Eneide Kaprekars Constant Lynch Mob Dr. John Freedom To Glide Ursiny, Dežo Harvey, PJ Papir Korn Father Figure

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Jane’s Addiction - The Great Escape Artist

Jane’s Addiction / The Great Escape Artist (2011)

| 5 stars | 25.03.2017

Excentrické duo Farrell/Navarro je dlouhá léta spjato se zvláštním hudebním stvořením, nazvaným Jane´s Addiction a pohybujícím se mezi rockovou extraligou už od konce osmdesátých let. Jejich obskurní koncertní činnost na prahu stylu grunge nelze vnímat jako zcela běžnou a usedlejší prog fanda by s ní měl asi těžkou hlavu.

Kapela se na dlouhou dobu odmlčela a především dospěla, dnes tu stojí opět a bez excesů, ovšem svou produkci usměrnila mezi přijatelnější mantinely a nepůsobí tolik extravagantně. Její ráz je teď umírněnější a vyzrálejší, vyznívá ale stejně fatálně jako před lety a pro originalitu nejde daleko.

Farrell se svým expresivním výrazem, kterému často sekundují mašinky, je frontman a především pěvec první ligy, přičemž ve výškách zní skoro jako Bono. Ovšem emoční množiny hudby J. A. vytváří a míchá Navarrův kytarový, těžko zaměnitelný projev. V něm jsou přítomny prvky psychedelie, Pageova škola, mix metalu i funku, rocku i independentu, zní teatrálně a je težce nad věcí.

Kapele se podařilo namíchat vzácný derivát, sílu vtáhnout a nepustit má většina skladeb, především ale úvodní píseň Underground, dále Curiosity Kills, I´ll Hit You Back, nebo Splash a Little Water on it. Je stále slyšet, že Jane´s Addiction chce být tam, kde se tvoří hudební historie.

» ostatní recenze alba Jane’s Addiction - The Great Escape Artist
» popis a diskografie skupiny Jane’s Addiction

Colosseum - Daughter Of Time

Colosseum / Daughter Of Time (1970)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2017

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Aunt Mary - New Dawn

Aunt Mary / New Dawn (2016)

jirka 7200 | 3 stars | 23.03.2017

Po dlouhé době nečinnosti se rozhodl producent a fanda kapely Ronni Le Tekro oživit v roce 2013 tuto norskou legendu. Po několika personálních rošádách a úmrtích dvou zakládajících členů zůstal nakonec jediným veteránem v kapele kytarista Bjoern Christiansen. Ten s novými členy dokončil po třech letech desku s názvem "New Dawn".

Toto CD je pro pamětníky, staré pardály, či pro obdivovatele starého dřevního hard rocku, který je (jak jinak) šmrncnutý blues s troškou toho jižanského koření navrch. Neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

» ostatní recenze alba Aunt Mary - New Dawn
» popis a diskografie skupiny Aunt Mary

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

steve | 5 stars | 23.03.2017

Jednou jsem se tak procházel po prodejně s muzikou a do oka mi padlo CD Argus. Koupil jsem jej, aniž bych ho někdy slyšel (věděl jsem jen, že jde o rock ze sedmdesátých let, na který jsem zahlédl pozitivní reakce), a když jsem ji doma pustil, moc velká originalita se z repráků nelinula.

Až za nějaký čas, co jsem cd obrousil, se začala dostavovat kýžená spokojenost. Rock, co se touží odvázat, má zde zajímavé výrazové prostředky a křehoučká melodika v hojném zastoupení pamalých pasáží je tuze moc pěkná. Jednou si musím přeložit i texty, protože jestli se v nich opravdu zpívá o době rytířů, hradních pánů, velmožů a urozených panen, určitě to můj zájem o kapelu a desku ještě víc umocní. A abych se od kolegů nelišil, ta druhá strana tu první skutečně s přehledem převálcuje.

Sometime World mi v první půli připomíjná staré dobré Uriáše, ale okovaná truhla plná pokladů obsahuje zlaté vázy, svícny a další cennosti s cedulkami The King Will Come, Leaf and Stream, Warrior a Throw Down The Sword. Pěkné, skutečně dobrá koupě. VŘELE DOPORUČUJI všem milovníkům sedmdesátých let, kteří ještě s kapelou neměli co do činění.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Screaming Trees - Sweet Oblivion

Screaming Trees / Sweet Oblivion (1992)

horyna | 5 stars | 23.03.2017

V roce 1992, tedy pouze rok po předešlé, skvěle přijaté desce Uncle Anesthesia a po překonání vnitřní krize, během níž si soubor dával pár měsíců nenucený oddech, který vyústil ochodem dlouholetého bubeníka Marka Pickerela a příchodem nové osobnosti, slyšící na jméno Martin Barrett, na uvolněné místo za škopky, přichází "Sladké zapomnění". Deska, na které se kapela absolutně profiluje, deska ještě silnější, než její předchůdkyně, deska variabilnější, pestřejší a v řadě neposlední také deska zbavující se syrových a dravých okovů minulosti.

Z alba opět dýchá silná melancholie, která se prvoplánovitě prostřednictvím Markova hlasu a poté i Garyho kytary z reproduktorů doslova líně vyvaluje. Náladově bohatou sbírku jedenácti písní odstartuje silnými emocemi obepnuta Shadow Of The Season. Na hitové stupně aspiruje zpěvná záležitost Butterfly, stejně jako dominantní pecka Nearly Lost You, kterou ovíjí spousta povedených kytarových sól. Hned další v pořadí, třetí jižanská Dollar Bill patří mezi nejemotivnějších balady, které kdy kapela napsala. Ve Winter Song se štěpí akustické stopy a v opozici k mocnému Markovu hlasu tu svádí boj, jako když mořský příboj naráží na špičatá skaliska. Dotek temných Sabbath nás ovane se začátkem písně Troubled Times, ze které se za pár chvil vyklube pořádnej odvaz, díky němuž si nejeden posluchač rád připomene své mládí. Krásná albová tečka je poté houpavá skladba Julie Paradise.

Vymazelený zvukový potah z dílny Dona Fleminga je dotažen k absolutní dokonalosti a jiskřivě sentimentální obsah alba, jež se vám bude odkrývat po částech a o to intenzivněji, je největší nahrávkou party křičících stromů a devadesátých let vůbec.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Sweet Oblivion
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Colosseum - Valentyne Suite

Colosseum / Valentyne Suite (1969)

EasyRocker | 5 stars | 22.03.2017

Mezi alby, o která jsem v poslední době rozšířil svou sbírku, byla i dvojka a trojka tohoto hudebního fenoménu. Dlouho jsem měl jen jejich debut, jehož kvalitami jsem si byl natolik jist, že jsem okolo jeho následníků stále chodil jako kolem pořádně horké kaše. Až nyní ke mně doputovaly úplně čerstvé zážitky z dvojky a trojky....

Ostré hardrockové riffy, colosseovsky pevně provařené s bluesovým gruntem a Litherlandovým vyzývavým hlasem rozjíždějí pořádně žhavý tanec The Kettle. Hiseman dává od prvních tónů najevo, kdo je v pozadí tohoto famózního souboru kovář a kdo kováříček, ale i Litherlandovy sólové eskapády jsou skvostné a rockově výživné. Ne, že by Heckstall-Smith s Greensladem dovolenkovali, každý přidal svůj kousek do colosseovského oceánu. Skvostně drsný a sympatický úvod.

Elegy - přitažlivý rytmus i vokál, od počátku opojná srážka dechů a živočišného rockového tance nejvyšší kvality - Colosseum to zkrátka jinak neumí. Olej do ohnivého kabaretu přidává i krásně gradující vokál a skvostné výjezdy páně Heckstalla-Smitha. Podívejte se ale o pár decimetrů dál za baterii, a čelist vám fakt spadne až na zem. Co se dá všechno natlakovat do času 3:10, je pro mě věc nevídaná!

Blues bylo vždy černým prazákladem otců strůjců tohoto fenoménu, a tak od Butty´s Blues očekávejte poctivě odpochodované dvanáctky, erotickou vášní doslova prýštící medový Litherlandův hlas a zemitou Reevesovu basu, jak se sluší a patří pro černé šamanské představení. Je tu ale neuchopitelná nadstavba páně Heckstalla-Smitha. Poslouchejte pozorně, jak se nejprve vpraví do rytmu, aby posléze zběsilými klapkami na tom svém ďábelském nástroji zcela ovládl prostor. Způsob, jakým spolu pánové komunikují je roven snad telepatii, zapojení i vypojení nástrojů je nelidsky načasováno, neskutečná je všudypřítomná gradace a tlak hydraulického lisu, který vám přešlapuje hrudník sem a tam.

The Machine Demands a Sacrifice - drsný načernalý vokál, Greensladeovy varhanní otisky, experimentální nálada a strhující Hisemanova jízda za baterií už komentáře nepotřebují. Zvlášť, když jde o čtyřminutový nádech před šestnáctiminutovou závěrečnou titulní instrumentální suitou, složenou ze tří hlavních témat.

Psal-li tu před lety Filozof o srovnání s prací ještě na mayallovském Bare Wires, nelze, než souhlasit s jeho tvrzením o hotovosti a jednotnosti stylu. Rozhicovaná a nezastavitelná dvojice Heckstall-Smith a Hiseman od počátku svým ďábelským tempem a spádem ničí vše kolem jako lavina a skvěle jim sekunduje za klávesami i Greenslade. Tohle je hotový model Colosseum a dialog klavíru se saxofonem patří mezi zážitky galaktických parametrů. Témata se proměňují přirozeně, nenuceně a zejména zde má Hiseman roli nezastupitelného tmelitele celé colosseální skvadry. Celá veleskladba stojí hlavně na výše zmíněném triu, všimněte si ale i krásně včleněných basových úderů Reevese. Závěr se po opakování hlavního motivu krásně vyklidní, motivy se překládají, vrství a tvoří skutečně megalomanskou hudební hostinu, do hry se vrací basa i Litherlandova ostrá sóla. Tvrdá slitina basy a bicích přivane potřetí a naposledy božský nosný motiv a Hiseman zahřmí z kanónů naposledy...

Obával jsem se, jak dlouho mi bude trvat, než druhý a třetí počin vstřebám a nějak je popasuju s legendárním debutem. Po pár dnech už jsem dál a mám jasno - obě alba u mě debut ještě o kus překonala. Chybí sice překvapivost a revolučnost, ale pánové si natolik pohráli s detaily a vrstvením, přičemž nepolevila ani jejich pověstná drtivá energie, ani soustavný tlak. Závěrečná suita patří po zásluze na čelní místa zlatého spektáklu přelomu 60. a 70. let. Nemám, co bych dodal. 5/5

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Disperse - Foreword

Disperse / Foreword (2017)

jirka 7200 | 0 stars | 22.03.2017

Hodnotit body toto dílo nebudu, netřeba tu vyvolávat nějaké kontroverze. V tomto případě se však musím zastat Antonyho, žádný prog rock s metalovými vlivy tam také neslyším, jak se v nějakých recenzích na webu píše. Z mého úhlu pohledu je to trendy melodický pop rock ( v českém Bontonlandu je správně zařazen do kategorie Pop/rock). Zvukově je to hodně špatné, dynamika minimální a zbytečně přehulený. Kytarista Jakub Żytecki sice hraje výborně, jen by mi jeho styl hraní sednul v jiném hudebním stylu. Ale chápu, že se najdou posluchači, které to osloví.

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse

Kaipa - Sattyg

Kaipa / Sattyg (2014)

jirka 7200 | 2 stars | 22.03.2017

Je mi to líto, ale nemohu jinak. Tato deska mi přijde jako velmi slabá kopie mé oblíbené desky "Angling Feelings". Písně mi přijdou bez nápadu, kytarista Per Nilsson v této nahrávce zbytečně tlačí na pilu a posouvá Kaipu někam do hájemství prog metalu.

Nějak jsem na desce z roku 2007 přechválil Martina Igelströma za mastering. Tehdy mi přišlo, že byl pro zvuk kapely přínosem, nyní to na této desce dost podělal. Je to přeřvané a bez dynamiky, na aparatuře mi to až praská. Dle měření nějakých bídných DR7. Takto se przní výsledný zvuk v metalu, naopak v prog rockových vodách mají lidi za mixpultem většinou trochu více soudnosti a mastering většiny desek je na přijatelnější (ne-li špičkové) úrovni. Nevím, jak zní vinyl, tam je většinou prováděný odlišný mastering, ale na CD to je hrozné.

Jedinou písní, kterou mohu vyzvednout, je titulní instrumentálka "Sattyg" s pěknou středověkou atmosférou, flétnou a housličkami a částečně "A Map Of Your Secret World", která by zapadla na předchozí desky. Ovšem ne s tímto zvukem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Sattyg
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Echolyn - Mei

Echolyn / Mei (2002)

horyna | 5 stars | 22.03.2017

Deska Mei je považována za nejambicióznější projekt amerických progresivních ikon Echolyn. Při pohledu na zadní stranu přebalu CD zjistíme, že se v tomto případě jedná pouze o jednu jedinou padesátiminutovou skladbu, kterou její tvůrci záměrně a s nekomerčním přístupem nehodlali rozdělit do dlších podmnožin, a tak je takovéto uzpůsobení přinejmenším překvapující. Její výpovědní hodnota, mířící proti toku hudebního průmyslu jasně říká, jak se tito hudebníci hodlají popasovat s možností nepodlehnout trendu doby, který velí pravý opak.

Album je pak tím pravým dobrodružstvím a náročným úkolem pro specifickou vrstvu osazenstva, nemající obavu se s dotyčným úkolem popasovat. Materiál, na jehož strukturu je člověk nucen přistoupit, tak nenabízí chvíle k vydechnutí, a možnost "listovat knihou" je zde zapovězena. Máte tedy dvě možnosti, odejít pryč, nebo tuto smělou výzvu přijmout. A jelikož je progresivní fanda od přírody filuta, je nasnadě, která z variant je pro něj ta správná.

Zkomponovat tak dlouhou suitu, zabírající celé album, chce nejen velkou dávku talentu, zkušeností a sebereflexe, ale také nalézt prostředky, které dokáží udržet bdělý stav mysli v jednom zápřahu a vně díla obsáhnout silné motivy, jež má za úkol posluchačský detektiv odhalovat. Melodie tu plynou velmi uvolněně, aby v zápětí přišla progresivní nebo jazzová pasáž (občas hodně rytmicky divoká), která má za úkol cinknout diváka do uší novým motivem, zabraňujícím opotřebení pozornosti. I přes jednolitou délku alba vatovost nehrozí, pestrost a variabilita byly vždy silné zbraně Echolyn, těžko lze tedy očekávat ústup z pozic.

Toto je opět jiná forma vyjádření se skrze hudbu, kterou Echolyn žijí a dýchají, je to slyšet v každém tónu a každé propracované pasáži tohoto zajímavě laděného alba. A jelikož je velmi pravděpodobné, že i po několika posleších vám z něj v hlavě uvízne jen malé množství určitých fragmentů, garance vracející se chuti poslouchat a prožít ho znovu je tudíž velmi vysoká.

» ostatní recenze alba Echolyn - Mei
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth

Oldfield, Mike / The Songs of Distant Earth (1994)

Brano | 3 stars | 22.03.2017

Namaškrtený albumom Tubular Bells II. som si v roku 1995 kúpil originál audiokazetu The Songs Of Distant Earth, dá sa povedať, že naslepo. Internet vtedy nebol, nemal som kde otestovať, tak som to riskol. A risk nie je vždy zisk. Kazetu mám dodnes a aj po 22 rokoch hrá v trojhlavovom decku čisto ako kryštál.

Úvod je skvostný, typická Oldfieldova gitara spieva, tak to má byť. Od tretej skladby sa však nenápadne vkráda nepriateľka číslo jedna - nuda. Úvodný motív sa opakovane vracia v rôznych variáciách, obmenách a mutáciách, raz viac, inokedy menej nápadne. Stále je to o tom istom, vývoj stagnuje. Osvieženie príde až v Lament For Atlantis v podobe nádhernej klavírnej melódie. To sa majstrovi podarilo, avšak na celú A stranu kazety je to málo. B strana začína sci-fi zvukmi, ktoré prekvapivo prechádzajú do gregoriánskeho chorálu. Tiež dobrý nápad,ktorý treba oceniť. Zvyšok je už len bezcielne blúdenie vesmírom a tak zaprášený od kozmického prachu a polepený cukrovou vatou sa konečne dostávam do finále, ktoré stelesňuje znovu len opakovanie úvodného motívu.

Tento album zďaleka nedosahuje úroveň predošlého opusu Tubular Bells II. Chýba mu pestrosť, moment prekvapenia, sviežosť, časté zmeny tempa a melódie a hlavne radosť. Avšak v porovnaní trebárs s Earth Moving (1989) je The Songs Of Distant Earth priam veľdielo. Takže hodnotím slabými tromi hviezdičkami.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Kaipa - Angling Feelings

Kaipa / Angling Feelings (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 22.03.2017

"Ocitám se ve stálém proudu změn,
otáčím stránku v mém cestopisu.
Je čas přestat utíkat,
protože jsem zjistila, že mám křídla -
a ty mám proto, abych je použila..."

[z textu "Prchavý okamžik času"]

Čtvrtá deska po obnovení činnosti Kaipy v novém miléniu se také nachází v proudu změn a je pro mě nejvýznamnějším, nejzábavnějším a zároveň nejkvalitnějším počinem a rovněž i určitým kulminačním bodem jejich tvorby celkově.

Malá odbočka :
Od "Notes..." držel Hans Lundin v rukou pevně skladatelské opratě (krom spoluautorství 3 písní na albu "Keyholder", které přiznal Stoltovi). Považoval tuto znovuzrozenou Kaipu především za své dítko a kytarista Stolt si své tvůrčí ambice v této skupině musel uspokojovat pouze psaním textů a dohledem při nahrávání a masteringu skladeb, což pro něj nemohlo být vůbec jednoduché. Lundin si však dobře pamatoval, jak to dopadlo v sedmdesátkách (kdy Stolt téměř Kaipu skladatelsky ovládl) a nechtěl se stát dalším klonem The Flower Kings. Toto negativní jiskření mezi hlavními protagonisty se dle mého odrazilo na jinak výborné "Mindrevolutions", kde ač Stolt hraje výborná sólíčka a solidně podkresluje svou kytarou náladu jednotlivých skladeb, drží se celkově dost vzadu.

Tyto domněnky mi proběhnou hlavou vždy, když si přehraju desky "Mindrevolution" a recenzovanou "Angling Feelings" v jednom sledu za sebou. První, co posluchače praští přes uši, je kytarový projev nového šestistrunného vládce - Pera Nilssona: >> odkaz To je týpek, co spolupracuje s US firmou Strandberg na vývoji kytar (má i svůj model Singularity) a je rovněž členem death metalových Scar Symetry. Ne, nebojte - v Kaipě se tímto směrem ovlivnit nenechali :-) Jinak ale Per Nilssen dle nahrávky a dostupných údajů ovlivnil v kapele mnohé. Přinesl radost z hraní, zlepšení komunikace mezi všemi členy, do jejich hudby zakomponoval rockovou živočišnost a došlo i na živé session ve studiu (dříve každý hudebník nahrával odděleně své party v jiném studiu). A to jsem se ještě nezmínil o jeho stylu hry, to je pastva pro uši, má neuvěřitelný cit pro melodii, svou hrou tuto nahrávku úplně rozsvítil a plně dává zapomenout na Roine Stolta. Kdo je to vlastně Stolt? :-)

Ihned mě při poslechu dvou již zmiňovaných CD napadnul příměr. Stojíte u zaprášeného okna na zámku. Víte, že okno je směrováno do zahrady, ale zatím jej neotvíráte, protože ač slunce svítí, vítr ještě nepříjemně fouká. Tu krásu za oknem sledujete jen průzorem po rozbité tabulce. To je "Mindrevolution". Potom slyšíte, jak vítr utichá a ptactvo v zahradě začíná prozpěvovat. Je to tak omamné, že otvíráte a užíváte si výhled do barevné čarokrásné zahrady, slunce vás hřeje ve tváři, obraz se zaostřil, veškerá zeleň vás uchvacuje a vy slyšíte a vidíte konečně vše jasně a čistě a dokonce i cítíte tu vůni! Tak zní "Angling Feelings". Na výsledném vyznění se jistě podílí i to, že větší prostor dostala i zpěvačka Aleena, která atmosféru desky pěkně doplňuje a i to, že vůbec poprvé byl mastering desky svěřen nezávislé osobě - Martinovi Igelströmovi.

Na desce není jediné slabé místo (což o předešlých třech deskách tvrdit nemohu), abstraktní filozofující texty muziku skvěle doplňují. Pokud bych musel pod pohrůžkou násilí vypíchnout jednu věc, asi bych vybral členitou a nejdelší "The Fleeting Existence Of Time". V úvodu minutu a půl bojují klávesy s kytarou, potom nahrávku zklidní Aleena svým kouzelným hlasem. Její zpěv přechází do dramaticky klenutého atmosférického refrénu, načež následuje Nilssonovo ústřední sólo, které poté několikrát mezi jednotlivými slokami rozvíjí a variuje, či vrství, aniž by do konce skladby nudil...

Zatím žádná další deska již tento počin nepřekonala.

» ostatní recenze alba Kaipa - Angling Feelings
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

steve | 4 stars | 22.03.2017

Na Haken jsem slyšel pět samou chválu, a tak jsem samozřejmě neodolal a prahnul po seznámení s nimi. Teď myslím, že většina recenzí přehání a nafukuje kapelu do oblak, kam rozhodně ještě nedorostla, i když snaha a ambice jí nechybí. Samozřejmě, že je dnes těžké přicházet stále s něčím novým a neobjeveným, vlstně je to vesměs nemožné, ale Haken si tak okatě půjčují od těch a od těch, že je to až přehnaně do očí bijící.

V písni Atlas Stone použijí hudební historickou fresku, na které si už tolik (metalových) kapel vylámalo zuby - ta jejich je až příliš podobna sestřičce z repertoáru Dream Theater. Aby toho nebylo málo, ve stejné skladbě nechají rozeznít baskytaru zvukově i náladou uhozenou po vzoru Riverside. Poloha Cockroach King je vyzobnuta z repertoáru Gentle Giant, ale kapele sedí jako prdel na hrnec, škoda že takových míst není na nahrávce víc. V In Memoriam zase procházíme zahrádkou, patřící Pain of Salvation, a vokály mohl tak stejně napsat i S. Wilson.

Že je těch vypůjček už trochu moc? Taky si to myslím. Ale potud naštěstí podobnosti končí a kapela si konečně razí vlastní cestu, jejíž linie se klikatí jen v meandru Haken. Jako světlá místa nahrávky vnímám kratší baladičtější úseky Because It's There a As Death Embraces, v nich se neopičí a na nic si nehraje, kopírák zůstává ve skříni. Progresivní náladu si nahrávka drží až do konce, každá skladba je svým způsobem velice přitažlivá, propracovaná a vysoce tvořivá. Chvíli se vzdouvá, buší do vás a drtí, z toho ale příjemně laská a našeptává.

Pokud chtějí Haken přežít a něco dokázat, musí odložit stereotypní a nudné metalové blouznění (stačí že s ním spávají Dream T.) a nechat melodii zvítězit nad progresivní myšlenkou. Uvidíme jak se s tím poperou na Affinity.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Gabriel, Peter - Security

Gabriel, Peter / Security (1982)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2017

Tvorba prvního frontmana Genesis mě obklopila jako širý oceán už záhy poté, co jsem prozkoumal křehká i divoká zákoutí jeho domovské kapely. Můj vztah k jeho vždy vypjaté a emocionálně do posledního tónu vypracované hudbě, prosáklé skrz na skrz sugestivní atmosférou, se stal (z mého pohledu) téměř synovským. Peter Gabriel patří mezi sortu lidí, která mi byla vždy sympatická - tvořil hudbu, kterou sám cítil do morku kostí, a na nějaké reakce se moc neohlížel. Politická agitace už mi byla cizí, to je ale zase jen můj problém.

Už jiskrně žhavý úvod alba, jeden z nejfamóznějších nástupů v rockových dějinách vytesaný coby Rhythm of the Heat, inspirované pohledem na súdánské bubeníky naznačuje, že se Peter zase vydal na vlnu experimentů. Tentokrát se nechal až po pás vymáchat v africké domorodé hudbě, ale rovněž v elektronice. Osmdesátky se vylouply v plném náběhu, Naštěstí Peter nevyráběl ve studiu laciné synthi pazvuky, ale soustředil se plně na to, čím vždy ohromil - na přímý, hmatatelný kontakt s pocity posluchače. Na stupňované dusivé napětí, protiklad studené elektroniky a vřelého, lidského vokálu. Jako nástroj gradace je užita i lyrika, poutající se k rytmu, máme zde rytmy na sto způsobů. Peterova duše je do nich chycena, vládne dusno. Bouře ghanských bubnů, pralesní řevy a bouře písku mi spaluje kůži. Neznám snad skladbu, která by dokonaleji evokovala emoce autora hned zpočátku.

To, jak se ji Peterovi podařilo napojit na dvojku San Jacinto, naprosto zásadní skladbu jeho repertoáru, mi bere dech celých patnáct let až dodnes a já jsem stále a znovu zamražen dva metry pod podlahu. Slyšet to naživo v roce 2004 v Praze byl zážitek na celý život. Decentní elektronická rytmika a Peterův hlas, vyprávějící pouštní příběh o boji s moderním světem. Refrénová hlasová exploze je památná, Peter jako by si vystřelil do nebes jako kazatel, který si vás omotá všemi prsty. Závěr je opět decentní ale i obskurní.

I Have the Touch využívá plně dobových elektronických možností a Peter se tu představuje jako moderní skladatel, reagující svou typicky uzavřenou duší na mezilidské kontakty. Přímo o tom si v závěru i zakřičí a opět je mu věřit každé slovo. Kostrbaté rytmy a jeho typické melodické oblouky ale nechybí...

Přichází znepokujující běs The Family and the Fishing Net - temná elektronika se za pomoci hostujícího zmutovaného saxu prodírá dál a dál, Peter vládne jako temný alchymista nad pulty, rytmy a sekvencery. Bezvýchodná hudba rezonuje s textem o rybářské rodině, dotýká se ale obecně ekologické problematiky a je jasné, že nejde o nic veselého.

Gabriel byl maniak nejen do techniky hudební, ale zajímal se o reakce zvířat, hlavně opů, na různé podněty, např. elektronické, zkoušel jejich hudební vibrace. Text notoricky známého singlového hitu Shock the Monkey (byl opatřen i klipem) se sice může zdát znovu drsný, přirovnání je použito k vylíčení osobních úzkostí. Od začátku do konce jasný hit, využívající moogové syntíky a drtivě rezonující bicí.

Lay Your Hands on Me využívá lehké, decentní elektronické postupy, ve kterých nádherně plave Peterův hlas, zpívající tentokrát o léčení důvěrou. Krásně gradovaný song, odhalující Peterovy emoce až na holou dřeň. Dominuje opět propracovaná rytmika včetně timbalů. Tohle je krásné osobní vyznání, známé i z dalších desek.

Wallflower nese zpěv, bourající stěny, pomyslně zmíněné i textem, zabývajícím se politickými vězni v Latinské Americe. Nádherná píseň, bojující o naději, po gabrielovsku gradovaná až do nebeských sfér, nemůže nepřipomenout slavnou Biko z předchozí desky, mně se ale "květina" líbí o dost více než provařený předchůdce. Klasická ukázka, co lze vyždímat z vlastně prostého motivu.

Kiss of Life je poněkud světským a optimistickým zakončením desky. Spirálovitý rytmus a uvolněný Peter se částečně vrací k hitovosti třeba takové Shock the Monkey a loučí se skutečně v divokém, obskurním tanci. I zde je užito několik druhů bicích včetně surda (Jerry Marotta).

Snad jsem opomenul dva zásadní členy Peterova bandu. Tonyho Levina nepřeslechnete, i když jeho údery zanikají v mimořádně dominantní rytmické bouři, kytary Davida Rhodese jsou ale potlačeny, i když v klidnějších skladbách se mu prostoru dostane.

Geniální dílo, které rozmělnilo rock, world music, art rock, elektroniku a industriální názvuky, aby vzniklo něco zcela svébytného. Jedno z děl, které těžko bodovat...

Tohle album (společně se trojkou) u mě dlouho stálo v jeho tvorbě jako nedostižný maják. Dnes si ale uvědomuju, že to bylo spíš tím, že jsem některá jeho další díla nedocenil, nebo jsem pro sebe objevil jejich krásu až o něco později (I, II, So či dnes pro mě soukromé a nesmírně citlivé Up). Vychutnávám se zatajeným dechem i jeho práci na projektu Ovo, kde si vyzkoušel zase nové postupy od hip hopu až po industriál, zůstal ale gabrielovsky nepolapitelný a geniální. Tahle deska (stejně jako trojka) to měla jednodušší - lapila mě hned, okamžitě, už tím exotickým obalem. Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Security
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Uriah Heep - Head First

Uriah Heep / Head First (1983)

| 3 stars | 21.03.2017

První album Uriah Heep od dob debutu Very Eavy..., které znatelně ustupuje z vydobytých pozic. Tak například u funky desky Conquest mi ústupky nevadí, ale zde už nehodlám přimhouřit ani jedno oko a svým oblíbencům toho musím hodně vytknout.

Především je cítit výrazný skladatelský propad oproti předchozí, pouze rok staré desce Abominog. Zvuk jde ještě víc po trendech a písně jakbysmet. Goalby je stále dominantní a famózní zpěvák, který do osmé dekády skvěle zapadl, ale ani on neutáhne všechno. Na desce se nacházejí tři předělávky, z nichž prázdná a popová Stay on top patří k nejhorším skladbám kapely vůbec a Adamsova Lonely Nights (jen) neublíží. Zbytek je ucházející průměr, jednou lepší, jako Red Lights (ta měla ležet na začátku alba), nápady a kytarovou erudicí nadupaná šleha, jednou horší, jako slaboučká úvodní píseň.

Slabý průměr a pád U. H. do popové stoky, ale stále jde o poslouchatelnou muziku - s předsudky opatrně, jen očekávání koloritu sedmdesátých roků musí při poslechu rázně stranou. Jde spíš o sběratelský artikl, než nějakou povinnost.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Head First
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Satellite - Into The Night

Satellite / Into The Night (2007)

horyna | 5 stars | 21.03.2017

Od samého počátku vzniku a vydávání alb polských Riverside se v jejich stínu pohybovala také další znamenitá parta - jedná se o jejich územní kolegy Satellite. A jestliže byli a pořád jsou Dudovci polským progresivním vývozním artiklem číslo jedna a vehementně protěžovanou bandou, tak právě (poslední léta pauzírující) Satellite spadají do kategorie "přezíraní a upozadění". Jejich kvalitu to ale v žádném případě neumenšuje, ba naopak. Hudba této kapely se dobře poslouchá, je to přesně ten druh neoprogresivní muziky, která nezní prvoplánovitě ani vyumělkovaně. Nabízí dostatek prostoru pro vlatní fantazii, oplývá dostatečnou emoční hloubkou a obdivuhodnou hráčskou průpravou. Kdo by stál o přirovnání, napadají mě trochu podobně zaměření Kanaďané Tiles nebo angličtí Iq v období alba Frequency.

Deska Into The Night patří stejně jako ostatní zástupci tvorby Satellite k vynikajícím uměleckým dílům. Titulní skladba v začátku svou vláčnou náladou předpřipraví posluchačovy myšlenky na vstup na progresivní scestí, a zaujme také prvotřídní sólovou kytarou. Dvojka Dreams je rozčleněna na tři části, ty jsou však odděleny jen sporadicky; tady se proguje v ostřejších stupních a vše vyznívá mnohem moderněji, vehementní způsob kytarové práce se ale postupně zařezává do hlavy tak, že po třetím poslechu jste už pevně doma. Pánové se ladně pohybují ve fusion, jeho prvky vystopujeme při třetí Downtown Skyline. Vše zní velice vkusně a vzdušně, aranžmá nejsou přecpány a dá se v nich dobře orientovat. Jako opravdový hit se tváří skladba Don't Go Away In Silence, taková vykladní skříň stylu a tvorby Satellite, spousta výborných melodií a refrén mající sílu i kreativní ambice. Ze stejného sudu je i Heaven Can Wait, častěji ale mění tempa a střídá dynamika. Kapela se rozloučí opět klidnějším skupenstvím nazvaným Forgiven And Forgotten.

Kdo má rád progresivní rock našich sousedů a vůbec prog žánr jako takový, tuto kapelu by si neměl nachat ujít.

» ostatní recenze alba Satellite - Into The Night
» popis a diskografie skupiny Satellite

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

janina | 4 stars | 20.03.2017

Já vidím to přirovnání s mnohokrát převařeným čajem úplně jinak. Nejraději mám čaj Earl Grey a nezkoušel jsem ho vícekrát udělat z jedné dávky, natož pytlíku! Ale od různých výrobců jednou se smetanou, podruhé s javorovým sirupem nebo medem a podobně. Byl to však vždy Earl Grey a vždy mi chutnal.

Tak to vidím i s alby Oldfielda a i s Return to Ommadawn. Zase jiné, ale opět mi chutnalo. Po přečtení Oldfieldovy autobiografické knihy (nevzpomenu si, jak se jmenovala) se mi tak lidsky přiblížil, že kdyby natočil hodinové album, jak ladí kytary, tak ho určitě musím mít! Pochybuji, že by ještě někdy koncertoval, snad když bude mít Anglická královna sté narozeniny, tak přijede zahrát. To tam vyrazím.

Jen mi není jasné DVD, kde je vidět obal a jen se tam stále posunují mraky!? Je to normální nebo dělám někde chybu? Díky J.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Eneide - Uomini Umili popoli liberi

Eneide / Uomini Umili popoli liberi (1990)

b.wolf | 5 stars | 20.03.2017

Čirou náhodou jsem tady zahlédl jediné album této skupiny, o níž jsem kdysi věděl, že toto její album mělo vyjít někdy koncem 70. let. Tak jsem prohrabal kazety a našel. Skvělá hudba, zvláště flétna, decentní progrocková jízda od úvodní skladby. Vyloženě jsem si tu nahrávku užil, musím se podívat po cedle nebo vinylu. Velká škoda, že další album už je asi sci-fi... 5/5

» ostatní recenze alba Eneide - Uomini Umili popoli liberi
» popis a diskografie skupiny Eneide

Enid, The - Dust

Enid, The / Dust (2016)

jirka 7200 | 4 stars | 20.03.2017

O kapele The Enid jsem nikdy neslyšel, proto mé překvapení bylo opět převeliké, když jsem po poslechu alba "Dust" zadal tento název do vyhledávače.

Tato britská formace působí na scéně s menší přestávkou cca 40 let a má na svém kontě 14 studiových a několik live záznamů. Hlavní personou tohoto spolku byl vždy Robert John Godfrey, který se dokázal pokaždé obklopit schopnými muzikanty.

Po albech „Jouney’s end" (2010) und „Invicta"(2012) je "Dust" (2016) završením jakési trilogie. Osobně jsem slyšel jen druhou jmenovanou desku a musím řící, že "Prach" se mi líbí mnohem více. Aranžmá je totiž mnohem bombastičštější, teatrálnější, dílo napsané jako pro obrovský orchestr, přitom nepostrádající prog rockové prvky. Pětioktávový zpěvák Joe Payne (ne nepodobný P. Gabrielovi) se tu nijak prvoplánovitě nepředvádí, i když rozsah jeho hlasu budeme muset nejednou obdivovat.

Je to takový sympho prog rockový muzikál, kdy se při mnohavrstevnaté muzice jistě nudit nebudete. Velké plus je kvalitní, plně dynamický zvuk, nástroje nezní synteticky - prostě lahůdka poslouchat na kvalitní aparatuře. Sympatická je i délka něco málo přes 42 minut.

Myslím, že už další dílo The Enid v podobné kvalitě nevznikne, neboť kapelu v roce 2016 opustil vážně nemocný mozek The Enid, R.J. Godfrey. Zanedlouho ohlásil odchod i zpěvák J. Payne, kytarista m. Read a bubeník D. Storey. Nezbude nám tedy asi pátrat po jejich starších, také jistě kvalitních počinech.

» ostatní recenze alba Enid, The - Dust
» popis a diskografie skupiny Enid, The

Filip, Jaro - Cez okno

Filip, Jaro / Cez okno (1996)

POsibr | 5 stars | 19.03.2017

Jaro Filip bol človek s obdivuhodným portfóliom aktivít. Dramaturg, zabávač, divadelný a filmový herec a predovšetkým talentovaný hudobník. Počas svojej bohatej muzikantskej kariéry spolupracoval s Lasicom & Satinským, Ursínym, Lipom, Müllerom, Šebanom, Rózsom a ďalšími prominentmi slovenskej hudobnej scény. Pre mňa osobne patril Filip vždy k najobľúbenejším naším hudobníkom, ktorého tvorba ma uchvátila už v mladosti a drží ma dodnes. Album, ku ktorému sa obzvlášť rád vraciam je Cez okno.

Bubenícko-klávesové intro otvára jednu z najznámejších slovenských popových piesní. Táto chytľavá chuťovka jemne okorenená jazzom hravým spôsobom opisuje Filipove dojmy z internetu. CEZ OKNO je výborná skladba, kde hudobníkov hlas v refréne krásne tieňuje Silvia Josifoska a nemenej super je aj Jaslovského saxofón. Nasledujúca KEĎ je krátka vyhrávka, také intermezzo postavené na chytľavej klávesovej melódií a viac než slušne sa tu ukáže aj Filipov syn Leo za bicími. A už prichádza Filipove nežné vyznanie čarokrásnej víle zvanej NOC. Pomalšie tempo však neuspáva, krásne vzdáva hold hudobníkovej múze. Žiť vo dne to je veľký postih. Určite jeden z vrcholov tohto albumu. Funky záležitosť, čo roztancuje aj rozospaté telá nočných existencii - to je KORMIDELNÍK ČAS. Ponaťahované tóny sólovej gitary Martina Zajka padli tejto piesni ako povestná riť na šerbeľ. Snáď mi puritáni odpustia tento slovný exces, skladba tohto kalibru však vie poriadne rozprúdiť krv v človeku. Čože nás však čaká ďalej? Nekompromisne tvrdý, hrôzu naháňajúci, až hardrockový gitarový riff na úvod piesne SALVÁDOR DALÍ. Tieto "sabbatovské" pasáže sa striedajú s melancholickou klávesovou pasážou. Ťažko si predstaviť krajšie vzdaný hold majstrovi surrealizmu. Tak zbohom, ja ostávam bohom.

Druhú polovicu albumu otvára neskutočne posmutnelá pieseň, s krásne depresívnym vokálom Silvie Josifoskej. LSD. Toto je pieseň, pri ktorej zapadne slnko, jeden z najkrajších Müllerových textov o bezodnej diere drogových excesov, ktorými si sám v tej dobe prechádzal. Záujemcovia nech si vypočujú aj jeho verziu na rovnomennom albume, vydanom v tom istom roku. Ale späť k Filipovi. V tomto majstrštyku exceluje psychedelická Zajkova gitara, jeho sóla perfektne vystihujú gro tejto mrazivej piesne. Ťažko sa ubrániť zimomriavkám pri počúvaní tejto úžasnej skladby, pre mňa je toto jedna z Filipových najemotívnejších a najkrajších záležitostí. Srdcovka naveky. Dravým tempom hneď nás ženie SILA, Jaro Filip ukazuje, že je aj veľmi slušným rockovým klávesákom a spevákom. Parádne sólo si tu strihne opäť Martin Zajko. Müllerove povzdychy nám otvárajú druhú najdlhšiu skladbu albumu, MILOVANIE V HROŠEJ KOŽI. Už od úvodných tónov je každému jasné, že pôjde o emočnú záležitosť. Pomalý Filipov spev a ženské vzdychy v pozadí indikujú, že toto bude osobné. Štipka blues a trošku jazzu, krásne hudobné manželstvo. Nečakajte žiadne hudobné excesy, opakujúci sa motív na bicích s pripomínajúcimi sa klávesami sú všetko, čo táto skladba potrebuje. UŽ ZAJTRA, už zajtra, už zajtra... uvidím lepšie astrálne karty a zaspievam si s Paulom McCartneym. Opäť kratšia, ale úderná vec. Najmä gitara v outre. Záverečná melanchólia v podobe skladby ŽIVOT je spolovice recitáciou, spolovice spevom. Táto hudobná bodka nie je nabitá optimizmom, ide o realistický pohľad na finálnosť našej existencie. Štyri roky po vydaní albumu sa so zubatou zvítal aj sám Filip. Mrazivé.

Kvalitatívne hodnotím tento album veľmi vysoko, určite jeden z tých najlepších slovenských albumov, ktoré uzreli svetlo sveta v 90. rokoch (a nestratí sa ani v konkurencii ostatných dekád). Jaro Filip bol jeden z tých hudobníkov a ľudí, ktorí majú moju neskonalú úctu. Jeho energicky odžitý život (rovnajúci sa trom životom bežného smrteľníka) po sebe zanechal kopec kvalitného dedičstva. Tento "človek hromadného výskytu" je mojím vzorom. Česť jeho pamiatke.

» ostatní recenze alba Filip, Jaro - Cez okno
» popis a diskografie skupiny Filip, Jaro

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1 (1977)

steve | 4 stars | 19.03.2017

Sotva Peter na své soukromé první akci otevře ústa, už cítím, že mi vedle něj chybí zbytek velkých Genesis. Především kytara Steva Hacketta - ale určitě je dobře, že tu není přítomen, Steve si natartoval výbornou kariéru a na prvních několika albech z odkazu "svých" Genesis vycházel. Navíc rezonoval nový rozměr své hudby, pořád ještě hodně progresivní, ale než na kytaře je toto umění postaveno na zvucích a nových prostředcích, které ze samplů a keyboardů dokázal vyloudit. Obklopil se rockovou smetánkou a do zkomírající artové škatulky vnesl velmi čerstvý závan nového.

Moribund The Burgermeister je na svém začátku prazvláštní, jasně ukáze nový směr, vývoj a i když se pohádková atmosféra vytratila, skladba zajímavá rozhodně je. Pořádný hit, to je Solsbury Hill - ta začarovanou krásu rozhodně obsahuje. Správně dixielandovsky ujetá Excuse Me a pak Humdrum, to už je naprostá emoční špička. Při Slowburn mi kolem hlavy letí opět Genesis. Muzikální Down The Dolce Vita dokáže tělo pěkně rozvlnit, ale to nejlepší je až v samém závěru, skladba Here Comes The Flood kličkuje mezi různými formami pocitového velikášství a vyznívá opravdu velkolepě.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine (1969)

kamila | 5 stars | 19.03.2017

Vůbec nechápu, proč jsem tohle album tolik let ignorovala. Dlouho jsem brala za správný vsugerovaný názor ten, že se vandeři rozjeli se vší parádou až na druhé desce. Se spokojeným poslechem debutu mám dnes už jasno, tenhle blud je holý nesmysl!

Deska je mnohem klidnější, líbivá a v určitých momentech i konejšivá, což je prvek, který na každém z jejích následovníků pomalu ustupuje. Je tu hodně klavírku a akustických kytar, ale v líbivějších tónech - zbavených trýznivých patvarů dodekafonie, proplétajících se uprostřed mučící desky Pawn Hearts. Tohle je hudba, od které člověk moc nečeká, ale o to víc ho překvapí. Asi je zvláštní že jsem ji zařadila do sbírky až tak pozdě. Těžko říct, jak bych na ni reagovala, kdybych Hammillovce vůbec neznala, ale jsem ráda, že k tomu došlo, mám z ní mnohem větší radost než z období konce sedmdesátých let.

Desku otevřou krásné tóny Afterwards, která má tesknivou náladu a zajímavou pianovou melodii. Skladby Orthenthian St. (Part I) a Orthenthian St. (Part II) mám spojené - zase jsou tu ty skvělé klasické kytary a klavír k tomu, skladba pak zdrsní a bicí přechody ji pěkně nabourávají. Running Back zní jak kostelní kázání, přesně tak čisté a neposkvrněné. Skvěle se rozjede další Into a Game, má hodně tempových zlomů, všechny nástroje hrají precizně, obzvlášť baskytara. V titulní skladbě si kapela s chutí zaswinguje a do budoucna nechává nahlídnout sarkastická Aquarian, která stejně jako Octopus není žádné neviňátko. jako nejzajímavější kus se mě zatím jeví středověký chorál Necromancer.

Ač první desky většinou nejsou těmi nejlepšími, tahle má vysoké aspirace.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You

Colosseum / Those Who Are About To Die Salute You (1969)

EasyRocker | 5 stars | 19.03.2017

Historie téhle revoluční party je dostatečně dobře známá. Propojení blues a jazzu si Heckstall-Smith a Hiseman zkusili na mayallovském opusu Bare Wires (1968) a po neshodách o dalším fungování kapely založili za pomocí dalších výjimečných hudebníků novou kapelu, kde jejich nadšení a ohromný potenciál vygradovaly do netušených rozměrů, doslova smetly veškerou konkurenci a dočkaly se i nadšených kritik.

Divoký nájezd saxů Heckstalla-Smitha a Litherlandovy kytary, to je zprudka podaná verze klasiky Walking in the Park, známé nám už z Bondovy společnosti 60. let. Colosseum jí ale vtisklo podobu věru nezapomenutelnou. Greenslade řádí za klaviaturami jako děs, Litherland vypouští jedno ostré sólo za druhým a jeho hlas v tom rozpoutaném živlu jen tak tak stíhá. No a ta božská rytmika? Reevesovy údery do basy jsou lahodné a připravují půdu pro nekonečné Hisemanovy nálety. To je jeden z nejlepších úvodů v žánru.

Litherlandova kytara prostupuje dopředu s nezastavitelnou rytmickou sekcí a bluesovou černotou pořádně poučeným hlasem, a už je tu Plenty Hard Luck. Kdyby tohle nahrála "normální" bluesrocková svorka, jakých tehdy běhaly po Anglii mraky, kýval bych si spokojeností a bylo by to fajn. Jsou tu ale Colosseum a tak je tu Heckstallova dechová nadstavba, přesně se trefující do rytmických obrazců, ve druhé půli nám tady tento mistr ale zcela ovládne pole, podkreslován znovu Greensladeovými malbami.

Mandarin - saxofon a kytarové údery tónů. Ano, název přivolává jisté orientální inspirace a Colosseum se vydávají do dosud nepoznaných atmosférických zákoutí. Tony Reeves dostal prostor ukázat své umění na čtyřech drátech. Je tu jazzrocková improvizace, do které vstupuje Litherland a postupně celá nadržená kapela podle známého vzoru se saxy a varhany, konec je dravý a lehce utnutý.

Debut - drsný rytmický motiv, předznamenávající hardrock. Poté, co tito mistři vyladí rytmickou strukturu, obalují ji Heckstall-Smith a Greenslade svými barbarskými nájezdy. Závěrečný souboj na život a na smrt Greenslada a famózního Hisemana taky stojí za povšimnutí, stejně jako nepotlačitelný všudypřítomný tlak, tak typický pro tenhle skvost.

Beware The Ides of March je známa široko daleko, s Bachovým motivem, známým i z Whiter Shade of Pale od Procol Harum, si Colosseum opět pohráli v intenci svých skoro neomezených možností. Úvod je ostřejší, pak dostává ale mimořádný prostor za varhanami Dave Greenslade a emoce stříkají tak, že mám ty slzy skoro na krajíčku. Pak se nám utrhne ze řetězu celá tahle jedinečná parta v až jazzovém útoku, závěr se ale vrací opět v bachovské linii. Vše dokonale vycítěné, trefené, ukončené přesně tak, jak je potřeba. Kapela trvala na tom, že šlo čistě o její dílo, a její provedení má vražednou jistotu.

The Road She Walked Before - melodický motiv poučený blues a prolínání energetického napětí s ospalým vokálem má své ohromné kouzlo. Pohodovka každým coulem a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb.

A přichází bluesrocková podoba Colossea v nejčernější podobě Leadbellyho Backwater Blues. Je to jediná skladba, kde ještě účinkoval původní, bluesově orientovaný kytarista Jim Roche. Nádherně, zcela v intencích žánru provedená černá perla, z líné rytmiky povstávají kytarové úlomky a pak vám ukáže dvojice Greenslade a Heckstall-Smith, že zapojit jejich instrumenty i do tohohle typu skladby pro ně není nejmenší problém. V tom tkvěl přínos a unikátnost Colossea - dva žánry tady spolu divoce obcují za ohromného jiskření, jako by se nechumelilo.

Those Who Are About To Die Salute You - poslední skladba řádné verze alba je náporem poněkud ve stylu první skladby, po řádění dechů a bicích přichází uklidnění, závěr je ale neskutečným odpichem do druhé kosmické rychlosti, který zastaví až závěr.

Z bohaté bonusové verze je třeba zmínit varhany skvěle opentlenou rockovici I Can´t Live Without You a skladbu A Whiter Spade Than Mayall - původně narážka na Mayalla a Taylora, ke kterému přidali známé bachovské téma a byla několikrát předvedena i na koncertech.

Neuvěřitelně energický a naprosto unikátní hudební debut, kde Colosseum dokonale trefili terč uprostřed mezi jazzrockem a bluesrockem, tedy do té doby vlastně něco neslýchaného. Uprchlíci od Mayalla tady slili to nejlepší, co se od bluesového nestora naučili, a ještě tomu dodali dvojnásobný energetický přetlak.

» ostatní recenze alba Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Renaissance - Turn Of The Cards

Renaissance / Turn Of The Cards (1974)

| 5 stars | 18.03.2017

Pod nánosy smrdutého prachu, hluboko v zapomění několika dávných oddaných jedinců starých progresivních časů leží hromady skvostných a inspirativních děl hudební historie. Jednou z takových kapel, na než si v dnešním schizoidním světe vzpomene už opravdu málokdo, jsou i britští náladotvůrci Renaissance. Pojetí jejich historizující muziky je průzračné jako lesní bystřina, jako ranní rosa stékající po listech kopretin, zasazených v sadech, patřícím anglikánským biskupům, či v zahradách majetných šlechtických rodů - ale i v okolí obydlí prosté venkovské chudiny.

Od úvodních chopinovsko-romantizujících klavírních tónů, které se volně přelijí v rockovější model, se po čtyřicet minut pohybujeme na území, patřící klasik rocku. Slyšíme krásně čitelnou baskytaru, ušlechtilý tón klasických kytar, zmíňovaného piana, klávesové vsuvky, dynamické bicí, a především nejúchvatnější "nástroj" této kapely - a tím je andělský hlásek divoženky Annie Haslam. Tolik tvárný, znělý a především citem a emocemi nabitý tón, vycházející z jejího hrdla, nemůže přece nechat nikoho chladným. V jeho sousedství se pomalu prodíráme velice energickou a flexibilní nahrávkou, patřící k nejucelenějším sbírkám, pocházejícím ze semdesátých let. Najít v jejím nitru sebemenší škraloup je prakticky nemožné, kapela stvořila naprosto vyrovnanou kolekci o šesti v naprostém souladu probíhajících dějstvích.

» ostatní recenze alba Renaissance - Turn Of The Cards
» popis a diskografie skupiny Renaissance

Kansas - Audio-Visions

Kansas / Audio-Visions (1980)

john l | 4 stars | 17.03.2017

Proč to děláte? Dobře přece víte, že ta či ona kapela má na kontě mnohem zásadnější a vám příjemnější desky - a stejně si často vytáhnete zrovna tu, která vám zas tolik neimponuje a je jasný, že jste si to všechno zase pěkně zkomplikovali. Taky to děláte, že? Já docela často, asi má člověk v sobě zabudovaný reflex bránit ty slabší, nebo chce jen některým věcem přijít na kloub a tak to opakovaně zkouší.

U mě se tahle formule váže k albu Audio Visions pravidelně už několik let. Nikdy jsem ho nedocenil tak jako Leftoverture, debut nebo Freaks of Nature. Vždycky bylo někde na chvostě, ale dnes se aspoň na chvíli něco změnilo a mně se fakt neskutečně líbí. Anebo jen sedlo do nálady, to spíš.

Prvních pět skladeb je geniálních a to se mi třeba Loner dřív vůbec nelíbila. Druhá strana je sice roztahanější, jakási nesourodá a střídají se lepší momenty se slabšími, ale pořád se to dá ustát se ctí. Kansas mám rád, prvních pět desek tvoří základ art rocku, ale ani zbytek diskografie neleze do kopru. Ba naopak, některá alba pošlou řadu Anglánů spolehlivě na klouzačku.

» ostatní recenze alba Kansas - Audio-Visions
» popis a diskografie skupiny Kansas

Bad Company - Straight Shooter

Bad Company / Straight Shooter (1975)

steve | 5 stars | 17.03.2017

Jednu takovou rychlohubku přímo do éteru:
Druhá deska Bad Company už navždy zůstane ve stínu jedničky, ale copak je to její chyba, že přišla až jako druhá? Nemá takové renomé a ani tak výrazné skladby, ale že by byla vyloženě slabší, to rozhodně ne. Vlastně ji poslouchám (skoro) stejně rád a dnes jsem si je vytáhl obě k "rockovému prokrvení mozkových závitů".

První skladbě by slušel lepší, méně vtíravý refrén. Dvojka je hit jak hrom s krásnými sbory a taktním kytarovým úhozem; Rodgerse tu prostě baštím. Stejně tak i v tracku číslo tři, pohodové Weep No More. Se Shooting Star si rychle rozpomenu na první album, má podobnou atmosféru i feeling.

Druhá strana začne zase z ostra, model Bad Company 75 příjemně zahřívá i uklidňuje. Hra Mick Ralphse mě skutečně baví, proto mám kapelu tak rád. Balady umí B.C. na výbornou, další takovou je Anna, poklidná, vláčná až romantická, on taky hodně dělá Paulův příjemný akcent. Poslední je Call on me, otevřou ji decentní klávesky a akustika vás něžně hladí. kapela opět nespěchá, prostě si brnká a notuje, ale jako celek vše funguje a co se týče emocí, ty se daj vážit na kila.

