Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Taste Lee, Geddy Casino Sonar Spyro Gyra

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Led Zeppelin - I

Led Zeppelin / I (1969)

horyna | 5 stars | 28.01.2020

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

john l | 5 stars | 27.01.2020

Poslední týden si potřetí pouštím desku Grand Tour od Big Big Train. Postupně si projíždím některé z jejich alb a malinko srovnávám. V konečném výčtu mě vychází jejich novinka, která už novinkou úplně není, jako další perfektní zásek BBT. Nezatracuju kapelu za to, že pracuje s podobnými výrazovými prostředky. Já v tom vidím vývoj, i když možná pozvolný. Grand Tour má překrásné digipackové zpracování se spoustou povedených akvarelových kreseb a dotaženým informačním bukletem. Zvuk je na dnešní dobu až nebývale dynamický. Tady musím kapele vyseknout poklonu. Jde poznat, že se snaží svoje fanoušky potěšit. Nejen jejich oko, ale i ucho. Hudba může někomu připadat sterilní a předvídatelná, ale to je u devadesáti procent sloužících skupin taky. Já si myslím, že ten, kdo má BBT rád, musí být spokojený i s Grand Tour.

Nenašel jsem tam žádné zbytečné skladby, které nemají posluchači co nabídnout. Právě naopak. Hudba BBT je už dlouho nesmírně nápaditá a aranžérsky pulzující. Mezi dnešní produkcí kapel, které se dokázali prosadit mezi širší publikum a hrají podobný model moderního progresivního rocku, nemají konkurenci. Nakonec se stačí zaposlouchat třeba do velkolepé skladby Ariel a musí každého znalce takové muziky trknout která bije. A to už nechci laborovat nad tím, jak božsky to asi musí znít naživo. To je krása oblečená do not. Dávám pět bodů za jedno z nejlepších alb BBT.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Karfagen - Birds of Passage

Karfagen / Birds of Passage (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.01.2020

Každý si jistě vybaví řadu muzikantů, kterým můza nedá spát a oni chrlí na trh jedno CD za druhým, nedbaje na známé pořekadlo, že méně někdy znamená více. Jedním z takových pilných autorů je i Antony Kalugin z Charkova. Neustále bez odpočinku pracuje na svých projektech Karfagen, Sunchild, Hoggwash nebo Kinematics Orchestra a to nesmím opomenout jeho stěžejní zálibu – tvorbu relaxační new age muziky, kterou jen minulý rok zaplnil čtyři CD.

S kapelou Karfagen stihl po necelých jedenácti měsících od velmi povedeného a mnoha progovými fanoušky v TOP 10 2019 skloňovaného alba Echoes From Within Dragon Island vydat novou desku s názvem Birds of Passage. Nádherný obal evokuje chutnou porci zajímavé muziky, proto jsem celý nažhavený vidinou vysoce uměleckého zážitku po této novince ihned sáhnul.

Nakonec desku točím doma už asi měsíc a dlouho jsem nebyl schopen vyplodit nějaký závěr. Musel jsem vytáhnout i předchozí album a porovnat je spolu navzájem, abych přišel na to, kde tkví problém. Antony totiž, po úspěchu předchozího alba vsadil na stejnou kartu a s pocitem „když to zabralo jednou, zabere to i podruhé" vysoustruhoval po vzoru „Echoes…" i toto novinkové album. Znovu se tedy setkáváme s pěkným ústředním melodickým motivem, který je pozvolna rozvíjen ve dvou eponymních skladbách přesahujích stopáž dvaceti minut. Album je doplněno dvěma new age skladbami - instrumentální Sunrise a zpívanou Spring (s jakýmsi indiánským zpěvem) kombinovanou s fusion. Závěrečný song na desce pouze dává upomenout (už asi po třicáté) na ústřední melodii alba).

Z této selekce vyplývá, že pokud hudební hostinu oprostíme od příloh a sladkého dortíčku na závěr, zůstanou k degustaci dva nejrozsáhlejší kousky. Ten úvodní pouští šťávu velmi neochotně, jedná se o pokus uvařit symfonický prog rock s velkou přísadou lidových ukrajinských motivů za pomocí kláves, fagotu a flétny. Na mne to však působí dost neosobně, jako ošizené potraviny určené pro český trh. Když se však Karfagen dostane do varu, v tomto případě v druhé dvacetiminutovce, situace se rázem mění. Tuhé maso v kotli měkne, jíška se na pánvi zbarvuje do zlatava. Birds of Passage Part II. je oproštěn od nudného zvuku syntenzátoru a nestále opakovaných slovíček textu, projeví se i nový kytarista Mathieu Spaeter, který předvede vedle pěkného úvodního riffu i několik parádních sól a vyhrávek. V této písni je řečeno vše důležité, zde si plně užívám prog rockovou delikatesu na ukrajinský způsob.

Závěrem : Nová deska Karfagen mě zklamala. Antony se sice obklopil novými muzikanty (jsem smutný z neúčasti kytarového mága Maxe Velychka), ale výsledný produkt zní (krom výborné druhé skladby) nudně a předvídatelně. Uvařen přesně podle receptu předposledního alba, ovšem hudebních i aranžerských nápadů je tu méně. V druhé skladbě je řečeno vše podstatné, ostatní působí jako nutné vycpávky k prodloužení stopáže. Tentokrát je to slabá trojka.

» ostatní recenze alba Karfagen - Birds of Passage
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Johnson, Eric - Venus Isle

Johnson, Eric / Venus Isle (1996)

horyna | 5 stars | 27.01.2020

Fusion přímo od Pána Boha.

Poděkování: Touto recenzí bych chtěl vzdát hold zdejšímu relativně novému kolegovi s přezdívkou stargazer, který se na stránkách Progboardu už několik měsíců velice usilovně věnuje oblasti jazz and fusion. Nebýt jeho příspěvků a detailních komentářů k osobě Erica Johnsona, nikdy bych jeho práci nejspíš neobjevil. Druhý dík patří příteli Palovi, který tu nedávno Erica rovněž propagoval, a některé z jeho výtvorů vynášel téměř k nebesům. Jejich příspěvky byly pro mne dost silným impulzem k tomu, abych se tomuto šestistrunnému kouzelníkovi podíval na zoubek i já.

Až doteď jsem o něm věděl pouze jediné a to, že coby třetí kytarista v devadesátých letech doplnil dvojici Satriani/Vai v jejich G3 koncertním podniku. Na rozdíl od nich však působí Eric značně plaše a introvertně. A obraz své pohavy přenáší i do své hry a do svého repertoáru. S tím mám prozatím pramalou zkušenost a na rady moudřejších jsem svého Johnsona poprvé volil na jistotu, a vsadil si na (prý) nejvelkolepější dílo Venus Isle. Zda li se jedná o vrchol tohoto mistra lze objektivně stěží posoudit (i když bych tomu věřil), ale už od prvního poslechu jsem nabyl dojmu, že tato muzika je neuvěřitelně podmanivá a kouzelná.

Johnsonův záběr je jazzovo rockový, respektive trefnější název pro jeho tvorbu zní fusion. Fusion značně odlehčené, provzdušnělé, romantické a něžné. Polovina skladeb na albu je zpívaných přímo jím samotným a jeho hlas je jednoduše překrásný. K charakteru a náplni jednotlivých kompozic přesně pasuje a svou trefnou ležérností tak ještě více přispívá k jejich kouzlu. Skladbu po skladbě rozebírat nechci, jelikož je zatím znám jen málo na to, abych se v jejich nitru nějak pevněji orientoval. A ono to vlastně není ani vždy potřeba. Důležitý je celkový posluchačův dojem. A ten zůstává velmi kladný.

Tato deska mne oslovila takřka okamžitě. A to hlavně proto, že jde o brilantní fusion, které nedokáže hrát každý, byť se o to může pokoušet. Johnsona jsem si postavil hnedl vedle jiných soukromých největších hvězd z této oblasti. Vedle Ala Di Meolu, vedle Return to Forever, vedle Brand X, nebo Moerlenových Gong. Prostě a jasně, tahle nahrávka mi ukázala, že Johnson oprávněně patří do té nejlepší jazzovo-rockové společnosti. Všichni kdož máte rádi tyto souboru a doteď jste podobně jako já o Johnsonovu tvorbu ještě nezavadili dejte jí šanci, ona totiž skutečně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Venus Isle
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava

Pospíšil, Luboš / Live!!! Ostrava (2019)

luk63 | 4 stars | 26.01.2020

Další novinka z loňského roku. Luboše Pospíšila mám rád už z dob Generace kapely C&K Vocal, miluju jeho první sólovku Tenhle vítr jsem měl rád a ve sbírce mám i všechny ostatní - často si je pouštím. Mám ho moc rád i naživo s tradiční skupinou 5P (ve které mi už nějaký čas chybí Bohumil Zatloukal) a tak jsem nemohl jeho první live CD nekoupit.

