Inner City Unit Living Loud Cranberries, The Kola dokola Deliverance Sylvan, Nad Gargamel Bon Jovi Metamorfosi Cathedral

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

vmagistr | 2 stars | 18.06.2019

Rok 1978 nebyl a není pro rockovou muziku zrovna časem, na který by pamětníci se slzou v oku vzpomínali jako na "tu" dobu, a z níž by služebně mladší rockuchtivci mohli lovit nepřeberné množství stylotvorných či alespoň "styluvěrných" desek. Rainbow, AC/DC, UFO a Judas Priest se vydali cestou hutného zvuku, který zanedlouho vyústí v "novou vlnu, tentokrát britského heavy metalu". Zcela opačnou cestou pak šly kapely jako Status Quo či Climax Blues Band, které si už nějakou dobu užívaly záře hitparád a ochotně svůj zvuk otevíraly například vlivům tehdy módního diska. A kde se mezi těmito "dvěma rockovými světy" nacházeli matadoři Uriah Heep, kterým roku 1978 vyšla studiovka Fallen Angel?

Pročištěný prostor s dominujícími klávesami, ale s (jistě pečlivě kontrolovanou) snahou o jakous takous ostrost, to je úvodní Woman of the Night, ve které zarazí úvodní figura pocházející ze starší skladby Circus na desce Sweet Freedom. Šlapající rockový spodek (jakoby kapela rozjížděla "párplovskou" Higway Star) se ve Falling In Love dobře snoubí s popově vzdušnou melodií, kterou navíc Hensley zdařile navazuje na melodiku byronovského období. Za mě jasný hit a spolu s předchozí skladbou dva nejlepší kousky na albu. Poslouchatelnou se mi zdá být i závěrečná dvojice I'm Alive/Fallen Angel. I'm Alive je dynamická a gradující věc, titulka zase staví na snivé atmosféře - obě na mě ale působí lehce nedotaženě. No a pak už je to zlé. Popový prostředek desky jde z bláta do louže, respektive od zoufale prázdných rock'n'rollů One More Night a Save It přes "vyprávěcí" cajdák Come Back to Me až ke krotkým rockovým pokusům Love Or Nothing a Put Your Lovin' On Me či k diskofilní příšernosti Whad'ya Say. I bonusové singlovky Cheater a A Right to Love by se přes svůj silný popový nádech na desku hodily více.

Obrázek rockové kapely, kterou kolotoč deska-turné, naslouchání dobovým trendům a autorská vyčerpanost dovedly na okraj propasti, album Fallen Angel prokresluje do detailu. Uriah Heep podruhé v sedmdesátkách klesají ke dnu a tentokrát už je nespasí ani další personální obměny. Fallen Angel se s Return to Fantasy dle mého názoru dělí o pozici nejhoršího alba, které Uriah Heep v sedmdesátých letech vydali. Dvě a půl hvězdičky zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

AC/DC - Back in Black

AC/DC / Back in Black (1980)

Egon Dust | 5 stars | 18.06.2019

Ak existuje energickejšia priamočiara úderka ako tento album, sem s ňou. Tisícky hard rockových platní sú skvelé, ale svoj prvý posluch tejto foršne nezabudnem do smrti. Podotknem, bolo to ešte z nejakej tej poľskej kazety, čo ich predávali po jarmokoch. I keď som ho počul 19rokov po vzniku, stále mal riadnu energiu. Na rok 1980 je to zvukovo špičkový album. Zbytočného hodnotiť skladbu po skladbe, samozrejme moje srdcovky sú ´´Hells Bells´´, svojrázna balada ´´Let me put my love into you, babe´´ a mierne richardsovská ´´You shook me all night long´´. Slabé miesto tu nie je. Ak týmto albumom začali 80té roky, mali skvele vydláždené pre hard & heavy. Po našich mestách behal prví rakeri a metloši s prvými nášivkami AC/DC. Neskôr som ich videl ešte stále v tých riflovkách sedieť niekde pri pive. Jedno je isté, AC/DC nebola nikdy hudba pre študentíkov :)

Do úrovne hudobne kvalitatívneho albumu ako Hells Bells radím ešte aj Apettite for Destruction od GnR, keď beriem do záberu 80té.
AC/DC už nikdy nedosiahli úspech aký dosiahli týmto dielom. Mierne úspech tohto albumu pripisujem aj šoku, že ešte v roku smrti ikonického frotmana Bona Scotta išli mierne do rizika, čím šokovali celú obec fanušíkov, veď zoberme si Queen bez Mercuryho a pod. Zväčša sa očakáva skôr pád ako vzostup. Tento zázrak sa stal práve s Brianom Johnsonom.
Excelentný hard rockový hlas. Nezameniteľný a rovnako aj s jeho nezameniteľnou baretkou.

AC/DC milujem aj preto, lebo nemali potrebu sa hrať na rock stars. Od začiatku boli showmani a rockeri z ulice. Nehrali to na dievčatká, nehrali to ani na intelektuálno - sofistikované publikum. Ak je kapela, čo má 45rokov svoje rastúce publikum, tak je to AC/DC. Mám zopár LPs od nich, ale bez výhrady, Back in black je unikát...

» ostatní recenze alba AC/DC - Back in Black
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più

Locanda delle Fate / Forse Le Lucciole Non Si Amano Più (1977)

horyna | 3 stars | 18.06.2019

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.

» ostatní recenze alba Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
» popis a diskografie skupiny Locanda delle Fate

Rush - Rush

Rush / Rush (1974)

Pegas | 5 stars | 17.06.2019

Už nevím, jestli jsem jako první celou desku od Rush slyšel Moving Pictures nebo bezejmenný debut, protože jsem obě poznal ve stejném období na střední škole. Každopádně Rush (desku) jsem si tehdy půjčil v knihovně jenom podle názvu skupiny, aniž bych z ní něco slyšel. Předtím jsem znal z rádia několik hitových skladeb z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (kdy už nastoupily syntezátory) a ty mě vlastně k Rush přitáhly. Na debutu jsem nic podobného nenašel, přesto jsem si všech osm písní rychle oblíbil a na tom se dosud nic nezměnilo. Vůbec mi nevadil ječák Geddyho Lee, přestože většinou podobným hlasům z té éry moc neholduju. Naopak se mi zalíbil a zaujal mnohem víc než třeba Robert Plant, ke kterému je Lee často přirovnáván, ale sám nevím proč, neboť mi připadají jejich hlasy dost odlišné. Že tu ještě nehrál Neil Peart, ale John Rutsey, jsem tehdy nevěděl a dodnes je mi to jedno, hru na bicí tu považuji za velmi dobrou. Samozřejmě to platí i pro Leeovu výraznou basu. Alex Lifeson zase sází jeden kytarový riff nebo sólo za druhým. Celá kapela působí velice sehraně, dává vyniknout jednotlivým nástrojům a nemá potřebu se pouštět do zbytečné exhibice, která by narušovala strukturu písní. Rush tu servírují v podstatě přímočarý blues/hard rock, syrový a energický, ale zvláštně okouzlující. Skladby jsou velice vyrovnané a plné zajímavých motivů a melodií, za favority bych mohl označit Finding My Way, Here Again, Before And After a Working Man, jenže ten zbytek není o moc horší. Nedokážu najít nějaké mouchy, tady prostě nic nechybí ani nepřebývá a za ty roky se mi to ani trochu neoposlouchalo. Desku tedy hodnotím velice kladně a řadím mezi ty nejlepší, co Rush za celou svou kariéru vydali. Na svém kontě mají množství parádních skladeb a většinu desek mám rád hodně, ale tahle jako celek nemá chybu.

» ostatní recenze alba Rush - Rush
» popis a diskografie skupiny Rush

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

vmagistr | 3 stars | 16.06.2019

Po pěti letech vydali Uriah Heep opět dvě alba v jednom roce. Po únorovém Firefly kapela "kula železo" (ačkoli s ohledem na produkovanou hudbu by byl případnější nějaký ten měkčí kov) a v listopadu roku 1977 vypustila ve stejné sestavě do světa album Innocent Victim. Cílení na mainstreamový rock je na něm zřejmější než v případě jeho předchůdce - rychlé kousky se zacílením na hitové výšiny, které na Firefly tvořily tu slabší část jejího obsahu, tu jednoznačně dominují. S tím pak koresponduje i fakt, že kapela poprvé ve své historii výrazněji využila služeb externího skladatele.

Hned úvodní dvojice Keep on Ridin' a Flyin' High je vystavěná podle podobně jásavé šablony. Rock'n'rollový mustr velí držet slušné tempo, které je pro podobné skladby životně důležité. Následující Roller (v rychlých pasážích je to "třetí do party") na mě totiž ve zpomalených a funkem lehce ovanutých místech působí rezignovaně a neživotně. Na Free'n'Easy si kapela vyzkoušela opravdu rychlou a hlavně agresivní polohu - druzí Birds of Prey se sice nekonají, ale při poslechu téhle pecky mám pocit, že nebýt Hensleyho autorské dominance, mohla kapela (s nadsázkou řečeno) na nástup NWOBHM reagovat i jinak než rozpadem. Hensley samozřejmě pořád uměl - se zasněnou Ilusion (škoda, že se na desku nedostala i její ráznější druhá část Masquerade) přichází první vrchol alba.

Až příliš kontrastně přichází druhá strana desky s příšerným popovým cajdákem Free Me - tohle se podle mě na LP vůbec nemělo objevit. A houpačkový efekt pokračuje, když vybrnkávaným začátkem jak od Jefferson Starship začíná jasný hit Cheat'n'Lie, můj favorit alba. Tady vnímám, jak je hudba dominantně pocitová záležitost - dle rozumem aplikovaných kritérií by v mých očích mělo jít o popovou vatu, ale emoce jsou zkrátka emoce. Na závěr desky tu máme dva kousky od externího skladatele Jacka Williamse (který navíc s Hensleym napsal i úvodní skladbu alba): potemnělou krásu s jemnými funkovými odlesky The Dance a epicky klenuté finále Choices, které dá vzpomenout na gradované závěry desek Uriah Heep z první poloviny dekády.

Z bonusů na vydání z roku 2004 zaujme především hybný kousek Masquerade - jak ten by se na originálu vyjímal místo Free Me! Vytvrzený fragment The River s výraznou basovou linkou ukazuje, že Trevor Bolder mohl na desce dostat i více prostoru, klávesový rock'n'roll Put Your Music Where Your Mouth Is už zase tolik neoslní.

Innocent Victim není úplně zlé album. Polovina skladeb je docela dobře poslouchatelná, ta druhá pak aspoň neurazí (s výjimkou jednoho velkého omylu). Jako možný problém do budoucna (a jak se v budoucnu ukázalo, šlo o problém stále výraznější) vnímám stav, kdy "nejheepovštěji" znějící materiál na desku dodal člověk zvenčí. Suma sumárum album vidím na tři hvězdičky - v rámci sedmdesátkové produkce kapely je to jen průměrná či podprůměrná deska.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)

Bon Jovi / Blaze of Glory (Jon Bon Jovi) (1990)

Egon Dust | 4 stars | 16.06.2019

Kovboji, renegáti, desperáti, majte sa na pozore píše sa rok 1990 a Leader Bon Jovi pre Vás pripravil svoj celoživotný Opus Magnum. Mal som 9rokov a bol marec roku 1991, keď nám otec z MTV nahral jednu časť hitparády z MTV Hot 100. Nahral to od nejakého 12miesta. Viem, že tam boli hity London Beat, Whitney Houston atď. Na 3.mieste bol Jon Bon Jovi s jeho nádherne atmosférickým klipom ´´Miracle´´. Nejako krátko predtým už sem tam bežal ešte lepší klip ´´Blaze of Glory´´.

Bon Jovi som poznal hneď po zoznámení sa s érou metalistov. V tom čase (rok 89) všetkej tvrdšej hudbe sa (aspoň čo u nás v NMnV viem) hovorilo metal a všetko iné bol DM, dokonca aj Kylie Minogue :) Na MTV taktiež v marci r.1990, hneď po revolúcii dávali koncerty a otec mi nahral 3,4 veci, kde boli tie najväčšie jeho paľby ako ´´ Prayer´´, Lay your hands on me´´ a ´´Bad medicine´´. Bez debaty mal som zimomriavky.

Preskočíme o pár rokov neskôr, keď už som mal trošku Joviho plné zuby. Samozrejme v roku 1990-92 na mladého kovboja,teda na mňa silne zapôsobil. Ako som dostával rockovú hudbu viac a viac do žíl a to najmä štýl GnR, Aerosmith, Led Zeppelin, Stones, ale aj hairmetalové pecky ako White Lion, Poison, Motley, k tomu Eagles, Thin Lizzy a nespočetne množstvo iných, od kamaráta som mal ešte na kazetách všetky albumy Joviho po These Days. Chronologický som ich počúval, našiel som tam vypalovačky, desiatky balád nižšej kategórie až na jeho sólovku ´´Blaze of Glory´´. Tá sa na hony líšila od skandujúceho stadion rocku, ktorý sa valil v 80tých hádam už aj z Afriky.

Blaze of glory, častokrát uvádzaná aj ako Soundtrack k westernu ´´Mladé Pušky 2´´dnes už s legendárnymi hercami ako Sutherland a pod. Táto esencia filmovej muziky o ktorej som vedel už od 9tých rokov sa mi dostala do rúk až po roku 2000. Odstupom ďalších rokov som zistil viac informácii o celom albume a jeho vzniku.
Začnime už len prvou vecou ´´Billy gets your guns´´ hneď mi udrela do uší geniálna južanská gitara, abs. na hony vzdialená od dynamického glam metalu Richie Samboru & Band. Na úvod skvelá vec. Mierne country šmrncnutá. Do uší lezúca ´´Miracle´´ bola úplne inak aranžovaná vec ako vôbec čokoľvek z pera domovského hair bandu. Akordeón uvádzajúci pieseň je už samostatne nádherne znejúci nápad,tým by aj v nejakej moravskej hospudke zaujal. Refrén je nevtieravý a sólo Jeffa Becka hodilo hair rockera do vlny komerčnejšej verzie Younga a Springsteena. Každopádne nápad vyšiel!

Vrchol tvorby, vrchol balád, ktoré nie sú len lovesongy pre násťročne kočeny a ich rozvedené mamičky okolo 40tky. Blaze of glory, sa minimálne u mňa stal skutočným zábleskom slávy speváka, ktorý mohol ako jeho rovesníci zapadnúť prachom (viď Brett Michaels z Poison). Drive, ktorý sprevádza skladbu, je ďaleko od uhladeného lovensongera, mieriaceho k agresívnejšiemu Springsteenovi, či rozsahom až k Tylerovi a dovolím si povedať, že minimálne v tejto veci aj k takému Coverdaleovi. Ak je to niekoľko zvučných sól rockovej histórie, tak dané sólo by nemalo v 100ke guitar solos chýbat. Pán Jeff Beck tu dal korunu na album, kde určite aj podľa neho sa mu ešte oplatilo hosťovať. Nehovoriac o megastar ako Elton John, ktorý mu tam brnkol do honky tonk piana :) a sem tam nejaký vokálik dal k jeho obľúbenej western téme.

Vraví sa, že ak je spevák - dobrý spevák jeho piesne musia vyznieť aj s akustickou gitarou a taktiež texty. Celá jeho hudobná výpoveď musí už v akustike znieť dobre. Prípad výnimočnej Springsteenovej ´´Nebrasky´´ sa samozrejme Johnymu nikdy nepodarí napodobniť, no minimálne v ´´Blood Money´´ sa silne posnažil. Gule tomu riadne osolil, hádam aj v tom čase silne exponovaný AXL musel byť v pozore!!!

Filmovo autentický znejúca ´´Santa Fe´´ je spolu s ´´Blaze of Glory ´´´strop Jonového autorstva a aj vokálneho výkonu, ktorý už nikdy u neho nezažijeme, rovnako ako u Axla nikdy nezažijeme jeho výkony.

Strana B na vynile začína teatrálnejšou ´´Justice in the barrel´´ gitarovým know how Jeffa Becka, filmovým introm, indiánskym vokálom Lou Diamond Philipsa - známeho herca indiánov. Ženské vokály nehovoriac. Najsilnejší umocňovač námetu. Veľmi vydarená vec, ktorá posunula ešte ďalej od klasických pop-rockovo-hairmetalových kompozícii Jonov album.
Never say die, titul obdobný s titulom Black Sabbath, dokonca aj akordy náhodne sedia, len toto je asi jediná vec, kde cítim Bon Jovi, tým pádom najpriemernejšia vec albumu.
Koho považuje mnoho rockerov za skutočného kráľa rock n rollu ? Nebude to Elvis, ale čierny enfant terrible Little Richard, ktorý je hosťom nasledovnej kompozície ´´You really got me now´´, dokonca v jeho vlastnom štýle, mierne evokujúci nejaký westernový saloon. Za tú by sa moc ani Springsteen, či Keith Richards nehanbili.

Slabé miesto má žiaľ každý album. Tých najdokonalejších je naozaj len pár. Práve u mňa ´´Bang a drum´´ stiahla toto dielo niekde do pri hranicu tuctovosti a netuctovosti. Pre mňa nula bodov. Oceňujem, ale skvelé ženské gospelové vokály. Opäť ďalšia vec, ktorú u Bon Jovi nebude možné počuť.
Predposledná, takmer duetová záležitosť ´´Dying ain´t much of a livin´´ nádherne uzaviera skvelý album, plný pozitívnej energie a nenásilne vyznievajúcich piesní. I keď Sira Eltona Johna tu niet až tak výrazne počuť. Odspieval tu s Jonom refrén a zahral mu tam piano. Pre HATERS OF BON JOVI toto bude samozrejme sračka, pre mňa je to skvelá vec, skvelý text, skvelá atmosféra. Možno miestami aj naviazala na Eltonové western´s song z prvej dekády jeho tvorby.

Záverečné Outro Guano city malo poslúžiť ako soundtracková bodka. S ním, či bez neho, album sa vydaril. Ako bonbonik by som odporučil nájsť si video, kde Sambora sedí s Jonom v réžii a sleduje ako Jeff Becka valí sólo do Blaze of glory.
PS: Sambora je u mňa samozrejme aj napriek komerčným flákom skvelý gitarista a skladateľ viď. Stranger in this town - jeho sólo album.

» ostatní recenze alba Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)
» popis a diskografie skupiny Bon Jovi

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

vmagistr | 4 stars | 15.06.2019

Nové koště dobře mete, chtělo by se říct. Anebo taky dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jak už to v rockové branži bývá, výměna zpěváka proti sobě fanoušky vcelku jakékoli skupiny rozdělí do dvou těžko smiřitelných táborů. Jedni adorují originál a "náhradu" nemohou vystát, druzí se zase řídí heslem: "Král je mrtev, ať žije král!" Uriah Heep se zbavili čím dál obtížněji použitelného zpěváka Davida Byrona a místo něj "ulovili" z Lucifer's Friend přišedšího Johna Lawtona. Zpěváka, kterého sice (pokud nejste jeho skalní fanoušek) nejspíše nepoznáte po prvním tónu jako Byrona, ale zároveň také zkušeného borce, kterému se před plným stadionem nerozklepala kolena.

Podepsala se ale tato výměna nějak na zvuku kapely a na nových skladbách? Ken Hensley, který jak obvykle napsal většinu materiálu pro nové album sám, asi musel brát ohled na odlišný hlasový rozsah, ale to je tak všechno. Z civilnější rockové linie, o kterou se kapela poprvé pokusila už na předchozí desce High and Mighty, se na jejím následníkovi Firefly téměř neodchýlila. Pokud už tedy hledat nějakou změnu, tak spíše u baskytary. Trevor Bolder, který přišel namísto Johna Wettona, byl opravdu hodně jiný typ hráče - žádný ekvilibrista (jako Wetton či Thain), spíše poctivý "tvrdič".

Fireflyje vyrovnané album. Nenacházím tu sice žádný "blockbuster", který se kapele na deskách až po Return to Fantasy vždy alespoň v jednom exempláři povedl, ale ani žádné slabé kusy, kterých bylo na posledních dvou albech více než na jejich sedmi předchůdcích. Zhlédl jsem se třeba v úvodní The Hanging Tree založené na průrazném akordovém riffu, v gradované Been Away Too Long nebo v sympatické vyprávěnceWise Man. A k těm povedenějším věcem na desce mohu zařadit i závěrečnou dvojici Sympathy a titulní Firefly. První z nich disponuje naléhavým kytarovým vábením, druhá staví na klávesovém oparu a propracované melodice. Ze tří zbývajících věcí jsou tu dva (Who Needs Me a Do You Know) rychlé rock'n'rollem načichlé kousky, které se sice příjemně poslouchají, ale v nápaditosti podle mě pokulhávají více než zbytek alba. Poslední skladba, na kterou ještě nedošla řeč, Rollin' On, je ještě ne úplně zkrocený rockový hřebec. Při jízdě na něm se ale ve středním tempu bohužel děje méně, než by šesti a půl minutová délka skladby potřebovala.

Firefly je oproti svým předchůdcům až překvapivě kytarovým albem. Taky je oproti nim překvapivě dobrým albem. Zakormidlovat do klidných vod už nevývojového, ale u fanoušků stále atraktivního hardrocku se kapele jednoznačně vyplatilo, alespoň protentokrát. Námluvy s popovým mainstreamem jsou tu jen velmi nesmělé a civilně znějící rock je poměrně úspěšně zahlazuje. Tři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru posílají Firefly v mých uších někam mezi The Magician's Birthday a Sweet Freedom. Pokud bych měl ze sedmdesátek doporučit "bezbyronovské" Uriah Heep, budou to právě tito.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

King, B. B. - 80

King, B. B. / 80 (2005)

EasyRocker | 4 stars | 14.06.2019

Riley B. King, známější pod svým dvojitým B.B., byl legendou amerického delta blues. Nahrával od roku 1949 a stal se legendou delta blues, ale i významnou postavou světové populární kultury.

"Párty" ze čtyř studií vznikla dekádu před mistrovým tragickým odchodem do nebes v roce 2015. Je další ukázkou jeho talentu a chuti spolupracovat s lidmi shodných hudebních choutek. Z celé jízdy delta standardů snad vypíchnout Tired of Your Jive, kde Gibbons dráždí spalujícím boogie, Clapton skvostně zaostřil The Thrill is Gone svým slowhandem. Jazzově swingující háv dostala Ain´t Nobody Home. All Over Again protkal Knopfler sametovými vlákny i varhany. I popová princezna Gloria Estefan se v There Must Be A Better World Somewhere v duetu blýskla. Pardálové Roger Daltrey, ale hlavně Elton John v Rock this House ukázal, že klapky umí ještě pořádně rozžhavit. Sázím čtyřku, hvězdná oslava 80-tky bluesové ikony se fakt povedla.

» ostatní recenze alba King, B. B. - 80
» popis a diskografie skupiny King, B. B.

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Wonderworld

Uriah Heep / Wonderworld (1974)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené věškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Def Leppard - Hysteria

Def Leppard / Hysteria (1987)

horyna | 4 stars | 13.06.2019

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Hysteria
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

vmagistr | 2 stars | 12.06.2019

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Pendragon - Pure

Pendragon / Pure (2008)

EasyRocker | 5 stars | 12.06.2019

Tohle album spadlo do mé sbírky relativně nedávno. Protože duo Barrett/Nolan je pro mě letitou srdeční záležitostí. Recenze kolegů napovídaly, že musí jít o trefu, ovšem i o pořádný hukot a proměnu. Zvědavost tím jen narostla....

"Pure" je neučesané s temné - to naznačí už na úvod s výrazným motivem odpálená Indigo. Ale samozřejmě, Barrettův zpěv i Nolanovy klapky poznáme. V okolí se smráká, prší a hřmí akustickými výlety, Geeho duněním a nekonečně barevnými sóly. Příklon k metalu, daný jistě i Groomovou produkční účastí, ukazuje v plné parádě riffová Eraserhead. Spolu s Indigo je symbolickým vrcholem trojdílná Comatose. Nolan uvádí svými famózními klapkami I View from the Seashore s velkou škálou zvuků a samplovaných kláves i smyčců. Vše se vrhne v metalové inferno. Space Cadet - to je zkrátka lahoda, počínaje báječným propojením akustik a kláves, kazatelského hlasu a Highamovy mistrné kanonády. Ano, místo lehce oděné panny tu máme natlakovaný třítunový náklaďák, jenže mě se to líbí zase! Home and Dry dovrší suitu v ohromujících náletech Nolanových plačtivých klapek, kontrastujících s mrazivými samply a nehudebními ataky. Že tu jde metal pánům fakt od podlahy, ukáže trochu dle not DT dusající The Freak Show. Tvůrcům tohoto díla se ale přesto našich duší zželelo ve finále It´s Only Me. Hladivé piano a harmonika a Hlas. Ingredience napovídající, že příznivci starší tvorby najdou cíl v podobě vyléčení. Čarokrásné, melodicky ohromující rozloučení v nejlepším duchu tandemu Barett/Nolan. Mrazí mě ještě po řadě hodin...

Na Pendragon velmi odvážná kolekce. Jejich gruntem vždy byla silná melodičnost, pokorná éteričnost a jasně pozitivní ladění. To je fandy kvitováno, ale i kritizováno. Za tenhle počin, přesto zpracovaný tak, že ani na chvíli není pochyb, odkud vítr vane, dávám plnou! Tyhle hochy můžu ve všech odstínech.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gnidrolog - Lady Lake

Gnidrolog / Lady Lake (1972)

horyna | 4 stars | 12.06.2019

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

vmagistr | 4 stars | 11.06.2019

Nezvykle až téměř rok po předchozí studiovce ("dlouhou chvíli" však fanouškům kapely vyplnilo živé dvojalbum Live January) pouštějí Uriah Heep do světa své páté studiové album nazvané Sweet Freedom. Nabitý program jim samotným příliš svobody neposkytoval, a ani skladby na desce se nějakého aranžérského uvolnění nedočkaly - naopak, jejich sevření do přísně písničkového tvaru s minimem komponovaných instrumentálních "výletů" kapela ještě více utužila. Příjemné melodie mají nad instrumentací ještě více navrch než na předchozích deskách a zvuk kapely je méně průrazný, vše se však tentokrát ještě podařilo vybalancovat do přitažlivého výsledku.

Úvodní Dreamer je zatím asi nejslabší otvírák, jaký kapela na své desky zařadila. Kytara tu sice sympaticky řádí a skladba samotná nápady nešetří, vše je tu ale takové "řemeslně samozřejmé" - chybí mi tu víc oné pohádkovosti a zastřenosti, do té doby pro kapelu signifikantní. A na nervy mi vysloveně leze otravný Byronův "krasospěv" v opakujícím se slově "dreamer". To druhá Stealin' je jiná káva. Střednětempý basový nástup a hammondkový opar přivádí Uriah Heep v mně sympatické poloze. Skladba má říz, ale kapela netlačí na pilu přes míru. One Day má zvládne i přes krátkou stopáž přinést pozitivní melodii a něco Boxova kytarového kvákání (takto preparovaný zvuk propojený s Hensleyho hammondy mimochodem vytváří jeden z důležitých zvukových identifikátorů kapely). Titulka Sweet Freedom přináší přesně to tajemno, které mi v úvodní skladbě chybělo, a k tomu slušnou práci s dynamikou - i díky to mu jde o můj nejoblíbenější kousek desky.

Nálada pokračuje (jen ten Hensleyho moog mi tam krapet přebývá) i v If I Had the Time, další z těch trošku rozmáchlejších kompozic s dobře odstíněnými pasážemi. Na adresu Seven Stars mám dvě zásadní výtky, které (jinak průměrnou) skladbu posouvají do pozice skladby otravné. Jednak naprosto nevhodně použitá a do popředí uměle vytažená akustická kytara, druhak pak Byronovo přezpívávání abecedy v závěru - to na mě působí vyloženě trapným dojmem. To kratičký a zvukově hodně odlehčený Circus se povedl více; až tak, že si jeho úvodní figuru o pět let později let Box půjčil do skladby Woman of the Night. No a pak je tu závěrečná šleha Pilgrim, která napravuje to, co se na konci The Magician's Birthday moc nepovedlo. Klusavý epický kousek s klenutými vokálními vsuvkami a jiskřivým pianem ukazuje, že kapela ještě pořád věděla, jak na to. Z nezařazených skladeb se mi docela zamlouvá b-strana singlu Stealin' - Sunshine. Zatěžkanou hammondo-kytarovku bych si dokázal představit i na LP - třeba místo Seven Stars.

Kolem a dokola z toho album nevychází nijak zle - i když ke třem z osmi skladeb mám určité výhrady, jako celek vnímám Sweet Freedom jako silnou desku. O kousek lepší než The Magician's Birthday a debut, kvalit tria Salisbury - Look at Yourself - Demons and Wizards ale v mých očích nedosahuje. Čtyři hvězdičky jsou v tomto případě tak "akorát".

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Panzerpappa - Summarisk Suite

Panzerpappa / Summarisk Suite (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 11.06.2019

Poslechu muziky se na dovolené programově nevěnuji, dosyta si ji užívám během celého roku. Proto se jen povrchně zmíním o novém CD Panzerpappa, které cca před měsícem vyšlo u zajímavé norské firmy Apollon Music, která jistě nabídne každému posluchači něco zajímavého.

Popravdě řečeno, novinka mě na rozdíl od předchozích třech počinů nijak zvlášť nezaujala a vysvětlím i proč. Jak sama kapela uvedla, pracovala na novém repertoáru a hledala nové způsoby vyjádření svých hudebních nápadů. Pravděpodobně však nedošlo ke shodě, neboť se Trond Gjellum začal věnovat svému elektronickému projektu Electrod a Steinar Borve založil symfonic prog spolek Mythopoeic Mind.

ukázka : >> odkaz

Kam budou směrovat v budoucnu Panzerpappa zatím není zřejmé, neboť právě vydané CD Summarisk Suite je jen jakýmsi ohlédnutím, oprášením starých skladeb ze šuplíku a improvizačního tracku Belgerisk Improv. Skladbám však chybí lehkost propojení komplikovanějších struktur různých stylů, jakým se proslavili na předchozích nosičích. Zde jsem našel jen tři melancholické črty (skladby 1,2 a 6) v duchu předchozí tvorby, ale v jednodušším aranžích. Navazující Spartansk Mambo No.5 a Permutert Panzerrock jsou pokusem o klasický rockový song s výraznou melodickou linkou, ale v jakoby v tanečním remixu.

Nejvydařenějším songem na albu je pro mne Revidert Malist s několika rytmickými linkami spletenými do úhledných copů norské krásky.

>> odkaz

Šuplíky jsou vymeteny, určitá vývojová kapitola Panzerpappa se uzavřela. Budu s napětím čekat na další zprávy z tohoto tábora.

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Summarisk Suite
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Uriah Heep - The Magicians Birthday

Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

vmagistr | 4 stars | 10.06.2019

Vydat pět alb za dva a půl roku by byl počin hodný uznalého pokývnutí hlavou i v rychlým vývojem se zalykajících šedesátkách, kdy mladé britské kapely chrlily jednu desku za druhou. O dekádu později už ale jak zavedené, tak nově rodící se skupiny zvolňovaly tempo - ono to ani jinak při dodržování napěchovaných koncertních rozvrhů nešlo. Uriah Heep jsou v tomto ohledu pro první polovinu sedmdesátých let jistým unikátem. Taková skladatelská nadprodukce, do které kapelu tlačil zejména její nahrávek lačný producent Gerry Bron, však nemohla trvat věčně (a už vůbec ne v kvalitě, kterou do té doby Uriah Heep drželi). V listopadu roku 1972 vydaná deska The Magician's Birthday tak měla předznamenat první fázi "ústupu do předem připravených pozic".

Kdyby tímto albem diskografie Uriah Heep končila, nic vyloženě slabého by po sobě kapela nezanechala. I The Magician's Birthday totiž obsahuje několik zatraceně nadupaných kousků, které je radost poslouchat. Hned otvírák Sunrise, v němž se nástrojová tvrdost mísí s melodickou mystikou, je jedním z nich. Na klavíru postavená, moogovým kouzlením a slide kytarou ozvláštněná - to je Echoes in the Dark, střednětempá pečlivě vysoustružená krása. A klávesových nástrojů ještě nebylo dost, neboť hned následující náladovka Rain si kromě vokálu vystačí vlastně jenom s nimi. Pro mě nejlepší skladba na desce. Vedle zmíněných tří vrcholů se na The Magician's Birthday nachází ještě několik položek slušného, ale už nahraditelného materiálu. Tvrdé vypalovačky Spider Woman a Sweet Lorraine (osobně díky propracovaným aranžím preferuji spíše tu první) zní dobře - Uriah Heep tu našli polohu, která jim (zatím) sedí. Blind Eye už mi přijde hodně podbízivá (s jejím kytarovým motivem jsem se asi nesešel na "stejné vlně"). Zasněná poloha v Tales naznačuje postupnou gradaci, nakonec však opět odchází do ztracena. Že by nádech před velkým finále?

Ano, finále - tady přichází zásadní problém celého alba. Desetiminutová stopáž budí očekávání epického kusu, ke kterým se Uriah Heep na předchozích deskách rádi nadechovali. Jenže jakmile v refrénu spustí kazoo, ocitám se v mírných rozpacích. Možná chtěla kapela celý koncept nějak odlehčit, jenže je tu vlastně vůbec nějaký? Já tu slyším jen několik chvatně poslepovaných motivů, které na konečnou stopáž natahuje necelých pět minut chaotické nástrojové koláže. Titulka The Magician's Birthday je jednoznačně nejslabší věcí na albu a celé hodnocení stahuje výrazně dolů právě ona. Nevyužitá skladba Crystal Ball by albu slušela daleko více.

Tak to sečtěme a podtrhněme - tři perfektní skladby, čtyři dobré/průměrné a jedna desetiminutová hrůza. Po předchozích třech špičkových deskách jde o zklamání, v rámci celé diskografie kapely stále o povedený nadprůměr. Čtyři hvězdičky tentokrát nezáří úplně jasně, ale jsou tam.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

vmagistr | 5 stars | 09.06.2019

Uriah Heep během jara roku 1972 začali pracovat na vyšlapávání nové cestičky ke svým věrným posluchačům, neboť koketerie s progresivním rockem se v jejich podání z větší části stala minulostí. S novou rytmikou kapela konsolidovala svou do budoucna nejznámější sestavu a zakrátko vypustila do světa desku Demons and Wizards - možná vůbec nejlepší písničkové dílo v historii Uriah Heep.

Zvuk kapely se oproti těžkotonážnímu rocku na Look at Yourself pročistil a došlo ke snížení průměrné délky skladeb, instrumentální rozevlátost navíc začala ustupovat sevřeným písničkovým tvarům. Za takové konstelace se hity "na první dobrou" hledají daleko snáz, přičemž Demons a Wizards jich obsahují hned několik. Easy Livin' ještě svou aranží částečně čerpá z tvrdosti předchozí desky, už ale bez košatých instrumentálních předělů, úvodní The Wizard pak navazuje na melodičnost rok staré Lady in Black ze Salisbury. Závěrečný a nejdelší příspěvek The Spell se noří do pohádkově zasněné atmosféry, kterou tehdy Uriah Heep uměli navodit jako nikdo jiný. Druhý rozsáhlejší kousek Circle of Hands taky není žádná skotačivá divočina - ústřední klávesový riff si možná něco málo vypůjčil ze skladby The Court of the Crimson King od King Crimson.

Živostí v melodii i aranži naopak vyniká Traveller in Time, kde si obzvláště vychutnávám osobitý styl hry nového muže u baskytary Garyho Thaina. Sekané kytarové riffy a trošku syrového sólování přináší melodicky ne úplně výrazný příspěvek Poet's Justice, do hammondkové osudovosti se naopak noří zatěžkaný Rainbow Demon. U kratičkého kousku All My Life mi v jeho druhé části dost vadí Byronovy přeexponované vokální ztřeštěnosti, které mi spíš než jako přirozený "odvaz" zní trapně. A i v jiných skladbách to ve vysoko vedených doprovodných vokálech dost skřípe (například The Wizard a odpudivé tremolo v refrénu).

I přes zmíněné vokální výtky považuji desku Demons and Wizards za zásadní album jak celé diskografie Uriah Heep, tak také britského hardrocku, který vykročil na jinou cestu než rock progresivní. Čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru pro album, kterým si Uriah Heep na několik dalších let pro svou tvorbu postavili pomyslné mantinely. Lepší než tady už pro mě v sedmdesátých letech nikdy nebudou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Look At Yourself

Uriah Heep / Look At Yourself (1971)

vmagistr | 4 stars | 08.06.2019

Třetí deska během necelého půldruhého roku se i v době, kdy rockové kapely na obou stranách Atlantiku chrlily album za albem, ukazuje jako herkulovská nálož. Ale když máte ve svých řadách autorsky neopotřebovaného Kena Hensleyho, který dokáže jakostní materiál napsat (za mírné pomoci dalších členů kapely) i sám, může být nahrávek lačnému manažerovi vyhověno. K hardrockovému dunění nových počinů The Who, Atomic Rooster, Deep Purple nebo Nazareth se svým charakteristickým řeřavým kvilem hammondek připojili na podzim roku 1971 s deskou Look at Yourself i Uriah Heep.

Od úvodních tónů titulky Look at Yourself je patrné zhutnění zvuku, choutky na propracované instrumentální podklady ale kapelu zatím nepřešly a zejména dvojtakt Hensley-Box si na sebe nakládá pořádný kus práce. U kapel té doby ne nijak neobvyklý povzdech nad životem na cestách a skladatelskou zátěží v I Wanna Be Free má šťávu zejména díky chutnému vícehlasu a nepřepálené stopáži, kterou trpí rozmáchlé epično July Morning. V něm sice kapela uplatnila bezpočet nápadů a z tajemnem zahaleného úvodu ji nechala vygradovat do velkolepého finále, Manfred Mann obplétající svým moogem variovaný kytarový motiv (ten vnímám jako první z mnoha "pohádkových" témat, která v následujících letech dotvářela písničkový hardrock kapely) se mi v závěru už zdá "nad plán".

Závan čerstvého vzduchu vnímám ve slidekytarovými party ozvláštněné Tears in My Eyes. Obecně se mi zdá, že skladby Uriah Heep, ve kterých Hensley vymění klapky za struny, zní odlehčeněji, než ty hutné klávesové jízdy třeba v následující palbě Shadows of Grief. V ní se kapela se stopáží taky nemazala a do necelých devíti minut vecpala pořádné nástrojové (zejména tedy klávesové) hody. Pak ovšem Hensley přesedne ke klavíru a pustí se do parádního, oproti zbytku desky příjemně klidného příspěvku What Should Be Done. Se zbytkem kapely doprovází civilně znějícího Byrona ve skladbě, kterou považuji za vrchol desky. A kdyby zazněla jako poslední (svižný rock Love Machine bych přesunul před ni), vůbec bych se nezlobil.

Z bonusů na vydání z roku 2003 se sluší zmínit a vyplatí poslechnout dva kousky - Hensleyho akustickou vyprávěnku What´s Within My Heart a příspěvek Boxe s Byronem, táhnoucí se kvákadlový jam Why. Žádné opomenuté poklady to nejsou (původní deska by s nimi silnější nebyla), ale pohled na hudební profil Uriah Heep dokážou zase o něco rozšířit.

Deska Look at Yourself ukončuje období, v němž Uriah Heep ve svých skladbách experimentovali s progresivními prvky, a po kterém také výměnou rytmické sekce Newton/Clark nastane (zejména na bubenickém postu) určitá stabilizace sestavy. Look at Yourself je hodně silné album a já jej vnímám jako kousek, který skončil těsně pod vrcholem reprezentovaným deskami Salisbury a Demons and Wizards. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Salisbury

Uriah Heep / Salisbury (1971)

vmagistr | 5 stars | 07.06.2019

Přelom let 1970 a 1971 zastihl na britských ostrovech množství rockových kapel ve fázi, kdy po počátečním "oťukávání se" s rozličnými cizími vlivy spatřily světlo světa první již ani ne tak hledačské jako spíše cíleně kompozičně propracovávané desky. Kapely jako Genesis, Yes, King Crimson, Pink Floyd či Van der Graaf Generator zásadním způsobem formovaly žánr progresivního rocku, na jehož vlně se krátce či déle vezly i mnohé další soubory, jejichž mateřštinou se nakonec mnohavěté suity a komplikované aranže nestaly. Směrem k "progresivnímu umění" se vydala i nadějná londýnská sestava Uriah Heep, která s nedávným příchodem Kena Hensleyho získala vedle stálého klávesisty a vokalisty také plodného (a postupem času stále více dominujícího) autora.

Desku Salisbury, kterou se Uriah Heep v únoru 1971 rozkročili mezi tvrdostí a progresivitou, paradoxně otvírá jediná její skladba, u které Hensleymu nebyl přiznán autorský kredit. Birds of Prey jsou rychlou a agresivní záležitostí, v níž Byronův ječák doslova vlaje za nadupanou riffovou linkou. Kontrastní druhá část skladby (princip, který v budoucnu nejednou použijí například Black Sabbath) pak jen dotváří názornou ukázku sekernického potenciálu Micka Boxe. Druhou kompozici The Park naproti tomu zlom z pomalé oduševnělé procházky ztichlou zahradou přenese do perfektně secvičené a jazzem provanuté unisono pasáže. Time to Live opět ukazuje řádně zaťaté riffové svaly a hlas, který dal příjmení "Byron" v britském umění nový rozměr (a až za čtyři měsíce vyloží karty na stůl se svou albovou prvotinou další dřevorubci Budgie, vstoupí britský romantismus do své hardrockové etapy).

V Lady in Black Uriah Heep přičichli k teorii nepravděpodobnosti - aneb (v budoucnu ještě mnohokrát převyprávěná) pohádka o tom, jak rocková kapela se vzdušně vystavěnou baladou o dvou akordech ke štěstí přišla. Těžko říct, zda její zařazení na desku neprokázalo skupině v dlouhodobé perspektivě spíše medvědí službu, neboť v příbuzném stylu Uriah Heep v budoucnu vyprodukovala i jiné posluchačsky snadno přístupné kousky, se kterými si jejich název spojuji raději a s pocitem, že do jejich repertoáru naprosto organicky zapadají. To stejné platí (i když v menší míře) o transformovaném rock'n'rollu High Priestess - výborná volba na singl, ale do množiny progresivních kompozic na LP mi příliš nezapadá. Zvláště když poté následuje finále desky - čtvrthodinový opus Salisbury s gradujícím spojením kapely a orchestru. Pokusů na toto téma podnikly rockové ansánbly od sedmdesátých let množství větší než malé, tenhle však v mých očích jako jeden z mála bez problémů obstojí nejen jako pokus o hledání nové cesty, ale i jako sugestivní a strhující rockový nářez.

Uriah Heep tehdy na desce nezužitkovali všechen použitelný materiál. Simon the Bullet Freak, doplněk k americkému vydání alba, zůstal na starém kontinentu "pouze" singlovým béčkem vcelku oprávněně - střednětempý klavírní kousek, který by pěkně zapadl do repertoáru třeba takových Procol Harum, není lepší než cokoli jiného na Salisbury použitého. To ovšem neplatí o zasněném kvákadlovém pábení, které neočekávaně zabouří zuřivým kytarovým sólem - Here am I. Jeho zařazením namísto dvojice Lady in Black/High Priestess by sice deska ztratila velkou část hitového ostří, namísto toho by se ale vydala do tehdy ještě málo probádaného světa širých rockových ploch a postupného budování atmosféry.

Ač to z recenze nemusí být úplně jasně patrné, i ve své reálné podobě je pro mě Salisbury tím nejlepším, co Uriah Heep v sedmdesátých letech na LP vydali. Čtyři a půl hvězdičky, které bych desce dal, proto zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Mayall, John - Blues From Laurel Canyon

Mayall, John / Blues From Laurel Canyon (1968)

EasyRocker | 4 stars | 07.06.2019

Tahle vpravdě nesmrtelná jednotka, stojící stále okolo vrásčité ikony bílého britského blues, byla zvláště v 60. a 70. letech jistotou, vyškolila mnoho hvězdných jmen a nebála se experimentů.

Vacation, vášnivá a prudká, vám ukáže, proč byl příchod Micka Taylora po rozchodu Bluesbreakers před nahráváním alba triumfem. Už klasický mayallovský dusot Walking on Sunset byste mohli dát na jakékoli Mayallovo album, a budete mít pořád pusu od ucha k uchu. Laurel Canyon Home je krásnou ukázkou dvanáctkové balady a ukazuje ústřední postavu ve skvělém světle i jako pianistu a varhaníka. Mistr bezpečně ovládá i žhavý rockový sekec mazec 2401 i umírněnější Ready to Ride se skvělou harmonikou. Medicine Man je lehkým zavanutím pouštního větru, Somebody Acting Like a Child je rockově skvěle plující vichr, kde si nelze nevšimnout silného dvojboje Thompson/Allen. Těžkou psychedelií se otevírá The Bear, dovětek je ale pravověrně barově dvanáctkový s živoucím pianem a Taylorovým sólem. Miss James je prostým, přesto vynikajícím r´n´b kouskem a ve First Time Alone přichází chvíle jedné z ikon bílého blues, Petera Greena (Fleetwood Mac). Mayallův lehký přednes a temné varhanní štětce, ambientní zatlumená nálada, na desce mimořádně zajímavá věcička. Po tradiční Long Gone Midnight je tu nejdelší závěrečná Fly Tomorrow, dokonalá stylová mantra, dávající mimořádný prostor Allenovým perkusím. Rozvolněná, ospalá nálada namísto riffových útoků nasává mocně z dobové Kalifornie a já se cítím v sedmém nebi. V závěru se Mayallovci probudí a hammondy a kytary si už neodpočinou...

Album, vzniklé v poněkud hektickém období po rozpadu, který dal mj. vzniknout i památnému Colosseu. Nepatří u mě mezi ty úplně nejlepší, ale je tak stylově dokonalá, že na hodně sympatické čtyři s přehledem dosáhne. Každý si tu najde to svoje a nebojí se ani dobové psychedelie.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

horyna | 5 stars | 07.06.2019

Přestože na nové desky píši recenze velmi rád, u letošních Whitesnake jsem s podobným krokem moc nepočítal. I když přiznávám, že už v ukázkách mne nová fošna hodně překvapila, s nějakým nakročením na hudební Olymp jsem se s Coverdalovci absolutně neztotožňoval. Takže očekávání byla veskrze průměrná. Ještě před tím vším, jsem si na internetu přečetl množství recenzí pozitivně nadšených, i totálně kriticky cupujících. Ale jelikož jsem od přírody spíše pozitivista a u nové muziky většinou věřím v to lepší, tahle - >> odkaz – pěkně optimistická desítková recka mě nové Whitesnake naservírovala na zlatém podnosu. Autorovi Pepsimu jsem jeho zápal sežral i s navijákem (akceptoval i ony kritické ohlasy vespod) a jal se nové dílko bílého hada objednávat.

Po pár dnech čekání a vytouženém spuštění tlačítka play mne zklamala jen jedna jediná věc, a tou je pro dnešní dobu tolik typický pošramocený ohulený zvuk, malinko celou desku tak zbytečně devalvující. Na sluchátkách to opravdu nebyla žádná sonická slast, ale v běžném provozu-v mp3, při cestování, v autě, k práci...se tyto mantinely rázem setřeli a v uších mi znělo jen to hlavní a tím je samotná muzika.

A to tedy byla jak na první poslech, tak na dnešní zhruba sedmý nadpozemská Whitesnake-ovská mana. Nebudu zbytečně chodit okolo horké kaše a s podobným nadšením jako autor z Metal Forever napíši, že kusanec Flesh and Blood je pro mne dnes (a snad mi to ještě nějaký ten pátek vydrží :-) nejlepší/rozumněj-co se týče kvality songů nejvyrovnanější kolekcí z celé plejády hadích alb. Novinka se mi líbí o kapánek víc než předešlé Forevermore (a to mám tedy hodně rád) a zřejmě předčí i brilantní Slip of the Tongue. Při srovnání s komerční rovinou hitparádově profláknutého 1987, sic nenabízí tak ostré prvoplánové hity tipu Is This Love, ale svou celistvostí, maximální vyhranností, talentem, pílí všech zůčastněných a hlavně ohromným, až dechberoucím nasazením, strčí do kapsy i těch pár nej výtvorů z vlastního portfólia kapely.

Flesh... je do nejmenšího detailu vypiplaná kolekce třinácti písní, která po celou svou stopáž nabízí jen skutečně velmi málo hluchých míst, a to se na poměry Whitesnake stávalo v minulosti jen zřídka kdy.
Kapela má formu jako hrom a dvojice kytaristů (miláček) Reb Beach a Joel Hoekstra sází jeden hromový riff (Gonna Be Alright) vedle druhého, jedna lepší melodie střídá druhou a většina skladeb má i velmi silné refrény.

Kluci se netlčí tolik do bluesvých vod jako dřív, ale místy nechávají problesknout i stadionovou zdobnost s neuvěřitelným množstvím kytarových kudrlinek.

Osobně velmi kvituji dramaturgii nahrávky, kdy jsou energií nacuané songy (Good To See You Again, Shut Up & Kiss Me) poskládané v těsném závěsu na začátku desky, uprostřed je místo jak pro oddech ( When I Think Of You), tak pro tempově burácející písně (Trouble Is Your Middle Name, Well I Never), či epický majstrštyk Heart Of Stone-zřejmý vrchol desky. Závěr je pak velkolepý i laskavě melancholický zároveň. Na pozici jedenáct je to koncertní šlapající tutovka Get Up , za ní jemná After All a tečku tvoří monstrózní kashmirovka Sands Of Time. Fantazie.

Coverdal je zde zachycen ve (velmi) slušné pěvecké formě, kytary znějí maximálně plně a masivně a rytmika v čele s Aldridgem nemá chybu. Tempové rozvržení jednotlivých songů a hlavně brilantní kytarová aranžmá a celkvá nápaditost jednotlivých songů činí z letošní kolekce bílého hada opravdu silnou a stabilní nahrávku.


