Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Niemen Czeslaw Diamond Reo Numi, I Allen/Lande Godfrey, Robert John

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers) (1984)

jirka 7200 | 2 stars | 19.08.2019

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert

Manfred Mann's Earth Band - Watch

Manfred Mann's Earth Band / Watch (1978)

horyna | 5 stars | 18.08.2019

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Di Meola, Al - Scenario

Di Meola, Al / Scenario (1983)

stargazer | 3 stars | 18.08.2019

Když jsem se začínal zajímat o tvorbu Al Di Meoly /bylo to pár let po roce 2000/, na tohle album jsem nikde nemohl narazit. Nikde nebylo k sehnání, ani v obchodě, ani po cd bazarech. Měl jsem všechny jeho cd, jen v tomto případě byla díra. Nakonec jsem ho sehnal v zahraničí a těšil se co to bude zač. Už podle hudebníků jsem si říkal, že půjde o super album. Hammer, Collins, Bruford, Levin, samí moji oblíbenci. No, super album se nekonalo, krom Hammera ostatní hráli jen okrajově. Až na dva tituly, celé je to o tandemu Di Meola - Hammer.

Scenario je syntezátorová deska, některé songy by mohly hrát i komerční rádia. Ve dvou případech si Al zahrál i akusticky. Scenario je obbrazem své doby, půlky osmdesátých let, je oproti jeho pozdějším pracem celkem dobře stravitelná pro širší masy. Toto dílo není podprůměr, ani výborné, natož exelentní. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Scenario
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Huis - Abandoned

Huis / Abandoned (2019)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis

Alice Cooper - Love It to Death

Alice Cooper / Love It to Death (1971)

Martin H | 4 stars | 16.08.2019

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Cosmograf - Mind Over Depth

Cosmograf / Mind Over Depth (2019)

horyna | 4 stars | 16.08.2019

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

horyna | 5 stars | 16.08.2019

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Retropolis

Flower Kings, The / Retropolis (1996)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2019

Květinová společnost byla zrozená veteránem Roine Stoltem (Kaipa) v půli 90. let. Stáli by asi nejvýše, kdyby se mě zeptali, kdo z moderního progu mě uchvátil nejvíce. Ať vezmu alba jedno po druhé, vše dokonale tesané hudební příběhy.

Bruniussonův perkuzívní rytmus života uvede první skvostné Květinové dobrodružství - 11 minut titulní skladby, kde se město promění v chaotické hybridy mezi minulostí a budoucností. Dramatické vedení dává pod Stoltovými ostrými sólovými výpady a floydovskými relaxacemi nahmatat Salazarovy silové přechody. Ze samplů se vzedme průzračná hackettovsko-phillipsovská síť a jeden z nejlepších Fröbergových vokálních představení. Symbolicky i hudebně je totiž Rhythm of the Sea ekvivalentem neovladatelného moře, zosobněného lomcujícími riffovými vlnami. Rytmické dunění a je tu jedna z nejlepších položek, desetiminutovka More to This World. Začátku kraluje skvělý Tomas Bodin, pak zapojuje Roine Stolt vedle druhých kláves i typické kytarové omalovánky, i tady ale hoši rozjedou hudební orgie za masívní rytmické podpory. Akustický zlom za půlí je nepopsatelný, stejně jako mistr Fröberg. Po Bodinově působivé vsuvce Romancing the City dostává klávesový nestor příležitost vyřádit se v The Melting Pot - jeho nálety a přejezdy kralují jako chaotické roje robotů v ulicích Města. Zvony nás přenesou do Silent Sorrow, kde pracuje rockový grunt Květinových králů a nade vším opět kralují perkuse Bruniussona a pan Bodin. Skvostné varhany uvedou nářez The Judas Kiss. Tempo je přerývané, těkavé, atmosféra je neklidná - na pozadí jsou samplovány deklamace a psí štěkot. Pralesní bušení tu koexistuje s klávesami, z nichž jsou rvány útroby. Důkaz, že i Stoltovci to umí roztopit. Nervní, chaotická nálada pokračuje i v Bodinově "chemické", úchylné dělostřelbě Retropolis by Night. Flora Majora přináší po náročných minutách dlouho čekané zklidnění. Jednoduchá linka, jemný fusionový nádech, vynikající střídání více rytmických sad a hromové basové úhozy. Závěrečné kusy z dílny TFK jsou vždy něčím mimořádným. Nad tím, co je posluchačům zprostředkováno v The Road Back Home, dochází slova, nápady, myšlenky. Na devět minut našlehaná vroucná modlitba za Návrat domů; jejím křestním otcem není nic jiného´než památná Poslední večeře z pera Gabrielova souboru. Vstupní brána do nebe. Po rockové mezihře přichází po šesté minutě vyvrcholení za asistence dechů. Jeho vrchol a doznívání je nepopsatelné a zázračné.

Ačkoli Retropolis, s interesantní vizí bláznivého města, spadá do tvůrčích počátků TFK, už léta naprosto srdeční, slunečná, ale i mystická záležitost. Poskládání témat a vystupňování do orgastického vrcholu je mimo lidské chápání.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Retropolis
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Scorpions - Face The Heat

Scorpions / Face The Heat (1993)

horyna | 5 stars | 13.08.2019

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Tangerine Dream - Rubycon

Tangerine Dream / Rubycon (1975)

Gattolino | 5 stars | 12.08.2019

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Cure, The - Faith

Cure, The / Faith (1981)

EasyRocker | 5 stars | 12.08.2019

Otřískaná zákoutí anglického předměstí raných osmdesátek, postmoderna, městské anonymní peklo, otázky po Bohu a smyslu existence v opuštěné, rozbité svatyni, pak poklek v nejhlubším depresívním pekle. V rozpukaných, nateklých žilách tuny drog a svinstev nejhrubšího zrna.

´Klečím a čekám sám v tichu´. Gallupova drsná basa přináší úvodní zkázu a zmar, zvoucí se The Holy Hour. Nejen ve Svaté hodině, ale na celé ploše se jemně rozvíjí nejjednodušší motivy, zvuky, ozvěny, emoce a hudba jsou oholeny na samotný prazáklad.

Drtící kakofonie Primary naopak ušní bubínky klopotně míjí, aby je spláchla do nejbližší žumpy. ´Nevinnost spících dětí oděných v bílém´ - jenže tohle zápasí s fatálním sdělením, že se nic z šedi nemění...

´Šeptám tvé jméno v prázdné místnosti... vzdálené hluky, svaté hlasy´. K Other Voices nemám co dodat, čtyři a půl minuty Apokalypsy.

´Nikdy jsem si nemyslel, že bych našel sebe v posteli mezi balvany, ty sloupy - všechno lidi, kteří se snaží mě rozdrtit. Hladina temných jezer pluje jako beztvará a žádné prapory mě nevítají doma´. Ani pět a půl minuty očistce All Cats Are Grey není pro každého, to přísahám.

A jestli přežijete naprostou ránu bičem The Funeral Party, už to do konce nějak doklepete. ´Vždyť památka na dětské sny leží bez života a mizí, ruku v ruce se strachem a stíny pláču na pohřební oslavě´.

Doubt se nese v duchu Primary - upaluje a temných vizí a stínů prosvítá když ne naděje, aspoň odhodlaná agrese a vzdor.

´Shlíží ze dvanácti stop na potopu, hledí sama skrz vodu, samota roste a pomalu naplňuje její zmrzlé tělo, sunoucí se pomalu dolů´. Pětiminutová mantra The Drowning Man patří k nejpůsobivějším nejen na tomhle albu.

Sedm minut titulní Víry je snad nepatrným závanem touhy lidí po naději a světle, nebo ji odfoukne nekonečná temnota?. ´Nikdo z nich nezvedne ruce a nikdo ani oči, párty, kterou ovládla prázdná slova, se rozjíždí líp a líp. Jdu dál sám; s ničím jiným než Vírou´.

Ačkoli The Cure převážnou část své kariéry patřili do škatulky popu, není to zase tak jednoduché. S počátkem 80. let ovšem přišla trojice alb 17 Seconds, Faith a Pornography, zrcadlící dobu temna a drogami rozbitý psychický stav členů. Takhle vtělit destrukci do 36 minut, se snad nikomu nepodařilo. Nezapomenutelné.

» ostatní recenze alba Cure, The - Faith
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1) (1987)

horyna | 5 stars | 12.08.2019

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween

McLaughlin, John - Black Light

McLaughlin, John / Black Light (2015)

stargazer | 5 stars | 11.08.2019

V době vzniku alba Black Light bylo McLaughlinovi 73 let. Je neuvěřitelné, co člověk v tomto věku dokáže natočit. BL je deska nabitá energií, kde se prolínají styly jazzrocku, indie, funky, flamenca, a trochu blues a celé je to smícháno do luxusního koktejlu. John v některých skladbách vzpomíná na své, již zesnulé přátele a spoluhráče, kteří ho v jeho tvorbě inspirovali a hudebně s ním spolupracovali. Co se týče obalu alba, stojí za zmínku vnitřní obal CD, kde je vyfocen krk kytary Paul Reed Smith, kde je vyobrazeno po celé délce mezi pražci panorama Manhattanu, včetně dvojčat. BL je deska, kterou byh doporučil každému, kdo se zajímá o fusion a moderní jazz. Pro mě je to jízda do čtvrté dimenze. Musím dá 5 hvězdiček, nemůžu jinak.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Black Light
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

McCartney, Paul - Ram

McCartney, Paul / Ram (1971)

horyna | 5 stars | 11.08.2019

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Morphine - Cure For Pain

Morphine / Cure For Pain (1993)

jirka 7200 | 5 stars | 11.08.2019

Úspěch debutního alba Good motivoval kapelu k další práci. Do roka byly připravena další várka originálních písní, kterou kapela nahrála během 14 dnů ve studiu Fort Apache, kde si tehdy podávalo dveře mnoho podobných partiček – třeba Pixies, Dinosaur Jr. nebo Throwing Muses. Bohužel během natáčení odešel kvůli nesouznění s Markem a zdravotním problémům bubeník Jerome Deupree a poslední tři songy na novou desku musel nahrát nový člen Billy Conway.

Na druhém albu Morphine najdeme 11 písní, pokud nepočítám kratičké intro s outrem. Kapela nabídla komorní balíček songů, kde to občas i solidně rockově zajiskří (Buena, Mary Won't You Call My Name?, Sheila, Thursday). Z těchto skladeb jako by čpěl odér grunge či akustické alternativy, jako by se nějací jazzmani rozhodli v unplugged verzi tento druh muziky přiblížit svým fanouškům.

Z větší části se však setkáme s melancholickým a příjemně melodickým soft rockem s prvky ospalého jazzu. Při poslechu vám příjemně ztěžknou končetiny a po delší době máte stavy ne nepodobné, jako po použití morfia. Ač by se na první poslech mohlo zdát, že kapela ve složení, bicí, saxík a dvoustrunná basa, na kterou hrál Mark za použití bottlenecku, bude produkovat songy, které si budou v aranžích podobné, tak opak se stal pravdou.

Poslechněte si tedy třeba ospalý ploužák I'm Free Now. Navazující All Wrong vás okamžitě rozvlní, v In Spite of Me překvapí použitá mandolína, rozkuráží vás i akustický rockec Thursday. Po poslechu pohřební Let's Take A Trip Together zase zaručeně snížíte tepovou frekvenci na minimum. Naopak rozverná a titulní Cure For Pain může někomu připomenout našince Mňágu a Ždorp. A zrovna tak jsou zábavné jsou i zbylé songy.

Morphine rychle získali renomé, pod křídla je vzal label Rykodisk, což byla pobočka mamutího Warneru a po vydání desky vyrazili na světové turné.

Opět lahůdka s naprosto fenomenálním zvukem, který vynikne na kvalitní aparatuře. Ve studiu je saxofon nahrán do obou kanálů, nahrávka tak působí masivněji a více rockově.

Outro : Před několika dny uplynulo 20 let od úmrtí Marka Sandmana, kdo chce, může si připomenout toto smutné výročí poslechem některé jeho skladby.

» ostatní recenze alba Morphine - Cure For Pain
» popis a diskografie skupiny Morphine

Tangent - The Music That Died Alone

Tangent / The Music That Died Alone (2003)

EasyRocker | 5 stars | 09.08.2019

Album mezinárodní sestavy The Tangent s opravdu elitní sestavou hudebníků včetně trojice Květinových králů a VDGG-veterána Davida Jacksona. V roce 2003 se zrodila Hudba, která zemřela sama, a pořádně otřásla scénou umělecké hudby.

Po Tillisonově úvodu Prelude - Time for You přichází energetická melodická pecka Night Terrors s důkladným květinovým tandemem Reingold/Czorsz. Opět do zákoutí klapek hlavního principála nás uvede The Midnight Watershed, také Roine Stolt a Sam Baine se neobrali o sólový prostor. Emocionálně drtivá je In Dark Dreams, jeden z vrcholů kolekce. Jinak kritizovaný Tillisonův zpěv se tu vyvedl báječně. Melodické oblouky vrcholí překrásnými party Stolta, ale hlavně Davida Jacksona, který tu řádí jako za starých časů. Trojka náladových intermezz The Half-Light Watershed, On Returning a Sax in the Dark nesou krásný zpěv a kouzelné akustiky v květinovém duchu. Je tu i skvělý Jackson, který pak výrazně ovládá i Night Terrors Reprise, která navazuje atmosférami, klenbami a tvary, upomínající švédské čarostřelce. Úvod druhé části, Cantermemorabilia, je nejvíce ovlivněna tradiční fusion. Na běsnících bicích postupně po výrazném Jacksonovi dovrší kvalitní práci mr. Tillison. A nemáte-li klávesových náletů dost, Chaos at the Greasy Spoon vám budiž věčnou spásou. Ukázkou nesmírné bohatosti nápadů a motivů této desky je Captain Manning´s Mandolin, které vtiskl moderní tvář čaroděj Sam Baine. Up Hill from Here, osamocený díl třetí části, do sedmi minut dokonale dotažený hit v nejlepším smyslu toho slova. Všichni jedou až nadoraz v rockovém tempu, dechové mezihry skvěle obstaral opět s nejvyšší péčí Jackson. Poslední část uvádí Tillisonova paráda A Serenade. Volně navazuje neuvěřitelná Playing On - Reingoldova slapující a broukající basa připravuje orgastický souboj trojky Jackson-Stolt-Tillison s dokonale seřízeným Czorszovým parostrojem. Pre-history je hlavně ve znamení Tillisonových a Stoltovýh nájezdů ve spurterském tempu, opět ale ´květinově´ zvolní do závěrečné teatrální Reprise, kde se Tillisonův úpěnlivý hlas krásně doplňuje s dechovou sekcí a kytarou.

Palba, která v roce vydání jen těžko hledá konkurenci. Tangent dávkují jazzrockovou, klávesovou hostinu ve 4 dílech a čase, který nepřekročí 50 minut. Vše má dokonalé tempo a nasazení, až stříká pot - nikde nevydechnete. Nesmrtelný opus hned na začátek - to beru.

» ostatní recenze alba Tangent - The Music That Died Alone
» popis a diskografie skupiny Tangent

Manic Street Preachers - Resistance Is Futile

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

Tomáš Rojt | 4 stars | 09.08.2019

Manic Street Preachers jedna z mých srdcovek a to počínaje albem " Everything Must Go". Rozpoznatelní jsou mezi tisíci ostatních kapel na první poslech, a to především díky vokálu Jamese Deana Bradfielda, jehož zabarvení, intonace a frázování jsou jen stěží zaměnitelné. Nejnovější titul vsadil na pestřejší, ale zároveň lékárnicky přesně dávkované aranže. Téměř každá z 12 skladeb si sebou nese hitový potenciál, přesto album jako celek drží pohromadě. Každý si tedy může vybrat svého favorita sám, bez otravného přehrávaní v rádiích. Tím mým je bezpochyby skladba „Vivian“ a ačkoliv se může možná zdát, že část refrénu jste slyšeli v nejmenované skladbě na asi nejslavnějším, nejznámějším a komerčně nejúspěšnějším ( dobrá kombinace,že ?) albu „ This Is My Truth Tell Me Yours“ z roku 1998, rád tento malý prohřešek promíjím. A to proto, že se jedná o silnou a vyrovnanou kolekci, které ocení nejen zarytí fanoušci, ale i ti, co zatím zůstali pouličním kázáním dosud nepolíbeni. Škoda jen, že trumpetové sólo Seana Moorea tentokráte chybí. I tak u ně za poctivé čtyři hvězdy !

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Molly Hatchet - Devil's Canyon

Molly Hatchet / Devil's Canyon (1996)

horyna | 5 stars | 08.08.2019

Soubor Molly Hatchet z floridského Jacksonville jsem objevil teprve nedávno. Kapela stylově patřící do jižanského sektoru mne k sobě nikdy ničím nepřitahovala. Osobní averze vůči jejich, pro mne kýčovitým obalům, byla určující překážkou a důvodem, proč se naše cesty doteď nikdy nestřetli. S rostoucím hladem a častým poslechem různých desek Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers Band, ale i stále trvající láska k velmi oblíbeným kapelám z ranného mládí jako jsou Tesla, či Cinderella zapříčinili, že jsem se postupně začal ohlížet po dalších zástupcích rocku zvaného southern. Na doporučení člověka v tomto "bussinesu" kovaného - koleg hejkala, jsem se odepnul od všech předsudků vůči recenzované kapele a pořídil si dle něj a možná i mnohých jiných jejich nejlepší nahrávku, desku Devil's Canyon.

Nebudu předstírat, že jsem se na desku netěšil. Těšil, dokonce velice a při letmém studiu jejich diskografie na internetu v době než dorazila, jsem rázem našel zalíbení i v jejich přebálkám. Když jsem pak Devil's Canyon vložil do přehrávače bylo TO tam okamžitě. Hned na první dobrou jsem nahrávce totálně propadl a cítil, že poslouchám jeden z nejlepších southern-rocků na trhu.

Deska mne od první chvíle cupovala na kusy svých úchatně živelným a dravým soundem. Její hutný, přesto famózně kolorovaný zvuk modernějšího hávu, dokáže posluchače oblažit neskutečnou vitalitou a elánem. Jednotlivé skladby mají drive, odpich, jsou bohatě vrstvené, pečlivě aranžované a plné skvostně nachumlaných nápadů. Kapela šlape na jedničku a na svém jedenáctiskladbovém menu servíruje jeden chutný pokrm za druhým.

Tím pravým synonymem pro jižanský rock, je hned úvodní palba Down from the Mountain. Skladba plná vkusných a energických kytarových vyhrávek a eskapád, šťavnatého projevu Phila McCormacka nepostrádá napětí i slušný tah na bránu. Stejnou sílu, ne-li ještě větší cítím i z druhé Rolling Thunder. Duo Ingram/Bassett nepolevuje ani na sekundu a tlačí do diváka ty nejlepší kytarové laufy jaké je schopno ze sebe vymáčkat. Titulní Devil's Canyon výrazně ubere plyn z tempa, avšak ne v oblasti melodiky. Píseň nepostrádá naléhavého ducha (znásobené sbory), přínosné harmonie dozdobené akustikou a obrovské charisma. Je to hymna se vším všudy. Mezi nejmelodičtější kusy desky patří Heartless Land i trochou boogie našminkovaná Never Say Never. Z řetězů má tendenci se urvat autorův osobní favorit, ve žhnoucích plamenech ukovaná odvazovka Tatanka-tady už nemá cenu všechny superlativy ani jmenovat, prostě bomba. Kapela ne a ne přestat, naopka, do další skladby přispsurtuje navíc klavír, který mrská klapkami pod náporem semdé Come Hell or High Water. A je to tu, konečně pramen uvolnění s baladickou slaďárnou The Look in Your Eyes. Jenže, po další boogie dupárně Eat Your Heart Out, tu máme kolikátý už vrchol desky, píseň The Journey. Výpravnou perlu rezonující pod nápory španělek, šlapající rytmiky a vyhrávek od pána boha, kde vypravěč Phil McCormack zcela systematiky a emotivně kormidluje naši bárku do zátoky blaženosti. Tohle je prostě jižanský Parnas.

Zatím nevím jak ostatní nahrávky, ale Devils´s Canyon = lahodně propečený flák toho nejlepšího jižanského bifteku. Tuhle desku ne že můžu, ale musím všem "lidem žijícím v těsném sepětí s přírodou" jen a jen doporučit. Klaním se a zároveň ospravedlňuji Molly Hatchet, hraje vám to parádně.

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Devil's Canyon
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet

Camel - Moonmadness

Camel / Moonmadness (1976)

EasyRocker | 5 stars | 07.08.2019

Brilantní ostrovní parta, hnaná v této rané etapě ještě Latimerem a Bardensem jako hlavními mozky. Už debut byl výtečný a s každým albem kapela získávala respekt oddané fanouškovské obce. s I tohle našlapané dílo pracuje opět s koncepčním příběhem.

Aristillus je intro s vrstvenými klávesami Petera Bardense. Ten pak vládne přesvědčivě i v Song Within a Song - hned na úvod jedné z ´nej´ velbloudích pecek. Skvostně klenuté melodie a harmonie na precizním rytmickém základu vytváří sedm minut důstojně velebných hodů. Chord Change je klasickou technickou přehlídkou z etapy, která je už u Camel minulostí, ale stále okouzluje a přitahuje. Mistrovsky čistá Latimerova melancholie. Po banksovsky dokonalé vsuvce, vyvolávající Ducha vod, přichází potemnělá jízda Another Night, jen lehce odlehčena atmosférickými intermezzy. Už trochu předzvěst 80tkové hudební epochy s flétnou Latimera. Ta pak doslova ovládá mistrovskou Air Born, pětiminutový to gejzír pohádkově křehkého smutku. Neskutečně se zapojují i vokály všech čtyř členů. Závěr patří devítiminutové Lunar Sea, kde každý ze čtveřice ukázal světovou úroveň. Deštěm nasáklé Bardensovy duchny a měsíční oceán graduje do ničivého, chaotického finále Latimer vs Bardens, aby ta demolice zvolna odplula... Bonusovku uzavírá živá Preparation/Dunkirk z průlomové show v Hammersmith Odeon.

Vrcholné představení, které po zásluze dosáhlo největšího úspěchu v kariéře - 15. příčku v britském žebříčku. Na následném turné přichází Mel Collins, kapela pak překonává odchod Bardense a Fergusona, ale nenapodobitelný Latimerův "krásný sloh" zdobí jejich díla skálopevně dál. Srdcovka, už léta.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel

Dio - Strange Highways

Dio / Strange Highways (1993)

martin.b | 4 stars | 06.08.2019

CD jsem zakoupil již velmi brzo po jeho vydání.
V devadesátém třetím to, pravda, už takový problém nebyl. Zaregistroval jsem opětovné razantní změny v sestavě, hlavně na postu kytary se ukázala pro mě do té doby naprosto neznámá osoba jménem Tracy G. Dále mě velice zaujal cover alba. Vůbec nevím, co jím chtěl autor říct, ale je super. Prostě takový divný a hypnotický. Covery alb jsou pro mě prostě důležitou součástí kompletního dojmu z daného alba. Bohužel tuto nahrávku vlastním doposud "pouze" na CD. Původní LP verze je prakticky nesehnatelná za nějakou rozumnou cenu.

Ale k hudbě. Nemůžu si pomoct, ale mně se komerční "sebevraždy" tohoto typu většinou moc líbí (viz Iron Maiden a jejich deska The X Factor). Jde o album, které kompozičně i zvukově navazuje na předchozí Lock Up The Wolves a jde v mnoha směrech ještě o dost hlouběji. Takovou tíhu, vážnost a Diův snad nejdrsnější pěvecký projev vůbec jsem rozhodně nečekal.

Už první skladba Jesus, Mary, & The Holy Ghost je pořádný valivý nářez. Tentokrát žádný rychlý otvírák typu King Of Rock n Roll, Night People nebo Wild One. Dio je v některých momentech alba pěvecky až "přeexponovaný". Však poslechněte výborné skladby Firehead, Hollywood Black nebo One Foot in the Grave. Zpěvák do toho jde chvílemi až na 110% a jde mu to výtečně.

V případě Strange Highways ale není hudební obsah (zatím ještě) ani náhodou nudný. Na albu je totiž stále dost a dost nápadů, které z této nahrávky nedělají jen bezduchý riffový bigbít. Nejrychlejší skladba alba, pokud na ni někdo čekal, Here's to You, přichází jako předposlední a po ní snad nejuvolněnější skladba alba Bring Down the Rain. Je to závěrečné příjemné vydechnutí, po velice dobře strávené padesátiminutovce.

Strange Highways je asi nejvíc "heavy" album v diskografii Dio a mě se prostě moc líbí. Civilní, bez draků, duh a čarodějů...

» ostatní recenze alba Dio - Strange Highways
» popis a diskografie skupiny Dio

Lanzon, Phil - 48 Seconds

Lanzon, Phil / 48 Seconds (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 05.08.2019

Před několika dny vydaný druhý sólový počin současného klávesisty Uriah Heep se jmenuje 48 Seconds. Oproti jiným hráčům na klapky to zajisté není mnoho, ale vzhledem k vytížení Phila Lanzona ve své domovské kapele a k jeho dalším zálibám, mezi které patří malovaní nebo psaní je to tak akorát.

Phil se obklopil týmem muzikantů, kteří společně pracovali na výsledných aranžích. Najdeme tu opět pěvce Johna Mitchella (Arena, Frost, Kino, It Bites) nebo dalšího klávesáka Richarda Cottleho(Alan Parsons Project, John Parr) a spoustu popředních studiových muzikantů. Třeba i zmínit producenta a mastering inženýra Simona Hanharta (Asia, Marillion, Arena) a Richarda Cottleho (Alan Parsons Project), kteří vtiskli albu velkolepý a mohutný symfonický kabátec.

Po úvodním instrumentálním prog rockovém intru Azura ´s Theme přijde na řadu několik příjemných pop rockových vypalovaček hitových parametrů (In The Rain, Blue Mountain nebo Look At The Time).
Vybočuje komplikovanější a progresivnější Forty Line, která pod povrchem lehce maskuje swingové kořeny. Jiná je i muzikálová Rock n roll Children, podpořená dětským sborem. Road to London je vzdálenou parafrází Lady in Black.
Nemůže chybět ani řádná rocková balada - Face To Face.

Ústřední skladbu alba, titulní 48 Seconds měl Lanzon v šuplíku několik desítek let. Song se nenápadně krčí až na konci alba, ale zde platí přísloví „To nejlepší nakonec“ Epický, bezmála desetiminutový song o jedné z největších přírodních katastrof v historii Ameriky - zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Skloubení pompézního rocku Styx s melodickým prog rockem ve stylu filmového soundracku. To vše je podpořené bombastickým zvukem orchestru a dětským sborem.

Závěrem : druhé album klávesáka Phila Lanzona se příjemně poslouchá. Nečekejte žádný hard rock, pro něj si zajděte k Uriah Heep. I když v několika kouscích jistě náznaky této kapely také uslyšíte a klávesové party zní občas podobně. Zde je k mání sbírka soft rockových střípků hitových parametrů posypaná prog rockovým kořením. Mohutnost dodává albu bombastické aranžmá londýnského orchestru. Pčíjemné je i a několik odboček k jiným stylům, které jsem výše popsal.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - 48 Seconds
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil

Skoumal, Petr - Poločas rozpadu

Skoumal, Petr / Poločas rozpadu (1990)

swenik | 5 stars | 04.08.2019

Omlouvám se za "neurvalé" přidání pana Skoumala na progboard.

Ale když slyším tuto desku, je to pro mne jasný art. Ten pán nepotřebuje "kouzelníky" na bicí nebo kytary, on si vystačí úplně sám se svým aranžmá a textem zpívaným jeho hlasem..

Je nádherné to jeho nadšení po revoluci. Chci dál.. Geniální text, a ještě propracovanější hudba..

Hymnus o Svatém Václavovi, to snad netřeba komentovat..

On není jako Genesis či Pink Floyd, ale jeho hudba má velký přesah. Když Ota Petřina zpíval o Hemingwayovi, tak zrovna tak pan Skoumal dokázal zpívat o těchto událostech. Neuvěřitelně krásná hudba..

Za mne jasných pět hvězd, tady nelze dát méně. Kritikům se omlouvám, za mne je tohle naprosto výjimečné album, které nemá s popíkem nic společného..

» ostatní recenze alba Skoumal, Petr - Poločas rozpadu
» popis a diskografie skupiny Skoumal, Petr

Manic Street Preachers - Rewind The Film

Manic Street Preachers / Rewind The Film (2013)

swenik | 5 stars | 03.08.2019

Recenzovat toto album je pro mne tady v této společnosti tak trochu "za trest".
Ale nemohu si pomoct, mně se líbí a mám ho i na vinylu. Nemluvě o tom, že jsem "tehdy" byl v Lucerně, když MSP přijeli v roce cca 2014 do Prahy..

Jasně, jako první hráli samozřejmě "rádiovou" Motorcycle Emptiness, ale po ní už to přišlo - další jejich pecky. Bradfield shodil pár kilo a působil jako mladík. Ty jeho tanečky s kytarou přes šňůry, to už je klasika. Občas zastínil i Nickyho, který ve své kožené bundičce i s basou dělal skoky à la Tomáš Holý (či Petr Korda?). Zkrátka na mne kluci udělali na koncertu velký dojem..

Album jsem si poslechl před koncertem a přemýšlel jsem nad tím, co z něj zahrají. A pár skladeb skutečně zaznělo, což vůbec nebylo na škodu. :-)

This Sullen Welsh Heart - tak tohle je klasická "bradfieldovka". Mohl by i bez Lucy přijít klidně sám, jen s kytarou a rozezpíval by všechny v jakémkoliv sále. Ostatně v Lucerně to tak bylo. Sám s kytarou bez doprovodných vokálů to dal..

Show Me The Wonder - skladba s klipem, možná ta "hlavní" - pro někoho bohužel neschůdný popík. Ale mne ty žestě, melodičnost a hlas hladí.. Pro mne krásná skladba, hlavně v refrénech, kdy občas trubky maličko změní melodii.

Rewind The Film - titulní píseň desky. Hlas Richarda Hawleyho překvapí a je úžasný. O to více pak vynikne zpěv Bradfielda, když už máme pocit, že zpívaný refrén nebude a španělka tam sází jeden tón za druhým. Poprvé jsem měl pocit, že do toho Bradfield řízl hlasem až moc. Ale při druhém refrénu už ho člověk čeká a zase přijde překvapení, protože vystoupí o něco dřív a zpívá mnohem krásněji.

Builder Of Routines - tympanický úvod, pak opět jasný zpěv, ale neuvěřitelně pohodový rytmus ve stylu Beatles. Zkrátka další hitovka, ale nelze jim to mít za zlé. Bradfield ty melodie chrlí snad víc než kdysi Karel Svoboda u nás pro Karla Gotta..

4 Lonely Roads - tenhle song chápu tak trochu jako odpočinek od celé kapely. Rytmika - basa a bicí, to je hlavní devíza. O melodii opět nemá smysl diskutovat a Cate Le Bon to odzpívala krásně.

(I Miss The) Tokyo Skyline - další song prošpikovaný melodií a krásnými tóny kytar. Téměř bez bicích a přitom tak zpěvný, rytmiku supluje velmi jednoduchou basou Nicky Wire, překvapivě to funguje. A smyčce vždy v pravý okamžik. Stačí zavřít oči a relaxovat..

Anthem For A Lost Cause - opět nádherné melodie a kytara v plné parádě. Skromný kytarový začátek nás dostane přes Bradfieldův zpěv do refrénu a pak už je člověk v "zajetí". Těžko se to popisuje, ta píseň není nijak složitá, ale ta pohoda, co z ní vyzařuje, to jsem dlouho neslyšel. Možná naposledy u ELO..

As Holy As The Soil (That Buries Your Skin) - další melodická pohodovka. Tady mi MSP připomněli album U2 z roku 2000 All That You Can´t Leave Behind. Tam také co song, to potenciální hit..

3 Ways To See Despair - naštěstí přišla tahle píseň, kde Bradfield přestal "juchat" a kapela celkově zatáhla brzdu v melodiích a lehkosti. Tenhle song je totiž "těžší" a tak trochu odkazuje na jejich kořeny.

Running Out Of Fantasy - a po temnější písničce opět následuje melodická a kytarová "oddychovka" bez bicích. Bradfield zase ukazuje, že je zpěvák par excellence..

Manorbier - a konečně přišla má nejoblíbenější skladba z celého alba! Když jsem si hledal název, MSP v sobě opět nezapřeli svůj welšský původ. Je to vesnička s pevností (historii snad brzy zjistím). Ten temný začátek skladby a následné stupňování napětí s naprosto laciným drnčením do strun kytary, to nemá chybu. Miluji zde každý tón a hlavně bicí s baskytarou. Tuhle skladbu mohu opravdu doporučit i náročným posluchačům. Mimochodem refrén by mi seděl do filmu Trainspotting..

30-Year War - závěr samozřejmě ve velkém stylu s melodičností nám už tolik známou. Tady nelze nic vytknout. Kapela zkrátka využila všechny své přednosti dohromady a najednou.

Zvažoval jsem jestli dát plný počet nebo "jen" čtyři hvězdy. Ale hlavně ten předposlední instrumentální song mne zviklal, abych se přiklonil na 4,5 a zaokrouhlil to.. Tahle kapela mne už "dostala" mnohokrát, nerecenzoval jsem zatím jiná alby, ale mám s nimi zážitky, tak je to možná i trochu méně objektivní. Byť si myslím, že vyprodukovali spoustu kvalitní muziky. Není to nic průlomového, ale své místo tady navždy budou mít.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Rewind The Film
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Satriani, Joe - Engines Of Creation

Satriani, Joe / Engines Of Creation (2000)

stargazer | 3 stars | 03.08.2019

Období kolem roku 2000 bylo vrcholem elektronické taneční hudby. Tento styl zasáhl celý vyspělý svět. Není divu že tomuto fenoménu podlehl sám kytarový mistr Joe Satriani. Vydal se prostudovat tento styl a promítnout ho do své jinak rockové až metalové tvorby. Jeho fanouškům určitě spadla brada mezi prsa, když si koupili a pustili toto cd. Bylo to něco nového, něco co nikdo nečekal. Tato deska opouští rockovou hudbu a je postavena na samplování i když kytarové rify zní pořád rockově. Já tohle album mám rád, protože za prvé, bylo to moje první nebo druhé album, co jsem si od něj pořídil a za druhé, v té době mě taneční elekronická hudba bavila. Joe však brzo zjistil, že tudy cesta nevede a vratil se k jeho klasické tvorbě. Všem jeho fanouškům musel spadnout kámen ze srdce, když vydal následně výborné Strande Beatiful Music. Engines Of Creation je malým odbočením z celkově vyrovnané rockmetalové diskografije Satrianiho. Díru do světa neudělala ani ve světě ani na progboardu/nikdo ji nehodnotil a ani hvězdy nemá,až doted/, ALE musím vyzdvihnout,že spojení taneční hudby a jeho hry se povedlo. Kdo by to čekal. Dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Engines Of Creation
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson

Davis, Miles / A Tribute to Jack Johnson (1971)

Martin666666 | 5 stars | 02.08.2019

Pokud bych chtěl rockera přesvědčit o jazzu a jazz fandu přesvědčit o rocku, pustil bych jim tento rock-jazz, možná i hardrock-jazz fusion. Záměrně používám rock-jazz a ne jazz-rock.

Úvodní Right Off je jeden z nejdelších rockových songů, který spatřil světlo světa. Od úvodního kytarového rifu zjistíte, že John McLaughlin je na této nahrávce 100% partnerem Milese. Jeho kytarové rify valí track neustále dopředu a pokud se tempo místy zpomalí, je to jen proto, aby dostaly prostor ostatní nástroje, které se jakoby náhodou ozvou odněkud „z jiného světa“. Takto se vám představuje Herbie Hancock spolu Stevem Grossmanem (saxofon) Pod tím nebo nad tím vším udržuje vše pohromadě rock-jazz-blues-funková basa Michaela Hendersona. Samostatná kapitola je Billy Cobham, který spojuje jednotlivé části zdánlivě monotónním rytmem a nedá vám nic zadarmo. Jeho breaky a kudrlinky si musíte naposlouchat a až po opakovaném poslechu se Vám otevře jeho Groove.

Druhá strana a tedy také druhá skladba Yesternow vám odkryje psychedelickou tvář Mr Davise. Po celou dobu trvání se nahodile ozývají výbuchy Milesovi trubky a kytary JM. Basa tentokrát, mě tak připadá, opakuje dokola jeden riff, který občas jemně opepří. Bicí v první polovině sklady jen nápaditě přihrávají, prostor výrazně ovládají činely a high-hat, Ucelený rytmus nasadí Cobham až v druhé půli.

Miles Davis byl vynikající trumpetista, zde, samozřejmě nejen zde, se ještě přesvědčíte o jeho kvalitách jako kapelníka. Dokázal se povznést nad svoje ego a přenechat prostor ostatním muzikantům. Mohl bych i s klidem říct, že tuhle show mu vyfouknul McLaughlin, ale není to přesné. Miles měl vše pod kontrolou a dobře věděl, kam chce všechny spoluhráče nasměřovat.


Pokud se někdo chce propracovat k Milesově tvorbě, doporučuji právě toto album pro začátek.

Jak jsem se dočetl v Milesově biografii, chystal v tomto rock-jazz období spolupráci s Jimi Hendrixem. Ukázka jejich spolupráce se dá na webu dohledat. Bylo by asi zajímavé, jakým směrem by se jejich tvorba ubírala, dokážu si představit živé vystoupení těchto dvou velikánů.


» ostatní recenze alba Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Gracious - Gracious !

Gracious / Gracious ! (1970)

horyna | 5 stars | 02.08.2019

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.

» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious

Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow (1967)

horyna | 5 stars | 01.08.2019

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Opeth - Watershed

Opeth / Watershed (2008)

Lukas | 3 stars | 31.07.2019

K Opeth jsem se dostal přes S.Wilsona a první album,které jsem slyšel bylo famózní Heritage.Pak jsem hltal ostatní desky bez growlingu. Po pár sekundách Lepper Afinity jsem se lekl a pomyslel si,že growling asi opravdu není pro mě. Tato skutečnost se později ukázala jako jeden z mých největších hudebních omylů. Nikdy neříkej nikdy. Takže teď mám doma všechny desky od My Arms your hearse a Opeth poslouchám téměř neustále. Lepper Afinity mě už neděsí, ale neskutečně baví a těší.
Pro mnohé asi překvapivě - Watershed, se mi ale pod kůži ne a ne dostat. Pár věcí se mi líbi moc - Coil, Lotus Eater, Porcelain Heart, ale celého album mě nudí a k poslechu se musím docela nutit. Nevyhovuje mi atmosféra vlastně ani zvuk byť je samozřejmě naprosto perfektní. Za mě teda s těžkým srdcem 3 hvězdy.Moc se těším jak bude vypadat letošní nového album,které bude ve dvou jazykových verzích.

» ostatní recenze alba Opeth - Watershed
» popis a diskografie skupiny Opeth

Bad Company - Run With The Pack

Bad Company / Run With The Pack (1976)

EasyRocker | 4 stars | 31.07.2019

Bad Company jsou díky frontmanovi další "mojí" kapelou. Po úspěšných dvou prvních albech, vlastně plných hitů, nezaváhali. Rodgers musí probudit snad i klinicky mrtvého...

Razantní start Live for the Music vyrůstá z riffové hardrockové podstaty a díky Rodgersovým ohybům nabývá klasické soulové a bluesové atmosféry. V podobném tempu kvapí i Honey Child a Sweet Lil´Sister s pěknými Ralphsovými sóly. V Simple Man, Love Me Somebody a folkové Do Right By Your Woman je vše - tady Rodgers ukazuje rozdíl mezi řadovým shouterem a tím, kdo se zve The Voice. Titulka je zcela stěžejním hitem, každý ze čtyřky tu dostane prostor a Rodgers jen vše famózně dovrší. Soul/funkem lehce načichlý hit Silver, Blue & Gold to má těžké - buď ho milujete, nebo jako laciný odepíšete. Vpravdě neuvěřitelné, mrazivé finále Fade Away znovu ukazuje, že Rodgers je zkrátka "jinde".

I třetí album pokořilo milionové hranice prodejnosti, přesto zůstává za prvními dvěma extra úspěšnými deskami - snad za to může skromný hrací čas. Taky nevázaný život celé čtyřky si vybíral daň. Vzhledem k debutu a posledním dvěma albům 4/5.

» ostatní recenze alba Bad Company - Run With The Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company

Silhouette - Moods

Silhouette / Moods (2009)

horyna | 5 stars | 31.07.2019

Před nedávnem jsem tu představil holandskou kapelu Silhouette a jejich arcidílo Across the Rubicon. Dnes se podíváme na zoubek albu stejně krásnému a poslechově bohatému, o tři roky staršímu sourozenci Moods. Stejné asociace jaké jsem použil u alba A. t. R. lze aplikovat i na toto pozoruhodné dílo. To vykazuje stejně rozmanitou strukturu a používá podobné substance k vytvoření své veskrze pozitivní hudební masy. Ta je poskládaná z obrovského počtu melodií, které jsou pospojovány do jednoho krystalického celku. Tento celek vyznívá mnohdy romanticky, možná až staromilsky, nikoli však kýčovitě. Jak už jsem uvedl dříve, velkou zbraní kapely jsou tři plnohodnotně zpívající osoby. Projev kytaristy Briana de Graeve je nejroztomilejší, bubeníka Jose Uffinga nejpřesvědčivější a hlas klávesáka Erika Laana mi svou hloubkou připomíná zpěváka Unitopia a UPF, Marka Trueacka.

Stylově nejpestřejší nahrávka obsahuje několik vůbec nejlepších věcí kapely. Ultra melodické Don't Threaten My Peace Of Mind (krásnější vokály si ztěží představíte), emočně nabitý skvost Second Time Down, či mohutnou Unreal Meeting.

Deska Moods (nálady) je společně s následovníkem Across the Rubicon nejvariabilnějším a jednoznačně i nejvyspělejším dílem Silhouette.

I v současnosti činná kapela vydává vysoce ambiciózní díla-viz komplexní deska poslední The World is Flat..., ale nepřítomnost Jose Uffinga v procesu kompozice i coby chybějící další výrazný hlas, osobně vnímám jako velmi ztrátovou.

Desku Moods považuji za typického představitelé holandské melodické prog-rockové scény a zároveň jedno z vůbec nejpůsobivějších neo progresivních děl součastnosti.

» ostatní recenze alba Silhouette - Moods
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Elephant9 - DodoVoodoo

Elephant9 / DodoVoodoo (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 30.07.2019

Nejsem žádným velkým znalcem ani obdivovatelem jazz rocku, ale i v tomto žánru jsem objevil mnoho zajímavých desek. Bylo to většinou tehdy, když se kapele povedlo namíchat hudební koktejl ještě s jinými žánry. Tak nakonec vznikla žánrově rozvolněné alba, která právě tím získala své vnitřní kouzlo. Z poslední doby nemohu nezmínit mnou hodnocené výtečné Panzerpappa z Norska, Alex Skolnick Trio ze Států, nebo Finnforest z Finska. Tyto soubory naplňují výše napsané. Každý na to jde po svém a žádná šablonovitost či nuda při poslechu jejich alb nehrozí.

Nejinak tomu je i u dalších severských zástupců z této oblasti, kapely Elephant9, která vznikla v roce 2006 v norském Oslu. Do dnešních dnů je soubor plně funkční, vydal několik studiových i živých záznamů se zajímavě sladěným výtvarným pojetím obalů, sám nebo s hosty.

Je zajímavé nahlédnout na minulá působiště jednotlivých členů kapely. Pokud se rádi seznamujete s inspiračními zdroji těch kterých muzikantů, tak zde se jistě vyřádíte a strávíte tím jistě pár hodin a objevíte spoustu dobré muziky. Stačí zmínit, že vydávají u norského labelu Rune Grammofon, který se během let vyprofiloval do jednoho z nejosobitějších firem v žánru elektroniky a jazzu. Výpis kapel a alb, na kterých se muzikanti podíleli by zabral prostor pro několik recenzí, proto se omezím na to zásadní : Stale Storlokken se proslavil mj. u avantgardně jazzových Supersilent, Nikolai Eilertsen hrál u National Bank a Torstein Lofthus zazářil u tvrdě elektronických Shining.

V recenzi bych se však rád vrátil k debutnímu albu nazvaném DodoVoodoo. Kapela na něm představila svoji vizi energeticky nadupaného jazz prog rocku s retro zvukem nástrojů, ovšem skloubenou s moderním stylem hry. Klávesista Stale Storlokken použil piano Fender a hammondky, burácení baskytary doplnil Nikolai Eilertsen - nahrál i nějaké kytarové party, ty se mi podařily objevit až v závěrečné písni. Hnacím motorem a dominantním muzikantem na albu je ale pro mě Torstein Lofthus - (s trochou nadsázky) norské převtělení Carla Palmera – jeho nástroj z nahrávky vyzařuje do okolního prostoru tolik energie, jako by zrovna explodoval reaktor v Černobylu.

Stačí jen pustit první a zároveň titulní skladbu Dodovoodoo a ihned porozumíte, co chci říci. Mě osobně to připadá jako kombinace komplikovaných ELP s rytmikou Deep Purple z jejich pověstných improvizací ke konci šedesátek a klasického jamu jazz rockové kapely. V následující I Cover The Mountain zaznamenávám zpočátku ten severský chlad a melancholii, tolik podobný trademark tamějších souborů. Zde je prezentován občasnými tóny obstarožního moogu a Fender piana do improvizovaných pasáží bicích. Struktury melodií a skladba samotná postupně vystupuje z mlhy a ke konci získává jasné kontury. Třetí Skink jazz rockově burácí, další Hymne opět chladivě mrazí. Kratičká Misdirection opět hudebníky rozhýbe. V nejdelším opusu alba Doctor Honoris Causa jsme po dlouhé předehře svědky jakéhosi prolnutí psychedelie, space a jazz rocku na severský způsob. Závěrečná Directions po free jazzovém úvodu opět vysílá paprsky energie do všech stran. Oba poslední kousky jsou velmi svébytnými cover verzemi Weather Report.

Elephant9 se s nahrávkou alba moc nemazali. V podstatě ji naživo ve studiu nahráli a vybrali to nejlepší. Slyšel jsem i další jejich alba, nicméně jako nejlepší označuji tuto prvotinu pro její nespoutanost, dravost a syrovost. Na několika webech jsem se dočetl, že Elephant9 jsou současnou nejlepší norskou koncertní kapelou. Docela bych tomu věřil.

Ukázka zde : >> odkaz

P.S. : kapely jsem si všiml v poslechovém vlákně a zdejší hitparádě, kde ji Brano několikrát propagoval a dnes jsem za tento objev velmi rád.

» ostatní recenze alba Elephant9 - DodoVoodoo
» popis a diskografie skupiny Elephant9

Dire Straits - Communiqué

Dire Straits / Communiqué (1979)

Martin H | 4 stars | 30.07.2019

Můj vztah ke Knopflerově družině Dire Straits je takový zvláštní. Někdy si na ně nevzpomenu třeba rok, abych se poté mírně zbláznil a jejich desky poslouchal celý měsíc neustále dokola s představou, že se vlastně jedná o velice příjemnou a uklidňující hudbu. Což vlastně hudba na deskách Dire Straits je. Většinou je pomalá, zvolna plynoucí, vyžadující soustředěného posluchače. Svižnější kousky, kterým se skupina samozřejmě také nevyhýbá, však naštěstí nefungují na první dobrou a posluchač se k nim musí skutečně proposlouchat.

Po úspěchu s debutovým albem se dlouho nečekalo a skupina hned v následujícím roce vypustila do světa další dílko s názvem Communiqué. A skutečně lze podle názvu tuto desku chápat jako oficiální prohlášení Marka Knopflera a jeho družiny, že jsou zde a z dobytých pozic nehodlají ustoupit ani o píď. Opět se inspiračně jedná o směs blues, reggae, country a kdoví čeho ještě, a to vše dohromady vytváří dokonalou představu rockového písničkářství. Vše stojí a padá s neskutečně barevnou Markovou kytarou, která je všudypřítomná a mnohé skladby povyšuje až na samou hranici rockové geniality.

Kupodivu nejméně mne zaujala titulní píseň. Určitě není špatná, ale je bohužel obklopena z mého pohledu dokonalejšími kousky, přičemž ten první, zadumaná píseň Where Do You Think You're Going?, ve mně vyvolává vzpomínky na má gymnaziální léta a úvodní seznamování s Dire Straits díky neskutečně šumící kazetě, kterou mi zapůjčil spolužák. Na ní bylo několik nejvýraznějších skladeb včetně výše jmenované písně. Tou druhou radostí je jasná hitovka Lady Writer, jedna z mála svižnějších skladeb na albu. A pokud mám pokračovat dalšími jasnými tutovkami, tak nesmím zapomenout na úvodní Once Upon a Time in the West a nádhernou Portobello Belle, s níž jsem měl zpočátku trošku problém, ale dnes na ni nedám dopustit.

Deska Communiqué asi není tím nejlepším, co Dire Straits natočili, to tak krátce po debutu asi nebylo možné. Každopádně se Knopflerův skladatelský rukopis postupně vyvíjí ke tvaru, který se ve své dokonalosti uplatní na čtvrtém albu Love Over Gold. A je čím dál jasnější, kdo je pro skupinu tím hlavním, možná i jediným tvůrčím mozkem, což asi ne všichni nesou s povděkem. O tom svědčí třetí deska, na níž se z tehdejší sestavy již dva hráči nepodílí.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Communiqué
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Moody Blues - Long Distance Voyager

Moody Blues / Long Distance Voyager (1981)

horyna | 4 stars | 30.07.2019

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Long Distance Voyager
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Van Der Graaf Generator - Now And Then

Van Der Graaf Generator / Now And Then (1988)

Ryback | 3 stars | 29.07.2019

Nemívám ve zvyku psát recenzi na album, které jsem již jednou recenzoval. Na druhou stranu má původní recenze zde, z roku 2004, se snad ani recenzí nazvat nedá.

V roce 1988 vyšlo album trojice David Jackson, Hugn Banton a Guy Evans s názvem Gentelman prefer blues, obsahující materiál, nahraný víceméně mezi lety 1984 až 1985.
V roce 1981 vyšlo kompilační album Van der Graaf Generator Time vaults, obsahující věci, které nahráli jako krátkodobě neexistující skupina v letech 1972-1975. Výborné album, obsahující např. ranou, ještě VdGG verzi kompozice (In the) Black room, která se objevila v roce 1973 na Hammillově sólo albu Chameleon in the shadow of the night.

Je tak trochu záhadou, proč vůbec tato kompilace, Now and then, vyšla… Peter Hammill z toho nadšený nebyl…
Obsahuje totiž šest skladeb z alba Gentelman prefer blues a dvě skladby z alba Time vaults. Melodickou, neponurou, jedinou zpívanou skladbou na albu (zpívanou Peterem Hammillem) je píseň The Liquidator z roku 1973 a z podobné doby je také bláznivě veselá, také ne vandergraafovsky znějící, téměř funky (!) skladba Tarzan.
Zbytek tvoří instrumentálky ze zmíněných osmdesátých let, povětšinou jazzově laděné (úvodní otvírák Saigon Roulette dokonce obsahuje i jakousi hudební etno-pasáž), jedna je experimentální, jedna je jazzovo/bluesová, občas se k jazzu přidruží i reggae a závěrečná skladba… Ta je snad nejlepší. Jmenuje se The Epilogue a složil ji Hugh Banton v roce 1977. Opravdu krásná, instrumentální, melodická kompozice. Znějící tak trochu jako hudba k filmu, založená samozřejmě chvílemi až na téměř orchestrálně znějících klávesách. Citlivě doplněná saxofonem a flétnou Davida Jacksona, kytarou hostujícího Iana Gomma a bicími Erika Cairnse. Guy Evans v této skladbě také hraje na bicí a kromě toho také na nějaký typ xylofonu a dokonce na trumpetu!

