Castaway Fuchsia Grand Tour Alcatrazz Mercyful Fate Metheny, Pat Anderson, Ian Hour Glass Regal Worm Sylvan, Nad

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Hiromi - Spiral

Hiromi / Spiral (2006)

Danny | 5 stars | 28.03.2020

Hiromi nám na svém třetím sólovém albu představuje hudební koktejl, který je zcela mimořádný a v mnoha ohledech výjimečný. Její hudba nemá hranice, pohybuje se prostě tam, kde se jí zachce. Nálepka jazz fusion je pro Hiromi velmi těsná, protože její hudební duše i kreativita jsou mnohem svobodnější. Chvílemi nám vlastně představuje art jazz, průnik tradiční klasické hudby, která k nám co chvíli vyplouvá v podobě nadýchaných melodicko-harmonických oblouků (jeden z těch impozantních je hned v ústřední kompozici) s jazzovými postupy a praktikami. Díky těm pak vznešené konstrukce rozláme a rozmetá, aby je před našimi zraky z těch trhanců a cárů opět vymodelovala. A vždy k tomu přidá bonus v podobě nějakého překvapení. A že jich tu je. K tomu jí napomáhají dva mimořádní společníci: anglický baskytarista Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora. Vklad obou je zásadní.

Vstupní Spiral má přes deset minut, vůbec si to ale neuvědomíte. Určující melodický oblouk, ten ze světa klasiky, je měkce vyskládán v moll z dominantních vazeb a Hiromi vám ho na úvod nechá prohlédnout hned z několika pohledů, v expozici si s ním totiž pohrává a při každém uvedení ho trochu pootočí. Sama, nebo za pomoci měnící se basové linky Tony Greye, který nejdříve hraje s melodií, aby hned vzápětí svým basem podstatu harmonických vazeb lehce měnil – harmonii respektuje jen částečně a spíš jí prostupuje. Martin Valihora hraje s motivy a buduje atmosféru. Tolik věcí na tak malém prostoru. Když hudba mohutní, základní figura získá na objemu a vnitřně se proměňuje. A než si to užijete, je tu ostrý střih a Hiromi hraje na klavíru levou rukou neforemnou a těžkou třináctidobou ostinátní figuru, která se vrtí, zmítá a vytváří potemnělý prostor pro barvité sólo Tonyho Graye. Ten hraje v tak vysokých polohách, že bezmála slyšíte spíš jazzovou kytaru než baskytaru. Hudba zní stále naléhavěji, čím více se ve zvuku prosazují úderné ataky rozptýlených akordů syntezátoru a dochází vám, jak důležité jsou tady Valihorovy zpočátku zatažené bicí. To je fantastický okamžik. Po návratu ústředního "klasického" tématu, který nám kapela připomene, aby ho mohla využít pro barevné improvizování, se začne více jazzovat. Bicí swingují a jejich shuffle si nabírá z nepravidelného off-beatu, bas vytváří spíš plochu a Hiromi se pohybuje mezi bopem a modálním jazzem, hraje si s akcenty, zpožďuje průběh figur, pohybuje se mimo akordickou sazbu, je ale citlivá a její melodický proud je, i v rámci posunuté harmonizace, měkký a působivý. Nezatlouká svůj bop jak hřebíky, spíš promítá film. A vy pomalu tušíte, co je v záběru, kamera je blíž a blíž... Vrací se hlavní motivický oblouk, Hiromi ho nejdříve přehraje v basovém rejstříku a pak společně s basem začnou měnit jeho průběh, víc, a ještě víc, bicí pomáhají, zase ho cupují na kusy, ale kostru nechají. Na závěr pak nevěříte svým uším, hlavní motiv je zdeformován do třináctidobé figury, kterou hraje baskytara a Hiromi levou rukou, tou pravou ale hraje tu ústřední velkolepou figuru na čtyři doby. Jako by každá ruka hrála úplně jinou skladbu ve zcela jiném metrickém uspořádání! A není to naposled. Pár těchto šílených taktů a je konec. To byl nářez. Uběhlo nějakých deset minut a vy jste s Hiromi procestovali půl vesmíru. A většina alba je stále ještě před námi.

Hiromi si nápady nešetří pro příště, nesnaží se z jednoho vyždímat všechno, co jen jde, ale nabízí stále další a další. Lakomý tvůrce by z nich vystavěl několik alb, autorům současné "progrese" by stačily na několik uměleckých životů. Ona je rozhazuje plnými hrstmi a má jich stále dostatek.

Ve druhé skladbě Open Door - Tuning - Prologue postupuje obráceně, jak už vtipně název napovídá. Z drobných úlomků postupně modeluje větší a větší celky, klidně - v jakési skrývané impresi se z jednotlivých bodů stávají drobné motivy, nejdříve jen naznačené a částečně odtajněné v měkké basové figuře, je potřeba poslouchat celé zvukové spektrum. Hiromi si pro tuto chvíli přichystala další parádní kousek, z impresionistického snění a fragmentovaných riffů nám představuje bezmála až drobnou fugu, jak si široký motiv na klavíru předává z melodie do basu - z levé ruky do pravé. Následný kontrast pracuje s uvolněným průběžným akordem, do kterého jen tu a tam vstupují basová kila a uvádí nás do dalšího klasicizujícího motivu. Ten je představen jako monolit a následně v něm kapela dělá drobné úpravy, neničí ho, jen ho rytmicky rozpumpuje. A samozřejmě opustí v nejlepším. Hiromi pak kolem něj krouží v subtilním sólování, ztichlá kapela jen zlehka drží harmonii a nechává vyniknout klavírní vyhrávkám. Vyústěním je další úprava pilotního motivu, který kapela nechává narůst do bezmála hmatatelných kontur. Na závěr se nám ještě jednou přihlásí prvky někdejší minifugy, tentokrát nejdou po sobě, ale nad sebou a tímto vyklenutím je skladba u konce.

Je logické, že Deja Vu musí přinést změnu, jiný koncept. Rozverný třítonóvý motiv si kapela poskládá do bizarního valčíku a chvíli kolem vás krouží... Ve zklidněné pasáži se kapela příjemně zasekne v harmonii, která je od tonálního centra vzdálena přes půl prostoru a v něm nám společnost dělají Tony Grey a Martin Valihora, neokázale si hrají s tóny, riffy a údery, když se chvíli prudce roztočí a rozběhnou, jako by prostorem projel skrytý puls, nic se nedává na odiv, je to jen nápověda, kompoziční předzvěst dalších změn. Kapela si posílá rozvolněné motivy a společně hledá východisko. Valčíková pasáž tady prostupuje vším a když zmutuje do pokrouceného tvaru, je konec.

Vrcholem alba je skladba Reverse, hudba, která vyrůstá z desetidobého basového běsnění a neukotvených harmonických vazeb. I tady hraje Hiromi každou rukou figury v jiném metru, levá (společně s basou Tonyho Greye) dokola točí "desítkovou" figuru, pravá sází akordické hradby. Zní to přirozeně a šíleně současně. Martin Valihora hraje intenzivně, zvýrazňuje doby, přechází v marš a v exponovaných místech nabízí střílený rytmus. Je to mohutné a neobyčejné. Ve střední části je více jazzu, v nepravidelných akordických přiznávkách a později v progresivním sólování, kde si Hiromi k základní melodické ose nabírá stále více a více mimoběžných tónu, což připomíná modální ragtime. Silný tříakordový motiv v závěru zase trhá Valihora svým uvolněným break beatem, do kterého padají sestupné basové běhy. Je to fascinující, přidává se opět basová "desítka", teď ji ale Hiromi hraje oběma rukama dvojhlasně. Rytmika to drží odspodu. To je mazec.

Kdyby teď album skončilo, nikdo by se nedivil, posluchači byli obdarováni gejzírem nevšedních hudebních nápadů a tvůrčího přístupu. Ale nekončí, jsme v polovině. Když začíná Edge, vrhá se na vás zase úplně jiná hudební struktura, trhaný minimalismus basových ploch (opět Hiromi a její basová ruka a s ní paralelně Tony Grey) je tu protkán superrychlými melodickými běhy klavíru. To je divočina. Úporná minimalistická figura zaplňuje celý prostor a společníkem jsou jí Valihorovy báječně nepravidelné a destrukční bicí. Z masakru se na chvilku vyloupne příjemná harmonická sazba, tu ale vzápětí opět opanuje minimalistický princip, kterým skladba začínala. Trvá to jen chvilku, přitom uběhlo přes pět minut. Kapela vám nedá vydechnout a přitom stále točí kormidlem.

Závěr obstarávají tři rozsáhlé kompozice. Pokud se Hiromi na několika místech už dotkla impresionistického vyjadřování, v Old Castle, by the River, in the Middle of the Forest jeho účinek zesiluje členěním úvodního tématu i následným sólováním, které neskládá ani tak do dlouhých melodických hadů, ale do zpočátku izolovaných částí. Ty postupně propouštějí stále více tónu do drobného bopového proudění a padají do zpomaleného a velmi rozvolněného protisměrného pohybu. Jako by muzika s vámi zabrzdila a jen se volně sunula. Love and Laughter je čirou radostí z hudby, kapela modeluje nedlouhý harmonický postup, mění frázování i rytmické modely od lehkého swingu, kdy se s hudbou houpete, po mohutné boogie a krásné sólo na bicí. Ano, podobná věc tu zatím chyběla. A na závěr se trojlístek představuje v úplně jiném světle, jako funkem ovlivněná jazzrocková parta s výraznými zvuky sólového syntezátoru a typicky rockově šlapající rytmikou. Skladba uhání kupředu, letí kolem vás, žádné záseky, jen riffy, klavír pro zvýraznění rytmu a všudypřítomná Grayova basa.

Hiromi pro mě kdysi objevil můj kamarád a znalec fusion. Tohle je vážně trefa.

» ostatní recenze alba Hiromi - Spiral
» popis a diskografie skupiny Hiromi

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

luk63 | 4 stars | 27.03.2020

Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.

Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.

Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age

Tygers Of Pan Tang / The Wreck-Age (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 27.03.2020

Po rozpadu kapely Tygers Of Pan Tang se toho mnoho nedělo. Firma MCA vydala v roce 1983 best offku, aby ještě ze jména kapely vyždímala nějaký ten zlaťák, muzikanti ale byli dle mého rádi, že už s ní nemají nic společného. Po nějaké době byli fandové překvapeni zprávou, že v roce 1985 Tygry oživil původní zpěvák John Deverill s bubeníkem Brianem Dickem. Sestavu doplnili kytarovým duem - Steve Lambem a Neilem Shepherdem (Waysted). V tvůrčí kuchyni spolku byl ukryt skladatel a klávesista Steve Thompson, který na předchozím albu The Cage zabodoval několika songy.

Skupina podepsala smlouvu s Music For Nations a vrhla se do nahrávání nového alba. To vyšlo pod názvem Wreck-Age těsně před vánoci téhož roku. Zpěvák Deverill si s klávesákem Thompsonem (který na album jako host nahrál i baskytaru) skladatelsky sedli a na album napsali většinu písní, zbylé dvě věci vzešly z pera záhadné Lorny Wrightové, o které veškeré internetové prameny mlčí a jednu si vyžádali od producentského dua Martina Broada a T. Steela.

Kdo juknul na obal, tak tomu bylo ještě před poslechem jasné, že o žádný thrash metal nepůjde a mohl se trochu jako já zaleknout, zda nepůjde o podobně nesourodý slepenec prvoplánového pop metalu. Nakonec i já uznal, že k určitému pokroku přece jen došlo. Hlavní devizou je fakt, že písně jako celek mají společnou ideu - jsou napěchovaný zpěvným, energickým a melodickým metalem stylu Dokken, Toto či Warrant s výraznými klávesy, mohutnými sbory a afektovaným zpěvem.

Bohužel, mainstreamový producent Phil Harding, jehož doménou byla v té době disco produkce typu Pet Shop Boys či Bananarama zvukově poznamenal desku typicky osmdesátkovým zvukem, jen výsledek zněl o něco přijatelněji, než jeho předchůdce. Zpěvák podal solidní výkon Kytaristé Sykese ani Weira kvalitativně nenahradili, ale těch pár riffů a jednodušších sólíček odehráli bez větších potíží. Soubor se nebál ani pořádného kvapíku v titulní Wreck Age nebo v přímočaré All Change Faces. Melodický metalista tehdy jistě rád pokýval natupírovanou hřívou do rytmu Protection, Women in Cages nebo Ready to Run. U mě hranici dobrých mravů překročil jen diskotékový sound Desert of No Love.

Závěrem : Reinkarnovaní Tygers of Pan Tang z velké části vsadili na vlastní repertoár a podařilo se jim natočit celkem slušnou desku ve stylu melodického pompézního metalu s klasickým osmdesátkovým soundem. Ta v té době prostě jen zapadla mezi stovkami podobných (a mnohdy o něco lepších) projektů a známějších akvizit tohoto stylu. Vzhledem k tomu, že vyznávám spíše hard rock hutnějšího charakteru, tak album v rámci diskografie Tygrů ocením třemi body.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Holdsworth, Allan - Road Games (EP)

Holdsworth, Allan / Road Games (EP) (1983)

Danny | 4 stars | 26.03.2020

Allan Holdsworth byl mimořádný kytarista i hudební tvůrce. Když před třemi roky opustil tento svět, bylo to nečekané, protože měl svou hudbou stále co říct. U velkých osobností to tak ale bývá vždy. Ve svých kompozicích neodděluje kytarové party od hudebního základu, neupadá do klišé jazzových kytaristů, kteří se ve svých sólech pohybují vedle ostatních struktur, aniž by do nich vstupovali a souzněli s nimi. Holdsworthova kytarová hra vyrůstá z kompaktního vnímání hudebního celku, je jeho součástí, odpoutává se od něj a zase do něj vstupuje. Jeho přístup je zcela multižánrový a nabízená fúze velmi široká. Na minialbu Road Games nám předkládá plošné harmonické tahy, ze kterých vyrůstají riffy a licky – i neobvyklé postupy fungují přirozeně a nenuceně. Úvodní Three Sheets to the Wind nabídne nejdříve pohled odkudsi z dálky, vymodeluje siluetu a ve správném okamžiku nám umožní prostřednictvím sólové kytary, která jako by plnila roli poutavého vypravěče, nahlédnout dovnitř. Kytarové sólo je barevné, kapela hraje to, co je potřeba a až na krátké instrumentální záblesky se nepředvádí. Je to taky práce s detailem, se zdánlivě nenápadnými změnami rytmu a nálady. Je potřeba být v pozornosti. Titulní Road Games je víc rocková a je zpívaná. V základním riffu nabízí přehlednou vazbu, ta ovšem co chvíli padá do nezvyklých akordických předělů a jemnějších odstínů. Než si to celé stačíte v hlavě poskládat a užít, je konec. A to má skladba přes čtyři minuty. Velmi působivé.

U následující Water on the Brain Pt. II jako by Holdsworth předpokládal, že jsme poslechově-smyslovou rozcvičku už zvládli a kapela na nás vtrhne energickou a ve všech složkách nepravidelnou hudební substancí. Harmonie se vzpínají ukotvení k jasnému středobodu, rytmika je neklidná a rozvířená, oba její muzikanti se tady ve svých krkolomných sólových výstupech stávají určujícím elementem skladby, Chad Wackerman i Jeff Berlin se tu představí jako mimořádní instrumentalisté. Skladba je poměrně krátká a je to tak dobře. Vrcholem tohoto EP je pro mě kompozice Tokyo Dream s krásným a i přes určitou dráždivou neforemnost taky srozumitelným ústředním motivem. A opět i v posluchačsky složitějších úsecích je skladba vstřícná a nesnaží se nás zahnat do kouta, i spletité a ne zrovna běžné harmonické provázání tady působí měkce a nenuceně, stejně jako melodické kostry motivů. Kapela si hraje s náladou a tu a tam nám už zřetelně vymodelovaný tvar rošťácky posune tak, abychom na něj přece jen ještě nedosáhli.

Druhým zpívaným kouskem je předposlední Was There? Tady je zpěv součástí aranže jako jedna z jeho součástek, nestojí nad ní, ale funguje jako další z nástrojů. I přes rytmické nepravidelnosti a sólové plochy vyznívá skladba soudržně a plynule. Jen mi tady malinko chybí výraznější motivy a členitost, je to trochu ploché a i kytarovému sólu tady chybí barevnost. Není to vůbec špatná věc, jen na mě nepůsobí tak přirozeně jako zbytek alba. I závěrečná Material Real je zpívaná a přestože má tah, je zadumaná a nechá se dobývat, musíte se jí doslova proposlouchat a pak vám nabídne svou celou krásu.

Opět není možné tuto hudbu poslouchat jako kulisu, protože byla by škoda ji takto znehodnotit a nic byste z ní neměli. Ona by tak ani nedávala smysl. Stejně jako následující už plnohodnotné album Metal Fatigue, i toto EP stojí za to si poslechnout, Holdsworth byl osobitý a originální a ovlivnil celou řadu muzikantů a hudebních tvůrců. Myslím, že mezi v dobách raných Stromboli byl i Michal Pavlíček.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Road Games (EP)
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan

Wishbone Ash - Coat Of Arms

Wishbone Ash / Coat Of Arms (2020)

horyna | 5 stars | 26.03.2020

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.




» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Coat Of Arms
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Davis, Miles - In a Silent Way

Davis, Miles / In a Silent Way (1969)

Danny | 5 stars | 26.03.2020

Seznam muzikantů, kteří stojí u zrodu nějakého alba, ještě v sobě nenese žádnou výpověď o kvalitě nahrávky, i když jde o výjimečné instrumentalisty. Parta, kterou Miles Davis dokázal sezvat k nahrávání tohoto alba je ale opravdu mimořádná, protože co jméno, to hvězda. Kromě samotného Davise se tu ve svých partech blýsknou saxofonista Wayne Shorter, kytarista John McLaughlin, na elektrická piana hrající Chick Corea, Herbie Hancock a Joe Zawinul. No a samozřejmě rytmika Dave Holland a Tony Williams. Neobvyklý je už formální rámec obou vícedílných skladeb, který je symetrický: mezi dvěma podobně vystavěnými částmi, které patří zejména Davisově trubce, stojí vždy odlišný úsek, určený pro sólové party ostatních muzikantů nebo pro uvedení kontrastních ploch. První kompozice Shhh/Peaceful nás zavede do potemnělých krajin krásně rozostřené rytmické báze, ve kterých čas plyne velmi pomalu, chvílemi jako by se téměř zastavil a pak zvolna z mlhovin harmonických tahů, kterými je krajina citlivě a přitom rozhodně obmalována, se postupně objevují kontury melodií a motivů. Každý sebemenší hudební prvek dotváří důmyslnou hudební mozaiku. Tuto hudbu není možné poslouchat jako kulisu, je nutné si ji pustit naopak velmi hlasitě, aby se prokreslila a vystoupaly k vám všechny podstatné detaily.

Ve druhé kompozici In a Silent Way/It's About That Time se nám jako autor představí Joe Zawinul a tady se nám kulisy promění. Po klidných tazích úvodní části In a Silent Way, kterou zkomponoval právě Zawinul (autorem zbývajících partů je Davis), se události kolem nás dají do pohybu. Střední část It's About That Time jako by nám předávala vzrušené impulzy, vědomí o neklidu v nás i pocit, že tak má být - ostinátní riffy rámují nekompromisně celý hudební prostor, jsou tažnou silou sólových partů a dodávají jim energičnost. Opět je tu všechno podřízeno celkovému účinku, hudba se nedrolí žádnými zbytečnostmi ani nepatřičnými sóly a před návratem k signifikantnímu tichému způsobu v závěru se pěkně vyklene ve vzrušeném rytmickém poryvu.

Odvážné a krásné album jako by vás provedlo živým snem, jehož jste důležitou součástí. Nádherné a citem protkané dílo tak složité osobnosti, jakou Miles Davis byl.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Pendragon - The World

Pendragon / The World (1991)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2020

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

» ostatní recenze alba Pendragon - The World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Johnson, Eric - Up Close

Johnson, Eric / Up Close (2010)

stargazer | 4 stars | 25.03.2020

Tento fenomenální kytarista z amerického Austinu není v Evropě moc známý. V časopise Guitar player získal několik ocenění a rovmou v té nejtěžží a nejvíce sledované kategorii BEST OVERALL GUITARIST.
Eric netouží nijak zvláště být superhvězdou, dělá si hudbu jakou on chce. Dělá hudbu, v které není zlost, hněv, obavy atd.

Jako všechny jeho alba i Upclose je kombinací instrumentálních a zpívaných písní. Album je koláží kytarových zvuků, od čistých kytarových linek až po tvrdé hardrockové riffy. Eric hraje taky na piano, hamondky{učil se v dětství}, sem tam na basu.
Upclose je stylově rozmanitá deska, jazz, rock, blues a krapet texaskeho country, vše se prolíná a dokonale do sebe zapadá.
Když jsem album slyšel poprvé, hned se mi líbilo a po každém dalším poslechu jde výš a výš. Má dva silné momenty, song A Change Has Come To Me a song Austin. Dle mého názoru není zde slabší moment, takže hodnocení bude vysoké. Album řadim k prvním třem deskám a dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Up Close
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Roxy Music - Stranded

Roxy Music / Stranded (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 25.03.2020

Úvodní Street Life, rokáč na druhou. Nepříliš rockový hlas Ferryho frázuje, jak když šlehá bičem. Ano, nemá ten rockový řičák, jako měli Plant, Daltrey, Adams, Meat Loaf. Ale to nevadí. Ta atmosféra jisté šílenosti, nervnosti Vás pohltí.

Pomalá, procítěná Just Like You, jako by se Ferry nadechoval, chystaje větší nakládačku. I v tom pomalém tempu obdivuhodné frázování (čeští pěvci, učte se zde).

Amazona, takové rockové reggae (můj neologismus k téhle písni). Obdivuhodná basa. Krátká rocková vložka s kvílivým kytarovým sólkem před závěrečným návratem hlavního riffu.

Psalm je jedna z těch charakteristických věcí alba. Tempově pomalá věc se zvláštním synkopickým rytmem, bohatá, sofistikovaná aranž, se ságem na vrcholu, a přecitlivělý Ferry zpívá, jako kdyby se blížil s kýmsi k vrcholu. Třepe se nad tím zvukovým vrcholem foukačka (!), pak ságo. Člověk by mu chtěl pomoct. Je to k po*. Málokdo jiný to takhle umí.

Serenade, řadovka na tomhle albu. Rocková páteř, celkem bohatá aranž, stále ten pocit, že jste součástí toho rauše.

A pak pro mě vrchol. Song for Europe. Stav po rozchodu. Z angličtiny do francouzštiny. Rockový šanson. Klenutá melodie, dominuje ságo. Neskutečná emotivní gradace. Ne, nic se nemůže vrátit. Aznavour bledne závistí.

A zas rokáč. Mother of Pearl. Podobně šílený, jako Stranded. „Máš budoucnost? Néé!“ Jenže, na rozdíl od titulní skladby, tato se vejpůl tempově zlomí, pomalé tempo ale zas ve svém spodním proudu graduje a graduje, až se opět vyčerpá.

Lyrická Sunset na závěr.

Prog-rock, jak má být. Zcela autentický, nezaměnitelný. Neznám podobnou desku. Vejde se do miliónu škatulek, protože výrazové možnosti Ferryho jsou neskutečné (spříznění: Bowie, Steve Harley & Cockney Rebel, za oceánem vyprávěči Lou Reed, Billy Joel). Skvělí muzikanti kolem. Nejlepší album Roxy Music. Navazuje na For Your Pleasure, ještě ho předčí. Neznáte-li RM, začněte tímhle. Skvost. Ale asi ne pro vyostřené rockery, jim bude vadit míra „vyumělkovanosti“ Ferryho projevu. Za mě 10 hvězd. Vracim se pořád.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Stranded
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Jethro Tull - War Child

Jethro Tull / War Child (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 24.03.2020

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

vmagistr | 4 stars | 23.03.2020

Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.

Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.

Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.

Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.

Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Psychotic Waltz - A Social Grace

Psychotic Waltz / A Social Grace (1990)

horyna | 5 stars | 23.03.2020

Původně na tomto místě (o kousek vedle) měla stát recenze na aktuální nový přírůstek do rodiny Psychotic Waltz, na desku The God-Shaped Void. Ta přišla na svět teprve před pár týdny a je po dlouhatánské čtyřiadvacetileté odmlce pátým studiovým albem kluků ze San Diega. Ale jelikož nejsem s její náplní spokojen tak jak jsem původně čekal (sotva ze 60%) a která mě v hodně momentech uvádí do lehké letargie a mnohdy i vyloženě nudí, nehodlám se jí v příštích dnech už zabývat (těch zkušebních poslechů a nástřelů bylo opravdu hodně), natož si ji pořizovat a tudíž o ní ani psát. Místo toho jsem se s chutí vypravil/vrátil na začátek příběhu této svérázné a vysoce originální kapely, až na začátek let devadesátých, tedy do doby, kdy to studiově u P. W. všechno začalo a rozhodl se naplno vychutnat (pro mnohé nejlepší a nepřekonatelnou) debutní desku A Social Grace.

Počátek devadesátých let byl doslova rodištěm nových prog-metalových/rockových kapel, které rostly jako houby po dešti a kde každá z nich zněla jinak a originálně. V oné době totiž skutečně méně znamenalo více, každý nový soubor byl nezaměnitelný a přinášel do daného odvětví nejen kůži na trh, ale i velkou dávku omamně vonící novoty. Onehdy sotva povstali Dream Theater, zrodili se Shadow Gallery, v návaznosti přispěchali Magellan, v británii vykoukli Threshold, vzápětí Arena, ale nejtechničtěji a nejspecifičtěji působila právě americká pětice Psychotic Waltz.

Ta na svůj první počin namíchala extra technicky zaměřenou muziku, která však nepostrádá znatelnou melodickou stopu a navíc je maximálně osobitá. Nejen díky kytarovým výjezdům dvojice Rock/McAlpin, nejen díky totálně propracovaným bicím Norma Leggio a nejen skrze nezaměnitelné kouzlo v hlase a hlavně vokální technice a vůbec celkovému vokálním pojetí se zvláštně situovanými zpěvnými linkami Devona Gravese, zůstává tato kapela dodnes jedinečnou svého druhu.

První deska nabízí nespočet lahodných pasáží i celých skladeb. Pokud mám některé zmínit, nesmím rozhodně zapomenout na atmosférický klenot Halo of Thorns, s překrásně vystavěnou plačtivě naříkající španělkou proloženou Devonovým pocitovým zpěvem. Hned další, riffoidní záležitost Another Prophet Song s velice dynamicky vloženými perkusemi. Jethro Tull-ovská balada I Remember s mistrným sólem na Andersonův nástroj jasně patří rovněž do ligy nejvyšší. Druhá strana porcuje diváka vejpůl. Jeden šmakózní pokrm střídá druhý. Po intru začínáme s velice nátlakovou I of the Storm, kterou řídí bezchybné brejky Norma Leggio. Romanticky znějící klavír na začátku písně A Psychotic Waltz postupně vystřídají náladotvorné akustiky a něžný zpěvákův přednes. Skladba má neuvěřitelnou hloubku a naléhavost. Ještě přesvědčivější je v konečném kontextu Only in a Dream. Začátek je znovu rafinovaně sentimentální, aby ho tvrdší pasáže popasovali někam na totální prog-metalový Olymp. Každá skladba má jedinečné aroma, chuť i emoce. Spiral Tower zní démonicky a neuchopitelně, její technická náročnost tu mírně nabourává melodiku, která se však nechce vzdát a útočí vždy v druhém plánu. Na poslední pozici se nachází píseň Nothing. Dokonalá definice raných P. W. Vzletný začátek, nenechavé kytarové ornamenty, nevšední melodika, silně návykový riffový příboj, plíživé tempo, operetním patosem napumpovaný Gravesův vokál, ale i nezvyklé harmonie, stop stavy a s někým těžko srovnatelná složitá kostra skladby, poponášení psychotický valčík do nezařaditelných škatulkových kategorií.

Samozřejmě, že i dnes vychází řada pozoruhodných děl vysoké kvality a náročného instrumentálního vzezření. Ne každému se však podaří uchopit své vize za ten správný konec a předat je divákovi v neporušeném stavu tak, jak by potřeboval. Domnívám se, že Psychotic Waltz se to na všech svých dřívějších dílech podařilo na výbornou.



» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - A Social Grace
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

Marsyas - V přítmí

Marsyas / V přítmí (1989)

chimp.charlie | 3 stars | 22.03.2020

Nedávno jsem při probírání starými vinyly narazil na tuhle desku – upřímně řečeno jsem úplně zapomněl nejen že ji mám, ale že vůbec vyšla, což už samo o sobě o něčem svědčí a mělo mě to varovat. Leč nedbal jsem, mlsně jsem si ji naservíroval na talíř a jal se konzumovat. A… Ajajaj!

Je konec osmdesátých let dvacátého století, od východu duje wind of change a časy se zase jednou mění. Kdoví, třeba právě proto se Zuzana Michnová rozhodla angažovat novou krev a pustit se do perestrojky i ve starých dobrých Marsyas. Samozřejmě určitý posun je patrný už mezi „prvorepublikovou“ sestavou s Oskarem Petrem a tou, již reprezentují alba „Kousek přízně“ a „Jen tak“: změnilo se pojetí vokálů, ubylo vícehlasů, obohatily se instrumentace. Pořád je to ale týž Marsyas – nevelký, ale suverénní státeček s jasnou světonázorovou orientací, stabilní měnou a samosprávou, z níž cítíte osobní angažovanost každého občana – pardon, muzikanta. „V přítmí“ je naproti tomu totalitní záležitostí Zuzany Michnové, kterou možná víc než s Marsyas budete mimoděčně srovnávat s její regulérní sólovkou „Rány“. Tahle perestrojka proběhla tak nějak naopak.

Ale dosti politiky, podívejme se blíže na samotné album. Materiál, jejž nabízí k poslechu, bych rozdělil do dvou kategorií: 1) „tradiční“ – kritériem pro zařazení je, že si danou věc dokážu představit i v kalandrovsko-skálovském pojetí, a 2) ostatní. Abych nezdržoval výčty, do druhé skupiny řadím jen tři věci: bezmála diskotékové dupárny VELKOMĚSTO a ZRZAVÁ MICI, a DNES VEČER MĚ VYNECH, s jediným textem, který nepochází z duše Zuzany Michnové, ale Jana Buriana – věc, kterou i při opakovaném poslechu slyším spíš v autorově podání na pozadí kláves Dana Fikejze. Všechno ostatní uvedenému kritériu více či méně vyhoví. Ducha starých (či mladých, dle úhlu pohledu) Marsyas mi ale nejvíc evokují dvě písně: SÁM VÍ LÍP (pro mě vůbec nejhezčí bod programu) a závěrečná S LUISEM. Pokud jde o texty, i tentokrát jsou partnery a ne jen příslušenstvím hudby; je to pořád ta samá Zuzana Michnová, která jak okruhem témat, tak jejich zpracováním nijak nevybočuje ze svého standardu, což albu přičítám k dobru.

Sečteno a podtrženo by tedy neměl být důvod si nějak zvlášť stěžovat. Co mi potom na albu tak vadí? Vy, kteří je znáte, už nejspíš tušíte, i když samozřejmě nemusíte souhlasit. Ano, je to jeho sound. Postavit aranžmá s vinětou Marsyas na agresivním zvuku elektronických kláves a bicích je něco, co se nedá jen tak překousnout, alespoň můj, na můj věk stále ještě docela zachovalý chrup s tím má problém. Tenhle počin dle mého zcela zbavil Marsyas toho, co až dosud tvořilo jeho trademark: subtilní niterné poetiky. A půjdu-li ještě dál a houšť, skoro bych jej označil za zradu víry, ale to už je samozřejmě nadsázka.

Přes právě napsané si nicméně nemyslím, že je album „V přítmí“ nutné hned odepisovat jako špatné. Není – pokud přistoupíte na dohodu, což se nejspíš neobejde bez jisté dávky velkorysosti. Vyvolává však řadu otázek, zejména na téma nezadatelného práva umělce hledat nové cesty a ochoty dát všanc renomé zavedené značky. A taky jestli ony nové cesty nezavánějí spíš podlehnutím diktátu módy – kupříkladu syntezátory a bicí Simmons (nebo jak se ty placaté šestiúhelníky jmenovaly) měl na konci 80. let na desce skoro každý. Ono je to asi jako když dnes Alfa Romeo uvede na trh SUV: je to sice hezké a jistě i dobré auto – ale nevybral bych si je ani jako SUV, ani jako Alfu. Tahle deska má vlastně docela případný název, jejž lze zároveň považovat za návod: Poslouchejte v přítmí – abyste neviděli nápis Marsyas na obalu. Pak se vám nejspíš bude i líbit. Ale Marsyas to nejsou.

» ostatní recenze alba Marsyas - V přítmí
» popis a diskografie skupiny Marsyas

Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)

Keaggy, Phil / Numen (with Kyle Jones) (2011)

luk63 | 4 stars | 22.03.2020

Když jsem si objednal toto album, bylo to na blind. Těšil jsem se na melodické písně svého oblíbence a místo toho takový podivný experiment - říkal jsem si při prvním poslechu. Po třetím poslechu jsem docela rezignoval a CD nadlouho založil mezi ostatní do regálu. Dneska jsem se odvážil si ho zase pustit. A kupodivu si ho užívám.

Volume jsem dal dost doprava, a tak se na mě z mých stařičkých Pionýrů valí směs kytarových melodií, tu a tam vyšperkovaných elektrifikací Philova nástroje. Další rozměr skladbám dávají rozmanité perkuse Philova parťáka Kyle Jonese. Některé kousky jsou opravdu krásně klenuté, jiné zase více rytmické držíce se při zemi. Desku beru jako poměrně jednolitý příjemně plynoucí hudební celek. Moc pěkné jsou teskné housle v Sarai (hostující Caitlin Evenson).

Po někdejších rozpacích a dvouletém odložení Numen uzrálo ve velmi příjemný poslechový zážitek. Jsou zde však některé skladby, které mi nebudou v budoucnu dělat problém je přeskočit.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

vmagistr | 4 stars | 22.03.2020

Počátek roku 1972 zastihl kapelu v dezolátním stavu. Tři roky na cestách, tři vydané desky a nespočet koncertů by vyčerpaly i soubor s daleko lepší pracovní morálkou, než měli Black Sabbath - není tedy divu, že si Ozzy a spol. dopřáli po skončení turné k albu Master of Reality počátkem dubna několikaměsíční pauzu. Až během června se v Los Angeles kapela pustila do nahrávání své čtvrté studiovky, exotická destinace jim ale rozhodně práci neulehčila. Mraky kokainu, které členové Black Sabbath během nahrávání spotřebovali, přiváděly hlavně bubeníka Billa Warda do stavů blízkých naprosté nepoužitelnosti.

Black Sabbath se na albu Vol. 4, které vyšlo v září roku 1972, pustili do hledání nové cesty. Chuť zkusit někam posunout výsledný zvuk a odlišné pracovní prostředí však ani náhodou nezpůsobily, že by hudba kapely nějakým způsobem vyměkla, naopak - třeba hned úvodní osmiminutová "kláda" Wheels of Confusion by nabroušeným zvukem Iommiho kytary a valivým tlakem Wardovy baterie mohla dřevo na třísečky štípat. Vůbec nejvíc si ze skladby vychutnávám její "outro" (pokud se takto vůbec dá ta plnokrevná akordová řezničina s hypnotizujícími sólovými linkami vůbec nazvat) The Straightener. Někde se zvuk skladby válí těsně nad zemí jako nějaký hustý mlhový kouř (Cornucopia, Under the Sun), jindy jde o pořádně šťavnatý riffový steak (St. Vitus Dance, Supernaut).

Dojde i na nějaká ta vyklidněná intermezza - akustická Laguna Sunrise se smyčci v pozadí zní na Black Sabbath až netypicky pozitivně, klavírem a mellotronem barvená Changes už v sobě ale ten potemnělý klid, který mě dosti interesuje, zase má. Ze slabších kousků musím zmínit nezáživný experiment FX (ťukat vším, co najdete po ruce, do strun kytary, mohla být zábava ve studiu, ale od takové hlukové pasáže bych alespoň čekal nějakou - třeba tísnivou - atmosféru, která nepřišla) a táhnoucí se skladbu Snowblind. V jejím ústředním riffu mě Iommiho kytara tahá za uši a zlepšení přijde až v rychlejší pasáži před koncem.

Hlavním tématem Butlerových textů na Vol. 4 se stala deziluze v mnoha rozličných podobách - například z převládajícího konzumního stylu života (Cornucopia), mizejícího dětského světa (Wheels of Confusion) nebo z náboženství plného přetvářky (Under the Sun). Blízko k ní mají i motivy rozpadnuvšího se vztahu v Tomorrow's Dream a Changes, naopak v St. Vitus Dance ještě partnerství jistou šanci na záchranu má. Ambivalentní pocity pak zažívá kokainem "sešrotovaný" hrdina písně Snowblind, kterého onen bílý prášek hrozí zmrazit na kost až do hloubi duše.

Kolem a dokola mi vlastně není jasné, jak vůbec drogami a alkoholem rozežíraná kapela dokázala napsat a natočit něco tak silného. Druhý mistrovský kus Master of Reality se sice nekoná, s Vol. 4 si ale i tak rozumím velmi dobře. Jeden nepovedený experiment a jedna pro mě hůř stravitelná skladba mě v hodnocení pustí na obstojné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

vmagistr | 4 stars | 21.03.2020

Ještě neuplynul ani půlrok od vydání debutové desky a Black Sabbath už zase ve studiu kutili něco, z čeho se po týdnu práce vyklubala její následovnice. Rok 1970 samozřejmě nedostatkem stylotvorných nahrávek nestrádal - ale v devátém měsíci, kdy Paranoid vyšel, se (vedle muzikálu Jesus Christ Superstar a dvojky Atomic Rooster) na ostrovní hard rockové scéně podle mého nic našlápnutějšího neobjevilo.

Kde debut skončil, Paranoid plynule navazuje. Úvodní skladba War Pigs by se se svými hromově údernými riffy a Ozzyho zpěvem, který si co do varovné pochmurnosti nijak nezadá s poplachovou sirénou, mohla klidně objevit už na debutu. Opět v ní cítím náznaky jazzových postupů a samozřejmě také tuny kovového (ne, opravdu bez jakýchkoli narážek na NWOBHM) kytarového zvuku, který přelom šesté a sedmé dekády doslova definoval. To Paranoid je úplně jiná (a Black Sabbath zatím ne tak úplně vlastní) káva. Na tehdejší sabbathovské poměry docela subtilní riff na šlapavém podkladu totiž Ozzy svým zpěvem sleduje poměrně volně. V Iron Manovi už zase vokální linka a Iommiho kytarový um velmi často téměř jedno jsou, pokud místní riffmajstr spolu s basákem Butlerem nevětrají struny v divokých instrumentálních dostizích. Kvákadlová tryzna Electric Funeral si také bere to nejlepší z předcházejícího alba - když v její půli dojde na tepající instrumentální předěl, zní to, jako by Pink Floyd spustili Astronomy Domine.

Že Black Sabbath dokážou vystavět působivou atmosféru i bez gradace k ohlušujícímu rachotu, poodhalili už ve "spící vesnici" na debutu, až Planet Caravan nás ale vezme na potemnělý spacerockový výlet za zlověstným akustičnem. Na ni by v klidu mohla navazovat (skoro)instrumentálka Fairies Wear Boots, u které se ovšem poletující myšlenky musí co chvíli ohlížet přes rameno, aby je nerozmašírovalo Iommiho tvrdé riffové obutí. Má nejoblíbenější a nejméně oblíbená skladba desky spolu tentokrát přímo sousedí. Kontrastně vystavěná sedmiminutová hororovka Hand of Doom je nejsilnější ve chvílích, kdy Ozzyho doprovází pouze rytmika, instrumentálka (zahrnující i dobově "povinné" sólo na bicí) Red Salad se mi zase zdá sice poslouchatelným, ale vcelku zbytným kouskem.

Textově se Black Sabbath na Paranoidu posunuli o pořádný kus vpřed. Už žádný lyrický satanáš vemlouvající se do přízně nebohým dušičkám - tady se pranýřuje peklo, které si dělají na zemi lidé sami. Vedle protiválečné tematiky (War Pigs, Electric Funeral) tu máme drogový exodus (Hand of Doom) a pomstu xenofobnímu omezenectví (Iron Man), které navíc ještě doplňuje sugestivní popis depresivních stavů (Paranoid). Opilecká deklamovánka o jednom neuvěřitelném výhledu z okna (Fairies Wear Boots) na mě pak jako více než cokoli jiného působí spíše jako odlehčení a kontrast ke všem těm rozhořčeným filipikám ve zbytku skladeb.

Paranoid je po čertech dobré album a fakt, že ani jemu plný počet hvězdiček neudělím, jen svědčí o neuvěřitelné kvalitativní našlapanosti na prvních šesti sabbathovských deskách. Oproti následující Master of Reality a pozdější Sabotage tu rozdíl v mé osobní oblíbenosti není velký, silné čtyři a půl zaokrouhlené směrem dolů myslím dostatečně vypovídají o mých preferencích. Touhle stanicí se na výletě po rockových majstrštycích bez zastavení obvykle neprojíždí.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Screaming Trees - Uncle Anesthesia

Screaming Trees / Uncle Anesthesia (1991)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2020

Pro milovníka seattleské scény jsou "Řvoucí stromky" dávno kultovní věcičkou. Po prvé experimentálně-psychedelické fázi musel přijít zlom. Za pult zasedl mj. matador Terry Date (Soundgarden, Overkill, Pantera...). Lehce zvukově očištěni vyšli vstříc širší posluchačské obci.

Po psychedelicky zamlžené a grungeově rozostřené šlupce Beyond This Horizon poodhalí v houpavé Bed Of Roses dosud jen nesmělé hitové ambice. Titulka svým zamlženým oparem jako by konala pouť zpět v čase, Lanegan útočí jak vzteklý čokl. Po fláku Story Of Her Fate s punkovým tahem na bránu přijde korunovační duet. Caught Between, zásadní hit zbudovaný na vypjatém riffu, zběsilých sólech a hlasové krasojízdě. Lay Your Head Down prostou krásou upomíná dávno zašlé časy sixties. Before We Arise je beznadějnou grungeovou tryznou za padlé duše. Výprask Something About Today ukáže, zač je toho rockový loket!

Dojemná zpověď Alice Said tasí všechny zbraně - dokonale frázující Lanegan, životodárné kytarové proudění a parostroj Pickerel, tu a tam až lehce funkující. Time for Light po samplové overtuře ztěžkne do neprostupného sabbatovského bahna. Jakýsi prapředek válu Gospel Plow z poslední desky Dust. Laneganovo výjimečné baladické nadání obnaží perla Disappearing. Po další punkové náloži Ocean Of Confusion uzavře kolekci Closer. Další geniálně houpavá kytarová smyčka, jedno z nejlepších hrdelních vzepětí Marka Lanegana a tempo, neúprosné jako monopost F1. Skutečně velkolepě pojaté finále.

Subjektivně jeden z nejlepších záseků do grungeového špalku. Lanegan, ospalý, leč magnetizující, rozostřená, rafající kytara Gary Lee Connera. A jako skála pevná rytmika jeho bráchy Vana a Marka Pickerela (též Truly), který hned poté kapelu opustil. Dokonale exekuováno. 5/5

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Uncle Anesthesia
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

White Spirit - White Spirit

White Spirit / White Spirit (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 20.03.2020

Na kapelu White Spirit jsem narazil nedávno. Že bude mít svůj profil na Progboardu mě neapadlo ani náhodou :-)
Zdejší odborník vmagistr v podstatě uvedl všechna důležitá fakta, co jsem chtěl napsat, tak jen několik mých drobných postřehů.

Rád se vrtám v zapomenutých spolcích oné britské metalové vlny. Nedávno jsem si osvěžil Tygry z Pan Tangu, teď jsem se zaposlouchal do této jednodeskové raritky White Spirit. Na proražení do užší špičky žánru jim chyběla patřičná razance a určitý větší stylový rozptyl. Řádně metalově nabroušené jsou na albu vždy jen první skladby na straně A i B - neboli Midnight Chaser a No Reprieve. Další Red Skies, Way of The Kings a Don't Be Fooled jsou spíše hard rockové pecky ve stylu Rainbow. Vybočením z koncepce je melodicky rocková High Upon High, která se mi kupodivu líbí - ale jako by vypadla z desek nějakého AOR souboru - třeba Styx. V podobném duchu se nese i závěrečná desetiminutovka Fool of the Gods, která je šmrncnuta space hard rockem. Pokus o náročnější rockovou polohu? Skladba rozhodně není špatná, ale na metalovou desku bych ji v té době rozhodně nezařadil.

Já na své Japan verzi mám jen tři bonusy, skvělou hard and heavy jízdu Back to the Grind, akustickým intrem ozvláštněný klávesový hard rock Sufragettes a párply ovlivněný kvapík s hammondkami - Cheetah.

Závěrem : Na White Sprit pamatuju z legendárního sampleru Metal for Muthas II z roku 1980, potom se nad nima zavřela voda. Tuto jejich prvotinu, ač stylově trochu roztříštěnou, jsem si rád několikrát připomněl.

» ostatní recenze alba White Spirit - White Spirit
» popis a diskografie skupiny White Spirit

Deep Purple - Burn

Deep Purple / Burn (1974)

Martin H | 5 stars | 20.03.2020

Jako obdivovatel hlasu Iana Gillana jsem vnímal personální změnu, jež nastala v průběhu roku 1973, jako krok zpět a dlouho jsem odmítal desky s Davidem Coverdalem akceptovat. Svou roli v mé nepřízni hrál určitě i fakt, že se ke mně tyto nahrávky dostávaly v kopiích nevalné úrovně, na kazetách, z nichž se většinou linul zvuk kombinovaný se šumem a praskotem v poměru 1:1. Navíc jsem si říkal, že kdyby ta nová sestava k něčemu byla, tak by ji přece Ritchie Blackmore po pouhých dvou albech neopustil.

Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nakonec u mě zakotvil kotouček, na jehož obalu zářilo pět voskových hlaviček znázorňujících členy Deep Purple. Kromě Coverdalea jsem objevil pro mě do té doby poměrně neznámé jméno - Glenn Hughes. Dobře, hraje na basu, ale proč zpívá, to ten Coverdale nezvládne sám, udiveně jsem kroutil hlavou. Po pár posleších bylo vše jasné. Spojení dvou hlasů mým uším začalo lahodit a jenom jsem si říkal, proč já blbec jsem se této desce tak dlouho vyhýbal.

Úvodní vypalovačka Burn s výrazným riffem jako by dávala zpočátku zapomenout na veškeré pochyby. Sice se změnil frontman, ale ta energie v kapele zůstala. Ale jakmile se ozve ten druhý hlas, začínám si uvědomovat, že na desce se určitě nebude stavět jen na přímočarém hardrockovém hrnutí energie, ale že se bude inspiračně lovit i v jiných vodách.

Hned druhá píseň Might Just Take Your Life se jen tak lehce pohupuje ve středním tempu a jasně ukazuje, kde že je hlavní síla této sestavy. Kromě bezchybných instrumentálních výkonů i ve spojení a zároveň kontrastu obou hlasů.

Lay Down, Stay Down je špičkovou ukázkou vzájemného pěveckého dialogu dvou odlišných hlasů, lehce zastřeného Davidova a výše položeného Glennova. Tento pěvecký majstrštyk je opentlen výraznými riffy, které ženou tuto svižnou skladbu nekompromisně vpřed.

Následující Sail Away přivádí posluchače do nových vod. Lehký funky rytmus dodává této kráse do té doby u Deep Purple nevyužitý potenciál. Opět dokonalé souznění obou hlasů a nádherná, orientem zlehýnka šmrncnutá Ritchieho sóla.

U další skladby jsem měl dojem, že najednou poslouchám Santanu, ale to je jen počáteční okouzlení podobnými rytmy. Místy se jedná o pěkně divokou hardrockovou jízdu ozdobenou souzvukem obou hlasů a pořádně ostrou kytarovou exhibicí. Skladba You Fool No One je jednou z ozdob celé desky Burn.

A žene se dál. Přichází čas na píseň What's Going On Here. Mistři pěvci se opět překonávají, Ritchie vyšívá jednu vyhrávku za druhou a já se dobře bavím. Jakmile zazní Lordův klimpr, začnu si podupávat nohou do rytmu, a dokonce se mi chce tančit. To nejlepší má ale teprve přijít.

A tím je pomalé, zatěžkané blues Mistreated, jediná píseň, již zpívá pouze David Coverdale. Mám dojem, že celá tahle nádhera je jenom o jeho hlase a Blackmorově kytaře. Nádherný konec.

Konec? A tady je můj problém s touto deskou. Po takové parádě se mi tam prostě instrumentální skladba "A" 200 nějak nehodí. Není špatná, dokonce se mi moc líbí, ale v mých uších deska Burn končí skladbou Mistreated. Z toho důvodu ji lehce sundám z piedestalu geniality, což jejím kvalitám v žádném případě neublíží, a udělím 4,5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Fates Warning - Inside Out

Fates Warning / Inside Out (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.03.2020

Tvorba fantastické zámořské pětice v devadesátkách kulminovala. Vůdčí tým Matheos/Zonder a pro mě jeden z největších hlasů vůbec - Ray Alder, se zdáli být neúnavní. Parallels, Inside Out, A Pleasant Shade Of Grey - nevšední opusy, jejichž lesk trvá dosud. Jak vzdáleno druhdy ironovské heavy úderce...

Outside Looking In bych dal na exkluzívní místo ve výkladní skříni, pokud by se někdo ptal, cože to ti FW hudebně vlastně kutí. Křehké i zpěvné Matheosovy riffové přehrady, Alderovy působivé deklamace navždy ovládnou naše smysly ...a Zonder? Kolosální, všestranný hráč, jehož odchod byl nenahraditelný. Osudová šleha Pale Fire - hlasový orkán proboří i zdi Jericha. Leader s kytarou se sice drží zpět, o to je přesvědčivější. Temnou stranu naproti tomu vyhřezne v pěti a půl minutách neurvale cválající The Strand. Shelter Me je bez debaty jednou z nejpůsobivějších FW pokladů . Božský dojem obstará celý kvintet unisono se zpěvem na trůnním stolci. Jsou využity akustiky a mořské samply. Pokud bych si měl odvézt něco na pustý ostrov, bude to křehká kráska Island in the Stream. Barvami hýřící rej akustik a zpěvných sól hlavního principála, vokální tryzna a Zonderovy úsporné, přec geniální úhozy. Down To The Wire s destrukční souhrou Matheos/Zonder a ječícím Alderem je oholena na samu dřeň. Face the Fear - to je strach, jemuž nelze čelit, důsledkem je watersovská izolace. Tomu sekunduje i řádící trojks Matheos/DiBiase/Zonder, zklidnění přijdou jen nakrátko. Inward Bound patří jen kytarové smutnohře - nuda je ovšem na míle vzdálena. Monument - napovědou jest měl už název... Okovaný marš postupně střídají lahůdky v podobě nažhavených španělek, zvukových koláží, Zonderových skvostných přechodů. Maximální požitek z FW-muziky se vleze i do šesti a půl minut. Za hlavním chodem králů je obvykle stylový zákusek. Nostalgická, dojemná mantra Afterglow se zvonivým příbojem kytar způsobí absolutní nasycenost. A tryskem tam, kde je ten nápis "play"... A repete.

I v kontextu FW mimořádné dílo, z mého pohledu jeden z nej- artových výtvorů vůbec. S Parallels u mě tvoří neprůstřelný tandem. Neméně skvostné jsou i temné existenciální náměty. Někdy je úzkost skvostně přirovnána k zaplavující vlně (The Strand). Těžko překonatelná nádhera bez špetky výplně - 6/5.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Inside Out
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Black Sabbath - Black Sabbath

Black Sabbath / Black Sabbath (1970)

vmagistr | 4 stars | 20.03.2020

Roku 1970 se nad Spojeným královstvím schylovalo k pořádné bouři. Na spadnutí ale nebyl (jako obvykle) déšť, nýbrž sprška něčeho pořádně tvrdého. Že se s rockem dá užít spousta hlasité zábavy ukázali už v pětašedesátém The Who, z psychedelického blues dolovali uširvoucí kravál třeba Cream nebo za oceánem Blue Cheer a takoví Led Zeppelin se do toho na svých prvních dvou deskách dokázali také pořádně opřít, když na věc přišlo. V základech tvorby uvedených spolků stálo (jakkoli transformované a často docela "vytavené") blues, brzy se ale mělo začít ukazovat, že to v tvrdé muzice do budoucna půjde čím dál více i bez něj. Ledacos naznačili King Crimson, kteří na podzim roku 1969 spojili neslýchané kytarové zkreslení s "vyššími" uměleckými ambicemi. Další pořádná bomba (roku 1970 ani zdaleka poslední) přišla necelého půl roku po nich z průmyslového Birminghamu, kde pod oheň, na kterém budou za deset let své železo kout desítky a stovky jejich heavy metalových následovníků, vydatně přiložili svým eponymním debutem jistí Black Sabbath.

Předchozí zmínka o King Crimson není náhodná - pro obě kapely se v jejich rané tvorbě stala inspirací suita Planety anglického skladatele Gustava Holsta. Zatímco Robert Fripp a spol. na její první větě postavili vlastni kompozici The Devil's Triangle, Black Sabbath z melodického (nebo nemelodického, jak se to vezme) motivu z úplného počátku věty vytvořili jednu ze svých nejpamětihodnějších skladeb - Black Sabbath. Technicky nejde o nic složitého, ale možná radši ani nechtějte vědět, co se za atmosférou tak hustou, že by se dala krájet, v tomhle rybníčku Brčálníku schovává. Surový kytarový riff, ještě surovější basové výjezdy, nad Ozzyho záhrobním zpěvem by při psaní Svatební košile jistě neohrnul nos ani samotný Karel Jaromír Erben.

Následující The Wizard by to k blues (zejména díky použité harmonice) ještě trošku táhnout mohlo, masivní kytarové riffy ale skladbu drží na hard rockovém písečku - pro mě takové zajímavé pootevření vrátek ve směru, kam se nakonec Black Sabbath nevydali. V Behind the Wall of Sleep tomu kytarovému hřmění musel předcházet jeden blesk za druhým, jen to basové sólo na konci mě moc nebere. N.I.B. se ve svém tahu na branku asi nejvíc blíží nedostižné průraznosti titulní skladby, ve Sleeping Village mě zase dostává kontrast zlověstně klidné atmosféry v úvodní pasáži (o pokoji a míru ať si text přesvědčuje někoho jiného) a div ne do velikonoční pomlázky propletených kytarových linek v následné jazzem ofouknuté instrumentální části.

Na konec jsem si nechal dva covery, které Black Sabbath na debutu (ať už dobrovolně či méně dobrovolně) "spáchali". Se skladbou Evil Woman, kterou jim v touze po hitovém singlu na desku vnutil manažer, se ještě kapela poprala jakž takž se ctí - zvlášť s přihlédnutím k nabubřelému, dechy obtěžkanému originálu minneapoliských blues rockerů Crow. To Warning, elektrické blues z dílny Retaliation Aynsleyho Dunbara, bylo svým naturelem nejspíše Iommimu a spol. o něco bližší, expresivním sólováním na více než deset minut natažená stopáž skladby mi ale přijde silně přepálená. Na koncertech to samozřejmě mohlo fungovat více než dobře, na desce bych ale něco takového s klidem oželel. Mnohem radši mám b-stranu singlu Evil Woman, skladbu Wicked World, ve které je Iommiho kytarový um jen kořením skvěle secvičených doprovodných jízd s až jazzovým feelingem.

Co se textové složky týče, nebyli raní Black Sabbath ani zdaleka jednostranně zaměření. Samozřejmě, je tu známý text titulní skladby o jakémsi hrůzunahánějícím zjevení, které měl mít s okultismem koketující basák Butler (prý ho potom onen zájem docela rychle přešel), třeba sociální kritika ve Wicked World jde ale úplně jiným směrem. Fantasy črta o dobrém čaroději ze skladby The Wizard se do budoucna neukázala jako to "pravé ořechové", nejobsažnější texty tak nacházím ve skladbách Behind the Wall of Sleep a N.I.B. V první jmenované vnímám lyricky pojatý příběh smrti a vzkříšení, druhá pak z pohledu jeho původce popisuje "sladké mámení", kterým ďábel láká do své náruče. U obou dvou témat si dovedu docela dobře představit konkrétní biblickou inspiraci.

No, to jsem se zase rozepsal. Debut Black Sabbath toho rockové (později pak zvláště metalové) hudbě hodně dal, v mém vnímání ale není prost slabších míst (oba covery, možná i The Wizard). Mezi mé nejoblíbenější nahrávky od Black Sabbath se proto nevměstná, ale na slušné čtyři hvězdičky v mých očích jeho obsah stačí. Až své čerstvě vyklučené pole pánové ještě trošku poorají a přihnojí získanými aranžérskými zkušenostmi, rozplodí se, že se budou posluchačům panenky blahem protáčet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Myšák | 3 stars | 20.03.2020

Stane se vám klasická věc. Objevíte kapelu svou první deskou, která je po několik týdnů tou nejlepší co jste kdy slyšeli a kterou si pouštíte tak často, že z ní málem zblbnete. Za pár týdnů chcete pokračovat hezky systematicky, seženete si pokračování a ejhle, něco není v pořádku. Ze všech stran se valí řečičky o tom, jak právě všemi vychvalovaná In Rock je ta úplně nejlepší rocková deska na světě. Ale vám to tak vůbec nepřipadá. A tak to s ní zkoušíte znovu a znovu, až vás to přestane bavit a máte chuť tu desku sprovodit ze světa. Zřejmě budu už navždy patřit k té mrňavé skupince těch, pro které zůstanou kvality pěti postav vytesaných do skály z obálky In Rock pod petlicí.

Na desce hodnotím rozporuplně tyto aspekty.
a) archaický, zbytečně syrový zvuk nedostatečné kvality
b) chybně zvolený úvod v podobě přeřvaného Speed King
c) slabé motivy i celé písně se střídají s vydařenějšími

Naopak za přednosti bych vyzdvihl.
a) přítomnost velkého hitu Child in Time
b) za mikrofonem neovladatelný Ian Gillan
c) přiřazení singlu Black Night

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Thieves’ Kitchen - Shibboleth

Thieves’ Kitchen / Shibboleth (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 20.03.2020

Po solidním albu Argot hudebníci z Thieves Kitchen přivedli na svět následovníka pojmenovaného hebrejským výrazem Shibboleth,což pojmenovává určitý lingvistický výraz, heslo - kterým se dokáže identifikovat určitá skupiny lidí podle jeho výslovnosti. V přeneseném slova smyslu jsou takový Shibboleth hudební postupy této kapely, které ač vycházejí z prog rockových a fusion i Cantenbury vzorců, tyto jsou rozmělněny na prach a pomocí minimalistických math puzzle zase poskládány do naprosto originálního obrazu. Muzika je plná záseků a zvratů a nesčetněkrát opakovaných pasáží linek varhan, zkreslené elektrické kytary a komplikovaných rytmických struktur. Někdy mi připadnou naléhavější a psychedeličtější, než na předchozím Argot, je zakomponováno více jazzových postupů, hrany až chladí hlavně díky použitému mellotronu.

Chtěl bych upozornit na rtuťovitou kytaru Phila Mercyho, ústřední postavy kapely, která má na prvních albech mnohem více prostoru a její nekonečné proplétání s klávesy mě poslední dobou neskutečně baví. Jeho jedinečná hra je (krom jednoho sólo alba) svázaná s tvorbou této kapely, takže mě mrzí, že není mezi širší veřejností více známý. Na následných albech již jeho nástroj pracuje více pro celek, takže kdo se chce potěšit plně jeho technicky náročnou hrou, má na tomto hodnoceném albu příležitost.
Podobným hráčským stylem se prezentuje i Per Nisson, současný kytarista Kaipy.

Jedinou a zásadní změnou v obsazení je výměna zpěváka Simona Boyse za krásnou Amy Darby, která doplnila muziku technicky vytříbenějším projevem. Z konceptu alba vybočuje jen něžně zazpívaná akustická Spiral Bound načrtnutá je akustickou kytarou a klavírem, ostatních pět skladeb včetně 24 minutové Chovihani Rise tvoři kompaktní celek bez slabšího místa.

Závěrem : tak jako ostatní rané desky tohoto souboru, je i Shibboleth chutným soustem pro náročné prog rockery, kteří rádi temperamentní fusion prvky se špetkou Cantenbury stylu. Kdo se rád motá v džungli umělecky hodnotných zvuků a rytmů, je na správné adrese. Zde prvolánový klon Yes či Marillion nikdo neobjeví!

Ukázka alba v podobě 24 minutové suity Chovihani Rise :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Shibboleth
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Kayak - Kayak II

Kayak / Kayak II (1974)

steve | 5 stars | 20.03.2020

Winston Churchill v době války kromě jiného řekl tato slova "Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je našim cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory vší hrůze – vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést, neboť bez vítězství není přežití.“ Já si myslím, že bez parafráze náleží podobné tvrzení také do dnešních dnů. A jestli je důležitý příklad, budu se snažit být jedním z těch, kteří se strachem a letargií, které pomalu dopadají také na Progboard nepřestanou bojovat. Chci zdejší okolí nějakým komunikativním způsobem rozdmýchat a pozvednout skomírající morálku. Tomu měla napomoct anketa na téma Led Zeppelin protože je potřeba, aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech než těch tragických.

Po půl roční přestávce od psaní recenzí si sedám k pc a snažím se sesmolit několik smysluplných vět, ve kterých bych všem rád představil parádní progresivní kapelu z Holandska. Pro mě ji objevili soudruzi brano a horyna, kteří tady o Kayak pár řádek kdysi utrousili. Já si vzal na mušku desky z období do roku 1977 a ve všech případech jsem měl šťastnou ruku. Kayak bývala kapela světového formátu, kterou se nebojím postavit do jedné linie společně s Yes a Genesis. Hudebníci tady hrají jako dlouholetí profesoři z konzervatoře. Obzvlášť vynikají jsou v práci s dynamikou. Každá skladba má jinou strukturu a tempo. Kytarově je to místy až hardrockově peprné, ale vzápětí kapela úplně otočí směr a našlapuje jako by chodila po tenkém skle. Takovým příkladem je skladba They Get To Know Me, při které si vzpomínám na podobně laděné části z desky Wind and Wuthering od Genesis. K tomuto elpíčku směřuje víc kompozic, třeba Woe And Alas a Mireille. Tím nechci tvrdit, že jsou Kayak nějakým klonem Genesis, to vůbec. Spíš měli podobné nápady.
Podle mě jde o kapelu z první ligy, proto jim dávám nejvyšší hodnocení.

» ostatní recenze alba Kayak - Kayak II
» popis a diskografie skupiny Kayak

Alcatrazz - Dangerous Games

Alcatrazz / Dangerous Games (1986)

horyna | 3 stars | 20.03.2020

Debut Alcatrazz No Parole from Rock 'n' Roll patří dle mého k těm výrazně lepším hard-rockovým nahrávkám osmdesátých let. Yngwie Malmsteen se držel stranou svých exhibic a nejsilnější zbraní alba samotného zůstávají písně ve svém základním schema. Příliv nadšení malinko pominul s příchodem druhé kolekce Disturbing the Peace, na které už účinkuje Steve Vai. Jeho hra není špatná, ale ani nějak dechberoucí a chyba spíš než v jeho přístupu bude v samotných kompozicích, které síly jedničky už nedosahují. I proto jsem byl velmi zvědav, jak si v nových podmínkách (příchod nového, už třetího kytaristy Danny Johnson) kapela povede dál a navíc jak přistoupí k sílící vlně glam rockových kapel ze zámoří.

Alcatrazz se s osudem poprali více než zdatně a třetí deska Dangerous Games tak nemá důvod se za svou náplň výrazně stydět. Bonnet a spol se malinko otevřeli době a trhu. Bicí zní více osmdesátkově a vetší porci si ukrajují i klávesy. Jako výrazně lepší se mi zdá strana druhá. Z první vyčuhují snad jen úvodní cover Its my Life od Animals, druhá No Imagination, a velký hit Ohayo Tokyo. Béčko se povedlo celé a tak nemá cenu jmenovat, avšak největší direkt mi vždy přivodí krásnou melodií napěchovaná The Witchwood a sametová Double Man. Jinak Graham Bonnet zpívá znovu skvěle a k novici Danny Johnsonovi který nijak neexhibuje rovněž nemám žádných výhrad.

V této desce by se mohli jako v zrcadle najít všichni příznivci Rainbow Bonnetovi éry. Těch po světě sice moc neběhá a oproti Dio-vské době to byl z tehdejšího i dnešního pohledu znatelný sešup dolů, přesto... Podobný, hitově šmrncnutý hard-rock vzor osmdesát někdy do nálady sednout dokáže a pro určitou skupinu nemusí tento produkt vypadat jen jako kýč patřící do starého železa.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - Dangerous Games
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Megadeth - Risk

Megadeth / Risk (1999)

horyna | 4 stars | 19.03.2020

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.

» ostatní recenze alba Megadeth - Risk
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Clannad - Macalla

Clannad / Macalla (1985)

horyna | 5 stars | 18.03.2020

Zapomeňte na všechny škatulky. Zapomeňte na to, že existuje nějaká tvrdá rocková muzika. Zapomeňte, že se hraje metal, hard rock, jazz, nebo blues. Vypadněte z městských aglomerací, alespoň na chvíli utečte před okolní všudepřítomnou technikou a zkuste se oprostit od každodenních problémů starostí i strastí. Vyražte do přírody, naplánujte cestu, určete si start i cíl a sebou si krom pár potřebných krámů vezměte kapesní přehrávač, ve kterém budete mít nalitou přesně tuto desku. Počkejte až budete mimo civilizační dosah a poté si ji v lůně matičky přírody pusťte. Jděte po vytyčené trase a vnímejte jen hudbu a své okolí. Předem vám zaručuji že prožijete mimořádný zážitek, protože tahle krása jde mimo obecné mantinely vnímání hudby. Ona to vlastně ani není hudba, alespoň ne nijak obyčejná. Je to astrálno v té nejčistší formě a podobě.

V tom našem širém hudebním světě je jen málo krásnějších nahrávek, než je právě Macalla, jež vytvořili irští velvyslanci přírody Clannad. Pro takovou všeobjímající nádheru jsou všechny slova a fráze úplně zbytečné. Tohle je ta nejčistší esence vytvořená splynutím našich duší s neposkvrněným okolním světem dávnověku.

Myslím, že není až tak důležité zmiňovat fakt, že Clannad zde poprvé začínají do své tvorby implementovat i prvky popu. Pokud se to děje takto sofistikovaným způsobem, nemůže onen pokus kapele ublížit, ale naopak. Širší přístupnost neznamená vždy bezbřehou komerci a vyváženost obou složek je na Macalla úžasná.

Cit a schopnosti s jakými zde kapela přistupuje k práci s vícehlasy a k celkovému aranžování jednotlivých témat je naprosto jedinečný. Stejně důležitým aspektem je pak práce s atmosférou. Nálady a odstínění určitých písní jsou natolik profesionální, nenapodobitelné a silné, že i když je budete vnímat se zatajeným dechem pořád se nepřestanete divit, jestli je taková nádhera vůbec skutečná a budete si klást otázku, zda-li je vůbec možné, že ji vyprodukovali obyčejní smrtelníci.

Z výborně dramaturgicky vyrovnané kolekce bych si dovolil přec vyjmout jednoho zástupce a tím je nejzářivější drahokam této sbírky, píseň In a Lifetime. Jeho trvalou krásu do našich srdcí tesá zpěvačka Máire Ní Bhronáin spolu v duetu s U2 pěvcem Bonem. Pro vystihnutí krásy tohoto songu čeština zkrátka postrádá ty správná slova.