Osobně-čím jsem starší, tím více se dokáži vcítit do kompozičních choutek věkově postarších umělců, jejichž kariéra je už dávno za vlastním zenitem. Možná právě proto mě tak šmakují poslední nahrávky Deep Purple, Uriah Heep, Davida Gilmoura, Steva Hacketta, Iana Andersona, UFO, nebo právě Whitesnake. Možná jsou jejich poslední desky těmi skutečně POSLEDNÍMI a jestli je tomu tak i v případě Whitesnake, pak se s námi tato parta nemohla rozloučit vypilovanějším dílem.
Velké díky Davide.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

National Health - National Health

National Health / National Health (1978)

horyna | 4 stars | 07.06.2019

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*

» ostatní recenze alba National Health - National Health
» popis a diskografie skupiny National Health

Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble (1970)

vmagistr | 3 stars | 06.06.2019

Na prvotiny rockových kapel, které v budoucích letech udělají svým zvukem a skladbami díru do světa, byl rok 1970 na britských ostrovech docela plodný. Jen považte: Hawkwind, Atomic Rooster, Black Sabbath, UFO, Wishbone Ash, Gentle Giant, Emerson, Lake & Palmer... a také Uriah Heep. Debut ...Very 'Eavy ...Very 'Umble nese známky vývoje, který kapela během natáčení prodělávala, a také pomyslný příslib plodných let budoucích.

První trojice skladeb alba je výborná. Varhanní buldozer v Gipsy si svou divokostí nijak nezadá s destruktivním rockem, jaký jen pár dnů před nimi na svém albu In Rock představili Deep Purple. Riffový základ Walking in Your Shadow v sobě má něco ze síly a důrazu tehdejších Taste Roryho Gallaghera, ve vokálech už ale zní ono unikátní "to" - souzvuk, za který by o několik let později lecjaká méně úspěšná rocková kapela dala nevímco. Come Away Melinda (už dávno nešlo o cajdák, který za mořem roku 1963 proslavil Harry Belafonte - jeho krajan Tim Rose mu o čtyři roky později dal dospělejší aranži a patřičnou naléhavost) je v podání Uriah Heep trefou do černého - tuhle upřímně něžnou a přitom osudovou polohu se v hardrockových kapelách zvládnout příliš často nedařilo. Problém přichází s Lucy Blues. Jde o sice dobře řemeslně zvládnutý kus muziky, ale na ostatních skladbách desky kapela ukazuje, že tuhle zastávku už ve svém vývoji minula a nemá zapotřebí se k ní více vracet. Zpestření se nekoná, spíše během pěti minut trvání skladby přešlapujeme na místě.

Druhá strana desky servíruje tvrdý kytarový kousek Dreammare, který se mi (při znalosti dalšího vývoje zvuku kapely) jeví asi jako nejdále dopředu se vydávající. S jeho šlapavým následníkem Real Turned On už se kamarádím trošku méně, ale pořád se mi tahle riffová práce se zdvojenou kytarou líbí víc, než "slepenec" I´ll Keep on Trying. Funébrmarš, kytarová šavlovačka a soulová mezipasáž mi k rockovému zbytku nepasují ani trošku. Naopak troška jazzových impulsů dokázala (podobně, jak to fungovalo třeba u raných Yes) rozpumpovat skladbu Wake up (Set Your Sights) do parádních obrátek, ale také jí dodala klidnou a kontemplativní závěrečnou pasáž.

Ačkoli deska ...Very 'Eavy ...Very 'Umble vypadá (až na dvě výjimky) docela kompaktně a chytlavě, je znát, že si kapela pro inspiraci ještě chodila i jinam než k vlastním múzám. U debutu to můžeme brát za pochopitelnou (a omluvitelnou, pokud je vůbec co omlouvat) věc, těžko v něm ale pak hledat umělecký majstrštyk - zvlášť když kapela na dalších albech předložila daleko ucelenější a ještě více svébytné koncepty. Solidní tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Ritual - The Hemulic Voluntary Band

Ritual / The Hemulic Voluntary Band (2007)

horyna | 5 stars | 04.06.2019

Nemyslel jsem si, že mě ještě některá severská banda dokáže výrazněji překvapit, ale progresivním "šílencům" Ritual se to podařilo dokonale. Tohle a možná i alba předešlá, to je neskutečný prog-rockový masakr. Viz druhá skladba - In The Wild – jen si představte ostré tempo jako břitva, kapela do toho pere hlava nehlava, kytary duní, bicí se perou, akustiky hladí a Patrik Lundström vás dostává do kolen svým typickým výrazným frázováním. V půli se skladba sic uklidní, aby vzápětí znovu nabrala do obrátek a dřela diváka svými skřípavými zvuky (po vzoru King Crimson a Anekdoten) až na kost. Brrrrr, až mě z toho bolí hlava... Jenže, pak přijde blahodárné zklidnění prostřednictvím Late In November a člověku znovu plesá srdce radostí.

Rituál hrají rozmanitý prog. Umí pracovat s atmosférou-viz temná The Groke, i epikou – půl hoďce se blížící závěrečná A Dangerous Journey. Bohatý instrumentální arzenál doplňují ne tolik typické nástroje jako bouzouki, mandolína, nebo jakási imitace elektrických houslí. Deska disponuje nepokojnou vitální energií a skutečně bohatou nápaditostí. Zkrátka prog-rock té nejvyšší kvality.

» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual

Nugent, Ted - Ted Nugent

Nugent, Ted / Ted Nugent (1975)

horyna | 3 stars | 03.06.2019

Kontroverzní osobu Teda Nugenta jsem poprvé zaregistroval ve spojitosti se super skupinou Damn Yankees. I když i v její prospěch odvedl Ted skvělou práci, přec se na tomto projektu uspůsobeném k obrazu končících osmdesátých let nepředvádí natolik, jako na některých svých sólových deskách.

Jednou z nejlepších je bezesporu nahrávka z roku 1975 ikonicky složená ze jmen svého autora.
Jde o prvotřídní hard rock hrubšího zrna, který na rockový Olymp tlačí Tedova frenetická kytarová hra. Rovnoměrné rozdělení sil mezi ním a jeho spoluhráči zanechává v divákovi pocit, že nejde jen o bezbřehou kytarovou ekvilibristiku a že čtveřice zůčastněných hráčů tu nebude pouze do počtu. Tedova hra je sice dominantní, ale ne natolik, aby zakryla šikovnost a potřebu dalších hráčů do výsledku díla nějakým způsobem promluvit.

Jeden z nejlepších úvodů jaký si může milovník šťavnatého hard-rocku představit, skýtá úvodní skladba alba-Stranglehold. Ted v ní hraje svým typickým zaujetím pro věc, účelně, odvážně i patřičně okázale. Jeho vokál sem slušně pasuje a v sólové části se divák nudit nemůže, jelikož tu bicí a basa skvěle šlapou a drží jasnou a hlavně zajímavou hudební stopu. Z podobného energického soudku jsou i skladby Stormtroopin' a hlavně nadupaná nedostižná jazda Motor City Madhouse-což je Nugent, jakého si jeho příznivci přejí slyšet. Jasná koncertní tutovka vyhnaná Tedovým veslem do pořádných rychlostních obrátek, podepřená zajímavou kytarovou ekvilibristikou, sóly i parádním rytmickým spodkem.
Hravou část alba prezentují věci jako Hey Baby, Snakeskin Cowboys, nebo Where Have You Been All My Life. Třešničkou je pak najazzlá pohodička You Make Me Feel Right at Home, plná drobných kudrlinek a smyslných zákrut.


Naprostá většina skladeb této nahrávky nepostrádá značnou živelnost a na první dobrou poodkrývá svůj energetický potenciál. Ted hraje rychle, neurvale, s entuziasmem, někdy krapet účelně až malinko profesorsky. Jeho elán, vitalitu, vytrvalost a nadhled mu mohla většina kytarové obce na začátku jeho kariéry závidět. Netvrdím, že všechny jeho nahrávky jsou zajímavé, možná spíš naopak, alespoň mne nijak výrazně neoslovují. To ovšem neplatí o této desce, která prostě dobrá je. 3,5*

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Ted Nugent
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

Echolyn - Suffocating the Bloom

Echolyn / Suffocating the Bloom (1992)

horyna | 4 stars | 31.05.2019

Občas mě myšlenkové pochody které vedou nás posluchače k desce jež si hodláme v nejbližším termínu poslechnout nepřestávají fascinovat. Někdy je to přesně naplánovaný poslechový itinerář, v případě dalším to může být pouhá myšlenka, která člověku uvízne v mozku při nějaké hudební představě či souvislosti, a někdy je to úplně haluzoidní vjem, co nás dokáže nasměrovat na cestu k určitému hudebnímu produktu.

Zvláštní hříčka náhod mě včera svedla právě s tímto, druhým albem zaoceánských Echolyn. Tím impulzem vložit do přehrávače zrovna zmiňované cd, byla nedávná Mirkova recenze stylově spřízněných Metaphor a následná bilance nad "nejlepší" americkou progresivní pětkou současnosti. V ten moment jsem dostal obrovskou chuť na jednu z kapel z této líhně a volba padla právě na Echolyn. Nechtěl jsem slyšet desku pro mne jasně identifikovatelnou, ani jsem nevybíral z jejich nejlepších. Naopak. Někdy mám tendence poslouchat právě tu věc, o které si myslím že patří v portfóliu kapely k nejslabším a opakovanými poslechy ji dávat nové a nové impulzy na postup mezi elitu. No a když si odmyslím ještě ne úplně vyprofilovaný debut, tak za "nejslabší" Echolyn považuji právě nahrávku Suffocating the Bloom.

Dobře si vybavuji dobu prvních společných krůčků se Suffocating... Tehdy se mi deska nelíbila prakticky vůbec. A vlastně stále si o ní mylsím, že patří k nejnáročnějším progresivním dílům současnoti (i když je její výrobní číslo 92. rok, jsou pro mne Echolyn kapelou současnou). Její neprodyšná písňová struktura - 21. tracků, obrovské množství různých obměn, zvratů, tempových obratů, přechodů elektrika kontra akustika, experimentálně nervních pasáží, členitých rychlých úseků, klasikou ověnčené vložky s účasti smyčcového kvarteta, a vůbec celková progresivní nabuzenost, se kterou do nás tato pětice pere "tisíce" složitě naskládaných not v jednom šiku, dává posluchači pořádně zabrat.

Kapela nepřestává identifikovat diváka se svými neuvěřitelně vyzrálými intrumentálními schopnostmi, až si někdy říkám, jestli by méně neznamenalo více. Občas jsou podobné euforické tahy hnané do maxima na úkor melodiky samotné a posluchači se z toho kolotoče může pořádně roztočit hlava. Brettu Kullovi a spol není cizí ani fusion, které je v tom progresivním řetězci naroubováno skutečně ladně a s patřičným entusiasmem. Hlavní zpěvák Ray Weston dokáže do skladeb přecedit i dost ematií a vystavět tak několik skutečně působivých emotivních míst, které s atmosférickými pasážemi v nichž jede kapela unplugged, šroubují diváka do stavu blaženosti.

Interesantní je jak první půlhodinka složená z jednotlivých skladeb, tak stejně i závěrečná, skoro třicet minut dlouhá suita A Suite for the Everyman, rozdělená do jedenácti podčástí.

Na albu Suffocating the Bloom se toho děje neuvěřitelně mnoho a není v silách obyčejného smrtelníka, aby dílo podobných rozměrů pobral v předem určené časové periodě. V tomto případě je nesmírně důležitým faktorem čas, který budete takové nahrávce věnovat.

» ostatní recenze alba Echolyn - Suffocating the Bloom
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Pearl Jam - Riot Act

Pearl Jam / Riot Act (2002)

terka | 5 stars | 30.05.2019

Na přelomu letopočtu si Pearl Jam ještě drželi rozmení co dva roky to nové album a po slabším Binatural přichází se svou snad nejbarevnější kolekcí Riot Act. Binatural a slabší, ono jak se to vezme. Deska u fanoušků tolik nebodovala jako ta předchozí a jak si kapela představovala. Alternativnímu rocku pomalu odzvonilo a nastal čas vypořádat se s osudem astronomických hvězd, kterým se nic nepromíjí a očekávání nad každým novým dílem budou vždy velká. Především kritika si na kapele smlsla a nařkla ji cituji "s olizování vlastních bolístek". Tím byla myšlena dvojice experimentálních pokusů No Code a Yield, kterými se kluci chtěli vymanit s područí grunge a zůstat sami sebou. Binatural bylo rockové album, útlého střihu s malými ambicemi. Když si ho poslechnete dneska znovu, nebude vám připadat vůbec zlé.

Riot Act je však jiné. Opět se tu něco hledá, ale už ne tak intenzivně a za každou cenu. Samo vytváří představy a iluze. Posluchač už nemá tolik prostoru, aby musel vstřebat nevstřebatelné. Materiál je podstatně kvalitnější a v mnohých momentech úsporně emotivní.
Lyricky smířlivou Can’t Keep netradičně vloženou na začátek alba, vystřídá dravá Save You se zajímavým riffem. Při Love Boat Captain cedí Eddie Veder zpěvák s duší básníka slova o tragické události, která se stala na jejich konceertu, kdy si několik fanoušků vzalo dobrovolně život. Podivný tempový mišmaš nového člena u bicích provázejí skladby Cropduster a Ghost. Velký hit se prostřednictvím médii stal ze skladby I Am Mine, mimochodem opravdu povedená smutná záležitost. Ještě víc zahloubaná je Thumbing My Way. Na obsahově bohaté desce napočítáme patnáct položek. Kdo desku pozná, nebo se na ni teprve chystá(třeba mu moje našeptávání pomůže v rozhodování), vytvoří si vlastní obraz. K těm lepším a zajímavějším bych přiřadila písně You Are, Green Disease, Bu$hleaguer, zeppelinovský blues ½ Full a metličkami vycíděnou džezovou barůvku All Or None.

Jelikož jsem desce Yield přiřadila čtyři body, Riot Act si zaslouží víc a když není jiná možnost, dám pět.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Riot Act
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

EasyRocker | 5 stars | 29.05.2019

Za Lamanšským průlivem léta páně 1966 se po všech pofiderních koutech a nárožích začaly pořádně žhavit dráty. Merseyská lavina v čele s Brouky sice zaznamenala ohromný úspěch, přesto tu byli jedinci odchovaní blues a primárním, surovým rockem. Jejich prapor měl brzy vylétnout do pořádné výše.

Jemný Bruceův zpěv za lehkých rytmických úderů startují smršť I Feel Free - která po právu nelidsky vpadla až na špici rockové elity a nepřipravené na výkony této famózní trojice doslova sfoukla z podlahy. V bluesovém oparu je pořádně omočená N.S.U., korunovaná božskými sborovými štěky a Claptonovým strunným jekotem. I 2.43 stačí, aby vás obrátilo naruby. Sleepy Time Time je první ukázkou magických strunných schopností pořád ještě mladíčka Claptona - jenže ten rok dal na Bluesbreakers s Mayallem více než diplomovku z černého umu, a i tady ovládá náladu i tempa, vokálně vládne mr. Bruce. I na dvouminutovou plochu mají Cream geniality - Dreaming je báječně romantické, procítěné vyznání, vše ale mocně tvrdí Ginger Baker. Sweet Wine zahajuje neústupný, hardrockově odpálený riff, po zlomu pak přichází Claptonoův kytarový sprint minovým polem. Exploze, výkřiky, zmutované a polámané tóny a Bakerova minometná palba. Jednou z nejkvalitněji zpracovaných bluesových standardů je Dixonova Spoonful. Tady cítíme ohromující srážku galaktických schopností celého tria; syrová, divoká kytara, Bruce tu neskutečně řádí zpěvem, nápaditou basou i na harmoniku a opět komentovat bicí už je pasé. Tradicionál Cat´s Squirrel, převzatý řadou muzikantů, nemůže být jiná než žhavá bluesová střela, nelidské nasazení, pot a adrenalin. Uklidnění přichází Four Until Late Roberta Johnsona, pojatá jako výborné lidové blues s čadící harmonikou a swingovým tempem. Rollin´ and Tumblin - z toho primárního dunění a hlomozu má její autor Muddy Waters tam nahoře radost! Skip James je autorem slavné I´m So Glad - výrazné Bruceovy vokální "štěky" a na neústupnou rytmiku skvěle naroubovaná Claptonova sóla. Toad je pak dovětkem, který nesmrtelně proslavil tlučmistra Gingera Bakera - právem, protože všechny podobná albová sóla předběhla o parník. A jestli někdo snad ještě pochyboval, pak ho pětiminutový nálet paliček zaživa pohřbí. Ten chlap lámal palice i při cvičeních!

Nepochybně jeden z nejvlivnějších debutových zářezů všech dob, spolu se Santanou, LedZep, Jimi Hendrix Experience nebo Jeffem Beckem. Syrová, rozžhavená rocková jízda, ještě hluboce začouzená blues a rodící psychedelii. Žádné smetení konkurence, ale předběhnutí doby. Na koncertech se za hromového řádění natáhly skladby i na dvacet minut...



» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Byrds, The - Younger Than Yesterday

Byrds, The / Younger Than Yesterday (1967)

horyna | 4 stars | 29.05.2019

Pro oddaného fanouška první etapy liverpoolských Beatles, je cesta k zaoceánským Byrds naprosto jasnou a nepopiratelnou volbou. Se znalostí a oblibou desek jako jsou A Hard Day´s Night, nebo Help, je takový směr předem jasně vydlážděn.
Byrds se ve svých začátcích hlásili k odkazu těch "největších z největších" a jejich melodie křížili s folkovým espritem Boba Dylana.
Nejpozději od tohoto čtvrtého alba (částečně už od desky Fifth Dimension), začínají Byrds kráčet po své vlastní linii a jejich nezaměnitelný sound vykrystalizuje do nadpozemsky se vznášejících originálních melodií, které jsou ozdobou jejich autorského potenciálu. Do jejich dílny začali čím dál častěji pronikat i jiné hudební elementy, jako jazz a psychedelie. Kapela rozšířila své nástorojové zázemí a i když trojice singlů v době kdy vyšli nezaznamenala takový ohlas jak se čekalo, historický kontext nakonec desku prověřil v širším měřítku a ta dnes patří mezi nejoblíbenější produkty Byrds.

Kapelu táhla dvojice David Crosby a Chris Hillman. Ten první se posléze a po svém odchodu/vyhazovu od Byrds ještě rapidněji proslavil v triu Crosby/Stills/Nash (Young), ten druhý byl a zůstal hlavním tahounem právě Byrds.

K nejoblíbenějším položkám z tohoto alba bych zařadil malebnou, Beatlesáckými melodiemi zdobenou perlu Have You Seen Her Face, rozvernou rychlovku Time Between, nebo smutně vážnou Everybody's Been Burned, která od radostných lalala popěvků míří vstříc novým horizontům hudby Byrds. Podobná je i další, nástrojově pestrá Hillmanovka Thoughts and Words. Inspirátor Dylan je na této fošně zastoupen pouze jednou a to zasněným skvostem My Back Pages. Jednoduchou melodikou opásaná tečka Why, pak patří k tomu njlepšímu z tohoto alba.

Pokud máte rádi navýsost melodickou, poklidnou a také upřímnou hudbu věřím, že jste kapelou Byrds okouzleni stejně intenzivně jako já.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The

Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)

Flower Kings, The / Banks of Eden (2CD) (2012)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2019

Už památné švédské sdružení, které je letitou zárukou nejvyšší kvality na poli nového progresívního rocku. Ačkoli se za své křestní otce nestyděli a Yes, Genesis i další stále vibrují v pozadí, květinová nadstavba byla ale vždy jistota...

Že se Stoltovci nebojí po pauze rozsáhlých suit, dokazuje 25minutová Numbers z pera hlavní persóny. Opět je tu jeho dramatický, košatý styl, podtržený patentními melodiemi a kudrlinkami a k závěru sympaticky graduje. Přesto nedostávám ty zimomřivky, jako u Space Revolver, The Rainmaker, ale třeba i Retropolis - to jde ale zopakovat jen stěží. Také novic Felix Lehrmann hraje trochu rockově klidněji oproti více "fusionovému" Zoltánu Csörszovi. Hned na začátku For the Love of Gold svoje náčiní prošlápne pekelně, jinak jde o výborné Bodinovo představení, jsou tu úzkostné otázky, zda ti, co velí, nejsou náhodou blázny. Pandemonium pluje už od zlověstně odsekávaných úvodních kláves více v rockovém řečišti, zkalený tu a tam lehkými jazzovými ornamenty. Bodinovy klávesy jsou cítit Yes. For Those About to Drown je krásná, staromilská píseň, jako vystřižená z nejsilnější epochy kolem The Rainmaker - tohle retro se Stoltovi povedlo stoprocentně. Z pera Jonase Reingolda je pak závěrečné drama Rising the Imperial, symbolický návrat k počátku alba. Že je autorem basák, není náhodou - na jeho drnčení a broukání se navěšují klávesy a kytary, a poslední dvojku Stolt korunoval bravurními sóly. Asi nejlepší výkon tu podává i Hasse Fröberg. Procítěný, patetický závěr, hřející srdce každého skalního fanouška.

V konfrontaci s obdobím přelomu milénia, dávám čtyři body. Myslím, že jde o povedený návrat albem, které je květinově vyklidněné, zahloubané a pokorné, což tradičně koresponduje s texty a obalem s řadou mystických motivů. Máme tu už dozrálé veterány, a tak se lomcování a la Unfold... dočkáme jen zlehka.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Blind Guardian - The Forgotten Tales

Blind Guardian / The Forgotten Tales (1996)

horyna | 4 stars | 28.05.2019

Byli časy, kdy na Progboard přispívalo daleko víc posluchačů a recenzentů i z jiných odvětví, než je to prvotně progresivní. Občas se tu ukázal i kovaný metalista a napsal stať o muzice, která svými přednostmi- hutností, dynamikou, rychlostí a hlavně energií, oslovuje ve větší míře právě jeho. Samozřejmě jde o metal, který prvotně poslouchájí právě metalisté, a poté v míře daleko menší i několik lidiček z řad rockerů.

Já sám jsem kdysi hodně dávno s metalem začínal a po prvních českých pokusech s Citrony, Arakainy a podobnými-dnes už musím napsat "zvěrstvy":-), jsem dle půjčování kazet od starších, metalem zasáhlých soukmenovců, poznával i ty tehdy jasně nejlepší metalové spolky ze zahraničí. Helloween, Metallica, Sepultura a mračna a mračna dalších, které na několik let mlaďocha prahnoucího po stále novém a hlavně tvrdém neustále ukojovala.

Mezi těmito bandami byli samozřejmě i Krefeldští rodáci Blind Guardian, které jsem prostřednictvím nahrávek z kazety na kazetu sledoval hned od alba debutního. To už z dnešního pohledu zní dost zastarale a jednoduše. B. G. se ovšem rychle vyvíjeli a nejpozději od desky třetí pevně definovali svůj styl. Od těch dob je to uznávaná a velmi oblíbená skupina, s velkým počtem věrných fans napříč celým světem.
U mne už dávno Speed metalu jako stylu odzvonila hrana a jelikož podobnou hudbu zkrátka nemusím, neznamená to, že ji tady budu teď kritizovat. V katalogu slepých strážců se však nalézá jedna anomálie, kterou jsem si v domácí fonotéce ponechal a s gustem si ji občas pouštím.

Jde o tuto zvlášní raritní compilaci, složenou z převzatých písní cizích autorů a do akustické podoby předělaného vlastního repertoáru. Právě pro ten fakt, že svůj všudypřítomný speed tentokrát kluci pověsili na hřebík, mám tuto desku tak rád.
Ono se stačí letmým pohledem zadívat na tracklist a je jasné, odkud se čerpalo a že dle výčtu samotných skladeb to je deska rocková, ne metalová.

Popové a Rock n Roll-ové standardy a klasiky Mr. Sandman, Surfin´USA a Barbara Ann/Long Tall Sally znějí v překopaní na drsnější rockový styl kapely dravě a velice přitažlivě. Mezi ně soubor zařadil své cover-perly od Queen - Spread Your Wings, respektive The Wizard od Uriah Heep a Oldfield-ovskou bombu To France. Zbytek čítá vlastní poloakustické balady předělané do ještě poutavějších, hřejivějších a laskavějších aranžmá jako Bright Eyes, klasika kapely Lord Of The Rings, nádherná Mordred´s Song, nebo další zástupce z desky předešlé - A Past And Future Secret. K tomu si přihoďte symfonickou krásku Theatre Of Pain a bonusy od Judas, nebo Dio, a máte variabilní, a s všeobecným stylem B. G. tak málo korespondující desku pestrou jako hrom.

Nahrávka The Forgotten Tales vyšla mezi dvěmi epochálně nejoblíbenějšími díly Blind Guardian. Orámování velkolepými Imaginations F. t. O. S. a Nightfall in M. E., z ní činí kreativně nejzajímavější počin v dějinách kapely, který je v očích mnoha fans zářící perlou zpestřující jejich sbírku cd.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - The Forgotten Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

Mayak | 5 stars | 26.05.2019

Materiál albumu, o ktorom sa neformálne vravelo už na prelome rokov 2015 -2016 kapela definitívne nahrala a technicky upravila bez nejakej mediálnej publicity v priebehu leta a jesene roku 2018 a na svetlo sveta sa oficiálny nosič dostal symbolicky počas prvého týždňa roku 2019.
Teda práve 12 rokov po štúdiovej trojke „The Sparrow“ a rovných 20 rokov po kultovom debute „Starfooted“.

„The Pearl“ je opäť album koncepčný, tentokrát jeho libreto nie je sci-fi tématika, ale skôr príbeh z kategórie fantasy a celkom v réžii speváka Johna Mabryho. Hlavnou dejovou líniou je príbeh mladého muža, ktorý sa vydáva na cestu do sveta v mene svojho ľudu, aby získal vzácnu perlu z pazúrov hrozného draka. Ale ako postupne zistí, drak je najmenší z jeho problémov ...

Podotknem, že textová stránka je v celej histórii vlastnej tvorby u METAPHOR veľmi významná. John Mabry presvedčivo dokazuje skĺbiť vo svojich textoch epickosť Petera Gabriela z éry Genesis a filozofickú a intelektuálnu hĺbavosť Neila Pearta z Rush.

METAPHOR sú hudobne formálne považovaný za neo-progovú kapelu, ale tento termín je v ich prípade hodne ošemetný. Štruktúra ich kompozícií, množstvo motívov, muzikantských nápadov, zmien tempa a nosných línií je bežne taký bohatý a častý, že i pri viacnásobnom posluchu ich albumov si toho príliž veľa nemusíte zapamätať a stále máte možnosť niečo nové, predtým ukryté - objavovať. Oproti majorite neo-progových spolkov je toto beh na dlhú trať a ich produkciu možno skôr zaradiť medzi hudobné telesá z kategórie „Eclectic Prog“.

Inštrumentálne v skupine dominujú gitarista Malcolm Smith, v hre ktorého sa spája predovšetkým invenčnosť a nápaditosť Steve Hacketta, nervnosť a razancia riffov Roberta Frippa, ale aj nevyspytateľnosť a istá prekvapivosť, akú bolo možné počuť u Gary Greena (Gentle Giant) a nesmierne variabilný ale aj univerzálny klávesista Marc Spooner (mimo METAPHOR pôsobí paralelne aj v ďalších rôznorodých rockových zoskupeniach v Californii). Skvelý textár John Mabry má skutočne príjemnú farbu hlasu, skvele intonuje i frázuje, v niektorých recenziách (skôr fanúšikov, ako oficiálnych profesionálnych recenzentov) som však postrehol výhrady voči akejsi jedno-rozmernosti (t.j. malej dramatičnosti) jeho vokálneho prejavu, vzhľadom na bohatstvo a popisnosť textovej zložky k hudbe METAPHOR (inak spolu s bubeníkom Gregom Millerom sú členmi aj ďalšej progrockovej skupiny z Californie – MIND FURNITURE).

Album „The Pearl“ na ploche takmer 62 minút prináša deväť kompozícií, pričom osem z nich sa pohybuje v časovom intervale od 6 po necelých 10 minút, teda žiadny klasický progrockový opus sa tu nenachádza – koncept tematického albumu je riešený v stredne dlhých uzavretých songoch.

Tentokrát nebudem popisovať jednotlivé parciálne skladby, vnímam to ako pomerne zavádzajúce pre bohatstvo motívov, melodických riffov, častých zmien tempa a aranžérskych zvratov. Tých je tu aj po mnohých počutiach skutočne viac, ako dosť.

Budem sa opakovať, ale je to principiálne stále základná filozofia hudby legendy Genesis (veď boli v rannej ére ich cover bandom) z obdobia pôsobenia Steve Hacketta v nej, s markantnými prímesami skladateľských štruktúr Gentle Giant a občasnou razanciou a zriedkavejšie i zmysluplne riadenými disharmonickými plochami King Crimson. Samozrejme najpodstatnejšou zložkou hudby METAPHOR je ich vlastný, skutočne originálny a nenapodobiteľný špecifický prínos, čo je najvýznamnejšou pridanou hodnotou celkového výsledného efektu tak tohto albumu, ako aj ich troch predošlých.
Aj keď album „The Pearl“ vyšiel, ako jeden z úplne prvých v tomto kalendárnom roku (čo je istým spôsobom jeho handicap), pre mňa bude v jeho konečnom účtovaní celkom nepochybne v okruhu favoritov na to najlepšie, čo v tomto období do sveta progresívneho rocku pribudlo.

Resumé:
Progresívne rocková scéna v USA je v súčasnej dobe nesmierne bohatá a detailne ju mapovať je pomerne obtiažne, lebo v dobe po miléniu vznikajú nové kapely a projekty, ako huby po daždi.

Tak, ako v 70. rokoch tu bol (takmer) úplný deficit art rockových skupín (v porovnaní s globálnou situáciou v celej Európe), súčasná produktívna generácia rockových muzikantov si to kompenzuje naozaj masívne.

Za posledných 20 rokov, čo túto scénu sledujem, môžem povedať, že päť skupín z tejto krajiny ma hudobne ovplyvnilo i formovalo celkom zásadne (jasné, môžete namietať, že aj Spock's Beard, ale títo majú v krajine i vo svete tak špecifický štatút, asi ako Marillion v Euroregióne popri zvyšnej progrockovej scéne).

Sú to Echolyn, Discipline, Iluvatar, Advent a METAPHOR. Všetky tieto kapely sú na scéne plus-mínus 30 rokov (Metaphor najmenej – 26).

Mimo štandardne produktívnych Echolyn všetky ostatné kapely vydali za dobu svojej existencie oficiálnych plnohodnotných štúdiových albumov, ako šafránu (Discipline, Iluvatar a Metaphor po štyri, Advent iba tri).

... a každý z týchto albumov je v mojom ponímaní progresívnej rockovej hudby vlastne jedna ... perla (The Pearl) ...



» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Cranberries, The - No Need To Argue

Cranberries, The / No Need To Argue (1994)

EasyRocker | 5 stars | 25.05.2019

Tenhle irský démant lesklým symbolem mých milovaných devadesátek. Z jejich mocných a naditých prsů jsem se nakojil natolik do sytosti, že žasnu, kolik bombastických alb na jejich počátku zkrátka zazářilo na hudebním nebi.

Haló! Haló! Ode to my Familý, ale vždyť to šicí známe, paní učitelkó!!! Jsme na to taky včera vydatně kalili! Alou a písemku, třído neposlušná, vždyť to zná beztak každý-a o tom druhém jsem vědět nemusela. Přímočará I Can´t Be With You - jste kusem skály, nezasáhlo-li vás do černého terčíku. Překrásné, irsky srdečné vyznání Dolores v Twenty One - a já myslím na loňské léto, kdy jsme míjeli všechny ty hrady, louky, zeleň a moře vody. Zombie je památná. Grunge jí ukázal, jak spojit konejšivé sloky a metalové burácení, a zbytek je historií. Skvostně akusticky je vystavěna Empty, zelený ostrov opět fučí všemi průduchy a ano, ten Hlas už neuslyšíme. Everything I Said je něco tak niterného, posmutnělého, že přemýšlím, přišlo-li to vůbec z našeho světa. Snad někde z pomezí - napoví i kapela, vyvedená v souhře s irskou duhou. The Icicle Melts a Disappointment jsou prosté písně - první hravá, druhá osudová jako maršálská hůl. Ridiculous Thoughts - pastorální varhany Dolores střídá energická. Potisící se přiznávám bez okolků, že Irsko mě dostane vždycky; tady máte stěžejní důkaz! Oproti tomu je Dreaming My Dreams baladickým, klidným sněním. Yeat´s Grave přináší opět všechnu tu nepozemskou rozkoš - tady si echtovní irský melancholický grunt musíte zamilovat. A to si ještě Brusinky nechaly nejtěžší kalibr do závěru Daffodil Lament = Irsko, to platí jako máloco jiného. Melancholie, beznaděj, setkání, osvobození, vzlety a pády - šest minut pravdy, a ten závěr...uf!. Titulka odplyne do závěru klidně, až ambientně, v doprovodu skvostné Dolores - ne, žádný argument už netřeba.

Tady nemá smysl dávat nějaké hodnocení. Stejný pomník, pilíř, prazáklad doby, jako The Holy Bible, OK Computer, Nevermind, Out of Time, Purple, Dirt, Siamese Dream nebo Badmotorfinger. Přesto na to jdou Hoganovci jinak, po svém, tak irsky, jak to jen jde. Až z toho mrazí.

» ostatní recenze alba Cranberries, The - No Need To Argue
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The

Living Loud - Living Loud

Living Loud / Living Loud (2004)

horyna | 5 stars | 25.05.2019

Dnes bych všem fandům poctivého big beatu a tvrdé rockové hudby rád představil all-stars projekt složený ze zkušených harcovníků rockové scény, které spolu svedla láska k muzice i spoluúčinkování na prvních dvou deskách Ozzy Osbourna. Dotyčnými osobami jsou basák Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake, které si kdysi madmen vybral k nahrávání svých prvních dvou sólových desek - Blizzard of Ozz, respektive Diary of a Madman.

Právě z těchto dvou nahrávek se na debut Living Loud použilo šest písní, u nichž byli oba muzikanti spoluautory a kterým prý Ozzy jen tak mimochodem léta nepřiznával tantiémy. U zbývající pětice songů už patří autorství celé kapele, s vyjímkou Dona Aireyeho, který platil pouze za nájemného studiového hráče. Kytaru obsluhuje čarostřelec a velký sympaťák Steve Morse, za mikrofon si stoupnul Australan s dynamitem v hrdle Jimmy Barnes.

Celá deska je pak plejádou prvotřídního hardrockového řemesla. Ať už to jsou Ozzyho energicky vystavěné předěly, či skladby vlastní, všechny poskytnou posluchači top kvalitu a to správné rockové "žrádlo".

Už při letmém pohledu do playlistu je člověku mapujícímu Ozzyho tvorbu jasné, kde se bere u mistra a kde naopak z vlastních zásob. Předělávky originálů z počátku let osmdesátých komentovat nebudu, osobně mám rád jak originály, stejně tak tyto verze úpravené. Avšak kdybych vybírat opravdu musel, prst by ukázal směrem k Over the Mountain-která je v podání Living Loud jízda o kategorii energičtější, mířící do samotných horoucích pekel. Kdo moc nemusí Ozzyho zpěv (autor recenze osobně) může konstatovat, že tyto starodávné perly konečně dostali kvalitní vokální náplň. Pozastavím se tudíž hlavně nad vlastní tvorbou Living Loud. Z předkložené pětky mi mezi stěžejní rockové drahokamy vypluli skladby Every Moment A Lifetime (vzletná nadýchaná polo-akustická pecka s nedostižnou Morseho technikou), orientem načichlá a velice, velice muzikální In the Name of God, a k novodobému soundu Deep Purple jemně se klonící Pushed Me Too Hard. Zbývají nám tedy ještě dvě skldby. První je tepavá úvodovka Last Chance a tou poslední pak božská Walk Away – energií nacucaná šlupka tvrdá jako žula, ve které decentní orchestrální aranžmány spolu s riffující kytarou, vytváří v protikladu k maximálně nabroušenému Barnesovu vokálu neuvěřitelně smyslné pnutí. Zkrátka rock jak řemen.

Vlastně celá tato deska je jeden velký rockový kolos, který byl skut z těch nejlepších, léty prověřených rockových ingrediencí, doplněný šťavnatými skladbami dneška.
No a kdo Ozzyho jako zpěváka zkrátka nemusí, třeba ho podobná sonda dokáže nakonec velmi mile překvapit, právě tak jako mne.

» ostatní recenze alba Living Loud - Living Loud
» popis a diskografie skupiny Living Loud

Panzerpappa - Koralrevens Klagesang

Panzerpappa / Koralrevens Klagesang (2006)

jirka 7200 | 5 stars | 24.05.2019

Dumáte li spolu se mnou, co vlastně očekávat od alba s názvem Nářek korálových útesů (můžete zapátrat po norském anagramu), na jehož obalu je vyobrazena zmutovaná liška se žraločí ploutvičkou, dovádějící v akváriu ? Popusťte uzdu své představivosti, odhoďte předsudky a pohodlně se usaďte do vypolstrovaného křesla a na dálkovém ovladači stiskněte tlačítko Play….

Křídlovka s tubou omotané různými zvuky cinkátek vás svými tesknými tóny hudebně uvede do první části trilogie Koralrevens Klagesang. Uf, krásně smutná, ale poněkud pohřební atmosféra na úvod ! Druhý díl je jednou z mála avantgardních, rockových songů na albu. Repetitivní, postupně budované jedovaté kytarové sólo je zapuštěno do mellotronového podloží a rytmiky s RIO nádechem s náznaky jazzu. Opakované poslechy v této skladbě odhalí stále nové vrstvy.

Třetí, bezmála desetiminutová Kantonesick Kanotur je snovým jazz rockovým opusem s překrásnou flétnou a uklidňujícím vibrafonem. Hypnotická atmosféra nás neopustí ani u další skladby Apraxia.Opět jazzový kousek s překrásnou melodickou linkou křídlovky. Pokud hledáte synonym pro slovo melancholie, vydechněte potichu : A-p-r-a-x-i-a! Podobné pocity dokáže vyvolat německá partička Bohren und der Club of Gore svým ultra pomalu zahraným jazzem.
Pátá Snill Sang Pa Band vás trochu rozhýbe poťouchlou a veselou melodií, která se plynule překlopí do jazzové improvizace. Bravo !
Navazující Etyde si vyžádá vaše plné soustředění. Je to uragán a spleť nápadů a propojených hudebních stylů, která by jiné kapele stačila k vytvoření celé desky.

Sedmá v pořadí s názvem Vintervake vám vyrazí dech! Obsahuje i zpívanou část – nádherně melodickou linku na swingovém podkladu si tu střihnul zajímavý host - Richard Sinclair, kterého si jistě pamatujete z Caravan, Camel nebo Hatfield and the North.

Nejdelší, svou délkou atakující čtvrt hodiny Frenetisk Frenologi je opět melodickou sprškou klasických, ale i free jazz rockových pasáží s občas až psychedelickým nádechem.
Závěrečný, třetí díl Korallrevens Klagesang III dokončuje v první části rozpracovanou tesklivou melodii a nezbývá nic jiného než desku pustit znovu...

Závěrem : asi nejbarevnější a z mého pohledu možná i nejpřístupnější album kapely, kde jsou oproti jiným deskám potlačeny prvky RIO, naopak jsou více obnaženy jazz rockové kořeny různých odstínů propletené s avantgardním rockem a prvky vážné muziky. Ne desce se blýskne také mnoho špičkových norských jazzových hudebníků, kteří v nahrávce zanechávají svůj zřetelný otisk.
Kapela se nebojí jednodušeji pojatých partů s výraznými melodiemi, které dokáže skloubit s náročnějšími částmi free jazzových postupů tak bezelstným a přirozeným způsobem, že se mi jen velice těžko v paměti hledá podobně zdatné těleso.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Koralrevens Klagesang
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Anyone's Daughter - Anyone's Daughter

Anyone's Daughter / Anyone's Daughter (1980)

horyna | 4 stars | 24.05.2019

Na německé Anyone´s Daughter jsem narazil totální náhodou na svých toulkách po Discogs. Prostě jsem jen tak bloumal a hledal něco k doplnění balíčku v němž mělo být posíláno jedno jediné cd (už netuším jaké to bylo). Potřeboval jsem zkrátka bráchu, a do oka mi padl obal právě tohoto alba. Omrknul jsem situaci, přečetl, poslechl a bylo vymalováno.

Druhá deska A. D. se přesně trefila do mých chuťových pohárku, v poslední době otočených vstříc sedmdesátým létům víc než kdy jindy. I když tato nahrávka onu hranici dekády atakuje a vyšla už v kulatém osmdesátém, hudebně je to prastarinka se vším všudy.

K jednotlivým skladbám nemám nejmejší výtku. Vše zní pohádkově výpravně, art-rockově aristokraticky, vznešeně, nadýchaně, místy pompézně, ale pořád cítíte ten poctivý starý rock. Už první příspěvek Swedish Nights je pastav pro sluchy. Krávesy předou všude okolo vás, kytara melodiemi hladí a trochu německy znějící akcent hlasu Harald Baretha dokáže divy. Při druhé Thursday vás napadnou Eloy z počátku osmdesátých, a u třetí Sundance Of The Haute Provence chrochtáte blahem při krásném úhozu Matthiasových keyboard. Největší hit a zároveň koncertní šlupka je skladba čtvrtá - Moria. To je art-rockový nářez jako hrom, navíc rozpumpvaný do těch největšíchh obrátek. Výpravná sedma Another Day Like Superman nabízí několik variací alá Yes a vše uzavře malebná Between The Rooms.

Věrtel rocku mixnutého spacem, artem a mírnou dávkou pompy-to jsou Anyone´s Daughter. Další to z utajených kapel kdysi působící za naší západní hranicí.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter

Suede - The Blue Hour

Suede / The Blue Hour (2018)

horyna | 5 stars | 23.05.2019

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?



» ostatní recenze alba Suede - The Blue Hour
» popis a diskografie skupiny Suede

Metaphor - The Sparrow

Metaphor / The Sparrow (2007)

Brano | 5 stars | 22.05.2019

Mám rád koncepčné albumy.The Sparrow je jedným z tých,ktoré so mnou zatriasli ako víchor so suchým,lykožrútom rozožratým smrekom.Album vznikol na základe sci-fi filozofického románu The Sparrow(vrabec),ktorý v roku 1996 napísala spisovateľka Mary Doria Russel,rodáčka z Chicaga.Za toto literárne dielo získala množstvo prestížnych medzinárodných ocenení.Išpiroval ju citát z Evanjelia podľa Matúša 10:29-31:"...že ani vrabec nepadá na zem bez toho,aby to Boh poznal".

Dej románu začína tým,že skupina jezuitských kňazov zachytí zvláštne rozhlasové vysielanie z planéty Rakhat.Kňazi nakoniec planétu navštívia,kde sú konfrontovaní s mimoriadne vyspelou,ale zároveň aj krutou mimozemskou civilizáciou.Z planéty Rakhat sa na Zem vráti len otec Emilio Sandos,ktorý je po zvyšok svojho života telesne aj mentálne poznačený.

Toľko dej...a aká je hudba?Ťažko hľadať slová,to treba počuť!Skupina zo San José uchopila túto tému veľmi zodpovedne a profesionálne.Treba však povedať,že inšpirácia velikánmi art/prog rocku z rokov 70-tych ako sú Genesis,King Crimson,Gentle Giant či Happy The Man je nepopierateľná a každému jasná.Hudobný materiál,ktorý nahral tento neo-retro progresívny kvintet je vlastne sci-fi opera plná nápadov,originálnych kompozičných a skladateľských postupov,nečakaných zvratov a zložitých inštrumentálnych štruktúr.Album sa skladá zo 14 skladieb,ktoré majú od 2 až do 12 minút.Nájdete tu viacvrstvové finty typické pre Gentle Giant,veľa mellotronových plôch,ale tiež aj krásne organové vyhrávky a hackettovské gitarové sóla.Inštrumentálne výkony sú fakt uchvacujúce a spevák John Mabry mi miestami silne pripomína vokálny prejav Erica Naylora z kresťanskej prog-rockovej skupiny AKACIA a to najmä farbou hlasu,celkovou intonáciou a frázovaním.Album je veľmi emotívny a zároveň inteligentne a vkusne spracovaný...avšak pre poslucháča je na prvé počutie dosť ťažko prístupný a opona sa roztvorí až po viacnásobných sústredených posluchoch,čo si vyžaduje určitú dávku trpezlivosti.Záver albumu je famózny!Ohromujúce finále vo forme zborového spevu v predposlednej skladbe God Will Break Your Heart,kde mi naskakujú zimomriavky podobne ako pri piatej skladbe Death In Eden a nasledujúcej Challallah Khaeri.Metaphor-The Sparrow vrelo odporúčam všetkým progrockerom!

» ostatní recenze alba Metaphor - The Sparrow
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

steve | 5 stars | 21.05.2019

Vstoupit do osmé dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Rush si lepší album než Permanent Waves přát nemohli. Nejenže na něm zachovali všechny své předešlé atributy, ale navíc se posunuli směrem k otevřenějšímu soundu, který od teď dokázali akceptovat také rozhlasové stanice. A právě pro ně byl napsaný singlový hit Spirit of the radio. Ten vypadá vedle nepoddajných Hemispheres jako skladba od cizí kapely. Freewill naopak zastupuje tu techničtější stránku alba, která vykristalizuje na kytarově nedostižném Jacob's ladder. Entre nous je podobná na Freewill a atmosférickou korunkou je syntéza Different strings, napěchovaná na poměry Rush až nezvyklou krásou. Přírodovědná studie Natural science uzavře jedno z nejpozoruhodnějších alb Rush jejich kariéry.
Poklonu zaslouží Terry Brown za sebejistý a maximálně vycizelovaný zvuk nahrávky.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Hawkwind - In Your Area

Hawkwind / In Your Area (1999)

Mrs.TeaTime | 3 stars | 20.05.2019

Z pozdější tvorby našich drahých Hawkwind je to dle mého názoru jedno z těch povedenějších alb. Osobně miluju především to prapodivné In Your Area uprostřed Brainstorm, je ohromná škoda, že to nikdy nevydali jako samostatnou nahrávku na nějakém albu. Můžu říct, že je to totiž jedna z mých úplně nejoblíbenějších Hawkwindích písní, protože ono je to prostě tak… Jiné! Brainstorm jakožto klasická píseň je taky super, tady se mi možná líbí i víc, než na Space Ritualu (ale na originál studiovku nemá nic!)
Ostatní písničky jsou fajn, Hawkwind ve své klasické pozdnější podobě, tak nějak se ale slívají dohromady, mě osobně přijde, že po Levitation je to až na drobné výjimky pořád to samé…

» ostatní recenze alba Hawkwind - In Your Area
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Journey - Journey

Journey / Journey (1975)

horyna | 4 stars | 20.05.2019

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

horyna | 5 stars | 20.05.2019

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Hardline - Leaving The End Open

Hardline / Leaving The End Open (2009)

horyna | 4 stars | 19.05.2019

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

yngwie3 | 4 stars | 18.05.2019

Čo nového očakávať od legendy melodického hardrocku, ktorej frontmanovi ťahá na sedemdesiatku a zjavne sa nechystá vydať cestou Roberta Planta ale kráča tou svojou, pred veľa rokmi predurčenou prijatím do Deeps ?

No, ja som čakal len melodický hardrock ... a ten sa dostavil v plnej kráse ... lebo rap, techno, sladký popík alebo nebodaj RIO to nebude ...

Hlasivky nemožno vymeniť ako struny na gitare a tak je jasné, že Burn sa už nedostaví, ale tá farba a energia tam bude až po drevený futrál.
Po odchode Douga Aldricha som sa skutočne obával, či sa nájde gitarista ktorý by ho dokázal rovnocenne zastúpiť, ale moje obavy s príchodom Joela Hoekstru zmizli ako para nad hrncom ... Btw, gitary boli vždy silnou zbraňou hada farby útesov Doverských.

Skvelý opus, ktorý potešil moje hardrockové srdce ... a keby bol náhodou posledným hadím zasyčaním, tak je to derniéra s oprávnene vztýčenou hlavou za neutíchajúceho standing ovation ...

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

| 4 stars | 16.05.2019

Některé služebně obstarožní kapely dokáží ještě občas pořádně překvapit. Na úsvitu své kariéry se něco podobného povedlo Coverdalově partě Whitesnake. Popravdě jsem podobný tah moc nečekal. Všude se pořád dokola skloňuje jak špatně je na tom David s hlasivkami, jak nedokáže utáhnout turné a že starší skladby znějí s jeho handicapem žalostně špatně.

Ale něco jiného je tour a něco jiného studiová deska. Ta se nedělá na jeden zátah a tak míst k vydýchání se a nabrání sil je spousty. Letos stejně jako na Purple album starého Coverdala od mladého nepoznáte. Se studiovými úpravami mu to jde výborně a jeho plný hlas silný jako uragán, řádí na celém lp se stejnou intenzitou.

Nový kytarista Joel Hoekstra je správným mužem na svém místě a pozici po Dougu Aldrichovi zaceli na 100%.
Hadí obálka moc nového nepřináší, což naštěstí neplatí o muzice. Když bych měl novinku srovnávat s deskami Good To Be Bad a Forevermore, protože s jinými díly Whitesnake to pro jejich komerčnější, ale také bluesovější nádech nejde, dostávám letos nejživější a nejrobustnější nahrávku za posledních patnáct let. V případě Whitesnake se snad nemá cenu bavit o zvuku, ten je znovu precizně vycizelován a přináší posluchači plno vzrušujících rockových vybrací.

V mezinárodním éteru nejčastěji duní první skladba Good To See You Again, pro svůj typicky Whitesnakovský rockový odpich. Za sebe bych mezi nejreprezentativnější vzory vybral písně: šťavnatou Shut Up & Kiss Me, dynamickou Hey You (You Make Me Rock), výbornou titulku, stadiónovou Well i Never a hymnickou Sands Of Time. Z pohodovek bílého hada pak Always & Forever a After All.

Věřím tomu, že se letošní Whitesnake zařadí spolu s Lawtonovými Lucifer´s Friend k tomu nejlepšímu hudebnímu zboží. A že naši důchodci těm mladým namistrovaným rádoby umělcům zase pořádně natrhnou ......

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mystery - Destiny?

