Twin Age Algiers Boyer, Dustin Lanegan, Mark Arabs in Aspic Dylan, Bob Holden, Randy Liquid Boogie Roll Conception Marillion

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

R.E.M. - Out of Time

R.E.M. / Out of Time (1991)

EasyRocker | 4 stars | 06.08.2020

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

horyna | 5 stars | 06.08.2020

Čtyři roky starou, dnes už předposlední desku amerických Kansas The Prelude Implicit, lze s trochou nadsázky označit nálepkou - Album roku 2016 v oboru sofistikované hudby. Tento báječný výtvor, kdysi ikon žánru jižanského rocku, prokázal nejen životaschopnost souboru i bez dvojice dlouhodobě nepostradatelných individualit Steva Walshe, respektive Kerry Livgrena, ale i snahu a entuziasmus přijít "na stará kolena" s brilantně sestavenou sbírkou, velice silných a žánrově pestrých písní.
Kansas tímto svým počinem dokázali rozdrtit na padrť ega služebně daleko mladších spolků a některé kolegy, jejichž studiová premiéra spadala zhruba do stejné doby jako Yes, či Uriah Heep, dokonale zahanbit.

Letos tedy přicházejí Kansas znovu se svou kůží na trh, aby se pokusili o nemožné. Dobýt podobně vysokou metu, bývá po obzvláště vydařené kolekci neskutečně těžké. V téměř totožné sestavě jako minule, jen s jednou kosmetickou změnou na klávesovém postu, kde odcházejícího Davida Maniona vystřídal Tom Brislin. Ten do Kansas zapadl naprosto dokonale a přinesl několik drobných, významově však o to podstatnějších změn. Jeho progresivnější cítění proniklo do několika pasáží určitých skladeb celkem výrazně a malinko pozměnilo jejich charakter směrem k technicky dokonalejšímu konečnému vyznění. Brislinův přehled, zkušenosti i malinko muzikálnější pojetí, vlilo do tvorby kapely novou krev a přineslo jasně oživující prvek, který s výjimečnou skladatelskou průpravou, dodává novým skladbám drzejší energetický potenciál. Brislin se na novince podílel i skladatelsky a jeho specifický záběr hodnotím kladně především v bouřlivě dravém instrumentálním kousku Propulsion 1 a ještě podstatněji v naprosto nečekané poslední hitovce The Song the River Sang, ve které diváka dráždí rovněž svým brilantně posazeným vokálem, jelikož tuto píseň i vlastními silami nazpíval. Ta v sobě pak protíná široké stylové spektrum, ležící na progrockové linii, mísící též prvky AOR a překvapivě i popu. Atmosféra písně v sobě nese otisk pětatřicet let starých děl krajanů Toto a zůstává velmi důstojnou tečkou tohoto alba.

Alba, jehož skladatelské otěže v rukou pevně drží druhý kytarista Zak Rizvi a i když se to může zdát banální a nepravděpodobné, jelikož právě tento člověk patří relativně mezi nováčky v souboru, dokázal právě on do dávných dob Livgrenovských Kansas proniknout s tolik potřebným citem a zaujetím. Díky buldočí vytrvalosti mohl tak nové dílko snadněji přetavit pro potřeby dnešních dnů, aniž by "svou" bárku nějak znatelně kormidloval mimo teritoria daná majstrštykem Leftoverture.

Čas a místo této epochální desky na novince nejlépe vystihuje úvodní titulní track, v němž jsou ingredience prapůvodních Kansas namíchány v tom nelepším možném poměru. Ragsdaleovy housle znovu vytváří tolik známé a omamné melodické pnutí, jako dříve onen strunný nástroj v rukou Robby Steinhardta. Okouzlující linky kytar a kláves spolu úzce spolupracují, navzájem se harmonicky podporují a občas i s velkou vervou soupeří. Ostatní písně nejsou na prvních několik poslechů příliš dobře identifikovatelné a jejich shodný charakter dlouho našeptává posluchači, že tento rok o nic objevitelského nepůjde. Ale tento jev je jen povrchní. Je to klasický příklad lehkovážného přístupu diváka, v němž se odsoudí nové dílo, aniž by doznalo důkladnějšího průzkumu a potřebného ponoru. Při pravidelném podávání léku The Absence of Presence po určitou časovou dobu, začnou látky obsažené v roztoku tohoto elixíru pozvolna účinkovat, až se jednoho dne může pacientovi klidně dostavit anamnéza závislosti. Jisté kouzlo se poté dá vcelku rychle odhalit u sugestivní balady Memories Down the Line, s fantasticky frázujícím Ronnie Plattem a pocitem posluchače stoupajícího po nebeských schodech za účasti dojemného dvoj sóla kytary a houslí, nebo u druhé, dynamičtěji pojaté Throwing Mountains, která nezastírá ambice kapely přesvědčit diváka o své instrumentální nadřazenosti. Osobně jsem nalezl velké zalíbení v druhé polovině desky a skladbách, jako jsou moderněji střižená Circus of Illusion, s bravurní houslovou stopou, nebo harmonické Animals on the Roof, kde se Platt svou vokální technikou a tolik příjemnou barvou, nechtěně povyšuje i nad Steva Walshe. A samozřejmě onen poslední, výše zmiňovaný Brislinův zlatý hřeb.

Letošní Kansas (mě) rozhodně nezklamali. Nejen, že dokázali potvrdit své výsadní postavení mezi prog-rockovou elitou současnosti, ale jejich další sada nových skladeb v sobě znovu váže podobně velkou dávku osobitosti, invenčního základu a muzikálního fištrónu, jaký kapela předváděla už na svém debutním pilíři před šestačtyřiceti lety. Bravo!

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Black Star Riders - Another State of Grace

Black Star Riders / Another State of Grace (2019)

jirka 7200 | 2 stars | 05.08.2020

Na zatím poslední studiové řadovce Another State Of Grace z roku 2019 se opět posunul celkový výraz kapely Black Star Riders směrem k melodickému soft rocku okořeněný tu a tam ostřejší kytarou. Prim získaly jednodušší aranže a zdůrazněny byly melodické refrény.

Na celkové změně soundu této partičky měl jistě i svůj díl producent Jay Ruston, který předchozí desku Heavy Fire jen mixoval, tuto současnou však navíc produkoval, nahrával a upravoval aranže. Současně pracoval na nové desce glam metalových Steel Panter a pravděpodobně něco z té přímočaré jednoduchosti přenesl i na zatím poslední album Jezdců. Mě více zamrzel odchod Damona Johnsona na sólovou dráhu, ten totiž do skladeb na předchozích albech vždy otiskl trochu bluesové a jižanské zemitosti. Přátelské vazby s Rickem to však nenarušilo, oba dva spolu nadále vystupují s akustickými kytarami ve společném projektu. Nahradil jej zkušenej Christian Martucci ze Stone Sour, kterej s Warvickem vytvořil nový skladatelský tandem. Nebyla to jediná rošáda - na bubenické sesli usedl Chad Szeliga (Breaking Benjamin), tato změna byla však jen kosmetická, na celkový projev souboru to nemělo téměř žádný dopad.

Již na minulé desce jsem chválil management, jak pestře a vyváženě sestavil songy na albu. I tentokrát Jay Ruston odvedl dobrou práci. Pět pop rockových songů (1,5,6,8,10) s aspirací na zařazení do denní rotace běžných rádií bylo zamícháno mezi neméně chytlavé písně avšak s hutnějším výrazem, které měly navodit rockovější atmosféru. Another State Of Grace a Ain't The End Of The World je v podstatě jediným hard rockovějším ohlédnutím za Thin Lizzy a irskou melodikou. Těžkotonážní hard and heavy kabátek s hammondkami v pozadí muzikanti oblékli skladbě Underneath The Afterglow . Na současně znějící moderní melodický metal vsadila Standing In The Line Of Fire a hitová odrhovačka Poisoned Heart.

Závěrem : Black Star Riders se posunuli do role žádaného koncertního taháku, zaštítěného kytarovou legendou Scottem Gorhamem a rtuťovitým frontmanem Rickem Warwickem. Za ta léta nashromáždili dostatek materiálu, aby utáhli celý set bez převahy coverů od Thin Lizzy, i když i na ten občas dojde. Proměnili se však v soudobý rockový mainstream, který se sice dobře poslouchá, ale starší ročníky pravděpodobně neosloví. Snaha zaujmout každého této kapele v mých očích trochu láme vaz.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Another State of Grace
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

Brano | 4 stars | 05.08.2020

Tento album je doslova požehnaním pre fanúšikov gabrielovských Genesis.Nad Sylvan je podivný chlapík so zvláštnym imidžom,tentoraz "prevtelený" do vdovy,veď príbeh sa odohráva v 17.storočí.Aj to je dôkaz,že svoju rolu prežíva naozaj intenzívne.Pripomína mi to Petra Gabriela,ktorý na koncertoch Genesis vždy prekvapil nielen publikum,ale aj svojich spoluhráčov na pódiu nejakým šokujúcim prevlekom.Tiež na to spomína Phil Collins vo svojej knihe.Ako príklad uvediem ženské šaty a masku líščej hlavy,alebo legendárneho Slippermena-bizarné chodiace monštrum celé ovešané varlatami.Aj Nadov vokálny prejav je značne "genesisovsky" teatrálny,čo mne osobne len a len vyhovuje.Navyše je aj mimoriadne variabilný,schopný zobraziť celú škálu nálad a detailne vyšpecifikovaných emócií.

Steve Hackett, Gary O'Toole, Rob Townsend, Nick D'Virgilio, Nick Beggs, Roger King a Roine Stolt..to sú slávne mená muzikantov,ktorí nahrávali tento album a myslím,že nepotrebujú už žiadny ďalší komentár.Čo meno,to pojem!Album ma baví od začiatku do konca,hluché miesto tu nenájdete.Najdlhšia kompozícia,22 minútová To Turn the Other Side,sa mi zdala spočiatku zbytočne natiahnutá,ale zdanie často klame.Postupom času a s pribúdajúcimi posluchmi som aj tu stále objavoval niečo nové a skryté,čo mi pri predošlom počúvaní nevdojak uniklo.Subjektívne mám najradšej skladby Echoes of Ekwabet a Where the Martyr Carved His Name,ale album ako celok pôsobí veľmi kompaktne,takže je veľmi ťažké vybrať to naj.Veľmi milo pôsobí skladba Ship's Cat aj so záverečným zamňaukaním.Túto pieseň má rada aj moja žena a keď počúvam tento album,tak sa vždy na ňu teší.
Album má dobrý zvuk a je vyslovene návykový!Keď vás chytí do svojich osídiel,už sa z nich len tak ľahko nevymaníte!

Vdova sa plaví cez Atlantik za svojim osudom.Proti svojej vôli.Ako bude príbeh pokračovať?To sa dozviete na nasledujúcom albume The Bride Said No.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Frisell, Bill - Rambler

Frisell, Bill / Rambler (1985)

luk63 | 4 stars | 05.08.2020

Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.

Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.

Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

bullb | 5 stars | 04.08.2020

Možno sa budem opakovať, ale stále platí: „Historia magistra vitae“, v preklade „História je učiteľkou života“. Takto to kedysi (skrátene) povedal Cicero (aj moja učiteľka dejepisu).

Tento bombastický úvod má znamenať len jedno: Chcem pripomenúť album, ktorý vyšiel v roku 1972 (to je tá história). Prvýkrát som ho počul ako adolescent, napriek tomu zanechalo vo mne hlboký dojem, ktorý časom sa pretavil do trvalej hodnoty najvyššej kvality. Iní prisahajú na „Kartinky“, alebo Tarkus. Ja zase na Trilogy, dokonca až do takej miery, že odmietam počúvať alternatívny album od Jakko M. Jakszyk. (V zbierke mám remix z roku 2016, ktorý má spomínaný alternatívny album).

Hudba na Trilogy je jedinečnou zmesou melódií, technicky absolútne dokonale prezentovaných triom Keith, Greg, Carl. Nie sú nováčikovia. Emerson známy z The Nice pôsobil v podobnom triu s obsadením Lee Jackson – basová gitara a Brian Davison – bicie. Poslední dvaja si zahrali opäť v inom triu nazývanom Refugee, kde klávesy obsluhoval Patrick Moraz. Náročky uvádzam tieto tri zoskupenia hrajúce v trojčlennom obsadení. Cieľom je porovnať, ajťák by použil slovo analyzovať. Núka sa tu odpoveď, že keď hrajú v obmedzenom obsadení (trio), tak je to tá istá hudbu. Opak je pravdou !

Koniec šesťdesiatych a začiatok sedemdesiatych rokov často prinášal hudbu a efekty tak, aby šokovala a ohurovala. Podľa mňa práve prvé tri LP od El&P platne patria do tejto kategórie. Štvrtá Trilogy sa mi z toho dôvodu javí ako iná, kde virtuozita je v symbióze s kompozičným majstrovstvom. Prvá strana LP začína “tlkotom” srdca, neskôr sa zistilo, že ide o basovku Grega Lake. The Endless Enigma part 1. je dokonalá vo výraze, zmenách rytmu a nádhernou melódiou. Nasleduje Fugue a v nej excelentný Emerson. The Endless Enigma part 2. ukončí tú “ostrejšiu” časť a nádherná From the Beginning ukáže lyrickú až skoro popovú tvár ELP, presnejšie autora Grega Lake. The Sheriff začína efektným krátkym vstupom bicích s prechodom do ležérnej melódie a končí v štýle honky tonk piano. Vyšinutá Hoedown ukončí v prípade vinylu prvú stranu. To je preto, aby poslucháča pripravila na titulnú Trilogy, ktorá má v sebe esenciu toho najlepšieho z najlepších. V podobnom duchu sa nesie Living Sin. Nasleduje záver s názvom Bolero. Áno, je to analógia so skladbou od Maurice Ravela. Pre mňa je kladom, že je tu málo inšpirácií z tzv. vážnej hudby, aj keď spomínané Hoedown je od Aarona Coplanda.

Kto sa dočítal až k tomuto miestu, tak tomu prezradím, že na Trilogy poznám takmer každú notu. (nie som hudobník, ide o prirovnanie). Netuším počet počúvaní za tých niekoľko desiatok rokov. Emerson, Lake and Palmer na Trilogy ukázali to najlepšie a najkvalitnejšie z ich tvorby. Spomína to aj Greg Lake, že ide o ich najvydarenejší album. A ja s ním súhlasím.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Conception - State of Deception

Conception / State of Deception (2020)

horyna | 4 stars | 04.08.2020

Letošní rok se nese na vlně návratů velkých metalových jmen devadesátých let. Po stěžejním studiovém comebacku jedné z vůbec nejcharismatičtějších ikon žánru, na vysoké technické úrovni hrajících Psychotic Waltz, tu máme po loňském ep i plnohodnotnou práci norských power-progresivistů Conception. Ti se letos vracejí po dlouhých dvaceti třech letech a podobně jako parta Budy Lackeyho v naprosto vrcholné formě.



Už při letmém pohledu na přebal aktuálního lp musí být všem znalcům dřívější tvorby této kapely, ale i Khanova předešlého působiště u Američanů Kamelot jasné, jakými cestami spletitosti se budou ubírat hudební myšlenky naší čtveřice. Ano, nové songy na tomto nosiči budou podobně pesimistické a trudné, jako je temná malba aktuálního díla. Roy Khan si právě z Kamelot odnesl ne zrovna pozitivní náhled na dnešní svět a zrcadlově příbuzné pocity velice sugestivně převtěluje i do nových Conception. Tolik známou a působivou epiku desek Parallel Minds, či In Your Multitude, letos nahrazuje tragika, osudová nevyhnutelnost a až hmatatelná temnota. Avšak tím také veškerá podobnost s touto, dnes už zase průměrnou, kolovrátkovsky nudnou skupinou zpoza velké louže končí. Hlavní leader a mozek Conception Tore Ostby, je naštěstí zcela jiného skladatelského formátu než Thomas Youngblood a "své" hochy vede po mnohem sofistikovanějších cestách osudu, než jeho americký protějšek.



Už během první písně (po kapku fádním symfonickém Intru) Of Raven And Pigs, dostává posluchač pocit něčeho jen těžce uchopitelného. Touha průzkumu nových teritorií je u letošních Conception právě v tomto úvodním songu zřejmě nejhmatatelnější. Nervně roztříštěný pocit nesourodých, avšak do sebe navzájem dobře zapadajících tónů dává na srozuměnou, že se kapela nehodlá uzavírat novým vlivům z venku. Přece jen uplynulo víc jak dvacet let a zkušenosti i pocity prožívá věkově zralý člověk na docela jiném vývojovém stupni. Novinku tak není lehké exaktně kategorizovat a to ani v poměru k dvojici technicky předimenzovaných alb projektu Ark. Dvojice dalších skladeb Waywardly Broken a No Rewind, přináší naopak spíše klasický, na výborných riffech postavený model minulosti, ale aktuální zvuk (mimochodem velice povedený) a děsivě spletité spektrum klávesových zvuků, usazují tyto písně na trochu jinou kolej. Vlastně podobné je to pak s celou deskou. Dalo by se tedy tvrdit, že aktuální novinka navazuje blízko místům, kde poslední nahrávka Flow končila. A i když letošní pokus nezní tolik charakteristicky a v konečném důsledku není ani tolik objevný, jako byl onen jedinečný skvost ze závěru jejich první periody, punc jedinečnosti a nevšedního zážitku přesto nepostrádá. Navíc Roy Khan zase jednou všem neumětelům dokazuje, proč právě on znovu patří mezi největší zpěváky naší doby.



Conception se tedy konečně vrátili a dokonce ve své původní sestavě. Kdo chce, může tento návrat označit comebackem roku, který si v reálné podobě dokázal skutečně představit asi jen málo kdo. Deska se rozhodně povedla a kniha s příběhem této jedinečné party ze severu je znovu otevřena. Už teď se těším, jak bude vypadat její další kapitola.

» ostatní recenze alba Conception - State of Deception
» popis a diskografie skupiny Conception

Airbag - A Day at the Beach

Airbag / A Day at the Beach (2020)

horyna | 5 stars | 03.08.2020

Severské země jsou v prog-rockové škatulce značně neprozkoumanou oblastí. S vyjímkou mocného Švédska, kde se během devadesátých let začaly nové spolky rodit jako houby po dešti a média všeho druhu tyto tlačila do popředí zájmu jako buldozer obrovskou hroudu hlíny, okolní státy žádné výrazné želízko do ohně nabídnou nedokázaly. Nebo alespoň ne takové, které by se nějak výrazněji zapsalo do tehdejších hudebních análů. Ze sousedního Norska mi kdysi dávno padly do oka jen power-progresivisté Conception, posléze Ark a v melodičtějším segmentu součatsníci Europe, TNT.

V posledních letech, možná už dokonce desetiletích, se i tady líheň obdobně zaměřených souborů začala značně rozrůstat. Kromě mimořádně oblíbených, k sedmdesátým rokům vzhlížejících Wobbler, zde bodují i náladotvůrci Gazpacho a nově též mimořádný objev posledních let, kapela Windmill, jejichž sláva stoupá strmě vzhůru a jestli jim nasazená fazóna vydrží i nadále, bude jednou budoucnost patřit právě jim. Mezi vyvolené a zároveň umělecky nejambicioznější soubory, je nutno připočítat i dávný Pink Floyd-ovský revival, kapelu Airbag.

Ti vydali před pár dny páté studiové album A Day at the Beach, na němž prezentují svůj postupný odklon od učitelů P. F. zatím vůbec nejzřetelnějším způsobem. Velice pozitivní kritiky ze zahraničí mluví jasnou řečí a dle místního hodnocení stopuji, že ani našinci není jejich současný postoj cizí. Po podpisu smlouvy se společností Karisma Records a sérii ep, na nichž získávala kapela postupně ostruhy a nabírala vítr do plachet, byla tvůrčí snaha korunována prvním regulérním albem Identity. Ale až desky The Greatest Show On Earth a Disconnected dokázaly posunout tvář této party k novým, patřičně inovativnějším horizontům. Airbag se pozvolna zdokonalovali a získávali pevnou půdu pod nohama.

Letošní novinka je jejich nejdospělejším, nejvyrovnanějším a nejctižádostivějším projektem. Kluci pochopili, že i malinko svižnější tempa jsou v jejich podání natolik obdivuhodná a silná, aby dokázaly posluchače patřičně emočně uchopit a pozvolnou stupňující se dynamikou jej náležitě přitlačit na zeď. Hlavním nástrojem, který má za úkol se o posluchače "starat", jsou stejně jako v minulosti klávesy. Naprogramované zvuky, nasamplované hlukové bariéry, ruchy všeho druhu, ale i uklidňující, floydovsky sentimentální plochy, vytvářejí napříč celou nahrávkou směsici jen těžko slovy popsatelných pocitů. Jsou to koláže zvuků, barev i harmonií. Aranžérsky mimořádně připravená kapela, dokáže z této polohy vytěžit maximum na celé hrací ploše. Hlas Asle Tostrupa je pak dalším z nástrojové řady a svým odevzdaně zasněným, lyrickým přednesem, dodává jednotlivým písním na osobitosti a charakteru. Sugestivní cítění jde ruku v ruce s Gilmourovsko romantickým stylem a po malých skupenstvích přisypává do hudební složky elementy vzdušnosti a elasticity.

Letošní Airbag dokázali protnout historii se současností. Zřetelně se odklonili od Pink Floyd-ovské přijímky a s pomocí soudobých elektronických vymožeností, stanovili nový esteticky prvek ve vnímání prožitkových hodnot. Umělecký kredit souboru se prostřednictvím novinky nebývale vzedmul a její obsah tak můžeme směle pasovat vedle posledních dvou počinů atmosféricky obdobně nabušených Pineaple Thieff.

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum

Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Konnie | 5 stars | 02.08.2020

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Believe - World is Round

Believe / World is Round (2010)

horyna | 5 stars | 01.08.2020

Kotouč World Is Round polských Believe, jsem si přes dva roky hýčkal a schovával stranou na hromadě mezi dosud neprozkoumanými cédéčky. Minulý měsíc jsem jej konečně nakrojil a takřka s prvním poslechových testem ho ihned zařadil ke klenotům té nejvyšší třídy. Jestliže mi předchozí This Bread Is Mine na několika místech ještě malinko kolidovalo v tvrdě metalových útvarech, které u Believe slyšet nepotřebuji, druhé album s Karolem Wróblewski za mikrofonem je o poznání vzdušnější, svobodnější, načančanější a hlavně pestřejší. Dle mého jde o maximálně propracovaný prog-rock, kvality zcela srovnatelné s těmi nejlepšími zámořskými veličinami současnosti.



Už překrásný půl minutový úvod konejšivé World Is Round - Part 1, disponuje silou náležitě vtáhnout diváka do děje, aby pak první ucelená píseň nazvaná No Time Inside, svými zatěžkanými Gilovými "údery" slabší jedince pořádně potrápila. Jednou z top skladeb je hned třetí World Is Round - Part 2. Brilantní práce kytary, krásně sejmutá basa a sporé bicí spolu s Karolovým intonačně nádherným hlasem, malují výjev dle Michelangelovi Sixtinské kaple. Skladba je velmi éterická, takřka nepolapitelná, zasazena do tichých odstínů rezonujících myšlenek svých tvůrců. Když se poté do hry vloží ještě Satomi se svými houslemi, průchod nadpozemským chrámem doznává vrcholu. Po malinko tvrdší a depresivnější Cut Me Paste Me, následuje několik páteřních, velice sugestivních písní, kterými však není tak snadné se proposlouchat. Vrchol desky osobně vidím v posledních třech věcech. Nejprve je to zvláštně těkavý song Guru, ve kterém mají housle velmi důležitou roli a celá atmosféra je i díky sólu na sitar značně abstraktní. Devátá New Hands je překrásnou klavírní baladou, ve které nad jiné vynikne zpěv mistra Wróblewskiho. Parádní atmosférický klenot. Poslední je par monster song, deset minut dlouhý Poor King Of Sun/Return, zasazen do zcela nečekaného, silně orientálního oparu. Finále jak se patří.


Dle mého je album World is Round druhým nejlepším počinem kapely Believe a jeho renomé se nachází v těsném závěsu za nedobytným The Warmest Sun In Winter. Jde o výborný materiál, na který už dle mého dnešní Believe skladatelsky nedosáhnou. Ale rád bych se u další desky mýlil.

» ostatní recenze alba Believe - World is Round
» popis a diskografie skupiny Believe

Sylvan - Posthumous Silence

Sylvan / Posthumous Silence (2006)

EasyRocker | 5 stars | 30.07.2020

Sdružení kolem charismatického pěvce Marca Glühmanna je u mě už léta nepsaným favoritem progresívní scény za západních hranicí. S tímhle albem přišli se závažnými postuláty života a smrti, samoty, úskalí lidských vztahů až po posmrtný chlad. Témata pro Sylvan typická, a jako mocná nadstavba plyne geniální hudební děj.

Působivá malba Eternity Ends klávesového šéfa Volkera Söhla a chrámové sbory - osudovost a chlad, jako u Dead Can Dance. Také Bequest Of Tears je v režii chladivého klavíru, zvukových efektů a elastických maleb houslí. Neústupná strunná demolice Kaye Söhla, ataky smyček a mistrně sólující finále. Nálož In Chains - to už jsou Sylvan, jak je miluju. A beze slov sledujeme mr. Glühmanna, jehož stratosférické vibrace vykreslují momenty okovů, pout a šílenství. Kytarově-klávesový můstek Bitter Symphony se přelije v jedno z nejvybranějších sylvanovek - Pane Of Truth. Budují ho malůvky i bouřící Kayova sóla, hlazení smyčců, těžká střední tempa, explozívní refrény. Tenhle kolos doposlechnout, a zemřít. Všudypřítomný Volker Söhl si vzal pod dohled miniaturu No Earthly Reason. Dalším odlitkem hutné oceli, plivajíc síru na míle daleko, je Forgotten Virtue. I sem se vešel konejšící klavír. Jedno z nejlepších výstupů si Volker Söhl střihl v úvodu The Colors Changed. Není na to sám - svou duši tu upsal ďáblu i Marco Glühmann - už ty motivy květin, měnících barvy, až psychika kolabuje..... uff! Ambientní A Sad Sympathy
dávají loopy lehký taneční nádech. Elitní Questions pokračuje výsostně moderně - skvostné Harderovy bicí, a čarodějné duety kláves a kytar. A když Marco, poddán osudu ječí: Když mě zamkli uvnitř, zlomím se? Když vyrostu, zešílím a ztratím hlavu?, běží po zádech mráz.
A protože obtížím čelí odhodlaně, i z Answer To Life září pozitivně nakažlivá energie, jakkoli je mistrně odehrána.
Message From The Past je klavírně-ambientní, relaxační přelom. The Last Embrace je dokonalou freskou šílenců, jako by se tu zjevil mr. Fripp. Až jazzové zlomy, zborcené riffy, odlidštěná chemie... To není ani pro ty připravené. Co zprostředkuje A Kind of Eden, popsat nejde, přesahuje to pozemské vnímání hmoty. Popis zahrad Ráje, úlevy těla i duše v oázách klidu, je pro mě jedno z nejlepších hudebních vyznání všech dob. A památnou vizitku je bez pochyb i titulka - hold chladu posmrtného bytí. Všichni se směr finiš opírají nadoraz, a přesto je vše přirozené. Navrstvené kaskády sól všech a všeho, stop-time a orchestrální doznění. Nemůžu jinak, 10/5.

Až do nedávna jsem z Němec znal (spolu s RPWL) jen tenhle kvintet mágů. A konečný lahodný produkt jejich spojení mě omámil - od kovového řeziva a hladivý artrock až po divadelní mini-vsuvky. Tenhle vývozní opus u mě ční do podobné výše s Home, Artificial Paradise, Force of Gravity... Výtky? To se ví, přátelé... počet recenzí tady. Sylvan jsou pro mě tak nějak skrytí géniové.

» ostatní recenze alba Sylvan - Posthumous Silence
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

bullb | 5 stars | 30.07.2020

O trojici muzikantov Ryan Hurtgen, Johannes Luley, Jesse Nason som sa dozvedel až na tomto fóre. Postupným „analyzovaním“ vydaných všetkých troch albumov Perfect Beings ma zaujal posledný s názvom Vier. Pozor, ostatné ani zďaleka nie sú odpad, ale o nich inokedy.

Mám pocit, že práve Vier je po všetkých stránkach dokonalý. Už len samotný obal, na ktorý som si vždy potrpel, je graficky zaujímavý a vytvára vstup do hudobného sveta Perfect Beings. Tvoria ho štyri časti: Guedra, The Golden Arc, Vibrational a Anunnaki. Každá z nich obsahuje ďalšie časti rôzneho trvania. Podľa môjho názoru aj polovica z nich by stačila pre niektoré skupiny na vydanie albumu. Je tu rôznorodá zmes krásnych melódií poprepletaných s aranžérskymi nápadmi, pričom dokopy tvoria silný hudobný zážitok. Technické predvádzanie tu nie je. Veľká vec, že takto jednoducho bez muzikantského technického šialenstva dokážu poslucháča dostať. Je to umenie! Zároveň nemám pocit, že už som to niekde počul, že sa opakujú.

Nie som zástancom veľkých analýz. Cieľom bolo naznačiť, že existuje niečo krásne a tajomné zároveň. Nepredvádza sa, čaká na vás, aby ste to prijali. Stojí to za to. U mňa to platí. Absolútna hudba.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Magellan - Hour Of Restoration

Magellan / Hour Of Restoration (1991)

horyna | 4 stars | 30.07.2020

Dne 4. 5. 2020 jsem se v recenzi na Magellan-ovský opus Symphony for a Misanthrope, zmínil o měsíčním skluzu objednaného 2CD této kapely, na něž vydávající společnost Magna Carta umístila v reedici obě dvě jejich první desky. Dlouho předlouho se nic nedělo a na Milánské celnici pomalu zapadával můj balíček, nejspíš společně s tunou dalších, pořádnou vrstvou prachu. Po několika dalších týdnech marného čekání jsem se s majitelem bez problémů dohodl na vrácení peněz, a v periodě několika dnů se vždy zvědavě podíval skrze doručovací aplikaci na stránky České pošty, na kterých viselo album v neměnném stavu od začátku dubna. Pořád jsem pevně věřil, že se vše dostane do starých kolej a že deska doputuje ke svému majiteli. Po třech měsících jsem tento boj s větrnými doručovacími mlýny vzdal, když se najednou vše rázem během pár dnů dokonale změnilo. Stal se zázrak. Myslím si, že jsem ještě nikdy nečekal skoro čtyři měsíce na podobný tovar. Dnes jsem konečně hrdým majitelem dalších Magellan a musím podotknout, že čekání, nečekání, ty alba za to stojí.



Na poměry debutu, jde v případě desky Hour of Restoration o nesmírně ambiciózní projekt, prostý jakýchkoliv chybiček, jež některá první díla svých autorů provázejí. Svéhlavě skladatelsky uchopená, progresivně rocková nahrávka (občas zasahující i do metalových sfér), nepostrádá patřičné charisma své doby, v níž vznikala. Mně osobně její zvuk, charakter a specifické atmosférické fluidum, připomínají stylově i dobově ne úplně nepodobně ukotvené desky jako Wounded Land od Threshold, debut Shadow Gallery, či první práce ostrovanů Landmarq. Ovšem co se týká hudby, s výše jmenovanými soubory jsou Magellan značně v rozporu. Bratři Gardnerovci, jež tomuto spolku kdysi vdechli život, při psaní vlastního materiálu putovali po slohově krkolomnějších cestičkách. Jejich obliba ve fůzích různého druhu je znát už na tomto debutu. Pravda, sice to ještě není ten tolik sugestivní progresivní uragán jako na Test of Wills, nebo deskách pozdějších, to však mě osobně vůbec nevadí. Ucelenost a teatrální melodie patří ke znakům, jež Hour… zdobí nejen na jeho povrchu, ale i uvnitř skladeb samotných. Trentova genialita se z velké části ukazuje už tady. Přítomny jsou jak výborně napsané a zahrané kytarové riffy bratrem Waynem, občasné nakouknutí do fusion, i v budoucnu častěji se otvírající disharmonické dveře, tak mohutné hradby kláves, změny temp a nálad a samozřejmě Trentův nezaměnitelný, v té době ještě mladicky vyhlížející zpěv. To všechno po kupě tvoří vzácný konglomerát jejich hudby. Tolik omamný a návykový.



Debut Magellan mě překvapil, jako v poslední době málo která deska. Možná to bude tím, že jsem čekal rozhodně méně, než jsem v konečném důsledku obdržel, nebo mě jejich pojetí prostě jen natolik oslovilo. Každopádně se už teď těším na poslech disku č. 2, který si schovávám pro speciální příležitost, na kterou musí dozrát ten správný čas.



PS: a jestli jsem se ještě nedávno děsil poslechu automatického bubeníka, dnes musím naznat, že to bylo naprosto zbytečné. Nejen, že posluchač něco takového vůbec nevnímá, ale celá tato anabáze s computerem je udělaná tak „namachrovaně“, že v konečném výsledku zní ony bicí jako kdyby za stoličkou seděl člověk z masa a kostí.



No a nakonec ještě speciální poděkování kolegovi v prog fochu maximálně fundovanému. Braňo, děkuji! Nebýt tvé nedávné podpory Impending Ascension, nejspíš bych o tvorbu Magellan v takovém rozsahu nikdy nezavadil.

» ostatní recenze alba Magellan - Hour Of Restoration
» popis a diskografie skupiny Magellan

Camel - A Nod and a Wink

Camel / A Nod and a Wink (2002)

horyna | 5 stars | 28.07.2020

Na otázku, kterou kapelu si recenzně zvolit jako nejvhodnější pro návrat na stránky Progboardu, jsem našel odpověď velice rychle a snadno. Celkem jednoznačně padla volba na mou velmi velmi oblíbenou partu Camel. Tuto skupinu sice neposlouchám nějak závratně dlouhou dobu, zato velice často a s patřičnou vervou. Tak nějak sám sebe za ta léta pasuji do role věrozvěsta jejich hudby. Ve svém okolí jsme s ní pár známých už „nakazil“, a jelikož teprve nedávno přišel ten správný okamžik na rozbalení jejich posledního cd, které jsem doposud jako jediné ještě neměl to potěšení slyšet, nepřestanu ani teď. Camel si dle mého propagaci zaslouží jako málo kdo jiný.


Zanedlouho tomu bude dvacet let, které uplynou od tohoto posledního alba Camel, které Andi Latimer vydal v roce 2002 a které ve svém erbu nese název A Nod and a Wink. Jde o čtrnácté studiové album a vydáno bylo na labelu Camel Productions. Album bylo věnováno Peteru Bardensovi, který zemřel v lednu téhož roku. A i když za těch mnoho let, které uplynuly od jeho vydání do éteru čas od času pronikla zpráva o možném chystaném nástupci tohoto díla, dnes už asi jen málokdo předpokládá, že k nějaké podobné události kdy dojde. Přesto, že má Andy za tu dlouhou dobu dle jeho slov materiálu dostatek, možná už není ta pravá chuť k jeho realizaci a možná už skrze Andyho vleklou nemoc ani potřebná síla.



Každopádně jestli má být A Nod and a Wink tou poslední studiovou tečkou této kapely, stále jde o rozloučení ve velkém stylu. Jsou to totiž ti nejsprávnější Camel, jaké si člověk jen umí představit. Nechybí tu žádný z jejich rozpoznávacích znaků. Atmosféra alba je znovu velice intimní a melancholická. Jednotlivé písně mají opět dar přikrýt posluchače svým snovým oparem a velice něžně jej zpoza tlumených, nikam nepospíchajících tónů čechrat a konejšit. Intenzivní skupenství emocí a nepřeberné množství srdce hladících melodií, podpírá nápaditá instrumentální práce, jež nepostrádá pestrost a dostatečný počet nosných nápadů a myšlenek. Pokud bych měl tuto nahrávku umístit do nějakého žebříčku tvořeného čtveřicí posledních alb Camel, bude ona nahrávka figurovat na místě druhém, hned za nedostižným Rajaz.



Osobně vnímám kapelu Camel jako art-rockového mohykána druhého sledu. Oni nikdy nepatřili mezi nejužší okruh stylově podobných gigantů, kteří čerpali dosaženou slávu největšími doušky. V oblíbenosti a prodejních číslech nikdy neatakovali souputníky Yes, Pink Floyd, nebo King Crimson. Ovšem jejich kompoziční dar a unikátní charisma by je do podobné role snadno dokázalo pasovat. Asi jako většina posluchačů takto orientované muziky, jsem i já Camel objevil až dlouho po výše jmenovaných kapelách a dalších, médii do popředí zájmu tlačených souborech. Jejich škatulka snese nápis soft-art-rock a spolu s Caravan, Barclay James Harvest, Moody Blues a Strawbs, patří mezi největší šampiony emocemi nasáklé, úchvatně atmosférické muziky. Camel Forever.

» ostatní recenze alba Camel - A Nod and a Wink
» popis a diskografie skupiny Camel

Karmakanic - Dot

Karmakanic / Dot (2016)

bullb | 5 stars | 28.07.2020

Dot je doposiaľ a aj ostane posledným dielom Karmakanic. Pravdou je, že u mňa to bol jeden z prvých ich albumov, ktorý som počúval. Je to už pár dní, keď „sústredené počúvanie“ práve spomínaného Dot ma podnietilo k tomu, aby som napísal pár viet a podelil sa tak o zážitok.

Úvod je zmes šumov, ktorý by mohli pokojne mohli vynechať. Je však jasné, že to je zámer. Nasleduje jednoduchý klavírny motív, po ňom Göran Edman nás pozýva ďalej. Mohutný melodický break rozbehne skladbu s takýmto dlhým názvom, dokonca má časť 1. a 2. : God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 1 sa dá nazvať suitou, v ktorej prevládajú melodické motívy, ale sú tu aj divokejšie časti. Pôsobí viac „učesaným“ dojmom oproti skladbám z predchádzajúcich albumov. Tu som zaregistroval zmenu na poste klávesových nástrojov a bicích. Záhada je vyriešená. Šéf Jonas Reingold siahol po iných, ktorí vôbec technicky nezaostávajú za ich predchodcami. Podľa anotácie hrali s dosť veľkými hudobnými esami. Na pomoc im dorazil aj Andy Tillison.

Táto zostava hráčov ma dokázala omotať vznešenými melódiami, či už v spomínanej God The Universe... , ale aj takmer „popovými“ Higher Ground a Steer By The Stars. Poctivo priznávam, že textom som nikdy nepripisoval význam, veril som a verím na univerzálnosť hudby. V tomto prípade som rýchlo prebehol texty, ktoré nie sú optimistické, ku koncu však v súlade s hudbou v skladbách Travelling Minds, potom aj v záverečnej God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 2 vzbudzujú istotu, že všetko je nakoniec fajn a život je krásny.

Krásne, široko objímajúce melódie. Brilantná technika hráčov. Po poslednom akorde klavíra mám pocit, že Dot sa oplatí vypočuť ešte raz.

Stále som pod vplyvom tejto hudby. Hodnotenie je bohužiaľ vždy subjektívne. Opravujem pôvodné a mením na plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Dot
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Moving the Deckchairs

Twin Age / Moving the Deckchairs (2000)

jirka 7200 | 4 stars | 28.07.2020

Od vydání zatím poslední desky souboru Twin Age „Moving the Deckchairs" uběhly již dvě dekády. Po vcelku přívětivých recenzích na mnohých hudebních serverech se veškeré další zmínky o chodu kapely ztratily ve víru zapomnění. Tak to někdy chodí, zastavme se tedy alespoň na chvíli u tohoto alba...

Délka stopáže opět oproti předchozímu CD narostla - sice jen o tři minuty, ale také o tři písně. Je tedy jasné, že se celkové zkrátila délka skladeb, jen tři z nich dostaly větší prostor k vyjádření vnitřních nálad a pocitů, zbylých šest si muselo vystačit s průměrnou délkou pěti minut.

Ve většině recenzí se uvádí, že na tomto albu došlo k určité změně hudebního směrování. To je i všeobecně přejímaný verdikt hudebních periodik. Já po dlouhodobějším studiu zastávám poněkud odlišný názor. Jistě, drobné indicie odlišností lze predikovat z kratších, úderněji pojatých skladeb, výraznějších refrénů a zajímavém a zpestřujícím zapojení zpěvačky Idy Rönn. Celkově největší posun dle mého nastal však ve výsledných aranžích a mixu, který dle mého názoru nahrávce poněkud ublížil. Bicí (sice stále bravurnějšího a lepšího Jörgena Hansona) byly nahalovány a brutálně vytaženy do popředí, společně se zpěvem, basovkou. Kytara se v celkovém objemu zvuku spíše ztrácí, na tomto albu se posunula do méně nápadité a podružné role. Naopak, nejdůležitější nástroj v tomto hudebním stylu – klávesy všech podob byly maximálně upozadněny a větší prostor dostaly jen minimálně. Krásný a zajímavý hlas Idy a vkusně doaranžované cello basáka Petere Petterssona celkové vyznění něměly šanci zachránit.

Pachatelem byl dle bookletu jistý Clas Sjöstrand, majitel malinkého studia v Göteborgu, kde vznikaly především demo nahrávky místních rockových, především metalových souborů. Clas byl pravděpodobně osloven kapelou, která měla jen omezené finanční prostředky na nahrávání a on se Twin Age ujal, materiál nahrál, zmixoval, vyprodukoval a zmástroval. Do celkového vyznění vnesl svůj názor a své představy, tak jak to u producentů bývá.

Pokud máte trochu představivosti, proveďte malý test. Imaginárně při poslechu pohněte šavlí na mixážním pultu a vytáhněte zvuk kláves a potlačte trochu bicí a basu. Já na konci pokusu zjistil, že ve výsledku by songy z 90% navazovaly na úspěšný albu Lialim High.

Pár slov k obsahu. Album otevírá křehká Days Long Gone – duet Idy a Johana, jehož hlas je jemně zkreslen. Pěkná skladba, kde kytarista jen tak jemně tu a tam hrábne do strun. Škoda zbytečně hřmotné rytmiky. Další, přímočará a jasná hitovka It Never Ends uhání jak o závod, v tak svižném tempu slyším kapelu poprvé. S následnou Losing the Time I've Won si kapela vyhrála. Skladba je v aranžích velmi střídmá, v mezihrách se střídá akustická kytara se syntenzátorem nebo drobnými zdobnými krajkami elektrické kytary. Velmi pěkně vystavěná a vygradovaná píseň. První z vrcholů na albu. Na čtvrté My Dreams are Fulfilled miluju melodickej refrén, opět s nápaditým zapojením Idy. Radost poslouchat nápadité bubnování Jörgena Hansena.

Instrumentálka The Last Itas nepřináší nic moc zajímavého, zato šestá, střednětempá Waking up je velmi povedená, jasně identifikující soubor podle svébytného frázování zpěváka a nádherné melodie se nemohu nabažit. Two Stories opravdu na mě tak působí – jako dvě části skladby spojené v jeden celek, zvukař opět experimentoval s hlasovými efekty. Do předposlední křehké balady How Can You Dream naštěstí nezasahoval, nechal ji v plně akustickém provedení se španělkou a cellem. Tu a tam ztemnělé pódium osvětluje tenký parsek kláves na pozadí. Ida opět pěkně doplňuje Johana. V závěrečné, rtuťovité a dramaticky pojaté The Gates Will Open to na chvilku vypadá, že se klávesy proderou odkudsi ze sklepa, ale bylo to jen chvilkové zdání….

Závěrem : kapela přišla do studia s kvalitním materiálem, který by mohl kvalitativně a důstojně navázat na předešlý opus Lialim High. Skupina neustrnula na místě a prokázala schopnost vývoje směrem ke svébytnějšímu projevu. Bohužel zvukař s výsledným mixem desce podtrhl nohy. Škoda, že Twin Age nedisponují takovými možnostmi, jako kolegové z IQ, neboť tento materiál by byl kandidátem na remix jako hrom…..

P.S. : Jinak jsem slíbil, že se podělím o výsledky mého detektivního pátrání. Podařilo se mi kontaktovat klávesáka Carla Johana, který uvedl, že si kapela dala jen pauzu :-). Každoročně se schází a uvažují obnovení koncertní činnosti, hlavně díky žádostem fandů z Itálie. Tak držím palce, k tomuto požadavku se připojuji a jistě se mnou í mnozí z vás!

» ostatní recenze alba Twin Age - Moving the Deckchairs
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Clarke, Stanley - East River Drive

Clarke, Stanley / East River Drive (1993)

stargazer | 3 stars | 26.07.2020

Stanley Clarke v devadesátých letech, co do počtu jeho solových alb nějak zamrzl. Neříkám, že nic netvořil, spíš se věnoval různým projektům, jako skvělé Vertú, nebo fantastické Rite Of Strings, taky spolupracoval s George Dukem a taky tu máme projekt Animal Logic II, který jsem spolu s jedničkou z kompletu vyřadil a odnesl do sklepa na to nejvzdálenější a nejtemnější místo.
Stanley si zahrál i ve slavném klipu Michaela Jacksona Remember The Time. Taky hodně dělal filmovou hudbu, což je zachyceno na cd pod návem: Stanley Clarke - At The Movies/1995/.

East River Drive je jediné Clarkeho studio album mezi lety 1990 až 1999.
Úvodní skladba je soundtrack k filmu Poetic Justice. Clarke skvěle hraje, ale motiv skladby je imrvére dokolečka stejný. G.Duke obsluhuje piano a nic zajímavého nepředvedl. Druhá skladba je jediná nazpívaná s textem. Je to slaďák, jak hrnek medu. Ale Howard Hewett zpívat umí. Třetí song je taky nazpívaný, ale jakýmýsi africkými slovy, které spíš působí jako doprovod k nástrojům a nemají sdílný obsah. Clarkeho hra opět vyniká. Další věc se nese v klidnější poloze, je postavena na smyčcovém orchestru a saxofonu, Stanley opět exeluje.
I'm Home Afrika je taky zpívaná a text se točí pořád dokola tohoto názvu. Je to rychlá, proaranžovaná píseň....lehká kytara, perkuse, syntezátory, ságo a pravidelné elektrické bicí.
Boyz N The Hood, další víceměné pomalejší soundtrack, vystavěný na string orchestru, saxo. a akustické kytaře.
7má skladba je takový topík alba. Atmosféra skladby vybízí k tanci, pohodlně vas přenese někam do nočního baru, kde hraje kapela a tančí se tam. Clarke opět předvádí své bassové kusy a sekundují mu slavní Hubert Laws - flétna a Jean Luc Ponty - elektrické housle.
"Co když zapomenu šampáňo" je ryze bassová záležitost, propojená s piánem a opět vystavěná na smyčcových aranžích.
Na postu deváté písně je pohodová, ve středním tempu vedená skladba, opět vystřižená jako z tanečního baru... string arange, basa jako z partesu, opět J.L.Ponty el. violin a H. Laws flétna.
Až dosud to bylo silně komerčně pojaté album. Závěrečné tři skladby jsou už jen pro opravdové fajnšmekry, co mají nervy z oceli. 10 a 11 skladba je jen o technice a stupnicích, možná i o procvičování prstů. Tohle neuznávám, tohle není hudba a je to moc dlouhé poslouchat, na cd pro normální posluchače to tu nemá co dělat.
Taky poslední funky track se na tohle album moc nehodí. George Duke se tu trochu víc odhalil, než na začátku alba, ale tenhle kus by se hodil víc na jejich projekty Clarke - Duke I nebo II.

Celkem to pojímám jako dobrou desku. Je sice zatraceně komerční, ale hodí se třeba, když přijede tchýně na návštěvu a vy tohle pustíte. Tchýně nebude prudit a vy si vychutnáte Clarkeho a i jiných, vinikající techniku hry. Ovšem bacha na ten závěr. Ten je jak z jiného alba. Hodnocení Tři a půl. Bye Bye.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - East River Drive
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Nine Inch Nails - The Fragile

Nine Inch Nails / The Fragile (1999)

J.Rose1 | 5 stars | 25.07.2020

Nine Inch Nails - The Fragile


Rozum mi vždy říkal, že nejlepším albem NIИ je "The Downward Spiral" - skutečná bible tvrdého industriálu, ale co si budeme povídat, srdce to občas vidí trošku jinak...




Po ukončení divokého "The Self Destruct Tour" na podporu "TDS" potřeboval Trent Reznor dobít baterie a trochu si od všeho odpočinout. Trent se zkrátka stáhnul na pár let do ústraní. I když v jeho případě to znamenalo především pauzu od živého hraní. V tomto období se již vážený a uznávaný umělec věnoval převážně producentským pracím a filmové hudbě, kde spolupracoval s takovými jmény, jako například: David Fincher, Oliver Stone nebo třeba David Lynch. Kromě dokončení "Further down the Spiral" (1995), což byla kolekce remixů k stále ještě aktuální desce, vydal v roce 1997 naprosto fantastický singl "The Perfect Drug", který se objevil na soudtracku k filmu "Lost Highway". Režisér Mark Romanek opět spojil síly s NIИ a výše zmíněný singl obohatil o parádní videoklip. V něm Reznor vystupuje jako muž, jenž truchlí nad smrtí svého dítěte, a za pomoci alkoholu (konkrétně Absinthe) se stále více odděluje od reality. Někdy mezi léty 1995 - 1998 se Trent také léčil ze svých závislostí na omamných látkách, ale o tom se nikdy moc nemluvilo.



Začátkem roku 1997 se industriální mašina dala opět pomalu do pohybu a Trent Reznor začal spřádat plány na svůj, do dnešních dnů, nejambicióznější projekt. Obklopen kapelou i celou řadou různých hudebních hostů, pracně skládal, aranžoval a ve svém mateřském "Nothing Records" studiu spolu s Alanem Moulderem mixoval a produkoval. Duchovní nástupce "TDS" dostal nakonec název "The Fragile" a šlo rovnou o dvojalbum. 21. září 1999 se dílo konečně dostalo k hladovým fanouškům. Ač kritika tehdy vesměs pěla ódy, rozčarování některých zmatených fanoušků bylo nepřehlédnutelné. Asi každý tehdy doufal, že NIИ se vytasí s něčím jako "The Downward Spiral - Part Two", že nám Trent dovolí nahlédnout za roh Spirály a dostat se ještě hlouběji. Naštěstí se Reznor vždy řídil především vlastní intuicí, a tak si věci udělal v klidu a po svém. Jestliže "TDS" útočila silou parní lokomotivy a do popředí stavěla hlavně brutální industriální attack, špínu a svinstvo celého světa, tak "TF" přináší krom občasných výbuchů agresivity, především melancholii, strach z neznámého, a také naději.
Je pravda, že po lyrické stránce album částečně navazuje na "TDS" a přináší témata, jako deprese, užívání drog, ale rozhodně nestojí primárně jen na tom. Ostatně hudba, která tentokrát zaujímá stěžejní postavení, doznala také opravdu výrazných změn. "TF" staví daleko více na elektronice, ambientu, prog rockových pasážích. Do popředí se více dostává klavír, akustická kytara a Reznor ubral i na svém agresivním řevu. Atmosféra tu zaujímá výsostné postavení a to i díky faktu, že mnoho skladeb je čistě instrumentálních. Inspirace art rockem 70. let je velmi patrná, především se mi vybavuje "The Wall" od Pink Floyd, se kterou má "TF" dost společného. Ovšem, zatímco ve Watersově životním díle se nejdříve staví a po té bourá, tak "TF" na to jde opačně, a po úvodní explozi se pracně snaží v chaosu najít pořádek.



Máme tu tedy předobraz jedince na konci svých sil, který se snaží vypořádat s depresemi, úzkostí a závislostí na drogách, leč bohužel i přes všechnu snahu se kruh nakonec uzavře a příběh končí tam, kde začal. A teď už k samotným skladbám.



Disk 1: Left Side



Začínáme zostra. "Somewhat Damaged" je postupně gradující věc. Třaskavina s dlouhou zápalnou šňůrou, která startuje zlověstným, neustále se opakujícím akustickým motivem, na který se nabalují další a další zvuky. Uprostřed vše bouchne a iniciativu přebere zboosterovaná kytara a nával industriálních ruchů. V nastalém zmatku zničená duše řve a nadává na všechny, kdo jí v těžké chvíli opustili.
"The Day The World Went Away" je jedním z mnoha vrcholů alba. Intimní, až zasněnou atmosféru, tvořenou syntezátory, proříznou kytarové riffy, které stejně jak nečekaně přišli, tak po nějaké chvíli zase odejdou, a my se tak opět můžeme ponořit do rozjímání. S blížícím se koncem skladba opět nabere na intenzitě a závěrečné sborové "Na na nah,
Na na na" bere za srdce. V základní verzi skladba neobsahuje bicí.
"The Frail" je krátká, instrumentální nádhera, stojící na klavíru. Tolik melancholie a smutku v těch několika okamžicích. Když jedu v autě za šedého, deštivého počasí a do toho mi hraje tahle věc, tak se mi chce plakat.
Plíživá, pochodující elektrárna, to je "The Wretched". Negativní flák, pozorující člověka v absťáku, který neví, kudy kam. Přidušená nasranost a zmar.
"We’re in This Together" je jednou z nejlepších věcí, jakou Trent Reznor napsal. Vytažený virbl ve sloce, tvrdá kytarová stěna v emočně vypjatém refrénu a perfektní klavír v závěru. Nalezení zpřízněné duše, opora v člověku, společný boj za lepší zítřky. Konečně trocha optimismu :-) Mimochodem, v závěru zpívaná pasáž "You're the queen and I'm the king" přímo odkazuje na skladbu "Heroes" od Davida Bowieho.
Pod číslem šest se ukrývá titulní skladba. Sloky s tajemnou basovou linkou, a tak trochu šamanským bubnem, umocňuje procítěný přednes. Melodii v refrénu naplno rozvine výborné "slide" kytarové sólo. Bystrého posluchače hned trkne, že ona silná melodie, na které song stojí, se objevuje v už zmíněné instrumentálce "The Frail". Jinak se dá říct že, "The Fragile" je v jádru love song, ve kterém jedinec vyjadřuje obdiv a silnou náklonost k druhé osobě. Ona je tou "křehkou" kráskou a nadějí ve světě plném špíny.
"Just Like You Imagined" je druhá, celkem svižná instrumentálka, popoháněná pěknou basovou linkou a hned v úvodu zaujme skvělým klavírním partem od hostujícího Mike Garsona.
V táhlé, až mistické "Even Deeper" vyplouvají na povrch pochyby a strach z minulosti, která nakonec dostihne každého. Za zmínku stojí rovněž klenutý refrén se zkreslenou kytarou a pozitivním nábojem. Přesto se v závěru skladba vrací ke své ponuré podstatě. Zvukový bizár s až filmovou atmosférou a pochodovým rytmem, to je "Pilgrimage". Asi nejzvláštnější instrumentalní položka na albu. Po delší době tu máme nářez.
"No You Don't" to je tvrdý metalový riff, valivá bicí smyčka a úsečný refrén, který na nás v závěru Reznor odštěkává jako vzteklý pes. Zajímavostí této skladby je, že po lyrické stránce částečně vypovídá o zhoršení vztahu mezi Trentem Reznorem a Marilynem Mansonem.
"La Mer" je další instrumentálka, i když obsahuje krátký text ve francouzštině, který přednese Denise Milfort. Velmi intimní věc s klavírem, cellem a nápadnou basovou linkou, se kterou se ještě v budoucnu setkáme. "La Mer" navíc skvěle připravuje půdu pro závěrečný opus.
Pro "The Great Below" se hledají těžce slova. Hladina oceánu, rozjímání o životě, smrti, naději. Hluboké basy postupně mizí a nastupující syntezátory vytvářejí až éterickou atmosféru. Píseň vrcholí v čase 2:06, kdy přijde zlom a nádherná melodie se propojí s procítěným přednesem...



Poznámka: Druhý disk je všeobecně považován za ten hůře stravitelný a těžší na poslech. V podstatě souhlasím, i když musím říct, že trpělivost přináší růže. Right Side nedá nic zadarmo, ale opakovaný poslech se více než vyplatí.



Disk 2: Right Side



Z letargického spánku se pomalu probouzí "The Way Out Is Through". Celkem abstraktní záležitost s krátkým, šeptaným textem. Vrstvené zvuky se po chvíli prolnou se syntezátory a přidušeným zvukem bicích. Iluzi toho, že se nacházíme pod vodní hladinou rozbije až závěrečný úder do strun.
"Into The Void" nakopne šlapavý rytmus bicích, ke kterým se po chvilce přidá syntetizovaná basová linka. Ta samá, která byla použita v "La Mer". Uprostřed se trochu přitvrdí a krátké sólo na syntezátor převezme iniciativu. Dominantní Reznorův zpěv skladbou proplouvá až do roztančeného finále. Po lyrické stránce je to celkem depka.
"Where Is Everybody?" naznačuje, že idyla končí, ve vztahu se objevují trhliny a pochybnosti o sobě samém. Po hudební stránce jde o skrytý hit, poháněný zdvojenou basovou linkou, prohnanou přes syntezátor. Na sebe vrstvené vokální party tvoří v refrénu promyšlené harmonie.
"The Mark Has Been Made" je celkem temná instrumentalní skladba s celou řadou změn a nálad.
Svižná "Please" zaujme tvrdou basou a zkreslenou kytarovou plochou ve sloce. S nastupujícím refrénem se kytara spojí se syntezátorem a umocní tak Reznorův zpěv.
A máme tu asi nejznámější pecku druhého disku, a taky největší nářez. Protest song "Starfuckers, Inc.". Nápaditou elektronickou sloku s pulzujícím basovým hřměním, doplňuje bicí smyčka, jako z nějakého drum and bass setu. Trentova nahraná vokální linka byla vystřižena a po částech vrácena zpět do slok, tím se docílilo specifikého, trhaného, až robotického projevu. Úplným opakem je rockový, sborově odeřvaný refrén. Skutečná rána mezi oči.
Krátká, rychlá instrumentálka, to je "Complication" s chytlavou basou a kvílivým kytarovým sólem.
"I'm Looking Forward To Joining You Finally" se vyznačuje velice minimalistickými hudebními prvky. Tlumená basa, šeptavý přednes a "indiánské" perkuse. V dáli je cítit blížící se bouře.
A tou je industriální smršť "The Big Come Down". Sešup rovnou dolů. Démoni uvnitř hlavy se derou na povrch a naději na nový čistý život rozmetají na kusy. Hudebně je to takový polámaný stroj s bombastickou bicí linkou, industriálním lomozením a disharmonickou akustickou vyhrávkou. Odeřvané verše ve sloce skvěle kontrastují s melodickým zpěvem v refrénu.
Jakousi poškrábanou syntezátorovou melodií začíná "Under It It All". Po chvilce se přidá zběsilá bicí stopa a ospalý vokál, který postupně nabírá na intenzitě. Po pádu zpět na dno a v úplném osamocení zbyla jen slabá vzpomínka na to dobré. Končíme tam, kde jsme začali.
Temné finále zajistí náladová instrumentálka "Ripe (with Decay)" s klavírní improvizací již zmíněného Mike Garsona. Celou skladbou se nese velice pochmurný kytarový motiv, jenž skladbu i uzavírá.


... A ještě jedna zajímavost. Skladbu "La Mer" napsal Reznor ve svém hodně temném životním období. V roce 2009 si pronajal dům u oceánu, kde chtěl v tichosti skládat hudbu a hledat inspiraci, alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tam ale vážně uvažoval o sebevraždě. Špatný psychický stav, vyčerpanost a smrt milované babičky Clary se na Trentovi podepsala. Výsledkem několikadenního pobytu u oceánu nakonec byla právě skladba "La Mer". Mimochodem zmiňované babičce byla věnována skladba "The Day the World Went Away"...



Po ambiciózním dvojalbu přišla i stejně ambiciózní pódiová prezentace.

"The Fragility Tour" na podporu alba začalo 14. 11. 1999 a skončilo 9. 7. 2000. Kapela vystupovala jen v největších halách po celém světě a to ve složení:

Trent Reznor - zpěv, doprovodná kytara, basová kytara, klávesy, Prophet VS syntezátor

Danny Lohner - basová kytara, doprovodná kytara, syntezátory, vokály

Robin Finck - doprovodná a sólová kytara, E-bow, vokály

Charlie Clouser - syntezátor, vocoder, theremin, vokály

Jerome Dillon - bicí nástroje, samplér


Už fakt, že bylo "The Fragility Tour" časopisem Rolling Stone zvoleno nejlepším turné roku 2000 mluví za vše. Pro představu doporučuji výborný DVD záznam "And All That Could Have Been".


"The Fragile", to je opravdová hudební dokonalost s vynikajícím zvukovým ošetřením a vyjímečným hráčským nasazením. Asi to není ideální start pro seznámení s tvorbou NIИ, ale šanci si jistě zaslouží. Netvrdím, že jde o nejlepší nahrávku NIИ, ale v mém případě jde zcela jistě o nahrávku nejoblíbenější.


Ukončením "The Fragility Tour" skončila definitivně nejslavnější, a po kreativní stránce, nejpřínosnější éra Trenta Reznora a jeho NIИ.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Fragile
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Young, Neil - Arc

Young, Neil / Arc (1991)

makrelaman | 3 stars | 24.07.2020

Tento počin vyšiel pôvodne v limitovanej dvadsaťpäť tisícovej 3CD edícii albumu Weld. Je to predlhánska gitarová improvizácia Neila Younga ktorú prezentoval v rámci amerického Ragged Glory turné. Je to len pre skalných fanúšikov Neila Younga. Viac sa o tom naozaj nedá napísať.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Arc
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Young, Neil - Weld

Young, Neil / Weld (1991)

makrelaman | 4 stars | 24.07.2020

WELD! Veľmi priliehavý názov pre tento živý album, ZVAR hrubý a neopracovaný. Mohlo by sa zdať, že vydanie tohoto živáku z turné Crazy Horse po vydaní úspešného albumu Ragged Glory bolo zbytočné. Opäť tu nájdeme stokrát prevarené pecky ako Hey Hey, My My (Into The Black), Cinnamon Girl, Like A Hurricane, Cortez The Killer a skladby z Ragged Glory znejú takmer identicky s verziami zo štúdiového albumu. Ale... krásne to všetko drží pokope a vypočuť si ktorýkoľvek koncert Crazy Horse nie je nikdy strata času aj keď Live Rust z roku 1979 asi už nič neprekoná. Neila Younga mám skrátka najradšej s Crazy Horse. Kto má podobné chúťky tak si naozaj pošmákne. Tu sa kapelka ešte viezla na vrchole svojej úspešnej vlny. Neskoršie štúdiové nahrávky sú už veľmi kolísavé, raz hore (Psychedelic Pill) , raz dole (naposledy vydané Colorado ma veľmi nepresvedčilo).
Po dlhšej dobe som si toto 2CD pustil do sluchátok a opäť som chrochtal blahom. Márne budete hľadať, slabé miesto tam nenájdete. Poctivé 4 hviezdy.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Weld
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Karmakanic - Wheel Of Life

Karmakanic / Wheel Of Life (2004)

bullb | 5 stars | 23.07.2020

Niekedy som si myslel, že kotol, v ktorom sa varí dobrá hudba sa nachádza na britských ostrovoch. No dobre, beriem ešte južné štáty americkej federácie. Tam sa uvaril základ jazzu, ktorý mi vždy chutil. Zrazu vám tu predkladám popis druhého albumu Karmakanic Wheels of Life. A to sú Švédi. Môj mýtus je v keli, lebo ich hudba sa mi veľmi páči.

Zmeny oproti jednotke: Šéf Jonas Reingold si tu vybral ako gitaristu iného. Volá sa Krister Jonzon. Veľa som sa o ňom nedočítal, ale je charakterizovaný ako jazzový gitarista. Fakt, je to aj počuť. Roine Stolt je podľa mňa „rockovejší“. Úvodná Masterplan, Part 1 vyvalí na poslucháča všetko kvalitné, čo môže Karmakanic ponúknuť: Divoké behy gitary a basovej gitary, lyrika s nádherným hlasom Görana Edmana. Musím sa opakovať, ich hranie má v sebe spojenú radosť, hravosť a dokonalú techniku. Hudobných nápadov je tu toľko, čo by niektorým skupinám stačilo na dlhé roky. Napríklad také Do U Tango?, kde neosobný počítačovo generovaný ženský hlas vyzýva do tanca. Nasleduje niečo, čo mi pripomína zlaté časy jazzrocku (napríklad aj Return To Forever z obdobia hymny). Perfektne mastia, do toho im hlas počíta do štyroch. Paráda, ktorá potom nasleduje sa volá Where The Earth Meets The Sky. Toto sa mi javí ako vrchol albumu. Popové piano, drsná (pripomína nebohého Chrisa Squire) basová gitara, virtuózna gitara a do toho skvelý Zoltan. Takto to pokračuje ďalej, čo skladba, to radosť a virtuozita. Pokoj nastane až v záverečnej Masterplan, Part 2, kde si zahral krásne romantické sólo Roine.

Nerozumiem mnohým veciam. Ani Karmakanic. Tvrdím len jedno: Skvelá hudba. Páči sa mi.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Wheel Of Life
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Lialim High

Twin Age / Lialim High (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 23.07.2020

Kapela se vcelku pružně po necelém roce pochlubila svým druhým albem Lialim High(1997). Je s podivem, že po tak povedeném debutu nebyla oslovena žádnou vydavatelskou firmou a tak se i na druhém CD skví znak jejich vlastního labelu Altair Rec. Nahrávání samotné se oproti debutu protáhlo z jednoho měsíce na dvojnásobek a na první poslech je znát, že si jsou muzikanti daleko jistější ve společné souhře, aranže se zdají propracovanější a skladby působí vyzrálejším a kompaktnějším dojmem.

Kapela stále operuje na přesně vymezeném poli neo prog rocku archaičtějšího vyznění s náladami ne nepodobnými Genesis nebo Marillion, ve zpívaných pasážích s prvky IQ, ovšem interpretovaných po svém. Ze skladeb jako by na mne dýchla i taková tajemná atmosféra romantiků typu raných Visage či Ultravox.