Pro toho, kdo zná jen řadová alba Van der Graaf Generator, tak musí být tohle kuriózní album solidní šok :-) .

Něco málo přes půl hodiny trvající CD tak obsahuje věci, které jsou k dispozici na jiných kompilacích… Když ale budu hodnotit hudbu samotnou, je to za tři a půl hvězdičky. Časová délka CD pro mě byla trochu zklamáním – když jsem ho v první půli devadesátých letech kupoval v Praze v Jungmannově ulici v tehdejší prodejně CD, stálo mě (pokud mě paměť neklame) necelých 500 Kč.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Now And Then
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Alice in Chains - Facelift

Alice in Chains / Facelift (1990)

EasyRocker | 4 stars | 29.07.2019

S koncem 80tek se nejen díky labelu Sub Pop začalo na americkém severozápadě smrákat. První, opravdu kvalitní alba oznamovaly, že se něco děje - Louder than Love, Bleach nebo Facelift. Co to bude za třesk a kanonádu, nemohl ovšem nikdo tušit.

Slabá hodinka stylově vzácně slitého těžkotonážního zepelínovsko-sabatovského hardrocku jasně definuje Alenku jako nejtemnější z grungeových kapel. Odtud vzešly první houpavé hitovky Man in the Box, Bleed the Freak nebo Sea of Sorrow. Bezvýchodnými mantrami, ukazující už temnou budoucnost, jsou I Can´t Remember, mimořádná Love Hate Love nebo Confusion. Celá žhavá jízda končí drsnou feťáckou zpovědí Real Thing.

Už na Facelift je vám jasné, že to s těmi hochy povede k temným koncům. To se taky naplnilo v případě Staleyho a basáka Starra, ostatní ale unikli jen tak tak, aby Alenku obrodili.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - Jar of Flies (EP)

Alice in Chains / Jar of Flies (EP) (1994)

EasyRocker | 5 stars | 29.07.2019

Nejtvrdší ze seattleských titánů odhalila ve své tvorbě emoce až na úplnou dřeň. Těžká buldozerující hudba, byla korunována texty, očouzenými krachy, nočními můrami a drogami, které se v době slávy hrnuly Alence po tunách a zcela se vymkly kontrole. Už od střední moje srdeční kapela.

Už divukrásná Rotten Apple nastupuje fantastickou akustickou řekou, kvílející a naříkající sóla se vracejí hluboko do šedesátkového pravěku. Zastřený hlas Layneho kreslí fantasticky temné vize - pro mě s Chrisem Cornellem asi top zpěvák celých devadesátek. Nutshell patří k nejkrásnějším pomalým skladbám, které jsem vůbec kdy slyšel. Co tu zbývá, než podlehnout čarodějům Cantrellovi a Staleymu? A chcete-li opět dokonalý pomník kytaristy, je tu I Stay Away. Tady vyplouvá víc na povrch drsná, rocková podoba, známá z jejich řadovek, s lehkým orchestrálním oparem. Jako když dostanete po úvodu pořádných pár facek a kopanců. No Excuses je dokonalou studií Cantrellovy hry oba druhy kytar a Jerry tu nabízí neskutečnou paletu sól. Jedna z nejvýraznějších věcí na albu. Po podmanivé instrumentálce Whale & Wasp plynule přecházíme do klídku balady Don´t Follow. Živá rytmika a harmonika tu přivolávají folk a blues, další z inspirací páně Cantrella, rozvinutou pak třeba na prvé sólovce Boggy Depot. Swing on This - těžko si lze představit odvážnější a působivější finále. Layne přivede drsnou náladu, ale Kinney s Inezem skutečně drží swingové tempo (slyšte konec!), jakoby organicky spojené s rockovými šlachami.

Tahle magická hudba se vydává jinými cestičkami, než jsme u drsné Alenky zvyklí. Je neuvěřitelným mixem šedesátkové psychedelie, blues, folku, funku, převahy akustik. Přesto ale nezbořilo bytelné rockové základy. Neskutečné, co se tu vměstnalo na půlhodinu; u mě s Dirt Alenčin vrchol. Slabou věc ale myslím nevydali nikdy.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Jar of Flies (EP)
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Big Big Train - Gathering Speed

Big Big Train / Gathering Speed (2004)

horyna | 4 stars | 27.07.2019

Mám takový dojem, a možná mne poopravte, že kvalitativní křivka produkce anglických velmožů pastorálního progresivního rocku Big Big Train, začíná poslední dva roky pomalu stagnovat. Neříkám, že přímo uvadat, či slábnout, ale četnost vydávání nových desek, kterou ještě před pár lety vždy dělila alespoň dvouletá studiová pauza, je v poslední době až přehnaně častá. Osobně soudím, že dvou až tří roční odpočinek je v dnešní době jaksi ideální na to, aby kapela či interpret, prošli v mezičase i určitým od komponování potřebným odpočinkem a s klidovým režimem načerpali dostatek nové potřebné invence. Je sice pravda, že v letech šedesátých a sedmdesátých dokázali interpreti hrnout i dvě kvaliní alba ročně, ale to byla jiná, pořád značně objevitelská doba.

B. B. T. po famózním a skladatelsky velice silném albu Folklore už další rok - dle mého zbytečně brzo - přispěchali s pořád ještě slušnou deskou Grimspoud, která ovšem vaří z totožných ingrediencí jako nahrávka předchozí. Aby toho nebylo málo, týž rok zaplavují trh kompilačním/bilancujícím slepencem rarit (pouze pro oddané sběratele) The Second Brightest Star, a jelikož jejich popularita stále stoupá, a železo se má kout dokud je žhavé, letos je tu deska další a znovu dosti podobná - Grand Tour. Osobně u této kapely začínám cítit výrazné déjá vu (u studiového materiálu, koncertně to bude jistě pořád vysoký level), a určitou sobeckou zahleděnost v sebe, která začíná postrádat vlastní seberelexi a odstup od vykonané práce.

A jelikož se před nedávnem objevila v nabídce Music Records tato postarší, první opravdu velká a plně profesionální nahrávka ještě se zpěvákem Seanem Filkinsem, raději než po novince, jsem sáhnul po ní. Tou dobou, roku 2004 začínala kapela nabírat ostrý vítr do plachet. Vyměnila zpěváka, čímž v osobě S. Filkinse získala výtečného borce s dokonalou barvou hlasu, širokým spektrem emocí a slušným rozsahem. V sedmero časově bohatě obhospodařených kompozicích, už dokonale pracuje se svými nejsilnějšími zbraněmi, což jsou mistrné ovládání atmosféry, aranžérská činnost vysokého stupně a rozmanitá paleta všemožných tónů a barev.

Skladbami se táhne ona pověstná, pastorálně smířlivá nit, často rezonující pokorou v tiché blahoslavené bohoslužbě. Duo zakládjících člený – Andy Poole a Greg Spawton, tentokrát textově vsadilo na hrdinské příběhy pilotů Raf při bitvě o Británii za druhé světové války. S vokáli tu Seanovi (kterého mám osobně velmi rád na albu Difference Machine i na (Braňově milované) sólove War and Peace, toť malá reklama) vypomáhá slavice Laura Murch, čímž dostávají výsledné sbory ještě romantičtější příchuť. Vše je dotaženo do zdárného konce a nápadů má kapela na rozdávání. Oproti dnešku tu vnímám větší porci energie, zaujetí pro věc, i spokojenost s dílem, které dalo klukům jistě hodně práce. Ještě to není ten malinko samoúčelný a s určitou dávkou letargie opakující se model.

Desku hodnotím čtyřmi hvězdami, protože to nejlepší se teprve schovává za elektrickými dveřmi.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Gathering Speed
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Trouble - Plastic Green Head

Trouble / Plastic Green Head (1995)

Mattty | 5 stars | 27.07.2019

Kapelu Trouble jsem objevil nedávno a hned mě okouzlily jak jejich melodické riffy tak melodický zpěv Erica Wagnera. Stačilo pár poslechů a toto album jsem si zamiloval. Úvodní Plastic Green Head je skvělý energický otvírák a spolu s následující The Eye napovídají, že kapela zde promísila své předešlé stoner metalové album se svými doom metalovými deskami, kterými se představili posluchačům v osmdesátých letech a pomáhali tak formovat doom metal jako žánr. Třetí v pořadí, skladba Flowers, je některými fanoušky brána jako odpovědí skupiny na pomalejší radio-friendly skladby grungeových kapel, jako například Alice in Chains. Nepostrádá chytlavost, melodii i hitovější ambice. Skladby jako Opium Eater, Hear The Earth a Another Day splňují to, co jsem popisoval u prvních dvou skladeb a všechny beru jako velmi povedené. Dá se říct, že celé albun provází melodie , které dlouho zůstanou v hlavě. To platí i pro krásnou baladu The Requiem. Následují dvě krátké skladby, Below Me a Long Shadows Fall. Album obsahuje i dva covery, jeden od Beatles a jeden od Monkees, které mě osobně se líbí, ale fanouškovské jádro těchto kapel nejspíš bude mít jiný názor. US bonus edition uzavírá skvělá, chytlavá a dobře stravitelná Till The End Of Times, která si podle mě zaslouží být na každé verzi této skvělé desky.

Trouble jsou podle mě kapela, která je v naší zemi skoro neznámá, avšak příznivcům melodičtějšího metalu by se mohla hodně líbit. I z vlastní zkušenosti můžu říct, že komu jsem doporučil toto album (a nebo stejně dobré, ne-li trochu lepší album eponymní), tak byl spokojený a chtěl slyšet více od této nedoceněné skupiny.

» ostatní recenze alba Trouble - Plastic Green Head
» popis a diskografie skupiny Trouble

Mastodon - Once More 'Round The Sun

Mastodon / Once More 'Round The Sun (2014)

Mattty | 4 stars | 25.07.2019

Mastodon tímto albem následovali album The Hunter, hlavně co se otevřenosti k širšímu publiku a chytlavosti týče. A hlavně refrény zpívané Dailorem jsou opravdu chytlavé.

Otvírák Tread Lightly hned ukazuje, jak refrény budou líbivé a následující The Motherload je tak úžasně chytlavá a už po prvním poslechu ji nedostanete z hlavy. Videoklip k této skladbě je velice originální (jako všechny od Mastodon) a plný trendu zvaného twerking. High Road, první singl alba, má také výborný videoklip, vypravějící příběh mladého nerda, který se účastní jakýchsi cosplayových rytířských turnajů a stává se šampionem. Titulní skladba vás zve na vesmírnou cestu hlasem kytaristy Brenta Hindse. Z druhé poloviny bych vyzdvihl převážně Halloween se skvělým sólováním kytaristů na konci skladby a Ember City, která posluchače dostává do jiné dimenze.

Toto album já osobně hned po Crack The Sky od Mastodonu poslouchám nejčastěji a vždy mi přinese dobrou náladu, hlavně díky odlehčené atmosféře a zajímavým textům.

» ostatní recenze alba Mastodon - Once More 'Round The Sun
» popis a diskografie skupiny Mastodon

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

horyna | 4 stars | 25.07.2019

Staří Deep Purple na Progboardu zřejmě moc nefrčí. Poslední recenze je stará přes osm let, což vysvětluje určitý pocit tmářství v přístupu k období s Rodem Evansem za mikrofonem. Osobně poslouchám párpl snad sto let (no dobře, tolik to nebude), od desky In Rock po tu vždy poslední. Kompletně celou studiovou tvorbu, kterou vnímám v 90% za pět hvězd. Hold velmi oblíbená kapela bez slabé desky - soudím já. Nikdy mě ale nenapadlo, zkoumat TO, co bylo pře Gillanem. Už kdysi dávno jsem si první trojici testnul (Concerto nad vůbec) abych se ujistil, že tudy naše společná cesta nepovede.

Jenže. Jak se člověk čím dál víc šťourá v hudebním pravěku, chtě nechtě musí na dvojici Evans/Simper narazit. Ať už na Evansovi výborné Captain Beyond, nebo ještě lepší Simperovi Warhorse. Pak si automaticky kladete otázku, proč vlastně stále ty první párpl přehlížíte. Jasně, jste zvyklí na nějaký standard a kvalitu hudební produkce, kterou do uší pouštíte. Zvuk, ani hudba na Shades... a Book... není úplně nejsofistikovanější a světoborná, ale dá se o tom polemizovat a řada lidí může mít názor opačný. Ale pak je tady ještě deska stejnojmenná z roku 69, kterou jsem po krátkém testu nedávno a bez otálení pořídil. A to je masox značky DP toho nejhrubšího zrna.

V mnoha ohledech mi připomíná právě In Rock. Svou neučesanou syrovostí, energií, strhujícím feelingem, do hry častěji vstupujícím Blackmorem (i když Lord si stále krade hlavní slovo)-jehož kytara pomalu doznává vůdčí role.

Na solidní nástup Paicových zvonivých bicí v Chasing Shadows, navazuje bezesporu vrcholná skladba desky nazvaná Blind. Znepokojivá temná aura tu působí strašidelně a zároveň velmi přitažlivě. V písni je cítit zvláštní napětí a slyšet výborné harmonické výměny. Evans zpívá jako král. Zkrátka klenot. Pokračuje se pomaloučkým cover-klenotem Lalena, kterému velí Lordovi hammondy. Po souhře zvuků ve Fault Line, dostáváme pořádnou jízdu made in párpl s názvem The Painter. Tady se v plné polní blýskne Ritchie a pěkně šlapající rytmika. Pohodičku Why Didn't Rosemary? (na poměry D. P. zajímavý pokus), střídá energická pecka Bird Has Flown-další vysoce originální píseň. Konec zařídí dlouhatánská symfo věc April.

Už je to ten čistokrevný hard-rock s jasnou vizí. Žádné bezduché šmrdlání a okleštěná belhající se stařenka nápaditost. Jestli je In Rock (a další desky) párplovským Everestem, stojí tahle třetí studiovka těsně pod zasněženou střechou světa.

Těžko spekulovat, jak by zněl In Rock v této sestavě, možná jinak, možná hodně podobně a možná by taky vůbec nevznikl. Na tom nesejde.
Á propos ten Boschův výjev na obalu stejně nemá chybu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Morphine - Yes

Morphine / Yes (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 24.07.2019

Nikdo se tu zatím nezmínil o partě Amíků z Cambridge, kapele Morphine, jež byla příjemným zpestřením rockové scény na počátku devadesátek. Tehdy nejen v muzice došlo k poměrně velkému uvolnění a rockeři se otevírali různým žánrům – kapely z hudebního undergroundu najednou prodávaly miliony desek – rojilo se mnoho alternativních, grunge a noise partiček. Mezi nimi si svou vlastní cestou kráčeli Morphine, bez jakékoliv snahy někoho kopírovat. Zpěvák a Mark Sandman s barvou hlasu někde mezi Tomem Waitsem a Nikem Cavem sundal z baskytary dvě struny, místo v rocku všeobecně používané kytary Dana Colley zavěsil na krk hutný baryton saxofon a rytmus udával jazzový laděný bubeník Billy Conway.

Jelikož se rád nechávám inspirovat a čerpat nepoznané z mnohých jiných žánrů, od world music počínaje a industriálem konče, muselo k interakci mezi mnou a Morphine časem dojít. Z počátku to byly kontakty jen letmé, v toku času se náš vztah stále upevňoval.
Jako mnohý posluchač neseznámený s jejich tvorbou jsem i já byl po pár prvních posleších zmaten. Hlavou mi rotovaly otázky – „Co to vlastně poslouchám ?“ Je to jazz, swing, rock, blues, pop, alternativa ? Ano – od všeho kousek. Ve spojení s razantní, mnohdy rockově přímou rytmikou a chytrými, někdy poněkud chmurnými ale velmi kvalitními texty nesporně originální počin.

Zmíním se nyní o třetím studiovém albu pojmenovaným prostě Yes. Na něm se pro inspiraci kapela rozeběhla do mnoha stran a i pro hodně lidí je toto album nejbarevnějším počinem zohoto spolku. Různorodé songy lehkou črtou neuměle a těžkopádně nastíním :

01.Honey White rozhýbe ve skočném rockabilly rytmu i mne, nehledě na bolestivá kolena

02.Scratch – juchalo se, tak je třeba zklidnit mysl i tělo v klidnějším ploužáku

03.Radar - rockově úderná s hypnotický rytmem, všichni křepčí a třepou hlavami

04.Whisper – pomalá barově jazzová vsuvka s klouzavými tóny baskytary opět klidní atmosféru

05.Yes – rock ´n´ roll v akustickém hávu přehraný na poloviční rychlost

06.All Your Way - soft rocková písnička mi vzdáleně připomněla The Cure bez napětí

07.Super Sex – opět rockově přímá, ale zároveň i smyslná píseň

08.I Had My Chance - temný a pomalý song s noirovou atmosférou, jeden z mých nejoblíbenějších na tomto albu

09.The Jury - zpěvák deklamuje text na pozadí preludujících saxofonů znějících jak z uzavřené hrobky

10.Sharks - rock n rollová jízda nabitá energií válcuje vše kolem

11.Free Love - pokud nemáte extremně rozvinutou představivost a chtěli by jste slyšet, jak by asi zněli Black Sabbath se ságem, tak zde máte příležitost – temnota sama :-)

12.Gone For Good – naprostá rarita v kariéře Morphine – Mark sám sebe doprovází na ! akustickou kytaru v křehké tečce na albu

První deska, co málem prorazila do Billboard 100 hitparády (chyběla ji jedna příčka). Pro přátele jasného zvuku naprostá lahůdka, všechny desky jsou nadstandartně zvukově vyvedené, proto některé písně Morphine objevíte i na různých audiophile samplerech.

Závěrem : nepochybně progresivní muzika počátku devadesátek, ovšem ne ve stylu prog rocku, tak jak je zde chápán, ale ve smyslu novátorského přístupu k zdatné fůzi různých stylů a neobvyklého spojení nástrojů. Pod povrchem jejich staromilského projevu cítím odezvu na tehdejší hudební dění, takže není problém se tu setkat s odkazy na Sonic Youth , Prodigy či Cure.
Kdo není geneticky fixován na klávesy a elektrickou kytaru, budiž vítán v podmanivém a opojném světě Morphine!

» ostatní recenze alba Morphine - Yes
» popis a diskografie skupiny Morphine

Lucifer's Friend - Black Moon

Lucifer's Friend / Black Moon (2019)

horyna | 4 stars | 24.07.2019

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend

Camel - I Can See your House from Here

Camel / I Can See your House from Here (1979)

EasyRocker | 5 stars | 24.07.2019

V závěru sedmdesátek Camel po odchodu basáka Douga Fergusona procházeli těžkým obdobím a citelnou obměnou sestavy, jejímž výsledkem je např. hned dvojice klávesových nástrojů na tomto albu.


Přímočarou tvář kapely vedle barevné úvodní Wait zastupuje i hit Stranger Than Mine, který mě tak neunáší, ale Latimerova flétna se opravdu povedla. Hackettovsky něžná a křehká krása Eye of the Storm s vlnící se basou, ale i klávesově vzdušná Hymn ho Her, se ohlíží do minulosti. Progresívně melodickým klenotem, spojující rockovou plnost se zákoutími nebeského klidu, je Who We Are. Nadšencům instrumentálního běsnění sedne pecka Neon Magic, kde řádí vedle dvojkláves i bicmen Andy Ward. Remote Romance, i jako zastánce 80tek, vnímám jako přešlápnutí. Sice jasná nadsázka, ale na mě působí rušivě. Veškeré pochyby smetává do propadliště dějin závěrečná, atmosféricky a instrumentálně geniální Ice. Za tohle Latimerovcům věčná sláva.

Ano, hudba Camel se od intimně nadýchané minulosti v souladu s dobou přibližují publiku. Výjimečný talent Latimer to ale dělá s takovou jistotou, nadhledem a zápalem, aby šat Camel byl progresívní. Kolekce krásných písní s minimem slabých míst. Rád se přikloním k 5.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel

Comedy Of Errors - House Of The Mind

Comedy Of Errors / House Of The Mind (2017)

horyna | 4 stars | 23.07.2019

Skotští Comedy of Errors jsou už několik let plně etablovanou jednotkou v progresivním ranci. Jejich popularita už dávno opustila hranice rodného kraje, přesto není tento pojem ve světě toliko uznávaný, jako jiné, stylově spřízněné kapely z britských ostrovů. Velká jména jako Arena, Pendragon, IQ, nebo Galahad jsou a nejspíše navždy i budou o pár kroků před nimi. Za tímto pro někoho možná překvapivým faktem stojí samotná nehitovost a těžká prostupnost hudby Comedy of Errors.

Po minulém zklamání s deskou Spirit (kterou však mnozí fans kapely označují za jejich nejlepší??), na níž mě některá místa přišla hodně slabá, vařící z vody a neustále se opakující, vkládal jsem novou naději do desky této.

House of the Mind leží někde v půli cesty mezi famózní Fanfare and Fantasy a právě Spirit. Samotná hudba je znovu velmi komplexní a kvalitně aranžována. Ani na pátý poslech ji nebudete moci přijít na kloub, natož aby, jste si z desky něco odnesli. Ten verdikt je dlouho 50/50. Je to příjemné, líbivé a skutečně těžko se sem proniká. Sympatická je nepřemrštěná délka alba a vyvážený zvuk. Muzika je většinou Camel-ovsky poklidná (ale žádnou táhlou sólující kytaru tu nečekejte), možná až příliš. Osobně bych uvítal vícero kontrastů, občasné zhutnění spodku, a pár energičtějších tahů.

Oznámkovat něco, co se vám stále nedaří plně otevřít a čím i když chcete, nemůžete stále proniknout je těžké. Orientačně dávám 3,5-4* s pootevřenými dveřmi k lepším zítřkům. Neboli věřím, že jednou přijdu na kloub i tomuto albu.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - House Of The Mind
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors

Arena - Immortal?

Arena / Immortal? (2000)

EasyRocker | 4 stars | 22.07.2019

Po albu jako Visitor, chváleném kriticky i fanoušky, to máte vždycky těžké. Pánové z Arena jsou ale těžká ostrovní váha ve svém žánru, a rozhodně se nezalekli ani neschovali.

Bez špetky kudrlinek sem vpadne titánský riff Chosen, podporovaný burácející basou nováčka Iana Salmona. A i druhý benjamínek Rob Sowden se působí jistě a rozhodně se vedle výrazného předchůdce neztrácí. Pekelné burácení vystřídají křehké Mitchellovy tóny - Waiting for the Flood se promění v jiskrnou perlu, úžasně ozdobenou prolnutím kláves a akustik. Jemná a subtilní The Butterfly Man už musí zaujmout textem, poeticky líčícím nesnáze lovce motýlích duší, a působivým Mitchellovým sólem. Dusivý elektronicky-industriální smog, zrcadlící všechnu špínu, kterou po sobě necháváme. Ne, nejsme v kuchyni Nine Inch Nails nebo Korn, ale dostáváme arénový výprask na holou. Climbing the Net, navazující svou komputerovou tématikou, je o mnoho odlehčenější, nesoucí jasný odkaz Genesis. Filmovému umění je věnována kolosální, vrcholná suita Moviedrome. Tempo buldozeru, fantaskní akustická hra, ale i bizarní filmové pazvuky. Kulometně sekané riffy se ohlížejí k Dream Theater, ale kampak ti se dnes hrabou s invencí a lehkostí. Jasným důkazem je něžná mezihra v rukách čarodějů Sowdena, Nolana i Mitchella. To, co se děje po půli, už se zapsalo do elitních progových análů. Více než vydařené menu završuje Friday´s Dream, citlivá, dojemná, až plačtivá píseň. Frontman i finále zvládl důstojně a i jeho hlasem prosvítá naděje.


Nolanovci vypálili hromové, těžké, drsným metalem pořádně poučené dílo, ozdobené prověřeným Hughem Symem. Rezonují v něm závažné Nolanovy otázky kolem úzkostí a strachu z našeho směřování. A pálí ostrými i na přelomu milénia. U mě za silné 4.

» ostatní recenze alba Arena - Immortal?
» popis a diskografie skupiny Arena

Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water (1970)

horyna | 5 stars | 21.07.2019

Vážení přátelé už jste u některého hudebního nosiče zaznamenali jeho přirovnání k pařížskému Louvru? Že ne? Tak já bych si podobný výrok dovolil vyřknout na adresu desky Bridge Over Troubled Water, písničkářů Paula Simona a Arta Garfunkela. A to ve smyslu, že právě zde, na tomto jejich okouzlujícím finálním monolitu, se nachází celá řada skvostů, svým významem pro nás posluchače důležitých, jako obsah legendárního Louveru.

Nemá příliš cenu popisovat a prozkoumávat to, co většina z nás dobře zná.
Songy, jako titulní naléhavý skvost Bridge over Troubled Water, médii a covery dosti zprofanovaná El Condor Pasa (If I Could), indonésií načichlá Cecilia (kterou osobně zrovna nemusím), aranžérsky dobře zvládnutá dechařina Keep the Customer Satisfied, a především dvojice výborných čísel-utajená dojemnůstka So Long, Frank Lloyd Wright a tolik oblíbená uhrančivě odbíjející The Boxer, patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co můžeme ve folk-rockové branži narazit.
Samozřejmě, že i další songy jsou výborné, posluchači rádiostanic si v druhé půli sic neškrtnou (s vyjímkou Bye Bye Love), to ale neznamená, že by na B-éčku byl snad nějaký druhořadý odpad. Pokud budeme poslouchat desku/cd pozorně, i tady objevíme několik skvostných okamžiků. Osobně mám rád po country vonící Baby Driver, či Lenonovku The Only Living Boy in New York.

Deska Bridge Over Troubled Water uvnitř disponuje obrovskou emoční silou. Na první pohled jde o soubor obyčejných písní. Avšak senzibilní posluchač zde poodkryje nepřeberné množství krás a tajů, o kterých se může povrchním songům protlačovaných do médií dnes pouze zdát.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel

Quatermass - Quatermass

Quatermass / Quatermass (1970)

horyna | 4 stars | 20.07.2019

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass

Night Ranger - Man in Motion

Night Ranger / Man in Motion (1988)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 20.07.2019

Konec osmdesátých. Nejlepší etapa pro tvrdě rockovou muziku. Night Ranger si toho byli dobře vědomi a otočili kormidlo ven z omšelých AOR vod směrem k lepšm zítřkům. Personálně se odporoučel klávesák Alan Fitzgerald. Kapelník a tvůrčí mozek souboru Jack Blades zavelel na zteč s čistě hard rockovým albem.

Jako svůj přístav se zvolilo Los Angeles a studio Goodnight L.A. Nové studio ve kterém se natáčelo už jen čistě do digitálu. Sídlilo pár metrů od slavného Sound City ve čtvrti Van Nuys a majitelem nebyl nikdo jiný než jeho bývalý zaměstnanec a už tehdy velice úspěšný producent Keith Olsen.
Technicky se natáčelo a mixovalo na mašinky Trident DI-AN a 48 track Sony Digital Recorder.
Celkový sound je prvotřídní bez stigmatu doby vzniku.

Facelift dostalo i logo kapely. Mírně se zploštilo a zmodernizovalo. Na obalu desky pěkně vyniká na pozadí oblohy po západu slunce. Knížka čítá dvanáct stránek se všemi texty a pěknou barevnou fotkou kapely uprostřed. Firma MCA Records. Made in USA.

Hned od prvního titulního válu, dává kapela na srozuměnou, že drží pevně prst na tepu doby a předkládá hutný a kytarově drásavý moderní song. Prim hrajou nejen v téhle písni perfektně nazvučené bicí nástroje, kdy virbl mocně zařezává do uší. Zpívá Kelly Keagy, jeho pevnější a drsnější hlas se do songu znamenitě hodí.
Bubeník zpívá i následující Reason To Be. Pomalý začátek s jemnou akustickou dvanáctistrunkou zlomí velkolepý kytarový riff do šlapající rockové jízdy opatřené výbornými sborovými linkami.
Na podobném schématu je postavená odlehčená Don´t Start Thinking. S Bladesem u mikrofonu a s hostujícím studiovým hráčem na klávesy. Třešničkou je Watsonova kytara na konci skladby.
Mráčkem přes rozzářenou slunečnou oblohu je Love Shot Me Down. Odsekávané kytary i vokální Bladesovy linky vrací desku k rockovějšímu pojetí bez líbivých melodií.
Regulérní balada pod číslem pět se jmenuje Restless Kind. Standartní pomalá věc, která fandu kapely neurazí.
Pro majitele vinylu konec první strany.

Halfway To The Sun - otvírák jak se patří. Do šlapajícího rytmu basy a bicích zahraje Jeff Watson kytarovou figuru z které běhá mráz po zádech. Ona celá skladba je o kytarách. Oba hoši se předhání v tom, kdo zahraje lepší pasáž. Veliká paráda a bezesporu vrcholná skladba alba.
Nutné zvolnění a upuštění páry představuje Here She Comes Again. Bladesem napsaná a zpívaná píseň ve středním tempu. Povedený kompilát předchozí měkčí tváře kapely se současnou rockovější.
Right On You se s tím nemaže a hned s úvodním riffem dává na srozuměnou, že tady není prostor pro vzletné melodie a vokály. Tady se jede rokenrol. V podstatě to samé se dá říct o následující Kiss Me Where It Hurts. Divoká rokenrolovka, nejvíc připomínající časy budoucí a veleúspěšnou superkapelu Damn Yankees, kde bude principál hádejte kdo? Ano Jack Blades. Prosím pěkně!
I Did It For Love si kapela nechala napsat od hitmakera Russe Ballarda. Je to ten zaručený univerzální hit, kterých námezní autoři mají plné šuplíky. V podání Kelly Keagyho se nechá v pohodě uposlouchat.
Poslední zápis tohoto skvělého alba se jmenuje Woman In Love. Rychlejší skladba opět kombinující melodickou polohu kapely s dravějším pojetím.

Man In Motion spolu s předešlou Big Life jsou v mých očích ty nejlepší alba Night Ranger. Následující obří úspěch Damn Yankees kapelu poslal na odpočinek a trochu upozaďuje tyhle desky, ale právě tady se rodil Bladesův rukopis tolik potředný pro Damn Yankees.

90 %




» ostatní recenze alba Night Ranger - Man in Motion
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION

IQ / EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 19.07.2019

Spoiler : pokud čekáte recenzi hudebního obsahu tohoto alba, dále číst nemusíte. Za mě jde o jedno z vrcholných děl IQ a víceméně vše bylo shrnuto ve čtyřech recenzích, nic moc nového bych krom pochvalného mručení nevykouzlil. Jedná se spíše o mé postřehy a úvahy spíše technického rázu k nově vydané verzi alba „Ever“ – 2018 Remix, které obsahuje 2 CD a DVD.

Prolog : Nedávno jsem tu hodnotil znovu nahrané album velikánů heavy metalu – Manowar. Tito hudebníci mimo jiné vydali i remixy dalších svých dvou stěžejních děl. Při poslechu jsem přemítal, které kapely z jiného mého oblíbeného žánru – třeba prog rocku, podstoupily podobnou anabázi. Z poslední doby se mi v paměti vyjevila britská legenda IQ a její album Ever, s kterým si skupina k 25. výročí vydání (tedy rok 2018) podobně pohrála. ..

Jedná se o album, na kterém se vrátil v plné síle původní zpěvák Peter Nicholls. Všech šest písní obsahuje rockovou dravost i velmi silnou melodickou linku, kytarové party občas ostří hroty, posléze jsou chlazeny rozsáhlými plochami syntenzátorů – prostě dokonalá symbióza, která zasáhla rozmanitou skupinu příznivců. Prostě kultovní záležitost. Skupina si toho byla vědoma, proto se rozhodla svým fandům k datu výročí vydat malý dárek.

V tomto případě jde v podstatě také o remix, ovšem s vyjímkou klávesových partů, které byly nahrány v současné době a přimíchány k původním stopám. Důvod byl prostý, na původní pásy se nevešly z důvodu ryze technických. Kapacita 24 stopého studiového magnetofonu nebyla pro IQ dostatečná, tak tehdejší klávesák Martin Orford nahrával vše přímo z MIDI sekvenceru. Tyto data však odvál čas a proto nezbylo současnému klávesákovi Neilovi Durantovi, než z poslechu dát dohromady notový záznam a poté nahrát klávesy znovu. Musel i hledat v databankách i podobné barvy jednotlivých použitých klávesových nástrojů….To musela být značně náročná a mravenčí práce!

A co výsledek ? Zde je velký prostor pro polemiku a subjektivní pocity. Zde předkládám své osobní postřehy. Nový remix asi uvítají fanoušci, kteří původní materiál neznají. Mohou slyšet jednu z nejlepších (pro někoho úplně nejlepší) nahrávek IQ v současném zvukovém kabátku a moderním stylu mixu při zachování původní retro atmosféry.

Pro fandy a mě, kteří mají za ta léta mnohokrát naposlouchanou verzi z roku 1993 mi výsledek k poměru vynaložené práce přijde poněkud zbytečný. Původní verzi považuji zvukově jako jednu z nejlepších z celého jejich katalogu, nic mi tam nechybí, nic nevyčnívá. Nový remix má jen trochu více rozšířenou stereo bázi, původně výborně nazvučené a v mixu ostře působící party bicích jsou nyní trochu zapuštěny mezi ostatní nástroje, kapánek byla zvýrazněna baskytara, někdy jsou slyšet nějaké stopy kláves nebo hlasu navíc.

To už se jedná o zásah do původních skladeb, i když chápu, že nynější možnosti ve studiu k tomu svádí. Rozumím tomu, že muzikanti by rádi časem to či ono na albu upravili, doufám jen že místo řady remasterů nepřijde doma remixů :-)

Prostě řečeno - změny vypozorujete hlavně při detailním pitvání a přímém porovnávání verzí mezi sebou. Oceňuji plně dynamickou verzi i na novém CD, nedošlo tedy k žádnému ořezání, či kompresi, jak je dnes zvykem.

Druhé CD obsahuje Live záznam EVER z německého Aschaffenburgu z roku 2018. V podstatě další alternativní mix alba, nahrávky zní velmi podobně, jako studiové album, občas se změní poměr hlasitostí jednotlivých nástrojů, někdy Neil Durant použije jinou barvu kláves z databanky. Bylo také prohozeno pořadí skladeb a na koncertech zabrnkal na basu tehdejší John Jowitt.

Na DVD jsou obě zmíněné CD zpracované ve formátu 5.1. Domácí kino nemám, takže ke kvalitě zpracování prostorového zvuku se nemohu nijak vyjádřit. Pro hardcore fandy je tu i mnoho bonusů ve formě demo snímků, muziky v instrumentální formě, vyřazených sól apod. Pro fandy mp3 jsou tu připraveny záznamy v tomto formátu. Prostě sen každého náruživého recenzenta a štourala :-)

Závěrem : luxusně provedená edice kultovního alba s novým moderním zvukovým kabátkem ve všech myslitelných formátech a mnohastránkovými booklety a haldou bonusů zapřísáhlé fandy ke kulatému výročí jistě potěší, na druhou stranu pro ty, co mají na poličce původní verzi mnoho nového nenabízí. Na rozdíl od podobného počinu – remixu debutního alba Tales from the Lush Attic – tam to dávalo smysl, neboť výsledný rozdíl byl obrovský. Spíše bych uvítal nezmršenou verzi alba Frequency bez ořezané dynamiky. Toto album vyšlo před deseti lety, tak chlapci do toho :-)

» ostatní recenze alba IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION
» popis a diskografie skupiny IQ

Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles

Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles (2008)

horyna | 5 stars | 19.07.2019

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Samurai of Prog, The - Lost And Found

Samurai of Prog, The / Lost And Found (2016)

Brano | 5 stars | 18.07.2019

Time is money!To je heslo dneška,takže sa nebudem rozsiahlo rozpisovať,aj keď toto gigantické monumentálne veľdielo by si zaslúžilo elaborát minimálne o rozsahu rigoróznej práce.Takže iba fakty.SOP(The Samurai Of Prog) založili traja muzikanti multi-inštrumentalista Steve Unruh(člen skupiny RESISTOR,ale vydal aj 8 vlastných štúdiových albumov a pôsobil v skupinách Sing Of Saturn,UNITED PROGRESSIVE FRATERNITY,Willowglas),fínsky bubeník Kimmo Porstim a basgitarista Marco Bernard.Títo traja výnimoční páni si na každý album TSOP pozvali celú plejádu slávnych hudobníkov a výnimočných vokalistov doslova z každého kúta našej planéty,od východu na západ,od severu na juh.Zo všetkých kontinentov!!!

Kto nemá rád extra dlhominutážne mamutie kompozície,tak nech už radšej ďalej ani nečíta.Totiž,na CD2 sa nachádza iba jediný 57 minútový kolos s názvom The Demise.To je niečo pre mňa,milujem tieto megalomanské kompozície od 30 minút a vyššie.Pri ich počúvaní svet pre mňa prestane existovať.Ako vokalisti sa tu striedajú Keith Christian a Mark Trueack(Unitopia,UPF),pretože len jeden by takú štreku neutiahol :-).

CD1 je voľnejšie,prístupnejšie,viac inštrumentálnejšie.V skladbe She(Who Must Be Obeyed) si zaspieva Jon Davison,basgitarista skupiny Sky Cries Mary,ale známy hlavne ako spevák skupiny GLASS HAMMER a tiež si zaspieval na albume YES-Heaven&Earth(2014),pretože má hlas takmer na nerozoznanie od Jona Andersona.A ešte jedno meno chcem a musím spomenúť.Je to klávesista Chip Gremillion z legendárnej progrockovej skupiny LIFT.Tohto staršieho pána mám vo veľkej úcte,nech mu ešte dlho prsty lietajú po klávesoch!A samozrejme Steve Unruh a jeho husličky ,flauta,vokál...A je tu ešte aj Linus Kåse známy z pôsobenia v skupinách ANGLAGARD a BRIGHTEYE BRISON.

Tak na dnes končím,stačilo.Nádherný rozkladací obal od geniálneho výtvarníka Eda Unitskeho,na ktorý sa môžete pozerať hodiny,nadpozemsky krásna rajská hudba oplývajúca nebeskou blaženosťou,hudobná sviatosť najvyššia nekonečných rozmerov...toto všetko si zaslúži nie 5,ale 50 hviezd!Čo 50...500!!!

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Lost And Found
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

EasyRocker | 5 stars | 17.07.2019

Tak se přiznám, že Marillion po Fishově éře byli pro mě dlouhá léta zapovězenou manou. Ne, že bych alba s Hogarthem neslyšel a občas je nevypůjčil, ale léta jsem se s jeho zpěvem nějak nesmířil. Bylo to málo energické, uspávací a říkal jsem si, že se hodí spíš do relaxační hudby.


Osmiminutová dělostřelecká příprava The King of the Sunset Town je neuvěřitelně emocionálně rozepjatá mezi skvostnými akustickými střípky a řvanými refrény. Exploze emocí a nápadů, korunovaná mistrem Hogarthem. Easter je proslavená balada a i ona je srdečnou plavbou nebem, ale i oceánem emocí. Rotheryho a Kellyho sóla jsou absolutně za hranicí vnímání, chápání... The Uninvited Guest je živější kus a určitě by se neztratila ani na Fishovkách. Řádí tu a běsní hlavně Rothery, až se třese podlaha. Titulní skladba jsou klasičtí posmutnělí Marillion a hodně se tu předznamenává už éra, která klepe na dveře. Čarokrásně gradující emoce Marka Kellyho. Holloway Girl rozvíjí subtilní, čarovnou atmosférou aneb jak prosté je vyformovat a otesat hudebního Davida. Zásadním zářezem je Berlin, těch 7.43 pusťme všem, kdo chtějí vědět, což Marillion jsou. Tahle věc se totiž vrací hluboko do minulosti, Hogarth tu podává vrcholný výkon a fantasticky vše doplňují dechové nástroje - moje kolena už padají potřetí na zem. Vedle titulky patří After Me k nejpůsobivějším baladám nejen zde, dokonale užívajíc hackettovskou inspirací a extázi na konci. Pro rockové příznivce byla z kosmodromu Rothery odpálena sotva řízená družice Hooks in You. Že je v pánech ale šlach a masa. Síla a místo dopadu - neodhadnutelné. Závěr pak snad nemůže být slabý, natož prázdný. The Space... začíná skvostnými Kellyho zahradami, vykvetlými na klapkách. Parádně to nejen zde, ale i na zbytku alba tvrdí Ian Mosley a hlavně mistr Pete Trewavas. Vše, co od této značky čekáte, je tu znásobeno, pětici snad řídí neznatelná, podprahová telepatie. A je to tenhle bod, kde jsem otevřel Hogarthovi srdce. Není divu.

Postižen nadšenými písmy nejvyššího marilioňáka mr. Horyny, rozhodl jsem se tento Hogarthův debut zkusit. Ani nevím, co a jak se stalo, že najednou vše v hlavě scvaklo. Ano, je drsná, hodně Rotheryho a časem hoši hodně zvolnili. Jeden hit za druhým, dokonalá atmosféra, emoce, nápřah, skladatelský vrchol. Bez jediné chyby!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Motörhead - Another Perfect Day

Motörhead / Another Perfect Day (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 16.07.2019

Tehdy se u Motorhead stále něco dělo. Poslechněte si za sebou alba Iron, Another a Orgasmatron. Každá deska má jiný feeling, porovnáte si hru čtyř kytaristů, uslyšíte různou práci zvukařů a producentů, keří měli na konečný výsledek velký vliv.

Z tohoto trojlístku mne tehdy Another Perfect Day oslovil nejméně. Důvodem byla vzdušnější a rozmanitější hra nováčka Briana Robertsona, který zde více obnažil hudební kořeny kapely - boogie, rock ´n ´roll a blues. Tehdy jeho odlišný styl hry a ne tolik zkreslený zvuk jeho nástroje působil jako "vyměknutí". Nehledě na jeho vizáž punkera s obarvenou červenou hlavou, což bylo tehdy závažným porušením metalového dress code. I po lidské stránce si se zbytkem souboru nesednul. I proto jsem byl rád, když po tomto albu kapelu opustil.

Producent Tony Platt, kterej nedávno před kšeftem na tomto albu domrvil zvuk Manowar na jejich debutu, se i zde mnoho nepochlapil. V porovnání s ostatními, výše zmíněnými alby zní Another Perfect Day poněkud plechově, kytara je opět v celkovém mixu poněkud stažená.

Po letech, pokud odhlédnu od zvukové obálky, mě paradoxně potěšily právě ty, pro kapelu méně typické songy : pohodová Dancing on Your Grave a I Got Mine nebo hard rockově zatěžkaná One Track Mind.

» ostatní recenze alba Motörhead - Another Perfect Day
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Greenslade - Bedside Manners Are Extra

Greenslade / Bedside Manners Are Extra (1973)

horyna | 5 stars | 15.07.2019

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Toto - Tambu

Toto / Tambu (1995)

horyna | 5 stars | 13.07.2019

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto

Clarke, Stanley - Find Out!

Clarke, Stanley / Find Out! (1985)

stargazer | 3 stars | 13.07.2019

Když jsem se začal zajímat o tvorbu Clarka, Find Out nebylo vůbec k sehnání na cd. Koupil jsem desku a nechal převest na cedéčko. První dojem z alba mě nadchl. Po opakovaném poslechu jsem vystřízlivěl a album už slyšel trochu jinak. Stanleyho hra na basu je opět famozní, dává base víc prostoru, než na albu před. V každém tracku je prostor pro basové solo. Syntezátory a přesné elekrické bicí plus zpěv skoro na celém albu, toto dílo posouvá směrem ke střednímu proudu.

Ale pozor. V témže roce hrál Clarke Band na Bratislava Jazz Days 85 a předvedli skvělé jazzové výkony. Jako důkaz mám vinyl od Opusu, kde je víc jak desetiminutový záznam.

Find Out v dnešní době bude asi poslouchat jen ortodoxní fanušek Clarkovy tvorby. Jako já.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Find Out!
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Night Ranger - Big Life

Night Ranger / Big Life (1987)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 13.07.2019

Čtvrtá deska kalifornských rockerů přináší lehké změny v soundu kapely. Píše se rok 1987 a všeobecné trendy tíhnou směrem k větší hutnosti, syrovosti a tvrdosti skladeb. Night Ranger nikdy nebyli čistokrevní pompézové u kterých hrajou prim klávesy, ale svoje songy stavěli na bytelném rockovém základu. Aby ne, když jsou v kapele dva výteční kytaristé s dotykem virtuozity. K tomu si připočtěte dva excelentní sólóvé zpěváky v podobě bubeníka a baskytaristy a máte tak silnou koncentraci talentu, až z toho jde hlava kolem. Vše zezadu ještě jistí zdánlivě nenápadný klávesista.

Titulní skladba Big Life je na poměry kapely dost originální. Klávesové intro rozsekne hřmotný kytarový riff a těžkotonážní valivý rytmus. Bladesovy zpěvy ve slokách i refrénu nesou velkou dávku jedu a ostrosti. Vše umocňují tupé klávesové přiznávky vytvářející zajímavé disharmonie. S jedinečným kytarovým sólem se vkrádá na mysl úvaha o tom, že by tahle deska mohla být veliká.
Color Of Smile jsou klasičtí Night Ranger. Veselá a zpěvná letní písnička s nádhernými kytarovými vyhrávkami a sólem. Na to nezapomínejte! I kdyby kapela nahrála sebevětší blbost, vždy do ní zakomponuje prvotřídní kytarové sólo anebo nejlépe dvě.
V Love Is Standing Near poprvé slyšíme za mikrofonem bubeníka Kelly Keagyho. Hudebně jde o krystalicky čistou AOR skladbu. O podobné věci se v současnosti pokoušejí třeba švédové Night Flight Orchestra. Šlapající rytmus, retro klávesy a velice vkusný refrén. Jeff Watson v sóle vystřihne vanhalenovský hammering a je vymalováno.
Čas pro baladu. A ne ledajakou! Klavírní figura na začátku opravdu připomíná padající kapky deště, přesně podle názvu písně. Ke klavíru se postupně přidávají zpěv a zbylé nástroje, aby vše vyvrcholilo v masivním finále. Pánové Watson a Gillis opět zdobí a vyšívají libé tóny na hmatnících svých kytar. Radost poslouchat. Konec první strany.

Tajemství mého úspěchu. Filmová komedie s Michaelem J. Foxem, velmi známá i u nás. Pro tuhle srandu napsali Night Ranger společně s triem externím autorů titulní písničku. Vcelku povedená skladba s velkou dávkou nadhledu, která se nebere vůbec vážně. Po právu vybrána jako jediný singl z desky a dodnes jí kapela hraje živě na koncertech. Jako jedinou z téhle desky (!)
Svižná a úderná kytarovka Carry On dostatečně zredukuje sladko v ústech po předchozím chodu.
Kelly Keagy za mikrofonem v doprovodu jemňoučkých akordů akustických kytar dovede pohladit po duši. Oproti Bladesovi má níže položený hlas a umí lépe pracovat s dynamikou projevu. I když se Better Let It Go nakonec zvrhne do rutinního cajdáku, pořád je to v podání Night Ranger radost poslouchat.
I Know Tonight je klasický rockový vál z Bladesovy dílny, jakých se v budoucnu dočkáme ještě mnoho. Svižné tempo ve slušném nápadu a Jackovy vyřvávané vokály.
Závěrečná vygradovaná balada Hearts Away ukazuje jak výtečný je Keagy zpěvák. Naprosto jistý projev na začátku jen s klávesami, aby refrénech s kapelou za zády sázel jeden dlouhý tón za druhým. Žádné zbytečné kulacení a nesmyslné feelingy, jak je dnes v módě. Prostě jen rovný dlouhý tón. Samozřejmě na pás, takže žádné copy/paste nebo dodatečné editace. Parádní konec alba.

Americké vydání. MCA records. Nahráno a mixováno analogově (AAD). Zvuk lehce poplatný době vzniku. Booklet rozkládací o rozměrech 6x1, obsahuje všechny texty.

Procenta - 80%


» ostatní recenze alba Night Ranger - Big Life
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Manowar - Battle Hymns MMXI

Manowar / Battle Hymns MMXI (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 12.07.2019

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.

» ostatní recenze alba Manowar - Battle Hymns MMXI
» popis a diskografie skupiny Manowar

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

horyna | 5 stars | 12.07.2019

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Dio - Lock Up The Wolves

Dio / Lock Up The Wolves (1990)

martin.b | 5 stars | 11.07.2019

Zajímal by mě ediční plán a záměr firmy Popron v letech, kdy na pult tehdejších prodejen Supraphonu
vrhnul velice zajímavou řadu aktuálních rockových alb.
Po rockové muzice byl u nás tehdy opravdový hlad, ale po kapelách typu Cinderella, Slaughter nebo Extreme,
vysoká poptávka podle mě nebyla. Nic proti nim. Zrovna Heartbreak Station, Stick It To Ya nebo Pornografitti,
byli výborné záznamy.

Tehdy jsem ale v regále neomylně sáhl po Lock Up The Wolves kapely DIO.
Znal jsem Holy Diver, Last in Line i Sacred Heart a bral je jako silnou trojku úžasného rocku
s neméně úžasným hlasem. Byl jsem prostě připravený posluchač...ale!
Na Lock Up The Wolves se představuje zbrusu nová sestava a vlastně i nový styl.
Dio podle mého názoru nebyl nikdy žádný velký tvrďák a jeho styl byl vždy velmi melodický
a ve své hudbě často nezapomínal na klávesy. Na předchozích albech Sacred Heart a hlavně Dream Evil
začínal být ale často až příliš uhlazený.

Lock Up The Wolves je jiné, řekněme modernější. Tu modernost je ale třeba brát optikou doby.
Rozjezd je divoký a rychlý - Wild One. Nic zvláštního se ale nekoná. Standardní rozjezdovka.
Dále je to o hodně zajímavější. Between Two Hearts, Lock Up the Wolves a Evil on Queen Street.
Na to slyším a to se mě v podání DIO opravdu líbí.

Pro mě album vrcholí báječnou Why are they Watching Me. Na tehdejším LP Popronu tato
skladba chyběla. Ona vlastně chyběla asi na všech LP verzích alba. Album se všemi skladbami by pro vinyl
asi bylo moc dlouhé a jedna proto musela z kola ven. Je podle mě velká chyba že zrovna tato.
Pozdější poslech z CD už tuto skladbu odhalil a pro mě je to téměř nejlepší kus z tohoto alba.

Mám toto LP snad nejraději z celé sólové tvorby DIO. Ty skladby se tehdy moc povedly a byl to velice dobrý hudební směr.
S ohledem na kompletní studiovou práci DIO, musím dát nejvíc.

» ostatní recenze alba Dio - Lock Up The Wolves
» popis a diskografie skupiny Dio

Kansas - Leftoverture

Kansas / Leftoverture (1976)

horyna | 5 stars | 11.07.2019

Američtí jižanští bardi Kansas mají spustu kvalitních nahrávek. Ale tak jako každý, i já mám v jejich katalogu svůj opus magnum. A tím je asi bez překvapení album Leftoverture.
Tato nejspíš nejambicióznější kolekce kapely oplývá všemi nej, která dokáže takový favorit posbírat. Avšak na prvním místě u Kansas vždy stála síla a originalita jednotlivých písní. A tady se kapela skutečně pořádně pochlapila. Livgren společně s Walshem zrovna skládali maturitu z komponování a jelikož se tehdy činili všichni, každého nápad byl použitelný, díky čemuž je deska tolika pestrá.

Ústřední skladba Carry on Wayward Son se stala obrovským hitem, dle mého však Leftoverture nabízí ještě gigantičtější věci. Čtvrtou náladovku Miracles Out of Nowhere s do mrtě vypiplanými aranžmány, něžnou Cheyenne Anthem s nezapomenutelným Walshem a něžným sborem adolescentů (dodnes označovanou za největší parádu kapely), nebo poslední progrockový klenot příhodně nazvaný Magnum opus.

