Tommyho, nebol som si vôbec istý, čo ma čaká. Na poli koncepčných albumov som si ho predstavoval len ako takého predchodcu, alebo "stavebný materiál" pre ostatné albumy. No po vypočutí sa moje pocity veľmi rýchlo zmenili.

Vynikajúca predohra, tak typická aj pre ostatné koncepčňáky. Veľmi zaujímavý príbeh (podľa mňa jeden
z najlepších, vážne). Krátke, jednoduchšie piesenky poprepletané s niekoľkými zložitejšími, no a skvelé inštrumentálne vsuvky k tomu. Tommymu nechýba nič z toho, čo by sme hľadali aj na hocijakom inom koncepčnom albume, ktorý prišiel po ňom (a že ich je dosť). To, že niektoré z nich sú možno aj lepšie ako Tommy, pánov z The Who vôbec nemusí trápiť. Tommy už navždy ostane prvý a jedinečný.

Ako veľký milovník koncepčných albumov si neviem predstaviť, že by som dal menej ako 5.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Black Sabbath - Never Say Die!

Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

EasyRocker | 3 stars | 16.05.2017

Vydání poslední desky Black Sabbath s Ozzym u mikrofonu byla dramatem, odpovídající situaci tehdejší, vlastními problémy už potápějící se kapely. Ozzy před vydáním alba odešel, byl chystán nový materiál, ale těsně před vydáním se vrátil a Tony Iommi musel psát materiál vlastně podruhé.

Titulka, vypálená hned z úvodu jako z děla, ale téhle situaci vůbec nesvědčí. Neodolatelně šlape, Ward ve svém zdemolovaném těle našel ještě poslední zbytky sil a žene kapelu vpřed. Je tu sice netypická, pročištěná, ocelová produkce, koketující už s metalem osmé dekády, ale úvod, včetně melodických kudrlinek, mě chytl a nepustil.

Johnny Blade mám vlastně taky velmi rád. Na klávesy tu už hostuje skvěle světoběžník a nestor Don Airey, který obstaral skvělý dramatický nástup pomalu v duchu Alice Coopera. Tony Iommi ale nastartuje svůj kytarový monopost a valí těžké hardrockové riffy. Ozzy přidá melodický, na jeho poměry až civilní projev. Tady je nový zvukový kabát cítit asi nejvíce a záleží, jak se s tím kdo popere.

Junior´s Eyes zahajuje neobvyklou, vzdušnou basovou přehlídkou Geezer Butler, zaplavuje nás moderní pojetí se samplovanými zvuky. Opět, pro staré sabatovce šokující věci, ale refrén je hardrockově hmotný a Iommi za něj zasluhuje klobouček dolů. Tady mi dlouho trvalo se tím prokousat, ale nakonec mi skladba sedla.

Neomylnou hardrockovou hymnou je A Hard Road, ta mě svým valivým, stadionovým pojetím chytla na první kontakt. Seděl by jí ale dvojnásobně valivější a syrovější zvuk. Ozzy tu nechal sympatický dojem a Tony Iommi sem včlenil skvělé melodické sólo.

Shock Wave má dobrý Iommiho hardrockový riff, je to jakási jeho osobní přehlídka. Tady mi ta ocelově studená produkce už nějak vadí. Nic to se mnou nedělá.

Air Dance mi přes svou jazzovou a nesabatovskou náladu kupodivu docela sedla. Studený perlivý Aireyho klavír mi přijde osvěžující, stejně jako Ozzyho éterický hlas. Porozumím ale tomu, že to hodně staromilců bude chtít hodit do koše.

Over to You je slušnou skladbou, trochu oživující svou valivou náladou první stranu alba. Někdy mi sedne více, někdy mám zase špatný pocit z neprůbojného, tenoučkého zvuku Iommyho kytary. Ozzy tu podal velmi slušný výkon a je tu opět Aireyho svěží piano. A teď si z té schizofrenie vyberte...

A jdeme do finále. Breakout mi neříkala nikdy nic a už se na tom asi nic nezmění. Těžké bicí, Iommiho syrová hra a harmonika Johna Elstara. Ani to se mnou nepohne, ale dle gusta.

Swinging the Chain, opět se zpěvem Billa Warda. To mi vadí méně, než absence něčeho, co by mě nějak aspoň minimálně chytilo. Do toho ta neosobní, chladná, tady až syntetická produkce. Nevím, jestli chtěli pánové tím harmonikovým závěrem vykročit vstříc LedZep, ale z mého pohledu se jim to nevyvedlo.


Na albu mi nevadí jeho experimentálnost a neotřelost, tu v hudbě spíš vyhledávám a spousta zatracovaných desek patří k mým zásadním. Ale mám pocit, že mě mnoho skladeb ničím nepřitáhne k sobě, především ve slabší druhé půli, je tu i zvláštní produkční chlad a odstup, to sabatům odebralo ostří. Mezi 2 a 3, z úcty k mr. Iommimu za tři.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

EasyRocker | 4 stars | 16.05.2017

Podobně jako Deep Purple, Aerosmith, Led Zeppelin, Uriah Heep a další známé hardrockové kapely doby, se i sabati ve druhé půli sedmdesátek propadali do vlastních, drogových a alkoholových démonů, stále hlouběji. Hlavně Ozzy už byl v mnoha případech nepoužitelný, hrozně na tom byl Bill Ward. Kapelu držela železná ruka riffmistra Tony Iommiho.

Úvodní rockový útok Back Street Kids šlape podle nejlepšch, samozřejmě hlavně páně Iommiho pravidel. Hustě vrstvené riffy ukrývají podprahové melodie a Ozzy se do toho ještě opírá se vší vervou. Božský Tony si tu nedá vzít prostor na melodické sólo.

S klávesovým oparem přichází baladická You Won´t Change Me, Iommi tu vymyslel posmutnělé strunné ornamenty, ale hodně sem zasáhl právě Gerald Woodruffe, hostující albový klávesák. Ozzy tu podává působivý, sabbatovsky pohřební výkon.

Kdyby nenahráli It´s Alright právě sabati, asi bych ho bezprostředně po poslechu zahodil spíše do queenovského šuplíku. No, při mém vztahu ke královně nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale dobrá, je to melodická, uvolněná skladba jako dělaná na večerní párty. Zazpíval si tu Bill Ward, poprvé a naposledy. Opět Woodruffe na klávesy. Pro příznivce staré tvorby ovšem asi stěží stravitelné.

Gypsy je rock´n´rollovým návratem s dalším vydařeným Iommiho riffovým zásahem do černého terčíku. Tady se zase jede podle starých pravidel, Ozzyho hlas se opět oděl černí a celá mašinérie se neodolatelně rozpumpuje.

All Moving Parts (Stand Still) pokračuje v rockových hodech, ale je tu větší melodický podíl a Iommi sem vkládá víc technického umu, hraje si s vyhrávkami a sóly, radost poslouchat. Jinak mě ale tahle věc nějak zásadně neomráčila.

K útoku jménem Rock´n´Roll Doctor velí mistr Iommi melodickými riffy. Ozzy se zapojuje komicko-patetickým projevem a přidává se Woodroffův klavír - ano, tohle je sabatovská verze padesátkového primárního rocku se vším všudy. Je tu nadhled, se kterým ale nevím, jak se kdo z fandů kapely vypořádá... Za půlí parádní Iommiho sólo.

Jednou z nejproslulejších rockových balad je nepochybně She´s Gone, krásná studie Iommiho smutné, komorně podané akustiky a klávesového oparu. Ozzy tu podal výborný výkon. V našich luzích a hájích proslavila Marie Rottrová jako Lásko, voníš deštěm.

Na závěr si připravili rockové, více než sedmiminutové hody pod názvem Dirty Women. Z hlediska tehdejšího stavu a problémů nadstandardní věc, plně v režii strunné geniality Tony Iommiho s drobným klávesovým vkladem. Rocková ostrost se prolíná s melodickým citem. Gradace do závěrečného pekelného sóla je parádní a unikátní...


Zajímavá a odvážná deska, s technokratickým obrazem dvou robotů v metru od legendárních Hipgnosis. Pánové zlehčili produkci, pročistili zvuk a přidali i skladby, u kterého jen Ozzy prozrazuje, že jsou od Black Sabbath. Váhám mezi 3 a 4, mám tu ale několik oblíbených skladeb, takže zaokrouhlím nahoru, protože další deska na tom bude o poznání hůř.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Wobbler - Hinterland

Wobbler / Hinterland (2005)

Brano | 5 stars | 15.05.2017

Dovolím si iba pár osobných poznámok k tomuto hudobnému dielu,pretože všetko podstatné už bolo napísané.Ja som mal najväčší zážitok z tejto hudby v jeden večer,kedy STV vysielala film Ela Havettu-Slávnosť v botanickej záhrade(1969).Zvuk televízora som stiahol a k obrazu mi hralo CD Wobbler -Hinterland.Tento skvelý nórsky retroprog vyznel ako dokonalý soundtrack k tomuto trezorovému surrealistickému filmu a mal som z toho silný emocionálny audio-vizuálny zážitok.Stretli sa v ten večer u mňa tri dôležité skutočnosti a to: nostalgické duševné rozpoloženie,hudba ktorá znie ako z prvej polovice 70.rokov a to napriek tomu,že bola nahratá v roku 2005 a film,ktorý presne vystihuje atmosféru tej doby.Takto som sa preniesol v čase o 40 rokov do minulosti prostredníctvom tohoto náhodného audio-vizuálneho prepojenia.

» ostatní recenze alba Wobbler - Hinterland
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Genesis - Calling All Stations

Genesis / Calling All Stations (1997)

horyna | 5 stars | 14.05.2017

Pro toho, jež zachytil tvorbu kapely Genesis od jejich začátků, respektive si nahrávky tohoto souboru pořizoval postupně, ve sledu, tak, jak vycházeli, může informace od druhého, jehož k takové hudbě přivedlo až úplně poslední album, o skoro třicet let mladší Calling All Stations, působit značně humorně.
Na jedné straně, mne může mrzet nepřítomnost v době rozkvětu podobné muziky na prahu sedmdesátých let, na straně druhé, jsem byl ušetřen zklamání z vystupování, těchto, kdysi králů art rocku, během následující desetiletky, v níž bylo odumírání kreativních snah zbylé trojice tolik zřejmé. Jejich vystupování v naleštěných šatičkách a odrazy barevných světýlek na disco kouli v klipech písní z té doby, rozhodně nepatří ke způsobu prezentace, jakou bych uvítal.

Samozřejmě, byla to píseň Congo, která rotujíc v tv pravidelně (nebyl jedním z pořadů, ve kterých se občas mihla i nějaká ta rocková nahrávka, také nemožný pořad eso, terky pergnerky? :-) svou dokonalou vizualizací a především omamným hudebním espritem, nadlouho upoutala moji pozornost. Přesto, ale nebyl tento album prvním, který jsem si od Genesis pořídil. Když jsem se postupně podobnou hudbou začal prokousávat, na nebesích se pohupovala výrazně odlišná alba této partičky a tak pochopitelná snaha začít tím nejlepším, vyústila do Genesis Gabrielovských, Collinsovských (pouze některé vzorky) a v těsném závěsu i Wilsonovských.

K tomuto albu se váže ještě jedna starodává příhoda pocházející od mého kamaráda, který se v letech vycucnutí alba na zemský povrch, shodou okolností pohyboval v Londýně a po příjezdu domů, nám vyprávěl, jak byla muzika z této placky vehementně prezentována na každém Londýnském rohu, prý i v červených autobusech běžel na monitorech klip k písni Shipwrecked.

Ray Wilson je značně odlišným typem zpěváka, než jeho dva předchůdci, ale jeho sytá barva a dokonalý výraz, tolik se hodící k "jiné" muzice, nové hudební éry kapely, mě nepřestává bavit. Jsem přesvědčen, že do takto koncipované muziky by Gabrielův vokál prostě nesedl, o Collinsovi ani nemluvě. Oproti popovému předchůdci We Can´t Dance, se tato nahrávka tváří o pozání syrověji, velkolepě a na mnoha místech až pateticky. Ovšem s devadesátými léty příliš nekoresponduje, Genesis jsou velkou a zkušenou kapelou a motat se do cesty novým trendům už neměli tehdy zapotřebí.

Úvodní, rytmicky pevný a velkolepě vystavěný příchod, doširoka otevře prostor prostřednictvím hymnické skladby titulní a dokáže bezprostředně pokosit všechny popové snahy, uplatňované na posledních nosičích kapely. Wilson je neuvěřitelný, zpívá sebejistě a velice intenzivně, nepotřebuje nikoho napodobovat a stejně jako nová a krásná je muzika "nových" Genesis i on je pionýrem a sveřepě táhne Genesis do neprozkoumaných dimenzí.

Congo je hit s velkým H, začíná jakýmsi rytmem pralesních tanců a postupně se přerodí ve velkolepou hudební fresku, která dokáže silným emočním nábojem sméct vaše já z povrchu zemského. Klip působí dokonale a mladičký Wilson šroubuje svoje hlasivky až do nebe.

Shipwrecked, Alien Afternoon, Not About Us - jsou další z velkých skladeb tohoto zajímavého díla, úchvatné kompozice, které nepostrádají nápaditost, průbojná aranžmá, ale i prostor pro každého ze členů,ukázat svoje dovednosti.
Osobně mám velice rád třeba divokou jízdu The Dividing Line a při písních There Must Some Other Way a One Man's Fool, se mi v mozkovně zobrazují snové fantastické imprese, vyčarovávané právě takovouto muzikou.


Jestli měl být tohle pokus o návrat ke kořenům, tak se rozhodně nepovedl, o nic takového se ale prostřednictvím Calling... pánové nesnaží. Kapela se nenachází v totožné poloze, nálada se tu rodí absolutně jinak než v dobách Trespass, ne tak intenzivně a vůbec ne tak kouzelně, navíc se zvukem let devadesátých, by snad něco taokého nebylo ani možno. Mylím že chlapců o podobnou myšlenku zdaleka nešlo, spíš zbožná přání jejich fans podkuřovali podobné teze.




Touto recenzí si dovolím vyzvat a pobídnou ostatní dopisovatele Progboardu, o připojení svého názor na (pro někoho určitě kontroverzní) poslední počin Genesis a také o účast ve vzpomínkové hře -- které album Genesis jsem slyšel (vlastnil) jako první.


U mne to byla nepřekonaná nahrávka Nursery Cryme.


» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis

Wishbone Ash - Wishbone Ash

Wishbone Ash / Wishbone Ash (1970)

steve | 3 stars | 13.05.2017

Málokterá dubutní nahrávka čerstvě rozběhlé kapely, je tak dobrá, aby se dala poměřovat s pozdějším výtvorem zkušené a sehrané stabilní jednotky. Třetí, nebo čtvrtý opus bývá ve většině případů mnohem kvalitnější a většinou zlomový. Namátkou si promítnu několik vzorků z hudební pra-doby, snad pouze debuty Led Zeppelin, Uriah Heep, Kansas, nebo Gentle Giant stojí za pozornost. Příznaky porodních bolestí nesou, dnes pro většinu zapadlí Deep Purple, Stouni, naivní Beatles, dětinští Genesis, o Rush ani nemluvě, Ufo každopádně a taky Wishbone Ash.

Nedotažená, lajdácká produkce a hlavně zřejmá podobnost nekonečných a opakujících se motivů, tvoří jakýsi slepenec hudební hmoty, který ať poslouchám zepředu, zezadu, debutová bárka jménem W.A. klesá strmě ke dnu. Přitom taková Blind Eye, nebo dvojice Errors of My Way a Queen of Torture mluví jasným a zřetelným jazykem Wishbounů budoucnosti. Všechno potápí neustálé a dlouhé sólování ve skladbách Handy a Phoenix. Nuda a nic než nuda. Vlastně ano, sklamání. Ale beru to, je to přece debut, nemastný, neslaný!

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Ash
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Beatles, The - Let It Be

Beatles, The / Let It Be (1970)

horyna | 5 stars | 13.05.2017

Tu největší hudební revoluci zažehli v šedesátých létech čtyři mladí kluci z Liverpoolu. Tuhle tezi už nikdo nikdy nepopře, ať se to někomu líbí nebo ne, Beatles byli, jsou a budou navždy tou největší kapelou naší sluneční soustavy. Na albech Rubber Soul a Revolver vyspěli o notnou délku vzhůru a svůj kompoziční talent pilovali a posouvali každičkou skladbou jiným, často silně novátorským směrem. Laťku kvality udrželi po celou dobu společné muzikantské pouti patřičně vysoko a přesto, že mnozí jejich "odpůrci" zastávají názor o jakémsi uvadání a ztrátě tvořivosti s koncem jejich kariéry, především na zmiňovaném albu Let it be, já, jako oddaný fanatik tohoto souboru výraznější pochybnosti připustit nedokážu. A není to z důvodu lásky zvané Beatles, či fatální zaslepenosti božstvem, nacházejícím se uvnitř každého z nich. Naopak, k Lennonovcům se snažím přistupovat veskrze objektivně, jejich naivně působící začátky nehaním, stačí mi respekt a uznání určitého mladistvého faktu doby a okolností. Nepotřebuji na Love me do a All My Loving snášet snůšku předpojatosti, první etapa mě nechává vesměs chladným.

Pozadí vzniku, příprav i samotné práce na albu jsou všeobecně známy, stejně jako atmosféra panující mezi jednotlivými členy souboru, jež byl v té době v notném rozkladu. Proto jen k písním samotným.

Dobrá polovina z nich není ani zdaleka tak silná, jako skladby na bílém dvojalbu, či Abbey Road. To ale neznamená, že jde o nedodělky (nějaká vycpávka tu přece je), nebo že je snad nemám rád, či na ně nahlížím s despektem. Vždyť už jen kvůli všeobecně známým megalitům Across The Universe (tajemstvím opředená, Lennonovská psychedelická perla), Let It Be (balada, drápající se na stupnici emočního rozkolu intenzivně vzhůru), Long And Winding Road (sice přearanžovaná, přesto nádherně dokonalá) a Get Back (s vidinou koncertující kapely na střeše budovy Apple), si deska uznání a patřičné ocenění zaslouží. K těmto položkám mi přijde hodnocení kolegy lovera jako absolutní výsměch kapele, která dovedla zkomponovat jedinečné a nenapodobitelné písně, přetrvávající celé věky.

Z ostatních osmi skladeb mám rád především pohodovou cválající úvodovku Two Of Us, překrásné a velice naléhavé blues Dig A Pony, dále kraťičkou hříčku Dig it a rock and roll One After 909 s nímž se vracíme o desetiletí nazpět. A přesto, že Harrisonovi skladby fakticky nevyhledávám, For You Blue, je ve svém melancholicky bluesovém oparu velmi podařená a intenzivní.

Suma sumárum: ano, není to dokonalé, jde o jakýs takýs slepenec "společných" live seancí znesvářených egocentriků nad určitými fragmenty, které je potřeba pospojovat a popostrčit do míst, odkud bude cesta na výrobní linky zaručena. To se podařilo tu lépe, tu hůře, ale s přihlédnutím k dění uprostřed "kapely" je to pořád hodně solidní výsledek.
A u mne už jen fakt, že jde o The Beatles druhé etapy, hovoří jasnou řečí hvězd.


» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Ayreon - The Source

Ayreon / The Source (2017)

Antony | 2 stars | 12.05.2017

Čtyři roky odstupu novinky AYREON od předchozího díla dávaly určitou naději na vyšší kvalitu kompozic. I odchod od Inside Out mohl značit, že dojde k produkčnímu uvolnění a Lucassen přijde třeba s něčím novým. Jiným. Svěžím. Neotřelým. Překvapivým. Chtělo se tomu věřit. No, tak ne, tyto sny se opravdu nevyplnily. UFO nepřiletělo.

Hned během první skladby předvede autor až marnotratně obšírně svůj oblíbený rejstřík nástrojů, barev, tónů. Všechno, co znám z předchozích alb, se tu prostě opakuje, jako kolovrátek. Co se osvědčilo, tady máme mechanicky zpět. Akorát na nápaditost melodií a hloubku kompozic se ve velké míře zapomnělo. Což je podstatný nedostatek. Působivost dělá hudbu hudbou. Skladby musí pozorným a náročným posluchačem zacloumat, jinak je poslech zbytečný. Poznávací znamení AYREON byly vždy velkolepé a pompézní aranže, mnohovrstevnalé a rozsáhlé plochy, střídání nálad i rytmů, široký rozsah výrazu. Přitom se nikdy nezapomínalo na příběh, jeho gradaci, stupňování nálady, leckdy až hazardování s tempy a zvraty. Podpořeno účastí hudebních celebrit všeho druhu. Dlouhý seznam hostí často přiváděl do údivu tím, koho se podařilo přemluvit a v jaké kombinaci se potkávají v jednotlivých skladbách. Ano, okázalost na The Source dominuje, na účinný hudební zážitek to však nestačí.

CD 1 přináší několik zajímavých momentů a prvků, kvůli kterým si je má smysl pustit. LaBrie zde zpívá (pár minut) lépe než na posledních třech albech DREAM THEATER dohromady. To jest vcelku civilně, uvěřitelně a přesvědčivě. Dále jsou tu pěkně udělané lehké a vzdušné pasáže, které vytváří žádoucí odlehčení vůči těm hutným, tato hra dynamiky se mi líbí. Do zvuků vstupují občasné cíleně mířené disonance, irské folkové názvuky, hezké housličky. Všechno to ale už dávno odněkud znám. Souzvuk bublavých kláves (Lucassenův trademark nr.1) a razantních kytar s tím správně efektním zkreslením a echem (Lucassenův trademark nr.2) je fajn, i když ho slyším ve stejné podobě prakticky již celých 22 let. Sbory, občas nudné křoví, ale občas celkem slušně budující atmosféru. A to, co mělo mezi tím vším vytvářet pojivo z výborných melodií a harmonií, chybí, nebo se transformovalo v neutrální vatu, co všechno zbytečně nafukuje. Ještě, že je tu pár záchytných bodů. Za tři.

CD 2 přináší víc vaty, méně dobrých momentů, bezcílně bloumá a nudí. Je vlastně navíc, nic mě na něm nepřitahuje. 44 ztracených minut zbytečné hudby. Nevím, jestli by tím nenaplnil autor svém ambice, kdyby vydal jen jedno CD, rozhodně by dílo bylo poslouchatelnější. Takhle pokazil, co bylo na CD 1 dobré, rozmělnil a rozdrolil zbytky pozitivních pocitů. Tohle utrpení je tak za jednu hvězdu.

Měl jsem po ruce Actual Fantasy, po rychlém náslechu jsem si ověřil, jaká je to změna. Jaký je to obrovský rozdíl kvality, přitom tohle album ani nepovažuji za nejlepší. Ale ve srovnání s The Source je přímo fenomenální. Jo, dělat dobrou muziku není samozřejmost, ani osvědčené postupy a zvučná jména to nezaručí. Poslední album AYREON je nezáživná rutina s pár světlými momenty a ubíjející délkou, kdy se ukázalo, jak je těžké vystoupit za stínu vlastních klišé. Zvuk je taktéž slabší průměr, nikoli průšvih.

» ostatní recenze alba Ayreon - The Source
» popis a diskografie skupiny Ayreon

Suede - Suede

Suede / Suede (1993)

horyna | 5 stars | 12.05.2017

Debutní album Suede, mělo zásadní vliv na formování mého názoru na indie a independent scénu. Mezi letité souputníky vlétlo jako blesk z čistého nebe a značně zaškolený materiál si takřka přes noc získal ohromné zástupy věrných. Aby také ne. Přinášel do této hudební škatulky čerství vítr a punc něčeho, co nakonec přetrvalo další semestry. Lahodný a na emocích postavený projev dvojice Anderson/Butler přinesl kapele věhlas, který si hýčká do dnešních dnů a němž se vybudovala status originálního zboží.

Křehká atmosféra která se něžně pohupuje v baladických momenteh She's Not Dead, Pantomime Horse, Sleeping Pills, Breakdown či The Next Life, se jen ztěží dá přirovnat k nějaké druhé. Na svědomí ji má subtilní, až jízlivý kytarováý přednes (někdy postačuje nevinné vybrnkávání, či prohrábnutí strun) Bernarda Butlera, emocemi doslova přetékající Brettův něžný hlásek a klávesový podmaz, či urozený klavírní tón, decentně vyšívající kdesi v zákoutí oněch skladeb. Tato pětice patří k mým nejoblíbenějším, pomalé písně mám moc rád a když z člověka dokáží vyždímat potřebné pocity, je to úžasné.
Na druhé straně potom rockují ostřejší kusy. Famózní singlový úvod So Young, který si nelze nepamatovat/nezpívat po několika vyslechnutích. Obsáhne famózní Brettovi výšky, ale i chladivou klavírní impresi. To druhá Animal Nitrate, se pro změnu nese v nejlepších intencích klasické anglické kytarové školy. Do úprku zavelí dynamická Moving, jejíž modulovaný kouzelný refrén oplývá neskutečným čarem a z podobného soudku je vylovena i předposlední Animal Lover.

Dlouho jsem si od Suede nechával pouze druhou deskou Dog Man Star, ale v posledních dnech jsem neodolal a konečně doplnil i tento skvělý debut (vlastnil jsem jej před 20 lety) znovu do sbírky.
První dvě alba semišových Suede, jsou pro mne vrcholy anglické independent scéný devadesátých let a jelikož podobnou hudbu nevyhledávám, zůstanou pro mne vrcholy tohoto stylu jako takového. Svou hloubkou se dokonale trefily do mého citového rozpoložení.

» ostatní recenze alba Suede - Suede
» popis a diskografie skupiny Suede

Queen - Flash Gordon

Queen / Flash Gordon (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 12.05.2017

Pamatuji se, jak toto album Queen v době svého vydání na mě zapůsobilo a to velice zvláštně. Slyšel jsem to tehdy z pásku, informací bylo minimum, bral jsem to jako syntenzátorové album Queen, jejich nový hudební směr, kterým se chtěli odebírat. Byl jsem ohromen novými a do té doby neslyšenými rejstříky syntenzátorů a různými zvukovými efekty.
Nicméně, styl Queen tam byl jasně identifikovatelný skrz Freddyho zpěv a Brianovu barvu kytary a desku jsem přehrával celou na jeden zátah.

Hodně dlouho jsem tento záznam neslyšel, proto jsem se rozhodl cca po 15 letech pro opětovný poslech. Vybral jsem si k tomuto účelu dvou diskovou special edici remasterovanou v roce 2011. Po zvukové stránce bez kazu, žádná obávaná komprese, či menší dynamika se k mé plné spokojenosti nekoná.

Co se týče záznamu samotného, zjistil jsem že i dnes mě poslech tohoto alba baví. Některé úryvky z filmu, které nemají výrazný hudební podklad bych dnes vynechal,tedy Ming´s Theme, The Ring, Execution of Flash či Arboria.
Bez nich by to bylo po nepatrných úkonech ve střižně příjemné rockové album.
Baví mě všechny díly Flash Theme, hardrockové Battle theme a The Hero i syntenzátorové rockové vypalovačky Football Fight, Vultan´s theme i ryze náladotvorné a klávesové In The Space Capsule, The Kiss s nádhernou symfonickou částí či nenápadná Escape from the Swamp.

Zajímavé obsahem je i druhé CD, kde je song Flash ve své singlové podobě, jiná verze The Hero a první a vcelku nudná verze The Kiss. Naopak mě potěšila verze Football Fight bez syntenzátorů, místo nich jen s klavírem - solidní pecka ! Na závěr je na CD live verze Flash a The Hero.

P.S. : Film jsem nikdy neviděl, snad někdy úryvek v 90 - átých letech a nenadchnul mě ani obsahem či zpracováním, proto už dožiju jen s touto hudbou.

» ostatní recenze alba Queen - Flash Gordon
» popis a diskografie skupiny Queen

Thin Lizzy - Johnny the Fox

Thin Lizzy / Johnny the Fox (1976)

john l | 5 stars | 12.05.2017

Když si chci vytvořit příjemné hudební menu, jednou z jistot po které sáhnu je kapela Thin Lizzy. Pominu li první nevýrazná alba, od desky Nightlife je to přehlídka profesorského rocku a desku Johnny the Fox řadím na čelní pozice, dokonce ji mám raděj, než tolik propíraný Jailbreak. Vím že není bez škraloupu, ale mě dělá její poslech velkou radost.

K těm škraloupům: rozjezd je tuctový, pomalý a nevýrazný, první dvojice vyjimečná opravdu není, ale třetí Borderline je výborná balada a hned po ní, píseň Don't Believe a Word (existuje i její cover, od dnes už úplně zapomenutého projektu lidí z Armored Saint s názvem Life After Death, to jen na okraj)patří mezi moje nejoblíbenější nejen z této desky, ale tvorby T. L. všeobecně. Ve spleti jemné melodiky se moje tělo patřičně rozkmitá a vybruje až po závěrečnou Boogie Woogie Dance. Především na druhé straně lp jsou skvosty v čele s překrásnou Lennonovkou Sweet Marie.