V těchto těžkých dnech, v těchto těžkých časech, je pro nás milovníky hudby tím správným hnacím motorem, který pomůže člověku alespoň na chvíli přesunout myšlenky stranou naše muzika. Ta sice nemá dar v podobě léku, který by lidstvo tak nutně potřebovalo a dokázalo jej v tuto chvíli spasit, avšak i těch několik málo chvil v její krásné společnosti, dokáže jedinci dodat odvahu a psychicky jej malinko pozvednout.

» ostatní recenze alba Clannad - Macalla
» popis a diskografie skupiny Clannad

Maiden uniteD -  Maiden United ‎– The Barrel House Tapes

Maiden uniteD / Maiden United ‎– The Barrel House Tapes (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 17.03.2020

Holandský projekt Maiden United baskytaristy Up The Irons Joey Bruerse v tichosti vydal minulého roku čtvrtou studiovou desku s dalšími akustickými úpravami svých velkých vzorů. Já osobně mám starší tvorbu Mejdnů uloženou hluboko v paměti, ale dnes si je moc nepouštím. Raději si je občas připomenu pomocí sofistikovaně přepracovaných cover verzí, které mi umožní zavzpomínat na důvěrně známé melodie vysvlečené ze železného brnění ... a to Maiden uniteD dovedou.

Zde na Progboardu jsem v minulých letech propagoval předešlá alba této sebranky, proto padlo rozhodnutí poslechnout si i novinku The Barrel House Tapes, která vyšla na sklonku minulého roku. Jelikož předchozí alba jevila určitou sestupnou tendenci v kvalitě a originalitě, byl jsem tedy před prvním testování mírně apatický.

Kouknul jsem se na seznam muzikantů, kteří se na albu podíleli. Joey krom dvou členů své domovské kapely oslovil řadů holandských kolegů z rockových kapel i jazzu a aby přitáhl patřičnou mediální pozornost, v pár písních se objevili i zpěváci Doogie White a Frank Beck (Gamma Ray/Red Raven). Kytarové party do dvou skladeb poskytl i Dennis Stratton (Iron Maiden) a trubkou několik skladeb ozvláštnil jazzman Eric Vloeimans.

Podívejme se tedy na hudbu : po živém intru mě překvapilo podání hitu The Number Of The Beast v country kabátku, jak z baru na divokém západě. Pro zpestření dobré, jelikož však k tomuto stylu nechovám žádné sympatie, nijak více mne tato verze nezaujala. Následný Back in the Village v soft rockové úpravě zapěl opatrně a nevýrazně zpěvák Gammaray Frank Beck.
První skladba, kde to konečně zajiskřilo , je umístěna na čtvrtém místě pod jménem Alexander the Great. Epicky pojatý originál byl přearanžován do intimní podoby bez jakéhokoliv rytmického vedení jen s doprovodem akustické kytary, klavíru a procítěného zpěvu Jeroena Voogda. První vrchol alba.

Wasting Love mě těžce znudila svým pop rockovým feelingem, ani Doogie ji svým projevem nezachránil. Naládu mi zvedla až další v pořadí – Poweslave, opět jen s akustickou kytarou a hlavně s kouzlenou trubkou hostující jazzové legendy Erica Vloeimanse. Tato věc mě přímo pohladila po duši, líbil se mi něžný přednes zpěváka Jos Severense, který ve svém domácím death metalovém tělese HdK svůj hlas používá poněkud jinak. :-)

Stranger opět nudné, song Phantom of The Opera pozvedla výborná trubka, Strattonovu kytaru jsem nijak neidentifikoval. Z méně známé Motsegur z alba Dance of Death byl použit ústřední melodický motiv, který hudebníci zapustili do pirátské odrhovačky z londýnských putyk. Vcelku příjemné, na rozdíl od závěrečné Sanctuary, která mě krom nástroje Erica Vloeimanse moc nezaujala.

Závěrem : Úspěch kvalitní unplugged cover verze nespočívá jen v nahrazení partů metalových kytar těmi akustickými, ale jak dokazují Maiden uniteD - důkladnou transkripcí původního materiálu do nového tvaru, v kterém originál naleznete až postupným poslechem. To mě na tomto projektu na rozdíl od mnoha dalších stále baví. I zde se najde několik nevýrazných skladeb, kterým nepomohly ani velká jména. Celkově mě však deska příjemně překvapila povedeným zvukem a několika silnými momenty, čímž si u mne soubor napravil reputaci po slabším Remembrance.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Maiden United ‎– The Barrel House Tapes
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

Dead Heroes Club - Everything Is Connected

Dead Heroes Club / Everything Is Connected (2013)

horyna | 5 stars | 17.03.2020

Irské Dead Heroes Club jsem objevil vyloženě tady na Progboardě. Už kdysi dávno jsem si procházel všechny dostupné recenze, které tu vytvořil kolega Sajgon. Devět z deseti jim pořízených beru jako by byli pomalu moje vlastní, až tak velké procento panuje v naší vzájemné shodě v oblasti progresivní muziky. Jev vcelku nevídaný. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se začnu zaobírat jím tolika vychválenými Dead Heroes Club. Sice to nějakou dobu trvalo a setkání bylo srze Discogs spíše náhodné (navíc přibalený kousek od kupujícího, který měl v nabídce jiné cd, které jsem chtěl především), ale o to ve výsledku vůbec nejde. Hlavní je výstupní efekt, který ve vás po konzumaci takové muziky zůstane a ten je musím říci na 120% absolutně pozitivní. Od úvodní chvíle, od prvního poslechu.

Když jsem s kapelou přišel do kontaktu poprvé, naprosto totálně mne do obličeje praštil přebal tohoto cd. Fantaskní i pitoreskní malba zároveň působí, jako by nebyla z tohoto světa, z této planety. Zobrazení pomíjivosti času prostřednictvím velkých starodávných pendlovek a starobylých přesýpaček a porůznu rozptýlené figurky postav zaobírající se různými činnostmi, to vše na pozadí tmavě hnědé tónové škály vypadá naprosto úchvatně. Podobné je to i s muzikou. Tam vás okamžitě osloví jak precizně vyšperkovaný zvuk (ten je naprosto lahůdkový), tak nevídaná schémata, postupy, aranžmá, melodické linky, obrovské množství nápadů tak brilantně sestavených a prokomponovaných, že si kladete otázku jak je možné, že tato kapela, tato muzika je před širší progresivní veřejností tak pečlivě ukryta.

Startovní kus The Hunger působí jako jeden obrovský opojný monolit. Je to definice hudby D.H.C. se vší krásou a působivostí. Už od prvních sekund nepostrádá atmosféru, v tomto případě až mrazivě tajemnou. Když se po chvíli rozjede a rozparádí v načančaných akustických aranžmá a rytmických přechodech, obočí vám poskakuje radostí a to vás ještě v refrénu čekají artistické obraty předváděné zpěvákem Liamem Campbellem. Další skladby vyjma netypicky hitové jízdy Exit the Queen (sotva čtyři minuty trvající vymazlenec) už pitvat nebudu, za a) to udělal kolega Sajgon a za b) by si tuto desku měl každý prog-rocker hledající nové výzvy, nové horizonty a vůbec specificky zajímavou muziky poslechnout.

Abych to tedy nějak uzavřel. Sajgonovi putuje velké DĚKUJI za objevení dalšího progresivní klenotu v mém soukromém žebříčku, a kapele samotné poklona až k zemi za to, s jak výbornou muzikou se dokáže prezentovat. Oni totiž patří k těm kapelám, které utekly celosvětově provařené prog konkurenci o pár světelných let dopředu. A to se někdy zatraceně počítá.


A vlastně je to obdobný případ jako u před pár dny vykutaných Fuchsia. Podobně pozoruhodný monolit, jen místo sběratelům sedmdesátek jsou D.H.C. určeni fajnšmekrům soudobé muziky.

» ostatní recenze alba Dead Heroes Club - Everything Is Connected
» popis a diskografie skupiny Dead Heroes Club

Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo (1972)

Snake | 4 stars | 16.03.2020

CD btf.it ‎– VMCD117 /2006/

Představte si, že zakládáte rockovou skupinu a hledáte pro ni originální a přitom dobře zapamatovatelné jméno. Těžké, že ? Klukům z Raccomandata Ricevuta Ritorno (Doporučená zásilka s potvrzením o převzetí) se to, myslím, docela povedlo a korunu tomu nasadili grafickou podobou svého debutového alba. To vypadalo jako provázkem převázanej, útlej balíček s portréty členů kapely na poštovních známkách...

Skupina Raccomandata Ricevuta Ritorno (uvádí se též varianta Raccomandata con Ricevuta di Ritorno, nebo zkratka RRR) pochází z Říma a vznikla někdy kolem roku 1971. Tvořilo ji šest velmi mladých hudebníků s jen minimálními zkušenostmi z hudební branže, ale aj tak se jí podařilo podepsat smlouvu s labelem Fonit Cetra. Kapely se ujal producent Pino Tuccimei (spolupracoval např. s I Pooh, The Trip, nebo Osanna), kterej přišel s nápadem na postapokaliptické koncepční album. Kytarista Nanni Civitenga složil muziku, Pinova manželka Marina Comin napsala texty a šlo se na věc. Deska Per.... un mondo di cristallo se nahrávala v Turínských studiích, na osmistopej magnetofon a nezabralo to víc, jak třicet dnů. Vyšla pak na etiketě Cetra, v roce 1972 (Cetra ‎– LPX 15) a kapela ji propagovala na největších festivalech své doby, mimo jiné i na legendárním "Villa Pamphili Pop" v roce 1972.

Koncepční příběh je lamentem astronauta, kterej se vrátí z kosmíru a zjistí, že je posledním člověkem na nukleární válkou zničené Zemi. Neveselé téma se odráží i v komplikované a intenzivní, přitom všem však pořád ještě velmi melodické hudbě, kterou bych popsal jako energickej symphonic prog, s prvky folk rocku a jazzu. A musím zmínit i velmi pěknou ilustraci uvnitř rozkládacího obalu desky, kterou navrhlo studio "Up&Down".

Při celkové stopáži sedmatřicet minut je tu sedm tracků, ale ten první - Nulla - je jen minutku dlouhým, pochmurným sólem chrámových varhan. Druhou, z celkového konceptu trochu vyčnívající skladbou je čistě jazzová (a trochu bláznivá) instrumentální vsuvka Nel mio quartiere, kterou končila první strana vinylového alba. Zbytek už je prog rock té nejvyšší kvality, se spoustou nečekaných zvratů, vsuvek a změn. V těch intenzivních pasážích mi to trochu připomíná jediné album krajanů Buon Vecchio Charlie, slyším tu aj ozvěny Banco del Mutuo Soccorso a v těch akustických, folkových mezihrách první album skupiny Procession. Frontman Luciano Regoli zpívá s dramatickým patosem a jeho vyšší hlas má takovej ten operní nátisk. Řekl bych, že je poměrně originální a když už ho jednou uslyšíte, jen těžko si ho potom spletete s někým jiným.

Když odečtu oba výše uvedené tracky, zbyde mi pět skladeb. Su una rupe je ohromující svými v rychlém sledu se měnícími náladami, ve kterých se střídají pastorální pasáže a rychlé, energické laufy. V následující Il mondo cade su di me bych vypíchnul smyčce, které podtrhují dramatickou atmosféru skladby a pak dvě minuty dlouhou, instrumentální (a nekompromisní) masáž.

Zajímavá je druhou stranu původního vinylu otevírající L'ombra. Našemu astronautovi začíná z té nekonečné samoty šplouchat na maják a v touze po lidské společnosti pronásleduje vlastní stín. Tomu odpovídá i tempo skladby, které je jaksepatří splašené. Pak si však uvědomí, v jak svízelné se ocitnul situaci a předivo akustických kytar doprovází jeho šílenej smích. V závěrečné Sogni di cristallo si vrzne i smyčcovej orchestr, ale jako vrchol alba bych označil deset minut dlouhou a řádně rozkošatělou Un palco di marionette. To je jízda, jak na kolotoči.

Album je to sice pěkné, ale moc se nechytlo a už o pouhý rok později se RRR rozpadli. Údajně kvůli tlaku vydavatele, kterej trval na účasti na festivalu populární hudby v San Remu, ale pamětníci hovoří i něco o napjatých vztazích mezi věčně rozhádanými členy kapely. Na scénu se vrátila v roce 2010 albem Il pittore volante, které následovala lajfka Live in Elba (2015) a mini LP In rock (2019). Za zmínku jistě stojí i její účast na festivalu Prog Exhibition 2010, jehož záznam vyšel (ve výpravném box setu 4DVD + 7CD) o rok později.

První vydání alba Per....un mondo di cristallo se mezi sběrateli prodává za zhruba 200 Euro, ale na trhu je i dostatečnej počet jeho reedic. Rozkládací mini vinyl replika od btf.it vyšla jako součást kolekce "Remaster Series" a obsahuje osmistránkovej booklet s biografií kapely, několika ilustracemi a fotografiemi středových štítků původní LP. Zvuk je trochu archaickej, ale vzdušnej, s čitelnou lokalizací jednotlivejch nástrojů a širokým stereem.

Je to výborné album a jistě patří k tomu lepšímu, co z Itálie 72´ vzešlo. Jsem rád, že jsem ho konečně zařadil do sbírky a dávám mu čtyři stars.


» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno

Lifesigns - Lifesigns

Lifesigns / Lifesigns (2013)

horyna | 4 stars | 16.03.2020

S velkou mírou nadsázky a přehánění bych mohl napsat, že i kdyby muzika na tomto nosiči stála za starou belu, byla nudná, vyčpělá a nezáživná, kvůli jeho mistrnému obalu si ho doma rád ponechám.
V případě prvního alba projektu/kapely Lifesigns zkrátka poslouchám i očima a s každičkým tónem této zvukomalebné pompézně progresivní nahrávky, mám v hlavě zafixovaný motiv a námět inspirovaný anglickým venkovem s reminiscencemi na Constablova romantická plátna (díky špici kostela pak na jeho dílo Katedrály v Salisbury).

Vlastně by se dalo tvrdit, že onen romantický duch zachycený na výjevu obalu tohoto nosiče se přímou úměrou přenáší i do hudby zanesené v jeho drážkách. Máme co do činění s bohatě zdobnou, ne za každou cenu složitou muzikou, která v sobě kombinuje jak přístupnější tvorbu třeba takových Yes, s duchem alb vydávaných na konci let devadesátých krajany Arena (to především ve skladbě poslední), vše pak podepřeno mírnou dávkou patosu, pompy (pro někoho popu), či klasického artu z dob Pink Floyd.

Jednotlivé skladby mají díky časové náročnosti svůj vývoj a postupné vyústění. Mantinely jsou značně rozšířené a po nějaké schématičnosti, či plánovitosti není na desce ani vidu. John Young má příjemný vokální výraz a nikam svůj přednes netlačí. Vše je volně plynoucí, načechrané (ne však vyumělkované) a motivově všeobjímající. Člověk má pocit nenucenosti až ležérnosti. Dá chvíli práci na tuto hru přistoupit a ne do každé příležitosti se takové album hodí. Je to spíš otázka vkusu a momentální nálady.

Mně jako prog-rockerovi mající v oblibě i daleko měkčí věci tato muzika přináší radost i požitek. A
a o to jde především. Zkrátka - kolorovaná zvukomalebná kulisovka pro chvíle pohody. Pusťte si to, koukněte na obal a atmosféra k vám domů přicestuje vzápětí sama.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984

Mahavishnu Orchestra / Live At Montreux 1974 / 1984 (2007)

stargazer | 5 stars | 15.03.2020

V době, kdy jsem začínal poslochat mahavišnácké album Apocalypse, položil jsem si po nějaké době otázku, jak můžou s tímto albem vyrazit na turné. Apocalypse je nesmírně náročná hudba jak na poslech, tak i na provedení. A jak jsem začínal kompletovat McLaughlinovu tvorbu, zakoupil jsem v roce 2008 kolekci 17 cd John McLaughlin Montreux Concerts. Byla to moje zatím největší investice do hudby. Box stál 7500 kč a byl zakoupen v Bontonlandu v Praze. No a hned jako cd 1 a 2 byla Apocalypse naživo. Tento živák byl zahrán 7 června 1974 a na podiu hrálo 11 hudebníků. Krom kytary, basy, kláves a bicích také smyčce a dechy. Vše ve špičkové zvukové kvalitě. Mahavisnu opravdu hrají přesně to, co je na studio albu, akorát jak to na jejich koncertach bývá, skladby prodlužují o nějakou tu minutu navíc. Nejvíce na mě zapůsobila hra bubeníka Michaela Waldena, který naprosto skvěle nahradil svého bývalého kolegu Billyho Cobhama. Jako přídavek MO přidali song Sancuary (Bisrds Of Fire), který natáhli z pěti na sedmnáct minut. V tomto přídavku si zaspívala Gayle Moran a hned na to spolu jamují JMcL kytara a Jean Luc Ponty na housle. Opravdu úžasný souboj.

Tato hudba není na každodenní poslech, je vyjímečná, poslouchat tenhle koncert je pro mě malý svátek. U bodování se řídím tím malým textem, co je nad hvězdičkama. Vyjímečný koncert....vyjímečné hodnocení.******* sedm kulí jako v Sarajevu. Hodnocení a recenze se netýká dvd, to jsem neviděl, ale asi bych ho dohledal na YouTube.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Live At Montreux 1974 / 1984
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Moore, Gary - After hours

Moore, Gary / After hours (1992)

EasyRocker | 5 stars | 13.03.2020

Irský guitar hero, zocelený dekádami hudební dřiny, byl legendou už za života, určitě neměl zapotřebí nešťastný odchod ze světa. Prošel několika fázemi, na počátku devadesátek se převlékl v plné parádě zpět do bluesového šatu. V něm ho taky miluju nejvíc.


Mistrův návrat k rodné hudební hroudě ukazuje s neskutečnou vervou Cold Day in Hell - hitový dynamit hned z první ruky Štavnatý steak, dochucený nabušenými dechy a sboristkami. Don't You Lie to Me (I Get Evil) je střetem plnokrevné dvanáctky s funkovým jiskřením. Story of the Blues - už název hovoří, aniž by zazněl jen jediný tón. Sedmero minut lkající balada, jedna z nej, které kdy opustily mistrovu dílnu. Nu a potom? Výbuch Since I Met You Baby s geniálním sólem, kde hrdelní rašpli B.B. Kinga identifikuje i invalida. Napětí vokálů mistrova a dvojice dam jde za hranu přijatelného Jemné tahy dechů, smyčců i fantaskně budované kytarové sólo - to vše u mě činí ze Separate Ways nejvýraznější Garyho baladu. Ale ta konkurence.... Duo funky petelic Only Fool in Town a Key to Love od Johna Mayalla, by roztančily stádo mamutů, pochované v sibiřském ledu. Jumpin' at Shadows ukazuje, že uhrančivé balady mistr sype jako potrefený kdesi u Clarksdale ďáblem. Po bluesrockové úderce The Blues Is Alright ovládne pole dojemná The Hurt Inside. Hlasový koncert i citlivé začlenění hostů útočí na prvou signální - a u blues ničeho jiného nežádám. Výjimečný baladický čich stvrdí skvostná Nothing's the Same - jediné oko nezůstane suché. No a zkrátka nepřijdou ani majitelé remasteru ( 2002) - vedle bezuzdného řádění All Time Low nechybí Woke Up this Morning od B. B. Kinga, Don´t Start Me Talkin´ od Sony Boy Willliamsona. A to zdaleka není vše...

After Hours je nejen důstojným nástupcem světové klasy Story of the Blues. Mám neurčité, leč příjemné mrazení, že se tu Gary vyřádil ještě o více. Načatý bluesový comeback vystavěl mu pevnou půdu pod nohama. Jasná plná, pro mě možná i nej- mistrovo album... Dokonale vyplněných 70 minut - pro bluesmana vpravdě svatá mana. ! 5/5

» ostatní recenze alba Moore, Gary - After hours
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Return To Forever - Returns

Return To Forever / Returns (2009)

stargazer | 3 stars | 13.03.2020

Rok 2008. Returni po dvaceti pěti letech spolu a v té nejsilnější sestavě. Bohužel pouze v live provedení. Asi už nikdy nedojde ke studio návratu, jelikož jsou členové kapely každý jinde. Myslím tím jejich novodobá hudební vyjádření. Tento cd koncert z turné 2008 je kvalitou záznamu nedostižný. Pro posluchače této kapely snad nemusím nic dodávat o naprosté hudební genialitě, souhře, entuziasmu, virtuozitě a bůhví čím vším. Pro toho, kdo neměl tenhle soubor ještě tu čest slyšet, popíšu to asi takto:

Jedná se o hudbu ve které se mistrovsky mísí prvky jazzu, rocku, španělské a latinoamerické hudby. Hlavními protagonisty jsou všichni muzikanti, ale jeden z nich mírně vyniká. Je to Chick Corea, kapelník skupiny, hrající hlavně na piano, které střídá s různými rejstříky synthi kláves. Stanley Clarke, bass guitar. Stanley kombinuje elektrickou basu a kontrabas. Jeden z nejlepších hráčů na basu všech dob. Al Di Meola, opět fenomenální virtuóz ovládající el. a akustic. kytaru, vnášející rock, jazz a latino prvky do palety stylů této grupy. Lenny White, bubeník. Mistr svého nástroje. V jeho vzoru hry je cítit takové rockové pozadí, i když se jedná o jazzové stupnice. Někde jsem četl, že skoro všichni rockoví bubeníci obdivovali Johna Bonhama a Bonzo miloval hru Billyho Cobhama a právě Lennyho Whitea.

Na tomto dvojalbu se mi nelíbí jen taková malichernost a to je na cd2 až přehnaně dlouhé sola Corey, Clarkeho a i Whita. Proto cd1 5hv. , cd2 3hv.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Herd of Instinct - Incantation

Herd of Instinct / Incantation (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 13.03.2020

U nás ne příliš známé americké prog rockové těleso Herd of Instinct tu naposledy zviditelnila ve skvělé recenzi Kristýna před sedmi lety. Tito umělci z Texasu jsou pro mne zárukou nejméně dvou věcí. Tou hlavní je spojování zdánlivě nesourodých hudebních odkazů (prog rock, prvky prog metalu, world music,jazzu, post rocku i vážné hudby) přirozeným způsobem, takže když vyplavou na povrch, přijde vám to spojení naprosto samozřejmé. Dalším aspektem jakéhokoli alba této kapely je rovněž bezprecedentně propracovaný, dynamický a skvěle sejmutý zvuk, což velmi oceňuji a chválím. Bez něj by totiž zaniklo mnoho detailů v takto náročně prezentované muzice.

Kapelu mě pomohl objevit jejich tajemný obal s mladou dámou, které pravděpodobně shořela hlava.
Nebojte, nejde o žádný death metal :-) Hlavním stavebním prvkem páté desky Incantation z roku 2019 je strukturovaný rytmický základ občas ne nepodobný King Krimsonům (Abaddon) ze sedmdesátek. Po několika posleších vyplouvají i další ingredience v podobě jazzových (Coin Locker Babies), někdy repetitivních pasáží (Prey 4 Garden) a potemnělých symfonických vsuvek evokujících nějaký soudntrack k hodně ponurému filmu (Myth and Ritual, Incantation Two a Torture Garden). V komplikovaně pojaté Incantation One se prolne dokonce prog metal s fusion. Ostatně, tuto propojenou dvoudílnou kompozici si nejraději pouštím společně, protože druhá část hudebně úzce navazuje na tu první.

Závěrem : páté album Herd of Instinct v mých sluchovodech zní nejpestřeji z jejich dosavadní diskografie a působí celkově rockovějším a ostřejším a jakoby zhuštěnějším dojmem – jako soundtrack k nějakému bezútěšnému post apokalyptickém filmu. Na tomto výsledku má podíl jistě i několik hostů, mj. i z řad Porcupine Tree či Stevena Wilsona. CD je kapánek temnější oproti jeho předchůdcům, což mi maximálně vyhovuje. Ve studiu se s každým detailem maximálně vyhráli, při pozorném poslechu jsem měl po mnoho dní co objevovat.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Incantation
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct

Abel Ganz - Shooting Albatross

Abel Ganz / Shooting Albatross (2008)

Brano | 5 stars | 13.03.2020

Rok 2008 bol v progresívnom rocku mimoriadne úrodný.Svoje zásadné diela vydali skupiny ako sú Beardfish,Karmakanic,Pendragon,Moon Safari,Simon Says,poľskí Millenium,či izraelskí chlapci Amaseffer....ale prekvapili tiež škótski veteráni ABEL GANZ,ktorí po dlhých 14 rokoch prišli s fungl novou štúdiovkou.Trecie plochy medzi jednotlivými členmi sa časom obrúsili a tak album Shooting Albatross nahrala uzmierená zostava starých skúsených muzikantov,ktorých môžeme označiť za účastníkov prvej vlny britského neo-progu spolu s IQ,Marillion,Twelfth Night či Pendragon.

Album začína trochu akusticky zasnene až ležérne pätnásť minútovkou Looking For a Platform,ktorá sa neskôr ako pokropená živou vodou zvrtne vo vitálne výrazný "yesovský" viachlasný refrén ,potom nasledujú dlhšie klavírne vyhrávky Hewa Montgomeryho(ktorého poznáme tiež zo skupiny GRAND TOUR) záverom popretkávané 12 strunkou Hugh Cartera.Vrcholom albumu je nasledujúca epická vyše 23 minútová skvostná kompozícia So Far,ktorá začína romanticky šumom mora,neskôr sa pridávajú píšťalky a husle,potom bicie,klávesy a sólo na elektrickej gitare.Ako hosť spieva Alan Reed,ktorého poznáme skôr z jeho pôsobenia v skupine PALLAS a len málokto vie,že v Abel Ganz vlastne začínal svoju spevácku kariéru.Skvostný epos s celou plejádou nástrojov ako sú Hammond a Moog,Mellotron,flauta,husle,kontrabas,mandolína...Jemné akustickejšie pasáže sa občas prekvapivo striedajú s tvrdšími gitarovými riffmi a Reedovým chrapotom.Jack Webb len tak prepletá na minimoog až sa mi zdá,že sa mu každú chvíľu zauzlia prsty.Bravo!!!Megaepos smeruje nezadržateľne do vygradovaného finále,kde dominujú analógové klávesové nástroje a mellotron a nad všetkým kraľuje vypätý Reedov vokál. Sheepish začína rezko s pôsobivymi gitarovými vyhrávkami na klávesovom podklade,spevák Stuart "Mick" MacFarlane však nedisponuje takým precíteným a výrazným hlasom ako Alan Reed,to treba povedať veľmi otvorene.Ventura je posledný štvrťhodinový epos,kvalitatívne v ničom nezaostáva za predošlými tromi.Je tu cítiť silnú nostalgiu za časmi dávno minulými,za prvou polovicou 70-tych rokov,za zlatou érou prog-rocku.Sú tu nežné akustické pasáže strihu Anthonyho Phillipsa,nádherné romantické zákutia s mandolínou a s 12 strunkou na mellotronovom podklade,ktoré občas vyruší sólo na elektrickú gitaru.Ideálne pre staro-genesisovských nostalgikov.

A čo dodať na záver?Shooting Albatross je dokonalý album,ktorý je radosť počúvať.Páni odviedli kus poctivej práce za ktorú im patrí veľká vďaka!

» ostatní recenze alba Abel Ganz - Shooting Albatross
» popis a diskografie skupiny Abel Ganz

Fuchsia - Fuchsia

Fuchsia / Fuchsia (1971)

horyna | 5 stars | 13.03.2020

Fuchsia. S tímto naprosto dokonalým folk-rockovým skvostem pocházejícím ze zlaté doby art-rockové muziky z roku 1971, jsem se seznámil teprve nedávno, prostřednictvím sousedního mladšího bratrance Progboardu, díky webu Rockovica com. Tam jej recenzoval zahraniční přispěvatel Kev a jeho text a především ukázky mne zaujali natolik, že jsem si disk za nemalý peníz prostřednictvím Discogs vyštrachal a s gustem čmeláka i hbitě objednal.

Protagonistou a hlavní postavou tohoto projektu je zpěvák a kytarista Tony Durant, který soubor založil za přispění basáka Michaela Daye a bubeníka Michaela Gregoryho. Jako značně originální vnímám angažování hned trojice dam a to Janet Rogers hrající na housle, Madeleine Bland na violoncello, klavír a harmonium a Vanessy Hall-Smith rovněž housle. Všechny tři se podílejí rovněž na doprovodných vokálech. Deska byla kritiky dobře přijata, avšak nedostatečně propagována, což zapříčinilo i rychlý konec souboru.

Stylově jde o mixaturu rocku s folkem, s decentním dotekem psychedelie. Vše je čisté jako křišťál, energické, výživné a atmosféricky dokonale omamné. Cítím tu mírný dotek Fairport Convention, ovšem v ráznějších a bohatějších aranžmá. Éterické doprovody trojice dam občas velmi stylově, místy až renesančně dobově dobarvují folkově laděný kolorit, ze kterého jako předřečník vystupuje hlavní recitátor Tony Durant. Smyčcové nástroje tu prostupují mlhovinou akustických kytar a nenápadně odnášejí hudbu kapely do zcela originálních oblastí. Celek dýchá staroanglickým obdobím Viktoriánské epochy.

Pro mne je tato deska jedním z největších objevů z let sedmdesátých (bomba zhruba na úrovní frankofonních Kanaďanů Harmonium) a to nejen pro její originální pojetí a zajímavé personální a hlavně nástrojové složení, ale především skrze muziku, kterou tehdy představila a která dokáže ohromit posluchače i po padesáti letech.



» ostatní recenze alba Fuchsia - Fuchsia
» popis a diskografie skupiny Fuchsia

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

horyna | 4 stars | 12.03.2020

S poslechem Sabbathovského alba Technical Ecstasy se nemůžu ubránit pocitům vnitřní překvapivé spokojenosti, ale také jistého podivení nad letitými reakcemi fandů, kteří tento výtvor tak často haní a posílají jej do propadliště rockových dějin. Když jsem kdysi dávno desku prostřednictvím YT testoval, nezanechala ve mě nějak dobré pocity a právě o to větší překvápko mi přivodili opakované soustředěné poslechy z cd, které jsem si při kompletaci Osbourneových B. S. pořídil.

Tohle že je ta méně hodnotná nahrávka Black Sabbath? To snad ne. Vůbec nechápu, co na ní komu vadí. Snad fanouškům ukotveným v prvních těžce doomových dobách už její optimističtější pohled na svět a odlehčené, pro širší veřejnost určené jásavější melodie mohou překážet, to bych ještě překousl, ale... Já čekal bezduchou nudnou desku, spíchnutou pro firmu, pod tlakem veřejnosti, nebo jen jako naplnění něčí egoistických ambicí... Místo toho slyším přímého pokračovatele famózní Sabotage.

Už první hybná pecka Back Street Kids se mi zamlouvá. Iommi zvláštně motá melodii a spodek je interesantně zahuštěný. Druhá You Won't Change Me zprvu vypadá na nudnou doomárnu, ale když do boje vpadnou Woodroffovi klávesy a Ozzy zpívá s citem, který prokládá Iommi svými sólíčky bavím se. Wardovým civilním přednesem artikulovaná It's Alright mi nevadí vůbec a zajímavě znějící Gypsy a All Moving Parts (Stand Still) zrovna tak. Vlastně bojuju jen s poněkud trapnou Rock 'N' Roll Doctor. Pravým opakem je tklivá balada She's Gone, asi největší hit této jinak nehitové kolekce.

Když odhlédnu od vnitřních půtek v kapele a od toho, že to nikoho nejspíš tehdy moc už nebavilo a kluci nějak nevěděli kudy se dál vydat, pořád dokázali napsat poměrně solidní materiál, za který se stydět nemusí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

H.e.a.t - H.e.a.t II

H.e.a.t / H.e.a.t II (2020)

alienshore | 5 stars | 11.03.2020

Švédsky H.E.A.T som po odchode speváka Kennyho Leckrema sledoval tak trochu z diaľky. Jeho nasledovník Erik Gronwall mi až tak neimponoval. Nedá sa povedať, žeby ich ďalšie štúdiové výtvory boli zlé, to rozhodne nie. Akurát to nebolo úplne to, čo som chcel resp. predstavoval. To sa ale evidentne mení s príchodom albumu H.E.A.T II. Dvojka v názve znamená pravdepodobne nový začiatok. Podľa všetkého sa však vracajú aj k podstate svojej hudby z minulosti. Samozrejme sound je vynovený a tak vlastne dvojka predstavuje spojenie starého a nového.

Musím povedať, že tak presvedčivú a silnú enklávu skladieb som už dlho nepočul. H.E.A.T predstavuje na tomto diele dokonalý prienik kapiel ako Pretty Maids, Dokken či Europe - čiže nabrúsená víchrica hard & heavy, melodického rocku a štipky AOR. Vo zvukovej rovine kraľujú roky 80-té a dôraz sa kladie aj na skladateľskú stránku veci.

Dvojka je od začiatku až po koniec naprataná hitmi. V dnešnej dobe je tomu ťažko uveriť, ale týmto Švédom sa to naozaj podarilo. Úvodná Rock Your Body dáva jasne najavo aký bude charakter celého albumu. Dangerous Ground, Come Clean, Adrenaline, One By One či posledný náklep Rise nesú dokonalý rukopis svojich tvorcov. Nájdeme tu aj polo-baladickú Nothing To Say, ktorú následne nahradzuje ďalšia melodic-rock bomba Heaven Must Have Won An Angel. Každý song je niečím zaujímavý a obsahuje aj nápadité aranžmány. Do uší bijú nádherné a premyslené gitarové sóla Dave Daloneho. Gitarová vyhrávka v Dangerous Ground či klávesové orgie v Adrenaline sú nezabudnuteľné.

H.E.A.T vydali konečne po rokoch dokonalé dielo a potvrdili, že v tejto dobe patria vo svojej kategórii medzi absolútnu špičku. Skladby sprevádza hudobná eufória, hromada energie a duch kreativity. Je nepopierateľné, že potešili mnohých fanúšikov. Bude zaujímavé sledovať, či udržia laťku kvality v budúcnosti. Bude to nepochybne ťažké. Dvojka totiž patrí nielen medzi to naj vydané v tomto roku, ale aj v samotnej diskografii H.E.A.T.

» ostatní recenze alba H.e.a.t - H.e.a.t II
» popis a diskografie skupiny H.e.a.t

Tygers Of Pan Tang - Ritual

Tygers Of Pan Tang / Ritual (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 11.03.2020

S kapelou Tygers of Pan Tang jsem se rozloučil před několika dny recenzí alba The Cage, po kterém se kapela rozpadla. K onomu nešťastnému období se jistě vrátím, nyní bych vám nabídl tento časový bod opustit a strojem času se přesunout do současnosti.

Práte li se, zdali je kapela stále aktivní ? Je a jak! Poslední roky zraje jako víno a má štěstí na nové muzikanty.
Vedle jediného původního člena – kytaristy Robba Weira je velkou oporou posila z Itálie, zpěvák Jacopo Meille, který to z kapelou táhne už 16 let. Další důležitou personou je odbornou hudební veřejností zatím více neobjevený Micky Crystal, který se postupem času stal jedním z nejlepších anglických těžkotonážních kytaristů a směle se dnes vyrovná hráčům typu Johna Sykese či Viviana Campbella. Rytmiku v pozadí jistí přibližně dvě dekády ostřílení bubeník Craig Ellis a hráč na basovou kytaru - Gavin Gray.

Za poslední roky se tento kolektiv stmelil častým hraním a solidními hard and heavy alby. Zatím posledním počinem je deska Ritual z roku 2019. Na tomto albu jako by Tygers of Pan Tang zůročili vše, co za poslední roky tvrdě budovali. V porovnání s tři roky starým eponymním albem je tu znát jasný progres. Z toho, co předvedl na novém albu Micky Crystal, musí každému spadnout brada. Brilantně a s lehkostí zahrané riffy doplňuje invenčními a vzletnými sóly, což se dnes tak často neslyší.Před dvaceti lety by u něj klepali zástupci z managementu Whitesnake, Dio nebo Ozzyho. Další deviza souboru, fotogenický Jacopo Meille také předvádí svůj životní výkon.

Album Ritual mě velmi zaujal svou vnitřní silou, ostrými kytarovými riffy, klenutými refrény i výbornými kytarovými sóly. Jednotlivé písně v archaickém heavy metalovém duchu avšak s moderním natlakovaným zvukem představím jen stručně :

1) Úvodní heavy nářez s agresivními riffy kytar a melodicky klenutým refrénem - hitovka Worlds Apart s výborným kytarovým sólem
02 a 03) Destiny a Rescue jsou AOR šmrcnuté skladby se sbory, kde trochu cítím Whitesnake
04) Raise Some Hell je těžká a stadionová vypalovačka stylu Accept prolnutá s kytarovými party od Dia
05) Spoils Of War – těžkotonážní hard rock
06) White Lines – melodická, ale přesto úderná skladba určená na singl
07) Words Cut Like Knives – povinný ploužák
08) Damn You! - dynamická skladba mi připomíná jam Accept s Geoffem Tatem
09) Love Will Find A Way - další melodický metal s AOR příchuťí
10) Art Of Noise - moderní metal jako by šmrcnutá grunge
11) Sail On skoro osmiminutová, s prog metalovým vyzněním Queensryche – výborná kytara


Dalším důležitým prvkem je realizační tým , který zajistila vydávající skandinávská firmy Mighty Music. Písně byly nahrány u bývalého člena Tygrů Freda Pursera v Newcastle a smíchána skvělým kytaristou a producentem Sorenem Andersenem v Kodaňi. Jeho spolupráci si vychvaloval i Glenn Hughes, kterému Soren stejné služby poskytl na jeho sólovém albu Resonate. Mastering provedl Harry Hess z Harem Scarem. Tito lidé polili celé album živou vodou a výsledek zní nadupaně a moderně. Podobný výsledek jsme slyšel u posledních Judas Priest nebo Queensryche.

Závěrem : Kapela Tygers of Pan Tang natočila desku, s kterou se jí podařilo navázat na kvality jejich legendárního alba Spellbound. Výborné instrumentální výkony všech, písně mají hitový potenciál, žádnou vatu jsem neobjevil. Pro fandy melodického hard and heavy metalu s archaickým nádechem.
Je jasné, že kapela nepřišla v rámci stylu s ničím objevným, mohla by vyjít klidně před dvaceti lety, ale takhle parádní deska ční v dnešní nadprodukci nad tísicemi dalších souputníků jako Severka na jasné noční obloze.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Ritual
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note

Allman Brothers Band, The / Hittin' The Note (2003)

horyna | 5 stars | 11.03.2020

Hugh Syme vytvořil mnoho kapelám geniální výtvarná díla pro jejich titulní obaly. I tohle patří mezi nezapomenutelné, lehce rozpoznatelné a hravě se v hlavě fixující. Samotný nosič jsem objevil opět zcela náhodou, stejně jako osmdesátkového Becka prostřednictvím brněnské burzy. V paměti jsem měl uloženou Hejkalovu pochvalnou recku i jeho vlastnoruční doporučení tohoto alba. I když jsem jej nikdy před tím neslyšel, nebylo proč váhat. U zavedených jižanin člověk přestřelit většinou nemůže a jelikož se jedná o desku comebackovou a relativně novější, podobně jako v případě krajanů Lynyrd Skynyrd jsou nároky vcelku opodstatněné.

Mám tuze rád jejich první alba, ale domnívám se, že tahle trefa se povedla mimořádně. Pokud není lepší, tak je přinejmenším kvalitativně plně srovnatelná s tím, co dělali kdysi. Najdeme tu všechno v té nejvyšší kvalitě. Od zmiňovaného obalu, přes lahodně sejmutý vysoce dynamický zvuk, až po mimořádné hráčské výkony každého jednotlivce. Sestava rozšířená na tři bubeníky/perkusionisty, skýtá dostatek lahodných okamžiků v bezprostřední blízkosti tohoto nástroje a jejich vzájemná souhra a doplňování se, dělá možná hlavní gró této nahrávky. Zahanbit se pochopitelně nenechají ani oba kytaristé a hráč na všechno co má klapky-Gregg Allman.

S časovou náročností kompletní desky nemám problém, jelikož při tom nekonečném přívalu nápadů a kreativních množin, mi těch 75 min uteče jako voda. Jediné co snad může malinko vadit, je celkově vyšší zástup pomalejších skladeb, ale ani to nezmění můj pohled na desku, jako na pěti hvězdičkovou.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Pendragon - The Jewel

Pendragon / The Jewel (1985)

horyna | 5 stars | 10.03.2020

Takřka současně s novinkou Pendragon mi domů dorazil navíc i díky Discogs objednaný debutový kotouč těchto britských ultra melodiků. Přemýšlel jsem tedy, jestli raději psát recenzi na jejich první, nebo poslední dílo. A jelikož u alba Love Over Gold nemám všechny pocity ještě přesně sesumírované a tento disk u mne pomalu postupně roste, jako jednoduší variantu jsem zvolil utrousit pár slov o albu Jewel. Možná i proto, abych zde učinil Pendragoňákům další reklamu jejich ranému materiálu, jelikož se domnívám, že si dnešní fanoušek této kapely vybere k popisu spíš novinku, než třicet pět let starý kotouč.

I přesto, že se spíš počítám do méně početné skupiny fans, kteří mají u této bandy rádi spíše melodicky méně klenuté a od přebytečného patosu oproštěné nahrávky pozdější, absolutně mi to nebrání důkladně si vychutnat i první fázi Barrettovi party. Ta přichází s kůží na trh už koncem let sedmdesátých jako klasický hard-rockový cover band. O větší úspěch se jim postará tehdy se rodící hvězda první velikosti kapela Marillion, díky jejíž pomoci náš soubor koncertuje, nahrává své první mini album a v půli desetiletky i tento debut.

Na něm už slyšíme zcela vyprofilovanou, postupně na klávesy se radikálně orientující jednotku, která do svých skladeb právě po vzoru tehdy hodně populárních Marillion přidává kilogramy vzletných melodií, epochálně klenutých klávesových meziher i něco z tolik potřebné a módní divadelní teatrálnosti. Skladby mají ucelenou formu, jasný vývoj a obrovskou porci melodiky. Ta se stane už navždy jejich know-how a to jak v době oné muzice nakloněné, či právě naopak. Ono stačí jen ochutnat něco málo z kuchyně Jewel, například pochutiny typu megaopusu Alaska, výpravné Oh Divineo, nebo pozoruhodně proměnlivé The Pleasure Of Hope a musí vám být hned jasné, že zdejší receptury pocházejí z prověřeného a sofistikovaného zdroje, odzkoušeného o dekádu dřív praotci podobného gurmánství Genesis.

Leader kapely Nick Barrett si vždy šel svou vlastní cestou, aniž by nějakým způsobem nechával do své tvorby prosakovat právě populární moderní proudy. Možná i díky tomu si Pendragon dokázali udržet vysoký status po celou svou kariéru, za což jsou jim jejich fanoušci jistě vděčni.

I když křivka kvality jde s dalšími díly nahoru, nebo se drží na jedné vyrovnané hladině, už tento první veliký projekt jejich kariéry skýtá hodnocení téměř nejvyšší. Oni jsou krom poměrně vlezlého úvodu Higher Circles výborné i věci jako Circus, nebo The Black Knight, ve kterých je Nickova (akustická) kytara doslova ozdobou na symetricky tvarovaném dortu a jednotlivé kompozice nepostrádají napětí, drama a kvanta překrásných niterných zážitků.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Jewel
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Millenium - Exist

Millenium / Exist (2008)

EasyRocker | 5 stars | 09.03.2020

Mimořádně autorsky plodná dvojka Kramarski/Gall a jejich oddaní spoluhráči tvoří od závěru devadesátek jeden z pilířů početné polské stáje. Matadoři, ošlehaní působením i v dalších tělesech, vydali v roce 2008 z mého pohledu první mistrovský opus.

Gilmourovsko-rotheryovský žalozpěv Piotra Plonka rozehrává v kolébavém rytmu prvý opus - Embryo. Plejáda mistrovsky prožitých sól je střídána koberci Ryszarda Kramarského - centrálního mozku Millenium. Vše posouvají na další úroveň citlivé samply, klavír, famózní bubnové přemety. Závěr zdrsní kovovým riffem... Nervní a roztěkané samply - přichází hlavní chod číslo dvě - Up & Down. Symbolická reflexe naší psyché - jednou nahoře, jednou dole, to vše kolísá až děsivým tempem. Tomu odpovídá i řádění kytar, jako prach černé nánosy keyboardů a Gallova skvostná přehlídka. Ta bez zaváhání odpíchne i třetí albový díl - Rat Race. Kramarski a spol. jsou klidnější, čarují zákoutí, známá i od hogarthovských Marillion - slyš finálový duel Plonka/Kramarski. Dychtivě žádaná kůra po utržených šrámech. Road to Infinity na ploše přes 15 minut omračuje precizně navrstvenou hradbou kláves. Tady Kramarski kormidluje celý tým s bezchybným kompozičním i aranžérským čichem. Celá paleta nástrojů do sebe zapadá jako ono zdivo dávných Inků, mezi kterým neprojde ani nůž. Za půlí dorazí nepopsatelné melodické dostihy v nejlepší ostrovní neoprogové tradici. Nespokojili se s maturitou ani vysokou, vysochali rovnou progovou Cambridge.

Příval mimořádně silných momentů sfoukne vítr z plachet všem, kteří scénu na sever od našich hranic snad dosud neobjevili. 4 opusy, 53 minut, víc netřeba. Přes instrumentální suverenitu je ale triumfem Milénia - melodie. Smutná, extatická a vznešená - reflektuje spletité mezilidské vztahy, triumfy i hledá sebe sama. 5/5

» ostatní recenze alba Millenium - Exist
» popis a diskografie skupiny Millenium

Grand Tour - Heavy on the Beach

Grand Tour / Heavy on the Beach (2015)

horyna | 4 stars | 09.03.2020

Jak jsem již nastínil v profilu nově přidaných Grand Tour, hudba této kapely je určena všem milovníkům krajanů Comedy of Errors. V případě Grand Tour jde též o skotskou kapelu pocházející z Glasgowa. Založil ji bývalí klávesák Abel Ganz Hew Montgomery a postupně k sobě přijal dřívější i pozdější členy komedie omylů, zpěváka Joe Cairneho, kytaristu Marka Spaldinga a bubeníka Bruce Levicka. Nejde o žádnou výsostně originální muziku, spíše o klasický neoprog made in británie, který budou prvotně vyhledávat příznivci kapel jako jsou Arena, Jadis, Credo, nebo Pendragon.

Námět pro desku zažehl film Stanleyho Kramera z roku 1959 v hlavní roli s Gregory Peckem On the Beach - Na pláži. Tady je krátký výňatek z ČSFD popisující příběh lidí pohybujících se na pláži v Austrálii, kteří čekají na radioaktivní dopad po jaderné katastrofě, která zničila severní polokouli.
Film Stanleyho Kramera se odehrává v roce 1965, avšak vznikl o šest let dříve; ve své době byl tedy příběhem z nedaleké budoucnosti. Jde o jedno z děl, jež umělecky zpracovávala aktuální téma, nastolené tehdejším rozdělením světa. Zápletka filmu byla shodou okolností opravdu prorocká: v říjnu 1962 nechal Fidel Castro na Kubě rozmístit sovětské jaderné rakety, čímž se svět skutečně ocitl na pokraji globální jaderné války. Stanley Kramer se ve vyprávění soustředil především na komorní líčení vztahů hlavních protagonistů. Nevyhýbal se však ani výpravným spektakulárním sekvencím: mezi ty nejpozoruhodnější patří záběry na liduprázdné ulice San Francisca, včetně proslulého mostu Golden Gate, nebo sekvence automobilových závodů, které se změní v sebevražedný masakr účastníků. Kramerův neobvyklý film byl nominován na Oscary za střih a za hudbu.

Jednotlivé skladby se pohybují v rozsahu pěti až patnácti minut. Album začíná hrozivým zvukem větru tříštícího se o kostelní varhany. Kapela hraje podstatnou část desky v hloubavějším, až meditativním tempu, viz hned po předehře druhá The Grand Tour (Part 1), kde by člověk čekal víc energie a nasazení. Ale tohle byl zřejmě účel a kluci si tu laskavou polohu užívají a umí ji nádherně proaranžovat. Fantastickou kytarovou ornamentální práci po vzoru devadesátkových Pendragon odvádí Mark Spalding. Divadelní přednes Joe Cairneyho dokonale doplňuje opojně děsuplnou atmosféru a znásobuje divákovi prožitky a emoce. Klávesové přelivy Hew Montgomeryho vytvářejí nádherné melodie a mají ve svém popisu desce jasně vévodit. Celek pak dotváří elegantní bubnování Bruce Levicka. Prim hraje rovněž křišťálově čistá produkce.

Osobně mne trochu mrzí jen často nastolené stejně uháčkované vláčné tempo, které se mění a akceleruje pouze na několik okamžiků, aby se posléze znovu razantně zpomalilo a dal znatelnější průchod koncepčně vyžadovanému sentimentu.

» ostatní recenze alba Grand Tour - Heavy on the Beach
» popis a diskografie skupiny Grand Tour

Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop

Beck, Jeff / Jeff Beck's Guitar Shop (1989)

horyna | 3 stars | 08.03.2020

Tak na tohle album jsem narazil úplnou náhodou před pár dny na brněnské, vcelku intimní burze desek a cédéček. U jednoho prodávajícího, který měl okolo sebe hodně zajímavých nesnadno sehnatelných titulů, raritek a prvních vydání, jsem se zasekl celkem dlouho a několikrát listoval tam i zpět pořadníky s cd a pečlivě vybíral, které exempláře by se mi hodili do sbírky. Mezi zvolenými bylo i toto cd Jeffa Becka, které jsem měl už nějakou dobu v merku, a které se v posledních měsících z naší distribuční sítě jaksi vypařilo. Tady jsem neváhal ani vteřinu. Zánovní stav (vlastně jako z obchoďáku), směšný peníz, interpret, jehož muzika mě rajcuje a impozantní obal (ten patří k echt povedeným) rozhodovali ve vteřině.

A tak si hrdý majitel odnáší nahrávku domů, aniž by pořádně tušil, o co se vlastně jedná. Kupovat takzvaně kočku v pytli se ne vždy vyplatí, ale občas je přitažlivost mezi muzikou a jejím nákupčím tak obrovská, že odolat zkrátka nejde. Vlastně když zašátrám hluboko v paměti, matně si vybavím okamžik, během kterého jsem na netu tuto desku krátce testoval a úplně dobře to dopadnout nemohlo, protože by už dávno byla součástí sbírky.

Becka uznávám a poslouchám v jeho nejplodnějších sedmdesátých letech. To co dělal, spíš nedělal potom, mě až tak nebere a myslím si, že jej kreativní můza dost výrazně opustila. On nikdy moc neskládal a tuhle práci si nechával obhospodařovat jinými. Možná ho v dalších letech nebavilo pořád někoho oslovovat jen proto, aby mu dotyčný psal songy, které by jej zaujali. V osmé desetiletce vydal jen dvě (tři) desky, a ve srovnání s předešlým to není žádná sláva. Myslím si, že ale tady se celkem vytáhl a s dvojicí Tony Hymas klávesy a Zappákem Terry Bozzio (pan sto buben a tisíci činel), nahrál moderní instrumentální desku, na které zub času zapracoval jen z části.

Syntetický computerový směr osmdesátek je dost patrný v úvodní stejnojmenné skladbě. Ale už dvojka Savoy předvede Becka v daleko prozaičtějším světle a třetí reggae záležitost Behind the Veil je nádhernou ukázkou jeho brilantního stylu. V dalších písních slyším typického Becka, velkého inovátora kytarové hry, impozantního technika i velkého cíťu. Dost mimo mísu však jde scifi pokrytá Day in the House, podle jejíhož mustru musel o pár let později skládat excentrik Steve Vai některé své krkolomné šílenosti. Naštěstí předposlední "dvě řeky" vrací Beckuv obraz do daleko smířlivějších, až romantických poloh, aby nás v závěru z mírné letargie vytrhl uragán Sling Shot, kde se pořádně rytmicky vyblbne i Bozzio.

Závěrem: domnívám se, že vedle kterékoliv desky stvořené v sedmé dekádě Guitar Shop obstát opravdu nemůže. Pokud postavím vedle hned tu první, magickou Rough and Ready, tak... tak prostě nejde. Ale když si odmyslím veškéré návaznosti, není kytaristův krámek zas tak špatným zbožím. 3,5*

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Thieves’ Kitchen - Argot

Thieves’ Kitchen / Argot (2001)

jirka 7200 | 4 stars | 08.03.2020

Pokud krom svých letitých oblíbenců rádi vložíte do nenasytné štěrbiny CD přehrávače kotouček s neobvykle vystavěnou progresivně rockovou muzikou, která se inspiračně nebojí sáhnout do sedmdesátých let ke klávesovým hrdinům ELP, Gentle Giant či Genesis, promísit tyto prvky s jazzovými postupy, občas hutnější kytarou a velkou dávkou originality, tak jste na správné adrese. Již jsem tu pár desek anglických Thieves Kitchen vychválil, ale vždy to byly ty, na kterých za mikrofonem stála Amy Darby.

Těm prvním dvěma kotoučkům se zpěvákem Simonem Boysem jsem se poněkud vyhýbal, přišly mi poněkud rozvláčné a Simon mne svým výkonem úplně neohromil. A tak mi album s názvem Argot zatím zpříjemňovalo dlouhé výjezdy autem na Moravu a teprve tam, plně koncentrován na muziku samotnou, jsem objevil vnitřní kouzlo oněch čtyř rozsáhlých kompozic. Nejkratší song Proximity mne rozmazloval 13 minut, titulní John Doe Number One se na digitálním displayi na konci objevil údaj 20:22. Při jízdě je možnost přeskakování a posouvání skladeb přece jen omezena a tak jsem si v klidu vychutnal pomalu se rozvíjejicí atmosféru skladeb, vzletnou i hutnou kytaru Phila Mercyho, která se proplétá oparem zvuků, které vydávají různé typy klávesových nástrojů Wolfganga Kindla. Vtip je v tom, že oba nikam nespěchají, hudebně na sebe přirozeně reagují a postupně budují skladbu od základů až do podoby královského paláce. Bubeník Mark Robotham tu není jen rytmickou jednotkou, ale dalším rovnocenným nástrojem, který se bezvadně napojil na ostatní spoluhráče. Nějakou dobu jsem si myslel, že se jedná o automatického bubeníka, pak mi došlo, že do takto náročně rytmicky pojaté muziky by bylo opravdu složité jej naprogramovat.

Baví mě to prolínání nálad ve skladbách, není problém v úvodní skladbě odhalit math rockové postupy, v další progresivně hard rockové riffy promíchané s jazzovým korg pianem a v závěru třeba symfonické aranže. Zpěv Simona Boyse není sice nikterak efektní, ale svojí naléhavostí a přirozeností si mne nakonec získal.

Závěrem : opět originalní album, které se nesnaží těžit z provařených výrazových postupů progresivních či art rockových velikánů, ale kráčí k posluchačovi vlastní, občas trnitou, ale o to zajímavější cestičkou. Takové při svém poslechu vždy rád upřednostním.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Argot
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Led Zeppelin - Houses Of The Holy

Led Zeppelin / Houses Of The Holy (1973)

EasyRocker | 5 stars | 07.03.2020

Z pozice lídrů světového rocku, stvořili LedZep, zčásti v presu mezi šňůrami, pátý studiový zářez. Poprvé nesl normální název a nikoli jen pořadové číslo. Mistrná je už obálka z dílny Hipgnosis s postavami dětí na památné kamenné tzv. Stezce obrů v Irsku.

The Song Remains The Same shrnuje vše, čím byli LZ nadčasoví, výjimeční. Bonhamův divý úprk sleduje Page drtivou, vypjatou hrou a neskutečnou salvou sól. Výtrysk geniality - do té Svaté trojice náleží právem. Pod pokličkou patroluje rytmika s neústupným a až jazzovým závanem. Vzdušné tóny Pageova Danelectra doprovází romanticky zasněný Plant a John Paul Jones na mellotron. Tónová bystřina, zvoucí se The Rain Song. Jak moudře praví Chris Welch, inspiraci donesl George Harrison, vytýkaje jim nedostatek balad. Magické, nádherné. Formát univerzálního maestra předvádí ovšem i v Over The Hills and Far Away. Drtivé bicí a zpěv s keltským nádechem dodají ocelovou strohost Made in LZ. Nebojácnost a tradiční stylovou volnost jest funky šleha The Crunge. Inspiraci dodal Bonham a je to vskutku tanec smrti nové éry. Dancing Days útočí přímočarou líbivostí s lehce orientálním kořením, nic ale nepůsobí lacině neb vyumělkovaně. Šokem pro kritiky i většinu fandů je pak reggae D'yer Mak'er, který se zamýšleným singlem nestal Nad realizací jsou pochyby jistě na místě, odvahy ale měli dostatek. Bloudivé Jonesovo piano nezřetelně zní jako přes clonu; mračno ledového krupobití zmrazí kosti i klouby. V mystické extázi se přidává Plant, startujíc své magické vokální hody - tu s námětem severských mýtů. No Quarter. Mimořádný zásek, osobně v mém Top 3 všech časů od LedZep. The Ocean rázně umlčuje váhavce a pochybovače, zda snad neopustili své kořeny. Útočný rokec prvotřídního tahu na bránu s běsnícím duelem Page/Bonham, věnovaná fanouškům = hotovému moři duší.

Nejen nostalgie mě poutá tomuhle dílu. Jedno z prvých alb LZ a vůbec jedno z prvních mimo metalové kohorty. Na piedestalu se vyjímá dodnes, jak relikviář svatého Maura. Okamžitý skok na prvé místo doma i za oceánem zavřelo ústa všem. Zepelín ukázal, že snaha vecpat je do nějaké škatule zavání nepochopením šíře jejich hudebního obrazu.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Colosseum - Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/

Colosseum / Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/ (2006)

Zdeněk | 4 stars | 06.03.2020

Záznam koncertu skupiny Colosseum z hudebního klubu Modernes z roku 1997 v německých Brémách je možno směle srovnat s oficiálním živým albem z Kolína nad Rýnem z roku 1994.
Koncert stojí na skladbách z prvního období sestavy, které vyvrcholilo živým albem Live! Z této klasiky zde bohužel chybí Stormy Monday Blues , které bylo vždy jedním z vrcholů kapely. Projev skupiny zde není sice tak živelný jako na zmíněném albu z roku 1971 ale je otázkou zda je lze vůbec překonat.
Pro fanoušky skupiny lahůdka, kvalitní záznam pořízený zřejmě techniky brémského rádia jen trochu kazí mono verze.


» ostatní recenze alba Colosseum - Modernes, Bremen November 18 1997, /bootleg/
» popis a diskografie skupiny Colosseum

King Crimson - THRAK

King Crimson / THRAK (1995)

horyna | 4 stars | 06.03.2020

King Crimson patří k mým nejoblíbenějším kapelám. První období s Lakem hodnotím asi nejvýše. Mezi-období alb Lizard a Island mi zní v obdobně vysokých parametrech. S Wettonem už je to krapet horší, ale pořád velký nadstandard. Naopak trojici barevných osmdesátkových alb s Belewem doslova zbožňuji. To mi pasuje až neuvěřitelně a strašně baví ty nahrávky i poslouchat, hlavně kvůli nenapodobitelnému Brufordovi a Frippovu rytmickému cítění. Fascinuje mě i totálně vzdálený směr od okolní popové stádovitosti s muskulaturním zvukovým odérem v pozadí. Ovšem to co přichází poté je i na mne zatraceně složitý oříšek. Tam spadá dvojice dle mého příšerných, nervů drásajících nahrávek (samozřejmě těch posledních) a jedna vcelku slušně melodická a s potřebnou pílí i vcelku uposlouchatelná deska Thrak. Té jsem po nesčetně pokusech konečně přišel na chuť a nedávno i zařadil do sbírky.

Vlastně tu není až tak moc co Frippovi a spol vytknout. Deska částečně navazuje na to, čím se kapela "živila" v minulé desetiletce. Deska má však pevnější tvary a ostřejší kontury. Velký počet písní je proložen různými krátkými instrumentálními kusy a mezihrami. Deska zprvu vyznívá hodně nepoddajně a syrově. Ale je to částečný klam, protože nedá zas takový kumšt spoustu motivů postupně rozklíčovat, vystopovat dost libozvučných melodií a jak jsme u K. C. zvyklí i pedantských rytmických zvratů a pochodů. Mám tu rád jak tvrdé masáže typu Vroom, Dinosaur, THRAK, nebo Sex-Sleep-Eat-Drink-Dream, tak jejich protiklady rozložené v hloubavých a jemných nuancí písní Walking on Air, Inner Garden, či One Time.

Tomuto období K. C. se všeobecně nepřikládá velká vážnost a když někdo mluví o kapele, většinou zmiňuje její nejplodnější část let sedmdesátých. Dle mého by se nemělo zapomínat ani na období s Belewem, který byl součástí kapely o dost déle než všichni ostatní členové a zanechal v její historii nesmazatelnou stopu. 4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - THRAK
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Tygers Of Pan Tang - The Cage

Tygers Of Pan Tang / The Cage (1982)

jirka 7200 | 1 stars | 05.03.2020

Recenze na album „The Cage“ se mi psala velmi obtížně, neboť obsah na této desce ztělesňuje v kostce všechno to, co na osmdesátkových albech, které s požehnáním firmy směřovaly do náruče mainstreamu, nesnáším. Plytké melodie, laciné popěvky, naprosté minimum zkreslených kytar, fanfárovité klávesy, nahalovaný pleskavý zvuk jednotvárně pojatých bicích, najatí skladatelé a hitmakeři = minimum vlastní invence.

Ač se nahrávka vyšplhala až na 13 místo britské hitparády a stala se nejprodávanějším artiklem kapely, nevěřím, že si tuto desku kupovali ti samí fanoušci, co před rokem uctívali metalové Spellbound či spíše hard rockové Crazy Nights.

Plně rozumím Johnu Sykesovi, který se tohoto cirkusu odmítl účastnit a místo psaní nových písní obcházel všemožné konkurzy (DIO,OZZY) až nakonec zakotvil u Thin Lizzy, kde se mohl věnovat plnohodnotnému hard rocku. Zůstaly po něm roztočené dvě písně, proto byl rychle k Tygrům přijat klávesista (někdy i kytarista) - skladatel Fred Purser.

Kapela jakoby ztratila odchodem Sykese veškerý tvůrčí potenciál, musel tedy nastoupit nováček Purser, který složil několik skladeb rockového charakteru, ale jakoby pro jinou kapelu. Třeba poslední The Actor by svou komplikovanou stavbou zapadla na některé prog rockové album. Rovněž producent a skladatel Steve Thompson dohodil několik skladeb ze svého archivu, přispěl i skladatel popových songů např. pro Celine Dion – Steve Parr. Aby byl výčet zapojených autorů ještě více bizarní, přispělo i duo hitmakerů Jerry Leiber a Mike Stoller, kteří psali hity i pro samotného Elvise Presleyho.

Takže když si to shrneme, na albu vedle pop rocku lze jako hard rock označit „You Always See What You Want to See“ a s přivřením jednoho oka „Letter From L.A.“ Na prvoligové představitele anglického hard and heavy poněkud málo, ne ?

Shrnuto : Z dnešního pohledu bezprecedentním zásahem firmy narušený přirozený vývoj špičkové hard and heavy kapely ve vidině vyšších zisků. Praktiky gramofirem v osmdesátkách jak z čítanky. Jako celek naprosto neposlouchatelné.

P.S. : Terror společnosti MCA neutuchal a tak (po neustávajícím tlaku na kapelu, aby hrála živě více převzatých songů a nulové propagaci nové desky) se Tygři snažili vypovědět smlouvu. Finanční nároky byly nereálné a nebylo cesty ven. Došlo k nejhorší variantě – rozpadu kapely a ukončení činnosti.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Cage
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Def Leppard - Def Leppard

Def Leppard / Def Leppard (2015)

horyna | 3 stars | 05.03.2020

Na vydání posledního alba Def Leppard jsem nijak zvlášť nereagoval. Jednak mě odradili vesměs rozporůplné reakce kolegů z jiných portálů a druhak samotný nástřel na netu. Tomu jsem posléze věnoval jen malou pozornost a když není chuť do něčeho se pouštět, není ani důvod se tím hlouběji zabývat. Byl to až loňský pražský koncert, který mne k nahrávce pořádně dovedl a já začal desku opakovaně testovat. Dnes jsem už jejím hrdým majitelem a jsem s ní nadmíru spokojen.

V dnešních Def Leppard stále vidím solidní potenciál potřebný ke skládání zapamatovatelných melodií i velkých hitů. Domnívám se, být teď rok 1987 a kapela právě vydávat tuto kolekci slušně návykových a na první signální útočících písní, může bodovat podobně jako s albem Hysteria. Úvodní trojice skladeb vás bere okamžitě útokem. Z kapely sálá dobrá nálada, zapálení pro věc i stále nemalý hitový potenciál. Podobný entusiasmus a hlavně nápaditost vidím i v závěru desky, zhruba od songu číslo deset dále. To, co je uprostřed není vždy úplně stoprocentní (což ani Hysteria, či Pyromania nebyli), občas se to vyplní trochou nudy, nebo podobným hudebním postupem z minula, ale těch kazů není zase tolik.

Zhrnul bych to asi takto. Kdo má rád produkci Def Leppard, neměl by být touto deskou zklamán. A ten, kdo je nenávidí už třicet let, nebude je mít rád ani kvůli tomuto dílu. 3,5*

» ostatní recenze alba Def Leppard - Def Leppard
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights

Tygers Of Pan Tang / Crazy Nights (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 04.03.2020

Po albu Spellbound byla Tygrům předpovídána hvězdná budoucnost. V té době byli na roztrhání, turné prokládali sety na prestižních festivalech s návštěvností 60 000 fandů po boku Iron Maiden, Saxon a dalších hrdinů oné doby. Ačkoliv Spellbound vyšel v dubnu ´81, tak firma MCA ve vidině násobících se zisků kapelu tlačila do skladání a nahrání nové desky. Muzikanti se podvolili a v září ´81 nastoupili do londýnského Trident studia. Tam za dva měsíce nahráli devět písní a v listopadu byla deska s názvem Crazy Nights na trhu. To byl fofr!

Někde se však něco zadřelo. Dnes muzikanti uvádí, že písně tehdy ušili rychlou jehlou. Možná bylo chybou výměna producenta Chrise Tsangaridese, s kterým natočili předešlé dvě alba. Novic Dennis Mackay měl s podobným stylem méně zkušeností, měl blíže třeba k prog rockovým Kayak a z těžkotonážní muzikou přišel do styku jen na albu Judas Priest a jejich Stained Class.

Výsledek byl obdobný. Tygers of Pan Tang jako by spadl řemen. Jako bychom se při poslechu mávnutím kouzelného proutku přenesli nejméně o čtyři roky zpět. Kapela z rukávu vysypala hutné songy v přísně hard rockovém hávu, jako třeba v Love Don't Stay s mohutným riffem jak od Deep Purple a povedenou kytarovou výšivkou stylu kolegů z UFO. Další, namátkou třeba Down And Out mi připomněla Judas Priest z období jejich začátků. Úvodní Do It Good inspiraci čerpala u AC/DC i Thin Lizzy.