Bad Company je kapela, na kterou dnes už kdekdo zapomněl, nebo postupně zapomíná. Ta přitom uměla sypat nápady z rukávů tak jednoduše a typicky, jako je pro mimino typické nasávání mateřského mléka. Nazdar a klíďo za pět.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire

Mahavishnu Orchestra / Birds of Fire (1973)

steve | 4 stars | 17.03.2017

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Camel - Harbour of Tears

Camel / Harbour of Tears (1996)

| 5 stars | 17.03.2017

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.

» ostatní recenze alba Camel - Harbour of Tears
» popis a diskografie skupiny Camel

Kaprekars Constant  - Fate Outsmarts Desire

Kaprekars Constant / Fate Outsmarts Desire (2017)

jirka 7200 | 5 stars | 16.03.2017

Víte co je to Kaprekarova konstanta ? Ne ? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o číslo 6174, které bude stále stejným výsledkem jedné matematické úlohy.
Jak se k němu propracujete ?
Vezměte libovolné čtyřmístné číslo (s výjimkou čísla se čtyřmi shodnými ciframi – 1111, 2222,)
Například 4864.
Uspořádáním jeho číslic vzestupně a sestupně vzniknou dvě čtyřmístná :
4468 a 8644
Odečtěte menší od většího. Tedy :
8644 – 4468 = 4176
S výsledkem opakujeme krok 2.
7641 – 1467 = 6174
Výše uvedený algoritmus začne maximálně po deseti krocích generovat číslo 6174, ( v našem příkladě již ve druhém) které je pevným bodem posloupnosti.


Víte, kdo jsou KAPREKAR'S CONSTANT? Ne? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o anglickou kapelu, jejíž jádro tvoří skladatelé a multiinstrumentalisté Al Nicholson a Nick Jefferson, kteří spolu spolupracují již mnoho let, ale tento projekt založili teprve před 18 měsíci.

Na jejich první společné desce s názvem „Fate Outsmarts Desire" se podílí legendární saxofonista a flétnista Van der Graaf Generator - David Jackson. Ten také zapojil svoji dceru Dorie Jackson, která vypomohla se zpěvem. Bicí nahrál bývalý člen Level 42, Phil Gould. Za klávesy a mix desky je zodpovědný zvukový technik a hudebník Mike Westergaard.

Hudba KC mě doslova učarovala. Jedná se o výborný, melodický art rock, skladby jsou barevné, mnohokrát v nich je měněno tempo, z hrdla zpěvačky Dorie Jackson se line vroucí až andělský hlas. Jinak většinu písní nazpíval Bill Jefferson, pravděpodobně syn basisty Nicka, dle fotky mladíček, ale s velmi zajímavou barvou hlasu.

VDGG veterán David Jackson je velkou devizou. Saxofon a flétnu přímo v nahrávkách nevyhledávám, ale tady jsem se těšil na každou notu. Jeho sóla jsou plná emocí, stačí ale pár tónů jen tak na okraj, ty však do nahrávek vždy krásně zapadají a zvuk ozvláštňují.

Výborné jsou i texty, které líčí velmi zajímavé příběhy podle skutečných událostí, v delších skladbách se vždy jedná o uzavřený příběh, který se skládá z několika částí – ty odděluje hlas jakéhosi vypravěče, který dovysvětluje samotný obsah. Je zvláštní, že je tam zapracován tak, že vůbec neruší vyznění skladby samotné.

Hudebně cítím jemné náznaky Genesis, Pink Floyd či Big Big Train nebo Blacfield, pokud se zapojí zpěvačka se svým překrásným hlasem, tak si vzpomenu na Mika Oldfielda s jeho dvorní zpěvačkou Maggie Reilly.

Vypíchnu jen nejlepší (a zároveň ty nejdelší) skladby z celého alba. Jsou to vlastně takové malé symfonie, kde přesně podle nálady hudby poznáte, v jak dramatickém okamžiku se v příběhu ocitáte.

U počinu Houdini se na CD přehrávači objeví tyto čísla - 21:26.
Skladba má velmi křehkou stavbu, v úvodu slyšíte dvě akustické kytary s flétnou , které se proplétají pod nadpozemským hlasem zpěvačky. Přibližně ve třetině skladby se píseň láme a po krátkém předělu pokračuje rockovější částí, ta volně přechází do nejkouzelnějšího okamžiku – k emotivnímu refrénu podpořeným klavírem a hradbou smyčců. Do toho letmo vnímáte tento text a jste tak nějak na měkko….

"Smrt po sobě zanechává smutek, který nic nevyléčí
Láska zanechává vzpomínky, které někdo nemůže ukrást
Zármutek bolí a jen tak nás prostě neopustí
Ale vyvolání vzpomínek ti dodá sílu tu zůstat…"

Další výborná věc je Hallsands, song o rybářské vesnici na jihu Anglie, jež byla zničena bezohlednou těžbou písku, dnes zůstaly jen některé ruiny na útesech pobřežních skal….

Hudebně píseň opět přesně vyjadřuje atmosféru textu, v úvodu vás hlas seznámí s okolnostmi, slyšíte mořské vlny, jak šumí v písku u pobřeží, hudba s náznakem námořních písní příjemně plyne, lidové motivy na sebe jemně upozorňují, ale různými náznaky disharmonie je jasné, že se schyluje ke katastrofě, napětí v nahrávce houstne, vypravěčův hlas posouvá děj kupředu …..

"Ta vaše skupina hlupáků se svými bagry na lodích
nám uloupila střechu nad hlavou
A břeh, který vedl k přístavu v Devonu
se i s domy sesul do moře.."

Ovšem nejzásadnější skladbou na tomto albu je naprosto ve všech směrech dokonalá Bluebird. Text vzdává hold Malcolmu Campbellovi, britskému automobilovému jezdci, jež se svým autem Bluebird s leteckým motorem zdolával rychlostní rekordy. Jeho život byl nabit adrenalinem a nebezpečím, došlo i na hrůzně vypadající nehody….

Je tedy již dopředu jasné, jaká hudba bude následovat – je to přímo ohňostroj kytarových a saxofonových sól, několik meziher a předělů a především úžasných melodických linek…. Netřeba již slov, poslechněte si tu skladbu !!

Kapela má docela zvládnutou promotion, v době psaní recenze uplynulo teprve 7 dní od vydání CD, ale informace o tom je zavěšena na stovkách stránek i s ukázkami. Tuto desku lze zakoupit ve všemožných kombinacích, digitální distribucí, CD,LP atd……… O této skupině ještě uslyšíme.


>> odkaz

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Fate Outsmarts Desire
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)

Gong / Tree in the Fish (Mother Gong) (1994)

Ryback | 4 stars | 16.03.2017

Na skupině Gong, této kultovní kapele canterburské scény, mě dlouhodobě fascinuje několik věcí. Např. nenásilné vkládání jazzu do dá se říct rockové hudby. Hudební pestrost vzdálená za celá ta desetiletí tuctové komerci. Nebo svobodou vonící svěžest, kterou cítím z jejich nahrávek, jak už z alba Magic Brother z roku 1969, tak podobně i třeba až z alba Rejoice! I´m Dead z roku 2016. Dále třeba to, že jako jedni z mála (napadá mě v takové míře v tuto chvíli např. krautrocková legenda Can včetně sólovek jejích členů), byť začali na konci šedesátých let, neklesli na počátku osmdesátých let do sirénovitě líbivé náruče popíku – aby šli s dobou a vydělali si balík peněz.

Gong šli v podstatě dokonce opačným směrem. Rozštěpili se (škoda, že poměrně brzy) na několik Gongů a Mother Gong, skupina zformovaná pod Gilli Smyth (narozenou v roce 1933!), byť zaškatulkovaná pod termín psychedelický spacerock, nabídla zvláštní, až rozvernou kombinaci psychedelického rocku hodně okořeněného jazzem, v němž převládaly v podstatě instrumentální skladby doplněné buď „vesmírným šepotem“ nebo „čarodějnou recitací“ Gilli Smyth.
Tahle ženská se také uměla obklopit skvělými muzikanty. V jednu dobu třeba v Mother Gong působili společně s ní např. Hugh Hopper, basák ze Soft Machine a Guy Evans, bubeník Van der Graaf Generator.

Album Tree in the Fish bylo nahrané v roce 1991, vyšlo v roce 1994 a kombinuje výborné, spíš jazzové instrumentálky (některé nádherně procítěné, např. skladba Lament, některé znějí jak improvizační jamování ve stylu „rozehráváme se“ – ale přitom to má hlavu i patu) a skladby, ve kterých dominuje jazzový saxofon Roberta Calverta a recitace Gilli Smyth. Když se vám to líbí a povede se vám to naposlouchat, vlezou ty skladby pod kůži způsobem, že snadněji ze sebe setřásnete spíš nacucané klíště.
Obzvlášť rád bych vypíchl vynikající kompozici The Mother Goddess, moderně znějící klidnou jazzovou skladbu se spoustou zvratů a nádherně britskou (- ne americky tvrdou) angličtinou Gilli Smith… Už její úvodní ´knock-knock, who's there?´ vás příjemně navnadí se do skladby ponořit… jak do vany.
Je to i trochu kosmicky psychedelické a jako v případě jakékoli odnože Gongu opět bez vydatné pomoci kláves (další věc, která mě dlouhodobě udivuje) a bez „pomoci“ toho, že budu „prokletý, ponurý, melancholický“. Vždyť hudba kapely Gong se opravdu často naopak spíš směje. Už jen název tohoto alba (minimálně) mě připadá vtipný.

Album, vyšlé v roce 1994, má podstatně jiné složení skladeb než album znovuvydané v roce 2004 – jen šest skladeb se objevuje na obou albech (!?) a na novějším vydání zejména absentuje jedna z jejich snad vůbec nejkrásnějších skladeb, Lament.

» ostatní recenze alba Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong

Bowie, David - Reality

Bowie, David / Reality (2003)

| 5 stars | 16.03.2017

V sedmdesátých letech vypadal Bowie jako našminkovaný transvestita s pózou hrdiny, přes kterou se někdo dokáže jen težko přenést. V letech devadesátých se upsal samplům a moderní technika ovládla jeho alba, toť krutá pravda.

Kdo vlastně tedy byl David Bowie? Přesnou odpoveď se nejspíš nikdy nedozvíte. David byl jako chameleon, jehož obrovský šatník obsahoval tisíce slušivých i odporných (ty především v raném stádiu) uniforem, které převlékal tak často, jak se mu to jenom hodilo. Tento "zvířecí živočich" posouval každou svojí nahrávkou tvář schovanou za maskou nepředvídatelnosti dál a dál, jiným, v jistých okamžicích revolučním směrem. Důležité je podotknout, že na konci devadesátých let hudebně skutečně významně dospěl a (spolu)určoval tok moderní (populární) hudby.

Nahrávka Reality tudíž může být (pro vás mladší) tím správným seznamovacím a prubířským kamenem tvorby svéhlavého Londýňana. Na první pohled se tváří velice přístupně, ale její náplň je velmi kvalitní a namícháná z tolika různých ingrediencí, s nimiž uměla kreativně pracovat pouze osobnost Davidova formátu.

Věřím, že tady budete příjemně překvapeni. Vlastně se dá konstatovat, že si zde písňová forma podává ruce s moderní dobou, ovšem kulantně spojeno (schválně neříkám slepeno) obloukem, protínajícím veškeré dostupné epizody jeho pestré tvorby.

Měřeno současným pohledem je Reality výrazně inspirativní záležitostí, nacházející se na několika protipólech hudebních věd posledních desetiletí tohoto vývojového směru. V dnešní, vesměs prázdné době, kdy přinést ze studia nahrávku s nápisem "svébytná" je prakticky nemožné, se dokáže snadno uplatnit, ale také vehementně přesvědčit. Je tu zachycen kus poctivého a sofistikovaného muzicírování.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Reality
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Cressida - Cressida

Cressida / Cressida (1970)

Snake | 5 stars | 16.03.2017


CD Repertoire Records (UK) Ltd - REPUK 1200 /2014/

Kolem britských Cressida jsem se motal pěkných pár let, ale teprve marketingová kampaň Repertoire Records mě donutila k tomu, abych se jim podíval na zoubek...

Kapela vznikla koncem šedesátých let a fungovala velmi krátce, přesto po sobě zanechala dvě výborná alba. Debut z roku 1970 vyšel na značce Vertigo a obsahuje dvanáct (relativně krátkých) skladeb do nepohody, které můžu poslouchat kdykoli a kdekoli. Jsou z nich cítit doznívající šedesátá léta - taková ta melodičnost The Beatles kombinovaná s měkkým, klávesovo symfonickým soundem The Moody Blues - ale i dekáda teprve nastupující. Téměř v každé písničce je zakomponovaná pěkná instrumentální vsuvka a klávesové, nebo až nečekaně ostré kytarové sólo. Ve společnosti Cressida by se tak měl cítit dobře každý, kdo má rád tvorbu kapel Gracious, Beggars Opera, Spring, nebo Barclay James Harvest.

U hudby podobného kalibru hraje velmi důležitou roli zpěv a všechny výše uvedené skupiny měly ve svých řadách opravdu vyjímečné vokalisty. Nejinak je tomu i tady - hlas Anguse Cullena je velmi charismatický, strhává na sebe zaslouženou pozornost a osobně ho řadím k těm nejlepším, které jsem - v rámci tohoto žánru - slyšel.

Co skladba, to (potencionální) hit. Album je to velmi vyrovnané a pitvat se v něm kousek po kousku je opravdu zbytečné. Máte-li rádi britskou prog rockovou vlnu z přelomu šesté a sedmé dekády minulého století, s Cressidou chybu rozhodně neuděláte. Na to vemte jed.

Reedice z roku 2014 je sice v obyčejném plastu, ale černobíle vyvedený šestistránkový booklet je opravdu pěkný. Zvuk se mi zdá (zcela subjektivně, žádná měření jsem neprováděl) zbytečně zesílený, nicměně detailní, dynamický a na rok 1970 až nepřirozeně čistý.

4,5

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida

Kaipa - Nattdjurstid

Kaipa / Nattdjurstid (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 16.03.2017

Na konci roku 1981 opustil Kaipu bubeník Ingemar Bergman kapelu a po krátké době jej nahradil Olle Romö. Ten ale ještě před začátkem nahrávání dostal lano od Eurythmics, kde se připojil k pracím na kultovní desce synth popu – "Sweet Dreams". Vzniklou díru v sestavě vyplnil bubeník Pelle Andersson. S ním byl pořízen nový materiál na desku "Čas noční zvěře". Od major labelu Polar byli odejiti, proto byl natočen tento záznam v Uppsale na osmistopý magnetofon a vydán na malém labelu Piglet Records.

Inspiraci majoritní skladatel Lundin čerpal z nahrávek Petera Gabriela, Genesis a já tam překvapivě slyším i reminiscenci na německé kapely stylu Neue Deutsche Welle. V žádném případě nejde o nějaký prachsprostý pop, ale o chytlavé pop rockové skladby, mnohé s hitparádovou ambicí.

Nyní pár slov ke skladbám samotným:

Armé Av Lust či Identitetskris s majestátním zvukem kláves by bylo možno s novými aranžemi klidně použít na současné desky Kaipy. Titulní Nattdjurstid, Cellskräck, Galen - vypalovačka s výrazným "během" kláves, Narmare a Timmar AV Glas - tyto skladby zastupují výrazné hitovky stylu NDW. Inom oss a Speglarna zastupují prog rockové skladby, song Zepapo bych smazal.

Mám za to, že kdyby tato nahrávka byla nazpíváná v němčině či angličtině a někdo ji tehdy na německý trh dostal, měla by nemalý úspěch. Takto ji dováží (remixovanou Hansem Lundinem a remasterovanenou Martinem Igelstromem) až po 33 letech od svého vydání německá firma Tempus Fugit.

Vysvětlení převážně negativního hodnocení desky (ač o třídu lepší, než předešlá Händer) je prosté - recenzenti na ní pohlížejí optikou prvních tří desek kapely. V tomto pohledu samozřejmě neobstojí. Pod hlavičkou Kaipy neměla být zveřejněna, to je jisté. Pokud bych na ní však nahlížel jako na sólovou desku klávesáka Lundina, který si chtěl odpočinout od složitější muziky a natočit vrstevnatou pop rockovou desku, potom bych hodnotil čtyřmi hvězdami.

» ostatní recenze alba Kaipa - Nattdjurstid
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Blackfield - Welcome To My DNA

Blackfield / Welcome To My DNA (2011)

| 4 stars | 15.03.2017

Třetí album Welcome To My DNA tačí Blackfield pryč z vod mainstreamu k umělečtejšímu a hloubavějšímu pojetí jejich hudby. Dvojice Wilson/Geffen je zde opět s velkou dávkou něžných melodií.

Barevná koláž muziky, vycházející z emočního přepětí této dvojice, skýtá ve svých útrobách stále velikou sílu. Přesto se nejde úplně zabvit dojmu, že pokus o jiné uchopení, které dopadlo nadmíru dobře, je patrný, a po dvou podobných předchůdcích i očekávaný. Je to dobře, trojice totožných alb by zaváněla nudou, tady je posun znatelný a dá se hodnotit kladně.

Nový směr kapela představuje na rozdílných skladbách, jako jsou Go To Hell poznamenaná strojově industriálním nádechem, symfonická Blood nebo prchavá Oxygen. Dobře odvedená práce.

» ostatní recenze alba Blackfield - Welcome To My DNA
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

horyna | 5 stars | 15.03.2017

Konečným chybějícím členem do mozaiky, seskládané z posledních čtyř velkolepých alb kanadských Mystery, byla deska One Among The Living. Další z hodnotných vánočních darů, umístěných pod voňavou jedlí, jehož esence jsem nechal několk týdnů působit pouze na vjemy oční a co se týče těch sluchových, s albem jsme se "mazlili" :-) jen prostřednictvím krátkých ukázek, zastoupených několika sekundami z každé skldby. Ale i to málo mi stačilo, abych ještě, než onu lahůdku okusím v celkovém množství, ji označil za nejkomplexnější album mistrů nálady ze země javorového listu.

Na World... a Delusion... se pracuje s atmosférou víc, než na dílech předešlých. Deska Beneath... poskytne epochální variabilitu a recenzovaná One... zastupuje všechny zmíněné prvky v křehké skořápce progresivního rocku s cedulkou DOKONALOST!

Před skladatelskou invencí, kytarovými (ale i klávesovými) harmoniemi a akustickým aranžmá mozkové základny kapely, lídra Michela St-Père, musí mít posluchač respekt. Jeho citlivý kompoziční přístup a kvanta výborných melodií, následujících v jednom sledu, se albem proplétají bez sebemenšího zaškobrtnutí a nechávají diváka naladit se na jeho strunu. A hlas Benoîta Davida, to je andělský chór z nebes, můžu jen děkovat, že si ho Yes povšimli a umožnili jeho zviditelnění (a vlastně i zviditelnění kompletních Mystery) díky účasti na nadprůměrném albu Fly From Here.

Pro názornou demonstraci vyberu dvě, tři skladby ze začátku alba. Píseň Wolf začíná krásně sametovým a dokonale barevně vyvedeným přednesem pana zpěváka, přidává se velice citlivá Michaelova kytara, která kouzlí melodické kudrlinky, a betelně stavěná basová linka. Bicí tu slouží pouze jako doplněk a nijak nenarušují onu auru a smyslnou nadstavbu písně. Klenutý refrén, vystavěný pomocí emocí, je potom vyzrálým vyvrcholením této skladby.

Další v pořadí Between Love and Hate uvede klasická kytarová stopa. Přidávájí se elektrické klouzající melodie, znějící z povzdálí, odměřený nápěv, basa prohrábne struny a píseň se pomocí senzibilního sóla přelévá do další části. Refrén sice není tak efektní a nejde do těla diváka s takovou razancí jako u písně předešlé, ale to vůbec nevadí - skvělé točité sólo si jistě řadu příznivců samo vystopuje. A tak by se dalo pokračovat dále, v Till the Truth Comes Out jsou naranžováný teskné smyčce i flétny, nálada je subtilnější a Davidův vokál vyplavuje na povrch kila emocí.

Kanada má jen několik málo silných zástupců na hudební mapě světa, Mystery se na ni postupně vydrápali pílí, umem i profesionálním přístupem. Jejich poslední desky jsou vzácně vyrovnané, vyzrálé a při jejich poslechu vás nezasáhne neblahý efekt deja vu. "ONI" opravdu stojí za pozornost.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Uriah Heep - Abominog

Uriah Heep / Abominog (1982)

| 5 stars | 15.03.2017

Jak se asi musel cítit Mick Box ve dvaaosmdesátém, když měl před sebou nahrávací sekvence k novému albu a hlavní principál souboru Hensley byl v tahu? Veškerá tíha najednou ležela na něm a než by na desku naflákal bezduché rozpracované písně, raděj si pro ty kvalitní zaskočil k sousedům. Další část alba vyplnil vlastní produkcí, u které mu asistoval zbytek ansámblu, a vstříc novým zkušenostem se pokusil s nastalou situací porvat po svém.

Pokud desku měříme Kenovým okem zpoza Démonů, Narozenin a Sladkých svobod, obstát nemůže. Avšak pokud na ni pohlédneme měřítkem poprockové produkce, rodící se v této době, nalezneme zcela opačné parametry. A to parametry kvalitních songů, které nepostrádají výborné melodie, zapamatovatelné refrény, spousty nosných kytarových i klávesových linek, tepající rytmiku a živelný zpěv. Goalby zapadl na dobovou míru.

Tyhle desky jsou o zábavě, ne o akademickém muzicírování, ale to je přece dané dobou, ve které vycházely a težko jim to může někdo mít za zlé. Jejich sílu to v žádném případě neumenšuje, spíš naopak. Songy z Abominog zní šmrncovně, vyzývavě, nabubřele, ale i šťavnatě a dají se pamatovat. Melodický rock pro dospělé. Přátelé, to není až tak marginální.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Abominog
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Blue Öyster Cult - Club Ninja

Blue Öyster Cult / Club Ninja (1985)

john l | 4 stars | 14.03.2017

Mezi rockovou populací jsou osmdesáté roky zpochybňovány a opovrhovány. Bývají hodnoceny s nevraživostí, někdy hraničící dokonce až s nenávistí. Znám několik hudebních snobů, kteří mluví o tomto období jako o žumpě, ve které plavou ticíce bakelitových ho... Slova jako vývoj, cesta, nebo logické vyústění jen málokdo použije.

Povětšinou mi nevadí poslechnout si něco i z těchto dílen, ovšem významně ocenit kvalitu z této doby je nesmírně těžká věc - na druhou stranu, nějaká tu vždycky byla a bude. V regálech leží desítky výborně vysoustružených nahrávek a jednou z nich, na kterou chci "ukázat prstem" je deska se směšným názvem a ještě horším obalem. Při zaměření se na jádro pudla (tedy texty) by se však leccos vysvětlilo. B.Ö.C. byli vždy zahaleni rouškou tajemna a spirituálního mysticismu, podle názvů zdejších písní se zde zabýváme kupříkladu i válečnou tématikou.

Ovšem hlavní důvod, proč tohle album posvětím, je jeho instrumentální (hudební) náplň. Vagony brilantních melodií, skvěle vystavěných refrénů, místy vesmírné, ale aranžérsky dobře zmáknuté syntezátory a bezchybná vokální představení několika kvalitních singerů dokáží tuto nahrávku vycucnout ze zmiňované popové žumpy. White Flags je excelentní otvírák, sólo, které mě prokrví, leží na začátku Perfect Watter a dokonale pateticky vítězí dvojice When the War Comes a Madness to the Method. Několik zákalů se na desce ale stejně najde a zvuk bicích je asi ten nejšpinavější.

Ve stejném roce se na trhu vyrojilo dost podobných alb a třeba takový Equator klesá ke dnu v osm metrů hluboké jímce mnohem svižněji. V sousedním disco kroužku by neměl ninjovník vedle Invisible Touch nebo Under Wraps šanci zabodovat, ti nosí lesklé šatičky, střižené na model osmdesát, daleko přiléhavější.

Během let jsem si v sobě nechal nainstalovat jakýsi pop přepínač, který mě skoro vždycky přehodí na podobou muziku a díky němu si pak můžu vychutnávat ty břitké melodie, aniž bych musel remcat o smyslnosti podobné tvorby, ve které evidentně chybí aspoň malinká špetka progrese.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni

Kaipa / Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni (2016)

jirka 7200 | 3 stars | 14.03.2017

V roce 2014 se pořadatelé hudebního festivalu ve Värmland zeptali Roineho Stolta, zda by nebyl možný reunion Kaipy a zda by zde nevystoupili v rámci jeho třicetiletého výročí. Roine se spojil z bývalými hudebníky Kaipa, jmenovitě s bubeníkem Ingemar Bergmanem, který se posledních letech věnoval spíše práci producenta, a basákem Tomasem Erikssonem, studiovým technikem, a ti s tímto nápadem souhlasili.

Skupina byla doplněna o bratra Roineho Stolta Michaela, který tu (překvapivě, na rozdíl od The Flower Kings, kde hraje na basovku) převzal funkci frontmana i klávesáka, a také o Maxe Lorentze, známého session muzikanta, skladatele a producenta, který byl v kapele přidělen ke klávesovým nástrojům všeho druhu.

Výše jmenovaní spolu začali zkoušet a v roce 2015 objeli pár prog festivalů v zemích tomuto stylu zaslíbeným - v Japonsku, Německu a Holandsku. Tam se prezentovali materiálem z prvních tří legendárních desek Kaipy ze sedmdesátých let. Ze záznamů je slyšet, že dbají o autentičnost zvuku, tak jak jej znají fandové z desek.

Již během této doby však kapela začala i s tvorbou nového repertoáru a tyto žhavé novinky bez textů testovali živě na obecenstvu. To nadšeně reagovalo, proto kapela, zcela opačným postupem, než Lundinova Kaipa, natočila tyto songy na pás ve studiu. To znamená, že písně nahrála v podstatě živě a najednou s co nejmenším zásahem moderní techniky. Aby se zvukově přiblížili nahrávkám ze sedmdesátek, byly samozřejmě použity hammondky, mellotron, zvuk pravých varhan a Eriksson donesl svou basu Rickenbacker, jejímž specifickým zvukem obzvláštňoval první dvě desky. Také se překvapivě rozhodli pro zpěv ve své mateřštině.
Název kapely museli nějak odlišit od již existující skupiny shodného jména, vznikla proto Kaipa De Capo neboli Kaipa od začátku. Proč ne.

K této koncepci mám jen několik drobných výhrad. Když už skutečně autenticky navázat na zvuk a tvorbu Kaipy v jejich počátcích, tak by možná stálo za úvahu vybrat zpěváka s jiným rozsahem a barvou hlasu. Netvrdím, že je Michael špatný zpěvák, ale hlas má posazený níže, je hodně bluesově zastřený a dle živých nahrávek z internetu se při interpretaci písní, které zpíval Lundin, trochu trápí. Rovněž ta Erickssonova basa je v nahrávce oproti tehdejší době dost utopená. Rovněž jsem očekával desku více okořeněnou severskými lidovými motivy, aby byl retro dojem dokonalý.

Výhrady nemám (to neznamená, že mě to nemrzí) k tomu, že není zapojena druhá část skladatelské větve (Hans Lundin), ač je to v konečném výsledku samozřejmě znát. Lundin má však (stejně jako Stolt) na výsledný zvuk skupiny dost jiný názor. Jsou to dvě silná ega a mají oba rádi celý proces vzniku a nahrávání písní pevně v rukou. Již dvakrát v historii se o vymezení vzájemného prostoru v kapele i repertoáru pokusili, vždy se ale trápili a ačkoliv vznikly za jejich vzájemné koexistence výborné desky, mohly dle mého znít ještě mnohem lépe.

No a jak říká lehká děva ve filmu Samotáři : „Abychom to celý neprokecali“ – vrhněme se tedy na hudbu samotnou.

1) Darskapen monitoni – skladbu odstartuje po úvodním cvrlikání kláves a náčrtu melodie kytarou mohutný až hard rockový riff, kde rytmus udávají důrazné bicí, kytara je podpořena bublající basou a jištěna hradbou kláves. Poté píseň přejde do jemné polohy, kde je procítěný bluesově zakouřený zpěv Michaela střídavě doprovázen klávesami a hammondkami. Úvodní motiv se stále rozvíjí a zvuk je opravdu „vintage“. Pokud bych měl hádat naslepo, rozhodně bych nepoznal, že jde o současnou nahrávku. Parádní úvod, jenž potěší všechny staromilce.

2) Nar Jag Var En Pojk – bluesová záležitost, výborná, skladba se pomalu v melodii rozvíjí, občas je slyšet náznak lidové melodie, na konci se prolínají klávesy s předvádějící se kytarou, vše směřuje do symfonického závěru, zazní i flétnička :-)

3) Vi Lever Har – jednoduchá melodie omílaná stále dokola – tato věc mě vůbec nebaví.

4) Det tysta guldet – hned v úvodu zapěje i 76letá Merit Hemmingsson, královna švédského hammond folk-jazz rocku, která ve své tvorbě (podobně jako Kaipa) čerpala ze švédských lidových písní. Po majestátním úvodu zní varhany s kytarou v téměř dokonalé harmonii. Takto se opatrně rozvíjí skladba v nejlepším songu desky, ve středním tempu a procítěným zpěvem. Uslyšíme i „floydovské“ sólíčko. Vůbec by mi nevadila dvojnásobná stopáž.

5) Spár Av Vár Tid – křehká balada, opět mě nijak zvlášť nezaujala.

6) Tonerna – tuto bezmála osmnáctiminutovou píseň si napsal klávesista Lorentz tak trochu na tělo, v úvodu je tu trochu jazz rockové improvizace, potom skladba několikrát mění tempo i nálady – neposlouchá se to zle, ale klidně to mohlo být kratší, přijde mi to uměle natahované.

7) Monoliten – bluesově zasněná sympho prog rocková tečka za celou deskou.

Tak abych to nějak shrnul - pro zastánce starých dobrých dob zajisté skvělá věc, jen ten duch Kaipy, kterým je toto CD zaštiťováno, nebyl určitě vyvolán zcela jasně, jeho obrysy byly vidět, ale dost neostře.

Kdyby tato nahrávka nebyla prezentována jako nahrávka přímo navazující na ranou tvorbu Kaipy, ocenil bych toto dílo čtyřkou. Avšak několik drobných vad na kráse v tomto úhlu pohledu se najde a zároveň tu slyším několik slabších okamžiků, tak je to taková lepší trojka. Skalní fandové The Flower Kings si domyslí u mého hodnocení hvězdu navíc.

P.S.: Umístění recenze v profilu Kaipy není úplně ideální, nicméně konzultoval jsem to s politbyrem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

| 5 stars | 14.03.2017

Nikdy se nepřete s člověkem, který vám bude tvrdit, že Beránek není nejdokonalejším prvkem gabrielovských či vlastně jakýchkoli Genesis. Nemá cenu se handrkovat o slovíčka typu "příliš zdlouhavé, mělo by se zkrátit na plochu jednoho lp", "málo reprezentativní", "utahané", "bez nápadu a atmosféry". Všehno je to jen snůška nesmyslů. On bude mít svoji pravdu a vy zase tu svou.

Beran je spolu s White Albem nejvelkolepějším projektem v historii rocku a konkurovat mu může snad ještě The Wall. Propracovaný materiál s poctivým množství melodií od pána boha nesnese zbytečné rozbory a rozhodně se vcelku poslouchá velmi obtížně. Zajímavá koncepce, která si žádala odlišný přístup i zvuk než v případě třeba Nursery Cryme je pochopitelná, pokud se člověk zaměří na texty a získá patřičný odstup. Tady není zbytečná jediná nota, sloka, nebo snad přímo skladba, vše plyne a zapadá tam, kam je zapotřebí.

Zbývá mi tedy pouze vyřknout tvrzení: "Jaká to škoda, že podobně dokonalá mistrovská díla nevznikají i v našem věku." Komplexnost a genialita se sešly nad jedním z nejlepších alb rockové historie.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Frost* - Falling Satellites

Frost* / Falling Satellites (2016)

Tomáš Rojt | 4 stars | 14.03.2017

Obě předchozí alba příležitostného projektu britského multiinstrumentalisty, skladatele, zpěváka a producenta Jema Godfreye se pyšnila špičkovým zvukem a šlapající rytmikou, přičemž tím pověstným kořením byly moderně střižené kytarové a klávesové vyhrávky. Nejinak je tomu i u aktuálního alba, které přichází po osmileté odmlce. Věrným souputníkem hlavního protagonisty je od začátku existence tohoto projektu kytarista John Mitchell (Lonely Robot, Kino, Arena), který je zároveň i druhým vokalistou.

Album zní velmi dynamicky a na všech protagonistech je znát, že své nástroje opravdu bravurně ovládají. Moderně střižený kabát se zdá být místy až příliš dokonalý, ale v okamžiku, kdy začne trochu nudit, přichází změna rytmu a nálady v podobě ambientních meziher. Vrcholem alba se zdá být závěrečná náladotvorná „British Wintertime“ vystihující svůj název takřka stoprocentně.

» ostatní recenze alba Frost* - Falling Satellites
» popis a diskografie skupiny Frost*

Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík (1976)

Martin H | 5 stars | 13.03.2017

Rodící se česká rocková scéna se v šedesátých letech minulého století mohla pyšnit několika výraznými hlasy, které se staly pro hudební scénu té doby charakteristickými a přímo signifikantními. Stačí se podívat na dvě významné skupiny té doby, tedy Flamengo a The Matadors. V nich se objevily persony jako Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Petr Novák a Vladimír Mišík. Zatímco první dva víceméně semlela doba a Novák se snažil s tu menšími, tu většími potížemi pokračovat ve své tvorbě, Mišík vstoupil do nové dekády jako člen nejslavnější sestavy Flamenga z období Kuřete v hodinkách. Zde se setkává s tvorbou básníka Josefa Kainara a s poezií jako takovou.

V roce 1976 Vladimíru Mišíkovi obklopenému skupinou Etc… vychází první sólové album. Zpěvák na prahu třicítky sestavil velice silnou kolekci devíti písní, z nichž mnohé za tu dobu již vlastně zlidověly. To platí především o písni STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA, zhudebněném Kainarovu textu o ztrátě bezstarostného dětství a veškerých mladistvých iluzí. A vůbec texty na albu jsou tím, co předkládaný materiál povyšuje nad tehdejší běžnou produkci, mnohdy plytkou a obsahově prázdnou. Z Kainarovy tvorby se ještě dostalo na báseň o milencích, kteří se milovali, jen když se měli rádi. Mišík dodal bluesovou melodii a píseň OBELISK se pro mě stává tím nejsilnějším kouskem na desce. Hynek Žalčík dodal text k hudebně nejkomplikovanější skladbě BIOGRAF a silně meditativní písni - aspoň tak to vnímám - SYN DAIDALŮV. Mišík jako jediný autor hudby otextoval rozvernou píseň JEDNOHUBKY a také nejtvrdší skladbu na albu, velice výživnou a výrazným zpěvem ozdobenou píseň BAZAREM PROMĚN.

Hudebně se jedná o značně různorodý materiál, ať už se jedná o hard rock, folk rock, blues, někdy až s mírnými přesahy do country. Zpěvák se ukazuje v té nejlepší formě a dokazuje, že po těch jedenácti letech na scéně neztratil nic ze svého charismatu, pouze přidal do odstínu a barvy svého hlasu prožité zkušenosti. Když se navíc ještě obklopil spoluhráči, s nimiž si rozuměl jak po hudební, tak po lidské stránce, nemohlo nevzniknout dílo výjimečných kvalit, k němuž se budu vždy rád vracet.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Frost* - Experiments In Mass Appeal

Frost* / Experiments In Mass Appeal (2008)

horyna | 4 stars | 13.03.2017

Kapela Frost spadá do tzv. čtvrté líhně britské progresivní školy. Jestliže tu první zcela jasně prezentují Gabrielovci a druhou Rotheráci, pak třetí zvaná spíše neoprogresivní je podepřena trojicí kapel Arena, Threshold a Jadis. No a v té čtvté, poslední se v novém tisíciletí logicky nalézají právě zmiňovaní Frost.

Frost pochodují zcela po vlastní linii a absolutně se jakémukoliv škatulkování vymykají. S kolegy Headspace ztrácejí tvrdost i temnotu, oproti Sound of Contact jim chybí vzdušnost a ve srovnání s například DeeExpus nejsou schopni nabídnout vzletnější melodie ani rozmanitější aranžmá. Přesto jim ale originalita nechybí a podíl na formování moderní hudby jim těžko někdo odpáře.

V porovnání s deskou debutovou se mi druhý díl zamlouvá o poznání víc. Přijde mi celistvější, nápaditější, méně roztříštěný a celkově zajímavější. U třetího pokus Frost z roku minulého mám pak pocit, že spíše než muzikanti obsluhují nástroje stroje na akumulátor a tahle "mašinková" produkce mě zatím zvlášť nezaujala.

Osobní důvod, proč jsem si vybral jako reprezentativní právě tuto kolekci, bude nejspíš i v osobě zpěváka Declana Burkeho, jehož hlas mě na rozdíl od lídra Jema Godfreye přijde zajímavější a přitažlivější, nicméně Burke je slyšet jen na tomto díle. Jinak co se týče už zmíněného bosse J. G., právě on je majitelem jména kapely a také známou britskou hudební personou. Něco jako Fripp u K. C., jen asi méně pedantský :-) Zbytek bandu tvoří známé osobnosti z okolí a při poslechu desek této kapely se stěží ubráníte pochybnostem o obsluze šesti strun stejným člověkem, který má na svědomí kytarové linky na albech spřízněných Arena. Jeho pojetí a technika je zde sice rozdílná jak jen může být, ale alespoň tu nemáme další klon.

Galaktický, klávesově-samplovaný opar hudby Frost se vznáší nad většinou moderně pojatých progresivních písní alba. Já mám rád třeba druhou Welcome To Nowhere, rozpohybovanou riffovku Pocket Sun, ale i překrásnou baladu Salin, nebo klávesovou smršť Dear Dead Days - ta šlape přímo pekelně a za klávesami řádí sám rohatec jedna začouzená. Když si právě teď k recenzi desku znovu pouštím, musím naznat, že mě skutečně baví, chce to prostě jen tu správnou náladu.

Kapela Frost nejspíš nikdy nebude bodovat v hitparádách a nabalovat na sebe mračna fans. Je určena jen pro specifickou prog skupinu posedlou hledáním nových obzorů a možností. Mám pravdu Braňo, Mayak a další ?

» ostatní recenze alba Frost* - Experiments In Mass Appeal
» popis a diskografie skupiny Frost*

Living Colour - Vivid

Living Colour / Vivid (1988)

steve | 5 stars | 13.03.2017

Máte rádi funky? A znáte kapelu Living Colour? Že ne? Jaké funky to teda posloucháte :)

Living Colour jsou v f-slabikáři na předních stránkách. Ze špinavých zdí amerického Brooklynu je seškrábal Mick Jagger, na debutním albu si dokonce zahostoval a navíc jim umožnil připojit se k turné jeho mateřské kapely a sláva těchto maníků byla zpečetěna. Když kapela v roce 1988 nastartovala debutní deskou Vivid svoji kariéru, byl to pro cukrářské a tupírovací společnosti zásah do jejich živobytí. Zázračný úkaz, černošská kapela z New Yorku doslova přes noc vtrhla na rockovou scénu a rozcuchala zámořskou A.O.R. a pop produkci na maděru.

První, co vás praští přes frňák, je tvrdý a průrazný zvuk bicích, podobný se začal vytvářet zhruba v roce 1993/4, ne tak v době alba New Jersey (kapelu si každý jistě dosadí sám). Pro funky typická vysunutá živelná basa vytváří neustálé energické pnutí, spolu s originální kytarovou hrou a hlasem Corey Glovera je typickou značkou pro L. C.

Z desky vzešly dokonce čtyři singly, přičemž píseň Cult Of Personality se stala hymnou kapely a obsadila 13 místo Billboardu. Podobně aspiruji i třetí Middle Man a jestli se první půlka orientuje částečně na rock, najpozděl Funny Vibe a Memories Can't Wait zavelí krutou otočku k funky, které tu vyvěrá až do úplného konce. Černý Harlem s jeho historicko-kulturním pozadím na této desce mistrně ožívá a TEPE.

Hudba Living Colour pracuje ve službách názvu kapely, je krásně okatá, barevná a pestrá. Jediné co zamrzí, je občasné praskání při hrubších tónech, tolik typické pro remasterované, ale i klasické cd disky. Zajímalo by mě, jestli by takhle rušivě hrála i gramodeska nebo Hi-Res soubor. Dokázal by mi na tuto otázku nějaký přítomný hifista (jestli tu takový je) odpovědět?

» ostatní recenze alba Living Colour - Vivid
» popis a diskografie skupiny Living Colour

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

Snake | 4 stars | 13.03.2017

CD Musea - FGBG 4323.AR /2000/

Lépe pozdě, nežli později. S americkými art rockery Happy The Man jsem se seznámil sotva před pár týdny, ale vznikla z toho náklonnost na "první dobrou" následovaná nezbytným doplněním sbírky.

Historie vzniku kapely sahá někam do roku 1972, ovšem první nahrávky se dočkala až o pět let později. Bezejmenný debut vyšel - na značce Arista - v roce 1977 a na ploše necelých padesáti minut nabízí devět skladeb. Hudba je to velmi propracovaná a vypiplaná do nejmenšího detailu, vždyť hned sedm z devíti skladeb je zcela instrumentálních. Cítím z nich lehkost, vzdušnost, ale i nezbytnou komplikovanost Yes, kombinovanou s rytmickými zvraty typickými pro Gentle Giant, nebo King Crimson a kořeněnou prvky fusion.

Zkrátka - byť tomu první skladba, vyklidněná a space rockově zasněná Starborne vůbec nenasvědčuje - jsou to hudební orgie, což mi dosvědčí hned následující pecka Stumpy Meets The Firecracker In Stencil Forest. Po vzletném úvodu zvrtne se v rytmické hrátky ála Gentle Giant, do kterých vpadne intenzivní fusion s divoce sólujícím ságem...

První ze dvou zpívaných věcí je "trojka" Upon the Rainbow (Befrost). Trochu jako Camel na deskách "Raindances" a "Breathless". Saxofon, klávesová sóla a celkem "tuctovej" zpěv, který neruší. Skladba jako taková je sice krapet pomalejší, ovšem i rafinovaně komplikovaná a k nějakým milostným dobrodružstvím, či ploužení po tanečním parketě naprosto nevhodná.

Vrcholem alba je pro mě členitá instrumentální lahůdka Mr.Mirror´s Reflection on Dreams. Je opravdu pěkná a střídá se v ní celá plejáda nálad a chytlavých melodií. Její poslech je pro mne vítaným osvěžením a v jednu chvíli (zhruba v polovině čtvrté minuty), jako kdybych slyšel i kytarového vizionáře Mr.Vaie. Podivuhodná shoda.

Pátá Carousel už začíná (především ve své druhé polovině) znovu utahovat šrouby a připravovat půdu pro nástup intenzivní a gejzíry klávesových sól bičované prog/fusion nakládačky Knee Bitten Nymphs in Limbo. To je palba, připomínající řádění Mahavishnu Orchestra a tak jsem opravdu vděčný za následující píseň On Time as a Helix of Precious Laughs. Rytmika šlape a tiká, jak švýcarské hodinky a je to první skladba, ze které cítím - byť velmi prchavou - vůni Genesis.

Album nezadržitelně spěje ke svému konci a po kouzelné, jen necelé čtyři minuty dlouhá skladbičce Hidden Moods je tu finish v podobě rozmáchlé New York Dream's Suite. Po symphonic rockovém úvodu a nabušené fusion vsuvce v prostřední části skladby přichází zklidnění a album končí úplně stejně, jako začíná - tedy zasněnou space music....

Je to výborná deska, ale musím přiznat, že v těch techničtějších pasážích je toho na mě trochu priveľa. Kdyby kapela o něco slevila z předvádění dokonale zmáknuté hudební násobilky a místo toho přihodila ještě hrst melodií, byl bych určitě spokojenější. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Horisont - About Time

Horisont / About Time (2017)

alienshore | 4 stars | 12.03.2017

Horisont rozhodne neboli moji obľúbenci, napriek tomu, že retro hard-rock mám celkom v obľube. Všetko sa vždy môže meniť, lebo veci sú v pohybe. Horisont tiež nestoja na jednom mieste a vydali už svoj piaty album About Time. Švédi nie sú len metalová mocnosť, ale veľmi zdatne sa pohybujú aj v iných žánroch. Budiž toho dôkazom sú kapely ako Spiritual Beggars, Kamchatka alebo Siena Root, ktoré majú podobný hudobný feeling.

Album je posadený do druhej polovice sedemdesiatych rokov. Teda do obdobia, ktoré mám ja rád, pretože rockové kapely začali implementovať do svojej muziky lepšie a hlavne silnejšie melódie. Môžeme trebárs spomenúť na skupinky typu UFO, Gamma, začiatky Foreigner alebo Boston (éra prvého albumu), na ktoré sa samozrejme nezabudlo do dnešných dní a ktorých odkaz, ako je vidieť a počuť, stále trvá.

Do uší sa výrazne zapisuje analógový zvuk klávesov, kadejaké efekty a krásne zaoblený príjemný zvuk. Skladby sú krátke, ale veľmi jasne formulované. V podstate nič nie je ponechané na náhodu a každá z nich prináša zaujímavý nápad, či motív. Začiatok v podobe The Hive mi evokuje ešte tú skoršiu fázu hard-rocku rokov 70-tých. Ale s príchodom výbornej vypaľovačky Electrical je ten rozdiel cítiť. Ďalšie vydarené kúsky sa nachádzajú pod názvami Letare, Night Line, Point Of Return (znie ako hard-rockový Rush), Boston Gold (veľavravný názov) alebo aj výpravnejšia polobaladická pecka About Time (krásny to zvuk klavíru Rhodes). Nájsť ale nejakú vypchávku sa mi nepodarilo. Obzvlášť oceňujem prácu pánov gitaristov, ktorí sa pohrali so sólami a vyhrávkami ako majstri melódie.

About Time je skutočne krásny "vintage-rock" špičkovej kvality. Nedáva spomenúť len na minulosť, ale prinavracia do rockovej hudby určité hodnoty, na ktoré sa často zabúda. Na takéto hard-rockové opusy sa teším každý rok a oni stále dokážu naplniť určité očakávania, ktoré mám. Nakoniec musím povedať, že Horisont ma presvedčili (aj značne prekvapili) a vyzerá to tak, že sa budem zaujímať aj o ich nasledujúce výtvory.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Horisont - About Time
» popis a diskografie skupiny Horisont

Gentle Giant - The Missing Piece

Gentle Giant / The Missing Piece (1977)

| 4 stars | 12.03.2017

The Missing Piece leží už od konce sedmdesátých let v zapouzdřené schránce s nápisem Gentle Giant na konci řady enormně schopných alb a stále čeká na své větší objevení. Jedná se o velice silnou sbírku, avšak neschopnou dokonale prodat své atributy.

Čerstvé album, dýchající novými plícemi, to mělo v roce 1977 nesmírně těžké. Dlouhá linie dokonalých nahrávek vylisovaných před ním nepřipouštěla žádné kompromisy a pevně si razila cestu progovými háji. Kapela hledala nové směry a trendy dokázala opovrhovat. Ve čtyřce se ozývá funky, v pětce jazz, šestka vypadla z renesance a v sedmičce se sešli zase Three Friends.

Deska ale zabere od začátku, taková Im Turning Around je líbezná až běda a tak vlastně jen konec zní roztříštěně a nesourodě. Věřím však, že si jednou i tenhle kousek vybuduje silnou pozici hned vedle Octopus nebo třeba Power and the Glory.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Missing Piece
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Rush - Power Windows

Rush / Power Windows (1985)

horyna | 5 stars | 12.03.2017

Každý z nás si v sobě hýčká nějaký ten svůj pomyslný hudební majstrštyk. Důvody, proč je to právě ta která deska, si každý rád obhájí sám a v případě tvrdé opozice zvenčí nesnese naň kritický názor. Na mém progrockovém výsluní se už několik desetiletí pevně vyhřívá album Power Windows kanadských Rush. Bylo jedním z prvních, které jsem od nich ochutnal, a z celé jejich diskografie mě nejvíce zaujalo, sedlo, ohromilo, prostě nám to spolu funguje :-)

Pro mě osobně je to jejich nejvyrovnanější kolekce, ve které kapela zapojila do své tvorby zcela nové futuristicko-kosmické syntezátorové zvuky, jejichž barevnosti se už během své kariéry nikdy nepřiblížila. Při poslechu desky zažívám nepopsatelný pocit blaha a příjemné mrazení, které se dostavuje v enormně častých intervalech. Podobně silné vibrace u mě v tak silné míře už žádná jiná nahrávka Rush nedokáže vyvolat - i když se o to spousta z nich sveřepě snaží.

Po zmíněných klávesových eskapádách Geddyho Lee je to především (akustická) kytara Alexe Lifesona, která mě naprosto uchvacuje. Její dokonale nastavený rozmáchlý zvuk, načasování a množství akustických vsuvek, běhů a dokreslovacích momentů dělá z alba suverénního vítěze.

Už od úvodních mohutných tónů Big Money je zaděláno na mimořádnou situaci, především Geddyho basové extempore, bublající vespod, je překrásné. Náhle se ale objeví Alex s akustikou a píseň graduje. Vnímám ji spíš ale jako takovou rozehřívací věcičku, opravdové skvosty totiž už už klepou na vrátka. Grand Design posouvá Rush do umělečtějších vod, tady už veškerá slovní zásoba selhává, chce se mi křičet jen DOKONALOST!! Geniální sehranost trojčlenného týmu a parádní aranžmá vyloupnou naprosto famózní záležitost.

Manhattan Project začíná velkolepě, ale po chvíli přijde romantická mezihra, Geddyho vokál hladí jako ranní vánek, pak se ovšem zvedne pořádný progrockový vítr, který se prohání po Alexově hmatníku. Skladba roste, basa drží napětí a bahatá Neilova hra otevírá brány nesmrtelnosti.

Nedokážu sdělit, kterou skladbu tu vlastně mám nejraději - střídají se tu velkolepé chvíle s grandiózními, je tu vzdušný gigant Marathon, asijský favorit Territories (s kraťučkým katarzním sólem v závěru), zvukově a aranžérsky překrásná Middletown Dreams nebo předposlední láskou ovoněná Emotion Detector. Peartovy kmitající paličky desku uzavřou prostřednictvím Mystic Rhythms. Pak už cítím pouze spokojenost a bahaté zadostiučinění.

Zvukově šel Peter Collins s kapelou nadoraz, neznám rockovou kolekci z osmé desetiletky, která by nesla podobně mistrovskou zvukovou pečeť. Brilantní záležitost a hlavně srdcovka.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush

Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

adam | 5 stars | 12.03.2017

CD som si kupil pri vylete do Londyna priamo v abbey road stutios shop. Cena 10.75eur, co je teda radovo menej ako u nas a ta lokalita... potom si presiel cez prechod a s usmevom som sa tesil ked CD pustim, nakolko povodne lp som nemal a ani som ho nepocul.

Hodina pravdy v aute z letiska domov.

Najprv vresk a potom muzika storocia.

Nebudem rozoberat pozadie ako to vznikalo, ale hentak presne hrat a spievat a dokonca aj sprievodne vokaly BEZ podiovych odposluchov, BEZ sluchadiel, a to sa nemohli vobec pocut kedze vresk tinedzeriek bol nesmierny,... MASAKER vykon. Kapela sliape jak stroj, vidno ze to mali vyhrane. Osobne si myslim ze to bola jedna super koncertna kapela.

Pre mna 5 i ked s malou lutostou ze tie koncerty v druhej polovici ich existencie uz prestali.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Pogues, The - Hell's Ditch

Pogues, The / Hell's Ditch (1990)

tykeww | 4 stars | 11.03.2017

S touto deskou (podle všeho přímo z pekelné jámy) přichází konec působení Shanea MacGowana se svou bandou jménem The Pogues (v gaelštině "polibky"). Démon alkohol ho již ovládal více, než je zdrávo, a blížila se doba, kdy ani nepřišel na koncert a zaskočit za něj musel Joe Strummer z The Clash (kteří už pár let neexistovali, takže pro Joea to byl vlastně fajn přivýdělek). Určitě je škoda, že Shaneův génius sváděl boj s whiskey a guinnessem, to by ale nesměl být MacGowan takovým Irem tělem i duší.

Abychom se konečně dostali k samotné nahrávce:
Hell's Ditch je více než solidní. Už trochu odchází prvotní zaměření skupiny, tak typicky "irsky lidové" už album moc není. Otevírá ho Sunny Side of the Street, báječně prosluněná písnička s krásnou letní atmosférou. Otvírák je rovnou i jedním z vrcholů desky. Mám rád i její českou předělávku od nebožtíka Františka Sahuly - s téměř doslovným překladem, jak jen to bylo možné.

Sayonara je trochu klidnější. V člověku nezanechá nikterak hluboký dojem, je spíš trochu atmosferická. MacGowan se za ni každopádně stydět nemusí. The Ghost of a Smile je trochu napruženější (hlavně díky výrazné baskytaře) a udržuje letní atmosféru (nejen svým zpěvným refrénem).

V Hell's Ditch jde trochu do tuhého. Nálada je mnohem pochmurnější (ještě aby ne, když se jedná o díru pekelnou). Instrumentální začátek nabírá na dynamice, samotná píseň je hodně rytmická a zase se o něco více blíží lidovým motivům. Tohle je přesně takové irské peklo, jaké má být.

Lorca's Novena pokračuje v určené náladě víc než dobře. I když...být na skladatelově místě, trochu bych časem zrychlil tempo, nebo bych se aspoň nevracel k tomu slokovému. Píseň má pět minut, a to už působí trochu roztahaně. Summer in Siam jsem nikdy neměl moc rád. Dobře, letní atmosféru drží znamenitě, ale tohle je pro mě spíš už nechutné vedro a upocený saxofon tomu moc nepomáhá. Ale to klavírní tempo by se do Siamu asi i hodilo...