Mystery / Destiny? (1998)

horyna | 4 stars | 16.05.2019

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery

Isotope - Deep end

Isotope / Deep end (1975)

horyna | 5 stars | 15.05.2019

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope

Panzerpappa - Astromalist

Panzerpappa / Astromalist (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2019

Kapela Panzerpappa je skutečným chameleonem na rockové hudební scéně – v jedné písni dokáže sloučit několik stylů do chutné, mnohdy i melodické směsi, ale nikdy si nemůžete být zcela přesně jisti, co přijde za okamžik.

Nejlepší cestou jak podobnou muziku vstřebat, je vybodnout se na nějaké analýzu a nechat ji prostě jen tak plynout. Jak se tu již u minulé mé recenze někdo zmínil, každá deska kapely je trochu jiná. Přesto se pohybuje v předem narýsovaném mantinelu žánrů prog rocku, RIO, špetky Canterbury stylu a vážné muziky. Jen procentuální poměr zastoupení jednotlivých ingrediencí se desku od desky (rovněž někdy i píseň od písně) proměňuje.

Norští Panzerpappa jsou dle mého na progresivní rockové scéně poměrně svěžím větrem. Hodnocené album Astromalist vznikalo s rozvahou a pozvolna během tří let (2009-11), poté byly v roce následujícím jednotlivé nahrávky smíchány a mastrovány zvukovým inženýrem Udim Koomranem, který je velkým fanouškem podobných kapel (pracoval mj.i se Soft Machine nebo Gong). Jeho oddanost náročnější muzice je natolik silná, že práci odvedl bez nároku na honorář. Přesto však vytvořil naprosto špičkový zvuk, který roste spolu s kvalitou audio řetězce. Na celkovém projevu Panzerpappa má lví podíl, do nahrávek vpravil i různé elektronické zvuky, nebo třeba úryvky záznamu rozhlasových zpráv z teroristického útoku na palubě letadla Pan Am 103 nad skotským Lockerbie (skladba Femtende Marsj).

Krátce k obsahu alba :

Bati La Takton! – tak, jako na ostatních albech, poklidnější, až jazzový rozjezd, posléze si říkáte : poslouchám fusion s prvky RIO nebo avantgardní rock s prvky jazzu :-) ?
Anomia – taková poloimprovizační, (více navozující pocit poslechu komorního kvarteta) ale velmi příjemná jednohubka se saxofonem, cellem a xylofonem pro chvíle, kdy se po ránu ještě zcela nerozednilo, nostalgicky koukáte z okna a venku prší…

Femtende Marsj – zde do toho hudebnící řádně hrábli, nervní zkreslené kytary krouží nad hlavou posluchače jako dravci, v pozadí syčí mellotron nad komplikovanými rytmy, napětí umocňují útržky rozhlasových zpráv z leteckého neštěstí v mezihře – jako kdyby jamovali King Krimson s Voivod! Tuto skladbu bych si klidně dokázal představit v mnohem delším provedení.

Po předchozí náročné skladbě přichází zklidnění v podobě Ugler i Moseboka, která se pozvolně rozvíjí do šíře v poklidném jazz rockovém duchu. O pozornost si skladba razantně řekne na konci druhé třetiny nervními rockovými kytarovými výpady….
Satam – vesmírný avantgardní prog rock s výraznou rytmikou – další temný song alba - totožná melodie opět variuje v různých skupenstvích a tvarech, na vznešenosti skladbě přidávají různé použité dechové nástroje.

Od titulní Astromalist snížení tepové frekvence nečekejte, ač to v úvodu skladby vypadá nadějně :-) Fagot tu ovládá host Michel Berckmans z Univers Zero.
Knute Pa Traden – pokud trochu kopnete krumpáčem, tak kousek pod povrchem narazíte na pokroucené lidové melodie v rytmu tanga..

Závěrem : velmi barevné album a příjemné osvěžení od kapely, která záměrně narušuje stereotypy výše zmíněných žánrů. Důkaz, že na kvalitní desky lze narazit i v současném miléniu…

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Astromalist
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army (1974)

horyna | 5 stars | 14.05.2019

Debutovou nahrávku projektu Baker Gurvitz Army tu na progboardu ocenili čtyři recenzenti/přispěvatelé nejvyšším počtem hvězdiček. Jen Slava svou poslední recenzí na tento produkt desku dle mého celkem brutálně sestřelil. Nemá cenu rozpitvávat to, co proběhlo v debatě pod recenzí, každý určitou muziku cítíme po svém. Já osobně se přidám ke skupině první a ne proto, že je většinová, ale proto, že mám tuhle desku v kategorii klenotů. A hned vysvětlím proč tomu tak je:

a) Bakerův styl bubnování mám strašně rád, v jeho intenzivním pojetí a technické kvalitě vidím jedno z nejvyspělejších bubenických es té doby. Navíc způsob nazvučení jeho soupravy už z dob Cream mi připadá úchvatný.

b) do druhé katgorie bych zařadil hned několik na sebe navázaných subjektů, které kvalitativně povyšují desku nad okolní konkurenci. Gurvitzův svůdný vokál a nápaditá kytarová práce, atmosféra desky, která je i díky zde použitým syntezátorům velice poutavá, no a v konečném hledisku je to především síla a nesporná kvalita jednotlivých songů. Ty jsou v mých očích dobré natolik, že se vyplatí je rozebrat jednotlivě.

Úvodní Help Me zdobí krásné klávesové přelivy posazené pod tepem Bakerových nezbedných přechodů. Z temnoty probleskne klavír, aby vzápětí přišel pod tíhou rytmických přechodů zlom, vtěsnaný na Gurvitzův expresivní vokál. Dvojka Love Is je brilantní instrumentálka s dominantní Bakerovou dělostřeleckou palbou. Ale své řeknou i řízné kytary a symfonický ráz skladby podpoří bohaté klávesové členění. Memory lane je další Bakerovou a Gurvitzovou perlou. Bicí jsou kam jen oko dohlédne a rozdávají rány všude okolo vás. Gurvitz deklamuje jako bůh, skladba má neskutečnou šťávu a tah. Vše je naskrz zaranžované a bohatě členěné. Art-rocková vložka a posléze bubenická předváděčka nemají chybu.

Inside of Me se okolo vás vlní jak vnadné tělo černošské tanečnice. Je utkaná z těch nejněžnějších kytarovo-klávesových tónů, kde vás do ucha brnkne Gurvitzův styl zpěvu a občasné Bakerovy brutální vyjížďky. Možný vrchol alba. I Wanna Live Again zní jako muzikál z Broadwaye, spousty smyčců (klapek), romantický sbor s dámskou účastí, no prostě velká rozněžněná paráda. Drsná šestka Mad Jack s Bakerovými recitativy, bluesová, klasicko-parádní instrumentálka 4 Phil a poslední komplexní Since Beginning uzavírají desku ve velkém stylu.

Desku, která patří mezi výkladní rockové zboží čtyřiasedmdesátého.

» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army

Cream - Wheels of Fire

Cream / Wheels of Fire (1968)

horyna | 5 stars | 12.05.2019

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream

Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard

Mona Lisa / Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard (1978)

horyna | 5 stars | 11.05.2019

Jak, nebo lépe řečeno proč jsem kdysi objevil tuto zvláštní francouzskou jednotku sedmdesátých let, si už dnes nevzpomenu. Předpokládám, že to bylo na popud nějaké recenze nebo dialogu připojeného ke kapelám z podobného regionu. Že se i v tak pro rockovou a prog hudbu netypické zemi, jakou Francie bezesporu je, zrodilo několik pozoruhodných uskupení v silné desetiletce hudební obrody před padesáti lety je celkem logické. Netuším, jestli byl právě soubor Mona Lisa jedním z vůdců tamější scény, ale odkaz, jaký nám svými nahrávkami zanechal, k podobné myšlence lehce svádí.

V jejich případě jde o velmi originální pojetí a náhled na progresivní atmosférický rock uchopený po svojom. V kombinaci s intonačně nesnadným francouzským jazykem tak vzniká něco specifického a těžko zařaditelného. Jakákoliv přirovnání jsou v tomto případě zhola nemožná. Navíc je projev jejich zpěváka slyšícího na jméno Dominique Le Guennec neskutečně teatrální a věřím, že pro některé i na hranici dobrého vkusu. Pokud ale chováte sympatie k zemi, ze které soubor pochází, stává se tento (pro některé) handicap ve vašich očích silnou zbraní a dominantním nástrojem celé plejády emočně vystupňovaných okamžiků provázejících soubor sofistikovaných a do detailu vypiplaných kompozic, které z prvních čtyř alb souboru sálají.

Pod uhrančivým pohledem kormidelníka (možná samotný Dominique Le Guennec) zahaleného do modré barvy na přebalu jejich čtvrtého a troufám si tvrdit že i vrcholného alba Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard se ukrývá soubor šesti artrockových, jen těžko zaměnitelných skladeb. Silný přítlak na atmosféru nevychází jen z divadelního a často recitujícího Dominiquova hrdla, ale rovněž z neprodyšné klávesové stěny, která je hodně intenzivní a jasně slyšitelná. Do ní se občas přimotá kytarové sólo, vyhrávka nebo slušivý akustický tok.

Z této muziky je Francie cítit na sto honů. Podobně, jako cítíte z Italů jejich typické hudební fluidum, něco specifického vychází i od (těchto) Francouzů. Zkuste a uvidíte. 4,5*

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

Snake | 5 stars | 11.05.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 091602 /2009/

Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...

Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.

Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.

Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.

Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Guilt Machine - On this perfect day

Guilt Machine / On this perfect day (2009)

horyna | 5 stars | 10.05.2019

Guilt Machine jsou jedním z mých posledních horkých objevů, na které jsem narazil díky vsazené skladbě tu, v naší hitparádě přispěvatelem (mě blíže neidentifikovatelným) Mirkem. Tímto mu vzdávám hold a velké díky.

Osoba Arjena Lucassena je mi známá, ale jeho projekty, hlavně Ayreon si mé srdce nikdy nezískali. O existenci GM jsem vzdáleně věděl, avšak vůbec netušil, že jím bude až tak geniální dílo. To si získalo mé srdce takřka ihned, a jeho ne-úplně typický progresivní rukopis jsem rozdýchával docela dlouho.

Vše, celé kouzlo tohoto alba je v atmosféře. Tu se povedlo Arjenovi nastínit, vlastně co to říkám, dokonale vystavět z moderních zvukových prefabrikátů, a její space kouzlo má neuvěřitelně působivou sílu a tah.

Deska je naprosto vyrovnaná, avšak nad zdejší vyšší stupeň geniality vystupuje přec jedna mega skladba, píseň číslo dva, Leland Street. V té je už tak nadpozemsky se vznášející hlas zpěváka Jaspera Steverlincka umocněn géniem okolní hudby, mezi kterou je posazen v nedostižně oduševnělé formě. Při jejím poslechu a ve spojitosti s různými obzvlášť dojemnými představami, vám budou slzy stékat po tváři samovolně a bez vašeho zavinění. V té muzice je tolik citu a emocí, že by naplnili několik horkovzdušných balónů a pořád by vám zbyla ještě slušná zásoba.

Toto dílo nemá žádného přímého nástupce a možná je to tak dobře. Genialita svého autora dokáže líbat po celý jeho život jen žřídka kdy, a u kolébky Guilt Machine stála v pozoru a v celé své nahotě.

» ostatní recenze alba Guilt Machine - On this perfect day
» popis a diskografie skupiny Guilt Machine

Soft Machine - Seven

Soft Machine / Seven (1973)

horyna | 4 stars | 09.05.2019

Ke kapele Soft Machine mě něco přitahuje. Jejich diskografii kompletně neznám, uznávanou třetí desku pro její časovou náročnost 4x20 minut odmítám i testovat. "Softs" nejsou tak přitažliví jako Return to Forever, jednoznační a uhrančiví jako Weather Report či ztřeštění jako Gong, ale přesto mě tato grupa nepřestává fascinovat a já si její desky začínám pomaloučku dokupovávat.

Soft Machine působí (alespoň na mě) občas odtažitě a profesorsky. Neznají pózu a ve své tvorbě se nikomu nepodřizují. Když se v nich časem zorientujete, budete se také rádi vracet nazpět. Deska Seven byla jednou z prvních, které jsem si pořídil, a dodnes jí patří nejvyšší místo oblíbenosti. Jedním z důvodu trvajícího magnetismu k Soft Machine bude možná také jejich příslušnost k oblasti Canterbury, odkud kapela povstala. Zmíněný kraj a skupiny z tohoto prostředí mám velmi rád.

Těžko stravitelný a komplikovaný jazz-rock jejich ražení je vzdálen kapelám popsaným výše. Někdy zní hodně minimalisticky a při absenci kytary velkou část práce odvádí různé druhy klávesových nástrojů. Pak je tu ještě hoboj a saxofon v ústech Karla Jenkinse, někdy sólující a někdy jen vyplňující prostor svým konejšivým tónem. První desky jsou zatraceně free a jen pro skutečné zažrance do stylu jazz; tady žádné fúze nenajdete, jedná se o dosti neuchopitelnou muziku. Po odchodu Roberta Wyatta začíná být nová tvář Soft Machine kapánek přístupnější, přehlednější a odlehčenější. Na povrch vystupují příjemnější melodie a kostry skladeb mají snáz uchopitelná schémata.

Album Seven je pocitovou a jazzově poctivou nahrávkou své doby. Pokud obdivujete impresionismus jako směr (ať už v malířství nebo v hudbě), některé jemné nuance a prchavé momenty v tvorbě Soft Machine vás k němu můžou velice sugestivně přiblížit.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Seven
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Panzerpappa - Pestrottedans

Panzerpappa / Pestrottedans (2016)

jirka 7200 | 4 stars | 07.05.2019

Norsko mám rád. Jeho divokou přírodu s nádhernými fjordy, výborné jazzové kapely a interprety (nyní večer u dobré kávy poslouchám Silje Nergaard) a také specifická prog rocková tělesa, která jsou vždy trochu odlišná od klasické středoevropské produkce. Nejinak je to u partičky z Osla s neotřelým názvem Panzerpappa. Jejich starší tvorbu jsem bohužel neslyšel, kapelu jsem objevil až s albem Pestrottedans (Tanec krysy postižené morem) z roku 2016 a byl jsem příjemně překvapen.

Kapela je zběžně a poněkud nepřesně žánrově označena jako představitelka RIO/Avantgrade prog, což může běžného posluchače melodických žánrů poněkud zastrašit při představě fúze třeba takových Univers Zero kombinovaných třeba s King Crimson. Obavy stranou a směle si nějakou ukázku pusťte! Ten příměr neodpovídá realitě, i když kdysi jeden člen Univers Zero s tímto tělesem hostoval a prvky King Crimson v rytmice jistě také objevíte. Ale Panzerpappa do výsledného koktejlu přihodí i další ingredience – melodické jazz fusion se všudypřítomnou saxofonovou linkou klavíru a určité minimalistické rytmické vzorce RIO stylu a hodně prog rockových kvasinek. A hlavně takový pozitivní až radostný feeling ve variujících melodiích, což se rozhodně u severských spolku moc často neslyší.

Na vtipně pojmenovaném albu najdete v sympatické stopáži čtyřiceti tří minut sedm instrumentálních písniček. V bookletu ke každé z nich najdete anglicky popsanou historku o pocitech muzikantů a důvodech vzniku, které tak nahrazují chybějící textovou část.

Stručně k obsahu. Úvod alba je poněkud línější fusion rock. Ve skladbě Spadom se teprve žhaví trysky a muzikanti rozhýbávají ztuhlé prsty v nevyhřátém studiu. To v následující a titulní Pestrottedans to již ohnivě bublá a na členitém povrchu již hudebníci předvádí naplno svůj um. Navazující Tredje Malist se promění po krátké předehře v líbezně melodickou jednohubku. Fundai je (spolu se závěrečnou tečkou) nejrockověji působícím songem. Rytmikou připomene King Crimson, mně se vybavilo i přirovnání k písni brněnského Dunaje z období desky Dudlay. Landsbysladder v úvodu předkládá ústřední melodickou linku, aby se k ní po různých jakoby instrumentálních odbočkách zase vrátil. Hodně ponurá, ale i snivá je závěrečná Goda' Gomorrah.

Závěrem shrnuji: Nikterak přehnaně známá kapela nabízí zajímavý a trochu jiný pohled na rock v barevné směsce rozličných inspiračních zdrojů. Prog rockery by neměla minout.

Ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Pestrottedans
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Iron Butterfly - Ball

Iron Butterfly / Ball (1969)

pinkman | 5 stars | 06.05.2019

Když jsem si poprvé poslechl album Ball, úplně mě dostalo. Jednoznačně druhé nejlepší album skupiny Iron Buttefly, to první je samozřejmě In-A-Gadda-Da-Vida. I když musím říct, že mu Ball šlape slušně na paty. Ze všech desek Ironů má nejhmatatelnější a nejděsivější atmosféru.

Po prvním impozantním duchařském příspěvku In The Times Of Our Lives se objevuje experimentální skvost v podobě Soul Experience, ale opravdu skvělý kousek je skladba Lonely Boy. Elvisovsky soulová záležitost proložená temperamentně procítěnými vokály. Aby člověk pochopil, musí tu nádheru slyšet celou. Poté následuje trojice trochu vlažnějších kusů k oddechu, aby nás kapela znovu vyděsila skvělou Her Favorite Style, ještě ponuřejší Filled With Fears se strašidelným houkáním uvnitř a nakonec přijde usmíření prostřednictvím Belda-Beast.

Poslechově dotažené album nenabízí nic jiného, než silný pětihvězdičkový zážitek. Ball je nahrávka, která zdatně konkuruje těm nejlepším opusům daleko slavnějších Doors.

Momentální TOP skladba: In The Times Of Our Lives

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - Ball
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly

Fantasy - Paint a picture

Fantasy / Paint a picture (1973)

horyna | 5 stars | 06.05.2019

Sedmdesátá léta obsahují ve svých hudebních útrobách nepřeberné množství neskutečně nádherných a jen těžko vystopovatelných pokladů. Když pomineme ty zaručeně velké kapely, které dosáhly celosvětového úspěchu a které dnes zná opravdu každý, kdo se o podobnou muziku alespoň trošičku zajímá, máme tu ještě další kategorie kapel, které štěstí popularity vůbec nepotkalo.

Do jedné by se daly zařadit soubory, které na hudební mapě vydržely alespoň nějaký ten rok pospolu a stihli vydat dvě tři alba. Všechny ty Cressidy, "Druidáci" nebo "Flasháci" - talentované a výborné kapely, které objeví skutečně jen fajnšmekr jdoucí daleko více do hloubky. V poslední kategorii je obrovská fůra skupin, jenž pohasly, sotva ze sebe vyplodily jedno jediné plnohodnotné album. A když píši plnohodnotné, nemyslím tím nějaký nepovedený polotovar třetí kategorie, nýbrž desku silnou, dosahující kvalit podobných těm nejlepším albům od například právě Flash nebo Greenslade, ale i plně srovnatelných s těmi nejlepšími počiny obrů Yes či Uriah Heep. Pídit se po takových malých zázracích je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nahrávka Paint a Picture britských hvězdiček Fantasy, jejichž plamen v dějinách art rocku planul skutečně jen krátkou chvíli, by se dal k těm nejlepším deskám výše zmiňovaných kapel bez skrupulí připodobnit. V jeho těsném sousedství leží slovutně známé a podobně pohádkově atmosférické (rozuměj i stejně kvalitní) počiny jako jsou Look at Yourself nebo například Fragile.

Nástrojově jde o bryskně zvládnutou práci, z níž lze vydělit jednotlivý zvuk každého z nástrojů, který se nahrávání zúčastnil. Posluchač neustále vnímá všudypřítomný tok kláves (ten je obzvlášť příjemný a heboučký), čitelný tón španělky (ta na albu hraje skutečně často), rytmika šlape na jednotku a dalším z nástrojů je i impozantní hlas Paula Lawrence. Vše má v sobě patřičnou jiskru, velkou dávku podmanivosti, hudební estetiky, nápaditosti, brilantní sehranosti celého souboru, a nahrávku navíc podpírá pohádkově vzdušná atmosféra s okouzlujícími aranžmá.

Snad ani nemá cenu přehnaně přepisovat o co se v té které skladbě jedná. Rozprávkový vstup rozehraje už úvodní stejnojmenná skladba, která svým odzbrojujícím aranžmá a příjemně hřejivou atmosférou posílá milovníka sedmdesátek okamžitě do kolen. Španělky vesele drnkají, hammondy se tetelí vzduchem, kytara pískne krátkou melodii, rytmika přesně tepe a vše korunuje Paulův sebejistý hlásek. Jedna pecka střídá druhou, dvojka i trojka jsou skvělé. Čtyřka si upaluje v ostřejším muzikálnějším tempu, aby toto hromobití vzápětí vystřídala tichá, violoncellem doprovázená modlitba Widow. Na straně B se začíná zgruntu od znova.

Samotnou kapitolou je pak obal tohoto díla. Překrásný obraz dýchající vírou a pokorou, na pozadí romantické krajiny seskládané z vícero fragmentů odehrávajících se v umělcově hlavě, které jeho ruka držíce štětec převádí na plátno tak, aby ono plátno dokázalo v divákovi zanechat patřičně okouzlující dojem, který jej spojí s myšlenkami na něco velmi příjemného.

Dílo ač totálně neznámé, přesto maximálně působivé, nemohu známkovat jinak než plným počtem. Fantasy hrají kouzelnou a smyslnou muziku určenou všem milovníkům prvotřídního art-rocku. Vřele doporučuji!

» ostatní recenze alba Fantasy - Paint a picture
» popis a diskografie skupiny Fantasy

VARIOUS ARTISTS - Keyboards Triangle

VARIOUS ARTISTS / Keyboards Triangle (1999)

Snake | 4 stars | 03.05.2019

CD Avalon, MICA-2004 /1999/

Keyboards Triangle (Keyboard Trio Tribute) je společným projektem dvou japonských neoprogresivních kapel - Ars Nova a Gerard - a při pohledu na futrál CD jistě zpozorněj všichni fanoušci Emerson, Lake & Palmer, protože ta podoba s obalem alba Tarkus je hodně okatá (netýká se na progboardu zveřejněné obálky evropské verze od Musea Records). Možná víc, než by bylo zdrávo a tak to na první pohled vypadá jako tribute album věnované právě této britské legendě. Ovšem není to tak docela pravda. Maj tu sice dvě skladby, ale je to spíš poklona stylu - rozuměj klávesově orientovanému art rocku - jako takovému. Těch interpretů, kterých se to týká je víc a ptáte se mě, co to má společného s italským progresivním rockem ? Víc, než by se zdálo, protože došlo aj na předělávky Banco del Mutuo Soccorso, Premiata Forneria Marconi a Il Balleto di Bronzo...

Skupina Gerard vznikla v roce 1983 a založila ji jedna z nejvýraznějších osobností japonské progresivní scény, klávesovej mág Toshio Egawa (*1959). Debutovala o rok později a v současné době už má na kontě nějakejch třináct alb, s Keyboards Triangle I a II včetně.

Začátky kapely Ars Nova (uvádí se i varianta Arsnova) sahají rovněž do roku 1983 a od svého založení fungovala jako - považte - dívčí trio. Což je věc v progresivním rocku ne tak úplně obvyklá. U jejích základů stály Kyoko Kanazawa (basa), Yumiko Saito ( buben) a Keiko Thubata (klapky), kterou však velmi brzy nahradila Keiko Kumagai. Během následujících let byla sestava skupiny značně proměnlivá a právě klávesistka Keiko Kumagai je jedinou, která zůstává a kolem které se to všechno točí. Arsnova působí prakticky dodnes a vydala - podle ofiko stránek kapely - sedm studiových alb.

A teď už k desce samotné : při celkové stopáži 55 minut obsahuje sedm položek a obě kapely se pravidelně střídaj. Při lichém počtu skladeb to vyšlo 4:3 pro Gerard a jako první je tu Toccata legendárních Emerson, Lake & Palmer. Cover od Gerard je zhruba o deset sekund delší, ale jinak se obě verze příliš neliší. Jasně, nepsal se rok 1973, ale 1999 a i když si Toshio Egawa libuje v analogovejch vintage nástrojích, ten zvuk je prostě modernější. Jinak je to úplně stejnej nářez a na konci skladby se cítím jako boxer, zahnanej do kouta ringu a čekající na ránu z milosti...

Naštěstí jsou tu divoženky z Ars Nova a Birds Medley ( Bourrée - First Avenue - King Bird) holandských Trace. Kapelu moc neznám, vím jen, že ji založil Rick Van Der Linden po odchodu z Ekseption a že hrála classical rock, ale doma nemám ani notu. Porovnal jsem tedy aspoň skladby Bourrée a ta podoba je takřka dokonalá jak provedením, tak zvukem. Celá osm minut dlouhá suita je pěkně uvolněná a poskytuje možnost oddychu po ELP a před následujícím náklepem, kterým je energická La conquista della posizione eretta italských Banco del Mutuo Soccorso. Možná se pletu, ale mám za to, že v Japonsku je italský progresivní rock velmi populární - což mi potvrzují úspěšná japonská turné italských prog rockových legend. To, že si Gerard vybrali skladbu právě od BMS mě sice překvapilo, ale na druhou stranu se tomu vůbec nedivím. Už v původní verzi jsou to pořádné klávesové orgie, ale Egawa tomu ještě trochu přidal a celej sound pěkně zahustil.

A aby toho nebylo málo, přicházejí Ars Nova a Epilogo z alba Ys dalších talijánů Il Balleto di Bronzo. Přiznávám, že originální nahrávka mi leží trochu v žaludku a může za to hlavně Gianni Leone - respektive jeho nervydrásající a hysterickej vokál. Ovšem ten tady pochopitelně chybí a holky z Ars Nova z toho udělali strhující exhibici. Byť o pět minut kratší. Přidaly aj několik "srandiček" a osobně mě velmi potěšila krátká připomínka Suspirie dalších slavných italů Goblin. Prostě paráda a z mého pohledu tahle verze tu originální s přehledem válcuje.

Sólového Ricka Wakemana prakticky neposlouchám a znám jen několik skladeb z kompilací Yes, Friends and Relatives. Gerard si vybrali Catharine Parr z úspěšného alba The Six Wives of Henry VIII a udělali dobře. Skladba je to pěkná a člověk se může nadechnout a nabrat sil před následující jízdou, kterou je Tarkus...

Co k tomu napsat ? Originální verzi Emerson, Lake & Palmer zná asi každej, kdo se aspoň trochu otřel o art rock sedmdesátých let. Těch coverů už jsem slyšel spoustu, ale málo komu se podařilo dostat této vysoce náročné a komplexní skladbě na kobylku. Většinou to sakra drhne, ale jezinkám z Ars Nova se to povedlo na výbornou. S těmi energickými laufy si poradily levou zadní a Lakeův vokál nahradily klávesami a dívčím zpěvem beze slov. Z původní verze ubraly asi osm minut, ale nijak jí to neublížilo. Právě naopak.

Poslední kus patří opět Gerard a je to předělávka skladby Four Holes In The Ground slavných Premiata Forneria Marconi. Originální verze se nachází na anglické verzi alba L´isola di niente (The World Became The World) a je to velmi pěkná, košatá a také tak trochu slavnostní stálice jejich koncertního programu. Proč po ni Gerard sáhli mi je docela záhadou, protože zrovna PFM jsem za vysloveně klávesovou kapelu nikdy nepovažoval a taky to tak podle toho dopadlo. Egawa ji hodně překopal, zrychlil a "zdrsněl". Její původní vzdušnost a hravost se někam vytratily a zůstaly jen hradby klávesových nástrojů. Prostě pořádnej mazec na rozloučenou...

CD od japonských Avalon vyšlo v roce 1999 a je v klasické plastové krabce. Booklet o osmi stránkách obsahuje tracklist, sestavy, dvě fotky a nějaké povídání v japonštině, komplet v japonštině je aj OBI. Je to výbornej klávesovej nářez a jsem rád, že ho mám.



» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Keyboards Triangle
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Landmarq - Science Of Coincidence

Landmarq / Science Of Coincidence (1998)

jirka 7200 | 3 stars | 02.05.2019

Já osobně se snažím alba hodnotit v kontextu celé diskografie kapely. Nejinak tomu bylo i u Landmarq. Po naprosto výjimečných prvních třech albech je toto s názvem Science Of Coincidence sestupem o několik tříd směrem dolů. Chybí tu Wilsonův skladatelský vklad i hlas. Kapela rovněž přišla o producentský dohled Clive Nolana a Karla Grooma, kteří s Landmarq tvořili nerozlučný tým. Proti Tracy nic nemám, kde je však méně nápadů, ani dobrá zpěvačka to nezachrání.

V krátkosti prolétnu obsah alba. Titulní skladba je kolovrátkovou parafrází na hit od Van Halen - Jump. Desku zachraňuje následující The Vision Pit a částečně navazující Heritage, kde mi zpěvačka svým frázováním připomíná další prog rockovou amazonku - Aleenu z Kaipy. Summer Madness míří do pop rockových vod, na Lighthouse se mi líbí jen druhá polovina skladby, kde mezi sebou hudebně zápasí klávesista Leigh s kytaristou D'Rosem. Po něžné, klávesami orámované Between Sleeping And Dreaming přichází průměrná More Flames For The Dancer s dětským sborem. U závěrečné The Overlook slyším, že došly nápady a byla potřeba zaplnit album, proto se zde ve tří čtvrtinách skladby jen sóluje, i když výsledek není nepříjemný.

Více jak tři hvězdy dát nemohu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Landmarq - Science Of Coincidence

Landmarq / Science Of Coincidence (1998)

horyna | 5 stars | 02.05.2019

Vidím, že se tu nikdo z přítomných ještě nevěnoval druhé vývojové etapě britských Landmarq, kdy v jejich čele stála žena Tracy Hitchings. Ta tak trochu netypicky přebrala pěvecký post po odejitém Damianu Wilsonovi, a i když právě on kdysi patřil ke špičce tamější prog-rockové pěvecké scény, výměna za Tracy kapele nikterak neublížila, ba právě naopak.

Tři roky po nedostižné, a pro mnohé i vlajkové lodi celých Landmarq, nahrávce Vision Pit, vychází skrze nesnadno identifikovatelný obal deska Science Of Coincidence. Tu opásal producent Arena Mike Stobie křišťálově průzračným zvukem, dychtícím zachytit v sobě i ty nejdrobnější nuance a nejjemnější detaily. Hudebně se výraz kapely i díky Tracyinému oduševnělému a líbeznému projevu posunul do ještě hmatatelnější vzdušnosti, která za předpokladu velké variability, sehranosti a detailní prokomponovanosti, tedy vlastností, jež byly s Landmarq vždy spjaty a podařilo se je vkomponovat i do tohoto materiálu, pasuje dílo mezi to nejlepší, co bylo v letech devadesátých na britských ostrovech v prog ranku sestrojeno.

Deska nabízí osmero vyšlechtěných progrockových briliantů, z nichž tři atakují hranici deseti minut. Střední tempo, vyvážená aranžérská zručnost, stejně jako na minulých počinech nepřeberné bohatství v oblasti nápadů a nepodbízivých melodií, no a navrch Tracyin příjemný vokál – to je deska Science Of Coincidence. Jeden z nejpozoruhodnějších art-rockových pokrmů věčně utajených Landmarq, jež byl ukuchtěn spolu s netypickým zástupcem něžného pohlaví na postu zpěvačky.

A nejlepší kusy? Rozhodně epická záležitost pojmenovaná typicky dle poslední nahrávky, tedy The Vision Pit. Pozitivní a melodicky nakažlivá Summer Madness, další mega věc Lighthouse, ve které Trycy jasně dokazuje, jak fenomenální je zpěvačkou a jistě i totální landmarqovský kus plný "točitých" kytarových brejků a klouzajících kláves - More Flames For The Dancer. Jako bonus je ve skladbě usazený vymazlený dětský sbor - radost poslouchat.

Skvělá, a dost možná i nejlepší deska invenčně zajímavé kapely devadesátých let. Okoštujte.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq

King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

King Gizzard & The Lizard Wizard / Flying Microtonal Banana (2017)

tykeww | 5 stars | 01.05.2019

Flying Microtonal Banana je jednou z pěti desek, které australští King Gizzard & the Lizard Wizard vydali během roku 2017. Kreativita a plodnost téhle bandy je ohromující, všechny z oněch pěti počinů považuji kvalitativně za srovnatelné a špičkové - krom toho tu máme dalších devět desek, takže pokud projev Gizzardů lahodí vašim uším, máte si toho hodně co poslechnout.

V kapele je sedm muzikantů a všechno to jsou špičkoví hráči - počínaje zpěvákem a multiinstrumentalistou Stuem Mackenziem a konče dvěma bubeníky, kteří hudbě King Gizzard dopřávají přesnou a důraznou melodiku. Ve spojení se Stuovým vysokým a příjemným hlasem schovaným za filtry a výkony dalších muzikantů nám tu skupina předvádí skutečný festival poctivé psychedelické hudby.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Clash - Sandinista!

Clash / Sandinista! (1980)

tykeww | 4 stars | 01.05.2019

Tři desky nazvané Sandinista! jsou tím největším výbuchem kreativity a tvořivosti, který The Clash složili a nahráli. Více či méně si ukračují do jiných škatulek, které byly v té době zpravidla zásadní pro ostrovní hudební scénu, nebo se měly na vrchol teprve dostat (hned první skladba The Magnificent Seven v sobě nezapře prvky hip-hopu). Jinde se skupina více drží svého punkového původu (Somebody Got Murdered), jinde se víc a víc nechávají unést na vlně reggae a ska, experimentují s elektronickými nástroji a samply nebo vytáhnou rockabilly pecku (Leader). Řekl bych, že si díky téhle trojdesce udělá posluchač dobrý obrázek o tom, co v té době v Anglii poslouchala mladá generace.

Není zrovna jednoduché doposlouchat album od začátku až do konce, písní je na něm skutečný ranec a ne všechny dokážou zabavit tolik jako ty ostatní. Kvalitních věcí se tu ale najde celá řada a Sandinista! je bezpochyby důležitou součástí klešovské diskografie.

» ostatní recenze alba Clash - Sandinista!
» popis a diskografie skupiny Clash

Gabriel, Peter - Up

Gabriel, Peter / Up (2002)

| 5 stars | 01.05.2019

Tuhle nahrávku beru jako Gabrielův testament a rozloučení s jeho pestrou hudební dráhou. Poslední studiová deska Up je zároveň jeho nejvyzrálejším a nejemotivnějším dílem. To se dá s přimhouřením oka přirovnat snad jen k předchůdci Us, který však není v některých ohledech zdaleka tak dotažený jako tato, o desetiletí novější věc. Up je mistrovské dílo moderní, sofistikovaně propracované hudby, které se povede natočit jen některým a jen párkrát za život. Gabriel k němu dospěl až v závěrečné fázi své hudební cesty stmelením několika zcela odlišných hudebních kultur a forem v jednu pospolitou fúzi (praktická ukázka hovořící za vše je píseň Signal To Noise).

Deska vám neposkytne žádný očividný vrchol. Mezi desítkou skladeb se jich dobrá polovina nachází právě na takto předepsaném uměleckém stupni. Je to díky Gabrielově skladatelské genialitě, která byla po přelomu milénia absolutně nejsilnější. S vybraným týmem pružných hráčských individualit vzniklo ve vzájemné kooperaci hráči + autor dílo, které budou doceňovat ještě další generace po nás. Tak, jako se pro naši dobu stali nesmrtelnými Genesis nebo Rolling Stones, bude za třicet let v hudební síni slávy určitě i Gabriel se svým Up.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Focus - Hamburger Concerto

Focus / Hamburger Concerto (1974)

horyna | 5 stars | 01.05.2019

S nějakým přesnějším zaškatulkováním holandských Focus si marně lámu hlavu už delší dobu. Jejich muzika je natolik originální a svébytná, že určit přesné mantinely, mezi které by se dala zařadit, je nesmírně obtížné. Já v ní slyším takový zvláštní mix především těchto tří hudebních veličin. Yes - z těch si Focus berou klasickou progresivní šablonu, Jethro Tull - praktikují folkové ozvěny v pasážích kde hraje flétna, a Gryphon - těm se blíží náladou a občas specificky probleskující středověkou atmosférou.

Už kdysi dávno jsem o Focus přemýšlel jako o kapele, kterou bych chtěl poznat, prostudovat a obohatit jí svou sbírku. Pořád mi ale chyběl ten krůček k tomu, aby se ve mně něco hnulo a věci se dali do pohybu. Tou poslední pozvánkou byla Palova recenze tu na progboardu, po které jsem dostal na Focus konečně tu správnou slinu.

Veškerá očekávání předčil hned první poslech tohoto kotouče. Hamburger Concerto je intenzivní dynamickou procházkou staletími. Na jednu stranu jde o poutavě vážnou hudbu s mnoha odbočkami mezi několik historických slohů, na stranu druhou o zábavnou a poslechově lákavou muziku s nadstandardní instrumentální erudicí.

Tohle album se může honosit nálepkou kvalita. V divákovi dokáže vyvolat podobné pocity jako to absolutně nejlepší z art-rockové odnože doby, která podobně laděné hudbě přála a byla jí doslova nasáklá. Kde že jsou ty časy.

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

Johnson, Robert - King of the Delta Blues Singers

Johnson, Robert / King of the Delta Blues Singers (1961)

EasyRocker | 4 stars | 30.04.2019

Oblaka rychle mizí, západ slunce končí další nesnesitelně dusný den v mississipských zapadákovech. U potoka perou odrané babies, černější než smola, a pak se lopotí večer co večer do bídných chatrčí. I těch pár babek musí stačit, aby mělo pět nebo sedm krků co do pusy. Cestou přichází nápadný mladík se řvoucí kytarou, působí jako magnet.

Není divu - když jednou došel k místní křižovatce, prý ho někdo zastavil, zastřel mu oči a vrazil do ruky nástroj, na který válel jako Ďábel. Anebo je to babský kec? Crossroads Blues vám dá pádnou odpověď. Terraplane Blues je prvním zásekem, kde Robert viděl aspoň pár floků - i ty do té mizérie bodly. To spojení hlasu a kytary... Do velebného poklidu je hozena lidově hravá Come On In My Kitchen. Walking Blues ztělesňuje jeho život jako nekonečnou pouť nejen jihem USA, bez keců a kudrlinek. Last Fair Deal Gone Down je stylově tak dokonalá, že předbíhá dobu o dvě dekády. 32-20 Blues je důkazem, proč ten ďas vždycky celé okolí roztančil, kolotoč lehkých žen vymaluje medově tažená Kindhearted Woman Blues. Divoký ryk na hraně stolu je i If I Had Possession Over Judgement Day, Preaching Blues je pekelný, neústupný tanec kolem ohně. When You Got a Good Friend je snad geniálním hudebním odrazem složitých vztahů našeho hrdiny, zkalených jeho povahou. Rambling on my Mind byla převzata celou řadu umělců, Ericem Claptonem počínaje, o překážkách jeho putování promlouvá Stones In My Passway. Taky Travelling Riverside Blues, zde až pastorálně vyklidněné, známe z energického podání např. LedZep. V Countryová Milkcow´s Calf Blues - není co dodat. Me and The Devil Blues popisuje Robertovy nejčernější démony a proslulý pakt, který vytvaroval strunného génia. A na stejnou drsnou, pronikavou a temnou notu hraje i poslední vál Hellhound On My Trail.

Mág s kytarou střídá ves po vsi, mizí a cestuje, vyhýbá se práci jako pouliční trubadúr, sbírá zářezy v podobě ženských a flašek whisky. Nahrává 29 zářezů, který zná každý kovaný bluesman i naruby; zde je jen část. Po potratu první ženy a opuštění další končí jeho těžko kontrolovaný život vraždou jedné z milenek. Co dodat k jeho odkazu - asi nic menšího, než že tento pán ovlivnil umělce od Dylana, Page, Claptona až po Rolling Stones. Je škoda, že toho obrovského uznání se nedožil. Těžko se hodnotí, je to o pocitech.

» ostatní recenze alba Johnson, Robert - King of the Delta Blues Singers
» popis a diskografie skupiny Johnson, Robert

Steely Dan - Pretzel Logic

Steely Dan / Pretzel Logic (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2019

První dvě výborné desky amerických jazzrockerů Steely Dan ve mně stmelili přesvědčení, že pokud budu šmátrat v jejich diskografii po dalších počinech, nemůže se stát, že udělám chybu. A tak jsem se jal skupovat a objevovat i ostatní z úžasných prací dua Fagen/Becker. Pokračoval jsem po časové přijímce dál a jako třetí desku jsem automaticky zvolil album Pretzel Logic.

Podobná formule která bylo použita na Countdown To Ecstasy je praktikovaná i tady. Pár jemnějších obrysů a zaoblených kontur dalo skladbám ještě zřetelnější vzdušnost. Některá místa nahrávky, někdy dokonce celé skladby, působí na diváka značně odlehčeným, až ležérním dojmem. Vypadá to, že není nic jednodušího, než napsat instrumentálně brilantní skladbu s melodikou od pána boha, rozprostírající se přes několik stylových bariér, které kompoziční genialita zmiňované dvojice dokáže hravě odbourat.

Malebný jazz-rockový odér první skladby Rikki Don't Lose That Number, k nám přivane lákavou atmosféru jazzových kaberetů padesátých a šedesátých let na předměstích některé z amerických aglomerací. Druhá Night By Night upaluje v ostřejších rytmech, aby po sobě jdoucí dvojice Any Major Dude Will Tell You a Barrytown, překvapila pohodovou stopou a brilantními aranžmány. Největší bombou je stařičký cover Duka Ellingtona East St. Louis Toodle-Oo, v rytmicky rozjíveném tempu se všemi těmi dechy a kvákadly. I strana B má můj velký obdiv, skladby Through With Buzz, svižná kytarovka With A Gun, popová chuťovka Charlie Freak, nebo poslední rockující Monkey In Your Soul patří k tomu nejlepšímu, co Steely Dan za svou kariéru sestrojili.

Pokud vás předchozí alba Steely Dan neoslovila, nepodaří se to ani desce Pretzel Logic. V případě opačném, se můžete znovu těšit na výživný hudební zážitek z oblasti prvotřídního fusion.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Pretzel Logic
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Celeste - Principe di un Giorno

Celeste / Principe di un Giorno (1976)

jirka 7200 | 5 stars | 28.04.2019

Na počátku sedmdesátých let se v italském San Remu rozpadla kapela Il Systemo, která posloužila jako podhoubí pro následné další soubory - Museo Rosenbach a Celeste. Do druhé zmiňované vedle Cira Perrina (bicí, flétna, klávesy, zpěv) a Leonarda Lagoria (klávesy, flétna, sax) patřili i Mariano Schiavolini (kytara, housle) a Giorgio Battaglia (basa).

Celeste dlouho nelenili a během roku 1973 složili a příštího roku natočili 7 skladeb, která ovšem vyšla až v roce 1976 u firmy Grog. Bezejmenné album se po čase začalo nazývat podle první skladby Principe di un Giorno, prodalo se pár tisíc kousků a po letech se stalo kultovním a stěžejním dílem itálské progové scény. Já jsem o kapele a ani o tomto klenotu neměl nejmenšího zdání, dovedla mě k němu až zpětně novinka Celeste - Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Ta mě naprosto uchvátila a proto jsem se počal pídit i po jejích starších výtvorech.

Sedmička skladeb z roku 1973 je pro mě naprosto jedinečnou kombinací postupů vážné hudby, folku, italské lidové muziky a art rocku. Vyjímečný mix mellotronu, akustické kytary, flétny, saxodonu a piána vytváří velmi osobitou, něžnou a jakoby zasněnou atmosféru navozující přímo hmatatelný pocit z výhledu do italské krajiny plné vinic, slunce a klidných zákoutí italských vesniček za teplých letních večerů. Rytmického doprovodu v podobě bicích nástrojů či basy se dočkám jen velmi zřídka, to vůbec to ale nevadí. Vychutnávám si stejně nejdelší a vrstevnatou Favole Antiche se střední hymnickou pasáží (vzbuzující dojem nějaké náboženské slavnosti), tak i kratinkou závěrečnou melodickou říkanku L'imbroglio.

Recenzenti, kteří mermomocí musí k něčemu album připodobnit, používají jako vzor první dvě desky King Crimson a přirovnávají styl Celeste k poklidným pasážím tohoto bandu. S tímto příměrem bych souhlasil jen v případě, pokud by se se z nahrávky vypreparovala jen linka mellotronu, vše ostatní (snad krom tempa) je o něčem jiném.

Příznačnost způsobu, jak jsem se k nahrávce dostal je jedním z důkazů velmi těsného propojení první a poslední desky v mnoha rovinách. Za okolnostmi vzniku obou děl spatřuji silný lidský příběh, oslavu tvořivosti a neodbytného nutkání vycházejícího z umělcova nitra. Ciro Perrino před 46 lety složil jedinou desku. Ten soundtrack k nevydanému filmu a pár jazz rockových opusů nepokládám za rovnocenné řadové počiny. Celá léta sledoval, jak se mezi úzce vymezenou sortou prog rockerů stává deska kultem. Žádný článek o italských kapelách z nejplodnějších sedmdesátek se bez Celeste neobejde.

Mezitím se desítky let věnoval producentské činnosti a skládal vážnou a meditativní muziku (ve kterých je odkaz Celeste stále čitelný). Alespoň jednou chtěl Ciro vzdát hold této hrstce věrných a ačkoliv se v crowdfundingové kampani nevybralo dostatek financí, tak byl přesto hrdý následovník, který jasně inspiračně čerpá a navazuje na prvotinu, vydán. Stalo se to v podobě desky Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Dluh byl splacen, to co nebylo vyřčeno téměř před půl stoletím, řečeno bylo dnes. Kruh se uzavřel.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste

Plant, Robert - Manic Nirvana

Plant, Robert / Manic Nirvana (1990)

chimp.charlie | 4 stars | 28.04.2019

Už jsem tu napsal v jiné recenzi, že až na výjimky mi zpěváci nikdy moc neimponovali. A nejinak tomu bylo, když jsem objevil „kapelu svého života“ – Led Zeppelin: jako první mě dostala Jimmyho sóla a hned nato do té doby neslyšené (alespoň mnou) basové linky Johna Paula Jonese a Bonhamovo hromobití. Ale Robert Plant? Ten mi zpočátku svým našponovaným ječákem požitek spíš kazil. Poněkud svatokrádežné, že?

Když 25. září 1980 Zeppelin ztroskotal, přeživší členové posádky se vydali za záchranou každý jiným směrem. A zatímco Jimmy svůj stín už nikdy nepřekročil a John Paul se zaskvěl spíš výjimečně, byť v umělecky hodnotných počinech (Diamanda Galás, Them Crooked Vultures), Robert jako jediný dokázal skutečně přežít – jít dál, najít cestu a vybudovat si novou kariéru, svůj „life after life“, v němž je sám za sebe a ne jen pouhým exZeppelinem. Proto se mu nedivím a chápu ho, když odmítá návrhy na zeppelinský comeback: nejenže by se zase vrátil do staré škatulky, ve které se – a je to cítit z každého jeho rozhovoru – už necítí moc komfortně; on už je hlavně umělecky jinde.

I pro mě byla Manic Nirvana prvním pozeppelinským Plantem, s nímž jsem měl tu čest. Dodnes si vybavuji své pocity po prvním poslechu: Dobrý, dobrý… Ale Zep to nejsou. A bodejť by taky byli! Ve skutečnosti je spodek pořád ještě dost hard (basou tu poprvé tvrdí muziku Robertův zeť Charlie Jones, jehož prosazením do projektu Page-Plant Unledded namísto Johna Paula mě Robert tolik naštval), Robertův zpěv se tu ale dostává do pomyslného bodu zlomu: pořád je v něm ještě dost zeppelinské agresivity, na druhou stranu už ale slyšitelně míří do nové polohy, aby hned na následujícím albu Fate of Nations měl blíž k Plantovi, jakého známe dnes; Manic Nirvanu mám v remasterované edici s bonusy a poslední skladba Don´t Look Back sem tedy striktně vzato nepatří, těžko ale najít symboličtější tečku. Ono taky v době vydání už bylo Robertovi dvaačtyřicet, tím spíš je ale třeba ocenit, že umí stárnout a že se – na rozdíl od řady svých kolegů – nesnaží přeprat čas a až k trapnosti dál rvát z hlasivek to, na co už dávno nemají.

Když jsem o pár řádků výš kritizoval angažování Charlie Jonese do reunionu s Jimmym, uvědomil jsem si, že mi vlastně Robert jako člověk nikdy nebyl moc sympatický. A zároveň jsem se znovu přesvědčil o té úžasné vlastnosti umění, totiž přinášet radost nezávisle na tom, co víme nebo si myslíme o jeho tvůrci. Bard z Ostravy by si klidně mohl jet pro metál třeba na sever od 38. rovnoběžky, a přesto se mi jeho písně budou dál líbit. A jistě stejně na tom budou i fandové narušeného krále popu, a mnoha a mnoha dalších.

Ale zpět do zuřivé blaženosti. V době jejího vydání bych se (arci ne hned po onom prvním poslechu) asi nerozpakoval dát jí plný počet. Teď ale klasifikuji čtyřmi hvězdami, protože vím, že to, co následovalo, už sice nebylo tak zuřivé, ale o to blaženější. Do smrti dobrý, Roberte!

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Magic Pie - The Suffering Joy

Magic Pie / The Suffering Joy (2011)

Brano | 5 stars | 26.04.2019

Mrzí ma, že tento progresívny klenot tu nemá žiadnu recenziu. Tretí album nórskej prog-rockovej skupiny si určite aspoň pár riadkov zaslúži.

Ak zmiešate Neala Morsea, Dream Theater a Spock´s Beard, výsledok sa volá Magic Pie. John Petrucci z Dream Theater by sa mal mať na pozore, pretože tie gitarové hody, aké tu predvádza Kim Stenberg, priam vyrážajú dych. Rastie mu silná konkurencia v Nórsku a mal by si byť toho vedomý. Na rozdiel od Dream Theater však kladú Magic Pie väčší dôraz na melódiu ako na inštrumentálne predvádzanie sa.