Po vydání alba vyráží Twin Age na několik koncertů a všude, kde hrají, zastiňují většinu hlavních hvězd. Mladíci s věkovým průměrem 24 let (nejen klávesák působí dojmem středoškoláka) ohromují posluchače muzikou i koncertním provedením, které nepostrádá akci a kde dochází i na změny kostýmů. Takto to probíhá třeba i na holandském festivalu ProgFarm 1998, kde jak jeden přímý účastník uvádí, ještě během vystoupení mizí všechny nabízené CD...

Na albu samotném se nachází (rovněž jako na debutu) šest skladeb, ale celková stopáž je o deset minut nafouknuta, což přijímám s velkou radostí, neboť úvodní Twelve Feet Tall (nyní nasazená v Progboard hitparádě) přináší na ploše jedenácti minut pravé neo prog rockové hody s několika změnami nálad i tempa doplněnou o něžnou klávesovou mezihru, kde zazní i flétna. Druhá Blinded je krásná balada s podkresem kláves a klavírem, kde zpěvák Johan Hansson snad konečně přesvědčuje, že jeho projev není plochý a nevýrazný, tak jak se to některým posluchačům připadá. V závěrečné třetině songu se připojuje svým sólem kytarista John Löwenadler a skladba graduje do fantastického finále. Čtvrthodinku strávenou s ústřední skladbou alba – The Pelican Lie jsem si rád zopakoval snad třicetkrát. Úvodní, jakoby slavnostní kaskády kláves nás připravují na krásné sólo kytary podkreslené mellotronem a na příběh o těžkém rozeznání lži od pravdy odvíjející se ve středním tempu. V tomto opusu lze najít vše, co fanda této muziky hledá, klávesové mezihry, kytarová sóla…. ale to bych se již opakoval. V podobném duchu se odvíjí i následující dvě skladby, závěrečná dvouminutová instrumentálka The Final Decision klidní emoce.

Závěrem : Skvělé album dnes polozapomenuté skupiny, které vstup do první ligy zabránila jen neexistence spolupráce s nějakou význačnejší firmou, jež by je více propagovala. Album je dnes beznadějně vyprodáno, o jeho šíření později starala i francouzská firma Musea, která se zaměřuje na podporu a šíření nekomerčních nahrávek všeho druhu do celého světa.

V recenzi na třetí desku se podělím i pár informací ze světa Twin Age, podařilo se mi totiž kontaktovat klávesáka Carla Johana……

» ostatní recenze alba Twin Age - Lialim High
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Nine Inch Nails / The Downward Spiral (1994)

J.Rose1 | 5 stars | 22.07.2020

Léto 2005. Byl jsem na učňáku, zamilován do metalu. Éra Lucie a Wanastowek doznívala v mé posluchačské minulosti a nyní mi srdce pulzovalo jen pro těžký kov... a taky pro Guns N' Roses. Těmi to vlastně začalo. "Chinese Democracy" už byla nějaký ten pátek v plánu a já hltal každé nové info, Leak, či fragment nějaké nové skladby. V té době jsem četl článek, že Axl Rose se tou dobou zabývá nebo snad zabýval zvukem Nine Inch Nails a chtěl by tak trochu znít jako oni. Chvilku po té jsem zjistil, že jistý Trent Reznor z kultovních NIN, dělal sountrack k videoherní pecce Quake a taky částečně k DOOM 3. Do třetice jsem se doslechl, že jednou z nejlepších desek 90' let je "The Downvard Spiral" od NIN. ,,Fajn, to musím slyšet." Šikovný kamarád mi tedy stáhnul celou tehdejší diskografii. Bez okolků jsem se rovnou vrhnul na TDS. Po jednom poslechu jsem odložil sluchátka a šel ulehnout, aniž bych vlastně věděl, jak s tím čerstvým hudebním zážitkem naložit. Po dvou dnech jsem se k poslechu, omámen touhou po něčem opravdu novém, co mi nedalo klidného spání vrátil a byl jsem ztracen.

TDS je svým způsobem koncepčním albem, jenž obsahuje řadu metafor a vrstev. Rámec narace je tvořen "příběhem" jedince, který po příslovečné spirále klesá do hlouby vlastního šílenství. Cestu do temné propasti lemují drogy, náboženství, sebepoškozování, sex, násilí, nemoci, zrada a v závěru sebevražda. Hudebně to není o nic veselejší. Industriální dunění, elektronické pazvuky, řezavé kytary i expresivní řev, to vše se zcela přirozeně prolíná s nihilisticky laděnou, lirickou složkou alba. Pokud máte špatnou náladu, tak si TDS rozhodně nepouštějte.

Úvod alba skutečně trhá uši. Startovní nenávistná "Mr. Self Destruct" útočí se silou tsunami a brutální kovové beaty s řezavou kytarou drtí nekompromisně posluchačovu mozkovnu. Depresivní a o poznání pomalejší "Piggy" se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a jakýmsi crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru skladby. Následuje anti - křesťanská "Heresy". Hitovka s dobře šlapajícími elektro samply a strohým, do mozku se zařezávajícím refrénem. "March Of The Pigs"  pořádně přitopí pod kotlem a nekompromisně drtí náš nenasytný systém na kusy. Výborná je i nečekaná klavírní vyhrávka, která brutální industriální útok na moment zastaví. A je tu legenda a jeden ze symbolů 90' let. Sexuálně zvrhlá, v rytmu srdce šlapající diskoška "Closer". Text je opravdu chorý, refrén nesmírně chytlavý a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka uhrančivý. Navíc je super, jak se ve své druhé půlce skladba zvrhne do totální NIN párty, kde se elektro zvuky, klávesy a kytary mísí v dokonalé symbióze. Sředně tempá "Ruiner" dusá v rytmu opakující se bicí smyčky, která má sílu rozpohybovat celé tělo. Naléhavý refrén, umocňují titánské klávesy, jenž tvoří nepropustnou bariéru. V polovině skladba nečekaně zpomalí a nabídne, krom zlověstné atmosféry, i jediné, značně zkreslené kytarové sólo na albu. Zhudebněné šílenství, to je "The Becoming" s nasamplovaným nářkem v pozadí a tvrdým industriálním lomozem v závěru. Asi nějak takhle se cítí člověk, slyšící hlasy ve své hlavě. A máme tu opět nános černoty a deprese. "I Do Not Want This" je velice temná skladba s explodujícím refrénem, skladba ve které posloucháme nářek zlomeného člověka, volajícího o pomoc. Klavír ve slokách je melancholický a kytarová rána v refrénu je silně metalová. Je "Big Man With A Gun" zpovědí psychopata, co chce někomu narvat hlaveň do huby a stisknout spoušť nebo jde o výsměch tehdejší HIP-HOP scéně? Těžko říct, každopádně jde o jeden z největších nářezů na albu, kde se drsné kytary rvou s expresivním řevem a brutálním elektro křovím v pozadí. "A Warm Place" je jediné hřejivé místo na albu. Ambietní zvuky a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a opravdové ticho před bouří. A skutečně. Nenávist a zvrácená mysl vyvěrá v "Eraser", kde se postupně sílící sonická bouře a nepropustná kytarová stěna prolíná s krátkým, úderným textem. Reznorovo "KILL ME!" se doslova vypaluje do duše. Opravdu nekompromisní záležitost. Uprostřed jezera plného jedu se nachází továrna s názvem "Reptile". Plazivá toxická tryzna, která za doprovodu průmyslových robotů vypovídá o  velice nezdravém vztahu. O dívce, která si to rozdá s každým, bez ohledu na následky. Blíží se konec spirály, a tak si rovnou v titulní ódě na depresi proženeme kulku hlavou. Ticho, konec, úplné dno a nicota. Jen matná vzpomínka na odporný život i marná touha začít znovu a býti lepším člověkem v legendární "Hurt". Krásná melancholická perla, usazená na samotném vrcholu hnoje.

Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým spirála bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Inu, ač nejde o album dvakrát pozitivní, tak hudebně, potažmo skladatelsky je to masterpiece. Je v tom něco z EBM scény, na které stál debut, metalová nasranost a agresivita z mini EP Broken, a pak spousty dalších ingrediencí z tehdejší doby. Od popu, přes grunge, až po metal. Nemá moc cenu zmiňovat ostatní hudebníky, jenž se na albu podíleli. Je to pomník Trenta Reznora. Pomník, který už nepřekoná. To on stojí za všemi skladbami, konceptem a finálním výsledkem. Za zmínku stojí ovšem zvukový inženýr Flood, který spolu s Reznorem album produkoval a oba odvedli fantastický kus práce. Po zvukové stránce to zkrátka zabíjí ještě dnes.

The Self Destruct Tour na podporu alba začalo z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Jedním z vrcholů tour bylo i vystoupení na festivalu Woodstock, kde se kapela chvilku před samotným koncertem vyválela v bahně, a takto vylepšená spustila svůj set. 12.5. roku 1994, skupina vystoupila v pražské Lucerně. Za podpory alkoholu a jiných látek předvedli hřebíci brutální destruktivní show. Zde předkládám úryvek z tehdejšího tisku: "Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil pořadatel, který nevypadal také nejveseleji." Škoda že mi tenkrát bylo pouze 7 let a na koncertě jsem chyběl :-). Pro pořádek ještě uvedu sestavu, ve které NIN tehdy drtilo pódia. Trent Reznor - hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck - hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner - baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna - bicí. James Woolley na střídačku s Charlie Clouserem - klávesy, syntezátory, programování.

Album mi definitivně rozšířilo hudební obzory. Krom mích oblíbenců jako Slayer, Morbid Angel či Iron Maiden, jsem náhle začal poslouchat třeba Ministry, Nitzer Ebb, Davida Bowieho nebo Depeche Mode. Pokud chcete s NIN začít a nevíte u jakého alba, tak za mě zvolte klidně spirálu. K poslechu doporučuji přítmí, klid a panáka něčeho ostřejšího.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 22.07.2020

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Santana - Caravanserai

Santana / Caravanserai (1972)

bullb | 5 stars | 22.07.2020

Včera popršalo: Oddych - do záhrady sa neoplatilo ísť. Sviatok, a to je dôvod na dobrú hudbu. To po prvé. Po druhé: test novej zakúpenej prenosky na gramci. Ruka automaticky a neomylne vybrala Caravanserai od Santanu. Krásny obal, ktorý skrýva klenot. Je to štvrtý album po trojici „latino“, z ktorej sa mi najviac páči trojka, na rozdiel od chronicky známej dvojky Abraxas a slabšej jednotky.

Kdesi som čítal, že to, čo človeka ovplyvnilo v období dospievania je trvalé. Pre mňa to bola Caravanserai. Možno tajomným úvodom, ktorý plynule prechádza do Waves Within. Nie, nie, žiadne pravidelne tikajúce bubny, bongá a iné bicie nástroje. Výrazná basa s virtuóznou gitarou Carlosa pokračuje aj na ďalšej Look Up. Zvuky hammondovho organu (Gregg Rolie po tejto platni Santanu opustil a vytvoril Journey) otvárajú Just in Time to See the Sun. Carlos tu krásne spieva, bez afektu a civilne. A je tu Song of the Wind !!! Carlos hrá jedno z najkrajších gitarových sól na svete. Aj keby už nič ďalšie nenahral, toto ho vynieslo na trón gitarových bohov.
Druhá strana (tíško priznávam po vrchole Song of the Wind je o pár promile slabšia) začína skladbou The Love of the Universe platne a pokračuje v „non-latino“. Tajomná Future Primite opäť evokuje atmosféru úvodu a zobúdza démonov tajomného miesta oddychu karaván. Našťastie Stone Flower má v sebe optimizmus, ktorý musí vyústiť do „klasickej“ La FuenteDel Ritmo a záverečnej Every Step of the Way.

Carlos Santana má tu skvelých spoluhráčov. Dokonalá hra na nástrojoch je vyvážená tajomnou atmosférou. Preto patrí k špičkovým dielam nielen Santanu, ale celej rockovej (jazzovej, progrockovej, alebo akej chcete) histórie.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana

Karmakanic - Entering the Spectra

Karmakanic / Entering the Spectra (2002)

bullb | 5 stars | 21.07.2020

Existuje niečo nepolapiteľné, niečo vznášajúce sa medzi interpretom a poslucháčom. Toto „čudo“ sa stále obšmieta, pobehuje, niekedy rozčuľuje, väčšinou však prináša radosť.
Netreba hádať: Je to hudba! Pre niekoho neustály tok „najlepších hitov“ z rádia, pre iného veselá dychovka, pre ďalšieho ... nemá zmysel menovať.

Pár rokov dozadu si na tomto fóre prečítal chválospev na skupinu so zvláštnym názvom: Karmakanic. Takmer na prvé počutie som si povedal: Je to výborná muzika. Má všetky vlastnosti dôležité pre mňa (a dúfam že aj pre ďalších čitateľov tohto môjho diela). Napríklad spev, ktorý nepripomína jačanie, ani kňučanie, ale hlavne vynikajúca hra všetkých hudobníkov hraničiaca s virtuozitou. Tu sa ozývajú moje dávne pudy vycvičené jazzrockom. Áno, táto hudba našla poslucháča.

Album otvára recitácia ako z rozprávky na dobrú noc. Nasleduje titulná Entering Spectra. Tu chlapci ukážu svoje tromfy. Dynamické pasáže s dominantnou basovou gitarou striedajú idylické. Mojou slabosťou sú bubeníci. Jaime Salazar a Zoltan Csörsz v dokonalej súhre s basou Jonasa Reingolda predvádzajú špičkové výkony. Göran Edman mi je sympatický svojou farbou hlasu a spevom bez zbytočných príkras. No a hlavne Roine Stolt, Tomas Bodin spolu s Reingoldom už vo Flower Kings ukázali muzikantský kumšt. Čo ma najviac teší, že z hudby cítiť pohodu a radosť z hrania. Toto počujete z každej skladby, napríklad aj z časti suity od J. S. Bacha, ktorú si „strihol“ sám producent Jonas Reingold. Zmes elektronických zvukov a smiech v pozadí uvádza záverečnú Welcome To Paradise. Skvelý záver. Naozaj vitajte.

Podrobnejší prieskum nech si urobí každý poslucháč sám. Zámerom nebolo rozpitvať album po jednotlivých skladbách. Dúfam, že týchto pár riadkov podnieti na vypočutie tejto prvotiny dokonalých hráčov. Svoje dávnejšie rozhodnutie korigujem, zaslúžia si plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Entering the Spectra
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Marillion - Afraid of Sunlight

Marillion / Afraid of Sunlight (1995)

EasyRocker | 5 stars | 20.07.2020

Svět hogarthovských Marillion jsem díky letité práci mr horyny odhalil až velmi nedávno. Moje uši a mozek najednou se s rozkoší otevřely té velebné, až ospalé rezignované náladě, na nichž jako koruna ční kytaristovy melodické elixíry. I tenhle démanty posetý skvost může hrdě čnít vedle čehokoli z Fishovy éry.

Typický tónový souboj Rothery+Kelly nás uvádí do atmosféricky i vokálně jímavé, avšak i rockově dunící Gazpacho. V úvodu i závěru nechybí působivá sonická moderna. A jste-li nostalgiky po Marillion bez kompromisů - dusot Cannibal surf babe je tu, a držte si klobouky... Rotheryho něžné doteky po hmatníku, a Hogarthův nadlidský výkon - a zjeví se jedna z Top balad celé jejich kariéry. Beautiful. Dávno jsem podlehl... s tím už smrtelníci nechodí. Pět minut tlumené akustické krásy s hrdelním absolutnem a relaxační náladou = Afraid of sunrise. Osm minut s arcidílem Out of this World - obelisk melancholického génia této pětice. A dokonalé okénko, jak skvěle jim to v téhle době šlapalo. Titulní opus melodicky i harmonicky korunuje, co předchůdce načal, tyčí se jako velcí bratři. Asi nejen pro mě vrcholové číslo na desce. Při Beyond You jsme svědky Rotheryho skoro nekonečné studnice nápadů. Od mocných linií velitele šiku, ječících sól až po klid - v závěru se rockově přitápí, to je jasné. Také závěrečné dějství King překlenuje obojí - pilíře Trevawas+Mosley kontra Hogarth, Kellyho krasojízdy a nakonec vše ovládající i ničící mr. Rothery.
Z mimořádně nadité bonusovky (1999), kde fanoušci najdou možné i nemožné, nutno zmínit funky číslo Icon a hladivou singlovku Live Forever.

Taková hudba je spíš o emocionálním propojení s duem Rothery + Hogarth, ale i další u základů této katedrály nezaostali. Narozdíl od lehce nesourodé Anorakhnophobie mi sedí jednotlivé skladby i celek. Ani trefa vedle, žádná vycpávka, nedodělek. Se Seasons End + Marbles asi tři nej z hogarthovek, pokud bych měl vybírat.

» ostatní recenze alba Marillion - Afraid of Sunlight
» popis a diskografie skupiny Marillion

Banco del Mutuo Soccorso - Banco

Banco del Mutuo Soccorso / Banco (1983)

Snake | 1 stars | 20.07.2020

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil...

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat ? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale - jak se později ukázalo - byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě !), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un'ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu "posluchačů", nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích...

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980 - 89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Twin Age - Month of the Year

Twin Age / Month of the Year (1996)

jirka 7200 | 4 stars | 20.07.2020

V první polovině devadesátých let se ve Švédsku formovaly nové naděje progresivního rocku. Starej pardál Roine Stolt založil The Flower Kings, Landberg vydali v té době několik pozoruhodných alb, zrovna tak namátkou Anekdoten, Sinkadus, Anglagard nebo Simon Says či Ritual. Při podrobném prozkoumání alb těchto uskupení fanoušek této muziky zjistil, že každá kapela si zvolila trochu jinou cestu a čerpala z rozdílných zdrojů. Některé do svého výrazu zakomponovaly melodiku místních lidových písní (Änglagård), některé okořenily svůj sound alternativou (Anekdoten) či folk rockem (Ritual), některé přidali více melodií (Galleon).

Členové Twin Age hledali svůj výraz v Dream Theater revivalu Illusory Dawn, později v projektu Altair vzhlíželi více ke kanadským Rush. Po založení Twin Age pilovali svůj hráčský um na starých skladbách od Genesis a zároveň psali svůj vlastní materiál na debutní desku. Tu si nakonec vydali na vlastním labelu Altair, světlo světa spatřila v roce 1996 pod názvem Month Of The Year. Nebylo tedy velkým překvapením, když se na ní objevilo šest skladeb se sympatickou stopáží 40 minut, které své velké vzory v podobě ranějších Genesis nezapřely. Překvapivě k faktu původního zaměření muzikantů nejde o nějaké bohapusté kopírování této skupiny, ale spíše sympatické rozvíjení původního odkazu, tak jak jej kapela zanechala přibližně po albu Wind & Wuthering v půli sedmdesátek. Tím nechci říci, že by se v Twin Age nacházeli virtuosové a skladatelé stejné úrovně, ani Gabrielův styl zpěvu nenaleznete, Johan Hansson frázuje spíše jako Peter Nicholls z IQ, má i kapánek podobnou barvu hlasu. Ozývají se naopak fandové, kteří by si přáli, aby Genesis v osmdesátkách pokračovali v podobném duchu.

Typicky severskou ponurost jsem tu nenašel, písně mají spíše jemně melancholickou náladu, odhehrané ve středním tempu a pokud bych neznal souvislosti, řadil bych je mezi anglické partičky. Zvuk je více postaven na klávesových hradbách. Při pozornějším poslechu lze však odhalit nesporné kvality jejich původce - Carl Johana Kilborna. Tento klávesák svůj nástroj zdatně a invenčně obsluhuje, druhou rukou v pohodlně zvládá třeba mellotron. Kytarista John Löwenadler se drží více vzadu, musíte jeho party v nahrávce chvíli „hledat“ ale jeho krásné kytarové ornamenty dokážou skladbu krásně rozvítit (The Majority, Emily Dawn). V úvodní In The Well zastoupí v pohodě klávesovou linku.

Všech šest skladeb na ploše čtyřiceti minut pohladí po duši každého fandu neo prog rocku se symfonickým nádechem. Tři sklady svou stopáží přesahují osm minut a dávají tak prostor k několika klávesovým mezihrám. I ve zbývajících třech „pětiminutovkách“ lze možno vysledovat několik přechodů a změn tempa. Jen The Majority, která je takovým malým hitem s úvodním klavírním intrem v duchu Beatles ma jednodušší strukturu, jako jediná se drží systému „sloka refrén sloka“ a zpěvák tu svým dramatickým projevem asi nejvíce vyvolal mlhavý obraz IQ.

Texty jsou hodně neuchopitelné, jedná se spíše o takové abstraktní útržky pocitů složené do příběhů, takže při mé nedobré angličtině se tu s jejich obsahem nepodělím. Někdy mám trochu pocit, že byly vystavěny tak, aby dobře zapadly do melodie.

Konečný závěr si na tuto kapelu budete muset vytvořit sami. Někteří kritici ji šmahem odsoudili do pozice plagiátorů raných Genesis, z čímž já v žádném případě souhlasit nemohu. Takto to dle mého může připadat posluchači, který letmo odkliká několik útržků ze skladeb, kde mu částečná zvuková podoba nástrojů může vyvolat podobný „retro“ pocit. Kdo dá Twin Age šanci, objeví sympatickou snahu hudebníků o vlastní výraz. To v ruku v ruce s precizním a krásně čitelným zvukem není vůbec málo….

» ostatní recenze alba Twin Age - Month of the Year
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Alcest - Spiritual Instinct

Alcest / Spiritual Instinct (2019)

Konnie | 4 stars | 20.07.2020

Žánr shoegaze mne dlouhou dobu míjel lehkým obloukem a já produkci tohoto typu vnímala jako neškodnou, náladotvornou muziku, která však ve mně neprobouzela žádné hlubší emoce a nevyvolávala potřebu záměrně vyhledávat další počiny tohoto typu. Ani blackgaze, z této škatulky odvozený to u mě neměl snadné. Většina těchto děl z dílny dvojice Neige-Winterhalter na mne působila jako prazvláštní šumivá monolitická zvuková clona, ze které semotamo vystupoval jakýsi hudební motiv, aby se v ní poté zase utopil a moje uši se jaksi neměly čeho zachytit.
Naštěstí pro mne – nebo pro Alcest? .-) – se koncem loňského roku objevil Spiritual Instinct. Konečně album, na kterém dokážu spolehlivě odlišit jednu skladbu od druhé! :-)

Deska obsahuje 6 skladeb o celkové délce slabých 41 minut. Už tento fakt je mi velmi sympatický a působí na mě dojmem, že Alcest rozhodně nemíní hazardovat s posluchačovou trpělivostí a předkládají mu pouze vytříbený výběr ze své produkce.
Působivě jednoduchý černý přebal dává tušit, že jeho nitro ukrývá cosi nejednoznačného, na první pohled tajemného. Přestože zvláštní posmutnělá postava harpyje odkazuje spíše k řeckým mýtům, její vyobrazení s tichým výrazem v tváři a v poklidné pozici mi připomíná více severskou a keltskou ornamentiku, což s ohledem na původ autorů není nic nečekaného. A že si z těchto keltských kořenů autoři berou inspiraci plnými hrstmi nás přesvědčí už úvodní Les Jardins De Minuit. Jakoby vyprávěla příběh z dávných dob, spíše než z půlnoční zahrady… nad lukami houstne mlžný opar, mezi stromy se mihnou temné siluety mužů běžících bezhlesně po stopách vyplašeného jelena. Chladné paprsky úplňkového měsíce kloužou po ornamentech na jejich pažích svírajících oštěpy, kromě jejich soustředěného dechu se jen semtam ozve prasknutí větévky či poplašený výkřik probuzeného ptáka, ale napětí roste každým okamžikem… barvitý, dramatický, honosný úvod alba.
Následující Protection je přímočařejší, staví více na bicích a úderném opakování základního riffu, ale ani ona nepostrádá gradaci. Asi pro silnější groove a jednodušší zapamatovatelnost byla také vybrána pro singl předcházející vydání celého alba.
Saphirre s nástupem připomínajícím rockovou gotiku typu Mission či Sisters of Mercy přináší celkové zklidnění a uvolnění. Někomu může připadat monotónní, snad až nudná, ale na mne svým repetetivním, pomalu gradujícím tempem působí jako uklidňující rocková mantra. A příjemné rytmické ladění může být pro někoho i inspirací k tanečnímu vyžití…
První zádrhel na cestě k pěti hvězdám se dostavuje se čtvrtou skladbou – L'île Des Morts. Začátek zní sice slibně, ale její následující tempo, rozplývající se do jakési monotónní hmoty mě drží v dlouhém, možná až příliš dlouhém očekávání příchodu něčeho výjimečného… k čemuž, bohužel, nakonec nedojde. Výsledkem je atmosféra připomínající starší alba, která mne moc neoslovuje.
Určitou kompenzaci za předchozí počin mi přináší Le Miroir – náladová, poetická balada, s nečekaně úderným entré, jinak ale plná rozšuměných kytar proplétajících se se zvonivými klávesami a vokálem vzpínajícím se až k oblakům. Její závěr korunují hladké, křišťálově čisté riffy. Taková malá třešnička na dortu.
V poslední vznosné a éterické Spiritual Instinct lze asi nejlépe vysledovat, že vokál částečně přebírá roli dalšího hudebního nástroje. Neige uvádí, že určitý podíl jeho textů vlastně nemá konkrétní obsahový význam, ale je konstruován spíš s ohledem na libozvučnost jednotlivých slov. Údajně se jedná o skladbu napsanou na počest kamaráda, který spáchal sebevraždu, možná i proto ta minimalizace textu. Co také v takovém případě ještě dodávat… Přesto bych ale od závěrečné skladby očekávala něco více než už známé a opakované motivy. Mnou vyhlížené velké finále na způsob úvodní skladby se nekoná, což mě dosti mrzí.

Můžu ale nakonec s radostí konstatovat, že Alcest se podařil husarský kousek – vytvořili album, které se mne dotklo mnohem více než ta předchozí a získali si tím můj respekt a zasloužené 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Alcest - Spiritual Instinct
» popis a diskografie skupiny Alcest

Jones, John Paul - Zooma

Jones, John Paul / Zooma (1999)

chimp.charlie | 3 stars | 15.07.2020

John Paul Jones. Nejnenápadnější Zeppelin, jediný, který neupsal duši ďáblu, a tudíž ho nesemlely ani drogy, ani sex, natož rokenrol. Však je to na něm také vidět: zatímco Robert Plant zestárl do podobny charismatického, životem otřískaného veterána (jakého ve filmu Revival tak sugestivně ztvárnil Marián Geišberg) a Jimmy Page do vyžilého uhlazeného gentlemana, John Paul – no schválně, neznat ho, na jakou profesi byste ho podle vizáže šacovali? Vsadím se, že pokud by vás vůbec napadl šoubyznys, tak nejspíš na manažera – a jistě dost vysoce postaveného – nahrávací společnosti.

Leč k albu. Oč asi půjde, zjistíme už v první a zároveň titulní skladbě. Po prodromech z dálky se blížící bouře zčistajasna udeří basové hromobití. Jenže… Jenže jak se záhy ukáže, duní to docela jednotvárně, pořád dokolečka dokola: řečeno učeně jde vlastně o jakýsi ostinátní bas (dnes bychom řekli basový riff), nad nímž se vrší elektronické zvuky a nezřídka i pazvuky, zatímco vy pořád čekáte, kdy konečně něco přijde, jenže ono nic; výsledek bych charakterizoval slovy, jichž použil můj kamarád nad jistým abstraktním obrazem: zmatek před průjmem. Podobně pojatých skladeb je tu povícero, kupříkladu hned následující GRIND, stavějící na ještě hutnějším základu, GOOSE, která je spolu se závěrečnou TIDAL nad basovou linkou pokud možno zběsilejší než titulka, nebo B. FINGERS, pro změnu evokující staré dobré Zeppeliny, až máte dojem, že posloucháte nějakou pracovní verzi Immigrant Song. Spíš než hotovou muziku to leckdy připomíná základy, čekající, až někdo dotočí melodickou linku.

Z popsaného schématu ale přece jen pár věcí vybočuje. Třeba příjemná meditativní náladovka THE SMILE OF YOUR SHADOW. V BASS´N´DRUMS zase Jonesy dokazuje, že je i zdatným sólistou, nicméně neopouští předem daný stylový půdorys a nemá tedy smyslu srovnávat ho s velmistry jazzu a fusion (Jaco, Stanley, Victor…), vedle nichž bych ho možná nekriticky rád viděl – tihle hoši jsou opravdu jinde, což tentokrát nenahlížím z pohledu kvality, nýbrž žánrového místopisu. Že ale překročit hranice taky umí, dokazuje hned o dvě skladby dál ve SNAKE EYES: působivá hypnotická monotónnost a dlouhé brblavé sólo na elektrické varhany, až se všechny „plugged“ nástroje kamsi vytratí a zůstane jen velebně se klenoucí hra smyčcového orchestru (že by se John Paul inspiroval Petřinovou Benzínovou královnou? :-)), naznačující, že autorovy ambice týkající se klasické hudby vůbec nemusejí být přehnané. Pro mě vrchol alba. Na mateřskou loď se ale vracíme hned s následujícím NOSUMI BLUES, jehož intro jako by z ucha vypadlo Nobody´s Fault But Mine, takže u kytarového sóla si mimoděk představujete, jak by ho asi hrál Jimmy.

Suma sumárum, od nejvšestrannějšího exzeppelina jsem čekal víc. Hlavně nápaditosti – tohle album jako celek na mě působí spíš jen jako by si John Paul potřeboval něco vyzkoušet. Ano, Jonesova síla tkví právě v jeho všestrannosti a zároveň komplexnosti, stavějícími na řemeslné zdatnosti. Jenže jak se zdá, ono to s ním nakonec bude podobné jako s Jackem Brucem, o němž Jiří Černý napsal, že je především muzikantem pro muzikanty. Což John Paul dokázal měrou vrchovatou nejen v kapele kapel, ale i v (alespoň pro mě) pětihvězdičkových projektech s Diamandou Galás nebo Them Crooked Vultures. Tady váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Při svých hodnoceních se vždy snažím srovnávat umělce především s ním samým, teď se mi ale pořád vnucuje srovnání s ostatními mastodonty z doby Ledové. Takže dávám tři – sice silné, ale na čtyři už bych se musel opravdu hodně přemlouvat.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - Zooma
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul

Dead Can Dance - A Passage In Time

Dead Can Dance / A Passage In Time (1991)

jirka 7200 | 5 stars | 15.07.2020

V roce 1990 se Dead Can Dance v rámci propagace své páté desky Aion poprvé odpoutali od evropských břehů a poctili svou návštěvou užaslé návštěvníky osmi amerických měst. Krom zasvěcených hudebních nadšenců v masovějším měřítku kapelu nikdo moc neznal, proto speciálně pro USA vzniknul výběr „Passage in Time“, který se stal takovou okružní cestou po posledních třech albech DCD.

Na obalu ani v bookletu není nikde uvedeno, kdo vybíral písně na tento sampler, pravděpodobně tedy rozhodli na ústředí vydávající firmy 4AD.
Z první, eponymní desky nebylo uvedeno nic a z následné Spleen and Ideal zazněla jen Enigma of Absolute. Zde rozumím tomu, byla snaha předložit obraz DCD v jakési ucelenější a kompaktnější formě a zbytečně novým posluchačům neplést hlavu goticko post punkovými vlivy z počátečního období souboru. Jen dvě ukázky z třetího počinu skupiny Within The Realm Of A Dying Sun byly překvapující volbou, zde bych rád ještě viděl třeba takovou Xavier nebo Persephone.

Výběr se tedy točí kolem nahrávek z Aion a The Serpent's Egg, pravděpodobně nejuznávanějšími díly DCD. Deset nominovaných skladeb hovoří za vše. Byla tedy zdůrazněna tvorba s evropskými základy v jakési její duchovní podobě. Vyjímkou je exoticky působící song The Host of Seraphim, kterou jsem krom filmu Baraka slyšel v mnoha dokumentech o bídě třetího světa, ale i v nejemotivnějším bodu snímku Mist od Stephena Kinga.

>> odkaz

Jako třešnička na dortě se na konci CD krčily dvě naprosto nové písně, kvůli které jsem tehdy bez zaváhání album koupil. Bird tehdy dokonale šokovala – její masivní elektronický sound prolnutý zvuky pralesa jak odněkud z daleké Amazonie s autentickými hudebními perkusemi místních obyvatel zněl omamně, až nebezpečně. Zároveň ukazoval, jakou cestou se v příštích letech chtějí DCD ubírat… V následné Spirit klidnil Brendan emoce a trochu napověděl, že i nadále bude čerpat z tradic Starého kontinentu….

Závěrem : skvělý dárek pro posluchače v USA, který si na průlom Dead Can Dance na zdejší trhy musel ještě počkat…
Po jeho pozdějším celosvětovém vydání dnes mohu doporučit všem zájemcům, kteří se doposud s touto kapelou nestřetli....

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - A Passage In Time
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Di Meola, Al - Tirami Su

Di Meola, Al / Tirami Su (1987)

stargazer | 3 stars | 11.07.2020

Al Di Meola je umělec, který v druhé půli sedmdesátých let produkoval jedno lepší album, jak druhé. Tento trend ukončila koncertní deska z roku 1982 Tour De Force a tímto počinem uzavřel jednu hudební kapitolu jeho života. Pak v jeho tvorbě nastala doba, kdy se tak trochu hledal. Experimentoval /což je velmi dobře/ s kytarovými technickými novinkami osmdesátých let. Doba všeobecně přála synthy nástrojům a Al se tomuto trendu musel jako většina přizpůsobit.

Album Tirami Su volně navazuje na jeho předcházející desku Soaring Trough A Dream. U alba Ti Su nechci rozvíjet detailně jednotlivé písně, spíš se zaměřím na komlexní hodnocení. Rytmicky tento počin se nese spíš ve středním tempu.
Tohle album je z části zpívané. Al si vybral jako zpěváka brazilce Jose Renata, majitele jednoho z nejkrásnějšího vokálu v dané zemi./Té doby/
Okolo virtuozity a feelingu Alovy hry nemá opět cenu nic řešit. Jako vždy perfektní výkon. Jen dodám, Di Meola hraje na synclavieru, akustických a elektrických kytarách, v určitých momentech přichází na scénu i kytarové krabičky. Čistý zvuk Gibsona střídájí právě tyto vychytávky.
Al si vypujčil na tuto desku "Song To The Pharaoh Kinds" od jeho mateřské kapely Return To Forever /Chick Corea/ a oproti originálu si to přearanžoval po svém. Zkrátil track na půlku času /originál 14 minut, Alova verze 8 min a nějeké drobné/. Co je hlavní, tato skladba je vedena kytarovým stylem a vůbec to není na škodu. Má to grády!
Alova tvorba si zakladá taky na perkusích a etnických rytmických nástrojích. I tady si bedlivý posluchač příjde na své. Mnoho zvukových zákoutí.

Celkem vzato a závěrem dodávám: Tohle album si užije jen ten, kdo má tvorbu Al Di Meoly rád, proto Di Meoláři, oprašte, vyndejte ze sklepů nebo skříní tohle album a pustě si ho do srdce. Není vůbec špatné. Ostatním ho vůbec nedoporučuji.

Hodnocení. Deska je super, není to sice žádná revoluce v hudbě, potěší hlavně fan club. "Čím starší, tím lepší" Dávám TŘI A PŮL.
Kdysi jsem tohle album nemohl ani vystát.


» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Tirami Su
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Tangent - Auto Reconnaissance

Tangent / Auto Reconnaissance (2020)

merhaut | 3 stars | 11.07.2020

Ve Sparku jsem tuhle desku moc nechválil: Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal. 3,5/6

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Martin H | 5 stars | 09.07.2020

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Dead Can Dance - Spleen And Ideal

Dead Can Dance / Spleen And Ideal (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 08.07.2020

Při čtení nedávné recenze EasyRockera na album Dead Can Dance - Within .... jsem, nahlédnuvší do hodnocení její ostatní produkce z hrůzou zjistil, že na Progboardu u některých zásadních alb není ani čárka. K několika posledním jsem tu recenze zavěsil, nyní tedy nastal čas k ohlédnutí se hluboko do minulosti, až k opusu Spleen and Ideal. Zpočátku mne nenapadlo, jak obtížný úkol to bude. Přes třicet let, co tuto desku znám, se mé vědomí po poslechu několika minut muziky vždy uvedlo do jakéhosi stavu alfa a já se od okolního světa téměř odpojil. Nyní jsem se musel soustředit na obsah, což se mi povedlo až na několikátý pokus a já pár řádků ze sebe přece jen vysoukal...

O deskách Dead Can Dance toho bylo napsáno mnohé, i to že Spleen and Ideal vytyčil jedinečný směr a zvuk kapely, který se stal po několik dekád jakýmsi trademarkem tohoto souboru. Nebylo by tedy od věci určit prvky, které jejich styl defilovaly.

Ač původně z Austrálie, kam emigrovali jejich rodiče, vrátili se oba hlavní protagonisté DCD do Anglie po uši zamilovaní do etnické hudby, kterou nasáli v tamních arabských a libanonských restauracích. V roce 1985, kdy se počali prosazovat v londýnském rockovém undergroundu , nazráli k rozhodnutí ve své muzice více pootevřít dvířka cizokrajným kulturám ale i evropské vážné hudbě, kterou v té době vstřebávali v londýnských knihovnách. To byl jeden díl skládačky.

S tím úzce souvisel jejich způsob projevu a zpěvu, role byly jasně rozděleny. Lisa s visáží gotické královny s vysoko natupírovanými vlasy začala používat zpěv ovlivněný glosolálií (tedy spojování slabik do neexistujících slov) a zastupovala spíše princip východních kultur, Brendan okouzloval všechny kolem zjevem rozervaného bohéma a jeho projev byl více evropský...

Třešničkou na dortu a posledním kouskem se staly i jejich texty ovlivněné symbolismem, jako uměleckým směrem, především básněmi Charlese Baudelaira. Brandon uvedl : „Naše písně byly o pravdě a klamu, podmíněnosti a svobodě, pochybnostech a víře a jejich kombinacích. Hledání dokonalosti, dosažení ideálu ..."
Posledním dílkem puzzle se stala vydávající firma 4AD, která dala jim prostor i podobně laděným a výrazným spolkům , například Cocteau Twins, X Mal Deutschland nebo This Mortal Coil.

Spleen and Ideal posunulo Dead Can Dance umělecky o nutný kus kupředu. Z ponurého gotického rocku prolnutého post punkovými prvky se rodila nová koncepce avizovaná již na předchozím EP Garden of The Arcane Delights. DCD se obklopili muzikanty ovládající hru na tympány, cella a housle a trombony, čím dosáhli potemnělého bombastického orchestrálního zvuku. Lisa doplnila písně hrou na čínskou obdobu cimbálu zvaný jangqin, na který hraje dodnes. Deska vzbudila velkou pozornost a dostala se na druhé místo v kategorii nezávislé muziky.

Na desce najdeme pět písní s rockovou rytmikou - The Cardinal Sin, Masmerism,Advent , Avatar a Indoctrination (A Design for Living). Každá z nich obsahuje rytmický vzorec, ve kterém se hypnoticky opakují monotónní figury basy a bicích. V temnějších, majestátních, gotickým rockem nasáklých skladbách se oba hlavní protagonisté o zpěv podělili. Každý do skladeb vnesl svým hlasem jinou náladu – Brendan jakoby svým barytonem konejšil, Lisa spíše zneklidňovala.
Například v Cardinal Sin repetitivní rockovou rytmiku doplnily dva trombony a Brendan mohl v klidu svým zpěvem vybudovat krásnou melodii. Podobným způsobem svým chladným hlasem Lisa okrášlila skladu Mesmerism, kterou obohatila decentní hrou na jangqin. Vedle trombonu byly použity i housle.

Zbývající čtyři sladby De Profundis (Out of the Depths of Sorrow), Ascension, Circumradiant Dawn a Enigma of the Absolute byly od rockové rytmiky oproštěny. Tyto malé, symfonicky laděné klenoty spíše připomínaly doprovod tajemných církevních slavností.
V prvních dvou (Acension je instrumentálka) excelovala Lisa, v houpavé Enigma of the Absolute rytmizované mohutnými údery na tympány zazářil Brendan…

Závěrem : na prvních třech albech a EP lze krásně sledovat vývoj této kapely. Od post punku a gotického rocku do oblasti pojmenované různými přívlastky : darkwave, modern classical, neo classical či ethereal wave. Album Spleen and Ideal mám hodně rád a v podstatě mu nemám co vytknout. Vzhledem k celé diskografii souboru však dávám čtyřku.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spleen And Ideal
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 05.07.2020

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Haken - Virus

Haken / Virus (2020)

alienshore | 3 stars | 04.07.2020

Pokiaľ som Haken minule označil za anti-melodikov, tak je to jednoznačne kvôli predošlému albumu Vector. Haken totiž stvorili dielo, ktoré sa vymyká logike. Albumy ako The Mountain a Affinity boli prísľubom toho, že Haken nahradia na prog-metalovom tróne Dream Theater. Vector to ale dokonale zahrabal pod čiernu zem. Vyzerá to tak, že na podobnej nôte sa vezie aj jeho braček s názvom Virus.

Haken a jeho hlavný skladateľ Richard Henshall v minulosti udivili hudobný svet skladbami typu Cockroach King, Earthrise či 1985. Na albume Virus nič podobné nenájdete. Čiže ďalší album bez hitu a bez skladieb, ktoré by to nejakým smerom ťahali a ponúkli aj poslucháčovi možnosť vrátiť sa k ich hudbe bez bolesti. Virus tak ako aj Vector vyklepáva hudobné rezne veľkým kladivom. Tvrdosť, rôzne zmeny tempa a temná aura bez patričnej hlavnej myšlienky. V podstate nič, pričom by zaplesalo srdce poslucháča odchovaného na prog 70-tých rokov a zároveň na klasikov prog-metalového žánru typu Dream Theater či Fates Warning. Bez poriadnych melódií sa veľká muzika robiť nedá, nech už je akokoľvek progresívna.

Progresivita je práve o zakomponovaní melódií do inovatívnych aranžmánov, stačí sa porozhliadnuť na tvorbu kapiel, ktoré tieto veci formulovali už v dobách minulých. Haken do toho začnú poriadne rúbať už s úvodným songom Prosthetic. Zaručene by ste ten začiatok nerozoznali od stovky iných prog-metalových kapiel. To je ten veľký rozdiel oproti nenávideným a kritizovaným Dream Theater, tých spoznáte hneď. Skladby sú neprehľadné a ťažké na počúvanie. V podstate je problém sa v nich zorientovať. Jedinou prívetivou lastovičkou je Canary Yellow. Tá ale tiež nemá veľmi pozitívnu atmosféru. Rozsiahla Messiah Complex je rozdelená do niekoľkých častí a v podstate len potvrdzuje momentálny stav Haken a ten je trochu zmetený v rámci ich hudobnej evolúcie.

Virus ťažko môžem nazvať originálnym a výnimočným dielom. Haken však majú na viac a to už aj dokázali. Tentokrát sú to samé sekané riffy, polyrytmy a neprívetivá hudobná produkcia. Vyzerá to, ako keby z neba mali padať sekery a ostré kudly. V realite je ale normálne, že občas je búrka a občas svieti aj slnko. Virus je skôr muzika pre vírusy, baktérie, parazity a určite si pri nej radi zatrsajú aj africké komáre. Nadšenci, ktorí ale majú radi gruntovné nepravidelné tempá si asi tiež radi zamaškrtia ...

» ostatní recenze alba Haken - Virus
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Star Riders - Heavy Fire

Black Star Riders / Heavy Fire (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 02.07.2020

Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.

S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.

Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.

Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.

Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.

Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.

Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Heavy Fire
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Algiers - The Underside of Power

Algiers / The Underside of Power (2017)

Konnie | 5 stars | 29.06.2020

Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.

Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.

Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.

Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.

» ostatní recenze alba Algiers - The Underside of Power
» popis a diskografie skupiny Algiers

Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond

Johnson, Eric / (& Alien Love Child) - Live and Beyond (2000)

stargazer | 4 stars | 28.06.2020

Především tohle album není pod hlavičkou Eric Johnson, i když se tak tváří. Jedná se krátkodobý projekt jménem Alien Love Child, který existuje pouze v koncertním provedení. Eric Johnson / člen uskupení ALCh / zde zajištˇuje jakousi obchodní značku a jméno, propagující tento projekt. Proto ten divný název Eric Johnson - Alien Love Child - Live And Beyond.

Album je zachyceno živě v lednu roku 2000 v americkém Texasu.
Zenland je otvírák jako prase. Rozjíždí se pomalu a klidně, pak přechází v opravdovou kytarovou divočinu, Eric zde kombinuje zvuky kytar, zní to jako kdyby vedle něj hráli další dva borci.
Druhý track, Last House On The Block je zpívaný blues song v texas stylu, ale uprostřed tohoto tracku Eric opouští zavedené blues stupnice a vydává se se svojí kytarou na úžasný jazzový výlet. Potom opět návrat do zavedené šablony Last House... Album se dál nese v duchu jižanského bluesového pojetí hry a těší na srdci i na poslechu.
V pátém songu se představí host koncertu, zpěvák Maldorf Milligan. Jeho hlas mi připomíná Joe Cockera, ale jen velmi vzdáleně. Tenhe doják na pátém postu desky se jmenuje Once A Part Of Me, je to top song na albu.
Skladba č.7 je taky zajímavá. Začíná blues tributem John Lee Hookerovi a končí fantastickou kytarovou exhibicí.
Jdeme do finále!
Koncert uzavírá rokenrol jménem Shape I'm In zpívaný Ericem Johnsonem. Zapoměl jsem dodat, že tohle album je v trio obsazení: basa, bicí a kytara.

Hendrix ... Nirvana ... Cream ....Johnson and many many more.

Na závěr alba nám Eric uvařil studiovku jako z partesu. World Of Trouble.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun (1987)

EasyRocker | 5 stars | 27.06.2020

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Black Star Riders - The Killer Instinct

Black Star Riders / The Killer Instinct (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.06.2020

Při poslechu druhé desky Black Star Riders, která vyšla v roce 2015 pod názvem The Killer Instinct si všimnete několika drobných změn. Tou nejzanedbatelnější je změna na postu baskytaristy, které uvolnil Nick Mendosa muzikantovi z Ratt, Robbie Cranemu. Tou významnější je jméno nového producenta, kterou obsadil Nick Raskulinecz, velkej fanda Rush (taky s nimi dvě desky natočil) a chlápek co pracoval na deskách s Alice in Chains, Foo Fighters či Ghost. Jeho moderněji pojatý a ostřeji formulovaný zvuk Jezdce černé hvězdy vytáhnul ze škatule retro souboru, který čerpá jen z odkazu Thin Lizzy. I Warwick zmírnil snahu o přesnou nápodobu Lynottova projevu. Deset nových písní je sice postaveno na podobném modelu, ale už je znát určitý příklon k současným, americky znějícím hard rockovým spolkům. To pro někoho může být kladem, pro mě je to mínus.

Sex, Guns & Gasoline zbyl dle slov kytaristy Gorhama z nahrávání debutu, ale já mám celkově pocit, že těch písní bylo vyřazeno více. Nejméně u poloviny alba mám dojem přelouhovaného čaje, který nabízí jen slabší odvar All Hell Breaks Loose. Nechci tím říci, že jsou ty songy vyloženě slabé, ale již nemají tu sílu.

Zaujala mě až čtvrtá Soldiertown s keltskými motivy a vyřvávaným refrénem, je to taková sestra Kingdom of the Lost z prvního alba. Na ní hned navazuje uvolněná a pohodově znějící rocková pecka Charlie I Gotta Go. Jízda pokračuje – poloakustická a nádherně vygradovaná Blindsided nemá chybu. Jasná parafráze Boys Are Back In Town nelze přeslechnout v titulní The Killer Instinct.

V DeLuxe verzi na druhém CD najdeme pět věcí v akustickém provedení a nezveřejněnou Reckoning Day, která se jinam nevešla. Akustických desek mám doma nepočítáně a mám toto provedení rád, tyto verze však nepřinášejí nic zajímavého, žádnou změnu v aranžích či tempu – naprosto zbytečné.

Shrnuto : Black Star Riders se dostali do nelehké situace. Mají být stále revivalem Thin Lizzy, který občas zahraje své songy, nebo se oprostit od zatím dominantního vzoru a jít si svou vlastní cestou? Na to snad odpoví další deska.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - The Killer Instinct
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Davis, Miles - Agharta

Davis, Miles / Agharta (1975)

adam | 5 stars | 26.06.2020

Tento album je neskutocna sleha. Trvalo mi vela rokov, potreboval som dospiet, narazit, spadnut, vstat, ale napokon som ho obsiahol. Osobne oto povazujem za vrchol ktory Miles nemohol prekonat. Taka improvizacia, ktora vsak drzi pokope a strhne cloveka do meditacie napriek tomu ze je tvrda jak len moze byt kombinacia jazzu, funku, soulu, hardrocku ambientu a experimentalnej tradicie, tu este nebola. Napriek tomu ze to je velmi dlha retaz tonov co si treba vypocut, clovek cez to preplava a cas odplava. Pete Cosey na gitare je jeden nedoceneny genius. To copredvadza je o level vyssie ako ktokolvek v tej dobe. Napriek tomu pred a ani po Milesovi nic nenahral. Proste hral koncerty a zdokonaloval gitarove majstrovstvo. Handerson sa potom preslavil ako soulovy a funkovy az popovy spevak. Tu predvadza na basgitare ekvilibristiku co je naslapana a drzi kapelu pokope. Bicie a perkusie donuju tento album zvukmi z dzungle a do toho idu dychy a elektronika. WOW.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Agharta
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Star Riders - All Hell Breaks Loose

Black Star Riders / All Hell Breaks Loose (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 26.06.2020

Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.

Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.

Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.

Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.

Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.

Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.

Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.

V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.

Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…


» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Novalis - Sommerabend

Novalis / Sommerabend (1976)

legolas | 4 stars | 24.06.2020

Němčinu jako vyjadřovací jazyk v hudbě zrovna nevyhledávám. Tady ale udělám rád vyjímku, protože ve spojitosti s dokonale hojivou náplastí značky Pink Floyd, působí repertoár Novalis úžasně. Většinou se nese v instrumentální poloze. Prim hrají keyboardy a klasická kytara. Nějakých prudce elektrických výpadů je tady jen málo. Vše zní pokojně a konejšivě. Romantika slouží jako základní model. Do něho čtveřice Němců přilévá medové plásty tvořené nekonečnou kytarovou linkou. Ovšem velice efektivně a s nesmírným nadhledem. Klávesy dělají podkres. Občas citelnější, občas jen k dotvoření děje a nálady. Kdyby zpěvák Detlef Job použil angličtinu jako většina jeho kolegů, mohl být výsledek možná ještě lepší. Dokonce lepší než u krajanů Eloy. S nimi má hudba Novalis hodně společného. Na albu Sommerabend jsou všeho všudy jen tři skladby. Stopáž držící se na třiceti minutách uteče jako voda a tak není důvod, ponořit se do Novalis ještě jednou.

» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis

King Diamond - The Spider's Lullabye

King Diamond / The Spider's Lullabye (1995)

martin.b | 4 stars | 22.06.2020

Tohoto dánského černokněžníka jsem nikdy nebral úplně vážně a moje první setkání s jeho tvorbou před mnoha lety v podobě alb Abigail a Them mě nechalo poněkud chladným. V té době jsem sledoval trošku jiné hudební směry a pro Kinga Diamonda už nezbývalo místo.
S následujícími alby Conspiracy a The Eye to bylo skoro stejné. Dobré, ale nikoli tak zásadní, abych si alba pořídil do sbírky a poslouchal častěji.
Tím pádem bylo vymalováno. Tedy až do roku 1995, kdy jsem poprvé slyšel comebackovou nahrávku The Spider's Lullabye. Toto album mě bez varování zasáhlo a tento zásah si sebou nesu dodnes.

Úvodní skladba From The Other Side nakopává takovým způsobem, že mě melodie refrénu vyskočí ihned, jakmile si na toto album vzpomenu. Cítím tam obrovské možství energie a radosti z hudby. Také jsem si poprvé uvědomil, jaký je Andy LaRoque vlastně nedocenený kytarista i když kdo sleduje jeho kariéru tak už dávno věděl, s kým má tu čest. Připomenu jen jeho učinkování ve skupině Death na albu Individual Though Patterns v roce 93.

Výjmečné toto album bylo už jen tím, že poprvé a jestli se nepletu tak zatím naposledy, nesleduje monotematický příběh od začátku až do konce. Do šesté skladby se vlastně jedná o "normální" písničkové album. Což byla do té doby u Kinga neznámá situace a možná i právě proto nebylo v době vydání album bráno tak úplně vážně, ale jen jako očekávání věcí příštích.
Od sedmičky The Spider's Lullabye začíná to podstatné a podle mě i to nejlepší, co deska nabízí. Příběh bezelstného venkovana Harryho, který má velký problém.
Bojí se pavouků. Rozhodne se vyhledat doktora Eastmanna a už to jede...až k ne moc slavnému konci. Tedy pro Harryho. Celý příběh se tentokrát smrsknul "jen" do čtyř skladeb a vcelku jednoduchého, přímočarého ale zároveň dostatečně strašidelného příběhu.
Hudebně ale kapela na tomto albu nabízí plnou hrst laskomin a já neodolám, když mám chuť a náladu.

I když jsem si všechna následující alba Kinga Diamonda vždy pečlivě vyslechl a mnohdy i vysoko ocenil, The Graveyard a třeba i Voodoo jsou podle mě velmi kvalitní alba, tak nejsilnější stopu ve mě zanechalo právě toto trápení Harryho s pavouky. Označil bych se tedy v případě Kinga Diamonda za velkého příznivce jednoho alba.

» ostatní recenze alba King Diamond - The Spider's Lullabye
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Di Meola, Al - Across The Universe

Di Meola, Al / Across The Universe (2020)

stargazer | 3 stars | 21.06.2020

Jestli pocta The Beatles ve fussion music a ke všemu od mistra Di Meolu, tak asi takhe se mi to líbí. Tahle deska je nabitá energií. Je skvěle proaranžovaná, jak symfonickým kombem, přes el. a akustic. kytary, spousty perkusí, akordeonu, lidského hlasu a jiných sound vychytávek. A najednou si to přifrčí skladba Yesterday jen v podání dvou akustických kytar a nic víc. Prostě oddech v pravou chvíli.
Pak se album opět pomalu rozjíždí do aranžersky propracovaných momentů.
Závěr alba sklidní song Here, There, And Erverythere, hraný na nylon strunou kytaru a úplně nakonec si zaspívá dětský hlásek z Di Meolova rodinného klanu ve skladbě Octopus's Garden.

V porovnání s Alovou první poctou kapele The Beatles / deska All Your Life /, musím konstatovat to, že album Across The Universe je mnohem barvitější, přístupnější a podmanivější. A to díky bohaté produkci, které album All Your Life chybí.
Ale tohle je pouze můj názor, nic víc.

Album hodnotím třemi a půl hvězdami.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Across The Universe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Marillion - Anoraknophobia

Marillion / Anoraknophobia (2001)

EasyRocker | 4 stars | 15.06.2020

Jedna z pětice z hogarthovské éry Marillion, které nedávno rozhojnily mou CD sbírku. Pětice v čele s kormidelníkem Stevem Rotherym vykročila odvážně, ve snaze svou léty zajetou škatulku rozvinout a obohatit. A u prahu Milénia nemohli opomenout ani modernu.

Po spurtující, do posledního detailu vypulírované hitovce Between You And Me přichází s Quartz prvá mistrovská ochutnávka. Mosley s Trewavasem staví na funkových figurách, na které nanáší Rothery sólové i atmosférické libůstky. A je tu Hogarth - jemný i štěrkově šmirglující. Pro co jeho hrdlo vykvetlo, v extatickém stylu obnaží Map Of The World. V pěti minutách je vše - hitovost i artová velebnost. Mosley odbíjí střední tempo a na jedné z nejlahodnějších Rotheryho melodií plyne When I Meet God. Devatero minut rozkoše. The Fruit Of The Wild Rose ten funkový vstup mi nějak nevoní, refrén a mezihry ale ovládají Rothery s Hogarthem stylově dokonale. Lehké rozpaky cítím i u Separated Out - lehce nedotažený rádiový počátek, se přelije v emocionálně našponovaný závěr. Celou genialitu si ale pánové This Is The 21st Century. Rothery i Mark Kelly tu ze své minulosti dali k dobru jen to nej. Mrazící koberce, můstky, mašinky, samply... Kdo že schází? Hogarth, Hogarth... těch jedenáct minut je jeho, není pochyb. Lehce funky je i závěr If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill. Celá pětice se nedala zahanbit a ač to rozjela to na plné koule, zvítězila křehkost a melodičnost.

Těžká volba s bodíky. Protože mě o chlup víc coby střely Amorovy zasáhly Afraid of Sunlight a hlavně Marbles (a This Strange... stále naposlouchávám). Skvělá hudba, ale stylové přemety u mě působí zbrkle. Některé části jako by nebyly napojeny v organický celek. Alba zmíněná drží u mě zkrátka víc pohromadě. Ale to je věc gusta. 4/5.

» ostatní recenze alba Marillion - Anoraknophobia
» popis a diskografie skupiny Marillion

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2 (2015)

Brano | 5 stars | 14.06.2020

Dunenie hromu a za zvukov doznievajúcej búrky sa ozve zúfalé volanie Josa Hartevelda.Hudba mohutnie a pripomína úvod veľkolepého soundtracku.Trojminútové intro Pseudo-science prechádza do krehkej skladby Amatia,ktorú charakterizuje kľudné pomalé tempo vyšperkované gitarovými sólami Eddie Muldera.Aj Josov spev má skôr rozprávačský rozmer a do nejakých výšok sa nepúšťa.Oživenie a mierne zrýchlenie tempa nastáva až v inštrumentálnej skladbe Taurus,kde v prvej tretine skladby predvádza Peter Stel skutočné basgitarové hody.Inštrumentálka je plná klávesových vyhrávok a gitarových sól,pánov to evidentne baví.Atmosféra hustne,hudba vyslovene graduje,nálada sa však náhle mení a záver je znovu v pokojnejšom duchu a plynule prechádza do skladby Phaeton,čo je typická Leap Day-čina so všetkým čo k tomu patrí.

Leap Day sa upísali poľskému vydavateľstvu Oskar a obal tohto albumu má na "svedomí" tiež poľský výtvarník Rafał Paluszek.Leap Day vyrástli z tvorivého podhubia holandských neo-progových kapiel Trion,Flamborough Head,Pink Floyd Project,Nice Beaver...Takže sa jedná všetko o skúsených muzikantov zdatných vo svojom remesle.Takže niet sa čo čudovať,že si trúfli aj na spracovanie takej náročnej témy akú ponúka román Immanuela Velikovského -"Worlds of Collision" z roku 1950.Veď tajomné záhady nekonečného vesmíru a dávnych civilizácií fascinujú ľudí dodnes.

A sme v druhej polovici albumu.Ya-Who, dievčina na pozadí kvázi ázijskej hudby prednáša text v čínskom jazyku,obsah ktorého údajne korešponduje s kontextom tejto témy.Po jej "prejave" ešte na chvíľu pokračuje čínska idylka až má človek pocit,akoby sa prechádzal po Veľkom čínskom múre hľadiac niekam do diaľav,keď snívanie prerušia Roozenove bicie a skupina si razí to svoje akoby sa ani nechumelilo.Musím priznať,že s tou číňankou to bol geniálny ťah.Nasleduje rytmickejšia skladba God Of War s typickým Leap Day-ovským lepkavým refrénom,ktorá by sa kľudne mohla hrať aj v rádiách.Plná krásnych melódií a gitarových sól je aj desať minútová inštrumentálka Deucalion.Tu sú zastúpené všetky prednosti Leap Day ako sú všadeprítomné klávesy a nádherné Mulderove gitarové sóla...A je to tu,vrchol albumu v podobe skladby In the Shadow of Death.Hymnické intro postupne mohutnie a naberá na sile,do Josovho spevu servíruje Eddie Mulder sekané riffy a v čase 6:25 to príde.Vesmírny hudobný orgazmus!!!Zaznie chrámový organ,ktorý vystrieda jedno z najkrajších gitarových sól aké som v živote počul.Srdcervúce,plačúce,kvílivé.Eddie Mulder je žiaľ podobne nedocenený gitarista ako Nick Barett zo skupiny Pendragon.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak ma okamžite chytil za srdce a poriadne mnou zalomcoval.Bolo to v roku 2015 a rovnaké pocity,rovnakej intenzity mám aj dnes,v roku 2020.Album hodnotím ako majstrovské dielo neo-progu a radím ho na úroveň takých klenotov ako je Subterranea od IQ,Misplaced Childhood od Marillion,alebo The Visitor od skupiny Arena.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Trip, The - Time of change

Trip, The / Time of change (1973)

Snake | 3 stars | 11.06.2020

CD Arcàngelo ‎– ARC-7002 /2002/

Vysoce sofistikovanej, klávesově orientovanej art rock. Brilantní a technickej náklep, zahranej s matematickou přesností a akademickým chladem...

Time Of Change (Čas změny) je čtvrté a zároveň poslední studiové album The Trip. Vtipnej a povedenej obal znázorňuje členy kapely v podobě opeřenců, směřujících k novým břehům a tou hlavní změnou byl přesun od jednoho vydavatele k druhému. Tedy od dlouholetého chlebodárce RCA Italiana k mrňavé a tehdy sotva narozené společnosti Trident. Podle katalogového čísla TRI 1002 bylo album Time Of Change jejich druhým vydavatelským počinem hned po jazzrockových Dedalus, ale tím veškerá pozitiva končí. Label fungoval jenom necelé dva roky a i když jeho zásluhou vznikla natolik zásadní alba italského rocku, jakými jsou debuty Biglietto per l'Inferno, nebo Semiramis, brzy krachnul a jeho ovečky se ocitly na dlažbě.

Na desce se podílelo stejné trio, jako na předcházejícím albu Atlantide. Tedy klávesista Joe Vescovi, excelentní bubeník Furio Chirico a zpívající basák Arvid "Wegg" Andersen. Pořád ještě je to klávesově orientovanej rock, ale s obroušenými hranami a "modernějším" zvukem. Je to virtuózní, je to technické, ale zároveň i kapánek sterilní a chladné. Je potřeba si přiznat, že časům živelného a energického classical rocku s Hammond organem v hlavní roli odzvonilo a jsou pryč...

Vrcholem alba je suita Rhapsodia, která zabrala celou první stranu původní vinylové desky. Dvacet minut, to už je pořádná nálož a pro The Trip nová výzva a zkušenost. Na žádném ze svých předcházejících zářezů neměli tak dlouhou skladbu, ale klobouk dolů, popasovali se s ní na výbornou. První dvě minutky jsou jen jakousi introdukcí, ale potom se ozve klávesovej motiv, připomínající Gershwinovu Rhapsody in Blue a vzápětí propuknou hotové hudební orgie. Vescovi i Chirico předvádějí, že jsou skutečnými mistry svých nástrojů a brilantní instrumentální vsuvky s příchutí jazzu si v ničem nezadají s těmi nejlepšími momenty na Brain Salad Surgery. Andersenův zpěv je tady sice tak trochu do počtu, ale tvoří určité předěly a přispívá k větší pestrosti předloženého materiálu.

Druhou stranu původního alba tvořily čtyři kratší kousky a jako první je tady instrumentální dupárna Formula nova. Vescovi dává přednost klavíru, pod kterým vířej jazzové bicí a je to pořádnej odvaz. Good, ovšem repetitivní basová linka, to je čisté funky a tedy něco, s čímž jsem se u The Trip dosud nesetkal. V následující podivnosti De senzibus se na různé perkuse vyřádí především bubeník Chirico, ale celé je to nějaké divné. Připomíná mi to spíš scénickou hudbu k modernímu baletu a podle mě jde o nejzbytečnější položku na desce. V tak trochu pompézní a melodické Corale dostane po dlouhé době trochu víc prostoru vokalista Andersen a celé album (a kariéra The Trip) končí klavírní etudou Ad libitum.

První strana desky je vynikající a patří k tomu nejlepšímu z portfolia The Trip, ale ta druhá, to je taková všehochuť, kterou jsem dodnes moc nepobral. S hodnocením jsem byl na vážkách, ale nakonec jsem se rozhodl pro silné tři. Placky Caronte a Atlantide na mě působěj líp...

Původní album z roku 1973 je k sehnání, ale v osmdesátých letech vzniklo i množství zdařilých padělků a tak je těžké se v tom orientovat. Jeho reedic je naštěstí docela dost a to jak na vinylu, tak CD. Mě se podařilo koupit sběrateli vyhledávanou edici od Arcàngelo Japan a jsem rád, že ji mám. Rozkládací mini vinyl replika obsahuje v pouzdérku zabalenej kotouč, originální čtyřstránkovej booklet a povídání v japonštině.

» ostatní recenze alba Trip, The - Time of change
» popis a diskografie skupiny Trip, The

Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 1 (2013)

Brano | 4 stars | 10.06.2020

Skupinu Leap Day založili v roku 2008 veteráni holandského progresívneho rocku,ktorí predtým účinkovali v skupinách Flamborough Head,Trion,King Eider,Pink Floyd Project a Nice Beaver.Bola to veľmi tvorivá liaheň,ktorá zaručovala kvalitu.Dôkazom toho je aj skvelý debut Awaking The Muse a nasledujúci album Skylge´s Lair.Do tretice sa páni z Leap Day rozhodli pre ambiciózny hudobný projekt na motívy knihy Worlds In Collision od bieloruského spisovateľa židovského pôvodu Immanuela Velikovského.Táto pseudo-vedecká kniha vydaná v roku 1950 sa nakoniec stala bestsellerom.