Jde ve všech směrech o dílo art-rockově tradicionalistické, ve kterém se odráží zaoceánské hudební cítění všech zúčastněných. Některé skladby jsou značně ovlivněny tamním jižanským naturelem, jiné mají naopak mohutnější stadiónový efekt. Tak jak to slyším já, osobně jsem radši za ono hřmotnější country provedení, které je markantní i díky Steinhardovým hravým houslím.

Epochální obal, transparentní zvuk a osmero propracovaných, přesto snadno uvěřitelných, až lidově (ne)obyčejných písní, to je Leftoverture, to jsou Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas

Yes - Tormato

Yes / Tormato (1978)

horyna | 5 stars | 10.07.2019

Další deska na kterou jsem si vypěstoval letitou "závislost", je album s divným názvem a ještě divnějším obalem - Tormato. Těsně před ní tu hráli Rush-Hemispheres, ale pokud mám dát mezi těmito dvěma jedné jediné přednost, sáhnu po "rajčátku".
Přiznám se, poslech z mp3-ky navíc s podmazem okolního dětského disca není nic pro zvukové gurmány :-), ale pro dokreslení atmosféry a vyvolání vzpomínek dokáže kýženou chvíli zpříjemnit takřka ideálně.

Tormato je deska, na které učinili Yes jeden z největších hudebních posunů, možná dokonce objevů ve své bohaté kariéře. Skalní fans si něco podobného neradi připouští. Nemají jej zrovna v lásce, a když je požádáte, aby vám vyjmenovali své nejposlouchanější či nejoblíbenější nahrávky, Tormato tam jistě nebude. Tím posunem o kterém jsem psal zkraje odstavce, je stylový odklon do oblasti fusion. Yes ještě více zjemnili, popošli směrem k soft rocku a svůj výraz obohatili o další dosud neznámé výrazové rozměry. Renesanční Madrigal, techno scifi obrazce Release, Release a do jazzu vhozená Arriving UFO, nebo pohádkově atmosférický klenot Onward… To je jen několik z mála fragmentů této neuvěřitelně pestré a bohaté nahrávky. Jako nejschématičtější příklad nového směru kapely poslouží píseň poslední-On The Silent Wings of Freedom. Monster fusion jako kráter na měsíci.

Tormato je poslední klasickou/sedmdesátkovou deskou Yes nahranou nejsilnější sestavou v dějinách tohoto souboru. Za mne i jednou z vůbec nejoriginálnějších, nejprogresivnějších.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Racionální vysvětlení pro "zrození" pop-funkových Genesis, které reprezentuje i toto album, opravdu nemám. Ale jako skalního fanouška, který na albech od "From Genesis to Revelation" po "And then There were Three" vyrostl a který má The Lamb ve svém osobním žebříčku na místě č.1, dokonce i před beatlovským Abbey Road a Stivellovou Symphonie Celtique, mne ta záhada samozřejmě zajímá.
Z nějakého důvodu (pro který existuje nepřeberně teorií) se Genesis nějak "za každou cenu" chtěli proměnit a odpoutat od staré tvorby. A to skoro programově. Z mého pohledu proměnit se z elitní výjimečné kapely na veleúspěšnou, ale hudebně nijak výjimečnou popskupinu. Proč? Všichni asi znají známé collinsovské hlášky ("udělali bychom to normálně takto? - uděláme to přesně opačně", nebo "méně třpytu, více emulze" apod ...) Přesto na každé z posthackettovských desek je nějaká skladba, která se trochu nostalgicky ohlíží po někdejších melodramatických hudebních obrazech, jako by to kapele bylo líto (zde je to částečně Home a Second Home by the Sea).
Takže další záhada.
Určitým vysvětlením by mohla být moje teorie na podobně dosud nevyjasněný odchod Petera Gabriela. Spekulací se vyrojilo mnoho, ale mně napadlo určité vysvětlení po jistém osobním zážitku. Před dvěma lety jsme na dovolené večer seděli v přímořském baru u pláže a začalo tam hrát karaoke. Bylo tam hodně Rusů a zpívali ty jejich "hitovky", a mně už to za chvíli tak zprudilo, že jsem po pár vodkách s tonikem řekl diskžokejovi "dej tam The Lamb od Genesis!". On mi vzápětí opravdu vrazil do ruky mikrofon a vzápětí se z megabeden rozjely Banksovy klávesové vlny. Posilněn špiritusem jsem vyskočil na pódium a spustil "Early morning Manhattan, ocean winds blow on the land ...", a najednou jsem pocítil něco neunesitelného, jako extatické mrazení v zádech, vznášení se, a úplně jsem se jakoby ponořil do Gabrielova a Raelova vnímání, a při "don´t look at me, I´m not your kind,I´m Rael" jsem už myslel, že vypustím duši, jak jsem to vyječel. Během ruského aplausu mne pak napadlo, že možná Gabriel došel emotivně a umělecky na samý doraz a během turné pochopil, že pokračovat takhle vypjatě dál už není možné. Vzpomněl jsem si, že někde psal, jak prý po koncertech The Lamb často plakal. A protože i mne to takhle strašně vtáhlo a přivedlo na chvíli do jakéhosi vytržení, jak silně to musel prožívat on jako tvůrce a interpret na turné. A tak možná proto věděl, že došel na samý konec svých beztak ohromných možností, a že musí začít jinak, jinde. Možná by to nepřežil. A někde prý se nechal, že ho "Jehně" naprosto naplnilo. Možná už si zahrával s něčím mimo rozum.
Od tohoto bych mohl odvodit, že možná vnitřní síla neuvěřitelných skladeb Genesis byla i pro Tonyho a Mika tak mocná, že s povděkem nasedli na pohodovou, nenáročnou a svým způsobem relaxační popovou Philovu vlnu, protože taky chtěli žít normální život a ne se stále vznášet v jiných světech a zahrávat si s nezvladatelnými emotivními bouřemi. Samozřejmě, je to jen jedno z mnoha vysvětlení. I z přemíry "silné " muziky možná někomu může s prominutím "jebnout". A Tony, Mike a Phil měli své rodiny a chtěli žít "normálně". A i Steve po vypjatých prvních třech albech začal měnit styl, byť asi zůstali spolu s Anthony Phillipsem posledními nositeli žhoucí pochodně Genesis.
Jinak, tato deska opravdu není špatná. Zvláště Home a Second Home na pražském koncertě zněly báječně.

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

horyna | 5 stars | 09.07.2019

Pár posledních dnů trávím na dovolené v jednom z Černomořských prázdninových letovisek. A jelikož neřídit se jedním z pořekadel jež praví našinec (a rovněž kolegáč Braňo) prorostlý muzikou jako stařičká sekvoj prostě nelze, hřeším i tu, o ono motto - ani den bez hudby - využívám jak se dá.
Do mp3 jsem si krom pár zatím neznámých novinek postaršího data, narval kvanta vysoce návykové a oblíbené muziky. Jedním takovým albem je i první společná Hogarthovská nahrávka s Marillion Seasons End.

Poslouchám tu neskutečnou nádheru a vůbec nenacházím slov. Dostavuje se jen opojný pocit z něčeho, jež pramení přímo ve vás. Je v tom kus vaší DNA. Muzika a posluchač, posluchač a muzika. Ta nejjednodušší matematika, nepotřebujete nic jiného, stačí to cítit. Stačí to vnímát. Na tohle nejsou poučky, nejde to vysvětlit, to musí člověk zažít. Žádná filozofie, žádná psychologie, všechny tyhle "nesmysly" si tady ani neškrtnou. Ten pocit je někde v astrálnu, někde v nekonečnu a přec tak blízko, vnímáš ho srdcem, nikoli hlavou.
Berlin, After me, The Space - věčný hermetismus, magie, mystika, duchovno...víra.
Mistře odvoláš?!
Neodvolám!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Tato deska pro mne zůstává hotovou záhadou. Jak ji hodnotit? Pokud se budu pohybovat v kategoriích Michael Jackson, Prince, Earth Wind and Fire, atd, co je opravdu velmi kvalitní muzika, profesionální funky, dobře poslouchatelný soul, kvalitní a nepodbízivý pop v tom nejlepším slova smyslu, který sice cíleně neposlouchám, ale nevadí mi a dělá mi dobrou náladu, když ho slyším, pak tato deska zaslouží vysoké hodnocení. Jenže problém je v tom, že jsou to Genesis.
Ta samá kapela, která zrodila The Lamb, Supper´s Ready, Firth of Fifth, Stagnation, Rippless nebo Salmacis. Nezaměnitelné a nezařaditelné hudební skvosty. Trochu nechápu. Možná kapele došla "šťáva" a "božská inspirace", a pak byla asi lepší radikální změna stylu než napodobování a vytloukání vlastní slávy. Chci-li tedy být opravdu přísný, tak je to šílený propad.
Na druhé straně mne k tolerantnímu přístupu vede fakt, že kapela prostě chtěla hrát dál a být úspěšná, a když nelze být geniální, je možné být dost dobrý v trochu jiné kategorii. Nedivím se, že tyto skladby našly své fanoušky a publikum. Trochu je mi ale divné, že zpěváka, který zpíval Mad Man Moon nebo Blood on the Rooftops, na které se i skladatelsky podílel, takováto muzika uspokojila. A i ostatní, kromě Steva, který se na této proměně asi odmítl podílet. Popové růžky podle mne vykukují už na jinak skvostném Wind and Wutering (a to v Your OWn Special Way - která je ale stále pěkná), více už na ATTWT - myslím Ballad of Big a především Follow You Follow me, na Dukeovi (automat v Duchess, Turn it on Again, Misunderstanding). Na Abacabu to propuklo naplno - naopak bych zde vypíchl jako ještě tak trochu "klasické" Me and Sarah Jane a Dodo/Lurker. Jinak tu desku opravdu mohu poslouchat, ale prostě zapomenout na Jehně :-)
Někde jsem četl, že Tony Banks nabídl po Gabrielově odchodu místo zpěváka Peteru Hammillovi, ale ten odmítl. Pravda, asi by to nefungovalo, Hammill byl vyhraněná individualita a Genesis byli týmová parta, kde to fungovalo nejlépe prolnutím všech vlivů. Myslím, že odchodem Hacketta už ten klíčový článek do geniální skládačky osudově vypadl a Philovy disco-funky skryté popové ambice ztratily zábrany. Byla to škoda nebo ne? Těžko říci. Hlas měl a má nádherný. A následující hudba taky přinesla mnoha fanouškům hodně radosti.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Brano | 5 stars | 09.07.2019

Beatles sú Beatles!O tom žiadna pochybnosť.Celé je to nenormálne jednoduché a zároveň nenormálne zložité a v tom je to čaro.Ako Škoda 105 je Škoda 105 a nijaký bavorák,tak Beatles sú Beatles.Jasné jak facka!Jasnačka,sú silní v kramflekoch ,ako pájkovačka.Počúva ich dedko,babka,decko aj kačka.Už náš prvý slovenský prezident Svetozár Hurban -Vajanský si ich spieval,keď tlačil tie oné... Národnie noviny.Beatles sú skrátka Beatles!To sa inak nedá!To pochopí i susedova Heda a tá je komplet hluchá.Aj keď do ulíc vyjdú všetci čínski pionieri a vybuchnú všetky atómky sveta,vo vojne i v mieri,Beatles máme stále na tanieri!Pretože ONI sú veční!!!Musím už končiť,idem do roboty a tak si spievam...jestrdej,ol maj trabl síms tu fár evej...

PS:Pozdravujem svokru,starú ježibabu-bitlsáčku.V septembri bude tomu krásnych 10 rokov čo som ju nevidel.Budem oslavovať,už sa chladí šampáňo,metaxa,ribizlák aj prazdroj.Ožerem sa jak sviňa!Keď som ju naposledy videl,mala snáď 180kg,bola jak tulenia samica v treťom stave.Teraz to tipujem na 250kg a štvrtý stav a viem,že už nikdy nepríde,lebo to by ju musel naložiť žeriav na korbu Pragy V3S.Takže,do ďalších rokov prajem veľa zdarov do naberania nových kilogramov!
It´s Only Love >> odkaz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Manowar - Sign of the Hammer

Manowar / Sign of the Hammer (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.07.2019

Kapelu Manowar z amerického Auburnu pamatuju z osmdesátých let jako soubor, který splňoval podmínky snad všech klišé, co tehdy styl pojmenovaný jako heavy metal nabízel. Do roku 1984 stihl soubor (vedle fotografování v kožešinových oblečcích a soutěžích o nejhlasitější skupinu světa kterou vyhráli a zapsali se tim do Guinessovy knihy rekordů) nahrát také čtyři uznávaná a povedená alba. Následné období po přestupu k firmě Atlantic s albem Fighting the World zvítězila forma nad obsahem a Manowar se jazykem astrofyzika pomalu hroutil jako hvězda do sebe pod horizont události do černé díry...

V dnešních dnech jsem se dočetl o jejich rozlučkovém turné, které podpořili vydáním zbrusu nového EP a zvukově vylepšených klasických děl Hail to England a Into the Glory Ride s přívlastkem Imperial Edition 2019. Před devíti lety dokonce došlo k novému zaznamenání debutního alba Battle Hymns. Trochu v pozadí zůstala poslední zvukově neupravená deska Sign of The Hammer z roku 1984. To mě přivedlo k myšlence si po několika desítkách let tuto muziku trochu připomenout.

Po prvních tónech nahrávky jsem si myslel, že mi odešla sluchátka. Zkontroloval jsem zapojení aparatury, došlo i k výměně sluchátek, pouštěl jsem záznam přes bedny v obýváku i v autě v kvalitním audio systému. Výsledek byl přibližně stejný – ořezaná dynamika bez basů, nevýrazné bicí, nástroje bez těla a elektrická kytara po většinu doby maskovaná pod baskytarou. Jak je to možné, drtím otázku mezi zuby? Přitom předchozí album nahrané za šest dní zní mnohem lépe. Jediným vysvětlením je osoba studiového technika Tonyho Platta, jehož tehdejší nahrávky, na kterých pracoval bez dozoru, nedopadly nejlépe. Ani Arun Chakraverty, který byl zodpovědný za mastering, se nepozastavil nad tím, že v heavy metalové nahrávce ve velkém množství absentuje el. kytara. S metalem měl totiž pramalé zkušenosti, před Manowar mastroval mj. Duran Duran, což o ledasčem vypovídá.

Přitom dle mého patří Sign of The Hammer do trojlísku toho nejlepšího, co kapela kdy vydala. Osm písní, osm parádních zářezů. Na úvod členitá a hutná All Men Play on Ten, parafráze na sabaťácké riffy a zvláštní polomluvené sloky mi nějakou dobu trvalo vstřebat, ale musím připustit, že jde o skvělej song, který textově odkazuje na fakt, že se s tím nepářou a hrajou opravdu s hlasitostí vohulenou na max. To Animals je skutečnou esencí heavy metalu té doby – výrazná melodie, sbor v refrénu který podporuje výborného a naléhavého Erica Adamse, který s chutí pěje text, jehož náplň bychom dnes označili jako nechutně sexistickou.

Další hutná a mystická skladba Thor ve středním tempu se stala svou mrazivou atmosférou předobrazem pro různé vikingské spolky, tak i částečně pro legendární severské Bathory, ač se to frontman Quorthon snažil popírat.
Následující Mountains je prvním vrcholem alba. Filozoficky hloubavý text je procítěně interpretován Ericem, který zde odkrývá svůj nepochybný talent a hlavně čtyřoktávový rozsah. Na podkresu chladivých kláves a (bas)kytaristy, který se jen tak líně prohrabuje strunami pěje o důležité snaze člověka překonávat nesnáze ve svém životě ….. V závěru celé skladba graduje v očistném adrenalinovém a působivě vystavěném finále.

Titulní Sign of the Hammer je klasickým heavy kvapíkem se všemi svými atributy. Textově v podobenství kapela prezentuje své odhodlání pokořit všechny ostatní. The Oath – ve speed metalovém tempu se opět kapela vrací do mytologických severských bájí a barbarských válek.

Instrumentálku Thunderpick vždy beru jak intro k závěrečnému a druhému vrcholu na této desce – sedmiminutové Guyana – Cult of th Damned. Song vypráví o neuvěřitelném masakru a následné hromadné sebevraždě členů náboženské sekty Chrám lidu v Jonestownu v americké Guyaně. Na milimetry precizně vystavěná a vygradovaná píseň, kde postupně vzrůstá napětí, přesně v souladu s textovou složkou. Když na konci skladby Adams pln zoufalství v hlase úpí : „Matko, matko!“ vždy mě mrazí. Jeden z nejpozoruhodnějších songů v heavymetalových vodách vůbec. Jediná píseň, kde je trochu slyšet i kytara – díky!

Závěrem : 40 minut, kde se Manowar prezentovali plnokrevnou a barevnou směskou písniček z různých zákoutí hard rocku a heavy metalu. Přidanou hodnotu vysoce uměleckého zpracování nabízí dvojice skladeb, která se nesmazatelně zapsala do pokladnice tvrdých žánrů – Mountains a Guyana. Album Sigh of The Hammer katapultovalo Manowar mezi první ligu tohoto žánru – Iron Maiden a Judas Priest. Osobně si cením toho, že se soubor kolem DeMaia v této době v Americe ubíral svojí cestou, nehledě na diametrálně odlišné požadavky tamního trhu.
Nebýt nešikovných lidí při mixu a masteringu, byla by to jasná pětka !

» ostatní recenze alba Manowar - Sign of the Hammer
» popis a diskografie skupiny Manowar

Petřina, Ota - Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50

Petřina, Ota / Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50 (1984)

chimp.charlie | 5 stars | 08.07.2019

Spolupráce Petry Janů s Otou Petřinou trvala šest let a zhmotnila se do čtyř alb a sedmi singlů – všechno pohromadě lze nyní nalézt na čtyřcédéčkovém kompletu PETRA & PETŘINA, vydaném v roce 2017 Supraphonem. Tím zpěvaččina rocková minulost v podstatě končí: po jednoalbovém mezipřistání u Petra Jandy definitivně sestupuje do mlékem a strdím oplývajících popových nížin, kam ostatně – jak sama v jednom rozhovoru přiznala – mířila od samého začátku, jen pro snazší start využila v té době zrovna volné pozice rockerky. Jakkoli se tento přístup může někomu jevit nízce utilitárním, dal vzniknout spoustě kvalitní muziky. Album Ročník 50 období této spolupráce uzavírá a už pohled na „osoby a obsazení“ dává tušit, že nepůjde o spotřebku.

Tak jako má každý chleba dvě kůrky, má i každé elpíčko dvě strany. Tady bych tu první možná nespravedlivě označil za jakousi ochutnávku, čeho všeho je minimalistické obsazení schopno. Autorsko-interpretační tým (zde posílený o dva muže pera – Pavla Vrbu a Eduarda Krečmara) dal vzniknout vcelku rozmanité čtveřici písní: Je libo trochu filozofického mudrování nad tím, že ne všechno na světě vezdejším je tím, čím se jeví? Tu je (PRAVÝ JMÉNA VĚCÍ). Varování, že žít nad poměry se nevyplácí, a že s finančními zdroji se začasté vytrácí i ženská přízeň? Prosím (KRÁTKÝ LET). Hravý popěvek o tom, jak to tu jednou bude vypadat? Máte jej mít (ROK 3000). Hořce milostnou píseň? Žádný problém (SVÁTEČNÍ ÚTERÝ).

Obraťme desku na talíři a pohodlně se usaďme, protože teprve teď přichází to hlavní: titulní skladba ROČNÍK 50, bezmála dvacetiminutový příběh o samotě, pocitech marnosti a zbytečnosti, ale i naději a dobrých koncích, úhrnem krizi středního věku. Její hlas je unavený, jeho zoufalý, oba ale volají po tomtéž: troše obyčejného lidského štěstí. Neustále se přesýpající strojový rytmus na pozadí vrstvících se kytar, syntezátorů a kdoví čeho ještě udržuje napětí a žene skladbu vpřed, aby v závěru jako mávnutím proutku zmizel a vše skončilo katarzí. Hudba i text Ota Petřina – že by takhle nějak vypadalo jeho třetí sólové album?

Myslím, že právě na téhle desce víc než kde jinde Ota dokazuje, v čem byl nejlepší: byl brilantním kytaristou, nápaditým skladatelem, svérázným textařem a osobitým zpěvákem, ale naprosto bezkonkurenční byl jako aranžér. A tady se opravdu vyřádil, i když je to zase trochu jiný Petřina: žádné dominantní riffy, profesorské vybrnkávání ani smyčcové plochy. Tady jde spíš o hrátky s elektronikou, čemuž odpovídá i celkový zvuk alba, v kontextu ostatní tvorby dost netypický, ale přesto Petřinu cítíte z každé noty – nějak takhle bychom asi mohli definovat opravdové mistry. Docela by mě zajímalo, jak to tehdy ve studiu vypadalo: představuji si čarodějovu kuchyni, alchymistovu laboratoř a podobné provozovny, ale možná se pletu a při Petřinově pověstném perfekcionismu šlo všechno z listu jak na drátkách.

Pokud bych měl albu něco vytknout, tak nejspíš zpěvaččin přínos – u takto pojatého projektu bych přece jen čekal víc (čestnou výjimkou budiž titulní skladba); v tomto směru je nedostižnou metou album Exploduj!, které jak výrazovými prostředky (od rockového řevu, přes milostné deklamování, až po operní zpěv), tak nasazením považuji za pěvecký vrchol CELÉ její kariéry. I tak ale jde o naprosto unikátní počin, který si plně zaslouží nejvyšší ohodnocení. A nic na tom nemění fakt, že ani jeden z protagonistů není ročník 50.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petřina Ota - Petra Janů - Ročník 50
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Cosmograf - The Unreasonable Silence

Cosmograf / The Unreasonable Silence (2016)

horyna | 4 stars | 07.07.2019

Jednou z vlastností kterou na muzice obdivuji, je její schopnost svého diváka dokonale pohltit a vtáhnout do sebe, do svého nitra, do svého obsahu, do svého děje a příběhu. Tomuto účelu se často podřizuje atmosféra a nálada nahrávky. Bez ní bývá společné souznění s posluchačem o dost obtížnější. A když jde navíc o nějaký koncept, jsou podobné předpoklady takřka nutností. Na kapelách, nebo jednotlivých interpretech oceňuji ten dar, cit a umělecké ambice s atmosférou pracovat. Umět odstínit jednotlivé etapy děje, postavy, příběhy a další spousty maličkostí, tolik potřebných k finálnímu sugestivnímu vnímání. Práce s dynamikou, nástrojovou barevností, paletou akustických tónů a klávesovým podbarvováním, to všechno má svůj účel a vliv.

Prostředí ve kterém má nahrávka pobývat, dýchat a fungovat, je nedílnou složkou mnoha takových. Když bych si měl teď na chvíli odskočit do filmařského prostředí, osobně mám rád některá vysoce atmosférická díla staršího data, odzbrojující svou vnitřní silou a intenzitou. Krom samotného příběhu či zápletky a kvalitních hereckých výkonů určitých jednotlivců, je nedílnou součástí jejich identity právě atmosféra. Díla francouzského tvůrce Jean-Pierre Melvilla, který proslul hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir jsou právě taková. Jejich síla je ukryta v ovzduší které je naplňuje. Filmy jako Policajt s Alainem Delonem a Richardem Crennou, válečné odbojářské drama Armáda stínů s Lino Venturou, nebo dle mého vrchol Melvillovi kinematografie-hvězdně obsazené krimi Osudový kruh ( Alain Delon, Bourvil, Gian Maria Volonté, Yves Montand a další), dokáží svého diváka pohltit podobně silně, jako některá klimaticky nevšední díla hudební.

Jedním takovým je i deska The Unreasonable Silence kapely/projektu Cosmograf, jež vede britský multiinstrumentalista Robin Armstrong. Jeho obsahem je existenční koncept zabývající se tezemi francouzského spisovatele Alberta Camuse, jednoho z hlavních představitelů existencialismu, a hledáním smyslu naší vlastní existence.

Nevesele vyhlížející obal s hlavou mimozemské bytosti, opatřil Robin znovu brilatním moderním zvukem a k nahrávce přizval staré známé. Za bicí se posadil světoběžník Nick D'Virgilio, basu si rozdělili Robin, Nick Beggs a Dave Meros a s vokály vypomohla Rachael Hawnt.

Hodinová, desítkou skladeb tvořená nálož typově hudebně připomínající tvorbu Wilsonových Porcupine Tree, v sobě nese slušnou dávku originality, skladatelské invence i charakteristické osobitosti. Armstrongův vyprofilovaný styl dost často vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Šedavá klávesová mračna tu tvoří základní hudební složku a pod kytarovou stěnou, blahodárnou melodikou a akustickými sekcemi neprodyšně roztahují svá zlověstná křídla. Příběh začíná chmurným intrem Echo Seducation a sugestivní hrou temných zvuků vně dvojky This Film Might Change Your Life. Robin si pro větší autentičnost pomáhá různými ruchy, sekvencery, smyčkami, či nahrávkami nasnímaných hlasů. Třetí Plastic Men patří k vůbec nejtrudnějším číslům na desce. Prim hraje klavírní melodie a Robinův tuze smutný vokál. Další skladby o kterých se už nemá smysl podrobněji rozepisovat plynou v podobné neradostné atmosféře. Jedinými záchytnými a relativně přístupnějšími kusy jsou šestá píseň Four Wall Euphoria s přidaným brilantním vokálem v refrénu Rachael Hawnt a křehká akustická záležitost titulní.

I přes veškerou kvalitu desky The Unreasonable Silence, se dle mého její pozice nachází už pod vrcholy The Man Left In Space a následující Capacitor. 4,5*




» ostatní recenze alba Cosmograf - The Unreasonable Silence
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Ritual - Think Like A Mountain

Ritual / Think Like A Mountain (2003)

horyna | 5 stars | 06.07.2019

Jedním z největších hudebních dobrodružství které může posluchač zažít, je společná cesta s čerstvě pořízenou nahrávkou od prvních vzájemných poslechových krůčků až plnému pochopení a ztotožnění se s obsahem díla. Pokud si vše sedne jak má, je vzájemná přitažlivost takřka magnetická, takřka hmatatelná. Člověk od ní nemůže odtrhnout uši, poslouchá ji každičký den, tak často jak to jen jde a její krása se mu pomalinku zařezává do hlavy a do srdce. Ten těžko popsatelný pocit je někdy decentní závislostí každého z nás na té které nahrávce, ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Velmi podobné výše popsané pocity jsem posledních několik dnů zažíval s třetím albem švédských Ritual - Think Like a Mountain. Je to přesně ten typ nahrávky, od které jsem nic nečekal a dostal všechno. Nebo přesněji řečeno - čekal málo a dostal strašlivácky moc.

S touto kopelou jsem si potykal teprve nedávno prostřednictvím posledního alba The Hemulic Voluntary Band. To mě okamžitě okouzlilo a znovu potvrdilo, že švédi na progresivních kolbištích zkrátka válí. Jejich zdroje jsou takřka nevyčerpatelné a dost často také velmi originální. Bylo jen otázkou času poohlédnout se trochu nazpět do minulosti kapely. A k tomu mi mělo posloužit album recenzované. Po právu pětihvězdičkové Hemulic teď bledne závistí vedle monster klenotu Think Like a Mountain. Na něj je každá banálně bodovací stupnice krátká, jelikož tohle je jedna velká neskutečná progresivní časovaná bomba.

Že je zvuk, instrumentální výkony, zpěv Patrika Lundströma a vzájemné nástrojové pro-aranžování znovu dotaženo k hranici dokonalosti netřeba zmiňovat. Ale právě na tuto desku se podařilo přinést tolik neskutečně precizních, svěžích a originálních motivů, že nad tím zůstáva "běžný progresivní" :-) rozum stát. Zřejmě tu vzájemná chemie mezi hráči a jejich nasazením zafungovala nejlépe jak mohla. Nápady se jen řinuly a společný pobyt ve studiu musel působit na všechny vskutku blahodárně. Vzájemnou provázanost, vyzařující energii a osobitého ducha cítí posluchač v každé z dvanácti kompozic.

Arabský rozujuchaný úvod před What Are You Waiting For se mi nelíbí, ale trvá sotva 20 sec. a tak se dá vydržet. Vzápětí mě už první tóny skladby samotné katapultují do těch správných progových výšin. Akustiky zlověstně duní, Patrik artikuluje jako king a v refrénu je slyšet navíc podpora buzuki, čímž tu originalita dostává patřičně na frak. Po druhém chorusu ještě připluje trocha romantiky, ale tempo skladby a energie se zlomnit nedají. Hned druhá Humble Decision je mojí top skladbou alba i poslední dnů. Celé to kouzlo je v atmosféře. Malebně bloudící akustika, mellotronové stěny a do rozvolněné romantické podoby hozený zpěv s ozvěnami-to je orgasmická slast nejvyššího stupně. Pokračujeme s temnou a tempově pochodující neučesanou Explosive Paste. Opět bezbřehá nápaditost v kytarách, v harmoniích i refrénové lince + energie jako hrom. Once the Tree Would Bloom je akustická zeppelinovská dupárna podložená severským folkovým základem. Další věc co vás musí zákonitě chytnout za hercnu je pátá Mother You've Been Gone for Much Too Long. Překrásný melancholický kus s něžným Patrikovým vokálem i zvláštně poskládanými kaskádami akustických kytar. A to se v půli skladba ještě rozběhne k dalším progrockovým obzorům. Titulka Think Like a Mountain je správně seversky drsná a depresivní. Ale pořád skýtá velkou porci zábavy a nápaditosti. Na způsob Flower Kings i Kaipa a malinko potrhle začíná sedmá Moomin Took My Head. Tak trochu balada, tak trochu experiment. V Infinite Justice jsou hned zkraje cítit Anekdoten, ale jak to spadne do akustik, slyším pravé Ritual. Refrén je až hard rockově šťavnatý a druhá půle spaceově dobrodružná. Zajímavě progresivně aranžovaný song. Po instrumentálním kuse On a jediné maličko slabší Shamanarama se dotyk s progrockovým nebem děje ještě jednou a prostřednictvím skladby Breathing. Vaše emoce tentokrát drhne naproto odzbrojující, jen ladně klouzající kytarová melodie, klávesový, nebo dle Luka snad mellotronový opar a ten nejněžnější vokál jaký si jen může divák v podobně citem elektrizující skladbě představit. Stejně jako při předchozích zastaveních tu musím podotknout myšlenku, že progresivní rock snad nemůže být kouzelnější a sugestivnější. A o určitou sugesci se ještě pokusí změť nezařaditelných tónů volně putujících závěrečnou instrumentálkou Off.

Timto titulem se u mne Ritual zařadili mezi nesmrtelné. Think Like a Mountain hodnotím jako jedno z vůbec nejlepších alb vzešlé ze severské progresivní líhně.
Jeho místo je po boku děl jako jsou Remedy Lane, Space Revolver, Notes From the Past, From Within, Imaginary Friends, či Pale Communion.

Zkrátka padesát minut intenzivních prog-rockových rozkoší.

» ostatní recenze alba Ritual - Think Like A Mountain
» popis a diskografie skupiny Ritual

Harrison, George - All things must pass

Harrison, George / All things must pass (1970)

horyna | 5 stars | 06.07.2019

BEATLES! Fenomén a absloutní kult, jehož nedotknutelná aura způsobovala během koncertů této kapely srdeční kolaps mladých dívek a nepochopitelné otazníky v očích jejich rodičů. V tak velkém rozsahu se už žádná z dalších příchozích gigantických kapel (a že jich ještě pár bylo) nepodílela na utváření názoru a života mladé gnerace.

Hudba této formace mě provázela takřka od dětských krůčků a napevno se stala nedílnou součástí mého života. Vnímám je jako ten prvotní a nejsilnější startér a zároveň i vrchol, který na této planetě zažehnul celosvětovou hudební revoluci. A abych se přiznal, sic s úsměvem na rtech, přesto nedokážu zcela pochopit názory těch, kteří je nějakým způsobem zatracují, očerňují a nemají rádi vůbec. Mnoho takových je i v řadách s progresivní muzikou srostlých jedinců, tam mne podobné postoje udivují o to více. Osobně vnímám Beatles jako ten největší a nejsilnější progres jaký tu kdy existoval.

Rozumím postoji těch, kteří nespatřují nic objevného a světu přinášejícího v la-la-la popěvcích prvního období brouků, ale to druhé, halucinogení, staví dle mého všechny rádoby progresivní tělesa na druhou kolej. Desky albem Revolution počínaje a Let it be konče, jsou jeden ohromný pokrokový strom tyčící se až do nebe, se stovkami rozvětvených sofistikovaně prokomponovaných písňových struktur. V pouhých třech minutách většiny z nich je více fištrónu a umělecké krásy, než v mnohých jiných sáhodlouhých kompozicích, plošně pokrývajících polovinu alba.

Když tahle ikona udělala za svou činností tlustou čaru, čtyři osobnosti jejího společného života se vydali každý svou cestou. Jednou z nich byl i věčně upozaďovaný kytarista, skladatel a zpěvák Gerge Harrison, který po sobě zanechal na své soukromé umělecké dráze jednu z nejpozoruhodnějších písňových kolekcí All things must pass. Vydejme se společně po jejích stopách.

Už první I'd have you anytime je jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb z pera G. Harrisona. Celé to kouzlo je ukryto v její skromné a něžné náladě a atmosféře. Duchovnem nasáklá My sweet lord se stala vlajkovou lodí celé této nahrávky. I přes její částečnou ohranost z ní pryští pořád něco mysticky tajemného, co nemůže nechat vnímavého posluchače chladným. Celé první cd, nebo chcete li dvě strany jednoho elpíčka jsou skladatelsky velmi silné a vyrované. Osobně mám rád teskné harmonie v Isn't it a pity (version one), melancholické kuy If not for you a Behind that locked door – typické Harrisonovky té doby.

Další disk otevírá všem zaníceným prog-rockerům dobře známá skladba Beware of darkness, kterou v upravené formě umístili na úvod svého druhého alba americké ikony žánru Spock´s Beard. Dokonce po ní desku pojmenovali a dokázali ve své verzi podtrhnout její náladu a esprit. Kouzelná věc. Apple scruffs zahajuje ráznější melodie na foukací harmoniku čímž naznačuje, že další kolekce písní se posune i na malinko jinou kolej a nebude se držet tolika melancholické noty. I když třetí Ballad of sir Frankie Crisp (Let it roll) je zrovna taková. Něžna, cudná, protchnuta decentní melodikou a zafoukaná lehoulinkým sněhovým popraškem. Další z Harrisonových majstrštyků. Awaiting on you all je taková nenápadná rozverná taškařice po vzoru jeho bývalých chlebodárců a titulní All things must pass kočírují v její emotivní rovině klouzající kytarové tóny a zdařilá dechová sekce. Trochu experiment na muzikálový způsob je sedmá Art of dying a sugestivní zpěvnou tečkou pak Hear me Lord, s typickým Georgeovým brilantním písňovým cítěním.

Nahrávka All things must pass se stala kasovním trhákem i vítězstvím Harrisonových snah na osamostatnělém autorském poli. Nejpozději zde dokázal vystoupit ze stínu Lennon/McCartney a dokázat světu i sobě, že se s těmito skladatelskými esy může směle poměřovat.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Stevens, Steve - Atomic Playboys

Stevens, Steve / Atomic Playboys (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 06.07.2019

Kdo by na webu opěvující progresivní hudbu neznal jméno Steve Stevens? Obzvlášť po tom co s kolegy Bozziem a Levinem předváděli na dvou famózních deskách pro label Magna Carta. To je ale jen špička ledovce. Stevens od začátku kariéry stál po boku Billyho Idola a později hostoval lidem jako Michael Jackson, Robert Palmer, Vince Neil nebo Sebastian Bach. Tedy poměrně široké stylové rozkročení a k tomu si přidejte ještě jeho lásku ke flamenco kytaře zvěčněné na skvělé desce Flamenco a Go-Go. A pochopitelně se věnuje i sólové kariéře.

Atomic Playboys opatřil nádherným obalem švýcarský malíř H.R.Giger. Rozkládací booklet o velikosti 5x1, jehož součásti jsou všechny texty a důležité informace jako třeba, že všechny písně byly napsány a vznikly v New Yorku. Výrobu alba a produkci si vzali na svá bedra Ted Templeman a Beau Hill. Ostřílení borci mající v portfoliu Van Halen, Alice Coopera, Europe, Warrant apod.
Album bylo snímáno digitálně (DDD) pro label Warner Bros. Zvuk se povedl, žádné osmdesátkové neduhy se nekonají a díky tomu album obstojí i po 30 letech.

Stevens je srdcem rocker. Z toho vycházejme. Polovinu alba tvoří našlapané hard rockové kusy v čele s titulní Atomic Playboys, nespoutanou mejdanovkou opatřenou videoklipem. Výborný je i otevírák B strany Crackdown, který sází na volnější tempo a jednoduchý melodický refrén. Neztratí se ani sleaze rockem švihnutá Pet The Hot Kitty nebo závěrečná Slipping Into Fiction.
Čistokrevná balada je na albu jedna, skryta pod vše říkajícím názvem Desperate Heart. Promyšleně postavená, žádná odrhovačka na první dobrou i díky výbornému výkonu naprosto neznámého zpěváka se jménem Perry McCarthy. Hlasově trochu z Idola, trochu z Planta, trochu z Wingera. Nic originálního, ale do skladeb výborně sedne. Jedinou cover verzí je legendární Action od glamrockových Sweet. Na to že není vokálně tak opulentní jako pozdější verze od Def Leppard, je hodně povedená.
Trochu stranou od hard rockového jádra stojí skladby Power Of Suggestion a Evening Eye. Těžištěm těchto kompozic jsou rhythm & blues a funky a jde o velmi příjemné zpestření. Jak zpívá samotný mistr, se můžeme přesvědčit ve Woman Of 1.000 Years. Skladbě vystavěné na starém dobrém rokenrolu, taková mladší setřička Once Bitten Twice Shy. Vrchol desky přichází v instrumentálce Run Across Desert Sands. Steve vezme do ruky akustickou kytaru a předvádí naprosto úchvatnou flamenco jízdu tancující nad divokými rytmy perkusních nástrojů.

Steve Stevens na svém debutu přináší sbírku vyrovnaných a stylově pestrých kompozic, které nemají šanci nudit ani na okamžik.
Perfektní práce, utajený tip!

90 %

» ostatní recenze alba Stevens, Steve - Atomic Playboys
» popis a diskografie skupiny Stevens, Steve

Clarke, Stanley - Time Exposure

Clarke, Stanley / Time Exposure (1984)

stargazer | 3 stars | 05.07.2019

Rozhozenej. Takový pocit mám , když poslouchám TE, někdo namítne tak to neposlouchej, jenže já musím to dát až do konce. Deska je jak vystřižená z půlky osmdesátek, vrací se do dob mého mládí ne-li dětství. Clarke na basu válí jako bůh, každý zářez čistý a čitelný. Jeff Beck jako hlavní kytarista desky odvádí svou invenci vcelku dobře, ovšem nečekejte, že se tady jedná o kytarové veledílo. Jeff hraje na desce sporadicky. Celý sound je o synty zvuku a skoro přesných až auto bicích. Osmdesátky jak vyšitý. Dávám desce tři hvězdy, protože dvě jsou moc málo a čtryři si nezaslouží. Tři za nostalgii. Ten kdo má rád tvorbu Clarka at si TE poslechne.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Time Exposure
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Flower Kings, The - Tour Kaputt

Flower Kings, The / Tour Kaputt (2011)

Brano | 4 stars | 05.07.2019

K tomuto celkom vydarenému koncertu sa patrí hodiť aspoň pár riadkov na papier(že papier:-))).The Flower Kings si to určite zaslúžia,pretože patria už dlhodobo medzi najvýznamnejšie vývozné artikle, inak veľmi bohatej švédskej progresívne rockovej scény.Nedajte sa pomýliť nápisom bootleg film na obale,pretože sa jedná o skutočne plnohodnotný koncert s perfektným zvukom aj obrazom.Scéna nie je snímaná staticky len jednou kamerou,ale tých kamier je tam snáď šesť,takže fanúšik sa môže tešiť na rôzne detailné zábery,často vzájomne prekrývané,čo dáva celému koncertu patričnú optickú a vizuálnu dynamiku.

Teraz k obsadeniu.Okrem klasického zloženia Stolt,Bodin,Froberg,Reingold vidím za bicími samotného veľkého legendárneho bicmana -Pata Mastelotta!!! Pat je veľká osobnosť v hudobnom svete!Rodák z Kalifornie hral snáď všade a s každým,kto v hudobnom priemysle niečo znamená,zakladal slávnu skupinu Mr.Mister s debutovým albumom ktorej dosiahol na vrchol amerického rebríčka Bilboard 200 a od roku 1994 hrá ako bubeník v skupine KING CRIMSON...a to už hovorí snáď za všetko!

Tour Kaputt je koncert z turné k albumu The Sum Of No Evil(2007),ktorý ma v čase vydania,pravdupovediac, moc neoslnil.Treba povedať otvorene,že TFK majú na konte iné zárezy,iné ťažké kalibre typu Stardust We Are,Unfold The Future,alebo Space Revolver a The Sum Of No Evil považujem v celkovom kontexte tvorby tohto hudobného telesa skôr za priemer.

Na úvod je obraz black&white,ale všetko sa rozjasní a zafarbí už prvými tónmi epickej 25-minútovky Love is the only answer z aktuálneho albumu.Je zahratá brilantne a absolútne profesionálne!S otvorenou hubou doslova čumím na Pata Mastelotta,čo všetko stíha za bicími,obdivujem jeho štýl hry,úžasnú precíznu techniku a nadhľad.Moju pozornosť hneď upútali činely skutočne nezvyčajných tvarov a tiež rôzne elektronické perkusie.Doslova rytmické orgie v podaní Reingold-Mastelotto sa strhnú v skladbe Hudson river sirens call...toto snáď ani nie je možné!!!Jonas vo svojom typickom bielom plstenom klobúčiku na hlave a s briadkou predvádza na basgitare majstrovstvo z kategórie snov.Akoby boli bubeník a basgitarista spolu zrastení ako siamské dvojčatá!V tomto momente prichádza najvydarenejší vizuálny efekt,hmatník basgitary sa začne ohýbať a vlniť ako keby divák užil veľkú dávku LSD.Pretieram si oči ,či vidím dobre,ale predsa z kofoly sa človek nemôže dostať do takéhoto stavu!Inak dokonalá ilúzia a zámer sa technikom a kameramanom podaril.Nachytali nás...a to až tak,že sme začali o sebe pochybovať :-).

Koncert má dve časti a na konci prvej je tu môj obľúbený song I am the Sun z albumu Space Revolver(2000).Tu dávam prvý čierny bod,pretože refrén na ktorý sa celý čas teším ťahá Hasse Froberg niekam do výšin,Roine Stolt mu samozrejme s rozsahom nestačí a celé to nakoniec vyznie dosť rozpačito.Škoda.Čo ma tiež nepríjemne prekvapilo bolo holandské publikum emocionálne studené ako psí čumák.Potlesk taký nemastný-neslaný akoby povinný, asi ako po prejave Leonida Iľjiča Brežneva v najvyššom soviete,ksichty unudené a pritom Roine oznámil hneď na začiatku,že koncert sa bude nahrávať...Vrcholom všetkého bolo,keď po skladbe What if god was alone po letargickom potlesku nastalo totálne trápne hrobové ticho a Hasse Froberg zahlásil do mikrofónu "Good Evening"...čo čiastočne holandských unudencov prebralo.Koncert by mal ku koncu gradovať,tu sa však stal pravý opak.Môže za to na hovno(prepáčte za výraz) publikum,ale čiastočne aj samotná kapela nevhodne zvoleným playlistom.Po uspávajúcej inštrumentálke Babylon z albumu Adam&Eve(2004) zaspievali z epického veľdiela Stardust We Are,z najväčšej emocionálnej bomby, len refrén,takto si to uľahčili a publikum im to zrátalo.Dohrávalo sa už len povinne,ako futbalový zápas,v podobe nemastnej-neslanej a nevýraznej The Sum of no reason,ktorá bola aj tak čiastočne odfláknutá.Chlapi sa už videli asi niekde na šatni pri pive.Celkový rozpačitý dojem zo záveru nezachránili ani silené a miestami nevkusné počítačové animované efekty.Potom už len povinný potlesk,žiadne ovácie,klaňačka a koniec.Na tvári Roineho Stolta bolo badať sklamanie.Tak v Nitre v 2003 bola teda úplne iná atmosféra,tam to vrelo!My Slovania sme predsa len spontánnejší,emocionálnejší a vášnivejší.

Klady a zápory:

+perfektný obraz aj zvuk
+vysoká profesionálna zohratosť kapely
+väčšina vizuálnych efektov
+výborne nasvietené pódium a vkusne pôsobiace videá najmä kvetín(orchideí) a prírodných motívov premietaných na projekčnom plátne
+špičkové inštrumentálne aj vokálne výkony
+Pat Mastelotto za bicími
+v neposlednom rade aj veľmi prijateľná cena DVD nosiča,doslova za pár eur máte kopu muziky

-nevhodne zvolený playlist
-zo Stardust We Are zaspievané iba torzo
-niektoré animované počítačové efekty v záverečnej skladbe
-znudené a ospalé publikum s úplnou absenciou radosti,väčšina z divákov asi ani nevedela,že ide na koncert progrockovej skupiny,možno si mysleli že im zaspieva Šakira a ešte im aj ukáže holé kozy
-celková atmosféra

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Tour Kaputt
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Nuova Idea - Clowns

Nuova Idea / Clowns (1973)

Snake | 4 stars | 05.07.2019

CD Sony Music ‎– 88875000962 /2014/

Skupina Nuova Idea pochází z Janova a na italské hudební scéně působila v letech 1970 - 1973. Během necelých čtyř let natočila tři velká alba (včetně celé řady singlů) a patří tedy k těm relativně známějším a úspěšnějším. Jenomže, co si budeme povídat. Žádnou velkou díru do světa s nima neudělala...

Debut In The Beginning vyšel v roce 1971 a i přes svou kolísavou kvalitu bývá řazen mezi nejzásadnější nahrávky italského art rocku. Dlužno dodat, že především díky "datu narození" a dvacet minut dlouhé kompozici Come, Come, Come… . O rok později jej následovalo koncepční album Mr. E. Jones, ale nesporným vrcholem tvorby skupiny je až teprve placka Clowns, vydaná v roce 1973. Ta přinesla poměrně originální fúzi heavy progu se symfonickým rockem, prošpikovanou všelijakými, na první poslech bláznivými prvky.

Nuova Idea měla našlápnuto ke slušné kariéře, ale v rozletu ji brzdila značně proměnlivá sestava, kterou prošlo i několik (později) známých jmen - např. kytarista Marco Zoccheddu, který se pak objevil v Osage Tribe, nebo jazzrockových Duello Madre a zmínil bych také klávesistu Giorgia Usaie, bo kytaristu a zpěváka Ricky Belloniho, kteří zakotvili u New Trolls. A u posledně jmenovaného se ještě na chvilku zastavme : Belloni působil v kapele Il Pacco a k Nuova Idea se přidal koncem roku 1972. Okamžitě se zapojil do tvůrčího procesu a do drážek alba Clowns tak otiskl svoji nesmazatelnou stopu. Jeho přiškrcenej a jak rašple ostrej vokál je k nepřeslechnutí a stal se jedním z hlavních poznávacích znaků skupiny. Mnoha fanouškům je trnem v oku, ale mě vyhovuje. Jednak je to opravdu unikát a druhak - k té muzice pasuje, jak nočník na prdel.

Přesně pětatřicet minut dlouhé album Clowns obsahuje pět skladeb a disharmonické žestě v jeho úvodu připomínaj nástup Atom Heart Mother, ovšem pak už je to originál každým coulem. Všech pět členů kapely umělo zpívat a hned v úvodní Clessidra to dokazují v pěkně secvičených sborech, ale Beloni sólo je prvně slyšet až v průběhu následující Un'isola. Její načechranej a baladu naznačující rozjezd je jenom šikovným, sotva dvě minuty dlouhým úhybným manévrem, protože pak se to zvrtne v pořádnej mazec. Opulentní hardrockovej hodokvas, ze kterého cítím britskou školu a inšpiraci u kapel typu Deep Purple, nebo Uriah Heep. V krapet jednodušší, ale o to výbušnější skladbě Il giardino dei sogni exceluje Beloni a jeho naříkavě umečenej projev vás buď pobaví, nebo naštve. Mě to první, ovšem žerty stranou. Přichází nekorunovanej král alba...

...kterým je impozantní, členitá a takřka jedenáct minut dlouhá Clown. Jejím základem je energickej hard rock, na kterej však kapela naroubovala ještě všehochuť fragmentů posbíranejch kde se dalo. Co dům dal. Od krátkého výstupu rozvrzanejch houslí a nejpopulárnější cirkusácké melodie všech dob, až po dětský pěvecký sbor, honky tonky piáno a sólo na trubku. Prostě parádní jízda, vyšperkovaná originálními prvky a vokálem jak břitva. Poslední, baladická a symfoničnem opředená Una vita nuova je už jen takovým příjemným rozloučením a polibkem na dobrou noc.

Původní album vyšlo u labelu Ariston Progressive a má nádhernej obal, jehož autorem je Gianni Zanini. Král a klaun s obličeji těsně u sebe vytvářej iluzi přesýpacích hodin, jejichž náplň je složená ze spousty nahých lidských těl. Vinylová reedice vyšla jenom jednou (v roce 2009) a v limitované edici k tomu, ale sehnat se dá za zhruba třicet Euro. S cédéčky je to trochu lepší, to od Sony Music obsahuje klasickej čtyřstránkovej booklet s reprodukcí originálního futrálu, tracklistem a sestavou.

Dnešní doba přeje comebackům a tak není divu, že se znovu vrátila - byť nakrátko - i Nuova Idea. V letech 2011 - 2012 odehrála několik koncertů a v sestavě Zoccheddu, Belloni, Usai a Siani (s výpomocí několika hostů) natočila i živé DVD. To vyšlo v roce 2014 a jeho součástí jsou také všechna televizní vystoupení z let 1971 - 73. Musím přiznat, že teprve při shlédnutí live verzí skladeb Clessidra a Un'isola jsem si uvědomil, jak komplexní a na živou prezentaci náročná hudba to je. Nuova Idea ji však podávají tak přístupným a samozřejmým způsobem, že si toho ani nevšimnete...



» ostatní recenze alba Nuova Idea - Clowns
» popis a diskografie skupiny Nuova Idea

Vai, Steve - Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition)

Vai, Steve / Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition) (2016)

stargazer | 4 stars | 04.07.2019

Nebyl by to Steve kdyby poslední dobou nezačal na úvod něčím extra. BA BE BI BO BE BU atd. je zajímavý úvod do alba. Vše na solidním bass základě, ukončeno gitar solo. Následně ryclá kytarovka ala Steve. A další song s Devin Townsendem mi připoměl album Sex and Religion. A další songy se nesou v duchu předešlých alb, ala zapometutý šupík s novou ideou, aranží a technologií. Mě to vůbec nevadí, ba naopak, vnímám to jako valutu. Ovšem jeho hra na kytaru je par exellans, Jen nemůžu rozlousknuot ten poslední song. Slyšel jsem ho asi pětkrát a pořád nic. Marně přemýšlím, kde vzal Steve inspiraci k tomuto opusu. Možná pro zhulence /vím o čem mluvím/. Tato deska patří do sektoru mých moc oblíbených alb. Dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Modern Primitive / Passion & Warfare (25th Anniversary Edition)
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Bowie, David - David Bowie

Bowie, David / David Bowie (1969)

horyna | 3 stars | 04.07.2019

Skladbu Space Oddity znám od roku 1993, kdy její cover na své třetí studiové album umýstili američtí rockeři Saigon Kick. Tu desku jsem si zamiloval na první poslech a dodnes ji chovám jako oko v hlavě. Bowieho cover, o kterém si doteď myslím, že je povedenější originálu (což v takovém případě říkám zcela vzácně) patří k nejlepším písním nahrávky.