Uragán nastane hneď na úvod. Štvordielna suita A Life´s Work zahŕňa tri krátke skladby vrátane strhujúcej Overture a najsilnejší moment prichádza v štvrtej časti A Life's Work (Part IV) - The Suffering Joy. 17 minút dokonalej progrockovej nirvány! K Eirikovi Hanssenovi sa pridá hosťujúca speváčka Maria Bentzen a vzniká na malej ploche celkom zaujímavý duet. Tie zmeny a zvraty miestami nestíham sledovať, je to vymakané až hrôza, strhujúce tempo a silný hymnický dramatický viackrát opakujúci sa refrén. 17 minút trvajúci ničivý uragán! Technicky brilantné gitarové sóla, hammond, výborne zohratá rytmika a dokonalé spevácke výkony. Ani mikroskopom nenájdete chybičku a to až do konca albumu! Ešte keď k tomu prirátame pekný obal od Thomasa Ewerharda, tak nie je o čom uvažovať, len CD si zakúpiť do zbierky.

Nórska skupina Magic Pie, založená v roku 2001, si za tento album zaslúži absolutórium - päť hviezdičiek silno žiariacich na prog-rockovej oblohe!

» ostatní recenze alba Magic Pie - The Suffering Joy
» popis a diskografie skupiny Magic Pie

Kola dokola - Čert pouští draka

Kola dokola / Čert pouští draka (2015)

yngwie3 | 4 stars | 26.04.2019

Aj keď preferujem inštrumentálnu hudbu, mám rád tento čistokrvný rock. A ak sa k tomu pridajú skvelé texty, potecha duše nastane. Presne to vystihuje časť textu J. Nohavicu, „básníkům české země chtěl bych uklonit se“ ...

Majiteľom tohto ako aj následného CD kapely Kola dokola, som sa stal vďaka malej kontroverzii :o), s hnacím motorom a dušou kapely Dannym, pod jednou recenziou na týchto stránkach.
CD obsahuje síce len štyri skladby /EP/, ale tie sú nabité energiou na rozdávanie. Keď som si ho zobral na dlhé cesty do auta, občas som sa pri počúvaní pristihol pri prekročení max. povolenej rýchlosti :o) ...

Nikdy nehodnotím jednotlivé skladby, ale celok.
A preto hovorím, skvele chalani z pre mňa, ďalekého Mostu. Len tak ďalej.

» ostatní recenze alba Kola dokola - Čert pouští draka
» popis a diskografie skupiny Kola dokola

Allman Brothers Band, The - Idlewild South

Allman Brothers Band, The / Idlewild South (1970)

horyna | 5 stars | 26.04.2019

U nedávno publikované recenze u debutu A. B. B. jsem naznačil, že nebude trvat dlouho, a bude potřeba porozhlédnout se i po dalším jejich počinu. Zhruba do měsíce mi přišla domů tato druhá deska a dnes uzrál čas na malou recenzi k jejímu obsahu.

Hned zkraje řeknu, že mě dvojka Idlewild South zaujala ještě víc než báječný debut, a zakrátko se stala společně s některými stylově podobnými výtvory Creedence Clearwater Revival (ti ač jsou z Kalifornie a více country) mou momentálně nejposlouchanější jižanskou deskou.

Čím jsem starší, tím víc miluji krátká alba. Toto má JEN nějakých 30. minut!, ale i to mi bohatě stačí k maximální spokojenosti, kterou při jeho poslechu zažívám. Raděj méně a pořádně, než rozplizlé a roztahané nahrávky do hodinové stopáže, při kterých se člověk ošívá, nudí a počítá, kterou tu položku si mohli hudebníci raděj odpustit.

Allmani hodili na desku sedm skladem, kde doprostřed umístili znělou jižansky neklidnou instrumentálku ve zcela Snatanovském duchu. Radost poslouchat. (I'm Your) Hoochie Coochie Man ve mně evokuje Hendrixe a za nejoblíbenější a nejposlouchanější jsem si vydělil trojku Midnight Rider. Ta překvapuje klouzavým tónem slide kytary a procítěným, skvěle napasovaným vokálem. Začátek i konec je podobně intenzivní a dvojice bubeníků, z nichž jeden obstarává především perkuse do jižanské muziky perfektně pasuje.

Pro milovníky jižanského hudebního naturelu jsou Allman Brother Band spolu s Lynyrd Skynyrd tou správnou trefou do černého.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Idlewild South
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Bowie, David - Never Let Me Down

Bowie, David / Never Let Me Down (1987)

Egon Dust | 4 stars | 25.04.2019

80té roky - Nostalgia - Klipový Rozmach - Veľkolepé Produkcie - Úspešné Sólo Kariéry viď. Peter Gabriel,Phil Collins,Belinda Carlisle,Sting,Paul Simon,Ozzy Osbourne.

Toto všetko bol isto silný nápor na zabehnutého sólo umelca ako bol David Bowie. Práve on vyšlapal chodníčky všetkým new wave stylerom, depešákom, začínajúcej alternatívnej scéne a hlavne aj okázalejšej pop rock scéne ala Duran , Culture Club.

Verím, že pre neho samého pri jeho dosť dobre rozbehnutých hereckých aktivitách, starostlivosti o syna v jeho výhradnej starostlivosti a produkciách albumov iných umelcov, muselo byť umenie prísť z nejakou tutovkou. Šokovať pred 40tkou, už nie je tak ľahké ako v 25. David nabehol na vlnu pop rocku jeho ovečiek ako Duran Duran, Billy Idol a pod.

Po mega komerčnom úspechu s Let´s Dance, kde naozaj si dal záležať min. na zvuku, keďže prvýkrát som postrehol vatu na jeho LP. Vata a Hity = Pop 80tých.
Album ´´Tonight´´ boli z polovice covery od Iggyho Popa,(jeden nevydarený Beach boys cover) čím mu vzdal kamarátsky hold, zároveň nepriamo dal pasívne zarobiť, keďže Idžiho 5000cové predaje s Bowieho miliónovými boli mega rozdielne.
U mňa žiaľ ´´Tonight´´ mám v zbierke len do počtu.

Album ´´Never let me down´´ poznám veľmi dobre. Dostal sa mi do rúk s Earthlingom ako prvá kompletne celá doska. Prvá Strana LP je nasiaknutá nápaditými pop rockovými piesňami. Pozor, nie tak obyč. ako na prvé počutie by sa zdali. V každej skladbe je odkaz na začínajúce rušné časy, kde čas naberie rýchlosť a deň za dňom budú plné šialených udalosti. Presne takto by som vystihol posolstvo , ktoré varuje pred masovým informačným šialenstvom.

Napr. sám David sa vyjadril, že ´´Time will crawl´´ vznikla tesne po výbuchu Černobylu. Vraj cez v tom čase najkvalitnejší štúdiový zosilňovač zachytili ruské rádio v nahrávacom štúdiu vo Švajčiarsku, ktoré varovalo pred zamoreným tesne pod výbuchu v Černobyle a svet si žil ešte v pokoji ako Bobby Ewing v Texase na South Forku. Informácia o katastrofe mala dlhé meškanie, než sa to dostalo už len k nám do ČSSR. Bol to šok vtedy pre Davida a celé štúdiové osadenstvo. Pieseň je mrazivou odpoveďou na túto skúsenosť.

Moje srdcovky sú na tejto LP len na strane A. Menovite nádherná ´´Never let me down´´ tiež s nádherným Davidovým textom o strachu pred vlastným zlyhaním. Mierny návrat k berlínskym časom, kde bol stále BOH Odvrátenej strany rocku. Skladba ´´Zeroes´´ nie je žiadnou odozvou na desať rokov starých ´Heroes´´ , ale nádherný energický opus s prvkami beatles z ich exper.éry. Dovolím si povedať, že asi jeden z jeho najlepších speváckych výkonov aké kedy podal.

Strana B začína akoby bola predvojom albumu ´´Outside´´, ale vráti sa k bežnému pop rocku samozrejme (R)kom chránenej Davidovej verzii. BOWIE NIKDY NEPADOL. Vždy si zachoval svoju umeleckú tvár a pečať so silnými aj slabšími miestami. Asi tak. BTW. ´´Bang Bang´´ nebol najhorším Iggyho singlom, ale doba mu nepriala tak ako nejakým rýchlokvasom typu Kajagoogoo :)

Emotívne tento album si ma získal. Nedal mi vzrušenie aké som mal zo Ziggyho, Heroes, Earthling, Scary Monsters, dal mi parádnu atmošku 80tých aj s jej disko nábehom. Je to vlastne taký Davidov ne-eklektický Diskopříbeh :)


Nesmiem zabudnúť

» ostatní recenze alba Bowie, David - Never Let Me Down
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Manic Street Preachers - Lifeblood

Manic Street Preachers / Lifeblood (2004)

horyna | 4 stars | 25.04.2019

Alternativní produkce se od té běžné progresivní dost výrazně liší. Obsáhlé diskografie kapel působících na scéně už několik dekád, bývájí jen zřídka kdy vyrovnané. Já sám takovou neznám, nebo ne takovou, od které by mne zaujal kompletní nahrávkový katalog, tak jak tomu často bývá u progresivních těles.

Ani Walesští Manic Street Preachers nejsou žádnou vyjímkou. Před několika měsíci mě na celé čáře dostala jejich stále ještě poslední studiovka Resistance is Futile, která značně podnítila můj zájem podrobněji se touto trojicí zabývat. Pečlivě jsem přistupoval k naposlouchávání jejich fonotéky po desce Holy Bible-kterou budu nejspíš už navždy považovat za jejich nedostižný strop. Ale naprostá většina jejich nahrávek mě značně zklamala (vyjma někkterých kusů na deskách z let 96,98) kromě jedné jediné. No a tou je pochopitelně deska kterou právě recenzuji.

Nahrávka Lifeblood se zrodila do roku 2004 a dle mého tomuto souboru trvalo dlouhatánských 14 let, než ze sebe vykřesal jejího důstojného následovníka. A proč tedy zrovna Lifeblood je tou nahrávkou, za kterou se chci postavit a označit ji jako jednu z nejlepších na nezávislé rockové scéně? Všechna její krása a bohatství je ukryta v její náladě. V její nekonečné a opojně stimulující melancholii. Melancholii oděné v šedivě snadno prostupném závoji, která vás bude vést, manévrovat s vámi a opájet vaše vnitřní pocity.

Je to stále ten (obroušenější) revoltující maistream určený masám. Ale songy představené právě na této desce mně upoutaly hned a s prvním poslechem. Většina z nich je dostatečně silných, disponuje zajímavými nápady, líbivými melodiemi, má spád, živelnost a ve svém nekomplikovaném písničkářství dává člověku pocit jistoty. Spousta kytarových a klavírních motivů zní rafinovaně a vytváří v posluchači chuť, pouštět si desku znovu. Co na tom, že celek zní na poměry MSP hodně popově a otevřeně. Důležitá je kvalita samotných songů, kde každý jeden je dostatečně silnou věcí na to, aby dokázal v posluchači spustit emoční hnací motor.

Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Je to deska pro posluchače, kteří nejsou zatíženi předsudky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Lifeblood
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Andršt, Luboš - Capricornus

Andršt, Luboš / Capricornus (1981)

EasyRocker | 4 stars | 24.04.2019

Matador Luboš Andršt se na svém prvním sólovém albu vydal neprobádanými zákoutími skrze svého akustického Ovationa - nerezignoval na jazz, ale dostal se do teritorií velebného klidu a rozjímání.

Titulní náladová devítiminutovka je našlehána skvělými koberci Veselého bezpražce, lehounkým Jonášovým klavírem a stejně jemnými Vitoušovými perkusemi. Pak už patří vše pod moc mistrovy akustiky. Po křehké krásce Naděje je tu čistokrevný akustický jazz Ke konci léta s jen lehounkým houslovým potahem Jana Hrubého, který jakoby s Andštem tvořil organický pár. Dramatičtější, jako prudká dešťová přeháňka je 2 x 15, stejné náladě jsou podřízeny i Dálky s přímo profesorskou malbou baskytary. Vzpomínky jsou věrné svému názvu - Andršt na necelé tři minuty naskládal drama, smutek, nostalgii i relaxaci. Cesta domů je další smutnou akustickou omalovánkou s báječným vkladem houslí a rytmicky doladěnou tleskáním. V nejlepším duchu soudobé atmosférické fúze přichází již starší skladba Ikebana, kde mohutný potlesk po právu náleží slovenskému matadorovi Gabrielu Jonášovi za klapkami. Spirála se vine až k nebesům - spiritualita byla ústředním motivem alba. Pořádně energetickým závěrem je pak jízda Doteky. Skvostné relaxační album, osobně někde mezi 4 a 5.

» ostatní recenze alba Andršt, Luboš - Capricornus
» popis a diskografie skupiny Andršt, Luboš

Celeste - Second Plus

Celeste / Second Plus (1981)

jirka 7200 | 2 stars | 23.04.2019

Při poslechu alb italských Celeste postupuji proti toku času. Po výborné a něžně prog rockové novince Il Risveglio Del Principe, kterou jsem hodnotil minulý týden, se v centru mého zájmu ocitla třetí nahrávka kapely, lakonicky pojmenovaná jako II (1991) a později v reedici s osmi bonusy odlišně označená jako Second Plus (1993). Aby v tom případný sběratel měl jasno, tak původní čtyřka skladeb byla nahrána před rozpadem kapely, v roce 1977.

Tyto songy (na zde hodnoceném albu č. 3-6) jsou překvapivě jazz rockového charakteru, první dvě v instrumentální podobě. V All'umbra di un fungo se v rodné italštině i pěje, nahrávka je však nevalné kvality. Pitoreskní je závěrečná La Danza Del Mare Parte 1/2, která na ploše cca patnácti minut předvádí free jazzové cvičení, které mě nijak zvlášť neoslovilo. Zbývajících osm bonusů se (kromě úvodní a závěrečné melancholické mellotronové znělky Il Giardino Armonico a scénické hudby Bassa Marea) opět nese v jazz rockovém duchu. Pětka skladeb je opět v instrumentální podobě, středním tempu a vcelku nudná.

Jako celek na mě toto album působí jako snaha Cira Perrina o zdokumentování všech období Celeste pro věrné fanoušky a sběratele a kromě těchto dvou skupin jej ostatním nijak zvlášť nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Celeste - Second Plus
» popis a diskografie skupiny Celeste

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

horyna | 5 stars | 23.04.2019

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army (2018)

Martin H | 4 stars | 22.04.2019

Oživit ducha starého dobrého hard rocku ze 70. let se snažil už kdekdo. A jakmile se taková nová retro kapela vycházející z odkazu Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin objevila, pisálkové se slétli jako vosy na cukrkandl a začali slintat blahem nad tím, jakáže ta a ona deska je úžasná a čeho všeho se od jejích tvůrců v budoucnu dočkáme. Většinou se očekávání do těchto spolků kladená tak úplně nenaplnila. Je celkem jedno, zda se tak stalo tlakem vydavatelských firem novou ovečku okamžitě vydojit, ztrátou tvůrčí invence samotných hudebníků či snad kombinací obojího. Výsledek byl bohužel stejný. Nadějný potenciál vyšuměl a kdysi zajímavá skupina se pomalu stala parodií sebe samé.

Nelze se tedy divit, že jsem k současné vlně tzv. retro rocku zaujal docela negativní postoj a veškeré další hledání jsem hodil za hlavu se slovy, že mi stejně asi nic zajímavého neuteče. A to až do doby, než mi svěží hardrockový větřík přivál do ouška jméno Greta Van Fleet. Musím se přiznat, byl jsem poněkud skeptický, navíc nálepka kopírky Led Zeppelin mohla spíš odpuzovat, ale zvědavost byla nakonec silnější. Pořídil jsem si jejich desku Anthem Of The Peaceful Army a již po pár posleších jsem se nestačil divit tomu, co čtveřice mladíků odněkud z Michiganu v desítce skladeb zde prezentovaných předvádí.

Valil se na mě hard rock té nejvyšší kvality, já nevěřícně seděl s otevřenou hubou a snad i slintal blahem. Kolem svištěly ostré kytarové riffy a sóla, které sice mohou připomínat něco, co už tu kdysi bylo, ale zahrané s takovým mladistvým zápalem a zaujetím pro věc, že jsem okamžitě veškeré pochyby odhodil stranou a plně propadl kouzlu bratří Kiszků. A ti dobře ví, co dělají. Jelikož si uvědomují, že nevystačí jen s vyvoláváním ducha Led Zeppelin, hledají i v jiných inspiračních vodách. To je patrné hned u první skladby Age of Man, u níž mám pokaždé vtíravý pocit, že vzdáleně slyším Jona Andersona a Yes. Ale i z této skladby se nakonec vyklube parádní hard rock, stejně jako z velice ostré kompozice When the Curtain Falls. Za ten riff by se nemusel stydět ani Jimmy Page.

Vynikající zde jsou pomalé baladické skladby. Zde má zpěvák Joshua Kiszka šanci předvést, co v něm vězí. Možná se narodil do špatné doby, neboť v sedmdesátých letech by určitě měl tisíce obdivovatelů a asi by se stal jedním z výrazných hlasů své generace. Když slyším skladbu You're the One, tak mám pocit, že jsem se přenesl do doby, kdy jsem se teprve narodil, je mi zrovna sedmnáct, já prožívám první lásku a společně s ní posloucháme tuto píseň.
Mou srdcovkou je píseň The New Day. Beru ji jako připomínku zeppelinovské trojky a čtyřky, ale věřím, že takhle to chlapci nezamýšleli, prostě jim to tak vyšlo. To spojení akustických nástrojů, Joshuova hlasu a Jacobovy sólující kytary je prostě kouzelné. A co teprve závěrečná paráda Anthem, ta se dá poslouchat do nekonečna a neomrzí se.

Uvědomuji si, že to Greta bude mít v dnešní době velice těžké. Doba hudebnímu průmyslu nepřeje, nové kapely mnoho šancí na dlouhodobější úspěch nemají. Doufám, že to nebude zrovna případ této sympatické rockové party. Každopádně se na příští počin Grety Van Fleet těším a doufám, že se posunou víc k současnosti a všem pochybovačům, kteří je považují za pouhou kopírku vzducholodi, konečně zacpou ústa.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Celeste - Il Risveglio Del Principe

Celeste / Il Risveglio Del Principe (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2019

Nejsem znalcem RPI scény a po nahrávkách z Itálie se ani nijak zvlášt nepídím. Hlavně díky znalcům této scény (Snake a Antony) jsem se alespoň částečně dovzdělal na klasice typu PFM či Metamorfosi a podobných spolcích. Ne vše se mi líbilo, ale vyjímkou se stala poslední novinková záležitost. Legendární Celeste vydali na počátku roku 2019 comebackové album.

Přesněji řečeno, jediný původní člen, Ciro Perrino složil sadu nových písní v duchu staré tvorby souboru. Ty předešlé desky mají pěkně zamotanou historii, respektive zde na Progboardu jsou řazeny podle data vzniku, jinde jsou uváděny podle data vydání :-)
Bohužel jsem je neměl tu čest slyšet, ani legendární Principe di un Giorno, ale když tady čtu ohlasy na toto album, připadá mi to, jako by byly psány na mnou zmiňovanou novinku Il Risveglio Del Principe.

I zde se tedy jedná o akusticky zahranou symfonickou lahůdku, kdy ten rockový základ doplňuje a navozuje hlavně rytmika - basa a bicí. Jinak se připravte na devět poklidných a něžných písniček v rodné italšťině, která čerpá z místní lidové tvorby. Melodický zpěv Cira doprovází tu a tam akustická kytara, flétna, housličky či decentní tóny saxofonu podmalované závojem mellotronu či kláves.

Album je zcela vyrovnané, u druhé Bianca Vestale si vždy vzpomenu na Marii Rotrovou a její Lásko voníš deštěm - s výše zmíněnou skladbou má podobnou náladu a atmosféru. Jen v bonusové Porpora e Giacinto to trochu vandergrafovsky rockověji zajiskří, jinak vás vás z rozjímání nad deskou nic nevyruší.

Podobné akustické záležitosti mám velmi rád, špičkový zvuk dojmy ještě umocnil. Po desítkách let návrat na scénu jako hrom a pokud jsou předchozí alba v podobném duchu, tak doufám že je někdy seženu....

» ostatní recenze alba Celeste - Il Risveglio Del Principe
» popis a diskografie skupiny Celeste

Uriah Heep - Conquest

Uriah Heep / Conquest (1980)

horyna | 5 stars | 18.04.2019

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

mandy-mystique | 5 stars | 17.04.2019

David Gilmour, kytarová ikona s nezaměnitelným citem a způsobem hry. Člověk, jehož pár tónů vás uvede do krajiny, kde není třeba slov. Stačí pouze cítit tu energii, která se prolíná přes optimistickou, letargickou až příjemně melancholickou linku. Kdo má rád Pink Floyd, obvykle má rád i Davida Gilmoura (ovšem pokud se nejedná o zarytého "watersovce"). Jestli je to už Another brick a krásné čisté sólo, nebo emoční katarze v Comfortably Numb, nebo krásné nápady v Echoes, korunováno Opusem Magnum High Hopes. Když se řekne Gilmour, jako prvé mě napadne slovo emoce.

A přesně taková je i táto deska. Je plná emocí, které lze spatřit každým přílivem tónů, jež je možno uslyšet na tomhle ostrůvku pána Gilmoura. Zde není slabého místa. Od začátku se jedná o melancholickou, místy rockovější jízdu, která ale nenudí. Právě naopak. Nutí přemýšlet a bloumat o životě jako takovém, nebo o sobě. I textová část alba má co nabídnout.

Nedovedu pochopit, jak někdo dokáže napsat takovou krásu, jako je On an Island, Blue, Red Sky at Night a pro mě olymp desky, který krásně uzavírá celý příběh - Where We Start. On an Island je nesmírně pohodové album, ze kterého ale lze cítit skutečnou krásu hudby, snovou atmosféru, která přes veškerou melancholii, mírnou tvrdost, ale i jistý optimismus vrhá na tomhle ostrově pána Gilmoura světlo naděje z majáku do příštích dnů.

Kdo má rád příjemnou kytarovou muziku s citem osobitým pro Davida Gilmoura, si jistě přijde na své. Tahle deska by se ale klidné mohla líbit i lidem, kteří se art rockem teprve seznamují. Mně osobně On an Island zasáhla přímo do duše a tak nemůžu dát méně než pět hvězd. Je to silná deska a vracím se k ní moc ráda.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Hammill, Peter - In Camera

Hammill, Peter / In Camera (1974)

EasyRocker | 4 stars | 17.04.2019

Co říci o Hammillově sólové produkci? Skládat podobnou hudbu, navíc okořeněnou temně-existenciální, povětšinou autorskou poezií, vyžaduje genialitu ruku v ruce se šílenstvím.

Jedinečnou klavírní a varhanní přehlídkou je už úvodní táhlá Ferret and the Featherbird, následuje pokroucená vzpomínka na dětství - (No More) the Sub-mariner. Máte-li rádi soudobou tvorbu VdGG, neutrpíte větší rány na duši. Náladu výrazně proměnil hostující David Hentschel na synťák a cinkající perkuse Judge-Smitha. Teprve v rockově našláplé Tapeworm zahřmí poprvé vandergraafovský bicmen Guy Evans. Naopak nejskvělejší ukázkou křehkého akustického Hammillova umu je vyznání Again, po "hustém" závěru následuje v obdobné náladě Faint-Heart and the Sermon vyvolávající úspěšně ducha mistrova domovského ústavu. The Comet, The Course, the Tail uzavírá komorní trojlístek mistrně ovládaný Peterovou čistou akustikou, ale i celou škálou obskurních zvuků.

Album uzavírá symbolicky apokalyptická dvojice biblického předobrazu - Gog/Magog. Tady dochází k naprosté hudební, osobní i globální destrukci. Zuřivý Hammillův přednes zesiluje v nekonečném vlnobití jeho kláves a piana. A to je ještě nic proti desetiminutové tečce - Magog (In Bromine Chambers) s kulometnou škálou nehudební zkázy provede beznadějný ortel. Osobně mám s tou partií velký problém, ale obejít ji tedy rozhodně nelze. Z bonusů z Peelovy show v BBC určitě zkuste vandergraafovského "Císaře", v novém šatě stojí za to.

Fatální sousto pro ty, kdo od hudby očekávají pozitivní vibrace a relaxaci. Tahle kolekce je přitom určena skutečně pro ty nejodolnější desperáty ošlehané bolestí, selháním, beznadějí a vnitřním zmatkem. Byli jste důrazně varováni!

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Dokken - Dysfunctional

Dokken / Dysfunctional (1995)

horyna | 5 stars | 17.04.2019

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken

Iron Maiden - Iron Maiden

Iron Maiden / Iron Maiden (1980)

mandy-mystique | 5 stars | 16.04.2019

Jsou zpěváci, kteří upadají v zapomnění, ačkoli by ani neměli. Paul Di´anno patří mezi ně. První zpěvák Ironů a dle mého úsudku možná nejlepší. Syrový a civilní projev, schopnost přitvrdit, žádné zbytečné tlačení se do poloh, kam nedosáhne, což byl Dickinsonův častý jev. Jednoduše řečeno autentický zpěvák tvrdého rocku.

První deska Iron Maiden se vyznačuje syrovým, relativně ještě punkovým dochucením, ve kterém se ale mísí prvky jemné epičnosti, a možná lze říct, že i na danou dobou náznakem jisté progresivity. Running free, Phantom of The Opera, Charlotte the Harlot, Strange World a titulní Iron Maiden patří k tomu nejsilnějšímu na téhle desce. Deska působí celkem vyrovnaně a v jistém ohledu ji řadím výše než následující Killers.

Ano, jistěže ty nejsilnější momenty v diskografii přijdou později, ale vykopnout dveře takovým debutem, jakým album Iron Maiden bezesporu bylo, si žádá úctu a obdiv. Tahle deska je takovým neotesaným démantem, vrhající světlo a lesk, který později naroste do monstrózních rozměrů. Kdo ví, jak by se vyvíjel osud kapely, kdyby Di´anno zůstal a zpíval dál. Kdo ví..

Pro mně nostalgická a citová věc, plná autentické drzosti, tvrdosti a nasazení. Vidím zde paralelu z jiného soudku, a to u Helloween, kde se taky už nepovedlo žádné druhé Walls of Jericho (co do zvuku i projevu). Iron Maiden a debutová deska je stejným případem. Možná právě pro to mi je o tolik vzácnější.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Iron Maiden
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Dio - Intermission

Dio / Intermission (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 16.04.2019

O tomto EP se toho mnoho objevného napsat nedá. Tehdy, v roce 1986, mělo připomenout fandům, že probíhá turné k desce Sacred Heart, do kterého bylo managementem investováno mnoho finančních prostředků.

Dle předpokladů byly na EP umístěny tři skladby z tehdy aktuálního alba. Překvapivé ozvláštnění třetího songu Rock'n'Roll Children je rozšíření skladby u části dvou skladeb Rainbow - Long Live Rock'n'Roll a Man On The Silver Mountain, mezi kterými Ronnie skvěle hlasově zaimprovizoval. Debut připomněla skvělá Rainbow in the Dark, u které mě vždy potěší klávesová linka, kterou vymyslel basák Jimmy Bain. Druhou desku The Last in Line zastoupila We Rock.

V půli turné po neshodách s Diem odešel Vivian Campbell, za kterého pohotově naskočil na palubu Craig Goldy, který se rovněž hned prezentoval na jediném studiovém kousku – Time to Burn. Po pravdě, v sousedství nadprůměrného materiálu působí tato skladba hodně obyčejně a nezáživně. Craigovi tedy jeho entrée moc nevyšlo, reparát složil až na následujícím plnohodnotném albu.

Fandové si stěžovali na poněkud potlačený zvuk kytary v nahrávce. Vysvětlení tohoto problému zní velmi kuriózně. Na original nahrávce sejmuté v roce 1985 v San Diegu kytarové party hrál Vivian. Na obalu desky je již však vyfocen Craig. Ronnie rozhodl ve studiu domíchat do živé nahrávky Craigovy party rytmické kytary, sóla však zůstaly originální od původního kytaristy. Velmi podivné a dnes již úsměvné.

Shrnul bych to asi takto. Jako dobová vzpomínka je to jistě cenná záležitost, jinak pokud zatoužím po kapele Dio v živém provedení, sáhnu jinam...

» ostatní recenze alba Dio - Intermission
» popis a diskografie skupiny Dio

Mötley Crüe - Dr. Feelgood

Mötley Crüe / Dr. Feelgood (1989)

Egon Dust | 4 stars | 14.04.2019

Menší ošiaľ okolo Motley Cure spustil tieto dni aktuálny životopisný snímok tejto bandy, ktorý celkom vydarene poskytol sondu do poslednej najsilnejšej éry rock'n'rollových hrdinov. O talente jednotlivých členov sa tu samozrejme neoplatí písať. Bez mozgu Nikki Sixxa by asi pravdepodobne nikdy nič nedosiahli. Kto čítal Nikkiho "Heroinové denníky", musí mu byť jasné, že posledné dva albumy boli len rýchlokvas kvôli naplneniu zmluvy s vydavateľstvom. Po jeho dvoch legendárnych predávkovaniach a dokonca až do klinickej smrti vyhral boj nad heroínom. Ešte koncom roku 1988 začali tvrdo pracovať vo Vancouveri na novej platni. Tentokrát pod prísnym dohľadom producenta Bryana Adamsa, Boba Rocka. Vyplatilo sa!

I keď ich dostatočná reklama (dobrá aj zlá) dostatočne podporila predaj aj podpriemerných LPs, ktoré našupovali v letech 1985-1987, tentokrát sa chceli posunuť ďalej a očariť aj kvalitným originálnym zvukom. Už prvé tóny Marsovej gitary ukazujú že pôjde o menej kompromisnú záležitosť. Titulná "Dr.Feelgood" hneď z ostra naštartovala do roku 1989. Ďalšie dvě veci mi trochu splývali do seba. Štadionovka "Kickstart in my heart" je bez debaty jedna z ich top vecí, čo kedy brnkli do gitár a najmä klasický rock'n'rollový locomotive rytmus dal skladbe to, čo ju nakoplo. Refrén na jedničku, záverečné voice box sólo na jedničku s hviezdičkou. Balada "Without You" je opäť to najlepšie, čo kedy ponúkli. Ťažký zvuk bicích nástrojov, dokonale znejúca slide guitar Micka Marsa, nádherný refrén a slušná kompozícia (na Nikkiho excelentná). Chválim aj aranže gitár, najmä počas sóla.

Popevok "Same ol´ Situation" nie je kompozične ničím výnimočný, ale do danej doby dokonale zapadol a priam tam zahviezdil na vypredaných štadiónoch. Vo vypalovačke "Sticky Sweet" im zahosťovali Bryan Adams, Steven Tyler a zopár ďalších, presne ako to bolo v móde. Zborové refrény hip hip hurááá. Nevadí opäť to strihnem vetou: Do danej doby ako stvorené. Na "She goes down" si neviem presne spomenuť, ale viem, že to nebola zlá vec. Neviem, či to bolo Nikkiho čistou hlavou, Mickovým podielom v skladaní to jednoducho a v skratke všetko šlapalo jak hodinky. Hovorím o singlovke "Don´t go away mad" - chytľavá vec natrvalo hitová.

K slušnému albumu, patrí slušný song na záver s víziou do blížiacich sa devadesátých, ako dnes už vieme nie najlepších rokov pre tento band. Teraz je čas na zmenu "Time for change". Takto si Nikki vravel, keď sa mu rútil život do kanála, na jeho samé dno, kde sa svojim jazykom dotkol najhnusnejšej stoky života - heroínu. Trochu mi táto vec pripomína kissácku "God gave rock'n'roll to you", ale to bude tým silným melodickým zborovým refrénom. Osobne je to pre mňa silne nostalgická vec, napriek tomu, že som ju poznal pätnact rokov po funuse. Ako dieťa si túto éru heavy metalu a hard rocku veľmi dobre pamätám. Silné refrény válcovaly hitparády a pospevoval si ich nejeden metalista tej doby. Možno tú istú nostalgiu vidia aj samotní Motley. Osemdesáté roky boli jednoducho ich roky. Doslova ako to bolo povedané v úvode filmu "The Dirt", Motley Crue ich ovládli...

Na záver: Ak si chceme priviať nádhernú atmosféru muziky, ktorá ešte spájala časť jednej generácie, Dr. Feelgood je to najlepšie, čo tá zatraťená škandálmi bohatá banda nahrala. Ako perličku by som spomenul, že zvuk tohto albumu inspiroval doslova kapelu z protipólu a to sanfranciskú trash metalovú legendu Metallica k osloveniu Boba Rocka k produkcii ich špičkového a komerčne najsilnejšieho "Čierneho albumu".

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Dr. Feelgood
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Lynyrd Skynyrd - Second Helping

Lynyrd Skynyrd / Second Helping (1974)

horyna | 5 stars | 14.04.2019

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Dio - Killing the Dragon

Dio / Killing the Dragon (2002)

jirka 7200 | 4 stars | 13.04.2019

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

>> odkaz

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

» ostatní recenze alba Dio - Killing the Dragon
» popis a diskografie skupiny Dio

Strawbs - Burning For You

Strawbs / Burning For You (1977)

horyna | 5 stars | 12.04.2019

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

horyna | 5 stars | 11.04.2019

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

merhaut | 5 stars | 10.04.2019

DUNIVÉ ZNOVUZROZENÍ

Poté co se Robert Plant na "Lullaby And... The Ceaseless Roar" napil z pramenů veškerého blues, přichází s novým albem očištěn od všech nánosů, nebo přesněji řečeno – znovuzrozen. "Carry On" rezonuje, duní i se chvěje čirým hudebním šamanstvím, Justin Adams nechává svou kytaru svobodně drnčet, lelkovat, vracet se v ozvěnách, doznívat v nekonečnu, až máte pocit, že nástroj hraje sám a on jej ovládá doteky své mysli. Hudba přichází z pološera, Robert nezvyšuje hlas, místy skoro šeptá a pozpěvuje si jen tak pro sebe, přitom hýří barvami a hladce klouže spolu s tóny, jen výjimečně a zlehka řízne. Všudypřítomná přírodní stěna nízkých frekvencí, možná podladěných nástrojů, chrání decentní krásu úžasného díla před okolním světem, civilizačními démony, stresy. Ohňový kruh uprostřed pouštní noci pod jasnými hvězdami na černočerné obloze.

Letmé zeppelinovské doteky jsou organickou součástí alba, jakoby chtěl Robert ukázat, jak jasnozřivé bylo kupříkladu blues-rock-folkové třetí album, a jak blízko se tehdy, byť nevědomky, spíše intuitivně, mládenci propracovali k podstatě žánru. Robert Plant se dotknul země i nebe.

[Spark 12/2017]

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 09.04.2019

Jeden z neosobitějších, nejbarevnějších a nejoriginálnějších hlasů rockové historie o sobě dal vědět na novém albu "Carry Fire" po tříleté pauze od předchozího "majstrštyku" "Lullaby...and the Ceaseless Roar". A nutno říct, že laťku vysadil zas o něco výše. Robert Plant spolu se Sensational Space Shifters malují čarokrásné a náladotvorné melodie za pomoci na první pohled úsporných aranžmá, ale při soustředěném poslechu uslyšíte střídmě dávkované ostatní nástroje i melodické linky, přičemž dynamika nahrávky vše ještě umocňuje. Album se nese v podobném duchu jako to poslední, přičemž počátek zatím poslední Plantovy stylové linie lze vypozorovat v roce 2002, kdy bylo vydáno album "Dreamland". Ostatně Plantův věrný souputník, přemýšlivý kytarista Justin Adams, byl už tehdy také u toho.

Orientální vlivy, tolik typické pro Plantovu tvorbu, se naplno projevují v titulní písni "Carry Fire". V krásně těžkotonážním duetu "Bluebirds over the Mountain", dokresleném originálním zvukem kláves, uslyšíte Chrissie Hynde. Naproti tomu křehkost v "Season Song" je velmi snadno uvěřitelná. Zaujme i hravá "Bones of Saints", kde radost z hraní čiší ze všech zúčastněných. A když zazní poslední tón závěrečné zasněné "Heaven Sent", máte chuť si tu parádu zopakovat. 4,5 hvězdy
zaokrouhluji v tomto případě nahoru.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group] (1987)

horyna | 5 stars | 09.04.2019

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Nice, The - Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It)

Nice, The / Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It) (1969)

vmagistr | 4 stars | 08.04.2019

Britští progresivní "předřečníci" a věrozvěstové classical rocku The Nice už na jaře roku 1969 ani zdaleka nebyli mladíčky, kteří dva roky předtím "jen" doprovázeli vycházející soulovou hvězdu P.P. Arnold rozjíždějící v rockově vroucí Británii svou zářivou sólovou kariéru. Sehraná kapela za sebou měla dvě dlouhohrající desky, na nichž nastínila postupný přechod od psychedelických hrátek k "vážnějším" inspiracím. Třetí, eponymně nazvané album, které vznikalo v letních měsících onoho osudového roku, tento vývojový směr kapely jen potvrdilo. A proč šlo o rok osudový? Protože ještě před jeho koncem začala být Emersonovi škatulka "The Nice" malá a nadaný hráč na téměř cokoli, co mělo klapky, se chystal poohlížet po schopnějších spoluhráčích. Podle úrovně materiálu na desce obsaženém bych jen stěží soudil, že umělecký vývoj kapely tu právě kulminuje. Naopak bych čekal, že album Nice bude nádechem před dalším, už opravdu výrazným a zásadním zářezem, který kapelu katapultuje do společnosti tehdejších protoprogresivních stálic Moody Blues a Procol Harum. Napůl studiová a živě nahraná deska je totiž opravdu skvělá a kapela musela být takříkajíc "v laufu".

Hned úvodní skladba Azrael Revisited si bere na paškál rok a půl staré psychedelické "béčko" debutového singlu a valivou klávesovou psychedelii přetváří v hbitou klavírní exhibici s nadupaným bubenickým spodkem. Původně spíše intimně laděnou Hang On to a Dream Tima Hardina The Nice přetvořili v působivou klavírní baladu s krásnými sborovými vokály a s nečekanou jazzovou vsuvkou. Diary of an Empty Day prokomponovaným varhanním a klavírním partem více zapadá do kontextu předcházejícího alba - milý "španělský" vtípek na konci samozřejmě potěší. Bluesové inspirace nezapře klíčový motiv nejdelší skladby A strany desky, rozmáchlé kompozice For Example.

A pak tu máme stranu B, na které kapela ve dvouskladbovém výňatku z dubnových koncertů v newyorském Fillmore East ukazuje, jak to dokázala odpálit naživo. Rondo z debutu je v živém podání slušná šavlovačka a žádný ze zúčastněných si při ní rozhodně neodpočal. No a dvanáctiminutové monstrum, které The Nice vyrobili z Dylanovy pohodovky She Belongs to Me, se během rozsáhlých improvizačních ploch vedle starých mistrů nebojí citovat ani výpůjčky z filmu Sedm statečných.

Deska Nice podle mě překonává svého předchůdce Ars Longa Vita Brevis a jeví se mi dosti podobně povedená jako debut. Skladby z A strany obstojí s přehledem, živé kousky vnímám jako malinko slabší - ale to je u mě dané tím, že Keitha Emersona si užívám více z jeho studiové práce, kde své nebohé hammondky nevalchoval s takovou vervou jako na koncertních pódiích. Obstojnou čtyřku můžu dát bez váhání.

» ostatní recenze alba Nice, The - Nice ( Everything As Nice As Mother Makes It)
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Dio - Magica

Dio / Magica (2000)

jirka 7200 | 2 stars | 08.04.2019

Pokud se hlouběji ponoříte do nahrávek kapely Dio a necháte se unášet na vlnách jeho houpavého hard rocku, zjistíte zajímavou věc. Přes určitou a na první pohled nabízející se šablonovitost písní vnímavému posluchači neunikne fakt, že každá deska je ovlivněná kytaristovým vkladem. Můžeme pohlédnout třeba na naprostou legendu a jednoho z tahounů a nebojím se říci architektů heavy metalu ostrovní scény Viviana Campbella. Kdo zná rané nahrávky Sweet Savage, ví, o čem mluvím. Hlavně jeho přičiněním uctívají miliony fandů kult Holy Diver či The Last In Line. Nebo zmiňme Douga Aldricha, který do kapely naskočil již jako zralý a všestranný axeman a opět řádně nakopl stagnující soubor. Následující řada kytaristů nebyla již tak stylotvorná, přesto se z nich po odchodu z Dia vyklubali světově uznávaní hráči. I oni měli kapánek odlišný rukopis - namátkou Craig Goldy na Dream Evil odkazoval na období Dia v Rainbow, Tracy G na Angry Machines či Strange Highways zase pomalu vrstvil spíše hutné sabaťácké riffy.

Na recenzované Magice došlo k překvapivé rošádě na postu spoluhráčů. Jednak to byl jeden z dalších návratů kytaristy Craiga Goldyho, který dodnes drží v tajnosti, proč kdysi před lety tak rychle balil kufry po vcelku solidním albu Dream Evil. S Ronniem byli prý stále kámoši, že by tedy zaúřadovala Wendy? Tvrdit basu přišel letitý kolega a Diův souputník v různých kapelách Jimmy Bain. Za bubny usedl tlučmistr Simon Wright z AC/DC, který po třech slabších albech nahraných s tímto souborem projevil chuť vyzkoušet si něco komplikovanějšího.

Sám Ronnie předložil návrh k vytvoření sci-fi trilogie. Z tohoto ambiciozního plánu vzešlo nakonec jen jedno CD, na kterém byl v bookletu celý příběh vytištěn a dokonce Diem namluven ve formě audioknihy umístěné v závěru desky. Tento rozsáhlý a komplikovaný příběh jsem nepřekládal, na českém netu je však vcelku solidně popsán. Vypráví o planetě Požehnání, která byla světem plným magie. Jejím zdrojem byla Kniha Magica, která byla nejvyššími mágy užívána pro blaho všeho živého. Fragmenty z této povídky jsou použity v jednotlivých písních, což je velkou změnou oproti předchozím deskám, kde se nějaký významnější obsah v textech hledal velmi těžko. Propojit děj s hudbou a vyjádřit tak různé pocity a nálady není jednoduché, pomohly i různé elektronické předěly se zkresleným hlasem.

S tímto CD mám několik problémů. Jedním je neúnosná délka skladeb samotných v převážně středním tempu – cca kolem šesti minut. Hudebně se Dio dostalo až někam na pomezí progresivního hard and heavy. Mně osobně koncepční alba více pasují k art rockovým kapelám, které nejsou tolik svázány hudebním výrazivem. Tady mně některé rádoby symfonické pasáže (třeba v Eriel) k hudbě Mistra moc nesednou. Samostatně na mě nejvíce působí hlavně ultra doomová Lord of the Last Day, po řadě následných průměrných songů zahřála u srdce Challis, která připomněla atmosféru prvních alb. Dojemný je i zpěv v baladě As Long As It's Not About Love. Úvod a středověká nálada v Losing My Insanity je rovněž příjemným zpestřením.

Zbytek na mně působí ospalým dojmem, tuny těžkých riffů mazlavých jak rašelina ze šumavských slatí, kterými se brodíte chladnou nocí. Pookřál jsem jen v okamžicích, kdy atmosféru tu a tam prozářil velkolepý Diův hlas v refrénu a tehdy, kdy v kompozicích probleskl jeho rukopis. Nemít slabost pro Pana zpěváka, kdo ví, jak by to s výsledným hodnocením dopadlo. Dávám dva a půl bodu, zaokrouhlit nahoru však nemohu.

» ostatní recenze alba Dio - Magica
» popis a diskografie skupiny Dio

Kayak - Royal Bed Bouncer

Kayak / Royal Bed Bouncer (1975)

horyna | 4 stars | 08.04.2019

Někdy jsou hudební cesty, které vás k určité kapele nebo její nahrávce dovedou, hodně spletité. Na existenci holandských Kayak tu upozorňoval zdejší fanda všeho jen trochu zajímavého z oblasti neoprogu - Braňo. Jejich loňské album Seventeen mě postupně nadchlo natolik, že i když jsem o jejich úvodní periodě zpočátku vůbec neuvažoval, zvědavost nakonec zvítězila, a já se začal prvními Kayak postupně prokousávat.

Z toho, co jsem zatím slyšel a četl, jsem vydedukoval, že první trojice nahrávek je nejprogresivnější a další desky se ubírají cestou inteligentního popu. Náhoda mě napoprvé prostřednictvím Discogs svedla s nahrávkou třetí -Royal Bed Bouncer. Když jsem CD netrpělivě vkládal do přehrávače, vůbec jsem netušil, co mohu očekávat. Zkusmo jsem tedy projížděl jednotlivé songy a napadala mne jména jako Genesis, Magnum nebo Queen. Alba těchto kapel v jejich prvotní fázi. Jakoby chtěli Kayak svými ranými nahrávkami vzdát hold hned několika spolkům, které je v začátcích jistě ovlivnily. Z Genesis si vzali zpěvnost a určitou snovou formuli, z Magnum, kteří v té době ještě neexistovali, zhola nic - to jen ta podobnost v pompézním duchu a mohutných popěvcích, no a z Queen se tu prolíná trocha toho patosu a teatrálnosti.

Kayak na svém startu tedy hráli art-rock symfoničtějšího střihu s řadou muzikálních vsuvek a velmi bohatých aranžmá podporovaných častými tempovými obměnami. Nesmírně důležitým nástrojem je klavír a klávesy Tona Scherpenzeela, ústřední to článek, kterému se celá produkce i jednotlivé skladby podřizují. Není to tak, že by si kytara "nebrnkala" to svoje, i její vyhrávky jsou povedené a někdy právě ona určuje charakter jednotlivých pasáží. Ale pokaždé je nablízku Ton se svými klapkami, kterými bohatě dobarvuje okolní prostor a když je potřeba, rád přechází do protiútoku. Všechny skladby jsou bohatě strukturované, členité a místy rozmanité natolik, že je malinko obtížné si desku kompletně zapamatovat.

Mezi ty, které mi uvízly v hlavě hned od začátku, patří úvodní až překvapivě ostrý nátěr pojmenovaný jako album samotné, queenovsky rozmáchlá a něžná dvojka Life of gold a na stejnou kapelu ukazující hravůstka (You're so) bizarre s klarinetovým (klávesovým) sólíčkem na pozici číslo tři. Parádně odpíchnutý klavírek je na začátku If this is your welcome, a jakási Patricia Paay si střihne roztomiloučké sólo plné romantických nářků v osmé Patricia Anglaia - jasná trefa na city, při které dopadnou na zem i poslední vzdorující andělé tam nahoře. Samotné finále s klavírní My heart has changed podtrhne už tak dost dobrý dojen z celkové nahrávky, a rázem připomene fakt, že i v Holandsku se v letech sedmdesátých dokázala urodit zajímavá muzika.

» ostatní recenze alba Kayak - Royal Bed Bouncer
» popis a diskografie skupiny Kayak

Cruel - Entelecheia

Cruel / Entelecheia (2017)

S.C.A.Lytch | 5 stars | 07.04.2019

Dlouhodobě se nemůžu zbavit dojmu, že české a moravské hudební scéně se nevěnuje zdaleka tolik prostoru, kolik by si zasloužila. A přitom se ten náš malý rybníček utěšeně rozrůstá o zajímavá jména. Jedním z oněch jmen, která určitě stojí za to zmínit, je středočeská skupina Cruel. Skupina, které si vážím nejen za to jakou hudbu produkuje, ale i za to, že k hudební složce dodává i skvělé texty v mateřském jazyce.

Album Entelechia je první částí plánovaného dvoudílného konceptu založeného na znameních zvěrokruhu. Textově skladby pojednávají o charakterových vlastnostech jednotlivých znamení. V hudbě, která umně doplňuje textovou složku, je možné zachytit vlivy Pain of Salvation, Dream Theater a možná i Haken. Nicméně nejedná se o žádnou kopírku, ale pouze o jeden ze zdrojů inspirace, který je dále doplněn o španělské a blízkovýchodní vlivy. Ve zpěvu se objevuje jak civilní projev, tak growling a místy i operní polohy.

Album je jako celek velmi barevné, avšak vůbec ne jednoduché na poslech. Je to hostina o mnoha chodech a člověk bude potřebovat nějaký ten čas aby to všechno strávil. Ale pokud se nebude snažit stláskat vše najednou, časem zjistí, že stále nemá dost.

» ostatní recenze alba Cruel - Entelecheia
» popis a diskografie skupiny Cruel

Marillion - F E A R (F*** Everyone And Run)

Marillion / F E A R (F*** Everyone And Run) (2016)

Tomáš Rojt | 5 stars | 07.04.2019

Po několikaměsíční pauze před delší zahraniční cestou jsem si do auta přibalil svoje oblíbené tituly, abych si je v noci, kdy mě nikdo neruší a ani nerozptyluje okolí, protože je zahaleno do tmy, spokojeně vychutnal. Znovu jsem se utvrdil v tom (a musím do omrzení opakovat), že Marillion nevydávají slabá alba - i to poslední, osmnácté studiové, je toho důkazem. Vysoký standard si pětice parťáků v neměnném složení udržuje od roku 1989, kdy za charismatického Fishe naskočil Steve Hoghart a Marillion začali psát novou etapu svých hudebních dějin.

A právě pohoda spolu s hráčskou jistotou a sebevědomím na vás tryskají z každé noty. Na ploše přesahující stopáž šedesáti šesti minut, nás čeká pět skladeb, přičemž stopáž té nejdelší se blíží dvaceti minutám. Tahle čísla každý fanda art rocku miluje. Je to velké dobrodružství , nechat se obklopit tóny téhle partičky a ačkoliv se jejich styl příliš nemění, nikdy nemáte pocit, že jste se v krajině zvané rocková melancholie ocitli dvakrát na stejném místě. Všechno je tam, kde být má, ale nuda to rozhodně není a s každým novým poslechem objevujete další libůstky. Je potěšením vnímat přirozenou rovnováhu všech nástrojů s všeobjímajícím vokálem Stevea Hogartha.

To, že si Marillion kromě hudební stránky zakládají také na dobrém zvuku, není tajemstvím, a tak není možné nezmínit vynikající práci Micka Huntera, kterého sami členové kapely zmiňují jako šestého do party. Jasná pětka, která nikdy nevybledne!