V ostravském klubu Parník bylo na dvou koncertech natočeno, následně sestříháno a k vydání připraveno celkem 16 nahrávek, dosahujících stopáže osmdesáti minut. Přiznám se, že první poslech byl pro mě mírným zklamáním. Chyběly mi drive a živočišnost, které znám z návštěv jeho koncertů s 5P. Také playlist bych já sestavil jinak. Teď ale album poslouchám už počtvrté, a dostává se mi pod kůži. Kapela na ostravském pódiu předvedla dobrý výkon, zvuk není vůbec špatný a já vím, že už teď se těším na další možnost navštívit nějaký koncert v okruhu sta km.

Kromě poměrně tradičních, i když podle mého ne nejlepších písní, které dobře znám ze studiových alb, jsou pouze zde ke slyšení tradiční koncertní kousky: Ondřej Fencl s Pájou Táboříkovou si zazpívali Špejchar blues a Pája přidala vokál i v coveru Mercedes Benz (originál se mi líbí víc). V písni Doky, vlaky, hlad a boty Pospíšil vzpomíná na nejlepší období C&K Vocalu a již zmíněnou legendární desku Generace.

Lubošova novinka pro mě není nijak překvapivá - jak jsem zmínil, jsem pravidelný návštěvník jeho koncertů. Je dokladem toho, v jak výborné formě letos v září sedmdesátiletý zpěvák stále vystupuje. Obklopen až o dvě generace mladšími spoluhráči zde nabízí průřez repertoárem posledních více než čtyřiceti let. Myslím, že se nepodařilo úplně zachytit přesně tu skvělou atmosféru, jaká na jejich koncertech panuje, ale opravdu dobrá deska to je.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš

Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland

Mahavishnu Orchestra / Adventures In Radioland (1987)

stargazer | 4 stars | 26.01.2020

AIR je druhé a poslední studiové album formace MO v osmé dekádě. Udajně je lepší jak album před, ale to jsou názory profi kritiky a muzikantů a to já nejsem. Pravdou však zůstává ten fakt, že od této desky už McLaughlin nepojmenuje nikdy žádný další soubor Mahavishnu Orchestra.

AIR se nahrávalo v únoru 1986 v Miláně a na této desce John používal moderní kytarové technologie mnohem střídměji jak na desce před. I když Synclavier využívá tady taky hodně. Akustické bicí Dannyho Gottlieba jsou doplněny o digi bubny, jak jinak, bylo to moderní, vzájemně a nevtíravě se doplnují. A s odstupem času mi to vůbec nevadí, právě naopak. McLaughlin se na albu prezentuje jako hráč, který v syntezátorovém pojetí hudby vrací zpět zvuk akutické a el. kytary do vzájemného prolínání, tak famozně, že tyto dva světy můžou spolu existovat.

Z Adventures In Radioland si asi nikdo nesedne na prdel, ale musí se nechat na hlavě za ty nápady a nové technologie co nabizí obě alba MO z osmdesátek. A John McLaughlin je inovátor a propagátor jakých koliv nových tecnologií, proto můj obdiv a respekt.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Fermata - Blumental Blues

Fermata / Blumental Blues (2019)

luk63 | 5 stars | 25.01.2020

Čtrnáct let trvalo, než se tandem Griglák-Berka odhodlal k natočení další studiovky. Fero Griglák se v tomto mezidobí na čas vrátil do Collegium Musicum s nímž natočil skvělý živák Speak, Memory. Ale úmrtí Mariána Vargy a Fedora Freša uzavřely poslední kapitolu této legendy - pro mě největší kapely našich východních přátel a jedné z nejvýznamnějších Československé éry. Ovšem k Fermatě chovám jen o málo menší obdiv, a také proto jsem si před pár dny pořídil jejich loňské album. A nelituju.

Dvojice veteránů doplněná o nejméně generaci mladšími muzikanty se nevydala cestou žádného novátorství ani do nějaké slepé uličky zbytečných experimentů. V deseti skladbách vsadila na osvědčený hudební vzorec, ke kterému dospěla po jazzrockových začátcích na albu Biela planéta, a kterého se od té doby poměrně věrně drží. To znamená, že i na Blumental Blues dominují ve stejné míře klávesy (zde podpořené ještě jedním hráčem) a kytara, které se vyložené vyžívají ve výrazných a krásných melodiích.

S jednotlivými písněmi se mění nálady (ne příliš), čirá radost z hudby však čiší z každé. Jazzu minimum, rocku hodně, vše v instrumentálním balení. Sympatické jsou klavírní vstupy (slyš Floriánove holuby nebo vzpomínku na kamaráda Vargu - Hommage ´A Marian), trochu méně oceňuji chvílemi příliš hutné, ale typické klávesové plochy ala 80. roky (např. Posledný tanec na Firšnáli či Raňajky u Štajna). Naštěstí jich není zas tak moc, abych to nezvládl. Přeci jenom mi víc voněly jejich historické jazzové sklony, které se nejvíc rozvinuly na Piesni z hôľ a doznívaly na Huascaranu. Ale to je můj problém. Albu dominují výrazné a silné skladby Blbé ráno a Nasávačka. Moc pěkné je i titulní blues.

Mé hodnocení: velice důstojný a povedený albový comeback, který oceňuji na 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože kapela je má srdcovka ode dne, kdy jsem poprvé slyšel Pieseň z hôľ (to jsem ještě skvělou první LP Fermáta neznal, ale časem jsem to napravil).

» ostatní recenze alba Fermata - Blumental Blues
» popis a diskografie skupiny Fermata

Jadis - More Than Meets the Eye

Jadis / More Than Meets the Eye (1992)

EasyRocker | 5 stars | 25.01.2020

V roce 1992 vyrazila ostrovní aristokracie kolem Garyho Chandlera a veterána Martina Orforda ke generální zteči všech progových pozic. Mám k nim úzké pouto vzhledem k rozjásané a srdečné hudbě, a tohle dílo je doslova požehnané.

A je co obdivovat. Tahle hudba tryská vysoko do oblak nad rajské zahrady, kypící palmami, fontánami a jezírky. I takové dojmy z barevných jadisovských hudebních palet se mi zjevují... Startovní, nesmírně zpěvný majstrštyk Sleepwalk napumpuje energií a vitalitou. Křehké hackettovské inženýrství Gary ukazuje v perle perel Hiding in a Corner. Čtyři minuty si jeho paže nedají stopku. Nestor Martin Orford se pak klávesově v G.13 vyřádil nedílně s rytmickou jízdou. I sem ovšem Gary zapracoval akustické snové vyhrávky a sóla. Čistokrevný odraz Genesis je v osmiminutové galaktické Wonderful World. Název jest jen předehrou alchymie od kvarteta mágů. Titulní kus začíná nepopsatelným baladickým nástupem. Andělský hlas a skvostné flétnové malby Orfordovy - jako bych se v mžiku zjevil na Voyage of the Acolyte. Prosím, nechci zpět do trudné a všední reality! Po houpavě konejšivé The Beginning and the End vpadne dobýt naše srdce obelisk celičkého žánru, Holding Your Breath. Na vrcholcích Orfordových duchen se zjevují kdesi v dáli postavy Wakemana, Bankse, Nolana... jsme v nejlepší společnosti. Zlom do akustického neskutečna a gradace do velkolepého finále je tím nejpádnějším důkazem geniality. Dokonalé.

I v rámci artrocku kvalitativně mimořádné dílo. Jadis si získali přízeň fanoušků i kritiků; u většiny z nich je stále "numero uno". Gary Chandler byl vyhlášen nejlepším kytaristou. Respekt a uznání patří celé čtyřce, semknuté a seřízené jak švýcarské hodinky.

» ostatní recenze alba Jadis - More Than Meets the Eye
» popis a diskografie skupiny Jadis

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

horyna | 4 stars | 24.01.2020

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební bajka o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A & M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka a jeho synovce Axela, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapela, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplní dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt- kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do nitra země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

EasyRocker | 5 stars | 23.01.2020

Progresívní scénu Austrálie rozhodně nelze opomenout - na své si přijdou jak metalové, tak artrockové duše. Pro prvé třeba Alchemist nebo Psycroptic. A z neoprogové studánky jsou Unitopia a právě Anubis (egyptské podsvětní božstvo).