Když jsem kdysi dávno začal Bowieho tvorbu sledovat a proposlouchávat se naskrz, tuhle jeho druhou desku jsem vnímal jako nevyrovanou, s klasickým zpěvákovým repertoárem jen málo korespondující a z nákupčího listu jsem ji nadlouho vyškrtnul. Jenže jak šel čas a objevování hudby proti jeho proudu směrem od Ziggyho dolů, najednou tu stála i celá Space Oddity. Dnes už bych neřekl že je špatná, nebo snad hudebně roztříštěná. Je jiná, je mladá, umírněná a na klasického Bowieho je až přehnaně folková. Postrádá jeho pozdější výrazivo a dekadenci, to, co dělá Bowieho Bowiem. Při jejím poslechu cítím závan kapel jako Fairport Convention, ranných Strawbs, nebo Boba Dylana.

Prvnímu songu bude místo č.1. mezi zpěvákovými písněmi u mne patřit asi navždy. Je to jedna z vůbec nejkouzelnějších skladeb co znám. Má ohromný vnitřní náboj, soudržnou vitalitu a zároveň je oděna do pastelových barev ladně klouzajících po výkresu, malujíc ty nejnádhernější umělecké scenérie. Je to klenot klenotů patřící do rock n rollové síně slávy. Prostě když se řekne David Bowie, okamžitě si vybavím titulní píseň z tohoto alba. Pokračovat dál stejně silnou linií je zhola nemožné, ale Davidovi se tehdy podařilo složit ještě několik neméně sugestivních čísel. Hned druhá Unwashed And Somewhat Slightly Dazed i další Letter To Hermione (tady jsou ranní Strawbs nejhmatatelnější, Bowieho frázování i barva jako by z Cousinse vypadli )se mohou s titulkou směle poměřovat. Osobně bych zaloboval i za folkem protkané An Occasional Dream a God Knows I'm Good. Zbytek už je malinko slabší a ještě zdaleka ne tolik vyprofilovaný.

Space Oddity je solidní kolekce ranného, folkem poblázněného Bowieho, na které hraje prim výrazná titulní mega-skladba. 3,5 bodu .

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw

Spooky Tooth / You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (1973)

horyna | 4 stars | 02.07.2019

V kapele Spooky Tooth se kdysi potkávali dva kohouti na jednom malém smetišti. Egoistické boje mezi hlavními skladateli, tahouny a také zpěváky a klávesáky Gary Wrightem a Mikem Harrisonem, jejichž rozdílné hlasové rejstříky i tvůrčí invence tolika obohacovali výsledný hudební produkt kapely, několikrát zapříčinili různé nešvary a nakonec i rozchody.

Po jednom takovém, mezi léty 70-72, se při opětovné shledání této dvojice narodila další výborná nahrávka z portfólia kapely s dlouhým názvem - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. S novými posilami u rytmiky i sólové kytary-zde v podobě pro osmdesáté roky velmi úspěšným tahounem pompézních lamačů hitparád Foreigner Mickem Jonesem, začíná druhá etapa Spooky Toth.

I když starším příznivcům kapely tu výrazně chybí kytarista Luther Grosvenor, jehož styl byl pro první přinejmenším dvě nahrávky tolika obohacující, nová posila Mick Jones se jej snaží nahradit co jen může. Není o tolik horší, či v základě špatný, je jen jiným typem. Funkčnějším, snadněji identifikovatelným a také předvídatelnější. Spooky Toth s ním přišli o část svého výraziva, stali se zaměnitelnějšími, což mělo výrazný vliv na jejich originalitu. Ta s Jonesem pozbyla část svého já, naštěstí se tyto atributy nepodepsali na konstrukci jednotlivých skladeb a nápaditosti výsledného repertoáru.

Podobně jako jsem si po čase zamiloval desku Witness, získla jsem náklonost i k You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Ta je pro mne po kontroverzním Ceremony a slepenci The Last Puff jakýmsi znovu-povstáním uvadajících Spooky Toth. I přesto, že je z desky patrná snaha souboru znovu se skladatelsky vydrápat někam do výšin nedostižného debutu a rokunované dvojky Spooky Two, podobné mety jsou kapele již zapovězeny.

Kdyby úvodní skladba Cotton Growing Man dostála krapet větší jiskry a etusiasmu, mohla být stejně ohromující, jako některý ze vstupů prvních dvou alb. Jenže s Jonesem je vše klidnější a rozvážnější. A to může ze sebe Harrison ždímat charismatu kolik chce. Jenže...pak přijde na řadu dvojka Old As I Was Born-kde se hraje na atmosféru, akustika vás dojemně hladí po těle a když pak uslyšíte v odzbrojujícím refrénu zpívat slova názvu písně, roztřesou se vám kolena dojetím. Jones perlí snové sólo na začátku This Time Around, která vzápětí dostane hřmotnější kontury a oba zpěváci se výborně doplňují. Wright ladně recituje a Mike se bouří. Paráda. Holy Water je další (tentokrát goospelovou) baladicí, v níž klavír jemně cukruje a reflektor zabírá teskně sténajícího Harrisona.
A dále. Máme tu stanu B, kterou od podlahy načne Wildfire. A zase to tempo, Jones to prostě tahá až moc únavně. Self Seeking Man je další podařenou pomalou písní, která vás samočině přesune k začátkům souboru, kdy napomáhal tvořit hudební dějiny. Vrcholem je pro mne pak další oduševnělá věc - Times Have Changed. Zde se víc prosadí ve výškách položený Wright. Hmatatelná křehkost písně je krom intonačně bravurního zpěváka dosažena jen minálním využitím klávesových nástrojů. Desku uzavře stylová Moriah.

I na své páté studiovce drží Spooky Toth laťku kvality pořád dost vysoko. Sic už to postrádá ten wow efekt přítomný na starších deskách, ale čtyři body si dle mého toto album zaslouží.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth

Freedom To Glide - Seed

Freedom To Glide / Seed (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 02.07.2019

Anglická skupina Freedom To Glide dodržela slovo. Po jejich pověstné tříletce je tu další album v podobě závěru jejich ucelené, tématicky laděné trilogie, která se věnuje období útrap a osudům vojáků v První světové válce. Textová část a vůbec celé protiválečné poselství je v tomto případě velmi důležitou složkou tohoto i obou předchozích děl.

Kdybych tu teď zkopíroval svou předešlou recenzi na album Fall, nemusel bych na ní nic moc upravovat. Mino hudebních intermezz, inter či předělů (Seed, One Day a Seed of Hope) tu máme kolekci 10 songů především ve středním tempu. Opět brilantní kolekce prog rockových songů v mírném oparu Pink Floyd (nebo následných sólových počinů R. Waterse) v jejich klidnější, akustické poloze.
Nečekejte tedy nějaké experimentální či novátorské přístupy rockovách hledačů.

Opět krystalický čistý zkuk, kde vyniká zvonivá akustická kytara Andyho Nixona ( The Only Way ? a Escape To Survive) nebo klavír Pete Rileyho (The Right Within The Wrong nebo v úvodu The Space Between The Lines).

Oba muzikanti si ve studiu s aranžemi velmi pohráli - mimo úderné rytmiky citlivě ozvláštnili jednotlivé songy akustickými smyčci (cello,housle). To však naznamená, že to ve skladbách občas řádně rockově nezajiskří (The Space Between The Lines). Můžete si vychutnat i mnoho příjemných rockových sól na el. kytaru, která vám dá upomenout na flojdí hájemství. Ve dvou skladbách se objeví i zpěvačka, která s oběma protagonisty spoluučínkuje v PF tribute projektu - charismatická Louise Wilson.

Závěrem : Spolu s naléhavou textovou složkou Freedom To Glide nabízí výpravný, cinematický prog rock ve středním tempu v exkluzivním zvukovém obalu. Pro příznivce Pink Floyd a podobných kapel povinnost. Dá by se tu najít i několik radio hitů, které se dle mého určitě v rockových hitparádách neztratí : Holding On, No Turning Back či Broken Road. Za nepatrný pocit stereotypu snižuju o jeden bodík.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Seed
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide

Happy The Man - Crafty Hands

Happy The Man / Crafty Hands (1978)

horyna | 4 stars | 02.07.2019

Na pojem Happy the Man jsem narazil až tady, díky propagaci formou recenzí a diskuzí kolegy Snejka a Mayaka. Už tehdy se mi něčím specifickým vryl název kapely do paměti, ale s pořízením některého z nosičů jsem nějak nespěchal. Teprve nedávno a spíše náhodou jsem objevil první dva disky v nabídce určitého prodejce a zcela intuitativně natáhl ruku směrem k dvojce Crafty Hands.

Bez předchozího nástřelu jsem pouze na základě recenzí zhruba tušil o co půjde a jelikož jak Snake, tak i Miro má na mnoho společných favoritů hodně podobný názor, automaticky jsem dedukoval podobnou shodu i tady. Po prvním poslechu však přišlo rychlé vystřízlivění a nečekané zklamání. Happy the Man mezi námi svou bezbřehou technickou virtuozitou vystavěli chladnou akademickou zeď, která sice instrumentálně nenudí, ale své emoce a nálady má zakořeněné kdesi hluboko uvnitř, a dostat se k nim je první týdny/měsíce (to závisí od toho, kolik šancí desce dáte a kolik času a snahy jí budete věnovat) zhola nemožné. Jenže jak už to u podobných progresivních děl občas bývá, ta prvnotní složitost je zaobalena množstvím výborných melodií, precizních přechodů, bravurním střídáním akustických a elektrických částí, instrumentálních bloků sestavených s matematickou přesností, a že se tady zpěv vyskytuje jen poskrovnu diváka bolet nemusí.

Co nmne však překvapilo a zarazilo snad nejvíce je, že tato deska vůbec nezní jako jiné, víceméně stylově podobné výtvory té doby, zkrátka že ani chvíli nezní archaicky v tom dobrém slova smyslu a "sedmdesátkově". Žádnou podobnost s Yes, King Crimson, či dokonce s Gentle Giant zde neidentifikuji. Její feeling a zvuk alespoň mně místo do roku 1978 zapadá spíš do posledních cca dvaceti let nového tisíciletí. Při poslechu desky se zabývám myšlenkami na většinu technicky brilantně vybavených kapel současnosti, které ať už kdy Happy the Man slyšeli nebo ne, zcela automaticky pokračují v jejich linii. Je to především hudba dřívějších králů progresivní větve Dream Theater, jejichž instrumentální části skladeb ve kterých kapela šlapala na 100% a jako jeden muž, muziku Happy the Man upomíná. Ale ať už je taková podobnost jasně slyšitelná, nebo se posluchači sama nabízí na základě léty naposlouchaného mustru, pořád má v sobě silný plamen invence vztahující se právě k letopočtu kdy byla nahrána. Kdyby z výrobních pásů vyběhla ve stejné formě včera, nebo před pěti lety, byl by dopad na progresivní scénu jen minimální a ve stínu některých technicky zdatných souborů dneška by nejspíš rychle zapadla. Čtyřicet let stará nahrávka má však v sobě zakódováno hudební poselství příštím generacím, díky kterému nedokáže zestárnout.


Pokud bych se ukvapil a tuto recenzi psal jen několik dnů či týdnů po pořízení onoho kotouče, jistě by její náplň byla o mnoho kritičtější a podtón by byl značně zklíčenější až pesimistický. Ale jelikož jsem možná podvědomně tušil, že podobný krok by nebyl správný, jelikož určité druhy muziky je dobré nechat pořádně uležet, hodnotím dnes Crafty Hands jednu hvězdu pod maximem. Stále, i když v měřítku daleko menším než na seznamovacím začátku cítím, že obsahovat deska snovější opar, několik klidnějších melodických pasáží a harmoničtějších stuktur, byla by to ta jasná trefa na komoru.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Davis, Miles - Bitches Brew

Davis, Miles / Bitches Brew (1970)

EasyRocker | 4 stars | 02.07.2019

Jedno z nejrevolučnějších děl 20. století s osazenstvem, jehož výčet se už asi kvalitou nebude nikdy nikde opakovat - stačí mrknout nahoru a je jasno. Velký šéf tu postprodukcí uhladil zdánlivě nemožné - chaos versus strukturu, krásu versus děsy a dal dlouhým jamům tvary a barvy. Nahrávky, vzniklé mezi srpnem 1969 (po Woodstocku) a lednem 1970 jsou oslavované i kontroverzní.

Faraonův tanec je dvacetiminutovou freejazzovou řekou Improvizace neskutečných tvarů, dva bubeníci drží rovné rytmy, v závěru vystupují do oblak vedle mistra Shorterovy a Maupinovy dechové obrazce. Do konce dopluje za zvolnění rytmiky. Titulní skladba? Mistrova trubka volá z nebes, deJohnette a White řádí za bicími soustavami, střídanými basovými ataky Hollanda a Brookse. 27minutový duchovní střed alba, jehož jakýkoli popis se vymyká zdravému rozumu. Dokonalá, vzorová postprodukce. Druhou stranu startuje Spanish Key dokonale vybroušenou fusionovou kostrou, z níž podnikají divé, leč Milesem řízené nástrojové výpady. Jistě další pomník jeho organizace a hudební i produkční vize. Skladba, nesoucí jméno kytarového velmistra, ukazuje pozdějšího Mahavishnu v nejjasnějším světle - ohnivá, živočišná extáze. Miles Runs the Voodoo Down je poslední velkoskladbou. Převažuje kontemplace, výborně pracuje bubeník Don Alias a Juma Santos s perkusemi. Volné tempo umožňuje pod koberci dechů vnímat skvělou práci Zawinulova a Coreova piána. Klidnou oázou je Sanctuary, později známa i v živějším mahavišnovském podání. Jako bonus na vydání z roku 1999 byla zařazena i poslední nahraná věc Feio. Je protipólem, ledově nepřívětivou a pokroucenou (ne)hudební deklamací.


Není sporu o tom, že tohle dílo je zásadním na startu světového populárního průlomu fúze. Dychtiví žáci z těchto drážek ji realizovali v dalších sestavách, z nichž každá byla sama o sobě pojmem. Přesto je to záhul, těžký kalibr, a mnoho Milesových desek (Sketches of Spain, In a Silent Way) mi sedí více. 4/5, významem ovšem 10/5.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Bitches Brew
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence

Manfred Mann's Earth Band / The Roaring Silence (1976)

horyna | 5 stars | 01.07.2019

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Vai, Steve - The Story Of Light

Vai, Steve / The Story Of Light (2012)

stargazer | 4 stars | 29.06.2019

Steve Vai a AL Di Meola jsou autoři, kteří když něco vydají, musím to okamžitě mít. I když sbírám všechno možné i nemožné okolo Johna McLaughlina, tihle dva jsou ti, kam hned mířej moje peníze. The Story Of Light je druhé pokračování trilogie Real Illusions. Nejvyšší čas vydat závěrečné dílo Steve?! Kdybych měl krátce vystihnout tvorbu Steva pro někoho kdo ji ještě neslyšel, shrnul dych to asi takto, rocková a hardrocková kytarová alchymie a virtuozita snoubící se s propracovanými aranžmá rytmické sekce, kláves, zpěvu Steva i jeho hostů a nezbytných moderních technologií. To vše zabaleno do geniálního zvuku.
Ta ruština na úvod alba mi příjde jako zajímavý nápad. Neznám nikoho ze západních umělců, kdo to před tím použil. Tahle deska zasluhuje čtyři hvězdy / pět dávám jen Passion... a Sex.... /,Story bych doporučil všem, stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - The Story Of Light
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Tom Petty & The Heartbreakers - Full Moon Fever

Tom Petty & The Heartbreakers / Full Moon Fever (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 29.06.2019

Když Tom Petty před dvěma lety náhle zesnul, hodně mě tím naštval. Takhle by umělci s portfoliem nádherné hudby neměli odcházet. Pán Bůh by jim měl poskytnout nesmrtelnost. Protože co bude po nich? Vidíte tady jejich nástupce? Já ne!

Full Moon Fever je Pettyho první sólo nahrávka. Rozuměj bez The Heartbreakers. Z těch si vypůjčil jen dvorního kytaristu Mike Campbella a zbytek ansámblu obstarávají staří známí z Traveling Wilburys mínus Bob Dylan. Dvanáctistránkový booklet poskytuje veškeré nutné informace včetně textů a na poslední dvoustraně je i výjev z LP edice, kde je Petty vyobrazen s velkou náčelnickou indiánskou čelenkou. Moc pěkné. Nahrávalo se u Mike Campbella v garážovém studiu, pochopitelně analogově do pásu. Zvuk je velmi povedený, vyrovnaný a ani v současnosti neurazí a zní velmi svěže. Firma MCA.

Na desce je zvěčněno jedenáct originálních songů a jedna cover verze od Byrds. Úvodní vyřvávačka Free Fallin´ byla už tenkrát legendární a to jí z kraje devadesátek prznil i Axl Rose společně s autorem na jednom pódiu. S druhou Wont Back Down přichází klasický Pettyho rukopis, kdy píseň v poklidu ubíhá, aniž by měla nějaké hitové ambice a vy si přesto podupáváte do rytmu, házíte hlavou a smějete se od ucha k uchu. Živelná Love Is A Long Road nechává vyznít naefektovaného Rickenbackera v plné síle. A teď! Položka číslo čtyři. Face In The Crowd. Moje nejoblíbenější Tomova písnička vůbec. Opět pettyovský antihit, který jen plyne a já se nechávám unášet s ním. Kytary cinkají, váleček se dotýká strun, basa pobublává - prostě Amerika. Odpíchnutá Running Down A Dream mě rychle probudí po prosněné předchozí nádheře. Nejtvrdší skladba alba a hit na první dobrou s nekonečným rokenrolovým sólem na konci. Konec první strany desky. Strany z které vzešly čtyři singly. Neuvěřitelná koncentrace kvality na tak malém prostoru.

Otvírák Béčka je cover od Byrds I´ll Feel A Whole Lot Better. Bezvadně zapadá do koncepce alba. Dokonalá folkařina se odehrává pod názvem Yer So Bad. Baví mě ten kovový zvuk kytary. Depending On You se opírá o skvělý refrén, ve kterém Petty mocně zařezává a ukazuje zajímavý témbr svého hlasu. Ono se většinu písniček zdá, že zpívá jen tak ledabyle - a v tom je jeho největší síla. Je to vynikající zpěvák. The Apartment Song v sobě probouzí kus solidního rokenrolu. To je řemeslo! Jako ukolébavka zní Allright For Now. Kratičká dvouminutovka. Ale nespěte, pojďte tancovat. Třeba do zoologické zahrady plné zombíků. Skočný rytmus posledních dvou skladeb k tomu přímo vyzývá.

Album spoluprodukoval Jeff Lynne známý svým obdivem k hudbě liverpoolských boys. I proto je většina songů dozdobena tak, že nese jejich otisk i dvacet let po rozpadu. Ostatně proč ne, když máte v kapele George Harrisona.

Co dodat? Skvostná deska!
Číslo 3 v US Billboard 200
5x platinová v US, 6x platinová v Kanadě
Téměř 6 miliónů prodaných kopií

90 %

» ostatní recenze alba Tom Petty & The Heartbreakers - Full Moon Fever
» popis a diskografie skupiny Tom Petty & The Heartbreakers

Jethro Tull - Stormwatch

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

Gattolino | 4 stars | 28.06.2019

Když tato deska vyšla jako dychtivě očekávaná, přiznávám určité tehdejší zklamání, ale podobným "zklamáním" pro mne tehdy byli i Heavy Horses, dnes mnou považovaní za klenot. Snad v tom hrála roli i určitá netrpělivost, která prahla po novém úderném Aqualungu, melodramatičnosti Thick as a Brick nebo keltské náladě Songs from the Wood. Zpětně musím říci, že "Džetra" se určitě svému poslání nezpronevěřili, naopak pokračovali v nastoupené linii převládání melodicky složitějších skladeb mezi jednoduššími písněmi. Přitom zůstali sympaticky na "své" parketě, kterou si za desetiletí vydobyli (což bych třeba u Genesis po odchodu Hacketta uvítal). Docela si dovedu představit Horses a Stormwatch jako dvojalbum. A koneckonců, jako by se zde zúročovalo vše krásné z předchozích, třeba různorodějších desek. Z desky myslím také nic "neční", což ovšem neznamená, že tak chybí opravdová paráda, ale spíše že všechno je hodně dobré. Je to navíc dobře poslouchatelná, živá a radostná deska. Je srandovní, že jako bych v Dark Ages trochu cítil duch Black Sabbath. Inu, Dark :-)

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Rammstein - Reise, Reise

Rammstein / Reise, Reise (2004)

chimp.charlie | 5 stars | 28.06.2019

Rammstein jsem nikdy systematicky neposlouchal, po určitou dobu jsem byl ale vystaven jejich pasivní konzumaci prostřednictvím své mladší, tehdy pubertální dcery. Jenže občas se stane, že se pár věcí sejde a člověk si k něčemu vytvoří vztah skoro proti své vůli. Za prvé jsem u dcery zabodoval, když jsem jí tuhle desku coby žhavou novinku přivezl přímo z Německa, kde jsem byl na pracovní cestě. Pak si nešlo nevšimnout, že kravál, doléhající z dětského pokoje k mému kritickému sluchu, je přece jen trochu jiný, že dosavadní převážně elektronický sound vystřídaly mně sympatičtější rockově drsné kytarové riffy. A konečně jsem po čase zhlédl video z koncertu, kde podstatnou část setlistu tvořily právě skladby z tohoto alba (DVD Völkerball). Přátelství bylo zpečetěno.

Nevím, jak tenhle styl přišel k označení „industrial metal“, ale budiž, přijměme pravidla hry. Zvuk nahrubo soustruží dvojice často unisono hrajících kytar, kování za studena obstarají strojově úderné bicí, to vše na pozadí temně hučící baskytarové vzduchotechniky. To, co surovému obrobku dává tvar, jsou ale klávesy; nejsem sice s výrobními procesy v tomhle podniku detailněji obeznámený, ale řekl bych, že tvůrčí vklad Christiana Lorenze je nejinvenčnější. A pak je tu samozřejmě finální povrchová úprava – zpěv Tilla Lindemanna. Ten je schopen zaujímat rozmanité polohy, jak lze demonstrovat například na písni Stein um Stein: od vemlouvaného náboráře („Ich habe Pläne, große Pläne…), přes agitátora burcujícího k překročení plánu (… Stein um Stein! …), až po obsluhu stroje s končetinou v soukolí (… schreeeeiiiiien!!!!“). Jen pro zajímavost: Till v nějakém rozhovoru řekl, že zatímco v běžné řeči vyslovuje charakteristicky německé hrdelní „r“, při zpěvu mu samo od sebe „naskočí“ to naše (alveolární vibranta, jak mě poučila výše vzpomenutá dcera, která mezitím vystudovala lingvistický obor a povila mi vnuka).

Samostatnou kapitolou jsou texty. Kapela samozřejmě musela splnit povinnou kvótu morbidit, z nichž nejšťavnatější je skutečným případem kanibalismu inspirovaná MEIN TEIL, ale i již zmíněná STEIN UM STEIN (balada o tom, kterak své milé postaví dům, v němž ji zazdí). Nicméně i tito muži mají své dny, kdy trpí frustracemi (akustická LOS nebo KEINE LUST – jakási německá obdoba Satisfaction), a když na to přijde, umějí mít i srdce na pravém místě (OHNE DICH či AMOUR). Asi nejznámější peckou alba je však AMERIKA, beroucí si na paškál kačer- a macdonaldizaci Evropy.

Nedá mi to, abych se ještě krátce nezmínil o DVD Völkerball. Jevištní prezentace přidává téhle hudbě další nepominutelný rozměr, i když první, co vás po zhlédnutí videa asi napadne, je, že s Tillovou zálibou v plamenech to nebude jen tak. Když jsem pozoroval muzikanty při práci, napadlo mě také, jak často – a často mylně, jak jsem měl párkrát možnost se na vlastní oči přesvědčit – si my běžní smrtelníci personifikujeme umělce do zhýralých bohémů topících se v chlastu a drogách. Jenže při pohledu na tuhle jistě na milimetry a vteřiny vypočítanou show, plnou životu nebezpečných rekvizit, si říkám, že tady musí být naopak všechno podřízeno tuhé kázni a muzikanti musejí být střízlivější než pilot á třistaosmdesátky – ostatně záběr na Paula Landerse a „Flake“ Lorenze, upřímně se chechtající ve chvíli, kdy Till Lindemann zapomněl v Morgenstern zpívat, hovoří za vše.

Abych to nějak zakončil: Nemusíte být fandy téhle muziky, ale pokud jste jen trochu otevření a nepředpojatí, nejspíš se mnou budete souhlasit, že něco do sebe má; i můj o 15 let starší kamarád, který je – co se hudby týče – generačně napevno zakotvený v šedesátkách a hned tak něco neuzná za hodno pozornosti, ocenil její působivou, až wagnerovskou ponurost. Mimochodem Rammstein jsou jedinou skupinou, kde nejenže snesu němčinu, ale dokonce ji považuji za plus (naopak kvůli němčině jsem ve svých telecích letech nikdy neposlouchal vrstevníky vychvalované Puhdys).

Zkoušel jsem i další rammsteiní alba, ale už to nebylo ono. Zkrátka jak jsem napsal nahoře, někdy se musejí určité věci sejít. Čas od času se ale ocitnu v rozpoložení, kdy pocítím přímo fyzickou potřebu prohnat si touhle výrobní linkou hlavu. Na defragmentaci už značně opotřebovaného disku pod lebeční klenbou je jedinečná.

» ostatní recenze alba Rammstein - Reise, Reise
» popis a diskografie skupiny Rammstein

McLaughlin, John - Music Spoken Here

McLaughlin, John / Music Spoken Here (1982)

stargazer | 3 stars | 28.06.2019

Music Spoken Here je druhé studiové album McLaughlina a francouzských hudebníků The Translators nahrané v červnu a v červenci roku 1982. Nechce se mi věřit, že je to skoro 40 let stará hudba. Netvrdím, že "Music" je nadčasová deska, ale kdyby mi někdo tvrdil, že byla vydána včera, tak bych věřil. Co se týče skladeb, "Music" volně navazuje na jeho předchůdce Belo Horizonte, ale malé rozdíly tu jsou. Třetí, čtvrtá a sedmá skladba dodává tomuto dílu podle mého cítění takový industriální rozměr. Na závěr si John zahrál duet s vynikající klávesovou hráčkou Katiou Labeque a desku uzavírá rozpustilá písnička Loro z dílny Egberta Gismonti. Music Spoken Here nesmí chybět v žádné kolekci milovníků McLaughlinovy hudby. John už nikdy nenatočil nic podobného jako je Belo nebo Music, proto dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Music Spoken Here
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Osbourne, Ozzy - Randy Rhoads Tribute

Osbourne, Ozzy / Randy Rhoads Tribute (1987)

jirka 7200 | 5 stars | 28.06.2019

Jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč se Ozzy po vyhození z Black Sabbath udržel na špici tvrdě rockových žánrů, byl jeho čich na výběr sólového kytaristy, který se nestal jen interpretem, ale i zároveň měl šanci uplatnit i vlastní skladatelský potenciál. Stačí zmínit tři jména: Randy Rhoads, Jake E. Lee a Zakk Wylde. Tito kytaristé udrželi Madmana na výsluní.

Chtěl bych se krátce zmínit o prvním z výše jmenovaných a tím není nikdo jiný, než blonďatý mág Randy Rhoads. Tento talentovaný kytarista od velmi útlého mládí poctivě cvičil na svůj nástroj a hrál v kapele, která se v druhé půlce sedmdesátek přejmenovala na Quiet Riot. Ač se ji tehdy v USA nedařilo získat smlouvu, v Japonsku vydali 2 LP (I. - 1978 a II. - 1979). Tento materiál nebyl ničím až tak přelomovým, jednalo se o takovou hutně pokovenou verzi glam rocku, živě si však skupina získala v Kalifornii velké renomé, vystupovala třeba i jako předkapela Van Halen, jejichž kytaristu Eddieho Randy velmi obdivoval.

Potom však přišlo lano od Ozzyho (památný konkurz, kde sjetý zpěvák přijímá Randyho, který sotva stačil zapojit kytaru, je vděčnou historkou). Co následovalo již všichni víme. Dvě velmi úspěšná alba Blizzard of Ozz a Diary of A Madman, na kterých se Randy projevil jako fenomenální kytarista a skladatel. Velké kamarádství s neřízenou střelou Ozzym přerušila však veliká tragédie, kdy Randy uhořel v troskách zříceného letadla osudného 18. března 1982.

Na jeho počest po pěti letech vyšlo živé dvojalbum s názvem Randy Rhoads Tribute. V době vydání jsem jej slyšel, ale blíže jsem se s ním nijak neseznámil. Nebyl jsem a nejsem totiž nějakým přílišným fandou sólové tvorby Ozzyho, doma mám v podstatě jen mnou velmi ceněné The Ultimate Sin. K poslechu prvních studiovek a tohoto live alba mě přiměla až kniha „Jmenuju se Ozzy“, kterou jsem ve formě audioknihy poslouchal na letošní dovolené. Až následné přímé porovnání studiového a live materiálu mě přimělo sepsat tuto recenzi.

Musím přiznat, že mě živé provedení písní (přehráno je komplet album „Blizzard“, dva fláky z „Diary“ a tři covery od Black Sabbath) zcela ohromilo a klidně ho přirovnám namátkou k legendárnímu koncertu Deep Purple, Led Zeppelin (však víte jakej myslím), Scorpions – Tokyo Tapes či M.S.G. – Assault Attack. Důvodem pro toto tvrzení je právě neuvěřitelná hra Randyho, který poněkud sterilně znějícím skladbám ze studivých desek dodal ten správnej šmrnc a pozměnil co se dalo. Jeho hra je jak sněhový pluh, vše drtí a hrne před sebou, tu zkrátí sólo, onde ho přidá.

I převzaté kusy od Sabatů zní jinak a jsou zahrané velmi osobitým způsobem, což je velmi vtipné. Většina kytaristů totiž dbá na to, aby předlohu zahráli co nejvěrněji. Zvuk kytary zní mnohem více „heavy“ a co do hlasitosti je rovnoceným partnerem Ozzymu, který tu působí v překvapivě dobré hlasové formě. Toto není vůbec běžné. Rytmika basáka Rudy Sarza (kámoše Randyho z Quiet Riot) a Tommyho Aldridge šlape jako hodinky a dává vyniknout hlavním protagonistům. Pokud budete pozorně poslouchat, odhalíte i klávesovou hru Lindsayeho Bridgwater, kterej byl tehdy členem koncertní sestavy.

Nechci vypichovat skladbu, která se mi líbí nejvíce, toto album beru jako vzácně vyrovnanej celek napěchovanej hity i včetně poslední velmi emotivní a pietní vzpomínky v podobě studiového songu Randyho Dee, který tu zazní v nesestříhané podobě. Naprosto skvělej živák, kterej si po mnoha desetiletích zase užívám.

Za ta léta došlo k mnoha reedicím, remasterům, dokonce v roce 1995 i remixu Bobem Ludwigem, kdy byly pozměněny bicí a basa. Ten mohu krom původního vydání jako jeden z mála doporučit ve vinylovém provedení. Na mladší verze bych si dal pozor.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Randy Rhoads Tribute
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Haken - Affinity

Haken / Affinity (2016)

| 5 stars | 27.06.2019

Jsou tomu už tři roky, co jsme měli tu čest s přelomovým dílkem mezinárodní, progresivně rock metalové kapely Haken. Nebyl jsem jistě sám, kdo by čekal, že se Haken po vydání tak výborného alba, jakým bylo „The Mountain“, a následném turné zařadí do suity progresivních kapel chrlících jedno album za druhým. A když ne alba, tak alespoň boční projekty. Ne, chyba lávky. Kapela zcela neprogresivně usnula a procitá až s deskou novou „Affinity“.

„Affinity“ je zkrátka album, jakých je na scéně pomálu. Haken si na něm dělají doslova co chtějí. Dělají to s nadhledem a bez toho, že by se nechali nějak zvlášť svazovat očekáváním fanoušků nebo tradicemi běžnými pro hudební škatulku, ve které se pohybují. Haken jsou sví a dělají věci po svém, což je nejdůležitější předpoklad proto, abyste byli v progresivním ranku skutečně „true“.

Velká škoda, že se motor tak úspěšně rozjeté formace musel zaseknout na loňském albu Vector. Jestli půjde o částečné zrezivění nebo úplné, ukáže deska další, možná taky poslední.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

horyna | 5 stars | 27.06.2019

Dlouho jsem přemýšlel, které z prvních dvou desek B. S. s Ozzy Osbournem dát svou recenzí přednost. Prvotně musím kvitovat svůj posluchačský posun zpět:-), díky kterému jsem nakonec a po dlouhých letech i já řekněme mírně propadl tomuto nejstaršímu období, v němž Birminghamští začali kalit tvrdou ocel. Nedávno to byli Sabbath s Diem a dnes se odvážuji až do hlouby let sedmdesátých, na začátek toho všeho.

Několikrát jsem jejich první albovou osmičku naposlouchával abych se ujistil, že dělám skutečně správně, a že když už se do toho červavého jablka mám zakousnout, ať to alespoň stojí za to. Poslední dvojice mě prozatím neoslovila vůbec a vlastně jsem s tím ani nepočítal. Z prvních šesti tolik adorovaných alb to napoprvé a dost jednoznačně vyhrála alba č.1. a č.2.

Ty zvítězili na celé čáře a o slušnou koňskou délku před ostatními. Osobně vůbec nechápu tolika uznání na trojku Master of Reality, která mne spolu se čtyřkou neoslovila takřka vůbec. To takové Sabbath B. S. a Sabotage vyzněli k kontextu o hodně přesvědčivěji. To jen tak mimochodem, zpět ale na začátek.

Debut vnímám jako dokonalé atmosférické dílo, základní stavební kámen zemitého hard rocku a slabikář pro příští heavy kapely i celého hnutí grunge. Oproti tomu mi Paranoid zní jako daleko vyšlechtěnější a vybrouštěnější diamant hotového lesku, s mnoha legendárními a veskrze hitovými položkami, s téměř totožně hmatatelnou atmosférou jakou má debut (na ostatních deskách se toto pomalu vytrácí).

Play list čítá osm legendárních kusů a ať sáhnete po kterémkoli z nich, dostanete parádní pumelici rovnou mezi oči. Opisovat o co se v nich jedná nemá smysl, to už tu bylo několikrát. Snad tedy ukázat na ten nejoblíbenější. A tady vítězí hitovka Paranoid, atmosférický klenot Planet Caravan a démonická Electric Funeral. V mých uších zní dobře i na tu dobu vcelku inovativní houpavice Fairies Wear Boots.

Výborná deska i když ten Ozzyho "paviánovitý" zpěv stále moc nemusím. Martin i Dio jsou pro mne úplně jiná liga.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

McLaughlin, John - Belo Horizonte

McLaughlin, John / Belo Horizonte (1981)

stargazer | 3 stars | 26.06.2019

Kytarista John McLaughlin začátek deváté dekády zahájil v akustickém duchu. V roce 1980 nahrál živě s Alem Di Meolou a Pacem De Luciou slavné akustické Friday Night In San Francisco, komerčně velmi úspěšné. Následující rok se přidal ke francouzské skupině hudebníků The Translators a nahrál s ní dvě studiová alba.

Belo Horizonte, první z nich, je deska nesoucí se ve středně rychlém tempu. John hraje jen akustickou kytaru samozřejmě přesně v jeho stylu techniky, který se prolíná s klávesovou virtuozitou Katii LaBeque. Úžasná rychlost jejích hbitých prstů se mísí s Johnovou kytarou a nesmím opomenout zvukový rejstřík kláves z osmdesátek, úplná lahoda. Na desce si zahraje i saxofon a housle, ale každý jen v jedné skladbě. Před koncem alba dojde i na basové sólo a na závěr si McLaughlin střihne duet s Pacem De Luciou. Závěrem dodávám, že Belo Horizonte je kvalitní deska, nicméně jeho top to není. Proto dávám tři hvězdy a půl.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Belo Horizonte
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Rush - A Farewell to Kings

Rush / A Farewell to Kings (1977)

Pegas | 5 stars | 25.06.2019

Páté album Rush přineslo několik novinek. První je uhlazenější zvuk, a to nemyslím, že by kapela nějak vyměkla, ale že ho poněkud vypilovala. Další souvisí také se zvukem - jedná se o jeho značné obohacení o různé zvonky a další cinkátka, a také o syntezátory. Naopak při starém zůstaly nadstandardní výkony všech muzikantů a skvělá muzika. Z této desky pocházejí také dva z nejznámějších hitů kapely, a to kratší přímočarý singl Closer To The Heart a naopak rozmáchlá artrocková Xanadu, kde je právě nejvíce patrný ten zvukový přínos zmíněný v úvodu. Na Xanadu oceňuji magickou atmosféru, několikero proměn, ale zároveň fakt, že se v tom posluchač neztratí. Obě jmenované jsem znal dávno před celou deskou, proto na mě zbytek působil těmito skvosty zastíněný a moc mě zpočátku nezaujal. Jenže to se naposloucháním celku změnilo a dnes už těžko můžu hledat slabá místa.

Titulní A Farewell To Kings jsem si velice oblíbil, přináší pro mě klasické rushovské melodie a jakmile po krátkém akustickém intru nastoupí celá kapela, začne to neuvěřitelně odsýpat a s koncem si říkám, že by to mohlo klidně ještě pokračovat dál. Hodně se mi líbí kytara v refrénu a když ke konci zazní slova Closer To The Heart, říkám si, jestli je tu nějaká souvislost se stejnojmennou skladbou o něco později. Cinderella Man mě nejdříve moc nebavila, ale teď už se můžu jenom divit, proč tomu tak bylo. No dobře, ještě mám malinko problém s refrénem, ale to je nepodstatné. Madrigal je taková příjemná, lehce orchestrální písnička, která jako by sem zabloudila odjinud a také by mohla fungovat jako úvod do nějaké rozsáhlejší kompozice, kterou někdo vystřihl. Ale jinak pěkný kousek.

Největší problém jsem měl se závěrečnou desetiminutovkou Cygnus X-1. Ta je mnohem temnější a vážnější a díky efektům s atmosférou dobového sci-fi dramatu, což odpovídá textové stránce. Napoprvé působí chaoticky a je potřeba se do toho více zaposlouchat a nejlépe opakovaně. Teď už ji považuji za povedený kousek, kde kapela opět předvádí naplno svoje kvality (jenže kde ne, že?) a i v ní se objeví hezké melodie. Celkově u mě ale vede tou atmosférou. Nevím, jestli to brát za zápor nebo geniální dramaturgický tah, ale skladba působí neukončeně, prostě ve stylu filmu, kde se v napínavém okamžiku objeví nápis pokračování příště. Pohled do bookletu ale odhalí, že druhá varianta je správně a dnes už víme, že druhý díl se objevil hned na následující desce.

» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush

McLaughlin, John - Where Fortune Smiles

McLaughlin, John / Where Fortune Smiles (1970)

stargazer | 3 stars | 23.06.2019

Whhere Fortune Smiles vlastně není McLaughlinova solovka, i když cédečko se tak tváří. Je to projekt pěti hudebníků, nahraný v N.Y.C. v roce 1969. Vinyl má úplně jiný obal než cd. Hudebně se deska dá přiřadit do kategorie takového free jazzu. Paleta zvuků vibrafonu, saxofonových úletů, kvílejících a uvolněných kytar, rytmických setů. Na poslech je to trochu těžší album, pro milovníky disharmonických melodií jako dělané, až na ten vibrafon mi deska vzdáleně připomíná album od Jacka Bruce Things We Like. Autorsky McLaughlin má tři kousky, zbylé dva patří saxofonistovi Johnu Surmanovi. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Where Fortune Smiles
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Mahavishnu Orchestra - Apocalypse

Mahavishnu Orchestra / Apocalypse (1974)

stargazer | 4 stars | 23.06.2019

Apocalypse je album, které se mi moc líbí. Musím vyzdvihnout vynikající zvuk - vše je naprosto čisté a čitelné, každý nástroj. Co se týče koncepce alba, musel to být pro fanoušky Mahavishnu naprostý šok, co jim McLaughlin a nová parta uvařili. Album se neprodávalo zrovna nejlíp, což svědčí o odlivu posluchačů, nicméně mně deska přijde zajímavá. Bicí, housle a kytara jsou fantastik, jako dřív. Trochu ubylo klávesové virtuozity (to mi chybí), ale přibyly nové elementy, jako texty a zpěv Gayle Moran a klasické kombo dodávající albu nový rozměr. Dost lidí to asi nestrávilo - já osobně jsem s tím taky trochu bojoval, ale nakonec jsem to celé pochopil a je to bomba. Mám Apocalypse ještě jako živák z Montreaux, a to je taky jízda. Dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Apocalypse
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel

Presto Ballet / The Lost Art Of Time Travel (2008)

horyna | 5 stars | 23.06.2019

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Satellite - Evening Games

Satellite / Evening Games (2004)

EasyRocker | 5 stars | 22.06.2019

Nejen personálně, ale i hudebně, jsou polští Satellite pokračovateli jedinečných Collage. Zatímco Riverside, Collage, Believe nebo Moonrise znám celkem slušně, byla pro mě až donedávna tvorba Satellite neznámou. Marně přemýšlím, kdy jsem udělal větší přešlap.

Titulní úvod je přenesením se v časoprostoru do středu satelitních her. Burácející bouře, klid a pak plně rozpoutaná progrocková vichřice s Palczewského nájezdy i komorními zákoutími. Amirian je podle mě nejlepším vokalistou v Polsku a jeho výkon nemá žádných měřítek, šéf Szadkowski má také TOP parametry. Never Never je toho dalším důkazem - hřmící úvod střídá skvostné, do výšin stoupající Amirianovo hrdlo. A jsou-li Genesis jakýmisi křestními praotci většiny polských kapel, lepší poctu už nabídnout nemohou. Svoje rockové kořeny pak obnaží naplno v Rush - drsné pumelici, ozdobené jako většina skladeb citlivou elektronikou, s elitním klávesovým sólem. Do baladických zákoutí nás bez zaváhání přenášejí měkké Palczewského koberce na všechny způsoby . Pokora, jemnost, něha v trvání sedmi minut - Love is Around You.
Why vytáhne bankso-wakemanovský nádech, na který vkusně jako stavebnici nastaví bohatá zvuková aranžmá - je to divoký i barevný rockový příboj a Satelit tu nezná na oběžné dráze slitování. Na devíti minutách vystavěná přímočará Beautiful World je skoro jako zjevení z paralelních světů. Hádáte jakých? Název napoví a dílo dokončí především mistři Sarhan a Palczewski. Evening Overture nabídne dramatický filmový úvod, to, co následuje pak, sotva lze popsat běžnou mluvou. Ničivé nájezdy kytar, orgie kláves, ale to, co tu dokázal mr. Amirian - návaly jasu, energie, adrenalinu, extáze. Těch 10 minut bych mohl slyšet rok. Take It As It Is završuje klasickou verzi subtilní, křehkou klavírní hrou, propojenou s teatrálními tónovými explozemi. I´ll Follow the Rain je pak další nepopsatelnou rajskou partií, která uspokojí ty, kdo si vedle Genesis rochní třeba v Hackettových či Phillipsových deskách. You Know and I Know končí tuhle velkolepou přehlídku, jde o silnou, procítěnou, intimní zpověď, mrazící až do morku kostí.

Smekám hluboko nejen před touhle partou, ale i před Mayakem, Branem, horynou, Palem a dalšími matadory, kteří tu vytrvale polskou scénu podporují. Jen zírám se zatajeným dechem, v jaké kvalitě a proporcích se to valí od našich severních hranic. Nestává se až tak často, aby mě něco semlelo a smetlo na první dobrou. Uf.

» ostatní recenze alba Satellite - Evening Games
» popis a diskografie skupiny Satellite

Watch, The - Twilight - The Night Watch

Watch, The / Twilight - The Night Watch (1997)

horyna | 4 stars | 22.06.2019

Ještě před tím, než se na Apeninském poloostrově zrodil jeden z nejvěrnějších následovníků odkazu velkých Genesis, kapela The Watch, účinkoval její zakladatel a zpěvák Simone Rossetti v kapele podobného jména a totožného hudebního zaměření. Tato pětice si říkala The Night Watch. Jejich nahrávka Twilight by se dala s přimhouřením oka označit za nultou desku The Watch, i když se sestava až na Rossettiho změnila, právě on je tou nejdůležitější personou v dějinách obou kapel. Je jakýmsi uměleckým šéfem těchto epigonů Gabrielovských Genesis. Právě on napsal všechny texty tohoto alba, zatímco hudbu složil kytarista Francesco Zago.

Na tomto místě musím poděkovat kolegovi Braňovi, jež mne zhruba pře rokem na existenci před-Watch upozornil. Jejich první tři nejlepší desky (pro některé to pořadí může být individuálně jiné), to jsou Genesis jak vyšití, prakticky krom modernějšího zvukového koloritu nepoznáte rozdíl (tak dobře, Hackett byl určitě osobitějším kytaristou s detajlnějším citem na melodice, a nejspíš i Banks dokázal vyšít kreativnější klávesové gobelíny). Night Watch, respektive Watch jsou však těmi nejlepšími možnými následovníky.

Jediná deska noční hlídky se jmenuje soumrak a tady je její tracklist.
My Ivory Soul – je mocný opener ve stylu těch největších opusů Genesis. Rossetti artikuluje přesně ve stopách Gabriela, skladba nepostrádá sílu, napětí, velké melodie a drobné dochucovadla v kytarové i klávesové oblasti. Druhá věc The Theme je kraťoučká kytarová vložka svou snivou náladou připomínající začátek Blood on a Rooftops. V dramatické The Fisherman si své party vyměňují akustická kytara a klávesy. Místy znějí její tóny až dokonale Hackettovsky, jako by se samotní Genesis dívali do zrcadla. Čtvrtá Tomorrow Happened má mnoho podob, symfonických, lyrických a také romanticky působivých, právě tady se se zavřenými kukadli touláte světem za oním imaginárním Genesis-ovským zrcadlem nejčastěji. Asi nejzajímavějším kusem je pátá The Black Cage. Je tajemná i hravá zároveň, atmoséricky precizně vystavěná suita, vykazuje s tvorbou Gabrielový boys, spolu s brilatní a drsnou instrumentální erupcí po vzoru King Crimson A Game With Shifting Mirrors, nejméně vztyčných prvků. Jako rozlučku nám chlapci přichystali píseň Flower Of Innocence, ve které se zpoza pohádkových hudebních obrazců ozývají a prolínají desítky dětských hlásků zároveň. Poetický dojem umocněný do absolutna.


Dovolil bych si tuhle kapelu (obě její části) přirovant k německým Kingdom Come. Ti kdysi bývali také milováni i nenáviděni a častokrát rovněž nařčeni z určitého plagiátorství Led Zeppelin. ,
Něco podobného dnes můžeme říci i o The Watch/Nigh Watch a jejich úzkém vztahu k Genesis.

Ale jelikož dnes máme hen tu svobodu, je na každém jedinci jestli bude fňukat, láteřit, vzdorovat, nebo mu bohatě stačí nad podobnými malichernostmi mávnout rukou a užít si desku, která by klidně mohla být nástupkyní díla Wind And Wuthering.

» ostatní recenze alba Watch, The - Twilight - The Night Watch
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Accept - Eat The Heat

Accept / Eat The Heat (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 22.06.2019

Přílišné změny hudebního stylu to měly u dlouholetých fanoušků vždy velmi obtížné. Nejinak tomu bylo i u německých Accept. Party mladých nadšenců, která na odkazu Judas Priest vystavěla svůj osobitý, strojově šlapající styl a za přispění celé generace fans se nechala pasovat do role nových heavy metalových bohů.

Detaily a důvody odchodu jejich zpěváka se nebudeme zabývat. Připomenu jen, že šlo o velice bolestnou ztrátu, kdy kapela ztratila značnou část svého poznávacího znamení. Navíc umocněna velice slušnou přízní a úspěchem debutového alba Animal House již nově pod hlavičkou U.D.O.

Nový zpěvák bez předchozích albových zkušeností nese jméno David Reece a kapela ho přivezla až ze zámoří. V Kolíně nad Rýnem se zavírají na pět měsíců do studia Dietera Dierkse. Pána který stál jako producent za největšími alby Scorpions. Zde na Progboardu by měl být veleben za svojí výraznou práci pro pionýry německé kosmické scény jako Tangerine Dream, Ash Ra Tempel a spoustu dalších. Na mastering bylo album odesláno do New Yorku ke slovutnému Bobu Ludwigovi. Zvukově se nejedná o žádnou vyleštěnou a vyváženou referenci na které byste testovali audio sestavu. Nahrávka trpí nedostatkem výšek a basy by mohly být lehce výraznější. Finální zvuk působí syrovějším dojmem, což se ke kapele celkem hodí. A hlavně se povedl vyrobit nestárnoucí sound. Deska zní i dnes hodně svěže a aktuálně.

Album vyšlo ve dvou verzích. Pro Evropu a US trh. Jedná se o rozdílně sestavený tracklist a jiný obal. Naštěstí moje deska má vzadu napsáno Printed in USA a řekl bych, že tato verze je povedenější. Černobílá fotka kapely vsazena na pozadí lávy nebo ohně je mnohem decentnější řešení, než barevná fotka kapely přes celou přední stranu. Dvanáctistránkový booklet se všemi texty a technikáliemi je naprosto dostačující. Firma Epic.

Desku otevírá strojově šlapající rocková pecka, ukrytá pod slovní hříčkou X-T-C. Reece je technicky mnohem lepší zpěvák a naplno ukazuje všechny svoje rejstříky. Za zmínku stojí, že na celé desce jsou velmi stroze pojaté bicí nástroje, žádné divoké rytmické vyhrávky a přechody. Čistě se jede jen rytmus. Kolikrát jsem si říkal, zda to není automat.
Myslím, že nejpozději u druhé Prisoner a její melodické kytarové vyhrávky si skalní fans uvědomili hořkou realitu. Že Accept hodili minulost za hlavu a s novým zpěvákem se rozhodli dobýt americký trh. Povedená skladba s klávesovým zátiším, která nemá vrchol v refrénu, ale v překrásném sólu v druhé půlce skladby.
Následuje plíživý začátek Love Sensation a v refrénu se skladba překlopí do bohatě vyřvávaného refrénu. Reece odvádí skvělou práci a v závěru skladby ho podpoří i ženské vokály. Jak troufalé!
Hošani se toho nebojí a s Chain Reaction přichází další stadiónová vydupávačka podpořena bluesovým sólem. Čtyři skladby a jedna lepší než druhá. Velice nápadité a osobité, žádné popůjčované postupy od amerických kolegů. Takhle kvalitní rozjezd desky se časo neslyší.
Pětka D-Train dává vzpomenout na heavy metalovou minulost. Ostré riffy, syrový zpěv a nekompromisní tempo. Dlouholetí fans musí mít radost. Pokud ještě poslouchají.
Baltesova basová figura uvádi v život pochodovou klipovku Generation Clash. Skladba má zajímavou atmosféru, jakoby ze scifi filmu. Zajímavé sólo jak od Jeffa Becka.
Turn The Wheel je první skladba na albu u které ztrácím lehce soustředěnost. Nic na tom nemění ani skvělé Hoffmannovo sólo.
Tuhle božskou baladu vzali na milost i největší odpůrci alba. Ano, řeč je o Mistreated. Dokonalost sama. Objevila se i na Metal Ballads vol.3. Odtud jí znám dřív než z desky.
Stand 4 What U R je nejměkčí skladba v dějinách bandu. Pravděpodobně. Vstřebává v sobě vlivy takových stylů jako melodický rock či AOR. Až tak!
Hellhammer má stejnou krevní skupinu jako D-Train. Rychlý rytmus, těžké riffy, úderný jednoduchý refrén a vypjatý zpěv. Dokonce chvilkami slyším dvojšlapku.
Bonusová Break The Ice vůbec nezapadá do koncepce alba a zní jak přebytek z doby s Udem. Ani Reece z ní nevykouzlí nic zázračného. Zbytečnost. Anebo dokonalá ukázka, jak unyle by kapela zněla, kdyby natočila svůj klasický materiál. Jen s jiným zpěvákem.

