The Kooks Innerspace Downes, Geoff Sonata Arctica Temple of the Dog Montrose Mouzakis Belew, Adrian Os Mundi Earthen Vessel

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII (1973)

horyna | 5 stars | 20.11.2017

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Gentle Giant - Octopus

Gentle Giant / Octopus (1972)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Octopus je poslední nahrávka na které se podílí kompletní Schulmanovská bratrská trojice. Zaujetí staroanglickou renesanční dobou se přetavuje v nespočet čarokrásných melodií, podpořených ohromující nástrojovou pestrostí. Vše spolu krásně ladí a souzní a přitom jde pořád o velice náročnou hudbu. Gentle Giant byli mistři v propojování zdánlivě nespojitelných motivů do jednoho funkčního celku a ten se na Octopus podařilo dotáhnout za hranice dokonalosti. Je až s podivem, že u tak náročné muziky dokáže člověk vypnout a spokojeně relaxovat. Přitom kapela nikdy neprahla po masovém úspěchu a dobývání hitparád. Do svých služeb vkládala intelekt a obrovskou profesionální zručnost. Jejich tvorbu dnes zná jen hrstka vyvolených, pro ně jsou však Gentle Giant skutečnými velikány oboru.
Momentální TOP skladba: Think Of Me With Kindness

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Gentle Giant - The Power and the Glory

Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Šesté album Gentle Giant lze označit jako jeden z milníků jejich tehdejší tvorby a zároveň milníků art-rockové muziky všeobecně. Kapela se snažila pokaždé přijít s maximálně progresivní účastí, ale občas nechala do své tvorby vstoupit také písničkovou formu. Tady se podobný změr nepodařil, možná ani podařit neměl a tak máme co do činění s nejnepochopitelnější nahrávkou kapely. Jazzové postupy, krkolomné rytmické zlomy a množství neprodyšných „Schoenbergovských“ prvků činí desku ne zrovna oblíbenou u svých zákazníků. Nálepka jazz-rock ji sluší stejně dobře jako postavení vedle trojice podobně zaměřených alb Wettonovského období King Crimson. Pokud máte dostatek prostoru věnovat se poslechově náročné muzice, nemusíte se obávat, že by vás mohla tato kolekce zklamat.
Momentální TOP skladba: Playing the Game

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Lord, Jon - Sarabande

Lord, Jon / Sarabande (1976)

jiří schwarz | 5 stars | 19.11.2017

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon

Innerspace - The Village

Innerspace / The Village (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 17.11.2017

Kanadská skupina Innerspace přichází v roce 2012 se svou debutní a zajímavě pojatou koncepční deskou „The Village“ (Vesnice).

Po hudební stránce je montrealská kapela rámcově zakotvena ve středně tempém projevu Pink Floyd z období desek Animals – The Wall. Stavba určitých částí písní, barva kytary a hlasový projev Phila Burtona dá upomenout na Davida Gilmoura, naopak klávesista Marc-André Brunelle své klávesy a hammondky používá moderněji - v intencích dnešního melodického neo prog rocku.

Povrchní poslech svádí k unáhleným závěrům a odsudkům Innerspace jako plagiátorů díla Růžového Flojda, já však po několika desítkách přehrání i přes určité styčné body s PF vlastní vklad Innerspace ve výsledku slyším a naopak oceňuji propracované aranže, použití saxofonu, či ženského doprovodného zpěvu nebo ruchy a efekty oddělující jednotlivé části skladeb.

Není to bohapustá kopie, ale uctivé a svěží rozvíjení odkazu anglických velikánů. Innerspace nejsou v náladách a atmosféře svého díla tak temně ponuří, většina songů má předpoklady se stát se hitem.

Kapela popisuje v zajímavých textech v podstatě fungování jedné vesnice :

v Land of Hope je kritizována určitá skupina lidí, kteří berou život příliš lehkovážně, něco ve smyslu jízdy na horské dráze v zábavním parku, ve skoro 12-ti minutové Wild Flower je nastíněn trpký úděl žen, co prodávají své tělo, v Mister Mayor je pranýřován úplatný starosta vesnice. V Old Wreck se řeší vztah k žebrákům utápějících se v alkoholu.

V nejambicióznější části alba ( i po hudební stránce) – v epicky zpracované etudě Slippery Case o dvou částech je rozebíráno osudné selhání kněze místní církve a v dalších dvou skladbách je řešena otázka slepé víry. V závěrečné, očistně optimistické Land of Reason, (jíž předchází intro plné elektronických efektů, jak z Flash Gordona) text vybízí k prozření a vymanění se ze zákonů zkostnatělé vesnice.

V přeneseném slova smyslu lze dle mého chápat život v ohraničeném teritoriu jedné vesnice jako modelovou studii kritiky lidské společnosti jako takové.

Nelze opomenout kvalitní zvuk nahrávky Innerspace, která je se zajímavým a příjemně melodickým art rockem připravena zaujmout poslochače nejen v USA.



>> odkaz

» ostatní recenze alba Innerspace - The Village
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Soft Machine - Fifth

Soft Machine / Fifth (1972)

northman | 4 stars | 17.11.2017

Skupina Soft Machine začínala v sestavě Mike Ratledge, Kevin Ayers, Robert Wyatt a Daevid Allen. K jejich začátkům patří vystupování v londýnském klubu UFO společně s tehdy začínajícími Pink Floyd, každá skupina hrála odlišnou hudbu a obě byly první vlnou psychedelických kapel ve Velké Británii. Při návratu z dovolené na Ibize nedostal Daevid Allen jako Australan pracovní povolení a zůstal ve Francii, kde založil mezinárodní skupinu Gong. Soft Machine nehledali náhradu a započali práci na prvním albu v triu, deska, která vyšla v roce 1968 se hodně odlišovala od produkce ostatních skupin té doby. Absence kytary, nástroje, bez kterého si mnozí nedovedli představit produkci rockové skupiny, zvláštní, plechový zvuk varhan Mike Ratledge, jaký neměla žádná tehdejší kapela a výborný chladný zpěv Roberta Wyatta. To byla tehdy první deska skupiny. K natáčení druhého alba už nenastoupil Kevin Ayers, kterého nahradi jejich bedňák Hugh Hopper, tahle deska ještě nabízí psychedelické písničky. Na následujícím albu Third hraje skupina doplněná o saxofonistu Eltona Deana a další hosty v čele s Nickem Evansem, který později hrál i na deskách King Crimson. Tohle album představuje pro mě to nejlepší, co tehdy hudební scéna nabízela. Co následovalo po albu Third byla silně jazzová záležitost.

Na albu Fifth hraje z původní sestavy pouze klávesista Mike Ratlege a album balancuje na hraně jazzrocku a free jazzu, obdivuji na něm hlavně výkon saxofonisty Eltona Deana a klávesisty Mike Ratlege. Jejich vstupy jsou téměř dokonalé, opět musím zmínit nezaměnitelný zvuk kláves Mike Ratledge, když začínali, tak neměl na drahé Hammondy, a tak si pořídil levnější klávesy, které doplnil různými krabičkami. V té době podobnou hudbu hrál snad jen Frank Zappa. Skupina hrála pro rockové posluchače velice náročnou nestravitelnou hudbu, ale pro jazzmany byli pouhý bigbít. Prvních pět desek kapely je pro mě jedním slovem famózní.

Soft Machine představují pro mě silně nedoceněnou skupinu, a jejich desky zvláště Third představují nadprůměrná alba té doby. Mně se nejvíce líbí album Third a tak tomuto albu dávám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Fifth
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Innerspace - Rise

Innerspace / Rise (2017)

Sajgon3 | 5 stars | 16.11.2017

Tak, ako je mojím zvykom, využijem opäť fakt, že sa tu objavila kapelka ku ktorej mám pomerne blízky vzťah. INNERSPACE sú mladí chalani s ktorými som sa zoznámil pri počúvaní ich prvého albumu THE VILLAGE. Bolo to v čase vzniku tohto albumu a musím povedať že sa mi ich hudba páčila - osobne by som to charakterizoval ako " troška tvrdší Pink Floyd " ale o žiadnu kópiu sa chvalabohu nejedná. Veľmi príjemný vokál a album ako taký vcelku kompaktný. Dlho som váhal či si mám tento album objednať na CD , bolo to tak na hrane ÁNO / NIE. Potom som na nich trocha zabudol,prešlo 5 rokov a zrazu som zaregistroval, že sa chalani chystajú vydať album druhý. Je zvláštne, ale za posledné 3- 4 roky sa opakuje situácia, že tie najlepšie albumy ( v mojom subjektívnom hodnotení )vychádzajú v poslednom kvartály, alebo v poslednej tretine roka. A tento rok nie je výnimkou. Vyšiel vynikajúci WOBBLER, u mňa famózny debut talianskych CELLAR NOISE, vyšiel nádherný BELIEVE, viac ako zaujímavá dvojka izraelských eklektikov SOUL ENEMA ( toto dielko troška skôr ) a vyšla táto placka. Už po prvom vypočutí som nadšene zvolal - ÁNO. Chalani sa za tých 5 rokov posunuli o poriadny kus cesty a vydali nádherné dielo. Predovšetkým tu už nie je až tak cítiť odkaz PF ( aj keď samozrejme najmä druhá tretina albumu má floydovský nádych ). Absolútnym skvostom je druhá skladba v poradí - TREE OF LIFE, hneď za ňou ďalšie dve dlhšie skladby IN MOTION a FORSAKEN DREAMS. Ak by mal album len tieto 3 skladby tak by som ho zaradil do TOP 3 roku 2017 - jedná sa o nádherný plnokrvný neoprog - proste extraliga. Ostatné kratšie skladby sú ako som spomínal viac floydovské, trošinka tvrdšie a vracajú sa troška do čias ich debutu. Každopádne u mňa tento album v TOP 10 tohto roku a rozhodol o tom, že CD je už na ceste ku mne a dodatočne si zoberem aj prvotinu. Odporúčam k vypočutiu nielen floydistom. A som veľmi zvedavý kde sa chlapci posunú do budúcna -)

» ostatní recenze alba Innerspace - Rise
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Spock's Beard - The Light

Spock's Beard / The Light (1995)

Adam6 | 5 stars | 16.11.2017

Existuje len málo skupín, ktoré vydali (v rámci svojej tvorby !) tak silný debutový album akým je The Light pre Spock´s Beard. (napr. Mike Oldfield alebo ELP) Asi len ťažko mohli páni vstúpiť na hudobnú scénu lepším albumom. Ako keby automaticky preskočili 2 alebo 3 albumy a ocitli sa okamžite na vrchole svojej tvorby. Samozrejme, nevýhoda je v tom, že akýkoľvek z nasledujúcich albumov, a že niektoré sú naozaj vynikajúce, už nikdy neprekonali The Light.

Na albume sú 4 skladby, pričom každá jedna z nich už má svoje nezameniteľné miesto v galérii Spock´s Beard. Dokonca prvé dve: The Light a Go The Way You Go, hráva Morse ešte dodnes na koncertoch. Nedivím sa mu. Rozpitvávať jednu po druhej nebudem, každá je kapitola sama o sebe. Zložité hudobné postupy, zaujímavé hudobné momenty, zvraty, inštrumentálne výkony... bla, bla, bla, prosto presne štýl hudby ktorý mi sedí. Ak by som musel povedať nejakú slabinu albumu, tak asi Morsov spev, aj keď nehovorím že je zlý spevák a mne osobne neprekáža. Ale viem si predstaviť aj lepšieho speváka.

Na záver môj odvážny názor, s ktorým určite väčšina recenzentov nebude súhlasiť. Album radím medzi to najlepšie čo vzišlo z 90-tých rokov. Lepšie albumy ? Tak na rýchlo ma teraz napadá len Scenes From Memory.

Najlepší album od Spokáčov. S oboma očami, otvorenými dokorán dávam 5.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Light
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Iron Maiden - Piece of Mind

Iron Maiden / Piece of Mind (1983)

john l | 5 stars | 16.11.2017

Čtvrtou desku Piece of Mind mám zařazenou mezi nejoblíbenějšími alby maiden. Je jako nepříliš vyzývavá decentní brož na dekoltu železné pany, poskládaná s drobných barevných sklíček. Zároveň jde o první celovečerní desku, na kterém nenajdeme slabší kusanec.

Velmi povedená je obálka s Eddiem ve svěrací kazajce, kterého kapela pro tentokrát uzavřela mezi polstrované zdi cvokhauzu. A poprvé se nám představuje nový, na heavy metal technicky brilantní bubeník Nico McBrain. Zvuk je prvotřídní a kapela šlape jako přesně pochodující hodinky.

Na albu najdeme dva z největších hitů maiden vůbec. Melodickou Flight Of Icarus a sthující koncertní tutovku The Trooper. Obal singlu
>> odkaz

na kterém válkou zotavený Eddie kráčí s cárem britské vlajky v jedné ruce a zkrvavenou čepelí svého meče ve druhé je naprosto nedostižný. Ostatní skladby bych rozdělil do několika podskupin. První dvojice ukazuje novou, progresivní tvář maiden, stejně jako melodická trojka skladeb šest až osm. Jsou sice trošku nenápadné, ale prakticky neobehratelné. A dunovský závěr s To Tame A Land se Harrisovi povedl na výbornou. Jediný trochu slabší moment můžeme najít v Die With Your Boots On.

Já dávám tomuto Eddiemu čistou pětku.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Harrison, George - All things must pass

Harrison, George / All things must pass (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 16.11.2017

Já mám zlatou čtyřku ex-beatlesáckých alb. První dvě Johnova, Paulův Ram, a tuhle věc od George, lehce v závěsu pak Paulův Band On the Run. Zatímco 3 ostatní alba z té čtyřky jsou samé perly od začátku do konce, u tohoto recenzovaného trojalba to tak, dle mého soudu, není. Vedle hitovek (My Sweet Lord, What Is Life) sice nabízí řadu dalších silných, byť ne hitových 5* písní (provedení Dylanovy If Not For You, Beware Of Darkness, Ballad Of Frankie Crisp), ale i řadu méně výrazných věcí, jakkoli ne špatných, tak 4*.

Ale proč toto 3LP miluju, a čím zcela George vybočil z obecně písňové beatlesácké tvorby, jsou závěrečné instrumentální nářezy z 3. LP, s vydatnou pomocí špičkových muzikantů té doby, Claptonův vliv je zde rozpoznatelný. Vždycky se těším na ten moment, až se k nim po značné době proposlouchám. Prolínání 2 (i více) sólovek neskutečné. Thanks for the Pepperoni [Original Jam] je naprosto špičkově udělaný rock’n’roll, jeden z největších fláků tohoto žánru. Pozoruhodná je při tom absence indických vlivů, a také sevřenost skladeb. Byť jde o improvizační jamíky, žádný z nich neulítne do jakéhokoli exhibičního sólování, jak je u podobných jamů té doby běžné. Ačkoli mám v zásadě rád Georgeův hlas, vůbec mi nevadí, že zde není jakýkoli vokální part.

Jen poznámka k 2CD 30th Anniversary Edition z r. 2000: bonusy považuju za nevyvedené, zvlášť pro ty, kteří již mají 3LP naposlouchané z dřívějška. Mění se tím pořadí stop, jelikož obě CD mají na závěr bonusy. Tak pak máte alternativní (horší) demo verzi Beware Of Darkness na CD1, zatímco původní verzi na CD2. Bonusy nic nepřidávají, spíš ubírají. Předělávka My Sweet Lord z r. 2000 se mi zdá až tragická ve srovnání s originálem, naprosto zbytečná.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Moody Blues - On the Threshold of a Dream

Moody Blues / On the Threshold of a Dream (1969)

jiří schwarz | 5 stars | 15.11.2017

Hučení, ležím přikrytý, a najednou na mě mluví computer (IN THE BEGINNING). Pak se z toho probudím, a jsem celkem rychle vtažen do dne, zvuku kytar. Rád Tě vidím, příteli. Takové do country, ale podivně snivého, asi díky těm hlasům (vokálům) (LOVELY TO SEE YOU). Co budu dnes dělat, kouknu se do diáře, pozoruju ruch pospíchajících lidí, ale vidím ten jejich shon tak nějak odtažitě (snová flétnička je trochu jako z Debussyho, hi-hatka udává tempo jemným nástrojům). Nevím, jestli znovu neusnu (DEAR DIARY). Ale pak najednou se s rychlejším country-rockem definitivně probudím. Nechci to víno, co mi posíláte, abych poslal svou lásku pryč (SEND ME NO WINE). Já ji chci sdílet, občas se ozvou i housličky. Zas je to do country-rockova, zas (jen trochu míň) snivého (TO SHARE MY LOVE). Jsem pořád sám, ale zatoužím Tě vidět, chci vidět to světlo tak hluboko v Tobě. Na to už sednou i orchestrální akcenty v plynoucí písni (country skoro zapomenuto, na závěr tichá, ale průrazně rocková sólovka) (SO DEEP WITHIN YOU). Asi jsem pesimista, asi nikdy (?) nepřijde den, kdy se budem milovat. Ale nakonec: přece jen, doufám v to (ze zasněného pesimismu k optimističtějšímu ladění s veselou foukačkou) (NEVER COMES THE DAY). No a pak mám lenivé nedělní odpoledne (LAZY DAY), budu koukat na telku, dám si něco dobrého. Uvolněná houpavá melodie, jako od Kinks, ale zase snivější. Sedím pohodlně na pohovce (ARE YOU SITTING COMFORTABLY), oči se zavírají, jemné kytarky a flétnička, třeba uvidím 7 divů světa… a znovu upadám do sna (THE DREAM), hlavou se honí deklamovaný recitativ o stvoření, o lásce skoro hříšné na zápraží snu. A najednou jseš, (v tom snu) tak reálná. Tomu odpovídá krásná, lehoučká, šťastná melodie (HAVE YOU HEARD Part 1). Provedu Tě svým snem, ale bude to dlouhá, trnitá cesta s úklady čarodějů (THE VOYAGE) – houslově melotronová (?) procházka, ústící do jednoduchého klavíru, který se ale následně pěkně rozjíždí v peripetiích té cesty. Ale odezní mi REM fáze spánku a vracím se zpět k těm jasným, optimistickým očekáváním Tebe (HAVE YOU HEARD – Part 2). A pak se vrací ten hukot, to šumění ve spánku, jako ze začátku alba, a je konec, usnul jsem nadobro.

Nádherná cesta na zápraží snu (ON THE THRESHOLD OF A DREAM). Rád se po ní procházím, rád při ní i usínám. Art-rock s country-rockovým tělem. Nesmírná melodická vynalézavost všech 5ti členů kapely, jejich krásné jednotlivé i dohromady ladící hlasy a jemné předivo nástrojů. Dokonalost ve (zdánlivé) jednoduchosti – i takový může být art-rock. Jistě nejde o takový historický milník art-rocku, jako bylo album Days of Future Passed, ale nemá chybu. Naprosto kompaktní LP. Čas od času nezaškodí mít spavý den. Moody – náladové, příjemné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - On the Threshold of a Dream
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Ten Years After - Ssssh

Ten Years After / Ssssh (1969)

northman | 5 stars | 14.11.2017

Ve druhé polovině šedesátých let vznikala spousta zajímavých kapel, každá hrála trochu jinak a většinou byla okamžitě rozpoznatelná, ať podle hlasu zpěváka, tak podle rukopisu výrazného instrumentalisty. Ten Years After byli jednou z těch kapel rozpoznatelných po prvním tónu a rifu kytary Alvina Lee. Skupina hrála bluesově orientovaný rock a svým způsobem připomínala legendární Cream Erica Claptona. Alvin Lee tehdy držel primát nejrychlejšího kytaristy.

Na jedné taneční zábavě hrála kapela skladbu s výrazným stále se hypnoticky opakujícím rifem s názvem Love Like Man. Touhle skladbou mě kapela dostala, nahrál jsem si desku Cricklewood Green, ze které skladba pochází a ještě desky, které tomuto albu předcházely. Ten Years After byli výraznou postavou na poli rockové hudby a jejich desky se poslouchaly vedle desek skupin jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix Expirience a zmiňovaných Cream. Z jejich desek mi nejvíce učarovala tahle s nic neříkajícícm názvem Ssssh. Na albu mimo bluesových standardů jako Good Morning Little Schoolgirl a I Woke Up This Morning jsou i skladby, které složili členové kapely. Tvrdý rock s bluesovým podtónem, špičkovou kytarou Alvina Lee, k tomu se nedá více napsat, to se musí poslouchat. Vzácně vyrovnaná kolekce, kde všechny skladby jsou svým způsobem pro mě hity.

Skupina i tohle album patří k mým oblíbeným z té doby a hodnocení je pět hvězd.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Iron Maiden - A Matter of Life and Death

Iron Maiden / A Matter of Life and Death (2006)

john l | 5 stars | 14.11.2017

Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.

Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.

Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.

Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.

Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.

Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.

Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.



» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show

Gabriel, Peter / OVO - The Millenium Show (2000)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2017

Ï tenhle ojedinělý, multimediální projekt si mě nakonec ohromně získal. Mistr jej pak předvedl skvěle při londýnské show v Millennium Dome v roce 2000 a jednalo se o více než působivé představení s velkým počtem hostů. Navíc se Peter s odvahou vydal na dosud nepoznaná teritoria.

The Story of OVO je těch novot pádným dokladem. Ústrojné propojení jeho snové hudby s raperem Rascem a Neneh Cherry mě nejdříve strašilo, jenže dnes patří u mě k nejvyhledávanějším kouskům. Peter ji totiž zpracoval s nadhledem a suverenitou.

Low Light je ambientní, atmosférická zastávka. Tyhle soumračné, křišťálové nálady samozřejmě u Petera dobře známe. Neutuchající živoucí pramen s vynikajícími vokály.

The Time of the Turning rozeznívají nádherné struny a přichází další legenda, Richie Havens a jeho pamětihodné propojení s ženským vokálem. Nálada čistého smutku mi trochu připomíná jiného velikána, Rogera Waterse.

The Man Who Loved the Earth/The Man That Sold Shadows je konglomerátem gabrielovské technokracie a hiphopového teritoria a navazuje na úvodní skladbu, vokály obstaral hlavní principál a Omi. A stejně jako v úvodu je tu jako mistrné dokreslení užito didgeridoo.

The Time of the Turning (Reprise)/The Weavers Reel - skvostný kousek opentlil další host James McNally klavírním akordeonem, indickým bodhranem a píšťalou, vše je oživeno africkými perkusemi a klávesovými syntezátory. Génius Peter nás kmitem provede od Skotska po rovník.

Father, Son je subtilní, krásná Peterova balada, vyznání elementárního vztahu otec-syn. Skvostné klavírní předivo a měkká, sotva slyšitelná basa Tonyho Levina.

The Tower That Ate People je pekelný příval elektro-industriální moderny, jsou tu ale všichni známí členové Peterova bandu, jak je známe už za dlouhá léta - Levin, strunný mág Rhodes a Manu Katché. Křehké dozvuky.

Atmosférická vložka Revenge má opět velké množství nástrojů, táhnou ji africké bubínky dhol. Pokračování v Peterově vizionářské jízdě.

Další dvě a půl minuty patří futuro-miniatuře White Ashes, vedle vokálů Petera a Omi nás trýzní výkřiky, ale i drsné basové a klávesové programování.

Doslova fantastickou vokální daň si vybrali Elizabeth Fraser a Paul Buchanan v další perle, Downside-Up. Jemný, subtilní začátek s akustickými doteky se přelije do emocionální tryzny. Skladba jasného gabrielovského rukopisu, až jsem smutnil, že tu něco podobného chybí. Vokální a aranžérská dokonalost.

The Nest that Sailed the Sky je předposledním dílem, opentleným dvojitými houslemi hostujícího Shankara. Byla použita i orchestrace, byť v decentní podobě. Nezapomenutelné nemusí být jen drcení na prach.

Make Tomorrow je duchovním, ale i hudebním vrcholem tohoto, pouhou hudbu přesahujícího díla, roztaženým na desítku minut. Nejprve se zdá, že minimalisticky navazuje na předchůdce, pak ji ale rozpohybuje basa. Ke dvojici z Downside-Up se znovu přidává i Havensův hlas; tahle trojice se tu snad upsala ďáblu. Ústrojné propojení všech nástrojů, naléhavost, šílenství, zmar, ale i naděje, to jsou jen některé z bezprostředních pocitů. Vzedmutí chladné industrie na pozadí s "ustupující" kapelou tvoří finále par excellence.


Skutečně monumentální dílo, které ovšem nelze vnímat jako klasické album, spíše jako sérii magických zastávek, na které Peter pracoval od roku 1997 a má tři akty. Ze show vyšla rovněž DVD Growing Up Live a Still Growing Up: Live & Unwrapped, obsahující i některé OVO-kusy. Vše svědčí o ohromující pracovitosti, vedle přírodního talentu. Potlesk na otevřené scéně.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 13.11.2017

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Pink Floyd - The Wall

Pink Floyd / The Wall (1979)

Martin H | 4 stars | 12.11.2017

Krátce po mém prvním, iniciačním setkání s dílem skupiny Pink Floyd prostřednictvím alba A Momentary Lapse of Reason mi byla předána audio kazeta s doporučením, abych si to poslechl, že nebudu litovat. Díky bůhví kolikáté kopii měla nahrávka dosti otřesný zvuk, místy více šuměla, než hrála a v klidnějších pasážích se hudba v tom šumu občas docela ztrácela, ale drápek byl zaťat a od té doby se k dvojalbu The Wall pravidelně vracím. A že je co poslouchat.

Ten příběh, který nám zde Roger Waters se svými spoluhráči prostřednictvím šestadvaceti skladeb předkládá, je dostatečně známý. Podobenství o tom, jak si každý vytváří kolem sebe pomyslnou zeď, za níž schovává své pocity, což může časem přerůst v regulérní šílenství, touhu po ovládání jiných a zrod dokonalé totality, je zde předváděno ve tvaru, jehož konečnou výslednou podobu korunovala až scénická provedení, při nichž se stavěla a poté bourala maketa zdi. Zvlášť památné je Rogerovo předvedení této show v roce 1990 v Berlíně, v místě, kde ještě před pár měsíci skutečná zeď ovlivňující životy mnoha lidí opravdu stála. Osobně vnímám tohle dílo jako varování před člověkem samým, protože na konkrétním jednom člověku může mnohdy stát osud celého lidstva. A že jsme těch totalitních „rájů“, slibujících nám zpočátku světlé zítřky, zažili za poslední sto let požehnaně.

Hudebně už po těch letech Zeď nevnímám tak intenzivně jako dřív. Přiznám se, že u některých skladeb se chvílemi i nudím, ba je dokonce nesnáším – to je případ skladby The Trial, kterou bych vždy nejraději přeskočil, ale nakonec si ji stejně se skřípěním zubů poslechnu. Stejně tak píseň Another Brick In The Wall Part 2 za ty roky, co ji slýchám z různých rádií, ztratila na své naléhavosti. Na druhé straně stojí moje osobní perly, písně Mother, Goodbye Blue Sky, Hey You, Vera, Comfortably Numb a Run Like Hell, kvůli nimž se k tomuto dílu opětovně rád vracím.

Osobně již desku The Wall nepovažuji za to nejlepší v diskografii Pink Floyd. Pokud mám hodnotit, tak hudbu dnes vidím na tři hvězdy a celkový koncept na pět. A to jsou již ve výsledku lehké počty.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Black Sabbath - The Eternal Idol

Black Sabbath / The Eternal Idol (1987)

horyna | 4 stars | 12.11.2017

Určitě by bylo záhodno zažít nástup a vliv tehdy začínajících Black Sabbath, abych tuto kapelu dokázal docenit v její původní sestavě. Pionýři černého stylu měli a dodnes mají zásadní vliv na spoustu okolností souvisejících s prapodstatou a vznikem temné hudby, kterou tehdy jako první definovali.

Fandové této etapy mi snad prominou, ale Ozzyho mektavý způsob frázování mě nikdy nenadchnul. Dokonce ani období s jeho nástupcem, famózním malým mužem s velkým hlasem s přezdívkou Dio není pro mě to pravé. Až Tony Martin je mužem, kterého chci u této kapely slyšet a kterého jsem schopen akceptovat. I změna stylu, která s jeho osobou přišla, nasměřovala Sabbath k epičtějším a mohutněji znějícím košatým heavy kompozicím, které jim výborně sluší.
 
Tony Iommi po vyhazovu s drogami stále zápasícího Glenna Hughese a po periodě s Rayem Gillenem povolal na místo zpěváka neznámého Tony Martina. Ten přezpíval Rayovy party a chycenou příležitost už nehodlal přenechat nikomu jinému. S B. S. nakonec nazpíval pět desek a tahle první je prozatím jen rozkoukáváním se před dvojicí stěžejních opusů jež měly přijít vzápětí.

Martinův mocný, obloukově klenutý a sytě mužný projev padl novým Iommiho skladbám přesně na míru. Hlasově ne nepodobný Diovi (ovšem bez hvězdných manýrů) se druhý Tony postaral o opětovné zmrtvýchvstání kapely. Na jména bohatá, přesto hudebně trochu nesourodá sestava se s pomocí producenta Kansas Jeffa Glixmana pokusila o nemožné. V kapele Def Leppard patřícím roce 1987, kdy se o "nějaké" Sabbath zajímala jen hrstka posledních věrných, vypustili do světa novou desku s novým zpěvákem a s novou vírou ve dny příští.

Album začíná i končí výpravným eposem The Shining, respektive Eternal Idol. Mezi ty se vklíní jak epické věci pomalu pochodující ke zkáze, tak koncertní heavy tutovky řízené Iommiho laufy. Martin pěje jako slavík, přednáší, káže i mocně hřmí. Jeho hrdlo se nad mohutnými Iommiho riffy rozevírá s velkou grácií. Když je potřeba přitlačit, zaútočí jako mocný příboj na skálu, když je třeba pohladit, jen lehouce se zhoupne ve větru. 

Eternal Idol je předzvěst věcí příštích. Věcí velkých, které budou následovat v rychlém sledu.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - The Eternal Idol
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Yes - Relayer

Yes / Relayer (1974)

steve | 5 stars | 11.11.2017

Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.

Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes

Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975)

horyna | 5 stars | 10.11.2017

Poslech Rickovi zhudebnělé legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, přesněji řečeno alba The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table, je pro mne pokaždé velkým hudebním svátkem.

S ním mám spojený pocit, který se těžko popisuje, ale který každý nadšenec ať už z oblasti hudební, filmové, nebo třeba výtvarně umělecké dobře zná a velice rád jej opakovaně zažívá.

Toto Wakemanovo mistrovské dílo v sobě ukrývá esteticky čistou hudební krásu, vybudovanou pomocí nápadů a gest jeho taktovky. Tu v rukou svírá opravdový umělec se schopností předat divákovi zážitek vymykající se standardní představě o běžném hudebním útvaru. Ona část jeho kouzla je nepochybně spjata s příběhem, či chceme-li legendou kterou vypráví. Bez mistrovi geniality by to byl zase pouhý příběh, poutavý, literárně a filmově známý, ale to podstatné by chybělo. A tím podstatným je hudba. Tu Wakemanovu je potřeba naplno zažít a vnitřně vstřebat, protože i sebelepší kopie jejího významu položena na papír (monitor), nedokáže zachytit tak magickou krásu. Majestátně silné hudební monolity se tu slévají do procítěných, láskou protkaných motivů a společně s epickým i duchovní rozměr díla, prýští do naprosté euforistické extáze. Tu nejsilnější zažívám v průběhu částí Guinevere, Sir Lancelot and the Black Knight a především Merlin the Magician a v závěrečné poslední bitvě.

V propojování rocku, jazzu, klasické hudby a filmových obrazců byl Rick Wakeman nenapodobitelný. Stvořil i další silná hudební díla, pro mne je tím nejzáživnějším právě Artuš.


» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Procol Harum - Novum

Procol Harum / Novum (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 09.11.2017

Jak člověk stárne, tak se občas stane, že se jeho laser v CD přehrávači diví, co za různorodou muziku dostává k načtení. V tomto případě je to třinácté studiové album britské legendy Procol Harum, které vychází v roce 2017, což je neuvěřitelných 50 let od chvíle, kdy se na pultech objevilo jejich debutní elpíčko.

Desku nehodnotím jako děd s dlouhým bílým fousem, který zná nazpaměť všechna díla a eskapády kapely, ale vtipně jako novic nepolíbený jejich tvorbou, znaje pouze ikonický hit A Whiter Shade of Pale. Nemohu tedy sáhodlouze porovnávat novinku a mistrně hledat příměry a souvislosti s jejich košatou tvorbou.

Proto ve stručnosti jen nastíním fakta : letos 72 letý zakladatel Procol Harum, zpěvák a klavírista Gary Brooker zasedl s klávesákem Joshem Phillipsem a napsali komplet repertoár, který společně s ostatními dlouholetými spoluhráči (většina jich nahrávala i předchozí počin z roku 2003) dopilovali do výsledné podoby.

Letos v dubnu tedy vyšla deska Novum, která mě zaujala svou přímostí a pohodovostí. Určitě se v rámci jejich tvorby nejedná o převratnou, či stěžejní záležitost, ale o vkusnou směsku soft rocku od vyklidněných starých pardálů s vlivy blues (I Told on You, Image of the Beast), hard rocku (Businessman), jazzu i country (Last Chance Motel).

Na desce nejsou žádná slabá místa, po opakovaných posleších spíše vylézají hitové ambice jednotlivých songů, například v Neighbour – skočné country rockové písni s harmonikou a piánem s laškovými sbory ve stylu Queen, energické Businessman nebo baladické The Only One.

V každé skladbě si užívám krásně čitelný zvuk, kde má každý nástroj své místo a prostor. V nahrávkách ladí klavír s kytarou a hammondkami v pozadí spolu se střídmě použitými akustickými nástroji v aranžích – prostě paráda. Jen se mi zdá, že Gary občas trochu obtížněji artikuluje. Známý si objednal i verzi na 2 LP, tak jsem hodně zvědav na výsledné porovnání s CD.

Krásná pohodová deska k poklidnému relaxu.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Novum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Oldfield, Mike - Tubular Bells III

Oldfield, Mike / Tubular Bells III (1998)

Brano | 2 stars | 09.11.2017

Neskorá jeseň roku "98" bola u nás dosť turbulentná.Vrcholiaci divoký mečiarizmus,neférový predvolebný boj a rozdelený prudko rozhádaný národ.Keďže som v tej dobe o internete doma ani len nesníval,tak informácie zo sveta hudby som zháňal ako sa len dalo ...a tak jedného dňa som sa niekde dočítal,že Mike Oldfield vydáva už tretie pokračovanie tubulárnych zvonov.Tubular Bells II. ma v dobe vydania silno zasiahlo,tak som sa na "trojku " pochopiteľne tešil.

Stačilo jedno letmé párminútové vypočutie v music shope a CD som si odnášal domov.Risk tentokrát nevyšiel.Už z bookletu som zistil,že majster nahrával toto CD na Ibize,čo neveštilo nič dobré.Následne sa z reprákov vyvalil tuc-tuc diskotékový rytmus a pred očami sa mi okamžite objavili spotení ľudkovia všetkých pohlaví ako sa pod vplyvom extázy natriasajú ,mykajú a vykonávajú všelijaké smiešne pohyby.Potom skončia na toalete,kde divoko a nezriadene pohlavne obcujú.Sálu bičujú mihotavé svetlá a vo vzduchu sa vznášajú vírusy HIV,hepatitídy a všetkých možných pohlavných chorôb.Zo stropu kvapkajú kvapky kvapavky.Do takéhoto prostredia by som vstúpil jedine v skafandri!

Z diskošoku sa trochu spamätám až pri skladbe Outcast.Je to celkom zaujímavá gitarovka,ktorá jasne odkazuje na prvý album Tubular Bells z roku 1973.Ďalšia skladba,ktorá si ma hneď získala je The Inner Child,kde spieva božská Rosa Cedrón.Krásavica prenesmierna,do ktorej som sa beznádejne zamiloval,keď som ju videl zo záznamu upršaného koncertu Tubular Bells III. v Londýne ,ktorý vysielala STV 2.Zo silného citu zamilovanosti som vytriezvel až po pár dňoch,keď som sa sebakriticky pozrel do zrkadla a následne do peňaženky a uvedomil som si,že božská Rosa Cedrón by si o mňa ani cigaretu nezahasila.Tomu sa hovorí návrat do reality.

Man in The Rain je ako stokrát vyžuvaná žuvačka,Moonlight Shadow z roku 1983 ako cez kopirák.Trápnosť bez invencie a nápadu!Nasledujúca skladba The Top of the Morning je tretí pevný bod tohto albumu na ktorom sa dá stavať.Pekne kompozične vyskladaná klavírna inštrumentálka,ktorú by som najradšej počúval stále dookola.

Záver albumu je opäť v diskonálade tuc-tuc a celú zlú situáciu nezachránia ani trubicové zvony na ktoré majster v závere udiera kladivkami.

Album mám už 19 rokov v zbierke napriek tomu,že stojí fakticky za prd.Slúži mi ako ukážkový príklad toho ako sa to robiť nemá.Po jeho vypočutí si vždy viac vážim všetkých tých Floydov,Genesisov,Yesov a Jethro-Tullov,ktorých mám v zbierke.Za tri nadpriemerné skladby hodnotím album ako celok len dvomi hviezdičkami.Viac si nezaslúži!

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells III
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Gong - Shamal

Gong / Shamal (1975)

| 5 stars | 08.11.2017

Shamal je dílem neúčasti Daevida Allena o dost jinde než předešlé desky Gongu. To co kapelu odlišovalo od ostatních je zvláštní hippie rozpustilost, ztřeštěnost i nekonzistentní vesmírný koncept. Tyto postupy vymizely a jako náhradu tu máme profesorský jazzrock. Ze začátku mě překvapila účast Nicka Masona za producentským pultem, ale musím uznat že Gong snad lepší zvuk nikdy nenašli.

Jako celek album funguje organicky dokonale, vyčnívá etnické Bambooji a parádní tango skryté uvnitř Cat in Clark's Shoes , ale je velice obtížné se v něm zachytit a orientovat. Obsahuje hodně fines a vychytávek, velké tempové zvraty a nástrojové přesmyčky. Jazzově složité proporce se střídá v nekonečném koloběhu a deska upomíná na podobně orientované Weather Report, v těch můžete taky snadno zabloudit.

Průzkum alba Shamal je jako průlet nekonečným a překrásným vesmírem. Občas se na něj rád vydávám.

» ostatní recenze alba Gong - Shamal
» popis a diskografie skupiny Gong

Iron Maiden - Somewhere in Time

Iron Maiden / Somewhere in Time (1986)

john l | 5 stars | 07.11.2017

Že může být také heavy metal progresivním žánrem nás od poloviny osmdesátých let přesvědčují Iron Maiden. Už jejich čtvrtá deska Piece of Mind nese spoustu novátorských a pro okleštěný metal netypických prvků. Je to až nahrávka z šestaosmdesátého která se stává neskutečnou lahůdkou pro progem kované solidňáky. Právě od ní se někteří z právověrní maiden odvracejí s nepochopením. Misky vah se však kloní ke kvalitě a obrovské melodičnosti, která je vyvážena hlubokou zásobárnou nápadů.

Ty nejlepší skladby jako již tradičně dodal Adrian Smith, ale ani Harrisovi Caught Somewhere In Time, The Loneliness Of The Long Distance Runner a Alexander The Great nezůstávají pozadu. Jedinou slabinou je spurtující Heaven Can Wait, která nemá čím překvapit. Podle slov autorů na desce nenajdeme klasické klávesy, jen kytarové syntezátory. Což jsou ke kytaře napojené mašinky suplující typický zvuk kláves. Právě tyto vymoženosti mají výrazný podíl na výsledném zvuku. Na tom, jak dokonale a svěže se nahrávka předvádí.

Space obal, space zvuk, space atmosféra to jsou Iron Maiden a jejich majstrštyk Somewhere in Time. A když si pustím třetí Sea Of Madness hned po nějaké desce z jejich začátků, nemůžu uvěřit kam až tahle kapela dorostla.



 

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Journey - Frontiers

Journey / Frontiers (1983)

EasyRocker | 5 stars | 06.11.2017

A teď hudba z jiného soudku. Sdružení kolem Stevea Perryho a Neala Schona, ač jsem je dlouho vlastně znal jen podle jména a podle toho, že jádro kapely působilo dříve u mistra Santany. Postupně si mě ale tenhle lahodně omamný koktejl vysoce melodického, přesto instrumentálně bohatého rockového parfému získal nevratně.

Úvodem ve všech zásadních konturách střiženým v osmdesátkovém hávu, je zemětřesný hymnus Separate Ways. Mnohovrstevné klávesové stěny Jonathana Caina, energetické nápory kytar a především tuhá, drtící rytmika tu osudově velí shora davu, valícímu se kupředu.

Už dvojka Send Her My Love si vydobyla status jedné z nejpamátnějších skladeb Journey, neboť ji mistři dodali své vrcholové devízy - křehkost i neuvěřitelnou bohatost nápadů. Euforie i dno, vířivka, rotující všemi barvami a pomalu jak božská bytost hladící Perry.

Chain Reaction je návratem k energické, ale i dojemné a vyklidněné struktuře skladby. V rockovém hávu jsou pod drsnou slupkou vypouštěny do prostoru báječné melodické linie a do sebe vpletené vokály, vrcholící v dramaticky vybuchujícím refrénu.

A přichází After the Fall jako průlet strmými skalními srázy a kaňony na křídlech, ušitých z koberců kláves, a trochy bujných odřezků hravé rytmiky. Zde Journey pronikají nenásilně na popové teritorium, neodolatelný je andělský Perry.

Další trefou do mého srdce, které se téhle kráse už dávno podrobilo a odpřisáhlo věrnost, je geniální vyznání Faithfully. Pánem nad osudem je zde klaviaturní mistr Cain, jemuž osudově sekunduje famózní Steve Perry. Právě tahle balada prokazuje, proč byl pro kapelu tak zásadní. A pan Schon si tu u sólových stupnic taky sáhl na dno.

Edge of the Blade potvrzuje opět rockové ambice Journey, bez varování se ocitáme v drsném a přímočarém, rychle upalujícím světě osmdesátek. Ano, pro někoho asi nechutné disko ztělesnění doby. Ano, jsou tu jasné a temné štětce klávesových klapek, ale i pořádný zvukový nápor.

V temné příběhové linii pokračuje i intimní říčka Troubled Child, báječná, těžká zpověď Perryho, ale opět i klávesáka Caina, který se pod album vůbec zapsal báječným stylem. Přijde ovšem i sympatické rockové vlnění.

Tříminutová tutovka Back Talk pracuje se všemi dobovými energetickými dochucovadly - temné klávesové tahy, zběsilé rytmické jízdy a cítíte se, jak když vám záda přejela valcha. Na povrch pronikají i syrové kytary.

Křehce poskládané tóny, proplouvající jako perlivé bubliny čerstvým vzduchem, takové jsou mé pocity už od počátku titulní skladby, která mé nitro zasáhla jako Amorova střela. Spontánní plynutí nálad a atmosfér, nepatrné dozvuky progresivní minulosti a bořící Steve Smith.

Je tu další vzácný démant z téhle nekonečně kvalitní bonboniéry. Už při nástupu vznikají první pochybnosti, jak je možné na ploše necelé hodiny poschovávat tolik pokladů. A nepochybujte, že s vámi Rubicon zacloumá doslova - až mi prudký poryv přivane kolegy z Magnum.

Jsou tu čtyři bonusy z mé skvostně vyvedené třídigipackové verze, ještě spolu s Departure a Escape. Only the Young je vyznání mladého fanouška kapely, který tragicky zesnul na rakovinu, obklopen do poslední chvíle členy své milované kapely. Mrazivé a doslova neuvěřitelné dílo, a Perry jej korunuje až nelidsky. Ask the Lonely je přívalem energie, kde kapela jemně surfuje na všech dobových vlnách. Gradace, adrenalin a melodický sprint finále nás odfoukne až na ten zatracený Mars. Liberty má podobně křehkou výstavbu jako titulní klenotnice, křehce svázané kytarové ornamenty a Perry dávají všemu až folkovou atmosféru. Zpěvák tu zcela ovládá prostor a pocitu uvolnění a svobody je lehké podlehnout. Z hromové kvality neslevuje ani podání poslední Only Solutions - parádní, rychle plynoucí melodické oblouky a spirály se propojují s vícehlasy všech, kdo je u Journey používali. Strop mistrovství svými klávesami mr. Cain snad už bourá. Konec a probuzení do reality je obtížné, zmatené, panuje nejistota. Ale lze do toho ráje vstoupit znovu - stačí důsledný stisk ´play´...


Journey byli sesláni vlastně těm, kterých už dnes mnoho nezbývá - obdivovatelům dokonale vystavěných melodií, spojených se stadionovým laděním a obdařeným hrdlem jednoho z nejlepších pěvců historie rocku. Není vůbec divu, že zatímco v Evropě o nich dodnes moc lidí netuší, za oceánem vyprodávali arény. A teď si vyberte. 6/5

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey

Santana - III

Santana / III (1971)

pinkman | 5 stars | 06.11.2017

Santanova III-ka završuje jeho pestré rockovo latino období. Energií nadupaná muzika v sobě ztělesňuje to čím Carlos za svého života proslul. Ďábelská, rytmicky precizní souhra v živelném tempu se tu vystřídá s malebnějšími jazzovými průhledy. Práce perkusionistů a dechové sekce je zřejmě tou nejlépe odvedenou prací ze všech Santanových děl. Energická šlupka číslo tři s přehledem dokáže setřást z trůnu i tolik proslavený Abraxas. Je vyvrcholením jeho prvního nejstěžejnějšího a jasně nepřekonatelného období.
Momentální TOP skladba: podmanivá 3. Taboo

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 06.11.2017

Letošní podzimní dny rozjasnilo vydání dalšího sólového počinu R.Planta...

Ve stručnosti lehce nastíním výsledek, jaký jsem zaznamenal při několikerém poslechu.

Album otevírá folkově laděná a singlová The May Queen. V této poloze jsme Roberta slyšeli na předchozích deskách několikrát. Season’s Song a Dance With You Tonight mě ničím nenadchla, naopak Carving...se mnou pěkně zavibrovala.

Velmi potěšila pomalá A Way With Words s klavírem a smyčci (trochu se mi při ní zjevil Nic Cave) a Carry Fire s orientálním motivem vybrnkávaným na dobro a vyšperkovaná řadou dalších akustických nástrojů. Jako by vypadla z desky No Quarter.

Při hitové Bones of Saints s drsně zkreslenou kytarou se trochu zatmělo, jak nám nad domem prolétla vzducholoď.
Výborná je i Keep it Hid s temně elektronickým zvukem kláves.

Zvláštní je duet s Chrissie Hynde (Pretenders) v cover verzi rockabilly songu Ersela Hickeyho, která byla rozložena na atomy a poté transformována do takřka nové písně, která mě však neoslovila. Pomalá Heaven Sent s procítěným Plantovým zpěvem důstojně zakončuje tuto desku.

Shrnutí na závěr : Robert Plant ve většině písní drží svůj standart, tak jako na předešlé desce. Se stejnými muzikanty znovu skládali puzzle ze všech stylů a nálad, s nimiž v předchozích letech koketovali. Je jedno, zda se jednalo o rock, pop, folk, blues, hard rock či etno prvky. I tentokrát byly jednotlivé dílky složeny do vkusného obrazu, s jedinou malou odchylkou oproti jiným albům - v některých písních lze zaslechnout v aranžmá použití různých elektronických zvuků.

Zvukově se deska povedla, aby taky ne – produkoval si ji mistr sám a o mastering se postaral světoznámý Bob Ludwig. Nižší dynamika na CD je záměrem, určitě se objeví verze v HD rozlišení, kde bude dynamika o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Metallica - ...and Justice For All

Metallica / ...and Justice For All (1988)

horyna | 5 stars | 06.11.2017

Malá osobní vzpomínková sonda:

Bylo mi tenkrát čtrnáct, psal se rok 1990 a kámoš kámoše nám na TDK-ačku nahrál...and Juscice for All. Rychle jsem běžel domů, obřadně zasunul mc do přehrávače a pak to přišlo. Úvodní tóny Blackened a stupňující se kytarová linka, vpád precizních dunivých bicí Larse Ulricha a mě se změnil pohled na okolní  svět. I když jsem znal už Master of Puppets, justice mě doslova odstřelila. Za těch pětadvacet let jsem si ji alespoň dvakrát koupil a zase prodal. To jak se měnil můj dospívající hudební pohled a chutě, které s ním přicházeli (metal, grunge, rock, jenom klasika, art) a až nedávná Easyho recenze ve mě znovu zažehla chuť vlastnit tento kotouč. Mezitím se mi podařilo vybudovat si doma solidní aparaturu a pře pár dny si cd naplno vychutnat. Když jsem v úvodu zmiňované Blackened a střední části One otočil volume řádně doprava, mladický elán který mě kdysi provázel byl najednou zpátky. Jako malý kluk jsem si vychutnával každičký tón a mnul si uši spokojeností. Vždyť tu znám každičkou notu.

A teď nějaká fakta.
Vždy mi přišla tahle deska ukrutně dlouhá. Vyřadil bych skldaby číslo sedm a osm, natahované nudné obludnosti a pak by to teprve stálo za to. Nejdokonalejší úvodovkou pro mě navždy zůstane Blackened, tolik síly a energie na jednom místě se jen tak nevidí. One mi platí za nejlepší baladu kapely se zabijáckou střední pasáží. Zmínit musím i výpravnou skladbu titulní, mašinérii Eye of the Beholder, technicky precizní Shortes Straw a závěrečný úprk Dyer Eve. Kdysi jsem někde četl, že pokud jdete na koncert Metallicy, vaše oči nakonec vždy sklouznmou k Larsi Ulrichovi. Něco na tom bude, protože i při poslechu desky se v prvním plánu věnujete preciznímu marši bicích a až poté zbytku comba. Jeho způsob hry je živelný a živočišný zároveň, ten člověk je prostě unikát.

..and Justice for All zachycuje Metallicu na jejím vrcholu který dobyla společně s deskou černou. Poté už následuje pád, dlouhý a samo nezastavitelný.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica

Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 06.11.2017

Je mi jasné, že si skalní progresmilci na mně nyní zgustnou, ale nemůžu jinak. Přiznávám, že právě Bluejeans & Moonbeams je jediné album od Kapitána hovězího srdce, ke kterému se pravidelně a moc rád vracím.

Na legendární Kopii pstruží masky oceňuju ty části, kdy Kapitánovy pseudoumělecké výboje ustoupí poslouchatelnějšímu soundu, i když některé „acid“ kytary kapely se mi tam taky líbí. Nikdy jsem se ale s novátorstvím Kapitána z prvních desek nesžil (vždyť na světě je tolik jiné pěkné muziky) – mně to novátorství přišlo vždycky trochu jako křečovitá snaha něčím upoutat (při nesporném talentu) za každou cenu, a k tomu ještě bylo nutné se uvést do rauše. Jistou úpornost tohoto druhu jsem cítil i na lecčems od Zappy.

A najednou, v roce 1974, Kapitán vydává 2 LP, Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Skalními fanoušky proklínané, ani zde na PB zatím nechválené. Údajně pro komerčnost díla. Jenže to je trochu nedorozumění. Jistě, Kapitán zde úplně slevil ze svého nekomerčního šílenství, ale přesto tato dílka dle mého soudu nejsou o nic víc komerční, než třeba nejvýbojnější, vykalkulovaný pseudoprogres opěvovaných Queen (teď jsem tuto recenzi asi úplně odepsal).

Album Bluejeans & Moonbeams je krásně jemně plynoucí, převážně bluesová muzika, pomalé skladby se střídají s rytmičtějšími čísly, kdy se budete houpat do taktu. Bez rytmických převratů, typických pro raná alba Kapitána (a Zappy). Beefhaertův vokál je zde syrově řeřavý, řezavý, dokonale frázující, drsný, zakouřený, v pěkném kontrastu s obvykle hořko-sladkou náladou písniček. Málokdo má barvu hlasu tak přesně šitou do blues (jistou podobu vidím s Joem Cockerem). Většinu těch baladičtějších věcí cítím jako prožitek nálady večera horkého dne: s dívkou po jakémsi koncertu jdou po rozpáleném písku, vyjedou na kopec nad městem, konečně trochu pofukuje, drží se za ruku a v poklidu pozorují blikání světel města dole... (Observatory Crest) – to se týká textu této zmíněné konkrétní skladbičky, ale tak nějak ta pohoda sálá z celé desky.

Instrumentálně není co vytknout. Kytarky Kapitánův spoluhráč (Dean Smith) obsluhuje dokonale – jsou zde také ty „acid” průrazně mňoukavé tóny (co mám rád ze starších desek, byť v podání jiných kytaristů), ale i spousta jinak znějících kytarek. Myslím, že ten sound je dokonalý – jistě, nejde zde o žádný prog-rock. Ale vše je v souladu se vším. Foukačka (v houpavém Captain’s Holiday) muzikantská, dokonalá (Dylan by se mohl stále v této disciplíně od Kapitána učit). Asi někdo může být nespokojen s hodně jednoduchým, melodickým klavírem a klávesami (myslím, že právě ty klávesy mohly být jednou z příčin kritiky komerčnosti). Mě osobně nikterak neurážejí, zapadají zcela integrálně do zvuku.
Ano, tuhle desku lze poslouchat i jako vatu třeba v autě (klidná jízda bez nehody zaručena; motor si bude vrnět rytmicky a pravidelně přesně tak, jako kdybyste mu dali jako palivo Beach Boys), ale zároveň se do ní rád zaposlouchám i se vší pozorností a užívám si té nálady a kytarových vyhrávek.