» ostatní recenze alba Marillion - F E A R (F*** Everyone And Run)
» popis a diskografie skupiny Marillion

Collage - Safe

Collage / Safe (1996)

EasyRocker | 5 stars | 04.04.2019

Tohle báječné polské sdružení kolem bubeníka Wojtka Szadkowského je tím nejvybranějším progovým zbožím, kterým nás opravdu bujná scéna našich severních sousedů obdařila. A tohle album? Doslova exkluzívní kousek.

Majestátně zadumané klavírní "zimní" intro zavádí mou mysl do nadoblačného dusotu This Time - Palczewského duchny, těžké jako bouřkové mraky, souzní s Gilovými laufy a Amirianovými poselstvími. Dohromady je z toho jasný hit. První dva dílce eposu Cages in the Mind nesou skvělé souznění Szadkowského akustik a nápaditých kláves v dokonalém zvukovém provedení. Stranded je čistokrevnou progrockovou erupcí a příjemně rockovým oživením před desetiminutovými hody Eight Kisses, kde jsou alfou a omegou emoce, obnažené až na samou hranu možného. Amirianovo hrdlo a nekonečný oceán kláves objímají, hladí, léčí. One of Their Kind je křehkou kráskou, vznášející se na pevném collinsovsko-banksovském podnosu. Jedním z vyvrcholení je bezpochyby titulní skladba. To, jak Collage umí propojit sílu hlasu, kytary a klávesy, je zcela mimo moje chápání, dostat na sedm minut tolik rozkošných zákoutí a léčivých pramenů... A protože mají pocit, že to rozhodně nestačilo, pokračuje se v jízdě králů i v The Chanting. Křehké intro a přechod do čistokrevné hackettovské suity. Zavřít oči a oddat se nelidskému výkonu hlavně Szadkowského i Amiriana. V lehce elektronických konturách se snáší i Made Again - jako nejjemnější brabantské sukno. Skoro ambientní pokoj a božské Amirianovo hrdlo, to je třetí díl Cages of the Mind. I Will be There, uzavírající řadové album, je dalším Palczewského pomníkem. A máte-li bonusovku, pak vězte, že nepopsatelné jsou i bonusové hody The Winner Takes it All (ne, nejde o cover Abby!). To, co tu předvádí mr. Amirian a celé osazenstvo, se věru neslyší denně. Přitom bez jediné špetky útočnosti a agrese...

Vrcholová přehlídka, překypující až po okraj nápady, ošetřená navíc produkcí křišťálovou, snad bez jediné vady. Vedle monolitu Moonshine se tohle dílko rozhodně nekrčí, ale důstojně a hrdě se vypíná. U mě to strká do kapsy i 90% provařených žánrovek. Panowie, polecam!

» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage

Steeleye Span - Hark! The Village Wait

Steeleye Span / Hark! The Village Wait (1970)

| 3 stars | 04.04.2019

Máte rádi folk a folk rock v jeho esenciální podobě? Potom ochutnejte první nahrávku průkopníků těchto stylů Steeley Span. Deska sice není autorská, ale to neznamená, že staré anglické a irské popěvky a tradicionály nezní skvěle. Andělovi v popředí, zpěvačce Maddy Prior, nenajdete podobně rovnou, a třeba hlas jejího kolegy Time Harta při čtvrté Blackleg Miner je taky fantastický. Hodně sborů odzpívá mužský protějšek Gay Woods, čímž nám vzniká barevná mozaika poskládaná hned z několika vokálních dějových linek. Pánové používají dobové nástroje, čímž barokního ducha nahrávky ještě prohlubují.

I když kapela nastoupila až po rozjetých Fairport Convention, v popularitě je rychle dohnala. Další alba jsou trochu jiná. Rocková složka nabývá na síle a ta prapůvodní folková mírně ustupuje. Tohle je deska pro všechny trempy a milovníky přírody.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Hark! The Village Wait
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Magnum - Vigilante

Magnum / Vigilante (1986)

horyna | 4 stars | 04.04.2019

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum

IZZ - I Move

IZZ / I Move (2002)

horyna | 5 stars | 03.04.2019

Tak tohle je jedna z desek, kterou za posledních čtrnáct dnů nejsem schopen vymazat z mp3 přehrávače. Rozhodně to není muzika na první dobrou, však jsem hned po počátečním seznámení očekával, že to bude ten klasický běh na dlouhou trať. Ale nakonec to není tak úplně pravda. I přes jeho těžkou progresivně technickou kostru je tu hodně bodů, kterých se dá vcelku rychle zachytit a které lze dostat do hlavy. I Move je laicky řečeno ultra-brutální prog-rock s písničkářským spodkem, který se tváří zarputile, ale přitom si rád pohrává s fusion a ctí velké a zdařilé melodie.

Už od začátku desky je divákovi jasně nastíněno, kudy se bude hudba kapely IZZ ubírat. Náročná, tempově i nástrojově neohraničená skupenství se deskou prodírají jen v těsné blízkosti lahodně vyšlechtěných vokálních partů. Kapele není cizí ani složka elektronikcká. Hned v úvodní Spinning Round ji dokáže ladně propojit s prog-rockem, díky čemuž vzniká moderně pojatá píseň s velkým citem na melodiku i zpěvné refrény. Podobný prvek se uplatňuje znovu ve skladbě číslo tři. Tam ji pro změnu doprovází ve značně zasněné poloze upřímný projev zpěváka Toma Galgana. Velkou chvílí této desky jsou balady. Jedna taková nese název I Already Know a je přesně tím typem skladby, která vás svými ladnými křivkami ihned polapí a pak si vás omotá jako pavouk svou v pavučině uvízlou kořist. Spojnici vedoucí až k deskám Red a Lark´s Tongue... matadorů podobného stylu King Crimson narýsuje osm minut trvající instrumentální eruptivní jízda Star Evil Gnoma Su. V ní se toto kombo dostatečně vyřádí a převede nám, jak by mohla hudba těchto praotců technicky náročné muziky zní v 21. století.

Další velká baladická chvíle se jmenuje Another Door. Vytříbená harmonie a velký cit pro melodie, toť jedny z předností této skladby i celých IZZ. Další z velkých chvil si vybere jedenáctá Knight and Nights – synonymumo prog-rocku prvotřídní kvality. Po zvláštní The Mists of Dalriada, která jakoby vypadla z nějakého irského pubu, přichází má velmi velmi oblíbená Oh, How it's great! Šlapající prog-pecka s potlačeným kytarovým riffem a chorusem, jehož citový náboj vás už se zpěvákovým "ohoooo" katapultuje přímo do středu melancholické dráhy. Jazzový důraz je nezřetelnější v další silně technicky pojaté písni Coming Like Light, ve které se posluchač musí trochu zapotit, aby stihl všechny ty tempové změny, obraty a vychytávky nějakým způsobem pobrat. Nemůžu si pomoci, ale tohle jsou King Crimson jako vyšití. Ne celou hrací délku, ale i tak dost, v energií nacucaných pasážích by si i Fripp jistě pomlaskl. Lepší finále než prostřednictvím patnácté! skladby Light from your Eyes si lze stěží představit. Jde opět o baladu s nadpozemsky se vznášející akustikou a zpěvem z kategorie nezapomenutelných. Citový náboj, který z písně doslova prosakuje, dokáže v té správné kooperaci chytře poskládaných not a promyšleně seskládaného textu úplné zázraky.

Na desce I Move je zachycena budoucnost progresivní muziky. Tento třiasedmdesátiminutový kolos předběhl valnou většinu svých konkurentů o míle napřed. Jasně dokázal, kam až se v muzice dá zajít a že mantinely jsou nekonečné. Genialita a vlastní píle přinesly ovoce. Jedna z desek, kterou by si neměl žádný správný progař nechat uniknout. Pro fanoušky Echolyn či Discipline jsou IZZ výbornou alternativou.

» ostatní recenze alba IZZ - I Move
» popis a diskografie skupiny IZZ

Dio - Dream Evil

Dio / Dream Evil (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 02.04.2019

Kapela Dio jako by po vydání skvělého The Last in Line, které však bylo v podstatě se vším všudy okopírovaným (nápady, riffy i zvukem) Holy Diverem, nevěděla kudy kam. Po dvou EP a vyčpělé trojce Sacred Heart si situace žádala změnu. Na heavy scéně se v roce 1987 vše točilo kolem hair metalu, většina kapel provzdušňovala a zjemňovala svůj sound. Jak to dopadlo u družiny, která obklopovala Ronnieho Dia ?

Především byl odejit kytarista Vivian Campbell, který se jako jediný nebál poukazovat na nedostatečné finanční ohodnocení. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo dnes již nezjistíme, jasné však bylo jedno. Náhradu na tento post měl Ronnie již dávno promyšlenou. Stal se jí tehdy pětadvacetiletý Craig Goldy z formace Giuffria, které manažerské zázemí zajišťovala Diova manželka Wendy.

Pro kapelu to bylo velké oživení, lehce jiný a spíše hard rockový styl a rukopis Craiga vyvedl kapelu z období stagnace. V jeho melodičtější a hutnější hře je znát více vliv jeho velkého vzoru - Ritchieho Blackmora, což je trochu v protikladu k dramatičtější, zkratkovitější a metalovější hře jeho předchůdce.

S kolekcí devíti songů jsem spokojen, vzdušná a čitelné produkce je na prvotřídní úrovni, ostatně mix Nigela Greena a Tonyho Platta byl tehdy tou naprosto nejlepší volbou, kterou využili ve stejném období například Def Leppard či Krokus. Písně směřují spíše do hard rockové oblasti. I v rychlých kouscích Night People či Overlove je znát ten poctivý grunt starých mistrů z tvrdého rocku. Kromě obrovského hitu All The Fools Sailed Away a jedné úlitby pro rádia s větším podílem kláves a uhlazenějším refrénem v podobě I Could Have Been a Dreamer nejsou na albu vyložené pecky. Zároveň tu nenajdeme ani žádné skutečně slabé kousky nebo nějaké skladby reflektující street metalový boom všude kolem. Fandové, kteří sledovali Ronnieho od dob jeho působení v Rainbow či jeho desky s Black Sabbath, museli být (spolu se mnou) potěšeni drobnými odkazy na tato období a v konečném výsledku povedenou deskou. Dio se s Dream Evil vrátilo zpět do hry.

» ostatní recenze alba Dio - Dream Evil
» popis a diskografie skupiny Dio

Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte

Hackett, Steve / Voyage Of The Acolyte (1975)

steve | 5 stars | 31.03.2019

Je běžné, když se jeden z hráčů zavedené kapely trhne na vlastní dráhu. Měnící se doba a styl Genesis podnítily Steva Hacketta k podobnému kroku. Je to logické. Pokud si má člověk zachovat úctu k sobě a čistý štít, takový čin udělat musí.

Jeho první album vyšlo (jestli se nepletu) ještě za dob jeho účinkování v Genesis. Bylo úspěšné a podnítilo tak odhodlání, o kterém Steve uvažoval. Zdobí ho nádherná malba, impozantní zvuk raných sedmdesátých let i plejáda zvučných jmen, která se účastnila natáčení. Deska má však jednu podstatnou chybu! Nezpívá se na ní. Nebo přesněji zpívá, ale jen strašně málo.

V úvodní Ace Of Wands to není potřeba, tady je Hackett jistý jako v nejlepších časech Genesis. V baladické Hands of The Priestess I. bych vedle sólové flétny zpěv uvítal. Smutná nálada si o to říká sama. A Tower Struck Down moc nemusím. Pak je druhá část Hands zase mimo vokál a konečně text obsahující poklad The Hermit – absolutní Hackett. Phil Collins pěje úžasně Star Of Sirius, ale nejvíc mě bere zdejší klávesová melodie. Po předělu The Lovers je tu nejlepší skladba desky – Shadow of The Hierophant s božskou Sally Oldfield. Hackettova kytara pláče, sténá, naříká a operní akcent Sally je dechberoucí. Středověk v té nejčistší hudební formě.

První Hackett je dobrý, dokonce výborný, ale za ty první čtyři skladby prosté vokálu mu půl bod musím strhnout.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Unitopia - The Garden

Unitopia / The Garden (2008)

john l | 5 stars | 30.03.2019

Neúnavný progresivní bijec horyna tady vyřkl svůj ortel nad oběma paradními fošnami Unitopie. Kluků, kteří bydlí na druhé straně naší planety. Je fakt zarážející, že v zemi vyprahlé pouští, kde klokani dávají lidem dobrou noc, se dokáže zformovat silné jádro nadaných hudebníků, kterým nedělá problém skládat dobrou progresivní muziku. Jestli na scéně byla začátkem nového tisíciletí čerstvá banda mimořádných instrumentalistů, kteří dokázali přijít s něčím nečekaným, byla to právě Unitopia.

Díla The Garden a Artificial se zařadila k tomu nejlepšímu v soudobém progu. Čerstvá pozitivní hudba pramenící z odkazu Yes obsahuje několik zapamatovatelných poznávacích znamení. Tím prvním je hutný vokál Marka Trueacka, dále vynalézavá hra kytaristy Seana Timmse a nakonec výborná aranžmá dechů, houslí, kláves a bohatých sborů. Deska je navržena na formát dvou CD a její pestrost takovou porci hudby dokáže utáhnout. Je tu několik stěžejních čísel na čele se skladbou Inside The Power, což je neuvěřitelně dynamická perda.

Unitopia je spása pro náročného posluchače hledajícího v muzice nové podněty a výzvy. Škoda jejího předčasného konce.

» ostatní recenze alba Unitopia - The Garden
» popis a diskografie skupiny Unitopia

Grand Funk Railroad - Caught in the Act (Live)

Grand Funk Railroad / Caught in the Act (Live) (1975)

bullb | 5 stars | 29.03.2019

Už dlhšiu dobu hodlám ponúknuť tomuto fóru hudbu, ktorá čiastočne formovala moje hudobné zmýšľanie. Určite je to Grand Funk Railroad. O tejto kapele je všeobecne známy fakt, že nebola v obľube hudobných kritikov. Zároveň mnoho fanúšikov holduje formácii ako triu, čiže určite pre rokom 1973. Ja som vhupol do obdobia kvarteta, ktoré má naozaj o niečo lepší zvuk (jednoducho hammondky sú hammondky). Súčasne toto obdobie patrí medzi ich komerčne asi najúspešnejšie.

Prehrabujúc sa v starých pásoch a v spomienkach (na pôsobenie v nemenovanom klube) som na unášače nasadil Caught in the Act. Páni muzikanti to odpálili "peckami" zo starších LP, konkrétne ide o E Pluribus Funk a Closer to Home. Postupne prešli k vtedy aktuálnemu Shinin' On. No a samozrejme veľa úspešná We're an American Band. Perfektne postavená stratégia koncertu končí klasikou od Jagger/Richards Gimme Shelter.

Musím zdôrazniť, že ako kvarteto znejú omnoho lepšie ako trio. Je zbytočné sa utápať v opisoch výkonov hudobníkov. Hrajú absolútne perfektne bez zbytočného predvádzania. Lahôdkou je "spievajúci bubeník". Don Brewer spája to najlepšie z bubeníckeho a speváckeho remesla. Počuj: T.N.U.C. Dvojalbum neunaví. 75 minút rýchlo zbehne a nabudí energiou z Ameriky.

Spomienky spojené s nádherným zážitkom. Zabudnite na všetko, je tu Grand Funk! Plný počet.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Caught in the Act (Live)
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Procol Harum - Grand Hotel

Procol Harum / Grand Hotel (1973)

| 5 stars | 29.03.2019

Podobně jako The Moody Blues vychází i Procol Harum z písňového základu The Beatles. Stejně jako prvně jmenovaní rozvíjí také parta okolo pěvecky velice schopného Gary Brookera křehké a snadno zapamatovatelné melodie z dědického odkazu velkých Beatles. Na ně pak roubuje své progresivní choutky, které v souboru pestrých aranžmá odrážejí vize jednotlivých hudebníků, kteří skupinou na konci šedesátých a v začátku sedmdesátých let prošli. Vedle Brookera patřili v začátcích souboru k hlavním personám kytarista Robin Trower a klávesák Matthew Fisher.

Jejich schopnosti a velice vytříbený kompoziční dar, vtiskli rané tvorbě kapely originální pečeť. Oba však byli postupně nahrazeni jinými hudebníky a na kvalitě dalších nahrávek se jejich neúčast vůbec neprojevila. Ba naopak. I bez Trowerova skladatelského talentu mohly vzniknout takové pomníky rockové hudby jako jsou díla Procol's Ninth nebo právě doporučované Grand Hotel.

To sám považuji za signifikantní desku jejich tvorby. Jenže u Procol Harum je nesmírně těžké vybrat jednu jedinou věc, aniž by člověk nezapřel ty ostatní. A když se zeptáte desítky příznivců kapely na jejich nejoblíbenější věc, každý vám odpoví něco jiného. Je to dáno vyrovnaností albového portfólia, ve kterém ani jedna z prvních devíti studiovek výrazně nezaostává za těmi ostatními.

Pestrost této nahrávky je odzbrojující. Ono je to vlastně typické poznávací znamení Procol Harum. Vezměme například takové A Salty Dog, kde mezi desítkou skladeb najdeme desítku různých hudebních stylů. Také Grand Hotel má podobně široký stylový rámec. Zní však variabilně a kompaktně. Kapela tu působí velice semknutě. Jako by chtěla dokázat, že bez Trowera to taky půjde. Deska vyznívá hravě, ne však letargicky. Stejnojmenný štych patří k základním položkách Harum. Taková skladba se rodí jednou za pět až deset let. Je v ní všechno, opera, muzikál, drama, lidovka a nevím co ještě. Dalším obdobným vrcholem je skladba Fires (Which Burnt Brightly). Pateticky operní směska, pro kterou byl využit vokál Christiane Legrand a její opakující se "lalala". Romantická rovina leží mezi skladbami A Rum Tale a For Liquorice John. Do přihrádky nezařaditelné pak můžeme přidat dvojici A Souvenir of London a Bringing Home The Bacon.

Procol Harum je jedna z předních vývojových kapel žánru a celých sedmdesátých let. Ta doba jí zkrátka přála a oni se jí odvděčili spoustou mimořádně povedených děl. Grand Hotel stojí na jejím samotném vrcholku.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Journey - Generations

Journey / Generations (2005)

horyna | 5 stars | 29.03.2019

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.

» ostatní recenze alba Journey - Generations
» popis a diskografie skupiny Journey

Simon & Garfunkel - Parsley, Sage, Rosemary and Thyme

Simon & Garfunkel / Parsley, Sage, Rosemary and Thyme (1966)

Balů | 5 stars | 28.03.2019

Pro svět v roce 1970 se stalo jejich album Bridge Over Troubled Water parním válcem, který přejel všechny důležité hitparády, a ocitlo se v čele žebříčků na dlouhé měsíce. Deska je to výborná, ale přeci značně eklektická (prostě jim do toho kecalo moc lidíz gramofonové společnosti). V našem socialistickém rádiu se píseň El Condor Pasa (přezdívaná mými vrstevníky "Pasák kondorů") hrála až do omrzení, nicméně je to nádhera i dnes.

Já však mám nejradši Parsley... Těžko se věří, že je deska již více než padesát let stará. Album má stopáž necelé půl hodiny, přesto je na něm dvanáct songů, a to jeden lepší než druhý. Album začíná tradicionálem Trh ve Scarborough a pokračuje jedenácti autorskými písněmi Paula Simona ve výrazně folk-rockovém zvuku, kde důraz na styl rock je zhmotněn zejména ve střední části desky. Ta je plná instrumentálních nápadů ve výrazně kytarovém zvuku, který kombinuje akustické a elektrické kytary s folkovými vokály. Poslech mi vždy navodí náladu zurčícího horského potůčku, prostě velmi svěží hudba.

V polovině šedesátých let vzniklo dost alb, která dnes vytvářejí iluzi "best of" výběru, ovšem v kladném slova smyslu. Toto album k nim rozhodně patří a u mě je to deska desek.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Parsley, Sage, Rosemary and Thyme
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel

Moody Blues - Days of future passed

Moody Blues / Days of future passed (1967)

| 5 stars | 26.03.2019

Days of Future Passed je deska, kterou Moody Blues prorazili do nejvyšší ligy. Její poslech je zážitkem toho nejvyššího gurmánského typu. Spousty nádherných melodií v čitelné úpravě tu podporuje sugestivně znějící Londýnské symfonické těleso, které dává nahrávce teple hřejivou barvu. Kapela pokračuje v odkazu Beatles a dál rozvíjí jejich model s podporou symfonického orchestru.

Deska má výpravný charakter. Zní romanticky a potzitivně. Začátek je symfonický a jeho pastorální tón ukazuje směrem k romantické epoše klasické hudby. Ve druhé Dawn: Dawn Is a Feeling se konečně rozhoupe také kapela. Skladba působí zasmušile a smutně. Ale moc krásně. Další The Morning: Another Morning je pravým opakem. Tady se skotačí, laškuje a modulované vícehlasy Moody dokáží vyčarovat překrásnou pohádku. Lunch Break: Peak Hour otevírá bukolická scénka jak vytažená od nějakého post romantického anglického skladatele z konce osmnáctého století. The Afternoon je klasickou ukázkou z jejich tvorby. Přesně takhle budou znít Moody Blues na svých příštích deskách. Pohádkově a sugestivně. Evening je slabší, mezi tak silnou konkurencí se trochu ztrácí. Na konci je jejich největší hit-Nights in White Satin, který zná opravdu každý, ale ne každý právě v této originální symfonické podobě.

Některé skladby jsou rozčlěněné na dvě části, ale tohle dílo se nejlépe hodnotí jako celek. Soudržný a úplný. Nelze jej známkovat jinak než počtem nejvyšším. V dobové konkurenci obratně obstálo a obstojí také dnes, po padesáti letech.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Queensrÿche - American Soldier

Queensrÿche / American Soldier (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 26.03.2019

Přesně v těchto dnech před deseti lety bylo naskladňováno CD American Soldier do prodejen s hudebními nosiči. Za tuto dobu většina fandů kapely na album vytvořila svůj názor - na internetu (v několika případech i na tom českém) lze najít stovky recenzí z velké části pozitivního vyznění. Samozřejmě se najde i pár odmítavých reakcí v minulosti ustrnulých recenzentů, kteří dodnes žijí v marném očekávání pokračování Empire, a jakýkoliv vývoj jiným směrem je pro ně neakceptovatelný - člověk se prostě všem nezavděčí. Mě její vydání tehdy minulo, nyní jsem tuto chybu napravil a několik týdnů se s nahrávkou sžíval.

Koncepční album Americký voják je mozaikou příběhů účastníků různých válečných konfliktů od dob druhé světové války až po ten v Iráku. Geoff několik let zpovídal přímé účastníky těchto bitev (včetně svého otce) a atmosféru z nich otiskl do působivých textů. Autentické úryvky těchto výpovědí jsou několikrát zapuštěny do písní samotných.

Po hudební stránce je toto album velmi rozmanité. Úvodní Silver nebyla dle mého šťastnou volbou, neboť nepřipraveného posluchače v prvních taktech mohly odradit masivní riffy ve stylu Pantery či Rage Against the Machine proložené rapem. Po několika sekundách se skladba zklidní do moderního metalem ovlivněného soundu Queensrÿche, ale ten šok je při prvních posleších velký. I v druhé Unafraid zní kytarové samply smíchané s hlasy vyprávějících jako metaličtí industrialisté Ministry. Hundred Mile Stare se již pomalu navrací k zažitému vzorci zvuku Queensryche, je tu cítit grunge koření. Další prog metalová pochoutka s mnoha změnami rytmu je tu pojmenována At 30,000 ft a Geoff tu předvádí, že se dokáže dostat do pořádných výšek. Depresivní song ve středním tempu A Dead Man's Words mě dovedl k podobně laděným Killer a Middle Of Hell (pěkně zpestřené saxofonem). Tato trojka na mě působí průměrným dojmem.

Atmosféru zachraňuje procítěná If I Were King a album střemhlav míří k nejlepším zásekům alba. Energická a velmi emotivní Man Down! mě dostala do kolen a pro dokonale vystavěnou atmosféru ji řadím k tomu nejlepšímu z repertoáru této kapely vůbec. Pomalejší, ale velmi příjemná Remember Me je branou k duetu Geoffa a jeho dcery Emily, která v poukazuje na podobnost mezi pocity válečných veteránů a jejích dětí se svými pocity dcery muzikanta, neboť i ona musela dlouhé měsíce trávit v odloučení od svého otce. Zlatým hřebem alba je pozvolna vítr do plachet nabírající symfonická prog metalová skladba The Voice, která naprosto nekompromisně katapultuje toto album do nebeských výšin. Nutno slyšet!

Závěrem telegraficky: kytarista Chris DeGarmo ani Mike Stone mi na albu nechybí, Michael Wilton jej plně zastoupil za pomocí hostujícího Kellyho Graye, kterého rovněž musím pochválit za naprosto bezkonkurenční nazvučení nástrojů a alba jako takového, za které byl jako producent a zvukový mistr zodpovědný (kdyby potom nějaký mamlas nezvýšil hlasitost a neořezal dynamiku). Geoff Tate se neškrábe do takových výšek jako dříve, ale nijak to celkovému výsledku neubližuje. Jedinou výtku směřuji k několika songům v monotonním duchu, rovněž plně neschvaluji poněkud násilné roubování rapu a podladěných kytar v úvodním songu. Ale i tak je to velmi povedená a moderní deska prog metalového žánru.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - American Soldier
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Cosmograf - The Man Left In Space

Cosmograf / The Man Left In Space (2013)

horyna | 5 stars | 25.03.2019

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.

» ostatní recenze alba Cosmograf - The Man Left In Space
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Sons Of Apollo - Psychotic Symphony

Sons Of Apollo / Psychotic Symphony (2017)

S.C.A.Lytch | 4 stars | 24.03.2019

The Winery Dogs jsou u ledu. Pánové Portnoy a Sheehan však nezahálejí a společně s pány Sotem, Sherinianem a Thalem nám na sklonku roku 2017 pod společnou hlavičkou Sons of Apollo servírují chutný koktejl s názvem Psychotic Symphony.

"Synové Apollóna" vsadili na svém debutu na silné melodie obohacené o různé progresivní kejkle. Už od úvodní God of the Sun s chytlavým refrénem je zřejmé, že se bude jednat o parádní jízdu. Vrcholy alba spatřuji v úvodní God of the Sun, dále skladbách Labyrinth, dvojici Figaro's Whore a Divine Addiction, která je až po okraj načichlá Deep Purple, a závěrečné instrumentálce Opus Maximus ve které dojde i na instrumentální šmodrchance. Deska se velmi dobře poslouchá a prakticky nemá slabého místa, i když pravda dvojice Coming Home a Alive může po několikátém poslechu začít trochu nudit. Apropo - může mi někdo vysvětlit proč má tolik hudebníků potřebu sdělovat, že se "vrací domů"? V tuto chvíli mě napadají hned čtyři.

V době vydání mi deska neskutečně sedla. Po nějaké době svůj lesk mírně ztratila, ale stále si ji občas rád připomenu a na cestách v autě mi dělá poměrně častého společníka. Poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Sons Of Apollo - Psychotic Symphony
» popis a diskografie skupiny Sons Of Apollo

Depeche Mode - Black Celebration

Depeche Mode / Black Celebration (1986)

Martin H | 5 stars | 22.03.2019

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Vlasto | 5 stars | 21.03.2019

Celkom fajn vidieť toľkých hard-core fanúšikov Dream Theater, medzi ktorých sa radím už dákych 25 rokov aj ja. Pamätám si, ako som na bývalom Martinskom rádiu Rebecca v roku 1994 prvýkrát počúval skladby z Change of Seasons a to ma nasmerovalo. A preto mám kdesi v sebe tú snahu brániť ich a biť sa za nich, ale už to dávno nerobím.

Veľa čo tu píšete ohľadom posledného albumu, či už to pozitívne alebo negatívne, je pravda, asi by som len opakoval to povedané. Ja poviem toľko, že očakávať stále niečo na štýl Images & Words alebo Scenes from a Memory nemá zmysel, to úplne nepríde - a to oslobodzuje. Možno nejakú tú inovatívnosť na každom ich novom albume očakávam aj ja, ale viem, že ľahké to nie je.

Áno, keď som počul na nete ešte pred vydaním albumu skladbu 'Untethered Angel', bol som sklamaný. Túto by som z albumu fakt vyhodil, práve kvôli strašnej podobnosti a opakovanosti toho, čo už bolo. Ale potom prišiel 'Paralyzed' a 'Fall Into The Light', ktorú radím k najlepším na albume, možno práve kvôli krásnym metallicovským riffom. Ďalej mi každá skladba robí plus mínus len radosť - je to priame, je to našlapané jednoduchými melódiami odkazujúcimi na ich najlepšie albumy. Moja naj skladba je S2N, niečo ako pocta Rush (to nemám z vlastnej hlavy).

Album som si kúpil tak ako celú diskografiu a podľa môjho názoru tu je zvuk výborný v porovnaní z predchádzajúcimi albumami. Excelujú basa, bicie, gitary. Samozrejme, ideálny nie je. A ako teda hodnotím Distance Over Time? Rád by som dal 5 hviezd a dám - prečo? Lebo zdanlivo (aj keď sa to nezdá) prináša veľa nového a dobre, fakt dobre sa to počúva.

A ku 'The Astonishing' toľko, že som si ho po 2 rokoch odkedy vyšiel kúpil, rok som ho vôbec nepočúval, ale je to krásna hudba plná melódií. Takéto veci vedia len oni.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

horyna | 5 stars | 21.03.2019

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

EasyRocker | 3 stars | 20.03.2019

Recenzi na tuhle věc jsem se rozhodl napsat v podstatě improvizovaně - po velmi dlouhé době mě dnes broučí desky budou provázet večerem. Je o mě široko daleko známo, že rozhodně nejsem skalním fanouškem, natož nekritickým konzumentem olbřímího kultu kolem jejich osob.

Jen máloco se trefuje do odéru půli šedesátek jako úvodní generační odpich. Musím říct - dlouho jsem to nesnášel úplně a zcela, ale teď vlastně musím přiznat klukům drive pomalu hardrockový. I Should Have Known Better už jsou pro mě problematičtí brouci - harmonika to ale zvedá a posunuje ke Stounům, mým stylovým hrdinům. Ospalá If i Fell mi moc neříkala nikdy. I´m Happy Just to Dance With You zdobí výjimečné dvojhlasy, na kolena mě ale taky neposílá, až mi kdesi daleko něco šeptá - odrhovačka. And I Love Her - ale jo, George tu krásně zařadil akustiku a dá se říct, že tahle balada mi celkem sedí. Tell Me Why - tisíciprocentní Brouci s patentním dvojhlasem, celkem sympatická zaostřená záležitost.

Notorická hitovka Can´t Buy Me Love je u mě takovou schizofrenií - někdy si s chutí dupám do rytmu, jindy si ťukám na čelo, zápal ale upřít nelze. Any Time At All bych označil opět klidně za odrhovačku, ale zachraňují ji vkusně vkomponované strunné ornamenty, George si tu vyhrál. I´ll Cry Instead - tady se hoši odpoutali trochu od mersey a servírují syrovější rockandrollové menu, což mi hned jinak šmakuje! Things We Said Today je opět plnotučnou beatlesovinou, má ale jakési tajemné, neurčité napětí, škoda, že stopáž nedovolila víc. Nu, to When I Get Home si mohli klidně odpustit - kabaret i šaráda i na šedesátkové poměry. You Can´t Do That - kruci, tady bych snad Brouky ani nepoznal - zvukově opět pomalu jako raní Kinks, Who nebo Stouni. A ty přechody, aplaus! A co mě tedy dostalo z druhé strany, je parádní finále I´ll Be Back nostalgickou a šamanskou atmosférou, parádní strunná práce se lehce dotýká folku. Za dobrý závěr, pánové, tleskám. Ale i tak jste mě zaujali mnohem více hlavně na Revolveru a Abbey Road. 3/5.

Dobová klasika, která se pochopitelně stala inspirací. Jen jsem na tom zkrátka podobně jako hejkal a další - mersey sound, ze kterého kluci vařili, mi zkrátka nepřirostl k srdci. Psychedelie, folk a blues (zejména zámořská scéna) volaly mnohem mocněji na mé srdeční chlopně, a proto mi více sedla některá pozdní alba, která jsou už od rané tvorby dosti daleko.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy (2013)

horyna | 5 stars | 20.03.2019

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors

Giant - III

Giant / III (2001)

Bejvalej poloblb | 3 stars | 19.03.2019

Na třetí desku profesorů melodického rocku musíme nahlížet v kontextu doby. Time To Burn i přes svoje neoddiskutovatelné kvality už tenkrát byla jedna z posledních žánrových desek, která vyšla na major labelu. Svět poblouznila vlna grunge a protože kravaťákům nejde primárně o hudbu, ale o zisk, byly všechny podobné soubory nemilosrdně vykopnuty na ulici. Jako by to nestačilo, ani odborný tisk se k těmto hrdinům své doby nepostavil čelem a často je zesměšňoval, parodoval a nenechal na nich nit suchou. Hrozná doba! Huff se logicky jako mnoho jeho kolegů z branže zaměřil na práci ve studiu a začal se živit jako studiový hráč a producent.

Skalní fanoušci ale na svojí oblíbenou hudbu nezanevřeli a na přelomu tisíciletí po ní byla docela slušná poptávka. Obrovský kus práce pro scénu odvedl italský label Frontiers, který vznikl roku 1996, systematicky podepisoval tyhle odpadlé soubory a umožnil jim vydávat nové desky a znovu se dostat do povědomí fanoušků. V současnosti do Frontiers mnoho lidí kope a používá hanlivé příměry. I když jejich současná produkce stojí někdy na hranici dobrého vkusu, nikdy jim nezapomenu jejich odvahu jít proti proudu a zainvestovat do ve své době mrtvých kapel. Všechna čest! Frontiers šli však ještě dál a často iniciovali znovuzrození dávno rozpadlých kapel. A právě mezi ně se řadí i Giant se svojí třetí deskou.

Obal tentokrát v pořádku, vévodí mu jakési starověké stavby. Potěší i návrat ke starému logu. Co nepotěší je absence Alana Pasquy. Giant tedy v triu za bohatého přispění externích spolupracovníků, ve svojí produkci s výpomocí od starého známého Terry Thomase. Booklet na rozloze dvanácti stránek obsahuje i texty.

Styčných bodů s debutem je víc, a tak album otevírá skvělé kytarové intro. You Will Be Mine jako by vypadla ze stroje času a dává vzpomenout, v jaké fazoně byla kapela před deseti lety. Těžko říct, v jakém poměru tu jde o skladby ze šuplíku a nově napsané. Nebudu se upejpat a řeknu, že následující Over You byla v době vydání mojí oblíbenkyní a je jí i dnes. Nakažlivě zpěvná linka s bohatými sborovými přiznávkami, krásnými harmoniemi a údernou slokou. První baladou alba je Don´t Leave Me In Love. Nápaditá a hojně klávesově podpořená písnička lehce pomrkávající po modernějších trendech v AOR. V další Love Can´t Help You Now se stroj na hity poprvé zasekává a kapela předkládá klišovitou kaši s tak nuceným refrénem, až to není hezký. Cosi se pokazilo i ve zvuku, najednou vymizel prostor a zvuk je plochý a nepříjemný.

Následující dvojice skladeb s podpisem Van Stephensona a Boba Farella vrací zvukovou kvalitu na správný level, ale skladby jsou kompozičně vyčpělé a nejsou hodny jména Giant. Nic na sestupném trendu nemění ani Oh Yeah z pera kapely, která by se spíš hodila do repertoáru raných Bad Company. Ovšem bez refrénu, ten je katastrofální. To křehká Huffova balada Can´t Let Go je přímo nádherná a vždy si jí pouštím dvakrát za sebou. Krása! Poslední song je překvapivě cover verze Bad Case Of Loving You od Johna Moon Martina. Sám jí vydal jako singlovku roku 1978 k albu Shots From A Cold Nightmare. Giant jí přepracovali k obrazu svému, funguje náramně a obstarává důstojný závěr poměrně rozpačitého alba.

Smíšené pocity. Na jedné straně radost z alba po mnoha letech a na druhé nevalná kvalita některých položek. Postrádám i bohatší kytarovou hru. Kytara jako celek je upozaděná a na povrch se dostávají klávesy. A to mi u kapely, která má ve svých řadách tak famózního hráče jako Huff, přijde kontraproduktivní. Třetí deska se tak stává nejslabší nahrávkou s božským Danem Huffem, protože na dalším albu nejen že nezpívá, ale ani nehraje!
Procentuální hodnocení 65%

» ostatní recenze alba Giant - III
» popis a diskografie skupiny Giant

Queensrÿche - The Verdict

Queensrÿche / The Verdict (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 19.03.2019

Další z ikonických kapel melodického progresivního metalu – Amíci Queensrÿche vhodili na přeplněný hudební trh po dlouhých čtyřech letech nové album s názvem The Verdict. Jejich alba tak nějak z jakési nostalgie sleduji, není tedy divu, když elektronickými obvody mého sluchátkového zesilovače poslední dny pobíhaly jedničky a nuly Queensrÿche zběsile sem a tam.

Před lety jsem pookřál, když s přijetím nového pěvce Todda La Torre otočila kapela hudební kormidlo do úspěšných osmdesátých let - tam, kde ji většina fandů asi chtěla vidět nejvíce. Na eponymním albu Queensrÿche z roku 2013 a na Condition Hüman vydaném o dva roky později se jim tato vize poměrně dařila a Todd se stal skvělou náhradou za Geoffa. Po řemeslné stránce skvěle odvedená práce, nějaký posun do neprobádaných končin asi málokdo očekával.

Co je třeba u novinky The Verdict zmínit? Je to druhá deska, kterou produkoval, mixoval a masteroval Chris "Zeuss" Harris, který dříve produkoval mimo jiné hardcore metalové spolky Hatebreed, Terror či Madball. Kdybych neslyšel výsledek jeho práce již na Condition Hüman, asi bych si po pádu na kolena rozdrtil čéšky v kolenou. Pak jsem si ale řekl, že když takové Judas Priest může produkovat thrash metalový hudebník, tak asi není co řešit. Jeho výsledný produkt zní rozhodně lépe než dynamicky naprosto zmršená verze desky Queensrÿche z roku 2013. Tu naprosto zvukově zlikvidoval jejich dlouholetý producent James "Jimbo" Barton, který se předtím znamenitě blýskl na většině jejich stěžejních alb. Perličkou je i nahrání bicích zpěvákem Toddem, který zaskočil za stálého Scotta Rockenfielda, který toho času čerpal rodičovskou dovolenou.

Jak to dopadlo? Hned úvodní song Blood of The Levant může zčásti napovědět. Natlakovaný power prog metal, kde zpěvák řádí jako Rob Halford. O něco temnější zvuk řezavých zkreslených kytar oproti předešlé fošně, tajemné hlasy v nahrávce, časté změny rytmu - tak jak v nejprogresivnějším období souboru. Parádní úvod. Následuje pořádný kvapík, dravý Man The Machine. Třetí Light Years potěší melodickým refrénem. Inside Out klame tělem - atmosféru buduje nenápadně a pomalu, potom ale rozkvete ve zpěvném refrénu. Propaganda Fashion je nejhutnějším příspěvkem na tomto albu. Pokus o power baladu vyšel skvěle v Dark Reverie. Bent vystřídá několik nálad a temp a potom jako by kapele v dalších dvou písních trochu došel dech. Rozbouřené emoce klidní závěrečná Portrait v pomalejším tempu.

A jak zní můj verdikt na album The Verdict? Po zhruba desítce poslechů jej považuji za nejlepší z Toddovy éry. Hudebníci svoji domovinu sice tímto dílem neobjevili, ale na nudu jsem si v žádném případě nemohl stěžovat. Oproti předchozím dvěma deskám je album pestřejší a barevnější s jasnějšími odkazy k nejlepším počinům souboru. To celé je zabaleno ve velmi moderním, tvrdém a hutném soundu, v mnoha okamžicích se poslech stává adrenalinovou jízdou na horské dráze. Nečekejte průzračný zvuk Empire, je dynamičtější a metalově natlakovaný spíše po vzoru poslední desky Judas Priest. Do krásy však rozkvete až po delší době, až si do mysli uložíte všechny parádičky, které si pro vás muzikanti připravili. V rámci diskografie kapely za čtyři a půl. Zatím aspirant na prog metalový počin roku.

Jsem rovněž zvědav na komentáře Mayaka, alienshoreho, oře či horyny :-)

promo klip: >> odkaz

» ostatní recenze alba Queensrÿche - The Verdict
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Iako Bei - Pursuits in 1ife

Iako Bei / Pursuits in 1ife (2018)

alienshore | 5 stars | 18.03.2019

Veľa ľudí chce robiť muziku. Niektorí si pod tým predstavujú slávu, médiá a prachy. Iní zase poctivú cestu sebazdokonaľovania, či hľadania svojho vlastného ja prostredníctvom hudby. Oba tieto prípady sa v určitých momentoch schádzajú a rozchádzajú. Tvoriť poslucháčsky atraktívnu hudbu a zároveň aj umenie je totiž výzva. Tak nejak by som videl aj projekt Iako Bei, za ktorým stojí slovenský muzikant Roman Jakobej. Toto meno vám iste nič nepovie, pretože na Slovensku je normálne o talentovaných mladých hudobníkoch nič nevedieť a nič nepísať ...

Debutový počin s názvom Pursuits in 1ife je veľmi špecifický album. Nebolo by nič prekvapivým skĺbiť melodický a progresívny rock do jedného kompaktného celku. Prekvapivým je však fakt, že táto kolekcia skladieb sa zaobišla bez gitár a namiesto nich je tu saxofón a klávesy, ktoré preberajú vedúcu úlohu. Iste budete namietať, že albumov či projektov kde je saxofón je hromada. Nepochybne. To, čo mňa osobne prekvapilo je spôsob uchopenia muziky a začlenenie hudobných nástrojov k vytvoreniu pôsobivej atmosféry, a skvelých inštrumentálnych momentov. A najlepšie na tom je, že aj bez gitár je to stále ROCK.

Roman si na svoj prvý album pozval vskutku vynikajúcich hráčov. Obzvlášť sympatický mi je bubeník Tibor Rusnák, ktorý má už v mladom veku profesionálny štýl a prístup. Všetci vlastne hrajú veľmi disciplinovane a na profi úrovni. Je cítiť v pozadí náklonnosť týchto muzikantov k jazzu či fusion, ale nahrávka samotná jazzová rozhodne nie je.

Úvodný song We're Building Our Own Monument má hitovejší náboj. Na Romanov spev si budete možno trochu zvykať, ale dlho to trvať nebude, pretože si vás získajú perfektne premyslené aranžmány a kvalitne napísané melódie. Hneď druhá lastovička A Way To Oppose obsahuje luxusnú inštrumentálnu pasáž s Romanovou zbustrovanou basou. Energická trojka s názvom Living In Fear má krásne zložené verzie a refrény, ktoré podporujú aj klavírne aranžmány. Pilgrim In Doubt má orientálny nádych a naliehavý hudobný podtext. Opäť brilantne zložená inštrumentálna časť. Môj osobný favorit je však osem-minútová skladba Missing Colours, ktorá mi svojou atmosférou dosť pripomína melodickejšiu podobu Devina Townsenda. Roman si pre tento kúsok zvolil krásny basový efekt a jeho sólo je vskutku orgazmickým zážitkom. K srdcu mi prirástla aj temnejšia, ale výsostne melodická prog-rocková laskonka Fake (The New Kind of Beauty). Inštrumentálna precíznosť sa tradične vyníma nad optimisticky ladenou Don't Give Up That Dream. Koniec zaobstaráva dlhometrážna kompozícia Cortex Labyrinthus. Roman nenechal nič na náhode a opäť vytvoril pozoruhodné hudobné dielo plné silných nosných motívov. Po tejto progovej epopeji mi zostáva na duši mimoriadne pozitívny pocit z plnohodnotného muzikantského umenia, ktoré Roman so svojim ansámblom zanechal na ploche celého albumu. Rozhodne sa nejedná o nejaké hokusy-pokusy, či amatérsky demáč a taktiež to nie je nič v duchu zkostnatelého a nezaujímavého prog-rocku, či nebodaj ešte horšej avantgardy. Hudba v Romanovom podaní má svoju hĺbku a dušu. Je to jeho vízia, ktorá sa zhmotnila do konkrétnej podoby a ohromné úsilie všetkých zúčastnených je cítiť na každom kroku.

Prečo tak vysoké hodnotenie z mojej strany? Úprimne, ešte som nepočul takýto typ muziky v tomto nástrojovom obsadení. Aj Roman síce vychádza myšlienkovo z určitých zdrojov, ktoré ho ovplyvnili. Cení sa však inovatívny prístup a chuť objavovať nie celkom prebádané územie. Asi nie každý bude mať pochopenie pre tento počin. Jedno je však isté. Na slovenské pomery sa jedná o unikátny album, ktorý budete mať problém prirovnať k nejakému slovenskému muzikantovi alebo kapele. Pre mňa jednoznačne debut roka (na rok 2018) a to nie v regionálnom merítku, ale priamo vo svetovom. A ten pekný obal, vlastne celý digipack ...

» ostatní recenze alba Iako Bei - Pursuits in 1ife
» popis a diskografie skupiny Iako Bei

Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man (2014)

horyna | 4 stars | 17.03.2019

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Gazpacho - Molok

Gazpacho / Molok (2015)

horyna | 5 stars | 16.03.2019

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

AC/DC - For Those About To Rock

AC/DC / For Those About To Rock (1981)

Zaphirus | 4 stars | 15.03.2019

Jeden môj známy vedie o AC/DC tézu, že je jedno, čo nahrajú - znie to všetko narovnako. V istom slova zmysle by sa aj dalo súhlasiť. Táto nahrávka má ale pre mňa istú nostalgickú pridanú hodnotu a možno preto je v mojich očiach o čosi vyššie. Dostal som sa k nej na strednej škole (2007). V čase, kedy už notoricky známe hity ako Highway to Hell lebo Back in Black boli dekádami preverenými klenotmi. Tento album sme istého času intenzívne počúvali o prestávkach alebo na praxi v dielni. Skvelé spomienky.

Iste, dá sa namietať, že album má svoje silnejšie a slabšie momenty. Nad tým všetkým ale kraľuje titulná skladba, ktorú považujem od Highway to Hell po Thunderstruck za jednu z najlepších skladieb tejto bandy. Pozdáva sa mi aj zvuk, hoci na niektorých fórach sa dočítate z radov skalných, že je jedným z najslabších. Ja osobne si to až tak nemyslím. Keď sa akosi predýcham heavy metalovej sily a progresívnej kombinatoriky, siahnem vždy po tomto titule. Raz za čas surová hard rocková infúzia nezaškodí.

» ostatní recenze alba AC/DC - For Those About To Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

Zaphirus | 5 stars | 15.03.2019

Sú ľudia, ktorí na obdobie s Bruceom Dickinsonom nedajú dopustiť. Dickinson je bezpochyby výborný spevák, avšak jeho odchod umožnil vznik albumu, ktorý by podľa mňa s jeho prítomnosťou znel úplne inak. Asi to tak malo byť tak, ako sa to stalo. Blaze Bayley možno nedosahuje takého rozsahu, možno takej kvality alebo technickej zdatnosti, má však jednu veľkú výhodu. Svojskú uveriteľnosť a civilnosť prejavu. Jeho zádumčivejší hlas relatívne nízkej polohy dodáva tomuto albumu ťažobnú a melancholickú atmosféru ale s patričným rockovým drajvom.

Album otvára epická Sign of The Cross. Skladba, ktorá akoby na úvod chcela povedať: "Áno, máme iného speváka, ale inak nám to hrá stále dobre." Jemný úvod, silný stred, mierne intermezzo a opäť úder na solar v podobe krásnej vyhrávky a citlivá dohra. Príjemne rezavá Lord of The Flies rozhodne neurazí. Album odsýpa a zatiaľ niet dôvodu na nespokojnosť. Man on The Edge - tu nám páni trocha zrýchlili. Skvelé verzie a výborný refrén. Jedna z mojich top skladieb tohto albumu. Fortunes of War je prešpikovaná typickým maidenovským rukopisom, kde niet dôvodu na pochybnosť, a nemenej zdarilá je i následná Look for the Truth.

Za mierne slabšiu chvíľku považujem Aftermath, o čosi lepšie je na tom následná Judgement of Heaven. Zlatý klinec albumu ale prichádza zo skladbou Blood on the worlds hands. Zaujímavý basový úvod a adekvátne sa rozbiehajúce sa verzie eskalujú do majestátneho refrénu podporeného totožnou melodickou gitarovou líniou. Za zmienku stojí i nástojčivý text. Zvyšok albumu ešte doťahuje baladická 2.AM, ktorá je v podstate jednoduchá čo do stavby a melodiky, ale práve Bayleho hlas z nej robí pomerne citlivú záležitosť.

Pre mnohých fanušikov je opus magnum Powerslave, hoci podľa mňa obsahuje tri silné skladby a zvyšok je stále dobrý priemer. The X Faktor je ale akosi zvláštne kvalitne koncepčný čo do tématiky, atmosféry a skladateľskej vynaliezavosti. Nohy mu z môjho pohľadu kriticky podráža skutočnosť, že ho nenaspieval Dickinson, ale niekto s úplne iným hlasovým fondom a výrazovým citom. Niekto, kto za každú cenu netlačí na pílu, niekto, kto vie vniesť silnú emóciu aj inak. Samozrejme ak budeme zrovnávať Bayleho výkon na turné, kde sa zákonite nemohol vyhnúť skladbám z Dickinsonovej éry a budeme ho považovať za nedostatočný, tak ho budeme vnímať ako speváka nedosahujúceho dostatočných kvalít. Tento album ale ukázal, že Bayley spievať vie, má cit, má charizmu a má to myšlienku.

The X factor znie správne temne, správne ťaživo a melancholicky. Znie tak, ako si to asi Harris a spol. predstavovali. A dovolím si tvrdiť (napriek k úcte ku Bruceovi Dickinsonovi) že bez Bayleho by znel diametrálne inak. Neprávom podceňovaný a zatracovaný, z môjho pohľadu jasne najlepší Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time (2018)

horyna | 5 stars | 15.03.2019

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - >> odkaz , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild

Last In Line - II

Last In Line / II (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 12.03.2019

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.