Procentuální hodnocení 90 %

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

Pegas | 5 stars | 21.06.2019

Rush se nenechali odradit komerčním neúspěchem desky Caress Of Steel a na své čtvrté album opět zařadili jednu dlouhou skladbu 2112 roztaženou na první stranu desky. Tu druhou pak doplnila pěticí krátkých písniček. Úspěch se dostavil a deska se stala až kultovní záležitostí. Pro mě to sice takový kult není, „pouze“ hodně dobrá deska.
Z dvacetiminutové skladby 2112 mám tentokrát dojem kompaktního celku, který je sice složen z různorodých částí, ale velmi dobře na sebe navazují. Střídají se hardrockové i akustické části, Geddy Lee přechází z ostrého ječáku do přirozenější polohy, o vysoké instrumentální úrovni tria není třeba diskutovat, ta je na jedničku. Musím přiznat, že nejprve jsem měl ke skladbě nějaké výhrady a k plnému docenění mi hodně pomohla až znalost textů, resp. příběhu a také postav, které v něm vystupují, takže mi to celé dávalo větší smysl. Z různých výběrů jsou nejznámější první dvě tvrdší části Overture a The Temples Of Syrinx, ale určitě se vyplatí poslouchat to jako celek.
I když pro desku je stěžejní především ta první polovina, pozornost si zaslouží i další skladby. I když to nejsou takové hity, hodně jsem si je oblíbil. Čtyři z nich pokračují v rushovském (hard)rocku, přesto je každá trochu jiná. Za největší, bohužel opomíjený, klenot z nich však považuji netypickou Tears. Ta vůbec nezní jako Rush, ani jako cokoliv jiného na albu. Je to nádherná akustická balada, navíc s melancholickou atmosférou navíc umocněnou mellotronem, což je na první období Rush nezvyklé, neboť klávesové nástroje a syntezátory začali používat až později. Když jsem si 2112 koupil na CD téměř naslepo, právě tohle byla věc, která mě kromě úvodu titulní skladby zaujala nejvíce.
Za zmínku stojí obal od Hugha Symea, který se od té doby (oprava, byl autorem obalu už na Caress Of Steel) stal dvorním výtvarníkem Rush, něco jako Roger Dean pro Yes, či Derek Riggs pro Iron Maiden. Právě on také hraje klávesy v Tears a syntezátor v úvodu 2112.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

Pegas | 2 stars | 21.06.2019

Když jsem si před několika lety doplňoval starší desky Rush do sbírky, myslel jsem, že každá je sázkou na jistotu a bude se mi líbit. Caress Of Steel mě však zklamala a stále na ní nenacházím nic úžasného. Úvodní vypalovačka Bastille Day naznačuje, že by to mohlo být podobné předchozí desce, kam by krásně zapadla svou hardrockovou energií. Jako otvírák skvělá věc a pro mě rozhodně nejlepší z celého alba. Ale ouha, tím pro mě to zajímavější končí a zbytek desky směřuje úplně jinam. Už druhá skladba I Think I’m Going Bald ubírá plyn a je to spíše takový ne moc zajímavý rockový průměr. Lakeside Park zvolní ještě více, ale je zase o trochu zajímavější a celkem příjemná. Zbytek desky patří dvojici dlouhých skladeb, které jenom dokazují, že délka není zárukou kvality, o čemž jsou evidentně mnozí progrockoví fanoušci přesvědčeni. The Necromancer má více než dvanáct minut a skládá se ze tří částí, první je pomalá balada, druhá je rocková a v závěru ještě intenzivnější (něco ve stylu instrumentální části 21st Century Schizoid Man od King Crimson, ale ne zase tak divoká), třetí potom uvolněná pohodovka. Jenže každá část je uvozena otravným mluveným slovem, spíše mumláním, a přestože ta hudba není úplně blbá, tak to jako celek moc nefunguje a moc mě to nebaví. Poslechnu si to, ale asi tomu nerozumím. Podobné to je s ještě rozsáhlejší The Fountain Of Lamneth. Ta na původní vinylu zabírala celou druhou stranu a trvá dvacet minut. Jenže to podstatné se odehraje zhruba během prvních čtyř minut, kdy je představen i jakýsi hlavní hardrockový motiv, který se později ještě zopakuje, ale v závěru už spíše otravuje a působí jako násilné natahování skladby. Jinak se skladba nese spíše v poklidnější náladě, zazní tu i pár hezkých melodií, jenže stejně jako u The Necromancer to nedrží pohromadě. Mám z toho spíše takový pocit sebraných nápadů ze zkoušek poslepovaných do dlouhých skladeb. Na demo by to bylo dobré, ale rozhodně by prospělo některé nápady dopracovat do samostatných kratších písní, něco vyházet, nebo to celé překopat a dopracovat v něco smysluplnějšího.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Fly by Night

Rush / Fly by Night (1975)

Pegas | 4 stars | 21.06.2019

I když Fly By Night vyšlo rok po debutu, překvapil mě znatelný posun stylu/zvuku kapely. Pryč jsou stopy po blues, teď převažuje ryzí hardrock s bohatým aranžmá, skvělými melodiemi a motivy. Především prvních pět skladeb je pořádný hitový nářez, kdy kapela zvolní jenom na chvíli v druhé části By-Tor & The Snow Dog, což je zároveň nejdelší skladba na desce. Geddy Lee tlačí ještě více na pilu (hlasivky), ale hlavně do Rush nastoupil bubeník Neil Peart, takže se zkompletovalo legendární trio, které se nezapomenutelně zapsalo do hudební historie a vydrželo spolu po celou zbývající kariéru Rush. Na několik let se také na postu producenta usadil Terry Brown. Také se na postu producenta na několik let usadil Terry Brown. První pětice písní se tedy nese v podobném rockovém stylu a patří mezi klasiku, další tři nejsou tak známé a rovněž jsou dost odlišné, což na jednu stranu vede k větší pestrosti, ale deska také trochu ztrácí dech. Vůbec to nejsou špatné skladby, ale k tomu začátku se moc nehodí. Making Memories je odlehčená akustickou kytarou a uvolněnou náladou. Poněkud mimo je tu především křehoučká akustická balada Rivendell, pěkná písnička, Rush bych v tom ani nehledal, ale zkrátka sem nepasuje a také se mi zdá moc dlouhá. Akusticky a volně se rozjíždí také závěrečná In The End, která si pomalé tempo udrží až do konce, ale to už za zvuku elektrické kytary (která v sólu chvíli zní jako housle) a naléhavého zpěvu. Při její délce se v ní zase tolik neděje, ale při poslechu mě napadá, jestli se v tom hlavním motivu neinspiroval Tom Petty při psaní Free Fallin’. Ale jak už jsem uvedl, výtky nemám k těm posledním skladbám jako takovým, ale k jejich ne úplně vhodnému zařazení. V tomto ohledu debut vede, tam všechno výborně zapadalo.

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Fly by Night

Rush / Fly by Night (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2019

Rush z Toronta se po vydání prvního alba doma rychle stali velkou atrakcí, což z důvodu malé konkurence na kanadském území nebylo zas tak obtížné. Aby se mohli posunout na vyšší metu, tak již v roce 1974 uskutečňovali jednotlivé výpady do USA, kde si jako předkapela zahráli třeba s Uriah Heep, Kiss či Blue Oyster Cult.

Věhlas kapely stoupal, přibývalo koncertů v čím dál tím vzdálenějších destinacích USA. To přestal zvládat bubeník John Rutsey, který měl cukrovku. Nebyla to však jen nemoc, která vedla k jeho odchodu. Hudebně směroval spíše ke klasickému pojetí hard rocku, kdežto Lee a Lifeson byli okouzleni komplikovanější hudební strukturou skladeb Yes a Genesis.

Proto byl na základě konkurzu vybrán Neil Peart, který doposud hrál v místní barové kapele Hush.
To byla obrovská trefa do černého, neboť tímto krokem získali Rush nejen jednoho z nejlepších rockových bubeníků, ale také i skvělého textaře i skladatele, o lidské spřízněnosti s ostatními členy ani nemluvě. Na rozkoukávání nebylo mnoho času, za 14 dní již Neil seděl za novu bicí soupravou před 11 000 lidmi na koncertě, kde Rush otvírali show pro Uriah Heep.

Po spršce koncertů vedly cesty hudebníků do studia, kde již s novým produkčním týmem počali pracovat na druhém albu kapely. Ve studiu se také objevila velmi důležitá persona, která ovlivnila zvuk, aranže i celkové směrování kapely do budoucnosti – dalo by se říci další člen kapely. Nebyl to nikdo jiný, než producent a studiový inženýr Terry Brown, který se od tohoto alba stal důležitým členem týmu po celé invenční období souboru (do alba Signals).

Všichni muzikanti přiložili ruku k dílu a materiál na Fly By Night jasně ukázal, kam se bude další tvorba skupiny ubírat. Geddy Lee se stal svou nápaditou basou a nezaměnitelným ječákem trademarkem Rush. Lifesonova kytara získala jasně kovový, mírně nahalovaný a zkreslený zvuk, který je jasně rozpoznatelným mezi ostatními hard rockovými kytaristy té doby. Rovněž členitá hra nováčka Pearta byla zjevením. Neil se rovněž blýsknul svou textařskou schopností. Na rozdíl od prvního alba, kde se texty ubíraly směrem „Oh děvče, jsem na útěku, potřebuji lásku“ nebo „Hej bejby, líbí se mi jak se směješ, asi jsem se do tebe zbláznil“ se na tomto albu objevily filozofické texty o smyslu života, o touze začít nový život, o lidských hodnotách. Peart poukázal na ovlivnění filozofkou Ayn Randovou, která nastínila nový filozofický systém – objektivismus. (Anthem). Jinde poeticky popisoval vývoj USA (Beneath, Between and Behind) nebo se čerpal z Tolkienovy tvorby (Riverdell).

Po hudební stránce Rush zatím zůstali v hard rockovém hájemství, i když struktura jejich songů byla naprosto odlišná od většiny jejich konkurentů – komplikovanější a rozmanitější. Management mířil na žebříčky, nechal pořídit klip k titulní písni alba, který zapadl do tehdejší radiové produkce. Vyjímkou na albu je první nadupaná prog rocková vlašťovka v podobě čtyřdílné skladby By-Tor and the Snow Dog, ve které barvitě a až s určitým filozofickým přesahem hudebníci popisují souboj manažerových psů. Pro náročnějšího posluchače jistě vrchol alba, mě osobně trochu vadí jen nastíněný souboj pomocí zkreslené baskytary s kytarou. V té, psychedelií ovlivněnou dobou však normální záležitost :-)

Oceňuji, že kapela nezařadila žádný ploužák, dvě akustické a něžné skladby mi náladu alba nikterak nezkazily (Making Memories a Rivendell)

Kapela Rush na podporu této desky objela 70 měst v USA a v Kanadě získala prestižní ocenění Juno Award v kategorii Největší objev roku.

Při poslechu tohoto alba uslyšíte, jak se klepe na brány rockového Olympu.

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush

Whitesnake - Whitesnake

Whitesnake / Whitesnake (1987)

horyna | 5 stars | 21.06.2019

Pod dojmem dobře odvedeného pražského koncertu a hlavně pozitivně nabuzen novinkovou deskou, jal jsem se po nekonečných odkladech konečně dooběvovat a probírat diskografií Coverdaleho bílého hada. Ještě jako malý špunt jsem tuhle desku vidával v tehdejším oddělení hudebnin v brněnské pobočce obchodního domu Prior. Mezi vším tím hudebním balastem z počátku devadesátých let, se jako drahokam vyjímalo toto elpíčko svým zlatavým znakem a hady svítícími na kamenném podkladu.

Tehdy jsem v sobě začínal probouzet hudební touhy a ukotvoval své já mezi metalovou komunitou. Nějaká 87-čka mě absolutně nezajímala a o pár let na MTV rotující viděné klipy natupírovaných šašků, na celkovém dojmu také nepřidaly. K poslechu desky jsem se dostal až o mnoho let později, ale její silně komerční šmrnc nebyl tím pravým, co jsem v hudbě hledal. Teprve před pár dny jsem začal realisticky přemýšlet o tom, že by nebylo tak špatné tuhle desku do fonotéky nadobro přiřadit. Po světě dnes běhá množství jejich remastrů k různým desetiletkám kulatých oslav. V tomto případě jsem chtěl pouze originál. Ten dnes sehnat nový je logicky nemožné, dávno rozebrané zboží nahradili právě ony remastery. Já si jej obědnal přes Discogs právě takový, jaký jsem vídával před necelými třiceti léty, pouze ne jako lp, ale logicky na cd.

Tahle deska má pro mne svou magii a příběh. Že zní komerčně už naštěstí dávno neřeším. Síla těch skladeb je omamná i přesto, že řada z nich za ta léta pořádně ohrála všemožná rádia a televizní kanály. Nejméně polovina z jedenácti kusů evropské verze jsou hity. Vše startuje členitá Still of the Night (také tam slyšíte Led Zeppelin) s parádní atmosférickou mezihrou. Pokračuje výbornými vyhrávkami prošpikovaná rázná Bad Boys, na kterou naváže dvojice nádherných pohodovek Give Me All Your Love a Looking for Love. Z desky Saints & Sinners je tu upravená Crying in the Rain, kterou následuje největší hit kapely vůbec, monster balada Is This Love s tolik známým klipem s Davidovou sexy přítelkyní Tawny Kitaen. Epochální to skladba s nádhernou Sykesovou akustickou hrou jak z čítanky, a řádně přitlačeným Davidovým vokálem na tu správnou, naléhavě emotivní stranu. Jak už to u podobných desek z tohoto desetiletí často bývalo, i tady je nějaká ta výplň-Straight for the Heart je jednou z nich. Bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes se vyznamenal v zajímavé Don't Turn Away. Children of the Night znovu není žádný zázrak, za to další propůjčenec Here I Go Again zateplí i zalepí nejedno dívčí srdéčko. Desku uzavře dravá You're Gonna Break My Heart Again.

Produkci má stejně jako v přépadě Journey-ovských Frontiers na svědomí dvojice Stone/Olsen. A ještě pár, u takto významných desek nezbytných čísel. 8x platina v USA, další platiny a zlata ve zbytku světa, plus pětice singlů navrch. To se museli zlaťáky pěkně sypat.

Kapela k této předem dobře naplánované stylové změně spěla pomalu už na svých dvou předchůdcích. Blues už dávno nebyl v kurzu a David si uměl dobře propočítat, jakým způsobem je třeba udeřit. Naplno se mu to podařilo právě zde na bezejmenné desce 1987. Že se z něj stal egocentrik a diktátor, a on vyházel komplet doprovodnou kapelu, aby se na desce příští dokázal obklopit jménami ještě většími, je věc druhá.

TATO DESKA PRÁVEM PATŘÍ DO ZLATÉHO FONDU ROCKOVÉ MUZIKY, AŤ SE TO NĚKOMU LÍBÍ, NEBO NE.

 

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Journey - Frontiers

Journey / Frontiers (1983)

horyna | 4 stars | 20.06.2019

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey

Uriah Heep - Conquest

Uriah Heep / Conquest (1980)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2019

Rok 1980 a Uriah Heep jakoby vůbec nepatřili k sobě. Kapela sedmdesátkových "dinosaurů" (odhlédněme nyní od toho, že ze zakládající sestavy už zbyli pouze dva členové z pěti) ve druhé polovině dekády spíše paběrkovala a vezla se na trendech, které už vytvářeli jiní. Odchod frontmana Lawtona a krátce po něm i bubeníka Kerslakeho vyústil ve snahu o jakýsi "restart". Nové síly, zpěvák John Sloman a bicista Chris Slade, se zapojily do nahrávání desky Conquest, která se ale velkému šéfovi Kenovi Hensleymu pořádně vymkla z rukou.

Conquest se nepodobá ničemu, co Uriah Heep do té doby vytvořili. Pokud už od desky High and Mighty a následně pak během Lawtonova působení docházelo ke "zcivilňování" dříve klíčové fantasy atmosféry, tady se do toho kapela pustila ještě výrazněji. Co je ale zásadní: skladby daleko méně sklouzávají do popové trapnosti, s níž se kapela v posledních letech dost často potýkala. Ano, mainstreamové prvky tu jsou (a místy dost výrazné), ale aranže drží desku v pro mě přijatelných mezích.

Od úvodní No Return jsou rozdíly jasně slyšitelné. Žádné tajemno a žádná podbízivost, ale "dospělý" středněproudý rock, který mě baví poslouchat. Aranži tu úžasně pozvedlo piáno - nástroj, který u Uriah Heep nikdy zcela nezdomácněl. Na tajemnu se naopak snaží stavět Imagination - a nezní to příliš dobře. Skladba se snaží "podobat" na věci z první poloviny sedmdesátých let, ale "tu" atmosféru už kapela vytvořit nedokázala, ať se snažila sebevíc. To vytvrzený popový kousek (a potenciální stadionový hit) Feelings už se zase drží v poloze, která tehdejším Uriah Heep svědčila daleko více. Z tohohle už osmdesátky koukají za každým rohem. Fools zkouší zahrát na baladickou notičku a příliš mě neoslovuje - v téhle poloze mi Uriah Heep zní až příliš "vypočítavě".

Druhou stranu otvírá další hit na první dobrou, skladba Carry On. On by Hensley asi dokázal být i popový hitmaker, kdyby o tuhle cestu měl zájem. V téhle poloze by kapela mohla v USA klidně prorazit (což se jí do té doby přes veškerou snahu nedařilo) a v osmdesátých letech si tam zajistit slušné živobytí. Won´t Have to Wait Too Long je na desce také zástupcem té "popové" části, zdá se mi ale méně výrazná než její předchůdkyně. Ani druhá pomalá věc a desce Out on the Street není žádný zázrak a šestiminutová délka se mi zdá dost přepálená. Na závěr tu pak máme příjemnou kompozici It Ain´t Easy, v níž předvídatelný ústřední motiv táhnou nahoru nápadité harmonické obraty ve zbytku skladby.

Hojně kritizovaný výkon zpěváka Slomana sám vnímám jako vcelku akceptovatelný. Sloman je "přežvýkavec" (teď prosím opravdu narážím jen na způsob tvorby tónu a na nic jiného) a do výšek jej jeho hlas nepustí tak jako jeho předchůdce, do jednotlivých skladeb mi ale sedí. Deska samotná bohužel není vyrovnaná - vedle tří či čtyř výrazných a chytlavých skladeb tu vnímám stejné množství zapomenutelného materiálu. Kolem a dokola to vychází na slabé tři hvězdičky za podprůměrné album a labutí píseň před krátkodobým rozpadem kapely.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu (1970)

horyna | 5 stars | 19.06.2019

Na desku Déjà Vu od čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young jsem odevšad slýchával jen a jen chválu. Jenže přece já rocker tělem i duší, nebudu poslouchat nějaký "senilní folk". Dlouho jsem tomuto stylu, nebo řekněme odvětví odolával a k desce se dostal až po proposlouchání se soubory jako jsou Clannad, Fairport Convention, nebo Pentangle. Jednou si tak říkám člověče, když máš rád ostrovní folk-rock, proč nezkusit i ten zaoceánský a může být lepšího alba z této oblasti než je Déjá Vu? Asi těžko.

Už první soustředěný poslech mě udělal obrovskou radost a já veděl, že tady uhodilo na tu správnou hlavičku. Vždyť už jako malému dítěti se mi líbili Plavci/pardón Rangers, nebo nějaké songy od Michala Tučného. Celou desku poslouchám takřka se zatejeným dechem. Její atmosféra, folková křehkost a líbezné melodie se už nedají dostat z hlavy. Co si ale užívám úplně nejvíc, je možnost slyšet každého z těch velkých zpěváků v jiné poloze, v jiné skladbě. Právě ta skutečnost, že každou skladbu zpívá někdo jiný, mi přijde jako dokonalý mistrovský tah.

Nádherný obal, sugestivní zvuk a sladěnost hlavní hráčsko-pěvecké čtveřice v jedno, dělá z tohoto alba naprosto dokonalý dobový artefakt a zároveň jedno z předních folk-rockových děl v historii moderní hudby.

Skláním se před ním, před jeho muzikálností, nápaditostí a vnitřním kouzlem. Pro mne už bude navždy patřit k těm vůbec nejdokonalejším dílům, které kdy hudební svět porodil.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

vmagistr | 2 stars | 18.06.2019

Rok 1978 nebyl a není pro rockovou muziku zrovna časem, na který by pamětníci se slzou v oku vzpomínali jako na "tu" dobu, a z níž by služebně mladší rockuchtivci mohli lovit nepřeberné množství stylotvorných či alespoň "styluvěrných" desek. Rainbow, AC/DC, UFO a Judas Priest se vydali cestou hutného zvuku, který zanedlouho vyústí v "novou vlnu, tentokrát britského heavy metalu". Zcela opačnou cestou pak šly kapely jako Status Quo či Climax Blues Band, které si už nějakou dobu užívaly záře hitparád a ochotně svůj zvuk otevíraly například vlivům tehdy módního diska. A kde se mezi těmito "dvěma rockovými světy" nacházeli matadoři Uriah Heep, kterým roku 1978 vyšla studiovka Fallen Angel?

Pročištěný prostor s dominujícími klávesami, ale s (jistě pečlivě kontrolovanou) snahou o jakous takous ostrost, to je úvodní Woman of the Night, ve které zarazí úvodní figura pocházející ze starší skladby Circus na desce Sweet Freedom. Šlapající rockový spodek (jakoby kapela rozjížděla "párplovskou" Higway Star) se ve Falling In Love dobře snoubí s popově vzdušnou melodií, kterou navíc Hensley zdařile navazuje na melodiku byronovského období. Za mě jasný hit a spolu s předchozí skladbou dva nejlepší kousky na albu. Poslouchatelnou se mi zdá být i závěrečná dvojice I'm Alive/Fallen Angel. I'm Alive je dynamická a gradující věc, titulka zase staví na snivé atmosféře - obě na mě ale působí lehce nedotaženě. No a pak už je to zlé. Popový prostředek desky jde z bláta do louže, respektive od zoufale prázdných rock'n'rollů One More Night a Save It přes "vyprávěcí" cajdák Come Back to Me až ke krotkým rockovým pokusům Love Or Nothing a Put Your Lovin' On Me či k diskofilní příšernosti Whad'ya Say. I bonusové singlovky Cheater a A Right to Love by se přes svůj silný popový nádech na desku hodily více.

Obrázek rockové kapely, kterou kolotoč deska-turné, naslouchání dobovým trendům a autorská vyčerpanost dovedly na okraj propasti, album Fallen Angel prokresluje do detailu. Uriah Heep podruhé v sedmdesátkách klesají ke dnu a tentokrát už je nespasí ani další personální obměny. Fallen Angel se s Return to Fantasy dle mého názoru dělí o pozici nejhoršího alba, které Uriah Heep v sedmdesátých letech vydali. Dvě a půl hvězdičky zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

AC/DC - Back in Black

AC/DC / Back in Black (1980)

Egon Dust | 5 stars | 18.06.2019

Ak existuje energickejšia priamočiara úderka ako tento album, sem s ňou. Tisícky hard rockových platní sú skvelé, ale svoj prvý posluch tejto foršne nezabudnem do smrti. Podotknem, bolo to ešte z nejakej tej poľskej kazety, čo ich predávali po jarmokoch. I keď som ho počul 19rokov po vzniku, stále mal riadnu energiu. Na rok 1980 je to zvukovo špičkový album. Zbytočného hodnotiť skladbu po skladbe, samozrejme moje srdcovky sú ´´Hells Bells´´, svojrázna balada ´´Let me put my love into you, babe´´ a mierne richardsovská ´´You shook me all night long´´. Slabé miesto tu nie je. Ak týmto albumom začali 80té roky, mali skvele vydláždené pre hard & heavy. Po našich mestách behal prví rakeri a metloši s prvými nášivkami AC/DC. Neskôr som ich videl ešte stále v tých riflovkách sedieť niekde pri pive. Jedno je isté, AC/DC nebola nikdy hudba pre študentíkov :)

Do úrovne hudobne kvalitatívneho albumu ako Hells Bells radím ešte aj Apettite for Destruction od GnR, keď beriem do záberu 80té.
AC/DC už nikdy nedosiahli úspech aký dosiahli týmto dielom. Mierne úspech tohto albumu pripisujem aj šoku, že ešte v roku smrti ikonického frotmana Bona Scotta išli mierne do rizika, čím šokovali celú obec fanušíkov, veď zoberme si Queen bez Mercuryho a pod. Zväčša sa očakáva skôr pád ako vzostup. Tento zázrak sa stal práve s Brianom Johnsonom.
Excelentný hard rockový hlas. Nezameniteľný a rovnako aj s jeho nezameniteľnou baretkou.

AC/DC milujem aj preto, lebo nemali potrebu sa hrať na rock stars. Od začiatku boli showmani a rockeri z ulice. Nehrali to na dievčatká, nehrali to ani na intelektuálno - sofistikované publikum. Ak je kapela, čo má 45rokov svoje rastúce publikum, tak je to AC/DC. Mám zopár LPs od nich, ale bez výhrady, Back in black je unikát...

» ostatní recenze alba AC/DC - Back in Black
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più

Locanda delle Fate / Forse Le Lucciole Non Si Amano Più (1977)

horyna | 3 stars | 18.06.2019

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.

» ostatní recenze alba Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
» popis a diskografie skupiny Locanda delle Fate

Rush - Rush

Rush / Rush (1974)

Pegas | 5 stars | 17.06.2019

Už nevím, jestli jsem jako první celou desku od Rush slyšel Moving Pictures nebo bezejmenný debut, protože jsem obě poznal ve stejném období na střední škole. Každopádně Rush (desku) jsem si tehdy půjčil v knihovně jenom podle názvu skupiny, aniž bych z ní něco slyšel. Předtím jsem znal z rádia několik hitových skladeb z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (kdy už nastoupily syntezátory) a ty mě vlastně k Rush přitáhly. Na debutu jsem nic podobného nenašel, přesto jsem si všech osm písní rychle oblíbil a na tom se dosud nic nezměnilo. Vůbec mi nevadil ječák Geddyho Lee, přestože většinou podobným hlasům z té éry moc neholduju. Naopak se mi zalíbil a zaujal mnohem víc než třeba Robert Plant, ke kterému je Lee často přirovnáván, ale sám nevím proč, neboť mi připadají jejich hlasy dost odlišné. Že tu ještě nehrál Neil Peart, ale John Rutsey, jsem tehdy nevěděl a dodnes je mi to jedno, hru na bicí tu považuji za velmi dobrou. Samozřejmě to platí i pro Leeovu výraznou basu. Alex Lifeson zase sází jeden kytarový riff nebo sólo za druhým. Celá kapela působí velice sehraně, dává vyniknout jednotlivým nástrojům a nemá potřebu se pouštět do zbytečné exhibice, která by narušovala strukturu písní. Rush tu servírují v podstatě přímočarý blues/hard rock, syrový a energický, ale zvláštně okouzlující. Skladby jsou velice vyrovnané a plné zajímavých motivů a melodií, za favority bych mohl označit Finding My Way, Here Again, Before And After a Working Man, jenže ten zbytek není o moc horší. Nedokážu najít nějaké mouchy, tady prostě nic nechybí ani nepřebývá a za ty roky se mi to ani trochu neoposlouchalo. Desku tedy hodnotím velice kladně a řadím mezi ty nejlepší, co Rush za celou svou kariéru vydali. Na svém kontě mají množství parádních skladeb a většinu desek mám rád hodně, ale tahle jako celek nemá chybu.

» ostatní recenze alba Rush - Rush
» popis a diskografie skupiny Rush

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

vmagistr | 3 stars | 16.06.2019

Po pěti letech vydali Uriah Heep opět dvě alba v jednom roce. Po únorovém Firefly kapela "kula železo" (ačkoli s ohledem na produkovanou hudbu by byl případnější nějaký ten měkčí kov) a v listopadu roku 1977 vypustila ve stejné sestavě do světa album Innocent Victim. Cílení na mainstreamový rock je na něm zřejmější než v případě jeho předchůdce - rychlé kousky se zacílením na hitové výšiny, které na Firefly tvořily tu slabší část jejího obsahu, tu jednoznačně dominují. S tím pak koresponduje i fakt, že kapela poprvé ve své historii výrazněji využila služeb externího skladatele.

Hned úvodní dvojice Keep on Ridin' a Flyin' High je vystavěná podle podobně jásavé šablony. Rock'n'rollový mustr velí držet slušné tempo, které je pro podobné skladby životně důležité. Následující Roller (v rychlých pasážích je to "třetí do party") na mě totiž ve zpomalených a funkem lehce ovanutých místech působí rezignovaně a neživotně. Na Free'n'Easy si kapela vyzkoušela opravdu rychlou a hlavně agresivní polohu - druzí Birds of Prey se sice nekonají, ale při poslechu téhle pecky mám pocit, že nebýt Hensleyho autorské dominance, mohla kapela (s nadsázkou řečeno) na nástup NWOBHM reagovat i jinak než rozpadem. Hensley samozřejmě pořád uměl - se zasněnou Ilusion (škoda, že se na desku nedostala i její ráznější druhá část Masquerade) přichází první vrchol alba.

Až příliš kontrastně přichází druhá strana desky s příšerným popovým cajdákem Free Me - tohle se podle mě na LP vůbec nemělo objevit. A houpačkový efekt pokračuje, když vybrnkávaným začátkem jak od Jefferson Starship začíná jasný hit Cheat'n'Lie, můj favorit alba. Tady vnímám, jak je hudba dominantně pocitová záležitost - dle rozumem aplikovaných kritérií by v mých očích mělo jít o popovou vatu, ale emoce jsou zkrátka emoce. Na závěr desky tu máme dva kousky od externího skladatele Jacka Williamse (který navíc s Hensleym napsal i úvodní skladbu alba): potemnělou krásu s jemnými funkovými odlesky The Dance a epicky klenuté finále Choices, které dá vzpomenout na gradované závěry desek Uriah Heep z první poloviny dekády.

Z bonusů na vydání z roku 2004 zaujme především hybný kousek Masquerade - jak ten by se na originálu vyjímal místo Free Me! Vytvrzený fragment The River s výraznou basovou linkou ukazuje, že Trevor Bolder mohl na desce dostat i více prostoru, klávesový rock'n'roll Put Your Music Where Your Mouth Is už zase tolik neoslní.

Innocent Victim není úplně zlé album. Polovina skladeb je docela dobře poslouchatelná, ta druhá pak aspoň neurazí (s výjimkou jednoho velkého omylu). Jako možný problém do budoucna (a jak se v budoucnu ukázalo, šlo o problém stále výraznější) vnímám stav, kdy "nejheepovštěji" znějící materiál na desku dodal člověk zvenčí. Suma sumárum album vidím na tři hvězdičky - v rámci sedmdesátkové produkce kapely je to jen průměrná či podprůměrná deska.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)

Bon Jovi / Blaze of Glory (Jon Bon Jovi) (1990)

Egon Dust | 4 stars | 16.06.2019

Kovboji, renegáti, desperáti, majte sa na pozore píše sa rok 1990 a Leader Bon Jovi pre Vás pripravil svoj celoživotný Opus Magnum. Mal som 9rokov a bol marec roku 1991, keď nám otec z MTV nahral jednu časť hitparády z MTV Hot 100. Nahral to od nejakého 12miesta. Viem, že tam boli hity London Beat, Whitney Houston atď. Na 3.mieste bol Jon Bon Jovi s jeho nádherne atmosférickým klipom ´´Miracle´´. Nejako krátko predtým už sem tam bežal ešte lepší klip ´´Blaze of Glory´´.

Bon Jovi som poznal hneď po zoznámení sa s érou metalistov. V tom čase (rok 89) všetkej tvrdšej hudbe sa (aspoň čo u nás v NMnV viem) hovorilo metal a všetko iné bol DM, dokonca aj Kylie Minogue :) Na MTV taktiež v marci r.1990, hneď po revolúcii dávali koncerty a otec mi nahral 3,4 veci, kde boli tie najväčšie jeho paľby ako ´´ Prayer´´, Lay your hands on me´´ a ´´Bad medicine´´. Bez debaty mal som zimomriavky.

Preskočíme o pár rokov neskôr, keď už som mal trošku Joviho plné zuby. Samozrejme v roku 1990-92 na mladého kovboja,teda na mňa silne zapôsobil. Ako som dostával rockovú hudbu viac a viac do žíl a to najmä štýl GnR, Aerosmith, Led Zeppelin, Stones, ale aj hairmetalové pecky ako White Lion, Poison, Motley, k tomu Eagles, Thin Lizzy a nespočetne množstvo iných, od kamaráta som mal ešte na kazetách všetky albumy Joviho po These Days. Chronologický som ich počúval, našiel som tam vypalovačky, desiatky balád nižšej kategórie až na jeho sólovku ´´Blaze of Glory´´. Tá sa na hony líšila od skandujúceho stadion rocku, ktorý sa valil v 80tých hádam už aj z Afriky.

Blaze of glory, častokrát uvádzaná aj ako Soundtrack k westernu ´´Mladé Pušky 2´´dnes už s legendárnymi hercami ako Sutherland a pod. Táto esencia filmovej muziky o ktorej som vedel už od 9tých rokov sa mi dostala do rúk až po roku 2000. Odstupom ďalších rokov som zistil viac informácii o celom albume a jeho vzniku.
Začnime už len prvou vecou ´´Billy gets your guns´´ hneď mi udrela do uší geniálna južanská gitara, abs. na hony vzdialená od dynamického glam metalu Richie Samboru & Band. Na úvod skvelá vec. Mierne country šmrncnutá. Do uší lezúca ´´Miracle´´ bola úplne inak aranžovaná vec ako vôbec čokoľvek z pera domovského hair bandu. Akordeón uvádzajúci pieseň je už samostatne nádherne znejúci nápad,tým by aj v nejakej moravskej hospudke zaujal. Refrén je nevtieravý a sólo Jeffa Becka hodilo hair rockera do vlny komerčnejšej verzie Younga a Springsteena. Každopádne nápad vyšiel!

Vrchol tvorby, vrchol balád, ktoré nie sú len lovesongy pre násťročne kočeny a ich rozvedené mamičky okolo 40tky. Blaze of glory, sa minimálne u mňa stal skutočným zábleskom slávy speváka, ktorý mohol ako jeho rovesníci zapadnúť prachom (viď Brett Michaels z Poison). Drive, ktorý sprevádza skladbu, je ďaleko od uhladeného lovensongera, mieriaceho k agresívnejšiemu Springsteenovi, či rozsahom až k Tylerovi a dovolím si povedať, že minimálne v tejto veci aj k takému Coverdaleovi. Ak je to niekoľko zvučných sól rockovej histórie, tak dané sólo by nemalo v 100ke guitar solos chýbat. Pán Jeff Beck tu dal korunu na album, kde určite aj podľa neho sa mu ešte oplatilo hosťovať. Nehovoriac o megastar ako Elton John, ktorý mu tam brnkol do honky tonk piana :) a sem tam nejaký vokálik dal k jeho obľúbenej western téme.

Vraví sa, že ak je spevák - dobrý spevák jeho piesne musia vyznieť aj s akustickou gitarou a taktiež texty. Celá jeho hudobná výpoveď musí už v akustike znieť dobre. Prípad výnimočnej Springsteenovej ´´Nebrasky´´ sa samozrejme Johnymu nikdy nepodarí napodobniť, no minimálne v ´´Blood Money´´ sa silne posnažil. Gule tomu riadne osolil, hádam aj v tom čase silne exponovaný AXL musel byť v pozore!!!

Filmovo autentický znejúca ´´Santa Fe´´ je spolu s ´´Blaze of Glory ´´´strop Jonového autorstva a aj vokálneho výkonu, ktorý už nikdy u neho nezažijeme, rovnako ako u Axla nikdy nezažijeme jeho výkony.

Strana B na vynile začína teatrálnejšou ´´Justice in the barrel´´ gitarovým know how Jeffa Becka, filmovým introm, indiánskym vokálom Lou Diamond Philipsa - známeho herca indiánov. Ženské vokály nehovoriac. Najsilnejší umocňovač námetu. Veľmi vydarená vec, ktorá posunula ešte ďalej od klasických pop-rockovo-hairmetalových kompozícii Jonov album.
Never say die, titul obdobný s titulom Black Sabbath, dokonca aj akordy náhodne sedia, len toto je asi jediná vec, kde cítim Bon Jovi, tým pádom najpriemernejšia vec albumu.
Koho považuje mnoho rockerov za skutočného kráľa rock n rollu ? Nebude to Elvis, ale čierny enfant terrible Little Richard, ktorý je hosťom nasledovnej kompozície ´´You really got me now´´, dokonca v jeho vlastnom štýle, mierne evokujúci nejaký westernový saloon. Za tú by sa moc ani Springsteen, či Keith Richards nehanbili.

Slabé miesto má žiaľ každý album. Tých najdokonalejších je naozaj len pár. Práve u mňa ´´Bang a drum´´ stiahla toto dielo niekde do pri hranicu tuctovosti a netuctovosti. Pre mňa nula bodov. Oceňujem, ale skvelé ženské gospelové vokály. Opäť ďalšia vec, ktorú u Bon Jovi nebude možné počuť.
Predposledná, takmer duetová záležitosť ´´Dying ain´t much of a livin´´ nádherne uzaviera skvelý album, plný pozitívnej energie a nenásilne vyznievajúcich piesní. I keď Sira Eltona Johna tu niet až tak výrazne počuť. Odspieval tu s Jonom refrén a zahral mu tam piano. Pre HATERS OF BON JOVI toto bude samozrejme sračka, pre mňa je to skvelá vec, skvelý text, skvelá atmosféra. Možno miestami aj naviazala na Eltonové western´s song z prvej dekády jeho tvorby.

Záverečné Outro Guano city malo poslúžiť ako soundtracková bodka. S ním, či bez neho, album sa vydaril. Ako bonbonik by som odporučil nájsť si video, kde Sambora sedí s Jonom v réžii a sleduje ako Jeff Becka valí sólo do Blaze of glory.
PS: Sambora je u mňa samozrejme aj napriek komerčným flákom skvelý gitarista a skladateľ viď. Stranger in this town - jeho sólo album.

» ostatní recenze alba Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)
» popis a diskografie skupiny Bon Jovi

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

vmagistr | 4 stars | 15.06.2019

Nové koště dobře mete, chtělo by se říct. Anebo taky dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jak už to v rockové branži bývá, výměna zpěváka proti sobě fanoušky vcelku jakékoli skupiny rozdělí do dvou těžko smiřitelných táborů. Jedni adorují originál a "náhradu" nemohou vystát, druzí se zase řídí heslem: "Král je mrtev, ať žije král!" Uriah Heep se zbavili čím dál obtížněji použitelného zpěváka Davida Byrona a místo něj "ulovili" z Lucifer's Friend přišedšího Johna Lawtona. Zpěváka, kterého sice (pokud nejste jeho skalní fanoušek) nejspíše nepoznáte po prvním tónu jako Byrona, ale zároveň také zkušeného borce, kterému se před plným stadionem nerozklepala kolena.

Podepsala se ale tato výměna nějak na zvuku kapely a na nových skladbách? Ken Hensley, který jak obvykle napsal většinu materiálu pro nové album sám, asi musel brát ohled na odlišný hlasový rozsah, ale to je tak všechno. Z civilnější rockové linie, o kterou se kapela poprvé pokusila už na předchozí desce High and Mighty, se na jejím následníkovi Firefly téměř neodchýlila. Pokud už tedy hledat nějakou změnu, tak spíše u baskytary. Trevor Bolder, který přišel namísto Johna Wettona, byl opravdu hodně jiný typ hráče - žádný ekvilibrista (jako Wetton či Thain), spíše poctivý "tvrdič".

Firefly je vyrovnané album. Nenacházím tu sice žádný "blockbuster", který se kapele na deskách až po Return to Fantasy vždy alespoň v jednom exempláři povedl, ale ani žádné slabé kusy, kterých bylo na posledních dvou albech více než na jejich sedmi předchůdcích. Zhlédl jsem se třeba v úvodní The Hanging Tree založené na průrazném akordovém riffu, v gradované Been Away Too Long nebo v sympatické vyprávěnce Wise Man. A k těm povedenějším věcem na desce mohu zařadit i závěrečnou dvojici Sympathy a titulní Firefly. První z nich disponuje naléhavým kytarovým vábením, druhá staví na klávesovém oparu a propracované melodice. Ze tří zbývajících věcí jsou tu dva (Who Needs Me a Do You Know) rychlé rock'n'rollem načichlé kousky, které se sice příjemně poslouchají, ale v nápaditosti podle mě pokulhávají více než zbytek alba. Poslední skladba, na kterou ještě nedošla řeč, Rollin' On, je ještě ne úplně zkrocený rockový hřebec. Při jízdě na něm se ale ve středním tempu bohužel děje méně, než by šesti a půl minutová délka skladby potřebovala.

Firefly je oproti svým předchůdcům až překvapivě kytarovým albem. Taky je oproti nim překvapivě dobrým albem. Zakormidlovat do klidných vod už nevývojového, ale u fanoušků stále atraktivního hardrocku se kapele jednoznačně vyplatilo, alespoň protentokrát. Námluvy s popovým mainstreamem jsou tu jen velmi nesmělé a civilně znějící rock je poměrně úspěšně zahlazuje. Tři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru posílají Firefly v mých uších někam mezi The Magician's Birthday a Sweet Freedom. Pokud bych měl ze sedmdesátek doporučit "bezbyronovské" Uriah Heep, budou to právě tito.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

King, B. B. - 80

King, B. B. / 80 (2005)

EasyRocker | 4 stars | 14.06.2019

Riley B. King, známější pod svým dvojitým B.B., byl legendou amerického delta blues. Nahrával od roku 1949 a stal se legendou delta blues, ale i významnou postavou světové populární kultury.

"Párty" ze čtyř studií vznikla dekádu před mistrovým tragickým odchodem do nebes v roce 2015. Je další ukázkou jeho talentu a chuti spolupracovat s lidmi shodných hudebních choutek. Z celé jízdy delta standardů snad vypíchnout Tired of Your Jive, kde Gibbons dráždí spalujícím boogie, Clapton skvostně zaostřil The Thrill is Gone svým slowhandem. Jazzově swingující háv dostala Ain´t Nobody Home. All Over Again protkal Knopfler sametovými vlákny i varhany. I popová princezna Gloria Estefan se v There Must Be A Better World Somewhere v duetu blýskla. Pardálové Roger Daltrey, ale hlavně Elton John v Rock this House ukázal, že klapky umí ještě pořádně rozžhavit. Sázím čtyřku, hvězdná oslava 80-tky bluesové ikony se fakt povedla.

» ostatní recenze alba King, B. B. - 80
» popis a diskografie skupiny King, B. B.

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Wonderworld

Uriah Heep / Wonderworld (1974)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené věškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Def Leppard - Hysteria

Def Leppard / Hysteria (1987)

horyna | 4 stars | 13.06.2019

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Hysteria
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

vmagistr | 2 stars | 12.06.2019

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Pendragon - Pure

Pendragon / Pure (2008)

EasyRocker | 5 stars | 12.06.2019

Tohle album spadlo do mé sbírky relativně nedávno. Protože duo Barrett/Nolan je pro mě letitou srdeční záležitostí. Recenze kolegů napovídaly, že musí jít o trefu, ovšem i o pořádný hukot a proměnu. Zvědavost tím jen narostla....

"Pure" je neučesané s temné - to naznačí už na úvod s výrazným motivem odpálená Indigo. Ale samozřejmě, Barrettův zpěv i Nolanovy klapky poznáme. V okolí se smráká, prší a hřmí akustickými výlety, Geeho duněním a nekonečně barevnými sóly. Příklon k metalu, daný jistě i Groomovou produkční účastí, ukazuje v plné parádě riffová Eraserhead. Spolu s Indigo je symbolickým vrcholem trojdílná Comatose. Nolan uvádí svými famózními klapkami I View from the Seashore s velkou škálou zvuků a samplovaných kláves i smyčců. Vše se vrhne v metalové inferno. Space Cadet - to je zkrátka lahoda, počínaje báječným propojením akustik a kláves, kazatelského hlasu a Highamovy mistrné kanonády. Ano, místo lehce oděné panny tu máme natlakovaný třítunový náklaďák, jenže mě se to líbí zase! Home and Dry dovrší suitu v ohromujících náletech Nolanových plačtivých klapek, kontrastujících s mrazivými samply a nehudebními ataky. Že tu jde metal pánům fakt od podlahy, ukáže trochu dle not DT dusající The Freak Show. Tvůrcům tohoto díla se ale přesto našich duší zželelo ve finále It´s Only Me. Hladivé piano a harmonika a Hlas. Ingredience napovídající, že příznivci starší tvorby najdou cíl v podobě vyléčení. Čarokrásné, melodicky ohromující rozloučení v nejlepším duchu tandemu Barett/Nolan. Mrazí mě ještě po řadě hodin...

Na Pendragon velmi odvážná kolekce. Jejich gruntem vždy byla silná melodičnost, pokorná éteričnost a jasně pozitivní ladění. To je fandy kvitováno, ale i kritizováno. Za tenhle počin, přesto zpracovaný tak, že ani na chvíli není pochyb, odkud vítr vane, dávám plnou! Tyhle hochy můžu ve všech odstínech.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gnidrolog - Lady Lake

Gnidrolog / Lady Lake (1972)

horyna | 4 stars | 12.06.2019

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

vmagistr | 4 stars | 11.06.2019

Nezvykle až téměř rok po předchozí studiovce ("dlouhou chvíli" však fanouškům kapely vyplnilo živé dvojalbum Live January) pouštějí Uriah Heep do světa své páté studiové album nazvané Sweet Freedom. Nabitý program jim samotným příliš svobody neposkytoval, a ani skladby na desce se nějakého aranžérského uvolnění nedočkaly - naopak, jejich sevření do přísně písničkového tvaru s minimem komponovaných instrumentálních "výletů" kapela ještě více utužila. Příjemné melodie mají nad instrumentací ještě více navrch než na předchozích deskách a zvuk kapely je méně průrazný, vše se však tentokrát ještě podařilo vybalancovat do přitažlivého výsledku.

Úvodní Dreamer je zatím asi nejslabší otvírák, jaký kapela na své desky zařadila. Kytara tu sice sympaticky řádí a skladba samotná nápady nešetří, vše je tu ale takové "řemeslně samozřejmé" - chybí mi tu víc oné pohádkovosti a zastřenosti, do té doby pro kapelu signifikantní. A na nervy mi vysloveně leze otravný Byronův "krasospěv" v opakujícím se slově "dreamer". To druhá Stealin' je jiná káva. Střednětempý basový nástup a hammondkový opar přivádí Uriah Heep v mně sympatické poloze. Skladba má říz, ale kapela netlačí na pilu přes míru. One Day má zvládne i přes krátkou stopáž přinést pozitivní melodii a něco Boxova kytarového kvákání (takto preparovaný zvuk propojený s Hensleyho hammondy mimochodem vytváří jeden z důležitých zvukových identifikátorů kapely). Titulka Sweet Freedom přináší přesně to tajemno, které mi v úvodní skladbě chybělo, a k tomu slušnou práci s dynamikou - i díky to mu jde o můj nejoblíbenější kousek desky.

Nálada pokračuje (jen ten Hensleyho moog mi tam krapet přebývá) i v If I Had the Time, další z těch trošku rozmáchlejších kompozic s dobře odstíněnými pasážemi. Na adresu Seven Stars mám dvě zásadní výtky, které (jinak průměrnou) skladbu posouvají do pozice skladby otravné. Jednak naprosto nevhodně použitá a do popředí uměle vytažená akustická kytara, druhak pak Byronovo přezpívávání abecedy v závěru - to na mě působí vyloženě trapným dojmem. To kratičký a zvukově hodně odlehčený Circus se povedl více; až tak, že si jeho úvodní figuru o pět let později let Box půjčil do skladby Woman of the Night. No a pak je tu závěrečná šleha Pilgrim, která napravuje to, co se na konci The Magician's Birthday moc nepovedlo. Klusavý epický kousek s klenutými vokálními vsuvkami a jiskřivým pianem ukazuje, že kapela ještě pořád věděla, jak na to. Z nezařazených skladeb se mi docela zamlouvá b-strana singlu Stealin' - Sunshine. Zatěžkanou hammondo-kytarovku bych si dokázal představit i na LP - třeba místo Seven Stars.

Kolem a dokola z toho album nevychází nijak zle - i když ke třem z osmi skladeb mám určité výhrady, jako celek vnímám Sweet Freedom jako silnou desku. O kousek lepší než The Magician's Birthday a debut, kvalit tria Salisbury - Look at Yourself - Demons and Wizards ale v mých očích nedosahuje. Čtyři hvězdičky jsou v tomto případě tak "akorát".

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Panzerpappa - Summarisk Suite

Panzerpappa / Summarisk Suite (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 11.06.2019

Poslechu muziky se na dovolené programově nevěnuji, dosyta si ji užívám během celého roku. Proto se jen povrchně zmíním o novém CD Panzerpappa, které cca před měsícem vyšlo u zajímavé norské firmy Apollon Music, která jistě nabídne každému posluchači něco zajímavého.

Popravdě řečeno, novinka mě na rozdíl od předchozích třech počinů nijak zvlášť nezaujala a vysvětlím i proč. Jak sama kapela uvedla, pracovala na novém repertoáru a hledala nové způsoby vyjádření svých hudebních nápadů. Pravděpodobně však nedošlo ke shodě, neboť se Trond Gjellum začal věnovat svému elektronickému projektu Electrod a Steinar Borve založil symfonic prog spolek Mythopoeic Mind.

ukázka : >> odkaz

Kam budou směrovat v budoucnu Panzerpappa zatím není zřejmé, neboť právě vydané CD Summarisk Suite je jen jakýmsi ohlédnutím, oprášením starých skladeb ze šuplíku a improvizačního tracku Belgerisk Improv. Skladbám však chybí lehkost propojení komplikovanějších struktur různých stylů, jakým se proslavili na předchozích nosičích. Zde jsem našel jen tři melancholické črty (skladby 1,2 a 6) v duchu předchozí tvorby, ale v jednodušším aranžích. Navazující Spartansk Mambo No.5 a Permutert Panzerrock jsou pokusem o klasický rockový song s výraznou melodickou linkou, ale v jakoby v tanečním remixu.

Nejvydařenějším songem na albu je pro mne Revidert Malist s několika rytmickými linkami spletenými do úhledných copů norské krásky.

>> odkaz

Šuplíky jsou vymeteny, určitá vývojová kapitola Panzerpappa se uzavřela. Budu s napětím čekat na další zprávy z tohoto tábora.

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Summarisk Suite
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Uriah Heep - The Magicians Birthday

Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

vmagistr | 4 stars | 10.06.2019

Vydat pět alb za dva a půl roku by byl počin hodný uznalého pokývnutí hlavou i v rychlým vývojem se zalykajících šedesátkách, kdy mladé britské kapely chrlily jednu desku za druhou. O dekádu později už ale jak zavedené, tak nově rodící se skupiny zvolňovaly tempo - ono to ani jinak při dodržování napěchovaných koncertních rozvrhů nešlo. Uriah Heep jsou v tomto ohledu pro první polovinu sedmdesátých let jistým unikátem. Taková skladatelská nadprodukce, do které kapelu tlačil zejména její nahrávek lačný producent Gerry Bron, však nemohla trvat věčně (a už vůbec ne v kvalitě, kterou do té doby Uriah Heep drželi). V listopadu roku 1972 vydaná deska The Magician's Birthday tak měla předznamenat první fázi "ústupu do předem připravených pozic".