Proč tolik antipatie ze strany fanoušků? Nevím jistě, ale asi prostě Kapitán vypadl z konceptu. Z urputného, až křečovitého progresivce se stal normálním (pro ty skalní progresivce asi trochu usedlým) muzikantem. Já mu děkuju, že to dokázal aspoň na chvíli (a za to u mě 5*). Legrační je, že oba předchozí recenzenti zde (oba za 2*) se shodnou – Mirek Kostlivý píše: „Tato deska není špatná, a kdyby ji natočil jiný rockový hudebník, určitě by sklidil úspěch”; Voytus zase: „...kdyby to natočil někdo jiný, je to určitě úspěšné”. Myslím, že když později sám Kapitán zavrhl ty své 2 desky z r. 1974, mohl to být i trochu kalkul, poučený tím, že on, známý jako notorický progresivec, dělat normální hezké desky prostě nemůže, protože že je nikdo od něj nekoupí (a progresivci mu nandaj 2*). Já ji ale koupil dávno a jsem happy. A jako šťastný člověk pokládám hlavu na špalek Progboarďákům smířený.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Nico - Drama of Exile

Nico / Drama of Exile (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 05.11.2017

Jak již zde psal v předchozích recenzích Petr Gratias, každá deska Nico je jiná. Do vydání Drama of Exile jsem byl také spíše zvyklý na její zpěv doprovázený harmoniem a střídmě doplněný houslemi či violou jejího dvorního spoluhráče a producenta v jednom balení - Johna Caleho.

Od poslední desky The End z roku 1974 však uběhlo 7 let, Nico se mihla v několika filmech a po nepovedeném turné s punkovými kapelami se seznámila s hudebníkem Philippem Quilichinim, s kterým se domluvila na natočení další desky.

Výsledek v podobě alba Drama of Exile mne překvapil - rocková rytmika doplněná zkreslenou kytarou a syntenzátorem. Hudebně je velmi obtížné tuto desku zařadit – při pozorném poslechu se tu a tam objevují odkazy na alternativu i undergroundem nasáklý rock s temným gotickým oparem. Ve většině skladeb je zpracován jednoduchý vzorec, či motiv, který se stále dokola opakuje a rozvíjí. To celé je aranžérsky skvěle vyšperkováno elektrifikovanými houslemi ( v Ghenghis Khan dokonce dvě různé stopy v obou kanálech). Ten zvláštní gotický nádech skladbám dodává invenční, jakoby rozplizlá kytara Muhammada Hadi. Tomu všemu kraluje tajemný a hluboký hlas stále krásné Nico.

I dvě cover verze – od Bowieho převzatá Heroes a I'm Waiting for the Man od Velvetů přirozeně zapadly do koncepce alba.

Okolnosti při nahrávání alba byly pro chaotičnost života Nico typické. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství. Osud vydání nahrávky a natočení druhé verze je dnes prezentován v několika verzích.

Nejpravděpodobnější je asi verze, že se firma Aura, která financovala nahrávání, dozvěděla o tom, že se někdo (Nico, zvukař,Quilichini) snažil pásky prodat jiné firmě, která nabídla vyšší částku. Lidi z Aury nahrávky údajně nedokončené nahrávky zabavili a promtně je vydali, ovšem bez souhlasu Nico.

Mě na nich nic nedokončeného nepřijde,nic mi v nich nechybí a přirozený zvuk nástrojů a zpěvu mi plně vyhovuje.

Nico s kapelou tedy museli nahrávku nahrát znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK.

Já vždy poslouchal, tu první, rockovější a temnější verzi – na tu druhou s nahalovaným zpěvem Nico, jiným zvukem, aranžemi a pořadím skladeb jsem si nikdy nezvyknul.

» ostatní recenze alba Nico - Drama of Exile
» popis a diskografie skupiny Nico

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets (1968)

lover-of-music | 4 stars | 04.11.2017

Opět jsem si musel připomenout tenhle psychedelický kousek a po poslechu jsem opět výrazně tleskal, což jsem po úplně prvním poslechu neudělal. Tenkrát mi to album jen tak prosvištělo ušima a víc nic. Až nedávno jsem se do něj hlouběji ponořil a dorazilo ke mě to, co jsem si téměř dva roky odpíral. Parádní svérázná atmosféra, jakou umí vytvořit snad jen Floydi v psychedelickém období. Těžko se to popisuje, ale je to prostě ono.

Zde se poprvé museli projevit jako skladatelé i ostatní členové kapely, protože Syd Barret už začal všelijak blbnout a... Však víme. Gilmour zatím ještě nepřispěl ani notou, ale to nevadí, protože tady máme Waterse a Wrighta. Roger přispěl skladbami Let There Be More Light se skvělým úvodním rifem, ale myslím, že kratší délka by jí neuškodila. Dále Set The Controls... Tu melodii fakt nelze dostat z hlavy a Corporal Clegg. Ta mě zaujala jasně nejvíc, protože je tak krásně ujetá, svérázná a melodicky nápaditá. Richard Wright přispěl moc krásnou skladbou Remember A Day s moc krásným textem plných vzpomínek na dětství. A potom přispěl pěknou, uklidňující skladbou See-Saw. Pojednává o vztahu mezi bratrem a sestrou. Toto téma je mi velmi blízké.

Syd Barret tu má svou labutí píseň v Pink Floyd - Jugband Blues. Píseň melodicky barretovská. V první minutě zní tak, a ve druhé úplně jinak. Ale je skvělá. "I don't care if the sun don't shine, And I don't care if nothing is mine". To si zpívám dost často.
Titulní palba A Saucerful Of Secrets, tam si vždy poslechnu jen tu nádhernou část s varhanami a sborem. To běsnění před tím moc nemusím. Ale když jsem tu píseň uslyšel na Live At Pompeii z roku 1972, tak to byla opravdová bomba. Tisíckrát lepší verze než na albu. I to běsnění bylo skvělé.

Takže, A Saucerful Of Secrets řadím k těm hodně dobrým albům od Pink Floyd a pochopitelně mezi zásadní desky roku 1968. Tak nádherné 4 hvězdy jsem snad ještě nedával. Hodně mě ale zklamala následující deska Ummagumma. To fakt nevím, co to mělo znamenat. Ale to je jedno. A Saucerful Of Secrets - album, které si kdykoliv a rád pustím.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Magma - Merci

Magma / Merci (1984)

northman | 3 stars | 04.11.2017

Christiana Vandera a jeho skupinu Magma obdivuji již čtyřicet pět let. Příběh planety Kobaia stvárněný na deskách Kobaia, 1001 Degrees Centigrade, Mekanïk Destruktïw Kommandöh a Köhntarkösz mě dodnes fascinuje. Desky zpívané umělým jazykem kobaištinou, která je směsí francouzštiny a starogermánštiny jsou plné tajemna a temnoty, sbory připomínají místy německé opery. Christian Vander vytvořil vlastní styl s názvem zeuhl, který se snaží napodobit stovky kapel po celém světě. Před několika lety jsem navštívil jejich koncert v pražské Akropoli a byl jsem nadšen. Desky skupiny Magma jsem do dnešní doby poslouchal do alba Udu Wudu, pustil jsem si ze zvědavosti jejich album Merci a jsem v šoku, mám pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Kamarád mě varoval, že ty novější desky za moc nestojí, ale něco takového jsem nečekal. Je pravda, že tahle hudba se může někomu líbit, ale já to asi nikdy nebudu. Při úvodní skladbě mám pocit jako by hrála skupina Fleetwood Mac z alba Tango In The Night. Další skladby jsou jak velko-kapelový pop, který dělal Frank Sinatra, pouze tady není vůdčí hlas pouze dua a sbory na způsob sester Havelkových. Možná si v budoucnu album ještě pustím, ale ať se snažím, jak můžu, tak nenacházím k tomuto albu cestu.

Když to mám hodnotit tak slabé tři hvězdy, podotýkám někomu se to opravdu může líbit. Tahle hudba neruší, ale od milované skupiny Magma jsem něco podobného neslyšel.

» ostatní recenze alba Magma - Merci
» popis a diskografie skupiny Magma

Coryell, Larry - Barefoot boy

Coryell, Larry / Barefoot boy (1971)

vmagistr | 4 stars | 04.11.2017

Jméno Larry Coryell jsem poprvé zaregistroval na záznamu z koncertu "Guitar legends" ze Sevilly, konaného v roce 1992. Larry zde zářil vedle jmen jako John McLaughlin, Jeff Beck, Paco De Lucia či George Benson. Jeho hra se mi líbila, ale vůbec jsem tehdy netušil, že jde o osobnost, která svou tvorbou ovlivnila vývoj jazz-rocku a fusion podobně jako třeba již zmíněný John McLaughlin. Když jsem o pár let později tady na progboardu objevil jeho mamutí diskografii, zkusil jsem náhodným výběrem dát některému z jeho alb šanci. Volba padla na desku Barefoot Boy, jeho v pořadí čtvrtou studiovou sólovku.

Asi nejvýraznějším prvkem celé desky je tříčlenná bubenická sekce - kromě klasického hráče na bicí Coryell angažoval ještě perkusionistu a hráče na konga. Díky tomu se album může pochlubit krásně plnou a členitou rytmikou a vůbec pak nevadí, že v první skladbě zcela absentuje basa. V Gypsy Queen(napsal ji maďarský jazzový kytarista Gábor Szabó a krátce před Coryellem ji na svou druhou desku zařadil Carlos Santana) se totiž kromě zmíněné rytmiky objevují už jen saxofonista Steve Marcus a samozřejmě mistr kapelník. První polovina skladby je v režii Marcusova saxofonu, když se ale dostane ke slovu sám Larry, zní to, jako byste slyšeli mix Johna McLaughlina a Jimi Hendrixe. Ultrarychlé jazzové běhy střídá s dlouhými zpětnými vazbami a oživuje tak spíše poklidné vyznění Szabóova originálu.

Druhá skladba The Great Escape je na první poslech z celé desky asi nejpřístupnější. Jasný melodický motiv a nekomplikovaná struktura z ní dělají místo oddechu mezi dvěma rozsáhlejšími kusy. Tedy ne, že by tu nebylo co poslouchat - jak Marcusův saxofon, tak Coryellova kytara dostanou dost prostoru k sólovým dobrodružstvím.

Mým favoritem na albu je pak závěrečný dvacetiminutový opus Call to the Higher Consciousness. Po táhlém intru (nebo outru předchozí skladby?) se rozjede krásný ústřední motiv, podpořený navíc pianem Mikea Mandela. Díky klidnému, nikam nepospíchajícímu tempu skladby si lze krásně vychutnat mistrovské sólové výstupy v tomto jazzovém dezertu. Dočkáme se kytarového kvílení, za které by se nemusel stydět ani Jimmy Page, lehce disonantních klavírních běhů i uklidňujících tónů saxofonu, v druhé půli skladby dostane k potrápení své soupravy příležitost i bubeník Roy Haynes.

Moc dalších Coryellových desek zatím neznám, takže hodnocení je spíše takové orientační - četl jsem i názory, že zrovna toto album se z Larryho sólové tvorby dost vymyká. Mně ale chutná hodně, takže čtyři hvězdičky udělím bez váhání. Kdo máte chuť na trošku jazz-rocku, napájeného spíše z toho jazzového řečiště, bez obav desku Barefoot Boy zkuste.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Barefoot boy
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Cure, The - Pornography

Cure, The / Pornography (1982)

viteslaf | 5 stars | 03.11.2017

Může být nějaká deska temnější? Asi ne. První slova úvodní písně to jen potvrzují: "It doesnt matter if we all die." (Nevadí, když všichni zemřeme.).
The hanging garden se dotýká práv zvířat a mně, ačkoli nejsem vegetarián, je tato skladba blízká.
Opravdu těžkou a hutnou písní je the figurehad, kde hlavní téma je obtěžkané basou a působí velmi efektně.
Album uzavírá divné Pornography, pro mě nejslabší z celého alba.
Celá deska je propletena tíživým a naléhavým hlasem Smithe, který umocňují kytarové riffy a basové riffy Gallupa.
Jedna z nejzajímavějších desek celé diskografie The Cure.

» ostatní recenze alba Cure, The - Pornography
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Pink Floyd - The Final Cut

Pink Floyd / The Final Cut (1983)

viteslaf | 5 stars | 03.11.2017

Nevím, hodně lidí zde píše,že je to nejslabší album nebo jedno z horších od PF. Nesouhlasím.
Neříkám, že je hudebně nejlepší, ale působí na mne nejvíce emotivně. Možná proto, že Waters si doslova vylil mozek na papír.
The gunners dream mne naprosto dojímá, stejně tak The final cut nebo Two suns in the sunset. Je možná škoda, že se neprojevili ostatní členové skupiny, ale buďme rádi za tak skvělé album jako je The Final Cut!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Threshold - Wireless - Acoustic Sessions

Threshold / Wireless - Acoustic Sessions (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 02.11.2017

Threshold se rozhodli probrat svými natočenými deskami a vybrali některé, které přetransformovali do unplugged verze. I když tak úplně akustická nahrávka není, v některých písních byl použit (krom basové kytary) pro doplnění atmosféry v pozadí zvukové scény jemný zvuk kláves. Určité skladby byly zkráceny, někde byly vynechány mezihry a samozřejmě sóla.

Toto zpracování písní s akustickou kytarou (ale i s rockovou rytmikou basa – bicí) by více sedlo Damianovi Wilsonovi, musím ale připustit, že i Mac se tohoto úkolu zhostil skvěle.

Z celkových 10 písní jsou po dvou zastoupeny alba Hypothetical a Critical Mass, další 4 alba zde mají jednoho zástupce, dostalo se i na dva nezveřejněné songy z dřevní doby souboru – původní demo snímky Seventh Angel a Conceal The Face.

Deska se dobře poslouchá, hlavně po nějakých náročnějších art rockových či industriálních kompozicích. Příjemný akustický rock s melodiemi Threshold přijmou za své jak posluchači vyznávající akustické žánry, tak i fandové prog metalových zákoutí. Ze skladeb se povedlo extrahovat melodii i potřebné napětí, je slyšet, že mají solidní melodický základ.
Není totiž pravidlem, že CD metalové kapely v akustickém provedení je dlouhodoběji poslouchatelné.

A moje nejoblíbenější věc ? Paradoxně pomalá skladba Innocent s procítěnou vokální linkou.

» ostatní recenze alba Threshold - Wireless - Acoustic Sessions
» popis a diskografie skupiny Threshold

Rush - Vapor Trails

Rush / Vapor Trails (2002)

steve | 5 stars | 02.11.2017

Málokterý přívrženec Rush dokáže tohle album pochopit. Řeči o tom, jak jej kapela zklamala a vydala podřadnou desku se špatným zvukem jsem slyšel už hodně. Přitom se stačí poohlédnout po okolnostech, které jeho vydání v minulosti předznamenali. Neil Peart přišel v krátkém čase o své nejbližší rodinné příslušníky a po psychické rekonvalescenci se na motorce vydal na roční cestu napříč státy. Nechtěl se do kapely vracet, ale čas a jeho společníci ho nakonec přesvědčili. Cožpak by v tak těžkém okamžiku svého života mohl/mohli vydat sametově melodickou desku typu Test for Echo? Nebo melancholicky posazenou písničkovou slátaninu? Ne! Rush se sedřeli na kost! Odstranili všechen zbytečný klávesový ornament a zavzpomínali na své mládí otočením kormidla mezi svá ranná alba.

Chápu jejich vnitřní nasranost i nasr..... posluchačů poté, co jim byla předhozena tak neotesaná deska. Další chybou je její špatná dramaturgie. První věci jsou skutečně pod psa. Rozehrávají v divákovi hru nervů a testují jeho výdrž. Osobně bych je ze seznamu vyškrtl. Skočit do alba trackem číslo tři, respektive čtyři, remcalů by ubylo. Výrazná melodická nápaditost líbá Rush ve skladbách jako jsou The Star looks down, How it is(hit jako hrom), Secret touch, zvonivé Eartshine a dalších a dalších. Deska v půlce zabere a baví jako kterákoliv jiná starší kolekce. Zvukově je podobná ranným nahrávkám mejdnů a když si na její syrové spektrum zvyknete je po problému. Invenční můza Rush nikdy neopustila, jenom je líbá plechově rachotící hubou.

» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush

Black Country Communion - BCCIV

Black Country Communion / BCCIV (2017)

horyna | 5 stars | 02.11.2017

LED ZEPPELIN JSOU MRTVÍ, AŤ ŽIJÍ BLACK COUNTRY COMMUNION !!!

Nerad čtu recenze na produkt, který jsem ještě neslyšel. Raději si vytvořím prvotní obrázek sám a až poté si přelousknu co na to říkají ostatní. Zde jsem ovšem aplikoval metodu opačnou. Deska mi trčela v předobjednávkách už nějakou dobu a paní zvědavost v tomto případě zasáhla naplno. Že svůj nový produkt blahořečí kapela sama i vydávající firma je zcela běžné a má to své pochopitelné důvody. Mnohem zajímavější a podstatnější je názor skutečného fanouška. Ne toho jež poslouchá jiný hudební styl a nahrávku setře jako nezajímavou. Ale toho, kdo podobou muzikou skutečně žije, kapelu zná a její nahrávky mu kolují v krvi. Potom lze nad jeho názorem polemizovat a možná se s ním i ztotožnit.

Na nové BCC jsem přečetl už několik vysoce pozitivních reakcí, které desku doslova vynášeli do oblak. Zděvadost byla o to větší poté, co jsem si jejich předešlé nahrávky s potěšením nedávno připomenul. Už po prvním poslechu jsem musel konstatovat, že fanouškovská základna kapely, jež desku slyšela a hodnotila přede mnou nelhala. Mohu konstatovat, že stejně jako oni i já z jejího obsahu dodnes nevycházím z údivu. Proto to lacině výstižné konstatování na žačátku. BCC jsou monstrem, které po třech vynikajících studiových pracech a pětileté odmlce povstalo z popela, aby ze svých útrob vyhryzlo další krásně vybroušený diamant.


Startovní pole position obsazuje píseň Collide. Není to typ skladby, která by z vás strhala ošacení i se zbytky odrolené kůže, ale v úvodu alba funguje přímo báječně. Taková klasická BCC rockovice, drtící vaše já pěkně na prach. Ovšem všeho do času. Už při skladbě číslo dva nazvané Over My Head se vyloupne genius loci příznačný pro hudbu BCC. Šlapavý, jednoduše geniální Bonamassův riff s údernou Bonhamovou prací plně splňuje to, co člověk od hard rockové mašiny takovéto velikosti očekává. Voňavé kouzlo propůjčuje skladbě šarmantní vokální technika páně Hughese, stejně jako jeho ladné zhoupnutí do výšek v refrénu. Vzpomínku na folkové kouzlení III-ky Led Zeppelin a skladeb typu The Battle of Evermore vyvolává třetí věc zpívaná samotným Bonamassou nazvaná The Last Song for My Resting Place. V jejím průběhu nám do sluchovodů vstupují vkusně vtransformované houslové melodie a před zrakem se zhmotňuje melancholický obraz nazelenalých dálav skotské vrchoviny. Velký příval energie do nás pustí čtvrtá Sway. Ta se omotává okolo parádního démonického Joeova riffu ve zdatné sekundaci Glennova vokálu a své řeknou i nevšední Derekovi klávesy. Skladba č. 5. The Cove a další zpomalení. Pěkně se nám to na desce střídá. Hughes ukazuje proč platí i ve vysokém věku za špičkového zpěváka. Všichni Gillanové, Covedalové a další mu můžou jen tiše závidět. Po všech drogových eskapádách kterými si v osmdesátých letech prošel je obdivuhodné, jaké místo na vokální mapě světa stále zaujímá.

Do rozboru strany B se pouštět už nebudu, bylo by to zbytečné nošení dříví do lesa. Je stejně vitální, nápaditá a možná ještě namachrovanější než sestřička áčko. Písně doznávají na malebnější melodice a více prostoru dostává Derekova klaviatura.

Přidám ještě poslední zmínku o Joe Bonamassovi. Ten v relativně mladém věku patří do kategorie kytaristů- profesorů, u nichž je výsadou dovednost, ladně proplouvat mezi různými stylovými zákrutami. Joe tu opouští blues a naplno se noří do tvrdého hard rocku.



Bilance dosavadních nahrávek BCC:
První desku této kapely mám moc rád. Uvedla mě do světa jejich hudby a čtveřice významných hudebních induividualit si mě okamžitě naklonila na svou stranu.
Dvojku mám možná ještě radši. Obsahuje parádní a velice procítěné pomalé písně.
A trojka leží zase o malinko jinde, je hodně energická a jde vám po krku.
Těžko teď spekulovat, jestli všechny tyto vysokonávykovky čtyřka svým umem "přečůrá". Čas rozhodne, ale věřím, že jednou bude jméno této kapely skloňovano jen s o malinko menší úctou než pojem uvedený na začátku této recenze.

Pro mne už teď přinejmenším rocková nahrávka letošního ro(c)ku.

» ostatní recenze alba Black Country Communion - BCCIV
» popis a diskografie skupiny Black Country Communion

Yes - Fragile

Yes / Fragile (1971)

pinkman | 5 stars | 01.11.2017

Pokud si chci spravit náladu nebo zavzpomínat, sáhnu po albu Fragile. Našel bych hodně lidí, kteří tuhle desku obdivují. Často patří mezi nejoblíbenější alba YES. To chápu. Je epochální a velkolepé. Snadněj se do něj proniká. Další nahrávky už potřebují delší časové rozpětí. To ale neznamená, že by bylo Fragile jednodušší. Stalo se učebnicí art–rocku v sedmdesátých letech a dokonce z něj čerpali i některé ostře řezané metalové spolky. Stačí se zaposlouchat do drhnutí baskytary a rytmických brejků v ostrém tempu Heart Of The Sunrise, to jsou němčouři Mekong Delta jak dělaní.
Pět kratších a oddychových libůstek doplňuje velkokapacitní umělecká čtyřka. Nechtějte po mě název té nejlepší, protože tady taková není. Každá skladba je jedinečná a silně nadprůměrná. Fragile je jak už název napovídá křehké, ale rovněž nerozbitné krásou prorostlé album, které přišlo v pravou chvíli do správné doby.

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes

Millenium - 44 Minutes

Millenium / 44 Minutes (2017)

horyna | 5 stars | 31.10.2017

Letošní podzim je rájem nejen pro houbaře, ale i posluchače progresivní muziky. Přesněji řečeno jedné z jejich větví, odlehčeného meldického prog rocku. Nové desky v krátkém sledu vydávají holandští Silhoutte, polští Believe, nebo právě jejich krajané Millenium.

Ti odminule učinili drobné změny v sestavě. Novým bubeníkem je Grzegorz Bauer (ten se jako host zůčastňoval už předchozích sekvencí) a na post stálého člena byl povolán saxofonista a dlouholetý přítel kapely Dariusz Rybka. Hostem nejvýznamějším je stejně jako u předchozích nahrávek stále lépe zpívající a kapele vypomáhající Karolina Leszko. To její hlas odlišuje naše krajánky od ostatní konkurence a posouvá výrazivo souboru směrem k líbivější notě. Posluchač může získat pocit, že pokud zpívá ona, tlačí kalpelu směrem k popovým vodám, ale toto tvrzení není úplně pravdivé.

O Millenium se dá dnes tvrdit, že zrají jako výborné archivní víno. Nejpozději od alba Exist už kopou za první prog rockovou ligu a svůj styl vypiplávají k dokonalosti. Letos ubraly nohu z plynu malinko výrazněji (ne že by snad dřív ve svých kompozicích někam chvátali), vše je uvolněnější, pomalejší, rozjímavější a přístupnější. Deska jde do "palice" naprosto svévolně. Už po prvním, druhém poslechu si refrény a určité části zapamatujete a budete je notovat se stále famóznějším zpěvákem Łukaszem Gallem. Kluci a především jejich předák a hlavní skladatel klávesista Ryszard Kramarski si mistrně pohlídali zvuk, který je naprosto čitelný a na toto roční období teploučce hřejivý. Často se přistihnete unášeni precizně bublající basovou linkou Krzysztofa Wyrwa, nebo vzletnými akustikami kytaristy Piotra Płonka. Když se navíc přidá teskně "troubící" saxofon Dariusze Rybky, může vás stejně jako mě napadnout, že Millenium trošku floydovají. To ale není vůbec na škodu. Mají už léty vybroušený styl, na který dnes roubují melodie podobné svým vzorům z let sedmdesátých.

44 Minutes je vysoce vyrovnaná kolekce ze které si po čtvero seancích pamatuji nezvykle mnoho a nejvíce si užívám libozvučnou instrumentálku o ztraceném medvídkovi Lost Teddy Bear part 1 & 2. Takovém, jaký zdobí jejich nový obal.

Millenium opět nazklamali a jsou věčně tajným tipem prog rocku, jejichž hudba je o mmnoho invenčnější než poslední alba jiných vykřičených star vykukujících ze zaoceánského hudebního rance.

» ostatní recenze alba Millenium - 44 Minutes
» popis a diskografie skupiny Millenium

Motörhead - Rock 'n' Roll

Motörhead / Rock 'n' Roll (1987)

EasyRocker | 5 stars | 31.10.2017

Recenzí na tohle, fandy a kritikou nepříliš velebené album motorové hlavy bych klidně jakoby symbolicky pokračoval díly zavrženými. V první řadě jsem ještě nevstřebal, že otec všeho roku už na to svoje basisko drnká a huláká tam kdesi nahoře. Dám se ale do díla, ztělesňující hesla a postoje této persony do posledního.

Úsměv od ucha k uchu mám už po úvodním přejezdu rytmiky. To, jak se tenhle klenot postupně hlásí o pozornost a ovládá vaši uši a smysly, je až neskutečné. A závěr s nekončícím sólovým hřměním už mě dávno pohřbil pět stop pod zem.

Fackou do tváře je samozřejmě i Eat the Rich, vysokooktanová zasekávaná motorácká filmová klasika, zasloužilého fandu Lemmyho nemůže zklamat, stejně jako burácení jeho hrdla v refrénech.

Blackheart je skvěle padnoucí melodická jízda s psychedelickým závanem a řezajícími sóly, trochu přivane starou éru dejme tomu Overkill.

Stone Deaf in the U.S.A. diktuje svým nekompromisním tempem v klasických rockových orgiích motorové hlavy. Odbržděné tornádo.

Po mluveném intru Blessing přichází další motorová pila The Wolf, kde se po kanonádě Philty Animala Taylora rozjede další smršť, volně navazující na předchozí album s bestiálně ječící záplavou sól.

Traitor má nezničitelný, smrtelný pochodový bici marš a parádní souhru chladně jedovatých riffů.

S Houpavou tutovkou Dogs se tempo trochu mírní a zaostřuje se na závěrečné skvělé hymny. Refrénový hukot přivolá i závan melodií, jako urvaní z želez tu řádí i kytarové duo.

All For You má až stadionové pojetí, zběsilou jízdu střídají melodické exploze. Tohle Lemmy cítí každým coulem a z výsledku je to taky příjemně cítit.

Na konec řádné verze nás ale přece jen čeká velikonoční nadílka v podobě Boogeyman, až nepochopitelně zapomenutý hymnus o síle a kadenci prastarých motoráckých paleb. Lemmyho basový klenutý úvod a pak před tím kulometem raději pořádně zesilte okopy...

Nutno dodat, že i oba bonusy stojí tedy rozhodně za to - nekonečně šlapavá Cradle to the Grave má velmi inteligentní podstatu, Lemmy tady jde na věc od lesa a nevtrhne k vám hned na povel. Ještě o poznání víc to platí o mrazivém zářezu Just ´Cos You Got the Power, která u mě překonává i mnoho osvědčených motorových hymen. Psychedelicky načichlý, jedovatě se plazící had se zoufalými zbytky odporu vypořádá po motorácku. Amen.

Skvělá, pro mě prvotřídní jízda, a jediný kritický bod bych přiřadil zvuku původní verze, který je zkrátka osmdesátkově rozostřený a limonádový. Ohulí-li se ale volume, jede ten tank naplno. Pusťte si tohle k běhu, a ustřelíte i ty hordy nebeské. Pět - a není to známka školní!

» ostatní recenze alba Motörhead - Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Styx - Return To Paradise [Live]

Styx / Return To Paradise [Live] (1996)

jirka 7200 | 5 stars | 31.10.2017

Co lze napsat o tomto záznamu z comebackového turné Styx negativního ? Nic.

Je možno jen sednout za klávesnici a trpělivě vypisovat to pozitivní, co z tohoto live záznamu, který později vyšel na DVD přímo čiší.

Je slyšet i vidět, že hudebníky společné hraní (alespoň během tohoto turné) skutečně bavilo a vzájemná chemie fungovala. Málokdo ještě věřil, že Styx uvidí v původní, hvězdné sestavě (bohužel bez těžce nemocného bubeníka Johna Panozza). Nicméně tour drummer Todd Sucherman zahrál naprosto precizně, ostatně jako všichni ostatní členové kapely.

Všichni byli tehdy ve své životní formě, jak tělesné, tak i hudební. Jako by vymazali rozdíl cca uplynulých 15 let a předvedli show, která ve všech parametrech hravě překonala předchozí obrazový live záznam Caught in the Act.

Musím vypíchnout neuvěřitelný hlasový výkon Dennise Deyounga, který živě předvedl pomalu to samé,co na studiovém záznamu.
O repertoáru se netřeba ani bavit, kapela sáhla, tak jako tomu bylo u předešlé best offky po osvědčených hitech ze zlatého období souboru. Seřadila je tak, aby hard rockovější pecky střídaly ty pomalejší a vytvořila tak reprezentativní průlet kariérou Styx.

Živé dvojalbum bylo doplněno o tři nové studiové písně. V duchu nejlepších tradic Styx melodicky rockovou On my Way, baladickou Paradise a poctu zesnulému bubeníkovi Dear John.

Ocenění za výborný zvuk završuje mou snůšku chvály na tuto desku. Monumentální pomník pompezního hard rocku. !

» ostatní recenze alba Styx - Return To Paradise [Live]
» popis a diskografie skupiny Styx

Iron Maiden - Fear of the Dark

Iron Maiden / Fear of the Dark (1992)

john l | 4 stars | 31.10.2017

Judas Priest versus Iron Maiden

Po albu Painkiller od jidášů odešel Rob Halford a stejný krok udělal o nějaký ten rok pozděj i Bruce Dickinson. Z dnešního pohledu to byla dobrá volba a očekávaně velkolepý návrat se mohl přichystat v obou případech. Zajímavé, kolik toho mají tyhle kapely společného.

Mejdny jsem měl vždycky radši. Sice jsou jejich alba podobná, melodie kolovrátkovsky stejné, ale Harris je oproti Hillovi mnohem lepším technikem, časteji se mění tempo a desky jsou pěkně vyrovnané. Tedy aspoň ty z osmdesátých let. Snad jen Nico je zkrátka Nco, tak, jako je Edie Ediem. Ten nám na Fear.....pěkně vyrůstá ze stromu a za svitu měsíce se halí do temných barev. Hudebně jde cítit posun od zajetého stylu. Rockovější nápřah, pěkná aranžmá, jinak nazvučené kytary, mírnější akustické sprinty a zas jednou skvělý zvukový omastek. To je Fear a mejdni v plné polní.

Be Quick Or Be Dead jsem kapele nikdy nebaštil, From Here To Eternity mě kdysi přišla prostince hloupoučká, ale dnes mě nevadí. Pořádně bavit se začínám až od třetí Afraid To Shoot Strangers a tento druh zábavy zdá se mi poněkud, no jak to jen napsat..... Zkrátka ok, dobrý, hodně dobrý.

Občas je dobré nějaký ten hevík pořádně provětrat. Dnes jsem otevřel okno a fůůů, bába futéř mi sem foukla mejdny s jejich Fear of the Dark. Byla to celkem příjemná pohodička.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Fear of the Dark
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Elf - Elf

Elf / Elf (1972)

jirka 7200 | 4 stars | 30.10.2017

Z trojice desek kapely ELf, kterou Dio a spol vydali na počátku sedmdesátek, mám tuto nejraději. Je to taková ještě neotesaná verze hard rocku, boogie, country a blues. Skladatelský potenciál R.J.Dia je tu již jasně slyšet, všimli si ho i členové Deep Purple během návštěvy jejich klubového koncertu. Proto jim nabídli natočení a vydání desky na vlastní etiketě Purple Records.

Způsob a styl hry Davida Feinsteina (který citelně postrádám na druhé a třetí desce) je na tu dobu famózní a na této desce se zajímavě doplňuje s rozverným piánem M. Le Soula. Ne všechny kousky chovám ve stejné oblibě.

Ty úplně top se nachází na první straně desky : je to bluesově zatěžkaná First Avenue a I'm Coming Back For You s hitovými ambicemi.
Naprostou perlou je však song Never More, z jehož pomalu, ale pečlivě budované atmosféry dodnes mrazí.

V hard rockovém kvasu to řádně zabublalo.

» ostatní recenze alba Elf - Elf
» popis a diskografie skupiny Elf

Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)

Emerson, Lake & Palmer / Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live) (1974)

Snake | 4 stars | 29.10.2017

2CD BMG - BMGCAT2CD7 /2016/

ELP v roce 1974, to byla art rocková mašina na vrcholu sil a její koncertní show nabírala pomalu a jistě megalomanských rozměrů. Emerson se ztrácel za hradbou kláves, o Palmerovi za bicí artilérií se dvěma gongy navrch ani nemluvě a tak jediný, který měl trochu prostoru k životu byl Lake. Jeho hlavním nástrojem byla pochopitelně basa, ale v průběhu koncertu jsou slyšet i kytary. Jak elektrická (v megakompozicích Tarkus a Karn Evil 9), tak akustická v písničkách Still... You Turn Me On a Lucky Man.

Od prvních tónú je to nakládačka a jakmile to přeženu s hlasitostí dostanu strach, že mi Emerson tím svým syntezátorem vypálí díru do hlavy. Hlavně ve skladbách Toccata a v závěru jinak fantastické Tarkus. Prostřední část koncertu je zaplaťpánbu poklidnější a vyplňují ji balada Take A Pebble, plus medley složená z již výše uvedených "Still... You Turn Me On" a "Lucky Man". Je to dobrá příležitost trochu si odfrknout a baví mě i Emersonova jazzově odlehčená exhibice Piano improvisations. Následuje trocha humoru v barové směsce Jeremy Bernder / The Sheriff a po něm závěrečný mazec v podobě pětatřicet minut dlouhého inferna Karn Evil 9. S nezbytným sólem na bicí navrch.

Skladby z koncertu mám naposlouchané ze studiovek a že se kapela nedrží původních verzí kvituji s povděkem. Byli to skvělí instrumentalisté a tak mě ty jejich odbočky a alternativně upravené pasáže a sóla baví. Jediné, co mi trochu vadí je místy až ultrazvukově pronikavé hvízdání minimoogu. Ze zvuku jsem měl strach, ale je dobrý. Na nijak upravovaný záznam z roku 1974 určitě. V tišších pasážích to sice docela šumí a naopak v těch nejexponovanějších se ten zvuk malinko slije, ovšem pokud porovnám to se zhruba stejně starým "živákem" Yesssongs, tak tohle hraje líp.

Remaster z roku 2016 je v pěkném rozkládacím digipaku, ale cédéčka v něm drží, jako přibitá. Dokonce tak, že už se mi jeden plastovej střed podařilo poškodit. Informacemi nabitej a tlusťoučkej booklet obsahuje barevné fotografie a povídání od Chrise Welche.

S live alby je to kříž. Osobně je nevyhledávám, ale pár jich ve sbírce mám. A myslím, že docela zásadních. U tohoto jsem si po prvním poslechu říkal : o.kay, je to dobré, ale často se k tomu vracet asi nebudeš. Dáš tři a šlus. Jenže jak těch poslechů přibývalo, zjistil jsem, že si ten koncert začínám užívat. A v podobě DVD by to bylo teprve žůžo...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Galahad - Sleepers

Galahad / Sleepers (1995)

horyna | 5 stars | 29.10.2017

Po okamžitém a masivním úspěchu alba Empires Never Last anglických Galahad bylo jasné, že zůstávat jen u jediné desky a nerozšířit tak tuhle novou hudební rodinku o další kousky by mohlo být krajně nesprávné. Jako ověřený rádce posloužil opět Progboard a přiložené názory trojice přispěvatelů pod Braňovou (tu nevyjímaje) recenzí. Jestli má být tohle opravdu ten nejlepší album Glahadovců v předchozím kvartále, není důvod jej nevlastnit. Stačilo tedy poslat dotaz a tým společnosti Music records sehnal tento titul v překvapivě krátkém čase a za rozumný peníz.

No a dál? Samozřejmě že trefa do černého a spokojenost stejně obrovitánská jako u Empire. Přiznám se ale, že malý červík pochybnosti ve mě v tomto případě nahlodával. Šlo o červík zvukový. Jelikož deska vyšla v roce 1995 a když jsem si v hlavě promítnul většinu neoprogresivní britské produkce z těch let, která zní hodně podobně, archaicky a klávesově přeslazeně, váhal jsem. Ať jsou to začátky Arena, Threshold, či třeba Pendragon, všechno desky které produkoval Karl Groom v polovině let devadesátých a nebo se na nich podílel čaroděj Clive Nolan hrají dnes trochu zastarale. Další klon jsem už pořizovat nechtěl.

Jenže v tomto případě se jedná o pár let starý remaster sice opět z dílny Karla Grooma, který ovšem v novém tisíciletí pracuje s daleko modernějšími technologiemi a tak je zvuk onoho nosiče ostrý jako břitva. Malá výtka snad jen k přehnaně vytáhlému vokálu Stuarta Nicholsona nad ostatní nástroje. Avšak ani hudebně se nejedná o žádnou kopírku kapel výše zmiňovaných. Galahad mají svůj pestře jadrný styl, který se přec v několika fragmentech odlišuje.

Nepochybuji o tom, že i oni ve svých začátcích čerpali z ostrovního progu předchozích dekád, však také krásně mladický projev pana Nicholsona v některých polohách připomíná Marillion-ovského Fishe, jen není tak výrazně teatrální. Dramaturgie desky je dobře poskládaná a dlouhé progresivní opusy prostřídají malebné kratší písničky. Všechno je zabaleno v bohatě šitém progresivním kabátci ozdobeném množstvím nápadných pentlí.

Galahad i "díky" malé vydávající firmě nejsou v prog rocku tak velkým a rozšířeným pojmem jako jejich ostatní soukmenovci. Desky vydávají značně nepradidelně a po jejich propagaci se musí člověk pídit. Když vás jejich muzika jednou čapne, už se jí nezbavíte.

Někdy jsou ty největší hudební poklady nadosah, jen je potřeba se k nim prohrabat množstvím obrovských reklamně prosazovaných skulptur, které však mají většinou jen jepičí život.

» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad

Hendrix, Jimi - The Cry Of Love

Hendrix, Jimi / The Cry Of Love (1971)

Martin H | 5 stars | 27.10.2017

Málokterou desku mám tak zarytou pod kůží jako toto posmrtné album Jimiho Hendrixe. Dle rodinné legendy jsem byl touto nahrávkou uspáván jako malé robátko a podle slov mé maminky to prý fungovalo dokonale. Jenže potom jsme se přestěhovali, gramofon jsme si nepořídili a na desku The Cry Of Love pomalu začal sedat prach.

Po letech, to už mě silně zajímala rocková hudba, jsem objevil doma desku, jejíž obal mě fascinoval. Na modrém pozadí hlava nějakého Jimiho Hendrixe zobrazená jako koruna košatého stromu. Nádhera. A to jsem ještě netušil, co za skvosty se skrývá v drážkách oné černé desky, pouze se ke mně doneslo, že se jedná o nejlepšího kytaristu všech dob. S touto informací a deskou pod paží jsem navštívil kamaráda, abych si ji u něj konečně poslechl.

Dnes se kamarádovi, který asi čekal někoho podobného Kirku Hammetovi či jiným kytarovým hrdinům druhé poloviny osmdesátých let, hluboce omlouvám. Musel to být pro něj asi šok, když se za všudypřítomného praskání začala z reprobeden valit úvodní píseň Freedom, nekompromisní hard rock ozdobený skvostným riffem. To ještě snesl, ale druhý kousek, skvostná baladička Drifting, velice křehké kouzlení s jemnými kytarovými tóny prokládané zvuky vibrafonu, ho přesvědčilo, že tato hudba je nad jeho síly. Byl ale natolik kamarád, že odešel do vedlejší místnosti a nechal mě můj poklad doposlouchat. Následovala jedna perla vedle druhé a já jsem seděl a nábožně poslouchal. Ani nevím, která z písní se mi líbila nejvíc, zda to byla velice ostrá Ezy Ryder, psychedelicky zasněná Night Bird Flying či snad wah wah pedálem ozdobená skladba Straight Ahead. Určitě nelze zapomenout na nádhernou píseň Angel, baladu, při níž bych vždy nejraději vzlétnul, taková je to síla. Až později jsem ocenil skladbu My Friend, v níž Jimi se svými spoluhráči předvádí představu dokonalého hospodského šramlu. A závěrečné blues Belly Button Window se stane dokonalou tečkou, vyvrcholením a zároveň zklidněním celé té hudební extáze.

Osobně desku The Cry Of Love řadím v Hendrixově diskografii mezi pět nejdůležitějších nahrávek (kromě první tří studiovek ještě deska Band of Gypsys) a nic na tom nezměnila ani deska First Rays of the New Rising Sun, která kromě materiálu z mnou opěvované desky obsahuje ještě dalších sedm skladeb. Pro mě je recenzovaná nahrávka jedinečná a dokonalá. Ukazuje Hendrixe v mnohem civilnější poloze než na dvojalbu Electric Ladyland, ale zároveň je to pořád on se svou dokonalou hrou a nepřebernou hudební invencí. Někdy si říkám, jak by asi zněl třeba v roce 1990, kdyby mu bylo dopřáno se ho dožít. Možná bych byl zklamaný, ale to už se nikdy nedozvím.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - The Cry Of Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Moody Blues - A Question of Balance

Moody Blues / A Question of Balance (1970)

lover-of-music | 5 stars | 27.10.2017

The Moody Blues – naprosto unikátní a jedinečná kapela, u které zažívám opravdovou slast z hudby. Je opravdu strašně málo kapel, které bych si tak užíval. Všechno to začalo na štědrý den 24.12. 2013, kdy jsem už byl celý otrávený, jak se všech stran hráli ty stupidní a otřesné koledy. Tak jsem zabloudil do dědovy sbírky LP desek a našel tam album s nádherným obalem, na jehož vrchu bylo napsáno DAYS OF FUTURE PASSED a pod tím modře THE MOODY BLUES. Především jsem byl příjemně šokovaný z toho obalu a tak jsem byl mimořádně zvědavý, jaké tam budou písně. Začalo to hrát a mě padla brada. Celých 40 minut jsem nedýchal a po skončení alba jsem nebyl schopný cokoli někomu říct. U štědrovečerní večeře jsem nemohl ani v klidu jíst, pořád mnou projížděly ty vibrace a nevnímal jsem nikoho. Jenom Moody Blues. Následující den jsem si stáhl jejich další album IN SEARCH OF THE LOST CHORD a hned jsem pochopil, že bez kapely MOODY BLUES nemohu existovat.

Do 70. let vpluli Moody Blues v podstatě v podobném zvuku jako měli v 60. letech. A hned v roce 1970 vydávají další svůj majstrštyk A Question Of Balance. Album se nějak moc neliší od předešlých, i zde chybí mezery mezi jednotlivými písněmi, mellotron a příčná flétna zde zastupují zásadní místo, a stále tu dokazují, že jsou všichni schopni psát jedinečné, krásné a čisté písně, které si na nic nehrají.

Začnu baskytaristou Johnem Lodgem, který si získal mé srdce především díky famózní a neuvěřitelné skladbě House Of Four Doors z alba In Search Of The Lost Chord. Zde je další, jeden z jeho nejlepších kousků – píseň Minstrel’s Song. Strašně se divím, že se z této písně nestal hit. Ale možná je to tak dobře. Bubeník Graeme Edge zde překvapil písní Don’t You Feel Small s tajemně krásným nádechem. Mike Pinder si zde též vede výborně. Např. How Is It (We Are Here) nebo Melancholy Man. Ray Thomas tu má velmi krásnou a příjemnou And The Tide Rushes In. V momentě kdy zpívá „I Should Laaaay“ lítám v oblacích a mám husinu snad všude. A můj favorit s blonďatou hřívou Justin Hayward se zde představil s výbornou Dawning Is The Day. Při pasáži „Wake Up In The Morning To Yourself“ nikdy nevydržím v klidu a musím zpívat z plných plic. A úvodní megaskvost Question patří k těm nejkrásnějším písním, co jsem kdy v životě slyšel. A nebojím se nahlas říct, že když je mi nějak smutno, tak u této skladby brečím jak malý parchant. Vždy u ní zvolávám „Bravo, Justine. A díky !“. Ano, takhle rozvibrovat a dojmout duši dokážou snad jenom Moody Blues.

Se skřípěním zubů přiznávám, že skladba It’s Up To You mi do toho konceptu nějak nesedí, ale dát tomu albu míň jak pět hvězd by byl hřích největšího kalibru. Takže je to jasné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Europe - Walk The Earth

Europe / Walk The Earth (2017)

horyna | 4 stars | 26.10.2017

Tak a je to tady. Před sebou mám čerstvě vylisované nové cd švédských Europe a začínám psát recenzi. Jak ale najednou začít? Nějak se mi do toho psaní vlastně ani moc nechce. Ptáte se proč? Důvodem je určitý pocit zklamání, který mě v těch několika málo dnech strávených spolu s Walk the Eart provází a který v sobě nemohu potlačit. Velká očekávání, jež jsem do nové nahrávky vkládal se tentokrát nevyplnila. Měla to pro mne být deska podzimu a čekal jsem nejlepší hard rockovou nahrávku roku. Jistě, na nějaká konečná resume je ještě příliš brzo, jsem si ale celkem jist, že Walk... jí nebude. Velká míra spokojenosti provazející a zrdcadlící se v každé předešlé po-comebackové nahrávce Europe, vždyť už od dob Start From the Dark jsem si zvykl a vždy také dostal obrovskou kvalitu, je dnes nahrazena otazníkem za větou typu, skutečně to takto pánové cítíte? A ptáte se co touto otázkou mám na mysli? Ti, co desku ještě neslyšeli k ní mají pádný důvod. Opačná část posluchačské obce, jež si Walk už poslechla, ji bude rozumnět podstatně výrazněji. Vlastně bych už na tomto místě psát nic nemusel, stačil by připojit odkaz na recenzi pepsi stonea na stránkách metal forever (kde se k ní rozjela slušná debata) s nímž se z větší míry stotožňuji a bylo by vystaráno. Ale jelikož toto není metal forever ale Progboard a přesto, že podobný styl a kapely tu zelenou dvakrát nedostávají, povinnost mi velí jít k jádru věci a podívat se novým Europe pěkně na zoubek.

Dnes nebudu začínat v hlubokém pravěku, kdy kapela mastila svůj načančaný pop rock, spokojeně se šklebila na tváře kamer a jejich zlatavě kudrnaté kštice se natřásali před pubertálními děvčaty. Nebudu psát ani o důvodech rozpadu kapely a změně hudebního výrazu při jejich druhém startu. Snad každá druhá recenze na jejich nový produkt začíná slovi o tom, jak kdysi hráli to a dnes ono, jak změnili tvář a kam se jejich kroky postupně obracejí.

Píše se rok 2017 a Europe na své šesté novodobé desce zní netvrději a nejtemněji za celou svou kariéru. Je mnohem zemitější, těžší, valivá, stone rocková a depresivnější než cokoliv, co do této doby kdy kapela stvořila. S prvním poslechem jsem nevycházel z údivu a stěží se měl čeho zachytnout. Jenže co s nahrávkou kapely kterou máte k smrti rád a která vás s prvním dotekem tak zklame. Jediná možná léčba je hrnout ji do hlavy lidově řečeno horem, dolem, zprava, zleva, nepřestat a vydržet. Výsledek buď skončí totálním nechutenstvím a odvrhnujím, nebo.... a to je naštěstí tento případ, jí budete postupně přicházet na chuť. Deska tudíž okamžitě putovala do stroje zvaného mp3-jka a vyrazila na svou pouť. Během ní jsem se postupně začali kamarádit a vzájemně respektovat(to je přehnané, že :-)

Pár slov o nových písních, jež se textově zaobírají různými sociálně demokratickými aspekty v různých, časově odlišných etapách lidského vývoje:

Pokud rozlousknete první oříšek, první tři písně, máte z větší části vyhráno. Walk The Earth (byla podle slov autorů provedena starou nahrávací technikou na starém magnetofonovém zařízení), The Siege a Kingdom United jsou reprezentanty temnější a místy hodně depresivní skupiny skladeb na albu. O nějaké hitovosti, či výrazné nápaditosti si můžete nechat jenom zdát. Melodie jsou ukryty vespod pod tvrdou Norumovou kytarovou stěnou, která drží za pomoci "párplovských" kláves Mica Michaeliho. Časem si je ale oblíbíte a naleznete množství zajímavých nuancí potřebných k jejich výrobě.
Pictures je první vlaštovkou přivážející nepatrný pramínek světla. Pomalejší píseň s bohatším aranžmá mající ve svém podtónu zvláštní melancholický smutek. Chvílemi máte pocit že Joey nejen zpívá, ale před mikrofonem i brečí. Neveselá klavírní melodie písní se proplétající vám nedopřeje žádný optimistický pohled skrze dnešní svět, který nám Europe domalovávají za pomoci šedivých tónů.
A je tu pětka Election Day a Norumovci konečně ožívají. Kapela šlape ve větších obrátkách a zpoza hammondů hledí vzpřímeně kupředu.

B stranu otevírá grungem načichlá těžkooděnkyně Wolves. Tíživá a velice tajemná věc se zajímavou vnitřní silou a podprahovou aurou, která ji obepíná jako krunýř Karety obecné.
Skladbu GTO lze zařadit mezi okleštěný zástup vypalovaček, kterých je tu však žalostně málo. O to víc se na ni těšíte a užívate si ji.
Zvláštní skladbou je osmička Haze. Tempestův vokál se topí kdesi u dna velké vodní špinavé nádrže a Norumovi zajímavé riffy mu nedovolí jakýkoliv pohyb vzhůru.
Další výrazné povolení otěží přicházi s Whenever You're Ready. Ta by mohla být součástí některé z předchozích nahrávek. Má jiskru a slušný tah na bránu. Cítit jak si kapela společně užívala. Posledním zástupcem je Turn To Dust. V ní za pomoci kláves maluje akustická kytara na plátno větších rozměrů velice naléhavou a melancholicky vyvedenou hudební skicu.
A to je vše, pouhých čtyřicet minut!! vyrobených s producentem Davem Cobbem ve studiích Abbey Road. Prvním šéfem zvuku, jež byl použit podruhé na dvou po sobě jdoucích nahrávkách. Zřejmě s ním byla kapela minule maximálně spokojena a dala mu opět šanci. Zřejmě to přesně takto kapela cítí a jde si za svým.

Tato nahrávka je obrazem určitého stádia vývoje semknutého hudebního tělesa. Určitého stupně, jež je podobný lidskému zrání a růstu. A přesně takto by se k ní mělo i přistupovat a hodnotit ji.




Každá z jejich posledních nahrávek je úplně jiná:
Start From the Dark to bylo zmrtvýchvstání jako hrom. Energie stříkala na všechny strany a rockový svět se otřásal v základech.
Secret Society byl progres. Rockově bujarý, dechberoucí stupeň, na kterém variabilita a nápaditost seděli vedle sebe ve školní lavici.
Pak přišel Last Look at Eden. Kapela si vyzkoušela symfoničtější prvky, spolupráci s orchestrem a vitální pohled na svět.
Bag of Bones otočil kormidlo o 180 stupňů. Ze země se vykopali staří Zeppelin a Sabbath, vše ztemnělo a ztěžklo.
War of Kings šlo ještě více ke kořenům, do tvorby prosakuje blues a energie se šíří pouze z nádoby s popiskem sedmdesátá léta.

A Walk the Earth? Mám dojem že se trochu vytratila jiskra a hravost. Před sebou vidíte jen tmavé obrysy skal ostrých jako břitva, vystupujících z šedavě mlžného oparu, jež halí temná noc. Skrze ni má měsíční svit jen pramálo prostoru, aby vás alespoň částečně osvítil.


» ostatní recenze alba Europe - Walk The Earth
» popis a diskografie skupiny Europe

Celtic Frost - To Mega Therion

Celtic Frost / To Mega Therion (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 25.10.2017

Zrozeni do lidského těla, musíme zemřít,
abychom byli znovuzrozeni
Očekáváme poslední soud - svítá
Veškeré lidstvo je otrokem chtíče
Kříž padnul – nevidíte nadcházející úpadek ?

Úryvek z písně „Dawn of Meggido“

Více než 32 let uplynulo od okamžiku vydání legendární desky švýcarských Celtic Frost, která si již svými předchozími demo snímky a EP získala nebývalý respekt na rodící se extremní metalové scéně. Nikdo v té době nevěděl, kam je přesně zařadit. Již samotná kresba na obalu desky od geniálního malíře H.R. Gigera s názvem Satan I pokaždé, když ji spatřím, nahání hrůzu.

Dokonale však vystihuje temný obsah. V hrubém nárysu se o něm nyní zmíním.

Mrazivé repetitivní intro s kytarou a tympány Innocence and Wrath nás pomalu připraví na valivou Usurper, kde uši plení na dobu vzniku nezvykle ostrý a jedovatý zvuk kytary, která nečekaně zrychluje a zpomaluje v momentě, když zpěvák a kytarista Tom G. Warrior zavelí dnes již legendárním pokynem Heéj či Uhhhh.