Pohodička, uvolnění, nenucenost a metrák líbezných melodií od dvojice pádelníků Gorham/Robertson a začmoudlý Lynottův vokál navrch, to jsou Thin Lizzy těsně pod vrcholkem.
Půl hvězdy dolů za nemastný začátek, ale rád zaokroulím hore ve jménu oblíbeného lišáka.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Johnny the Fox
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Whitesnake - Slip Of The Tongue

Whitesnake / Slip Of The Tongue (1989)

EasyRocker | 4 stars | 12.05.2017

Na tento rok Coverdale přichystal skutečně skvělou sestavu, vedle rytmické sekce Sarzo/Aldridge se ke kytarám postavili Adrian Vandenberg a hlavně geniální Steve Vai, který albu skutečně vtiskl charakteristický neokoukaný otisk. První pak s Coverdalem složili celý materiál.

Titulní skladba vyklouzne za fanfár a nadšeně, zakusuje se do nás kytarová dvojice a poznáváme, že tady jsme na půdě Vaiově zcela neomylně. Jeho kytarové střípky a melodický cit je zásadním novým prvkem, který kapelu nakopl. Jeho sólo ve druhé půli je taky skvěle vyvedené, zvuková lavina má zaplavující sílu.

Cheap an´ Nasty je staroškolská skladbička, která by se dobře vyjímala i ve starší tvorbě bílého hada, i když má dobově moderní zvukové ovanutí. Vokály mistra Coverdalea jsou tu skvostně vyvedené a Aldridge se utrhl ze řetězu.

Fool for Your Loving je svěží osmdesátkově klouzavou předělávkou dávné hitovky z desky Ready an´ Willing. Vokální krása hlavního protagonisty se spojuje s ohromným melodickým vkladem. Kytaristé pak skladbu neopakovatelně dozdobili tunami ornamentů. Strhující.

Now You´re Gone je působivá power balada, uvozená Vaiovými tóny, explodujícími ve vzduchu, a hlavně pan principál svým hrdlem vše okolo neskutečně nakopává dopředu. Nasazení, vášeň a spalující energie až do poslední noty.

Pořádné rockové ostří má ´dámská´ Kittens Got Claws, tady sekery obou protagonisty skutečně dusají, kopou a koušou, Vai tesá svá znamení, stejně jako Coverdaleovo nekompromisní hlasové drcení. Ty kočičí drápy tu nabývají opravdu hmatatelné podoby.

Wings of the Storm je melodická hymna v pravém smyslu toho slova. Její nezastavitelný tah a šlapavost mají na mě pokaždé velký účinek. Je to až šamanské magické představení Coverdaleova mimořádného hrdla a jednoduchá, leč geniální melodie a skvělá rocková práce celého osazenstva.

Přichází nádherné melodické strunné záseky, atmosféra vášně a potu se dá krájet, přichází famózní Coverdale, spalující vše svým pohledem, o hlasu už nemluvě. The Deeper the Love je další krásnou baladou, až bezmezně mnou milovanou. Ano, madam, do vás jsem se zamiloval už na prvním rande. A semlela jste mě důkladně.

Dramatické akustické entrée s osudovým Coverdalem přinášejí vážný model v podobě Judgment Day. Pochopitelně, je to dáno už názvem. Osudové kytarové záseky, neveselá nálada, ovšem skvělá píseň. Jedny z nejskvělejších sól, která jsem kdy slyšel...

Slow Poke Music je dokonalou přehlídkou skvělé kytarové dvojice Vandenberg/Vai, která se tu neopakovatelně sešla v ohromné kreativní explozi. I když mě nezaujala tak, jako další skladby, před vrcholnou úrovní obsahu protestovat nemůžu.

Osmdesátkově pozitivní deska přece jen končí ve vážném tónu. Sailing Ships je dokonalou pokračovatelkou soudného dne. Velebné, klasikou jemně zavánějící akustické kytary připravují půdu pro skvostné představení mr. Coverdalea, to napětí a charisma osudu nemohl nikdo jiný stvořit. Ve druhé půli skladba nabude i kýžené rockové hmoty a skvěle se tu představil i Tommy Aldridge. Vše odplouvá v dál...

Deska osmdesátkově vymazlená po všech stránkách, také za pulty dohlíželi mistři této éry, Clink a Olsen. Oproti předchůdci musím objektivně jednu hvězdu ubrat, nestrhlo mě to tolik, ale nesmírně silné a coverdaleovsky charismatické to je. Mám ale namále, nestřelit pět.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

horyna | 5 stars | 11.05.2017

Určitá pravidelnost, týkající se nově příchozí hudební produkce z tábora Big Big Train, jde v posledních letech ztěží vystopovat. Dlouhé tři roky nechali hudebníci čekat své fanoušky na poslední dílo Folklore a dnes, neuplynul od jeho početí ještě ani rok, už tu máme nálož novou. Nahrávku Folklore považuji stále za horké zboží a udržet si určitý odstup necelý rok od jejího narození, vyžaduje (alespoň u mne) častou návštěvnost ve všech druzích přehrávačů. Ale jelikož byla mou prvou B. B. T. kolekcí s níž jsem přišel do styku, objektivnost se v tomto případě dá těžko obhájit. Její náplň je v zásadě o něco méně komplexní, tedy stravitelnější, než tomu bylo u dvojice alb English Electric a tak tedy, nejen otevření se přístupnějším prvkům a snažší přehlednost daných témat, nese podíl na velkém úspěchu, dnes už předposlední nahrávky těchto Britů. Lze si tedy snadno položit otázku, zda-li i přes stále velkou hudební spletitost a žánrovou propracovanost, nebudou další kroky kapely směřovat k (řekněme přehnaně) "vyklízení progresivních pozic" směrem k oslovení širšího počtu nových zvědavců.

Pádnou odpověď nám předává nová nahrávka Grimspound, která v přímém poměru ke své předchůdkyni, vyznívá uceleněji a intimněji. Velká variabilita a komplexnost nového materiálu opět sbírá plusové body pro kapelu, která každou zahranou notou, podává výpoveď o maximálním zaujetí pro danou věc, v umělecky nadstandardně působivé interpretaci. Vzdušná a do puntíku dotažená brilantní aranžmá, si zde asi nečastěji za poslední léta, podávají ruce se severským folkovým základem. Ten lze oproti siláčtěji působícímu předchůdci Folklore, vystopovat prakticky v mnoha momentech každé písně a většinou tvoří to hlavní gró, na které se postupně nabalují další hudební proporce. Velkou míru má na tomto stylotvorném obrození houslová hra divoženky Rachel Hall, jejíž cit pro melodie a rozvážně porozdělenovaný podíl smyčcových nástrojů, decentně dovažuje nástrojovou bohatost celku.

Ve třech, na časovou minutáž bohatých, epických věcech ( A Mead Hall In Winter je zřejmě tou nejlepší), lze vystopovat vše, čím kapela už několik let přitápí pod progrockovým kotlem. Srdce posluchače, jež se počítá mezi obdivovatele této prog star dneška, často radostí zaplesá a pod náporem melodiky a výborných individuálních výkonů, prudce se rozbuší v rytmu. Záměrně ale zmíním méně typický čtyřlístek této nahrávky. Předně mám na mysli píseň pod pořadovým číslem dva- On The Racing Line- jedná se o jazz/fusion instrumentální proporci, v jejímž koloritu je účast violončela a houslí vítanou "novinkou", jež dokáže skladbu posílit a nasměrovat do jiných sfér, velice povedené. Dále track číslo čtyři Meadowland- kde silně folkový nádech, utváří burácející klasické kytary, zařezávající se svým mrazivým tónem hluboko do divákova nitra, průzračná klavírní linka a velice smyslný houslový doprovod. Pod číslem šest, je skryt atmosférický zážitek The Ivy Gate- v jehož keltských stopách putujeme za hlasu hostující Judy Dyble a mistrně naaranžované mandolíny a banja, kamsi do temných hvozdů středověké Anglie. A jako poslední zmíním, emočně strhující píseň nazvanou As The Crow Flies- aranžérsky košatou, přesto přehlednou a srozumitelnou svižnější noblesu v závěru alba.

Co odlišuje nové B. B. T. od těch předešlých, je už zmíněný, zřetelnější folkový záběr a také hmatatelnější mystika a tajemnost, chcete li přidaný duchovní rozměr jejich hudby.

Pevně věřím, že je s novinkovým albem této kapely každý (krom toho vystoupivšího) pravověrný fanda převelice spokojen, jelikož je opět slyšet, že se pánové znovu pohybují na hraně svého skladatelského maxima.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Queen - Jazz

Queen / Jazz (1978)

| 5 stars | 11.05.2017

Nahrávku Jazz považuji za poslední, životaschopný záznam kapely Queen. Kdyby byla jejich kariéra ukončena po tomto díle, vstup mezi nesmrtelné, by býval byl vydlážděn samými skvostnými alby. Radiostanice by zchudly o pár vlezlých popových a diskotékových hitíků z osmdesátých let a Queen by dnes stáli ve Valhalle hned vedle Led Zeppelin, nebo Beatles. (Ne)vývoj, jaký prodělali během dalších let, jim prospěl tak možná u žen v domácnosti, tancujících okolo své plotny, při tvorbě manželova obědu. V očích progresivní smetánky upadli hodně hluboko.
Roy Thomas Baker prošel s kapelou tím nejlepším a pokaždé z ní vyždímal maximum. Na albu Jazz je stále slyšet variabilní pohnutky, které kapelou cloumaly a síla, která je popoháněla ukázat světu něco nového. Myšlenková sepjatost a množství kvalitních nápadů, přinesli další snůšku zajímavých skladed made in Queen. Úvodní čtveřice má slova pouze potvrzuje. A dál, May dodal svěží věc Leaving Home Ain't Easy, Mercury velkolepou Don't Stop Me Now a Taylor drsnou More of That Jazz, tyto poklady jsou natěsno naskládány na konci desky. Naprázdno vyjde jen několik průměrných písní uprostřed, ale kromě taneční chujoviny Fun It, jde vesměs o dobré věci.

» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 10.05.2017

Apoteosi v českém překladu značí oslavu. A opravdu – s touto deskou jsem oslavu hudby dozajisté zažil. Jedná se vlastně o takový malý zázrak – kdesi v Kalábrii se zjevila před 42 lety tato skupina, vydala bezejmennou desku a zase nenápadně zmizela do nenávratna.

Naštěstí se dochoval tento záznam, který se pomalu ale jistě dostává do povědomí fandům dobré muziky. Jedná se o melodickou prog rockovou příjemnou záležitost se symfonickými elementy. Kvituji s povděkem fakt, že jejich tvorba není přímým odkazem na Yes, Genesis, Kansas či jakékoliv jiné podobné velikány.

Jelikož nejsem znalcem italské scény(což považuji v tomto případě za výhodu), album na mě tak působí neobyčejně osobitě a vyzrále. Líbí se mi i pasáže s varhaním doprovodem, připomínajícím doprovod k místní bohoslužbě, zároveň i rychlé pasáže se soubojem kytary a kláves.

Obdivuji dokonalou souhru hudebníků, jako by nahrávali a koncertovali dlouhá léta. Pokud bylo klávesákovi 14 let, tak buřinku dolů.

Na závěr musím vyzdvihnout neobyčejně povedený zvukový záznam, kterému nelze ani z dnešního hlediska nic vytknout. Je plně srovnatelný s deskami špičky prog rocku vydaných v tomto období.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

Annihilator - King of the kill

Annihilator / King of the kill (1994)

EasyRocker | 5 stars | 10.05.2017

Partu geniálního thrashového skladatele a kytaristy Jeffa Waterse pod barvami javorového listu jsem si zamiloval už od mládí, kdy jsem tehdy donekonečna sjížděl Set the World on Fire, jedinou desku, kterou jsem dlouho od nich měl. Pak přibyla i tahle mistrná řezničina a konečně první dvě alba. Už název téhle apokalypsy hovoří jasně.

The Box přináší drtící kytarovou mašinérii, podpořenou těžkými rytmickými údery a drsně, ocelově chladně ječícím Watersem. Ten tady v době personální krize obsloužil kromě bicích veškeré strunné nástroje. Klobouček dolů. Moderní thrashový nástup ve stylu králů.

A je tu vichr titulní skladby, kytarové monoposty zápolící s dělostřelbou bicích. Takhle dokonale poskládaná a sedící riffová tornáda se jen tak neslyší, skutečná elitní stylová práce.

Skladba, skládající poctu jménu kapely, je symbolicky vyvedená tak, jak to od kanadské smršti čekám. Drsné riffy ruku v ruce s melodií ve strunách a správně řvané a hulákané vokály všeho druhu, explozívní refrén, melodická sóla, zvonící basa a akustická zákoutí - to vše tu Waters stihl.

Bad Child začíná lehkým, popově stínovaným popěvkem - klasická něžná tvář Kanaďanova. Pak se to vás zakousne skvostná energická kovová pumelice. Zakousne a nepustí.

Dalším dokladem neskutečné Watersovy geniality je 21. Ten neskutečně průbojný riff mě vždycky rozcupuje na mikročástice. S tímhle v zádech rozběháte i partu nebožtíků. Víc nelze dodat.

Second to None přináší annihilatorovskou akustickou vizi jasu a pozitivní nálady v minutové introdukci Bliss, zlomenou opět v melodicky thrashovou jízdu s krásně tesanými strunnými ornamenty a sóly. Ten pán je v žánru skutečná persóna, mistr nad mistry, není divu, že ho kdysi chtěl i Mustaine do Megadeth...

Není ale čas na lítost a nářek - po klidném úvodu se totiž valí pekelná záležitost. Lepší název než Hell Is a War dostat už nemohla - jako by Waters nakoukl do kuchyně sousedům ze Slayer, a chtěl jim složit důstojnou poklonu. Apokalyptický moderní strojový běs, pohroma, třetí světová... v závěru opět klid.

Speed je skvostnou ekvilibristikou strunnou Watersovou přehlídkou, používá tu i drsný hlas, mlaskající basu a zapojení různých samplů. Překvapivé, nevšední pojetí.

Zahojit naše bolístky a rány přichází čarokrásná balada In the Blood, šperk ve tvorbě geniálního Kanaďana v kvalitě jaspisů, mahagonů a achátů. Komorní pojetí, v hlubokém soustředění a klidu jsem si vždycky šeptal - thrashová Stairway to Heaven...

Catch the Wind je ale další skladbou z kategorie výjimečných. Instrumentální prolnutí melodických gejzírů akustické a elektrické kytary do jednoho skvostného opusu za výrazné rytmické spoluúčasti je pro mě dalším vítězstvím toho pána v černých brýlích.

Fiasco (The Slate) začíná opět jemnými akustickými zákoutími. Navazuje Fiasco, hlavní principál už ale cítí potřebu energie a zrychlení - pulzující basa přinese další dynamitové nálože geniálních technických riffů, sól a sprinterské destrukční tempo.

Co dodat k Only Be Lonely? Všechny slečny na pódium, zapalovače v rukou, ale víte co je na tom nejlepší? Že i tímhle mě Jeff dostal. Nečekal jsem to, a i já si zařvu o té samotě pro tebe.

Na bonusovce z roku 2002 najdete mimojiné i kompletní rozhovor s Jeffem Watersem.

Ačkoli uznávám technický přínos prvních dvou alb, nikdy mi k srdci nepřirostl jejich špatný, neprůrazný zvuk. Až lehce do popu hozená trojka, která mě teprve svým plným zněním dokonale pohltila. O King of the Kill to platí dvojnásobně - nekompromisní slitina řezavých kytar a drtící rytmiky, skvěle ale vyšly i melodické kousky. Pět patron z nábojnice, neskutečný Watersův monument...

» ostatní recenze alba Annihilator - King of the kill
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Pink Floyd - The Division Bell

Pink Floyd / The Division Bell (1994)

horyna | 5 stars | 10.05.2017

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Sonic Youth - Goo

Sonic Youth / Goo (1990)

jirka 7200 | 4 stars | 10.05.2017

Po vydání úspěšného alba Daydream Nation kolem kapely začaly kroužit 3 nahrávací společnosti A&M Records, Atlantic and Mute.

Sonic Youth nakonec však vybírají mamutí firmu Geffen, kde se za 300 000 $ zavazují k vydání 5 desek.
Tato firma měla čuch na podchycení umělců s velkým potenciálem – v roce 1990 signuje smlouvu na doporučení Kim Gordon se souborem Nirvana….

Ačkoliv je kapela u velké firmy, nenechá se nijak omezovat ve skládání a tvorbě nových písní. Odmítají hvězdného producenta Daniela Lanoise (Brian Eno, Peter Gabriel, U2, Neil Young) a nakonec volí Nicka Sansana, který s nimi již pracoval jako zvukař na předešlé desce.

CD spatřilo světlo světa 26. června roku 1990 a stalo se jednou z nejdůležitějších rockových nahrávek devadesátých let a živnou půdou, ze které začla rašit poslední hudební revoluce – grunge. Lze najít tisíce recenzí a mnoho výpovědí kapel a hudebníků, které toto album ovlivnilo.

Zvuk je čitelnější a hutnější, než na předchozím Daydream Nation, (vlastním dokonce MSFL reedici, kde je přímo krystalicky čistý, což je u této hudby plné navazbených kytar velmi důležité). I když obě sólovky kvílí a hučí, ve výsledku jsou krásně od sebe tyto nástroje oddělené. O zpěv se dělí sexy blondýna Kim Gordon se svým partnerem Thurstonem Moorem.

Na začátek CD byly umístěny největší pecky, skočná a textově kontroverzní Dirty Boots, dojemná Tunic o zemřelé zpěvačce Caren Carpenter, Mary Christ a Kool Thing s hostujícím Chuckem D z Public Enemy.
Následuje Mote, čili song o kouření trávy, který v polovině stopáže přechází v hlukovou improvizaci. Další písně se mi jeví jako průměrné, závěr je ale ovšem parádní v podobě členité Titanium Exposé.

Byla to zvláštní doba. Klipy Sonic Youth a jim podobných souborů rotovaly denně v TV , skladba "Kool Thing" bodovala v hitparádách v USA, Velká Británie a Irsku.

Ač nepatřím mezi jejich zaryté fanoušky, nemohu jim upřít invenci a originalitu. Jejich nahrávky dokážu identifikovat mezi tisíci jiných kapel, což o něčem vypovídá.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory

Traffic / Shoot Out at the Fantasy Factory (1973)

| 4 stars | 09.05.2017

Shoot Out at the Fantasy Factory je posledním kvalitním počinem kapely Traffic. Nalezáme v něm stále silně hořící kreativní plamen souboru, jež byl začátkem sedmdesátých let povážován za "typický" prvek tvorby Traffic. Hudba z části postavena na perkusním doprovodu a dechových výstupech, oplývá silným energickým jiskřením s prvky jazzové improvizace a typickým vokálním frázováním. Pětice vyrovnaných zástupců, dá poprvné se seznamujícímu "přijímači" řádně zabrat. Pánové nejsou žádná ořezávátka v oboru a svůj temperament si vypěstovali, během předchozích pokusů. Přesto, je potřeba poslech alba Shoot Out at the Fantasy Factory naordinovat, když už, tak proto, aby měl člověk přehled, že nejen Pink Floyd A King Crimson se živili technicky precizní hudbou před čtyřicetii lety.

» ostatní recenze alba Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory
» popis a diskografie skupiny Traffic

Edensong - Years In The Garden Of Years

Edensong / Years In The Garden Of Years (2016)

Sajgon3 | 5 stars | 09.05.2017

Tak týmto počínom , uviesť na PROGBOARD túto kapelku odčinil u mňa Antony negatívne pocity, ktorého som z jeho posledných recenzii mal. Ako som už spomínal , vkladať profily - proste nie a nie sa k tomu dokopať. Toto je totižto pre mňa osobne najlepší album, aký som za posledného cca. 2,5 roka počul. Takže recenzia bude taká u mňa typická , skôr o pocitoch ako o hudbe samotnej. Bude to skôr taká story. Minulý rok som si tradične prechádzal novinky, ktoré by sa mali v aréne progrocku objaviť a ako si tak rolujem a rolujem tak pozerám - nejaký EDENSONG. Zaujal ma obal a povedal som si, no počúvneme si upútavku či to nebude niečo zaujímavé. "Years in the garden of years" - aj názov je zaujímavý - no uvidíme. Zakladám slúchadlá a púšťam upútavku k novinke. Pozerám pri tom na televíziu, ale len asi 20 sekúnd - TV ide bokom a ja počúvam ukážky - SAKRA čo toto je !?!?!? Skupina vraj pripravovala album osem rokov ( no takýchto reklamných sloganov tu už bolo, že... ) - počúvam ďalej - SAKRA,SAKRA,SAKRA - čo toto je !?!?!?! Po cca. 6 minútovej upútavke si vydýchnem - OK, skúsim to ešte raz - SAKRA, čo je toto za muziku !?!?! - ok, veci idú bokom - dostávam sa cez jútúb na nejaký song z minulosti že " BENEATH THE TIDE " - 13 minút - počúvam, padá mi sánka, počúvam, zase mi padá sánka. Uffff , tak toto musím rozchodiť. Začína hladanie, dostávam sa k prvému CD skupiny, počúvam a je to rozhodnuté !!! Kedyže má vyjsť tá novinka ?? Aha , už je tu prvá skladbička - COLD CITY - tentokrát padá sánka už dosť hlboko a začínam precitať. HURÁÁÁ, už som sa dostal k novinke, som rovno v Tatrách , idem na celodenný výlet a cesta busom trvá cca hodinku. Nasadzujem slúchadlá a počúvam. " Vystupovať ! " hovorí šofér. Aha, vystupujem a neviem sa rozhodnúť či mám na ten výlet ísť. Pretože dosť ťažko sa môžem sústrediť na peknú prírodu, keď som počul niečo oveľa zaujímavejšie. V danom okamihu sa EDENSONG u mňa dostávajú spolu s ANUBIS a DEAD HEROES CLUB do TOP 3 mojej aktuálnej zbierky skupín "progrocku novej éry". Ako vravím recenzia bude skôr o pocitoch - ale ak by teda chcel niekto vedieť o akú muziku sa jedná tak velmi zjednodušene povedané - 40% tvrdšieho JETHRO TULLU, 20% DREAM THEATRU a zvyšných 40% tvrdý mix originality. Opisovať album nemá zmysel - doporučil by som tak pre okoštovanie prvú skladbu " COLD CITY " - ktorá obsahuje asi všetko podstatné z tvorby EDENSONG a na dorazenie poslednú vypalovačku " YAWN OF A BLINK " - ktorý mi vždy pri počúvaní rozbije solar na prach. Ako vravím, toto nie je o muzike , toto je o pocitoch . A o jednej rade - skúste si tento album vypočuť, samozrejme každý máme iný feeling - ale neni veľa albumov ktoré by som chránil pri požiari v baráku- tento by som ale chránil aj keby som mal uhorieť......

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong

Queensrÿche - Operation Mindcrime

Queensrÿche / Operation Mindcrime (1988)

horyna | 5 stars | 09.05.2017

Každá hudební nahrávka má svůj autentický příběh. Ať už se to týká procesu tvorby, nahrávací činnosti, nebo jejího uvedení na trh a zpětné odezvy u publika, pokaždé se jedná o jedinečný dokument. Ovšem příběh osobní, si každý posluchač vytvoří se spoustou nahrávek svůj vlastní a ten si dokáže uchovávat po několik desetiletí. Já vám jeden takový teď nabídnu: souvisí s albem Operation Mindcrime, kdysi velké naděje, později velikánů stylu, dnes už jen vlastního stínu, kapely Queensÿche z amerického Seattlu.

Tuto, jejich dodnes nejslavnější nahrávku, jsem si pořídil někdy v mezidobí alb Empire a Promised Land, tipnul bych si rok 1993. Z velice osobitého pojetí progresivního rocku/metalu této kapely jsem byl okamžitě uchvácen a ta, v té době nejpopulárnější prog metalová squadra, se rázem vyhoupla v mém žebříčku hudebních hodnot na přední příčky. V oné době, ovšem svět ovládal grungeový boom a ten postupně semlel i mé hodnoty. Po několika letech vlastnitví, jsem tohle cd vyměnil za (dnes upřímně napíšu) nějaký trendový odpad. Před nástupem nového milénia postupně zájem o podobnou muziku opadal a já se ke Queensrÿche opět rád navrátil. Jenže tehdy, už byl na trhu remasterovaný katalog jejich děl z roku 2003 a tak jsem znovu O. M. zakoupil, aniž bych tušil, jak moc jsem si remasterem v tomto případě pohoršil. V dnešní době je fůra výborně znovu upravených nahrávek, je ovšem i několik těch, jímž zmasterovaný proces zrovna nepomohl. Případ O. M. je ovšem jeden z nejhorších, jaké jsem měl možnost slyšet. Zvuk naprosto (omlouvám se za to slovo) zkurvený, hlasitost vytažená nad běžný rámec, dynamika nulová, nahrávka v přidaných stopách (hlavně sólech) nepříjemně praská a lupe, soustředěný poslech (především ve sluchátkách) dovede maximálně znepříjemnit a otrávit. Hodnoty DR- originál rok 88-13, remaster rok 2003-7. Což není na první pohled tak propastné (nejhorší nahrávka, u které jsem se setkal s (ne)poslouchatelností měla hodnoty 03-šlo o Metallicu a jejich Death Magnetic), poslechově ale nanejvýš znepříjemňující.
Sehnat v dnešní době ještě původní originální verzi není snadné, když na trhu leží skoro 15 let vydání nové. Léta jsem to neřešil a poslech "nějak" přežíval, až v posledních měsících a po změně aparatury, začal pátrat důkladněji. Pokud tedy nevezmete nahrávku z druhé ruky (tam o původní verzi jít samozřejmě může), zbude vám štěstí, sehnat ji z nějakého stařičkého, nebo zaniklého shopu s muzikou, podobně, jako se to nakonec poštěstilo mě. A tak příběh opusu O. M. je u konce a ten se po dlouhých, skoro pětadvaceti letech, ale hlavně v originální verzi (za zanedbatelný peníz) vrátil nazpět mezi svoje kolegy z let 90 a 94.

O nějaký den nazpět, (v době obědu) zazvonil pošťák u našeho domu a v ruce držel onen dlouho očekávaný balíček, jehož součástí byl i disk DeGarmovi party. Rychle dojíst, poslat ženu i s malým prďolínem na poobědovou siestu, tak aby nic nemohlo rušit váš připravovaný zážitek se znovunalezeným synem, tedy vlastně cédem. Rozbalit, šup do přehrávače, sluchátka na uši, volume doprava aaaa... Ten slastný a čistý zvuk, který se náhle linul, učinil mne opět šťastným :-) Opravdu výborně zachycená nahrávka Petrem Collinsem a dalšími slavnými osobnosmi- James Barton mix, zvukový inženýr Paul Northfield a orchestraci měl na starosti Michel Kamen (samozřejmě, mohlo být vytaženo víc basů), ale na ročník 1988 jde pořád o slušný nadstandard. V poměru k produkcím velkých kapel oné doby, vezměme například zvuk desek Wildest Dreams (Saga), A Momentary Lapse of Reason (Pink Floyd), nebo In the Spirit of Things (Kansas), či projektu Anderson Bruford Wakeman Howe, většinou šlo o čistou syntetiku. Lépe snad dopadli jen Rush a jejich Hold Your Fire, produkované rovněž P. Collinsem.

Jako malý kluk jsem si zařádil mezi písněmi 1-6 s imaginárními paličkami, baskytarou i sólovkou, takový odvaz už dlouho nepamatuji:-) Bude to i tím, že tu znám každé slovo, změnu rytmu, přechod, či vyhrávku. Od The Mission a Suite Sister Mary jsem se zklidnil a nahrávku si naplno užíval v poloze ležmo. Nebudu tu teď vychvalovat každou skladbu, jelikož bych na spousty z nich složil pochvalné ódy a musel se rozplývat do aleluja. Tady mi stupnice stejně stačit nebude, rtuť jejího známkování létá nahoru tak často, jak jen Scott Rockenfield energicky a silově mlátí (krásně je to slyšet v I Dont Believe in Love) do skvostně nazvučeného činelu, jehož zvuk připomíná svištění biče, zařezávajícího se hluboko do těla egyptského otroka, při stavbě pyramid a trhajícího z jeho zad kousky masa.

Být tak Chris DeGarmo v kapele ještě nějaký ten rok, či v současnosti, věřím, že by spolu dokázali ještě spoustu velkých věcí.


» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation Mindcrime
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

ZZ Top - Tejas

ZZ Top / Tejas (1976)

EasyRocker | 3 stars | 08.05.2017

Po úspěšném albu Fandango, sestávajícím dílem z koncertních, dílem studiových nahrávek, vyrukovali Gibbonsovi hoši už za rok s novou studiovkou. Nese skoro symbolicky název jejich domoviny, osobní i hudební.

It´s Only Love zahajuje salva bicích a rozjíždí se klasický, střednětempý song, podle kterého gibbonsovce pozná i hluchoněmý. Jsou tu melodie a napětí a řadil-li jej kdosi v letité sparkovské recenzi do příbuzenství Rolling Stones, klidně se dá souhlasit.