Kdyby tímto albem diskografie Uriah Heep končila, nic vyloženě slabého by po sobě kapela nezanechala. I The Magician's Birthday totiž obsahuje několik zatraceně nadupaných kousků, které je radost poslouchat. Hned otvírák Sunrise, v němž se nástrojová tvrdost mísí s melodickou mystikou, je jedním z nich. Na klavíru postavená, moogovým kouzlením a slide kytarou ozvláštněná - to je Echoes in the Dark, střednětempá pečlivě vysoustružená krása. A klávesových nástrojů ještě nebylo dost, neboť hned následující náladovka Rain si kromě vokálu vystačí vlastně jenom s nimi. Pro mě nejlepší skladba na desce. Vedle zmíněných tří vrcholů se na The Magician's Birthday nachází ještě několik položek slušného, ale už nahraditelného materiálu. Tvrdé vypalovačky Spider Woman a Sweet Lorraine (osobně díky propracovaným aranžím preferuji spíše tu první) zní dobře - Uriah Heep tu našli polohu, která jim (zatím) sedí. Blind Eye už mi přijde hodně podbízivá (s jejím kytarovým motivem jsem se asi nesešel na "stejné vlně"). Zasněná poloha v Tales naznačuje postupnou gradaci, nakonec však opět odchází do ztracena. Že by nádech před velkým finále?

Ano, finále - tady přichází zásadní problém celého alba. Desetiminutová stopáž budí očekávání epického kusu, ke kterým se Uriah Heep na předchozích deskách rádi nadechovali. Jenže jakmile v refrénu spustí kazoo, ocitám se v mírných rozpacích. Možná chtěla kapela celý koncept nějak odlehčit, jenže je tu vlastně vůbec nějaký? Já tu slyším jen několik chvatně poslepovaných motivů, které na konečnou stopáž natahuje necelých pět minut chaotické nástrojové koláže. Titulka The Magician's Birthday je jednoznačně nejslabší věcí na albu a celé hodnocení stahuje výrazně dolů právě ona. Nevyužitá skladba Crystal Ball by albu slušela daleko více.

Tak to sečtěme a podtrhněme - tři perfektní skladby, čtyři dobré/průměrné a jedna desetiminutová hrůza. Po předchozích třech špičkových deskách jde o zklamání, v rámci celé diskografie kapely stále o povedený nadprůměr. Čtyři hvězdičky tentokrát nezáří úplně jasně, ale jsou tam.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

vmagistr | 5 stars | 09.06.2019

Uriah Heep během jara roku 1972 začali pracovat na vyšlapávání nové cestičky ke svým věrným posluchačům, neboť koketerie s progresivním rockem se v jejich podání z větší části stala minulostí. S novou rytmikou kapela konsolidovala svou do budoucna nejznámější sestavu a zakrátko vypustila do světa desku Demons and Wizards - možná vůbec nejlepší písničkové dílo v historii Uriah Heep.

Zvuk kapely se oproti těžkotonážnímu rocku na Look at Yourself pročistil a došlo ke snížení průměrné délky skladeb, instrumentální rozevlátost navíc začala ustupovat sevřeným písničkovým tvarům. Za takové konstelace se hity "na první dobrou" hledají daleko snáz, přičemž Demons a Wizards jich obsahují hned několik. Easy Livin' ještě svou aranží částečně čerpá z tvrdosti předchozí desky, už ale bez košatých instrumentálních předělů, úvodní The Wizard pak navazuje na melodičnost rok staré Lady in Black ze Salisbury. Závěrečný a nejdelší příspěvek The Spell se noří do pohádkově zasněné atmosféry, kterou tehdy Uriah Heep uměli navodit jako nikdo jiný. Druhý rozsáhlejší kousek Circle of Hands taky není žádná skotačivá divočina - ústřední klávesový riff si možná něco málo vypůjčil ze skladby The Court of the Crimson King od King Crimson.

Živostí v melodii i aranži naopak vyniká Traveller in Time, kde si obzvláště vychutnávám osobitý styl hry nového muže u baskytary Garyho Thaina. Sekané kytarové riffy a trošku syrového sólování přináší melodicky ne úplně výrazný příspěvek Poet's Justice, do hammondkové osudovosti se naopak noří zatěžkaný Rainbow Demon. U kratičkého kousku All My Life mi v jeho druhé části dost vadí Byronovy přeexponované vokální ztřeštěnosti, které mi spíš než jako přirozený "odvaz" zní trapně. A i v jiných skladbách to ve vysoko vedených doprovodných vokálech dost skřípe (například The Wizard a odpudivé tremolo v refrénu).

I přes zmíněné vokální výtky považuji desku Demons and Wizards za zásadní album jak celé diskografie Uriah Heep, tak také britského hardrocku, který vykročil na jinou cestu než rock progresivní. Čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru pro album, kterým si Uriah Heep na několik dalších let pro svou tvorbu postavili pomyslné mantinely. Lepší než tady už pro mě v sedmdesátých letech nikdy nebudou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Look At Yourself

Uriah Heep / Look At Yourself (1971)

vmagistr | 4 stars | 08.06.2019

Třetí deska během necelého půldruhého roku se i v době, kdy rockové kapely na obou stranách Atlantiku chrlily album za albem, ukazuje jako herkulovská nálož. Ale když máte ve svých řadách autorsky neopotřebovaného Kena Hensleyho, který dokáže jakostní materiál napsat (za mírné pomoci dalších členů kapely) i sám, může být nahrávek lačnému manažerovi vyhověno. K hardrockovému dunění nových počinů The Who, Atomic Rooster, Deep Purple nebo Nazareth se svým charakteristickým řeřavým kvilem hammondek připojili na podzim roku 1971 s deskou Look at Yourself i Uriah Heep.

Od úvodních tónů titulky Look at Yourself je patrné zhutnění zvuku, choutky na propracované instrumentální podklady ale kapelu zatím nepřešly a zejména dvojtakt Hensley-Box si na sebe nakládá pořádný kus práce. U kapel té doby ne nijak neobvyklý povzdech nad životem na cestách a skladatelskou zátěží v I Wanna Be Free má šťávu zejména díky chutnému vícehlasu a nepřepálené stopáži, kterou trpí rozmáchlé epično July Morning. V něm sice kapela uplatnila bezpočet nápadů a z tajemnem zahaleného úvodu ji nechala vygradovat do velkolepého finále, Manfred Mann obplétající svým moogem variovaný kytarový motiv (ten vnímám jako první z mnoha "pohádkových" témat, která v následujících letech dotvářela písničkový hardrock kapely) se mi v závěru už zdá "nad plán".

Závan čerstvého vzduchu vnímám ve slidekytarovými party ozvláštněné Tears in My Eyes. Obecně se mi zdá, že skladby Uriah Heep, ve kterých Hensley vymění klapky za struny, zní odlehčeněji, než ty hutné klávesové jízdy třeba v následující palbě Shadows of Grief. V ní se kapela se stopáží taky nemazala a do necelých devíti minut vecpala pořádné nástrojové (zejména tedy klávesové) hody. Pak ovšem Hensley přesedne ke klavíru a pustí se do parádního, oproti zbytku desky příjemně klidného příspěvku What Should Be Done. Se zbytkem kapely doprovází civilně znějícího Byrona ve skladbě, kterou považuji za vrchol desky. A kdyby zazněla jako poslední (svižný rock Love Machine bych přesunul před ni), vůbec bych se nezlobil.

Z bonusů na vydání z roku 2003 se sluší zmínit a vyplatí poslechnout dva kousky - Hensleyho akustickou vyprávěnku What´s Within My Heart a příspěvek Boxe s Byronem, táhnoucí se kvákadlový jam Why. Žádné opomenuté poklady to nejsou (původní deska by s nimi silnější nebyla), ale pohled na hudební profil Uriah Heep dokážou zase o něco rozšířit.

Deska Look at Yourself ukončuje období, v němž Uriah Heep ve svých skladbách experimentovali s progresivními prvky, a po kterém také výměnou rytmické sekce Newton/Clark nastane (zejména na bubenickém postu) určitá stabilizace sestavy. Look at Yourself je hodně silné album a já jej vnímám jako kousek, který skončil těsně pod vrcholem reprezentovaným deskami Salisbury a Demons and Wizards. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Salisbury

Uriah Heep / Salisbury (1971)

vmagistr | 5 stars | 07.06.2019

Přelom let 1970 a 1971 zastihl na britských ostrovech množství rockových kapel ve fázi, kdy po počátečním "oťukávání se" s rozličnými cizími vlivy spatřily světlo světa první již ani ne tak hledačské jako spíše cíleně kompozičně propracovávané desky. Kapely jako Genesis, Yes, King Crimson, Pink Floyd či Van der Graaf Generator zásadním způsobem formovaly žánr progresivního rocku, na jehož vlně se krátce či déle vezly i mnohé další soubory, jejichž mateřštinou se nakonec mnohavěté suity a komplikované aranže nestaly. Směrem k "progresivnímu umění" se vydala i nadějná londýnská sestava Uriah Heep, která s nedávným příchodem Kena Hensleyho získala vedle stálého klávesisty a vokalisty také plodného (a postupem času stále více dominujícího) autora.

Desku Salisbury, kterou se Uriah Heep v únoru 1971 rozkročili mezi tvrdostí a progresivitou, paradoxně otvírá jediná její skladba, u které Hensleymu nebyl přiznán autorský kredit. Birds of Prey jsou rychlou a agresivní záležitostí, v níž Byronův ječák doslova vlaje za nadupanou riffovou linkou. Kontrastní druhá část skladby (princip, který v budoucnu nejednou použijí například Black Sabbath) pak jen dotváří názornou ukázku sekernického potenciálu Micka Boxe. Druhou kompozici The Park naproti tomu zlom z pomalé oduševnělé procházky ztichlou zahradou přenese do perfektně secvičené a jazzem provanuté unisono pasáže. Time to Live opět ukazuje řádně zaťaté riffové svaly a hlas, který dal příjmení "Byron" v britském umění nový rozměr (a až za čtyři měsíce vyloží karty na stůl se svou albovou prvotinou další dřevorubci Budgie, vstoupí britský romantismus do své hardrockové etapy).

V Lady in Black Uriah Heep přičichli k teorii nepravděpodobnosti - aneb (v budoucnu ještě mnohokrát převyprávěná) pohádka o tom, jak rocková kapela se vzdušně vystavěnou baladou o dvou akordech ke štěstí přišla. Těžko říct, zda její zařazení na desku neprokázalo skupině v dlouhodobé perspektivě spíše medvědí službu, neboť v příbuzném stylu Uriah Heep v budoucnu vyprodukovala i jiné posluchačsky snadno přístupné kousky, se kterými si jejich název spojuji raději a s pocitem, že do jejich repertoáru naprosto organicky zapadají. To stejné platí (i když v menší míře) o transformovaném rock'n'rollu High Priestess - výborná volba na singl, ale do množiny progresivních kompozic na LP mi příliš nezapadá. Zvláště když poté následuje finále desky - čtvrthodinový opus Salisbury s gradujícím spojením kapely a orchestru. Pokusů na toto téma podnikly rockové ansánbly od sedmdesátých let množství větší než malé, tenhle však v mých očích jako jeden z mála bez problémů obstojí nejen jako pokus o hledání nové cesty, ale i jako sugestivní a strhující rockový nářez.

Uriah Heep tehdy na desce nezužitkovali všechen použitelný materiál. Simon the Bullet Freak, doplněk k americkému vydání alba, zůstal na starém kontinentu "pouze" singlovým béčkem vcelku oprávněně - střednětempý klavírní kousek, který by pěkně zapadl do repertoáru třeba takových Procol Harum, není lepší než cokoli jiného na Salisbury použitého. To ovšem neplatí o zasněném kvákadlovém pábení, které neočekávaně zabouří zuřivým kytarovým sólem - Here am I. Jeho zařazením namísto dvojice Lady in Black/High Priestess by sice deska ztratila velkou část hitového ostří, namísto toho by se ale vydala do tehdy ještě málo probádaného světa širých rockových ploch a postupného budování atmosféry.

Ač to z recenze nemusí být úplně jasně patrné, i ve své reálné podobě je pro mě Salisbury tím nejlepším, co Uriah Heep v sedmdesátých letech na LP vydali. Čtyři a půl hvězdičky, které bych desce dal, proto zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Mayall, John - Blues From Laurel Canyon

Mayall, John / Blues From Laurel Canyon (1968)

EasyRocker | 4 stars | 07.06.2019

Tahle vpravdě nesmrtelná jednotka, stojící stále okolo vrásčité ikony bílého britského blues, byla zvláště v 60. a 70. letech jistotou, vyškolila mnoho hvězdných jmen a nebála se experimentů.

Vacation, vášnivá a prudká, vám ukáže, proč byl příchod Micka Taylora po rozchodu Bluesbreakers před nahráváním alba triumfem. Už klasický mayallovský dusot Walking on Sunset byste mohli dát na jakékoli Mayallovo album, a budete mít pořád pusu od ucha k uchu. Laurel Canyon Home je krásnou ukázkou dvanáctkové balady a ukazuje ústřední postavu ve skvělém světle i jako pianistu a varhaníka. Mistr bezpečně ovládá i žhavý rockový sekec mazec 2401 i umírněnější Ready to Ride se skvělou harmonikou. Medicine Man je lehkým zavanutím pouštního větru, Somebody Acting Like a Child je rockově skvěle plující vichr, kde si nelze nevšimnout silného dvojboje Thompson/Allen. Těžkou psychedelií se otevírá The Bear, dovětek je ale pravověrně barově dvanáctkový s živoucím pianem a Taylorovým sólem. Miss James je prostým, přesto vynikajícím r´n´b kouskem a ve First Time Alone přichází chvíle jedné z ikon bílého blues, Petera Greena (Fleetwood Mac). Mayallův lehký přednes a temné varhanní štětce, ambientní zatlumená nálada, na desce mimořádně zajímavá věcička. Po tradiční Long Gone Midnight je tu nejdelší závěrečná Fly Tomorrow, dokonalá stylová mantra, dávající mimořádný prostor Allenovým perkusím. Rozvolněná, ospalá nálada namísto riffových útoků nasává mocně z dobové Kalifornie a já se cítím v sedmém nebi. V závěru se Mayallovci probudí a hammondy a kytary si už neodpočinou...

Album, vzniklé v poněkud hektickém období po rozpadu, který dal mj. vzniknout i památnému Colosseu. Nepatří u mě mezi ty úplně nejlepší, ale je tak stylově dokonalá, že na hodně sympatické čtyři s přehledem dosáhne. Každý si tu najde to svoje a nebojí se ani dobové psychedelie.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

horyna | 5 stars | 07.06.2019

Přestože na nové desky píši recenze velmi rád, u letošních Whitesnake jsem s podobným krokem moc nepočítal. I když přiznávám, že už v ukázkách mne nová fošna hodně překvapila, s nějakým nakročením na hudební Olymp jsem se s Coverdalovci absolutně neztotožňoval. Takže očekávání byla veskrze průměrná. Ještě před tím vším, jsem si na internetu přečetl množství recenzí pozitivně nadšených, i totálně kriticky cupujících. Ale jelikož jsem od přírody spíše pozitivista a u nové muziky většinou věřím v to lepší, tahle - >> odkaz – pěkně optimistická desítková recka mě nové Whitesnake naservírovala na zlatém podnosu. Autorovi Pepsimu jsem jeho zápal sežral i s navijákem (akceptoval i ony kritické ohlasy vespod) a jal se nové dílko bílého hada objednávat.

Po pár dnech čekání a vytouženém spuštění tlačítka play mne zklamala jen jedna jediná věc, a tou je pro dnešní dobu tolik typický pošramocený ohulený zvuk, malinko celou desku tak zbytečně devalvující. Na sluchátkách to opravdu nebyla žádná sonická slast, ale v běžném provozu-v mp3, při cestování, v autě, k práci...se tyto mantinely rázem setřeli a v uších mi znělo jen to hlavní a tím je samotná muzika.

A to tedy byla jak na první poslech, tak na dnešní zhruba sedmý nadpozemská Whitesnake-ovská mana. Nebudu zbytečně chodit okolo horké kaše a s podobným nadšením jako autor z Metal Forever napíši, že kusanec Flesh and Blood je pro mne dnes (a snad mi to ještě nějaký ten pátek vydrží :-) nejlepší/rozumněj-co se týče kvality songů nejvyrovnanější kolekcí z celé plejády hadích alb. Novinka se mi líbí o kapánek víc než předešlé Forevermore (a to mám tedy hodně rád) a zřejmě předčí i brilantní Slip of the Tongue. Při srovnání s komerční rovinou hitparádově profláknutého 1987, sic nenabízí tak ostré prvoplánové hity tipu Is This Love, ale svou celistvostí, maximální vyhranností, talentem, pílí všech zůčastněných a hlavně ohromným, až dechberoucím nasazením, strčí do kapsy i těch pár nej výtvorů z vlastního portfólia kapely.

Flesh... je do nejmenšího detailu vypiplaná kolekce třinácti písní, která po celou svou stopáž nabízí jen skutečně velmi málo hluchých míst, a to se na poměry Whitesnake stávalo v minulosti jen zřídka kdy.
Kapela má formu jako hrom a dvojice kytaristů (miláček) Reb Beach a Joel Hoekstra sází jeden hromový riff (Gonna Be Alright) vedle druhého, jedna lepší melodie střídá druhou a většina skladeb má i velmi silné refrény.

Kluci se netlčí tolik do bluesvých vod jako dřív, ale místy nechávají problesknout i stadionovou zdobnost s neuvěřitelným množstvím kytarových kudrlinek.

Osobně velmi kvituji dramaturgii nahrávky, kdy jsou energií nacuané songy (Good To See You Again, Shut Up & Kiss Me) poskládané v těsném závěsu na začátku desky, uprostřed je místo jak pro oddech ( When I Think Of You), tak pro tempově burácející písně (Trouble Is Your Middle Name, Well I Never), či epický majstrštyk Heart Of Stone-zřejmý vrchol desky. Závěr je pak velkolepý i laskavě melancholický zároveň. Na pozici jedenáct je to koncertní šlapající tutovka Get Up , za ní jemná After All a tečku tvoří monstrózní kashmirovka Sands Of Time. Fantazie.

Coverdal je zde zachycen ve (velmi) slušné pěvecké formě, kytary znějí maximálně plně a masivně a rytmika v čele s Aldridgem nemá chybu. Tempové rozvržení jednotlivých songů a hlavně brilantní kytarová aranžmá a celkvá nápaditost jednotlivých songů činí z letošní kolekce bílého hada opravdu silnou a stabilní nahrávku.


Osobně-čím jsem starší, tím více se dokáži vcítit do kompozičních choutek věkově postarších umělců, jejichž kariéra je už dávno za vlastním zenitem. Možná právě proto mě tak šmakují poslední nahrávky Deep Purple, Uriah Heep, Davida Gilmoura, Steva Hacketta, Iana Andersona, UFO, nebo právě Whitesnake. Možná jsou jejich poslední desky těmi skutečně POSLEDNÍMI a jestli je tomu tak i v případě Whitesnake, pak se s námi tato parta nemohla rozloučit vypilovanějším dílem.
Velké díky Davide.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

National Health - National Health

National Health / National Health (1978)

horyna | 4 stars | 07.06.2019

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*

» ostatní recenze alba National Health - National Health
» popis a diskografie skupiny National Health

Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble (1970)

vmagistr | 3 stars | 06.06.2019

Na prvotiny rockových kapel, které v budoucích letech udělají svým zvukem a skladbami díru do světa, byl rok 1970 na britských ostrovech docela plodný. Jen považte: Hawkwind, Atomic Rooster, Black Sabbath, UFO, Wishbone Ash, Gentle Giant, Emerson, Lake & Palmer... a také Uriah Heep. Debut ...Very 'Eavy ...Very 'Umble nese známky vývoje, který kapela během natáčení prodělávala, a také pomyslný příslib plodných let budoucích.

První trojice skladeb alba je výborná. Varhanní buldozer v Gipsy si svou divokostí nijak nezadá s destruktivním rockem, jaký jen pár dnů před nimi na svém albu In Rock představili Deep Purple. Riffový základ Walking in Your Shadow v sobě má něco ze síly a důrazu tehdejších Taste Roryho Gallaghera, ve vokálech už ale zní ono unikátní "to" - souzvuk, za který by o několik let později lecjaká méně úspěšná rocková kapela dala nevímco. Come Away Melinda (už dávno nešlo o cajdák, který za mořem roku 1963 proslavil Harry Belafonte - jeho krajan Tim Rose mu o čtyři roky později dal dospělejší aranži a patřičnou naléhavost) je v podání Uriah Heep trefou do černého - tuhle upřímně něžnou a přitom osudovou polohu se v hardrockových kapelách zvládnout příliš často nedařilo. Problém přichází s Lucy Blues. Jde o sice dobře řemeslně zvládnutý kus muziky, ale na ostatních skladbách desky kapela ukazuje, že tuhle zastávku už ve svém vývoji minula a nemá zapotřebí se k ní více vracet. Zpestření se nekoná, spíše během pěti minut trvání skladby přešlapujeme na místě.

Druhá strana desky servíruje tvrdý kytarový kousek Dreammare, který se mi (při znalosti dalšího vývoje zvuku kapely) jeví asi jako nejdále dopředu se vydávající. S jeho šlapavým následníkem Real Turned On už se kamarádím trošku méně, ale pořád se mi tahle riffová práce se zdvojenou kytarou líbí víc, než "slepenec" I´ll Keep on Trying. Funébrmarš, kytarová šavlovačka a soulová mezipasáž mi k rockovému zbytku nepasují ani trošku. Naopak troška jazzových impulsů dokázala (podobně, jak to fungovalo třeba u raných Yes) rozpumpovat skladbu Wake up (Set Your Sights) do parádních obrátek, ale také jí dodala klidnou a kontemplativní závěrečnou pasáž.

Ačkoli deska ...Very 'Eavy ...Very 'Umble vypadá (až na dvě výjimky) docela kompaktně a chytlavě, je znát, že si kapela pro inspiraci ještě chodila i jinam než k vlastním múzám. U debutu to můžeme brát za pochopitelnou (a omluvitelnou, pokud je vůbec co omlouvat) věc, těžko v něm ale pak hledat umělecký majstrštyk - zvlášť když kapela na dalších albech předložila daleko ucelenější a ještě více svébytné koncepty. Solidní tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Ritual - The Hemulic Voluntary Band

Ritual / The Hemulic Voluntary Band (2007)

horyna | 5 stars | 04.06.2019

Nemyslel jsem si, že mě ještě některá severská banda dokáže výrazněji překvapit, ale progresivním "šílencům" Ritual se to podařilo dokonale. Tohle a možná i alba předešlá, to je neskutečný prog-rockový masakr. Viz druhá skladba - In The Wild – jen si představte ostré tempo jako břitva, kapela do toho pere hlava nehlava, kytary duní, bicí se perou, akustiky hladí a Patrik Lundström vás dostává do kolen svým typickým výrazným frázováním. V půli se skladba sic uklidní, aby vzápětí znovu nabrala do obrátek a dřela diváka svými skřípavými zvuky (po vzoru King Crimson a Anekdoten) až na kost. Brrrrr, až mě z toho bolí hlava... Jenže, pak přijde blahodárné zklidnění prostřednictvím Late In November a člověku znovu plesá srdce radostí.

Rituál hrají rozmanitý prog. Umí pracovat s atmosférou-viz temná The Groke, i epikou – půl hoďce se blížící závěrečná A Dangerous Journey. Bohatý instrumentální arzenál doplňují ne tolik typické nástroje jako bouzouki, mandolína, nebo jakási imitace elektrických houslí. Deska disponuje nepokojnou vitální energií a skutečně bohatou nápaditostí. Zkrátka prog-rock té nejvyšší kvality.

» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual

Nugent, Ted - Ted Nugent

Nugent, Ted / Ted Nugent (1975)

horyna | 3 stars | 03.06.2019

Kontroverzní osobu Teda Nugenta jsem poprvé zaregistroval ve spojitosti se super skupinou Damn Yankees. I když i v její prospěch odvedl Ted skvělou práci, přec se na tomto projektu uspůsobeném k obrazu končících osmdesátých let nepředvádí natolik, jako na některých svých sólových deskách.

Jednou z nejlepších je bezesporu nahrávka z roku 1975 ikonicky složená ze jmen svého autora.
Jde o prvotřídní hard rock hrubšího zrna, který na rockový Olymp tlačí Tedova frenetická kytarová hra. Rovnoměrné rozdělení sil mezi ním a jeho spoluhráči zanechává v divákovi pocit, že nejde jen o bezbřehou kytarovou ekvilibristiku a že čtveřice zůčastněných hráčů tu nebude pouze do počtu. Tedova hra je sice dominantní, ale ne natolik, aby zakryla šikovnost a potřebu dalších hráčů do výsledku díla nějakým způsobem promluvit.

Jeden z nejlepších úvodů jaký si může milovník šťavnatého hard-rocku představit, skýtá úvodní skladba alba-Stranglehold. Ted v ní hraje svým typickým zaujetím pro věc, účelně, odvážně i patřičně okázale. Jeho vokál sem slušně pasuje a v sólové části se divák nudit nemůže, jelikož tu bicí a basa skvěle šlapou a drží jasnou a hlavně zajímavou hudební stopu. Z podobného energického soudku jsou i skladby Stormtroopin' a hlavně nadupaná nedostižná jazda Motor City Madhouse-což je Nugent, jakého si jeho příznivci přejí slyšet. Jasná koncertní tutovka vyhnaná Tedovým veslem do pořádných rychlostních obrátek, podepřená zajímavou kytarovou ekvilibristikou, sóly i parádním rytmickým spodkem.
Hravou část alba prezentují věci jako Hey Baby, Snakeskin Cowboys, nebo Where Have You Been All My Life. Třešničkou je pak najazzlá pohodička You Make Me Feel Right at Home, plná drobných kudrlinek a smyslných zákrut.


Naprostá většina skladeb této nahrávky nepostrádá značnou živelnost a na první dobrou poodkrývá svůj energetický potenciál. Ted hraje rychle, neurvale, s entuziasmem, někdy krapet účelně až malinko profesorsky. Jeho elán, vitalitu, vytrvalost a nadhled mu mohla většina kytarové obce na začátku jeho kariéry závidět. Netvrdím, že všechny jeho nahrávky jsou zajímavé, možná spíš naopak, alespoň mne nijak výrazně neoslovují. To ovšem neplatí o této desce, která prostě dobrá je. 3,5*

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Ted Nugent
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

Echolyn - Suffocating the Bloom

Echolyn / Suffocating the Bloom (1992)

horyna | 4 stars | 31.05.2019

Občas mě myšlenkové pochody které vedou nás posluchače k desce jež si hodláme v nejbližším termínu poslechnout nepřestávají fascinovat. Někdy je to přesně naplánovaný poslechový itinerář, v případě dalším to může být pouhá myšlenka, která člověku uvízne v mozku při nějaké hudební představě či souvislosti, a někdy je to úplně haluzoidní vjem, co nás dokáže nasměrovat na cestu k určitému hudebnímu produktu.

Zvláštní hříčka náhod mě včera svedla právě s tímto, druhým albem zaoceánských Echolyn. Tím impulzem vložit do přehrávače zrovna zmiňované cd, byla nedávná Mirkova recenze stylově spřízněných Metaphor a následná bilance nad "nejlepší" americkou progresivní pětkou současnosti. V ten moment jsem dostal obrovskou chuť na jednu z kapel z této líhně a volba padla právě na Echolyn. Nechtěl jsem slyšet desku pro mne jasně identifikovatelnou, ani jsem nevybíral z jejich nejlepších. Naopak. Někdy mám tendence poslouchat právě tu věc, o které si myslím že patří v portfóliu kapely k nejslabším a opakovanými poslechy ji dávat nové a nové impulzy na postup mezi elitu. No a když si odmyslím ještě ne úplně vyprofilovaný debut, tak za "nejslabší" Echolyn považuji právě nahrávku Suffocating the Bloom.

Dobře si vybavuji dobu prvních společných krůčků se Suffocating... Tehdy se mi deska nelíbila prakticky vůbec. A vlastně stále si o ní mylsím, že patří k nejnáročnějším progresivním dílům současnoti (i když je její výrobní číslo 92. rok, jsou pro mne Echolyn kapelou současnou). Její neprodyšná písňová struktura - 21. tracků, obrovské množství různých obměn, zvratů, tempových obratů, přechodů elektrika kontra akustika, experimentálně nervních pasáží, členitých rychlých úseků, klasikou ověnčené vložky s účasti smyčcového kvarteta, a vůbec celková progresivní nabuzenost, se kterou do nás tato pětice pere "tisíce" složitě naskládaných not v jednom šiku, dává posluchači pořádně zabrat.

Kapela nepřestává identifikovat diváka se svými neuvěřitelně vyzrálými intrumentálními schopnostmi, až si někdy říkám, jestli by méně neznamenalo více. Občas jsou podobné euforické tahy hnané do maxima na úkor melodiky samotné a posluchači se z toho kolotoče může pořádně roztočit hlava. Brettu Kullovi a spol není cizí ani fusion, které je v tom progresivním řetězci naroubováno skutečně ladně a s patřičným entusiasmem. Hlavní zpěvák Ray Weston dokáže do skladeb přecedit i dost ematií a vystavět tak několik skutečně působivých emotivních míst, které s atmosférickými pasážemi v nichž jede kapela unplugged, šroubují diváka do stavu blaženosti.

Interesantní je jak první půlhodinka složená z jednotlivých skladeb, tak stejně i závěrečná, skoro třicet minut dlouhá suita A Suite for the Everyman, rozdělená do jedenácti podčástí.

Na albu Suffocating the Bloom se toho děje neuvěřitelně mnoho a není v silách obyčejného smrtelníka, aby dílo podobných rozměrů pobral v předem určené časové periodě. V tomto případě je nesmírně důležitým faktorem čas, který budete takové nahrávce věnovat.

» ostatní recenze alba Echolyn - Suffocating the Bloom
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Pearl Jam - Riot Act

Pearl Jam / Riot Act (2002)

terka | 5 stars | 30.05.2019

Na přelomu letopočtu si Pearl Jam ještě drželi rozmení co dva roky to nové album a po slabším Binatural přichází se svou snad nejbarevnější kolekcí Riot Act. Binatural a slabší, ono jak se to vezme. Deska u fanoušků tolik nebodovala jako ta předchozí a jak si kapela představovala. Alternativnímu rocku pomalu odzvonilo a nastal čas vypořádat se s osudem astronomických hvězd, kterým se nic nepromíjí a očekávání nad každým novým dílem budou vždy velká. Především kritika si na kapele smlsla a nařkla ji cituji "s olizování vlastních bolístek". Tím byla myšlena dvojice experimentálních pokusů No Code a Yield, kterými se kluci chtěli vymanit s područí grunge a zůstat sami sebou. Binatural bylo rockové album, útlého střihu s malými ambicemi. Když si ho poslechnete dneska znovu, nebude vám připadat vůbec zlé.

Riot Act je však jiné. Opět se tu něco hledá, ale už ne tak intenzivně a za každou cenu. Samo vytváří představy a iluze. Posluchač už nemá tolik prostoru, aby musel vstřebat nevstřebatelné. Materiál je podstatně kvalitnější a v mnohých momentech úsporně emotivní.
Lyricky smířlivou Can’t Keep netradičně vloženou na začátek alba, vystřídá dravá Save You se zajímavým riffem. Při Love Boat Captain cedí Eddie Veder zpěvák s duší básníka slova o tragické události, která se stala na jejich konceertu, kdy si několik fanoušků vzalo dobrovolně život. Podivný tempový mišmaš nového člena u bicích provázejí skladby Cropduster a Ghost. Velký hit se prostřednictvím médii stal ze skladby I Am Mine, mimochodem opravdu povedená smutná záležitost. Ještě víc zahloubaná je Thumbing My Way. Na obsahově bohaté desce napočítáme patnáct položek. Kdo desku pozná, nebo se na ni teprve chystá(třeba mu moje našeptávání pomůže v rozhodování), vytvoří si vlastní obraz. K těm lepším a zajímavějším bych přiřadila písně You Are, Green Disease, Bu$hleaguer, zeppelinovský blues ½ Full a metličkami vycíděnou džezovou barůvku All Or None.

Jelikož jsem desce Yield přiřadila čtyři body, Riot Act si zaslouží víc a když není jiná možnost, dám pět.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Riot Act
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

EasyRocker | 5 stars | 29.05.2019

Za Lamanšským průlivem léta páně 1966 se po všech pofiderních koutech a nárožích začaly pořádně žhavit dráty. Merseyská lavina v čele s Brouky sice zaznamenala ohromný úspěch, přesto tu byli jedinci odchovaní blues a primárním, surovým rockem. Jejich prapor měl brzy vylétnout do pořádné výše.

Jemný Bruceův zpěv za lehkých rytmických úderů startují smršť I Feel Free - která po právu nelidsky vpadla až na špici rockové elity a nepřipravené na výkony této famózní trojice doslova sfoukla z podlahy. V bluesovém oparu je pořádně omočená N.S.U., korunovaná božskými sborovými štěky a Claptonovým strunným jekotem. I 2.43 stačí, aby vás obrátilo naruby. Sleepy Time Time je první ukázkou magických strunných schopností pořád ještě mladíčka Claptona - jenže ten rok dal na Bluesbreakers s Mayallem více než diplomovku z černého umu, a i tady ovládá náladu i tempa, vokálně vládne mr. Bruce. I na dvouminutovou plochu mají Cream geniality - Dreaming je báječně romantické, procítěné vyznání, vše ale mocně tvrdí Ginger Baker. Sweet Wine zahajuje neústupný, hardrockově odpálený riff, po zlomu pak přichází Claptonoův kytarový sprint minovým polem. Exploze, výkřiky, zmutované a polámané tóny a Bakerova minometná palba. Jednou z nejkvalitněji zpracovaných bluesových standardů je Dixonova Spoonful. Tady cítíme ohromující srážku galaktických schopností celého tria; syrová, divoká kytara, Bruce tu neskutečně řádí zpěvem, nápaditou basou i na harmoniku a opět komentovat bicí už je pasé. Tradicionál Cat´s Squirrel, převzatý řadou muzikantů, nemůže být jiná než žhavá bluesová střela, nelidské nasazení, pot a adrenalin. Uklidnění přichází Four Until Late Roberta Johnsona, pojatá jako výborné lidové blues s čadící harmonikou a swingovým tempem. Rollin´ and Tumblin - z toho primárního dunění a hlomozu má její autor Muddy Waters tam nahoře radost! Skip James je autorem slavné I´m So Glad - výrazné Bruceovy vokální "štěky" a na neústupnou rytmiku skvěle naroubovaná Claptonova sóla. Toad je pak dovětkem, který nesmrtelně proslavil tlučmistra Gingera Bakera - právem, protože všechny podobná albová sóla předběhla o parník. A jestli někdo snad ještě pochyboval, pak ho pětiminutový nálet paliček zaživa pohřbí. Ten chlap lámal palice i při cvičeních!

Nepochybně jeden z nejvlivnějších debutových zářezů všech dob, spolu se Santanou, LedZep, Jimi Hendrix Experience nebo Jeffem Beckem. Syrová, rozžhavená rocková jízda, ještě hluboce začouzená blues a rodící psychedelii. Žádné smetení konkurence, ale předběhnutí doby. Na koncertech se za hromového řádění natáhly skladby i na dvacet minut...



» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Byrds, The - Younger Than Yesterday

Byrds, The / Younger Than Yesterday (1967)

horyna | 4 stars | 29.05.2019

Pro oddaného fanouška první etapy liverpoolských Beatles, je cesta k zaoceánským Byrds naprosto jasnou a nepopiratelnou volbou. Se znalostí a oblibou desek jako jsou A Hard Day´s Night, nebo Help, je takový směr předem jasně vydlážděn.
Byrds se ve svých začátcích hlásili k odkazu těch "největších z největších" a jejich melodie křížili s folkovým espritem Boba Dylana.
Nejpozději od tohoto čtvrtého alba (částečně už od desky Fifth Dimension), začínají Byrds kráčet po své vlastní linii a jejich nezaměnitelný sound vykrystalizuje do nadpozemsky se vznášejících originálních melodií, které jsou ozdobou jejich autorského potenciálu. Do jejich dílny začali čím dál častěji pronikat i jiné hudební elementy, jako jazz a psychedelie. Kapela rozšířila své nástorojové zázemí a i když trojice singlů v době kdy vyšli nezaznamenala takový ohlas jak se čekalo, historický kontext nakonec desku prověřil v širším měřítku a ta dnes patří mezi nejoblíbenější produkty Byrds.

Kapelu táhla dvojice David Crosby a Chris Hillman. Ten první se posléze a po svém odchodu/vyhazovu od Byrds ještě rapidněji proslavil v triu Crosby/Stills/Nash (Young), ten druhý byl a zůstal hlavním tahounem právě Byrds.

K nejoblíbenějším položkám z tohoto alba bych zařadil malebnou, Beatlesáckými melodiemi zdobenou perlu Have You Seen Her Face, rozvernou rychlovku Time Between, nebo smutně vážnou Everybody's Been Burned, která od radostných lalala popěvků míří vstříc novým horizontům hudby Byrds. Podobná je i další, nástrojově pestrá Hillmanovka Thoughts and Words. Inspirátor Dylan je na této fošně zastoupen pouze jednou a to zasněným skvostem My Back Pages. Jednoduchou melodikou opásaná tečka Why, pak patří k tomu njlepšímu z tohoto alba.

Pokud máte rádi navýsost melodickou, poklidnou a také upřímnou hudbu věřím, že jste kapelou Byrds okouzleni stejně intenzivně jako já.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The

Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)

Flower Kings, The / Banks of Eden (2CD) (2012)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2019

Už památné švédské sdružení, které je letitou zárukou nejvyšší kvality na poli nového progresívního rocku. Ačkoli se za své křestní otce nestyděli a Yes, Genesis i další stále vibrují v pozadí, květinová nadstavba byla ale vždy jistota...

Že se Stoltovci nebojí po pauze rozsáhlých suit, dokazuje 25minutová Numbers z pera hlavní persóny. Opět je tu jeho dramatický, košatý styl, podtržený patentními melodiemi a kudrlinkami a k závěru sympaticky graduje. Přesto nedostávám ty zimomřivky, jako u Space Revolver, The Rainmaker, ale třeba i Retropolis - to jde ale zopakovat jen stěží. Také novic Felix Lehrmann hraje trochu rockově klidněji oproti více "fusionovému" Zoltánu Csörszovi. Hned na začátku For the Love of Gold svoje náčiní prošlápne pekelně, jinak jde o výborné Bodinovo představení, jsou tu úzkostné otázky, zda ti, co velí, nejsou náhodou blázny. Pandemonium pluje už od zlověstně odsekávaných úvodních kláves více v rockovém řečišti, zkalený tu a tam lehkými jazzovými ornamenty. Bodinovy klávesy jsou cítit Yes. For Those About to Drown je krásná, staromilská píseň, jako vystřižená z nejsilnější epochy kolem The Rainmaker - tohle retro se Stoltovi povedlo stoprocentně. Z pera Jonase Reingolda je pak závěrečné drama Rising the Imperial, symbolický návrat k počátku alba. Že je autorem basák, není náhodou - na jeho drnčení a broukání se navěšují klávesy a kytary, a poslední dvojku Stolt korunoval bravurními sóly. Asi nejlepší výkon tu podává i Hasse Fröberg. Procítěný, patetický závěr, hřející srdce každého skalního fanouška.

V konfrontaci s obdobím přelomu milénia, dávám čtyři body. Myslím, že jde o povedený návrat albem, které je květinově vyklidněné, zahloubané a pokorné, což tradičně koresponduje s texty a obalem s řadou mystických motivů. Máme tu už dozrálé veterány, a tak se lomcování a la Unfold... dočkáme jen zlehka.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Blind Guardian - The Forgotten Tales

Blind Guardian / The Forgotten Tales (1996)

horyna | 4 stars | 28.05.2019

Byli časy, kdy na Progboard přispívalo daleko víc posluchačů a recenzentů i z jiných odvětví, než je to prvotně progresivní. Občas se tu ukázal i kovaný metalista a napsal stať o muzice, která svými přednostmi- hutností, dynamikou, rychlostí a hlavně energií, oslovuje ve větší míře právě jeho. Samozřejmě jde o metal, který prvotně poslouchájí právě metalisté, a poté v míře daleko menší i několik lidiček z řad rockerů.

Já sám jsem kdysi hodně dávno s metalem začínal a po prvních českých pokusech s Citrony, Arakainy a podobnými-dnes už musím napsat "zvěrstvy":-), jsem dle půjčování kazet od starších, metalem zasáhlých soukmenovců, poznával i ty tehdy jasně nejlepší metalové spolky ze zahraničí. Helloween, Metallica, Sepultura a mračna a mračna dalších, které na několik let mlaďocha prahnoucího po stále novém a hlavně tvrdém neustále ukojovala.

Mezi těmito bandami byli samozřejmě i Krefeldští rodáci Blind Guardian, které jsem prostřednictvím nahrávek z kazety na kazetu sledoval hned od alba debutního. To už z dnešního pohledu zní dost zastarale a jednoduše. B. G. se ovšem rychle vyvíjeli a nejpozději od desky třetí pevně definovali svůj styl. Od těch dob je to uznávaná a velmi oblíbená skupina, s velkým počtem věrných fans napříč celým světem.
U mne už dávno Speed metalu jako stylu odzvonila hrana a jelikož podobnou hudbu zkrátka nemusím, neznamená to, že ji tady budu teď kritizovat. V katalogu slepých strážců se však nalézá jedna anomálie, kterou jsem si v domácí fonotéce ponechal a s gustem si ji občas pouštím.

Jde o tuto zvlášní raritní compilaci, složenou z převzatých písní cizích autorů a do akustické podoby předělaného vlastního repertoáru. Právě pro ten fakt, že svůj všudypřítomný speed tentokrát kluci pověsili na hřebík, mám tuto desku tak rád.
Ono se stačí letmým pohledem zadívat na tracklist a je jasné, odkud se čerpalo a že dle výčtu samotných skladeb to je deska rocková, ne metalová.

Popové a Rock n Roll-ové standardy a klasiky Mr. Sandman, Surfin´USA a Barbara Ann/Long Tall Sally znějí v překopaní na drsnější rockový styl kapely dravě a velice přitažlivě. Mezi ně soubor zařadil své cover-perly od Queen - Spread Your Wings, respektive The Wizard od Uriah Heep a Oldfield-ovskou bombu To France. Zbytek čítá vlastní poloakustické balady předělané do ještě poutavějších, hřejivějších a laskavějších aranžmá jako Bright Eyes, klasika kapely Lord Of The Rings, nádherná Mordred´s Song, nebo další zástupce z desky předešlé - A Past And Future Secret. K tomu si přihoďte symfonickou krásku Theatre Of Pain a bonusy od Judas, nebo Dio, a máte variabilní, a s všeobecným stylem B. G. tak málo korespondující desku pestrou jako hrom.

Nahrávka The Forgotten Tales vyšla mezi dvěmi epochálně nejoblíbenějšími díly Blind Guardian. Orámování velkolepými Imaginations F. t. O. S. a Nightfall in M. E., z ní činí kreativně nejzajímavější počin v dějinách kapely, který je v očích mnoha fans zářící perlou zpestřující jejich sbírku cd.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - The Forgotten Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

Mayak | 5 stars | 26.05.2019

Materiál albumu, o ktorom sa neformálne vravelo už na prelome rokov 2015 -2016 kapela definitívne nahrala a technicky upravila bez nejakej mediálnej publicity v priebehu leta a jesene roku 2018 a na svetlo sveta sa oficiálny nosič dostal symbolicky počas prvého týždňa roku 2019.
Teda práve 12 rokov po štúdiovej trojke „The Sparrow“ a rovných 20 rokov po kultovom debute „Starfooted“.

„The Pearl“ je opäť album koncepčný, tentokrát jeho libreto nie je sci-fi tématika, ale skôr príbeh z kategórie fantasy a celkom v réžii speváka Johna Mabryho. Hlavnou dejovou líniou je príbeh mladého muža, ktorý sa vydáva na cestu do sveta v mene svojho ľudu, aby získal vzácnu perlu z pazúrov hrozného draka. Ale ako postupne zistí, drak je najmenší z jeho problémov ...

Podotknem, že textová stránka je v celej histórii vlastnej tvorby u METAPHOR veľmi významná. John Mabry presvedčivo dokazuje skĺbiť vo svojich textoch epickosť Petera Gabriela z éry Genesis a filozofickú a intelektuálnu hĺbavosť Neila Pearta z Rush.

METAPHOR sú hudobne formálne považovaný za neo-progovú kapelu, ale tento termín je v ich prípade hodne ošemetný. Štruktúra ich kompozícií, množstvo motívov, muzikantských nápadov, zmien tempa a nosných línií je bežne taký bohatý a častý, že i pri viacnásobnom posluchu ich albumov si toho príliž veľa nemusíte zapamätať a stále máte možnosť niečo nové, predtým ukryté - objavovať. Oproti majorite neo-progových spolkov je toto beh na dlhú trať a ich produkciu možno skôr zaradiť medzi hudobné telesá z kategórie „Eclectic Prog“.

Inštrumentálne v skupine dominujú gitarista Malcolm Smith, v hre ktorého sa spája predovšetkým invenčnosť a nápaditosť Steve Hacketta, nervnosť a razancia riffov Roberta Frippa, ale aj nevyspytateľnosť a istá prekvapivosť, akú bolo možné počuť u Gary Greena (Gentle Giant) a nesmierne variabilný ale aj univerzálny klávesista Marc Spooner (mimo METAPHOR pôsobí paralelne aj v ďalších rôznorodých rockových zoskupeniach v Californii). Skvelý textár John Mabry má skutočne príjemnú farbu hlasu, skvele intonuje i frázuje, v niektorých recenziách (skôr fanúšikov, ako oficiálnych profesionálnych recenzentov) som však postrehol výhrady voči akejsi jedno-rozmernosti (t.j. malej dramatičnosti) jeho vokálneho prejavu, vzhľadom na bohatstvo a popisnosť textovej zložky k hudbe METAPHOR (inak spolu s bubeníkom Gregom Millerom sú členmi aj ďalšej progrockovej skupiny z Californie – MIND FURNITURE).

Album „The Pearl“ na ploche takmer 62 minút prináša deväť kompozícií, pričom osem z nich sa pohybuje v časovom intervale od 6 po necelých 10 minút, teda žiadny klasický progrockový opus sa tu nenachádza – koncept tematického albumu je riešený v stredne dlhých uzavretých songoch.

Tentokrát nebudem popisovať jednotlivé parciálne skladby, vnímam to ako pomerne zavádzajúce pre bohatstvo motívov, melodických riffov, častých zmien tempa a aranžérskych zvratov. Tých je tu aj po mnohých počutiach skutočne viac, ako dosť.

Budem sa opakovať, ale je to principiálne stále základná filozofia hudby legendy Genesis (veď boli v rannej ére ich cover bandom) z obdobia pôsobenia Steve Hacketta v nej, s markantnými prímesami skladateľských štruktúr Gentle Giant a občasnou razanciou a zriedkavejšie i zmysluplne riadenými disharmonickými plochami King Crimson. Samozrejme najpodstatnejšou zložkou hudby METAPHOR je ich vlastný, skutočne originálny a nenapodobiteľný špecifický prínos, čo je najvýznamnejšou pridanou hodnotou celkového výsledného efektu tak tohto albumu, ako aj ich troch predošlých.
Aj keď album „The Pearl“ vyšiel, ako jeden z úplne prvých v tomto kalendárnom roku (čo je istým spôsobom jeho handicap), pre mňa bude v jeho konečnom účtovaní celkom nepochybne v okruhu favoritov na to najlepšie, čo v tomto období do sveta progresívneho rocku pribudlo.

Resumé:
Progresívne rocková scéna v USA je v súčasnej dobe nesmierne bohatá a detailne ju mapovať je pomerne obtiažne, lebo v dobe po miléniu vznikajú nové kapely a projekty, ako huby po daždi.

Tak, ako v 70. rokoch tu bol (takmer) úplný deficit art rockových skupín (v porovnaní s globálnou situáciou v celej Európe), súčasná produktívna generácia rockových muzikantov si to kompenzuje naozaj masívne.

Za posledných 20 rokov, čo túto scénu sledujem, môžem povedať, že päť skupín z tejto krajiny ma hudobne ovplyvnilo i formovalo celkom zásadne (jasné, môžete namietať, že aj Spock's Beard, ale títo majú v krajine i vo svete tak špecifický štatút, asi ako Marillion v Euroregióne popri zvyšnej progrockovej scéne).

Sú to Echolyn, Discipline, Iluvatar, Advent a METAPHOR. Všetky tieto kapely sú na scéne plus-mínus 30 rokov (Metaphor najmenej – 26).

Mimo štandardne produktívnych Echolyn všetky ostatné kapely vydali za dobu svojej existencie oficiálnych plnohodnotných štúdiových albumov, ako šafránu (Discipline, Iluvatar a Metaphor po štyri, Advent iba tri).

... a každý z týchto albumov je v mojom ponímaní progresívnej rockovej hudby vlastne jedna ... perla (The Pearl) ...



» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Cranberries, The - No Need To Argue

Cranberries, The / No Need To Argue (1994)

EasyRocker | 5 stars | 25.05.2019

Tenhle irský démant lesklým symbolem mých milovaných devadesátek. Z jejich mocných a naditých prsů jsem se nakojil natolik do sytosti, že žasnu, kolik bombastických alb na jejich počátku zkrátka zazářilo na hudebním nebi.

Haló! Haló! Ode to my Familý, ale vždyť to šicí známe, paní učitelkó!!! Jsme na to taky včera vydatně kalili! Alou a písemku, třído neposlušná, vždyť to zná beztak každý-a o tom druhém jsem vědět nemusela. Přímočará I Can´t Be With You - jste kusem skály, nezasáhlo-li vás do černého terčíku. Překrásné, irsky srdečné vyznání Dolores v Twenty One - a já myslím na loňské léto, kdy jsme míjeli všechny ty hrady, louky, zeleň a moře vody. Zombie je památná. Grunge jí ukázal, jak spojit konejšivé sloky a metalové burácení, a zbytek je historií. Skvostně akusticky je vystavěna Empty, zelený ostrov opět fučí všemi průduchy a ano, ten Hlas už neuslyšíme. Everything I Said je něco tak niterného, posmutnělého, že přemýšlím, přišlo-li to vůbec z našeho světa. Snad někde z pomezí - napoví i kapela, vyvedená v souhře s irskou duhou. The Icicle Melts a Disappointment jsou prosté písně - první hravá, druhá osudová jako maršálská hůl. Ridiculous Thoughts - pastorální varhany Dolores střídá energická. Potisící se přiznávám bez okolků, že Irsko mě dostane vždycky; tady máte stěžejní důkaz! Oproti tomu je Dreaming My Dreams baladickým, klidným sněním. Yeat´s Grave přináší opět všechnu tu nepozemskou rozkoš - tady si echtovní irský melancholický grunt musíte zamilovat. A to si ještě Brusinky nechaly nejtěžší kalibr do závěru Daffodil Lament = Irsko, to platí jako máloco jiného. Melancholie, beznaděj, setkání, osvobození, vzlety a pády - šest minut pravdy, a ten závěr...uf!. Titulka odplyne do závěru klidně, až ambientně, v doprovodu skvostné Dolores - ne, žádný argument už netřeba.

Tady nemá smysl dávat nějaké hodnocení. Stejný pomník, pilíř, prazáklad doby, jako The Holy Bible, OK Computer, Nevermind, Out of Time, Purple, Dirt, Siamese Dream nebo Badmotorfinger. Přesto na to jdou Hoganovci jinak, po svém, tak irsky, jak to jen jde. Až z toho mrazí.