S Rain Street konečně přichází zase trochu rychlejší Poguesovka. Mám vnímat drobnou paralelu mezi sluneční stranou ulice a ulicí v dešti? Rainbow Man je trochu vatovitá, ale tak neurazí. The Wake of Medusa jde s kvalitou zase trochu nahoru. Po fade-inu přichází melodické téma v rychlejším tempu, které doplňuje nápaditá mezihra.

Do House of the Gods nás uvede pomalejší melodie, samotná písnička je zase o něco rychlejší a oplývá příjemnou náladou. Skoro bych až řekl podnikavou a dobrodružnou. Ideální na letní výlety. 5 Green Queens & Jean mi svým začátkem přijde skoro až nechutná. Zase taková upocená, líná, uválená. Ručička mého generátoru albové vaty se opět pohybuje směrem doprava, to je na pováženou.

Maidrin Rua je příjemný irský tradicionál, i když mi v něm kapela připadá už trochu bez invence a opět mám dojem, že má jediný úkol, a sice natáhnout stopáž. A pravda je, že ani při Six to Go netleskám nadšením.

Závěr: Album začíná víc než slušně, druhá strana už za tolik nestojí. Alespoň tedy v rámci Shaneova standardu. Za povšimnutí každopádně stojí obal desky, kde jsou názvy písniček zasazeny do fiktivní mapy.

Přemýšlím mezi lepšími třemi hvězdičkami nebo horšími čtyřmi, ale spíš se přikloním k druhé možnosti. Desku si pouštím málokdy celou (spíše jednotlivé vybrané písničky), ale i jako celek je to docela kvalita (až na dojmy ze závěru, které se ve mně pořád drží, a moc dobré nejsou).

» ostatní recenze alba Pogues, The - Hell's Ditch
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Deep Purple - Phoenix Rising

Deep Purple / Phoenix Rising (2011)

Zdeněk | 4 stars | 11.03.2017

Dobrý nápad zalovit v archívech a vydat nahrávku z živých vystoupení sestavy Lord-Coverdale-Hughes-Bolin-Paice v Japonsku a Long Beach /USA/ z roku 1975. Kapela zde koncertuje ve skvělé formě, jednotlivé skladby jsou obohaceny improvizacemi, tak jak jsme konečně od živých Purple zvyklí.

Zajímavé je provedení Smoke On The Water se vsuvkou v podobě jazzového standardu Georgia On My Mind. Podání Glenna Hughese je tady víc než zdařilé. Naopak za nejslabší místo záznamu pak považuji Coverdaleův zpěv ve skladbě Lazy. Zato You Keep On Moving, no to je paráda se vším všudy. A končí se další klasikou - Stormbringer.

Celkově považuji tento živý záznam za velice zdařilé připomenutí projevu Deep Purple v roce 1975. Lepší, než všeobecně známější Made In Europe a jen o trochu slabší, než ikonické Made In Japan.

Dávám 4 1/2 hvězdy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Phoenix Rising
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

lover-of-music | 4 stars | 10.03.2017

The Who je pro mě naprosto fantastická a neohratelná kapela, která ve mě dokáže vyvolat opravdové spontánní nadšení z hudby. Proto je poslouchám tak často.

Toto album se trošku liší od předešlých dvou. Jednak tím, že Townshend si začal hrát s tóny a melodie tu jsou opravdu originální (i když někdy byly i předtím) a většinou se vstřebají až po několika posleších. Já když jsem tohle album slyšel poprvé, tak mě vůbec nezaujalo a bylo to jako jedním uchem tam, druhým uchem ven. No a dnes ho řadím mezi má oblíbená alba. A druhá věc, kterou se liší je, že je tak trochu "nenápadně" koncepční díky znělkám pirátského rádia. Kdyby byly ale vypuštěny, tak by mi to vůbec nevadilo. Ale to je věc názoru.

Jak říkám, ona určitá originálnost melodií se zjistí až po několika posleších. Ale u jiných posluchačů třeba hned. Většina písní se příjemně poslouchá a možná vám jejich některé části vykouzlí nevinný úsměv na tváři. V některých malých částech desky se trošku ztrácím, ale to jsou opravdu jen detaily. Přejdu rovnou k mým absolutním srdcovkám, které si pouštím minimálně pětkrát týdně. Určitě je to hitovka I Can See for Miles, ze které mám opravdu radost. Pro mě božský zpěvák Roger Daltrey zde sice ještě neprojevil svůj úplný potenciál, ale i tady se pozná, že je to opravdu famózní zpěvák. Nebudu zastírat, že se mi strašně líbí i I Can't Reach You, ze které mám možná ještě větší radost a strašně dobře se zpívá. Townshend dal do té písně srdce a nadšení. Entwistlův opus Silas Stingy je melodicky promakaná skladba a dokazuje, že Entwistle je taky Pan Skladatel. Ale hlavně je hodně nakažlivá. "Money, money, money bags". To si zpívám snad ještě 3 hodiny po jejím poslechu. No a závěrečné finále snad nemohlo být lepší. Miniopera Rael je vlastně taková předzvěst Tommyho. Pro mě je výrazně lepší než A Quick One While He's Away a opět je z ní cítit velkolepost a ze mě srší nadšení když jí slyším.

Dávám velmi silné 4 hvězdy. Škoda, že tam slyším nějaká pro mě trošku hluchá místečka, ale je jich zoufale málo. Album SELL OUT řadím spolu s BEATLES - SGT. PEPPER, MAGICAL MYSTERY TOUR, BEE GEES - 1ST, PINK FLOYD - THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a MOODY BLUES - DAYS OF FUTURE PASSED mezi nejzásadnější alba roku 1967.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One

Beardfish / Sleeping In Traffic:Part One (2007)

horyna | 4 stars | 10.03.2017

První dva počiny Švédů Beardfish se ke mě zatím nedostaly, potykali jsme si až u trojky a výsledné seznámení dopadlo skvěle. Jedná se o materiál nadprůměrný, pánové si pěkně vyhráli s aranžmá a harmoniemi, z desky "čpí" jazz a rocková vitální ohebnost či pružnost má sakra daleko do těžkých, metalově zahalených ploch desky The Void. Pokud s nimi chcete začít, jednička i dvojka Sleeping... jsou naprosto ideální.

Na zatím nejmelodičtější desce Beardfish (hodnoceno z pohledu a srovnání s dalšími třemi, čtyřmi výtvory) je hudba na prvním dílu zcela svěží, avšak o nějaké přístupnosti hovořit nelze. Kolotoč změn se tu točí pěkně zčerstva a tempová střídání přichází v rychlém sledu. Á propos nálada, pokud hledáte melancholii, jste tu správně - nejmelancholičtější album téhle partičky je právě tohle.

Gentle Giant se už nejspíš nikdy nevrátí, ale v tomto a minulém desetiletí jim na severu vyzráli zdatní žáčci.

» ostatní recenze alba Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Kaipa - Händer

Kaipa / Händer (1980)

jirka 7200 | 2 stars | 10.03.2017

Dostáváme se do let, kdy art rocku v té dřevní podobě zvonil umíráček, některé kapely se rozpadly, další upravovaly svůj repertoár dle přání producentů. Tímto procesem byla nucena projít i Kaipa. Jelikož měla dle hudebních bossů díky své určité oblíbenosti předpoklady zaujmout širší publikum, dostala nabídku od švédské gramofirmy Polar Music, která do té doby vydávala hlavně desky ABBY a několika málo pop umělců. Kapela podepsala a tím se jí otevřely dveře do prestižních studií Polar. Zde nahrávali např. Led Zeppelin a shodou náhod, když tu Kaipa pracovala na albu "Händer", potkávala se tu se svými velkými vzory, kapelou Genesis, která tu právě dokončovala práce na své desce "Duke".

Kaipa však musela čelit velkému personálnímu problému, neboť z důvodů uměleckých neshod kapelu opustil jeden z dosavadních klíčových členů - Roine Stolt, a na odchodu byl také basák Mats Lindberg (novou desku sice nahrál, ale měl již jen statut hosta). Stolt byl nahrazen kytaristou Maxem Åhmanem, který se dle dostupných informací předtím podílel na nahrávání desky jazz/prog rockové kapely Fred Israel.

K poslechu tohoto CD jsem přistupoval s určitými obavami, neboť několik namátkou přečtených ohlasů na tuto desku neznělo moc optimisticky. Nicméně výsledný střet se skutečností nebyl až tak hrozný.

První dvě sladby Äntiglen a Händer jsou celkem příjemné a solidně odsýpající rock popové hity s pompezními fanfárami kláves. Zadumaná klávesová instrumentálka s krátkým sólíčkem na kytaru Regn jako by vypadla z některých tří předchozích alb, chválím. Hitová Staden lever je hodně podobná coveru "Dívka Gloria" od Víti Vávry, tady se ale na pilu tlačí přece jen trochu více.

Krátká instrumentální Elgrandi je opět výborná - takový cinema sympho rock. Přímo však přechází do vyloženě disco znějícího cajdáku Krig. Následná Älska med mig igen je potemnělá prog rocková balada. No a závěrečná balada Med trasiga segel je takový kočkopes,chvílemi se tváří jako prog rock, potom přejde do disco rytmu a naopak.

Kapela tuto desku podpořila mohutným koncertováním. S jakým úspěchem se tehdy tento produkt setkal, zda byl nový hudební směr kladně přijat i u posluchačů, se mi zjistit nepodařilo. Deska však byla v roce 2015 remastrována a vydána poprvé! na CD.

Jelikož jsem předchozí desku ohodnotil poněkud příkrou trojkou, musím nyní jít dolů až na dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Kaipa - Händer
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Morse, Neal - ?

Morse, Neal / ? (2005)

Adam6 | 5 stars | 09.03.2017

Myslím si, že každý správny fanúšik progresívneho rocku/metalu určite aspoň okrajovo narazil na meno
Neal Morse. Zakladateľ a bývalý člen skupiny Spock’s Beard, spoluzakladateľ skupiny Transatlantic a asi najviac známy pre jeho sólovú tvorbu. Ja som na neho narazil práve vďaka Transatlantic. Popočúval som si samozrejme aj všetky ostatné projekty, no a teraz po istom čase už môžem povedať, že Neala Morsa zaraďujem medzi najvýznamnejšie postavy druhej vlny prog rocku.

Keď som prechádzal všetky recenzie kolegov z pogboardu, tak ma trochu prekvapila jedna vec. Som asi jediný človek na progboarde ktorý má sólovu tvorbu Neala o trošičku radšej ako Spock´s Beard. Je pravda, že albumy ako The Light alebo V sú poklady, ale mne sa ešte viac páči éra prvých Nealových albumov hneď po odchode z SB. Teda Testiomy – Sola Scriptura.No a medzi nimi sa ukrýva aj môj osobný favorit. Album s tajomným názvom: ?

Dôvody, prečo som si práve tento album tak obľúbil mám hneď niekoľko:
Neal upustil od svojej tradičnej dĺžky albumov 75 – 80 minút. Namiesto toho spravil ? o 20 minút kratší. Ďalej je to výber hostí ktorých si zavolal. A to nie ledajakých. Máme tu Nealovho brata Alana Morsa (Spock´s Beard, Second Nature), Jordana Rudessa (Dream Theater), Roina Stolta (The Flower Kings) a ako dezert je tu Steve Hackett (Genesis). Mike Portnoy a Randy George sú samozrejmosťou na každom Nealovom albume. No a v neposlednej rade je to moja záľuba v koncepčných albumoch. Aj keď ? vnímam skôr ako jednu dlhú skladbu (tak ako Thick As A Brick alebo Six Degrees Of Inner Turbulence). Všetko toto sú aj tak nakoniec len fakty prečítané z papierov. Najdôležitejší je osobný názor a pocit. No a ? ma zo všetkých albumov od Neala Morsa chytil za srdce najviac.

5 hviezdičiek ale s výkričníkom !

» ostatní recenze alba Morse, Neal - ?
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

| 4 stars | 09.03.2017

Jadis mají nejpočetnější fanouškovskou základnu na britském kontinetu - v zemi, z níž pochází. Pro středoevropana nejsou tak silným pojmem jako třeba Pendragon nebo Iq, ale právě s těmito kapelami mají nejvíc styčných bodů. I v jejich případě se jedná o podobně zaměřenou hudbu, kde melodika tvoří hlavní osu skladeb, od které se odvíjí to ostatní. Jejich diskografie je velmi vyrovnaná a pokud se vám zalíbí jakákoliv deska je velká pravděpodobnost že budete prahnout po další.

Ani album Fanatic není v tomto žádnou vyjímkou. Zakladatel kapely Gary Chandler využívá spíše minimalistický přístup a jeho kytara splétá atmosférické nitky z velice jemné spleti tónů. V jejich případě je vskutku překvapující, kolik melodických linek lze do jedné písně nadělit. Příjemný zpěv, urovnaná rytmika a podkreslovaný klávesový doplňek se snaží o maximální progresivní přístupnost v klidné emoční hladině.

Za nejlepší skladby lze označit vláčně tesknivou Each & Everyday, podobně laděnou instrumentální věc Fanatic a vzdušný nejdelší kus alba What Kind of Reason.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

Martin H | 3 stars | 09.03.2017

Návrat skupiny Deep Purple na hudební scénu v roce 1984 přinesl skvělé album Perfect Strangers, ale také otázky, zda na tento silný materiál dokáží hudebníci navázat a jak dlouho vedle sebe vydrží potížisté Gillan a Blackmore. Navíc hudební scéna se změnila a starým hardrockovým velikánům vyrostla zdatná konkurence v podobě mnoha metalových spolků na obou stranách Atlantiku. To vše se zákonitě muselo projevit na dalším albu, které pod názvem The House of Blue Light spatřilo světlo světa v roce 1987.

Výše zmíněné oázky se ukázaly jako oprávněně - deska byla přijata se značnými rozpaky. Osobně si myslím, že problém vznikl ve snaze kapely být příliš současná a metalová. Jenomže nevznikla ani metalová, ani tradiční hardrocková nahrávka - výsledkem byl jakýsi kočkopes, který není tím známým párplovským hard rockem a už vůbec ne heavy metalem. Dům modrého světla má sice krásný název a myslím, že i obal se povedl, ale obsahově to není až tak úplně ono.

Největší problém vidím u kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož kytara zde není v mých uších tím kouzelným nástrojem, na jaký jsem zvyklý z předchozích nahrávek Deep Purple a Rainbow. Vadí mi především v některých skladbách značná absence typických Ritchieho vyhrávek a sólíček plných bublavých zvuků, na něž jsem si v jeho podání zvykl. Druhým (a obecnějším) problémem je to, že se zde nepodařilo kapele napsat tak silný materiál, jako na předchozí nahrávce.

První tři kousky kolem mě tak nějak prošumí, přičemž skladba Call of The Wild se mi vůbec nezamlouvá. Při jejím poslechu si říkám, že takhle se snad rádiovým stanicím Deep Purple podbízet nemuseli. Větší pozornost si získá až následující píseň Mad Dog, u níž mám v refrénu dojem, že se skupina trošku přibližuje k dřívější tvorbě. U páté písně Black And White dokonce vrním blahem poté, co v úvodu zazní konečně foukací harmonika. Bohužel hned Hard Lovin' Woman mé nadšení opět srazí, až si začínám říkat, zda má cenu poslouchat ještě dál - ale neodolám a dočkám se perly v podobě nádherné skladby The Spanish Archer. Zde se mi konečně dostává toho, co jsem zatím postrádal, a to jsou ony kytarové vyhrávky a skvostná sóla. Mám dojem, jakoby Ritchieho kytara byla všude. Když se k tomu přidá skvělý Gillanův zpěv, tak se rázem ocitám v ráji. Stejný pocit u mě vydrží i u následující pecky Strangeways, předposlední rozverné Mitzi Dupree a závěrečné vypalovačky Dead Or Alive.

Vím, že vztahy v kapele byly napjaté a nakonec vyvrcholily již druhým Gillanovým odchodem ze skupiny. To ale neznamená, že bych měl být při hodnocení nějak mírný. I s přihlédnutím za obal uděluji 3,5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Santana - Borboletta

Santana / Borboletta (1974)

steve | 5 stars | 09.03.2017

Když si můžu vybrat, po které nahrávce mého oblíbence Santany sáhnout, ruka se většinou stočí k albům ze sedmdesátých let. A ještě častěji, než na "klasické" latino první albové trojce, dostávám chuť na některou z následujícícho čtyřlístku jeho desek.

Stručně řečeno, prvních sedm kytaristových ran je základ, pevný a tvrdý jak skála a tohleto tvrzení mi už nikdo nevymluví. Borbolettu jsem si vybral dnes a myslím, že jsem udělal moc dobře. Mám ji hodně rád, možná že i nejraděj, ona je prostě jiná, hebká a hladká jako pružné tělo dorostenky, vlídná jako samice v říji a vzletná jako zralá žena v rozpuku.

Prvotřídně poskládaná sbírka žhnoucích, kvalitně dominantních písní, které ale spojuje cosi těžko popsatelného a jedna bez druhé by prostě smutněla. Atmosféra je chvíli latino, chvíli jazz, mihne se funky a možná i pop. Úplně nejraděj mám Life is Anew, Give and Take, One With the Sun, Practice What You Preach, vrcholnou Mirage (to je snad ženský vokál, nebo se Leon dokáže tak převtělovat), vlastně všechny vokální věci, ale podle informací na Wikipedii pěje naprostou většinu Leon Pattilo, což mi nějak neštymuje, třeba v zmíněné Give and Take jde podle mě o duet s ???. Nějaká zásadní informace tu musela uniknout. Z instrumentálních parádiček jsou pak naprosto skvostné saxíkovka Aspirations a tajemná dvojka Canto De Los Flores s využitím zvláštního nástroje, zvaného echoplex.

Album s motýlem na obale a podivným názvem (že by druh tohoto živočicha?) mi dnes, stejně jako mnohdy v minulosti, udělalo neskutečnou radost. Jste na tom s "bárbí" podobně?

» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana

No-Man - Schoolyard Ghosts

No-Man / Schoolyard Ghosts (2008)

| 4 stars | 09.03.2017

Projekt Tima Bownesse a Stevena Wilsona neboli No-Man je ceněná emocionální záležitost a deska Schoolyard Ghosts korunuje celosvětový úspěch tohoto originálního dua. Vývoj jejich hudby se z futurističtějších a z větší části programovaných pasáží pozvolna přesunul do civilnější roviny, ale její emocionální účinky se tím navzájem ještě znásobily.

Je to muzika velmi poklidná, volně se táhnoucí, uhrančivá a vytěsňující okolo sebe proudy tryskajících pocitů. Ale je to i hudba esoterická, velice sugestivní, dojemná a hypnoticky dominantní. Převládá zde Timův klidný vokál, který za doprovodu kláves, samplů, fléten a vláčných kytar vytváří snové obrazce, plující tiše vaší fantazií.

Na nahrávce se podílí několik skutečných "žolíků" moderní větve progresivní hudby: s flétnou je tu Theo Travis, uhrančivý bubeník Mastelotto, Edwin i Harrison z Porcupine Tree plus ještě nějaké ty smyčce jako nadstavba. Tahle hudba se hodí jen pro speciální příležitosti - pokud nevyhledáváte emocionální příběhy a vaše tělo nepotřebuje konejšivý vláčný rytmus k zacelení rozbolavělých šrámů na duši, pak tuto muziku budete jen těžko shledávat přitažlivou a připadne vám povrchní a nudná. Ale právě taková v žádném případě není! Ale to se těžko vysvětluje.

Harmonická čarodějka, stylově nezařaditelná a přec tak krásná.

» ostatní recenze alba No-Man - Schoolyard Ghosts
» popis a diskografie skupiny No-Man

Kotzen, Richie - 24 Hours

Kotzen, Richie / 24 Hours (2011)

horyna | 5 stars | 09.03.2017

Kotzenovu kariéru sleduji sice jen sporadicky, ale už od jeho prvních zajímavých angažmá se mu věnuji se zvědavostí a nadšením. Už v glamových Poison předvedl velkou kvalitu, kapelu nasměroval do bluesových vod a pozvedl o dva instrumentální levely vzhůru. Nástup do gilbertovských Mr. Big rozhodně nebyl jednoduchý, uchytit se po takto výrazné osobnosti chtělo nejen um (kterého tento kytarista má jistě dostatečné množství), ale i odvahu a schopnost přizpůsobit se. Do rozjetého vlaku "pana velkého" zapadl výborně a obě desky, na kterých se podílel, pokračují směrem, který pánové v čele s Paulem už dávno vytyčili. Ovšem nejvíce svůj poteciál využije a dokáže uplatnit ve svých sólových pracech, které mu dávají dostetek příležitosti kreativně odhodit stylové řetězy, podmaňující si tvarová hudební uskupení, a moci vyrukovat se svobodnou mjůzik.

Svižný rokec odpichne rychlá kytarová jízda skladbou 24 Hours. Začátek nebývale elektrizující. Ve dvojce Help me se zpomalí, čímž vynikne Ritchieho kytarové vyšívání na pozadí funky rytmů. Jeho hlasové kreace se přitom pnou vzhůru, kytarista šplhá do výšek podporován tučnou basovou stopou. Dlouhatánské kypré sólo dělí skladbu vejpůl a na jeho konci můžeme opět nasednou do nablýskaného funky auťáku.

Fusion, kytarové lahůdky, zemité bicí a opět famózní Ritchieho basa (většinu nástrojů si chlapec nahrává sám) určují jazzový charakter písně Oh My God, podepřené další vytříbenou vokální melodií. Love Is Blind naproti tomu čerpá z country, ale Ritchieho výrazové prostředky ho taví v poutavé rockové blues drsnějšího střihu.

Stejně jako deska předchozí i tato ve svém závěru výrazně zpomalí, s procítěným kytarovým sólem přichází překrásná balada I Don't Know Why, následovaná plynule navazující Tell Me That It's Easy, kterou zdobí nablýskané sborové vokály.

Krytalicky čistý zvuk, syrový a mrazivý zároveň, a kila vzrušujících melodií, ze kterých Ritchie staví své vzdušné písňové zámky, to je album 24 Hours. 4,5*

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - 24 Hours
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Kaipa - Stockholm Symphonie

Kaipa / Stockholm Symphonie (1993)

jirka 7200 | 5 stars | 08.03.2017

Nejedná se žádné nové písně, ale o nahrávky pořízené v rozmezí let 1974 - 76 švédskou národní rozhlasovou stanicí Tonkraft, která tehdy seznamovala posluchače s místními kapelami.

Kaipa je zde ve vrcholné formě a v nejsilnější sestavě přehrává písně z prvních dvou desek, některé přitom ještě dříve, než byly vydány na oficiálním nosiči. Je zde slyšet, jak bez problémů zvládají hudebníci naživo zahrát to, co ve studiu. Některé písně se v aranžmá mírně liší od originálu, někde chybí intro, ale celkový výsledek je výborný.

Zpěv klávesisty Lundina se ozvývá jen z levého kanálu, jinak je zvuk krásně čitelný. Nahrávka musela být přehrána z nějakého magnetofonového pásku, protože mezi nahrávkami je slyšitelný šum. Pravděpodobně se jedná o bootleg, vydaný poprvé japonskou firmou Tachika Rec. Pro fandy raného období Kaipa povinnost.

» ostatní recenze alba Kaipa - Stockholm Symphonie
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Kaipa - Solo

Kaipa / Solo (1978)

jirka 7200 | 3 stars | 08.03.2017

Pokud jsem minule narážel na název předchozího díla „Nic nového pod sluncem“, tak u této desky bych to již říci nemohl. Novinek je celkem dost - ale ne vždy jsou ku prospěchu věci.

Nejzásadnější změny jsou vždy ty personální. Odešel basák Tomas Ericksson, některé prameny uvádí, že hlavním důvodem byla přemíra koncertní činnosti kapely, pravděpodobnější příčinou byl ale spíše nový hudební stylový směr kapely. Tím jsme přišli o jeho typický drtivý zvuk basy - jeho nástupce, osmnáctiletý Mats Lindberg již na sebe tolik pozornosti nestrhával. Sestava se dále rozrostla o zpěváka Matse Lofgrena (ex- Rio Brazzaville), který na tomto postu zastoupil klávesáka Lundina - ten se chtěl totiž plně věnovat jen svému nástroji. Tím se Kaipa připravila o svou další přednost, o netypicky zabarvený, výše položený hlas. Mats sice nezpívá špatně, ale je to opět jen „dobré“ a ne „výborné“.

Tato deska je pro mě natolik nevyrovnaná, že celkový výsledek nelze shrnout několika větami. Chtě nechtě jsem proto musel popsat jednotlivé skladby, abych se v tom sám zorientoval:

Den skrattande grevinnan - úplně parádní instrumentální math rockový úvod s kytarou a syntíkem, tento motiv se stále ve skladbě variuje a rozvíjí – parádní začátek.

Sen repris - skladba je zaobalená v takovém pop rockovém obalu, s barvami kytar jak od Briana Maye, u mne balancuje na hraně, ale ještě nepřepadá na tu horší stranu.

Flytet - přijde mi to jen jako část skladby, kde zbytek nebyl použit.

Anar dig - jeden z vrcholů desky – procítěný baladický úvod se rozrůstá v překrásnou skladbu, ve které nádherně graduje napětí a Stolt tu vypálí nádherné sólo netypicky v první třetině skladby.

Frog funk - člověk je naladěn a přijde ledová sprcha ve formě této instrumentálky ve stylu bubblegum popu, jak v těch nejhorších chvilkách od Ringo Čecha.

Visan i sommaren - situaci musí zachránit křehká skladbička s procítěným zpěvem Matse Lofgrena a s motivem švédské lidové melodie.

Tajgan - ač s nádhernou zasněnou atmosférou kláves a skutečného klavíru, opět na mě působí jako úvodní část nějaké delší skladby.

Respektera min vaerld – ve stylu fusion a rychlejším tempu, opět výborné kytarové sólíčko.

En igelkotts doed – pěkný motiv, ale nikam se nevyvíjí.

Je vidět, že když kapela dostane prostor, tak vyprodukuje nádherné věci, závěrečné dvě nejdelší, skoro osmi minutové skladby Total foervirring a Sist pa plan opět stoupají kvalitou do art rockových výšin.

Pokud to tedy shrnu - na této desce si musíme zvyknout na nového zpěváka, který se mi osobně líbí méně, než Lundinův a na jiný zvuk basové kytary. Na CD se však nachází mnoho povedených art rockových písní, vyšperkovaných nádhernými Stoltovými sóly a majestátnými klávesami Hanse Lundina. Pokud úplně pominu divnou Frost funk, tak mi tři věci (z toho dvě z pera klávesisty Lundina) nesedí, a ač příjemně působí, připadají mi jako rozpracované a nedotažené. Skladatelsky desku ovládnul Roine Stolt se sedmi kousky oproti třem věcem od klávesisty Lundina.

Jako producent a hlavní člověk za mixpultem je uveden Olle Ramm, který předtím pracoval jako studiový technik převážné v žánru popu a folku – proti výslednému zvuku však nemám žádných námitek. Za tři roky se ale Ramm ve studiu podílel na desce ABBY. To bylo asi tou dobou, kdy každý chtěl znít jak Queen či ABBA. Moderní v té době bylo funky, fusion a jazz rock a tímto směrem se chtěli ubírat i dva noví členové. Jejich příchodem byla narušena rovnováha, pevná spolupráce a chemie mezi jednotlivými členy a na desce je to znát.

"Solo" uzavírá první vývojovou etapu skupiny Kaipa. Z této doby byly vydány ještě dva živé záznamy 1976-8 a CD s neupravovanými demo nahrávkami. To vše najdete v edici Kaipa - The Decca Years 1975 - 1978.

» ostatní recenze alba Kaipa - Solo
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

| 5 stars | 08.03.2017

Všeobecně nejuznávanější deskou Uriah Heep jsou Démoni a čarodějové - a to i přesto, že se na několika místech jedná o nevyrovnanou kolekci. Několik jednoduchých tezí nám pomůže objasnit tuto skutečnost:

1. V roce 1972 byli Uriah Heep novým, ale už zahřátým zjevením na trhu s hudbou, byli čerství, originální, nepodbíziví, nikdo je nekopíroval a množství nápadů realizovali prostřednictvím velkého počtu alb s minimem přestávek.

2. Ve svých řadách nakumulovali dostatek tvůrčí energie a skladatelského zápalu, na kterém se podílel větší počet hudebníků, a i když Ken Hensley převládal, ostatní se připojili také, a tudíž byl dán průchod velké variabilitě.

3. Dva nejdůležitější prvky této soustavy rychle a důrazně proslavily kapelu během několika měsíců. Hensley jakožto klávesový mág se svým stylem odlišoval a velkou měrou se podílel na konečném soundu, Byron zazářil jako (spolu s Plantem) nejcharismatější zpěvák té doby, přičemž jeho barva hlasu neměla mezi ostatními obdoby.

4. Producent Gerry Bron se plně etabloval jako další člen souboru.

5. Novic Gary Thain zaznamenal velký podíl na koncovém vyznění nahrávky.

6. Deanovský lákavá pohádková obálka i zvuk sladký a šťavnatý jako nektar z květů, v době vzniku i po pětatřiceti letech dokáže sluchu mocně zalahodit.

Fantastický úvod vytváří silný troj-skladbový vstup a pro toho, kdo desku nezná nazpaměť, je domluvené, že mu Easy Livin pokaždé vyrazí dech. Stejně fantasticky vyzní i konec alba, skládající se zřejmě z toho nejlepšího, co se na albu objevilo - epochální skladby Paradise, progresivně tvořivé The Spell a bonusové suity Why s dominantní basovou linkou.

Zápory vidím v podobě dvou průměrných, dokonce možná podprůměrných skladeb, které tuto kolekci rozbourávají v jejím středu. Písním Circle of Hands a All my Life chybí reprezentativnost a aspoň poloviční kouzlo podobné těm ostatním a jsou tudíž vnímány jako černé kaňky této jinak precizní desky, kterou nakonec jinak než nejvýš hodnotit nejde - i přesto, že přinejmenším na dvou místech pokulhává.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

horyna | 0 stars | 08.03.2017

S informací, že novou desku vychrlí The Mute Gods ani ne rok po svém debutním představení, jsem vůbec nepočítal. Ale když ke mně tato milá informace dorazila, tep se patřičně zrychlil (však to znáte) a člověka přepadla náhlá touha už už se do žhavého kotouče zakousnout.

Očekávání nebyla malá, vždyť první díl byl pro mne debutem roku a sympatická trojice jeho stvořitelů se okamžitě svou emočně silnou tvorbou nabourala mezi letité pardály z podobného hudebního teritoria. Nick Beggs je sympaťák s velice příjemným "Wilsonovským" kouzlem v hlase a jeho basové akordy znatelně šimrají po těle. Roger King působí velice smromně až introvertně a Marco to je pravý opak, člověk s energií v těle a jedinečným feelingem v rukou.

Po pár dnech, co je tedy deska pod střechou, napíši několik základních postřehů o naší vzájemné probíhající komunikaci :-) A hned z počátku musím říci že jsem zklamán! Po prvním poslechu bylo zklamání tak velké, že jsem těžce rozdýchaval ony okamžiky a přemýšlel, jestli jít vůbec dál společnou cestou. Samozřejmě, po třetím setkání se už řada věcí stala mnohem přehlednější a některé fragmenty za tu námahu rozhodně stály, ale...

Nechci kritizovat příliš brzo, ovšem vyhnout se tomu nelze. Předně tedy: z nahrávky je enormě cítit, jak moc kapela stála o to, posunout svůj výraz do jakési "své izolovanosti" a zbavit se wilsonovsko-porcupinovské nálepky i za cenu ztráty příjemné osobitosti, jež byla z debutní nahrávky patrná. Zvuk až příliš zhutněl a na několika místech (především v úvodu desky) se z něj stává neprodyšná hluková stěna.

První tři, vlastně čtyři skladby (jelikož na začátku stojí průměrné intro) disponují přehnaně drsnou zatěžkaností a deprimující temnotou, mají jen zanedbatelný potenciál něčím potěšit a podstatněji zaujmout. Zajímavá myšlenka je použita v tracku číslo deset, písni Hallelujah, která stojí a bohužel i padá na Beggsově rychlém a drsně zvýrazněném basovém přednesu, neustále se opakujícím a trvajícím dlouhých pět minut. Ten se ale absolutně míjí účinku - a to předpokládané originality (k níž byl předurčen) a spíše než zaujmout má tendence rozbolavět hlavu.

Naštěstí je tu spousta zajímavých míst, které desku "zachraňují". Krásná balada Early Warning, zvonivě poprocková, chutná a hitová skladba titulní, kvalitní prog opusy Window Onto the Sun a The Singing Fish of Batticaloa, ale i dvě interesantní instrumentální čísla Lament a dotažená ukázka hudebního fištronu The Andromeda Strain. V neposlední řadě (a stejně jako u debutu) se pak na konci vyjímá emocionální perla Stranger than Fiction.

Zkrátka a dobře mi deska připadá šitá horkou jehlou, nedotažená, málo invenční a v porovnání s debutem i méně nápaditá. Pro zanedbatelný odstup ji zatím nehodlám hodnotit, nebylo by to příliš fér, nejspíš ani přívětivě lichotivé a možná by mě to za pár týdnů mohlo mrzet.

Vcelku by mne zajímal názor a postoj ostatních kolegů kteří už tuto věc zajisté slyšeli (napadá mne Mayak, Antony, John l, Progjar, Alienshore i čtyřhvězdičkový Tomáš Rojt (vesměs ti, co žízní po nové hudbě). Vyvstalo mi totiž srovnání s nedávno zmiňovanými Disperse, kteří u mne také ne zcela naplnili vložená očekávání.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Echolyn - Cowboy Poems Free

Echolyn / Cowboy Poems Free (2000)

horyna | 5 stars | 08.03.2017

S magickou číslovkou, oslovujicí letopočet 2000, přicházejí američtí Echolyn po znovunastartování své muzikantské dráhy s další, velice slibnou, a také, jak už jsme u nich zvyklí, variabilně silnou nahrávkou koncepčního půdorysu, již mnozí zastánci kapely považují za jejich nejschopnější.

Toto tvrzení může podporovat několik následujících faktorů: Textová ucelenost, vycházející z dějiného nástinu Spojených států amerických, která se nejen na tomto "novém" kontinentu těší obecnému zájmu a přitakání. Dále pak volnomyšlenkářský hudební tok nahrávky, který spojuje ona koncepce, avšak instrumentální bravura této pětky a síla okamžiku dostát svým nápadům a stvořit deset, respektive čtrnáct rozličných songů, které dokáží na desku poskládat tak, že vás s každou přibývající minutou bude bavít víc a víc, stává se velmi poutavou a přehlednou. A v řadě neposlední i prověřená jazzová průprava, kterou tito zkušení instrumentalisté často velmi efektně odlehčují své už tak vzdušné a velice čítelné melodie.

Určitá sebereflexe je zdárně spjata s kompletní kariérou této vyspělé kapely a na tomto albu funguje výborně, viz aranžérsky zvládnuté skladby Human Lottery, nebo energická American Vacation Tune. Netuším však, nakolik bylo opravdovým záměrem vystavět album na vzestupné tendenci poutavosti, ale jestli ano, tak se vše dokonale podařilo.

Už začátek desky je skvělý, ale ta postupně nabírá dech a kulminuje ve své půli až do zdárného finále. Od funky swingující, instrumentálně bodré písně Swingin' The Ax, přes atmosféricky zdařilou záležitost 1729 Broadway (slyšte ten saxofon), velice komplexní 67 Degrees, čistou syntézu rocku a jazzu s názvem Brittany až po závěrečný vzletný kus Too Late For Everything se střídá dokonalost s emocemi, propracovanost a zručnost s nadhledem a invencí.

» ostatní recenze alba Echolyn - Cowboy Poems Free
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Gevende - Kirinardi

Gevende / Kirinardi (2017)

alienshore | 4 stars | 07.03.2017

Gevende je pre mňa vysoko umelecká jednotka, ktorá prináša do sveta progresívneho rocku iný uhol pohľadu. To presne od nich aj vždy očakávam. Turecké resp. východné hudobné cítenie bude vždy iné a je to dané aj samotnou kultúrou národa. Gevende sa na svojom treťom štúdiovom albume Kirinardi pohli opäť iným smerom. Etnické prvky sú samozrejme zachované a to je zároveň aj poznávacím znamením tohto súboru. Spev v tureckom jazyku je jedným z nich a z úst Ahmeta Bilgica znie veľmi atraktívne.

Kirinardi je opäť fúzia rôznych štýlov. Spájajú ich však s noblesou a takým spôsobom, že ich budete vnímať úplne prirodzene. Prvky vážnej hudby, psychedélie, post-rocku, jazzu a progresívneho rocku do seba zapadajú ako ozubené kolieska v hodinkách. Len málokto sa s tým vie popasovať tak, aby z toho vzišlo skutočné a nefalšované umenie. Album má veľmi melancholickú povahu, ale striedajú sa v nej aj energickejšie pasáže. Tým je zabezpečená pulzujúca dynamika ich hudby.

Oceňujem tradične kvalitný prísun melodiky a nápadov, ktoré vytvárajú stabilný pilier pre každý jeden song. Už samotný úvod Omelas je výborný a pri úchvatnej Tophane'de Güneşli Günler sa musí človek len pozastaviť nad dokonalými orchestrálnymi motívmi. Podobne je na tom aj Sessiz Gibi Bir Yer, ktorá ako keby na ňu tematicky nadväzovala v niektorých momentoch. Vynikajúca jazzovejšie znejúca inštrumentálka Saroyan zaznamenáva krásny zvuk trúbky, ktorá sa do hudby Gevende parádne hodí za každého počasia. V podstate celý album je dosť založený na špičkových inštrumentálnych pasážach. Koniec patrí dvom experimentálnejším záležitostiam Domino a Vertigo, ktoré sú tak trochu prekvapením pre poslucháča.

Celý opus je postavený na emóciách a pocitoch, či už tých jemnejších alebo napr. aj drsnejších. Súvisí to aj s textovým zameraním, ktoré sa zapodieva nádejou pre ľudstvo, napriek všetkým starostiam, ktoré zažívame každý deň. Práve tým je hudba Gevende tak zrozumiteľná. Predošlý album Sen Balik Degilsin Ki prekonaný určite nebol, ale Kirinardi nadväzuje na neho viac než dôstojne. Navyše, vysoko prekračuje priemer v progresívnom rocku a dokazuje, že začleňovanie odlišných prvkov je prínosom pred daný štýl.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Gevende - Kirinardi
» popis a diskografie skupiny Gevende

Free Faces - La Belle Epoque

Free Faces / La Belle Epoque (2001)

Antony | 0 stars | 07.03.2017

Archivní recenze 05/2007, zveřejněno v Yes klubu na serveru Lopuch

Letošní léto se všude přemnožili slimáci. Úplná pohroma na zahrádku. Skoro není kam šlápnout, aby to pod nohama slizce nečvachtalo. A také všechno sežerou, co nesežerou alespoň oslintají. Před čtyřmi léty to byla invaze černých, letos se urodila vlna hnědých. Ano přesně tak hnědých, jak by si jeden trefně představil, kam se podíváš, jeden hnědý slizký blemt. Katastrofa. Od chvíle, kdy jsem viděl geniální Kusturicův film Underground mám ke slovu "katastrofa" asociaci v podobě mužíka, který v jejich podzemní partyzánské továrně na zbraně většinu dějových zvratů suše komentoval slovem "katastrofa", tak často, až mu to nikdo nevěřil. Takže, když roztřesenou rukou ukazovat a úpěl "katastrofa, opice vlezla do tanku", nikdo mu nevěnoval pozornost. Do chvíle než zmíněný primát spustil pekelný stroj a nastala skutečná katastrofa. A tak pokaždé, když vidím a slyším něco opravdu otřesného, říkám si "katastrofa" a mám chuť dodat "opice vlezla do tanku". Představa výkonné techniky v rukou zvědavého zvířátka bez zábran, mi přijde trefná.

Doba přináší dost otřesných zážitků. Některé jsou nevyhnutelné a člověk je jaksi očekává, aspoň se snaží proti nim obrnit. Jiné se dějí kolem něj, ale docela jej míjí, neboť se netrefují citlivých míst. Naopak nejvíc škod působí ty nečekaně se objevivší v oblasti, ve které jsme citliví. Free Faces pro mně představují takový nečekaný úder, až se těžko s něčím srovnává. Že se dnes hudbou nazývá kdeco, jsem už pochopil a přijal. Že se dnes za moderní postup pasují ty nejbídnější ubohosti, jsem už také zaznamenal jako fakt. Ale, že je možné hudbu zbavit jakékoli známky emoce, provést jí důkladnou lobotomii a tuto vykuchanou zdechlinu předhodit posluchači, to mě přece jen šokovalo. Ano, emoce, to je přesně ta věc, kterou od umění očekávám. Emoce různého druhu, v dnešním provedení často pro mně nepřijatelné, ale přece jen nějaké. V éře nivelizace pocitů pomocí techniky a bezmyšlenkových postupů, které bych ani nenazval tvůrčími, spíše mechanicky intuitivními, se opravdovost emocí v muzice ředí do syntetického produktu, bez vůně a chuti. Forma zvítězila, obsah nikoho nezajímá.

Na studiovém CD La Belle Epoque slovenské skupiny Free Faces uslyšíme mnoho různých zvuků. Samply, zase samply, efekty, mlžný elektronický opar, zase samply, echa, další vrstva oparu, neživá rytmika, elektronické syčení a dunění, monotónní opakované fráze, strojový balast pečlivě vypreparovaný od jakékoli příměsi života. Tam, kde se přece jen objevil člověk, třeba zpěv, slyším chabý amatérizmus na úrovni prvního vyřazovacího kola Superstar, ostatní člověkem obstarávané nástroje po prohnání mašinkami ztrácejí vše lidské a je z nich zvukový amaroun. Bezuzdý elektrochemik splácal mnoho sloučenin, kyselin, barevných čmoudíků a dalších příměsí, s pocitem, že když o dostatečně zamíchá, nikdo si nepovšimne tvůrčí impotence, kterou to má zakrýt. Jenže došlo k reakci, v kyblíku se všechno zdrclo, zabublalo a proměnilo v nevábný hnědý sliz, tak umělý, že je bez chuti a zápachu, akorát se všude snaží ulpět. Sliz, který teče patlavě líným tempem po celou plochu CD, spolehlivě zalepí každý kousek sluchové traktu, po poslechu doporučuji propláchnout Savem.

Pustě trendová popina není nic neobvyklého. Akorát s tím hoši přišli o deset let později než měli a ještě to udělali přímo ostudným způsobem. To, co znělo zajímavě a bylo plné psychedelicky vesmírných pocitů u starých Porcupine tree a Ozric Tentacles (obojí čerpající stejně ze staré školy Pink Floyd počínaje a Hawkwind konče), co bylo už únavné u takových Radiohead (kteří to ale uměli prodat) a nepřijatelně rozbředlé u Pinneaple Thief (kteří to už ani prodat neuměli), dovedli Free Faces na samé myslitelné dno možností. Tóny této, zdráhám se říci hudby, se plazí pod nohama jako hnědí slimáci, kam šlápneš, tam to čvachtne. Jediná svižnější, mírně funkující skladba Superman je natolik odlišná, že se jakoby blíží ordinérní popíkové skladbičce, co se na nás instantně linou z jakékoli komerční stanice. Ano, nejlepší okamžiky se skutečně omletému popu přibližují. Zespodu, podotýkám. Dokonalý extrakt nudy, kompoziční bezradnosti, štědře začvachtaný v omáčce nejbídnějších elektronických zvuků, které kdejaký nýmand vyloudí z počítače aniž na to vůbec myslí, totální absence jakéhokoli závanu ducha, to jsou charakteristiky této desky. Zabalené v pěkném přebalu, toť past na spotřebitele. Věřím, že se to může líbit. Pokud si umění definujeme jako vyschlý post trend, slátaný automatem, máme obraz doby. Nemyslet, nerozebírat, neřešit a nepřepínat. Jak symbolické. Líný bublot zatuchlého močálu nám budiž rytmikou v postupném se propadání do slizkého balastu.

Tohle jste opravdu chtěli, stálo to opravdu za námahu vstát a jít do studia? K čemu to? Byla to snad smlouva se Sony očekávajícím, že do venkovského rybníčku může s klidem vypustit oplesnivělého kapra, kterého by venku nevzali ani v kafilérii, že místní to zblajznou protože nemají na víc? Proberte se chlapci, volám. KATASTROFA! Opice vlezla do tanku!

Dodatek 2017:
Jedno ze tří nejhorších alb, která jsem pod označením "prog" slyšel. Dodnes se mi dělá špatně, jen si na ně vzpomenu.

» ostatní recenze alba Free Faces - La Belle Epoque
» popis a diskografie skupiny Free Faces

Kaipa - Inget nytt under solen

Kaipa / Inget nytt under solen (1976)

jirka 7200 | 5 stars | 07.03.2017

Název druhé desky „Inget nytt under Solen" z roku 1976 znamená v překladu „Nic nového pod sluncem".
Takto by se s nadsázkou dal popsat materiál druhé desky švédské Kaipy, ovšem v tom pozitivním slova smyslu. Kapela hraje ve stejném složení, stylové zaměření je také shodné, rovněž i vydávající firma.

Kapela se ve Skandinávii stává známou, hodně koncertují. K produkci desky byl přizván jakýsi Leif Masses, který v té době nebyl ještě příliš známý, nicméně za pár let tento člověk bude produkovat fošny Black Sabbath, Jeffa Becka či Europe.

V hudbě samotné cítím malý odklon od vlivů švédských lidových melodií v kompozicích samotných, nahrávka má celkově takový rockovější, sevřenější a chladnější zvuk.

Ústřední nahrávkou je bezmála 22 minutová suita „Skenet Bednar",která je rozdělena do 5 částí. Touto skladbou se Kaipa katapultovala mezi takové velikány art rocku, jako jsou Yes či Genesis. To je skutečná hostina o několika rozdílných chodech, které se nepřejí i po desítkách servírování. Najdeme tu vše, pomalé, jemné pasáže, které plynule přechází do rychlých rockových částí podpořenych hradbou kláves, tím vším se proplétá skvělá Stoltova kytara.
Neméně zdatné a v podobné kvalitě jsou i další jednotlivé písně, kytara nijak zbytečně neexhibuje, je plně zapojená a spolupracuje se syntenzátory či hammondkami a skvělá rytmika hutní spodek – opět se tu můžeme potkat (naposledy!) s výborně drsným zvukem basáka Tomase Erickssona. Jen necelou minutu trvající poťouchlost „Stengrodornas parad" bych klidně oželel.

Z hlediska skladatelského je vidět, že monopol na autorství písní klávesisty a zpěváka Hansa Lundina padnul. Jen do toho nejdelšího opusu na desce si nedal zasahovat, jinak většinu ostatních skladeb má na svědomí kytarista Roine Stolt, ve dvou případech spolupracoval na písních i s bubeníkem I. Bergmanem. Je ale slyšet, že hudební materiál dokončovali společně , neboť všechny kompozice zní vyrovnaně a mají stejný zvukový kabát.

Recenzuji z poslechu remastrované edice „The Decca Years 1975-78". Na něm se nachází 4 bonusy – anglické verze písní, které nazpíval švédský rockový bard Lars Hoflund. V tomto ohledu se Kaipa zachovala nestandartně. Aby jejich angličtina dobře zněla, tak angažovala na tyto demo snímky cizího zpěváka s jiným výrazem a barvou hlasu. Tyto snímky měly posloužit jako vzorek pro firmu Electra, aby mohla prezentovat kapelu na anglicky hovořícím trhu. Nakonec však manažeři od tohoto nápadu upustili...

» ostatní recenze alba Kaipa - Inget nytt under solen
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

| 5 stars | 07.03.2017

Kolekci On an Island patří post nejdokonalejšího po-Pink Floyd-ovského alba, které bylo kterýmkoliv ze členů legendární britské sestavy natočeno. Už při vyslovení této (pro někoho) domněnky, kterou pokládám za subjektivně léty neomylnou, slyším láteřící Rogerovy příznivce ťukající si na čelo a propadající v hurónský smích, zda tento blábol myslím vážně.

Tímto tvrzením neoponuji Watersovi a nestavím jeho tvorbu a umění na vedlejší kolej (nepočítaje Wrighta), naopak chovám ho ve velké oblibě, ale cítím že tento člověk byl především velkým vizionářem, geniálním skladatelem koncepčních alb, renesančním myslitelem a zakladatelem velkých myšlenek uvnitř Pink Floyd.

David není o nic menší génius, je ale především introvert, smyslný melodik, nositel melancholie a jeho kytara je strůjcem nálad velkých písní Pink Floyd. A jelikož upřednostňuji náladu před myšlenkou, je pro mě právě David ten PRVNÍ.

Zajímavé je, že když byla kapela pohromadě, nikoho nenapadlo rozdělovat a posuzovat navzájem tuto dvojici. Nejpozdějii od Final Cut je ale vše naopak a dva tábory znesvářených už navždy budou plivat na ty druhé. Směšné, ne?

On an Island je velkolepá, dechberoucí a emočně dotažená úchvatná deska, které dominují fantasticky sezpívané harmonizující vokální linky posazené vpřed a tvořící gró nahrávky. Když se navíc, jako je tomu v titulní písni, přidá dvojice Crosby/Nash, je zázrak vykonán. Vokálním linkám je nejlepším partnerem Davidova zasněná kytara a teprve v zadním plánu je to další zvuková koláž, dotvářející to podstatné, což jsou emoce.

Titulní skladba je Davidův pomník (vynikající kytarové sólo uprostřed) a jak esoterično provázející The Blue, tak temnota Take a Breath, mysticismus Red Sky at Night, folk v This Heaven, uklidnění v Then i Close my Eys, zasněná slide kytara u Smile, velkolepě dominantní A Pocketful of Stones a esence Gilmourova stylu při Where We Start - to všechno jsou energeticky dojemné písně elegantně stárnoucího muže. Poklona pane Gilmour, váš velkolepý návrat roku 2006 mi udělal upřímnou radost.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Di Meola, Al - Casino

Di Meola, Al / Casino (1978)

horyna | 5 stars | 07.03.2017

Po mém úvodním seznámení se s produkcí Ala Di Meoly prostřednictvím desky Elegant Gypsy jsem okamžitě začal pátrat po jejím nejbližším příbuzném a zcela logicky jsem svůj pohled upřel na o rok mladší album s názvem Casino. Je přímým pokračovatelem předchozích nahrávek a vysoce umělecky a přirozeně rozvíjí mistrnou formuli dalšími suverénně vystavěnými kousky Alova repertoáru.

Fantaskní klávesový úvod otevírající skladbu Egyptian Danza dokonale navodí atmosféru starých civilizací nilských Ptolemaiovců, ovšem Alův kytarový vpád zdůrazní především jazzové kreace v rychlém sledu střídajících se rytmů a tónových změn. Zhruba ve třetině nabere píseň nádech argentinských prérií, osazených původním obyvatelstvem, a jižanský (španělský) kolorit rychle přemosťuje nové kytaristovy vize prostřednictvím svižných běhů prstů po hmatníku jeho kytary. Ke slovu přichází i klávesová mezihra, ovšem naše vyšponované napětí stále udržuje měnící se hra bubeníka Steve Gadda.

Takto by se dala rozpitvávat každá skladba, ale to je naprosto zbytečné, toto není čtenářský kroužek, ale poslechový - a tak mnohem větší odměnou budiž hudba, kterou mezi nás Meola rozšiřoval a rozšiřuje po dobu své plodné kariéry.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Casino
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

jirka 7200 | 5 stars | 06.03.2017

Kapela Kaipa v roce 1974 povstala z trosek skupiny Ura Kaipa (jméno vikingského kmenového náčelníka).
K zakládajícím hráčům patřil klávesista Hans Lundin, bubeník Thomas Sjöberg a basák Tomas Eriksson. Z důvodu závažného onemocnění byl však na začátku roku 1974 vyměněn bicmen Sjöberg. Náhradu Kaipa našla v Ingemarovi Bergmanovi. Nejdříve chvíli zkoušeli jako trio, zjistili však, že v této sestavě nemohou plně vyjádřit své představy o konečném výsledku zvuku kapely, proto na základě konkurzu přijali tehdy sedmnáctiletého kytaristu a zpěváka Roine Stolta.

Kapela se během svých téměř celodenních zkoušek pustila do skládání a pilování repertoáru na první desku, kterou nahráli v Marcus Music Studiu ve Stockholmu a v červenci 1975 ji tam dokočili.

Nahrávka je nazpívána ve švédštině, kapela chtěla, aby posluchači nebyli ochuzení o textovou složku a rovněž tehdy neměla jakékoli ambice proniknout na hudební trhy v zahraničí.

Na přední stranu obalu byl umístěn Roinův obraz astrálního cestovatele nad chrámem v džungli.


Nedokážu popisovat jednotlivé skladby, proto svůj výsledný pocit z desky shrnu v několika větách.
Hudebně je to zajímavý a hlavně osobitý mix švédských lidových melodií, (ty odkazy jsou v některých písních hodně zřetelné) popu a art rockového soundu typu Genesis či Yes. Mě se u Kaipy líbí výrazné použití hammondek ve skladbách, šťavnatá je i basová linka Erickssona, který se svým nástrojem Rickenbacker není ani náhodou přeslechnutelný, ten zvuk je prostě kouzelnej. Tak zemitej zvuk baskytary jsem dlouho neslyšel.

Písně jsou většinou vystavěny tak, že pokud nejsou celé instrumentální, tak je v nich vyhrazen krátký prostor pro zpívanou část, potom je skladba dále instrumentálním rozvíjením ústřední melodie. Zdatně v nich soupeří klávesy s kytarou v dlouhých pasážích.
Co se týče textů, nevím o nich nic, ale chvíli jsem si musel zvykat na švédštinu, netrvalo to však dlouho. V některých chvílích mi foneticky připomínala maďarštinu a tudíž i tamní rockové pěvce.