Arrested for Driving While Blind je úderné boogie s neodolatelným Gibbonsovým přednesem a mechanickou prací nejen jeho strun, ale i celé rytmiky. Řízná sóla.

El Diablo je slavným hitem, který svým vyzněním jako by tuhle trojku charakterizoval. Blues načichlý dramatický
riff, přitažlivý hlas a duše suché texaské pouště, rychlé pistole v akci. Gibbonsova ruční přehlídka.

Snappy Kakkie rozorávají drtivé Beardovy bicí údery, do kterých vkliňuje Gibbons své lámané melodické akordy. Ostrá rocková formule, kterou ale zdobí nepřehlédnutelné texaské melodické vsuvky, sóla a vyhrávky.

Enjoy and Get It On je lehkonohá skladba. Upozaděná rytmika dává vyniknout melodické Gibbonsově kytaře a svůdnému hlasu. Jeho malebné, křehké vyhrávky a sóla dodávají skladbě životodárné kořeny...

Ten Dollar Man - drsná, skřípající kytarová hra se přelije opět v lehkou melodickou jízdu. Gibbons tu skvěle propojuje ostře rockové výjezdy a klidnější pasáže a celému triu to jde k duhu. A zase tu vystřihl úsečné sólo.

Pan Am Highway Blues se po krátkém těžkém intru přelije do tradičního odpíchnutého pouštního boogie. Název stoprocentní - uvolněná a dlouhá jízda texaskými pláněmi, míjíme nekonečna sloupů a otlučených benzínek...

Také Avalon Hideaway je v podobném duchu - volnost a velebnost prérie. Ano, i tady je rytmika dost stažená nazad a o to více vyniká umění Gibbonsovo za strunami i mikrofonem. Jeho žhavé strunné hrátky jsou neodolatelné...

She´s A Heartbreaker je návrat k rockové hmotě - opět dusající boogie, trochu líznuté Gibbonsovou country kytarou. I tady cítím lehký závan Stounů někde z konce šedesátek... Výrazně hulákaný refrén nás razantně probere.

Asleep in the Desert je závěrečnou instrumentálkou. Nálada opuštěné, kamenité pouště, vyschlých řečišť v Llanu Estacadu a pustých prašných kaňonů. Památník dávno zašlých časů, ale i Gibbonsovy melodické geniality. Výjimečné oživení alba a miniaturní démant v jejich tvorbě.


Sympatické, zvukově i hudebně lehké, vzdušné album, možná trochu opouštějící drsnou platformu předchozích desek. Musím s letitým pohledem hejkala souhlasit, bicí jsou trochu plechové, ale nějak zásadně mi to nevadí. Otázka je, zda to vzhledem k celkovému vyznění desky nebyl záměr. Dilema mezi 3 a 4. Gibbons hrozně zachraňuje svým darem z nebes, ale možná tu chybí více výrazných momentů, někdy mi i songy docela unisono splývají. 3/5

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tejas
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

ZZ Top - Tres Hombres

ZZ Top / Tres Hombres (1973)

EasyRocker | 4 stars | 08.05.2017

Fousatou partu kolem kytarového mistra Billyho Gibbonse jsem si velmi oblíbil. Jejich nekompromisní jižanský rockový vichr, propojený s motorkářskou estetikou a později i ženským elementem, mě vždycky zalije velkým množstvím životodárné mízy.

Waitin´ for the Bus nás bez varování vhodí do nekonečného rockového kolotoče se zřetelným bluesovým prazákladem a neodpáratelným jižanským oparem. Těžké Beardovy údery odbíjejí jako armageddon a Gibbons seká a mele kytarové riffy a do toho sází svůj klasický, žhavým černým uhlím a nikotinem prosáklý nosový hlas.

Jesus Just Left Chicago je těžkotonážní zízítopácký monolit, blues tu dostává podobu těžké asfaltové hmoty - jsme přece v Texasu, nemůže tomu být jinak. Rozvibrované strunné melodie podpořené těžkými údery rytmické sekce a Gibbonsův parádní vokál jsou neodolatelnou rozbuškou. Pokaždé, když to dozní, ozývá se můj nadšený řev...

Beer Drinkers & Hell Raisers je rychlopalnou rockovou hitovkou, spojující ve vítězný oblouk nekompromisnost a melodické poslání... a parádní Gibbonsovo sólo.

Master of Sparks je volnější záležitost, opět ale bezpečně vyrůstající z texaských bažin na bluesovém fundamentu, zvěčnělém v Gibbonsových riffech i zpěvu. Posmutnělá, snad až plačtivá píseň, v závěru přece jen s rockovou silou.

Hot, Blue and Righteous na té slzavé vlně zůstane. Klasická bažinatá, líná balada, v nejlepší tradici navazující na Sure Got Cold... z předchozího alba. I na třech minutách tahle trojka ukázala, že i tady dřímá její moc a síla. Krása v tónech a zvucích.

Move Me On Down the Line je splašený energetický nápor. Kulomet, kosící nepřátelské přední linie něco málo přes dvě minuty. Geniální rockový útok na nejvyšší mety. Dostali jste mě, hulákám a mávám pěstmi...

Precious and Grace má pomalejší, klouzavé kytarové riffy, neodolatelně nesoucí Gibbonsův utrápený hlas. Těžká rocková rytmika drží celou tu strukturu pohromadě, a ozve se i rozostřené, drsné sólo.

La Grange, proslavená ještě v devadesátkách soundtrackem k Bayovu Armageddonu, je nekompromisním boogie s nekonečným sólem, odpáleným s neuvěřitelnou energií a razancí. I pojmenování stylové - po místním bordelu.

Shiek je střednětempou skvostnou písní. Mexiko přímo v textu, ano, líná a ospalá nálada zakouřeného baru, holek do půli těla u tyčí, cigára, nachos, salsa a tequila. A kdo někdy pochyboval o Gibbonsově talentu, zaposlouchejte se.

Have You Heard? je závěrečným hřměním, dunícím v pomalém a těžkém bluesovém tempu. Baladická, posmutnělá a nostalgická nálada. Gibbonsovy strunné trhanice, sólo i zpěv jsou opět skvělé, ale vyřádilo se tu celé trio.

No, vězte, že v této éře ještě pánové fousatí nebyli, ta pověstná sázka přišla až o pár let později. Je to klasické, velkou kvalitou nabitá muzika z první éry, kde ještě naplno vyčníval Gibbonsův talent. Rozmýšlím se mezi 4 a 5, i přes velké nadšení sázím střízlivé 4. Plnou nálož má milované Deguello...

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tres Hombres
» popis a diskografie skupiny ZZ Top

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

kamila | 3 stars | 08.05.2017

Asi vážně stárnu - jak si mám jinak vysvětlit, že deska, o které jsem tak před rokem či dvěma hodně pochybovala a před pěti či deseti lety mi z podobné muziky bylo šoufl, skončila v posledních dnech v mém přehrávači?

Nikdy neříkej nikdy - ale do dalších alb Genesis už opravdu jít nechci, neboť "83'" a "86'" jsou pro mě svou syntetickou pachutí jedny z nejohyzdnějších nahrávek na (rockovém) trhu. Fůůůj. Abacab má bicí v pořádku, jen ta kytara, ta tu zatraceně schází - ale aspoň je nahrávka něčím odlišná.

Abacab je vedle těch o deset let starších alb Genesis taková malá příšera a podstatný ústupek době. Věc druhá je, že ty písničky se skutečně dobře poslouchají, přesto, že je lepí syntezátorové zvuky. Právě tyhle pastroje totiž společně s Collinsovým hlasem vytváří zvláštní atmosféru, kterou mě k sobě zřejmě přitahují.

Nejraděj poslouchám žesťovku No Reply At All, krásně smutnou Me And Sarah Jane, snad jedinou progresivní Dodo / Lurker a moc pěkná je i Man On The Corner. Jedna z nejlepších prosněných pasáží, co v muzice znám, je implantovaná do začátku poslední skladby Another Record. Však asi většina z vás ví, o čem mluvím - tady se Genesis pochlapili. Škoda, že podobných míst není na nahrávce víc.

Bodovaní řešit nebudu, 3-4 v kontextu genesisovských alb a dost možná i tam té doby. A to jde, né?

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Sonic Youth - Goo

Sonic Youth / Goo (1990)

angus16 | 4 stars | 06.05.2017

I když je to takovej virvál a melodie se občas ztrácejí pod hromadou vazbících kytar, tak i přes to všechno se mi to líbí. Sonic Youth jsem objevil díky seriálu Simpsonovi, kde Homer přijde do obchodu s deskami a zmiňuje se o kapelách, které jsou pro něj neznámé - a zmíní právě i kapelu Sonic Youth.

I když mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem se s jejich noisy rockem (nebo jak to nazvat) spřátelil, dodnes patří mezi mé favority. A právě album Goo patří mezi mé nejoblíbenější kusy od Soniců. Skladby jako Tunic, Dirty Boots nebo Mildred Pierce jsem si zamiloval na první poslech. Při poslechu alba Goo se ve mě vždy vzbudí ten vzdorný teenager, který ve mě řádil před deseti lety.

I když se tu slabá místa najdou, je mi to vcelku jedno, jelikož je to opravdu srdcovka a nostalgická záležitost. Za mě osobně dávám čtyři hvězdy. Věc která nikdy nezklame.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo

Status Quo / Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo (1968)

vmagistr | 2 stars | 05.05.2017

V tlustých a obsáhlých rockových encyklopediích najde každý zájemce množství příkladů nadějných (či už zavedených) kapel, které se dříve či později pokusily svou hudbou zavděčit o tolik širšímu publiku (a v návaznosti na to i své peněžence), že musely svým zaměřením zakormidlovat mnohem blíže ke střednímu proudu pop-music. Některé to zlikvidovalo, jiné se právě tím staly slavnými. Dějiny ale znají i několik případů, kdy se od začátku neúspěšná kapela prosadila právě radikálním odklonem od "komerce" k sofistikovanější tvorbě.

Za absolventy druhé zmíněné cesty lze s lehkým přimhouřením obou očí považovat i kapelu Status Quo. I když se totiž Rossi, Parfitt (dej mu Pán Bůh věčnou slávu) a spol. touhy po hitových singlech nikdy nevzdali, na deskách z 1. poloviny 70. let produkovali solidní boogie-rock. Debutové album s krkolomným názvem Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo, vydané v návaznosti na průlomový úspěch singlu Pictures Of Matchstick Men, je ale těžce popové.

Picturesque... jsou kolekcí převážně neautorských skladeb (členové kapely na desce dostali prostor jen pro čtyři originální písně). V podstatě všechno jsou to dobové kytarovky, které by v případě rozpadu kapely po právu zapadaly prachem dějin. Asi největší parádu kapela udělala s Rossiho "dvojčaty" Black Veils of Melancholy a Pictures of Matchstick Men - tyhle psychedelické singly (i přes výše řečené) zní i po letech docela autenticky a představují jakýsi "ksicht" této fáze kapely. Dál je to ale dost bída - možná ještě beegeesovka Spicks and Specks, rozjásaná Ice in the Sun a pop'n'roll Sheila vypadají jakž takž k světu, mimo to už ale album vyplňuje jenom spousta semipsychedelické vaty, která nejspíš půjde jedním uchem tam a druhým ven.

Kapele nějakou dobu trvalo učinit zjištění, že tímto směrem se jejich kariéra nemá příliš kam ubírat (spotřebovali na to ještě jedno další album). Picturesque... jsou tedy dokladem tohoto hledání vhodného způsobu sebevyjádření a jako takové si moc chvály nezaslouží. Dvě hvězdičky budou za párek hitů a kupu popového balastu tak akorát.

» ostatní recenze alba Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Olympic - Želva

Olympic / Želva (1968)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2017

O album, které na konci 60. let zásadně ovlivnilo tuzemskou rockovou vlnu, jsem doplnil svou sbírku teprve nedávno. Tvorbu Olympicu znám spíše útržkovitě z jednotlivých slavných skladeb, než že bych je někdy nějak systematicky sledoval. Až Želva to nějak prolomila...

Foukací harmonika a už se valí proslavená titulní skladba. Oslava melodie a otisk dobových vzorů, jako Kinks, Chucka Berryho a dalších. Ale je tu velká energie a tah na bránu a text jen tak z hlavy nedostanete, Vzpomínka plíživá, jediný Kleinův autorský příspěvek (a navíc si tu zazpíval), je volnější, krásně harmonická záležitost, odkazují jasně na liverpoolské luhy a háje a jako vánek klouzající varhany.

Línej skaut startuje známá hospodská předehra a jinak jde o barovou flašinetovku s pěknou foukací harmoniku. Dám zejtra zas flám je tajemná, až strašidelná skladba s krásnými kytarovými střípky, připomínající trochu prastarou tvorbu valících se kamenů před půlí šedesátek. Skladba i zpěv se, mistře Jando, povedl na jedničku.

Modravé mámení pokračuje ve stejném duchu - jasná, melodická, kytarově mistrně provedená věc se syrovým Jandovým sólíčkem. Nikdo neotvírá startuje odvážně syrový, energetický nástup kytar a klopýtající Pacákovy bicí s proslaveným a vychytaným refrénem, kde si Jandu budete pamatovat i o půlnoci.

Přichází další rock´n´rollový nášup Nebezpečná postava, písknutí na úvod a už se jede. Čelní srážka Brouků s Chuckem Berrym nebo Little Richardem? Proč ne... Snad jsem to zavinil já asi zná i opočlověk, jemně vysochané baladické téma a tajemno, vkusný text a parádně udělané harmonie. Takhle se dotýká nebes...

Dědečkův duch - energetická, všemi britskými pravzory a praotci prosáklá s až hororovým textem. Janda tu zvládá vše, až po teatrální deklamace. Jen Bůh ví je poklidná, ospalá skladba s krásně vypracovanými hlasy a lehkým otiskem varhan a drsným sólem. Olympic i svou vážnou tvář zvládl důstojně.

Telefon je splašená, pouze vpřed se valící skladba se silou vodopádu, který vás zalije, než se proberete. Janda pálí slova jako kulomet, foukací harmonika... jaj. Psychiatrický prášek je logickou dobovou reakci na psychedelii všeho druhu. Jemný začátek, ohromná dávka melodií a pak hudební ústřel o 180 stupňů a totálně vykolejený text o tom, co může potkat každého z nás. Šest minut je daleko nejdelším počinem na albu - milujte nebo nenáviďte.

Jen lehce o skladbách na bonusu, vydaných v prvotní éře v letech 1965-67, kdy se s Olympic nerozlučně propojilo divadlo Semafor. Je tu jasná a úderná beatlesovka Mary (I Must Play), volnější, zpěvnější, až nostalgické Smutné ráno, blues načichlá Bloud král, svůdná rocková úderka s tématem něžného pohlaví Záhoď lásku, vokálně překrásná Nejím a nespím s hladivou harmonikou, melodicky strhující hitovka Dej mi na klín oči unavený a proslulá tajemná úderka Dej mi víc své lásky, jeden z nejstarších a nejslavnějších hitů kapely. Nesčetněkrát vykradený. Konec ve velkém stylu.

Střílím sympatické čtyři, protože olympickému debutu se nedá upřít ohromná energie, nadsázka a mladické nadšení. Od prvních zkoušek až po debut uplynula dlouhá doba a hudební nadrženost je patrná z každého tónu. Dotyk vzorů je tu větší, tu menší, ale poznáte je jasně a zřetelně.

» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic

Mount Salem - Endless

Mount Salem / Endless (2014)

POsibr | 4 stars | 04.05.2017

Aj druhá dekáda nového tisícročia skrýva kvalitné kapely, ktoré robia výbornú muziku. Často v ich tvorbe cítiť odkaz na uplynulé dekády, akási skromná pastiš, vzdanie hold majstrom a legendám. No zároveň si zachovávajú originalitu a majú vlastný štylistický rukopis. To je aj prípad skupiny Mount Salem, ktorá v tomto roku oslavuje päťročnicu.

Tento album prináša ťažkotonážne riffy, ktoré rozvibrujú vaše steny a zvukovody. A ponad to sa nesie krásny a tajomný vokál speváčky Emily Kopplinovej. Velikánsku inšpiráciu skupinou Black Sabbath cítiť v podstate už od úvodných tónov platne. Celé to je zaodené do takého pseudo-doomového šatu s nádychom psychedélie, ale bez obáv, nie je to vôbec vyhrotené, má to svoju originalitu. Inšpiráciu birminghamskou legendou cítiť predovšetkým v skladbe LUCID, no náznaky sa nesú celým albumom. Aj keď platňa je postavená skôr na ťažkých riffoch a dunivom bubovaní, dočkáme sa aj nejakých sól na gitaru, predovšetkým v skladbách THE TOWER a HYSTERIA. Inštrumentálne to hudobníkom klape a spev je veľmi vydarený, všetko to vzbudzuje myšlienky na tajomné sabaty čarodejníc za splnu. Vlci vyjú, krv tuhne. Mňa osobne potešili aj Hammondky, na ktoré hrá tiež speváčka, nostalgicky si človek zaspomína na siedmu dekádu, kedy boli takmer "povinnou" záležitosťou - oceniť sa dajú napríklad v skladbe THE END. Najtichším momentom albumu je melodická, gitarovo-organová MESCALINE, no na dlho si nevydychneme, už MESCALINE PT. II je nekompromisná paľba od prvej po poslednú sekundu. Pekne sa tu dá odpozorovať štýl kapely.

Aby som to zhrnul, je to veľmi vydarený debut. Určite sa nestratí ani vo svojom žánri, ani zo všeobecného hľadiska hudobných kvalít. Vidím to na také 4,5 hviezdičky, ale zaokrúhlim to nadol. Krásny spev, nekompromisná gitara, symbióza basy a bicích, inštrumentálne super, no skrátka debut ako hrom. Dnes sa to už tak často nevidí.

Ak chcete vedieť, ako by zneli Black Sabbath, keby boli z USA a mali by ženskú vokalistku, dajte Mount Salem šancu.

» ostatní recenze alba Mount Salem - Endless
» popis a diskografie skupiny Mount Salem

Tea Club, The - Grappling

Tea Club, The / Grappling (2015)

Sajgon3 | 5 stars | 04.05.2017

Táto recenzia bude tak trocha od veci a vlastne nejakým tým pocitom, ktorý vo mne posledne vyvolali prestrelkové recenzie pánov Alienshora a Antonyho - kde hlavných obsahom je veľakrát - to je ploché, to je popové, nemáto šťavu, to tu už milionkrát bolo - zase tu niekto vykráda samého seba atd atd - čiže v sumáre - je to len ďalší plebs. A práve preto som si vybral tento album skupiny, cez muziku ktorej sa musí človek postupne prekúsávať a prekusávať a znova sa prekúsavať, až na cca. 10-12 pokus človek zistí, že je to skvost po všetkých stránkach. Mám veľmi rád Barock Project aj Big Big Train a nedám na ne dopustiť. Ale ak sa teda niekomu zdajú tieto legendy bezduché - tak ponúkam jeden pokus - vypočujte si tento album - je v nej nádherná sofistikovaná krása a ak si ju raz zamilujete, už sa jej nevzdáte. A ak by som mal uviesť nejakú indíciu - tak ma napadá MARS HOLLOW. A keď sa Vám bude tento album zdať plochý, málo nápaditý, tvorený pre prachy a hladkanie si vlastného ega - tak potom je to už jasné - MODERN TALKING vraj chystajú najlepší album v celej rokovej histórii, stačí si len počkať...... PS : omluva, že sa jedná skorej o nas....osť z mojej strany - ale niekedy si človek musí ulaviť. Vopred ďakujem za pochopenie

» ostatní recenze alba Tea Club, The - Grappling
» popis a diskografie skupiny Tea Club, The

UFO - Obsession

UFO / Obsession (1978)

| 5 stars | 04.05.2017

Koncem sedmdesátých let končí i přátelská smlouva Michela Schenkera s UFO. Výborná kolekce Obsession tak uzavře jednu epochu v dějinách tohoto souboru. Kytarový bůh kapelu na dlouhá léta opouští, ale na rozloučenou si s klukama vystřihne jednu z nejpovedenějších hard rockových jízd zmiňované etapy. Deska, ze které se bude často citovat a ze které se budou učit příští generace kytaristů po celém světě, je nabita jedním hitem vedle druhého a stojí na pomyslném vrcholu tvorby UFO. Svou mléčnou dráhu vyzdobili takovými hity, jako jsou například elektrizující otvírák Only You Can Rock Me, klasika Ain't No Baby, baladická věc Lookin' Out For No. 1, You Don't Fool Me s fenomenální Michelovou kytarou nebo snad nejpovedenější One More For The Rodeo.
Z Born to Lose pomalu odkapává smutek, napodobující velké loučení jedné velké kapely historie rocku.

» ostatní recenze alba UFO - Obsession
» popis a diskografie skupiny UFO

Lucifer's Friend - Banquet

Lucifer's Friend / Banquet (1974)

horyna | 5 stars | 04.05.2017

Lawtonovy hudební projekce, které stvořil spolu s velkými Uriah Heep dobře znám a mám je už dlouho v oblibě, přesto jsem nikdy nepocítil potřebu pátrat v katalogu tohoto pěveckého génia důkladněji. Až zvláštní shodou náhod se mi do cesty připletla jeho dřívější kapela a nejimpozantněji mi vyšla právě kolekce z 74. roku, nazvaná Banquet.

Jsem moc rád, že se v tomto případě nejedná o žádný před-klon U. H., ale že anglicko/německá kapela jede po vlastní ose a na svých pozdějších nahrávkách, kam počítám i tuto, velice často prosvětluje svůj art/hard rock jazzem, swingem, odkazy na klasickou i filmovou hudbu. Nápaditá kolekce šesti věcí, ze které písňová monumentalita a smysl pro zpěvnost a otevřené, zapamatovatelné melodie pěkně proudí, mě potěšila. Lawton je boží - chvíli silový, chvíli uvolněný, citlivý, vzorově úsečný a hlavně za všech okolností strhující.

V úvodní dvanáctiminutovce Spanish Galleon se melodie sypou samospádem, nechybí pěkná zasněná mezihra, skladba má tah, dynamiku i operní patos. Thus Spoke Oberon pod nápory dechů doslova praská, kapela šlape na 120% a zdi pokoje spokojeně duní jako pod tíhou symfoňáku. Podobný scénář mají i další skladby - jde o velice pozitivní nahrávku, jiskřivou a velice hybnou, jazzová místa a ostré dechové poryvy ji dokáží snadno odsadit od okolní rockové produkce.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Banquet
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Satellite - Nostalgia

Satellite / Nostalgia (2009)

john l | 5 stars | 03.05.2017

O existenci polských vyděděnců Satellite jsem neměl před dvěma měsíci ještě ani tucha. Horynova recenze mě otevřela oči a s přispěním dalších, v oblasti progu vzdělaných kolegů, jsem se jal doobjevovat neznámá území s propracovanou muzikou. Satellite a jejich poslední deska Nostalgia je první bohorodička z polské oblastní (a zdá se, že i velice kvalitní) líhně neoprogresivních kapel.

Deska se doma teprve krátce zahřívá, tak žádná časosběrná ponaučení o jejím vlivu a účincích vyslovovat nebudu. Místa na utříbení názoru je dostatek, co ale napíšu jistě je, že mě hudba této bandy chytla od prvního vložení céda do přehrávače.

Jedná se o velmi kultivovaný hudební přednes. Žádné násilí a depresivní stavy (jako v případě krajanů Riverside) jejich muzika nevyvolává ani nenabízí. Spíš naopak, na některých místech je album díky vznosným klávesovým linkám esotericky léčivé. Kytara hraje nápaditě a zpěvákův vokál mi sednul přesně do prog stavu, který jsem tak nějak očekával.

Deska je vyrovnaná, bez patrnějších výkyvů. Jede emočně souměrně, pánové mají přehled a cit. Donedávna jsem neměl o polských prog kapelách (s vyjímkou Riverside) ani tucha a hle, pořád je co napravovat. 4,5

» ostatní recenze alba Satellite - Nostalgia
» popis a diskografie skupiny Satellite

Abraxas - 99

Abraxas / 99 (1999)

Brano | 5 stars | 03.05.2017

Skupina Abraxas patrí medzi popredné poľské progrockové súbory a to aj napriek tomu,že vydala iba tri štúdiové albumy...a to ešte v minulom storočí!Abraxas vznikli v roku 1987 a debutový album nahrali až v roku 1996.Ich hudba,to je akési prepojenie klasického britského neo-progu a slovanskej duše a muzikálnosti.

Album 99 je oproti predchodcovi s názvom Centurie značne pritvrdený,čo je jednoznačne ku prospechu.Niektoré až metalové pasáže zvyšujú dramatičnosť a nástojčivosť prebiehajúceho hudobného deja.Tématicky sa tu jedná o akýsi vnútorný prerod človeka od stagnácie cez bolestivú duševnú očistu,ktorú sprevádza utrpenie v podobe sebazničujúcich obsesií,až po definitívne oslobodenie.Človek sa zmieri s osudom a nájde si v živote miesto kam patrí.Úvod je emočne veľmi silný v očakávaní nového začiatku.Klávesové steny a do toho tvrdé gitarové riffy a sugestívny vokál Adama Lassa.Pôsobí to na mňa priam elektrizujúco!Príjemným prekvapením je veľmi kreatívna a konzekventná hra bubeníka Mikolaja Matyska.Jeho bicie neudávajú iba rytmus,ale v podobe množstva prechodov stále zasahujú do diania,víria hladinu,prinášajú ten pravý nepokoj a udržujú poslucháča v stálej bdelosti a v napätí.V skladbe Jezebel sa v prvej polovici zdanlivo nič nedeje,no vtom vytryskne ohromné srdcervúce gitarové sólo,najsilnejšie aké som kedy počul.Nechýba ani krátke hovorené slovo,akési strašidelné bolestivé povzdychy opisujúce momentálne prežívané pocity.Spoveď,pocit vyobcovania,obsesie a človek v zajatí množstva zmätočných informácií valiacich sa z médií a cítiaci sa stratený v nových moderných technológiách.Pinkfloydovská nostalgia a melanchólia,bolesť a bezútešnosť nakoniec vyvrcholí v burácajúcu očistu v podobe majestátneho zvuku chrámového organu.Zaplavujú ma povznášajúce pocity slobody a mám chuť vzlietnuť.

Album 99 je po hudobnej stránke napínavý a vzrušujúci ako kvalitný triler.Stále sa deje niečo prekvapivé a pri opakovaných posluchoch sa stále viac a viac teším na určité priam orgastické pasáže.Texty sú veľmi kvalitné,ale zároveň aj ťažké a pre niekoho možno kontroverzné.Kvalita nahrávky je nadštandardná,DR tipujem okolo 11.Poľština mi tu jednoznačne sedí,počul som aj anglickú verziu,tá však nebola pre mňa natoľko emočne silná.CD je kvalitne spracované,v booklete sú texty v poľštine aj v angličtine a samotný disk je zo spodnej strany zlatý,pozlátený pravým poľským 24 karátovým zlatom :-).U mňa päť hviezd bez debaty!!!

» ostatní recenze alba Abraxas - 99
» popis a diskografie skupiny Abraxas

U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots

U.D.O. / Dirkschneider - Live - Back to the Roots (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 03.05.2017

Je trochu iritující, pokud vydáte s kapelou U.D.O. 15 desek a vylezete potom na podium a lidi řvou "zahraj Balls to the Wall" nebo "Breaker, jedéém" – tedy songy z vašeho předešlého působiště – Accept. Potom jednou bouchnete do stolu, tak jako Udo a vyhlásíte turné, kde naposled odehrajete ty nejlepší fláky od těchto německých metalových velikánů, a potom už budete hrát jen setlist, vyextrahovaný ze svých řadových alb U.D.O.

Zajisté statečný krok, neboť v dnešní době, kdy hudebníky živí koncerty , se každý snaží prosadit spíše jako hlas Deep Purple, Iron Maiden, Whitesnake, Arakain atd.... a neúnavně obráží štace po halách či kulturácích. Jsem zvědav, zda Udo slib v budoucnu dodrží.

Také mě zaujala skutečnost, že Accept a Dirkschneider vydali živé dvojdisky přibližně ve stejnou dobu a zaznamenali na nich 11 shodných hitů z osmdesátek. Která kapela se zhostila tohoto úkolu lépe? Kdo vystihnul přesněji několika desetiletími prověřené hity Accept? Komu se podaří naskočit na tu nostalgickou vlnu vzpomínek - hlasu Uda Dirkschneidera nebo tandemu Hoffmann-Baltes ? Tyto otázky mi již delší dobu vrtaly hlavou, nicméně až nyní jsem se dostal k poslechovému porovnání nosičů obou protagonistů.

Co hodnotit na živých CD? Je toho mnoho. Atmosféru, zda-li muzikanti zvládnou písně zahrát a jak dobře, jak je kapela sehraná, jak reaguje publikum a v neposlední řadě, jak je na tom koncert po zvukové stránce...