Šestidílná The Passing Bell otevírá Věž ticha dravým, neúprosným tlakem. Poprvé se zjevuje plačtivé Mouldingovo hrdlo. Dramaticky přerušovaná tempa, ječící gilmourovská sóla, Bennisonova lap steel kytara. Potemnělé malby kláves nesou ortel jako trio Sudiček. Klidnější, velebná Archway of Tears má brnkanou overturu. Střední tempa otevírají prostor hlasové hostině - pěje kvintet; vlastně celá kapela. Báječný zážitek pomalu jak od Něžného obra. This Final Resting Place nenásilně cituje ostrovní vzory. Kytarové ozdůbky, k hraně možného tlačící hlas a ambientní závěr mají elitní parametry . Titulku řadím beze studu k vrcholným opusům celé jejich tvorby. Arenovsko-floydovský spirit, bujný klavír, zlověstně temný vokál a žhavé exploze kytarového dua. Sedíte na hraně mostu, dole vzdálený proud řeky. Máte, nemáte....? Po malebné jemnůstce The Weeping Willow pánové servírují orgastickou show And I Wait for my World to End. Hravé tempo, hutné basové přejezdy a optimističtější tón nejsou daleko hogarthovským Marillion. Jen nezdolný zpěv přetrval. The Holy Innocent je dokonale vytesanou poctou nejen Floydům. Jako na Wish You Were Here nechybí saxofonové sólo, unikající do prázdna... All That Is startuje agresívní metalový riff s účinky tsunami.
Zjevuje se duch prvé skladby; máme tu i jejich lyrické provázání. Melodické kaskády kláves, kytary, lkající každým úderem na hmatníky. Závěrečné sólo přistálo z jiné ho světa - drama jako u květinových králů. Zkázu a zmar zrcadlí hřmotné chorály...

Jedno z vrcholných děl Australanů, s mimořádně obsáhlým lyrickým námětem. Může se směle postavit vedle Brave, Scenes from a Memory nebo Operation: Mindcrime. Skvělá volba zasvěceným, ale i těm, kdo chtějí ochutnat dosud neznámé menu od protinožců. 72 minut absolutoria. 5/5

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Metallica - Master Of Puppets

Metallica / Master Of Puppets (1986)

horyna | 5 stars | 22.01.2020

Desku Master of Puppets lze bez skrupulí označit jako nejdůležitější heavy (thrash) metalovou nahrávku osmdesátých let. Netuším, jestli se v dějinách tohoto hudebního směru dá nalézt stylotvornější kotouč, k němuž se léta, přesněji řečeno celá desetiletí, dokázala klaněla tak široká posluchačská i skladatelská obec jako ke třetímu dílu Metallicy. Podle tohoto "mustru" se řídila prakticky celá západní tvrdě-hudební masa a právě tento se tak vehementně zasloužil o zpopularizování jadrné muziky mezi dorůstající mládeží i jejich odrostlejšími, o dvě generace staršími rodiči, kteří do té doby za nejtvrdší soubory považovali Led Zeppelin a Deep Purple.

Pro mne osobně má tato deska kultovní postavení ještě z jednoho prozaického důvodu. Bylo to právě ono, jedno ze tří prvních "pořádných" rockových děl, jež jsem kdysi dávno jako dorůstající mladík ochutnal a jehož obálka (spolu s obalem Persecution Mania od Sodom) mě svoji vnitřní aurou a mistrně působivou atmosférou tak výrazně praštila přes oči a uši. Nekonečným řadám bílých křížů a nitek vedoucích z rukou, které tak snadno a mocně ovládají naše životy, zkrátka nešlo nepodlehnout. Navíc v době, kdy člověk znal sotva pár průměrných obálek jiných rádoby umělců. Předně to však byla masáž hudební, kterou jsem do sebe rychle a neustále opakovaně vstřebával a nikdy jí v těch mladých letech neměl dost, natož abych se jí nějakým způsobem přejedl.

I když jsem si během dalších několika málo let velice rychle oblíbil i alba další, předně pak famózní ...and Justice for All a triumfální desku černou, nahrávka Master... zůstala navždy tou první Metallicou, jež měla utvářet vše, co přicházelo po ní. Ještě krátce se však zmíním o deskách ostatních: Jedničku jsem nikdy rád neměl, to přiznávám, zato Ride the Lightning by případ naprosto opačný a po první pětici alb, pro mne Metallica přestala nadobro existovat. Komerční choutky od půle let devadesátých jsem kapele nikdy neodpustil, stejně jako její vykalkulované návraty a honbu za mamonem za jakoukoli cenu prostřednictvím uměle zkonstruovaných alb pro potřeby trhu. Snad jen zvukový paskvil Death Magnetic bych z hudebního hlediska neměl opomenout.


Teď tedy i pár vět k náplni alba. Alba, jež vysoko ční nad okolní průměr a kde se v spojitosti s jednotlivými songy dá jen stěží nemluvit v superlativech:

Není mnoho hudebních děl, které by dokázali posluchače vtáhnout okamžitě do svého nitra tak silně, jako se tomu děje při vybrnkávání úvodního motivu písně Battery. Těch několik fragmentů tvořených klasickou kytarou působí ve spojitosti s mistrným zvukem, jež dodal Holanďan Fleming Rasmusen přímo fatalicky. Jsou zapsány mezi jinými hodnotnými hudebně-chráněnými objekty Unesco a poznáte je takřka ihned, po prvních pár tónech. Jde o motiv, který z hlavy už nelze vymazat, motiv s obrovskou silou, hloubkou a magnetickým pnutím. Pozvolný nástup, řekněme raději rozjezd písně samotné a energické tempo a drajv si získali zakrátko obrovskou oblibu mezi fans celého světa.

Epos titulní, tedy píseň Master of Puppets je jednou z nejlepších skladeb Metallicy. Kdyby ne žádnou jinou, tak právě touto věcí si kapela u fanoušků navždy vydobyla obrovský respekt a postavila pomník nesmrtelnosti. Miluju její stavbu, její změny tempa, geniální, jako z jiné dimenze převzaté kytarové vyhrávky a Hetfieldovo ultimativní volání v refrénu Master, Master... no a pak je tu ta skvostná mezihra na akustiky v doprovodu Hammettových sól a něžných melodií. Geniální.

Pro třetí The Thing That Should Not Be se před-kulisou mohli stát samotní Black Sabbath. Skladba má temnou atmosféru, vláčné tempo a sladkobolně citující ozvěny v akustikách. Není to typ skladby jež vás chytne a cloumá s vámi, ale kvalitu jistě nepostrádá.

Naproti tomu částečně baladická epochální věc Welcome Home (Sanitarium) snese ta nepřísnější měřítka. To je výsostně skvostná báseň, jež vám melancholicky čechrá pocity a stavy mysli a odvádí je až někam do stratosféry. Poklad z truhlice Metallica, obrovský zářící briliant nevyčíslitelné hodnoty.

Po čtvrté písni, tedy přesně v půli alba si najednou uvědomíte, že do každé z předchozích písní zařadila kapela značně odlehčenou, akustickou vložku či mezihru. Každá ze skladeb tím získala na pestrosti, rozmanitosti a vzdušnosti, čímž jim lze přisoudit o dost sofistikovanější proporce. Žádná další kapela z podobného stylového hrnce takto doposud ještě nikdy nepracovala. Metallica byla vždy o dva kroky napřed.

B stranu otevírá další poklad z této bohaté klenotnice, úderná Disposable Heroes s precizně vystavěnou hudební základnou z hřmotných riffů, dovádivých vyhrávek a zdatně pospojovaných aranžmá. Nirvána.

Naopak Leper Messiah mi tu jako jediná nesedí a tudíž ji musím vyhodnotit za nejslabšího jedince.

Instrumentální kus Orion je oblíben zejména mezi hudebníky, ale rádi ji mají i posluchači. Má zajímavou stavbu, precizně budované mosty mezi elektrickými a ohne-eletrickými částmi a spousty vkusných kytarových sól. Ještě si vzpomínám, že jelikož má nahrávka přes 45 minut délky, v mládí, kdy jsme skoro všechno nahrávali na klasické kazety kratší šedesáti minut (nadpoloviční většina nahrávek byla v té době kratší), byla píseň po krátkém úvodu useknutá a zbytek člověk ani neznal. Natož poslední energický kus Damage Inc. který mi ještě naposledy dokáže pořádně rozproudit krev v žilách.


Dle mého si tato nahrávka uchovává hned několik nej, několik prvenství. Za a) se domnívám, že je to Jamesem Hetfieldem nejlépe nazpívaná deska. Jeho projev je zde ještě ladně mladiství, ale v technice a frázování doznal velkého pokroku, s čímž se zde nezapomíná chlubit:-)
b)Hammettovi vyhrávky a sóla se zakrátko staly legendárními, legendárnějšími, než na kterékoli jiné jejich desce.
Cliff Burton byl miláček davu a velký skladatel. Jeho jméno a jeho vyjimečná hra je spjata s těmi nejlepšími kusy, nejen na této desce.
A Lars Ulrich? Vzpomínám si, že nám co by mladým pakinům ti starší říkali, že Ulrich dobrý bubeník není. Že nedokáže utáhnout celý koncert v jednom dynamickém tempu, že po čase odpadává a že Dave Lombardo ze Slayer je stokrát lepší. Připadalo mi to jako dětinské závody řevnivosti, kdo z koho. Když jsem pak viděl nějaké koncertní video s Ulrichem v akci zíral jsem, jak dobrý technik to je. Prý z něj vyzařuje zvláštní fluidum, díky kterému soustředíš svůj pohled na jejich koncertech vždy na něj. Alespoň toto tvrdil v nějakém rozhovoru některý ze známých hudebníků devadesátých let. Mě osobně jeho styl (alespoň na deskách) sedí a náležitě si jej užívám. Je to srdce souboru.