Uchopiť takúto ťažkú tému a pretaviť ju do hudobnej podoby je vskutku veľmi náročné.Na to treba odvahu a tá im zjavne nechýbala.Album začína veľmi kľudne a rozbieha sa len veľmi pozvoľna.V Ancient Times dominuje akustická gitara,je to veľmi jemné intro,ktoré plynulo prechádza do takmer desaťminútovky Signs On The 13th.Tu už prevládajú skôr symfonické aranžmány podporené dvoma klávesákmi-Derk Evert Waalkens-om a Gert van Engelenburg-om.Spevák Jos Harteveld disponuje zaujímavým hlasom,nazval by som to ako "trochu chrapľavejší" Peter Gabriel.Album sa naplno rozbehne až v skladbe Changing Directions,ktorá je rytmická a má riadne chytľavý refrén,takmer okamžite zapamätateľný.Celý album pôsobí ako jednoliaty celok.Jednotlivé skladby na seba plynulo nadväzujú a ako predely slúžia rôzne tajomné zvuky,ako je zvuk búrky,cvrlikanie hmyzu,rôzne "kozmické zvuky" či záhadné vrešťanie neznámych bytostí a príšer.V skladbe Insects pocítime silnú príchuť 70-kových Genesis,ten refrén je fakt čarovný.Hurricane je poriadny rockový kúsok,ktorý začína prenikavým zvolaním Josa Hartevelda a aj to je dôkaz kvality jeho hlasu.Kus poctivej práce odviedol aj gitarista Eddie Mulder.Jeho gitarová hra je vkusná,nevytŕča a je jasne začlenená v prospech celku.V skladbe Haemus hneď v úvode ponúkne Eddie fantastické sólo a vlastne v celej skladbe podfarbuje vokál Josa Hartevelda a keď treba,tak vie vyčarovať aj tvrdé rockové riffy.Llits Doots Nus - Sun Stood Still je skvelá inštrumentálna bodka za výborným albumom,kde sa poriadne vyšantili obaja klávesáci v súboji s gitarou Eddieho Muldera.

From The Days of Deucalion Chapter 1 je len predvoj čohosi veľkého,čo príde o dva roky pod názvom Chapter 2.A práve Chapter 2 mal už pri prvom vypočutí na mňa účinok päste Vladimíra Klička vrazenej medzi oči.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 1
» popis a diskografie skupiny Leap Day

Kaipa - Mindrevolutions

Kaipa / Mindrevolutions (2005)

horyna | 4 stars | 10.06.2020

S recenzí mého kolegy Pegase musím do puntíku souhlasit.
Poslední Stoltovo album u Kaipa se mimořádně povedlo. Já si jej oblíbil hned od začátku a už při druhém poslechu jsem si několik fragmentů z toho prvního pamatoval. To se člověku u podobně koncipované muziky často nestává. Přes její složitost, vrstevnatost a ohromnou prokomponovanost je zde dostatek nosných a snadno zapamatovatelných motivů, a člověka kterého baví art-rocková muzika, nemůže takový počit absolutně zklamat.

Deska vyznívá hodně pozitivně. Nic nezní zarputile a nuceně, oproti Keyholder je nahrávka vzdušnější, pestřejší a hlavně zábavnější. Jedinou výtku bych měl snad k její dramaturgii. Umístit skladbu trvající pětadvacet minut přímo do středu nahrávky, mě nepřijde příliš šťastné. Nepopírám její kvality, i na tak rozměrné délce se dvojici Stolt/Lundin povedl husarský kousek, ale u podobně rozměrných kusů se pozornost po celou jejich délku udržuje opravdu těžko, no a když vás poté ještě čeká dalších pět skladeb, uf....
Zbývající devítka má časovou náročnost pevně v rukou a kdyby ona mega-kompozice vypadla, desku by z osmdesáti minut ostrouhala na nějakých pětapade, což by nejeden fanda určitě ocenil.
Jako možná volba se jeví varianta píseň přeskočit a vrátit se k ní až v závěru alba, což jsem vyzkoušel a fungovalo to celkem dobře:-)

Jinak po kompozoční, zvukové, ani aranžérské stránce nelze nahrávce vytknout nic. Dvojice zpěváků Patrik Lundström a Aleena odvádí znovu prvotřídní výkony, stejně jako rytmika a o vůdcovské dvojce Lundin/Stolt ani nemluvě.
Za mne jasná volba 4*

» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost

Lanegan, Mark / Whiskey For The Holy Ghost (1994)

Konnie | 4 stars | 08.06.2020

Mark Lanegan vydal přesně před měsícem novou desku. Jmenuje se Straight Songs of Sorrow a je to jakýsi hudební “doplněk” autobiografické knihy, která vyšla krátce před tím. A neposlouchá se to snadno a asi ani kniha se snadno nečte… U některých recenzentů vyvolává jejich vydání různé doměnky a spekulace, protože obojí se objevilo ani ne půl roku po předchozí desce… Mne to spíše inspirovalo k ohlédnutí se za dosavadní hudební kariérou majitele jednoho z nejpůsobivějších rockových hlasů. Vydala jsem se proti proudu času připomenout si jednu z jeho prvních, možná trochu pozapomenutých, desek – Whiskey For The Holy Ghost.

Písně pro toto album začal Mark skládat již brzy po vydání předchozí debutové desky. Jeho záměrem bylo natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech. Ale člověk míní a… záměr se nezdařil. Hektické období koncertování, cestování a v neposlední řadě i skládání pro domovskou skupinu nakonec způsobily, že se z tvorby vlastního alba stala spíše noční můra. A nebýt zásahu producenta Jacka Endina, který Laneganovi na poslední chvíli zabránil vhodit nahrané záznamy do řeky, tak by album možná ani nespatřilo světlo světa.
Navzdory těmto okolnostem vzniku ve mně deska nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP The Winding Sheet. Zde to není ten grungeově neurvalý, sveřepý Mark, jak jej známe ze Screaming Trees, i když ještě nedosahuje té melodramatičnosti z pozdější tvorby. Je to Mark na cestě k temnějším zítřkům, obrazně i doslova, asi jako v duchu názvu jeho písně Gray goes black… Jeho projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30 letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže.
V tomto neutěšeném duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání, se nese celá deska. Stylově lze toto LP zaškatulkovat nejspíše k folkrocku, ale najdeme tu i přesahy do country, bluesové polohy i baladické songy. Pořádnou porci osudovosti nám nadělí už úvodní vzletná The River Rise, něco naznačí i teskná Dead on You či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme asi jen v Kingdoms of Rain či v podobně vystavěné, baladické Riding the Nightingale, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave.
Lanegan nám tu temnou atmosféru promyšleně porcuje a prokládá i skladbami optimističtějšími, pokud tak lze vůbec některou z písní označit. Například taková Borracho – začíná sice nenápadně, ale pak se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatně i ten téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí tomu náhrává. Anebo Carnival, která se nachází přímo uprostřed dvou nejtesklivějších balad. V doprovodu houslí, které atmosférou připomínají rozverné představení kočovné společnosti, jakoby si zpěvák slovy “I’m crawlin’ all over the carnival” pohrával s myšlenkou, že vše je jenom hra a šálení smyslů. A pak tu máme ještě něžnou Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná.
Na samý závěr – v Beggar's Blues – se Mark s námi rozloučí poslední porcí trudnomyslnosti jak vystřižené z ponurého westernu. Po zádech mi přeběhl mráz a mimoděk přemýšlím, v kolika letech že to autor nazpíval…? Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…

Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré společnosti. A to společnosti laskavého přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má nárok na slabost a pocity zoufalství. Obzvláště ve chvílích, kdy se ne vše daří a život protéká mezi prsty, aniž by na dně síta zanechal alespoň lehký pel zlatavého poprašku… Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… Dum spiro spero.

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Captain Beyond - Captain Beyond

Captain Beyond / Captain Beyond (1972)

horyna | 5 stars | 08.06.2020

Zpěvák Rod Evans prošel prvním obdobím Deep Purple, v němž se mu podařilo zanechat nesmazatelný otisk. Trojice desek na nichž předváděl své pěvecké umění nepatří nijak zásadně do výkladní skříně rockové muziky, ale něco se jim upřít přece nemůže. Pozvolna nastartovali kariéru jedné v nejpřednějších a rovněž nejúspěšnějších formací na naší zeměkouli, a odejitému Rodu Evansovi poskytli dobrý startovací bod k dalšímu, i když krátkému rozvoji.

Totiž to, co D. P. s Evansem pouze naznačili, dotáhli Captain Beyond (kapela postavená na troskách Iron Butterfly) do ultimativního konce. Ti do svého repertoáru dokázali zahrnout hned několik hudebních forem a tak se vedle opulentního hard rocku, ladně tyčili i další styly, jako art-rock, pár kapek blues, psychedelie i lehká příměs jazzová. Muzika tedy nikoliv všední, ba přímo naopak, omamně nevšední. Samotné album pak voní všemi možnými hudebními esencemi a po ostýchavém rozjezdu Dancing Madly Backwards (On a Sea of Air), to s o poznání artovějším rokecem Armworth a hlavně košatým úderem na emoční komoru Myopic Void, začne pozvolna pořádně rozjíždět. Každá z písní jež se vzápětí hlásí o slovo, je takřka výrazně svérázným uměleckým dílem, které nepostrádá jak geniální nápady, originální melodie, tak právě díky míchání výše zmíněných ingrediencí i mocný a opojný derivát neslyšeného.

Rod Evans toho na své hudební dráze mnoho nezaznamenal. Po dalším albu se z této branže vytratil, ale přinejmenším tohle dítko, se jemu i jeho kumpánům neskutečně povedlo.

» ostatní recenze alba Captain Beyond - Captain Beyond
» popis a diskografie skupiny Captain Beyond

Caligula's Horse - Rise Radiant

Caligula's Horse / Rise Radiant (2020)

alienshore | 2 stars | 06.06.2020

Haken, Caligula’s Horse a Leprous sú v istých progerských kruhoch považovaní za novodobých evanjelikov progresívneho metalu. Porovnajte si túto trojicu napr. s Queensryche, Fates Warning a Dream Theater a vyjde vám, že to prirovnanie je trochu nepatričné. Prvá skupinka si totiž razí cestu anti-melodikov, ktorá sa schováva sa akúsi hromadu citov ufňukaného spevu. Navyše, istej časti poslucháčov môžu privodiť srdcovú arytmiu vďaka záplave nepravidelných temp.

Pri počúvaní Rise Radiant nemám ani tušenia o čo Caligula’s Horse ide. Hromada polyrytmov, čag-čag gitár a spevu, ktorý každých päť sekúnd mení náladu, mi poškodzujú auru a aj zvukovody. V dnešnej dobe sa kadečo hrá na umenie a progres. Otázka je či to prežije vôbec jedno desaťročie. U Rise Radiant si myslím, že nie. Vlastne, som si skoro istý. Nie je tu ani jeden mizerný hit (pokiaľ teda nepočítam cover verziu Don't Give Up). Skoro nič pozitívneho, len kopa hrania.

Politika Inside Out je naozaj divná. Veľké vydavateľstvá to kedysi robili dobre, že dusili progerov, aby tvorili hity. Vďaka tomu sa stali nesmrteľní. Inside Out podľa všetkého dáva muzikantom voľnosť a dopadne to takto. Ale takéto veľdiela nevydávajú len prog-metalisti, ale aj novodobí prog-rockeri. Caligula’s Horse si hrajú svoju autistickú muziku, ktorá im zjavne robí dobre. Mne však dobre nerobí a myslím si, že práve preto ich poznajú len zasvätení, pretože širšie publikum nedokážu osloviť.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Caligula's Horse - Rise Radiant
» popis a diskografie skupiny Caligula's Horse

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

alienshore | 3 stars | 06.06.2020

The Prelude Implicit je pre mňa monumentálnym dielom a kedykoľvek si ho pustím mám dokonalý pocit hudobného uspokojenia. Kansas sa ale hlásia novinkou The Absence Of Presence a očakávania sú samozrejme, ako to už býva, veľké. Nastala však zmena, klávesák David Manion už v zostave nie je. Je to škoda, pretože som si ho hneď obľúbil. Je to profesionál v každom smere a jeho štýl perfektne sedel do vynoveného zvuku Kansas.

Jeho miesto obsadil ambiciózny Tom Brislin, ktorý hral s kdekým a je známy aj ako klávesák pre mňa osobne tupého prog-projektu The Sea Within. Brislin však nechce byť len nejaký session muzikant a vydupal si už aj autorskú stoličku. Jeho príspevok na tento album však za veľký prínos nepovažujem a mám pocit, že narušil hudobnú rovnováhu svojim vysoko fundovaným progerstvom. Najlepšia je jeho baladická skladba Memories Down The Line, ktorá pripomína najlepšiu éru Kansas z druhej polovice 70-tých rokov.

Zak Rizvi, bývalý člen prog-fusion kapely 4Front sa opäť predstavil ako výborný autor skladieb, aspoň teda o tom svedčia niektoré skvelé kusy na tomto albume. To ako zabezpečil kvalitu predošlého opusu The Prelude Implicit je však obdivuhodné. Preniesol Kansas zo stavu nostalgie, do stavu životaschopného hudobného organizmu. Dá sa povedať, že kapela z jeho talentu čerpá aj v momentálnom stave rozpoloženia.

The Absence Of Presence je zhruba "pol na pol" album. Úvodná titulná kompozícia znie na prvé počutie monumentálne, ale podľa mňa jej chýba Livgrenovo nádherné rozuzlenie alebo finále. Je však jednoznačne dobrým štartom. Throwing Mountains by som označil za klasickú heavy-prog skladbu hodnú mena Kansas. Zároveň mi príde dosť hitová napriek istej nespornej tvrdosti. Jets Overhead a už spomínaná Memories Down the Line taktiež patria do kategórie vydarených opusov. Trochu mám problém s inštrumentálnou Propulsion 1, ktorá mi príde na pomery Kansas zbytočne tvrdá. Za priemerné až nezaujímavé považujem Circus Of Illusion, Animals On The Roof a nudnú baladu Never. Čerešničkou v zlom slova zmysle je anti-kansasovská kompozícia The Song The River Sang s temným zakončením a spevom Toma Brislina. Trochu sa divím, že producent Phil Ehart mu dovolil zaspievať posledný song na albume, napriek tomu, že speváckym kvalitám Ronnieho Platta je na hony vzdialený.

Problém celého albumu je, že sa tu viac proguje, než vytvára melodická štruktúra, ktorá zdobila ich tvorbu. Kansas mali vždy (alebo väčšinou ...) vzácne vyrovnaný pomer medzi kvalitnou melodikou a inštrumentálnym umením. Sú tu aj pozitíva, ale sú to skôr výkony muzikantov ako Rizvi, Platt, Ehart alebo Ragsdale, ktorý skutočne hrá nádherné husľové motívy. Moje pocity sú však zmiešané práve kvôli disproporcii, ktorú má podľa mňa na svedomí Brislin. Nie som rád, že je tam. Ak náhodou Kansas vydajú ešte ďalší radový album, tak verím tomu, že Brislin znetvorí aj ten ...

Hodnotenie: 3,5

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Arabs in Aspic - Pictures In A Dream

Arabs in Aspic / Pictures In A Dream (2013)

Danny | 4 stars | 06.06.2020

Představte si, že spojíte hard rock a jeho riffy, sabbathovský metal, art rock s psychedelií, stoner rockem, a projektováním rozsáhlejších kompozic s důrazem na hudbu zejména 70. let minulého století. Zní to poněkud bizarně a je složitější si to představit, kapele Arabs in Aspic tato fúze ale funguje velmi dobře. Soubor svou skládačku buduje pestře a důvtipně, tvrdé riffy prokládá harmonickými plochami s důrazem na zvuk, kterému chvíli dominuje rámusivý rock, aby byl střihem vystřídán úspornější instrumentací, třeba jen s akustickou kytarou a syntezátorem. Zpívá se většinou anglicky, u dvou písní na posluchače čeká překvapení v podobě norštiny. Není to ale poprvé ani naposled, za čtyři roky nahrají album komplet norsky.

Mnohé napoví už úvodní dvojdílná Rejected Wasteland / Pictures in a Dream. Do konceptu vstupní zamlženosti a zpomalenosti kapela několikrát důrazně rockově šlápne a delší členitá skladba nás navrací ke staršímu "sedmdesátkovému" typu progresivní hudby s písňovými plochami a zřetelnou instrumentací bez zvukových stěn, které neblaze provázejí hromadu současné produkce. Důležitou součástí muziky jsou vokální party, a to nejen ty sólové. Let U.S Pray uvádí hutný a valivý riff, i zvukově typický pro stoner rock. Zpomalení, které jako by hudbě nasadilo mlhavý závoj, ve svých průhledných plochách působí téměř až floydovsky. V hudbě zní klávesy Hammond a kapela po chvíli zase přitvrdí. Celá konstrukce tady připomíná původní art rock. Na debutu Far Out In Aradabia hrál Tommy Ingebrigtsen na theremin, mám pocit, že jeho zvuk slyším i tady, v bookletu ale psaný není. Je to možná jen nasamplovaná simulace nebo zvuk synťáku. Působí to ale velmi dobře. Kapela dál míchá styly a ingredience: You Are Blind zní trochu jako art rock do kterého proteče psychedelie, výsledkem je píseň a funguje dobře, zejména když ve druhé části kapela přitvrdí a tlačí ostré a rytmicky nakopnuté riffy, do energické instrumentální muziky znějí jen vokály beze slov. Tohle je skvělá věc. Změnu přináší Felix. Instrumentální skladba je postavena na hrátkách s atmosférou, což bývá ošidná věc, výsledkem může být kýč nebo mátožná plocha. Kapela je zvládá dobře a kromě zajímavé instrumentace má výborně zvládnutou i zvukovou podobu svých skladeb.

Skladba Hard to Find otevírá hardrockovým riffem ostřejší úsek alba. Když se naladíte na rytmus a klepete si do taktu, kapela se překulí do zajímavé instrumentální druhé části a je zase o něco více art. Difference in Time je v podobném duchu jako předchozí skladba, trochu hard rock, trochu psychedelie, je příjemně přímočará a v refrénu nám nabídne krásný harmonický riff. A když zazní Hammond klávesy, je iluze starých dobrých časů dokonalá. Skladba s podivným názvem Lifeguard@Sharkbay na předchozí dvojici navazuje, je ale v triolovém rytmu a je složena z několika částí. Její úvodní hard rock vystřídá psychedelické zvolnění s perkusivními bicími a sólovou kytarou – nejde ale o souvislé sólo, vypadá to spíš, jako by kytara nahradila frázování zpěvové linky. Zajímavé. Když se riff otočí v celé kapele, přichází návrat k úvodní triolové figuře, už ale bez zpěvu a valčíkově "na tři" skladba končí.


Ta et steg til siden a po ní Vi møtes sikkert igjen přinášejí dvojici norsky zpívaných písní. První z nich začíná zeppelinovsky pojatým riffem, aranžmá je ale hutnější a instrumentálně hustší, než mívali Led Zeppelin. Vi møtes sikkert igjen je správně těžkopádná, hraje se stoner rock s valivým spodkem, který vás přitlačí ke zdi a nedá vydechnout, pak střih a zjemnění... Tato část mi svým zpracováním připomíná maďarskou Omegu, a to možná i díky norštině. O čem asi zpívají? Poslední položkou alba je křehká Prevail to Fail, subtilní píseň s akustickou kytarou a podmazávkami synťáku, svým způsobem vokální rozhovor, který tu se Smebym vede hostující Rune Sundby ze slavné kapely Ruphus. Krásná náladovka.

Vypadá to, že Arabs in Aspic do svých skladeb namíchali veškerou hudbu, kterou mají rádi a na které zjevně vyrostli. Připomínají mi tvorbu jiných seveřanů, švédské legendy Siena Root. Přestože Arabs in Aspic čerpají z tvorby svých vzorů a chvílemi se jim i podobají (na konci You Are Blind zní podobný zvukový chaos, jaký je v zeppelinské Whole Lotta Love, včetně napodobení skučícího Planta; a takových míst najdete víc, zjevně jde ale o citaci či poctu), své muzice dodávají osobitý rozměr ne zcela obvyklými postupy a formálním uspořádáním. A vlastně už tou specifickou fúzí, kterou vytvářejí. Je moc dobře, že kapely tohoto typu existují. Musí být samozřejmě dobré, a to Arabs in Aspic jsou.

» ostatní recenze alba Arabs in Aspic - Pictures In A Dream
» popis a diskografie skupiny Arabs in Aspic

Threshold - Clone

Threshold / Clone (1998)

EasyRocker | 5 stars | 05.06.2020

Britské progmetalové komando s titánem za klapkami Richardem Westem je pro mě srdcovkou. Jejich hudební záře plápolala vždy neochvějně do oblak. Premiéru skvěle střihl slavík ´Mac´ McDermott. Jde de facto o přelomový materiál, kde definovali do budoucna kontrast křehka a temna. Varovný prst je zdvižen k problému klonování.

Freaks neváhá a kosí vůkol nezkrotnou okovanou palbou ze všech hlavní s lehkými dozvuky pravěku jejich tvorby. Vichry z rytmických erupcí šestistrunek a Westových lávových poryvů hledí beze studu do budoucna. Smířlivější Angels ukáže vklad drtičů Grooma, Midsona; za rachotu bortících se sól a bubnů stojí West a charisma mr. Maca. Hitové 8minutové žrádlo The Latent Gene je naživo mocně žádáno dodnes. Geniálně nacvičeno, Macova živelná euforie dává riffové mlýnici křídla i prométheovské okovy. Mysteriózní, bravurně ´sólující´ je Lovelorn, Jakýs předobraz Goliášů Turn On TUne In nebo Critical Mass... Change určují poctivé strunné pulsy, stezkou ale bezpečně vedou Mac s vrchním architektem Westem. A kdo dychtí po stadionovém houpání, zavalí ho třaskavina Life's Too Good. Že nepovolaní klonovači udělají s planetou věci nepěkné, nejen názvem pečetí Goodbye Mother Earth. Maniakální bušení, jako byste navštívili spíš kuchyni Meshuggah, či Devinových SYL. Sunrise On Mars je symbolickou i hudební tečkou. Modelově gradující balada, vkusná, a přec nepřeplácaná. Na dno tu dosáhl celý band, ale Mac tu předvedl vsuvku vpravdě památnou. Tak Threshold milujeme dodnes. Jako by zásah shora od bytostí, na jejichž schopnosti jsme zatím krátcí.

Solidní bodovací trable. Vane nejen silný vánek nostalgie, ovšem i jasný fakt, že už je tu plno silně vyvedených hitů. S těmi kontrastují progové laskominy, vrcholící vypjatým baladickým finále. Co by za to dali Westovci dnes... A tedy rád za 5.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

Brano | 5 stars | 05.06.2020

So je komerčne najúspešnejší a najslávnejší Gabrielov album.Tie piesne pozná snáď každý,tak by som napísal iba pár zaujímavostí.

Album sa nahrával v skromných podmienkach v stodole,ktorú postupne prerobili na štúdio.Celý album bol nahrávaný na dva magnetofóny Studer A 80 a bol použitý aj vtedy pomerne vzácny a drahý syntetizátor Farlight CMI.Celkové náklady boli 200 000 libier.

So vyšlo 19 mája 1986 a ja som sa k nemu dostal zhruba o dva roky neskôr.To je pre mňa typické.Vtedy som bol unesený z Europe-The Final Countdown a album So som nejako prehliadol.Kamarát mi ho potom nahral z LP platni na kazetu Philips.Keď som ho prvýkrát počul,bol som ako obarený.Celkovo pôsobil veľmi ucelene,konzistentne a pritom každá pieseň popisovala zvlášť nejakú tému alebo príbeh.Dojímala ma skladba Mercy Street inšpirovaná americkou poetkou Anne Sexton,ktorá si svoje depresie kompenzovala a zmierňovala písaním
básní.Rovnako som bol namäkko z duetu Don't Give Up,kde sa zaskvela Kate Bush.A ľúbostný song In Your Eyes,to už nemám slová...O rok na to som si zohnal aj soundtrack Passion,ktorým som sa ale dosť ťažko prehrýzal a doteraz som ho poriadne nespracoval.

Tiež si pamätám ako na sklonku 80-tych rokov bola LP platňa So vo výklade predajne Opus v našom okresnom meste spolu s Tinou Turner.Päťnásobný platinový album So.Ach to boli časy...

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Led Zeppelin - Physical Graffiti

Led Zeppelin / Physical Graffiti (1975)

horyna | 5 stars | 05.06.2020

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Janison Edge - The Services of Mary Goode

Janison Edge / The Services of Mary Goode (1998)

jirka 7200 | 5 stars | 03.06.2020

Další z neo progových projektů na britské scéně v roce 1998? Hudebníci z funkčních i tehdy zrovna nefunkčních kapel se bezostyšně zaplétali v promiskuitním angažmá v mnohých partičkách. To mi prolétlo hlavou při letmém pohledu do barevného bookletu anglické kapely Janison Edge. Na pozici bubeníka totiž tu objevil Dave Wagstaffe z Landmarq, který se svým domovským souborem rovněž pracoval na novém albu. I další jména ze sestavy budou jistě zvídavému hudebnímu fandovi a milovníkovi progresivního rocku dobře známá. Baskytarista Paul Brown se v projektu Medicine Man setkal s kytaristou Karlem Groomem (Shadowland , Threshold). Ten v Janison Edge sice nehraje, ale písně zmixoval. Kytaru obsloužil Ian Salmon (Shadowland, později Arena) a klávesy nahrála ústřední postava tohoto projektu Mike Varty. (Shadowland, Credo), který se chopil rovněž role dvorního skladatele a producenta tohoto tělesa. Za mikrofon se postavila irská herečka a zpěvačka Sue Collins (zde Element). Zajímavá směska :-)

Právě Mike Varty na tomto albu naplno využil možnost prokázat své kvality, neboť prosadit své vize v kapele s Clive Nolanem - to moc nešlo. S agilní Sue dali dohromady devět písní, ta je rovnou i otextovala a pro vydání CD dokonce s Mikem spoluzaložila firmu Gargoyle Rec.

Z již z výše uvedené plejády jmen by se dalo přibližně odvodit, jak asi tyto deska může znít. Ano, dle předpokladu - thrash metalový opus nevzniknul, ale příjemná neo progresivní rocková záležitost z větší části ovlivněná tvorbou Landmarq s aroma Areny. Pokud by někoho napadly kacířské myšlenky o tom, zda nešlo jen o další rozmělňování a paběrkování nápadů a postupů výše zmíněných kapel, tak já za sebe mohu prozradit, že mě naopak to razantnější a méně mainstreamové pojetí Janison Edge, které necílilo na první signální, se stalo nakonec bližším, než produkce mnohých jejich souputníků.

Při pomalu až detektivním pátrání jsem paralel s Landmarq objevil podezřele mnoho. Deska The Services of Mary Goode vznikala ve stejném období jako album Science of Coincidence a ve stejném roce byly i vydány. Hlavním pojítkem, krom společného bubeníka bylo i poděkování v bookletu Landmarq za podporu Ianu Salmonovi a Mike Vartymu. Bicí obou souborů Dave nabubnoval v Thin Ice studiu Karla Grooma a mastering obou desek se uskutečnil v Abbey Studiu. Obě desky nazpívaly zpěvačky s podobnou barvou hlasu…..

CD na ploše 64 minut je rozděleno do devíti částí, je tedy zřejmé, že se jedná o spíše košatěji pojaté skladby, které postupně budují svůj výraz a atmosféru. Primárním nástrojem jsou tu několikery syntenzátory, mellotron i hammondky Mike Vartyho, které se důmyslně proplétají s často sólující a zvonivou kytarou Iana Salmona. Zvuk mnohdy odkazuje spíše až někam k raným albům Genesis, než k tvorbě neo prog rockových kapel. Líbí se mi, že vedle adrenalinově a rockově postupně vygradovaných skladeb ( např. A Twist in the Tale of Earth History, Beneath the Boy či The Day That I Fall) tu nacházím i pomalé a lyrické kousky plné emocí (Oldman nebo Julie Lies), nechybí ani poťouchle muzikálová Joker. Sue Element nezapře svou profesi herečky, dokáže v každé skladbě trochu pozměnit svůj projev, i když tak sexy polohu, jako Tracy Hitchings prostě nemá. V závěrečné a nejdelší, skoro dvanáctiminutové The Day That I Fall jsem našel vše výše jmenované, navíc i několik kytarových a klávesových sól.

V obsahu básnicky pojatých textů se poněkud ztrácím, mohu tedy jen napsat, že jde o fiktivní a ucelený příběh Mary Goode, která neměla lehké dětství. V dospělosti ztratila kontakt s realitou a poblouzněná zaútočila proti domnělým viníkům svého stavu – rodičům a církvi.

Závěrem : polozapomenutá perla anglického neo prog rocku. Příznivci Landmarq s Tracy, Areny a podobných spolků zklamáni jistě nebudou! Neo progresivní rock Janison Edge neobohatili o nové postupy, ale dobrousili jej takřka k dokonalosti!

» ostatní recenze alba Janison Edge - The Services of Mary Goode
» popis a diskografie skupiny Janison Edge

McLaughlin, John - Industrial Zen

McLaughlin, John / Industrial Zen (2006)

stargazer | 5 stars | 31.05.2020

Pod celkem strohým obalem /bukletem/ se ukrývá vinikající hudební materiál, který když jsem slyšel poprvé, docela mě srazil na kolena. Album jsem si pořídil ihned po vydání do distribuce a po prvním poslechu mě napadla hláška "termonukleární fůze v hudební branži"

Album otvírá dynamická záležitost jménem For Jaco a je nad slunce jasné, komu je věnována. Jízda na silném basovém základě Hadriena Ferauda.
Druhá věc na albu není ani rychlá ani pomalá je spíš taková plíživá a jedná se duet J.McL. a dalšího mého oblíbence Ericka Johnsona. Nejsilnější moment cédéčka.
Wayne's Way je pocta saxofonu a hudebníkovi a kamarádovi Johna, Wayne Shorterovi. Ságo vede Ada Rovatti a na basu hraje Tony Grey. Skladba má dvě úrovně. Uvolněný a pomalejší první set vystřídá dynamický nástup, říznutý hrou na tabla Zakira Hussaina.
4tý song se nese v duchu hry na saxofon , který ovládá Bill Evans / hráč na dechy v Mahavishnu Orch. osmdesátých let / a programovaných bicích a percusích.
Pátá skladba je pro Michaela Breckera. Je silně syntezátorová a aranžersky vybroušená k dokonalosti. Opět silný moment alba.
Dear Dalai Lama je do čtvrté minuty takovou malou meditací s podpůrným vokálem, kterou pak střídá dynamická hra na tabla a bicí plus kytarový syntezátor a el. kytara. Tato písen je v určitých momentech předzvěstí posledního McLaughlinova alba Is That So?
Senor C.S. je další perla z tohoto alba. Opět dynamika jako blázen, dva bubeníci, kytarové běhy, lehké synty klávesy dokreslují pozadí, basové solíčko pana Ferauda. Napadá mě, že Senor C.S. by mohl být Senor Carlos Santana.
Mother Nature, poslední track je opět zpívaný od inda Shankara Mahadevana a bylo použito programingu na bicí, reálné basy, kytarového syntezátoru. Nádherné, uvolněné rozloučení s albem Industrial Zen.

Album je nabité hosty, je různorodé, avšak zní kompaktně. Tady nemůže být řeč o ničěm jiném, než o plném počtu stárs.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Industrial Zen
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat (2014)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2020

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5

» ostatní recenze alba Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat
» popis a diskografie skupiny Rothery, Steve

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 28.05.2020

Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.

Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.

Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)

Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.

Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.

Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Budgie - Squawk

Budgie / Squawk (1972)

legolas | 4 stars | 26.05.2020

Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.

Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.

» ostatní recenze alba Budgie - Squawk
» popis a diskografie skupiny Budgie

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 26.05.2020

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.





» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Ahmed, Yazz - Polyhymnia

Ahmed, Yazz / Polyhymnia (2019)

Danny | 5 stars | 24.05.2020

Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.

Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.

Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.

Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.

Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.

Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.

Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.

» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz

Kingcrow - Phlegethon

Kingcrow / Phlegethon (2010)

Danny | 4 stars | 24.05.2020

Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.

Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.

Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.

Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.

Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Phlegethon
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

Pegas | 4 stars | 23.05.2020

Tuhle recenzi jsem napsal v roce 2005, kdy deska vyšla a tenkrát Gardnerovu tvorbu hodně žral. Ale deska se mi líbí i dnes...

Myslete si, co chcete, ale Trent Gardner je hudební génius a nové album Magellan to jenom potvrzuje. Na Gardnerově tvorbě mě vždy fascinovala neskutečná originalita, nebo snad znáte jiného, podobně znějícího interpreta? Já tedy ne. Zmatek, disharmonie, syntezátorová změť, nesourodost... Proč takové výrazy po úvodní pochvale? Protože přesně takhle na mě často prvotní poslechy jeho děl působí, jenže opak je pravdou. Právě postupné a někdy i dlouhodobé (jako třeba u předchozí desky Impossible Figures) oťukávání, seznamování, odhalování a nakonec pochopení je to, na co se u každé novinky těším a co je zároveň zárukou neoposlouchatelnosti. A to nemluvím o velice osobitém vokálním projevu... Zkrátka, všechny typické prvky Gardnerova rukopisu jsou tu znovu, znovu a přesto neokoukané. Je pravda, že s aktuálním počinem Symphony For A Misanthrope jsem se tentokrát okamžitě a bez problémů dostal do stádia „líbí se mi“, ale pronikání do jeho tajů bylo znovu velkým dobrodružstvím a věřím, že ještě neskončilo.
Napínavý ochestrální úvod Symphonette (s hostujícím Stevem Walshem), metalové hrátky Doctor Concoctor, moderní loopy v refrénu Why Water Weeds?, akustická balada Wisdom... to je poskakování z jednoho vrcholu na druhý, ale nutno podotknout, že poskakování v pěkné temnotě. Všemu vévodí 18 minutový opus Cranium Reef Suite, začínající jako neškodná idylka, ovšem na konci se budete cítit tak vyčerpaní, že následnou klavírní dvouminutovku Pianissimo Intermission v podání dalšího hosta Stevena Imblera (jakési pokračování Bach 16 z předešlé desky) přivítáte jako skok do bazénu v parném létě. Vůbec pořadí jednotlivých písní je chytře sestavené a podobných vítaných kontrastů se dočkáte vícekrát.
Přestože Magellan je především Trent Gardner, byl by hřích nezmínit jeho bratra Waynea, výborného kytaristu, jenž umí být laskavý i řádně přitvrdit a v ničem nezaostává za slavnějšími kolegy z branže. Nezbývá než dodat, že mistr tesař se zase trefil.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Snake | 4 stars | 23.05.2020

CD AMS ‎– AMS101 CD /2006/

Ten obal nevěstí nic dobrýho. Zobrazuje turecké žoldáky, kteří si propichovali různé části vlastního těla jenom proto, aby demonstrovali svou sílu, odvahu a odhodlání. Ovšem kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani na bitevní pole. Textovou složku jsem sice nestudoval (ono tady toho zpěvu beztak moc není), ale po hudební stránce jde o vynikající symphonic prog a album jako takové patří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v třiasedmdesátém vzešlo...

Skupina Campo di Marte pochází z Florencie a v roce 1971 ji založili kytarista Enrico Rosa a bubeník, flétnista a zpěvák Mauro Sarti. Dalšími do party byli baskytarista americko - italského původu Paul Richard (aka Richard Ursillo) a hráč na klávesové nástroje a lesní roh Alfredo "Carlo" Barducci. Pátým členem skupiny se stal nakonec ještě Carlo Felice Marcovecchio (ex I Califfi), kterej usedl k bicím a Mauro Sarti už se tak mohl věnovat jenom vokálům a flétně.

Kapela podepsala smlouvu s United Artists Records, ovšem brzy se přesvědčila o tom, že ani podpis u velké firmy nemusí znamenat žádné terno. Zvlášť, když na vás vydavatel - zjednodušeně řečeno - kašle. Dávno připravené album se nahrávalo až v lednu 1973 a ještě téhož roku se objevilo na pultech prodejen, ovšem bez jakékoliv promotion a v záplavě jiné produkce zcela zapadlo. Zklamaná skupina se postupně rozešla a další deska pod hlavičkou Campo di Marte vyšla až v roce 2003.

Debut obsahuje sedm stop v celkové délce necelých 41 minut a názvy jednotlivejch skladeb bychom na něm hledali marně. Na původním vydání jsou jednoduše značeny jako první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá část, ovšem na pozdější reedice dohlížel i Enrico Rosa a ten jejich pořadí zpřeházel. Údajně podle původního konceptu, ovšem v porovnávání jednotlivejch edic je teď trošičku zmatek...

Obsahově jde o symphonic prog s vyváženým poměrem křehkých pasáží a energických laufů. V subtilních sekvencích, s poletující flétnou a nesmělým zpěvem mi to připomíná PFM, v těch tvrdších např. De De Lind, Osannu, nebo Eneide. Bonbónkem navrch je pak několik vstupů lesního rohu, dávajícího vzpomenout nejenom na Maxophone, ale i poněkud méně známé Alusa Fallax.

Na úvod je tady pohádkově kouzelná instrumentálka V Tempo (originally named Prologo Parte I) a trocha zpěvu v italštině je slyšet až teprve v průběhu následující a daleko energičtější VI Tempo (originally named Prologo Parte II). Zároveň je to první track, ve kterém identifikuji vábení lesního rohu a jeho duet s flétnou patří k těm nezapomenutelným...

Třetí VII Tempo (originally named Prologo Parte III) je už opět komplet beze slov a kromě několika výrazně kontrastních pasáží (s převahou těch tvrdších) jde spíš o parádní přehlídku skladatelského mistrovství a instrumentálních dovedností členů kapely.

Původní album otevírala I Tempo (originally named Rifflesione Parte I), nicméně tady ji máme až jako čtvrtou v pořadí. Její obsah vyplňuje především hutnej hard rock a jde o nejostřejší položku celé kolekce. Ovšem to už se blížíme k vrcholu alba, kterým je pro mě symfonická a neskutečně podmanivá II Tempo (originally named Rifflesione Parte II). Její melodie je závratná a spíš, než rockovou kapelu mi připomíná filmovej soundtrack. U dalšího z duetů lesního rohu s flétnou sedím, jak zařezanej a mohl bych ho poslouchat pořád dokola...

Předposlední III Tempo (originally named Epilogo Parte I) už opět maličko zhrubne a zkreslené kytaře sekunduje především břinkající klimpr. Zpěvu se tady ujal Paul Richard a jeho vokální melodie je výrazná a pěkně chytlavá. V rychlé, tři minutky dlouhé IV Tempo (originally named Epilogo Parte II) dostane prostor hlavně klávesista Barducci a předvádí jízdu na způsob varhanní fugy. Je to pekelec a zároveň parádní tečka za celým albem.

Původní výlisek se prodává za ceny pohybující se okolo 500 Euro, ale na trhu je dostatečnej počet jeho reedic jak na vinylu, tak CD. Já jsem si vybral tradičně velmi pěkné zpracování od AMS, z roku 2006. Je to luxusní, rozkládací mini vinyl replika s OBI a dvanáctistránkovej booklet obsahuje biografii skupiny, kredity k albu a několik raritních fotek. Zvuk to má dobrej, prostorovej a se spoustou detailů, ale v tišších pasážích trošičku praská a šumí. Mám dojem, že původní master je už nenávratně ztracenej a reedice pocházej z originální vinylové desky.

Je to výborné album a pěknej přírůstek do každé prog rockové sbírky, ale plnej počet nedám. Za mě 4,5...



» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Martin H | 5 stars | 22.05.2020

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Soundgarden - Louder Than Love

Soundgarden / Louder Than Love (1989)

EasyRocker | 4 stars | 21.05.2020

Rok 1989 byl z hlediska vývoje seattleské scény průlomový. Významné kapely přebírali majors a svět jen nesměle očichával dosud nepoznané z amerického vidlákova.
A Soundgarden byla také prvou kapelou, která prorazila u velké firmy.

Apokalypticky děsivá pekelnost Ugly Truth chystá pole pro prvou zásadní zepelínovskou houpačku Hands All Over. Text se ovšem v depkoidní lavině zabývá překvapivě ekologií. Bezvýchodné marše Gun a Power Trip by v klídku zapadly i ke spřízněným Alice in Chains, ve druhé Thayil už tasí melodie i běsné vazbení. Get on the Snake lehkostí i neústupným sólováním již hrdě hledí do záře reflektorů. Full on Kevin's Mom a Loud Love, kde Cornellovo hrdlo vraždí, jsou zdrcující plivance do tváře. Zmařené vztahy, láska, deprese, drogy, agónie... uff. Deformovanými pazvuky spuštěná I Awake... když ničený Cornell ječí památné "pamatuj, že tě miluju", je vymalováno. V No Wrong No Right z temné mlhy zlehka ční střepy melodií, ale i výrazný a odcházející basák Hiro Yamamoto. Náladou už ´badmotorovskou´ oplývá technicky precizní Uncovered. Hořkosladká Big Dumb Sex trefně parodovala osmdesátkový hairmetal. Nostalgicky jímavá rozlučka Full On (Reprise) by nedělala hanbu na žádné z jejich vrcholných kolekcí.

Soundgarden ještě neshodili kovovou hřmotnost a síru. Cornell ječí ďábelsky, což ale výsledku dává až rituální náladu. Ale jinak se tu už v zásadě narodil technicky unikátní styl. Následující trojicí alb vypustili do světa hudební obelisky. I proto 4/5.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Monkey3 - Sphere

Monkey3 / Sphere (2019)

Konnie | 4 stars | 20.05.2020

Při jedné ze svých průzkumných akcí na poli stoner rocku jsem narazila na informaci, že vyšlo nové album skupiny Monkey3. Jelikož mi do té doby byla produkce i samotná existence skupiny utajena, neměla jsem zhola žádnou představu o tom, co od ní mohu čekat. Stručná charakteristika jejího zaměření obsahující termíny jako space rock, “stoner-rock grooves” či “psychedelic vibes” mě ale zlákala k bližšímu zkoumání.

Po prvních minutách úvodní skladby Spirals, které mi vzdáleně připomínaly Vangelisovu tvorbu, jsem se začala smiřovat s myšlenkou poklidného relaxu, možná až moc poklidného… A když už jsem se téměř propadala do alfa stavu, přišla 3. minuta skladby. Úder kytary, který mě dokonale probral. V tom momentě mi blesklo hlavou, že to asi nebude úplně pohodová plavba na vlnách podivna, ale docela dramatická vesmírná mise. Jako když se váš kosmický koráb najednou dostane pod palbu meteorického roje. A hned tak si neodpočinete, bicí i klávesy tu kytaru ještě podpoří a po kratším oddechu se o vás ten roj v závěru ještě jednou mírně otře.

Podobně vystaveny jsou i další skladby na této desce. V některých jakoby se v kytarových riffech skulinkami prolínala melodika Pink Floyd, jindy kytara až kovově zdrsní - Axis, Mass. V jiných zase dostávají větší prostor téměř párplovské klávesy - např. Prism. Někdy si melodie jen tak lehce a nezávazně plyne, bez žádných větších emocí a překvapení - Ida, jindy na nás ztěžklým rytmem bicích valí melancholii, kterou místy (škoda, že na tak malém prostoru) překrývají trylkující kytarové riffy - Mass. A v závěrečném, více jak 14 minut dlouhém opusu Ellipsis, hudba pro změnu pulzuje a krouží, vlní se a nenápadně se kolem vás ovíjí jako nějaký hlavonožec. Graduje, rozpíná se a najednou se v nejsilnějším momentě smrskne, vcucne se do škvíry jako ta chobotnice a vy čekáte odkud zase vytrčí svá chapadla. Ale ona se pro změnu opatrně plíží při zemi a nafukuje se a roste, podpořena v závěru nenápadnými zastřenými vokály. A vám najednou dojde, že jste ztraceni, protože už vás dávno znovu obklopila a pohltila… pro mne neoddiskutovatelně nejsilnější skladba desky.

Až někdy v polovině alba mi došlo, že jsem se do jeho sfér pohroužila natolik, že mi ani nevadila absence vokálního projevu. Naopak, otevřel se tím větší prostor pro fantazii a mám tak možnost se při každém dalším poslechu vydávat novým směrem a objevit v něm dříve opomenutá zákoutí tohoto specifického kosmu stvořeného Monkey3. A tato Sféra rozhodně není poslední destinací, kterou s touto společností navštívím…

» ostatní recenze alba Monkey3 - Sphere
» popis a diskografie skupiny Monkey3

Thank You Scientist - Terraformer

Thank You Scientist / Terraformer (2019)

Danny | 5 stars | 19.05.2020

Po třech letech vydali američtí hledači Thank You Scientist nové album. Navazuje na předešlé nahrávky, je ale částečně odlehčenější, i když jasně nalajnované šablony současného progu tu opět nenajdete. V hudbě objevíte tradiční přísady této party z New Jersey: progresivní rock i metal, jazz rock, funk, hard rock, nu jazz a řadu dalších vlivů. Kapela taky s chutí swinguje.

Vstupní instrumentálka Wrinkle přináší triolový jazz rock s komponovanými riffy i sóly. Muzika krásně plyne, přesto je v ní řada zajímavých licků a motivů. Základní melodický motiv je krásně široký a v mohutném unisonu se tu představuje celá kapela, včetně sólových partů houslí, saxofonu, trubky i sólové kytary. Ve zpívané FXMLDR už se objevuje hlavní zpěvák Salvatore Marrano. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na jeho hlasový témbr zvykl. Bezmála osmiminutová skladba má vespod hybný funk rock, tím ovšem prorůstají jazzové vyhrávky stejně jako riffy prog metalu. Skladba se postupně proměňuje, pozvolna svými vnitřními sóly putuje do rytmicky nepravidelného finále. Následující Swarm je vlastně jazz metal, rytmika je dynamičtější a skladba působí úderně a zdánlivě jednoduše, zejména v odlehčených pasážích s krásnou trubkou, kterou tu Joe Gullace uvádí vokální melodii. Stačí se ale zaposlouchat do rytmizace riffů a zjistíte, že žádný back beat a z něj odvozené melodie tu nejsou. Zajímavá je Son of a Serpent, obasahuje vlivy nu jazzu i math rocku, to když kapela chrlí metricky nepravidelné motivy, nastavte si třeba čas 1:25. Pod zdánlivě průzračnou vrchní hudební vrstvou tepe výrazná baskytara a tady i bicí poprvé výrazně rozbíjejí pravidelný rámec rytmického schématu, stejně jako vokální melodie neustále opouští tonalitu písně.

Zklidnění a odklon od úderného prvního bloku skladeb přináší Birdwatching. Krásná věc, kde je průsečík nu jazzu a rockových postupů nejzajímavější. A taky nejslyšitelnější. I tady kapela pracuje s nepravidelnou rytmizací (skladba je sedmidobá, na 7/8) a kromě úsporně vymknuté harmonie tu šlehají efektové paprsky zmiňovaných doteků nu jazzu. Nejdelší skladbou alba je Everyday Ghosts, ta má přes deset minut a kapela vás v ní provede celým svým územím. Je to příjemně dobrodružná pecka, i přes občasné zjemnění na vás kapela každou chvíli vysype těžké sólové "hady" a krásným sólem se tu blýskne kytarista Tom Monda. Skladbou, kde se v sólových partech postupně představí celá kapela, včetně Cody McCorryho s basovou kytarou, je také bezmála desetiminutová Chromology. Další kontrast přinese odlehčená, samozřejmě z hlediska pojetí kapely, a melodická Geronimo. Zajímavě pojatá je tu rytmika, jakoby nedržela pohromadě, a skvěle tu funguje souhra trubky a houslí. A tady si taky uvědomuju, že si užívám i zpěv. Life of Vermin je vystavěna jako vrstevnatý funk jazz s další várkou vyhrávek a současně jazzových i metalových riffů, s kterými výborně kontrastují odlehčené pasáže na principu lehounké samby a latin rocku. A Joe Gullace tu vystřihne sólo, které patří k vrcholům alba. Skvělá skladba.

Do poslední části alba nás uvede vzdušný cool jazz v podobě kratičké Shatner's Lament. Se svou trubkou tu opět kouzlí Joe Gullace. Doporučuju. Trochu jiný přístup nabízí další skladba se stopáží těsně pod deset minut: Anchor. Kapela hraje "na tři" a trochu vykloubenou polku postavila na základech modal jazzu a modal rocku, kterými prostupují etno vlivy i stopy riffového jazz metalu. Svým přístupem jedna z nejzajímavějších položek alba. Předstupeň před finále obstarává další z křehčích věcí New Moon, i ta ovšem opatřená důmyslnou instrumentací s prvky asijské hudby. A závěr: titulní Terraformer. Progresivní metal se tu snoubí se současnými rockovými postupy a polytonální harmonizací. Kapele nestačí pohybovat se v rámci jedné tóniny a neustále ve vás cítění tonálního centra rozbíjí melodickými odbočkami. I rytmicky se opět dostáváme k nepravidelným strukturám a opět si toho možná ani nevšimnete.

Terraformer, myslím teď celé album, je zejména kolekcí krásných a důmyslných písní, které nám kapela naservírovala s bohatou instrumentální oblohou. Multižánrová nadstavba je pro Thank You Scientist samozřejmostí a vlastně i standardem. Je to výborné album.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Terraformer
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

EasyRocker | 5 stars | 17.05.2020

Fenomenální polské sdružení, původně sólovka, dnes už regulérní kapela. A jen přitakávám Horynovi, že Lukaz Gall je posunul ještě do vyšších sfér. Božské sousto pro znalce mírumilovných zákoutí Pendragon, Quidam, Marillion, Jadis, Collage...

Bujná, jako jarní mlází výživná klávesová ornamentace mistra kapelníka a Jakielovy výšlapy ovládají osm minut úvodní Awakened. Nástupem andělského slavíka Lukasze Galla hudba hýří tuctem barev. Komornější, dramatičtější svět představí Angels' Hidden Plan. Poctivé klapkové koberce narážejí na kytarové exploze ´arenovského´ střihu. Co má v nitru mr. Gall, demonstruje bravurní I Call My Soul. Klávesové banksovské štětce zurčí jako horský pramen, spleteny s táhlými litaniemi šesti strun. Icarus (Full Moon 2) - to jsou Moonrise v rytmicky exponované rockové šlupce. Darek Rybka prolamuje náladu saxem k neskutečnému očistci. Empty Lines je jednou z nejlepších zastávek nového progu. Clepsydrovsko-hackettovské ozvěny a Hlas, odevzdávající se slzám, smutku, extázi... je to zakončení z lidských rukou, neb z rukou Božích? Wrightovské malby a saxofon bez oddechu pokračují v další perle Night Sky. S Prázdnými řádky jsou bratry ve zbrani; znovu nás unáší snivá, lehce rotheryovská nálada. Trýznivá Feeling Like I Lost My Mind se kontaktně přiblíží právě hogarthovským Marillion, opentlily ji saxofonové nálety. 13 minut titulky je pak Rájem pro pozorné artrockové publikum. Mocné chóry keyboardů, Jakiela tvořící i ničící - jako jin-jang. Kruczkovy kytary vícekrát mistrovsky změní tempa i atmosféru, stále si režii předávají s klávesami. Matematicky vymyšlené a exekuované, ale bez vrcholného Gallova vzepětí by nebyl dojem stoprocentní.

Když ta slabá hodinka dohrála, byl jsem očarován a přibit k zemi tím šamanským rituálem. Od Poláků jsem si dal menší pauzu, objevoval jsem hlavně západní sousedy. A návrat k nim jen potvrdil jejich snad vrozenou genialitu. Nelidská krása, o které se mi nezdálo ani v nejlepších snech. 6/5

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

horyna | 5 stars | 15.05.2020

Dobře si vzpomínám na dobu, ve které tato deska vyšla. O rockovou a metalovou hudbu v 97-mém velký zájem zrovna nebyl. S kamarádem jsme chodili do prodejny, kde o debut projektu Mogg/Way nikdo z přítomných návštěvníků nejevil absolutně žádný zájem. Sice znovu vyobrazené řezané logo ve stylu UFO něco napovídalo, stejně jako jména obou hlavních představitelů, ale s komerčním dopadem to nedělalo vůbec nic. Už tehdy jsem k rocku začínal znatelněji tíhnout a má zvědavost se každým dalším poslechem této desky na krámu prohlubovala. Nakonec jsme si ji koupil právě já, snad jediný exemplář široko daleko, ale tehdy jsem jej ještě nedokázal docenit. Až nedávno mě Jiřího recka trkla, že by nebylo marné se do dob mládí vrátit právě prostřednictvím tohoto alba.

Edge of the World je povedená záležitost. Po epizodě s chvíli se navrátivším Schenkerem, které učinili konec další vnitřní rozbroje a sebestředné chování hlavní primadony, zpěvák spolu s baskytaristou kapelu rozpustili a novou desku vydali pod svými jmény. Mike Varney jim předhodil talentovaného nováčka-kytaristu George Bellase, který sic originality a hvězdných dimenzí svého předchůdce nedosahoval, stylem hry a celkovým přehledem se mu zde však přibližuje takřka na dostřel. Hraje hodně podobně. Účelně schematicky, ale i s patřičným nadhledem. Jeho riffová dovednost a sólové cítění podobné Schenkerovu zapadá do skladeb bývalých UFO naprosto přehledně. Dokonce mi přijde, že podle dost podobného mustru bylo o pár let později ukuchtěno UFO album Sharks. Druhým novicem je Ansley Dunbar, ten tu ovšem nic světoborného na rozdíl od Bellase nepředvádí.

Deska působí na prvních několik pohledů příliš jednotvárně a tempově strnule. Chce to však svůj čas než zjistíte, že lp žádnou slabší položku vlastně neobsahuje. Každičký song je vytvarován s grácií i tolik potřebným důvtipem. Pestrost kytarových nápadů, kudrlinek a harmonií je nekonečná. Pořád se něco děje a řada míst zní dostatečně přitažlivě. Mezi dokonalé top momenty řadím tyto písně: ladným rozjezdem modulovanou Change Brings A Change (postřehli jste to letmé sóličko na trumpetu?), klasickou smyslnou ufárnu All Out Of Luck, tisíci kytarovými sóly naplněnou vysokooktanovou jazdu Gravy Train, baladickou Saving me From Myself, znovu nahranou stařenu Mother Mary, metalově bouřící History Of Flames (Bellas přede krutě a s přehledem), druhou cíťárnu Spell On You i parádní instrumentálku Totaled, ve které je kytarista doslova k sežrání.

Deska Edge of the World dvou čtvrtin/pětin původních UFO je daleko lepší než většina nemastných nahrávek vydaných několik let před ní, a určitě i zajímavější, než obě alba následující se znovu naloděným Schenkerem. 4,5*

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Big Picture - Big Picture

Big Picture / Big Picture (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2020

Muzika je nevyzpytatelná jako ženy. Sebejistě léta rozhlašujete, že vás rajcují vnadné brunety s hnědýma očima a potom naprosto nečekaně po pětiminutovém kontaktu propadnete křehké modrooké blondýnce.
Podobný pocit jsem zažil při setkání s neo prog rockovou kapelou Big Picture z Chicaga. Pokud nyní prohledáváte ve své paměti, které album jste od tohoto souboru slyšeli, tak vězte, že se jedná o spolek s jen jedním zářezem na pažbě. V roce 1993 vydali pouze eponymní album, další bylo připraveno, ale kapela se po neshodách rozpadla. Muzikanti se již nikdy nesešli a někteří jsou stále aktivní na lokální scéně, ovšem mimo rockovou scénu.

Čím mě tak zaujali? Nebylo to svou stylotvorností, komplikovanou strukturou náročných pasáží, ani temnou atmosférou, nebo hudební ekvilibristikou muzikantů samotných. Tentokrát mě dostal příjemný, z dnešního pohledu bych se nebál říci až archaicky znějící melodický neo prog rock osmdesátkového ražení. Jako by jste do šejkru vhodili desku IQ - Nomzamo spolu s Rush a jejich Power Windows a Misplaced Childhood od kolegů z Marillion.
Po pořádném protřepání se ve skle objevil produkt Big Picture. Nebyl nalit v tak nablýskané sklenici, chybí nadrcený led v podobě lepší či profesionálnější produkce, ale co naplat, když on je ten koktejl tak dobrej !

Všech sedm skladeb o průměrné délce sedm a půl minut je vcelku důmyslně vystavěno a aranžérsky vyšperkováno, takže i když je deska hodně melodická, nemám z ní pocit nějakého kalkulu či prvoplánovité snahy uspět v hitparádách. Že to hudebnící mysleli vážně, je třeba znát na závěrečné, skoro desetiminutové suitě Identity, kde mezi sebou drobně soupeřili kytarista s varhaníkem. Nekomplikovanou atmosféru si jen tak lze užít v Power of Life se zvláštním namixovaným zvukem mimo rytmus na pozadí. Jasné odkazy na Rush najdete v podobné barvě syntenzátorů a zvonivé kytaře ve Fall from Grace. Takových postřehů bych mohl uvést více, ale to bych vás ochudil o vlastní hledačství.

Kdo si chce odpoledne zpříjemnit jednohubkou of Big Picture a má rád výše zmíněné kapely či např. rané desky Clepsydry, ten by neměl zaváhat.

» ostatní recenze alba Big Picture - Big Picture
» popis a diskografie skupiny Big Picture

Mr. Bungle - California

Mr. Bungle / California (1999)

Danny | 5 stars | 14.05.2020

Všelijaké kapely mnohokrát vyhlásily, že točí jiné, pestré, stylově různorodé album, zpravidla jde ale jen o drobné variace na zažité postupy. Nahrávka nakonec působí stejně jako všechny předchozí, protože „odchylky“ smaže typický zvuk kapely a obvyklá instrumentace. Stylově pestré album, kdy jste nemilosrdně vláčeni různými žánrovými soutěskami a netušíte, co přijde za chvíli, je velkou vzácností. Nejde tu jen o schopnosti tvůrců, kteří samozřejmě nemohou použít postupy, které jednoduše neznají, jde ale taky o odvahu. Čím rozmanitější skládačku kapela vyprodukuje, tím je okruh potenciálních posluchačů menší. Je snadnější poslouchat hudbu, která je stylově ukotvena a kterou dobře znám, žánr, který poslouchám "celý život", než se proposlouchávat neznámým hudebním pralesem a snažit se pochopit jeho podstatu. Ona polarita "líbí - nelíbí" má samozřejmě své opodstatnění a máme na ni všichni právo, i ona má ale svoje hranice, protože pokud bychom takto odložili každou trochu jinou hudbu, jakože "nelíbí", pak by spousta skvělé muziky (Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Aaron Copland, Miles Davis, Frank Zappa, Chick Corea a mnoho dalších) neměla své posluchače. A to by byla škoda.

Album California, za kterým stojí hudební všeuměl Mike Patton (Faith No More, Fantômas a řada dalších i sólových projektů), opravdu pestré je. Najdete tu hard rock, heavy metal, latin rock, rockabilly a rokenrol, crazy rock, orientální hudbu, twist, math rock, zvuky z flašinetu a různých hracích strojků, šamanské zpěvy, world music obecně i jazzově pojatý pop. Silný je vliv modalního jazz rocku, melodie nejsou vystavěny z běžných dur/moll stupnic, ale objevíme v nich modální škály i orientální melodické řady, pomocí kterých kapela příjemně rozbíjí tonální vycentrování svých skladeb. V některých okamžicích máte pocit, že posloucháte filmovou nebo scénickou hudbu, jako v The Holy Filament, úvodní Sweet Charity (už to spojení slov je neobvyklé) jakoby zase vypadla z nějaké Bondovky. Kapela vám servíruje příjemnou a melodickou pasáž, aby hned vzápětí přitlačila na pilu a zase se téměř vytratila. Rychlá část střídá pomalou, rock je prostoupen balkánskou polkou, swingem i valčíkem, běžné hudební nástroje doplňuje celá plejáda nástrojů pro rock netypických. Asi nejbizarnější mozaiku představuje skladba Ars Moriendi, ve které jako byste proletěli celý svět, pořád vás něco překvapuje a spojuje se tu nespojitelné: tvrdý rock, balkánská dupárna, blízkovýchodní motivy s klezmerem, popem, jazzem... Výsledek působí báječně. Nemá cenu vyjmenovávat postupně všechny písně a popisovat, co v nich najdete, je mnohem zábavnější tuto hudbu poslouchat a pokusit se odhalit všechny vlivy a postupy, které kapela, ve které komponují všichni, použila.

Kromě Pattona objevíte v sestavě ještě jedno jméno, které se váže ke zpěvákově domovské kapele Faith No More (i když je otázka, jestli jsou právě Faith No More pro Pattona tou domovskou kapelou), je to kytarista Trey Spruance. Ten s nimi v průběhu roku 1994 nahrával výborné album King for a Day... Fool for a Lifetime.

Máte-li rádi hudební dobrodružství a rádi v hudbě objevujete spodní proudy a různorodé postupy, je tohle album pro vás. Mě baví moc.

» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle

Journey - Evolution

Journey / Evolution (1979)

horyna | 4 stars | 14.05.2020

I když nám některé hudební styly mohou znít prvoplánovitě, dost čitelně a řekněme jednoduše, nemusí to vždy znamenat, že jde o komerční záležitost na kterou se jaksi automaticky nalepí nálepka podbízivosti. V osmdesátých letech vyvstala podobné muziky spousta. Té vysloveně špatné – i když, kdo z nás dokáže přesně definovat co už kýčem je a co ještě není, i té řekněme přijatelně poslouchatelné.

Do kategorie líbivý pop-rock (tento termín osobně rád nemám, mnohem sofistikovaněji mi zní terminus pompézní rock, či pomp-rock, nebo přesněji A.O.R.-rock pro dospělé), lze bes skrupulí zařadit i produkci zaoceánských Journey. Ty založil krátce po opuštění doprovodného bandu Carlose Snatany jeho pomocník na kytaře Neal Schon, a první alba nesla jak Santanovský odkaz, tak jemnou směsici fusion a jazz-rocku. Jenže Neal Schon toužil otevřít náruč mnohem širším posluchačským masám a pro tyto účely už vokál Gregga Rolieho nedostačoval. Byl angažován nový muž k mikrofonu slyšící na jméno Steve Perry, jehož znělý témbr posílal do kolen nejen převážnou část ženské populace, ale i slušnou skupinku té mužské. Samozřejmě že bylo zapotřebí upravit i celkový reportoár, texty a hlavně složku hudební, což se zakrátko také stalo.

Po komerčním výbuchu dokonale vybroušeného drahokamu Infinity, kuli Journey železo do roka znovu. Tentokrát svou sbírku pojmenovali Evolution a dokonale navázali na počin předchozí.

Znovu pod dohledem dvorního producenta Queen - Roye Thomase Bakera, vznikla tentokrát jedenácti písňová emoční nakládačka, kterou zahajuje melodická mini exkurze Majestic. Následující trojice songů je dnes už legendární. Too Late je klasická vokální akrobacie Perryho, Lovin', Touchin', Squeezin' tempově rozvláčná perla patřící k tomu nejlepšímu v repertoáru Journey, a výpravná City Of The Angels stojí též za hlubší ponor. Po prachobyčejné When You're Alone (It Ain't Easy), vás v rovině pocitové konejší Sweet And Simple s kouzelně klouzající Schonovou kytarou. Do větších obrátek zavelí Lovin' You Is Easy. Vůbec střed desky působí naoko nenápadně a dá malinko zabrat se jím prokousat. Třeba taková Just The Same Way má celkem zajímavou tempovou strukturu. Tak trochu do počtu mi připadá Do You Recall. Za to předposlední Daydream si jen tak zlehka našlapuje po pestrobarevném chodníčku značky Journey a poslední Lady Luck je důstojnou rockující skladbou odkazující na minulost souboru.

Pro znalce působivé melodiky je tohle album povinnou četbou, která se bude někdy v budoucnu možná i fasovat.

» ostatní recenze alba Journey - Evolution
» popis a diskografie skupiny Journey

Renaissance - Scheherazade And Other Stories

Renaissance / Scheherazade And Other Stories (1975)

EasyRocker | 4 stars | 13.05.2020

Mnohé soubory zlaté éry artrocku dovedly na výsluní bizarní příhody, časté rošády či obyčejné náhody. I Renaissance se nejednou takříkajíc "obměnili" a poté obrodili. A nad půlí 70-tek nastoupilo jádro Tout-Dunford a výjimečná zpěvačka Annie Haslam, a kurs k vrcholnému classical rocku.

Klávesově-bombastický esprit zve, lehce našlapujíc, k Výletu do tržnice. Exekutor John Tout je hmatatelně v každém mžiku, přesto nevyčnívá tak, aby se hudba zvrhla do chaosu. Sólově i sborově se přidává i Annie - prožitek není dalek absolutnu. Rytmický pilíř Camp + Sullivan vládnou v drtivé The Vultures Fly High, korunované neméně nabroušenou Annie. Sedm minut Ocean Gypsy mají opět v moci klávesy, klavíry a křehce omamný hlas... jako by duch středověku se vzrušujícími zákoutími mistra Hacketta. Pilotní suita se ohlásí dovádivými wakemanovskými spurty a excelentně užité sbory se zapojením celé pětky! Tenhle, romantikou i orientálně ochucený remake jistě patří k mistrným rockovým adaptacím Podobně jako Focus či Gryphon cítím u Toutovců teplo, ale ještě ne chladivý odstup, jako někdy třeba u ELP nebo Ricka Wakemana.