» ostatní recenze alba Cranberries, The - No Need To Argue
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The

Living Loud - Living Loud

Living Loud / Living Loud (2004)

horyna | 5 stars | 25.05.2019

Dnes bych všem fandům poctivého big beatu a tvrdé rockové hudby rád představil all-stars projekt složený ze zkušených harcovníků rockové scény, které spolu svedla láska k muzice i spoluúčinkování na prvních dvou deskách Ozzy Osbourna. Dotyčnými osobami jsou basák Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake, které si kdysi madmen vybral k nahrávání svých prvních dvou sólových desek - Blizzard of Ozz, respektive Diary of a Madman.

Právě z těchto dvou nahrávek se na debut Living Loud použilo šest písní, u nichž byli oba muzikanti spoluautory a kterým prý Ozzy jen tak mimochodem léta nepřiznával tantiémy. U zbývající pětice songů už patří autorství celé kapele, s vyjímkou Dona Aireyeho, který platil pouze za nájemného studiového hráče. Kytaru obsluhuje čarostřelec a velký sympaťák Steve Morse, za mikrofon si stoupnul Australan s dynamitem v hrdle Jimmy Barnes.

Celá deska je pak plejádou prvotřídního hardrockového řemesla. Ať už to jsou Ozzyho energicky vystavěné předěly, či skladby vlastní, všechny poskytnou posluchači top kvalitu a to správné rockové "žrádlo".

Už při letmém pohledu do playlistu je člověku mapujícímu Ozzyho tvorbu jasné, kde se bere u mistra a kde naopak z vlastních zásob. Předělávky originálů z počátku let osmdesátých komentovat nebudu, osobně mám rád jak originály, stejně tak tyto verze úpravené. Avšak kdybych vybírat opravdu musel, prst by ukázal směrem k Over the Mountain-která je v podání Living Loud jízda o kategorii energičtější, mířící do samotných horoucích pekel. Kdo moc nemusí Ozzyho zpěv (autor recenze osobně) může konstatovat, že tyto starodávné perly konečně dostali kvalitní vokální náplň. Pozastavím se tudíž hlavně nad vlastní tvorbou Living Loud. Z předkložené pětky mi mezi stěžejní rockové drahokamy vypluli skladby Every Moment A Lifetime (vzletná nadýchaná polo-akustická pecka s nedostižnou Morseho technikou), orientem načichlá a velice, velice muzikální In the Name of God, a k novodobému soundu Deep Purple jemně se klonící Pushed Me Too Hard. Zbývají nám tedy ještě dvě skldby. První je tepavá úvodovka Last Chance a tou poslední pak božská Walk Away – energií nacucaná šlupka tvrdá jako žula, ve které decentní orchestrální aranžmány spolu s riffující kytarou, vytváří v protikladu k maximálně nabroušenému Barnesovu vokálu neuvěřitelně smyslné pnutí. Zkrátka rock jak řemen.

Vlastně celá tato deska je jeden velký rockový kolos, který byl skut z těch nejlepších, léty prověřených rockových ingrediencí, doplněný šťavnatými skladbami dneška.
No a kdo Ozzyho jako zpěváka zkrátka nemusí, třeba ho podobná sonda dokáže nakonec velmi mile překvapit, právě tak jako mne.

» ostatní recenze alba Living Loud - Living Loud
» popis a diskografie skupiny Living Loud

Panzerpappa - Koralrevens Klagesang

Panzerpappa / Koralrevens Klagesang (2006)

jirka 7200 | 5 stars | 24.05.2019

Dumáte li spolu se mnou, co vlastně očekávat od alba s názvem Nářek korálových útesů (můžete zapátrat po norském anagramu), na jehož obalu je vyobrazena zmutovaná liška se žraločí ploutvičkou, dovádějící v akváriu ? Popusťte uzdu své představivosti, odhoďte předsudky a pohodlně se usaďte do vypolstrovaného křesla a na dálkovém ovladači stiskněte tlačítko Play….

Křídlovka s tubou omotané různými zvuky cinkátek vás svými tesknými tóny hudebně uvede do první části trilogie Koralrevens Klagesang. Uf, krásně smutná, ale poněkud pohřební atmosféra na úvod ! Druhý díl je jednou z mála avantgardních, rockových songů na albu. Repetitivní, postupně budované jedovaté kytarové sólo je zapuštěno do mellotronového podloží a rytmiky s RIO nádechem s náznaky jazzu. Opakované poslechy v této skladbě odhalí stále nové vrstvy.

Třetí, bezmála desetiminutová Kantonesick Kanotur je snovým jazz rockovým opusem s překrásnou flétnou a uklidňujícím vibrafonem. Hypnotická atmosféra nás neopustí ani u další skladby Apraxia.Opět jazzový kousek s překrásnou melodickou linkou křídlovky. Pokud hledáte synonym pro slovo melancholie, vydechněte potichu : A-p-r-a-x-i-a! Podobné pocity dokáže vyvolat německá partička Bohren und der Club of Gore svým ultra pomalu zahraným jazzem.
Pátá Snill Sang Pa Band vás trochu rozhýbe poťouchlou a veselou melodií, která se plynule překlopí do jazzové improvizace. Bravo !
Navazující Etyde si vyžádá vaše plné soustředění. Je to uragán a spleť nápadů a propojených hudebních stylů, která by jiné kapele stačila k vytvoření celé desky.

Sedmá v pořadí s názvem Vintervake vám vyrazí dech! Obsahuje i zpívanou část – nádherně melodickou linku na swingovém podkladu si tu střihnul zajímavý host - Richard Sinclair, kterého si jistě pamatujete z Caravan, Camel nebo Hatfield and the North.

Nejdelší, svou délkou atakující čtvrt hodiny Frenetisk Frenologi je opět melodickou sprškou klasických, ale i free jazz rockových pasáží s občas až psychedelickým nádechem.
Závěrečný, třetí díl Korallrevens Klagesang III dokončuje v první části rozpracovanou tesklivou melodii a nezbývá nic jiného než desku pustit znovu...

Závěrem : asi nejbarevnější a z mého pohledu možná i nejpřístupnější album kapely, kde jsou oproti jiným deskám potlačeny prvky RIO, naopak jsou více obnaženy jazz rockové kořeny různých odstínů propletené s avantgardním rockem a prvky vážné muziky. Ne desce se blýskne také mnoho špičkových norských jazzových hudebníků, kteří v nahrávce zanechávají svůj zřetelný otisk.
Kapela se nebojí jednodušeji pojatých partů s výraznými melodiemi, které dokáže skloubit s náročnějšími částmi free jazzových postupů tak bezelstným a přirozeným způsobem, že se mi jen velice těžko v paměti hledá podobně zdatné těleso.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Koralrevens Klagesang
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Anyone's Daughter - Anyone's Daughter

Anyone's Daughter / Anyone's Daughter (1980)

horyna | 4 stars | 24.05.2019

Na německé Anyone´s Daughter jsem narazil totální náhodou na svých toulkách po Discogs. Prostě jsem jen tak bloumal a hledal něco k doplnění balíčku v němž mělo být posíláno jedno jediné cd (už netuším jaké to bylo). Potřeboval jsem zkrátka bráchu, a do oka mi padl obal právě tohoto alba. Omrknul jsem situaci, přečetl, poslechl a bylo vymalováno.

Druhá deska A. D. se přesně trefila do mých chuťových pohárku, v poslední době otočených vstříc sedmdesátým létům víc než kdy jindy. I když tato nahrávka onu hranici dekády atakuje a vyšla už v kulatém osmdesátém, hudebně je to prastarinka se vším všudy.

K jednotlivým skladbám nemám nejmejší výtku. Vše zní pohádkově výpravně, art-rockově aristokraticky, vznešeně, nadýchaně, místy pompézně, ale pořád cítíte ten poctivý starý rock. Už první příspěvek Swedish Nights je pastav pro sluchy. Krávesy předou všude okolo vás, kytara melodiemi hladí a trochu německy znějící akcent hlasu Harald Baretha dokáže divy. Při druhé Thursday vás napadnou Eloy z počátku osmdesátých, a u třetí Sundance Of The Haute Provence chrochtáte blahem při krásném úhozu Matthiasových keyboard. Největší hit a zároveň koncertní šlupka je skladba čtvrtá - Moria. To je art-rockový nářez jako hrom, navíc rozpumpvaný do těch největšíchh obrátek. Výpravná sedma Another Day Like Superman nabízí několik variací alá Yes a vše uzavře malebná Between The Rooms.

Věrtel rocku mixnutého spacem, artem a mírnou dávkou pompy-to jsou Anyone´s Daughter. Další to z utajených kapel kdysi působící za naší západní hranicí.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter

Suede - The Blue Hour

Suede / The Blue Hour (2018)

horyna | 5 stars | 23.05.2019

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?



» ostatní recenze alba Suede - The Blue Hour
» popis a diskografie skupiny Suede

Metaphor - The Sparrow

Metaphor / The Sparrow (2007)

Brano | 5 stars | 22.05.2019

Mám rád koncepčné albumy.The Sparrow je jedným z tých,ktoré so mnou zatriasli ako víchor so suchým,lykožrútom rozožratým smrekom.Album vznikol na základe sci-fi filozofického románu The Sparrow(vrabec),ktorý v roku 1996 napísala spisovateľka Mary Doria Russel,rodáčka z Chicaga.Za toto literárne dielo získala množstvo prestížnych medzinárodných ocenení.Išpiroval ju citát z Evanjelia podľa Matúša 10:29-31:"...že ani vrabec nepadá na zem bez toho,aby to Boh poznal".

Dej románu začína tým,že skupina jezuitských kňazov zachytí zvláštne rozhlasové vysielanie z planéty Rakhat.Kňazi nakoniec planétu navštívia,kde sú konfrontovaní s mimoriadne vyspelou,ale zároveň aj krutou mimozemskou civilizáciou.Z planéty Rakhat sa na Zem vráti len otec Emilio Sandos,ktorý je po zvyšok svojho života telesne aj mentálne poznačený.

Toľko dej...a aká je hudba?Ťažko hľadať slová,to treba počuť!Skupina zo San José uchopila túto tému veľmi zodpovedne a profesionálne.Treba však povedať,že inšpirácia velikánmi art/prog rocku z rokov 70-tych ako sú Genesis,King Crimson,Gentle Giant či Happy The Man je nepopierateľná a každému jasná.Hudobný materiál,ktorý nahral tento neo-retro progresívny kvintet je vlastne sci-fi opera plná nápadov,originálnych kompozičných a skladateľských postupov,nečakaných zvratov a zložitých inštrumentálnych štruktúr.Album sa skladá zo 14 skladieb,ktoré majú od 2 až do 12 minút.Nájdete tu viacvrstvové finty typické pre Gentle Giant,veľa mellotronových plôch,ale tiež aj krásne organové vyhrávky a hackettovské gitarové sóla.Inštrumentálne výkony sú fakt uchvacujúce a spevák John Mabry mi miestami silne pripomína vokálny prejav Erica Naylora z kresťanskej prog-rockovej skupiny AKACIA a to najmä farbou hlasu,celkovou intonáciou a frázovaním.Album je veľmi emotívny a zároveň inteligentne a vkusne spracovaný...avšak pre poslucháča je na prvé počutie dosť ťažko prístupný a opona sa roztvorí až po viacnásobných sústredených posluchoch,čo si vyžaduje určitú dávku trpezlivosti.Záver albumu je famózny!Ohromujúce finále vo forme zborového spevu v predposlednej skladbe God Will Break Your Heart,kde mi naskakujú zimomriavky podobne ako pri piatej skladbe Death In Eden a nasledujúcej Challallah Khaeri.Metaphor-The Sparrow vrelo odporúčam všetkým progrockerom!

» ostatní recenze alba Metaphor - The Sparrow
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

steve | 5 stars | 21.05.2019

Vstoupit do osmé dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Rush si lepší album než Permanent Waves přát nemohli. Nejenže na něm zachovali všechny své předešlé atributy, ale navíc se posunuli směrem k otevřenějšímu soundu, který od teď dokázali akceptovat také rozhlasové stanice. A právě pro ně byl napsaný singlový hit Spirit of the radio. Ten vypadá vedle nepoddajných Hemispheres jako skladba od cizí kapely. Freewill naopak zastupuje tu techničtější stránku alba, která vykristalizuje na kytarově nedostižném Jacob's ladder. Entre nous je podobná na Freewill a atmosférickou korunkou je syntéza Different strings, napěchovaná na poměry Rush až nezvyklou krásou. Přírodovědná studie Natural science uzavře jedno z nejpozoruhodnějších alb Rush jejich kariéry.
Poklonu zaslouží Terry Brown za sebejistý a maximálně vycizelovaný zvuk nahrávky.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Hawkwind - In Your Area

Hawkwind / In Your Area (1999)

Mrs.TeaTime | 3 stars | 20.05.2019

Z pozdější tvorby našich drahých Hawkwind je to dle mého názoru jedno z těch povedenějších alb. Osobně miluju především to prapodivné In Your Area uprostřed Brainstorm, je ohromná škoda, že to nikdy nevydali jako samostatnou nahrávku na nějakém albu. Můžu říct, že je to totiž jedna z mých úplně nejoblíbenějších Hawkwindích písní, protože ono je to prostě tak… Jiné! Brainstorm jakožto klasická píseň je taky super, tady se mi možná líbí i víc, než na Space Ritualu (ale na originál studiovku nemá nic!)
Ostatní písničky jsou fajn, Hawkwind ve své klasické pozdnější podobě, tak nějak se ale slívají dohromady, mě osobně přijde, že po Levitation je to až na drobné výjimky pořád to samé…

» ostatní recenze alba Hawkwind - In Your Area
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Journey - Journey

Journey / Journey (1975)

horyna | 4 stars | 20.05.2019

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

horyna | 5 stars | 20.05.2019

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Hardline - Leaving The End Open

Hardline / Leaving The End Open (2009)

horyna | 4 stars | 19.05.2019

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

yngwie3 | 4 stars | 18.05.2019

Čo nového očakávať od legendy melodického hardrocku, ktorej frontmanovi ťahá na sedemdesiatku a zjavne sa nechystá vydať cestou Roberta Planta ale kráča tou svojou, pred veľa rokmi predurčenou prijatím do Deeps ?

No, ja som čakal len melodický hardrock ... a ten sa dostavil v plnej kráse ... lebo rap, techno, sladký popík alebo nebodaj RIO to nebude ...

Hlasivky nemožno vymeniť ako struny na gitare a tak je jasné, že Burn sa už nedostaví, ale tá farba a energia tam bude až po drevený futrál.
Po odchode Douga Aldricha som sa skutočne obával, či sa nájde gitarista ktorý by ho dokázal rovnocenne zastúpiť, ale moje obavy s príchodom Joela Hoekstru zmizli ako para nad hrncom ... Btw, gitary boli vždy silnou zbraňou hada farby útesov Doverských.

Skvelý opus, ktorý potešil moje hardrockové srdce ... a keby bol náhodou posledným hadím zasyčaním, tak je to derniéra s oprávnene vztýčenou hlavou za neutíchajúceho standing ovation ...

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

| 4 stars | 16.05.2019

Některé služebně obstarožní kapely dokáží ještě občas pořádně překvapit. Na úsvitu své kariéry se něco podobného povedlo Coverdalově partě Whitesnake. Popravdě jsem podobný tah moc nečekal. Všude se pořád dokola skloňuje jak špatně je na tom David s hlasivkami, jak nedokáže utáhnout turné a že starší skladby znějí s jeho handicapem žalostně špatně.

Ale něco jiného je tour a něco jiného studiová deska. Ta se nedělá na jeden zátah a tak míst k vydýchání se a nabrání sil je spousty. Letos stejně jako na Purple album starého Coverdala od mladého nepoznáte. Se studiovými úpravami mu to jde výborně a jeho plný hlas silný jako uragán, řádí na celém lp se stejnou intenzitou.

Nový kytarista Joel Hoekstra je správným mužem na svém místě a pozici po Dougu Aldrichovi zaceli na 100%.
Hadí obálka moc nového nepřináší, což naštěstí neplatí o muzice. Když bych měl novinku srovnávat s deskami Good To Be Bad a Forevermore, protože s jinými díly Whitesnake to pro jejich komerčnější, ale také bluesovější nádech nejde, dostávám letos nejživější a nejrobustnější nahrávku za posledních patnáct let. V případě Whitesnake se snad nemá cenu bavit o zvuku, ten je znovu precizně vycizelován a přináší posluchači plno vzrušujících rockových vybrací.

V mezinárodním éteru nejčastěji duní první skladba Good To See You Again, pro svůj typicky Whitesnakovský rockový odpich. Za sebe bych mezi nejreprezentativnější vzory vybral písně: šťavnatou Shut Up & Kiss Me, dynamickou Hey You (You Make Me Rock), výbornou titulku, stadiónovou Well i Never a hymnickou Sands Of Time. Z pohodovek bílého hada pak Always & Forever a After All.

Věřím tomu, že se letošní Whitesnake zařadí spolu s Lawtonovými Lucifer´s Friend k tomu nejlepšímu hudebnímu zboží. A že naši důchodci těm mladým namistrovaným rádoby umělcům zase pořádně natrhnou ......

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mystery - Destiny?

Mystery / Destiny? (1998)

horyna | 4 stars | 16.05.2019

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery

Isotope - Deep end

Isotope / Deep end (1975)

horyna | 5 stars | 15.05.2019

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope

Panzerpappa - Astromalist

Panzerpappa / Astromalist (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2019

Kapela Panzerpappa je skutečným chameleonem na rockové hudební scéně – v jedné písni dokáže sloučit několik stylů do chutné, mnohdy i melodické směsi, ale nikdy si nemůžete být zcela přesně jisti, co přijde za okamžik.

Nejlepší cestou jak podobnou muziku vstřebat, je vybodnout se na nějaké analýzu a nechat ji prostě jen tak plynout. Jak se tu již u minulé mé recenze někdo zmínil, každá deska kapely je trochu jiná. Přesto se pohybuje v předem narýsovaném mantinelu žánrů prog rocku, RIO, špetky Canterbury stylu a vážné muziky. Jen procentuální poměr zastoupení jednotlivých ingrediencí se desku od desky (rovněž někdy i píseň od písně) proměňuje.

Norští Panzerpappa jsou dle mého na progresivní rockové scéně poměrně svěžím větrem. Hodnocené album Astromalist vznikalo s rozvahou a pozvolna během tří let (2009-11), poté byly v roce následujícím jednotlivé nahrávky smíchány a mastrovány zvukovým inženýrem Udim Koomranem, který je velkým fanouškem podobných kapel (pracoval mj.i se Soft Machine nebo Gong). Jeho oddanost náročnější muzice je natolik silná, že práci odvedl bez nároku na honorář. Přesto však vytvořil naprosto špičkový zvuk, který roste spolu s kvalitou audio řetězce. Na celkovém projevu Panzerpappa má lví podíl, do nahrávek vpravil i různé elektronické zvuky, nebo třeba úryvky záznamu rozhlasových zpráv z teroristického útoku na palubě letadla Pan Am 103 nad skotským Lockerbie (skladba Femtende Marsj).

Krátce k obsahu alba :

Bati La Takton! – tak, jako na ostatních albech, poklidnější, až jazzový rozjezd, posléze si říkáte : poslouchám fusion s prvky RIO nebo avantgardní rock s prvky jazzu :-) ?
Anomia – taková poloimprovizační, (více navozující pocit poslechu komorního kvarteta) ale velmi příjemná jednohubka se saxofonem, cellem a xylofonem pro chvíle, kdy se po ránu ještě zcela nerozednilo, nostalgicky koukáte z okna a venku prší…

Femtende Marsj – zde do toho hudebnící řádně hrábli, nervní zkreslené kytary krouží nad hlavou posluchače jako dravci, v pozadí syčí mellotron nad komplikovanými rytmy, napětí umocňují útržky rozhlasových zpráv z leteckého neštěstí v mezihře – jako kdyby jamovali King Krimson s Voivod! Tuto skladbu bych si klidně dokázal představit v mnohem delším provedení.

Po předchozí náročné skladbě přichází zklidnění v podobě Ugler i Moseboka, která se pozvolně rozvíjí do šíře v poklidném jazz rockovém duchu. O pozornost si skladba razantně řekne na konci druhé třetiny nervními rockovými kytarovými výpady….
Satam – vesmírný avantgardní prog rock s výraznou rytmikou – další temný song alba - totožná melodie opět variuje v různých skupenstvích a tvarech, na vznešenosti skladbě přidávají různé použité dechové nástroje.

Od titulní Astromalist snížení tepové frekvence nečekejte, ač to v úvodu skladby vypadá nadějně :-) Fagot tu ovládá host Michel Berckmans z Univers Zero.
Knute Pa Traden – pokud trochu kopnete krumpáčem, tak kousek pod povrchem narazíte na pokroucené lidové melodie v rytmu tanga..

Závěrem : velmi barevné album a příjemné osvěžení od kapely, která záměrně narušuje stereotypy výše zmíněných žánrů. Důkaz, že na kvalitní desky lze narazit i v současném miléniu…

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Astromalist
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army (1974)

horyna | 5 stars | 14.05.2019

Debutovou nahrávku projektu Baker Gurvitz Army tu na progboardu ocenili čtyři recenzenti/přispěvatelé nejvyšším počtem hvězdiček. Jen Slava svou poslední recenzí na tento produkt desku dle mého celkem brutálně sestřelil. Nemá cenu rozpitvávat to, co proběhlo v debatě pod recenzí, každý určitou muziku cítíme po svém. Já osobně se přidám ke skupině první a ne proto, že je většinová, ale proto, že mám tuhle desku v kategorii klenotů. A hned vysvětlím proč tomu tak je:

a) Bakerův styl bubnování mám strašně rád, v jeho intenzivním pojetí a technické kvalitě vidím jedno z nejvyspělejších bubenických es té doby. Navíc způsob nazvučení jeho soupravy už z dob Cream mi připadá úchvatný.

b) do druhé katgorie bych zařadil hned několik na sebe navázaných subjektů, které kvalitativně povyšují desku nad okolní konkurenci. Gurvitzův svůdný vokál a nápaditá kytarová práce, atmosféra desky, která je i díky zde použitým syntezátorům velice poutavá, no a v konečném hledisku je to především síla a nesporná kvalita jednotlivých songů. Ty jsou v mých očích dobré natolik, že se vyplatí je rozebrat jednotlivě.

Úvodní Help Me zdobí krásné klávesové přelivy posazené pod tepem Bakerových nezbedných přechodů. Z temnoty probleskne klavír, aby vzápětí přišel pod tíhou rytmických přechodů zlom, vtěsnaný na Gurvitzův expresivní vokál. Dvojka Love Is je brilantní instrumentálka s dominantní Bakerovou dělostřeleckou palbou. Ale své řeknou i řízné kytary a symfonický ráz skladby podpoří bohaté klávesové členění. Memory lane je další Bakerovou a Gurvitzovou perlou. Bicí jsou kam jen oko dohlédne a rozdávají rány všude okolo vás. Gurvitz deklamuje jako bůh, skladba má neskutečnou šťávu a tah. Vše je naskrz zaranžované a bohatě členěné. Art-rocková vložka a posléze bubenická předváděčka nemají chybu.

Inside of Me se okolo vás vlní jak vnadné tělo černošské tanečnice. Je utkaná z těch nejněžnějších kytarovo-klávesových tónů, kde vás do ucha brnkne Gurvitzův styl zpěvu a občasné Bakerovy brutální vyjížďky. Možný vrchol alba. I Wanna Live Again zní jako muzikál z Broadwaye, spousty smyčců (klapek), romantický sbor s dámskou účastí, no prostě velká rozněžněná paráda. Drsná šestka Mad Jack s Bakerovými recitativy, bluesová, klasicko-parádní instrumentálka 4 Phil a poslední komplexní Since Beginning uzavírají desku ve velkém stylu.

Desku, která patří mezi výkladní rockové zboží čtyřiasedmdesátého.

» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army

Cream - Wheels of Fire

Cream / Wheels of Fire (1968)

horyna | 5 stars | 12.05.2019

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream

Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard

Mona Lisa / Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard (1978)

horyna | 5 stars | 11.05.2019

Jak, nebo lépe řečeno proč jsem kdysi objevil tuto zvláštní francouzskou jednotku sedmdesátých let, si už dnes nevzpomenu. Předpokládám, že to bylo na popud nějaké recenze nebo dialogu připojeného ke kapelám z podobného regionu. Že se i v tak pro rockovou a prog hudbu netypické zemi, jakou Francie bezesporu je, zrodilo několik pozoruhodných uskupení v silné desetiletce hudební obrody před padesáti lety je celkem logické. Netuším, jestli byl právě soubor Mona Lisa jedním z vůdců tamější scény, ale odkaz, jaký nám svými nahrávkami zanechal, k podobné myšlence lehce svádí.

V jejich případě jde o velmi originální pojetí a náhled na progresivní atmosférický rock uchopený po svojom. V kombinaci s intonačně nesnadným francouzským jazykem tak vzniká něco specifického a těžko zařaditelného. Jakákoliv přirovnání jsou v tomto případě zhola nemožná. Navíc je projev jejich zpěváka slyšícího na jméno Dominique Le Guennec neskutečně teatrální a věřím, že pro některé i na hranici dobrého vkusu. Pokud ale chováte sympatie k zemi, ze které soubor pochází, stává se tento (pro některé) handicap ve vašich očích silnou zbraní a dominantním nástrojem celé plejády emočně vystupňovaných okamžiků provázejících soubor sofistikovaných a do detailu vypiplaných kompozic, které z prvních čtyř alb souboru sálají.

Pod uhrančivým pohledem kormidelníka (možná samotný Dominique Le Guennec) zahaleného do modré barvy na přebalu jejich čtvrtého a troufám si tvrdit že i vrcholného alba Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard se ukrývá soubor šesti artrockových, jen těžko zaměnitelných skladeb. Silný přítlak na atmosféru nevychází jen z divadelního a často recitujícího Dominiquova hrdla, ale rovněž z neprodyšné klávesové stěny, která je hodně intenzivní a jasně slyšitelná. Do ní se občas přimotá kytarové sólo, vyhrávka nebo slušivý akustický tok.

Z této muziky je Francie cítit na sto honů. Podobně, jako cítíte z Italů jejich typické hudební fluidum, něco specifického vychází i od (těchto) Francouzů. Zkuste a uvidíte. 4,5*

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

Snake | 5 stars | 11.05.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 091602 /2009/

Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...

Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.

Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.

Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.

Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Guilt Machine - On this perfect day

Guilt Machine / On this perfect day (2009)

horyna | 5 stars | 10.05.2019

Guilt Machine jsou jedním z mých posledních horkých objevů, na které jsem narazil díky vsazené skladbě tu, v naší hitparádě přispěvatelem (mě blíže neidentifikovatelným) Mirkem. Tímto mu vzdávám hold a velké díky.

Osoba Arjena Lucassena je mi známá, ale jeho projekty, hlavně Ayreon si mé srdce nikdy nezískali. O existenci GM jsem vzdáleně věděl, avšak vůbec netušil, že jím bude až tak geniální dílo. To si získalo mé srdce takřka ihned, a jeho ne-úplně typický progresivní rukopis jsem rozdýchával docela dlouho.

Vše, celé kouzlo tohoto alba je v atmosféře. Tu se povedlo Arjenovi nastínit, vlastně co to říkám, dokonale vystavět z moderních zvukových prefabrikátů, a její space kouzlo má neuvěřitelně působivou sílu a tah.

Deska je naprosto vyrovnaná, avšak nad zdejší vyšší stupeň geniality vystupuje přec jedna mega skladba, píseň číslo dva, Leland Street. V té je už tak nadpozemsky se vznášející hlas zpěváka Jaspera Steverlincka umocněn géniem okolní hudby, mezi kterou je posazen v nedostižně oduševnělé formě. Při jejím poslechu a ve spojitosti s různými obzvlášť dojemnými představami, vám budou slzy stékat po tváři samovolně a bez vašeho zavinění. V té muzice je tolik citu a emocí, že by naplnili několik horkovzdušných balónů a pořád by vám zbyla ještě slušná zásoba.

Toto dílo nemá žádného přímého nástupce a možná je to tak dobře. Genialita svého autora dokáže líbat po celý jeho život jen žřídka kdy, a u kolébky Guilt Machine stála v pozoru a v celé své nahotě.

» ostatní recenze alba Guilt Machine - On this perfect day
» popis a diskografie skupiny Guilt Machine

Soft Machine - Seven

Soft Machine / Seven (1973)

horyna | 4 stars | 09.05.2019

Ke kapele Soft Machine mě něco přitahuje. Jejich diskografii kompletně neznám, uznávanou třetí desku pro její časovou náročnost 4x20 minut odmítám i testovat. "Softs" nejsou tak přitažliví jako Return to Forever, jednoznační a uhrančiví jako Weather Report či ztřeštění jako Gong, ale přesto mě tato grupa nepřestává fascinovat a já si její desky začínám pomaloučku dokupovávat.

Soft Machine působí (alespoň na mě) občas odtažitě a profesorsky. Neznají pózu a ve své tvorbě se nikomu nepodřizují. Když se v nich časem zorientujete, budete se také rádi vracet nazpět. Deska Seven byla jednou z prvních, které jsem si pořídil, a dodnes jí patří nejvyšší místo oblíbenosti. Jedním z důvodu trvajícího magnetismu k Soft Machine bude možná také jejich příslušnost k oblasti Canterbury, odkud kapela povstala. Zmíněný kraj a skupiny z tohoto prostředí mám velmi rád.

Těžko stravitelný a komplikovaný jazz-rock jejich ražení je vzdálen kapelám popsaným výše. Někdy zní hodně minimalisticky a při absenci kytary velkou část práce odvádí různé druhy klávesových nástrojů. Pak je tu ještě hoboj a saxofon v ústech Karla Jenkinse, někdy sólující a někdy jen vyplňující prostor svým konejšivým tónem. První desky jsou zatraceně free a jen pro skutečné zažrance do stylu jazz; tady žádné fúze nenajdete, jedná se o dosti neuchopitelnou muziku. Po odchodu Roberta Wyatta začíná být nová tvář Soft Machine kapánek přístupnější, přehlednější a odlehčenější. Na povrch vystupují příjemnější melodie a kostry skladeb mají snáz uchopitelná schémata.

Album Seven je pocitovou a jazzově poctivou nahrávkou své doby. Pokud obdivujete impresionismus jako směr (ať už v malířství nebo v hudbě), některé jemné nuance a prchavé momenty v tvorbě Soft Machine vás k němu můžou velice sugestivně přiblížit.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Seven
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Panzerpappa - Pestrottedans

Panzerpappa / Pestrottedans (2016)

jirka 7200 | 4 stars | 07.05.2019

Norsko mám rád. Jeho divokou přírodu s nádhernými fjordy, výborné jazzové kapely a interprety (nyní večer u dobré kávy poslouchám Silje Nergaard) a také specifická prog rocková tělesa, která jsou vždy trochu odlišná od klasické středoevropské produkce. Nejinak je to u partičky z Osla s neotřelým názvem Panzerpappa. Jejich starší tvorbu jsem bohužel neslyšel, kapelu jsem objevil až s albem Pestrottedans (Tanec krysy postižené morem) z roku 2016 a byl jsem příjemně překvapen.

Kapela je zběžně a poněkud nepřesně žánrově označena jako představitelka RIO/Avantgrade prog, což může běžného posluchače melodických žánrů poněkud zastrašit při představě fúze třeba takových Univers Zero kombinovaných třeba s King Crimson. Obavy stranou a směle si nějakou ukázku pusťte! Ten příměr neodpovídá realitě, i když kdysi jeden člen Univers Zero s tímto tělesem hostoval a prvky King Crimson v rytmice jistě také objevíte. Ale Panzerpappa do výsledného koktejlu přihodí i další ingredience – melodické jazz fusion se všudypřítomnou saxofonovou linkou klavíru a určité minimalistické rytmické vzorce RIO stylu a hodně prog rockových kvasinek. A hlavně takový pozitivní až radostný feeling ve variujících melodiích, což se rozhodně u severských spolku moc často neslyší.

Na vtipně pojmenovaném albu najdete v sympatické stopáži čtyřiceti tří minut sedm instrumentálních písniček. V bookletu ke každé z nich najdete anglicky popsanou historku o pocitech muzikantů a důvodech vzniku, které tak nahrazují chybějící textovou část.

Stručně k obsahu. Úvod alba je poněkud línější fusion rock. Ve skladbě Spadom se teprve žhaví trysky a muzikanti rozhýbávají ztuhlé prsty v nevyhřátém studiu. To v následující a titulní Pestrottedans to již ohnivě bublá a na členitém povrchu již hudebníci předvádí naplno svůj um. Navazující Tredje Malist se promění po krátké předehře v líbezně melodickou jednohubku. Fundai je (spolu se závěrečnou tečkou) nejrockověji působícím songem. Rytmikou připomene King Crimson, mně se vybavilo i přirovnání k písni brněnského Dunaje z období desky Dudlay. Landsbysladder v úvodu předkládá ústřední melodickou linku, aby se k ní po různých jakoby instrumentálních odbočkách zase vrátil. Hodně ponurá, ale i snivá je závěrečná Goda' Gomorrah.

Závěrem shrnuji: Nikterak přehnaně známá kapela nabízí zajímavý a trochu jiný pohled na rock v barevné směsce rozličných inspiračních zdrojů. Prog rockery by neměla minout.

Ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Pestrottedans
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Iron Butterfly - Ball

Iron Butterfly / Ball (1969)

pinkman | 5 stars | 06.05.2019

Když jsem si poprvé poslechl album Ball, úplně mě dostalo. Jednoznačně druhé nejlepší album skupiny Iron Buttefly, to první je samozřejmě In-A-Gadda-Da-Vida. I když musím říct, že mu Ball šlape slušně na paty. Ze všech desek Ironů má nejhmatatelnější a nejděsivější atmosféru.

Po prvním impozantním duchařském příspěvku In The Times Of Our Lives se objevuje experimentální skvost v podobě Soul Experience, ale opravdu skvělý kousek je skladba Lonely Boy. Elvisovsky soulová záležitost proložená temperamentně procítěnými vokály. Aby člověk pochopil, musí tu nádheru slyšet celou. Poté následuje trojice trochu vlažnějších kusů k oddechu, aby nás kapela znovu vyděsila skvělou Her Favorite Style, ještě ponuřejší Filled With Fears se strašidelným houkáním uvnitř a nakonec přijde usmíření prostřednictvím Belda-Beast.

Poslechově dotažené album nenabízí nic jiného, než silný pětihvězdičkový zážitek. Ball je nahrávka, která zdatně konkuruje těm nejlepším opusům daleko slavnějších Doors.

Momentální TOP skladba: In The Times Of Our Lives

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - Ball
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly

Fantasy - Paint a picture

Fantasy / Paint a picture (1973)

horyna | 5 stars | 06.05.2019

Sedmdesátá léta obsahují ve svých hudebních útrobách nepřeberné množství neskutečně nádherných a jen těžko vystopovatelných pokladů. Když pomineme ty zaručeně velké kapely, které dosáhly celosvětového úspěchu a které dnes zná opravdu každý, kdo se o podobnou muziku alespoň trošičku zajímá, máme tu ještě další kategorie kapel, které štěstí popularity vůbec nepotkalo.

Do jedné by se daly zařadit soubory, které na hudební mapě vydržely alespoň nějaký ten rok pospolu a stihli vydat dvě tři alba. Všechny ty Cressidy, "Druidáci" nebo "Flasháci" - talentované a výborné kapely, které objeví skutečně jen fajnšmekr jdoucí daleko více do hloubky. V poslední kategorii je obrovská fůra skupin, jenž pohasly, sotva ze sebe vyplodily jedno jediné plnohodnotné album. A když píši plnohodnotné, nemyslím tím nějaký nepovedený polotovar třetí kategorie, nýbrž desku silnou, dosahující kvalit podobných těm nejlepším albům od například právě Flash nebo Greenslade, ale i plně srovnatelných s těmi nejlepšími počiny obrů Yes či Uriah Heep. Pídit se po takových malých zázracích je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nahrávka Paint a Picture britských hvězdiček Fantasy, jejichž plamen v dějinách art rocku planul skutečně jen krátkou chvíli, by se dal k těm nejlepším deskám výše zmiňovaných kapel bez skrupulí připodobnit. V jeho těsném sousedství leží slovutně známé a podobně pohádkově atmosférické (rozuměj i stejně kvalitní) počiny jako jsou Look at Yourself nebo například Fragile.

Nástrojově jde o bryskně zvládnutou práci, z níž lze vydělit jednotlivý zvuk každého z nástrojů, který se nahrávání zúčastnil. Posluchač neustále vnímá všudypřítomný tok kláves (ten je obzvlášť příjemný a heboučký), čitelný tón španělky (ta na albu hraje skutečně často), rytmika šlape na jednotku a dalším z nástrojů je i impozantní hlas Paula Lawrence. Vše má v sobě patřičnou jiskru, velkou dávku podmanivosti, hudební estetiky, nápaditosti, brilantní sehranosti celého souboru, a nahrávku navíc podpírá pohádkově vzdušná atmosféra s okouzlujícími aranžmá.

Snad ani nemá cenu přehnaně přepisovat o co se v té které skladbě jedná. Rozprávkový vstup rozehraje už úvodní stejnojmenná skladba, která svým odzbrojujícím aranžmá a příjemně hřejivou atmosférou posílá milovníka sedmdesátek okamžitě do kolen. Španělky vesele drnkají, hammondy se tetelí vzduchem, kytara pískne krátkou melodii, rytmika přesně tepe a vše korunuje Paulův sebejistý hlásek. Jedna pecka střídá druhou, dvojka i trojka jsou skvělé. Čtyřka si upaluje v ostřejším muzikálnějším tempu, aby toto hromobití vzápětí vystřídala tichá, violoncellem doprovázená modlitba Widow. Na straně B se začíná zgruntu od znova.

Samotnou kapitolou je pak obal tohoto díla. Překrásný obraz dýchající vírou a pokorou, na pozadí romantické krajiny seskládané z vícero fragmentů odehrávajících se v umělcově hlavě, které jeho ruka držíce štětec převádí na plátno tak, aby ono plátno dokázalo v divákovi zanechat patřičně okouzlující dojem, který jej spojí s myšlenkami na něco velmi příjemného.

Dílo ač totálně neznámé, přesto maximálně působivé, nemohu známkovat jinak než plným počtem. Fantasy hrají kouzelnou a smyslnou muziku určenou všem milovníkům prvotřídního art-rocku. Vřele doporučuji!

» ostatní recenze alba Fantasy - Paint a picture
» popis a diskografie skupiny Fantasy

VARIOUS ARTISTS - Keyboards Triangle

VARIOUS ARTISTS / Keyboards Triangle (1999)

Snake | 4 stars | 03.05.2019

CD Avalon, MICA-2004 /1999/

Keyboards Triangle (Keyboard Trio Tribute) je společným projektem dvou japonských neoprogresivních kapel - Ars Nova a Gerard - a při pohledu na futrál CD jistě zpozorněj všichni fanoušci Emerson, Lake & Palmer, protože ta podoba s obalem alba Tarkus je hodně okatá (netýká se na progboardu zveřejněné obálky evropské verze od Musea Records). Možná víc, než by bylo zdrávo a tak to na první pohled vypadá jako tribute album věnované právě této britské legendě. Ovšem není to tak docela pravda. Maj tu sice dvě skladby, ale je to spíš poklona stylu - rozuměj klávesově orientovanému art rocku - jako takovému. Těch interpretů, kterých se to týká je víc a ptáte se mě, co to má společného s italským progresivním rockem ? Víc, než by se zdálo, protože došlo aj na předělávky Banco del Mutuo Soccorso, Premiata Forneria Marconi a Il Balleto di Bronzo...

Skupina Gerard vznikla v roce 1983 a založila ji jedna z nejvýraznějších osobností japonské progresivní scény, klávesovej mág Toshio Egawa (*1959). Debutovala o rok později a v současné době už má na kontě nějakejch třináct alb, s Keyboards Triangle I a II včetně.

Začátky kapely Ars Nova (uvádí se i varianta Arsnova) sahají rovněž do roku 1983 a od svého založení fungovala jako - považte - dívčí trio. Což je věc v progresivním rocku ne tak úplně obvyklá. U jejích základů stály Kyoko Kanazawa (basa), Yumiko Saito ( buben) a Keiko Thubata (klapky), kterou však velmi brzy nahradila Keiko Kumagai. Během následujících let byla sestava skupiny značně proměnlivá a právě klávesistka Keiko Kumagai je jedinou, která zůstává a kolem které se to všechno točí. Arsnova působí prakticky dodnes a vydala - podle ofiko stránek kapely - sedm studiových alb.

A teď už k desce samotné : při celkové stopáži 55 minut obsahuje sedm položek a obě kapely se pravidelně střídaj. Při lichém počtu skladeb to vyšlo 4:3 pro Gerard a jako první je tu Toccata legendárních Emerson, Lake & Palmer. Cover od Gerard je zhruba o deset sekund delší, ale jinak se obě verze příliš neliší. Jasně, nepsal se rok 1973, ale 1999 a i když si Toshio Egawa libuje v analogovejch vintage nástrojích, ten zvuk je prostě modernější. Jinak je to úplně stejnej nářez a na konci skladby se cítím jako boxer, zahnanej do kouta ringu a čekající na ránu z milosti...

Naštěstí jsou tu divoženky z Ars Nova a Birds Medley ( Bourrée - First Avenue - King Bird) holandských Trace. Kapelu moc neznám, vím jen, že ji založil Rick Van Der Linden po odchodu z Ekseption a že hrála classical rock, ale doma nemám ani notu. Porovnal jsem tedy aspoň skladby Bourrée a ta podoba je takřka dokonalá jak provedením, tak zvukem. Celá osm minut dlouhá suita je pěkně uvolněná a poskytuje možnost oddychu po ELP a před následujícím náklepem, kterým je energická La conquista della posizione eretta italských Banco del Mutuo Soccorso. Možná se pletu, ale mám za to, že v Japonsku je italský progresivní rock velmi populární - což mi potvrzují úspěšná japonská turné italských prog rockových legend. To, že si Gerard vybrali skladbu právě od BMS mě sice překvapilo, ale na druhou stranu se tomu vůbec nedivím. Už v původní verzi jsou to pořádné klávesové orgie, ale Egawa tomu ještě trochu přidal a celej sound pěkně zahustil.

A aby toho nebylo málo, přicházejí Ars Nova a Epilogo z alba Ys dalších talijánů Il Balleto di Bronzo. Přiznávám, že originální nahrávka mi leží trochu v žaludku a může za to hlavně Gianni Leone - respektive jeho nervydrásající a hysterickej vokál. Ovšem ten tady pochopitelně chybí a holky z Ars Nova z toho udělali strhující exhibici. Byť o pět minut kratší. Přidaly aj několik "srandiček" a osobně mě velmi potěšila krátká připomínka Suspirie dalších slavných italů Goblin. Prostě paráda a z mého pohledu tahle verze tu originální s přehledem válcuje.

Sólového Ricka Wakemana prakticky neposlouchám a znám jen několik skladeb z kompilací Yes, Friends and Relatives. Gerard si vybrali Catharine Parr z úspěšného alba The Six Wives of Henry VIII a udělali dobře. Skladba je to pěkná a člověk se může nadechnout a nabrat sil před následující jízdou, kterou je Tarkus...

Co k tomu napsat ? Originální verzi Emerson, Lake & Palmer zná asi každej, kdo se aspoň trochu otřel o art rock sedmdesátých let. Těch coverů už jsem slyšel spoustu, ale málo komu se podařilo dostat této vysoce náročné a komplexní skladbě na kobylku. Většinou to sakra drhne, ale jezinkám z Ars Nova se to povedlo na výbornou. S těmi energickými laufy si poradily levou zadní a Lakeův vokál nahradily klávesami a dívčím zpěvem beze slov. Z původní verze ubraly asi osm minut, ale nijak jí to neublížilo. Právě naopak.

Poslední kus patří opět Gerard a je to předělávka skladby Four Holes In The Ground slavných Premiata Forneria Marconi. Originální verze se nachází na anglické verzi alba L´isola di niente (The World Became The World) a je to velmi pěkná, košatá a také tak trochu slavnostní stálice jejich koncertního programu. Proč po ni Gerard sáhli mi je docela záhadou, protože zrovna PFM jsem za vysloveně klávesovou kapelu nikdy nepovažoval a taky to tak podle toho dopadlo. Egawa ji hodně překopal, zrychlil a "zdrsněl". Její původní vzdušnost a hravost se někam vytratily a zůstaly jen hradby klávesových nástrojů. Prostě pořádnej mazec na rozloučenou...

CD od japonských Avalon vyšlo v roce 1999 a je v klasické plastové krabce. Booklet o osmi stránkách obsahuje tracklist, sestavy, dvě fotky a nějaké povídání v japonštině, komplet v japonštině je aj OBI. Je to výbornej klávesovej nářez a jsem rád, že ho mám.



» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Keyboards Triangle
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Landmarq - Science Of Coincidence

Landmarq / Science Of Coincidence (1998)

jirka 7200 | 3 stars | 02.05.2019

Já osobně se snažím alba hodnotit v kontextu celé diskografie kapely. Nejinak tomu bylo i u Landmarq. Po naprosto výjimečných prvních třech albech je toto s názvem Science Of Coincidence sestupem o několik tříd směrem dolů. Chybí tu Wilsonův skladatelský vklad i hlas. Kapela rovněž přišla o producentský dohled Clive Nolana a Karla Grooma, kteří s Landmarq tvořili nerozlučný tým. Proti Tracy nic nemám, kde je však méně nápadů, ani dobrá zpěvačka to nezachrání.

V krátkosti prolétnu obsah alba. Titulní skladba je kolovrátkovou parafrází na hit od Van Halen - Jump. Desku zachraňuje následující The Vision Pit a částečně navazující Heritage, kde mi zpěvačka svým frázováním připomíná další prog rockovou amazonku - Aleenu z Kaipy. Summer Madness míří do pop rockových vod, na Lighthouse se mi líbí jen druhá polovina skladby, kde mezi sebou hudebně zápasí klávesista Leigh s kytaristou D'Rosem. Po něžné, klávesami orámované Between Sleeping And Dreaming přichází průměrná More Flames For The Dancer s dětským sborem. U závěrečné The Overlook slyším, že došly nápady a byla potřeba zaplnit album, proto se zde ve tří čtvrtinách skladby jen sóluje, i když výsledek není nepříjemný.

Více jak tři hvězdy dát nemohu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Landmarq - Science Of Coincidence

Landmarq / Science Of Coincidence (1998)

horyna | 5 stars | 02.05.2019

Vidím, že se tu nikdo z přítomných ještě nevěnoval druhé vývojové etapě britských Landmarq, kdy v jejich čele stála žena Tracy Hitchings. Ta tak trochu netypicky přebrala pěvecký post po odejitém Damianu Wilsonovi, a i když právě on kdysi patřil ke špičce tamější prog-rockové pěvecké scény, výměna za Tracy kapele nikterak neublížila, ba právě naopak.

Tři roky po nedostižné, a pro mnohé i vlajkové lodi celých Landmarq, nahrávce Vision Pit, vychází skrze nesnadno identifikovatelný obal deska Science Of Coincidence. Tu opásal producent Arena Mike Stobie křišťálově průzračným zvukem, dychtícím zachytit v sobě i ty nejdrobnější nuance a nejjemnější detaily. Hudebně se výraz kapely i díky Tracyinému oduševnělému a líbeznému projevu posunul do ještě hmatatelnější vzdušnosti, která za předpokladu velké variability, sehranosti a detailní prokomponovanosti, tedy vlastností, jež byly s Landmarq vždy spjaty a podařilo se je vkomponovat i do tohoto materiálu, pasuje dílo mezi to nejlepší, co bylo v letech devadesátých na britských ostrovech v prog ranku sestrojeno.

Deska nabízí osmero vyšlechtěných progrockových briliantů, z nichž tři atakují hranici deseti minut. Střední tempo, vyvážená aranžérská zručnost, stejně jako na minulých počinech nepřeberné bohatství v oblasti nápadů a nepodbízivých melodií, no a navrch Tracyin příjemný vokál – to je deska Science Of Coincidence. Jeden z nejpozoruhodnějších art-rockových pokrmů věčně utajených Landmarq, jež byl ukuchtěn spolu s netypickým zástupcem něžného pohlaví na postu zpěvačky.

A nejlepší kusy? Rozhodně epická záležitost pojmenovaná typicky dle poslední nahrávky, tedy The Vision Pit. Pozitivní a melodicky nakažlivá Summer Madness, další mega věc Lighthouse, ve které Trycy jasně dokazuje, jak fenomenální je zpěvačkou a jistě i totální landmarqovský kus plný "točitých" kytarových brejků a klouzajících kláves - More Flames For The Dancer. Jako bonus je ve skladbě usazený vymazlený dětský sbor - radost poslouchat.

Skvělá, a dost možná i nejlepší deska invenčně zajímavé kapely devadesátých let. Okoštujte.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq

King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

King Gizzard & The Lizard Wizard / Flying Microtonal Banana (2017)

tykeww | 5 stars | 01.05.2019

Flying Microtonal Banana je jednou z pěti desek, které australští King Gizzard & the Lizard Wizard vydali během roku 2017. Kreativita a plodnost téhle bandy je ohromující, všechny z oněch pěti počinů považuji kvalitativně za srovnatelné a špičkové - krom toho tu máme dalších devět desek, takže pokud projev Gizzardů lahodí vašim uším, máte si toho hodně co poslechnout.

V kapele je sedm muzikantů a všechno to jsou špičkoví hráči - počínaje zpěvákem a multiinstrumentalistou Stuem Mackenziem a konče dvěma bubeníky, kteří hudbě King Gizzard dopřávají přesnou a důraznou melodiku. Ve spojení se Stuovým vysokým a příjemným hlasem schovaným za filtry a výkony dalších muzikantů nám tu skupina předvádí skutečný festival poctivé psychedelické hudby.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Clash - Sandinista!

Clash / Sandinista! (1980)

tykeww | 4 stars | 01.05.2019

Tři desky nazvané Sandinista! jsou tím největším výbuchem kreativity a tvořivosti, který The Clash složili a nahráli. Více či méně si ukračují do jiných škatulek, které byly v té době zpravidla zásadní pro ostrovní hudební scénu, nebo se měly na vrchol teprve dostat (hned první skladba The Magnificent Seven v sobě nezapře prvky hip-hopu). Jinde se skupina více drží svého punkového původu (Somebody Got Murdered), jinde se víc a víc nechávají unést na vlně reggae a ska, experimentují s elektronickými nástroji a samply nebo vytáhnou rockabilly pecku (Leader). Řekl bych, že si díky téhle trojdesce udělá posluchač dobrý obrázek o tom, co v té době v Anglii poslouchala mladá generace.

Není zrovna jednoduché doposlouchat album od začátku až do konce, písní je na něm skutečný ranec a ne všechny dokážou zabavit tolik jako ty ostatní. Kvalitních věcí se tu ale najde celá řada a Sandinista! je bezpochyby důležitou součástí klešovské diskografie.

» ostatní recenze alba Clash - Sandinista!
» popis a diskografie skupiny Clash

Gabriel, Peter - Up

Gabriel, Peter / Up (2002)

| 5 stars | 01.05.2019

Tuhle nahrávku beru jako Gabrielův testament a rozloučení s jeho pestrou hudební dráhou. Poslední studiová deska Up je zároveň jeho nejvyzrálejším a nejemotivnějším dílem. To se dá s přimhouřením oka přirovnat snad jen k předchůdci Us, který však není v některých ohledech zdaleka tak dotažený jako tato, o desetiletí novější věc. Up je mistrovské dílo moderní, sofistikovaně propracované hudby, které se povede natočit jen některým a jen párkrát za život. Gabriel k němu dospěl až v závěrečné fázi své hudební cesty stmelením několika zcela odlišných hudebních kultur a forem v jednu pospolitou fúzi (praktická ukázka hovořící za vše je píseň Signal To Noise).