Vezmu to tedy popořadě. Koncert byl nahráván v německém Memmingeru, v menší hale pro 800 lidí, která byla tehdy natřískaná až po strop. Udovi to pělo jako zamlada a v tomto případě to není jen zdvořilostní fráze, ale fakt. Hudebníci U.D.O. – nyní pod hlavičkou souboru Dirkschneider - nastudovali klasické písně Accept do nejmenších detailů, i Udův syn má ve svých 22 letech tátovy songy od dětství zažrané pod kůží, takže jeho bubenický výkon je excelentní. Oba kytaristé a basista podávají rovněž precizní výkony. Co se týče atmosféry na koncertě, tak ta byla prostě báječná. Udo tam s fans komunikoval výhradně v jejich rodném jazyce, což navozuje při poslechu takovou uvolněnou domácí atmosféru. Obecenstvo hlasitě reagovalo, ječelo a skandovalo, tak jak to na správném koncertu má být. Ke spokojenosti byl také pádný důvod.

Zaznělo totiž 25 písní z nejúspěšnějšího období souboru Accept v osmdesátých letech a výběr je to jaksepatří reprezentativní – snad žádná důležitá skladba z tohoto období nebyla opomenuta. Kdo by chtěl luxusní best-ofku, tak koupí těchto CD neprohloupí. Záznam byl vydán na 2 CD a alternativně na 3 LP na barevném vinylu v limitované edici 500ks. Na CD klasicky zvuk komprimován, ovšem ještě v přijatelných mezích. Zvuk z desky jsem neměl možnost ohodnotit.

Pokud bych měl porovnat živé desky Accept – Restless and Live a Dirkschneider, tak bych to popsal takto: Accept mají o trochu hutnější zvuk, více dbají na to, aby se výsledný zvuk blížil originálu. Atmosférou však vedou Dirkschneider - více drobně experimentují a ozvláštnují v rámci možností skladby a Udo prostě tyto skladby podává přesvědčivěji. Jejich zvuk více připomíná živý koncert.

Za retro výlet strojem času do zlatého období heavy metalu uděluji spolku Dirkschneider 5 zlatých.

» ostatní recenze alba U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots
» popis a diskografie skupiny U.D.O.

Strawbs - From The Witchwood

Strawbs / From The Witchwood (1971)

horyna | 5 stars | 03.05.2017

Kapelu Yes dnes zná snad i malé dítě, nebo přesněji řečeno dítě rodičů, kteří Andersonovce v domácím prostředí alespoň čas od času protočí. Ovšem o vedlejší větve této kapely se zajímají spíše fajnšmekři, toužící znát okolní souvislosti a podobné muzice lépe porozumět. Rick Wakeman je persona dostatečně známá, ovšem jeho sólovou tvorbu zachytila především starší generace jeho souputníků a pro "obyčejného" artového posluchače, jsou jeho výtvory tabu. Poznat Ricka a seznámit se s jeho působištěm, než nastoupil do gigantického podniku značky Yes, je záležitost pamětníků, nebo holmesovských typů s vytříbenou, hledačsko/pátrací mechanikou.

Nevzpomínám si už přesně, která indicie vedla mé kroky tímto směrem, ale je dost možné, že to byla právě Wakemanova stará hudební škola, k níž jsem postupně doputoval. Ten se v řadách Strawbs sice dlouho neohřál, ale stihl s nimi vydal jeden z jejich opusů magnum - desku From The Witchwood.

Než se budu věnovat její náplni, musím předně a se vší úctou poděkovat kolegům recenzentům, kteří se podobné muzice na těchto stránkách pečlivě věnovali, přiblížili ji ostatním "nevěřícím" a vedli kroky mé do těchto vod. Předně pak mistru Hejkalovi, Gratiasovi, Gattolinovi a dalším, jež se těmto obrům sedmdesátých let věnovali s dostatečnou pílí, erudicí i nadšením a objevili pro mnohé krásnou muziku jedinečné a upřímné doby rozkvětu, nepřeberného množství hudebních oblastí.

Hudba, obsažená na díle From The Witchwood, mi připomíná dojemné recitativy starých renesančních písní, prostoupených duchovním odkazem náboženské tématiky, dvorních skladatelů zašlé epochy. Na nahrávce můžeme slyšet různé druhy starých nástrojů jako cembalo, dulcimer, tamburinu, ale i banjo nebo sitar.
Začátek alba je naplněn emotivní krásou a laskovostí, využívá především akustických nástrojů a Cousinsova vokálu, jako dalšího z nich. Wakeman je spíše při zdi a svou subtilnější hrou skvěle doplňuje tyto starodávné obrazce. Větší odvaz přichází až s trackem číslo pět, píseň The Hangman And The Papist - hřmotněji doprovází jak Hudsonovi bicí, tak Wakemanův "příští styl". Daveův hlas jde konečně do obrátek a podobný model uplatní i následující, extatická sklada Sheep. Konec je opět v klidnější, folkové rovině s důrazem na smyslný přednes.

Strawbs budou i na svých dalších dílech rozvíjet ducha nahrávky From The Witchwood a jejich geniální myšlenky, budou ještě několik let proudit skrze příští fantastická alba.

PS: Můžu pouze potvrdit, že zmiňovaná renesanční tapisérie uvnitř alba má blahodárný účinek na vnímání takto koncipované muziky.

» ostatní recenze alba Strawbs - From The Witchwood
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Accept - Restless and Live

Accept / Restless and Live (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 02.05.2017

Německé Accept tak nějak neustále sleduji a pokud vydají nějaký nosič, poslechnu si jej. Kdysi jsem si hrál s chutí alba Restless and Wild a Balls to the Wall, což vlastně platí i dnes. Ostatní alba znám, ale ve své sbírce je mít nemusím.

Tento víkend jsem byl na Moravě, kde je heavy metal stále v oblibě díky neutuchajícím koncertům zábavových kapel, které tento styl preferují a udržují v centru zájmu mladých posluchačů.

Tam jsem také slyšel nové živé dvoj CD Accept - Restless and Live a také konkurenční live záznam bývalého zpěváka Accept - Dirkschneider - Back to the Roots. Jelikož se jednalo o podobný, v několika případech totožný repertoár, zajímalo mě, která parta na mne zanechá lepší dojem....

V řadách Accept již sedm let pěje Mark Tornillo, náhrada za Uda dost slušná, proto je také kapela poslední léta tak v laufu. Rovněž na třech studiových nosičích, které nazpíval, se najdou povedené fláky, takže nebyl problém nahrát živý záznam, kde cca polovinu materiálu lze bez uzardění z těchto desek použít, aniž by vedle letitých hitů kapely zněly nějak ušláple.

Záznam tohoto koncertu vyšel na 2 CD a LP. Obvyklým nešvarem je dnes vydání CD s polovičním dynamickým rozsahem oproti vinylu, na druhou stranu díky Bohu za to, kdo má zájem, může si pořídit záznam takový, jaký mu (a jeho aparatuře vyhovuje).

Musím ale podotknout, že i z CD je zvuk poslouchatelný a nadupaný, což není vždy pravidlem. Při poslechu mě napadlo, zda li se jedná vůbec o živý záznam, krom drobného nahalovaného zvuku nástrojů a jásotu lidí mezi skladbami a dvou "jamů" v písních je záznam jak ze studia. Ty přesně znějící "sbory" kapely snad nemůžou být tak precizní a přesné. Rovněž je uvedeno, že písně jsou nahrávány na různých místech, zvukově to však nelze poznat. Dnes je možné asi ve studiu doladit vše.

Celkově chválím, jedná se o povedeně zakonzervovaný záznam toho, jak Accept zněl v roce 2015. Samozřejmě Udo chybí, plně nahrazen není, s tím ale nic neuděláme.

V porovnání s 2 CD live koncertem Dirkschneider zní záznam Accept technicky lépe, tak o 15 -20%. Tam kytary mají trochu odlišnou barvu, než jak je zní v originálu, ale to už je hnidopišství. O hudebních kvalitách jednotlivých muzikantů netřeba psát, nikdo svým výkonem výsledek nekazí.

Atmosféra je u obou koncerů srovnatelná, nahrávka Dirkschneider je více "Live" - není tak vycizelovaná ve studiu.



» ostatní recenze alba Accept - Restless and Live
» popis a diskografie skupiny Accept

R.E.M. - Monster

R.E.M. / Monster (1994)

EasyRocker | 4 stars | 02.05.2017

Nával grungeové vlny na počátku 90. let zasáhl kdekoho, ten úder nového drsného zvuku byl ohromně mocný a měl celosvětový dosah. Těžko mohli zůstat stranou Stipe a spol., kteří měli ke grunge blízko osobně, ale byli svou hudbou v 80. letech jedním ze zdrojů inspirace. Navíc se hoši inspirovali i garážovým rockem 60. a 70. let . nahráli i cover I Wanna Be Your Dog od The Stooges.

What´s The Frequency, Kenneth? a hned na úvod nás zavalí rozostřený, drsný zvuk, zahalující jinak jemné melodie kapely. Také Stipeův hlas se musí probojovávat odkudsi ze druhého břehu. Je tu ale pěkně malebné sólo na hammondy, které trochu prosvětlují tu čerň. Crush with Eyeliner je vystavěna podobně, Stipe ale přináší více melodií a ty pak explodují ve vychytaném, málem stadionovém refrénu. Jinak jsou tu ale R.E.M. obnaženi na kost - taková je celá deska. King of Comedy můžeme s trochou nadsázky a odvahy nazvat hitem - upalující, klopotné tempo, skrumáže různých zvukových patvarů, ale přímo na solar bušící refrén. Jinak ale ochutnáváme nekompromisní "nový" zvukový přístup plnými hrstmi, ty melodie zkrátka musíte pod tou slupkou lovit. I Don´t Sleep, I Dream má krásně potemnělou melodickou linku, ano, tady určitě z vřelého smutného Stipeova hrdla identifikujeme kapelu jménem R.E.M. Jemná, prostá, tklivá skladba, zasažená jen málo novým zvukem. Star 69 je naopak rychlopalný rockový kanón, chrlící šrapnely po celou dobu své divoké, nikým neřízené tříminutové jízdy. Vyplivne vás to jako zpráskaného psa. Naproti tomu krásnou baladou je Strange Currencies, zachovávající tradici krásně promyšlených melodií, přístupných i masám. Důstojný pokračovatel Everybody Hurts, ale i dalších podobných z dávnější minulosti. Jsou tu jen lehké samplované zvuky, dotvářející rytmus. Tongue je další klidná, klavírem vkusně dochucená skladba s hladivými vokály, komorního charakteru, přinášející uklidnění v té zvukové bouři. Bang and Blame - zvuková novota s umělou rytmikou se zvrhne v poctivou rockovou jízdu, ve druhé půli se dokonce dostaví jakás-takás melodie. Psychedelická, ospalá nálada. I Took Your Name - příval zahulených na sebe vrstvených riffů kytar s unaveným Stipem zní skoro jako z jiné planety, je to řízený chaos, je tu ale báječná sólová vsuvka, která vás nenechá usnout. Let Me In je dalším přívalem nové energetické zvukové masy, jinak je ale skladba zcela neagresívní, snad až nerocková. Úplně v jiné aranžérské podobě by se snad mohla ocitnout na nějaké folkové desce. Jsou tu Buckovy hladivé varhany. Circus Envy je drsnou jízdou, tady se nový přístup na poli zvuku uplatnil snad nejvíc - rachoty a víření všeho možného druhu vaše nervy a uši doslova zahlcují, až máte pocit, že musíte někam uniknout. Do toho jede melodický a klidný Stipe - ďábelský střet protikladů. Závěrečný industrální výplach You s temně pokroucenou melodií je pak pomyslnou korunou skladatelské a aranžérské odvahy, s jakou pánové museli na téhle placce vyrukovat. Ano, až sem dosáhla inspirace R.E.M. v té době - jako v berlínských industrálních závodech někdy v polovině 80. let. Blixa Bargeld a spol. nasazují uspokojený úsměv při tom děsivě se hroutícím konci...

Alternativní, temné, drsnem a industriálem očazené album. Nahrát tohle vyžadovalo určitě velkou dávku odvahy. Neoslovilo mě tak, jako předchozí alba, za odvahu, zajímavost a navšednost ale 4/5.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Monster
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Barock Project - Detachment

Barock Project / Detachment (2017)

Antony | 0 stars | 01.05.2017

Napsal jsem dříve reakci na toto album o rozsahu plnohodnotné recenze, cítím tedy povinnost ji jako recenzi uvést, ale novými slovy. Ne že bych se předtím mýlil, v posluchačském úsudku se nepletu, revidovat není co. Jen chci sám na sobě vyzkoušet vývoj názoru, posun vnímání. Dále cítím povinnost respektovat moderátorské pobídnutí, které mne vždy na Progboardu tak výrazně vítá - "To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?" Jojo, souhlasím, bezobsažná nicneříkající recenze je stejný grc, jako taková hudba. Má-li mít moje psaní smysl, žádná dobromyslnost, ta vede jen ke znejasnění výpovědi.

Hledání dobré hudby je jako hledání drahokamů. I když znám naleziště a mám spoustu zkušeností, musím i tak přeházet tuny hlušiny, bláta a kamení. Je to dřina. Nález toho vzácného kamene však vždy stojí za to, a nemusí to být nutně diamant. Existují i méně drahé nerosty, důležité je, aby na hodnotící škále měly nadprůměrnou cenu. To mne pak dlouhé hodiny pátrání vůbec nemrzí.

Horší je, že se dá občas narazit na odpad, který se jako drahokam tváří. Než se přijde na to, že jde o bezcenný kus skla, pouhou lesklou strusku, může někoho splést. Obchodníků s falešnými kameny je plné tržiště. U byznysu na kvalitě nezáleží. Mně ano, mám vysoké nároky a radikální názory. Pokud je něco kvalitní, napíšu, že to je kvalitní. Pokud je něco odpad, napíšu, že to je odpad. Nic víc, nic míň. Natolik si vlastní objevitelské dřiny cením, než bych si vymýšlel.

Prázdnota Detachment nejlépe vynikne během přímého srovnání. Určitou náhodou mi před nimi hrálo album nevýznamné a zapomenuté progrockové skupiny CRAFT s roku 1984. Přerušil jsem je ve chvíli klavírní pasáže a pustil Detachment, který začíná také nějakým piánem. Tak brutální propad kvality by nikdo lépe nenarežíroval. Nastoupila do uší bující změna k horšímu. Klavírní kompozice lokální kapely CRAFT měla strukturu, živost, hloubku, což se náhle a nečekaně zlomilo do blábolivého mrtvolně prázdného klinkání od BAROCK PROJECT. Skladatelská a aranžérská bezradnost pokračovala dál i v následujících minutách. Klávesy v nástupu svými rozmázlými mňoukavými tóny připomínají Michala Davida, on akorát uměl lépe diskotékovou instrumentaci. Pak začalo hrát rozladěné rádio a chvíli trvalo, než mi došlo, že tohle bude nejspíš zpěv. Vokalista si asi moc nevěří, když musí svůj hlas přepasírovat přes telefonní sluchátko. Nebo jde o styl a trend? Co já vím, nebudu se v tom rýpat. Poslouchat se to ale nedá. Následující skladby dále rozvíjejí hloupou snahu o prvoplánovou atraktivnost až vlezlost. Přesně tak, jak je slyšno od všech možných gay-boy-bandů, co jich jsou mraky. Pocukrovaná líbivost za každou cenu. Melodie z kategorie, kdy ve srovnání s nimi je i Skákal pes učiněná symfonie. Kompoziční prázdnota. Nástroje, které parodují samy sebe. Mizerná produkce s osmdesátkovým zvukem. Skladby se bubblegumově táhnou k nesnesení.

Pop si občas poslechnu s chutí. Letošní ALPHAVILLE jsou bezvadní. Nepřetvařují se a dávají mi to, co žádám. Odlehčení, osvěžení, radost a zábavu. Nepřevlékají se do falešných šatů, aby někoho oslovili.

Ale poslouchat 75 minut falešné a pozérské hudby, to je utrpení. Ne a ne si zvyknout. Ne a ne se stát imunní. Ne a ne se zařadit do davu těch, kterým tento nablýskaný kousek skla přijde jako briliant. Ne a ne být dobromyslný.

Detachment je ultimátně špatné album. Vsjo.

» ostatní recenze alba Barock Project - Detachment
» popis a diskografie skupiny Barock Project

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

alienshore | 4 stars | 01.05.2017

Milujem pop music. Prináša do hudby ľahkosť, radosť a zábavu. Niečo z nej sa napokon tak či tak nalepí aj na rockerov. Trendy a vplyvy sa na hudobnej scéne nedejú anonymne, čo je len dobre. Ponúkajú tak vnímavým muzikantom sebareflexiu, nadhľad a zároveň ich to posúva vpred. Byť snobom a robiť snobskú, nudnú a neustále sa opakujúcu muziku je smutné a tragikomické. Potešiť fanúšikom znamená priniesť im skutočné emócie a tie sa ukrývajú len v melódiách, a v ničom inom. To, do akej miery sa dokážu pohrať s aranžmánmi, koncepciou a zvukom je už potom individuálne.

Big Big Train ide cestou progresívnej kapely. Hľadá čistý úprimný výraz, cit a vyváženosť. Nie arogantnú samoúčelnú exhibíciu, ktorá svojou hrubosťou a nadutosťou uráža sluch, a teší len malú skupinku poslucháčov. O tom je aj Grimspound. Prítomnosť pop music je pre pozorné ucho viac než očividná. Akurát tie košaté a výrazovo bohaté aranžmány sa nachádzajú v teritóriu prog-rocku, folku a aj jazz/fusion. Nespreneverujú sa ani samotnému žánru a ani fanúšikom. Naopak, dávajú im presne to, čo sa od prvotriednej špičkovej kapely očakáva.

Skladby sú dlhé aj krátke. Smutné aj optimistické. Oddychové a aj nútiace k hlbšiemu zamysleniu. Taká má byť hudba, o emóciách a pocitoch. Najvyššia inštancia je, keď kapela dokáže zasýtiť nielen svoje ego, ale aj svojich fanúšikov a ešte k tomu získať si aj ďalších. Grimspound je dielo muzikantov, ktorí presne vedia, čo robia a majú aj konkrétnu víziu. Toto nie sú zblúdilé progové ovečky, čo nevedia kam sa vybrať, lebo že vraj "všetko tu už bolo". Nová hudba má stále svoj obrovský význam a stále aj mať bude. Urobte si teda zhruba hodinku čas na Big Big Train a započúvajte sa do umenia, ktoré používa zrozumiteľnú formu a aj ľudskú reč. Pochopíte aj bez urputnej námahy, čo vám chcú povedať.

V tomto roku ma už stihli potešiť poľskí Disperse a talianski Barock Project. K nim zaradzujem aj britských Big Big Train, ktorí ani tentoraz nesklamali. Stále sú jasne v popredí záujmu a udržujú si aj vysokú kvalitu svojej hudby. Darí sa im prinášať témy a aj nápady, ktoré znejú sviežo a navyše skúšajú aj iný prístup, aby nezneli stále rovnako. To sú veci, ktorými oplývajú len najlepší z najlepších v tomto žánri. A ruku na srdce, taká A Mead Hall In Winter musí zahriať dušu snáď každého správneho prog-rockera.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

Antony | 3 stars | 30.04.2017

Na Infinite jsem se těšil. Když pominu prostý fakt, že legenda stále hraje, ještě je tu spousta dalších závanů nostalgie. Nejenom hudební, ale i zážitkové, sahající až k samotným začátkům mých poslechových zkušeností. DEEP PURPLE tvořili hudební dějiny jako málokdo a svoji tvář neztratili ani po bezmála padesáti letech. Jakkoli se proměňovali, pořád zachovávali svoje typické atributy. Představují jistotu, a ta jistota je umocněna nadějí na určitou porci tvůrčího překvapení. Což je odlišuje od většiny současné produkce, kde se naděje rovná nule.

Nesnáším srovnávání s ikonickými alby (kdo chce dělat to samé, jako před 40 lety?), nesnáším proklamované návraty ke kořenům. Stejně to všechno prozradí muzika sama, tak nač manipulovat posluchače nějakými slovy. Nebo je toho třeba? Nevím, na mne tohle neplatí. Co nezahraješ, to neokecáš.

Hudebně je Infinite nejzdařilejší album DEEP PURPLE od dob Purpendicular, nadto je plno invence a ducha, který jejich charakter kreslil v sedmdesátkách. Takže vlastně od Perfect Strangers, hmm. Je to nejpárplovatější deska za posledních několik dekád. Slyším zde Lorda i Blackmorea, kecá každý, kdo tvrdí, že tam nejsou. V tomhle je muzika kouzelná a dokáže lámat pouta smrti i času.

Každá skladba zní tak, jak od hardrocku první kategorie čekám. Jiskří, řeže, provokuje, pádí. Je svěží, přirozená, hudba proudí a objímá, není tam nic težkopádného, nuceného. Dává radost, a to je vzácnost. U dobré poloviny skladeb bych klidně uvěřil, že je mají napsané od dob Who Do We Think We Are, které mimochodem miluju stejně jako tři předchozí, a tři ještě předchozí, i jako tři následující...

Nepřestává mne udivovat souhra všech součástí. Kompozice tvoří organický celek, kdy jen mimoděk vnímám tu známou barvu hammond (fakt tam Lord není?), razanci kytar (fakt tam Blackmore neseděl ve studiu?), barvu a výraz hlasu (fakt je mu jednasedumdesát?), které žene kupředu dvojice dědků za basou a bicími. No teda. Infinite jsem slyšel asi tak patnáctkrát, je to nářez. Hudebně jsem dostal daleko víc, než jsem čekal, než jsem doufal, než jsem si vůbec uměl představit.

Zvuk je úplně v háji, a to křivdím hájům, neboť je úplně fuj, fuj, bléé, atakdál. Neřeším teď DR. Znám alba s DR5 a jsou poslouchatelná, znám alba s DR11 a je to utrpení. Dobytek, který seděl v nahrávacím studiu, produkci a mixu, spáchal deformovanou ohavnost. Většina amatérských lokálních kapel na Bandcamp má lepší zvuk. Je to výsměch posluchači, kterému je naservírována skvělá hudba s odporným zvukem. Chceš poslouchat? Tak trp! Nejhorší na tom, že i když si seženu verzi s dobrým DR, a tím nemám na mysli LP rip, všechny zvukové deformace tam jsou stále. Je to už od prvopočátku špatně nahrané, pak špatně mixované i produkované. I největší hlušec musí slyšet, jak na Get Me Outta Here jsou úvodní údery zachrchlaně deformované, protože všechno šlo do limitace, a vůbec celá skladba hraje jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Ostatní na tom nejsou lépe.

No nic, šéfkuchař ve vyhlášené restauraci připravil skvělou delikatesu. Akorát debilní číšník je přinesl na talíři, po kterém lezou masařky a červi. Vidím, že někteří okolosedící spokojeně dlabou, snad z úcty k legendám. Já bleju. Líp než za tři to nebude, škoda, škoda, škoda.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Uriah Heep - Wake The Sleeper

Uriah Heep / Wake The Sleeper (2008)

| 4 stars | 30.04.2017

Bernie Shaw + Wake the Sleeper, spojení, určující směr znovunastartovaných Uriah Heep. Nad energií titulního songu vždycky pozvednu obočí, kde se tenhle příval entusiasmu v kapele tak najednou nabral? Vysvětlením může být dlouhá studiová absence, změna hudebního podnebí, nebo snad snaha ukázat světu staříky, kteří se necítí na odpis. Počínaje druhou skladbou Owerload se už ozývá Barnie a téhle skladbě, stejně jako většině dalších, nechybí tah na bránu, nosné myšlenky převrtané do zajímavých kytarových linek a solidní aranžmá. Lee Kerslake byl technicky nadaný hráč a do své hry často zapojoval mozek. Russell Gilbrook je rychloruký ďábel a kapelu svou neutuchající energií pumpuje nadoraz. Je klidně možné, že si uprostřed desky párkrát zívnete, ale její počáteční duel a strhující finiš, stojí na vlastních nohou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wake The Sleeper
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Cure, The - Three Imaginary Boys

Cure, The / Three Imaginary Boys (1979)

tykeww | 3 stars | 30.04.2017

Debut The Cure nese některé typické debutové nedostatky. S výsledkem nebyl ani náhodou spokojený ani Robert Smith - pravda je, že na následující desce Seventeen Seconds už to bylo takříkajíc jiné kafe, kde měl Robert produkci v plnější režii a kdy přesněji věděl, co vlastně chce. Ohyzdný už je i obal, kde jsou členové skupiny vyobrazeni jako domácí spotřebiče. Snad každého napadne jediná otázka - PROČ???

Co se ale týče samotné hudby, ta je poměrně podařená a o to tu přeci jde. Tedy kdyby se více zapracovalo na zvuku, mohlo by to dát desce ještě trochu jiný rozměr, ale to už se halt u debutů stává (nebo spíše nestává). Písničky jsou krátké a jedou tak trochu v punkrockovém duchu. Barvou se ale blíží skutečnému gotickému rocku, a dokonce bych se nebál říct, že Three Imaginary Boys jsou jedním z jeho stavebních kamenů. The Cure vykreslují, jak se cítí statisíce mladých lidí po celém světě - ať už v sedmdesátkách nebo dnes.

Ony teda některé písně vzbuzují dojem jisté vaty (kupříkladu Another Day moc rád nemám), to se ale dá říct o naprosté menšině. Zbytek skladeb jede v příjemném tempu a zajímavých harmoniích. Občas je sice slyšet, že si Robert ještě není pěvecky úplně jistý, minimálně hráčsky a skladatelsky ale prokazuje nápaditost a invenci.

Na tři hvězdy je to moc dobré, na čtyři to ale asi nedosahuje. Tak dáme tři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Three Imaginary Boys
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

Antony | 1 stars | 29.04.2017

BIG BIG TRAIN jsou tady docela dlouho, mají za sebou velice symbolickou historii. Symbolická je ve smyslu vývojové hyperboly osudu, trochu tím připomínají Habsburky. Pomalý vzestup do relativního vrcholu a pak rychlý pád do naprostého zmaru. Mám dobře na paměti jejich nenápadné počátky na úrovni druholigového neoprogu, sympatickém tím, že se aspoň snažili, ačkoli slyšitelná absence talentu tuto snaživost stahovala do divizních rovin daného žánru. Nakonec jsem je přestal sledovat, zlomil nad nimi hůl, jako nad beznadějnými nešťastníky. Když vyšlo English Electric (Part One), bylo evidentní, že přece jen našli svoji tvář postavenou na vnějším efektu gabrielovsky zlomeného hlasu (ovšem Gabriel měl výrazovou škálu tisíckrát pestřejší) obklopeného nekonfliktními melodiemi jako z červené knihovny. Druhý díl to už jen rozmělnil, dvojalbum je rozvleklé k nedoposlouchání. Následující titul pak ukázal, že se BIG BIG TRAIN osvědčeného receptu sveřepě drží, vývoj stylu jest pro ně ukončen, už se bude vyždímaný progpopový hadřík jen ještě více lisovat. Letošní album je důvod, proč lámu hůl podruhé, definitivně.

Hudba na ploše 67 minut je nenápaditá, jednotvárná a utahaná. Vše se odehrává v jedné nezajímavé plytké poloze, kterou si zřejmě definovali jako žádoucí. Takový "One Trick Pony", co čeká na aplaus. Všudypřítomné klavírní, housličkové a flétničkové bezcílné preludování bez špetky originality to nezachrání, je to jen laciná přeslazená poleva na nepodařené bábovce. Vrstev zvukového balastu je na nahrávce požehnaně. Možná to někoho ohromí, avšak na mne to působí jen jako vyčpělý efekt, značně vybledlý a neúčinný, v konečném důsledku únavný, nudný a prázdný. Jediný zajímavý moment - první skladba, osmá minuta, tohle udělali před léty např. tuzemští KAZACHSTÁN, akorát daleko lépe a působivěji. Tady je to zvětralá limonáda.

Tuctový kýč mne nikdy nebral, nejinak je tomu i zde. Toto akustické pozérství mi připomíná jeden report ze staré Melodie, kde se žurnalista pozastavoval nad MODERN TALKING, jak zaujal jejich koncert pořadatele z řad důchodců, až konstatovali "však sú to také pekné pjesničky". Jo, tak nějak je to i tady, nakašírované papundeklové písničky bez ducha, nápadu, náladové dynamiky, vývoje, příběhu. Zato univerzální pro posluchače, co chce muzak s přízviskem rock.

Výprodejová lacinost čiší z každé noty bez koulí, z každé hodňoučké melodie, z každého vtíravě slakobolného tónu. Pustíte-li kteroukoli skladbu v libovolném místě, stále stejný děj, zpěv, poloha, tempo, harmonie. Beztvaré blátíčko, ze kterého originální skulpturu nevysocháš. Dramatu a progresivity se tam nachází asi tolik, jako ve venezuelském seriálu. Je to stejně dlouhé i nesnesitelné. A stejně populární, tedy hodně, neboť konzumentů jsou masy. Děkuji nechci.