Vedle Focus, Ekseption, či Ricka Wakemana náleží k ceněným evropským pokladům symfonické rockové fúze. Suverénně poskládaný materiál, korunovaný elegantně takřka půlhodinovou Šeherezádou. Jen nedaleko od mých favoritů, Turn of the Cards a Ashes are Burning, jež oceňuji plnou palbou. Nejsem jejich skalní - zde ale velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

horyna | 5 stars | 13.05.2020

Asi by se slušelo začít na úvod pořádnou omluvou. Klučiny ze San Diega mám tuze rád a poslouchám jejich desky s několika přestávkami od dob, co je začali vydávat. O studiovém comebacku jsem dlouho snil a nevěřil, že se kdy uskuteční. Když do éteru vnikla zpráva, že krom živého hraní konečně spáchají něco i ve studiu, byl jsem nadšen a pln očekávání. Ale ani singl, ani předložený materiál mě nenadchli a pokusů které by neblahý dojem zvrátili bylo učiněno na desítky. Všude okolo jsem četl, jak je deska skvělá a starším dílům konkurenčně schopná. Naše i zahraniční plátky i recenze fanoušků mluvili v pozitivních barvách a když mi i kámoš, se kterým jsem v devadesátkách na psychotickém valčíku ujížděl řekl, že ta deska je bomba a že mám v uších špunty, pomyslel jsem si horyno, ty jsi snad jediný kdo o The God-Shaped Void mluví v záporném tvaru.
Obrat nastal zcela nečekaně a naprosto náhodně. Při jednom společném sezení ta deska začala hrát a aniž bych se do ní jakýmkoli způsobem zaposlouchal, po půl hodině doprovodné muziky naplno začala účinkovat podprahová složka. V tu chvíli jsem podlehl a nahrávku konečně docenil. Následný nákup byl pouze otázkou času a na její první ucelený poslech v lůně matičky přírody nejspíš nikdy nezapomenu. Byl to čarokrásný zážitek a já jen žasl, jak brilantní desku Psychotic Waltz zase vydali.

Kapela naprosto samočinně navázala na poslední, dvacet čtyři let starou fošnu Bleeding a ve zájemné symbióze přináší svůj další pohled na progresivní rock a metal. Návrat v celé původní sestavě se cení a Devon Graves zpívá absolutně fantasticky, řekl bych, že nejlépe za svou dosavadní kariéru. Když přejdu technické parametry zvuku, tak jeho atmosférický obsah patří k jedněm z vlastností, které vás doslova vtáhnou dovnitř. Neutěšená, depresemi nabitá atmosféra exploduje hnedle s první singlovkou Devils and Angels, která dlouho budí ospale nudný dojem, aby si vás na desátý poslech úplně omotala okolo prstu. Další trojice silně riffoidních záležitostí ve středních tempech přetéká nápady a uhrančivě plačtivou náladou. Stranded, Back to Black a zřejmě nejlepším sólem desky opajcnutá a do minulosti mířící All the Bad Men vás rozsekají na kousíčky. Přesně takhle má znít moderní prog metal dneška. Přesně tady by se měli inspirovat nudná alba vydávaná v posledních letech mohykány Dream Theater a Queensryche. The Fallen výrazně zpomalí a španělky spolu s flétnou dají vzpomenout na okouzlení Jethro Tull. Romantika v řadách P. W. While the Spiders Spin začíná baladicky, ale to je jen nádech před poslední apokalypsou. Devon je tu k sežrání, jeho nezměnitelná, tolik přitažlivá barva hlasu a intonační přelivy vás pohltí a nepustí. Pull the String na mě působí jako jediná malinko stereotypním dojmem, ze kterého mě rychle vytrhne další pecka Demystified. Waltz zamíří znovu do jemnějších poloh a spolu s flétnou v spektru decentních gradací a jemňulinkých odstínů malují pocity zmaru a prázdnoty. Season of the Swarm je silná a mocná odpověď všem dnešním rádoby tvrdým progresivním spolkům, které ač oplývají technickou zdatností, k napsaní dobrého songu jim chybí výrazná melodická stuha a nadstavbová originalita. Poslední In the Silence patří znovu mezi melancholické věrozvěsty s patřičnou atmosférickou hodnotou.

Psychotic Waltz i po tak dlouhatánské době znovu dokázali, že je třeba s nimi ještě počítat. V letech devadesátých patřili mezi elitu technicky náročné muziky a k dobré společnosti několika málo vyvolených patří stále. The God-Shaped Void je zprvu neprostupná, posléze silně návyková záležitost. Hudba o které se tvrdí, že uzrává pomalu a zdlouhavě, by měla vykazovat nejtrvalejší kvalitativní hodnotu.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

legolas | 5 stars | 12.05.2020

Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.

Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.

Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

horyna | 5 stars | 11.05.2020

Number the Brave, Making Contact a Deliver us From Evil. Ptáte se, co mají právě tyto tři nahrávky společné? Každou z nich vydala v průběhu let osmdesátých o dekádu dříve striktně rocková parta, uplatňující ve svých počátečních dobách drsně syrový výraz. Ať už mluvíme o kapele Wishbone Ash, UFO, nebo Budgie, žádná z těchto hard-rockocých veličin minulosti neprošla disco dekádou bez šrámů a ztráty svého výsadního postavení. Ba naopak. Když nenásledoval rovnou rozpad, tak alespoň změny v sestavách, nebo posupné vyklízení pozic v té době do kurzu mířícím zaoceánským gigantů typu Journey, či Toto.

Wishbouňáci nebyli svým začátečnickým dvou-kytarovým melody rockem tak drsní jako Schenkerovi Ufo, nebo nekompromisní jako trojka Budgie, avšak změna ovzduší začínající se situovat do mělčích oblastí rocku postihla také je.

Nebýt nedávného parádního přírůstku s deskou novou a hlavně lukovi recenze na zmiňované album, neměl bych možnost objevil další z krás této party. Tím drahokamem který u mne přistál zcela nedávno, je fantastické album Number the Brave. O něm si dle mého především příznivci s W. A. paralelně v letech sedmdesátých vyrůstající myslí, že je to album zcela špatné a s původními záměry kapely totálně nekorespondující. Neberu jim jejich názor, ale můj pohled nezaujatého pozorovatele, který kapelu prostřednictvím jasně nepřekonatelné desky Argus objevil ani ne před deseti lety, je prostý podobných rozsudků.

Tato deska mne hodně zaujala už při letmém testu na Youtube. Ale až první poslech mě totálně poslal do kolen. Právě návaznost na zmiňované desky UFO a Budgie které zbožňuji, mě pomohla z Number vybudovat chrám hodný obdivu. Nahrávka mě sedla naprosto maximálně a po všech stránkách. Za a) zvukem, který evokuje desky Crest of a Knave od Jethro Tull a Conquest od Uriah Heep. Tolik nechtěnou syntetiku let osmdesátých z něj cítím co by se za nehet vešlo. Naopak plný, sytě robustní, až muskulaturní sound vnímám jako velice přitažlivý a vzrušující. Za b) mě doslova fascinuje tehdejší odstín hlasu nově zpívajícího Andy Powella, který musel přebrat otěže po odešlém Martinu Turnerovi. Ať mne znalci opraví, ale předpokládám, že z většiny starších nahrávek W. A. je právě jeho projev nejčastějším. Za c) baskytara. Nikdy nebyla na starých deskách tak vytáhlá a tak dominantní. Její funkční nazvučení a široký záběr dělají s konečným zvukem divy. Netuším, jestli by byl výsledek totožný stát u čtyř strun někdo méně zkušený než John Wetton, ale já říkám díky bohu tady za něj. A za d) celková hudební náplň alba. Komplexní součet desítky místy pěkně energických a chutně šlapajících songů, či na prvočinitele rozebraná sbírka každé jedinečné položky vnímané jako dokonalé.

Samozřejmě mi to nedá, abych nevytáhl alespoň částečný vzorek z alba, který mi ve jmenovaných titulech připadá nejúchvatnější. Snový úvod s Loaded, kde k dokonalému pošmáknutí vypomáhá sexy hlas Claire Hamill a na basové figuře postavený nový funky styl kapely. Where is the Love šlape v rock n rollovém tempu. Kytary krásně vrní a zdvojované a ztrojované sbory jsou ozdobou písně. Třetí Underground mě nese až kamsi k Toto. Andyho hlas je překrásný, v pozadí vnímám i Claire, ale je to především instrumentální silně progresivní uchopení skladby samotné, jež ji činí tak smyslnou. Čtyřku přeskočíme a jsme u páté Open Road s mohutně střílející Uptonovou baterií a krásně čitelnou znovu na funky postavenou kytarou. Z béčka se mi líbí jak ostrá Get Ready, tak nabasované výpravné zvolnění s Rainstorm. Wettonova That's That mi evokuje Uriah Heep druhé půle let sedmdesých. Jeho basa je dominantní až běda, tempo pořádně ostré a tak pompézní opar budoucích Asia fakticky nepotkáte. Možná největší bomba je devátá Roller Coaster. Do ní kluci nacpali tolik příchutí až se vám z toho točí hlava. Jasně slyším funky v kytaře, jemně i soul ve vokálech, africké rytmy v perkusích a hlavně neskutečně pulzující dynamiku a brilantní čitelnost každého z nástrojů profesionálně si leštící svůj part. Poslední je titulka, která mi v kytarové melodice evokuje cosi ze starých W. A., ale stavba a vokální souhra jsou jasně položený do nové doby.



S Number the Brave jsem objevil jiné, další Wishbone Ash. Vedle Argus je to momentálně má druhá nejoblíbenější deska této party.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Rolling Stones, The - Stone Age

Rolling Stones, The / Stone Age (1971)

Gattolino | 5 stars | 08.05.2020

Překrásný starý výběr, kdysi proniknuvší do CSSR v indické edici. Co písnička to skvost, tím spíše, že na rozdíl od Beatles Stones (dle mého názoru) občas vyplodili i průměrné popěvky. Ale tady na Stone Age se scházejí klenoty, některé dokonce na řadových albech nedostupné. K dokonalosti chybí snad už jen Tell Me, Play With Fire, Get of off My Cloud nebo Satisfaction.
Bohužel tento výběr pro mne sehrál trochu negativní úlohu, protože jako patnáctileý, deskou uchvácený kluk jsem čekal podobné písničky na Goat´s Head Soup, která mi přistála na gramci. A logicky jsem byl zklamán. Musel uběhnout nějaký čas, než jsem docenil krásu a kvality této desky i ostatních postjonesovských alb, a dnes mohu směle říci, že od Stounů stojí za poslech prakticky cokoliv. Doufám, že nám "hoši" ještě dlouho vydrží v tvorbě krásné muziky.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Stone Age
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Mastodon - Cold Dark Place

Mastodon / Cold Dark Place (2017)

Konnie | 4 stars | 07.05.2020

Asi bych měla hned v úvodu podotknout, že se nejedná o typické album pro skalní fanoušky této skupiny. Ačkoliv… ti skalní už jej stejně asi znají, tak alespoň pro ty ostatní připojuji své malé zamyšlení nad tímto počinem.
Na EP se nacházejí celkem čtyři skladby, z nichž 3 spatřily světlo světa při nahrávání alba Once More 'Round the Sun a jedna - Toe to Toes - se tak nějak nevešla na album Emperor of Sand.

Skupina se zde prezentuje vpodstatě vším, co už od ní známe - silné kytary, kreativní práce bicmana, nosné melodické linky, střídání různých temp v rámci jedné skladby i zapojení vícehlasých vokálů. Jak ale sám název napovídá, nehledejme zde žádný hřmotný votvírák, který by posluchače nabudil hned v úvodu kytarovou smrští a přívalem bicích. Všechny písně začínají - a vpodstatě i pokračují - zlehka a nenápadně, v klidném rytmu a až v druhé polovině skladeb dochází ke gradaci prostřednictvím zrychleného tempa, nástupem hutnějších kytarových riffů či připojením dalších vokalistů.
Nevesely truchlivy jsou i texty písní, plné symboliky a skrytých významů, jak je patrno už z první North Side Star. Zoufale ponurou atmosféru poněkud odlehčí až úplný závěr se špetkou naděje v kytarovém sóle a zvonivých bicích. Další v pořadí - Blue Walsch svou nekomplikovanou stavbou a lehkou kytarou budí dojem, že zas tak o moc nejde. Ale je to jen první dojem, stále se opakující motiv krouží kolem své osy a pořád se vrací ke stejnému tématu, tak jako v textu, který se zabývá očekáváním změny či příchodu něčeho nového… a čas mezitím utíká… Třetí Toe to Toes, poněkud vybočující z řady, mám nejraději. Je postavena na odlišných rytmech sloky a refrénu a působí na mě skoro jako příběh recitovaný zároveň jakýmsi vypravěčem a pak jeho hlavním hrdinou, který bojuje svůj boj s monstrem - a asi úplně nezáleží na tom, zda s fiktivní bytostí či s osobními vnitřními démony. Její chytlavá melodie se mě drží jako klíště ještě dlouho poté, co dozní poslední akordy. Pokud se vám nepodaří dostatečně se zanořit do melancholického rozpoložení během zmiňovaných tří skladeb, máte ještě hodně velkou šanci to stihnout u té poslední, která dala název i celému EP. Už při jejím prvním poslechu mě napadlo, že bych muži - poustevníkovi na obalu desky místo fajfky vložila do ruky prázdnou lahev. Chápu ale, že by to mohlo působit poněkud nepatřičně či neromanticky a nechci také nijak zlehčovat těžké (zřejmě vztahové) téma, kterým se skladba zabývá…

Celkově mám pocit, jakoby všechny skladby nasály atmosféru z posledního LP Emperor of Sand. Jsou však zároveň komornější a přímější a cosi v nich postrádám. Tím cosi mám na mysli barvitější aranže či delší bravurní instrumentální pasáže, jakými mě namlsala předchozí alba Crack the Skye či zmiňované Emperor of Sand. O to více mne mrzí tato určitá plochost ve spojení s povedeným přebalem alba, k jehož tvorbě byl přizván známý výtvarník Richey Beckett, spolupracující i s rockovými skupinami jako např. Foo Fighters, Metallica či QOTSA.
Prostě si nemůžu pomoct, když se tak kochám pohledem na tu precizní, téměř filigránskou perokresbu a dokonalé vystižení ponuré atmosféry alba, a musím konstatovat, že by si takový vyšperkovaný futrál zasloužil trošku důmyslnější, sofistikovanější hudební obsah… :-)

P.S. Pro ty z vás, kteří by se v této době hodně nudili, mám tip na zkrácení dlouhé chvíle: zkuste si zahrát na “schovávanou” při hledání zvířátek, která na obal Beckett propašoval. Schválně - kolik jich objevíte… Já jich napočítala 10. ;)

P.S.S. A pro zájemce ještě jeden odkaz na krátké video o vzniku přebalu:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Mastodon - Cold Dark Place
» popis a diskografie skupiny Mastodon

Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers

Manfred Mann's Earth Band / Nightingales and Bombers (1975)

horyna | 5 stars | 07.05.2020

Pudukty kapely Manfred Mann's Earth Band jsou jedním z posledních oživení mé soukromé sběratelské anabáze. Tento objev patří k těm větším a svou bohatou discografií i k rozsáhlejším. Postupně se prokousávám jejich sedmdesátkovou fonotékou a jestliže jsem ještě nedávno psal o tom, že dávám přednost obdoví s Chrisem Thompsonem u mikrofonu, dnes tomu už není zas až tak pravda. I když si pořád myslím, že trojice desek mezi lety 76-79 patří mezi klávesákovi nejlepší, neuzavírám se ani před obdobím předchozím.

To stál za mikrofonem člověk slyšící na jméno Mick Rogers a jeho ne tolik učesaný a vyzpívaný hlas má také svou charakteristiku. Věřím, že mnoha fandům Manfreda Manna mohl jeho syrovější esprit imponovat o něco více. Dalo by se říci, že oba zpěváci v táboře klapely tak nějak inklinovali s dobou a každý se víc hodil do té své (zhruba) pětiletky.

Z toho, co jsem zatím z prvních šesti Mannových nahrávek zaznamenal, řadím desku Nightingales and Bombers na úplnou špici. Pro mé rozhodnutí hovoří následující fakta:

a) neskutečná variabilita tohoto alba, korunovaná osmero v různých stylových škatulkách pohybujícími se songy. Např. Spirits In The Night , či softová záležitost Fat Nelly
b) neutuchající nápaditost v oblasti aranžmá. Např. instrumentální parády Countdown, Crossfade, nebo Nightingales and Bombers
c) tempově neučesané místy až krkolomné album držící neuvěřitelně pohromadě
d) obsahuje atmosférický klenot Visionary Mountains

Tenhle Mann si zaslouží plnou nálož. Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Blue Effect - Meditace

Blue Effect / Meditace (1970)

Martin H | 3 stars | 06.05.2020

Prvotina Hladíkovy životní skupiny ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Možná to bylo dáno tím, že jsem od ní očekával příliš mnoho, za což může můj otec, který mi neustále vsugerovával, že se jedná o nejlepší československou rockovou desku. Ale dokázat to nemohl. Sice jsme ji měli doma, ale byla nám celkem k ničemu, protože jsme neměli gramofon. O to víc jsem si zálibně prohlížel její obal a v duchu si představoval, co že se to za hudební skvosty asi skrývá v jejích drážkách. Když jsem si konečně pořídil patřičné vybavení, chtěl jsem si Meditaci hned poslechnout. Jenže ouvej. Modrý poklad zmizel, jelikož otec jej někomu daroval. Pamatuju si, že jsme se tenkrát docela pohádali.

Dnes mám album Meditace ve vydání z roku 1996 a také v souborném box setu. Také je mi jasné, že se o nejlepší rockovou nahrávku v žádném případě nejedná. Spíše mi to připomíná nerozhodné tápání a přešlapování. Mám tím na mysli především koncept dvou odlišných stran, jedné zpívané česky, a druhé v jazyce anglickém. Něco podobného na své Šípkové Růžence vyzkoušela také skupina Rebels a tam z toho vznikl podivný kočkopes, ze kterého se skutečná tvář skupina celkem vytrácela. Podobný dojem mám bohužel i z Meditace.

Neberu tvrzení, že s původními texty Jaroslava Hutky by byla strana A lepší. Pravda, Zdeněk Rytíř nedodal žádné literární skvosty, ale tady bohužel trochu hapruje i hudební stránka věci. Hned úvodní Paměť lásky je natolik plná patosu a sladkobolného kýče, až si říkám, že asi brzy poslech přeruším. Ještěže v Mišíkově skladbě Blue Effect Street konečně zazní ostrá rocková kytara. I použitý sitár výsledný tvar příjemně ozvláštňuje.

Prvním vrcholem na albu je Hladíkova skladba Fénix. Nádherná melodie korunovaná klenutým refrénem je opět obalena smyčcovými nástroji, ale oproti úvodní písni patos zůstal stranou a ve mně převládá pocit z něčeho nadpozemsky krásného. Bohužel ten pocit zmizí s následujícím řízně rockovým Strojem na nic. Hladík zde předvádí vymazlená sólíčka, ale jinak tu hru na pražské Chicago neberu. Ale chápu, že si Hladík tady pomalu prošlapával cestičku k Novým syntézám. První stranu alba zakončí Mišíkova něžná instrumentální drobnůstka Sluneční hrob, což je takový předěl mezi oběma částmi.

Strana B vrací skupinu ke kořenům, z nichž vyšla. A těmi je rhythm and blues vycházející z anglo-amerických vzorů šedesátých let. Přiznám se, že tato podoba je mi bližší, ale i zde mám drobné výhrady. Little Girl je celkem sympatická skladbička, navíc Mišíkova flétna zde neurazí, ale postrádám u ní nějaké větší ambice. To následující Deserted Alley je jasný hit na první poslech. Stačí poslechnout a její rozjásaný refrén se vám nesmazatelně vryje do hlavy.

Nejdelší písní na desce je dlouze táhlé Blues About Stone. Zde všichni hudebníci předvádějí to, co v nich je nejlepší. Mišík zde ukazuje, že pěvecky je mu pořád angličtina bližší, ale to podstatné zde není zpěv, ale dokonalá souhra rytmiky s hadovitě kličkující Radimovou kytarou.

A pokračuje se dál svižnou skladbou Rainy Day. Zde v refrénu Mišík ukazuje svůj tehdejší hlasový potenciál, zatímco kytara jej příjemně podbarvuje, aby v poslední třetině skladby popustila uzdu a závěr opentlila filigránskými vyhrávkami. Na závěr se hudebníci ptají Where Is My Star. Píseň je poměrně členitá, střídají se zde zadumané pasáže s ostřejšími, až mám dojem jakoby nejen tato skladba, ale i jiné části alba nebyly ničím jiným než zkouškou na rozsáhlejší kompozice, které brzy přijdou.

Meditace opravdu není tou nejlepší českou rockovou nahrávkou, ale kdyby nebylo mého tatínka a jeho neochvějně hájeného názoru, tak bych tuhle desku nikdy neslyšel a asi bych později nepoznal Svět Hledačů a jiné skvosty.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect

Yes - Fly From Here

Yes / Fly From Here (2011)

legolas | 4 stars | 06.05.2020

Mohlo to být vskutku impozantní rozloučení tahle Fly From Here, kdyby se ovšem našim pánům Yesovčanům nezatemnili mozky, neangažovali hrozného pseudozpěváka čtvrté kategorie a nevydali bezduchou nudu, které je škoda i pro domov důchodců. Fly From Here se na rozdíl od Heaven and Earth povedla. Velkou roli v tom jistě hraje to, že základní kompozice na které album stojí je prastarý prefabrikát. Yes ho oblékli do nových zvuků a aranžmá. Dokonce i tak průměrný Geoff Downes odvedl dobrou práci. Ale největší díl kumštu patří trojici Howe, Squire, Benoit. Ten se tu úplně překonává a svou intonačně čistou prací a polohou tak vzdálenou Jonu Andersonovi, si tady postavil pořádný pomník. Stínově je to jiná liga, ale zpívá si po svém a neztrapňuje se tam, kde to neumí. Neimituje, jen degustačně navazuje.

Úvodní členitá kompozice je lahůdkovou výkladní skříní původních Yes. Laskominy se tu míchají ze starých receptur a přislazují novými i obnošenými sladidly různých značek. Skladba je nápaditá a aranžérsky dokonalá. Pastva pro uši a s Deanovou obálkou i pro oči. Zbytek alba není o nic horší, spíš naopak. Při západu slunečního Yesovského kotouče a s volající sedmdesátkou na krku většiny hudebníků, je tento výkon až nadstandardně vyvážený.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes

Sly & the Family Stone - Small Talk

Sly & the Family Stone / Small Talk (1974)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2020

Hudební persona a věrozvěst kalibru Milese Davise, Hendrixe, Boba Dylana... už od debutu z léta Páně 1967. Do kotle nalil r´n´b, taneční funky rytmy, soul i psychedelii. V nejlepší hodince zazářil jako supernova na Woodstocku - to už nikdo z paměti nevymaže. Pro ctitele blues, soulu, funku stejně zásadní, jako Clintonovi Parliament.


Už titulní skladba zve bez rozpaků k funkrockové hostině. S mr. Stewartem udeří z první celá Rodina. Ohebné trojhlasy a na nich další vokální patro, ufff... Tahle magie, polyrytmika, klavíry, dechy - to vše jest Say You Will. Mother Beautiful je bombastický nápřah. Na trojici hrdel mistrně nanesli doprovodný instrumentář. Blaho... Time For Livin více zdobí housličky Sida Pageho - no když to takhle rozjeli v létě lásky, neměl nikdo šanci. Can't Strain My Brain - tady máte Sly Stona s jeho mimořádným darem aranžéra a vizionáře. Silové hlasy s dechovou sekcí a klaviaturami jsou už samozřejmé. Hravá Loose Booty - tady se rodilo moderní funky a je nám ctí být u toho... Holdin' On je obdobně tvarována - skladby druhé půle mi občas zlehka splývají, proud invence zkrátka není nekonečný. Wishful Thinkin' ale všechny debaty utne. Luxusní vývozní artikl, krásné vokály nesou kabaretní, až zlehka šansonové aroma. Nabušená Better Thee Than Me je - tak se vyučuje Slyho geniální mozkovna. Po tanečním projektilu Livin' While I'm Livin uzavírá klasickou verzi opět šansonově výmluvná This is Love. Z bonusové verze nutno vypíchnout klávesový šturm Crossword Puzzle a rockově rašplující Positive, ale i informačně mimořádně vyvedený booklet.


Jasně, už tu nekypí hudební novostí a rytmickou svěžestí prvních alb. Píšu důstojnou čtyřku. Éra před rozpadem byla mnohými kritizována jako odklon ke komerční jednoduchosti. Pro mě je tu pořád hojně svěžích, skladatelsky silných momentů. Nehledě na ohromující vliv Sly´s napříč hudebními škatulkami.

» ostatní recenze alba Sly & the Family Stone - Small Talk
» popis a diskografie skupiny Sly & the Family Stone

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

horyna | 4 stars | 04.05.2020

Dodnes mi není přesně jasné, jak mě mohli tehdy - ve svých začátcích Magellan tak drasticky minout. Povstali přece u stejné stáje jako Shadow Gallery a Cairo. Dokonce byla v dobách skoro-temna ve Sparku i recenze jejich debutu. Je ale klidně možné, že se jejich desky v první polovině devadesátých let do půjčoven cd příliš nehrnuli a to stejné nejspíš platilo o našich prodejcích a obchoďácích s cd disky. Chtělo by se mi zavzpomínat a uznat, že mě jejich muzika nechytla a to byl důvod onoho nezájmu, ale vůbec si nevybavuji, že jsem některou nahrávku v mládí testoval. Vlastně až doteď byl pro mne příběh Magellan obestřen tajemstvím nezájmu a během na velmi dlouhou trať.

Tři roky jsem si vystačil pouze s jednou deskou a to Hundred Years Flood. V začátcích mi přišla v pořádku, zajímavá, avšak nikterak závratná a návyková. Všechno začala postupně měnit až Braňovo (koho taky jiného:-) rozpovídání se nad dvojkou Impending Ascension. Po několika testovacích nástřelech a ustoupení z pozice zatvrzelého odmítače automatického bubeníka, jsem si ji společně s debutem přes Discogs objednal. Jenže skrze neblahé události ve světě, mně obě alba vydané na společném 2cd přes měsíc vysí na celnici v Miláně a čekají, než je nějaký floutek s hromadou ostatních balíků, kterých je do světa z tohoto kraje rozesíláno poskrovnu, naloží do letadla a laskavě pošle směr Jižní Morava.

Horyna však nelenil a v mezičase nejen že dokonale proposlouchal čtverku Hundered..., kterou dostatečně docenil jako progresivní klenot, ale urychleně objednal tentokrát z rychlejšího/bližšího Německa šestku Symphony For A Misanthrope. Ptáte se proč zrovna ji? Protože trojka mi už cestuje z daleko bližšího regionu a pátá Impossible Figures spolu s poslední Innocent God mne zaujali o kapku méně. Ono... kdyby se měl člověk u Magellan orientovat pouze dle vzorku Progboardu, moc by toho zrovna nenakoupil. Jejich pozdější tvorba tu není přijímána zrovna otevřeně a v recenzích se často objevují slova jako nuda, vaří z vody, příliš se opakují, jsou vyčpělí, nebo cosi o ztracené kreativitě prvních dvou alb.

Promiňte, ale dovolím si nesouhlasit. Symphony For A Misanthrope poslouchám posledních pět dnů neustále. Točím ji dokola za a) abych ji pořádně dostal do hlavy, za b) protože se mi opravdu líbí. Ano, znalci mohou namítnout – horyno neznáš první dvě desky, to bylo jiný kafčo. Nebudu jim oponovat, z těch pár ukázek, které jsem měl možnost natestovat to bylo zatraceně dobré, ale pořád mi poslední tři, čtyři alba nezní vůbec zle.

Start je klasický pře-symfonovaný, ale tady mi to tolik nevadí, protože v té orchestrální změti cítím potenciál a dobré nápady. Ovšem druhá Why Water Weeds je typická Magellan-ovka. Kostrbatá, chvílemi vkusně nemelodická, vzpurná, tragická, ovšem taky mistrně vystavěná, progresivní a energická. Nápadů je tu pořádná fůra a něžný Waynův (říkám to správně? Trent má ten drsnější?, nebo...jsem to obrátil, nejsem ještě odborník) hlásek je k nakousnutí. Wisdom je překrásnou baladou, která mě chytla hned s prvním slyšením. Vrcholem je členitý, téměř dvacet minut trvající klenot Cranium Reef Suite. Hebounký začátek se sametově sejmutou basou a krásnými výměnami akustik s klávesami je pastva pro uši. Velmi melodické a velmi příjemné. Tedy až na místy rezonující zvuk, naštěstí jen v této skladbě. Bohužel je tu taky jedna typická, pro mne až nepříjemná vlastnost celých Magellan – příliš mnoho zpěvu sekaného v krátkém sledu. Ale to je provází snad celou tvorbou. Po intermezzu s Bachovým klavírem, přiletí dunívá jazzovo-metalická jízda Doctor Concoctor, ve které malinko skřípu zuby, avšak závěr dobrý, všechno dobré. Every Bullet Needs Blood začíná romatickým piánem s cukrujícími klávesami. Na řadu přijdou housle (nebo to imitují klávesy), každopádně povedený rozjezd. Do toho vtrhne Magellan-ovské futuristické fusion, ovšem v pestrých odstínech a s dostatkem melodiky. Super.

Pro mne velké překvapení tihle ti Magellan. Už dlouho se těším na první desky a možná časem i na všechny zbývající. Asi se s ostatními shodnu na tom, že Magellan jsou a byli nedoceněnou kapelou. Cesta k nim byla trnitá, ale o to více pak chutnají ty vítězství. Cítím v nich potenciál i příležitost na vybudování další interesnatní domácí discografie.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Johnson, Eric - Live from Austin TX

Johnson, Eric / Live from Austin TX (2005)

stargazer | 4 stars | 03.05.2020

Tohle live album je nahráno v roce 1988.
Eric album otvírá rychlou rockovou instrumentální písní, střídá kytarové zvuky, hraje jako by stála na podiu armáda kytaristů. Další song je od Jimi Hendrixe, je skvěle coverversován a to samé platí o poslední písni Are You Experienced? opět od Hendrixe. Jestli někdo umí skvěle přejímat a oživovat hudbu co by zapadla někam do ztracena, tak tu mám hned dva Ericky. Clapton a Johnson.

Ale zpět k live albu. Je zahrané s naprostým nadhledem kytarového mistra, co si nemusí nic dokazovat, jeho styl je lehký , vzdušný , nekonfliktní , oslavující hru na úžasný nástroj Fender Stratocaster. Živák je složen z intrumentálních a zpívaných písní, zpívá pouze Johnson a jeho kámoši na podiu ve složení basa Kyle Brock a bubny Tommy Taylor jsou víc než jen spoluhráči. Ta symbioza je slyšet. Hrají v triu, ale zní to jako by hráli s více jak několika hosty.

Vůbec se nedivím, že Eric Johnson dostal taková ocenění za svůj přínos kytarovému a hudebnímu světu.
Stačí si poslechnout nějakou jeho práci. Jeho sola na jeho deskách nejsou samoůčelné exhibice, jsou mˇnam mˇnam, zrovna mi jedno hraje....Cliffs Of Dovers z tohoto recenzovaného alba. AH VIA JOHNSON

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Live from Austin TX
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

Merrick | 5 stars | 03.05.2020

Název projektu: Farmaceutické testování nové emise psychofarmak z laboratoře americké skupiny Pearl Jam

Testovací subjekt: Dlouhodobě závislý jedinec na psychofarmakách skupiny Pearl Jam

Cíl projektu: Cílem projektu je na testovacím subjektu ověřit, zda i aktuální dlouze očekávaná emise léků od této skupiny vědců i nadále splňuje veškeré kvalitativní požadavky a lze opakovaně bez vedlejších účinků aplikovat se stejnou úspěšností jako předchozí šarže. Zároveň určit, zda se u subjektu nevytvořila rezistence, či tolerance a dopad aktuální emise je stejně intenzivní jako dříve.

Metodika: Opakovaná aplikace léků, po jejichž požití subjekt vytvoří písemné záznamy na základě subjektivních dojmů po jejich aplikaci, z nichž zpracovatel vytvoří krátký souhrnný text a doplní jej citací některých poznámek subjektu. Testovaný mimo jiné ve vstupním dotazníku uvádí, že k uvedené laboratorní skupině, která vzešla z nechvalně proslulé narkotické líhně v Seattlu, pojal náklonnost nejpozději z takzvané velké čtyřky výrobců tamních léků, o to silněji však časem jejich produktům propadl a dnes je aplikuje s železnou pravidelností.

Výzkum:
#1 Who Ever Said - první z uvedených medikamentů je dle vyhodnocení výborným psychostimulanciem, který subjektu navodil pocit euforie a nepolevující zvýšenou pozornost. Lék má silný nástup a po dobu jeho účinku se dostavují mimo jiné i pocity lehkosti a hypertenze. Dle vyhodnocení se jedná o další z řady výborných úvodních psychofarmak v duchu těch nejlepších jako jsou Brain of J., Getaway, Go, Last exit nebo Once.
Z poznámek subjektu: "Začátek a první šlehy, povolila kapačka a praskly stehy"

#2 Superblood Wolfmoon - druhou testovanou látkou je též psychostimulancium a jeho konečný dopad je srovnatelným s výše uvedeným prvním lékem. Nicméně jeho nástup byl dle subjektu trochu pomalejší než u vzorku jedna, přesto i tento vzorek později silně stimuloval centrální nervovou soustavu a ovlivňoval uvolňování serotoninu a dopaminu.
Z poznámek subjektu: "Takové energie! Třepal bych mařenou, kdybych o ní kvůli těm svinstvům, co do mě ten šašek v bílém plášti cpe, nepřišel. Mám všechny tři uši v pozoru."

#3 Dance of the Clairvoyants - subjekt po použití poukazuje na sekundární efekt v podobě vedlejších účinků podobných těm po aplikaci psychedelik. Docenti Ament a Cameron dostali při přípravě tohoto léku dost prostoru a ač jeho nástup u subjektu po první aplikaci nebyl okamžitý a spíše pozvolný, v tuto chvíli jej vnímá jako jeden z nejsilnějších medikamentů v rámci aktuální emise. Subjekt vypíchnul i zajímavý kontrast mezi textem v příbalovém letáku, který odkazuje k přírodním léčivům, a výslednému působení, které zpočátku upoutá jasným odkazem na chemická léčiva.
Z poznámek subjektu: "Osmdesátky, Swayze upadá v tanec, modrá duha, kdo ničí planetu je vypatlanec!"

#4 Quick Escape - taktéž psychostimunlacium, nicméně stejně jako u třetího vzorku i u toho čtvrtého je nástup účinků spíše ve středním tempu oproti prvním dvěma medikamentům. Docent Ament, který je hlavním tvůrcem tohoto léku dostal hodně prostoru pro svůj tvůrčí vklad a docent Vedder se v textu příbalového letáku opírá do současného prezidenta Spojených států. Tím navazuje na přípravek Bu$hleaguer ze šarže nazvané Riot Act. Opět se jedná o silně návykovou látku.
Z poznámek subjektu: "Na první užití jsem neobjevil vše a tvářil se nesměle, nyní si lék užívám od konečků prstů až po každou anomálii na těle."

#5 Alright - docent Ament tentokrát do kolekce přispěl i jedním antidepresivem. Je zajímavé, jak dokáže operovat na obou stranách (řekněme) depresivního spektra, jelikož jsou stále živé vzpomínky na jeho chmury vyvolávající kus Nothing as it seems. Průvodní text dojem z antidepresivních účinků přiživuje.
Z poznámek subjektu: "Psychelilie a melounkolie"

#6 Seven O'Clock - další antidepresivum, tentokrát z řádu takových, jako bylo svého času emblematické Given to Fly. Obrovské vnitřní napětí držené pod kontrolou, v závěru s mocným dojezdem. Jeden z typických pozdních výtvorů Pearl Jam, jenž útočí na ty správné neurotransmitery.
Z poznámek subjektu: "Přistupte všichni, kdož lační, potlačit síly gravitační."

#7 Never Destination - psychostimulancium v duchu prvních dvou podaných léků. Na subjektu byl pozorován doslova příval energie a vnitřní neklid.
Z poznámek subjektu: "Perverze na rezavé traverze"

#8 Take the Long Way - předchozí lék byl následován dalším z podobného řádu. Docent Cameron, který měl na vývoji tohoto medikamentu největší podíl, tak dal vzpomenout na svůj dřívější příspěvek v podobě léku Evacuation ze šarže Binaural.
Z poznámek subjektu: "Objevují se mi na líci, dva růžolící smajlíci, jímá mě radost a vztek, bude to vedlejší účinek"

#9 Buckle Up - jediné sedativum z aktuální emise, vhodně zařazené za dvě energii probouzející psychostimulancia. Lék vhodně zapůsobil na GABA receptory subjektu a zklidnil jej.
Z poznámek subjektu: "Katalepsie."

#10 Come Then Goes- dle poznámek subjektu tento lék, jehož základní sloučenina disponuje zdánlivě jednoduchým chemickým vzorcem, vyvolává širokou paletu emocí. Jeho účinky jsou srovnatelné s kolekcí Into the Wild docenta Veddera, nebo léky The End a Future Days z předchozích emisí.
Z poznámek subjektu: "To látka se jeví zdánlivě krystalicky čistá, jenže kdo je ten bílý medvěd a do noci pějící kytarista?"

#11 Retrograde - antidepresivum z kategorie těch nejúčinnějších. V pozdní fázi účinku tohoto léku dává docent Vedder vzpomenout na léky The Wolf z emise Into the Wild a Arc z Riot Act, když vyvolává svým příspěvkem téměř hypnotické stavy.
Z poznámek subjektu: "Látka, která mi poskytuje klid a trochu něhy, která mi tak chybí, když mi štupujou mé stehy."

#12 River Cross - americká farmaceutická skupina Tool svého času světu představila princip Lachrymologie, tedy vědy používající pláč jako terapii a tým Pearl Jam jí dle testovacího subjektu aktuálně prostřednictvím antidepresiva River Cross vytvořil dokonalý podpůrný lék. Medikament byl vyhodnocen jako nejsilnější lék ze současné emise. U tohoto léku nelze dodat žádný text z poznámek subjektu, neb se v souvislosti s ním buď opakovaně vyjadřoval slovem krása, nebo se uchyloval pouze k nesrozumitelným citoslovcím.

Závěr: Zde je nutné podotknout, že závěr musí být co nejstručnější, nebo se probudí testovací subjekt, tedy pan Hyde, a zmocní se klávesnice. V tom případě by níže uvedené hodnocení léků zvrhlo v řetězec superlativů a citově zabarveného blábolení. Nicméně ani samotný autor této studie, tedy doktor Jekyll, si nedokáže zachovat úplně kritický odstup. Aktuální šarže nepřináší nic nového a převratného, ale stále je nesmírně kvalitní a účinná. Závislost zaručena!

Ediční poznámka: Autor tohoto textu nemá s lékařským prostředím nic společného a je pouhým laikem, proto se hluboce omlouvá za veškeré odborné nepřesnosti v textu.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 02.05.2020

Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.

Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.

Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)

Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.

První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.

Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.

Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.

Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.

Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.

Ukázka z alba – skladba Last Frame >> odkaz

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Kingcrow - Eidos

Kingcrow / Eidos (2015)

Danny | 5 stars | 01.05.2020

Eidos - idea, myšlenka. Může nás motivovat, pohánět kupředu a vést, přivádět do různých situací i na scestí. I o tom je toto album. Italská rocková skupina Kingcrow natočila album o prchavosti chvil, které prožíváme i o hodnotách, za kterými směřujeme. A do značné míry i o zaslepenosti a neschopnosti ustoupit od svých myšlenek, z podstaty toho, jak vnímáme a klasifikujeme okolní svět. Ale také o cestě k osobnímu štěstí. Vstupní The Moth přináší ve významové koláži symboly všech těchto podnětů, pomíjivost času i našich hrdinů v něm. Hudba s konceptem souzní a pohybuje se v temnějších odstínech. Přesto není bolestná, spíše naléhavá a směřuje nás k zamyšlení. Skladby jsou dobře napsány a zaranžovány, nepřinášejí instrumentální cirkusáctví, ale účelnost, která nechá vyniknout příběh. Pořád je v nich co poslouchat, party jednotlivých nástrojů jsou promyšlené, jejich vzájemná spletitost není samoúčelná a vytváří instrumentální reliéf příběhu. Výraznou postavou je tady zpěvák Diego Marchesi. V projevu silný, pěvecky přesný a hlasově zajímavý. Je to přesně ten typ vokalisty, kterého kapela potřebovala, díky němu je muzika Kingcrow barevnější.

Kapela se pohybuje na pomezí rocku a heavy metalu. Není v tom nerozhodnost, tuto rozkolísanost kapela využívá jako výrazový prvek pro vytvoření různě energických ploch tak, jak to dynamika příběhu vyžaduje. V tom je velká síla Kingcrow, neuzavřela se do zvukové ulity, jako mnoho jiných souborů, a ponechala si stylovou (i zvukovou) svobodu. Proto je nálepka prog metal v tomto případě tak nepřesná. Kapela jde ve výrazu dál a bez váhání používá nástroje, které v daný okamžik potřebuje, třeba klavír, akustickou kytaru nebo saxofon. Nejde o žánrově bezbřehou a kompozičně neurovnanou kolekci, kapela si i v určité výstavbové rozmanitosti drží svůj rukopis. Žádná z písní z alba netrčí, není tu hitový středobod a pak "něco kolem", žádná skladba není výrazně lepší než ostatní, stejně tak tu nejsou sladce omšelé a ukňourané plochy, přinášející protiváhu rychlým pasážím, jaké bývají v současném progu. Eidos je kompaktní hudební příběh.

Hned v úvodní The Moth se objevuje jeden z typických výstavbových prvků, Marchesi zpívá s posunutým akcentem, synkopovaná melodie obsahuje podprahový neklid, současně ale i určitou odlehčenost. Když se důraz zpěvu přesune na těžkou dobu: "Time keeps crawling, While you’re burning", působí hudba až silově a vy tušíte, že v tu chvíli se dozvídáte něco důležitého. Mezihry a instrumentální předěly přinášejí zpomalení děje, možnost rekapitulace a stejně tak nevyhnutelnost toho, co přijde. Hned následující Adrift je píseň o naději v nelehké době, "žil jsem pro nádherný sen a stále se tak snažím žít, i když mému srdci chybí touha", a je jednou z hlavních myšlenek příběhu. Je nutné jít dál. Hudba je útočná a obklopuje vás, aby vám nabídla směr: poslední část skladby mění metrickou strukturu a je na tři doby - vyhlídky nejsou až tak bezvýchodné. Rytmická projekce i různé metrické členění tady působí funkčně. Ne náhodou je Slow Down, ve které Marchesi odhaluje záblesky svých vidin a i kytarové riffy se tu projevují jen v útržkovitých frázích, postavená na sedmidobé struktuře - hudba je na 7/4. Tato neforemnost krásně slouží sdělení a rozhodně stojí za to nepřeslechnout kytarovou vyhrávku, která to vše spojuje. Ve skutečnosti je to skladba o neschopnosti vybrat si z možností tu správnou, znát své priority a taky, což všichni dobře známe, o výmluvách, proč to tak je: vždyť všechno tak rychle běží a není na nic čas. Je jediná cesta, zpomalit a rozhlédnout se. Instrumentace této skladby patří k velmi působivým okamžikům alba. Sedmidobou sazbu kapela používá i v Open Sky, jde o zvláštně zkroucené blues (s přidanou sedmou dobou k šesti bluesovým) a v rozvolněném tempu hudba postupně roste a je stále naléhavější, odhodlání odhodit tíživá břemena je stále větší. Je to nutnost, protože možnosti, stejně jako to, co v sobě ukrývá pohled na oblohu, jsou nekonečné. Ne všechny signály, které v životě přijímáme, jsou jednoznačné.

Po ostřejší flamenkově pojaté Fading Out, Part IV (na předchozích albech jsou části I až III) o nutnosti začínat znovu a znovu, pokud je to potřeba, následuje možná nejčlenitější skladba The Deeper Divide. V té se střídají různé zatěžkané a zdánlivě nesouvislé části s mnoha vnitřními hlasy o bezvýchodnosti, která završena do mezní polohy znamená vlastně nový začátek. A následně možná nejsilnější okamžik alba: On The Barren Ground s nepravidelným rytmickým tepem, údernými riffy a působivou atmosférou. Konečně řešíme to, čím by člověk měl a chtěl být, i když s opatrností jemu vlastní. Skladba proroste do dalšího dílu At The Same Place, kde se se stejnou energií objevíme uprostřed bouře klid a ujištění, že "zůstaneme spolu, možná jen trochu jinak, ale nikdy nebudeš sám“. Nejedná se o ticho nebo o ztišení, hudba je důrazná, ale vysílá jasné signály o propojení osudů. V titulní skladbě si kapela hraje s bitonalitou, muzika se převaluje mezi tóninami a volné tempo znamená další klid před bouří. Všechny otázky ještě nejsou zodpovězeny, všechny problémy nejsou vyřešeny, a tak i rytmické záškuby kytarových riffů znamenají vlastně totéž: všechny nenaplněné naděje musejí pryč, je potřeba jít kupředu, aby se rány po nich zavřely. Skvěle tu opět fungují vrstvy hlasů a je to taky místo, kdy zní kapela asi nejvíc metalově. Zase ale jen v rámci celku, hned vzápětí se totiž ozve akustická kytara a klavír. Zklidněná If Only neznamená uzavřený nebo šťastný závěr, ale naději v určité nejistotě. Důmyslný závěr navíc svádí k tomu, pustit si album ještě jednou. A vychutnat si každý detail.

Eidos není album na pár poslechů, i po delším spolužití s ním objevujete spodní proudy hudby i skryté významy příběhu. Když ho srovnám s alby, které od Kingcrow znám, je pro mě nejvýraznější a mám k němu asi nejsilnější vztah. Ale i tento pocit je, vzhledem k hudbě Kingcrow, proměnný. A je to tak dobře.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Eidos
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Omega - 200 Évvel az utolsó háború után

Omega / 200 Évvel az utolsó háború után (1972)

luk63 | 5 stars | 01.05.2020

Maďaři nám v tom těma reedicema udělali pěknej magkaljz. I když jsem od útlého dětství poslouchal pseudoživák "Élö Omega" v hliníkovém obalu, dneska hodnotím toto vydání stejných písní (ty dva bonusy pomíjím). A toto hodnocení nemohu jinak, než spojit s krásnými vzpomínkami na nevinné dětství. Šlo totiž o jednu z nejrockovějších nahrávek té doby. Vůbec mi nevadila (a dodnes nevadí) maďarština, možná naopak mi zní velmi lahodně. A také jsem v té době vůbec nerozlišoval Omegu od Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep. Prostě opravdu tvrdý nářez světového kalibru.

Tahle deska ve mě vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky. Hudba je tvrdá (na tehdejší socialistické poměry náramně), melodická a zapamatovatelná a ve mně vyvolává až příliš velkou dávku nostalgie a z tohoto pohledu nemohu a nechci být objektivní! Navíc nahrávka má skvělý zvuk. Mezi klasickými nádhernými rockovými fláky jsou i skvělé balady "Emlék", "Egy nehéz év után" a "Varázslatos, fehér kõ". Kane mi nejdna slza...

CD si pouštím jenom když v mém nitru panuje ta správná vzpomínková nálada, ale to potom opravdu stojí za to. Nemohu dát méně, než plný počet při vědomí, že tato jedinečná nahrávka mě bude čas od času u srdce blažit až do konce...






» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega

Van Halen - Balance

Van Halen / Balance (1995)

EasyRocker | 5 stars | 01.05.2020

Obdobně jako mistr horyna patřím mezi dušičky, kterým Van Halenovci sedli o fous víc se Sammym Hagarem za mikrofonem. Jako skalní fanda mimořádného kytarového novátora a vizionáře nemám problém ani s prvou érou s Davidem Lee Rothem. Když prohrábnu jejich kartotéku, je tenhle hagarovský skvost dost možná i No.1.

´Sedmá pečeť´ ovládá dění typicky zvlněnými, mistrně melodickými Eddieho poryvy. A přichází Sammy Hagar, kterýod prvého zaúpění mistrně nabere až ohromující jistotu. Divá jízda tlupy alfasamců. Neomezenou rockovou ctižádost však vybalí guitar-hero a jeho hoši i v arénovce Can't Stop Lovin' You. Volnější tep kontra ničivá kytarová a bubnová prácička. Velmistrovský patentní riff, erupce tónů a běsnící sólový veletok rezonuje v Don't Tell Me (What Love Can Do). V Amsterdam tasí Eddie houpavě bizarní riff. Hustá kalba, ženské, navrch ovšem královská zábava a růžolící úsměv. A že neopomněli i po létech zpráskat všem zadky? Na to u Big Fat Money vezměte jed!. Zvukové bizzaro Strung Out se vlije do Not Enough. Co říct? Baladický démant shodné kategorie a lesku, jako Stairway to Heaven. K dokonalosti vše vypilují plačtivé struny, klavír a Sammyho nadlidské vzepětí. Houpavice Aftershock by se jistě nestyděla ani na památném debutu. Nabušenost dua Anthony/Alex van Halen - toť mánie Doin´ Time, jakýsi Alexův Moby Dick. Při Baluchitherium, kde pot tryská do širé dáli, nepochybujeme - monstrum Eddie je zpět v plné polní. Že famózně vládne i akusticky, demonstruje na Balance subtilně vytesaná Take Me Back (Deja Vu); Sammy ji odpálil do stratosféry. Feelin´ předvede nejen letitý cit pro teatrálně dojemná sdělení, ale je i závěrečnou Eddieho profesurou. Tečka.

Prvotřídní albová nálož, kterým potvrdili i v půli 90-tek nezničitelnou sílu kvarteta výjimečných individualit. Všem kritikům, ale i většině rockové konkurence, uštědřili nejen symbolický výprask. A stačilo málo - hodina čirých hardrockových orgií, hnaných vpřed nukleární silou. 6/5

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Toto - Old is New

Toto / Old is New (2020)

horyna | 4 stars | 01.05.2020

Každá z nových desek instrumentálně brilantních a skladatelsky nadaných hudebníků, kteří už od konce let sedmdesátých vystupují pod názvem Toto, byla vždy obrovskou událostí. A to v kterékoli době, do níž byla porodníky producenty (většinou samotnou kapelou) povita. A proč tomu tak bylo. No na to je úplně jednoduchá odpověď. Každá totiž dokázala přinést sbírku melodicky košatých písní velké umělecké kvality, kdy se řada z nich nesmazatelně zapsala do srdcí posluchačů díky svým krásným melodiím a ušlechtilým myšlenkám. Dnes jsou Toto kamarádskou partou muzikantů, kde každý z nich překročil šedesátku a studiové nahrávky vydávají velice sporadicky.

Před dvěma roky hodili na trh kompilaci největších hitů pojmenovanou 40 Trips Around The Sun, na které se vyskytly také tři songy nové. Postupně se tyto písně stali základem pro novou, před pár dny vydanou desku pojmenovanou Old is New. Ta v sobě krom zmíněných věcí shromažďuje ještě dalších šest písní (plus jeden společný projekt s elektronickým souborem What So Not, poslední We'll Keep On Running) vydolovaných z archivů kapely a částečně poupravených. Zajímavostí je, že během dvou let bylo z této deseti skladbové kolekce už použito šest písní formou singlů, což je solidní kredit.

Srdéčka mnoha pamětníků tak musí plesat blahem, když z nahrávky slyší původní stopy zesnulých bratří Porcarů, jmenovitě Jeffa za bicími a Mikea na basu. Zaslechnout můžeme i nástroj Davida Hungatea (baskytara), dlouholetého pomocníka na perkuse Lenny Castra a v nových písních účinkuje jako bubeník Vinnie Colaiuta. Hlavní základnu Toto opět tvoří čtveřice S. Lukather/D. Paich/S. Porcaro/J. Williams.

Úvodní song Alone typově naprosto odpovídá tomu nelepšímu z předchozí fošny XIV. Energicky eruptivní, nápaditý a výsostně melodický kus, s opravdu překrásnými klávesami a syntezátory dvojice Paich/S. Porcaro, okolo vás letí ladně jako nadýchaný obláček na obloze a vy si jen říkáte, jak to ten chlápek za mikrofonem (Joseph Williams) dělá, že má hlas stále tak vitální jako v osma osmdesátém.

Druhou Devil's Tower začíná zpívat Lukather. Ta spadá až do roku 1981 a většina stop je původních. Přimíchany byli vokály a další kytary. Jde o návrat k nejranějšímu zvuku a stylu kapely, ovšem s novým moderním sejmutím a mixem.

Fearful Heart je rovněž pamětní. Představuje Jeffa Porcaro a Steva Porcaro na syntezátorech, Mike Porcaro se Steve Lukatherem (kytara a klavír) a Davida Paicha s klávesy. Joseph Williams usměrňuje píseň svým typicky chlapským charisma.

Spanish Sea je staronová nedávno přepracovaná věc. Navazuje na obrovský hit Afrika. Podobné tempo, David Paich u mikrofonu, Castrovy perkuse, odrazová rytmizace písně, vokální modulace, výsostná melodika a obrovský (jazzový) nadhled – prostě Toto ve vrcholné formě.

In a Little While je klasická balada alá Toto ze šuplíku, šitá přesně pro Lukatherovo hrdlo.

Chelsea je úplně nová skladba. Kluci zde zachytili atmosféru 80. let a skvělý vokál Josepha Williamse přibližuje píseň atmosféře alba Fahrenheit.

Dvojice Chase the Rain a Oh Why? je opět staršího data. První dokonce zpíva Steve Porcaro, druhou (jejíž melodie prý Stevovi připomíná Beatles, brnkne si tu na sitar) David Paich. Jde o pomalejší, emotivní až něžné songy prorostlé city a láskou model Toto.

Poslední novinkou je Struck by Lightning. Colaiuta tu předvádí tvrdé údery, Lukatherova kytara je pěkně nabroušená a Williams zpívá energicky a zároveň si na chvíli odskočí do něžnější polohy.


Lahůdkový plně dynamický zvuk nám letos přivanul řekněme kompilaci staro-nových Toto. Věřím, že si tuto placku jejich příznivci nenechají ujít, protože podobná událost se u nich, podobně jako u jiných služebně postarších kolegů už nemusí v budoucnu opakovat. I Love You Toto! 4,5*

» ostatní recenze alba Toto - Old is New
» popis a diskografie skupiny Toto

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

terka | 5 stars | 30.04.2020

Nečekala jsem, že budu první, kdo o nových Pearl Jam něco napíše. Horyna mě předběhl, což mě při čtení jeho jinak kvalitní recenze kapku mrzelo. Ale zase jsem věděla, že už nemá cenu pospíchat. Dostala jsem tak dost času si desku pořádně poslechnout a to se v mém konečném bodování odráží. Protože kdybych měla psát o Gigaton v prvním týdnu co jsem ji poslouchala, moc superlativů by na jeho adresu nešlo. Jednotlivé kroky bych spíš nazvala krůčky, a jestli se mě na začátku zdála dobrá tak polovina, včera to bylo deset ku dvěma.

V nové desce jsem se postupně začala dobře orientovat. To se vám pokaždé nepovede a u některých starších desek Pearl Jam mám dodnes problém, hodně skladeb přesně zařadit. Důvodem je celá plejáda sympaticky situovaných silných motivů. Těch se okruhu společníků Eddie Weddera podařilo nashromáždit dost a jednotlivé skladby tak můžou fungovat jako singly. Měla by být běžná praxe, že kapela pro začátek připraví ty nejslibnější kusy. Tady to tak je. Melodické linky v úvodní Who Ever Said, uličnická drzost v Superblood Wolfmoon a taneční hrátky v Dance of the Clairvoyants můžu poslouchat pořád dokola. Alright a Seven O'Clock na mě dělají na poměry Pearl Jam až překvapivě umělecký dojem. Každá ze skladeb se něčím odlišuje. Ať je to strukturou, tempem, nebo střídmým využitím kláves. V druhé polovině jsou pomalejší věci. První z nich má akustický nádech, ve druhá zpívá Eddie se španělou v ruce, ve třetí se připojí i ostatní spoluhráči a poslední je zpracována na způsob chrámové mše. Tady si pořád nemůžu vybrat, která z nich je mi nejbližší. Kdo z Vás si přečetl mých pár řádků až sem asi nebude mít problém uhodnout, jak nové Pearl Jam hodnotím. Samozřejmě že nebudu skrblit. Gigaton je teď moje třetí nejoblíbenější deska od Pearl Jam. Dokonce předstihla i Lightning Bolt, kterou jsem sedm let řadila mezi nepřekonatelné.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

legolas | 4 stars | 29.04.2020

Je cosi shnilého ve státě dánském. Tento známý úryvek ze Shakespearova Hamleta mě napadl jako parafráze k prázdnému místu, na kterém se mohli tetelit úvahy o posledním albu The Flower Kings. Hojný recenzentský potenciál se vyskytuje u desek Adam and Eve, nebo Banks of Eden, ale tady zůstává nenaplněn a já se ptám proč? Co místním vadí, že se nikdo z nich neodvažuje o desce utrousit pár slov, které by byli pro méně zdatné pisateli alespoň částečným vodítkem k bližšímu seznámení s dílem. U TFK korespondující easyrocker,pegas,jarda p, horyna,brano zůstávají tiše mlčet jak ústa staré indiánky. Přitom desku obodovali pozitivně.

Vedoucí leader Roine Stolt už překročil šedesátku. To je věk ve kterém nemá muzikant tendence bořit hranice a klestit nové směry. To dělal ve dvaceti. A tak se lehce může zdát, že tento usedlý pán už dobrých deset let nic nového nepřináší. Začalo to přetržením linie po desce The Sum Of No Evil. Po pěti letech ticha jsme byli obdařeni mírumilovnou Banks of Eden, na které se začala vytrácet původní pospolitost. Zúžené obsazení přestali podporovat perkuse Hasse Bruniussona i Wallanderův saxofon. Deska plula v tichých vodách a arzenál TFK se postupně přebudoval. Následovník Desolation Rose potvrdil nově vybranou cestu. Jenže pak přišel další konec. Po tlumeném pádu na dno se Stoltovinou Manifesto of an Alchemist povstávají TFK znovu, tentokrát bez další opory Tomase Bodina. Jeho pozici na desce zaceluje velice schopně Zach Kamins. Rozdíl je téměř nepoznatelný, hlavně v práci s mellotronem. Kolotoč bubeníků rozšiřuje Mirko DeMaio. Ten plní dělnickou funkci a jeho přínos je pouze standardní. Uspět vedle dvojice předchůdců Jaime Salazara a Zoltana Csörsze je nemožné. Potud změny v sestavě. V oblasti hudební se žádných velkých změn nedočkáme a pokud s nimi někdo počítal, jeho úsudek musel být bláhový.

Waiting For Miracles nepřináší zhola nic, co bychom od TFK neznali. Ale to nevadí. Jde o výborný materiál trojice stárnoucích hudebníků, kteří spolu drží už dlouhé roky a jeden o druhém vědí dost na to, aby své představy dokázali náležitě zhmotnit. Pokud se vám podaří překonat vstupní trojici územně rozlehlých skladeb Black Flag, Miracles for America a Vertigo(které jsou znovu značně promyšlené a detailně zaranžované), máte z poloviny vyhráno. Nevzdávejte to. Po příchodu sugestivní pomalé The Bridge a artisticky instrumentální symfonie Ascending to the Stars(jedné z mála, ve které se dere do popředí ďábelsky vystupňované tempo a která má předpoklady stáhnout vás jako vodní vír), jste na dobré cestě. S konzumací vrcholku Wicked Old Symphony(kde je Fröberg lepší zpěvák než Stolt), můžete pít z kalichu TFK plnými doušky a zároveň se přestat bát, že vám nepříjemně zaskočí. I zbytek alba, konkrétně The Rebel Circus, Sleep With the Enemy a The Crowning of Greed působí velice konzistentně.

Druhý nosič je zaměřen podobně jako ten u Banks of Eden. Figurují v něm přístupnější, převážně hrané kusy s minimem zpěvu, ale pořád dost rozvětvenou stavbou. V tomto případě to však nejsou bonusy, ale pokračování jedničky. Pět příjemných osvěžujících věcí.

Roine Stolt je podepsán zhruba pod 80% materiálu. Druhým nejpilnějším nositelem nápadů se stal překvapivě klávesista Zach Kamins. Na nováčka dobrý. Waiting For Miracles tak patří skladatelsky a aranžérsky k nejvypiplanějším počinům od TFK. Komplexní hudební dopad však postrádá intenzitu raných děl, ze kterých sálá nadrženější a odvážnější příval energie. V těch hrála podstatný prim směska fusion a rocku. Chybějící ingredience dnešních TFK.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Satriani, Joe - Shapeshifting

Satriani, Joe / Shapeshifting (2020)

horyna | 5 stars | 27.04.2020

Při příležitosti vydání nového alba Joe Satrianiho jsem měl v úmyslu vystřihnout klasickou recenzi, ve které bych začal pohledem do Satrianiho historie, zdůraznil konzistenci ve vydávání vlastních sólových desek, neopomenul nastínit fakta týkající se jeho osoby a kytarového umu, jež mu byl kdysi dávno dán do vínku, a posléze přistoupil k typickému rozboru jednotlivých písní. Ale nakonec jsem se rozhodl svůj úmysl obrátil naruby a začínám trochu netypicky dotazem adresovaným přímo samotnému tvůrci.

Tady je:
Joei, Joei jak jsi mohl tentokrát pustit do světa tak odfláknutou desku stran konečného zvukového ošetření? Nebo by spíš měli moje lamenty mířit na vrub Johnu Cunibertimu, jež se na výsledném masteringu podílel? Ale přece ani on není žádné ořezávátko v oboru a vaše spolupráce už byla navázána v dávné minulosti. Copak jste si z konečného výsledku pustili jen první track a dál jste nešli? :-( Zdá se. Jelikož ten je v pořádku, ale už v druhé a nejmarkantněji pak ve třetí, mimochodem naprosto skvělé skladbě, kterou ty vaše nepovedené hrátky dokonale zničili (praskání a chrčení začíná okolo 25. sekundy a trvá a trvá) jste toho dost po....

Dost možná bych na to ani nepřišel, nepustit si desku na pořádné aparatuře. První poslechový test skrze obyč obyvákovou hifi proběhl v normě. Další dva už v mp3 formátu prostřednictvím malého repro na výšlapu přírodou se synátorem rovněž. Ale když jsem chtěl desku protočit i v zážitkovém médiu s pořádnými sluchátky, posléze i na bednách a příslušnou atmosférou, nestačil jsem se divit. Pěkně mi to onehdá nabouralo pohled na tuto jinak parádní novinku. Ale jelikož jsem si tak nějak vnitřně slíbil, že už nebudu sonickým hnidopichem jako hifisté a jelikož jsem na jiném našem hudebním webu za své názory týkající se zvukového sejmutí jiných nahrávek od okolí schytal pořádných pár facek, bude potřeba se nad toto povznésti. Někdy to jde těžko, ale proboha, hlavní je přece samotná hudba, a ne kýžený zvukový efekt. Alespoň toto jsem vždy tvrdil a v dnešní zvukově pos.... době se k tomu budeme muset vrátit, jinak bychom si z vycházející muziky nemohli koupit dobrou polovinu. Ona to není s novým Satchem až taková hrůza, obzvlášť v kontextu k daleko zmršenějším nahrávkám (nedávná Metallica, nový Ozzy) a světe div se, ani v číselném DR formátu (na který já osobně kašlu, jelikož vlastní uši jsou důležitější než nějaká čísla) to není žádná trága. Ale je to zkrátka škoda. Osobně jsem velkým fandou a sběratelem jeho děl, ale toto řekl bych po stránce nahrávání pokulhává nejvíce. Nu což, s tím my obyčejní smrtelníci nic nezmůžeme a tak raději přistoupím k hodnocení díla jako takového. K hodnocení jeho hudební náplně.

Na každého nového Satrianiho se já osobně velice těším a z předchozích čtyř desek mne žádná nezklamala ani procentem. Neskutečně vyrovnaná lajna pokračuje i letos, z čehož může mít nejeden fajnšmekr velkou radost. Úvodní ukázky které kytarista vyslal do éteru ještě před samotným zveřejněním kompletního lp i jedna z recenzí, jež se objevila v českých luzích a hájích naznačovali něco o možné stagnaci a pouhém potvrzení vydobytých pozic ze Shockwave… a What… I já sám jsem měl zprvu podobné pocity, ale novinka pana Satrianiho je letos velmi rafinovaná a oproti některým svým předchůdkyním se otevírá velice pozvolna a nenápadně. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnili například spaceovou tvář čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkanější Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All for Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. V jejím závěru však zvuk skřípe natolik, že... Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfekt Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně podepřený o Aronoffovu bicí figuru je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat jen tak z plezíru jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo smyslně vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterday's Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Nebýt těch několika zvukových šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by ta nahrávka vlastně dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Shapeshifting
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Nightwish - Human. :||: Nature.

Nightwish / Human. :||: Nature. (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2020

Někteří lidé v dnešní podivné době touží po nějaké jistotě, po určitém pevném záchytném bodě ve svém životě. V hudební oblasti je takovou sázkou na jistotu finská kapela Nightwish. Je zřejmé, že tu stále je určitá fanouškovská základna lačnící po melodickém „symfonickém“ metalu ve stylu snadno rozpoznatelného rukopisu mozku kapely Tuomase Holopainena a ten jim přání splnil. Lze si položit otázku, kde je hranice mezi rukopisem autora a použitím takřka podobných postupů z raných desek tělesa v poměrně zjednodušené podobě a určité vyprázdněností obsahu, který je maskován velkým množstvím stop v nahrávce. To je rovnice, do které si každý dle libosti může dosadit to své.

Obrovská promo kampaň k vydání dvojalba byla úspěšná - všechny zastávky turné byly dopředu vyprodány a ve velké části evropských zemí zamířilo album do čelních míst hitparád. Položil jsem si otázku, zda na tom úspěchu má podíl i nabízená muzika, nebo je to jen výsledek zdatné marketingové masáže. Nutno na vlastní uši ověřit. :-)

Deska dohrála a zdá se, že je na ní pro každého něco. Příznivci zasněných rockových skladeb s klavírem ocenili Procession, ti, co čekali na jedovatý projev Marca Hietaly, se dočkali v Endlessness a v temném duetu s Floor ve world music ovlivněné skladbě Tribal, kde jsem si chvíli nebyl jistej, zda tam nehostuje Sepultura z období Roots.
Příjemné, pop rockové melodické popěvky lze zaslechnout v How's The Heart a Music. Rytmicko pochodový hit Noise v klipu poukázal na lidstvo zotročené moderními technologiemi. Vtipné je angažovaní glamour modelky Jessicy Edström, která tu paroduje sebe samu, neboť právě ona zamořuje síť každý měsíc ve všech myslitelných aplikacích tisíci fotkami v negližé.