V té překotné době, kdy se rodil thrash metal a každý dokazoval, jak rychle umí hrát, však tato kapela zvolila odlišnou cestu. Prvotně sázela na pomalé a težkotonážní riffy a atmosféru (Dawn of Meggido), občas se sice nečekaně přeřadilo na nejvyšší rychlostní stupeň, jako třeba v druhé polovině další Jewels Throne, nebo naopak první části Eternal Summer, jinak však velká část písní plynula ve středním tempu, posluchač je však spíše šokován těžko popsatelnou hrůznou atmosférou.

To vše doplňuje agresivní Warriorův chraplák. V kultovní Circle of Tyrant v pozadí děsí recitující pekelný hlas spolu s astrálním médiem křehké pěvkyně Claudie Marie Mokri, která se objevuje i na dalším albu.

Předposledním zářezem je industriální Tears In A Prophet's Dream, která by klidně mohla být zařazena na albu třeba takových Einsturzende Neubauten či Diamandy Galas. Má nejoblíbenější – atmosférická Necromantical Scream zakončuje celou tuto desku.

Ač toto dílo stalo předobrazem a inspirací velké části black, death, thrash kapel celého Universa, jen velmi malému promile se podařilo přiblížit atmosféře a kvalitám této nahrávky, překonat však dle mého nikomu.

Je třeba zmínit i textovou, neméně důležitou část alba.
Tom G. Warrior již před mnoha lety dokonale nastínil v mrazivém proroctví současný vývoj ve světě. V době skládání materiálu na tuto desku intenzivně vstřebával informace a přemýšlel nad otázkami z okruhu tří témat, které ho naplňovaly. Byl to zájem o historii starověku, ezoteriku a okultismus. Na tomto základě vznikly inteligentní texty, plné nadčasového poselství. To se, kdo sleduje současně politické dění (vzestup tyranů, migrace národů, plíživá, ale neodvratná zkáza vyspělé civilizace, zneužití víry) bezezbytku naplňuje.

To je protiklad k ostatním tehdejším kapelám podobného hudebního ražení, jejich rýmovačky o Satanovi a gejzírech krve působí v porovnání s Celtic Frost až směšně.

„Nová království povstanou
v zemi temnoty
Ani válečník groteskní slávy, jaký jsem byl
nikdy neuvidí jejich úpadek
Hony a války
jsou jako neustálý stín

Tam, kam nedosáhnou větry
Byla zrozena moc tyranů
A já se často ohlížím zpět
se slzami v očích..."

z textu Circle Of The Tyrants

Závěr : V letošním roce vychází první 4 desky remastrované Tomem a V. Santurou v jeho studiu Woodshed u firmy Sanctuary (distribuce BMG). K této informaci jsem přistupoval velmi vlažně, neboť to většinou dopadá vždy podobně. Z remasteru si poslechnu 2 písně a většinou více nezvládnu kvůli poničenému a přeřvanému zvuku.

Tyto nahrávky jsou však právě tou čestnou vyjímkou, kterou mohu s klidným svědomím doporučit. Zvuk je oproti originálu dynamičtější, dokonce je znát lepší separace a čitelnost jednotlivých nástrojů.

Klasické prog rockery pravděpodobně toto dílo nezasáhne, v metalovém ranku však patří, co se týče progrese až na samotný vrchol.


» ostatní recenze alba Celtic Frost - To Mega Therion
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost

Judas Priest - Painkiller

Judas Priest / Painkiller (1990)

john l | 5 stars | 24.10.2017

Iron Maiden versus Judas Priest

Už jako malý špunt jsem si všímal těhle dvou heavy metalových legend, které vyrůstaly vedle sebe a vzájemně zapolily o metalový trůn. Na otázku kdo z této dvojky byl větším hudebním magnátem se dnes odpovídá stejně těžko, jako v dobách jejich největší slávy. Mejdni měli svůj ocejchovaný okruh věrných, kteří se rádi navlékali do riflových džísek, ověnčených nášivkama kapely. Džudasáci byli umírněnější. Ne tak strikní, svobodomyslnější s větším rozletem. Kapela poznamenaná soudním procesem vystupovala v kožených mundurech, po pódiu jezdila na motorkách a psala historii moderní muziky o půl dekádu před svým velkým rivalem. Jenže od Point of Entry charakterizovala jejich alba nevyrovaná křivka kvality s jasným komerčním úmyslem. Pod tíhou nahrávek Turbo a Ram it Dawn klesali níž a níž, jenže pak to přišlo!
Přišel Painkiller a heavy metalovému směru velel nový führer.
Zrodil se bůh a všichni okolo padli.(na prdel)

Titulní skladba už ve své úvodní bicí salvě spláchla do popové stoky všechny konkurenty. Scott Travis mocně zahřměl, paličky letěli vzhůru až ke kovové konstrukci každé hali ve které kapela koncertovala a bylo vystaráno. Největší hity mířili skz srdce a skladby Metal Meltdown, Night Crawler a A Touch of Evil jsou dodnes neuvěřitelně kvalitním matrošem. V druhém sledu šla do obliby trojice Hell Patrol, All Guns Blazing a Leather Rebel, ale jak stárnu tak si dnes nejraděj poslechnu Between the Hammer & the Anvil a One Shot at Glory.

Některé desky není dobré poslouchat příliš často, rychle se opotřebují, což je příklad i Painkiller. Sice nezestárnul, ale už z něj nejsem tak na větvi, jako kdysi, jako za mlada. V některých pasážích se zbytečně tlačí na pilu, což chápu že byl záměr a kapelu pěkně nakopnul. Riffy jsou velkolepé a smrtící, Halford je tu pánem celého universa, ale Hillova basa je totálně utopená a produkce kytarově přemaštěná. Chybí detaily, které rozmetávají kulometné Scottovi nohy.

Z úcty a mladické lásky dávám tomuto albu pětku. Řadu věcí dneska vnímám už jinak a měl bych jeden bod strhnout, ale vzpomínky jsou vzpomínky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Dream Theater - Falling To Infinity

Dream Theater / Falling To Infinity (1997)

EasyRocker | 5 stars | 24.10.2017

Tahle řadová deska je po metallicovském Load dalším krásným příkladem alba vnímaného v době vydání kontroverzně, pro které jsem si ale vypěstoval ohromné sympatie. Myslím, že ta pestrost se desce vyplatila a škoda, že bylo jedinou zastávkou pro klávesáka Dereka Sheriniana.

New Millennium dýchá od počátku Shirleyovým novým, vzdušným zvukem, který také spoustě lidí nesedl. Výrazné melodické linie probíjející se prostorem, skvělá práce rytmiky, oproti Awake vyloženě prosvětlení, nechybí ale ani moderní metalový důraz.

You Not Me má modernististický, alternativnou a metalovou modernou vyleštěnou tvář a explozívní melodický stadionový refrén, kontrastující s temnými Sherinianovými linkami v mezihrách.

Jedním z progresívně založených skvostů je Peruvian Skies s melodickýmis kytarovými střípky, spláchnutými ostrým, metallicovsky poučeným riffem mistra Petrucciho, naléhavou a těžkou atmosférou. Výtečně tu osciluje mezi jazzem a floydovskými náladami Derek Sherinian a vše korunuje zlatý slavík James LaBrie.

Tolik pošlapávaná a kritizovaná Hollow Years patří k mým nejzásadnějším položkám - krásný akustický motiv s exotickými dotyky latina a skvěle harmonické propojení a ohromný hudební prožitek. Nemyslím si, že by podobný typ skladby DT neměli i na dalších deskách - spíš mě připadá, že se Falling... stalo jakýmsi obětním beránkem.

Další četně diskutovaná skladba, Burning My Soul, to schytala jistě hlavně za svou odezvu metalové moderny, která v ní zcela jasně dřímá. Nekompromisní, až brutální palba, opentlená razantní zvukovou modernou a devastující Myung.

Krásně melodicky vystavěná instrumentálka Hell´s Kitchen si mě získala snad už při prvním poslechu. Křehká zákoutí až hackettovského tónu, jemné otisky tónů kláves a kytar, dokonalá hudební říčka.

Studené řeky Sherinianových kláves a moogů startují jeden z nosných opusů alba, Lines in the Sand. Sekané kytary přivolají temnotu Awake, i když vše přece jen krotí přístupnější zvuk. Léty konstruovaná kovová divadelnická formule a nekončící Petrucciho sóla se tu skvěle propojují s odkazy floydovské psychedelie a působivými atmosférickými mezihrami. Nepochybně dvanáct minut na hudebním vrcholku.

Také Away my Pain je další po předchozím vypětí odpočinkovou a melodicky vytříbenou skladbou. Rozumím ale tomu, že ji někdo může označit za podbízivou. LaBrieho výkon je tu pro mě vynikající, až skvostný, pozitivní nálada drhnoucí o paprsky slunce.

Přiznávám, že Just Let Me Breathe byla pro mě vždycky slabší položka. Až numetalový tvar mi nevadí ani tak jako jednotvárně bušící rytmus a nedostatek nějaké podstaty či ducha, i když LaBrie to kladivo v refrénech trochu otupuje hladivostí.

Anna Lee je další tklivou baladou. Nezaujala mě tolik jako Hollow Years, schopnost divadelníků napsat podobný model a propojit ho do funkčního celku je ale bez diskuse - kampak s tím na dnešních albech. Příjemná záležitost se skvělým LaBriem, podobně umí třeba strýček Ozzy.

Na závěr pak klasicky po divadelnickou náleží druhý tématický vrchol, třídílná třináctiminutová suita Trial of Tears. Vyvedena v elitních progmetalových měřítkách a dokonalých konturách. Krásně ohýbané melodie tvoří v prvním dílu čarokrásný hudební příboj korunovaný nepřehlédnutelným LaBriem s jeho halasným pokřikem It´ raining. Nový zvuk opět pomohl krásnému průniku rytmické sekce na povrch. Přes mohutnou bouři Deep in Heaven, opět s fantaskním výkonem zpěváka a Portnoyovou demoliční kanonádou přichází v podobě The Wasteland bleskurychlé, skoro až ambientní doznění...

Kapela byla obviňována ze změkčení zvuku, snad dokonce z nějakého zaprodání se. Po velmi temném Awake, obtížně prostupném, i když geniálním albu, musela přijít nutně cesta určitého prosvětlení. A balady? Nenechte se vysmát, najdete je vlastně na každé řadovce, Another Day počínaje a nějakou Goodnight Kiss či Through My Words konče. Podobně jako Metallica na Load tu máme citelný otisk dobové hudby, který ale považuju spíše za plus.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Toto - Kingdom of Desire

Toto / Kingdom of Desire (1990)

pinkman | 5 stars | 24.10.2017

Stevu Lukatherovi by měl nějaký architekt-všeuměl navrhnout sochu v nadliské velikosti. Třeba jen proto, jak ladně dokázal přenést(svoje)Toto přes práh devadesátých let a nezkřivit v repertoáru kapely ani notu. Tento fenomenální kytarista a výborný zpěvák je majitelem, kuchařem i číšníkem v přepychovém hotelu s názvem Toto. Právě on má nejmarkantnější zásluhu na úspěchu kapely kterou stále udržuje při životě a ta díky jeho elánu existuje dodnes. Deska Kingdom of Desire je úžasnou předváděčkou jeho kvalit a schopností.
Toto nejsou žádný spolek amatérů, ale Art-rock pro gurmány.
Momentální TOP skladba: 7. She Knows the Devil

» ostatní recenze alba Toto - Kingdom of Desire
» popis a diskografie skupiny Toto

Believe - The Warmest Sun In Winter

Believe / The Warmest Sun In Winter (2013)

horyna | 5 stars | 23.10.2017

Na svém pátém albu vyplouvají dlouholetí oblíbenci z krajiny polské a boční následovníci nedostižných Collage svým tradičním, melodicko neoprogresivním směrem a plynule navazující na díla předcházející. I nadále kříží nenásilnou energickou erupci s řádně vyvedenou, sofistikovanou skladatelskou formulí. Dostatek šťávy ukryté pod neprodyšnou melancholickou slupkou bezpečně stačí na teleportaci do sfér, zhmotňujících se v prostředí Pink Floyd, Anathemy a jim podobných. Tato nahrávka, stejně jako ty předešlé opět obsahuje lektvary odcizení, chladu i tajemství, tolik příznačné právě pro kapely od našich severních hranic.

Po chodníčku dlážděném šesti perlami a jedním vstupním intrem, budete našlapovat rozechvělým krokem, pomaloučku a místry po špičkách. Propracovaná aranžmá ozdobí množství melodických kytarových sól v malebných zákoutí lyricko čistého skupenství, aniž by se materiál jedinkrát kvalitativně zachvěl, nebo snad zbortil. Zpěvák Karol Wróblewski oplývá velice příjemným přednesem. Jeho barva má sílu vaše vzpomínky odvanout mimo čas i prostor, do snů a vzpomínek. Vzpomínek příjemných, jelikož nenásilný a vpravdě čarovný je i přednes celé kapely, která staví ve vašem nitru písně vzdušné a křehké jako hrady z písku. Ty může rozcuchat nepatrný tlak světa dnešního, který má s hudbou Believe jen pramálo společného. A jako chuť sladkého krému na vrcholu bravurně upečeného dortu, je tu sólové vystupování houslistky Satomi, jejíž potenciál byl tentokrát využit trestuhodně málo a to pouze ve dvou skladbách.

Netřeba silných slov. Ti, kteří měli rádi Collage se už dávno v Believe našli. Určitě si mnou ruce spokojeností a v jejich přítomnosti si lebedí. Ti, jež mají rádi táhlé a teskné melodie v náručí instrumentální zralosti se špetkou okázalé progrese, budou v tomto království jako ryba ve vodě.

The Warmest Sun In Winter není davově přístupná záležitost, disponuje poetickým kouzlem, které netřeba nějak obtížně vyhledávat. Majestátní deska, která zhmotňuje dávné vzpomínky a přitom je velice svěží.

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe

Renaissance - Prologue

Renaissance / Prologue (1972)

| 4 stars | 21.10.2017

Jakápak rozpačitost? Kapela jen přesně neví, jestli se zařadit mezi rock, přimknout ke klasice, nebo se vydat cestou kapel typu Curved Air. Tahle výborná deska je prostě experimentální. Místy silně experimentální. Pootevírá okno tomu, co naplno propukne už s Ashes...

Prologue je velice muzikální kousek, v němž Annie otvírá pusu, aniž by vypustila souvislou větu. Pěje, pobrukuje a nádherně ladí. Ve skladbě Kiev, mimochodem velmi zdařilé, se přidá také mužský vokální člen a člověk si hnedle vzpomene na povedený debut. Na rozdíl od něj je nálada třetího alba mnohem uvolněnější a freejazzová. Člověk má občas pocit že se kapela hledá, ale ve většině momentů jim to neuvěřitelně šlape. Další sklabou je Sounds Of The Sea a její název napovídá o jakou tématiku půjde. Annie zpívá překrásně a velice procítěně. Okolo vás krouží ptáci a šplouchá moře, na kterém se pohupují klavírní notičky. Podobná, trochu dramatičtější nádhera vypluje i s Spare Some Love a Bound For Infinity.

Škoda že kapela zařadila na závěr tak zvláštní a hudebně nesourodou hrůzu, jakou je skladba Rajah Khan.

Prologue je muzikantsky dokonalý krajíc od kapely, která už brzo bude ve svém oboru tou největší z největších.

» ostatní recenze alba Renaissance - Prologue
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Univers Zero - Heresie

Univers Zero / Heresie (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 19.10.2017

Jsou nahrávky, které si rádi poslechnete v autě pro zlepšení nálady, odreagování, pokud si chcete zabroukat (či zařvat) nějaký známý refrén, či jen tak zapískat nějakou obvzláště povedenou melodii.

Potom existují nahrávky, které lze připodobnit k artovým filmům. Zanechají ve vás hluboký zážitek, ale určitě si je nebudete pouštět několikrát, v krátkém sledu za sebou.

Poslední CD od této belgické kapely
s názvem Phosphorescent Dream je vcelku příjemně přístupné a poslouchatelné, proto jsem dal na doporučení northmana a několika hodnocení na netu a opatřil si remastrovanou nahrávku Heresie z roku 1979.

Nebudu lhát, že se mi obsah líbil na první dobrou. Chtělo to několik soustředěných poslechů v delším časovém odstupu, než se mi podařilo dostat pod zpočátku nepropustnou vrstvu této alternativní vážné hudby.

Při poslechu se mi vyjevovaly náhodně jména z noise rockové scény, jako je zpěvačka Diamanda Galas, či rané desky Swans i Art Zoyd či jména skladatelů vážné hudby.

Na této desce se mi líbí, že podobného, chmurného výrazu dokazala kapela dosáhnout pomocí klasických nástrojů - houslí, violou, fagotem či hobojem.

Naposledy si nahrávku připomínám dnes, za chmurného, mlhavého rána a k tomuto podzimnímu počasí se hodí nejvíce.
Podobnou hudbu vyhledávám i na mé oblíbené vydávající firmě ECM.
Tak temnou nahrávku jsem tam však asi neslyšel.

Remastrovaná verze z roku 2010 vydaná firmu Cuneiform Rec. obsahuje navíc jako bonus skladbu Chaos Hermétique nahranou v roce 1975. Tu však přeskakuju, neboť mi k původní trojici songu neladí a má také mnohem horší zvuk.

Celkově však mimořádná nahrávka !

» ostatní recenze alba Univers Zero - Heresie
» popis a diskografie skupiny Univers Zero

Moody Blues - To Our Children's Children's Children

Moody Blues / To Our Children's Children's Children (1969)

horyna | 5 stars | 19.10.2017

To Our Children's Children's Children bylo po albu In Search of the Lost Chord mé druhé seznámení s tvorbou Moody Blues. A jestliže jsem čekal hudbu podobnou ztracenému akordu, s prvními poslechy jsem nevycházel z překvapení. Ne, samozřejmě se nejedná o nějaké stylové přemety, či radikálně odlišnou hudební formuli. Jde o způsob podání této muziky, jež vyznívá hodně celistvě, její tempová linie je podobná a najít v jejím středu záchytný bod není jednoduché. Tady se "nepísničkaří" a nejsem si jist, zda-li nejde o koncepční materiál (texty jsem neviděl), jelikož plynulý hudební tok tímto směrem míří. Jde o jakési snové fantasie položené na notový arch a zaznamenané s pomocí impresionistických cákanců, jež museli jejich autorům postupně přicházet na mysl.

Snaha zobrazit intimní svět myšlenek je hmatatelná jen do té míry, do jaké dovolí instrumentalistům jejich hračský aparát. Zbytek je na divákovi. To on spoludotváří a skládá střípky hudebních fragmentů do celistvého bloku. Úloha je to ale nesnadná. Posluchač nemá dostatek indicií a leckdy se v těchto podobných krajinách ztrácí. Jde o náladu a časoprostor, chuť a porozumnění, nadhled i setrvání. Moody Blues nejsou a nebyli prvoplánovou kapelou ani vteřinu. Jejich krása je uschována v nitru jejich hudby, pokud se vám podaří alespoň část objevit, rozklíčovat a nasát, máte z poloviny vyhráno.

Kluci si vždy potrpěli na překrásné albové malby, ani tato deska není vyjímkou. Její zlatavý nádech jen poodkryje tajemnou auru pramenící z takové hudby. A za nejsilnější zbraň kapely lze označit sólové i sezpívané sborové vokály, u kterých se čtyři z pěti členů pravidelně střídají. Překrásné.

To Our Children's Children's Children je jedním z těch alb, které by si neměl žádný fanda umělecky duchovně prorostlé muziky nechat uniknout.

» ostatní recenze alba Moody Blues - To Our Children's Children's Children
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Styx - Edge Of The Century

Styx / Edge Of The Century (1990)

jirka 7200 | 2 stars | 19.10.2017

Z této comebackové desky Styx čiší na sto honů kalkul kapelníka Dennise DeYounga. Je to kolekce písní navršená s jediným cílem – zaútočit na přední místa Billboard žebříčků. Vymyšleno to neměl zle. Když mu nekývl na návrat kytarista Tommy Shaw, angažoval do kapely hitmakera, multiinstrumentalistu, skladatele a zpěváka Glena Burtnika, s kterým dali do kopy materiál na desku Edge of the Century.

Tímto tahem se logicky zásadně změnil celý sound kapely. Písně na jedné půlce alba složené a zpívané Burtnikem jasně navazují na jeho předchozí vydané sólové desky v duchu amerického pop rocku se špetkou Bon Jovi, Poison či Cinderella. Druhou polovinu desky obsadil Dennis se svými sladkobolnými baladami.

Žebříčkový úspěch se dostavil, 3 singly Love is Ritual, Show Me the Way a Love at First Sight se vyšvihly do první dvacítky, jako LP zabodovala na 63 místě a byla pozlacena, nicméně pro Dennise to bylo trochu zklamání, neboť byl zvyklý na první místa a trojnásobnou platinu, tak jak tomu bylo u předešlých desek.

Nahrávku lze hodnotit (tak jako vše) z různých pozic. Jako fanda klasických alb Styx z jejich rockového období před Kilroy pociťuji velké zklamání, charakteristický zvuk kapely je pryč a kontinuita na předešlou tvorbu je nulová, u velké části písní bych ani nepoznal, že jde o Styx. Zjednodušeně řečeno se jedná o pop s odkazy na hair/glam metal z tohoto období. Jasně tu chybí rockerova ruka Tommyho Shawa, který svým rukopisem a projevem vyvažoval jemnější polohu Dennise DeYounga.

Na druhou stranu, kdo má rád nekomplikované melodické a zpěvné pop rockové nahrávky z tohoto ranku a s chutí si někdy poslechne nějakou akustickou baladu od Bon Jovi a podobných kapel, tak bude z tohoto alba nadšen. Špičkový zvuk oceňuji jako veliké plus.

» ostatní recenze alba Styx - Edge Of The Century
» popis a diskografie skupiny Styx

Dire Straits - Dire Straits

Dire Straits / Dire Straits (1978)

Martin H | 5 stars | 18.10.2017

Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.

V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.

Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.

Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Styx - Greatest Hits

Styx / Greatest Hits (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 17.10.2017

Tento výběr vydávající A&M Records se stal impulsem k setkání členů toho času rozpuštěné kapely Styx. Z jednoho prostého důvodu. Na vůbec první hit Styx - "Lady" vlastní autorské práva firma Wooden Nickel. Kapela se tedy sešla (za tehdy těžce nemocného Johna Panozza zaskočil studiový bubeník Todd Sucherman) a natočila novou verzi této písně s názvem Lady ´95. Současný, kapánek zemitější zvukový kabátek ji moc sluší !

Další skladby netřeba rozebírat, jedná se o prověřené hity kapely posbírané z předchozích studiových alb.

Dvojitá platina tohoto výběru přiměla muzikanty k rozhodnutí oživit kapelu a v roce 1996 odjeli na mamutí turné společně se spřízněnou kapelou Kansas, které čítalo přes 70 koncertů po USA odehrané během necelých 5 měsíců.

Tato deska je připomínkou pro fandy, kteří kapelu znají. Pro neznalého tu číhá malé úskalí v tom, že jsou tu prezentovány většinou jen ty hitparádami prověřené songy, přičemž kvalitou je na řadových deskách předčily mnohé jiné.

Ale to je asi obecně problém každého výběru.

» ostatní recenze alba Styx - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Styx

Yes - Going for the One

Yes / Going for the One (1977)

pinkman | 5 stars | 17.10.2017

I po čtyřiceti letech se musím často a spupně divit. Stačí otevřít internet, trochu se začíst a objevím zářný příklad toho, jak je jeden z art-rockových slabikářů a neodmyslitená část vývoje celé historie hudby často nepochopen a schytává mizerná hodnocení. Pro rockové dědečky a odborníky jde o hrubé rouhání a porušení všech estetických hledisek, která dokáží nazírat na hudbu v daleko širších souvislostech, než je pouze vlastní egoistická cetralita.
Going for the One je monumentální rockové monstrum a mělo by tak být i hodnoceno. Má specifickou atmosféru. Čistota a éteričnost z něj probublává formou překrásně střižených hymnických melodií, kterým nesmazatelné kouzlo propůjčuje hlas Jona Andersona. Mimořádné vzepětí sil celé Yes-ovské pětky vyústilo do vzniku tak strhujícího díla, jakým Going bezesporu je. Já osobně přikládám největší podíl na tomto skvostu návratu Ricka Wakemana. Ponor do Going for the One přináší pokaždé mimořádně povznášející zážitek.
Momentální TOP skladba: 2. Turn Of The Century !!!!!

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes

Black Sabbath - Born Again

Black Sabbath / Born Again (1983)

Martin H | 4 stars | 16.10.2017

Bůh je mrtev, zrodil se ďábel! To se mi chce zvolat vždy, když poslouchám jedenáctou studiovou nahrávku skupiny Black Sabbath nazvanou Born Again. Tím bohem je samozřejmě míněn vzrůstem malý zpěvák velkého hlasu Ronnie James Dio, a tím ďáblem neméně vynikající frontman Ian Gillan, který ho po dvou deskách za mikrofonem hard rockové legendy nahradil.

Ale je to ještě hard rock? Pokud se někdy o partě kytaristy Iommiho mluví jako o zakladatelích heavy metalu, tak zde je to naplněno beze zbytku. Skupina zde předvádí na svou dobu místy velice nabroušený sound, za který by se později nemusela stydět ani skupina Ministry či Trent Reznor se svými Nine Inch Nails. Iommi zde zapomněl na své kořeny a posunuje svou hudbu za hranice neslyšeného a pro mnohé z fanoušků v té době také těžce stravitelného. V tom mu zdárně sekundují staří známí Bill Ward a Geezer Butler společně s Ianem Gillanem, jehož hlas je zde chvílemi k nepoznání ostrý, až mám dojem, že přichází z hlubin samotného pekla.

Od úvodní skladby Trashed je cítit, že se nudit nebudeme. Gillan okamžitě dává zapomenout na své předchůdce a nastoluje jasné pravidlo, dle něhož je jediným pánem on, a ty, posluchači, buď na tuto hru přistup, nebo si najdi k poslechu něco klidnějšího. Ale jelikož jsi vydržel, můžeš se vydat na výlet k magickému Stonehenge, do hlubin dávnověku, z něhož tě vyvede až skladba Disturbing the Priest, jedna z těch, kterou byste u zpěvákovy domovské kapely těžko hledali. Gillanův zpěv zde má chvílemi až jedovatý nádech a lehce mě při něm mrazí. Poté se propadneme do temnoty, v níž nalezneme úžasnou skladbu Zero the Hero, jednu z těch, při jejichž poslechu zůstanete v němém úžasu stát a hlavou vám poběží, že tohle snad není ani možné. Od začátku až do konce nevíte, co obdivovat dřív. Zda zpěv, Tonyho kytary nebo celkovou potemnělou atmosféru. A to sólo, to se přímo zadírá pod kůži a nutí posluchače si tu parádu pustit okamžitě ještě jednou. Ale my spěcháme dál, čeká nás svižná Digital Bitch, po níž přijde další vrchol alba, titulní skladba Born Again oplývající tajemnou náladou a ukazující Gillana ve vrcholné formě. Kapela se nikam nežene, jakoby jen zlehka zpěvákovi přihrávala a čekala, co předvede. V závěru to ale kytara nevydrží a přidá se nádherným sólem. A jízda pokračuje, přichází kousek s názvem Hot Line a nezadržitelně nás přivádí k samotnému závěru, písni Keep it Warm, která jenom potvrzuje, že spojení Black Sabbath s Ianem Gillanem není jenom kuriozitkou na jeden poslech, jak jsem si bohužel donedávna myslel.

A co bylo dál? Jakmile deska opustila peklo a zamířila k fanouškům, tak bubeník Ward opět odešel ze skupiny. Gillan si ještě stihl zničit hlasivky během turné s Black Sabbath, aby poté podlehl vábení jménem Deep Purple. Pro Black Sabbath škoda, že tato sestava nepokračovala dál. Ale takový už je muzikantský život.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Metallica - Load

Metallica / Load (1996)

EasyRocker | 5 stars | 16.10.2017

Když bádám nad svými hudebními oblíbenci, už léta se se mnou, jako s nějakým desperátem, táhne jako červená nit jeden fenomén, pro mě však velmi příjemný. Je to srdeční obliba velkou většinou ostatních zatracovaných, či dokonce zavrhovaných či opomíjených desek. Jednou z nich je nepochybně tohle kontroverzní album Metallicy.

I když se mi ušima rozjíždí Ain´t My Bitch po dvousté, stále těžkotonážní rozjezd ve starém střihu, valící se kovová lokomotiva tu nejde zastavit, jiskry, zápalky a tuny adrenalinu.

Pořádný záhlavec vám utrží i 2 x 4, sleví na tempu a pokovená minulost se tu sráží s alternativním rockem, špetkou elektronických ruchů a rozmazaným melodičnem. Skvěle pulzující parostroj Jasona Newsteda.

Hned třetí, pro mě památná a nostalgická hymna The House Jack Built, má pro mě až magický nádech, ani nenapočítám, kolikrát mi vylepšila splíny do širokého úsměvu. Živá voda nového přístupu, skvělé gradace i Hammettova sóla a obří výkon Jamese Hetfielda.

Klipový, silový hit Until It Sleeps netřeba moc představovat, znovu lehké grungeové doteky - vystopujete klidně Pearl Jam a celou alt-rockovou kohortu za zády. Jdu v protisměru toho oceánu odsudků, nadšeně tleskám a křičím!

Synovský vztah mám i k další notorické hitovce King Nothing, proslulé svým sněhovým klipem. Běsná vazba, Newstedovo basové brumlání, a doslova monstrózně vypálený dělobuch na křídlech melodií. Parádně rozostřené skřípající kytary.

I další, opět grungeově políbená Hero of the Day znovu náleží do kategorie hitů. Křehkost, mrazivé doteky, smutek a nostalgie, na konci ale i prapůvodní poctivá energie, nekonečno melodií.

Je-li deska jakýmsi prolnutím kovu a vlivů třeba ze Seattlu, asi jen hluchoněmý by v památné hymně Bleeding Me přeslechl další mé horké favority, Alice in Chains. Klidně můžu říci, že je to jakási pocta této legendě. A s těmi slovy se u mě pojí hrdost a vztyčená hlava - dokonaleji to už nešlo.

To následující Cure určitě bez potíží můžu označit jako slabší položku na albu, chybí ji nějaký nosný motiv, které ozdobily předchozí zářezy. Rytmický rachot, syrový riff, ale relativně málo přidané hodnoty - nej je tažený refrén.

Poor Twisted Me si k hardrocku více než přičichla, až zeppelinovský oděný riff a celá nálada a atmosféra upomíná rockové časy dávno ztracené. Jede si zatvrzele jako buldozer, nedivím se, že s ní spoustu lidí naštvali. Záleží na náladě.

Wasting My Hate spolutvoří drsné, jiskřivě kovové jádro alba. Taky pro mě slabší kousek, tempový kolovrátek za pár poslechů vyšumí do povětří.

Těžko bychom našli kontroverznější a zatracovanější skladbu, než countryově, laděnou Hetfieldovu osobní zpověď Mama Said, jinak krásně, civilně, "irsky" vystřiženou píseň, vytesanou z pár akordů. Přesto byl metalový národ na základě této pětiminutové položky (z 80 minut) ochoten prohlásit album za country!

Nástup Thorn Within značí opět jiskření a kovový skřípot, rozjíždí se s parádním riffem, jako vypůjčeným od Zakka Wyldea. Drsná jízda s ostrými lokty, kterou změkčuje křehký Hetfieldův zpěv. Těchhle šest minut vás zhoupne a pak zničí.

Ani u Ronnie si určitě neodpočinete - další odhalení rockových prakořenů, polito kovovou životodárnou mízou. Můžete zapisovat počet hardrockových velikánů, u kterých si metla vzala inspiraci. Ale stále je to jízda.

A vězte, že tou je i závěrečný opus magnum The Outlaw Torn, deset minut trvající očistec a nejlepší definice pojmu hymna. Postupně rostoucí, mohutně sekané kytarové asfalty Hammetta a Hetfielda, historický melodický sled tónů mě zbavují slov. Zvukové čáry, zpěv hrající si s basovými tóny, mnoho rozjezdů a skvostných výbuchů refrénu. Zklidnění a postupný růst. V závěru brutální exploze a dokonalá, živelná a nelidská nástrojová přehlídka s Hammettovými mizejícími sóly...


Abych to rozumně shrnul - neříkám, že to nejsou pasáže, které mi nečpí nudností. Všichni by pořád chtěli stylotvornost, být v čele proudu a upírají umělcům právo na to, co si tady vlastně dovolila M - tedy odlít svou verzi tehdy aktuální hudby a pokusit se nalézt v ní novou inspiraci. I za ten arogantní, výtržnický úsměšek v bookletu, garderobu a vlasy vlastně tleskám. A teď do mě!

» ostatní recenze alba Metallica - Load
» popis a diskografie skupiny Metallica

Styx - Brave New World

Styx / Brave New World (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 16.10.2017

Reunion kapely s navrátilcem Tommym Shawem v podobě živého dvojalba (s nováčkem za bicími, Toddem Suchermanem, jež nahradil zesnulého Johna Panozza) Return to Paradise z roku 1995, které připomnělo solidní formou největší úspěchy Styx, vyvolalo hlad po dalších nahrávkách této kapely.

Při skládání nového materiálu se však utvořily dvě party, které umístily na album písně ve svém stylu.

Tommy Shaw a James Young přišli s těmi hard rockovějšími (Brave New World, Everything is Cool či Heavy Water, kde jsou znát hard rockové inspirace Bon Jovi, Damn Yankees a podobnými spolky. Ty musím pochválit, neboť zní vcelku podařeně.

Druhý tábor zastupuje Dennis DeYoung, který přichází s pateticky unylými ploužáky a baladami typu While There's Still Time, Fallen Angel či Goodbye Roseland.

Některé songy z obou táborů jsou však přímo katastrofou – např. parodie na hip hop High Crimes & Misdemeanors (Hip Hop-Crazy) nebo pseudo rock n rollová Just Fell In.

Výsledný dojem působí velmi nesourodě, ani vcelku kvalitní zvuk nic nezachránil, staré rány nejsou zahojeny a neustálé dohady o všem je jen jitří. Prodeje Brave New World nebyly nijak valné, album se probojovalo jen na 175 místo v žebříčku Billboardu.

Odchází pro změnu Dennis DeYoung, oficiálně pro onemocnění citlivosti oční sítnice, které mu bránilo živě vystupovat....

» ostatní recenze alba Styx - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Styx

Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)

Emerson, Lake & Palmer / Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live) (1974)

northman | 4 stars | 16.10.2017

Na společných koncertech The Nice a King Crimson se potkali Greg Lake a Keith Emerson, a tady padla nabídka spolupráce na dalším projektu Keitha Emersona, který zvažoval založení superskupiny složené z hvězd. Přibrali ještě Carla Palmera ze skupiny Crazy World Of Arthur Brown a Atomic Rooster a začali s přípravou debutového alba. Z debutového alba vás zaujme skladba Knife Edge s úryvkem z Janáčkovy Simfoniety a hlavně nádherná balada Lucky Man, po debutu následovalo album Tarkus, které pro mě představuje vrchol tvorby skupiny. Následující Trilogy mám rád, ale trochu lepší na úsovni Tarkusu je pro mě album Brain Salad Surgery s nádherným úvodem s názvem Jerusalem a rozsáhlou skladbou Karn Evil.

To nejlepší z prvních čtyřech alb zazní na live záznamu s nádherným názvem Welcome Back My Friend To The Show That Never End, tímto proslovem začíná po úvodní Hoedown z alba Trilogy vlastní koncert. Po Jerusalemu s alba Brain Salad Surgery následuje živé provedení Tarkusu s veršem ze skladby Epitaph, kterou Greg Lake hrál se svou mateřskou skupinou. Závěr prvního disku obstará balada Lucky Man.

Druhý disk začíná klavírní improvizací Keitha Emersona, při které možná použil nože, jako na koncertě se skupinou Nice v Praze. Následují Jeremy Bender z Tarkusu a The Sheriff z Trilogy, skladby téměř hardrockové. Závěr koncertu patří rozsáhlé symfonii Karn Evil z Brain Salad Surgery. Výkony všech účinkujících jsou fantastické, mně se vždycky líbil a líbí zpěv Grega Lakea a bubnování Carl Palmera.

Tohle 2CD, nebo 3LP patří k nejlepším živým záznamům, které jsem slyšel, ale plný počet jim nedám.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Queen - Innuendo

Queen / Innuendo (1991)

| 4 stars | 15.10.2017

Kdo z nás věřících Queenovských starochů na sklonku osmdesátých let doufal, že se kapela povede rozloučit v tak velkém stylu, jaký předvedla prostřednictvím své poslední kolekce Innuendo? Hm, asi jen hrstka. Nebýt jí, měli bychom kapelu zafixovanou jako spolek výborných stratégů, kteří v sedmdesátých letech tvořili jednu z etap v dějinách progresivní hudby a v další periodě totálně podlehli trendu a přetransformovali se na továrnu disco hitů.

Ne, Innuendo není žádný návrat k podstatě hudby Queen, ani k jejich art poloze. Je jen a to slovo JEN je velice podstatné, o uvědomnění si vlastní sounáležitosti s důležitou myšlenkou ve svém záhlaví, která se obrací k postavení člověka na tomto světě. Celé toto existenčno má svůj původ v Mercuryho zdravotním stavu a neuvěřitelně pevném postoji v boji se zákeřnou chorobou. Pěvec zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů, na němž je celá nahrávka postavena.

Najdeme tu několik skvělých hymnických čísel. Na úvod je to titulní skladba s nezaměnitelnou španělskou mezipasáží a na závěr lahůdka The Show Must Go On. Zvláštní náladu má vysoce originální tepavá I'm Going Slightly Mad, ale i povedené I Can't Live with You, procítěná balada Don't Try So Hard, úprk Ride the Wild Wind, nebo popová vzpomínka Delilah.

Mám rád Queen a mám rovněž rád Innuendo. Ne tolik jako ranné nahrávky, ale jak píšu na začátku, rozlučka je to skutečně pěkná.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen

Styx - Kilroy Was Here

Styx / Kilroy Was Here (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 15.10.2017

Skupina Styx byla přes fenomenální úspěch předchozí desky Paradise Theater sužována osobními rozepřemi jednotlivých členů o dalším hudebním směřovaní kapely. Šéf Dennis DeYoung vehementně protlačoval návrh další desku pojmout jako muzikál a celé to zvětšnit na filmový pás. Bohulibé téma brojící proti cenzuře, totalitarismu a obavy ze zneužití technologií bylo jistě zajímavé a vzrušující, ostatní členové však z tohoto nápadu moc nadšeni nebyli. Zdálo se jim, že doba těmto projektům již nepřeje, náklady na jevištní provedení by byly astronomické a hlavně se jim moc nechtělo na jevišti ztvárňovat nějaké divadelní role. S několika členy cloumala také závislost na alkoholu a drogách.

Prostě super ovzduší na skládání nových písní : - )
Komerčně to sice nedopadlo nijak zle : 2 000 000 prodaných nosičů mluví za své, nenažraný management poukazoval však na to, že předchozí desky dosáhly o 1 miliónek větší prodejnosti. Takže v řeči čísel vlastně neúspěch.

Já osobně jsem si příliš kladný vztah k písním na této desce nikdy nevytvořil. Samozřejmě, Mr. Roboto funguje, ať chci nebo ne, tu skladbu mám v hlavě nabouchanou z té doby, kdy album vyšlo - hrála se totiž všude. Jinak oceňuji velice solidní, v duchu předešlé tvorby znějící Just Get Through This Night a Double Life a částečně i Haven't We Been Here Before.

Celkově mají však skladby již onen v té době tak populární pop sound obarvený syntenzátory a udusané automatickým bubeníkem. Ten rockový, občas až hardrockový náboj s prog elementy je dávno pryč. Ještě se mi líbí kytarové sólo v Cold War.

Konec kapely v tomto složení byl neodvratný. Na jednom koncertě Tommy Shaw neudržel nervy na uzdě, zničil kytaru a část scény a odešel. Druhý den byl vyhozen a bylo po živé prezentaci Kilroy Was Here a této, tak úspěšné sestavě, která se již spolu na dalších nahrávkách nikdy neobjevila.

I zbylí členové Styx se rozcházejí k sólovým projektům a další fungování kapely je v nedohlednu ...

» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx

Led Zeppelin - Houses Of The Holy

Led Zeppelin / Houses Of The Holy (1973)

pinkman | 4 stars | 15.10.2017

Od rozpadu Led Zeppelin protekla řekou Temží už spousta kalné vody. Jejich návrat si přály milióny lidí po celém světě, které tihle muzikanti nikdy nepřestali fascinovat. Spolu tvořili silnou čtyřčlennou formaci, ve které se stal každý jedinec vyzrálou a silnou osobností s velkým hráčským apetitem. Jedním z důvodů, proč se kolem kapely vytvořil kultovní statut, byla tajemná duchovní aura která Plantovce provázela - na rozdíl od vyrovnané skladatelské kvality.

Led Zeppelin mají alba dobrá, ale taktéž mizerná a Houses of the Holy stojí někde těsně za křižovatkou, ale ještě stále na té lepší straně. Dvojice Page/Plant tvořila buď silné originály, nebo lascivní nedodělky. I ty jsou na zdejším albu přibaleny v podobě skladeb Dancing Days a The Ocean, i funky záležitost The Crunge byla tehdy zkouškou nervů mnohých fans. Zbytek je samozřejmě velkolepý, jenže ono "ale" u tohoto alba visí ve vzduchu stejně, jako u následujících i některých předešlých nahrávek LZ. Hledání nových principů kapele upřít nelze, jenže ne každý model se povede vždy vybrousit do dokonalého lesku.

Momentální TOP skladba: 7. No Quarter

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Trinity - Jools and Brian

Trinity / Jools and Brian (1969)

vmagistr | 2 stars | 14.10.2017

Albová produkce Briana Augera a Julie Driscoll je v 2. polovině 60. let poměrně roztříštěná a obtížně sledovatelná. Ani značka Trinity, různě variovaná se jmény obou hlavních představitelů, situaci rozhodně neulehčuje.

Deska Jools and Brian, vydaná v USA roku 1969, je vlastně výběrem z jejich britských singlů z let 1965-1967 - tedy žádný nový materiál a i toho rocku je tu jako šafránu. Julie Driscoll tu zpívá v pěti skladbách, všechny jsou ale posazené do osmyčcovaných aranží a snadno zaměnitelné. Takhle tehdy zpívaly třeba Sandy Shaw, Cilla Black, Dionne Warwick či Petula Clark, tedy popové hvězdy, které se o rock spíše jen tu a tam otřely. Když už, možná o něco lépe zní ostřejší I Know You, kde Driscoll nezůstane v tak unylé hlasové poloze jako v ostatních skladbách

Téměř všechny singlové skladby jsou od externích skladatelů, Auger sám tu má jen dvě autorské věci. Zatímco první z nich, Tiger, je zajímavý pop-rockový kousek, druhá Oh, Baby Won´t You Come Back... je nepříjemně vlezlá halekačka. Pár dalších instrumentálek jde jedním uchem tam a druhým ven.

Jools and Brian není album, které by fanoušek Augerovy charakteristické hry na hammondky či podmanivého vokálu Julie Driscoll musel nutně slyšet. Dobové singly opravdu zaujmou asi jen zaryté augerovce či posluchače, které oslovuje šedesátkový smyčcový pop.

» ostatní recenze alba Trinity - Jools and Brian
» popis a diskografie skupiny Trinity

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

pinkman | 5 stars | 14.10.2017

První a pro rozbíhající se kariéru kapely Yes skutečně důležitou nahrávkou byla až jejich třetí souborná práce, lakonicky nazvaná The Yes Album. Na předchozích dvou dílech se chemie kapely teprve hledala a v dnešní době tyto nahrávky pozbyly klíčový význam.

Do kapely však vstoupila nová, instrumentálně velice schopná osoba v podobě precizního kytaristy Steva Howea, který pozvedl kompoziční schopnosti o nezanedbatelný kus vzhůru. Tudíž se může zdát, že jeho předchůdce Peter Banks velkou kreativitou neoslňoval, což není úplně pravda.

Přesto, že deska působí mírně rozkolísaným dojmem, prvotně jde o velice nápaditou a instrumentálně dotaženou nahrávku. Její součástí je rovněž skladba Starship Trooper, která se stala základem Yes repertoáru prakticky dodnes. The Yes Album je dnes vnímáno jako vybroušená a duchaplná, veskrze klasická záležitost, hájící si u fanoušků přední pozice v oblíbenosti.

Momentální TOP skladba: 1. Yours is No Disgrace (s fenomenální Chrisovou bass linkou) R.I.P.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)

Flower Kings, The / Banks of Eden (2CD) (2012)

| 5 stars | 13.10.2017

Potichu, s pokorou a skromností se vracejí The Flower Kings v roce 2012 s nenápadnou a skrytě ambiciózní deskou Banks of Eden. Z dnešního úhlu pohledu a tudíž s odstupem několika let můžu prohlásit, že tahle na počet písní chudá kolekce vyzrála jako víno. Kapela se redukovala na pětičlennou formaci, v jejím středu už nefigurují saxofonista Ulf Wallander ani hráč na perkuse Hasse Bruniusson. Bicí tentokrát obsluhuje nový člen Felix Lehrmann.

Hudebně jsou to klasičtí Flower Kings, jen starší, klidnější a rozvážnější. O své muzice víc přemýšlí, víc, než kdy předtím. Už z toho důvodu si dovolí výkop trvající 25 minut. Ten nese název Numbers a svou časově obrovskou plochu zaplňuje hromadou poutavých fíglů, vyhrávek, melodí, přechodů, zvratů, dynamikou, tragikou, prostě vším, s čím dovede Stoltova parta odedávna pracovat. Následuje čtveřice kratších skladeb a opět stačí podotknout, že jsou skvělé. Dlouhá pauza, která následovala po předešlé The Sum of no Evil, kapelu očistila a probudila v ní hlad po nové muzice. Ta je na tomto sevřeném díle velmi svěží a vyvážená. Překážky se tvorbě a originalitě u Stolta a spol. do cesty nikdy nepletly. Proto tvrdím, že tady jim to hraje doslova samo.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Ten Years After - Ssssh

Ten Years After / Ssssh (1969)

horyna | 5 stars | 13.10.2017

Moje druhé setkání s Ten Years After proběhlo prostřednictvím tolik chváleného a oblíbeného alba Ssssh. Tady rád souhlasím, že recenze, kritiky a názory jejich obdivovatelů na toto dílo absolutně nelžou. Stejně jako v případě Stonedhenge se jedná o silně návykovou záležitost, jakési "best of" blues rocku.

Alvin Lee hraje opět vysokou ligu a zpívá s větším klidem a přehledem. Zvuk je šťavnatý jako krvavý biftek a Lyonsovy basové tóny se naddimenzovaně šponují vzhůru. Deska nepostrádá razanci a optimální nadhled, je skvěle poskládaná a energie z ní stříká na kilometry. Kdybych měl vypíchnout pouze jednu jedinou a největší pecku, pak najisto mířím k tracku číslo sedm s názvem The Stomp. Potřeba dát volume pěkně doprava a letíte napříč bluesovými galaxiemi jako střela z nábojnice ráže...

Skvělá deska, podpis a ještě jedno poslechové repete navrch.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Lukather, Steve - All's Well That Ends Well

Lukather, Steve / All's Well That Ends Well (2010)

pinkman | 5 stars | 11.10.2017

Steve Lukather je roku 2010 přistižen ve fusion záběru. Vytvořit desku tak barevnou a na mnoha pólech odlehčenou jako je právě kolekce All's Well That Ends Well chce velkou míru invence. Ta ke Stevimu přichází neustále - ať je to v Toto nebo v tvorbě vlastní. Jde o promakanou a značně progresivní nahrávku, složenou z neuvěřitelně silných melodií a výborných nápadů.

Pozvaný instrumentální výkvět z kytaristova okruhu drží laťku kvality pevně nahoře a zpívající kytarista se tak může věnovat tomu, co mu jde nejlépe - silným kompozičním schématům. Naprostou lahůdkou je závěrečná fusion třaskavina Tumescent, připomínající kapelu Planet X.

Momentální TOP skladba: 03. Can't Look Back

» ostatní recenze alba Lukather, Steve - All's Well That Ends Well
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve

Kansas - Monolith

Kansas / Monolith (1979)

pinkman | 5 stars | 11.10.2017

Jedna z vůbec nejlepších desek Kansas. Odtajněný poklad věnovaný skutečným fandům kapely, kteří nehledí na prvoplánovitost a nepotřebují si nechat radiostanicemi diktovat do omdlení to stejné. S Monolith jsou Kansas na vrcholu. Ne hitparádovém, ale osobním.

Pole, která svou hudbou orají, jsou roztažena do nedozírné šířky. Tohle je skutečný, umělecky hodnotný art-rock top prostoru a nebýt dotěrné čtyřky How my soul cries out for you, jde taktéž o nejvyrovnanější album hochů z jižní strany US polokoule.

Momentální TOP skladba: 03. Angels have fallen

» ostatní recenze alba Kansas - Monolith
» popis a diskografie skupiny Kansas

Screaming Trees - Dust

Screaming Trees / Dust (1996)

EasyRocker | 5 stars | 10.10.2017

Sestava kolem bratří Connerovců a Marka Lanegana pro mě byla vždycky i v rámci seattleské scény něčím výjimečným. Patří k samotným zakladatelům žánru, temná, rozmazaná psychedelie duněla z jejich zkušeben už v půlce osmdesátek. Dokonalé ztělesnění žánru s mimořádným pěvcem.

Helo of Ashes je dokonale energickým, rytmicky svižným nástupem, se screamingovsky parádně ospalou a rozostřenou melodií, skrz které se probíjí báječně ospalý, nikotinem prosáklý Laneganův hlas. Dokonalý úvod a navození atmosféry bezčasí s výbušným koncertem Barretta Martina.

A zase rytmický výjezd a máme tady jako omalovánku, svižně svištějící za umazanými okny severozápadu USA, hit All I Know. Skutečně byl zamýšlen jako singl, čemuž napomáhá drobná orchestrální příchuť a takřka koňská dávka melodií.

Hitem klidně možno nazvat i další Look at You, jehož neodbytnou melodickou figuru budete těžko dostávat zpod kůry mozkové. Napůl ospalá líná balada s pradávným bluesovým, barovým oparem.

Další parádní pumelicí je Dying Days - sporá, na kost ořezaná akustika jako vystřižená z countryového kabátce, se ale rozparádí v pořádný seattleský odpich. Rocková hmota pod kůží ukrývá jasné zvukové reminiscence na party 60. a 70. let. Nádherná kytarová práce Gary Lee Connera.

Dokonalou favoritkou od pradávných dnů byla pro mě Make My Mind. Nejen geniální rytmické i melodické motivy, ale i perfektní aranžérské hrátky po všech stránkách. Nekonečný tlak a napětí mě pokaždé rovnou vystřelí na orbit, do toho výsměšný, teatrální refrén.

Jedním z vrcholů tohoto skvělého prkna je i Sworn and Broken s intimním úvodem, jako by evokujícím umění dalšího seattleského velikána Jerryho Cantrella. Náběhy z klidu do natlakovaných refrénů jsou doslova stylové a před mellotronovým sólem padám do pokleku.

Witness je přímočarou rockovinou, kterou absolutně bez obtíží zašuplíkujeme mezi hitovky. I v přímosti se ale dají dělat velké věci, což vedle Lanegana ukazuje hlavně výbušné rytmické duo. Odvaz nejhrubšího zrna.

Je už pravidlem, že sousedící skladby jsou protipóly, a tak v podobě Traveler následuje ospalé bílé blues. Atmosféra hudebního pravěku, dokonale ztělesněná rezignovaným a ospalým Laneganovým hrdlem a skvěle harmonickými akustikami. Nechápu, kde se ty poklady berou v takových dávkách.

Že tu mají řvoucí stromky energie na rozdávání, dokazuje další nátěrovka Dime Western. Houby western, ale pořádná adrenalinová jízda s lehkým orchestrálním oparem a drtícím kytarovým sólem.

Další klišé praví, že to nejlepší se nechává na závěr. Ne vždy to platí, myslím, že tady se to mistrům ale povedlo. Temná, rytmicky apokalyptická mantra s mrazivým Laneganovým proslovem přechází v drtící mašinérii s doslova dokonalými grungeovými riffy. Gospel Plow. Skutečný šestiminutový gospel po seattlesku a nepochybně jedna z nej věcí, kterou tam kdo kdy dal na pás. Tečka.

Možná by šlo klidně říct, že se Screaming Trees rozloučili nejrockovějším albem. Album ale bohužel neprorazilo tolik, jako předchůdci, grunge už pomalu uvadal a byla tu i řada osobních problémů, takže Dust, ač dokonale plnokrevné, je žel, jejich studiovou tečkou. Alespoň Laneganovy skvělé sólovky tiší můj zármutek z jejich rozpadu...

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Dust
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Celtic Frost - Into The Pandemonium

Celtic Frost / Into The Pandemonium (1987)

jirka 7200 | 5 stars | 10.10.2017

S překvapením jsem zjistil, že na stránky Progboardu umístil Antony profil legendárních Celtic Frost. Tuto kapelu jsem zde opravdu nečekal, myslím, že pro mnoho prog rockerů to bude tvrdý oříšek. Nicméně je vhodné občas vyvážit desítky AOR spolků něčím ostřejším :-) S posvátnou úctou tedy vkládám disk do přehrávače a čekám, jak na mne materiál dnes, po mnoha letech zapůsobí.

Deska začíná cover verzí songu Mexican Radio od novovlnné US party Wall Of Voodoo. To chtělo velkou odvahu od kultovní black/death kapely ze Švýcarska, předělat takovou skladbu a umístit ji na úvod alba. Po pravdě, dlouhou dobu jsem neměl tušení, že se jedné o cover - tak byla tato věc dobře udělaná, že ač s úplně jinou strukturou, přesto zapadala do celkové směsky písní. Zasněná Mesmerized s operním projevem zpěvačky Claudie Marie Mokri a surová Inner Sanctum (s textem anglické básnířky Emily Brontë) je návrat k linii předchozího alba To Mega Therion, ovšem s mnohem lepším zvukem.