Na původním vydání této desky je osm zářezů. Prvních šest složil klávesový mág Lundin, na závěrečných dvou kouscích se mohl skladatelsky předvést nováček Stolt. Zajímavé je, že obě tyto instrumentálky mají takový jazz rockový feeling. Na CD, které jsem poslouchal, je však celkem 10 songů. Tyto dva bonusy „Fran det ena till det andra“ (takový art rockový kvapík) a „Karavan“ (melancholická jednohubka uprostřed proložená jakýmsi šíleným valčíkem) – rovněž z pera Stolta jsem objevil v edici „ Kaipa - The Decca Years 1975-1978“, což je 5 – ti diskový box s remastery prvních 5 alb kapely. Tento ucelený pohled na první etapu kapely Kaipa byl vydán firmou Inside Out Music v roce 2005.

Tuto desku, potažmo kapelu jsem objevil až nyní v roce 2017, tedy 42 let od jejího vydání.
Lépe však něco slyšet pozdě, než vůbec, což u tohoto art rockového klenotu nemůže být pravdivější výrok.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Micic, David Maxim - Who Bit The Moon

Micic, David Maxim / Who Bit The Moon (2017)

alienshore | 4 stars | 06.03.2017

Hudba Davida Maxima Micica ma emocionálne veľmi nezasahovala pár rokov dozadu. Napriek tomu je to výborný gitarista s nesporným aranžérskym talentom. Jeho predošlý album ma zaujal len s krásnou jazz-rockovou kompozíciou Nostalgia, ktorá skutočne rozhýbala moje zmysly. Tentoraz sa David hlási s čisto inštrumentálnym dielom Who Bit The Moon, na ktorom sa nachádza len päť regulárnych skladieb. Spriaznenosť s poľskými Disperse je nielen v rovine zvukovej, ale aj v tej skladateľskej. Navyše európske turné pod hlavičkou "Plini, Disperse, David Maxim Micic" hovorí za všetko.

Zameranie sa viac na estetiku, než na expresivitu považujem v jeho prípade za veľký prínos. Práca s melodikou a nosnými motívmi je hlavnou náplňou tohto albumu. V niektorých momentoch môžete počuť klasického gitarového hrdinu, tu a tam aj jazz/fusion maniaka, inokedy metalistu, potom zase prog-rockera a nevyhýba sa ani popovým elementom. Toto preskakovanie z jedného štýlu na druhý je samozrejme v móde, no potrebujete na to viac než len bezhlavo spájať rôznorodé prvky.

Jemná predohra Milk Tooth čosi zaujímavé naznačuje. Po nej sa hlási inštrumentálka Someone Else's Hat. Je to taká klasická gitarová záležitosť. Living Room sa blysne pekne rozpracovanou melodikou, energickou gitarou a elektronikou. Popové tendencie nezaprie napr. nádherne znejúca 687 Days. Album naberá na obrátkach pri komplikovanejšej Damar, ktorá vhodným pomerom vytvára koktejl prog-metalu, rocku, jazz/fusion a opäť vkusnej elektroniky. Obzvlášť výborne sú v nej zapracované bicie. Titulná vec Who Bit The Moon zhrňuje celú myšlienku albumu. Úvod k nej je úplne dokonalý a pokračuje sa nápadito aj v ďalších častiach.

Tentoraz ma David potešil kvalitou svojho albumu. Je prepracovaný a emocionálne dostatočne silný na opakované počúvania. Akurát by som prijal jednu či dve kompozície navyše, pretože takýto typ inštrumentálnej hudby sa v dnešnom prepchatom hudobnom biznise cení dosť vysoko. Bol by som nepochybne rád, keby sa na podobnej kvalitatívnej úrovni pohybovali aj jeho ďalšie diela. Who Bit The Moon je v každom smere prínosom v gitarovej muzike pre rok 2017.

» ostatní recenze alba Micic, David Maxim - Who Bit The Moon
» popis a diskografie skupiny Micic, David Maxim

Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)

Martin H | 5 stars | 06.03.2017

Tak jsem neodolal a po přívalu kladných ohlasů na třetí sólové album Stevena Wilsona jsem si, podotýkám, že víceméně naslepo, pořídil tuto zvláštní desku. Tvorba jeho domovské kapely Porcupine Tree mě vlastně minula, a tak jsem k Wilsonovi přistupoval jako k posluchačsky naprosto neznámé personě.

A jaké tedy je album o krkavci, který nechtěl zpívat? Především velice sevřené, senzitivní a nebojím se říct až drsně melancholické. Wilson nás vpouští do svého vnitřního světa plného smutku a depresí. Jeho hudba má vlastnost v posluchači vyvolat celou řadu nálad, mezi nimiž převládají tak silné smuténky, až samotný poslech chvílemi doslova bolí. Na druhou stranu veškeré tyto deprese jsou zabaleny do natolik podmanivého hudebního hávu, že i když si po každém poslechu říkám, že tohle už si raději pouštět nebudu, tak stejně neodolám a znovu se ponořím do onoho zvláštního mixu melancholie a úžasného muzicírování. Především úvodní skladba Luminol má neskutečnou sílu a schopnost vás posadit hluboko do křesla a cítit se před tou krásou malým, až nepatrným. Podobným dojmem na mě působí i další skladby přesahující deset minut, tedy The Holy Drinker a přenádherná kompozice The Watchmaker.

Samozřejmě se tato deska nedá poslouchat kdykoliv, člověk musí mít náladu a být připraven naladit se na Stevenovu strunku. Každopádně těch šest kompozic mi otevřelo bránu do nového hudebního světa. Někdo může namítnout, že tohle všechno už tady dávno bylo, ale zde je nám to předkládáno s ohromnou mírou vkusu a hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost

Phillips, Anthony / The Geese And The Ghost (1977)

| 4 stars | 06.03.2017

Anthony Phillips poprvé (sólově) a společně s Trespass i nejhodnotněji! Přeje si snad někdo oponovat? Prvky renesance - vznešený a pokrokový to čas - už dávno odvál vítr staletí. Pokud se někdo z hudební branže pokusil oživovat tuto zašlou dobu, nedopadlo to vždy zajímavě, objevovaly tu desítky metalových monster působících komicky, pateticky a fatálně. V rockové hudbě se totiž nesleduje pouze velikáštví, ale důraz se klade na působivost, emoce, duchaplnost, víru a především uměleckou výpoveď, která se orientuje v čase a její význam neslábne po několik dalších desetiletí.

Anthony vytvořil dílo s právě takovým obsahem a své (dvou)povídkové suitě vtiskl charakteristické znaky Tudorovské Anglie, komorní klasické hudby i stop progresivních hodnot, náležících sedmé dekádě. Vyrovnaná a téměř instrumentální kolekce stojí a padá s Phillipsovou klasickou kytarou, strunnými a dechovými party, které dokáží na spojnici těch správně sesumírovaných hodnot vytvořit uchu příjemnou, historicky laděnou výpravnou bajku.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony

Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die (1976)

| 5 stars | 05.03.2017

Jethro Tull prodělali uprostřed sedmé dekády několikrát "zástavu srdce". Jen samotní hudebníci a především Ian Anderson vědí, jaké pohnutky je vedly k produkci řekněme netypických (divných) alb, která se během rychlého desetiletí, kdy právě oni chrlili jednu desku za druhou, dají v jejich tvorbě vystopovat. Ať už to byl A Passion Play, War Child, nebo deska zmiňovaná, všechny se nacházeli jaksi "mimo" zorný úhel fanoušků, ale i folkově laděného klasického spektra této výsostné kapely.

Aby nedošlo k mýlce - tahle nahrávka rozhodně není špatná. Jejím prvotním úkolem je odlišovací strategie kterou kapela možná pod tíhou svého okolí zkusila opět použít a na rozdíl od zmíněných případů se tentokrát konečně všechno povedlo dotáhnout na výbornou. V prvé řadě jde o přístup. Pokud si někdo přeje vlastnit x-tou kopii Aqualung, nepochodí - písně jako Quizz Kid či Taxi Grab sítem, nastaveným na folkovou hrubost a atmosféru z desek Thick as a Brick nebo Songs From the Wood nepropadnou. Velká výhoda ale čeká na pozorného vnímavého člověka, který k Jethro Tull přistupuje nezaujatě, možná až odosobněně. Rád pak uvěřím jeho názoru, který hovoří stejným jazykem jako v případě zmiňovaných opusů a jde o podobně silný zásah do bušícího srdce.

Bohužel si tyto velké desky během následujících let samy vytyčily posuzovací kritéria, od kterých se bude odvíjet následné posuzování každého, byť sebemenšího přehmatu. From A Dead Beat To An Old Greaser, Bad-Eyed and Loveless, Too Old To Rock 'n' Roll: Too Young To Die . Pokud tyto tři panáky vypijete a žaludkem se rozleje velebený pocit štěstí, nebude problém dopít celou lahev.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Lynch Mob - Lynch Mob

Lynch Mob / Lynch Mob (1992)

horyna | 5 stars | 05.03.2017

První dvě alba Dokkenovských přeběhlíků Lynch Mob lze už od jejich počátku považovat za klasická. Lynchova kouzelná kytarová hra nepostrádající dynamiku, silné melodie a vlastní kreativitu nebo chcete-li stylovou jedinečnost se formovala už v řadách Donovy mateřské formace. Subjektivní pocit mi ale říká, že až na těchto dvou mistrovských dílech následoval její úplný a znatelný rozpuk. Dokken starých časů prostě rád nemám, za to Georgovo nové působiště doslova zbožňuji. První i druhá nahrávka ve mě navždy otiskly svou pečeť.

Vkomponované žesťové nástroje do prvních dvou skladeb, houpavé Jungle of Love a silně návykové Tangled in the Web prozrazují, že tady nepůjde o nezáživné, obyčejné a plytké neumětelství. Co na Georgově hře obdivuju především, je jeho schopnost složit do každé skladby zajímavou a velice melodickou kytarovou stuhu, kterou často prokládá přidanou akustickou stopou a vytváří tak nevšední a záživný song, který se hned tak neokouká.

Druhá zmíněná je skutečnou lahůdkou kytarového umu páně Lynche. Mick Brown za bicími skvěle šlape, rumba koule duní prostorem a elektrizující riffy Lynch sype z rukávu. Robertův hlas se pne pod nápory kytarovo-akustických tvarů a z vokálně klidných letargických ploch dokáže prudce vystřelit vzhůru.

Velká chvíle přichází v pomalejší, temnotou zahalené Dream Until Tomorrow - moderní hard rockový blok postupně nabírá na síle a v refrénu má snahu rozletět se, delikátní to kompozice. Praktickou ukázkou Lynchova zajímavého kytarového stylu je píseň Cold is the Heart - stačí mít uši připravené a jde to samo, navíc obsahuje fantastická sóla v závěru.

Dávno před tím než jsem znal originál Tie Your Mother Down od Queen, ochutnal jsem tuhle dravou předělávku a nějak jsem nebyl sto pochopit, že takovou píseň kdy Queen složili, v rádiu letěly jen osmdesátkové disco hity a najednou tohle, za pár let však člověk prozří :-)

Pohodářská je Heaven is Waiting - kytara tu pádluje s nenucenou lehkostí a Mickovy přesné údery se tříští o Robertův příjemný vokál.
I Want It platí za nejmasakrálnější věc na albu, ostré tempo, výborné melodie, šedivé akustické vsuvky a všude okolo Mansonův impulzivní vokál, který v útočném refrénu dokonale odzbrojuje. Už název písně When Darkness Calls prozrazuje že veselé popěvky ze slavných časů Dokken čekat nemůžeme, doba se prudce mění a Lynch Mob nehodlají zůstat pozadu.

Nejvěrnější milenkou je pak poselední The Secret, kterou si rád zazpívám společně s Robertem. Tep se zvyšuje hned s jejím začátkem, vyšperkovaná kytarová hra a orgastický refrén mě vždy strhne sebou, nádhera.

Lynch Mob už ve své kariéře stín prvních nahrávek nikdy nepřekročí. I když taková Smoke and Mirrors tyto tendence neskrývá, to nej z kapely vyšlo už na úsvitu společných dějin.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Lynch Mob
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Adam6 | 5 stars | 05.03.2017

Genesis jednoznačne patrí medzi moje obľúbené skupiny. Samozrejme mám na mysli staré albumy zo sedemdesiatych rokov. Debutový album From Genesis To Revelation ma síce veľmi nezaujal, ale od Trespassu to išlo všetko ako má. Podľa mňa sa prvé albumy riadia nepísaným pravidlom, že každý ďalší je o trošku lepší ako predošlý. Uzatvára to pre mňa vrcholový album Genesis: Selling England By The Pound. Genesis v tomto období veľmi napredovali, čomu je dôkazom aj čoraz väčšia autentickosť a kreativita s každým nasledujúcim albumom. Typické melódie ich tvorby nastolili až s albumom Selling England By The Pound (v podstate už aj Foxtrotom).

Tak a teraz už o samotnom albume. Najprv ten ťažší oriešok: vybrať slabšie miesto. Hm... je to ťažká úloha, keďže mne sa veľmi páčia aj tie kratšie piesenky (o tých dlhých eposoch nehovoriac). Máme tu vynikajúcu inštrumentálku After The Ordeal (ktorú Banks pôvodne na albume nechcel, čo ma prekvapuje), potom tu je Collinsova More Fool Me. Kratučká, pohodová, na spríjemnenie albumu. I Know What I Like (In Your Wardrobe)? Asi by to bola táto, keď už som si povedal, že označím nejakú slabšiu.

No a z tých dlhších skladieb je každa kapitola sama o sebe. Dancing With The Moonlit Knight je jeden z najlepších otvárakov od Genesis (keď nie najlepší). Najdlhšia skladba Battle Of Epping Forest s množstvom skvelých hudobných momentov a úžasným Gabrielom sa na albume rozhodne nestratí. No a posledné dve nemenované skladby, tak s nimi prichádza najväčšia sila albumu.

The Cinema Show je pre mňa jedna z najlepších skladieb od Genesis. Mám na nej rád všetko. Od začiatočnej pokojnejšej pasáže, so skvelými melódiami, ktoré doprevádzajú Gabriela. Potom výborný hudobný zvrat v strede skladby až po vygradovanú inštrumentálnu časť a prechod do poslednej skladbičky Asle Of Plenty, v ktorej sa zopakujú motívy z Dancing With The Moonlit Knight. No a aj keď je už prvé miesto skladieb obsadené, tak Firth Of Fifth sa rozhodne dostane do prvej päťky, povedzme. Je počuť, kto bol hlavným skladateľom tejto viac–menej inštrumentálne založenej desaťminútovky. A že ten Banks na klavíri vie hrať :D Popravde všetci muzikanti sú výborne zohraní.

Tak teda, vidím to na 5 hviezdičiek do zbierky Genesis.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel

Lynyrd Skynyrd / The Last Rebel (1993)

horyna | 4 stars | 05.03.2017

Za hlavní důvod, proč mi tu momentálně hraje placka Last Rebel, vděčím Igorově zmínce pod recenzí na album God and Guns. Připouštím - je to zvláštní, začít se zajímat o desku na základě náhodné reakce, ale někdy je propojení cest hudebních se svým mecenášem nevyzpytatelné.

Trojice alb L. S. mi dlouho stačila a další jsem nakupovat nehodlal, ale nějak mi to nedalo a zmíněnou věcičku jsem si na netu poslechl. Rozhodnutí bylo velice rychlé, cd za 110.- směšných, možná až příliš mizerných korun bych snad koupil, i kdyby mělo být dobré jen z poloviny. Ale samozřejmě že není, rtuťovitě výživný southern rock, z něhož to pravé jižanství sálá pomocí deseti výborných písní, překypuje energií a pod kotlem mu vybublává živelný arzenál početného uskupení těžkotonážních bombarďáků.

S deskami Skynyrdů to mám rozehrané na delší dobu. Strávit je není jednoduchá záležitost, ta hudba je úžasná, ale její koncepce dává zabrat a tak hodnocení bude spíše orientační. Ovšem pro toho, kdo je v Texasu jako doma, je tohle povinná školní výbava.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Gentle Giant - Three Friends

Gentle Giant / Three Friends (1972)

EasyRocker | 4 stars | 04.03.2017

S touhle šílenou partou z britských ostrovů je to těžké. Když se na jejich hudbu naladíte, dostane se vám mimořádného hudebního doprovodu, neboť tohle uskupení bylo výjimečně ceněno i v rámci artrocku, ačkoli i z jeho mantinelů vždycky tak nějak vybočovalo. Koncept recenzovaného alba vyšel z komunikace mezi členy kapely.

Prologue se rozjíždí jako moderní vážná hudba, dominuje saxofon Phila Shulmana, kapela si hraje s perkusemi, vibrafony, a jsou zde samozřejmě jejich vícehlasy, byť si tady GG hodně sáhli i do jazzu a převažují instrumentální plochy. Naprosto svébytná dramatická kompozice, která, když už si myslíte, že jste to celé nějak uchopili, vám zase vyklouzne z dlaní jako úhoř.

Schooldays začíná křehkou přehlídkou klaviatur, jemně se vsouvají perkusívní tóny a zničehonic se objevují dokonale zpracované hlasy a je tu opět Minnear - vyluzuje slepence a obrazce tónů, jen nevíte, zda si zašel na výlet na prastarý hrad, do cirkusové manéže anebo do blázince - vše je možné. Nevyzpytatelná, do temného odéru ponořená skladba, oscilující mezi přítomností a zašlými staletími, závěr je znovu v moci šílence za klaviaturami.

Working All Day je dokonale prokomponovaným monolitem kláves, dechové sekce - Phil Shulman tu předvádí odvázané jízdy na klapkách pod příkrovem líně se kupředu sunoucí rytmiky. Další těžko popsatelný unikát s výrazně pracujícími vokály v závěru, který má civilnější a rockovější projev.

Peel the Paint je opět podpořena typicky těkající rytmikou a barvitými hlasy, máme tu ale i hostující housle Raye Shulmana, který pasuje skladbu do komorní, možná až pastorální podoby. Dočkáme se jemných úderů, ale i totálně agresívních výjezdů, kde mám pocit, jako by si sem zašel zajamovat Peter Hammill a spol. Také vždy křehké hlasy se tu zdrsní u GG nevídaným způsobem. Sedm a půl minuty boje o holý život.

Mister Class and Quality? má v úvodu až lehce fusionovou náladu, pak ale přichází přímočará skladba s průzračně čistými vokály. Citelně se ubralo na intenzitě, agresi i tempu, je to klidnější poloha GG, spoustu prostoru si tu zjednávají zase Minnear s Philem Shulmanem, klavírní sólo za půlkou poněkud upomene pana Emersona. Závěr je hudebně rozvolněný, hravý, rozverný, je vidět, že i něco takového jde hrát s nadhledem.

Závěrečná titulka svižným tempem upomene na úvodní skladbu, je ale výrazně rocková s Greenovými drsnými sóly, pevnou rytmikou a vše prostupujícími stěnami vícehlasů. Rytmických vsuvek, převratů je tu celá řada, dominuje ale mocně působící vpasovaný a opakující se chrámový chorus. Dotváří až astrální, nebeskou náladu a postupně zaplouvá do závěru...

Nejraději jsem měl vždycky album Acquiring the Taste. Relativně přístupnější debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House se mi vyrovnávají kvalitou na čtyři. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, pojetím je to ale hudba pro úzce profilovanou skupinu, od níž byla vždy vysoce oceňována a mnoho postupů našlo řady vděčných následovníků.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Three Friends
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Beatles, The - Abbey Road

Beatles, The / Abbey Road (1969)

lover-of-music | 4 stars | 04.03.2017

Po včerejším odstřelu Bílého Alba nastal čas se trochu uklidnit. V životě by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale Abbey Road mám opravdu rád.

Na desce se nachází opravdu zatraceně málo slabých míst. Pro mě je to třeba hned úvodní Come Together. Píseň, která mi vůbec nic neříká a sebevědomě jí přeskakuji. Ovšem následující Something - to už je jiný kafe. Nádherná balada od Harrisona, která byla prý vyhlášena jako nejlepší píseň lásky za posledních 50 let. No nevím, ale jedno jí upřít nemůžu - je opravdu krásná, procítěná a silná. Co uvízne v paměti, je i refrén písně Oh, Darling, kde má Paul brutálně ostrý hlas. Ringo zde má svůj další životní part v podobě Octopus's Garden, příjemné melodické skladby, mnohonásobně lepší, než nějaká Don't Pass Me By. Akorát jsem toho názoru, že píseň I Want You mohla klidně skončit po čtvrté minutě.

Následuje druhá strana, kde není ani jedno slabé místo a zasloužila by si plný počet. Otevírá ji Harrisonova výrazně melodická Here Comes The Sun, plná příjemné a letní atmosféry. V písni Because se myslím chtěli Beatles vrátit do roku 1967 a to já jenom vítám. Podobná je i trošku meditativní Sun King. Následující trojce skladeb šlape jako hodinky a parádní melodicko-rockové prvky se na nás valí jako lavina. Další trojce skladeb je něco neuvěřitelného. Přenádherná Golden Slumbers citlivé duše okamžitě dojme. Zvolna přechází do velkolepé Carry That Weight, při které dorazí husina, ať chcete nebo ne. Zopakuje se v ní i motiv z nádherné You Never Give Me Your Money. The End už nám bohužel oznamuje konec, se kterým se nějak nechceme smířit. A závěrečná pocta královně je labutí písní Beatles.

Albu dávám 4,5 hvězd, ale jelikož v roce 1969 vyšly i lepší alba např. BEE GEES - ODESSA nebo geniální THE WHO - TOMMY tak se omlouvám, ale zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Anathema - Judgement

Anathema / Judgement (1999)

john l | 4 stars | 04.03.2017

Anathema kolem přelomu milénia rostla a dospívala každým novým dílem o úctyhodnou délku směrem vzhůru. Jestli si mnozí mysleli, že předešlá sbírka Alternative 4 nemůže být překonána, v roce 1999 zjistili, jak hrubě se ve svých názorech pletli. A právě Judgement tvoří pro mnoho jejích příznivců, ne tak pro kapelu smotnou, jedinečný a etablovaný Mont Everest jejich tvorby. Od oné doby se už repertoár těchto liverpoolanů odklání do různých směrů pod záminkou neopakovat se.

Předně je to deska o náladě. Od prvních tónu výborně postavené Deep, navazující svižnější Pitiless, slzavé Forgotten Hopes až po čtvrtou Destiny Is Dead tvoří tento soubor jakýsi kvadrumvirát. Pak přijde One Last Goodbye, jedna z nejlepších skladeb alba - těch nápadů tam! Kapela drží vysokou a vyrovnanou stopu, ze které vypluje blažený smutek Don't Look Too Far a výborná variace na Pink Floyd Wings of God. Album je tkáno klasickou kytarou, s níž si kluci vyhrají a pomalu i vystačí, občas do toho ale pěkně říznou jako v titulní skladbě, až mě uši zabrní. Je tady tolik smutku a bolesti, že mám co dělat abych to nějak přečkal až do konce.

P.S.: Určeno jen melancholikům a silnějším depko náturám.

» ostatní recenze alba Anathema - Judgement
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dream Theater - Falling To Infinity

Dream Theater / Falling To Infinity (1997)

| 5 stars | 04.03.2017

Nic není konstantní a v hudebním průmyslu už vůbec ne. Bezmála dvacet let nás dělí od vydání alba Falling to Infinity a nemusí být člověk velkým pamětníkem, aby se rychle rozpomenul na reakce dobového tisku, hodnotící čtvrté album Dream Theater přinejmenším velice vlažně. Kevin Moore byl ze hry a početná většina diváků v ochozech nehodlala osobu a především rozdílný jazzový profil novice Dereka Sheriniana akceptovat. Na adresu kapely padaly ty nejsprostší urážky o zaprodání se, převlečení kabátu a další snůška nesmyslů. V místním divadle byla od té doby sehraná několikerá významná, ale i obscénní představení a F. t. I. si toho času vydobylo ztracené ostruhy nazpět a svou reputací dostalo na lopatky všechny novodobé desky.

Ano je tu skutečně víc jazzových partů, John Myung se dostává konečně do popředí a nová Portnoyova baterie (kterou podle dobových zpráv našel na půdě domu) nás přibíjí nezvykle dřevním zvukem. Kevin Shirley, který nahrávku produkoval, byl také častým trnem v oku - a dnes je z něj člověk světového jména. Oproti ultra progresivnímu Awake je to jiná a možná že schůdnější cesta, ale copak jiný znamená nutně horší?

Tento pestrý hudební mix hovoří jasným a terminovaně přesným progresivním jazykem.
Připadájí snad někomu písně New Millennium, Burning My Soul, Lines in the Sand nebo závěrečný veleopus Trial of Tears málo progresivní (jak publikovali pisálkové od tisku)? Tato tvrzení, tvářící se ještě před pár lety jako dogmata, rozprášili samotní D.T svými o poznání slabšími, nudnějšími a stereotypními "opusy". Kolik jen citu, melancholie a originálních postupů dokázala kapela vtěsnat do skladeb Peruvian Skies, Hollow Years, nebo Anna Lee. Dokáže snad ta stejná kapela podobné experimenty uplatnit také dnes? A dokáže nám vůbec na podobnou otázku odpovedět?

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

kamila | 3 stars | 04.03.2017

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Yes - Union

Yes / Union (1991)

| 4 stars | 04.03.2017

Důležitý je vlastní názor při pohledu na určitou problematiku. Pokud si ho vytvoříte a nemáte problém se jim řídit, jsou vám veškeré recenze u zadku a může vás navíc těšit to, že se najde podobný "druh" který na danou problematiku nazírá a hodnotí ji ve vzájemné shodě s vámi. Okolní subnázor je přeci tak vrtkavé a proměnlivé tvrzení, na jehož utváření se podílí tolik konstant zároveň, že je nemožné s jeho intencemi pracovat a najít pochopení.

Proč tolik filozofie zrovna tady, na tomto místě? Protože tenhle postoj je velmi důležitý a úměrně se k albu Union váže. Existuje několik tezí a některé jsou pokřivené a obrácené proti dílu, jeho stvořitelům a nakonec i posluchačovi, že je podstatné zcela se izolovat vůči okolí a spolehnout se pouze na svůj úsudek.

Během jednotlivých písní je krásně poznat, kdo, nebo lépe řečeno která frakce Yes je podepsána pod tou či onou věcí. Výborně vyšly všechny Rabinovy příspěvky, a tak ten, kdo našel zálibu v albech z let 1983 a 1987, si spokojeně pomlaskne. S Howem u kormidla je to už složitější a z dvoutřetinové výzdoby, kterou sem dodal, některá sousta uvíznou v krku.

Bylo by určitě schůdnější otevřít desku až s trackem číslo čtyři, klasicky skvělou Rabinovskou (i u mikrofonu) věcí Lift Me Up, jelikož to, co se děje před ní, není tolik zajímavé. Následuje spleť geniálních myšlenek Without Hope You Cannot Start the Day, Saving My Heart, Silent Talking, The More We Live - Let Go, kde Howe a Rabin na střídačku potí krev a dostávají ze sebe to nejlepší, navíc pokud je účastníkem i Wakeman, skladby dostávají atmosférické čaro a Andersonův energický génius vyvěrá v plném rozsahu.

Povedená esoterická vsuvka Angkor Wat a Howe v Rabinovském kabátu při Dangerous, kapela šlape na doraz. Podobná eruptivní nápaditost je dotažena až do konce desky (vyjma příšerně dobového bonusu) a důležitou emoční rovinu, která k Yes neodmyslitelně patří, musí zaznamenat i nahluchlý neumětel.

Bez předsůdků a s láskou k Yes 80%

» ostatní recenze alba Yes - Union
» popis a diskografie skupiny Yes

Beatles, The - The Beatles

Beatles, The / The Beatles (1968)

lover-of-music | 2 stars | 03.03.2017

Když jednou řekl George Martin (četl jsem to v knize), že některým skladbám na White Album chybí požadovaná úroveň, a přímo v dokumentu Antologie Beatles řekl, že by to radši vydal jako jednu desku, tak jsem jen souhlasně zajásal.

Začnu raritou alba, čili světlými stránkami. Určitě to jsou Paulovy věci, např. nádherné folkové balady Blackbird, I Will či Mother Nature's Son. I třeba Bungalow Bill nebo dojemná Juila jsou hodně dobré věci.

Tak a jdeme na to!
Písně jako např. Glass Onion, I'm So Tired, Rocky Raccoon, Don't Pass Me By, otřesná Why Don't We Do It In The Road, ještě otřesnější Yer Blues, pekelně nudná Long, Long, Long, neuvěřitelně utahaná Revolution 1, stupidní Honey Pie, Revolution 9 (to je kapitola sama o sobě) jsou pro mě opravdové vaty a zbytečnosti.
Neuvěřitelně zničená je u mě While My Guitar Gently Weeps. Eric Clapton jí vůbec nepomohl. Akustická verze je mnohem, mnohem krásnější a působivější. Albová verze je zbytečně překombinovaná a zdlouhavá. Další poškozenou písní je u mě Good Night. Jinak nádhernou melodii pohřbil Ringův nevýrazný hlas. Já bych jí dal nazpívat Paulovi. Když už jsme u toho, tak Paulovi jsem vždy fandil a mám ho ze všech Beatlů nejraději.

Když si představím, že v roce 1968 vyšly tak skvělá a pro mě naprosto zásadní alba, např. BEE GEES - HORIZONTAL, IDEA, MOODY BLUES - IN SEARCH OF THE LOST CHORD, THE KINKS - VILLAGE GREEN PRESERVATION SOCIETY, ZOMBIES - ODESSEY AND ORACLE, tak nějaké vait album je pro mě vzduch omaštěný větrem.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Bowie, David - Blackstar

Bowie, David / Blackstar (2016)

| 5 stars | 03.03.2017

Podstatu vrcholného uměleckého díla, které svou náplní dokáže v posluchači uvolnit následnou emoční odezvu, splňuje poslední Bowieho deska do nejmenších detailů. Ano, takto si lze představit výpoveď umělce na sklonku života a ať už měl David tušení smrti na jazyku nebo ne, vyrovnává se s útrapami a podzimem svého života nadmíru důstojně.

Naléhavost a pocitovost sedmidílného materiálu je tak hmatatelná a vyprofilovaná, jak si jen lze představit, a už úvodní velekompozice Blackstar nemůže nezanechat šrámy na vaší duši. Jakékoliv škatulkování Bowieho hudby je zbytečné a míjí se účinku. Vkusná a inteligentní aranžmá si teskně zatěžkaně, ale i vzletně působivě plynou bizarní krajinou, typickou právě pro umělcovu hmatatelnou výpoveď. Jeho dominantní přednes, stále silný, průzračný, patetický, pitoreskní i uhrančivý, nesnese srovnání a sama nápaditost je dominantní značkou tohoto umělce. Důležitým nástrojem hned vedle Bowieho hlasu je teskný zvuk saxofonu Donny McCaslina, díky kterému nás čaro nahrávky nenechá odvát myšlenky jiným směrem.

Přesto, že má nahrávka pouze 40 minut, s posledními tóny žalmu I Can't Give Everything Away bude vaše touha po opětovném stlačení čudliče play velice silná. Krásně pochmurná a skličující nahrávka.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Blackfield - IV

Blackfield / IV (2013)

| 5 stars | 03.03.2017

Blackfield se po experimentálnějším minulém albu vrací k tomu, co jim šlo vždycky nejlépe, a to jsou obyčejné písničky. Do nich ústřední skladatelská dvojka dokáže procedit úžasné melodické postupy a jejich pojetí uměleckého art rocku (záměrně nepíši pop rocku, jelikož takový termín je v případě této kapely nanejvýš hanlivým označením) má slaďoučkou medovou příchuť.

Aviv Geffen přebírá v kapele stále důležitější post a jeho vokál, ale i melodie dominují více, než tomu bylo v minulosti. Je to určitě dobře. Rozlišení mezi touto kapelou a vlatní tvorbou Stevena Wilsona je patrnější a vznikající pocit slyšeného je stlačen na minimum. Angažmá trojice pěveckých osobností z venku byl vydařený tah a především Brett Anderson ze spřátelených Suede svým charisma vybudoval skvostnou kompozici.

Blackfield, to jsou především krásné harmonie, cit pro líbivé vokální kontrasty, ale i nevtíravá, posluchačsky hodnotná a nápaditá aranžmá, které mají potenciál neoposlouchat se. Rázem zjistíte, že je máte zavrtané hluboko v hlavě.

» ostatní recenze alba Blackfield - IV
» popis a diskografie skupiny Blackfield

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings (2009)

Petr87 | 3 stars | 03.03.2017

Moje dojmy po včerejším a dnešním opětovném poslechu po osmi letech, kdy byla deska vydána:

A Nightmare to Remember: Mrazivý hororový začátek, než bouři přetnou mohutné zatěžkané riffy s agresivními bicími... Pak se to ale bohužel opět zvrtne v milionté recyklování METALLICY, což by mi zase tolik nevadilo, ale i tak - LaBrie má přece na víc, než na hloupé napodobování štěkajícího dobrmana Hetfielda.
Pak se skladba trošku uklidní a po několika Petrucciho klasických nabouchaných, ale vcelku nenápaditých sólíčkách Portnoy předvede něco jako growl-rap, který by jinak do nálady kompozice i vcelku seděl, ale nevím - mně to přijde spíše k smíchu. Mike je parádní lamač paliček, ale jakmile něco zafouká do mikrofonu, tak je to v drtivé většině případů průser.

A Rite of Passage: Vcelku nudný kolovrátek s vlezlým refrénem, zbytečně natažený na osm a půl minuty...

Wither: Klasická "theaterovská" sladká náladovka, kde by nejedna citlivá duše zatlačila slzu zpátky do kanálku... Ale na mne tohle nějak nepůsobí. Pardon hoši!

The Shattered Fortress: Áchich, zase ta METALLICA! Co s ní furt mají?! Tvrdší pasáže opět střídají ty jemnější, do toho zase nějaké to nezbytné sjetí hmatníku odshora dolů a máme v podstatě zase hotovo...

The Best of Times: Další emotivní kompozice, kde Mike vzdává hold svému zesnulému otci, a která je možná lehce utahanější, ale zase to zachraňují dobré melodické nápady, které udrží posluchačovu pozornost. Ano, tohle se mi líbí!

The Count of Tuscany: Uff... Začátek jasní RUSH, přesněji inspirace jejich opusem "Xanadu" je zde nezpochybnitelná... Tohle se mi ale zase na DREAM THEATER svým způsobem líbí; jak si dokážou krásně - nechci psát vyloženě šlohnout - vypůjčit fragmenty ze skladeb svých vzorů, nasekat je a přetavit k obrazu svému. Třeba ta atmosférická kytarová pasáž jsou jasně zkopčení YES, ale co!

Vím, že spousta odpůrců je nazývá sprostými plagiátory, kteří bez bázně a hany vykrádají své vzory a na kterých není ani zbla nic originálního... ale já to zase tak příkře nevidím - tohle v hudbě bylo, je a bude vždycky, a samozřejmě nejen v té rockové.

Stejně tak bych mohl za plagiátory označit své oblíbené interprety jako třeba - RPWL, AIRBAG, Andyho Jacksona aj., kteří jsou zase třeba silně ovlivnění mými milovanými PINK FLOYD - no a co!
Jejich hudba mě prostě baví a o tom to je! A neřeším, jestli to už tady někdy bylo či ne; takže u DREAM THEATER mi tyto inspirace také nevadí, ale spíše něco úplně jiného - že jejich hudba, dle mého mínění, zase není až tak dobrá, na jakou si hraje...
K čemu je mi, když sice dokonale ovládám svůj nástroj, mám za sebou třeba i nějakou tu konzervatoř, když kolikráte nemám v rukávu dobré a nosné hudební nápady?
K čemu mi je, když dovedu poslepu sjet hmatník za minutu stokrát odshora dolů, když mě ta blbá Múza častokrát prostě ne a ne políbit?
Dovedu sice našvihat sto not za deset sekund, ale k čemu mi to je dobré? Už rozumíte...? A to není samozřejmě problém pouze této bandy. Takových by se našlo mnohem, mnohem více.

Tady po tom by se asi mohlo zdát, že DREAM THEATER nemám moc rád, ale to není pravda!
Nahráli dost skvělé a nápadité hudby na to, abych se stal jejich fanouškem; jenže bohužel také i spoustu nenápadité, vatovité, kde se nedostatek invence snažili zakrýt svou dokonalou profesorskou hrou... Co už.

I přes všechny moje větší i menší výtky se jedná o docela dobrou desku, kterou si někdy v budoucnu možná i zařadím do sbírky... Možná už i jenom proto, že je to poslední fošna, kde jim štípe paličky králíček Duracell v podobě skvělého Mika Portnoye.

Poctivé tři hvězdy!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Big Big Train - English Electric: Full Power

Big Big Train / English Electric: Full Power (2013)

horyna | 5 stars | 03.03.2017

Rád bych doplnil svou předchozí recenzi po poslechu disku č.2.:

Opět se tedy jedná o nesmírně kreativní a nástrojově obsáhlé hudební dílo. Na rozdíl od jedničky se mi zdá, že tato verze (dá se říci part II. vydaný o rok později) má ještě širší stylový záběr a rozmanitější instrumentální příběh.

První skladba Judas Unrepentant upoutá živelnější stavbou i rytmikou a patří mezi to nejlepší, stejně jako naléhavá trojka Winchester From St Giles' Hill, v níž vokál Davida Longdona spolu s flétnovými melodiemi doznává silně citového zabarvení. Houpavá, smyčci tvořená melodie v Leopards dovede člověka spokojeně konejšit a zní opravdu velice originálně.

Art rockový drahokam Keeper of Abbeys běží ve svižnějším tempu, okolo poskakují akustické noty, decentní dechový opar i Nickova vytříbená bubenická technika. Některé plochy či celé písně mají za úkol vaši duši něžně hladit, tak jako se tomu děje při sedmé The Permanent Way - žestě a dřeva splétají svými melodiemi stříbrnou pavučinku, lehoučkou jako ranní vánek.

Skutečný progresivní uragán rozpoutá až skladba předposlední: East Coast Racer. Na ploše 15 minut tu kapela předvede vše ze své aranžérské kuchyně. Otevře ji zdobná imprese klavírních ozdůbek, aby s pevnou rytmizací a dynamickou vzpruhou kapela silně zaútočila. Kytara drží stopu a Longdom má rázem v hrdle dynamit, ovšem citlivá aranžmá se spoustou melodií přehazují vyhybku zpět do světa mnohem barvitějšího. Času je ale dostatek a tak píseň prochází vývojem, poutavým a zkrášlujícím. Před půlí na nás vlítnou jazzové sekvence a technické dovádění všech zůčastněných nebere konce. Dechová hojnost a nářek violončel odsud přesahují do dalšího plánu, na jehož konci stojí - kolikátá už - emočně vypjatá pasáž, tentokrát tvořena s pomocí klavíru. Curator of Butterflies je nanejvýš důstojnou, výtečně posmutnělou tečkou alba, jež s každým zaznamenaným poslechem vyrůstá až k nebesům.

» ostatní recenze alba Big Big Train - English Electric: Full Power
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Freedom To Glide - Fall

Freedom To Glide / Fall (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 02.03.2017

Skládání a nahrávání prvotiny „Rain“ z roku 2013 anglické art/prog rockové dvojce Freedom To Glide trvalo tři roky. Kapela tehdy velmi zaujala posluchače svým uceleným příběhem popisujícím utrpení vojáků, převážně v období 1. světové války.

Tu samou dobu trval i proces tvorby druhého CD s názvem „Fall“, které světlo světa spatřilo v roce 2016. Dle zveřejněných informací hodlá kapela vydat ještě třetí desku, která by měla uzavřít soubor příběhů, které se zaobírají válečnou tématikou. Takže, pokud bude dodržen stejný časový harmonogram, tak se máme opět v roce 2019 na co těšit :-)

Jak jsem již zmínil, deska „Fall" konceptuálně navazuje na předchozí desku, jsou tu z velké části popisovány příběhy z 2 . světové války s vazbou až do současné doby. Je tam zmínka např. o zážitcích z návštěvy památníku obětí války v Derbyshire (Names in the Stone), další text je o sniperovi, který při likvidaci nepřátelských vojáků přemýšlel o tom, že se choval jako Bůh, který rozhodoval, kdo přežije a koho připraví o život (Playing God), nebo také o Alanovi Turingovi, který prolomil heslo nepřátelského šifrovacího stroje (Enigma).

Co se týče hudby, tak se stále jedná o art/prog rock vysoké kvality, písně jsou plné nápadů a nenudí tak ani při mnohonásobném poslechu. Stále je sice cítit, že jsou hudebníci duchovně napojeni na odkaz nahrávek Pink Floyd v období cca osmdesátých let, ale ten pocit je již o něco menší, než u předchozí desky. Jen se občas tu a tam připomenou podobnou barvou kytarového sóla, zapojením náladotvorných vsuvek hlasů, či různých nasnímaných ruchů nebo intonací zpěváka.

Songy plynou opět z velké části ve středním tempu, v takové snové až melancholické náladě. Vyjímkou je odpíchnutá „October" a první část dravě rockové „Exit Wound", která je při koupi produktu v nehmotné digitální podobě obsažena hned ve dvou verzích – dalo by se říci až hitová záležitost.

Freedom To Glide nejsou žádný symfonický orchestr, vystačí si proto s akustickou kytarou a s rytmickým podkladem basové kytary a automatického bubeníka. Aranžmá skladeb hudebníci střídmě ale s umem doplňují zvukem klavíru, či cella a když Andy Nixon přidá jako drobnou výšivku sólo na elektrickou kytaru, tak srdíčko až zaplesá. Nejvíce si užijeme vzletného sóla v nejdelší skladbě desky -„Enigma", které trvá bez pár sekund skoro 3 minuty.

Jinak zvukově je to opět velmi povedená deska, průzračný sound se solidní dynamikou, takže radost poslouchat. Setkal jsem se s názorem, že použité naprogramované bicí působí uměle, já kdybych si to nepřečetl, tak bych si toho ani nevšimnul.

Na Bandcampu lze poslechnout či stáhnout (mp3) obě desky i několik EP vydaných v digitální podobě , pročíst si texty a případně objednat CD buď ve formě krásně vyvedeného digipacku s 20-ti stránkovým bookletem, nebo v různých formátech mp3,či FLAC.

Oproti prvnímu počinu kapely se mi tato deska líbí tak o půl bodíku méně, nicméně zaokrouhluji nahoru na plný počet.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Fall
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Queensrÿche - Operation: Mindcrime II

Queensrÿche / Operation: Mindcrime II (2006)

| 4 stars | 02.03.2017

Bylo by příliš prosté a nesprávné, nacpat všechny desky Queensryche, které přišly po Promised Land, do jednoho pytle. Jejich kvalita šla kolekcí z devadesátého sedmého rapidně dolů a oproti původní produkci kapely je to skok až neuvěřitelný. Ústřední skladatelská persona zmizela a z velké části se vytratila i ochraná známka a originalita těchto nadaných melodiků. Ale některá pozdější alba k zenitu přece vystoupala a sinusoida kvality se pohupuje jednou nahoru, jednou zase naopak.

Tím nejlepším výrobkem z druhé etapy Queensryche se zdá být deska Operation: Mindcrime II. Zřejmě pod tlakem nezprznit svým pokračováním nedostižnou jedničku, vybičovali se Wiltonovci tentokrát k neuvěřitelně variabilnímu výkonu, u kterého není nouze o spousty skvostných nápadů a technicko-zvukových vychytávek. Skladby mají patřičnou razanci, jsou zapamatovatelné a po celou stopáž se snaží udržet pozornost posluchače na uzdě. I přes určitou roztříštěnost se to vcelku daří a obzvlášť vokální linky pana Tatea, psané přímo jemu na míru, jsou ozdobou alba. Navíc podpůrná účast Pamely Moore a rockové brusky R. J. Dia vyšroubovala tuto sedmnáctipísňovou! kolekci ještě o něco výš.

A zvuk? Ten dopadl na poměry novodobých Queensryche ještě dobře, člověk si sice posteskne, jak by asi nahrávka zněla z dílny Jimba Bartona, ale když pak slyšíte o sedm let mladší návrat prostřednictvím "hubené a JEN metalové" stejnojmenné desky, která sice zní mohutněji, ale je předimenzovaná a nepříjemné vrčení, které se často ozývá při vyšších frekvencích, na dobré náladě rozhodně nepřidá, tak O. M. II vychází pořád slušně.

Hodnotit album není lehké, v nové éře 1997-2015 patří jistě k nejlepším, ale ve srovnání s těmi "správnými" Queensryche je to jen slabší čajíček. Přesto, kolik hudebních "dvojek" může svým prvorozeným směle čelit?

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation: Mindcrime II
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Disperse - Foreword

Disperse / Foreword (2017)

alienshore | 5 stars | 02.03.2017

Disperse sa nám pekne vyvíjajú. Všetky tri vydané albumy sú iné. Dosť presvedčivo to potvrdzuje aj ich v poradí tretí štúdiový počin Foreword. Keď som počul po prvýkrát túto novinku, tak som si povedal – hoši toto určite nie! Prišli však ďalšie sústredené počúvania a nakoniec sa to otočilo. Najviac "problémov" vytvárajú podivné rytmy, ktoré vytvorili kľukaté a hrboľaté cestičky ku konečnému cieľu.

Je dobré, ak obľubujete jazz/fusion. Doska je týmito prvkami dosť poznačená. Výrazne však ubudlo djentového škrkania na gitarách, čo zase považujem za prínos. Jemnosť a melodika sa ukrýva vo vokálnych partiách a elektronike. Koketuje sa tu nenápadne až s popovou hudbou. Výsledok však nie je prvoplánový. Je to jednoznačne prog-rock (miestami tvrdší), ale inej chuti a farby.

To sa hneď prejaví pri úvodnej Stay, ktorá pôsobí ťažkopádne, ale nenudí a je zaujímavá z hľadiska rytmiky. V pôsobivej Surrender sa to hemží rôznymi finesami od popu, jazz/fusion až po prog-rock a štipky djentu. Bubbles prináša uvoľnenejšiu tému, ale Zytecki sa opiera v niektorých momentoch do toho o čosi tvrdšie. Nasleduje výborne melodicky spracovaná Tomorrow a rovnako dobrá singlovka Tether, ktorá bola vybratá na túto pozíciu právom.

Druhá polovica nie je vôbec slabšia, ba skôr naopak. Sleeping Ivy má dokonalú atmosféru, kde sa prekrývajú jemné melodické vokály a gitarové vyhrávky. Ešte viac sa mi páči skoro inštrumentálna Does It Matter How Far s atypickým tempom, efektnou elektronikou a zasnenou gitarovou linkou. Spev je u Disperse tradične nevýrazný, ale k danej muzike sedí ako uliaty. Dobrým príkladom sú práve posledné tri nádherné songy s kratšou minutážou. Biernacki a Zytecki ťahajú spoločne za jeden povraz. Pretŕča však o čosi viac práve Jakub so svojou hravou, no zároveň technicky brilantnou gitarou. Skladby si napriek určitému stupňu obťažnosti zachovali svoju pointu a aj melodický feeling.

Foreword je ako také malé dobrodružstvo, ktoré vám postupne odhaľuje svoje ukryté perly a drahokamy. Zároveň sa výrazne odlišuje od typickej prog-rockovej produkcie. Počúvať tak serióznu muziku od takých mladých borcov je dosť prekvapujúce, pretože ani zabehané kapelky si na takýto koncept netrúfnu. Je to síce rytmicky zložité, ale absolútne poctivo zložené a s otvorenou dušou. Výsostne moderne znejúce dielo hľadiace vpred. Skvelé!

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse

Di Meola, Al - Elegant Gypsy

Di Meola, Al / Elegant Gypsy (1977)

horyna | 5 stars | 02.03.2017

Jak dlouhou hudební etapu musí v životě urazit člověk, aby dospěl na okraj poznání, aby došel naplnění svých poznatků a tužeb? Jistě se touto otázkou zabývali mnozí muzikologové i amatérští fandové tohoto uměleckého vývojového směru a odpovědi na ni budou jistě u každého jedince subjektivně rozdílné.

Když se ohlédnu po časové linii nazpátek, na jejím druhém okraji, zruba u rysek dvanáctého, třináctého roku, vidím kazetový magnetofon a v něm dokola se převíjející Citron, Tublatanku a další. Záměrně vynechávám pop a disco, protože tomu, kdo prošel osmdesátými roky, se kapely jako Boy, Roxette, Alban a mračna dalších cpaly do uší skrz rádio a televizi, rozhlas a diskotéku všemocně a dravě.

Pak se to ale zlomilo - kolem vás frčí Metallica a Helloween, copak se tomu dá ubránit? Sepultura, Slayer, jen ať to pořádně duní, čím tvrdší, tím lepší... bože, jak jsem jen mohl, říkám si po více jak 20 leté době. Naštěstí s přibývajícím věkem se člověk zklidní a hledá především melodie, ale také se vyvíjí, dospívá (stárne), studuje a čte. Klasika mě učiní šťastným (zlom číslo dva) a také že ano, pryč s tvrdou pózou, odhoď ten neslušivý kabát, to je přece velký pokrok, ve vážné hudbě leží obrovský kus historie a umění.

A co dál, zapomenout na rock? Ani náhodou, třetí zlom, a snad i poslední. Je tu knečně to pravé, přede mnou leží sedmdesátky! Floyd a Yes, King Crimson a Generátoři, teď je to to ono. A co instrumentální hudba, hm, Satriani - dobrý, blues - Bonamassa výborný. A dál? Už nehledám! Přišlo to samo, jazz, jazz rock, fusion...a na samé špici Al Di Meola, copak si můžu přát víc? Nakochán, namlsán, spokojen! Tak nějak by to přece mělo být.

Basové extempore otevírá úvodní Flight Over Rio - po chvíli se přidají perkusní nástroje a Al začné dovádět se svou kytarou. Spleť rytmických překvapení nebere konce a latiský ráz skladby má svá neopakovatelná a silná místa. S rytmy samby a v objetí pokojnější atmosféry svádí boj Di Meolův nástroj srkze skladbu Midnight Tango, její jazzová část a santanovské perkuse ji převedou ke břehům Španělska. Tam se mi krásně lebedí, za zvuku flamenca a ve společnosti virtuoza tohoto stylu, Paco de Lucii, s nímž Al vytvoří dráždivý kytarový duet skladby Mediterranean Sundance.

Živelné bicí i basa splétají v sousedství virtuozního mistra svůj fusion-rockově orientovaný kus Race With Devil On Spanish Highway. Atmosféru zelenajících se andských horských výběžků symbolizuje kratičká píseň Lady Of Rome, Sister Of Brazil, jakýsi most k závěrečnému, bombasticky vystavěnému pomníku Di Meolova umění, skladbě Elegant Gypsy Suite. Výborné melodie vně, častá jazzová zastavení, změny a dynamická tvárnost, to vše tu buble pod prsty opravdové veličiny kytarového umění.

Meola mne uchvátil, uhranul a naplnil, MEOLA IS GOD!

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Elegant Gypsy
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Saxon - The Inner Sanctum

Saxon / The Inner Sanctum (2007)

| 4 stars | 01.03.2017

Nejoblíbenější deska Saxon? Z posledních desetiletí dostala právě ona nejvíce plusových bodů. Pochvalně se o ní vyjadřují fans z celého světa, a když člověk vnímá tu obrovitánskou energii, která z nahrávky vyzařuje, není vůbec proč pochybovat. Na The Inner Sanctum se kapele podařilo skloubit několik nej dohromady a její náplň funguje naprosto skvěle.

Saxon nám představují nahrávku veskrze energickou, která v některých písních doslova exploduje. Řezavé kytary po vás budou šplhat vzhůru a ostrými drápy se zachycovat jako hladová šelma. Carterova basa je hodně vysunuta dopředu a Nigel buší do škopků, jako by mu bylo dvacet. Kytarový tandem Quinn/Scarratt si tentokrát napsal spousty výborných, melodických a zapamatovatelných riffů na míru, které skvěle dolpňuje místy hodně démonický a vitální projev Biffa Byforda.

Úvodní trojka je smrtící, poté se zpomalí a hard rockový odér má chuť se alespoň na chvíli poprat s dravým power metalem. Poslední ránu zasekne Attilův bič krvavě hluboko a dosti bolestně, jedná se o skladbu, která má charakter vás naprosto zdecimovat.

Dost bylo chvály. Největším záporem je výsledný sound nahrávky, který je sice plný, tučný a energeticky výživný, ale Ch. Bauerfeind nikdy nebyl a nebude dobrý producent. V jeho dílně vznikají metalové slepence, které se tváří vážně a vznešeně, jedná se ale o nabalenou zvukovou kouli, která na mnoha místech odporně škrčí a absolutně postrádá sebemenší nástrojové odstínění, dynamiku i jemnější hudební nuance, které by si člověk i v metalové hudbě rád vychutnal. Působí pouze silově a nabubřele, z muzikantského i poslechového hlediska se jedná o čistou blamáž, která výslednou kolekci sráží dolů.

» ostatní recenze alba Saxon - The Inner Sanctum
» popis a diskografie skupiny Saxon

Freedom To Glide - Rain

Freedom To Glide / Rain (2013)

jirka 7200 | 5 stars | 01.03.2017

"Takže moji bratři padali jako déšť

Každá ta deštivá kapka měla své jméno

Bouře se stupňovala a nebe se zhroutilo

Hořká lekce pro nás všechny."

úryvek z textu "Déšť"

Celé tři roky skupina Freedom To Glide pracovala na svém debutovém albu. Toto své dílo hudebníci pojali jako ucelené vyprávění skutečného příběhu mladého vojáka Roberta Wilsona (dědy Petera Rileyho), který se zúčastnil bojů v 1. světové válce. Toto konceptní dílo celkem rozpracovali do 15 částí ( titulní song „Rain“ je ještě rozdělen do čtyř dílů).