Chyběla trocha progresivity, tak byla zařazena Shoemaker, o planetárním geologovi stejného jména, kde se Toumas s aranžemi doslova vyřádil. Houpavý pop rock, kytarista skoro thrashově škrtá o struny do rytmu dupáku, Floor si laškovně pohrává se slovy, poté přidá proslov Tuomasova choť Johanna Kurkela, která cituje pasáž ze Shakespeara. Vše zakončuje bombastická pasáž mužského sboru operních pěvců, s Floor na přídi. Nevím jak vám, mě toho patosu přišlo poněkud moc.

Pro ozvláštnění byla zařazena keltskými prvky vyzdobená Harvest s ekologickým poselstvím, zpívaná Troyem, takže housličky, dudy a různé píštaly zavířily v divokém reji kolem ohně. Upomínkou na starší skladby s Tarjou je motivační song Pan.

Shrnuto : marketingové oddělení Nightwish splnilo zadání na výbornou. Pro fandy, kteří párkrát poslechnou a založí = skvělé album. Náročnější posluchače, kteří mají naposlouchanou starší tvorbu, asi deska moc nenadchne. Je to směska melodického popu se symfonickou hradbou kláves v různých odstínech a poněkud nevýraznou kytarou, která tu více méně nahradila ostřejší koření. Občas je použita kapka world či vážné muziky. Vytkl bych častou recyklaci melodií z raného období souboru a trestuhodně nevyužité kvality zpěvu Floor Jansen, která v daných písních nemohla nic moc ukázat. Ty dvě kratičké operní vsuvky v Shoemaker a Procession to nijak nezahránily, ve zbytku písní byl její hlas většinou utopen v dalších, zbytečně přeplácaných vokálních stopách. Porovnejte s Tuomasovým projektem Auri, kde hlas své manželky v nahrávce pěkně vypíchnul. Naopak pochválit musím povedený zvuk po technické stránce, tu si Nightwish pohlídali.

P.S. : hodnotit CD 2 s osmidílnou symfonickou suitou jakéhosi imaginárního soundtracku nebudu. Pár skutečně povedených OST mám doma a tento produkt nesnese srovnání v žádném parametru. Jedno pozitivum jsem na něm přece jen našel. Tuomas zde údajně ukojil své choutky po bombastickém symfonickém zvuku. Pokud to prvních devět písní ochránilo od implementace dalších orchestrálních stop, tak je to dobrá zpráva.

» ostatní recenze alba Nightwish - Human. :||: Nature.
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!

Santana / Carlos Santana & Buddy Miles! - Live! (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 25.04.2020

Nesmírný výbuch energie. Rock, blues, soul, funk, jazz. Kde? U Honolulu, na Havaji. V přírodním amfiteátru v kráteru sopečného masivu, Tom Moffatt Waikiki Shell se jmenuje. Kdy? Na Nový rok 1972. Kdo? Carlos a Buddy Miles, proslavený jako Hendrixův bubeník z Band of Gypsys. A měnlivá sestava dalších, jak to u Carlose bývá, ze skupiny Santana mj. spolukytarista Neal Schon, Santanova perkusionistu Michaela Carabella zde podporuje Mingo Lewis. Baskytara Rona Johnsona duní a elektrizuje atmosféru každého čísla. Navíc dechaři (ságo, flétna, a jak nesmí chybět v žádné pořádné mexikánské kapele, pěkně řízná trubka). Skvělý klávesák (Victor Pantoja, zde místo Santanova ustáleného Gregga Rolieho, hraje velmi podobně). A ještě k tomu (skoro netypicky pro Santanu - na jiných deskách to někdy bývala dost slabina), zde vynikající, plnokrevný černošský bluesový vokál Buddyho Milese (proč mu nedal předtím Jimi, sám nevelký zpěvák, v tomhle směru prostor?).

V tom kráteru se tu noc zatraceně vařila magma. Už otvírákem (Mramory od McLaughlina) začíná jízda. Rytmická sekce jede naplno od začátku. Riff, sólo hammondy, pak Carlosova kytara, perkuse. Pak příznačné jméno skladby, Lava (od Milese). Jak by ne, na tomhle místě. Vře to. Trhá skály. Pak Evil Ways, známe z debutového alba (trochu překvapivé: ze dvou v té době nedávno vydaných, slavných LP, včetně Abraxasu, zde nezachyceno nic – asi Carlosův respekt k parťákovi, nebyl to přece koncert skupiny Santana). Evil Ways je hodně živá skladba už na tom zmíněném debutu Santany, ale co s ním udělali tady - úžasná energie, letí to, divoký koně. A pak zas Milesovy věci. Them Changes, uvedený hard-rockovým riffem (ten se víckrát opakuje), ale hned další akordy kláves ukazujou, že tu bude i najazzlost, funkuje to. Hot kytarové sólo. Krásně jede na spodku basa. Až rockový řičák Buddyho na závěr. Druhou stranu LP zabírá 25minutový pel mel improvizačního hraní s názvem Free Form Funkafide Filth. S nejrůznějšími krásnými sólíčky, jak k tomu tahle dlouhá skladba vybízí (včetně perkusí, dechů, aj.). Dnešní nosiče by snesly méně prokrájený záznam, než je 45 minut tohoto LP. Co se dá dělat.

Další živáky Santany se tomuhle albu nemají šanci vyrovnat (prostě, něco musí být nejlepší). Jeho koncert červenci 2004 v pražském polovybouraném ČKD jsem si užil, měli jsme velmi dobrá místa na tribuně poblíž jeviště, ale moc jsme jich neužili, dost brzo nás to stejně vtáhlo dolů na plac trsat. Skvělá atmosféra, ale přece jen, s tím električnem recenzovaného LP to srovnat nešlo. Podobně ani v O2 aréně v r. 2013.

Pro mě jistě top 50 LP, a jeden z nejlepších živáků, co znám. Vlastně za ty dekády, co Santanu miluju, asi mnou nejposlouchanější z jeho alb. Neomrzí. Stále žhavá magma.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!
» popis a diskografie skupiny Santana

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Monthy | 4 stars | 25.04.2020

Sobota ráno, kafe, cigárko a Beatles, víkend jak má být. A jaká je Help, čtvrtá deska brouků?

Help - (ne)typická vypalovačka hned na úvod, od prvních tónů jsem chycen, kývu hlavou a podupuju si do rytmu,autor promine, ale rychlejší tempo téhle písni prostě sedí. Následnou Night Before jsem po pravdě neslyšel už léta a sypu si popel na hlavu, příjemná melodická záležitost. A zpomalíme, You've Got To Hide Your Love Away - chytlavá balada stojí akustické kytaře, procítěném přednesu a zmínit se též musí zpestření v podobě flétny, patří k tomu nejlepšímu z těch pomalejších kousků ranných kusů. Ve volném tempu pokračuje i I Need you, Georgův hlasový projev neurazí, stejně jako netradiční rytmická sekce. A na scénu se vrací rock'n'roll v podobě Another Girl, tradičně kvalitní vokální part doplněný výraznou kytarou. Na stejné vlně se veze i You're Going To Lose That Girl, která stojí na vokálním souboji John x Paul a George, přičemž odpovídačky připomenou úvodní píseň. Bum! Kytarová Ticket to Ride patří k "nejtvrdším" písním v rámci tvorby Beatles, hutné kytary, Ringovo geniální nebubnování, skvěle sednoucí tamburína, super přechod na závěr...zkrátka jedna z nejlepších věcí nejen na tomto albu, ale i v konceptu celé broučí produkce. Kdybych měl hodnotit po dohrání první strany, pět hvězd by nebylo daleko od věci.

Svou chvilku slávy si Ringo užije s Act Naturally - typická Ringovka v country poloze, standart který nepřekvapí. It's Only Love mi v hlavě evokuje jiný "It's Only" song z let pozdějších, i přes zajímavé kytary si mne však nezískala. Podobné je to i s You Like Me Too Much, ačkoli musím přiznat, že Georgovy ranné kusy jsou pro mne milým oživením prvních alb. Následná Tell Me What You See svou folkovou náladou připomíná předešlé ( a svým způsobem i následující ) album, zkrátka další příjemná melodická záležitost, podobně jako I've Just Seen A Face, tahle poloha kapele prostě sedla. Co říct k Yesterday a nemlátit při tom prázdnou slámu ? Snad jen že je to pořád sakra dobrá věc. Závěrečná Dizzy Miss Lizzy mně nikdy nebavila a zvrat se nekoná, píseň působí jako zjevení z dob prvních dvou desek a vždy mi její "energičnost" přišla tak trochu jako.

Závěrem - Help mám z prvních desek Beatles naposlouchanou asi nejméně. Velmi silná první strana patří ke zlatému fondu skupiny, druhá mi náladou příjde jako předzvěst medley z Abbey Road, ovšem kvalitou se mu rozhodně nevyrovná. Po chvilce rozvahy ****. Následující alba však půjdou ještě výše...

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Return To Forever - No Mystery

Return To Forever / No Mystery (1975)

legolas | 4 stars | 25.04.2020

Deska No Mystery nemá už od svého vzniku úplně lehkou pozici. Na trh přišla v době, kde se na něm už rok vyhříval impresionistický klenot Where Have I Known You Before a v těsném závěsu k němu kapela přilepila další těžkotonážní jízdu Romantic Warrior. Ta se zakrátko stala doslova jazzrockovým synonymem kvality, s nímž se spousta desek nejen v mém okolí začala rychle poměřovat. Nedostižný výtvor nejen z hlediska kapely, ale celého trhu. No Mystery tak zůstala zavátá v zapomnění a když už ji někdo chtěl oprášit a trochu zviditelnit, druzí ho odkázali do patřičných mezí, třímajíc v rukou dvojici desek o kterých byla řeč.

Přitom to není špatná deska. Jen se do ní hůř proniká. Chybí melodie. Kostrbatější kostra většiny skladeb je určená spíš hudebníkům než obyčejným posluchačům. Dayride se vytasí se zajímavým Coreovým motivem, který v některých sledech událostí zní mírně klišovitě a srandovně. Typičtějším kusem je Jungle Waterfall s válcující rytmikou Clarke-White. Flight Of The Newborn je složitý kus, který laika moc nenadchne. Hancockem ovlivněná Sofistifunk patří mezi příkladné kusy jak spojit na první pohled nespojitelné. Číslo jedna bych dal songům No Mystery pro bohatou škálu Coreových nápadů a nadupané Celebration Suite - Part I.

Na této desce je kytarista Al Di Meola dost zastrčený. Šéfem RTF byl vždy Corea, což je tady hodně slyšet. Ne vždy je to dobře, ale pokud je ta míra úměrná, dá se to oželet.

» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Gazpacho - Tick Tock

Gazpacho / Tick Tock (2009)

Danny | 4 stars | 24.04.2020

Gazpacho patří k nepřehlédnutelných představitelům současné rockové syntézy, hudby, která si z rockových proudů, a nejen z nich, bere podle libosti různé postupy a vytváří z nich důmyslná díla. Jejich jemně plynoucí hudba v sobě ukrývá spletité směry i přítomnost vnitřních hlasů, odevzdanost i naději. Její barevnost je umocněna použitím houslí, mandolíny a dalších, pro klasický rock netypických nástrojů. Potemnělá krása právě tohoto alba je navíc zesílena příběhem v pozadí. Jak se dočtete v textu k albu, jde o zhudebněný děj knihy Wind, Sand and Stars, ve které spisovatel, letec a dobrodruh Antoine de Saint-Exupery popisuje svůj neúspěšný pokus o dálkový let z Paříže do Saigonu, při kterém se svým mechanikem a navigátorem André Prévotem havaroval v saharské poušti. Oba muži téměř zemřeli žízní a hladem a jejich šance na přežití byly mizivé. I proto hudba na albu pracuje s postupnými, pozvolna se objevujícími a často opakovanými figurami. Pořád dokola. Tak v poušti plynul čas a dvojice den za dnem stále stejně čekala na zázrak v podobě záchrany. Vratkost osudu, stejně jako drobné střípky prchavé naděje najdeme na mnoha místech alba, jsou součástí hudební scenérie. Záchrana nakonec přišla.

V úvodní Desert Flight - a na dalších místech, kde se vokál postavený na velmi dlouhých tónech objevuje - mi její táhlá zpěvová linka (nikoli hudba samotná) připomíná Muse, ti si také libují v dlouhých vokálech. Gazpacho jsou ale mnohem barevnější a rozmanitější. A pro mě, na rozdíl od Muse, se vším všudy uvěřitelní v tom smyslu, že je u nich na prvním místě hudba a ne vnější efekty. Ale dost srovnávání. Mnohokrát na albu kapela v rámci konceptuálního obsahu pracuje s monotónním rytmickým základem, který vytváří jakousi kouřovou (tady spíš prachovou) atmosféru, vytržení z reality. Nechává tím hudbu postupně prorůstat do prostoru, mohutnět k předělům, ve kterých se vše ztiší a vy musíte opatrně a pozorně vyposlouchat každý drobný melodický motiv. To jsou hranice mezi rezignací a nadějí. Nic se tady neděje na efekt, vytvarovat hudební krajinu s příběhem chce čas, aby každá částečka dosedla na své místo. V závěru The Walk I zní ve ztišeném prostoru etnické motivy, které nás směřují až k místu událostí. A budou k nám problikávat i v dalších skladbách. Nemají funkci ústředního tvůrčího postupu, to by bylo laciné, kapela je používá střídmě jako ochucovadlo, jako příznačný prvek. Stejně tak šetří typicky rockovým zvukem, zachází s ním jako s jednou ze složek a když se naplno ozve kytara s baskytarou, vnímáte tento okamžik velmi intenzivně. Je v tom naděje, odhodlání a energie k jejich naplnění. Kapela si vás postupně připravuje na to, že použít může cokoli, zvuk, který k vám "ze světa" pošle, může být jakýkoli a vy konečně zjistíte, že vás nic nepřekvapí. Ani, když se na konci první části Tick Tock trilogie ozve mužský sbor a pod ním nervní trhaná linka baskytary. Takový je osud ústřední dvojice, jejich duševní rozpoložení, tak v nich rezonují jejich pocity. A k tomu: to jsou prostě Gazpacho. Někdy je výrazová úsečnost a manévrovací neforemnost ženou až na hranu toho, co kompozice dokáže ještě unést a tak trochu si hrají s vaší trpělivostí. I v tom je kouzlo této party a jejich hudby. Zbytek je na posluchačích.

Album Tick tock určitě stojí za poslech. A věřím, že pak sáhnete i po dalších výtvorech této norské kapely.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Tick Tock
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

No Name - 20 Candles

No Name / 20 Candles (2009)

Brano | 4 stars | 24.04.2020

Po dlhšom čase som tu zase s NO NAME :-).Táto luxemburská neo-prog skupina si pozornosť podľa mňa zaslúži.20 Candles nie je výberovka v pravom slova zmysle.Páni pri príležitosti 20 výročia existencie vydali výber zo štyroch doterajších štúdiových platní.Jednotlivé skladby však znovu nahrali,doplnili nejaké nástroje(saxofón na Broken Heart,gajdy na Battlefield),vylepšili čo sa dalo,vychytali všetky muchy a nedostatky...a výsledkom je dokonale namakaný naleštený hudobný produkt,akýsi prierez tvorby NO NAME (+ pár nových ešte nevydaných skladieb),ideálny na prvé zoznámenie sa so skupinou.

NO NAME ponúka prvotriedny melodický neo-prog.Úprimne precítený vokál Patricka Kiefera nabitý emóciami,svieža klávesová práca Alexa Rukavinu ktorá v ničom nezaostáva za technikou hry Cliva Nolana,parádne gitarové sóla a občasné riffy Yves Di Prospera,presná rytmika Muller-Sonntag...Mňa najviac berie 12 minútový Orient Express,vozil by som sa v ňom aj celý deň.Škoda len,že z albumu "4" sa na tento výber dostala iba jediná skladba Thoughts Pay No Toll.Ostatné tri štúdiovky sú zastúpené pomerne obsiahlo.

20 sviečok odporúčam tým,ktorým v žilách prúdi krv každodenne okysličovaná neo-progom...všetkým tým,ktorí sú Marillion,IQ,Pendragon pozitívni...Neo-Prog forever!

» ostatní recenze alba No Name - 20 Candles
» popis a diskografie skupiny No Name

Corea, Chick - Leprechaun

Corea, Chick / Leprechaun (1976)

bullb | 5 stars | 24.04.2020

Existuje veľa vecí, ktoré vás potešia. Napríklad jarná rozkvitnutá lúka, ticho v lese, ale aj napríklad dobrá hudba. Pre mňa to je napríklad aj album Leprechaun.

S uvedenou platňou som sa zoznámil počas pôsobenia v istom hudobnom klube. Nahrávka bola samozrejme na páske patrila medzi najviac prehrávané. (Pre spresnenie, išlo o slušnú kvalitu nahrávky reprezentovanú značkami Dual, Shure, Pioneer, Sony, Speakerlab). Pred pár rokmi som sa konečne dostal k CD.

Začína Imp's Welcome - škriatkom, ktorý sa potuluje v lese. V závere skladby vtipne Corea zosmiešni pochodovanie syntezátorom – chudáčik škriatok sa potkol. Nasleduje Lenore, ktorá bezpečne uistí poslucháča, že je tu správne a hraje Chick Corea. Klávesy, basa a bicie súperia a nad tým všetkým sa vznáša božský spev Gayle Moran, spriaznenej s maestrom Coreom duševne naviac aj fyzicky manželstvom. Ešte viac to vynikne v nasledujúcej Reverie, kde klavír a hlas Gayle musia vyvolať v poslucháčovi tie najkrajšie pocity.

Nasledujúca Looking at the World sa predstaví v najlepších možných variáciách klavíra, spevu so sprievodom na base, konkrétne je tu Anthony Jackson. Za bicími Steve Gadd dokazuje svoje majstrovstvo. Skladba je tou jednoznačnou ukážkou fusion music, ktorá poslucháča upúta v maximálne možnej miere. Minimálne ja to tak počujem. No a je tu Nite Sprite, ktorá ukáže inú tvár fusion hry dychových nástrojov, syntezátora s excelentnými bicími. Steve Gadd sa predvedie perfektným krátkym sólom.

Gayle Moran je autorkou Soft and Gentle, ktorá v sprievode huslí a violy vrúcnym spevom vyjadrí protipól predošlej „bitke“ nástrojov.

Pixiland Rag je hravou predohrou k Leprechaun's Dream, ktorá je vyvrcholením celého diela a pokojne by mohla súperiť s dielami vážnej hudby. Začína spevom Gayle akoby z iného sveta so sprievodom sláčikov. Mimochodom všetko aranžoval maestro Corea. Toto prejde do rytmu latino, kde Eddie Gomez na base prezentuje svoje majstrovstvo komunikáciou so spevom a klávesovými nástrojmi Chicka. Nakoniec veľké finále, kde sa ukážu v špičkovej forme hráči na dychové nástroje opäť s nádherne fungujúcou rytmikou. Všetko upokojí opäť, veď ani inak to nemôže byť, spev Gayle.

Po záverečných taktoch si vydýchnete. Je však mám znova chuť si celú čarovnú krajinu škriatkov vypočuť znova. Chick Corea akoby vedel, že ma do nej začaroval navždy.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Leprechaun
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Subsignal - La Muerta

Subsignal / La Muerta (2018)

EasyRocker | 5 stars | 23.04.2020

Další z překvápek, které nedávno vypadly ze zásilky úrody od našich západních sousedů. A jako u Home od Sylvanovců a floydovských RPWL, jsem i u Subsignal (sdruženi z členů Sieges Even + Dreamscape) zakusil mrazení v týle. Přitom každý z nich nabízí jinou hudební cestu. Vivat Musicrecords!

Rozmáchlá a vzdušná 271 Days nás zanese do šestiminutového hájemství titulní skladby. Maichelovy klávesy a akustiky tady poctivě progově šijí a vrství se, až se dech staví... Menses vládne elitnímu rockovému spurtu. Komorněji Subsignal ukáže vybroušená, ovšem i okázale plačtivá The Bells Of Lyonesse. Every Able Hand je v adrenalinovém rauši alba vzácným zjevem - jemné fábory kláves a Steffenova bouřící kytara, hrdlo, působivě hýbající dějem. Hledáte málem až phillipsovskou velebnost? Nádhera Teardrops Will Rise In Source Of Origin k vašim službám... Pak už následuje hitová smršť. Naprosto zásadní peckou Subsignálů je bez diskusí The Approaches, mocný přerod z jemna v hudební uragán. Keyboardově vytvarovaná pumelice Even Though The Stars Don’t Shine - a ne, ne, nestydím se... naopak, jsem uhranut jako druhdy Mr. alienshore. Nejen monumentální syntíky a pregnantní bubenické nálety veterána Dirka Branda jako by nás zaneslo k Rush z 80-ové éry; ten artový přebor je poctou Peartovcům sakumprásk. Po neodolatelně houpavé When All The Trains Are Sleeping vrcholí rádiový kurs v soptícím vulkánu As Birds On Pinions Free. Ta jako by vypadla z desek Journey, Toto, Asia, Boston - pařba jako stehno! Po adrenalinové jízdě musí náš tep při Some Kind Of Drowning znovu naběhnout k normálu. Hostující piano (Markus Jehle) a konejšivý hlas Marjany Semkiny léčí zlehka po ´quidamovsku´. Zavírám oči a celá stěna hudby pomalu zaplouvá za obzor....

Jak zmínili kolegové, tahle kapela vykročila bez okolků vstříc širší posluchačské obci. Nemám ale pocit, že by jim to vzalo umělecké cítění a mám rád jak první album, tak i "smrtku´. Do slabé hodinky narvaku mamutí energii, čich na jasné melodie, atmosférické a moderní záchvěvy. Dechberoucí, dokonale sestavená jízda. 5/5

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

Vangelis - Heaven And Hell

Vangelis / Heaven And Hell (1975)

jiří schwarz | 5 stars | 23.04.2020

Nejsem žádný velký znalec Vangelise a jeho opulentní diskografie, ale nějak mně přišlo líto, že na Progboardu tento nepřehlédnutelný umělec a jeden z pionýrů elektronické hudby nepřiměl nikoho k hodnocení jediného alba či jeho recenzi (nota bene, když kolik druhořadých kumštýřů se zde těší pozornosti).

Jeho umělecké počátky s Aphrodite’s Child nemusím – ano, našlo by se pár pěkných věcí mezi řadou pro mě stěží poslouchatelných psychedelických úletů. Vangelisovo spřažení v rámci této skupiny se skvělým zpěvákem, dalším Řekem, Demisem Roussosem v Paříži, bylo prapodivné, ty dvě osobnosti byly každá příliš jiná. Demis zakrátko našel uplatnění v komerčních slaďácích. Vangelis byl jiného zrna. Jeho sólová dráha však krystalizovala pomalu.

Rok 1975 byl pro Vangelise přelom. Udělal si v Londýně studio Nemo, a podepsal kontrakt s RCA. Heaven and Hell (jeho 3. „nefilmové“ sólové LP) je prvním albem z této éry. RCA jsem již prominul, že mně dovezený vinyl z Londýna (v r. 1976) byl tenký a u kraje ohnutý, takže lehčí přenosky ho neustály.

Jakkoli je elektronická hudba Vangelise náladotvorná, obzvlášť ta filmová (často možná až moc klidná a přivádějící mě ku spánku), první 2 alba na RCA (toto a pak ještě proslulejší Albedo 0.39) jsou naopak velmi horká, dynamická. Obě se věnují tématům nepozemským (Nebe a peklo a planetární Albedo). V obou soustavách to v představách Vangelise vřelo; jak v kosmu, tak i v soustavě nebe/peklo. Heaven and Hell je albem, ve kterém se v pekle taví železo, kují ďábelské plány a léčky, zatímco v nebi panuje klidná nirvána. Náladově velmi kontrastní muzikální nápady, vše vyluzováno dynamickými syntezátory. Hudba na této desce je v zásadě dosti melodická, žádných kakofonií se zde nedočkáte. Na předchozím LP (Earth) Vangelis spolupracoval s velmi dobrým zpěvákem (Robertem Fitoussim), většina skladeb tam ještě užívá sólový zpěv. Na Heaven and Hell je od klasického zpěvu i od v zásadě písňového rámce upuštěno a vokální party jsou zde nesmírně zdařile odzpívány skvělým sborem (místy mně připomíná sbor na pinkfloydovské svitě Atom Heart Mother) – je zde užit opravdu hojně, a tato „lidská dimenze“ úžasně doplňuje „neživé“ a chladné syntezátory. Jedinou výjimkou, kde není vokál založen na požití sboru, je (nebeská) píseň So Long Ago, So Clear, ve které je vokál svěřen andělskému hlasu yesáckého Iona Andersona, krásná věc. Šlo tady o zcela první spolupráci těchto dvou velkých individualit.

Myslím, že Heaven and Hell a Albedo 0.39 patří k tomu nejlepšímu počátků elektronické muziky, řekněme, pro „širokou veřejnost“, dočkala se i žebříčkového a komerčního úspěchu. Vangelisova muzikální představivost na tomto albu je zcela osobitá, při poslechu mě nenapadá srovnání s kýmkoli jiným. V polovině sedmdesátek jsem právě Vangelise spolu s Oldfieldem či J.-M. Jarrem považoval za průkupníky nové, syntezátorové hudby. Novátorský styl na LP neumím zařadit do škatulky. Osobitý art-rock (? - ani nevím, jestli toto označení sedí, neboť z rocku tady toho téměř nic není), ale bez užití motivů z klasiky. A byť mě pozdější tvorba Vangelise (po Albedu) příliš neoslovila, tato dvě alba řadím ke svému zlatému pokladu. Zkuste.

» ostatní recenze alba Vangelis - Heaven And Hell
» popis a diskografie skupiny Vangelis

Metallica - Metallica

Metallica / Metallica (1991)

POsibr | 4 stars | 22.04.2020

Metallicu vnímam cez optiku ich najznámejších skladieb a viacero z nich je práve na tomto albume. Ich thrashové obdobie nemám prebádané a napočúvané, z obdobia pred vydaním tohto počinu registrujem iba pár piesní. Keďže inklinujem skôr k melodickejším formám metalu (avšak nevadí mi ani zásadná dávka agresivity, ak to pasuje), tak hudobne som si k tomuto nosiču cestu našiel.

V súvislosti s hore uvedeným, aj silu tohto albumu vnímam cez niekoľko skladieb, ktoré patria práve k tým známejším. Exemplárnym príkladom je úvodná ENTER SANDMAN. Už od úvodných tónov ťaživá atmosféra, následne jeden z ťažiskových riffov skupiny a už sa to valí. Za inštrumentalistami kvalitatívne nezaostáva ani Hetfieldov vokálny výkon, jednoducho otváracia skladba, ktorá na dvere neklope, ale rovno ich vykopne. A v SAD BUT TRUE pokračujeme v nastolenom, pekne tvrdom tempe. Masívny riff, len čo je pravda. Opäť chválim Hetfieldov patrične nasraný a obviňujúci tón. Veľmi solídna dvojica na úvod, bude takýto celý album? Nuž, nebude, vnímam tu aj slabšie miesta, ale pokračujme ďalej tými kvalitnými kúskami.

Epizodická THE UNFORGIVEN k ním určite patrí. Prepletená akustická gitara s elektrickou, potom striedanie tvrdších pasáží s jemnejším refrénom, to sú hlavné charakteristiky balady. A pochmúrny tón, od začiatku až do konca. Najmä tá akustika v Hetfieldovom podaní dodáva prvej polovici balady krásnu melanchóliu. A spievané outro po Hemmettovom svižne valivom sóle dáva skladbe parádnu bodku. Mysteriózny, až orientálny úvod má WHEREVER I MAY ROAM, avšak hneď potom prejde do ťažkotonážneho riffu a tempo sa začína nenápadne zrýchľovať. A opäť kvalitný Hetfieldov spev. Za niektoré pasáže v skladbe by sa nemuseli hanbiť ani doomove kapely. Druhá balada z albumu – NOTHING ELSE MATTERS – uzatvára moju top 5 z albumu. Toto sú podľa mňa skladby, ktoré tu trónia, ostatné vnímam v druhom (a ďalších sledoch). A netrpím ani stigmou spojenou s „obohraním“ niektorých skladieb v rádiu, vďakabohu pri žiadnom interpretovi. A klobúk dole pred Hetfieldom, všetky gitary v NEM zaobstaral naozaj veľmi slušne, od úvodnej akustickej vybrnkávačky, cez rytmiku a sólo, až po outro.

V spomínanom druhom slede vidím určite THE GOD THAT FAILED. Vyzdvihnem predovšetkým zapamätateľný sabbatovský riff a zaujímavý refrén, avšak kvalít vyššie spomínanej pätice skladba nedosahuje. Zlé počúvanie to však rozhodne nie je.

Ostatné skladby už vnímam ako v podstate ako výplň, neoslovili ma. Napríklad taká MY FRIEND OF MISERY mi príde zbytočne pridlhá, najmä čo sa týka inštrumentálnych pasáží. Záverečný eklektický mix THE STRUGGLE WITHIN (až powermetalové intro, potom metalovica s punkovým nádychom a vanhalenovské sólo) núti zbystriť pozornosť, potenciál tam je, avšak nevyužitý naplno.

Na CD, ktoré mám, je akosi potlačený zvuk Newstedovej basy, alebo je naozaj o čosi v úzadí? S výnimkou zopár pasáží ho tam nejako výnimočne neregistrujem. A aj keď do toho Ulrich búši poctivo, tento album vnímam predovšetkým v réžii Hetfielda a Hammetta. Veľmi solídny heavy metalový počin a aj napriek niektorým skladbám ponúka dostatočnú kvalitnú minutáž. Za mňa 3,5 a dnes to zaokrúhlim nahor.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica

No Name - 4

No Name / 4 (2006)

Brano | 4 stars | 22.04.2020

No Name-4 je jeden z najlepších albumov subžánru s názvom Neo-Prog.Dá sa povedať,že je to album ukážkový,referenčný,prvoligový,nesúci všetky poznávacie znaky žánru a spĺňajúci kvalitatívne atribúty,ktoré zaraďujú skupinu No Name hneď vedľa klasikov žánru ako sú Marillion,Pendragon,Clepsydra,IQ,Arena,Silhouette...

Skupina vznikla v Luxemburskom Dudelange v roku 1988 a zakladajúci členovia boli spevák Patrick Kiefer(prezývaný "Kuffi"),vynikajúci klávesák a skladateľ Alex Rukavina a bubeník Chris Sonntag.Po piatych rokoch vydali No Name debut Zodiac a v nasledujúcich rokoch dva báječné albumy The Secret Garden(1995) a The Other Side(1998).Jeden lepší ako druhý!Potom sa na dlhých osem rokov odmlčali z dôvodov rodinných a osobných,aby sa v roku 2006 vrátili vo veľkom štýle s mimoriadne kvalitným dielom s jednoduchým názvom "4",označujúcim štvrtý štúdiový album skupiny v poradí.V zostave nastala menšia zmena,na poste basgitaristu Gillesa Loesa vystriedala Iris Sontag,ktorá hrá tiež na flautu a zabezpečuje aj sprievodné vokály.Album vydal francúzsky label Musea.

Čo dodať k hudbe samotnej?Napadá ma jediné slovo a to dokonalosť!A to v celej šírke aj hĺbke významu tohto slova.Tu treba len počúvať,konkrétne včera večer som si album vypočul 2x za sebou a mal som silné pokušenie vypočuť si ho aj tretíkrát.Najradšej by som ho počúval opakovane až do rána bieleho.Skladby sú rovnocenné a tak nemá význam robiť nejakú muzikologickú analýzu,alebo rozbor skladbu po skladbe.Všetkých 6 trackov drží pozoruhodne pokope a tvoria jeden pevný železo-betónový monolit bez jedinej trhliny.Kompozície sú brilantné,melódie ohromujúce,rovnako tak inštrumentálne výkony a nasadenie muzikantov.Patrick Kiefer spieva v životnej forme.Ak by som predsa len mal vypichnúť moje subjektívne naj,naj...tak by to bola epická 17 minútovka A Recollection Of Dreams a nasledujúca úderná pecka Visions.Kto má rád Neo-Prog a tento album nepozná,tak to treba rýchlo napraviť!Nebudete sklamaní!Moje hodnotenie je 4,5* pre jeden z najlepších neo-prog albumov aké som kedy počul!

» ostatní recenze alba No Name - 4
» popis a diskografie skupiny No Name

Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius

Villagers of Ioannina City / Age of Aquarius (2019)

Konnie | 5 stars | 22.04.2020

Obal i název LP může budit dojem čehosi temného, něco na způsob ponurého ambientu, který posluchače vtáhne do chladných, nepřátelských končin hlubokého vesmíru. Ale není tomu tak, nemusíte cestovat černými dírami a objevovat neznámé galaxie. Výskyt různých kosmických těles v textech skladeb i styl hudby sice tak trochu svádí k zaškatulkování k space rocku, ale tahle muzika se drží spíš při Zemi. A to v tom nejlepším slova smyslu. A když si dáte tu práci a prohlédnete si titulní obraz, napadne vás možná, že připomíná spíše staré byzantské ikony než chladnou pseudoesoterickou imaginaci.

Už si ani nevzpomínám, co mě tenkrát zaujalo víc: nezvyklý název skupiny nebo tak trochu tajuplný obal desky. Její název ale někde v podvědomí probouzel spíše pochybnosti typu “Vodnář? To už tady přece bylo…”. Zvědavost byla ale silnější. A dnes jsem ráda, že jsem se nechala vést intuicí a hned při prvním poslechu mohla prožít velmi příjemnou hodinku tak trochu “s hlavou v oblacích”. Pomalu gradující intro mne nenápadně přeneslo do druhé, titulní skladby alba. Ve vlnách mezi stonerem a psychedelií a pak zase k folklóru nebo metalu, ale vtáhlo mě to dokonale. V Age of Aquarius už jsem neměla moc pochybnosti, jakým směrem mě hudba povede, i když chvílemi mne ještě překvapila, třeba v momentě, kdy nastoupil klarinet. Před mým “vnitřním zrakem” se najednou objevila krajina zalitá sluncem a já jakoby z letu ptáka klouzala nad vrcholky hor, kličkovala hlubokými údolími a celou svou bytostí nasávala tu energii panenské přírody. Musím přiznat, že k tomu přispěl i jasný, až průzračný vokál Alexe, čistý a bez zbytečných kudrlinek a eskapád.

Následující Part V postavená na těžkém pravidelném rytmu bicích a teskném zvuku kytar mne stáhla do trochu melancholického rozpoložení. I přes existenciálně laděný text mi ale tyto pocity dlouho nevydržely, protože nastoupila Dance of Night, pro mne nejsilnější skladba desky. Ke slovu se tu opět dostává klarinet a posléze i dudy a ta imaginární snová krajina nabývá konkrétnějších obrysů, z mlhy vystupují kontury rozsochatých olivovníků, jako svíce rovných, tmavých cypřišů a huňatých pinií na sluncem vybělených skalách. Konečně jsem v centru dění, a přestože hudba plyne poklidným tempem, chce se mi tancovat a možná si v těch okamžicích podvědomě vzpomenu i na Řeka Zorbu.

V krátké mezihře Arrival už se dudy rozezní naplno, aby nás posléze přenesly k patrně nejpopulárnějšímu kousku - Father Sun. V této skladbě už před nám “vesničané” neskrývají nic. Těžké riffy se prolínají s dudami, klarinetem a - mně méně známými - tradičními nástroji, až člověku naskakuje husí kůže. V houpavé Millenium Blues si můžeme trochu odpočinout ve společnosti ženských vokálů v pozadí a pak jedeme (nebo letíme?) zase dál ve spirituálně laděné Cosmic Soul. K závěru nás svým rockově šlapajícím tempem dovede méně náročná For the Innocent a než se stihneme vzpamatovat jsme, želbohu, u konce. Instrumentální závěr Sparkle out of Black Hole už nám jen pomůže vrátit se pomalu zpět do reality…

Témata hledání nového, krásnějšího světa a dokonalejšího života, kterými se album zabývá, nejsou nijak nečekaná a originální. I v textech se autoři sami vracejí stále k tomu, že “everthing goes in circles…”, přesto ve mně produkce těchto chlapíků budí dojem upřímnosti a pravdivosti. A líbí se mi, že tito Řekové si jsou dobře vědomi svých kořenů, ze kterých pocházejí, a tradic, které jim pomáhají se spojit s tím bytostně nejdůležitějším. Možná právě toto propůjčuje jejich tvorbě originalitu. Na někoho to může působit trochu pateticky, ale pro mne je patos v podání této řecké party více než stravitelný.

» ostatní recenze alba Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius
» popis a diskografie skupiny Villagers of Ioannina City

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

legolas | 5 stars | 21.04.2020

Patnáct let trvalo, než se v hudebním světě objevil někdo, kdo začal tvořit hudbu která navazovala na původní Yes. S deskou Drama padla i poslední bašta progresivní scény, tedy kapela Yes a svět se přerodil do nové doby. Syntezátory začali udávat směr také tomuto odvětví a na dalších deset let nastal utrum. V sedmdesátých letech tolik populární hammondy a mellotrony se přestali používat a rázem se stali přežitkem staré doby. Syntíky a s příchodem devadesátek obnovený syrový sound ubyl každého a pěkně mu nakopal prdel. Už to vypadalo, že se žádný nástupce sofistikovaného umění neukáže, ale v devadesátém pátém se objevil Roine Stolt. Zkušený hráč, zpěvák i skladatel s bohatou zkušeností vsadil do ohně první hudební želízko Back in the World of Adventures a hned z toho byla událost sezóny. Plnohodnotný tovar za rok nahradil deskou Retropolis a rázem stál na vrcholu. Všechna další alba už(jen)potvrzovala výsadní postavení kapely, která svou laťku držela celých dvacet let.

Neznám nikoho, kdo by dokázal během necelých sedmi let vydat čtyři plnohodnotná alba v dvoj diskovém formátu. A to s materiálem vyrovnaným, uceleným a invenčně bohatým. Však je to taky pořádná fuška takový příděl vypotit. Někteří slabší fandové se raději obrací k přístupnějším kusům a vybírají si z diskografie TFK méně náročné tituly(i tady se k tomu jeden přiznal).

Stardust We Are je z této čtyřky nepřístupnější a nejmelodičtější. Na prvním disku převládají hlavně instrumentální věci, druhý je zpěvnější a přijatelnější. Pulzuje uvolněně a invenční běhy nejsou tak ostré a bodavé. Pomalejší tempo se projeví na odhlučněné prázdninové atmosféře s mnoha bukolickými výjevy-The End Of Innocence, Don Of The Universe, Kingdom Of Lies. Za pozornost stojí hlavně The Merrygoround, Ghost Of The Red Cloud a zřejmě nejlepší závěrečná Stardust We Are. Já jsem nakloněn první části s napumpovaným úvodem In The Eyes Of The World, krásnou drobností A Room With A View, dál úchatnou Just This Once a hlavně za sebou nastrkanými instrumentálkami Poor Mr. Rain's Ordinary Guitar, The Man Who Walked With Kings, Circus Brimstone, Crying Clown.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Morna - Sentient Cultist

Morna / Sentient Cultist (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 20.04.2020

V tuzemské rockové scéně (tím myslím i tu slovenskou) se pramálo orientuji. Sleduji samozřejmě zavedené soubory, ale pro ucelenější náhled, jak se ukazuje, je to zcela nedostatečné. Z undergroundu vyrůstají další generace nadějných kapel a tam by měl směrovat zrak hudebního hledače. V tichosti tam vznikají spolky, na které posluchač nemusí používat dvojí metr (jak tomu až do nedávna bylo) a směle je porovnávat přímo se světovou konkurencí.

Ryze metalové spolky nevyhledávám, ale občas prohlédnu různé výroční zprávy a žebříčky renomovaných recenzentů. Pustím si ukázky a 90% muziky mě nijak blíže neosloví. Není to však až tak její nekvalitou, ale spíše mým jiným hudebním zaměřením. I v tomto ranku však nelze přeslechnout muzikantskou zralost a zápal pro věc. Ze Slovenska vyzdvihuji třeba Anthology z Nižné, kteří by z fleku mohli nahradit Nightwish a nikdo by nic nepoznal. Mezi evropskými spolky se jistě neztratí třeba i deathcore tlupa Stercore. Tyto kapely se však drží zajetých žánrových kolejí.

Dané zvyklosti a struktury řádně narušuje a různě překračuje kapela Morna z Nové Dubnice, na kterou mne upozornil kamarád Miro. Po prvním seznámení prostřednictvím několika článků a kratičkých ukázek z internetu jsem trochu zbystřil a rozhodl se seznámit s historií kapely. Devět let tvrdě pracovala a kráčela stále vpřed za svým cílem. První album A Tale Of Woe z roku 2013 jsem neslyšel, ale o dva roky později vydaný stříbrný kotouč NUISANCE již nasadil laťku hodně vysoko. Progresivní death metal prostřídaný různými melodickými pasážemi s libozvučným zpěvem Roberta Rumana musel jistě zaujmout třeba příznivce vyhlášených Opeth, ke kterým jsou tak často přirovnáváni. Mě z této desky mile překvapili jedenácti (!) minutovým epickým songem Trollkarlens Dikt a instrumentálkou End of Imbroglio jakoby načichlou Tool.

V Roce 2017 vyhráli Wacken Metal Battle a mohli si tak zahrát před několika tisíci fanoušky, s oběma posledními CD zvítězili v soutěži Radio Head Awards.

Minulý rok vhodila Morna na stůl nový disk a to ne ledajaký. Opravdu nádherný obal, který lze studovat po velmi dlouhou dobu. Ostatně prohlédněte si jej sami. A co hudba samotná ? Vtip je v tom, že je kapela stále zařazována do chlívečku death metal a já jej v písních samotných, ať poslouchám jak poslouchám, nemohu objevit :-) Jedinou spojnicí s tímto stylem je pro mne občasný Robertův chropot. Pokud si jej odmyslím, tak mi zbyde technicky vyšperkovaný prog – rock – metal s mnoha přechody a náznaky – třeba jazzu.

Morna je často přirovnávána k Opeth a popravdě, muzikanti tomu trochu pomohli – třeba obalem, který jako by ukázal vnitřek domu, který je ztvárněný na posledním albu „In cauda venenum" , částečně ztvárněním loga či podobnou konstrukcí písní (ne však obsahově !!). Vtipné je zjištění, že mnoho recenzentů krom Opeth marně hledá vhodné příměry, k čemu Mornu přirovnat. Uvádí spolky Leprous, či vlivy severského melodického death metalu. Většina (včetně mě) hledání konkrétních zdrojů přímo vzdala.

Já v jejich melodické muzice ze svého úhlu pohledu také určité prvky death i black metalu vnímám, ale spíše v takové „post“ formě, než v přímém čerpaní postupů. To je případ třeba ostřejších pasáží v Through the Pain I See Others či Silence Doesn't Exist, kde cítím pod povrchem zemitost pohanských rituálů podobných Bathory. V Biographical Trajectories of SufferingTyto prvky doplňují barevnou rockovu hudbu prog metalového zabarvení. Výtečně si užívám třeba postupně rozvíjenou náladu v prog metalové instrumentálním intru Ingress. Většina dalších písní je propojena takovými, v čase pomalu měnícími se obrazci minimalistického charakteru.

Jediné co bych nahrávce vytknul, je ten murmur, který mě osobně příliš nesedí. Abych to vysvětlil – nevadí mi extrémní formy zpěvu u thrash, či deathcore kapel, ale to pomalé hláskování jednotlivých slov chropotem, nebo blackový jekot některých jiných souborů mi prostě není příjemný. Rozumím, že v protikladu k civilnímu zpěvu tím nahrávka získává na barevnosti, ale můj šálek kávy to není. Klidně bych uvítal i speciální edici desky v instrumentální podobě.

Velkým pozitivem je pro mne špičkovej zvuk, chlapi si s ním hodně vyhráli a je slyšet, že neodbyli žádný detail. Mastering Steve Kitche s THE PINEAPPLE THIEF, kterého kapela oslovila, katapultoval nahrávku mezi světovou extra třídu.Je nebeský požitek pustit si tuto muziku do sluchátek i při větší hlasitosti a neslyšet žádné slévání nástrojů, naopak hudba jakoby rozkvetla a projeví se i skvělá dynamika nahrávky.

Závěrem : Slovenská kapela Morna je naprosté zjevení na (prog) metalové evropské scéně. Jako Jekyl a Hyde v čase mění těžkotonážní náladu hudby do vyzrálé melodické podoby s výraznými prog rockovými postupy. Dávám čtyři body a to jen proto, abych měl rezervu při hodnocení další desky…

P.S. : mnoho nezodpovězených detailů přesahující rámec této recenze lze objevit ve výborném článku na webu Hlukoskop :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morna - Sentient Cultist
» popis a diskografie skupiny Morna

Black Sabbath - Never Say Die!

Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

horyna | 4 stars | 20.04.2020

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Supertramp - Crime Of The Century

Supertramp / Crime Of The Century (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 20.04.2020

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Beatles, The - Beatles For Sale

Beatles, The / Beatles For Sale (1964)

Monthy | 3 stars | 19.04.2020

Perný den v podání Beatles trval vlastně několik let, kadence jejich singlů, alb a živých vystoupení je dodnes dechberoucí, holt peníze se musí točit a tak i Beatles jsou na prodej. A jak se na jejich čvrté album dívám já ?

Už úvodní No Reply dává tušit, že se jedná o trochu jiné brouky. Pryč je veselí a nadšení, dostavuje se kocovina a k tomu všemu se ta potvora nechá zapřít. To si pak jeden posteskne, I'm A Loser. Přidalo se na tempu, podstata je však dost podobná. Lennon v tomto období se stává jakýmsi prokletým básníkem a mně to baví. Následující Baby's In Black je tažena vynikající hlasovou souhrou dua L-M a není divu, že se zabydlela v jejích koncertním setlistu. První cover alba - Rock 'n' Roll Music - mění v rockenrollovém rytmu náladu alba, oproti originálu bylo přidáno na hlasitosti a rozhodně to není na škodu. A zase zpomalíme, I'll Follow The Sun mi hezky sedla ke raní kávě, ovšem těžko nabídne víc než náznak jak široká může tvorba kapely. Mr Moonlight osobně považuju za jeden z nejhorších počinů čtveřice, hrozný cajdák, doslova "For Sale".
Situaci zachraňuje klasický rock'n'roll - a sice Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey - Paulovi tahle poloha sedí a Georgova kytara se taky nemá za co stydět.

Není to však jen o smutnění, Eight Days A Week je melodická bomba narvaná pozitivní energií, jasná hitovka alba. Což je nevýhodou pro Words Of Love, vždycky mi přišla trochu utahaná. Ringo si v Honey Don't "odbude" svůj standart, country mu prostě sedí. Every Little Thing mi příjde jako ztělesnění nálady desky, stejně jako folková Don't Want To Spoil The Party, kde se musím přiznat, že u refrénu jsem se neubránil zpěvu, sorry bando, ale můžete si za to sami, řečeno písní - (look ) What You're Doing, vždycky jsem měl rád Ringovo bubny v tomhle songu, George Martin u piána taky neurazí. Georgův pěvecký kousek Everybody's Tryin' To Be My Baby by mi spíš seděl k Ringovi, zase cítím jistou únavu, nic ve zlém, ale k dalšímu poslechu hned jen tak nedojde...

A jsme na konci. Co říci závěrem, For Sale je z hlediska vývoje tvorby Beatles strašně důležitá, poprvé je zde krom klasických vzorů i vliv hudebních souputníků, zejména Boba Dylena. Přesto se viděno s odstupem nejedná o kus, ze kterého by si člověk sednul na zadek, spíš jde o dítě své doby, tj. první půlky 60's. Naštěstí, to nejlepší měli Beatles teprve před sebou. ***



» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Doors, The - Morrison Hotel

Doors, The / Morrison Hotel (1970)

legolas | 4 stars | 19.04.2020

Dodnes přesně nechápu, co přeletělo přes nos Jimu Morrisonovi a jeho kumpánům, když po tak elektrizujících a nápaditých počinech, jakými byli alba Waiting for the Sun a The Soft Parade, rázně přehodili vyhybku na boční kolej a vydali se zpátky proti proudu času. Svým pátým dílem Morrison Hotel dost rapidně popřeli svůj vývoj i vývoj tehdejší hudby. Tuto nahrávku lze brát jako návrat do kolébky blues. Do té nejšpinavější podoby, kdy jeho syrovost a nepoddajnost začínali krotit rockové vlivy do muziky nově zasahujících daleko mladších muzikantů.

Desku nakrojí obstojná bluesová vypalovačka Roadhouse Blues, na kterou naváže o poznání jímavější drobek z minula Waiting For The Sun. Jsem rád, že ji Doors nepoužili na třetí lp, ale vpíchli ji až sem. Má kvality a atmosféru. Vedle některých suchopárných a průměrných položek, zdem dodává životodárnou esenci. Podobně interesantní jsou ještě skladby You Make Me Real a Blues Sunday. Dále očistné experimenty Ship Of Fools, Queen Of The Highway a naléhavě hravá Indian Summer. Opakem je nudná vata dvojice Land Ho a The Spy.

Ona to není zas tak špatná deska. Je neotesaná a hrubá. Zní prapůvodně, ale vytrácí se z ní průběžně nastavený model The Doors. Chybí tu zvířecí touhou samotných muzikantů experimentovat. Pro vývoj Doors je to stopka, ale osobní kvality Jima Morrisona jako zpěváka se tady naštěstí nezastavili.

Závěrem tu mám otázku pro bedlivé posluchače. Kdo z vás si kdy všiml vykradeného motivu skladby Peace Frog, který použila Nirvana do svého hitu Smells Like Teen Spirit? Počáteční riff je do uší bijící. Hanba.

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The

McLaughlin, John - Devotion

McLaughlin, John / Devotion (1970)

stargazer | 3 stars | 18.04.2020

Alan Douglas. To je producent, který zaplatil McLaughlinovi v roce 1970 pouhých 2000 dolarů za nahrání dvou studiových alb. John byl v té době členem skupiny Tony Williams Lifetime a tento kontrakt na jeho dvě studiovky byl nevýhodný.
První album této podivné spolupráce se jmenuje Devotion, to druhé My Goals Beyond.

Na rozdíl od jiných světových jazzových kytaristů, John nahrál své první tři desky v diametrální rozlišnosti. Jeho první Extrapolation je jazzově pojaté album. John využil čistý kytarový zvuk a celé toto dílo působí jaksi lehce, až křehce. Jeho třetí studiovka se nese v akustickém duchu s prvky indické hudby.
A jeho druhá deska Devotion je hudba, která mi připomíná ranné věci od Pink Floyd. Hlavně motivy z Saucerfull.., ale toto album jsem dlouho neslyšel, je to pouze takový můj osobní dojem. Album Devotion je založeno na psychadelickém zvuku kytar, progresivních jazzrockových bicích vinikajícího Buddy Milese a hammondkách Larryho Younga, coby v té době asi největší eso na svůj nástroj v oblasti jazzu i rocku.
Album má takovou temnou, až naléhavou atmosféru, John v některých tracích vrství kytary na sebe, hraje zkresleně aby pak vystřídal vybuzenou kytaru za kvílející, nervy drásající tony.
Do tohoto kytarového mumraje se míchaj hammondky a baterie bicích na pevném basovém základě a světlo světa spatřil elektrický psychadelický úlet jménem Devotion.
I když se údajně pásky z natáčení tohoto alba poškodily a musely být rozsekány a složeny křížem krážem, album je stále narvané pekelnými riffy a kombíky různých hudebních směrů.
Z McLaughlinovy LP trojice je tato deska jasně nejlepší, je živelná, ohnivá a tajemná. Dávam tři a půl hv.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Devotion
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Focus - Hamburger Concerto

Focus / Hamburger Concerto (1974)

EasyRocker | 5 stars | 18.04.2020

Tahle elita artrockové hudby z požehnané země tulipánů byla výjimečným zjevením. Dokonale o nich pojednali mí recenzní předchůdci a k tomu věru netřeba ni písmenka navíc. Jeden z nejlepších uměleckých zářezů 70.let dodnes opěvován mocně kritiky i fanoušky.

Skromná Delitae Musicae nic nepředstírá; Akkerman tu strunami nanáší renesanční mozaiky. Thijse van Leera naopak jako by posedly síly pekelné. Kvartet rachotí v Harem Scarem jako Hannibalův spektákl. Diktují nervózní, těkavé pulsy kláves, moogů, varhan, avšak i synťáky a dechy. Horečné tempo, v dáli tleská celá anglická umělecká elita. Ovšem bez smítka hanby. Studený barokní marš La Cathedrale de Strasbourg se přelije do nepopsatelné, houpavé jazzrockové očisty. Eklektickou, až bizarní Birth nese zaostřená rocková kytara, flétny, mellotron a Colin Allen rozdovádí paličky, conga, tympány. Vše opět s renesančním oparem. 6dílná suita, která vdechla albu duši, Holanďany předvede v dokonalém rozpoložení. Dramatické emersonovské črty, magické duely rytmické sekce Ruiter/Allen, Akkermanovy kytarové nájezdy. Přímo organicky roste rozepjatý artrock, mohutně živen moderní klasikou. A v koutě nestojí ani bonusovka Early Birth, působivě pojící focusovskou výpravnost se svěží funky rytmikou.

Narozdíl od takových ELP mám dojem, že Focus své úsilí směřují vždy ve prospěch hudby. Hledí na společný cíl, ale ne egoisticky se záměrem laciné exhibice. Jejich hudební obelisky jsou servírovány s telepatickou precizností. Pro mě snad i band numero uno klasické éry na kontinentu. 5/5

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

McCartney, Paul - McCartney

McCartney, Paul / McCartney (1970)

ZeroCZ | 3 stars | 17.04.2020

Dnes je to přesně 50 let, co tato Pavlova prvotina spatřila světlo světa a tak jsem si řekl, že bych mohl i já něco hodit do placu k tématu. Prvně se musíme zasadit do kontextu doby, rozpad Beatles byl nezastavitelný a Paula, jako hnacího člena skupiny posledních několika let, to dost mrzelo, tudíž se s rodinou schoval před světem na své farmě a začal tvořit... cosi. Album je převážně složeno z nedokončených fragmentů a pokusů, jako Hot as Sun/Glasses, Oo You, The Lovely Linda nebo závěrečná Kreen-Akore, a z kousků, co mu kluci nedovolili vydat pod broučí značkou, jako Teddy Boy nebo Junk. Nejvýraznějším songem celého alba je rozhodně Maybe I'm Amazed, jeden z jeho nejznámějších sólových hitů s typickou McCartneyho melodikou a já osobně z něho cítím silně znatelnou auru Beatles a zvuk, který doprovází celé album Let it Be. Na sólovky z téhož roku z produkce Johna a George to rozhodně nemá, ti dva stvořili po všech stránkách kvality úplně jinou muziku, jenže mám takový dojem, že toto album ani nějaké větší ambice prostě nemělo. Paul si zkrátka doma zabrnkal, zabubnil, splácal to na desku a vydal, kvalita je odpovídající a mě to tudíž vůbec neuráží a čas od času, když mám chuť na něco velmi nenáročeného, ale zároveň kapánek trhléhlo, tak si to rád pustím, přeci jen, tu potřebnou atmosféru, kterou v danou chvíli hledá, to má.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - McCartney
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Beatles, The - With The Beatles

Beatles, The / With The Beatles (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

A než půjdu do práce, stihnu ještě jednu. Vzhledem k faktu, že Beatles mám opravdu naposlouchané, troufám si psát za pochodu a sekat recenze jak Baťa cvičky. Tentokráte vinyl nemám a přesedlal jsem ku Spotify.

It Won't Be Long, je s podivem jak málo někdy stačí k dobré písni, energický otvírák je esencí tehdejších Beatles, Yeah Yeah Yeah. Jak jste si možná všimli, s ploužáky ranných Brouků mám celkem problém a All I've Got To Do není výjimkou. All My Loving je jinačí kafe, v podstatě jasná singlovka a přitom schovaná v rámci alba, již zde se začíná ukazovat potenciál souladu kvality a kvantity produkce Fab four. Don't Bother Me rozhodně neotravuje, z písně tak trochu cítím jakým směrem se Georgova tvorba vydá, mírný odstup a decentní úsměv. Ovšem bez Little Child a především Till There Was You bych se obešel, druhá jmenovaná patří do mého soukromého Beatles suterénu, i když Ringova hra na bonga mně mile překvapila, holt jsem ji léta neslyšel. Please Mr Postman nezapře Motown a já soul opravdu rád, navíc se mi hodně líbí basová linka na začátku.

Roll Over Beethoven je můj neoblíbenější mladický George, cover který si nezadá s originálem. Hold Me Tight je prostě další z písní, co tak nějak propluje kolem bez výraznějších následků. Zato You've Really Got A Hold On Me ptří k mým nejoblíbenějším, ukázka hlasového mistrovství liverpoolské čtveřice a tento cover je důkazem, že žáci se svým vzorům vyrovnají, ba dokonce je předčí. Jdeme dál a byť se Ringo a spol snaží, I Wanna Be Your Man je dobrá tak pro Rolling Stones ( pozor sarkasmus ), příjde mi to tlačené na sílu. Devil In Her Heart je candrbálová záležitost a nikdy mně za srdce nechytla, stejně tak Not A Second Time. A než skončíme, shut up and take my Money, poslední píseň alba zastihla Beatles opravdu ve formě, bouřící živel, vypuštěný Kraken, jo!

Závěrem - druhé album bývá nejtěžší, ovšem Beatles na slibný debut navázali stejně povedeným počinem. Ovšem na víc než tři hvězdy to nestačí, i vzhledem k následnému LP ( viz moje letitá recenze tady, pod kterou bych se klidně podepsal i dnes ).

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beatles, The - Please Please Me

Beatles, The / Please Please Me (1963)

Monthy | 3 stars | 17.04.2020

Venku probíhá akutní virové šílenství a tak trávím hromadu času doma. Každá krize má své východisko a tak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi napsal pár řádek a rozhodl jsem se tuto bohulibou činnost oprášit. Toliko úvodem, ahoj. A proč nepokračovat v deskách mé nejoblíbenější kapely a proč ne rovnou tou první? Oprášil jsem letitý vinyl bulharské provenience a šel na věc.

Před léty bych byl snad více shovívavý, dnes již jsem k rané tvorbě mých oblíbenců kritičtější, holt srovnání s pozdější tvorbou je nemilosrdné, přesto nečekejte popravu, furt jsou to Beatles. Úvodní píseň I Saw Her Standing There patří k tomu nejlepšímu co od mladých Beatles lze slyšet, pozitivní energie zní jenom čiší a je věčná škoda, že neexistuje solidní živý záznam, musela to být pecka. Misery možná chce umřít, možná by však měla posečkat a chvilku podupávat do rytmu stejnojmenné písně.

Při vší úctě k jiné dámě (a solidnímu zpěvu Johna) je Anna pouhá výplň prostoru a času. Následující kus Chains nenadchne ani neurazí, přesto se však těším na první akordy Boys, osobně ji mám z "Ringo" songů nejraději, snad pro její živelnost. Ask me why patří mezi ty písně, které příliš nemusím a zub času se na nich podepsal víc, než by bylo zdrávo. Naštěstí následuje skvělá Please Please Me, píseň z nejtypičtějších pro toto období, harmonika, vícehlasy, zkrátka vše je jak má být, oh yeah.

Ale to už začíná druhá strana desky, Love Me Do je neuvěřitelně prosťounká, ale pokaždé mi dokáže vyloudit úsměv na tváři. P. S. I Love You je tak trochu vata, kterou zachraňuje cukrový Paulův hlas. Baby It's You dává tušit vliv americké black music, a ačkoli se jedná o další slaďák, výsledek je příznivější než u předchozí písně. Do You Want To Know A Secret sice není žáden zázrak, ovšem Georgovu hlasu skvěle sedí a dokonce jsem se přistihl při zpěvu. Taste Of Honey a There's A Place mi nikdy moc neříkaly a tak rychle od nich, protože se chci vrtět a křičet. Twist And Shout. Klasika a opět skvělé koncertní číslo.

Suma sumárum, tři skvělé a čtyři solidní flákoty plus hromada přílohy, tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Yes - 90125

Yes / 90125 (1983)

legolas | 5 stars | 17.04.2020

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

vmagistr | 3 stars | 17.04.2020

Sedm let. Sedm dlouhých let skládání, nahrávání, koncertování. Deska za deskou, turné za turné. A co z toho? Co z toho Black Sabbath vlastně měli? Peníze? Slávu? Postavení žánrové ikony, kterou prostě nelze obejít, na kterou nelze nemít názor? Nic z toho Black Sabbath nespadlo do klína, muzikanti za úspěch zaplatili psychickými problémy a drogami rozežranými organismy. Ale nebylo to málo? Měli Ozzy, Tony, Geezer a Bill ještě čeho dosáhnout? Zjevně alespoň chtěli, jinak by se v červnu 1976 nevydali znovu do studia.

Klusavý kytarový podklad a chladně fascinující mechanické riffy evokující "zpěvy" jehličkové tiskárny. Zvuk skladby Back Street Kids předběhl v Black Sabbath dobu o dobrých osm let - tak dlouho totiž bude trvat, než dostane na desce Born Again mladšího bratříčka. Záhrobní vstupní riff v You Won´t Change Me postupuje v přesném opaku proti proudu času, zbytek hořce baladické zpovědi ale působí zatraceně emotivně - tohle na mě Black Sabbath ještě nezkoušeli. Ke dvěma povedeným skladbám z úvodu přidám další dvě: pianem ozvláštněný divoký výkřik Gypsy a závěrečný rezervoár kytarových kulišáren Dirty Women. Ubylo tvrdosti, přibylo aranžérské rafinovanosti a klávesových výplní.

Bez kytarové síly, ale zato až prvoplánově naivně - tak na mě působí Wardův autorský příspěvek It´s Alright. Místy mě znechutí, místy mě odzbrojuje. Rock 'N' Roll Doctor podle mě jede jen v udržovacím režimu a na kapačkách k tomu, tohle už je ústup z pozic. Ani srdceryvná She´s Gone (není už těch emocí trošku příliš?) není mým koněm. No a to nejslabší nakonec: nemastná neslaná All Moving Parts (Stand Still) je podle mě tím nejméně povědeným, co se do té doby na deskách Black Sabbath ocitlo.

Texty na Technical Ecstasy odhalují zajímavý fakt - Black Sabbath nám začínají bilancovat. Dvakrát důvěryhodně to nepůsobí, když žádnému z muzikantů v té době nebylo ani třicet, ale možná tehdy cítili, že ani jeden z nich nezná dne ani hodiny. Back Street Kid a You Won´t change Me působí jako obhajoba rockerské identity, u druhé jmenované ještě navíc v kombinaci se vztahem k něžnému pohlaví. Nad jeho ztrátou si pateticky pobrečí Ozzy ve She´s Gone a podobně prvoplánové deklamace dodá i Ward ve svém textu k It´s Allright.

I Rock 'N' Roll Doctor působí svým v názvu vyjádřeným tématem strašně schematicky, to už je upřímnější i popis hrdinova shánění prostitutky v Dirty Women. Gypsy by svým nadějným závanem mystických čar a kouzel dobře zapadla na debut, tady mezi těmi přeslušnělými schematismy působí jako pěst na oko. No a v All Moving Parts (Stand Still) se má tepat misogynní politickou scénu USA, ale čert aby se v těch metaforách vyznal.

No, jak vám vidno (a mně slyšno), s Technical Ecstasy jsem si úplně nepotykal. Polovina skladeb slušná, polovina slabá a texty tematicky dost ploché a nezajímavé. Po šesti hlubokých zářezech přišel pořádný kopanec, extáze bez extáze. Tři hvězdičky bez jakýchkoli vyšších ambicí budou tentokrát muset stačit.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

legolas | 5 stars | 16.04.2020

Album Paradox Hotel představuje The Flower Kings na skladatelském vrcholu. Tvůrčí sepětí tu kulminuje do bodu, kterého už kapela v pozdějších letech není schopna znovu dosáhnout. Genialita jednotlivých hudebníků byla vždy na vysoké úrovni a takřka neoddiskutovatelná. Jenže něco jiného je dostát svého tvůrčího záměru a něco jiného podělit se o něj s přáteli a dát jim výrazný prostor pro diskuzi. Právě tento přesah ve způsobu zapojení co největšího počtu členů do závěrečných úprav jednotlivých skladeb, má v konečném důsledku pozitivní dopad na barvitost a neopakovatelnost kýžených aranžmá.