V té době se však kapely předháněly, která zahraje rychleji a expresivněji. Tyto parametry plnily dravé Running Out Of Time, Raised On Rock nebo hard rocková Never Satisfied s jedovatým a zrychleným refrénem. V kontextu doby byl celek krokem zpět a i John Sykes vyjadřoval nespokojenost.

Shrnuto : Existují názory, že třetí deska ukáže pravý potenciál souboru. Ač Crazy Nights v žádném případě rozhodně není špatnou deskou, kapela jakoby se zalekla rychlosti a vklouzla do hard rockového království s jen občasným úletem k heavy metalu. Tady dle mého selhal producent, který je měl donutit k větší dravosti a rychlosti. Větší štěstí tehdy měli třeba Judas Priest či Motorhead, kde je až zásah zvenčí donutil akcelerovat plyn.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

IQ - Are You Sitting Comfortably?

IQ / Are You Sitting Comfortably? (1989)

horyna | 4 stars | 04.03.2020

V portfóliu tahounů britské neoprogresivní scény kapely IQ, by jste jen stěží našli méně oblíbený titul u jejich fanoušků než je tento. Někdo poslední být zkrátka musí a i když se na chvostu pelotonu nikomu líbit nemůže z čistě prozaických důvodů i tato neoblíbená příčka obsazená je a vždy bude. I když je vše individuální a spousta posluchačů by vám prstem ukázala raději na předchůdce Nomzamo, nebo k ještě ne tolik vyprofilovanému debutu Tales from the Lush Attic, bude to jen malá část oproti těm, kteří desku z 89-tého v lásce příliš nemají. Ptáte se čím je to způsobeno?

Na vině je celkem znatelný odklon od klasické linie tvorby, započaté na první dvojici alba, především pak na fenomenální desce The Wake. Právě po ní odchází charismatický zpěvák Gabrielovsko/Fishovského typu, pan Peter Nicholls, kterého nahradil dle mnohým malinko bezpohlavní a zhruba o level slabší Paul Menel. I když i Paulův hlas v sobě nese určitou část teatrálnosti a smyslné barvy k IQ se hodící, o znatelný kus charisma s ním kapela zkrátka přišla. Ale není to jenom Menel kdo "dělá" tuhle nahrávku takovou, jaká ve skutečnosti je. Hlavním důvodem je znatelné zjemnění (patrné už na Nomzamo) výsledného soundu a koketérie s 80-átkovým popem a softem. Kapela značně zjednodušila aranžmá, zklidnila emoce a svůj nový sound oblékla do pompézního kabátu s příklonem k líbivější, pro širší vrstvy snáze akceptovatelné melodice.

Po mírně uspávacím vstupu s War Heroes, můžeme výše popsané atributy lehce naroubovat hned na druhou, rádiově znějící věc Drive On. Ta má se starými IQ vskutku pramálo společného, avšak stále se jedná o vcelku bez problémů poslouchatelnou píseň, kterou očesala doba a touha kapely uchytit se v hitparádách. Poté následují kratší instrumentální paráda Nostalgia, která nás vrací v čase až kamsi do hlouby let sedmdesátých a která s původními IQ koresponduje snad nejzřetelněji. Hned v jejím závěsu přichází první velký (až orgasmický) vrchol desky, píseň Falling Apart at the Seams. I ona se snaží držet kapelu v rámci svého starého zajetého stylu a nabízí nespočet lákavých okamžiků a variací svižnějšího charakteru. Cválající bicí, zřetelná basová figura, krásné melodie a velmi zajímavé zpěvákovi hlasové modulace, šroubují skladbu do emočních pater a dávají divákovi naději, že rozhodně není potřeba soubor zatracovat. S další písní se kapela obrací zpátky směr 80-át. Sold On You zní dost bezstarostně, až prázdninově, ale mě se tuze líbí (asi i proto, že mám rád A. O. R., soft, pomp,....). Šestá Through My Fingers je klidnější věc s velice pěkně prokreslenou akustikou a znovu pozoruhodným a hlavně citlivým výkonem Paula Menela. Další jedinečný okamžik této nahrávky skýtá skladba Wurensh. Ta obsahuje typické Holmesovkské kytarové "výjezdy" a vkusné melodie. Je pestrá, členitá, nezaobírá se dobou a tak nějak volně si plyne v původní IQ linii, s mnoha charakterovými zvraty a hlavně... je sofistikovaně sestavena a nešetří nápady. Ve smířlivém duchu vytvoří solidní tečku píseň Nothing At All.

Takže suma sumárum se o žádnou velkou katastrofu nejedná. Album přežilo i cestu časem a nezní přehnaně zastarale, či pateticky směšně. I přesto, že nikdy nebude patřit k výkladnímu zboží IQ, není vůbec nutné je pro neduhy doby nějakým způsobem osočovat.


A nakonec jeden bonbónek. Desku Are You Sitting Comfortably? znám už celkem dlouho a kdysi dávno jsem vlastnil i její originál. Pod dojmem nepotřebného jsem jej zakrátko prodal a teď po x letech se k jejímu fyzickému vlastnictví prostřednictvím Caerllyssi Music opět vrátil. Jaký byl však můj údiv po vsunutí cd do přehrávače a zmáčknutí play, se dá jen těžko popsat. Okamžitě jsem poznal znatelný rozdíl a začal se tudíž pídít, co se s touto nahrávkou tak rapidního stalo. IQ zřejmě mají jako svůj koníček své starší nahrávky znovu vydávat a přitom je znatelně upravovat, přemixovávat a co já vím co ještě všechno. Takto už pozměnili desku debutní (tam origo neznám a tak podobné peripetie nemám důvod řešit). Jiří tu psal o podobném úkonu u nahrávky Ever (tam je to však zmíněno i v názvu) a já teď připojuji stejnou zkušenost s Are... I když tady to nebude alespoň dle chybějícího popisu na obalu cd tak markantní, rozdíl jsem horynovými slechy poznal okamžitě. Některé pasáže, či nástroje jsou vysunuty a předsazeny, dost míst zní odlišně. Co však dostalo znatelně nový kabát je zvuk. Ten má s tím původním "bakeliťákem" už pramálo společného a tak hraje nahrávka až překvapivě svěže a aktuálně. Je super, že si kapela do svých úprav nenechá zasahovat zvenčí, čímž se neporušila dynamika nahrávky a vše působí maximálně čistě a přehledně.


Nebýt nového pesimstičtějšího směru IQ na posledních dvou nahrávkách a nevědět, že pochází deska z let osmdesátých (plus vyměnit Menela za Nichollse), klidně by se s přimhouřením obou kukadel dala zařadit za desku Frequency. A možná by část aktuálních fanoušků zklamaných z depresivního charakteru loňské Resistance, uvítalo několik "sluníčkově" pozitivních prokleslovacích momentů starých IQ i v dnešní tvorbě.


» ostatní recenze alba IQ - Are You Sitting Comfortably?
» popis a diskografie skupiny IQ

U2 - Songs of Innocence

U2 / Songs of Innocence (2014)

Tomáš Rojt | 4 stars | 03.03.2020

Poslední recenze legendárního alba z roku 1987 " The Joshua Tree" mě připomněla jednu starší recenzi na novější album a tak jsem ji vytáhl ze šuplíku. Musím přiznat, že mými prvními seznamovacími alby od U2 byly "War" a " The Unforgettable Fire", které jsem si tehdy čerstvě po vydání nesl hrdě ( tehdy ještě jako LP ) z nedělní ranní burzy domů, celý netrpělivý, až si je doma pustím... Mimochodem právě tohle album z roku 1984 je spolu s " The Joshua Tree" na pomyslném vrcholu mého soukromého žebříčku alb U2. Teď už ale zpět k hodnocení jejich zatím předposledního titulu : U2 vydávají od roku 2000 alba s 4 až 5- letým odstupem, výjimkou bylo zatím poslední album "Songs of expirience" z roku 2017. Dost dlouhá doba na to, připravit opravdu kvalitní album, chtělo by se říci. Ale ouha, ono to tak úplně nefunguje, to tam je kouzlo alb prvních dvou dekád, konče albem Pop. Částečně proto, že U2 stárnou se svými posluchači a tak i vnímání alb je trochu jiné, zkrátka více dospělé, stejně jako hudba, jakou nám U2 na posledních 4 albech servírují. K tomu máte pocit, že skladbu jednotlivých melodií důvěrně znáte. A navíc očekávání u kapely takového formátu jsou zkrátka velká, zejména po tak dlouhé pauze. Přibylo tu spousta jiných nástrojů, hlavně syntezátorů, hostujících hudebníků a dokonce i producentů, ale vyznívá to trochu jako úporná snaha zaujmout. Přesto je zde co objevovat i po několika posleších. Mezi mé favority patří bezesporu dravé „Volcano“ i následující moderně znějící „Raised by Wolves“, na vokálech postavená „California, odvážná v aranžmá „Sleep Like a Baby Tonight“ a závěrečná, hymnická “The Troubles“. U2 si svou laťku kvality stále drží, i když už není tak vysoko jako dříve.

» ostatní recenze alba U2 - Songs of Innocence
» popis a diskografie skupiny U2

Silhouette - Beyond The Seventh Wave

Silhouette / Beyond The Seventh Wave (2014)

Brano | 3 stars | 03.03.2020

Holandskí velikáni Neo-Progu Silhouette si albumom Across The Rubicon nasadili latku tak prekliate vysoko,že len ťažko sa k tomuto zásadnému veľdielu ešte niekedy priblížia.Across The Rubicon je ťažiskový album celého subžánru na úrovni najlepších albumov od velikánov ako sú Marillion,Pendragon,IQ,Pallas...,ktoré vlastne charakterizujú celý Neo-Prog ako taký.

Aký je vlastne Beyond The Seventh Wave?Dobrý,avšak nie zásadný!V kapele nastali personálne zmeny,najvýraznejšia na poste bubeníka.Oproti predošlému albumu Across The Rubicon chýba to obrovské nasadenie,ten drajv,neprestajné zvukové tsunami,mohutné vokály,pocity závratu,kedy nie je čas sa nadýchnuť...Album je vo viac kľudnejšej polohe,nachádza sa tu viac akustických a jemne symfonických pasáží,ktoré majú na "svedomí" hosťujúci muzikanti hrajúci na husle,flautu,klarinet(Devil´s Island).Vokálne to ťahá hlavne Erik Laan ,ktorému miestami vkusne sekunduje speváčka MaryO.Najsilnejšie miesto na albume je dvojdielna suita Web Of Lies dosahujúca takmer 13 minút.Tá najviac pripomína predošlý album Across The Rubicon.Treba ešte spomenúť hviezdneho hosťa zo skupiny Kayak-Tona Scherpenzeela,ktorý si zahral na Moog a ďalšie analógové klávesové nástroje.

Beyond The Seventh Wave obsahuje všetky atribúty,na ktoré sme u skupiny Silhouette zvyknutí.Hravé gitarové riffy(miestami pripomínajúce kanadskú Sagu),mohutné klávesové steny,množstvo pekných melódií...Album sa veľmi príjemne počúva,avšak zďaleka nedosahuje kvalitu galaktických rozmerov svojho predchodcu.

» ostatní recenze alba Silhouette - Beyond The Seventh Wave
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Life - Spring

Life / Spring (1971)

horyna | 4 stars | 03.03.2020

Všem kdož máte rádi první alba Deep Purple, a také období okolo jejich mega-opusu In Rock, mohu doporučit tuto německo-americkou formaci, stojící někde na pomezi první a druhé ligy drsného sedmdesátkového hard-rocku.

Podobných kapel jako byli Life bylo tehdy jistě hodně a mám za to, že v jejich prvotině Spring se ukrývá celkem slušné množství potenciálu. Je tu vše typické pro dobu ve které album vyšlo i styl, který prezentovalo. Neschází drsnost, energie, nasazení, solidní hráčská erudice, stejně jako množství zajímavých momentů, které jsou po kompoziční stránce opravdu povedené. Občas vykouknou flétny, místy mocně duní harmonika, najdeme tu i spoustu akustických kudrlinek a osvěžujících atmosférických pasáží po vzoru psychedelických Pink Floyd. Občas je to pořádná jízda, ale dost často se sound kapely pěkně zakulatí, do popředí vyplují košatější aranžmá a seskupené emoce.

Nástup s Tantalizing sensation je totálně zeppelinovský, ale něžná pasáž v půli už cizí zahrádky okopávat nepotřebuje. Stejně jako druhá, necelé dvě minuty dlouhá, spoře oděná kráska instrumentálních proporcí-Laverne's. Radost poslouchat. Další skladby v sobě mají jak urostlé kořeny blues, tak štipku té psychedelie, ale třeba i boogie-na začátku Hawaiian Jack, nebo během další Honeydrippin' boogie woogie. Zajímavou je též z němec až kamsi za velkou louži utíkající countryovka My discovery.

Tož toto je krátká vizitka kapely Life, která sice měla jepičí život a světu předhodila jen jedno, ale vůbec ne špatné studiové album určené především pro skalní sběratele sedmdesátkového rocku.

» ostatní recenze alba Life - Spring
» popis a diskografie skupiny Life

U2 - The Joshua Tree

U2 / The Joshua Tree (1987)

EasyRocker | 5 stars | 02.03.2020

Zážitky z pobytu na amerických pláních byly pro Bona a Edge ohromně silné, nadto spojené s nadějí i utrpením milionů irských krajanů. Citlivé autorské duo nemohlo zůstat nepoznamenáno. Pokusili se záměrně irskou a americkou hudbu spojit v jediný monolit.

Ty hudební obelisky snad ani není třeba nějak rozvádět, každý je už zná pomalu pozpátku. Neskutečná úvodní energetická jízda Where the Streets Have No Name. Zkuste show z vyprodaného pekla Slane Castle a dostaví se mrazení v týle. Vyznání Still Haven´t Found What I´m Looking For coby volání po naději s báječně zvonícím strunným přívalem. With or Without You - gradace nástrojů i Bonova hrdla je naprosto nepochopitelná, stejně jako schopnost stvořit z mála hudební milník. Po mrazivě drsné petardě Bullet the Blue Sky s hostujícími pazvuky Briana Ena přichází Running to Stand Still - odraz zámořského rocku a blues, Bono začlenil skvostně i harmoniku. Red Hill Mining Town opanuje Bonova nostalgická alchymie upgradovaná Edgeovou melodickou polevou. Krátkometrážní In God´s Country melodickým klenutím upomíná pozdější tvorbu Irů, folková křehotinka Trip Through Your Wires přichází pro změnu léčit. Bonova harmonika burácí jako o život. Další pečetí génia Irů na poli harmonie a melodie je One Tree Hill, Bonova vysoká škola hrdelní. Ambietní, ale i rozdováděná enovka Exit předznamená výjimečné osobní vyznání Mothers of the Disappeare. Konec, tečka, vydechnout.

Co vyvolalo vydání Joshua Tree, je součást hudebního přehledu. Čtyřka irských mladíků katapultovala rovnou do extratřídy s dvojkou Eno/Lanois za zády. 20 milionů prodaných kopií, vytrvalá záplava cen, stále lepší koncerty. Žádná bodová škála u mě nevystihuje, co pro mě těch 50 minut znamená.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2

Plastic People Of The Universe, The - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned

Plastic People Of The Universe, The / Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978)

northman | 5 stars | 02.03.2020

Plastic People Of The Universe, skupina, která zazářila na 2.beatovém festivalu a potom se z ní stala naše nejznámější undergroundová kapela. Všichni ji chtěli vidět, ale bolševik dělal všechno, aby se tak nestalo. Jejich desky byly většinou nahrávány živě na první dobrou a vyšly v kompletu až po revoluci. Některá alba vyšla v zahraničí v nakladatelství Boží mlýn, které založil bývalý člen skupiny Paul Robert Wilson. Tato deska nahraná na hradě Houska vyšla ve Francii, součástí rozkládacího alba je i obsáhlý sešit s historií skupiny. Mám ve sbírce tuhle desku v několika podobách původní vydání na vinylu, CD z nakladatelství Levné knihy a SACD, které má celkem dokonalý zvuk.

Všechny verze začínají skladbou Dvacet, celkem krátký poměrně tvrdý popěvek se známým textem. Zácpa má dokonalý text a Vratislav Brabenec tu dokazuje, že je výborný hráč na dechové nástroje. Po Toxikách, kde se Mejla vyznává ze svého vztahu k toxikuům, následuje pro mě jejich nejlepší skladba z této desky Magické noci, tuhle skladbu hrál Mejla i s Půlnocí. Repetitivní riff a v téhle skladbě je možná nejblíže Velvet Underground. M.G.M. (Metro Goldwyn Mayer) je stylizovaný řev lva ze známého loga americké společnosti. Další vynikající skladba je Podivuhodný mandarin s zajímavým textem. Ve Spofa blues vyjmenovává Mejla všechna možná sedativa. Vinyl končí skladbou Jó-to se ti to spí, co následuje je v podstatě vinyl s názvem Francovka, který vyšel na kompletu vydaném firmou Globus. Mám hodně rád skladbu Apokalyptickej pták i Píseň brance. Všechny skladby na desce jsou hodně tvrdé a skupina dokazuje, že kdyby měla možnosti jako konformní skupiny, tak patří k nejlepším.

Jedno z nejlepších alb skupiny, které má pro mě světovou úroveň . Hodnocení jednoznačné pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Black Sabbath - Seventh Star

Black Sabbath / Seventh Star (1986)

horyna | 4 stars | 02.03.2020

No teda..., třináct let tu po desce Seventh Star recenzentsky nikdo ani neštěkl, styďte se:-)
A to se tu přitom Sabbati pravidelně točí. Jenže jak tam nezpívá Ozzy, nestojí to za nic, že? Deska automaticky cestuje o patra dolů a přitom stačí tak málo. Trocha toho nadhledu a možnost připustit, že i bez Osbourna to šlapalo.

Seventh Star měla být první Iommiho sólovkou, ale firma nakonec přitlačila a deska nesla znovu logo B. S. Tony se tu poprvné, a ne naposledy spojil s pěveckou hvězdou první velikosti Glenem Hughesem, který se tou dobou-v letech osmdesátých-neustále potácel mezi alkoholovou a drogovou závislostí. V tomto pro něj tak nechvalně známém desetiletí vydal jen hrstku alb, ale jeho výkon ve studiu byl vždy prvotřídní.

V osmdesátém šestém se vyloženě vytáhnul a řadu "obyčejných" písní znovu pasoval mezi Iommiho elitu. Narávka dostala klimaticky příjemný pružný zábal a slušný heavy odér. Z doprovodné sestavy se tu vyloženě blýskne Kissák Eric Singer na bicí, jehož nezdolný apetit kolikrát žene desku do pořádných obrátek a několika libozvučnými polohami i klávesák Geoff Nicholls.

Intenzivní rozjezd pomocí energicky spanilé jízdy In for the Kill nemohl dopadnout lépe. Skladba prostě jede, má výborný riff a Hughesův vokální vklad ji pasuje na nejlepší skladbu desky. No Stranger to Love zahajují spanile znějící hradby kláves, které Iommi protne exkluzivním krátkým sólem. Hraje se na atmosféru a emoce. Turn to Stone znovu nasadí do tempa podobně jako úvodní šlupka. Člověk si řekne normální hard, jenže když Glen otevře ústa, okamžitě se vám na tváři vyloudí úsměv. Sphinx (The Guardian) je intrem jež předchází epochálně mysteriózní těžké váze songu titulního. To jsou staří Sabbath Diovského střihu. Danger Zone i Heart Like a Wheel jsou takové nemastné neslané záležitosti, které vám z mysli za chvíli vypadnou, nebo je vytlaší song následující Angry Heart, s moc pěknou frázovací technikou a povedenými vyhrávkami i harmoniemi. Na závěr je tu balada In Memory. Mimochodem moc pěkná a naléhavá věc. Ta se dvojici Iommi / Hughes náramně povedla.

Co tedy říci závěrem? Utajený klenot B. S.? To určitě ne, utajený možná, ale ke klenotu mu přec něco chybí, v mém případě nějaká ta hvězda a půl. Za Hughese zaokrouhluji na čtyři

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Seventh Star
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Tygers Of Pan Tang - Wild Cat

Tygers Of Pan Tang / Wild Cat (1980)

jirka 7200 | 3 stars | 01.03.2020

„One, Two, Three, Four - Euthanasia OK!“ Takto ostře odstartoval zpěvák za doprovodu řezavé kytary úvodní stejnojmenný song z debutu Wild Cat anglické kapely Tygers of Pant Tang. Kapela vznikla v malém městečku Whitley Bay na severovýchodním pobřeží tohoto ostrovního státu. Hutně hard rockové boogie, stále dokola opakující se kytarové figury jsou občas proložené hlučným a kvílivým sólem. Do toho jakoby mimoděk deklaroval zpěvák svá poselství. Ten neotesanej přístup mi trochu připomněl Motörhead šmrcnutej ZZ TOP v trochu komplikovanější poloze.

Píše se rok 1980 a v obchodech se přihrádky plnily deskami Iron Maiden, Saxon či Diamond Head. Podobná muzika se začala velmi dobře prodávat, konec konců, recenzované album Wild Cat od Tygrů z Pan Tangu vyšplhalo na 18 místo oficiální UK hitparády a dodnes mnoho příznivců na tento spolek nedá dopustit. Já takové nadšení nesdílím, skladby mi z dnešního pohledu přijdou poněkud nevýrazné a monotónní, zpěvák používá místo zpěvu spíše takovou polomluvu. Z deseti kousků upřednostňuju snad jen úvodní Euthanasia, singlovou Suzie Smiled a následující Badger Badger, které mi trochu připomínají kolegy Saxon.

Kapela se k albu ještě jednou vrátila v roce 2010, kdy znovu nahrála v pozměněné sestavě pět nejlepších kousků na EP s názvem „The Wildcat Session“ s lepším zvukem a větší hráčskou zručností. Velmi solidní záležitost pro milovníky žánru.

Z celkového hlediska mi přijde více zajímavější rovnice Lars Ulrich – Tygers of Pan Tang. Známý je fakt, že Lars byl velkým obdivovatelem a znalcem anglických kapel z oné vlny britského heavy metalu. V roce 1981 navštívil Anglii a krom Diamond Head a třeba Holocaust ho obrovsky oslovila právě deska Wild Cat od Tygrů.

A pointa tohoto příběhu ? Tkví v poslechu tohoto alba. Pokud se soustředíte na podobnost mezi těmito kapelami, zjistíte, že mnoho pasáží a riffů je dost (hodně) podobná prvním demům Metallicy, ti jen trochu přidali na tempu. Proto se trochu divím, že při výběru na své slavné album coverů nevybrali nějakou pecku z tohoto alba… (Později však nezaváhali američtí Heathen a germáni Kreator)

Někdy je to jednoduché – stačí si najít tehdejší inzerát Larse, když hledal spoluhráče : „ chci hrát něco ve stylu Tygers of Pan Tang, Iron Maiden a Diamond Head.“ Když si poslechnete tyto kapely, přidáte kapánek agresivity a rychlosti – vypadne Metallica se vším všudy. :-)

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Wild Cat
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Di Meola, Al - Flesh On Flesh

Di Meola, Al / Flesh On Flesh (2002)

stargazer | 4 stars | 29.02.2020

Když se psal rok 2002, pracoval jsem jako barman ve vyhlášené pražské hospodě. Chodil k nám chlapík, který prodával z takové obrovské tašky fejkové cedéčka, říkali jsme mu bulhar a on to bulhar skutečně byl. No a tento bulhar mi prodal cd Flesh On Flesh a já objevil hudbu Al Di Meoly.

Tato deska je ryze instrumentální kytarové dílo. Al míchá ve svých skladbách různé stupnice, takže jeho písně jsou velmi rozmanité a bohaté na melodie. K tomu všemu na tomto albu Al pouští uzdu na špacír své fenomenální hře. Míchá akustic. a eletric. kytary dohromady jako o život a souputnicí této desky je flétna Alechandra Santose, což tomuto dílu přidává na jedinečnosti a originalitě. Album je skvěle proaranžované i po rytmické stránce, střídají se tady jemné niance bicích a perkusí s dravou technikou hry. Navíc já musím ocenit i ten fakt, že album má 55 minut, takže na mě je dlouhé tak akorát. Musím ještě vyzdvihnout dva songy, ten první je tango z pera mistra Piazzolly a ten druhý je od mistra Corey, song Senor Mouse. Když se S.Mouse nahrával poprvé u Return To Forever, kytaru vedl tenkrát Bill Connors. Al si tento song nejpíš moc oblíbil, protože už jednou ho nahrál na jeho album Casino a i zde na Flesh On Flesh. Na tomto albu je tento song zahraný hodně vzdáleně od původní verze.

Co dodat závěrem? Velké díky bulharovi a jeho fejkovému cd. Objevil jsem Al Di Meolu. Dnes mám jeho tvorbu komplet na original cd a dvd.

Toto dílo bude zajímat spíš kytarové fajnšmekry nebo milovníky fussion. Deska je mnou ceněná na 4 pěticípý. Je to výborné album, ale Al má i o něco lepší kousky.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Flesh On Flesh
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

chimp.charlie | 0 stars | 28.02.2020

Sem tam si dám k poslechu album kapely, kterou moc neposlouchám, a pokusím se s ním popasovat, zvědav, jestli si k němu (a většinou i kapele vůbec) přece jen nenajdu cestu. V diskusi pod jednou Gilmourovou deskou jsem napsal, že jsem do hudby Pink Floyd nikdy moc nepronikl, že mi vždycky přišli tak trochu nudní. I sáhl jsem po albu asi nejfloydovějším a pustil si je do hlavy, jestli po letech (samozřejmě jsem desku už v životě slyšel) přece jen nebude něco jinak. Ostatně z podobných pohnutek se už několik let chystám znovu přečíst Babičku.

Album ve fyzické podobě nevlastním, ale díky kamarádovi jsem měl k dispozici nahrávku ve FLAC 96 kHz/24 bit. Píchl jsem tedy flešku do přehrávače, s flaškou u ruky se uvelebil v křesle a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic: hudba i zpěv zněly mému uchu mdle, přemíra „nehudebních“ zvuků zase protivně. Moji skoliotickou páteř napřímilo až božské kvílení Clare Torry v THE GREAT GIG IN THE SKY. Teprve teď mě to začalo opravdu zajímat: něco do sebe samozřejmě má i navazující klasika MONEY s veleznámým basovým riffem (nehráli ale něco velmi podobného už o pár let dřív Led Zep v How Many More Times? Tak trochu – tohle sousloví dnes ještě použiju), a hlavně bezútěšná US AND THEM s melancholicky ležérním saxofonem – ta a The Great Gig jednoznačně vedou, po poslechu pravidelně vyklízejí hlavu jako poslední a jako první se mi v souvislosti s albem vybaví. Na milost beru ještě nervní ANY COLOUR YOU LIKE s mňoukajícími syntíky a poštěkávajícími kytarami, následná BRAIN DAMAGE mi už ale žádnou díru do mozku neudělala, stejně jako finálka. Někdo možná namítne, že nedílnou součástí hudby Pink Floyd jsou texty, a že bez jejich znalosti nemohu album kloudně hodnotit. Nemíním mu to vyvracet, moje angličtina bohužel není na takové úrovni, abych texty ocenil přímo při poslechu, nicméně jediná Us And Them mě přiměla si text vyhledat a přečíst.

Občas se tu bavím polemikami mezi „gilmourovci“ a „watersovci“ (taková vyhraněnost se u jiných kapel opravdu nevidí) a říkám si, kam bych – být fandou Pink Floyd – asi patřil já. Nejspíš k těm prvním. Před lety mi kamarád pustil dývko s Watersovým koncertem a po čtvrté nebo páté věci jsem ho požádal, ať tam dá něco jiného, protože takovou koncentraci pompézní nudy jsem nebyl s to dál snášet (Rogerovi příznivci, promiňte, možná jsem jen neměl svůj den). Na druhou stranu když jsem si nedávno inspirován zdejší recenzí pustil Gilmourovo On An Island, které jsem kdysi od kohosi dostal, docela to šlo, i když mám-li být upřímný, žádný extra odvaz to taky nebyl. On ani David není tak úplně kytaristou podle mého gusta, má ale hezký tón a umí vystavět sólo, které vede odněkud někam, navíc na rozdíl od mnohých pochopil, že dobré sólo nemusejí nutně tvořit jen slyšitelné tóny, ale někdy i to, co je mezi nimi – a to všechno jsou dovednosti, jichž si cením daleko víc než okázalé virtuozity.

Pokud jste dočetli až sem a pořád vás zajímá, jak jsem na tom s Floydy v roce 2020, tak vězte, že víceméně stejně. Album jsem teď poslechl asi osmkrát, ale jen jsem si potvrdil zkušenost, kterou mám už od mládí, totiž že vztah, který si k nahrávce vytvořím po třetím poslechu, se už mění jen výjimečně. Mám-li tedy charakterizovat svůj dojem z desky, přijde mi to celé… tak trochu nudné. Nudné (tak trochu, podotýkám) a na můj vkus – taky tak trochu – zbytečně patetické, jako skoro všechno z toho mála, co jsem kdy od PF slyšel. Dokážu si ale představit člověka, kterému se něco takového líbí bezvýhradně a já si s ním i tak mám co říct – což si těžko dokážu představit třeba u bezvýhradného obdivovatele Lunetic. Doufám, že mí Progboarďané mi rozumějí. Každý se už jistě setkal s uměleckým dílem, v němž – spíš intuitivně než pro nějaké pojmenovatelné znaky – vycítil kvalitu, ale přes veškerou snahu se s ním skamarádit to jeho hrnek kafe (půllitr piva, talíř guláše – nehodící se škrtněte) prostě nebyl; ono líbí/nelíbí, které se líhne v kdovíkterém zákoutí mozku, má nakonec vždycky právo veta a ódy nadšených fandů ani stohy pochvalných recenzí s tím nic nenadělají. Přeju všem příznivcům Pink Floyd, ať si své oblíbené hudby nerušeně užívají. Pro mě ale tahle kapela už asi navždy zůstane na odvrácené straně měsíce.

Tak teď ještě tu Babičku.

P.S.: Dlouho jsem přemýšlel, jak bodovat, protože ať jsem se na to díval z kterékoli strany, vždycky bych někoho poškodil – buď své oblíbence, nebo Pink Floyd, což by nebylo fér. Nakonec mi pomohl Northman se svým vyznáním k Beatles. Ani tohle totiž není recenze, spíš zpráva o hledání vztahu k uměleckému dílu – a takto budiž i čtenářstvem s pochopením přijímána.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Riot - Army of One

Riot / Army of One (2006)

horyna | 4 stars | 28.02.2020

Jestli to nebylo v některé z brněnských půjčoven cd, tak první zmínku o existenci jakýchsi Riot jsem zaregistroval až prostřednictvím časopisu Spark z léta devadesátého čtvrtého roku. Tehdy tam recenzovali aktuální desku Nightbreaker. Soubor jsem si založil do podvědomí a od té doby jej nesčetněkrát testoval, něco málo i zakoupil a stále se snažil přijít na to, kam jej zařadit a co si o nich myslet.

Existence tohoto komba by se dala rozprostřít do několika stylových etap. Nejúspěšnější roky byli ty první na přelomu 70./80. let. Mezi dychtící rockery letěl úspěšný kotouč Fire Down Under. K metalové subkultuře se přiklonil o nic méně oblíbený kvapíkoví šleh Thundersteel z 88-tého a třetí obroda nastala v půli let devadesátých s pochopitelně dalším novým zpěvákem a vehementně propagovanou deskou Sons of Society. Abych řekl pravdu kvality těchto alb a kvality Riot všeobecně by mi zůstali zřejmě utajeny navždy, nepotkat pro mne jedinou konkurenceschopnou nahrávku jejich portfólia a to desku Army of One.

Army of One je jiná, mírně odlišná od všeho, co soubor Marka Reala stvořil. Právě v tomto okamžiku se velice vkusně proťala metalická nabroušenost s hard-rockovou melodičností a vše jako statný pilíř podepřela sofistikovaná skladatelská průprava, upřednostňující kvalitní neschematickou stavbu před kvapíkovými závody tetičky metly. Deska je to až na dva rychlé kusy tedy spíše středně tempá hard-rocková a i proto ji mám daleko radši, než některé tvrdší, po metalu pošilhávající části puzzle skládanky Riot.

Titulní rychlo palný začátek Army of One je typickým příkladem power metalové hrůzy Riot let předchozích. Věřím, že zarputilého metalistu osloví, rockera naopak dost otráví. Děs běs. Jenže pak to přijde a Riot nasadí směr americko anglické melodické rockové břehy, výrazně zpomalí a servírují středně tempou chuťovčičku Knockin' at My Door. Mike DiMeo zpívá jako bůh, Real přehrává zajímavé melodie a když se v chorusu dostaví atmosférické klávesy se silně romantizující náladou je vymalováno. První orgasmus. Vyplavování testosteronu pokračuje dál s podobně omamnou jízdou nazvanou Blinded. Nádherné přemostění do akustik v bridge a cválající riffy v refrénu dodávají vašemu chtíči na intenzitě. DiMeo opět kraluje. Nikam se netlačí ani následující One More Alibi. Tady musím pochválit především Realovu kreativní hru a smysl pro velké a zapamatovatelné melodie. Je tu It All Falls Down a já bezpečně vím, že i další citelně silné vyvrcholení. Cítím to srdcem i duší, prožívám každičký tón a společné jéjéjé si s chutí zarecituji s kapelou. Zpěvák nás tu křehoučce přikrývá emocemi a kytara riffuje, sóluje i něžně akusticky přede. Celek má zaobalené kontury, vše je vyšperkováno k naprosté dokonalosti. Helpin' Hand mě dá na chvíli odpočinout z celé té sexuální anabáze, a to i přesto, že tu jsou další rozkomíhané akustické mosty a překrásně modulovaný zpěv v hlavním motivu. Po druhé kvapné obludnosti The Mystic (Riot zřejmě chtějí zůstat i nadále power), je tu důrazná Still Alive. Velmi osvěžujícím kouskem je pak devátá Alive in the City evokující jižní oblasti USA s nesporným country feelingem. Poté následuje další brilantní kus Shine. Sic v rychlejším tempu, zato s procítěnou Markovou tónokresbou. Po instrumentální Stained Mirror desku zatvorí působivá rocková hercna Darker Side of Light.

Riot pro mne už navždy zůstanou kapelou jednoho alba. Jednoho, na které nedám dopustit a které si vždy s chutí a erotickým apetitem pustím zatraceně rád.



PS: celkem by mne zajímal názor zdejšího obecenstva na tuto kapelu. Příliš si nefandím a vesměs pochybuji, že ji tu naši prog-rockeři vůbec znají, ale pokud se mýlím, budu rád za každý váš připojený názor a osobní postřehy. Děkuji.



» ostatní recenze alba Riot - Army of One
» popis a diskografie skupiny Riot

Beatles, The - A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies

Beatles, The / A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies (1966)

northman | 0 stars | 27.02.2020

Jsou okamžiky v životě, na které se nezapomíná, první den ve škole, první den na vojně, pro mě takovým památným dnům patří první kontakt s Beatles. Byl jsem tehdy ve druhé třídě a naši koupili televizi, v televizních novinách největší zpráva, v Londýně šílenství s názvem Beatles, šot se skupinou hrající venku v drátěné kleci a kolem dav teens, tehdy se jim ještě tak neříkalo. Beatles tehdy začali určovat módní trendy v hudbě, oblečení a podobně. U nás stejně jako ve světě vznikaly skupiny, které hrály, tak jak Beatles big beat. Jejich písničky se začaly objevovat ve vysílání rozhlasu, nebydlím, ani jsem nebydlel v hlavním městě, a tak se k nám desky beatových skupin dostávaly s velkým zpožděním. Po vzoru Beatles jsme chtěli mít dlouhé vlasy a nosit stejné oblečení, prostě fenomén doby. V současné době je to nepochopitelné. Největší svátek byl, když kamarád donesl do školy magnetofon a o přestávce nám Beatles pustil. Supraphon tehdy v roce 1969 vydal desku Beatles, ne řadovku, ale výběr, který od té doby znám nazpaměť.

Starší kamarádka, která měla gramofon si tehdy desku koupila, nedovedete si představit co jsem cítil, když jsem si mohl desku s nádherným psychedelickým obalem prohlédnout, přečíst sleevenote od pana Černého a následně mi desku kamarádka pustila, bylo to jako beatová mše. Když jsem si koupil magnetofon B4, tak tahle deska byla první, kterou jsem si nahrál, naprostá pecka bylo pro mě přinést si staré rádio z půdy, napojit magnetofon na trochu větší reproduktor a volume doprava. Deska začíná skladbou She Loves You, singl, který nevyšel na žádné řadové desce, pro někoho yeah yeah, ale pro mě velký hit. Píseň From Me To You jsem spíše, než od Beatles slyšel z rádia od Karla Gotta, jako Adresát neznámý. Píseň We Can Work It Out má v našich vodách taky interpreta, a to brněnskou skupinu Progress Organization. Když zazní úvodní tóny Help!, tak vidím kněze Wanga jak hází šipky na plátno, kde je promítán klip s touto písní. Michelle patří k romantickým skladbám, které složil Paul McCartney a unikátní je použití francouzského textu, následuje další Paulova skladba a píseň která má celosvětově nejvíce verzí Yesterday pracovní název této písně byl Scrumbled Egg. V I Feel Fine použil John pro začátek nechtěný feedback, který se potom stal poznávacím znamení jiného kytaristy, a to Peta Townshenda ze skupiny Who. Yellow Submarine jsme si taky v těch letech mohli poslechnout z rádia v ruské verzi, jako Žoltyj parochod. Can´t Buy Love z filmu Perný den je pro mě hodně tvrdá skladba té doby. Následuje jediná převzatá píseň Bad Boy, kterou skvěle zpívá John Lennon, a byla to tehdy moje nejoblíbenější píseň z této desky. Day Tripper singlový hit, který opět nefiguroval na žádné řadové desce, následuje titulní píseň z filmu Perný den A Hard Day´s Night, opět pro mě hit jako blázen. Ticket To Ride mám spojené zase s filmem Pomoc, kdy Beatle natlačí jednoho příslušníka sekty bohyně Kálí na strom a on otřesen vytáhne plechový cejšek se slovy „mám úplně zvláštní krevní skupinu“. Paperback Writer je asi nejnovější píseň na tomto výběru, hodně tvrdá skladba. Eleonor Rigby složil opět se smyčcovým aranžmá Paul, tahle píseň spolu s Ticket To Ride se stala základem úspěchu amerických Vanilla Fudge, kteří je zařadili na své debutové album o tři roky později. Když závěrečný singlový hit I Want To Hold Your Hand hráli na turné v USA, tak dav křičel na Ringa „I Want To Hol Your Nose“.

Tohle není recenze, ale vyznání k naší generaci, kdy hráli Beatles, zuřila válka ve Vietnamu, v USA se začala mládež zdobit květy říkali si hippies a protestovali proti válkám láskou. Komunity hippies se rozšířily i do Evropy, v těchto komunitách vznikaly hudební skupiny, které hrály psychedelickou hudbu. Jednou z nejznámějších skupin byli Grateful Dead. Není to recenze, a proto ji nebudu hodnotit, moje hodnocení je v textu a tento web nemá pro tuhle desku měřítka.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Collection Of Beatles...Oldies But Goldies
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beck, Jeff - Beck-Ola

Beck, Jeff / Beck-Ola (1969)

EasyRocker | 4 stars | 27.02.2020

Druhé albun je hudební tečkou zárodečné Jeff Beck Group, které Mistr zformoval hned po svém odchodu z Yardbirds (1967-69). Navázat na legendární a fenomenálně úspěšné Truth bylo výzvou téměř nadlidskou. Spory osobní i s nahrávací společností přinutily jeho skupinu odříct účast na legendárním Wooodstocku...

Nad první elvisovkou All Shook Up by i rockový Král z Memphisu, nadšením div nezaplakal. Drsná hard-bluesová flákota s rozparáděným Stewartem i hopkinsem. Jako splašené stádo se valí Spanish Boots. Jeffovy fígly by stačily jiným na dvě alba, a Woodovo hromobití zkázu dokoná. Přesto má vše jen tři a půl minuty! Klavírní Girl from Mill Valley Nickyho Hopkinse je taky zapsána do dějin, i když jako skvostná balada. Elvisův nášup v podobě Jailhouse Rock má adrenalinové, plnotučné provedení. V tom absolutním spurtu jen tak stíhám chrochtat blahem. Plynth kromě nezbytného r´n´b poprvé jako nadržený hřebec zavětří i jazz. Pro budoucnost osudové spojení. Ale nepředbíhat - Hangman's Knee jede pět minut čistě hard/bluesově s dechberoucí rytmikou a piánem. Drsné riffové výpady startují Rice Pudding. Po atmosféricky křehkém klavírním intermezzu řádí ta rozběsněná jednotka až do poslední sekundy. Mistrovský zásek, který by bez ostychu zapadl i na Truth. Mezi bonusy vyniká čistokrevné blues Sweet Little Angel s plačtivou kytarou a lehčí klavírní číslo Throw Down a Line. Ale všechny remastery jeho alb se vyvedly skvěle, užijeme si historie i kvant starých fotek.

Ačkoli Beck-Ola nemá výbušnou šlapavost debutu, výrazně se v koutku nekrčí. Novým bicmenem se stal Tony Newman. Tak jako na debutu bluesovky jsou mimořádné obě Elvisovky. Drobné jazzové námluvy vytyčily na léta další umělcův směr - to už je další kapitola. Těžké rozmýšlení, Jeff je mě srdcovka, vzhledem k debutu 4, spíš 4.5.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck-Ola
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Procol Harum - Grand Hotel

Procol Harum / Grand Hotel (1973)

horyna | 5 stars | 27.02.2020

Velice přesně si pamatuji první poslech procolovského alba Grand Hotel. Čerstvě namlsán albovými přírůstky ze začátku kariéry tohoto souboru v čele s neochvějným rockovým pomníkem A Salty Dog, jsem zpočátku, řekněmě při první trojici písniček nevycházel z údivu. Tohle že jsou mí kreativní písničkáři Procol Harum? Kam se vytratila lehkost, nadhled, jiskra a zdravá upřímnost Trowerovi party? Postupně, zhruba od čtvrté skladby T. V. Ceasar už přistupuji na jejich (jinou) hru a druhá půle je už dokáže dokonale "očistit".

A důvody? Větší symbiózu symfonických prvků jsem očekával, ale ne v takové šíři. Orchestrální charakter a jemná pompézní dužina mě tenkrát pěkně vystrašili. Dnes jsem si na "tyhle P. H." už dávno zvyknul a poslouchám je stejně rád, jako jejich starší produkci. Zpětně jsem se dočetl, že tímto vývojem kapela reagovala na okolní trend kapel jako Pink Floyd, či The Who a snažila se svým novým, barvitějším a nástrojově bohatším pojetím okořenit další alba. Svůj podíl bude mít určitě i odchod dvorního guru a výrazné skladatelské persony, Robina Trowera.

Nakonec se vám celé album odkryje jako velice silné a v určitém směru i inovativní, alespoň na poměry Procol Harum. Úvodní stejnojmenná skladba čerpá z muzikálu, satiry, folkloru i klasiky. Charakteristický hluboký patos vně, přidávají táhlé smyčcové plochy a trochu Queen-ovské atmosféry. Jde o velice revoluční skok v tvorbě kapely. Do starší tváře Procol Harum pohlédneme při A Rum Tale a symfonické aranžmá převezme čtvrtá T. V. Ceasar. Progresivní pnutí cítím ze singlovky A Souvenir of London, která na ploše málo převyšující tři minuty naplno předvede kouzlo hudby této squadry. Následuje jedna lepší věc za druhou. Strhující Bringing Home The Bacon, až něžná For Liquorice John a především nenapodobitelná hymna Fires (Which Burnt Brightly) s ženským elementem Christianne Legrand. Tato skladba povyšuje celé album na stupně pro vítěze a právě ona bere ty nejcennější vavříny.

Šesté studiové album Grand Hotel je dalším výrazným mezníkem v tvorbě anglických Procol Harum a jen nás utvrzuje v tom, že nápadů a bravurních myšlenek měla kapela v sedmdesátých letech na rozdávání.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Tygers Of Pan Tang - Spellbound

Tygers Of Pan Tang / Spellbound (1981)

jirka 7200 | 5 stars | 26.02.2020

Z kalendáře u dveří v anglické zakouřené putyce hostinskej utrhl list s datem duben 1981. V zemí zmítané ekonomickými problémy mnoho mladých hledalo útěchu v řinčivém rocku. Ty se tu tehdy rojily jako houby po dešti a zkoušely se zapojit do nově definovaného žánru nazvaném novináři heavy metal. Kdo si napsal na plakát nebo na desku tyto slova napsal, byl s troškou nadsázky slavný.

Novicové spolu se zavedenými hard rockery brousili kytary a řádně zrychlovali tempo. V roce 1981 se řada těžce kovových kapel začala na scéně etablovat a vydávat mnoho památných alb (namátkou Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Motorhead, Samson, Girlschool).

Na málem ujíždějící vlak zareagovali Tygers of Pan Tang včas a svůj vagónek do hlomozícího rychlíku stačili přivěsit. Po hitparádově úspěšném, ale z dnešního pohledu poněkud monotónním a nevýrazném debutu Wild Cat kapela hledala nějakého schopného kytaristu do tandemu, aby mohla natočit druhé album.

Při výběru měli kluci šťastnou ruku. Narazili na v té době poměrně neznámého chlapíka Johna Sykese, člena lokálních Streetfighter a Badlands. Jeho dravější a barevnější projev posunul kapelu hodně kupředu, rovněž tak nový a talentovaný zpěvák John Deverill s velkým rozsahem a vizáží Roberta Planta. Ten byl zlanařen z Persian Risk svého předchůdce okamžitě zastínil.

Druhá deska Spellbound se oproti prvotině Wild Cat v mnohém změnila. Hned úvodní Gangland je hotová smršť, přidává však více melodiky a odkazuje na Iron Maiden, Judas Priest či Def Leppard. Sykesova kytara a sóla každou z deseti skladeb vyloženě naleštila. Kapele se podařilo napsat devět silných písniček, ani jedna není zbytečnou výplní. S vyjímkou 22 sekund kytarového vazbení Minotaur, kterou nepovažuji za skladbu, spíše jako vtípek a intro ke skladbě Hellbound. Dokonce i povinné ploužáky Don't Stop By a Mirror se pyšnily vysokou úrovní.

Kapela svým melodickou a přesto dravou nahrávkou Spellbound naskočila do první ligy ostrovních kapel a toto album snese plné srovnání s tehdy vydanými Point of Entry od Judas Priest, Killers od Iron Maiden nebo Denim and Leather souboru Saxon. Koncertní kvality souboru potvrzuje bootleg BBC in Concert 1981, kde naživo bez dalších studiových úprav zahráli přesněji a úderněji než na oficiálním záznamu.

Závěrem : Celkově elektrizující doba přející klasickému heavy metalu dala vzniknout desítkám dobrých kapel. Většině z této množiny dělníků, jež pomáhali roztáčet soukolí těžkotonážní muziky nepřežilo, ti nejlepší muzikanti dostali nabídky do monstr kapel, jako třeba právě následující rok John Sykes do Thin Lizzy. Samotní Tygers of Pan Tang přes několik pokusů již tuto fošnu nikdy kvalitativně nepřekonali, i když třeba horyna by měl u desky The Cage pravděpodobně odlišný názor.

S albem Spellbound však měli našlápnuto. Poznali na vlastní kůži, že dostat se na samotný Olymp neznamená trvalé vítězství. Tam delší dobu pobývají jen miláčkové štěstěny.
V rámci diskografie Tygrů jasná pětka.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Spellbound
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Mercyful Fate - Don't Break The Oath

Mercyful Fate / Don't Break The Oath (1984)

horyna | 5 stars | 26.02.2020

Recenze a v ní udílené chvalozpěvy na debutovou desku Melissa nedávno přidaných Dánů Mercyful Fate, kterou tu vyvěsil před pár týdny kolega Jiří, ve mně vyvolali novou vlnu krásných vzpomínek na dobu bezstarostného mládí. Tož jsem se jako na obrtlíku rázem obrátil až k nějakému třináctému roku života do doby, kdy jsme klenot jménem Don´t Break the Oath s kamarádem poprvé objevili, a skrze Discogs si jej do své sbírky pořídil tuze rád nazpět. Neustále dokola jsme tenkrát u něj doma poslouchali na obyčejném gramecu tuto černou asfaltovou placku a žasli nad Kingovým vysokým vokálem a neutuchající chuti dvojice kytaristů Michaela Dennera a Hanka Shermanna, vměstnat do všech písní kaskády živelných riffů, nekončících melodií a vzpupných sól.

Do žluté barvy oblečená obálka s rohatým, jež zpoza plamenů vztyčuje svůj prst směrem k divákovi, nás totálně fascinovala. Aby také ne, když je vám tak málo, muzika je těžce nedostupné zboží a vy jste odkázání na dva tři starší kamarády, jejichž kazety si zapůjčujete a rázem ať v sobě nesou jakýkoliv obsah přehráváte na ty svoje Sonky, Basfky a TéDéKáčka, musí vás takový artikl ještě k tomu v originálním balení nutně poslat k zemi. Společně s Them, Abigail to byl právě Don´t Break..., který nás melodicky a vedle toho ostatního "metalového smetí" i sofistikovaně formoval do budoucna.

Deska s neučesaným, malinko syrovým zvukem získala ihned krátce po svém vydání statut naprosto kultovní. Diamond byl mezi prvními, kdo se nebál zabývat okultní tématikou, kritikou víry i zlořády společenského systému a též duševními stavy jedinců vyvržených společností mimo schvalovaný rámec. Když se však odpoutáme od hororových textů, které nám z dnešního pohledu mohou připadat kruté i banální zároveň, v prvním plánu zůstává nemalá porce skvělé muziky. Už předešlé album Melissa dokázalo naplno rozvinout kompoziční fantazii skladatelského tria Diamond/Denner/Shermann, ale Don´t Break pokročilo ještě o kus dál. Vše bylo najednou ještě daleko rafinovanější, složitější, prokomponovanější a na heavy metal poloviny let osmdesátých vskutku progresivní. Větší porci melodiky a jímavější kytarově-sólové výlety, dokázali do své hudby propašovat snad jen v té době už nutně nepřibrzditelní Iron Maiden na svých opusech z let 83 a 84. I když šli M. F. ve svém heavy pojetí zhola jinou cestou, výsledná "nová" chuť na jazyku po požití takové muziky posluchačovi zůstávala rovněž.

Začátek desky prostřednictvím úvodní A Dangerous Meeting působí ve svém středně vleklém tempu malinko chaoticky a nedotaženě. Avšak je to zdání nepoznaného, když totiž onen song dostanete pevně pod kůži, rázem vám na povrch vyplaví mračna zajímavých nápadů, melodických vyhrávek, všímáte si krátkých spojovacích kytarově-sólových výletů i Kingových precizně poskládaných vícehlasů. Nightmare i třetí Desecration Of Souls se nesou ve znamení častých stop stavů a změn temp. Písně mají složitější (kostrbatější) strukturu a některé melodie musí posluchač lovit až kdesi ze dna. Po Night Of The Unborn přichází velký, temně okultní sedmiminutový monolit The Oath. A právě s ním, trackem číslo pět začíná ta o dost zajímavější větší polovina této desky. Od tohoto songu dostává melodika v pařátech M. F. větší prostor. Posluchač má pocit, že vše do sebe lépe zapadá a i pěvecké linky mistra Diamonda se nesou na vyšší úrovni než v prvních čtyřech písních. Ke slovu se častěji derou klávesy a King si pracněji hraje s vokálními aspekty a výrazy svého, v několika polohách se pohybujícího vokálu. Hned po tomto špičkovém songu se přiřítí největší hit jaký kdy kapela dokázala napsat, píseň Gypsy. Od prvních sekund vás jako mocný mořský příboj přepadne dokonalá euforie, kterou sebou Gypsy doveze. Její moc si vás tak snadno podmanit je ukryta jak ve výrazné melodičnosti a nenápadném riffování dvojice kytaristů, tak v perfektním tandemu basa bicí, kde především cválající figura na škopky Kima Ruzze je nápadem za milión. Diamond deklamuje ve středních a vyšších polohách a dodává písni na přitažlivosti a nenucenosti. Refrén jak z říše snů, sólové eskapády a bublající basa plus Kingovo óóóóóóó jsou jedinečné. A v nastolené kvalitě se pokračuje dále. Přichází emocionální prožitek Welcome Princess Of Hell plný překrásných až dojemných guitar linek a silně nad věcí v nadpozemských výškách prozpěvujícího Kinga. Po posmutnělé instrumentální miniatuře To One Far Away je závěr dokončen nesporným koncertním trhákem Come To The Sabbath, snad nejznámější písní kultovních Mercyful Fate.


I s odstupem tolika let co nahrávku znám a opačnou polaritou v mnoha názorech na podobnou muziku si musím přiznat, že mne stále tyto písně hluboce dojímají a v mém srdci si své místo ponesou asi už navždy. Je to totiž pořád zatraceně dobrá hard n heavy muzika.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Don't Break The Oath
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Satriani, Joe - Surfing With The Alien

Satriani, Joe / Surfing With The Alien (1987)

horyna | 4 stars | 25.02.2020

Druhou Satchovu nahrávku Surfing with the Alien jsem dlouho obcházel a nijak urputně netoužil po tom, ji za každou cenu vlastnit. Za a) se tu v některých písních vyskytuje můj soukromý problém - automatický bubeník, za b) mi vždy vadil k Satrianimu ne příliš dobře udělaný zvuk nahrávky a za c) jsem tak nějak automaticky předpokládal, že to pravé umělecké krédo se u mistra dostavilo až s famózní Flying in a Blue Dream. A tak Surfing odpočívala stranou zájmu až do chvíle, kdy jsem jí pod vlivem pravidelného poslechu ostatních děl začal pomalu dávat prostřednictvím YT šance, abych postupně zjistil, že to žádná bída rozhodně není.

Už první finální poslech kompletní nahrávky prostřednictvím cd, které má jen tak mimochodem parádní zvukové parametry, mi dokonale vyrazil dech. Oproštěn od automatu a lehce zastřeného osmdesátkového zvuku, jsem valil bulvy na to, jak silně hitovou desku se Satrianimu podařilo napsat hned na počátku své kariéry. Ano nezastírám, že některá místa znějí malinko učebnicově a v porovnání s pozdější tvorbou až naivně a jednoduše, ale právě v tom tkví ta největší síla tohoto díla. To na mě dýchá velkou upřímností a uveřitelností. Satriani si na nic nehraje. Svět ho ještě nestačil objevit a nemá ho za kytarového všeuměla a poloboha. Ten zde usilovně nepřemýšlí nad každým dobře vsazeným tónem, ale místo toho nechává promlouvat mládí i nezkušenost, dravost a chuť. Cituje mnohé z dávno vymyšlených rockových struktur a postupů. Vše ovšem obalí výrazným apetitem něco dokázat i nebojácností k lehkým experimentům.

Osobně považuji za nejzdařilejší kusy skladby Ice 9 (to prohrábnutí akustických strun je parádní), dále výbornými sóly modulovanou Crushing Day, samozřejmě klasickou modlu živých vystoupení Satch Boogie, vlídnou Circles a nejvýš bych položil závěrečnou Echo.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Surfing With The Alien
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Pearl Jam - Binaural

Pearl Jam / Binaural (2000)

EasyRocker | 4 stars | 24.02.2020

Po rozpustilém duetu famózních, stylově rozmanitých koktejlů No Code a Yield nastal pro tehdy poslední ze seattleské Velké 4, vydat se hudebně dále. Více než posíleni novým tlučmistrem Mattem Cameronem po rozpadu Soundgarden, nezklamali ani tentokrát.

Breakerfall a God´s Dice s jiskřícím vedderovským úsměvem i řádným tahem na branku jako by chtěly dohnat petardy jako Hail Hail, či Brain of J. Poklona božstvům v čele s AC/DC nebo The Who i prvá ochutnávka mistrovství Matta Camerona. To Evacuation by se mohla klidně mezi perly na No Code zapustit, málem by to nikdo nepoznal ... Osudový melodický střet dvojky Gossard/McCready a první vzepětí andělských hlasivek nad nebeské klenby - toť Light Years. Akustiky spustí hloubavé dobrodružství zvané Nothing As It Seems - Amentův smysl pro emocionalitu a možná nejlepší Eddieho vzepětí na albu. Folkové cítění, zejména letitou fascinaci Neilem Youngem, zhmotnili do vzdušné Thin Air. Typicky hořko-sladká parodie na pomíjivost věcí, Insignificance, má s Cameronem božskou nadstavbu - jen si řádění zpoza baterie užijte. Of The Girl se vznáší v bezčasí, jemno se pojí s drsnem. Kytarový hlomoz obstaral tentokrát Stone Gossard. Po průniku hardrockové surovosti a melodického vlnění, Grievance, přichází Rival a vězte, že se autor Stone Gossard nebojí ani sirnatého blues. Sleight of Hand je nezbytná, hladivá balada z pera dua Ament/Vedder. Zejména bez hrdelní magie ji přímo vdechla živou vodu. V Soon Forget se Eddie skvěle zhostil ukulele. Jako tečka přichází ve vážném hábitu Parting Ways - motivem je, jak název napovídá, je trauma rozchodu. Do osudové gradace se parádně zapojily mj. hostující April Cameron na violu a Justine Foy na cello.

Vedderovci neopustili indie-rocková území, byť se za ono směřování nevyhnuli kritice. Bylo se tak potřeba více otevřít rockové klasice. Vše, co od značky PJ čekáme, tu je - punkové i metalické hromy, balady i lyricky závažná dramata. Vedder znovu dodal výjimečné texty a diktuje a mění nálady jako zamlada. Vzhledem k mé kultovní oblibě předchozí dvojice dávám extra silnou čtyřku.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Binaural
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

john l | 3 stars | 24.02.2020

Nerad píšu nelichotivé recenze. Obzvlášť u kapel, které patří řadu let k mým nejoblíbenějším. Dokonce si teď připadám, že v papírovém obalu nových Pendragon mám vložené úplně jiné cd, než které slyšeli čtyři hodnotící, co dali shodně této desce nejvyšší ocenění. A to se ještě další do party chvástá, že slyšel nejlepší nahrávku letošního roku v daném žánru. Nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet. Asi spíš to druhé, protože zklamání z nových Pendragon je u mě obrovské. Pár dnů před vypuštěním nahrávky ji zahraniční portály komentovali pozitivně a všude zavládlo všeobecné nadšení nad návratem kapely ke starým pořádkům. Zřejmě jsem všem těm bláhovostem a někdy taky blábolům podlehl natolik, že jsem automaticky čekal desku na úrovni Not of This World, nebo The Window of Life. A těšil jsem se hlavně proto, že mě předchůdce Men Who Climb Mountains úplně nevoní.

Desku točím každý den od doby, co vyšla a pořád čekám, že se něco stane. Jenže se neděje vůbec nic. Není to ani horší, ani lepší. Je to pořád ta stejná nezáživná nuda. Ten stejný stereotyp. Podle mě se žádný návrat nekoná, i když souhlasím, že kapela pověsila tvrdé kytary na hřebík a vrátila se nazpátek k tomu, co jí šlo nejlíp a to jsou pověstné Pink Floydovské melodie. Ty tam skutečně slyším, jenže..... a to je kamenem úrazu. To, co bylo tehdy originální a nápadité, je dnes strašně utahané a vyčpělé. Nick Barrett zestárnul a je zbytečně sentimentální. Stejně jako John Mitchell si odehraje to svoje co jeho kapela potřebuje, aby dokázala přežít a něco vydat. Napíše pár okoukaných melodií, které i když nemají tu cukrovou chuť osmdesátých roků, na vyrobení takového polotovaru bohatě stačí a myslí si, že mu to všichni zbaští. Rád bych se teď mýlil, ale nemůžu si pomoct, tohle je nuda jak blázen. Cd jsem málem zavařil, skladby znám už nazpaměť, ale že bych mezi nimi našel nějaký skutečný klenot, nebo posun, nějakou hodnotu která by tu uvadající smutnou desku nějak zkrášlila, tak to se mě pořád nedaří. Kladné známky uděluji skladbám 360 Degrees a Soul And The Sea za použití juchajda houslové melodie v prvním případě a naopak depresivní v tom druhém. Pak ještě povedený úvod Everything a jedinou záležitost ve které se kapela trochu odváže a to je Who Really Are We? Zbytek je dost stereotypní a veskrz smrdí průměrností. Nechápu, jak nudu typu Starfish And The Moon mohla kapela dát hned na druhou příčku, deska se pak úplně stopne a posluchač neví kam se vrtnout. Naproti tomu Truth And Lies kopíruje některé fragmenty z minulosti, tuším z desky Believe. Jak je první strana nástrojově pestrá, zakopává v bludném kruhu ztráty atmosféry. Ta je naopak hmatatelnější na béčku, ale většina z kompozic je rozvleklých, dlouho trvá než se v nich začne něco dít a jsou si dost podobné. Je mě to moc líto, ale pro mě jsou letošní Pendragon velkým zklamáním a s kvalitou loňských Iq bych je vůbec nesrovnával. To už je poslední Arena zajímavější.
Jestli to tak půjde dál, nevím kdo z těch starých dinosaurů kteří doteď hrdě nesli progresivní korouhev přežije. Sorry Nicku tohle se ti krutě nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gravy Train - Staircase to the day

Gravy Train / Staircase to the day (1974)

horyna | 4 stars | 24.02.2020

Ze čtyř desek které po sobě angličtí Gravy Train zanechali, mě to nejvíce táhne k té poslední, Staircase To The Day. Je nejmelodičtější a nepřístupnější ze všech. Tím nechci tvrdit, že předešlá trojice je nutně horší, jen jako vyznavač melodiky nad technikou logicky tíhnu i u Gravy Train tímto směrem. Sofistikovanější názor je tu vypiplán do naprosté dokonalosti a erudovanější pohled na věc se odráží jak v aranžérsky maximálně prokomponovaných kompozicích, tak v dobrém poměru energie-vitalita-nápaditost-rozvaha.

Po úvodní, čistě rockové pumelici Starbright Starlight, nabízí hned druhá záležitost Bring My Life On Back To Me daleko softovější pohled na věc. Skladba má výbornou melodiku, krásný tón španělek a decentně sezpívané sbory. Ráznější trojka Never Wanted You mi strašně připomíná nějaký song od daleko slavnější kapely. Mám dojem, že se tempem podobá na uriášovskou klasiku....hm.... kterou to..., až budu mít chuť, začnu porovnávat. Ale je to jen částečný fragment, ostatní harmonie, foukačka a ječící sbory jsou origo. Tajemný úvod vyprovází další – titulní Staircase To The Day. Kytara vybrnkává a klávesy něžně hladí jak kdybychom poslouchali tu nejlepší artovou partu z británie. Bohatá instrumentace odkazuje jak k Yes, tak v tom znovu slyším kus uriášů. Že by podobný Byron-ovský akcent v hrdle Normana Barratta? Zbytek desky se odvíjí v obdobných proporcích, jen taková The Last Day mi až na flétnovou melodii silně připomíná Blue Öyster Cult.

Nahrávku zastřešil abstraktní fantasy obal z dílny Rogera Deana. Dle mého jde o nápaditou a velice barevnou kolekci (hitů), absorbující v sobě jak těžká Zeppelin-ovská tempa, tak křehce rozevlátou Yes-ovsko epickou melodiku. 4,5*

» ostatní recenze alba Gravy Train - Staircase to the day
» popis a diskografie skupiny Gravy Train

Hammill, Peter - Incoherence

Hammill, Peter / Incoherence (2004)

Ryback | 5 stars | 22.02.2020

„A když myšlenky přicházejí zcela beze slov, jejich čistota není ryzí.“


Dva roky mi kdysi trvalo, než jsem se probořil – pronikl opakovanými poslechy tou slupkou a hudba, která zde je, i když na první poslech jí ve smyslu melodií možná moc není, se mi ukázala v celé své nádheře. Tady ještě hudba je, v porovnání třeba s albem All that might have been… Dnes si tak toto CD „už jen“ labužnicky vychutnávám – neobjevuji ho.

Album v podstatě obsahuje jednu jedinou kompozici, trvající 42 minut, rozsekanou do menších, na sebe navazujících částí – čtrnácti skladeb. Podle časové délky by se možná více hodilo nehudební označení čtrnáct kousků.
Album je bez bicích, ty ale nechybí. Uslyšíme na něm kromě kláves a kytary Petera Hammilla dva jeho staré dobré známé – již zesnulého Stuarta Gordona se svými houslemi a vandergráfa Davida Jacksona, obsluhujícího samozřejmě saxofon a flétnu. Stuart Gordon (který mimochodem spolupracoval i s Porcupine Tree nebo s Peterem Gabrielem) vzpomínal, že jeho houslový výkon v emocionálně vypjaté instrumentálce Converse je jeden z jeho nejšílenějších, které kdy podal. „Je to ta nejpodivnější melodie, jakou jsem kdy musel hrát“.
Záměrně podivně nervózní, neveselá atmosféra prostupuje celé album, ale na druhou stranu, jak napsal jeden literárně nadaný recenzent: „Jeho hosté mu pomáhají efektivně budovat tuto úžasnou tapisérii zářících barev, jemných nuancí a dynamických orchestrací s rozmanitými dotyky saxofonu a houslí.“
Máme zde (na jednom albu) vandergraafovsky nervně šílenou Cretans always lie a zároveň klidnou, typicky hammillovskou baladu - Gone ahead. Po které mimochodem následuje melancholický doják Powef of speech, jehož melodie opravdu není pro nevyrovnané povahy nebo člověka se skleslou náladou. V této skladbě – Power of speech, odvádí obzvlášť skvělou práci David Jackson. Jeho zkrocený, poddajný saxofon násobí sílu a umocňuje, zvýrazňuje barvu skladby.

Kdyby texty tohoto CD slyšel Roger Waters, musel by zajásat, přemoci své ego a objektivně smeknout klobouk – tématem tohoto koncepčního alba jsou problémy s komunikací, jejího zkreslování, konflikty v komunikaci, z komunikace apod. Nicméně Peter se noří do mnohem hlubších vod…
Hammill používá vynikající, neotřelé, někdy těžko srozumitelné metafory, ostatně jako téměř vždy. Už název úvodní skladby je skvělý: When language corrodes. O textu samotném nemluvě.
Dotkneme se Babylónské věže, ve skladbě Babel zazní mimo jiné i slovní spojení „Slova za slovy/beletrie, hloupost a bajka/každá těhotná pauza mrtvého prozradí“… Babylónská věž, známá tím, že Bůh kvůli ní rozmělnil jeden lidský jazyk v řadu jiných, se tematicky přímo vybízela… Dostaneme se k řecké filozofii, jež je tématem jedné skladby: „Všechny mé myšlenky se tvořily zcela beze slov/ beze slova, dostanete obrázek?“ Tohle je obzvlášť úžasné a nutí to k zamyšlení. Atd. atd. atd. A ono to všechno s hudbou drží pohromadě.

Peter Hammill stvořil další výborné album (pět hvězdiček z pěti možných uděluji bez váhání), plné velké poezie, ale stále také především hudby. Silné hudby. I po těch letech jsem stále lehce znepokojenej těmi šimravými útoky na emoce, jakými jeho hudba na tomto albu umí překvapit.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Incoherence
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex

Antonius Rex / Neque Semper Arcum Tendit Rex (1974)

Snake | 4 stars | 22.02.2020

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 066-2 /2002/

Ohněm a sírou páchnoucí mazec s atmosférou hustou tak, že by se dala krájet. Živná půda pro fóbie, démony a podobnou, lidskou duši sžírající havěť. Křišťálově čistá produkce, údery tympánů a kytara zkeslená tak, že snad ani nemůže pocházet z tohoto světa. Vzorec, ze kterého by mohla čerpat celá black metalová scéna s Master´s Hammer v čele. A tohle, že má být z roku 1974 ?