Deska Master of Puppets je ojedinělým klenotem tvrdé rockové muziky. Skláním se před její hodnotou a silou. Před jejím předjímáním toho co pomalu přicházelo, před jejím inteligenčním potenciálem. A také před hudebníky samotnými, kteří v té době tesali kreativitu z obrovských, dosud neprozkoumaných hudebních bloků.
 

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica

Supersister - Pudding en gisteren

Supersister / Pudding en gisteren (1972)

horyna | 5 stars | 21.01.2020

Supersister? Kdo je to? Nějaká super hodná sestřička? Něco podobného si může pomyslet laik, při setkání s tímto zvláštním pojmem. Dost možná jsem si něco podobného tehdy říkal i já sám. Tehdy, kdy jsem poprvé na tento termín na internetu (no kde by jsme bez něj dnes byli) narazil. Ze zvědavosti jsem si pustil krátkou ukázku a hned jsem byl doma. Ksakru, vždyť tahle supersestra zní úplně jako mí oblíbenci Caravan. Copak jsou také z Canterbury? Ne ne, nejsou ani omylem, jsou to Holanďané jak poleno, alespoň dle jmen zůčastněných. Ale hudebně, hudebně je to naprostá ostrovní slast.

Pro začátek jsem si pořídil toto-prý nejslavnější dílo Supersister a nelitoval jsem ani vteřinu. Pro milovníka kapel ze zmiňované britské studentské oblasti přelomu 60 a 70 let, je to ta nejlepší volba. "Včerejší puding" nabízí ve skromném časovém módu dvě dlouhé, převážně instrumentální skladby, jednu kraťoučkou legrácku a dvojici zpívaných, právě s Caravan lehce zaměnitelných perliček v začátku alba. Pohodový umírněný hlas Roberta-Jana Stipse vás zaručeně odvane mimo dnešní realitu o dobrých padesát let nazpátek, a bodré legrácky s příchutí Canterbury instrumentace, nadsázkou a vlastní sebereflexí zaručí, že se budete skvěle bavit a uslyšíte spoustu zajímavých motivů a aranžérských filuťáren.

» ostatní recenze alba Supersister - Pudding en gisteren
» popis a diskografie skupiny Supersister

Hammill, Peter - Over

Hammill, Peter / Over (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2020

Pokud je citlivá duše umělcova mučena, jeho psyché drceno v pomyslném lisu na ovoce, teprve potom ze svého nitra vydává to nejlepší a opravdové. Tato skutečnost je dlouhodobě známým faktem. Byl li takto obrazně zužován velmi senzitivní Peter Hammill v období natáčení alba Over, je celkem bez pochyb jasné, že těchto devět písniček je možné zařadit mezi jeho nejlepší díla, aniž by bylo třeba desku vytahovat z obalu.

Kdo si chce osobně potvrdit pravdivost této teze a prožít si v textech i hudbě Peterův bolestný rozvod s Alicí (která se zamilovala do jeho kamaráda), nahlédnout na něj z různých úhlů jeho emočních stavů – od sebezpytování, lítosti, či obviňování druhé strany – má šanci. Toto album je v podstatě monotematickým uceleným pásmem různých aspektů onoho rozchodu, ze kterého se Hammill jen velmi těžce vzpamatovával.

Kdo do textů nechce šťourat, tak nemusí. V tomto případě si užije 47 minut melancholické muziky s nezaměnitelným hlasem hlavního protagonisty, většinou prog folk rockového formátu s úspornými aranžemi v obsazení španělka, klavír, housle. Několik vyjímek z pravidla, které obsahují i rytmiku, tvoří úvodní post punková šleha Crying Wolf s ostrou kytarou, ve které hněv stříká všude kolem a já v ní cítím Iggyho Popa. Velmi zajímavá je i stavba Time Heals, která je složena z několika částí – začíná ponuře, zvolna přechází do pop rockové části a poté až do jakési hitové pasáže. Potemněle vznešenou (This Side Of) The Looking Glass, (ve které vždy očekávám, že Peterovi musí ve výškách každou chvíli prasknout hlasivky) zase pro změnu doprovází symfonický orchestr. Emoce klidní na závěr vrstevnatá a očistná Lost and Found převážně ve středním tempu. Oproti předchozím albům celkově stravitelnější a přístupnější záležitost.

Hammillovy poetické texty jsou však tak specifické, že tvoří naprosto vyrovnanou a pro mne těžko oddělitelnou část uměleckého díla a zcela ji pominout by bylo velká škoda. Kdo se do nich alespoň trochu ponoří, tak nahlédne do poměrně uceleného souboru zpěvákových osobních pocitů, kterými se zaobíral během svého nelehkého období v roce 1976.

Ukázka z Crying Wolf:
„Zničil jsi vše, co jsi mohl a s hnijícími zuby, které ti vypadávají z dásní, zůstáváš osamělý
A až se nachýlí tvůj konec, který je neodvratný
Opravdu tě bude rmoutit, že nikdo neuslyší tvůj zoufalý výkřik“

Ukázka z Time Heals:
„Moje zarudlé oči si tě snaží připomenout
Je to vše, čeho jsem schopen, než začnu křičet:
„Miluji tě, miluji tě!“ – Přál bych si, abych to byl jen sen…”

Ukázka z písně Betrayed:
„Přátelé – všichni mají nože,
aby vám ho vrazili do zad z pomsty nebo zášti…”

Ukázka z písně Lost And Found, která je dle mého jakousi katarzí a vyvrcholením tohoto příběhu a Peter vítá ve svém nitru první záblesky radosti:

„Už žádná přání do budoucna,
žádné další popírání minulosti
Jsem konečně svobodný, konečně
jsem zamilovaný.”

Jedinou vyjímku tvoří druhá skladba Autumn, která vypovídá o nelehkém údělu starých rodičů, kteří se dětem zcela obětovali a ti na ně v dospělosti zapomněli… Tady ručička ukazatele emotivnosti ukazuje extremní hodnoty.

Ukázka z písně Autumn:

„Teď je tu jen moje žena a já;
Měli jsme rodinu – teď už je pryč
A zůstávají jen vzpomínky …
Děti byli k našim zármutkům byli zcela hluší
A jakmile mohli, nechali nás v slzách.”

Závěr: spolu s texty ucelená, autobiografická výpověď umělcova nitra obnažená až na kost. Tomu odpovídají minimalistické aranže (krom dvou symfonických opusů) i přímočarejší textová složka. Roger Waters v The Wall nechal hlavního hrdinu Pinka vyprávět příběh o osamělosti a jeho depresivních stavech. Něco v podobném duchu a velmi osobního nám tu ponechal i Peter Hammill na své desce Over. Jedno z nejlepších jeho alb. Kdysi jsem váhal mezi čtyřmi a pěti body. Dnes bych toto dílo ocenil známkou maximální.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Area - Arbeit Macht Frei

Area / Arbeit Macht Frei (1973)

Snake | 3 stars | 19.01.2020

CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

Já tomu jazzrocku moc nedám a když už, sáhnu raději po našem, tuzemském (jazzrocku pochopitelně, nikoliv rumu). Ten italskej je pro mě španělskou vesnicí a moc se v něm neorientuju, ale pár kousků do sbírky jsem přece jen nastřádal. A nejslavnější italskou kapelou "early seventies" z oblasti fusion byla (a je) Area...

Obálky alb skupiny Area zdobí nápis International Popular Group a její základní sestava byla vskutku mezinárodní. Zpěvák Demetrio Stratos byl Řek, baskytarista Patrick Djivas Francouz a saxofonista Victor Busnello prozměnu Belgičan. Kromě výše uvedených tvořili první sestavu ještě pianista Leandro Gaetano a kytarista maďarského původu Johnny Lambizi. Toho však velmi brzy nahradil Paolo Tofani, všeuměl s nejdelší hudební praxí a známej především svým působením v kapele I Califfi.

Já to vzal s Areou trochu napřeskáčku. Začal jsem albem Crac! (1975), pak jsem přikoupil lajfku Are(A)zione (1975) a teprve potom jsem se odhodlal aj k nákupu debutového alba Arbeit macht frei. Moc se mi do toho nechtělo, ale jeho skvělá pověst mě nakonec zviklala - aktuálně se nachází na osmé pozici v žebříku věnovanému RPI podle hlasování čtenářů na progarchives. Je sice plné všelijakejch vlivů, ovšem svým zvukem jde o naprostej unikát. Stratosův vokál je ohromující, on sám jej používá jako další hudební nástroj a jeho kumpáni se starají o virtuózní doprovod té nejvyšší kvality. V hudbě samotné lze vystopovat všechno možné - od rocku, přes jazz, až po arabskej folklór a je jen těžko zařaditelná do nějaké škatulky.