Typově rozměrný play list obsahuje několik temných nálad v Bavarian Skies a Selfconsuming Fire, sugestivní věci Jealousy, Mommy Leave the Light On, nebo Bodinovu ozdůbku Touch My Heaven, ale také Fröbergovo vitální Life Will Kill You a pochopitelně Stoltovi velké opusy End on a High Note, nebo Blue Planet plné barev a neobvyklých nálad. Deska je celá zasazena do zádumčivého oparu a její neagresivní podtón kooperuje s identitou těchto Švédů naprosto úžasně. Jeden bez druhého by mohl jen těžko existovat, je to podobné jako u dvojice komiků Stana Laurela a Olivera Hardyho.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Kotebel  - Cosmology

Kotebel / Cosmology (2017)

Danny | 5 stars | 15.04.2020

Dnes bych vám rád představil hudbu španělské artrockové kapely Kotebel. Ta je z hlediska tvůrčího přístupu zajímavě jiná a v mnoha ohledech jedinečná. Jak to tak u nositelů závažnějších a složitějších hudebních struktur bývá, i nedoceněná. Přitom patří k nejzajímavějším projektům současného hudebního světa. Jejich barevný a spletitý art rock je realizován rozsáhlými plochami bezmála až symfonického charakteru. Náročný materiál na albu Cosmology pracuje s mnoha výrazovými rovinami, obsahuje polytonální struktury (není zasazen do jedné tóniny, ty se v rámci témat a motivů průběžně proměňují), pracuje s repetitivními figurami a s vnitřními rytmy, kdy se liché metrické celky objevují uvnitř čtyřdobých schémat. Podle potřeby taky čerpá z různých hudebních epoch a má multižánrový charakter - kromě výchozího art rocku tu najdeme jazz rock, prvky psychedelie, artificiální hudby i minimalismu, a také názvuky tradiční španělské hudby. Všechny tyto ingredience jsou tvůrčím způsobem spojeny do svébytného hudebního jazyka a označení symfonický rock tu má až symbolický význam. Výstavba jednotlivých skladeb je navíc velmi osobitá, formálně se nepracuje s částmi, které se opakují, ale každé další téma je nové - po jeho uvedení a využití se už neobjeví. Žádná sonátová forma nebo jiný cyklický celek, kapela nabízí stále nové hudební vazby a postupy, všechno, co se objeví, je v daném okamžiku poprvé. Posluchači to ztěžuje orientaci v hudbě, současně je to pobídka k nevšednímu poslechovému dobrodružství. Každý další poslech nechává hudbu více se rozvinout a poodhalit krásu její vnitřní výstavby.

Hudba nikam nespěchá, nepodbízí se, je naopak intenzivní a kryptická, posluchače zve k fantasknímu a emocionálně silnému zážitku. Kapela dokáže být energická a výrazově rozhodná, v kontrastních pasážích zeširoka obchází stylová klišé a nepolevuje ze svého účinku. Zklidnění bývá jen zdánlivé, mnohdy je v něm naopak ještě více neodbytnosti a naléhavosti. Na tom se zásadně podílí barevné a do detailu promyšlené aranže, v nichž zvuk akustických nástrojů (kytara, flétna, klavír, různé perkuse) promyšleně souzní s rytmikou, elektrickou kytarou a mellotronem. Partitura hraje v tvůrčím procesu kapely zásadní roli. I tady je cítit vazba na celky klasické hudby, zejména ty symfonické s širokou instrumentací. Přesto tu zní výsostný rock - art rock - se všemi přísadami, o kterých byla řeč. Vzhledem k rozmanitým a často se měnícím tvůrčím postupům a vnitřním proměnám hudby během rozsáhlých skladeb, nemá cenu, abych průběh jednotlivých částí popisoval výčtem kompozičních praktik a typických vazeb. Bylo by to nepřehledné. Všechno vám prozradí hudba alba Cosmology.

Kapel, jako jsou Kotebel, je jako pověstného šafránu. Važme si jich, představují jistotu i naději. Album Cosmology je výsledkem mimořádného uměleckého úsilí neobyčejných tvůrců.

» ostatní recenze alba Kotebel - Cosmology
» popis a diskografie skupiny Kotebel

Corea, Chick - Three Quartets

Corea, Chick / Three Quartets (1981)

luk63 | 5 stars | 15.04.2020

Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.

V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.

Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!

Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.

První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!

Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Three Quartets
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Van Der Graaf Generator - World Record

Van Der Graaf Generator / World Record (1976)

legolas | 4 stars | 15.04.2020

Nevěřte nikomu, kdo vám bude o tomto albu tvrdit, že je nezáživné a uměle natahované. VDGG mají v obou úvodních periodách - v první i v druhé - trojici vrcholných útvarů. Kdo zná jejich tvorbu, dokáže si tato jména doplnit bez mojí asistence. Chybí mezi nimi nepovedený debut (v první dvouletce) a dosti experimentální plácnutí mimo s Quiet Zone na konci druhé.

World Record nese všechny charakteristické črty jejich tvorby, zejména pak sporně zaměřeného údobí číslo dva. V původní sestavě byl tento koncept dotažený, kam jen nejdál to šlo. Energie, drama a zvukové dobrodružství proložené neustálými jazzovými sekvencemi jsou slyšet v průběhu When She Comes. Nervičky drásá expresivní A Place to Survive. Abychom si taky trochu odpočinuli, vyvstane před námi překrásná píseň Masks. To (skoro) nejlepší z celých VDGG přijde s dvacetiminutovou, místy improvizační Meurglys III, The Songwriter's Guild. Tam se narvalo prostě všechno a svým obsahem se blíží skvostu A Plague of Lighthouse Keepers. Hudebně je jinde, stejně jako celá druhá periody Graafů, ale její originalita je stejně výrazná. Nakonec ještě pohlazení v podobě Wondering a je vymalováno.

Obsahově a výrazově je World Record jen o stupínek pod Godbluff a Still Life. Takže za čtyři.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Dyssidia - Costly Signals

Dyssidia / Costly Signals (2020)

alienshore | 5 stars | 12.04.2020

Kapely, čo hrajú všetko možné dohromady určite nájdete. O ich kvalite, ale ja osobne pochybujem. Dnes sa kadejaké chaotické blbosti vydávajú za progresívne a nadčasové. Mixovať extrémnu muziku a tzv. muziku, kde sa spieva čistým hlasom je tak trochu protichodná záležitosť. Pomerne zlú reklamu tomuto urobili predovšetkým americké kapely, ktoré vo verziách škriekali a do refrénov strkali čosi čo sa tvárilo melodicky, aby aj dievčiny mali na čo hopsať. Bohužiaľ, ani nové kapely ktorým šlo o umeleckejší prejav nevytvorili nič zásadné na tomto poli. Najlepšie v tejto disciplíne dopadli klasici ako Opeth, Edge Of Sanity, Ihsahn, Enslaved, Soilwork a Devin Townsend. Samozrejme história poberá ďalšie mená od Fear Factory až po Slipknot a Korn, ktoré sa pohybovali na dvoch frontoch extrému a melodiky. Otázka je, čo by som ja osobne považoval za prínosné ...

Austrálska skupina Dyssidia taktiež tvorí mix všetkého možného i nemožného. Preberá vplyvy predovšetkým z progresívnej línie, ktorú som už spomenul. Vo svojich radoch majú speváka, ktorý nemá problém zavrčať death ako aj black a následne na to prehodí výhybku na čisté registre, ktoré by sa skvele hodili do prog-metalu, power-metalu alebo aj do pop-rocku. Mitch Brackman je vskutku pozoruhodný spevák nielen rozsahom, ale aj svojim výrazom. Je totiž emotívny všade, kde sa len dá.

Taká je aj hudba Dyssidia. Je silne emotívna a zároveň mimoriadne aranžérsky prepracovaná. Najväčším ternom sú gitarista, klávesák a spevák. Tí na seba strhávajú najväčšiu pozornosť. Je to trochu nespravodlivé voči rytmickej sekcii, ktorá je podľa mňa skvelá. Celá kapela funguje ako hodinky. Mám podozrenie, že na muzike pracovali dôsledne všetci spoločne. Je to poznať na každej note, ktorá je zahraná na debutovom albume Costly Signals. Veľké sympatie má u mňa gitarista Corey Davis, ktorý nezaprie v sebe melodického čarostrelca. Zahrá s prehľadom drsné metalové riffovačky, ako aj precítené melodické sólo.

Prvý song Thrive je inšpirovaný švédskymi Opeth s pomerne výraznou symfonickou zložkou. Zmena prichádza v druhej polovici, kde kapela predvádza viac samú seba. The Gutted Stag patrí medzi najlepšie songy. Kombinuje sa v nej death-metal a melodické vokály, ktoré sa na konci zmenia v nádhernú hudbu, ktorá je zakončená geniálnym gitarovým sólom. Je to tak trochu spomienkou na Steve Lukathera a ja padám do kolien. Noví prog-metaloví imperátori sa zrodili ...

Infinitesimal začína šialenými vokálmi a bublajúcimi symfo-klávesami. Výborná ukážka technickej muziky, ktorá má hromadu skvelých nápadov. Niečo podobné by sa dalo napísať aj o Bloodrush, akurát je pocitovo úplne iná. Zaujal ma však v nej spevácky úsek, ktorý je jasnou poctou americkým vizionárom Nevermore. Arrival obsahuje viac čistých liniek a pôsobí o čosi pokojnejšie a melodickejšie. Opäť sa v nej skvele striedajú nálady.

Krátka a dojemná An Obvious Antidote upokojí rozbúrenú hladinu, ale v zálohe už čaká ďalšia tvrdá prog/death-metalová nálož Metamorphosis. Corey Davis do nej zakomponoval na oplátku skvelé melodické sólo. Zosobnením progresívneho metalu je najdlhšia kompozícia Good Grief, ktorá obsahuje aj jemnú jazzovú pasáž s trúbkou! V Hope's Remorseful Retreat si prekvapivo zahrá sólový úsek basák Neil Palmer. Klavírne akordy odštartujú záverečnú If Truth Be Told, ktorá je v prvej polovici progresívne melodická, aby sa v druhej polke prehupla do drsnejšej polohy a lá Enslaved. Skladby predstavujú širokú paletu nálad, emócií a ich odtieňov. Je to v každom smere pestrá a strhujúca jazda, ktorá uplatňuje nielen hráčske kvality, ale aj tie kompozičné.

V čom je hudba Dyssidia výnimočná je ťažko popísať, ale jednoznačne sa drasticky odlišuje speváckymi linkami a melódiami. Netrpia totiž skladateľskými suchotami. Neotravujú moje zmysly depresiami a kvákaninami, tak ako ich iní kolegovia, ktorí tým maskujú kompozičnú impotenciu. Dyssidia preberá z metalovej muziky to naj a pretvára ju na svoj vlastný obraz. Ak chcete tvoriť špičkovú muziku, potrebujete špičkového speváka. Mitch Brackman je hlasom kapely Dyssidia.

Problém u takto zameraných kapiel vidím v štýlovej rozlietanosti. Všeobecne majú poslucháči problém niekoho niekam zaradiť, pokiaľ hrá viac štýlov než jeden či dva. Navyše, nemajú podporu žiadneho vydavateľstva. Nájsť fanúšikov v tejto dobe je určite ťažké, keďže sa rozhodli hrať „difficult music for difficult people“.

Neviem aký dopad bude mať ich debut Costly Signals na hudobnú scénu. Obávam sa, že len málo ľudí si k nemu nájde cestu. Záleží však od kapely ako dlho budú bojovať a ťahať tú svoju káru ďalej. Možno budú mať šťastie a zažijú kúsok úspechu (haló, insideout kde ste??? ...). S albumom ako je tento by mali Dyssidia stáť na piedestálu svetového progresívneho metalu, ale situácia v hudobnom priemysle je pre kapely nepriaznivá. Pre mňa rozhodne debut roka a v podstate aj potvrdením toho, že so správnymi ľuďmi a ich odlišnými povahami (resp. videním) môže muzika ešte stále prinášať špičkovú kvalitu.

» ostatní recenze alba Dyssidia - Costly Signals
» popis a diskografie skupiny Dyssidia

Corea, Chick - Touchstone

Corea, Chick / Touchstone (1982)

Danny | 5 stars | 11.04.2020

Na počátku 80. let byl Chick Corea plný energie a realizoval současně několik různorodých projektů. Rok 1982 nebyl výjimkou. Vystupoval ve dvojici s rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, s inovativním americkým flétnistou Stevem Kujalou, jenž proslul osobitou tvorbou ohýbaného, klouzavého tónu při hře na příčnou flétnu, který se podobal skluzu na bezpražcové baskytaře (proto Fretless Flute), natočil vysoce ceněné album Voyage a ještě předtím s nově sestaveným kvintetem, jehož byl Kujala právě od roku 1982 členem, soustředěné post-bopové album Again and Again s vlivy latin jazzu a fusion. Zaujetí tradičními jazzovými přístupy realizoval Corea v triu, se kterým v roce 1968 nahrál svůj úspěšný titul Now He Sings, Now He Sobs – s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem. Repertoár, jehož životaschopnost si trojice ověřila na sérii úspěšných koncertů v průběhu roku 1982, zachycuje album The Trio. A stejně tak v roce 1982 vychází skvělé studiové album Touchstone. Pokud dáme stranou tvorbu v rámci skupiny Return to Forever, pak jedno z Coreových nejlepších.

Titulní trojdílná skladba nás ve svém úvodu zavádí do oblasti modálního jazzu s měkkou vokální harmonií, kterou formou playbacku nahrála zpěvačka Gayle Moran, jinak Coreova manželka. Po tomto vstupu, průvodu (Procession), se drobnými instrumentálními tahy, zpočátku částečně zklidněnými a spíš obraznými, začíná vykreslovat hlavní část (Ceremony), hudební obřad, postavený na dialogu divoké flamenkové kytary (Paco De Lucía) a klavíru (Corea), který na kytarové výzvy odpovídá formou modálních a post-bopových melodických běhů. Vzniká působivý barevný celek: zdánlivě nesourodé melodie kolem sebe vášnivě krouží a v určených momentech splynou v jednolitou figuru, to když si oba instrumentalisté předávají sóla pomocí příznačného velmi rychlého motivu, který hrají společně. Nepřesnost by byla slyšitelná a vzhledem k obtížnosti i pochopitelná. Nic takového se ale neděje, oba jsou bezchybní a přesní. Hudební světy se tu zajímavě prolínají za pomoci nenápadných podpůrných bodů. Jedním z nich je basový part skvělého Carlese Benaventa, který oba hlavní protagonisty podkresluje vlastně dalším spodním sólem, kterým nerušeně prorůstá do hlavního melodického proudu, aby se ke konci sám sóla ujal a byl také součástí obtížného "obřadního" motivu. Stejně tak perkuse nejsou nějak výrazné, téměř si jich nevšimnete a jsou přitom velmi důležité: Alex Acuña vytváří hlavní pohyb na cajón, klidně a věcně, k němu se přidávají už jen de Oliveirova chřestítka. Finální úsek, motiv odjezdu po vykonání obřadu, obstará Gayle Moran a variace na vokální harmonii z úvodu. Členitá a nápaditá skladba, která vybízí k opakovaných poslechům.


Ještě více jsou flamenkové figury de Lucíovy kytary vsunuty do jazzového soukolí v následující The Yellow Nimbus. Hudba se tu proměňuje ve flamenkový bebop na podkladě modálního jazzu. Nádherné melodie, i tady hrané v rychlém a obtížném unisonu, obsahují oba přístupy. A na dovršení souznění tu rytmický základ, kromě perkusí, kterými tu víří Don Alias (nahrával třeba kultovní Davisovo album Bitches Brew), tvoří pro flamenco tak typické tleskání. Nejkratší skladbou alba je zasněná kompozice Duende, náladotvorný jazz s téměř scénickými rysy, kterému dominuje skvělý Konitzův cooljazzový saxofon. Coreův klavír je tu v pozadí, částečně jde s melodií, současně ji lehce harmonicky podporuje, stejně jako trojice smyčcových nástrojů. Důmyslný celek ničím neplýtvá, nejsou v něm další a další variace a sóla, když se hlavní motiv vyčerpá, je konec. Vše podstatné totiž zaznělo.

Fanouškům jazz rocku určitě udělala radost skladba Compadres. Nahrála ji totiž čtveřice Corea, Di Meola, Clarke a White, tedy kompletní Return to Forever od roku 1974. A je to jízda. Corea měl nově syntezátor Oberheim OB-Xa, uvedený na trh na přelomu let 1980 a 1981 a zvuk jím v této skladbě, kromě obligátního piana Fender Rhodes, doslova protkal. Do skladby nás uvádí právě zvuk synťáku Oberheim. Excentrická samba na úvod přináší polytonální struktury, skladba v nich klouže, stejně jako příjemně průběžné melodie v nich. Al Di Meola hraje zajímavě "do skladby", nejdříve nám představí ústřední melodii, která nás kompozicí provede a pak své sólo hrne tak, aby těkavou strukturu shora uzavíral. A je melodický. Navíc má jeho zkreslená kytara krásně hladký zvuk, ne vždy tomu tak bylo. Corea pro své sólo nevyužívá Fender Rhodes, ale opět syntezátor. Skladba během sólování nenápadně opustila rytmickou sambu a do začátku Coreova sóla dokonce na krátký okamžik vyběhla i z houpavého boogie do rytmicky rovné "čtyřky". Jednoduchý, ale působivý prvek. Za chvíli už ale zase jedeme v boogie triolách a Coreův syntezátor využívá kromě výstavby tónových řad i efektovou stránku zvuku. Clarke je výborný jako vždy, kupí rychlé melodické linky a vystřeluje perkusivní tóny silovými údery o hmatník. Po návratu ústřední melodie se krátkým přechodem blýskne i White a vrací nám sambový podklad. Poslední táhlé tóny nad frázovanou rytmikou hrají klávesy a kytara společně a po více než devíti minutách skladba končí.

Estancia, to je úplně jiný koncept. I tady najdeme náladotvorné plochy a spodní latin jazz, melodické postupy jsou ale jiné. Průběh basu i harmonie neustále naznačují, kudy se melodická linka Coreova syntezátoru bude ubírat. Je to tak zřejmé, že je až logické, že to Corea nebude respektovat. Neustále odbíhá k širším melodiím, zejména k lydické škále (ta je pro latinu velmi netypická, proto tady dobře funguje) a vnáší sem modální příchuť. Tato skladba chce víc času, aby se vše důležité prokreslilo, pak funguje skvěle, zejména pokud sledujete, jak harmonie určují možný směr, který není naplněn. Vrcholem alba je závěrečná Dance Of Chance se silným a podmanivým riffem, který je vystavěn napříč všemi nástroji a nepravidelnou rytmickou projekcí. Pocitová "čtyřka" je ve skutečnosti 6/8 metrum. Členitá rytmika skladbu zatěžkává, Alex Acuña hraje skvěle a zvýrazňuje riffové kontury, když je to potřeba, ubere a zjemní. Výborný je opět Carles Benavent, jehož bezpražcová baskytara tvoří tuhý základ riffu, neustále si ale odbíhá k drobným, přitom však obtížným sólům a vyhrávkám. Oba skladbu tu a tam nechávají vymknout rytmickému zatížení a strhávají ji k odlehčeným mezihrám. Ve svém sólovém příspěvku se tu blýskne vynálezce fretless flétny Steve Kujala a na Fender Rhodes i Corea. Vrcholem skladby je ale fascinující sólo na trubku a s ním Allen Vizzutti. Připomene koncept i hru Milese Davise, už vzhledem k toporně se posouvajícímu hudebnímu základu, který pod svá sóla ve svých silných momentech na přelomu 60. a 70. let Davis využíval. Včetně vedení melodie, expresivnímu přefukování a vychylování ze struktury. Vizzutti je fantastický a jeho sólo si dáte víckrát, uvidíte.

Touchstone je mimořádné album.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Touchstone
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs

Corea, Chick / Now He Sings, Now He Sobs (1968)

luk63 | 5 stars | 11.04.2020

Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.

Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.

Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.

Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick

Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe

Barclay James Harvest / Eyes Of The Universe (1979)

horyna | 4 stars | 10.04.2020

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

jirka 7200 | 5 stars | 09.04.2020

Původně jsem chtěl psát recenzi na úplně jinou desku, ale mé poznámky k albu Intronautů Fluid Existential Inversions nabobtnaly do takových rozměrů, že mi to prostě nedalo a musel jsem je sem zavěsit. V podstatě neuvedu nic nového, neboť vše podstatné tu zveřejnil nedávno Miro, takže jen pár drobností ….

Na posledním albu Fluid….se amíci Intronaut vyřádili. Po pětileté pauze podepsali smlouvu s Metal Blade Rec. a tato změna jim velmi prospěla. U předchozí Century Media jsem měl trochu pocit, jako by label kapánek určoval směr jejich tvorby ve snaze vypěstovat z nich hvězdný soubor typu Tool. Do této mé teorie zapadl průzračný zvuk a určitě zjemnění na albu Habitual Levitations (2013) a na něj navazující „modern metal“ sound vyšlechtěný Devinem Townsendem na následujícím albu The Direction of Last Things (2015).

Na nové desce z letošního roku je znát určité přitvrzení. Zvuk se stal ostře kovový až industriálně řezavý a chladný, ideově (ne až tak hudebně) mi připomněl staré dobré pionýry kyber metalu Fear Factory. Tomu hodně napomohl surovější mix Kurta Balloua, kytaristy a zvukového inženýra HC/punkových Converge. Zůstalo určité vnitřní sepětí s tím nejlepším z Voivod a jakési aroma ze světa deathcore metalu do muziky propašoval nový bubeník Alex Rudinger (ex Whitechapel)– to je technicky neuvěřitelně vybavený bijec (i když použití toho výrazu asi ode mne není zrovna košer vzhledem k neslavným událostem okolo odejitého a o trochu volněji a pocitově hrajícího Dannyho Walkera). Alex použil více dvoukopákových kanonád, někdy mi jeho hra připadala poněkud odlidštěná, ale do konceptu muziky to zapadlo. Ubyla část pomalejších melancholických post rockových a jazzových pasáží a čistého zpěvu, (kterým proslulo hlavně album Habitual) ve prospěch dravějšího a expresivnějšího projevu, divokých rytmických eskapád – i zpěváci se opět nebáli pořádně zařvat. Poměr technicky zamotaných a melodičtějších pasáží se tím vyvážil a výsledek je pro mé slechy záživnější a barvitější. Kapela v odlehčených pasážích opět decentně využila k podbarvení zvuku klávesy – tleskám!

Soubor víceméně dodržel zažitou sonátovou formu stavby písně (CUBENSIS, TRIPOLAR, PANGLOSS). V THE CULL tento postup doplnil o tříminutovou post rockovou náladotvornou pasáž. Po shlédnutí videa k tomuto songu zaměřeném na výkon bubeníka jsem uznale pokýval hlavou.

>> odkaz

V další SPEAKING OF ORBS to kolečko prog thrash a klidnějších post rockových motivů stihl protočit několikrát a zvládl tam i vložit refrén s parametry rockového hitu.

>> odkaz

Až na hranici nebezpečí výbuchu natlakovali sci fi cyber prog thrash v písni CONTRAPASSO. Progresivnější metalické prvky lze obdivovat v CHECK YOUR MISFORTUNE .

Závěrem : ať nahlížím na repertoár Intronaut zepředu i odzadu, prohlížím obaly i klipy (ten k CUBENSIS je značně trhlej), tak si nemohu pomoci, album Fluid … považuji za nejlepší a nejvyváženější výtvor kapely Intronaut. Takto si představuju nadupanej současnej progresivní metal. Na kvalitu zvuku alba Habitual kluci nedosáhli, což je veliká škoda. Třeba se ke mně někdy dostane vinyl, kde se ho dočkám. Takže čtyři a půl a v rámci diskografie kapely zaokrouhluji nahoru :-)

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Sylvan - Home

Sylvan / Home (2015)

EasyRocker | 5 stars | 09.04.2020

Sylvan jsou pro mě v Německu jakýmsi světélkem v tunelu - je to jediná progová kapela, jejíž tvorbu znám obstojně. Naštěstí v nedávné zásilce převážně německých sdružení dorazila coby spása i tahle poslední řadovka. A obrátila mě "hore nohami"... 77 minut z jiného časoprostoru.

Not Far From the Sky otevírá desku ambientně, až relaxačně, čaruje Söhlovo piano s klávesami. Skvěle pracují i housle a cella - hostující dámy ozdobily velkou většinu skladeb. Bravurní Shaped Out of Clouds volá nolanovsko-rotheryovské duchy, Jonathan Beck spouští své sólo jako prudkou letní bouři. Rockovou prapodstatu zhmotní 11minut In Between. Na Harderově dělostřelbě roste kytarově-klávesová kostra, chladivý závan moderny i exponovaný Marco Glühmann. V klavírní With the Eyes of a Child Pan pěvec servíruje vrcholové menu a vodí si nás jak partu loutek. Zprvu klidná Black and White čerpá vitalitu z dua Barett/Nolan - stejně i z gilmourovské melancholie. V závěru se kalí ocel... Devět minut The Sound of Her World se po velebném klidu typicky po sylvanovsku zvrhne v artrockové orgie. Na kontrastu klidně plynoucí rytmiky a refrénové kytarové extáze stojí také Sleep Tight. Off Her Hands představí Glühmannovu trýzněnou, obnaženou duši. A skvostně si vede i v emocionální pecce Shine - té rockové hmoty už bylo třeba. Po trýznivé brusce Point of No Return přichází hackettovsky něžná All These Years s houslovým oparem. A pokud v někom ještě zbyla síla k obraně, po emocionálně vyšponovaném finále Home s neskutečným Beckovým sólem nezbyde, než kapitulovat na všech frontách a vyvěsit bílou. Uff.

Maják u jednoho z jejich alb trefně poznamenal, že lichá alba Sylvanovců jsou silnější. Nepobírám, nestíhám ten příliv nápadů, emocí, živočišné krásy i smutku, která se z repráků valí a infikuje širé okolí. I lyricky dokonalost - jako DSOTM řeší postmoderní problémy. Vztahy muž-žena, šílenství, války, poruchy v komunikaci. Co je to hodnocení? 10/5

» ostatní recenze alba Sylvan - Home
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Testament - Titans Of Creation

Testament / Titans Of Creation (2020)

alienshore | 5 stars | 08.04.2020

Keď mám čas, tak počúvam aj druhú a tretiu ligu, no len málokedy mi to niečo naozaj dá. Vo väčšine sa jedná o brak. To podstatné prinášajú takmer vždy kapely, ktoré prezentujú hodnotu. Hodnota je niečo, čo už je nejakým spôsobom overené a samozrejme na trhu (s hudbou) žiadané. Pre mňa to znamená celosvetový ohlas, fanúšikovská základňa ktorá sa schádza na koncertoch, predaje albumov a história kapely. Dá sa povedať, že v metale tieto kritéria bezpochyby spĺňa mimo iných aj Testament. Pokiaľ sa kapela dostane do Top 20 predajnosti albumov v americkom rebríčku, to už čosi signalizuje. Testament sa samozrejme k tomu dostali tŕnitou a poctivou cestou. Pády a vzostupy sú v hudbe bežnou záležitosťou. Ide o to, kto vydrží najdlhšie ...

Titans Of Creation je momentálne najnovšia reinkarnácia ich štýlotvorného thrash-metalu. Testament dokáže svojou nadupanou muzikou strhnúť aj davy. Kľúčom je implementovanie melódií a bombastických zmien tempa. Zaujme to rovnako podnapitého metlo-alkoholika ako aj inteligentného metalového poslucháča. Testament zaberá totiž široké spektrum. Vedia, čo skutočne funguje a zároveň už dlhoročným pilovaním vedia aj to, ako to majú robiť.

Titans Of Creation v skutočnosti neprepisuje thrash-metalovú knihu. Je skôr jeho žiarivým diamantom, tak ako aj iné ich albumy. Testament si zachovávajú všetky svoje ingrediencie, pre ktoré sa stali lídrami žánru. Mňa vždy dostal ich progresívnejší ksicht a ten je vlastne prítomný takmer všade od určitého obdobia kapely, kedy začali tvoriť tzv. sofistikovaný thrash-metal. Úvodný song Children Of The Next Level je jeden z najvýraznejších songov na albume. Je to skutočne hit, koncertný trhák a pritom ukrutne, a nekompromisne heavy. V podstate tu všade nájdete záchytné body, výrazné riffy a hromadu osobitosti.

Tradične opäť počujem majstrovský výkon bubeníka Gene Hoglana, ktorý spoločne s basákom Steve Di Giorgiom tvoria tzv. „death-rytmiku“. Momentálna zostava je naozaj top, čo muzikant to elita. Hráčska kvalita je u Testament vskutku pozoruhodná. Bez urážky, ale Slayer mi pripadali vždy o čosi primitívnejší. Skladby sú tradične náročné na hráčsku zručnosť. Majú však hlavu a pätu, jasnú koncepciu a ústrednú melódiu. Navyše Chuck Billy dokáže zo skladieb vytrieskať absolútne maximum, keďže dynamicky strieda melodiku s brutalitou. Tá hromada energie je presne tou hodnotou, ktorú headbanging fans potrebujú.

Testament nepriniesli nič nového, ale tá kvalita je obrovská a vlastne to samotné je najdôležitejšie. Nové kapely majú čo robiť, aby ich hudba mala tak monštruózny rozmer a dopad na publikum. Skladby majú perfektnú dramaturgiu. Strieda sa v nich melodickosť, koketéria s death/black-metalom a určité mystérium, ktoré zvýrazňuje brutálne emócie. Extrémne metalový Eric Peterson a jazz/hard-rockový Alex Skolnick tvoria vysoko štruktúrovaný gitarový sound Testament. Kombinácia ich odlišných štýlov a zvukov je explozívna a pritom nádherne pestrá.

Človek by si myslel, že Titans Of Creation (rozumej členovia Testament) sú natoľko silní a apokalyptickí, že nakopnú do zadku aj coronavirus. Bohužiaľ Billy a Di Giorgio to schytali. Snáď to nebude posledné albumové inferno týchto klasikov žánru. To by bola škoda. Nominácia na metalový album roka je z mojej strany už len samozrejmosť ...

» ostatní recenze alba Testament - Titans Of Creation
» popis a diskografie skupiny Testament

RPWL - World Through my Eyes

RPWL / World Through my Eyes (2005)

EasyRocker | 5 stars | 08.04.2020

Německou progovou scénu jsem, kromě letité jistoty v erbu Sylvan, znal jen zevrubně. Až nedávno přistál do fonotéky dlouho očekávaný příděl: RPWL, Subsignal, ale i další. A zůstal jsem zbaven slov,pomalu jako v případě skvostů švédských či polských...

Úvodní zpěvné duo Sleep/Start the Fire zatím zlehka zapráší gilmourovským spiritem. Silová, jímavá Everything was not Enough je jistě prvou srážkou s hudebním nebem. Velitel korábu RPWL Yogi Lang kouzlí nejen hrdlem - do kolen sráží i jeho klávesová show. Roses je testosteronová, ohromující hitovka, kde mocný Lang a jiskřící sóla Wallnera kouzlí nehynoucí úsměv. Že mají k PF stále coby kamenem dohodil, ukáže přes sedm minut melancholicky nesmírně hladivé 3 Lights. Zase 100procentně šlapající hlas i klapky. Další perlou je Sea Nature. Osm minut alchymie, dokonale vyvolávající Wrightův duch, žel už tam nahoru na nebesa... Day on my Pillow nás zavalí emocemi - slzy ždímám, ať uhýbám sebevíc. Titulka je zároveň nejdelší položkou skvělé kolekce. Melancholie se sráží s modernou, drsnými kytarami, Mullerovy přechody a koberce jsou z jiné planety. Lang tu aranžérsky exceluje - vše má jakoby soundtrackové vyznění. Wasted Land je náloží se silou TNT - přes cimru pokaždé skáču jak puberťák, nedbaje okolí ani pudu sebezáchovy. Velebná důstojnost vládne v poslední Bound to reach the End. Zlom do instrumentálního uragánu je zvláště precizně načasován.

Ústřední autorský team Lang/Wallner ušel od první fáze coverbandu PF dlouhou pouť. Servíruje hudbu, která už z hlavních inspiračních zdrojů důstojně odbočuje. Dříve šlo mezi RPWL a PF v zásadě dát rovnítko. A subjektivně - tahle jízda je o třídu hore než celí ´powatersovští´ PF. Dokonale to vystihl Mayak o tom originálu vs kopii. 5/5, nemohu a ani nechci jinak.

» ostatní recenze alba RPWL - World Through my Eyes
» popis a diskografie skupiny RPWL

Antonius Rex - Ralefun

Antonius Rex / Ralefun (1978)

Snake | 4 stars | 07.04.2020

CD “32nd Anniversary Edition”, Black Widow Records ‎– BWRCD 128-2 /2011/

Po tak trochu utajeném prologu Neque semper arcum tendit rex (údajně 1974) a debutovém albu Zora (1977) je Ralefun (1979) teprve druhým oficiálním zápisem v diskografii Antonius Rex. Podle slov kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho jde o kolekci slušných skladeb s mizernou produkcí a ještě horším zvukem, ale já bych to ani zdaleka neviděl tak černě. Původní album, ani první CD reedici z roku 1994 jsem sice neslyšel, ovšem "32nd Anniversary Reissue" od Black Widow Records hraje velmi dobře. Navíc moc pěkně vypadá a obsahuje jednu bonusovou skladbu (Proxima Luna) navíc...

Pokud bych měl označit některou nahrávku Antonius Rex za poněkud méně povedenou, nebo dokonce (sic!) odbytou, byla by to Zora. Z toho alba je cítit, že se dělalo ve spěchu a téměř z poloviny obsahuje starej matroš ještě z dob Jacula. Jen v novém aranžmá. To s Ralefun (přesmyčka slova Funeral) už je to všechno jinak. Bartoccetti k jeho přípravě přistoupil mnohem zodpovědněji a ke společným jamům pozval i několik zajímavých hostů. Na fotografii v bookletu CD je např. s Paolem Tofanim (I Califfi, Area) a v kreditech k albu jsou jako "additional composers" uvedena jména Bergamini, Serighelli a Testa. Deska se nahrávala v Německu (Osthoff Studios, München) a kromě páru Bartoccetti - Doris Norton se na ní podíleli ještě bubeník Jean Luc Jabouille a baskytarista Marco Ratti. Dalším do party byl Hugo Heredia, díky němuž se tu - pro Antonius Rex poněkud nezvykle - flétnuje jak o život.

Album je to pěkné, i když se dosavadní tvorbě Antonius Rex vzdaluje na míle daleko. Blíž, než k nějaké temnotě má ke klasickému symphonic progu a dokazuje to hned úvodní a půvabná instrumentálka Magic Sadness s "mňoukajícím" Moogem v hlavní roli. Krátkej monolog v Agonia per un amore odkazuje ke starší tvorbě Antonius Rex, ale skladba samotná pokračuje v cestě nastavené úvodním trackem. Jde o pomalou, víceméně akustickou věc, s nesmělým zpěvem v italštině a kouzelnou flétnou. Následuje jedna z nejpřekvapivějších písní na desce, hardrockovej kolovrátek Witch Dance. Chytlavej, takřka diskotékovej rytmus a Bartoccettiho špatná angličtina - "Your are my witch, you are my black witch" - jsou sice k popukání, ale k (dosavadní) tvorbě skupiny se moc nehodí a působí, jak dloubanec do žeber.

V rozhovorech, které jsem četl se Bartoccetti za Witch Dance omlouvá a s trochou nadsázky říká, že mu tenkrát muselo úplně rupnou v kouli, ale nic tak hrozného se zase nestalo. Trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila a ta flétnička je super. Naopak, za své nejlepší kusy považuje instrumentálky Magic Sadness a Incubus a já se tomu ani trochu nedivím. Obě jsou opravdu pěkné a patří k ozdobám alba. I pátá v pořadí - In Einsteinesse's Memory - je výborná. Její chytlavej rytmus mi připomíná z LP Zora pocházející pecku The Gnome a pochválil bych aj spršku flétnovejch sól. Zakuklenej hit.

Skladba Proxima Luna je bonusem, který na původním vydání chyběl. Její původ sahá (údajně) do roku 1980 a natočila ji už jen osvědčená dvojice Bartoccetti - Norton. Je zahalená rouškou tajemna a prošpikovaná všelijakými, neklid vyvolávajícími efekty. Kytaru bychom tady hledali marně, prim hrají různé klávesy a vpřed to ženou naprogramované bicí. Mám dojem, že v tomhle případě je pod tím podepsaná především Doris Norton, která se ukazuje nejenom jako zdatná instrumentalistka, ale i schopná skladatelka. Pecka je to výborná a výroční reedici skutečně obohacuje.

Závěrečnou, ehm, skladbou je dvanáct minut dlouhá Enchanted Wood. Ona je to spíš psychedelická improvizace se zvuky lesa, zhulenými monology, bludnou flétnou a nahodilými údery bicích. K Antonius Rex mi to nepasuje a po několika málo minutách toho mám dost. Stačilo.

Původní album vyšlo u Radio Records, což byla dceřiná společnost koncernu RCA. Díky jejich distribuční síti se stalo nejprodávanějším titulem Antonius Rex, což Bartoccetti komentuje s jistou dávkou nelibosti. Podle jeho slov je totiž "až příliš normální"...

První CD reedici vydal Vinyl Magic v roce 1994 a při troše snahy by byla pořád ještě k sehnání. Případnému zájemci bych však raději doporučil vydání od Black Widow Records, z roku 2011. Jejich rozkládací - triple gatefold - digipak s šestnáctistránkovým bookletem je luxusní a stal by se ozdobou každé rockové sbírky.

Album Zora jsem ohodnotil trojkou a Ralefun je jednoznačně lepší. Jedna skladba je sice zbytečná (Enchanted Wood), jedna trochu pošahaná (Witch Dance), ale zbytek už je velmi dobrej. Slabší čtyřka.



» ostatní recenze alba Antonius Rex - Ralefun
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Phenomena - Dream Runner

Phenomena / Dream Runner (1987)

horyna | 5 stars | 07.04.2020

Tak a je to tady. Sběratelská nenasytnost, říkejme tomu raději vášeň, je obrovská a nekonečná. Pouhých pár dnů po vstřebání debutového alba projektu Phenomena, jsem jako pubertální blázínek co nejrychleji ze zahraničí objednával i desku druhou. Hned z kraje recenze musím podotknout, že jsem z ní totálně "odvařenej" a při psaní této recenze mi hraje za poslední týden snad po sedmé a aktuálně i mega mega nahlas. Zkrátka kravál jak se na rockera patří.

Přesně tohle je totiž ten nejčistší extrakt nadpozemského natuněného melody hard-rocku let osmdesátých. Jestliže jsem u jedničky skoupě jednu hvězdu sundal, tady nepřemýšlím ani sekundu a pálím do plna. Deska Dream Runner je zkrátka ještě nabušenější, vyzrálejší, melodicky vytříbenější a rovněž méně popová než pokus první. Ten mírný přestup od popu k pompě, ale i ke krapet nabroušenějším kytarám kvituji všemi deseti, jelikož přesně na takový stylový druh hudby mám nastaveny sluchovody. Druhým nesporným plusem hovořícím jasně ve prospěch této nahrávky je obrovská variabilita zde účinkujících pěveckých es. No řekněte sami, kde se vám na jedné desce sejde tak gurmánská vokální extratřída, jakou představují pánové Glenn Hughes, Ray Gillan, John Wetton a pro mne neznámý, avšak o to pozitivněji překvapující super zpěvák Max Bacon. Já na něj narazil až tady a právě se díky Wikipedii dovídám, že jde o zkušeného borce účinkujícího například v Hackettovsko-Howeovském projektu GTR, nebo na osmdesátkových nahrávkách Mikea Oldfielda, takže...žádné ořezávátko.

Hlavním maestro je znovu kytarista Mel Galley, kterému občas helpne jakýsi Kyoji Yamamoto. Basu tvrdí Neil Murray a za biicími sedí světoběžník známý především z kapely Asia, Michel Sturgis.
Pěvecký titán Hughes svým sametově procítěným espritem vtiskne neopakovatelné kouzlo trojici písní Surrender (rock křížený z brutální pompou), Hearts On Fire (nejlepší Glennův kus tady) a Double 6, 55, 44 ... -klasická to koncertní halekačka útočící na první signální. Ray Gillan známý především z bluesových Badlands a chvíli zaskakující u Iommiho Black Sabbath svým strhujícím vokálním feelingem obohatí největší pecku desky, úvodní monster hit Stop (tady si dovolím trochu přitažené přirovnání, ale ani Plant by to nevyzpíval tak dobře), dále sedmou, na poměry Phenomena až úsečně ostrou No Retreat - No Surrender, poté následující emoční granát Move - You Lose a ještě poněkud stereotypní Emotion Mama.
John Wetton se představí pouze jednou, o to však brilantněji. Třetí písni Did It All For Love vtiskne Asiovské opratě a s dámským protějškem v bridge a mohutném snovém refrénu vystaví další z nádherných hudebních obrazců té doby.
A překvapující žolík Max Bacon si dává písně Jukebox a závěrečnou oduševnělou perlu It Must Be Love, mající v sobě ono pro mnohé nepochopitelné kouzlo let "sirupových". Tady Max podává odzbrojující výkon na hranici geniality, a vedle něhož je rázem i Glennovi s Rayem stydno :-)

Á propos Ray Gillan – tohoto kvalitního pěvce řazeného mezi stovku nejlepších shouterů z kovové odnože je obrovská škoda. Velice předčasně jej zkolila zákeřná nemoc AIDS. Čest jeho památce. Schopnosti tohoto svéhlavého vokálního akrobata si můžeme naštěstí připomenout i například díky druhé desce Dream Runner projektu Phenomena.


» ostatní recenze alba Phenomena - Dream Runner
» popis a diskografie skupiny Phenomena

After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak

After Crying / Megalázottak és Megszomorítottak (1992)

northman | 5 stars | 06.04.2020

Hudba, která vznikala v sousedních státech mě nikdy moc nezajímala, ani nezaujala. Na počátku sedmdesátých let frčela maďarská scéna, skupiny Omega, Locomotiv GT byly u zdejších posluchačů na vrcholu. Stejně tomu bylo u mě i po revoluci, hlavní zájem byla angloamerická scéna a Francie. Skupinu After Crying mi doporučil jeden prodavač, když viděl můj zájem o King Crimson, koupil jsem si tehdy jejich první dvě desky, a po jejich přehrání jsem byl nadšen. První deska je zpívaná anglicky a druhá v maďarsky, daleko více mě zaujala ta druhá. Na počátku sedmdesátých let mi maďarština vadila, ale nyní to je jinak, maďarština do hudby After Crying prostě sedí.

Desku s nádherným názvem , o kterém nevím co znamená nahrála skupina bez elektrické kytary a mimo kláves i prostřednictvím akustických nástrojů. Obdivuji citlivé použití žesťových nástrojů a hoboje. Deska je postavená na dvou dlouhých suitách dvacet dva minutové A Gadarai Megszállott a jedenáctiminutové titulní skladbě. Úvodní skladba začíná táhlými klávesovými tóny, do kterých se postupně přidává flétna, viola, cello a na závěr lidský hlas. Tóny smyčcových nástrojů vytvářejí dojem prostoru nekonečné maďarské stepi. Ve skladbě Nokturn zpívá Judit Andrejszki. Při poslechu titulní skladby mám stejné pocity, jako při poslechu skladby Islands od King Crimson. Ono vůbec celá deska navazuje tam , kde King Crimson po vydání alba Islands skončili. Tahle deska je pro mě nádherná.

Tahle deska si zaslouží minimálně pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba After Crying - Megalázottak és Megszomorítottak
» popis a diskografie skupiny After Crying

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

horyna | 5 stars | 06.04.2020

Víc jak třicet let po prvním soustavném poslechu klasických písní milovaných Beatles jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych si dosestavil a ucelil jejich sbírku cd. Mluvím samozřejmě o prvním tralala období brouků, do kterého zahrnuji desky od Please Please me po Rubber Soul. Tudíž první šestici. Tu druhou šestku (jak je to pěkně pade na pade) mezi kterou žlutou ponorku rozhodně nepočítám, naopak Magical Mystery Tour zásadně ano vlastním, poslouchám a totálně zbožňuji už celé věky:-) Tam je názor a postoj zhola neměnný. Ale první (nekouřící) etapa mě krom osvědčených hitů nikdy až tolik nebrala a tudíž jsem necítil výraznou potřebu ostatní skladby/kompletní alba poslouchat. Názor jsem začal postupně měnit díky několika na sebe navazujícím faktorům. Prsty v tom měl jak znovu zhlédnutý dokument o kapele, tak nějaké to počteníčko i výrazný pokles cen jejich katalogu. Nechci se plést, ale snad pokaždé kdy jsem se tím směrem koukl, stáli jednotlivé kusy okolo hranice pěti stovek, což při dnešních cenách ostatních cd je celkem dost (jasně Beatles), ale to už nějakou dobu naštěstí neplatí.

Jako první úlovek jsem zvolil vůbec nevím proč (snad ze sympatií k příslušnému filmu) desku třetí A Hard Day's Night. Krom dobře známých a léty naposlouchaných hitovek z červeného 2cd výběru obsahující skladbu titulní, dále And I Love Her a Can't Buy Me Love jsem žádný wow efekt absolutně nečekal. Ovšem mega příjemné překvapení které se dostavilo hned při prvním poslechu cd se dá jen těžko popsat. Urodil se totální výbuch euforie a obrovského nadšení. Nebojím se říci, že snad všechny skladby z této desky jsem už kdysi dávno slyšel a po chvíli přemýšlení přišel i na to, kdy a jak to bylo. Okolo dvacítky jsem celkem dlouho randil s jednou holčinou, která doma měla zrovna žhavou novou broučí výběrovku Live at the BBC, kterou jsme v tom okolním málu jejich ostatních cd točili pořád dokola, snad ke všem možným i příjemným činnostem. A tak jsem zřejmě už tehdy do sebe vstřebal valnou část této desky, což se mi dnes náramně hodí. A tak k výše zmíněným velmi dobře známým hitům musím jako další naprosté pecky přidat i skladby I Should Have Known Better – klasickou to Beatles-árnu s foukačkou, velice emotivní, zastřenou If I Fell, strhující záležitost s dokonalými sbory Tell Me Why, důraznou Lennonovku Any Time At All, countrym říznutou dupárnu I'll Cry Instead, dále jeden z naprostých vrcholu této sbírky, oduševnělou a procítěnou pecku Things We Said Today, a z konce ještě milovanou překrásnou perlu I'll Be Back.

Jsem tuze zvědav na ostatní pětici desek, zdali i tam budu některé písně lehce identifikovat, nebo to bude honěná na slepou bábu. A Hard Days Night je pro mne momentálním vrcholem jejich prvního tvůrčího období, kterému veleli především Joh a Paul.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

Sajgon3 | 5 stars | 04.04.2020

Takže priatelia, ako vidím , hodnotenie novinky mojich aktuálne najväčších obľúbencov - opäť ostalo na mne, takže budem zase prvorecenzent. Na úvod POZITÍVUM č. 1 - po dvoch síce výborných, ale silne floydovských albumoch - je tu čiastočný odklon a trochu aj návrat ku koreňom - to jest sile prvých dvoch , doposiaľ nedostižným počinom. A to hneď na úvod - skladba REFLECTIVE - začína síce troška vlažne a nevýrazne ale len do stopáže 3:00, od 3:01 to chlapci rozbalia a to čo môžeme počuť až do konca skladby je presne to čo na ANUBIS zbožňujem - dunivé, spletité a valivé cesty jednotlivých nástrojov, ktoré sa preplietajú - predstavujú najväčšiu prednosť austrálskych čarodejov. Nasleduje trojica skladieb , ktorá je jemne floydovská, pokladám ich ale za troška slabšie miesta albumu - ale - tu je ďaľšia sila kapely - tam kde by som osobne očakával trocha viac akejsi " naliehavosti " a hudba Vás trocha učičikáva - prichádza pán VOKALISTA - Mr. R.J. Moulding ! jeho vokálna vypätosť dáva aj nevýrazným pasážam pridanú hodnotu. Skladby 5 a 6 , resp. HOMELESS a THE TABLES HAVE TURNED už výrazne pridávajú na tempe a dynamike , oživenie je citeľné a zároveň je to príprava na druhý KLINEC albumu - klasickú vypalovačku SIRENS - to je proste absolútna pecka - opakujem sa - nazývam to " efekt tsunami vlny " valivá masa hudby podporovaná neskutočne emočne vypätým vokálom Roberta drtí dušu hudobného poslucháča na padrť ! Uvoľnenie čisto floydovské - IN SHADOWS a zároveň veľmi zaujímavá GONE so sláčikovými vsuvkami - opäť niečo nové v hudobnom smerovaní. Počuté zatiaľ 6krát a som spokojný - áno mohlo to byť lepšie, ale je to VÝBORNÉ a to je fajn. Opäť len ďakujem kamaráti austrálsky. Za 5

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Psychotic Waltz - The God-Shaped Void

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void (2020)

Borec | 5 stars | 04.04.2020

Moje první vážné seznámení s touto kapelou. Písně jsou skvěle poskládané a neuvěřitelně vyrovnané. Přičítám k dobru použití mé oblíbené flétny. Těším se na předchozí alba kapely, protože tohle zní famózně. Doufám, že tímhle dílkem nedosáhla kapela svého maxima.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Hawkwind - Doremi Fasol Latido

Hawkwind / Doremi Fasol Latido (1972)

EasyRocker | 4 stars | 04.04.2020

Poté, co řady anglických psycho-boys Hawkwind posílil Ian Fraser Kilmister, vrhli se na své třetí album. Křivka úspěchu stoupala strmě vzhůru. Gigantický vesmírný šamanský rituál, v jehož zvrhlém jménu bylo vše dovoleno, se nemohl zastavit a Brockova parta šanci nepromarnila.

Toxickou přehlídku v režii cvokhauzu odpálí 11-minutové šamanské bušení Brainstorm, "brockovská" odpověď velvetovskému minimalismu. Space Is Deep, to je právě šéfova akustika, Turnerova subtilní flétna, vše zmutováno generátory a synthi-pazvuky Dim Mika a Dela Lettmara. Po předělu One Change vybalí halasnou riffostřelbu Lord of Light, dobarvenou ovšem zvukovými orgiemi. Po akustickém okénku Down Through the Night sem vpadne jako tlupa spratků do pajzlu čtvrté cenové Time We Left This World Today. Sborové halekání, špína a pot, vše osekáno na samu dřeň a jako lávová struska vyvrženo do prostoru. Finále obstará Lemmyho výborná akustická The Watcher, kde si i zapěl. V remasteru obnažil Hawkwind syrovou riffovou podobu. Urban Guerilla a Brainbox Pollution, ale zejména Ejection už zlehka naznačují, kam se jednou Lemmy vydá s Motorovou hlavou.

"Lemmy" Kilmister vedle unikátní prací s basou přispíval stále více i autorsky, jeho angažmá se ukázalo jako zásadní. The Watcher pak ozdobila i On Parole, studiovou prvotinu Motörhead. Doremi... je hudebně, mnohem více však lyricky i vizuální podobou show, klasikou toxické "vesmírné" rockové éry. 4/5

» ostatní recenze alba Hawkwind - Doremi Fasol Latido
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Dunaj - Rosol

Dunaj / Rosol (1991)

Danny | 5 stars | 03.04.2020

Po spolupráci s Ivou Bittovou hledal Dunaj novou uměleckou identitu. Bylo to nezbytné, výrazový model, který do kapely Bittová přinesla a určila jím podstatným způsobem podobu předchozího alba, by v souvislosti s protikladnou interpretační osobností Kolšovského nemohl fungovat. Jeho projev byl usazen do temnějších odstínů, byl zasmušilý a podle potřeby i přehnaně strojený. Občasná změna grimasy nepřinášela bujarost nebo snad náznak úsměvu, ale spíš podivínský úšklebek. I tématicky zdánlivě obyčejné věci zněly v jeho podání úzkostně a neklidně. Kolšovský byl mimořádný frontman, měl výrazný a nenapodobitelný projev, přecházel od tlumených poloh k těm teatrálně afektovaným, kdy pro dovršení expresivity křičel a falzetově vřískal. Hudba Dunaje začala být vytvářena tak, aby se vokální projev stal její účelovou součástí, vycházel z ní a dotvářel její účinky. Hudební tvář kapely procházela neustálým vývojem a do budoucna se s každým novým albem objevovala v nové, expresivně výraznější a celkově členitější podobě. Ta dokázala nabídnout expanzivnější polohy, současně se ale také trochu vzdalovala posluchačům. Album Rosol působí v rámci tohoto vývoje jako podmanivý introvert, předkládá jen to nezbytné, neplýtvá prostředky a zaměřuje se na stylotvorné detaily.

Základem všech kompozic je proměnlivá a zavedená schémata bořící rytmika. Bicí - na rozdíl od těch ortodoxně rockových, které neúprosně zdůrazňují sudé doby - pracují s nepravidelným metrem a často jsou postaveny na rytmickém riffu. Pavel Fajt je mistrem těchto praktik. Popsaný způsob nabízí hned Ouvertura, kde bicí znějí díky rozložení akcentů spíš perkusivně a podporují valivý basový part, postavený na tíživém frygickém postupu. Hlas je nekonkrétní a dotváří potemnělou atmosféru. Skvělý úvod. Kapela hned vzápětí nabídne fascinující propojení trojdobých a čtyřdobých figur, které znějí současně. Vzniká těkavá a potemnělá hudební hmota, jejíž nervozita je dána tím, jak o sebe různě dlouhé riffy narážejí v nepravidelných soubězích. Václavkova baskytara hraje ve 3/4 taktu riff postavený na tónech h - c - fis, ten podporuje Ostřanského doprovodná kytara (dá-li se toto označení v této souvislosti použít); druhá kytara hraje akordické přiznávky na šest dob v 6/4 metru. Pod touto konstrukcí hrají bicí "na čtyři" a právě jejich 4/4 jsou vůči kytarám nositelem neklidu. Je to úžasná věc, kterou umocňuje imaginativní nonsensový text, jehož autorem je skvělý malíř a výtvarník Vladimír Kokolia. A není to naposled, jeho texty najdeme u šesti písní vinylového alba. Slyšíme typický Dunaj v tomto období, polymetrický koncept, který široko daleko nemá obdoby. Zajímavý rébus si můžete vyřešit na úvod další písně Blecha: na kolika dobách se basová figura odehrává? Jakoby neměla začátek a konec, tep je tady špatně hmatatelný. Když se přidají bicí, opět v zataženém perkusivním riffu (žádné doby nezdůrazňují), už se dá metrické rozpětí figury spočítat - je na šest dob a působí velmi roztěkaně. S bicími, s jejich impulzivně nepravidelnými údery, a kytarovými nárazy zní celek mysticky, neproniknutelně krásně, zejména, když se v lehkých náznacích s klávesovými tahy objevuje klavír. Hudební masa neustále a velmi nenápadně narůstá. A žádné vydechnutí, jedeme dál: další polymetrické pletivo kapela upletla ve skladbě Na jih. I tuto věc, stejně jako tu předchozí, otextoval Kokolia a jeho významově výbojné texty s hudbou krásně souzní. V Na jih najdeme pětidobou kytarovou frázi, to je ta, co skladbu uvádí, k ní je nalepena basová linka taky na 5/4, ale v jiné rytmické projekci. A na dovršení členitosti hrají bicí čistě "na čtyři", ale výrazný virbl, který je pevnou součástí rytmické projekce, je pětidobý. Motiv klece je tady velmi příhodný. Vrcholem první strany vinylového alba je majestátně posmutnělá kompozice Tichounce. Jedna z nejlepších věcí, kterou Dunaj kdy udělal. A v ní další rytmická lahůdka: kytara hraje "na šest" a její riff se vrývá pod kůži, je mrazivý a nádherný a pod ním rytmika ve zvláštním pulsu - basa a bicí tady stále střídají šestidobé a třídobé fráze. Expresivita je tady úplně naruby, čím více by měl Kolšovský ztišovat, nabádá nás totiž k tichému spánku, tím více na nás křičí. Na konci už hystericky huláká: "Ať můžeš tichounce spát!" Tento text napsal Vladimír Václavek. Nádhera.

Výrazovou evoluci představuje úvod druhé strany: Bobřík strachu. V riffu kytary jakoby zněl zvon, ohlašuje neodvratné - slunce už zapadá v oblacích prachu, ještě mám plnit bobříka strachu. V mezihrách hrají bicí valivý riff, sloky podporují zatěžkaným rytmem, ve kterých je perkusivní víření a zdůrazňovaná třetí doba, takže celek působí zatěžkaně a téměř nehybně. Vše se postupně zesiluje a zvýrazňuje a i díky textu (opět Kokolia) víte, že se to prostě stane. Zajímavou změnu přinášejí Holé hlavy, píseň v bezmála pochodovém rytmu s posouvanou melodickou linkou syntezátoru a kytarou, která si uprostřed dvoudobého pochodu hraje tak nějak v klidu na tři doby a lehce rozbíjí to pevné a neměnné rozpoložení. A na konci už není kam, Kolšovský hlásí jasně: zeď! Už se opravdu stmívá, hudba ještě trochu potemní a Vladimír Kokolia nám servíruje další ze svých básnických textů: Kejvá se stín šedivej a říká, teď se dívej, já jsem ti lízal paty, chodil jsem kam jsi šel ty... Dvouakordový riff v kytaře je neustále zpožděný, je usazen záměrně za rytmem a spolu s nepravidelnou basovou figurou (jakoby její motiv byl nahodilý, bez řádu, ale není, jen je oproti rytmu o jednu dobu zkrácen) zvyšuje napětí. Instrumentálně exponovanou skladbu přinášejí Živly a pocit nestálosti tady vytváří střídaní osmidobých a sedmidobých frází. Ani si toho nevšimnete, jen máte co chvíli pocit, že si rytmus podivně poskočí. Téma je mrazivé: stihomam. Závěrečná Cassiniho dělení s Václavkovou akustickou kytarou patří mezi nejoblíbenější písně kapely. Psychovalčík otextoval umělecký všeuměl Karel David, jinak autor řady textů pro Ivu Bittovou a téměř všech textů na předchozím album Iva Bittová & Dunaj. Vladimír Václavek tady mimoděk představil hudební koncept, který pak naplno využil ve své sólové tvorbě (zejména na albu Jsem hlína Jsem strom Jsem stroj) a následně na fantastickém album Bílé inferno, které vytvořil společně s Ivou Bittovou.

Mám Rosol ve verzi vinylového alba i jako CD. Vzhledem k jinému pořadí skladeb a celkově jinému obsahu je mi bližší vinyloví verze, kde mi návaznost písní dává větší smysl. Pro mě album bez slabého místa.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)

Intronaut / Habitual Levitations (Instilling Words With Tones) (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 03.04.2020

Kolega Miro se zmínil ve své recenzi o výborné letošní novince Fluid Existential Inversions, já připomenu další milník v jejich kariéře, desku z roku 2013, která byla vydána pod názvem Habitual Levitations.I zde je z čeho vybírat. Tu zaslechneme podobné frázování a riffy, jaké známe z Voivod, někde melancholickou náladu Anathemy, onde ze zjeví hypnotické figury Tool nasáklé temným hardcore zvukem kytar, dnes moderně nazývaným výrazem sludge. Do skladeb jsou rovněž implementovány post rockové zbarvené zvonivé kytary. Tento podivný mix umocňuje velmi komplikovaný projev bubeníka, který v určitých okamžicích dodává nahrávkám spolu s s baskytaristou určitý jazzový feeling.

Většinou kapel výše vyjmenovaných žánrů jsem (až na vyjímky) přesycen, z části proto, že jen variují neustále dokola předem dané postupy, dílem kvůli poničenému zvuku masteringem. Intronaut jsou právě jednou z vyjímek, jejich výsledný hudební koktejl je chutný a poživatelný a krom toho mají na tomto albu NAPROSTO luxusní zvuk a na takové kapely je třeba upozornit.

Album Habitual Levitations se od těch předešlých liší v několika bodech. Ubylo ostřejších a rychlejších pasáží, kde zpěváci používali v protikladu řev v kombinaci s čistým zpěvem, což písním trochu ubralo na větší pestrosti. Nyní je velmi obtížné rozlišit, kdo vlastně pěje, neboť u tohoto souboru je zpěv jen jedním z dalších hudebních nástrojů a není na něj směrována taková pozornost, jako u jiných spolků.
Spíše mám pocit, že Intronauty při skládání ovlivnilo turné s Tool, všech osm písní je ve středním tempu, s mnoha hypnotickými pasážemi, řezajícími kytarovými záseky a snivým dvojzpěvem v pozadí. Po několika posleších je patrné, že kapela používá při psaní songů přibližně stejné stavební prvky. Hlavní motiv v úvodu, v jedné třetině se nálada skladby prudce změní a v závěrečné části je variován úvodní motiv. V prvních čtyřech velmi silných skladbách ten postup dává smysl , ve zbylých mi ty poslední pasáže přijdou lehce nadbytečné a v závěrečné skladbě ten industriální ruch i trochu nepatřičný.

Závěrem : kdo má rád progresivní metalové spolky typu Voivod či Tool šmrcnuté špetkou sludge a post rockovými postupy s náročným rytmickým pletivem, ten bude s tímto albem jistě spokojen. Pro posluchače, který by chtěl proniknout do světa Intronautů je deska Habitual Levitations ideální volbou, neboť je nejpřístupnějším počinem kapely. Davám tři a půl bodu, za naprosto fantastickej zvuk zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Gryphon - Red Queen to Gryphon Three

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three (1974)

EasyRocker | 5 stars | 03.04.2020

K vynikajícímu bandu zlatého věku artrocku se rozepsali už mí recenzní předchůdci. Detailně, precizně, na jejich slova lze jen otisknout pečeť. Skvostná obálka z dílny Dana Pearce zobrazuje i hlavní myšlenku: totiž aktů hry králů - šachu.

A tak Red Queen působí. Košatě, náladově, avšak i epicky a majestátně. Prvý tah uvede do končin, kam se vypravili už Rick Wakeman, Focus, Renaissance; u nás třeba družina Vargova. Ve druhém dílu přeladíme na vlnu hravé, skočné akusticky-dechovou renesance s jazzovým odstínem. Jak třetí Nářek napovídá, vlády se tu ujímá potemnělá bizarnost. Hypnotické bušení dovede do konce parádní atmosférická malba... Do epochy Šesti Jindřichových žen či mr. Shakespeara vrací magicky závěrečný Šach mat. Na deseti minutách je vše - něžné trylky klavíru, rytmické marše, dvojité krumhorny i eklektické programování zvuků i pazvuků. Dokonalé finálové vzepětí.

Těchto 40 minut pečlivě namíchané alchymie se jinde než za Kanálem zrodit nemohlo. Bezchybné provázání celé pětky: Oberlého mocné tympány a perkuse, Taylorovy mocně zvonící struny, Harveyho majestátní klapky. S trombonistou Gullandem navíc mistrně ovládají i krumhorny Za unikátní produkt rád zaokrouhlím na 5/5.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984

Mahavishnu Orchestra / Live At Montreux 1974 / 1984 (2007)

stargazer | 4 stars | 03.04.2020

V sedmdesátém čtvrtém přijeli MO na prestižní jazz festival Montreux s velmi složitým projektem Apocalypse a o deset let později se vrací opět s grandiozní, novátorskou hudbou zpět na místo činu.

MO přijeli do Montreux Casino 18.6.1984 na svoji dobu s naprosto unikátní hudební výpravou. John McLaughlin obklopen výrazně mladšími spoluhráči předvádí na svůj kytarový speciál pro mě do té doby neslýchané kreace. John hraje na kytaru, ale zní to jako by hrál na klávesy. V určitých momentech se musím plně soustředit, co je vlastně digi kytara anebo syntezátory. Celé tohle tohle je podporováno špičkovým hráčem zkrz bicí Danny Gottliebem, který nahradil odevšího Billy Cobhama. A taky nesmím opomenout basáka, J. Hellborga / v půlce koncertu si zahraje solo / a Billa Evanse, který to tu válí na dechy, místy říznuté taky nějakou tou elektronikou. Závěrem koncertu jamují klávesák Michaell Forman a J. McL. v písni Mitch Match, z pera mistra Formana.

MO hrají věci převážně z jejich studiového alba Mahavishnu/1984/, ale přidali věci navíc z další připravované desky Adventures To Radioland. Recenzi píšu k audio cd, které mám v kolekci Montreux Conserts.
Na tomto jazz koncertě je zachycena nálada, technika, zvuk a vychytávky osmdesátých let. John promítnul ty nejmodernější technologie a prvky do své hry. Jak geniální, mnohostrané a novátorské.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

IZZ - The Darkened Room

IZZ / The Darkened Room (2009)

horyna | 5 stars | 03.04.2020

Deska The Darkened Room od amerických IZZ, kteří jsou pro mne aktuálně současnou rockově progresivní kapelou NUMBER ONE (dokonce se jim podařilo z trůnu sesadit dlouhodobě uvelebené Echolyn a to už je co říci), mi dala ze všech jejich alb (krom horkého favorita do objednávky čekající loňské novinky Don´t Panic), asi nejvíce zabrat. Pochopení extrémně komplexní muziky si žádá nemalé časové oběti a tak v tuto chvíli kdy svou krátkou recenzi formou díků a zviditelnění kapely píši, mi hraje za poslední cca. měsíc alespoň po dvanácté. Téměř po celou seznamovací dobu jsem na ni nahlížel jako na nejslabší článek z alb mezi lety 2002-2015. Tato nesmírně silná prog-rocková sbírka alb neskutečně originální kapely IZZ, má pro mnohé jasný vrchol v desce I Move. Dlouho jsem to vnímal stejně, ale v posledních měsících se pořadí změnilo a roli favoritů převzali alba Everlasting Instant a hlavně My River Flows. S trochou nadhledu by se dalo konstatovat, že recenzovaná The Darkened Room je ukotvena někde uprostřed mezi těmito dvěmi progresivními milníky současnosti. Z prvně jmenované si bere část atmosférické palety barev, se kterou pracuje velmi sofistikovaně a jejíž odstíny jsou pro diváka vyznávající podobný hudební model doslova spásnou sonickou koláží. Ze třetí studiovky pak do sebe "temný pokoj" transformuje několik vcelku složitých instrumentálních postupů, které jsou ovšem zahrány a prezentovány s tak výmluvnou lehkostí a nadhledem, že člověku údivem spadne několikrát sáňka. Krom bezbřehé instrumentálně kompoziční geniality, je pro kapelu spásným krom úžasně poetického hlasu zpěváka Toma Galgano i účinkování Anmarie Byrnes v roli slavičího něžného protějšku. Kombinace těchto dvou výrazných individualit přináší do muziky IZZ velmi vítaný osvěžující aspekt a spolu s aranžmá, která člověk v běžné/konkurenční prog-rockové/metalové hudbě málokdy uslyší, pasuje tyto Američany mezi naprostou špičku celosvětové sofistikované muziky. IZZ ARE GODS!