Za co ta jedna hvězda? Grimspound je "pouze" nudné album, které se otravně vleče, ale není mi z něj špatně. Nejsou na něm všechny možné trendy ošklivosti, jako na 90% současné produkce, je to jen prázdný kýč. Existují ještě horší obludnosti, jejichž poslech skutečně vyvolává nevolnost, DISPERSE, BAROCK PROJECT, H-MARILLION, abych jmenoval konkrétně z poslední doby. Pro takovéto mám vyhrazenou nulu, což neznamená "nehodnoceno, nýbrž "odpad", mám-li použít terminologii hodnotící škály na csfd.cz

Ano, sú to také pekné pjesničky. To je málo, žalostně málo. Univerzální euro-kýčo-pop-rock.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Opeth - Sorceress

Opeth / Sorceress (2016)

horyna | 5 stars | 29.04.2017

V posledních týdnech se přehrabuji z valné většiny pouze v muzice figurující mezi letopočty 1967-1977. Někdy ale všeho moc škodí a tak se tento víkend věnuji i tvorbě novější. Jedním z alb vybraným k poslechu, je i připomínka posledního výtvoru Opeth, na nějž jsem v mezičase úplně zapomněl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu psát recenzi na dané téma, ale jeho náplň mě natolik ovlivnila a pozitivně "sebrala s sebou", že jsem neodolal, přidat alespoň několik krátkých vět k tomuto, pro některé hodně kontroverznímu dílu.

Zhruba půl roku stará nahrávka, mě během loňského podzimu často doprovázela na cestách formou mp3 převodu a zcela nezapomenutelné jsou zážitky, kdy u především tempově povedené a dunící písně titulní, pařil náš malý synček. Několik motivů si zpětně jasně vybavuji, při nich se srdce intenzivně rozbušilo a pocit štěstí byl tu. Hodně fragmentů z této nahrávky je ovšem ukryto kdesi hluboko a pro jejich čitelnější připomínku, jsem některé skladby potřeboval znásobit. Právě při nich, při těcho ne-prvoplánových a opět dosti strukturovaných písních (které jsou poznávacím znamením Opeth), dominantních vyhrávkách, tempových zvratech, kde funkci prvůdce i kastelána, plní něžný Mikaelův vokál, jsem si znovu uvědomil sílu hudby Opeth a této kolekce rovněž. Kapela, která vždy budovala image a ke svému vyjádření využila kouzla atmosféry, nezklamala ani na tomto místě. Nádech tajemna, mystiky a propasti smutku, jsou všudy okolo. Dnes tedy žádné rozebírání, pro mne rozhodně zajímavé a precizní jedenáctky. Pouze konstatování o působivosti celku, jako jedné z možných cest mírného odklonu a nastavení jiných měřítek, pro dosažení požadované úrovně a patřičné hloubky jejich muziky.

Už slyším, jak někdo v tomto případě rád pronese: no jo Horyna, ten je znám tím, že známkuje často vysoko. Je to pravda, ale Horyna vystřízlivěl a dnes rozlišuje rozhodně více, než před rokem, má to svá opodstatnění a dal za pravdu svému okolí.
Horyna známkuje srdcem (a s pětkou tu není osmocen), v tomto případě nehraje roli žádný sentiment, či vzpomínky. Nahrávka je ještě horká a přiblížila se do míst, kde přelétávají stroje značek Heritage a Pale Communion. A nebude si přec lhát do kapsy.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth

Capitolo 6 - Frutti per Kagua

Capitolo 6 / Frutti per Kagua (1972)

Snake | 4 stars | 29.04.2017


CD M.P. Records - MPRCD 009, M.P. Records - ZSLT 70014
Packaged in a CD sized cardboard cover, with insert: a replica of the gatefold cover.

Skupina Capitolo 6 vznikla v roce 1969 a během necelých tří let na hudební scéně natočila jeden singl, dvě písničky pro jugoslávskou televizi (právě z onoho singlu) a v roce 1972 i první, ovšem zároveň aj poslední studiové album "Frutti per Kagua".

Hudba na desce přesně odpovídá době svého vzniku - je to takový mix tvrdého a progresivního rocku, ve kterém se zrcadlí tvorba skupin Jethro Tull, Osanna, Eneide a díky (místy) nevšednímu vokálu i Jumbo.

Vrchol a těžiště alba slyším - a to zcela jednoznačně - v titulní, téměř devatenáct minut dlouhé suitě zabírající celou první stranu původního asfaltového kotouče. Nechť laskavý čtenář promine, ale dovolil bych si malou odbočku : Hudba je mým denním chlebem a mnohokrát ji konzumuji i jako pouhopouhou kulisu ke sportu, cestám do zaměstnání, nebo k běžným domácím pracem. Ne snad, že bych si jí nevážil, ale jednoduše proto, že na soustředěný poslech a vysedávání před stereem mi vychází jen velmi málo volného času. Ovšem u skladby Frutti per Kagua neodolám, nechám všechno ležet a na přitažlivé cestě hudební historií výborně se bavím -

- první třetina skladby, to jsou Jethro Tull jak vyšití a zemitá kytara spolu s úsečně "riffující" flétnou mě dokážou naládovat energíí a dobrou náladou. Ovšem jakmile se připojí ságo, už to nejsou Tull, ale Osanna a to není všechno. Přichází zklidnění, zvolnění tempa a najednou odkudsi vystrkují růžky Pink Floyd z období "Atom Heart Mother". A než dostanu chuť na pravej anglickej čaj a sušenky, je tu další obrat. Monotóní tlukot bicích, bludné tóny varhan a podivně zhulená atmosféra, co mi to jen připomíná ? The Doors ? V samotném závěru se skladba vrací tam, kde začínala a z vedlejšího studia jako kdyby si k mikrofonu odskočil písničkář Alvaro Fella od hudebně spřízněných souputníků Jumbo...

Z titulní skladby jsem opravdu nadšený, ale narovinu přiznám, že druhá polovina desky je o něco slabší. Tři a půl minutky dlouhá balada s velmi expresivním zpěvem Grande spirito je docela všední, ale fajn. "Tullovka" Il tramonto di un popolo těží z kontrastu klidných pasáží a energických laufů, dokonce se tady objevují náznaky klasické hudby a folku. Je to zajímavá položka na seznamu, i když na mě působí trochu rozháraně a násilně. Album končí bezmála dvanáct minut dlouhou a jaksepatří členitou skladbou L'ultima notte. Některé okamžiky jsou vynikající, jiné tak trochu spíchnuté horkou jehlou - jako celek tedy dobré, nikoliv zásadní.

Asi by se slušelo dodat, že klávesových nástrojů je tady velmi málo a hlavní pemzum práce odvádějí kytary, flétna a bicí. Album je tak opravdu "hard". Zvuk je trochu nevyrovnanej (každá skladba hraje jinak), ale dobrej. Na Itálii a rok 1972 určitě.

Cedlo od MP Records je jednoduchou mini vinyl replikou, jakou znáte třeba z produkce Repertoire. Obálka z lesklého papíru obsahuje do futrálku balený kotouček, dvojstránku s texty písní a reklamní letáček MP Rec.

Titulní skladba je vynikající, zbytek dost dobrý a přírůstek do sbírky je to velmi pěkný. 3,5

» ostatní recenze alba Capitolo 6 - Frutti per Kagua
» popis a diskografie skupiny Capitolo 6

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

john l | 5 stars | 29.04.2017

V úvodu mé recenze uvedu svůj aktuální vztah k jmenované ledové krasavici, který jsem právě nové párplovské desce přidělil. Nahrávka Infinite je totiž přesně taková, jakou jsem si ji přál a vysnil. Zkamarádili jsme se hned při prvním poslechu a během dalších dnů dozrávala z pevné čtverky na absolutní pětku. Ta deska je totiž neskutečně dobrá. Otevírá se postupně, je velice vyzrálá, variabilní a čerstvá. Tohle album nenahráli žádní mátonožící se staří fotříci, ale velice energická jednotka zkušených, ošlehaných a hlavně poctivích big beatových harcovníků, kterým rocková kev koluje v žilách už od narození. Jestli to někdo neslyší, jeho smůla.

Nepopírám, že D.P. léta obdivuji a vzhlížím k nim. Každá nově vydávaná kolekce, je pro mě vždy takovým malým svátkem, možná až rituálem a od dob nástupu Steva Morse, mě ještě nikdy nezklamali. Proto nechápu okolní remcaly (i na tomto fóru), kteří svým někdejším!! modlám vytýkají spousty věcí a každý!! nový materiál, často označují za průměrný. Pořád se odrážejí od In Rock a nejsou schopni zohlednit nová fakta ve vývoji kapely, stylu, doby, obsazení a nedokáží přihlédnout také k tomu, že jsou to (jenom) lidé, které žene kupředu!! společná činorodá chuť (jen se podívejte na bonusové video a možná se vám rozsvítí).

Na jejich novinku jsem úspěšně aplikoval metodu, při které cd první týden poslouchám velice intenzivně, pak je dám na několik dnů úplně stranou a po čase se k němu vrátím, abych si potvrdil, nebo vyvrátil všechny doměnky. Ta doba právě uplynula a následoval zmiňovaný návrat. Myšlenky jsou tedy sesumírované a klávesnice může praskat pod náporem kmitajících prstů, které ještě brní spokojeností a slastným pocitem.

Úvodní skladba uchvátí nahromaděnou energií, je zdravě nabuzená, zní zatraceně groove a zvukově vás sejme, stejně jako celá nahrávka. Takový masivní vstup jsem si dlouho přál. Do zvláštního transu se rozezpívá moje tělo s příjemnými, až něžnými kytarovými tóny v úvodu All I've Got Is You. Don Airey boduje ve vyhrávkách a především v další skladbě One Night in Vegas, do které vsadil několik jazzových motivů. Prog formule, daleko zřetelnější než u unavených Yes, je zakomponována v nejpromakanější skladbě posledních let D.P. s názvem The Surprising a další originální motivy provází devítku Birds of Prey. Písně Johnny's Band a On Top of the World jsou nenápadní dříči celku, odvádí špinavou práci a pokud člověk nevnímá pozorně, nedocení je. Poslední Roadhouse Blues bych viděl spíš jako bonusovku, ale budiž. Že by Gillan ještě utáhl foukací harmoniku v takovém laufu?

Infinite si zaslouží známku nejvyšší, nejen z úcty k věku hráčů, ale i z úcty ke kapele samotné !!!!!
Je to spanilá a velká krasojízda na ledovém oválu a tam se přece známkuje až do šesti. Stejnou číslici bych rád vytasil i tady.
Pětice pánů Paice, Glover, Gillan, Morse a Airey, má můj hluboký obdiv, smekám před vámi až k matičce zemi !!!!!!



» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2017

Můj první kontakt s kapelou Barclay James Harvest proběhl prostřednictvím právě tohoto alba, Everyone Is Everybody Else. Objevil jsem je naprosto náhodně, v jakémsi článku o The Moody Blues, kde právě k nim byla tato skupina přirovnávaná. A přesto, že Moody nejsou tak stěžejním artiklem jako například Yes, nebo Floyd, zpozornět bylo zapotřebí. Po krátkém seznámení se s jejich malebnou muzikou, bylo jasně rozhodnuto, kdo že to rozroste domácí fonotéku. Prvních sedm až deset studiovek patří do zlatého fondu art rockové armády (napadá mě společný jmenovatel s Gentle Giant, ti to sice po jedenácté řadovce zabalili, ale dvě třetiny jejich produkce, jsou podobně stěžejní jako u BJH) sedmdesátých let, kdy kapela (podobně jako její souputníci) chrlila jednu desku za druhou. Dílem osobních sympatií padla volba na desku, na níž je kapela sama vyobrazena, tedy album Everyone Is Everybody Else. A hned po několika sekundách rotování cd v přehrávači, se mi do těla vlila potřebná spokojenost, spojena s něžným vyobrazením a aristokratickým přednesem jejich hudby.

Urozený klavírní akord, v sousedství sentimentálního úvodu písně Child Of The Universe, je překrásný, podmanivý a omamný zároveň. Negative Earth pomaloučku a přirozeně vykvétá ve smutných vodách šerosvitu a mě je okamžitě jasné, jak velká hvězda sílila podblíž artových gigantů celosvětového významu. Trojka Paper Wings, se s pěkně napěchovaným množstvím emocí, vkrádá směrem k posluchačově choulostivým záhybům ještě blíž. Klasická kytara otevře píseň The Great 1974 Mining Disaster, opět hloubavý klavír, citlivý akustický vstup a hebounké klávesy, které rozhodně nemíní zápolit s přirozeně krásným projevem Johna Leese. Poor Boy Blues má zvláštně naříkavý country náboj a For No One, prezentuje onu slovutně urozenou stránku jejich produkce.

Barclay James Harvest je kapelou, která si do erbu vměstnala alegorický obrazec, plíživě se sunoucí káry venkovským romantickým prostředím, tak, jak jej zachycovali na svých plátnech holandští krajináři 17. století.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

UFO - Sharks

UFO / Sharks (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2017

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO

Procol Harum - Home

Procol Harum / Home (1970)

horyna | 5 stars | 27.04.2017

Procol Harum - nová to akvizice v mé hýčkané, soukromé hudební sbírce. Společně se Spooky Tooth a Ten Year After je tohle další, třetí silný kůň, kterého jsem objevil teprve nedávno a se kterým se postupně seznamuji. A jestliže šlo v případě S. T. o jasnou volbu s albem číslo dva, tady nebyl výběr "poprvé" vůbec jednoduchý. Vycházel jsem z dostupných recenzí a samozřejmě také potřebného vlastno-ušního vjemu. Nakonec a po několika obměnách, padla volba na desku Home, aniž bych předem tušil jak dobře jsem nakonec vybral.

Whisky Train- zahajuje desku perfektním kytarovým riffem, masivní a pěkně úderná věc hned na začátek. Balady jsou silnou zbraní kapely a na tomto díle je jich neurekom, klavírní a Brookerovo naléhání během ponuré The Dead Man's Dream, melancholická kráska Nothing That I Didn't Know (s krásným akordeonovým závěrem), nebo šestá Barnyard Story. Vlastně sudé tracky jsou pomalé, baladické písně, které když mají zajímavou melodii, potřebné charisma i dostatek citu, dokáží silně bodovat. Zrovna taková je i Whaling Stories, v ní si Procol Harum na ploše sedmi minut pohrávají s divákovou psychikou, prostřednictvím vypjaté atmosféry se spoustou nemelodických postupů, navršených na jednu hromadu, směřujících k postupnému finále na konci druhé třetiny. Ze Still There'll Be More vyzařuje hravost Beatles i jazzová ležérnost, brouky mě připomíná i roztomilá hříčka Piggy Pig Pig. A třeba taková About to Die- dokáže pěkně hypnotizovat, kytarová melodie uprostřed klavírní linky působí opravdu zajímavě.

Procol Harum jistě patří do zlatého rockového fondu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a mě dokázali, že na novou/starou hudbu, je v muzikou zasaženém srdci, stále dost místa.


» ostatní recenze alba Procol Harum - Home
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

| 5 stars | 26.04.2017

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.



» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Porcupine Tree - Lightbulb Sun

Porcupine Tree / Lightbulb Sun (2000)

EasyRocker | 5 stars | 26.04.2017

Tuhle tradičně skvělou desku z výjimečné hudební společnosti kolem Stevena Wilsona jsem si pořídil teprve nedávno. Jedná se o završení melancholičtější, klidnější první etapy před razantním kovovým přitvrzením, přivanutým jinak ovšem skvostným dílem In Absentia.

Úvodní a titulní skladba je uvolněně akustická a od prvních taktů nepokrytě hitová skladba, navozující smířlivou a nostalgickou náladu v těch nejtypičtějších esencích PT. Klavírní a strunné tóny působí jako kapky deště a krásně tu basuje Colin Edwin. Dikobrazové se ale i krásně rockově odvážou... How is Your Life Today? je tříminutovou ponurou klavírní miniaturou - Wilsoův smutek za klaviaturami i v hrdle, lehký otisk moderních zvuků. I na krátké ploše se dá vybrousit hudební poklad... Four Chords That Made a Million začíná nekompromisním, drsným tempem, je tu znovu značný moderní nádech v rytmech i celkovém vyznění. Wilsonův hlas přináší melodie a povznáší se někam do oblak. Rocková, pořádně odvázaná "verze" PT. Čisté a velebné akustické tóny s jemnými klávesovými linkami propojuje Shesmovedon, smutná, přesto v refrénu odvázaná, skoro až hitová skladba. Podobné vyznění, i když v drsnějším hávu, už známe z dalšího alba... Wilson si název skladby vokálně skutečně vychutnal v mnoha podobách, vystřihl tu i krásné, chemicky zkreslené sólo... Last Chance to Exit Planet Earth - už název vyvolává úzkostné nálady. Nebo naději? Přehlídka nejlépe provedených, nadýchaných porcupineovských akustik a skvostného Wilsonova hlasového představení. Mistrně využity jsou změny v hlasitosti a střídání mnoha klávesových nástrojů... závěr patří nádhernému klavírnímu klopotu, prýštícímu jako drsná horská bystřina. Co dodat ke kráse The Rest Will Flow? Hit v nejlepším smyslu slova, napjatý ve třech minutách melancholií, avšak i ohromným rezervoárem pozitivní energie a nálady. Přehrada, která se vždy beznadějně protrhne a zaplaví mou hlavou uragánem emocí. Ten okamžik, kdy se u hudby PT neovládám. Hatesong začíná Edwinovou precizní přehlídkou figur na tlustých drátech, nabírá moderní, drsný a chladný odstín, který už ji nepustí. Také Wilsonův hlas už zní jako ze světa za řekou Styx... Bitevní pole temných emocí a černých běsů, kropených demoličními salvami bicích a kovově skřípajícími riffy. Tady si Wilson zašel pro inspiraci až daleko za hranice metalového teritoria - k doomu, nu metalu nebo snad Tool. Osm minut jen pro nejodolnější. Krásně křehká je Where We Would Be, další temný hit začíná ptačím cvrklikotem. Jednoduché, úchvatné, stejně jako akustická kytara a ztemnělé hrdlo hlavního principála. Kde se v něm ty božské nápady berou v takových dávkách, je mi záhadou. Třináctiminutový epos Russia on Ice začíná ledovými bariérami klaviatur, přichází basa a kytara, pohupující se v temném melodickém oparu. Wilsonovu hrdlu už se málem nechce, zní jako v posledním tažení, nakonec se ale rozvine přenádherná hudební řeka se všemi patentními znaky a pečetěmi dikobrazího stromu. Edwinova basa je pak ponechána o samotě, způsob, jakým se celá skladba znovu "navrací", je famózní, a přelije se do metalového a zvukově moderního běsnění. Závěr patří bicím a samplům s chrámovými zvony... Závěr patří dokonalé temné hitovce Feel So Low, jejíž název neponechává žádných pochybností ani nadějí - závěr je osudový. Z ticha se vyloupnou křišťálové struny, které v pevném spojení s hrdlem vytváří dokonalou symfonii smutné, něžné melancholie. Ne neskutečné, že i přes vyznění mě naplňuje vždy zvláštní energií a silou... až do konce.

Skvostně vyvedená deska, které nemohu dát jiný než plný počet. Porcupine Tree, spolu třeba s Pain of Salvation, Spock´s Beard nebo květinovými králi, stojí u mě na samotném čele novodobého progového pelotonu. Zhudebněná křehkost, smutek a melancholie, ale i řada jasných hitů. Pustit si tohle za procházky podzimními sady je přímo nebezpečné.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

b.wolf | 3 stars | 25.04.2017

Pokud jsem v něco věřil, tak v to, že jedni z posledních dinosaurů hard rocku po výborném albu Now what?! ještě alespoň jedno stvoří. Takže pánové věku důchodců nezklamali, už jenom to je důvod k oslavě. Výsledný dojem? Sázka na jistotu, to je jasné, I. Gillan určitě nebude tahat výšky jako v časech In Rock... Úvodní song začíná pro DP velmi netypicky a je to úvod parádní. Jak celek je InFinite solidní album, to je fakt, ale já, pokud už dávám Parply, tak nejraději sáhnu po Come Taste the Band, po Perfect Strangers už mně DP nezaujali, vyjma zmíněného Now What?!. Obdivuhodné, že tito bardi stále hraji, to bez diskuse, ale po mnoha soustředěných poslešich to na víc, jak silné 3/5 nevidím.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)

horyna | 5 stars | 25.04.2017

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan

UFO - Covenant

UFO / Covenant (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 25.04.2017

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO

Gong - You

Gong / You (1974)

steve | 4 stars | 25.04.2017

Na kapelu Gong jsem kápnul tu, na Progboardu a hned jsem veděl, že podobnou "uchylárnu" chci vyzkoušet. Jen jsem neměl představu, kam se v začátku objevování skupiny v její douhé diskografii vrtnout. Přednost dostali ti pravý Gong, čajovo-drogovo-extravagantní Gong a uspokojení padlo s deskou You.

Ta je správňáckým psychem slušně nabita, jazz rovněž dostává hodně prostoru a časté změny rytmu a brilantní muzikantské výkony jsou tady doma. Je to ale taky čurina, člověk je musí brát s nadhledem a mít podobných cd dvě stovky, asi se zblázním. A tak, když mám zrovna podobně stříklou náladu, jakou měli Gong na začátku sedmdesátých, rád si tohle space-dobrodružství připomenu.

Jedno se kapele upřít rozhodně nedá: jejich hudba je dost kreativní na to, aby o ni projevila zájem (aspoň malinká)část progresivní obce a našla v ní i svoje pocity. Jako skladbu number one, hodnotím vesmírnou cestu The Isle of Everywhere, s geniální basovou stopou.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong

Sonic Youth - Daydream Nation

Sonic Youth / Daydream Nation (1988)

jirka 7200 | 0 stars | 24.04.2017

Byla to zvláštní doba - tehdy každá nezávislá alternativní kapela vazbila jako o život. Byl to takový trend, takže i když se pod vrstvami zkresleného zvuku nacházely obstojné rockové písně, vše bylo v té zvukové kouli utopeno.

A právě Sonic Youth byli jedni z těch prvních, co vstřebali do svých melodických základů písní nasranost hardcore punku a stali se tak hlukovými světlonoši pro své mnohé následovníky - mj. My Bloody Valentine, Dinosaur Jr., či Pixies.

Pro mnohé indie rockery kultovní deska, já jsem si ji pustil po cca 25 letech a zhrůzou zjistil, že mě to narozdíl od jejich pozdější produkce vůbec nebaví, proto bez bodování.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Daydream Nation
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets

Jethro Tull / Jethro Tull : The String Quartets (2017)

murphy | 5 stars | 24.04.2017

Lahůdkou pro fanoušky Jethro Tull i nadšené audiofily je tento neobvyklý počin Iana Andersona - výběr oblíbených titulů skupiny (převážně ze 70.let), upravených pro smyčcové kvarteto (Carducci String Quartet) plus flétnu a zpěv (Anderson). Nahrávalo se v prostorách akusticky příznivých pro takové těleso, v kostele a katedrále. Díky vkusu Iana Andersona se nejadná o žádnou zdivočelou Apocalypticu ani "lesy" smyčců, ale je to velmi komorní záležitost - nic do auta nebo na ulici do špuntů.

Bral jsem to ze začátku jako povinnou sběratelskou raritu, ale k mému překvapení je to velmi poslouchatelné a dost návykové! Oblíbené kusy v úplně jiném kabátku a dokonale překopaném aranžmá. Majitelé vinylu budou navíc odměněni pečlivým zpracováním bohatě textově i obrazově vybaveného obalu. Celkově se jedná o velmi povedený a do všech detailů dotažený projekt.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Ten Years After - Stonedhenge

Ten Years After / Stonedhenge (1969)

horyna | 5 stars | 24.04.2017

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mě prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela, rodící se do hippie éry Seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem, a po časté YT konzumaci to nakonec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal nahrávku Watt, která mi přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop s nasazením basových akordů a Alvinovy kytary přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí a čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.

Swingující Woman Trouble vedou Churchillovy hamondky a nádherně frázující Lee. Lehoučký Rock'n'roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling. U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě Afteři. V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. 6, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock'n'rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mně se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Stonedhenge
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 24.04.2017

Pokud bych použil náboženskou teminologii k vyjádření mého vztahu k Deep Purple, označil bych se za vlažného purplologa. Přikláním se ke starozákonním deskám, z evangelií Nového zákona občas vybírám k motlitbě jen Perfect Strangers a předposlední knihu Now What?!, jejíž přímé následování vidím i v současně vydaném souboru Infinite. Nicméně, dílo celé mám nastudováno, i když se k němu tak často nevracím.

Nejraději mám verše The Surprising, Hip Boots, All I Got Is You a Johnny ´s Band. Při bližším zkoumání však nemám celku co vytknout, i cover Doors tam zapadá. Platí zde to samé, co v Písmu svatém - můžu tu najít části, které mi nejsou až tak blízké, to ale nijak nesnižuje pravdivost celku.

Když si chci v Bibli listovat a nechat v sobě působit sílu blahodárného obsahu, tak nemám rád tu paperbackovou kvalitu, jež jsem obdržel onehdy zdarma před nějakým supermarketem. Je nekvalitně vytištěná a po chvíli se rozpadne. V podobném příměru jsem se proto vyhnul CD verzi, kde je obsah komprimován a zaměřil se na 2 LP verzi, kde je zvuk výrazně lepší. I když v poslední době se objevil remaster německé firmy KronStudioLab Int', který překonává kvalitativně vinyl a dynamika záznamu dosahuje oproti běžnému CD téměř dvojnásobných hodnot. Záznam je i celkově razantnější.

Na svaté přijímání 22.5.2017 v Praze se podívat půjdu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Creed - My Own Prison

Creed / My Own Prison (1997)

EasyRocker | 5 stars | 24.04.2017

Tohle album (jediné od Creed v mé sbírce) jsem si zkrátka zamiloval už před léty na první poslech. Dlouho mě plně nasycovaly původní seattleské klenoty, a tak jsem se nějakým post-grungeům a podobně vyhýbal jako čert kříži. Nakonec mě ale na základě nějaké kladné recenze dostihlo tohle, v USA neskutečně úspěšné album.

Torn zahajuje působivé vybrnkávání, smetené poctivou metalovou palbou, a náhle zavane nesmírně napjatý Stappův hlas, který jako by se přesně vmanévroval mezi velikány Veddera a Cornella. Střídání klidu a riffové bouře je grungeově typické, ale neztrácí nic z působivosti...

Ode startuje až metallicovskými riffovými zášlehy, ale Stapp přinese opět vítané seattleské vibrace. Nesmírně silná skladba s tvrdým jádrem, ale srdečným refrénem, v němž pánové naplno odhalí své úžasné melodické cítění. Jinak ale důkaz toho, že Creed se těžkého kovu nebojí.

No a přichází těžce úspěšný titulní singl, startovaný lehkým brnkáním za Stappova civilního doprovodu s ohromným citem a obrovským emocionálním nábojem, vypouštěným přes jeho zlaté hrdlo. Drtící metalický refrén je ukázkou nádherného stupňování emocí a temných běsů, ale má v sobě takovou sílu, že skáču natlučený adrenalinem od podlahy ke stropu.

Pity for a Dime má rovněž působivý klidný začátek a zřetelně temný odstín, opět skvěle vystižený bezchybným Stappem, i tady ale dojde k metalové explozi, která srovná se zemí vše v okruhu sta metrů - Tremonti za šesti strunami řádí jako smyslů zbavený.

In America je Stappovou osobní zpovědí a puritánskou stížností na americké poměry, má tedy opět značně potemnělý akustický nádech, podporovaný jednoduchými přechody Phillipse. I tady se ale čtveřice zhoupne do kovového průplachu, doplněného působivou přehlídkou Stappových deklamací a výkřiků, přičemž i konec je žhavý a drsný.

Illusion začíná drsným spojením Marshallovy basy a rozskřípaným Tremontiho kovovým hlomozem, Stapp se sem snaží vklínit nějaké city a melodie, ale v téhle bezútěšné, drsné věci se to moc nedaří. Políček a facka ospalým s odpáleným Tremontiho sólem.

V podobném duchu pokračuje rychlá a nekompromisní Unforgiven, žádný klid a pokoj, žádný odpočinek pro vaši zmučenou duši - tady bude jen hůř a hůř. Trocha melodií se vměstnala do refrénu, je to jako oáza uprostřed bitevního pole.

Ohromně hitová je Sister, brnkání se přelije do melodické metalové jízdy, refrén ale s parádně napjatým Stappem znovu vybuchne neskutečným množstvím životodárných hormonů. Dráždivá metalová energie funguje až do závěru, ukončeného znovu brnkáním strun.

What´s This Life For si svou baladickou podobou a Stappovou utrápenou otázkou o status hitu říká přímo plnými hrstmi, a také se ho dočkala. Refrén je fantasticky vyvedený v duchu všech seattleských hrdinů, účinek na koncertech byl absolutní.