Na úvod je tady dívčí recitativ v arabštině (podle údajů v bookletu tajně nahranej v Káhirském muzeu) a po ní největší pecka tohoto alba - a dost možná největší šlágr Area vůbec - Luglio, agosto, settembre (nero). V životě by mě nenapadlo, že může být arabskej leitmotiv takhle chytlavej, notabene v tak komplikovaném rytmu, ale stalo se a Area si prostřednictvím této skladby vytesala pomník. Sice si ani tady nedokázala odpustit kakofonickou vsuvku, ale ta je sotva čtyřicet vteřin dlouhá a tak ji zvládnu v pohodě přežít. Horší je to s tím, co bude následovat...

Osnova následující, osm minut dlouhé Arbeit macht frei je hodně volná. Úvod patří chřestivejm bicím, pak se přidá baskytara a trochu chaotická flétna, kterou vystřídá už o něco umírněnější ságo. Koncem první třetiny skladby dojde na svižnou jazzovou vsuvku a teprve kvílení saxofonu předznamená Stratosův nástup. Zpěvu tady moc není, ale Demetrio si ho dokáže užít aj tak. Závěrečná část skladby plyne v příboji divokých sól a v podobném kvapíku začíná i třetí Consapevolezza. Po necelé minutě dojde ke kýženému zvolnění a zbytek písně už se nese v uvolněném tempu i atmosféře. Dechař Victor Edouard Busnello navíc dokáže, že svým saxofonem umí nejenom kousnout, ale aj pohladit.

Druhou stranu desky otevírá svižná, ovšem také pěkně komplikovaná Le labbra del tempo. Tempo a jednotlivé motivy se střídají v rychlém sledu a to samé můžu říct i o změnách rytmu. Pro nepřipraveného posluchače to může být docela blázinec, zvlášť když kapela vybalí dlouhou instrumentální část se silně zkresleným sólem elektrického piana. A v podobném duchu se nese aj instrumentální nakládačka 240 chilometri da Smirne, což je vlastně jen (zdánlivě) nekonečná přehlídka mnohdy docela trýznivejch sól. Podle toho, co jsem vyčetl by měla být závěrečná L'abbattimento dello Zeppelin nějakou zvláštní odpovědí na skladbu Whole Lotta Love britských Led Zeppelin, ale nevím. Po hudební stránce tam žádnou podobu neslyším, spíš naopak. L'abbattimento dello Zeppelin je určitě nejexperimentálněji pojatej kus na albu, s dlouhým vstupem improvizujícího Stratose. Ten svoje hlasivky rozhodně nešetří a je to setsakra tvrdej oříšek...

Je sobota večer, jsem odpočatej a to se mi to poslouchá a píše. Ovšem třeba včera odpoledne, po týdnu v Kolbence to byl zápřah, kterej jsem vydržel jen s největším sebezapřením. Debut Area řadím k deskám The Inner Mounting Flame, nebo Birds Of Fire legendárních Mahavishnu Orchestra, Relayer od art rockovejch Yes, či Palepoli italskejch Osanna. Tedy k dílům, které mám ve sbírce a u kterých dokážu uznat jejich kvalitu a výjimečnost, ovšem která pro jejich náročnost téměř neposlouchám. Ještě včera bych albu Arbeit macht frei nedal víc, jak ošuntělé dvě hvězdičky, ale dnes ještě jednu přihodím. Ovšem jak "živák" Are(A)zione, tak album Crac! se mi líbí o něco víc.

Původní album (i s vložkou v podobě kartónového revolveru) bylo vydáno ve velkém množství a tak je i dnes sehnatelné za velmi přijatelnou cenu. Navíc vyšla spousta jeho reedic a to jak na vinylu, tak na CD. To moje je v klasické plastové krabce s transparentním držákem CD, pod kterým je vytištěný onen revolver. Čtyřstránkový booklet obsahuje dvě barevné fotografie a povídání od klávesisty Patrizia Fariselliho. Ovšem v italštině a tak si v něm našinec nejspíš moc nepočte.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area

Cinderella - Long Cold Winter

Cinderella / Long Cold Winter (1988)

horyna | 4 stars | 18.01.2020

Že nebyl jižanský rock jen mrtvým pojmem, dokázali na konci let osmdesátých v rozmezí nějaké pětiletky dvě nově vzniklé hudební formace. Tou druhou a pozdější, jež se momentálně věnovat nechci, je slavné sdružení bratrské dvojice Robinsonovců, jež se snad konečně po letech vnitřních rozbrojů dá brzo zase do kupy a nese název Black Crowes. Tou první a o půl dekádu starší je Philadelphká sebranka Cinderella.

Ta žala své největší úspěchy na konci let osmdesátých právě s recenzovaným druhým albem Long Cold Winter. Jedinou potíž, kterou může zaznamenat fanoušek čerstvě se seznamující s repertoárem této kapely je image muzikantů, v té době jasně ukazujících na glam rockové hnutí, svými výstředními obleky a natupírovanými vlasy. Ale to je tak jediná spojující linka, která popelku a glam nějakým způsobem naplňuje. Hudebně zde není po glamu, sleezi, nebo street rocku ani ň. Snad ještě na prvním, trochu nevyprofilovaném nosiči, ale od mega úspěšného záseku č. 2, přes geniální country počin Heartbreak Station, po vrcholný a zřejmě navždy poslední majstrštyk Still Climbing, se toto sdružení prezentuje šmrncovní a rozbujele energickou jižaninou. Jižaninou, která čerpá také z blues, country a samozřejmě hard rocku.

Na rozdíl od černých vran popelka vyznává dynamičtější a energičtější pojetí. Kytary jsou občas pěkně nabroušené, sóla rychlá a hitově funkční, riffy ostré, nadupané a neskutečně in (viď taková Bad Seamstress Blues/Fallin' Apart at the Seams, nebo Second Wind-největší nátěr alba, šlupka rovnou mezi vaše oči), ale když je potřeba pořádně přibrzdit a šlápnout na atmosférické kuří oko, najednou se vám před zraky otevřou melancholické rovinaté pláně amerického Texasu a do ucha vám k tomu hraje třeba Don't Know What You Got, nebo překrásná věc titulní.

Tom Keifer je génius, to on skládal vždy většinu materiálu, navíc dokáže velice efektivně ovládat svůj šestistrunný nástroj a ještě k tomu tím správným chraplákem zpívat. Viva Cinderella. Miluju tuhle kapelu.

» ostatní recenze alba Cinderella - Long Cold Winter
» popis a diskografie skupiny Cinderella

Watch, The - Vacuum

Watch, The / Vacuum (2004)

EasyRocker | 5 stars | 17.01.2020

Nelze zapřít, že můj postoj k téhle italské partě byl nedůvěřivý, až odmítavý. Genesisovská iluze jejich výrazu je tak dokonalá, že logicky stojíte na scestí - plagiát či nádhera? Ale podlehl jsem, přiznávám.

Wonderland se vstupní miniaturou Hills je celkem s více než osmi minutami. Gabrielovsky výpravný zpěv, totálně banksovská vtělení Gabriela Manziniho. Zdánlivou přímočarost narušují křivolaké hackettovské pěšinky. Syrověji odsýpá Shining Bald Heads, v závěru Salati s Manzinim melodickou extázi; jako krajinu, chvátající za oknem. Out Of The Land krášlí zpívající klávesy, vrstvené akustiky a vznešený vokál. Genesis se zhmotňují kol dokola v plné polní. Goddess je drsnou jízdou, ovšem s Rossettiho skvělým vokálním i kytarovým podílem. Deeper Still je melodicky mimořádná a programming ji dává lesk prvotřídního zboží. Obskurní křížení lidí a zvířat, obskurní biolog Voronoff. Nejen o tom všem jest aranžérsky a kompozičně bezchybná pětidílná The Vacuum. Klávesy občas jako by trýznil sám Hammill či Varga - na vlastní riziko. A dvouminutovým "přídavkem" rajská hostina Taliánů končí. Malebné nálety kláves zvolna uhasínají...