Ve výborně napsaných textech jsou většinou popisovány zážitky v bitvě o Gallipoli a na Sommě, kde se odehrávaly ty největší jatka během tohoto válečného konfliktu.
Popisuje jeho a utrpení spolubojovníků, kteří každodenně viděli umírat vojáky, jež byli výbuchy min a granátů vymrštěni do vzduchu, aby již bez života dopadali zpět, byl svědkem působení yperitu vypuštěném vlastní armádou a nakonec, ač těžce raněn,přežil, neboť byl zachráněn doktorem nepřátelského vojska.
Vše, jako jeden z mála přežil a dožil se 86 let.Toliko k textové části alba.

Po hudební stránce je to velmi zajímavě podaný art, či chcete li neo prog rock. Jasně, jsou tu znát zažité hudební postupy a aranže Pink Floyd , které mají během tolika let hraní jejich repertoáru zažrané oba hudebníci až do morku kostí, nicméně neodvážil bych se napsat, že jde o nějakou bohapustou kopírku. Myslím, že každý objeví v nahrávkách ještě další stopy podobných kapel (já osobně třeba Marillion), ale celkově vzato to působí osobitě. Zvláště se divím, že až nyní Andy Nixon zapěl, neboť mu to jde skvěle. Deska je z velké části ve středním, až takovém melancholickém rytmu, úplně stvořena na relaxační poslech.

Také je znát, jak si pánové vyhráli se zvukem. Je průzračný, dynamický, v pozadí je slyšet spousta parádiček, každý nástroj ja krásně zřetelný. Dokonce i dynamický rozsah je dle měření sympatických DR9, což je na dnešní dobu slušný nadprůměr.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Rain
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Thunder - Rip It Up

Thunder / Rip It Up (2017)

b.wolf | 5 stars | 28.02.2017

Na této desce se Thunder opravdu podařil hromový úder. Po velmi dobré Wonder days se vytasili s parádní směsí hard rocku a blues. Od úvodní No one... až po závěrečnou There's always a loser deska šlape jako dobře promazaná mašina. Přece jenom se někdy najde skvělá hudební perla. 5/5

» ostatní recenze alba Thunder - Rip It Up
» popis a diskografie skupiny Thunder

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

EasyRocker | 5 stars | 28.02.2017

Recenze tohoto raného alba Yes mi dlouho nějak unikala mezi prsty. Mrzelo mě to, protože tuhle desku už považuju za naprosto vyvážené, skvostné album, a dokonce se často přistihuji, že jej kvůli jeho možná trochu umírněnější a prostší náplni mám o chloupek raději, než následující vyhlášené skvosty.

Důvodem toho je třeba hned úvodní Yours is No Disgrace. Přesahuje sice už devět minut, ale hned od prvních tónů mě zaplavuje pozitivním přílivem emocí a skvělých, typicky yesovsky křehkých hudebních nápadů. Howe se tu už plně zabydlel, vkládá pod klávesové opary vybrané kudrlinky a Kaye hraje více přízemně a méně technicky erudovaně než jeho nástupce, ale ani trochu mě to netrápí; skladba stojí hlavně na souhře a mistrných plochách této dvojice. Jon Anderson tu ukazuje umělecky barvité hlasové představení a celá skladba je klenutá jako horská dráha. Krásný příklad výstavby, vrstvení, gradace a katarze - vše několikrát opakováno a předznamenává vrcholné opusy z dalších let.

Protože se musel představit nový strunný mág, který mistrně ovládal vedle elektrických výbojů i klasicky laděné strunné krásky všech druhů, je tu tříminutová jiskrná vycházka do jiných sfér - The Clap.

Třídílný klenot Starship Trooper rovněž přesáhne devět minut - zahajuje ho monumentální téma, kde se už odráží záliba kapely ve velkých celcích, kde v tavícím kotli vzniká slitina špičkového artrocku a moderní klasiky. Anderson tady podává jeden z nejpůsobivějších výkonů, zpívá citlivě, konejšivě, tklivě a jeho tenor zaplňuje celé univerzum. Skladba nabírá typicky yesovské obrysy s krásně ohnivě čarujícím Howem s akustickými kytarami, v závěru ale přichází zlom do nádherné temné melodie - jsem sám, komu to připomíná seattleský závan z počátku 90. let v podobě takových Soundgarden? Klávesy bouří a závěr patří drtivým Howeovým orgiím na spodku strun...

Patřila-li předchozí skladba mezi klenoty, o I´ve Seen all Good People to platí dvojnásobně. Mistrně využitý vícehlas, Howeovo magické akustické kouzlení, Brufordovy lehké údery. Melodie prolamuje oblačnou clonu a vynáší duši do stratosféry, zatímco utlumené tělo ani nestíhá vnímat ten koncentrovaný příval hudební nádhery. Jedny z nejkouzelnějších melodií a harmonií celého artrockového spektáklu se přelijí do rockových orgií, kde vedle Andersona řádí i neuvěřitelná dvojka Bruford-Squire. Neuvěřitelné, co tahle pětice předvedla na ploše necelých sedmi minut.

Další miniaturní mistrné představení nese název A Venture a prostor patří tentokrát Kayovým klavírům, varhanům a moogům a emocemi nasáklému Andersonovu hlasu, i tahle skladba postupně nabývá rockových kontur...

A máme tu důkladný, pomalu hardrockový začátek Perpetual Change, závěrečná skladba využívá a rozvíjí některé motivy z úvodu, ale vede je zase jinými cestičkami. Skladba má tuhý, pevný rockový základ, obalený rozevlátými fábory varhan a klavíru i jemnými zákoutími míru a klidu, Howe sází poctivá rocková kila, závěr přebírá postupně nastupující rytmika, po drsné, až vandergraafovské pasáži přichází mistrně klenutý báječný fadeout, kde se celá pětice sráží jako hudební tornádo...

Vzpomínám si, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu ještě není Wakeman a že hudba ještě nedosáhla technické výše nástupců. Po létech se naopak přistihuju, že mi tenhle omamný koktejl dokonale sedí. Mockrát jsem pohlédl vpřed i vzad, nahoru i dolů, slabé místo jsem ale nenašel...

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier

Adam and the Ants / Kings of the Wild Frontier (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 28.02.2017

Progboard mě dokázal již několikrát příjemně překvapit a to tím, jak širokou paletu stylů dokáže zastřešit. Vedle mnoha hard rockových a metalových souborů tu lze narazit třeba právě na Adama Mravence a jeho Mravence :-).

Jejich hudba je všechno možné, jen ne nudná a zasmušilá. Je to takový zvláštní mix post punku, nové vlny, rocku, westernových melodií a špetky popu. Nedá se říci, že by byli nerozpoznatelní na poslech.

Nezaměnitelný je i Adamův zpěv plný vzlyků a výkřiků, výrazné a repetitivní jsou dunící velké bubny dvou maníků, jakoby by udávali tempo do bitvy a to vše je je obvzláštněno punkově neučesanou , dravou a zvonivou kytarou.

Nepřehlédnutelný je i jeho zjev. Podivný týpek v husarské uniformě s indiánsky namalovaným válečným pruhem přes obličej a se spletenými barevnými ocásky vlasů, spadajícími do obličeje.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, protože deska je nabitá hity a není tu žádná vycpávka. Kdo by se však chtěl alespoň letmo seznámit s tvorbou této originální kapely, tomu bych doporučil hypnoticky temnou skladbu „Killer in the Home“ s westernovou kytarou, nebo výraznou „Dog Eat Dog“ s živelnými bicími.
Přímo vidím, jak by měl vypadat klip k této skladbě - scenerie : Divoký západ. Adam na neosedlaném koni s oštěpem v ruce vede bojovníky do zničující bitky mezi rudochy a vládními vojsky. Na které straně se nachází, je snad jasné.

Na vše dává odpověď citace z textu titulní písně tohoto alba :
„Cítím pod svou bílou kůží
tu rudou
To utrpení
za staletí podrobování.“

Song "Antmusic" se probojoval tehdy v Anglii na 2 místo v singlové hitparádě, v Austrálii se dostal až na místo nejvyšší.

» ostatní recenze alba Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier
» popis a diskografie skupiny Adam and the Ants

Santana - IV

Santana / IV (2016)

| 5 stars | 28.02.2017

Kolikrát se jen musel pozorovatel původního sofistikovaného Santanova díla stále zakusovat do shnilého jablka nechutně komerčních šaškáren, které tento kdysi kytarový polobůh s jistou periodou produkoval, a čekání na podobné album se přitom protahovalo do nekonečna. Třicet, možná dokonce čtyřicet let! To je neuvěřitelně dlouhá doba. V jejím průběhu prošel pan kytarista popovým ohněm (spíš sra...) a zahleděl se i do světel world music. Poznal nezájem okolí, ale převzal i řadu ocenění za hudbu, která byla částečně vykalkulovaná, šplhala po žebříčcích a nabalovala na sebe styly, se kterými měl Carlos jen pramálo společného.

Ale už minulé, umělecky hodnotné dílo Shape Shifter, patřící mezi jeho velkolepé projekty a s nálepkou jednoho z nejlepších instrumentálních alb vůbec, předznamenávalo velký přínos do budoucna. Ovšem typické Santanovy znaky potlačilo a latinské rytmy se objevovaly pouze sporadicky. Roku 2016 je všechno konečně v naprostém pořádku a monumentální čtyřka plynule navazuje na své tři stařičké předchůdce. Kdyby jen navazuje, ona jim naprosto dominuje. Boduje totiž s výhodami na své straně. Na rozdíl od I. je mnohem variabilnější a kreativnější, oproti Abraxas méně oposlouchatelná a oproti III. záživnější, dynamičtější a komplexnější.

Opětovné povolání Journey dvojice Schon/Rolie, krystalický famózní zvuk a časté protěžování vokálních atributů do kytaristova děje, především pak účast Ronalda Isleyho napomáhá dokonalosti nahrávky a jejímu startu vzhůru na hudební piedestal. Jen jednou jedinkrát se lze zaleknout, při tracku číslo sedm se s banálním rytmem Santana na chvíli vrací k obskurní popové tématice, ale pár taktů a skladba doznává toho správného přerodu v návykově taneční rytmus, který zásadně baví - bravo.

Harmonická krása, sólové nuance, velké množství latinsko amerických rytmů a původní kreativní snahy v aktuálním hávu dostaly nový rozměr. U mě tento materiál, který lze už s prvním poslechem a bez mrknutí oka označít za dominantní kolekci Santanovy diskografie, vynášejí až k nebesům. Bylo by nesporně nesprávné hodnotit tak závažné dílo méně než 100%, v opačném případě pak hrozí ztráta sluchu nebo lživá demagogie. Toto dílo nejen, že je vůdčím albem roku 2016, ale dost možná i celého desetiletí. V Santanových souřadnicích bude mít navždy postavení zcela mimořádné a výsadní.

» ostatní recenze alba Santana - IV
» popis a diskografie skupiny Santana

Porcupine Tree - In Absentia

Porcupine Tree / In Absentia (2002)

| 5 stars | 28.02.2017

In Absentia je "TO" album, které přivedlo k Porcupine Tree metalově zaměřené publikum. S podobným názorem jsem se setkal už nesčetněkrát a zůstává faktótum, že u lidí vyznávajících a specializujících se na tvrdší žánry bodují tito hudebníci právě jmenovanou deskou. Pokud ale člověk poslouchá pozorně, zjistí, že podobné názory se nezakládají na podložené pravdě. Jistěže, na desce je několik řekněme pevnějších pasáží, dravějších postupů a rytmičtějších akrobacií, daných přístupem nového bicmana, pedantského astrofyzika Gavina Harrisona, ale to je asi tak všechno.

Naopak, deska In Abstentia patří globálně k prestižně objevitelským nahrávkám. Seznamuje nás s novými zvuky, pasážemi, představuje nové směry přístupu a posouvá výraz kapely k přehlednejší struktuře, podmíněné opět silně pesimistickou aurou. Co se vokálního ztvárnění týká, patří společně s nahrávkou Stupid Dream k nejněžnějším a nejprocítěnějším.

Rozjezd alba je velkolepý, jitřní tóny Blackest Eyes navozují příjemné pocity, usazené mezi hřejivými stěnami na úbočí monumentální scenérie, tolik proměnné, jako je muzika této čtveřice. Trains, Lips of Ashes a další a další fantastické obrazce si navzájem prokazují úctu a vymněňují něžnosti prostřednictvím různobarevné tonální infrastruktury. Zpěvné linky jsou ozdobou brilantně vystavěných kompozic největší naděje progresivní hudby posledních dvou desetiletí - Stevena Wilsona.

Pod tíživou naléhavostí tohoto klenotu se nalézá neskutečná krása hudebních myšlenek a nápadů jejího tvůrce, který se každým dílem snaží nezabřednout do polovičatosti okolní přezíravé produkce, ale naopak pestrou nápaditostí přispívá k rozvoji moderní intelektuální hudby.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Ghost B.C. - Meliora

Ghost B.C. / Meliora (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.02.2017

Nechci tu psát recenze na každou desku Ghost, proto jejich tvorbu v recenzi na třetí desku s názvem "Meliora" krátce shrnu.
Hudba Ghost je takovým zvláštním mixem occult hard rocku sedmdesátých let s letmým závanem desek od Mercyful Fate, či K.Diamonda a to vše doplňují líbivé, v některých chvílích až popově melodické vokální linky. Samozřejmě těch vzorů, odkud bylo čerpáno, by se dalo vyjmenovat více, nicméně takto zabalený výsledný retro koktejl má určité vnitřní kouzlo.

Nej hard rockovější album bylo to první - "Opus Eponymous" , na druhé desce "Infestissumam" se objevily některé, ještě chytlavější songy. Toto album považuji za vrchol v jejich tvorbě, neboť následující CD "Meliora" sice neuhnulo z vytyčeného kurzu, nicméně písně z této desky už mě až na dvě - tři vyjímky tolik neoslovily. Tím nechci říci, že je to album špatné, ale u mne kvalit předchozího majstštychu nedosahuje, některé písně mi tam připadají takové mdlé a bez většího nápadu.
Co ale úplně odmítám, tak to jsou jejich EP či bonusy s covery ABBY a podobných umělců.
Toliko k hudební složce. Co se týče jejich satanistické ideologie v textech, nedokážu posoudit, do jaké míry je to jen provokace (kalkul) či jejich vnitřní osobní postoj. Ač pod pravděpodobným tlakem producentů směrem k větší líbivosti texty na poslední desce Ghost zaobalili do přijatelnější podoby, nicméně ze svého blasfemického žánru neuhnuli ani o píď.

V tom vidím trochu skryté nebezpečí a ačkoliv většinu z nás to nechá chladnými, tak taková mladistvá puberťačka může být lehce zapletena do těžkých a lepkavých okultních sítí. :-) Podobně, jako v klipu, kde se zpěvák lísá sametovým hlasem v téměř popovém refrénu songu "Cirice" - cituji :

"Vím, že tvá duše není poskvrněná
i přesto, že jsi to tvrdila.
Slyšíš to hřmění ?
Slyšíš to hřmění, které vábí ?

Cítím to hřmění, jež ti láme srdce
Vidím skrze jizvy do tvého nitra..."
Nevidíš, že jsi ztracená ?
Nevidíš, že jsi beze mě ztracená?“

No, snad se s tím mládež popasuje se ctí.

S čím se však nevyrovnám já, je brutální komprese a velmi nízká dynamika všech jejich nahrávek, jež na CD dosahuje hodnot okolo DR5. To je na samé hranici poslouchatelnosti, takže tyto nahrávky excelují jen v mém autě. Mnohem vyšších hodnot dosahuje záznam na vinylu, což mi ale není nic platné, protože gramofon nevlastním.

A diskuze o tom, zda tato kapela má své místo na Progboardu či nikoliv, byla podle mě zodpovězena již tím, že správce povolil založit její profil.


» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.

Yes - 90125

Yes / 90125 (1983)

| 5 stars | 27.02.2017

Třetina, možná dokonce polovina dnešních příznivců kapely zaregistrovala podvědomě tvorbu Yes, aniž by o tom vůbec sama tušila. Za minulého režimu točila hit Owner Of A Lonely Heart snad každá rozhlasová stanice a mezi odpornými disco tituly se blýštila artově povedená kompozice, určena široké veřejnosti. A tak ti, již propásli kapelu u jejího zrodu, sledovali novou etapu - podobně působivou, avšak více prozaickou.

Tvrzení a báchorky o tom, že se Yes vydali z maxima už v předchozí desetiletce, jsou lichá, mylná a hloupá, a předkládají je zastydlí fotříci dávných časů, nerespektující vývoj ani odlišná přání samotných tvůrců. Jedná se stále o art rock nejvyšší kvality, jen model se upravil vzoru ráže osmdesát proto, aby mohl přežít a nakonec se o patnáct let se vší pompou znovu obrodit.

Kapela stvořila kolekci s neskutečnou hitovostí a přesvědčivou hodnotou, která, i když oslavovala osmdesáté roky, dokáže oslovit s jistotou dodnes. Nejlepší songy není potřeba zvlášť vypisovat, jelikož aspirantů je mnoho a každý se drápe po poháru vítězství.

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes

Weather Report - Mysterious Traveller

Weather Report / Mysterious Traveller (1974)

| 5 stars | 27.02.2017

Čtvrtou deskou Mysterious Traveller končí první, pro někoho výzkumná, pro jiného čistě jazzová etapa Weather Report. Pro pravověrného jazzofila je tohle určitě ta pravá hudební mana, určená jeho vnímavým a otevřeným sluchům. Pokud si tedy libujete v nepřeberném barevném spektru změti neustále se měnících tónů, rytmů a nástrojových složek, tajemný cestovatel vás jistě uspokojí. Pokud ale potřebujete cítit v hudbě ostřejší spodek, opírající se o rockový základ, a toužíte poznat kapelu nanejvýš zručných muzikantů, začněte raděj až albem následujícím. Tenhle jazzový mišmaš by vám klidně mohl přivodit časté břišní potíže.

Desku zahájí deset minut překrásně pojmenované písně Nubian Sundance a garance taneční živelnosti v okolí Nilského kataraktu je zaručena. V kapele často účinkují dva bubeníci/perkusionisté, kteří dokáží už tak dost barevnu muziku rytmicky pěkně oživit. Odevšad čouhá neustále sólující baskytara a přisluhují zastrčené ženské sbory v povzdálí. Živelnost a improvizace provází další výborný kus Cucumber Slumber, v němž se víc předvedou prsty a ústa černého saxofonisty Wayne Shortera, umělce natolik zásadního a oblíbeného, že si produkci kapely bez něj jde jen těžko představit. Pokud bych měl vybrat jediný nejvíc "postižený" jazzový kousek, ať označím píseň titulní, nebo další Blackthorn Rose, je to jasná trefa do černého.

Kdo podobnou hudbu poslouchá nebo desku dokonce zná, je určitě nadšen nejen ze skvělého kusu Scarlet Woman s troubícím ságem, ale i z celé sedmiskladbové kolekce. 85%

» ostatní recenze alba Weather Report - Mysterious Traveller
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Demon - Taking the World by Storm

Demon / Taking the World by Storm (1989)

horyna | 4 stars | 27.02.2017

Deska Taking the World by Storm patří mezi fanoušky k nejoblíbenějším dílům anglických (chce se mi napsat staroanglických, jelikož mi zvuk a hudební produkce evokuje viktoriánskou epochu tohoto ostrova) Demon. Pod dohledem dvorního producenta kapely M. Stonea vzniká roku 1989 materiál podstatně hrubšího zrna, než který doposud kapela produkovala (vyjma snad prvních dvou desek).

Po předchozím, dle mého názoru nevýrazném a s několika slabými místy paběrkujícím albu Breakout se rázem velí k stylotvornému obratu a soft rock, pompa i artové období je (z části) zapomenuto. Nahrazuje ho svižnější, ráznější, mocnější a hlavně dravější kytarový přístup. Skladatelský rukopis doznává změn, kytara je ta první, která určuje ráz nových skladeb, Dave přidává na výrazivu (viz ďábelská What Do You Think About Hell?) a hlavně zvuk nahrávky je oproti letům předešlým tvrdý jako žulový kámen.

Úvodní štych mě svým pozitivním textovým i hudebním charakterem v mládí totálně trýznil, Commercial Dynamite jsem nesnášel, stačilo pouze vyslovit první část názvu a ve spojitosti s tímto slovem se mi ježily chlupy na těle. Věkem se člověk povznese nad ledacos a dokonce dnes píseň vnímám jako poctivý bigbeatový náhul. Taking the World by Storm i The Life Brigade jdou už o poznání dál, plné velkým melodií a solidních kytarových vyhrávek, refrény jsou dobře zapamatovatelné až návykové, člověk si je po pár poslších zpívá s kapelou.

Stěžejní skladby alba vidím v pomalých věcech, jako dominanta se zde tyčí píseň Remembrance Day (A Song for Peace uvozena krásnou flétnovou melodií, kupou nápadů a cítit je v ní právě ona stařičká dobová atmosféra. What Do You Think About Hell? je v repertoáru kapely velké novum, pesimisticky vyhlížející, pomalu se plazící věc s mohutnou klávesovou hradbou a silově démonickým Hillovým vokálním ponorem se vám pomalu absorbuje pod kůži a po těle se rozprostře příjemný pocit.

Blue Skies in Red Square se zprvu tváří podobně tajemně, ovšem velká melodika rázem zavelí skladbě do cvalu a o zábavu se stará její hymnicko pompézní charakter. Dvanáct minut závěrečné Time Has Come s folkovým začátkem se nese opět v emotivním duchu Daveova hlasového prožitku a podpůrné atmosféry.

Přebal cd vypadá naprosto úchvatně, a co teprve v lp verzi. 4,5*

» ostatní recenze alba Demon - Taking the World by Storm
» popis a diskografie skupiny Demon

Schelinger, Jiří - Nám se líbí...

Schelinger, Jiří / Nám se líbí... (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 27.02.2017

Desku jsem zakoupil ihned, jak vyšla, a také jsem (jako mnozí jiní) od ní očekával, že bude plná svižných hard rockových songů. Nebyla, a tak jsem tehdy byl trochu zklamán, když jsem krom singlového nářezu "Nám se líbí" našel spíše akustické a pomalejší hard blues rockové písničky. Nějaký čas trvalo, než jsem si k nim našel cestu, dnes však toto CD považuji za naprosto nejlepší od Jirky a elity našich rockových hudebníků za jeho zády.

Nebudu rozebírat jednotlivé songy, neslyším jediné slabší místo a ti, co tuto desku znají, vědí své. Zvlášť oblíbená je však tvrdě blues rocková "Pohřeb přítele" nebo "Čas".

Zajímavou informaci jsem pochytil v pořadu radia Beat, kde kytarista Standa Kubeš popisoval, že jim krátce před termínem natáčení této desky neschválili texty asi u 80% písní. Což byl dost průser, neboť frekvence ve studiu byly naplánované na řadu měsíců dopředu a nedaly se nějak posouvat.

Jelikož se ale Jirka v té době spíše odkláněl od hard rocku (do kterého ho především tlačil František R. Čech) právě k přemýšlivějším, akustičtějším skladbám a právě tyto měl rozpracované v šuplíku, vzal je do studia a tam je s kapelou dopiloval do stavu, který známe z desky. Kupodivu i Ringovy texty plně korespondují s náročnější hudbou a člověk si nemusí trhat vlasy hrůzou, jako třeba při písni "Metro, dobrý den".

Podobně procítěný a charismatický zpěvákův projev jsem na české scéně již od té doby nezaznamenal.

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří

Van Halen - Van Halen

Van Halen / Van Halen (1978)

| 5 stars | 26.02.2017

Ve spojitosti s Eddie Van Halenem se traduje mýtus - a není to pověra - o kytarové revoluci, kterou mistr rychlých prstů zažehl. Jeho pojetí prý znamenalo velký zlom v nazírání na kytarovou hru a vytyčilo nové mantinely jejího užití. Když (nerad) přehlédnu kytarovou práci dvojice Tipton/Downing, vyniká právě Eddie jako prvotní titán v umění spojit do té doby nevídanou rychlost, zručnost, kreativitu a smysl pro velké melodie. Živelnost a energická hodnota přednesu, se kterým koncertně a na tomto albu vystoupil, zaslouží obdiv i dnes - po více jak třiceti letech.

Jestli někomu přijde začátek alba zastaralý a vlažný, nejpozději od pekelně rychlé I'm the One se všechno vehementně otáčí. Eruption je předobrazem dnešních kytaristů ctících sprint, pak přijde cover od Kinks a famózní hymna Ain't Talkin Bout Love. Track č. 5 a na kytaru sází riffy a sóla sám ďábel. Atomic Punk je smrtící, stejně jako další skvosty. Proč zůstávat na druhé straně barikády a necítit tak stříkající Rothův sex-appeal z Little Dreamer nebo On Fire?

Je velká škoda, že podobnou formuli, nebo spíš skladatelskou fazonu pánové nedokázali zopakovat na dalších pokračováních tohoto nadupaného alba. Příští čtyři desky budou pouze recyklovat už poznané bez toho, aby dokázali podstatně zaujmout. Komu doma chybí první Van Halen, nemůže tvrdit že má rockou encyklopedii, důkladně přečtenou.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

| 5 stars | 25.02.2017

První Lawtonův prubířský kámen, neboli album Firefly, je z dlouhodobého hlediska hodnoceno jako jedno z vůbec nejlepších alb v historii Uriah Heep. A není se vůbec čemu divit. Vyprázdněné pozice po Davidovi se John zhostil velmi osobitě, s chutí a naprosto srdcařsky. Jeho koncertní repertoár si přizpůsobil na tělo a do nových skladeb vtiskl vlastní impulzivní interpretaci, sytý a emotivní projev, ale i velké kouzlo, které se opět táhne celým albem, jako by spatřilo světlo roku 1972.

Jestli mohli posluchačům některé písně na deskách Wonderworld nebo Return to Fantasy připadat "zvláštní", tady se vyvěsil čistý a naleštěný štít, bez náznaků sebemenší oprýskané rzi. Ale i na Firefly se nachází dvě mírně řečeno netypické skladby repertoáru kapely. Jedná se o Elvisovský rockec-model skladeb Who Needs me a Do You Know, ale jejich živočišné podání okamžitě dokáže zahnat veškeré chmury přicházející s prvním poslechem do hlavy. Zbytek už sjednocuje esenci toho nejlepšího, co z především Kenova pera kdy vypadlo, a jestli se vám budou s poslechem cd nebo lp nosiče často klepat kolena (je klidně možné že skoro neustále) - s prvními dvěma a posledními třemi položkami pak rozhodně a dunivě příjemně -, vězte, že přesně takhle to kapela zamýšlela. Jejich muzika má za úkol především bavit a Firefly tento aspekt splňuje dokonale.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

VARIOUS ARTISTS  - Jesus Christ Superstar (original version)

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version) (1970)

Martin H | 5 stars | 24.02.2017

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

| 4 stars | 23.02.2017

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Yes - Magnification

Yes / Magnification (2001)

| 4 stars | 23.02.2017

Mohla to být rozlučka ve velkém stylu s čtveřicí starých bardů, kterým za zády dominuje velký symfoňák, kdyby... Kdyby mamon a vůně doláčů nezahnala Yesáky na scestí. Stůj co stůj zřejmě potřebovali zaplatit měsíční směnky a nestačilo použít značku vlastního jména, raději obětovali Jona.

Nebýt všeho, co po Magnification přijde, tečka by to byla náramná. Deska hraje dobře, kapela se snaží, orchestr válí a Jon, pchá, může ten snad zklamat? První trojka je velkolepá, pak následuje standard (na poměry Yes pořád hodně solidní) a dvě desetiminutovky na konci ukážou, jak má kapela komponovat, opírajíce se o velký orchestr.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes

Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe (1976)

horyna | 5 stars | 23.02.2017

Dodnes přesně nevím, z jakého důvodu jsem si nejlepší desku parsonovského projektu Tales of Mystery and Imagination nechával tak dlouho unikat. Pravdou zůstává, že jejich následující díla, ať už Robot, nebo třeba Turn Friedly... jsou stejně tak kvalitní a na záznamový poslech o něco stravitelnější, i v nich tkví skutečná síla těchto mimořádně nadaných komponistů, ale opus magnum jejich tvorby a průsečík originality se nachází na začátku jejich slibné kariéry.

Už samo zpracování excelentních Poeových povídek zasluhuje obdiv, jeho tvůrci se s ní utkali velice bodře a ve společnosti symfonického orchestru předkládají svůj pohled na tuto látku. Po úvodní Wellesově citaci nás atmosféricky hraný motiv uvede do příběhu. Modulovaný vokál, typický pro onu dobu, v písni The Raven po čase ustoupí melodickému hlasu L. Whitinga. Smyslný a tolik odlišný part Arthura Browa v ostré rockové jízdě The Tell-Tale Heart, která časem přejde v symfonickou lahodnou mezihru, stejně jako zvláštní nástroj Johna Milese ve čtvrté The Cask of Amontillado, jsou tolik odlišné od vokálu například Lenny Zakateka, další velké pěvecké star tohoto bandu, že právě ony svým nezaměnitelným způsoben dotvářejí auru tohoto jedinečného díla. Stranu druhou už tvoří pět částí suity The Fall of the House of Usher ve které si snad každý progres fanda, ale vlastně každý posluchač, naladěný do podobné subkultury, přijde na své. Instrumentálně precizní prácička.

Tales of Mystery and Imagination je dílo odlišné, příběhem, atmosférou i tokem hudebních myšlenek, které ho spoluutváří a věřím, že je velkou inspirací i pro dobu dnešní.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Carpe Diem - Cueille le jour

Carpe Diem / Cueille le jour (1977)

Snake | 5 stars | 22.02.2017

CD Musea - FGBG 4127.AR

Hudba velmi podobná tomu, co se odehrávalo na o rok starším debutovém albu. Při poslechu "Cueille le jour" mě napadají přirovnání jako space rock, nebo symphonic prog s lehkým dotekem jazzu a canterbury. První polovinu CD zabírá téměř 22 minut dlouhá suita "Couleurs", tu druhou pak tvoří 5 kratších skladeb. Zajímavé je to, že na původním vinylovém vydání to bylo přesně naopak.

Do pěti strof rozepsaná Couleurs se rozjíždí velmi zvolna, ale postupně roste a mohutní, jako malej a línej potok měnící se v řeku. Stačí zavřít oči a nechat se unášet na vlnách půvabných melodií a zvukomalebných kouzel. Někdo v tom slyší Oldfielda, jinej zase Camel, nebo Caravan. Já spíš ty Caravan a tuto opravdu působivou "veleskladbu" nebál bych se přirovnat k jejich slavné "Nine Feet Underground".

Podobně pohádkovou atmosféru nabídne instrumentálka Naissance, po níž následuje pěkná, byť poněkud srdcervoucí balada Le miracle de la Saint-Gaston. V textu se zpívá něco o milování v dešti, tedy o docela příjemných věcech, ovšem Christian Truchi u toho naříká jak v posledním tažení. Poslední tři skladby už jsou opět instrumentální. Akordy akustické kytary a flétnová melodie ve svižné Laura mi připomíná písničku z filmu "Ať žijí duchové", neméně energická Tramontane mohla by figurovat na některém z alb raných Caravan a Divertimento je etudou pro piano a saxofon.

A ještě tu máme jeden bonus, do angličtiny otextovaný výňatek ze suity "Couleurs"...

Cedlo je sice v obyčejné plastové krabce, ale chválím zvuk i obsáhlý a informacemi našlapaný booklet se spoustou fotografií a profilem kapely. Takhle nějak by to mělo vždycky vypadat.

4,5

» ostatní recenze alba Carpe Diem - Cueille le jour
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

| 4 stars | 22.02.2017

A Different Kind of Truth je comeback, který se vydařil tak z poloviny. Úmysl byl dobrý, staří kohouti David a Eddie se usmířili, prohrabali archívy, naplánovali pár jam session, něco napsali, něco proškrtali, zkusili i živá vystoupení, přibrali synátora Wolfganga (jakpakto, že se zapomnělo na Anthonyho?) a zaskočili do studia.

Singl Tattoo se náramně povedl a zažehnutá energie znovu pálila, jako by se psal rok 1978. Nejlépe vyšly energické věci, ve kterých hraje prim Van Halenova rychlá ruka, Alexovy attacky kopáků a ze řetězu utržený Roth. Nejspokojeněji se budete tvářit ve společnosti She's the Woman (její riff je doslova zdrcující), spíďárny China Town či As Is, která začne jako těžkotonážní hard rock a v jeden moment se zlomí ve zničující uragán. Zajímavá je Honeybabysweetiedoll a jižanské blues Stay Frosty, ne nepodobné Ice Cream Man z debutu. Konec vyznívá do prázdna a některé skladby mají vyplňovací fukci. Tihle Van Halen jedou na 65%.

» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Iron Maiden - No Prayer for the Dying

Iron Maiden / No Prayer for the Dying (1990)

| 4 stars | 22.02.2017

Kolik jen hnoje bylo na tohle album především v devadesátých letech nakydáno. Většinu z těchto fabulací vytvářeli věčně nespokojení fanoušci, kteří se s Bayleyho érou ještě rádi vrátili k Modlitbám pro mrtvé.

Jednoduchá dedukce, kladoucí důraz na prvotní setkání posluchač+album, musí obsáhnout u vstupních bran hudebního komplexu myšlenku či pocit alespoň částečného naplnění podstaty záměru jeho autorů a přiměřenou odezvou rozvibrovat pocity v tom, komu je určeno. Jestliže se nepodaří u druhé osoby vyvolat patřičně kladný dojem už kvalitním vstupem, zbytek materiálu má o to těžší úkol.

A právě tady leží kámen úrazu tohoto maidenovského alba. Kvalita a síla dvou úvodních písní je velice vlažná až zanedbatelná, v porovnání s minulostí souboru zaostává v každém směru. Ovšem po překlenutí nešťastného úvodu se od třetí titulní skladby vše jako mávnutím kouzelného proutku mění a kapela šlape v intencích starých časů. Skladby zachycují soutěživý charakter a pocit, že jedna se snaží trumfnout předešlou. Kytarové syntezátory zůstaly uzamčeny ve futrálech svých nástrojů a snaha naší pětice vydolovat ze sebe mladistvou syrovost ulice dávných začátků slavila úspěch. Kdybych měl vyhodnotit pouze jednu píseň jako reprezentativní, zvítězila by fenomenální The Assassin.

I.M. měli vždy velice konzervativní fanoušky a tak si nedělám iluze o tom, že valná většina z nich se mnou bude v tomto případě souhlasit.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - No Prayer for the Dying
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

| 5 stars | 21.02.2017

Pro někoho symbolizuje Padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu.

Woman Of The Night plní fukci krevního rozprouďovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock'n'rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Carpe Diem - En regardant passer le temps

Carpe Diem / En regardant passer le temps (1976)

Snake | 4 stars | 20.02.2017

CD Musea - FGBG 4122.AR

Repress of the 1994 CD reissue of the 1976 album

Nedávno jsem testoval několik francouzských kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich méně slavní souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro až příliš okázalou teátrálnost nakonec vzdal, ale Carpe Diem drapli mě natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba ze sedmdesátých let. A tady je - ve zkratce - debut :

Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch "natlakovaných" pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu - tady ve fránině - instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě "Jeux du siécle" cítím podobnost s Caravan, ale Carpe Diem liší se daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu. Booklet je napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely, zvuk fantastickej. Takovej muzeální kousek z Musea rec. si nechám líbit...

Za čtyři.

» ostatní recenze alba Carpe Diem - En regardant passer le temps
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe

Yes / Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

| 4 stars | 20.02.2017

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.

» ostatní recenze alba Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe
» popis a diskografie skupiny Yes

Jethro Tull - Minstrel In The Gallery

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery (1975)

| 5 stars | 19.02.2017

Album Minstrel in the Gallery je další z řady velkolepých prací, honosících se nálepkou prvotřídní kvalita. Jedná se o desku, na které Jethro Tull posouvají svůj výraz směrem k písničkovější formě posazené na historické atmosféře, s důrazem na umělecké pojetí a s patřičně vysokým instrumentálním zaujetím.

Nepopiratelná špičková kvalita nahrávky je cítit nejen prostřednictvím vrozeného Andersonova citu pro melodie skloubené s irskou lidovou písní, ale i v nezaměnitelné Barreho intenzivní a inspirativní kytarové hře. Tento počin je skutečně dost dobrý na to, aby obstál ve férovém srovnávání se svými slavnějšími kolegy, jako jsou desky Aqualung, Benefit nebo Stand Up. Oproti zvláštní nahrávce War Child totiž můžeme mluvit o koloběhu nové krve v žilách v té době přešlapující kapely.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Warrant - Rockaholic

Warrant / Rockaholic (2011)

| 3 stars | 19.02.2017

Recept, jak se vyškrábat z blátivé kobky zpátky na denní světlo, znají muzikanti kapely Warrant velice dobře. Po patnáct bezútěšných let jejich hudba narážela na nezájem publika a alkoholové avantýry dlouholetého výborného zpěváka Jani Laneho natolik obtěžovaly zbylé členy v kapele, až ona trpělivost přetekla a ti mu dali konečně vale.

S deskou Rockaholic stojí kapela na dalším novém startu, posilněna bývalým zpěvákem Lynch Mob Robertem Masonem (mimochodem taky výborným) a vyzbrojena silným rockovým arzenálem jde opět zkoušet matku štěstěnu. Čtrnáct energií sršících a bodajících sršňů (nějaká ta přítulnější sršnice se ráda najde) je připraveno vás svými hroty pořádně potrápit a jestli nejste rockově imunní, je možné, že na takový nálet budete ještě dlouho vzpomínat.

» ostatní recenze alba Warrant - Rockaholic
» popis a diskografie skupiny Warrant

Hackett, Steve - Spectral Mornings

Hackett, Steve / Spectral Mornings (1979)

EasyRocker | 5 stars | 19.02.2017

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Van Der Graaf Generator - Godbluff

Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

kamila | 5 stars | 18.02.2017

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

Martin H | 4 stars | 18.02.2017

Anglické slovo cream má v českém jazyce mimo jiné významy smetana a výkvět. Lepší název si trojice hudebníků, která se v roce 1966 rozhodla vyzkoušet své hudební umění a možnosti souhry v triu, vybrat nemohla. Tou nejprovařenější personou byl sice kytarista Eric Clapton, ošlehaný působením v kultovních The Yardbirds a v Mayallových Bluesbreakers, ale ani bubeník Ginger Baker a hráč na basovou kytaru a foukací harmoniku Jack Bruce nepatřili na londýnské hudební scéně mezi neznámá jména, a to především díky svému působení ve skupině Graham Bond Organization. Troufám si tvrdit, že právě díky tomuto setkání Eric Clapton pomalu opouští svůj dosavadní bluesový purismus a vydává se na cestu fúze různých stylů.

Jejich debutové album, které spatřilo světlo světa v prosinci 1966, je směsicí přejatých bluesových čísel, z nichž vyčnívá Dixonova skladba Spoonful, a několika vlastních skladeb v čele s I Feel Free, skladbou, která prostě musí u posluchače fungovat na první dobrou, i kdyby nechtěla. Jako hlavní autor se zde představuje basista Bruce, který nabízí mimo jiné písně N.S.U. a Dreaming. Clapton sice autorsky přišel zatím nazmar, ale jeho kytara v bluesových číslech typu Spoonful nebo Rollin' and Tumblin' je společně s harmonikou Jacka Bruce jedním z hlavních stavebních kamenů. Asi mou nejoblíbenější skladbou je předělávka blues z pera Skipa Jamese I´m So Glad, jež mne svou hravostí a naléhavostí nutí zvolat: „Ano, to je ono. Výborně, Cream!“ V závěru se svou troškou do mlýna přijde i ryšavý satanáš Baker s bubenickým sólem ve vlastní skladbě Toad, i když tady si říkám, že živá verze na dvojalbu Wheels of Fire je ještě lepší.

Možná mám smůlu, že jsem se k této desce dostal až po seznámení s jejími následovnicemi, které považuji za o chlup zdařilejší, proto se ve svém hodnocení budu držet při zemi. U mě za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Winger - IV

Winger / IV (2006)

horyna | 5 stars | 18.02.2017

Winger-ovský comeback roku 2006 se stal mou vymazlenou a oblíbenou nahrávkou od jeho prvého vypočutia. Sbírka jedenácti úžasně vitálních a energicky útočných songů nepostrádá živelnost a velké množství nosných nápadů takové kvality, aby si dokázali nové, ale i dříve narozené fanoušky naklonit na svou stranu. Nejen že Winger zaměstnávají profesionální hudebníky a zdatné instrumentalisty, kapela se zkušenostmi i zdravým nadhledem přesně ví - a je to cítit každou chvíli - kdy a jak moc přitlačit, kdy naopak zvolnit a nechat plout Kipův tvárný vokál na snůžce akustických kytar, a kdy dosadit tvrdé a zajímavě znějící riffy tam, kde se nejlépe uplatní a vznešený refrén nadsadit nad okolí tak, aby dokázal jasně zabodovat.

Nejkvalitnější porci muziky nabízí deska na svém startu, songy jako první Right Up Ahead se svůdnou elektrifikovanou španělou a tvrďáckým přerodem do žulových riffů, kdy přílet blahodárného chorusu působí naprosto úchvatným způsobem. Efekty hnaná druhá Blue Suede Shoes (zase ty španělky) a nejoblíbenější, volně prostupující, rytmicky vzletná Four Leaf Clover, kde se kytarový zápřah vzájemně fantasticky doplňuje, mě vždy položí na lopatky a s pátou melodicky energickou jazdou Your Great Escape vstávat nehodlám. Tahle rockující, elektřinou nabitá muzika mi sedí na tělo jako přesně ušité šaty. Disappear - špikují sabbatovská tempa, zabalená do trojobalu made in Winger a až teprve sedmá On A Day Like Today nechává konečně diváka vydechnout a uvolňuje atmosféru. Ne však na dlouho, energie tu trčí jako rezavá dvacítka hřebík a musela se v jejich nitru ukládat po celou dobu hibernace kapely a teď chce s každou další vteřinou ven. Tohle je divoká a neřízená pouť závodního Ferrari pádícího na okruhu v Indianopolis dvěstěpadesátkou. A že je Rod Morgenstein jedinečným bicmenem svého druhu nás přesvědčí skladba Generica, především pak její druhá, na volnoběh doklusávající fusion pasáž.

Tam, kde jsou alba Fragile, Going for the One a např. Drama na mém piedestalu art rocku, tam jsou desky jako Pull, IV a Karma na piedestalu hardrockovém.

» ostatní recenze alba Winger - IV
» popis a diskografie skupiny Winger

Who, The - Who's Next

Who, The / Who's Next (1971)

Martin H | 5 stars | 18.02.2017

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k novým vlivům a trendům hluché a slepé a vydaly se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název Who's Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se svými hudebními pobratimy se nesnaží kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro vekou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám? Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O'Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won't Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin' in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who's Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. Když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i nové dekádě.

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The

Judas Priest - Metal Works '73–'93

Judas Priest / Metal Works '73–'93 (1993)

| 5 stars | 18.02.2017

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?

» ostatní recenze alba Judas Priest - Metal Works '73–'93
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Seventh Century - The Seventh Century

Seventh Century / The Seventh Century (1971)

jirka 7200 | 5 stars | 18.02.2017

Kapela „Sedmé století“ z New Yorku, to jest 15 hudebníků, seskupených kolem leadra souboru, bass trombonisty Alana Rapha a hudebního skladatele Lee Holdridgehho. Tato družina se takto pojmenovala proto, že hudebně čerpala z instrumentální hudby z období minulých sedmi století. Přesněji se inspirovala hudebně z předbarokního období a renesance a tyto vlivy skloubila s rockovým rytmem a jazzovou improvizací.

První tři skladby byly použity jako hudební podklad pro Joffrey Ballet - toto nastudované úspešné vystoupení se jmenovalo „Trinity“. Záznam jsem viděl, nicméně tam je z těch písní vyextrahována spíše ta jazz rocková poloha, na úkor té archaické barokní. Je to totiž neuvěřitelný mix barokní hudby, rocku a jazzu, při jehož poslechu mě napadá jediné – to je raný dřevní prog rock!!

Většina skladeb začíná středověkou předehrou, do které so pomalu přidávají další nástroje, basa, bicí i el. kytary a pomalu variují původní melodický motiv do netušené krásy. A to takovým způsobem, že emoce z nahrávky přímo prýští. Jako by se Genesis propadli časem do 16. století někam před královský hrad a v dáli za úsvitu na cestě vinoucí se k branám by pomalu spatřili blížící se družinu s Jeho Veličenstvem. A hudebníci, celí pohlcení tou atmosférou, by se připravovali na slavnostní hudební uvítání s ostatními čeledíny a kejklíři.

Byla to první spolupráce hudebního skladatele Lee Holdridgeho (který později nahrával např. s Neilem Diamondem a napsal muziku pro spoustu známých filmových trháků) a Alana Rapha (nahrával např. s Philiphem Glassem). Jedná se o mimořádnou desku, není však příliš známá, protože vyšla na obskurním labelu Al Segno s ledabyle vyvedeným obalem, který obsahoval jen nemnoho informací, ze kterých lze dnes čerpat. Tento drobný nedostatek však vnímavému posluchači mnohokrát vrátí svým hudebním obsahem.

Toto dílo zatím na CD nevyšlo, vinyl lze koupit za 85 doláčů.

» ostatní recenze alba Seventh Century - The Seventh Century
» popis a diskografie skupiny Seventh Century

Yes - Big Generator

Yes / Big Generator (1987)

| 5 stars | 17.02.2017

Big Generator porodili Yes do dlouhého hudebně časového vzduchoprázdna, které kvalitní muzice nepřálo. Doba plná disca, trvalých a natupírovaných kštic, barevně zářících triček, plísňáků, mrkváčů a ohyzdných make-upových vrstev, čas se zastavil a móda se pohybovala zřetelně pod hranicí vkusu.

Yes byli s tímto parazitujícím období spjati, nebyli mu však nakloněni ani příliš nablízku. Se snáze přijatelným "progresivním" stylem touto desetiletkou propluli s grácií a vztyčenou hlavou a Rabin byl pro tuto epochu tou nejlepší volbou. Howe se sem nehodil a nikoho nevzrušoval, na svou renesanci musel ještě počkat, zato Yes potřebovali oslovit daleko širší a hlavně jiné publikum. Pro takovou změnu našli prostředky už na albu minulém a Big Generator tuto volbu jako správnou a hlavně jedinou možnou zcela potvrdil.

Za dvacet let na scéně se zatím prakticky nestalo, aby kapela neshrábla vavříny pro vítěze, a i toto album bude hrát vůdcovskou roli v nazírání na art rock osmé dekády a se jménem Yes bude stále spjat ten zlatavě zářivý odlesk. V prvé řadě je třeba pochválit nazvučení Whiteových bicí, absolutně odlišné od uniformovaného krabicového a plochého zvuku dané doby, stejně jako Kayeho klávesové rejstříky, na několika místech ne nepodobné klávesovým obrazcům alba Power Windows kanadských Rush - že by inspirace? Tyto dva faktory plus dynamicky živý zvuk řízený Rabinem vynesly kolekci osmi výborných a technicky dokonalých písní kapely Yes opět na trůn akademicky rockového směru. Rhythm of Love, Big Generator, Shoot High Aim Low - to byl start jako hrom a Squireho doprovodné vokály nešlo neregistrovat jako dokonalé. Lze tedy tvrdit, že osmdesátky hrály Yes do kapsy, a ti se v nich cítili jako ryba ve vodě.

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes

Satriani, Joe - The Extremist

Satriani, Joe / The Extremist (1992)

horyna | 4 stars | 17.02.2017

Chtít po mě někdo, abych mu doporučil jednu kytaristovu desku coby seznámení se s mistrovou hudbou, nejspíš okamžitě a bezmyšlenkovitě sáhnu právě po této kolekci. Stejně jako já sám jsem kdysi dal na mnohé názory a recenze, které tento výtvor hodnotily nadprůměrně, navíc i jako jedno z nejoriginálnějších kytarových alb vůbec.

Musím ale také přiznat, že jsem s ním dlouho bojoval a teprve před několika měsíci mu přišel jak se říká na kloub. Na rozdíl od některých Satchových alb mi dlouho vadila jistá jednotící hudební linie, přes kterou jsem se nedokázal (krom skladby třetí) nějak výrazně přenést a najít moment nebo motivy, které by mne dokázaly patřičně zaujmout, a většina skladeb mi tudíž splývala. Čekal jsem větší variabilitu, jako je tomu na desce předešlé, nebo silnější kreativní záběr alba Crystal Planet.

Pro milovníky erudované kytarové práce je tu rozhodně co poslouchat. Skladba titulní krásně propojí kytarové melodie s živelným tepem foukací harmoniky, metalová War kupí a vrství sóla a vyhrávky na piedestal exhibičního šestistrunného umění s pěkně vroucím rytmickým podložím, má neskutečný tah a hraje na první dobrou s tendencí diváka zaujmout a skolit. Zklidnit je zapotřebí, a tak na baladicky rozervanou duši zabrnká dvojice skladeb následujících. Letní sluné tóny propustí dynamická Summer Song a po krátké, ale přesvědčivé miniaturce Tears in the Rain a funky fusion Why dokonale popustíte uzdu a plyn v Motorcycle Driver. Postupně jsem ale nejvíce přišel na chuť songu číslo deset s názvem New Blues, který v sobě skrývá čarokrásný svět Joeovy kytary, tu navíc oděné do jazzového kabátce s bluesovou vestičkou.

Je spousta Satrianiho alb, která poslouchám častěji a s větším apetitem, ale rád uznám, že klasický Satch je právě tento. 4,5*

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Yes - Talk

Yes / Talk (1994)

| 5 stars | 16.02.2017

Zaměříme-li se u skupinu Yes na etapu, kdy kytarový aparát obsluhoval Trevor Rabin, jako nejkompaktnější a umělecky nejhodnotnější vynikne období náležící albu Talk.

Velice lidská a hřejivě teplá atmosféra, která při nahrávání alba ve studiu panovala, se s velkým přehledem a pohodou intonujícího Johna Andersona přenáší do reproduktorů mušlí sluchátek a v člověku umocňuje toužebný pocit zachytit každičký překrásný tón oné nahrávky. Jestli někomu připadal Trevorův styl na albu 90125 příliš vlezlý a nekorektně uhlazený a na Big Generator zase strojově chladný s charakteristickými dobovými obrysy, na tomto místě nemůže být o žádné polemice ani řeč. A přestože byla nahrávka vtěsnána do syrového období poloviny devadesátých let, s podivem si zachovává typicky rabinovský příjemný zvukový nádech.

Zprvu se může zdát, že se jedná o album dvojice Rabin/Anderson, ale je třeba pochválit především rytmiku s vždy přesným a tvrdým úderem Alana Whitea a výraznými stíny baskytary Chrise Squirea. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" vyvěrá po celou minutáž skrze hudbu tohoto alba a zdá se být naplněno přesně podle své podstaty. Co se týče jednotlivých písní, každá je svým způsobem zcela výjimečná, nejimpozantnější kreativní roucho ale obléká dvojice Real Love a Endless Dream, hudební mana nahrávky.

Zrod alba byl vymezen léty, která kapelám typu Yes absolutně nepřála (a to tedy velice rychle zapadlo), navíc byl poznamenán přáním většiny fanoušků dlouhodobě kooperujících s myšlenkou návratu Steva Howea, a tak byl Rabinovský podíl rychle odsouzen k nezdaru. Ovšem dvacetiletí, které už od vydání nahrávky uplynulo, úměrně vyneslo její kredit rapidně a několikanásobně vzhůru, a tak spolu s dvojitou, živě-studiovou nahrávkou Keys to Ascension, vyniká právě Talk jako poslední velkolepý projekt gigantů art rocku Yes.

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes

Death - Human

Death / Human (1991)

Petr87 | 5 stars | 16.02.2017

Hmm... Dodnes s nostalgickou slzou v oku občas vzpomínám - při poslechu amerických smrtonošů DEATH - na své první setkání s jedním z nejextrémnějších rockových stylů, který se rozkošně nazývá »death metal«.

Byl jsem tehdy asi jedenáctiletý, základní školou povinný smrkáč, kterého v té době nezajímala ani tak hudba, jako spíš hraní si venku s kamarády na policajty a zloděje, na schovávanou; s kamarádkami a spolužačkami zase za teplárnou na doktora a jeho pacientky... ehm. Zkrátka bezstarostné dětství. Vzpomínáte někteří, jak jste tehdy chtěli být už dospělí? To byla ale blbost, co?

V té době jsme s rodiči pravidelně jezdívali každý měsíc za rodinou na Vysočinu. Na tyto výlety jsem se pokaždé velmi těšil, a především na bratránka a jeho PlayStation. A vždycky mne u něj hrozně bavilo - kromě hraní her - také prozkoumávání jeho rozsáhlé sbírky kazet. No a jelikož jsem měl v té době zákaz používat jeho drahou, tehdy novou Hi-Fi věž Panasonic, tak jsem se musel spokojit pouze s prohlížením si obalů.

Tehdy bratránek poslouchal - a poslouchá vlastně dodnes - z drtivé většiny jen metal extrémnějšího ražení, takže se bylo opravdu na co koukat - kostlivci, démoni, všelijaké kreatury, pentagramy, obrácené kříže a další pekelné výjevy, na kterých jsem tehdy mohl oči nechat, a především jsem umíral touhou zjistit, co to je vlastně za hudbu! Sebral jsem tedy odvahu a při odjezdu se zeptal drahého příbuzného, jestli si mohu něco půjčit.
»Jasně, vole, ale varuju tě - tohle se ti nejspíš moc líbit nebude!« upozornil mě.
»Uvidíme,« pronesl jsem jen tak na půl úst a vybral si namátkově asi nějakých pět originálních kazet...

Při příjezdu domů jsem si samou nedočkavostí jen rychle nedbale setřásl z nohou ještě zavázané botasky a vřítil se do pokoje ke svému kazeťáku Tesla SM 260, který mi tehdy čerstvě věnoval otec, společně ještě se zesilovačem stejné značky a německými reproduktory RFT. Vybral jsem si kazetu s nějakými kostlivci na obalu a roztřesenou rukou ji vložil do přehrávače, přetočil na začátek a dychtivě zmáčknul play...

Přiznám se vám přátelé, že to byl tehdy pro mne totální sluchový šok!