Stejně skvěle našlápnutá je One, která zakončovala původní verzi alba. Od začátku do konce opět ohromující energetický příval s mistrovsky odpáleným refrénem. Tomu se prostě nedá odolat a vypálí mě to pokaždé bez varování třetí kosmickou. Hrozím, skáču a šklebím se až do poslední sekundy...

Jako bonusovka je zde přichystán skutečně drtící kovový válec Bound & Tied s těžkým rytmickým hlomozem a drtícími kytarovými výjezdy, ke kterým pánové nenakoukli do Seattlu, ale zřejmě někam ke Slayer, Panteře nebo Korn. Černota nejdrsnějšího kalibru, plivanec a žihadlo. Tohle zajatce rozhodně nebere.

Je to apokalyptická srážka všech dávných a nejlepších seattleských ingrediencí s drsnou metalovou řežbou, jedno z mála alb, o kterém se snad dá říci, že každá skladba je hit, po opožděném vydání nakonec hlavně za oceánem enormně úspěšné. První a poslední tři zářezy si u mě získaly status nesmrtelnosti.

» ostatní recenze alba Creed - My Own Prison
» popis a diskografie skupiny Creed

Threshold - Hypothetical

Threshold / Hypothetical (2001)

john l | 5 stars | 24.04.2017

Threshold jsou už dlouho zavedeným pojmem na metalové scéně a ve své muzice se zaobírají progresivními elementy. Pochází z Anglie a při životě kapelu udržuje skladatelský tandem, kytarista Karl Groom (též uznávaný a oblíbený producent) a klávesák Richard West. Ve svých řadách zaměstnávají technicky schopného bubeníka Johannea Jamese (jeho první album u Threshold) a jako zpěvák se představuje dnes už zesnulý vokalista, slyšící na jméno Mac.

Desku Hypothetical lze brát jako jeden z pilířů tvorby Threshold. Mezi fanoušky jde o vyhledávaný artikl s osmičkou vyrovnaných a výborných skladeb. Co se daří kapele vystihnout dokonale, je atmosféra díla. Nezvratná zkáza lidstva, neodvratná budoucnost, společenské odcizení a tragika je s nimi napevno spojena. Lehce nabroušené kytary, klávesové stěny, klavírní pochody a apokylyptické vize, to jsou Threshold vrcholné éry. A písně The Ravages Of Time a Narcissus její vrcholné kousky.

V rámci diskografie je to na plný kotel, ovšem konkurenčně se jedná "pouze o progresivní metal", který ostrovní art rock a neoprog originalitou nepřesahuje.

» ostatní recenze alba Threshold - Hypothetical
» popis a diskografie skupiny Threshold

Oldfield, Mike - Tubular Bells

Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

steve | 5 stars | 23.04.2017

Ve dnech, kdy se Mike Oldfield albem Return To Ommadawn navrací do svých nejlepších časů, se připomínám s jeho první a dosud nejprodávanější a neujznávanější nahrávkou, slavnou Tabular Bells číslo jedna. Ta svou krásou a naléhavostí vnesla na tehdejší scénu průzračný pramínek čistoty a elegance.

Mikeova kytara v sobě skrývá příběh rozvíjejících se motivů, na který se nabalují další a další nezapomenutelné fantazie a kreace. Ty jde jen ztěžka přenést na obyčejný cár papíru (obrazovku) a velice těžko se o podobné muzice debatuje a polemizuje. Proto dost bylo psaní, tato hudba je určena pro klidné a tiché potemnělé večery, s hlavou připravenou bedlivě naslouchat. Jde totiž o muziku, která vás unese mimo čas a prostor.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Beatles, The - Rubber Soul

Beatles, The / Rubber Soul (1965)

lover-of-music | 5 stars | 22.04.2017

Rubber Soul je pro mě první album Beatles, které si zaslouží plný počet. Rubber Soul považuji za zásadní zlom v jejich kariéře. Sice už i na Help! byl jistý náznak změny, ale na Rubber Soul to dotáhli do absolutní dokonalosti. Album už si dobré 3 roky hýčkám na vinylu.

Beatles se už vzdalují od zamilovaných písniček pro zamilované slečinky s IQ 10 a dávají do svých skladeb takové NĚCO, co dělá z populární hudby něco výjimečného. A i když už tu je nějaká píseň o lásce, tak její text není stupidní, jak tomu bývalo v začátcích.

Většina písní se opravdu krásně poslouchá a já jsem rád, že je znám. Z alba čiší pohoda (Nowhere Man), radost z tónů, klidná i veselá atmosféra. George Harrison už byl trochu ovlivněný Indií a tak do skvělé Norwegian Wood zařadil sitár. Paul zde taky předvedl výtečný výkon v podobě Michelle. John Lennon mě taky velmi příjemně překvapil. Jeho přenádherná záležitost In My Life je věc, u které vždy zjihnu. Div, že u této skladby neuroním slzu. Nádherná melodie, nádherný text plný krásných vzpomínek. A mohl bych pokračovat.

Doufám, že mě album nikdy neomrzí a budu ho stále poslouchat s radostí a úctou jako vždy. Nechci provokovat, ale rok 1965 je pro mě rokem, kdy se narodila HUDBA.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Winery Dogs, The - Winery Dogs

Winery Dogs, The / Winery Dogs (2013)

john l | 4 stars | 21.04.2017

Jelikož nemám s penězi co na práci, doma se v nich koupu a když se chci dostat do spížky, musím je přehazovat vidlema na druhou stranu, proč si teda za pár stováků nepořídit i první album Vinnejch psů. Dva roky od dvojky a čtyři od vyplutí debutu z pásů výrobní linky přistál blýštivý kotouč o velikosti většího mexického dolaru do mojí sbírky. Jaký tedy je? Pěkný, pěkňoučký, voněl novotou zabalenec jeden, knížka obstojná, zvuk výborný, muzikantské výkony excelentní a hudba taky dost dobrá.

Tečka, za pět a je vymalováno.
Jsou tu ale určitá ALE a ty mě mrzí. A tak se ptám, proč musí kapela na desku nastrkat 13, 15 skladeb a tím ji množstevně devalvovat? V případě Winery Dogs vidím album oloupané jako pomeranč o tři skladby a rovnice líbivosti se v tu ránu řeší mnohem snadněji. Takže když vykrojím Not Hopeless, One More Time a Six Feet Deeper, získám krásně vyzrálý a čerstvý plod bezvadné chuti, plný rockových vitamínů, kytarové erudice, exhibující basy, bicích přesných jako dělostřelci u Stalingradu a deliciózní bluesový vokál navíc.

Zbyteček o desíti drobcích, to už je nějaký pošušňáníčko. Elevate, Desire a We Are One startují s ohromnou chutí z ranvejí číslo jedna, dva a tři. Několikrát se zpomalí, taková Damaged, nebo The Dying jsou skvostné. Netypický, sabbatovský riff produkuje skladba Time Machine, která vnáší zajímavou pochmuru mezi pozitivní rockovou metalízu.

Suma sumárum, 4 stars. Dvojka je o nějaký ten zajímavější hitík přeci jen bohatší.

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Winery Dogs
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The

Focus - Mother Focus

Focus / Mother Focus (1975)

bullb | 4 stars | 21.04.2017

Precízna a príjemná hudba. Tak by sa dala charakterizovať platňa Mother Focus.
Rok 1975 znamenal pre mnohé zoskupenia ústup od pozícií získaných vo svojich začiatkoch. Stačilo by uviesť chronicky známe mená skupín ...

Už neboli v móde dlhé skladby, dlhé improvizované sóla, ktoré bez nejakých obáv boli vydávané, dokonca s veľkým úspechom. Je to poznať práve na Mother Focus. Je takmer celá inštrumentálna. Thijs van Leer a Bert Ruite si svoje odspievajú (alebo parodujú spev) na prvých dvoch skladbách.

Potom nastupuje majstrovstvo hudby. V niektorých chvíľach mám pocit, že prechádzajú až do sladkej vaty, na ktorej by sa krásne spinkalo. Len pozorné počúvanie odhalí virtuozitu všetkých zúčastnených. Núka sa tu prirovnanie ku tvorbe britských Camel, ale len v tomto prípade. Na Mother Focus sú „sweet melody“ prepracované, pričom sa nedávajú do popredia bezúčelné machrovania sólovaním na nástrojoch. Naozaj pohoda na daždivé popoludnie.

Úprimne, ak Focus, tak Mother Focus. Nech sa na mňa Hamburger Concerto nehnevá. Dnes som počúval a písal „srdcom“.

» ostatní recenze alba Focus - Mother Focus
» popis a diskografie skupiny Focus

UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box

UFO / Mogg / Way ‎– Chocolate Box (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 20.04.2017

Schenker se stále nemá k návratu, tak duo Mogg/Way připravilo po dvou letech pro fandy další porci muziky v podobě alba s názvem Chocolate Box. Šéf vydávající firmy Shrapnel Mike Varney opět zalovil ve svém katalogu umělců a vzpomněl si na famózního kytaristu Jeffa Kollmana, kterého sehnal na nahrávání sólo alba Johna Westa.

Guitar Hero Kollman se stal dalším Američanem ve službách UFO. Bubeník Simon Wright (AC-DC, DIO) spolupracoval již s ústřední dvojkou na turné UFO - „Tour of the World“ a sestavu doplnil staronovej parťák Paul Raymond, tentokrát svou hrou na klávesy.

V porovnání s předchozí deskou Edge of the World je slyšet částečný posun ve zvuku – kytary jsou metalově moderně podladěné, basa zlověstně pobublává (to je hodně slyšet v prvních třech skladbách). Kytarista je po prvních pár posleších méně nápadný a ne tolik technicky exhibující, než jeho předchůdce Bellas. Po dalším repete však vylézají na povrch jeho drobné ozdůbky a hlavně nádherná sóla, které skladby obsahují.

Kollman se stal rovněž autorem všech skladeb, vyjma Death in the Family, kterou složil Mogg. Nedá se však říci, že by byl nahraný materiál zcela vyrovnaný. Mě zaujal hlavně třetí Song To Close to the Sun - to je solidní hit. Za zmínku dále stojí šestá, živelná King of the City se skvělým Kollmanovým sólem a hitová Death in the Family. Desku uzavírá baladická Sparkling Wine. Ostatní skladby standard UFO drží, ale o nezapomenutelné nahrávky již zcela určitě nejde.

Nahrávka tentokrát vznikla v Prairie Sun Recording Studiu v Kalifornii, kde byla i smíchaná. Za mastering je odpovědný Tim Gennert, který, jak bylo již v té době neblahým zvykem, nahrávku výrazně zkomprimoval a okrouhal dynamiku. Když se Mogga novináři na téma loudness war v souvislosti s jejich nahrávkami ptali, tak jsem ve třech rozhovorech zaznamenal, že absolutně nevěděl, o čem je řeč...

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
» popis a diskografie skupiny UFO

Santana - Shape Shifter

Santana / Shape Shifter (2012)

| 5 stars | 20.04.2017

Staří následovníci a obdivovatelé mistra Santany u desky Shape Shifter lapají po dechu, chrochtají blahem a stále nemohou uvěřit, že po desetiletích hibernace, zakořeněných v pop/rockové (komerční) zemině, tvořené alby na ose Festival - Supernatural - Guitar Heaven, se Carlos dokázal této produkce zbavit a vyhrabat se ze záře reflektorů zpátky k holé podstatě své (instrumentální) hudby.

Shape Shifter je dokonalým zjevením v Santanově tvorbě a návratem do sedmdesátých let. Potvrdila to famózní "čtyřková" kolekce z minulého roku i přesto, že se v mezidobí albem Corazon zase navrací mezi pop kulturu. Titulní skladba v sobě skrývá nepoznanou mystickou krásu, druhá Dom má hutnější charakter a Nomad pochoduje přesně v kočovném stylu svého názvu. Uprostřed deska vydechne a je zapotřebí si vychutnávat Santanův zpívající nástroj. Až devátá Macumba in Budapest objevuje navrátivší se latinsko-americké prvky kytaristova stylu, stejně jako Mr. Szabo, nebo jediný zpěvný zástupce desky, Eres La Luz.

Nezdolný Santanův feeling v propojení s geniální nápaditostí sahající do vlastních řad opět zažehnul ne-mainstreamovou jiskru.

» ostatní recenze alba Santana - Shape Shifter
» popis a diskografie skupiny Santana

Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

horyna | 4 stars | 20.04.2017

Jedno pořekadlo praví o dvou kohoutech, hádajících se jednom smetišti - něco podobného ve mě evokuje i spor Tangent, vrcholící v těchto dnech kousek opodál. Banální hádky o tom, jaká kapela/album je lepší a proč to, či ono zní tak, jak zní, jsou dětinské a směšné. Nikdo z nás nezná přesné okolnosti a cesty, které vedly Andyho myšlenkové pochody směrem, kterým se v případě A Spark... vydal. Prostě se jen oklikou vrátil na začátek, vypustil podobný materiál jako na jedničce, pojmenoval ho následně, navázal a jistě také prodal. Hlavně ale potěšil, v tomto případě zcela nepochybně více, než na předešlé Le Sacre Du Travail.
Zasvěcení určitě tuší, kam tímto "poselstvím" v těchto dnech mířím :-)

Kapelu Tangent mám v srdci zabudovanou už hezkou řádku let a první studiová šestka si už dávno předplatila svá místa s cestovní kanceláří Douší. Ještě stále poslední (ale prý se zase cosi v Tillisonově okruhu kutí) desku A Spark In The Aether jsem pořídil se značným zpožděním. Nebyl jsem ale (a stále nejsem) z její náplně zvlášť odvázaný, tak jako v případě alb jedna až šest.

Andyho rukopis částečně zprůhledněl a paní originalita si vzala neplacenou dovolenou. Ne! Samozřejmě přeháním, pořád se jedná o povedenou nahrávku, která už sice nemá dostatečnou zásobárnu silných atributů, aby vás povalila na zem jako hurikán Katrina, ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Občas i lehce zanudí, ustrne, nebo přeběhne nesourodý námět, jako na začátku písně Codpieces And Capes. Naštěstí se tu ale pořád najde slušná kupa nápaditosti i jazzových nápadů, kterými pan A. Tillison prošpikovává svoje kompozice, podobně jako kvalitnímu fláku masa dodají na chuti proužky slaniny.

Jako zdařilé se zdají býti (a vezmu to odzadu) závěrečný skoro-instrumentální fusion kus A Spark In The Aether (part two), určitě dvacet minut (americké) suity The Celluloid Road s hitovou částí San Francisco, kde žestě jen praskají, a jistě i hravá vzpomínka na časy "ztracené v Londýně", nazvaná Clearing The Attic.

Bodování: v rámci diskografie to vidím na povedenou trojku, v rámci hudby okolní se ale o žádný "prachsprostý" průměr nejedná.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]

Gillan, Ian / Toolbox [Gillan] (1991)

horyna | 4 stars | 20.04.2017

V čínském zvěrokruhu je rok draka považován za nejšťastnější období, v němž dochází k přelomovým událostem. Rok 2017 by se dal, s mírným přeháněním, nazvat rokem Deep Purple. A jelikož je tato parta moje oblíbená, postupně si vybírám některá alba spjata s kapelou nebo jejími interprety k následému prostudování.
Pominu-li Blackmoreovy aktivity, jako nejhodnotnější mi vychází produkce jejich zpěváka - sólové platně Iana Gillana. Na trhu je jich solidní množství na výběr a já dal tentokrát přednost dvojici Naked Thunder a Toolbox. K první z nich jsem vyjádření poskytl minulý rok, Toolbox si vezmu na paškál dnes.

Oproti jen o rok starší předchůdkyni je posun ve výrazu i stylu patrný. Jako by se chtěl mistr Gillan s novým desetiletím nadechnout k novým výšinám a předhodit svým věrným mnohem ostřejší, chci říci metalovější jízdu, prošpikovanou skvostnými melodiemi i znatelně zapamatovatelnými nápady.

Hang Me Out To Dry a titulka Toolbox platí za perfektní, hard rockově šťavnaté pumelice. Do Dirty Dog nasázel Steve Morris velice zajímavá sóla a rock/metalový derivát Candy Horizon fičí jako dnešní ostrý vítr tam za okny. Pomalá Don't Hold Me Back je skvostem desky, stejně jako následující speeďárna Pictures of Hell. Druhá půle si ukrojí malý kousek z originality, ale dramaturgii alba výrazně nenabourá, doposlouchat nahrávky až do jejich konce se vyplatí.

Chce se mi vytáhnout známka nejvyšší, ale materiál není vyrovnaný do latě, a tak čtyřka bude nanejvýš slušivá.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Deep Purple - Slaves & Masters

Deep Purple / Slaves & Masters (1990)

Martin H | 3 stars | 19.04.2017

Když se zamýšlím nad změnami na postu zpěváka u Deep Purple, vždy di říkám, že po příchodu výrazného hlasu skupina okamžitě vyrukovala s nahrávkou nadprůměrných kvalit. Objeví se Gillan a za chvíli je venku deska In Rock, vystřídá ho Coverdale s Hughesem a ti posluchače nažhaví parádní deskou Burn, znovu se objeví Gillan a na světě je báječná deska Perfect Strangers. A pak přijde Joe Lynn Turner, najednou je všechno jinak a světlo světa spatří nemastné neslané album Slaves & Masters.

Ta deska určitě není úplně špatná, jenom jaksi nesplnila očekávání do ní vkládaná. Úvodní otvírák King of Dreams celkem ujde, má i docela tajemnou atmosféru, ale na druhou stranu je již tady patrné, že se budeme pěvecky držet spíše při zemi. Následující The Cut Runs Deep se snaží být jakýmsi rychlým kvapíkem, avšak svou kolovrátkovitostí mě velice brzy začne unavovat. Mnohem lepší je třetí skladba Fire In The Basement, v níž poprvé beru zpěv páně Turnera na milost a docela si tento svižný kousek s povedenou Ritchieho kytarou užívám.

V pomalejším tempu se nese skladba Truth Hurts, opět pěvecky zdařilá záležitost, akorát mám dojem, jakoby se spíš hodila na alba Rainbow. Blackmore zde předvádí své typické sólo a celkově se jedná o kousek, který neurazí. Závěr už si dokonce užívám. Píseň Breakfast In Bed se mi vždy líbila pro svou skočnou atmosféru a zajímavý riff v refrénu. Po ní následuje sladkobolná balada Love Conquers All, v níž je toho cukrkandlu přespříliš. V té době bylo povinností mít na desce nějaký ten „oplodňováček“, takže se na této vlně svezli i Deep Purple.

Následuje píseň Fortuneteller, v níž zpěvák podává jeden z těch lepších výkonů. Refrén jakoby pocitově odkazoval někam k Perfect Strangers. Osmý kousek Too Much Is Not Enough s dotěrnými fanfárami jako od Europe naštěstí svižně proletí mými oušky a máme tu závěr. Ten obstará skladba Wicked Ways, jedna z těch, které patří mezi ty poslouchatelnější. Blackmore zde vyšívá pro něj typické vyhrávky a píseň letí kupředu jako dobře vystřelený šíp.

Jak tedy zhodnotit desku, od níž se čekalo zahájení nové báječné etapy Deep Purple, leč skutečnost byla jiná? Deska je průměrná a takové je i moje hodnocení – 2.5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

horyna | 5 stars | 19.04.2017

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Spock's Beard - Octane

Spock's Beard / Octane (2005)

john l | 5 stars | 19.04.2017

Hudba, kterou vytváří kapela Spock's Beard, je pro mě posvátná. Deska Octane mě přijde taková odstrčená a myslím, že další jen o rok mladší nahrávka je daleko důležitější a variabilnější, ale právě podceňovaná alba typu Octane mám rád. Je na něm všechno, co mám na S. B. rád, jen chybí větší moment překvapení a víc výraznějších skladeb. Nickův vokál je překrásný a práce Alana Morse jedinečná. Ze skladeb vyzvednu temně krásnou věc SHE IS EVERYTHING, veselou CLIMBING UP THAT HIL, spokovinu OF THE BEAUTY OF IT ALL, vlastně je ta deska dobrá celá. Jen začátek mi přijde trošku slabší, ale balada WATCHING THE TIDE na konci emoce pěkně urovnává.

Spokovský benzin si načepuju vždycky tuze rád.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2017

Michael Schenker po natočení alba Walk on Water v roce 1995 UFO opustil, tandem Mogg a Pete Way však nelenil a začal skládat materiál na další desku. Angažovali matadora Aynsley Dunbara - bubeníka, který své kvality předvedl již mimo jiné u J. Mayalla, F. Zappy či Whitesnake a roli kytaristy převzal Američan George Bellas, multiinstrumentalista a skladatel, jež později nahrával desky třeba s Magellan či Ring of Fire. Tehdy však začínajícího umělce dohodila vydávající firma Shrapnel. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou – zpěvákovi a baskytaristovi vytrhla trn z paty, neboť ti již nemuseli složitě hledat vhodného kandidáta na tento post a Bellas si vytvořil výbornou selfpromotion kampaň před rockovým publikem. To se hodilo, neboť firma v roce 1997 vydávala jeho první instrumentální album.

Jelikož se Michael Schenker stal spolumajitelem značky UFO, nemohli výše jmenovaní hudebníci hotové písně pod tímto názvem bez jeho účasti vydat. Proto se uskupení pojmenovalo jednoduše Mogg-Way.

Nutno říci, že George Bellas se role sólového kytaristy zhostil dokonale a to do té míry, že Schenkera plně zastoupil a nahradil. Na desce je podepsán překvapivě pod sedmi písněmi. Má sice trochu jiný styl hraní, tehdy odkazující na Y. Malmsteena (což je znát třeba v Gravy Train) nicméně ve většině songů zachovává klasickou atmosféru UFO. Je to axeman každým coulem, v nahrávkách pulzuje jeho kytara každou sekundu ve všemožných variantách, v určitých okamžicích je slyšet ve třech stopách najednou :-) Povedené písně oblékl do bohatě vyšívaného a slušivě moderního heavy kabátu. Někteří ufologové nemohou jeho stylu přijít na chuť, já tyto negativní pocity nesdílím, ba právě naopak. Důležité pro mě je, že jako celek vše působí velmi svěže a povedeně.

Deska je pestrá, najdeme tu balady Save Me From Myself či Spell on You, instrumentálku Totaled, kde Bellas vypouští páru, dvě dřevní hard rockové flákoty podobající se v základu Rolling Stones – House of Pain a It´s a Game, až speedovou jízdu Gravy Train, úvodní temnou středně tempou Change Brings a Change s procítěným zpěvem a ponurými klávesami či těžkotonážní a valivou Fortune Town. CD obsahuje i další cover UFO - tentokrát byla vybrána Mother Mary, kde si zazpíval společně s Moggem i Tony Martin.

Nahrávka vznikla v Sound Temple studiu v Kalifornii, jehož majitelem je James Murphy, kytarista Testament, Cancer či Death. Na desce si vzal na starost zvuk basy, kytar a kláves, částečně se podílel i na výsledném mixu nahrávky. Nutno však podotknout, že zvukových kvalit CD Walk on Water se dosáhnout nepodařilo.

Nechtěl bych tu vyvolávat sáhodlouhé diskuze o tom, zda toto dílo zveřejňovat v profilu UFO či nikoliv. Dle mého názoru to je klasická řadová deska UFO, která vyšla pod jiným názvem jen z právních důvodů. Přesto jsem tento krok s vedením konzultoval.

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Spooky Tooth - Spooky Two

Spooky Tooth / Spooky Two (1969)

horyna | 5 stars | 18.04.2017

O existenci jakýchsi Spooky Tooth jsem donedávna neměl sebemenší tušení. Na jejich stopu mne přivedl kolega Balů, ve spojitosti s kytaristou Foreigner, Mickem Jonesem. Zájem, který jsem v té době (cca před rokem) projevil byl pramalý, až náhoda a energické přehrabování se v konci 60. a začátku 70. let, tedy v době, kdy vznikala "ta nejlepší produkce" a kapely rostly jako houby po dešti, zapříčinily, že jsem v plné míře objevil i tyto velikány.

Krásně vyvedený remaster s boží fotografií na přebalu a kvalitní zvuk plně podtrhly mé očarování, pramenící z této desky. S. T. jsou jiní než jejich souputnící, mají v sobě zdravou neurvalost, drsnost a velkou energetickou hodnotu, znějí variabilně a značně progresivně. V kapele je zakořeněn konec šedesátých let v kapkách psychedelie. Dokáží napsat originální kompozice, které (mně osobně) padly okamžitě na míru. Harrisonův drsný vokál a Wrightův (hughesovský) výškáč k sobě perfekně pasují, nejfantastičtěji pak v energické vzpruze Evil Woman (tu znám jako cover od Quiet Riot, kde druhý vokál zpíval právě Glenn Hughes).

Album jsem si zamiloval celé, tak jak ho pánové zkonstruhovali. Waitin' For The Wind mě drapla okamžitě, refrén je geniální, ovšem z dvojky Feelin' Bad proudí emoce ještě silněji, vokály jsou parádní a akustiky nádherné. Soulová I've Got Enough Heartaches jde ve svém poselství ještě dál a "přečůrá" i podobné atmosférické poklady od Free, nebo Led Zeppelin. O E. W. jsem se už zmínil, pak je tu opratě držící temnota Lost In My Dream a Spooky Tooth se dotýkají nebes.

Melancholicky vyvedená harmonika, krásný kytarový tón a Harrisonův dobyvačný vokál, to je kompozice That Was Only Yesterday, dýchající koncem parního letního dne konce šedesátých let. Better By You, Better Than Me proslavil další známý cover, tentokrát z repertoáru Judas Priest, originál je ovšem daleko zajímavější, vyzrálejší a hlavně mnohem procítěnější. Hangman Hang My Shell On a Tree se loučí s koncem předchozího desetiletí v slzách.

Tak a teď honem na další Spokáče, cítím, že se z nich dá vytřískat mnohem víc a doma tak postavit další výbornou diskografii.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Spooky Two
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

UFO - Walk on Water

UFO / Walk on Water (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2017

Neuvěřitelné. Michael Schenker přišel po 16 letech, zasunul jack do zesilovače, kytaru rozpálil do běla, nahrál nejlepší desku UFO za uplynulých 16 let, poté zabalil kufry a zmizel, aby se za dva roky vrátil a teprve odjel k desce turné. K tomu se sešli a zdatně mu sekundovali ostatní hudebníci z období největší slávy této kapely. To byl opravdu comeback ve velkém stylu !!!

Esence toho nejlepšího z hardrocku made in UFO - ve skladbách nacházím to, co mi chybělo na posledním pro mě poslouchatelném albu s názvem Mechanix: tu živelnost, chemii mezi muzikanty a nadšení ze hry. Naprostými top skladbami jsou pro mě Darker Days a Dreaming of Summer nebo Venus s parádními klávesami.

Produkci desky svěřili UFO starému známému Ronu Nevisonovi a o mastering se postaral slavný Doug Sax, díky němu zní deska naprosto luxusně, dynamicky a vzdušně s minimem komprimace, což již bylo v tomto období nadstandardem. Naměřeno DR11.

Moc nerozumím zařazení coverů Doctor, Doctor a Lights Out. Asi pro nové fandy, kteří původní verze neznali.

» ostatní recenze alba UFO - Walk on Water
» popis a diskografie skupiny UFO

UFO - Mechanix

UFO / Mechanix (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 18.04.2017

Vzácně vyrovnaná kolekce songů, kterou vrhli do oběhu UFO v roce 1982 pod názvem Mechanix. Poctivý hard rock, který v pohodě držel krok s tehdejší britskou špičkou hard & heavy žánru. Album je silné jako celek, má parádní zvuk, na druhou stranu tu není takové to živočišné jiskření nebo taková skladba, o které by člověk po dvaceti letech řekl: „Jo, to je ta skladba z Mechanix!" Obal mě vyloženě odpuzuje, ale do hodnocení to nijak promítat nebudu.

Toto album tehdy dosáhlo na 8 příčku UK albové hitparády.

» ostatní recenze alba UFO - Mechanix
» popis a diskografie skupiny UFO

Still Life - Still Life

Still Life / Still Life (1971)

Snake | 4 stars | 17.04.2017

CD Vertigo - REP 5100, Repertoire Records - REP 5100 /2006/
This 2006 re-issue is a limited edition with only 3000 copies pressed. It comes in a gatefold replica with a fold-out poster, with the other side of the poster having liner notes written by Chris Welch.

Limitovaná edice v počtu 3000 kusů ? Tož se na ni podívejme :

Rozevírací mini vinyl replika z lesklého tvrdého papíru, s růžovými květy a malým logem Still Life na "titulce" a lidskou lebkou vzadu. Jedno z "křidélek" ukrývá složený booklet, druhé obálku se samotným kotoučkem. Je to pěkný kousek do sbírky, který si v ničem nezadá s podobně balenými produkty italských Vinyl Magic, nebo AMS a tak si mnu tlapky radostí a vrním spokojeností.