Se zpívanou italštinou mám zásadní potíže. The Watch jsou tedy jedni z nemnohých, kde se moje duše otevřela - a zaplesala. Dokonale vyvážený revival vrcholné progové éry. Hravá, básnivá, ale i vážná lyrika násobí blahodárný umělecký dopad. Jinak než plnou palbu nemohu.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Fish - Sunsets On Empire

Fish / Sunsets On Empire (1997)

horyna | 5 stars | 17.01.2020

Poslední dny si připomínám tvorbu bývalého zpěváka Marillion, skotského obra Fishe. Jen jako připomínku jeho snah jsem si k poslechu vytáhnul cd Suits a až díky němu začal postupně plánovat i další sondy do zpěvákovi sólové tvorby. Jen málo kdy si k poslechu beru alba určitého interpreta chronologicky. Častější případ je ten, že mám chuť na jedno cd a díky zálibně v něm nalezené, postupně přidávám další a další. A tak podobně je to právě teď s Fishem. Namátkou tedy beru jedno cd za druhým a poslouchám a poslouchám. Zároveň jsem rád, že se mi během několika let podařilo vyzobat celou jeho tvorbu, všech devět alb sólových. Některé z nich nejsou v běžné distribuci k sehnání a nebýt Discogs…

Dnes většinu z těchto nahrávek stavím na jednu kvalitativní úroveň a rozděluji do třech etap. V první jsou logicky alba počáteční od Vigil… po Suits. V druhé zlatý střed a zřejmě i zpěvákův osobní top, desky od Sunsets… po Fellini a třetí etapa spadá do období pozdního, reprezentovaného alby Field… až A Feast… Na řadovku číslo deset se netrpělivě čeká a jestli se nemýlím, měla vyjít snad už loni. Interentové stránky o jejím vzniku mlčí (nebo jsem hledal špatně) a tak nezbývá než čekat a čekat. Ale jestli se nepletu, i Fish patří k autorům, jež se v pozdním věku potýkají se zdravotními problém, což může vést k vysvětlení o (ne)plánovaném odsunu novinkového materiálu.

A teď tedy i něco málo k tomuto fenomenálnímu albu, prvnímu z trojice nej-fenomenálnějších:-)
Fish se zde i na nahrávce další spojil pro mne dost nečekaně s dalším, tehdy teprve rostoucím mohykánem v oboru, se Stevnem Wilsonem. Vznikl dobrý team a za přispění starých známých jako jsou Robin Boult, nebo Frank Usher nahrál prvotřídní materiál. Tato vyrovnaná hodinová kolekce mne vždy dokáže rozpumpovat do vysokých obrátek. Avšak je to především trojice songů What Colour Is God?, Jungle Ride a Brother 52, které se pro mne stali nesmrtelnými. Energické pecky jež jsou kolorovány povětstným Fish-ovským naturelem, a bohatou kompoziční škálou pohybující se hned v několika stylových oblastech. I zbytek alba je nápaditý a přesvědčivý. Fish zpívá možná nejlépe ve své dlouhé kariéře s Wilson mu ušil zvuk přímo na tělo.

Jeden čas bylo právě Sunsets on Empire moje nejoblíbenější Fishovo dílo. Dnes už tu jistotu nemám, jelikož například Suits, nebo Raingods jsou bomby podobné, s nemenším destrukčním rozsahem.

» ostatní recenze alba Fish - Sunsets On Empire
» popis a diskografie skupiny Fish

Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)

Frisell, Bill / Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson) (1980)

luk63 | 5 stars | 16.01.2020

Na úvod musím zdůraznit, že jde o projekt moravského jazzového klávesáka Emila Viklického, který je autorem všech skladeb na albu Okno i většiny na albu Dveře, které je jeho jednovaječným dvojčetem (první strana LP, která je součástí CD z roku 2012 - naopak na CD nebyla logicky zařazena dlouhá Suita pro klavír č. 2 z druhé strany LP, kterou autor nahrál už bez ostatních muzikantů jako sólový projekt).

V roce 1977 odjel Viklický na roční studijní pobyt na Berklee College of Music do Bostonu. Tam často hrával se začínajícím fenomenálním kytaristou Billem Frisellem, natáčeli spolu ve školním studiu a stali se přáteli. Proto jeho a další dva spolužáky (Kermit Driscoll - baskytara a Vinton Johnson - bicí) později pozval do Prahy k natočení skladeb, které z větší části vznikly už za mořem a dokončeny byly v Praze. Osm jich bylo zařazeno na LP Okno (1980) a zbytek dostal šanci o pět let později na albu Dveře. Obě desky mám ve sbírce ode dne, kdy se objevili na pultě prodejny Supraphonu v Sokolově, nově jsem si včera pořídil i CD Okno & Dveře.

Na konci 70. let bylo Československo jazzrocková velmoc (Jazz Q, Energit, Fermáta, Mahagon, Impuls, SHQ, ….) a na této vlně se nyní svezl i Viklický, který do té doby vydal jen akustickou LP v Holomóci městě. V prostoru, který mu styl fusion nabízel, si vybral především funkově zbarvené rytmické pozadí, na kterém malovali spolu s Frisellem svými nástroji krásné melodie. Jejich hrátky vytváří rozmanité jazzové nálady a ve mně budí chuť CD poslouchat stále dokola. Skladby jsou zahrány s naprostou muzikantskou precizností všech čtyř aktérů a mohou se směle poměřovat nejen s významnými jazzrockovými alby na tuzemské scéně, ale i s deskami Return To Forever, Billy Cobhama, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Brand X a dalších světových velikánů žánru.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Death - Symbolic

Death / Symbolic (1995)

horyna | 5 stars | 15.01.2020

Deska Symbolic, od nejpřednějších vůdců technické linie smrtícího kovu kapely Death, tímto představila před pětadvaceti lety (bože, jak ten čas příšerně letí) veřejnosti své nejvyspělejší, nejucelenější a nejfamóznější dílo.

Dle mého skromného úsudku už jej svou poslední plackou Sound..., ani deskou Chuckova bočního projektu Control Denied nikdy nepřekonala. A domnívám se, že jej nepřekonala ani žádná z dalších kapel provozující svou muziku na profesionální bázi, v podobném stylovém slohu s touhou posunout výrazové prostředky s nimiž pracuje na další úroveň. Symbolic zůstal, a stále pevněji se domnívám, že i navždy zůstane tím NEJLEPŠÍM, co mohl člověk v mantinelech, ač maximálně rozšířených, v tomto odvětví vybádat. Tato deska mne totálně uchvacovala v době svého vzniku a uchvacuje mne stejnou silou a působivostí i dnes.

Cestu k ní si mistr Chuldiner dláždil pomalu, avšak velkými kvalitativními skoky. Album Human pozvedlo kapelu do nejvyšší možné (technické) ligy. Individual T. P. šlo o pár centimetrů ještě dál no a Symbolic, Symbolic rovnou skočil na samotný Olymp a zůstal nesesazen. I když já sám podobné muzice už spousty let absolutně neholduji, tento výlisek mám zařezán v krvi jako málo co jiného. Znám každičký tón, sloku, refrén, přechod, vyhrávku i (a to hlavně) sólo.

Před pár dny jsem si desku pustil dvakrát po sobě. Poprvé na domácí aparatuře, podruhé v mp3 na výletu do přírody. Zatímco první poslech (ač z technického hlediska o mnoho kvalitnější) mne neustále "nabourávala" až příliš čitelná hra/nazvučení Hoglanovy baterie (předně pak dvou-kopákové kulometné palby), což mne odvádělo od toho, co mám na Symbolic nejradši, a to jsou mistrné kytaristovi prvky, harmonie a sóla, druhý pokus s nadstavbovým přírodním efektem, už byl přesně podle mého gusta a znovu mi po letech dokázal navodit stavy jen těžko popsatelné, stavy bez tíže v bezprostřední blízkosti tohoto klenotu.

Pokud bych měl říci něco k obsahu alba, tak asi toto:
Úvodní stejnojmenná skladba mě přijde sic v pořádku, ale jen jako taková rozehřívací a ještě ne tolik propracovaná oproti tomu, co bude následovat vzápětí. Navíc je zbytečně dlouhá a konec mě už malinko nudí. Jenomže, s příchodem asi nejlepší písně (ale kdo přesně určí, která z následujících perel je ta nej:-) Zero Tolerance se vše otočí o 180 st. a následuje plejáda těch nejcharismatičtějších kompozic, jaké kdy Chuck za svou krátkou kariéru složil. Každá položka je úchvatná a jedinečná. Každá obsahuje neuvěřitelné množství geniálních riffů, vyhrávek, kytarových harmonií a výměn, funkčních přemosťovacích prvků a naprosto dech beroucích závratných sól. Kapela šlape jako hodiny, Hoglan do toho mydlí sic občas dost rychle, ale pořád neskutečně technicky. Basa i druhá kytara jsou tu spíš k doplnění party, ale i u nich se několik zaznamenání hodných míst najde a předpokládám, nehrát zde tito lidé, nahrávky by možná nebyla tak geniální (i když S. Di Giorgio by k zahození rozhodně nebyl). Empty Words, Sacred Serenity, rychlejší 1,000 Eyes, Without Judgement a Crystal Mountain, představují spolu s dříve jmenovanou Zero Tolerance středobod nahrávky a to vůbec nej v tomto slohovém ranku. Obrovské kouzlo působí i prostřednictvím zvuku a charakteru jednotlivých nástrojů, které posluchač vnímá. Není to jen dojem, či nějaká imprese, je to skutečný stav dokonale provázaného a zaranžovaného (jestli podobný slovosled mohu použít, přec tu nejsou žádné, nebo jen minimální klávesy a zvuky, vše tlačí instrumentálně nabušená čtyřka plus zpěv) díla, ve kterém se desítky a desítky motivů na sebe vzájemně přilepují, proplétají, doplňují a jeden šikovně podpírá druhý. Malinko mne mrzí, že Chuck častěji nesměřuje svůj pohled k akustickým břehům, protože když se tomu tak na několika místech děje, skrze svérázně atmosféricky nastavený zvuk jeho nástroje, stoupá posluchačova mysl do nebe jako při poslechu Stairway to Heaven. Žel bohu toto své maximální pozitivum nemohu použít u posledních dvou tracků, jelikož jsem jim ani za pětadvacet let nedokázal přijít na jméno. Tyto položky pro mne znamenají sestup o tři třídy dolů a takřka ničím mne nikdy nedokážou zaujmout. Nevím jak to na těchto pozicích cítí ostatní, ale já se zde neuvěřitelně nudím a tak si vždy kladu otázku, jestli i pan Chuldiner cítil, že ony skladby doznali znatelný úbytek invence a obsadil s nimi tak raději příčky poslední.