Ano, nějakou tvrdší rockovou hudbu jsem znal už od táty, ale to byly tak maximálně nějaké fragmenty od BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, či KROKUS nebo LED ZEPPELIN. Tohle byl úplně jiný level! Kulometné infernální bicí, pumpující démonická basa, ďábelsky agresivní rychlé a zkreslené kytary a hlavně! ten nelidský vokál, který mi dodnes evokuje nějakého šílence, zmítajícího se se svěrací kazajkou ve vypolstrované cele!

Takže si jen zkuste představit, jak jsem se jako malý nevinný předpubertální klučík - vyrůstající v té době na Šmoulech a MAXIM TURBULENC - musel asi tvářit. Jednoduše - ta megachorobnost celé té nahrávky mne totálně paralyzovala! Tohle jsem nikdy předtím neslyšel a ani by mne nenapadlo, že taková »divná« muzika může vůbec existovat! No a než jsem se stačil probrat z té podivné paralýzy, tak byl konec.

»Tak s tímto se musím pochlubit paní učitelce a spolužákům ve škole!« zavýsknul jsem si, když jsem se jakž takž vzpamatoval. Pochopitelně si to nejspíš vyžrali rodiče s bratrem, jejichž pohledy po poslechu jen první skladby připomínaly - tedy kromě malého bráchy, který jen permanentně vesele plácal ručkama - raněná zvířata! O tom, že se s tím hodlám pochlubit i na hodině hudební výchovy, jsem raději při pohledu do jejich zmučených tváří pomlčel...

Víkend skončil a bylo tady pondělí. »Je to tady!« pomyslel jsem si po svrhnutí budíku z nočního stolku. »Poslední hodina hudebky dnes bude moje!« Skoro jsem tehdy nemohl dospat! Posnídal jsem rychle rohlík s máslem a kakaem, na záchodě ještě rychle dopsal jeden úkol a pak fofrem do pokoje najít tu »kouzelnou kazetu.«

Tehdy jsem měl své zapůjčené kazety smíchány společně s bratrovými, takže jsem musel chvíli hledat...
»Pravidla slušného chování se Spejblem a Hurvínkem.« ‚To né...‘
Pod tím: »KREATOR - Extreme Agression.« ‚Hmm, to také není ono!‘
»Vaříme s Dádou a žížalou Julií«. ‚Tak kde to je, krucinál!‘
»CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth.« ‚To také ne!‘
»Biblické příběhy pro děti.« ‚Kde to se tady vzalo?!‘
»VENOM - At War With Satan« ‚Ehhh, to také není ono!‘
»Super šmoulí disco show!« ‚Néééé!‘
»DEATH - Human.« ‚Hu, hu, húúú! Konečně!‘

Celý následný den ve škole se vlekl jako chrchel starého alkoholika. Holt, tak už to bývá, když na něco nedočkavě čekáte, že jo! Ha! Konečně poslední hodina! Tehdy jsme měli ve škole hudební výchovu nastavenou tak, že když zbyl nějaký čas, tak se každý mohl ke konci hodiny pochlubit svou oblíbenou muzikou; a toho jsem přeci nemohl nevyužít!

Nadešel čas. Naše stará hodná paní učitelka doklepala na klavíru poslední tóny nějaké dětské písničky a požádala nás, aby se zase kdo chce pochlubil a pustil třídě svou oblíbenou písničku. »Já, já paní učitelko! Já mám...« »Sklapni Kubo! Ted' je řada na mě!« zastavil jsem ho rázným mávnutím ruky. »Paní učitelko. Já mám tady něco, co se bude všem líbit!« zahlaholil jsem. »Dobře, Petře, tak pojd'!« vyzvala mne. »Ukaž tedy, co jsi nám donesl!« řekla a vzala si kazetu do rukou.

Při jejím pohledu na obal s kostlivci jsem zpozoroval, že trochu vytřeštila oči a už tehdy zřejmě čekala věci veliké! »Co to je za hudbu?« zeptala se s číhavým pohledem. »Je to taková kazeta, kde se mluví o lidském těle a hned ze začátku je tam na úvod jedna hezká písnička!« »Dobře, tak si ji pustíme!« a vložila kazetu do přehrávače.

Po úvodním postupně zesilovaném tepání bicích bylo ještě vše v pořádku, ovšem jakmile najely kytary a všechno se postupně ještě více zrychlilo, tak hodná pančelka začala tušit podraz! A pak když zazněl vokál - »Whereeááárggghhhhh!« tak šlo okamžitě vypozorovat, jak se jí i roztřásla kolena! Spolužáci ve třídě jen seděli s otevřenými chlebárnami a spolužačky omdlévaly a dožadovaly se tenkými hlásky maminek.

Chvíli trvalo, než se učitelka probrala z letargie a všechno rázným bouchnutím ruky do přehrávače ukončila. Vytáhla kazetu a její pohled dával vytušit, že buď teď hned zmobilizuje ve svých starých vrásčitých rukou zbytky sil a kazetu zlomí vejpůl, a nebo mi ji s těžkým přemáháním vrátí. Naštěstí v ní tehdy zvítězila druhá možnost a nepoškozenou, jen trochu ulepenou od smrtelného potu, mi ji vrátila. Takže to dopadlo celkem v pohodě, až na tu poznámku, co jsem vyfasoval za lhaní.
Ach, ty vzpomínky z dětství. Těm se opravdu nic nevyrovná...

Původně jsem chtěl napsat pouze čistou recenzi, ale po přečtení předchozí vyčerpávající od kolegy EasyRockera jsem to přehodnotil a rozhodl se jen »trošku« zavzpomínat.

» ostatní recenze alba Death - Human
» popis a diskografie skupiny Death

Pride Of Lions - Fearless

Pride Of Lions / Fearless (2017)

alienshore | 4 stars | 15.02.2017

Jim Peterik sa preslávil ako skladateľ a člen kapely Survivor, ktorá bola v 80-tých rokoch typickým predstaviteľom AOR. Odvtedy pretieklo už veľa vody a Peterik tentoraz vedie kapelu Pride Of Lions, ktorá je verná tvorbe a odkazu Survivor. Album Fearless zosobňuje pozitíva a aj neduhy tohto štýlu, na ktorý má veľa poslucháčov pekné spomienky. Problém je v tom, že doba sa zmenila a tieto kapely už neokupujú rádia, tak ako kedysi.

Napriek tomu je tento štýl žiadaný a vydavateľstvá ako Frontiers Records sa na túto poslucháčsku obec priamo špecializujú. Je logické, že Jim Peterik našiel oporu práve u nich a evidentne sa mu darí. Fearless je totiž albumom, ktorý má byť jedným z vrcholným diel jeho skladateľského umu. Aspoň to tak prezentuje. Každopádne zaujímavý je, pretože sa mu podarilo zložiť konkrétne hity, ktoré si človek ľahko zapamätá a nepôsobia na druhej strane ani lacno. Peterik samozrejme prispel aj ako spevák, no tento post patrí najmä mladšiemu Tobymu Hitchcockovi, ktorý má presvedčivý prejav hodiaci sa k danému štýlu.

Prvý song All I See Is You, ktorý je vlastne aj úvodným singlom, kopíruje tvorbu kapely Kansas a ani sa to tu nejako zvlášť netají. Pôsobí hitovo a husle naozaj skrášľujú vkusnú melódiu. Nasledujúce tri skladby The Tell, In Caricature a Silent Music považujem za najkvalitnejšie a najsilnejšie veci. Jednoducho stopercentné hity. Titulná tvrdšie formulovaná Fearless sa mi zdá zbytočne preprodukovaná, ale z melodického hľadiska pôsobí sympaticky. Balada Everlasting Love je v poriadku, no nasledujúca Freedom Of The Night je opäť výborná hitovka s rockovým ťahom. Album pokračuje bezproblémovo aj pri The Light In Your Eyes, Rising Up a The Silence Says It All. Trochu mám ale problém s poslednými dvoma. Faster Than A Prayer znie ako keby Santa Claus rozvážal deťom darčeky. Kopec efektných, ale až príliš sladkastých ozdôb a trblietok. A podobne je to aj s poslednou baladickou Unmasking The Mystery, ktorá by sa hodila k štedrovečernému stolu. Nuž čo, americký duch sa ani v muzike nezaprie.

Odhliadnuc od istých neduhov, album má svoju nespornú kvalitu. Akurát tá produkcia mohla byť v niektorých prípadoch jednoduchšia. O to viac by sa zosilnil účinok celého diela. Jim Peterik veľmi dobre vie, čo robí AOR silným a sú to hity. Uchopil 80-té roky za správny koniec a obalil ich moderným zvukom. Fearless je nepochybne jeho triumfálnym návratom do skvelej formy a album samotný bude určite obsadzovať popredné miesta v tomto roku v kategórii melodický rock a AOR.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Pride Of Lions - Fearless
» popis a diskografie skupiny Pride Of Lions

Fates Warning - Theories Of Flight

Fates Warning / Theories Of Flight (2016)

| 5 stars | 15.02.2017

Nová deska Fates Warning Theories of Flight funguje úměrně hojivě jako náplast na ještě nezhojené rány, které způsobila poslední nedotažená a na několika místech rezivějící nudná kolekce Darkness In A Different Light.

Stagnující desetiskladbová kolekce s sebou tenkrát přinesla tvrdší sound a výměnu na postu bubeníka - čin o kterém se v souvislosti s kapelou mluví ještě častěji než o novém materiálu a než je záhodno. Kolik debat a sporů už vzniklo na popud osob Zonder/Jarzombek je překvapivé a zarážející. Přísloví "starého psa novým kouskům nenaučíš" funguje na tomto místě s dlouholetými příznivci kapely bezvýhradně. A jelikož posluchače s touto problematikou dokonale obeznámili i moji dva předřečníci, velice rád se tomuto tématu vyhnu.

Důležitá je ale především muzika a ta učinila velký krok vpřed. Nebo vzad? Pánové se konečně a drze vrací k tomu co ovládají nejlépe. A tím je tíživou atmosférou naplněný progresivní metal nejvyšší kvality. 52 minut jede kapela na 150%, vše sedne tip-ťop a zvukové zpracování nahrávky patří k vrcholným v oboru. Osm zářezů, mezi kterými je každý králem. Fates Warning ze sebe vyplodili esenci toho nejlepšího, s čím celá ta léta pracují. Bravo.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Theories Of Flight
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Police - Reggatta de Blanc

Police / Reggatta de Blanc (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 15.02.2017

I když kapelu vydávající firma A&M přesvědčovala, aby tuto desku natočili v nějakém špičkovém studiu s věhlasnějším producentem, Police se vrátili na vesnici za Nigelem Grayem, aby ve stejných prostorách nahráli svoji desku s názvem "Bílé Reggae". Výběr studia zdůvodňovali tím, že chtěli mít uměleckou svobodu a obávali se zásahu manažerů a zvukařů do jejich představ o výsledné podobě skladeb.

Na této desce je znát, že se chlapi více sehráli, ta spolupráce rytmiky - bicích a basy je neuvěřitelně precizní. Nad tím vším jemně kytara kreslí ornamenty zvuků a nálad.

Je znát, že ty vlivy ska a reggae se více rozpustily v rockovém kompaktním projevu, jsou tam sice jasně patrné, ale celkově méně na první poslech zřetelné. Také ubylo melodií a chytlavých refrémů. Album již není tak veselé, jako prvotina.

Deska však již od počátku nedá vydechnout a nelze přerušit tok živelné hudby. Od prvních tónů chytlavé "Message in A Bottle" mám pocit, že mě na kolejích porazil rychlík který nezastavuje a já se ze všech sil držím a kolem mne duní instrumentální a titulní "Reggatta de Blanc" , kde se při výkřicích, něco jako "ČA" vždy málem pustím, ale to už vlak zrychluje za doprovodu dynamické a pádící "It's Alright for You".

Až při "Bring on the Night" zpomalujeme, projíždíme malebnou krajinou za pohody reggae a krásné proplétající se kytary kolem uší. Pozor, je tu tunel, jedeme z kopce s chladným závanem temné "Deathwish" poskakuju po kolejích a pražcích v rytmu strojové rytmiky Police.

Je čas na odpočinek, stojíme na širé trati, lokomotiva doplňuje do tendru vodu, můžu se pohodlněji usadit na předním nárazníku a chytit se madla a za rytmu pohodové hitovky "Walking on the Moon" jen tak spokojeně klátit nohama.

Ale to se již dostavuje únava, na nárazníku se moc pohodlně nesedí a k tomu hraje trochu slabší, melancholická "On Any Other Day". Pomalu vjíždíme do stanice za houpavě novovlnné a výborné "The Bed's Too Big Without You".

Je čas raději vystoupit a sledovat jak vlak odjíždí dále do kopců za tónů "Contact"
Dále už nejedu a klidně z perónu mávám, z dáli jsou slyšet poslední "Does Everyone Stare" a "No Time This Time" , ty už však poslouchám jedním uchem, protože mě už tolik neoslovují a jsem také vyčerpán z celé té divoké jízdy.


Police obdrželi za tuto desku cenu Grammy, v kategorii "nejlepší rockový instrumentální výkon".

Je zajímavé podívat se do hitparád, v anglické se toto album vyšplhalo na první místo, rovněž tak v Austrálii a Holandsku. USA bylo chladnější, v tabulce Billboard 200 skončilo toto album v roce 1983 až na 153 místě.

» ostatní recenze alba Police - Reggatta de Blanc
» popis a diskografie skupiny Police

Camel - Rain Dances

Camel / Rain Dances (1977)

| 4 stars | 15.02.2017

Jestliže hledáme v historii souboru Camel některá přehlížená alba, pak Rain Dances je na takovémto seznamu spolu s The Single Factor, nebo Dust and Dreams. A nebudu tvrdit, že se tak stalo neprávem. Funguje totiž jako album přemosťovací.

Léty vtělená chiméra dokáže lehce nabourat představivost o tomto souboru jako o kapele epochy prvních čtyř desek, dodnes braných jako nepřekonané. A v tom si dovolím nesouhlasit. Camel, potažmo Andy Latimer ještě nesčetněkrát dokáží vytvořit velká alba a desky jako Nude, Stationary Traveller a především Harbour of Tears, které řádně rozčeří smrduté vody akademického art rocku jednotlivých dekád. A právě proto, že se R.D. staví, nebo lépe řečeno bylo postaveno do úlohy, která má Camel pomoci přeskočit na jiný a novější hudební model, bývá, jak už to tak chodí, většinou zapuzeno.

Na přídomky modernistické, nezáživné, nebo dokonce nudné jsem ve společnosti s hudbou Camel už několikrát narazil. Nenechte se ale prosím mýlit, to je čistý subjektivismus a z velké procentuální části také lež. Velbloudí hudba je naopak úžasná. Melancholie z ní prýštící má za úkol pohladit po duši a nezanechat sebehlubší šrám. Čistě snová fantazie se v hudebních obrazcích nanáší do divákova nitra velmi vkusně a po částech tak, aby nehrozilo přesycení, ale naopak byl umocněn pocit skromného naplnění. Navíc tu saxofon Mela Collinse řádí s nebývalou intenzitou.

Pokud Camel poprvé, tak určitě ne R.D. Naopak pokud jste se rozhodli rozšířit si vědomosti o kapele a toužíte si z její diskografie odškrtnout další položku s názvem splněno, pak si tuhle desku vybrat rozhodně můžete.

» ostatní recenze alba Camel - Rain Dances
» popis a diskografie skupiny Camel

Unreal City - La Crudeltà Di Aprile

Unreal City / La Crudeltà Di Aprile (2013)

Snake | 5 stars | 15.02.2017

CD Mirror Records / BTF – MRL 1006 /2013/

Pokud se podíváte na fotografii v bookletu CD (stejná je i tady, v profilu kapely) máte pocit, že díváte se do tváří dítkám sotva odrostlým školním škamnám. A mě těší, že se tomu nejryzejšímu art rocku "Made in Italy" věnují i zástupci nejmladší generace. Navíc, velmi úspěšně...

Kapela Unreal City vznikla v Parmě, v roce 2008 a jejími zakládajícími členy byli klávesista a zpěvák Emanuele Tarasconi a kytaristka Francesca Zanetta. V červnu 2012 vydané eponymní promo EP neuniklo pozornosti samotného "gurua italského progresivního rocku" Fabia Zuffantiho, který se jim nabídl jako producent debutového alba. CD La crudeltà di Aprile (volně přeloženo jako "Dubnová krutost") vyšlo v roce 2013 a sklidilo zasloužený ohlas a příznivé recenze. Básní "Pustina" Thomase Stearnse Eliota inspirovaní Unreal City se tady prezentují prvotřídním art rockem, přesně podle předlohy vytvořené již v sedmdesátých letech minulého století legendami Genesis, nebo Le Orme. V jednom z rozhovorů se Emanuele Tarasconi vyjádřil ve smyslu : "Jsme sice mladá kapela, ale nenávidíme všechny ty digitální technologie, které zaplavily hudební svět. Při nahrávání používáme pouze analogové nástroje a vybavení. Zabere to víc času, je to náročnější, ale v konečném důsledku není nic lepšího." Výsledkem je "živý" a krásně hřejivý zvuk, který ještě umocňuje zážitek z poslechu tohoto vskutku vydařeného alba.

Velmi ambiciózní debut čítá šest skladeb a necelou hodinku symfonického prog rocku, podobného současníkům "La maschera di cera", "Taproban", "Hostsonaten", nebo "La curva di Lesmo". Vrcholem alba je osmnáct minut dlouhá a do čtyř podkapitol rozdělená suita Horror vacui, ovšem vypíchnul bych i členitou a gothic horrorovou atmosférou prostoupenou Catabasi, nebo hned následující svižnou Dove la luce é più intensa. K té byl natočený i pěkný videoklip, který je možno shlédnout na ytb. Ostatně, několik týdnů se držel i v naší hitparádě >> odkaz

Zkrátka a dobře, debutové album téhle velmi mladé kapely se povedlo na výbornou a nemělo by uniknout vaší pozornosti. Muzika je to vyzrálá i velmi osvěžující a měla by uspokojit každého fanouška a milovníka (nejen) italského art rocku sedmdesátých let. Je jenom na vás, jestli jí dáte šanci...

» ostatní recenze alba Unreal City - La Crudeltà Di Aprile
» popis a diskografie skupiny Unreal City

McCartney, Paul - Pipes of peace

McCartney, Paul / Pipes of peace (1983)

Artie | 2 stars | 14.02.2017

Alba Sira Paul McCartneyho rád z hlediska vyrovnanosti tvorby porovnávám s filmy Woodyho Allena – oba mají svá mistrovská díla (London Town či Annie Hall), úchvatné experimenty (McCartney II nebo Zelig) a i když jejich produkce zažila svá dna či vrcholy, vždy jsou jakousi zárukou kvality. I ta nejhorší nahrávka od McCartneyho či ten nejhorší film od Allena, je stále snesitelný umělecký zážitek – lidově řečeno, na každém Paulově albu si najdu aspoň dvě až tři skladby, které jsou prostě dobré.

Fanoušek by měl umět hodnotit kriticky všechno, a proto jsem si k recenzi vybral dle mého názoru jedno z nejslabších (a možná i to nejslabší) album, které kdy McCartney nahrál. Jedná se o album Pipes of Peace z roku 1983 – Paul měl za sebou svou první dvě sólové desky po rozpadu kapely Wings a oboje dopadla (byť se obsahem značně liší) velice dobře. Druhé zmíněné album Tug of War (vydané v ČSSR v licenci Supraphonem) byl takový Paulův návrat k melodickému zvuku Beatles; vždyť ho produkoval sám George Martin a vypomohl zvukový technik Geoff Emerick z dob revolučních beatlesáckých desek Revolver a Sgt. Pepper. Tug of War bylo původně koncipované jako dvojalbum, nicméně komerční i osobní důvody vedly k rozdělení desek na dvě. Navazující Pipes of Peace je tedy víceméně poskládána z písní z tohoto nahrávání z let 1980 až 1981. Zatímco měla Tug of War příjemný rockový zvuk (pochopitelně obohacený o nějaké ty tehdejší syntezátory), Pipes of Peace je deska více popová a elektronická, což není sice vždy na škodu (byť tady negativa silně převažují).

Úvodní a titulní Pipes of Peace začíná různými válečnými ruchy a postupně se propracuje do sice mírně naivní, ale jinak velice pěkné vánoční skladbě se silným protiválečným vyznění a dobře propracovaným aranžmá (klavír a především rytmické bubny). Textem by se dala přirovnat k Lennonově Imagine, jenže tam kde u Lennon převažuje idealismus, McCartney použije spíše naivismus. K písní byl natočen povedený videoklip, který připomíná tzv. vánoční mír během první světové války (na který i píseň odkazuje). Po povedeném začátku přichází asi největší hit alba – Say Say Say nahraná i napsaná společně s Michaelem Jackson – na úvod řeknu, že byť Jacksona ani jeho starší tvorbu neodsuzuji (a musím přiznat, že některé jeho skladby jsou skutečně povedené), rozhodně nejsem jeho fanoušek. Nicméně píseň přes značnou „popovost“ a podbízivost není zas až tak špatná – chytlavý rytmus i melodie píseň vytahují nahoru. Bohužel umělecká hodnota je nevalná; jako hudební pozadí k běhu ale poslouží výborně (vyzkoušeno za Vás!). Následující The Other Me je první skladba z alba, kterou mohu popsat jako špatnou. Otravná melodie, hloupý text (verš „I acted like a dustbin lid“ – „choval jsem se jako víko od popelnice“ je právem považovaný za příklad toho nejhorší co autor Yesterday kdy napsal). Ovšem rocková Keep Under Cover je naprostý obrat o 180 stupňů – nosná rytmická linka, skvělá kytara, nadupané smyčce a především procítěný zpěv (napomáhá skvělý refrén jinak spíše úsměvného textu) dělá z této písně nejlepší skladbu na albu a mého osobního favorita na jednu z nejpodceňovanějších McCartneyho sólové tvorby.

Bohužel, touto skladbou končí jakákoliv snaha o kvalitní tvorbu a další písně by se dali souhrnně popsat jako bezduchá slátanina – ze So Bad se mi i přes Ringovu účast dělá fyzicky nevolno, Jackosonova The Man je příkladem toho co znamená „špatná spolupráce“, dvojskladba Sweetest Little Show/Average Person začíná sice slibně, ale skladba je nakonec stejně unylá jako zbytek alba. Instrumentální Hey Hey je zcela zbytečná a to doslova – na této skladbě totiž není zajímavé vůbec nic. Tug of Peace je sice zajímavý experiment, který připomene doby McCartney II, bohužel kvalitativně je o několik řádů níže. Závěrečná Through Our Love je v kontextu alba spíše lepší písní, na baladu od Paula McCartneyho je ale zoufale slabá.

Obal alba se mi vždy z nějakého důvodu velice líbil – snad i proto jsem albu dával mnoho šancí, ale nikdy si mě na rozdíl od ostatních McCartneyho alb nezískalo, což mě mrzí o to víc, jelikož jeho diskografii mám ze všech členů Beatles nejraději. Nejde o to, že by album bylo popové či přehnaně elektronické - McCartney v osmdesátých letech několikrát dokázal, že umí nahrát dobrá elektronická alba jako Press To Play či již zmíněné McCartney II. Bohužel, snad pracovní vytížení nebo nedostatek inspirace způsobili, že Pipes of Peace zní hrozně odbytě – melodie jsou slabé, instrumentace je povětšinou příšerná (až vyloženě nepříjemná pro uši) a ani o textech se nedá říci nic lichotivého. Těžiště McCartneyho tvorby je jinde. Pár světlých momentů se přeci jen najde a tak za titulní píseň, snad i trochu za veselou Say Say Say a především za skvělou Keep Under Cover dám desce Pipes of Peace alespoň dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Pipes of peace
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble (1970)

| 4 stars | 14.02.2017

Debutní nahrávka Very 'eavy...Very 'umble, kterou Uriah Heep vynesli na světlo boží uprostřed roku 1970, nevzbudila v očích kritiků nějaké velké naděje ani přísliby do budoucna. A přiznejme si, že ani velká část fanoušků z ní nebyla jaksepatří odvázaná. Za necelé dva roky je už situace odlišná a tahle určitě zajímavá sbírka zažívá velkou restauraci a nejde zrovna o tu zahradní. Dnes se v její přítomnosti používá fráze klasická deska, která startuje nejimpozantnější etapu dějin souboru.

Není to žádný jednoznačný a stěžejní kousek; je z ní cítit že se kapela postupně sehrává a k úplnému vyprofilování dojde až se Salisbury, přesto je pro rockového fanouška její formát nezaměnitelný a záměrně se jí vyhýbat by bylo trestuhodné. Kapela si v budoucnu bude často půjčovat skladby cizích autorů a začátky takového počínání jsou vystopovatelné právě na debutu. S výběrem skladby Come Away Melinda měli pánové šťastnou ruku a ta je - vedle stálice Gypsy, průzračné Walking in Your Shadow, svěží Real Turned On a ze řetězu odpoutané Wake up - hvězdou tohoto nosiče. Šestileté úspěšné účinkování trojice David Byron, Ken Hensley, Mick Box se započalo právě tady.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Puhdys - Heiß wie Schnee

Puhdys / Heiß wie Schnee (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 14.02.2017

Vstupujeme do nového desetiletí s deskou Puhdys – „Heiss wie Schnee“. Je tu několik změn, za bicími sedí bývalý člen Prinzip, Klaus Scharfschwerdt. Původní bubeník Gunter Wosylus odchází po 10 letech z kapely, kde jako důvody uvádí obligádní „únavu z neustálého koncertování“ .
Poprvé se také vedle prověřených dvorních textařů skupiny představuje i sám Dieter Birr a to hned ve třech kouscích.

Bohužel skupina ve své tvorbě začíná upřednostňovat jednodušší kompoziční stavbu písní směrem k větší přehlednosti a údernosti, čímž se ale pomalu uzavírá „space rockové“ období rozmáchlých a členitých rockových skladeb typu např. „Perlenfischer“ či „Ikarus.

Jinak se jedná o melodický hard rock ala Puhdys, jasně rozpoznatelný a osobitý styl, který za ta léta vypilovali takřka k dokonalosti. Každá píseň na na desce je malou perlou a není tu jen do počtu.

Nevím však, kdo byl studiu konkrétně zodpovědný za výsledný mix nástrojů, na všech deskách jsou totiž uvedeni vždy jen Karl Heinz Ocasek - produkce a Helmar Federowski – zvuk a zvuková režie.
Zkreslené rockové kytary mají totiž podivně zastřený a temný zvuk , občas se dostávají do pozadí, klávesy jsou vytaženy na stejnou hlasitost s kytarami, (to víte, klávesák Peter Meyer je uměleckým vedoucím kapely :-)). Přitom spodek nahrávky není ořezaný, basa a bicí zní výborně.
Myslím, že i Puhdys po výslednému poslechu po vydání desky nebyli úplně spokojeni a tato nahrávka byla poslední, co do změny režimu vznikla v NDR.

Pro mne osobně jednou z nejlepších nahrávek této skupiny. I v NDR se stala výpovědí jedné generace. Pro německy nehovořící publikum, které jsme tehdy v naprosté většině byli u nás, se to prostě velmi těžce vysvětluje, ale dle výpovědí německých fandů byl úspěch Puhdys z větší procentuální části vystavěn právě na kvalitě textové složky vynikajících básníků Wolfganga Tilgnera a Burkhardta Lasche.


„Přiznám se, že je mi často smutno
Bylo těžké vás ztratit
Často jsem nemohl v noci spát
Vzhledem k tomu, jak dojemné vzpomínky na vás mám
a často jsem kvůli tomu brečel

Ale slzy schnou rychleji, než si myslíte,
a čas zahojí největší rány.
Sotva si pamatuju předešlou hodinu.
Protože vzpomínky na vás jsou tak hořké
Už nikdy pro vás nebudu brečet. „

Z textu : „Nie wieder werde ich weinen um Dich“


Patetické ? Možná… Upřímné ? Adresné? Ze života ? Přesné? ANO!
Birr zařadil tuto věc na úvod alba a je to jeho text, taková léčba zraněné duše, potřeba projít vnitřní katarzí.
Jednalo se o jeho vlastní zkušenost, tehdejší rozvod v NDR prakticky znamenal, že otec přišel automaticky o to nejcennější v životě – o kontakt se svými dětmi, neboť veškeré zákony stály na straně matky, která rozhodovala o tom, zda se otec bude moci stýkat s dětmi.

Byla to vůbec první rocková deska v NDR, která otevřeně mluvila o pocitech a bolestech mladých, což do této doby nebylo v textech vidět. Němci si hodně zakládali na tom, aby texty v rockových písních byly poetické, případně angažované, s velkou uměleckou hodnotou, ale byly zároveň chladné a odtržené od reality, kterou nikdo z dalších kapel nepopisoval –např. Karat, Berluc či Electra..

A tu se zjevili Puhdys z písní „Melanie“, která pojednává o dívce, které rodiče nedokázali dát lásku, utíká z domu a hledá ji ve vztazích na jednu noc, vyhodí ji z práce, přijde do jiného stavu aniž by tušila, kdo je jeho otcem, po letech však dozraje a soustředí se na výchovu dítěte, které jejímu životu dalo smysl a naplnění.

Toto ale není ten správný předobraz vzorné a angažované dívky v NDR. Něco je špatně !!
(V roce 1981 stoupnul dle demografů výskyt nově narozených děvčátek, které se jmenovaly Melanie cca o 15 000 nad průměr…..)
A takto bych mohl pokračovat :

„Lied fur Anja“ – píseň o odcizení a rozchodu,
„ Weit zu Weit“ – o nepotrestané šikaně, jež končila sebevraždou oběti. Neslýchané ! V NDR unikla a kolovala studie poukazující na čelní místo v sebevraždách mladistvých v NDR, Puhdys si na to téma sřihli text !!!!

Tyto texty a odezva ne ně samozřejmě neunikly pozornosti stranických orgánů a StaSi. Petr Meyer s produkčním Ocasekem, (který jindy dle slov kapely likvidoval průsery ještě dříve, než vznikly) byli na koberečku. K jakým trestům došlo, to už se dnes asi nedozvíme, bohužel nemám přístup k různým knihám o Puhdys, kde by to možná bylo zmíněno.
Nicméně, vzhledem k tomu, že byli Puhdys významným zdrojem valut pro NDR, neboť větší část povinně odevzdávali na devizová konta a k jejich dosavadnímu postavení ve „Východním bloku“, byl konflikt urovnán, s tím, že se podobné texty na žádné další desce neobjeví. Co se v Německu domluvilo, to byl zákon a další texty v podobném duchu již do pádu systému nevznikly.
Dodnes tyto texty neztratily svou výpovědní hodnotu a proto jsou stále oblíbené u dalších generací fandů Puhdys…

Co se týče hudby, tak Puhdys opět použili stejný klíč k úmístění písniček na desku. Zahajují melodickým hard rockem, „Nie wieder werde ich weinen um Dich“ s výrazným refrémem a doprovodnou klávesovou linkou. V takové poloze se odvíjí většina písní na desce. Až na pár vyjímek – „ Lied für Anja“ –to je křehká akustická jednohubka, či rozjuchaná a závěrečná „Kein Paradies“ . Rovněž se trochu liší dvě ponuré rockové pecky – první v duchu space rocku „Bis an Ende der Welt“ (na které až mrazí pří výborném finále, kdy do opakovaného zatěžkaného hard rockového ústředního riffu skladby vypálí Peter snád nejhezčí sólo na saxofon, jaké jsem od něj slyšel) a temně hardrockový „Marathon“ .

Pro mě jeden ze tří nejlepších počinů této kapely.

» ostatní recenze alba Puhdys - Heiß wie Schnee
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Saxon - Metalhead

Saxon / Metalhead (1999)

| 5 stars | 14.02.2017

Po dvou letech tu máme nový výtvor z dílny Saxon, kteří albem Dogs of War přesedli z couráku na pěkně svižný rychlík. V době, kdy metalová muzika zažívá svou obrodu a spousta kapel se znovu formuje dohromady, stojí Saxon v čele anglické heavy metalové trojice. Iron Maiden jsou pouze stínem, nebo spíš karikaturou sebe sama, o účinkování Blaze Bayleyho se vedou spory od jeho začátků a společná cesta téhle pětice je u konce. Judas Priest dopadli s Timem Owensem ještě hůř a pro většinu pravověrných fanoušků zůstávají nestravitelní. A tak ti, co byli vždy v závěsu a jako poslední, se s úsilím a pílí vyškrábali nečekaně na hard'n'heavy trůn.

Spojení hard rockové esence s heavy výbušností, navrch přidaná nezakonzervovaná melodika a nápadité, dominantní a někdy pěkně ostré riffy posílají desku Metalhead na nejvyšší pozici nejen z duchaplné navrátivší trilogie, ale dost možná i z kompletní Byfordovské diskografie. Neblahým tvrzení o tom, že Saxon příliš často a okatě vycpávají svoje alba průměrnými skladbami, je dnes učiněna přítrž, nejpozději na tomto místě se skutečně jedná o jejich nejvyrovnanější kolekci. Pojmenovat novinku podle zaručeného hitu a nejsvůdnější skladby v historii Saxon, písně All Guns Blazing(stále nechápu, odkud kapela pochytila takovou dávku energie a impozantních nápadů), nemohli by vystihnout ducha alba lépe. Jedna teze na závěr: takto technicky dokonale Saxon ve své dlouhé historii nikdy nehráli, jsou vlastně vtělenými Dream Theater heavy metalu.

» ostatní recenze alba Saxon - Metalhead
» popis a diskografie skupiny Saxon

Grechuta, Marek - Magia obłoków

Grechuta, Marek / Magia obłoków (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 14.02.2017

Dost mě překvapilo, že na Progboardu není jediná recenze alba Grechuty (třeba na rozdíl od detailně zpracovávané diskografie Puhdys, kteří byli, třeba trochu neoprávněně, vnímáni mou bigbeatovou generací s úsměvně despektním nadhledem). Přičemž v době počínající normalizace v ČSSR, polská scéna (v rámci socialistických zemí jako jediná) měla dost významný dopad i na dění u nás. Každý, kdo se ochomýtnul kolem big beatu, znal Niemena, a v další řadě taky Grechutu (jehož desku Anawa záslužně vydal i jinak strnulý Supraphon), později taky SBB. Grechuta svými prvními počiny hodně ovlivnil především tvorbu C&K Vocalu u nás, jejich Chorovod byl úchvatný - krásný na LP Generace (pro zájemce: je to 1. CD v souhrnném vydání 4 CD C&K Vocalu a Heleny Arnetové "Dřív než něco začne" z r. 2015), a ještě lepší na koncertech (např. v Redutě / nynějším Rock Café na Národní v Praze). Též Świecie nasz má skvělou coververzi od C&K Vocalu. Vládimír Merta zase zpracoval "Ocalić od zapomnienia" (Uchránit od zapomnění) - originál viz bonus na tomto CD.

LP Magia Obloków jsem koupil kolem r. 1977 v prodejně polské kultury v Praze. Do ruky mi přišla klasika toho, jak to vypadalo tehdy s polskými deskami: téměř hadrový papír (horší než v ČSSR), ačkoli grafika sama v té době začala být zajímavá - zde Grechutova hlava na obláčku lomeném do pruhů s hvězdičkami - ve mně to trochu evokovalo pocit čehosi neuměle amerického :-). Uvnitř pak LPéčko zn. Polskie Nagrania - jakkoli byly nahrávky výborné (což dokazují CD remastery), desku syčela a kvalita zvuku byla mizerná. O to větší radost pak byla z CD, vydaného s četnými bunusy, až v r. 2005 (viz Tracklist CD Pomaton / EMI). U nás dosud obtížně sehnatelné (např. Amazon tento "import" dodává jen do země, kde která filiálka působí). Mně ho dovezl začerstva můj kolega z Grechutova bydliště, Krakova (tam také v r. 2006 v 60ti letech zemřel). Zde zachycený obal s černobílým rámečkem už je z reedice (zakoupitelná i jako součást 15ti CD kompletu jeho tvorby).

A teď konečně k obsahu: Původní LP obsahuje 7 stop, z toho je v podstatě 6 bigbeatových písniček, a jednu čtyřtřídílnou, instrumentální svitu "SPOTKANIA W CZASIE", po vokální stránce pouze se sborem. Sólový zpěv Grechuty je jen na závěrečné, prosté lyrické písničce PTAK ŚPIEWA O PORANKU (text od M. Jastruna). Svita je studiová nahrávka fragmentu Grechutovy hudby k filmu JASTRUN, ale jde o jinou, než filmovu verzi. Nejsa znalý polských reálií, neznám ten film - není tu někdo znalý ze Slezska aby komentoval? Polštině a lyrice textařů LP rozumím útržkovitě - nicméně cítím, že tu jde o velmi barevné obrazy, někdy i o reflexe až s filosofickou hloubkou. Hudba veskrze od Grechuty.

Už úvodní píseň W POCHODZIE DNI I NOCY ukazuje v pouhých 4 minutách stopáže skoro vše, co Grechuta uměl v r. 1974: jistou hypnotičnost působení jeho hudby již začíná opakující se jeden tón kytary. Pak pár taktů nádherná basa Jana Adama Cichého (jistě s jazzovou zkušeností; spolu s bicími a perkusemi tvoří dokonalé předivo ve všech nahrávkách). Pak se přidá Grechutův civilní, příjemný, ale přesto stále mírně naléhavý témbr, nepříliš velkého rozsahu, v podstatě asi nejblíže jej lze označit jako šansoniérský. Zpěvák vlastně jen opakuje s jistou gradací základní melodický riff o pár tónech ("płynąć, płynąć, płynąć w pochodzie") - opět vystavěno na hypnotickém působení repetitivnosti. A pak se přidávají další nástroje - sólová kytara, úžasné elektrické housle Piotra Michery (jejichž melodika je, řekl bych, polská, dost jiná, než co nabízeli jiní houslisté v rocku - J.-L. Ponty, či SugarCane Harris), doporvod akustického klavíru je na buď na Grechutovi, ale většinu klavírních sól obstarává E. Obarski - sóla jsou sice jednoduchá, ale funkční, zahrané s virtuozitou. V IGLE se přidává i flétnička. Třetí, titulní píseň ŚWIAT V OBLOKACH, je krásný, pomalotempový v podstatě "ploužáček" (v bookletu popisovaný něco jako "hitovka amerického střihu"), s jednoduchým, klenutě melodickým refrénem se sborem. Ale i v této skoro prvoplánové líbivce, podmalované především prostými akordy akustického piána, si ponechává Grechuta svůj osobitý pěvecký projev - jakoby trochu nad něčím žasnul, jakoby nad něčím trochu tajil dech. Sdělení písně je, pokud chápu, něco o životních jistotách, resp. jejich pomíjivostech, přirovnávaných k fantaskním proměnám oblaků - "plynou chmury po nebi". Koncertním hitem desky je GODZINA MILOWANIA (zde studiový originál). Jako při tématicky vážnějších věcech, i v této vlastně milostné písni je Grechuta civilní; cítím, že láska není pro něj jen slovem. Vypichuju basové vyhrávky, neskutečné houslové sólo, mizející kdesi ve stratosferických výšinách, a bigbítově improprovizující klavír Obarskiho. První téma hudby k filmu Jastrun, tj. začátek svity SPOTKANIA W CZASIE, je valčíček WALC NA TRAWIE. Řasené sukně točících se víl se při něm zvedají vysoko. Nevím ani, který nástroj vlastně hraje hlavní (krásnou, zasněně smutnou) melodickou linku (asi jen elektrické housle, nebo snad je střídá nějaký rejstřík synťáku? - asi ne). ZMIERZCH je další překrásná, snivá intrumentálka svity. Závěrečná hitovka původního LP, NA SZAROŚĆ NASZYCH NOCY, je z podobného hypnoticky beatového těsta, jako skladba úvodní.

A jen jednou větou o bonusech na CD. Nejsem vůbec příznivec vydávání alternativních verzí jako bonusů, ale zde jsou skutečně famózní. A naprostý mazec je živák (zde stopa č. 15), inspirovaný Grechutovým vystoupením na Festivalu mládeže v Havaně v r. 1974 - tam zazpíval GODZINU MILOWANIA španělsky, doprovázen kubánskými kytaristy a akcentovaně latinskou rytmikou, a i hlasově ji položil víc do jižních krajů. Pak ji s humorem označoval jako "exportní verzi písně" a hrával v Polsku na koncertech (jen pamětníci znají směšný podtext "tuzexových" exportních věcí). Zde uvedená nahrávka je z r. 1976 z festivalu v Opole ale vůbec nezní jako recese (i když to původně jistá legrace byla) - zní to latinsky a neodolatelně! Obrovský cit pro věc.

Album je to extrémně bohaté, plné nápaditých, ale přitom naprosto přirozeně znějících aranží. Album plné poctivého beatového muzikanství, radosti z přenosu sdělení. Dává (aspoň mně) osvobozující pocit volnosti, klidu (nejitří, žádné experimentální pazvuky zde nenajdete), místy snad i dojímá. Zaškatulkovat asi moc nejde. Šansonový písničkář s doprovodem big beatu, anebo, spíše, prog-rock (či alternativní rock) s písňovými tématy? Škatulka je ale jedno (no, s nadsázkou: představte si třeba škatulku průniku Cohena, Van Morrisona, Petera Gabriela a Chopina a kapely instrumetálně podobné třeba Jefferson Airplane tak kolem roku 1971. Že jsem se zbláznil? No ano, do Grechuty). Podstatné pro mě: miluju tohle album od prvního poslechu a stále se vracím. Asi nejoblíbenější Grechutova věc, ačkoli mám moc rád i řadu dalších alb.

» ostatní recenze alba Grechuta, Marek - Magia obłoków
» popis a diskografie skupiny Grechuta, Marek

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

| 5 stars | 13.02.2017

S deskou Tale Spinnin vstupují Weather Report do svého druhého, velice plodného a velmi úspěšného údobí, které představuje širší příklon k jazz rocku a fusion rocku. Nasátí okolních vlivů world music i komerčněji zaměřená alba z první poloviny osmdesátých let představují šťastnou etapu nejuznávanější jazzové, nebo chcete-li jazz rockové kapely minulého století, provázené řadou ocenění a uznáním široké veřejnosti. Avšak slovo komerčnější je ve spojitosti s jazzovou produkcí značně zavádějící pojem, jelikož ta není prvotně určena k podobnému účelu a pokud se nepohybuje na hranici koketující s přeprodukcí kombinovanou s vlezlým popovým marasmem, nemůže být o jejím začlenění k podobné sortě ani řeč, neboť takové téma sklouzává k velmi diskutabilnímu popudu.

Hlavní předák Joe Zawinul je pánem všeho, co disponuje klapkovým soustrojím, a třeba při poslechu takové Freezing Fire by museli i samotnému Keithu Emersonovi, jak se lidově říká, vypadnout oči z důlků. Slyšte jen tu čistou jazzovou krásu tančící ve druhé Lusitanos, neskutečné, tohle je opravdové a neposkvrněné umění. Prostřednictvím Man in the Green Shirt je vtažena tato sestava mezi soukolí vytočené do šíleně excentrických otáček a sóluje a sóluje. Na této nahrávce je saxofon Wayne Shortera povýšen do pozice zcela dominantní a ten je svým uměním schopen několikrát zastínit i ostatní zručné prvoligové nástrojaře. Pokud by měl člověk schopnost a dokázal během těch víc jak čtyřiceti minut rozdělit jednotlivé nástrojové party bez toho, aby se mu slévaly, vznikl by úchvatný zážitek několika vzájemně nesourodých exhibujících nástrojů. Máte-li zájem být seznámeni s vytříbenou jazzovou produkcí, nelze doporučit vhodnější album než jednoznačně Tale Spinnin.

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Police - Outlandos d'Amour

Police / Outlandos d'Amour (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 13.02.2017

Tuto desku jsem slyšel poprvé v roce 1983, kdy kolem zuřila bouře NWOBHM. Proto to bylo hned na první poslech osvěžení. Post punková,či novovlnná, jednoduchá kytara, výborná baskytara a nápadité bicí. Jejich hudbu nebylo jednoduché zařadit. Např. úvodní skladba je sice prvních pár taktů takový ostřejší post punk, potom se song zlomí v melodický popěvek, tolik typický pro další skladby kapely.

V podobném duchu se vyvíjejí i další skladby - několik jich začíná jako poklidné houpavé reagge, ale najednou se nečekaně vyvalí z reproduktorů neuvěřitelně chytlavý,až popový(ne však podbízivý) refrén podaný vysokým hlasem Stinga. Takový mix několika stylů jsem jinde nelyšel a něco mě na tom přitahovalo.

V tomto základním a prostém trojčlenném obsazení nahráli angličtí The Police svoji první desku. Bylo ale na první poslech slyšet, že hudebníci nejsou žádní neumětelé, v jejich hře bylo slyšet mnoho jiných vlivů, na kterých se učili. Reagge, ska, jazz.

Na to, že nahrávka vznikla za pár šupů na vesnici Leatherhead v ateliéru (místnost oblepená platama od vajíček - pamětníci ví, o čem mluvím) nad mlékárnou u Nigela Graye, který se postaral o zvukovou stránku, zní deska cca po 40 letech celkem svěže, i když další alba tuto metu ještě překonávají.

Za jedinou, slabší skladbu "Be my Girl" s devadesáti sekundovým monologem Andy Summerse a za krapánek horší zvuk dávám čtyřku.

Nahrávku mám na SACD, kde je zvuk ještě krystaličtější, než na gramodesce. DR12.

» ostatní recenze alba Police - Outlandos d'Amour
» popis a diskografie skupiny Police

Beck, Jeff - Wired

Beck, Jeff / Wired (1976)

steve | 4 stars | 13.02.2017

Jazz rocková deska Wired Jeffa Becka patří k jeho nejucelenějším výtvorům. Precizní práce kytarové, ale i rytmické složky se tu předvede v osmi kvalitativně vyrovnaných skladbách, hledající v podobné muzice těžko konkurenci. Samozřejmě najdeme spousty alb ovlivněných těmito variabilními styly, ovšem Beckovo pojetí se na hony vzdaluje skličující vyumělkovanosti, prázdným a nic neříkajícím kytarovým frázím, nebo melodiím které nejdou pod povrch a nesnaží se zanechat hlubšího dojmu.

Led Boots je pestrá úvodní baletka vznášející se na špičkách prstů nohou s lehkostí jako pírko. Po ní přijde swingující Come Dancing s betelnou bass figurou, živými klávesy a Jeffem v životní formě. Goodbye Pork Pie Hat má meditativní charakter a velké smyslné čaro, Jeff hraje srdcem ne hlavou a to mi sakra imponuje. Rád poslouchám i klávesově nápaditou Blue Wind, nebo smutnou tečku alba Love is Green, kde klavírní rytmus ověnčen kytarovou melodií vytváří ty správné romantické chvíle.

Pro milovníky kytarové muziky je tohle velice dobrá volba a pro jazzmany ještě lepší.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance

Skyclad / Oui Avant-Garde á Chance (1996)

horyna | 4 stars | 13.02.2017

Teprve před nedávnem jsem zde přidal profil folk melodiků Skyclad a tohle album je druhé z jejich diskografie, které mi natrvalo přirostlo k srdci. V roce 1996 kapela vydává hned dvě desky, touto sbírkou zajde ve svém kompozičním mistrovství zřejmě nejdále, doba nabroušených kytar je dávno minulostí, útočné a částečně agresivní riffy jsou zapomenuty, na jejich místo nastoupila vysoká melodika a široký folkový záběr, doba Robina Hooda nemůže být hmatatelnější. Irské, skotské, folkovo keltské motivy, které se v písních Skyclad vždy krčily pod nápory kytarového zápřahu konečně naplno prostoupí na světlo boží a rozjuchané houslové melodie dokáží lesnaté hvozdy okolo starodávného Nottinghamu obklíčeného Robinovou družinou přitáhnout až do pokojíku.

Irské puby, zelené hornaté kopečky, dlážděné vesnické cesty, vším tímto voní úvodní If I Die Laughing, It'll Be an Act of God i Great Blow for a Day Job ve kterých housličky vyhrávají pěkně zvesela. Progresivní uchopení a zvláštní houslový tajemný motiv obsahuje Constance Eternal kde vokál M. Walkyiera vyznívá opravdu dokonale. Postcard from Planet Earth- vynikají zajímavou akustická jiskrou, stejně jako čarovná a posmutnělá Jumping My Shadow. Písně History Lessens a Penny Dreadful se nachází už na desce předchozí, tady dostali průzračnější akustická aranžmá a daleko volnější zpěvnost a skočnost. A jako zlatý hřeb přijde píseň Come on Eileen- jedná se o coververzi dokonalejší originálu, píseň pochází od anglické kapely z 82 roku Dexys Midnight Runners.

» ostatní recenze alba Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance
» popis a diskografie skupiny Skyclad

Waters, Roger - Amused To Death

Waters, Roger / Amused To Death (1992)

| 5 stars | 12.02.2017

Je předmětné diskutovat nebo se nacházet v opozici vůči sólové tvorbě Rogera Waterse? A stála by vůbec za debatu, kdyby nenatočil tuhle svoji (jedinou) velkou parádu, která mu vynesla další nesmrtelné vavříny?

Desku Amused To Death je potřeba poslouchat často, aby bylo možno nalézt její zakleté kouzlo, jen mírně nahlas, aby k vám dokázala naplno promluvit svou lidskou stránkou, a snažit se ji pečlivě a intenzivně pochopit tak, jak si její autor dozajista přál a v konečném harmonizujícím celku ji i nahrál. Tady jde o prosazení a přenesení myšlenek, o určité poselství skladatele směrem dopředu, směrem k masám. Je to především koncepční zvuková kulisa vytvářející hlubokou brázdu napříč posluchačovým vnímáním masivního celku, který se sice dá rozdrolit na určité přijatelnější krystaly, ale pak hrozí ztráta celistvosti a hlavní myšlenky výpravné Watersovy báje.

První větší půle nahrávky je zvuková bažina a po častém odříkání se s jejím zdoláním ocitnete na perutích bájného Fénixe, který vás bude unášet vysoko nad překrásnou krajinou stvořenou rukou skutečného kouzelníka. Ta výprava za váš čas skutečně stojí. Roger je GÉNIUS!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Amused To Death
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

IQ - The Seventh House

IQ / The Seventh House (2000)

| 5 stars | 11.02.2017

The Seventh House právem patří do vrcholného období Southamptonských IQ. Tři roky po koncepčním projektu Subterranea, na kterém kapela potí krev, se v uvolněnější atmosféře, s tvrdším zvukem a v dynamičtějších přechodech skvěle stylizuje do nové role, které patří vůdčí tvář britského neoprogu.

V tuto chvíli už nemusí nikomu nic dokazovat, do svého repertoáru zařazuje rytmičtější prvky, širší tónovou škálu, ale častěji kupříkladu i sólově vystupující saxofon. Spektakulární nástroj dostává rozhodující roli a pod jeho vedením se tu zaskví dvě vůbec nejpovedenější skladby z repertoáru kapely. Ti, co desku znají, určitě budou souhlasit, že kompozice Zero Hour a Shooting Angels patří do výkladní skříně progresivní hudby.

A pro ty, kdo se s deskou nebo kapelou zatím jen míjeli - tohle je přesně ten druh ovoce, na který by měl vystřelit jejich imaginární šíp z dob bájného Viléma Tella.

» ostatní recenze alba IQ - The Seventh House
» popis a diskografie skupiny IQ

Murder Of My Sweet, The - Echoes Of The Aftermath

Murder Of My Sweet, The / Echoes Of The Aftermath (2017)

alienshore | 4 stars | 11.02.2017

Ženy a metal je pomerne bizarná kombinácia. Hrůzičky typu Amaranthe či In This Moment to dosť jasne potvrdzujú a novinky od Battle Beast alebo Crystal Viper sú tiež dôkazom toho, že hranie sa na tvrdé metláčky je vizuálne a aj hudobne značne deprimujúce, napr. smerom k mojim ušiam aj očiam. Kvalitné metalové kapely so speváčkami nepochybne sú a nedávno ma zaujali aj švédski sympho-gothici The Murder Of My Sweet so svojím štvrtým albumom Echoes Of The Aftermath.

Na tomto albume nie je v nič špeciálne. Je to dobre prevedená muzika v štýle, ktorý je medzi mladými proste "in". Oproti iným podobným skupinám, však majú títo Švédi zmysel pre melódiu a aj aranžérske cítenie, čo nie je úplne bežná vec. Predošlé počiny neboli žiadne béčkové záležitosti a v rámci symfonického metalu pôsobia na tejto scéne neobyčajne sviežo. Tentoraz trochu prehodnotili prístup a bubeník Daniel Flores (ex-vedúci výborných prog-metalistov Mind's Eye) vytvoril priamočiarejšie songy, ktoré opäť solídne vystihujú pocitovú sféru. Občas sa tu vyskytuje nevinná koketéria aj s prog-metalom, najmä keď majú aranžmány širšie obrysy. Výsledok Echoes Of The Aftermath je v podstate mix symfonického metalu, rocku a popu.

Zopár pozitívnych stránok tento produkt nepochybne má. Speváčka Angelica Rylin spĺňa kritéria na to, aby mohla stáť v popredí záujmu. Navyše, jej spev pôsobí naozaj žensky a netrhá ľudské uši nejakým vrešťaním a jačaním. Aj gitarista Christopher Vetter predvedie nejedno dobre vystavané sólo ako napr. v hitovke Personal Hell. Začína sa skraja u Sleeping Giant, ktorá hneď v úvode pripomína trochu Devina Townsenda. A v nápaditom štýle sa vlastne ide až do konca tohto albumu. Je tu pomerne dosť skladieb s hitovým potenciálom, čo ma celkom aj prekvapuje. Obzvlášť sa mi pozdávajú veci od Shining After Dark až po poslednú energickú power-baladu Inside Outside.