Šest skladeb, jednačtyřicet minut dobového, lehce psychedelického a především klávesově orientovaného hard/prog rocku. V bookletu cédéčka se píše o inspiraci kapelami Deep Purple, nebo Uriah Heep, ale já tu slyším i stopy souputníků Beggars Opera, či Cressida. V tomto případě však bez jediného kytarového sóla, vše je podřízeno masivnímu a dominantnímu Hammond organu Terryho Howellse. Ten se představuje jako dokonalé "druhé já" pánů Lorda a Hensleye, servíruje nám hotové klávesové hody a garantuji vám, že milovníci tohoto nástroje si tady přijdou opravdu na své.

Trocha kytary, flétnička a procítěný vokál, zprvu se to tváří jako selanka. Jenže sotva se v čase 2:40 ozve baskytarové tata tata tata tata a připojí se Hammond organ v pěkném, melodickém sóle, zaplaví mě vlna euforie. A jestliže mě první dvě pecky dokážou rozehřát na provozní teplotu, teprve úderem osm minut dlouhé October Witches to dostává ty správné grády. Netvrdím, že je tu všechno dokonalé. Občas to zaskřípe a především druhý hlas sem tam "zatahá za uši". Na druhou stranu to zní velmi autenticky a nahrávka - v některých pasážích opravdu surová - překypuje nespoutanou energií. Doba vzniku z ní přímo dýchá a zvuk ? Ten je výborný.

Skladby se nahrávaly v druhé polovině roku 1970, samotné album pak vyšlo u progresivně zaměřeného labelu Vertigo v roce 1971. Doba téhle hudbě přála a podobně orientovaných kapel přibývalo, jako hub po dešti. Některé zazářily, jiným se podařilo aspoň nakrátko uchytit a další - a to je případ i Still Life - zapadly, aby se z nich po několika desítkách let zrodil kult. Inu, osud...

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

Pegas | 5 stars | 16.04.2017

Kdysi jsem měl tuhle desku na kazetě a hodně se mi líbila. Trvalo ale spoustu let, než jsm si konečně pořídil CD. Už jsem si to po těch letech zase několikrát poslechnul a zase v tom lítám. Tohle je úžasná deska a zvuková lahůdka.

Začátek So Far Away je ještě takový nevinný, ale už ten dobře zní. Money For Nothing je jedna z nejznámějších skladeb Dire Straits, sice notně ohraná, ale v rádiích už slyšet není, takže zase potěšila. Nejrockovější skladba na desce a dosud jsem ani nevěděl, že spoluautorem je Sting, který zpívá i doprovody. Walk Of Life je snad ještě ohranější, taková popůvka. Ale pak přichází ta lepší část desky. Your Latest Trick, typická svým saxofonem, a hned na to křehká Why Worry, která je zakončená hezkým instrumentálním závěrem. Zvukomalebná Ride Across The River je zároveň velice atmosférická, plná netypických zvuků a efektů a celkově moc příjemná skladba. Spíše akustická The Mans's Too Strong je zajímavá tím, že místo refrénu tu nastupují dramatické a proti zbytku písně výrazně hlasité výbuchy nástrojů. One World má zase tvrdší rockovou podobu a na závěr velkolepá a hodně smutná pecka Brothers In Arms.

Deska je po instrumentální, skladatelské i zvukové stránce výtečná, všemu samozřejmě vévodí charakteristická Knopflerova kytara a jeho zpěv, ale výborně zní i rytmika a klávesy. Tomuhle říkám hudební zážitek.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Tangent - The World That We Drive Through

Tangent / The World That We Drive Through (2004)

john l | 5 stars | 16.04.2017

Druhá deska projektu/kapely Tangent, The World That We Drive Through, směřuje ve šlépějích dnes už legendárního jazzrockového debutu The Music That Died Alone. Působí rafinovaněji, méně přehledně a jazzověji, dýchá muzikálnějším a poslouchatelnějším dojmem. Zkrátka jazzrock vysoké školy umělecké. Třeba druhá Skipping The Distance, ta je nápady tak napěchovaná, že by klasickému metalovému spolku vyzdobila celé album. A závěrečná suita A Gap In The Night představuje model toho, jak v jazzu pracovat s atmosférou, aniž by musela být popřena instrumentální stránka skladby. Výborná kapela, výborná deska.

» ostatní recenze alba Tangent - The World That We Drive Through
» popis a diskografie skupiny Tangent

Pogues, The - The Best of The Pogues

Pogues, The / The Best of The Pogues (1991)

tykeww | 4 stars | 16.04.2017

Jak hodnotit bestofku a proč vlastně?
V případě The Pogues je dobré pozastavit se u kontextu roku vydání. Skupina byla v totálním rozkladu, kdy Shane MacGowan uvízl v alkoholovém pekle. Před mikrofon se měl naštěstí každou chvílí postavit flétnista Spider Stacy, který Shanea dokázal solidně a se vší ctí nahradit a existenci kapely tak zachránil.

Samotná bestofka je uspořádána kvalitně a určitě by mohla sloužit coby dobrá placka pro někoho, kdo Pogues nezná, ale chtěl by zjistit, co jsou zač.

Tedy já bych jako skladbu číslo jedna hodil rozhodně jinou písničku, než Fairytale of New York - "romantický" duet by se naopak hodil až na samotný konec. Bylo by lepší odpálit to nějakou rozjetou dupárnou, třeba If I Should Fall from Grace with God, která tu chybí úplně (což je veliká škoda). Ale to je tak jediná výtka, která mě napadá. Jinak je tu vše podstatné, co Pogues do roku 1991 napsali. Sympatická je fanouškovská raritka v podobě irské lidovky, zahrané společně s legendárními The Dubliners.

» ostatní recenze alba Pogues, The - The Best of The Pogues
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Moore, Gary - Power of the blues

Moore, Gary / Power of the blues (2004)

john l | 3 stars | 16.04.2017

Tedy tuhle desku bych s klidem doporučil. Garyho nemám zmapovaného nijak zvlášť systematicky - většinou jsem nakupoval to, co bylo na krámě, ale s tím, co mám, jsem spokojenej.

První Power of the Blues je dnes už klasikou, There's a Hole ohromí krásným Mooreoým tónem, jdoucím doprotivky k hrubému protagonistovu zpěvu. Za pozornost ještě stojí pumpuující Tell Me Woman, That's Why I Play the Blues, při té se krásně lenoší, rozechvělá kytara v Memory Pain a zadumaná Torn Inside.

Garyho syrové bluesové pojetí nemůžu poslouchat pořád, ale do nečasu a sychravých dnů zapadá bezproblémově.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Power of the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

horyna | 0 stars | 15.04.2017

DVD From Here to Infinity

Dnešek byl vybral jako ideální den na zhlédnutí disku č. 2 - dvd zachycující přípravy nového alba Infinite. Prvotně jsem absolutně neuvažoval o pořízeni dvoudiskové edice, ale v den objednávání mě to přemohlo a zatoužil jsem vidět staré pány v akci ve studiu. Jsem spokojen nad očekávání a rázem si uvědomuji, že jsem neměl ani tucha, jak onen Bob Ezrin vlastně vypadá :-)

Jako hlavní principál procesu nahrávání se představuje Roger Glover (takový nenápadný dirigent), samozřejmě s důležitým Ezrinovým slovem a Gillanem opodál, který do toho také občas rád promluví. Zde ještě více než kdy jindy vyniká kapela jako soubor zdatných instrumentalistů a silných individualit. Z Dona Aireyho čiší dobrá nálada a zadostiučinění, že i on dostává na této nahrávce hodně prostoru. Při vizuálním kontaktu zkoušeného materiálu se rázem člověku dere na mysl, jak ceněný je přínos Stevea Morse, pracujícího ve prospěch celku, ale přesto velkého profíka s vlastním úsudkem, zkušenostmi i technickou vybaveností.

Studiový materiál je prostřídán i záběry z minulosti ve vzpomínkách na R. Blackmorea a Jona Lorda, ke slovu se dostane dokonce i chvilkový kytarový "náhradník" Joe Satriani.

Jde o 96 lahodných minut, strávených ve společnosti kapely, jež kdysi psala dějiny rockové hudby. Sondáž procesu a záznamu jejich dost možná posledního společného výtvoru, který v těchto dnech ocení především staromilec a tradicionalista, však časem nabude jistě podstatnějšího významu.

Samozřejmě bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Haken - Affinity

Haken / Affinity (2016)

steve | 4 stars | 15.04.2017

Není možná? Chci zakřičet, Haken to dokázali! Za nejambicióznějším a momentálně i mým nejoblíbenějším albem The Mountain vidím problém podobenství s jinou prvoligovou progresivní produkcí starších zaběhaných kapel, stejně jako zbytečně na album napasované, vykřičené metalové úryvky. Je poznat, že s Affinity se kapela poučila a většiny neduhů z dřívějška se ráčila vyvarovat. Po Dream Theater a Pain of Salvation ani stopy, bohužel ani po Gentle Giant (ti jediní slušeli) a Haken jakoby dorostli a dozráli na úroveň jim podobným, kam už zaslouženě patří.

Drsné metalové sféry minimalizovali, kreativita je všudypřítomna a nepotopitelná Haken-melodika znovu sklízí své ovoce. Symbolem toho stavu jsou poslední čtyři skladby alba, to jsou Haken kteří se nebojí, experimentují, plně se otvírají k novým obzorům a oplývají silou překvapivých momentů. Zajímavou cestu si razí i skladba 1985, vzácné retro s příchutí jedné epochy, kde elektronické bicí mají vedle "těch" kláves nesmazatenou pozici. Každá skladba je stvořena vtipně a vychytrale, přesně podle měřítek dnešní moderní progresivní produkce. Jediné, čeho se mě dostává v menší míře než v minulosti, jsou výraznější, hitově aktivační nápady. Proto ode mne dostanou poslední Haken známku stejnou, jako v minulosti - tedy čtyřku.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken

Renaissance - Renaissance

Renaissance / Renaissance (1969)

| 5 stars | 15.04.2017

Angličtí Renaissance po sobě zanechali tři výrazné hudební odpovědi. S vokalistkou Annie Haslam vytvořili famózní alba Scheherazade And Other Stories a Turn of the Cards, se zpěvačkou Jane Relf zase vysoce klasicistní desku debutovou. Ta se nese v na žánrové vlně classical rocku a partnerem Jane u mikrofonu je její bratr, Keith Relf.

Muzika, poznamenaná doznívajícími šedesátými léty, je zde ale plně akceschopna do kterékoliv doby a její vážnohudební nápaditost za sebou nechává několik famózních děl následujících deseti let. Jak už jsem prozradil, vokální party jsou zde rozděleny ve dví a o vzrušení nejen instrumentální je tedy parádně postaráno.

Pětka vyzrálých skladeb se může pochlubit jednak silným zvukem končící epochy, krystalicky čistým pianovým úhozem Johna Hawkena i jazzovým feelingem bubeníka Jima McCartyho. A aby té klasiky nebylo málo, často zaslechneme citace Chopina a dalších velikánů staré doby. Když k tomu přibalíme vznešený, historicky dýchající přebal, dostaneme jedinečné dílo jak svým významem, tak hlavně náplní.

Přátelé, kapelu Renaissance si nenechte rozhodně ujít, jde o jeden z vůbec nejosobitějších spolků v celých hudebních dějinách.

» ostatní recenze alba Renaissance - Renaissance
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Platypus - Ice Cycles

Platypus / Ice Cycles (2000)

john l | 4 stars | 14.04.2017

Pro desku Ice Cycles platí podobné přívlastky jako pro debutní fošnu Platypus. Kapela pokračuje v tom, co jí jde nejlíp - v jazz rocku explozivního střihu, v němž souhra čtyř osobností dokonalé technické vytříbenosti předvádí své nadání v lehce odlehčeném jazzovém stylu. Na jejich harmonicky modulovaném pojetí nejde nic kritizovat, virtuozní charakter a dobře poskládané refrény jim celkem žeru. A závěrečná Yoko, instrumentálka space jazzové turbulence, je úžasná. Tuhle kapelu doporučuji každému, kdo je utahaný současnou hudební produkcí ve, které se jedna banda podobá druhé, a zbustrovaný zvuk ho dokáže leda tak naštvat.

» ostatní recenze alba Platypus - Ice Cycles
» popis a diskografie skupiny Platypus

Beggars Opera - Act  One

Beggars Opera / Act One (1970)

horyna | 5 stars | 14.04.2017

Při jedné z procházek Bontonlandem mě prásknul do očí parádní obal jakýchsi Beggars Opera. Netušíc o co jde (beztak o nějakou starou vykopávku) jsem zariskoval a desku přibalil k dalšímu nákupu. Jaká to šlast (neříkal to purkmistr v hurvínkových strašidýlkách?) laskala tenkrát i dnes sluchovody mé.

A o co vlastně jde? O stařičký, velmi nápaditý rock, chcete-li classical rock, v hóódně zběsilém tempu, organizovaný a dirigovaný Alanem Parkerem zpoza černobílých klapek. I když se jedná o debutní nahrávku, mám pocit, jako bych slyšel léty zaběhanou a větrem ošlehanou zkušenou kapelu, která na nás útočí pěkně zhurta. Ale dokáže v pravý moment i ubrat plyn a přesto, že se hodně hraje, když skrze progové mraky probleskne pevný hlásek Martina Griffithse, je o nadstavbu postaráno.

Do skladby Raymond's Road kapela nacpala Strause, Mozarta i Griega (jestli se nepletu) a vše do sebe zapadá a drží přesně jak pánové potřebují. Vskutku radost poslouchat, stejně jako dva plnohodnotné rockovější bonusy.

Pokud máte rádi inteligentní rockovou hudbu, která si ráda vypůjčí pár not od starých mistrů a zasadí je do eruptivní klávesové hry (podstatně rozdílné oproti té, jakou produkovali např. ELP), pokud máte rádi zvuk, který ctí výborné nazvučení všech nástrojů, potom vás deska potěšit prostě musí. 4,5*

» ostatní recenze alba Beggars Opera - Act One
» popis a diskografie skupiny Beggars Opera

Bond, Graham - Mighty Grahame Bond

Bond, Graham / Mighty Grahame Bond (1969)

vmagistr | 2 stars | 13.04.2017

Ostrovní elektrické blues se na přelomu 60. a 70. let těšilo v euroamerickém okruhu vcelku slušné popularitě, přičemž nahrávky z té doby nastartovaly nejednomu hudebnímu dělníkovi plodnou (občas i dodnes trvající) kariéru. Ne tak Grahamu Bondovi. I když měl ze stylotvorných Graham Bond Organization dobře našlápnuto, jeho dvě sólové desky, nahrávané při Bondově pobytu v USA, vcelku (a asi i po právu) zapadly. Doba přála kapelám s tvůrčím přístupem a skladatelským potenciálem, samostatně stojící hammondkový solitér se ve dravé bluesové konkurenci ztratil jako kapka v moři.

Přitom sestava, kterou si Bond pozval do studia pro natočení svého druhého sólového alba, nazvaného Mighty Grahame Bond, rozhodně měla potenciál. Kytarista Harvey Mandel stál sice teprve na začátku své interesantní kariéry, rytmická sekce Harvey Brooks/Eddie Hoh už ale měla za sebou pár slušných zářezů. Sám Bond zůstal tentokrát při nahrávání věren klávesovým nástrojům, těch několik málo saxofonových partů obstaral studiový muzikant Frank Mayes.

Pokud nemáte rádi ten typický valivý zvuk hammondových varhan, tahle deska nebude nic pro vás. Bond se (coby autor všech nahraných skladeb) nijak neomezoval a svou tvorbu tentokrát postavil hlavně na nich. Asi jedinou výjimkou je mellotronový slaďáček Walk Into Me - výborná skladba s procítěným šéfovým zpěvem. Za zmínku určitě stojí i otvírák Water, Water s výraznou basovou linkou a klasicistně laděný kousek Baroque. A vlastně ani takové Pictures in the Fire nezní špatně - jen varhany, zpěv a dusivá atmosféra. Mandelova kytara dostala asi nejvíc prostoru v klasicky znějícím blues Magic Mojo, ale ani tady není pro Bondův varhanní buldozer důstojným soupeřem. Mistr si asi pohlídal, aby byl na desce hlavní atrakcí jen on sám.

Suma sumárum tu máme na hammondkách postavené album, které díru do světa neudělalo v době svého vydání a neudělá ji ani dnes. Pokud vás klávesové blues se špetkou soulového koření přitahuje, třeba vás tenhle Bond chytne. Pro ostatní asi doporučuju nastražit uši spíš u dvou desek Graham Bond Organization - to nejzásadnější z mistrovy dílny se odehrává právě tam.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - Mighty Grahame Bond
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

horyna | 5 stars | 12.04.2017

Kapely, působící na hudební scéně několik desetiletí, to měly a budou mít s přijetím své nové desky vždy nesmírně těžké. Tíživému srovnávání aktuálního materiálu s důležitými nahrávkami většinou první (bývá to i ta nejpodstatnější) etapy se nevyhne žádný rádoby kritik (šťoura), obzvláště pak, když byla alba dané kapely nesmírně důležitá pro rozvoj stylu či hudební oblasti.

Deep Purple jsou jednou z těch nemnoha kapel, které zmíněná porovnání provází celý život a jejichž členům už několikrát patřičně znepříjemnila život. Asi to k tvorbě muziky bezpodmínečně patří, ale osobně si nemyslím, že je natolik podstatné, aby se tímto tak často zabývalo tak velké procento posluchačů, kteří budou na úkor současnosti neustále porovnávat neporovnatelné. Navíc, když se zrovna u D. P. vystřídalo několik muzikantských osobností a kapela sama prošla různými stádii hudebního vývoje ať už ve svých řadách, nebo byla součástí měnících se okolních procesů.

Ti praví a veskrze spíše nekritičtí fandové kapely ocení, že naše pětice, které táhne na sedmdesátku, je ještě schopna v sobě najít dostatek chuti k dalšímu komponování nového materiálu a návštěvě studia. To, že nakonec vyšla, dnes už předposlední kolekce Now What, jejíž přípravy nakonec vyústily v osmiletý albový odstup, byl pro mnoho oddaných zástupců malý zázrak a nevelké procento bláhových už jen ve snech očekávalo ještě další albový zásek. Chci tím upozornit, že nic takového se stát nemuselo a je kapele ke cti, že v nastolené odvaze pokračuje i v těchto dnech. Je tedy pochopitelné, že avizované velké poslední turné přijít muselo, nikdo tu nejsme navěky a tudíž se sluší poslat kapele velké díky i za jejich nové album.

A jaká tedy je dvacátá nahrávka nehynoucích otců hard rocku Deep Purple? Když byl k minulé nahrávce povolán matador Bob Ezrin, v hlavách většiny hudebních zanícenců vyvstala otázka, kam asi jeho ruce nasměřují tok myšlenek a konečný sound oné desky. Od člověka nedělitelně spjatého s tvorbou Pink Floyd nemalé procento přísedících očekávalo dotažení výsledného soundu k větší barevnosti a mohutnějším proporcím. Dnes dobře víme, že se tak rozhodně nestalo. Před čtyřmi lety tedy nikoli, ovšem nahrávka nová nese daleko větší otisk tohoto génia a onu zvukovou fatálnost, bombastičnost, nebo řekněme celkově masivnější hudební stěnu dává kategoricky na odiv.

Můj osobní názor a tedy i verdikt na týden starou nahrávku, která po zhruba šesti lekcích strávených v její společnosti pomalinku, ale vcelku úměrně s každým dalším poslechem narůstá směrem vzhůru, k podstatnější spokojenosti i zadostiučinění, je následující:

První píseň, pojmenovaná Time for Bedlam (byla vybraná i jako pilotní singl a zcela po právu) nakopne desku hodně vysoko. Okamžitě zaboduje masivní zvukový zábal, nasazení celé kapely, Morseova přesně sázená kytarová sóla a bezchybný Gillanův přednes. Skladba má dostatečný tah, drapne vás a nechce pustit.

Při druhé Hip Boots si už řeknete, že zmiňované zvukové ošetření je sice průrazné a muskulaturní, ale tento sound trpí přílišným přebasováním celku, ve kterém občas zaniká Morseova kytarová práce. Roger Glover je hlavní dirigent v těchto místech a jeho akord řídí trošku funkovější skladbu druhou. Tady je vícenásobný poslech potřebný a osvěžující.

All I've Got Is You přináší zvláštní, novou romantickou stopu mezi D. P., vynikne spojení precizní rytmické dvojky Glover/Paice, ale každý, ať už Airey nebo Morse přidává kus svého a skladba prezentuje týmového ducha souboru.

Čtvrtá One Night in Vegas se touží vrtnout úplně jinam, hlavní slovo dostává Donova hammondová (klávesová) souprava, jazz si tu tyká s rockem, zaslechneme i klasickou citaci (v klavírní stopě), každopádně jde o příjemné osvěžení. Gillan pěje stejně kvalitně jako před deseti či dvaceti lety - můžeme jenom hádat, kolik procent si přičte studiová technika. Kdo slyšel zpěváka v posledních letech naživo, ví, o čem mluvím.

Písni Get Me Outta Here jsem zatím na kobylku nepřišel, aneb co tím chtěl dotyčný básník vyřknout? Sabbatovské tempo a zvláštně zkreslované bicí, klávesy? Ano, jde o raritu, ale k tvorbě D. P. mi prostě nesedí, je to podobně temné jako Abandon, ale... Zatím jasně neslabší článek.

Druhou stranu otevře tajemná a pomalejší záležitost The Surprising. Konečně pocítíme i Steveovu akustickou ruku, navíc Gillan je naprosto božský, tady mu zbaštíte každé slovíčko. Píseň má zajímavou stavbu, provází ji zvláštní atmosférická aura a kouzelné Paiceho hračičkaření. Airey vloží do svého sóla část Orientu a rázem vám vyplaví jednu z nejlepších věcí alba.

Johnny's Band také nezní úplně jako Párpl, ale to rozhodně ničemu nevadí, jde o pohodovou koncertní jistotu s opět dominantním Rogerem a dostatečně sólujícím Morsem.

Osmá On Top of the World nezaujme ihned, jedná se o typickou skladbu novodobých D. P., podobné najdeme na Rapture... i Purpendicular. Šťavnatá rocková píseň a další sázka na jistotu.

Birds of Prey silné ambice nepopře, její vnitřní pnutí vytváří zajímavý kytarový riff, netypické vzdušné klávesové rejstříky (kde jen jsem podoné slyšel) a mašinkami parádně zmutovaný Ianův hlas. Napětí jí slušně pulzuje a Morseova sóla působí krásně dozdobovacím charakterem. Atmosféricky akustická vložka v její půli zvukově zalahodí a skladba absorbuje vývoj i progresivní tvary.

V případě poslední věci se jedná o doorsovský cover Roadhouse Blues, který v podání Gillanovců dostává solidní hitový náboj a svým energetickým poteciálem dokáže originál nenápadně přečůrat. Ovšem je také nad slunce jasné, že největším hitem alba je cover verze.

Srovnávat tuto nahrávku s těmi "jedinečnými" Párply tedy nebudu, ale na maximální ohodnocení (co se týče pouze složky hudební) to prostě není. Předešlá kolekce určitě byla silnější v kramflecích a oproti letošku mi připadne zajímavější, variabilnější, nástrojově barevnější a bohatší, nepochybně pak i kreativně vyzrálejší.

Infitite je spíše sázka na jistotu, ale přesto všchno se ale v její přítomnosti cítím příjemně, dodaná vnitřní náplň mě veskrze baví (sice neohromuje, ale rozhodně se o žádnou nudu nejedná), jde o mou po léta vysoce oblíbenou kapelu, jejíž sympatické a pohodové instrumentální machry mám tuze rád a k dobru připočtu i to, že v požehnaném věku dělají svým fanouškům stále velikou radost. Velice dominantní čtyři a čtvrt ze srdce rád zaokrouhlím vzhůru.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Dream Theater - Images And Words

Dream Theater / Images And Words (1992)

EasyRocker | 5 stars | 12.04.2017

Kdysi pro mě představovali Dream Theater téměř posvátné sdružení. Dlouho jsem měl ve sbírce jen kultovní Scenes from a Memory, jehož neuvěřitelná kvalita mi bránila si vůbec něco dalšího od divadelníků pořídit, abych se náhodou nezklamal. Pak se ledy prolomily a já postupně začal jejich starou tvorbu prozkoumávat.

Pull Me Under začíná Petrucciho skvostným vybrnkáváním, postupně se přidává Portnoy a Moore navěšuje své klávesové střípky, zařádí si i v závěru. Objevují se tvrdé riffy a LaBrie ukazuje poprvé v historii na albovém prostoru nový přínos svého hlasu s mamutím rozsahem - není divu, Geddy Lee se přímo nabízí jako pravzor a přirovnání k moderní verzi Rush byla na denním pořádku. Krásně, křišťálově melodicky vystavěná první skladba se možná překvapivě stala hitem.

Another Day byla jako singlový hit zamýšlena a tomu odpovídá její nadýchaný, křehký, baladický obsah. Petrucciho plačtivé tóny jsou dokonale namíchány s Mooreovými temnými plochami a lehce je ovanul LaBrieho působivý zpěv a lahodný hostující saxofon.

Take the Time je pilnou přípravou na divadelnickou profesuru. Moore halí vše v okolí do klávesového temna, přichází Portnoyův bicí pochod, podporovaný metalovými kytarami. Sledovat bubeníka při jeho tempových změnách, na které profesorsky důkladně reaguje LaBrie a parádně vkomponované zvukově samply, mi vždycky rozehřívalo srdce. Je to sice akademismus, ale ještě i pořádný kus hudebního citu a kumštu, skládat a řadit části s mírou a noblesou, což si myslím, dnes pánům trochu proteklo mezi prsty. Už jen refrén vás bezpečně vynese do oblak a budete si ho hulákat až do rána.

Další mou dávnou trefou do srdce je Surrounded, nostalgie a láska, jejíž jas nebledne ani dnes odpoledne. Jemně laděný klavírní začátek v Mooreho režii s parádním LaBriem rozehrávají tohle krásné představení, ano, tohle je jakási postmoderní verze Rush, nabitá ohromným melodickým citem a nábojem. Vrstvící se melodie se odívají až do synthi-popového kabátku, vše ale dokonale graduje a odsýpá, Portnoy ale pořádně zneklidňuje terén. Refrénový výbuch s Mooreovým řáděním za klapkami mě napumpuje adrenalinem lépe, než sólo výstup na ká dvojku, a závěr se velebně přenese do míru.

Metropolis part 1 - The Miracle and the Sleeper začíná těžkotonážní kytarovou smrští, která rázně odpovídá těm, kteří se ptají, kam že se to na I & W vlastně poděl metal, do osudové sekanice vplouvá jako nesmiřitelný kazatel osudu LaBrie. Tohle jsou patentní, stoprocentní DT, za které jsem kdysi bojoval a umíral. Duše a pilíř alba je logicky technicky nejnáročnější, přesto v úžasu nad tou invencí a bohatostí nápadů jen kroutím hlavou, což je věc, která mi u nich v posledních letech více než schází. Devět minut krásy je hlavně přehlídkou kytaristy, všech pět členů je tu ale telepaticky propojeno.

Under a Glass Moon má dramatický, temný, nekompromisní začátek, po klávesách přichází klopotný rytmus bicích a těžké, znovu metalem pořádně poučené Petrucciho krupobití. Tempo se mění mockrát, přesto pánové stále tasí čerstvé, svěží melodie a harmonie, až mě přechází sluch. Krásnou daň si tu vybral i LaBrie a zlom do popové sloky s chemicky načichlou rytmikou je stále stejně živočišný a krásný. Konec je ovšem kovově pravověrný. Wait for Sleep je temným klavírním kouskem hlavně s Mooreovými krasomalbami, je tu vynikající podání LaBrieho a lehký jazzový názvuk.

Závěr patří proslulé Learning to Live, spolu s prvním dílem Metropolisu hudebnímu jádru alba. Začátek opět patří neprostupným Mooreovým stěnám a mimo jakoukoli kontrolu běsnícímu Portnoyovi, s lahodným vystoupením Myungovy basy se tep skladby zklidní, napájen životodárným LaBriem a Petrucciho zpěvnými sóly a vyhrávkami, aby dospěl poprvé k vrcholu. Pak přichází neústupný a neprostupný souboj Petrucciho a Moorea. Jen LaBrie trochu zkrášluje představení v temné taktovce, proložené citlivým drnkáním čisté kytary a poté fantaskně vedeným sólem, kde se bratrsky setkaly opět struny s klapkami. Závěr je vůbec ve velké Mooreově režii a až zpětně si uvědomuju jeho obrovský přínos i na "Awake". LaBrie donese svým zpěvem skladbu až ke druhému vyvrcholení, skladbu ale ještě v úplném finále unáší vichr bicích a kláves až do fadeoutu...