Slyšíme zde všechny nepřeslechnutelné atributy kapely – Warriorovo „Uhhh“ při změně tempa i jeho plačtivý projev. Naprosto fenomenální je francouzsky podaný, přebásněný text Charlese Baudelaira ve stylem naprosto odlišné skladbě Tristesses De La Lune opět v podání Marie Mokri za doprovodu houslí a těžkotonážní kytary v pozadí. Bravo!

Další skladby – textově spřízněné Babylon Fell a Caress Into Oblivion s orientálními motivy pokračují v ponuře temném a hrůzně krásném stylu. Následuje One In Their Pride - pocta posádce Apolla, kde je namixován rozhovor astronautů s pozemní základnou NASA do smyčky automatického bubeníka, baskytary a vykloubeného zvuku houslí.

Navazující I Won't Dance (Elder's Orient) je heavy hitovkou, která pěkně odsýpá, tempo zpomalí až v zamyšlené Sorrows Of The Moon opět se stejným textem Charlese Baudelaira jako ve čtvrté skladbě, ovšem v anglické verzi.

Monumentální Rex Irae (Requiem) je vyvrcholením alba, kde jsou umně použity housle, tympány a francouzský roh. Éterický hlas Claudie Mokri se proplétá v dokonalém protikladu s polomluveným projevem Toma Warriora. To je vrchol avantgardy na metalové scéně, takto v té době nikdo nehrál. Instrumentální Oriental Masquerade je důstojným outrem předešlé skladby ve stejném stylu.

Texty s filozofickým základem s více možnými interpretacemi dotváří obraz kapely a jednoznačně ji odlišují od milionů ostatních kapel na této scéně. Neméně důležitou funkci splnil i výřez obrazu Zahrada rajských potěšení Hieronyma Bosche, který obzvláště působí na vinylu. Rovněž výbornou práci odvedli ve studiu, zvuk je na daný žánr čitelný, nepřebuzený a plně dynamický.

Deska je jednoznačně milník na tvrdě metalové scéně, z jehož odkazu čerpaly a čerpají zástupy známých kapel i těch, co již upadly v zapomnění. Kult Celtic Frost tak žije dál, transformován v jasně čitelných odkazech a ve zvuku temně kovové scény všech odnoží.

Coda: přemýšlel jsem, zda má vůbec cenu psát recenzi po Antonyho obsáhlém představení historie kapely, nakonec jsem ji zplodil a alespoň si oživil dlouho neslyšenou povedenou nahrávku. Hodnotím původní jednodiskovou CD verzi s bonusem Tristesses De La Lune.

» ostatní recenze alba Celtic Frost - Into The Pandemonium
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost

Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973

Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973 (2002)

steve | 5 stars | 10.10.2017

Mí předchůdci tohle album už poctivě zhodnotili, já přidám jen nějaká fakta. Nové a nikde neuveřejněné skladby jsou tady pouze čtyři. První tři a pátá Totus Nemesis. Všechno to jsou perfektní progresivní kusy, které jsou rovnocenými soupeři zavedeným kapelám z Británie. V dlouhých instrumentálnmích pasážích Nactolos 21 a Totus Nemesis vystopujeme paralelu ke King Crimson, nebo Van Der Graaf Generator.

Skladbu Belexes umístili Kansas na svůj debut a Incomudro najdeme na druhé desce Song for America. Zbývá Greek Structure Sunbeam a tu pro změnu přepracovali na albu Forth. Poslední dvojice live bonusů má špatný zvuk a výpovědní hodnotu jen pro zarputilce. Takto kapela zněla hned z kraje sedmdesátých let.

V konečném součtu si můžeme zaškrtnout sedm povedených prvoligových písní. Prapředků dnešních Kansas, znovu oživlých Proto-Kaw. Povedená sbírka a zářný kousek pro posluchače s dlouhým vousem.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Kansas - Point of Know Return

Kansas / Point of Know Return (1977)

pinkman | 5 stars | 10.10.2017

Jedinečné dílo v mnoha směrech. Každý se ho snaží srovnávat s Leftoverture nebo mu podsouvat druhořadou pozici. Chyba lávky. Point je svrchovaně jedinečné, velice melodické a duchaplné album. Chemie skupiny jako celku (přestože ji tvořilo šest velice silných individualit) na něm funguje bez sebemenší chybičky. Všechny nástroje krásně vepředu a na své pozici, každý z hráčů podává neskutečně dobrý výkon. Aby také ne, když se zas jednou podařilo napsat silné songy. Walsh zpívá klidně, dá se říct až prostince. Ale tóny, které z hrdla vytlačuje, tvoří jeden ucelený umělecký fascikl.

A tolik proslavená píseň Dust in the wind je JEN jednou z mála průměrných věcí Kansas. Momentální TOP skladba: 9. Nobody's home.

» ostatní recenze alba Kansas - Point of Know Return
» popis a diskografie skupiny Kansas

Dream Theater - Systematic Chaos

Dream Theater / Systematic Chaos (2007)

Adam6 | 2 stars | 09.10.2017

Tak som si pred nedávnom vypočul tento album, ktorý nepatrí medzi moje obľúbené, aby som mu dal šancu. No a ako to dopadlo?

Už po prvých 2-3 minútach mám z úvodnej skladby In The Presence Of Enemies pocit, akoby to bola nejaká zlá karikatúra Rush. Prosto som sa v tom chaose stratil.
Sklamalo ma ako sa páni na albume predvádzajú. Vždy síce boli veľmi technicky zdatní, ale toto je na mňa až priveľa. Druhá Forsaken je čistý priemer, viac o nej asi netreba povedať. "Vrchol albumu" prichádza s treťou Constant Motion. Vyznie to možno trošku hnusne, ale to sa skoro už nedá počúvať. Z Labrieho mám pocit, akoby to chcel mať čím skôr za sebou. Absolútne neemotívny prejav, ešte sa mu do toho se*ie Portnoy, ach bože... Ďalšia v poradí Dark Eternal Night je na tom skoro rovnako, aj keď uznávam, že nie až tak zlá. Žiadna sláva. Images And Words alebo Metropolis Pt.2 sú od tohoto na míle vzdialené. Nasleduje skľudnenie v pomalej Repentance. Štvrtá časť Portnoyového alkoholického príbehu. Na jedenásť minút mi príde málo nápaditá a po čase začne nudiť. Jediná zaujímavosť je prostredná časť skladby, kde pozvaní, hosťovskí muzikanti rozprávajú o veci v ich živote, ktorú najviac ľutujú. Prophets Of War by sa možno viac hodila k Labrieho sólovej tvorbe, aj keď neviem, nemám ju napočúvanú. Na albume mi nejako vadí a nehodí sa k nemu. Po päťdesiatich minútach konečne prichádza aspoň ako taká záchrana albumu The Ministry Of Lost Souls a ja mám konečne pocit, že počúvam DT. Krásna štvrťhodinka so zaujímavým textom. Výborný úvodný motív, vynikajúci Petrucci s Rudessom v pokojných pasážach, tvrdšia, inštrumentálna časť v strede a záver sa nesie v podobe úvodu skladby. Hovorím si: aspoň niečo, keď už nič. Posledná In The Presence Of Enemies je na tom podobne ako Forsaken, teda priemerná skladba. Jasné, že nedosahuje kvalít Change Of Seasons a Octavarium, ale nie je ani najhoršia čo sa týka albumu.

Aj napriek veľkej úcte, ktorú k Dream Theater uchovávam, nedám viac ako ťažko odpracovaných 2 bodov.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Jadis - See Right Through You

Jadis / See Right Through You (2012)

john l | 5 stars | 09.10.2017

See Right Through You je dalším výleštěným kamínkem připevněným na náhrdelníku z obchodu jménem Jadis. Je ještě o poznání vzdušnější a jeho melodie lehce překlenou duhovou stopu, zanechanou na obloze po dešťové přepršce. Zvukově dotažené, vyrovnané a pocitově našlapané. Slabou skladbu jsem zatím nezaznemenal. Občas je album hodně učíslé a nic nevybočuje nad jeho dynamicky spořádaný rámec. Pokud ale člověk přistoupí na jadisáckou hru, dočká se náramně povedených okamžiků.

Prostředek desky je emočně nejdotaženější a dokáže vás citově katapultovat. Skladby You wonder why, All is not equal, Learning curve (fantasticky zazpívaná Garym), nebo instrumentální Nowhere near the truth jsou ozdoby hodny jména Jadis. Tak dokonale kapela nezněla ani na svém debutu. Vlastně ani poslední dvě položky pod kvalitu neklesnou. Pokud chcete začít poslouchat Jadis, nedoporučil bych vám lepší desku.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis

Bruce, Jack - Songs For A Tailor

Bruce, Jack / Songs For A Tailor (1969)

horyna | 5 stars | 09.10.2017

Jestli je drzostí tvrdit, že mám první sólovou desku Jacka Bruce mnohem radši než cokoli od velkých Cream, pak jsem zřejmě neomalený drzoun. Ale každý máme nějakou tu úchylku a já jen dávám přednost Songs For A Tailor před Disraeli Gears.

Víc než Bruce basáka mám ráději Bruce zpěváka. První setkání s jeho skvostnou hlasovou výbavou proběhlo prostřednictvím projektu BBM, který se okamžitě stal mou vlajkovou lodí moorovské kolekce. Několik let jsem ale ještě (co se týče sólového Bruce) zůstával absolutně netečným a vlastně až díky náhodně slyšené skladbě z jeho prvotiny jsem začal větřit něco výrazného.

Hejkal i Petr G. tu preparovali Tailor osobitě a s velkým nadšením. I já musím doprovodit tento neobvykle silný debut fanfárami a poctami, které si zaslouží. První polovina alba je doslova orgasmická. Střídání nálad, obrovská barevnost a flexibilita, nápaditost a síla nosných myšlenek je přetavena do kompozic, které po krátké konzumaci už z hlavy nevykoulíte. Ba naopak si je strašně rádi bude chtít připomínat znovu.

Plejáda velkých jmen v čele s Jackem Brucem, která vdýchla tomuto dílu život, si zaslouží úctu i obdiv, jelikož takto precizní a všestranné dílo se nerodí každým dnem.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Songs For A Tailor
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack

Blackfield - V

Blackfield / V (2017)

pinkman | 5 stars | 08.10.2017

Letošní novinka Blackfield, symbolicky pojmenovaná římskou pětkou, není o nic lepší, ale ani horší než předešlá melancholicky vyvedená čtyřka. Dá se tudíž pojmenovat opět přívlastkem geniální. Geffen i Wilson jsou momentální allstars v písničkově posazeném uměleckém rocku. Velká dávka citu, který jejich hudbu vždycky provázel, má enormně silný charakter. Styl přítomný ve Wilsonově mateřské kapele v předvečer nového milénia je komprimován i u Blackfield. Melancholicky založený konzument si vždycky dokáže najít k takovéto muzice cestu a naplno se do její vnitřní síly položit.

Momentální TOP skladba: 3. How Was Your Ride?

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge

Anderson, Jon / Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge (2016)

Brano | 5 stars | 07.10.2017

Výdobytky modernej techniky ako je aj internet umožnili spojenie dvoch velikánov progrockovej hudby-Jona Andersona a Roineho Stolta.Prvý menovaný je spevák s hlasom cherubína známy najmä ako frontman skupiny Yes,ale tiež aj z mnohých projektov,ako je úspešná spolupráca s gréckym skladateľom Vangelisom,alebo japonským fenoménom Kitarom(album Dream).Jon Anderson si tiež zaspieval aj na albume Lizard od King Crimson.

Druhý menovaný už ako mladík hrával v legendárnej švédskej art-folk-rockovej formácii Kaipa,neskôr založil veleúspešné zoskupenie The Flower Kings,ktoré vydalo kvantum nadštandardnej a pozitívne ladenej progrockovej muziky a tiež pôsobil v superskupinách Transatlantic,The Tangent,znovu sa vrátil do obnovenej Kaipy Hansa Lundina,zažiaril aj v projekte Karmakanic basgitaristu Jonasa Reingolda a naposledy v Kaipa Da Capo...

Keď som počul prvýkrát tento album,povedal som si,že v tomto prípade sa netreba unáhliť.Takéto dielo potrebuje čas dozrieť ako dobré víno.A tak sa aj stalo.Keďže mám rád veľkovýpravné monštruózne dielo Tales From The Topografic Ocean(1973)od skupiny Yes a tiež si hoviem pri počúvaní Andersonovej exotickej prvotiny Olias Of Sunhillow,kde vplyv ďalekovýchodných meditatívnych vplyvov budhistického razenia a experimentovanie s týmito prvkami je jednoducho neprepočuteľné...tak v prípade novinky Invention of Knowledge nemôžem byť sklamaný.A to ani nie som.Naopak!Anderson,napriek vyššiemu veku spieva nádherne,rovnako ako pred 40 rokmi na albumoch Fragile,Close To The Edge,alebo Going For The One.

Ako v prípade už spomenutého Tales From Topographic Ocean,tak aj na tomto albume sú štyri dlhominutážne kompozície,do ktorých keď sa človek ponorí a nechá sa hudbou unášať,tak zostáva očarený úžasnou farebnosťou a zároveň pokojom a zvláštnou mystikou tohto diela.Viem,že dnešná uponáhľaná doba takejto hudbe nepraje.Ale ak si človek predsa len nájde čas a podarí sa mu odizolovať od okolitých rušivých vplyvov prostredia,tak v tejto hudbe objaví svoj súkromný duševný azyl,akési útočisko čistej radosti v tomto negatívne ladenom šialenom svete plnom násilia a krutosti.Tiež sa rád občas utiekam do podobného snového sveta.Potrebujem to.Aspoň na chvíľu utiecť z reality sa dá totiž aj bez drog a alkoholu a to prostredníctvom takejto HUDBY.Ak máte chuť,tak snívajte!

» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon

Temple of the Dog - Temple of the Dog

Temple of the Dog / Temple of the Dog (1991)

POsibr | 5 stars | 07.10.2017

Say hello 2 heaven, Chris...

Temple of the Dog je v prvom rade poctou pre zosnulého Andrewa Wooda, ktorý sa predávkoval heroínom v roku 1990. Jeho kamarát Chris Cornell dal dohromady partiu muzikantov, ktorí o pár mesiacov neskôr vydávajú zásadný grungeový album Ten, už pod štítkom Pearl Jam. Hudobne sa ale nemusíme držať všakovakých nálepok, ide o poctivý rock s príchuťou 90. rokov. V máji nás opustil aj, žiaľ, sám Cornell. Jeden z najväčších hlasov za sebou zanechal naozaj veľmi hodnotné dedičstvo a Temple of the Dog tam rozhodne patrí.

Hneď na úvod nás čaká SAY HELLO 2 HEAVEN, adresná pieseň v spomienke na spomínaného Wooda. Zvonivá gitara rozbrní sluchovody a razom sa pridá Cornell s precíteným spevom, miestami ľahkým ako vánok a inokedy zase dravým, sťa búrka na mori. Naozaj ide o parádny kúsok. Následne prichádza jedenásťminútová REACH DOWN, podľa mňa trošku nerozumne umiestnená hneď na úvod albumu, keďže miestami mi pripadá pridlhá. Začiatok v klasickom rockovom kabáte je veľmi slušný. Približne v polovici sa začína dlhé gitarové sólo, ktoré síce neohúri, no ani neurazí. Vyzdvihol by som vytrvalé bubnovanie Matta Camerona, ktorý do toho búši s odhodlaním a vervou. HUNGER STRIKE je komerčne najúspešnejšia skladba z albumu, zároveň ide o prvú skladbu, na ktorej zaznel hlas Eddieho Veddera. Pieseň má všetky znaky hitovice, no to jej vôbec neuberá na príťažlivosti, aj keď o vrchol albumu podľa mňa nejde. PUSHIN' FORWARD BACK sa začne dravou gitarohrou a už na nás útočí Cornell. Nefalšovaný grunge, ak by sme chceli skladbu žánrovo špecifikovať. Opakujúci sa vokálny motív je obalený gitarou Mikea McCreadyho a celé to okolo nás prefrčí, ani sa nenazdáme - ostáva iba dobrý dojem. Mojím osobným favoritom je skladba CALL ME A DOG, melancholická balada, smutná vo svojej kráse. Emócie sú jasne identifikovateľné, či už sprostredkované spevákom, či gitaristom. V skladbe je aj krátke, no nádherné gitarové sólo. Pieseň je naozaj vynikajúca, len to netreba preháňať s jej počúvaním, keďže by človek prepadol depresiám. Veľmi dobrá práca.

TIMES OF TROUBLE je ďalšia podarená skladba, ktorá sa nesie v pokojnom duchu, až na samotný záver, kde Cornell naozaj predvádza čosi čarovné. V skladbe zaznie aj sólo na fúkaciu harmoniku (Cornell), čo by človek v grunge veľmi nečakal. Textovo je skladba výborne ošetrená, dokumentuje závislosť od heroínu (ale dá sa aplikovať na čokoľvek) a žiaľ, frustráciu a trápenie, s ňou spojené. Spevák tu strieda rôzne hlasové polohy, perfektne je tu počuť, čo tento človek s hlasivkami dokázal. WOODEN JESUS tematicky nadväzuje na predošlú skladbu. Bicie a perkusné entreé pripraví človeka na ďalšiu emotívnu vec. Toto je soundtrack k závislosti, ak by človek počúval len melódiu, mohol by mať dojem pozitívnej skladby, avšak text nás vráti do reality. Metaforické obrazy sprostredkujú zúfalosť, sebapoškodzovanie, depresiu. Celkovo platí, že album je textovo na výbornej úrovni, za čo určite patrí vďaka Chrisovi Cornellovi. YOUR SAVIOR má už od počiatku príchuť čohosi pre album exotického. Opakujúci, sekaný gitarový motiv poskytuje kulisu pre znechuteného a nahnevaného Cornella. McCready si tu strihne aj zaujímavé gitarové sólko, opäť krátke, ale úderné. FOUR WALLED WORLD sa nikam neponáhľa, naopak, je veľmi ťaživá a hutná, parádna práca s gitarou dokresľuje atmosféru beznádeje. Pieseň má výborné dynamické outro, s Cornellovým krikom a parádnou inštrumentálnou zložkou (gitara!). Na záver nás čaká ALL NIGHT THING, symptomatické plechovým bubnovaním a zvukovou kulisou alá organ (hrá naň producent Rick Parashar). Je to melancholické, má to nádych blues a cítiť z toho rozlúčku, náznak zmierenia. Parádna vec, parádny koniec.

Album je naozaj podarený, toto je pocta ako hrom. Myslím si, že Cornell a spol. odviedli pri spomienke na Wooda vynikajúcu prácu. Bohužiaľ, najsilnejšie emócie sú často podnietené tragédiou a hlbokým smútkom. Aj taký je život, aj taká je hudba. Vďaka za tú atmosféru, pohladí dušu a donúti človeka zamyslieť sa. Vďaka.

Odpočívajte v pokoji, Andrew Wood a Chris Cornell.

» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog

UFO - Salentino Cuts

UFO / Salentino Cuts (2017)

zdenek3 | 5 stars | 07.10.2017

Tak jsem objevil poslední výtvor staré a dobré sestavy rockových veteránů UFO. Vzali si na paškál tucet starých a prověřených vykopávek od stejně dobrých a starých kapel. Já většinou moc ty coververze nemusím, i když se někdy člověk diví, co ta (nějaká) kapela s originálem provede a mnohdy se musím usmívat, že je to lepší originálu.

Na této placce se UFO nesnaží o nic jiného, než prostě vzdát hold kvalitním skladbám svých souputníků. Hrají to po svým, ale za mne je to super placka. Když už pro nic jiného, tak pro připomenutí již skoro zapomenutého. Nevím, jak by Phil Mogg ve svých 69 letech naživo skutečně zazpíval, ale na desce je to prostě bravo.

Nemohu jinak než 5*****

» ostatní recenze alba UFO - Salentino Cuts
» popis a diskografie skupiny UFO

Banco del Mutuo Soccorso - Garofano Rosso

Banco del Mutuo Soccorso / Garofano Rosso (1976)

Snake | 4 stars | 07.10.2017

CD Virgin - 7866172 /2000/

Tomuhle albu jsem se vyhejbal, jako čert kříži. Věděl jsem, že je zcela instrumentální a bez fenomenálního Francesca di Giacoma jsem si ho prostě nedovedl představit. Ani obal se mi nelíbil a tak jsem ho považoval za takovej výstřelek, bez kterého se v klidu obejdu. Ale byla to chyba...

Garofano rosso (Červený karafiát) je soundtrackem k filmu, natočeného podle stejnojmenného románu Elia Vittoriniho. Jeho příběh je zasazený do prostředí Sicílie v době nástupu fašismu a na pozadí politických událostí líčí první citová vzplanutí mladého studenta lycea, i touhy, iluze, nadšení a smutky tehdejší italské mládeže. Zní to hrozivě a film samotný u diváků neuspěl. Ale hudební stopu má vý - bor - nou. Stylově jsou to jasně identifikovatelní Banco Del Mutuo Soccorso, přesně zapadající do roku 1976. Nikdy bych tomu nevěřil, ale téhož roku vydané album Come in un'ultima cena se mu opravdu docela podobá. Obě desky charakterizuje najazzlá rytmika a poměrně střídmá, až subtilní hra klávesových nástrojů, rozkošatělá přesně cílenými sólovými vstupy kytary, trubky, nebo lesního rohu.

Pochopitelně, je to hudba k filmu a tak není divu, že se tady hlavní motiv - i některá další témata - pořád objevují a vrací. Byť v různých obměnách. Nejsilnější dojmy ve mě zanechaly titulní Garofano rosso, uvolněná Esterno notte a sugestivní 10 Giugno 1924. Svou atmosférou mi tahle nervní a velmi působivá skladba připoměla mistry horor rocku Goblin a to je co říct. Za vrchol alba pak považuji nejdelší, takřka osm minut dlouhou Suggestioni di un ritorno in campagna. To jsou ryzí Banco a jediné, co této skladbě schází je Francescův zpěv...

Film je na ytb, ale ve velmi špatné kvalitě a tak jsem u něj dlouho nevydržel. Nicméně, hned úvodní sekvence obsahuje slide show zažloutlých fotografií skupinek mladých mužů ve fašistických uniformách a spolu s hudbou výše uvedené 10 Giugno 1924 je to velmi působivé. Už jenom kvůli hudební složce bych to chtěl někdy vidět celé.

Reedice od Virgin je laciná, ale taky pěkně odbytá. "Booklet" tvoří lístek papíru ve formátu 120 x 120 mm, s reprodukcí obalu vpředu a sestavou kapely vzadu. To mohli dát rovnou do pošetky a ušetřil bych hromadu místa. Zvuk je naštěstí výbornej a tak neremcám - zrovna od B.M.S mám takhle provedených vydání celou řadu.

Dávám (slabší) čtyřku a přidávám výzvu : fanoušek Banco del Mutuo Soccorso by se s tímhle albem neměl minout. Byla by to škoda.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Garofano Rosso
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Porcupine Tree - Lightbulb Sun

Porcupine Tree / Lightbulb Sun (2000)

pinkman | 5 stars | 07.10.2017

Když smícháme písňové proporce z alba Stupid Dream, přidáme trochu dodekafonie ze Signify a podepřeme to naléhavostí ze Sky, dostaneme jednu z nejlepších desek Porcupine Tree pojmenovanou Lightbulb Sun. Wilsonova parta se představuje v tom nejideálnějším "žárovkovém" světle, které od nich očekávám. Bojuje s emocemi, energií a neskutečně silnou melancholií.

Na dalších albech už sílí deprese a nový bubeník Gavin Harrison tlačí kapelu do ostřejších zátočin. Ročník 2000 však patřil právě Porcupine Tree a jejich fenomenální Lightbulb Sun.

Kdo z progrockerů neposlouchá P.T., nemá ani tucha, jaká krása se dá do muziky přetransformovat. Momentální TOP skladba: How Is Your Life Today ?

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Praying Mantis - Sanctuary

Praying Mantis / Sanctuary (2009)

alienshore | 5 stars | 07.10.2017

Recenziu na tento klenot si neodpustím, pretože predstavuje jeden z vrcholov Praying Mantis, ktorých hudbu si naozaj vážim. Tu sa konečne zišlo všetko, čo k prvotriednemu melodickému rocku a AOR je potrebné. T.j. kvalitný zvuk, špičkové melódie a znamenité aranžmány s typickým skladateľským rukopisom bratov Troyovcov. Niektoré skladby sú pohladené aj metalovým vánkom. Je to samozrejme pozostatok z minulosti, ku ktorej sa títo Angličania hlásia, keďže patrili k zástupu kapiel, ktoré založili "novú vlnu britského heavy-metalu".

Sanctuary priniesol opäť zmenu v zostave. Post speváka prevzal Mike Freeland a jeho emocionálne bohatý vokál považujem za jeden z najlepších v histórii Praying Mantis. Veľmi dobre sa však uviedol aj gitarista Andy Burgess, toť náhrada za legendárneho Dennisa Strattona (ex-Iron Maiden). Svieži vietor nových myšlienok a zároveň aj nových členov zaviedol kapelu k najprepracovanejšej doske svojej kariéry.

Praying Mantis sú známi aj tým, že tematicky viac menej nadväzujú na vieru. Ich texty však nie sú o akomsi "búšení na nebeskú bránu", ale čerpajú zo životných skúseností a reagujú na rôzne témy v realistickom kontexte. Akurát text k titulnej skladbe mi príde trochu preafektovaný. Sanctuary vlastne nie je veľmi veselý album. Naopak, je skôr temnejšieho razenia. Kapela však pridáva aj pozitívne vibrácie a odľahčuje skladby rôznymi fintami.

Prvý song In Time navodí metalovejší efekt, ale inak tiahne k výraznej melodike. Vrcholí to na samom konci perfektným sólom. Po nej prichádza vzdušná a ľahká hitovka Restless Heart. Ani ďalšie skladby ako napr. Tears In Rain či So High nestrácajú duchaprítomnosť a zásobujú ušné bubienky kvalitnými melódiami. Balada Lonely Way Home obsahuje krásne akustické gitary a Freelandov spev jej pridáva síce smutný, ale zato naliehavý odkaz. Výborná energická pecka Threshold Of A Dream patrí medzi to naj na tomto albume. Za úplný vrchol však považujem hitovú nálož Highway, ktorá sa nesie v štýle amerických Journey. Posledný song Sanctuary tradične križuje heavy-metal s melodickým rockom v takom epickom duchu. Gitary na celej ploche sú výborne spracované a výrazovo inklinujú k Iron Maiden, Wishbone Ash alebo Journey.

Sanctuary nie je (momentálne) ľahko dostupný album a som o to radšej, že si ho môžem kedykoľvek prezrieť zblízka. Pomerne často platí pravidlo, že dobrého býva málo. O to viac si vážim hudbu tohto druhu, keďže primárne oslovuje širšie publikum a pritom nie je vôbec lacná, či slizká. Praying Mantis má svoj kultový status medzi fanúšikmi zaslúžený, pretože vo svojej rodnej krajine patria medzi to najlepšie v melodickom rocku a už dlhé roky potvrdzujú svoje kvality. Stačí si napr. vypočuť hit The One z nasledujúcej dosky The Legacy a je jasné, že Praying Mantis sú majstri vo svojom fachu.

» ostatní recenze alba Praying Mantis - Sanctuary
» popis a diskografie skupiny Praying Mantis

Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel

Giersbergen, Anneke van / Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 05.10.2017

Živý záznam akustického koncertu Anneke van Giersbergen (ex Gathering, Aqua de Annique) a Danny Cavanagha (Anathema) potěší každého příznivce akustického rocku svou niterně intimní atmosférou. Oba umělci vybrali ze svého repertoáru songy, které aranžérsky upravili pro klavír a kytaru. Z repertoáru Anathemy zazní především mj.písně z alba Natural Disaster, Anneke představí písně ze svého sólového projektu. Objeví se tu i nečekané cover verze Massive Attack, Fleetwood Mac či Dolly Parton a její známé Jolene.

Neupravovaný, ale krystalický čistý a dynamický zvuk vás, když přivřete oči, přenese přímo před pódium. Můžete si vychutnat písně v novém aranžmá, ale i pokud původní předlohu neznáte, nijak vám to zážitek nezkazí. Dva mimořádné hlasy současné rockové muziky mají co nabídnout.

Tento záznam akustického vystoupení byl pořízen v Holandsku v klubu Little Devil w Tilburgu a kdo se chce alespoň dodatečně zůčasnit tohoto nevšedního uměleckého zážitku, má prostřednictvím této nahrávky možnost. Nepropásněte ji !

» ostatní recenze alba Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel
» popis a diskografie skupiny Giersbergen, Anneke van

Outfield, The - Voices Of Babylon

Outfield, The / Voices Of Babylon (1989)

alienshore | 4 stars | 04.10.2017

The Outfield je v podstate pop-rocková kapela, ale je zvláštna tým, že do svojej hudby podsúva aj čosi iné a tým je prog-rock. Od albumu Voices Of Babylon tam tie prvky jednoznačne sú a zaujímavo podfarbujú ich hitovo poňatý rock. O kvalitu skladieb sa vždy staral dnes už nebohý John Spinks, ktorý vždy túžil tvoriť pozitívne vibrujúcu muziku, čo sa mu aj naozaj darilo. Jeho stabilný parťák do dažďa s vysokým vokálom Tony Lewis je poznávacím znamením tejto kapely, rovnako ako Geddy Lee v Rush alebo Jon Anderson v Yes.

Nie nadarmo som spomenul práve tieto dve skupiny, pretože odkaz na ich tvorbu z 80-tých rokov tu proste je. Výborná produkcia vytvorila krásny zvuk plný harmonických tónov a skvelých melódií, ktoré sa ľahko počúvajú, avšak zanechávajú zároveň aj silný umelecký dojem. Skladby sú pomerne krátke, takže žiadne art-rockové maratóny sa nekonajú. Aranžmány sú napriek tomu pestré a vyvážené. Na malej ploche vystihli presne to, čo si daná skladba žiada.

Prvé dva songy, titulná Voice Of Babylon a My Paradise sú nesmrteľné. Absolútne hity a dokonalými melódiami. Veľmi dobré sú aj Part Of Your Life, Shelter Me, The Night Ain't Over alebo No Point. Gitara Johna Spinksa krásne cinká a vyludzuje podobné tóny ako tie od Alexa Lifesona (na albume Rush - Hold Your Fire) alebo Trevora Rabina. Za perfektný považujem zvuk bicích, je dynamický a plnokrvný. Všetci traja sú zdatní inštrumentalisti a napriek tomu si to nemusia nijako zvlášť dokazovať, pretože to za nich hovorí samotná hudba.

Voices Of Babylon je v podstate AOR nahrávka s prog-rockovým konceptom zodpovedajúci dobe svojho vydania. Od tejto kapely ma zaujali aj iné albumy, ako napr. Rockeye. Každopádne sa jedná o pozoruhodnú hudbu, ktorá nezaprie korene v tvorbe The Beatles. Imponuje mi tvorivosť Johna Spinksa, ktorý pre Tonyho Lewisa vytvoril kopec nádherných melodických liniek. A čo je najdôležitejšie, táto nahrávka obsahuje skutočné hity, ktoré si okamžite získajú priazeň poslucháča. Presnejšie povedané, tú moju určite ...

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Outfield, The - Voices Of Babylon
» popis a diskografie skupiny Outfield, The

Proto-Kaw - Forth

Proto-Kaw / Forth (2011)

steve | 5 stars | 04.10.2017

Na kapelu Proto-Kaw jsem narazil tady a teprve nedávno prostřednictvím recenzí Zdeňka3 a Horyny. V tomhle je Progboard úžasnej a dokonale plní jeden z účelů, ke kterému ho vytvořili.

Kapelu založil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pozdější kytarista Kansas Kerry Livgren. Po několika demáčích se zakrátko rozpadla a z jejich trosek povstali právě Kansas. V novém tisíciletí povolal Kerry své bývalé spoluhráče znovu do zbraně (v tu dobu už s Kansas zase nehrál) a začal s nimi konečně vydávat plnohodnotné desky.

Třetí v řadě má název Forth a po malé přestávce pokračuje v tradici svých předchůdců. Kapela na každém ze svých výtvorů působí víc než sebejistě a její styl je vysoce sofistikovaný. Pohrává si se střídmější symfonickou složkou, vzadu vše jistí bezchybná rytmika a celek dobarvuje flétna a saxofon. Tyto instrumenty vytváří krásné napětí, které v sobě skladby s ideální zvukovou stopou ukrývají. Všemu nasadí korunu jeden z nejlepších zpěváků kterého znám - Lynn Meredith. Když ten otevře ústa, bortí se skály a praskají ledové kry. Hned po Livgrenovi nejdůležitější člen sestavy Proto-Kaw.

Záměrně nevyberu žádnou předem určenou píseň, protože tu taková není. Na desce průměrné věci nenajdete, ale druhá půlka mi přijde ještě dokonalejší. Tohle je potřeba skutečně slyšet. Pokud se počítáte mezi pravidelné art-rockové uživatele a ve své sbírce nemáte čtyři alba Proto-Kaw, jste jen obyčejní chuďasové z okrajové čtvrti. Teď a tady vám garantuji, že s diskografií této kapely bude vaše já zase o něco bohatší.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Forth
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities

IQ / The Lost Attic / A Collection Of Rarities (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 04.10.2017

Kapela IQ je proslulá tím, že fanouškům dokáže servírovat obrovské množství raritního hudebního materiálu, ať už se jedná o dema a alternativní verze, bootlegy, polooficiální a oficiální záznamy koncertů, remastery i remixy raných alb a i mnoho obrazových záznamu koncertů na DVD.

Je jich dokonce mnohem více než ty, které jsou vyjmenované zde na Progboardu a doufám, že je již nikdo nebude přidávat. Jsou totiž velice obtížně sehnatelné. Člověk aby se potom studiu nahrávek IQ pomalu věnoval na plný úvazek. :-)

Kamarád, vědoucí o mé náklonnosti k IQ, mi však dokázal opatřit CD The Lost Attic - A Collection Of Rarities z roku 1999. Jedná se 15 raritních kousků vydaných v rozmezí let 1983-1999. Tímto obdobím vás provede bohatý booklet, ve které vám okolnosti vzniku jednotlivých songů příslušní muzikanti osvětlí.

Najdeme tu například dvě písně vyřazené z alba Subterranea (The Universal Scam a Eyes Of The Blind) – solidní kousky, ale na tak rozsáhlé desce mi nechybí. Wintertell je dokonce demo nepoužité na první desku IQ – Tales… ! The Last Human Gateway z této desky se tu nachází ve zkrácené singl verzi vydané pro fanklub kapely v 361 kopiích, Hollow Afternoon vznikla v roce 1984, v roce 1999 znovu nahraná.

Další skladba, tentokrát netypická cover verze Twelfth Night - Apathetic And Here I... vyšla na výběru Mannerisms - A Celebration Of The Music Of Geoff Mann na podporu rodiny onoho zemřelého hudebníka.

Energická, občas až heavy metalová :-) N.T.O.C. (Resistance) pochází z další kompilace z roku 1994. Barbell Is In z prvního dema kapely, několikrát přepracovaná kapelou, se zde prezentuje s původním reggae feelingem ze singlu z roku 1984. Zajímavý a nečekaný je cover anglické folkové písně The Bold Grenadier, který zazněl v TV filmu Far from the Madding Crowd.

Mluvená My Legs je tu už jen do počtu, vtip skladby mi uniká. Další Fascination je ze singlu pro fan klub, nazpívané Paulem Menelem, nic zvláštního.
Hollow Afternoon byla nahraná v roce 1984 – skladba je solidní, ale sejmutá z vinylu. Poslední tři skladby jsou live z pořadu BBC Rock Radio show z roku 1984.

Pokud bych to měl shrnout – CD pro opravdu skalní příznivce IQ a pro pitvače odlišností jednotlivých verzí.

» ostatní recenze alba IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities
» popis a diskografie skupiny IQ

World Trade - World Trade

World Trade / World Trade (1989)

alienshore | 4 stars | 04.10.2017

World Trade je pre mňa taká kultová záležitosť, čo sa týka kríženia prog-rocku a AOR. Billyho Sherwooda mám zafixovaného ako lídra práve tejto kapely. Jeho ďalšie projekty však nie sú až tak zaujímavé pre moje ucho, pretože im chýba iskra, ktorá je tak výrazne prítomná práve tu. V podstate je debutový album World Trade najlepším počinom jeho kariéry. Samozrejme prispeli k tomu významnou mierou aj borci ako Bruce Gowdy (gitara) a Guy Allison (klávesy), ktorí vytvorili množstvo zaujímavých aranžérskych nápadov.

Závan 80-tých rokov je jasne prítomný na tejto striebornej placke a producent Keith Olsen ušil kapele zvuk presne na mieru. Dokonale vystihol pomer progových aranžmánov a silných melódií. Vokály sú však preprodukované, pretože naživo by to takto World Trade určite nedali. Zároveň je to však jedna z najsilnejších stránok tohto albumu, pretože mu dodáva charakter. Pripomína to výrazne kapelu Yes v období ich albumov 90125 a Big Generator. Z menšej časti čerpajú aj z odkazu kanadskej legendy Rush.

Najatraktívnejšia vec tohto hudobného diela je jeho hitovosť. Je to vec, ktorá ma stále aj po rokoch dokáže očariť. Prvé štyri skladby The Moment Is Here, Can't Let You Go, Life-Time a Fight To Win považujem za tutové klasiky AOR žánru s progovými prvkami. Žiadne prihlúple mudrovanie s nástrojmi, ale jasné a svieže melódie v refrénoch, ktoré dokážu chytiť za srdce nielen fanúšika Yes, ale aj vyznávača rocku s melodickou pointou. Ďalšie kvalitne prepracované songy sa ukrývajú pod názvami The Revolution Song a Emotional Wasteland. Dobrým zakončením je temnejšie znejúca a "yesovskými" vokálmi podopretá Open The Door.

Nasledujúce dva počiny Euphoria (1995) a Unify (2017) považujem za zbytočné a neproduktívne albumy, keďže sa kvalitatívne nemôžu merať s týmto debutom. Aj na tomto príklade je krásne vidieť, že tvoriť hitový prog alebo hitový AOR je vec, ktorá sa vám podarí možno len raz za váš muzikantský život. A práve za to majú World Trade pevné miesto v mojej zbierke a určite to majú podobne aj ďalší fanúšikovia-zberatelia, ktorí si tento album cenia rovnako vysoko.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba World Trade - World Trade
» popis a diskografie skupiny World Trade

Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter

Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter (1994)

Martin H | 4 stars | 03.10.2017

V roce 1994 se mnohým fanouškům částečně splnil sen, který je pronásledoval od smrti Johna Bonhama. Hlas a kytara legendárních Led Zeppelin se po dlouhých čtrnácti letech sešli ke společné spolupráci, jež nebyla pouhým jednorázovým setkáním zasloužilých rockerů a přinesla nahrávku, na níž byl resuscitován materiál dostatečně známý ze slavného období, akorát dostal nový kabátek, který některým z písní vyloženě slušel.

Jimmy Page po nepříliš vydařených osmdesátých letech napnul své síly k opečovávání odkazu své nejslavnější skupiny a v roce 1993 si střihnul velice zdařilé album s dalším vynikajícím zpěvákem Davidem Coverdalem. Robert Plant se v témže roce dostal na tehdejší vrchol své sólové tvorby deskou Fate of Nations, na níž začal pošilhávat po nedozírných lánech world music. Staronová dvojice se obklopila hráči na různé, u Led Zeppelin většinou nezvyklé nástroje, hudebníky z Egypta a Maroka a to vše obalila do smyčcového, leč nijak podbízivého hávu.

K těm deseti zeppelinovským klasikám přibyly čtyři nové skladby, které jsou ve svém soundu zřetelně ovlivněné horkými písky a dalekými obzory severní Afriky. Především píseň City Don't Cry je pro mě plnohodnotným hitem, v němž hráči na různé bubínky, tabla a kdovíco ještě vytváří atmosféru horkého dne v ruinách mnoha písečnými bouřemi ošlehaného města. Podobný náboj dostávají i mnohé z těch již známých skladeb a některé z nich se dokonce zprvu mění k nepoznání. Hned úvodní, původně svižný hard rock Nobody's Fault But Mine z alba Presence zde prochází neuvěřitelnou metamorfózou, z níž naštěstí vychází píseň vítězně a nestává se parodií na sebe samu. Použití skladeb Thank You, Since I've Been Loving You a Gallows Pole se na podobném projektu jeví jako logické, avšak mám dojem, že síly původních verzí nedosahují. To neznamená, že by byly špatné. Trošku se při poslechu ztrácím v tajemné No Quarter, tak nějak kolem prošumí a je pryč. Zkrácení skoro o polovinu jí evidentně neprospělo. Povedla se nová verze nádherné The Battle of Evermore, v níž se podařilo zachovat tu křehkost a jiskřivost originálu. Vrcholem je poslední nahrávka a tou je legendární Kashmir, jemuž se zde daří vyvolávat v posluchači představu tajemného orientu snad ještě více, než se tomu děje na albu Physical Graffiti. K tomu všemu si připočtěte jako bonus velice zklidněný projev Roberta Planta, který se zde snaží vyhýbat přehnaně expresivním polohám, a máte před sebou poměrně zdařilý projekt.

Page s Plantem o čtyři roky později vydali další společné album Walking into Clarksdale obsahující pouze nový materiál. Na víc však už jejich síly nestačily a dvojice se rozchází a vydává vlastními cestami. Ty se znovu sejdou na památném koncertě v londýnské O2 Aréně, na němž pánové i s Johnem Paulem Jonesem a „mladým Bonzem“ na chvíli vyvolají ducha starých Led Zeppelin. Asi už opravdu naposledy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Gilmour, David - David Gilmour

Gilmour, David / David Gilmour (1978)

| 3 stars | 03.10.2017

Poslední deska Davida Gilmoura, která se objevila v moji sbírce, bylo jeho první album. Davidovu tvorbu jsem začal obdivovat až po On an Island a postupoval pomalu dozadu. Od debutu jsem moc nečekal. Kdysi jsem jej slyšel a stejně jako tenkrát mi i dnes přijde maličko nedotaženej. Je pochopitelné, že jeho prostřednictvím Gilmour ventiloval úspěch Pink Floyd a jeho touha tvořit intimnější hudbu tady propukla naplno. Ale něco tomu chybí.

To něco může být vrchní dirigent Waters. Může to být vzájemná řevnivost mezi skladatelskou dvojicí Pink Floyd, nebo taky časový úsek vymezený pro jeho vznik. Znuděná a marmeládově rozteklá místa tu narušují celistvost alba, které nabízí několik slibných momentů. Do nich bych zahrnul začátek desky a písně So Far Away, Raise My Rent, No Way a I Can't Breathe Anymore. Je to asi polovina hrací doby, ta druhá je obklíčena porodními bolestmi, při kterých se jednotlivé písně rodily.

Když vedle sebe postavím tohle cédo a třetí věc On an Island, slyším podstatný rozdíl. Tam věkově mnohem starší a moudřejší David vyspěl. Jako skladatel i jako člověk povýšil své kompoziční chápání nad běžný rámec. A je jasné, že mu nové zvukové možnosti v lecčem pomohly. Dřív to bylo víc o srdci, teď o rozumu. První případ by měl být pochopitelně ten správný, jenže není. Gilmour vzor 1978 je předpojatě plachý, málo uhrančivý a málo důrazný. I přesto, že měl v zádech ty největší desky Floydů, bez Waterse byl tenkrát! jen poloviční.

Asi to byl jeho skutečný záměr, ale..

» ostatní recenze alba Gilmour, David - David Gilmour
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

IQ - The Road of Bones

IQ / The Road of Bones (2014)

Adam6 | 5 stars | 02.10.2017

Nasledujúca recenzia ktorú sa chystáte prečítať je veľmi neobjektívna a nekritická :)

IQ je skupina, ktorá mi už od chvíle keď som sa o nich dozvedel, robí veľmi veľkú radosť. Možno o trošičku väčšiu ako Marillion. Ich tvorba od roku 1993, teda od albumu Ever... na to sa proste ťažko hľadajú slová chvály. Ani jeden z posledných šiestich albumov sa podľa mňa ani len nepribližuje k priemeru. Každým albumom, ktorý páni vydávali, sa akoby snažili priblížiť k laťke, ktorú nastavili Ever a Subterranea a každému albumu sa to
v podstate podarilo. Pravda, ich tvorba v osemdesiatych rokoch je podľa mňa trošku slabšia, problémové sú albumy bez Nichollsa, ale napríklad prvé dva sú veľmi kvalitné. Naozaj len málo albumom by som dal menej ako 5 bodov.

No a The Road Of Bones nie je výnimkou. Album mi vždy vie spraviť takú dobrú náladu (aj keď obsahovo, veľmi veselý nie je :D), páni hrajú tak uvoľnene, akoby by pre nich neexistovalo nič ľahšie. Tých 52 minút zbehne tak, že sa človek nestačí diviť. Na albume je množstvo odkazov na
sedemdesiate roky, ale IQ ich vždy vedia predať svojským štýlom. Najlepšie skladby sú všetky, ale aj tak vyzdvihnem prvú From The Outside In, ktorá výborne vtiahne poslucháča do deja, a veľmi sa mi páči ústredný motív. No a v druhom rade najdlhšiu, Whitout Walls, v ktorej sa prelína toľko krásnych pasáži, pomalých aj razantných, no a ten záver... Ale ako som už spomínal ani ostatné skladby vôbec nezaostávajú.

IQ to spravili už znova, vydali výnimočný album, ktorý ma posadil veľmi hlboko do kresla a nútil premýšľať: ako to len robia ? 5 hviezdičiek, jednoznačne zaslúžených.
Dúfam len, že The Road Of Bones nie je posledný album.

P.S: Pred nedávnom som na jednej nemenovanej stránke čítal recenziu, ktorej autor tvrdil že IQ sú výborná skupina, ale mohli by mať aj lepšieho speváka.
Poviem to asi takto: ja osobne si neviem predstaviť, že by mali mať niekoho iného ako Nichollsa. V žiadnom prípade.

» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ

Galahad - Empires Never Last

Galahad / Empires Never Last (2007)

horyna | 5 stars | 02.10.2017

Ráno si tak vstanu, pročistím umžouraná kukadla a sotva vystrčím nos z baráku, v dálce na obloze vidím poletovat skupenství horkovzdušných balónů podobných jeden druhému jako vejce vejci. Jen matně identifikuji zhluk písmen na nejbližším z nich, ale zdá se mi, jako by na velké žluté kouli stál nápis Galahad. Ale bude to jen nějaký klam, slovo, které je podobné jinému.
Dnes mám volno a jelikož je pořád přijatelné počasí, vyrážím s bicyklem do světa. Razím si cestu ven, balóny se mezitím kamsi vytratili a já směřuji vstříc přírodě. Míjím projíždějící vlakovou soupravu a připadne mi, že za řídícím pultem sedí známá tvář. Kdo to jen byl, říkám si pár metrů za přejezdem, připomínal mi recesistu Braňa. To je dobrý fór a ještě lepší je, že jeden z připojených projíždějících vagůnů, měl na svém boku nasprejovaný nápis Galahad. Asi nějací fans s barvičkama. Ale teď jsem to registroval celkem jistě. Hm, zvláštní náhoda né? No nic, jede se dál. Projedu vesnicí, dám se směrem k lesní cestě a na rozcestníků dávám pitnou pauzu. Kam teď? Po modré, po červené, jak se to tu vlastně jmenuje? Cože? Galahad? Co to je za blbost. Copak neumím číst? Znovu zrakem kontroluju nápis na cykloturistické značce a ono je tam opravdu napsáno tohle slovo. Tak tohle už je hodně divný mumlám si pod vousy, copak jsem něco pokouřil? Ano, na trávě jsem byl, ale se sekačkou, ne se zapalovačem. Chvíli jen nehnutě stojím bookem opřený o koleso, přemýšlím a kalkuluju. Skrz sluchátka se mi do hlavy řine muzika. Co jsem to tam vlastně kopnul, co to hraje? Aha jasně, to jsou přeci Galahad. Kure.... kvalitní muzička. Nabroušená, vymakaná a vysoustružená na těch nejkvalitnějších obráběcích strojích značky PROG. Tak, konec lelkování, jede se dál. Ještě mě čeká kus cesty. Nasedám, ale v hlavě to pořád šrotuje. Píp, píp, píp.... sakra co to tu tak hnusně piští. Dopr...., to je budík, kde je ten krám. Sakra, to není skutečnost, tak to byl jen sen? Divný, hódně divný, ale proč se mi tam pořád motali ti Galahad?
Už vím, vždyť já mám doma jen pár hodin jejich nejlepší cédo. Konečně. Včera večer jsem jej dovalil domů, chvíli před tím vyzvedl v jakési komerční zásilkovce a o čtyi měsíce dříve objednal v pochybným slovenským Supershopu. Že jim to tedy trvalo, ale to čekání a 530 kč za tu námahu stálo:-)

Jéje, já vlastně nenapsal jaká ta deska je. Je skvělá, nápaditá, razantní a vyšpekovaná do nejmenších detailů. Je to lék, účinný a okamžitý. Strhne vás, povalí, rozcupuje, rozmělní na prach a vyflusne jako staré přeprané ponožky. A kdo se chce o desce dozvědět přec něco kloudného, ať čte dál. Hned pod čarou je tu druhá, informačně bahatší recenze strojvůdce Braňa, kterému musím na dálku poslat obrovského hubana na čelo a velké díky za těch pár jeho řádků, které mě osvítily a dopravily až k tomuto krásnému snu. Nebo je to skutečnost?

» ostatní recenze alba Galahad - Empires Never Last
» popis a diskografie skupiny Galahad

Magma - (Jannick Top) Infernal Machina

Magma / (Jannick Top) Infernal Machina (2009)

northman | 4 stars | 02.10.2017

O vydání téhle desky jsem se dozvěděl poměrně dost dlouho po jejím vydání, v současné době se už nedá koupit. Desku na námět Jannicka Topa nahrála v podstatě původní sestava francouzské skupiny Magma, takže zde učinkují mimo Jannicka Topa také leader Magmy Christian Vander, jeho žena Stella Vander a Klaus Blasquiz.

Celá deska je rozdělena do dvanácti jednoduše nazvaných částí Part I. až Part XI., celá deska vrcholí skladbou Resolutio. Deska je magmovitější než současná Magma, skladby jsou pouze tvrdší a nechybí sborový zpěv typický pro Magmu. Jedná se o ucelený příběh s parádními instrumentálními výkony.

Magma zde nemá mnoho příznivců, ale přesto i těm, kteří normálně Magmu neposlouchají tohle album doporučuji. Co se týká hodnocení tak za čtyři hvězdy, alba Mekanik Destruktiw a Köhntarkösz se mi líbí více.

» ostatní recenze alba Magma - (Jannick Top) Infernal Machina
» popis a diskografie skupiny Magma

Hellhammer - Apocalyptic Raids 1990 A.D.

Hellhammer / Apocalyptic Raids 1990 A.D. (1990)

Antony | 5 stars | 01.10.2017

Všechno je v hlavě. Zlo, dobro, bůh, zdraví, nemoc, nálada, síla, slabost, láska, nenávist, a milóny dalších věcí. Člověk má neskutečně mocnou schopnost přetvářet své vědomí a tím ovlivňuje svět kolem sebe. Vnímá jej takový, jaký sám je, a je každého věc, čemu věří. Z fascinující hlubiny lidské duše vyvěrají velkolepé i strašlivé skutečnosti. Ohromující a fantasmagorické příběhy a obrazy, kterým dala vzniknout lidská mysl, jsou neodolatelně přitažlivé. Existovali prokletí básníci, hororové filmy, obrazy pekla, knihy apokalypsy. A existovali HELLHAMMER.

Thomas Gabriel Fisher, známější jako Tom Warrior, má zcela nepochybně ve své hlavě mimořádný a ojedinělý talent tvořit temnou a mystickou hudbu. Co dokázal vizuálně H.G.Giger, to Warrior realizoval v muzice. Jakoby vymetl ta nejpříšernější (od slova příšeří, nikoli příšera), zákoutí svého vědomí a injektoval do takto vzniknuvšího chuchvelce matérie své paranoidní strachy a chiméry. Elementální sound zahustil zpomalenou a podladěnou kytarou, kývavými a hadovitě plazivými rytmy, dodal hrst kvílení, sténání a úpění, a výsledek byl na světě.

Nikdy nezapomenu na první setkání s tvorbou švýcarského génia. Pamatuji se přesně na čas a místo, ale především na tu zimomřivou rezonanci, která nešla z hlavy vyhnat. Dodnes rezonuje a dodnes se tam svíjí jako postřelená divoká šelma, co ne a ne zdechnout.

Z hudebního hlediska byla tvorba pana Fishera vždy těžko podchytitelná pár slovy. Dokázal v každé skladbě nachystat pro posluchače těžko proniknutelné nástrahy. Nikdy nesklouznul k prvoplánové samoúčelné neposlouchatelné avantgardě, základy jeho úlety měly vždy více než pevné. Pulzující hmota hrubých tónů, deformovaných křiků a pokroucených harmonií je toho důkazem. Každý kdo naplno prožije (a přežije) skladbu "Triumph Of Death", může naplno triumfovat spolu se Smrtí.