Muzikanti z The Murder Of My Sweet si dali vskutku záležať. Ak budú pokračovať a pilovať, čo načali už na úspešnom debute, tak sa môžu ešte výraznejšie oddeliť od konkurencie. Nie je to samozrejme dokonalé, ale je to rozhodne kvalitný počin. Ani verzie a ani refrény nevyzerajú tak, ako keby ich vymysleli za "päť minút dvanásť". Oceňujem snahu a melodický feeling jednotlivých skladieb. Album však nie je určený pre konzervatívnych metalistov a ani pre rovnako konzervatívnych progresivistov. Pre koho je teda určený? Toť priam hamletovská otázka ...

» ostatní recenze alba Murder Of My Sweet, The - Echoes Of The Aftermath
» popis a diskografie skupiny Murder Of My Sweet, The

Night Ranger - Somewhere in California

Night Ranger / Somewhere in California (2011)

horyna | 3 stars | 11.02.2017

Pořízení desky Somewhere in California byl vyloženě risk a krok do neznáma. Přišlo období, kdy jsem zámořskou melodickou produkci poslouchal intenzivněji než dnes a tato deska zrovna opouštěla výrobní linku. Jejich starší a tolik úspěšné, v Americe především platinové desky jsem z nějaké předpojatosti ani neměl v úmyslu objevovat, což mi zůstalo dodnes. Italští sběratelé velkých kapel "melodické" minulosti Frontiers Records hodili laso i těmto borcům ze San Francisca a rotující videoklip ke skladbě úvodní mě potěšil natolik, že jsem desku vzal vážně a pořídil ji.
Zpěvák Jack Blades (Damn Yankees) a kytarista Brad Gillis (hrál na Ozzyho živáku Speak of the Devil) jsou velkými pojmy i profíky ve svém oboru, byl jsem tudíž zvědav, s čím vyrukují a jestli mě dokáží ohromit, podobně jako mnozí jiní velikáni svého řemesla.

Dlouhé melodické kytarové nájezdy a erupce tvořené jejich akordy vytočené do razantnějších obrátek, to je jedna ze specifik hudby jízdní hlídky (volně přeloženo), která mě inmponuje nejvíc. Skladby jako druhá Lay It On Me- podle mě nejlepší z desky, srší nezkutečnou energií, tahem na bránu, velkými melodiemi, ale i zajímavou bubenickou figurou, metalovou divokostí a refrénem co se zařezává pod kůži. Follow Your Heart- spřádá melodie jako zánovní kolovrat a hrdlo Jacka Bladese je skutečně při chuti, skladba pumpuje adrenalin a v refrénu šplhá do těch nejvyšších pater rockového nebe. Takové Live For Today, nebo It's Not Over zase rezonují moderní dobu v poutavém kytarovém dvojobalu a představují jedinou schůdnou cestu kapel čerpajících ze slávy let minulých.
Balada Time Of Our Lives- není extrémě převratná, ale její aromatický refrén dokáže připoutat nejedno spíše západokontinentální srdéčko.
Dostatek nápadů a melodická kostra výborné End Of The Day- dostává pod náporem kytarového tandemu pěkně zabrat, o to ale přece jde. Rock N' Roll Tonight- moto o které usiluje kapele především, svou muzikou žije a chce ji takovou předvést i fanouškům, prostě odvaz.

» ostatní recenze alba Night Ranger - Somewhere in California
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975)

EasyRocker | 5 stars | 11.02.2017

Tvorbu klávesového yesovského mága jsem si postupně oblíbil a bájné soundtrackové vyznění tohoto díla, které by se mohlo skvěle vyjímat v kterémkoli filmovém eposu, mě strhlo už od prvního kontaktu. K dokonalému účinku doporučuji nahlédnout třeba do Cotterellovy Encyklopedie mytologie, pak už budete vědět vše.

Arthur - majestátní proslov o králi vší Anglie, klávesová stěna a pak už yesovské hříčky, jemně dochucené a prošpikované jazzovými střípky, je ale jasné, že majestát a drama je to, o co Wakemanovi jde především, a tak se hory jeho hammondů a nadýchaných kláves vrství do nadoblačných výšin. Máme tu sboristy - celé dílo vzniklo za mistrné spolupráce Anglického komorního orchestru, který dirigoval Guy Protheroe, orchestrální aranžmá vytvořil Gil Malone. Skladba končí krásně velebnou soundtrackovou melodií za hladivé asistence hlasů a upomíná nejproslulejší autorovy počiny z pokladnice Yes. Jen dramatickému sborovému podání pak patří patří chrámově podaná miniaturní tryzna Lady of the Lake. Chladivé klavírní tóny navozují uvolnění a relaxaci, v něžném, ale i majestátním duchu přichází Guinevere. Sborové hlasy jsou skvěle propojené, Rick za nimi na svých klaviaturách čaruje opět jazzem líznuté linie, propojené s atmosférickými vokály, přichází i jeho dokonale využitý sólový prostor, kdy nám z těch kláves snad rve vnitřnosti. Skladba má duchovní, až pastorální vyznění, nechybí ale ani odkazy na "mateřskou" formaci. Sir Lancelot and the Black Knight nemůže zahájit nic jiného než ostrý rockový nástup, sboristé se divoce překřikují, aby je vzápětí opět vystřídaly božsky vedené hlasy a ze všech hlubin světa prýštící hladivé klavírní kapičky, osvěžující znavenou mysl jako rosa. Náhle se nám objevuje majestátní chrámové varhanní téma, jako by se nám tu na chvíli zjevil už v nebi jamující mistr Emerson. Závěr je emocionální, hudební i rytmickou bouří. Sborová tryzna chrámového vyznění přináší pomyslný vrchol - Merlin the Magician. Dramatické a temné tóny kláves s klavírními aranžmány vytvářejí syrové monstrum, pak už přichází proslulá melodie, znovu neuvěřitelným způsobem propojena se sbory, pracujícími na hraně slyšitelnosti, aby pak vše zválcoval hlavní principál náletem jazzem líznutých klaviatur. Klidné a jemné se tu prolíná s temným a majestátním a odstíny, schopnosti a skutky mocného mága se nám míhají před očima jako dokonalá skládanka. Pak jako by se celý ansámbl úplně zbláznil, nástroje i sbory jako by sváděly pomyslnou válku a čaroděj se kdesi v pozadí temně usmívá... Další majestátní sbory mi přinášejí časoprostorem s ledovým klidem další z mých osobních letitých perel - Sira Galahada osobně. Téma částečně navazuje na Merlina, vždyť i jejich osudy byly částečně spojeny, přichází ale závody na klaviaturách a sbory a dozvídáme se, kdo byl ten, kdo jediný dosáhl na Grál v závanu božskosti. Zásadní roli tu mají osudně odsekávané hlasy sboristů a přicházejí lahodné atmosférická zákoutí, opisující nám tuto čistou a zásadní postavu příběhu v každém detailu, sbory a aranžmá tu mají neskutečnou bohatost a pestrost. S Guineverou a Merlinem u mě kus, který tvoří jádro notoricky známého příběhu. Ten si ale v podobě The Last Battle zasluhuje jako každý dávný epos velké finále - postupně gradované linie klaviatur, temně laděné sbory přivanou všechny ty Saurony, Sigurdy a Ragnaroky z řádek eposů, které tolik miluji. Nechybí ani jemné sborové linky, vracející se k Yes, a v mistrových sólech je vedle všech těch starých mistrů opět i drobný jazzový podíl. Klávírní tóny nabyly osudovosti, blíží se závěrečná srážka, není se kam vracet ani kam se ohlížet, hlasy sborů jsou stručné a neúprosné jako hlásná trouba. Melodie, které jsou v závěru mistrně vrstveny, gradovány za podporu soundtrackového aranžmá, patří k nezapomenutelným momentům spojení klasiky a rocku. Závěr je několikrát odkládaný, ale neodvratný jako Poslední soud a vybičovaný až k slzám. Za ty poslední tři, čtyři minuty vám, mistrovské osazenstvo, děkuji s kloboukem až na zem.

Už meč, vynořující se z vody na zadní straně obalu, hovoří jasnou řečí. Po doznění posledního tónu je nám všem jasné, že tohle není album běžných parametrů, ale lahůdka pro fajnšmekry, kteří se tělem i myslí ztratili v dávno ztracených časech Artuše, Kamelotu, Svatého Grálu, Beowulfa, eposů z Eddy či Tolkienových klenotů. Hladivá, jemná, ale i strhující, majestátní a bojová nálada, valící se staletími, má na mou mysl, vždy podobným počinům otevřenou, vždy stejný - pětihvězdičkový účinek!

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Puhdys - Frei wie die Geier

Puhdys / Frei wie die Geier (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 10.02.2017

Třetí deska po změně režimu se Puhdys povedla. Odstranili jednotlivé rozdíly ve zvuku, způsobené tím, že nahrávky předchozích desek vznikaly převážně odděleně ve studiích Dietera Birra a Petera Meyera a nedošlo k řádnému masteringu. Nyní se veškerý materiál dovezl do Dierks studia u Pullheimu (jo tam, co vznikly veškeré zásadní desky Scorpions či Accept) a vše se mixovalo a vše potřebné dohrávalo. Čím déle se nahrávalo, tím se více se zapojovali do proesu vzniku písní věhlasní studioví hudebníci, proto jsem se zhrozil, že je na desce uvedeno spoluautorství u poloviny skladeb mě neznámých muzikantů.
Co se týče zvuku, určitě nejlépe vyprodukovaná deska Puhdys, sound světové úrovně. I obsahově je deska vyvážená, svěží pop rockově odsýpající songy se poctivě střídají s pomalejšími kousky v akustičtějším aranžmá. Řekl bych, že z 70% skladeb by šlo nasadit do rádia a byly by to hity. Já však cítím, že ta přemíra muzikantů naředila zvuk Puhdys a v několika písních ztrácí kapela svůj "ksicht". Přes všechny připomínky se tato deska stala jejich porevoluční nejprodávanější deskou.

Bohužel, tato deska byla labutí písní pro zakládajícího člena kapely, basistu a organizátora Harryho Jeske, kterého již dlouho trápila nemoc muzikantů - pískot v uchu.
Myslím si, že nemá čeho litovat - po neustálých šňůrách s kapelou se oženil s o 30 let mladší ženou a odstěhoval se na ostrov na Filipínách. Jeho prosluněné fotky pod palmami za každého ročního období v kraťasech mi vždy zvednou náladu. Takto bych si také představoval důchod. :-)

» ostatní recenze alba Puhdys - Frei wie die Geier
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

| 5 stars | 09.02.2017

V sedmdsátých letech jedou Uriah Heep na vysoké obrátky a v roce 1977 stihnou vydat dokonce dvě velice kvalitní nahrávky. Můžem se jen hádat která je lepší, v podstatě jsou ale hodně rozdílné. Innocent Victim (s nepříliš vábným obalem hadí hlavy)vidím jako písničkové album s dostatkem pestrých a melodických nápadů, kde každá skladba může porážet hitové příčky. Člověk žasne kolik pěkných melodií dokáže stále agilní Ken Hensley vyplodit a v jak širokém rádiusu se pohybuje. Jestli měli Uriáši ve své kariéře na někoho štěstí, pak to byli rozhodně basáci, Trevol Bolder je další výraznou osobou obluhující čtyři struny a jeho nástroj tu brouká jedna radost. I Lawton byl dobrou a nejlepší volbou po Byronovi, jeho sytý vokál sem perfektně sedne a většině písní dominuje. Deska nevykazuje žádné propady nebo nedej bože prušvihy, následuje jedna pecka za druhou a všechny obsáhnou výrazné a letité poznávací znamení souboru-překrásně sezpívané sborové vokály. Jeden příklad za všechny, taková Free n Easy se může postavit hned vedle podobného nášupu Easy Livin. Tvrdím že takhle vyrovnané album dlouho před ním a hlavně už nikdy po něm uriáši nenatočili. Pět zaslouženě.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen

Einstürzende Neubauten / Alles wieder offen (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 09.02.2017

Deska "Alles wieder offen" vznikla na základě příspěvků od fanoušků, kteří po přispění sponzorské částky 35€ poté měli přístup k webkameře ze zkušebny, kde se nacházeli přímo při vzniku písní samotných, mohli se skupinou komunikovat a rovnou jí poskytovat zpětnou vazbu. Po ukončení nahrávání si mohli rovnou stáhnout 14-ti skladbové album.

Já nezaplatil, proto zde recenzuji jen základní, 10-ti písňové CD, které vyšlo u jejich vlastní značky Potomak. :-)

Každopádně musím napsat, že mě deska příjemně překvapila vyrovnaností materiálu, písně a nálady jsou proměnlivé v náladách, songy mají takovou melancholickou příchuť. Každopádně Neubautni již nejsou tou zuřivou vichřicí a industriálním burácením, nýbrž tyto atributy umně aranžují jako žádané koření do rockových skladeb samotných. Písně jsou spíše poklidnějšího a pomalejšího rázu, ale hlavně nejsou stejné, či nudné.
Je cítit, jak si s vyzněním jednotlivých skladeb skupina vyhrála, každou sekundu lze slyšet, že v nahrávce něco cinká, vrní či duní. Jediným industriálnějším nářezem je "Let's Do It a Dada". Pokud si chcete připomenout atmosféru písně Doors - The End, zkuste song "Unvollständigkeit".
Tato deska je u mě za plný počet.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Queensrÿche - Empire

Queensrÿche / Empire (1990)

| 5 stars | 09.02.2017

Slavný, geniální a hlavně grandiózní projekt Empire od gigantů Queensrÿche patří mezi nejvznešenější hudební poklady historie. Nejkompaktnější album art rocku, album velkých melodií a příběhů, na kterém si Tateova družina zajistila nesmrtelnost. Raketový vzestup který nastal po stejně geniálním Operation: Mindcrime je dotažen nad rámec možností. Jedenáct skladeb, šestice singlů, chrámový zvuk vytesaný slovutným Peterem Collinsem a pětka kreativních hudebníků obdařena polibky několika sudiček stojícími u jejich zrodu. To je holý výčet faktů doprovázející jednu z nejlepších progresivních nahrávek, jaká kdy byla stvořena. Komu chybí mezi deskami s letopočtem 1990 tahle trojitá platina, nemůže tvrdit že má učebnici progresivní hudby kompletně přelouskanou. Ty vůbec nejlepší z nejlepších skladeb jsou:
Best I Can , The Thin Line , Jet City Woman , Della Brown , Another Rainy Night , Empire , Resistance , Silent Lucidity , Hand On Heart , One And Only , Anybody Listening?.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Empire
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Einstürzende Neubauten - Lament

Einstürzende Neubauten / Lament (2014)

jirka 7200 | 0 stars | 08.02.2017

Nevěděl jsem přesně, jak toto CD ohodnotit a jak na něj vlastně nahlížet. Dle vyjádření kapely samotné dílo "Lament" nemá být považováno za řadovou desku E.Neubauten, ale jde o studiové zpracování divadelního představení, které vzniklo na zakázku belgického města Diksmuide a které připomnělo sto let od vypuknutí první světové války.

Jako multimediální představení na DVD s přiloženými titulky si ještě dovedu představit, že bych to shlédnul a celkem vysoce ocenil.

Ale pokud bych toto CD měl posuzovat jen z hudebního hlediska, tak s ním mám problém, neboť je postaveno převážně na textové výpovědi.
Jedná se např. o zhudebnění telegramů, které si vyměňovali pruský císař Vilém a ruský car Mikuláš a různé další informace z této války, či vlámsky zpívané básně. To doplňuje německá verze evergreenu "Řekni, kde ty kytky jsou" a několik instrumentálních elektronických pasáží.

Prostě primární jsou informace, které jsou podmalovávané různými samply ve stylu E.N. - které mne ovšem nijak nenadchly.
Celkově tedy hodnotím 4 hvězdami, jelikož jsme však na fóru hudebním, tak ponechávám bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Lament
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Riverside - Voices in My Head (EP)

Riverside / Voices in My Head (EP) (2005)

john l | 4 stars | 08.02.2017

Při posuzování hodnoty tohoto ep je potřeba zdůraznit že jsem si ho pořídil jen díky jeho přibalení k počáteční trilogii a nachází se tedy na kompletu šesti cd Reality Dream Trilogy. Pro mě má vyloženě bonusový charakter, ale postupně jeho vlastnosti vnímám jakoby se jednalo o skoro stejně hodnotný výtvor jako každé jiné album kapely. Když nepočítám živáky, jde o pěti-písňový soubor velice slibného charakteru, pohybující se v tiších a subtilnějších pasážích.

Melancholický úvod Us otevírá krásná klasická kytara na kterou se pokládá Mariuszův hlas. Acronym Love ozdobí klaírní tóny, sóla a ještě sugestivnější zpěvákův projev. Pečeť rodu Porcupine Tree je nanesena na třetí skladbě Dna ts. Rednum or F. Raf, niterný svět deprese tu svádí svůj tichý boj uvnitř divákovi hlavy. Piotrovo kytarové sólo se od Gilmourovského vlivu odpoutalo a pluje za světla pochodní dál temnou nocí na křídlech samplů a sekvencerů. Atmosféra dohořívající svíce uprostřed tiché noci, stačí zavřít oči a nechat se příjemně unášet písní The Time I Was Daydreaming, stejně jako poslední umělohmotnou Stuck Between.

Na této desce je zachycena ta něžnější tvář polských Riverside.

» ostatní recenze alba Riverside - Voices in My Head (EP)
» popis a diskografie skupiny Riverside

Zauber - Est

Zauber / Est (1991)

Snake | 3 stars | 08.02.2017

CD Kaliphonia - ECD 2239, Drums Edizioni Musicali - ECD 2239 /1991/

Italští melancholici a náladotvůrci Zauber debutovali již koncem sedmdesátých let minulého století, ale trvalo dalších třináct let, než do své albové diskografie přidali druhý zářez. Cédéčko Est vyšlo v roce 1991 a je rozdělené na dvě zhruba stejně dlouhé poloviny. Ta první přináší pět nových, studiově nahraných skladeb a druhá dalších pět v koncertním provedení.

Doba se změnila a překotným vývojem prošla nejenom hudba, ale i samotné hudební nástroje. "Staré krámy" velikosti almary tak skončily (naštěstí ne navždy) na smetišti dějin a ustoupily zbrusu novým a moderním inštrumentům. Tato skutečnost se otiskla i v hudbě Zauber, nicméně první tři kousky jsou fantastické. A to i přes ten umělohmotný a sterilní zvuk syntezátorů. Jak instrumentálky Proibito a Gandalf, tak (především) krásný duet v písničce Gennaio přetékají půvabnými melodiemi a pohádkovou atmosférou. Velmi dobře si u mě stojí aj následující pop rocková píseň Auguri - s móc pěkným hlasem Liliany Bodini - tak i dovětek v podobě svižné instrumentálky Zauber.

Ovšem s nástupem první "živé" a pořád ještě relativně slušné skladby Strade na mě ta magie Zauber přestává pomalu a jistě působit. Je to přesyntezátorované ("Un giorno migliore", "Nightmare") , víc pop, než rock (výše uvedená "Strade") a posluchačskému zážitku zrovna neprospívá ani poměrně špatný a nevyrovnaný zvuk posledních dvou skladeb - '81 a Dicembre.

První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za dvě, ale i tak jsem velmi rád, že se mi tohle - dnes už velmi raritní - CD podařilo sehnat do sbírky. Ovšem jak debut "Zauber (aka Il sogno)" /1978/, tak následující abum "Phoenix" /1992/ jsou mnohem lepší...

» ostatní recenze alba Zauber - Est
» popis a diskografie skupiny Zauber

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

| 5 stars | 08.02.2017

Return To Fantasy je dalším výborným produkčním kouskem z Hensleyho výrobny. V době vydání nebyla vnímána tak jako to vidíme dnes my, nejednalo se o žádné comebackové album, nešlo o žádné vzkříšení. Wonderworld možná nesklidila tolik uznání jako předešlé desky, ale i tak si vedla skvěle a nutná byla pouze výměna na postu baskytaristy. R.t.F. objektivně řečeno navázalo na předešlé úspěchy a zaslouženě bodovalo. Pohádková atmosféra z démonů je tu opět přilepená a kapela s ní zachází možná úsporněj, určitě ale pečlivě. O jasném posunu vpřed svědčí trojice po sobě jdoucích "nových" skladeb a to Devil´s Daughter, Beautiful Dream a rock´n´rolovky Prima Donna s živelnými dechy. Mezi nejpovedenější patří zamyšlená kráska Why Did You Go a rtuťovitý závěr A Year Or A Day.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Kotzen, Richie - Peace Sign

Kotzen, Richie / Peace Sign (2009)

horyna | 5 stars | 08.02.2017

Ritchie Kotzen- skvělý skladatel, geniální kytarista, charismatický zpěvák.
Ritchie Kotzen- sympaťák se soulovým cítěním a charakteristickou hlasovou barvou.
Ritchie Kotzen- bluesman jehož esprit vyvěrá z delty Mississipi.
Ritchie Kotzen- je zkrátka můj oblíbený černý kůň na rockově, bluesově funkovém poli. Prostě medvídek, miláček, ňuňouš

Album Peace Sign hodnotím jako jedno z nejvýraznějších Kotzenových děl. Neuvěřitelná skladatelská pestrost a potence nápadů kterou nám tento multiinstrumentalista svým dvanácti-skladbovým cyklem předkládá, ve svém konečném výsledku vyznívá velice pohodově a uvolněně. Ritchie se se svým nástrojem, ale i prostřednictvím svého vokálního charismatu s písněmi doslova mazlí. Tato živočišně čistá hudební koncepce má za následek, že spektrum tónů propouštěné éterem, působí blahodárně ozdravným a příjemným účinkem na divákovu představivost. A když zrovna nemáte chuť se v muzice více hloubat a přemýšlet skrze její frekvence, prostě ho s kytarou na krku necháte jen tak se potulovat ve vaší blízkosti a garantuji vám, že i tato disciplína se vám tuze zalíbí.

Velkou dávku svého osobitého kouzla dokázal Ritchie vpašovat hned do písně úvodní My Messiah- kde spletitostí tónů vyvěrá čistá rocková radost. Hned v druhé Long Way From Home se už tříští kytaristovi styly pěkně o sebe. Skladbu symbolizuje značné emotivní přepětí. Mezi položky s nápisem hit bych zařadil funky spalující trojku Paying Dues (jednu z nejlépe vyzpívaných Kotzenových prací).
Do stejné kategorie s přimýchanými jazzovými příchutěmi spadají ještě například skladba titulní, hutnější We're All Famous, nebo technicky precizní Your Entertainer.
Ritchie + soul jsou jako jedno tělo, do závěru deska polehouku zpomalí a písně jako naléhavá Catch Up To Me, efektně nádherá balada s parádním textem Lie To Me, nebo smutná Holding On poodhalí skryté taje kytaristovy představivosti.

Ritchie Kotzen je jedním z velkých kytaristů dneška. Ne, opravdu není zapotřebí vyzobat kompletní kytaristovu diskografii, ale mít ve skříňce pár jeho ochucených jednohubek není rozhodně na škodu.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Peace Sign
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Beatles, The - Please Please Me

Beatles, The / Please Please Me (1963)

Artie | 5 stars | 07.02.2017

Dlouho, velice dlouho jsem přemýšlel, kterou desku jako první zrecenzuji na Progboardu. Nakonec jsem na to šel spontánně a rozhodl se popsat poslední desku, kterou jsem si přehrával. Světe div se, byl to debut mé nejoblíbenější kapely vůbec (jak originální). The Beatles a jejich Please Please Me. Tuhle desku jsem jako milovník jejich pozdější tvorby dlouhá léta ignoroval; tak nějak jsem dospěl k názoru, že mě nemá čím překvapit a celou jí přehrál všehovšudy asi dvakrát. Během nekonečného zkouškového, kdy se krom učení nedalo dělat nic jiného než poslouchat hudbu, jsem se konečně dostal i k mnou ignorované Please Please Me a po chvilce pochopil, jak jsem se celou tu dobu těžce mýlil.

Please Please Me je perfektní ukázkou, že múza skladatelský tandem Lennon-McCartney doslova zulíbala již na samém počátku jejich kariéry – hned v úvodní skladbě I Saw Her Standing There jakoby Paul McCartney svým odpočítáváním na začátku předznamenal zvuk zbytku desky a vlastně celé rané éry Beatles – skvělý úvod do jedné z nejzásadnějších desek počátku rockové hudby. Druhá Misery s mírně upraveným klavírem neustupuje v zadaném tempu desky (jak poznamenávají kolegové níže; i mně to piano v refrénu zní malinko nadčasově – že by pánové předpovídali svůj další hudební vývoj?). První ze tří coverů v řadě Anna (Go To Him) mírně zpomalí – o to více ale píseň prokáže, jaký je (zde nastydlý) John Lennon zručný zpěvák. Tichý Jiřík neboli George Harrison se na Chains ještě dost stydí, nevadí, jeho staří spoluhráči mu se zpěvem pomohou a deska opět zrychluje, což vzápětí potvrdí Ringo v Boys, kde prvně svým hlubokým hlasem prokáže, že i on má světu co říct (či spíše zazpívat). Po sérii coverů se vrací autorská píseň, tentokrát klidnější Ask Me Why, která je o něco slabší než její kolegyně. První strana desky končí titulní Please Please Me, kde mě dodnes fascinuje kytarový postup po prvním verši…a vlastně snad i zbytek písně včetně skvělého refrénu, zvučné Lennonovy harmoniky a perfektních bicí Richarda Starkeyho. Otáčíme desku (alespoň pomyslně).

Strana B začíná klasikou a vlastně i prvním singlem Beatles Love Me Do, která šlape dnes stejně jako před více než 50 lety; a následovaná je druhou stranou singlu P.S. I Love You, kterou primárně napsal i zazpíval Paul a založil tak svou pověst „hezkého Beatlea, co píše hloupoučké zamilované písně“ – zajímavostí je, že tyto dvě písně jsou jediné ke kterým vlastní autorská práva právě Paul McCartney (díky tomu mohl v osmdesátých letech udělat zajímavý remix obou písní P.S. Love Me Do). Baby It’s You je z celé desky (snad s výjimkou poslední skladby) můj nejoblíbenější cover, na čemž má zásluhu jak procítěný Lennonův zpěv, tak „zvonkohrové“ sólo na celestu pátého Beatlea George Martina, který prokázal, že na úspěchu kapely má nezanedbatelný podíl. Na Do You Want To Know a Secret se znovu představí George a konečně nám předvede, že přeci jen je zpěvákem na úrovni svých kolegů. U A Taste Of Honey se mi vždy při poslechu vybaví westernová představa všech Beatles jako kovbojů, které šerif (snad John Wayne) zavřel do vězení a oni teskně zpívají za mřížemi až do konce písně. Poslední autorská píseň There’s A Place drží nastavenou laťku a vše se schyluje ke grandióznímu finále – žádná jiná píseň nedokáže navodit atmosféru mladistvé pohody a veselí raných Beatles jako převzatá Twist and Shout, která snad pro ně byla přímo napsaná a odvážím se říct, že právě na finální skladbě Beatles předvedli svůj pěvecký talent ze všech písní nejpřesvědčivěji (včetně nemocného Lennona, který při jejím nahrávání oddělal hlasivky).

Na ploše necelých 33 minut tak Beatles poprvé ukázali světu, jak bude vypadat budoucnost hudby a to vše s pohodou jim vlastní. Ač skutečnou hudební revoluci provedli kluci až za nějaké 3-4 roky deskami Revolver, Sgt. Pepper a dalšími, již na svém debutu dokázali, že mají nezadatelný talent, který z nich právem udělal jednu z nejpopulárnějších kapel všech dob a byť je Please Please Me v rámci jejich diskografie mírně upozaděná, má stále co nabídnout a je snad neoposlouchatelná. Na závěr snad jen malá posluchačská rada – deska zní mnohem lépe v původní mono verzi, která písním dodává na rozdíl od nevyváženého sterea větší kouzlo. Pět hvězdiček zcela zasloužených!

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)

Einstürzende Neubauten / Halber Mensch (½ Mensch) (1985)

jirka 7200 | 5 stars | 07.02.2017

Rané období německých post industriálních hlukových terroristů Einstürzende Neubauten mám ve velké oblibě. V osmdesátých letech minulého století byla tato hudba v ČSSR puštěná na gramofonu zážitkem rovnajícím se přistání UFO na zahradě u nás před domem.
Úplná rána mezi oči. Zcela nepřipraveného mě to dostalo.

Kapela ve svých počátcích nahrávala a zkoušela v pilíři ocelového mostu v Západním Berlíně, kam se lezlo větracím potrubím. První dvě desky byly dost divoké, na tomto, již třetím počinu dostaly již některé věci pevnější řád a mě dnes již nahrávka přijde jako progresivní rockový mainstream.
Velkou zásluhu na tom má fakt, že deska byla míchána ve slovutnému berlínském studiu Hansa a nahrávání, produkci a mix měl pod palcem Angličan Gareth Jones, producent, který spolupracoval s Depeche Mode či Erasure. Na první pohled toto spojení zní šíleně, ale Gareth byl velký inovátor v nahrávání elektronických zvuků a samplů a pomohl „učesat“ zvuk E.Neubauten do stravitelnější rockové podoby. Kdo si plně vychutná výsledek na kvalitní zvukové aparatuře, bude překvapen, neboť zjistí, že je zvuk křišťálově čistý, každý zvuk, ať jde o ozvučený kus kovu , kolejnici, pružinu či železný nákupní vozík – nic nezaniká a každý tento nástroj je v prostoru solidně oddělen. Deska má i výborný dynamický rozsah – na mém CD jsem naměřil DR13.
Zvukově jednotlivé songy rozebírat do detailů nebudu, každá píseň je založená na jiném rytmu, do kterého se postupně vplétají různé další perkuse , občas zhutněné zvukem basové kytary či nějaké elektronické smyčky.
To celé zastřešuje deklamace Blixových textů přesně takovou barvou hlasu, jakou mají některé nástroje – jeho hlas šeptá, kvílí, recituje, někde je něžný , jinde ocelově skřípe.

Vyjímkou jsou – hluková smršť „Das Schaben“ a cover verze písně „Sand“ od Lee Hazlewooda a Suzi Jane. Do sepsání této krátké recenze jsem original nikdy neslyšel, nedalo mi to však a dobře jsem se pobavil, doporučuji porovnat .-). To je zároveň i nejstravitelnější song pro ty, kdy by chtěli bez větších následků poprvé okusit sound této kapely.
Na některém vydání CD najdeme i remix skladby „Futter Mein Ego“ od producenta Adriana Sherwoooda, který později pracoval na deskách s Ministry, NIN či KMFDM. Tato skladba se stala alternativním tanečním hitem a pomohla k proražení na anglický trh.

V textech zpěvák kytarista Blixa Bargeld řeší např. nespavost v důsledku požití amfetaminu a co to provádí s jeho myslí, popisuje deprese a odcizenost mezi lidmi a těžký život v přetechnizované civilizaci.
Deska byla hotova na začátku roku 1985, krátce před začátkem turné po Japonsku. Tady vznikl i vzácný snímek, zaznamenaný známým japonským kultovním režisérem Sogo Ishii. Jedná se o film se shodným názvem jako tato deska . Na něm je možno spatřit pár songů natočených přímo na koncertu a několik písní zachycených formou video klipu v opuštěné tovární hale za doprovodu tanečníků butoh – děsivého japonského tance. Až v roce 2005 vyšel na DVD spolu s CD a já jsem jeho hrdým majitelem. Pro mne nejlepší počin E.N.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten

Riot - The Privilege of Power

Riot / The Privilege of Power (1990)

jirka 7200 | 3 stars | 07.02.2017


Na této desce nejsou špatné písně, ale mě prostě nijak zvlášť neoslovila. Koukal jsem do bookletu, hudebníci zůstali od předchozí desky (z které jsem byl nadšen) stejní, změnou v v obsazení to tedy nebude. I ve studiu se nic nezměnilo – produkci má na starost stále Steve Loeb a za mix je odpovědný Rod Hui.

Ale tak to je, jen minimum umělců vydává jednu desku za druhou ve stejně kvalitě.

Po několika posleších jsem si utřídil myšlenky, abych se mohl zmínit o tom, co mi na této desce vadí a co naopak.

1)U několika songů je použito intro, pravděpodobně sekvence z nějakého filmu v neúměrné délce 1 – 1,5 minuty – to fakt sorry jako, to už je na mě moc dlouhý
Údajně Riot chtěli vytvořit konceptní album o temných dějinách Ameriky

2)v několika písních byly použity dechové nástroje, tomu už vůbec nerozumím

3)zvuk oproti předchozí desce sice jakoby zhutněl, zpěvák trochu více tlačí na pilu, není to však ku prospěchu věci, při pozorném poslechu také slyším, jak se zvuk nahrávek píseň od písně mění, jako by byly songy nahrávány v různých studiích, nebo výsledný mix prováděli rozdílní lidé

4)zařazení instrumentálky , kde se celkem nic neděje, to také dost dobře nechápu “Racing with the Devil on a Spanish Highway (Revisited) cover od Al Di Meoly

Abych ale napsal také něco pozitivního, tak bych chtěl vyzvednout 3 skladby, které se mi nadmíru líbily :
1) valivá a zatěžkaná hard rocková záležitost ve stylu Judas Priest – „Metal Soldiers“
2) speed jízda „Storming The Gates Of Hell“
3) street metalová „Maryanne“

V časopise RockHard se tato deska umístila na 354 místě v anketě "500 nejlepších rock/metalových desek všech dob".


» ostatní recenze alba Riot - The Privilege of Power
» popis a diskografie skupiny Riot

Voivod - The Outer Limits

Voivod / The Outer Limits (1993)

| 5 stars | 07.02.2017

S koncem osmdesátých let se Voivod pomalu ale sveřepě odprošťují od tvrdých metalových kořenů a dospívají v melodicky přemýšlivou jednotku, která dokonale ovládá jisté ambice ubytovat svůj meziplanetární karavan v sousedství tak velkých osobností jako jsou Pink Floyd, od kterých si už podruhé propůjčí originál (tentokrát píseň Nile Song) aby ji přetvořili ke svému galaktickému obrazu. Desky Nothingface i Angel Rat pořádně zarockovali starým fans s nervovou soustavou, The Outer Limits je vydobyta esencí všeho předchozího a stvořena jako předobraz dalším generacím s ukázkou toho, jak umělecky, technicky a dospěle smíchat prvotřídní aranžérskou práci v kooperaci s originální hudební myšlenkou. Jedna pecka střídá druhou a vzájemně se překřikují ve své nezaměnitelné podobě, která že to uzme vavříny v tomto klání. Někdo upřednostní křehkost Moonbeam Rider, jiný vláčnou Le Pont Noir, další riffově prvotřídní Time Warp, nebo výpravěčsky časově náročnou věc Jack Luminous.
Tenhle brilantní kousek už Voivod nikdy nepřekonají, za jeho jedinečnost odpovídá i doba vzniku, tenkrát totiž podobné kapely velice rychle dospívaly.

» ostatní recenze alba Voivod - The Outer Limits
» popis a diskografie skupiny Voivod

Jethro Tull - Rock Island

Jethro Tull / Rock Island (1989)

kamila | 4 stars | 05.02.2017

I když se nahrávka Rock Island váže k letopočtu 1989, automaticky ji nejspíš kvůli zvuku z přelomu 80/90 let zařazuju k dvoum následujícím deskám. Ale z té trojice mě přijde nejslabší. Není tam nic co by mě nějak chytlo za srdce a pořádně mě osloví až třetí Ears Of Tin s výborným Barrem. Pak deska nabere kreaci a hned další píseň Undressed To Kill pěkně šlape. Flétničky je na nahrávce víc než před deseti léty, Ianovy výboje v jednotlivých skladbách jsou technicky výborný, ale necítím z nich žádnou přidanou hodnotu. Velice pěkná melodie se přelévá sedmou Another Christmas Song a Ianův zpěv je víc než v pořádku. A dál? Patetická Strange Avenues... Je to nějak málo, na Andersonovce je to málo. V osmdesátých letech to žádná sláva nebyla, chybí tu atmosféra koní, galerie, nebo vznešenost lesních písní. Za tři.

Tak přesně takto by recenze zněla a skončila kdybych ji tu připíchla před dvěma týdny.

Jenže já si to album ještě dvakrát pořádně poslechla a najednou světe div se, stal se zázrak. Když to člověk vůbec nečeká, ta stejná muzika k vám najednou promluví odlišným jazykem a co ještě nedávno působilo fádně je rázem mnohem živelnější a líbivější. Jsem mile překvapená, skalnatý ostrov se mě začíná víc a víc zamlouvat. Dnes rozhodně za čtyři a možná je to ještě málo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Evership - Evership

Evership / Evership (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 04.02.2017


Další z těch podivuhodných příběhů vzniku desky či kapely. Takové story mám rád. Po podivuhodné kapele Affector jsem opět čirou náhodou narazil na skupinu Evership z Nashvillu, kterou založili Shane Atkinson, skladatel a multiinstrumentalista spolu se zpěvákem Beau Westem.

Shane v 80 a 90–átých letech skládal hudbu pro divadelní představení a reklamu. V devadesátých letech natočil s alternativní rockovou skupinou Curious Fools dvě alba. Poté odešel pracovat do softwarové firmy.
Nikdy však nepřestal skládat. Během několika let nashromáždil prý až 100 hodin hudebních nápadů. Nicméně ve vývoji software byl velmi úspěšný, takže neměl čas tyto dema nějak dále zpracovat, což ho velmi frustrovalo.
Tak až v roce 2005, inspirován snem, prodal velký dům, přestěhoval se a pořídil si nahrávací studio a produkční firmu pracující v oblasti filmové hudby.
Přesto trvalo dalších 8 let, než byl plně dopilován materiál na debutové album s eponymním názvem Evership.

Deska obsahuje 6 členitých skladeb, z nihž 4 přesahují délku 10 minut. Westův lahodný hlas občas připomíná v určitých polohách barvou Fredie Merkuryho, občas vzdálně připomene Jamese LaBrieho. Hudební gejzír nápadů se splétá ze střípků hudebních vzorů Genesis, Rush, Yes,Queen či Kansas v neuvěřitelný koktejl prog rockového nářezu s takovým tím poctivým staromilským zvukem ze 70 – átých let. Uctívači zmiňovaných kapel budou nadmíru spokojeni, pokud si chtějí pustit i něco nového, než jen své letité modly.

Shane dále zpracovává to obrovské množství materiálu, dnes má údajně připraven materiál na 4 další desky. Tak uvidíme, pokud však budou v takovéto kvalitě, tak budu muset přidělat na zeď další poličku na CD a umístit ji na čestné místo, hlavně aby byly desky Evership vždy po ruce.

Toto CD vyšlo 1.7 2016, chystá se vydání ve formě 2 LP, na které probíhal speciální mastering ve studiu Cameron Henryho, který získal několik ocenění Grammy za zvuk a tento vinyl se objeví na pultech prodejen 17.4.2017

» ostatní recenze alba Evership - Evership
» popis a diskografie skupiny Evership

Kinks, The - The Kinks Are The Village Green Preservation Society

Kinks, The / The Kinks Are The Village Green Preservation Society (1968)

lover-of-music | 5 stars | 04.02.2017

Krásné, pohodové a neuvěřitelně příjemné album, ze kterého přímo srší nostalgie. Pokaždé, když tuto desku slyším, tak roním slzy a vzpomínám na ty nádherné, idylické časy, kdy jsem ještě neměl občanku, kdy všechno bylo tak, jak má být, kdy jsem se nemusel o nic starat. Nechci být pesimista, ale mám 17 a už mám pocit, že je všechno za mnou. A tahle deska mě aspoň vráti do těch krásných časů.

Ray Davies touto deskou dokázal, že je skladatelská i textařská jednička. Samozřejmě, že válel i dřív na deskách Something Else či Face To Face, ale tímto albem dosáhl vrcholu. Nebudu rozepisovat jednotlivé skladby, ty jsou výborné a drží pohromadě. Je to vlastně koncepční deska, která se věnuje těm vzpomínkám v dané obci. Takové to kamarádství, rodinné výlety, první lásky, ale i obyčejné příběhy lidí žijící v této obci. Nevím jestli ta obec je fiktivní anebo opravdu existuje. To vše je podloženo opravdu krásnými a nápaditými melodiemi, na které byl Ray Davies machr.

Toto album si právem zaslouží plný počet. Samotnou skupinu Kinks řadím mezi nejvýznamější skupiny, která nakopla hudbu do správné sféry.

» ostatní recenze alba Kinks, The - The Kinks Are The Village Green Preservation Society
» popis a diskografie skupiny Kinks, The

Depressive Age -  Electric Scum

Depressive Age / Electric Scum (1996)

horyna | 3 stars | 04.02.2017

Těm o které se alespoň v náznacích otřela tvorba německých Dý Age a těm kteří rychle přelousknou krátký popis kapely, nemusím dlouho napovídat kteréžto a jediné možné album této kapely přichází do úvahy našinci zrecenzovat. Jelikož dobu rychlostních závodů a zhusta nabroušených kytarových attacků mám už nějaký ten pátek dávna za sebou, padá má pozornost k jedinému (řekněme že i Symbols... byl určitým tvůrčím vrcholem) progresivně reprezentativnímu dílu těchto hudebníků, desce s výmluvným názvem Electric Scum.

Copak se tedy ukrývá v drážkách cd s hanlivým pojmenováním elektrický odpad? Je to jakoby jste projížděli okruhem v Le Mans, pokaždé sedící v jiném závodním stroji.
V jednu chvíli řídíte industriální káru popoháněnou metalovým karburátorem burácejícím v dunivě hunském akustickém cvalu. Do levotočivé už jede klasický hard rockový prďák, vytůrovaný pevnější kytarovou akcelerací. Občas se ta kára ztěží drkotá, ale mírně zvlněný terén v atmosférických prohlubních skýtá dostatek působivých míst na nadechnutí a příjemný pokoching. Že si ta čtyřkolka s aku motorem perfektně notuje a palivová náplň se vlní pod okraj jde cítit s vašimi soupeři někde za vámi. Industriální lak krapet oderem a jako ve snu, už jsme v krajinách Andalusie. Ohnivý rytmus španělských tanečnic vlnících se okolo pěkně pálí, stejně jako okolní slunce a hbité jazýčky nadržených slečen toužících přisednout k vám co nejblíže. Ano, tu naši herku vyrobili dederóni z kovu to je jasné, ale ten kov je jen jeden z prvků, který se podílí na celkovém výstavním lesku našeho aerodynamického sporťáku.

Ještě zkusím klakson, co je to za pazvuk? Aha, to jen hlas Jana Lubitzkeho, který mě na produkci D. A. vždy hodně přitahoval a spolu s kytarovou prácí absorbující různá stylová zákoutí bývá považován za nejdražší vývozní artikl tohoto barevného čtyřkolového chameleona. 3,5*

» ostatní recenze alba Depressive Age - Electric Scum
» popis a diskografie skupiny Depressive Age

Pink Floyd - Wish You Were Here

Pink Floyd / Wish You Were Here (1975)

| 5 stars | 04.02.2017

O desce která tu čítá na 24 recenzí! těžko napsat cokoli, co nebylo alespoň jednou vyřčeno a k jejímu obsahu se jistě vymezila valná většina korespondentů. Jelikož hudbu vnímám jako čistě subjektivní pojem, který k sobě váže chuť, náladu, emoce, nebo místo a vzpomínku, nebudu tu psát žádné fantasmagorie o tom, že se ROZHODNĚ jedná o nejlepší dílo Pink Floyd. Za a) si to nemyslím a za b) taková věta svádí ke spekulacím. Je to názor jedince v onu chvíli pro něj jediný přijatelný, takže vlastně podsouvá a vnucuje pohled ostatním, tudíž jde o čistou fikci, blamáž které se pisatel dopouští a nejspíš si ji přeje dosáhnout. Wish You Were Here jsem vlastně léta neslyšel a důvod proč o ní píši a proč ji vlastně v tuto chvíli poslouchám vězí někde jinde. Rčení Cherchez la femme neboli za vším hledej ženu, je s recenzí spjato pupeční šňůrou. Byla to má žena která si před pár dny toto album pustila a neprojít okolo... Když jsem se přiblížil do její blízkosti, zrovna se místností vinula překrásná saxofonová melodie na konci úvodní skladby a identifikace nahrávky byla velice rychlá. Na otázku proč posloucháš zrovna Floyd a jejich Wish jsem dostal odpoveď typu- měla jsem na ni chuť, protože ji mám nejraděj a taky prý kvůli milované titulní skladbě. Tím jsem se ale nechtěně dostal opět na začátek, kde se hovoří o desce jako o nejlepší z diskografie britů. Kdybych měl například vybrat nejpřeceňavanější skladbu Pink Floyd, titulovka této nahrávky to jistě vyhraje. Těch 44 nahrávacích minut musí být naplněno nějakou vnitřní magií, která posluchaše po celou dobu hypnotizuje a upíná k sobě, určité části posluchačstva tak vytváří iluzi o její velkoleposti a neporazitelnosti. Nebudu tu o desce pochybovat, nebo ji krájet skalpelem jako pánové Gratias a Wright (aniž bych chtěl snižovat jejich entusiasmus, ta obludná délka jejich románů mě zamezuje najít špetku chuťi je vůbec přečíst), přesto se domnívám že její kompoziční charakter obsahuje zhruba polovinu revolučních manýr, kterými se může pyšnit deska předchozí nebo následující. Mezi nimi je Wish You Were Here pouze nevinná přísedící. Jistěže, pořád jde o muziku dostatečně náladotvornou, úchvatnou a geniální. Hodnocení je samozřejmě nejvyšší, vždyť říkám, vnitřní magie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)

Ten Years After / The Name Remains the Same (Live) (2015)

jiří schwarz | 3 stars | 04.02.2017

Tak, jak jsem rychle přijal nástup fenomenálního Joe Gooche, který dokázal hrát na kytaru i zpívat v Alvin Leeově duchu a byl jeho rovnocennou, náhrada Gooche Bonfantim a navíc ztráta ducha kapely Leo Lyonse se mi zdá zlá - kapela přestala znít jako TYA. Kdybych nepoznával skladby, nevěděl bych, že jsou to oni. Vystihuje to i název CD - Jméno zůstává stejné.

CD bylo nahráno 8.11.2014 v Pratteln ve Švýcarsku, vydané 27.2.2015. Obsahuje samé starší skladby, a jde o prvotinu v novém složení.

Dobrý rock, ale jakási ztráta osobitosti TYA. Pro sběratele.

» ostatní recenze alba Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Ten Years After - Watt

Ten Years After / Watt (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 04.02.2017

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Pogues, The - Red Roses for Me

Pogues, The / Red Roses for Me (1984)

tykeww | 4 stars | 03.02.2017

Debut The Pogues vlastně netrpí žádnými neduhy, kterými debuty tak často trpívají. O nějakém diletantství či nedotaženosti nemůže být ani na chvíli řeč. Zatím tu chybí kytarista Philip Chevron a mandolína se dosud také nedostavila, nicméně všechny důležité a typické nástroje jsou již na svém místě - banjo, akordeon i plechová whistle.

V rukou šikovných muzikantů tu ožívají báječné dupačky z irských hospod i nějaké jemnější balady (The Auld Triangle). Není třeba rozebírat skladby jednu po druhé - jedná se o vyváženou a příjemnou kolekci. Až je trochu škoda, že z ní dobu počátků přežila jen Streams of Whiskey - avšak pravdou je, že je to asi nejvýraznější refrénovka.

Zajímavé jsou i bonusové skladby, vesměs víceméně traditionály. Zejména pak zaslouží vypíchnout skočná Whiskey You're the Devil.

» ostatní recenze alba Pogues, The - Red Roses for Me
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Beardfish - The Void

Beardfish / The Void (2012)

horyna | 3 stars | 03.02.2017

V pořadí sedmá nahrávka švédských Beardfish nazvaná The Void by se dala označit termínem-dvojpohlavní album.

Chápu že léty zocelení a vyhrátí švédové chtěli tentokrát zkusit něco jiného, ale domnívám se že tahle cesta se úplně nepovedla. Drsný metalový základ, kterým z velké části přebudovali svůj doteď tolik vzdušný a brilantní styl je tlačí k zemi jako velký balvan. Ale i v něm se postupně objevuje čitelná instrumentální zdatnost, jen jaksi nedokáže z těžkotonážního celku vyplout na povrch a ukázat své léty budované renomé. Zvuk ztěžkl, zhrubnul a noří se v tmavých kobkách temných severských jeskyní, tolik vzdálených doterajšej tvorbe vousaté ryby. Není to úplně nuda, jen něco jiného.
Naštěstí se v půli album zlomí a s instrumentálním jazzovým kusem Seventeen Again z reprobeden opět sviští staří dobří Beardfish. Najednou posluchač nestačí žasnout, jedna melodie lepší než druhá, nápady se hrnou, zvuk je rázem v pořádku a jazz je hnacím motorem rocku, který má tendence rozletět se do vaší místnosti. He Already Lives In You nás vrací zpátky o 40 let a já si připadám jako na velké párty kde hraje prim tato skvělá parta vynalézavých muzikantů.

První půle za 2*, zbytek za 4,5, průměr zhruba někde okolo 3,5*.

» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish

Affector - Harmagedon

Affector / Harmagedon (2012)

jirka 7200 | 5 stars | 03.02.2017

Desku „Harmagedon“ začal komponovat Daniel Fries od roku 2005, po svém odchodu z kapely Divinity. Původně mělo jít o instrumentální album, nakonec však byl zapracován i text, převážně z části Bible, z knihy proroka Izaiáše 53. kapitoly, dále o druhém příchodu Ježíše Krista, o Antikristovi, Armagedonu a Novém Jeruzalému – prostě o konci světa, který měl nastat v roce 2012.

Hudba samotná, rozprostřená na čas 53:00 je rozdělena do 10 částí, z niž nejdelší je desetiminutová „Harmagedon“ a „Rapture“.
Nebudu tu mnoha vzletnými slovy popisovat jednotlivé skladby výkony hudebníků samotných. Myslím si, že se Daniel Fries obklopil výbornými muzikanty, co nejsou žádní začátečníci a stvořili spolu nádherné prog rock - metalové album. V každé skladbě slyším ohňostroj nápadů, nicméně nemám pocit, že by se jednotliví hráči až tolik snažili předvádět na úkor přehledností skladeb. Ač kytarista vrství ve studiu několik kytar přes sebe, výsledek není přeplácaný a celkově působí svěže a uvolněně. Daniel je z celé čtyřky nejméně známý, přesto si myslím, že po tomto výkonu se zařadí mezi uctívané kytaristy. Zajímavé je poslouchat souboje kytar s kláves, to je lahůdka. Hudební vzory jsou patrné, ať Dream Theather, či Threshold, nicméně o nějakou kopírku nejde.

Projev zpěváka Teda Leonarda je na této desce civilnějšího rázu, je slyšet, že je tu hlavně proto, aby přednesl biblická poselství. To je trochu kámen úrazu na této desce, že někteří ateističtí a zdatní angličtináři mají problém s křesťanským obsahem, já tam vnímám hlas jako jeden z mnoha nástrojů a texty mne nijak neruší :-)

Skupina zatím žádnou další desku nenatočila, což přijímám s povděkem, je mi milejší solidní a vypilované album jednou za deset let, než rychlokvašky sekané každý rok s minimem invence.
Deska s výborným zvukem byla nahrána, zmixována a zmástrována v „The Mouse House“ Studiu Rich Mouserem (Spock’s Beard/ Transatlantic/ Neal Morse). Dynamický rozsah – 8.

18.5. 2012 vyšla v Německu u firmy InsideOutMusic a ve zbytku světa o pár dní později. Na desce je slyšet i polský orchestr “Sinfonietta Consonus“ , který se podílí na nahrávání partů s různými rockovými i metalovými soubory. Na této desce jemně a střídmě dotváří a doplňuje zvuk desky.

» ostatní recenze alba Affector - Harmagedon
» popis a diskografie skupiny Affector

Uriah Heep - Salisbury

Uriah Heep / Salisbury (1971)

| 5 stars | 03.02.2017

Pokud se najde jedinec prahnoucí po kontaktu s kapelou Uriah Heep, druhá deska Salisbury je tím nejvhodnějším kandidátem na úvodní seznámení. Pánové na ní učinili velký krok směrem vpřed. Slibný debut Very Eavy...Very Umble poukázal na novou akvizici na poli klávesového melodického rocku, ale teprve tato deska mířila do míst kam kapela svými postojí cílila. Ken Hensley si zabral větší prostor a tak tu máme nejucelenější a nejvyrovnanější album v historii kapely. Každá skladba je rafinovaným skvostem. Tvrdý a úderný úvod, melancholická Kenovka s emotivním Byronem, pestrá trojka, jeden z největších hitů v jejím závěsu a samozřejmě titulní orchestrální veledílo.
Na začátku své dráhy měli U.H. pěkně našlápnuto, na rozdíl od svým věčných rivalů Deep Purple, kteří bodovali až svým pátým!! albem, se to Byronovcům podařilo hned napodruhé.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bush, Kate - Before the Dawn

Bush, Kate / Before the Dawn (2016)

Rovant69 | 4 stars | 02.02.2017

Kate Bush ve své čtyřicetileté kariéře příliš nekoncertovala. Její poslední oficiální živý záznam byl pořízen v roce 1979. Když na jaře 2014 zpěvačka oznámila sérii dvaceti dvou koncertů v londýnském Hammersmith Apollo, nadšení fanoušků nebralo konce. Po dvou letech vyšel jejich zvukový záznam.

S živými nahrávkami to bývá komplikované. Nezřídka se potýkají se zvukovými obtížemi anebo se nedaří přenést onu atmosféru, která na sále panovala. Leckdy pak snažení o vydání živého záznamu ztrácí smysl. To naštěstí není případ "Before The Dawn". Kate Bush si dala záležet na tom, aby výsledek zněl velmi čistě, a to jak po zvukové, tak intonační stránce. Vybírala ty nejlepší pasáže z odehraných show a poskládala je tak, jak byl koncert koncipován. Daň za autorčinu preciznost je určitý dojem, kdy se může zdát, že se stírá rozdíl mezi živou a studiovou nahrávkou.