Tož asi tolik. Domnívám se tedy, že už není potřeba se albu Symbolic recenzentsky více věnovat a klanět. Vše potřebné jsem řekl, zbytek je na vás konzumentech, posluchačích, kriticích a … co vy a Symbolic?

» ostatní recenze alba Death - Symbolic
» popis a diskografie skupiny Death

Pavlov's Dog - Pampered Menial

Pavlov's Dog / Pampered Menial (1975)

horyna | 5 stars | 14.01.2020

Kdyby mi někdo zhruba před rokem řekl, že už brzo budu mít doma dvě desky Pavlov´s Dog, asi bych se mu vysmál. Několikrát jsem tuto kapelu testoval a vždy se stejným výsledkem. NE!! NIKDY!! ANI NÁHODOU!! No a rok se sešel s rokem i rockem a na čestném místě sbírky se hrdě vyjímá poslední a první kotouč party sdružené okolo svérázného zpěváka Davida Surkampa.

Když éterem zazní jeho jméno, většině rockových příznivců, kteří muziku Pavlov´s Dog kdy alespoň z části ochutnali, okamžitě naskakuje husí kůže. Tento jev projevující se na pokožce i pocitech onoho jedince se děje ve chvílích, kdy David otevře ústa a svým tuze vysoko položeným hláskem začne intonovat. I já sám jsem s ním měl donedávna obrovský problém a vlastně hlavně proto tvorbu kapely totálně ignoroval. Postupně však přišel blíže nevysvětlitelný zlom, po němž jsem soubor začal zcela běžně přijímat a velmi rychle si obě desky oblíbil. Ta poslední přišla mi omylem po chybně odeslané objednávce, ta první před pár dny. Obě jsou skvělé, jedinečné a vysoce originální. A není to jenom díky Davidovu zpěvu, ale především díky kvalitně odvedené skladatelké přípravě, dostatku nápadů a citu na melodiku i atmosféru. Desky od sebe dělí čtyřicet tři let a Davidův hlas je dnes položený na úplně jiné tónině, ale výsledný pozitivní dojem ze způsobu jakým se do skladeb pokládá a prožívá je zůstává neměnný.

Obsahově je tento debut velice variabilní. Od romanticky klenutých něžností (Julia), přes majestátní řežbu (Song Dance), jemný houslový dotyk Kansas-stylu v (Natchez Trace), až po načančanost typu Of Once and Future Kings. Zkrátka, Pavlov´s Dog v sobě mají od některých kapel kus jejich identity (Caravan, Moody Blues, Budgie, Led Zeppelin), zároveň však pevně stojí na vlastních nohou a zní nezaměnitelně.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog

Magellan - Impending Ascension

Magellan / Impending Ascension (1993)

Brano | 5 stars | 14.01.2020

Tento album patrí do klenotnice progresívneho rocku.Veľmi ma srdce bolí,že takýto klenot korunovačného charakteru nemá tu na Progboarde ani jedno hodnotenie a ani zopár slov,nieto ešte recenziu.Tak skúsim ja,zopár slov ,tak od srdca.

S hudbou kalifornskej skupiny Magellan som sa stretol tak vyše 20 rokov dozadu,prostredníctvom albumu Test Of Wills(1997).Okamžite to so mnou zalomcovalo a dostal som takú šlehu akoby vypadla okresná elektrocentrála.Tá nespútaná energia,sila hladačstva,objavovania nových hudobných území,elegantné spojenie art-rocku, neo-progu a prog-metalu s pridaním veľkej dávky dramatickej pompéznosti.Najviac ma "zabili" metalové riffy a do toho trombón Trenta Gardnera!Maximálne nezvyklé spojenie,dovtedy som nič také nepočul!

Magellan však nie je hudba pre každého.Je to ťažká hudba a rovnako aj textovo náročná.Nemyslím to nejako elitársky,alebo snobsky,že ten kto počúva Magellan je intelektuálne niečo viac ako poslucháč iných žánrov.To vôbec nie!Jednoducho kompozičná aj aranžérska práca Tenta Gardnera je natoľko specifická,že osloviť široké masy asi ani nebol zámer.Témy,ktoré sa v textoch rozoberajú nie sú veselé.Vojna,násilie,smrť,zmysel utrpenia,otázky viery či neviery v Boha,krízové duševné stavy,kríza hodnôt a ľudskosti,opis dramatických historických udalostí-napr. krutovláda diktátora Pinocheta v Chile,vojna vo Vietname...

Možno poslucháčsky najprístupnejší je prvý album Hour Of Restoration(1991).Parádna nahrávka plná nákazlivého nadšenia,pozorný poslucháč vybadá vplyv velikánov Kansas,ale aj takých Styx...Nasledujúce dielo Impending Ascension(1993) má už značne inú atmosféru.A temnejšiu.Kostru albumu tvoria tri vyše 11 minútové kompozície Estadium Nacional,Waterfront Weirdos a Storms And Mutiny-ktorá pojednáva o vzbure na lodi slávneho portugalského moreplavca,podľa ktorého je vlastne skupina Magellan pomenovaná. Estadium Nacional popisuje krvavý vojenský prevrat v Chile v roku 1973.Mohutne zosynchronizované zborové vokály dávajú tejto skladbe neskutočnú silu!Virtual Reality to je prorocký obraz doby v ktorej práve žijeme a ktorá naberá stále absurdnejšie rozmery.

Tragický osud mali aj bratia Gardnerovci.Najstarší brat Jack padol vo vojne vo Vietname,gitarista Wayne trpel zhubným nádorom na mozgu a príšerné bolesti ho dohnali až k samovražde.A Trent Gardner,duša celej kapely,skladateľ a hudobný génius,tvorca legendárnej rockovej opery Leonardo-The Absolute Man,zomrel v roku 2016 iba dva roky po svojom bratovi Wayne-ovi.

Bratia,chýbate mi veľmi!Vašu hudbu na strieborných kotúčikoch opatrujem ako oko v hlave...ale to vedomie,že už nie ste na tomto svete ma jednoducho desí!

» ostatní recenze alba Magellan - Impending Ascension
» popis a diskografie skupiny Magellan

Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée

Phillips, Anthony / Private Parts and Pieces X. - Soirée (1999)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2020

Večer u mě nečekaně nabyl slavnostní nálady... Z Japonska dorazil luxusně provedený digipack. K Anthonymu mě poutá letité duchovní pouto. Jeho umělecký záběr je hoden obdivu: artrock, folk, pop, bytostně zůstal však věren klasice. Nádheře Trespass od Genesis vtiskl nezaměnitelnou 12strunnou pečeť. Po odchodu z kapely se vydal nejistou sólovou stezkou...

Monolity jako Soirée se z pohledu běžného rocku obtížně přibližují. Té oblasti je také na míle vzdálen. Ale co Antova hudba měla vždy - velebnost, smutek a plačtivou ostrovní melancholii. Romantické období klasiky rezonovalo ale nejsilněji, jako osudový prožitek. Absolvoval náročné kurzy, ovšem i samostudium. Rozjuchanou Scythii, Hope of Ages a mrazivá vyvrcholení - Rain Suite a Summer´s Journey tak bez problémů identifikují i znalci staré tvorby. Krasavicí a dvojnicí dávné perly Collections - to je entrée Sad Ballerina. Sultry Leaves, Venetian Mystery, The Oregon Trail, Passacaglia - u těch musí zjihnout i bičované severské pláně. V obdobné náladě jsou vůbec vyvedeny všechny kratší položky. Mocně dunící Creation pamatuje prapůvodní éru Genesis. Dva roky po skonu lady Diany nechybí pocta - slzavé údolí Fallen Flower.