Na albu Apocalyptic Raids 1990 A.D. jsou zhmotněny nejhorší noční můry v naprosto realisté podobě. Lze zde vysledovat vše, co Warriorovu tvorbu nadále charakterizovalo, co dále ve své úchylné tvorbě chutně rozvíjel. Zde je vše předloženo v neodolatelně syrové a brutálně násilné podobě. Buldozerový hukot kytar se mísí s utloukajícím rytmem těžkopádného sentinelu. Hrdelní Gabrielův hlas vše omotává spalující aurou. Hypnotický hukot, nekonečný mazec, neoposlouchatelná klasika. Těším se vždy na každou notu. Ten zvuk je přímo žrádlo, mana od satana. Díky Tome!

Noise N008-3
DR10

» ostatní recenze alba Hellhammer - Apocalyptic Raids 1990 A.D.
» popis a diskografie skupiny Hellhammer

Gramm, Lou -  The Lou Gramm Band

Gramm, Lou / The Lou Gramm Band (2009)

horyna | 4 stars | 01.10.2017

Zpěvák Lou Gramm získal celosvětovou proslulost jako energický, bohatou kudrnatou kšticí ozdobený a vzrůstem trochu pomenší shouter zaoceánských melodiků Foreigner. Jeho mohutně pasovaný klenutý vokál překrásné barvy, byl dominantním znamením Jonesova "Cizince". Vztah nerozlučné dvojice Jones/Gramm začal s uvadající slávou kapely doznávat prvních trhlin a vyústil v Louuv odchod. Nový vokalista Johnny Edwards podílející se na mizerném albu Unsual Heat, nedokázal v době mizející slávy podobných kapel navrátit Foreigner ztracené vavříny nazpět a tak byl Gramm povolám opět do akce. Ten se s končící epochou blýsknul dvěmi sólo akcemi, potápějícími se tam, kde mateřská jednotka v téže době. Foreigner tedy opět v čele s Grammem vydávají v roce 94 jednu z kvalitativně nejlepších kolekcí své historie, desku Mr. Moonlight, což byla ale také zpěvákova labutí píseň s tímto souborem. V letech posledních jeho post zaujal výborný Kelly Hansen z kapely Hurricane, ale to už je jiná kapitola.

Do těchto dnů se Lou Gramm studiově vrátil pouze jednou. Pod názvem své kapely Lou Gramm Band vydal v roce 2009 velice zdařilou, melodicky šťavnatou nahrávku, kde především jeho naléhavý vokál je tím nástrojem "co ji dělá". Sluší se i poznamenat, že tato kapela je vlastně společným podnikem klanu Grammů, další dva členové obsluhují rytmickou sekci.

Jelikož datum vydání alba má číslovku 2009, nemůže člověk čekat přeslazený balast smíchaný z prvků rocku, hard rocku a A.O.R. tak, jako to v druhé půli osmdesátých let praktikovala Grammova domácí kapela. Pravda, tyto styly jsou na nahrávce zastoupeny, jedná se však o svěží a příjemný hard, postavený na zapamatovatelných melodiích, které podmalovává citlivá klávesová hra a dominantní vokální práce samotného Loua. Mezi nejlepší písně patří hitová dvojka Made To Be Broken, nebo španělkami dunící Willing To Forgive s dominantní sborovou sekcí. Z celé desky dýchá Grammovo zapálení pro víru svatou a toto poselství je vměstnáno například do balady That's The Way God Planned It z pera Billy Prestona. Ve skladbě (I Wanna) Testify (autor George Clinton) trefně pulzuje baskytara a skladba rezonuje stylem funky. Jde o příjemné osvěžení s účastí dámského vokálního aparátu. Zcela unikátní je giganticky znějící skladba So Great. Louuv vokál na vás padá silou obrovského vodopádu z výšky stovek metrů a náboj písně aplikuje očistné metody naskrz posluchačovo srdce. Ke konci deska ztrácí obrátky, ale za povedenou lze označit baladu You Saved Me s opět silně excelentním Grammem.

V tomto případě se nejedná o špičkovou práci, ale o velmi příjemnou poslouchatelnou muziku, která vás k dobré náladě dokáže sama a snadno přepravit. V dnešní přesycené době mi toto pouto bezpečně stačí.

» ostatní recenze alba Gramm, Lou - The Lou Gramm Band
» popis a diskografie skupiny Gramm, Lou

Vai, Steve - Passion and Warfare

Vai, Steve / Passion and Warfare (1990)

steve | 4 stars | 01.10.2017

Druhá sólová práce Steve Vaie Passion and Warfare, se na několik let stala nedosažitelným symbolem instrumentální zručnosti pro mnoho začínajících kytaristů. Jde o prodejně neúspěšnější artikl z celého Stevova katalogu a rovněž nejoblíbenější desku jak u fans, tak u kolegů z branže.

Je tady zastoupena celá škála různých stylů, se kterými si kytarista pohrává jako kočka s myší. Čtrnáctka skladeb sebou nese i určité riziko jelikož se dá předpokládat, že ne vše osloví každého. V Liberty Stevova kytara vypráví zajímavý příběh, ale už v nervní a těkavé dvojce může nastat brnění hlavy. Kdyby se pokračovalo až skldbou The Riddle, byl by posluchač ušetřen podivných grimas ve tváři. Další věc Ballerina 12/24 je velmi rozkošná miniperla, která připravuje půdu pro stěžejní píseň For the Love of God. Stevova kytara se v ní rozprostírá doširoka, představuje jeho svět zevnitř a dojemnou melodii odhazuje okolo sebe, jako divoženka svůj šat. K těm výtečným bych přiřadil ještě I Would Love To, Blue Powder a překrásnou Sisters.

Bohužel (pro mě)je deska často rozmělněna legráckami typu The Audience is Listening, Alien Water Kiss a dalšími, které kdyby si mistr ušetřil, byla by deska kompaktnější.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Passion and Warfare
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Nick Cave & The Bad Seeds - Skeleton Tree

Nick Cave & The Bad Seeds / Skeleton Tree (2016)

Aw_S | 4 stars | 30.09.2017

Pravdepodobne všetci Nick Cave(a) znalí vedia, že nosným pilierom tohto albumu je tragická údalosť - úmrtie 15 ročného syna pádom z útesu. Takže atmosféra albumu je jasne temná a smutná. Ale to nieje u Nicka a jeho sprievodnej kapely Bad Seeds nič nové.

Hudobne a zvukovo podľa môjho názoru sa nahrávka priblížila niekde k albumu No More Shall We Part z roku 2001. V textoch sa Nick zamýšla nad životom, smrťou a stratou. Myslím, že je zbytočné rozoberať jednotlivé skladby. Táto nahrávka ukáže človeku, že ľudia skutočne trpia, že strata je súčasť života nie sme nesmrteľný.

Dosť ma udivuje, že sa vybral na turné, ale asi je potrebné o veciach rozprávať len tak sa človek nezblázni.

Album odporúčam moje top songy sú: Rings of Saturm, Magneto, I Need You a Skeleton Tree.





» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Skeleton Tree
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Opeth - Heritage

Opeth / Heritage (2011)

| 5 stars | 30.09.2017

Opeth-ovské Heritage se honosí přezdívkou průkopnické album.
Většinou starých fanoušků zůstalo dodnes nepochopené(narozdíl od následovníka Pale Communion) a nových příznivců také příliš nepobralo. Na velkou část národa působí vycizelovaně. Přemíra techniky se kterou pracuje vyznívá chladně a odtažitě. Jde o art rock sedmdesátých let, který pro kapelu představuje nekonečný zdroj inspirace. Návrat k retro stylu je Åkerfeldtovcům souzený a má za úkol většině pochybovačů zavřít ústa na petlici. Jde o obrovský hudební celek, složený z tisíce malých detailů, které hnětou hudbu zevnitř a vytváří šokující napnelismus.

Na Heritage najdeme fůru skvělých momentů co stojí za poslech. Trojka I Feel the Dark, Nepenthe a Häxprocess jsou skladby, které mě pokaždé položí na lopatky. Jde o hudbu pro skutečné dospěláky, nad kterou pubertální máničky s opovržením ohrnují nos.

» ostatní recenze alba Opeth - Heritage
» popis a diskografie skupiny Opeth

Credo - Against Reason

Credo / Against Reason (2011)

Brano | 4 stars | 29.09.2017

Against Reason uzrel svetlo sveta šesť rokov po fenomenálnom albume Rhetoric,ktorý môžem smelo postaviť medzi také perly neo-progu ako je Misplaced Childhood od Marillion,alebo The Visitor od Areny.Skupina Credo,ktorej začiatky siahajú ešte do dávnych 70-tych rokov(okolo roku 1977)nahrala do dnešného dňa iba tri štúdiové albumy a podľa najnovších informácií momentálne pripravujú štvrtý.Páni sú podľa všetkého veľkí perfekcionisti a nič nenechávajú na náhodu.A preto je pochopiteľné,že nechcú vypustiť do sveta nič podradné.

Poviem otvorene,že tento album nedosahuje výpovednú emocionálnu hodnotu albumu Rhetoric.Nie je tu až taký nekompromisný ťah na bránku,skupina zmiernila tempo,čo však neznamená automaticky kvalitatívny prepad.Máme možnosť poznať Credo znovu z inej stránky ich tvorby.

Staring at the Sun je pekný kúsok na úvod.Mike Varty odviedol skvelú klávesovú prácu a to Fishovské frázovanie Marka Coltona mi navodilo prvé zimomriavky.To je dobrý znak.Cardinal Sin rozoberá ďalšie temné témy,tentokrát je to pedofília.Už je jasné,že tématicky tento album nadväzuje na predošlý Rhetoric.Skladba je na konci useknutá podobne ako Pull Me Under od Dream Theater,akoby zostalo ešte niečo nedopovedané. Intimate Strangers si viem predstaviť aj ako rádiový singel niekde v hitparádach,tá pieseň je prijateľná aj pre tzv. väčšinového poslucháča.Titulná skladba je nezvykle iba inštrumentálna,síce neurazí,ale je trochu nevýrazná.Iba sa tak neškodne obtrie okolo mňa,bez toho že by nejako zvlášť upútala moju pozornosť.Insane,to je už iná úderka! Sofistikovane vystavaná skladba s dramatickým nábojom.Téma je opäť typická pre Credo-vojna,nezmyselnosť konfliktov,hlad,náboženská nenávisť,šialenstvo dnešného sveta...A guľometná paľba na koniec to len zaklincuje.Najsilnejší moment tohto albumu!Samozrejme spolu so záverečnou epickou 13 minútovkou Ghosts of Yesterday ,ktorá je ozdobou nielen tohto albumu,ale aj žánru ako takého.

V porovnaní s predošlým albumom Rhetoric(DR-7) je zvuk vzdušnejší a nepôsobí unavujúco ani pri vyšších hlasitostiach.Podľa meraní je DR-10 a takto nejako by mala kvalitná neo-progová nahrávka dneška znieť.Album ako celok odporúčam do zbierky každému fanúšikovi neo-progu.Rozhodne sa budete k nemu opakovane vracať,ako to robím aj ja už pekných pár rokov.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo

Kaipa - Vittjar

Kaipa / Vittjar (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 29.09.2017

Pokud se v roce 2017 retrospektivně ohlédnu na tvorbu švédské Kaipy a zaostřím na období posledních 10 let, tak je samozřejmě tím nejzásadnějším prvkem změny kytarista Per Nilsson, který si v této kapele vytvořil vlastní styl a zvuk, takže je po pár tónech jasně identifikovatelný. O kolika kytaristech (nemluvím o sólových deskách) toto můžete v poslední době říci ?

Instrumentální výkony podávají muzikanti standartně výborné, takže jak dopadne výsledný produkt, záleží hlavně na mozku kapely, skladateli muziky i textů, klávesovému mágovi Hansu Lundinovi.

Pokud posluchač sáhne po kterémkoliv z 5 alb z tohoto období a je naladěn na podobný typ muziky, zaujme ho kombinace až folkově laděných popěvků a klávesových motivů Hanse, hostujících hudebníkú s flétnou a housličkami, občas řádně nabroušené metalické kytary Pera, který svými drobnými sólíčky vyzdobuje nahrávky, nebo střídající a doplňující se mužský a ženský zpěv Aleeny a Patrika.

Pokud se posluchač do těchto alb ponoří hlouběji, časem vyplavou na povrch písně příjemnější a i ty trochu nudné. Já z tohoto období vyzdvihuji barevnou Angling Feelings a nynější Vittjar. Dlouho jsem se jí vyhýbal z důvodu pro mne poněkud fádnější Sattyg.

To byla ale velká chyba a dnes tuto nahrávku řadím mezi mé oblíbené.
Ač má nahrávka téměř 70 minut, podařilo se kapele napsat a natočit songy, které nenudí, ba přímo baví.
Výborné instrumentálky First a Second Distraction ohraničují album. Ta úvodní se tváří jako lidová píseň za pomocí pár tónů klavíru a flétny, pak ale skladbou zaškubají zlověstné záseky ocelové kytary a basy, krásná melodie však skladbu dálé rozvine. Tento motiv je dokončen v závěru alba.

V takovém duchu jsou vlastně i ostatní písně - lidové motivy s použitím akustických kytar a houslí se proplétají se zbustrovanou kytarou, která riffuje i kreslí.

Nádhernou atmosféru má i švédsky zapěná titulní Vittjar. Klidně bych si dovedl v mateřském jazyku provedenou desku představit. Radostné texty ve stylu New Age stejně přehlížím.

Jedinou pihou na kráse vidím v 22 minutové Our Silent Ballroom Band, to je fakt nad mé síly a trochu u ní ztrácím koncentraci.

Jinak shrnuto, to, co paradoxně vytýkám desce Sattyg, zde chválím. Zde všechno díky solidním písničkám funguje.

Nebyl bych to já, kdybych nepochválil zvuk, který je jednoznačně z posledních pěti desek s přehledem nejlepší, je to na první poslech dramaticky slyšet i bez měření. V řeči čísel DR10 oproti DR 6 u Sattyg i novinky Children of the Sounds.



» ostatní recenze alba Kaipa - Vittjar
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Eloy - Dawn

Eloy / Dawn (1976)

horyna | 5 stars | 29.09.2017

Frank Bornemann to měl se svými Eloy vždy složité.
Po několika prvních albech, jim byla nejpozději v půli let sedmdesátých přiřknuta nálepka "kopie Pink Floyd" a ta se od nich neodlepila takřka dodnes. Další věc, která jeho kapelu pronásledovala jsou posměšné útoky a uštěpačné poznámky. Ty velice často naráželi na ne úplně dokonalou angličtinu svého leadera, jehož německý akcent v písních občas prosakoval jako nedobrá chuť u dlouho otevřeného vína.

Komu ale tyto chyby na kráse Eloy nevadí, vždyť je to přec jejich originální vývozní značka, dokáže tuto hudby ocenit v plném rozsahu. A ať už Eloy zní jako parta sdružená okolo R. Waterse nebo ne, jejich hudba zní zatraceně šibalsky a náramně rozkošně. Sytetizátorové plochy se rozprostírají od východu na západ, od severu k jihu a ve společnosti třpytivých akustických kytar tkají překrásné závoje z brokátu. Jde o art rock nejvyšší kvality a spaceové vlivy, které se do jejich muziky často vtěsnávají, budují vedel orchestrálních doprovodů ladné vzdušné chrámy. Jestli mám zvýraznit alespoň jedinou skladbu z alba, bude to věc nazvaná Lost, kde si kapela do atmosféry půjčila i kostelní chorál a v části druhé varhany a překrásný akustický " déšť".

Kdepak, Eloy nejsou ztráta času a patetická slátanina jak si mnozí myslí teké ne. Kdyby se jejich členové narodili za kanálem La Manche, nikdo by jejich původ a hudební prezentaci dávno neřešil.


» ostatní recenze alba Eloy - Dawn
» popis a diskografie skupiny Eloy

Threshold - Psychedelicatessen

Threshold / Psychedelicatessen (1994)

jirka 7200 | 3 stars | 28.09.2017

Druhý počin Threshold přinesl několik změn v sestavě, ve zvuku i v hudebním směrování kapely. Ale vezměme to popořádku.

Z kapely odešel bubeník Tony Grinham a byl nahrazen Nickem Harradencem ze Shadowland. Pravděpodobně z důvodu trochu jiného hudebního směřování vybral Karl Gromm zpěváka Glynna Morgana místo Damiana Wilsona. Ten nebyl vyhozen, ani sám neodešel a to z jednoho prostého důvodu. Nebyl angažován na stálo, ale jen pro nazpívání debutní desky. Jen mu prostě nebyla nabídnuta další spolupráce.

Hudební kormidlo bylo totiž pootočeno směrem do thrashových zátok. Stylově nasekané ostré kytarové party dvou kytar se proplétají celým albem, níže posazený Morganův hlas k nim lépe sedne. Jeho hlas je však na této nahrávce pro mne málo výrazný a lehce zaměnitelný s desítkami pěvců z mnoha dalších metalových part. Nastoupit po fenomenálním a charismatickém Wilsonovi je těžké.

V písních samotných už jemně prosvítá rodící se se šablona stylu Threshold skladatele Grooma. Tento mix heavy metalu s následným melodickým refrénem obohaceným thrash riffy a kořením z prog rockových hájů je slyšet zejména v první skladbě Sunseeker. Nejdelší, desetiminutová Into the Lights je zároveň nejlepším a již vybroušeným výrobkem. Zajímavá je i Babylon Rising, vycházející z hutného hardrockového základu.

Na této desce však zatím Karl Groom tvoří skladatelský tandem většinou s basistou Jonem Jearym. Dokonce i Morgan přispěl dvěma songy – průměrnou Will to Give a solidní baladou Innocent.

Jinak celkově shrnuto je tu oproti první a třetí desce slyšet méně hudebních nápadů, Glynn tu také nijak nezáří (porovnejte jeho výkon zde a na poslední desce Legend of the Shires – to jsou dva různí zpěváci) a hlavně, ačkoliv za mastering byl odpovědný dnes již zesnulý Chris Blair v Abbey Road studiu, výsledek zní oproti ostatním nahrávkám plechově a bez dynamiky.

Threshold vydali za svou kariéru mnoho řemeslně solidně odvedených nahrávek, mezi nimi nalezneme však jen pár naprostých skvostů. Mezi tyto klenoty album Psychedelicatessen zařadit nelze.

» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold

Univers Zero - Phosphorescent Dream

Univers Zero / Phosphorescent Dream (2014)

northman | 5 stars | 28.09.2017

Skupinu Univers Zero jsem poznal díky článku v bulletinu Jazz a po poslechu prvních alb jsem si ji zamiloval. Hlavním leaderem byl od počátku vynikající bubeník Daniel Denis, zpočátku ještě s kytaristou Rogerem Trigauxem, který hraje na prvních dvou deskách, po vydání těchto alb ale odešel, aby si založil svou vlastní skupinu Present. Nebyl to rozchod pro neshody mezi nimi, ale Roger se chtěl na deskách Present více realizovat. Daniel Denis od té doby v jeho kapele hostuje stejně, jako Roger Trigaux hraje na deskách Univers Zero.

Žádná s desek Univers Zero není stejná jako předešlé, jen klesá míra temnosti a strašidelnosti. První dvě desky a zvláště Heresie je ztělesněním hrůzy. Jinak neznám dokonalejší spojení jazzu, rocku a moderní vážné hudby. Myslím, že takto se to nepovedlo ani Robertu Frippovi a jeho King Crimson na Lizardu. Desku Phosphorescent Dream jsem si nakonec objednal kvůli kompletaci z USA a zaplatil jsem dokonce DPH a clo, protože jsem tu desku prostě musel mít.

A jaké to album je? Fantastické, protože pokud všechna alba Univers Zero (jak jsem si tady v reakcích přečetl) jsou vynikající nebo ještě lepší, pro tohle album platí to "ještě lepší". Mně se více líbí ty první desky, tohle album není tak plné temnoty a hrůzy, ale je plné mistrovského hraní a s každým dalším poslechem roste. Vynikající, doporučuji a hodnocení za plný počet.

» ostatní recenze alba Univers Zero - Phosphorescent Dream
» popis a diskografie skupiny Univers Zero

Uriah Heep - Wonderworld

Uriah Heep / Wonderworld (1974)

| 4 stars | 28.09.2017

Sedmá studiová produkce Uriah Heep dostala název Wonderworld a v mnoha posluchačích dnes vyvolává kontroverznější reakce než v dobách svého vzniku. V roce 1974 se celkem úspěšně umísťovala na všemožných hudebních žebříčcích a sklízela o něco přívětivější reakce. I ze svého okolí často slyším označení jako tupá, zbytečná nebo stagnující. Já tento názor nezastávám a na davovém lynčování Wonderworld se podílet nebudu. U mě jde o klasickou produkci Uriah Heep, která (ač neobsahuje úměrně silné skladby, na které jsem byl zvyklý v minulosti) slabým polotovarem jistě není.

Deska má oproti předchozím albům rockovější spád a Box dostává se svoji kytarou větší prostor. Přesvědčíme se o tom například ve skladbách Suicidal Man nebo Something or Nothing. Hensleyho titulní Wonderworld je klasická něžná Byronovka, stejně jako The Shadows and the Wind a špičková balada The Easy Road. Konec alba odhaluje kapelu při hledání nových výrazových prostředků. Skladby We Got We a Dreams patří k těm nejlepším, které kapela ukuchtila během první poloviny sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Lynch Mob - Smoke and Mirrors

Lynch Mob / Smoke and Mirrors (2009)

horyna | 5 stars | 27.09.2017

Že by se udál zázrak a George Lynch se zase dal dokopy s Donem Dokkenem, na to už dnes nejspíš nikdo nevěří. Comeback i další pokusy tu už několikrát byly a narcistní Don s impulzivním Georgem sotva dokážou najít společnou řeč. Oba dva nová alba pořád nahrávají a Lynch má co do kvality i kvantity stále navrch. Navíc je vděčný, že oživil část sestavy z úspěšných začátků svého souboru a vedle sebe opět postavil famózního Oni Logana. Ten je v kapele jestli se nemýlím dodnes a zrovna letos spolu nahráli novou desku. Dle mého názoru je jejich nejpovedenější prací hned ta první, po obnovené spolupráci pojmenovaná Smoke and Mirrors.

S bonusovou skladbou tu máme porci třinácti velice výživných a vitálních hard rockových kousků, které vyjma dvou přeskakujících čísel poslouchám neskutečně rád. Tahle deska má koule, do uší vám pumpuje slušné dávky adrenalinu a její energetická potence se může měřit s bez ustání kopulujícím makakem (ach jo:-).

Úvodní 21st Century Man diváka knockoutuje takřka okamžitě. Oni Logan je fenoménální. Barvou, stylem i nasazením. Do ucha se tlačí samovolně a svůj rozsah roztahuje jako orel křídla. George Lynch se blýskne se španělkou zapřenou o nohu v titulní dvojce a od skladby číslo čtyři (My Kind Of Healer) nastupuje George do frontálního útoku svými dokonalými riffy. Při Time Keepers jdu do kolen, ruka se vlní po imaginárních strunách imaginární kytary a tělem mi projíždí armáda temných Georgových riffů a akustických náladových tónů. Revolution Hero přeskočíme a je tu vzpomínka na první alba kapely, hutná Let The Music Be Your Master, kur... ten Lynch je kytarista od pána boha. The Fascist cválá jak stádo divokých pony. Okolo cítíte nárazy akustických bortících se bloků a když do toho zpívá/řve Oni svůj text o "hollywoodských hero" dáváte text taky. Where Do You Sleep At Night konečně zpomalí a nechá vás vydechnout, jenže pak přijde hravá rockovice Madly Backwards jak vystřižená ze sedmdesátek. Další lajnu si šlehnu s We Will Remain a hlavou se mi honí, kdy naposledy jsem slyšel takto šťavnatý hard rock.

Původně jsem chtěl dát pouhé 4*, jelikož mám první dvojici alb Lynch Mob o maličko raděj. Nakonec jdu do plných, hold jsem si tu desku neměl k recce znova pouštět.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Smoke and Mirrors
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob

TNT - Transistor

TNT / Transistor (1999)

horyna | 5 stars | 27.09.2017

Devadesátá léta byla pro mnoho skupin hrající melodický rock nebo metal funerálním obdobím. I norští TNT sklízeli v předešlé desetiletce vavříny pro vítěze, doma v Norsku byli takřka za bohy, koncertovali často napříč celou Evropou a podívali se také do zámoří. A Japonsko? Všichni víme, jak to tam chodí. Vzájemná chemie mezi zpěvákem Tony Harnellem a kytaristou a majitelem značky TNT Ronni Le Tekrø dodávala kapele životodárnou energii. Jenže krátce po dokončení alba Realized Fantasies tahle pohádka končí a po několikaletém rozpadu následuje ne úplně povedené album Firefly. Vzájemné rozmíšky mezi touto dvojicí přetrvávají dodnes, ale ještě než přijde očekávaný a skutečně podstatný comeback s deskou My Religion, je v deváté desetiletce vykutáno další album. To se jmenuje Transistor a představuje kapelu v úplně jiném, moderním světle.

TNT do svého pompézního a velmi melodického hard'n'heavy roubují moderní vlivy, vokálem ženou efekty, kytara dostává křídla a prohání se mezi vzdušnými proudy různých hudebních stylů. Vlastě jde pořád o staré hravé TNT, kteří svůj dvacet let obnošený hubertus převlékli za nablýskaný pulovr. Tony stále zpívá jako king, už se netlačí tolik do výšek (tento styl zpěvu už dávno řekl svoje) a Ronni sjíždí dravé peřeje se svým pádlem stejně bravurně jako kdysi. Mezi nejlepší písně bych vybral dvojici citem elektrizujících balad Fantasia Espanola a Under My Pillow, silné to zbraně kapely už v minulosti a několik povedených hard rockových ořechů No Such Thing, Crashing Down, The Hole You're In, Mousetrap a nablýskanou krasavici Into Pieces - osobního miláčka desky.

Dnes je pro mne album Transistor daleko vzácnější a hudebně bohatší, než staré a oddanými diváky tolik oblíbené desky předchozí. Nemám rád kýčovitost a té osmdesátkové bylo na prvních nahrávkách opravdu hodně. Vzájemná paralela s úspěšnějšími Europe je nanejvýš zřejmá. Proto mnohem raději nejen u TNT sahám k deskám pokrokovějším. 4,5*

» ostatní recenze alba TNT - Transistor
» popis a diskografie skupiny TNT

Korn - Follow the Leader

Korn / Follow the Leader (1998)

EasyRocker | 5 stars | 27.09.2017

Myslím, že surové a apokalyptické hřmění, které tahle kapela spustila v první půli devadesátek, dodnes obtížně hledá srovnání. Tohle album, spolu s následujícím Issues, mě oslovilo z jejich tvorby asi nejvíc - tady co položka, to rána mezi oči.

Stopa CD začíná až 13. položkou, a už nám se samply startuje It´s On! - typická vykloubená kornovská melodie, dochucená elektronikou, a pak totální odbrždění destruktivní metalické mašinérie se zbytkem zoufale se bránících zkroucených melodií.

Freak on a Leash začínají malovat dnes také notoricky známé samplující obrazce, zjeví se Davisův psychotický rapující hlas. Melodie, patentní pro celou tu moderní vlnu, ale i ospalost a pocity nudy, na konci totálně lomcující riffy.

Got the Life je hitovkou, kde korňáci skvěle pracují s vrstvenými melodiemi, věcička, kterou se jimi stvořený nu-metal inspiroval více než jen trochu. A do toho basa a pošuk a běs Davis - uff....

Dead Bodies Everywhere - čekali byste od takového lidumilného názvu snad nějaký smír či slitování? Lehké Silverovy údery, temné strunné záblesky a pak už klasický nástup riffové hradby, ve spolupráci s Fieldyho vražednou basou nemáte šanci kamkoli uniknout. Tož tedy upřímnou soustrast.

A máme tu další kornovský hit, Children of the Korn, jehož motivy taky asi znáte z TV, reklam a řady předělávek. Pokud by se mě někdo zeptal, co že jsou to zatraceně ti Korn, ukážu asi právě sem. Rap, vokální běsy, psychotika zápasící s melodiemi.

B.B.K. je založena tísnivé, pochmurně se zarývající melodii a hustém rachotu, který se spustí poté, aby vás definitivně dorazil. Čarodějný výkon Davise.

Pretty - začátek a chvíle napětí, kdy chudák posluchač netuší, co na něj ti blázni zase přichystali. Potemnělá, až gotická nálada se tu přirozeně mísí s kovovým hřmotem nejvyšší kvality. Apokalypsa se prohlubuje.

All in the Family do vás buší od první vteřinky drtícími Silverovými kladivy. Samply, nervní, dekadentní a naprosto vykloubená atmosféra, děsivý Davis na sebe bere snad sto podob. O klidu si nechte zdát.

Reclaim My Place je přehlídkou úchylné a zcela odbržděné Fieldyho basy, surové, nemelodické riffové údery a tuny elektroniky a na špici toho dortíků pan Davis, zase postpunkové, gotické doteky.

Podobný elektronický a samplový model přináší i Justin. Temné vzpomínky, černí démoni, děsivé údery zaostřených riffů kytar a zabijácká práce rytmiky.

Seed, proplouvající ve skoro šestiminutovém čase, je asi nejzdařilejší spojení kornovské tvorby s gotickými náladami. Vrchol neurotického, apokalyptického běsnění, tady je to nejhlubší dno.

Cameltosis má také industriální, drsný počátek, Davis ale přichází s rapem a nálada se přece jen trochu láme, i když od juchání jsme stále světelná léta. Mistrně je tu využitá členitá rytmika, Silverovo a Fieldyho číslo.

Závěrečný hymnus My Gift To You startují Davisovy profláklé dudy v pevné spolupráci s osudovými bicími ranami. Těžkotonážní riffové masáže, přelévající se přes nebohé posluchače jako lávová pole, opět Korn ukazuje, spolu s Meshuggah nebo Systém of a Down, jako moderní věrozvěsty. Všechny hodinové běsy jsou vypuštěny naráz a s děsivou energií. Sedm minut zmaru.

Tahle smrtící jízda dodnes u mě nemá slabšího místa. Ohromné množství hitů, typický sevřený zvuk, úzkosti, atmosféra absolutního tlaku a adrenalinu, která vás donutí srovnat tu rodnou hroudu se zemí s pokřiveným úsměvem. Ještě drtivější ale byly jejich koncerty, tam to bylo snad až za hranou možného. Za pět.

» ostatní recenze alba Korn - Follow the Leader
» popis a diskografie skupiny Korn

Return To Forever - Where Have I Known You Before

Return To Forever / Where Have I Known You Before (1974)

steve | 5 stars | 27.09.2017

Return to Forever jsou moje krevní skupina. Po včerejším vyslechnutí tohoto cd jsem byl úplně nadšenej. Sedlo přesně do mé melancholické nálady a dostalo mě na pokraj blaha. Nenásilné melodie a přechody, nádherný instrumentální přednes všech profesionálů bez jakéhokoliv náznaku sebeupozorňování. Pro mě je tady hráčem číslo jedna Corea, jeho rejstříky jsou úžasné. A rytmika, škoda mluvit.

Strašlivácky se mi líbí krátké debussyovské spojovačky Where Have I Loved You Before, Where Have I Danced With You Before a Where Have I Known You Before?. To je baštička. Už dávno jsem Returny zařadil mezi svoje oblíbence a stále se k nim rád vracím. Moje hodnocení je jednoznačné 5 hvězdiček a to nejen u tohoto alba.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Where Have I Known You Before
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Threshold - Livedelica

Threshold / Livedelica (1995)

jirka 7200 | 3 stars | 26.09.2017

Pravděpodobně jako promo Live CD vydala firma pětipísňový živák. Z dnešního hlediska má spíše sběratelskou a výpovědní hodnotu o tom, jak zněla kapela v roce 1995 na koncertech s Whitesnake, Dream Theater, Magnum a Paradise Lost.

Glynn Morgan tu nezní již tak hrozně, jako na předchozí desce Psychedelicatessen, dokonce jsem myslel, že ty tři písně z debutního alba Wounted Land, které zdědil po Damianovi Wilsonovi, dopadnou v jeho podání daleko hůře. Jinak máme možnost slyšet v akci nového bubeníka Jay Miccicheho, který byl jen koncertní náhradou, své party zahrál obstojně, rovněž tak všichni ostatní zůčastnění.

Celkový zvuk je vcelku podařený, občas je slyšet i obecenstvo. Na plnohodnotný živák si však budeme muset ještě počkat.

» ostatní recenze alba Threshold - Livedelica
» popis a diskografie skupiny Threshold

Threshold - March Of Progress

Threshold / March Of Progress (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 26.09.2017

Třetí příchod Daminana Wilsona do kapely opět doprovází mimořádné vzepětí všech muzikantů. Vrchní dirigenti kapely Groom s Westem si za ta léta vypilovali určitý vzorec skládání a album za albem se posouvají do první ligy mainstreamových heavy metalových velikánů, dokáží totiž napsat silný materiál, podpořený propracovanými aranžemi, ve kterém je vše přesně na milimetr vyvážené - ocelově tvrdé riffy i silné melodie. Odsýpající, členité písně jsou lehce podpořené zvuky kláves, které se v lese kytar dost obtížně hledají, což je trochu škoda.

Progresivních prvků je dnes v jejich hudbě pomálu, jsou užívány spíše jako takový drahý parfém modelky, která chce celkový svůj vzhled něčím podtrhnout. Lidi, kteří se ocitnou v její blízkosti jej ucítí, ač zdáli byli ponejprv okouzleni jejím exkluzivním a dokonalým vzhledem.

Takto kompaktního a silného materiálu jsem se dočkal poprvé od alba Extinct Instinct. Není to jen díky projevu mého oblíbeného pěvce Damiana Wilsona, který je tím pravým protikladem k brutálně navršeným vrstvám kytar, které spolu tvoří tak dokonaný celek,(schválně porovnejte zvuk kytar na jednotlivých deskách, zde je skutečně nejtemnější a nejmasivnější), je to i celkovou přístupností skladeb, které nemusíte poslouchat 30x, aby jste rozkryli jejich krásu.
Vše ale nejde zvládnout snahou, pílí a řemeslnou zručností, vždy je třeba něčeho navíc. To je slyšet na následující desce For the Journey, která byla vyrobena podle stejného klíče stejnými lidmi, přesto ji chybí nosné melodie, jiskra a tah na bránu, jak to bylo u jejího předchůdce

A nejblíbenější písně : Don´t Look Down, The Rubicon, Liberty, Complacency, Dependency a The Hour.

Na závěr si neopomenu rýpnout do kvality zvuku. Je sice nadupaný, ale silně komprimovaný, sice nic nepraská a nešumí, ale v šechny nástroje jsou nahrnuty na jednu hromadu. Závidím těm, co vlastní vinyl, tam by to mělo být o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Threshold - March Of Progress
» popis a diskografie skupiny Threshold

Dario Mollo / Tony Martin - The Third Cage

Dario Mollo / Tony Martin / The Third Cage (2012)

steve | 4 stars | 25.09.2017

Pokud znáte zpěváka Tony Martina účinkujícího na deskách Black Sabbath, poslechněte si některé z jeho sólových alb vydaných společně s italským čarostřelcem Dario Mollem. Dario sice není žádný hrdina kalibru Joe Satrianiho nebo Steva Vaie, ale úplně špatně taky nehraje. Jde o metalovější pojetí zapuštěné v hutnějších a tvrdších patrech.

Trojka je ze všech společných desek nejpovedenější a garantuju vám, že několik melodií a vokálních linek se dá po čase snadno zapamatovat. Po nudném úvodu s Wicked World mají následující skladby zlepšující náběh. Za nejpovedenější bych označil opravdu tvrdou záležitost Wardance, která vám důkladně vymyje mozek z hlavy. Kam se hrabou všechny rádoby tvrďácký grupy. A pak armádu melodických věciček jako jsou Oh My Soul, One of the Few, Can't Stay Here, nabo Don't Know What It Is About You. Jako uklidňující lék tady působí konec s pomalou Violet Moon.

The Third Cage je povedená deska na rozhraní rocku a metalu s neskutečně brilantně intonujícím Tonym Martinem u mikrofonu.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Third Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin

Kaipa - Children of the Sounds

Kaipa / Children of the Sounds (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 25.09.2017

Na úvod necháme promluvit čísla. Po třech letech se setkáváme s třináctým albem švédské prog rockové Kaipy. Zároveň je to pátá deska v uplynulých deseti letech, na které se setkává stejná sestava. Překvapí Kaipa touto deskou? Na albu nalezneme jen pět kompozic, tři z nich přesahují svou délkou deset minut, čtvrté do tohoto limitu pár sekund chybí. Dokáže kapela využít takto velkého prostoru, aniž by nudila? Jaké myšlenky nám vlastně kapela předkládá? Začněme malou ukázkou textu titulní skladby Children of the Sounds:

Děti zvuků
v nehmotném vesmíru
Jsme dcery a synové
jsme potomky zvukového mraku

Nalézáme některé skryté zprávy
a zpracováváme je v našich srdcích
Tvoříme a napravujeme
A vybarvujeme je všemi barvami z hvězd v našich očích

Jsme univerzální vojáci umění
ptáci zpívají naše písně
z cest naší duší
prostřednictvím rozkvetlých azurových květů

V podobném myšlenkovém směru se odvíjí i zbytek alba. Obdobné nálady lze však vystopovat i na předchozích deskách, není to tedy náhoda. Lundin uvádí, že inspirací ke skládání hudby a textů mu byla krásná švédská příroda, uvažuje pravděpodobně v určitém duchovním rozpoložení, blízkému hnutí New Age. Hudba vycházející z tohoto myšlenkového směru je na internetu definována těmito slovy: Je to muzika typicky optimistická, s vizí lepší budoucnosti, zaměřená na pozitivní hodnoty (krása, dobro), které má u posluchače vyvolávat. Tento krátký popis plně odpovídá recenzovanému obsahu textovému i hudebnímu. Někdy mám ale pocit, že prvotním posláním písní je sdělit to textové poselství.

Toto album je poklidnější než ta předešlá, místy až v takové poloakustické podobě, jen kytarista Nilsson dodává skladbám rockový náboj svými ozdobnými výšivkami, kterých je tam na můj vkus až moc. Pokud se ale propracuje k samostatnému sólu, tak z jeho emotivnosti až mrazí – namátkou song Like a Serpentine, čas od 4:07. Důvod je podle mého ten, že jsou skladby moc rozmáchlé, u těch delších by klidně stopáž mohla být poloviční. Naopak chválím větší využití letité spolupracovnice kapely – ze světa klasické hudby vytržené krásné houslistky Elin Rubinsztein, které se povedlo ozvláštnit aranžmá zakomponováním prvků tohoto stylu.

Kdo zná předchozí tvorbu kapely (cca posledních pět desek), zaujme jedno z těchto stanovisek – buď se mu budou zdát motivy, harmonie, způsob vokálních linek, kytarových sól a melodií lehce zaměnitelné a velmi podobné, vzhledem k neúměrné délce skladeb oproti minulým deskám lehce obsahem naředěné, nebo tyto zápory naopak může vyzdvihnout jako pozitiva a mluvit o kontinuitě tvorby. Já patřím do té první skupiny.

» ostatní recenze alba Kaipa - Children of the Sounds
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Clepsydra - Fears

Clepsydra / Fears (1997)

horyna | 5 stars | 24.09.2017

Pokud máte rádi progresivní melodický rock a na své hudební cestě narazíte na kapelu Clepsydra, je velmi pravděpodobné, že zakrátko pocítíte velkou touhu zabývat se sběrem alb právě této skupiny. Posluchač, který zrovna čeká na přípoj na dopravním uzlu uprostřed dědiny nazvané Neoprog a okolo něj projíždí spoje do lokalit Rush, Saga, Pendragon, či IQ, avšak on stále neví na který šestikolák má vlastně nasednout, neudělá chybu, když naskočí do káry s nápisem Clepsydra. Ta brázdí vnitřek státu švýcarského a její melodická složka přesahuje veškeré obvykle naměřené hodnoty.

Stačí si u řidiče koupit lístek do zastávky Fears a s pevným usazením do polstrovaného sedadla, které bude v mírných nerovnostech nadskakovat jako černobílé klapky Philipa Huberta, vyčkáte na tu pravou chvíli, kdy šofer náhle zmáčkne tlačítko play na svém buso-přehrávači a vám se budou do uší linout slaďučké tóny úvodní písně Soaked.

Sotva vyjedete a mračna zprudka zabouří, okolo vás se mihne průvod věřících vycházející z místního kostelíku s klášterním chorálem na rtech. Máte pocit že prší, ale je to jen abstrakce, přelud, za sklem totiž pozvolna dopadají citlivě mířené akustické kapky kytaristy Marca Cerulliho. S druhou písní The Missing Spark se dostáváte do blízkosti rozlehlých údolí, zurčících potůčků a v dálce vidíte skalnaté horské masivy země helvétského kříže. Vokál Aluisia Magginiho je vaším nejlepším průvodcem, rozumíte mu každé slovíčko, má vybranou dikci a velice příjemnou sametovou barvu. Jeho vznešený přednes vás konejší během roztomilé třetí skladby Into My Cartoon a pokud jste neztratili zájem doposud, tu hodinku už docestujete velice rádi.

Švýcarsko nemá jen Krokus, Gotthard, Shakru a třeba Satrox. Švýcarsko má (bohužel tedy spíš mělo) ve svém středu i vynikající progresivní kapelu Clepsydra. Těm, kteří je neznají a hudba zmíněných kapel jim není cizí, je mohu vřele doporučit. Času na objevování není nikdy dost, navíc když jdou všechna jejich cd sehnat v remasterovaném balení.

Album Fears si dýchá dokonalou harmonickou krásou, beroucí si svůj předobraz v Michelangelově díle umístěném na stropu Sixtinské kaple.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Fears
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen

Soulmen / EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen (1968)

Zaphirus | 5 stars | 24.09.2017

Keď som túto skladbu počul prvý krát ako podmaz k jednej scéne vo filme Pelíšky, povedal som si.. Dokelu celkom dobra bigbítova skupina, zrejme nejakí angličania. Dal som si tú námahu a zistil o koho ide.

Skupina The Soulmen, ktorú založil Dežo Ursiny. Skupina, ktorá v roku 1967 vyhrala 1. bítový československý festival v Prahe. Je neuveriteľné ako v bývalom Československu dokázalo obdobie konca 60-rokov priať tomuto žánru. Ako sa za relatívne krátky čas po prepuknutej Beatlemánii a objavovania kapiel ako The Shadows, The Kinks a mnohí iní dokázalo vyprofilovať toľko big beatových kapiel z ktorých práve The Soulmen možno radiť až do svetovej úrovne. Stačí sa len započúvať skladby I Wish I Were a úplne civilnej a uveriteľnej angličtiny Deža Ursinyho. The Soulmen, The Matadors, The Beatmen, Prúdy, The Rebels a veľa ďaľších.. kde to všetko dnes už je?!

Niekto tu naznačil istú melancholickosť hudby, ja v tom osobne vidím skôr veľmi jemný a inteligentný prístup k melódiám a výrazovosti poplatnej svojej dobe. Bolo by veľmi zaujímave sledovať ako by mohlo dopadnúť hypotetické porovnanie ak si odmyslíme železnú oponu, so zahraničnými kapelami na festivale medzinárodnej úrovni. Osobne si myslím, že The Soulmen, The Matadors, Mefisto a veľa iných kapiel, by hanbu vo svete neurobili.

Toto malé EP je taký malý slovenský zázrak. Čosi podobné sa snáď neskôr za normalizácie podarilo Prúdom a Collegiu Musicu a Modrému efektu v Českej republike. Zložiť niečo takej kvality, že by to obstálo i na medzinárodnej úrovni. Taká malá hudobná renesancia. Osobne sa nazdávam, že toto EP takým počinom je.

Narodil som sa rok pred rokom 89 a predsa mám pocit, že hudba 60 rokov má stále čo ponúknuť a dokáže osloviť i mladšie generácie. Či už v rámci slovenskej alebo českej scény, je čo počúvať, čo objavovať a hlavne, je čo si vážiť.

Ako čítam, piatimi hviezdičkami by sme mali hodnotiť len výnimočné albumy. Myslím, že toto EP by ich znieslo i viac, než len päť.

» ostatní recenze alba Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen
» popis a diskografie skupiny Soulmen

Dream Theater - Octavarium

Dream Theater / Octavarium (2005)

steve | 5 stars | 23.09.2017

Nedejte na planá slova. Octavarium je skutečné, je monstrózní a je taky poslední konkurenčně schopné album z diskografie US divadelníků. Po zvláštním metallikovsky laděném kytarovém albu Train Of Thought jsem tak velkou prog porci vůbec nečekal.

Nemůžu zapomenout, jak mi v roce vydání desky hned po jejím prvním poslechu náležitě spadla sanice až na zem. A to startovní pozice obsazená skladbou The Root Of All Evil za moc nestojí. Taky druhá The Answer Lies Within mi přijde neschopná a banální. Jenže světe div se, od trojky se dějí věci a deska mě pokaždé vtahuje do sebe. V These Walls zní brilantně Petrucciho akustická kytara, jak napsat velký hit ukazuje I Walk Beside You a démonické progresivní monstrum vycení tesáky zpoza Panic Attack. To je masakr jak vepř. V Never Enough ulítávám na LaBrieho zmutovaném zpěvu a dokonale opajcnuté atmosféře. Sacrificed Sons si pohraje s náladami a kapela mě ve svých kreacích vůbec nešetří. V poslední dlouhatánské floydovské báji Octavarium leží celý progresivní svět Dream Theater. Kluci prostřídají všechny jim dostupné prostředky a finty, aby si s námi dokázali pořádně pohrát.

Jak tvrdím na začátku - Octavarium je jejich poslední velkou a progresivně schopnou nahrávkou. Počítám, že tak tomu zůstane už napořád.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

DAVEe0731 | 4 stars | 22.09.2017

THRESHOLD. Jedna z najviac nedocenených formácií momentálneho hudobného sveta sa k nám opäť prihovára, a to formou nového, koncepčného dvojalbumu Legends Of The Shires. Nebýva úplným pravidlom, aby som aspoň zľahka načrtol udalosti, ktoré celému materiálu predchádzali, ale tu sa toho stalo naozaj pomerne veľa, takže, aspoň krátky súhrn mi určite odpustíte.

Po úmrtí výnimočného speváka Andrewa ´´Maca´´ McDermotta, ktorý dával Thresholdu tak výnimočný hlas a silu, si zrejme málokto dokázal predstaviť, že táto progmetalová mašina dá ešte niečo špeciálne dokopy, čo by malo v sebe rovnakú charizmu, ako klenoty Hypothetical, Critical Mass, Subsurface..A čuduj sa svetu, do kapely sa vracia staronový, charizmatický Damian Wilson (Mac z kapely odišiel po vydaní Dead Reckoning) a Briti vydávajú perfektný March Of Progress, ktorý výborne ukázal neskutočnú tvorivú silu celého zoskupenia, ktorá bola taká silná, že pokračovala ďalej o dva roky, vydaním vo svojej podstate rovnakého materiálu vo forme For The Journey. Obidva albumy sú výborné, s mierne pochmúrne-pozitívnou náladou, čo robí celú kapelu tak unikátnou a presne toto fludium robí Thresholďákov nenapodobniteľnými.

V princípe ideálny stav, rozbehlo sa turné, nezabudli ani na Bratislavu a odohrali tu výnimočný koncert, takže nič nebránilo vzniku nového materiálu, ktorý aj bol ohlásený, dokonca, koncepčný dvojalbum. Následne ale prišla prvá rana, a to odchod Pete-a Mortena, ktorý dával skladbám ten zaujímavý, melancholicko-schizofrenický sound. Ďalšou, v podstate málo predstaviteľnou ranou bol nútený odchod charizmatického Damiana Wilsona, dokonca, po dokončení všetkých speváckych partov na novom albume. Opätovné angažovanie staronového Glynn-a Morgana už netreba, zrejme, nikomu pripomínať. Je jasné, že táto zmena rozdelila fanúšikov na dva nezlúčiteľné tábory. Aký, teda, je ten nový matroš?

Neexistuje jednoznačná odpoveď. Je to starý dobrý THRESHOLD? Aj áno, aj nie. V prvom rade je jasné, že najväčšia zmena, ktorú zaregistrujeme hneď od začiatku je pozícia speváka. Nemôžem si pomôcť, charizmatický, emotívny a hlavne veľmi variabilne hlasovo znejúci hlas Wilsona je preč. Namiesto toho sa nám do uší dostáva priamočiary, dravejší hlas, ktorý ale zďaleka nereaguje tak presvedčivo na hudobnú líniu a miestami je naozaj, priam, sterilný. Môžem ale povedať, že do niektorých pasáží, kde je jasne definovaná basová linka celej skladby, doprevádzaná tak tradičným gitarovým riffom, sa pomerne hodí.

Ako bolo spomenuté, album je koncepčný, dotýkajúci sa minulosti, tým pádom je jasné prepojenie jednotlivých skladieb a ich nosné melódie sa nesú celým materiálom, pozornému poslucháčovi to určite neujde – v princípe je to nepísané pravidlo koncepčných albumov, a to platí vo všeobecnosti. Album je pomerne náročný, a to nielen z hľadiska trvania celého príbehu, ale predovšetkým zo stopáže jednotlivých skladieb. Tie sú pomerne slušne vyskladané, tvrdšie pasáže sú vhodne striedané jemnými, melodickými časťami, avšak, niektoré miesta a časti už naozaj unavujú, sú zbytočne ťahané nezmyselnými, nasilu nabúchanými sólami, ktoré miestami nedržia skoro žiadny ´synchrón´ s celkovou náladou a vyznením skladby. Určitý odklon od posledných dvoch materiálov je ale viac ako počuteľný – návrat k spomínaným dielam "Critical Mass", "Hypothetical" je zreteľný, avšak, je mierne zmodernizovaný, možno k mierne ´radio-friendly´ pričuchnutý, ale jednoznačné, už veľmi dávno odskúšané postupy a melódie, tie sa tu nezaprú. Pozitívnym je určite pomerne veľké množstvo použitých dobových aranžmánov, mix je na vysokej úrovni, na čo sme ale už pomerne dlhú dobu zvyknutí. Na druhej strane, na albume naozaj chýba práve tá, temná, pochmúrna, atmosféra, ktorú nám títo majstri svojho remesla ponúkali na posledných albumoch a práve toto prepojenie, striedanie nálad, na miestach, kde by sme to nikdy nečakali, to bolo to ´pravé orechové´.

Dlhoročného fanúšika tejto Legendy, v podstate, album Legends Of The Shires nemá čím sklamať. Nájdeme na ňom naozaj výborné, časom preverené melódie, výborné muzikantské výkony, pomerne ľahko zapamätateľné a chytľavé melódie, prepojenie nálad tak typickým spôsobom pre túto kapelu. Na druhej strane, pokiaľ patríte k fanúšikom, ktorí si priam užívali tú progmetalovú schizofréniu a kontrasty, prepojené s emotívnym vokálnym prejavom, či už Andrew-a alebo Damiana, možno, ale naozaj len možno,ostanete mierne zaskočení, kde sa to všetko stratilo. Na túto otázku vedia odpoveď už len borci, ktorí tento podarený materiál dávali dokopy. Či je toto nová cesta, nová etapa, kedy sa Threshold posúva mierne hudobne prijateľnejšou cestou pre širšiu poslucháčsku základňu, to nám ukáže len čas. V princípe – veľmi slušne odvedená práca, ktorá nesklame, poteší, ale určite mierne rozdelí tých verných. Ale, však, práve o tom by to malo byť, či nie?!

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia

Rovescio Della Medaglia, Il / La Bibbia (1971)

Snake | 3 stars | 20.09.2017

CD RCA Italiana - 88697343622, Sony BMG Music Entertainment - 88697343622 /2008/

Pravěkej underground, animální a primitivní nářez s odpovídajícím zvukem. Výplach. Komplet celé album trvá necelých 33 minut, ale když si odečteme jeho úvod a závěr - které vyplňují jen nějaké dobové speciální efekty (rozuměj pazvuky) - zbyde nám sotva pětadvacetiminutová fašírka. Zpěvu tady moc není, ale stojí za to. Je expresivní a dramatickej přesně tak, jak to mám rád a tak, jak to uměj jenom talijáni. Baskytara je v instrumentálních pasážích brutálně vytažená a člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že oba kytaráci bojují o to, kterej z nich bude mít navrch. Slyšet je tu stopové množství flétny, ale pozor ! Vůbec žádné klávesy. A to je věc ne zas tak úplně obvyklá...

Koncepční hardrockové album (inspirované Biblí a Starým zákonem) se stopami progresivního rocku se sice nahrávalo ve studiu, ale pěkně naživo a ten zvuk podle toho taky tak vypadá. Moc se s tím nemazali. Nejambicózněji se tváří víc jak deset minut dlouhá Il giudizio, ale já si cením i přímočaré instrumentální palby Sodoma e Gomorra.

Z italské scény mě napadá jediné album, ke kterému bych to mohl přirovnat. "Sirio 2222" (1970) podobně divokých Il Balleto di Bronzo. A i to je - proti téhle patálii - ještě celkem uhlazené...

Reedice z roku 2008 má výbavičku, chudou jak kostelní myšičku. "Booklet" je jen dvoulistem papíru a neobsahuje nic, než názvy písní a sestavu. Ovšem i přes všechny výtky jsem rád, že ji mám.

Lepší trojka.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mr. Big - Defying Gravity

Mr. Big / Defying Gravity (2017)

john l | 5 stars | 20.09.2017

Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.

Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.

Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).

Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.

Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 20.09.2017

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pineapple Thief - Magnolia

Pineapple Thief / Magnolia (2014)

horyna | 5 stars | 20.09.2017

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Maiden uniteD - Remembrance

Maiden uniteD / Remembrance (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 18.09.2017

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

VARIOUS ARTISTS  - Music from Free Creek

VARIOUS ARTISTS / Music from Free Creek (1973)

vmagistr | 3 stars | 17.09.2017

Eric Clapton, Jeff Beck, Keith Emerson, Dr. John, Mitch Mitchell, Harvey Mandel... plejáda zářivých rockových hvězd zmíněná na obalu desky Music from Free Creek dává tušit zajímavý muzikální zážitek a neméně interestantní kapitolu rockové historie. O co vlastně šlo? Na jaře roku 1969 přišli kytarista Todd Rundgren a producent Earle Doud s nápadem nahrát a vydat na desce jamy tehdejších největších rockových hvězd. Newyorské nahrávací studio Record Plant poskytlo zdarma (!) nahrávací frekvence, ale Rundgren z projektu z finančních důvodů nakonec vycouval, takže pozice hudebního vedoucího připadla mladému pianistovi Moogymu Klingmanovi.

Earle Doud se očividně snažil, takže se v červenci roku 1969 na první nahrávací frekvenci sešli Keith Emerson (The Nice), kytarista Buzzy Fetein (Paul Butterfield Blues Band) a Mitch Mitchell (The Jimi Hendrix Experience). Spolu s Klingmanem během dvou dnů nahráli pětici jazzem ovanutých kousků, z nichž asi nejvíce baštím hutný Freedom Jazz Dance a rozpustilost On the Rebound.

Tahákem druhé seance se stal Jeff Beck, kterému se během turné v USA zrovna rozpadla jeho vlastní kapela. V kvartetu s Klingmanem, basákem Stu Woodem (Klingmanův kamarád) a bubeníkem Royem Markowiczem (Janis Joplin Band) se z intezivního jamování postupně vylouply čtyři bluesrockové skladby. Instrumentální divočiny Cissy Strut, Cherry Picker a Working in the Coal Mine jsou od prvního poslechu mými favority. Beckovi se prý účastníci jamu zamlouvali natolik, že je požádal o trvalou spolupráci. Následujícího dne ale do studia na pokračování nahrávání vůbec nepřišel, takže na křehounké Lay Lady Lay už s kytarou kouzlí narychlo sehnaný Doug Rodriguez - inu, Beck byl zkrátka krapet cáklá palice.

Spolu s Ericem Claptonem se jednoho červencového večera dostavili do studia i Delaney Bramlett a Dr. John - členové jeho předkapel na koncertě v Madison Square Garden. Všechny tři skladby z téhle session mám na albu možná vůbec nejraději - jak Road Song, tak Getting Back To Molly a No One Knows jsou pohodová bluesrocková čísla, na nichž obzvlášť Clapton s Dr. Johnem hrají zvlášť chutně.

Kytarista Harvey Mandel si na frekvenci přivedl vlastní rytmickou sekci - basáka Laryho Taylora a bubeníka Fita de la Paru, tehdejší jádro kapely Canned Heat. Covery stoneovské Sympathy for the Devil a latino-jazzového hitu The Girl from Ipanema zní rozhodně zajímavě. Vlastní kapelu si do studia vzals i zpěvačka Linda Ronstadt a její dvě countryové skladby He Darked the Sun a Living Like a Fool desku příjemně oživují.

Takový jamový mišmaš, jaký se na albu nachází, má přirozeně i své stinné stránky. Vokály a dechové doprovody se dohrávaly dodatečně, někde zpěv chybí úplně a i na skladbách samotných je cítit, že často vznikaly až přímo při nahrávání. Na druhou stranu - účinkující hudebníci tu hrají víceméně pro radost (tehdy to ještě asi netušili, ale z prodejních tržeb prý nikdo ze zúčastněných neviděl ani dolar) a celé to vyznívá docela pohodově, tak proč se nezaposlouchat. Nic zásadního to není, ale tři hvězdičky budou pro Music from the Free Creek tak akorát.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Credo - Rhetoric

Credo / Rhetoric (2005)

horyna | 4 stars | 17.09.2017

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo

Deep Purple - Made in Japan

Deep Purple / Made in Japan (1972)

Martin H | 5 stars | 17.09.2017

Zašel jsem k lékaři. Důvod? Nic mě nebavilo, netěšilo, cítil jsem se zbytečným a naprosto prázdným. Lékař mě vyslechl, změřil mi tlak, odebral tělní tekutiny a řekl, abych si přišel za dva dny pro výsledky. Odcházel jsem s pocitem, že to jsem si příliš nepomohl a že jsem tam vůbec neměl chodit. Ale za dva dny jsem přesto opět stepoval před ordinací a čekal, až si budu moci vyslechnout svůj ortel. Pan doktor dlouho nic neříkal, hleděl do papírů a občas divně zakroutil hlavou. Pak něco napsal na papírek a ten mi podal se slovy, že jsem zdravý.

Vypotácel jsem se z ordinace, mlhu před očima, a papírek zastrčil do kapsy. K pocitu naprosté zbytečnosti ještě přibyla představa toho, jak mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží. Doma jsem seděl a hleděl do zdi. Večer jsem si naštěstí vzpomněl, že mi lékař něco napsal. Začal jsem hledat po kapsách, až jsem konečně ten papírek našel. Byl lehce pokrčený, tak jsem ho dlaní ruky uhladil a začal číst. Nevěřil jsem svým očím, neboť tam bylo napsáno následující:

Jste naprosto zdráv. Přestaňte myslet na hlouposti a poslechněte si od Deep Purple jejich desku Made in Japan. Pomůže vám to.

Jako by ten dobrý muž tušil, že se tato nahrávka nachází v mé sbírce. Okamžitě jsem ji našel a cédéčko vložil do přehrávače. A potom?

Potom už mi nic nechybělo.

A teď vážně. Že je záznam japonských koncertů ze srpna 1972 považován za jeden z nejlepších živáků všech dob, tak to mi bylo vždy jasné. Ale že ta hudba má i léčivou sílu a dokáže zlepšovat náladu, to jsem pochopil až po té příhodě s lékařem. Ta energie valící se z reproduktorů dokáže posluchače doslova nabít pozitivnem a novou chutí k životu. Je fajn, že existují nahrávky, které tyhle divy dokáží.

P. S. Nutno užívat střídmě, hrozí těžká závislost.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

| 5 stars | 17.09.2017

Album Paradox Hotel mělo posunout hudbu The Flower Kings jiným, písničkovým a malinko přístupnějším směrem. Jeho dopad na diváka je stejně monstrózní jako v předešlých případech a o ústupu z progresivní linie nemůže být řeč. Přesto se pár rozdílů najde.

Jazzovou hravost tu vystřídalo svévolné písničkaření. Kapela necpe do každé skladby milion not, ale svou vyzrálost a stav nad věcí, dokumentuje odlehčenějším přístupem. Z nahrávky sálá teplo domova a cítíme teplo plápolajícího ohně v roztopeném krbu. Přitom je toporný začátek s dlouhometrážní písní Monsters & Men, jedním z nejnudnějších natáhlých kusů z celého repertoáru F.K. Ovšem hned v následující písni Jealousy se změní podtón alba a jeho nálada vám připomene bezstarostnost a hravost dětských let. Album vám postupně otevírá oči, například v povedené instrumentálce Pioneers Of Aviation. Smutek na vás dýchne v Lucy Had a Dream a strachu se dotknete se slovy A. Hitlera v tajúplné skladbě Bavarian Skies. Flower Kings kouzlí s náladou ve velkém. Skladba Mommy Leave The Light On vás semele emočně a titulní Paradox Hotel je nejtvrdší rockárnou, kterou kdy tihle maníci napsali. Celá druhá strana je yesovatější naž samotní Yes, klidnější a rozvážnější. Pokud se na poslech důkladně nesoustředíte, můžete tuhle kapelu niky pochopit.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

EasyRocker | 4 stars | 16.09.2017

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

POsibr | 5 stars | 16.09.2017

Recenzií na album tu už je dosť, takže vo svojom príspevku sa skôr posnažím opísať dojmy a neponúknem komplexný, hudobno-teoretický rozbor (na ktorý nie som a ani nechcem byť kompetentný). Vlna 5* hodnotení hovorí sama za seba a ja sa k nej bez najmenšieho zaváhania pripájam.

Žiadne bezstarostné vylihovanie v tráve, už od úvodných tónov platne čelíme hrôze a temnote, nad hlavou sa mihajú bombardéry a zvuk pretína siréna. Gitarové výpady podkresľujú napätú atmosféru, človek je v strehu. Vydýchnyť si nie je kedy, adrenalín lomcuje telom až do posledných sekúnd. Pokoj neprinesie ani titulná skladba, zaobalená do jedného z najznámejších riffov vôbec. A sólo tiež neprospieva paranoidným jedincom, ukazuje, čo to je byť v stave ohrozenia s neustálym obzeraním sa. Mrazivá a pomalá melanchólia v PLANET CARAVAN ponúka mierne spomalenie, avšak nie veselú úľavu. Kozmická beznádej a láska, odovzdanie sa osudu. Ťažkotonážny riff v IRON MAN je rukopisom železného netvora, ktorý ľudstvu nastavuje nemilosrdné zrkadlo. Utekaj a zachráň sa kto môžeš!

Apokalyptické vízie sprostredkované birminghamskou štvoricou prorokov, to je ELECTRIC FUNERAL. Toto je asi jediná depresia, ktorú by človek chcel mať - hudobne servírovaná, mraziaca a nebezpečne nádherná. HAND OF DOOM je katarzia , kde sa pomalšie pasáže, symbolizujúce momenty pred posledným zúčtovaním, striedajú s údernými výpadmi plnými výčitiek. Toto je život ľudí, ktorí si ulietajú na čarovnej ihle. Krátka, ale za to zlovestná, je inštrumentálka RAT SALAD. Žiadna plnka, do čierneho a beznádejného koloritu albumu to skrátka pasuje. Kto čaká happyend, nedočká sa. Delírium a napätie vo FAIRIES WEAR BOOTS je dôstojnou rozlúčkou s albumom. Hudba ako stvorená na nočné počuvanie pri ceste domov tmavými uličkami. Ale kto sa tmy bojí, nech nikam nechodí!

Čo ešte dodať. Moj najobľúbenejší album od jednej z mojich najobľúbenejších kapiel. Je to temné, ale je to výborné. Štýlotvorné, tvrdé, skrátka koktejl strachu, ťažkotonážnych riffov, virtuozity, beznádeje, hnevu a zároveň umeleckej integrity s dôraznou výpovednou hodnotou.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

horyna | 3 stars | 16.09.2017

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion (1992)

Balů | 5 stars | 15.09.2017

Hledám co tento web píše o Černých Vránách, ale kromě profilu nic.

Tak tedy...
Když jsem někdy v zimě 1991 poprvé zaslechl písně z jejich debutu, nemohl jsem věřit, že je to současná hudba. V roce 1992 vyšlo toto v pořadí druhé album, které se stalo opět hudební senzací.

Deska přináší blues-rockové melodie v šedesátkovém a sedmdesátkovém nápřahu, ovšem výsostně v autorském provedení. Ačkoli těch vlivů je více, já tam hlavně slyším průsečík kapel Free, Humble Pie a také Led Zeppelin. Jednotlivé songy nechci rozebírat, protože celková nálada alba působí velice sevřeně a přesvědčivě.

Zpěvák připomíná jak Planta, tak Marriotta - ovšem v dostatečně osobitém podání. Když se připojí ženské vokály, je tu i jižanská nálada Lynyrd Skynyrd, což jsou pro mne také pozitivní zprávy.
Kapela se stala v devadesátkach velkou senzací, což jen potvrdily koncerty s Jimmy Pagem a zeppelinovským repertoárem.

Fanouškům bluesrockové muziky mohu tuto laskominu jen doporučit.
5 *

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

horyna | 5 stars | 14.09.2017

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.





» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Adam6 | 4 stars | 14.09.2017

Kapiel ktoré hrali progresívny, artový, symfonický či aký vlastne rock, bolo na konci šesťdesiatych a počas sedemdesiatych rokov neúrekom. No aj tak, bolo pre mňa malé prekvapenie že môj otec ešte donedávna nepočul (alebo možno počul len zbežne) o Van Der Graaf Generator. Je pravda že boli menej známi a nedosiahli až taký úspech ako napríklad Yes, Genesis alebo Pink Floyd, ale aj tak si myslím, že by ich mal správny prog-rocker poznať.

Moje prvé zoznámenie sa s kapelou bolo práve prostredníctvom albumu The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Odvtedy prešiel asi rok, za ktorý sa niektoré veci zmenili. Zvykol som si na Hammillove často melancholické texty piesní. Už mi napríklad nechýba elektrická gitara, ktorá je zastúpená naozaj len minimálne. Celkom šikovne ju nahradzuje David Jackson svojim saxíkom. Na druhej strane čo sa nezmenilo je výber mojich obľúbených skladieb, ktoré ma zaujali v podstate už po prvých vypočutiach. A to: trochu Genesisovská Darkness (11/11), balada Refugees (aj keď jej nasledovníčka House With No Door je lepšia), prepracovaná White Hammer aj s tým šialeným záverom, nápaditá Whatever Would Robert Have Said? a záverečný epos After The Flood. Ďalej sa mi páči ten vážny, povedal by som až profesorský štýl s akým páni pristupujú k hudbe. Niečo podobné ako King Crimson v ich rannej ére. Tým nechcem povedať že by sa Van Der Graaf Generator opičili.

Tak som opäť raz vďaka progboardu natrafil na ďalšiu skvelú skupinu. The Least... je ešte len začiatok nádhernej cesty na ktorú sa pani vydali nasledujúcimi albumami. Hodnotím slušnými štyrmi hviezdami.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Collins, Phil - 12

Collins, Phil / 12" Ers (1987)

Silentman | 3 stars | 14.09.2017

Abych byl upřímný, mě osobně tato KOMPILACE vůbec neuráží. Ano, opravdu to není album, ale souhrn/sbírka prodloužených verzí songů, z většiny převzatých z A-stran dnes už téměř zapomenutých 12" singlů a já mám naopak radost, že něco takového bylo tehdy vydáno na CD, obzvláště teď, po tolika letech. Tenkrát v 80-tých letech to tak prostě fungovalo, pop zažíval svojí renesanci a interpreti ke klasickým 7" singlům vydávali i prodloužené 12". Jasně, ne všechno bylo povedené, což záleželo především na přístupu - myslím tím to, že pokud se na tvorbě prodloužené verze podílel sám autor/interpret (což byl ten nejlepší případ, většinou pak tato verze obsahovala i něco navíc - sloku, prodloužené či jiné/alternativní solo, rozvinuté melodické téma), výsledek byl pak většinou dokonalý (a sběrateli po létech i vyhledávaný artikl). Pokud byl naopak "povolán někdo cizí", aby vytvořil prodlouženou verzi tzv. na objednávku, výsledek tak mohl, ale i nemusel dopadnout dobře (někde je to zkrátka slyšet, že je to prodloužený na sílu). V případě této kompilace Phila Collinse, byl na vytváření jednotlivých prodloužených verzí někdo povolán, tudíž výsledek je, jaký je. Jako celek mi udělal radost a proto ho hodnotím kladně, někoho může popudit (viz. předchozí recenze/komentáře).

» ostatní recenze alba Collins, Phil - 12" Ers
» popis a diskografie skupiny Collins, Phil

Threshold - Extinct Instinct

Threshold / Extinct Instinct (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 14.09.2017

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !

» ostatní recenze alba Threshold - Extinct Instinct
» popis a diskografie skupiny Threshold

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

Brano | 5 stars | 13.09.2017

V prehrávači sa krúti CD č.2 Stardust We Are,vo fajke mám trávu( zmes Kostrava lúčna+Mätonoh mámivý)a v pohári desinu Corgoňa.Možno nebudete veriť,ale je to len druhé moje pivo v tomto roku.Celé leto som abstinoval a pil som len minerálnu vodu Sulinka,ktorá má údajne značné laxatívne účinky.Bolo to napísané na flaši,ale len takými malými písmenkami a ja takýmto textom zo zásady neverím,pretože vždy sa jedná o nejaký nekalý právnický fígeľ,alebo podfuk.Ale veriť som mal.Riť si vytrpela svoje.Ale ako hovorí klasik,nech telo trpí,keď je hlava sprostá!

Na úvod je tu majestátny chrámový organ na ktorom hrá Tomas Bodin ústredný motív,ktorý je plne rozvinutý v záverečnej titulnej epickej 25 minútovej kompozícii.Táto organová miniatúrka má názov Pipes of Peace a zimomriavky u poslucháča sú zaručené!Nasleduje rozjímavá skladba The End Of Innocence,ktorá náladovo nadväzuje na dramatické organové intro.Tretia skladba The Merrygoround je už ale z iného súdka.Veselá, optimistická záležitosť kde vplyv art-rockových velikánov YES je neprehliadnuteľný.Taký kvetinový Roundabout!Rovnako hravá a veselá je i skladbička Different People,kde by ste vôbec nepovedali,že to hrá progrocková kapela.Refrén je neuveriteľne chytľavý,takže kedy ho hrali v rádiách tak by si ho pohvizdovala a pohmkávala polovica populácie.Možno práve pre túto pestrosť mal dvojalbum Stardust We Are taký úspech aj v USA.Ďaľšia pecka je Kingdom Of Lies,ktorú mám osobne veľmi rád a vždy sa na ňu teším.Hlavného vokálu sa bravúrne ujal Hasse Froberg,ktorý znamená pre skupinu obrovský prínos a jeho hlasový rozsah je neporovnateľne väčší ako ten Stoltov(samozrejme,pri všetkej úcte k majstrovi).Mozaiku pestrosti tohto dvojalbumu dotvára ďaľšia nezvyčajná skladba Ghost Of The Red Cloud.Je to akási podivná zmes reggae a country music.Veľmi príjemná,trošku žartovná záležitosť,kde vidieť,že chlapci majú zmysel pre humor.Tu sa už však sranda končí,pretože prichádza ťažké temné psycho Hotel Nirvana,akési ticho pred búrkou,ktoré predznamenáva že sa bude diať niečo veľmi veľmi dramatické!A je to tu!Stardust We Are-magnum opus di tutti capi numero uno absolutto!!!Toto trojdielne majstrovské dielo začína úplne pozvoľne.Stolt spieva kľudným až rozprávačským štýlom,atmosféra však pomaly hustne.Napomáhajú tomu výrazne aj inštrumentálne vsuvky a medzihry,ktoré pomaly ale účinne a isto zvyšujú napätie.Dej šialene graduje a okolo 17 minúty sa rozpúta skutočná smršť.Erupcia vulkánu nastane pompéznym refrénom:

Stardust we are
Close to divine
Stardust we are
See how we shine

...ktorý sa ešte raz zopakuje.Neskutočne intenzívny hudobný orgazmus!!!Potom už nasleduje len decentný fade out.

Teraz budem vážny ako monoskop >> odkaz .The Flower Kings nie je len tak nejaká progrocková skupina zo Švédska.The Flower Kings je progrocková ustanovizeň,inštitúcia a pre mňa hudobná svätyňa!!!Dvakrát som bol na ich koncerte a bol to zážitok porovnateľný snáď len s prvým sexom v živote,alebo s revolúciou v roku 1989.To trošku preháňam,ale musím to predsa k niečomu prirovnať!Ak existuje nejaký progrockový ignorant,ktorý Stardust We Are náhodou nepozná a ešte nepočul(čomu neverím),tak by to mal urýchlene napraviť,pretože doba je neistá a osud tohto sveta sa môže hocikedy naplniť.Teda možno:-).

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

itchycoo | 5 stars | 12.09.2017

Nejdříve jsem zvažoval připojit následující text pouze jako reakci k některému z předchozích pojednání věnovaných albu So nesporné světové hudební ikony Petera Gabriela. Nakonec jsem rozhodl zveřejnit text jako samostatný materiál, který může českým rockovým fanouškům přiblížit některé málo známé okolnosti vzniku gabrielovského přelomového sólového počinu a přehodnotit náhled na tzv. osmdesátky v hudbě, jako na dobu, která je údajně poznamenána stagnací.

Pokud se moderátoři rozhodnou text hodnocení smazat a přiřadit ho jako reakci - nebudu jim to mít za zlé.

Příprava v pořadí pátého řadového gabrielovského studiového počinu So zabrala tvůrcům celý rok. Album, a především z něho vybraný singl Sledgehammer, jehož inovativní videozpracování běželo na kanálu hudební televize MTV tak často, že budilo dojem zdánlivé nekonečné smyčky, posunuly Petera Gabriela na zcela jinou uměleckou a hudební úroveň, včetně zaslouženě odpracovaného zvýšeného zájmu médií, fanoušků, promotérů a samozřejmě také y toho plynoucí finanční profit.

Obrovskou zásluhu na fenomenálním úspěchu Gabrielovy LP desky, a dobytí "prvního fleku" amerického singlového žebříčku, měl především kanadský producent a zvukový mág Daniel Lanois (kupodivu po tolika letech stále bez profilu na progboard.com).

Stovky hodin nahrávání a následných prací na konečném mixu, které by splňovaly Gabrielovy muzikantské tužby a sny, Lanoise vyčerpaly.

Ostatně, na tu dobu, kdy souběžně pracoval na třech projektech (The Joshua Tree od U2, sólový debut Robbieho Robertsona a Gabrielovo album So) si vzpomíná: "Cítil jsem se v kontrolní kabině jako špičkový chirurg při mnohahodinnovém zákroku, během nějž odstraňuje mozkový nádor a s nesmírnou pečlivostí od sebe odděluje napadenou (nepoužitelnou) část a ponechává pouze tu zdravou, aby pacient přežil a mohl dále dýchat a vyvíjet se. Jestliže existuje nějaký Olympijský tým v mixování hudebních stop, tehdy jsem se stal jeho významným členem. Obklopen desítkami metrů dvoupalcových magnetofonových pásů jsem mezi všemi těmi hudebními smyčkami spal, jedl a také snil."

Gabriela seznámil s Danielovou dosavadní producentskou prací Peterův přítel a kmenový kytarista David Rhodes, kterému se líbily nahrávky Harolda Budda, natočené Lanoisem za vydatné spolupráce Briana Eno.

První zakázkou se stala hudba pro soundtrack k filmu Birdy podle románu spisovatele Williama Whartona, v režii Alana Parkera.

Gabriel byl s Danielovým producentským pojetím a zvukovou kvalitou záznamu spokojen a požádal jej o spolupráci na dalším projektu, z něhož se později vyklubalo tentokrát písničkové album So.

Nahrávalo se v přebudované stáji Peterova domu v lázeňském městě Bath; s úchvatným výhledem z relativně maličké kontrolní místnosti do okolních kopců.

Veškeré základy vznikaly pouze v triu, bez basisty a bubeníka, což byl v té době stále netradiční a minimálně využívaný tvůrčí přístup.

Šlo vlastně o zcela obrácený postup nahrávání rockového alba, kdy se nejdříve zaznamenají rytmické základy a na ně se staví celá nástrojová a pěvecká nadstavba.

Rhodes a Lanois zpočátku hráli pouze na kytary, Gabriel zpíval a doprovázel se na klávesy. V té době ještě nebyly skladby a texty dokončeny a Danielova role producenta se dočasně proměnila na nejdůvěrnějšího Peterova průvodce tvůrčím procesem a spoluhráče. Teprve mnohem později byly do snímků přimíchány zbývající nástrojové party.

Rhodes bydlel nedaleko od studia, což umožnilo, aby se trio mohlo kdykoliv sejít a nahrávat podle potřeby. Tehdy si Peter, David a Daniel začali říkat Three Stooges, podle meziválečného amerického komediálního tria, jímž během desitek let existence postupně prošlo několik herců, z nichž nejznámější byli Moe Howard (1897–1975), jeho bratr Curly Howard (1903–1952) a Larry Fine (1902 - 1975).

Novodobí gabrielovští Three Stooges zahajovali každodenní studiové práce v Real World Studios se stavařskými žlutými ochrannými přilbami na hlavě a všemožně se u toho škádlili a různě vtipkovali, z čehož vznikl slogan "Let's hit it with a sledgehammer!"

Hitová skladba Sledgehammer je postavena na rytmickém základu, který Gabriel pečlivě a poměrně dlouhou dobu připravoval na automatickém bubeníkovi. Doba věnovaná přípravě se rozhodně vyplatila, a to nejenom v případě jedné písně.

Tvůrci využili nabídnutou příležitost, jakou jim dávala minimalistické sestava a pečlivě dotáhli do dokonalosti veškeré hudební a zvukové nápady. Navíc se mohli kdykoliv vrátit k uchovaným původním nástrojovým záznamům a znovu je přeskládat podle nových nápadů a připomínek.

Ze všech nahrávek zařazených na albu doslova prýští prostá hudební radost opentlená různými slovními blbůstkami. Gabriel tak po letech konečně zapomněl na mladicky přemoudřelé texty z genesiovských počátků v Looking for Someone (album Trespass) nebo nesrozumitelné slovní obrazy ze Supper's Ready na LP desce Foxtrot.

Pro všechny, nejenom ve studiu, to musel být šok a současně úleva, když od jedné z nesporných hvězd anglického progrocku slyšeli slogany typu "I've been feeding the rhythm;" "Show for me and I'll show for you" nebo "This si the new stuff I go dancing in". A to se na jejich smysly ještě chystalo zaútočit v úvodu zmíněné video k písni Sledgehammer.

Další pozoruhodnou skladbou je duet Don't Give Up, nazpívaný společně s Kate Bush, v němž Peter zpracoval reálnou životní situaci, s níž se někdy setkal každý z nás. Občas zkrátka nastane doba, kdy se vše v životě nedaří a povzbudí vás kohosi citlivě volená slova.

Píseň doprovází jednoduché videozpracování, v němž se oba zpěváci k sobě postupně pomalu otáčí, jako dvě čokoládové figurky na anglosaském svatebním dortu. Sentimentální skladbu, jež nemá s rock'n'rollem zhola nic společného, ozdobila působivá basová vsuvka Tonyho Levina.

Deska se v dalších letech dočkala rozšířené výroční edice a prakticky polovina písní z ní (včetně Red Rain a In Your Eyes) se pravidelně objevuje jako součást playlistu na koncertních show Petera Gabriela.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Flower Kings, The - Stardust We Are

Flower Kings, The / Stardust We Are (1997)

Brano | 5 stars | 12.09.2017

Táto hudba je v dnešných ťažkých časoch skutočne balzam na ubolenú dušu.Včera som s prekvapením zistil,že 2CD vlastním už vyše 15 rokov a ešte som nebol schopný o tejto nádhere vytlačiť zo seba ani riadok.A to je chyba,pretože sa jedná o veľkolepý monumentálny monštruózny monolit čnejúci až do oblakov.A tak som sa rozhodol konať a umierajúce mozgové bunky som posilnil pivom značky Corgoň,ktoré je najlepšie na svete v rozpúšťaní zubného kameňa.

In The Eyes Of The World je poriadne našliapnutý začiatok v štýle skupiny Yes,ktorý hneď zdvihne náladu a hladinu serotonínu v mozgu a v nervových zakončeniach.Krátka oddychovka v podobe A Room With A View a už je tu zvolanie Shut Up! a Just This Once.A je tu kostolný organ a pastorálna takmer religiózna Church Of Your Heart,ktorá začne svojou dojímavou naivnou úprimnosťou jemne nahlodávať moje zatvrdnuté srdce zblúdilej ovečky z košiara rodnej RKC.Nasleduje trochu seversky zadumaná inštrumentálka The Man Who Walked With Kings,ktorá ukľudní rozbúrené city a ide sa do tuhého v podobe strašidelného inštrumentálneho kolosu Circus Brimstone.Keď popustím uzdu fantázie,tak vidím cirkusové šapitó,pod ktorým zdesenému obecenstvu predvádzajú akrobatické kúsky rôzni znetvorení mutanti,ľudoopi,hobitovia a avatari všetkého možného aj nemožného typu.Obecenstvo sedí ako prikované,bez možnosti pohnutia sa.Pre mňa zlatý klinec programu,kedy mi striedavo naskakujú zimomriavky a oblieva ma studený pot.A je tu záver v podobe Compassion.Bizarná nálada vyvolaná zvláštnymi elektronickými zvukmi,Roine Stolt spieva zastretým hlasom,následne mu kontruje zbor mohutným "Compassion" a táto výbušná zmes vrcholí elektrizujúcim a zároveň oslobodzujúcim gitarovým sólom gilmourovského typu,ktoré to všetko zaklincuje!

Tak a na dnes končím.Ako muž po štyridsiatke už nemám dlhú výdrž a CD č.2 by som už nezvládal zrecenzovať ani po mentálnej ani po fyzickej stránke.Ako odchovanec socialistického školstva,ktoré zo mňa vytvorilo latentného klérofašistu, homofóba a odporcu silikónových pŕs,nie som schopný podávať nadľudské kapitalistické výkony adekvátne súčasnej dobe.Najmä nie po dnešnej ťažkej noci,kedy ma vo sne naháňala nadržaná Nadežda Krupská s cieľom brutálne ma znásilniť.Ešte šťastie,že nemala silikónové prsia,lebo to by bol už iný horor!

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Temple - Contrasting Emotions

Temple / Contrasting Emotions (2017)

alienshore | 4 stars | 12.09.2017

Go Prešov Go! – človek by nadšene skríkol. Ak je na tomto meste niečo pozitívne, tak je to hudba (a niekedy mám pocit, že len hudba ...) a kapely, ktoré odtiaľto vzišli a presadili sa nielen na slovenskej scéne. Jazzoví AMC Trio, sólová tvorba Kataríny Knechtovej, alternatívno-rockoví Papyllon, jazz-rockový gitarista David Kollar a teraz aj prog-rockeri Temple. To všetko sú interpreti z Prešova, ktorých albumy sa môžu porovnávať aj so zahraničnou produkciou (a v podstate aj so špičkou) v daných žánroch. Chuť dokázať niečo v živote je pre niektorých ľudí natoľko silná, že prekonávajú zábrany a bariéry, s ktorými v tomto meste bojujú a prežívajú ich každý jeden deň.

Skoro v každom mestečku, ako aj v Prešove, sa nachádza skupinka progerov, resp. fanúšikov progresívneho rocku. Kapela Temple je nepochybne splnením takého ich sna, aby aj tu u nás (myslené v Prešove) bolo niečo kvalitné a konkurencieschopné aj so zahraničnými formáciami. Členovia Temple však majú nepochybne aj dobrý vkus, o čom svedčia aj skupiny, ktoré uvádzajú ako svoje hlavné vzory, t.j. Dream Theater, Periphery, Disperse, Porcupine Tree, Steven Wilson, David Maxim Micic.

Album Contrasting Emotions nie je staromilským dielom (čiže niečo ako kópia art-rocku 70-tých rokov), ale naopak moderne znejúcim a s výraznejším melodickým prístupom, ktorý je pre slovenskú náturu sebe vlastný. Komplexný formát progresívneho rocku s metalovým poťahom je štýl, v ktorom sa Temple vidí a zjavne im to aj náramne pristane. Martin Tomášik ako hlavný skladateľ a gitarista má dosť dobre precvičené niektoré party od Johna Petrucciho, čo je z niektorých skladieb evidentné. Zvuk je solídny a všetci si boli asi dobre vedomí toho, že bez kvalitnejšieho zvuku je vydanie debutového albumu absolútne zbytočné. Prog-rock bez tejto veci totiž stráca svoj význam, keďže si potrpí na zvukovú čistotu.

Úvodná Reborn cituje v aranžmánoch Dream Theater, ale je naozaj slušne spracovaná aj po melodickej stránke. Mojim favoritom je hneď nasledujúca a takpovediac hitovejšie poňatá Leave Me Alone. V podstate najkomplexnejšia skladba na tomto albume. Petrucciovské riffy otvárajú song Heartbeat, v ktorej hrá dominantnú rolu gitarista Martin Tomášik a na konci dostane priestor aj hosťujúci klávesák. Číslo dva v mojej hierarchii patrí sugestívnej ... To Ashes s mierne najazzlým feelingom a vzápätí to v druhej polke prehadzujú do neo-progu. Výborne sa v nej vyníma krásne gitarové sólo. Beyond The Words opäť čerpá z odkazu Dream Theater a aj preto ma viac oslovuje o čosi "autonómnejšia" Broken s pekne rozvrstvenými aranžmánmi. Bonusovka Angel Down kombinuje melanchóliu, progovú auru a na konci zabŕdne takmer do psychedélie.

Veľkým plusom sú gitarové riffy, vyhrávky a sóla Martina Tomášika. Vskutku talentovaný hráč a tvorca hudby. Nápadito sú k nim zapracované klávesové motívy a občas aj sóla. Ako mínus beriem vokál Tomáša Bačinského, ktorý to celé spieva akosi opatrne. Chýba mi tam väčší tlak na pílu a charakteristické rysy, ktoré by kapelu Temple nakopli smerom vyššie. Nejaké výčitky by šli smerom aj k aranžmánom, ktoré sa v niektorých úsekoch mohli vyriešiť aj inak. Pozitíva však u mňa prevažujú, najmä kvôli zakomponovaniu melodických liniek, ktoré udržujú pozornosť poslucháča.

Contrasting Emotions je príkladom toho, že na dobrú muziku nepotrebujete hromadu nôt. Občas sa aj pousmejem nad tým, že niektoré regionálne kapelky zo "slovenského Seattlu" vytvoria plnohodnotnejšie dielo, než čerství a vedomosťami nabití absolventi americkej Berklee College. Temple v kategórii "slovenský prog-rock roku 2017" zatiaľ kraľuje, pokiaľ by sa samozrejme Persona Grata nerozhodla ešte do konca roka vydať svoj druhý album ...

» ostatní recenze alba Temple - Contrasting Emotions
» popis a diskografie skupiny Temple

Papyllon - Papyllon

Papyllon / Papyllon (2017)

alienshore | 4 stars | 11.09.2017

Reakcie na predošlú EP Sink Or Swim boli zjavne veľmi dobré a tak kapela pristúpila k vytvoreniu plnohodnotného albumu za podpory menšieho bratislavského vydavateľstva go2stage. Je naozaj fajn, že takúto muziku má kto vydať. Papyllon nezaprú chuť tvoriť nové skladby a zároveň sa aj vyvíjať. Rozdiel medzi EP a týmto debutovým albumom je zjavný najmä po zvukovej stránke. Dá sa povedať, že toto je moderná produkcia, ktorá zodpovedá nárokom alternatívno-rockovej kapele roku 2017. Zvuk je pestrý, dynamický a kreatívny. Obzvlášť gitara Richarda Ráca prezentuje rôzne nápadité efekty.

Vydanie takéhoto typu albumu považujem za udalosť na Slovensku. Jednak preto, že takejto muziky tu je málo, skoro vôbec. A zároveň aj preto, lebo spĺňa kritéria pre alternatívny rock svetového kalibru. Tak ako by sa zahraničné kapely nehanbili za songy ako Waves či Sink Or Swim z predošlej EP, tak ani tu nechýbajú piesne, ktoré by si radi privlastnili aj známejšie kapelky z Veľkej Británie.

Kvílenie Rácovej gitary odštartuje v podstate blues-rockovo orientovanú Never Felt So Pure. Zvuk podporuje formát alternatívneho rocku, ale tá melódia smeruje jasne k bielemu blues-rocku z konca 60-tých rokov. Spočiatku melancholická Quite Forgotten prekvapí v strede tvrdším gitarovým aj rytmickým útokom, ktorý pokračuje až do svojho konca. Who Wrote It? je inštrumentálna záležitosť a najviac v nej zaujme krásnymi groove-rytmami skvelý bubeník Lukáš Lacko. Nasleduje zasnená hitovka Seventeen Baby s nádhernou trúbkou. Toto sa im skutočne podarilo. Bohuš Hajduch je v tejto polohe priam dokonalý.

Atmosférická All In vytvorí priestor pre Richarda Ráca, ktorý opäť čaruje so svojou gitarou. Na tvrdšiu nôtu zahrá Shelter, kde Bohuš vytvára melódiou špecifickú náladu a vyťahuje vysoké registre svojho hlasu. Into The City je ďalšia spomienka na 60-té roky, ale s príchuťou jazz-rocku. Aranžérsky to však sedí a vôbec nepôsobí, žeby bola nejako mimo formát albumu. Toto relatívne kratšie dielko (cca 40 minút) zakončuje nervná Caved In Space a Growing Younger. Obe trochu strácajú dych popri predošlých trackoch.

Inak, kritizovať nemám čo. Debutový počin prešovských Papyllon je profesionálnym dielom muzikantov, ktorí si plnia svoj rockový sen. Chlapi zo seba vypustili to najlepšie, čo v danom momente mohli. Cítiť tu radosť z muziky a zároveň aj dôsledný prístup. Nič nie je ponechané na náhodu a album má svoju atmosféru, emocionalitu a zároveň kvalitné aranžmány. Nepochybne jeden z top albumov na slovenskej rockovej scéne roku 2017.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Papyllon - Papyllon
» popis a diskografie skupiny Papyllon

Papyllon - Sink Or Swim (EP)

Papyllon / Sink Or Swim (EP) (2015)

alienshore | 5 stars | 10.09.2017

Nezvyknem recenzovať formát EP, ale Sink Or Swim je pre mňa jasná výnimka. Chlapci z Prešova totižto prekvapili vysokou kvalitou hudby, ktorá je na slovenské pomery dosť nevídaná. Alternatívny rock nemá na Slovensku nejako zvlášť silné postavenie a Papyllon by to možno asi aj radi zmenili. Imponuje mi zaradenie angličtiny, pretože sa to k ich muzike náramne hodí. Znejú v podstate ako typická alternatívno-rocková kapela z Veľkej Británie a nijako nezaostávajú ani v hráčskych schopnostiach.

Bohuš Hajduch je priam stvorený na to, aby spieval presne takýto typ hudby. Jeho vysoký a emocionálne založený vokál dokonale interpretuje pocitovú stránku textov, ktoré Papyllon do svojich skladieb dávajú. Vznik kapely sa datuje zhruba od roku 2010, ale k tejto EP sa dostali až o päť rokov neskôr. Aj to niečo hovorí o kultúrnych pomeroch na Slovensku.

Začína sa energickou skladbou Harmful, ktorá je suverénne presvedčivá a výborne vystavaná po každej stránke. Tri minúty ubehnú ako voda. Najdlhšia vec na tomto EP je titulná Sink Or Swim a tá rozhodne stojí za vypočutie. Zvonivá gitara Richarda Ráca je doslova božská a tá melódia, ktorú si tu Bohuš Hajduch strihol patrí do prvej ligy alternatívneho rocku vo svetovom merítku. Second Minute je fajn, ale nasledujúca Waves ju úplne prekonáva. Je to druhý vrchol tohto EP a ten geniálne jednoduchý refrén ma dostáva na kolená. Na konci náhle odstrihnú klávesové sólo, pretože by zákonite šli do prog-rocku, čo asi zrejme nechcú. Veľmi dobre mi padne do ucha aj posledná, gitarovo ladená Marble s opäť výbornými vokálmi hlavného speváka. Celkove mi to pripomína trochu Manic Street Preachers, ktorí vlastne krížia britskú alternatívu, art-rock a pop.

Papyllon hrajú presne to, čo je potrebné. Nevymýšľajú kadejaké pseudo-intelektuálne aranžmány, ale vymedzujú časovo užší priestor pre jasne formulovanú myšlienku. Všetci štyria sú naozaj nadaní muzikanti, ale pochvalu si neodpustím pre bubeníka Lukáša Lacka, ktorý pristupuje veľmi tvorivo pri vymýšľaní rôznych prechodov a má skvelú techniku hrania. Papyllon je nepochybne kapela s budúcnosťou. Akurát by som ich radšej videl niekde na svetovom piedestáli, než doma na slovenskej scéne. Skladby z tohto EP by rozhodne nemali zapadnúť prachom. Možno by bolo fajn zaradiť niektoré z nich na dlhohrajúci album, pretože by bola škoda nechať ich na EP, ktoré sa v podstate nedá na fyzickom nosiči zakúpiť. Inak, parádna muzika ...

» ostatní recenze alba Papyllon - Sink Or Swim (EP)
» popis a diskografie skupiny Papyllon

Alice Cooper - Billion Dollar Babies

Alice Cooper / Billion Dollar Babies (1973)

POsibr | 4 stars | 10.09.2017

Ak by ste dnes vedľa seba začuli otázku: "Kto je tá čierna pomaľovaná teta v cylindri?", tak je dosť možné, že sa nachádzate na koncerte Alica Coopera. V súčasnosti už tmavý makeup a čierna "hororová" linka pôsobí miestami skôr úsmevne, ale v minulosti vhodne korešpondovala s umelcovým vystupovaním a spevom. Dnes si posvietim na miliardové detičky.

HELLO, HOORAY je pseudo-kabaretná prerábka 5 rokov starej piesne, pôvodne nahranej Judy Collinsovou. Kapela hrá s pompou, dáva tušiť tomu, čo príde. Vyčnieva Dunawayov basgitarový motív, sám Cooper ukáže viacero polôh svojho hlasu, ale nejde o žiaden exhibicionizmus. Počnúc skladbou RAPED AND FREEZIN' sú na albume už iba pôvodné kompozície. Ide o hard rockovú vec, na ktorú sa dokonca dá aj tancovať (nehľadiac na názov). Zaujímavé je tiež počúvať gitarovú súhru Glena Buxtona a Michaela Brucea, sóla si však zahral vo väčšine piesní tretí hráč - Steve Hunter, ktorý sa objaví v tejto dekáde ešte na štyroch ďalších albumoch skupiny. Jednou zo známejších vecí na albume je singel ELECTED, klasický cooperovsko-rockový koktejl: bublajúca basa, charakteristický chrapľavý vokál, vytrvalé bubnovanie a niekde v pozadí gitarky. Titulná BILLION DOLLAR BABIES je vynikajúca, Cooperovi vokálne sekunduje Donovan Leitch, známa to postava britskej folk-psych-rockovej scény. Parádny riff odštartuje nefalšované rockové "řádení" a už si Cooper s Donovanom vymieňajú spevácku štafetu, striedajú sa, tieňujú sa a naozaj je to celé podarené. Aj gitarové mini-sólka sú funkčné, aj basa všadeprítomná. Bodavé basové tóny odštartujú UNFINISHED SWEET, hneď sa pridajú bicie a riff a výsledkom je najdlhšia skladba na albume. V piesni sa pracuje s viacerými náladami a melodickými motívmi, gitary sú ošetrené efektami a celkovo nejde o žiadnu konvenčne vystavanú záležitosť, čo možno ocenia fanúšikovia art/progových/experimentálnych postupov. Ak vám isté pasáže pripomínajú pieseň Elected, tak ste na správnej stope.

Veľmi známou je aj NO MORE MR. NICE GUY a niet sa ani čomu čudovať, riff je naozaj veľmi vydarený a fanúšik klasického roku ho s najväčšou pravdepodobnosťou pozná. A ak nie, tak refrén určite zarezonuje, predsa len ide o jednu z najznámejších Cooperových vecí. Akustická gitara prepletená basou odštartuje GENERATION LANDSLIDE, ďalšiu výbornú pieseň. Parádne odspievaná pieseň je cielená na konzumnú americkú spoločnosť, Cooper nebol žiaden konformista. A zahral si aj na fúkaciu harmoniku v podarenej medzihre. Záverečné inštrumentálne outro to celé korunuje a robí z piesne jedného z mojich umelcových favoritov. SICK THINGS navodzuje dusnú atmosféru, iba podporenú zlovestným Cooperovým spevom a frázovaním, tieňovaným neblahým šepotom. Diablove slová? Možno. A pochváliť treba aj Huntera, ktorého sólo na záver je tiež hodnotné. MARY ANN priamo nadviaže na koniec predchádzajúcej skladby, avšak piano zo skladby robí veľmi netradičný kúsok, minimálne v kontexte ostatných piesní. Toto nie je rock, ale skôr nejaký kabaret, vyznanie. Rušivý dojem to však zanechať nestihne, nakoľko skladba má iba niečo cez dve minúty. Posledná I LOVE THE DEAD je ako názvom, tak textom a hudobným obsahom stelesnením Cooperovho poňatia tzv. shock rocku. Je to temné, zlovestné, hrôzu nahaňajúce, akési smrtonosné divadlo, kabaret kostí a krvi. Keď Cooper spieva svoje "I love the dead." takmer až veselým nádychom, človek ostáva v úžase, o čom vlastne je tento človek. Naozaj veľmi vydarený kúsok na záver, presne vystihuje hororové alter-ego Vincenta Furniera, s menom Alice Cooper.

Jeden z mojich obľúbených albumov od tejto skupiny a speváka. K absolutóriu platni čosi chýba, ale určite je to jeden z podarených amerických exportov prvej polovicie70. rokov. Tak pustite si album a milujte mŕtvych s nami.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Billion Dollar Babies
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?

Jumbo / Vietato ai minori di 18 anni ? (1973)

Snake | 3 stars | 09.09.2017

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527121765
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 1 /2009/

Italští Jumbo vznikli v roce 1970 a během šesti let své hudební kariéry vydali tři singly a stejný počet studiových alb. Jak bezejmenný debut, tak následující DNA (obě z roku 1972) už jsem na těchto stránkách hodnotil a tak si pojďme představit i to poslední a zároveň nejambicióznější : Vietato ai minori di 18 anni ? (Mládeži do 18 let zakázáno ?). Placka vyšla v roce 1973 u Philips Records a obsahuje osm skladeb v celkové délce 44 minut. Prakticky veškerou hudbu složil a otextoval frontman Alvaro Fella a pustil se do témat vskutku kontroverzních : homosexualita, prostituce, masturbace, alkoholismus a to v tehdejší poměrně prudérní společnosti znamenalo jediné - potíže s cenzurou, následované zákazem vystupování v rádiu i televizi.

Už během úvodní Specchio je jasné, že blues/hard rocku charakteristickému pro první dva albové zářezy definitivně odzvonilo. Přibylo nejen elektrických kytar, ale i kláves a zvuk tak patřičně "zmohutněl". Skladba samotná má přes sedm minut a obsahuje dlouhou, až někam do symphonic rocku přesahující instrumentální p(m)asáž. V tvorbě Jumbo něco dosud neslýchaného. Co však zůstalo stejné, je pořádně drsný a nas..ný vokál. Alvaro "Jumbo" Fella má dynamit v hrdle a řve jako turek od okurek. Nepřipraveného posluchače tady čeká nevyhnutelný šok...

Změnil se nejenom hudební styl, ale i přístup ke kompozici jednotlivých skladeb. Většina je jich delších, velmi členitých a tvoří takové (mini) suity poskládané ze zdánlivě nekompaktibilních dílků. V Come vorrei essere uguale a te je slyšet renesance, jazz, italská lidovka, ale také splašené vsuvky provázené "břesknými tóny svěžích trubek". Podobně je na tom čtvrtá Via larga. Úvod jak z nějakého kabaretu vystřídá folk a v závěru intenzivní nářez s řevem kodiaka...

Zní to bláznivě, ale funguje to a první polovina alba se mi opravdu líbí. Ovšem následující Gil, to už je oříšek. Přímo kokosovej. Spolu s kapelou si tady vrzlo i několik hostů, z nichž bezesporu nejznámějším je Franco Battiato a je to avantgarda na entou. Disharmonický blázinec, který postrádá hlavu aj patu a něco takového na mě působí dost destruktivně. A do konce alba to není o moc lepší - jak skladby Vangelo ?, tak 40 gradi působí poněkud nesourodě a tady nepomůže svěcená voda, ani mellotron. Prvky avantgardy se tady prosazují víc, než by mi bylo - bohužel - milé. Leze to do mě jak do chlupaté deky a zážitek z poslechu se ne a ne dostavit. Závěrečnou No ! tak vnímám div ne jako vysvobození.

Cédéčko mám doma již několik let, ale moc často se k němu nevracím. A když jsem si ho teď z recenzentských důvodů několikrát za sebou připoměl, tak se tomu ani moc nedivím. První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za (slabší) dvě. Jak debut, tak (především !) následující DNA jsou lepší...

» ostatní recenze alba Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?
» popis a diskografie skupiny Jumbo

Seventh Key - Seventh Key

Seventh Key / Seventh Key (2001)

alienshore | 5 stars | 09.09.2017

Projekt Seventh Key mám v naozaj v obľube. Všetky tri vydané albumy sú nadštandardné produkty v rámci melodického hard-rocku a AOR. Mne srdcu najbližší je práve tento debut, keďže je na ňom cítiť závan 80-tých rokov. Podopreli to však zvukom, ktorý rešpektuje aj dobu svojho vydania. Ďalšie dva albumy ponúkajú okrem výborných skladieb aj trošilinku slabšie, takže mám k nim také malé výhrady. Z tých najlepších určite rád spomeniem songy ako The Sun Will Rise, You Cross The Line (top skladba!!!), The Raging Fire alebo I Will Survive.

Špecialitou tohto prvého albumu sú skladby z obdobia albumu Power (1986) od skupiny Kansas, ktoré vtedy z rôznych príčin smerovali do šuplíku a odpočívali tam niekoľko rokov. Konkrétne sú to No Man's Land, Every Time It Rains, Forsaken a Broken Home. Ostatné piesne svojou kvalitou nezaostávajú za nimi a vytvoril sa tak pomerne silný koncentrát eruptívnych rockových melódií a znamenitých aranžmánov, ktoré občas pripomínajú tvorbu legendárnych Kansas.

Spevák a basák Billy Greer bola skvelá voľba pre Kansas v roku 1986 a stále dokazuje, že je prvotriedny muzikant. Gitarista Mike Slamer by pre svoje hráčske a skladateľské schopnosti mal byť určite viac docenený, než v skutočnosti je. Obaja vydali zo seba maximum na tomto svojom spoločnom projekte z roku 2001. Prvé dve skladby The Kid Could Play a Only The Brave majú taký ten lesk glam-metalu z 80-tých rokov, ale v aranžmánoch sa prejavuje ich spriaznenosť aj s prog-rockom. Skvele melodicky vystavaná vec Missy je presne to, čo mám v tomto štýle rád. Perfektná melodika, gitary a prog-rocková noblesa nabušená do štyroch minút.

Ďalšia pecka je nepochybne aj Surrender, kde Mike Slamer produkuje svoje prepracované gitarové motívy. Mňa zo všetkých najviac chytá za srdce "kansasovka" No Man's Land. Steve Morse k nej nahral geniálne gitary a refrén predstavuje pre mňa prvý vrchol albumu. Pozitívna aura sa nedá uprieť ani Every Time It Rains, či citlivo odspievanej Home. Za druhý vrchol pasujem úžasnú pop-rockovú baladu Broken Home, ktorá ponúka refrén z kategórie nezabudnuteľných a uzatvára tak album v tom absolútne najlepšom.

Album nemá slabé miesto. Všetky songy sú výsostne vyrovnané a niektoré z nich aj vytŕčajú výraznou melodikou. Ak k tomu pripočítame hviezdnych hostí ako Steve Walsh, Phil Ehart, Steve Morse a Rich Williams, tak fanda melodického rocku a AOR nemá nad čím premýšľať. Škoda, že projektov ako Seventh Key nie je viac. Takáto muzika bude mať vždy svoj význam a zmysel aj pre ďalšie generácie poslucháčov.

» ostatní recenze alba Seventh Key - Seventh Key
» popis a diskografie skupiny Seventh Key

Nico - Desertshore

Nico / Desertshore (1970)

jirka 7200 | 5 stars | 07.09.2017

Německá umělkyně Nico neměla jednoduchý život. Narození v roce 1938 v nacistickém Německu, smrt otce v koncentračním táboře a poválečný život v bídě mezi sutinami rozbombardovaného Berlína jistě nemalou měrou předurčil její osud. Ostatně její další život, věk, vydávání desek i obsah jednotlivých textů je snůškou často se popírajících informací, sama Nico různé události v různých dobých líčila jinak.

Nelze se tomu divit, třetí album Desertshore natáčela již v období těžké závislosti na heroinu - lze tedy chápat, že psala takové jinotajné texty plné útržků vzpomínek, snů a nesplněných přání. Nicméně všechny songy si Nico napsala sama, na aranžmá a nahrávání ostatních nástrojů se podílel John Cale.

V úvodní písni Janitor of Lunacy zní jen harmonium, které tu má zvuk jako kombinace varhan a mellotronu, a posmutnělý až bolestný výraz ve zpěvu Nico, která temným hlasem deklamuje verše ne nepodobné starozákonním textům a vytváří až hmatatelný dojem, že jsme v kostele na zádušní mši.

Správče šílenství,
odhal můj osud.
Nech vzkřísit oživlý sen,
odpusť jejich žalostný křik.

The Falconer - její tíživě středověká atmosféra je alespoň na chvíli projasněna krátkou klavírní mezihrou, jako když ztemnělé sakrální prostory na chvíli osvětlí zbloudilý paprsek světla. Kdesi vzadu se ozývá jemné cinkání. V My Only Child procítěným zpěvem a capella Nico připravuje svého osmiletého syna Ariho na fakt, že jednou nadejde její čas, na což ji Ari odpovídá v další, francouzsky zpívané písni Le Petit Chevalier, zčásti jemně podkreslené cembalem:

Jsem malý rytíř
pevně stojící na zemi,
jednou tě přijdu navštívit…

Abschied (Rozloučení) – temný a pomalý song s harmoniem a dokonalými a přesto znepokojivě emotivními zvuky violy je takovým dalším malým žalmem. Až romantický klavír s violou doprovází nejméně zasmušilou Afraid, i když textové se moc nepoveselíme - jako by zpěvačka odhalovalé své vlastní pocity:

Někdo jiný ti bude říkat, co si máš myslet,
a ty jsi tak krásná a přesto sama...

Industriální atmosféra čpí z Mütterlein. V pozadí slyšíme neurčité klapání, disharmonické preludování a údery do kláves piána jsou promíchané s tóny zahrané na trubku – náročná a depresivní skladba o matce, kterou zanechala v Berlíně. Trochu slabší All That is My Own zakončuje tuto ponurou, nadčasovou nahrávku, která mohla vzniknout kdysi dávno ve středověku či včera…

Nejponuřejší a zároveň mé nejoblíbenější album od Nico.