Deska vám neposkytne žádný očividný vrchol. Mezi desítkou skladeb se jich dobrá polovina nachází právě na takto předepsaném uměleckém stupni. Je to díky Gabrielově skladatelské genialitě, která byla po přelomu milénia absolutně nejsilnější. S vybraným týmem pružných hráčských individualit vzniklo ve vzájemné kooperaci hráči + autor dílo, které budou doceňovat ještě další generace po nás. Tak, jako se pro naši dobu stali nesmrtelnými Genesis nebo Rolling Stones, bude za třicet let v hudební síni slávy určitě i Gabriel se svým Up.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Focus - Hamburger Concerto

Focus / Hamburger Concerto (1974)

horyna | 5 stars | 01.05.2019

S nějakým přesnějším zaškatulkováním holandských Focus si marně lámu hlavu už delší dobu. Jejich muzika je natolik originální a svébytná, že určit přesné mantinely, mezi které by se dala zařadit, je nesmírně obtížné. Já v ní slyším takový zvláštní mix především těchto tří hudebních veličin. Yes - z těch si Focus berou klasickou progresivní šablonu, Jethro Tull - praktikují folkové ozvěny v pasážích kde hraje flétna, a Gryphon - těm se blíží náladou a občas specificky probleskující středověkou atmosférou.

Už kdysi dávno jsem o Focus přemýšlel jako o kapele, kterou bych chtěl poznat, prostudovat a obohatit jí svou sbírku. Pořád mi ale chyběl ten krůček k tomu, aby se ve mně něco hnulo a věci se dali do pohybu. Tou poslední pozvánkou byla Palova recenze tu na progboardu, po které jsem dostal na Focus konečně tu správnou slinu.

Veškerá očekávání předčil hned první poslech tohoto kotouče. Hamburger Concerto je intenzivní dynamickou procházkou staletími. Na jednu stranu jde o poutavě vážnou hudbu s mnoha odbočkami mezi několik historických slohů, na stranu druhou o zábavnou a poslechově lákavou muziku s nadstandardní instrumentální erudicí.

Tohle album se může honosit nálepkou kvalita. V divákovi dokáže vyvolat podobné pocity jako to absolutně nejlepší z art-rockové odnože doby, která podobně laděné hudbě přála a byla jí doslova nasáklá. Kde že jsou ty časy.

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

Johnson, Robert - King of the Delta Blues Singers

Johnson, Robert / King of the Delta Blues Singers (1961)

EasyRocker | 4 stars | 30.04.2019

Oblaka rychle mizí, západ slunce končí další nesnesitelně dusný den v mississipských zapadákovech. U potoka perou odrané babies, černější než smola, a pak se lopotí večer co večer do bídných chatrčí. I těch pár babek musí stačit, aby mělo pět nebo sedm krků co do pusy. Cestou přichází nápadný mladík se řvoucí kytarou, působí jako magnet.

Není divu - když jednou došel k místní křižovatce, prý ho někdo zastavil, zastřel mu oči a vrazil do ruky nástroj, na který válel jako Ďábel. Anebo je to babský kec? Crossroads Blues vám dá pádnou odpověď. Terraplane Blues je prvním zásekem, kde Robert viděl aspoň pár floků - i ty do té mizérie bodly. To spojení hlasu a kytary... Do velebného poklidu je hozena lidově hravá Come On In My Kitchen. Walking Blues ztělesňuje jeho život jako nekonečnou pouť nejen jihem USA, bez keců a kudrlinek. Last Fair Deal Gone Down je stylově tak dokonalá, že předbíhá dobu o dvě dekády. 32-20 Blues je důkazem, proč ten ďas vždycky celé okolí roztančil, kolotoč lehkých žen vymaluje medově tažená Kindhearted Woman Blues. Divoký ryk na hraně stolu je i If I Had Possession Over Judgement Day, Preaching Blues je pekelný, neústupný tanec kolem ohně. When You Got a Good Friend je snad geniálním hudebním odrazem složitých vztahů našeho hrdiny, zkalených jeho povahou. Rambling on my Mind byla převzata celou řadu umělců, Ericem Claptonem počínaje, o překážkách jeho putování promlouvá Stones In My Passway. Taky Travelling Riverside Blues, zde až pastorálně vyklidněné, známe z energického podání např. LedZep. V Countryová Milkcow´s Calf Blues - není co dodat. Me and The Devil Blues popisuje Robertovy nejčernější démony a proslulý pakt, který vytvaroval strunného génia. A na stejnou drsnou, pronikavou a temnou notu hraje i poslední vál Hellhound On My Trail.

Mág s kytarou střídá ves po vsi, mizí a cestuje, vyhýbá se práci jako pouliční trubadúr, sbírá zářezy v podobě ženských a flašek whisky. Nahrává 29 zářezů, který zná každý kovaný bluesman i naruby; zde je jen část. Po potratu první ženy a opuštění další končí jeho těžko kontrolovaný život vraždou jedné z milenek. Co dodat k jeho odkazu - asi nic menšího, než že tento pán ovlivnil umělce od Dylana, Page, Claptona až po Rolling Stones. Je škoda, že toho obrovského uznání se nedožil. Těžko se hodnotí, je to o pocitech.

» ostatní recenze alba Johnson, Robert - King of the Delta Blues Singers
» popis a diskografie skupiny Johnson, Robert

Steely Dan - Pretzel Logic

Steely Dan / Pretzel Logic (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2019

První dvě výborné desky amerických jazzrockerů Steely Dan ve mně stmelili přesvědčení, že pokud budu šmátrat v jejich diskografii po dalších počinech, nemůže se stát, že udělám chybu. A tak jsem se jal skupovat a objevovat i ostatní z úžasných prací dua Fagen/Becker. Pokračoval jsem po časové přijímce dál a jako třetí desku jsem automaticky zvolil album Pretzel Logic.

Podobná formule která bylo použita na Countdown To Ecstasy je praktikovaná i tady. Pár jemnějších obrysů a zaoblených kontur dalo skladbám ještě zřetelnější vzdušnost. Některá místa nahrávky, někdy dokonce celé skladby, působí na diváka značně odlehčeným, až ležérním dojmem. Vypadá to, že není nic jednodušího, než napsat instrumentálně brilantní skladbu s melodikou od pána boha, rozprostírající se přes několik stylových bariér, které kompoziční genialita zmiňované dvojice dokáže hravě odbourat.

Malebný jazz-rockový odér první skladby Rikki Don't Lose That Number, k nám přivane lákavou atmosféru jazzových kaberetů padesátých a šedesátých let na předměstích některé z amerických aglomerací. Druhá Night By Night upaluje v ostřejších rytmech, aby po sobě jdoucí dvojice Any Major Dude Will Tell You a Barrytown, překvapila pohodovou stopou a brilantními aranžmány. Největší bombou je stařičký cover Duka Ellingtona East St. Louis Toodle-Oo, v rytmicky rozjíveném tempu se všemi těmi dechy a kvákadly. I strana B má můj velký obdiv, skladby Through With Buzz, svižná kytarovka With A Gun, popová chuťovka Charlie Freak, nebo poslední rockující Monkey In Your Soul patří k tomu nejlepšímu, co Steely Dan za svou kariéru sestrojili.

Pokud vás předchozí alba Steely Dan neoslovila, nepodaří se to ani desce Pretzel Logic. V případě opačném, se můžete znovu těšit na výživný hudební zážitek z oblasti prvotřídního fusion.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Pretzel Logic
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Celeste - Principe di un Giorno

Celeste / Principe di un Giorno (1976)

jirka 7200 | 5 stars | 28.04.2019

Na počátku sedmdesátých let se v italském San Remu rozpadla kapela Il Systemo, která posloužila jako podhoubí pro následné další soubory - Museo Rosenbach a Celeste. Do druhé zmiňované vedle Cira Perrina (bicí, flétna, klávesy, zpěv) a Leonarda Lagoria (klávesy, flétna, sax) patřili i Mariano Schiavolini (kytara, housle) a Giorgio Battaglia (basa).

Celeste dlouho nelenili a během roku 1973 složili a příštího roku natočili 7 skladeb, která ovšem vyšla až v roce 1976 u firmy Grog. Bezejmenné album se po čase začalo nazývat podle první skladby Principe di un Giorno, prodalo se pár tisíc kousků a po letech se stalo kultovním a stěžejním dílem itálské progové scény. Já jsem o kapele a ani o tomto klenotu neměl nejmenšího zdání, dovedla mě k němu až zpětně novinka Celeste - Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Ta mě naprosto uchvátila a proto jsem se počal pídit i po jejích starších výtvorech.

Sedmička skladeb z roku 1973 je pro mě naprosto jedinečnou kombinací postupů vážné hudby, folku, italské lidové muziky a art rocku. Vyjímečný mix mellotronu, akustické kytary, flétny, saxodonu a piána vytváří velmi osobitou, něžnou a jakoby zasněnou atmosféru navozující přímo hmatatelný pocit z výhledu do italské krajiny plné vinic, slunce a klidných zákoutí italských vesniček za teplých letních večerů. Rytmického doprovodu v podobě bicích nástrojů či basy se dočkám jen velmi zřídka, to vůbec to ale nevadí. Vychutnávám si stejně nejdelší a vrstevnatou Favole Antiche se střední hymnickou pasáží (vzbuzující dojem nějaké náboženské slavnosti), tak i kratinkou závěrečnou melodickou říkanku L'imbroglio.

Recenzenti, kteří mermomocí musí k něčemu album připodobnit, používají jako vzor první dvě desky King Crimson a přirovnávají styl Celeste k poklidným pasážím tohoto bandu. S tímto příměrem bych souhlasil jen v případě, pokud by se se z nahrávky vypreparovala jen linka mellotronu, vše ostatní (snad krom tempa) je o něčem jiném.

Příznačnost způsobu, jak jsem se k nahrávce dostal je jedním z důkazů velmi těsného propojení první a poslední desky v mnoha rovinách. Za okolnostmi vzniku obou děl spatřuji silný lidský příběh, oslavu tvořivosti a neodbytného nutkání vycházejícího z umělcova nitra. Ciro Perrino před 46 lety složil jedinou desku. Ten soundtrack k nevydanému filmu a pár jazz rockových opusů nepokládám za rovnocenné řadové počiny. Celá léta sledoval, jak se mezi úzce vymezenou sortou prog rockerů stává deska kultem. Žádný článek o italských kapelách z nejplodnějších sedmdesátek se bez Celeste neobejde.

Mezitím se desítky let věnoval producentské činnosti a skládal vážnou a meditativní muziku (ve kterých je odkaz Celeste stále čitelný). Alespoň jednou chtěl Ciro vzdát hold této hrstce věrných a ačkoliv se v crowdfundingové kampani nevybralo dostatek financí, tak byl přesto hrdý následovník, který jasně inspiračně čerpá a navazuje na prvotinu, vydán. Stalo se to v podobě desky Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Dluh byl splacen, to co nebylo vyřčeno téměř před půl stoletím, řečeno bylo dnes. Kruh se uzavřel.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste

Plant, Robert - Manic Nirvana

Plant, Robert / Manic Nirvana (1990)

chimp.charlie | 4 stars | 28.04.2019

Už jsem tu napsal v jiné recenzi, že až na výjimky mi zpěváci nikdy moc neimponovali. A nejinak tomu bylo, když jsem objevil „kapelu svého života“ – Led Zeppelin: jako první mě dostala Jimmyho sóla a hned nato do té doby neslyšené (alespoň mnou) basové linky Johna Paula Jonese a Bonhamovo hromobití. Ale Robert Plant? Ten mi zpočátku svým našponovaným ječákem požitek spíš kazil. Poněkud svatokrádežné, že?

Když 25. září 1980 Zeppelin ztroskotal, přeživší členové posádky se vydali za záchranou každý jiným směrem. A zatímco Jimmy svůj stín už nikdy nepřekročil a John Paul se zaskvěl spíš výjimečně, byť v umělecky hodnotných počinech (Diamanda Galás, Them Crooked Vultures), Robert jako jediný dokázal skutečně přežít – jít dál, najít cestu a vybudovat si novou kariéru, svůj „life after life“, v němž je sám za sebe a ne jen pouhým exZeppelinem. Proto se mu nedivím a chápu ho, když odmítá návrhy na zeppelinský comeback: nejenže by se zase vrátil do staré škatulky, ve které se – a je to cítit z každého jeho rozhovoru – už necítí moc komfortně; on už je hlavně umělecky jinde.

I pro mě byla Manic Nirvana prvním pozeppelinským Plantem, s nímž jsem měl tu čest. Dodnes si vybavuji své pocity po prvním poslechu: Dobrý, dobrý… Ale Zep to nejsou. A bodejť by taky byli! Ve skutečnosti je spodek pořád ještě dost hard (basou tu poprvé tvrdí muziku Robertův zeť Charlie Jones, jehož prosazením do projektu Page-Plant Unledded namísto Johna Paula mě Robert tolik naštval), Robertův zpěv se tu ale dostává do pomyslného bodu zlomu: pořád je v něm ještě dost zeppelinské agresivity, na druhou stranu už ale slyšitelně míří do nové polohy, aby hned na následujícím albu Fate of Nations měl blíž k Plantovi, jakého známe dnes; Manic Nirvanu mám v remasterované edici s bonusy a poslední skladba Don´t Look Back sem tedy striktně vzato nepatří, těžko ale najít symboličtější tečku. Ono taky v době vydání už bylo Robertovi dvaačtyřicet, tím spíš je ale třeba ocenit, že umí stárnout a že se – na rozdíl od řady svých kolegů – nesnaží přeprat čas a až k trapnosti dál rvát z hlasivek to, na co už dávno nemají.

Když jsem o pár řádků výš kritizoval angažování Charlie Jonese do reunionu s Jimmym, uvědomil jsem si, že mi vlastně Robert jako člověk nikdy nebyl moc sympatický. A zároveň jsem se znovu přesvědčil o té úžasné vlastnosti umění, totiž přinášet radost nezávisle na tom, co víme nebo si myslíme o jeho tvůrci. Bard z Ostravy by si klidně mohl jet pro metál třeba na sever od 38. rovnoběžky, a přesto se mi jeho písně budou dál líbit. A jistě stejně na tom budou i fandové narušeného krále popu, a mnoha a mnoha dalších.

Ale zpět do zuřivé blaženosti. V době jejího vydání bych se (arci ne hned po onom prvním poslechu) asi nerozpakoval dát jí plný počet. Teď ale klasifikuji čtyřmi hvězdami, protože vím, že to, co následovalo, už sice nebylo tak zuřivé, ale o to blaženější. Do smrti dobrý, Roberte!

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Magic Pie - The Suffering Joy

Magic Pie / The Suffering Joy (2011)

Brano | 5 stars | 26.04.2019

Mrzí ma, že tento progresívny klenot tu nemá žiadnu recenziu. Tretí album nórskej prog-rockovej skupiny si určite aspoň pár riadkov zaslúži.

Ak zmiešate Neala Morsea, Dream Theater a Spock´s Beard, výsledok sa volá Magic Pie. John Petrucci z Dream Theater by sa mal mať na pozore, pretože tie gitarové hody, aké tu predvádza Kim Stenberg, priam vyrážajú dych. Rastie mu silná konkurencia v Nórsku a mal by si byť toho vedomý. Na rozdiel od Dream Theater však kladú Magic Pie väčší dôraz na melódiu ako na inštrumentálne predvádzanie sa.

Uragán nastane hneď na úvod. Štvordielna suita A Life´s Work zahŕňa tri krátke skladby vrátane strhujúcej Overture a najsilnejší moment prichádza v štvrtej časti A Life's Work (Part IV) - The Suffering Joy. 17 minút dokonalej progrockovej nirvány! K Eirikovi Hanssenovi sa pridá hosťujúca speváčka Maria Bentzen a vzniká na malej ploche celkom zaujímavý duet. Tie zmeny a zvraty miestami nestíham sledovať, je to vymakané až hrôza, strhujúce tempo a silný hymnický dramatický viackrát opakujúci sa refrén. 17 minút trvajúci ničivý uragán! Technicky brilantné gitarové sóla, hammond, výborne zohratá rytmika a dokonalé spevácke výkony. Ani mikroskopom nenájdete chybičku a to až do konca albumu! Ešte keď k tomu prirátame pekný obal od Thomasa Ewerharda, tak nie je o čom uvažovať, len CD si zakúpiť do zbierky.

Nórska skupina Magic Pie, založená v roku 2001, si za tento album zaslúži absolutórium - päť hviezdičiek silno žiariacich na prog-rockovej oblohe!

» ostatní recenze alba Magic Pie - The Suffering Joy
» popis a diskografie skupiny Magic Pie

Kola dokola - Čert pouští draka

Kola dokola / Čert pouští draka (2015)

yngwie3 | 4 stars | 26.04.2019

Aj keď preferujem inštrumentálnu hudbu, mám rád tento čistokrvný rock. A ak sa k tomu pridajú skvelé texty, potecha duše nastane. Presne to vystihuje časť textu J. Nohavicu, „básníkům české země chtěl bych uklonit se“ ...

Majiteľom tohto ako aj následného CD kapely Kola dokola, som sa stal vďaka malej kontroverzii :o), s hnacím motorom a dušou kapely Dannym, pod jednou recenziou na týchto stránkach.
CD obsahuje síce len štyri skladby /EP/, ale tie sú nabité energiou na rozdávanie. Keď som si ho zobral na dlhé cesty do auta, občas som sa pri počúvaní pristihol pri prekročení max. povolenej rýchlosti :o) ...

Nikdy nehodnotím jednotlivé skladby, ale celok.
A preto hovorím, skvele chalani z pre mňa, ďalekého Mostu. Len tak ďalej.

» ostatní recenze alba Kola dokola - Čert pouští draka
» popis a diskografie skupiny Kola dokola

Allman Brothers Band, The - Idlewild South

Allman Brothers Band, The / Idlewild South (1970)

horyna | 5 stars | 26.04.2019

U nedávno publikované recenze u debutu A. B. B. jsem naznačil, že nebude trvat dlouho, a bude potřeba porozhlédnout se i po dalším jejich počinu. Zhruba do měsíce mi přišla domů tato druhá deska a dnes uzrál čas na malou recenzi k jejímu obsahu.

Hned zkraje řeknu, že mě dvojka Idlewild South zaujala ještě víc než báječný debut, a zakrátko se stala společně s některými stylově podobnými výtvory Creedence Clearwater Revival (ti ač jsou z Kalifornie a více country) mou momentálně nejposlouchanější jižanskou deskou.

Čím jsem starší, tím víc miluji krátká alba. Toto má JEN nějakých 30. minut!, ale i to mi bohatě stačí k maximální spokojenosti, kterou při jeho poslechu zažívám. Raděj méně a pořádně, než rozplizlé a roztahané nahrávky do hodinové stopáže, při kterých se člověk ošívá, nudí a počítá, kterou tu položku si mohli hudebníci raděj odpustit.

Allmani hodili na desku sedm skladem, kde doprostřed umístili znělou jižansky neklidnou instrumentálku ve zcela Snatanovském duchu. Radost poslouchat. (I'm Your) Hoochie Coochie Man ve mně evokuje Hendrixe a za nejoblíbenější a nejposlouchanější jsem si vydělil trojku Midnight Rider. Ta překvapuje klouzavým tónem slide kytary a procítěným, skvěle napasovaným vokálem. Začátek i konec je podobně intenzivní a dvojice bubeníků, z nichž jeden obstarává především perkuse do jižanské muziky perfektně pasuje.

Pro milovníky jižanského hudebního naturelu jsou Allman Brother Band spolu s Lynyrd Skynyrd tou správnou trefou do černého.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Idlewild South
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Bowie, David - Never Let Me Down

Bowie, David / Never Let Me Down (1987)

Egon Dust | 4 stars | 25.04.2019

80té roky - Nostalgia - Klipový Rozmach - Veľkolepé Produkcie - Úspešné Sólo Kariéry viď. Peter Gabriel,Phil Collins,Belinda Carlisle,Sting,Paul Simon,Ozzy Osbourne.

Toto všetko bol isto silný nápor na zabehnutého sólo umelca ako bol David Bowie. Práve on vyšlapal chodníčky všetkým new wave stylerom, depešákom, začínajúcej alternatívnej scéne a hlavne aj okázalejšej pop rock scéne ala Duran , Culture Club.

Verím, že pre neho samého pri jeho dosť dobre rozbehnutých hereckých aktivitách, starostlivosti o syna v jeho výhradnej starostlivosti a produkciách albumov iných umelcov, muselo byť umenie prísť z nejakou tutovkou. Šokovať pred 40tkou, už nie je tak ľahké ako v 25. David nabehol na vlnu pop rocku jeho ovečiek ako Duran Duran, Billy Idol a pod.

Po mega komerčnom úspechu s Let´s Dance, kde naozaj si dal záležať min. na zvuku, keďže prvýkrát som postrehol vatu na jeho LP. Vata a Hity = Pop 80tých.
Album ´´Tonight´´ boli z polovice covery od Iggyho Popa,(jeden nevydarený Beach boys cover) čím mu vzdal kamarátsky hold, zároveň nepriamo dal pasívne zarobiť, keďže Idžiho 5000cové predaje s Bowieho miliónovými boli mega rozdielne.
U mňa žiaľ ´´Tonight´´ mám v zbierke len do počtu.

Album ´´Never let me down´´ poznám veľmi dobre. Dostal sa mi do rúk s Earthlingom ako prvá kompletne celá doska. Prvá Strana LP je nasiaknutá nápaditými pop rockovými piesňami. Pozor, nie tak obyč. ako na prvé počutie by sa zdali. V každej skladbe je odkaz na začínajúce rušné časy, kde čas naberie rýchlosť a deň za dňom budú plné šialených udalosti. Presne takto by som vystihol posolstvo , ktoré varuje pred masovým informačným šialenstvom.

Napr. sám David sa vyjadril, že ´´Time will crawl´´ vznikla tesne po výbuchu Černobylu. Vraj cez v tom čase najkvalitnejší štúdiový zosilňovač zachytili ruské rádio v nahrávacom štúdiu vo Švajčiarsku, ktoré varovalo pred zamoreným tesne pod výbuchu v Černobyle a svet si žil ešte v pokoji ako Bobby Ewing v Texase na South Forku. Informácia o katastrofe mala dlhé meškanie, než sa to dostalo už len k nám do ČSSR. Bol to šok vtedy pre Davida a celé štúdiové osadenstvo. Pieseň je mrazivou odpoveďou na túto skúsenosť.

Moje srdcovky sú na tejto LP len na strane A. Menovite nádherná ´´Never let me down´´ tiež s nádherným Davidovým textom o strachu pred vlastným zlyhaním. Mierny návrat k berlínskym časom, kde bol stále BOH Odvrátenej strany rocku. Skladba ´´Zeroes´´ nie je žiadnou odozvou na desať rokov starých ´Heroes´´ , ale nádherný energický opus s prvkami beatles z ich exper.éry. Dovolím si povedať, že asi jeden z jeho najlepších speváckych výkonov aké kedy podal.

Strana B začína akoby bola predvojom albumu ´´Outside´´, ale vráti sa k bežnému pop rocku samozrejme (R)kom chránenej Davidovej verzii. BOWIE NIKDY NEPADOL. Vždy si zachoval svoju umeleckú tvár a pečať so silnými aj slabšími miestami. Asi tak. BTW. ´´Bang Bang´´ nebol najhorším Iggyho singlom, ale doba mu nepriala tak ako nejakým rýchlokvasom typu Kajagoogoo :)

Emotívne tento album si ma získal. Nedal mi vzrušenie aké som mal zo Ziggyho, Heroes, Earthling, Scary Monsters, dal mi parádnu atmošku 80tých aj s jej disko nábehom. Je to vlastne taký Davidov ne-eklektický Diskopříbeh :)


Nesmiem zabudnúť

» ostatní recenze alba Bowie, David - Never Let Me Down
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Manic Street Preachers - Lifeblood

Manic Street Preachers / Lifeblood (2004)

horyna | 4 stars | 25.04.2019

Alternativní produkce se od té běžné progresivní dost výrazně liší. Obsáhlé diskografie kapel působících na scéně už několik dekád, bývájí jen zřídka kdy vyrovnané. Já sám takovou neznám, nebo ne takovou, od které by mne zaujal kompletní nahrávkový katalog, tak jak tomu často bývá u progresivních těles.

Ani Walesští Manic Street Preachers nejsou žádnou vyjímkou. Před několika měsíci mě na celé čáře dostala jejich stále ještě poslední studiovka Resistance is Futile, která značně podnítila můj zájem podrobněji se touto trojicí zabývat. Pečlivě jsem přistupoval k naposlouchávání jejich fonotéky po desce Holy Bible-kterou budu nejspíš už navždy považovat za jejich nedostižný strop. Ale naprostá většina jejich nahrávek mě značně zklamala (vyjma někkterých kusů na deskách z let 96,98) kromě jedné jediné. No a tou je pochopitelně deska kterou právě recenzuji.

Nahrávka Lifeblood se zrodila do roku 2004 a dle mého tomuto souboru trvalo dlouhatánských 14 let, než ze sebe vykřesal jejího důstojného následovníka. A proč tedy zrovna Lifeblood je tou nahrávkou, za kterou se chci postavit a označit ji jako jednu z nejlepších na nezávislé rockové scéně? Všechna její krása a bohatství je ukryta v její náladě. V její nekonečné a opojně stimulující melancholii. Melancholii oděné v šedivě snadno prostupném závoji, která vás bude vést, manévrovat s vámi a opájet vaše vnitřní pocity.

Je to stále ten (obroušenější) revoltující maistream určený masám. Ale songy představené právě na této desce mně upoutaly hned a s prvním poslechem. Většina z nich je dostatečně silných, disponuje zajímavými nápady, líbivými melodiemi, má spád, živelnost a ve svém nekomplikovaném písničkářství dává člověku pocit jistoty. Spousta kytarových a klavírních motivů zní rafinovaně a vytváří v posluchači chuť, pouštět si desku znovu. Co na tom, že celek zní na poměry MSP hodně popově a otevřeně. Důležitá je kvalita samotných songů, kde každý jeden je dostatečně silnou věcí na to, aby dokázal v posluchači spustit emoční hnací motor.

Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Je to deska pro posluchače, kteří nejsou zatíženi předsudky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Lifeblood
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Andršt, Luboš - Capricornus

Andršt, Luboš / Capricornus (1981)

EasyRocker | 4 stars | 24.04.2019

Matador Luboš Andršt se na svém prvním sólovém albu vydal neprobádanými zákoutími skrze svého akustického Ovationa - nerezignoval na jazz, ale dostal se do teritorií velebného klidu a rozjímání.

Titulní náladová devítiminutovka je našlehána skvělými koberci Veselého bezpražce, lehounkým Jonášovým klavírem a stejně jemnými Vitoušovými perkusemi. Pak už patří vše pod moc mistrovy akustiky. Po křehké krásce Naděje je tu čistokrevný akustický jazz Ke konci léta s jen lehounkým houslovým potahem Jana Hrubého, který jakoby s Andštem tvořil organický pár. Dramatičtější, jako prudká dešťová přeháňka je 2 x 15, stejné náladě jsou podřízeny i Dálky s přímo profesorskou malbou baskytary. Vzpomínky jsou věrné svému názvu - Andršt na necelé tři minuty naskládal drama, smutek, nostalgii i relaxaci. Cesta domů je další smutnou akustickou omalovánkou s báječným vkladem houslí a rytmicky doladěnou tleskáním. V nejlepším duchu soudobé atmosférické fúze přichází již starší skladba Ikebana, kde mohutný potlesk po právu náleží slovenskému matadorovi Gabrielu Jonášovi za klapkami. Spirála se vine až k nebesům - spiritualita byla ústředním motivem alba. Pořádně energetickým závěrem je pak jízda Doteky. Skvostné relaxační album, osobně někde mezi 4 a 5.

» ostatní recenze alba Andršt, Luboš - Capricornus
» popis a diskografie skupiny Andršt, Luboš

Celeste - Second Plus

Celeste / Second Plus (1981)

jirka 7200 | 2 stars | 23.04.2019

Při poslechu alb italských Celeste postupuji proti toku času. Po výborné a něžně prog rockové novince Il Risveglio Del Principe, kterou jsem hodnotil minulý týden, se v centru mého zájmu ocitla třetí nahrávka kapely, lakonicky pojmenovaná jako II (1991) a později v reedici s osmi bonusy odlišně označená jako Second Plus (1993). Aby v tom případný sběratel měl jasno, tak původní čtyřka skladeb byla nahrána před rozpadem kapely, v roce 1977.

Tyto songy (na zde hodnoceném albu č. 3-6) jsou překvapivě jazz rockového charakteru, první dvě v instrumentální podobě. V All'umbra di un fungo se v rodné italštině i pěje, nahrávka je však nevalné kvality. Pitoreskní je závěrečná La Danza Del Mare Parte 1/2, která na ploše cca patnácti minut předvádí free jazzové cvičení, které mě nijak zvlášť neoslovilo. Zbývajících osm bonusů se (kromě úvodní a závěrečné melancholické mellotronové znělky Il Giardino Armonico a scénické hudby Bassa Marea) opět nese v jazz rockovém duchu. Pětka skladeb je opět v instrumentální podobě, středním tempu a vcelku nudná.

Jako celek na mě toto album působí jako snaha Cira Perrina o zdokumentování všech období Celeste pro věrné fanoušky a sběratele a kromě těchto dvou skupin jej ostatním nijak zvlášť nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Celeste - Second Plus
» popis a diskografie skupiny Celeste

Gabriel, Peter - So

Gabriel, Peter / So (1986)

horyna | 5 stars | 23.04.2019

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army (2018)

Martin H | 4 stars | 22.04.2019

Oživit ducha starého dobrého hard rocku ze 70. let se snažil už kdekdo. A jakmile se taková nová retro kapela vycházející z odkazu Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin objevila, pisálkové se slétli jako vosy na cukrkandl a začali slintat blahem nad tím, jakáže ta a ona deska je úžasná a čeho všeho se od jejích tvůrců v budoucnu dočkáme. Většinou se očekávání do těchto spolků kladená tak úplně nenaplnila. Je celkem jedno, zda se tak stalo tlakem vydavatelských firem novou ovečku okamžitě vydojit, ztrátou tvůrčí invence samotných hudebníků či snad kombinací obojího. Výsledek byl bohužel stejný. Nadějný potenciál vyšuměl a kdysi zajímavá skupina se pomalu stala parodií sebe samé.

Nelze se tedy divit, že jsem k současné vlně tzv. retro rocku zaujal docela negativní postoj a veškeré další hledání jsem hodil za hlavu se slovy, že mi stejně asi nic zajímavého neuteče. A to až do doby, než mi svěží hardrockový větřík přivál do ouška jméno Greta Van Fleet. Musím se přiznat, byl jsem poněkud skeptický, navíc nálepka kopírky Led Zeppelin mohla spíš odpuzovat, ale zvědavost byla nakonec silnější. Pořídil jsem si jejich desku Anthem Of The Peaceful Army a již po pár posleších jsem se nestačil divit tomu, co čtveřice mladíků odněkud z Michiganu v desítce skladeb zde prezentovaných předvádí.

Valil se na mě hard rock té nejvyšší kvality, já nevěřícně seděl s otevřenou hubou a snad i slintal blahem. Kolem svištěly ostré kytarové riffy a sóla, které sice mohou připomínat něco, co už tu kdysi bylo, ale zahrané s takovým mladistvým zápalem a zaujetím pro věc, že jsem okamžitě veškeré pochyby odhodil stranou a plně propadl kouzlu bratří Kiszků. A ti dobře ví, co dělají. Jelikož si uvědomují, že nevystačí jen s vyvoláváním ducha Led Zeppelin, hledají i v jiných inspiračních vodách. To je patrné hned u první skladby Age of Man, u níž mám pokaždé vtíravý pocit, že vzdáleně slyším Jona Andersona a Yes. Ale i z této skladby se nakonec vyklube parádní hard rock, stejně jako z velice ostré kompozice When the Curtain Falls. Za ten riff by se nemusel stydět ani Jimmy Page.

Vynikající zde jsou pomalé baladické skladby. Zde má zpěvák Joshua Kiszka šanci předvést, co v něm vězí. Možná se narodil do špatné doby, neboť v sedmdesátých letech by určitě měl tisíce obdivovatelů a asi by se stal jedním z výrazných hlasů své generace. Když slyším skladbu You're the One, tak mám pocit, že jsem se přenesl do doby, kdy jsem se teprve narodil, je mi zrovna sedmnáct, já prožívám první lásku a společně s ní posloucháme tuto píseň.
Mou srdcovkou je píseň The New Day. Beru ji jako připomínku zeppelinovské trojky a čtyřky, ale věřím, že takhle to chlapci nezamýšleli, prostě jim to tak vyšlo. To spojení akustických nástrojů, Joshuova hlasu a Jacobovy sólující kytary je prostě kouzelné. A co teprve závěrečná paráda Anthem, ta se dá poslouchat do nekonečna a neomrzí se.

Uvědomuji si, že to Greta bude mít v dnešní době velice těžké. Doba hudebnímu průmyslu nepřeje, nové kapely mnoho šancí na dlouhodobější úspěch nemají. Doufám, že to nebude zrovna případ této sympatické rockové party. Každopádně se na příští počin Grety Van Fleet těším a doufám, že se posunou víc k současnosti a všem pochybovačům, kteří je považují za pouhou kopírku vzducholodi, konečně zacpou ústa.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet

Celeste - Il Risveglio Del Principe

Celeste / Il Risveglio Del Principe (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 18.04.2019

Nejsem znalcem RPI scény a po nahrávkách z Itálie se ani nijak zvlášt nepídím. Hlavně díky znalcům této scény (Snake a Antony) jsem se alespoň částečně dovzdělal na klasice typu PFM či Metamorfosi a podobných spolcích. Ne vše se mi líbilo, ale vyjímkou se stala poslední novinková záležitost. Legendární Celeste vydali na počátku roku 2019 comebackové album.

Přesněji řečeno, jediný původní člen, Ciro Perrino složil sadu nových písní v duchu staré tvorby souboru. Ty předešlé desky mají pěkně zamotanou historii, respektive zde na Progboardu jsou řazeny podle data vzniku, jinde jsou uváděny podle data vydání :-)
Bohužel jsem je neměl tu čest slyšet, ani legendární Principe di un Giorno, ale když tady čtu ohlasy na toto album, připadá mi to, jako by byly psány na mnou zmiňovanou novinku Il Risveglio Del Principe.

I zde se tedy jedná o akusticky zahranou symfonickou lahůdku, kdy ten rockový základ doplňuje a navozuje hlavně rytmika - basa a bicí. Jinak se připravte na devět poklidných a něžných písniček v rodné italšťině, která čerpá z místní lidové tvorby. Melodický zpěv Cira doprovází tu a tam akustická kytara, flétna, housličky či decentní tóny saxofonu podmalované závojem mellotronu či kláves.

Album je zcela vyrovnané, u druhé Bianca Vestale si vždy vzpomenu na Marii Rotrovou a její Lásko voníš deštěm - s výše zmíněnou skladbou má podobnou náladu a atmosféru. Jen v bonusové Porpora e Giacinto to trochu vandergrafovsky rockověji zajiskří, jinak vás vás z rozjímání nad deskou nic nevyruší.

Podobné akustické záležitosti mám velmi rád, špičkový zvuk dojmy ještě umocnil. Po desítkách let návrat na scénu jako hrom a pokud jsou předchozí alba v podobném duchu, tak doufám že je někdy seženu....

» ostatní recenze alba Celeste - Il Risveglio Del Principe
» popis a diskografie skupiny Celeste

Uriah Heep - Conquest

Uriah Heep / Conquest (1980)

horyna | 5 stars | 18.04.2019

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David / On an Island (2006)

mandy-mystique | 5 stars | 17.04.2019

David Gilmour, kytarová ikona s nezaměnitelným citem a způsobem hry. Člověk, jehož pár tónů vás uvede do krajiny, kde není třeba slov. Stačí pouze cítit tu energii, která se prolíná přes optimistickou, letargickou až příjemně melancholickou linku. Kdo má rád Pink Floyd, obvykle má rád i Davida Gilmoura (ovšem pokud se nejedná o zarytého "watersovce"). Jestli je to už Another brick a krásné čisté sólo, nebo emoční katarze v Comfortably Numb, nebo krásné nápady v Echoes, korunováno Opusem Magnum High Hopes. Když se řekne Gilmour, jako prvé mě napadne slovo emoce.

A přesně taková je i táto deska. Je plná emocí, které lze spatřit každým přílivem tónů, jež je možno uslyšet na tomhle ostrůvku pána Gilmoura. Zde není slabého místa. Od začátku se jedná o melancholickou, místy rockovější jízdu, která ale nenudí. Právě naopak. Nutí přemýšlet a bloumat o životě jako takovém, nebo o sobě. I textová část alba má co nabídnout.

Nedovedu pochopit, jak někdo dokáže napsat takovou krásu, jako je On an Island, Blue, Red Sky at Night a pro mě olymp desky, který krásně uzavírá celý příběh - Where We Start. On an Island je nesmírně pohodové album, ze kterého ale lze cítit skutečnou krásu hudby, snovou atmosféru, která přes veškerou melancholii, mírnou tvrdost, ale i jistý optimismus vrhá na tomhle ostrově pána Gilmoura světlo naděje z majáku do příštích dnů.

Kdo má rád příjemnou kytarovou muziku s citem osobitým pro Davida Gilmoura, si jistě přijde na své. Tahle deska by se ale klidné mohla líbit i lidem, kteří se art rockem teprve seznamují. Mně osobně On an Island zasáhla přímo do duše a tak nemůžu dát méně než pět hvězd. Je to silná deska a vracím se k ní moc ráda.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Hammill, Peter - In Camera

Hammill, Peter / In Camera (1974)

EasyRocker | 4 stars | 17.04.2019

Co říci o Hammillově sólové produkci? Skládat podobnou hudbu, navíc okořeněnou temně-existenciální, povětšinou autorskou poezií, vyžaduje genialitu ruku v ruce se šílenstvím.

Jedinečnou klavírní a varhanní přehlídkou je už úvodní táhlá Ferret and the Featherbird, následuje pokroucená vzpomínka na dětství - (No More) the Sub-mariner. Máte-li rádi soudobou tvorbu VdGG, neutrpíte větší rány na duši. Náladu výrazně proměnil hostující David Hentschel na synťák a cinkající perkuse Judge-Smitha. Teprve v rockově našláplé Tapeworm zahřmí poprvé vandergraafovský bicmen Guy Evans. Naopak nejskvělejší ukázkou křehkého akustického Hammillova umu je vyznání Again, po "hustém" závěru následuje v obdobné náladě Faint-Heart and the Sermon vyvolávající úspěšně ducha mistrova domovského ústavu. The Comet, The Course, the Tail uzavírá komorní trojlístek mistrně ovládaný Peterovou čistou akustikou, ale i celou škálou obskurních zvuků.

Album uzavírá symbolicky apokalyptická dvojice biblického předobrazu - Gog/Magog. Tady dochází k naprosté hudební, osobní i globální destrukci. Zuřivý Hammillův přednes zesiluje v nekonečném vlnobití jeho kláves a piana. A to je ještě nic proti desetiminutové tečce - Magog (In Bromine Chambers) s kulometnou škálou nehudební zkázy provede beznadějný ortel. Osobně mám s tou partií velký problém, ale obejít ji tedy rozhodně nelze. Z bonusů z Peelovy show v BBC určitě zkuste vandergraafovského "Císaře", v novém šatě stojí za to.

Fatální sousto pro ty, kdo od hudby očekávají pozitivní vibrace a relaxaci. Tahle kolekce je přitom určena skutečně pro ty nejodolnější desperáty ošlehané bolestí, selháním, beznadějí a vnitřním zmatkem. Byli jste důrazně varováni!

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Dokken - Dysfunctional

Dokken / Dysfunctional (1995)

horyna | 5 stars | 17.04.2019

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken

Iron Maiden - Iron Maiden

Iron Maiden / Iron Maiden (1980)

mandy-mystique | 5 stars | 16.04.2019

Jsou zpěváci, kteří upadají v zapomnění, ačkoli by ani neměli. Paul Di´anno patří mezi ně. První zpěvák Ironů a dle mého úsudku možná nejlepší. Syrový a civilní projev, schopnost přitvrdit, žádné zbytečné tlačení se do poloh, kam nedosáhne, což byl Dickinsonův častý jev. Jednoduše řečeno autentický zpěvák tvrdého rocku.

První deska Iron Maiden se vyznačuje syrovým, relativně ještě punkovým dochucením, ve kterém se ale mísí prvky jemné epičnosti, a možná lze říct, že i na danou dobou náznakem jisté progresivity. Running free, Phantom of The Opera, Charlotte the Harlot, Strange World a titulní Iron Maiden patří k tomu nejsilnějšímu na téhle desce. Deska působí celkem vyrovnaně a v jistém ohledu ji řadím výše než následující Killers.

Ano, jistěže ty nejsilnější momenty v diskografii přijdou později, ale vykopnout dveře takovým debutem, jakým album Iron Maiden bezesporu bylo, si žádá úctu a obdiv. Tahle deska je takovým neotesaným démantem, vrhající světlo a lesk, který později naroste do monstrózních rozměrů. Kdo ví, jak by se vyvíjel osud kapely, kdyby Di´anno zůstal a zpíval dál. Kdo ví..

Pro mně nostalgická a citová věc, plná autentické drzosti, tvrdosti a nasazení. Vidím zde paralelu z jiného soudku, a to u Helloween, kde se taky už nepovedlo žádné druhé Walls of Jericho (co do zvuku i projevu). Iron Maiden a debutová deska je stejným případem. Možná právě pro to mi je o tolik vzácnější.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Iron Maiden
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Dio - Intermission

Dio / Intermission (1986)

jirka 7200 | 3 stars | 16.04.2019

O tomto EP se toho mnoho objevného napsat nedá. Tehdy, v roce 1986, mělo připomenout fandům, že probíhá turné k desce Sacred Heart, do kterého bylo managementem investováno mnoho finančních prostředků.

Dle předpokladů byly na EP umístěny tři skladby z tehdy aktuálního alba. Překvapivé ozvláštnění třetího songu Rock'n'Roll Children je rozšíření skladby u části dvou skladeb Rainbow - Long Live Rock'n'Roll a Man On The Silver Mountain, mezi kterými Ronnie skvěle hlasově zaimprovizoval. Debut připomněla skvělá Rainbow in the Dark, u které mě vždy potěší klávesová linka, kterou vymyslel basák Jimmy Bain. Druhou desku The Last in Line zastoupila We Rock.

V půli turné po neshodách s Diem odešel Vivian Campbell, za kterého pohotově naskočil na palubu Craig Goldy, který se rovněž hned prezentoval na jediném studiovém kousku – Time to Burn. Po pravdě, v sousedství nadprůměrného materiálu působí tato skladba hodně obyčejně a nezáživně. Craigovi tedy jeho entrée moc nevyšlo, reparát složil až na následujícím plnohodnotném albu.

Fandové si stěžovali na poněkud potlačený zvuk kytary v nahrávce. Vysvětlení tohoto problému zní velmi kuriózně. Na original nahrávce sejmuté v roce 1985 v San Diegu kytarové party hrál Vivian. Na obalu desky je již však vyfocen Craig. Ronnie rozhodl ve studiu domíchat do živé nahrávky Craigovy party rytmické kytary, sóla však zůstaly originální od původního kytaristy. Velmi podivné a dnes již úsměvné.

Shrnul bych to asi takto. Jako dobová vzpomínka je to jistě cenná záležitost, jinak pokud zatoužím po kapele Dio v živém provedení, sáhnu jinam...

» ostatní recenze alba Dio - Intermission
» popis a diskografie skupiny Dio

Mötley Crüe - Dr. Feelgood

Mötley Crüe / Dr. Feelgood (1989)

Egon Dust | 4 stars | 14.04.2019

Menší ošiaľ okolo Motley Cure spustil tieto dni aktuálny životopisný snímok tejto bandy, ktorý celkom vydarene poskytol sondu do poslednej najsilnejšej éry rock'n'rollových hrdinov. O talente jednotlivých členov sa tu samozrejme neoplatí písať. Bez mozgu Nikki Sixxa by asi pravdepodobne nikdy nič nedosiahli. Kto čítal Nikkiho "Heroinové denníky", musí mu byť jasné, že posledné dva albumy boli len rýchlokvas kvôli naplneniu zmluvy s vydavateľstvom. Po jeho dvoch legendárnych predávkovaniach a dokonca až do klinickej smrti vyhral boj nad heroínom. Ešte koncom roku 1988 začali tvrdo pracovať vo Vancouveri na novej platni. Tentokrát pod prísnym dohľadom producenta Bryana Adamsa, Boba Rocka. Vyplatilo sa!

I keď ich dostatočná reklama (dobrá aj zlá) dostatočne podporila predaj aj podpriemerných LPs, ktoré našupovali v letech 1985-1987, tentokrát sa chceli posunuť ďalej a očariť aj kvalitným originálnym zvukom. Už prvé tóny Marsovej gitary ukazujú že pôjde o menej kompromisnú záležitosť. Titulná "Dr.Feelgood" hneď z ostra naštartovala do roku 1989. Ďalšie dvě veci mi trochu splývali do seba. Štadionovka "Kickstart in my heart" je bez debaty jedna z ich top vecí, čo kedy brnkli do gitár a najmä klasický rock'n'rollový locomotive rytmus dal skladbe to, čo ju nakoplo. Refrén na jedničku, záverečné voice box sólo na jedničku s hviezdičkou. Balada "Without You" je opäť to najlepšie, čo kedy ponúkli. Ťažký zvuk bicích nástrojov, dokonale znejúca slide guitar Micka Marsa, nádherný refrén a slušná kompozícia (na Nikkiho excelentná). Chválim aj aranže gitár, najmä počas sóla.

Popevok "Same ol´ Situation" nie je kompozične ničím výnimočný, ale do danej doby dokonale zapadol a priam tam zahviezdil na vypredaných štadiónoch. Vo vypalovačke "Sticky Sweet" im zahosťovali Bryan Adams, Steven Tyler a zopár ďalších, presne ako to bolo v móde. Zborové refrény hip hip hurááá. Nevadí opäť to strihnem vetou: Do danej doby ako stvorené. Na "She goes down" si neviem presne spomenuť, ale viem, že to nebola zlá vec. Neviem, či to bolo Nikkiho čistou hlavou, Mickovým podielom v skladaní to jednoducho a v skratke všetko šlapalo jak hodinky. Hovorím o singlovke "Don´t go away mad" - chytľavá vec natrvalo hitová.

K slušnému albumu, patrí slušný song na záver s víziou do blížiacich sa devadesátých, ako dnes už vieme nie najlepších rokov pre tento band. Teraz je čas na zmenu "Time for change". Takto si Nikki vravel, keď sa mu rútil život do kanála, na jeho samé dno, kde sa svojim jazykom dotkol najhnusnejšej stoky života - heroínu. Trochu mi táto vec pripomína kissácku "God gave rock'n'roll to you", ale to bude tým silným melodickým zborovým refrénom. Osobne je to pre mňa silne nostalgická vec, napriek tomu, že som ju poznal pätnact rokov po funuse. Ako dieťa si túto éru heavy metalu a hard rocku veľmi dobre pamätám. Silné refrény válcovaly hitparády a pospevoval si ich nejeden metalista tej doby. Možno tú istú nostalgiu vidia aj samotní Motley. Osemdesáté roky boli jednoducho ich roky. Doslova ako to bolo povedané v úvode filmu "The Dirt", Motley Crue ich ovládli...

Na záver: Ak si chceme priviať nádhernú atmosféru muziky, ktorá ešte spájala časť jednej generácie, Dr. Feelgood je to najlepšie, čo tá zatraťená škandálmi bohatá banda nahrala. Ako perličku by som spomenul, že zvuk tohto albumu inspiroval doslova kapelu z protipólu a to sanfranciskú trash metalovú legendu Metallica k osloveniu Boba Rocka k produkcii ich špičkového a komerčne najsilnejšieho "Čierneho albumu".

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Dr. Feelgood
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Lynyrd Skynyrd - Second Helping

Lynyrd Skynyrd / Second Helping (1974)

horyna | 5 stars | 14.04.2019

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Dio - Killing the Dragon

Dio / Killing the Dragon (2002)

jirka 7200 | 4 stars | 13.04.2019

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

>> odkaz

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

» ostatní recenze alba Dio - Killing the Dragon
» popis a diskografie skupiny Dio

Strawbs - Burning For You

Strawbs / Burning For You (1977)

horyna | 5 stars | 12.04.2019

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

horyna | 5 stars | 11.04.2019

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

merhaut | 5 stars | 10.04.2019

DUNIVÉ ZNOVUZROZENÍ

Poté co se Robert Plant na "Lullaby And... The Ceaseless Roar" napil z pramenů veškerého blues, přichází s novým albem očištěn od všech nánosů, nebo přesněji řečeno – znovuzrozen. "Carry On" rezonuje, duní i se chvěje čirým hudebním šamanstvím, Justin Adams nechává svou kytaru svobodně drnčet, lelkovat, vracet se v ozvěnách, doznívat v nekonečnu, až máte pocit, že nástroj hraje sám a on jej ovládá doteky své mysli. Hudba přichází z pološera, Robert nezvyšuje hlas, místy skoro šeptá a pozpěvuje si jen tak pro sebe, přitom hýří barvami a hladce klouže spolu s tóny, jen výjimečně a zlehka řízne. Všudypřítomná přírodní stěna nízkých frekvencí, možná podladěných nástrojů, chrání decentní krásu úžasného díla před okolním světem, civilizačními démony, stresy. Ohňový kruh uprostřed pouštní noci pod jasnými hvězdami na černočerné obloze.

Letmé zeppelinovské doteky jsou organickou součástí alba, jakoby chtěl Robert ukázat, jak jasnozřivé bylo kupříkladu blues-rock-folkové třetí album, a jak blízko se tehdy, byť nevědomky, spíše intuitivně, mládenci propracovali k podstatě žánru. Robert Plant se dotknul země i nebe.

[Spark 12/2017]

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Plant, Robert - Carry Fire

Plant, Robert / Carry Fire (2017)

Tomáš Rojt | 5 stars | 09.04.2019

Jeden z neosobitějších, nejbarevnějších a nejoriginálnějších hlasů rockové historie o sobě dal vědět na novém albu "Carry Fire" po tříleté pauze od předchozího "majstrštyku" "Lullaby...and the Ceaseless Roar". A nutno říct, že laťku vysadil zas o něco výše. Robert Plant spolu se Sensational Space Shifters malují čarokrásné a náladotvorné melodie za pomoci na první pohled úsporných aranžmá, ale při soustředěném poslechu uslyšíte střídmě dávkované ostatní nástroje i melodické linky, přičemž dynamika nahrávky vše ještě umocňuje. Album se nese v podobném duchu jako to poslední, přičemž počátek zatím poslední Plantovy stylové linie lze vypozorovat v roce 2002, kdy bylo vydáno album "Dreamland". Ostatně Plantův věrný souputník, přemýšlivý kytarista Justin Adams, byl už tehdy také u toho.

Orientální vlivy, tolik typické pro Plantovu tvorbu, se naplno projevují v titulní písni "Carry Fire". V krásně těžkotonážním duetu "Bluebirds over the Mountain", dokresleném originálním zvukem kláves, uslyšíte Chrissie Hynde. Naproti tomu křehkost v "Season Song" je velmi snadno uvěřitelná. Zaujme i hravá "Bones of Saints", kde radost z hraní čiší ze všech zúčastněných. A když zazní poslední tón závěrečné zasněné "Heaven Sent", máte chuť si tu parádu zopakovat. 4,5 hvězdy
zaokrouhluji v tomto případě nahoru.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group] (1987)

horyna | 5 stars | 09.04.2019

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Flower Kings, The / Retropolis

EasyRocker
Tak jejich hudba je založena na pozitivních, zřetelně duchovních vibracích. Tím se Stolt...

Flower Kings, The / Retropolis

bullb
Priznávam, Flower Kings sú pre mňa pompézni a akosi z nich cítim kalkul. (Toto by malo zabrať...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12864 recenzí
2196 skupin
177234 příspěvků ve fóru
2657 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000