Jsem velkým fanouškem Antonius Rex, jenomže čím víc se o nich snažím zjistit, tím větší v tom mám zmatek. Je to jedna z nejzáhadnějších kapel italské rockové scény a okolnosti kolem vzniku neoficiálního debutu Neque semper arcum tendit rex provází množství zcela protichůdných informací. Nakonec tak člověku nezbyde nic jiného, než si udělat vlastní názor...

Skupina Antonius Rex je přímým pokračovatelem podobně záhadného projektu Jacula (1968-72). Rodinnej podnik, za kterým stojí kytarista a skladatel Antonio Bartoccetti se svou životní partnerkou Doris Norton. Oba spojila nejenom vzájemná náklonnost, ale aj společné zájmy z oblasti hudby, filozofie, esoteriky a spiritualismu.

První krůčky Antonius Rex provázela řada obtíží. Bartoccetti měl sice nápadů na rozdávání, ale k jejich realizaci mu chyběly prostředky a tak mu osud připravil zkoušku v podobě setkání s poněkud excentrickým okultistou Albertem Goodmanem. Relativně zámožnej Goodman byl majitelem několika panství, včetně středověkého hradu vybaveného malým nahrávacím studiem. Hudbě se věnoval jenom amatérsky (jako bubeník), ale vlastnil i nezávislé hudební vydavatelství Darkness Record. Práce a plány páru Bartoccetti - Norton se mu líbily a tak jim nabídl finanční prostředky, vliv a konexe. Oni jemu, na oplátku, místo v kapele...

Materiál na debutové album se nahrával v Mondial Sound Studios v Miláně (1974) pod dohledem zvukového inženýra Colina Coldweise a produkce se ujal sám Albert Goodman. Práce ve studiu se protáhly na 38 dní a mastering se dělal v Londýně, což je věc v té době ne tak úplně obvyklá, ale vyplatilo se. Špičkovej, čisťoulinkej a přitom i dostatečně průraznej zvuk obstojí i po letech. Goodman slíbil zajistit vydání alba - včetně promotion - u Vertigo Records, ale se zlou se potázal. Ti, sotva pochopili význam textu ve skladbě Devil Letter požadovali její odstranění, včetně změny obalu desky. To ješitnej Bartoccetti odmítl a tak šel celej projekt k ledu. Goodman chtěl album vydat aspoň prostřednictvím labelu Darkness Record, ale nakonec bylo vylisováno pouhých 400 promo kopií (DRK 40-18). Prvním, oficiálně vydaným titulem Antonius Rex se tak stalo teprve album Zora z roku 1977.

Pásky s nahrávkou Neque semper arcum tendit rex zůstaly v šuplíku a do širší distribuce se dostaly až teprve díky italskému nezávislému vydavatelství Black Widow Rec. v roce 2002, které je poslalo do světa ve dvou verzích. Tu první jako LP limitku (400 ručně číslovanejch kopií), druhou na klasickém CD. To hraje fantasticky, až...

...až se mi nechce věřit tomu, že jde opravdu o matroš z roku 1974. Údaje v bookletu sice hovoří o 28 bit remasteru, ale mám za to, že v tomhle případě půjde spíš o remix, nebo - dokonce - remake. Jsem ochotnej připustit, že některé stopy zůstaly původní (varhany, monology, Devil Letter), ale kytary a hlavně perkusní nástroje zní hodně současně. V rozhovoru s Augusto Crocem to Bartoccetti vysvětluje tím, že Goodmana naučili pracovat s páskami a smyčkami (tedy jakýmsi předchůdcem automatického bubeníka ?), proto ta rytmická dokonalost. V jiném interview - tentokrát s Francescem Fabbrim - popisuje, jak při přípravě reedice pracovali s původním masterem a podle jeho slov si pohráli jen s vyrovnáním zvuku, kompresí, dynamikou a redukcí šumu. Těžko soudit, ale je docela zajímavé sledovat názorovou rozpolcenost mezi fanoušky na různých internetových fórech. Ať už je to jak chce, po obsahové stránce jde o výjimečnej produkt a nakonec je docela jedno, jestli z roku 1974, nebo 2002.

Bartoccetti sice přiznává svou inspiraci u Iommiho Black Sabbath, ale hudba Antonius Rex je mnohem, mnohem temnější. Učiněná symfonie hrůzy, jejíž dopad umocňuje skutečnost, že neobsahuje žádnej zpěv. Jen sugestivní přednes v italštině a není to - jak by se mohlo na první pohled zdát - žádná duchařina. Bartoccetti se ve svých textech zabývá tehdy (a vlastně i dnes) aktuálními tématy. Válkami, drancováním přírodního bohatství, hromaděním majetku, touhou po moci, drogovou závislostí nebo manipulováním lidí prostřednictvím televizní obrazovky (Pactus).

Hudbu na albu charakterizuje masivní sound klasickejch varhan a vstupy brutálně zkreslené kytary. Rytmiku nahrazují různé perkuse typu basového bubnu, tympánů, nebo gongu a vokály již výše zmíněné mluvené slovo. Výjimkami jsou až nečekaně uvolněná a načechraná skladba Pactus, s pěknými sóly na kytaru, nebo minimoog a neurotická podivnost Devil Letter, která vypadá spíš jako výstřižek z nějakého gothic hororového bijáku. Hukot větrné bouře je v tomhle případě nezbytnej, z krypty doléhající zvuk varhan jakbysmet. Pak tam někdo s něčím bouchá, běhá sem a tam, vrže dveřmi a chrastí řetězy. Nakonec Goodman přečte údajnej "ďábelskej" dopis z roku 1624 a tím to hasne. K tracku samotnému se váže několik "zaručenejch" historek, ale mě nezajímaj báchorky, ani podprahová sdělení, ale hudba. A tak je to z mého pohledu spíš zbytečnost.

Podobně, jako album Tardo pede in magiam versus (1972) projektu Jacula, tak ani Neque semper arcum tendit rex nebude pro každého. Spíš jen pro užší okruh fanoušků s kořeny v extrémnějších hudebních žánrech a s kladným vztahem ke strašidelnejm povídačkám, nebo filmům. Mě podobná hudba vyhovuje, ale je problematické zkoušet ji doporučit někomu dalšímu. Bude lepší, když si ji najde každej sám.

Pokud by album Neque semper arcum tendit rex vyšlo v roce 1974 v podobě, jaké ho známe dnes, byla by to bomba. Antonius Rex by předběhli celou metalovou scénu (Saint Vitus, Venom) o dobrejch deset let a dneska by byli považováni za jedny z průkopníků heavy metalu spolu s Deep Purple, nebo Black Sabbath. Leč, nestalo se tak a následující, oficiálně vydané placky Zora (1977) a Ralefun (1979) byly o něco slabší. Přiblížit se k původní tvorbě se páru Bartoccetti / Norton znovu podařilo až deskou Praeternatural, vydanou ve striktně limitované edici v roce 1980. A o té až někdy jindy.

Cedlo od Black Widow je klasicky v plastu a jak už jsem uvedl vejš, hraje bohovsky. Booklet má dvanáct stran a obsahuje biografii kapely v angličtině (Steve Crombell), kredity k albu a celou řadu stylových fotografií.


» ostatní recenze alba Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Dylan, Bob - Highway 61 Revisited

Dylan, Bob / Highway 61 Revisited (1965)

EasyRocker | 5 stars | 21.02.2020

Šedesátky - naděje, svoboda, drogové opojení, volná lásky, ale i rozbuška násilné extáze. Armáda s hvězdami a pruhy právě vkročila do Vietnamu. Obdařen výtečným intelektem, vypustil šokující, dosud zapovězené pouto mezi big beatem a ´angažovaným´ písničkářstvím...

Start v podobě gigantického hitu Like a Rolling Stone - Divá harmonika, plnokrevně rockové varhany a klopotné, neškolené lyrické obraty. Byly středobodem děje - hudba tvořila v zásadě kulisu. Napodobitele, lupiče radši nepočítat. Co dál? Tombstone Blues. Slyšte ta poselství - hravá, obskurní, skočná, sureální, neúnavně tepající establishment a veškeré konvence. It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry - nostalgie blues s mistrovou vášnivou harmoniku. From a Buick 6 má volnější tempo, prokvétá harmonikou, hammondy a pestrou rytmikou. Jako po záchvatu epilepsie kloktá Mistrovo hrdlo v nelidských smyčkách a obratech. Ballad of a Thin Man činí čest jménu - opilá, baladická nálada, zpěv varhan a piána. I hlavní mozek jako by byl spokojen a ani moc nevyčnívá. Queen Jane Approximately je jednou z nejlepších Dylanových záseků. Dokonale americký spirit, až se duše zajíká. Hitovým zářezem je titulní výprask - mistrova beatová tvář a pokud jste zaváhali, skutečně se ocitnete opodál. Opile kvílející siréna vstoupila do historie a bušící rytmika kakofonii završí. Po "povinné" bluesovce Just Like Tom Thumb's Blues tu máme finále - Desolation Row. Přes 11 minut v nekončícího monologu - mistr stále měl cosi na srdci, jako by ho nešlo utišit. A že to poselství přesahuje celé generace. Monotónní proud akustiky a harmoniky jsou třešničkami na bohaté hostině.


Součást hudební historie přes 60 let. Stejně jako Tommy, Revolver, Are You Experienced?, Bitches Brew, Foxtrot, Disraeli Gears... každý ať dosadí svého koně. Vliv Dylanův byl, a stále je nepředstavitelný - Beatles počínaje, opačným hudebním pólem konče. Lyriku pro mnohovýznamovost a rozsah dodnes studují znalci. Ale mnoho by tu nebylo, nebýt téhle desky. 5/5

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Highway 61 Revisited
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob

Osbourne, Ozzy - Ordinary Man

Osbourne, Ozzy / Ordinary Man (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2020

Vznik nového alba Ozzyho Osbourna se stal vděčným námětem na reportáž o zdánlivém sledu náhod a okamžitých rozhodnutí, to bychom však nesměli znát Sharon :-)

Jako katalyzátor děje můžeme označit amerického
hitmakera, muzikanta a producenta v jedné osobě - Andrewa Watta. V mnoha rozhovorech se zmínil o své duši rockera, koneckonců právě on se stal v roce 2013 členem superskupiny s Glenem Hughesem a Jasonem Bonhamem. V posledních letech se však spíše prosadil spoluprací s top pop idoly, za produkci desky raperky Cardi B získal vloni cenu Grammy.

Při psaní hitu pro rapera Post Maloneho dostal nápad vytvořit tuto píseň jako duet s Ozzym. Znal jeho dceru Kelly, ta to zprostředkovala a píseň Take What You Want se stala obrovským hitem.Po nějaké době přišla od managementu Ozzyho nabídka k vytvoření a vyprodukování jeho nové desky. Vyšokovaný Andrew chtěl nejdříve odmítnout, potom se ale spojil s Chadem Smithem (RHCHP) a Duffem McKaganem (GNR) a během šesti dnů složili písně na celé album. Ozzymu se materiál líbil, dopsaly se texty podle jeho skutečných zážitků a během tří týdnů bylo vymalováno. Netočily se desítky verzí, údajně bylo použito mnoho prvních nahrávek a jen pár druhých verzí. Domluvil se duet s Eltonem Johnem a nahrávka proběhla finálním mixem. Toliko legenda.

A co deska samotná ?
To je věc diskuze a úhlu pohledu. Pokud bych si měl trochu zavěštit, tak si myslím, že deska zaujme a výměna nudného producenta a skladatele Kevina Churka (co na předchozích dvou deskách mnoho nepředvedl) za ambiciozního hitmakera Andrewa Watta byla trefa do černého. Takto to pravděpodobně bude vnímat mainstreamový posluchač, který není ukotven v rocku, ale ujíždí na rozhlasových hitech a youtube klipech všech žánrů – popu, rapu a někdy i melodického rocku s ostřejší kytarou. Watt neponechal nic náhodě a zaútočil na všechny taktikou, kterou dnes využívá umělá inteligence zabudovaná v softwaru vyhledávacích gigantů – rešeršoval a vyhodnotil a poté použil to, co lidé nejvíce vyhledávají a chtějí. Proto nové písně zní tak lákavě, jako by jste je dávno měli kdesi v podvědomí!

Když se tak deskou probírám, tak zjišťuji, že pro každého se tu něco najde. Pro nejstarší skupinu posluchačů je přichystána balada Ordinary Man s jímavým textem, kde nechybí nic - ženské sbory, les smyčců a pár Eltonových úderů do piána i vzletné Slashovo sólo. Chlapi asi chtěli vyprodukovat něco podobného jako November Rain od GNR. I další ploužáky Today is the End a Holy for Tonight jsou fakt děsivě utahaný a nudný. Pro postarší máničky je namíchán sabbatovský Goodbye s odkazem na Iron Mana. Pro rockery mladší je tu kapánek naostřenější a živější Scary Little Green Men s Tommym Morellem z Rage Against The Machine a pro ty úplně nejmenší jsou zařazeny It's A Raid a Take What You Want s raperem Post Malonem a Travisem Scottem. Jako celek jsou všechny skladby smíchány hodně nerockovým způsobem, je znát radio friendly zaměření producenta. Pokud bych si musel něco vybrat i já, tak skladbu All My Life s pěkným Wattovým sólíčkem, které jako by obšlehl od Slashe a tu o zelených mužíčcích, kde je kytara nejhutnější a Duff tam nechá pěkně probublat basu….

Co s texty ? Ozzy po loňských zdravotních patáliích sám dobře ví, jak na tom je. Proto je textová náplň z velké části odlišná od těch z předchozích bouřlivých časů. Zpěvák hodně bilancuje, lituje svých závislostí a vyznává se ze svých hříchů, což působí dost pochmurným dojmem, jako by uzavíral knihu svého života. Vyjímku tvoří v podstatě jen sci fi Scary Little Green Men a Eat Me (Madmana chtěl sníst fanda) .
Pozitivní zprávu nemohu přinést ani při hodnocení technické kvality zvuku. Andrew není žádnej začátečník, při mnohaleté práci s hip hopery již ví, jak muziku správně zdeformovat komprimací, praská to i při poslechu na mém telefonu. Hodnoty DR3 – DR4 hovoří za vše. Při poslechu přes sluchátka to je fakt tortura – zkreslení je příšerné, hlas Ozzyho vyžehlili Auto-Tune pluginem do fáze, že občas není poznat, zda zpívá skutečně on, kytary zní jak z umakartu – prostě digitální šrot.

Jestli se neprodá alespoň dva miliony kusů, tak sním tu Ozzyho beranici z obalu :-)

Shrnuto : I přes neustále se zhoršující zdravotní stav (zrušení letošního turné nevěstí nic dobrého) se Ozzy po deseti letech znovu hrdinně postavil za mikrofon, za což má můj obdiv. Pod producentskou taktovkou A. Watta zaznamenal jedenáct na první poslech chytlavých a snadno zapamatovatelných kousků, které jsou jakoby sestříhány a poslepovány z úryvků Ozzyho a sabatí tvorby s odérem GNR. Tento podivný guláš je doplněn spoluprácí s rapery.

Bohužel, mix jednotlivých nástrojů, jež jinak šikovný producent do té doby úspěšně používal u ostatních pop hvězd a vyžehlení zpěvákova hlasu do sterilní podoby (o naprosto katastrofální kvalitě celkového záznamu ani nemluvě) na mne nepůsobí přesvědčivým dojmem. Deep Purple, Uriah Heep či R.Plant na svých posledních albech rovněž nic nového nepřinesli, ale v opravdovosti projevu se Ozzymu vzdálili daleko za obzor. Trojku dávám Ozzymu jen za snahu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ordinary Man
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

horyna | 5 stars | 21.02.2020

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Southern Empire - Southern Empire

Southern Empire / Southern Empire (2016)

horyna | 4 stars | 20.02.2020

Debutní produkt Timmsova projektu/kapely Southern Empire, jsem měl to potěšení slyšet až jako druhý v pořadí, po desce Civilization. A hned zkraje musím konstatovat, že tak, jako u mne pokus číslo dva zabodoval okamžitě, byla první společná práce tohoto souboru jejím pravým opakem. Nevím jestli je na tomto místě adekvátní použít termín – zklamání, ale jelikož se bavíme o hudbě, umění vjemově čistě abstraktním, proč ne. Dodnes, s odstupem několika měsíců po "společném prvním rande" se stále domnívám, že tento debut ještě není tak oslnivý a tak kompozičně dopilovaný jako bráška Civilization. Alespoň v přímém srovnání se svým nástupcem, tento stydlín malinko bledne.

Deska je dle prog-rockových měřítek sestavena správně. Kytary a klávesy společně svádí spousty zajímavých soubojů na teritoriu zvaném melodie, rytmická sekce se za svůj výkon rovněž hanbit nemusí, a zpěvák Danny Lopresto má v hrdle dar od pána boha. Ptáte se tedy co dle recenzenta desce chybí? Chybí jí barvitější a nosnější podíl v oblasti nápadů. Ta pestrost a jedinečnost jednotlivých témat není ještě tak zajímavá a bohatá jako ta, se kterou kapela přichází na o dva roky mladším nástupci. Přesto. Soubor v závěru desky přehrává 30!!! minut dlouhou kompozici tvořenou z devíti částic, které v sobě solidní tvůrčí schopnosti, energické pnutí i brilantní skladatelský potenciál nezapřou. Bez těchto vlastností by se ona The Bridge That Binds rozsypala jako domek z karet. To se ovšem naštěstí neděje a ne vždy si dokáže kapela tvořena z výborných muzikantů s takto monstrózním útvarem poradit. Southern Empire se to podařilo a tato píseň fungovat i zapůsobit dokáže.

Á propos, pro milovníky předešlého Timmsova působiště Unitopia, je na desce nachystáno jedno překvapení, kterým je píseň How Long – neboli upravená a pozměněná verze jedné ze skladeb tohoto na mrtvou kolej odstaveného (nedostižného) prog-rockového dinosaura.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Southern Empire
» popis a diskografie skupiny Southern Empire

Savatage - Fight For The Rock

Savatage / Fight For The Rock (1986)

horyna | 3 stars | 19.02.2020

Před zánikem jedné strany nám (skoro) všichni tehdejší myslitelé rvali do hlav, že totalitní komunistický režim je ten jediný správný. Po pádu železné opony mnozí redaktoři hudebních periodik, jež konečně u nás mohli spatřit světlo světa zase názor, že tahle deska je tou nejhorší, kterou kdy Savatage vydali. Nechci teď nějak srovnávat tyto dva (první rozhodně) velké omyli lidstva :-), ani je nějak bagatelizovat, jen jsem si ve spojitosti s touto deskou dost zásadně rozpomenul na to, jaké dle mého dogma dokáže někdy vládnout i ve světě hudby.

Když jsem jako náctiletý přišel do styku s floridskými Savatage, bylo to pro mne jako bych spatřil svatozář. Tím prvním bylo hned jejich (dle valné většiny Sava obce) nejlepší dílo Edge of Thorns, se kterým jsem měl tu čet se seznámit. Dnes, po více jak pětadvaceti letech chovám k němu i k některým dalším nahrávkám z portfólia Savatage obrovitánskou úctu. Kapela byla v devadesátých letech (i krátce před nimi) neuvěřitelně v kurzu a vydávala nahrávky top kvality. Prvním takovým velkým a pro scénu významným albem byla fošna Gutter Ballet, na které prudce narostla chlapcům křídla a skladatelský kumšt je vydrápal mezi elitu. Z obyčejné heavy/power metalové bandy se najednou vyloupli metaličtí následovníci Queen, kteří se vyžívali v orchestrálních aranžmá, do skladeb přisypávali symfonické koření, pohrávali si se sbory a různě kombinovali a proplétali vícehlasy. Piáno rázem postavili do jedné úrovně s kytarami a jejich hlavní leader, kytarista Criss Oliva byl nejednou často skloňovanou personou na kytarovém poli, jež dokáže kombinovat a pospojovat řadu, pro heavy metal netypických stylů v jeden mocný uhrančivý konglomerát. Není divu když po tak prudkém nárůstu popularity na konci let osmdesátých a přelomu devadesátých, psali o skupině všechny přední hudební periodika světa. (Pametám si na jednu z předvánočních návštěv s mou tehdejší milou ve Vídni z konce pětadevadesátého, kde se ve všech trafikách z předních stran tamních Metal Hammerů a Rock Hardů skvěla fotografie právě vycházejícího veledíla Dead Winter Dead, které se věnovalo nedávným válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii). A právě v nich (a možná i přímo na popiscích a štítcích cd obíhajících naše půjčovny) se pořád dokola omílal názor, že deska Fight for the Rock je slabá/jiná/divná/rocková/vyměklá/netypická...

Už tehdy, v dobách metalu (a grungi) zcela oddán jsem tenhle názor příliš nezdílel a dnes, ve světě který z 95% omývá břehy art/prog/hard/jazz/soft/folk rock, už jej nebaštím vůbec. Víc než kdy jindy totiž dovedu ocenit ono pro metal ne příliš typické netlačení na pilu, důraznější přítlak v melodice, rafinovanější odstínění té které písně i tu trochu smrdutou prvoplánovou komerční hitovost. To vše totiž má tato deska v sobě a některé z vyjmenovaných znaků pro tvorbu Sava příliš typické opravdu nejsou.

Úvodní stejnojmenný song Fight For The Rock skutečně vedle například později prezentovaných 24 Hours Ago , nebo Of Rage And War, může působit jako nepříliš škodný čajíček. Ovšem hned druhá Out On The Streets dá náramně vyniknout jak krásné a citlivé hře na španělku Crisse Olivy, tak duchaplnému přednesu jeho bráchy Johna. Píseň má povedenou strukturu, a působivé melodie. To vnitřní kouzlo z ní plynule vystupuje skrze vás. Začátek Crying For Love je atmosféricky šťavnatý a vzápětí napojená temná hra na kytaru i aura písně samotné působí na mne co by hard rockera skutečně mocně. Day After Day je první ze dvou coverů na desce. Ono už zařazení dvou a pro kapelu tolik netypických předělávek zvedlo hodně tehdejších fans ze židle a ti kapelu rychle odepsali. Píseň je od anglických Badfinger a jde o pohodovou pop/rockovou letní věc, které já osobně tleskám. Ale zpět do hájemství Savatage s nejtvrdším, postapokalyptickým songem desky - The Edge Of Midnight. Začátek obstará několik klasicistně znějících tónů na klávesy a poté se už rozehraje pořádné heavy představení. John více talčí na pilu a démoničnost songu tvrdí přidané klávesové party. Z podobného šuplete je na světlo boží vytažena i šestka - Hyde. Díky tomuto jadrnému středu alba to vůbec není tak bezbřehá slátanina, za jakou ji mnozí považují. Myslím si. Lady In Disguise už předznamenává příští směřování Sava. Do skladby je implantován klavír a pateticky melodický podtón je značně šmakózní. Jak napovídá název další písně - She's Only Rock 'N Roll, jde především o zábavu a přesně takový je i zřejmě nejslabší kus této desky. Wishing Well to jsou Free, což mnozí jistě hned poznali. Free dunivější, tvrdší, dynamičtější, ostřejší a rozhodně ne horší. Závěr patří hutnější Red Light Paradise.

Na tomto albu dal o sobě poprvé znatelněji vědět v brzké budoucnosti jeden z největších talentů celé zaoceánské tvrdě rock/metalové scény Criss Oliva. Jeho skladatelský i hráčský růst bude na dalších albech postupně kulminovat a nezadržitelně se vyvíjet kupředu. Však je také jeho nečekaná smrt (v 93-tím na následky autonehody) hodnocena jako jedna z největších ztrát v kytarovém světě. Jeho bratr John zde využil daleko více melodických rejstříků než kdy dřív i později, což se také stalo trnem v oku mnohým zaslepeným.

Okem bodovacím jsou to u mne krásné tři a chlup hvězdičky.


» ostatní recenze alba Savatage - Fight For The Rock
» popis a diskografie skupiny Savatage

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

Myšák | 5 stars | 18.02.2020

Čím častěj na Progboard chodím, tím zřetelnějc sleduju, že se mám ještě hodně co učit a že objevovat se bude dát donekonečna. V posledním týdnu jsem tady vyštrachal taková kvanta muziky, že vůbec netuším, jak a hlavně kde najdu čas se jim věnovat.

Jednou z nich je progresivní klenot Landmarq. Zatím jsem nakous tohle třetí album které mě katapultovalo někam do stratosféry. Jde o jedinečné propojení sedmdesátkového emočního rocku vzor Genesis s modernějším kytarovým zvukem a tvrdšími riffy jaké hrají třeba Iq.

Na desce hodnotím kladně tyto aspekty.
a) excelentní zvuk spojující archaičnost s modernou, každý nástroj má svůj vlastní prostor
b) výborný melodický riffy a vyhrávky
c) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky Infinity Parade (Part 1 to 5), Narovlya (Part 1 to 6) , Bed Of Nails
d) přítomnost hitu s velkým H nese jméno Hanblechia (the Vision Quest)
e) za mikrofonem stojí skutečně velký zpěvák

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Moore, Gary - Dark days in Paradise

Moore, Gary / Dark days in Paradise (1997)

horyna | 5 stars | 18.02.2020

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.


» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dark days in Paradise
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

System of a Down - Toxicity

System of a Down / Toxicity (2001)

Martin H | 4 stars | 17.02.2020

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down

Latte e Miele - Papillon

Latte e Miele / Papillon (1973)

Snake | 5 stars | 17.02.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Klávesově orientovanej symphonic prog, s prvky klasické hudby a jazzu. Při pohledu na tříčlennou sestavu a obsazení klapky, kytara a buben člověka napadnou jisté asociace s Emerson, Lake & Palmer a taky že jo. Jejich vliv je nepřeslechnutelnej a z italské scény mi to připomíná např. Le Orme, Triade, nebo The Trip.

Album Papillon kráčí směrem vytyčeným už předcházejícím Passio Secundum Mattheum, ale je po všech stránkách lepší a dokonalejší. Nebo mi to tak aspoň - narozdíl od valné většiny recenzentů na progarchives - připadá. Natáčelo se v září 1973, vyšlo koncem téhož roku a takřka celou první stranu původní LP zabrala titulní, dvacet minut dlouhá skládanka rozdělená do osmi strof, kterou doplnila ještě krátká instrumentálka Divertimento. Na druhé straně je to podobné a třídílnou suitu Patetica doprovází instrumentální, jazzem křísnutá skladba Strutture.

Stejně jako v případě debutu, tak i tady se Latte e Miele pokusili zhudebnit koncepční příběh, ovšem tentokrát s pohádkovým námětem. Vypráví o dřevěné loutce, která se na městském tržišti zamiluje do lidské dívky, které svou neopatrností nechtěně ublíží a je za to odsouzena k trestu smrti. Během výkonu rozsudku se loutka promění v malého chlapce a ten se ztratí uprostřed jásajícího davu. Příběh je to jednoduchý a kapela se při jeho psaní inspirovala osudy pohádkovejch postaviček Pinocchia, nebo Petruschky.

Je radost poslouchat, jak se to pohádkové téma podařilo otisknout do atmosféry a vokálních harmonií. Když se po úvodní, Emersonem inspirované palbě Overture ozvou sametově hebké tóny dechových nástrojů, ke kterým se přidá Dellacasův, chlapecky vysoký hlásek se svým "Girando in baraccone, Papillon, grandi occhi neri e da Pierrot...", rozbuší se mi srdce a tep vylítne někam do červenejch čísel. Vokály tvoří jen krátké předěly, aby se v tom příběhu posluchač dokonale neztratil, jinak je to jízda téměř instrumentální. Energická, technicky dokonalá, s fantastickou produkcí a křišťálově čistým zvukem.

První výraznější změna přichází až s pompézní a symfonickým orchestrem podepřenou kapitolou L'incontro (Setkání). Úžasnej moment, připomínající alba Contaminazione (Il Rovescio della Medaglia), nebo Milano Calibro 9 (Osanna). Ovšem Papillonovo štěstí netrvá dlouho a následuje jeho zatčení, L'arresto. Hudba dostává úplně nový rozměr a díky těkajícímu rytmu a nervydrásajícímu zvuku houslí se stává daleko agresivnější, než tomu bylo doposud. Netrvá to však dlouho a nespravedlivě odsouzený Papillon čeká na vykonání rozsudku. Smutek prýští z každé noty a klavír připomíná zvuk padajících slz, ale postupně gradující bolerko La trasformazione už má opět symfonickej šmrnc a v jeho závěru zazní i něco, jako chlapecký pěvecký sbor. Dvě minutky dlouhá, jazzem křísnutá instrumentálka Divertimento k suitě Papillon nepatří, ale je pěknou tečkou za první polovinou alba a připomíná mi něco od ELP...

Máte rádi classical rock ? Já jo a třídílná kompozice Patetica je tím nejesenciálnějším classical rockem, jakej si dokážu vůbec představit. O tzv. vážnou hudbu jsem se přitom nikdy nijak zvlášť nezajímal, ovšem odjakživa se mi líbily její, do rock´n´rollu implantované prvky. V metálu třeba u Great Kat, nebo Mekong Delta a později jsem si oblíbil to, co dělali ELP, Ekseption, Beggar´s Opera, Egg, nebo Collegium Musicum. V Patetica slyším docela jasně fragment z Vivaldiho "Čtvera ročních období", ale těch odkazů je tam - podle dostupných zdrojů - víc a nejčastěji skloňovanými jmény jsou Čajkovskij a Beethoven. Ovšem pořád je to ještě především rock a v Parte seconda nechybí ani pořádné sólo na bicí. Vlastně téměř celá druhá strana desky je instrumentální (trocha zpěvu je pouze v Parte terza) a potvrzuje to i závěrečnej jazz Strutture.

Je to prvotřídní art rock, ke kterému se rád vracím a desku řadím k tomu nejlepšímu za italskej rok 1973. Původní album bylo vylisováno v dostatečném množství a ještě dnes se dá sehnat relativně snadno, ovšem levné není. Reedic vyšla celá řada, ale většina je jich už staršího data a s jejich dostupností v obchodech to může být všelijaké. Moje CD je součástí box setu "Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4", hraje parádně a jsem moc rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Latte e Miele - Papillon
» popis a diskografie skupiny Latte e Miele

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

horyna | 5 stars | 17.02.2020

Tak tohle se jen tak nevidí. Nebo snad někdo z vás zná nějakou jinou kapelu, která během pouhých DVOU LET!, stihla vydat šestero kvalitou naprosto shodných velkolepých produktů?? Odvážím se tvrdit, že nikdo takový v hudebních dějinách nikdy neoperoval a určitě ani v budoucnu operovat nebude.

Když bych měl jejich tvorbu zhodnotiti v globále, tak až na ne-hitový, přesto písničkově interesantní debut, je každá další deska jedinečnou trefou mezi nazelenalé jižanské country očiska. Pendulum nevyjímaje.

Už úvodní troufám si říci skvost Pagan Baby desku pořádně nakopne. Nejde ani tak o tempo, ale o sílu a drive. Joh Fogerty hned zkraje pořádně rašpluje a drsnost kytarové melodie je moc povedená. I další skladby jsou trefné, jasně tu vyčnívá extrémně hitová Have You Ever Seen the Rain? - mimochodem moc pěkná píseň s kouzelně zasněnou melodií i stimulujícím vokálním doprovodem.
Mou nejoblíbenější věcí je track číslo 5. (Wish I Could) Hideaway – což je emočně vypjatá balada navlečená do přilnavého sexi šatu, ve kterém Johnův vokál naprosto odzbrojuje. I další dvojka, nebo-li Born to Move a Hey Tonight disponují solidně hitovými ambicemi. Kapela zapojuje klávesy a představuje skoro oplodňovák It's Just a Thought a středně povedenou Molina. Rude Awakening #2 představuje v mých očích spíš něco jako pokus o progres, ale budiž.

Závěrem: Pendulum = další ze skvostů C. C. R.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Rolling Stones, The - Voodoo Lounge

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge (1994)

EasyRocker | 5 stars | 15.02.2020

Modelováni bluesovým guru Alexisem Kornerem a hltajíc zámořské folkaře a bluesmany, staly se Valící se kameny průkopníky námluv blues s big beatem. Pro mě synonymum stylu a nejdéle hrající rockové monstrum. Fyzické přežití členstva je spíše sérií zázraků, hříčkou osudu.

Love is Strong je stručnou přehlídkou všeho, co na nich milujeme, či nenávidíme. Ocelově tažné riffy, ostré jako skalpel. Spratkovitý vokál a harmonika Micka Jaggera na hromové rytmice. Fašírka You Got Me Rocking se valí jako za dávných časů. Sparks Will Fly s vyjící harmonikou se otřásá v tempu dostavníku, jehož nalitá osádka to dávno napasovala do příkopu. I na dvou minutách ukazuje akustický křišťál Frost, že cit pro balady z pánů nevyvanul. Folkem šlehnuté zvonící akustiky a dobře známý nostalgický frontman - toť další hit New Faces. Singlovka Moon Is Up, zhotovena z letitých ingrediencí. Je tu ale ten podprahový tlak zvukové masy, který RS beze studu postavil i do víru 90tek. Out of Tears mě testosteronem vytáhla ze dna tolikrát, že už to ani z hlavy nedám... Na piedestal vyzvednuta akustikami, dechy, perkusemi. Z čeho že to hoši povstali? Přece z těsta, ulitého z rocku a otřískaného blues - o tom všem je vejřez I Go Wild. Brand New Start dokládá, že stouní rokec dobře obcuje i s rozjařenými dechy. Sweethearts Together je lahodná balada s bujnými perkusemi, akordeonem i harmonikou. Funkový projektil Suck on the Jugular vás, přecpána hormony a herkulovskou silou, odfoukne za horizont. Skvěle gradující doják Blined by Rainbows se spalujícím kytarovým sólem střídá ve středním tempu funkující, drobně najazzlá Baby Break It Down. Co mě vždy posune daleko od hmoty a gravitace, je mrazivé vyznání Thru and Thru. Ač průvodcem prázdnem je jen Jaggerova tlumená akustika a hlas, postupně roste do nepopsatelné psychedelické mantry. Před léty podobné tesala třeba i Mayallova družina, uměly je i kapely ze Seattlu. Mean Disposition - vypuštění smečky samců z jakékoli kontroly i doklad, že to i na stará kolena umí pekelně roztopit!

Klíčový materiál, vystřelený věrnému publiku za pět minut dvanáct, když už jim věřil, málokdo. Glimmer Twins dotáhli k produkčnímu pultu chlapíka jménem Don Was. Volba dokonalá, výsledkem je modernější, avšak stále bluesové znění. I v devadesátkách tak zplodili suverénní kolekci, která není a nebude vlastní karikaturou. Subjektivně jedno z jejich nejlepších alb. 5/5

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

northman | 5 stars | 15.02.2020

Desku Ummagumma nahrávala skupina již bez Syda Barretta s novým kytaristou Davidem Gilmourem. První deska je záznam z koncertu a na druhé desce dostal každý člen prostor vyjádřit svůj hudební názor.
Koncert začíná skladbou Astronomy Domineé, úvodní skladbou z debutového alba a koncertní provedení je ještě syrovější. Následuje skladba Careful That Axe, Eugene, která je instrumentální provedení skladby Come In Number 51, Your Time Is Up, jež doprovází požár domu ve filmu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point, vynikající skladba, která vás udržuje v napětí a jako součást filmu je uhrančivá. Další skladbou je moje snad nejoblíbenější píseň Pink Floyd Set The Controls For The Heart Of The Sun, tady opět mnohem ostřejší. Na konec desky kapela zařadila svojí další vrcholnou skladbu A Saucerful Of Secrets. Když jsem toto album slyšel poprvé, tak jsem chtěl být na jejich koncertě.

Jako první se na studiové desce představuje Rick Wright s čtyřdílnou skladbou Sysyphus, když posloucháte úplně vidíte ja Sísyfos valí na horu kámen, který mu před vrcholem vypadna z rukou a řítí se dolů a on za ním. Další dvě skladby patří Rogeru Watersovi, Grantchester Meadows je naprosto pohodová písnička plná konkrétních zvuků, ovšem vytvořených elektronicky. Na závěr písně hlavní hrdina pronásleduje mouchu s pleskačkou, moucha létá v prostoru a na závěr je připlesknuta na zeď. Druhá Watersova píseň má název Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving With A Pict (několik druhů malých zvířat zavřených v jeskyni a dovádějící s Piktem), tady se Watersovi podařilo vytvořit pomocí elektroniky dojem, že opravdu zavřel do jeskyně zvířata a k nim člověka z kmene Piktů, který je dráždí a on ty zvuky nahrál. Mám hodně rád tyhle dvě Watersovi skladby. Druhou stranu desky zahajuje třídílná skladba Davida Gilmoura Narrow Way, v této skladbě vystřídá David Gilmou různé polohy a zvuky kytar. Tahle skladba se mi líbí méně, ale vše zakončuje Nick Mason Velkovezírovou zahradní slavností. Studiová deska představuje pro mě vrchol progrese té doby, něco podobného se podařilo o pár let později německé skupině Faust první deskou, kde dokonale využili studio jako další nástroj. Mně se hodně líbí i rozkládací obal desky, na titulu je fotografie členů kapely, která v perspektivě přechází do nekonečna a v jednotlivých snímcích se střídají členové na daných pozicích. Na zadní stranu umístila kapela fotografii části zařízení na ranveji, pomocí kterého nahrála toto album.

Pro mě tohle album představuje jednu z nejlepších desek skupiny a tak hodnocení je pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

horyna | 5 stars | 14.02.2020

Když přemýšlím o vlivu a umělecké cestě amerických Echolyn, napadá mě podobná paralela s kapelou, která ve své době hrála obdobně složitou a maximálně technicky sofistikovanou muziku. Tou kapelou jsou Van der Graaf Generator. I oni podobně jako Echolyn prošli dvěma časovými útvary, mezi nimiž bylo období ticha provázené rozpadem či pozastavením činnosti, aby se poté vrátili na scénu a vydávali další, mírně odlišná, avšak pořád neuvěřitelně kvalitní díla. Ale tak, jak mám u V. d. G. G. ve větší oblibě periodu číslo jedna, tak mám paradoxně u Echolyn raději jejich druhou epochu. V ní se kapela zformovala a semkla k ucelenějším hudebním formám a malinko přestala vystavovat na odiv toliko svou technickou preciznost a dechberoucí muzikantské výkony. Hlavním krédem je větší propracovanost skladby jako celku a odstínění nálad a atmosféry pomocí sevřenějších aranžmá s několika skutečně originálními a výraznými nápady.

V progresivně hudebních kruzích, v místech, kde jsou Echolyn blahořečeni a kde je jejich kultovní postavení posouváno mezi věrozvěsty takřka do pozice třináctého apoštola, se jako nejvelkolepější dominium tyčí třetí nahrávka souboru, pojmenovaná As the World. Po svých pravzorech Gentle Giant sledují i Echolyn velká a komplexní skladatelská schémata, vyhrávají bitvy na polích s více navrstvenými vokály a "sužují" své posluchače bohatou melodickou invencí a výstavbou. Jednoduchost, líbivý kýč či vlezlá nabubřelost jsou kapele vzdálené jako nejvzdálenější sluneční soustava té naší.

Hudební estetika, ucelené proporce, ale i velká muzikálnost a očekávané intenzivní a precizní hudební výkony, nejen toto se ukrývá pod zástěrkou alba As the World. Je tu ale i druhá strana mince. Pro určitou skupinu posluchačstva je tento materiál - jak se lidově říká - nelehkým posluchačským oříškem a jeho dobré natrávení a vůbec prolouskání se košatou myšlenkovou strukturou takového díla během na dosti dlouhou trať.

Z tohoto uceleného konceptu cítím ono progresivní tikání nejmarkantněji u těchto, pro mě nejzajímavějších písní:
How Long Have I Waited - pro jedinečné kouzlo jejího okamžiku, vsazené mezi brilantně instrumentální hodokvas
The Cheese Stands Alone - rytmicky utkaný, stupňovitě tvarovaný progový urgán
My Dear Wormwood - muzikálně dobarvovaná, neskutečně složitá skladba
Dvojice po sobě jdoucích písní Entry 11.19.93 a One For The Show - mohou sloužit jako měřítka skutečně hodnotné estetické hudební krásy
Settled Land - něžná a překrásná věc, kterou museli snad kluci skládat při pohledu z okna na právě padající křehké sněhové vločky

Echolyn jsou i na svých dalších výtvorech hudebně velice sdílní a posluchačsky nároční. Za sebe mohu konstatovat, že mi k srdci stejně pevně přirostla alba Cowboy Poems Free, The End Is Beautiful nebo poslední skvost I Heard You Listening, což výmluvnost jejich řadového alba číslo tři samo sebou neumenšuje, ba naopak. Myšlenkově závažná textová náplň a jedinečně inteligentní hudební svébytnost tohoto celku staví jeho kvalitu na nezpochybnitelně vysokou úroveň.

» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Believe - The Warmest Sun In Winter

Believe / The Warmest Sun In Winter (2013)

EasyRocker | 5 stars | 13.02.2020

Believe patří k polskému vývoznímu artiklu. Spolu s World is Round přistála do mé sbírky právě i tahle fošna. Hudba našich severních sousedů jest trefou do černého; a ani tentokrát mě Rytíři kulatého stolu kol veterána Mirka Gila nezklamali a stvořili úsměv od ucha k uchu.

Už overtura The End poodhalí čarodějný svět, kde Believe vládnou s grácií starých mistrů. Beginners nese osm minut progové profesury s relaxační nadstavbou. Léčí uvolněné hrdlo Wróblewského a maestro Mirek Gil, nade vším jak maják ční keyboardový mág Konrad Wantrych. Titulní skladba je hudebním patentem, esencí... Protkané ´anathemovské´ Gilovy motivy s hrdlem a klávesami gradují až do extáze... Po rockově podsadité Words s báječnými sólovými okénky servírují mistři dlouhý opus, Unborn/Turn Around. Výjimečné výkony klávesáka a zpěváka, pod jehož paletami čarují fatální úhozy Vlodi Tafela a poprvé i houslové malby Satomi. Psal-li horyna o inspiraci ostrovními bohatýry, jako by sem shůry nahlíželi s rozkošným úsměvem... Please Go Home s s tématem odcházejícího syna skvěle vloženou "rádiovou" vložkou si hraje s emocemi typickými ingrediencemi. To NEJ si logicky schovali do Heartless Land. Do kapek kláves vpluje rotheryovská kytara. Země bez srdce ovšem patří hlavně mr. Wróblewskému. Telepatické napojení celého sextetu, bujnost rytmiky a podruhé (a žel naposledy) i housle Satomi. Mimořádně melodicky vystavěn je i druhý díl, kde velebný smutek a nostalgie vrcholí.

Jste-li fandy křehčího odvětví polského progu, je vám tato hudba šita na míru. Jemná, nekonfliktní, poklidně plynoucí řeka melancholie s ohromnou melodickou nadstavbou. Do mariáše nemůže scházet ani houslistka Satomi. Božsky (polsky?) dokonalé. 6/5

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

Mayak | 5 stars | 12.02.2020

... nostalgia ... pozitívna melanchólia ... emócie asi najvýstižnejšie pomenované Hrabalovým verbálnym termínom "krasosmutnění" ...

Viac, ako 33 rokov sú vernými súputníkmi Nicka Barretta v kapele PENDRAGON basgitarista Peter Gee a klávesák Clive Nolan. Bubenícka stolička za posledných 14 rokov zmenila svojho majiteľa z rôznych príčin po štvrtý krát a posledné štyri roky na nej sedí rodák z Filipín, dnes už britský občan Jan Vincent Velazco, ktorý nahradil nekonečnými koncertnými šnúrami veľmi žiadaného a celkom vyťaženého Craiga Blundella (Steven Wilson Band, Steve Hackett Band).

To, čo na hudobných internetových stránkach a verejných sociálnych sietiach avízovali títo štyria muzikanti – návrat vlastného soundu do 90.rokov – vlastne splnili mimo akúkoľvek pochybnosť.

Štandardná verzia albumu má 64 minút a jasnými jej piliermi sú štyri vyše osem minútové kompozície, ktoré nás vracajú do „zlatého“ obdobia tvorivej činnosti tohto neo-progového telesa – reminiscencie na albumy z rokov 1991 -1996 sú evidentné, okaté ... a veľmi príjemné ...

Gitarová hra Nicka Barretta nepotrebuje produkovať žiadne pritvrdené metalové riffy, ako v období niektorých albumov PENDRAGON po Miléniu, aby dosiahla tu najprirodzenejšiu krásu, ktorá je kapele najviac vlastná.
Jeho hra opäť najviac evokuje emotívne hrajúcich gigantov art rocku, ako sú Andy Latimer a David Gilmour.

Vokálny rozsah a kvalita spevu sa u Nicka Barretta vekom nijako nezhoršili, naopak na tomto albume pôsobí vyložene zrelo, príťažlivo a suverénne.

Veľkým vkladom pre kvalitu albumu sú aj klávesové plochy a harmonické podklady Clive Nolana, nepochybne emotívnejšie a efektívnejšie, ako u hudobnej produkcie pre svoju alternatívnu kapelu ARENA v ostatnom období.

Veterán Peter Gee odvádza už tradične kvalitnú prácu pre skupinu a Jan Vincent Velazco je už s PENDRAGON za posledné roky natoľko zrastený, že na jeho bubeníckych sekvenciách nemožno nájsť nejaké kritické miesta – je veľmi kreatívny aj v momentoch, keď by to aj skúsený a zmlsaný poslucháč zrovna nečakal.

Štyri výrazné, nosné dlhšie kompozície sú umne obalené ďalšími šiestimi v podstate päť minútovými skladbičkami a celému albumu dávajú prirodzenú kontinuitu.

Istou výnimkou je v poradí štvrtá kompozícia "360 Degrees", kde príliž veselý írsky folkový "hospodský" motív, hraný na husliach, čiastočne narúša príjemne vybudovanú melanchóliu globálneho charakteru celého diela.

„Love Over Fear“ je nostalgickým sviatkom pre tých znalcov a poslucháčov PENDRAGON, ktorí kapelu sledujú kontinuálne od začiatku jej fungovania / vydávania štúdiových produktov a ktorí dodnes vnímajú spontánnu a prirodzenú invenciu albumov „The World“, „The Window Of Life“ a „The Masquerade Overture“ ako vrchol ich skladateľskej a hudobnej tvorby.

Už od začiatku problematické 80. roky priniesli pre sofistikované formy rocku obdobie útlmu, ba až temna, ale odvážlivci Marillion, Pallas, Twelfth Night, I.Q. a Pendragon sa stali „vlajkovými loďami“ trendu, idúcemu proti konjuktúre hudobnej komercionalizácie a ktorý sa dodnes nazýva – pre niekoho hrdo, pre niekoho pejoratívne - neo prog.

Marillion je dnes jedna z najväčších rockových skupín mimo mainstream, Pallas a Twelfth Night síce formálne stále existujú, ale viac/menej na sporadickej báze ... ale to, čo dokázali I.Q. pred pár mesiacmi a práve v týchto dňoch dokazuje PENDRAGON, je markantnou ukážkou, že aj po štyridsiatich rokoch si možno štatút „vlajkovej lode“ nielen udržať, ale ho aj zásadne posilniť ...

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jablkoň - Vykolejená

Jablkoň / Vykolejená (2016)

luk63 | 5 stars | 12.02.2020

Hned na úvod se přiznám, že jsem nadšen! Deska Vykolejená přinesla svěží závan na domácí alternativní i folkrockovou scénu a mě velice velmi potěšila. Kromě dvou coverů starších vlastních písní máme k poslechu jedenáct novinek. Z nich všechny vynikají tím, čím byl Jablkoň vždy o vagón před našimi ostatními kapelami podobného ražení: nápaditostí, originalitou, nevšedností, nepodbízivou dokonalostí – a to po hudební i textové stránce.

Své postřehy začnu oběma staršími kousky: „Když v noci sněží“ je z fenomenálního alba Písničky (1997). Živého bubeníka zde nahradil automat a jediný nástroj, který v ní zní, je harmonium. Asi to tak Michal Němec chtěl, ale mě se píseň jeví v této verzi ořezaná a zbytečně strohá. To „Cestující v noci“ ze stejnojmenného alba (2003) je větší nářez a příjemné napětí vytváří trombón Jana Jiruchy.

Osobně mě nejvíce zaujaly skladby inspirované Biblí: „Rybník svět“ je příjemná tradičně jablkoňská. „Rouno kamenné“ je nadnášené nádherným zpěvem Marie Puttnerové, který vyvažuje Němcův chraplák, a také je ozdobené trombónem. „Obědvám s tebou“ mi připadá trochu nedotažená. A nudná. Nelíbí se mi zrovna dvakrát, jak ji Němec odzpíval. Přesně opačné pocity mám při závěrečné „Marie je“ – nádherná melodie umocňuje geniální textovou stavbu plus čistý a laskavý přednes mladé zpěvačky z této skladby činí vrchol alba!

K ostatním písním: Poklidné duo „Muž na kraji noci“ a „Ladíme“ tvoří v mém vnímaní dvojici, která patří k sobě a to nejen tím, že jsou řazeny za sebou. Za doprovodu akustické kytary a éterického zpěvu nás uklidní „Večerní“, na kterou svou pohodou navazuje „Prodavačka“. Rocková „Sedím v první řadě“ posluchače vytrhne z předchozí příjemné letargie. V posmutnělé „Mluvíš“ naposledy zazní zpestřující trombón. Přichází další vyvažující ´rockec´ „Staroměstské náměstí“.

Desku charakterizuje střídání dvou základních poloh. Hřmotnou reprezentují hlučné kytarové pasáže a drsný projev Michala Němce. Tu opačnou křehký a čistý vokál Marie Puttnerové na pozadí úsporných aranží. Tyto polohy se výborně doplňují, nepřekáží si. S neotřelým pojetím a zdánlivě poklidnější atmosférou vytváří celek logicky navazující na předchozí výborné album Sentimentální Němec (2013), které v nadčasovosti možná ještě předčí.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Vykolejená
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Rush - Vapor Trails Remixed

Rush / Vapor Trails Remixed (2013)

horyna | 5 stars | 12.02.2020

Hurá, výborně, tak to nebyla zbytečná investice - vykřikl jsem před pár dny hned poté, co jsem narychlo v hifině otestoval právě vybalené cd Rush z vykuchaného balíčku zaslané z Music Records. Jednalo se o novou verzi nahrávky Vapor Trails, který na prosby mnoha tisíc fanoušků z celého světa nechala kapela přemixovat, aby kýžený výsledek odpovídal požadavkům sběratelů jejich muziky na adekvátní kvalitu.


Tato deska si u mne v průběhu času zadělala na slušný příběh a já se teď o něj s vámi podělím. Zkraje ale vysvětlím proč jsem si onen remix objednal a proč až teď. Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsem si tuhle nahrávku nalil do mp 3-jky a přibalil na výšlap přírodou. Dobře jsem věděl, že kvalita původní desky je mizerná a přegrabovaní ji ještě snižuje, ale ten výsledek byl v okolním zeleném tichu tak tristní a tak markantně do uší bijící, že jsem si ji vůbec neužil a místo toho spíš vnitřně trpěl. Chtěl jsem ji tak moc slyšet, ale tohle mě ukrutně sejřilo, že jsem dokonce přemýšlel, jestli ji rychle nevyměním za jinou. Nakonec jsem dotrpěl a v jejím průběhu se natuty rozhodl, že se musí překoupit. Jen jsem netušil, jestli bude výsledek stát za to a dynamika stoupne a hlavně, jestli se deska vyčistí od nebetyčného praskání a škrčení. To byl hlavní důvod.


A teď tedy i něco k mé společné cestě s Vapor Trails. Desku jsem si koupil takřka ihned když vyšla. Byl jsem zklamán, dlouho a intenzivně. Pocit zklamání vznikl už u předchozí, popovější desky Test for Echo a teď pokračoval dál po cestě, na které jsem Rush vidět nechtěl. Drsná a syrová, neprodyšně se tvářící muzika, která měla s dřívější tvorbou Rush jen pramálo společného, tak na mne přes deset let deska působila. Okolnosti jejího vzniku a trablů spojených s osobou bubeníka Neila Pearta jsou dobře známá a nebudu je tu tedy tlumočit znovu. Je jasné, že tyto neblahé události měli zásadní význam na vývoj hudby Rush v té době a podepsali se tak pod tím, jak V. T. nakonec vyzněl. Osobně jsem boj s touhle deskou nikdy nevzdal a během prvních deseti, možná dokonce třinácti let si ji pouštěl alespoň jednou ročně, což u nahrávky kterou člověk rád nemá a rád ji neposlouchá je číslo celkem slušné, obzvlášť při faktu statistiky, že okolo ní jsou stovky a stovky alb daleko oblíbenějších a to nemluvím o samotném katalogu této skupiny.


Ale jelikož Rush byli první prog-rockovou kapelu, kterou jsem kdysi dávno začal poslouchat, nehodlal jsem boj s Vapor vzdát. Průběžně se náš vztah začal urovnávat a já v desce nacházel zalíbení. Zvuk jsem tehdy tolik neřešil, jednak normální aparaturou a druhak i jejím poslouchání k různým činnostem, čímž účinkovala spíš ta podprahová složka.
Už řádnou dobu ji však konečně uznávám a respektuji jako kteroukoliv jinou desku Rush (krom těch prvních). Vnímám ji jako určitý vývojový stupeň ukročení stranou s chutí jiného druhu experimentu. Společně s Test je to jejich nejméně typická práce, těžko srovnatelná s něčím do té doby, ale i potom. Dnes už nemám problém s její drsnou slupkou, syrově znějícími songy a až punkově energickými pasážemi, kde do toho kapela pere hlava nehlava, aby do bridge a chorusu přešla ke své typické nenucené melodičnosti a estetické kráse made in Rush.


Desku načne snad nejhorší opener jaký kdy kapela zvolila. One Little Victory je opravdu příšerná odrhovačka. Nemelodický, tuctový strašák. Avšak hned druhá Ceiling Unlimited je definicí nových Rush. Posluchač vnímá zastřenou melodiku, jasně čitelnou basovou figuru, Lifesonovi ozdůbky i netypický odér chutí Rush této doby. Třetí Ghost Rider patří k jedněm z vrcholných zážitků. Členitá a s pečlivým přítlakem na melodičnost vybudovaná kráska. Prakticky každá další skladba je něčím přínosná a motivově zajímavá. Celkem se táhne ona magická červená nit, která drží kompaktní stráž a nenechá žádného z adeptů vyčuhovat stranou. I proto se výrazné hity hledají ztěžka. K největším pokladů řadím písně jako The Stars Look Down, How It Is a třeba Nocturne, ve kterých vytryskuje genialita tria v maximálně možné šíři. Refrény těchto skladeb odkazují až někam k písničkové tradici Simona a Garfunkela, Boba Dylana či Neila Yanga, čili hluboko nazpět. Nový to znak jejich tvorby, který nebyl v minulosti nikterak očividný. A taková Freeze (Part IV of Fear) to je čistý progresivně hudební masakr, jen trochu hrubšího zrna než v minulosti.



Jsem zatraceně rád, že se nový remix povedl a nahrávka zní KONEČNĚ čistě a její dynamika (naschvál jsem obě desky vzájemně na pár bodech porovnával a je to hodně znát) stoupla nahoru.
Proto těm, kteří tuto desku mají rádi, ano vím, moc vás asi nebude, a uvažují o překoupení za starší výlisek ať rozhodně neváhají, konečně totiž dostanou adekvátní odměnu.


» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails Remixed
» popis a diskografie skupiny Rush

Megadeth - Countdown to Extinction

Megadeth / Countdown to Extinction (1992)

horyna | 5 stars | 11.02.2020

Byla to tehdy obrovská sláva, když ve dvaadevadesátém předhodili Megadeth vyhladovělým fanouškům své nové sousto nazvané Countdown to Extinction. Očekávání byla veliká, ale tahle progresivně metalová smršť tenkrát smetla absolutně všechny. To, že bude nové album jistě výborné čekal po hvězdném předchůdci Rust in Peace asi každý, ale že bude výjimečné, zvukově excelentní a tak aranžérsky propilované už málokdo. Dobře si vybavuji neustálé dohady v našich i zahraničních periodikách o tom, koho si Dave Mustaine na novou nahrávku pozve a zdali dvojici Friedman/Menza pošle přes palubu stejně, jako to doposud dělal s jejich předchůdci. Stalo se však něco jiného. Mustain vyzrál, dospěl, uklidnil se a dokázal si dobře spočítat, že na obrovský úspěch předchůdce Rust in Peace s novými lidmi navázat nemusí. Proto do té doby nejlépe šlapající stroj značky Megadeth nechal ve stejném obsazení a své spoluhráče na místech, které už nikdy v budoucnu nebudou nahrazena tak kvalitními instrumentalisty, jací se v devadesátých letech v Megadeth potkali.

Doba do které nahrávka vyšla přála půjčovnám cd a vzpomínám si, jak obtížné bylo na album narazit. Netrhli se s ním dveře a sotva je jeden člověk donesl a vrátil, vzápětí si jej už jiný čekatel hrdě hýčkal v bršně po cestě domů. Museli jste mít buď štěstí a časově se s dosavadním majitelem potkat, nebo se zařadit do pořadníku a zkrátka čekat a čekat kdo Countdown donese.

V produkčním procesu vsadili kluci místo Mika Clinka na ostříleného Maxe Normana, který jejich zvuk definoval do co možná nejspecifičtější podoby, která k už tehdy zcela dospělé a hráčky neuvěřitelně vyspělé a kompaktní kapele nejlépe sedl. Nejen proto považuje naprostá většina jejich fanoušků za kreativně nejlepší období mezi lety 92-94 (za sebe přidávám až 97). Ocelově čistý zvonivý zvuk společně s celoplošně technicky vymazlenými a do nejmenších detailů doslova vypiplanými songy, navozuje dnes stejně jako před necelými třiceti lety pocity euforie a extáze.

Prakticky každý ze songů je jedním pozoruhodným a velkým originálem. Intenzivní vstup prostřednictvním Skin O' My Teeth střídá největší hit s ultra melodickou Martyho stopou Symphony Of Destruction. Ten zaznamenal v oné době tu nejlepší možnou definice rozkošatělého stylu Megadeth a velice rychle se stal legendárním. Po výborné Architecture Of Aggression přichází druhý orgasmus s neuvěřitelně šmrncovní baladickou záležitostí Foreclosure Of A Dream. Ve Sweating Bullets cedí Dave slova svým obvyklým způsobem a do dvojice songů This Was My Life a titulní Countdown To Extinction propašoval Marty, i v té době hráčsky ojediněle schopný Mustaine (je úplně citít, jak se tehdy vedle Friedmana nechtěl nechat zahanbit a jak na sobě dřel), tuny působivých melodií a excelentních vyhrávek. Po poslabší High Speed Dirt přichází famózní drtič Psychotron, navazující svým vnitřním pnutím, energií, entusiasmem a desítkou kytarových sól na úspěšného předchůdce z Rust, skladbu Hangar 18. Dalším nanejvýš členitým kusem je progresivní klenot Captive Honour s neustálými změnami tempa a aranžérskými vychytávkami. Konec završí slušná Ashes In Your Mouth.

Památná sestava, výborný producent, skvělý design obalu z pera Hugha Symea a hlavně kreativní skladatelské pnutí ve spojitosti s jedinečnými hráčskými výkony umožnili vznik skvostu, jakým album Countdown to Extinction bezesporu je. Prakticky celá devadesátá léta patřila Megadeth. Dokud spolu tato sestava držela, přicházeli z jejich tábora neuvěřitelné věci. Megadeth v té době jasně převzali metalové žeslo i vládu po Metallice. Jenže tak jak nic netrvá věčně, i tato pohádka došla svého konce. Po změnách v sestavě, rozpuštění/rozpadu kapely a chabých pokusech o návrat na výsluní postupně upadala a upadala. Posledních dvacet let vydává naprosto rutinní desky a Dave se obklopuje rutinními spoluhráči. Žádný z nich nemá charisma a schopnosti Martyho Friedmana (kolik jen fanoušků si přálo jeho návrat), nebo nedávno zesnulého Nicka Menzy. Ani epizodní hádka, směšná soudní pře a opětovný návrat Daveova dávného parťáka Dave juniora Ellefsona nedokázal zastavit úpadek kapely, který je dle mého jeden z nejsmutnějších v rockové historii.

Je spousta kapel, které mají své největší úspěchy dávno za sebou, přesto se vztyčenou hlavou bojují, produkují stále velice životodárnou a umělecky hodnotnou muziku (za mne například Deep Purple, UFO...), aniž by přišli o svůj kredit či soudnost. Mustainovi skladatelské vlohy ovšem dávno odvál čas a i proto je sláva této kapely dávnou minulostí.


» ostatní recenze alba Megadeth - Countdown to Extinction
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Jadis - Photoplay

Jadis / Photoplay (2006)

horyna | 5 stars | 10.02.2020

K jemné obrodě britských Jadis tu na Progboardě napomohli v posledních dnech dvě recenze z per mých kolegů. Velice rád se k nim přidám a urobím Jadis další reklamu potřebnou k tomu, aby se tato stále dost nedoceněná parta dostala do co možného nejširšího podvědomí. A to jak do podvědomí u posluchačů, kteří je znají jen matně většinou prostřednictvím jednoho jediného alba (čímž mám samozřejmě na mysli jejich famózní debut), tak stejně u ostatních fanoušků progresivní muziky, kterým Jadis z nějakého důvodu stále protékají mezi prsty.

Proč tomu tak je, tak na tuhle otázku mám jednoduchou odpověď. Jadis totiž hrají nesmírně sofistikovanou muziku, jejíž kouzlo ovšem účinkuje až po strašně dlouhatánské době. Vzájemně podobnou paralelu cítím velmi silně také u několik tisíc mil vzdálených Enchant. Člověk většinou potřebuje řádově několik desítek (ano čtete správně) nikoli jednotek poslechů, aby pochopil, aby poznal, aby docenil a aby i "správně" ohodnotil jejich umění a jejich muziku v globálním aspektu. Tolik časoprostoru však většina jedinců v dnešní době nemá a i proto jsou Jadis tak nedoceněni, jakkoli kvalitní muziku předvádí. Já chápu, že jen málokdo má ty prostředky a sílu, aby se té které nahrávce dokázal věnovat s tak velkou pílí a entusiasmem.

Když mám mluvit za sebe tak bych soudil, že se Jadis zabývám téměř polovinu jejich kariéry. Prvním objevem byl pochopitelně debut Moore Than Meets the Eye. Tolik chválený, opěvovaný a srovnávaný s těmi nej opusy už tehdy dávno na scéně účinkujících a vyhraných kolegů jako IQ, nebo Pendragon. Jenže další alba ke mně přicházela v nepravidelných periodách a stmelovala se velice pomalu. Dovolím si tvrdit, že až renesance Jadis posledních týdnů, tedy po skoro patnácti letech dokázala přinést svoje nejsladší polody. Začal jsem je poslouchat systematicky, pečlivě, dopodrobna a opakovaně. V jejich nahrávkách jsem nalezl kvanta dalších, dříve ukrytých nuancí, jež mně léta unikali, nebo jsem je postřehl jen okrajově a nedocenil v rozměru jaký si zasluhují. Na popud této euforie jsem si objednal i desky chybějící a zcela přehodnotil celkový názor na kapelu a její dílo, tak i postoj mezi jejich vrstevníky, či učiteli.

Ještě před měsíce bych na otázku které album od Jadis by sis horyno vzal na pustý ostrov, jednoznačně odpověděl že More Than Meets the Eye. Dnes už by odpověď tak jednoznačná nebyla a s velkou pravděpodobností bych zvolil tuto, malinko jinou desku Photoplay. A proč vlastně? Odpověď je více než prozaická. Protože právě tady dle mého Jadis zaznamenávají svůj největší progres v přístupu k jednotlivým kompozicím z pohledu inovačně skladatelského. Jadis se zde nejen že povedlo napsat velkolepé, velice sugestivní songy, jejíž melodie patří k těm nejdotaženějším, nejpromakanějším a v mozku posluchače nejlépe zapamatovatelným (nejpřístupnějším/nejpřívětivějším), ale dokázali do svého arzenálu zahrnout bohatší a hlavně modernější výrazové prostředky dneška jako programing, či decentní využití samplů. S jejich pomocí tak dokázali dotvořit bohatou paletu nezvykle pospojovaných harmonií, které v kooperaci s výše popsanými, léty vypěstovanými nejsilnějšími zbraněmi kapely, odlišují a hlavně povyšují tyhle Jadis nad svou další produkci. Nahrávka je charismatická ještě v jednom aspektu a tím je atmosféra. Atmosféra nezvykle silná a magneticky neprodyšná. Jadis vás s její pomocí obepnou obrovským pevným pásem a dokonce nepovolí, ani kdyby vás to mělo uškrtit.

Doteď jsem měl Jadis zafixovány jako ty menší (chudší) příbuzné velikánů IQ, Arena, Pendragon, nebo Pallas. Ale tímto i ostatními díly jsou stanovena nová vnitřní pravidla v náhledu do jejich tvorby, která je křehká jako skořápka vajíčka, ale její prolomení dá divákovi neskutečně zabrat. I Love You Jadis!

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets (1968)

northman | 5 stars | 09.02.2020

Tohle byla první deska Pink Floyd, kterou jsem měl půjčenou k nahrání, když jsem si jí pustil, tak to bylo něco, co se nezapomíná. Nebudu psát, že jsem si jí okamžitě oblíbil. Zůstala na pásku, ale tuhle desku jsem moc neposlouchal, asi za rok jsem u kamaráda slyšel fantastickou skladbu, která mi bylo povědomá, ale nebyl jsem schopen ji zařadit. Byla to Set The Controls For The Heart Of The Sun, doma jsem si okamžitě pustil celou desku a litoval, že jsem jí tak opomíjel.

Desku A Saucerful Of Secrets začala skupina nahrávat ještě se Sydem Barrettem, ale jeho stav byl špatný, proto přivedl na nahrávání své kamaráda Davida Gilmoura. Na desce hrají oba, ale není nikde uvedeno, kdo na jaké písni. Dalo by se říct, že tady zvítězila koncepce Rogera Waterse kosmických suit před písničkami Syda Barretta. Prokazatelně Syd zpívá závěrečnou skladbu Jugband Blues, jak napsal Josef Vlček „dechovka v undergroundovém fraku“, to na tuhle skladbu sedí dokonale, i text je plný hříček a svým způsobem odráži Sydovu chorou mysl. Deska začíná na floydovské poměry poměrně rychlou skladbou Let There Be More Light (dejte tam víc světla), následuje Remember A Day, skladbu napsal Rick Wright a byla jako jediná z tohoto alba zařazena na kompilaci s názvem Relics. Set The Controls For The Heart Of The Sun je skladba plná kosmických zvuků a zpěv přechází až do tajemného šepotu. Tuhle skladbu mám od nich snad nejradši, na závěr první strany je poměrně tvrdá skladba Corporal Clegg.

Druhá strana alba začíná titulní a nejdelší skladbou, od začátku vás skupina udržuje v napětí, které ústí do táhlých varhanních tónů. Skladba je plná kosmických zvuků a je krásné při poslechu zavřít oči a snít. See Saw je barrettovská písnička v psychedelickém tónu, mám ji rád, ale závěrečné Jugband Blues se mi líbí více, Syd Barrett tady zpívá „jestli si myslíte, že tady jsem, tak já vás přesvědčím o tom, že tady nejsem“, naprosto dokonalé.