» ostatní recenze alba IZZ - The Darkened Room
» popis a diskografie skupiny IZZ

Pearl Jam - Gigaton

Pearl Jam / Gigaton (2020)

horyna | 4 stars | 02.04.2020

Sedm let je dlouhá doba i od tak skvělé desky, jakou předcházející Lightning Bolt nepochybně byla. Ne vždy totiž platí, že delší čekací lhůta musí nutně u zavedené kapely přinést i zralejší ovoce. Mezi vyznavači kultu "marmelády babičky Eddieho Veddera" se pořád najde hodně těch, kteří od nich očekávají přinejmenším druhý Ten. Když ne alespoň nahrávku podobně revoluční jako byl debut nebo dvojka Vs., tak alespoň desku novátorskou a obdobně hledačskou, jaká byla svého času alba No Code, nebo Yield. Málo kdo z dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří s kapelou postupně dorůstali a nepřestali je sledovat si dokáže připustit holý fakt, že tyto časy dávno pominuly a Pearl Jam už zhruba dvacet let, přesně od desky Binaural nepotřebují světu ani sobě nic dokazovat. Grunge je čtvrt století mrtev a kapela tento kdysi tolik revoltující styl dávno opustila. A možná ani ne opustila, jen se zkrátka přesunula přes oblast inovativní do vod klidného a uspořádaného rocku, jaký borcům okolo padesátky náležitě sluší.

Letošní novinka pojmenovaná Gigaton se ve svých textech i grafickém zpracování titulní obálky, s impozantně vyobrazeným postupně se bortícím ledovcem, opět dosti znatelně věnuje problematice ekologického chátrání naší planety a její celkové poselství má v dnešní pandemické době, která světem teď urputně hýbe jistě své opodstatnění a více než kdy jindy tak nachází úrodnou půdu.
V oblasti hudební deska zcela přirozeně navazuje na předešlou, sedm let starou předchůdkyni, tudíž musí být všem jasné, že žádná obroda stylu grunge, či nějaké přehnané novoty se na hudebním poli od Pearl Jam znovu nedočká. A jelikož něco podobného jistě nebylo snahou kapely, tak ji nelze upřít holý fakt, že pro rok 2020 si dokázala připravit dostatečně silný materiál, který nejen že vedle Ligtning Bolt svou pozici ubránit dokáže, ale jistě bude patřit na tu lepší polovinu silnějších nahrávek kapely, které za svou třicetiletou kariéru dokázala vytvořit.

Ale tak jak není všechno jen bílé a černé, není ani v případě Gigaton všechno jen klasicky (fádně) rockové. Největší porci řekněme čerstvosti přináší jeden z prvních singlů alba, píseň Dance of the Clairvoyants, která se nese na nezvyklé silné taneční figuře a jejíž dravost a nenasytnost je na první pohled až smyslně dráždivá. Z ne úplně nepodobné kategorie jsou i písně Alright (ta v sobě absorbuje stopy vzdušnějších nuancí) a song Seven O'Clock disponující podobně jako Alright i spoustou sugestivních atmosférických pasáží. Tu hrubší jadrnou omítku nahazují P. J. prostřednictvím solidního začátku Who Ever Said s výbornou linkou na španělky v refrénu a nápaditě umístěnou melodií v jejím závěsu, tak stejně s kvalitně zmáknutou Quick Escape. Naopak další ze singlů Superblood Wolfmoon je jen typickou nátěrovkou alá P. J. s nepříliš výmluvnou kvalitou. Obdobně jsou na tom i obyčejné písně Never Destination a Take The Long Way. Co však dokáží v posledních letech P. J. kvalitně vygradovat, jsou závěry jejich alb. Počínaje osmou Buckle Up se Eddie a spol. upnou tu k baladické, tu k nevšedně působivé (Comes Then Goes) struně a tato jejich niterná poloha žne svůj díl i zde. Prostřednictvím těchto položek se nás kapela snaží transformovat (dotlačit) k tomu nejefektnějšímu čehož je momentálně schopna a musím říct, že i letos jsou skladby tohoto emočně nátlakového soundu neuvěřitelně dotažené a hlavně zní opravdově. Jak Retrograde, tak závěrečná River Cross patří už teď do pokladnice zlatých šperků, blištivých náhrdelníků a cizokrajných démantů hned vedle těch s nápisy Even Flow, Oceans, nebo Garden. Výborný závěr.

Nakonec si tedy marně lámu hlavu, jak novinku alespoň částečně "objektivně" ohodnotit. V žádném případě nejde o nadstandardně pojatou desku. Obávám se, že takové se v případě této kapely už nedočkáme. Přeci jen je daleko obvyklejším faktem, že s postupujícím věkem souboru se výrazově zralejší nahrávky zkrátka netočí (což u mne dokonale vyvrací letošní Wishbone Ash). Avšak na poměry tak velké kapely jako jsou Pearl Jam, se jedná o výbornou a vcelku vyrovnanou kolekci (vyjma dvou, tří slabších bodů), která většinu z desek vyrobených za posledních dvacet let nemá problém laicky řečeno přelstít.

A jelikož je právě zde pěti bodová škála značně zúžená a zavádějící, v procentuálním hodnocení si dovolím novým Pearl Jam udělit číslovku 85.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes

Fruupp / The Prince of Heaven's Eyes (1974)

horyna | 4 stars | 01.04.2020

Irští souputníci (namátkou vyberu) Deep Purple Fruupp, jsou dalšími typickými představiteli z obrovské řady art-rockových kapel vzniknuvších na počátku sedmdesátých let, jež disponovali obrovským skladatelským potenciálem, které souhra náhod a možná i osudu, zavedla do hlubokého propadliště hudebních dějin.

Ve svých začátcích perfektně našláplá kapela explodovala hned při svém vstupu na scénu s debutovým albem Future Legends. V krátkém sledu následovali další dvě alba a po čtvrté desce byl všemu rázem utrum. Být štěstěna nakloněna na jejich stranu, mít v zádech velký a schopný management (podobně jako právě D. P.), který by je dokázal dravěji prodrat do podvědomí fans a zajistil jim i dostatek koncertů, možná by je dnes znal celý svět, podobně jako některé jejich velké kolegy z branže.

Pokud byl pro někoho debutový materiálem příliš divoký věřím, že si rád zgustne na poněkud klidnější, avšak skladatelsky podobně vypiplané trojce The Prince of Heaven's Eyes.

Začátek desky je bombastický, květnatý a možná až příliš poetický. V úvodu bych přivítal dráždivější song, než je místy hodně pastorálně idealizovaný It's all up now. Fruupp dospěli a uklidnili se, v půli se píseň naštěstí trochu rozjede a skrz všechny ty aranžérské finesy vynikne také zpěvnější motiv a výraznější melodie. Druhá Prince of darkness už jede po typicky Fruupp-ovských kolejích. Nápaditost a stylová bezbariérovost made in Fruupp, paráda. Ještě víc free – (jazzová) je instrumentální trojka Jaunting car-její pohádková nálada se krásně hodí k motivu obalu alba. Na pozici čtyři se ukrývá další zlatý hřeb desky, skvělými melodiemi a pohodovou atmosférou napěchovaná píseň Annie Austere. Do podobné kategorie náleží ještě Seaward sunset, jejíž nadpozemskou auru dotváří andělský hlásek patřící něžnému pohlaví. Poslední The perfect wish obsahuje několik hudebních výpravných motivů a spousty nádherných aranžérských kulišáren, jako třeba jemňoulinkou kytarovou a vzápětí také klavírní melodii hned v úvodu skladby-ty nemají chybu.

Fruupp jsou zárukou kvality. Kvality, která sice trvala jen okamžik, zato dala světu kupu skvělé muziky. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Curved Air - Air Cut

Curved Air / Air Cut (1973)

horyna | 4 stars | 31.03.2020

Po fantastické třetí desce Phantasmogoria a slibném debutu Airconditioning, jsem se v případě č. 3 dalšího nákupu od Curved Air nechal inspirovat hejkalovou recenzí a pořídil si desku Air Cut. Jeho slova - menej psychedelický – jemiž tento výtvor označil, na desku přesně sedí a jelikož jsem s některými "šílenějšími" věcmi na předchůdcích občas bojoval, takto "přímější" nahrávku jsem rozhodně uvítal.

Sonja Kristina má jeden z vůbec nejcharismatičtějších/nejhezčích hlasů rockové historie. Jeho sexy barva, způsob frázování, teplota, akcent a technika mě zkrátka sedí a vůbec celý klasicko-rockový styl Curved Air (pokud se tedy do té klasiky kapela nehrne až příliš) mi také imponuje. Přesně pasuje do tvůrčího rockového kvasu sedmdesátých let, a v každé notě je slyšet kreativní zápal, který v jejím středu tenkrát bujel.

Nejlepší skladby? Rozhodně druhá Elfin Boy, kde Sonjin zpěv vykvétá do krásy a její konejšivá nálada má tendenci držet posluchače za ruku a vést ho po imaginárním mostě do krajin jiného světa. Dále monstrózní, deset minut trvající a klasikou nadupaná perla Metamorphosis – jakási top skladba Curved Air. Výborná je i westernová drobnůstka World, s vynikající houslovou stopou a rozhodně nesmím opomenout vzpurnou Easy.

Na Air Cut brojí Curved Air těmi nejsilnějšími zbraněmi. Rozhodně jde o hodně originální a kreativní nahrávku, vlastně kapelu. 4,5

» ostatní recenze alba Curved Air - Air Cut
» popis a diskografie skupiny Curved Air

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

EasyRocker | 4 stars | 30.03.2020

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

Birth Control - Plastic people

Birth Control / Plastic people (1975)

horyna | 5 stars | 30.03.2020

Když se tu před cirka dvěma roky objevila tato Mirkova recenze, první co mne při pohledu na obálku alba okamžitě odrovnalo, byl použitý motiv s paňákem v buřince. Podobný odkaz na šedou eminenci stojící v povzdálí a tahající za nitky osudu jsem poprvé spatřil na desce The Plague, anglických- tady pomp rockerů- Demon. Tento napůl kyborg se stal i výzdobou mistrného bookletu mnou milovaného alba a o pár let dříve se objevil i jako ladný chodec po mozkovně, zobrazené na albu Hemispheres kanadských Rush. Při pohledu na něj jsem strašně toužil, aby se mi deska líbila a měl tak důvod si ji jednou obstarat. Jenže od té doby uplynulo moře času a já na ni samozřejmě zapomenul. Až náhoda tomu chtěla, abych ji při svých toulkách na Discogs zcela náhodně u jednoho prodejce objevil. To už jsem neváhal ani minutu a okamžitě natáhnul ruku.

Deseti minutový skvost Plastic People plný eruptivní energie, velmi častých tempových obměn i vkusných, atmosféricko vzletných poloh, v nichž dokáže být hlas bubeníka Bernda Noskeho něžný i extatický zároveň, popírá veškerou schematičnost desky a bohatstvím nápadů rázně rozhání jakoukoliv nudu. Druhou Tiny Flashlights doslova zbožňuji. Její jazz-rockový rytmus s dětinskou hravostí jemně rozcuchává vaši jemnou duši a pitoreskní instrumentace nenechá vaše tělo v klidové poloze. My Mind jak píše kolega patří k tomu nejlepšímu z desky, je vlastně docela neuchopitelná, ale poslouchá se o to intenzivněji. To následující Rockin' Rollin' Roller si pevně drží svůj funkově- rockový rytmus, který ovšem doprovází obskurně jamující piano. Z plasticky vzdušného těstíčka je i pátá, značně free položená Trial Trip. Poslední This Song is Just for You dominují hammondy a výraznou melodickou stopu drží viola spolu s violončelem. Po vzoru Lucifer´s Friend místy zatroubí žestě a pěknou linku opanuje i flétna. Píseň zní velmi bohatě a plně, neztrácí však svůj charakteristický rukopis a rockový tón. V druhé půli se přidá ženský sbor a píseň kulminuje v pestrosti nápadů.

Pokud máte občasnou averzi proti německým kapelám tak jako čas od času já, v případě jednotky Birth Control můžete veškeré své obavy z přílišného "germánství" hodit rovnou za hlavu. Tato kapela zní například jako napůl německo-angličtí Nektar zcela neněmecky. Ostrovní psychedelic-hard-rock (s decentní dávkou osobitého kraut-rocku) jim byl dán do vínku už od kolébky a ti jej používají s rozumem a zcela přirozeně. Plastic People je nekonvenční brilantní deska, na kterou by se nemělo zapomenout.



» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

Mayak | 5 stars | 29.03.2020

Za obdobie svojej viac ako 15 ročnej existencie na hudobnej scéne vydala kapela pochádzajúca z Los Angeles pred nedávnom svoj šiesty plnohodnotný štúdiový album.

V aktuálnej dobe, keď fúzia hudobných subžánrov a rôznorodých vplyvov je prakticky nekonečne variabilná, je aj zaradenie tejto skupiny (asi našťastie) do nejakej konkrétnej odnože pre nie znalého, či nie zaujatého poslucháča veľmi relatívne.

INTRONAUT produkujú primárne metalovú hudbu s výraznými prvkami progresivity, postmetalových štruktúr, sludge, mathcore, ale aj jazzovej improvizácie so zaradzovaním experimentálnych inštrumentálych figúr. Veľmi výrazným znakom jednotlivých kompozícii týchto Američanov je vysoká dynamika, údernosť a razancia ich skladieb, pričom dokážu u nich zachovať takmer dokonalú mieru kompatibility.

INTRONAUT je štvorčlenná kapela, ktorú tvoria gitaristi a súčasne speváci Sacha Dunable a Dave Timnick, basgitarista Joe Lester a pôvodného bubeníka Danny Walkera, ktorý bol v roku 2018 vyhodený zo skupiny pre preukázateľné a v USA výrazne medializované domáce násilie, nahradil na novinkovom albume ako hosť etablovaný Alex Rudinger.

Na prvých dvoch štúdiových albumoch sa INTRONAUT spevácky prezentujú ešte takmer výlučne spôsobom „growling resp. screaming vocals“, od tretieho albumu „Valey Of Smoke“ ale prešli v podstate skoro úplne na čisté vokály.

Všetkých šesť albumov možno považovať za pomerne vzácne vyrovnané, čo sa týka kvality ich hudobného materiálu, aj keď dodnes je asi najvýraznejšie hodnotený (tak odbornou kritikou, ako aj samotnými fanúšikmi) druhý v poradí „Prehistoricisms“.

Každou ďalšou štúdiovou nahrávkou sú však INTRONAUT rafinovanejší, vynaliezavejší a istým spôsobom aj sofistikovanejší, pričom si stále zachovávajú svoju charakteristickú tvár a ich inštrumentálne schopnosti i vokálne kreovanie sa oboch gitaristov zreje ako kvalitné víno.

V teritóriu pomerne širokej škály vyjadrovacích prostriedkov v súčasnej metalovej hudbe, ktoré používajú INTRONAUT, pôsobí vo svete nepochybne veľa zoskupení. V súčasnosti z veľmi bohatej US scény sú podobne rovnako dlho existujúce, relatívne podobne zamerané a relatívne podobne úspešné a žiadané fanúšikovskou základňou aj skupiny MASTODON a BARONESS. Ku všetkým týmto trom kapelám mám výrazne pozitívny vzťah, ale INTRONAUT vnímam ako najkreatívnejšiu a hlavne môjmu srdcu a môjmu vnímaniu hudby najbližšiu.

Album „Fluid Existential Inversions“ má celkove 53 minút, obsahuje krátke hutné vstupné intro a osem kompozícií v dĺžke od piatich, do sedem a pol minúty.

Všeobecne rôzne špecializované svetové hudobné a recenzentské stránky vyzdvihujú predovšetkým prvé tri plnohodnotné tracky albumu, teda „Cubensis“ (má aj hodne slušnú videoclipovú verziu na YT), potom „The Cull“ a „Contrapasso“. Áno, sú snáď tým najtypickejším prejavom dynamiky a hutnosti skupiny. Osobne po mnohonásobnom posluchu kompletného albumu „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako jeho vrchol ... posledné tri skladby „Check Your Misfortune“, „Pangloss“ a „Sour Everythings“, ktoré sú úžasnou gradáciou tohto hudobného diela a obsahujú ešte o niečo zložitejšie, progresívne štruktúry, občas na úkor predošlej tvrdosti a extrémnejšieho metalového drajvu.

Inštrumentálna a spevácka symbióza gitarového tandemu Sacha Dunable, Dave Timnick je skvelá, striedajú sa tu úseky tvrdé a razantné, ako uragán, technicky náročné polyrytmické pasáže, pomerne časté jazzové fragmenty a slučky, ale občas aj jemné, až lyrické vyhrávky. Obaja často využívajú skreslený zvuk gitár a v práci s rôznymi modulátormi ich zvuku a herného výrazu sú naozaj excelentní. Transformácia ich spevu z minulých drsných polôh razantne na súčasný (tendencia posledných štyroch albumov) čistý spev, dáva skupine tiež možnosť permanentne väčšieho rozletu, farba hlasov oboch spievajúcich gitaristov je naozaj príjemná. Z aranžérskeho aspektu sa tak variabilita definitívnej úpravy ich kompozícií rapídne zlepšila aj zväčšila.

Joe Lester je nielen famózny a kreatívny basgitarista, ale veľmi citlivo dopĺňa sound niektorých skladieb aj o decentný zvuk syntetizátorov (práve na mnou obľúbených songoch tohto albumu).

Angažovanie Alexa Rudingera na nútene uvoľnenú bubenícku stoličku bola trefa do čierneho. Jeho vysoké renomé z fungovania v kapelách, ako sú The Faceless, Whitechapel, či supergroup Conquering Dystopia sa viac, ako potvrdilo a pôvodného bubeníka Danny Walkera nahradil mojím vnímaním aj so zvýšenou pridanou hodnotou.

... aj keď som majoritne stále srdcom fanúšik predovšetkým art/prog rockovej svetovej hudobnej scény, úprimne milujem aj progresívne a vyložene kreatívne skupiny a projekty metalovej hudby. Mohol by som ich teraz spomenúť celkom dosť, ktoré za takéto považujem, ale bol by to nepochybne pomerne dlhý zoznam. INTRONAUT ma zaujali už v dobe, keď sa ešte len kryštalizovala ich aktuálna forma a tvár a album „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako ďalší pozitívny posun tejto partičky vpred. Istá miera živelnosti, hutnosť, výrazná dynamika, razancia, ale aj skladateľská a aranžérska prepracovanosť, nespochybniteľná invencia, sú atribúty, ktoré ma utvrdili v tom, že takúto hudbu je potrebné pre istú oblasť hľadajúcich záujemcov aj spropagovať ...

Intronaut "Fluid Existential Inversions" (kompletný album)

>> odkaz

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Hiromi - Spiral

Hiromi / Spiral (2006)

Danny | 5 stars | 28.03.2020

Hiromi nám na svém třetím sólovém albu představuje hudební koktejl, který je zcela mimořádný a v mnoha ohledech výjimečný. Její hudba nemá hranice, pohybuje se prostě tam, kde se jí zachce. Nálepka jazz fusion je pro Hiromi velmi těsná, protože její hudební duše i kreativita jsou mnohem svobodnější. Chvílemi nám vlastně představuje art jazz, průnik tradiční klasické hudby, která k nám co chvíli vyplouvá v podobě nadýchaných melodicko-harmonických oblouků (jeden z těch impozantních je hned v ústřední kompozici) s jazzovými postupy a praktikami. Díky těm pak vznešené konstrukce rozláme a rozmetá, aby je před našimi zraky z těch trhanců a cárů opět vymodelovala. A vždy k tomu přidá bonus v podobě nějakého překvapení. A že jich tu je. K tomu jí napomáhají dva mimořádní společníci: anglický baskytarista Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora. Vklad obou je zásadní.

Vstupní Spiral má přes deset minut, vůbec si to ale neuvědomíte. Určující melodický oblouk, ten ze světa klasiky, je měkce vyskládán v moll z dominantních vazeb a Hiromi vám ho na úvod nechá prohlédnout hned z několika pohledů, v expozici si s ním totiž pohrává a při každém uvedení ho trochu pootočí. Sama, nebo za pomoci měnící se basové linky Tony Greye, který nejdříve hraje s melodií, aby hned vzápětí svým basem podstatu harmonických vazeb lehce měnil – harmonii respektuje jen částečně a spíš jí prostupuje. Martin Valihora hraje s motivy a buduje atmosféru. Tolik věcí na tak malém prostoru. Když hudba mohutní, základní figura získá na objemu a vnitřně se proměňuje. A než si to užijete, je tu ostrý střih a Hiromi hraje na klavíru levou rukou neforemnou a těžkou třináctidobou ostinátní figuru, která se vrtí, zmítá a vytváří potemnělý prostor pro barvité sólo Tonyho Graye. Ten hraje v tak vysokých polohách, že bezmála slyšíte spíš jazzovou kytaru než baskytaru. Hudba zní stále naléhavěji, čím více se ve zvuku prosazují úderné ataky rozptýlených akordů syntezátoru a dochází vám, jak důležité jsou tady Valihorovy zpočátku zatažené bicí. To je fantastický okamžik. Po návratu ústředního "klasického" tématu, který nám kapela připomene, aby ho mohla využít pro barevné improvizování, se začne více jazzovat. Bicí swingují a jejich shuffle si nabírá z nepravidelného off-beatu, bas vytváří spíš plochu a Hiromi se pohybuje mezi bopem a modálním jazzem, hraje si s akcenty, zpožďuje průběh figur, pohybuje se mimo akordickou sazbu, je ale citlivá a její melodický proud je, i v rámci posunuté harmonizace, měkký a působivý. Nezatlouká svůj bop jak hřebíky, spíš promítá film. A vy pomalu tušíte, co je v záběru, kamera je blíž a blíž... Vrací se hlavní motivický oblouk, Hiromi ho nejdříve přehraje v basovém rejstříku a pak společně s basem začnou měnit jeho průběh, víc, a ještě víc, bicí pomáhají, zase ho cupují na kusy, ale kostru nechají. Na závěr pak nevěříte svým uším, hlavní motiv je zdeformován do třináctidobé figury, kterou hraje baskytara a Hiromi levou rukou, tou pravou ale hraje tu ústřední velkolepou figuru na čtyři doby. Jako by každá ruka hrála úplně jinou skladbu ve zcela jiném metrickém uspořádání! A není to naposled. Pár těchto šílených taktů a je konec. To byl nářez. Uběhlo nějakých deset minut a vy jste s Hiromi procestovali půl vesmíru. A většina alba je stále ještě před námi.

Hiromi si nápady nešetří pro příště, nesnaží se z jednoho vyždímat všechno, co jen jde, ale nabízí stále další a další. Lakomý tvůrce by z nich vystavěl několik alb, autorům současné "progrese" by stačily na několik uměleckých životů. Ona je rozhazuje plnými hrstmi a má jich stále dostatek.

Ve druhé skladbě Open Door - Tuning - Prologue postupuje obráceně, jak už vtipně název napovídá. Z drobných úlomků postupně modeluje větší a větší celky, klidně - v jakési skrývané impresi se z jednotlivých bodů stávají drobné motivy, nejdříve jen naznačené a částečně odtajněné v měkké basové figuře, je potřeba poslouchat celé zvukové spektrum. Hiromi si pro tuto chvíli přichystala další parádní kousek, z impresionistického snění a fragmentovaných riffů nám představuje bezmála až drobnou fugu, jak si široký motiv na klavíru předává z melodie do basu - z levé ruky do pravé. Následný kontrast pracuje s uvolněným průběžným akordem, do kterého jen tu a tam vstupují basová kila a uvádí nás do dalšího klasicizujícího motivu. Ten je představen jako monolit a následně v něm kapela dělá drobné úpravy, neničí ho, jen ho rytmicky rozpumpuje. A samozřejmě opustí v nejlepším. Hiromi pak kolem něj krouží v subtilním sólování, ztichlá kapela jen zlehka drží harmonii a nechává vyniknout klavírní vyhrávkám. Vyústěním je další úprava pilotního motivu, který kapela nechává narůst do bezmála hmatatelných kontur. Na závěr se nám ještě jednou přihlásí prvky někdejší minifugy, tentokrát nejdou po sobě, ale nad sebou a tímto vyklenutím je skladba u konce.

Je logické, že Deja Vu musí přinést změnu, jiný koncept. Rozverný třítonóvý motiv si kapela poskládá do bizarního valčíku a chvíli kolem vás krouží... Ve zklidněné pasáži se kapela příjemně zasekne v harmonii, která je od tonálního centra vzdálena přes půl prostoru a v něm nám společnost dělají Tony Grey a Martin Valihora, neokázale si hrají s tóny, riffy a údery, když se chvíli prudce roztočí a rozběhnou, jako by prostorem projel skrytý puls, nic se nedává na odiv, je to jen nápověda, kompoziční předzvěst dalších změn. Kapela si posílá rozvolněné motivy a společně hledá východisko. Valčíková pasáž tady prostupuje vším a když zmutuje do pokrouceného tvaru, je konec.

Vrcholem alba je skladba Reverse, hudba, která vyrůstá z desetidobého basového běsnění a neukotvených harmonických vazeb. I tady hraje Hiromi každou rukou figury v jiném metru, levá (společně s basou Tonyho Greye) dokola točí "desítkovou" figuru, pravá sází akordické hradby. Zní to přirozeně a šíleně současně. Martin Valihora hraje intenzivně, zvýrazňuje doby, přechází v marš a v exponovaných místech nabízí střílený rytmus. Je to mohutné a neobyčejné. Ve střední části je více jazzu, v nepravidelných akordických přiznávkách a později v progresivním sólování, kde si Hiromi k základní melodické ose nabírá stále více a více mimoběžných tónu, což připomíná modální ragtime. Silný tříakordový motiv v závěru zase trhá Valihora svým uvolněným break beatem, do kterého padají sestupné basové běhy. Je to fascinující, přidává se opět basová "desítka", teď ji ale Hiromi hraje oběma rukama dvojhlasně. Rytmika to drží odspodu. To je mazec.

Kdyby teď album skončilo, nikdo by se nedivil, posluchači byli obdarováni gejzírem nevšedních hudebních nápadů a tvůrčího přístupu. Ale nekončí, jsme v polovině. Když začíná Edge, vrhá se na vás zase úplně jiná hudební struktura, trhaný minimalismus basových ploch (opět Hiromi a její basová ruka a s ní paralelně Tony Grey) je tu protkán superrychlými melodickými běhy klavíru. To je divočina. Úporná minimalistická figura zaplňuje celý prostor a společníkem jsou jí Valihorovy báječně nepravidelné a destrukční bicí. Z masakru se na chvilku vyloupne příjemná harmonická sazba, tu ale vzápětí opět opanuje minimalistický princip, kterým skladba začínala. Trvá to jen chvilku, přitom uběhlo přes pět minut. Kapela vám nedá vydechnout a přitom stále točí kormidlem.

Závěr obstarávají tři rozsáhlé kompozice. Pokud se Hiromi na několika místech už dotkla impresionistického vyjadřování, v Old Castle, by the River, in the Middle of the Forest jeho účinek zesiluje členěním úvodního tématu i následným sólováním, které neskládá ani tak do dlouhých melodických hadů, ale do zpočátku izolovaných částí. Ty postupně propouštějí stále více tónu do drobného bopového proudění a padají do zpomaleného a velmi rozvolněného protisměrného pohybu. Jako by muzika s vámi zabrzdila a jen se volně sunula. Love and Laughter je čirou radostí z hudby, kapela modeluje nedlouhý harmonický postup, mění frázování i rytmické modely od lehkého swingu, kdy se s hudbou houpete, po mohutné boogie a krásné sólo na bicí. Ano, podobná věc tu zatím chyběla. A na závěr se trojlístek představuje v úplně jiném světle, jako funkem ovlivněná jazzrocková parta s výraznými zvuky sólového syntezátoru a typicky rockově šlapající rytmikou. Skladba uhání kupředu, letí kolem vás, žádné záseky, jen riffy, klavír pro zvýraznění rytmu a všudypřítomná Grayova basa.

Hiromi pro mě kdysi objevil můj kamarád a znalec fusion. Tohle je vážně trefa.

» ostatní recenze alba Hiromi - Spiral
» popis a diskografie skupiny Hiromi

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

luk63 | 4 stars | 27.03.2020

Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.

Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.

Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age

Tygers Of Pan Tang / The Wreck-Age (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 27.03.2020

Po rozpadu kapely Tygers Of Pan Tang se toho mnoho nedělo. Firma MCA vydala v roce 1983 best offku, aby ještě ze jména kapely vyždímala nějaký ten zlaťák, muzikanti ale byli dle mého rádi, že už s ní nemají nic společného. Po nějaké době byli fandové překvapeni zprávou, že v roce 1985 Tygry oživil původní zpěvák John Deverill s bubeníkem Brianem Dickem. Sestavu doplnili kytarovým duem - Steve Lambem a Neilem Shepherdem (Waysted). V tvůrčí kuchyni spolku byl ukryt skladatel a klávesista Steve Thompson, který na předchozím albu The Cage zabodoval několika songy.

Skupina podepsala smlouvu s Music For Nations a vrhla se do nahrávání nového alba. To vyšlo pod názvem Wreck-Age těsně před vánoci téhož roku. Zpěvák Deverill si s klávesákem Thompsonem (který na album jako host nahrál i baskytaru) skladatelsky sedli a na album napsali většinu písní, zbylé dvě věci vzešly z pera záhadné Lorny Wrightové, o které veškeré internetové prameny mlčí a jednu si vyžádali od producentského dua Martina Broada a T. Steela.

Kdo juknul na obal, tak tomu bylo ještě před poslechem jasné, že o žádný thrash metal nepůjde a mohl se trochu jako já zaleknout, zda nepůjde o podobně nesourodý slepenec prvoplánového pop metalu. Nakonec i já uznal, že k určitému pokroku přece jen došlo. Hlavní devizou je fakt, že písně jako celek mají společnou ideu - jsou napěchovaný zpěvným, energickým a melodickým metalem stylu Dokken, Toto či Warrant s výraznými klávesy, mohutnými sbory a afektovaným zpěvem.

Bohužel, mainstreamový producent Phil Harding, jehož doménou byla v té době disco produkce typu Pet Shop Boys či Bananarama zvukově poznamenal desku typicky osmdesátkovým zvukem, jen výsledek zněl o něco přijatelněji, než jeho předchůdce. Zpěvák podal solidní výkon Kytaristé Sykese ani Weira kvalitativně nenahradili, ale těch pár riffů a jednodušších sólíček odehráli bez větších potíží. Soubor se nebál ani pořádného kvapíku v titulní Wreck Age nebo v přímočaré All Change Faces. Melodický metalista tehdy jistě rád pokýval natupírovanou hřívou do rytmu Protection, Women in Cages nebo Ready to Run. U mě hranici dobrých mravů překročil jen diskotékový sound Desert of No Love.

Závěrem : Reinkarnovaní Tygers of Pan Tang z velké části vsadili na vlastní repertoár a podařilo se jim natočit celkem slušnou desku ve stylu melodického pompézního metalu s klasickým osmdesátkovým soundem. Ta v té době prostě jen zapadla mezi stovkami podobných (a mnohdy o něco lepších) projektů a známějších akvizit tohoto stylu. Vzhledem k tomu, že vyznávám spíše hard rock hutnějšího charakteru, tak album v rámci diskografie Tygrů ocením třemi body.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Holdsworth, Allan - Road Games (EP)

Holdsworth, Allan / Road Games (EP) (1983)

Danny | 4 stars | 26.03.2020

Allan Holdsworth byl mimořádný kytarista i hudební tvůrce. Když před třemi roky opustil tento svět, bylo to nečekané, protože měl svou hudbou stále co říct. U velkých osobností to tak ale bývá vždy. Ve svých kompozicích neodděluje kytarové party od hudebního základu, neupadá do klišé jazzových kytaristů, kteří se ve svých sólech pohybují vedle ostatních struktur, aniž by do nich vstupovali a souzněli s nimi. Holdsworthova kytarová hra vyrůstá z kompaktního vnímání hudebního celku, je jeho součástí, odpoutává se od něj a zase do něj vstupuje. Jeho přístup je zcela multižánrový a nabízená fúze velmi široká. Na minialbu Road Games nám předkládá plošné harmonické tahy, ze kterých vyrůstají riffy a licky – i neobvyklé postupy fungují přirozeně a nenuceně. Úvodní Three Sheets to the Wind nabídne nejdříve pohled odkudsi z dálky, vymodeluje siluetu a ve správném okamžiku nám umožní prostřednictvím sólové kytary, která jako by plnila roli poutavého vypravěče, nahlédnout dovnitř. Kytarové sólo je barevné, kapela hraje to, co je potřeba a až na krátké instrumentální záblesky se nepředvádí. Je to taky práce s detailem, se zdánlivě nenápadnými změnami rytmu a nálady. Je potřeba být v pozornosti. Titulní Road Games je víc rocková a je zpívaná. V základním riffu nabízí přehlednou vazbu, ta ovšem co chvíli padá do nezvyklých akordických předělů a jemnějších odstínů. Než si to celé stačíte v hlavě poskládat a užít, je konec. A to má skladba přes čtyři minuty. Velmi působivé.

U následující Water on the Brain Pt. II jako by Holdsworth předpokládal, že jsme poslechově-smyslovou rozcvičku už zvládli a kapela na nás vtrhne energickou a ve všech složkách nepravidelnou hudební substancí. Harmonie se vzpínají ukotvení k jasnému středobodu, rytmika je neklidná a rozvířená, oba její muzikanti se tady ve svých krkolomných sólových výstupech stávají určujícím elementem skladby, Chad Wackerman i Jeff Berlin se tu představí jako mimořádní instrumentalisté. Skladba je poměrně krátká a je to tak dobře. Vrcholem tohoto EP je pro mě kompozice Tokyo Dream s krásným a i přes určitou dráždivou neforemnost taky srozumitelným ústředním motivem. A opět i v posluchačsky složitějších úsecích je skladba vstřícná a nesnaží se nás zahnat do kouta, i spletité a ne zrovna běžné harmonické provázání tady působí měkce a nenuceně, stejně jako melodické kostry motivů. Kapela si hraje s náladou a tu a tam nám už zřetelně vymodelovaný tvar rošťácky posune tak, abychom na něj přece jen ještě nedosáhli.

Druhým zpívaným kouskem je předposlední Was There? Tady je zpěv součástí aranže jako jedna z jeho součástek, nestojí nad ní, ale funguje jako další z nástrojů. I přes rytmické nepravidelnosti a sólové plochy vyznívá skladba soudržně a plynule. Jen mi tady malinko chybí výraznější motivy a členitost, je to trochu ploché a i kytarovému sólu tady chybí barevnost. Není to vůbec špatná věc, jen na mě nepůsobí tak přirozeně jako zbytek alba. I závěrečná Material Real je zpívaná a přestože má tah, je zadumaná a nechá se dobývat, musíte se jí doslova proposlouchat a pak vám nabídne svou celou krásu.

Opět není možné tuto hudbu poslouchat jako kulisu, protože byla by škoda ji takto znehodnotit a nic byste z ní neměli. Ona by tak ani nedávala smysl. Stejně jako následující už plnohodnotné album Metal Fatigue, i toto EP stojí za to si poslechnout, Holdsworth byl osobitý a originální a ovlivnil celou řadu muzikantů a hudebních tvůrců. Myslím, že mezi v dobách raných Stromboli byl i Michal Pavlíček.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Road Games (EP)
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan

Wishbone Ash - Coat Of Arms

Wishbone Ash / Coat Of Arms (2020)

horyna | 5 stars | 26.03.2020

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.




» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Coat Of Arms
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Davis, Miles - In a Silent Way

Davis, Miles / In a Silent Way (1969)

Danny | 5 stars | 26.03.2020

Seznam muzikantů, kteří stojí u zrodu nějakého alba, ještě v sobě nenese žádnou výpověď o kvalitě nahrávky, i když jde o výjimečné instrumentalisty. Parta, kterou Miles Davis dokázal sezvat k nahrávání tohoto alba je ale opravdu mimořádná, protože co jméno, to hvězda. Kromě samotného Davise se tu ve svých partech blýsknou saxofonista Wayne Shorter, kytarista John McLaughlin, na elektrická piana hrající Chick Corea, Herbie Hancock a Joe Zawinul. No a samozřejmě rytmika Dave Holland a Tony Williams. Neobvyklý je už formální rámec obou vícedílných skladeb, který je symetrický: mezi dvěma podobně vystavěnými částmi, které patří zejména Davisově trubce, stojí vždy odlišný úsek, určený pro sólové party ostatních muzikantů nebo pro uvedení kontrastních ploch. První kompozice Shhh/Peaceful nás zavede do potemnělých krajin krásně rozostřené rytmické báze, ve kterých čas plyne velmi pomalu, chvílemi jako by se téměř zastavil a pak zvolna z mlhovin harmonických tahů, kterými je krajina citlivě a přitom rozhodně obmalována, se postupně objevují kontury melodií a motivů. Každý sebemenší hudební prvek dotváří důmyslnou hudební mozaiku. Tuto hudbu není možné poslouchat jako kulisu, je nutné si ji pustit naopak velmi hlasitě, aby se prokreslila a vystoupaly k vám všechny podstatné detaily.

Ve druhé kompozici In a Silent Way/It's About That Time se nám jako autor představí Joe Zawinul a tady se nám kulisy promění. Po klidných tazích úvodní části In a Silent Way, kterou zkomponoval právě Zawinul (autorem zbývajících partů je Davis), se události kolem nás dají do pohybu. Střední část It's About That Time jako by nám předávala vzrušené impulzy, vědomí o neklidu v nás i pocit, že tak má být - ostinátní riffy rámují nekompromisně celý hudební prostor, jsou tažnou silou sólových partů a dodávají jim energičnost. Opět je tu všechno podřízeno celkovému účinku, hudba se nedrolí žádnými zbytečnostmi ani nepatřičnými sóly a před návratem k signifikantnímu tichému způsobu v závěru se pěkně vyklene ve vzrušeném rytmickém poryvu.

Odvážné a krásné album jako by vás provedlo živým snem, jehož jste důležitou součástí. Nádherné a citem protkané dílo tak složité osobnosti, jakou Miles Davis byl.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Pendragon - The World

Pendragon / The World (1991)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2020

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

» ostatní recenze alba Pendragon - The World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Johnson, Eric - Up Close

Johnson, Eric / Up Close (2010)

stargazer | 4 stars | 25.03.2020

Tento fenomenální kytarista z amerického Austinu není v Evropě moc známý. V časopise Guitar player získal několik ocenění a rovmou v té nejtěžží a nejvíce sledované kategorii BEST OVERALL GUITARIST.
Eric netouží nijak zvláště být superhvězdou, dělá si hudbu jakou on chce. Dělá hudbu, v které není zlost, hněv, obavy atd.

Jako všechny jeho alba i Upclose je kombinací instrumentálních a zpívaných písní. Album je koláží kytarových zvuků, od čistých kytarových linek až po tvrdé hardrockové riffy. Eric hraje taky na piano, hamondky{učil se v dětství}, sem tam na basu.
Upclose je stylově rozmanitá deska, jazz, rock, blues a krapet texaskeho country, vše se prolíná a dokonale do sebe zapadá.
Když jsem album slyšel poprvé, hned se mi líbilo a po každém dalším poslechu jde výš a výš. Má dva silné momenty, song A Change Has Come To Me a song Austin. Dle mého názoru není zde slabší moment, takže hodnocení bude vysoké. Album řadim k prvním třem deskám a dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Up Close
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Roxy Music - Stranded

Roxy Music / Stranded (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 25.03.2020

Úvodní Street Life, rokáč na druhou. Nepříliš rockový hlas Ferryho frázuje, jak když šlehá bičem. Ano, nemá ten rockový řičák, jako měli Plant, Daltrey, Adams, Meat Loaf. Ale to nevadí. Ta atmosféra jisté šílenosti, nervnosti Vás pohltí.

Pomalá, procítěná Just Like You, jako by se Ferry nadechoval, chystaje větší nakládačku. I v tom pomalém tempu obdivuhodné frázování (čeští pěvci, učte se zde).

Amazona, takové rockové reggae (můj neologismus k téhle písni). Obdivuhodná basa. Krátká rocková vložka s kvílivým kytarovým sólkem před závěrečným návratem hlavního riffu.

Psalm je jedna z těch charakteristických věcí alba. Tempově pomalá věc se zvláštním synkopickým rytmem, bohatá, sofistikovaná aranž, se ságem na vrcholu, a přecitlivělý Ferry zpívá, jako kdyby se blížil s kýmsi k vrcholu. Třepe se nad tím zvukovým vrcholem foukačka (!), pak ságo. Člověk by mu chtěl pomoct. Je to k po*. Málokdo jiný to takhle umí.

Serenade, řadovka na tomhle albu. Rocková páteř, celkem bohatá aranž, stále ten pocit, že jste součástí toho rauše.

A pak pro mě vrchol. Song for Europe. Stav po rozchodu. Z angličtiny do francouzštiny. Rockový šanson. Klenutá melodie, dominuje ságo. Neskutečná emotivní gradace. Ne, nic se nemůže vrátit. Aznavour bledne závistí.

A zas rokáč. Mother of Pearl. Podobně šílený, jako Stranded. „Máš budoucnost? Néé!“ Jenže, na rozdíl od titulní skladby, tato se vejpůl tempově zlomí, pomalé tempo ale zas ve svém spodním proudu graduje a graduje, až se opět vyčerpá.

Lyrická Sunset na závěr.

Prog-rock, jak má být. Zcela autentický, nezaměnitelný. Neznám podobnou desku. Vejde se do miliónu škatulek, protože výrazové možnosti Ferryho jsou neskutečné (spříznění: Bowie, Steve Harley & Cockney Rebel, za oceánem vyprávěči Lou Reed, Billy Joel). Skvělí muzikanti kolem. Nejlepší album Roxy Music. Navazuje na For Your Pleasure, ještě ho předčí. Neznáte-li RM, začněte tímhle. Skvost. Ale asi ne pro vyostřené rockery, jim bude vadit míra „vyumělkovanosti“ Ferryho projevu. Za mě 10 hvězd. Vracim se pořád.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Stranded
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Jethro Tull - War Child

Jethro Tull / War Child (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 24.03.2020

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

vmagistr | 4 stars | 23.03.2020

Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.

Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.

Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.

Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.

Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Psychotic Waltz - A Social Grace

Psychotic Waltz / A Social Grace (1990)

horyna | 5 stars | 23.03.2020

Původně na tomto místě (o kousek vedle) měla stát recenze na aktuální nový přírůstek do rodiny Psychotic Waltz, na desku The God-Shaped Void. Ta přišla na svět teprve před pár týdny a je po dlouhatánské čtyřiadvacetileté odmlce pátým studiovým albem kluků ze San Diega. Ale jelikož nejsem s její náplní spokojen tak jak jsem původně čekal (sotva ze 60%) a která mě v hodně momentech uvádí do lehké letargie a mnohdy i vyloženě nudí, nehodlám se jí v příštích dnech už zabývat (těch zkušebních poslechů a nástřelů bylo opravdu hodně), natož si ji pořizovat a tudíž o ní ani psát. Místo toho jsem se s chutí vypravil/vrátil na začátek příběhu této svérázné a vysoce originální kapely, až na začátek let devadesátých, tedy do doby, kdy to studiově u P. W. všechno začalo a rozhodl se naplno vychutnat (pro mnohé nejlepší a nepřekonatelnou) debutní desku A Social Grace.

Počátek devadesátých let byl doslova rodištěm nových prog-metalových/rockových kapel, které rostly jako houby po dešti a kde každá z nich zněla jinak a originálně. V oné době totiž skutečně méně znamenalo více, každý nový soubor byl nezaměnitelný a přinášel do daného odvětví nejen kůži na trh, ale i velkou dávku omamně vonící novoty. Onehdy sotva povstali Dream Theater, zrodili se Shadow Gallery, v návaznosti přispěchali Magellan, v británii vykoukli Threshold, vzápětí Arena, ale nejtechničtěji a nejspecifičtěji působila právě americká pětice Psychotic Waltz.

Ta na svůj první počin namíchala extra technicky zaměřenou muziku, která však nepostrádá znatelnou melodickou stopu a navíc je maximálně osobitá. Nejen díky kytarovým výjezdům dvojice Rock/McAlpin, nejen díky totálně propracovaným bicím Norma Leggio a nejen skrze nezaměnitelné kouzlo v hlase a hlavně vokální technice a vůbec celkovému vokálním pojetí se zvláštně situovanými zpěvnými linkami Devona Gravese, zůstává tato kapela dodnes jedinečnou svého druhu.

První deska nabízí nespočet lahodných pasáží i celých skladeb. Pokud mám některé zmínit, nesmím rozhodně zapomenout na atmosférický klenot Halo of Thorns, s překrásně vystavěnou plačtivě naříkající španělkou proloženou Devonovým pocitovým zpěvem. Hned další, riffoidní záležitost Another Prophet Song s velice dynamicky vloženými perkusemi. Jethro Tull-ovská balada I Remember s mistrným sólem na Andersonův nástroj jasně patří rovněž do ligy nejvyšší. Druhá strana porcuje diváka vejpůl. Jeden šmakózní pokrm střídá druhý. Po intru začínáme s velice nátlakovou I of the Storm, kterou řídí bezchybné brejky Norma Leggio. Romanticky znějící klavír na začátku písně A Psychotic Waltz postupně vystřídají náladotvorné akustiky a něžný zpěvákův přednes. Skladba má neuvěřitelnou hloubku a naléhavost. Ještě přesvědčivější je v konečném kontextu Only in a Dream. Začátek je znovu rafinovaně sentimentální, aby ho tvrdší pasáže popasovali někam na totální prog-metalový Olymp. Každá skladba má jedinečné aroma, chuť i emoce. Spiral Tower zní démonicky a neuchopitelně, její technická náročnost tu mírně nabourává melodiku, která se však nechce vzdát a útočí vždy v druhém plánu. Na poslední pozici se nachází píseň Nothing. Dokonalá definice raných P. W. Vzletný začátek, nenechavé kytarové ornamenty, nevšední melodika, silně návykový riffový příboj, plíživé tempo, operetním patosem napumpovaný Gravesův vokál, ale i nezvyklé harmonie, stop stavy a s někým těžko srovnatelná složitá kostra skladby, poponášení psychotický valčík do nezařaditelných škatulkových kategorií.

Samozřejmě, že i dnes vychází řada pozoruhodných děl vysoké kvality a náročného instrumentálního vzezření. Ne každému se však podaří uchopit své vize za ten správný konec a předat je divákovi v neporušeném stavu tak, jak by potřeboval. Domnívám se, že Psychotic Waltz se to na všech svých dřívějších dílech podařilo na výbornou.



» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - A Social Grace
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Marsyas - V přítmí

Marsyas / V přítmí (1989)

chimp.charlie | 3 stars | 22.03.2020

Nedávno jsem při probírání starými vinyly narazil na tuhle desku – upřímně řečeno jsem úplně zapomněl nejen že ji mám, ale že vůbec vyšla, což už samo o sobě o něčem svědčí a mělo mě to varovat. Leč nedbal jsem, mlsně jsem si ji naservíroval na talíř a jal se konzumovat. A… Ajajaj!

Je konec osmdesátých let dvacátého století, od východu duje wind of change a časy se zase jednou mění. Kdoví, třeba právě proto se Zuzana Michnová rozhodla angažovat novou krev a pustit se do perestrojky i ve starých dobrých Marsyas. Samozřejmě určitý posun je patrný už mezi „prvorepublikovou“ sestavou s Oskarem Petrem a tou, již reprezentují alba „Kousek přízně“ a „Jen tak“: změnilo se pojetí vokálů, ubylo vícehlasů, obohatily se instrumentace. Pořád je to ale týž Marsyas – nevelký, ale suverénní státeček s jasnou světonázorovou orientací, stabilní měnou a samosprávou, z níž cítíte osobní angažovanost každého občana – pardon, muzikanta. „V přítmí“ je naproti tomu totalitní záležitostí Zuzany Michnové, kterou možná víc než s Marsyas budete mimoděčně srovnávat s její regulérní sólovkou „Rány“. Tahle perestrojka proběhla tak nějak naopak.

Ale dosti politiky, podívejme se blíže na samotné album. Materiál, jejž nabízí k poslechu, bych rozdělil do dvou kategorií: 1) „tradiční“ – kritériem pro zařazení je, že si danou věc dokážu představit i v kalandrovsko-skálovském pojetí, a 2) ostatní. Abych nezdržoval výčty, do druhé skupiny řadím jen tři věci: bezmála diskotékové dupárny VELKOMĚSTO a ZRZAVÁ MICI, a DNES VEČER MĚ VYNECH, s jediným textem, který nepochází z duše Zuzany Michnové, ale Jana Buriana – věc, kterou i při opakovaném poslechu slyším spíš v autorově podání na pozadí kláves Dana Fikejze. Všechno ostatní uvedenému kritériu více či méně vyhoví. Ducha starých (či mladých, dle úhlu pohledu) Marsyas mi ale nejvíc evokují dvě písně: SÁM VÍ LÍP (pro mě vůbec nejhezčí bod programu) a závěrečná S LUISEM. Pokud jde o texty, i tentokrát jsou partnery a ne jen příslušenstvím hudby; je to pořád ta samá Zuzana Michnová, která jak okruhem témat, tak jejich zpracováním nijak nevybočuje ze svého standardu, což albu přičítám k dobru.

Sečteno a podtrženo by tedy neměl být důvod si nějak zvlášť stěžovat. Co mi potom na albu tak vadí? Vy, kteří je znáte, už nejspíš tušíte, i když samozřejmě nemusíte souhlasit. Ano, je to jeho sound. Postavit aranžmá s vinětou Marsyas na agresivním zvuku elektronických kláves a bicích je něco, co se nedá jen tak překousnout, alespoň můj, na můj věk stále ještě docela zachovalý chrup s tím má problém. Tenhle počin dle mého zcela zbavil Marsyas toho, co až dosud tvořilo jeho trademark: subtilní niterné poetiky. A půjdu-li ještě dál a houšť, skoro bych jej označil za zradu víry, ale to už je samozřejmě nadsázka.

Přes právě napsané si nicméně nemyslím, že je album „V přítmí“ nutné hned odepisovat jako špatné. Není – pokud přistoupíte na dohodu, což se nejspíš neobejde bez jisté dávky velkorysosti. Vyvolává však řadu otázek, zejména na téma nezadatelného práva umělce hledat nové cesty a ochoty dát všanc renomé zavedené značky. A taky jestli ony nové cesty nezavánějí spíš podlehnutím diktátu módy – kupříkladu syntezátory a bicí Simmons (nebo jak se ty placaté šestiúhelníky jmenovaly) měl na konci 80. let na desce skoro každý. Ono je to asi jako když dnes Alfa Romeo uvede na trh SUV: je to sice hezké a jistě i dobré auto – ale nevybral bych si je ani jako SUV, ani jako Alfu. Tahle deska má vlastně docela případný název, jejž lze zároveň považovat za návod: Poslouchejte v přítmí – abyste neviděli nápis Marsyas na obalu. Pak se vám nejspíš bude i líbit. Ale Marsyas to nejsou.

» ostatní recenze alba Marsyas - V přítmí
» popis a diskografie skupiny Marsyas

Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)

Keaggy, Phil / Numen (with Kyle Jones) (2011)

luk63 | 4 stars | 22.03.2020

Když jsem si objednal toto album, bylo to na blind. Těšil jsem se na melodické písně svého oblíbence a místo toho takový podivný experiment - říkal jsem si při prvním poslechu. Po třetím poslechu jsem docela rezignoval a CD nadlouho založil mezi ostatní do regálu. Dneska jsem se odvážil si ho zase pustit. A kupodivu si ho užívám.

Volume jsem dal dost doprava, a tak se na mě z mých stařičkých Pionýrů valí směs kytarových melodií, tu a tam vyšperkovaných elektrifikací Philova nástroje. Další rozměr skladbám dávají rozmanité perkuse Philova parťáka Kyle Jonese. Některé kousky jsou opravdu krásně klenuté, jiné zase více rytmické držíce se při zemi. Desku beru jako poměrně jednolitý příjemně plynoucí hudební celek. Moc pěkné jsou teskné housle v Sarai (hostující Caitlin Evenson).

Po někdejších rozpacích a dvouletém odložení Numen uzrálo ve velmi příjemný poslechový zážitek. Jsou zde však některé skladby, které mi nebudou v budoucnu dělat problém je přeskočit.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

vmagistr | 4 stars | 22.03.2020

Počátek roku 1972 zastihl kapelu v dezolátním stavu. Tři roky na cestách, tři vydané desky a nespočet koncertů by vyčerpaly i soubor s daleko lepší pracovní morálkou, než měli Black Sabbath - není tedy divu, že si Ozzy a spol. dopřáli po skončení turné k albu Master of Reality počátkem dubna několikaměsíční pauzu. Až během června se v Los Angeles kapela pustila do nahrávání své čtvrté studiovky, exotická destinace jim ale rozhodně práci neulehčila. Mraky kokainu, které členové Black Sabbath během nahrávání spotřebovali, přiváděly hlavně bubeníka Billa Warda do stavů blízkých naprosté nepoužitelnosti.

Black Sabbath se na albu Vol. 4, které vyšlo v září roku 1972, pustili do hledání nové cesty. Chuť zkusit někam posunout výsledný zvuk a odlišné pracovní prostředí však ani náhodou nezpůsobily, že by hudba kapely nějakým způsobem vyměkla, naopak - třeba hned úvodní osmiminutová "kláda" Wheels of Confusion by nabroušeným zvukem Iommiho kytary a valivým tlakem Wardovy baterie mohla dřevo na třísečky štípat. Vůbec nejvíc si ze skladby vychutnávám její "outro" (pokud se takto vůbec dá ta plnokrevná akordová řezničina s hypnotizujícími sólovými linkami vůbec nazvat) The Straightener. Někde se zvuk skladby válí těsně nad zemí jako nějaký hustý mlhový kouř (Cornucopia, Under the Sun), jindy jde o pořádně šťavnatý riffový steak (St. Vitus Dance, Supernaut).

Dojde i na nějaká ta vyklidněná intermezza - akustická Laguna Sunrise se smyčci v pozadí zní na Black Sabbath až netypicky pozitivně, klavírem a mellotronem barvená Changes už v sobě ale ten potemnělý klid, který mě dosti interesuje, zase má. Ze slabších kousků musím zmínit nezáživný experiment FX (ťukat vším, co najdete po ruce, do strun kytary, mohla být zábava ve studiu, ale od takové hlukové pasáže bych alespoň čekal nějakou - třeba tísnivou - atmosféru, která nepřišla) a táhnoucí se skladbu Snowblind. V jejím ústředním riffu mě Iommiho kytara tahá za uši a zlepšení přijde až v rychlejší pasáži před koncem.

Hlavním tématem Butlerových textů na Vol. 4 se stala deziluze v mnoha rozličných podobách - například z převládajícího konzumního stylu života (Cornucopia), mizejícího dětského světa (Wheels of Confusion) nebo z náboženství plného přetvářky (Under the Sun). Blízko k ní mají i motivy rozpadnuvšího se vztahu v Tomorrow's Dream a Changes, naopak v St. Vitus Dance ještě partnerství jistou šanci na záchranu má. Ambivalentní pocity pak zažívá kokainem "sešrotovaný" hrdina písně Snowblind, kterého onen bílý prášek hrozí zmrazit na kost až do hloubi duše.

Kolem a dokola mi vlastně není jasné, jak vůbec drogami a alkoholem rozežíraná kapela dokázala napsat a natočit něco tak silného. Druhý mistrovský kus Master of Reality se sice nekoná, s Vol. 4 si ale i tak rozumím velmi dobře. Jeden nepovedený experiment a jedna pro mě hůř stravitelná skladba mě v hodnocení pustí na obstojné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

vmagistr | 4 stars | 21.03.2020

Ještě neuplynul ani půlrok od vydání debutové desky a Black Sabbath už zase ve studiu kutili něco, z čeho se po týdnu práce vyklubala její následovnice. Rok 1970 samozřejmě nedostatkem stylotvorných nahrávek nestrádal - ale v devátém měsíci, kdy Paranoid vyšel, se (vedle muzikálu Jesus Christ Superstar a dvojky Atomic Rooster) na ostrovní hard rockové scéně podle mého nic našlápnutějšího neobjevilo.

Kde debut skončil, Paranoid plynule navazuje. Úvodní skladba War Pigs by se se svými hromově údernými riffy a Ozzyho zpěvem, který si co do varovné pochmurnosti nijak nezadá s poplachovou sirénou, mohla klidně objevit už na debutu. Opět v ní cítím náznaky jazzových postupů a samozřejmě také tuny kovového (ne, opravdu bez jakýchkoli narážek na NWOBHM) kytarového zvuku, který přelom šesté a sedmé dekády doslova definoval. To Paranoid je úplně jiná (a Black Sabbath zatím ne tak úplně vlastní) káva. Na tehdejší sabbathovské poměry docela subtilní riff na šlapavém podkladu totiž Ozzy svým zpěvem sleduje poměrně volně. V Iron Manovi už zase vokální linka a Iommiho kytarový um velmi často téměř jedno jsou, pokud místní riffmajstr spolu s basákem Butlerem nevětrají struny v divokých instrumentálních dostizích. Kvákadlová tryzna Electric Funeral si také bere to nejlepší z předcházejícího alba - když v její půli dojde na tepající instrumentální předěl, zní to, jako by Pink Floyd spustili Astronomy Domine.

Že Black Sabbath dokážou vystavět působivou atmosféru i bez gradace k ohlušujícímu rachotu, poodhalili už ve "spící vesnici" na debutu, až Planet Caravan nás ale vezme na potemnělý spacerockový výlet za zlověstným akustičnem. Na ni by v klidu mohla navazovat (skoro)instrumentálka Fairies Wear Boots, u které se ovšem poletující myšlenky musí co chvíli ohlížet přes rameno, aby je nerozmašírovalo Iommiho tvrdé riffové obutí. Má nejoblíbenější a nejméně oblíbená skladba desky spolu tentokrát přímo sousedí. Kontrastně vystavěná sedmiminutová hororovka Hand of Doom je nejsilnější ve chvílích, kdy Ozzyho doprovází pouze rytmika, instrumentálka (zahrnující i dobově "povinné" sólo na bicí) Red Salad se mi zase zdá sice poslouchatelným, ale vcelku zbytným kouskem.

Textově se Black Sabbath na Paranoidu posunuli o pořádný kus vpřed. Už žádný lyrický satanáš vemlouvající se do přízně nebohým dušičkám - tady se pranýřuje peklo, které si dělají na zemi lidé sami. Vedle protiválečné tematiky (War Pigs, Electric Funeral) tu máme drogový exodus (Hand of Doom) a pomstu xenofobnímu omezenectví (Iron Man), které navíc ještě doplňuje sugestivní popis depresivních stavů (Paranoid). Opilecká deklamovánka o jednom neuvěřitelném výhledu z okna (Fairies Wear Boots) na mě pak jako více než cokoli jiného působí spíše jako odlehčení a kontrast ke všem těm rozhořčeným filipikám ve zbytku skladeb.

Paranoid je po čertech dobré album a fakt, že ani jemu plný počet hvězdiček neudělím, jen svědčí o neuvěřitelné kvalitativní našlapanosti na prvních šesti sabbathovských deskách. Oproti následující Master of Reality a pozdější Sabotage tu rozdíl v mé osobní oblíbenosti není velký, silné čtyři a půl zaokrouhlené směrem dolů myslím dostatečně vypovídají o mých preferencích. Touhle stanicí se na výletě po rockových majstrštycích bez zastavení obvykle neprojíždí.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Screaming Trees - Uncle Anesthesia

Screaming Trees / Uncle Anesthesia (1991)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2020

Pro milovníka seattleské scény jsou "Řvoucí stromky" dávno kultovní věcičkou. Po prvé experimentálně-psychedelické fázi musel přijít zlom. Za pult zasedl mj. matador Terry Date (Soundgarden, Overkill, Pantera...). Lehce zvukově očištěni vyšli vstříc širší posluchačské obci.

Po psychedelicky zamlžené a grungeově rozostřené šlupce Beyond This Horizon poodhalí v houpavé Bed Of Roses dosud jen nesmělé hitové ambice. Titulka svým zamlženým oparem jako by konala pouť zpět v čase, Lanegan útočí jak vzteklý čokl. Po fláku Story Of Her Fate s punkovým tahem na bránu přijde korunovační duet. Caught Between, zásadní hit zbudovaný na vypjatém riffu, zběsilých sólech a hlasové krasojízdě. Lay Your Head Down prostou krásou upomíná dávno zašlé časy sixties. Before We Arise je beznadějnou grungeovou tryznou za padlé duše. Výprask Something About Today ukáže, zač je toho rockový loket!

Dojemná zpověď Alice Said tasí všechny zbraně - dokonale frázující Lanegan, životodárné kytarové proudění a parostroj Pickerel, tu a tam až lehce funkující. Time for Light po samplové overtuře ztěžkne do neprostupného sabbatovského bahna. Jakýsi prapředek válu Gospel Plow z poslední desky Dust. Laneganovo výjimečné baladické nadání obnaží perla Disappearing. Po další punkové náloži Ocean Of Confusion uzavře kolekci Closer. Další geniálně houpavá kytarová smyčka, jedno z nejlepších hrdelních vzepětí Marka Lanegana a tempo, neúprosné jako monopost F1. Skutečně velkolepě pojaté finále.

Subjektivně jeden z nejlepších záseků do grungeového špalku. Lanegan, ospalý, leč magnetizující, rozostřená, rafající kytara Gary Lee Connera. A jako skála pevná rytmika jeho bráchy Vana a Marka Pickerela (též Truly), který hned poté kapelu opustil. Dokonale exekuováno. 5/5

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Uncle Anesthesia
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

White Spirit - White Spirit

White Spirit / White Spirit (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 20.03.2020

Na kapelu White Spirit jsem narazil nedávno. Že bude mít svůj profil na Progboardu mě neapadlo ani náhodou :-)
Zdejší odborník vmagistr v podstatě uvedl všechna důležitá fakta, co jsem chtěl napsat, tak jen několik mých drobných postřehů.

Rád se vrtám v zapomenutých spolcích oné britské metalové vlny. Nedávno jsem si osvěžil Tygry z Pan Tangu, teď jsem se zaposlouchal do této jednodeskové raritky White Spirit. Na proražení do užší špičky žánru jim chyběla patřičná razance a určitý větší stylový rozptyl. Řádně metalově nabroušené jsou na albu vždy jen první skladby na straně A i B - neboli Midnight Chaser a No Reprieve. Další Red Skies, Way of The Kings a Don't Be Fooled jsou spíše hard rockové pecky ve stylu Rainbow. Vybočením z koncepce je melodicky rocková High Upon High, která se mi kupodivu líbí - ale jako by vypadla z desek nějakého AOR souboru - třeba Styx. V podobném duchu se nese i závěrečná desetiminutovka Fool of the Gods, která je šmrncnuta space hard rockem. Pokus o náročnější rockovou polohu? Skladba rozhodně není špatná, ale na metalovou desku bych ji v té době rozhodně nezařadil.

Já na své Japan verzi mám jen tři bonusy, skvělou hard and heavy jízdu Back to the Grind, akustickým intrem ozvláštněný klávesový hard rock Sufragettes a párply ovlivněný kvapík s hammondkami - Cheetah.

Závěrem : Na White Sprit pamatuju z legendárního sampleru Metal for Muthas II z roku 1980, potom se nad nima zavřela voda. Tuto jejich prvotinu, ač stylově trochu roztříštěnou, jsem si rád několikrát připomněl.

» ostatní recenze alba White Spirit - White Spirit
» popis a diskografie skupiny White Spirit

Deep Purple - Burn

Deep Purple / Burn (1974)

Martin H | 5 stars | 20.03.2020

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Fates Warning - Inside Out

Fates Warning / Inside Out (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.03.2020

Tvorba fantastické zámořské pětice v devadesátkách kulminovala. Vůdčí tým Matheos/Zonder a pro mě jeden z největších hlasů vůbec - Ray Alder, se zdáli být neúnavní. Parallels, Inside Out, A Pleasant Shade Of Grey - nevšední opusy, jejichž lesk trvá dosud. Jak vzdáleno druhdy ironovské heavy úderce...

Outside Looking In bych dal na exkluzívní místo ve výkladní skříni, pokud by se někdo ptal, cože to ti FW hudebně vlastně kutí. Křehké i zpěvné Matheosovy riffové přehrady, Alderovy působivé deklamace navždy ovládnou naše smysly ...a Zonder? Kolosální, všestranný hráč, jehož odchod byl nenahraditelný. Osudová šleha Pale Fire - hlasový orkán proboří i zdi Jericha. Leader s kytarou se sice drží zpět, o to je přesvědčivější. Temnou stranu naproti tomu vyhřezne v pěti a půl minutách neurvale cválající The Strand. Shelter Me je bez debaty jednou z nejpůsobivějších FW pokladů . Božský dojem obstará celý kvintet unisono se zpěvem na trůnním stolci. Jsou využity akustiky a mořské samply. Pokud bych si měl odvézt něco na pustý ostrov, bude to křehká kráska Island in the Stream. Barvami hýřící rej akustik a zpěvných sól hlavního principála, vokální tryzna a Zonderovy úsporné, přec geniální úhozy. Down To The Wire s destrukční souhrou Matheos/Zonder a ječícím Alderem je oholena na samu dřeň. Face the Fear - to je strach, jemuž nelze čelit, důsledkem je watersovská izolace. Tomu sekunduje i řádící trojks Matheos/DiBiase/Zonder, zklidnění přijdou jen nakrátko. Inward Bound patří jen kytarové smutnohře - nuda je ovšem na míle vzdálena. Monument - napovědou jest měl už název... Okovaný marš postupně střídají lahůdky v podobě nažhavených španělek, zvukových koláží, Zonderových skvostných přechodů. Maximální požitek z FW-muziky se vleze i do šesti a půl minut. Za hlavním chodem králů je obvykle stylový zákusek. Nostalgická, dojemná mantra Afterglow se zvonivým příbojem kytar způsobí absolutní nasycenost. A tryskem tam, kde je ten nápis "play"... A repete.