» ostatní recenze alba Nico - Desertshore
» popis a diskografie skupiny Nico

VARIOUS ARTISTS  - Bumpers

VARIOUS ARTISTS / Bumpers (1970)

Balů | 5 stars | 07.09.2017

S tímto dvojalbem jsem se seznámil až v roce 1975, ale jak říká klasik: "Lepší pozdě nežli
později". Nejsem sice příliš znalec sedmdesátkových samplerů, ale zde se společnosti Island
podařilo něco mimořádného.

Nahrávka obsahuje naprosto unikátní sestavu progresivní, folkové a psychedelické hudby v provedení roku 1970. Pro mě se album stalo otevřeným oknem do světa mé oblíbené muziky. Jména zde uvedených umělců se stala většinou určujícími pro britskou progresivní hudbu
daného období.

Celá deska je prostě nádherná a dodnes zaujímá čestné místo v mé sbírce vinylů. A mé hodnocení? 5* - HUDEBNÍ NIRVÁNA.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Bumpers
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

steve | 5 stars | 07.09.2017

Podle slov samotných protagonistů Geddyho, Alexe a Neila, měla kapela před nahráváním svého čtvrtého alba 2012 od vydávající firmy Mercury nůž na krku. Buďto album konečně zaboduje, nebo následuje vyhazov a ztráta nahrávacího kontraktu. Rush se ale podařil zázrak a dokonalý majstrštyk. Nejen že album konečně zabodovalo a ve své domovině se umýstilo na 61. příčce bilboardu, ale od té doby se několikrát platinovalo a pozlatilo.

Oproti předchůdci Caress of Steel šlo kupředu ve všech směrech. Sjednotila se koncepční línie, kterou tvoří celá A strana s jednou dlouhou titulní písní, hovořící o chaosu v budoucnu roku 2112. Zbytek jsou kratší rockové skladby, které zaplňují stranu B. Všechny jsou promyšlené a nesmírně citově silné. Díky Alexovým hladce krystalickým akustikám ve skladbách The Twilight Zone, Lessons a Tears, patří tyto kusy stále k tomu nejlepšímu z pera Rush. Také Geddy Lee předvádí zanícenější vokální postoj a v některých místech svým citem bodá.
Měřeno zpětným pohledem je album 2112 jen deskou s průměrně vyhlížejícím obalem, ale v jejich drážkách koluje zásadně revoltující hudba.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Pink Floyd - Animals

Pink Floyd / Animals (1977)

john l | 5 stars | 06.09.2017

Na včerší večer jsem měl připravenou Floydovskou desku Animals a řeknu vám, těch překrásných 41 minut uteklo jako voda. To co se mi na nahrávce vždycky líbilo nejvíc a dnes ještě o fous vyrostlo, jsou Gilmourovi doprovodné kytary. Řekl bych, že tahle deska je na nich posazená. Společně s Wrightovými klávesami tu doprovody vládnou a dělají desce atmosféru. Kluci si její produkci pohlídali sami a ta je ze všech alb nejlidštější. Ani samotný Alan Parsons by se nezmohl na lepší. Textový, humánně zvířecí rozměr jde hodně do hloubky a dokáže lidi bezprostředně zaujmout a oslovit. V těch skladbách je ukrytý velký potenciál, už dopředu vždy vytuším jaká pasáž má přijít a moc se na ni těším. A na otázku jestli jsou lepší psi, prasata, nebo ovce, ať si každý odpoví sám. Všechny tři jsou velkolepé. Na Animals jde vypozorovat zaujetí kapely pro věc a společná vnitřní fungující chemie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Pallas - XXV

Pallas / XXV (2011)

horyna | 3 stars | 06.09.2017

První desku Pallas s novým mužem u mikrofonu Paulem Mackiem, jsem svého času odsoudil hodně stroze a po několika nepřesvědčivých poslechových seancích ji vyřadil ze sbírky. Uplynulo několik let a ta v těchto dnech dostává novou šanci. Nadšení a spokojnost z (v tuto chvíli) poslední desky Wearewhoweare, vrací myšlenky směrem k albu XXV a řada věcí se s odstupem času jeví ve zcela nových odstínech.

Předně mi Paulův projev v dnešních časech nepůsobí tak velký problém, abych ho nedokázal akceptovat jako plnohodnotnou náhradu za famózního Alana Reeda. Oproti desce následující sice nepůsobí tolik sebejistě a jeho barva není příliš originálně charakteristická, ale odvaha přebrat pěvecké otěže po dominantním Alanovu výkonu z dřívějška, chce dostatek odhodlání i nápaditosti. Tu sice z poloviny Paul zatím postrádá, jeví se příliš ploše a všedně, ale další dny a koncertní činnost, zvednou jeho pěvecké kreace na vyšší rovinu.

Hudebně deska navazuje na skoro tři desetiletí starou ikonickou nahrávku The Sentinel. Samozřejmě, že zvukově je uzemněna v současnosti a hudebně postrádá moment překvapení své starší sestřičky. Bohužel i větší množství nosných myšlenek, bohatší nápaditost a aranžerskou propracovanost. Přes zmíněné nedostatky se pořád jedná o nadstandardní progresivní album, u kterého stejně jako u většiny koncepčních desek, není dobré cokoliv vydělovat, neboť se jedná o soudržný celek. Přesto zmíním překrásnou atmosférickou záležitost Something In The Deep, se kterou se ocitáme někde uprostřed a v hloubi oceánu a cítíme, jak nás obklopuje průzračná namodralá voda. A podobnými žábrami dýchá i noblesní Violet Sky. Jako singl byla zvolena jednoduchá banální rockovice Monster a příběhu zatápí pěkně pod kotel dramatické písně The Alien Messiah a Young God. Desku kočírují detailně zachycené scifi klávesy Ronnie Browna a příjemná kytarová práce Nialla Mathewsona tak zachází na úbytě.

Booklet alba je vyzdoben spoustou nádherných uměleckých prací, které ukazují směrem ke konceptu, kdy ovládnutí planety za pomoci technologií ničí její původní civilizaci. Doba Alan Reeda se už stěží kdy vrátí a Pallas se tímto albem znovu nadechují ke skutečně velkému dílu, které hodlají předložit o tři roky později. 3,5*


» ostatní recenze alba Pallas - XXV
» popis a diskografie skupiny Pallas

Flower Kings, The - The Sum Of No Evil

Flower Kings, The / The Sum Of No Evil (2007)

| 5 stars | 05.09.2017

Období mezi roky 1995 až 2007 patřilo impozantnímu nárůstu nahrávek jedné z předních progresivních kapel současnosti, švédským The Flower Kings. Parta okolo skladatelské osobnosti Roine Stolta, stihla za pouhých dvanáct let vyprodukovat deset studiových alb! A to mezi ně nepočítáme různé živáky, výběry, nebo raritní kousky. Enormně častou nadprodukci musí dokonce několikrát řešit vydáváním dvojcd.

V případě desky The Sum Of No Evil jde o klasickou placku, ke které je pro ty nejvěrnější fanoušky připojena bonusová část na druhém disku. Pětiletá pauza, která bude vzápětí následovat, jakoby symbolizuje momentální stav kapely, která si je vědoma své síly a originality a už poněkolikáté pokládá své nové dílo na nejvyšší piedestal. Tahleta nahrávka je esencí toho nejlepšího, z čím kapela po dlouhá léta pracovala a dokáže se na ní ještě o nějaký metr posunout vpřed. Vytříbený sound, nepřeberné množství originálních a na poměry kapely i nových nápadů přinesly vyzrálé ovoce, které si můžeme ze zahrady Sum Of No Evil natrhat. Jde o poslechově velmi těžce přístupný produkt. Jeho melodická spletitost se rozmotává pomalu a postupně. Těch kytarových a klávesových špulek je plný košík a za nějaký čas vám dokážou prozářit váš byt krásnými barvami. Hudba T.F.K. je zázračná a nádherná jako duha uprostřed oblohy.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Sum Of No Evil
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Rage Against The Machine - Rage Against The Machine

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 05.09.2017

Spíše náhodou se mi dostala do rukou dvoudisková edice upomínající na dvacetileté výročí vydání této desky.

Ač se kapelou produkovaný hardcore rap metal na zdejším fóru netěší kdoví jakému zájmu a pozornosti, nelze této jejich první desce upřít progresivní, novátorský a stylotvorný statut, neboť s takovou intenzitou podobnou muziku v té době nikdo nehrál. Před nimi si v podstatě skloubení rapu, funky a tvrdých stylu dovolilo jen velmi málo kapel, namátkou Anthrax či Aerosmith, ale jednalo se o jednu skladbu, ne o celou desku.

Tato deska s excelentní kytarou je agresivní, plná vzteku s provokativně levicovými texty a jedna z mála vyjímek, co z si z obdobného ranku občas poslechnu. Není to jen nejznámější song Killing in the Name či Bombtrack, ale dalších 8 zářezů, co pořádně provětrají basová repra.

To však platí o původním vydání z roku 1992. Tento zvukový záznam je na daný žánr neobyčejně podařený, vždyť se také o mix postaral mistr Andy Wallace (seděl např. v režii při nahrávání slayerovského Reign in Blood) o mastering fenomenální Bob Ludwig. Nádherně dynamické album, jakých moc v tomto žánru není.

Nová výroční edice z roku 2012 obsahuje 2 CD, 2 DVD a 1 LP. Obrazovou část hodnotit nebudu, na dvou cedéčkách se nachází remaster desky a původní dema, se (jak jinak) zbytečně zvýšenou hlasitostí. Při poslechu demo záznamů si člověk uvědomí, jak je důležité mít dobrého producenta a člověka za mixem, kteří dokážou nahrávku řádně pozdvihnout a nakopnout.

Na LP je údajně zvuk ponechán neponičen.

Nejlepší nahrávka kapely, ostatní desky RATM byly jen recyklací tohoto alba.

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

Brano | 4 stars | 05.09.2017

Skvelý debut holandskej skupiny Kayak je na Progboarde trestuhodne dlhodobo ignorovaný,pričom sa jedná o silno výživný Art-Rock ako Brno!Tento smutný fakt je mi záhadou,pretože See See The Sun skutočne spĺňa všetky náročné estetické kritériá tak príznačné pre tento hudobný žáner.

Skupinu Kayak založili v roku 1972 študenti Hilversum Music Academy -Tom Scherzenpeel,Pim Koopman a Max Werner.Kayak sa veľmi rýchlo zaradili do prvej ligy holandských progresívnych kapiel ako boli slávni Focus,Supersister,Solution,Alquin,Earth and Fire,Finch...a mnohí ďaľší.Ich neskoršia tvorba však priniesla výraznejší odklon od progresívneho rocku smerom k pop-rocku.Tento trend je badateľný už od polovice 70-tych rokov,no napriek tomu si ich piesne zachovali vysoký umelecký štandard.

A aký je vlastne See See The Sun?
Nájdeme tu melodické piesne,ktoré majú svojský štýl s jemne jazzovým nádychom.Príjemne prekvapí celá plejáda klávesových nástrojov,ktorým vládne pevnou rukou Tom Scherzenpeel-piano,klavír,organ,hammond a miestami mellotron.Spolu vytvárajú pestrú paletu klávesových zvukov a efektov.Vokály a zbory sú skvostné,silne evokujúce vokálne harmónie skupiny Yes.Dlhominutážne epické megakompozície tu síce nenájdete,ale kvalitný Art-Rock sa dá v pohode sprostredkovať aj prostredníctvom kratších skladieb.Tento album sa určite nezahanbí ani v silnej konkurencií slávnych skupín tej doby,ako boli Genesis,Yes,ELO,Supertramp či Caravan.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Landberk - One Man Tells Another

Landberk / One Man Tells Another (1994)

jirka 7200 | 4 stars | 04.09.2017

Dokonalá spojnice mezi "starou" produkcí kapely na prvních dvou deskách a Indian Summer.

Původní produkce ovlivněná King Krimson a VDGG je tu pomalu míchána se současnou rockovou scénou a postupy té doby - já tam nejvíce slyším třeba takové U2.

Takže v některých skladbách je stále slyšet ta severská melancholie s mellotronem a dlouhými pomalými plochami (Mirror Man či Valentinsong), v dalších jsou zakomponovány do melodických rockových songů pro ozvláštnění hlučné zvuky zbustrované kytary a samplů. Třeba takový úvod Kontiki mě trochu vyděsil - lekl jsem se, zda jsem nepřepnul na Korn či Clawfinger.

Zdá se mi, že se od hutněji a prog rockověji znějících krajanů, se kterými jsou často spojováni - Anglagard a Anekdoten, poněkud oddělili a vydali se svou vlastní cestou - větším důrazem na melodii a vstřebáváním kapánek odlišných vlivů.

Každopádně je to však výborná a barevná deska s úžasným zvukem a aranžemi dotaženými k dokonalosti.

P.S. : je třeba ocenit prazvláštní obal, kde čáp před odletem k další rodince v očekávání poskytuje novorozenci "rauchen pauzu". :-)

» ostatní recenze alba Landberk - One Man Tells Another
» popis a diskografie skupiny Landberk

Spooky Tooth - Witness

Spooky Tooth / Witness (1973)

horyna | 4 stars | 03.09.2017

Podruhé s Mickem Jonesem a podle mě i podařeněji, než na předchozím You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Spooky Tooth přicházejí celkově už pošesté do obchodů s hudebninami a jako rytíři ve zlatavé zbroji, bojují stále ve jménu (stávajícího) progresivní rocku.

Nelze přeslechnout, že hudební produkce kapely směřuje více do mainstreamu, kam kapelu zcela jistě kormidluje zmíněný Jones. Jeho za pár let narodivší se Foreigner, budou čerpat z odkazu S. T., alespoň ve svých začátcích, aby se do nové epochy zcela podřídili trendu doby a svou hudbou koresondovali s ostatními. Jonesův kytarový styl se od jeho předhůdce značně liší, ale to co kapela pozbyla, je kvalitní kompoziční osobnost, která ranná alba dokázala s přehledem pozvednout nad průměr.

Nějakou dobu jsem vnímal úvodní skladbu Ocean Of Power jako špatně zvolenou unylou záležitos, na první místo na startovní pozici. Časem jsem ale pochopil, že právě takový výkop je hodný jména kapely. Originální střih je ukrytý vně skladby, její náladu a groove (nejen díky harrisonovu vokálu) nese piáno a výrazná basa. Wings On My Heart je už delikatesní laskomina, zcela v intencích dávné tvorby S. T., stejně jako třetí As Long As The World Keeps Turning. Písně opanuje emocionální náboj a Wrightův klavírní doprovod tiše pluje vedle Mikeova dominantního hlasu. Jonesův nástroj na mnoha místech pracuje pro celek, někde úplně zapadne a někde zní až otravně (All Sewn Up). Barová začouzenina Dream Me A Mountain a závěrečná Pyramids, disponují slušnými nápady a potvrzují, že ambice tato kapele ještě zcela neztratila.

Už to není co bývalo, ale domnívám se, že mezi čtyři nejlepší alba Spooky Tooth deska Witness právem patří. 4-4,5*.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Witness
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Jumbo - DNA

Jumbo / DNA (1972)

Snake | 4 stars | 03.09.2017

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527319346
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4 /2010/

Druhý zářez v dgf skupiny, album, které dnes patří ke zlatému fondu italského progresivního rocku. První stranu původního elpíčka zabrala jedenadvacet minut dlouhá a do tří strof rozdělená suita Suite Per Il Sig. K, tu druhou pak další tři samostatné skladby.

Staré dobré blues podává si ruku s hardrockem, je tu hodně akustických kytar a flétny, ale aj foukací harmoniky. V tvrdších pasážích pak dominuje pěkně hrubá a jak zahleněnej bezdomovec chrchlající kytara. Kláves tu moc není a když už, tak spíš čistého piana. Parádní sólo na Hammond organ v poslední Hai Visto je vyjímkou potvrzující pravidlo. Celé je to pochopitelně v italštině, zpěv je velmi výrazný, bluesově zastřený a hrubý.

Cédéčko je součástí box setu, zasunuté v jednoduché obálce a - bohužel - bez bookletu. Ale hraje parádně a jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Jumbo - DNA
» popis a diskografie skupiny Jumbo

Pinnacle Point - Winds Of Change

Pinnacle Point / Winds Of Change (2017)

alienshore | 4 stars | 03.09.2017

Projekt Pinnacle Point je klon amerických Kansas z obdobia ich albumov Audio-Visions, Vinyl Confessions a Power. Treba však povedať, že veľmi vydarený klon. Spevák Jerome Mazza znie takmer ako Steve Walsh vo svojom najlepšom období a jeho výkon na tomto albume je znamenitý. Gitarista Torben Enevoldsen napumpoval do hudby taktiež množstvo výborných riffov, sól, vyhrávok a samozrejme pozitívnej energie. Obaja si dali záležať na tom, aby väčšina skladieb mala hitový šmrnc a zároveň, aby aj samotné aranžmány boli dostatočne zaujímavé a chytľavé.

Inštrumentálny úvod Prelude mi pripomína album Power od Kansas. Začiatok je teda viac než dobrý a nastupuje pomp/hard-rocková skladba Homeward Bound. Po nej prichádza hitová nálož Damage Is Done. Takých je tu samozrejme viac a mňa najviac oslovili songy ako napr. prog/AOR vypaľovačka Changes, krásnym refrénom obdarená Part Of Me, energická Never Let Go a balada What Will It Take. Vydaril sa aj koniec albumu pri inštrumentálne vymakanej Sail Away a dojemnej With You s pop-rockovým feelingom. Teší ma, že skladby nie sú všetky na jedno kopyto a obaja sa snažili aj o trochu rozmanitosti. Páči sa mi spracovanie klávesových aj husľových motívov, ktoré sa vkusne doplňujú s výbornou gitarou Torbena Enevoldsena. Také jediné mínus mi príde produkcia. Určite by sa dalo z toho vykresať ešte viac, keby to vzal do rúk nejaký špičkový producent.

Albumy ako Winds Of Change vychádzajú skôr ojedinele. Nejedná sa však o žiadnu originálnu záležitosť, keďže čerpá z odkazu Kansas. Kto ale už raz prepadol ich hudbe, určite rád vyskúša aj projekt Pinnacle Point. Myslím, že ani samotní členovia Kansas nebudú touto muzikou urazení. Debut je každopádne vydarený. Uvidíme, či kapela bude pokračovať vo svojej tvorbe a či krivka kvality pôjde ešte viac smerom hore.

» ostatní recenze alba Pinnacle Point - Winds Of Change
» popis a diskografie skupiny Pinnacle Point

Saga - Images at Twilight

Saga / Images at Twilight (1979)

kamila | 4 stars | 02.09.2017

Jako nepřítelkyni silikonového období v muzice, mě stará Saga narozdíl od té po- securiťácké vůbec nic neříká. Několikrát jsem se do ní zkoušela zaposlouchat, ale vždycky to dopadlo stejně. Postupně jsem si ale udělala návyk na tuhle desku. Images at Twilight mě přijde z tohoto období, jako nejpřijatelnější a tak mám konečně aspoň jeden exemplář staré Sagy. Těch kláves je tam extrémně moc, hrají najednou i troje přes sebe, ale dá se to ustát.

Pokud bych měla desku nějak ocenit, tak rozhodně kvůli kvalitním písním(ne zvuku). Dobré jsou asi všechny, ale vyčnívá překrásná balada Images(Chapter One), ráznější Hot To Cold, kde v refrénu Michael šplhá pěkně nahoru a zní jako nějaký prorok a skutečná pecka v závěru, skladba Mouse In A Maze. Tady má Saga dokonale vyspurtovaný konec.

» ostatní recenze alba Saga - Images at Twilight
» popis a diskografie skupiny Saga

Fairport Convention - Liege And Lief

Fairport Convention / Liege And Lief (1969)

| 5 stars | 02.09.2017

Na dotaz jakou nejlepší studiovou nahrávku si má člověk od Fairport Convention pořídit, odpoví osm z deseti, že určitě desku Liege And Lief. Samozřejmě za předpokladu, že vaše nároky týkající se hudebního směřování, budou usazeny v počátcích Anglického folk-rocku, tak jako je v této oblasti zabydleno toto šestičlenné osazenstvo. Tohle album se mě opravdu líbí, hlásek Sandy Denny, mi přirostl k srdci o poznání rychleji než její kolegyně Maddy Prior ze spřízněných Steeleye Span. I celkové hudební pojetí je mi jaksi bližší. Tématická osobitost a ojedinělost skrytá v nápaditých, velice účelových muzikálních sekvencích, v sobě spojuje ryzí folkový staroanglický směr, kořeněný nenápadnými ingrediencemi rocku. Vše do sebe skvěle zapadá a tvoří bezchybnou folkrockovou koláž, opírající se o překrásný Sandynin hlas.

Mezi top skladby bych zařadil odpočinkovou "drnkačku Come All Ye v úvodu, elektrický ostrovní folkový tradicionál Matty Groves, dojemnou baladu Farewell, Farewell a určitě poslední dvojici dokonalých atmosférických skladeb Tam Lin a Crazy Man Michael.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Liege And Lief
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Thunder - The Magnificent Seventh

Thunder / The Magnificent Seventh (2005)

horyna | 4 stars | 02.09.2017

Desku The Magnificent Seventh lze označit jako návrat kapely ke svým kořenům, jako takové zmrtvýchvstání bigbeatu v produkci Thunder. Z alba dýchá lehkost a touha vrátit se zpět k podstatě rockové muziky. Už žádné funky a přílišné experimentování, rock a blues rock, toť hlavní moto i náplň alba.

Rock n roll-ovější start a své vyznání prostřednictvím písně I Love You More Than Rock n' Roll snad ani pánové tvořit nemuseli, tyhle verše i hudba se tesá přímo ze srdce. Posloucháme dál a deska s dalšími tracky příjemně roste. Je tu živelná záležitost The Gods of Love, atmosférická pecka Monkey See, Monkey Do s výborným Bowesem a ocelovými Morleyho riffy. Obligátní baladička I'm Dreaming Again, nebo hybná až taneční Amy's on the Run. Nemá cenu jmenovat další záležitosti, deska zkrátka šlape a znásobeným poslechem polehoučku otvírá svá vrátka.

Thunder jsou rockovou kapelou přítomnosti, čistou a lehce uvěřitelnou. Výborné individuální výkony a poznávací znaky kapely jako jedinečný vokál Dannyho Bowese a krásné melodie Luka Morleyho hovoří srozumitelnou řečí.

Ve své domovině, ale i ve zbytku Evropy patří mezi nejuznávanější hard rockové skoro už veterány a když si poslechnete poslední, volně puhupující se skladbu One Fatal Kiss, pochopíte proč. 4,5*

Odkaz:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Thunder - The Magnificent Seventh
» popis a diskografie skupiny Thunder

Fleetwood Mac - Fleetwood Mac

Fleetwood Mac / Fleetwood Mac (1975)

Brano | 4 stars | 01.09.2017

Len toť nedávno som v TV zhliadol pár dielov seriálu American Horror Story III.,ktorý vyvolal v mojej obývačke skôr salvy smiechu ako záchvaty strachu(ako by sa na dobrý horor patrilo).V hlavnej úlohe Jessica Langová,ktorá bravúrne zahrala absolútne morálne zhnitú vrchnú bosorku v bosoráckom dome:-).Dej bol príšerný,ale zaujala ma bosorka,ktorá v bažinách oživovala mŕtvoly :-)))) a pri tejto bohumilej činnosti počúvala Fleetwood Mac a Stevie Nicks na podivnom predpotopnom prehrávači.Nakoniec jej vrchná bosorka Jessica sen splnila a zoznámila ju so Stevie Nicks osobne.Bolože to radosti veselosti,Stevie zahrala na klavíri a zaspievala Rhiannon a dojaté bosorky slzili o dušu.

Album vyšiel v roku 1975 a je akýmsi úspešným predvojom megaplatinového albumu Rumours(1977).Samozrejme,že bluesové časy Petra Greena sú už nenávratne preč a kapela to má neochvejne a jednoznačne namierené k väčšinovému komerčnejšie ladenému poslucháčovi.A za tým sú vypredané koncerty,státisíce až milióny predaných nosičov a veľa veľa peňazí.Album sa v každom prípade veľmi dobre počúva.Je to kolekcia príjemných pesničiek,ktorým vládne megahit Rhiannon.A mne nezostáva nič iné,len odcestovať do tajomných bažín a podstúpiť omladzovaciu kúru u tajomnej bosorky za doprovodu hudby Fleetwood Mac.Ó šugar dady...

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Fleetwood Mac
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Band, The - Music from Big Pink

Band, The / Music from Big Pink (1968)

POsibr | 3 stars | 01.09.2017

Skupina s veľmi zaujímavým, no zato v maximálnej možnej miere pravdovravným názvom The Band, si renomé získala predovšetkým ako sprievodná kapela Boba Dylana. V roku 1968 vychádza ich debutový album s názvom Music from Big Pink (Big Pink je dom, v ktorom skladby vznikali). Mimochodom, ide o album, ktorý značne ovplyvnil Claptona a dokonca to bol jeden z faktorov jeho odchodu z legendárnych Cream (podľa jeho vlastných slov). Dokázala kapela vykročiť z tieňa amerického barda? Poďme sa na to pozrieť.

Album otvára pomalé, smutné blues v podobe TEARS OF RAGE. Krásna gitarohra zvoní emóciami a vokálnu štafetu odštartuje Richard Manuel. Je to precítené, nevtieravé a na úvod platne veľmi solídne. Vo veselšom a dynamickejšom duchu sa nesie TO KINGDOM COME, skladbu zdobí predovšetkým Robertsonovo záverečné sólo na gitaru, ináč sa jedná skôr o akýsi štandard, nič oslnivé, no neurazí. Pomalšia je tiež pieseň IN A STATION, opäť sa však nemôžem zbaviť dojmu akejsi, nazvime to, vaty. Miestami sa skladba akosi lenivo vlečie, cieľ v nedohľadne. Prvýkrát si zaspieva aj Rick Danko a to v ďalšom bluesovo nadýchnutom čísle, CALEDONIA MISSION. V skladbe sa pekne dopĺňajú gitara s pianom, práve miesta, kde sú tieto dva nástroje najzvučnejšie, držia skladbu nad priemerom. Striedanie pomalších pasáži s rýchlejšími je tu efektívne prevedené. Avšak najkrajšia vec prvej strany platne a vôbec celého albumu prichádza až teraz, THE WEIGHT. Americké country blues se vším všudy, Helm tu odspieval svoj majstrštyk (nezabúdam samozrejme ani na Danka, ktorý si tu zaspieva v druhom slede tiež). Podmanivá a emotívna skladba vysiela do mozgu projekcie amerického juhu, sedačky na drevenej terase a zapadajúceho slnka. Zaujímavé aj vzhľadom na to, že štyria z piatich pôvodných členov boli Kanaďania, z U.S.A. bol iba Helm (a práve ten to odspieval).

WE CAN TALK zbehne ani človek nevie ako, s organom tu čaruje Garth Hudson, jediný nespievajúci člen kapely Kapely. Smutnoveselý začiatok má LONG BLACK VEIL, jediná neautorská vec (z pohľadu členov skupiny) na albume. Vyzdvihnúť musím predovšetkým Dankov vokál, z ktorého priam sála emócia, miestami bolesť, potom nádej, zmierenie. Za organové intro v piesni CHEST FEVER by sa veru nemusel hanbiť ani Jon Lord a kladný dojem ešte umocňuje Robertsonova gitara. Veľmi dobrá skladba, na druhej strane platne jedno zo silnejších čísel a zároveň jednoznačne najrockovejšia vec na albume. Priaznivci organovej hudby a pasáží určite ocenia Hudsonove kvality. LONESOME SUZIE je balada, ktorá je nepochybne precítená, no mňa nijako extra neočarila. Smutný spev, v pozadí gitarka, no na môj vkus pridlhé a príliš melancholické. THIS WHEEL'S ON FIRE je skladba z pera Ricka Danka a Boba Dylana. Je to rock, osobne tam cítim slabší psychedelický nádych a to je asi tak všetko. Cítiť, že sa už blíži koniec. A aby smutných vecí na albume nebolo primálo, melanchóliou presiaknutá je aj záverečná dylanovka I SHALL BE RELEASED. Dôstojná rozlúčka s platňou, aj keď vokál mi príde miestami až príliš vysoko položený, akoby nasilu.

Aby som odpovedal na otázku, položenú v úvode recenzie, áno, The Band týmto albumom dokázali, že sú svojbytným a životaschopným hudobným telesom. Veľmi solídny debut, avšak miestami sa nemôžem zbaviť dojmu akejsi vaty, predovšetkým na prvej strane albumu. Ďalej mi nerežú niektoré baladické kúsky, najmä ich prevedenie (nie počet). Osobne by som kvôli Music from Big Pink určite neodišiel zo skupiny s Bakerom a Bruceom (nehľadiac teraz na medziľudské škrípanie). Celkový dojem mám pozitívny, ale zvláštny citový vzťah k albumu nemám (snáď iba k piesni The Weight). Čas hviezdičkovať - vidím to na 3,5 a tentoraz zaokrúhlim nadol, kvôli menovanému a aj vzhľadom na to, že ďalší album je v mojich očiach a ušiach určite lepší.

» ostatní recenze alba Band, The - Music from Big Pink
» popis a diskografie skupiny Band, The

Landberk - Lonely Land

Landberk / Lonely Land (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 01.09.2017

Okolnosti vzniku nahrávky Lonely Land jsou trošku obestřeny rouškou tajemství, proto omluvte lehkou fabulaci z mé strany.

Pravděpodobně kapele po poslechu jejich prvotiny nabídla US firma The Laser´s Edge opětovné vydání materiálu z Riktigt Äkta, ale s podmínkou, že bude nazpíván anglicky.

Skupina dle mého tedy ve studiu nahrála anglický zpěv a nějaké dohrávky, většinou použila již zaznamenaný materiál a přibalila jinou cover verzi –
song No More White Horses od britské prog rockové kapely T2, která ji vydala již v roce 1970.

Mimochodem, tato píseň se hodí svým vyzněním k ostatním písním mnohem lépe, než vyřazená Tillbaka, která se hudebním stylem od ostatních kompozic poněkud lišila. Titulní skladba Lonely Land (v originále Undrar om ni ser) nabobtnala z 8 na 10 minut. Bylo tam totiž implementováno jakési sólo na sitár, což nepovažuji za právě šťastný krok u kapely, která byla prezentována v hudebním tisku tím, že čerpá z kořenů severské lidové hudby. Pravděpodobně chtěli v USA jednodušší sólo nahradit nějakým etno prvkem a zda to bude znít švédsky či jako z Pakistánu, to Američan nerozezná :-)

Studiové pásy byly odeslány do USA, kde na výsledný zvuk dohlédl věhlasný zvukový inženýr Bob Katz, který se do té doby specializoval z velké části na ortodoxní audiofilní nahrávky . Záznam na přejmenovaném albu Lonely Land projasnil, kapánek vytáhnul a nahaloval zpěv, došlo i k zpřeházení pořadí skladeb.

Anglická verze trošku ztratila tu exotiku a kouzlo zpěvného švédského jazyka, temné proudy severské atmosféry byly kapánek upozadněny ve prospěch rockové přímočarosti.

Nelekejte se však, tyto rozdíly jsou jen kosmetického charakteru. Rád si poslechnu obě verze.

» ostatní recenze alba Landberk - Lonely Land
» popis a diskografie skupiny Landberk

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

EasyRocker | 5 stars | 31.08.2017

Tento umělec se u mě vznesl už při prvním nesmělém kontaktu (album III) skoro až do nebes, a zůstal na jednom z nejčestnějších míst vlastně až dodnes. Jeho žhavé emoce, dokonalá rytmika a rozvrstvení mě vždy nesmírně omámily a pohnuly tolik žádané emoce. Samozřejmě si prošel i érou osmdesátek, a tohle album má u mě zvláštní nostalgický nádech.

Vstupem z jiné planety je dešťový hi-hat efekt od hostujícího Stewarta Copelanda, startující nesmrtelný úvodní napjatý hymnus Red Rain. Hitovost, ruce směřující vzhůru, ale i křehkost, napětí a do každého mikrometru vybroušené detaily, tak, jak jsme od Petra zvyklí. Ano, zvukové osmdesátky, sestřelilo mě to ihned a nenávratně.

Sledgehammer je gabrielovsky podaná moderna, plně se oddávající dobovému trendu včetně samplovaných dechů, hudebně i zvukově, připojen byl i neotřelý, klasicky v duchu tohoto umělce graficky dokonalý videoklip. Krásný výkon Tonyho Levina.

Ze spolupráce s další dobovou hvězdou, slavicí Kate Bush, vznikl sedmiminutový magický a neskutečný intimní svět, nazvaný Don´t Give Up. Slzy se mísí s rebelií a odhodláním, vytesaným do názvu tohoto skvostu. Více není co dodat - tohle je pastva pro uši, ne pro pero.

Magický počátek s baskytarovým virtuozem Tonym Levinem a melodické osmdesátkové drahokamy sypoucí se do všech prostor, to je That Voice Again. V silném refrénu jsou ale zbytky zármutku a smutku, vzdálený otisk Gabrielovy minulosti.

Pídíte-li se po esenci Peterovy zahloubanosti a citlivé noty, nemůžete od prvních sekund pominout Mercy Street. Intimní, křehká, až ambientní nálada s dokonalou slupkou rytmických doteků a ruchů, je pro něj typickou prací, známou i z dalších alb.

A protože skladby za sebou bývají logickými protipóly, je tu dobově přímočará rytmická funky hitovka Big Time. Myslím, že tady Peter vyšel vstříc času ještě více než na Sledgehammer, považuji ji za nejslabší položku alba.

Veškeré, i když jen drobné pochybnosti rozprašuje atmosférický ledově trýznící skvost We Do What We´re Told s mluvícími bubny Manu Katché, nepředstavitelná novovlnně ambientní variace, mizející do závěru. Nezemské vokály.

This is the Picture (excellent birds) zahajuje neodbytný Tony Levin a Manu Katché, od počátku úřadují elektronické hody z rukou Petera, ale i Davida Rhodese, Simona Clarka či proslulého zvukového alchymisty Daniela Lanoise (David Bowie, U2), který album nesmírně pozitivně obohatil.

Vykoupením z experimentálních nadzemských poloh je zase více než pozemský hit In Your Eyes, dodnes v mnoha obměnách zařazovaná i na koncerty. Poněkud subtilní úvod vystřídá skvostné vokální i rytmické představení ve vrcholovém Peterově slohu. Spalující vášeň se vybíjí ve skvostně vybičovaném konci se sborovými hlasy.

Nepopírám osmdesátkovost, přístupnost, v podobě jistých skladeb i jistou dobovou ochotu vyjít vstříc rádiím a gabrielovským lektvarem nakazit co možná největší počet posluchačů. Je na tom ale nakonec něco zlého? Takový pop si budu pouštět každý večer naplno. Je to jako tři čtvrti hodiny rozkoše, na které se podílel skutečně elitní zástup hostů.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Orford, Martin - The Old Road

Orford, Martin / The Old Road (2008)

horyna | 4 stars | 31.08.2017

Nejspíš nějaká chyba v Matrixu. Album, které za rok oslaví deset let od svého vzniku, tu nikdo nejen že nerecenzoval, ale zapomnělo se dokonce přilepit k Mrtinově prvotině. Přitom mateřských kapel páně Orforda, Jadis a především IQ, si tu v poslední době všímá ostatní recenzentská špička celkem často. Chápu, že myslet se nedá na vše a občas nějaká ta lapálie proteče jako voda mezi prsty.

Klávesákův debutní výlisek Classical... jsem neměl to potěšení slyšet, ale podle Mayakovi písemné dokumentace, půjde jeho následovník v pevných stopách vyšlapaných výtvorem z přelomu milénia. I na "staré cestě" se zastavujeme v chatrčích, které tento mág černobílých klapek pomáhal v minulých deselitetích vystavět k obrazu neoprogresivního světa.

Když se překlenu přes zmršený zvuk první skladby Grand Designs (tady to pěkně chrčí, praská a škobrtá, nechápu, proč si zrovinka v úvodu alba nechali zvukaři zašpuntované ušní trubkovody), dostávám retro křížence popu, progu a melodického pomp rocku, s jemnými doteky domovských Jadis a IQ. Orford není bůhvíjak zázračný zpěvák, ale do kompozice vcelku padne a nikterak ji svými omezenými hlasovými možnostmi nekazí. Celé album je pojato v daleko odlehčenějším A. O. R. stylu, viz instrumentální pohodička Power and Speed. Se zpěvákem Big Big Train Davidem Longdonem, se díky písni Ray Of Hope ponoříme do doby, kdy ještě Genesis zněli původně a hráli progresivní rock umělecko-originálního střihu. U čtvrté Take It To The Sun máte pocit že posloucháte některou z posledních produkcí kapely Asia (jako vystřižená z alba Omega). Ale nejen Wettonův vokál k podobné tezi zavádí, hudebně jde o jednoduchou a přímočarou rockárnu, kterou bych od Martina zrovna nečekal. Mezi nejklasičtější písně, patří určitě věc titulní. Folkový nádech přinášejí sólové housle a progový rozměr nabízí skvělá Thorneho kytara. Zpívá opět Martin, citlivě a srdečně. Velice příjemná je i Out In The Darkness. The Time And The Season opět rezonuje Asii, ale její časový rozměr okolo deseti minut ji naklání někam k albu Nomzamo. Poslední Endgame je emotivní záležitost a otevřenou arénou pro Mistra pěvce norimberského, Davida Longdona.

Celá plejáda blízkých význačných osobností z hudební branže, pomohla Martinu Orfordovi vytvořit poslechově a možná i pocitově trochu rozpolcené album, které doceníte až s námahou do něj vloženou. Je to deska pro radost, kterou mnozí zapřísáhlí obdivovatelé kapely IQ nejsou schopni pobrat a ocenit.

Album mělo být Orfordovým testamentem s hudebním světem, kterému dal jeho prostřednictím vale na dlouhé roky. Ale tento odpočinek, podobně jako u mnoha jiných kolegů netrval věčně a jeho nadání se znovu projevilo na posledním díle mateřských Jadis, albu No Fear Of Looking Down, na které přispívá opět jako výhradní klávesová persona.


» ostatní recenze alba Orford, Martin - The Old Road
» popis a diskografie skupiny Orford, Martin

Waters, Muddy - The Best of Muddy Waters

Waters, Muddy / The Best of Muddy Waters (1958)

dimitrij | 5 stars | 31.08.2017

Na tomto kompilátu se nachází výběr ze singlů z padesátých let, tj. z počátku Muddyho hudební kariéry. A pro mě jsou to nejsilnější nahrávky, které Muddy kdy nahrál. Na všech skladbách zaznívá Muddyho drásavá elektrická kytara, na kterou hrál pomocí bottlenecku. Sóla jsou drsná, syrová a velmi úsporná. Na počátku své kariéry zpíval Muddy neuhlazeně (v porovnání s některými svými kolegy ale pořád dost zdvořile). Většina skladeb má blíž k dřevnímu blues z třicátých let než k rock'n'rollu. Skladbu I Can't Be Satisfied Muddy hrával už na jihu, dávno předtím, než se přestěhoval do Chicaga. Muddy pořád hrál svoje starý deltský blues, ačkoliv ho hrál na elektrickou kytaru a s doprovodem dalších nástrojů (či v kvílivé souhře s harmonikou Prcka Waltera). Zvuk prvních Muddyho singlů je nekompromisní, řezavý a nesmírně autentický.

A nad nekonečnou popraskanou cestou lemovanou stonky kukuřice se zvednul mrak suchého prachu, odkudsi zaznělo halekání farmářů vracejících se z pole. Na křižovatce se pod dřevěným ukazatelem usadil negr a ze svojí kytary vyloudil dva anebo tři ostré tóny. Takže tak.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - The Best of Muddy Waters
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Landberk - Indian Summer

Landberk / Indian Summer (1996)

jirka 7200 | 3 stars | 31.08.2017

Nahé břicho těhotné ženy na poslední desce Landberk nás vybízí k představám, co se asi uvnitř obalu skrývá za hudební dítko. Jeden z rodičů, bubeník Andreas Dahlback byl nahrazen Jonasem Lindholmem, jinak vše zůstává při starém.

Hudebně je produkce Landberk někde o dost jinde, než první deska(y) ve dvojjazyčném vydání. Nálada se o dost projasnila, určitý melancholický opar však zůstal. Nejsem si jist, zda to nazvat ještě prog rockem.

Také vliv švédské lidové kultury ustoupil do pozadí. Zůstaly melodické rockové písničky v pomalém až středním tempu trochu ve stylu U2, které jsou v mixéru našlehány na jemno s rozostřenými kytarami post rockových akvizic a letmým prohrabováním strun jak u ambientních hrdinů.

Kupodivu, ač by mě tyto ingredience samotné moc nechutnaly, tak tento koktejl překvapivě kyselej není. Příjemně uvolněná pohodová rocková muzika k odpočinku ducha i mysli. Všechny songy balancují umně na hranici mezi rockem a popem, ale ani jednou necítím, že by ji někdy překročily pro mne nežádoucím směrem.

Musím vypíchnout důmyslně vystavěné a zadumané All around me a Why Do I Still Sleep, rovněž tak kvalitní zvuk a citlivě propracované aranže, rnebo také vkusné zapojení hostujících hudebníků na cello či saxofon.

Po této desce se nad kapelou zavírá voda a ačkoliv neohlásila nikdy ukončení činnosti, k natočení dalších nahrávek nikdy nedošlo.

» ostatní recenze alba Landberk - Indian Summer
» popis a diskografie skupiny Landberk

Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh

Zappa, Frank / Weasels Ripped My Flesh (1970)

dimitrij | 4 stars | 30.08.2017

Album Weasels Ripped My Flesh je kompilací skladeb z živých vystoupení a z několika starších studiových nahrávek. A není tedy divu, že kompilát zní nesourodě. Zaznívá tu totiž kdeco: free-jazzové improvizace, avantgardní improvizace, hendrixovské improvizace, tradiční blues s improvizujícími houslemi i jedna nebo dvě rockové písničky s relativně tradiční strukturou. Co mě při poslechu rmoutí je fakt, že tyto složky nejsou moc kombinovány v rámci jednotlivých skladeb.

Úvodní Didja Get Any Onya je free-jazzová jízda (ve stylu kupř. Ornetta Colemana či Deweye Redmana) okořeněná o několik potřeštěných vokálních vsuvek, má to drajv, dynamiku a je to bezva poslouchání, po čtyřech minutách je bohužel konec. Z pohledu free-jazzového žánru se tedy jedná spíš o jednohubku.

Následuje Directly From My Heart To You, což je dobrá bluesová skladba s houslemi a androgynním zpěvem Dona Harrise (barva jeho hlasu mi připomíná Ninu Simone). Nic výjimečného se ale nekoná. Slušné blues.

Trojka je avantgardní improvizace a naživo to mohla bejt bžunda. Čtverka začíná melodicky a čistě, po minutě je idylka přerušena a je nahrazena další free-jazzovou pasáží. Tento přechod mi připadá až moc násilný a beze smyslu.

A tak to jde dál a dál. Album se mi líbí a rád ho poslouchám, bohužel to je opravdu jenom sbírka různých nahrávek (přičemž hodnota některých pasáží je spíš dokumentární, řekl bych), nikde se nepovedlo (a asi ani nezkusilo) skloubit žánry, které jsou na albu přítomny, do jednolitějšího celku (jako se to dařilo třebas Kapitánu Beefheartovi).

A i přes moje námitky je to silná placka obsahující krásná (špinavá) sóla, pár hezkých melodií, intenzivní zvukové plochy, mezihry a vsuvky (a co na tom, že mezihry a vsuvky jsou vsouvány mezi jiné mezihry a vsuvky a že středobodem není písnička, ale splašená improvizace). Album také obsahuje množství hudebních i obecných kulturních narážek a vtípků a tak, ale to já neumím docenit.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Return To Forever - Musicmagic

Return To Forever / Musicmagic (1977)

vmagistr | 3 stars | 30.08.2017

Druhá polovina 70. let nebyla zrovna dobou, ve které by zavedení jazzrockoví hudebníci popouštěli uzdu svým instrumentálním schopnostem a šířili na svých deskách dosud neslýchané avantgardní výtvory. Jistě, někteří nadále odolávali tlaku nahrávacích společností a jejich touze po komerčně zpeněžitelnějších nahrávkách, daleko více kapel a jednotlivců však po pomyslné šikmé ploše pomalu klouzalo směrem do středního proudu, stravitelnějšího pro širší masy. Jakkoli se tito hudebníci zaštiťovali hledáním nových výzev a podnětů, dle mého šlo spíš o snahu o oslovení publika, které se na jazz a fusion zase tolik nechytalo.

I Chick Corea se Stanleym Clarkem, dlouholetí tahouni jazzrockové kapely Return to Forever usoudili, že je třeba alespoň částečně změnit hudební směřování skupiny a zakormidlovat do vod, které slibovaly zajímavější prodejní čísla. Dali dohromady novou sestavu bez kytary, ale s čtyřčlennou dechovou sekcí, a spáchali s ní desku Musikmagic. Po několika letech se ve skladbách opět objevily (velmi solidní) vokály, obstarané Coreovou manželkou Gayle Moran, něco málo si zpívnul (to už taková hitparáda nebyla) i Stanley Clarke.

Že by deska kompozičně držela kdovíjak pohromadě, to se tedy říct nedá. Ve skladbách se dost bije snaha tří hlavních instrumentalistů (Corea, Clarke a bubeník Gerry Brown) urvat pro sebe co nejvíc sólového prostoru se zpívanými či dechovými "easy-listening" pasážemi, čímž hodně trpí třeba titulní skladba Musik Magic nebo závěrečná The Endless Night. Asi nejvíc se mi líbí kousek Do You Ever s podmanivou, ale rozhodně ne podbízivou atmosférou, špatná není ani pomalá Hello Again (kde mě ale dost štvou některé vyšponované dechové pasáže). Obecně mě na desce víc baví kratší kousky, ty dvě dlouhé symfonie jsou na můj vkus moc velký kočkopes.

Přes všechno řečené je deska pořád daleko víc naplněná jazz-, prog-, fusion- (doplňte sami) rockem než čímkoli jiným a o zásadní obrat v linii tvorby Return to Forever tu nejde. Asi nejvíc výsledný zvuk změnily dechové nástroje, bez kterých bych se klidně obešel. Za ucházející desku to budou tři kousky, ale pokud s Return to Forever začínáte, tak to s tvorbou ze 70. let radši zkuste kdekoli jinde.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Musicmagic
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Tangent - Going Off On Two

Tangent / Going Off On Two (2011)

Pegas | 5 stars | 29.08.2017

Báječné DVD, které by měl mít každý fanoušek The Tangent ve sbírce. Kapela v silné sestavě (vlastně žádná slabá ani neexistuje) Andy Tillison, Luke Machin, Jonathan Barrett, Tony Latham a Theo Travis se místo koncertního záznamu rozhodla natočit skromnější živou nahrávku ve zkušebně a výsledek je výborný.

Parádně se to poslouchá, hodně mě na to baví koukat, výběr skladeb mi také sedí a skvělé je, že tu nejsou žádné studiové dohrávky, pouze pár úprav zpěvu. Tohle jsou The Tangent opravdu naživo. Žádné publikum, velká produkce, výpravná show, pouze skromné nasvícení a hudba na prvním místě. Přesto je stále na co koukat, vystoupení snímalo několik kamer a sestříhané je to lépe než mnohé záznamy koncertů větších kapel. Živé provedení skladeb je perfektní, drží se originálů s občasnou odbočkou či sólem. Samozřejmě znějí trošku jinak, ale nijak ochuzeně.

Už takhle by to stačilo k plné spokojenosti, ale je tu ještě něco navíc. Na výběr jsou hned dvoje titulky, první jsou texty písní a druhé komentář, kde se dozvíte zajímavosti o kapele, skladbách a další informace a vtípky. Mezi bonusy jsou hezké fotogalerie s hudebním podkresem, rozhovory s muzikanty (bohužel bez titulků) a opomenuty nemůžou být ani závěrečné titulky, jednak kvůli hudbě, která je doprovází, ale také je v nich krátká a vtipná disko vložka kapely. No a velkým bonusem je i CD verze nahrávky, kam se však nevešla jedna skladba. Ale většinou se stejně kouknu i na video, alespoň útržkovitě, ačkoliv stejně mě to pak vtáhne, že sledováním strávím víc času - tedy není vhodné pouštět při práci.

Toto video bylo financováno z předobjednávek fanoušků a je dobře, že to dopadlo. I při skromných podmínkách vzniku si dali na všem záležet a stále je to jedno z nejlepších hudebních DVD, co jsem viděl. Vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Tangent - Going Off On Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

Pegas | 5 stars | 29.08.2017

Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.

Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.

Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.

Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.

The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.

Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent

Echolyn - echolyn

Echolyn / echolyn (2012)

horyna | 5 stars | 29.08.2017

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.

» ostatní recenze alba Echolyn - echolyn
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Serenity - Piece Of Mind

Serenity / Piece Of Mind (1972)

dimitrij | 4 stars | 29.08.2017

Na jediném dlouhohrajícím albu Piece Of Mind novozélandského tria Serenity jsou vcelku jednoduché folk-rockové písničky zahrané v jakémsi zamlženém psychedelickém oparu. Nahrávka zní velmi vkusně a příjemně se poslouchá, a má pro mě moc pěknou, těžko popsatelnou, (snad zádumčivou či melancholickou) atmosféru. Instrumentální ani zpěvácké výkony nejsou kdovíjaké, spíš skromné až civilní (zvuk bych přirovnal třebas ke skladbě Green Is The Colour od Pink Floyd). Bluesové kořeny hráčů jsou jasně zřetelné. Některé pasáže jsou vyloženě jazzově zabarvené. Díky mnoha hostujícím hráčům je zvuk alba relativně pestrý. Nejradši bych dal 3 a půl hvězdy, zaokrouhluju na 4.

» ostatní recenze alba Serenity - Piece Of Mind
» popis a diskografie skupiny Serenity

Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster (1971)

EasyRocker | 4 stars | 28.08.2017

Předchozí albový zářez Death Walks Behind You, drsnou a strašidelnou tvář hardrocku, jsem si zamiloval, a až po relativně dlouhé době přikoupil do dvojice i nástupce. Změnou bylo angažování nového zpěváka Petera Frenche, který nahradil kytaristu Johna du Canna.

S úvodem Breakthrough mě zalévá široširý úsměv, všechny typické znaky atomového kohouta jedou na plný plyn. Tajuplná, až úzkostná nálada, skvostné Craneovo hlazení i bouře a je tu vynikající valivý následník otvíráku předchůdce.

Break the Ice je pětiminutovou pochmurnou suitou, jejíž tmavé odstíny a tóny určuje skvělá Craneova klapková práce. Když se ale rozjede tahle pečlivě seřízená jednotka, je o adrenalin postaráno.

Decision/Indecision určují další temné linie čistého klavíru a uměřený French. Hlavním pánem nad životem a smrtí je ale klavírní principál, skutečně skladatelsky i hráčsky výjimečná osobnost.

Medicínská legrácka A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down je legrační jen názvem, jedná se o drsnou živočišnou jízdu, kde opět úřaduje pološílený Crane, a to zcela ve svém zvráceném duchu. ELP na kokainu a skvělý Paul Hammond.

Tajuplný klavírní úvod startuje mou dávnou mystickou favoritku Black Snake, a názvu slouží hudební složka dokonale. Mistrné Craneovo i Frenchovo galapředstavení, krásně jako vlnobití se pohupující rytmus, dekadentní odstíny...

Head in the Sky nás probírá zcela v duchu drsného atomového rokenrolu, sekané metalické klávesové riffy, rozžhavená du Cannova kytara, neúprosné, drtící provedení pro odolné posluchače.

The Rock pokračuje v pořádně drsném duchu, i když se zvolní tempo - přímá a prostá Hammondova linka, na kterou Crane nabaluje gotické, apokalyptické ornamenty, Du Cann hvízdá, kvílí a skřípe...

The Price je další, těžký kov zřetelně předznamenávající jízda. French je náladově jemný i drsný, tempo a děj ale podléhá opět čaroději za klapkami, šílený, řvaný, natlakovaný závěr.

Americkou verzi zdobila singlovka The Devil´s Answer, snad nejproslulejší hitovka kapely, která se objevila už mezi bonusy u předchůdce. Skvělá klouzavá rocková jízda, vskutku odpověď dábla...

Dávám krásné čtyři, o něco výš mě zaujalo předchozí album. Trochu se možná ubralo z plynu, celkový nádech není tak drsně kytarový, i když klávesová tajuplnost a obskurnost zůstala. French vypouští démony o něco syrověji a drsněji. Živelná jízda, a to hammondový rock moc nevyhledávám.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Landberk - Riktigt Äkta

Landberk / Riktigt Äkta (1992)

jirka 7200 | 4 stars | 28.08.2017

Album Riktigt Äkta (v překladu "Opravdu originální") není oslňující nahrávkou na první dobrou. Je třeba několik nenásilných poslechů, aby se z této švédské polozapomenuté lahůdky někomu mohla zatočit hlava. Jedná se o zvláštní mix ingrediencí, jež mají původ ve švédské lidové písni, a psychedelického koření, které je obsaženo třeba v raných nahrávkách Pink Floyd (občas jako bych zaslechl i Van der Graaf Generator). Nahrávka vyznívá velmi archaicky, od boku bych tipnul období 1969–1970.

Úvodní I nattens timma - to je takový funebrácký valčík pro mellotron, piáno a flétnu a do to všeho jednoduše zpěvák vemlouvavým polozpěvem deklamuje text. Druhá Skogsraaet je daleko živější – slyšíme i zvuk vrzající zbustrované kytary a zpěvákovu švédštinu proplouvající nad klopýtajícím bicím doprovodem. Někde za půlkou se atmosféra písně rázně změní v tklivou záležitost podobnou atmosféře pomalých a psychedelických pasáží z období raných Pink Floyd.