A Saucerful Of Secrets je pro mě dokonalá deska spolu s The Piper At The Gates Of Dawn, skupina vydala na počátku sedmdesátých let obě desky jako dvojalbum s názvem A Nice Pair na Sydovu podporu, krásný projev sounáležitosti. Když mám tuhle desku hodnotit tak jednoznačně maximum, pro mě jedna z nejlepších desek Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Free - Tons of Sobs

Free / Tons of Sobs (1969)

EasyRocker | 5 stars | 08.02.2020

Zformování téhle čtyřky znamenal jeden z nejvýznamnějších mezníků světového rocku. V klídku, ještě nesvázání pozdějšími osobními i zdravotními trablemi, ukovali deset hymen. Už debut je průlomový a pro mě v jistém smyslu ikonický.

Po zvonícím Kossoffově akustickém prvém dílu Over The Green Hills ovládne dění pudová bluesrocková smršť Worry. Rodgersova autorsky, maniak Paul Kossoff glóbu lehce poodhalil, co že to v něm dřímá. Walk In My Shadow se stala pro Free prakticky modelem - podmanivé soul/funkové frázování a riffové běsnění s lehkou bluesovou příměsí. Wild Indian Woman uhýbá svou lehkonohou rytmikou, Rodgersův hlas a žhavé finále ale sráží jakékoli pochyby do škarpy. Osm minut žhavé jízdy Goin' Down Slow od "St. Louis Jimmy" Odena korunuje i hostující klavír Steva Millera. Po dusající I´m a Mover přichází druhá výpůjčka od zámořského bandu Bookerovců - The Hunter. Co tu natropil Fraser, Kirke a Paul Kossoff? Adrenalinu víc než u pistolnického duelu... Jímavá a houpavá Moonshine odhaluje poprvé umění frontmana - už tady měl na predikát The Voice plné právo. Božsky odstartuje taky divé r´n ´b běsnění Sweet Tooth. Dokonalá souhra celého kvartetu s pekelně hřmícím Paulem Kossoffem. I bonusovky, hlavně srdcovka v podobě jamu Guy Stevens Blues, ukazují nebeský dar kompoziční i interpretační. Remaster (2001) taky berte všemi deseti, nejen díky množství archívních snímků.

Věru nemnoho alb, kde by kapela předvedla tak mimořádně sevřený, ale i divoký a útočný projev. Oproti albovým následníkům, zdolávajících hitparády, si kapela až na výjimky vystačila s čistě rockovým instrumentářem, bez kláves. Památných 40 minut a pětice do terče!


» ostatní recenze alba Free - Tons of Sobs
» popis a diskografie skupiny Free

Clarke, Stanley - I Wanna Play For You

Clarke, Stanley / I Wanna Play For You (1979)

stargazer | 5 stars | 08.02.2020

"Poslední velké album Stanleyho Clarka". Tak bych začal s recenzí na tento počin. Trochu mě mrzí, že vinyl se liší od cd a to velmi výrazně, řekl bych, až diametrálně. Na vinylu je víc skladeb a hlavně pořadí skladeb na cd je tak překopané, že LP a cd mají určitě jinou atmosféru.

Cédéčko otvírají dvě funky písně s ženskými vocály, aranžersky velmi bohaté, doslova koláže nástrojů a rytmiky. Třetí věc se jnenuje Streets Of Philadelphia, Philly je rodné město Stanleyho. Krásná, melodická skladba s nostalgickou příchutí. IWPFY je namíchána studio a live tracky a jeden s těch super živých tracků je písen Quiet Afternoon a druhý je R'n'R Jelly. V písni Quiet Afternoon musím vyzdvihnout kytarový duel, to na studio albu není a proto není nad dobrou živou verzi. Za zmínku stojí i Jamaican Boy, studio reggae song s hostujícím Jeffem Beckem. Finále posledních tří skladeb je opět live provedení. Závěr... School Days a Hot Fun Closing. Školní dny jsou v live provedení v podstatě neoposlouchatelné. Mám šest verzí tohoto songu a každý je svým způsobem stejný a současně rozdílný.

Sečtěno, podtrženo. IWPFY je velké album, zaslouží si plný počet *****. Clarkeho hra mě baví, je zábavná, melodická a na virtuozní. Málokdo tohle umí spojit dohromady. On je pro mě absolutně nejlepší basák všech dob. AMEN.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - I Wanna Play For You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

EasyRocker | 5 stars | 07.02.2020

Free. Nespoutaný hardrockový živel z ostrovů. Hudební historii tu přepsaly dvě vůdčí persóny - kytarový hero Paul Kossoff a Největší z největších hlasů, Paul Rodgers. Tenhle památný zásek je žel i albovou derniérou...

Rázný a vzápětí světový hit Wishing Well je ukut z elitních ingrediencí - riffových paleb, protkaných střípky klavíru a typicky vypjatým, čarovným hlasem. Kdo prozkoumal síně Špatné společnosti, rád přijme i božsky exaltovanou Come Together In The Morning s Kossoffovými strunnými výšlehy. Po poctivě mašírující dvanáctce Travellin´ in Style nastupuje titulní flákota. Nezapomenutelných šest minut - Kossoff, jakoby tušil události příští, řádí jako posedlý démonem. Rodgers, druhý architekt servíruje klavírní pochutiny a hrdlem rašpluje ku hraně možného. Jemně vyšitá Muddy Water vpluje do Common Mortal Man. I tu se ještě chopil Kossoff kytary, dominují ale ataky piana a čarostřelba hrdla. Klavírní Easy On My Soul... Vkročte nesměle a jste v pasti - všechny východy Paul zapečetil na věky věků. Seven Angels po baladickém vstupu prchá funkrockově s větrem o závod . Hodně jsou cítit už Bad Company. To, co předvedl Paul Rodgers v tom finálovém triu, nebylo dle mého pohledu v rockové hudbě překonáno. Hendrix hlasu. Jeho spoj s Queen jsem nepobral, ale to už je jiný příběh...

Rozpad rozjeté čtyřky nezarazily ani personální šachy. Rodgers s Kirkem zformují skvělé Bad Company, zacíleni více na americký trh, klavírista Rabbit odchází na dlouho vypomáhat The Who. Nespoutaný životní styl si ale vybere své - Kossoff skoná na infarkt za tři roky a i ostatní mají namále. Ale tohle z historie nikdo nevymaže - 6/5.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

northman | 5 stars | 07.02.2020

Pink Floyd jsem poznal díky hudebnímu tisku a kamarádům, na počátku sedmdesátých let jsem je hodně obdivoval. Obdiv postupně slábl s deskami Wish You Were Here, Animals a The Wall to byl hřebík do rakve mého obdivu k této kapele, desky vydané po The Wall neznám a nikdy jsem je neslyšel. Ve své sbírce končím albem Dark Side Of The Moon. Atom Heart Mother byla mezi hudbymilovnou mládeží velmi obdivovanou deskou. Na téhle desce se snad nejvíce projevuje rozpor mezi rockovými suitami a písničkami, který skupinu provázel na počátečních deskách.

Úvodní suita symfonie, podle toho, jak tomu chceme říkat začíná nastartováním motoru, po vydání nebylo desky, kde by nevrčely motorky, štěkali psi a podobně. Atom Heart Mother je prolnutí nádherné melodie, smyčcového orchestru, rockové skupiny a konkrétních zvuků. Zajímavě působí hodně zkreslená věta „silence in the studio“ v nejvypjatější části skladby. Druhá strana desky je jako druhý pól, tři melodické písně v čele s If, tuhle píseň dodnes miluji. Závěr desky je snídaně jakéhosi Alana pospojovaná melodickými motivy. Na téhle desce mám rád i to, že je to skupinová práce, a ne sólové album, nikdo tady nevyčnívá a všichni pracují pro celek. Od The Wall zní všechny desky jako sólová alba hlavních protagonistů Rogera Waterse a potom Davida Gilmoura. Na desce se mi líbí i obal s fotografií pasoucích se krav na loukách kolem Cambridge.

Když se řekne Pink Floyd, tak mně se vybaví první čtyři desky, a když mám tuhle desku hodnotit tak pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Foreigner - Head Games

Foreigner / Head Games (1979)

horyna | 2 stars | 07.02.2020

Head Games – třetí album Jonesových Foreigner. Čím začít, obalem, nebo dle mého vyloženě slabým hudebním obsahem? Začnu krátkým povídáním o bizardním motivu, který si kapela pro pobavení sebe i okolí vybrala jako obálku své třetí desky. Kdysi mi připadal tento přebal celkem dosti nechutný. Fotografie americké herečky a filmové producentky Lisanne Falk, která zřejmě z nějaké své úchylnosti, nebo jen z plného obsazení kabinek na toaletách náležících k jejímu pohlaví, briskně usedá na pánský pisoár, aby v poslední chvíli stihla vykonat potřebu jež nesnese odkladu, už dnes hodnotím spíš s úsměvem na rtech a jako vcelku originální. Každopádně jde o motiv, který z hlavy jen tak nedostanete a který v hudebním světě nebude mít příliš častou konkurenci. Nejde o žádný oku lahodící pohled, spíš bláznivou etudu na téma, když se musí, jde to všude.

Tak teď tedy i něco málo k muzice. Pánové kolegové buffors, b.wolf a Balů hodnotí desku jako jednu z Foreigner-ovsky nejlepších. U mne je tomu přesně naopak, vnímám desku jako naprostý propadák. Po velkolepém startu s debutem, který v sobě krásně rezonoval mnoho náznaků a společných stop spojující dobu která pomalu klepala na dveře se zlatou sedmou dekádou, po brilantním a nápaditém, pořád dosti hitovém předchůdci Double Vision, je tohle album prach sprostá nuda plná klišé a nešvarů nastupující dekády.

Desku startuje příšerná odrhovačka Dirty White Boy, kterou přes jednu pozici střídá ještě horší Women a na páté příčce skladatelský úpadek korunuje otravná Seventeen. Druhá a čtvrtá píseň pár světlejších momentů nabízí a opravdu jen jemně vytahují desku z bahna podprůměrnosti. Naštěstí tím veškerá hudební destrukce Foreigner a ponížení sebe sama končí, jelikož nahrávka má i stranu B. Ta je o tisíc světelných let propracovanější, zábavnější a hlavně se snaží vystříhat otravné tuctovitosti, kterou v sobě mnohé skladby A.O.R. kapel často obsahovali. Povedenou titulní jazdu a track následující vykasá do nejvyšších pater dvojice pomalých skvostů Blinded by Science a Do What You Like. Spoustu energie ještě dotlačí Rev on the Red Line a baladicky naléhavá bonusovka Zalia desku utne tím nejlepším možným způsobem.

Posluchačova/moje frustrace z desky Head Games je obrovská. Obzvlášť, když ji zařazuji do kontextu alb předcházejících. Tady žádné Starrider, Blue Morning, Blue Day, či příští Urgent, nebo smyslnou krásu podobnou Waiting For A Girl Like You nenajdete. Je to jedna z velmi malého počtu desek, kde některé písně úplně přeskakuji a kde bych si nejraději pouštěl jen jednu stranu desky.


» ostatní recenze alba Foreigner - Head Games
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Golden Earring - Moontan

Golden Earring / Moontan (1973)

horyna | 5 stars | 06.02.2020

Že je studnice brilantní muziky sedmdesátých let opravdu nevyčerpatelná, jsem se zase jednou dokonale přesvědčil společně s dánskou kapelou Golden Earring. Od nich jsem si (jak říkají naši východní braťa) zaobstaral na zkoušku dobře hodnocené cd Moontan, s parádním motivem přebalu a naprosto nulovým informačním bookletem vně. První play, prvních pár sekund úvodní Candy's Going Bad a bylo vymalováno. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, kde se v éteru tak prvotřídní a obecné znalosti zcela ukryté spolky pořád berou. Z dánských luhů a hájů těch dávných let neznám ani notu, ani jednu jedinou kapelu (tedy teď až na vyjimku G. E.), která tamnější pódia brázdila. Proto rád uvítám doporučení od starších, kteří se ve zdejších oblastech vyznají, jelikož někdo podobný by se určitě ještě hodil. Ale ani tak hrozná neznalost mi nemůže překazit čirou radost, jakou s poslechem alba Moontan pravidelně dostávám.

Jen si marně lámu hlavu, ke komu bych na otázku možného přirovnání Golden Earring připodobnil. Oni v sobě vstřebávají hned několik hudebních prvků a struktur, ze kterých jim vyjde ne že slepenec, ale pokaždé hodně brilantní originál. Je tam trocha jazzu (Are You Receiving Me), trocha funky (to slyším v úvodní písni Candy's Going Bad), dost poctivého big beatu, kapka rock n rollu (na Rolling Stones odkazující Suzy Lunacy) a pak i lehký závan popu, viz hitík Radar Love, jo a místy se dere na povrch i nějaká ta psychedelie-The Vanilla Queen.

Doslova v šoku jsem zůstal při zmiňované skladbě Radar Love, kterou znám přes dvacet let z repertoáru zaoceánských malinko vtíravých melodiků White Lion. Doteď jsem snad ani netušil, že jde o cover, navíc velmi známý cover, který dle infa na netu přepracovala už celá řada umělců. Originál se mi zamlouvá o poznání víc než verze od bílého lva a deska samotná jak by smet.

» ostatní recenze alba Golden Earring - Moontan
» popis a diskografie skupiny Golden Earring

Abraxas - 99

Abraxas / 99 (1999)

EasyRocker | 4 stars | 05.02.2020

Poměrně čerstvá novinka v mé hudební sbírce. Název kapely jsem znal, a ale teprve díky Braňově a Palově pobídnutí jsem ochutnal, a pak nedočkavě objednal. A vyplatilo se - už si ho doma na polici hýčkám.

14.6. 1999 - tady Abraxas ukazují svou těžce okovanou podstatu. Od počátku je namístě trpělivost - zpod hukotu vystupují dvojité klávesové kudrlinky a velitelský vokál. Ambientně elektronická Czekam přenese do hájemství Jezebel. Přehršel melodií odnášejí do sousedství Quidam, Believe, i Collage... Ratajczakova 4strunná eskapáda je předkrmem královského sóla Szymona Brzezinského. A jako Palo, zbrocen potem a vyždímána je i má maličkost... A po dalším intru přijde Spowiedz. Zhudebněná, energická zpověď s báječným propojením tří sboristek. Anatema, Czyli Moje Obsesje je pro mě vrcholem alba. Drasticky upřímné vyznání, obavy, fóbie, deprese. A věřte, že Anathema vám v sedmi minutách vypluje nejednou - kytarové sólo je osudové a mistrně utahované - jako šrouby kolem nervů. Drsné metalové kořeny odhaluje bezútěšná Petla Medialna s ledovou zvonkohrou. Psychické dno ohmatáme v Noel - mrtvolný, obskurní úvod, hodný Hitchcockova hororu. Kytarově-klávesové finále je osvobozující. Po maně pekelné se začíná rozjasňovat - Medalion je prvou kapitolou léčby mučeného ducha. Lze při nekonečně plynoucím sólu dar shůry odmítnout? Dvojité klávesy, sepjaté do sedmi minut Iris, jsou důkazem, že léčba již zřetelně pokročila. Prvé, nesmělé záchvěvy optimismu... Chrámový chorál Oczyszczenie - netřeba překladu, ani planých řečí. Drsná epopej se konečně zlomí ve strmý vzestup mezi vyvolené. A profesorským "anglickým" kytarovým sólem se s námi Abraxas loučí - Moje Mantry tečkou jest.

Původně se mi 99 zdálo jako nudný a fádní progmetal. Pro osazenstvo Abraxas je těžký kov pevným základem. Na lehce potlačený zvuk nutno nasměrovat uši soustředěně a trpělivě. Odměna přijde záhy: velebné melodie, atmosféry, doprovodné vokály, pestré aranže proti bičujícím riffovým přívalům. Bez obtíží jsem akceptoval i polštinu Adama Lassy, remaster nabízí polské i anglické verze textů. Dávám 4, je to spíš 4.5, výtky směřují vlastně jen k produkci.

» ostatní recenze alba Abraxas - 99
» popis a diskografie skupiny Abraxas

Jadis - Understand

Jadis / Understand (2000)

Pantata83 | 4 stars | 05.02.2020

Jednoho krásného větrného únorového dne, kdy si pracovní kopr s prokstanací dali scuka při odpolední kávě a kynuté buchtě, jsem při projíždění recenzí alb britských Jadis na progboardu narazil na toto miléniové album, které se zatím nikdo neodvážíl? hodnotit...a protože na talíři zbyly jen drobky a soc v hrnku po kávě a v hlavě nic jiného než tóny tohoto alba, rozhodl jsem se ho prostě a čistě zrecenzovat. Já osobně poslouchám Jadis, léta páně, nu 20 let tomu bude a je to u mě taková stálice líbezného a příjemného neoprogrocku, u kterého mě hudba ani texty nenutí nijak zvlášť přemýšlet o tom komu zvoní hrana a kdo se na ní příliš vratce pohybuje. Po né úplně 5-ti hvězdičkové fošně Somersault, je v roce 2000 vydána deska z názvem Understand a hned úvodní Where in the world je přesně to co od Garyho očekáváme. Píseň je hravá po celé své délce, osobně mám nejraději basovou linku. Ikdyž došlo k návratu Martina Orforda za klávesy, není úplně výrazný zvuk jeho nástrojů a to se nese v celém duchu alba. Album jako celek je spíše postavené na kytarových riffech, což dokládá hned druhá píseň Is this real?. Ta se sice v průběhu času rozplétá květnatým zpěvem, doplněným klávesovými nástroji, ale v zápětí se opět ostře zařezává kytarovými riffy do skal lomu. Další píseň Alive inside začíná lehkým vybrnkáváním na kytaru a klidným zpěvem, aby se vzápětí rozjela v pravou rockovou vypalovačku s ostrým sólem a citelným Orfordovým doprovodem. Co ovšem následuje je píseň jako vystřižená z alba 90125 britských pionýrů Yes a písně Cinema. Krátka celkem 3 minutová instrumentálka je jakoby z oka vypadla právě nahrávce Yes a uzavírá tak první půlku slibného alba. "Druhou stranu alba" otvírá píseň Racing sideways. Z mého pohledu se jedná o nejslabší píseň a já osobně jí moc z celého laba nemusím až na ten refrén, běžná odrhovačka s kytarovým delay efektem na začátku a na konci. Po ní však následuje ústřední titulní píseň Understand s dlouhým nástupem, který se převalí v typicky jadiovskou strukturou. Já se však nejraděi pochutnávám na následující skladbě Giraffe Chariot s chytlavým refrénem a strhujícím sólem. Píseň s kytarovou vyhrávkou na začátku a silnými kytarovými sóly, Counting all the seconds, uzavírá toto album celkem důstojně a nese se v duchu celého alba. Jako celek působí album celkem kompaktně a nenachází se na něm vysloveně slabá píseň. Já rád posloucham alba Garyho Chandlera hlvaně v autě a jak již bylo zmíněno v úvodu, jsou skladby, nad kterýma člověk nesmuí prostě nijak přemýšlet a může si je jen tak vychutnávat z poza volantu a výhledem do krajiny. za mě 4 hvězdy

» ostatní recenze alba Jadis - Understand
» popis a diskografie skupiny Jadis

Gungfly - Friendship

Gungfly / Friendship (2018)

Myšák | 4 stars | 05.02.2020

Dodnes jsem se nikde nedočetli, proč vlastně Beardfish skončili. Nějaké ofiko prohlášení, že se už hudebníci nemají rádi, nebo chtějí tvořit každý sám. Nic takového se na veřejnost nedostalo. Jejich konec už dávno všichni příznivci oplakali a začali se soustředit na Rikardovi soukromé aktivity. Ten už dlouho před rozpadem své formace nastartoval vlastní kariéru, která neměla tak silnou vývozní značku a tudíž se o ni jen málokdo zajímal. První desky se mezi výbornými alby Beardfish ztrácejí jako bílá barva na sněhu, ale sotva vousatá ryba padla, podařilo se Rikardovi sestavit trochu megalomanskou, ale znovu geniální plejádu nápaditých skladeb. Kolekci On Her Journey To The Sun bude zase jednou těžko překonávat. Prvním adeptem, který se drápe po jejím krku je loňská kolekce Friendship. V tomto případě jde stejně jako u většiny nahrávek Beardfish především o pestrost a nevšednost. Vzdušná kolekce představuje jejího autora jako všestranného a nadaného obdivovatele starých Yes a Genesis. Veškerá podobnost tady však končí, protože Rikard má ten dar, který dokáže mluvit vlastním vypěstovaným hudebním jazykem a tudíž nemá zájem někoho kopírovat. Nebýt na obalu desky jiná hlavička, nebyl by problém ji zařadit do fronty mezi oba díly Sleeping In Traffic.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Uriah Heep - Equator

Uriah Heep / Equator (1985)

horyna | 5 stars | 05.02.2020

Skvělé, až se mi chce vykřiknout heuréka! Uriah Heep nahráli v osmdesátých letech další skvělé album. Album pop rockové, album pompézní, album hard rockové... prostě album pro lidi, kteří je neodepsali a neposlali do kopru jen proto, že se podřídili diktátu doby. Je to osmdesátkový rock jak vyšitý, ale šlechetný a ušlechtilý zároveň. U. H. se jeho prostřednictvím znovu vydávají jako šlechetní rytíři na zteč další výzvě. A tou výzvou byla ambice znovu se poprat s dobou do které bezpečně připluli od úplně jiných břehů a které se, aby přežili museli přizpůsobit.

Po až otravném a dle mého docela slabém Head First znovu zvedli hlavu a zaútočili svými nejsilnějšími zbraněmi. Jednou z nich je jistě zkušenost a nadhled dokázat tvořit stále nějakým způsobem zajímavé písně. Equator je vzdušnější, pestřejší a o dost méně křečovité, než jeho na půl cesty ukuchtěný předchůdce. Když pominu otravnou banalitu Party Time (tuhle položku při poslechu přeskočit zkrátka musím) a trochu komickou Skools Burning, mám tu osm prvotřídních osmdesátkových A. O. R. položek made in Uriah Heep.

První Rockarama je parádní pomp-rocková pecka. Přívětivý klávesový opar se nedere nijak dopředu a Box má svou kytarou stále co nabídnout. Goalby se snaží a k takovému repertoáru je jeho hlas jak ušitý. Druhá Bad Blood už nabízí plnější klávesové rejstříky, ale i rockovější tah na branku. Lost One Love je první a překrásnou baladou na desce. Goalby se stylizuje do romantičtější polohy a zprvu jej lze ztěží identifikovat. Píseň má nádech A.O.R. produkcí typu Foreigner. Decentní oplodňovák se solidními ambicemi. Angel zavelí do dalšího útoku a připomíná věci z nadcházející desky Raging Silence, kde už mikrofon ovšem drží někdo jiný. Holding On patří mezi mé oblíbené kusy, stejně jako mohutným refrénem opajcnutá sedmička Poor Little Rich Girl, dýchající pompézností osmdesátkových Asia. A poslední dvojice Heartache City (kterou neopouští rockové ostří) a hlavně mohutný příboj nazvaný Night Of The Wolf dokonale naplní chutě pomp rockového labužníka. Goalby jede až na dřeň, rytmika duní, kytara skrytě válí a vše kočírují mohutné klávesové stopy, ozvěny, rejstříky, vyhrávky a drobné kudrlinky. Prostě pompézní paráda nejvyšší kategorie.

Renomovaný producent Tony Platt ušil kapele klasicky přítulný osmdesátkový kabát, který mně osobně plně vyhovuje. Při poslechu nepřemýšlím nad tím, kdo kdysi Uriah Heep byli a jak prvotřídní alba za časů Davida Bayrona tvořili. Jistě, ty jsou daleko originálnější a rozmanitější, on taky Goalby není žádný giga zpěvák, ale mě se opravdu líbí a vedle metalového Abominog je Equator dalším parádním příspěvkem U. H. osmdesátým létům.

Jo a muzika je také o zábavě, ne? A Equator pro mne zábava je. Proto musím dát pět, i kdyby mě měli příznivci Hensleyho éry ukřižovat. Long Live Uriah Heep 80-tých let.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Equator
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Progress Organization, The - Barnodaj

Progress Organization, The / Barnodaj (1971)

Kritik Vláďa | 4 stars | 04.02.2020

Album Barnodaj brněnské legendy Progress Organization (později především známí jako Progres 2) patří určitě mezi nejzajímavější alba československého rocku. Sranda ovšem je, že když skupina natáčela toto album, tak už vlastně neexistovala. Zde musíme především poděkovat významnému producentovi Hynku Žalčíkovi, který se o „narození“ tohoto LP zasloužil, a prosadil skupinu do tzv. „edičního plánu“ firmy Supraphon, protože velmi pochybuju, že by Supraphon sám, v době začínající tuhé normalizace, jen tak oslovil nějakou rockovou kapelu, aby u něho mohla natočit dlouhohrající desku. Materiál na albu Barnodaj deklaruje v československé rockové hudbě něco nového, posouvá hranice, ale bohužel, ne všechno mi úplně sedí.

Barnodaj spatřil světlo světa v roce 1971, pokřtěn byl v roce 1972, a dostal titul „Album roku“. Samotné slovíčko „barnodaj“ vlastně neznamená vůbec nic. Je to čistý výmysl pocházející z jedné dadaistické básně Jaromíra Hniličky. Samotní kluci z Progres přiznali, že si toto slovo vybrali proto, že v něm tak nějak cítili Brno, a vlastně si pod tím slovem každý mohl představovat, co chtěl. První strana tohoto alba je zpívaná česky a druhá strana anglicky. Většinu českých textů napsal Petr Ulrych, který si zvolil téma starořeckých bájí. Měl k tomu zásadní důvod, protože tohle téma si vybral už pro své první album Odyssea, které ale bolševici zakázali. Tak aspoň na albu Barnodaj tohoto tématu nějak využil.

První tři skladby pochází z autorské dílny klávesáka Jana Sochora. Introdukce, Jako Helios a Ikaros. Všechny tři písně jsou výborné, avšak mému uchu nejvíc lahodí skladba Ikaros. Výtečně vystavená melodie zpívaná Honzou Sochorem, a nádherný text o bájném Ikarovi. Další skladbu napsal Zdeněk Kluka a jmenuje se Strom. Začíná vcelku jemně, posmutněle, je doprovázená cembalem, ale refrén je v ostrém kontrastu. Skladba vlastně vypráví krutý osud stromu, který byl pokácen a umírá. Disharmonické smyčce k tomu jen přispívají.
Argonaut – jednoduše výborná třídílná skladba napsaná Pavlem Váněm. Považuju jí za jeden z vrcholů alba, a téměř hymnická část „Teplý Proud“ vám bude ještě dlouho znít v uších. Moravská melodika se zde nezapře. Bravo, Pavle !
Ptáčník – neskutečný song, další vrchol alba. Výborná melodie od Kluky a stejně skvělý text Hynka Žalčíka. Tuhle skladbu zpívá Eman Sideridis, a myslím, že lépe už jí zazpívat nemohl. No, a ten závěr… prostě pěvecká extáze.

Ovšem přiznávám, že z druhé strany alba zas tak nadšený nejsem. We Can Work It Out je z repertoáru slavných Beatles, ovšem co s ní Progres provedli….. Tahle kompozice mi nebyla ani trochu sympatická. Zde se až nepříjemně jasně projevila inspirace jejich idoly Vanilla Fudge, kteří vyváděli podobné kousky. Takové násilné přearanžování, a výrazné opičení se po svých vzorech prostě v lásce nemám. Další předělávka I Feel Free od skupiny Cream dopadla z mého pohledu lépe. Je snadněji identifikovatelná a nejsou v ní žádné zbytečné „čáry máry“. Skladby Time a A Lovely Day jsou velice vydařené věci, ale upřímně, bylo by lepší, kdyby tyto písně měly český text. Je to hlavně tím, že Váně i Kluka tady nemají zcela dokonalou angličtinu, což se samozřejmě dá chápat, ale pořád si kladu otázky, proč tyto písně nebyly otextovány normálně česky. Je to podle mého soudu škoda. Určitě by jim to „do pusy“ sedělo tisíckrát lépe a věřím, že by to byly stejně skvělé texty jako na první straně. Zvláště A Lovely Day je asi „nejprogresivnější“ skladba na albu, a dá se hovořit o dalším vrcholu alba. Osobně se mi strašně líbí prostřední část té skladby. Závěrečná Good Bye je příjemná, úsměvná miniaturka s krásnou opakující se melodií, která vám ještě nějakou dobu zůstane v hlavě. Roztomilá třešnička na dortu.

I přes všechny mé výhrady k druhé straně vnímám toto album jako významný počin československé rockové historie, a jsem vnitřně pevně přesvědčen, že kdyby byly z alba vypuštěny ty dvě coververze, a byly by nahrazené čistě autorskými špičkovými věcmi, to vše s českými texty, tak by album Barnodaj výrazně předběhlo i samotné Kuře v Hodinkách.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

horyna | 2 stars | 04.02.2020

Pink Floyd pro mne před veledílem Dark Side of the Moon jakoby takřka neexistují. Nemám rád většinu z těch dříve vydaných psychedelických slátanin, které mnozí z jejich raných příznivců tak vehementně opěvují. Nikdy mne ničím neoslovovali a vypadá to, že to tak už navždy i zůstane. Asi bych musel být ročník padesát, a sledovat vývin kapely v přímém přenosu, abych dokázal ocenit kvality například pištce, u něhož starší ročníky kvalitu slyší a vnímají a která "nám mladším" absolutně uniká. Jedinou vyjimku jež jsem schopen akceptovat, je deska Meddle, která má k odvrácené straně měsíce nejblíže a je to dle mého takový nesmělý předobraz věcí příštích. Ale experimentální "šílenosti“ typu Ummagumma, nebo podivná podivnost Obscured by Clouds, jejichž podprahové nuance mi silně unikají, prostě neberu jako plnohodnotná, či nějak významná díla.

Své desky P. F. jsem nakoupil už dávno a vesměs najednou. Počínaje Dark až po Division je totálně zbožňuji a ve všech případech krom Final Cut volím neomylně plný bodoví počet. Final rád nemám a ani jej rád neposlouchám, zbytek to je pro mne ta nejpravější art-rocková mana co může existovat:-) Když jsem nedávno přemýšlel, jestli si přeci alespoň ještě jedno jediné album P. F. do sbírky nepořídím/nepřiřadím, několikrát jsem testoval jediného možného aspiranta a tím bylo zcela logicky album Atom Heart Mother. To mi až na některá psycho extempóre docela chutí a tak jeho nákup nebyl až takovou překážkou.

Ale i s atomovým srdcem matky se budu bodově a pocitově držet při zdi. Nejsem tím albem nijak přehnaně oslněn. Ano, do určité míry se mi líbí, jsou tu pěkné pasáže, zajímavá místa a určité prvky či plochy nepochybně pro vývoj žánru důležité, ale pořád mi tam chybí nějaká výraznější dávka originality a uchu příjemných myšlenek. Je to tak trochu (a někdy i dost) zase jedna z těch slátanin s orchestrem kde člověk neví, jestli má být nadšen, nebo zklamán. Jestli se tato deska pořád řadí do prvotní etapy kapely, pak mě přijde dobrá, ale ve srovnání s věcmi jako jsou zeď, nebo Animals, je tohle jen (pod)průměrný a pro mne málo přínosný čajíček. Kolik fragmentů si z tohoto díla odnáším? ... nevím, hodně poskrovnu a ve spojitosti třeba právě s giga geniálním Animals, mne toto nenaplňuje ani z 20%. A ještě jedna věc mi na desce ohromně vadí a tou je její dramaturgie. Protože zařadit mezi dvě rozsáhlé suity (z nichž ta druhá je vesměs o ničem) tři ne příliš záživné (skoro) balady, mně jako dobrý nápad zkrátka nepřijde. Bohužel.

No a ještě krátce k obalu tohoto alba, který sic vyzerá originálně, ale na druhou stranu působí i trošku stupidně.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Accept - Eat The Heat

Accept / Eat The Heat (1989)

horyna | 5 stars | 03.02.2020

Miluji netradičně pojatá alba zavedených kapel, na kterých hráči jisti si mantinelů své dosavadní tvorby, dokáží odbočí ze zajetých kolejí poněkud stranou. Samozřejmě to nesmí být totální obrat třeba směrem k čisté elektronice, nebo nějaké extrémní přitvrzení, o to skutečně zájem nejevím. Když ale kapela hrající precizní heavy najednou vydá o poznání měkčí desku, která je navíc nakažlivě melodická a hity sype z rukávu jako kdyby se nechumelilo, pak začínám větřit jako vzteklý ohař.

Výše předložený popis se naprosto přesně hodí k německým dlouholetým pilířům heavy metalové odnože, kapele Accept. Nebudu přikrývat fakt, že jejich klasické desky nemám rád vůbec a nikdy jsem je snad krom Metal Heart neposlouchal. Jenže odklon k sofistikovanějším břehům započatý na Russian Roulette mi celkem voní. A ještě víc pak dokonale dotvořený obart s parádní kolekcí z 89-tého Eat the Heat. Na ní už neslyšíme zpívat poznávací znamení souboru, Uda Dirks, ale po kolotoči hádek a sporů, se kapela jala hledat jméno nové až za oceán. Napsala materiál, který byl v oněch končinách neuvěřitelně populární a Accept s ním chtěli být za louží náležitě IN. Přesto, že se nahrávalo opět v Německu a opět s Dietrem Dierksem. To si kapela přála a to se také stalo. Ale co na to Evropa? Jejich kolébka a ráj. V tu chvíli tyhle otázky kluky zřejmě moc netrápili a deska nakonec bodovala jak doma, tak v Americe. Jejich fans jí tenhle stylový obat však moc nebaštili a po dalších hádkách byl vyhozen zpěvák a kapela nakonec rozpuštěna.

Vraťme se ale nazpět k nahrávání alba a samotnému obsahu. Za mikrofon si stoupl tehdy ještě ne příliš známý David Reece (později vydal parádní debut se svoji skupinou Bangalore Choir) a na koncerty přibyl ke druhé kytaře jakýci Jim Stacey. Výsledný sound je naprosto úchvatný. Dierks ještě malinko povolil otěže a desku více přizpůsobil potřebám trhu. Proto zní výsledný zábal klávesově pompézně, dynamicky, nadýchaně a Hoffmannova kytara předvádí neskutečně robustní gejzíry melodií a dech beroucích vyhrávek.

Na albu leží jedna energetická šleha vedle druhá. Vše otevře řemeslně dobře vykovaná jízda X-T-C, která se starší tvorbou ještě příjemně souzní. Avšak hned druhá Prisoner přiveze o poznání líbeznější melodie plné načechrané aristokratické pompéznosti. Reece zpívá jako bůh. Úměrně tahá výšky aniž by pištěl a vedle riffujícího Hoffmana se drží nanejvýš srdnatě. Love Senstaion vsadí na střední tempo, ve kterém se Accept s těmi všemi vyhrávkami a melodiemi cítí jako ryba ve vodě. Americké břehy jsou na dosah, ale v pozadí pořád cítíte našlapanou Evropskou supící lokomotivu. Pod kotel řádně přiloží dvojice hitovek Chain Reaction a D-Train, které se nebojím zařadit do zlatého fondu Accept. Po u fans oblíbené Generation Clash kterou neberu ani s Udem a jediné vycpávce Turn the Wheel, přichází zlatý hřeb nahrávky. Tím je monstrózní balada Mistreated. Reece se stylizuje v emočně vypjatých polohách a zprvu jej ani nelze identifikovat. Stavba a celý koncept této perly, jež osobně zařazuji k nejvelkolepějším rockovým číslům historie, má promyšlenou členitou formu, kde se něžné části střídají s výbuchy extáze precizně koncipovaných melodií (krátká orientální) a aranžérských filuťáren. Tuto část americké verze desky mám nejraději, jelikož trojice energetických pumelic stojící v samotném závěsu mi přináší neuvěřitelné potěšení. Stand 4 What U R, Hellhammer (tu obšlehli sousedé Team) a vše korunující slovutná jízda do pekel Break the Ice.

Stránky Progboardu naštěstí nejsou striktně metalové (na Metalopolis by tě kvůli podobným názorům ukamenovali) a proto někteří z vás možná můj názor dokáží pochopit i akceptovat.
Nakonec si neodpustím ještě jednu svoji rouhající se poznámku: na Eat the Heat konečně ZPÍVÁ pořádný zpěvák s brilantní barvou, slušnou dynamikou a podmanivých odkazem. Místo věčně špatně naladěného, od boudy snažícího se urvat vzteklého ratlíka Uda. Jeho zpěv mě z 90% neimponuje, zato ten Reecův přesně naopak.

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept

Gathering, The - Afterwords

Gathering, The / Afterwords (2013)

jirka 7200 | 3 stars | 02.02.2020

Holandským The Gatering můžete vyčíst ledacos. Upřít jim ale nelze fakt, že dokázali posluchače s novým albem vždy poněkud překvapit. To prozatím poslední studiové vyšlo před sedmi lety, v roce 2013. Pro ty, kdo kapelu před tímto datem pečlivě nesledovali jen připomenu, že zdánlivě nenahraditelnou zpěvačku Anneke tehdy již čtyři roky celkem zdatně zastupovala Norka Silje Wergeland.

Kapela zvolila na album Afterwords zvláštní způsob tvoření nového materiálu. Použili totiž několik skladeb z předchozí desky Disclosure a EP Afterlights . Nejednalo se však je o nějaký remixy, ale jak stálo na přebalu alba o „remake". Ve filmovém světě se pod tímto pojmem rozumí znovunatočení snímku podle nějaké původní předlohy. U Gathering se původními předlohami hudebníci jen tak lehce nechali inspirovat a v podstatě vytvořili nové skladby, kde zůstaly zachovány jen zhruba shodné zpěvové linky a útržky melodií. K takto vytvořeným songům bylo přidáno několik novinek.

Oproti předchozím rockovějšímu a energičtějšímu (ne však přesvědčivém) albu Disclosure se kapela opět plně ponořila do elektronických hájů plných ambientních klávesových ploch a syntenzátorových malůvek. Zkreslená kytara je slyšet jen velmi sporadicky a spíše jen tak na několia místech post rockově hlukově vazbí.

Elektronika má jasně navrch a zvuk několika syntenzátorů se umně mísí. Pokud je ve skladbách nějaký rytmus a nejedná se o instrumentální ambientní kousky, tak je velmi pomalý, až v relaxačním duchu.
Vhodný k poslechu na nižší hlasitost v pozdních nočních hodinách k zklidnění mysli. Paradoxem je hostování zpěváka Barta Smitha, který před dvaceti lety drsně pěl na debutním albu této kapely.
Nyní je jeho baryton v titulní skladbě alba ozdobou – jeho projev i skladba samotná jako by vypadla ze sólo projektu Brendana Perryho z Dead Can Dance. Tuto kapelu vzdáleně připomíná i následující Turning in, Fading out a částečně i technikou zpěvu i Sleep Paralysis. V jiných skladbách, například v Echoes Keep Growing , Areas nebo nejživější Gemini III. mi na mysl vytanuli náladotvorní Coctaeu Twins.

Závěrem : vcelku náladutvorné relaxační album zaplněné jemnými ambientně znějícími elektronickými skladbami v pomalých tempech, které se pěkně poslouchají. Kapela dovedně inspiračně využila zažité hudební vzorce od svých oblíbenců. Na druhou stranu mne žádná skladba intenzivněji dlouhodobě neoslovila. Podobný pocit možná mělo více fandů a tak to kapela po této desce zabalila.

Nicméně v poslední době došlo k probuzení z hibernace a Gathering v roce 2020 vyrazí na turné po USA a Rusku. Třeba se dočkáme i nějakého překvapení v podobě zvukového záznamu.

» ostatní recenze alba Gathering, The - Afterwords
» popis a diskografie skupiny Gathering, The

Mahavishnu Orchestra - The Complete Columbia Albums Collection (5CD, Box Set)

Mahavishnu Orchestra / The Complete Columbia Albums Collection (5CD, Box Set) (2012)

stargazer | 5 stars | 02.02.2020

Tento 5ti cd komplet obsahuje vše co kapela MO vydala u Columbia Records a současněje to komplet prní party Mahavishnu. Recenze na alba jsou už napsané, až na jedno bonus cd a to je pokračování live záznamu Betweem Nothingness & Eternity a právě tomuto albu chci věnovat pár řádků.

Koncert se konal 17 a 18 srpna v Central Parku v New Yorku. Skupina byla zachycena ve vrcholové formě a po zvukové stránce tento záznam nemá chybu. Basák Rick Laird si v písni One Word střihl zatím nejdelší solo, jaké jsem u něj slyšel. V té době kapela už slušně vydělávala, dostávali velké peníze, které si spravedlivě dělili, což bylo pro Billyho, Jana , Jerryho a Ricka fajn, protože z prodejů alb nic neměli. Poslední koncert MO v této sestavě se odehrál 30 prosince 1973 v Detroidu, stát Michigan. Nikdo s fanoušků tenkrát netušil, že skupinu v této sestavě vidí naposledy.
V tomto setu jsou první tři cd imitací vinylů a na cd Inner Mounting Flame je patnácti minutový bonus skladby Noonward Race, live záznam z Mar y Sol, Puerto Rico Pop Festival.

Pět hvězd dávám bonus disku, kvůli špčkovému zvuku a hudební virtuozitě.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Complete Columbia Albums Collection (5CD, Box Set)
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Ritual - The Hemulic Voluntary Band

Ritual / The Hemulic Voluntary Band (2007)

EasyRocker | 5 stars | 01.02.2020

Švédský progresívní kvartet je výjimečným úkazem. Přivolává ducha sedmdesátek bohatým inventářem nástrojů, pronikavým talentem a chutí tesat hudební příběhy po svém. Lyrika, reflektující ujeté potulné muzikanty, dalo albu název - tedy paralela třeba s Jethro Tull.

Na jevišti už máme bizarní společnost v bílých oblecích a kápích a začíná přízračný hudební bál. Naléhavý Patrik Lundström (též Kaipa) doplněn zbylým triem tvoří andělskou, gentleovskou vokální magii. Náročné a nevšední hudební struktury ocení znalci nejen Něžného obra, ale i třeba Echolyn. In the Wild se po Gambleho harmoniovém intru ponoří do světa banksovsky čistého klavíru, perkusí, akustik a hravé mandolíny, které ovládá strunný mistr Fredrik Lindqvist. Odlehčená, lehce posmutnělá nálada. Late in November na pěti minutách předvede Švédy v nejlepším světle - užijeme si koupel v akustikách, harmonice, buzuki, ale hlavně vokální pouto celé čtyřky. Naléhavá The Groke zve do teritoria wettonovských Crimsonů. Těžká depka s drtivou jízdou kytar a bubnů. Naopak na roztančeném funku je založena hříčka Waiting By The Bridge - ale podprahové fígle a jemnůstky stojí za prozkoumání. Kolosální A Dangerous Journey je zhudebněným střetem kočky se světem nástrah a překážek. Dokonalé hackettovské malby, nad nimi hlasy, struny, dechy. Mocná řeka tónů míří neochvějně k nebesům. Po rockově tvrdém středu je tu zlom do původní poloakustické, vřelé nálady. Jsme unášeni bezmocně jako proud vody a omráčeni invencí v nástrojovém vrstvení, vícehlasy... Není pochyb, že Ritual vypustili do světa opus hodné Supper´s Ready nebo Thick as a Brick.

Slabá hodinka rozkoše. Rezonuje tu řada hudebních velikánů, ale Ritual přikládají mimořádný vlastní vklad. Občas neprostupná džungle a nabušená instrumentace nejsou pro každého a vyžadují moře času a pozornosti. Váhám, ale za výjimečnou hostinu, zejména v závěru, rád zaokrouhlím na plný počet.

» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual

Ricordi D'Infanzia - Io uomo

Ricordi D'Infanzia / Io uomo (1973)

Snake | 4 stars | 01.02.2020

CD Warner Fonit ‎– 3984 27122-2 /1999/

Jediné album skupiny Ricordi d'Infanzia (Vzpomínky na dětství) je jednou z mnoha zapomenutých vykopávek reprezentujících italskou, rychle se vzmáhající rockovou scénu. Britskou školou ovlivněnej hard rock, špetka progresu a expresivní vokál v italštině mi připomínaj téhož roku vydané desky souputníků Laser (Vita sul pianeta), nebo J.E.T. (Fede, speranza, carità). Po flétně ani stopy, ale o to víc hammondů…

O kapele se toho ví jen velmi málo a vlastně teprve nedávno se badatelům podařilo vypátrat její obsazení a jména jednotlivejch členů. Pochází odněkud z oblasti Brianza v Lombardii, kde fungovala pod jménem Gli Aspidi a jméno si změnila teprve potom, co dostala příležitost předskakovat mnohem populárnějším krajanům I Pooh a Le Orme. V roce 1973 debutovala singlem Mani fredde/Latte e rhum (Cetra SP 1497), po kterém následovalo album Io uomo (Cetra LPP 227). Jeho koncept popisuje vývoj lidského druhu a svým obsahem dává vzpomenout na podobně zaměřená alba Darwin ! (Banco del Mutuo Soccorso), nebo Vita sul pianeta (Laser). Díky chabé podpoře - nebo spíš nepodpoře - ze strany vydavatele však zcela zapadlo a dnes patří mezi nejvzácnější kousky z katalogu Fonit-Cetra. Kapela přežívala do roku 1976 a následně zmizela z mapy hudebních dějin...

Už při pohledu na tracklist si nelze nevšimnout relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb a je jasné, že písničky budou mít tentokrát navrch. Introdukce Caos sice trošičku zahřmí, ale jen jako krátká letní bouřka. Pár kapek a je to pryč. Pro obsah alba charakteristická je až teprve plynule navazující Creazione, která je vlastně docela obyčejnou, byť příjemně melodickou písničkou a skončí dřív, než se stačí kloudně rozvinout. Expresivní zpěv je k sežrání a ten hard rock z toho dělá jenom krapet hlučnější hudební doprovod. Ani následující pecka L'Eden není delší, než tři minuty, ale začíná přituhovat. Emilio Mondelli šponuje hlasivky tak, že hrozí jejich přetržení a krátké sólo zkreslených varhan v závěru skladby odkazuje na tvorbu slavnějších vzorů z britských ostrovů. Aj v melodramatické 2000 anni prima bych vyzdvihnul hlavně melodii a báječně rozervanej sólovej zpěv. Mondelli se do toho pokládá se vší vážností a z původně nenápadné písničky vytváří tragédii kolosálních rozměrů. Jo, je to tak trochu tyjátr, ale tohle je Itálie, jakou mám rád. Ostatně, nemlich to samé bych mohl napsat i o uvolněné Preghiera, kterou končila první strana původní vinylové desky.

Ta druhá je mnohem ambicióznější a v pětiminutovce Morire o non morire už se konečně objevují i prog rockové prvky. Její stavba je o něco členitější, obsahuje několik zajímavých odboček a zmínit musím i pořádně ostré sólo na Hammond organ. Písnička 2000 anni dopo pokračuje v nastoleném trendu a potěší pěknou instrumentální vsuvkou. To už je heavy prog jak řemen a ty expresivní vokály tomu dávaj korunu. Skutečným vyvrcholením alba je závěrečnej a přes šest minut dlouhej očistec Uomo mangia uomo. Tady už kapela vsadila všechno na jednu kartu a přednost před melodiemi dostal nekompromisní nátěr. Zkreslení kytar je na maximální možné úrovni a ryk hammondek mi připomíná jednu slavnou skladbu. Jak ona se to jmenuje... Gypsy !

Původní vinyl je vzácným zbožím, jehož cena přesahuje 1500 Euro. S reedicemi to taky není žádná sláva, ale v roce 2009 se znovu objevil asfalt a o tři roky později i CD. Moje letité vydání od Warner Fonit je součástí řady "Rock Progressivo Anni 70" a neobsahuje víc, než kotouček a čtyřstránkovej booklet s tracklistem. Sehnal jsem ho teprve začátkem loňského roku a jsem rád, že ho mám.

Album Io uomo je poznamenané pečetí doby, ve které vzniklo. Svou bezprostřední a milou naivitou působí velmi autenticky a hudebním archeologům nabídne potěšení v podobě prchavé vůně dávno zašlejch časů. Zkuste a (možná) nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Ricordi D'Infanzia - Io uomo
» popis a diskografie skupiny Ricordi D'Infanzia

Beatles, The - The Beatles 1962-1966

Beatles, The / The Beatles 1962-1966 (1973)

Gattolino | 5 stars | 31.01.2020

Výběr excelentní beatlovské klasiky, u kterého si mohu jen klást otázku, proč se vydavatel v počtu písní nemohl alespoň přidržet tradičního beatlesovského modu 7 + 7 všech předseržantovských LP desek (kromě Hard Dayś Night - 7+6), když už ho z nějakého (asi vysvětlitelného a nejspíše komerčního důvodu) nemohl udělat delší. Takhle tu postrádám třeba If I Fell, I´m the Loser, Night Before, I Saw her Standing there, It´s Only Love, I´m Looking through you nebo She said she said. Nic naplat, musel jsem si s možnostmi skýtajícími formátem CD tento výběr vylepšit. Takže mé The Beatles 1962-1966 extended je už naprosto dokonalé.
Na těchto vydáních - tedy u LP desek - je fascinující zvláštní struktura povrchu na drážkách, jaké u jiných desek nebývají vidět. Zatím mi to ještě nevysvětlil nikdo, proč je to jen u Beatles :-) Je nádherné jen to držet v ruce jako artefakt. A jak to voní !!!

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles 1962-1966
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Mayall, John - The Blues Alone

Mayall, John / The Blues Alone (1967)

EasyRocker | 4 stars | 31.01.2020

John Mayall - mimořádný muzikant, skladatel a performer. Ovšem i "otec bílého blues" a nepsaný kouč celého šiku person rockového nebe. Zčernalému delta blues zůstává věren dodnes, jeho energii a zápal jako by nešlo uhasit.

Ospalá Brand New Start se skvostnou harmonikou - podle toho poznáte i s vatou v uších, odkud ten závan hudby... Po řízné úderce Please Don't Tell nese libé bluesové aroma Down The Line. Nádherný baladický model, až daleko u Delty jihnou staleté vrby a úžasem se vše mění v kámen.
Bluesové legendě věnovaná Sonny Boy Blow s pianem a harmonikou je neřízené, partou hulvátů odpálené boogie.
A s pianem a mayallovsky zatlumenou rytmikou dorazí do zahulené světnice balada Marsha's Mood. Adrenalinová miniatura No More Tears předá žezlo úchylné kolizi blues s vlakem, Catch That Train. Ospalá Cancelling Out s hammondy právě pronikavým klenotem z Johnnovy dílny není. Harp Man je zvukovým experimentem se skříňkou Celeste, vedle piana dodávající obskurně teatrální příchuť, ale souhlas, i bez toho bych se obešel. Charismatická Brown Sugar se žhnoucím sólem už je Mayallově letité laťce kvality výrazně blíže. Broken Wings s perlivým pianem, hladivými hammondy a houpavě-nostalgickým tónem patří mezi nejsilnější kusy. Přehlídku uzavírá v podařeném duchu drsně riffující Don't Kick Me.


´Osamocené blues´ je dílkem sólovým - vše krom bicích si mistr obstaral svépomocí. Zvukově ořezáno, nehýří tak živelnou energií ani hromovými riffy. Vypustit 2-3 alba za jediný rok nebylo výjimečné, roli mohla hrát i únava. Oproti Petru Gratiasovi hvězdička navíc - zapadnutí prachem si určitě nezaslouží.

» ostatní recenze alba Mayall, John - The Blues Alone
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Shadow Gallery - Room V

Shadow Gallery / Room V (2005)

Myšák | 5 stars | 31.01.2020

Od vydání posledního alba Shadow Gallery loni uplynulo deset let. Můžeme jenom spekulovat, jestli se prostřednictvím této kapely v budoucnu ještě dočkáme přísunu nové muziky. Slibuje se dlouho a trvá to už věčnost. SG nikdy nevydávali desky v nějakém přesně odhadnutém intervalu a jestli si dobře vzpomínám, krom jedné šňůry snad ani nikdy nekoncertovali. Přitom jsou to velmi inteligentní hudebníci a někteří z nich dokonce multiinstrumentalisté. Mike Baker který už mezi živými bohužel není, byl jedním z poznávacích znaků SG. Když otevřel ústa, byl nezaměnitelný. To je výsada těch největších. Dokázal vyzpívat všechno a na koncepčním pátém albu dokonce použil několik rejstříků, aby dokázal co nejvěrohodněji načrtnout charaktery jednotlivých osob.

Tady kapela dosáhla své nejvyšší mety a kdyby se tenkrát rozpadla, mohlo se hovořit o odchodu na vrcholu. Deska je dlouhá a poměrně složitá. Skladby si můžeme rozdělit do dvou rovin. Buď tu jsou krátké, dvě minuty trvající věci kde se hlavně hraje, nebo rovnou osmiminutové epické kvádry, ve kterých je brilantní instrumentace členitá a všechny nástroje spolu hrají první housle. Občas vzniká pořádně mohutná hudební masa, občas jen Mike spoře intonuje na pozadí klavíru, nebo klasické kytary.
Deska dostala výborné zvukové ošetření, které je však vykoupeno ztrátou určité archaičnosti provázející první dvě alba, které SG stavěli do originálnějšího světla.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Room V
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Warhorse - Warhorse

Warhorse / Warhorse (1970)

horyna | 5 stars | 31.01.2020

Prvotní nepříjemný šok, který jsem utrpěl při prvním kontaktu s tímto albem naštěstí vystřídalo rychlé vystřízlivění a nakonec i radost nad dalším klenotem, přikoupeným do stále se rozrůstající sbírky cd.

Warhorse jsem objevil jak jinak než že přes jméno Nick Simper. Tento baskytarista účinkující v sestavě MK I, přesněji tedy na prvních třech albech tehdy takřka neznámých a rozhodně okrajově paběrkujících Deep Purple, postavil zakrátko po svém vyhazovu od Blackmorovy party novou hudební akvizici s názvem Warhorse (válečný kůň, hm... zní to zajímavě).

Ale to nebyl důvod, proč jsem si obě cd této kapely bez poslechových testů naslepo pořídil. Hlavní podíl nadšení byl způsoben jménem Ashley Holt. Můj velmi velmi oblíbený zpěvák účinkující na některých z ranných děl klávesového mága Ricka Wakemana, mi svou překrásnou barvoou hlasu, imponující technikou a frázovacími prostředky už dávno přirostl k srdci. A tak když jsem Simperovi Warhorse objevil a nalezl zde jméno Holt, srdce se mi rozbušilo radostí a okamžitě jsem onu dvojici cd objednával. Zcela automaticky jsem předpokládal, že hudba bude Wakemanovsky podobná a že Ashley bude zpívat stejně úchvatně, líbezně a čarovně, jako například v epopeji o králi Artušovi.

Když jsem za pár dnů po objednávce nedočkavostí vložil cd do přístroje, nestačil jsem se divit tomu, co za muziku se z reprobeden na mne řine. Žádný art rock alá Wakeman, sporá pompéznost a vypravěčský patos tu dostali jen pramálo prostoru. První skladba Vulture Blood přesto, že začíná hrou na kostelní orgán, zakrátko zaútočí jako vzteklý ratlík a zcela hard-rockově kouše a kouše. Ječícího Holta absolutně nepoznávám. Simper, pokud byl vůdcem a hlavní osobností tohoto projektu, zcela logicky pokračoval a navazoval tam, kde s D. P. přestal. Tomu se není proč divit. Naštěstí tu však jsou místa, která k artovým strukturám odkazují a kde se na pilu tlačí o poznání méně. Kupříkladu hnedle ve dvojce No Chance, nebo šesté Solitude. Tady už dokonce poznávám i Holtův vokál, který jenom neštěká, ale i zpívá v civilnější a klidnější poloze. Největší peckou je však riffoidní masakr Burning, ležící na spojnici tvrdého, ale melodického rocku, přehrávaného v kapku umělečtější formě.

Vlastně až po strávení tohoto dnes už mohu říci brilantního díla jsem si uvědomil, že Holtův odkaz zanechaný na nahrávkách Ricka Wakemana se udál až PO Warhorse. A možná je tomu tak dobře, tady se chlapec "vyblbnul a vyřval" načež pak ukázal, jak brilantním zpěvákem skutečně dokáže být.

Přes všechny zmiňované výtky patří Warhorse do první rockové ligy, a já je dnes k poslechu vytahuji častěji, než třeba léty poměrně provařenou a přeposlouchanou parádu In Rock.

» ostatní recenze alba Warhorse - Warhorse
» popis a diskografie skupiny Warhorse

Beck, Jeff - Beck-Ola

Beck, Jeff / Beck-Ola (1969)

horyna | 4 stars | 30.01.2020

Zhruba před dvěma měsíci sem tuším že Zdeněk umístil odkaz na pořad vysílaný na ČT art, který se věnoval osobě kytarového věrozvěsta Jeffa Becka. Dokument jsem zhlédl ihned po jeho zveřejnění s dokonale zatajeným dechem, a naprosto neuvěřitelně jsem jej celou tu hodinu a půl intenzivně prožíval. Nikdy bych nevěřil, že mne dokáže podobný pořad snad krom Beatles, nebo Led Zeppelin takto silně oslovit.

Jeffa Becka mám tuze rád. Jeho vklad na poli instrumentálně rockové muziky je nezpochybnitelný. Stejně nezpochybnitelná je jeho novátorská hra a umělecké pojetí, s jakým se staví ke svým kompozicím a tvorbě. Ale když jsem zíral na monitor uvědomil jsem si, že právě on je jedním z těch vyvolených, jedním z mála, kteří tvořili dějiny kytarové hry tak osobitě. Dokument se věnoval především první a nejdůležitější patnáctiletce jeho tvorby. Od pubertálních začátků, přes Yardbirds, až po výsostně stylotvorná alba vlastní, vydávaná v průběhu sedmdesátých roků. A právě v tu chvíli jsem si řekl člověče, proč tak vzácně vyrovnanou a obrovsky kvalitní sbírku nemáš ještě kompletní. Ale abych byl přesný, ona téměř kompletní je a oblíbená zrovna tak. Avšak, jelikož nejsem srdcem dokonalý bluesman, první období s Rodem Stewartem mne až tak silně neoslovuje, ale hned to druhé, fusion časy let 72-73 považuji za naprosto dokonalé. Stejně tak power trio s Bogertem a Appicem a snad nejvíce si vážím desek jazz-ovo rockových Blow by Blow a Wired. To jsou pro ne naprosto nepřekonatelné monolity Jeffovi tvorby. Z této doby tak jediným chybějícím diskem byla v pořadí druhá věc se Stewartem, album Beck-Ola.

Tento rest mám dnes už napravený, a i když Beck-Ola nezní tak hitově a inovativně a není ani první jako bylo album Trust, pořád se jedná o porci kvalitního materiálu. Úvodní klasika All Shook Up se k Beckovi a Stewartovi parádně hodí. Spanish Boots je tak dobrá, že by si klidně našla místo i na debutním Trust, stejně jako pozměněný cover Jailhouse Rock. I další písně jsou bluesově výživné, energeticky živočišné a rozhodně mají jak rockerovi, tak bluesmanovi co nabídnout.

Jeff Beck zkrátka byl a pořád je klasa ve svém oboru.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck-Ola
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Gathering, The - Souvenirs

Gathering, The / Souvenirs (2003)

jirka 7200 | 5 stars | 29.01.2020

Já osobně před neustálým uctíváním pomníků velikánů světového rocku (i když je pořád neposloucháme, tak je přeci všichni máme v srdci) dávám přednost prozkoumáváním neprobádaných oblastí, vědom si rizika, že ne vždy ta zpočátku neschůdná cestička povede k vysněnému cíli.

Jednou z takových neznámých veličin bylo i náhodně objevené CD Holanďanů The Gathering pojmenované Souvenirs z roku 2003, které jsem kdysi dostal darem. Kdesi hluboku v jedné z rýh v šedé kůře mozkové jsem našel zprávu o tom, že tato kapela kdysi na počátku devadesátek hrála fádní doom metal. To se pořalo měnit s příchodem famózní Anneke van Giersbergen, kterou dnes řadím mezi jednu z nejvšestranějších a nejosobitějších evropských rockových zpěvaček. Za její účasti se kapela pozvolna vymanila z metalového krunýře a počala experimentovat s elektronikou, post rockem a psychedelickými postupy. Jak jsem zpětným výzkumem vtipně zjistil, tak z tohoto tvořivého období mi nejvíce vyhovovala nahrávka, co jsem doma objevil :-) Kruh se uzavřel.

Producent z Bosny Zlaya Hadzich z amsterdamského studia s kapelou pracoval již na předchozím albu "if_then_else". Nyní přímo vstoupil do tvůrčího procesu a křehké, melancholické skladby zahalil do lehce trip rockových nálad, atmosféra potemněla a čas jako se by při poslechu občas zpomaloval. Vzdušné zkreslené kytary na pozadí post rockové vazbí, rytmickou sekci lehce dobarvily vkusně a zvuky kláves a nenásilně použité industriální ruchy. Někdy se rytmika vytratí, aniž by jste to postřehli (We Just Stopped Breathing), jindy ve skladbě dominuje (Monsters). Někdy máte pocit, že kapelu inspiroval Brendan Perry z Dead Can Dance (Broken Glass), jinde kytary vazbí skoro jako u Sonic Youth (Even The Spirits Are Afraid). V závěrečné A Life All Mine se v roli hosta objevil zpěvák z podobně stylově neuchopitelných Ulver – Trickster G. Velkou pozornost si však svým nenuceným zpěvem ukousla sama Anekke.

Závěrem : Přestože jde jen o zdatné aranžérské pohrávání si s výslednou podobou skladeb, halucinogenní songy jako celek drží tvar, nejde o desku s neujasněnou koncepcí. Jako by někdo na kmen Gathering zdatně narouboval zvukovou informaci mých oblíbených Young Gods společně s výživnou mízou trip hopových Portishead.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Gathering s Anekke, pominu li žánrově odlišnou, ale také velmi slušnou Mandylion. Jedenáct intimně komorních songů v elektronickém hávu mi nabídlo hluboký posluchačský zážitek. Ten můžete zakusit i vy - vnímaví návštěvníci Progboardu !

» ostatní recenze alba Gathering, The - Souvenirs
» popis a diskografie skupiny Gathering, The

Chickenfoot - III

Chickenfoot / III (2011)

Myšák | 5 stars | 29.01.2020

Při pročítání povídání o Led Zeppelin jsem si vzpomněl na jednu podobnou kapelu ze současnosti, která kdyby předčasně nepohasla, měla nakročeno do obdobně hvězdných výšin jako čtyřčlenný kvartet z Anglie.
Jedná se o Američany Chickenfoot sdružené okolo čtveřice světoznámých hudebních celebrit, z nichž dnes nejvíc vyniká šestistrunný drtič Joe Satriani. Nebýt jeho častých sólových aktivit a zaneprázdnění Hagara svým businesem věřím, že by Chickenfoot fungovali jako běžná kapela. Ale jelikož už nejsou muzikanti zrovna nejmladší, těžko spekulovat.

Chickenffot vydali dvě úchvatná rocková díla podobné kvality. Druhou desku nazvali trojkou, prý po vzoru právě Led Zeppelin. Rozhodli se tak z důvodu velkého tvůrčího skoku, který od jedničky podle jejich slov vykonali.
Deska je vzácně vyvážená a obsahuje několik dravých rockových songů. V nich kapela šlape pěkně od podlahy a svůj tvůrčí přetlak filtruje skrze supící energii songů jako Up Next, nebo Big Foot. Opačný pól představují klidné skladby Different Devil, nebo Come Closer. Satriani hraje docela jinak než jej jeho znalci mají naučeného. Ve prospěch všech zapomíná na kytarové exhibice a nekonečná sóla.

Obě desky hodnotím jako vysoko nadstandardní.

» ostatní recenze alba Chickenfoot - III
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot

Led Zeppelin - I

Led Zeppelin / I (1969)

horyna | 5 stars | 28.01.2020

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

john l | 5 stars | 27.01.2020

Poslední týden si potřetí pouštím desku Grand Tour od Big Big Train. Postupně si projíždím některé z jejich alb a malinko srovnávám. V konečném výčtu mě vychází jejich novinka, která už novinkou úplně není, jako další perfektní zásek BBT. Nezatracuju kapelu za to, že pracuje s podobnými výrazovými prostředky. Já v tom vidím vývoj, i když možná pozvolný. Grand Tour má překrásné digipackové zpracování se spoustou povedených akvarelových kreseb a dotaženým informačním bukletem. Zvuk je na dnešní dobu až nebývale dynamický. Tady musím kapele vyseknout poklonu. Jde poznat, že se snaží svoje fanoušky potěšit. Nejen jejich oko, ale i ucho. Hudba může někomu připadat sterilní a předvídatelná, ale to je u devadesáti procent sloužících skupin taky. Já si myslím, že ten, kdo má BBT rád, musí být spokojený i s Grand Tour.

Nenašel jsem tam žádné zbytečné skladby, které nemají posluchači co nabídnout. Právě naopak. Hudba BBT je už dlouho nesmírně nápaditá a aranžérsky pulzující. Mezi dnešní produkcí kapel, které se dokázali prosadit mezi širší publikum a hrají podobný model moderního progresivního rocku, nemají konkurenci. Nakonec se stačí zaposlouchat třeba do velkolepé skladby Ariel a musí každého znalce takové muziky trknout která bije. A to už nechci laborovat nad tím, jak božsky to asi musí znít naživo. To je krása oblečená do not. Dávám pět bodů za jedno z nejlepších alb BBT.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Karfagen - Birds of Passage

Karfagen / Birds of Passage (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.01.2020

Každý si jistě vybaví řadu muzikantů, kterým můza nedá spát a oni chrlí na trh jedno CD za druhým, nedbaje na známé pořekadlo, že méně někdy znamená více. Jedním z takových pilných autorů je i Antony Kalugin z Charkova. Neustále bez odpočinku pracuje na svých projektech Karfagen, Sunchild, Hoggwash nebo Kinematics Orchestra a to nesmím opomenout jeho stěžejní zálibu – tvorbu relaxační new age muziky, kterou jen minulý rok zaplnil čtyři CD.

S kapelou Karfagen stihl po necelých jedenácti měsících od velmi povedeného a mnoha progovými fanoušky v TOP 10 2019 skloňovaného alba Echoes From Within Dragon Island vydat novou desku s názvem Birds of Passage. Nádherný obal evokuje chutnou porci zajímavé muziky, proto jsem celý nažhavený vidinou vysoce uměleckého zážitku po této novince ihned sáhnul.

Nakonec desku točím doma už asi měsíc a dlouho jsem nebyl schopen vyplodit nějaký závěr. Musel jsem vytáhnout i předchozí album a porovnat je spolu navzájem, abych přišel na to, kde tkví problém. Antony totiž, po úspěchu předchozího alba vsadil na stejnou kartu a s pocitem „když to zabralo jednou, zabere to i podruhé" vysoustruhoval po vzoru „Echoes…" i toto novinkové album. Znovu se tedy setkáváme s pěkným ústředním melodickým motivem, který je pozvolna rozvíjen ve dvou eponymních skladbách přesahujích stopáž dvaceti minut. Album je doplněno dvěma new age skladbami - instrumentální Sunrise a zpívanou Spring (s jakýmsi indiánským zpěvem) kombinovanou s fusion. Závěrečný song na desce pouze dává upomenout (už asi po třicáté) na ústřední melodii alba).