» ostatní recenze alba Last In Line - II
» popis a diskografie skupiny Last In Line

Windmill - Tribus

Windmill / Tribus (2018)

horyna | 5 stars | 12.03.2019

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill

Revolution Saints - Light In The Dark

Revolution Saints / Light In The Dark (2017)

alienshore | 4 stars | 11.03.2019

Deen Castronovo patrí v súčasnosti medzi najlepších spevákov melodického rocku a AOR. Asi len v tom najdivokejšom sne by mi napadlo, že bubeník shrapnelovských albumov z konca 80-tých rokov sa stane nefalšovaným nástupcom Stevea Perryho. V skutočnosti to ale nie je až tak úplne klon. Je veľa spevákov, ktorí sa zámerne snažia znieť ako Steve. Deen to ale nemusí, to cítenie je totiž v ňom. Dokazuje to každým nádychom, z ktorého následne trieskajú emócie a dokonalá farba hlasu.

Druhý album Revolution Saints si vo viacerých smeroch polepšil. V prvom rade sa tu viac prejavil skladateľský rukopis Douga Aldricha a aj Deena Castronovu. Pomerne významný je však stále podiel “štvrtého člena“ Alessandra Del Vecchia, ktorý aj tu výdatne podporil kapelu v skladaní piesní a v produkcii. Light In The Dark je o čosi viac heavy, než debut. Stále si však zachováva vysokú mieru melodickej kvality, ktorá je príznačná pre tvorbu amerických Journey, čo je v podstate východiskový bod Revolution Saints.

Hutný zvuk odštartuje titulný duet Light In The Dark medzi Deenom a Jackom Bladesom, ktorý dáva jasne na známosť, že pozitívna energia kapely je stále zachovaná. Freedom je parádny hard-rock melodického strihu a keď Deen spieva “freedom, sweet freedom“, tak si pri nej spomeniem na istú skupinu. Zameriam sa ale viac na highlighty. Tým prvým je určite love-song I Wouldn't Change A Thing, čo však nie je autorský song. Nie je ale vo svete známy a tak sa vlastne Revolution Saints pričinili o jeho popularitu, z čoho môže ťažiť aj jeho autor Richard Page. Krásne sa v nej prejavil gitarista Doug Aldrich a jeho sólo patrí medzi vrcholy albumu. Skvelé sú aj ostrejšie melodické erupcie Don't Surrender, The Storm Inside, Running On The Edge a Another Chance. Za druhý vrchol považujem journeyovskú Falling Apart, ktorá je natoľko dobrá, žeby mohla byť aj v katalógu samotných Journey.

Deen Castronovo zúžitkoval svoje pôsobenie v zmienených Journey na výbornú. Myslím, že by sa o ňom a Revolution Saints mohlo písať aj viac. Kapiel, ktoré naozaj vedia robiť tento typ muziky je ako šafranu. Väčšina z nich totiž nestojí za nič. Deen ma osobité čaro, ktoré som už dávno nepočul v chlapskom speve. Roky 80-té sú však už fuč a tak neostáva nič iné ako propagovať svoje nové idoly “recenziami“. Ja dúfam, že Revolution Saints si svoju úroveň udržia a prinesú ďalšie novodobé perly rockovej hudby.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Revolution Saints - Light In The Dark
» popis a diskografie skupiny Revolution Saints

Fates Warning - Parallels

Fates Warning / Parallels (1991)

horyna | 5 stars | 11.03.2019

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

chimp.charlie | 5 stars | 10.03.2019

Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.

Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.

Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.

Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.

A teď kameny do ruky!

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

J.E.T. - Fede speranza carità

J.E.T. / Fede speranza carità (1972)

Snake | 4 stars | 09.03.2019

CD Vinyl Magic - VM057 /1995/

Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné...

J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili - a teď se podržte - i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zůčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l'estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.

J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu...

Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr "rock progressivo italiano". Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší - což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandartních čtyřicet minut. A nadstandartní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a - ehm - popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád...

Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldscholovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.

J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l'inferno. Byli možná ještě trochu "dřevní" a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první...

Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky - byť ne úplně lacino - se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.

» ostatní recenze alba J.E.T. - Fede speranza carità
» popis a diskografie skupiny J.E.T.

Grateful Dead - Terrapin Station

Grateful Dead / Terrapin Station (1977)

vmagistr | 4 stars | 06.03.2019

Grateful Dead jsou takoví američtí hudební chameleoni. Od blues-rockových začátků v polovině šedesátých let se přes psychedelické experimenty propracovali k countryovým inspiracím a po svém se popasovali i s funkovými a jazzovými impulsy. Čtyřčlenné jádro Garcia-Weir-Lesh-Kreutzmann (pátý zakládající člen Ron "Pigpen" McKernan z kapely ze zdravotních důvodů odešel v létě roku 1972, aby se o devět měsíců později stal dalším členem "klubu 27") společně vydrželo po celých třicet let existence kapely - soudržnost v populární hudbě ne často vídaná. Na desce Terrapin Station, která vyšla po (na poměry Grateful Dead spíše delší) půldruharoční studiové pauze, tuto sestavu doplňoval další dlouholetý člen kapely, bubeník a perkusionista Mickey Hart a manželské duo Keith (klávesy) a Donna (zpěv) Godchauxovi.

Nepravidelný houpavý rytmus, kytarové figury ve funkovém stylu a zvláštní zasněná atmosféra s kontrastním refrénem - to je ve zkratce úvodní skladba Estimated Prophet. Kytarista Bob Weir v ní s kamennou tváří glosuje chování některých fanoušků kapely (takzvaných "Deadheads"), kteří texty Grateful Dead často brali až přespříliš vážně a vnímali je jako mystická poselství. Obrat o 180° přináší druhá skladba, šedesátková popová klasika Dancin´ in the Streets. Funkový nádech z úvodu desky zůstal, atmosféra je tu ale (jak jinak při písni s takovým názvem) roztančená. Grateful Dead často a rádi vtiskávali převzatým skladbám vlastní tvář ("chuckberryovské" covery by mohly vyprávět), ale v případě tohoto kousku znám i daleko nadupanější verze.

Třetí skladba Passenger staví na pevných rock'n'rollových základech, slide kytaře Jerryho Garcii a dvojhlasu Weira a Donny Godchaux. I takovéto instrumentálně méně nápadné kousky je v podání Grateful Dead radost poslouchat - o co méně agresivity kapela do skladby vkládá, o to více vynikne muzikálnost všech zúčastněných a jejich soudržný projev. Vyprávění s biblickým motivem přináší píseň Samson and Delilah, opět zde nechybí náznaky funkových rytmů a tentokrát (bohužel) i preparovaných bicích stop. Vrchol první strany přichází v magicky baladické křehkosti Sunrise. Přidané orchestrální stopy jsou dílem producenta Keitha Olsena, kterému prý následně kvůli tomuto nevyžádanému "vylepšení" kapela dlouho nemohla "přijít na jméno". Mně ale do celku ty smyčcové vstupy pasují a vnímám je jako integrální součást zvuku skladby.

To, kvůli čemu by zvídavý posluchač neměl desku Terrapin Station minout bez povšimnutí, se skrývá na její druhé straně. Čtvrthodinová suita Terrapin Part 1 má všechno, co Grateful Dead charakterizuje - netuctové melodie, střízlivou a přitom propracovanou instrumentaci i experimentální jamové mezihry, navrch ale přihodí ještě pro kapelu netypickou kontrastní dynamiku. V první části si bere slovo Jerry Garcia, poté už se pracuje spíše na instrumentální bázi. I zde kapelu často podporuje les smyčců a dechů, který podle mě studiové verzi této suity neškodí. Samozřejmě je znát, že kapela svou dřívější aranžérskou rozevlátost a zálibu v jamech částečně "zkrotila" ve prospěch sevřenějšího celku, typické prvky jejich tvorby ale nadále zůstávají přítomné.

Napadá mě možnost určitého srovnání s dobovou tvorbou kapely Emerson, Lake & Palmer - ti o rok a půl později vydali podobně koncipované LP Love Beach (s první stranou zaplněnou kratšími skladbami kontrastovala propracovaná suita na straně druhé). Zatímco ale u ELP šlo o poslední "předsmrtnou křeč", Grateful Dead se s Terrapin Station nadechli k další tvořivé etapě. V hodnocení jsem rozkročený mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a tentokrát půjdu se zaokrouhlením nahoru, hlavně kvůli povedené "želví suitě".

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Terrapin Station
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

Gazpacho - Soyuz

Gazpacho / Soyuz (2018)

horyna | 5 stars | 06.03.2019

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Sting - Brand New Day

Sting / Brand New Day (1999)

Danny | 3 stars | 05.03.2019

Sting natočil mnohem lepší album než předchozí Mercury Falling. A řadu věcí ve svém hudebním pojetí změnil. To podstatné a slyšitelné je dáno novou postavou producenta; pokud tuto roli do minulého alba plnil hvězdný Hugh Padgham, tady se objevuje Kipper. A proto přibylo mašinek, sekvenceru a programovaných pasáží včetně bicích. Nic nebylo ponecháno náhodě a vznikla ohromující kolekce, trpící ale zřetelným neduhem: je přeprodukovaná. O starších Stingových albech jsme říkali, že jsou pestrá, pro toto mě napadá jiné označení - slepenec. Různé vlivy jsou naplácané na sebe, aniž by se je tvůrci snažili na některých místech smysluplně propojit a prolnout. Nejbizarnější je z tohoto hlediska píseň Fill Her Up, zpočátku další nevýrazný country popěvek ve Stingově repertoáru se steel kytarou a hostujícím Jamesem Taylorem. Nevýrazná melodie a celkově jalová skladba po dvou minutách totálně změní hudební kulisy a do sterilního šera přináší podstatně víc světla - country nejdříve vystřídá výborný gospelový pěvecký sbor, zpočátku zdrženlivý a subtilní, který se později nechá strhnout svižnou instrumentální jízdou, aby nakonec ustoupil ostinátnímu jazzovému finále, velmi soustředěnému a příhodnému. Kéž by v tomto duchu bylo celé album.

Album asi nejvíce proslavila skladba Desert Rose, ve které hostuje zpěvák Cheb Mami, a vůbec to není špatná věc. Její dvoutónová melodie mohla být ale mnohem členitější, pak by šlo o naprostou bombu, ale není tomu tak a Stingův fígl, kdy pod stále stejnou melodií mění harmonickou základnu, už tady moc nefunguje, to už použil u velkých pecek The Police: u So Lonely; Roxanne i u Can't Stand Losing You. Stejným neduhem trpí i úvodní A Thousand Years, její dvoutónová melodie je tady navíc konfrontována s bezmála šestiminutovou plochou a subtilní popěvek tohoto typu tady nemá šanci uspět. Producentský rámec etno ambientu v souvislosti se Stingem nedává dost dobře smysl. Přitom stačilo melodii více rozvinout a najít s instrumentací více styčných ploch, Sting tohle umí.

Stingova tvorba tady navíc naráží na mantinely sebe sama, tedy toho, co už sám Sting použil. Koncept skladby Big Lie Small World už se na minulých albech několikrát objevil, není to ale špatná skladba. A navíc se tu zásadně prosazuje trumpetista Chris Botti, který nahrávku ze šedi zvedá do vyšších pater. A není to zdaleka naposled, jeho přínos je tu zcela zásadní. Stingova rozpolcenost, zda hit, nebo plnokrevnou skladbu, naplno ukazuje After The Rain Has Fallen. Ve slokách je to velmi zajímavá a promyšlená skladba, v refrénech zbytečně vstřícná hudební plocha bez napětí a prvku překvapení.

Divnou jízdou je i Perfect Love... Gone Wrong a ani tady nejde o veskrze špatnou věc. Skvělý je tu opět Chris Botti a na něm hudební konstrukce stojí. Jazz a k němu přilepený francouzský rap je tu opět divným slepencem, tohle Sting ale ustál. Tomorrow We'll See je už ale moc šablonovitá a ve svém neustálém opakování hlavního tématu ztrácí sílu. Těsně před finále se nám zjevuje Ghost Story, melodie ohlodaná až na kost podobně jako Valparaiso, což byla skladba z předchozího alba. A paradoxně nemá její sílu, je ale zpracovaná lépe a úplně během své expozice rozkvete, přestože tady Stingovy hrátky s rytmem a metrem nedávají úplně smysl a píseň rozbíjejí. Na konci nás čeká titulní píseň, Stevie Wonder s harmonikou a vlastně dobrá skladba, plná zajímavých míst, přestože nemá sílu starších věcí.

Je mi jasné, že už je Sting z prvních alb dávnou minulostí, tohle album ale není vůbec špatné.

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting

Swans - Public Castration Is A Good Idea

Swans / Public Castration Is A Good Idea (1986)

Danny | 0 stars | 04.03.2019

Klasická hudba si časem hledání, které nikam nevedlo, prošla v různých obdobích 20. století. Tady se objevily trendy jako aleatorika, sónická hudba, dodekafonie atd. Jednotícím prvkem byla snaha najít nové cesty pro hudbu, a to mnohdy za cenu hudby samotné. Nic kloudného z toho nebylo, ale k tomuto zjištění vedla poměrně dlouhá cesta. Těžko si představit, že by zrovna k tomuto hudebnímu období fanoušci nadšeně směřovali. Naopak, oblast klasické hudby tady utrpěla velké ztráty a trvalo řadu let, než se z ran, které si sama způsobila, alespoň částečně zotavila. V podobném duchu pak pokračovala řada kapel mimo rámec klasické hudby,

Jsem přesvědčený, že hudební experiment má smysl pouze tehdy, pokud přinese zajímavou a překvapivou hudbu. Pokud je ale na jeho konci těžko přístupný a vlastně zcela nehudební tvar, pak nemá smysl. A tak je to i v případě tohoto alba. I po opakovaném poslechu nevidím žádný důvod se k albu vracet, vlastně ho ani nedoporučuju. Já vím, že je těžké najít hranici mezi geniálním, zcela novým přístupem k hudebním strukturám a umanutou prázdnotou, tady jsem si ale docela jistý, že v případě odmítnutí těch podivně pojatých sónických ploch svět vůbec o nic nepřijde. Opravdu jistý.

» ostatní recenze alba Swans - Public Castration Is A Good Idea
» popis a diskografie skupiny Swans

Rush - Signals

Rush / Signals (1982)

Simon | 4 stars | 04.03.2019

Pánové z Rush ovlivnili svou hudbou spoustu kapel a celkově i svět rocku. Svůj vrchol měli možná v 70. letech, ale mám pocit, že se dokázali dál vyvíjet a nezůstat úplně stát na místě, nebo se o to alespoň pokoušeli.

Na tomto albu slyším současně své staré Rush a taky hudbu počátku 80. let - víc syntezátorů a určitou metalovou uspořádanost. V hudbě je energie, nástroje mají tah a pánové občas předvedou, že na ně fakt umí. Trochu mi tady ale chybí větší dobrodružství, jaké měly starší věci - trochu víc tmavých chodeb a tajných skrýší. Jako bych šel širokou hlavní chodbou, ve které se nedá zabloudit. Takhle to mám třeba v Chemistry nebo v New World Man, přitom to nejsou špatné kousky, to určitě ne. V některých písních je zase zajímavé sledovat, jak se Rush daří kamuflovat hity - vpasují do nich "rušivé" momenty tak, že vás nakonec stejně dostanou, třeba v Losing it. Zejména Neil Peart je vynalézavý, tlačí na vás a zase ubírá sílu a když už je všeho moc, zavelí ke zvolnění a k pročištění, jako ve výborném kousku The Weapon. Tam vás kapela nechá, ať si na ni prostě chvíli počkáte. Countdown na úplný konec dá zapomenout na drobné výhrady a když si tak u ní kloužu ve stavu beztíže, mám chuť si to dát znovu.

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

S.C.A.Lytch | 4 stars | 03.03.2019

Progboard čtu už několik let, ale až v poslední době jsem se rozhodl zkusit napsat nějakou recenzi. Jako první jsem si (jako dlouholetý fanoušek) vybral novinku od Dream Theater. S Dream Theater jsem se poprvé setkal před dvaceti lety prostřednictvím alba Scenes From a Memory. Dodnes si pamatuji jak na mě zapůsobilo a já měl o své kapele číslo jedna jasno. Časem jsem se dostal ke starším albům a v dalších letech očekával netrpělivě každou novinku. První album, které nesplnilo má očekávání, bylo Systematic Chaos. Sice obsahuje jednu z mých nejoblíbenějších skladeb - In the Presence of Enemies, ale zbytek mě nechal celkem chladným. S dalšími alby už to bylo podobné. Něco mě zaujalo, ale jako celek to moc nefungovalo - s výjimkou bezejmenné desky z roku 2013. A tak místo Dream Theater v mém přehrávači začaly čím dál častěji okupovat jiné kapely.

Co se týče novinky - zveřejněné ukázky mě zprvu vůbec nezaujaly, a když album vyšlo, odložil jsem ho po prvním poslechu s tím, že Dream Theater už pro mě asi opravdu skončili. Nicméně něco ve mně pořád hlodalo, ať tomu dám ještě šanci. Dnes po více jak týdnu poslouchání můžu prohlásit, že se mi deska líbí a stále roste. Ano, není na ní nic nového. Téměř žádný moment překvapení, žádný experiment, prostě téměř nic, na co bych u kapely za ta léta nebyl zvyklý. V některých skladbách slyším střípky New Millenium, Home a možná i Six Degrees Of Inner Turbulence, nicméně jako celek album funguje skvěle. LaBrie se drží ve své civilnější podobě, Petrucci nepředvádí žádné velké vylomeniny, ale snaží se hrát i trochu od srdce - v Room 137 zazní téměř blues rockový riff, což už jsem od Petrucciho dlouho neslyšel. Drobné výhrady mám jen ke klávesám, kde klavíru je někdy moc. Ano, deska je přímočařejší než díla z minulosti, ale dobře se mi poslouchá a dýchá z ní na mě pohoda. Není to studená technická záležitost, ale deska pěti muzikantů, které to spolu ve studiu bavilo. Podobně vnímám třeba Psychotic Symphony Portnoyových Sons of Apollo.

Novinku nebudu hodnotit porovnáním s Images and Words, které se obecně těší největší oblibě. Nebudu tak činit proto, že Images and Words nepovažuji za jejich nejlepší album - částečně i kvůli strašně nazvučeným bicím. A nebudu tak činit proto, že si myslím, že hudba má hlavně bavit. A mě nová deska prostě baví. Pět hvězd dát nemůžu - k dokonalosti přeci jen ještě nějaký ten krok schází, ale čtyři hvězdy si zaslouží. Částečně proto, že už jsem nevěřil, že kapela po pro mě neposlouchatelném The Astonishing dokáže dát dohromady takto vyrovnaný materiál, a hlavně proto, že už týden neposlouchám téměř nic jiného.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Asia - Aqua

Asia / Aqua (1992)

horyna | 4 stars | 03.03.2019

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

» ostatní recenze alba Asia - Aqua
» popis a diskografie skupiny Asia

Giant - Time To Burn

Giant / Time To Burn (1992)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 01.03.2019

Po famózním debutu Last Of The Runaways (s velehity I´ll See You In My Dreams & Innocent Days) byla druhá deska amerických melodiků očekávána s velikým napětím. Borci neponechali nic náhodě a přizvali externí autory - osvědčeného Jima Vallance a zejména Van Stephensona, bývalého Huffova a Pasquova chlebodárce, kterému tito dva hostovali jako studioví hráči na dvou albech. Produkce se opět ujal pro label Epic osvědčený Terry Thomas.

Zatímco debutové album zdobila nádherná obálka s detailem kovbojských bot, zde máme co do činění s jedním z nejhorších přebalů v historii rocku. Prapodivná koláž hořící postavy oblečené do červeného overalu a skákající plavmo šipku zjevně odkazuje k názvu alba. V pozadí asistují výškové budovy a celek tak spíše evokuje o devět let budoucí tragické výjevy z Manhattanu. Značných úprav došlo i logo kapely, podle mě k horšímu. Na zadní straně obalu je kupodivu vše v nejlepším pořádku. Názvy skladeb a povedená fotka kapely, která odhaluje, že borci nejsou žádní namalovaní a natupírovaní šašci v košilích s volánky, ale normálně civilně oblečení kluci, kterým jde především o hudbu. Booklet obsahuje texty a pár dalších povedených detailních fotografií.

Tentokrát žádné dlouhé intro, ale svižný kytarový hák rozjíždějící první skladbu. Otvírák jak z partesu, kdy na vás kapela doslova mete hromy a blesky. Jako by ani neuplynuly tři roky a deska navazuje přesně tam, kde debut skončil. Z reproduktorů odpadává jeden lepší song za druhým a je až neuvěřitelné, kde tihle hoši berou tolik invence. Opět hraje prim Huffova výborná kytara a charismatický hlasový projev zasazený do mistrně vytepaných kompozicí. Nikde ani náznak kalkulu nebo podbízivosti, o polovičatosti či kompromisech nemůže být vůbec řeč. Jistý posun lze zaznamenat u zvuku. Ubylo dráždivosti u kytar a zvuk se celkově semkl a je více plný, kompaktní a úderný. Minule jsem kapele vytýkal jistou ztrátu koncentrace v druhé půlce alba. Toho se zde hošani vyvarovali a přivedli na svět tucet rovnocenných songů. Sice z desky nevyčnívá žádný kolosální mega hit, jako byla power balada I´ll See You In My Dreams, ale deska je tak vyrovnaná, že hitem může být každá skladba. Záleží jen na osobním vkusu a preferencích.

Procentuální hodnocení 100 %

» ostatní recenze alba Giant - Time To Burn
» popis a diskografie skupiny Giant

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

horyna | 3 stars | 27.02.2019

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Pop, Iggy - Instinct

Pop, Iggy / Instinct (1988)

Egon Dust | 4 stars | 26.02.2019

Hop a je tu rok 1988 a s ním Iguanas Pop. Časy feťácke už boli zažehnané a útok na valcujúcu rockovú scénu bežal u reinkarnovaného Idžiho v plnom prúde. Po pop-rockovom Blah Blah Blah, kde sa Iggy predstavil aj širšiemu publiku, sa návrat na hudobnú scénu relatívne vydaril. Keď sa obzrieme za prepadákmi z prvej polovice osemdesátých, ktoré nahral, tak dosiahol minimálne v rámci svojich možností svoj prvý vrchol. To, čo milujem na niektorých sólo-umelcoch, je šokovanie a neustála zmena. V tomto prípade síce nemôžme hovoriť o hudobnom vývoji, keď sa obzrieme za Raw Power, Idiotom a Lust for life, ale môžeme minimálne hovoriť o kvalitách. Keďže nepatrím k ročníkom, ktoré mohli chronologický sledovať kariéru Iggyho a jeho rovesníkov už v danej dobe, viem posúdiť, že tento album musel byť prekvapením aj sklamaním pre štýlových obmedzencov.

Surový zvuk gitár dlhoročného Iggyho kamaráta Steva Jonesa zo Sex Pistols, ktorý plynule krásne prešiel z punku 77 na hard rock 88 nám naznačuje už úvodnej "Cold Metal", že o popík z predošlého albumu jednoznačne nepôjde. Myslím, že v tomto albume boli Iggymu vzorom kapely, ktoré ovplyvnil ešte z éry so Stooges. Konkrétne KISS, Mötley Crüe, W.A.S.P a podobné. I keď Iggyho hlas sa pohybuje v stredoch ako aj Cooperov či Idolov, dáva jasne najavo, že pohodičkový ukľudňujúco pôsobiaci tón z roku 86´ nie je jediný, ktorý mu mimoriadne sadne. Paradoxne v skladbe "High on you" sa nachádza i v tejto polohe, jej rockový drive je dokonalý, stejne tak aj jednoducho vystavaný refrén. Dravá stránka A strany tejto LP určite stojí na "Strong Girl", "Tom Tom" a našlápnutom "Easy Riderovi" (ten by kľudne mohol zapadnúť do fiktívneho soundtracku Easy Rider II).

Druhá strana LP ničím nezaostáva za prvou. Mám fakt pocit, akoby som počúval chvíľkami aj AC/DC. Čo silne oceňujem na tejto platni je, že všetky skladby a texty si napísal maestro kmotr sám, jen sem tam je spoluautorstvo pripísané Jonesovi. Vypalovák "Power & Freedom" je bezchybný hard rock. Skladba, ktorá vo mne evokuje niečo akoby matnú spomienku z detstva zachytenú možno niekde na MTV je "Lowdown" spievaná taktiež v hĺbkach v štýle Mission a Sisters of Mercy ako na predošlej LP bol singláč "Cry for love". Tá melódia s jeho hlasom akoby bola vo mne od detstva. Páči sa mi, že nevypustil syntetizátory a klávesové nástroje na tomto hard & heavy albumu. Bez synths by naprieklad nasledujúca titulná "Instinct" nemala tú správnu napínavú atmošku. Každopádne pán Pop inštinkt mal minimálne na túto a predošlú LP. Nádherne sa hodil na vlnu trendov, tu konkrétne na Hard&Heavy.

Spomenuté AC/DC najviac cítiť v riffe "Tuff Baby" - podľa mňa trošku priemerná vec. Posledná "kockatá hlavá" "Squarehead" je dokonalým záverom štýlovo uceleného diela. I keď v Bilboard 200 sa umiestnil niekde na 79. mieste a dieru do sveta ním neurobil, ale pozíciu rock star, s ktorou treba počítať, si udržal. Budem úprimný. V rámci Iggyho možností vytvoril skvelý počúvateľný, dokonca istým spôsobom po stránke prejavu originálny hard rock, ale konkurovať tak silnej konkurencií ako boli Guns & Roses, Mötley Crüe, KISS, AC/DC či dokonca aj "spolubojovníci" ako Ozzy a Alice Cooper bolo náročne. Glam metal lebo hairy pop ako Bon Jovi, Poison či White Lion valcovali rebríčky a na letiskách v čakačke na fajku od fanyniek mali prvenstvo, tam sa fakt nedalo komerčne konkurovať.

Zhodnotenie: Chválim motorový zvuk gitár Steva Jonesa. Chválim údernú rytmiku. Chválim aj menej náročné, ale dynamické Jonesové sóla. Chválim Iggyho drive a nasadenie. Ako som povedal, Apetite for Destruction či No Rest for the Wicked to neni a ani Dr. Feelgood, ale pre takých The Cult bol Iggy jednoznačná star, keďže o rok neskôr im hosťoval v "New York City" na legendárnom "Sonic Temple". Tu beriem Iggy Popa ako herca, režiséra a sceńaristu kde obstál, dokonca mierne nad priemerom, na tému hard&heavy.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Instinct
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Supertramp - Brother Where You Bound

Supertramp / Brother Where You Bound (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 26.02.2019

Nová a prozatím neznámá situace nastala pro Supertramp ve chvíli, kdy odešel Roger Hodgson, ústřední skladatel většiny hitů, podle kterých si kapelu dodnes každý vybaví. Veškerá tvořivá práce tedy zbyla na klávesistu a zpěváka Ricka Daviese. Ve vzduchu se však tehdy vznášelo několik otázek. Vydat nový materiál, který se zákonitě musel odlišovat od dřívější tvorby kapely, jako sólový projekt Ricka Daviese, nebo pokračovat dál pod hlavičkou zavedených Supertramp? Skládat písně dle původních tradic či natočit desku jen podle svých představ?

Jedna odpověď se Rickovi dostala v podobě sledování prodeje prvního sólového počinu bývalého parťáka Rogera Hodgsona. Ač jeho deska In The Eye in the Storm z roku 1984 byla v podstatě snůškou toho nejlepšího ze Supertramp, mnoho posluchačů vůbec netušilo, kdo Roger vůbec je, a čekalo na další desku svých oblíbených "Supertuláků". Rickovi bylo jasné, že napodobit hitový a melodický rukopis Rogera prostě nedokáže, proto se rozhodl k velmi odvážnému kroku. V roce 1985 přišel v podstatě s art rockovou deskou v některých momentech zahalenou lehce do moderního tanečního soundu. Vydávající firma věnovala půl milionu dolarů na krátký propagační film vysvětlující text titulní skladby, výňatek zde: >> odkaz S tímto novým pojetím zvuku jim pomáhalo najaté producentské eso David Kershenbaum, který svými nápady pomohl k milionovým prodejům jejich alb například Duran Duran, Tracy Chapman, Joe Jacksonovi, Lauře Brannigan či Bryanovi Adamsovi.

A jak to nakonec dopadlo? Pravdou je, že jsem dlouhá léta této desce nemohl přijít na chuť, ten rukopis Rogera Hodgsona mě tam chyběl natolik, že jsem se nedokázal ztotožnit s předloženými písněmi. Když jsem se po mnoha dlouhých letech k desce vrátil, zjistil jsem, že ten příkrý odsudek byl možná chybou. Desku jsem několikrát opatrně v posledních dnech oťukával, až jsem se s ní docela sžil. Je pravdou, že úvodní taneční a hypnoticky dusající Cannonball se ani dnes u mě doma nestala art rockovou hymnou, jako singl byla však skladba velmi úspěšná (ovšem až potom, co byla v radiu zkrácena na tři minuty). Po pravdě řečeno, něco jiného by z tohoto alba ani v té době použít nešlo. Ani následující, průměrná a bluesově laděná Still in Love mě ničím nezaujala.

Úplně jiný level je třetí No Inbetween – chmurná balada hudbou i textem je jen s klavírem a rytmikou prostě skvělá. Navazující Better Days se zajímavým intrem, ve které jakoby kontrastovala rozervanost Pink Floyd s klávesovou znělkou Final Countdown od Europe. Poté se však vyloupla do šlapající soft rockové chuťovky s pěkně použitou flétnou a saxofonem. Nejdelší song v historii Supertramp je se stopáží necelých sedmnácti minut art rockovou suitou složenou z několika různě laděných částí. Opět se mi vybavují "Flojdi", zejména díky použitým dotáčkám hlasů, ruchů a kytarovému sólu Davida Gilmoura. Kdo se nezalekne disharmonického (až psychedelického) předělu v jedné její části, výsledkem nebude zklamán. Textově je další z těch temnějších, zaobírá se se obavami z možného tragického konce studené války kulminující v době nahrávání desky. Jakési východisko z psychické krize nabízí až závěrečná (byť hudebně trochu slabší) kratičká skladba na klavír s názvem Ever Open Door.

Závěrem: musím vyzdvihnout odvahu kapely přijít v roce 1985 s poměrně komplikovanou deskou, která v některých písních spíše evokovala postupy Pink Floyd, než předchozí více k popu orientovaná alba. Kdysi jsem zde z mladické nerozvážnosti udělil albu jen dva body, dnes bych nejméně 1,5 hvězdy přihodil navíc. I díky bezkonkurenčně famóznímu zvuku (mastering Bob Ludwig).

» ostatní recenze alba Supertramp - Brother Where You Bound
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo

Yes / Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo (2018)

swenik | 5 stars | 26.02.2019

Tento koncert mě neskutečně překvapil! Moderně řečeno, tohle nevymyslíš! Byť u Yes jsme byli zvyklí už téměř na všechno, tak aby současně existovaly dvě kapely Yes v témže roce, to je slušná rarita. I když teď oficiálně je už zase asi jen jedna, sám se v tom neorientuji. Nicméně tady byly dvě kapely a teď jakou si vybrat? Přiznám se, že byť jsem tvorbu těch "pravých" současných Yes poznal jen trochu z dálky, po shlédnutí tohoto koncertu jsem měl jasno! Oni totiž ti kluci pod "Napoleonem" Jonem Andersonem nedostali skoro jedinou možnost vymanit se z jejich tvorby a natož aby nějaký song byl zahrán pod svou úroveň. Zní tu spousta hitů Yes. Ale byl jsem nadšený, že z větší části opustili svou "páteř" jiných koncertů, takže si člověk mohl vychutnat i skladby, které naživo nebyly interpretovány tak často. A když už tam některé byly, překvapivě mi tam nechyběl ani jeden z takzvaných hlavních členů - zkrátka Jon, Rick i Trevor se zde činí. A samozřejmě nelze vynechat ani basu a bicí.

A teď k tomu hlavnímu, co jsem chtěl napsat. Jon Anderson neztratil snad ani dvacet procent ze svého úžasného hlasu, kdybych porovnával s koncertem ABWH před cca pětadvaceti lety - to je neuvěřitelné! O to víc zamrzí, že byl z kapely vyhozen, alespoň tak se o tom dosud psalo. Ten chlap snad nestárne. No a jaký zpěv předvedl Trevor Rabin například v Changes, to je něco úžasného, má nádherný hlas. Ostatně diváci tam byli velmi živí a každou podobně povedenou pasáž koncertu ocenili. Takže tam vlastně řvali ve stoje skoro furt. A vůbec se jim nedivím. Další kapitola je samozřejmě Rick - hradba kláves snad největší, co jsem na jejich koncertech viděl. Ale ten jeho kabát zase jak ze sedmdesátých let, samozřejmě blond háro a snubák na ruce (on sám moc dobře ví). Nicméně tentokrát vůbec nebyl "vlezlý", což jsem mu občas asi nejen já vyčítal. Naprosto profesionální výkon s bonusem, že se tou hudbou skutečně bavil, vhodně doplňoval někdy i kytary, nakonec měl i svou uličku slávy, zkrátka nádhera. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl hrát "jen" na klavír ve Španělském sále Pražského hradu, když tady před pár týdny byl. A i tam působil velmi sympaticky. Těžko říct, jestli ještě žije lepší klávesista. Pro mne to byla čest vidět ho naživo.

A hodnocení? Asi nemá smysl popisovat jednotlivé skladby, i když třeba si někdo tu práci dá. Já byl nadšený hlavně z těch méně hraných, takže třeba Perpetual Change nebo Changes. Strašně mne potěšila vzpomínka na Chrise Squirea a jeho The Fish (mimochodem prý i jeho přezdívka, když se bahňal ve vaně dlouho a zbytek kapely zdržoval). Ačkoliv aranžmá Long Distance Runaround bylo rovněž velmi zajímavé. Ale co mě naprosto uchvátilo, to byly Heart Of The Sunrise a Awaken! Nemá smysl dál komentovat, každý si asi poslechne a zhodnotí sám. Za mě neuvěřitelný koncert, nečekal jsem mnoho a dostal jsem nádherný zážitek pro svůj sluch a hlavně mysl, když už jsem ani nedoufal.

» ostatní recenze alba Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo
» popis a diskografie skupiny Yes

Wobbler - Rites At Dawn

Wobbler / Rites At Dawn (2011)

horyna | 5 stars | 25.02.2019

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.

» ostatní recenze alba Wobbler - Rites At Dawn
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]

Petřina, Ota / Komplet [Super-robot] (2009)

chimp.charlie | 5 stars | 24.02.2019

Když jsem oné červencové neděle roku 2015 uslyšel z rádia tu smutnou zprávu, konečně jsem pochopil, proč někteří o Lennonově smrti říkali, že je definitivně odstřihla od jejich mládí. Protože moje mládí byl Ota Petřina.

Ač zjevem démon claptonsko-pageovského střihu, Petřina nikdy nebyl typickým kytarovým toreadorem jako ti dva – jestli víte, jak to myslím. Ne, že by sóla neuměl (třeba to na konci Pospíšilovy Lásko, lásko... je opravdovou lahůdkou), ale přece jen jsem ho vždycky vnímal víc jako invenčního autora (záměrně nepíšu skladatele, protože napsal i řadu osobitých textů) a důmyslného aranžéra. A jeho záběr byl opravdu úctyhodný: hlavně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k bontonu mít jeho jméno na obalu desky, a tak se s ním kromě "stájových" spolupracovníků (Neckář, Janů, C&K Vocal, Pospíšil) setkáme leckde, Ulrychovci počínaje a Schelingerem konče, Božského Káju nevyjímaje. Z této obsáhlé diskotéky (bez výhrad souhlasím s tím, co jednou napsal tuším Jiří Černý, že ať už Petřina psal pro kohokoli, stejně nakonec psal hlavně pro sebe) pak vyčnívají dvě jeho autorská alba – SUPER ROBOT a PEČEŤ, vydaná spolu s bonusy jako "sebrané spisy" na tomto supraphonském dvojalbu.

SUPER-ROBOT. Přelom 70.-80. let minulého století byl sci-fi tématikou březí: kromě Super-Robota tu vznikla alba jako Planetárium, Prázdniny na zemi či Dialog s vesmírem. Bůhví, co toho bylo příčinou, možná to souviselo s nástupem syntezátorů, z gruntu nových, z "elektrických komnat" přišedších a akustickou minulostí nezatížených hudebních nástrojů, které svými výrazovými možnostmi k výbojům do kosmo- či kyberprostoru přímo vybízely. Z téhle desky mám ale stejně raději věci, které do této kategorie zrovna nepatří: mrazivě existenciální Já nejsem já, melancholický Čas neodeslaných dopisů, Nebýt tebe, jejíž stavba mi tolik připomíná zeppelinskou Since I´ve Been Lovin´ You, a Podivína – obraz naivního malíře na ploše sotva dvě minuty trvající písně. Největší bombou ale pro mě byl a stále je singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, který je na tomto disku jako bonus: co si Ota na tak malé ploše dovolil mi dodnes bere dech a bez nadsázky je to jedna z věcí, které zásadně ovlivnily mé vnímání hudby.

PEČEŤ. Na tomto albu došlo ke dvěma důležitým změnám: na postu baskytaristy nahradil jednoho Vladimíra (Padrůňka) druhý („Guma“ Kulhánek), na pozici textaře pak Zdeňka Rytíře Pavel Vrba. Tím je řečeno mnohé: sound je vzdušnější, hudba nervnější, texty vrstevnatější. Nakonec i doba už byla po těch pěti letech v lecčems jiná: opojení vzdálenými světy pominulo a zájem o člověka se vrátil zpět na rodnou hroudu k jeho starostem vezdejším: víc než nadvlády umělé inteligence se teď bojí toho, co by mohl nalézt ve svém nitru (Obálka), zabývá se vztahy k nejbližším – potomstvu (Syn) a té, s níž sdílí lože a stůl (Odchod), sem tam si zafilozofuje odkud a kam jde (Čas) nebo se vyzná z obdivu k oblíbenému spisovateli (Hemingway). Vždycky si ale najde chvilku, aby se potěšil klasickými tvary krásné orchideje (Phalaenopsis), či vlhkou vůní partnerčiných právě umytých vlasů (Kopřiva) – drobnými životními radostmi přesně v duchu vonnegutovského "If this isn´t nice, I don´t know what is." Bonusem je tu Marylin, goodbye, která už dříve vyšla na desce Luboše Pospíšila. Mám rád obě verze a už dávno neřeším, která je lepší, zda autorovo drásavě syrové vyznání, či Pospíšilova pamětnická nostalgie.

Petřinu jsem svého času poslouchal opravdu hodně a kdykoli si něco pustím teď, je mi jako bych se vrátil do rodného domu, do svého pokoje a probíral se poklady ve svých tajných skrýších – nechám se vést melodiemi, nořím se do přediva aranží, každé zákoutí je mi důvěrně známé. Tady jsem opravdu doma.

...kde jen jsi
kde máš svou skrýš
proč se zpátky
nevrátíš
sto souhvězdí mi nepoví...

Oto, stýská se mi...

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Reed, Lou - Lou Reed

Reed, Lou / Lou Reed (1972)

Egon Dust | 4 stars | 24.02.2019

Objavenie stránky Progboard prišlo práve vďaka hľadaní recenzií na albumy Lou Reeda. Práve Lou Reed vzbudil u mňa maximálny záujem o jeho tvorbu vďaka jeho nevšedným príbehom a témam. Práve tento jeho prvý sólo album, nie je tým úplne najtypickejším Lou Reedovým dielom a tým, čim by posadil do sedla svojich fans so zatajením dychom. Tento eponymný album ešte stále čerpá z poslednej dekády VU, kde plánoval Lou zaradiť piesne ako Ride in the sun, Ocean či Lisa Says. Veľmi oceniteľný je muzikantský vklad hostí ako Steve Howe a Rick Wakeman z Yes či ďalší gitarista Caleb Quaye.

Rock'n'rollová energia prúdi od prvej sekundy tejto LP. Prvé tri veci nádherne plynú v tomto duchu so slušnými energickými doprovodnými vokálmi, s ktorými sa od tejto LP budeme po celú jeho tvorbu rokov sedemdesátých stretávať. Milujem roky sedemdesáté a tie sú z tejto LP cítiť na plnej čiare. Najmä v úvodnej "I can´t stand it". V Louovom štýle, ktorý zaviedol už na posledných dvoch LP Velvetov sa nesie pieseň "Lisa Says". Možno by mi mnohí silne oponovali, lebo ani ja si nemyslím, že tento debut patrí do TOP 3, ale svoj sólo opus magnum podľa mňa zložil už tu. Tým opus magnumom je skladba "Berlin", ktorá bije ako melódiou, tak aj melancholickým textom do uší, a vyzdvihujem nádherné gitarové dvojhlasné vyhrávky. Poznám niekoľko verzií len od Loua, kde víťazí Bataclanová akustická verzia z roku vzniku tejto LP. Tá naliehavosť dobre napísanej piesne je neskutočne silná. O samotnom albume Berlin som už písal a medzi nami Ultra Reed Fans je jasným víťazom v jeho tvorbe.

V trochu podobnom duchu sa nesú aj piesne "I love you" a "Ride into the sun". Aj tie mám relatívne celkom rád. Z tých divokejších by som minimálne na tejto LP vyzdvihol "Wild Child". Tok piesní celej LP plynie celkom príjemne do sluchu. Možno mi tu chýba viac príbehov, viac nápaditosti. Je to prvý album a tak to aj beriem. Silné veci ešte stihol vysypať u VU. Možno "Love makes you feel" cez môj sluch len trošku prešumela, druhým vrcholným číslom po nádhernom "Berline" je jednoznačne ešte plánovaný VU song "Ocean". Ako muzikant oceňujem už len samotný úvod a zaranžovanie nástrojov. To všetko s jemne syčiacimi perkusiami umocňuje atmosféru skladby. Text má nádhernú symboliku. Neviem, či som ho správne pochopil, ale "Ocean" Lou Reeda je vlastne niečím ako očistcom.

Zhrnutím LP by som povedal, že pre tých, čo hudbu a umenie Lou Reeda milujú a obdivujú, je táto platňa nutnosť. Pre tých, ktorí majú radi len tie najlepšie veci, čo vytvoril, odporúčam aspoň dať mu šancu. To, o čom spieva v skladbe "Berlin", je pre mňa niečím ako predstavou tej najkrajšej romantiky, nech už to môže pôsobiť akokoľvek. Pre mňa "Bed of roses" od takých Bon Jovi je len pokus o dievčenskú romantiku, kdežto u Reeda verím každé jedno slovo.

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Lou Reed
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Pop, Iggy - Blah Blah Blah

Pop, Iggy / Blah Blah Blah (1986)

Egon Dust | 4 stars | 22.02.2019

Ako dieťa vyrastajúce v ČSSR som o spevákovi menom Iggy Pop počul prvýkrát až na prelome devadesátých, kde obnažený behal v jeho klipoch. Zaujať ma žiaľ v danej dobe nemal čím. Prvý album, ktorý som od kmotra punku počul, bol Idiot. Týmto sa mi uložil do mojej pamäťovej databázy. Od istého času som našiel v sebe nadšenie skúmať jeho rozsiahlu tvorbu. Veľmi ma prekvapil široký záber, široký register hlasu, texty a v konečnom dôsledku skladby. Konkrétne album Blah Blah Blah som si pustil cca pred siedmi rokmi z mp3 playera. Samozrejme ma ničím nenadchol, veď po dokonalom Lust for life, experimentálnom Idiotovi, protopunkovom Raw Powere či štýlovo bohatom Brick by Brick mi tento popík Mr. Popra nič nepovedal.

Samozrejme to bola unáhlená reakcia. Totiž podobne ako u Idiota či Lust for Life si do štúdia usadol s Iggym opäť jeho verný priateľ, ktorý mu finančne pomohol po finančnom a drogovom kolapse v roku 1983 tým, že zcoveroval ich "Chinu Girl" a s Tinou zduetoval "Tonight", z čoho sa posypali úžasné peniažky. Iggyho albumy ako "Party" a "Zombie Birdhouse" boli špičkové prepadáky, takže kariéra bola v troskách. Iggy dostal po roku 1983 kvalitný životný reštart, presne aký dostal v tom čase aj Tyler a Cooper. Drogová závislosť a definitívna bodka za ňou mu ukázala jej skutočnú stránku. To sa prejavilo aj v niektorých skladbách tohto diela, kde mu skladateľský vypomohol Bowie a Steve Jones zo Sex Pistols.

Čaro tohto albumu spočíva v niečom absolutne inom ako na ktoromkoľvek z jeho albumov. Jeho nádherný hlboký hlas, na ktorý ho David upozornil už u Idiota, tu dostal plný priestor a vyšlo to! Keď ohlásila spoločnosť A&M, že Iggy Pop prichádza s novým kvalitným albumom, média vše zveličovala titulkami ako "Návrat Kráľa" a "Zmrtvyvstanie Kmotra Punku". Nič také sa skutočne nedialo. Len Iggy so svojimi kamarátmi nahrali kvalitnú LP zapadajúcu do danej doby, tentokrát žiadny experiment. Ako sa David prvýkrát (a naposled) prispôsobil danej dobe, učinil tak rovnako aj Iggy. Duch aj zvuk collinsového Genesisu, Simple Mind, INXS a vôbec celej škály úspešných umelcov z osemdesátých rokov tu cítiť na plnej čiare.

Hneď v úvodnom covere "Real Wild Child" to slušne odpálil hlbokým hlasom a poprockovým zvukom. Skladba "Baby, it can´t fall" je absolútne nevýnimočná - tu už je cítiť Bowieho tanečné ťahy. Not for me. Mierne do Depeche Mode, až s dokonalými synths, lahodnými gitarkami ala Pink Floyd, stonesovskými "Woo choo" pokrikmi sa javí "Shades", ktorá vo mne vyvoláva nostalgiu mojej generácie na ktorú osemdesáté ešte stále silno pôsobili. Iggy nás roztancoval v nasledujúcich dvoch číslach. Mávam dni, keď táto pop-rocková hudba z osemdesátých mi padne úplne vhod. Mierne melancholická s nádherným textom "Fire girl" mi od Iggyho znie úplne uveriteľne. Cítim tam skutočnú úprimnosť. Nie sú to lovesongové bláboly, ani sny o neskutočných bohyňach. Takmer totožného ducha má aj "Isolation". O izolácii vedia bývalí narkomani hodne. Len toto stačí povedať a je hneď jasné, že opäť táto jednoduchá pieseň nie je úplný blábol.

K rockovejšej vážnosti sa hlási "Cry for love" podobná štýlu Sisters of mercy, najmä Iggyho spev. Veď nielen punk má byť jemu za veľa vďačný, ale aj gotický rock. Titulná zdivočelá blbosť "Blah Blah Blah" je viac menej asi skôr nejaká ptákovina, lebo inak mi nič nevraví. Skôr by som ju priradil na album Bowieho či Culture Club album. Aby som nebol skeptik, oceňujem aranžmány a rytmiku tejto veci. S piesňou "Hideaway" sa vraciame k štýlovej podstate tohto albumu a tou je kvalitný pop rock či elektro-pop rock. Miesta v danej piesni znejú až monumentálne. Veľkú úlohu hrá opäť Iggyho mohutný barytón. Vo refrénoch počuť aj Bowieho v zbore. To, čo by tu rockeri mohli postrádať, sú gitarové riffy vrátane singlu "Cry for love". Na takú lepšiu riffovačku si prídu v záverečnej "Winners and Losers", kde si hľadal Iggy sám svoje miesto. Odkazuje sa v skladbe na rebelov, outsiderov a renegátov. Lepší záver ani nemohol prísť. Skladba má vážneho ducha, nie je to mierna melanchólia, ale dynamická temnejšia rockovica.

To, čo kvalitatívne ucelilo ducha albumu, bola produkcia v tom čase na trón dostávajúceho sa producenta Davida Richardsa spolupracujúceho S Queen, Chrisom Rea a samozrejme s Bowiem. Dovolím si tento album charakterizovať ako jeden z komerčne najatraktívnejších Popových albumov, ale zároveň asi je skôr výnimkou v jeho diskografii ako pravidlom. Ak by niekto chcel túto legendu zaradiť k punku, tak ho tento album odrovná. Iggymu ťahalo na čtyřicítku a po dlhých rokoch utopených v závislostiach a po duchovnej obrode nahral aj pokojný album dokonale zapadajúci k príjemným opusom rokov osemdesátých. To, čím sa líši možno od vtedajších hviezdičiek (okrem veku), bola aj autentickosť jemu celoživotne vlastná. Album radím ho do prvej petky spolu s Idiotom, Lust for life, Brick by brick a American Ceasar, keďže Raw Power sú ešte stále Stooges.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Blah Blah Blah
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

horyna | 5 stars | 21.02.2019

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté(!) přestávce a rovnou svým nejsilnějším (subjektivní názor) albem. Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nechtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzaly za své a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi ty nejšpičkovější progresivní počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje opravdu každý. Jak bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl to snad Thomasův učitel?) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka, který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes -, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold/Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold. Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardust i Paradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelná, klávesy nemálo bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.

Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut dlouhý kusanec Leaving the Horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář. Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte. Poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Sting - Mercury Falling

Sting / Mercury Falling (1996)

Danny | 1 stars | 21.02.2019

Mercury Falling je kolekce matných a nudných písní. Místo důmyslných kompozic s promyšlenou instrumentací tu najdeme jen plošnou akordickou sazbu v rámci otřepaných struktur. Chybí aranžérská vynalézavost i prvek překvapení. Úvodní The Hounds Of Winter v sobě sice nemá nic převratného a vedle starších věcí působí jak chudý příbuzný, nakopnutý riff a harmonický půdorys tu ale celkem dobře fungují. Při dalším poslechu bohužel zjistíte, že je to jedna z nejlepších písní na albu. Pokud Sting použije nepravidelné metrické členění, působí toporně a strojeně - dělení frází na devět dob ve skladbě I Hung My Head nedává smysl, skladba tím nic nezískala a celek zní krkolomně, figury v proudu hudby o sebe doslova zakopávají. Úplně se nabízí, že prostředek se tady stal cílem. Let Your Soul Be Your Pilot měla ustát roli ústředního singlu alba a je to vlastně výmluvný reprezentant této kolekce: nevýrazná skladba s melodií, které máte za chvíli plné zuby. Řemeslně odvedená skladba, ve které není původního vůbec nic.