První album s Jamesem LaBriem má pro mě dodnes neotřesitelnou pozici startu jejich zlaté éry, která u mě skončila někdy po Six Degrees... Uvolněná, lehká deska, která byla přirovnávána k Rush, přestože nezapře jasné metalové kořeny. Plný počet už jen za první díl konceptu Metropolis, jehož pokračování je pro mě osudovou deskou. Ten hudební motiv už tam je a stále láká k objevování.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Police - Zenyattà Mondatta

Police / Zenyattà Mondatta (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 12.04.2017

Chtěl jsem se o této desce více rozepsat, recenzent copeland však již to podstatné řekl za mě. Přidám tedy jen pár slov o tom, jak to slyším já.

Rozdílů oproti předešlým postupům vzniku písní mnoho není. Firma A+M Records hudebníky poprvé zlomila a zaplatila jim na měsíc studio Wisseloord v Holandsku, kde s Nigelem Grayem desku spáchali. Jo, téma daně – to byl problém i tehdy. Sting a Summers se z tohoto důvodu raději přestěhovali do Irska a V Anglii krom benefičních koncertů raději nehráli.

Nicméně, je čas přejít k obsahu CD. Ač je tu pár písní s líbivým refrénem (Don't Stand So Close To Me, De Do Do Do, De Da Da Da či Man In A Suitcase), žádná nesklouzává do popové podbízivosti. Celkově jsou na syrové, dynamicky rockové kostře basy a bicích umně zavěšeny novovlnné party kytar a to vše je dopepřeno vlivy reagge, jazzu a ska.

O jednotlivých písních se nemusím blíže rozepisovat, protože jsou vzácně vyrovnané. Mnohokrát jsem je poslouchal a vychutnával si jednotlivé party tu bicích, tu basy nebo kytary a zpěvu. Ač je nahrávka na první poslech pohodová a zahraná levou zadní, při bližším zkoumání je znát neuvěřitelně precizní hráčská technika.

Nejoblíbenější songy: repetitivní Voices in my Head, dravá a energická Driven to Tears, instrumentální Behind My Camel, experimentální Shadows in The Rain či technická a precizní The Other Way Of Stopping.

Zvuk je neskutečně čitelný, dynamický (naměřeno DR15) a prostorový. Nahrávku poslouchám z SACD, kterou mastroval v roce 2002 slovutný Bob Ludwig (Rush, Metallica, Def Leppard). Tato deska pro mě představuje vrchol tvorby The Police. Do této doby kapela rostla, zde dosáhla ve všech směrech absolutoria a další desky již měly sestupnou tendenci. Ztratily totiž dle mého názoru jiskru a vnitřní energii, a to raději vůbec nemluvím o aranžmá se syntenzátory.

Dvě perličky na závěr:
Před lety jsem zažil šok, protože u mě tato nahrávka zněla z gramodesky, kterou jsem pořídil na počátku osmdesátek v jugoslávské licenci. Pak se mi toto album ztratilo na pár let z očí a mysli. Jaké bylo mé zděšení, když jsem si písně pustil z pořízeného SACD a na sedmém místě zazněla skladba "Bomb Away". To jsem si říkal - co to je za skladbu ? Vždyť si ji vůbec nepamatuju?! Musel jsem zasednout k netu a tam jsem z hrůzou zjistil, že bolševik tehdy nechal píseň vyextrahovat kvůli závadnému textu, kde se Sting zmiňoval o válce v Afghanistánu. :-)

Dočetl jsem se, že Sting odmítl hrát basu v Behind My Camel, kterou složil Summers. Musel si ji tedy nahrát sám. Výsledek je velmi strohý, nicméně si stejně jinou linku nedovedu představit. Přesto však tento song vyhrál cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon, kde sportovní terminologií porazil XYZ od Rush…

» ostatní recenze alba Police - Zenyattà Mondatta
» popis a diskografie skupiny Police

Yes - Drama

Yes / Drama (1980)

kamila | 5 stars | 11.04.2017

Kapelu Yes mám ráda od první chvíle, co jsem s ní přišla do styku. Deska Drama má v mé sbírce přední pozici a je mi úplně jedno, že zde nezpívá Jon (dřív jsem Trevorův vokál mylně za Jonův považovala) a že u kláves stojí nová osoba. Zvuk nemá chybu a je poznat, že kapela nepřešlapuje na místě. Pidlikání z dob Close to the Edge je pryč a Howe hraje neskutečně drsně a dravě. Nejdůležitější jsou písničky - a Drama vykazuje jednu z nejvyrovnanějších kolekcí velkých Yes.

Machine Messiah patří kreativní prvenství. Je temná a tvrdá jako žula, ale když na to přijde, dokáže se pěkně rozparádit. Chris tu basuje jak o život a Stevova sóla by umučila nejednoho nebožáka, který pod náporem rytmických změn bledne hrůzou. A když Horn v půlce cituje název písně, je vymalováno. Následuje středověká romantika White Car, kde je jasné, že Anderson za mikrofonem opravdu nestojí.

Chrisovy rychlé prsty rozjíždí živelnou pecku Does It Really Happen?, jednu z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Vždycky mě v ní dostane akustický kytarový cval na pozadí Geoffových kláves, parafrázujících smyčce. Že kapela znatelně přitvrdila je krásně slyšet z následující perdy Into the Lens, rytmicky nápadné, harmonické písně.

Hlavně ale pozor na všudypřítomné oko kamery :) Že tenhle tvrdý rock že je předobrazem komerční popárny Asia, se mi zdá těžko pochopitelné. V Jonových stopách se ladně pohybuje Trevorův vokál, vévodící skladbě Run Through the Light a já mám pocit, že Drama je jedna z vůbec nejlepších sbírek Squireho bandu. Závěrečný kus Tempus Fugit mé tvrzení nemůže popřít.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes

Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch

Dr. John / Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch (2014)

Voytus | 5 stars | 11.04.2017

Ske-dat-de-dat je velmi originální pocta Louisi Armstrongovi. Dr. John ve spolupráci s pozounistkou Sarah Morrow neváhal písně obrátit naruby a postavit je hlavou dolů, aby jim tak dal zcela nový kabát. Jednotícím prvkem, táhnoucím se celým albem, je trubka, na kterou se představí celá řada hostů.

What a Wonderful World začíná jako gospel díky vokálnímu souboru Blind Boys of Alabama, ale pokračuje v duchu řádně rozjetého new orleánského funku. Dr. John totiž neváhal zrychlit tempo a přidat ostré vyhrávky dechové sekce. Píseň korunuje trumpetové sólo Nicholase Paytona a děje se toho v ní tolik, až se Vám zatočí hlava. Opravdu radostná oslava toho krásného světa.

Z Mack the Knife nezůstal kámen na kameni. Na řadu přichází razantní funk hip-hopový rytmus, dechová sekce střílí jednu vyhrávku za druhou a vzájemně se překřikuje. Kromě trumpetisty Terence Blancharda si zde střihne krátký free style rapper Mike Ladd. Tight Like This vás přenese do kubánského baru. Mírně ospalou atmosféru přiopilé rhumby provází legendární kubánský trumpetista Arturo Sandoval a i zde zní rap, tentokráte roztomilou angličtinou se španělským přízvukem z úst rapperky Telmary. Sandoval se na albu objeví ještě jednou v pomalé baladě Memories of You, kde je Satchmova ducha cítit nejvíce.

V Gutbucket Blues předvádí dechaři kousky, upomínající například na Chicago nebo Blood Sweat & Tears. Duet s Bonnie Raitt v I’ve Got a World on a String se drží tradičního big bandového swingu, starodávný spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child procítěně zpívá černošský soulman Anthony Hamilton - a ani tady nezůstalo nic z původní podoby. Jen tamhle zpoza rohu vykukuje blues a spokojeně se usmívá.

V Nobody Knows the Trouble I’ve Seen sice zůstal zachován gospelový nádech, zejména ve výrazu hostující zpěvačky Ledisi za doprovodu vokalistek McCrary Sisters, ale i tato píseň je řádně odpíchnuta rychlejším tempem. Wrap Your Troubles je pomalé blues s Alabamským sborem a Terencem Blanchardem.

Shemekia Copeland zpívá duet s doktorem v Sweet Hunk O’Trash, opět v rytmicky rafinovaném neworleánském kabátě. Album uzavírá When You‘re Smiling s inspirací v latinsko-americké hudbě. Hostuje zde new orleánská „dechovka“ The Dirty Dozen Brass Band, která navazuje na tradici tamních pochodových kapel, účinkujících například na festivalu Mardi Gras. A není vůbec těžké si představit, jak při ní účastníci alba defilují ulicemi New Orleans v pestrobarevných oblecích a maskách společně s alegorickými vozy za mohutného jásotu přihlížejících právě při Mardi Gras.

I přes obrovské množství lidí, kteří na albu hrají, se ani na moment neztratí hlavní myšlenka pocty Louisi Armstrongovi, ani není zastíněn hlavní protagonista - a to ani tehdy, když přenechává prostor přizvaným hostům. I jeho klavír je důležitým pojítkem celého alba. Přes odvážné aranže album nikdy nesklouzne k parodii nebo snad samoúčelnému experimentu beze smyslu. Dr. John s šibalským pohledem na obalu desky a hlasem spokojeně vrnícího starého kocoura, vyhřívajícího se na sluníčku, patří k těm, kteří „vědí“ a jeho místo na slunci je opravdu zasloužené.

(psáno též pro MKL)

» ostatní recenze alba Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

martin.b | 4 stars | 11.04.2017

Nejsem žádný velký fanda Maiden, každopádně se s touto kapelou potkávám celkem často - ať chci, nebo ne. Toto album jsem dostal do ruky už brzo po jeho vydání a rok 95 byl všechno, jen ne nakloněn klasickému metalu. Čekal jsem jej (ten klasický metal) od Iron Maiden a neznal jsem Blaze Bayleyho ani Wolfsbane, kde do té doby tento zpěvák působil. The X Factor jsem tehdy snad ani nedoposlouchal a uložil jej, aby zapadlo prachem na dlouhá léta.

Toto album v mých uších dozrávalo hodně dlouho. Nicméně po letech jsem na něm docenil několik věcí, a to hlavně zvuk, tíživou atmosféru a odvahu jedné z nejklasičtějších kapel žánru takto drsně zasáhnout davy svých příznivců. Není možné si myslet, že by Bayley plnohodnotně nahradil Dickinsona. Bayley na The X Factor často zpívá poněkud falešně a pod tónem, ale ono to snad ani v celkovém kontextu nevadí. Zahájit celé album jedenácitiminutovou skladbou v případě IM znamená, že buď ztratili rozum (což se určitě nestalo) a nebo že všechny dosavadní postupy hodí za hlavu a udělají si to, co chtějí a ne to, co je od nich vyžadováno. S odstupem let to byl krok sice sympatický, ale podle mě téměř sebezničující.

Album v současnosti poslouchám relativně často. Je pro mě zajímavé, tajemné a stále je na něm co objevovat. Každopádně pozdější návrat Dickinsona nebyl podle mě vstřícný krok směrem k fandům nebo něco podobného, ale čistě nutnost, pokud měla kapela přežít. S Bayleyem by kapela skončila v klubech, s Dickinsonem hraje na stadionech. The X Factor je velmi dobré album a krásná bílá vrána v diskografii Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Dream Theater - Systematic Chaos

Dream Theater / Systematic Chaos (2007)

steve | 5 stars | 11.04.2017

Systematic Chaos se mi líbí už od prvního poslechového mejdanu. Beru ho jako poslední plnokrevné, velmi kvalitní a vlastně i nejtechničtější dílo z divadelnického kapsáře. Od začátku jsem měl výhrady jen ke Constant Motion a The Dark Eternal Night, ale i ty nakonec povolily a desku si dnes užívám pěkně komplet. Album jsem si tenkrát koupil hned po vydání jako 2CD se záběry z jeho příprav na druhém disku - panečku, to je ale pokoukáníčko.

Začátek i konec desky přednese skvělé, dnes už legendární téma. Forsaken je geniálně vystavěná a dobře zapamatovatelná perda, ale nejlepší songy jsou na druhé straně desky. Repentance je jedna z nejpovedenějších D. T. věcí, její atmosféra je těžko popsatelná, tady sedí naprosto všchno, překrásná záležitost, která mě dráždí už od začátku. Pak přiletí bombastická Prophets of War s melodickým kytarovým riffem z říše snů, obsáhne vzdušné aranžmá a geniální Portnoyovy brejky i krásně posazeného LaBrieho, stejně jako v ministerstvu ztracených duší.

Fajn deska, fajn poslech, fajnové skladby a fajnový kolektivní výkon mé (tenkrát) hodně! oblíbené kapely.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Weather Report - Black Market

Weather Report / Black Market (1976)

horyna | 5 stars | 11.04.2017

Hudba kapely Weather Report vám poskytne tolik potěšení a slasti jako dobře naladěná milenka (pro některé raděj pravověrná manželka), se kterou jste se rozhodlit strávit intimní chvíle tím nejněžnějším způsobem - v harmonickém objetí s důrazem na choulostivé chvíle naplněné mazlením.

Myslím, že pokud ji (hudbu, ne milenku) nepoznáte už během dětství (například jejím častým přehráváním dospělým jedincem ve vaší blízkosti), je potřeba k ní dorůst a dozrát. Trvalo mi více než 20 let se s touto bohyní a muzikantskou můzou pomilovat. Naštěstí jsme to na stará kolena zvládli :-) a o to častěji si to teď spolu (rozdáváme) užíváme.

S deskou Black Market je pohled do nebeských výšin a slastných orgastických prohlubní tak záživný a vytouženě lahodný, až si člověk v jejím nitru řekne, kam se hrabe "obyčejný" erotický zážitek. Ale jelikož jsme tu samí krutí profíci, kteří žádné obyčejné ero zážitky nepřijímají ani nevydávají, ale pouze ty nadstandardní a neobyčejné, nemůžu přece hudbu, ať je sebelepší, takto povyšovat. Nebo ano? A už vůbec ne před něžným pohlavím, kterého se tento akt tolik dotýká. Hm, raděj ale zpátky k desce samotné.

Vizuální ztvárnění obalu alba je přesyceno lidským hemžením v tetelícím se barevném spektru na trhu kdesi v hloubi afrického kontinetu. A barevně stejně emočně působí i tato hudba, vyznačující se tisíci tónovými tahy. A právě tam (v černočerné Africe) deska i začíná. Hned stejnojmenná titulní skladba je překrásné jazzově barevné souznění Joe Zawinula se zbytkem ansámblu. Jaco Pastoriuse slyšíme skrze rozmanité syntezátorové mezihry v dvojce Cannon Ball a zvuk lodní sirény ohlašuje nástup třetí v pořadí, skladby Gibraltar, ve které už naplno zaznívá Shorterův saxík a nálada skladby silně evokuje místo v názvu písně obsažené. Barbary Coast má rád můj malý synček, jelikož na jeho začátku houká a projíždí nabušená vlaková souprva. Vlastně každá skladba na albu je prvotřídní úkázkou toho, jak se dělá moderní jazz s rockovým aroma a citem pro world music. A závěrečná Herandnu, to je jazzová romantika těch nejsmyslnějších proporcí, prostě paráda.

Deska z černého trhu by měla patřit mezi základní repertoár každého jazzově dýchajícího jedince.

» ostatní recenze alba Weather Report - Black Market
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Gentle Giant - Giant for a Day!

Gentle Giant / Giant for a Day! (1978)

| 4 stars | 10.04.2017

Voytusova i Horynova recenze je dost přes míru a klasickou rockovou nahrávku G. G. naprosto zbytečně očerňuje a podrývá. Předně nazývejme věci pravými jmény. Tady se nejedná o žádný hudební paskvil či propadák, ale o změnu stylu, softovější produkci či příklon k popu. O nápady neměla kapela nikdy nouzi, skladby jsou určeny širším vrstvám, všechno se zjednodušilo a přehlednost, klidně napíšu ne-kostrbatost je na pořadu díla. Nemusím být erudovaným hudebním kritikem, abych poznal, že kapela umí hrát a chce se posunout jiným směrem. Barokní proporce jsou pryč, to jistě ano, ale například jazz (Take Me, No Stranger) je nedělitelnou DNA kapely napořád a krásné beatlovské vyznání Friends je důkazem, že G. G. uměli do posledního dechu. It's Only Goodbye je fantazijní vyhutnávka.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Giant for a Day!
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Genesis - Trespass

Genesis / Trespass (1970)

john l | 5 stars | 10.04.2017

Neznám podobně naléhavé a krásné zvolání, jaké je na začátku písně Looking For Someone. Takové nádheře, která se na nás s Gabrielovou hlasovou exhibicí a nástupem ostatních hudebníků nahrne, jde jen těžko odolat. Když naplno vnímám Petrův nádherný vokál, postesknu si, jaká to škoda, že nezůstal ještě na pár let u této kapely a taky, že jeho moderní tvář na sólových deskách postrádá bližší atmosféru, podobnou z nahrávek Genesis. Petr sice stvořil dobrá moderní progrocková díla, ale kam se hrabou při srovnání s tímto obeliskem.

Banks je další obr alba, ukrajuje si tu pořádný kus pro své vize, ale krásné vize. Je úplně jedno a nejde vůbec poznat že u pádla nestojí Steve, ale ještě Anthony Phillips - jeho vybrnkávání na začátku White Mountain je geniální. A ty bicí - ano, možná by Collins kapelu nakopl daleko víc, ale je to vůbec potřeba? Člověk stejně Mayhewovu hru vnímá jen jako doplněk překrásné hudební pouti, kterou s kapelou podstupuje.

Banks klavírem otvírá třetí Visions Of Angels a té krásy není zkrátka nikdy dost, hlavně ten stařičký archaický zvuk je geniální. K čemu nějaký remaster? Do pekel s moderními pazvuky, tohle je čistá hudební panna, bože ty vokály, sbory a vůbec stavba písně. Stagnation je spíš instrumentálka a pak přijde nádherná Dusk. Skladba patří opět Anthonymu a překrásným sborům okolo. Dravější věc v závěru The Knife je rovněž skvělá.

Je potřeba pořád dokola o takových albech psát a připomínat je - jen skrze ně pozná člověk skutečnou hudební krásu. Navíc my, co podobnou muziku žereme, ji k životu stejně potřebujeme! Něco jako hudební kyslík.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis

Julian's Treatment - A time before this

Julian's Treatment / A time before this (1970)

horyna | 5 stars | 10.04.2017

Někdy je velice přínosné prohrabat se vlastní sbírkou až na její dno a vytáhnout zaprášené, dávno zaniklé, zapomenuté a dlouho neslyšené stařičké klenoty, opředené tajemnými příběhy. Jedním takovým klenotem je jistě i Savarinovo první album A time before this jeho dávné a krátce působící kapely. Dámské sólo vokály nejsou úplně moje parketa, ale tajemný až extatický projev Cathy Pruden mi pasuje přesně na tělo. Hudebně se jedná o naprostou hammond-melotronovo-klávesovou lahůdku. Julian je obsluhuje s velkou invencí a pod jeho prsty vyvěrá ta pravá tvář této kapely. To ony mají hlavní podíl na celkovém zvuku, charakteru a hlavně náladě zmiňovaného díla. Majestátné plochy a chrámové temné varhanní bloky se tu tříští o místy andělský, místy zase pěkně potemnělý dívčí vokál a vše má atmosféru, připomínající putování dalekými světy ve stínu pána temnot.

Historický prapůvod úvodních sekvencí se s písní Phantom City promění do bludných zápasících stavů průvodkyně Cathy. Bicí jsou dominantní, stejně jako Julianův klapkostroj, nezbytná a osvěžující je i flétnová pasáž. Opravdovou temnotou prostupuje dvojice po sobě jdoucích skladeb The Black Tower a Alda, Dark Lady of the Outer Worlds, ale ani jim nechybí výrazná melodika a časté změny rytmů a nálad vytváří pozoruhodné plochy vně. Cathy zde dominuje. Jejich protipólem je něžná záležitost Altarra, Princess of the Blue Women, ve které naši hlavní protagonisté snad používají kouzelnou hůlku pro dosažení takhle subtilní atmošky. Dílo dělené na dvě části putuje dál a z jeho útrob rád upozorním na dvojici Part one: "Twins of the Centauri" a Part Two "Alkon, Planet of Centauri" - ta působí skutečně drasticky. Přijde ještě výpravná kráska Fourth from the Sun a poslední je progresivní stejnojmenná perla A Time Before This.

Je sice pravda, že originální přebal je skutečně ta nic neříkající (fantazijní) mazanice, ale v dnešní době je tak snadné si pár kliky z internetu přetisknout americkou verzi scifi obalu (zde použit)s nádherným chrámem ve zlatavém Turnerovsko romantickém stylu a vložit do krabičky cd. Při každém pohledu na něj se vám účinek muziky Julian´s Treatment několikanásobně zvětší.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - A time before this
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Gotthard - G.

Gotthard / G. (1996)

horyna | 5 stars | 08.04.2017

Start kariéry v devadesátém druhém se Švýcarům Gotthard povedl na výbornou. První deska a slušný odpich do hitparádových žebříčků nejen s výbornou předělávkou od Joe Southa Hush. Zasloužený úspěch (zatím především ve své domovině) a druhá deska se jede točit za oceán. Vyznívá přehledněji, pevněji a zlepšení o dobrých 50% je cítit v každém songu této zemitě tvrdé nahrávky z devadesátého čtvrtého. Dva roky uplynou jak voda a s vajíčky na obale a názvem G. se pánové už už dotýkají hard rokového nebe. Vyprodaná turné po celé Evropě, řada ocenění a postavení hvězd první velikosti v rodné zemi, to všechno v době, kdy je podobná hudba na úbytě, tomu se říká hudební zázrak. Géčko pochopitelně leží na vrcholu tohoto řetězce, ze kterého následuje většinou pád dolů. Aneb nebude hůř, aby nemohlo být ještě mnohem hůř, zpátky ale do roku 1996.

Ten, komu se líbí začátek desky, mi dá určitě za pravdu, že po pomalejším středu alba přijde to nejlepší v jeho druhé půli. Ale popořadě. Foukací harmonikou nakopnutá zemitejší věc Sister Moon s naprosto excelentním Stevem Lee a jízda do pekel Make My Day patří mezi top skladby gotthardovské produkce. Spanilou jízdu sice bohužel utne ošoupaná Dylanovská omílačka Mighty Quinn, ale hned následující Movin' On s Habeggerovými přesně usazenými údery nás vrací zpátky do hry.

Poté následuje shluk jemnějších a volněji přístupných písní, které už kapela v dnešní době nahrazuje přeceděnými rychlokvaškami s rádoby popově pocukrovanou produkcí. Tenkrát se mikrofonu chopila charismatická osobnost a jak Let It Be, tak Father Is That Enough? a nakonec i pulzní bluesovka Sweet Little Rock 'n' Roller vyznívají naprosto v pořádku.

A teď prosím namasírovat!!! K tomu je určena dynamická metalová nátlakovka Fist In Your Face - jedna z vůbec nejtvrdších věcí kapely, stejně jako následující Ride On s podtitulem "kupte si jízdenku do peklíčka" a další spalující návykovka s temnou aurou nazvaná In the Name (a zase ten božský Steve). Že Švýcaři nehodlají ustoupit z nasazeného tempa a energie ani o píď se máme možnost přesvědčit díky Lay Down the Law a další Hole In One. Desku uzavře obligátní baladička One Life, One Soul, ale pozor - přijde ještě nanejvýš povedený cover z dílny Boba Russella He Ain't Heavy, He's My Brother. Jižanštější a countryovější než verze původní, a co se týče atmosféry, tak do té tu Steve pasuje jako nikdo.

V případě desky G se jedná o jednu z nejdotaženějších a nejvzdušnějších kolekcí švýcarských rockerů. Jasných pět a slza lítosti v oku, kde že ty doby jsou.

» ostatní recenze alba Gotthard - G.
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Uriah Heep - Into The Wild

Uriah Heep / Into The Wild (2011)

| 4 stars | 07.04.2017

Deset let trvalo, než se U. H. vzchopili k pokračování své dráhy a po výrazném předchůdci Wake the Sleeper po třech letech servírují další výbornou/dobrou hard rockovou desku.

Boxův rukopis je od začátku "silně odrhovací" Nail on the Head snadno rozpoznatelný, ale ty lepší momenty nás teprve čekají. Na albu leží spousty kvalitního materiálu a zda mu dá fanoušek šanci, je jen na něm. Hned druhá I Can See You šlape pěkně po krku, hammondy duní a Gilbrookova baterie dodává kapele na dynamice, podobně pak jede hned následující titulní povedenec. I Bernie se snaží a je jasné, že studio mu jde k duhu mnohem lépe, než živá produkce.

Vrcholem je pro mě baladická monstrózní věc Trail of Diamonds, která oplývá výjimečným kouzlem, nápady i romantickou atmosférou. Vypichnout musím ještě výborně odvedený rokec Believe, temnou Lost (tady se Box skutečně překonává, jak kroutí kytarové motivy) a samozřejmě delikatesu v závěru Kiss of Freedom.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Galahad - Year Zero

Galahad / Year Zero (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 07.04.2017

Pravděpodobně jsem zatím nedorostl do stavu, kdy bych dokázal plně ohodnotit kvality tohoto alba. Oceňuji progresivitu Galahad v tom směru, že se nebáli experimentovat a do písní nacpali tak obrovské množství citací různých hudebních stylů a použili tolik alektronických samplů. Mně to ale připomíná nějaký pejsko-kočičkový dort.

Popíšu jen pár skladeb pro lepší přiblížení toho, co lze na desce slyšet:

1) Úvodní Year Zeroverture začíná space elektronickými plochami, po dvou minutách začnou syntenzátory zlověstně bublat, po další minutě song končí příjemným instrumentálním prog rock outrem.....

2) Demokracy: tři minuty se ozývá syntenzátorové cvrlikání, poté se ve skladbě objeví samplovaná kytara jako od Rammstein, skladba se změní do EBM dunění, ve kterém proplouvá silně elektronicky zkreslený zpěv, poté se posluchač utápí v salších pěti minutách klávesových zvuků..

3) Jazz suite - jak název předpovídá, slyšíme cca 2 minuty song vycházející z jazzu - nic proti jazzu, sám jsem jeho velkým příznivcem, ale v kontextu desky to působí velmi zvláštně...

4) Hindsight 1 - komorní skladba pro piano a klarinet....

Mezi těmito písněmi a několika nevýraznými songy se nacházejí i velmi pěkné prog rockové záležitosti typu A Deep Understanding?, Hindsight 2, ve stylu Rush zpracovanou World Watching či Haunted s expresivním zpěvem.

Po u mne vysoce ceněných zářezech Sleepers a Empires Never Last se další desku Galahad bojím pustit....

» ostatní recenze alba Galahad - Year Zero
» popis a diskografie skupiny Galahad

Wishbone Ash - Wishbone Four

Wishbone Ash / Wishbone Four (1973)

steve | 5 stars | 06.04.2017

Po dostačujícím napapání a vstřebání alba Argus, které se v mezičase vyšplhalo mezi mé nejdravější plnokrevníky a nejlepší zástupce sedmdesátých let, bylo na čase se pomalu poohlížet po dalších perlorodkách do sbírky z tvorby mistrů akustických nálad Wishbone Ash.

Ještě slovo o Argus: to se z prvního šedavého průměru proměnilo v opravdový zlatý poklad. Asi ho zná většina rockových fanoušků, jelikož je vskutku nejkvalitnější a provařené, díky válečnické tématice odlišné a dokáže dokonale vystihnout náladu starých rytířských dobyvačných bojů a výpadů. Předpokládám, že jestli má někdo doma alespoň jedny Wishbone Ash, jsou to právě tyhle.

Dlouho jsem přemýšlel, testoval a na internetu prověřoval, na které místo z jejich diskografie ukáže má šrajtofle úsměv podruhé. První dvě desky mě vůbec nezaujaly, další alba až po Front Page News, možná i včetně No Smoke Without Fire zní velice dobře a vyrovnaně, s jen občasným mírným zakolísáním, a tak se stalo dílem náhody, že druhou pozici obsadila právě čtvrtá deska Ash-áků.

Nemůžu si stěžovat, krom bojeschopné atmosféry Argus (tu jsem ale už u žádné další W. A. kolekce nenašel) se pohybujeme na stejném kolbišti. Opět se tedy střídají rytmické pevnější rockové kusy (So Many Things To Say, střet jazz a blues v No Easy Road nebo výborná Rock'n'Roll Widow) se vznešeným, baladicko-akustickým přednesem, plným subtilní esence a něhy, na kterou tato kapela snad vlastní patent. Ballad of the Beacons, Everybody Needs a Friend, Sorrel či Sing Out The Song - ve všech případech jde o to samé: utkat pavučinku pružnou a křehkou, kterou dokáže jen trochu výraznější vánek potrhat a zničit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Four
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

King Crimson / Three of a Perfect Pair

Balů
Dobré album, u mne je z trilogie nejlepší Disciplíne pro svou konzistenci hudebního...

King Crimson / Three of a Perfect Pair

ametyst
Já považuji tutu desku, ve srovnání s předešlými díly King Crimson, spíš za trochu...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11483 recenzí
2069 skupin
156398 příspěvků ve fóru
2490 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000