Z této selekce vyplývá, že pokud hudební hostinu oprostíme od příloh a sladkého dortíčku na závěr, zůstanou k degustaci dva nejrozsáhlejší kousky. Ten úvodní pouští šťávu velmi neochotně, jedná se o pokus uvařit symfonický prog rock s velkou přísadou lidových ukrajinských motivů za pomocí kláves, fagotu a flétny. Na mne to však působí dost neosobně, jako ošizené potraviny určené pro český trh. Když se však Karfagen dostane do varu, v tomto případě v druhé dvacetiminutovce, situace se rázem mění. Tuhé maso v kotli měkne, jíška se na pánvi zbarvuje do zlatava. Birds of Passage Part II. je oproštěn od nudného zvuku syntenzátoru a nestále opakovaných slovíček textu, projeví se i nový kytarista Mathieu Spaeter, který předvede vedle pěkného úvodního riffu i několik parádních sól a vyhrávek. V této písni je řečeno vše důležité, zde si plně užívám prog rockovou delikatesu na ukrajinský způsob.

Závěrem : Nová deska Karfagen mě zklamala. Antony se sice obklopil novými muzikanty (jsem smutný z neúčasti kytarového mága Maxe Velychka), ale výsledný produkt zní (krom výborné druhé skladby) nudně a předvídatelně. Uvařen přesně podle receptu předposledního alba, ovšem hudebních i aranžerských nápadů je tu méně. V druhé skladbě je řečeno vše podstatné, ostatní působí jako nutné vycpávky k prodloužení stopáže. Tentokrát je to slabá trojka.

» ostatní recenze alba Karfagen - Birds of Passage
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Johnson, Eric - Venus Isle

Johnson, Eric / Venus Isle (1996)

horyna | 5 stars | 27.01.2020

Fusion přímo od Pána Boha.

Poděkování: Touto recenzí bych chtěl vzdát hold zdejšímu relativně novému kolegovi s přezdívkou stargazer, který se na stránkách Progboardu už několik měsíců velice usilovně věnuje oblasti jazz and fusion. Nebýt jeho příspěvků a detailních komentářů k osobě Erica Johnsona, nikdy bych jeho práci nejspíš neobjevil. Druhý dík patří příteli Palovi, který tu nedávno Erica rovněž propagoval, a některé z jeho výtvorů vynášel téměř k nebesům. Jejich příspěvky byly pro mne dost silným impulzem k tomu, abych se tomuto šestistrunnému kouzelníkovi podíval na zoubek i já.

Až doteď jsem o něm věděl pouze jediné a to, že coby třetí kytarista v devadesátých letech doplnil dvojici Satriani/Vai v jejich G3 koncertním podniku. Na rozdíl od nich však působí Eric značně plaše a introvertně. A obraz své pohavy přenáší i do své hry a do svého repertoáru. S tím mám prozatím pramalou zkušenost a na rady moudřejších jsem svého Johnsona poprvé volil na jistotu, a vsadil si na (prý) nejvelkolepější dílo Venus Isle. Zda li se jedná o vrchol tohoto mistra lze objektivně stěží posoudit (i když bych tomu věřil), ale už od prvního poslechu jsem nabyl dojmu, že tato muzika je neuvěřitelně podmanivá a kouzelná.

Johnsonův záběr je jazzovo rockový, respektive trefnější název pro jeho tvorbu zní fusion. Fusion značně odlehčené, provzdušnělé, romantické a něžné. Polovina skladeb na albu je zpívaných přímo jím samotným a jeho hlas je jednoduše překrásný. K charakteru a náplni jednotlivých kompozic přesně pasuje a svou trefnou ležérností tak ještě více přispívá k jejich kouzlu. Skladbu po skladbě rozebírat nechci, jelikož je zatím znám jen málo na to, abych se v jejich nitru nějak pevněji orientoval. A ono to vlastně není ani vždy potřeba. Důležitý je celkový posluchačův dojem. A ten zůstává velmi kladný.

Tato deska mne oslovila takřka okamžitě. A to hlavně proto, že jde o brilantní fusion, které nedokáže hrát každý, byť se o to může pokoušet. Johnsona jsem si postavil hnedl vedle jiných soukromých největších hvězd z této oblasti. Vedle Ala Di Meolu, vedle Return to Forever, vedle Brand X, nebo Moerlenových Gong. Prostě a jasně, tahle nahrávka mi ukázala, že Johnson oprávněně patří do té nejlepší jazzovo-rockové společnosti. Všichni kdož máte rádi tyto souboru a doteď jste podobně jako já o Johnsonovu tvorbu ještě nezavadili dejte jí šanci, ona totiž skutečně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Venus Isle
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava

Pospíšil, Luboš / Live!!! Ostrava (2019)

luk63 | 4 stars | 26.01.2020

Další novinka z loňského roku. Luboše Pospíšila mám rád už z dob Generace kapely C&K Vocal, miluju jeho první sólovku Tenhle vítr jsem měl rád a ve sbírce mám i všechny ostatní - často si je pouštím. Mám ho moc rád i naživo s tradiční skupinou 5P (ve které mi už nějaký čas chybí Bohumil Zatloukal) a tak jsem nemohl jeho první live CD nekoupit.

V ostravském klubu Parník bylo na dvou koncertech natočeno, následně sestříháno a k vydání připraveno celkem 16 nahrávek, dosahujících stopáže osmdesáti minut. Přiznám se, že první poslech byl pro mě mírným zklamáním. Chyběly mi drive a živočišnost, které znám z návštěv jeho koncertů s 5P. Také playlist bych já sestavil jinak. Teď ale album poslouchám už počtvrté, a dostává se mi pod kůži. Kapela na ostravském pódiu předvedla dobrý výkon, zvuk není vůbec špatný a já vím, že už teď se těším na další možnost navštívit nějaký koncert v okruhu sta km.

Kromě poměrně tradičních, i když podle mého ne nejlepších písní, které dobře znám ze studiových alb, jsou pouze zde ke slyšení tradiční koncertní kousky: Ondřej Fencl s Pájou Táboříkovou si zazpívali Špejchar blues a Pája přidala vokál i v coveru Mercedes Benz (originál se mi líbí víc). V písni Doky, vlaky, hlad a boty Pospíšil vzpomíná na nejlepší období C&K Vocalu a již zmíněnou legendární desku Generace.

Lubošova novinka pro mě není nijak překvapivá - jak jsem zmínil, jsem pravidelný návštěvník jeho koncertů. Je dokladem toho, v jak výborné formě letos v září sedmdesátiletý zpěvák stále vystupuje. Obklopen až o dvě generace mladšími spoluhráči zde nabízí průřez repertoárem posledních více než čtyřiceti let. Myslím, že se nepodařilo úplně zachytit přesně tu skvělou atmosféru, jaká na jejich koncertech panuje, ale opravdu dobrá deska to je.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš

Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland

Mahavishnu Orchestra / Adventures In Radioland (1987)

stargazer | 4 stars | 26.01.2020

AIR je druhé a poslední studiové album formace MO v osmé dekádě. Udajně je lepší jak album před, ale to jsou názory profi kritiky a muzikantů a to já nejsem. Pravdou však zůstává ten fakt, že od této desky už McLaughlin nepojmenuje nikdy žádný další soubor Mahavishnu Orchestra.

AIR se nahrávalo v únoru 1986 v Miláně a na této desce John používal moderní kytarové technologie mnohem střídměji jak na desce před. I když Synclavier využívá tady taky hodně. Akustické bicí Dannyho Gottlieba jsou doplněny o digi bubny, jak jinak, bylo to moderní, vzájemně a nevtíravě se doplnují. A s odstupem času mi to vůbec nevadí, právě naopak. McLaughlin se na albu prezentuje jako hráč, který v syntezátorovém pojetí hudby vrací zpět zvuk akutické a el. kytary do vzájemného prolínání, tak famozně, že tyto dva světy můžou spolu existovat.

Z Adventures In Radioland si asi nikdo nesedne na prdel, ale musí se nechat na hlavě za ty nápady a nové technologie co nabizí obě alba MO z osmdesátek. A John McLaughlin je inovátor a propagátor jakých koliv nových tecnologií, proto můj obdiv a respekt.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Fermata - Blumental Blues

Fermata / Blumental Blues (2019)

luk63 | 5 stars | 25.01.2020

Čtrnáct let trvalo, než se tandem Griglák-Berka odhodlal k natočení další studiovky. Fero Griglák se v tomto mezidobí na čas vrátil do Collegium Musicum s nímž natočil skvělý živák Speak, Memory. Ale úmrtí Mariána Vargy a Fedora Freša uzavřely poslední kapitolu této legendy - pro mě největší kapely našich východních přátel a jedné z nejvýznamnějších Československé éry. Ovšem k Fermatě chovám jen o málo menší obdiv, a také proto jsem si před pár dny pořídil jejich loňské album. A nelituju.

Dvojice veteránů doplněná o nejméně generaci mladšími muzikanty se nevydala cestou žádného novátorství ani do nějaké slepé uličky zbytečných experimentů. V deseti skladbách vsadila na osvědčený hudební vzorec, ke kterému dospěla po jazzrockových začátcích na albu Biela planéta, a kterého se od té doby poměrně věrně drží. To znamená, že i na Blumental Blues dominují ve stejné míře klávesy (zde podpořené ještě jedním hráčem) a kytara, které se vyložené vyžívají ve výrazných a krásných melodiích.

S jednotlivými písněmi se mění nálady (ne příliš), čirá radost z hudby však čiší z každé. Jazzu minimum, rocku hodně, vše v instrumentálním balení. Sympatické jsou klavírní vstupy (slyš Floriánove holuby nebo vzpomínku na kamaráda Vargu - Hommage ´A Marian), trochu méně oceňuji chvílemi příliš hutné, ale typické klávesové plochy ala 80. roky (např. Posledný tanec na Firšnáli či Raňajky u Štajna). Naštěstí jich není zas tak moc, abych to nezvládl. Přeci jenom mi víc voněly jejich historické jazzové sklony, které se nejvíc rozvinuly na Piesni z hôľ a doznívaly na Huascaranu. Ale to je můj problém. Albu dominují výrazné a silné skladby Blbé ráno a Nasávačka. Moc pěkné je i titulní blues.

Mé hodnocení: velice důstojný a povedený albový comeback, který oceňuji na 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože kapela je má srdcovka ode dne, kdy jsem poprvé slyšel Pieseň z hôľ (to jsem ještě skvělou první LP Fermáta neznal, ale časem jsem to napravil).

» ostatní recenze alba Fermata - Blumental Blues
» popis a diskografie skupiny Fermata

Jadis - More Than Meets the Eye

Jadis / More Than Meets the Eye (1992)

EasyRocker | 5 stars | 25.01.2020

V roce 1992 vyrazila ostrovní aristokracie kolem Garyho Chandlera a veterána Martina Orforda ke generální zteči všech progových pozic. Mám k nim úzké pouto vzhledem k rozjásané a srdečné hudbě, a tohle dílo je doslova požehnané.

A je co obdivovat. Tahle hudba tryská vysoko do oblak nad rajské zahrady, kypící palmami, fontánami a jezírky. I takové dojmy z barevných jadisovských hudebních palet se mi zjevují... Startovní, nesmírně zpěvný majstrštyk Sleepwalk napumpuje energií a vitalitou. Křehké hackettovské inženýrství Gary ukazuje v perle perel Hiding in a Corner. Čtyři minuty si jeho paže nedají stopku. Nestor Martin Orford se pak klávesově v G.13 vyřádil nedílně s rytmickou jízdou. I sem ovšem Gary zapracoval akustické snové vyhrávky a sóla. Čistokrevný odraz Genesis je v osmiminutové galaktické Wonderful World. Název jest jen předehrou alchymie od kvarteta mágů. Titulní kus začíná nepopsatelným baladickým nástupem. Andělský hlas a skvostné flétnové malby Orfordovy - jako bych se v mžiku zjevil na Voyage of the Acolyte. Prosím, nechci zpět do trudné a všední reality! Po houpavě konejšivé The Beginning and the End vpadne dobýt naše srdce obelisk celičkého žánru, Holding Your Breath. Na vrcholcích Orfordových duchen se zjevují kdesi v dáli postavy Wakemana, Bankse, Nolana... jsme v nejlepší společnosti. Zlom do akustického neskutečna a gradace do velkolepého finále je tím nejpádnějším důkazem geniality. Dokonalé.

I v rámci artrocku kvalitativně mimořádné dílo. Jadis si získali přízeň fanoušků i kritiků; u většiny z nich je stále "numero uno". Gary Chandler byl vyhlášen nejlepším kytaristou. Respekt a uznání patří celé čtyřce, semknuté a seřízené jak švýcarské hodinky.

» ostatní recenze alba Jadis - More Than Meets the Eye
» popis a diskografie skupiny Jadis

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

horyna | 4 stars | 24.01.2020

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební bajka o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A & M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka a jeho synovce Axela, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapela, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplní dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt- kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do nitra země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

EasyRocker | 5 stars | 23.01.2020

Progresívní scénu Austrálie rozhodně nelze opomenout - na své si přijdou jak metalové, tak artrockové duše. Pro prvé třeba Alchemist nebo Psycroptic. A z neoprogové studánky jsou Unitopia a právě Anubis (egyptské podsvětní božstvo).


Šestidílná The Passing Bell otevírá Věž ticha dravým, neúprosným tlakem. Poprvé se zjevuje plačtivé Mouldingovo hrdlo. Dramaticky přerušovaná tempa, ječící gilmourovská sóla, Bennisonova lap steel kytara. Potemnělé malby kláves nesou ortel jako trio Sudiček. Klidnější, velebná Archway of Tears má brnkanou overturu. Střední tempa otevírají prostor hlasové hostině - pěje kvintet; vlastně celá kapela. Báječný zážitek pomalu jak od Něžného obra. This Final Resting Place nenásilně cituje ostrovní vzory. Kytarové ozdůbky, k hraně možného tlačící hlas a ambientní závěr mají elitní parametry . Titulku řadím beze studu k vrcholným opusům celé jejich tvorby. Arenovsko-floydovský spirit, bujný klavír, zlověstně temný vokál a žhavé exploze kytarového dua. Sedíte na hraně mostu, dole vzdálený proud řeky. Máte, nemáte....? Po malebné jemnůstce The Weeping Willow pánové servírují orgastickou show And I Wait for my World to End. Hravé tempo, hutné basové přejezdy a optimističtější tón nejsou daleko hogarthovským Marillion. Jen nezdolný zpěv přetrval. The Holy Innocent je dokonale vytesanou poctou nejen Floydům. Jako na Wish You Were Here nechybí saxofonové sólo, unikající do prázdna... All That Is startuje agresívní metalový riff s účinky tsunami.
Zjevuje se duch prvé skladby; máme tu i jejich lyrické provázání. Melodické kaskády kláves, kytary, lkající každým úderem na hmatníky. Závěrečné sólo přistálo z jiné ho světa - drama jako u květinových králů. Zkázu a zmar zrcadlí hřmotné chorály...

Jedno z vrcholných děl Australanů, s mimořádně obsáhlým lyrickým námětem. Může se směle postavit vedle Brave, Scenes from a Memory nebo Operation: Mindcrime. Skvělá volba zasvěceným, ale i těm, kdo chtějí ochutnat dosud neznámé menu od protinožců. 72 minut absolutoria. 5/5

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Metallica - Master Of Puppets

Metallica / Master Of Puppets (1986)

horyna | 5 stars | 22.01.2020

Desku Master of Puppets lze bez skrupulí označit jako nejdůležitější heavy (thrash) metalovou nahrávku osmdesátých let. Netuším, jestli se v dějinách tohoto hudebního směru dá nalézt stylotvornější kotouč, k němuž se léta, přesněji řečeno celá desetiletí, dokázala klaněla tak široká posluchačská i skladatelská obec jako ke třetímu dílu Metallicy. Podle tohoto "mustru" se řídila prakticky celá západní tvrdě-hudební masa a právě tento se tak vehementně zasloužil o zpopularizování jadrné muziky mezi dorůstající mládeží i jejich odrostlejšími, o dvě generace staršími rodiči, kteří do té doby za nejtvrdší soubory považovali Led Zeppelin a Deep Purple.

Pro mne osobně má tato deska kultovní postavení ještě z jednoho prozaického důvodu. Bylo to právě ono, jedno ze tří prvních "pořádných" rockových děl, jež jsem kdysi dávno jako dorůstající mladík ochutnal a jehož obálka (spolu s obalem Persecution Mania od Sodom) mě svoji vnitřní aurou a mistrně působivou atmosférou tak výrazně praštila přes oči a uši. Nekonečným řadám bílých křížů a nitek vedoucích z rukou, které tak snadno a mocně ovládají naše životy, zkrátka nešlo nepodlehnout. Navíc v době, kdy člověk znal sotva pár průměrných obálek jiných rádoby umělců. Předně to však byla masáž hudební, kterou jsem do sebe rychle a neustále opakovaně vstřebával a nikdy jí v těch mladých letech neměl dost, natož abych se jí nějakým způsobem přejedl.

I když jsem si během dalších několika málo let velice rychle oblíbil i alba další, předně pak famózní ...and Justice for All a triumfální desku černou, nahrávka Master... zůstala navždy tou první Metallicou, jež měla utvářet vše, co přicházelo po ní. Ještě krátce se však zmíním o deskách ostatních: Jedničku jsem nikdy rád neměl, to přiznávám, zato Ride the Lightning by případ naprosto opačný a po první pětici alb, pro mne Metallica přestala nadobro existovat. Komerční choutky od půle let devadesátých jsem kapele nikdy neodpustil, stejně jako její vykalkulované návraty a honbu za mamonem za jakoukoli cenu prostřednictvím uměle zkonstruovaných alb pro potřeby trhu. Snad jen zvukový paskvil Death Magnetic bych z hudebního hlediska neměl opomenout.


Teď tedy i pár vět k náplni alba. Alba, jež vysoko ční nad okolní průměr a kde se v spojitosti s jednotlivými songy dá jen stěží nemluvit v superlativech:

Není mnoho hudebních děl, které by dokázali posluchače vtáhnout okamžitě do svého nitra tak silně, jako se tomu děje při vybrnkávání úvodního motivu písně Battery. Těch několik fragmentů tvořených klasickou kytarou působí ve spojitosti s mistrným zvukem, jež dodal Holanďan Fleming Rasmusen přímo fatalicky. Jsou zapsány mezi jinými hodnotnými hudebně-chráněnými objekty Unesco a poznáte je takřka ihned, po prvních pár tónech. Jde o motiv, který z hlavy už nelze vymazat, motiv s obrovskou silou, hloubkou a magnetickým pnutím. Pozvolný nástup, řekněme raději rozjezd písně samotné a energické tempo a drajv si získali zakrátko obrovskou oblibu mezi fans celého světa.

Epos titulní, tedy píseň Master of Puppets je jednou z nejlepších skladeb Metallicy. Kdyby ne žádnou jinou, tak právě touto věcí si kapela u fanoušků navždy vydobyla obrovský respekt a postavila pomník nesmrtelnosti. Miluju její stavbu, její změny tempa, geniální, jako z jiné dimenze převzaté kytarové vyhrávky a Hetfieldovo ultimativní volání v refrénu Master, Master... no a pak je tu ta skvostná mezihra na akustiky v doprovodu Hammettových sól a něžných melodií. Geniální.

Pro třetí The Thing That Should Not Be se před-kulisou mohli stát samotní Black Sabbath. Skladba má temnou atmosféru, vláčné tempo a sladkobolně citující ozvěny v akustikách. Není to typ skladby jež vás chytne a cloumá s vámi, ale kvalitu jistě nepostrádá.

Naproti tomu částečně baladická epochální věc Welcome Home (Sanitarium) snese ta nepřísnější měřítka. To je výsostně skvostná báseň, jež vám melancholicky čechrá pocity a stavy mysli a odvádí je až někam do stratosféry. Poklad z truhlice Metallica, obrovský zářící briliant nevyčíslitelné hodnoty.

Po čtvrté písni, tedy přesně v půli alba si najednou uvědomíte, že do každé z předchozích písní zařadila kapela značně odlehčenou, akustickou vložku či mezihru. Každá ze skladeb tím získala na pestrosti, rozmanitosti a vzdušnosti, čímž jim lze přisoudit o dost sofistikovanější proporce. Žádná další kapela z podobného stylového hrnce takto doposud ještě nikdy nepracovala. Metallica byla vždy o dva kroky napřed.

B stranu otevírá další poklad z této bohaté klenotnice, úderná Disposable Heroes s precizně vystavěnou hudební základnou z hřmotných riffů, dovádivých vyhrávek a zdatně pospojovaných aranžmá. Nirvána.

Naopak Leper Messiah mi tu jako jediná nesedí a tudíž ji musím vyhodnotit za nejslabšího jedince.

Instrumentální kus Orion je oblíben zejména mezi hudebníky, ale rádi ji mají i posluchači. Má zajímavou stavbu, precizně budované mosty mezi elektrickými a ohne-eletrickými částmi a spousty vkusných kytarových sól. Ještě si vzpomínám, že jelikož má nahrávka přes 45 minut délky, v mládí, kdy jsme skoro všechno nahrávali na klasické kazety kratší šedesáti minut (nadpoloviční většina nahrávek byla v té době kratší), byla píseň po krátkém úvodu useknutá a zbytek člověk ani neznal. Natož poslední energický kus Damage Inc. který mi ještě naposledy dokáže pořádně rozproudit krev v žilách.


Dle mého si tato nahrávka uchovává hned několik nej, několik prvenství. Za a) se domnívám, že je to Jamesem Hetfieldem nejlépe nazpívaná deska. Jeho projev je zde ještě ladně mladiství, ale v technice a frázování doznal velkého pokroku, s čímž se zde nezapomíná chlubit:-)
b)Hammettovi vyhrávky a sóla se zakrátko staly legendárními, legendárnějšími, než na kterékoli jiné jejich desce.
Cliff Burton byl miláček davu a velký skladatel. Jeho jméno a jeho vyjimečná hra je spjata s těmi nejlepšími kusy, nejen na této desce.
A Lars Ulrich? Vzpomínám si, že nám co by mladým pakinům ti starší říkali, že Ulrich dobrý bubeník není. Že nedokáže utáhnout celý koncert v jednom dynamickém tempu, že po čase odpadává a že Dave Lombardo ze Slayer je stokrát lepší. Připadalo mi to jako dětinské závody řevnivosti, kdo z koho. Když jsem pak viděl nějaké koncertní video s Ulrichem v akci zíral jsem, jak dobrý technik to je. Prý z něj vyzařuje zvláštní fluidum, díky kterému soustředíš svůj pohled na jejich koncertech vždy na něj. Alespoň toto tvrdil v nějakém rozhovoru některý ze známých hudebníků devadesátých let. Mě osobně jeho styl (alespoň na deskách) sedí a náležitě si jej užívám. Je to srdce souboru.

Deska Master of Puppets je ojedinělým klenotem tvrdé rockové muziky. Skláním se před její hodnotou a silou. Před jejím předjímáním toho co pomalu přicházelo, před jejím inteligenčním potenciálem. A také před hudebníky samotnými, kteří v té době tesali kreativitu z obrovských, dosud neprozkoumaných hudebních bloků.
 

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica

Supersister - Pudding en gisteren

Supersister / Pudding en gisteren (1972)

horyna | 5 stars | 21.01.2020

Supersister? Kdo je to? Nějaká super hodná sestřička? Něco podobného si může pomyslet laik, při setkání s tímto zvláštním pojmem. Dost možná jsem si něco podobného tehdy říkal i já sám. Tehdy, kdy jsem poprvé na tento termín na internetu (no kde by jsme bez něj dnes byli) narazil. Ze zvědavosti jsem si pustil krátkou ukázku a hned jsem byl doma. Ksakru, vždyť tahle supersestra zní úplně jako mí oblíbenci Caravan. Copak jsou také z Canterbury? Ne ne, nejsou ani omylem, jsou to Holanďané jak poleno, alespoň dle jmen zůčastněných. Ale hudebně, hudebně je to naprostá ostrovní slast.

Pro začátek jsem si pořídil toto-prý nejslavnější dílo Supersister a nelitoval jsem ani vteřinu. Pro milovníka kapel ze zmiňované britské studentské oblasti přelomu 60 a 70 let, je to ta nejlepší volba. "Včerejší puding" nabízí ve skromném časovém módu dvě dlouhé, převážně instrumentální skladby, jednu kraťoučkou legrácku a dvojici zpívaných, právě s Caravan lehce zaměnitelných perliček v začátku alba. Pohodový umírněný hlas Roberta-Jana Stipse vás zaručeně odvane mimo dnešní realitu o dobrých padesát let nazpátek, a bodré legrácky s příchutí Canterbury instrumentace, nadsázkou a vlastní sebereflexí zaručí, že se budete skvěle bavit a uslyšíte spoustu zajímavých motivů a aranžérských filuťáren.

» ostatní recenze alba Supersister - Pudding en gisteren
» popis a diskografie skupiny Supersister

Hammill, Peter - Over

Hammill, Peter / Over (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2020

Pokud je citlivá duše umělcova mučena, jeho psyché drceno v pomyslném lisu na ovoce, teprve potom ze svého nitra vydává to nejlepší a opravdové. Tato skutečnost je dlouhodobě známým faktem. Byl li takto obrazně zužován velmi senzitivní Peter Hammill v období natáčení alba Over, je celkem bez pochyb jasné, že těchto devět písniček je možné zařadit mezi jeho nejlepší díla, aniž by bylo třeba desku vytahovat z obalu.

Kdo si chce osobně potvrdit pravdivost této teze a prožít si v textech i hudbě Peterův bolestný rozvod s Alicí (která se zamilovala do jeho kamaráda), nahlédnout na něj z různých úhlů jeho emočních stavů – od sebezpytování, lítosti, či obviňování druhé strany – má šanci. Toto album je v podstatě monotematickým uceleným pásmem různých aspektů onoho rozchodu, ze kterého se Hammill jen velmi těžce vzpamatovával.

Kdo do textů nechce šťourat, tak nemusí. V tomto případě si užije 47 minut melancholické muziky s nezaměnitelným hlasem hlavního protagonisty, většinou prog folk rockového formátu s úspornými aranžemi v obsazení španělka, klavír, housle. Několik vyjímek z pravidla, které obsahují i rytmiku, tvoří úvodní post punková šleha Crying Wolf s ostrou kytarou, ve které hněv stříká všude kolem a já v ní cítím Iggyho Popa. Velmi zajímavá je i stavba Time Heals, která je složena z několika částí – začíná ponuře, zvolna přechází do pop rockové části a poté až do jakési hitové pasáže. Potemněle vznešenou (This Side Of) The Looking Glass, (ve které vždy očekávám, že Peterovi musí ve výškách každou chvíli prasknout hlasivky) zase pro změnu doprovází symfonický orchestr. Emoce klidní na závěr vrstevnatá a očistná Lost and Found převážně ve středním tempu. Oproti předchozím albům celkově stravitelnější a přístupnější záležitost.

Hammillovy poetické texty jsou však tak specifické, že tvoří naprosto vyrovnanou a pro mne těžko oddělitelnou část uměleckého díla a zcela ji pominout by bylo velká škoda. Kdo se do nich alespoň trochu ponoří, tak nahlédne do poměrně uceleného souboru zpěvákových osobních pocitů, kterými se zaobíral během svého nelehkého období v roce 1976.

Ukázka z Crying Wolf:
„Zničil jsi vše, co jsi mohl a s hnijícími zuby, které ti vypadávají z dásní, zůstáváš osamělý
A až se nachýlí tvůj konec, který je neodvratný
Opravdu tě bude rmoutit, že nikdo neuslyší tvůj zoufalý výkřik“

Ukázka z Time Heals:
„Moje zarudlé oči si tě snaží připomenout
Je to vše, čeho jsem schopen, než začnu křičet:
„Miluji tě, miluji tě!“ – Přál bych si, abych to byl jen sen…”

Ukázka z písně Betrayed:
„Přátelé – všichni mají nože,
aby vám ho vrazili do zad z pomsty nebo zášti…”

Ukázka z písně Lost And Found, která je dle mého jakousi katarzí a vyvrcholením tohoto příběhu a Peter vítá ve svém nitru první záblesky radosti:

„Už žádná přání do budoucna,
žádné další popírání minulosti
Jsem konečně svobodný, konečně
jsem zamilovaný.”

Jedinou vyjímku tvoří druhá skladba Autumn, která vypovídá o nelehkém údělu starých rodičů, kteří se dětem zcela obětovali a ti na ně v dospělosti zapomněli… Tady ručička ukazatele emotivnosti ukazuje extremní hodnoty.

Ukázka z písně Autumn:

„Teď je tu jen moje žena a já;
Měli jsme rodinu – teď už je pryč
A zůstávají jen vzpomínky …
Děti byli k našim zármutkům byli zcela hluší
A jakmile mohli, nechali nás v slzách.”

Závěr: spolu s texty ucelená, autobiografická výpověď umělcova nitra obnažená až na kost. Tomu odpovídají minimalistické aranže (krom dvou symfonických opusů) i přímočarejší textová složka. Roger Waters v The Wall nechal hlavního hrdinu Pinka vyprávět příběh o osamělosti a jeho depresivních stavech. Něco v podobném duchu a velmi osobního nám tu ponechal i Peter Hammill na své desce Over. Jedno z nejlepších jeho alb. Kdysi jsem váhal mezi čtyřmi a pěti body. Dnes bych toto dílo ocenil známkou maximální.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Area - Arbeit Macht Frei

Area / Arbeit Macht Frei (1973)

Snake | 3 stars | 19.01.2020

CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

Já tomu jazzrocku moc nedám a když už, sáhnu raději po našem, tuzemském (jazzrocku pochopitelně, nikoliv rumu). Ten italskej je pro mě španělskou vesnicí a moc se v něm neorientuju, ale pár kousků do sbírky jsem přece jen nastřádal. A nejslavnější italskou kapelou "early seventies" z oblasti fusion byla (a je) Area...

Obálky alb skupiny Area zdobí nápis International Popular Group a její základní sestava byla vskutku mezinárodní. Zpěvák Demetrio Stratos byl Řek, baskytarista Patrick Djivas Francouz a saxofonista Victor Busnello prozměnu Belgičan. Kromě výše uvedených tvořili první sestavu ještě pianista Leandro Gaetano a kytarista maďarského původu Johnny Lambizi. Toho však velmi brzy nahradil Paolo Tofani, všeuměl s nejdelší hudební praxí a známej především svým působením v kapele I Califfi.

Já to vzal s Areou trochu napřeskáčku. Začal jsem albem Crac! (1975), pak jsem přikoupil lajfku Are(A)zione (1975) a teprve potom jsem se odhodlal aj k nákupu debutového alba Arbeit macht frei. Moc se mi do toho nechtělo, ale jeho skvělá pověst mě nakonec zviklala - aktuálně se nachází na osmé pozici v žebříku věnovanému RPI podle hlasování čtenářů na progarchives. Je sice plné všelijakejch vlivů, ovšem svým zvukem jde o naprostej unikát. Stratosův vokál je ohromující, on sám jej používá jako další hudební nástroj a jeho kumpáni se starají o virtuózní doprovod té nejvyšší kvality. V hudbě samotné lze vystopovat všechno možné - od rocku, přes jazz, až po arabskej folklór a je jen těžko zařaditelná do nějaké škatulky.

Na úvod je tady dívčí recitativ v arabštině (podle údajů v bookletu tajně nahranej v Káhirském muzeu) a po ní největší pecka tohoto alba - a dost možná největší šlágr Area vůbec - Luglio, agosto, settembre (nero). V životě by mě nenapadlo, že může být arabskej leitmotiv takhle chytlavej, notabene v tak komplikovaném rytmu, ale stalo se a Area si prostřednictvím této skladby vytesala pomník. Sice si ani tady nedokázala odpustit kakofonickou vsuvku, ale ta je sotva čtyřicet vteřin dlouhá a tak ji zvládnu v pohodě přežít. Horší je to s tím, co bude následovat...

Osnova následující, osm minut dlouhé Arbeit macht frei je hodně volná. Úvod patří chřestivejm bicím, pak se přidá baskytara a trochu chaotická flétna, kterou vystřídá už o něco umírněnější ságo. Koncem první třetiny skladby dojde na svižnou jazzovou vsuvku a teprve kvílení saxofonu předznamená Stratosův nástup. Zpěvu tady moc není, ale Demetrio si ho dokáže užít aj tak. Závěrečná část skladby plyne v příboji divokých sól a v podobném kvapíku začíná i třetí Consapevolezza. Po necelé minutě dojde ke kýženému zvolnění a zbytek písně už se nese v uvolněném tempu i atmosféře. Dechař Victor Edouard Busnello navíc dokáže, že svým saxofonem umí nejenom kousnout, ale aj pohladit.

Druhou stranu desky otevírá svižná, ovšem také pěkně komplikovaná Le labbra del tempo. Tempo a jednotlivé motivy se střídají v rychlém sledu a to samé můžu říct i o změnách rytmu. Pro nepřipraveného posluchače to může být docela blázinec, zvlášť když kapela vybalí dlouhou instrumentální část se silně zkresleným sólem elektrického piana. A v podobném duchu se nese aj instrumentální nakládačka 240 chilometri da Smirne, což je vlastně jen (zdánlivě) nekonečná přehlídka mnohdy docela trýznivejch sól. Podle toho, co jsem vyčetl by měla být závěrečná L'abbattimento dello Zeppelin nějakou zvláštní odpovědí na skladbu Whole Lotta Love britských Led Zeppelin, ale nevím. Po hudební stránce tam žádnou podobu neslyším, spíš naopak. L'abbattimento dello Zeppelin je určitě nejexperimentálněji pojatej kus na albu, s dlouhým vstupem improvizujícího Stratose. Ten svoje hlasivky rozhodně nešetří a je to setsakra tvrdej oříšek...

Je sobota večer, jsem odpočatej a to se mi to poslouchá a píše. Ovšem třeba včera odpoledne, po týdnu v Kolbence to byl zápřah, kterej jsem vydržel jen s největším sebezapřením. Debut Area řadím k deskám The Inner Mounting Flame, nebo Birds Of Fire legendárních Mahavishnu Orchestra, Relayer od art rockovejch Yes, či Palepoli italskejch Osanna. Tedy k dílům, které mám ve sbírce a u kterých dokážu uznat jejich kvalitu a výjimečnost, ovšem která pro jejich náročnost téměř neposlouchám. Ještě včera bych albu Arbeit macht frei nedal víc, jak ošuntělé dvě hvězdičky, ale dnes ještě jednu přihodím. Ovšem jak "živák" Are(A)zione, tak album Crac! se mi líbí o něco víc.

Původní album (i s vložkou v podobě kartónového revolveru) bylo vydáno ve velkém množství a tak je i dnes sehnatelné za velmi přijatelnou cenu. Navíc vyšla spousta jeho reedic a to jak na vinylu, tak na CD. To moje je v klasické plastové krabce s transparentním držákem CD, pod kterým je vytištěný onen revolver. Čtyřstránkový booklet obsahuje dvě barevné fotografie a povídání od klávesisty Patrizia Fariselliho. Ovšem v italštině a tak si v něm našinec nejspíš moc nepočte.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area

Cinderella - Long Cold Winter

Cinderella / Long Cold Winter (1988)

horyna | 4 stars | 18.01.2020

Že nebyl jižanský rock jen mrtvým pojmem, dokázali na konci let osmdesátých v rozmezí nějaké pětiletky dvě nově vzniklé hudební formace. Tou druhou a pozdější, jež se momentálně věnovat nechci, je slavné sdružení bratrské dvojice Robinsonovců, jež se snad konečně po letech vnitřních rozbrojů dá brzo zase do kupy a nese název Black Crowes. Tou první a o půl dekádu starší je Philadelphká sebranka Cinderella.

Ta žala své největší úspěchy na konci let osmdesátých právě s recenzovaným druhým albem Long Cold Winter. Jedinou potíž, kterou může zaznamenat fanoušek čerstvě se seznamující s repertoárem této kapely je image muzikantů, v té době jasně ukazujících na glam rockové hnutí, svými výstředními obleky a natupírovanými vlasy. Ale to je tak jediná spojující linka, která popelku a glam nějakým způsobem naplňuje. Hudebně zde není po glamu, sleezi, nebo street rocku ani ň. Snad ještě na prvním, trochu nevyprofilovaném nosiči, ale od mega úspěšného záseku č. 2, přes geniální country počin Heartbreak Station, po vrcholný a zřejmě navždy poslední majstrštyk Still Climbing, se toto sdružení prezentuje šmrncovní a rozbujele energickou jižaninou. Jižaninou, která čerpá také z blues, country a samozřejmě hard rocku.

Na rozdíl od černých vran popelka vyznává dynamičtější a energičtější pojetí. Kytary jsou občas pěkně nabroušené, sóla rychlá a hitově funkční, riffy ostré, nadupané a neskutečně in (viď taková Bad Seamstress Blues/Fallin' Apart at the Seams, nebo Second Wind-největší nátěr alba, šlupka rovnou mezi vaše oči), ale když je potřeba pořádně přibrzdit a šlápnout na atmosférické kuří oko, najednou se vám před zraky otevřou melancholické rovinaté pláně amerického Texasu a do ucha vám k tomu hraje třeba Don't Know What You Got, nebo překrásná věc titulní.

Tom Keifer je génius, to on skládal vždy většinu materiálu, navíc dokáže velice efektivně ovládat svůj šestistrunný nástroj a ještě k tomu tím správným chraplákem zpívat. Viva Cinderella. Miluju tuhle kapelu.

» ostatní recenze alba Cinderella - Long Cold Winter
» popis a diskografie skupiny Cinderella

Watch, The - Vacuum

Watch, The / Vacuum (2004)

EasyRocker | 5 stars | 17.01.2020

Nelze zapřít, že můj postoj k téhle italské partě byl nedůvěřivý, až odmítavý. Genesisovská iluze jejich výrazu je tak dokonalá, že logicky stojíte na scestí - plagiát či nádhera? Ale podlehl jsem, přiznávám.

Wonderland se vstupní miniaturou Hills je celkem s více než osmi minutami. Gabrielovsky výpravný zpěv, totálně banksovská vtělení Gabriela Manziniho. Zdánlivou přímočarost narušují křivolaké hackettovské pěšinky. Syrověji odsýpá Shining Bald Heads, v závěru Salati s Manzinim melodickou extázi; jako krajinu, chvátající za oknem. Out Of The Land krášlí zpívající klávesy, vrstvené akustiky a vznešený vokál. Genesis se zhmotňují kol dokola v plné polní. Goddess je drsnou jízdou, ovšem s Rossettiho skvělým vokálním i kytarovým podílem. Deeper Still je melodicky mimořádná a programming ji dává lesk prvotřídního zboží. Obskurní křížení lidí a zvířat, obskurní biolog Voronoff. Nejen o tom všem jest aranžérsky a kompozičně bezchybná pětidílná The Vacuum. Klávesy občas jako by trýznil sám Hammill či Varga - na vlastní riziko. A dvouminutovým "přídavkem" rajská hostina Taliánů končí. Malebné nálety kláves zvolna uhasínají...

Se zpívanou italštinou mám zásadní potíže. The Watch jsou tedy jedni z nemnohých, kde se moje duše otevřela - a zaplesala. Dokonale vyvážený revival vrcholné progové éry. Hravá, básnivá, ale i vážná lyrika násobí blahodárný umělecký dopad. Jinak než plnou palbu nemohu.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Fish - Sunsets On Empire

Fish / Sunsets On Empire (1997)

horyna | 5 stars | 17.01.2020

Poslední dny si připomínám tvorbu bývalého zpěváka Marillion, skotského obra Fishe. Jen jako připomínku jeho snah jsem si k poslechu vytáhnul cd Suits a až díky němu začal postupně plánovat i další sondy do zpěvákovi sólové tvorby. Jen málo kdy si k poslechu beru alba určitého interpreta chronologicky. Častější případ je ten, že mám chuť na jedno cd a díky zálibně v něm nalezené, postupně přidávám další a další. A tak podobně je to právě teď s Fishem. Namátkou tedy beru jedno cd za druhým a poslouchám a poslouchám. Zároveň jsem rád, že se mi během několika let podařilo vyzobat celou jeho tvorbu, všech devět alb sólových. Některé z nich nejsou v běžné distribuci k sehnání a nebýt Discogs…

Dnes většinu z těchto nahrávek stavím na jednu kvalitativní úroveň a rozděluji do třech etap. V první jsou logicky alba počáteční od Vigil… po Suits. V druhé zlatý střed a zřejmě i zpěvákův osobní top, desky od Sunsets… po Fellini a třetí etapa spadá do období pozdního, reprezentovaného alby Field… až A Feast… Na řadovku číslo deset se netrpělivě čeká a jestli se nemýlím, měla vyjít snad už loni. Interentové stránky o jejím vzniku mlčí (nebo jsem hledal špatně) a tak nezbývá než čekat a čekat. Ale jestli se nepletu, i Fish patří k autorům, jež se v pozdním věku potýkají se zdravotními problém, což může vést k vysvětlení o (ne)plánovaném odsunu novinkového materiálu.

A teď tedy i něco málo k tomuto fenomenálnímu albu, prvnímu z trojice nej-fenomenálnějších:-)
Fish se zde i na nahrávce další spojil pro mne dost nečekaně s dalším, tehdy teprve rostoucím mohykánem v oboru, se Stevnem Wilsonem. Vznikl dobrý team a za přispění starých známých jako jsou Robin Boult, nebo Frank Usher nahrál prvotřídní materiál. Tato vyrovnaná hodinová kolekce mne vždy dokáže rozpumpovat do vysokých obrátek. Avšak je to především trojice songů What Colour Is God?, Jungle Ride a Brother 52, které se pro mne stali nesmrtelnými. Energické pecky jež jsou kolorovány povětstným Fish-ovským naturelem, a bohatou kompoziční škálou pohybující se hned v několika stylových oblastech. I zbytek alba je nápaditý a přesvědčivý. Fish zpívá možná nejlépe ve své dlouhé kariéře s Wilson mu ušil zvuk přímo na tělo.

Jeden čas bylo právě Sunsets on Empire moje nejoblíbenější Fishovo dílo. Dnes už tu jistotu nemám, jelikož například Suits, nebo Raingods jsou bomby podobné, s nemenším destrukčním rozsahem.

» ostatní recenze alba Fish - Sunsets On Empire
» popis a diskografie skupiny Fish

Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)

Frisell, Bill / Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson) (1980)

luk63 | 5 stars | 16.01.2020

Na úvod musím zdůraznit, že jde o projekt moravského jazzového klávesáka Emila Viklického, který je autorem všech skladeb na albu Okno i většiny na albu Dveře, které je jeho jednovaječným dvojčetem (první strana LP, která je součástí CD z roku 2012 - naopak na CD nebyla logicky zařazena dlouhá Suita pro klavír č. 2 z druhé strany LP, kterou autor nahrál už bez ostatních muzikantů jako sólový projekt).

V roce 1977 odjel Viklický na roční studijní pobyt na Berklee College of Music do Bostonu. Tam často hrával se začínajícím fenomenálním kytaristou Billem Frisellem, natáčeli spolu ve školním studiu a stali se přáteli. Proto jeho a další dva spolužáky (Kermit Driscoll - baskytara a Vinton Johnson - bicí) později pozval do Prahy k natočení skladeb, které z větší části vznikly už za mořem a dokončeny byly v Praze. Osm jich bylo zařazeno na LP Okno (1980) a zbytek dostal šanci o pět let později na albu Dveře. Obě desky mám ve sbírce ode dne, kdy se objevili na pultě prodejny Supraphonu v Sokolově, nově jsem si včera pořídil i CD Okno & Dveře.

Na konci 70. let bylo Československo jazzrocková velmoc (Jazz Q, Energit, Fermáta, Mahagon, Impuls, SHQ, ….) a na této vlně se nyní svezl i Viklický, který do té doby vydal jen akustickou LP v Holomóci městě. V prostoru, který mu styl fusion nabízel, si vybral především funkově zbarvené rytmické pozadí, na kterém malovali spolu s Frisellem svými nástroji krásné melodie. Jejich hrátky vytváří rozmanité jazzové nálady a ve mně budí chuť CD poslouchat stále dokola. Skladby jsou zahrány s naprostou muzikantskou precizností všech čtyř aktérů a mohou se směle poměřovat nejen s významnými jazzrockovými alby na tuzemské scéně, ale i s deskami Return To Forever, Billy Cobhama, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Brand X a dalších světových velikánů žánru.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Death - Symbolic

Death / Symbolic (1995)

horyna | 5 stars | 15.01.2020

Deska Symbolic, od nejpřednějších vůdců technické linie smrtícího kovu kapely Death, tímto představila před pětadvaceti lety (bože, jak ten čas příšerně letí) veřejnosti své nejvyspělejší, nejucelenější a nejfamóznější dílo.

Dle mého skromného úsudku už jej svou poslední plackou Sound..., ani deskou Chuckova bočního projektu Control Denied nikdy nepřekonala. A domnívám se, že jej nepřekonala ani žádná z dalších kapel provozující svou muziku na profesionální bázi, v podobném stylovém slohu s touhou posunout výrazové prostředky s nimiž pracuje na další úroveň. Symbolic zůstal, a stále pevněji se domnívám, že i navždy zůstane tím NEJLEPŠÍM, co mohl člověk v mantinelech, ač maximálně rozšířených, v tomto odvětví vybádat. Tato deska mne totálně uchvacovala v době svého vzniku a uchvacuje mne stejnou silou a působivostí i dnes.

Cestu k ní si mistr Chuldiner dláždil pomalu, avšak velkými kvalitativními skoky. Album Human pozvedlo kapelu do nejvyšší možné (technické) ligy. Individual T. P. šlo o pár centimetrů ještě dál no a Symbolic, Symbolic rovnou skočil na samotný Olymp a zůstal nesesazen. I když já sám podobné muzice už spousty let absolutně neholduji, tento výlisek mám zařezán v krvi jako málo co jiného. Znám každičký tón, sloku, refrén, přechod, vyhrávku i (a to hlavně) sólo.

Před pár dny jsem si desku pustil dvakrát po sobě. Poprvé na domácí aparatuře, podruhé v mp3 na výletu do přírody. Zatímco první poslech (ač z technického hlediska o mnoho kvalitnější) mne neustále "nabourávala" až příliš čitelná hra/nazvučení Hoglanovy baterie (předně pak dvou-kopákové kulometné palby), což mne odvádělo od toho, co mám na Symbolic nejradši, a to jsou mistrné kytaristovi prvky, harmonie a sóla, druhý pokus s nadstavbovým přírodním efektem, už byl přesně podle mého gusta a znovu mi po letech dokázal navodit stavy jen těžko popsatelné, stavy bez tíže v bezprostřední blízkosti tohoto klenotu.

Pokud bych měl říci něco k obsahu alba, tak asi toto:
Úvodní stejnojmenná skladba mě přijde sic v pořádku, ale jen jako taková rozehřívací a ještě ne tolik propracovaná oproti tomu, co bude následovat vzápětí. Navíc je zbytečně dlouhá a konec mě už malinko nudí. Jenomže, s příchodem asi nejlepší písně (ale kdo přesně určí, která z následujících perel je ta nej:-) Zero Tolerance se vše otočí o 180 st. a následuje plejáda těch nejcharismatičtějších kompozic, jaké kdy Chuck za svou krátkou kariéru složil. Každá položka je úchvatná a jedinečná. Každá obsahuje neuvěřitelné množství geniálních riffů, vyhrávek, kytarových harmonií a výměn, funkčních přemosťovacích prvků a naprosto dech beroucích závratných sól. Kapela šlape jako hodiny, Hoglan do toho mydlí sic občas dost rychle, ale pořád neskutečně technicky. Basa i druhá kytara jsou tu spíš k doplnění party, ale i u nich se několik zaznamenání hodných míst najde a předpokládám, nehrát zde tito lidé, nahrávky by možná nebyla tak geniální (i když S. Di Giorgio by k zahození rozhodně nebyl). Empty Words, Sacred Serenity, rychlejší 1,000 Eyes, Without Judgement a Crystal Mountain, představují spolu s dříve jmenovanou Zero Tolerance středobod nahrávky a to vůbec nej v tomto slohovém ranku. Obrovské kouzlo působí i prostřednictvím zvuku a charakteru jednotlivých nástrojů, které posluchač vnímá. Není to jen dojem, či nějaká imprese, je to skutečný stav dokonale provázaného a zaranžovaného (jestli podobný slovosled mohu použít, přec tu nejsou žádné, nebo jen minimální klávesy a zvuky, vše tlačí instrumentálně nabušená čtyřka plus zpěv) díla, ve kterém se desítky a desítky motivů na sebe vzájemně přilepují, proplétají, doplňují a jeden šikovně podpírá druhý. Malinko mne mrzí, že Chuck častěji nesměřuje svůj pohled k akustickým břehům, protože když se tomu tak na několika místech děje, skrze svérázně atmosféricky nastavený zvuk jeho nástroje, stoupá posluchačova mysl do nebe jako při poslechu Stairway to Heaven. Žel bohu toto své maximální pozitivum nemohu použít u posledních dvou tracků, jelikož jsem jim ani za pětadvacet let nedokázal přijít na jméno. Tyto položky pro mne znamenají sestup o tři třídy dolů a takřka ničím mne nikdy nedokážou zaujmout. Nevím jak to na těchto pozicích cítí ostatní, ale já se zde neuvěřitelně nudím a tak si vždy kladu otázku, jestli i pan Chuldiner cítil, že ony skladby doznali znatelný úbytek invence a obsadil s nimi tak raději příčky poslední.

Tož asi tolik. Domnívám se tedy, že už není potřeba se albu Symbolic recenzentsky více věnovat a klanět. Vše potřebné jsem řekl, zbytek je na vás konzumentech, posluchačích, kriticích a … co vy a Symbolic?

» ostatní recenze alba Death - Symbolic
» popis a diskografie skupiny Death

Pavlov's Dog - Pampered Menial

Pavlov's Dog / Pampered Menial (1975)

horyna | 5 stars | 14.01.2020

Kdyby mi někdo zhruba před rokem řekl, že už brzo budu mít doma dvě desky Pavlov´s Dog, asi bych se mu vysmál. Několikrát jsem tuto kapelu testoval a vždy se stejným výsledkem. NE!! NIKDY!! ANI NÁHODOU!! No a rok se sešel s rokem i rockem a na čestném místě sbírky se hrdě vyjímá poslední a první kotouč party sdružené okolo svérázného zpěváka Davida Surkampa.

Když éterem zazní jeho jméno, většině rockových příznivců, kteří muziku Pavlov´s Dog kdy alespoň z části ochutnali, okamžitě naskakuje husí kůže. Tento jev projevující se na pokožce i pocitech onoho jedince se děje ve chvílích, kdy David otevře ústa a svým tuze vysoko položeným hláskem začne intonovat. I já sám jsem s ním měl donedávna obrovský problém a vlastně hlavně proto tvorbu kapely totálně ignoroval. Postupně však přišel blíže nevysvětlitelný zlom, po němž jsem soubor začal zcela běžně přijímat a velmi rychle si obě desky oblíbil. Ta poslední přišla mi omylem po chybně odeslané objednávce, ta první před pár dny. Obě jsou skvělé, jedinečné a vysoce originální. A není to jenom díky Davidovu zpěvu, ale především díky kvalitně odvedené skladatelké přípravě, dostatku nápadů a citu na melodiku i atmosféru. Desky od sebe dělí čtyřicet tři let a Davidův hlas je dnes položený na úplně jiné tónině, ale výsledný pozitivní dojem ze způsobu jakým se do skladeb pokládá a prožívá je zůstává neměnný.

Obsahově je tento debut velice variabilní. Od romanticky klenutých něžností (Julia), přes majestátní řežbu (Song Dance), jemný houslový dotyk Kansas-stylu v (Natchez Trace), až po načančanost typu Of Once and Future Kings. Zkrátka, Pavlov´s Dog v sobě mají od některých kapel kus jejich identity (Caravan, Moody Blues, Budgie, Led Zeppelin), zároveň však pevně stojí na vlastních nohou a zní nezaměnitelně.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog

Magellan - Impending Ascension

Magellan / Impending Ascension (1993)

Brano | 5 stars | 14.01.2020

Tento album patrí do klenotnice progresívneho rocku.Veľmi ma srdce bolí,že takýto klenot korunovačného charakteru nemá tu na Progboarde ani jedno hodnotenie a ani zopár slov,nieto ešte recenziu.Tak skúsim ja,zopár slov ,tak od srdca.

S hudbou kalifornskej skupiny Magellan som sa stretol tak vyše 20 rokov dozadu,prostredníctvom albumu Test Of Wills(1997).Okamžite to so mnou zalomcovalo a dostal som takú šlehu akoby vypadla okresná elektrocentrála.Tá nespútaná energia,sila hladačstva,objavovania nových hudobných území,elegantné spojenie art-rocku, neo-progu a prog-metalu s pridaním veľkej dávky dramatickej pompéznosti.Najviac ma "zabili" metalové riffy a do toho trombón Trenta Gardnera!Maximálne nezvyklé spojenie,dovtedy som nič také nepočul!

Magellan však nie je hudba pre každého.Je to ťažká hudba a rovnako aj textovo náročná.Nemyslím to nejako elitársky,alebo snobsky,že ten kto počúva Magellan je intelektuálne niečo viac ako poslucháč iných žánrov.To vôbec nie!Jednoducho kompozičná aj aranžérska práca Tenta Gardnera je natoľko specifická,že osloviť široké masy asi ani nebol zámer.Témy,ktoré sa v textoch rozoberajú nie sú veselé.Vojna,násilie,smrť,zmysel utrpenia,otázky viery či neviery v Boha,krízové duševné stavy,kríza hodnôt a ľudskosti,opis dramatických historických udalostí-napr. krutovláda diktátora Pinocheta v Chile,vojna vo Vietname...

Možno poslucháčsky najprístupnejší je prvý album Hour Of Restoration(1991).Parádna nahrávka plná nákazlivého nadšenia,pozorný poslucháč vybadá vplyv velikánov Kansas,ale aj takých Styx...Nasledujúce dielo Impending Ascension(1993) má už značne inú atmosféru.A temnejšiu.Kostru albumu tvoria tri vyše 11 minútové kompozície Estadium Nacional,Waterfront Weirdos a Storms And Mutiny-ktorá pojednáva o vzbure na lodi slávneho portugalského moreplavca,podľa ktorého je vlastne skupina Magellan pomenovaná. Estadium Nacional popisuje krvavý vojenský prevrat v Chile v roku 1973.Mohutne zosynchronizované zborové vokály dávajú tejto skladbe neskutočnú silu!Virtual Reality to je prorocký obraz doby v ktorej práve žijeme a ktorá naberá stále absurdnejšie rozmery.

Tragický osud mali aj bratia Gardnerovci.Najstarší brat Jack padol vo vojne vo Vietname,gitarista Wayne trpel zhubným nádorom na mozgu a príšerné bolesti ho dohnali až k samovražde.A Trent Gardner,duša celej kapely,skladateľ a hudobný génius,tvorca legendárnej rockovej opery Leonardo-The Absolute Man,zomrel v roku 2016 iba dva roky po svojom bratovi Wayne-ovi.

Bratia,chýbate mi veľmi!Vašu hudbu na strieborných kotúčikoch opatrujem ako oko v hlave...ale to vedomie,že už nie ste na tomto svete ma jednoducho desí!

» ostatní recenze alba Magellan - Impending Ascension
» popis a diskografie skupiny Magellan

Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée

Phillips, Anthony / Private Parts and Pieces X. - Soirée (1999)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2020

Večer u mě nečekaně nabyl slavnostní nálady... Z Japonska dorazil luxusně provedený digipack. K Anthonymu mě poutá letité duchovní pouto. Jeho umělecký záběr je hoden obdivu: artrock, folk, pop, bytostně zůstal však věren klasice. Nádheře Trespass od Genesis vtiskl nezaměnitelnou 12strunnou pečeť. Po odchodu z kapely se vydal nejistou sólovou stezkou...

Monolity jako Soirée se z pohledu běžného rocku obtížně přibližují. Té oblasti je také na míle vzdálen. Ale co Antova hudba měla vždy - velebnost, smutek a plačtivou ostrovní melancholii. Romantické období klasiky rezonovalo ale nejsilněji, jako osudový prožitek. Absolvoval náročné kurzy, ovšem i samostudium. Rozjuchanou Scythii, Hope of Ages a mrazivá vyvrcholení - Rain Suite a Summer´s Journey tak bez problémů identifikují i znalci staré tvorby. Krasavicí a dvojnicí dávné perly Collections - to je entrée Sad Ballerina. Sultry Leaves, Venetian Mystery, The Oregon Trail, Passacaglia - u těch musí zjihnout i bičované severské pláně. V obdobné náladě jsou vůbec vyvedeny všechny kratší položky. Mocně dunící Creation pamatuje prapůvodní éru Genesis. Dva roky po skonu lady Diany nechybí pocta - slzavé údolí Fallen Flower.

Letitá Rybackova recenze tohoto Díla je dokonalá a mluví i z mého nitra. Ant přináší díla z odlišného časoprostoru a v dnešním chvatu a zmatku jim hrozí zapomnění. Pro mě však posvátná, čistá, pokorná a překypující talentem. X.díl bohatého seriálu Private Parts je 20dílnou, čistě klavírní suitou.


» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony

Mandel, Harvey - Baby Batter

Mandel, Harvey / Baby Batter (1971)

Otikk | 4 stars | 12.01.2020

Výborné album. Vlastím německé vydání 1071, liší se pouze obalem,sám nevím,který lépe vystihuje hudbu na LP.
Všech sedm skladeb jsou instrumentálky. Od první skladby se na vás hrne směsice jazz- rocku,ochucená blues. Albu jsem získal nedávno, je to mé druhé setkání ze sólovou tvorbou Harvey Mandela.
Mám již album Righteous, také výborné, ale daleko více bluesové. Album Baby Batter, mě překvapilo svojí lehkostí a přímočarostí. Po prvním puštění, jsem musel jít zkontrolovat stopáž jednotlivých stran, tak jsem byl unešen a plně pohlcen hudbou a kytarou Hervey Mandela. Čas přestal existovat. A pak jsem ji pustil ještě třikrát.
Jsem stále více ovlivněn blues a tak pro mě nejlepší obě poslední skladby na každé straně - Just A Hair More, Campus Blues.
Dávám čtyři hvězdičky, ale pro mě pět.

» ostatní recenze alba Mandel, Harvey - Baby Batter
» popis a diskografie skupiny Mandel, Harvey

Fermata - Fermáta

Fermata / Fermáta (1975)

EasyRocker | 4 stars | 11.01.2020

Jazzrock je fenomén, do kterého jsem teprve nedávno konečně ponořil svá zvědavá zvuková čidla. Dnes už mám ve sbírce tak 30 titulů, před rokem to byly pouhé dvě nebo tři. A zájem a chuť stále roste. Mezi úplně prvými byla právě prvá studiová dvojka slovenské Fermáty.

Bleskurychlý úder Enescovy Rumunské rapsódie: hned na první dobrou bezchybní ´bratia´. Zázrak, že jsme ve Federaci měli cosi tak světově znějící! Unisono nápor celé čtyřky kontra melodičtější Griglákovy malby. Vrchol pro natěšené masy? Jeho nekončící duel s Berkovými keyboardy. A znovu perlící klapky a živelné basové a perkusní hřmění Antona Jara ovládají Perpetuum II.
Griglákova desetiminutovka má volnější tempo i lehčí stavbu, kytarista přece jen magnetizuje zdrcujícím sólem. Postavím si vodu na čaj jsou skvostné čtyři minuty pokory a jazzové kontemplace. Strunná overtura otevírá show, hlavně profesora Petera Szapu. Valčík pre krstnú mamu je ukrutně rozparáděným jazzrockem. Bleskové zrychlení a mahavišnovský energetický nápor, puls akceleruje do nelidských dimenzí. Griglák s Berkou si dopřáli suverénní konfrontaci, dokonale ve prospěch celku. Perpetuum III je nejdelší a také tečkou za 40 minutami. Slováci se tedy žánrových klasiků King Crimson, Mahavishnu Orchestra, Santany, Colosseum a dalších nelekají a z jejich řádění jde místy hlava kolem.

Když kytarový hrdina Fero Griglák opustil Vargovo Collegium, zrodila se nová, stylově odlišná jednotka. Mezi čs. jazzrockem a slůvkem Fermáta klidně lze připsat rovnítko. I další počiny (v čele s Huascaranem) se zaryly do našich hudebních análů. Pochválit třeba i remastery, s popisky jazzového kritika Igora Wasserbergera. 4/5

» ostatní recenze alba Fermata - Fermáta
» popis a diskografie skupiny Fermata

Mahavishnu Orchestra - Mahavishnu

Mahavishnu Orchestra / Mahavishnu (1984)

stargazer | 4 stars | 10.01.2020

John McLaughlin začátek osmdesátých let pojal víceméně akusticky. V roce 1984 vyrazil na syntezátorovou jízdu pod staronovým názvem Mahavishnu Orchestra. Ze staré party přizval ke spolupráci Billyho Cobhama a Billy na Johna apeloval, aby se sešla na natáčení ta první parta MO. No nedopadlo to. A navíc Billy a John měli mezi sebou osobní i pracovní problem, tak Billy po skončení frekvencí odešel.

Album Mahavishnu se rozjíždí zcela nenápadně, z naprostého ticha....do jamování mezi saxofonem, synty kytarou a klávesy až po gradace bicích...a celé to padá do zracena.
Nostalgia je balada, která jako by pohřbívala hudební směr fusion. Další song je jediný, na kterém je možné si poslechnuot hru J.McL. na el.kytaru.
Album jede dál neskutečnou rychlostí...brejky saxofonu, bicích, basy, kláves a synclavieru....to je skladba East Side West Side.
Na postu osmé písničky je záležitost, která nese název Pacific Express a dokonale evokuje jízdu tímto jazzfusion vlakem, neuvěřitelná koláž zvuků....jízda do jazzfusion enkláv. To se musí slyšet. Nemá chybu. No a na závěr Mahavishnu končí akustickou meditací v kombinaci intro piana, pak tabla, flétna a 12strunná kytara.

Toto album jasně zapadá do své doby, je obrazem tehdeších technologií a možností, tlaku určitých subjektů atd. Ukazuje muzikantský kumšt, který je nepopiratelný. Pro mne, jako pro obdivovatele Johnovy tvorby, má MO v osmdesátých letech v mém srdci stálé místo.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Mahavishnu
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Ursiny, Dežo - Nové mapy ticha

Ursiny, Dežo / Nové mapy ticha (1979)

EasyRocker | 5 stars | 10.01.2020

Beatmen, Soulmen, českými matadory okované Provisorium či silně jazzová Pevnina detstva... Dežo Ursiny coby pojící mozek byl vizionář, zřetelně vymezený vůči pop music. Bohatý stylový koktejl, cit pro spoluhráče zaručoval vždy vrcholné zážitky. Až do nešťastné smrti patřil k naší umělecké elitě a uspěl rovněž za železnou oponou.

Titulní skladba udeří dokonale ve funk/jazzovém tempu s parádní basou Pavla Daňka, až tryská pot. Prvé klávesové sólo a druhý "nášup" s duetem kláves a polymoogů Deža a Jaroslava Filipa. A na to myslím - vrstvené klávesové kaskády a fontány, nechybí ani Filipovo Fender piáno. Tempové sprinty působivě krotí oddechové atmosféry. Na malej stanici s geniální Štrpkovou reflexí života lesa, ptáků, křižujících vzduch... Křehký, uměřený začátek se před půli zlomí do nepopsatelné genesisovské suity a jako zlatý hřeb je tu Dežova kolize s varhany Mariana Vargy. Víťaz je natlakovaný rock, ovládaná neústupným hlasem a kytarovým běsněním. Zelené jablko magnetizuje mnoha barvami. Oceán kláves a moogů, dokonalé Dežovo frázování, saxofony Dušana Húščavy. Prchavé lidské vztahy, ale i
"moře, kterým musíme projít". Nejdelší Domestic Flight upomíná jazzrockovým pojetím Pevninu detstva. Nad dvojkou Daněk/Hlinenský kraluje Dežo - kytara řve, naříká a v pekelném laufu zběsile sóluje. Je tu i Filipovo cembalo, závěr je opět artrockově ozdoben. Hádanka je akustickou malůvkou Petera Smolinského. Text o jablku zpracovali i naši Progresáci, Štrpka je ale mistr; jeho lyrické podobenství je mi bližší.

Dežo neopustil tehdy populární jazzrock ani funk. Přimíchal vyzrálé artrockové kompozice, odvozené od ostrovních titánů Genesis, King Crimson nebo VDGG. Poezie Štrpkova doplnila hudbu citlivě a stala se její součástí, třeba jako u Petera Sinfielda, nebo Josefa Kainara. Tak mezi 4 a 5, ale u Deža rád zaokrouhlím hore.

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Nové mapy ticha
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Druid - Fluid Druid

Druid / Fluid Druid (1976)

horyna | 5 stars | 10.01.2020

Debutní nahrávka Toward The Sun stoletým prachem zapadaných ostrovanů Druid, mně příjemně vyrazila dech svým totálně pro-Yes-ovským pojetím. Není to úplný klon, ale vztyčných míst by člověk našel hodně a podobnost je v určitých momentech až neuvěřitelná. Fluid Druid už jde daleko víc svou vlastní cestou a i proto je mi kapánek sympatičtější. Co si na ní ale cením nejvíce jsou samotné, velice nápaditě budované kompozice. Takřka každá je postavena na velmi silném a působivém motivu, který posluchač nemá problém si zapamatovat.

V úvodní Razor Truth se ladně střídají sytější dynamické plochy s těmi, v nichž budují náladu daleko intimnější lyričtější prostředky. Vše se po vzoru Gabrielovských Genesis chytře stiší, v povzdálí ševelí akustika a klávesy dojemně dobarvují okolní bukolickou scénu. Druhá Painters Clouds hned v zárodku obsahuje tolik myšlenek a nápadů, že by s nimi jiní vystačili na desku celou. Camelovská melodika, Yesovsky bublající basa a atmoška vzor Druid vás vtáhnou do děje a jen lehouce konejší. V instrumentální FM 145 "řídí" basu snad samotný Chris Squire, ale daleko zajímavější nápad mi připadá použitý ve čtvrté Crusade. Po určité části vždy zpěvák ohlásí – a teď zpívají děti – a opravdu, z hůry se ozve andělský dětský sbor se svým na, na, na, ná, ná… Skvostné. Nothing But Morning pro změnu pojme sborové vokály z jakési mše, dalšímu klenotu Barnaby dominuje pulzně burácející basová figura v kooperaci s ladnými výstřely kláves. A osmá Left To Find je zhudebněnou bajkou plnou poezie a jímavé hudební krásy.

Desku první jsem obodoval čtyřmi puntíky, tady rád ještě jeden přiložím. Škoda rychlého konce Druid, věřím, že by další deska opět stála za to. A pro fans Yes je tohle naprostá povinnost, vsadím se, že neznat podtitulek, nepoznají rozdíl.

» ostatní recenze alba Druid - Fluid Druid
» popis a diskografie skupiny Druid

Young, Neil - Rust Never Sleeps

Young, Neil / Rust Never Sleeps (1979)

makrelaman | 5 stars | 09.01.2020

Som prekvapený, že tu ešte nie je recenzia na jeden z najzasádnejších albumov Neila Younga & Crazy Horse. Absolútna klasika sedemdesiatich rokov. Prvá akustická strana LP sa nesie v duchu albumu "Harvest", hneď prvá skladba "My My, Hey Hey (Out Of The Blue)" chytí za srdce a je to čisto vydestilovaný Neil bez škodlivých prísad. Treba vypiť na dúšok. Druhá strana je už nefalšovaný Crazy Horse v tej najklasickejšej podobe. Surové, špinavé, šlapajúce garážové potešenie. Táto kapelka je výborná počas celej existencie ale trúfam si povedať, že v sedemdesiatich rokoch bola na vrchole. Čistých päť hviezd.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Rust Never Sleeps
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version) (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 09.01.2020

Projekt Jesus Christ Superstar je pro mě dalším monumentálním dílem, kterému by se měla věnovat mimořádná pozornost. Mám štěstí, že u nás v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském, konkrétně v Divadle Jiřího Myrona, se tento skvost hraje už málem 4 roky nepřetržitě, a já ho pochopitelně navštívil už nesčetněkrát, a pokaždé to byl velký zážitek. I když musím přiznat, že české přebásnění od Michaela Prostějovského mohlo být lepší. Originál z roku 1970 si opatruju už víc než půl roku na vinylu, pravidelně se k němu vracím, a když si ho pouštím, jsem přeplněn mimořádnými pocity.