Jedinou písní, která snese měřítka se starším repertoárem (jak je to smutné!) je I Was Brought To My Senses. Té sedmidobé členění doslova sluší a vnáší do skladby příjemnou dráždivost; a konečně se v ní dočkáte Stinga, na kterého jste byli zvyklí. Ve skladbě se lehce jazzuje a je to v tomto případě k věci.

You Still Touch Me je tak plochá a mdlá, že je její poslech na hranici sebetrýznění. Situace se ale nelepší a následující country popěvek I'm So Happy I Can't Stop Crying přináší vlastně totéž, jen v jiném provedení, i tady platí, že kdo tu hudební bezradnost doposlouchá do konce, je hrdina. O malinko lepší je All Four Seasons, ale i u ní po chvíli pochopíte, že se žádných zázraků nedočkáte. Je to hra na jistotu, chybí jiskra, chybí nápad. Je až zoufalé, čemu jsou posluchači vystaveni. Další hrátky s nepravidelným frázováním přináší Twenty Five To Midnight, i tady se ale naprosto míjí účinkem a působí uměle. Jsme skoro na konci, v potemnělé La Belle Dame Sans Regrets si Sting zazpíval francouzsky, šedivou kompozici nezachraňuje ani Millerova akustická kytara a jazzové sólo klavíru tady působí jak povinný prvek v krasobruslení. Valparaiso je nápěv s keltskou příchutí, není úplně špatný, chybí mu ale výraznější aranžérský nápad. Závěrečná Lithium Sunset je další odrhovačka bez nápadu.

Mercury Falling je mizerné album.

» ostatní recenze alba Sting - Mercury Falling
» popis a diskografie skupiny Sting

Petra - Jekyll & Hyde

Petra / Jekyll & Hyde (2003)

luk63 | 5 stars | 20.02.2019

V roce 2003 Petra hudebně dozrála do své nejtvrdší polohy. Dosvědčila to vydáním výnikajícího alba Jekyll & Hyde. Stopáž desky je sice jen něco málo přes půl hodinky, ale toto mínus je bohatě vyváženo hardrockovou hutností materiálu. Skladby mají přímý tah na bránu a jsou všechny kolem tří minut délky. Skvělá je práce kytaristy a skladatele Boba Hartmana, a John Schlitt u mikrofonu je naprosto jedinečný, nádherný a nepřekonatelný. Jekyll & Hyde je jasně lepší, než desky, které v té době vydali mnohem slavnější žánrově spřízněné kapely, např. Deep Purple (Bananas) nebo Rush (Vapor Trails, Feedback). Vůbec se nedivím, že po tomto vrcholném počinu Petra natočila už jen rozlučkový živák Farewell a pak to zabalila. Tahle deska je totiž nepřekonatelná! A i když po čase prožila Petra vzkříšení, tak už v mnohem mírnější poloze a bez geniálního Johna Schlitta.

» ostatní recenze alba Petra - Jekyll & Hyde
» popis a diskografie skupiny Petra

Hancock, Herbie - Man-Child

Hancock, Herbie / Man-Child (1975)

horyna | 4 stars | 20.02.2019

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Sting - Ten Summoner's Tales

Sting / Ten Summoner's Tales (1993)

Danny | 5 stars | 20.02.2019

Sting otočil kormidlem a vydal se novým směrem. Ubylo jazzových pasáží a ty nahradila směs rozličných ingrediencí a taky cosi, co bychom mohli nazvat Stingův rukopis. U něj je to ale jako u každého velikána těžké, nabízí vám, co ho napadne. Přiznal tehdy, že se hudbou hluboce zabývá, studuje partitury mistrů klasické hudby a chce být ještě lepší. Na mnoha místech tohoto alba je to slyšet, s harmoniemi pracuje nezvykle a nutí posluchače, aby s ním v určitých okamžicích spolupracovali. To mu na masové oblibě jistě nepřidalo, přemýšliví posluchači ale hltali každé jeho hudební gesto. Vyznavači "uměleckého" rocku nad jeho nápaditou hudbou i nadále ohrnovali nos a dál poslouchali své vyvolence a alespoň slovně poměřovali míru prožitku z těchto děl. Je taky škoda, že jde o poslední album, které stojí na tak pevných základech. Mozaika skladeb je velmi pestrá, žádný použitý přístup se už v rámci alba nezopakuje. Těžko najít vrchol alba, přesto je tu skladba, která nad ostatní zřetelně ční: Seven Days. Jde o pětidobý koncept, který nemusí u posluchačů dobře fungovat - tady ale funguje dokonale. Na pět dob se sunou sloky i refrén, každá fráze, je to jedna z nejsilnějších věcí, co Sting kdy udělal.

Hledat na albu různě silné momenty je těžké a vlastně nesmyslné. Pokud předešlá alba stála na jazzovém přístupu, kterému Sting vtisknul vlastní osobitost, pak základním principem tohoto alba je multižánrová pestrost. Sting je nevšedně vynalézavý a v každé chvíli ví, co dělá. Skladba It's Probably Me tu není s Claptonem, toho byste tu hledali marně (tu najdete na CD k filmu Smrtonosná zbraň - Lethal Weapon), stejně jako v ní není bluesový základ. V tomto případě jde o skladbu silně jazzově "rozteklou" a velmi dobrou. Nemá cenu obě verze srovnávat, jsou dobré obě. A pokud mi úplně nesedla videohitovka Fields Of Gold, o to víc mě tu dostala nádherná Shape Of My Heart.

Další, a bohužel poslední, Stingovo výborné album. Skvěle namíchaná kolekce bez očividné slabiny.

» ostatní recenze alba Sting - Ten Summoner's Tales
» popis a diskografie skupiny Sting

Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail

Thank You Scientist / Stranger Heads Prevail (2016)

Danny | 5 stars | 18.02.2019

Tato parta klame tělem. Neustále ve vás vzbuzuje pocit něčeho, co nakonec nemá v úmyslu naplnit. Podsouvá vám protichůdné hudební postupy, nutí vás domýšlet nevyřčené a když tomu přijdete na kloub, za chvíli vám servíruje něco úplně jiného. Je to protipól toho, čemu se dnes říká "prog music", ona skutečně progresivní je, protože neskládá dlouhé kompozice z banálních částí, stejně tak neprokládá nudné pasáže složitými mezihrami, aby celek obstál umělecky. Thank You Scientist používají hudbu bez ohledu na cokoli. Takových kapel tu v současnosti moc není.

Poslech to není jednoduchý, musíte potlačit vlastní předsudky a představu, jak má ta vaše hudba vypadat. Pokud hledáte hudbu podle určité šablony, tedy takovou, jaký je současný prog rock (měl bych ale psát "prog" rock, protože scéna kapel, které jsou si podobné jak vejce vejci, moc progresivní není), tady ji nenajdete, tato kreativní kapela vám ji neposkytne. Thank You Scientist se vám pokoušejí nabídnout nové obzory. Je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte, nebo jestli sáhnete po něčem, co máte vyzkoušené a co důvěrně znáte. Tyto kapely jsou vzácné, nekompilují do dlouhých kompozic tisíckrát omleté postupy a emocionálně vylhané sladkobolné plochy, ale snaží se hledat nové cesty. Nečekejte rockové pseudosymfonie, tahle kapela je mnohem dál a její hudební svět se odmítá ohlížet na autority.

Je neuvěřitelné, co se kapele podařilo složit a ještě to nastudovat a prezentovat. Tohle je progresivní hudba.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Karfagen - Echoes From Within Dragon Island

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 18.02.2019

Rok se s rokem sešel a nové, už desáté album ukrajinské skupiny Karfagen pod hrdým názvem Echoes from within Dragon Island je od 11.2.2019 připraveno k distribuci do celého světa. Agilní anglická firma Caerllysimusic ji prozatím nabízí jako digipack v limitované dvou diskové edici. Jako fanda kvalitní prog rockové muziky jsem byl velmi zvědav, kam se uskupení kolem Antonyho Kalugina posunulo. Již na předchozí desce Mesagges from Afar – First Contact jsem totiž zaregistroval velký krok vpřed, alespoň co se kvality hudby i zvuku týče. Proto jsem pln zvědavosti zapnul přehrávač a přehrával jsem první CD poprvé, podruhé, potřetí - a pokud bych neměl v životě jiné povinnosti, nahrávka by rotovala stále dokola!

Kaluginovi s jeho družinou (čítající 18 persón) se povedlo mistrovské dílo! Na ploše necelé hodinky jsou rozprostřeny tři díly skladby Dragon Island (každá v rozsahu 17-18 minut) a kratičké lyrické vsuvky My Bed is Boat. Nezdráhám se označit dílo Karfagen za symfonický prog rock a to přímo vysoké kvality. V třídílné suitě se neustále střídají nálady. Mísí se tu vážnější, až jakoby středověká poloha Jethro Tull naznačená houslemi, flétnou, hobojem a sametovým hlasem zpěváka, rockový muzikál s orientálními vlivy, postupy vážné hudby i veselé motivy historických lidových slavností s harmonikou a loutnou. To vše je pevně vsazeno do prog rockového rámu složeného z majestátních klávesových ploch. Elektrická kytara Maxe Velychka je zapracována vkusně a spíše dokresluje atmosféru – dojde však i jak na hard rockové riffy, tak i na pink floydovsky zbarvená a rozvitá sóla.

Kdo album neslyšel, dle popisu by možná řekl, že je to nějaký podivný mišmaš nebo že jsem pozřel nějaký omamný extrakt. Při několikanásobném poslechu těchto kompozic však zjišťuji, že to u mě funguje a organicky do sebe zapadá. Rovněž i textová část prvního CD je nedílnou součástí díla - je inspirována básněmi anglického spisovatele Roberta L. Stevensona, u nás velmi dobře známého z knih Ostrov pokladů či o dvou pánech Jekyllovi a Hydovi. Texty velmi poetickým způsobem popisují pitoreskní život na Dračím ostrově a umocňují dojem z hudební složky. I po technické stránce jsem velmi spokojen, veškeré neduhy, na které jsem upozorňoval na předchozích deskách, byly odstraněny. Antony, který vše nahrál, zmixoval a provedl mastering ve svém skromněji zařízeném domácím studiu tímto dokazuje, že i takto může vzniknout profesionálně odvedená nahrávka. Nesmím opomenout ani krásnou malbu použitou na obalu od Konstantina Kanskyho.

Závěrem: mám takový pocit, že tímto albem Antony Kalugin v letošním roce řádně rozvíří vody v poněkud stojatějších vodách art/prog rockového rybníka. První nesmělé vlaštovky v podobě užaslých mini recenzí se již na internetu začínají objevovat a já jsem velmi zvědav, jak si deska povede zde na Progboardu. Karfagen však čeká v dalším roce velmi tvrdý oříšek, neboť přijít s ještě poutavějším nebo podobně kvalitním repertoárem bude velice obtížné.

P.S.: Jedinou pihou na kráse se mi jeví přiložené druhé CD, které je součástí díla dle firemních údajů jen po časově omezenou dobu. V odpočinkové Flowing Brooks se blýskne s příjemnou saxofonovou linkou Michail Sidorenko, kterého jsem na prvním CD trochu postrádal. Křehká a instrumentální Winter Rooks vybudovaná propletením tónů svou stavbou a použitým gilmourovským sólem silně připomene píseň Foreign Land z předchozího alba. Vypreparovaný ústřední motiv z Dragon Island v radio friendly podobě a již použitá skladba v instrumentální podobě by se více hodily na samostatné EP. Dle mého CD 2 zbytečně tříští pozornost posluchače, který by se více mohl věnovat kmenovému CD. To považuji za velmi horkého kandidáta na album roku, jakkoliv hloupě tento výrok v únoru může znít.

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Humble Pie - Humble Pie

Humble Pie / Humble Pie (1970)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Album beze jména a taky další výrazný počin kapely. Na rozdíl od minulého Town & Country tu slyším víc hard rocku a celkově dravější rockový přístup, třeba jako v silové One Eyed Trouser Snake Rumba nebo v pěkně rozcupované I'm Ready. V té trochu vnímám vliv Led Zeppelin, ale ne jako opisování, spíše jako podobný proud, ale je to hezká věc. A to sólo, to je typický Frampton - líbí se mi jeho kytary. Hard rock bez kompromisu je v Red Light Mama, Red Hot! Tam už není pochyb, kudy se kapela posouvá dál. A je to dobře, syrovější tvář jim sluší. Ten více rockový rukopis se objevuje i v pomalejších kusech a takový ten akustický spodek tu na mnoha místech je taky, vypadá ale trochu jinak. Překvapilo mě country v Only a Roach, a nevím proč, tady trochu slyším Rolling Stones, kteří si taky s něčím podobným pohrávali a ani u nich mi to nevadí, i když nejsem zrovna fanda country hudby. Country vliv vnímám i u Theme from Skint (See You Later Liquidator), ta je postavená na akustické kytaře a ostatní nástroje se k tomu přidají až na konci.

Za mě jsou nosníky tohoto alba hned zahajovací Live With Me a podobně dlouhá Earth and Water Song. Ani u jedné mi delší čas nevadí, naopak si alespoň vychutnám každý kousek těch písní. Moc hezky je to poskládáno co se týká nástrojů a zpěv tomu kraluje, úplně nad tím vším svítí. Když už se blíží konec alba, objeví se další akusticky postavený kus Sucking on the Sweet Vine a je to zase dobrá volba na závěr. Mám pocit, že kapela tady byla na vrcholu.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Humble Pie
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Humble Pie - Town & country

Humble Pie / Town & country (1969)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Tohle album od Humble Pie mám rád. Je to hodně dané akustickým zvukem a takovým pro mě příjemným klidem v písních. Až mi to trochu připomíná kapelu Crosby, Stills, Nash & Young. I když se tady hraje bigbít s výraznými bicími a přitvrdí se, pořád tam tu pohodu mám. Jediná skladba, kde tak nějak nevím, je The Light of Love - připadá mi škrobená, jako kdyby tam ten sitár moc nepatřil a použili ho, protože to bylo moderní. A Every Mother's Son mohla být možná kratší. Je sice pěkná, ale na konci už jen přešlapuje, jak se tam pořád opakuje to samé.

U některých dnešních kapel se s muzikou moc pospíchá, v písních je všeho moc, aby to posluchače hned chytilo. Na Town and Country je na všechno dost času, v klidu se písněmi můžete procházet a nechat je na sebe působit. Asi nejnadupanějšími kousky jsou Down Home Again a trochu "psycho" Silver Tongue. V obou to rytmice vyloženě šlape, moc hezká je basová kytara. A zpěv v Silver Tongue je síla, ten doporučuji si v klidu vychutnat. Sólová kytara hraje pěkně bluesově. Na kytaře zase víc stojí Heartbeat, což je podle autorství předělávka, ale originál neznám. I tady se vkusně kombinuje melodičnost a rytmický výraz. Asi se mi o trochu víc líbí kusy, které sem napsal Frampton, ale to jen, že ty mi vyloženě sedí se vším všudy a jsou víc postavené na kytarách. Jeho sólo v Only You Can See je hodně povedené. Home and Away jako zakončovací kousek je dobře vybraná. Za mě je všechno tak, jak má být.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Town & country
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Morse, Neal - Momentum

Morse, Neal / Momentum (2012)

horyna | 4 stars | 17.02.2019

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Nazareth - Move Me

Nazareth / Move Me (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 17.02.2019

Devatenáctá deska zastihuje skotské bardy ve velmi dobrém rozpoložení. Posíleni o generaci mladšího kytaristu Billyho Rankina (autora naprosté většiny materiálu) přicházejí s kolekcí skladeb, za kterou se nemusejí stydět. Rankinova hra jasně odkazuje na vlivy blues a po dlouhé době vzniká tvrdá a syrová hard rocková deska pomrkávající na rané tituly v katalogu kapely.

Úvod obstarává pulsující "boogíčko" Let Me Be Your Dog s přesně zařezávajícím zpěvem, na který navazuje svižný rokenrol Cant Shake Those Shake. Škrtačky v nápaditém licku a refrén Crack Me Up si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní Move Me zastavuje vybuzené kytary a zklidňuje tempo ve zvláštní melancholické baladě. Steamroller dělá čest svému názvu a kapela opět přitápí pod kotlem. Ve Stand By Your Bags létají tvrdé riffy za strany na stranu a dočkáme se typicky zpěvného nazarethovského refrénu. Další Rankinův nápaditý riff pohání velmi svižnou Rip It Up. Žádné melodické mazlení, prostě rock'n'roll. To přijde až v Demon Alcohol. Bohatě prozpívaná sloka propukne v ještě melodičtější refrén. To moc nemusím, McCaffertyho hlas je dělaný spíše do tvrdých rockových věcí. Přesně jako v následující You Had It Comin´. Nenápadně probíhající skladba, lomící se do zabijáckého refrénu za doprovodu slide kytary. Bring It On Home To Mama je plná vrstvených vokálů a pochodového rytmu, marně se snažící o klenutý refrén. Slabota. Závěrem je prostor pro akustickou baladu Burning Down stojící na hymnickém nápěvu mistra Williama Daniela.

Škoda, že deska neskončí po deváté skladbě, protože poslední dva kousky kulhají na obě nohy a víc se zpívá než hraje. Ale pořád nám zbývá devět velmi nadprůměrných songů plus stylově vyvedený přebal alba. Procentuální vyjádření 75 %.

» ostatní recenze alba Nazareth - Move Me
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Sting - The Soul Cages

Sting / The Soul Cages (1991)

Danny | 5 stars | 16.02.2019

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

horyna | 5 stars | 16.02.2019

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Karfagen - Messages From Afar: First Contact

Karfagen / Messages From Afar: First Contact (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen

A.C.T - Imaginary Friends

A.C.T / Imaginary Friends (2001)

horyna | 5 stars | 15.02.2019

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T

Radiohead - Amnesiac

Radiohead / Amnesiac (2001)

EasyRocker | 4 stars | 13.02.2019

Po generačním milníku OK Computer odstartovali Radiohead oproti svým kytarovým počátkům cestu budování atmosfér a nálad. Výsledkem byly desky Kid A a Amnesiac ovlivněné elektronikou a programovanými rytmy, ale i jazzem a krautrockem.

Z nového hudebního těsta jsou úvodní podivnost Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box, v krautrocku opravdu výrazně smočená Dollars & Cents (původně zkrácený jam), zcela novátorská Pulk/Pull Revolving Doors a málem "reznorovská" taneční petelice I Might Be Wrong. Novými cestičkami se ale vydává jistě většina skladeb. Mezi křehké rockovější kousky patří singl Pyramid Song, ztemnělý klavírem i Greenwoodovou jazzovou orchestrací. Při dokonale "rádiových" tvarech, liniích a zákrutech Knives Out se v mozku automaticky zapne hlásič "varování, OK Computer!". Trochu moderní rytmiky jí ale přece nechali. Baladická Morning Bell/Amnesiac je upravenou verzí skladby z Kid A. A je tu samozřejmě závěrečná Life in a Glasshouse s hostujícím Lytteltonovým jazzovým bandem. Jako svého času památné Colosseum tu Yorkeovci pracují na bluesové i jazzové vlně v jednom zátahu a myslím, že to zvládli s velkou grácíí. Vskutku obskurní finále.

Mnoha fanouškům se nové styly v hudbě Radiohead zdály nepatřičné ba až trapné. Kapela však vsadila na odvahu. Bez váhání ohmatávají nejspodnější lidské pudy, otázky naší existence v moderním běsu, střídají perly písničkové i syntetické. Předchozí deska mi svým obsahem učarovala o něco mocněji, za tuhle dávám 4/5.

» ostatní recenze alba Radiohead - Amnesiac
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Karfagen - Spektra

Karfagen / Spektra (2016)

jirka 7200 | 2 stars | 13.02.2019

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority. Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný než ukrajinský Antony Kalugin - skladatel, zpěvák, klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, navíc působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na čtyřicet alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty vždy zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno: tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na youtube z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb - konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje šestnáct písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mě v konečném součtu zapůsobí. Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti: kámoši říkali, jak je dobrá a zábavná, a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne a o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu, o což se nyní v rámci recenze pokusím.

Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku. Svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do něhož se postupem času zapojí syntezátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně: na syntezátory nahraje základ skladby, spojí jej s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá "živý" hudební nástroj jako housle, tahací harmoniku či hoboj, které má za úkol rozbíjet určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015. Do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly velmi šetří (těmi se prezentuje spíše Kalugin na klávesy), ale když už se projeví (Celebration), je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomíná Roineho Stolta. Malá odbočka: Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent! Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbily skladby Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovém materiálu.

Závěrem: Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na youtube, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji. Jinak celkově na mě působí album Spektra jako relaxační melodický rock s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntetický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.

» ostatní recenze alba Karfagen - Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1

Goblin / The fantastic journey in the best of Goblin vol.1 (2000)

Snake | 3 stars | 13.02.2019

2CD Cinevox ‎– CD MDF 336 /2000/

Sem tam se mi stane, že srdce a sběratelská vášeň zvítězí nad rozumem a pak si do sbírky koupím nosič, bez kterého bych se vlastně dost dobře obešel. Podobně jak tohle 2CD Goblin, které neobsahuje prakticky nic z toho co už bych neznal z řadových alb. Jak nám podtitul "The best of..." napovídá, jedná se o celkem vyčerpávající průřez pradávnou historií Goblin a bonusem navíc (a v mém případě také hlavním důvodem k nákupu) je do té doby nezveřejněný živý materiál...

CD 1 - Dedicated To Dario Argento

Goblin prosluli především svými filmovými soundtracky a ty nejslavnější spojuje jméno režiséra Daria Argenta. Právě těm je věnován první disk a není divu, že největšího zastoupení se dočkaly ty nejúspěšnější z nich. Kultovní giallo Profondo rosso (Deep Red) z roku 1975, hororový snímek Suspiria z roku 1977 a krvák Tenebre, natočený v roce 1982. Všechny tu mají po čtyřech zástupcích a kolekci doplňují ještě tři kousky z filmu Phenomena (1985).

Soundtrack k filmu Profondo rosso je vynikající a patří k tomu nej, co kapela natočila. Horor rock jak vyšitej a tak proti výběru skladeb nemůžu říct ani popel. Velmi sugestivní titulní pecka je tu dokonce (jako jediná) ve dvou verzích a radost mám i ze zařazení energické nakládačky Death Dies.

Hudba k filmu Suspiria sklidila velmi pochvalné recenze, ale mě - čert ví proč - zas tolik nebere. Ústřední melodii chválím, ale hlukovky Sighs a Witch bez filmu nefungujou a jejich poslech mě krapet znervózňuje. Se skladbami z bijáku Tenebre se posouváme do umělohmotnejch osmdesátejch let a je to sakra znát. Art rocku odzvonil umíráček a tak tu máme čistou syntetiku v diskotékovém rytmu. Titulní kus je docela dobrej, ale ty ostatní jsou recykláty téhož a tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk mi moc nevoní. Poslední tři skladby pocházejí z alba Phenomena a to jediné mi ve sbírce chybí. Na původním soundtracku se podílely ještě kapely Andi Sex Gang, Frankie Goes to Hollywood, Iron Maiden, nebo Motörhead. Neslyšel jsem, ale umím si to živě představit. Pěknej kočkopes. Titulní melodie je celkem fajn, ale ty další dvě kompozice už jen natahujou stopáž beztak dlouhého alba...

CD 2 - Live Concert

Goblin byli především studiovou kapelou a živě vystupovali jen ve zcela výjimečných případech. Jednou z nemnoha možností vidět je na vlastní oči byla při příležitosti mini turné určeného k propagaci alba Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark, vydaného v roce 1978. První dvě instrumentálky pocházejí z desky Roller a vynikající je především funky - jazzová dupárna Snip snap. Třetím kouskem je nezbytná Profondo rosso a zbytek koncertu už je čistě v režii výše uvedeného alba, ze kterého pochází pět (z celkem osmi) skladeb. Ten výběr je poněkud diskutabilní a osobně bych volil jinak, ale co už. Ačkoliv, absence kompozic La danza, nebo .....e suono rock mě fakticky docela mrzí...

Zvuk je trochu rozkolísanej (především u skladeb 1 a 3) a podle jeho střídavé kvality soudím, že půjde o sestřih z několika show. Záznam je se všemi chybami, které koncert provázely a tak to zní velmi autenticky. Během produkce to občas zavazbí, lupne, zabzíká, nebo skřípne. Hlavně kytara se čas od času někam zatoulá a třeba v tracku Le cascate di Viridiana vypadne úplně, ale jinak to celkem ujde. Taková rytmika je sejmutá velmi dobře a výborně zní i Simonettiho klávesy. Vzhledem k tomu, že to není profi snímek, ale nahrávka pro potřeby kapely a nikdo neuvažoval nad tím, že se to jednou oficiálně vydá, dobrý. Kolikrát nad tím zvukem brblám, ale tady jsem vlastně spokojenej.

Ze čtyř dílů složený digipak je luxusní a slušelo by mu to v jakékoliv sbírce. Booklet sice nemá, ale žádnej strach. Vyčerpávající údaje k jednotlivým skladbám jsou vytištěné přímo na obalu. Nechybí ani nějaké ty fotografie a sleeve-note v angličtině.

Tak abych to nějak shrnul : výběr na prvním disku je zaměřený čistě na hudbu k filmům Daria Argenta a možná je to škoda. Těch pár ukázek ze snímků Tenebre a Phenomena bych klidně oželel, a nahradil je (mnohem povedenějšími) vzorky z bijáků Zombi (1978), nebo Buio Omega (1979). No a koncert na druhém disku má sice pár chybiček, ale je jeden z mála, kterej se z té doby vůbec dochoval.

» ostatní recenze alba Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
» popis a diskografie skupiny Goblin

Sting - The Dream of the Blue Turtles

Sting / The Dream of the Blue Turtles (1985)

Danny | 5 stars | 12.02.2019

Stingův sólový debut patří mezi důležitá alba mé sbírky, kombinace rocku, popu, jazzu, reggae a dalších ingrediencí na něm vytváří působivé a velmi originální hudební struktury. Pokud jsem pod nálepkou "progresivní" vždy viděl hudbu původní a svébytnou, ne tu škatuli vzájemně si podobných kapel, pak toto album její podstatu naplňuje zcela bez výhrad. A zásadně k tomu napomohli jazzoví hudebníci, se kterými Sting album nahrál.

Vstupní If You Love Somebody Set Them Free s krásně nakopnutým harmonickým riffem a pulsující jazzrockovou rytmikou měla tu "smůlu", že z ní byl i úspěšný hit, což se v prostředí umělecké hudby vnímá jako něco nepatřičného. Sting je tu velmi impulsivní a nechá svou hudbu ke každému refrénu modulačně vystoupat. Sledovat part jednotlivých nástrojů je velmi inspirativní. Další směs různých přístupů se objeví hned v následující Love Is The Seventh Wave, ve které se kříží svérázně triolové reggae (rozhoupaný triolový rytmus není pro reggae vůbec typický) a africký pop, výrazný zejména v harmonii. Síla skladby, kromě nezvyklé rytmické projekce, spočívá v úsporné, ale dokonale promyšlené aranži. O tom, že se Sting nehodlal omezovat žádnými stylovými ani jinými hudebními hranicemi, svědčí potemnělá skladba Russians, ve které jako hlavní instrumentální motiv objevíme melodickou skicu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba patří k vrcholům alba i Stingovy tvorby. V jemně přitlumené rovině se hudba pohybuje i v Children's Crusade, kde ve slokách opět zní jen to nezbytné a kapela si větší expresi schovala až do refrénu a posléze do času 2:10, kde se na albu poprvé dočkáme rozsáhlého jazzového sóla, ve kterém exceluje saxofonista Branford Marsalis. V tomto duchu pak muzikanti dotlačí skladbu, ve finále opět zpívanou, až do konce. Impozantní věc. A divoké jazzování pokračuje dál, tentokrát v jazzově pojatém boogie Shadows In The Rain s dalšími sóly, ve kterých se vystřídají klávesista Kenny Kirkland a pak opět Marsalis. Kapele to báječně swinguje, bubeník Omar Hakim hraje těžké předsazované riffy s obdivuhodnou lehkostí a ostatní instrumentalisté nestabilní texturu skvěle doplňují.

Stingovu oblibu v ostinátních, stále opakovaných doprovodných figurách, ze kterých vytváří subtilní doprovodné předivo, najdeme ve We Work The Black Seam. Zpěvová melodie je tady velmi široká a jde proti harmonii, což je vokální praktika, typická pro jazz. Díky propojení zpěvu a spodní akordické sazby vznikají působivé "otevřené" harmonie a když píseň vstoupí do refrénu a hudba nabídne barevnější harmonizaci, prázdnota jakoby pominula. To je síla kontrastu a schopnosti vynalézavého aranžování. Další velmi silná věc. Sting ale nepolevuje a v tepu skladby Consider Me Gone, kde hraje prim lehounká souhra baskytary a bicích, servíruje další skladbu, která staví na jazzovém základu, tentokrát úsporně úzkém s odpovídající neurčitou vokální melodií. Ta, jako by se na konci frází vždy téměř rozplynula. Kratičká titulní The Dream Of The Blue Turtles nabídne porci instrumentálního jazzu s jasným členěním a vnitřním bezmála freejazzovým partem.

Pro poslední dvě položky si Sting schoval opravdové vrcholy své momentální tvorby. Harmonicky kluzkou Moon Over Bourbon Street s příchutí nočního baru a následné noční procházky. Muzika plyne tak lehce, až si posluchač ani neuvědomí, kolik se toho v ní odehraje. Sting nemohl tušit, jestli lidé tuto jeho hudební vizi přijmou a byl z tohoto ohledu velmi odvážný, když před ně předstoupil s takovou hudbou. Finále je impozantní, Fortress Around Your Heart nastupuje ve svých figurách vždy o trochu dřív, než kde jsou zjevné metrické hranice písně. Předsazované "bloky" mají navíc krásný harmonický pohyb, pro který Sting našel fascinující melodické fráze.

Parádní album, plné neotřelé muziky. Jeho postupy Sting dále rozvinul na svém dalším titulu Nothing Like The Sun. Hudba na něm je možná o něco méně přístupná, ale o to barevnější - navíc s pocitem, že je nutné se k němu neustále vracet a objevovat další a další skryté tvary.

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting

Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake

Small Faces / Ogdens' Nut Gone Flake (1968)

vmagistr | 3 stars | 12.02.2019

Na podzim roku 1967 se v Britském království psychedelilo ostošest. Debuty Pink Floyd, Procol Harum, symfoničtí Moody Blues, akustičtí Hollies nebo z povzdálí vše komentující Kinks nesli kůži na trh s nahrávkami, které překypovaly osobitostí a originalitou. Spousta dalších ostrovních rockových spolků se chystala vydat se podobnou cestou - výjimkou nebyli ani londýnští brousci Small Faces, kteří se po dvou sebehledačských deskách měli v úmyslu pevně zarýt do paměti hudbychtivých teenagerů. Koncem onoho památného roku proto v místních studiích spáchali své asi nejznámější dílo, polokoncepční album Ogdens' Nut Gone Flake.

Od vydání předcházející eponymní placky Small Faces zvuk celé kapely slušně rozkošatěl, ale touha po sebevyjádření v délkou spíše úsporných skladbách zůstala. Na jedničku se to povedlo třeba v Afterglow of Your Love, podle mě největším hitu alba s Mariottovým fantastickým zpěvem a mohutnými varhanními linkami Iana Mclagana. Na paty mu šlape další trefa do černého, hravá Lazy Sunday s vtipnou citací stoneovského Satisfaction. Škoda, že třetí pecku Song of a Baker si k nazpívání uzmul basák Ronnie Lane, Mariottovu shouterství se jeho ve výškách přiškrcený vokál ani zdaleka nevyrovná. To McLagan se se zpěvem svého autorského příspěvku Long Agos and Worlds Apart, ze kterého tu a tam vykukuje kalifornská poetika Byrds a podobných spolků, popral se ctí.

Potud docela slušné. Jenže druhou stranu desky se kapela (nejspíš po vzoru pokusů Beatles či Moody Blues) rozhodla propojit do hudebně-básnického celku "Happiness Stan". Tím pádem každé skladbě této strany předchází část (podle mě dost naivního a otravného) vyprávění o Stanovi pátrajícím po tom, proč Měsíc na obloze ubývá. Bohužel i jednotlivé skladby jsou o něco slabší než ty z první strany, asi nejlépe z nich vyšla kytarovka Mad John, případně ještě vcelku nadějná divočina Rollin' Over a (s přimhouřením obou očí ještě) "titulka" Happines Stan se slušnou atmosférou.

Na jaře 1968, kdy deska Ogdens' Nut Gone Flake vyšla, šlo o docela "trendy" muziku - takoví Zombies nebo Spooky Tooth na svých v téže době vydaných počinech mísy zněli docela podobně. Jenže zatímco Spooky Tooth se na svém debutu teprve nadechovali k daleko odvážnějším dobrodružstvím, Small Faces se na Ogdens' Nut Gone Flake nejspíše dotkli stropu svých možností. Ze šedesátkových studiovek kapely je tato podle mě nejlepší, nicméně oproti dobové psychedelické konkurenci pořád silně ztrácí. Tři a půl hvězdičky tím pádem zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

terka | 5 stars | 12.02.2019

Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.

Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?

Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.

A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.

S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Roth, David Lee - Skyscraper

Roth, David Lee / Skyscraper (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 11.02.2019

Po velmi úspěšném turné v roce 1987 k desce Eat 'Em And Smile dozrál čas k nahrání desky nové. Hlavní "soci" Van Halen se také již chystali do studia, takže egomaniak David Lee Roth se svou družinou nemohl stát opodál. V té době byl již v USA skutečnou mega celebritou se vším pozitivním, ale i negativním, co tento společenský status obnášel. Vedle muziky se prezentoval také na automobilových závodech, předváděl se na různých estrádách a nechal se fotit pro Playgirl i do různých společenských magazínů. Když došlo na nahrávání samotné, David usoudil, že roli producenta (doposud vždy Ted Templeman) zvládne sám. Jako koproducent posloužil Steve Vai. Kapela střídala kalifornská studia, kde nakonec nahrála deset písní. A jak to celé dopadlo?

První, čeho jsem si okamžitě všiml u vcelku solidního hard rockového otvíráku Knucklebones, byla bombastická a vzdušná produkce jako od pomp rockových souborů Foreigner či Styx smíchaná s jemným zvukem zkreslených kytar typickým pro hair metalové spolky té doby. V pozadí rytmiku více či méně plazivě ovíval syntezátorový větřík a v refrénu domixované mužské a ženské sbory. Vaiova kytara je výborná, ale plnila tu jen jakousi ozdobnou funkci. Druhou skladbu v pořadí, Just Like Paradise napsal nový člen kapely – klávesák Brett Tuggle. Stala se obrovským hitem, neboť dosáhla až na 6 místo US hitparády. Já nijak nejásám, jedná se o prvoplánově jednoduchý pop rockový kousek. To další The Bottom Line je energetickou bombou, kde se konečně Vaiova kytara dostává více ke slovu. Zvláštní nálada je ukryta v titulní Skyscraper. Syntenzátorový chlad (ve stylu Frankie Goes to Hollywood) ruku v ruce s pomalým tempem je v přímém protikladu s výborným rockovým kytarovým sólem. Hodně nezvyklé, přitom vrchol alba je na dosah. Nikdy jsem si nepomyslel, že na hard rockovém albu vyberu za nejlepší skladbu ploužák. Zde nelze jinak – pomalá a křehká píseň Damn Good s akustickými kytarami a s jednotlivými tóny nahranými pozpátku si to zaslouží. Podobný názor mělo i mnoho jiných fanoušků a tento song se umístil na prvním místě US Billboard Rock Charts.

Druhou stranu desky zahájila pořádná jízda Hot Dog And A Shake, která na dálnici nutí pořádně sešlápnout plyn. Skladba by však potřebovala rockovější produkci. To platí i o další věci Stand Up od Bretta Tuggla, která stavbou trochu připomíná Ladies' Nite In Buffalo? z předchozí desky. Vůbec to není špatné, jen ty dechy mi tam nesedí. Následující Hina je zajímavá jen kytarou Steva a trochu jako by ukazovala na Van Halen. Třetím a posledním autorským příspěvkem klávesáka na tomto albu je opět pop rockový hit Perfect Timing, který se náladou a sbory přiblížil ke Styx. Závěrečná Two Fools A Minute s podivným funky rytmem a orchestrálními prvky není také žádným zázrakem. Alespoň tu svůj um předvedl basista Billy.

Abych to shrnul, před jednatřiceti lety mi desku prezentoval kamarád. Tehdy se druhý den nad městečkem na severu Čech ozvalo hlasité lupnutí. To jsem zlomil nad touto deskou hůl. Nyní jsem si desku poslechl několikrát znovu a lehce poopravil výsledný verdikt. Na tomto albu oceňuji fakt, že David nepoužil nějaké potrhlé covery, ale prezentoval se vlastním repertoárem. Většina písní má nápad, bohužel doba tehdy přála mainstreamu potažmo syntezátorům a disco rytmům se ubránil málokdo. Zvuk je přeprodukovaný, nažehlený, kytary nemají patřičnou razanci, klávesy a neměnný rytmus dost často ovlivnily výslednou podobu písní. Kdo si nedokáže představit, o čem je řeč, stačí jeden pokus. Přehrajte si úvodní song z předešlého alba a porovnejte s Knucklebones. To je dramatický rozdíl, že? Hard rocková syrovost versus nablýskaný pop rock. Hlavně že se David ještě nedávno podobnému zvuku vysmíval u Van Halen. Jinak to ani nemohlo dopadnout, když se na nahrávkách vyřádil celý zástup zvukových inženýrů v čele s Bernie Grundmanem, dvorním mastering čarodějem Michaela Jacksona a Prince. Kdo ví, jak by deska dopadla, kdyby hudebníci sáhli po nestranném producentovi. Nicméně byla stále o třídu lepší než o tři měsíce později vydaná OU812 od VH.

Ten neustálý tlak na jednoduchost a popovější charakter nahrávek jako první neunesl baskytarista Billy Sheehan a hned po dokončení studiových prací odešel k Mr.Big. Steve Vai ještě zvládl odjet turné k desce a potom se odporoučel k Whitesnake. Mnoho původních hard rockových fandů bylo rozčarováno (i když se nakonec podařilo prodat dva miliony LP) a odešlo jinam. Pomalu se přiblížil začátek konce sólo kariéry "Diamond Davea", ale to už je jiný příběh.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Skyscraper
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Advent - Silent Sentinel

Advent / Silent Sentinel (2015)

horyna | 5 stars | 11.02.2019

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent

Prokop, Michal - Holubí dante

Prokop, Michal / Holubí dante (1980)

Danny | 4 stars | 10.02.2019

Michal Prokop je mimořádná osobnost tuzemské hudby. I u něj pociťuju lítost nad tím, že v dobách své největší umělecké kvality nenatočil víc alb. Holubí Dante je navíc velmi dobrá deska, která sice obsahuje slabší místo, ale jako celek je velmi přitažlivá.

Po Prologu, zajímavé instrumentální introdukci, se na nás vyvalí hardrockové riffy a Prokopovo vypravěčství ve skladbě Kolik. Je to sice podivná kombinace, ale tady funguje dobře, přestože Oulíkův text je spíš popisný. A navíc je opatřena skvělými aranžemi a důmyslnými instrumentálními mezihrami.

Ve skladbách jako je Noc je dlouhá mám Prokopa nejradši, jeho hlas v nich získává prostor i přesvědčivost; gradovaná skladba s jazzrockovými vyhrávkami má navíc osobité kouzlo sama o sobě. A tady začíná silná linka alba, následuje totiž výborné Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval, svébytně postavené boogie a v rámci alba navíc jedna z obrazotvorných skladeb. V podobně "filmovém" duchu pokračuje titulní Holubí Dante s textem skvělého Pavla Vrby a s imaginací ještě hmotnější, než u předešlé písně. Obrazy nám před očima doslova ožívají.

Následuje dvojice písní, které jsou jako den a noc. Slabší chvilku si Prokop vybral písní Závrať. Jeho hudba tady pracuje jen s jakýmsi obrysem melodie a Oulíkův text je tentokrát vyloženě špatný, nic nám nesděluje a je obsahově prázdný. Následující Tvůj svět - tvé zázemí naopak považuju za vůbec nejlepší Prokopovu píseň ze všech jeho alb. Mrazivé harmonie jsou tu vystavěny z opakujících se harmonických vazeb pevně připoutaných k ústřednímu tonálnímu bodu, které jazzově modulují do vypjatého finále. Je to přitom velmi neotřelá hudební konstrukce s překvapivými prvky.

Při závěrečné Všichni, kteří hráli s námi si můžete vyzkoušet své znalosti a určit, ze kterých skladeb světových hudebních veličin pocházejí uvedené fragmenty. Skladba je spíš poctou vzorům, než samostatným uměleckým dílem, ale i taková koláž může být platnou součástí celku a dokonce jeho završením, jako v tomto případě. Holubí Dante je výborné album zpěváka, jehož význam bude už asi navždy nedoceněný. A také album, které kromě nesporných Prokopových pěveckých kvalit ukázalo, jak je důležité si vybrat kolektiv tvůrců, kteří talent hlavního protagonisty ještě umocní. A není to zdaleka naposled.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Holubí dante
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Michnová, Zuzana - Rány

Michnová, Zuzana / Rány (1986)

Danny | 5 stars | 09.02.2019

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.

» ostatní recenze alba Michnová, Zuzana - Rány
» popis a diskografie skupiny Michnová, Zuzana

Greta Van Fleet - From The Fires

Greta Van Fleet / From The Fires (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 08.02.2019

Když jsem se nedávno rozepsal o debutním albu Grety, zůstala tato nahrávka mimo centrum zájmu. Dnes jsem se to rozhodl napravit. Deska byla vydána na podzim roku 2017 za vzrůstajícího mediálního zájmu o kapelu Greta Van Fleet ve verzi double EP s názvem From the Fires. Obsahuje i komplet první EP Smoke Rising vydané zjara toho roku.

Většina původních songů se nese v duchu rockové muziky populární na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V prvních dvou číslech jsou cítit Led Zeppelin, třetí Flower Power jako by vypadla z muzikálu Hair. Highway Tune je opět zrcadlem nastaveným Led Zeppelin. U svěží Talk On The Street si poklepávám nohou a divím se, že ještě jako jedna z mála nepronikla do žebříčků Billboardu – má totiž solidně nabito. To závěrečná Black Smoke Rising vyšplhala až na 39 místo. Najdeme tu také dva cover songy. V první Meet On The Ledge od Fairport Convention dostal původní folk rockový song hutnější podobu, ale nijak zvláštní dojem na mě nová verze neudělala. Druhá je A Change Is Gonna Come od soulového zpěváka Sama Cooka. Kapela těmito songy asi chtěla poukázat na své vzory nebo potřebovala urychleně doplnit další dvě písně na druhé EP. Tak či onak jsou to pro mě nejslabší okamžiky na této spojené nahrávce.

Tyto dvě EP spustily šílenství kolem Grety Van Fleet a polovina písní útočila na nejvyšší místa všemožných hitparád hlavně v USA. Pochvalně se vyjadřoval i sám Robert Plant legendárním výrokem "I Hate Him." Zle to ale nemyslel. Kapela se pilně připravovala vydání debutního alba, ale to je již jiný příběh. Dávám tři a půl bodu. Deska "Anthem" se mi líbí o kapánek více, proto zaokrouhluji směrem dolů.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - From The Fires
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Nine Inch Nails - With Teeth

Nine Inch Nails / With Teeth (2005)

Simon | 5 stars | 08.02.2019

Pokud by mě dusili, škrtili a musel bych v diskografii Nine Inch Nails ukázat na jedno album, pak by to bylo toto. With Teeth je pro mě ze všech alb NIN nejvyrovnanější a muzika na něm mě prostě trefila. Líbí se mi, jak se tu mísí Reznorova divokost s hloubavými proudy a stejně tak zvuková alchymie přirozeně prorůstá do písňové podstaty. Hned úvodní All The Love in the World je toho důkazem. Tam, kde se přitlačí na pilu, je základem výborně postavená muzika, zajímavá aranž a ne samoúčelná agresivita, výsledná zvuková masa mě svou energií úplně nabíjí. A pohlcuje. Pokud bych měl nějaké kousky vyzdvihnout, pak určitě The Collector s výbornými bicími (ty hraje pan mistr Dave Grohl) a tuhým základním riffem, který jako by se neustále ne a ne poskládat do připravené formy. Moc mě baví i následující The Hand That Feeds, u které se vždycky musím dobře zaposlouchat do muziky pod zpěvem, abych si uvědomil, jak promyšleně prostý a současně fascinující je ten proud hudby. A úplný vrchol pro mě představuje Love Is Not Enough, u které si připadám jak na lodi za bouře, kterou jsme si všichni na palubě vlastně přáli. Reznor je navíc tentokrát, i když zcela po svém, velmi sdílný.

Střídají se tu opravdu masivní bloky, jako Every Day Is Exactly the Same, která je vytvořena z temnějších odstínů a člověku se z toho přítmí s podivnou vůní vůbec nechce, s bezmála roztančenými kusy. Tanec pana Reznora je ale hodně divoký. Zvukové koktejly jsou tady v jednotě s písňovými rysy nahrávek a pokud jsou tu záměrně zakalené výjevy a zasekávané tahy, jako třeba v titulní skladbě With Teeth nebo v The Line Begins to Blur, pak to jen dotváří pocit apokalyptického znovuzrození. Alespoň takový pocit z toho mám já. Závěrečná a pro mě báječná Right Where It Belongs nás vrací na úplný začátek a kruh se uzavírá, protože připustit si, že se brána za chvíli zavře, vlastně vůbec nechceme. Je to hodně dobré album, ze kterého emoce a energie směrem ke mně proudí velmi silně.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - With Teeth
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Jablkoň - Sentimentální Němec

Jablkoň / Sentimentální Němec (2013)

luk63 | 4 stars | 08.02.2019

Název Sentimentální Němec docela věrně vystihuje náladu tohoto alba. Tytam jsou živé muzikantské projevy z let 90. a i přes bohaté nástrojové obsazení je zde Jablkoň umírněný, decentní a... sentimentální. Pokud se do tohoto způsobu písní fanoušek Jablkoně vposlouchá, najde v nich zalíbení a potěšení. Pokud bude při tomto CD tesknit po starších nahrávkách a srovnávat, moc radosti asi neužije. A ten, komu tato poloha kapely zcela vyhovuje, bude určitě nadšen a na Sentimentálního Němce nedá dopustit.

Deska obsahuje jedenáct původních novinek, jednu vlastní předělávku (Buď zase chvíli mladá) a úpravu Polajko (Leoš Janáček - Moravská lidová poezie v písních). Všechny písně jsou opravdu decentní, nástroje i hlasy (a že je jich na desce ne málo - viz sestava) se drží spíš zpátky, než aby se snažily strhávat pozornost na sebe. Jenom Rikičuču a Měl jsem stín jsou mírně odvázané a odkazují na doby minulé.

Cédéčko nemám moc dlouho, a tak jsem stále ve fázi sžívání. Pro určité situace, například večerní osamocené rozjímání se zapálenou svíčkou, je opravdu mimořádně vhodné. A tak, ačkoliv jsem byl zpočátku trochu zaskočený, musím uznat kvality Jablkoně i na tomto albu z roku 2013. Postupně v něm nacházím zalíbení, což dokládá, že nejde o nahrávku na jeden či dva poslechy, ale že přicházení jí na chuť je dlouhodobější proces. To u dobrých desek bývá.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Sentimentální Němec
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

angus16 | 5 stars | 07.02.2019

Dnes jsem si udělal magický večer s tímto magickým albem. Musím dodat, že toto byl teprve můj druhý poslech alba a jelikož jsem měl možnost se naprosto v klidu a nerušeně celou hodinu a půl nechat unášet na vlnách této báječné muziky, musím dodat, že to, co jsem právě slyšel, bylo něco spektakulárního. Už od dob objevení "Dark Side" od Floydů, Close To The Edge od Yes nebo Thick as A Brick od Jethro Tull a mnoha dalších jsem ani nedoufal, že někdy objevím ještě další tak obsáhlé koncepční dílo, které mě opravdu překvapí. Od svého nedávného znovushledání (v dobrém) s kapelou Genesis mám právě teď plodné období v objevování nové muziky.

Toto album jsem si poprvé pouštěl asi před měsícem pouze do pozadí, když jsem pracoval na diplomové práci, a proto jsem nebyl na muziku samotnou soustředěný na sto procent. Dnešní druhý poslech mi otevřel oči. Fenomenální album jak po stránce hudební, tak i obsahové. Často se zde experimentuje se zvukem a skladby do sebe výborně zapadají. Celé album je nasáklé jakousi harmonií a vyvážeností a milovník progresivní muziky si zde přijde na své. Z celého alba mi v hlavě utkvěly skladby jako Cuckoo Cukcoon, In The Cage, Anyway, The Colony, The Light Dies Down On Broadway, ale hlavně a především Carpet Crowlers. Tato skladba ve mě vyvolala nesmírný příval emocí, až jsem vytlačil slzu. Opravdu dlouho se mi nestalo, abych byl u muziky tak naměkko. Musím říci, že pokud zde většina lidí pokládá toto album za vrchol tvorby Genesis, rád se k nim přidám. Toto je opravdu "masterpiece". Ještě nedávno bylo mé nejvíce oblíbené album A Trick of the Tail, ale situace se právě změnila. Toto je pro mě nyní "top 1" od Genesis.

Pět a půl hvězdy. Pro mě je to objev alba roku starého 45 let. Myslím, že si to půjdu dát ještě jednou.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Genesis - Invisible Touch

Genesis / Invisible Touch (1986)

Simon | 3 stars | 07.02.2019

Po Selling England By The Pound zkusím nějak ohodnotit i toto kuří oko v diskografii Genesis, album Invisible Touch. Kromě chemického zvuku a nejasného zacílení (jakým posluchačům je album určeno?) mu podle mě ubližuje zejména jedna věc - úvodní stejnojmenná píseň. Jakoby vypadla z jiného vesmíru. Je to vlastně odrhovačka se vším všudy a tedy hit, který si díky té pitomoučké melodii po chvíli broukáte. Ve své době fanoušky Genesis pořádně vyděsila a trochu se bojím, že odepsala ne až tak špatnou kolekci. Na druhou stranu, právě takováto produkce přinesla kapele vyprodané koncerty v londýnském Wembley a nové fanoušky, kteří o existenci skvostů jako Selling England By The Pound nebo A Trick Of The Tail možná neměli ani potuchy. Album je typický kočkopes, jsou na něm hity pro nový typ posluchačů a tedy do hitparád; současně kompozice hlubšího významu pro fanoušky staré. Ti se ale s novým zvukem kapely těžko vyrovnávali a album odzívali. Z mého pohledu neprávem, ale rozumím jim.