Několik dalších songů zní podobně - klidnější části zpívané švédsky se střídají po změně rytmu a nálady s hutnými hypnotickými pasážemi doprovodu basa – bicí. Nad nimi krouží opatrně rozvíjená sóla skřípavé kytary, podpořená v pozadí melĺotronem, flétnou či tahací harmonikou.

Výjimkou je instrumentální a melancholicky meditativní Visa fraan kallsedet a závěrečná Tillbaka, jež je maskovaným cover songem od švédské blues rockové kapely Nature z roku 1970 a poněkud narušuje jednolitý ráz alba.

Desku kapela nahrála během jednoho měsíce v Megaphone Studios v Enköpingu a během dalších dvou měsíců si tyto songy i sama vyprodukovala (včetně mixu a masteringu). Hudebníkům se podařilo zachovat určitou archaičnost zvuku kapel ze sedmdesátých let, zároveň si dokázali pohlídat i technickou kvalitu záznamu. Deska je neuvěřitelně dynamická, je to znát hlavně u bicích, kde lze slyšet, že jejich zvuk nebyl nijak komprimován. Hodnota DR 15 mluví za vše.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Landberk - Riktigt Äkta
» popis a diskografie skupiny Landberk

Camel - I Can See your House from Here

Camel / I Can See your House from Here (1979)

horyna | 5 stars | 28.08.2017

Hudební publicista, profesionální posluchač s dostatečně velkou erudicí nebo jen obyčejný fanoušek nějakého stylu, skupiny či určité hudební oblasti je jistě dobře obeznámen s vlivem, jaký měla epocha osmdesátých let na okolní hudební produkci a jak moc ji dokázala přetvořit. Některým souborům se vyhnula menším obloukem, některé zohyzdila k nepoznání a neposlouchání.

Dotkla se každého a její popový odér s nástupem disca měnil image, názor i celkové hudební vnímání. Najednou se komponovalo uvolněněji, prostěji a celkově přehledněji. Postupy i celé kompozice zjednodušily tvar i stavbu, zkrátila se stopáž i vlasy hudebníků. Nazírání na toto odvětví značně zkomercionalizovalo a dobře se měli ti, jež se líbili a jak se říká, šli s dobou. Při zpětném pohledu s odstupem několika dekád zůstává na jazyku zahořklá pachuť, kombinovaná s úsměvem na rtech a otázkou, jestli tohle všechno vůbec byla pravda a zda-li se tento kýč mohl opravdu líbit.

Sekyra zaťatá v osmdesátých letech oddělila hlavu od těla celému art rockovému směru, který se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval, mátořit se bude jen pozvolna a ve srovnání se sedmou desetiletkou více méně paběrkuje dodnes. Je mnoho kapel, na kterých si zhoubný příklad účinkování jedu značky 80 můžeme názorně ukázat. Jsou tu ale i tací, kteří se zuby nehty brání, ústupky dělají jen minimální, do onoho proudu vkročí mírně našlápnutou nohou a jen na půl plynu. Zlehounka klouzají, aby neupadli (že Queen) a pootevřená vrátka dokážou velmi briskně znovu rozvalit.

Jednou z takových kapel jsou i Camel a pootevřená vrátka, o kterých mluvím ve větě předchozí, dokáží znovu doširoka rozevřít progresivně nepřístupnou, mnoha fanoušky nepochopenou, výbornou deskou Dust and Dreams hned v desetiletce navazující - syrových, devadesátých letech. Vraťme se ale k meritu věci, kterým je nahrávka z roku 1979 I Can See your House from Here.

Rockový fajnšmekr znalý situace na hudební mapě v průběhu sedmdesátých let, přesněji řečeno na jejich konci, zaznamená ještě před nástupem popu krátkou životnost nového směru, jež má za úkol oslovit především velmi mladé publikum - a tím je styl punk. Ten se vyškrábe do hlaviček náctiletých velice rychle během roku 1977 a to je vlastně i zlomový okamžik, v němž mnoho do té doby progresivních kapel minulosti začne přemýšlet jinak. Camel nejsou výjimkou a po čtyřech klasických studiovkách přicházejí toho roku s částečně zmodernizovaným soundem a nemalou hudební obměnou prostřednictvím pestré nahrávky Rain Dances. Následující album Breathless jde ještě o malinko dále a hned o rok mladší kolegyně, jíž se tato recenze týká, nový vývoj kapely nehodlá zastavit. Jenže.

Pokud budeme k oné době či hudební etapě přistupovat povrchně a s určitou utkvělou představou, může se lehce stát, že si zcela logicky "zazdíme" množství výborné muziky, aniž bychom si na ni vytvořili názor vlastní! Čas a energie takto investovaná vyvolá v mnoha jedincích zpětnou reakci a léty budované přesvědčení začne dostávat na mnoha místech slušné trhliny.

Na tuto deska se dá jednoduše nazírat jako na album, jež tvoří několik dvou-písňových souborů a jeden instrumentální trojboj. První dvojička písní Wait a Your Love Is Stranger Than Mine stojí napůl cesty mezi staršími Camel a Camel, jež ladně vpluli do doby nové. Najdeme zde zpěvnost, ale i přijatelnou libivost (chceme-li hitovost) zabalenou ve velmi vkusném kabátci utkaném prostřednictvím mnoha kytarových melodií, zajímavých kláves a čarovného zpěvu basmistra Colina Bassa.

V další dvojce jsou umístěny písně Who We Are a Hymn Ho Her, klasické křehuljenky alá Camel s velice intenzivní melancholickou výpovědní hodnotou, barevností, smyslností i propracovanou stavbou. Zde ze sebe Andy Latimer ždímá pot i krásu, pocit sounáležitosti, ale i pláče, padajícího jako vodopád do slzavého údolí.

Do poslední dvojice lze umístit skladby Neon Magic a Remote Romance, z nichž především druhá zmiňovaná upadá na rozeklaných podpadcích lehké ženštiny, která si to v červené nablýskané minisukni míří trsnout někam do sousedního baru. Tohle je totiž jediná vada této nahrávky, jedna neslušná piha na krásném velbloudím těle.

Zmiňované instrumentální trojklání patří ve tvorbě kapely k vrcholným číslům. Ať je to okouzlující píseň Eye Of The Storm s clavinetem a flétnou, symfonická minuta Survival naplněna žalem a smutkem či poslední epochální desetiminutovka Ice tvořící vrchol alba - po instrumentální i atmosférické stránce zcela mimořádná to věc.

Album vzniklo pod producentským dohledem Ruperta Hine, člověka, kterému vděčí kapela Saga za své úspěchy na začátku osmdesátých let, stejně jako sousední Rush, jimž se s jeho pomocí podařilo velmi dynamicky, svěže a nadýchaně překlenou přelom let 80/90, s nahrávkami Presto a Roll the Bones.

Desce uděluji plný bodový výměr, jelikož jde podle mne o zcela mimořádné a hodnotné dílo nejen v intencích tvorby Camel, ale i v období náležícímu konci sedmdesátých let. V době, ve které mnoho podobně zaměřených kapel nedokázalo udržet otěže mamonu a odolat vábivému cinkání zlaťáků.

Camel jsou zkrátka třída, na kterou bylo spolehnutí i v nelehkých časech, kdy ustupující art-rockový směr dostával tvrdé direkty z mnoha směrů.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel

Davis, Miles - E.S.P.

Davis, Miles / E.S.P. (1965)

vmagistr | 4 stars | 26.08.2017

Kolik rockových kapel se může pochlubit tím, že po ukončení jejich aktivní činnosti se všichni členové vydali na úspěšné sólové kariéry, během nichž nadále formovali tvář "svého" žánru? Napadají mě snad jedině The Beatles (pokud přimhouříme oči nad Ringem) a Cream (kde už ale všichni tři protagonisté měli v době založení skupiny ledacos za sebou). Ani v jazzu není taková koncentrace talentu obvyklá (vždycky se někdo více či méně veze, nemá skladatelské ambice nebo se jednoduše necítí být tahounem), jednou z výjimek je ale nepochybně druhý kvintet trumpetisty Milese Davise, jehož členové se v 70. a 80. letech stali zásadními personami jazzu, jazz-rocku a fusion.

Že je tento kvintet opravdu suverénním tělesem a ne jen doprovodnou kapelou jasného šéfa Davise ukáže i jen letmý pohled do tracklistu desky E.S.P. - první studiové nahrávky, na níž se kvintet sešel v kompletní sestavě. Miles Davis je podepsán pouze pod třemi ze sedmi nahrávek (z toho u dvou jen jako spoluautor), zbytek mají na svědomí ostatní členové skupiny - zvlášť basista Carter byl v tomto období autorsky velmi plodný.

Materiál na desce bych rozdělil do několika kategorií. Posluchače jazzem méně odkojeného nejspíše více zaujmou odpíchnuté kousky, v nichž rytmika vytváří hutné podhoubí, na němž mohou sólové nástroje dovádět dle libosti. Takové jsou třeba kompozice Eighty-One, Iris nebo titulní skladba E.S.P. Více melancholie a střídmější aranže, v nichž vynikne každý tón a úder, přináší kapela v kouscích jako Little One, Mood nebo Agitation. Asi nejavantgardněji na mě působí skladba R.J., v níž vnímám skloubení obou přístupů. Sám mám raději asi ty hutnější kousky - při poslechu Davisových a Shorterových výstupů si často říkám, že jedna z inspirací hardrockových sólových kytaristů mohla ležet právě někde tady.

Samozřejmě se v případě této nahrávky pohybujeme v oblasti striktně akustického jazzu, po elektrické kytaře a rocku obecně tu není ani stopy. Přesto si myslím, že pro posluchače sofistikovanějších rockových forem by desky tohoto seskupení nemusely být šlápnutím vedle - obzvlášť pokud si potrpíte i na trošku té melancholie. Tu totiž jazz (podobně jako blues) zvládá interpretovat na jedničku.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - E.S.P.
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Weather Report - Heavy Weather

Weather Report / Heavy Weather (1977)

horyna | 5 stars | 25.08.2017

Pokud se u vás doma ve vaší soukromé modlitebně nachází album Black Market jazzového kolosu (toho největšího z největších) Weather Report, je nezbytně nutné pořídit mu o rok mladšího brášku, nazvaného Heavy Weather. Muzika, která se z drážek této desky vyplétá na světlo boží, pokračuje v linii svého předchůdce a jelikož dnešní mladá (i ta střední) generace nemá o podobných kapelách ani ponětí (odkud také, média krmí mládež úplně jinými "hudebními" žánry), je na nás, postarších bardech, abychom s tím něco udělali.

Takže pokud máte rádi alespoň z části rock křížený s jazzem nebo jazz všeobecně, naordinujte si prosím třikrát denně těžké počasí. Slibují vám, že hlava vám po něm neztěžkne, srdce se nerozbolí a žaludku se nepřitíží. Shorterův saxofon vám bude průvodcem na dráždivé procházce malebnými jazzovými zákoutími této nanejvýš fantastické muziky.

Všech osm kompozic splňuje ty nejpřísnější posuzovací kritéria, která jsou na tak technicky brilantní muziku zapotřebí. Je to přesně ta hudební vymazlenost, kterou ať slyšíte 100x, stále vás něčím novým a nevšedním překvapí a jako třešnička je uprostřed LP koncertní perkusní masakr v Santanovském stylu Rumba Mama.

Z díla Heavy Weather čiší neuvěřitelná pohoda, nadhled i dokonalá muzikantská vyzrálost. Nemůžu říci, že by to pro mne bylo album jedné skladby - není tomu tak, přesto na piedestal tvorby W. R. posadím rád druhou píseň desky, A Remark You Made. Nádherná basová linka doprovází čitelnou saxofonovou melodii a souzní s ní v jeden fenomenální zážitek, který si jako ledoborec proráží cestu do vašeho srdce. Toto zhudebnělé poetické kouzlo nenuceného mě spolu s tóny Zawinulova piána dokáže učinit dokonale šťastným. Nebudu proto rozpitvávat další písně, stačí pouze konstatování, že hudba Weather Report je geniální každým coulem.

Absolutní hudba, čistota a krása každičkého vznešeného tónu na paletě pestré jako peří vznešeného páva, to jsou Weather Report na svém vrcholném díle Heavy Weather.

» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Maiden uniteD - Across The Seventh Sea

Maiden uniteD / Across The Seventh Sea (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 24.08.2017

Kapela se po vydání debutního alba Mind the Acoustic Pieces vydala na koncertní šňůru, která sestávala z několika desítek vystoupení po Evropě. Zájem o skupinu neutichal a jelikož hudebníci měli již připraveny další přetransformované songy Iron Maiden, které se nevešly na předchozí album, nebyl již takový problém po dvou letech vydat nové CD. Tak se také stalo v roce 2012 - pod názvem Across The Seventh Sea.

O grafickou stránku alba se postarala holandská firma Blacklake, která navrhuje motivy na desky, trika či tour postery mnoha známým kapelám - a zrovna tento je neobyčejně krásný a korespondující s obsahem:

>> odkaz

Co se týče hudebního obsahu, lze jej rozdělit na dvě skupiny – v té první je několik skladeb, které dle mého názoru byly připraveny v období natáčení prvního alba, neboť mají podobné aranže a náladu, pochmurné pomalé tempo, jsou bez doprovodu bubeníka či jen s takovou střídmě poklidnou jazzovou rytmikou a s emotivně smutným až tesklivým projevem zpěváka Damiana Wilsona. Takové jsou třeba 2 Minutes To Midnight, Flash of The Blade, Children of The Damned či The Evil That Men Do, kde se blýsknul Perttu Kivilaakso z Apocalypticy.

V druhé skupině se objevují skladby rovněž v akustickém hávu, ale již s větším důrazem na rytmiku, neboli rockovějším projevem bubeníka, což trochu narušuje tu poklidnou náladu songů. Celkové vyznění se tak více blíží originální předloze. Takové jsou Only the Good Die Young, Prowler či Infinite Dreams, v nichž opět září Perttu. Intro a outro Seven Deadly Sins je fragmentem téhož z Desky Mejdnů na 7 Sons….

Deska jistě nezklamala - zvuk sice nemá takovou dynamiku jako debut, ale stále je plně poslouchatelný. Rovněž je trochu více orientována na pravověrné fandy Mejdnů, pro které byl debut Maiden uniteD svou alternativnější podobou pravděpodobně méně stravitelný.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

Bowie, David - Station to Station

Bowie, David / Station to Station (1976)

Artie | 5 stars | 24.08.2017

Ač mě z hudební tvorby Davida Bowieho nejvíce oslovila jeho tzv. Berlínská trilogie, album Station to Station by v mých očích mohlo s klidem soupeřit o titul nejlepší desky 70. let. O to víc mě překvapuje, že má na progboardu pouhou jednu recenzi – nuže, pokusím se to tedy napravit.

Historie alba je poměrně známou záležitostí – poté, co Bowie nahrál ve spolupráci s Johnem Lennonem (mega hit Fame) soulovou desku Young Americans, a zkusil si roli mimozemšťana ve filmu „Muž, co spadl z nebe“ (záběr z filmu posloužil jako obal desky – Bowie v ní nastupuje do nitra kosmické lodi), skončil v roce 1976 v Los Angeles a představil světu svou novou persónu – Štíhlého bledého vévodu, jakéhosi árijského bezemočního aristokrata, směs Bowieho fascinace kabaretem meziválečné Evropy (a Andaluským psem), Frankem Sinatrou, Nietzschem, fašismem, okultními vědami a německým romantismem. Nakolik šlo o pouhou divadelní postavu či nové alter-ego není vzhledem k Bowieho psychickému stavu v době nahrávání alba zcela jasné. Těžká závislost na kokainu (prý v té době konzumoval pouze kokain, papriky a mléko) způsobila, že si Bowie z let 1974-76 téměř nic nepamatuje a později přiznal, že byl na samé hranici fyzického i psychického kolapsu – v tehdejších rozhovorech cosi blábolí o nemrtvých a Hitlerovi, od čehož se později distancuje. Je tedy téměř fascinující, jak dobrou desku se mu povedlo nahrát.

Hudebně deska kombinuje dva zcela odlišné světy – jednou nohou zůstává v americkém funku a soulu, druhou stojí v kombinaci britského art-rocku a německých krautrockových pokusů s elektronikou kapel jako byly Kraftwerk či Neu! (z nichž později hudebně čerpá Bowie v Berlíně). Zní to jako hudební guláš, ale světe div se, ono to funguje naprosto dokonale! Hned první skladba z alba, titulní Station to Station, je naprosto dokonalý song – desetiminutový art-rockový klenot, který začíná zvuky lokomotivy, následovaný piánem, kytarou a strojově přesnými bicími, které v půli skladby najedou na chytlavý pseudodisco rytmus, a to vše za zcela dokonalého Bowieho zpěvu. Skladba má velice obtížně interpretovatelný text, ve kterém se mísí verše o křížové cestě (proto „station to station“), evropské literatuře a nakonec i o lásce a kokainu. Skvělá skladba, která ani přes svou délku nikdy nezačne nudit a dá se poslouchat stále dokola; za zmínku stojí i skvělá živá verze z koncertního alba Stage, kterou kytarové šílenství Zappova kytaristy Adriana Belewa posouvá ještě o úroveň dál.

Druhá skladba je Golden Years, kterou David původně nabídl Elvisovi, který jí odmítl a tak vznikl jeden z Bowieho největších hitů. Méně experimentální, více ve stylu předchozího alba a tedy i dost rytmická skladba, která si stále zachovává něco z Bowieho pověstné excentričnosti (pískání na konci) a snad i proto je nejpopulárnější písní z celého alba. Následuje naprostý opak předchozího songu, Word on a Wing – romantická, snová píseň, ve které Bowie zpívá snad o Bohu, snad o nějaké lásce, která ho zachrání z psychického teroru a naprosté mizérie, ve kterém se tou dobou nacházel. Po letech několikrát přiznal, že tato píseň byla zoufalým voláním o pomoc. Opravdová nádhera!

Druhá strana desky začíná zřejmě nejšílenějším a zároveň nejvtipnějším songem (aspoň co do textu) na celém albu – TVC 15, funková skladba, ve které Bowie vypráví surrealistický příběh o tom, jak jeho přítelkyni pohltila holografická televize a on se jí snaží zachránit. Tahle šílená historka má reálný základ, kdy během jednoho drogového večírku měl Davidům přítel Iggy Pop halucinace, že se snaží obživlá televize sníst jeho milou. Mimochodem, jedná se o skvěle zazpívanou skladbu – Bowie během slok zpívá jakoby ledabyle, spíše vypráví, aby následně během refrénu začal panicky křičet hrůzou o pomoc. Předposlední Stay je částečným návratem k tvrdšímu zvuku úvodní skladby – začíná kytarovým riffem, který následně spolu s výraznými bicími dominuje celé skladbě. Zvukově mi vzdáleně připomíná některé momenty z alba Physical Graffiti od Led Zeppelin – zásluhu má na tom především hutná kytara Earla Slicka.

Poslední skladbou na albu je naprosto dechberoucí cover písně Wild is the Wind, který je podle mě jednou z nejromantičtějších věcí jaké kdy Bowie nahrál. Zásluhu na tom má krom skvělého aranžmá především procítěný zpěv, ve kterém je naplno cítit vliv Franka Sinatry. Nádherná věc, kterou Bowie zakončuje jedno z nejlepších alb, které kdy nahrál a uzavírá jednu éru ve svém hudebním i osobním životě – byť základy pro budoucí berlínské experimentování s elektronikou Bowie položil již tímto albem a Station to Station tak zůstává jakýmsi uměleckým mostem mezi soulovým Bowiem a následným berlínským dobrodružstvím.

Ať už je to neotřelými experimenty, chytlavým zvukem či skvělými texty, zůstává (alespoň pro mne) album Station to Station art-rockovým diamantem a jedním z absolutně nejlepších alb let sedmdesátých, které se může směle porovnávat s nejslavnějšími alby své doby, a zcela jistě stojí za to si ho poslechnout (hudebním fajnšmekrům mohu doporučit loni zremasterovanou edici, která zážitek z alba ještě umocňuje). Pět hvězdiček bez váhání!

» ostatní recenze alba Bowie, David - Station to Station
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Tangent - Le Sacre Du Travail

Tangent / Le Sacre Du Travail (2013)

Pegas | 2 stars | 23.08.2017

Po předchozích dvou albech, která jsem si velmi oblíbil, přišlo zklamání a pro mě nejslabší deska The Tangent. Ani opakované návraty k ní moje dojmy nezlepšily, spíše jenom potvrdily, že tohle mi zkrátka nesedí.

Trochu mám podezření, že Andy Tillison, zklamaný z toho, že nemohl dokončit a publikovat svůj projekt předělání Stravinského Svěcení jara do progrockové formy, tolik toužil po desce vycházející z klasické hudby, že si složil vlastní - a tohle je výsledek. Ale jak se mi celkem líbí zveřejněné části na motivy Stravinského díla, které jsou na fanouškovském CD A Place On The Shelf, Le Sacre Du Travail na mě nezapůsobila.

I na starších deskách se najdou místa, která mě moc nebaví nebo skladby, které by v kratší podobě možná mohly být lepší. Ale to je bohatě vynahrazeno dalším materiálem. Jenže na této mě nezaujalo skoro nic. Ono to vlastně ani nezní jako typická deska Tangent (ne že by ty předchozí byly jedna jako druhá) a ani mě to moc nebaví. Hudba ve mě nezanechává žádné nadšení, touhu poslechnout si to hned znovu, ani žádné motivy či melodie se nechtějí usadit v hlavě, necítím tu žádnou energii...

Kupodivu bych desku neoznačil jako nudnou, kterou nevydržím a raději vypnu. Zatím pokaždé jsem ji poslechnul do konce, i když se k ní moc často nevracím. Nezáživná bude přesnější pojmenování. Kdybych měl najít nějaký světlejší bod, tak je to závěrečná Evening TV, ta je blíž starší tvorbě, ale zase taková pecka to není a celek od slabšího hodnocení nezachrání. Bonusy toho také moc nenabízejí, ale aspoň pobaví kraťoučká punkově znějící nahrávka Hat z roku 1979.

» ostatní recenze alba Tangent - Le Sacre Du Travail
» popis a diskografie skupiny Tangent

Riverside -  Love, Fear And The Time Machine

Riverside / Love, Fear And The Time Machine (2015)

john l | 5 stars | 23.08.2017

Neexistuje žádný přesný mustr, podle kterého by měla být recenze napsaná. Tak doufám, že nebudu za černou ovci, když tentokrát zvolím značně zjednodušenou formuli:

Deska Love, Fear And The Time Machine je tím nejvelkolepějším hudebně obrazovým výtvorem, který ve své galerii doposud vystavili melancholičtí králové severovýchodu, Riverside.

A pro toho, kdo tomu nevěří, předkládám několik vzorových ukázek:

spící krasavici ‪#Addicted:
>> odkaz

popelku Afloat:
>> odkaz

nebo večernici Towards the Blue Horizon:
>> odkaz

Výborný obal Travise Smitha jde v symbióze s jejich mjůzik, přesně to jsou Riverside na svém uměleckém vrcholu. Hudba, která zahřívá a zároveň mrazí, naplňuje a stéká, čeří hladiny a konejší. Riverside vám zprostředkují silný emoční rozlet s křídly doširoka roztaženými. Cítíte ty vzduchové proudy?

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

Martin H | 4 stars | 22.08.2017

Nikdo mi nevymluví, že většina z nás si svůj hudební vkus tříbí mezi 10. a 20. rokem věku. V té době začíná mladý člověk být schopný vymanit se z hudby, která je mu podsouvána jinými, a začíná, tu dříve, tu později, pátrat v nepřeberných hudebních možnostech po tom, co bude jeho oušku posluchačsky vyhovovat. A jelikož si svůj posluchačský úsudek teprve utváří, tak mnoho hudby, kterou je v té době schopen akceptovat a vnímat jako to nejlepší, se pro něj v pozdějším věku stává záhadou a začne si říkat, proč vlastně všechny ty Madonny a Jacksony vůbec někdy pustil přes práh svého pokoje.

Avšak to, co z tohoto hledačského období přetrvá u posluchače v oblibě, stojí skutečně za to. A nevadí, že se k některým skupinám z té doby vracím takříkajíc jednou za uherský rok. O to víc si potom jejich hudební poselství vychutnávám. To je i případ partičky sdružené kolem kytaristy Marka Knopflera, britské skupiny Dire Straits. Tu jsem prostřednictvím alba Brothers In Arms náhodou objevil asi v mých patnácti letech a do dnešní doby na ni nedám dopustit.

Na desce nám skupina předkládá svůj inteligentní rock vycházející místy z blues a country a opentlený nádhernou Knopflerovou kytarou. Někdo může podotknout, že písně Money for Nothing a především Walk of Life trošku zavánějí popovým odérem, ale zbytek alba tento pocit dokáže úspěšně zažehnat. Od čtvrté skladby Your Latest Trick ozdobené nádherným saxofonovým sólem až po závěrečný opus Brothers in Arms se jedná o přehlídku náladotvorného kytarového kouzlení plného tak jemných tónů a odstínů, že se z té krásy až tají dech.

Dnes z tvorby skupiny Dire Straits preferuji spíše desku Love Over Gold, ano, především kvůli přenádherné Telegraph Road, ale na její o tři roky mladší sestřičku také nedám dopustit. Pokud má nějaká hudba z osmdesátých let přežít, tak o tehdejší tvorbu Marka Knopflera si starosti nedělám.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Tangent - A Place On The Shelf

Tangent / A Place On The Shelf (2009)

Pegas | 4 stars | 21.08.2017

Toto CD, vydané vlastním nákladem v omezeném množství, bylo určené jako poděkování fanouškům za předobjednávky pátého alba, kterými bylo částečně řešeno jeho financování. Jedná se o kolekci nevydaných skladeb zřejmě ve fázi demoverzí, které se nedostaly na řadová alba, ať už z důvodů jejich námětu, autorských práv či jiných důvodů. Pozdější druhá edice CD je zkrácena o několik skladeb, ale i tak obsahuje skoro hodinu velice zajímavé muziky, která by mohla zaujmout všechny, kteří si The Tangent oblíbili. Nevím jak původní vydání, ale to druhé, které vlastním, je sice potištěné a s obalem, ale pořád jenom vypálené, což považuji za největší zápor, protože mám obavy o jeho životnost. Ale stále funguje, tak zatím není důvod si stěžovat. Musím se přiznat, že to nemám moc naposlouchané, a když jsem si to dnes pustil, tak se divím, proč tomu tak je, že jsem na to skoro zapomněl. Z pěti skladeb je tu jenom jediná, kterou jsem znal, a to Everyman's Forgotten Monday. Jiná verze byla zařazena jako bonus právě na Down And Out..., ale hodnotím je tak nastejno a ani jedna nepatří mezi mé favority. Tato se mi zdá trochu rychlejší a nejsou bez klávesových ploch na pozadí, stále však dost připomíná Pink Floyd.
Live On Air je více než 20 minut dlouhá skladba, ze které mám docela guláš, protože se tam toho odehrává tolik různého, že si vybavuji pouze jeden motiv, který se sem tam vyloupne na povrch. Tématem jsou bombové útoky v londýnském metru, ale také kritika médií, kteří z těchto tragických událostí těží. Sám Tillison v bookletu píše, že skladba je příliš kontroverzní, aby byla zařazena na plnohodnotnou desku.
I Wanna Be A Chick byla nahrána pro desku Down And Out... a je to líbivá svižná instrumentálka, která by ale na desku moc nezapadla.
Velká část CD, patří Le Massacre Du Printemps, která by měla být reinterpretací Stravinského Svěcení jara. Právě toto bylo zamýšleno pro řadovou desku, ale bylo odloženo kvůli autorským právům. Jelikož klasickou hudbu moc neposlouchám a neznám původní verzi, nedokáži říct, jaká část je tu obsažená, ani jak pevně se drží originálu. Zde se nachází dvě části (na začátku a na konci CD), první je instrumentální, druhá je doplněna i zpěvem. Každopádně to je provedeno podobným způsobem, jako např. předělávky klasiky od ELP. A dokonce to trochu ELP i připomíná, tak nějak by mohli totiž znít v období Works, kdyby se věnovali podobné tvorbě jako na počátku kariéry. Ale je to trochu náročnější na poslech.
Hodně překvapí kvalita materiálu obsaženého na CD, nejen po hudební stránce, protože se v žádném případě nejedná o nějaké ne moc zajímavé přebytky, které tvoří obvyklou náplň různých reedicí a bonusů. Ale i kvalita nahrávek a zvuku. Zvlášť jestli to opravdu nejsou finální verze. Bohužel chybí informace o tom, kdo jednotlivé skladby nahrál, pouze u Everyman's Forgotten Monday je uvedena stejná sestava jako na Donw And Out...
Pokud máte The Tangent hodně rádi a budete mít šanci tohle CD sehnat, tipuji, že bude pro většinu vítaným přírůstkem do sbírky.

» ostatní recenze alba Tangent - A Place On The Shelf
» popis a diskografie skupiny Tangent

IQ - Tales from the Lush Attic

IQ / Tales from the Lush Attic (1983)

horyna | 3 stars | 21.08.2017

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.


» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ

Styx - Big Bang Theory

Styx / Big Bang Theory (2005)

jirka 7200 | 2 stars | 21.08.2017

Všeobecně nechápu smysl vydávání alb s převzatými songy. Ještě dokážu přijmout, když umělci z odlišných žánrů přetvoří díla k obrazu svému, potom může vzniknout zajímavý počin. Napadá mě namátkou pár nahrávek vážné hudby či jazzových projektů, kterými byla zpracována rocková klasika, nebo projekt Maiden United s Damianem Wilsonem a Anneke van Giersbergen či geniální covery Laibach.

Ale pokud rockeři nahrají songy svých kolegů v přibližně stejném duchu jako je originál předloha, to mi přijde jako mlácení prázdné slámy. V případě Styx je to o to problematičtější, že kapela v nahrávkách nezanechala nějaký svůj výraznější otisk.

Z původních členů tu zůstává totiž jen Tommy Shaw a James Young a ti s ostatními (byť technicky velmi zdatnými) spoluhráči žádný specifický zvuk Styx neprodukují ani nahrávky nijak neozvláštňují.

Jedinou zajímavostí je přepracovaná skladba z vlastního repertoáru – dávný megahit Blue Collar Man v unplugged verzi. Tato verze se dá poslouchat, ale že by předčila originál, jak jsem četl v nějakých recenzích, tak to ani náhodou.

Zbytečná deska.

» ostatní recenze alba Styx - Big Bang Theory
» popis a diskografie skupiny Styx

Myrrors, The - Hasta La Victoria

Myrrors, The / Hasta La Victoria (2017)

northman | 4 stars | 21.08.2017

Objevil jsem tady profil výborné americké skupiny, která dokazuje, že zajímavá hudba vzniká i v těchto letech. Při poslechu nejnovějšího alba se vracíte na konec šedesátých let, kdy hudebnímu světu vládla psychedelie a skupiny jako 13th Floor Elevators, Grateful Dead a na druhé straně Atlantiku Pink Floyd. Sound kapely je obohacen nástroji, jako flétna, saxofon a bouzouki. Pro mě je tato deska příjemným návratem do doby mládí a za tento pocit ji dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Myrrors, The - Hasta La Victoria
» popis a diskografie skupiny Myrrors, The

Tangent - COMM

Tangent / COMM (2011)

Pegas | 5 stars | 20.08.2017

Po oblíbeném Down And Out In Paris And London bylo COMM album, na které jsem se opravdu těšil. A moje očekávání nezklamalo a dost se mi zalíbilo, v té době jsem ještě běhal s mp3 přehrávačem a COMM jsem díky tomu slyšel opravdu mnohokrát. Tradiční atributy tvorby The Tangent zůstaly zachovány, fanoušci sedmdesátkových kláves budou nejspíš potěšeni zvukem, i když je tu znát i trochu modernější přístup a více kytary od nové posily v týmu, kterou se stal Luke Machin (tehdy z kapely Concrete Lake, později Maschine). Ke změně došlo ještě na postu bubeníka, na desce hraje Nick Rickwood, ale už v době jejího vydání se stal členem kapely Tony Latham. U baskytary zůstal Jonathan Barrett, který se touto nahrávkou stal definitivně jedním z mých nejoblíbenějších basáků. Pochopitelně nechybí Theo Travis, jehož saxofony a flétny muziku výrazně obohacují. Nosným tématem desky, jak už název napovídá, je komunikace, internet, sociální sítě a současná společnost. Po textové stránce se tedy dá mluvit o koncepčním albu, ale jednotlivé skladby jsou jinak samostatné a hudebně spolu nemají souvislost. Hned na rozjezd je zařazena dvacetiminutovka The Wiki Man, kde je dostatek prostoru pro představení hudby The Tangent v plné parádě, a přestože mě baví, trochu zkrátit by jí asi neuškodilo. The Mind's Eye je další parádní kousek, trochu naléhavější, ale zpočátku mě vyděsil poněkud přidušený zpěv, než jsem si na to zvyknul, je to jak z nějakého dema. Nejdelší cestu jsem si hledal k Barretově skladbě Shoot Them Down, která mi k The Tangent Moc nepasuje, hlavně začátek zní také jak nedodělaný a umělý rytmus a pomalé tempo rovněž nejsou moc přitažlivé. Beru ji jako takovou mezihru před druhou půlkou desky a ačkoliv není moc výrazná, stačí se zaposlouchat a po instrumentální stránce odhalí svoje kvality. Tech Support Guy je klasickou ukázkou toho, že v progrocku lze i na malém prostoru odehrát hodně muziky a není nutné vše roztahovat do dlouhých skladeb. Ale než se člověk naděje, už je její konec a přichází vrchol desky a pro mě i jedna z nejlepších věcí, co The Tangent kdy nahráli. Velkolepá (přes 16 minut dlouhá) kompozice Titanic Calls Carpathia, která přechází od klidného atmosférického intra po zvukomalebnou jízdu s mnoha hudebními motivy a bez jediného hluchého místa. Atmosférou a orchestrálními prvky částečně připomíná filmovou hudbu a za geniální považuji hravé basové linky. Dokonce i Tillisonův zpěv mi tady vyloženě sedí. Už jenom kvůli téhle perle stojí COMM za poslech.
Nemůžu nezmínit dva bonusy, které je třeba brát odděleně a spíše pro zajímavost. První je demo The Spirit Of The Net, která nejen svým názvem připomíná Rush a je jenom dobře, že od toho opustili a deska zní jinak, protože tohle by byla opravdu vykrádačka. Ale jinak není špatná, ale zvukově je to slabota. Poslední je cover Watcher Of The Skies, zvukově asi schválně mizerný až to zní celkem věrohodně jako archivní nahrávka společného vystoupení Genesis a Yes. Se zpěvem v této skladbě pomohli členové SEYES (Yes tribute).

» ostatní recenze alba Tangent - COMM
» popis a diskografie skupiny Tangent

Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces

Maiden uniteD / Mind the Acoustic Pieces (2010)

jirka 7200 | 5 stars | 19.08.2017

Jednou jsem prohlížel stránky fanouška Iron Maiden, který sbíral všechny tribute CD Iron Maiden. Měl jich neuvěřitelných 45 kusů. Thrash kapely hrály Mejdny, elektro kapely hrály Mejdny, dívčí kapely hrály Mejdny, metalisti ze Skandinávie hráli Mejdny, hard rockeři z Anglie hráli Mejdny..... Uf !

Některé tyto počiny přistály pro zajímavost v mém přehrávači, ale většinou stačil jeden poslech. Byla z nich slyšet úporná snaha zahrát song tak, aby se podobaly co nejvíce původní předloze. To se i víceméně těm zručnějším povedlo, elektro spolky alespoň pobavily, ale krom oživení songů Železné Panny mě tyto cover alba více neoslovily.

Vcelku se mi jeden čas líbilo album amerického dirigenta a famózního pianisty Scotta Lavendera ‎– The Piano Tribute To Iron Maiden z roku 2005. Dokázal vytáhnout to hlavní ze skladeb I.M. – většinou to byla linka zpěvu a hlavní melodie. V klavírní úpravě zněly skladby zajímavě, bohužel také předvídatelně.

U britsko – holandského seskupení Maiden uniteD, které dal do kupy velký příznivec repertoáru Železné Panny Joey Bruers a člen tribute spolku Up the Irons to dopadlo poněkud jinak. Na základě ohlasu na akustický set písní I.M. oslovil člena Within Temptation, Ruuda Jolie, zda by s ním nechtěl přearanžovat pár songů této legendy. Slovo dalo slovo a poté již vybírali vhodné skladby a vymýšleli, jak je vhodně přetransformovat do akustické podoby.

Zpracováno bylo více skladeb a při výběru před nahráváním hudebníci s překvapením zjistili, že do celkového konceptu alba se jim nejvíce hodí písně z alba Piece of Mind.

Do studia byli přizván bubeník Mike Coolen (Within Temptation, Cloudmachine), klávesista Marko Kuypers z Cloudmachine a hlavně pěvecké eso Damian Wilson, jež byl pro mě hlavním magnetem a motivací k poslechu této desky.

V roce 2010 konečně došlo k vydání této kolekce písní pod názvem Mind The Acoustic Pieces. K poslechu jsem po předešlých zkušenostech s tribute alby přistupoval trochu s despektem, ale vážení přátelé, po aktu samotném mi spadla brada !
Od té doby proběhlo mnohé opakování poslechu a vždy s podobně kladným výsledkem.

Hudebníci si totiž s velkým citem pohráli nejen s aranžmá, ale oni přímo rozbili tempo i strukturu skladeb samotných ! To znamená, že některé písně jsem zpočátku rozeznával jen podle textu, další podle refrénu. Vzniklo neobyčejně lahodné pásmo songů vystavěných na akustických kytarách, baskytaře a klavíru, které pořádně dokáže zamávat s emocemi posluchače.

Obrovskou zásluhu takto povedeného celku je skloubení několika faktorů – neobyčejně procítěný pěvecký výkon Damiana Wilsona, odvážné a hravé „překopání“ původní předlohy, bravurní instrumentální výkony ostatních zúčastněných a posledním, neméně důležitým faktorem je naprosto brilantní, plně dynamický zvuk. Nahrávka má obrovský prostor a rozlišení, cítím mj. chvění Damianových hlasivek a slyším každý nepatrný dotyk na hmatníku kytary.

Spojení těchto prvků nabízí až intimně artový zážitek, což bych u poslechu písní Iron Maiden nečekal.
Cestu k nahrávce si dle mého může najít široké spektrum posluchačů – fandové Mejdnů, příznivci akustické muziky nebo obdivovatelé zpěvu Damiana Wilsona. Pokud jsou nějakého člověka naplněny všechny tři body, tím lépe, nicméně dovedu si představit i to, že se písně mohou líbit i někomu, kdo original nezná, není to totiž podmínkou.

Pikantní třešničkou na dortu je, že s Damianem původně počítal Steve Harris po odchodu Bruce Dickinsona s jako možnou alternativou na uvolněném pěveckém postu. Nakonec to nevyšlo, ale na této a následujících dvou pokračováních máme možnost částečně posoudit, jak by tato spolupráce dopadla.

Nesmí se zapomenout na holandskou květinu – Anekke Van Giersbergen, která je pro mne svou žánrovou nezařaditelností a talentem ženskou reinkarnací Damiana. Oba si střihli krásný duet To Tame a Land.

Za mě poctivá pětka !



» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul / Band on the run (1973)

horyna | 5 stars | 19.08.2017

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Nightwish - Once

Nightwish / Once (2004)

alienshore | 5 stars | 18.08.2017

Fínski Nightwish sú lídrami tzv. "female fronted metalu" a to aj preto, lebo kedysi mali vo svojich radoch najlepšiu metalovú (metalovú?) speváčku všetkých čias, Tarju Turunen. Vnímal som ich a aj stále vnímam s rešpektom, i keď nie všetko sa mi od nich páči. Najlepším počinom z celej ich diskografie je jednoznačne mega-úspešný Once. Zároveň však je aj kontroverzný v niektorých veciach. Jedna z nich je určite to, že z kedysi symphonic-metalovej skupiny sa regulárne stala symphonic-metalovo-popová a nie každý to samozrejme zobral s nadšením ...

Nightwish však vedie geniálny skladateľ Tuomas Holopainen a ten skrížil metal, filmovú hudbu a pop spôsobom akým to robia len skutoční majstri. Dosiahol tak vytúžený vrchol, slávu a peniaze. Doteraz vlastne celý Nightwish ťaží z odkazu Once a pochybujem, že ho v kvalite niekedy prekonajú. Produkcia stála ťažké prachy, ale výsledok je cítiť. Zvuk je v každom ohľade absolútne presvedčivý a je to jedna z najlepších ukážok skĺbenia metalu a symfonického orchestra. Imponuje mi hlavne ostrá, takmer až thrashová gitara, ktorá dostala primeraný priestor. Pracuje sa tu s niekoľkými štýlmi a nechýbajú ani elementy progresívneho metalu. Alfou a omegou je však výpravná, epická povaha celého albumu. Tá vťahuje a už viac nepustí. Ste odkázaní len na to, čo v danom momente Nightwish naservírujú a chutná to skoro vždy priam božsky.

Kapela zhadzuje svoju prvú nálož Dark Chest Of Wonders a už hneď na aranžmánoch je poznať, že každá jedna nota sedí na tom správnom mieste. Nasledujú skvostné hitovky Wish I Had An Angel a Nemo, ktoré rozbíjajú predpojaté ilúzie o tom, že pop a metal nemôže byť dobrá muzika – môže. Pritvrdí sa ráznou Planet Hell, kde sa Tarja delí o spev s Marcom Hietalom, výborná kombinácia. Jedným z vrcholov je nepochybne nádherná Creek Mary's Blood. Aranžmány symfonického orchestra podporujú progresívnejší koncept celej skladby a vrcholí to aj vďaka správnemu gradovaniu. Studenou sprchou sú pre mňa na konci indiánske kvákaniny, ktoré trvajú až minútu a pol. Najkontroverznejší moment na tomto albume.

Zvláštnou chuťou oplýva The Siren, no jej metalovo-orientálna aura má čosi do seba. Mojimi top favoritmi sú najtvrdšie pecky Dead Gardens a Romanticide. Tie vynaliezavé gitary mi robia neskutočnú radosť a všetko korunuje svojim znamenitým vokálom Tarja Turunen – doslova metalová eufória. Ghost Love Score je len ďalší "magnum opus" tvorby Nightwish. Nádherná atmosféra a dokonalé rozloženie jemnejších a vypätých pasáží vytvára priam až soundtrackový kontrast. Je to ako keby ste boli uprostred nejakého fantasy filmu. Za kontroverznú považujem aj Kuolema Tekee Taiteilijan, ktorá je štýlovo akosi úplne mimo celého albumu aj kvôli inému jazyku. Je však krásna vďaka Tarji a jej vokálnym kvalitám. Koniec patrí solídnej Higher Than Hope, ktorá sa mi najviac páči v tých rozprávkovo čarovných verziách.

Once je veľmi rozmanitý album po melodickej aj aranžérskej stránke. V konzervatívnom metale to rozhodne nie je bežná vec. Myslím si, že ponúkol maximum toho, čo tento žáner dokázal vyprodukovať. Zatiaľ som nič lepšie a inovatívnejšie nepočul v tzv. "ženskom symfonickom metale". Následky sú také, že to inšpirovalo kopec nových kapiel, kde uprostred stojí žena-speváčka, ale o ich kvalite si môže človek myslieť svoje. Kopírovať Tarju je totiž nemožné. Keď spieva pop, tak to znie ako pop. Keď sú to árie, tak je to skutočne operná hudba. Keď pritlačí na pílu, tak v tom momente má metal úplne iný rozmer. Once patrí, podľa môjho skromného názoru, medzi najlepšie metalové albumy všetkých čias. Jeho kvalita je nadčasová. Napriek istým výčitkám, ktoré mám nie som ochotný spustiť z hodnotenia, pretože v tomto štýle nič lepšie ako Once jednoducho nie je.

» ostatní recenze alba Nightwish - Once
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Tuber - Out Of The Blue

Tuber / Out Of The Blue (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 17.08.2017

Řečtí Tuber skutečně dle popisku hrají jakousi směs post rocku se stoner metalem, ozvláštněnou tu více, tu méně použitým cvrlikáním syntenzátorů.


Ke změnám tempa ve skladbách občas dojde, rytmus mě přijde však dost strojový a nenápaditý, jako by byl použit automatický bubeník. Písně samotné obsahují většinou jeden motiv, který potom hudebníci rozvíjí, jakoby v kruzích a v různých obměnách.


Při poslechu těchto songů se dobře řídí auto, naživo bych si dovedl představit, že tato hudba zafunguje, pokud by byla doplněna o nějakou poutavou videoprojekci, či laserovou show.


Na domácí, soustředěný poslech je to však málo. Pokud na této desce podali Tuber nejlepší výkon, jak je zmiňováno, tak jejich další alba shánět nebudu.

» ostatní recenze alba Tuber - Out Of The Blue
» popis a diskografie skupiny Tuber

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

| 5 stars | 17.08.2017

Jednou to přijít muselo. Čím dál víc narcisní Dream Theater si tak dlouho sami podřezávali svůj neochvějný progmetalový trůn, až z něho konečně sletěli. Každá novější deska je slabší než ta předchozí a kde jsou dneska? V pěkné prcině, protože i jejich následovníci a žáčci se jim jen smějí. Byli velice rychle nahrazení jiným výborným spolkem, který se na svých prvních nosičích opatrně rozkoukával po progresivní krajině, až v roce 2013 naplno udeřil a obry D.T. konečně poslal k zemi. Tvrdou a intenzivní muzikou naplněná třetí deska The Mountain rozmetá všechny úslužníky a jasně zakřičí, kdo že to teď vládne progresivnímu metalu.

Haken jsou dnes ve věku, ve kterém kdysi právě D.T. tvořili svoje nejlepší díla. Bylo to v devadesátých letech, tehdá bylo kapele mezi třicítkou a čtyřicítkou a stejně jako Haken teď, chtěli posouvat hranice a složit něco nezapomenutelného. Dobrých deset, patnáct let už LaBrie a spol pospávají na vavřínech a žezlo dávno přebrali mladší. Je to vlastně správně, jen si to ti fotříci pořád nějak nedokáží uvědomit.

Haken to je progová revolta. Šestka velezkušených a nadaných hudebníků, si s vámi pohrává jako tornádo s hubenou větévkou. Tempo se u nich mění tak často, jak si jen dovedete představit, zvuk je špička, atmosféra neradostná, bicí a basa unikátní a klávesy stejně tak. Do ucha vás cvrnkne vymakaná kytarová fuška Charlese Griffithse a svéhlavý vokální záběr Rosse Jenningse. Kapela se nebojí ničeho. Postaví vedle sebe metalovou úderku In Memoriam(jediná nejnudnější položka) a lyricky zpěvnou laň, Because Its There. Pořád experimuntuje, takových pasáží je tu skutečně hodně. Učí se od Gentle Giant v písni Cockroach King a okolní spolky hravě přečůrá s Falling Back to Earth.

Haken na desce The Mountain udělali správný krok směrem k moderní progresivní hudbě. Zní jako mocný náraz hromu při strašlivé bouřce, silový a smrtící.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Tangent - Down And Out In Paris And London

Tangent / Down And Out In Paris And London (2009)

Pegas | 5 stars | 16.08.2017

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent

Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin) (1973)

horyna | 4 stars | 16.08.2017

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Kotzen, Richie - Cannibals

Kotzen, Richie / Cannibals (2015)

horyna | 5 stars | 16.08.2017

V poslední době jsem se zabýval sběrem Kotzenových sólovek a mám z nich a z jeho hudby neskutečnou radost. Richiemu to stále hraje výborně, dá se konstatovat, že se každou deskou zlepšuje, roste a vyvýjí se. Tahle je černá jako ten nejčernější černoch z New Orleans, jako obal sám a Kotzen do svého výrazu a fealingu stále více přidává začmoudlý esprit Louisiany a Memphisu. V jeho hlase visí cosi velmi příjemného a eroticky smyslného, nezaměnitelná barva doznává ve sborech podpořených dámskou přítomností, zajímavý (Kravitzovský) odstín. Další a další nadějné poslechové cyklys touto nahrávkou, ve mně zanechávají stále příjemnější pocity a tak její postupné vštěpování do centra mozku, stává se blahodárným a vlastně i povinným.

Každá skladba se povedla na výbornou. Skvělý je titulní, výrazně melodický a hitový flák, špetka funky je přítomna ve skladbě č.2 a soulové kořeny prorůstají skladbou Shake It Off. Na pohodovou strunu brnkne Come On Free a do duetu s D. Pinnickem nás vtlačí funky kus I'm All In. Na konci deska opět zpomalí a za distingovaného klavírního úhozu ze sebe Ritchie vysype snůžku pocitů a přání, které se převalí i do písně poslední, Time for the Payment.

S Ritchiem se krásně sní, dovede člověka uvolnit a nahodit onu speciální atmosféru, jako málo který kytarový mág a umělec.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Cannibals
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

viteslaf | 5 stars | 15.08.2017

Živá část alba, pokud máte ještě vinyl, je přímo skvostná! Studiová je již těžší pro posluchače a musím říct, že bez Rogerovo malých zvířátek v jeskyni a bez části Nickovo zahrady bych se obešel. Ale! Zbytek má rozhodně své místo a tohle experimentátorství raných Floydů zbožňuji. Takže i přes malé výtky dávám 5*.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Status Quo - Spare parts

Status Quo / Spare parts (1969)

vmagistr | 3 stars | 15.08.2017

Těžko říct, jak vlastně chápat název druhé studiovky britských Status Quo - jde o "náhradní díly" k nepovedenému debutu, nebo o "sebraný" tehdy aktuální repertoár? Nebo prostě vydavatel přilípnul na výlisek první sousloví, které ho napadlo? Je to takové zmatečné - podobně jako samotný hudební materiál, se kterým kapela tentokrát přišla.

Některé jistoty zůstaly od debutu vcelku neměnné - žánrově se pořád pohybujeme v rybníčku psychedelického pop/rocku a ambicí kapely (a vydavatelství) je i nadále nějaký ten hitový singlík (či singlíky - čím více, tím lépe). Autorsky se kapela daleko víc pochlapila a většinu desky zaplnila vlastním materiálem (bohužel pořád ještě kolísavé kvality).

Pokud Vám v uších ještě zvoní řezavý zvuk kytary z Rossiho dvou singlů na debutu, dočkáte se i tady - a možná více, než Vám bude milo. Novotou jsou naopak hojně užité dechy, které ve většině případů aranžím docela pomáhají. O ošmytcovaných plochách bych se snad ani zmiňovat nemusel, neb k takovým psychedelickým pokusům docela přirozeně patří, tady je nimi ale občas těžko k vydržení.

Z autorských věcí bych vyzdvihl melodickou popinu Antique Angelique, povedenou kvákadlovou baladu When I Awake a pozitivní kytarovku Nothing At All - shodou okolností všechny se skladatelským podílem basáka Lancastera. Převzaté věci asi nejlíp zastupuje táhnoucí se, ale vcelku příjemná You're Just What I Was Looking For Today. Zbytek věcí sice není vyloženě průšvih, ale na zadek by z nich padnul asi jen hodně zažraný nadšenec.

Peckovní jsou ovšem (minimálně na remasteru z roku 1998) bonusy. Rychlé rockové skladby The Price of Love a Do You Live in Fire zní líp než cokoli, co na prvních dvou deskách vyšlo. Kytary tu konečně mají zvuk a šťávu, v případě druhé jmenované (překvapivě opět od Lancastera) je tu i slušný melodický potenciál. Tady se evidentně blýská na lepší časy, plné džínového rocku a boogie. Asi i díky nim to u mě deska bude mít za tři hvězdičky, ten posun se mi zdá docela zřetelný.

» ostatní recenze alba Status Quo - Spare parts
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Jarre, Jean-Michel - Équinoxe

Jarre, Jean-Michel / Équinoxe (1978)

Brano | 5 stars | 15.08.2017

Équinoxe je viac než dôstojným nástupcom legendárneho debutu Qxygene.Je tu väčší dôraz na zapamätateľné melódie,prístupnosť masám a hitovosť.Po skladbách Equinoxe Part 3 a 4 sa okamžite vrhli komerčné rádiá,ako vyhladovaný pes na kosť.

Album vyšiel v decembri 1978 a v UK obsadil 11. priečku.Na obale sa rovnako ako v prípade Oxygene podieľal výtvarník Michel Granger.Hudba na Equinoxe je vesmírne fascinujúca,veľkolepá a myseľ pozdvihujúca.Do dnešného dňa sa predalo vyše 10 miliónov kópií na celom svete.S albumom Equinoxe sa viaže aj pozoruhodný rekord zapísaný do Guinessovej knihy.V roku 1979 sa konal v Paríži koncert pod otvoreným nebom,na ktorom sa zúčastnilo vyše milióna jasajúcich divákov.

Aj nasledujúce Jarreho albumy sú pozoruhodné,avšak kvality a úspešnosti Qxygene a Équinoxe už nedosiahli.Darmo,tretíkrát sa už nedá vstúpiť do tej istej rieky :-)

» ostatní recenze alba Jarre, Jean-Michel - Équinoxe
» popis a diskografie skupiny Jarre, Jean-Michel

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Kansas / The Prelude Implicit

jirka 7200
Velmi mne překvapilo toto album od Kansas, ke kterému jsem se dostal až teprve nedávno....

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII

jiří schwarz
Ahoj Horyno, taky v části sebe samého spatřuju hnidopicha, i když historie není zrovna moje...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11801 recenzí
2136 skupin
160812 příspěvků ve fóru
2523 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000