Repertoár show byl zacílen na alba "Aerial" a "Hounds Of Love". Koncert tak byl rozložen na tři dějství. Každé z nich má jinou atmosféru. První má tah a rockový feeling. Zní velmi svěže a živelně. Hned v úvodní "Lili" se kapela zvukově, ale i stylově blíží Peterovi Gabrielovi. Ale ono není divu. Nejenže v ni hrají dva muzikanti, kteří spolupracují nebo v minulosti nahrávali s oním umělcem, ale i samotná Kate jím byla velmi ovlivněna. Celkově kapela šlape na výbornou. Aby ne, když je složena z výtečných hráčů, kteří měli co do činění již se zmíněným Peterem Gabrielem, Pink Floyd či jejich členy Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem. Zazní zde dávné hity jako "Hounds Of Love", "Running Up That Hill (A Deal With God)", ale také skladba "Never Be Mine", která byla přidána na playlist až v průběhu přípravy koncertu.

Druhá část přináší velmi emotivní dílo "The Ninth Wave". Je nejen vrcholem tvorby Kate Bush, ale i předčasným vrcholem samotného koncertu. Tato koncepční záležitost z "Hounds Of Love" je zde vycizelovaná do posledního detailu. Silný příběh ženy, která ztroskotá v moři a čeká na své nalezení, je umocňován dějovými zvukovými linkami, které vytváří jakýsi zvukový film, jenž v posluchači podněcuje zvědavost a představivost toho, co se v té době na pódiu asi dělo. Zde lze vysledovat inspiraci v Pink Floyd. Nakonec to byl právě David Gilmour, který zpěvačku v roce 1975 objevil. "And Dream Of Sheep", jedna z nejlepších a nejsilnějších písní na desce, přináší nesmazatelný všeobjímající pocit chladu a samoty v širém moři.

Třetí, nejdelší díl nahrávky obsahuje kompletní přednes z "Aerial" a opět koncept "A Sky Of Honey". Nasazení tohoto materiálu po zmíněné "The Ninth Wave" se ukazuje jako problematické. Po emotivním vrcholu, kdy by posluchač čekal už jen závěr v podobě několika vzpomínek na první čtyři alba, přichází zklidnění, které má téměř nádech recitálu. Při vší úctě ke kritikou dobře přijatému "Aerial", toto dílo prostě sílu staršího materiálu nemá, a zanechává tak pocit pomalu vlekoucího se vystoupení. Na koncertě to mohlo samozřejmě vypadat jinak, ale v jednom zátahu při poslechu doma je těch emocí až příliš. Posluchač se tak snadno může přistihnout, že ztrácí koncentraci. Navíc se zde projevuje již zmíněné stírání rozdílu mezi živým a studiovým albem. Jisté oživení naštěstí přichází s novinkou "Tawny Moon", kterou nazpíval zpěvaččin syn Albert McIntosh. Závěr show pak obstarává intimně podaný přídavek "Among Angels" z posledního "50 Words For Snow" a parádní "Cloudbusting" s efektním odjezdem parní lokomotivy na konci skladby, a tím i skvělou tečkou za celou show.

Roky neubraly Kate Bush nic z jejího osobitého projevu. Zpívá jí to stále skvěle. Vliv pánů Gilmoura a Gabriela je znát, ale zpěvačka dokázala vše skloubit v jeden fungující celek, nad kterým ční právě její jedinečný výraz. Koncert je skutečně parádním zážitkem, ve kterém se neustále něco děje. Avšak mohl by být ještě lepší, kdyby třetí část byla umírněnější a přinesla by, zvláště po pětatřicetileté koncertní pauze, trochu té vzpomínky na čtyři výtečné první řadovky. Někdy méně znamená více, ale i tak velmi slušných osm z deseti.
Akcie této živé nahrávky vyletí s vydáním video záznamu. Na ten si však budeme muset počkat, pokud ovšem vůbec vyjde. Samotná Kate se nechala slyšet, že s ním není spokojená. Inu, snad to nebudou další dva roky.



» ostatní recenze alba Bush, Kate - Before the Dawn
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

horyna | 4 stars | 02.02.2017

Z vrcholného období Camel je to spolu s Mirage právě deska Moonmadnes, která nejdokonaleji symbolizuje tvorbu kapely jako překrásnou rozprávkovou událost podloženou nepřebernou barvitostí a střídáním nosných, ale i dokreslovacích motivů, které se starají o dokonalou iluzi místa, prostoru, nálady i času. Její náplň je křehce povznášející a dojemně sugestivní.

Každého pravorněného fandu art rocku musí zaujmout posmutnělé flétnové tóny a zastřený Fergusonovův vokál v průběhu písně Song within a Song- která v půli nabírá dynamiku a přechází v solidně odpichnutou keyboardovou zteč.
Vrchol na mě čeká při Spirit of the Water- ta obasahuje fantaskní hlasový přeliv upravený mašinkami, dominantní flétnovou melodii i překrásný klavírní doprovod. Skutečně povznášející, škoda jen že tato hybná iluze netrvá delší dobu.
Profil kapely, jakožto profi bandu artově zaměřeného, upevní skladba Another Night a spoustu dojemných melodií představí Air Born.

V sedmdesátých létech vznikali podobné kapely jako houby po dešti. Ne každá z nich ale dokázala svým hudebním poselstvím působit tak silně jako právě Camel a předávat ho dále s niternou intenzitou.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Gotthard - Silver

Gotthard / Silver (2017)

Antony | 4 stars | 01.02.2017

1. poslech - zív, nuda...
2. poslech - pár dobrých songů, jinak vata.
3. poslech - deto deto Imhotep
5. poslech - návyk, jako na cigáro po ránu. Nekouřím, aha..
10. poslech - Sorry jako.. ale to žeru!

Hudební styl, moderní melodický hardrock (nebo si tomu říkejte jak chcete) má obrovský přetlak konkurence. Hraje ho nepřeberné množství kapel z celého světa. V podstatě se nevyvíjí, jak ho definovali na přelomu 70/80 let Whitesnake a další, tak se hraje i teď. Nikdo už nečeká něco převratného, ale těžké je alespoň zaujmout. První poslech bývá vždy - aha, nuda, zív. A další taky, nic se nezmění. Většinou.

U novinky Gotthard prošel můj dojem z muziky svižným vývojem, od povinného seznámení až po nadšení. Švýcarům se podařilo vytvořit kolekci energických písní, přičemž většina z nich má potenciál zaujmout i náročnějšího posluchače. Nejde o standardní refrénovky, skladby jsou bohaté na melodické nápady, srší dynamikou, mají více vrstev, které stojí za to objevovat.

Úvodní Silver River má zajímavou a výraznou melodii, ale jako u jediné na albu z ní mám pocit, ze na mě moc tlačí. Hned dál ovšem začne hudební radost, přirozený pěvecký i hudební projev bez náznaku únavy nebo rutiny. Zdůrazním zejména Everything Inside s výrazným riffem a excelentními sóly, Tequila Symphony No. 5 s rafinovanou citací Beethovena a Only Love Is Real, kde se daří provařené téma zhudebnit znamenitě emotivně působivě. Ostatní skladby nezaostávají, mohl bych jmenovat téměř všechny. Nesnáším těžkopádnou, lacinou a omletou muziku, zavedené kapely k tomu často sklouzávají, tady se jedná o pravý opak. Osvěžující a milé dílo.

Jasně, že je to pořád muzika pro masy, takový metalový popík. Ovšem tohle vkusné provedení kombinované patřičnou invencí a pestrostí, vytvořené mistrně lehkou rukou, mne přitahuje. S každým poslechem objevuji další drobnosti a detaily, pozitivně dokreslující celkový dojem.

Zdroj: CD Deluxe Digibook
Skladeb: 15
Délka: 56:11
Dynamika: DR7
Zvuk: I přes značnou dynamickou kompresi celkem poslouchatelný

» ostatní recenze alba Gotthard - Silver
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God

Pogues, The / If I Should Fall from Grace with God (1988)

tykeww | 5 stars | 01.02.2017

Už od první vteřiny se tu jede na plný plyn. The Pogues se tu na své zřejmě nejlepší nahrávce s ničím nemažou. Titulní skladba je energická a - jak je pro Iry typické - také tak trochu vlastenecká. Rozhodně MacGowanova banda stvořilo intro, jak se patří.
Navazuje písnička s vůní orientu, melodickým refrénem a rozjetým koncem - Turecká píseň zatracených. V podobném duchu pokračuje i Láhev kouře, pořádná irská dupárna očouzená hospodským dýmem.
A pak tu máme jednu z nejzásadnějších a široké veřejnosti nejznámějších písní - Pohádku z New Yorku. Začíná sice poněkud ospale, ale posléze se nám tu rozvine krásný melodický duet s předčasně zesnulou zpěvačkou Kirsty MacColl. Její sametový hlas hladí po duši, přestože se po chvíli začne pár hádat a k smrti urážet do šlapek a feťáků. Jedna z mála vánočních písní, co můžu slyšet klidně i v červenci.
Metropolis úplně dýchá velkoměstem, přispívají k tomu i hostující žestě. Rozhodně zajímavá skladba, která zároveň může sloužit coby kvalitní předznamenání následující písně. Thousands Are Sailing je kompozičně velmi dobře vystavěná píseň a pěkný otisk potenciálu kytaristy Philipa Chevrona, který je autorem. Roztančená mezihra je pravou pohádku irského ostrova...
Nepůvodní South Australia mi na vinylu chybí, ale je to škoda. Jedná se o velmi zdařilou adaptaci námořnického popěvku s plným instrumentálním nasazením.
Druhá strana začíná písničkou Fiesta, která se nese silně v duchu svého názvu - jako bychom se najednou z Irska přesunuli někam mezi hispánce. Připadá mi tu tak trochu na odlehčenou, ale to vůbec není na škodu.
Medley je příspěvkem, který rozhodně stojí za povšimnutí a svědčí o jistém vývoji The Pogues, neboť se jedná o několik bravurně svázaných písniček. Stejně tak Streets of Sorrow/Birmingham Six je povedený příklad písničky, která se šikovně vyklube z jiné.
Londýnská ukolébavka je uklidňující akustická písnička, při které si oddechneme před dynamičtějším koncem desky. The Battle March Medley mi (bohužel) na desce také chybí, následující dvě písničky jsou takové ostrovní pogsoviny se vším všudy. Červí konec je spíš takovým humorným dovětkem zdařilého výletu mezi zelené irské kopečky.

Pogues vzešli z punkrocku, ale v jejich hudbě ho už moc nenajdeme. Ona jistá surovost sedí jako ulitá i ostrovnímu životu v Irsku a projevuje se zejména v důrazné rytmice, o MacGowanově hlasu ani nemluvě. Co ten musel za svůj život prohnat hrdlem guinnessů a hektolitrů whiskey!
If I Should Fall From Grace with God považuji za vrchol diskografie The Pogues. A přestože ve svých ostrovních inspiracích postrádají vybroušenost a čistotu, jakými si mě získali starší Jethro Tull nebo Steeleye Span - uděluji pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God
» popis a diskografie skupiny Pogues, The

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

| 5 stars | 01.02.2017

Na Sweet Freedom už to začlo kapele mírně skřípat. Vydávat každého půl roku desku je záslužná činnost, ale nevděčná. Muzikanti v té době disponovali přetlakem nápadů a zřejmě je chtěly všechny porozdávat mezi fanoušky. V některých polohách je cítit i pop a na začátku je umístěna velice slabá věc Dreamer. Ale krásný hit Stealin i většina dalších písniček teze o slabším článku fonotéky U.H. rozpouští. To horší má teprve přijít za pár měsíců. Hensley stále přispíval živými nápady a několika skutečně vyjimečnými klávesovými figurami, které korunuje závěrečný monstertrack Pilgrim. Přesto půl hvězdy dám dolů za řekněme vrtkavé nápady které sem úplně nepasují.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione

Biglietto Per L'Inferno / Tra l'assurdo e la ragione (2009)

Snake | 4 stars | 01.02.2017

AMS – AMS 175 CD /2009/
Gatefold Card Sleeve.

Comeback italské hard/prog rockové legendy, obsahující předělávky (plus jednu novinku) vlastních skladeb z první poloviny sedmdesátých let. Tedy jak z eponymního debutového alba, tak z - v té době nahraného, ale nevydaného - "Il tempo della semina".

Z původní sestavy zůstali Mauro Gnecchi (bicí) a pianista Giuseppe 'Pilly' Cossa, produkce se ujal další z "pamětníků" Baffo Banfi a jako exklusivní host se nahrávání zůčastnil i Claudio Canali (který v mezidobí vstoupil do kláštera a přijal jméno "Frate Isaia"). Zbytek sestavy tvoří "čerstvá krev"...

Kapela se rozhodla svůj název upravit na Biglietto per l'inferno.Folk a své - původně hard/prog rockové - skladby "provzdušnit" prvky italské lidové hudby. A tak se tady ve větší míře objevují mandolína, různé flétny, okarína, dudy, nebo akordeon, ale žádný strach. Díky přiměřeně ostré a energické elektrické kytaře je to pořád ještě rock a taková Confessione neztratila vůbec nic ze svého původního důrazu a naléhavosti. Vypíchnul bych i úvodní, téměř osm minut dlouhou a skvostně propracovanou Ill tempo della semina, nebo skočnou Tra l'assurdo e la ragione. Zajímavá je i předělávka skladby L'amico suicida. Z původních čtrnácti minut zbyla sotva tříminutová předehra, ale natolik intenzivní, že to člověka přivádí na chmurné myšlenky...

Jediné, co brzdí moje nadšení je dvojice pomalejších skladeb Il Nevare a Una strana regina. Ne, že by byly tak špatné, ale působí na mě až příliš rozvláčně a jak jehla ostrý hlas (jinak výborné) zpěvačky Marioliny Sala se mi pokouší odebrat kostní dřeň.

Jste - li fanoušky Biglietto per l'inferno a milujete jejich alba z poloviny sedmdesátých let, tak neváhejte. Cédéčko z produkce AMS je k mání v podobě krásné rozevírací mini vinyl repliky, vybavené obsáhlým bookletem a brilantním zvukem. Je to pěkný přírůstek do každé (prog/folk) rockové sbírky a já jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Dunaj - Dunaj & Iva Bittová

Dunaj / Dunaj & Iva Bittová (1988)

jirka 7200 | 5 stars | 31.01.2017

Klenot české rockové scény - deska Dunaje s frontmankou Ivou Bittovou. Vzpomínám na koncerty s kytaristou Kolšovským, který naprosto originálním způsobem mlátil do kytary, na Ivu celou v černém. Na zvuku kapely bylo něco uhrančivého. I když deska nemá tu atmosféru živého provedení, kde jednotlivé písně vyzněly daleko působivěji a expresivněji, přesto je parádní. Iva i Pavel oproti své prvotině podřídili svůj výraz rockové kapele a tak hlavně u Ivy mám pocit, že se nemohla naplno projevit, nebo že jede na půl plynu, to je asi ale jen můj dojem načerpaný ze zkušenosti, jak dovede hudebně řádit.

Jedna z mála desek, kde nevidím slabší místo.

» ostatní recenze alba Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Dunaj - Rosol

Dunaj / Rosol (1991)

jirka 7200 | 3 stars | 31.01.2017

Dunaj jako kapelu jsem měl rád, hlavně jejich živé vystoupení s Ivou, ale i bez. Nicméně k desce "Rosol" jsem si nikdy nenašel cestu - velmi mě vždy navnadí "Overtura" a následující skladba "Rosol", potom mne libé pocity opouští. Moc si však pochvaluji akustickou "Cassiniho dělení".

Schválně jsem si ji pustil po 25 letech, zda nepřihodím nějaký bodík navíc, ale nejde to.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Toto - Mindfields

Toto / Mindfields (1999)

horyna | 5 stars | 31.01.2017

Za umělecký vrchol kapely Toto působící na scéně čtyři desetiletí považuji desku Mindfields. Že Bobby Kimbal ke kapele patří, jsem si uvědomoval vždy a na deskách, na kterých neúčinkuje mi jeho hlas schází. Ke konci své kariéry se pánové nejspíš přece usmířili, jejich hádky šli stranou a tak se zde i na desce následující s tímto mužem s velkým hlasem opět setkáváme. Mám zato, že jedinečnosti nahrávky také napomáhá fakt, že má ve svém středu bubeníka, dokonalého bubeníka (nic proti jeho předchůdci) s velkým jazzovým cítěním a decentním feelingem.

U tak velké desky se samosebou sluší rozebrat každý track, jelikož každý je opravdovou hudební lahůdkou a dobrodružným výletem do světa fanazie seskládané z velkých melodií.

After You've Gone- vyzařuje značnou pohodu v čele s monstrozně pružnou kytarovou hradbou.
Mysterious Ways- rokec urtžený ze řetězu v němž se Bobbyho hrdlo solidně prohýbá.
Mindfields- první lahůdka, tajemná nálada, progresivní pnutí a dokonalost aranžmá obohacují funkční klávesy a akustické běhy, to vše maximálně pracuje ve prospěch celku.
High Price of Hate- blues staré školy oděno do moderního hávu a stylu alá Toto, opět vysoká kompoziční škola, kde klávesy a kytara v jednom šiku svádí tuhé souboje.
Selfish- doslova hltám její volnou kytarovou techniku a energický drajv Bobbyho vokálu, do finále vstupují potřebné dechy a katarze je umocněna.
No Love- jižanské country jak z titulu Blaze or Glory jasně ukazuje šíři skladatelské základny souboru.
Caught in the Balance- lahůdka č. 2, aneb jak stvořit artrockovou píseň co přežije věky.
Last Love- Lukatherova baladá mi mírně evokuje tvorbu velkých Beatles a dokazuje jak jsou Toto v baladách silní.
Mad About You- je taková pohodovka odkazující k období v němž kapela žala největší úspěchy, k 80-tým létům.
One Road- lahůka č.3, fusion profil postavený na lehkosti, překrásných sborech a klavírní melodii, paráda.
Melanie- další balada a další Lukather, píseň unáší nádherná basová linka, hravé bicí a kytartová ekvilibristika.
Cruel- když je jazz a swing zcela profesionálně uchopen vznikne rozmanitá, dechy popoháněná pulzující skladba.
Better World (Parts I, II & III)- v hájemství starých dobrých snových divadelníků (okolo Awake) se ocitáme v úvodu eruptivní instrumentální jízdy vsazené do závěru alba. Instrumentální hody v jazzovém spektru dávájí možnost vyniknout celé hudební složce s odzbrojující lehkostí. Po chvíli se přidává Stevův vokál, který opět šroubuje emoce pěkně nahoru.

Z celého A. O. R. spektra, to jsou právě Toto, kteří do své hudby dokáží pečlivě dávkovat mnoho jiných hudebních ingrediencí, potřebných pro stvoření navýsost sofistikované a kouzelné hudby. Nejen proto jsou mi z podobných kapel srdci nejblížší.

» ostatní recenze alba Toto - Mindfields
» popis a diskografie skupiny Toto

Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge

Anderson, Jon / Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge (2016)

Rovant69 | 4 stars | 31.01.2017

Jon Anderson, kdys frontman slavných Yes, se tímto albem, po mnohých hudebních tápáních, vrátil do vod, kde se pravděpodobně cítí nejlépe. Ve spolupráci s Roinem Stoltem (The Flower Kings,Transatlantic) tak nahrál desku, která je esencí toho nejčistšího art rocku sedmdesátých let s moderním pojetím progresivního rocku. Dává tak vzpomenout na zásadní díla Yes, ale též je odkazem na jeho sólový počin "Olias of Sunhillow". Toto koncepční dílo, které rozhodně, pro jeho košatost, není na jeden poslech, je rozděleno do čtyř celků, z nichž každý přináší tolik hudebních vrstev a nápadů, že by mnohým současným kapelám vystačily na celé album. Pozoruhodný je výkon samotného interpreta, který se po zdravotních problémech vrátil v plné síle a jeho hlas je opět křišťálově průzračný, tak jak ona pověstně známá voda z ledovce. Jedině snad škoda absence větších klávesových partů či sól. Na poli progresivního rocku se loni urodilo několik výtečných alb, ale toto mezi nimi rozhodně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon

Rolling Stones, The - Bridges To Babylon

Rolling Stones, The / Bridges To Babylon (1997)

| 5 stars | 31.01.2017

Slavná období kapely konce šedesátých a začátku sedmdesátých let v desetiletí následujícím zapadlo alkoholovo drogovým prachem. Rolling Stones byli v čele těch, kterým se víc jak deset let kompozičně příliš nedařilo. Mohli děkovat bohu že se hudební tok během několika dnů úplně obrátil a garážový zvuk vpadl opět do módy. Kapela nelenila a svezla se s novou volnou. Po četných odvykacích kůrách se se znovunastartováním zkomírající slávy pánové hlásí roku 1994 s výbornou deskou Voodoo Louge a svůj vzestupný status potvrzují o tři roky později famózní jízdou Bridges to Babylon.
Šťavnatou rockovou smršť vytýčí třináctka geniálních a hlavně vyrovnaných skladeb, kde každá druhá aspiruje na hitové pozice. Je to mamutí koncern těch nejlepších stones jaké si umíme představit, stejně mamutí jako byla jejich koncertní vystoupení. Doba Their Satanic a Beggars Banquet je minulostí, v rádiích se teď hraje Flip the Switch a Already Over me. Deska sklidí obrovský úspěch a kapela se opět a po zásluze hřeje na výsluní popularity, tak jako před dvaceti léty.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Uriah Heep - The Magicians Birthday

Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

| 5 stars | 30.01.2017

Oř - poprvé.

S deskou The Magicians Birthday se nacházeli Uriah Heep na výsluní popularity. Je součástí jejich nejplodnějšího období, na co sáhli tak se povedlo. Nápady se jim z rukávu hrnuli samovolně a díky nim vytvořili spousty vznešených kreativních děl, kde každé z nich neslo vysokou známku originality. Že byli velkou kapelou té doby potvrdili i na této desce. Žádný výkop šlehou typu Look at Yourself, žádné klenuté vznešenosti The Wizard. Startuje se ztěžka a potemněle skladbou Sunrise. Malá kaňka je snad jen Boxova odrhovačka Spider Woman, ale i ta se dá ustát. Nejlepší písně - počínaje trojkou Blind Eye je to každá následující s vrcholnou sentimentální věcí Rain, nejsmyslnější skladbou U.H.
Prvních šest studiovek uriášu patří mezi vrcholná díla hardrocku té doby, známkování je zcela jednoznačné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)

Bittová, Iva / Bittova & Fajt (1997 CD) (1987)

jirka 7200 | 5 stars | 30.01.2017

Tak pospěš můj milý
v sklepích kostela už se draci páří
a před oltářem čeká
ďábel s černou svatozáří


pak na svatební hostině se
hadi v mísách zavlní
vítr ti šperky jako listí rozfouká
z šatů cáry a z prstenů kamení
a z černých mraků stín
k zemi vše živé přiková

úryvek textu "Svatba"


Toto album jsem koupil první den, kdy se objevilo v roce 1987 na pultech s gramodeskami. Ani nevím, kde jsem toto duo porvé slyšel, typoval bych pořad Větrník v rádiu.
Ač jsem v tuto dobu obcoval spíše s heavy metalovými spolky, měl jsem štěstí na kamarády, kteří mi některé zásadní spolky z jiných stylů pouštěli, takže jsem pomalu získával rozhled i v jiných stylech.

Je to letos neuvěřitelných 30 let, co deska vyšla ale na jejím zvuku to není vůbec znát, snese i z dnešního audiofilského pohledu nejpřísnější posouzení.

Co toto duo - Iva Bittová, herečka brněnského divadla Husa na Provázku a Pavel Fajt, bubeník různých jazz rockových skupiny a rockovějších Jěště jsme se nedohodli natočilo, ja naprosto neuchopitelnou a nadčasovou záležitostí. Ale hlavně, co předvádějí oba hráči, je neuvěřitelné - Iva zpívá, syčí, výská a skřehotá (někdy připomíná divoženku Diamandu Galas) a Pavel to podmalovává různými údery na všemožné bicí nástroje. Nejde o žádný folk či přehrávání lidových písní, ale o alternativní nářez světového formátu.

Z mnoha nahrávek na mne čiší taková energie, kterou cítím, že válcuje svou silou mnohé thrash metalové songy té doby.
Naprosto svobodná deska, natočená v těžkých dobách. Není slabé písně.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Saga - Silent Knight

Saga / Silent Knight (1980)

horyna | 5 stars | 30.01.2017

Stál krámek v naší ulici,
v něm párky, buřty s hořčicí
a bonbóny a sýr a sladký mák.
Tam chodíval jsem potají
tak, jak to kluci dělají
a ochutnával od okurek lák.
A pro mou duši nevinnou
pan vedoucí byl hrdinou,
když po obědě začal prodávat.
Měl jazyk mrštný jako bič
a já byl z něho celý pryč
a toužil jsem se prodavačem stát.

tolik Majkl Tučný.

Stál krámek v ulici Na bělidle, v pražské čtvrti Smíchov a patřil značce Rock Paradise, v něm se pan vedoucí Šimečka staral o zásobovaní kvalitní rockou a metalovou hudbou té části populace, která o toto jevila značný zájem.
V dobách neinternetových, jsem si z naší Moravy, dělal občasné vyjížďky vstříc dobrodružství a nakupování vysněných, ale i nově vycházejících alb do matičty Prahy. A jednou se přihodilo, že jsem tam uviděl mimo jiné i tuhle desku. Kapelu jsem neznal skoro vůbec, ale její monstrózně klávesová hudba (kterou jsem si tam poprvé vyslechl) a geniální obal rozhodli o podlovolení se tužbě, něco tak jedinečného a z toho co znám se ničemu nepodobajícímu vlastnit.

V počátcích kapela používala snad troje keyboardy a hradba zvuků řinoucích se z těchto nástrojů mnohdy zastiňovala klasickou rockovou polohu. Je tomu znát hned z úvodní Don't Be Late- magicky uhrančivé, neuvěřitelně hitové vele-skladby, která mě ke kapele vlastně přivedla a dodnes slouží něco jako naše pupeční šňůra. Sadler ční (svůdně šeptá) a akustiky famózně drnkají, to nejmagičtější na písni jsou ovšem proudící klávesové tóny, nestárnoucí fantazie.
What's It Gonna Be- začne svižně a rockověji, ovšem Gilmour vede kapelu atmosférickou dráhou, do které se vměšují další klávesové rejstříky, ale i Ian C. tu čaruje slušivě. Mocný patos operního stylu se předvádí v třetí Time to Go- kde mě Sdaler svým rozsahem připomíná Mercuryho. Compromise- je uvolněnější, střídmější i rockovější koncertní tutovka. Too Much to Lose, ale i další položky alba se odehrávají celičké v dalekém vesmíru s maximálním zapojením v té době veškerého dostupného syntezátorového boomu. Velký závěr v podobě Careful Where You Step- silná to skladba, nacpaná melodiemi, důraznějším rytmem, jiskrnými nápady, nebo záměrně futuristicky mašinkově upraveným Michaelovým vokálem.

Z prvních klasických čtyř alb kanadských Saga, mám tohle prostě nejraději.

Epitaf- zpráva čerstvá teprve několik dnů- Saga se rozhodla ukončit kariéru, nééééé, prosím ještě nééé. Rozhodně bude několika generacím oddaným fanouškům chybět, zbude tu po ní vakuum a smutný výraz ve tváři, který ale může napravit radost z muziky, kterou nám tahle kapela po čtyři desetiletí rozdávala!

» ostatní recenze alba Saga - Silent Knight
» popis a diskografie skupiny Saga

Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream

Morse, Neal / The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream (2016)

Rovant69 | 4 stars | 30.01.2017

Jedná se o delší text..recka pro musicserver.cz

"The Similitude Of a Dream" vychází z filozofického a duchovního díla Johna Buyana vydaného roku 1678 pod názvem "Poutníkova cesta". Ve zkratce se jedná se o jednu z nejvlivnějších křesťanských knih, která alegoricky popisuje vývoj člověka - křesťana od hledání sama sebe, přes znovuzrození až po spasení a věčný život. Album volně čerpá pouze z první části zmíněné knihy. Popisuje formou snů putování muže z města Zkázy do Nebeského města. Na této cestě překonává překážky vlastních pochybností a potkává mnoho postav.Ty mu buď pomáhají, nebo naopak spíše stěžují onen vzestup k samotnému myšlenkovému osvícení. Do jisté míry se může jednat o autobiografický příběh samotného Neala Morseho.

e tedy jasné, že se jedná o koncepční dílo či spíše o formát jakési rockové opery, která má asi nejblíže k trojici "The Lamb Lies On Broadway", "Tommy" či "The Wall" od klasiků Genesis, The Who a Pink Floyd. Nabízí, jak se u takových nahrávek sluší, pompézní předehru, hlavní nosná témata objevující se různých modifikacích a samozřejmě velké finále. Při poslechu kolekce můžete mít pocit, že opravdu sedíte v divadle a sledujete hlavního hrdinu (Neal Morse), kterak se vydává na cestu a prochází různými nástrahami. Před očima ožívají obrazy Člověka, tápajícího a chybujícího, nebo vstupní bránu do Nebeského města včetně andělů či surrealistický obraz muže uvězněného v železné kleci. Postavy, které na cestě poutník potkává, představuji hlasy jednotlivých členů kapely, a tím je podtržena zmíněná dějovost.

Po hudební stránce je deska velmi barevná a zároveň celistvá. Skládá se z více kratších skladeb, které jsou vzájemně propojeny ve dvě přibližně stejně dlouhé části. To nahrávce velmi prospělo a oněch sto šest minut uteče jako voda, bez náznaku nudy či skladatelského zakolísání. Hlavní motiv se line albem jako stříbrná niť. Tu se z větší či menší vzdálenosti zjeví, jako by si hladový vlk opatrně obhlížel kořist a o pár minut zaútočil, pěkně z blízka na posluchače, v plné síle.

V první části dějovo-hudební linie lze vysledovat několik vrcholů, které člověka buď zvednou ze sedačky svojí gradací či navodí úsměv hravostí, nebo naopak vženou slzy do očí nehranou emocionalitou. Za uvedené bych vyzdvihl už samotnou předehru "Overture", která volně přejde do skladby "Dream". Klávesová sólová vyhrávka ve "We Have Got To Go" vytryskne jako pramen živé vody. Samostatnou kapitolou je "The Ways Of a Fool", vystavěná lehce ve stylu Beatles či The Who, s prvky vícehlasů, jako by je zpívali samotní Beach Boys. První dějství pak ukončuje emotivní "Breath of Angels". Hlavní hrdina vstupuje do nebeských bran za doprovodu gospelového sboru. Samotná kompozice je ukončená monotónním pobrnkáváním na kytaru, které vzdáleně připomene "Goodby Cruel World" z "The WallL, neboť i zde se hlavní hrdina ocitne na pomyslném konci své cesty.
Rozsvítí se světla v sále divadla, sedíte a přemýšlíte, zda o přestávce máte jít mezi lidi a narušit si tak dojem z prvního aktu.

Druhá část obsahuje oproti první větší stylové rozkročení. Jestliže ta první byla čistě progrocková, zde nacházíme dvě ostré hardrockové skladby a jednu věc dokonce ve stylu country - "Freedom song". Ale jak jsem již uvedl, nic z oněch vybočení nenarušuje celkovou strukturu. "The Mask" rozjíždí více jak dvacetiminutové finále, které je skutečnou jízdou. Zaznívají hlavní motivy, které postupně gradují v "The Battle". Když je dobojováno, nastupuje pompézní vyvrcholení, které prýští z každé noty. Po zaznění posledních tónů toužíte vstát a zatleskat. Po potlesku následuje odchod do foyer, kde si nad sklenicí vína podiskutujete s dalšími nad tím, zda to bylo skutečné "Podobenství snu", nebo realita.

Celý The Neal Morse Band zaslouží absolutorium. Rytmika - Randy George (baskytara) a Mike Portnoy (bicí, zpěv), je na současném poli prog rocku asi nepřekonatelná. Stále si lámu hlavu nad tím, zda je Neal Morse lepší klávesista či kytarista, nicméně jako zpěvák je skvělý a uvěřitelný ve svém projevu. Celý výkon podtrhují dva služebně nejmladší členové, Bill Hubauer (klávesy, zpěv) a Eric Gillette (kytara), kteří dotvářejí hlasovou i nástrojovou pestrost celého projektu.

V dnešní době, kdy se hudba spíše konzumuje a krájí po kouscích, je vydání tak rozsáhlého koncepčního díla, které vyžaduje od posluchače soustředěný poslech, přece jen odvážným aktem. Z mého pohledu, navzdory své minutáži, se album poslouchá velmi dobře a délka koresponduje s dějovou linkou. Dílo si přímo říká o jevištní provedení s audiovizuální složkou, tak jak tomu bylo zvykem u art rockových kapel sedmdesátých let. Občas je tu cítit onen americký patos, ale v mých uších to dopadlo lépe než v "The Astonishing" od Dream Theater, které vyšlo taktéž v minulém roce.

Za myšlenku, hudební provedení a výkony muzikantů bych hodnotil 4,5/5. Je tu však malá kaňka na kráse, za kterou dám body dolů. Tou je jistá neoriginalita a opakování hudebních vzorců samotného tvůrce hudby. Neal Morse je megaloman. Jeho styl je velmi rychle rozpoznatelný. Složil již několik koncepčních alb, je členem dalších projektů a jeho skladatelská vytíženost je pravděpodobně daň za to, že se tu a tam opakuje. Hlavní motiv, který zazní hned v úvodu, je velmi podobný tomu, které použil již na "Testimony I" či "Testimony II". V tomto případě se může jednat i úmysl, neboť ideově to jsou podobné desky. Nakonec obdobně to dělal i Mike Oldfield , který čas od času citoval na jiných svých albech hlavní téma ze svého úspěšného "Tubular Bells".

"The Similitude Of A Dream" je osobní a velmi upřímná výpověď věřícího člověka, který přes veškeré pochybnosti a vnitřní boje podstoupil svou cestu. Ano, je to dílo o cestě k víře, rozhodně však nemoralizuje a nikoho natlačí se po ní dát, ale svým odkazem dává, v dnešním rychlém a povrchním světě, plném okoralých srdcí, minimálně důvod k zamyšlení.3,8/5

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Riot - Thundersteel

Riot / Thundersteel (1988)

jirka 7200 | 5 stars | 30.01.2017

Jsa si vědom své neobjektivnosti mé recenze na toto album Riot, ale nemohu jinak. Bohužel porovnávát mohu jen s jejich následujícím albem -"The Privilege of Power". O těchto Amících jsem periferně věděl, že existují, nijak jsem se však po jejich deskách nepídil a v osmdesátých letech jsem nějakou desku určitě od nich slyšel. Nicméně, až nedávno se mi dostala do rukou jejich deska - japonská edice jejich řadovky z roku 1988 - "Thundersteel". A musím řící, že jsem touto nahrávkou naprosto unešen a pokud si chci odpočinout od poslechu náročných prog či art rockových skvostů, tak sáhnu po tomto LP.

Mám to podobně vypozorované i u mnoha jiných souborů - prostě v určitém období se sejde parta muzikantů, kteří si 100% sednou a vytvoří klenot, který se jen težce překonává.

Před natočením této desky jediný původní člen RIOT, kytarista Mark Reale angažoval do kapely velmi schopné muzikanty a hlavně zpěváka Tonyho Moora a ti potom natočili a v roce 1988 vydali album "Thundersteel". Je to osobitá směs hard rocku, klasického heavy metalu, v některých skladbách až speed metalu. Ale hlavně se jim povedl dát dohromady velmi silný repertoár - na této desce není žádná vata, každá píseň je drahokam.

Na této desce najdeme vše, co dělalo metal metalem - tvrý zvuk kytar s melodickými sóly, hutný spodek (i když basa by mohla být slyšet více) a především drsný avšak melodický a klenutý zpěv frontmana.

Nebál bych se tuto desku označit, jako z jednu z nejlepších hard and heavy desek z osmdesátých let a zařazuji ji do stejné poličky s Judas Priest a jejich "Defenders"..., či rannými deskami DIO, Manowar či Helloween.

» ostatní recenze alba Riot - Thundersteel
» popis a diskografie skupiny Riot

Katapult - Hit album 1 (SP 1976 - 1988)

Katapult / Hit album 1 (SP 1976 - 1988) (1991)

lover-of-music | 4 stars | 29.01.2017

Katapult je pro mě jedna z mála stravitelných českých kapel a je u mě také velkou výjimkou, protože od většiny kapel, které znám, mám rád spíše písně neznámé, ale u Katapultu mám rád pouze hity. Je to i tím, že jejich nehitové písně na řadových albech (ať už je to 2006, Rock De Luxe či Live stříbrné album) jsou pro mě skutečně melodicky i textově nezáživné. Ale rozhodně si o Katapultech nemyslím, že jsou ostuda českého bigbítu, jak si to myslí Petr Gratias.

Písně jako Až, Někdy příště, Katapult, Lesní Manekýn jsou už dnes naprostou klasikou. Mám strašně rád i krásnou baladu Já Nesnídám Sám a přiznám se, že Hlupák Váhá je moje srdcovka. Trošku mi tady chybí Vojín XY Hlásí Příchod.
Jak říkám. Co se týče Katapultu, vystačím si bohatě s tímto albem.

» ostatní recenze alba Katapult - Hit album 1 (SP 1976 - 1988)
» popis a diskografie skupiny Katapult

Rolling Stones, The - Blue & Lonesome

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome (2016)

Martin H | 4 stars | 28.01.2017

Přiznám se, že už jsem nečekal, že skupina Rolling Stones ještě vydá desku, vždyť poslední studiový počin A Bigger Bang spatřil světlo světa již v roce 2005. Po velkolepých oslavách 50. výročí vzniku skupiny to spíš vypadalo, že kapele bude stačit dožívat jen ze své slávy. Jistě, Jagger a spol. svůj významný podíl rockové hudbě předali již v prvních dvou desetiletích své dlouhé existence, a teď by mohli z pozice rockových ikon pozorovat snažení svých mnohem mladších následovníků, ale určitě tady zapracovala touha dokázat, že stále ještě neřekli své poslední slovo.

Na desce Blue & Lonesome je mi sympatických několik věcí, především to, že nahrávka vznikla během pouhých tří dnů. Také se mi líbí vybraný hudební materiál. Někoho možná zklamalo, že se nejedná o původní stounovské skladby. Mně to nevadí, dokonce si myslím, že po všech těch žánrových kotrmelcích a nasávání všemožných hudebních vlivů musel zákonitě přijít návrat k tomu, z čeho pánové vyšli, a tím je blues. A to Rolling Stones vždy uměli interpretovat na výbornou.

Hudba obsažená na desce vrací posluchače někam do dávných dob, v nichž se chicagské blues stalo jedním ze zdrojů, z nichž kvasilo to úžasné hudební podhoubí počátku 60. let. Pánové přistupují k vybraným skladbám s pokorou, ale na druhou stranu s přehledem zkušených mazáků, kteří již nikomu nepotřebují nic dokazovat. A když zjistí, že shodou náhod natáčí ve stejném studiu nový materiál sám Eric Clapton, druhdy jeden z hlavních věrozvěstů bluesové hudby v Anglii, tak slovo dá slovo a o zajímavého hosta ve dvou písních je postaráno.

Samotná hudba je velice příjemná a ve mně, fanouškovi mnohem mladšímu než nejmladší člen skupiny, vyvolává pocit, že takhle nějak to mohlo vypadat v počátcích jejich hudebního snažení. Těžko vyzdvihovat nějakou ze dvanácti písní, ale určitě jisté kouzlo pro mě má titulní kousek Blue And Lonesome a samozřejmě Dixonovo I Can't Quit You Baby, a to nejen pro spojitost s mými oblíbenými Led Zeppelin. A vysloveně si užívám táhlá blues All Of Your Love a Little Rain.

Problém je, jak desku ohodnotit. Příjemně se poslouchá, neobsahuje žádný rušivý prvek, ale přesto ve svém hodnocení zůstanu před branami absolutoria. Vyšší hodnocení si nechám na novou desku s původním materiálem. Snad se ještě dočkám.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Blue & Lonesome
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Opeth - Damnation

Opeth / Damnation (2003)

Voytus | 5 stars | 28.01.2017

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.

» ostatní recenze alba Opeth - Damnation
» popis a diskografie skupiny Opeth

Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)

Bittová, Iva / At Home (Iva Bittová & Čikori) (2016)

alienshore | 3 stars | 27.01.2017

Len nedávno vydaný album At Home od hviezdneho zoskupenia Iva Bittová & Čikori poteší asi každého priaznivca tejto jedinečnej umelkyne. Aj kritická obec ho vlastne hodnotí veľmi dobre. V každom prípade je to na českej i slovenskej scéne hudobná udalosť, keďže tu máme dočinenia s hráčskou elitou. Či to však zaručuje zážitok, aký niekedy očakávame je otázne. Nuž, ako pre koho ...

Treba sa pozrieť na to, čo toto dielo vlastne prináša. Máme tu tradične inštrumentálne aj vokálne do detailu premyslenú hudbu so silnými vplyvmi folku, jazzu a world music. Minimalistický prístup je pre Bittovú aj Václavka sebe vlastný. Neznamená to však, žeby sa tu hralo málo alebo nebodaj nezaujímavo. Aranžmány majú vyšší princíp a slúžia k vytvoreniu pôsobivého celku. Opakovanie brilantne vytvorených nosných motívov dopĺňajú ďalšie nápadité sekvencie a vsuvky. Bittová spieva krátke texty a vytvára svojim hlasom atmosféru plnú rôznorodých pocitov, farieb a nálad.

Občas zaznie z jej úst aj angličtina. Nepôsobí to rušivo, ale čeština jej sedí ďaleko lepšie. Prvé tri skladby "Noc", "At Home" a "One Heart" patria medzi najlepšie veci. Majú pôsobivú štruktúru, melódiu a Bittová do nich prilieva kopec emócií. Problém začínam mať so zaradením "Paper Cone", čo je skladba z o rok staršieho projektu Nayive. Podobne je to vlastne aj so songom "Tichý pláč", ktorý mal pôvodný názov "Kind Of". Prerobenia sa dočkala aj "Rukama", toť klasika z dôb Dunaja a dostala tentoraz názov "Břízy". Zopár rokov stará skladba "Větvička" patrí medzi Bittovej obľúbené a dostala priestor v novej podobe ako "Je mi zima". Spracovanie dotyčných piesní je síce fajn, ale uniká mi trochu zmysel ich zaradenia. Najviac mi imponuje "Tichý pláč", ktorý sa na konci prehupne do krásneho motívu, ktorý naberá na intenzite. Na pretras zostávajú "Želé" a orientálna "Anděl". Viac u mňa boduje rockovejšie formulovaná "Želé" s drsnejším hlasovým prejavom Ivy Bittovej.

Môj pocit z albumu At Home je skôr zmiešaný. Ako jej fanúšik sa cítim byť ochudobnený o prísun novej hudby, keďže sú tu až štyri skladby z minulosti a jedna voľná adaptácia (Anděl). Celkove to znie pekne, milo, komfortne. Práve tá komfortná zóna mi však u Ivy Bittovej trochu nesedí a občasné expresívne nálady tu pôsobia naozaj nevinne. S komplet novými songami by tento počin dopadol u mňa ďaleko lepšie. Myšlienky a nápady tu vytvorené však majú svoj šarm aj atraktivitu. Možno stačilo ešte rok počkať a dopracovať veci bez vzývania dôb minulých.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva

Puhdys - 25 Jahre totale Aktion

Puhdys / 25 Jahre totale Aktion (1994)

jirka 7200 | 0 stars | 27.01.2017

Firma Amiga, potažmo BMG pravděpodobně chtěla vytěžit z opět vzrůstající popularity Puhdys nějaký ten peníz, proto z předchozích dvou živých záznamů sestavila jakýsi výběr. Skladby 1 -7 z roku 1979 a 8 - 14 z roku 1984. Jen mi tam nepasuje skladba "Geh zu ihr" -asi byla tehdy nahraná, ale na desku se nakonec nedostala.... Bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Puhdys - 25 Jahre totale Aktion
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Zeiten ändern sich

Puhdys / Zeiten ändern sich (1994)

jirka 7200 | 3 stars | 27.01.2017

Album "Zeiten ändern sich" vydávají Puhdys u firmy Dakota a název desky se stává skutečností - časy se opravdu mění a to pozitivním směrem. O hodně se zlepšila zvuková stránka desky, asi lepší produkcí a masteringem. Energická "Keine Ahnung" vychází jako singl a věští blýskání se na lepší časy. Stále je však nadpoloviční část desky v popovém aranžmá. Krom úvodní písně je solidní i druhá, příjemně pop rocková
"Keine Meile tut mir leid". Přímo hitová je chytlavá "Deutschland, Deutschland" i "Es war einmal", které textově staví na nostalgii východních Němců, kteří začínají vzpomínat na staré "dobré" časy. Rockovou vypalovačku tu zastupuje "Die Show muss weitergehen".

» ostatní recenze alba Puhdys - Zeiten ändern sich
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Live in Sachsen

Puhdys / Live in Sachsen (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 27.01.2017

Druhé živé dvojalbum Puhdys se opět povedlo. Skupina je zachycena v životní formě v období, kdy vydávala nejzásadnější desky své kariéry, jak na běžícím pásu.
Je to vidět i na vybraném repertoáru kapely tohoto koncertu, který je až na vyjímky složen ze tří studiových desek. Nevybavuju si jinou kapelu, která by si dovolila tuto věc.
Písničky mají ještě rockovější a dravější aranžmá, než v originále a energie a adrenalin z podia nestříkají, ale je vylévány po kýblech. Jedinou kaňkou je pro mne slabší sólo na bicí v úvodu druhé desky a snaha bubeníka Klause experimentovat s elektronickou bicí soupravou.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live in Sachsen
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Wie ein Engel

Puhdys / Wie ein Engel (1992)

jirka 7200 | 1 stars | 27.01.2017

Po pádu Berlínské zdi přišlo období překotných změn ve společnosti, na rockové koncerty lidé moc nechodili, řešila se politika. Všechny kapely čelily nezájmu posluchačů, to bylo stejné v Německu i u nás. Puhdys toto nemuseli řešit, protože oficiálně ukončili činnost v roce 1989 a každý podnikal. Skupina se sešla původně jen na jediný koncert (v roce 1991 u Braniborské brány) a jelikož byla bouřlivě přijata, rozhodla se dále pokračovat.

V roce 1992 vydala album "Wie ein Engel". Většina písní je v pomalém tempu, klasický německý radio pop, i když deska nezačíná zle. Song "Leben ist so oder so" je příjemně tklivou baladou, jen s klávesy. Jako maják nade vše tyčí kvalitou klipová "Wie ein Engel" ve stylu soft pop rocku a pojednává o narůstajícím nešvaru mladých v okolí Berlína - surfování na příměstských vlacích. Poslechnout se dá i "Ich leb' noch" a závěrečná, druhá část "Leben ist so oder so - part II". Zábleskem starých rockových dob je jen "Nein".

Na koncertech hrají dodnes z této desky jen akustickou "Was bleibt". Ostatní písničky jsou na desce víceméně do počtu.
Pro mne hodně slabé album, i když mnoho skalních fandů oslavovalo, že se kapela reaktivovala.

» ostatní recenze alba Puhdys - Wie ein Engel
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Opeth - Deliverance

Opeth / Deliverance (2002)

Voytus | 5 stars | 26.01.2017

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth

Resistor - To The Stars

Resistor / To The Stars (2014)

jirka 7200 | 4 stars | 26.01.2017

Čtvrté album americké kapely Resistor je pro mne takovým oříškem. Slyšel jsem jej několikrát a stále si k němu nemohu najít cestu. Přitom písním nelze nic vytknout, solidní členitý prog rock, výborné aranžmá, jako koření použité akustické nástroje, ani zkreslený zvuk elektrických kytar není použit jako hlavní stavební kámen, ale spíše jen tak dokresluje zvuk nahrávky.
Pokud bych tuto nahrávku mohl přirovnat k ženě, tak je krásná, zajímavá, chytrá - ale ta jiskra mezi vámi nepřeskočila, a ani nevíte proč tomu tak je. Ovšem může se stát, že po určité době kamarádského oťukávání se teprve rozhoří ta pravá láska.

» ostatní recenze alba Resistor - To The Stars
» popis a diskografie skupiny Resistor

Rush - Grace Under Pressure

Rush / Grace Under Pressure (1984)

horyna | 5 stars | 26.01.2017

Asi bych ho nazval "nejzvláštnějším" albem Rush v osmé dekádě a nejspíš i nejméně oblíbeným. Ale slovo nejméně je hodně zavádějící, jelikož od Permanent Waves po Conterparts představuje tvorba kapely pro mne nejvyrovnanější etapu jejich kariéry a také nejimpozantnější. Ani u jednoho alba pod pět * jít nemohu (to bych nepřežil :-) ale právě tady cítím nejsilnější příklon k oné "nešťastné" době a syntetika tu "obtěžuje" nejsilnějc.
Kapela přestala deskou minulou spolupúracovat s Terry Brownem a využití služeb Petera Hendersona byla zkouška na jednu desku, myslím že jeho nástupce P. Collins mnohem lépe pochopil skladatelské záměry souboru i ducha kapely Rush celkově.

Odrazy signálů dob z před dvou let se přetransformovali do úvodní písně Distant early warning- píseň zdobí skvělá melodika, nápady a Alexova kytarová práce z první řadě, klávesový dokres mi tu sedí jako..., na úvod výborně. Mrštný pohyb po galaktické dráze s Afterimage- řídí přesnost úderů bicí baterie Neila Pearta, kytarový švih a synťákové variace udávající pohyb v této písni stojí opravdu za to. I v Red sector A- cítím posuny meziplanetárního korábu naší vesmírnou soustavou, Geddy tu mistrně skládá slova do rýmů a obzvláště bicí postupy a tempa mi tu neskutečně sedí. Do čtvrté The enemy within (Part I of Fear)- vstupují pánové v těsné blízkosti reggae, značně vysunutá basa a nápaditá bicí figura se starají o precizní tempový vír, ještě krátké klávesové extempore a zem se otřásá v základech. Matematické vzorce a zákonitosti přináší další The body electric, pro mne ona a hlavně následující dvě položky Kid gloves a (umělohmotná) Red lenses- znamenají mírný ústup z pozic. Ten pravý balzám a velký finiš přichází s osmou Between the wheels- dokonalý Alex a jeho sóla, Geddyho recitace a rázné Neilový údery přepouští místo sympatické melodice a velké refrénové katarzní části s osudovými klávesovými tahy. Skvostné.

V nahé objektivitě tedy udílím 4,5* , když Rush tak především alba osmdesátých let. Myslím že tohle u žádného jiného hudebního spolku řici nemohu.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush

Davis, Miles - Miles & Quincy Live at Montreux

Davis, Miles / Miles & Quincy Live at Montreux (1991)

adam | 4 stars | 26.01.2017

Miles bol známy tým že nikdy nekoncertoval s retrospetívnzm koncertným materiálom. Vždy hral svoje aktuálne skladby. Výnimku spravil len raz. V roku 1991 v Montreux na Jazzovom festivale ho jeho kamarát Quincy Jones ukecal a uprosil a MIles zahral s orchestrom prvý a posledný krát retrospektívu z albumov Milestones, Porgy and Bess a Sketches of Spain. Veľký deň pre milovníkov jeho starej tvorby, mimoriadne svieže občerstvenie pre jeho mladých fanúšikov. Chvalabohu bol koncert nahratý. Vďaka tomu ten špeciálny večer neostane len spomienkou ako mnohé mimoriadne a jednorázové nezopakovateľné koncerty.
Nie je to vrchol MIlesovej tvorby, ale keďže je to posledná nahrávka ktorú v živote urobil, má určite mimoriadne postavenie.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Miles & Quincy Live at Montreux
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Yes - Close to the Edge

Yes / Close to the Edge (1972)

Adam6 | 5 stars | 26.01.2017

Album Close To The Edge myslím netreba predstavovať. Mal by byť v základnej výbave každého progrockera. Pre mňa osobne jeden z najlepších albumov vôbec. Recenziu zameranú na album nebudem písať, pretože všetko už bolo povedané
v tom množstve predošlých recenzií. Ale kto chce, tak si môže aspoň prečítať ako a kedy som album počul prvýkrát:

Koncom roka 2015 sme v októbri mali stužkovú slávnosť. Ako býva zvykom po stužkovej sa chodí na "dozvuky".Vybavili sme si chatu v Hámroch (Východné Slovensko, pri Humennom) a kedže sa nás nazbieralo dosť, tak sme napokon aj išli. Partia dvadsiatich ľudí vo veku 18-19, no asi si viete predstaviť aká hudba sa tam počúvala... ešte dobre že som väčšinu času bol mimo, ale nie dosť na to aby som to nevnímal. Keď som prišiel domov, po inak nie zlých dozvukoch, tak som si prosto musel dať "liek" do uší. V tej dobe som mal práve načatú tvorbu Yes a po predošlých albumoch (The Yes Album a Fragile), ktoré sa mi veľmi páčili som sa rozhodol posunúť sa v ich tvorbe ďalej a pustiť si veľmi chválený album Close To The Edge. To Vám bol zážitok. Hneď po vypočutí ma prešla zlá nálada. Album na mňa mal účinok ako tabletky proti bolesti hlavy. Netrvalo to dlho a z Close To The Edge sa postupne stalo moje obľúbené CD. Často myslím na to aký zarážajúci je rozdiel medzi touto nádhernou hudbou (progrockom celkovo)a tým prisprostým rapom. Ach kam ta hudba dnes smeruje...

P.S: Rešpektujem ale nesúhlasím s niektorými názormi na Siberian Khatru. Veď to je typická Yessovská vypalovačka.
Po dvoch megaskladbách Close To The Edge a And You And I si na záver albumu ani neviem predstaviť niečo iné.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn

kamila
Já mám jen TB I s těma si vystačím, ale dvojka a trojka bude asi hodně podobná, těžko...

Renaissance / Turn Of The Cards

kamila
Chtěla bych poděkovat všem rádcům za doporučení samých výborných kapel a hlavně...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11252 recenzí
2052 skupin
153713 příspěvků ve fóru
2475 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000