Rok 1968 byl pro geniálního skladatele Andrewa Lloyd Webbera a skvělého libretisty Tima Rice velmi zásadní. V tomto roce totiž měla premiéru jejich „oficiální“ prvotina ‚Joseph And The Amazing Technicolor Dreamcoat‘, (o jejich skutečně první dílo ‚The Likes Of Us‘ nikdo v té době neprojevil zájem). Na této premiéře se objevil také jistý David Land. Divadelní producent, který obou autorům nabídl spolupráci, a tím to vše začalo. Tima Rice napadlo, že by jejich nový příběh měl pojednávat o posledních 7 dnech Ježíše Krista, ale pohledem Jidáše Iškariotského. To samozřejmě v sobě neslo určitou dávku kontroverze, a tak pan Land byl z toho nejprve mírně zděšený, že se budou zbytečně vystavovat problémům buď s církví, nebo s věřícími. Ale Andrew Lloyd Webber ani Tim Rice neměli v plánu nikoho provokovat či zesměšňovat. Oba tvrdě makali po celý rok 1969, a ke konci tohoto roku vyšla na singlu notoricky známá titulní píseň Superstar, původně nazvaná ‚Jidášův song‘, a David Land se docela uklidil.

Samotné originální album bylo vydané na podzim roku 1970 a zaznamenalo nevídaný úspěch. Zejména v Americe. Není se čemu divit, že mělo takový ohlas. Silný příběh v silných melodiích mistra Webbera. Každá nota, každé slovo má na desce své opodstatnění, všechno je dokonale propojené, hudební motivy se často opakují, ale to právě ještě tu geniální celistvost umocní. Ian Gillan v roli Ježíše je nepřekonatelný. Getsemanskou zahradu asi nemusím připomínat (škoda, že Ian Gillan nemá k tomuto dílu bůhvíjaký vztah, trošku mě to mrzí, ale nenadělám s tím nic). Úctyhodnou práci zde odvádí Murray Head v roli Jidáše. Skladby jako Heaven On Their Minds, Superstar, nebo Judas’ Death jsou neskutečné. Zejména Heaven On Their Minds je skvost na první dobrou. Před Yvonne Elliman jako Máří Magdalénou taky musím smeknout klobouk. Everything’s Alright je nádherná balada, a I Don’t Know How To Love Him je ještě krásnější. Tu, myslím zná opravdu každý. Když Jesus Christ hrají u nás, tak se pokaždé těším z toho, že Máří Magdalénu hraje Martina Šnytová. Majitelka nádherného hlasu.

Co mě ještě neskutečně dostává, je parádní a majestátní Hosanna, což je skladba, kterou vždy vyzpěvuju, jak kdyby šlo o život. Pak je to neuvěřitelná The Last Supper. Takhle geniálně vystavěná skladba se neslyší každý den. Změny nálad, něžnost se střídá s naštvaností, melodická krása s melodickými „hádkami“. Subjektivně jí označuju za mini-suitu. Myslím, že Poslední Večeře by obstála i jako samostatný majstrštyk. No a samozřejmě Trial Before Pilate, což je další geniální šílenost zahrnující 39 pověstných ran bičem. To člověk má husí kůži až tam, kde jí vlastně ani nemívá.

Úplně závěrečná John Nineteen: Forty-One už je jenom smutná melodie hraná na smyčce. Poslední tóny tohoto díla doznívají, a ve mě opět dlouho přetrvává mimořádný umělecký zážitek a třesou se mi kolena. Tímhle projektem si Andrew Lloyd Webber a Tim Rice zajistili nesmrtelnost.
Plný počet hvězd bez jediného zaváhání !

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Pretty Maids - Future World

Pretty Maids / Future World (1987)

horyna | 5 stars | 09.01.2020

Tak, dnes se společně mrkneme na zoubek jednomu z nejslavnějších alb let osmdesátých, dílu Future World dánských melodiků Pretty Maids. Vůbec nepochybují, že jej každičký navštěvník těchto stránek a majitel narození před letopočtem 1980 alepoň jednou jedinkrát ve svém hudebním životě slyšel. Společně s monumenty jako jsou díla The Final Countdown, album Hysteria, nebo deska nesoucí ve svém názvu letopočet 1987, patří do vybrané společnosti těch, které tvořili dějiny moderní hudby minuléto tisíciletí. Na svět bylo vypuštěno ve stejném roce jako některé z výše jmenovaných a nebojím se říci že nebýt jich, možná by právě ono stálo v pomyslném hard n heavy parnasu na příčkách takřka nejvyšších. Krom zmiňovaných tu v onom památném roce byla však ještě jedna důležitá (pro nově vznikající styl speed snad nejdůležitější) deska, která zastínila celičký, k metalu se tehdy klonící svět. Ano, samozřejmě tou jmenovanou je deska Keeper of the Sevent Keys Part I němčourů Helloween, která dánům v metalickém vodním zdroji tak trochu vypálila onen pověstný rybník.

Stylové rozkročení se mezi hard rockem a heavy metalem, dalo produkcím podobným desce Future World v oné době nálepku hard n heavy. Desku tak mohli poslouchat jak komerčněji založení A.O.R. posluchači středního věku, tak o generaci mladší dravci, vyznávající další z tehdejších populárních stylů heavy metal. To, jak dokázali dánové ladně vybalancovat mezi těmito dvěma směry a s jakou lehkostí ve svých kompozicích mezi nimi proplouvali a přecházeli, zaznamenalo jednak zasloužený údiv posluchačské obce, druhak raketový start na výsluní a obrovská prodejní čísla tohoto artiklu dokonce i na často zdrženlivé a nedůvěřivé druhé straně Atlantiku. To znamenalo pro do té doby undergroundovou skupinu z Dánska obrovský úspěch.

Firma Columbia Records už před nahráváním tohoto druhého alba cítila z kapely obrovský potenciál, načež reagovala dosazením velké producentské osobnosti za pulty s čudlíky. Nebyl jim nikdo menší než Eddie Kramer, člověk spjatý například se slávou Led Zeppelin. Ten však byl pro nespokojenost ze strany samotné kapely vystřídán Chrisem Iscem. K mixu byli pak povoláni dalšími velcí muži jako Flemming Rasmusen a dvorní producent multiplatinových Journey a Mr. Big - Kevin Elson. S takovými lidmi za zády, silným managementem a hlavně hladovou kapelou škrábající se po metách nejvyšších, byl v letech osmdesátých úspěch dopředu zaručen.

Materiál řinoucí se z desky Future World (vtipné je, že stejnojmenný obrovský hit měli zrovna Helloween toho roku na své nejslavnější nahrávce), připomíná právě vybuchující sopečný kráter, který okolo sebe chrlí horkou lávu, prská čedivý popel, a vypouští životu nebezpečný smrdutý prach. Ne vždy se kapele povede tak mistrný start jako je tomu s trackem titulním právě tady. Svět budoucnosti/budoucí svět nese ve svém poselství, zvuku i muzice právě cosi nového a konkrétněji těžko specifikovatelného, něco z tajů budoucna a možných paralelních světů existujících někde v dáli mimo naši známou galaxii. Už samotné intro skladby dýchá pohádkovou atmosférou cizích krajů a když do toho poté vpadne ostrý kytarový riff tříštící se o pevné klávesové hradby, vždy mne poleje onen známý a příjemný poslechový pocit. Ostré tempo, akordické výměny, přechody do akustična a hlavně klávesové kudrliny zadělali písni na pořádný kasaštych. Při poslechu této, nebo kterékoliv z dalších písní, ať už prostřednictvím středních tempových výměn vedený šlágr We Came To Rock, či v malebné Love Games (tady si posluchač 80-átek rochní jako prase v žitě), je to především dominantní a zcela jedinečný zvuk kláves Alana Owena podporující tu melodie, tu parádní riffy z pera Kena Hammera, jež vytváří onu provoněnou iluzi tajemné budoucnosti. Čtvrtou skladbou je píseň Yellow Rain s jedněmi z nejkrásněji znějícími akustickými kytarami jaké si lze jen představit. Pastva pro uši, samozřejmě hned vedle stojí klávesové brejky a něžný vokál Pana zpěváka Ronnie Atkinse. Před půli skladba až nebezpečně zrychlí a z balady se stává hard n heavy pumelice se vším všudy. Ze stejné rychlostní kategorie je i koncertní tutovka Loud 'n' Proud, kdežto dobobě vzorová Rodeo, vás strhne svými něžnými běhy malebného charakteru i jasně definovatelným bridge a refrénem made in Europe. Po jediné tuctové Needles In The Dark k vám připluje další astrální klenot desky - píseň Eye Of The Storm – něžná balada s nedostižným Ronniem u mikráku, a kytarovo klávesovou atmosférou jakou jsem na žádné podobné desce ještě nikdy nevystopoval. Hudební orgáč. Závěr obstará heavy věc Long Way To Go s precizně sezpívanými sbory.


Tohle je pro mne naprosto ultimativní nahrávka celé epochy a jedna z vládkyní hard n heavy stylu. Věc, při které se dá výborně regenerovat i patřičně vyblbnout. Je zde hned několik míst, ve kterých se dostavuje ten nepříjemnější pocit šimrání v zátylku, až se vám z toho všeho motá lebeňa a rty se samým úsměvem roztancovávají na obě strany.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Future World
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids

Bowie, David - Diamond Dogs

Bowie, David / Diamond Dogs (1974)

POsibr | 4 stars | 08.01.2020

Už to nie je úplne glamrockový mimozemšťan Ziggy Stardust a ešte stále to nie je funk-soul-artový chudý biely vojvoda. Na albume Diamond Dogs možno bádať akýsi prechod Bowieho tvorby, žánrový predel. Album je to koncepčný, spojený pochmúrnou tématikou, aj napriek niektorým povzneseným melódiám. Vykresľuje spoločnosť, ktorá sleduje, pohlcuje, uniformuje. Voľakde som čítal, že Bowie chcel zhudobniť Orwellov legendárny román 1984, ale od jeho vdovy nedostal povolenie. Tie paralely tam však určite ostali. A nielen v rovnomennej skladbe.

Úvod albumu tvorí Bowieho intro, príhovor, ktorý nastoľuje kulisy. Na titulnej DIAMOND DOGS vnímam ako zaujímavý akurát úvodný riff, ktorý sa párkrát v skladbe zopakuje, ináč skladba nejako nevystupuje z glamrockových koľají. Povznesená melódia, piano vyhrátky od Mikea Garsona. Bowie tu obstaráva gitaru aj saxofón, žiaľ, Micka Ronsona na šiestich strunách nepočujeme. Po predošlom albume plnom coverov sa cesty tejto skladateľskej dvojice na dlhšiu dobu rozišli. Priemerná skladba. Zato suita SWEET THING – CANDIDATE – SWEET THING (REPRISE) je u mňa prvým vrcholom albumu. Bowie tu od hlbokého intra prejde celým hlasovým spektrom, emócia sála z každého tónu. Suita skladieb začne relatívne povznesene, ale v pozadí cítiť akúsi beznádej, melanchóliu. Bowie si dokonca strihne aj gitarové sólo a nie je to zlé. V časti Candidate však nálada zamrzne, tu je tá melanchólia už očividná. Zakerná rezavá gitara v pozadí, miestami piano, saxofón, naozaj zaujímavá hudobná koláž. Nehovoriac o Bowieho naliehavom speve v druhej polovici, to je čosi! „We‘ll buy some drugs and watch a band, then jump in the river holding hands.“ Nie práve optimistické. Až apokalyptické. Reprise začína kvílivým saxofónom a Bowieho vyčerpaným vokálom, s gitarovým šumom na pozadí. Akoby všetka nádej vyhasla, no aj napriek tomu sú tu svetlé momenty. Nechýba ani krásna piano medzihra, kým nedôjde k až industriálnemu inštrumentálnemu outru s dominantnou basou a kakofonickou gitarou. No a na záver prvej strany platne je asi najznámejšia skladba z albumu, REBEL REBEL. Parádne chytľavý Bowieho riff odštartuje veselú jazdu, textovo aj hudobne asi najpovznesenejšia pieseň na albume. Glam rock na štýl Ziggyho Stardusta spred dvoch rokov. Výrazná je tu tiež basa Herbieho Flowersa, ktorý hral s rôznymi veľkými menami na oboch stranách Atlantiku. Opäť vyzdvihnem druhú polovicu skladby, to musela byť na koncertoch riadna pecka.

Až baladický charakter má otvarák druhej strany, ROCK‘N‘ROLL WITH ME. V refrénoch dokonca až sťaby vianočný, či sa to zdá iba mne? Inštrumentálne pompézne spracovanie a Bowieho precítený vokál robia zo skladby naozaj solídny kúsok. Pozitívne naladí, avšak iba kým sa nespustí WE ARE THE DEAD. Ďalšia bomba. Melanchólia podkreslená klávesami a odovzdaným Bowieho spevom, ktorý miestami sťaby prorok skazy frázuje až strach ide. Naozaj, jeho práca s hlasom je tu na jedničku. Asi najzvučnejším indikátorom ďalšieho Bowieho hudobného smerovania je funkovica s názvom 1984. Odkazy na svetoznámy román sú tu jednoznačné. A aj napriek tomu, že vám hovoríme, čo si máte myslieť, tak chcete tancovať. Funky basa robí divy. Skladba však nemá charakter „jednoduchej“ kompozície, jednotlivé vrstvy tú do seba perfektne zapadajú a skladateľsky je to naozaj hodnotný kúsok. V skladbe BIG BROTHER je už mozog úplne vymytý, všetci uniformne nasledujeme veľkého brata. Hudobne ma nejako nenadchýna, avšak tú „vymytosť“ vystihuje, myslím si, perfektne. Plynulý prechod do záverečnej „blbôstky“ CHANT OF THE EVER CIRCLING SKELETAL FAMILY signalizuje záver platne. Až do posledného, zaseknutého, abstraktného „bra“ vo finále.

Po zvážení dávam albumu 4*. Zásluhou silného stredu albumu, ktorý v rámci trichotómie úvod-jadro-záver výrazne dominuje nad perifernými časťami.

Fun fact na záver: recenziu na tento deň som si naplánoval už vopred, sranda je, že ju publikujem presne 12-rokov po poslednom texte k tomuto albumu na Progboarde.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Diamond Dogs
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Saga - Worlds Apart

Saga / Worlds Apart (1981)

horyna | 4 stars | 08.01.2020

Včera jsem se probíral nahrávkami dříve smahnutými do pc a vyštrachal jsem i dvojici téměř popových alb z poloviny let osmdesátých, mé milované kanadské kapely Saga. Po krátkém testu jsem došel k novému závěru, že ještě nedávno tak prudce odmítaný softový "rock" made in Saga produkovaný v oněch letech, není zase tak špatný a v budoucnu nebude od věci, si například desku Heads or Tales do sbírky pořídit rovněž. Už už jsem Windows Media Player vypínal a naráz si uvědomil, že mezi cédéčky která jsem ještě nestihl vybalit, či na ně nepřišla ta správná chuť, je už hodnou dobu uschováno i jedno pocházející právě od této kapely.

Tou černou ovcí je nahrávka Worlds Apart. Nahrávka, kterou považuje velká část fans kapely za jejich vůbec nejlepší. Podotýkám, já k nim rozhodně nepatřím, to by se pak onen kotouč rozhodně nekrčil kdesi v koutě, ale byl by dávno součástí domácího porfólia Saga.

Tuto placku znám už dlouhou fůru let, už od dob, kdy jsem se Sadlerovci začínal. Tehdy jsem si ji koupil stejně jako kteroukoliv jinou, sic ne mezi prvními (to byla některá z desek předešlých), ale několikrát ji pozorně poslouchal a došel k závěru, že tahle tvář Saga se mi už moc nelíbí. Příliš syntetické, příliš umělohmotné, příliš nabubřelé. A navíc ty občasné elektronické bicí, blé, fuj! Deska šla rychle z domu a tento závěr, který jsem si k nahrávce Worlds Apart přiřadil, jí zůstal přilepen přinejmenším jedno další desetiletí.

Až postupné roztávání osmdesátých let v mé hlavě a akceptování (daleko komerčnějších alb) nahrávek od kapel jako jsou Def Leppard, Uriah Heep, či třeba nedávno zmiňovaných Budgie zařídilo, že jsem si znovu W. A. obstaral.

Hodnotit hudbu osmdesátých let ušima třicátníka, nebo čtyřicátníka, je alespoň u mne velmi ošidné a dosti rozdílové. Co dříve sítem projít nedokázalo, dnes se (sic někdy s úsměvem na rtech) promele daleko snáz. Nad řadou aspektů které jsem vyjmenoval výše a které se k této nahrávce/etapě kanadských Saga nepochybně pojí, už dokážu mávnout rukou. Nejdůležitějším faktorem který mi dnes téměř vždy zaručí, že nahrávka uspěje, je krom nápaditosti, dotažené stránky emoční a kvality jednotlivých songů i melodika. A právě s melodikou dokázali Saga vždy pracovat jako skuteční mistři. Ano, někdy zní skutečně podbízivě a okatě hitově, to když do ní kapela roubuje ony nechvalně známé elekto bicí, se stylem disco hraničící rytmus a sladkobolné zaláskované vokály. Pak se vám křivý ústa, zvedáte obočí a někteří méně zdatní přepínají, nebo rovnou vypínají kompletní desku. Z těchto důvodů se nepřestávám divit, že zrovna W. A. je tak oblíbenou deskou.

Jistě, jsou, lépe řečeno tu byly singly/hity a ty vyhrávali. Skladby jako On the Loose, Wind Him Up, nebo Time's Up bodovali na obou stranách Atlantiku (v Evropě je především Německo jejich zemí zaslíbenou), radiostanice je často zařazovali do svých rotací a fans si je oblíbili natolik, že je skupina musí na svých koncertech hrát dodnes. Tyhle písně ač zní na první poslech lacině a jednoduše, právě svým melodickým šarmem upoutávají dodnes a mají tu schopnost (jako jiné velké rockové songy) se vrýt do posluchačovy hlavy. Kvalitativně vyšší je však spíše závěrečná část desky, s pokračující ságou Chapter a songy No Regrets (Chapter V), Conversations a No Stranger (Chapter VIII). Zde se totiž daleko méně sází na první plán a líbivost. Tady je slyšet, že kluci když chtějí, dokáži komponovat i v odlišném směru a s jinými proprietami.

Tuto desku spáchala nejslavnější a legendární sestava Saga. V jejím čele stojí v několika oktávách zpívající titán Michael Sadler, jemuž na záda dýchají bratři Crichtonovci patřící k hráčské špičce svého oboru a klávesák Jim Gilmour, často poznávací znamení souboru pro svůj charakteristický zvuk syntezátoru. V časech kdy lp vyšlo kapela používala i troje klávesy, na něž živě hrál jak Michael, tak jeden z bratrů Crichtonů. To už byla pořádná hradba a muzika se tím stávala ještě barevnější a žel bohu někdy i přeumělkovaná a dosti patetická. Úvod alba odsýpá v rychlejším tempu a kapela sází hit za hitem. Vše podpírají silně dominantní klávesy spojené s ladnými kytarovými oblouky a křivkami i cválající rytmikou. Michaelův hlas je všude okolo. Vzpíná se do závratných výšek, dolů padá jako obrovský vodopád, obepíná vás a konejší jako smyslný klín vysněné tmavovlásky. Michael je vládce, Michael je král, Michael je Beethoven hlasivek. Je jedno jestli posloucháte některou z raných nahrávek souboru, nebo tu úplně poslední. Na každé zpívá tak, jako by to byla jeho "osudová". Střed desky mě tolik nebaví, ale konec počínaje překrásnou baladou No Regrets (Chapter Five) a dalšími perlami je zaznamenání hodný.

Kdepak, Worlds Apart pro mne nikdy nebude nijak zásadním, či přelomovým dílem, tak jako pro mnohé jiné fandy. A proč? Protože je tu třeba Silent Knight, Generation 13, House of Cards, deska 20/20 a mnoho dalších a dalších, kterým dám vždy přednost a jejichž kvality mám dávno prověřené. Avšak těch několik pochybností a otazníků, které nad Worlds Apart visí mi nebrání desku ocenit kladně. A těch několik invektiv které jsem jí dříve věnoval, dnes přičítám striktnímu mladickému pohledu s příliš uzavřenými klapkami na očích.

» ostatní recenze alba Saga - Worlds Apart
» popis a diskografie skupiny Saga

Orphaned Land - Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven

Orphaned Land / Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven (2004)

EasyRocker | 5 stars | 07.01.2020

Neklid lomcuje lidskými dušemi a příbytky. Čistí propadli černavé, babylónské nákaze. Bratr vraždí bratra i otce; sousedi své sousedy, drancují do posledního zrna jako posedlí. Může Stvořitel zůstat klidný? Přijde jeho úsilí vniveč?

Výrazný chór, uvozuje Birth Of The Three (The Unification). Kytarové přesypy a kaskády, evokující vlnobití. Přesně padnoucí orientální vokály, řecká loutna buzuki s metalickým názvukem a klávesový odvaz Edena Rabina. Druhé dítko Zjevení vedou vrstvené akustické a elektrické party dua Svatizky a Sassi s famózními hrdelními přemety. Mohutný Kobiho growling nakopává Polibek babylónský. Riffující strunná monstra zcela přirozeně střídají harmonie čistě orientální. Výčet babylónských hříchů - Kainovo znamení ulpělo na všech. Hlasové orgie ovládá andělská Shlomit Levi. Té a trylkujícím akustikám patří dvě minuty A'salk - zoufalé to žádosti o milost, vždyť kol jde do tuhého. Halo Dies (The Wrath Of God) - žaloba bezbožného Kainova pokolení. Spodina, jež ohněm, bouří a deštěm bičována bude - až do očistění. Orientálno je promíseno s kovovým hřměním. Zlom po páté minutě do ječícího duetu sól a zoufalý nářek chorálů - příliš pozdě pro Zatracené! A Call To Awake (The Quest) je přímým následníkem a poctivým metalovým maršem s lehkými exotickými melodiemi. Výzvy k procitnutí jsou bez odezvy. Pět minut ad hominem; Stavba Archy konečně započala. Chrámové vícehlasy, dokonale prezentovaná akustická studie, lehký jazzový závan. Chvíle nástupu na archu jde ruku v ruce s koncertní šlehou na solar - Norra el Norra. Sekající kytary, explozívní refrén a památný klavírní výstup Edena Rabina v závěru. Jako potomek Abrahamův, oslavujícího toho jediného Dárce Tóry, nemá na výběr... Ticho před Bouří, devátý, a opět bohatý díl. Akustické potůčky, perkuse, housle a cello. Definitivu zatraceným přináší Mabool (The Flood) s neodolatelnou melodickou alchymií, za baterií čaruje Avi Diamond. Stvořitel neúprosně zúčtoval se životem, který všemu sám vdechl. The Storm Still Rages Inside svým výrazně melodickým kovovým laděním na potopu organicky navazuje. Přelom do akustických repetice je emocionálně mimořádně silný. Jako ta Archa, vzdorující zoufale živlům. Záblesk světla, bouře velmi pomalu slábne... Pane, veď spravedlivé moudře na pevnou zem. Amen. Duha, symbol znovuzrození, uzavírá pokojně, mírumilovně tohle mimořádné hudební dílo.

Po utišení potopy spravedlivý Noe s třemi syny a zvířectvem nalézá pevnou zem, z příkazu Stvořitele. Tolik Prvá kniha Mojžíšova, Žalmy a Izajáš. Zmínky najdeme u apoštolů Petra, Pavla, i Ježíše, vše v Novém zákoně. Zpodobnění se objevuje už v sumerském Gilgamešově eposu, má tedy kořeny starší a hlubší.

A kde než ve Svaté Zemi mohla pětice potomků Noa a Abrahama, najít odvahu a zvěčnit Potopu v tak neobyčejné podobě? 6/5

» ostatní recenze alba Orphaned Land - Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land

Hammill, Peter - pH7

Hammill, Peter / pH7 (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 07.01.2020

Rok se s rokem sešel a další sólové album Petera Hammilla na podzim 1979 vplulo ladně do obchodů s hudebninami. S decentní pomocí dvou spoluhráčů – saxofonisty Davida Jacksona a houslisty Grahama Smitha do nahrávky Peter vedle svého zpěvu navrstvil vše ostatní, klavír a syntenzátory, kytaru i naprogramované smyčky bicích. Neodvažuji se tipovat, nakolik firma požadovala nějaké přístupnější nahrávky. Po předchozím, experimentálněji laděném albu The Future Now (1978) bych se tomu ani nedivil, přesto mne v úvodu překvapila křehká a akustická balada My Favourite s houslovým doprovodem Grahama Smitha, jak vystřižená z hitparády konce 60. let, kde Peter velmi procítěně zpívá.

Na následující Careering jsem si nikdy nezvykl – recitovaný text v podivném pochodovém tempu. I když v druhém plánu je slyšet určitý temný a nebezpečný podtón skladby, který mě čímsi přitahuje, tak celkově považuji tento počin za černou kaňku alba, kterou nezachraňuje ani kytarové sólo Briana Ena.

Třetí Porton Down – to je jiná! Drsný song s temným zvukem syntenzátoru, vykostěnou kytarou a jedovatým saxíkem v pozadí je přesně takový, jako jeho text, který vyjadřuje obavy z pokusů biologických zbraní, které se právě na základně Porton Down prováděly. Z množiny rockových kousků na tomto albu asi můj nejoblíbenější!

ukázka : >> odkaz

Nyní přichází na řadu trojlístek baladicky laděných a posmutnělých skladeb s decentním doprovodem klavíru, akustické kytary a jemnými zvuky syntenzátoru – "Mirror Images" o nevydařeném vztahu, "Handicap and Equality" odhaluje nepříjemnou pravdu o tělesně postižených, kteří jsou „odklizeni“ za zdi ústavů a v "Not for Keith" Hammill emocemi roztřeseným hlasem pěje o velké osobní ztrátě v podobě tehdy nedávno zesnulého parťáka z kapely a přítele Keitha Ellise.

Z posmutnělé nálady mě vyvádí "The Old School Tie", která je jakousi reminiscencí na punk rock zahranou Hammillem na klavír. Rytmický doprovod zastává jen basová kytara. Výborná a svižná záležitost, ve které Peter uštědřuje politikům pěkný políček.

Poslední balada na albu "Time for a Change", (napsal Judge Smith) – opět jen s akustickou kytarou naznačuje, jakou optikou Peter nahlíží na partnerské vztahy 🙂

Album se chýlí k závěru a zůstává čas jen na poslední trojici alternativně prog rockových záležitostí, které vyžadují velkou pozornost: v "Imperial Walls" do vojenského rytmu trápí Peter elektrickou kytaru, v následné "Mr. X (Gets Tense)" vyhrocuje náladu houslista. Napětí uvolňuje závěrečná, na piáno zahraná "Faculty X". Tento song je hodně povedený, plný energie a důstojně zakončuje album. Vlastní zásoba došla, proto se zde Peter textově nechal inspirovat ve filozoficky laděných básních a knihách o zkáze Říma či o mimosmyslovém vnímání.

Závěrem: Písně rozličných nálad se poměrně spravedlivě dělí na ty pomalé a baladické a na ty alternativněji a rockověji zaměřené, které jsou doplněny rytmikou z automatu a citlivě použitými zvuky syntenzátoru či zkreslené kytary. Celá produkce je minimalistická a střídmá, trochu mne mrzí velmi malé zastoupení Jacksonova saxofonu.

V chemii je pH měřítko používané k určení toho, jak kyselý nebo zásaditý je roztok na vodní bázi. V tomto kontextu je hodnota pH7 uvedená v názvu alba zcela vyrovnaná, ovšem jen za určitých teplotních podmínek. V přeneseném slova smyslu to platí i o obsahu desky Petera Hammilla. Ten je vzácně vyrovnaný. Nyní jen záleží na reakci posluchače, který podle své vlastní interakce ohodnotí tuto nahrávku, buď pozitivně či naopak. Třeba vydávající firma Charisma ztratila o další spolupráci zájem. Já osobně reaguji chemicky i posluchačsky velmi pozitivně.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - pH7
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Malmsteen, Yngwie - Odyssey

Malmsteen, Yngwie / Odyssey (1988)

horyna | 5 stars | 07.01.2020

Postava kytaristy Yngwie Malmsteena je pro řadu rockerů a metalistů značně kontroverzní osobou. Jeho hudbu buď milujete nebo nenávidíte. Já sám to s ním hraji tak nějak na obě strany. Byly doby kdy jsem jej miloval, ale také dost dlouhá periody kdy nenáviděl. Dnes je mi totálně jedno a myslím si v tichu duše to svoje (a není to nic úplně přívětivého:-), což mi ovšem nebrání, dvě, tři vytipované desky si s gustem občas připomínat.

Když jsem kdysi dávno do tajů oboru zvaného hudba pronikal, byl tento střapatý švéd dlouhý čas mým jediným sólovým kytaristou, kterého jsem obdivoval a jehož desky si pravidelně pořizoval. Neoklasicistní kvapíkovský metálek se k junákovy-tvrďákovi hodí víc, než matematické složitosti Steva Vaie, nebo bluesové bloudění Garyho Moora, a proto také zůstalo několik let jediné na poli instrumentální hudby. Všechny desky od debutu ze čtyřiaosmdesátého po Boalsův návrat prostřednictvím Alchemy jsem měl rád. Tedy všechny vlastně ne. Jediná vyjímka bylo právě album recenzované, které mi tehdy znělo značně komerčně a podbízivě. A když je vám osmnáct, či dvaadvacet, přece neposloucháte komerční muziku. Alespoň v bouřlivých devadesátkách rozhodně ne. Odyssey jsem dal stranou, možná prodal a víc se o něj nezajímal. Dvacet let mi bylo fuk, stejně jako Yngwieho tvorba, kterou jsem postupně hodil do kytek krom desky Facing the Animal a řekněme vždy milované Eclipse kompletně.
Ještě bych připojil važnou muzikou načichlou vložku: Je celkem logické, že v době intenzivních poslechů Malmsteenových nahrávek, jsem měl v oblibě i jeho pradávný italský vzor v podobě Antonia Vivaldiho a jeho Čtvero ročních období. On sám z jeho kompozic vycházel, což se v Malsteenově tvorbě jasně zrcadlilo. Postupně se mi však zprotivilo i toto a svůj náklon jsem věnoval hudebním skladatelům z naprosto opačného stylově dobového spektra. Stravinsky, Prokofjev, či Mahler mají skutečně s Vivaldim jen pramálo společného :-)

K desce Odyssey jsem se vrátil až nedávno pod vlivem poslechu oblíbeného alba D. P. Slaves and Masters, na němž pěje právě na Odyssey rovněž účinkující Joe Lynn Turner. Dnes má pro mne slovo komerce v hudební oblasti zcela jiná kritéria než před dvaceti lety a tak nemám absolutně problém si desku poslechnout a dokonale vychutnat. Její tehdejší negativa dnes vnímám pro Yngwieho tvorbu jako zcela opačná, zcela pozitivní. Onen popově komerční nádech dle mého nynějšího názoru nasměřoval desku od naspeedovaného prohánění strun s patinou klasicismu, do melodicky uhlazenějších, poslechově přijatelnějších poloh. Poloh, v nichž jednoznačně vyniká umění dokázat složit uchu lahodící song, se zapamatovatelnými parametry, velkou dávkou osobité melodiky rozložené do tempově přijatelnějších struktur s variabilní pestrostí jednotlivých čísel. Právě zde to není jen o tom jediném, jen o "panu nepřekonatelném" panu Malmsteenovi, jediném hromovládci nad kytarou a vašimi smysly. Tady cítíte celou kapelu, která šlape zatraceně dobře a kde J. L. Turner svého kolegu tlačícího se na výsluní občas pořádně zastiňuje (však si také do roka musel zabalit fidlátka).

Po obligátně "šupajzním" vstupu s písní Rising Force, se s druhou Hold on už dostáváme do zcela jiných teritorií. Střední tempo, krásně prokreslená Yngwieho hra, něžné melodie a navrch náramně procítěný Turnerův refrén. Lahůdka. Ještě větší pecka je v duchu osmdesátých let napsaná pompézní věc Heaven Tonight. Do popředí se po vroru Europe-áckého hitu Final Countdown dostanou Johanssonovi klávesy a popově laděný hudební opar který se tu zřetelně vznáší nemá chybu. Chybu nemá ani další gigantická věc, balada Dreaming. Turner je k nepoznání, zpívá velmi velmi procítěně, tóny a akordy na španělku jsou mistrně poskládány, čímž nám za decentní podpory ostatních hráčů pod rukama vzkvétá dokonalý klenot. Po krátké, ale výborné instrumentálce Bite the Bullet, je tu dunivá a nátlaková perda Riot in the Dungeons, ze které doslova vyzařuje společný zápal a nadšení. Turner vám jde po krku a zpívá jako bůh. Malmsteen přihodí několik svých parádiček a píseň má v popisu práce především diváka bavit, což se jí daří náramně. Deja vu se obrací k Rainbow a Crystal Ball je už úplné mistrovo něbo. Právě typově takovýto song povyšuje tuto desku nad ty ostatní. Je pravda, že další písně desku přesunou do rychlejšího sektou, ale pořád cítíte a vnímáte kompletně šlapající kapelu s výrazným vokalistou v jejím středu. Není to jen o onanujícím kytaristovi s egem jako Brno. Na závěr bych ještě vyňal povedenou instrumentální pumelici Krakatau a dobrou tečku Memories.

Kdepak, Yngwie Malmsteen se dnes o žádnou renesanci svého stylu, či překvapivý moment své kariéry nedočká a nepokusí. Poslední dvacetiletku točí jen desky strašné a ještě příšernější. Zvukově, hudebně i egoisticky nabubřelé. Ovšem na úsvitu své kariéry se o nějakou tu změnu přec pokusil a jednou takovou změnou pojetí i částečné orientace svého stylu bylo právě lp Odyssey. Pro mne jeden z jasných majstrštyků kytaristovi kariéry i osmdesátých let.



PS: případnému srovnání s postavami Edie Van Halena, či dokonce samotného Jimiho Hendrixe se na tomto místě záměrně vyhýbám, jelikož se nedomnívám, že i pře svůj nesmírný vklad na poli klasicistní kytarové techniky v úvodní části své kariéry, se Yngwie Malmsteen s těmito pány poměřovat rozhodně nemůže.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Aerosmith - Toys in the Attic

Aerosmith / Toys in the Attic (1975)

POsibr | 5 stars | 06.01.2020

Poslucháčska verejnosť, laická i odborná, zvykne tretí a štvrtý album Aerosmith označovať za kvalitatívny vrchol diskografie. Dnes sa pozriem na zúbok platni Toys in the Attic. Na prvých dvoch albumoch sa skupina stihla zohrať, vycibriť si vlastný rokenrolový zvuk a pomaly začína dobývať svet, resp. primárne USA. Čo ponúka tretia platňa?

V prvom rade je to rafinovanejší sound. Od debutu spred dvoch rokov kapela urobila míľové kroky a zvuk je menej surový, no stále dravý. S výdatnou dávkou boogie, miestami okorenený funky, dokonca štipkou psychedélie, no stále rock ala USA v podaní zlých chlapcov z Bostonu. Už v titulnej TOYS IN THE ATTIC je nastolené dravé tempo, gitary a bicie ženú dopredu. Tylerov spev je rovnako naliehavý, miestami krytý Perryho vokálom. Za zmienku stoja aj divoké gitarové vyhrátky, rozumne umiestnene v strednej časti piesne. UNCLE SALTY je práve ta štipka psychedélie, ktorú som spomínal. Už úvodný riff mi evokuje minulú dekádu, celé je to zaobalené do dunivej Hamiltonovej basy. Naozaj, v portfóliu kapely ide o čosi pomerne neobvyklé, no kompozične zvládnuté a rozhodne má miesto na albume. Zato kratučké, čisté sólo v podaní Joea Perryho je pre kapelu symbolické, ani on ani Whitford nezvykli na šiestich strunách prehnane onanovať. A ozvenové outro s opakujúcim sa veršom „Oooh, it‘s a sunny day outside my window“ len podčiarkuje psychedelický náboj skladby. ADAM‘S APPLE už začne pekne poctivo, rockovo-dravo. Aj tu sa dá odpozorovať ten charakteristický zvuk kapely, tvrdý rock, avšak bez straty na melodickosti a s prímesou boogie, ktorá rozhýbe telo, rozkýve hlavu. A už prichádza WALK THIS WAY, tak sa touto cestou vyberme aj my. Určite ide o jeden z hitov kapely, zo sedemdesiatok spolu s Dream On, Sweet Emotion a Back in the Saddle. Funky riff a bicie otvárajú divokú jazdu, čoskoro sa pridá valivá basa a zbesilý Tylerov vokál, plný sexuálnych narážok. Na toto sa dá aj tancovať. Pieseň si to odcvála, nudiť sa nedá ani na sekundu, zaslúžene ide o jednu z top kompozícií kapely, inštrumentálne výkony sú super, bez nejakých výstredností. Funk a hard rock v tom najlepšom prevedení, niekedy to skrátka ide dohromady. Prvú stranu platne uzatvára skladba plná dvojzmyslov, BIG TEN INCH RECORD. Je krátka, len niečo cez dve minúty, snáď len ako provokácia cenzorom a konzervatívnej verejnosti? Nechýba piano a dychová sekcia, r‘n‘b nádych je neprehliadnuteľný.

Parádny Hamiltonov bassový riff otvára ďalšiu hitovicu z albumu – SWEET EMOTION. Ozvenou sa ozýva tiež talkbox a šuchot rumba gulí. Až dravý riff nám pripomenie, že ide o poctivú rockovicu, aj keď miestami s exotickým nádychom. Hoci aj prítomnosťou marimby sprevádzajúcej Tylerov spev. Kramerova paľba na bicie odštartuje inštrumentálne outro, kde si členovia skupiny vyhodia z kopýtka, jam ako sa patrí. NO MORE NO MORE je ďalšia rýchla jazda, tentoraz za sprievodu piana. Miestami kľudnejšia, inokedy valivá a dravá. Posledná tretina je čisto inštrumentálna, tiež často nevídaný jav v diskografii Aerosmith. Rockový jam je však presne to pravé zakončenie piesne. ROUND AND ROUND je, dovolím si tvrdiť, najtvrdšia vec nielen na albume, ale v celom katalógu skupiny. Bradfordov drsný riff, za sprievodu apokalyptického Tylerovo spevu je heavy a je to metal. Hudobne skladba evokuje skôr Black Sabbath, než boogie-woogie hard rock Aerosmith. Ale je to výborné! Škoda, že takýchto pritvrdení v diskografii nie je viac (možno mi napadá ešte Nobody‘s Fault z ďalšieho albumu). Jeden z mojich favoritov v portfóliu. Obligatórna balada na záver je YOU SEE ME CRYING, opäť piano a tentoraz aj orchester. Tyler svoj hlas precítene polohuje do rôznych polôh. Možno aj tu sa inšpirovali Guns‘n‘Roses pri skladaní November Rain a ďalších balád. Zasólujú si tu aj Whitford aj Perry, skladba je naozaj inštrumentálna a kompozičná lahôdka. Opäť skôr výnimka, oproti dravému hard rocku kapely skôr na periférií, ale určite nie kvalitatívne! Výborná bodka za výborným albumom.

V mojom osobnom hodnotení je tento album vo veľmi, veľmi tesnom závese za Rocks, čiže bez pochyby 5 hviezd. Naozaj, na týchto dvoch albumov je kapela už vyprofilovaná, no ešte nezmorená drogami a internými konfliktami. A od druhej polovice 80. rokov sa už píše nová kapitola v dejinách kapely.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Van Halen - OU812

Van Halen / OU812 (1988)

horyna | 3 stars | 05.01.2020

I svoji dnešní recenzi chci věnovat dalšímu z velikánu elektrické kytary, panu Eddie Van Halenovi. Jimiho Hendrixe spojuje s Eddiem nejen to, že oba dva patřili ve svých dobách k naprostým špičkám ve hře na šestistrunné nástroje, ale i obdiv a úcta, které jeden z bratří Van Halenovců k osobě černošského kytaristy vždy choval.

Já osobně patřím k té druhé a asi i početně menší skupině, která si mezi obdobími amerických Van Halen mnohem častěji vybírá to Haggarovské. S Davidem Lee Rothem uznávám debut za velmi zdařilý počin, jenže ihned poté šla kvalita jejich děl dost strmě dolů. Jelikož nejsem přílišným zastáncem komerčních choutek, zcela logicky mě jejich neúspěšnější prodejní nahrávky z půle osmdesátek neoslovují. Dlouho jsem tudíž bral jako skutečný hudebně hodnotný koktejl až jejich počin z roku 1991 zkráceně pojmenovaný F.U.C.K.

U desky recenzované mě trvalo dost dlouho, než jsem ji dokázal akceptovat a docenit. Byl to zkrátka ten případ, u kterého potřebujete moře času, aby vás to pořádně trklo a předložená nhrávka dokázala zacloumat s vašimi emocemi. Dnes vnímám desku OU812 jako kvalitně odvedenou práci made in Van Halen, která koketuje z dobou ne příliš okatě (cožpak to šlo dělat opačně) a bere si z ní jen to nejpotřebnější.

Eddieho fantastická kytarová práce tu prorůstá většinou z deseti položek a v některých z nich ještě navíc v pořádně ostrém tempu. Snad nejpřitažlivější jsou právě jeho "náklepovky". Úvodní hromobytí Mine all Mine (tady z Haggarova nasazení až mrazí), nespoutaná A.F.U. (Naturally Wired) Eddieho (a vlastně i Sammyho) kytarový parnas Source of Infection.

Nádherné jsou rovněž ve středních tempech tažené, emočně naléhavé hitové songy When It's Love, Feels So Good, nebo Black and Blue.

A navrch je tu dojemná folk-rocková záležitost Finish What Ya Started

Vlastně tu nemám rád jen dvojici songů Cabo Wabo společně s posledním coverem A Apolitical Blues. Fujda.

Suma sumárum: OU812 sic není nijak převratná, nebo snad stylotvorná záležitost, ale pokud vás její poslech nějakým způsobem obohatí a hlavně baví, může to v určitých případech stačit.

PS: s albem mám spojenou ještě jednu krásnou vzpomínku. Jelikož je na zadně straně přebalu cd pomotané pořadí skladeb, rozhodl jsem si jej z netu vytisknout správně a vložit do krabičky. Když jsem onen papírek držel v ruce a stříhal, oblažila mě krásná vzpomínka na mládí, kdy jsme si cd nosili z půjčoven domů a přehrávali na kazety. Seznamy skladeb si tiskli na starých psacích strojích a pak dávali za kazety. Panečku to byla ale doba, kde že ty kouzelná léta jsou :-)
Mělo to nenapodobitelně natěšenou atmosféru a člověk si muziky jinak vážil.


» ostatní recenze alba Van Halen - OU812
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Hendrix, Jimi - Electric Ladyland

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

horyna | 5 stars | 03.01.2020

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.



» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Hammill, Peter - Nadir's Big Chance

Hammill, Peter / Nadir's Big Chance (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 03.01.2020

Dostane ode mne páté sólové album Petera Hammilla pět bodů? Nechme tuto otázku ještě chvíli otevřenou a nahlédněme Peterovi pod pokličku.

Album Nadir’s Big Chance bylo natočeno v podstatě reunionovou sestavou Generátorů. Vedle nepostradatelného Petera saxofony trýznil jeho věrný souputník David Jackson, za bicí se usadil Guy Evans a basu s klavírem a varhany na desce rozezvučel Hugh Banton.

Repertoár je na desce velmi pestrý a je třeba si vyhradit nějaký čas dostat na jeho vstřebání. Hudebně nepřehlédnutelné a překvapivé jsou tu čtyři proto punkové drsné nářezy, které jako by předurčovaly následný vývoj na této scéně nejen po hudební ale i po obsahové stránce, neboť se vezly na vlně revolty proti zavedeným pořádkům a poměrům na tehdejší hudební scéně. Jsou to titulní Nadir’s Big Chance, Nobody’s Bussines, Birthday Special a částečně Two Or Three Spectres. Tak nějak by zněli Sex Pistols, kdyby ovládali lépe své nástroje. Kdo si vybaví jejich debut, tak toho při poslechu musí trknout „vypůjčené“ pasáže, které Pistole do svých skladeb vyextrahovali z výše uvedených skladeb. Přijde mi hodně vtipné, že Johnny Rotten vycházel z Hammillových hudebních i názorových ideí a ještě to bezostyšně v médiích přiznal.

Další ucelenější trojku tvoří ty kousky s vnitřním, rockovějším a dramatičtějším jádrem – první trochu textově poťouchlá The Institute Of Mental Health, Burning se skvěle pozpátku nahranými tóny klavinetu, kterou následuje svižnější Open Your Eyes a přepracovaný první song ze singlu z roku 1969 – příjemně melodická People You Were Going To. V těchto skladbách nejvíce vyniká Jacksonův malebný saxofon a Peter tu v textech odhazuje chmury.

Pro mé ucho z následující podmnožiny balad je poněkud méně výrazný Pompeii a Shingle Song, který napsal původní člen Generátorů Judge Smith. Další dvě – majestátní Been Alone So Long nebo dojemný Airport jsou naopak přímo skvostné a plné emocí. Melancholické texty vyjevují zármutek a obavy z probíhajících či zaniklých vztahů, v případě Pompejí i celého města.

Závěrem: Uvědomil jsem si, jak širokospektrální barevnou paletu nálad nám nabídl v roce 1975 Peter Hammill and Co. Vydal dvě desky – s VdGG legendární progresivně rockový Godbluff a sólový počin Nadir’s Big Chance, kde poodkryl i tu jednodušší, ale i leckdy jemnější a veselejší tvář. Celkově to u mne na plný počet není, ale čtyři hvězdy jsou zaručeny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy

Lynyrd Skynyrd / Nuthin' Fancy (1975)

horyna | 4 stars | 02.01.2020

Jedno z mých nejoblíbenějších alb Lynyrd Skynyrd. Úvodní šleha Saturday Night Special patří díky ostrým kytarám a dunivým bicím připomínající pochodující německý Wehrmacht do zlatého fondu kapely. Do stejného šuplete by se dala přihodit i teskně vzténající Cheatin' Woman. Ronnie Van Zant se do písně náležitě pokládá, díky čemuž se posluchači dostává hlubokého vnitřního prožitku. Railroad Song je spíš svižné boogie s přilepenou foukací harmonikou na ústech a čitelnou kytarovou stopou situovanou do cválajícího tempa. Vypíchnout musím i typicky jižanskou pohodovku Am I Losin', díky níž si s přimhouřením kukadel člověk vybaví americký venkov a širé pastviny plné dobytka a honáků na koních. Čistokrevné country to je sedmá Made in the Shade, které kapela v této písni dotlačila k absolutnímu vrcholu. Nádhera.

Přesto, že jsem tuto desku slyšel až relativně pozdě a po obou fantastických předchůdcích, podařilo se mi ji naposlouchat daleko rychleji a snadněji než oba výtvory předešlé. L. S. i na svém třetím albu šlapou jako jeden, v texaskách navlečený muž. 4.5*

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Marillion - With Friends From the Orchestra

Marillion / With Friends From the Orchestra (2019)

horyna | 0 stars | 01.01.2020

Těžko přetěžko se hodnotí deska, u které má oddaný fanoušek oné kapely pocit, že je naprosto zbytečná. Novinku mých bezmezně milovaných Marillion jsem si nadělil jak jinak než pod stromeček. Vyšla v pravou chvíli, asi s třítýdenním předvánočním předstihem a sotva ji náš agilní dodavatel Music Records dostal na sklad, hnedle jsem po ní vztáhnul ruku a po rychlém doručení na pár dnů odložil stranou, aby byla připravena pro tu správnou chvíli.

Z logiky názvu vyplívá, že nejde o další klasickou studiovku, ale o písně postarší, upravené do orchestrálních aranží. Nebyl jsem proto nijak zvlášť napnut z konečného výsledku a neměl přehnané nutkání tento "patvar" vlastnit. Ale když je člověk fanda, v uvozovkách novou desku svých oblíbenců si velmi rád obstará. Avšak na druhou stranu nepatřím k typově úplně zaslepených sběratelům, co od svých miláčků potřebují za každou cenu úplně všechno. Nezajímají mne výběrovky-k čemu je hromadit, když vlastním desky studiové, kašlu na živáky, které mě nikdy ničím neuspokojovali a nemotivovali, jelikož přímého koncertního zážitku skrze nějaké drážky stejně nikdy nedosáhnete a podobné to mám i s DVD, jež v emočním nápřahu koncertní střet přenést dle mého zkrátka nedokážou. Ale když už mám podobný "výběr" Less is More, který mimochodem hodnotím velice kladně, díky všestranně dokonalému uměleckému zpracování, jež proběhlo úpravou klasických songů do akustických podob, vzal jsem za vděk i touto "slátaninou".

Dle mého by jedno Less… v discografii skupiny bohatě stačilo. Ono se totiž něco podobného děje znovu i na disku letošním, jen místo unplugged verzí tu máme příděl orchestrální. Když se na celý tento projekt dívám povrchně a chci ho smáznout rychlostí švihu vrbového proutku konstatuji, že jde o zbytečnost tahající fandům drobné z peněženek. Ale pohledem samotné kapely najednou člověk zjišťuje, že za celým tímto podnikem je hlavně společná chuť ke kolektivnímu jamování a touha vtisknout několika výrazným skladbám z repertoáru kapely odlišné aranžmá, nechat písně hovořit jiným jazykem a dýchat novým životem.

To, že kluci vsadili na skladby z Hogarthovy éry je celkem logické. Skutečného fandu, který se v repertoáru Marillion perfektně orientuje a zná jej takřka nazpaměť bude jistě zajímat, do kterých alb kapela "hrábla" a které songy do výběru zahrnula. Té hrstce z nás, jež toto dopodrobna zajímá ulehčím pachtění a napíši, jak se věci mají:

Nejstarším vzorkem je píseň Seasons End – ze stejnojmenného alba z 89-tého.
Steskem naplněný emocionální klenot Brave tu dostal zástupce v podobě – The Hollow Man.
Hned další studiovku Afraid of Sunlight – reprezentuje píseň Beyond You.
Pro mne dosti překvapivě bylo podvakrát nabráno z desky následující This Strange Engine - a to skrze píseň titulní a song Estonia, jež výběr otevírá.
Když jdeme po studiové ose dál dopředu, trojici desek okolo přelomu milénia přeskočíme a dostáváme se až pro mnohé k nepřekonatelnému monolitu Marbles – ze kterého byly vylosovány klenoty Fantastic Place a předlouhá Ocean Cloud.
Předposledním zástupcem je skladba relativně nová, poslední kus ze studiovky předešlé Sound… – píseň The Sky Above The Rain.
A jako poslední nám do výčtu už zbývá jen tři minuty trvající singl A collection, umístěný na bonusovém cd k desce Holidays in Eden.

Výběr tedy ne úplně překvapivý, jelikož takové Hollow Man, Fantastic Place, Beyond You, nebo Ocean Cloud si o podobnou úpravu říkají sami. Dle mého se krom jmenovaných, které disponují genialitou už v originálním balení a povedli se i s přidavkem decentní orchestrace – o které je třeba se zmínit, že se nejedná o žádnou nabubřelou symfonickou slátaninu, ale o úsporné aranžmá s využitím klasického smyčcového kvartetu, a malého počtu sekce dechové. Dle informací v bookletu i fotografií, se jedná o samé mladé sličné děvy (a dvojici zástupců rodu mužského). Mě osobně dost pozitivně překvapila nová verze písně Estonia a nic nezkazili ani úpravy ve skladbách This Strange Engine a Seasons End. Naopak taková The Sky Above The Rain mi připadá ještě nudnější než je originál.

Bodovat, či nějak hodnotit album, které nepřináší písně nové, ale pouze kolekci "úprav" nechci.
Za a) jsem v případě Marillion vždy nekriticky zaujatý mým absolutním top favoritem na trhu s hudbou a za b) pokud se nejedná o další/klasickou studiovku, není vlastně ani co hodnotit.

Za mne tedy řeknu jen to, že jsem pochopitelně rád, že Marillion studiově příliš dlouho nemlčí a dávají o sobě vědět i prostřednictvím díla určeného hlavně fajnšmekrům do zvuku, sběratelům a jedincům nimrajícím se ve všemožných aranžérských úpravách.

Že by nám ostatním, příznivcům Hogarthovských Marillion bodla nová-obyčejná studiovka, asi dvakrát mluvit netřeba.

» ostatní recenze alba Marillion - With Friends From the Orchestra
» popis a diskografie skupiny Marillion

Rypdal, Terje - Waves

Rypdal, Terje / Waves (1978)

EasyRocker | 4 stars | 31.12.2019

Ačkoli mi norský kytarový mohykán Terje Rypdal není zcela neznámý, v knihovně mám jen ranější After the Rain. Teprve nedávno rozšířilo mou diskografii projekt s hvězdami fúze Vitoušem a deJohnettem (1979) a právě toto album.

Hustý perkusivní prales Jona Christensena a lámané kytarové figury ovládají startovní Per Ulv. Jsme o krok blíže klasické fúzi s ostrou rytmikou a skvělými trubkovými vstupy Palla Mikkelborga. Karusell jde vstříc zaměření ECM na meditativní polohy. Toliko letmé doteky dechů, bubny, basa a kytara hýbají dějem téměř podprahově. Stenskoven mistrně plyne kol hypnotické smyčky s nezbytnou dechovou jízdou. Titulka vtrhne do ringu s nervní, až freejazzovou roztěkaností. Podobné nezbednosti tropili i King Crimson Mark II o nějaký ten rok dříve. The Dain Curse je vysoce zápalná fúzová střela, po půli ovšem převládne ambientní nádech, zlehka odeznívající. K pozdvihnutí, kontemplaci a duchovní očistě je tu závěrečný obelisk - Charisma.

Kdo zná zaměření značky ECM, bude lépe v obraze. Akustickou prvotinu pro ně nahrával za dva roky i Luboš Andršt. Minimalistický jazz, z velké části oproštěn od hřmění a decibelů. Žádá si volume maximálně doprava. Masa, sunoucí se trpělivě jako věkovitý vodní tok. Ne pro všední den, přesto dokonale relaxační. 4/5

» ostatní recenze alba Rypdal, Terje - Waves
» popis a diskografie skupiny Rypdal, Terje

Hammill, Peter - A Black Box

Hammill, Peter / A Black Box (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 30.12.2019

Album A Black Box si vytvořil a vydal Peter Hammill poté, co byl vyřazen z katalogu vydávající firmy Charisma. Desku (jak jinak?) nazpíval, nahrál si kytaru, basu, bicí a klávesy, vyprodukoval a zmástroval. Kdyby nebylo věrných přátel – dvou Davidů – Jacksona (saxofon), Fergusona (syntenzátor) a nezbytného zvukaře za mixážním pultem, tak nikdo jiný by si ani neškrtnul :-)

Snad proto zní dvě úvodní Golden Promises a Losing Faith in Words tak bezprostředně – původ neotesaného, až dřevorubeckého stylu bubeníka je tu vysvětlen. Pořádné energické dardy ve středním tempu na úvod přináší to nejlepší, co od Petera známe: lehce neurotickou a dramaticky podanou vokální linku, letmé ale i důrazné údery do klapek piána, hutný doprovod a navrch i drobnou kytarovou výšivku a v tomto případě i jedovatě, až útočně prezentovaný refrén. Texty opět rozebírají problémy komunikace mezi lidmi.

Třetí industriální vložka Jargon King řádně prověří posluchačovu odolnost, smyčky elektronicky zkreslených bicích a částečně znetvořeného zpěvu není jednoduchou záležitostí k přijetí, ale mé uši, dlouhá léta cvičené v podobných žánrech, nijak neprotestují. Náročný text řeší téma nebezpečí manipulace:

„Všechny otázky se stanou jednoduchými, pokud budeme krmeni hloupými opověďmi…“

V tuto chvíli by bylo možné očekávat nějaký song na uklidnění, ale opak je skutečností – jsme pomalu oplétáni a znehybňováni jako hmyz lepkavou pavučinou nejtemnější skladby z alba – Fogwalking. Dokonalé splynutí bezútěšně klaustrofobického textu a pomalu plynoucích tónů prolínajícího se syntenzátoru se saxofonem. Moje nejoblíbenější píseň z desky.

ukázka zde : >> odkaz

Až nyní můžeme vydechnout u veselejší The Spirit s prolínající se akustickou a zkreslenou kytarou v rozverně houpavém rytmu, který klidní emoce a trochu se z konceptu desky vymyká. To uvolnění se hodí při poslechu následující písně In Slow Time, která evokuje ponurost starých hřbitovů. Proti své vůli se mi zavírají oči a upadám do Alfa stavu, hypnotizován goticky chmurnými tóny vyluzované syntenzátorem. Závěr strany A obstarává druhá industriální sci-fi instrumentálka na desce – The Wipe. Je to již po několikáté, kdy jako by byl Peter jakýmsi prorokem při zrodu hudebních stylů, ať to již dříve byl punk, nová vlna, či v tomto případě industriál.

Druhou stranu desky okupuje jediná, skoro dvacetiminutová skladba složená z několika oddělených motivů – progresivně rocková symfonie Flight, krerá nás seznamuje s cestou v letadle, která končí katastrofou a vyznívá jako určitá metafora lidského života. Melancholické tóny barového piána mi v úvodu skladby připomínají podobně laděný song od Styx – A.D. 1958. Tyto akustické pasáže jsou několikrát přerušeny rockovými vsuvkami různých nálad ve stulu Peterovy domácí kapely a já ji řadím mezi nejlepší art rockové skladby všech dob.

Závěrem: Pro mě jedno z nejsilnějších alb Petera Hammilla. Je zajímavé dodat, že i mé podvědomí vyslalo jakousi zprávu o tomto albu. Pří závěrečné kontrole textu jsem v předchozí větě narazil na slovo, které jsem nepsal – místo „nejsilnějších“ bylo uvedeno „nejšílenějších“. I to o ledasčem vypovídá :-)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - A Black Box
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Spock's Beard - Snow

Spock's Beard / Snow (2002)

horyna | 5 stars | 29.12.2019

Takřka při každém poslechu tohoto vyjímečného díla kapely Spock´s Beard, své myšlenky obrací k dílu vydanému o více jak dvě desetiletí dříve, art-rockovému klenotu a možnému předobrazu, albu Lamb Lies Down on Broadway od ikon žánru Genesis.

Deska Snow je k jehněti často přirovnávána nejen z důvodu podobné koncepce, ale i způsobem svého hudebního vnímání, celkového poslelství a náhledu na obě kapely, co by na tahouny rockové progresivní scény v etapách, ve kterých působili a udávali tón. Tak, jak byli Genesis giganti a nekorunovaní králové umělecké větve sofistikované muziky let sedmdesátých, byli i S. B. podobně velebeni za svůj nezpochybnitelný podíl v letech devadesátých.

Mezi námi se však najdou i odpůrci tohoto alba. Zazlívají desce přílišnou podobnost s výše jmenovaným, rozvleklou a spořeji nápaditou strukturu, či přílišný přeslazený opar, který se nad nahrávkou podle jejich vnímání vznáší. Snow není vůbec snadno stravitelným pokrmem, ale pokud si dá posluchač tu práci, věřím, že bude a u někoho to může trvat i několik let, po zásluze odměněn. Studnice nápadů kapely na desce kulminuje ke svému vrcholu. Ten však dle mnohých škarohlídků "odborníků", přeťal soubor ihned, už svým debutu z pětadevadesátého.

Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je nesmírně těžké ukázat z první šestice společných alb s Nealem Morseem na jasného vítěze. Pro někoho to může být právě debutní materiál, pro jiného deska druhá, či velkolepá nahrávka č. V. Osobně mám rád všechna jejich díla, debut, trojku a pětku o nějaký ten milimetr navíc. Pak je tu ovšem nahrávka recenzovaná, která se těžko kategorizuje a pokud nevyvine posluchač dostatečné úsilí k tomu, aby ji pochopil a přijal, nemůže ji v plném rozsahu nikdy patřičně docenit.

Ač celková stopáž roztažena přes 2 cd vyzařuje obludným dojmem, právě ten koncept poskládaný z tak velkého počtu krátkých skladeb působí vzdušně a nepřivádí diváka na zcestí, která se mu často dějí při poslechu dvacetiminutových suit, u kterých už v první třetině netuší, o co kapele vlastně šlo. Vše se vám pak snadněji zatemňuje a určité navazující sekvence jsou až příliš předvídatelné a nudné. Zde nic takového nehrozí. Stejně jako u jehněte se doba jednotlivých skladeb pohybuje v rozmezí 4-6 minut.

Navazující posloupnost jednotlivých čísel a jejich motivů nevyznívá nikterak kostrbatě. Ba naopak, logika věci působí na Snow lehkonohým dojmem. S. B. vždy byla a je kapelou prvotřídních instrumentalistů, o tom se tu vůbec nemusíme bavit. Co by ale byla hráčům platná jejich hvězdná erudice, když by zkomponovaný materiál nevykazoval dostatek vnitřní síly, slušný objem nápaditosti a aranžérské zarputilosti. Právě v těchto "hudebních veličinách" tkví síla Snow. Chlapcům se povedlo sestavit dostatečně silný materiál na to, aby dokázal udržet posluchačovu pozornost po téměř dvě hodiny čistého času. Z hlediska tak obrovské plochy je zapotřebí, aby byly energické motivy pravidelně prostřídávány s volně plynoucími pasážemi a vše se dělo nenásilně a s patřičnou grácií. Když jsou takové kusy navíc spojeny silnou dávkou atmosféry a vyzařují z nich emoce provázané s textovou složkou a příběhem a není jim cizí vlastní sebereflexe, stojí před námi ucelené, takřka geniální dílo, na které už může být jeho autor, či autoři patřičně hrdi.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Vai, Steve - The 7th Song

Vai, Steve / The 7th Song (2000)

stargazer | 2 stars | 28.12.2019

Po předcházející desce / pro mě vynikající album The Ultra Zone /, Steve vydal polokompilační album The 7th Song. Album je do první půlky poskládáno z písní, které byly na jeho předcházejících dílech vždy na sedmé pozici a všechny jsou v pomalejšín tempu. Nejvíce zde vyniká For The Love Of God z alba Passion And Warfare. Klip k této písni patří do první desítky klipů, natáčených v horách.
Na sedmou pozici Steve nasadil novinku, dominuje tu hra na akustiku, opět zvukové vychytávky ala Steve. Ale nějaký velký hit to rozhodně není.
Další novinkou je vánoční Christmas Time Is Here. Vánočí téma skloubené se Stévovou kytarou mi vyluzuje úsměv na tváři. Desátá písenička je zvuková koláž, nic jiného a ani nic neříkající. Na závěr alba je nasazena opět novinka Boston Rain Melody a mystery track, to je skutečná balada s krásnou melodií. Celkem vzato, závěr tuto celkem zbytečnou placku povýšil z jednohvězdičkového levelu do dvouhvězdičkového. Album je pouze pro kompletisty a sběratele. O Stevově tvorbě toho moc neukázalo, jen ty balady.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - The 7th Song
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Quidam - Sny aniolow

Quidam / Sny aniolow (1998)

EasyRocker | 5 stars | 27.12.2019

Vedle Satellite, Moonrise nebo Milennium patří k základním kamenům výborné polského nového progu. Začínali blues-rockem, po personální smršti a rozšíření na sextet dochází k úplné proměně. A pokud zvážíme široké autorské zapojení členů, vzestupu do extraligy už nic nebránilo.

Zpěv ptactva a flétna Jacka Zasady - už introdukce s tématem probuzení slibuje cosi božského. Jako by nás zvali k hostině samotní Yes. Hitová Angels of Mine plyne nezkrotně jako vlna- osciluje mezi skočností a jemnými zákoutími. Emila v plné kráse odhalí svůj hrdelní talent a neskutečno završí malující flétna. Florkovy opojné a živoucí keyboardové palety vládnou vážné, zamyšlené An Apple Dream. Koncert dechů, housle, měkkoučká basa a rozepjatý hlas. Ingredience, tvarující cosi nepopsatelné. Teatrální, symfonický, artově nadýchaný šat navléknou dáma a pánové v Cheerful. Deja-vu po Gryphon, Renaissance či Focus je nasnadě a škoda, že odezní... Akustiky, vypjatý zpěv a Jermakowovy bubny, perkuse plus sólový fagot - to vše dává Little Bird With No Legs až folkový nádech. Do hackettovsko-phillipsovského hájemství míří pastorálně vroucná One Small Tear. Na pěti minutách ovšem osazenstvo stihne drsné orgie kytary Macieje Mellera (vypomáhal Riverside na Wasteland), kláves a hostující hoboj! Pilotním eposem je samo čtvrthodinová Behind My Eyes, doslova erupce skladatelského talentu. Melodicky rozepjaté litanie Mellera a Florka. Hmatatelné jsou zdroje inspirace: díky flétně občas místy zavibrují Jethro Tull, jazzové drobnůstky, hlavně však kompaktnost, typická pro symfonie moderních klasiků. Skvostnou banksovskou miniaturu Awakening (Dawn Of Hope), věnovanou přítelkyni Marleně, zpívá Emila polsky. Jako by na nás pršely veškeré slzy světa, následované očistou. There is Such a Lonely House je převzata od legendy Budka Suflera. Ani za tento majstrštyk se nemusí Quidam stydět a originál (anglicky zpívaný) sotva poznáte. Smutek a žal už těžko lépe vtělit do hudby, kde skvostně vypomohlo i smyčcové kvarteto. Do trudné reality vplouváme znovu za utichajícího ptačího koncertu...

Tato skoro hodina je obtížně porovnatelná i v rámci nabité polské kohorty. Základem je ostrovní neoprog. Zapojení cella, flétny, perkusí jim dává křídla. Zásadní je přínos Emily, skoro výhradní autorky lyriky. Krása sama a měření s personami jako Sinfield, Hammill nebo Štrpka rozhodně není od věci.
P.S. Chrabrá země Polská, bylo by možno jednu z těch hudebních perel přemístit? Cena nerozhoduje, kvalita jista!! 6/5

Uzemnily mě i jejich koncerty, hlavně ten prvý z Oskard:

>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz


» ostatní recenze alba Quidam - Sny aniolow
» popis a diskografie skupiny Quidam

Budgie - Deliver Us from Evil

Budgie / Deliver Us from Evil (1982)

horyna | 4 stars | 27.12.2019

Poslední studiovou nahrávku "andulky"-kapely Budgie jsem si koupil na doporučení kolegy Jardy P proto, že jsem byl velmi zvědavý, jak se tihle dlouhou dobu drsní a neústupní rockeři, dokázali popasovat s lety osmdesátými. Nahrávka Deliver us From Evil je na dlouhatánskou dobu jejich úplně poslední studiovkou a po x posleších tohoto nosiče můžu konstatovat, že se to klukům povedlo se vztyčenou hlavou. Doba disca a komicky upnutých šatiček byla klasickému repertoáru Budgie s nímž slavili léta úspěchy vzdálená, asi jako Aljaška k deltě Nilu.
Deliver má hrany obroušené tak akorát. Místy zní pompézně, místy ale i kapánek vlezle-asi jako většina produkce z té doby. Klávesy a synťáky si našli cestu i k Budgie a na tomto nosiči zdá se celkem znatelně. Někdy dominují až příliš a místo kytar táhnou hlavní dějovou linii. Hudba kapely je velmi velmi melodická, místy až tanečně skočná (potrhlá odrhovačka Young Girl), absorbuje v sobě dostatek emocí (procítěné svižné power-balady Flowers in the Attic - jeden z vrcholů alba a Alison) i zajímavě vystavěných opravdových rockových čísel Dont Cry, N.O.R.A.D., nebo Finger on the Button. A navrch výmluvnou dobovou hymnu Truth Drug.