I v kontextu FW mimořádné dílo, z mého pohledu jeden z nej- artových výtvorů vůbec. S Parallels u mě tvoří neprůstřelný tandem. Neméně skvostné jsou i temné existenciální náměty. Někdy je úzkost skvostně přirovnána k zaplavující vlně (The Strand). Těžko překonatelná nádhera bez špetky výplně - 6/5.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Inside Out
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Black Sabbath - Black Sabbath

Black Sabbath / Black Sabbath (1970)

vmagistr | 4 stars | 20.03.2020

Roku 1970 se nad Spojeným královstvím schylovalo k pořádné bouři. Na spadnutí ale nebyl (jako obvykle) déšť, nýbrž sprška něčeho pořádně tvrdého. Že se s rockem dá užít spousta hlasité zábavy ukázali už v pětašedesátém The Who, z psychedelického blues dolovali uširvoucí kravál třeba Cream nebo za oceánem Blue Cheer a takoví Led Zeppelin se do toho na svých prvních dvou deskách dokázali také pořádně opřít, když na věc přišlo. V základech tvorby uvedených spolků stálo (jakkoli transformované a často docela "vytavené") blues, brzy se ale mělo začít ukazovat, že to v tvrdé muzice do budoucna půjde čím dál více i bez něj. Ledacos naznačili King Crimson, kteří na podzim roku 1969 spojili neslýchané kytarové zkreslení s "vyššími" uměleckými ambicemi. Další pořádná bomba (roku 1970 ani zdaleka poslední) přišla necelého půl roku po nich z průmyslového Birminghamu, kde pod oheň, na kterém budou za deset let své železo kout desítky a stovky jejich heavy metalových následovníků, vydatně přiložili svým eponymním debutem jistí Black Sabbath.

Předchozí zmínka o King Crimson není náhodná - pro obě kapely se v jejich rané tvorbě stala inspirací suita Planety anglického skladatele Gustava Holsta. Zatímco Robert Fripp a spol. na její první větě postavili vlastni kompozici The Devil's Triangle, Black Sabbath z melodického (nebo nemelodického, jak se to vezme) motivu z úplného počátku věty vytvořili jednu ze svých nejpamětihodnějších skladeb - Black Sabbath. Technicky nejde o nic složitého, ale možná radši ani nechtějte vědět, co se za atmosférou tak hustou, že by se dala krájet, v tomhle rybníčku Brčálníku schovává. Surový kytarový riff, ještě surovější basové výjezdy, nad Ozzyho záhrobním zpěvem by při psaní Svatební košile jistě neohrnul nos ani samotný Karel Jaromír Erben.

Následující The Wizard by to k blues (zejména díky použité harmonice) ještě trošku táhnout mohlo, masivní kytarové riffy ale skladbu drží na hard rockovém písečku - pro mě takové zajímavé pootevření vrátek ve směru, kam se nakonec Black Sabbath nevydali. V Behind the Wall of Sleep tomu kytarovému hřmění musel předcházet jeden blesk za druhým, jen to basové sólo na konci mě moc nebere. N.I.B. se ve svém tahu na branku asi nejvíc blíží nedostižné průraznosti titulní skladby, ve Sleeping Village mě zase dostává kontrast zlověstně klidné atmosféry v úvodní pasáži (o pokoji a míru ať si text přesvědčuje někoho jiného) a div ne do velikonoční pomlázky propletených kytarových linek v následné jazzem ofouknuté instrumentální části.

Na konec jsem si nechal dva covery, které Black Sabbath na debutu (ať už dobrovolně či méně dobrovolně) "spáchali". Se skladbou Evil Woman, kterou jim v touze po hitovém singlu na desku vnutil manažer, se ještě kapela poprala jakž takž se ctí - zvlášť s přihlédnutím k nabubřelému, dechy obtěžkanému originálu minneapoliských blues rockerů Crow. To Warning, elektrické blues z dílny Retaliation Aynsleyho Dunbara, bylo svým naturelem nejspíše Iommimu a spol. o něco bližší, expresivním sólováním na více než deset minut natažená stopáž skladby mi ale přijde silně přepálená. Na koncertech to samozřejmě mohlo fungovat více než dobře, na desce bych ale něco takového s klidem oželel. Mnohem radši mám b-stranu singlu Evil Woman, skladbu Wicked World, ve které je Iommiho kytarový um jen kořením skvěle secvičených doprovodných jízd s až jazzovým feelingem.

Co se textové složky týče, nebyli raní Black Sabbath ani zdaleka jednostranně zaměření. Samozřejmě, je tu známý text titulní skladby o jakémsi hrůzunahánějícím zjevení, které měl mít s okultismem koketující basák Butler (prý ho potom onen zájem docela rychle přešel), třeba sociální kritika ve Wicked World jde ale úplně jiným směrem. Fantasy črta o dobrém čaroději ze skladby The Wizard se do budoucna neukázala jako to "pravé ořechové", nejobsažnější texty tak nacházím ve skladbách Behind the Wall of Sleep a N.I.B. V první jmenované vnímám lyricky pojatý příběh smrti a vzkříšení, druhá pak z pohledu jeho původce popisuje "sladké mámení", kterým ďábel láká do své náruče. U obou dvou témat si dovedu docela dobře představit konkrétní biblickou inspiraci.

No, to jsem se zase rozepsal. Debut Black Sabbath toho rockové (později pak zvláště metalové) hudbě hodně dal, v mém vnímání ale není prost slabších míst (oba covery, možná i The Wizard). Mezi mé nejoblíbenější nahrávky od Black Sabbath se proto nevměstná, ale na slušné čtyři hvězdičky v mých očích jeho obsah stačí. Až své čerstvě vyklučené pole pánové ještě trošku poorají a přihnojí získanými aranžérskými zkušenostmi, rozplodí se, že se budou posluchačům panenky blahem protáčet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Myšák | 3 stars | 20.03.2020

Stane se vám klasická věc. Objevíte kapelu svou první deskou, která je po několik týdnů tou nejlepší co jste kdy slyšeli a kterou si pouštíte tak často, že z ní málem zblbnete. Za pár týdnů chcete pokračovat hezky systematicky, seženete si pokračování a ejhle, něco není v pořádku. Ze všech stran se valí řečičky o tom, jak právě všemi vychvalovaná In Rock je ta úplně nejlepší rocková deska na světě. Ale vám to tak vůbec nepřipadá. A tak to s ní zkoušíte znovu a znovu, až vás to přestane bavit a máte chuť tu desku sprovodit ze světa. Zřejmě budu už navždy patřit k té mrňavé skupince těch, pro které zůstanou kvality pěti postav vytesaných do skály z obálky In Rock pod petlicí.

Na desce hodnotím rozporuplně tyto aspekty.
a) archaický, zbytečně syrový zvuk nedostatečné kvality
b) chybně zvolený úvod v podobě přeřvaného Speed King
c) slabé motivy i celé písně se střídají s vydařenějšími

Naopak za přednosti bych vyzdvihl.
a) přítomnost velkého hitu Child in Time
b) za mikrofonem neovladatelný Ian Gillan
c) přiřazení singlu Black Night

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Thieves’ Kitchen - Shibboleth

Thieves’ Kitchen / Shibboleth (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 20.03.2020

Po solidním albu Argot hudebníci z Thieves Kitchen přivedli na svět následovníka pojmenovaného hebrejským výrazem Shibboleth,což pojmenovává určitý lingvistický výraz, heslo - kterým se dokáže identifikovat určitá skupiny lidí podle jeho výslovnosti. V přeneseném slova smyslu jsou takový Shibboleth hudební postupy této kapely, které ač vycházejí z prog rockových a fusion i Cantenbury vzorců, tyto jsou rozmělněny na prach a pomocí minimalistických math puzzle zase poskládány do naprosto originálního obrazu. Muzika je plná záseků a zvratů a nesčetněkrát opakovaných pasáží linek varhan, zkreslené elektrické kytary a komplikovaných rytmických struktur. Někdy mi připadnou naléhavější a psychedeličtější, než na předchozím Argot, je zakomponováno více jazzových postupů, hrany až chladí hlavně díky použitému mellotronu.

Chtěl bych upozornit na rtuťovitou kytaru Phila Mercyho, ústřední postavy kapely, která má na prvních albech mnohem více prostoru a její nekonečné proplétání s klávesy mě poslední dobou neskutečně baví. Jeho jedinečná hra je (krom jednoho sólo alba) svázaná s tvorbou této kapely, takže mě mrzí, že není mezi širší veřejností více známý. Na následných albech již jeho nástroj pracuje více pro celek, takže kdo se chce potěšit plně jeho technicky náročnou hrou, má na tomto hodnoceném albu příležitost.
Podobným hráčským stylem se prezentuje i Per Nisson, současný kytarista Kaipy.

Jedinou a zásadní změnou v obsazení je výměna zpěváka Simona Boyse za krásnou Amy Darby, která doplnila muziku technicky vytříbenějším projevem. Z konceptu alba vybočuje jen něžně zazpívaná akustická Spiral Bound načrtnutá je akustickou kytarou a klavírem, ostatních pět skladeb včetně 24 minutové Chovihani Rise tvoři kompaktní celek bez slabšího místa.

Závěrem : tak jako ostatní rané desky tohoto souboru, je i Shibboleth chutným soustem pro náročné prog rockery, kteří rádi temperamentní fusion prvky se špetkou Cantenbury stylu. Kdo se rád motá v džungli umělecky hodnotných zvuků a rytmů, je na správné adrese. Zde prvolánový klon Yes či Marillion nikdo neobjeví!

Ukázka alba v podobě 24 minutové suity Chovihani Rise :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Shibboleth
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Kayak - Kayak II

Kayak / Kayak II (1974)

steve | 5 stars | 20.03.2020

Winston Churchill v době války kromě jiného řekl tato slova "Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je našim cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory vší hrůze – vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést, neboť bez vítězství není přežití.“ Já si myslím, že bez parafráze náleží podobné tvrzení také do dnešních dnů. A jestli je důležitý příklad, budu se snažit být jedním z těch, kteří se strachem a letargií, které pomalu dopadají také na Progboard nepřestanou bojovat. Chci zdejší okolí nějakým komunikativním způsobem rozdmýchat a pozvednout skomírající morálku. Tomu měla napomoct anketa na téma Led Zeppelin protože je potřeba, aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech než těch tragických.

Po půl roční přestávce od psaní recenzí si sedám k pc a snažím se sesmolit několik smysluplných vět, ve kterých bych všem rád představil parádní progresivní kapelu z Holandska. Pro mě ji objevili soudruzi brano a horyna, kteří tady o Kayak pár řádek kdysi utrousili. Já si vzal na mušku desky z období do roku 1977 a ve všech případech jsem měl šťastnou ruku. Kayak bývala kapela světového formátu, kterou se nebojím postavit do jedné linie společně s Yes a Genesis. Hudebníci tady hrají jako dlouholetí profesoři z konzervatoře. Obzvlášť vynikají jsou v práci s dynamikou. Každá skladba má jinou strukturu a tempo. Kytarově je to místy až hardrockově peprné, ale vzápětí kapela úplně otočí směr a našlapuje jako by chodila po tenkém skle. Takovým příkladem je skladba They Get To Know Me, při které si vzpomínám na podobně laděné části z desky Wind and Wuthering od Genesis. K tomuto elpíčku směřuje víc kompozic, třeba Woe And Alas a Mireille. Tím nechci tvrdit, že jsou Kayak nějakým klonem Genesis, to vůbec. Spíš měli podobné nápady.
Podle mě jde o kapelu z první ligy, proto jim dávám nejvyšší hodnocení.

» ostatní recenze alba Kayak - Kayak II
» popis a diskografie skupiny Kayak

Alcatrazz - Dangerous Games

Alcatrazz / Dangerous Games (1986)

horyna | 3 stars | 20.03.2020

Debut Alcatrazz No Parole from Rock 'n' Roll patří dle mého k těm výrazně lepším hard-rockovým nahrávkám osmdesátých let. Yngwie Malmsteen se držel stranou svých exhibic a nejsilnější zbraní alba samotného zůstávají písně ve svém základním schema. Příliv nadšení malinko pominul s příchodem druhé kolekce Disturbing the Peace, na které už účinkuje Steve Vai. Jeho hra není špatná, ale ani nějak dechberoucí a chyba spíš než v jeho přístupu bude v samotných kompozicích, které síly jedničky už nedosahují. I proto jsem byl velmi zvědav, jak si v nových podmínkách (příchod nového, už třetího kytaristy Danny Johnson) kapela povede dál a navíc jak přistoupí k sílící vlně glam rockových kapel ze zámoří.

Alcatrazz se s osudem poprali více než zdatně a třetí deska Dangerous Games tak nemá důvod se za svou náplň výrazně stydět. Bonnet a spol se malinko otevřeli době a trhu. Bicí zní více osmdesátkově a vetší porci si ukrajují i klávesy. Jako výrazně lepší se mi zdá strana druhá. Z první vyčuhují snad jen úvodní cover Its my Life od Animals, druhá No Imagination, a velký hit Ohayo Tokyo. Béčko se povedlo celé a tak nemá cenu jmenovat, avšak největší direkt mi vždy přivodí krásnou melodií napěchovaná The Witchwood a sametová Double Man. Jinak Graham Bonnet zpívá znovu skvěle a k novici Danny Johnsonovi který nijak neexhibuje rovněž nemám žádných výhrad.

V této desce by se mohli jako v zrcadle najít všichni příznivci Rainbow Bonnetovi éry. Těch po světě sice moc neběhá a oproti Dio-vské době to byl z tehdejšího i dnešního pohledu znatelný sešup dolů, přesto... Podobný, hitově šmrncnutý hard-rock vzor osmdesát někdy do nálady sednout dokáže a pro určitou skupinu nemusí tento produkt vypadat jen jako kýč patřící do starého železa.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - Dangerous Games
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Megadeth - Risk

Megadeth / Risk (1999)

horyna | 4 stars | 19.03.2020

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.

» ostatní recenze alba Megadeth - Risk
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Clannad - Macalla

Clannad / Macalla (1985)

horyna | 5 stars | 18.03.2020

Zapomeňte na všechny škatulky. Zapomeňte na to, že existuje nějaká tvrdá rocková muzika. Zapomeňte, že se hraje metal, hard rock, jazz, nebo blues. Vypadněte z městských aglomerací, alespoň na chvíli utečte před okolní všudepřítomnou technikou a zkuste se oprostit od každodenních problémů starostí i strastí. Vyražte do přírody, naplánujte cestu, určete si start i cíl a sebou si krom pár potřebných krámů vezměte kapesní přehrávač, ve kterém budete mít nalitou přesně tuto desku. Počkejte až budete mimo civilizační dosah a poté si ji v lůně matičky přírody pusťte. Jděte po vytyčené trase a vnímejte jen hudbu a své okolí. Předem vám zaručuji že prožijete mimořádný zážitek, protože tahle krása jde mimo obecné mantinely vnímání hudby. Ona to vlastně ani není hudba, alespoň ne nijak obyčejná. Je to astrálno v té nejčistší formě a podobě.

V tom našem širém hudebním světě je jen málo krásnějších nahrávek, než je právě Macalla, jež vytvořili irští velvyslanci přírody Clannad. Pro takovou všeobjímající nádheru jsou všechny slova a fráze úplně zbytečné. Tohle je ta nejčistší esence vytvořená splynutím našich duší s neposkvrněným okolním světem dávnověku.

Myslím, že není až tak důležité zmiňovat fakt, že Clannad zde poprvé začínají do své tvorby implementovat i prvky popu. Pokud se to děje takto sofistikovaným způsobem, nemůže onen pokus kapele ublížit, ale naopak. Širší přístupnost neznamená vždy bezbřehou komerci a vyváženost obou složek je na Macalla úžasná.

Cit a schopnosti s jakými zde kapela přistupuje k práci s vícehlasy a k celkovému aranžování jednotlivých témat je naprosto jedinečný. Stejně důležitým aspektem je pak práce s atmosférou. Nálady a odstínění určitých písní jsou natolik profesionální, nenapodobitelné a silné, že i když je budete vnímat se zatajeným dechem pořád se nepřestanete divit, jestli je taková nádhera vůbec skutečná a budete si klást otázku, zda-li je vůbec možné, že ji vyprodukovali obyčejní smrtelníci.

Z výborně dramaturgicky vyrovnané kolekce bych si dovolil přec vyjmout jednoho zástupce a tím je nejzářivější drahokam této sbírky, píseň In a Lifetime. Jeho trvalou krásu do našich srdcí tesá zpěvačka Máire Ní Bhronáin spolu v duetu s U2 pěvcem Bonem. Pro vystihnutí krásy tohoto songu čeština zkrátka postrádá ty správná slova.



V těchto těžkých dnech, v těchto těžkých časech, je pro nás milovníky hudby tím správným hnacím motorem, který pomůže člověku alespoň na chvíli přesunout myšlenky stranou naše muzika. Ta sice nemá dar v podobě léku, který by lidstvo tak nutně potřebovalo a dokázalo jej v tuto chvíli spasit, avšak i těch několik málo chvil v její krásné společnosti, dokáže jedinci dodat odvahu a psychicky jej malinko pozvednout.

» ostatní recenze alba Clannad - Macalla
» popis a diskografie skupiny Clannad

Maiden uniteD -  Maiden United ‎– The Barrel House Tapes

Maiden uniteD / Maiden United ‎– The Barrel House Tapes (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 17.03.2020

Holandský projekt Maiden United baskytaristy Up The Irons Joey Bruerse v tichosti vydal minulého roku čtvrtou studiovou desku s dalšími akustickými úpravami svých velkých vzorů. Já osobně mám starší tvorbu Mejdnů uloženou hluboko v paměti, ale dnes si je moc nepouštím. Raději si je občas připomenu pomocí sofistikovaně přepracovaných cover verzí, které mi umožní zavzpomínat na důvěrně známé melodie vysvlečené ze železného brnění ... a to Maiden uniteD dovedou.

Zde na Progboardu jsem v minulých letech propagoval předešlá alba této sebranky, proto padlo rozhodnutí poslechnout si i novinku The Barrel House Tapes, která vyšla na sklonku minulého roku. Jelikož předchozí alba jevila určitou sestupnou tendenci v kvalitě a originalitě, byl jsem tedy před prvním testování mírně apatický.

Kouknul jsem se na seznam muzikantů, kteří se na albu podíleli. Joey krom dvou členů své domovské kapely oslovil řadů holandských kolegů z rockových kapel i jazzu a aby přitáhl patřičnou mediální pozornost, v pár písních se objevili i zpěváci Doogie White a Frank Beck (Gamma Ray/Red Raven). Kytarové party do dvou skladeb poskytl i Dennis Stratton (Iron Maiden) a trubkou několik skladeb ozvláštnil jazzman Eric Vloeimans.

Podívejme se tedy na hudbu : po živém intru mě překvapilo podání hitu The Number Of The Beast v country kabátku, jak z baru na divokém západě. Pro zpestření dobré, jelikož však k tomuto stylu nechovám žádné sympatie, nijak více mne tato verze nezaujala. Následný Back in the Village v soft rockové úpravě zapěl opatrně a nevýrazně zpěvák Gammaray Frank Beck.
První skladba, kde to konečně zajiskřilo , je umístěna na čtvrtém místě pod jménem Alexander the Great. Epicky pojatý originál byl přearanžován do intimní podoby bez jakéhokoliv rytmického vedení jen s doprovodem akustické kytary, klavíru a procítěného zpěvu Jeroena Voogda. První vrchol alba.

Wasting Love mě těžce znudila svým pop rockovým feelingem, ani Doogie ji svým projevem nezachránil. Naládu mi zvedla až další v pořadí – Poweslave, opět jen s akustickou kytarou a hlavně s kouzlenou trubkou hostující jazzové legendy Erica Vloeimanse. Tato věc mě přímo pohladila po duši, líbil se mi něžný přednes zpěváka Jos Severense, který ve svém domácím death metalovém tělese HdK svůj hlas používá poněkud jinak. :-)

Stranger opět nudné, song Phantom of The Opera pozvedla výborná trubka, Strattonovu kytaru jsem nijak neidentifikoval. Z méně známé Motsegur z alba Dance of Death byl použit ústřední melodický motiv, který hudebníci zapustili do pirátské odrhovačky z londýnských putyk. Vcelku příjemné, na rozdíl od závěrečné Sanctuary, která mě krom nástroje Erica Vloeimanse moc nezaujala.

Závěrem : Úspěch kvalitní unplugged cover verze nespočívá jen v nahrazení partů metalových kytar těmi akustickými, ale jak dokazují Maiden uniteD - důkladnou transkripcí původního materiálu do nového tvaru, v kterém originál naleznete až postupným poslechem. To mě na tomto projektu na rozdíl od mnoha dalších stále baví. I zde se najde několik nevýrazných skladeb, kterým nepomohly ani velká jména. Celkově mě však deska příjemně překvapila povedeným zvukem a několika silnými momenty, čímž si u mne soubor napravil reputaci po slabším Remembrance.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Maiden United ‎– The Barrel House Tapes
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

Dead Heroes Club - Everything Is Connected

Dead Heroes Club / Everything Is Connected (2013)

horyna | 5 stars | 17.03.2020

Irské Dead Heroes Club jsem objevil vyloženě tady na Progboardě. Už kdysi dávno jsem si procházel všechny dostupné recenze, které tu vytvořil kolega Sajgon. Devět z deseti jim pořízených beru jako by byli pomalu moje vlastní, až tak velké procento panuje v naší vzájemné shodě v oblasti progresivní muziky. Jev vcelku nevídaný. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se začnu zaobírat jím tolika vychválenými Dead Heroes Club. Sice to nějakou dobu trvalo a setkání bylo srze Discogs spíše náhodné (navíc přibalený kousek od kupujícího, který měl v nabídce jiné cd, které jsem chtěl především), ale o to ve výsledku vůbec nejde. Hlavní je výstupní efekt, který ve vás po konzumaci takové muziky zůstane a ten je musím říci na 120% absolutně pozitivní. Od úvodní chvíle, od prvního poslechu.

Když jsem s kapelou přišel do kontaktu poprvé, naprosto totálně mne do obličeje praštil přebal tohoto cd. Fantaskní i pitoreskní malba zároveň působí, jako by nebyla z tohoto světa, z této planety. Zobrazení pomíjivosti času prostřednictvím velkých starodávných pendlovek a starobylých přesýpaček a porůznu rozptýlené figurky postav zaobírající se různými činnostmi, to vše na pozadí tmavě hnědé tónové škály vypadá naprosto úchvatně. Podobné je to i s muzikou. Tam vás okamžitě osloví jak precizně vyšperkovaný zvuk (ten je naprosto lahůdkový), tak nevídaná schémata, postupy, aranžmá, melodické linky, obrovské množství nápadů tak brilantně sestavených a prokomponovaných, že si kladete otázku jak je možné, že tato kapela, tato muzika je před širší progresivní veřejností tak pečlivě ukryta.

Startovní kus The Hunger působí jako jeden obrovský opojný monolit. Je to definice hudby D.H.C. se vší krásou a působivostí. Už od prvních sekund nepostrádá atmosféru, v tomto případě až mrazivě tajemnou. Když se po chvíli rozjede a rozparádí v načančaných akustických aranžmá a rytmických přechodech, obočí vám poskakuje radostí a to vás ještě v refrénu čekají artistické obraty předváděné zpěvákem Liamem Campbellem. Další skladby vyjma netypicky hitové jízdy Exit the Queen (sotva čtyři minuty trvající vymazlenec) už pitvat nebudu, za a) to udělal kolega Sajgon a za b) by si tuto desku měl každý prog-rocker hledající nové výzvy, nové horizonty a vůbec specificky zajímavou muziky poslechnout.

Abych to tedy nějak uzavřel. Sajgonovi putuje velké DĚKUJI za objevení dalšího progresivní klenotu v mém soukromém žebříčku, a kapele samotné poklona až k zemi za to, s jak výbornou muzikou se dokáže prezentovat. Oni totiž patří k těm kapelám, které utekly celosvětově provařené prog konkurenci o pár světelných let dopředu. A to se někdy zatraceně počítá.


A vlastně je to obdobný případ jako u před pár dny vykutaných Fuchsia. Podobně pozoruhodný monolit, jen místo sběratelům sedmdesátek jsou D.H.C. určeni fajnšmekrům soudobé muziky.

» ostatní recenze alba Dead Heroes Club - Everything Is Connected
» popis a diskografie skupiny Dead Heroes Club

Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo (1972)

Snake | 4 stars | 16.03.2020

CD btf.it ‎– VMCD117 /2006/

Představte si, že zakládáte rockovou skupinu a hledáte pro ni originální a přitom dobře zapamatovatelné jméno. Těžké, že ? Klukům z Raccomandata Ricevuta Ritorno (Doporučená zásilka s potvrzením o převzetí) se to, myslím, docela povedlo a korunu tomu nasadili grafickou podobou svého debutového alba. To vypadalo jako provázkem převázanej, útlej balíček s portréty členů kapely na poštovních známkách...

Skupina Raccomandata Ricevuta Ritorno (uvádí se též varianta Raccomandata con Ricevuta di Ritorno, nebo zkratka RRR) pochází z Říma a vznikla někdy kolem roku 1971. Tvořilo ji šest velmi mladých hudebníků s jen minimálními zkušenostmi z hudební branže, ale aj tak se jí podařilo podepsat smlouvu s labelem Fonit Cetra. Kapely se ujal producent Pino Tuccimei (spolupracoval např. s I Pooh, The Trip, nebo Osanna), kterej přišel s nápadem na postapokaliptické koncepční album. Kytarista Nanni Civitenga složil muziku, Pinova manželka Marina Comin napsala texty a šlo se na věc. Deska Per.... un mondo di cristallo se nahrávala v Turínských studiích, na osmistopej magnetofon a nezabralo to víc, jak třicet dnů. Vyšla pak na etiketě Cetra, v roce 1972 (Cetra ‎– LPX 15) a kapela ji propagovala na největších festivalech své doby, mimo jiné i na legendárním "Villa Pamphili Pop" v roce 1972.

Koncepční příběh je lamentem astronauta, kterej se vrátí z kosmíru a zjistí, že je posledním člověkem na nukleární válkou zničené Zemi. Neveselé téma se odráží i v komplikované a intenzivní, přitom všem však pořád ještě velmi melodické hudbě, kterou bych popsal jako energickej symphonic prog, s prvky folk rocku a jazzu. A musím zmínit i velmi pěknou ilustraci uvnitř rozkládacího obalu desky, kterou navrhlo studio "Up&Down".

Při celkové stopáži sedmatřicet minut je tu sedm tracků, ale ten první - Nulla - je jen minutku dlouhým, pochmurným sólem chrámových varhan. Druhou, z celkového konceptu trochu vyčnívající skladbou je čistě jazzová (a trochu bláznivá) instrumentální vsuvka Nel mio quartiere, kterou končila první strana vinylového alba. Zbytek už je prog rock té nejvyšší kvality, se spoustou nečekaných zvratů, vsuvek a změn. V těch intenzivních pasážích mi to trochu připomíná jediné album krajanů Buon Vecchio Charlie, slyším tu aj ozvěny Banco del Mutuo Soccorso a v těch akustických, folkových mezihrách první album skupiny Procession. Frontman Luciano Regoli zpívá s dramatickým patosem a jeho vyšší hlas má takovej ten operní nátisk. Řekl bych, že je poměrně originální a když už ho jednou uslyšíte, jen těžko si ho potom spletete s někým jiným.

Když odečtu oba výše uvedené tracky, zbyde mi pět skladeb. Su una rupe je ohromující svými v rychlém sledu se měnícími náladami, ve kterých se střídají pastorální pasáže a rychlé, energické laufy. V následující Il mondo cade su di me bych vypíchnul smyčce, které podtrhují dramatickou atmosféru skladby a pak dvě minuty dlouhou, instrumentální (a nekompromisní) masáž.

Zajímavá je druhou stranu původního vinylu otevírající L'ombra. Našemu astronautovi začíná z té nekonečné samoty šplouchat na maják a v touze po lidské společnosti pronásleduje vlastní stín. Tomu odpovídá i tempo skladby, které je jaksepatří splašené. Pak si však uvědomí, v jak svízelné se ocitnul situaci a předivo akustických kytar doprovází jeho šílenej smích. V závěrečné Sogni di cristallo si vrzne i smyčcovej orchestr, ale jako vrchol alba bych označil deset minut dlouhou a řádně rozkošatělou Un palco di marionette. To je jízda, jak na kolotoči.

Album je to sice pěkné, ale moc se nechytlo a už o pouhý rok později se RRR rozpadli. Údajně kvůli tlaku vydavatele, kterej trval na účasti na festivalu populární hudby v San Remu, ale pamětníci hovoří i něco o napjatých vztazích mezi věčně rozhádanými členy kapely. Na scénu se vrátila v roce 2010 albem Il pittore volante, které následovala lajfka Live in Elba (2015) a mini LP In rock (2019). Za zmínku jistě stojí i její účast na festivalu Prog Exhibition 2010, jehož záznam vyšel (ve výpravném box setu 4DVD + 7CD) o rok později.

První vydání alba Per....un mondo di cristallo se mezi sběrateli prodává za zhruba 200 Euro, ale na trhu je i dostatečnej počet jeho reedic. Rozkládací mini vinyl replika od btf.it vyšla jako součást kolekce "Remaster Series" a obsahuje osmistránkovej booklet s biografií kapely, několika ilustracemi a fotografiemi středových štítků původní LP. Zvuk je trochu archaickej, ale vzdušnej, s čitelnou lokalizací jednotlivejch nástrojů a širokým stereem.

Je to výborné album a jistě patří k tomu lepšímu, co z Itálie 72´ vzešlo. Jsem rád, že jsem ho konečně zařadil do sbírky a dávám mu čtyři stars.


» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno

Lifesigns - Lifesigns

Lifesigns / Lifesigns (2013)

horyna | 4 stars | 16.03.2020

S velkou mírou nadsázky a přehánění bych mohl napsat, že i kdyby muzika na tomto nosiči stála za starou belu, byla nudná, vyčpělá a nezáživná, kvůli jeho mistrnému obalu si ho doma rád ponechám.
V případě prvního alba projektu/kapely Lifesigns zkrátka poslouchám i očima a s každičkým tónem této zvukomalebné pompézně progresivní nahrávky, mám v hlavě zafixovaný motiv a námět inspirovaný anglickým venkovem s reminiscencemi na Constablova romantická plátna (díky špici kostela pak na jeho dílo Katedrály v Salisbury).

Vlastně by se dalo tvrdit, že onen romantický duch zachycený na výjevu obalu tohoto nosiče se přímou úměrou přenáší i do hudby zanesené v jeho drážkách. Máme co do činění s bohatě zdobnou, ne za každou cenu složitou muzikou, která v sobě kombinuje jak přístupnější tvorbu třeba takových Yes, s duchem alb vydávaných na konci let devadesátých krajany Arena (to především ve skladbě poslední), vše pak podepřeno mírnou dávkou patosu, pompy (pro někoho popu), či klasického artu z dob Pink Floyd.

Jednotlivé skladby mají díky časové náročnosti svůj vývoj a postupné vyústění. Mantinely jsou značně rozšířené a po nějaké schématičnosti, či plánovitosti není na desce ani vidu. John Young má příjemný vokální výraz a nikam svůj přednes netlačí. Vše je volně plynoucí, načechrané (ne však vyumělkované) a motivově všeobjímající. Člověk má pocit nenucenosti až ležérnosti. Dá chvíli práci na tuto hru přistoupit a ne do každé příležitosti se takové album hodí. Je to spíš otázka vkusu a momentální nálady.

Mně jako prog-rockerovi mající v oblibě i daleko měkčí věci tato muzika přináší radost i požitek. A
a o to jde především. Zkrátka - kolorovaná zvukomalebná kulisovka pro chvíle pohody. Pusťte si to, koukněte na obal a atmosféra k vám domů přicestuje vzápětí sama.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984

Mahavishnu Orchestra / Live At Montreux 1974 / 1984 (2007)

stargazer | 5 stars | 15.03.2020

V době, kdy jsem začínal poslochat mahavišnácké album Apocalypse, položil jsem si po nějaké době otázku, jak můžou s tímto albem vyrazit na turné. Apocalypse je nesmírně náročná hudba jak na poslech, tak i na provedení. A jak jsem začínal kompletovat McLaughlinovu tvorbu, zakoupil jsem v roce 2008 kolekci 17 cd John McLaughlin Montreux Concerts. Byla to moje zatím největší investice do hudby. Box stál 7500 kč a byl zakoupen v Bontonlandu v Praze. No a hned jako cd 1 a 2 byla Apocalypse naživo. Tento živák byl zahrán 7 června 1974 a na podiu hrálo 11 hudebníků. Krom kytary, basy, kláves a bicích také smyčce a dechy. Vše ve špičkové zvukové kvalitě. Mahavisnu opravdu hrají přesně to, co je na studio albu, akorát jak to na jejich koncertach bývá, skladby prodlužují o nějakou tu minutu navíc. Nejvíce na mě zapůsobila hra bubeníka Michaela Waldena, který naprosto skvěle nahradil svého bývalého kolegu Billyho Cobhama. Jako přídavek MO přidali song Sancuary (Bisrds Of Fire), který natáhli z pěti na sedmnáct minut. V tomto přídavku si zaspívala Gayle Moran a hned na to spolu jamují JMcL kytara a Jean Luc Ponty na housle. Opravdu úžasný souboj.

Tato hudba není na každodenní poslech, je vyjímečná, poslouchat tenhle koncert je pro mě malý svátek. U bodování se řídím tím malým textem, co je nad hvězdičkama. Vyjímečný koncert....vyjímečné hodnocení.******* sedm kulí jako v Sarajevu. Hodnocení a recenze se netýká dvd, to jsem neviděl, ale asi bych ho dohledal na YouTube.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Moore, Gary - After hours

Moore, Gary / After hours (1992)

EasyRocker | 5 stars | 13.03.2020

Irský guitar hero, zocelený dekádami hudební dřiny, byl legendou už za života, určitě neměl zapotřebí nešťastný odchod ze světa. Prošel několika fázemi, na počátku devadesátek se převlékl v plné parádě zpět do bluesového šatu. V něm ho taky miluju nejvíc.


Mistrův návrat k rodné hudební hroudě ukazuje s neskutečnou vervou Cold Day in Hell - hitový dynamit hned z první ruky Štavnatý steak, dochucený nabušenými dechy a sboristkami. Don't You Lie to Me (I Get Evil) je střetem plnokrevné dvanáctky s funkovým jiskřením. Story of the Blues - už název hovoří, aniž by zazněl jen jediný tón. Sedmero minut lkající balada, jedna z nej, které kdy opustily mistrovu dílnu. Nu a potom? Výbuch Since I Met You Baby s geniálním sólem, kde hrdelní rašpli B.B. Kinga identifikuje i invalida. Napětí vokálů mistrova a dvojice dam jde za hranu přijatelného Jemné tahy dechů, smyčců i fantaskně budované kytarové sólo - to vše u mě činí ze Separate Ways nejvýraznější Garyho baladu. Ale ta konkurence.... Duo funky petelic Only Fool in Town a Key to Love od Johna Mayalla, by roztančily stádo mamutů, pochované v sibiřském ledu. Jumpin' at Shadows ukazuje, že uhrančivé balady mistr sype jako potrefený kdesi u Clarksdale ďáblem. Po bluesrockové úderce The Blues Is Alright ovládne pole dojemná The Hurt Inside. Hlasový koncert i citlivé začlenění hostů útočí na prvou signální - a u blues ničeho jiného nežádám. Výjimečný baladický čich stvrdí skvostná Nothing's the Same - jediné oko nezůstane suché. No a zkrátka nepřijdou ani majitelé remasteru ( 2002) - vedle bezuzdného řádění All Time Low nechybí Woke Up this Morning od B. B. Kinga, Don´t Start Me Talkin´ od Sony Boy Willliamsona. A to zdaleka není vše...

After Hours je nejen důstojným nástupcem světové klasy Story of the Blues. Mám neurčité, leč příjemné mrazení, že se tu Gary vyřádil ještě o více. Načatý bluesový comeback vystavěl mu pevnou půdu pod nohama. Jasná plná, pro mě možná i nej- mistrovo album... Dokonale vyplněných 70 minut - pro bluesmana vpravdě svatá mana. ! 5/5

» ostatní recenze alba Moore, Gary - After hours
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Return To Forever - Returns

Return To Forever / Returns (2009)

stargazer | 3 stars | 13.03.2020

Rok 2008. Returni po dvaceti pěti letech spolu a v té nejsilnější sestavě. Bohužel pouze v live provedení. Asi už nikdy nedojde ke studio návratu, jelikož jsou členové kapely každý jinde. Myslím tím jejich novodobá hudební vyjádření. Tento cd koncert z turné 2008 je kvalitou záznamu nedostižný. Pro posluchače této kapely snad nemusím nic dodávat o naprosté hudební genialitě, souhře, entuziasmu, virtuozitě a bůhví čím vším. Pro toho, kdo neměl tenhle soubor ještě tu čest slyšet, popíšu to asi takto:

Jedná se o hudbu ve které se mistrovsky mísí prvky jazzu, rocku, španělské a latinoamerické hudby. Hlavními protagonisty jsou všichni muzikanti, ale jeden z nich mírně vyniká. Je to Chick Corea, kapelník skupiny, hrající hlavně na piano, které střídá s různými rejstříky synthi kláves. Stanley Clarke, bass guitar. Stanley kombinuje elektrickou basu a kontrabas. Jeden z nejlepších hráčů na basu všech dob. Al Di Meola, opět fenomenální virtuóz ovládající el. a akustic. kytaru, vnášející rock, jazz a latino prvky do palety stylů této grupy. Lenny White, bubeník. Mistr svého nástroje. V jeho vzoru hry je cítit takové rockové pozadí, i když se jedná o jazzové stupnice. Někde jsem četl, že skoro všichni rockoví bubeníci obdivovali Johna Bonhama a Bonzo miloval hru Billyho Cobhama a právě Lennyho Whitea.

Na tomto dvojalbu se mi nelíbí jen taková malichernost a to je na cd2 až přehnaně dlouhé sola Corey, Clarkeho a i Whita. Proto cd1 5hv. , cd2 3hv.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Herd of Instinct - Incantation

Herd of Instinct / Incantation (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 13.03.2020

U nás ne příliš známé americké prog rockové těleso Herd of Instinct tu naposledy zviditelnila ve skvělé recenzi Kristýna před sedmi lety. Tito umělci z Texasu jsou pro mne zárukou nejméně dvou věcí. Tou hlavní je spojování zdánlivě nesourodých hudebních odkazů (prog rock, prvky prog metalu, world music,jazzu, post rocku i vážné hudby) přirozeným způsobem, takže když vyplavou na povrch, přijde vám to spojení naprosto samozřejmé. Dalším aspektem jakéhokoli alba této kapely je rovněž bezprecedentně propracovaný, dynamický a skvěle sejmutý zvuk, což velmi oceňuji a chválím. Bez něj by totiž zaniklo mnoho detailů v takto náročně prezentované muzice.

Kapelu mě pomohl objevit jejich tajemný obal s mladou dámou, které pravděpodobně shořela hlava.
Nebojte, nejde o žádný death metal :-) Hlavním stavebním prvkem páté desky Incantation z roku 2019 je strukturovaný rytmický základ občas ne nepodobný King Krimsonům (Abaddon) ze sedmdesátek. Po několika posleších vyplouvají i další ingredience v podobě jazzových (Coin Locker Babies), někdy repetitivních pasáží (Prey 4 Garden) a potemnělých symfonických vsuvek evokujících nějaký soudntrack k hodně ponurému filmu (Myth and Ritual, Incantation Two a Torture Garden). V komplikovaně pojaté Incantation One se prolne dokonce prog metal s fusion. Ostatně, tuto propojenou dvoudílnou kompozici si nejraději pouštím společně, protože druhá část hudebně úzce navazuje na tu první.

Závěrem : páté album Herd of Instinct v mých sluchovodech zní nejpestřeji z jejich dosavadní diskografie a působí celkově rockovějším a ostřejším a jakoby zhuštěnějším dojmem – jako soundtrack k nějakému bezútěšnému post apokalyptickém filmu. Na tomto výsledku má podíl jistě i několik hostů, mj. i z řad Porcupine Tree či Stevena Wilsona. CD je kapánek temnější oproti jeho předchůdcům, což mi maximálně vyhovuje. Ve studiu se s každým detailem maximálně vyhráli, při pozorném poslechu jsem měl po mnoho dní co objevovat.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Incantation
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct

Abel Ganz - Shooting Albatross

Abel Ganz / Shooting Albatross (2008)

Brano | 5 stars | 13.03.2020

Rok 2008 bol v progresívnom rocku mimoriadne úrodný.Svoje zásadné diela vydali skupiny ako sú Beardfish,Karmakanic,Pendragon,Moon Safari,Simon Says,poľskí Millenium,či izraelskí chlapci Amaseffer....ale prekvapili tiež škótski veteráni ABEL GANZ,ktorí po dlhých 14 rokoch prišli s fungl novou štúdiovkou.Trecie plochy medzi jednotlivými členmi sa časom obrúsili a tak album Shooting Albatross nahrala uzmierená zostava starých skúsených muzikantov,ktorých môžeme označiť za účastníkov prvej vlny britského neo-progu spolu s IQ,Marillion,Twelfth Night či Pendragon.

Album začína trochu akusticky zasnene až ležérne pätnásť minútovkou Looking For a Platform,ktorá sa neskôr ako pokropená živou vodou zvrtne vo vitálne výrazný "yesovský" viachlasný refrén ,potom nasledujú dlhšie klavírne vyhrávky Hewa Montgomeryho(ktorého poznáme tiež zo skupiny GRAND TOUR) záverom popretkávané 12 strunkou Hugh Cartera.Vrcholom albumu je nasledujúca epická vyše 23 minútová skvostná kompozícia So Far,ktorá začína romanticky šumom mora,neskôr sa pridávajú píšťalky a husle,potom bicie,klávesy a sólo na elektrickej gitare.Ako hosť spieva Alan Reed,ktorého poznáme skôr z jeho pôsobenia v skupine PALLAS a len málokto vie,že v Abel Ganz vlastne začínal svoju spevácku kariéru.Skvostný epos s celou plejádou nástrojov ako sú Hammond a Moog,Mellotron,flauta,husle,kontrabas,mandolína...Jemné akustickejšie pasáže sa občas prekvapivo striedajú s tvrdšími gitarovými riffmi a Reedovým chrapotom.Jack Webb len tak prepletá na minimoog až sa mi zdá,že sa mu každú chvíľu zauzlia prsty.Bravo!!!Megaepos smeruje nezadržateľne do vygradovaného finále,kde dominujú analógové klávesové nástroje a mellotron a nad všetkým kraľuje vypätý Reedov vokál. Sheepish začína rezko s pôsobivymi gitarovými vyhrávkami na klávesovom podklade,spevák Stuart "Mick" MacFarlane však nedisponuje takým precíteným a výrazným hlasom ako Alan Reed,to treba povedať veľmi otvorene.Ventura je posledný štvrťhodinový epos,kvalitatívne v ničom nezaostáva za predošlými tromi.Je tu cítiť silnú nostalgiu za časmi dávno minulými,za prvou polovicou 70-tych rokov,za zlatou érou prog-rocku.Sú tu nežné akustické pasáže strihu Anthonyho Phillipsa,nádherné romantické zákutia s mandolínou a s 12 strunkou na mellotronovom podklade,ktoré občas vyruší sólo na elektrickú gitaru.Ideálne pre staro-genesisovských nostalgikov.

A čo dodať na záver?Shooting Albatross je dokonalý album,ktorý je radosť počúvať.Páni odviedli kus poctivej práce za ktorú im patrí veľká vďaka!

» ostatní recenze alba Abel Ganz - Shooting Albatross
» popis a diskografie skupiny Abel Ganz

Fuchsia - Fuchsia

Fuchsia / Fuchsia (1971)

horyna | 5 stars | 13.03.2020

Fuchsia. S tímto naprosto dokonalým folk-rockovým skvostem pocházejícím ze zlaté doby art-rockové muziky z roku 1971, jsem se seznámil teprve nedávno, prostřednictvím sousedního mladšího bratrance Progboardu, díky webu Rockovica com. Tam jej recenzoval zahraniční přispěvatel Kev a jeho text a především ukázky mne zaujali natolik, že jsem si disk za nemalý peníz prostřednictvím Discogs vyštrachal a s gustem čmeláka i hbitě objednal.

Protagonistou a hlavní postavou tohoto projektu je zpěvák a kytarista Tony Durant, který soubor založil za přispění basáka Michaela Daye a bubeníka Michaela Gregoryho. Jako značně originální vnímám angažování hned trojice dam a to Janet Rogers hrající na housle, Madeleine Bland na violoncello, klavír a harmonium a Vanessy Hall-Smith rovněž housle. Všechny tři se podílejí rovněž na doprovodných vokálech. Deska byla kritiky dobře přijata, avšak nedostatečně propagována, což zapříčinilo i rychlý konec souboru.

Stylově jde o mixaturu rocku s folkem, s decentním dotekem psychedelie. Vše je čisté jako křišťál, energické, výživné a atmosféricky dokonale omamné. Cítím tu mírný dotek Fairport Convention, ovšem v ráznějších a bohatějších aranžmá. Éterické doprovody trojice dam občas velmi stylově, místy až renesančně dobově dobarvují folkově laděný kolorit, ze kterého jako předřečník vystupuje hlavní recitátor Tony Durant. Smyčcové nástroje tu prostupují mlhovinou akustických kytar a nenápadně odnášejí hudbu kapely do zcela originálních oblastí. Celek dýchá staroanglickým obdobím Viktoriánské epochy.

Pro mne je tato deska jedním z největších objevů z let sedmdesátých (bomba zhruba na úrovní frankofonních Kanaďanů Harmonium) a to nejen pro její originální pojetí a zajímavé personální a hlavně nástrojové složení, ale především skrze muziku, kterou tehdy představila a která dokáže ohromit posluchače i po padesáti letech.



» ostatní recenze alba Fuchsia - Fuchsia
» popis a diskografie skupiny Fuchsia

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

horyna | 4 stars | 12.03.2020

S poslechem Sabbathovského alba Technical Ecstasy se nemůžu ubránit pocitům vnitřní překvapivé spokojenosti, ale také jistého podivení nad letitými reakcemi fandů, kteří tento výtvor tak často haní a posílají jej do propadliště rockových dějin. Když jsem kdysi dávno desku prostřednictvím YT testoval, nezanechala ve mě nějak dobré pocity a právě o to větší překvápko mi přivodili opakované soustředěné poslechy z cd, které jsem si při kompletaci Osbourneových B. S. pořídil.

Tohle že je ta méně hodnotná nahrávka Black Sabbath? To snad ne. Vůbec nechápu, co na ní komu vadí. Snad fanouškům ukotveným v prvních těžce doomových dobách už její optimističtější pohled na svět a odlehčené, pro širší veřejnost určené jásavější melodie mohou překážet, to bych ještě překousl, ale... Já čekal bezduchou nudnou desku, spíchnutou pro firmu, pod tlakem veřejnosti, nebo jen jako naplnění něčí egoistických ambicí... Místo toho slyším přímého pokračovatele famózní Sabotage.

Už první hybná pecka Back Street Kids se mi zamlouvá. Iommi zvláštně motá melodii a spodek je interesantně zahuštěný. Druhá You Won't Change Me zprvu vypadá na nudnou doomárnu, ale když do boje vpadnou Woodroffovi klávesy a Ozzy zpívá s citem, který prokládá Iommi svými sólíčky bavím se. Wardovým civilním přednesem artikulovaná It's Alright mi nevadí vůbec a zajímavě znějící Gypsy a All Moving Parts (Stand Still) zrovna tak. Vlastně bojuju jen s poněkud trapnou Rock 'N' Roll Doctor. Pravým opakem je tklivá balada She's Gone, asi největší hit této jinak nehitové kolekce.

Když odhlédnu od vnitřních půtek v kapele a od toho, že to nikoho nejspíš tehdy moc už nebavilo a kluci nějak nevěděli kudy se dál vydat, pořád dokázali napsat poměrně solidní materiál, za který se stydět nemusí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

H.e.a.t - H.e.a.t II

H.e.a.t / H.e.a.t II (2020)

alienshore | 5 stars | 11.03.2020

Švédsky H.E.A.T som po odchode speváka Kennyho Leckrema sledoval tak trochu z diaľky. Jeho nasledovník Erik Gronwall mi až tak neimponoval. Nedá sa povedať, žeby ich ďalšie štúdiové výtvory boli zlé, to rozhodne nie. Akurát to nebolo úplne to, čo som chcel resp. predstavoval. To sa ale evidentne mení s príchodom albumu H.E.A.T II. Dvojka v názve znamená pravdepodobne nový začiatok. Podľa všetkého sa však vracajú aj k podstate svojej hudby z minulosti. Samozrejme sound je vynovený a tak vlastne dvojka predstavuje spojenie starého a nového.

Musím povedať, že tak presvedčivú a silnú enklávu skladieb som už dlho nepočul. H.E.A.T predstavuje na tomto diele dokonalý prienik kapiel ako Pretty Maids, Dokken či Europe - čiže nabrúsená víchrica hard & heavy, melodického rocku a štipky AOR. Vo zvukovej rovine kraľujú roky 80-té a dôraz sa kladie aj na skladateľskú stránku veci.

Dvojka je od začiatku až po koniec naprataná hitmi. V dnešnej dobe je tomu ťažko uveriť, ale týmto Švédom sa to naozaj podarilo. Úvodná Rock Your Body dáva jasne najavo aký bude charakter celého albumu. Dangerous Ground, Come Clean, Adrenaline, One By One či posledný náklep Rise nesú dokonalý rukopis svojich tvorcov. Nájdeme tu aj polo-baladickú Nothing To Say, ktorú následne nahradzuje ďalšia melodic-rock bomba Heaven Must Have Won An Angel. Každý song je niečím zaujímavý a obsahuje aj nápadité aranžmány. Do uší bijú nádherné a premyslené gitarové sóla Dave Daloneho. Gitarová vyhrávka v Dangerous Ground či klávesové orgie v Adrenaline sú nezabudnuteľné.

H.E.A.T vydali konečne po rokoch dokonalé dielo a potvrdili, že v tejto dobe patria vo svojej kategórii medzi absolútnu špičku. Skladby sprevádza hudobná eufória, hromada energie a duch kreativity. Je nepopierateľné, že potešili mnohých fanúšikov. Bude zaujímavé sledovať, či udržia laťku kvality v budúcnosti. Bude to nepochybne ťažké. Dvojka totiž patrí nielen medzi to naj vydané v tomto roku, ale aj v samotnej diskografii H.E.A.T.

» ostatní recenze alba H.e.a.t - H.e.a.t II
» popis a diskografie skupiny H.e.a.t

Tygers Of Pan Tang - Ritual

Tygers Of Pan Tang / Ritual (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 11.03.2020

S kapelou Tygers of Pan Tang jsem se rozloučil před několika dny recenzí alba The Cage, po kterém se kapela rozpadla. K onomu nešťastnému období se jistě vrátím, nyní bych vám nabídl tento časový bod opustit a strojem času se přesunout do současnosti.

Práte li se, zdali je kapela stále aktivní ? Je a jak! Poslední roky zraje jako víno a má štěstí na nové muzikanty.
Vedle jediného původního člena – kytaristy Robba Weira je velkou oporou posila z Itálie, zpěvák Jacopo Meille, který to z kapelou táhne už 16 let. Další důležitou personou je odbornou hudební veřejností zatím více neobjevený Micky Crystal, který se postupem času stal jedním z nejlepších anglických těžkotonážních kytaristů a směle se dnes vyrovná hráčům typu Johna Sykese či Viviana Campbella. Rytmiku v pozadí jistí přibližně dvě dekády ostřílení bubeník Craig Ellis a hráč na basovou kytaru - Gavin Gray.

Za poslední roky se tento kolektiv stmelil častým hraním a solidními hard and heavy alby. Zatím posledním počinem je deska Ritual z roku 2019. Na tomto albu jako by Tygers of Pan Tang zůročili vše, co za poslední roky tvrdě budovali. V porovnání s tři roky starým eponymním albem je tu znát jasný progres. Z toho, co předvedl na novém albu Micky Crystal, musí každému spadnout brada. Brilantně a s lehkostí zahrané riffy doplňuje invenčními a vzletnými sóly, což se dnes tak často neslyší.Před dvaceti lety by u něj klepali zástupci z managementu Whitesnake, Dio nebo Ozzyho. Další deviza souboru, fotogenický Jacopo Meille také předvádí svůj životní výkon.

Album Ritual mě velmi zaujal svou vnitřní silou, ostrými kytarovými riffy, klenutými refrény i výbornými kytarovými sóly. Jednotlivé písně v archaickém heavy metalovém duchu avšak s moderním natlakovaným zvukem představím jen stručně :

1) Úvodní heavy nářez s agresivními riffy kytar a melodicky klenutým refrénem - hitovka Worlds Apart s výborným kytarovým sólem
02 a 03) Destiny a Rescue jsou AOR šmrcnuté skladby se sbory, kde trochu cítím Whitesnake
04) Raise Some Hell je těžká a stadionová vypalovačka stylu Accept prolnutá s kytarovými party od Dia
05) Spoils Of War – těžkotonážní hard rock
06) White Lines – melodická, ale přesto úderná skladba určená na singl
07) Words Cut Like Knives – povinný ploužák
08) Damn You! - dynamická skladba mi připomíná jam Accept s Geoffem Tatem
09) Love Will Find A Way - další melodický metal s AOR příchuťí
10) Art Of Noise - moderní metal jako by šmrcnutá grunge
11) Sail On skoro osmiminutová, s prog metalovým vyzněním Queensryche – výborná kytara


Dalším důležitým prvkem je realizační tým , který zajistila vydávající skandinávská firmy Mighty Music. Písně byly nahrány u bývalého člena Tygrů Freda Pursera v Newcastle a smíchána skvělým kytaristou a producentem Sorenem Andersenem v Kodaňi. Jeho spolupráci si vychvaloval i Glenn Hughes, kterému Soren stejné služby poskytl na jeho sólovém albu Resonate. Mastering provedl Harry Hess z Harem Scarem. Tito lidé polili celé album živou vodou a výsledek zní nadupaně a moderně. Podobný výsledek jsme slyšel u posledních Judas Priest nebo Queensryche.

Závěrem : Kapela Tygers of Pan Tang natočila desku, s kterou se jí podařilo navázat na kvality jejich legendárního alba Spellbound. Výborné instrumentální výkony všech, písně mají hitový potenciál, žádnou vatu jsem neobjevil. Pro fandy melodického hard and heavy metalu s archaickým nádechem.
Je jasné, že kapela nepřišla v rámci stylu s ničím objevným, mohla by vyjít klidně před dvaceti lety, ale takhle parádní deska ční v dnešní nadprodukci nad tísicemi dalších souputníků jako Severka na jasné noční obloze.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Ritual
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note

Allman Brothers Band, The / Hittin' The Note (2003)

horyna | 5 stars | 11.03.2020

Hugh Syme vytvořil mnoho kapelám geniální výtvarná díla pro jejich titulní obaly. I tohle patří mezi nezapomenutelné, lehce rozpoznatelné a hravě se v hlavě fixující. Samotný nosič jsem objevil opět zcela náhodou, stejně jako osmdesátkového Becka prostřednictvím brněnské burzy. V paměti jsem měl uloženou Hejkalovu pochvalnou recku i jeho vlastnoruční doporučení tohoto alba. I když jsem jej nikdy před tím neslyšel, nebylo proč váhat. U zavedených jižanin člověk přestřelit většinou nemůže a jelikož se jedná o desku comebackovou a relativně novější, podobně jako v případě krajanů Lynyrd Skynyrd jsou nároky vcelku opodstatněné.

Mám tuze rád jejich první alba, ale domnívám se, že tahle trefa se povedla mimořádně. Pokud není lepší, tak je přinejmenším kvalitativně plně srovnatelná s tím, co dělali kdysi. Najdeme tu všechno v té nejvyšší kvalitě. Od zmiňovaného obalu, přes lahodně sejmutý vysoce dynamický zvuk, až po mimořádné hráčské výkony každého jednotlivce. Sestava rozšířená na tři bubeníky/perkusionisty, skýtá dostatek lahodných okamžiků v bezprostřední blízkosti tohoto nástroje a jejich vzájemná souhra a doplňování se, dělá možná hlavní gró této nahrávky. Zahanbit se pochopitelně nenechají ani oba kytaristé a hráč na všechno co má klapky-Gregg Allman.

S časovou náročností kompletní desky nemám problém, jelikož při tom nekonečném přívalu nápadů a kreativních množin, mi těch 75 min uteče jako voda. Jediné co snad může malinko vadit, je celkově vyšší zástup pomalejších skladeb, ale ani to nezmění můj pohled na desku, jako na pěti hvězdičkovou.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Pendragon - The Jewel

Pendragon / The Jewel (1985)

horyna | 5 stars | 10.03.2020

Takřka současně s novinkou Pendragon mi domů dorazil navíc i díky Discogs objednaný debutový kotouč těchto britských ultra melodiků. Přemýšlel jsem tedy, jestli raději psát recenzi na jejich první, nebo poslední dílo. A jelikož u alba Love Over Gold nemám všechny pocity ještě přesně sesumírované a tento disk u mne pomalu postupně roste, jako jednoduší variantu jsem zvolil utrousit pár slov o albu Jewel. Možná i proto, abych zde učinil Pendragoňákům další reklamu jejich ranému materiálu, jelikož se domnívám, že si dnešní fanoušek této kapely vybere k popisu spíš novinku, než třicet pět let starý kotouč.

I přesto, že se spíš počítám do méně početné skupiny fans, kteří mají u této bandy rádi spíše melodicky méně klenuté a od přebytečného patosu oproštěné nahrávky pozdější, absolutně mi to nebrání důkladně si vychutnat i první fázi Barrettovi party. Ta přichází s kůží na trh už koncem let sedmdesátých jako klasický hard-rockový cover band. O větší úspěch se jim postará tehdy se rodící hvězda první velikosti kapela Marillion, díky jejíž pomoci náš soubor koncertuje, nahrává své první mini album a v půli desetiletky i tento debut.

Na něm už slyšíme zcela vyprofilovanou, postupně na klávesy se radikálně orientující jednotku, která do svých skladeb právě po vzoru tehdy hodně populárních Marillion přidává kilogramy vzletných melodií, epochálně klenutých klávesových meziher i něco z tolik potřebné a módní divadelní teatrálnosti. Skladby mají ucelenou formu, jasný vývoj a obrovskou porci melodiky. Ta se stane už navždy jejich know-how a to jak v době oné muzice nakloněné, či právě naopak. Ono stačí jen ochutnat něco málo z kuchyně Jewel, například pochutiny typu megaopusu Alaska, výpravné Oh Divineo, nebo pozoruhodně proměnlivé The Pleasure Of Hope a musí vám být hned jasné, že zdejší receptury pocházejí z prověřeného a sofistikovaného zdroje, odzkoušeného o dekádu dřív praotci podobného gurmánství Genesis.

Leader kapely Nick Barrett si vždy šel svou vlastní cestou, aniž by nějakým způsobem nechával do své tvorby prosakovat právě populární moderní proudy. Možná i díky tomu si Pendragon dokázali udržet vysoký status po celou svou kariéru, za což jsou jim jejich fanoušci jistě vděčni.

I když křivka kvality jde s dalšími díly nahoru, nebo se drží na jedné vyrovnané hladině, už tento první veliký projekt jejich kariéry skýtá hodnocení téměř nejvyšší. Oni jsou krom poměrně vlezlého úvodu Higher Circles výborné i věci jako Circus, nebo The Black Knight, ve kterých je Nickova (akustická) kytara doslova ozdobou na symetricky tvarovaném dortu a jednotlivé kompozice nepostrádají napětí, drama a kvanta překrásných niterných zážitků.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Jewel
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Millenium - Exist

Millenium / Exist (2008)

EasyRocker | 5 stars | 09.03.2020

Mimořádně autorsky plodná dvojka Kramarski/Gall a jejich oddaní spoluhráči tvoří od závěru devadesátek jeden z pilířů početné polské stáje. Matadoři, ošlehaní působením i v dalších tělesech, vydali v roce 2008 z mého pohledu první mistrovský opus.

Gilmourovsko-rotheryovský žalozpěv Piotra Plonka rozehrává v kolébavém rytmu prvý opus - Embryo. Plejáda mistrovsky prožitých sól je střídána koberci Ryszarda Kramarského - centrálního mozku Millenium. Vše posouvají na další úroveň citlivé samply, klavír, famózní bubnové přemety. Závěr zdrsní kovovým riffem... Nervní a roztěkané samply - přichází hlavní chod číslo dvě - Up & Down. Symbolická reflexe naší psyché - jednou nahoře, jednou dole, to vše kolísá až děsivým tempem. Tomu odpovídá i řádění kytar, jako prach černé nánosy keyboardů a Gallova skvostná přehlídka. Ta bez zaváhání odpíchne i třetí albový díl - Rat Race. Kramarski a spol. jsou klidnější, čarují zákoutí, známá i od hogarthovských Marillion - slyš finálový duel Plonka/Kramarski. Dychtivě žádaná kůra po utržených šrámech. Road to Infinity na ploše přes 15 minut omračuje precizně navrstvenou hradbou kláves. Tady Kramarski kormidluje celý tým s bezchybným kompozičním i aranžérským čichem. Celá paleta nástrojů do sebe zapadá jako ono zdivo dávných Inků, mezi kterým neprojde ani nůž. Za půlí dorazí nepopsatelné melodické dostihy v nejlepší ostrovní neoprogové tradici. Nespokojili se s maturitou ani vysokou, vysochali rovnou progovou Cambridge.

Příval mimořádně silných momentů sfoukne vítr z plachet všem, kteří scénu na sever od našich hranic snad dosud neobjevili. 4 opusy, 53 minut, víc netřeba. Přes instrumentální suverenitu je ale triumfem Milénia - melodie. Smutná, extatická a vznešená - reflektuje spletité mezilidské vztahy, triumfy i hledá sebe sama. 5/5

» ostatní recenze alba Millenium - Exist
» popis a diskografie skupiny Millenium

Grand Tour - Heavy on the Beach

Grand Tour / Heavy on the Beach (2015)

horyna | 4 stars | 09.03.2020

Jak jsem již nastínil v profilu nově přidaných Grand Tour, hudba této kapely je určena všem milovníkům krajanů Comedy of Errors. V případě Grand Tour jde též o skotskou kapelu pocházející z Glasgowa. Založil ji bývalí klávesák Abel Ganz Hew Montgomery a postupně k sobě přijal dřívější i pozdější členy komedie omylů, zpěváka Joe Cairneho, kytaristu Marka Spaldinga a bubeníka Bruce Levicka. Nejde o žádnou výsostně originální muziku, spíše o klasický neoprog made in británie, který budou prvotně vyhledávat příznivci kapel jako jsou Arena, Jadis, Credo, nebo Pendragon.

Námět pro desku zažehl film Stanleyho Kramera z roku 1959 v hlavní roli s Gregory Peckem On the Beach - Na pláži. Tady je krátký výňatek z ČSFD popisující příběh lidí pohybujících se na pláži v Austrálii, kteří čekají na radioaktivní dopad po jaderné katastrofě, která zničila severní polokouli.
Film Stanleyho Kramera se odehrává v roce 1965, avšak vznikl o šest let dříve; ve své době byl tedy příběhem z nedaleké budoucnosti. Jde o jedno z děl, jež umělecky zpracovávala aktuální téma, nastolené tehdejším rozdělením světa. Zápletka filmu byla shodou okolností opravdu prorocká: v říjnu 1962 nechal Fidel Castro na Kubě rozmístit sovětské jaderné rakety, čímž se svět skutečně ocitl na pokraji globální jaderné války. Stanley Kramer se ve vyprávění soustředil především na komorní líčení vztahů hlavních protagonistů. Nevyhýbal se však ani výpravným spektakulárním sekvencím: mezi ty nejpozoruhodnější patří záběry na liduprázdné ulice San Francisca, včetně proslulého mostu Golden Gate, nebo sekvence automobilových závodů, které se změní v sebevražedný masakr účastníků. Kramerův neobvyklý film byl nominován na Oscary za střih a za hudbu.

Jednotlivé skladby se pohybují v rozsahu pěti až patnácti minut. Album začíná hrozivým zvukem větru tříštícího se o kostelní varhany. Kapela hraje podstatnou část desky v hloubavějším, až meditativním tempu, viz hned po předehře druhá The Grand Tour (Part 1), kde by člověk čekal víc energie a nasazení. Ale tohle byl zřejmě účel a kluci si tu laskavou polohu užívají a umí ji nádherně proaranžovat. Fantastickou kytarovou ornamentální práci po vzoru devadesátkových Pendragon odvádí Mark Spalding. Divadelní přednes Joe Cairneyho dokonale doplňuje opojně děsuplnou atmosféru a znásobuje divákovi prožitky a emoce. Klávesové přelivy Hew Montgomeryho vytvářejí nádherné melodie a mají ve svém popisu desce jasně vévodit. Celek pak dotváří elegantní bubnování Bruce Levicka. Prim hraje rovněž křišťálově čistá produkce.

Osobně mne trochu mrzí jen často nastolené stejně uháčkované vláčné tempo, které se mění a akceleruje pouze na několik okamžiků, aby se posléze znovu razantně zpomalilo a dal znatelnější průchod koncepčně vyžadovanému sentimentu.

» ostatní recenze alba Grand Tour - Heavy on the Beach
» popis a diskografie skupiny Grand Tour

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Kansas / The Absence Of Presence

legolas
Čísla nenahradí uši. Zvuk je naprosto v pořádku, mám originální cd. Věř mi.

Kansas / The Absence Of Presence

PaloM
legolas: zmršený mastering je moderná deska?? bol by som blázon, aby som chcel všetky takto...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13369 recenzí
2221 skupin
184965 příspěvků ve fóru
2730 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000