Úvodní věc... prostě hit, který na jedné straně svou přece jen muzikálností válcoval pitomé hitparádové popěvky jiných "hvězd", na druhé straně mezi ně ale vlastně patřil. Mě tahle věc neuráží, ale žádný zázrak to není. Následující skoro devítiminutová Tonight, Tonight, Tonight mě ale baví. Působí na mě jako kaleidoskop všeho, co měla kapela k dispozici: vlastní artrockovou minulost, realitu současného hudebního světa a vůbec nepochybuju o tom, že i chuť vytvořit něco nového. A to nikdy není snadné. Dělat nové skladby, které se budou podobat těm starým, naopak snadné je, ale to se tu neděje. Land of Confusion je další díl té bizarní skládačky a i tato skladba byla tehdy velkým hitem. Klip, který ji provázel, se mi docela líbil. Skladba samotná je zvláštní, jsou v ní nápady, které ji pro mě drží nad vodou, ale ani tato věc nepředstavuje nic převratného. Následující In Too Deep se mi ale líbí.

Anything She Does mi vždycky přišla podobná třetí písni Land of Confusion. Vím, že není, ale takhle to vnímám. A u ní jsem v té typické šedé zóně, neodsuzuju ji, ani si to nějak zvlášť neužívám. Už toho moc nezbývá, ale pro mě to podstatné, vrchol alba, skladba Domino. Tohle je pro mě nádherná věc, hudba se tu v dobrém rozložení potkává s hlasem Phila Collinse a celek se mi vrývá pod kůži. Tohle mě baví a i tady si opět myslím, že se kapela pokusila propojit svět art rocku a přístupnost. Následující Throwing It All Away je taková subtilní hudební stavba, ve mně ale opět dobře rezonuje. Mám rád úvodní a vlastně všudypřítomný kytarový motiv i ten malý prostor, ve kterém se skladba pohybuje. Závěrečná The Brazilian mě naopak moc nebaví, je to na mě takové umělé, ale třeba to opět jen nechápu správně.

Je škoda toto album úplně odepsat, stejně tak v něm ale nevidím něco zásadního. Za vše pro mě pozitivní bych dal 2,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

W.A.S.P. - Kill Fuck Die

W.A.S.P. / Kill Fuck Die (1997)

martin.b | 2 stars | 07.02.2019

Kdo jsi a odkud přicházíš? Co se to stalo s kdysi optimistickou, později téměř filozofující a do černého hávu oděnou kapelou? W.A.S.P. už dávno uklidili neškodné nablýskané propriety do skladu rekvizit a tasí nefalšované mučící nástroje. Blackie tentokrát termostatem mrazáku otočil na maximum a nahrál něco, z čeho bývalým fandům kapely asi spadly brady až do temného suterénu. Vrátil se kytarista Chris Holmes, ale návrat do období Wild Child nebo Blind in Texas se rozhodně nekonal. Lépe řečeno: on se vlastně konal, ale je skrytý až tak, že skoro není patrný.

Skladby se podařilo napsat celkem dobré - Ať třeba Take The Addiction, Killahead nebo Kill Your Pretty Face, ale W.A.S.P. na tyto nápady tentokrát nanesli příliš tlustou vrstvu zkreslovačů, efektů, samplů a já nevím jak to všechno nazvat. Skladby pod tímto nánosem bahna hodně těžce dýchají a posluchač musí být hodně pozorný a trpělivý, což je vlastnost, kterou jsem při poslechu W.A.S.P. do této doby zase tak moc nepotřeboval. Po doposlouchání poslední skladby alba The Horror si nepřipravený posluchač může totiž třeba také uvařit na dobrou noc čaj s otrušíkem a z posledních sil zvolat: "Blackie, Blackie, proč jsi mě opustil?" Dám dvě hvězdy za nahrávku a půl přidám za návrat Holmese.

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Kill Fuck Die
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Simon | 5 stars | 07.02.2019

Rozebírat takt po taktu album, které pro mě funguje jako důmyslný celek, je asi v případě Selling England By The Pound zbytečné. Přesto pro mě jednotlivé skladby fungují i jednotlivě a uvědomuju si, že jde vlastně o dobře poslouchatelné "široké" písně, které mají jen delší stopáže, nejsou rozděleny na obligátní sloky, refrény a nějaké mezihry a probíhá v nich vrstvení nápadů a nálad.

Takto kompaktně a přitom až bezmála hitově na mě působí I Know What I Like (In Your Wardrobe), do sebe uzavřený hudební kus s výborným vokálem Petera Gabriela. Na principech kontrastních částí je tady vystavěno několik skladeb, krásně posmutnělá úvodní Dancing With The Moonlit Knight, ze které na mě dýchá cosi jako atmosféra staré Anglie, třetí kousek Firth Of Fifth, ve kterém mám moc rád střední část s flétnou, klavírem, Banksovými klávesami (myslím, že ne vždy byl tak účelný jako tady) a krásným kytarovým sólem. Návrat zpívané části mi pak zní až mysticky. Je tu čas si trochu vydechnout a přitom s grácií, to je pro mě More Fool Me. Ta taky uvádí ústřední skladbu, velkoplošnou The Battle Of Epping Forest. Ta není jako předešlé delší skladby zasněně rozmlžená, táhne nás za sebou velmi rázně a když se pak zlomí do volnějšího tempa, je pořád dostatečně energická. U instrumentálky After The Ordeal mám pocit, že nemohla vzniknout jinde, než v Anglii a jak už jsem napsal, cosi jako duch Anglie na mě vykoukne na více místech alba.

Pro mě je tou příjemně nejpodivnější skladbou alba The Cinema Show. Na začátku mám skutečně pocit, že sedím v potemělém sále a začíná nějaký film s rozostřeným obrazem. Nemůžu se odtrhnout, i když vlastně netuším, o čem film je a jen z něj do mě vstupují zvláštní pocity. Když se pak obraz filmu zrychlý a přede mnou ve zrychlených záběrech ubíhá krajina, naše životy, rozpohybované dny a děje v nich, nechápu toho o moc víc a přitom vím... Líbí se mi to. Záverečná Aisle Of Plenty ke mně promlouvá: "Tak si chvilku odpočiň a dej si album znovu."

Vlastně se omlouvám, že se tuto hudbu pokouším vyjádřit slovy.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Presto Ballet - The Days Between

Presto Ballet / The Days Between (2018)

horyna | 4 stars | 07.02.2019

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Genesis - A Trick Of The Tail

Genesis / A Trick Of The Tail (1976)

angus16 | 5 stars | 06.02.2019

Poprvé jsem se dozvěděl o kapele Genesis, když se mě moje mamka zeptala zhruba před deseti lety zda bych jí nemohl sehnat nějaké jejich album, protože má velmi ráda Phila Collinse. Toho jsem tehdy znal díky jeho rádiovým hitům, na které jsem začal být téměř alergický. Zeptal jsem se jí, jaké album by chtěla. Bylo to album Invisible Touch. Pořídil jsem jí tedy toto album, které jsem si s ní dokonce jednou poslechl a řekl jsem si: "Ok dál už se touhle kapelou nebudu nijak zabývat. Nic pro mě." Tím jsem odstrčil kapelu na téměř celých deset let.

Asi před měsícem jsem se však čirou náhodou dostal k poslechu rané tvorby Genesis. Po poslechu Trespass jsem si říkal zda mě nešálí sluch. Zda jsou tohle opravdu Genesis, protože to vůbec nebyla ta kapela, kterou mi pouštěla mamka. Tak jsem se jejich alby prokousával dál a dál až jsem se zastavil u alba A Trick Of The Tail, které mě zaujalo nejvíc. Poslechl jsem si ho ten den ještě dvakrát za sebou a bylo vymalováno. Kapela Genesis mě naprosto uchvátila.

Když jsem si začal pročítat jejich stručnou biografii, styděl jsem se, jak jsem mohl tuto kapelu tak dlouho opomíjet. Já, fanoušek progresivní muziky, jsem celých deset let o Genesis ani nezakopl. Co dokáže udělat jeden poslech alba, které patří mezi zrovna ne ty nejlepší kousky a dokáže tak odradit. Vůbec jsem netušil, že v této kapele dominoval jiný zpěvák než Phil Collins. U poslechu Trespass jsem měl dojem, že zde zpívá celou dobu Collins až záhy jsem se dozvěděl, že onen zpěvák je Peter Gabriel.

Jak jsem však zmínil, toto album mě z jejich tvorby v let sedmdesátých zaujalo nejvíce. Dočetl jsem se, že v té době byl již Peter Gabriel pryč a post zpěváka tedy přebral Phil Collins. Už úvodní Dance On A Volcano s majestátním nástupem mě dostala do kolen. Následující balada Entangled člověku dokáže zahřát srdce a rockovější Squonk nenechá člověka v klidu. Po ní přichází další balada Mad Man Moon, kterou jsem si také velice oblíbil. Robbery, Assault and Battery, Ripples - všechny skladby na tomto albu na mě opravdu zapůsobily.

Neberte toto jako recenzi, ale spíše jako ukázku lidské blbosti. Nikdy nedejte pouze na první poslech. Tak jako se mi to stalo u Genesis, kde mě odradily otravné rádiové hity Phila Collinse a popové album Invisible Touch a připravilo mě to tak o léta poslechu této skvělé muziky. To, co na mě vyskočilo, když jsem nadzvedl pokličku jejich rané tvorby, byl doslova jiný vesmír. Genesis právě získali nového fanouška. Pět hvězd je jasných.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis

Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile

Roth, David Lee / Eat 'Em And Smile (1986)

jirka 7200 | 4 stars | 06.02.2019

David Lee Roth si ve své egomaniacké posedlosti vzal do hlavy, že natočí film Crazy of the Heat z hudebního prostředí podle vlastního scénáře. Firma CBS slíbila financovat toto dílo částkou deseti milionů dolarů. Roth tedy opustil tedy Van Halen a nejprve natočil stejnojmenné EP bizarních cover verzí. Po nějaké době příprav se však CBS dostala do finančních těžkostí a z projektu vycouvala. David měl však již nazpět do Van Halen vrátka uzavřena, na jeho místo zasedl Sammy Hagar. Měl však oporu v realizačním týmu a producentovi Tedu Templemanovi, který odešel od Van Halen s ním. Spolu tedy dal dohromady skvělou partu muzikantů – každý měl nějaký nápad.

David si pamatoval šikovného basistu Billyho Sheehana z hard rockové party Talas, která kdysi Van Halen ve Státech dělala předkapelu. Billy doporučil v té době ještě ne tolik známého kytarového virtuóza Steva Vaie, který si ostruhy vysloužil hrou na několika deskách Franka Zappy a působením u tvrdých rockerů Alcatrazz, ke kterým nastoupil v roce 1984 jako náhrada za jakéhosi Yngwie Malmsteena. Už chyběl jen bubeník, který byl vybrán na konkurzu, kde všechny ohromil osobitou technickou hrou. Jak by také ne, ač byl Gregg Bissonette fanda rocku, hrál předtím i v různých jazzových spolcích. Kapela byla pohromadě a potom to již šlo velmi rychle. Většinu songů napsal David se Stevem Vaiem, Billy donesl jednu píseň, kterou kdysi napsal pro Talas. Ujetou zálibu v různých podivných převzatých věcech opět Roth předvedl ve třech písních. Repertoár byl hotov. Pro toho, kdo tuto desku neslyšel, v krátkosti alespoň nastíním, o co šlo.

Pamatuji si, jak mě tehdy překvapilo, jak je deska pestrá a hodně hard rocková. Měl jsem pocit, že byl David u Van Halen vždy tím, kdo se snažil repertoár tlačit do melodičtější podoby a tuto polohu jsem na jeho sólovce předpokládal. Proto mě mile zaujal hned v úvodní Yankee Rose syrovým hard rockem s příjemnou melodií, která kráčí v nejlepších tradicích Van Halen, ovšem s kytaristovým jasně rozeznatelně jiným rukopisem. Druhá Sheenanova Shy Boy je heavy metalovou vichřicí, kde každý hráč ze sebe vymačkává to nejlepší a předvádí fanouškům, jak rychle ale hlavně technicky dokáže svůj part zahrát. Zejména Vai tu doslova kouzlí. Schválně porovnejte verzi od Talas s touto aktuální a zjistíte spolu se mnou, že když dva hrají totéž, není to totéž.

Náladu mi kazí převzatá I'm Easy v jakémsi twist módu. Opakovaný vtip není vtipem a mě ty předělávky od Rotha neberou. Musím tedy vydržet do Ladies' Nite In Buffalo, kterou považuji za naprostý vrchol alba. Strojový rytmus basy a bicích zkrášluje nádherně funky Vaiova kytara, který tu přímo čaruje i v mistrně vystavěném sólu. Do toho procítěně chraptí David. Tleskám a pouštím několikrát dokola. Následující hitovka Goin' Crazy!, snad jediná střídmě podbarvená klávesami kapánek připomíná hit Jump od Van Halen, ovšem s průraznějšími, rockovějšími aranžemi. Druhý cover, bluesová Tobacco Road ze šedesátek, dopadla z nepůvodních skladeb nejlépe. Vai skladbu vedle původního motivu proložil i několika sóly, která jsou pěkně výživná. Elefant Gun je přímočará metalová jízda se zběsilým basovým partem, Big Trouble naopak pomalejším, zatěžkaným hard rockem, kde David jen tak ležérně, až ledabyle odříkává text. Poněkud složitější, až progresivní náladu předvádí předposlední, v základu blues hard rocková Bump And Grind. Závěrečná píseň, kterou zpopularizoval Frank Sinatra, se jmenuje That's Life (u nás ji nahrál Michal Chladil). Pro mě je tento orchestrálně pojatý song opět obtížně vstřebatelnou záležitostí.

Závěrem: Davidovi se povedl husarský kousek. Podařilo se mu natočit desku, která dle mého svou uměleckou kvalitou deklasovala ve stejnou dobu vydané album 5150 kapely Van Halen, kterou právě opustil. Obklopil se muzikanty světové extratřídy se Stevem Vaiem jako třešničkou na dortu. Bláznivý a extravagantní rockový gigolo i velký sportovec – to vše byl David Lee Roth, který se ocitl s touto deskou na vrcholu slávy. Kdyby na desku místo ulítlých coverů zařadil tři svoje vlastní skladby, bylo by to za plný počet.

Ladies' Nite In Buffalo je zde: >> odkaz

P.S.: pro španělsky mluvené oblasti (Mexiko a pod.) byla vydána speciální edice desky s názvem Sonrisa Salvaje, kterou David nazpíval španělsky. I výsledný mix je jiný a poslech doporučuji jen největším sadomasochistům.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion (1999)

horyna | 4 stars | 06.02.2019

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: >> odkaz

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

Simon | 4 stars | 06.02.2019

Hunky Dory je první Bowieho studiovka, kterou jsem kdysi dobře znal. Dodnes mi její poslech dělá radost a když mám chuť, dám si ji z vinylového LP i dvakrát. Nevím, jak pojmenovat styl alba, je to něco jako psychedelický folk s rockovým přídechem.

Zvuk nahrávky s výraznými akustickými kytarami je mi moc příjemný. Podle mě tady velký kus práce odvedl kytarista Mick Ronson a když se tak dívám na zadní stranu obalu LP, vidím, že navíc ty nejvýraznější písně alba i aranžoval; aranže k Changes i Life On Mars? jsou jeho práce. Stejně tak jsou důležité party piána, na které hraje Rick Wakeman z Yes. Uvádí nás třeba do Oh! You Pretty Things, kde se klavírní sloky přehoupnou do příjemně klouzavého refrénu s přerývanými hlasy.

Následná Eight Line Poem je pro mě trochu nevýrazná a zasadil jsem si ji sám pro sebe do role předehry k vrcholu alba, k písni, která mě dojímá i po těch mnoha letech, k Life On Mars?. Jak se v ní motivy tak zvláštně vlní, mě baví. A podobně se mi podařilo neoposlouchat si i druhý hit tady - Changes. Líbí se mi neposednost melodie v Kooks, která se pořád jakoby napojuje sama na sebe a úplně miluju tu přitlumenou trubku, která se tu objevuje. Parádní kousek. První strana vinylu končí skladbou Quicksand, která začíná tak nenápadně, až mám vždycky pocit, že se to snad ani nedá do pohybu. Nakonec se ale všechno podstatné vyloupne a já oceňuju, jak dobře tady fungují prudké změny nálad.

Z podobného soudku jako Quicksand, tedy zdánlivě nenápadná, je i úvodní z druhé strany Fill Your Heart. Tu ale přece jen vnímám méně výrazně. Studiové vtípky nás pak uvedou do druhého vrcholu alba a tím je pro mě Andy Warhol. Píseň doprovází jen vrstvy akustické kytary, přitom na mě působí pevně a až tvrdě, nejsou tu žádné kolotoče akordů, jen pořád ten ústřední motiv, který se moc nehýbá. No a skvělý Bowie. Následný Song For Bob Dylan mi ale nesedí. Je to možná tím, že věci před ním jsou tak dobré. Stejně tak mi rokenrolově nastartovaná Queen Bitch s celkem na Hunky Dory moc neladí a sama o sobě mi připadá taková podivně se kroutící. Ovšem závěrečná The Bewlay Brothers, to je další perla tohoto alba a mám ji moc rád.

Hunky Dory je velmi dobré album a tak nějak předznamenalo to, co se u Bowieho odehrávalo dál. Nerad ale posuzuju alba v souvislosti s jinými, album pro mě musí fungovat samo o sobě a tohle mi nabízí, i přes místa, kterým rozumím méně, obrovskou porci skvělé muziky.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

Simon | 4 stars | 05.02.2019

Gabrielovu "dvojku" vnímám jako pokračování debutu, i když nejde o úplně stejnou hudbu. A líbí se mi. Cesta k ní byla u mě ale trochu delší a dodnes tam mám pár momentů, u kterých se zvláštně ošívám. Někde je to časté opakování kratičké fráze tak nějak pořád dokola, jako v případě D.I.Y., až si přeju, aby přišla změna. A je to škoda, protože skladba se mi i přes určitou vyosenost líbí. Jinde mi postupy připadají podobné těm z debutu, takhle na mě působí třeba Animal Magic nebo Perspective. Na druhou stranu, pořád je to dobrá hudba a vnímám to tak, že nám Gabriel i v tomto "přechodovém" období nabízí zajímavý materiál a tyto "poznámky z cest" jsou pro mě silné a tu pestrou skládačku si opět moc užívám. Pokud jsou na albu chvilky, kdy mi hudební kousky do sebe nezapadají až tak dokonale, pak je to možná dáno mým očekáváním a musím se jednoduše smířit s tím, že Gabriel to prostě cítil jinak. Abych to nějak shrnul, i když mám "dvojku" trochu níž než debut, při každém poslechu si uvědomuju, že mé výhrady nejsou pro vyznění alba jako celku až tak podstatné. Album je pestré a přitom kompaktní a v mých uších dobře funguje. Rád se k němu vracím. A skladba Indigo patří k mým vůbec nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Black Sabbath - Heaven and Hell

Black Sabbath / Heaven and Hell (1980)

horyna | 5 stars | 05.02.2019

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1 (1977)

Simon | 5 stars | 04.02.2019

Mám tohle album rád a vůbec ho nevnímám jako to, na kterém je Solsbury Hill a pak nějaký zbytek. Užívám si ho celé, asi taky proto, že to bylo to první, které jsem od Gabriela měl. Dokázal se na něm vyhnout postupům, které používal u Genesis a hledal svoji cestu. To je mi moc sympatické. A podle mě se mu to podařilo. Skladby mají jasnější strukturu, ale nejde o typický písňový rock, jsou propracované. A tak taky celé album jako celek. Vnímám ho jako pestrou mozaiku nálad, pocitů a různých postupů. Vedle sebe tu stojí svižný rock, odlehčená Excuse Me, zadumaná a má oblíbená Humdrum, bluesovým oparem ochucená Waiting For The Big One s dramatickými vsuvkami... A stavbu korunuje Here Comes The Flood, z té mám mrazení v zádech. Ani po letech mě poslech Gabrielovy "jedničky" nepřestal bavit.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Dead Can Dance - The Serpent's Egg

Dead Can Dance / The Serpent's Egg (1988)

chimp.charlie | 5 stars | 03.02.2019

Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.

S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.

Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.

Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.

Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.

Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

horyna | 4 stars | 03.02.2019

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Progres 2 / Tulák po hvězdách (2018)

Martin H | 4 stars | 02.02.2019

Třicet let je dlouhá doba. Pro někoho to může být dokonce celý život, pro jiného krátká životní epizoda. Jak se to vezme. A právě tolik let trvalo, než se pod hlavičkou Progres 2 objevila nová deska brněnských rockerů, z nichž ani jeden si již nemusí nic dokazovat, protože jejich zásluhy na poli domácí rockové hudby jsou nezpochybnitelné. Ale právě touha po překonání vlastního stínu tuto elitní sestavu donutila k vytvoření nového programu. Ten dostal jméno Tulák po hvězdách.

Námětem se stala stejnojmenná kniha amerického spisovatele Jacka Londona. Ta vyšla poprvé roku 1915 a pro někoho, kdo má Londona zafixovaného jako autora píšícího o době zlaté horečky na Klondiku nebo toulajícího se nekonečnými vodními pustinami Tichého oceánu to musel být trochu šok. Aspoň pro mne tedy určitě. Tentam je Buck z Volání divočiny, pryč je i Bílý tesák, najednou jsem byl konfrontován s velice temným, až ponurým příběhem odehrávajícím se za zdmi věznice San Quentin.

Příběh univerzitního profesora Darrella Standinga odpykávajícího si za mřížemi doživotní trest za vraždu zaujal již před lety kytaristu Pavla Váněho, který začal přemýšlet o dalším komponovaném hudebním programu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i své spoluhráče, a tak sestava Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek potěšila na konci roku 2018 své fanoušky novou nahrávkou, v což již nikdo nedoufal.

Ta nahrávka je stejně temná jako je temná i její předloha. Představa člověka neustále spoutávaného svěrací kazajkou je šílená, protože normálně uvažujícímu člověku se musí jevit jakékoli ponižování jiné lidské bytosti jako něco nenormálního, nechutného a odpudivého. O tom vypovídá píseň Bezpráví, z níž cítím až fyzickou bolest, a zároveň až patologickou radost Standingových trýznitelů z mučení bezbranné oběti. Ta trýzeň pokračuje i v pomalé litanii s názvem V lisu. Z ní ta bolest přímo tryská. Hrdina však postupně dokáže umrtvit své tělo takovým způsobem, že veškeré mučení se pro něj stává naprosto bezpředmětným, dosáhne jiného stavu bytí a jeho duše se začne vznášet někde mezi hvězdami a začne prožívat nové životy. O tom vypovídá píseň Malá smrt, která jako by byla předělem v hudebním vyznění alba. Skladby se najednou stávají mnohem průzračnější, někdo by možná namítnul, že až popovější, ovšem v tom dobrém slova smyslu.

Tak jako Standingova mysl přelétává mezi jednotlivými životy, tak i nahrávka se stává pestřejší a radostnější. Jasné hitové ambice má píseň Moře, příjemná záležitost, v níž Progres opět dokazují, že je vždy zdobily perfektně secvičené vokály. Mou nejoblíbenější skladbou je Paní Óm, která dává vzpomenout tomu nejlepšímu, co kdy Pavel Váně nazpíval. Navíc je mi velice sympatický příběh zpracovaný v písni, příběh o ženské lásce věrné jak v dobrém, tak i zlém. Těch žen se v příběhu objevuje několik, až mám dojem, že bez Arungy, Igar a Selpy by vývoj ustrnul, že jedině žena je tou bytostí, která nás všechny žene vpřed.

Velmi sympatická je i Dragounova skladba Tvůj kód, která náznakem může připomínat hitovku Muž na odvrácené straně měsíce. Na druhou stranu mi zde příliš nesedí Pelcovo Vracím se. Chápu, že příběh o Ježíši Kristu je součástí knihy, ale její zpracování mi nezapadá do celého hudebního konceptu. Ještě že je tu skotačivá Selpa ozdobená příjemnými kytarovými vyhrávkami. Příjemnou tečkou na samotný konec se stává píseň s lakonickým názvem Blues.

Ne, nečekal jsem, že tato parta hudebních nadšenců ještě vydá nové, plnohodnotné album. O to větší radost mám při poslechu této desky. Samozřejmě se nemůže jednat o další Dialog, to je asi nedostižná meta, ale to jistě nikdo nečekal. Pro mě za silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Tulák po hvězdách
» popis a diskografie skupiny Progres 2

Hughes, Glenn - Burning Japan Live

Hughes, Glenn / Burning Japan Live (1994)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 02.02.2019

Koncem osmdesátých let to vypadalo s Glennem hodně špatně. Alkoholová a drogová závislost se mu začala vymykat z rukou, hlas přestával fungovat (což se v branži rychle rozkřiklo) a lidí, co by s ním chtěli spolupracovat, rapidně ubývalo. Naštěstí se ho ujal David Coverdale a nezištně mu poskytl ve svojí rezidenci materiální i duchovní zázemí do doby, než se zbaví všech svých démonů. Povedenými deskami Blues a Face The Truth se roku 1992 Hughes opět přihlásil o slovo. O dva roky později obklopen švédskými spoluhráči vydal desku From Now On... a vyrazil na turné do Země vycházejícího slunce, ze kterého je právě naše deska Burning Japan Live.

Osobně moc v oblibě živé nahrávky nemám - nerad se stávám rukojmím zvukaře. Ani tato deska nemá ideální sound, radši bych ji měl posunutou více do basového spektra, ale pořád se tady bavíme o nadprůměrném zvuku. Přední obal není žádné umělecké dílo, fotka zpívajícího Hughese s výraznými fonty osvícená červeným světlem. Rozkládací booklet do osminásobné velikosti obalu - to je jiná káva. Nádherné zpracování se všemi texty a povedenými fotkami. Záznam je sestříhán ze dvou po sobě jdoucích večerů a zmixován ve Švédsku v Soundtrade Studios. Setlist je sestaven ze tří songů projektu Hughess/Thrall, ze čtyř kousků z nové desky From Now On... a zbytek jsou klasiky od Deep Purple. Perličkou je nikdy neslyšená dvouminutová Still In Love With You zazpívaná i zahraná Glennem na klávesy. Úvodní Burn je prověřená tutovka, ale energie a styl, s jakým je zahraná, vás dostane.

Rytmika a klávesy od Europe plus dva neznámí švédští kytaristé Thomas Larsson a Erik Bojfeldt hrají jak o život. Nikdy jsem nepochopil, kde se ve Švédsku bere tolik skvělých muzikantů. Atmosféra si nic nezadá s děním na pódiu a aplaus s křikem diváků je vkusně namíchám do všech songů, aniž by rušil. Co nejvíc potěší je, že vály z nové desky nejsou jen do počtu a perfektně zapadnou mezi letité klasiky od Deep Purple a starší zpěvákovu tvorbu. Deska tak drží formu a velmi příjemně plyne. Hughes nenechává nikoho na pochybách a dostává své legendární přezdívce. Dokonale zpívá, intonuje a písně často zdobí vokálními výlety k nekonečným výšinám. Hodina a čtvrt hardrockového orgasmu a jedna z nejlepších živých nahrávek.

Procentuální vyjádření: 100 %

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Burning Japan Live
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn

Hodgson, Roger - Classics Live

Hodgson, Roger / Classics Live (2011)

jirka 7200 | 5 stars | 01.02.2019

Rogerovi Hodgsonovi trvalo mnoho let, než si fanouškové ztotožnili jeho jméno s písněmi, které napsal za svého působení v legendární kapele Supertramp. Málokdo totiž detailně pročítá booklet CD a porovnává, který z členů co napsal. Proto ještě dalších cca třicet let z oblíbenosti jeho songů koncertně těžili Supertramp, neboť dohodu o tom, že každý z autorů bude koncertně hrát jen svoje písně, Rick Davies soustavně porušoval. Roger po svém odchodu z kapely v roce 1983 natočil tři skvělá sólové alba, několik nových písní bylo zveřejněno na živém albu z roku 1997. Od té doby již žádnou novou píseň nenatočil, ač jich má dle svých slov v šuplíku přes sedmdesát. K reunionu Supertramp v původní podobě bohužel nikdy nedošlo. Proto si fanoušek v roce 2010 jistě nenechal ujít celosvětové turné Rogera s kapelou, kde prezentoval své písně, které v době působení v Supertramp napsal.

Sáhl pro nejzásadnější a nejznámější kousky z ikonických alb Breakfast in Amerika (3x) a Crime of the Century (3x), po jedné skladbě poskytla alba Even in The Quietest Moments, Crisis? What Crisis? a Famous Last Words. Hodgson zde mimo jiné spojil nejznámější song ze své sólo kariéry Only because of You s Lords is it Mine, které si k sobě krásně sedly. Ostatní materiál je aranžován tak, jak ho známe ze studiových verzí. Křehké písně s melancholickou atmosférou se jen při velmi pozorném poslechu trošku liší, u několika z nich zaslechnete v pozadí jemný les smyčců.

Album pro fandy nebo pro posluchače, kteří by se chtěli s tvorbou Supertramp seznámit, nebo prostě pro příznivce dobré muziky, kteří by zatoužili mít doma reprezentativní vzorek tvorby tohoto souboru v živém provedení. Kdo dává přednost živému vystoupení, má letos šanci. Roger vyráží v roce 2019 na světové turné.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Classics Live
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

King Crimson - Starless and Bible Black

King Crimson / Starless and Bible Black (1974)

horyna | 3 stars | 01.02.2019

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Lebowski - Galactica

Lebowski / Galactica (2019)

b.wolf | 3 stars | 31.01.2019

Na další album této zajímavé polské skupiny jsem čekal neuvěřitelných devět (!) let, jelikož živáky kromě jediného neberu v potaz. Musím bohužel říct, že na novince Lebowski zcela vypustili hlas Katarzyny Dziubak a veškeré kompozice jsou pouze instrumentální. Kvalita samozřejmě zůstala, ale oproti debutu mě to teda moc nebere. Na víc jak 3* to skutečně nevidím.

» ostatní recenze alba Lebowski - Galactica
» popis a diskografie skupiny Lebowski

W.A.S.P. - Still Not Black Enough

W.A.S.P. / Still Not Black Enough (1995)

martin.b | 3 stars | 31.01.2019

Ahoj Blackie,

já to tušil, že mi to nedá a vrátím se, abych se podíval na zoubek i tomuto, v Tvojí sbírce nahrávek velmi upozaděnému albu. Známe se už dlouho a tak myslím, že spolu můžeme mluvit otevřeně. Před lety jsem s Tebou skončil u alba The Crimson Idol. Nechtěl jsem si "kazit" náladu dalšími výtvory Tvojí bandy. Čas ale hrany obrousí a tak Ti píšu, abys věděl, že na Tebe myslím i nadále. Já toto CD tehdy nekoupil a ani ho nesháněl, ale na tehdejším MTV se mě moc líbila skladba a klip k Black Forever, jak Tě tam polejvaj tím mazutem, nebo co to bylo. Šlo to smejt?? Veškerá legrace a lehkomyslnost prvních nahrávek byla tehdy pryč, ale i temní W.A.S.P. se mi celkem líbili.

Pozdějšího nákupu alba jsem nikdy nelitoval. Působí na mě jako malý černý skřet, který se šklebí ze svého hnízda a prská na všechny strany takový ten asfalt z toho povedenýho klipu. Tahle deska je ve výsledku docela dobrá, tu temnotu jsem Ti věřil a i ty nápady jsou ještě fajn. Byl jsi tehdy nějakej naštvanej, ne? Hele, posílám tři hvězdy. Víc fakt nemůžu. Předchozí desky byli prostě lepší. Asi Ti napíšu ještě jednou, chystám se oprášit i následující Kill, Fuck, Die. Dost se ale bojím, že na mě potom pošleš černýho havrana, co mi bude chtít vyklovat oči. Ono totiž mezi relativně uvěřitelnou temnotou a kašparem může být občas hodně tenká hranice.

Tak zatím!

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - Still Not Black Enough
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

EasyRocker | 5 stars | 30.01.2019

Když imaginárně prohrábnu anglickou neoprogovou scénu a tak nějak se mi v hlavně spustí automatické play, vždycky se ve mě probudí pozitivní, hřejivé vibrace. Mám ty hochy, obdobně jako třeba mr. Horyna, zkrátka rád a přijdou-li na řadu, nikdy nezklamou.

Zatažená obloha se projasňuje, údery blesků jsou minulostí. A z toho všeho pluje v nejskvostnějším fishovském duchu fantaskní If I Were the Wind (and You Were the Rain). Mocná výprava střídá křehká zákoutí malovaná po hackettovsku kytarami a klavírem. Takhle hromovou overturu abych v celé progové squadře pohledal. Dance of the Seven Veils je epickou progovou katedrálou, vystavěnou ve dvou podlažích. Bytelný základ poskytuje nejdokonalejší gilmourovská poklona Faithless, při které vám jeden kapesník stačit nebude; druhá část All Over Now je košatým Nolanovým (a Smithovým) vyvrcholením zpoza klapek. Další rozsáhlou pohádkou je titulní třídílná velkoskladba. Úvod pracuje podle nejpřísnějších banksovských měřítek - jako šlapající turbína. Přitažlivé tóny akustik spletených s jemnými úhozy klavíru přivanou adrenalinově našlápnutou skvostnou jízdu Give It to Me.

Má-li tohle dílo božské atributy, pak takovým dotekem je jistě Green Eyed Angel. A nejen názvem. Tady zůstává naše snažení a pachtění v propadlišti a nastupují vyšší Síly. Jinak si těchto 6:40 vyložit nedovedu. Skoro dvanáctiminutová zastávka A Man of Nomadic Traits ovšem opět drží laťku nejvyšší úrovně. Výsledkem je stužka temných nálad a odstínů, střídaných vypjatou nadějí - tady to má opravdu sílu přenést vás to do pouště a meditovat. Skoro osmnáct minut trvající dvoudílná suita World´s End je více než důstojným zakončením těchto ostrovních hodů. ´Ztracené děti´ mají zřetelný floydovský, pokorný ráz a ústřední duo tu předvádí elitní, téměř symfonický výkon. And Finally... vrcholí nadýchaně a pateticky pod jistou Nolanovou režií, která útočí na emoce bez skrupulí.

Jsem majitelem bonusové verze, takže jako bonus je přibalena starší věcička Paintbox, která ani v akustickém hávu neztratila nic ze své chladivého doteku. Ve stejném duchu je vyvedena i King of the Castle, akustická perla přivolávající duchy dávno zašlých časů oživovaných takovými esy jako Steve Hackett či Anthony Phillips.

Spolu s fishovskými Marillion, Arenou, IQ nebo Pallas stojí u mě Barrettovci nebezpečně blízko vrcholu. Fantastický melodický orgastický uragán s názvem Not of this World není z tohoto světa: je božský. A to by se autorům líbilo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Guns N’ Roses - Use Your Illusion I

Guns N’ Roses / Use Your Illusion I (1991)

Egon Dust | 5 stars | 30.01.2019

A to som chcel sem len nakúknuť... Takto nejako by som začal. Podobne ako som videl reakciu u Use Your Illusion II, aj mne na tieto špičkové rockové diela chýba viac recenzii. Chápem aj pointu Progboardu a som si vedomý, že GnR nie je nejaký prog, ale ak sa trochu lepšie pozrieme na pestrosť sérii Use Your Illusion I aj II, nájdeme vedome aj nevedome celkom slušný žánrový rozptyl. Osobne pre mňa sú GnR jedno z posledných gigantických telies klasického štýlu rocku/hard rocku. Boli priam osviežením v čase príchodu grunge a tuctových metálových bandov.

Podme po poriadku. Osobne neviem o kapele (možno Beatles či nejaké "progy"), ktorá by vydala v jednom roku album zastrešujúci takmer 31 skladieb. OK, zabudol som na nadproduktívneho nápady chrliaceho Princea, ale úprimne, i keď je to pre mňa tiež špička, dá sa 31 vecí od neho vypočuť behom jedného popoludnia bez vypnutia? Táto vec sa mi pri GnR stať nemôže. Guns je žiaľ, i keď bez smrti frontmana tam, kde Cream a The Doors za 5-7 aktívnych rokov vyprodukovali strop, nad ktorý už nevystúpia. To s istotou si dovolím tvrdiť!

Spočiatku, keď som ako deväťročný chlapec spoznal Guns n Roses, miloval som skôr balady, preto som bol opatrný pri divokejších attakoch, kam vynikajúca rock n rollovica "Right next door to hell" jednoznačne patrí. Oceňujem nápad s tou úvodnou šestistrunovou basou, na ktorej hral dokonca Slash. Axlov odpich je dokonalý už pri štarte. O GnR sa hovorilo ako o pokračovateľoch Stones a Aerosmith a toto tvrdenie si dovolím zopakovať. Dokazuje to hneď druhá Stradlinova záležitosť "Dust n Bones" smerovaná k bluesovo južanskému pachu. Milujem tento song. Je neskutočne obrazotvorný. Už pri úvode si predstavím americkú dialnicu ako z úvodu seriálu "Renegade", predstavím si južanskú dedinu, predstavím si vypráhlu čerpaciu stanicu v Arizone, predstavím si barové tanečnice v niekde v Novom Mexiku. Stradlinov spev kontrovaný Axlovým superdriveom v nábehu na refrén a v refréne patrí k vrcholom skladby.

Cover "Live and let die" je síce cover vysoke úrovne, ale stále len cover, pretože Paul McCartney spravil už samotnú bondovskú silnú verziu. Začiatok devadesátých rokov sa mi automatický spája s nádhernou autentickou baladou "Don´t cry", ktorá vraj bola začiatkom trilogie Axlovej lásky a vzťahu s Erin Everly, ktorá ma ešte aj alternativnú verziu, čo je pri osobných skladbách absolutne normálne a úprimné. Slashová práca na gitarových aranžmánoch tu nadobúda ten najfenomenálnejší charakter, z ktorého bude ešte mnoho rokov žiť. Plačúce sólo v dynamickom videoklipe vyrážalo dych. Zrazu bola gitara opäť v kurze (keďže na prvých priečkach MTV Charts valcovali Erasure, DM, Madonna). Z euforickej baladky nás kruto prebrala divočinka "Perfect Crime" - Perfect Style of Rock n Roll. Takto nejako má vyzerať rock n roll tej danej doby! Obohatený samplami, nápadmi na umocnenie atmosféry.

Opäť sa vracia do hry Stradlin s jeho stounovskou bluesovačkou "You ain´t the first". Priznám sa, prehliadal som ju nejakú dobu - predsa v konkurencii najsilnejších rockových skladieb všetkých čias sa to stať môže. Práve bootlegový Unplugged mi tento song v živom prevedení neskutočne priblížil. Taktiež úprimný text, ktorý na rozdiel od presladených bon joviovských balád má skutočný bluesový smrádeček. Okolo bluesových koreňov sa točí aj "Bad obsession" s harmonikou Teddyho "Zig Ziga" zachádzajúci až do incestu v texte, čím sa preslávil najmä Jim Morrison (práve v danej veci doorsovské blues trochu cítiť). Skladba Back of Bitch siaha ešte do čias vzniku GnR (rok 1986), ale vďaka Mattovi Sorumovi dostala našupovaný nábeh podobný úvodom Led Zeppelinov, z ktorých aj Slash určite silne vychádzal. Opäť cítiť atmosféru divokého západu, a ten úvod, ako stvorený do scény, kde sa rozletia dobrým kopancom dvere Saloonu pri vstupe nejakého Buffala Billa. Odpadlík Adler síce vytvoril krásne rytmické griffy na legendami opradenom Appetite, ale Matt Sorum ich doslova zatraktívnil. I keď bicie nie sú mojou silnou stránkou tento rytmus som sa jednoducho musel naučiť. Klasický rock n roll killer drums. Autor opäť Izzy Stradlin, ktorého odchod bol určite nemalou stratou pri všetkej slashovskej počestnosti.

Čo z Axla vytvorilo legendu okrem kontroverzie, dokonalého image a chrapľáku, bolo autorstvo piesní ako November Rain a Estranged. Prvá menovaná sa zapísala do histórie rockovej dokonca aj popovej hudby ako jedna z najsilnejších a najprepracovanejších skladieb smerujúca k úrovni "Bohemian Rhapsody" či "Stairway to Heaven". Nikto mu neodoprie ten nádherný autentický text. Práve aj ten je silným elementom diela. Slashové gitary, orchester M. Kamena (známy už spoluprácou s Pink Floyd a Metallicou). Nejedna žena dodnes nemôže rozdýchať tento Opus Magnum Mr. Rosea. Axl s jeho rockerskými kamarátmi (dnes už nežijúcim West Arkeenom a Del Jamesom) zložil epickú operu "The Garden" s hosťujúcim Princom Temnôt Alice Cooperom. Presne na môj vkus. Nemohli spraviť lepšiu voľbu. Milujem Coopera a takto som dostal dva v jednom. Axl sa touto epickou hard rockovou operou vracia symbolický do mladosti, do záhrady pokušenia a poznanie, kde mladí rockeri dostali šancu tancovať a spievať a spoznali skazenosť sveta. "Prišiel som o panictvo s cigánkou odfarbenou na blond," vraví Axl v piesni. Pripúšťam,že sa môžem mýliť,ale tu sa Axl pokúšal o nemožné - dosiahnuť na Morrisonov mýtus. Pre mňa Top 5 od GNR.

Divočinky musia byť: "Garden of Eden" - dokonca aj táto superdivočina ma oslovila a ten vtipný klip s rýchlo bežiacimi titulkami. Ľudovo povedané - Axlovi tu ide papaľu ako samopal. Preparadený riff "Don´t damn me" musel nadobro odohnať smútok a letargiu po epickejších baladických kompozíciách. Song jednoducho šľape. Spomalenie je ešte lepšie, miestami mi pripomenie Led Zeppelin a Planta, preženiem viac dokonca "Out of the blue" od Roxy Music, najmä tie ťahavé gitarky od Slasha. Vraví sa, že reťaz je silný tak, ako je najslabšie jeho koliečko. Presne!Tu niet slabocha v kapele. Nespomenul som Duffa, ale jeho zvuk basy a jeho dynamická hra toto celé ako celok aj s "cultovským" Sorumom drží v pružnom mechanizme. Rolling Stones evokujúca "Bad Apples" nie je nič viac, nič menej ako poctivý rock and roll. Vyzdvihnem tu energickú súhru hlasov v refréne. Možno by som urazil, ale podobnú harmóniu som počul u našich elánistov (v tom čase aj hlasy Ráža/Baláža mali skutočnú rockovú energiu), ktorí sa určite netajili kopírováním Stones v nápadoch. Apatický úvod "Dead horse" ma ale trošku odpudil. Nakoniec, nie je to vôbec zlá vec. Ak by mala byť táto vec najslabšiu, tak sme sa práve stretli s dokonalým albumom.

Najlepšie prichádza nakoniec. Temné rockové skladby zavalili svet s príchodom vlny grunge. Tento fakt je spomenutý už desiatkach recenzii. Ak Guns zašli do jadra temnoty, tak jedine v piesni "Coma". Axl dokonale spracoval Slashové predávkovanie heroínom z čias, keď s Nikki Sixxom vymetali bary a obidvaja v kratkom čase skončili v klinickej smrti. Slash sa reálne ocitol v kóme a priznal to v nejednom rozhovore. Táto pieseň je možno jeho osobný Opus Magnum. Takmer jedenáctiminútová hard rocková kompozícia vychádzajúca z klasickým art-rockových postupov či heavy metalových kreacií ala Helloween. Stále sme v rock n rolle telom aj duchom. V utlmenej časti pripomínajúcej trochu pink floyd sa prelomí vedomie pacienta, ktorý sa ocitol na pomedzí života a smrti. Tento moment mi zevokoval niečo nové, niečo, s čím som sa stretol opäť až u Mansona na prvom albume. Pravdepodobne tá surová temnota, ktorú začnú ešte umocňovať defibrilácie, tlkot srdca a pískanie EKG prístroja. Do toho všetkého vpáli maestro Slash a vytre temnotu s jedným z jeho najlepších rock n rollových sól. Skladba sa opäť vráti k hlavnému,ale stále gradujúcemu sa spevu, ktoré neúnavne valí emóciu za emóciu, kde Axl opäť autentický podáva správa predávkovaného rockera bojujúceho o život. Keby túto skladbu zložila Metalinda či Elán, možno by sme žasli nad ich fantáziou. Keď ju zložili GnR dokonali spracovali stav, ktorý si vyskúšala nejedna rock star a nejedna na to doplatila životom. I keď výkon tu podalo celé rock n rollové mužstvo. Excelujúci Axl a Slash tomu nasadili korunu nových kráľov rock n rollu. To be continued ...Use your Illusion 2.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Saint Vitus - Die Healing

Saint Vitus / Die Healing (1995)

martin.b | 4 stars | 29.01.2019

Podle hodnocení a recenzí, tady kapela Saint Vitus mnoho příznivců asi nemá. Ani já nejsem nijak zapálený konzument jejich tvorby a o kapelu v současnosti zavadím pouze sporadicky. Neznám moc jejich historii ani současnost a už vůbec ne všechna alba. Vlastně pouze toto jedno, které mně cca v roce 1997 prodal jeden známý se slovy: "Uvidíš, bude se ti to líbit, když se ti líběj ti Sabbati". Nechtěl za to CD moc, tak jsem ho koupil. Úplně naslepo, bez znalosti jejich hudby a snad i názvu. A hele, ono se mi to docela líbilo.

Sice mně bylo divný, proč je to pořád všechno v tak pomalém tempu a těšil se, že následující skladba bude snad o něco rychlejší. No, moc jsem se nedočkal, ale obsah je i tak velmi zajímavý a pro mě poslouchatelný. Už první skladba Dark World se neuvěřitelně plouží, ale nuda to rozhodně není. Výborný refrén, baví mě. Vrcholem alba je pro mě pátá skladba Sloth, osmiminutová a samozřejmě velmi pomalá nakládačka.

Dnes už toto CD nemám, poslal jsem jej před časem do světa, ale dobře jsem si jej zapamatoval. Až jej někde v regále s CD nebo jinde potkám, tak jej pravděpodobně zakoupím znova. Asi jsem si ho měl tehdy nechat. Moc faktických informací o albu jsem asi nenapsal, ale není to ani mým cílem. Důležité jsou pro mě pocity a nálady, které se svými oblíbenými alby sdílím. Takže: "Jestli se Ti líběj ti Sabbati, tak si to poslechni..."

» ostatní recenze alba Saint Vitus - Die Healing
» popis a diskografie skupiny Saint Vitus

Saxon - Saxon

Saxon / Saxon (1979)

jirka 7200 | 3 stars | 29.01.2019

Letos fanoušci hutných stylů oslaví čtyřicetileté výročí vydání první desky anglické kapely Saxon. Soubor se právě tehdy přejmenoval podle divokého germánského kmene Sasů (Saxon), který v pátém století prováděl dobyvačné nájezdy na jižní Británii. Nové jméno bylo pro vydávající firmu Carrere jistě schůdnější, než původní ("Syn děvky"), což lze jistě pochopit. Pro tuto francouzskou firmu, která se specializovala na dance music, to bylo první rockové album u pobočky Carrere UK, která byla otevřena v Anglii v roce 1978. Kapela ve studiu Livingstone znovu nahrála pět songů ze svého dema a přidala k nim čtyři novinky. Výsledek v podobě eponymního alba z roku 1979 je dnes nepochybně pevným pilířem NWOBHM, který spolu s Def Leppard, Girlschool, Demon, Motörhead, Iron Maiden a mnoha desítkami dalších dnes méně známých spolků pomohli Saxon vybudovat.

Těch devět písniček detailně rozebírat nebudu, oproti pozdějším následujícím albům je tu ještě znát určitá nevybroušenost a menší průbojnost (hlavně díky slabší produkci) tehdy ještě spíše hard rockového materiálu. Ve Stallion of the Highway nebo v Back to the Wall je jasně znát vytyčený směr k rychlejším, ale přesto melodickým skladbám s výrazným ječákem Biffa Byforda. Firma vypustila na trh dva singly - kolovrátkovou glam rockovou odrhovačku Big Teaser a skvělou a členitou Back to the Wall, která vystoupala v hitparádě jen na 65. pozici. Firma sice varovně zdvihla prst, ale kapele se s dalšími alby a skvělými písněmi podařilo prorazit.

CD, které jsem si opatřil, bylo již vydáno EMI v roce 2009 ke třicátému výročí. Oceňuji, že není zmršeno remasteringem, naopak je tu přidáno čtrnáct(!) bonusových písní. Je tedy možno dle libosti posluchače porovnat původní dema skladeb z roku 1978, která mají oproti desce o trochu těžkopádnější spodek a byla nahrána ještě pod původním názvem Son of The Bitch. Najdeme tu i několik písní z radio pořadu BBC, B - stranu singlu a tři živé vzorky z festivalu Monsters of Rock 1980, kde je patrné, jak kapela zhutněla a zrychlila. Ono to ani jinak nešlo, následné turné po vydání desky s divochy Motörhead bylo řádným popostrčením směrem ke slibně rozvíjející se kariéře.

» ostatní recenze alba Saxon - Saxon
» popis a diskografie skupiny Saxon

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Uriah Heep / Fallen Angel

vmagistr
Jen pro zajímavost - zkusil jsem propočítat průměrná hodnocení zde na progboardu hůře...

Uriah Heep / Fallen Angel

vmagistr
Palo: S tím "vysokým hodnocením" se mi to úplně nezdá - ze sedmdesátkových alb Uriah Heep...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12757 recenzí
2192 skupin
176252 příspěvků ve fóru
2643 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000