Tato desátá řadová deska se dle mého Budgie znovu povedla. Zpěvák Burke Shelley už tady vůbec neječí jako v minulosti (což se může stát výzvou pro ty, kterým na produkci kapely vadil především extrémně vysoko položený vokál jejich shoutera), melodie se přiblížili začínající produkci kapel jako byli Def Leppard, či Demon, kteří ve svých začátcích k hudbě andulky jistě vzhlíželi.

Po Deliver nastal na nekonečných dvacet čtyři let rozpad, který ukončil až comeback z roku 2006, ale to už je jiný příběh. Za mne tedy jen lituji toho, že kapela nepokračovala v nastolené cestě i léty osmdesátými, určitě by se žádné obrovské kompoziční fiasko podobné například tomu od Queen nekonalo.

PS: zvukem, synťákama i obsahem, mi tato deska připomíná milované Making Contact od hvězdných UFO.

» ostatní recenze alba Budgie - Deliver Us from Evil
» popis a diskografie skupiny Budgie

Hammill, Peter - Sitting Targets

Hammill, Peter / Sitting Targets (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 27.12.2019

Druhý zápis v osmdesátkách se Peterovi Hammilovi povedl se svým desátým albem Sitting Targets, které vyšlo v roce 1981. Na žádném svém díle nezněl stejně, proto jsem byl zvědav, s čím mě překvapí tentokrát. Leccos naznačila předchozí A Black Box, kde jsem zaznamenal určitý příklon k elektronice, nezasvěcení posluchači lomili rukama nad hrůzostrašnými zvukovými smyčkami a já přemýšlel kudy půjde vývoj dál.

Jisté využití různých syntenzátorů na dobarvení zvuku a pro tvorbu psychedelických výplní kdesi na pozadí dostalo zelenou. Peter jakoby naskočil na stejnou vlnu umělců, kteří se se zvukem, tak jako on, nebáli experimentovat – tak jako Peter Gabriel nebo Laurie Anderson. Překvapily rovněž i náznaky novovlnných postupů, které daly upomenout na kolegy The Police, kteří rovněž na své desce Zennyatta Mondatta v rámci stylu experimentovali s psychedelickými postupy a elektronickými smyčkami. Někdy jsem zaregistroval náznak gotické atmosféry, napadli mě třeba The Cure.

Na tomto albu Peter zjednodušil a pročistil aranže některých písní, ubylo experimentu. To nemyslím nijak ve zlém. Ale při opakovaném poslechu úvodní Breakthrough jsem najednou zjistil, že se jedná o regulerní rockový hit v nezaměnitelném podání a otiskem osobnosti Petera Hammilla. Hned v následující My Experience mě přepadl zčásti podivný pocit, zda Hammilla taky nesemlely osmdesátky, protože ten syntík v refrénu a dusavý rytmus mi připadal už trochu moc vlezlý. U akustické a něžné Ophelii jsem ještě trochu váhal, ale v Empress Clotches jsem opět nalezl Peterův rukopis – jen ten hypnoticky houpavý doprovod jako by nahráli s hlavním protagonistou již zmiňovaní The Police. Podobnou příchuť v aranžích cítím i u halucinogenní Glue. Po jejím poslechu mám pocit jako po požití nějakých opiátů. Z tohoto stavu mě však rychle vysvobodila parádní Hesitation, která navodila vzpomínky na starší alba. Pro pódia stvořená je titulní rytmicky náročná Sitting Targets s reggae saxíkem. Live provedení tuto skladbu neuvěřitelně nakoplo, ostatně posuďte sami a shlédněte video z německého Rockapalastu 1981:

>> odkaz

Dojemná balada Stranger Still s klavírním doprovodem donutí zaslzet nejedno oko a to nemyslím nijak cynicky. Navazující Sign a krásně zváštní What I Did jsou příjemnou výplní. Ponurejší a trochu slabší Central Hotel zakončila toto album s grácií.

Závěrem: Pohodovější Hammill na počátku osmdesátek, tak jak jej do té doby nikdo neznal. Po předchozích, poněkud rozervaných a temnějších albech tu Peter nabídnul nové výrazové prostředky – jednodušší aranže, rytmikou nasáklou novovlnými postupy a optimističtějším přístupem. Ač je deska mnohem přístupnější, nijak zde nerezignovala na kvalitu obsahu. Příznivcům Petera Gabriela by album mohlo kápnout do noty.

Melancholické a zadumanější myšlenky v textech již tolik neřežou a svou posmutnělostí mi připomněly některé texty Petra Fialy z Mňágy a Žďorp. Mě osobně se i tato nová poloha líbí, beru to jako příjemné vybočení a odpočinkové album po náročném Black Box.

P. S.: Nějak moc nerozumím výrokům kolegů recenzentů, kteří hodnotí toto album přívlastky "kontroverzní, těžko ztravitelné či syrové" Na mne v porovnání s některými předchozími alby působí mnohem uvolněněji. Je to první vlaštovka směrem k přístupnější Hammillově tvorbě, ke které jsem se nikdy nedostal.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sitting Targets
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Hackett, Steve - Defector

Hackett, Steve / Defector (1980)

EasyRocker | 4 stars | 25.12.2019

Ani mág, který patří na artovém poli na piedestal, se nemohl vyhnout konfrontaci dobou, která rokem vydání fakticky začínala. Synti, klávesy, programované bicí a další mašinky. Vykročil vpřed, ale jako Andy Latimer opatrně, s jemu vlastní vizí a citem.

The Steppes je toho potvrzením - slučuje hackettovskou zasněnost a hravost s přímočarými, zjednodušenými 4/4 bubny. S osmdesátky zcela smířena už plyne hitová Time to Get Out, kde řádí mašiny Optigan a Roland GR i basovka jako vyrvané z pout. Slogans - chaos versus typicky zpívající kytara. Obskurní průsečík mě nikdy moc nezaimponoval. Odměnou pro trpělivé staromilce je fantaskní a mrazivá trefa Leaving. Nick Magnus se s čistým klavírem blýskne v drobné Two Vamps As Guests. Že Steve stále ohromí křehkou dojemností a citem, dokládá Jacuzzi - krasojízda s čarovnými flétnami Johna Hacketta. Jako o pětiletku zpět se pak ocitáme i v klasicizujícím skvostném "flashbacku" - Hammer in the Sand. Také The Toast má díky snivým dechům a křehkému hlasu ještě starou atmosféru, synťákem jen lehce naředěnou. The Show je hudebně drsným chladným návratem do 80tek s Cadburyho drtící basou. Ten veletoč od kousků předchozích je i na mě příliš prudký a šokující
No a swingový úlet Sentimental Institution a heavy nakládačku Hercules Unchained zkrátka musíte s nadhledem vstřebat, nebo rozcupovat. Pochválit ale nutno vyvedený, informačně i obrazově hutný remaster.

Oproti prvým, striktně artovým dílům, vydává se Defector tak za třetiny už jasně z jeho bezpečných lovišť. Stalo se komerčně dosti úspěšným a nemyslím, že by mistr autorsky zchřadl. Jde zkrátka o jiný přístup, jak vysvětluje i v bookletu. Ale stále má dost momentů, které vás nepustí od sluchátek.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Defector
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Dire Straits - Making Movies

Dire Straits / Making Movies (1980)

Martin H | 4 stars | 23.12.2019

V roce 1980 Knopflerova družina Dire Straits vypustila do světa další, v pořadí již třetí album s názvem Making Movies. Na něm se již nepodílel doprovodný kytarista David Knopfler, ale vše ostatní zůstávalo zatím při starém. Především Markův hlas a kytara byly stále tím, co posluchače okamžitě upozornilo, aby zbystřil a zaposlouchal se do příběhů a melodií, které jsou na desce předkládány s ohromnou noblesou a neskutečným hráčským umem. A i když se po debutu jedná asi o nejrockovější nahrávku Dire Straits, objevují se zde postupy, které budou o dva roky později plně využity na albu Love Over Gold.

Album otevírá nejdelší nahrávka, již skupina do té doby vůbec vypustila do světa. Jedná se samozřejmě o neskutečně podmanivou a skvěle šlapající skladbu Tunnel of Love. Ta obsahuje všechny známé atributy, bez nichž by se hudební produkce Knopflerovců neobešla, a to zvonivou kytaru a zpěv – nezpěv pana principála. Nádherný úvod. Pokračuje se dál ve velkém stylu něžnou písní Romeo and Juliet. Ne, to nejsou věční milenci z Verony, příběh zde předkládaný je ryze současný, ale kdyby jistý pan Shakespeare žil v Británii 2. poloviny 20. století, tak by možná jeho slavné drama o nenaplněné lásce vypadalo právě takto.

Klávesy podbarvují svižnou Skateaway s nádherným refrénem, v němž naplno zazní piáno, zatímco Mark jej zvýrazňuje svým typickým probíráním se strunami, při kterém mám pocit, že ten chlap ten nástroj jen tak hladí, aniž by dopředu věděl, jaká krása se bude linout z reproduktorů. Pořád je to ale rock, jak má být, čehož důkazem je řízná skladba Expresso Love. Možná to není ta nejlepší věc na albu, ale ohromně šlape a má tah na branku. Lehce zklidníme jemnou skladbičkou Hand in Hand, u níž opět zaujme to něžné mazlení se strunami. A to zklidnění je určitě potřeba, protože nás čeká největší nářez na desce.

Tím je skvělý rockový kousek skrývající se pod názvem Solid Rock. Mám dojem, že tady se jde až k té původní prapodstatě rock and rollu, kdy všechno teprve začínalo, Elvis byl král a rock byl ještě mladý, jednoduchý a svěží. Tohle by podle mě mohla být ta správná tečka na závěr. Mark to ale cítil jinak, proto ještě zazní píseň Les Boys, jež se snad zrodila v nějaké zaplivané knajpě poté, co hospodský vyhnal posledního hosta a unavená kapela si střihla na dobrou noc, či spíš dobré ráno ještě jeden kousek.

Váhám, kolik bodů mám vlastně udělit. Nakonec s ohledem na následující majstrštyk udělím čtyři hvězdičky. Přece jenom tu poslední skladbu si mohl Knopfler odpustit.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Making Movies
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

horyna | 4 stars | 23.12.2019

Sabbaťácká čtyřka vyvolává dodnes mezi stoupenci souboru hodně protichůdných reakcí. I tady na Progboardu je její hodnocení značně širokospektrální. Od plného počtu po to téměř nejnižší. Jelikož sám patřím mezi malinkatou skupinku těch, které předešlý výtvor Master of Reality nepotěšil/naprosto zklamal, do čtvrtého alba jsem proto vkládal nemalá očekávání.

První test dopadl podobně jako v případě trojky, ale čím častěji jsem desku provětrával věřil jsem, že tohle prach obyčejný nosič nebude. Skutečný zážitek je ukrytý někde hluboko uvnitř toho maglajzu všemožných stylů, nápadů, ingrediencí a haluzoidností, které v té době pochodovali Iommimu v hlavě.

Dle mého jde o velmi ambiciózní projekt, který ještě nebyl na rozdíl od jeho následovníků dotažen do úplného konce. Ale jistá progrese a hlad po objevování nového je tady zatraceně cítit. Kapela si jistě uvědomila, že nemá cenu donekonečna přehrávat tytéž postupy, kterými doslova zahltila předchůdce Master, a vydala se cestou o dost klikatější. Už zvuk nahrávky je postavený na úplně jiný level. Tu těžký a valivý, jinde hravý, vzdušný, na některým místech zakalený a zastřený.... o překvapení zkrátka není nouze.

Hned první skladba Wheels of Confusion je takovým kočkopsem starého s novým. Druhá Tomorrow's Dream se vymyká úplně, je.... je nová, je jiná... je..., podobně jako skvost Changes-prozkoumává pro B. S. další teritoria. Ale to bych mohl napsat snad o každé skladbě. Ale třeba slyšte prvních pár taktů skladby Cornucopia a zdá se, jako by se kapela vrátila do období před Vol. 4, jenže stačí chvíli posečkat a píseň je rázem nasměřována do úplně jiné dimenze. Mezi největší pecky tohoto alba bych označil závěrečnou trojici skladeb. Romantikou dálav vonící perlu Laguna Sunrise, nebezpečně taneční, na Iommiho točité melodice postavenou ne-Sabbaťárnu St. Vitus' Dance, a interesantní heavy záležitost Under the Sun.

Tato deska rozhodně není dokonalá. Ale já osobně mám velmi rád alba, která se nějakým způsobem klasické diskografii kapely vymykají. Je divné a značně experimentální? Pro někoho asi ano. Mě šmakuje pro tu svou divnost a neuchopitelnost. Jako jedno z mála sabbatích alba má dvě strany. Divnou a divnější.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners

Cult, The / Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners (1993)

horyna | 5 stars | 21.12.2019

Ten kdo se v muzice hlásí k heslu sex, drogy, rock n roll, nemůže neznat britskou jednotku The Cult. Ten kdo miluje kapely jako Rolling Stones, The Who, nebo Aerosmith, nemůže neposlouchat také kalty. Ten kdo má rád všeobecně kvalitní rockovou muziku, má rád i partu sdruženou kolem dvou charismatických kamarádů a přátel, nesoucí ve svém erbu nápis The Cult. Zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy to spolu táhnou už od nějakého třiaosmdesátého, kdy se z původního názvu Southern Death Cult postupně transformovali do nynějších The Cult.

Do dnešních dnů vydali desítku studiových, kritikou velmi ceněných nahrávek. Soubor postihli i dvě oddychové nefunkční období v půli let devadesátých a o dekádu později. Já sám jsem se k nim přichomítnul někdy okolo roku 1993 kdy jejich muzika hojně frčelá éterem ( i na rockotékách) a na trh byl vržen i tento retrospektivní výběr Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners.
Jde o zcela reprezentatiní kus (mezi výběry které uznávám a vlastním, jej počítám mezi ty vůbec nejlepší) určený těm, jež nehodlají zkupovat první studiovou pětku, nebo alespoň ne všechnu.

Výběr sedmnácti skladeb plus jedna elektronická novinka nevalné kvality je rovnoměrně rozdělen mezi všechy úvodní desky v počtu mezi třemi a čtyřmi písněmi. Řečí čísel je to sled 3-4-3-4-3 bráno od debutu po desku poslední Ceremony. Skladby jsou mezi sebou vzájemně promíchány tak dobře, že pokřivený sled posloupnosti vám v tomto případě vůbec vadit nebude. Z každé desky je zde umístěno to opravdu nejlepší, co ze sebe kalti v té době dokázali vypotit.

Z ještě gothic-rockového debutu Dreamtime boduje zaručená trojice s hity Go West a bonusem Ressurection Joe. Nedostižná dvojka Love je zastoupena titulkou a písněmi Rain, She Sells Sanctuary a Revolution. Třetí značně syrovou desku Electric produkovanou R. Rubinem doplňuje další trojice songů (skvělá Wild Flower) a z nejvelkolepější a nejúspěšnější Sonic Temple (s úchvatnou produkcí Boba Rocka) nesmí chybět nezapomenutelné hymny Fire Woman, Edie, Sweet Soul Sister a Sun King. A konečně Ceremony - tu zde zdobí jasná trojka Wild Hearted Son, Heart of Soul a nabuzená Earth Mofo.

Pure Cult je výborný výběr od kapely, která ždímala rockový styl až na dřeň, bez zbytečných pozlátek a excesů. Za kalty vždy mluvila hlavně hudba a ta byla a je z velké míry zatraceně kvalitní.

» ostatní recenze alba Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners
» popis a diskografie skupiny Cult, The

Sieges Even - Playgrounds

Sieges Even / Playgrounds (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 19.12.2019

Chcete si užít maximálně živé album německých Sieges Even? Dám nezištně jednu radu - je dobré si naposlouchat jejich studiové desky, především Paramount, Sense of Change a The Art of Navigation by The Stars. Proč zrovna tyto alba? Odpovědí je několik. Právě songy z těchto nosičů jsou koncertně prezentovány. Kapela se totiž rozhodla na svém živém albu ujednotit hudební styl a proto ze své diskografie vybrala jen ty nahrávky, které mají progresivně rockové kořeny, z ostatních metalovějších alb zahráno nebylo nic. Tak vzniklo ucelené pásmo skladeb, které mají pojítko v kompozičně a technicky náročných pasážích, kterými se jako zlatá nit proplétá kytarová melodická linka a nad tím vším krouží ve výškách melodický hlas zpěváka Arno Mensese.

Znalost studiových předloh oceňuji v okamžiku, když je v duchu porovnávám s živým záznamem. Napoprvé je to obrovský šok z rozdílně pojatých aranží jednotlivých skladeb. Leckdy křehké prog rockové písně jsou zde oblečeny do dva metráky těžké olověné vesty. Muzikanti jako by byli měsíc uzavřeni v jedné místnosti, kde je firma ládovala steroidy a několika kůrami injekčně podávaného testosteronu. Pak byli úzkým koridorem vehnáni přímo na pódium za halasného řevu pořadatelů. Tak natlakované ty songy působí, baskytara a kytara brutálně podladěny, bubeník místo paliček kladiva…

Pozor! Ač by tento popis mohl někoho odradit od poslechu, s poznámkou, že se asi jedná o nějakou zběsilou odrůdu metalu, tak v tomto případě tomu tak v žádném případě není! Naopak, na CD nalézám naprosto technicky precizně zvládnutý progresivní rock zahraný s dechberoucí virtuozitou hráčů prezentovaný však silou sovětského ledoborce.

Přichází první takty úvodní When Alpha And Omega Collide. Bubeník Alex Holzwarth v úvodu spustí takovou palbu, že před ní marně hledám úkryt. Nakonec by to byla marná snaha – basák všechny skuliny v poslechové místnosti proskenuje barbarským drnčením zmutované baskytary. V pozadí krouží kytara a jemně pípá syntenzátor. Doho přesně pěje Arno Menses. Úvod jako hrom !

Hudební vichřici trochu klidní melodická Tidal, jen bubeník vměstná do písně tak třikrát více úderů, než na studiové nahrávce. Zvonivá kytara Markuse Steffena připomíná Rush. Vychutnávám si technicky dokonalou hru. To platí o další skladbě – největším hitu kapely - Unbreakable. Jemnost skladby krásně kontrastuje s detonační rytmickou jednotkou bratrů Holzwarthových. Kytarista Markus tu jemně a jakoby ledabyle sóluje. Přechod střídá přechod – první desetiminutový vrchol alba.

Další extází procházím při šesté Empty Spaces, která různě mění tempa, muzikanti vytváří nové plochy a sází apokalyptická matematicky složitá sóla a mezihry, že jen pomlaskávám blahem. Nechápu jak se zpěvák dokáže trefit do taktu...

Následným skladbám z alba Paramount artově pojaté nové aranže dodávají patřičnou štávu, která jim v originálu chybí. Závěr koncertu patří jímavé skladbě z hitparádových prog žebříčků The Lonely Views Of Condors, kterou řadím k uměleckému vrcholu kapely. Zde se kapela po krátkém přídavku loučí za velkých ovací publika. Trochu překvapivě album končí úvodní písní z „The Art..“ – The Weight. Tento song je labutí písní Sieges Even a mě je trochu smutno. Kapela nadobro končí a žádný reunion v dohledu.

Další nešťastný rozpad kapely kvůli komerčním ambicím jedné poloviny tělesa vyústil v založení souboru Subsignal, který se ve vidině větších prodejů desku od desky stále více umělecky propadá. Tak už to však někdy chodí.

Závěrem : pro mě nejlepší prog rockový žívák za posledních dvacet let. Muzikanti s nepřeslechnutelnou virtuozitou předvádí technicky neuvěřitelně zvládnutý a odehraný progresivní rock s klony jazzu podobný částečně tomu, co provozovali v jednodušší podobě třeba Rush z dob, kdy byli ještě ve formě. Navíc je skvěle vybraný repertoár sjednocen rockově dynamickými aranžemi.Album poslouchám opakovaně, abych mohl vychutnat jednotlivoé party muzikantů. Parádní rozloučení s kapelou, dávám jasnou pětku!

» ostatní recenze alba Sieges Even - Playgrounds
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Fairport Convention - Full House

Fairport Convention / Full House (1970)

horyna | 4 stars | 19.12.2019

Fairport Convention to nejsou jen brilantní folk-rcková alba se Sandy Denny. To jsou rovněž podobně skvostné nahrávky, na nichž se o zpěv dělí mužská část osazenstva (co taky chlapcům zbylo jiného), především pak dvojice Simon Nicol a Dave Swarbrick. Milovníkům počátků kapely kdy u nich pěla slavice Sandy ( i když i debut s předchůdkyní Judy Dyble je povedený), už na dalších albech bez její účasti něco,spíš někdo podstatný schází a rýpalové pokaždé řeknou, že bez Sandy to nemá cenu.

Když ale poslouchám například nahrávku Full House není to až taková pravda. Muzika se podařila vyrobit na podobné kvalitativní úrovni, opět je to střet folku, rocku, irské lidovky a štipky hystorizující hudby. Jen tu (pro někoho výrazně) chybí onen ženský ladný element, který tu muziku zjemňuje a především zkrášluje. Když se ale mrknete na zdejší nástrojové osazenstvo a připočtete k tomu zajímavá aranžmá a chuť poprat se s nastalou situací jen v pánském kolektivu, vyjde vám podařený tovar made in F. C. Deska potřebuje jen více času na seznámení, rozhodně déle, než jsme u alb se Sandy Denny byli zvyklí.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Full House
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Millenium - Ego

Millenium / Ego (2013)

EasyRocker | 5 stars | 18.12.2019

Sdružení kolem tvůrčího mozku, klávesáka Ryszarda Kramarského a charismatického slavíka Lukasze Galla patří k průkopníkům polského neoprogu. Albově debutovali už na konci devadesátek a myslím, že mají vzácnou kvalitu nahrávek.


Po jemné ouvertuře kláves tu máme andělský nástup, tak typický pro naše severní sousedy. Vládnou mnohobarevná plátna hudebního mozku Kramarského a Gall nasazuje své úsečné, velitelské kázání. Tématu lidského ega odpovídá i závažná a tíživá nálada. Nálady, pocity, nejistoty - vše kvalitně lyricky zpracováno. Terapii už nese Born in 67, nostalgie za odvátými časy míru a lásky... Devět minut kompozičních hodů, je-li kytara fantastická, pak hlavní i doprovodný vokál i Rybkův sax jsou nadpozemské. Dark Secrets vibruje temnější ozvěnou. Kytary i klávesy jsou však cítit gilmourovsko-rotheryovskou melancholií a užijeme si i rytmiky - tak se prosím poctivě budují pilíře. Po mrazivé klavírní smutněnce When I Fall je tu nejdelší, skoro jedenáctiminutová Lonely Man. Už titul Osamělý muž napovídá zřetelně o těžkém údělu. Osudový marillionovský průsečík krásy a smutku s dokonale kouzlícími vícehlasy a saxofonem. Nejsem schopen slov, ani pohybu... Rozuzlení Goodbye My Earth - střední tempo, zato ovšem vybroušen každičký detail. Ohromující nálety kláves, akustická zákoutí, a znovu - absolutní vokální orgie. Karolina Leszko tu v podstatě hraje první housle a výsledek je ohromující, stejně jako klavírní finiš.

Polský neoprog už je pro mě dávno jistotou. Kamkoli jsem sáhl, vždy jsem zářil spokojeností - Believe, Satellite, Riverside, Quidam nebo nyní Millenium. Příznivci inteligentní muziky, zbystřete a dostaví se s. Opět jen zírám a hluboce se všem zúčastněným klaním...

» ostatní recenze alba Millenium - Ego
» popis a diskografie skupiny Millenium

Family - Bandstand

Family / Bandstand (1972)

horyna | 4 stars | 17.12.2019

Asi jako každý normální fanda do muziky i já mám rád, když už si naslepo nějakou tu desku koupím, aby se mi od prvního poslechu alespoň částečně líbila a nezklamala mě. Ne vždy to vyjde, jelikož někdy se vaše očekávání s realitou značně rozchází. Když jsem před nějakým časem jel do Prahy na koncert, navštívil jsem zdejší Bonton Land a k mému velkému překvapení tam našel i remaster této, desky. Že se tam válela mě překvapilo stejně, jako její záznam o pár dnů později přehrávaný doma. Jenže to druhé překvapení nebylo ani náhodou příjemné, spíše naopak. Čekal jsem své oblíbené Family a dostal nemastnou neslanou kolekci obyčejných, s prvotní koncepcí kapely lehce zaměnitelných až průměrných písní.

Kapela Family, přesněji řečeno jejich desky od debutu Music… po skvostnou Fearless řadím k nejzářivějším ozdobám své sbírky. Většinou těžko dostupné tituly v sobě nesou ten nejlepší možný odkaz hudby sedmdesátých let. Osobně je mám uložené ve společném šuplíku s podobně psychedelickými britskými jednotkami jako jsou Atomic Rooster, nebo Traffic, přičemž právě Family patří na jejich špici. Miluji "mečivě" nakřáplý, silový přednes zpěváka Rogear Chapmana i daleko intimnější akcent jeho parťáka Johna Whitnea, který ho v některých skladbách skvěle zastupuje. Čeho si však na Family cením nejvíc je, že se s ničím příliš nepářou a svou stylovou šíři dokážou otevřít do všech směrů. Na straně jedné je tu přítomna ta zdravě drzá písničkovost konce šedesátých let, na kterou se navíjí ona propracovaná progresivní stuha desetiletí následujícího. Family nedělá problém do svého repertoáru zahrnout ságo, flétnu, bajno, nebo housle. Struktura jejich písní je bližší Beatles než Gentle Giant, ale na spojnici obou jmenovaných vzniká jímavý písňový útvar, který je pro ně charakteristický a často přehledně zapamatovatelný.

Tento model k mému velkému smutku už na desce Bandstand není přítomen v takové šíři. S prvním poslechy jsem byl hodně hodně zklamán, ale znovu se mi potvrdilo časové pravidlo o tom, kdo si počká, ten se dočká. Dnes, po dobré patnáctce poslechů jsem přišel na chuť i této spořeji situované nahrávce. Když ji se starší tvorbou nepoměřuji a poslouchám jako další monolit bujarých sedmdesátých let, vychází mi z toho pořád hodně zajímavá a nápaditá věc. Bandstand není tak rozmáchle stylová a pestrá jako byly její předchůdkyně. Už to není ten konglomerát všemožných odnoží, které když se kapele do cesty připletou, ta si s nimi po svém poradí. Například úvodní Burlesque je obyčejná stounovská odrhovačka, Bolero Babe se vyžívá v různorodých zvukových kolážích a až třetí Coronation se ohlíží nazpět a konečně nechává promlouvat i emoce za podpory širších nástrojových vazeb. Dark Eyes dýchá krásou i bezstarostností šedesátých, aby k vám prostřednictvím Broken Nose přišel ten nejmocnější nášup na desce. Energií jiskřící dravec s instinktem zabijáka. My Friend The Sun zní jako od George Harrisona. Hravá, jiskrná až dětinsky prostinká něžná píseň. Moc pěkné. Glove má v sobě prvky muzikálu a potvrzuje, že to s tou pestrostí není zase tak zlé. Ready To Go je big beat hrubšího zrna postavený na čitelné baskytaře a funkující souhře všech instrumentů. Pecka. Závěrečná Top Of The Hill zní dost netradičně a nezařaditelně.

Hodnotit tuto nahrávku krátce po jejím zakoupení, rozmáznul bych ji jako masařku na zeď. Hold nejen ovce a zelenina potřebují někdy pořádně dozrát.

» ostatní recenze alba Family - Bandstand
» popis a diskografie skupiny Family

Johnson, Eric - Souvenir

Johnson, Eric / Souvenir (2002)

stargazer | 2 stars | 15.12.2019

"To je docela dobrá hudba. kdo to je?" Zeptala se mě Oli v roce 2004, když jsem u ní strávil noc a pustil si čerstvě pořízeného Johnsona a jeho Souvenir.

Při poslechu Venus Isle lítám někde ke hvězdám a v myšlenkách nevím co je gravitace, tančím, hraju na imaginární kytaru.... při poslechu tohoto alba se vracím střemhlav k zemi a zpět do reálu. Album otvírá bluesová Get To Go. Celkem fajn. Ani se nedivím Oli jak reagovala. Následuje taková magická kytarová plocha se synty a pravidelnými bicí, instrumentálka. Paperback Writer je jediná, co Eric na tomhle albu nesložil. Tento song je dílem Lennon/McCartney a Eric ho moc krásně s covervesoval. Je to dle mě nejsilnější moment alba. 4 písen je akustická kytarovka a zpěv. Má krásnou melodii. Tady platí hláška méně znamená více. Další song je opět zpívané blues, solo je zahrané tak nějak jinak, než běžně Eric hraje, asi pocta někomu. Následují opět dva akustické kytarové tracky, zpěv a silné melodie. Další písnička instrumental a je tak trochu ve westernovém duchu. Přeskočím zvukovou koláž a hurá na poslední vocal song s názvem Virginia. Tady je ten Eric, co ho znám. Zde hraje jako z jeho super alb. Poslední dvě věci jsou kytarové akustic a jediná výhoda je ta, že nejsou příliš dlouhé.

Album Souvenir jsem v té době poměrně komplikovaně sháněl. Bylo ke koupi pouze na jeho stránkách a moje zdroje Cd přes internet vyschly. Ale podařilo se. A ted hodnocení. Když jsem ocenil debut třemi hvězdami, tohle mi příjde o něco slabší, musím dát dvě a půl. Je prostě slabší než Tones, ale pořád je to Eric Johnson, záruka kvality.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Souvenir
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Alphataurus - Prime numbers

Alphataurus / Prime numbers (2014)

Snake | 5 stars | 15.12.2019

CD+DVD AMS ‎– AMS 233 CD /2014/

Kolekce dosud nepublikovaných nahrávek Prime Numbers je zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus a vyšla ve třech různých, striktně limitovaných edicích. Ta vinylová obsahuje čtyři skladby (jedna studio a tři live) a do prodeje šlo pouhejch 313 ručně číslovanejch kousků. Stejný počet skladeb obsahuje i CD, ovšem k němu je přiložené ještě DVD Reunion Live. Japonská verze obsahuje jak CD, tak DVD a aby toho nebylo tamním fanouškům málo, přibalil k nim vydavatel (Disk Union) ještě remaster raritního alba Dietro l'uragano, původně z roku 1992.

Koupil jsem si edici CD+DVD a to hlavně kvůli videu s dosud nevydaným záznamem z vystoupení na Progvention 2010, ale ani cedlo není špatné a stojí za poslech. Však hned v několika případech se tu objevuje slovo "poprvé"...

CD Prime Numbers

Jen čtyři skladby, ovšem v souhrnné délce přesahující 51 minut a jako první je tady rádio edit písničky Gocce, vyňaté ze studiovky AttosecondO z roku 2012. Svým způsobem je to vlastně jen upoutávka na nové album, ale pěkná a mě se líbí. Kapela se tu představuje ve výborné formě a dokazuje, že ani po téměř čtyřicet let trvající pauze neztratila nic ze svého skladatelského umu a instrumentálního mistrovství. Jen dodám, že to je vůbec první rádiová verze v dějinách Alphataurus, tzn. "poprvé" č.1.

Následující tři skladby jsou fragmenty z různých live show, odehraných v letech 2011 - 2012. Závěrečná Dopo l'uragano pochází z kultovního debutu (1973), ale kořeny v první polovině sedmdesátých let mají i skladby Claudette a Valigie di terra. Obě se měly objevit na dalším velkém albu, ale Alphataurus se rozpadli dřív, než je stačili dokončit. V hrubých, navíc instrumentálních demo verzích se prvně objevily až teprve na CD Dietro l'uragano, vydaném labelem Mellow Records v roce 1992, ovšem tady už se představují v celé své kráse a dokonale padnoucím zvukovém kabátku. Claudette se natáčela 05.05.2011 v Janově a bylo to vůbec poprvé, co ji Alphataurus předvedli živě. To je "poprvé" č.2. Téměř šestnáct minut dlouhá Valigie di terra byla pořízena 31.03.2012 v Miláně a byla to premiéra ("poprvé" č.3) pro nového bubeníka Alessandra Rossiho. No a pokud byl snad někdo na pochybách, jestli právě on je tím správným mužem na správném místě, dostal pádnou odpověď v podobě zničujícího sóla.

V bluesrockově zabarvené písni Dopo l'uragano dostanou hodně prostoru nervydrásající housle Mietka Glinkowského a jde o záznam z prvního vystoupení s hostujícím hudebníkem v dějinách Alphataurus. Pokud tedy dobře počítám, je to "poprvé" č.4, aneb co skladba, to malej unikát. Na samotném konci CD je ještě schovanej bonus, kterým je koláž poskládaná z výstřižků skladeb tvořících náplň alba AttosecondO.

DVD Reunion Live [Bloom, Mezzago (MB), 06.11.2010]

Koncert na Progvention v listopadu 2010 byl prvním živým vystoupením Alphataurus po 37 letech a je jedině dobře, že zůstal zakonzervovanej i pro další generace. Audio záznam vyšel v roce 2012 jako Live in Bloom, ovšem video až teprve jako příloha předmětného alba Prime Numbers. O to pádnější důvod mít ho ve sbírce.

Z původní sestavy jsou tady Pietro Pellegrini (klávesy), Guido Wasserman (kytara) a Giorgio Santandrea (bicí), které doplňují Andrea Guizzetti, Fabio Rigamonti a Claudio Falcone. Na toho jsem byl obzvlášť zvědavej a bál se toho, s jakým výsledkem se popasoval se sólovým zpěvem, ale klobouk dolů. Svým přesvědčivým výkonem mě úplně odzbrojil a musím říct, že nevnímám žádnej zásadní rozdíl mezi ním a původním frontmanem Michele Bavarem. Do vysokejch poloh stoupá s neochvějnou jistotou a mám radost i z toho, že se naučil texty a nemusí si tak pomáhat čtecím zařízením. Chvílemi se tam sice motá jak nudle v bandě, ale co má taky chudák v těch dlouhých instrumentálních pasážích dělat. A tak občas zaloví pod praktikáblem a vytáhne tamburínu, nebo kravskej zvonec a doprovází kapelu aspoň pomocí "hand percussions".

Hned v prvních vteřinách úvodní Peccato d'orgoglio mi spadla čelist a až do závěrečné Croma jsem zůstal přikovanej před televizní obrazovkou. Jak po stránce interpretační, tak zvukové je to parádní jízda vypilovaná do nejmenšího detailu a je nad slunce jasné, že prvnímu vystoupení po tolika letech musely předcházet měsíce tvrdých zkoušek. Celé se to natolik podobá debutu z roku 1973, že jsem jen vrtěl hlavou a ptal se sám sebe, jak je to s tím dnešním vybavením vůbec možné. Kapela působí velmi soustředěným dojmem a šlape, jak za mlada. Teprve postupem času to z ní začíná padat, rozdává úsměvy a jedinej, kdo pořád vypadá krapet ustaraně je klávesista Pietro Pellegrini. Skupina odehrála komplet album Alphataurus (1973), byť v drobet přeházeném pořadí a došlo i na dvě skladby z připravovaného, ale nerealizovaného následovníka. Tou první byla instrumentální Ripensando e... a druhou intenzivní masáž Valigie di terra.

Jevišťátko je docela malé a šest hudebníků se vším vybavením se na něj vměstnalo tak tak. Kameraman už by se tam nevešel ani náhodou a tak je to celé nasnímané pohledem "z venku", ale kamer bylo opravdu hodně a díky střihu je ten koncert živej a dynamickej. Pořád je na co koukat a vzhledem k délce necelejch sedmdesáti minut mi celé vystoupení pokaždé uteče, ani nevím jak. Obraz je velmi dobrej, zvuk vynikající (formát stereo) a potěší i titulky v angličtině. Bonusem navíc je ještě krátkej dokument o Alphataurus z produkce Lacrima Pictures.

Celé se to prodává jako rozkládací papersleeve v lesklém kartonu. Každé z křidélek ukrývá jeden kotouč a veškeré informace jsou vytištěné uvnitř obalu. Booklet má sice nějakých dvacet stránek, ale neobsahuje nic jiného, než fotografie členů kapely.

Výborné DVD, velmi dobré CD a navíc v moc pěkném futrálu. Parádní kousek do sbírky a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Prime numbers
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Gazpacho - Demon

Gazpacho / Demon (2014)

horyna | 5 stars | 15.12.2019

Také pro svou osmou studiovou nahrávku si zvolili Gazpacho nadmíru zajímavý textový námět. Deska se jmenuje Demon a čerpá z historky, kterou kdysi vyprávěl klávesistovi kapely Thomasovi Andersenovi jeho otec. Ten prý v sedmdesátých letech obchodně navštívil Prahu a v ní mimo jiné i jednu rodinu, která žila ve starém domě opraveném po požáru. Při odstraňování škod našli tajemný rukopis psaný předchozím nájemníkem, který tvrdil, že odhalil zdroj přítomnosti zla ve světě. Nazval ho démonem. Spis údajně obsahoval i odkazy na zastaralá odvětví matematiky, zaniklá a dnes již neznámá pohanská náboženství, či svědeckou výpověď o dýmějovém moru a v současnosti by podle všeho měl být majetkem Strahovské knihovny v Praze. Ten pak posloužil jako podnět ke vzniku tohoto alba.

To obsahuje pouhé čtyři kompozice, tři dlouhé a jednu věc kratší. Hudebně jde o další pochoutku z dílny Gazpacho, s jejich typicky melancholickým rukopisem, a odkazy k progresivnímu rocku sedmdesátých let a ambientu, zlehka kořeněnému folklórními vlivy. Velká dávka citu, mlžný snový opar, minimalismus, intimita, napětí i temnota, to všechno na vás vykoukne od prvních tónu desky Demon. Desky, která dokáže pohladit i nahnat strach. Desky, jejíž textový obsah si s tím hudebním podává ruku na rozharní vlastního iracionálna, vašich představ a tíživých snů.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Demon
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Waters, Roger - Radio K.A.O.S.

Waters, Roger / Radio K.A.O.S. (1987)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2019

Závěr 80. let, dohasínající studená válka. Důsledný a tvrdý monetaristický kurz stanovený Thatcherovou a Reaganem proti Impériu zla - SSSR. Nejen válka, kde Roger ztratil otce, mu byla trnem v oku. Tady dosáhl koncept obavě z možné nukleární apokalypsy.

Radio Waves - řízný singlový hit a i když Waters toto ladění hudby později zavrhl, strhne vás Rogerův hlas od prvních momentů. Zdánlivě postižený, avšak geniální mozek Billyho se "ladí" na globální rádiové vlny napříč frekvencemi. Obskurní samplované hlasy přivádějí Who Needs Information - hloubavý, už typicky rogerovský příběh s dechovou sekcí pod taktovou Iana Ritchieho. Billyho bratr se po odcizení telefonu a smrti taxikáře ocitá ve vězení. Me Or Him s působivým arzenálem samplů a hlasů, typických pro Rogerovu tvorbu, je dramatickou črtou, kde Billy volá rádio KAOS a vypráví o osudu svém a svého uvězněného bratra. Dechová sekce zdobí i další drama The Powers That Be, s pořádnou dávkou Rogerova černého humoru a nadsázky líčící peripetie uzavírání dolů, vedoucí ke ztrátě zaměstnání a nepokojům. Se životem bez nedostatků u strýce Davea účtuje Sunset Strip. Plážové holky, americký sen, obžerství, naplnění všech přání - za vším ale cítíme sžíravou ironii. Rozuzlení nese působivá, moderní zvuková apokalypsa Home: mozek nabourá armádní systémy, oznamuje namíření raket na světová města a zároveň vyřazení odvetného úderu. Skvostný dovětek Four Minutes mistrovsky zobrazuje děsy a strachy nevinných duší po celé Zemi; ke stisku ONOHO tlačítka ale nakonec nedošlo. Roger si závěr, v duchu Perestrojky a uvolnění, vybarvil optimisticky. Perla The Tide is Turning (After LIve Aid) se stala koncertní jistotou dodnes. Vroucnost k rodině, ale i společenství lidí vítězí nad manipulací masmédií. Dlouholetý políček reagonovskému monetarismu, vedoucím dle Mistra k napětí, strachu, přehnané soutěživosti.

Přes produkční konflikt s Ianem Ritchiem a Rogerův názor, že pro přílišný duch moderny a oslabení konceptu nemělo album vzniknout, jde o dílo hodné pozornosti. Kolekce melodicky silných, až hitových skladeb. Velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Radio K.A.O.S.
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Annihilator - Set the world on fire

Annihilator / Set the world on fire (1993)

horyna | 5 stars | 14.12.2019

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Knight Area - The Sun Also Rises

Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

horyna | 5 stars | 13.12.2019

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Pink Floyd - Meddle

Pink Floyd / Meddle (1971)

POsibr | 5 stars | 12.12.2019

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

john l | 3 stars | 12.12.2019

Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.

Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

horyna | 2 stars | 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

UFO - Lights Out

UFO / Lights Out (1977)

Myšák | 5 stars | 06.12.2019

Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.

U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO

If - If

If / If (1970)

horyna | 5 stars | 06.12.2019

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If

Mercyful Fate - Time

Mercyful Fate / Time (1994)

horyna | 5 stars | 05.12.2019

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Fleetwood Mac - Rumours

Fleetwood Mac / Rumours (1977)

EasyRocker | 5 stars | 04.12.2019

Po řadě personálních otřesů vznikla kolem veterána Micka Fleetwooda úplně čerstvá parta, zato nažhavených hudebních talentů. Kdo umí, umí - "americké" písničkářské pojetí se do hudebně odlehčeného závěru sedmdesátek trefilo dokonale. Bez ohledu na ostrovní původ.

Second Hand News je jednoduchým, energickým folkrockoým otvírákem. Leč pod povrchem cítit prvotřídní aranžérskou našlehanost - jakýsi otisk celé placky. Dreams je v diktátu Fleetwooda - vedle bubnů a perkusí doprovodné zpěvačky zapojí piáno Fender Rhodes, sekvencery a bezchybně se pojí s Nicksovým hlasem. Takový hit (č. 1 v US žebříčku) by se měl spláceti paktem s ďáblem. Lindsey Buckingham je autorem folkového popěvku Never Going Back Again s košatými vícehlasy. Jízda nekončí; nášup Don´t Stop dokazuje, proč kapela tak bodovala za oceánem. Go Your Own Way je ohromující Buckinghamovou hitovkou, hlasy jedou nadoraz, i když nesou smutný motiv rozvodu. V 90tkách proslavil soundtrack k Forrestu Gumpovi v běžecké scéně... Songbird čistým klavírem a andělskou Christine McVie pohne k pohybu snad i sfingy, zaváté věky. Akustický bluesový start The Chain vystřídá hrubozrnná palba ze všech hlavní - hlavně za bubnovými lafetami. Kruci, tady by se neztratili ani Creedence! Další trefa do srdeční chlopně, You Make Loving Fun, táhnou sboristky v čele s Christine. Kreativní a vizionářský Fleetwood tu využil perkuse, kastaněty i zvonkohru. I Don´t Want to Know bod tah na bránu a skvěle aranžované akustiky, tamburíny a pianko Wurlitzer. Oh Daddy - čtyři nepopsatelné minuty. Hlas jistě z naší planety není a vězte, že Christine umí i na piano, hammondky a moog, a ty nezemské tóny ještě dokresluje šéfův gong a kastaněty. Gold Dust Woman je skladbou závěrečnou a nejdelší. Ale přimrazeni k podlaze zůstanete, na to můžu přísahat. Výjimečnou pestrost nástrojů završí harpsichord a nápadné zvonivé struny dobra - obdobě havajské kytary. Omamná krása až do závěru. Obvykle jsem z odklonu od blues krajně znechucen, ale tady není o čem. Pokaždé vypadnu přejet, vyždímán a rozdrcen.

Zásadité blues nahradil lehkonohý softrock s folkovou polevou. Absolutní prodejní trhák - přejel i takové klasy jako Dark Side of the Moon či čtyřku Zeppelínů, čísly ho sesadil jej až za pět let Thriller. 40 milionů kusů prodaných do roku 2012. A to je asi tak vše.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Rumours
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk

Clarke, Stanley / If This Bass Could Only Talk (1988)

stargazer | 4 stars | 03.12.2019

Stanley Clarke, Chris Squire, Mark King je trojice mých nejoblíbenějších basistů. Jaco Pastorius mě tak nějak v životě minul, jeho hudba a moje uši (až na pár výjimek) nepřišly do kontaktu. Budu se snažit, to nějak napravit, ale vrátím se ke Clarkovi, jehož tvorba a styl hry je pro mě fenomenální.

Album If This Bass... otvírá skladba, v níž stepuje Gregory Hines a Stanley vybrnkává na basu. Následuje cover verze Mingusova Goodbye Pork Pie Hut, první studio verze, jinak ji Clarke často hrál live. Zde válí Wayne Shorter na ságo a Clarke soluje, ale live provedení jsou lepší. Další track je s vokálem, Clarke zpívá přes syntezátor. Jediná zpívaná věc na albu. Ve skladbě Stories To Tell jsou jako hosté Stevart Copeland a Alan Holdsworth. Jediná kytarovka na albu. Funny How Time Flies je co do výkonu zajímavá hrou Freddieho Hubbarda na trumpetu. Working Man je cover jeho slavné Lopsy Lu ze sedmdesátých let, ale tady je hraná trochu jinak, takže se zříkám slov "vykrádání sama sebe". V následující písní je opět na vrchním postu opět Clarke a jeho magická hra. Druhá od konce je postavena na hře saxofonu George Howarda a pianu George Duka. A závěr je jako otvírák. Bass solo a step.

ITBCOT je podle mě to nejlepší, co Clarke nahrál v osmdesátých letech. Oprostil se od středního proudu a vrátil se k jazzovějšímu pojetí hry. Dávám 4 kousky.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Millenium - The Web

Millenium / The Web (2019)

horyna | 5 stars | 03.12.2019

Nové kapely, kterých přibývá na scéně každým dnem na desítky nevyhledávám a neposlouchám. Soudobou muziku však ano, zejména tu rockově progresivní. V tomto segmentu se stále nachází několik pro mne zaznamenání hodných jednotek, které mne s každým novým albem dokážou nezklamat. Jednou z oblastí na kterou se dá už dobrých dvacet let vsadit, jsou polské zábory. Několik nejvýznamnějším partičkám z této, podobné muzice doširoka otevřené zemi, se podařilo zakrátko vydobýt alespoň nějaký ohlas i na mezinárodní scéně. Pokud je posluchač takové hudbě pozitivně nakloněn, okamžitě při poslechu některé z nich pozná, že jde o soubor většinou alespoň trochu originální a hudebně zajímavý.

Od doby kdy jsem Polské skupiny objevil, snažím se je na zdejších stránkách propagovat co to jde. Myslím, že čeští posluchači k nim nemají tak velkou důvěru jako naši, na východ orientovaní sousedé-Slováci. Ti měli k zemi ležící na sever od našeho kdysi společného teritoria vždy tak nějak blíž a na rozdíl od nás "čehůňů" je nebrali jen jako "ty chudé příbuzné ze severovýchodu". V zemi, jejíž hlavní město se jmenuje v překladu do češtiny Varšava, se s příchodem nového milénia urodilo několik dnes už zcela etablovaných hudebních veličin. Jednou z nich je bezesporu i sdružení vedené klávesistou Ryszardem Kramarskim pojmenované právě Millenium. Ti v těchto dnech vydali svou novou desku, prozaicky nazvanou The Web. Já sám jsem se s nimi seznámil prostřednictvím pro mne asi jen těžko překonatelného veledíla In Search of the Perfect Melody. Domnívám se, že na svou vrcholnou etapu nasedli s albem Exist a více jak deset let se hřejí na výsluní své kompoziční svobody a neutuchající vášně přicházet stále s novými a vždy zajímavými počiny. Přesně takovým bylo pro mne i album předešlé 44 Minutes, které mě dostalo doslova přec noc. O něco podobného se právě v těchto chvílích pokouší i jeho nástupce "pavučina" a musím klukům znovu poblahopřát, protože se jim to zase daří na výbornou.

Novinka je ale na rozdíl od svého přístupnějšího předchůdce složitější a méně snadno stravitelná. Millenium tentokrát znatelněji přitlačili v sekci aranžmá, které jsou robustnější, komplexnější a méně "prvoplánové". Deska tím působí neprostupnějším dojmem a nějaká "první dobrá" v tomto případě alespoň u mne nefunguje. Jak jsme u Millenium už dlouhodobě zvyklí, zvuk nahrávky je znovu precizní a dynamicky dokonalý. Naschvál ji otestujte na své jistě kvalitní aparatuře a zkuste si ji alespoň chvíli poslechnout i se sluchátky. Garance nových hudebních horizontů je s touto deskou velmi pravděpodobná. Produkci si znovu osobně pohlídal šéf Ryszard Kramarski a tentokrát desku situoval do mohutnějšího pompéznějšího šatu. Další velikánkou devizou kapely je osoba na pěveckém postu-Lukasz Gall. Ten na každém počinu pěje naprosto úchvatně a jeho svobodomyslný hlas se nad deskou vznáší jako přízrak nad temným jezerem o půlnoci. Je nesmírná smůla, že tento v současnosti zřejmě nejlepší polský rockový zpěvák, už není součástí sestavy projektu stylově malinko jinde se nacházejících Moonrise. A pak by byla velká škoda nezmínit i člověka stojícího malinko v pozadí tohoto ansámblu, bez nějž by však zvuk i muzika kapely zněli určitě odlišně, kytaristu Piotra Płonku. Ten i přesto, že se na skladatelském procesu nepodílí takovou částí jako šéf Kramarski, jeho slaďučce medově táhlé kytarové linky, dojemná sóla a mistrné vyhrávky, zanechávají v hudbě kapely nesmazatelnou stopu. Díky ní i Gallově hlasu, přesto že na první pohled vyznívá posmutněle a melancholicky, skrývá uvnitř obrovskou dávku potěchy, pozitivna a odzbrojující hudební krásy. Ale i u Millenium postupně došlo k jedné podstatné ztrátě. Na nové desce už nehraje saxofonista a jedno z dřívějších poznávacích znamení Millenium, mistr Dariusz Rybka. Na jednu stranu si musím povzdechnout, že mi jeho prvky v hudbě kapely znatelně chybí, na stranu druhou je nový materiál natolik komplexní a aranžérsky s maximálním perfekcionismem vyvážený, že není nutno hned brečet nad rozlitým mlékem.

Jednotlivé skladby zde dnes rozebírat nabudu. Za a) ve mě deska prozatím zanechává všestranně komplexní dojem a za b) těch několik málo poslechů zdaleka nedokázalo vyplavit statě, které bych chtěl teď rozebírat. Desku poslouchám a vstřebávám s obrovským údivem (ústa mám z toho progresivního úžasu dokořán) a strašně, strašně si ji užívám. Zcela dokážu pochopit něčí nedávný komentář k jejímu obsahu, v němž dotyčný pasoval tuto desku na nahrávku aktuálního roku. Vedle The Web je novinkový skvost The Gap, znovu povstalých jižněji situovaných "progresivních bratrů" Clepsydra jen velmi dobrou nahrávkou.


Za sebe musím s malinkatým smutkem poznamenat, jak velká je škoda, že tak kvalitní kapely mezi než Millenium jistě patří, díky neznámé vydávající firmě, mizerné propagaci a minimu koncertů v přiléhajících oblastech, se pořád krčí jaksi ve stínu těch služebně možná starších, jistě milionkrát známějších, avšak kvalitou jednotlivých písní i celých alb mnohem tuctovějších, dávno zevšednělých a kompozičně zcela vyhořelých kapel typu Dream Theater, Queensryche, nebo dnes už pomalu uvadajících/odcházejících Flower Kings.


Závěrem mi nezbývá než pogratulovat naší slovenské enklávě na Progboardu, z nichž ti, kteří sem pravidelně přispívají-Mayak, Palo, Braňo, Progjar... jistě už nové Millenium slyšeli a jsou stejně spokojeni jako já. No a co se týče té české, tam se obávám, že jsem zatím jediný, jež krásu této desky objevil. Takže pánové - Easy, Johne, Jardo, Jiří, Steve, Mufe... a na koho jsem ještě zapomněl, jděte do toho a třeba budete zase jednou hodně příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Millenium - The Web
» popis a diskografie skupiny Millenium

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

horyna | 5 stars | 02.12.2019



Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

EasyRocker | 4 stars | 30.11.2019

I druhá sestava MO slibovala řadou zvučných jmen mimořádný zážitek. Větší nástrojový i stylový rozptyl se projevil už Apocalypse. Název inspirovala meditativní báseň Sri Chinmoye, McLauglinova mentora a guru.

Eternity's Breath Part 1 s modlitbou ke Spasiteli zjevuje vždy silnou duchovní podstatu - křesťanskou i populární filozofie Dálného východu. Je tu chorál Gayle Moranové, Pontyho tahy a Waldenova zatím jen příprava. Druhá část Dechu věčnosti víří uragánem, už plně v teritoriu fusion. Piano s houslemi a sbory tvoří klidný, pasívní protipól. Nejdelší Lila´s Dance je působivým dialogem McLaughlinových mistrných maleb s dechovým duem Knapp/Tubbs a Waldenovým klavinetem. Can't Stand Your Funk se nezapře; živelný a drásavý McLaughlin versus dechy a slapující Ralphe Armstrong. Z opačného spektra jeho génia je Pastoral, utkána z nejjemnějších akustik a fantastických Pontyho houslí. Nádhera a hloubka staletí. Skoro organicky navazuje Faith - nepopsatelné, co se stihlo vměstnat do dvou minut Víry. K funku se navrací Cosmic Strut. Blízko i vzdáleni jsme od Mahavishnu s Hammerem, Cobhamem... bravurní Ponty znovu k vašim službám. Plně v režii Moranové je pak nadzemský chorus If I Could See. Zálibu v mísení jazzu a funku stvrzuje rychlopalné, nástrojově orgastické číslo Be Happy. Kontemplativní, smířlivá Earth Ship. McLauglinovy sóla a vyhrávky patří k vrcholným zážitkům, přesahujícím hudbu. Jean-Luc Ponty si bere slovo v Pegasus. Smyčcové trio v Opus 1 následuje tečka - fusionové inferno On the Way Home to Earth. Znovu střet dvou pólů byl i náplní Chinmoyovy básně. Přiblížení se Božské dokonalosti kontra pozemský chaos, pachtění a shon za pochybnými hodnotami.

Dávám hodně silné čtyři. Třebaže nejsem zarytý fúzař, první desky (Mk.1) jsou u mě za plný počet. McLauglin určitě překvapil, protože se vydává trochu jiným směrem, aniž by ztratil na zlomek vteřiny věci z kontroly. Příjemné prolnutí jazzu, rocku, funku, blues i moderní klasiky. Vždy mi z Davisovců sedli lehčí a přístupnější Weather Report nebo Return to Forever.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

horyna | 3 stars | 30.11.2019

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Dr. John - Babylon

Dr. John / Babylon (1969)

Voytus | 4 stars | 29.11.2019

„Druhé album bylo postavené na zpěvech z New Orleans zasazených do neobvyklých taktů. Podobně jako Brubeckovo album Time Out, ale s vizemi konce světa. Asi jako kdyby jej natočil Hieronymus Bosch.“

Před několika lety jsem sehnal autobiografii Dr. Johna Under a Hoodoo Moon, která vyšla v roce 1994. Bohužel pro neangličtináře dosud nevyšla v češtině, což je škoda, protože nabízí cenný pohled na kulturní dědictví New Orleans z pera někoho, kdo tam vyrostl a odbyl si své hudební začátky – navíc je plná historek: úsměvných, zajímavých, poučných i takových, při kterých tuhne krev v žilách. Do tohoto psaní nechám promluvit i Doktora samotného, protože lépe bych to nedokázal.

Album vznikalo koncem osmašedesátého roku, toho roku, během něhož byli zavražděni Bobby Kennedy a Martin Luther King a ve Vietnamu probíhala operace Tet. Ani Doktorův život v tu dobu nebyl zrovna v pohodě, protože jako „skoro psanec“ v Los Angeles dostával zabrat všelijakými způsoby. Tohle všechno, společně s chutí po větším experimentu, se ve výsledku silně odráží.

Úvodní apokalyptická věc Babylon začíná zlověstným klesajícím motivem v 10/4 taktu, náhle se zlomí do valčíku, a už jsou tu gospelové sbory, ale ten pastor dneska nemá slitování: „This is how you’re going to sink now, I don’t care whatever you think now, I’m going to bring my wrath down on you.“ Prostřední část skladby odkazuje k nejodvážnějším jazzovým výpravám be-boperů. O mnoho vstřícnější je tajuplná píseň Glowin‘, v níž hraje důležitou roli linka basklarinetu. Následující pětičtvrťová Black Widow Spider je postavená na opakujícím se jednoduchém motivu, ale právě ona doba navíc udržuje napětí (vzpomeňte na Four Stick od Led Zeppelin), Barefoot Lady je další voodoo zaříkávání. V tomto zřejmě nejživějším kousku se střídá 11/4, 5/4 a 4/4 takt. Zaujme skvělá pohyblivá basovka.

Celé album provází neklidná perkusácká sekce, držící posluchače neustále ve střehu - není to tak hypnotická hudba jako debut. Ba naopak, najdeme tu rytmicky i zvukově rozostřenou Twilight Zone s naechovaným saxofonem a podmanivými repetitivními sbory. Začíná jako soulová balada, ale dostane se až někam na free jazzové teritorium, do zóny úsvitu, jak praví název. Funkově tepající The Patriotic Flag-Waver je parafrází americké vlastenecké písně, uvádí jí značně falešný dětský sbor a neodbytně do ní vstupuje ještě několikrát. Text je o ne příliš bezpečné části jednoho města (A zas ta parádní práce bubeníka!). Závěrečná Lonesome Guitar Strangler s pra-bluesovým riffem si bere na paškál Raviho Shankara, Cream (s jednou vtipně umístěnou citací), Hendrixe a další – s varováním, aby si dali sakra pozor. Chaotická záležitost odrážející neklidné slídění kytarového škrtiče postupně přechází do totálního free hraní, aby se nakonec úplně rozsypala.

Sestavu, z níž vyzdvihnu skvělého bubeníka Johna Boudreaux nebo saxofonistu Plase Johnsona (známý zejména díky melodii z Růžového pantera, a neříkejte, že se vám ten řízný tón hned nevybavil), tvořily další výrazné osobnosti, eufemisticky řečeno. Nechám tedy znovu promluvit Doktora: „Didimus (kytarista a perkusista Richard Washington) hodně pomohl při nahrávání, především přivedl chlapíka, kterému jsme říkali Šílený profesor, Johna McAlistera. Hrál na indická tabla a zajímal se o čtvrttónovou hudbu. Měl čtvrttónové piano a velké gongy, zvučené mikrofony, které produkovaly zkreslené zvukové vlny. Další z jeho nástrojů, výtvor Harryho Partche, byla transcelesta, což bylo asi 28 stop kovů, naladěných také do čtvrttónů. Dokonce je i poléval vodou, aby mohl měnit ladění.“

Dalším exotem je dnes pravděpodobně zapomenutý bluesový kytarista Steve Mann, toho času v léčebně, z níž jej pouštěli jen na natáčení: „Stevea „Lemona“ Manna jsem znal z natáčení se Sonnym & Cher. Znal spoustu prastarých kytarových postupů a ty používal ve své tvorbě. Seznámil mě s Van Dyke Parksem, Taj Mahalem a dalšími, které jsem tehdy obdivoval. Býval při sessions tak mimo, že jste nevěřili, že vůbec může hrát. Byl schopen brát naráz LSD, heroin i speed, ale ať už byl na čemkoli, vždycky hrál skvěle.“ Jedna z historek o tomto výtečníkovi je z jiného nahrávání: „V půlce natáčení s Jessie Hillem a Shirley Goodman jsem asi po 70ti hodinách na nohou zavolal na Stevea, jestli nemá nějaký povzbuzováky, že už všichni padáme na hubu. Steve vytáhl krabičku naládovanou všemi možnými druhy prášků a téměř všichni si něco vzali. Udělali jsme pár dalších verzí, já na kytaru a Ronnie Barron na klavír. Z ničeho nic se Ronnie odplížil od nástroje a začal olizovat kolena jedné ze zpěvaček. Rozhlédl jsem se po místnosti a vidím, jak Dave Dixon hraje na conga, jako kdyby se dotýkal ženského těla. John Boudreaux zírá na paličky s výrazem „k čemu jsou tyhle věci?“, Al Frazier leží i s baskytarou na zemi a směje se. Členové dechové sekce přestávají hrát a zmateně se po sobě dívají a do toho Jessie a Shirley, kteří si nic nevzali, se stále snaží dozpívat tu píseň! A pak mi to najelo taky. Ukázalo se, že Lemon nám dal LSD, takže bylo po nahrávání. LSD jsem nikdy předtím nezkusil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Další dva dny jsem byl v nepřetržitém vychechtaném stavu, což bylo po nějaké době nesnesitelné.“

A teď s takovouhle skvadrou vyražte na turné!

» ostatní recenze alba Dr. John - Babylon
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Dio - The Last In Line

Dio / The Last In Line (1984)

horyna | 4 stars | 28.11.2019

Příští rok tomu bude už deset let, co hudební svět opustil vzrůstem sic malý, zato svým hlasem zcela nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný Pan zpěvák, Ronnie James Dio. Ač se to může zdát neuvěřitelné, doba strašně letí a já bych na tento pro někoho možná nepodstatný údaj rád upozornil alespoň prostřednictvím vzpomínkové recenze. Recenze na jedno z nejlepších alb zpěvákovi sólové kariéry.

Valná většina z nás, kteří jeho projev mají rádi, spojují mistrovu osobu především s účinkováním u Blackoreových Rainbow. Domnívám se, že právě díky Ronniemu dosáhli Rainbow mety, ke které se ani s Bonnetem, ani s Turnerem už nikdy více nepřiblížili. Jistě můžeme namítat, že je za to odpovědný především Ritchieho skladatelský rukopis, který byl v raných dobách jeho "duhy" jadrně rockový, epicky výpravný a neměl v popisu práce honbu po hitparádách. To se od desky Down to Earth podstatně změnilo a kouzlo těch "pravých" Rainbow se zkrátka rozplynulo. Ale byl to jistě i Dio, který svým charisma přesně sedl do kolejí, které si kytarista v úvodu své po-párplovské dráhy jasně vymezil. Ve zkratce se dá tedy říci, že úvodní trojice desek Rainbow patří do zlatého fondu rockové hudby.

Do stejné přihrádky lze nepochybně vecpat ještě další dvě desky, které Dio nahrál po svém odchodu od Rainbow, to když se mu podařilo upíchnout na prázdné místo po Ozzy Osbournovi u černokněžníků Black Sabbath. Především deska první Heaven and Hell, ale s přimhouřením jednoho očka i druhá Mob Rules, patří k top produkci zmiňované kapely, cukrkandlových osmdesátých let i zpěvákovi vlastní fonotéky.

Domnívám se, že na své osobní dráze už Ronnie nikdy nebyl tak úspěšný jako u zmiňovaných dvou kapel a i když první trojice jeho sólových desek vcelku úspěšně naskočila do tehdy už notně rozjetého heavy metalového vlaku, při poslechu těchto produkcí se jistému déjá vu a pocitu všednosti občas neubráníme.

Osobně vidím vrchol jeho sólové kariéry v desce číslo dva - Last in Line. To co přišlo poté, už pouze opakovalo na debutu započatý model a s každou další deskou se pokoušelo o nemožné. Nudných a vatou poslepovaných pasáží, či celých skladeb přibývalo, čehož vrcholem byly všední desky nevalné kvality i úspěchu jako Strange Highways, či Angry Machine. Po nepovedeném comebacku s B. S. prostřednictvím uspávajícího Dehumanizer, se v lepším světle zpěvák nepředvedl ani s trojicí novějších alb, jež jej zase měla postavit na nohy.

Kdepak, Ronnieho doba patřila (k) sedmdesátým a osmdesátým rokům s čímž můžete souhlasit, či nesouhlasit, každý máme názor jiný, ale... Já osobně ač jsem jej vždy uznával, nikdy jsem nebyl jeho přehnaným zastáncem a kdybych jej měl umísťovat do nějakého žebříčku pomyslného pěveckého spektra, nikdy by k (mým) hvězdám typu Gillana, Hughese, Gabriela, Martina, ... nepatřil. To mi ovšem nabrání díla s ním spjata vyhledávat a občas si některé i s chutí poslechnout. Jedním takovým je i album recenzované, jež jsem si zakoupil teprve nedávno.

Čtveřice dobře známých hitů je nezpochybnitelná.
a) We Rock - pecka největší, fungující jako nejlepší možný otvírák alba. Energií přetékající smyslná perla, jedna z vůbec nejlepších kompozic celé jeho kariéry
b) The Last In Line - výpravná titulka na kterou se dají nalepit podobná pořekadla jako na titul předešlý
c) Evil Eyes - koncertní jistota a třetí nejvýživnější kus nahrávky
d) Egypt - výpravný epos, který mi koresponduje jak s velkolepě střiženým obalem (dle mého jasně nejlepším v celé zpěvákově kariéře), tak s fantasy texty i hudbou kterou mistr skládal.

Další skladby špatné nejsou, ale... Ve většině z nich chybí nějaký výraznější nápad, záchytný bodík, pestřejší aranžmá... zkrátka něco, co by posluchači podstatněji utkvělo v hlavě. A tak je třeba taková Breathless solidně nátlaková, I Speed at Night solidně kvapíková a to je pro mne tak všechno. Ronnie zkrátka nikdy nebyl kdovíjaký skladatel. Ano, zpěvák byl unikátní, ale když mu materiál přinesl Blackmore nebo Iommi, děla se teprve ta správná kouzla a čáry.

A propos pohled na obálku lp ve své době jistě musel působit maximálně magnetizujícím dojmem. S mrňavým bookletem cd se jistě srovnávat nedá, ale i tak se pohledem na tento motiv často a rád pokochám.


PS: u příležitosti tohoto smutného jubilea by nebylo od věci, kdyby tu každý, alespoň trochu komunikativní jedinec a návštěvník těchto stránek, po sobě zanechal nějakou vzpomínkovou stopu prostřednictvím krátkého komentáře, v němž by vyjádřil svůj vztah k tomuto jedinečnému pěveckému titánovi. Věřím, že snad každý z vás, i sebezanícenější progař alespoň některou z nahrávek, u jejíhož zrodu Ronnie stál zná a rád se s ostatními podělí o své dojmy a pocity z ní.
Předem všem kolegům i zbloudilým procházejícím děkuji.

Long Live Rock n Roll. Long Live Dio.

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Davis, Miles / In a Silent Way

stargazer
Danny: Myslím, že polívčičku kytaristovi tohoto alba jsem ohřál tak akorát. Ta kytara byla...

Wilson, Steven / To The Bone

VopiceZHoR
Souhlas s Horynou. Jako jo, album je to více "písničkový" jak předchozí tvorba mistra...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13213 recenzí
2203 skupin
181999 příspěvků ve fóru
2701 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000