Letitá Rybackova recenze tohoto Díla je dokonalá a mluví i z mého nitra. Ant přináší díla z odlišného časoprostoru a v dnešním chvatu a zmatku jim hrozí zapomnění. Pro mě však posvátná, čistá, pokorná a překypující talentem. X.díl bohatého seriálu Private Parts je 20dílnou, čistě klavírní suitou.


» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony

Mandel, Harvey - Baby Batter

Mandel, Harvey / Baby Batter (1971)

Otikk | 4 stars | 12.01.2020

Výborné album. Vlastím německé vydání 1071, liší se pouze obalem,sám nevím,který lépe vystihuje hudbu na LP.
Všech sedm skladeb jsou instrumentálky. Od první skladby se na vás hrne směsice jazz- rocku,ochucená blues. Albu jsem získal nedávno, je to mé druhé setkání ze sólovou tvorbou Harvey Mandela.
Mám již album Righteous, také výborné, ale daleko více bluesové. Album Baby Batter, mě překvapilo svojí lehkostí a přímočarostí. Po prvním puštění, jsem musel jít zkontrolovat stopáž jednotlivých stran, tak jsem byl unešen a plně pohlcen hudbou a kytarou Hervey Mandela. Čas přestal existovat. A pak jsem ji pustil ještě třikrát.
Jsem stále více ovlivněn blues a tak pro mě nejlepší obě poslední skladby na každé straně - Just A Hair More, Campus Blues.
Dávám čtyři hvězdičky, ale pro mě pět.

» ostatní recenze alba Mandel, Harvey - Baby Batter
» popis a diskografie skupiny Mandel, Harvey

Fermata - Fermáta

Fermata / Fermáta (1975)

EasyRocker | 4 stars | 11.01.2020

Jazzrock je fenomén, do kterého jsem teprve nedávno konečně ponořil svá zvědavá zvuková čidla. Dnes už mám ve sbírce tak 30 titulů, před rokem to byly pouhé dvě nebo tři. A zájem a chuť stále roste. Mezi úplně prvými byla právě prvá studiová dvojka slovenské Fermáty.

Bleskurychlý úder Enescovy Rumunské rapsódie: hned na první dobrou bezchybní ´bratia´. Zázrak, že jsme ve Federaci měli cosi tak světově znějící! Unisono nápor celé čtyřky kontra melodičtější Griglákovy malby. Vrchol pro natěšené masy? Jeho nekončící duel s Berkovými keyboardy. A znovu perlící klapky a živelné basové a perkusní hřmění Antona Jara ovládají Perpetuum II.
Griglákova desetiminutovka má volnější tempo i lehčí stavbu, kytarista přece jen magnetizuje zdrcujícím sólem. Postavím si vodu na čaj jsou skvostné čtyři minuty pokory a jazzové kontemplace. Strunná overtura otevírá show, hlavně profesora Petera Szapu. Valčík pre krstnú mamu je ukrutně rozparáděným jazzrockem. Bleskové zrychlení a mahavišnovský energetický nápor, puls akceleruje do nelidských dimenzí. Griglák s Berkou si dopřáli suverénní konfrontaci, dokonale ve prospěch celku. Perpetuum III je nejdelší a také tečkou za 40 minutami. Slováci se tedy žánrových klasiků King Crimson, Mahavishnu Orchestra, Santany, Colosseum a dalších nelekají a z jejich řádění jde místy hlava kolem.

Když kytarový hrdina Fero Griglák opustil Vargovo Collegium, zrodila se nová, stylově odlišná jednotka. Mezi čs. jazzrockem a slůvkem Fermáta klidně lze připsat rovnítko. I další počiny (v čele s Huascaranem) se zaryly do našich hudebních análů. Pochválit třeba i remastery, s popisky jazzového kritika Igora Wasserbergera. 4/5

» ostatní recenze alba Fermata - Fermáta
» popis a diskografie skupiny Fermata

Mahavishnu Orchestra - Mahavishnu

Mahavishnu Orchestra / Mahavishnu (1984)

stargazer | 4 stars | 10.01.2020

John McLaughlin začátek osmdesátých let pojal víceméně akusticky. V roce 1984 vyrazil na syntezátorovou jízdu pod staronovým názvem Mahavishnu Orchestra. Ze staré party přizval ke spolupráci Billyho Cobhama a Billy na Johna apeloval, aby se sešla na natáčení ta první parta MO. No nedopadlo to. A navíc Billy a John měli mezi sebou osobní i pracovní problem, tak Billy po skončení frekvencí odešel.

Album Mahavishnu se rozjíždí zcela nenápadně, z naprostého ticha....do jamování mezi saxofonem, synty kytarou a klávesy až po gradace bicích...a celé to padá do zracena.
Nostalgia je balada, která jako by pohřbívala hudební směr fusion. Další song je jediný, na kterém je možné si poslechnuot hru J.McL. na el.kytaru.
Album jede dál neskutečnou rychlostí...brejky saxofonu, bicích, basy, kláves a synclavieru....to je skladba East Side West Side.
Na postu osmé písničky je záležitost, která nese název Pacific Express a dokonale evokuje jízdu tímto jazzfusion vlakem, neuvěřitelná koláž zvuků....jízda do jazzfusion enkláv. To se musí slyšet. Nemá chybu. No a na závěr Mahavishnu končí akustickou meditací v kombinaci intro piana, pak tabla, flétna a 12strunná kytara.

Toto album jasně zapadá do své doby, je obrazem tehdeších technologií a možností, tlaku určitých subjektů atd. Ukazuje muzikantský kumšt, který je nepopiratelný. Pro mne, jako pro obdivovatele Johnovy tvorby, má MO v osmdesátých letech v mém srdci stálé místo.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Mahavishnu
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Ursiny, Dežo - Nové mapy ticha

Ursiny, Dežo / Nové mapy ticha (1979)

EasyRocker | 5 stars | 10.01.2020

Beatmen, Soulmen, českými matadory okované Provisorium či silně jazzová Pevnina detstva... Dežo Ursiny coby pojící mozek byl vizionář, zřetelně vymezený vůči pop music. Bohatý stylový koktejl, cit pro spoluhráče zaručoval vždy vrcholné zážitky. Až do nešťastné smrti patřil k naší umělecké elitě a uspěl rovněž za železnou oponou.

Titulní skladba udeří dokonale ve funk/jazzovém tempu s parádní basou Pavla Daňka, až tryská pot. Prvé klávesové sólo a druhý "nášup" s duetem kláves a polymoogů Deža a Jaroslava Filipa. A na to myslím - vrstvené klávesové kaskády a fontány, nechybí ani Filipovo Fender piáno. Tempové sprinty působivě krotí oddechové atmosféry. Na malej stanici s geniální Štrpkovou reflexí života lesa, ptáků, křižujících vzduch... Křehký, uměřený začátek se před půli zlomí do nepopsatelné genesisovské suity a jako zlatý hřeb je tu Dežova kolize s varhany Mariana Vargy. Víťaz je natlakovaný rock, ovládaná neústupným hlasem a kytarovým běsněním. Zelené jablko magnetizuje mnoha barvami. Oceán kláves a moogů, dokonalé Dežovo frázování, saxofony Dušana Húščavy. Prchavé lidské vztahy, ale i
"moře, kterým musíme projít". Nejdelší Domestic Flight upomíná jazzrockovým pojetím Pevninu detstva. Nad dvojkou Daněk/Hlinenský kraluje Dežo - kytara řve, naříká a v pekelném laufu zběsile sóluje. Je tu i Filipovo cembalo, závěr je opět artrockově ozdoben. Hádanka je akustickou malůvkou Petera Smolinského. Text o jablku zpracovali i naši Progresáci, Štrpka je ale mistr; jeho lyrické podobenství je mi bližší.

Dežo neopustil tehdy populární jazzrock ani funk. Přimíchal vyzrálé artrockové kompozice, odvozené od ostrovních titánů Genesis, King Crimson nebo VDGG. Poezie Štrpkova doplnila hudbu citlivě a stala se její součástí, třeba jako u Petera Sinfielda, nebo Josefa Kainara. Tak mezi 4 a 5, ale u Deža rád zaokrouhlím hore.

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Nové mapy ticha
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Druid - Fluid Druid

Druid / Fluid Druid (1976)

horyna | 5 stars | 10.01.2020

Debutní nahrávka Toward The Sun stoletým prachem zapadaných ostrovanů Druid, mně příjemně vyrazila dech svým totálně pro-Yes-ovským pojetím. Není to úplný klon, ale vztyčných míst by člověk našel hodně a podobnost je v určitých momentech až neuvěřitelná. Fluid Druid už jde daleko víc svou vlastní cestou a i proto je mi kapánek sympatičtější. Co si na ní ale cením nejvíce jsou samotné, velice nápaditě budované kompozice. Takřka každá je postavena na velmi silném a působivém motivu, který posluchač nemá problém si zapamatovat.

V úvodní Razor Truth se ladně střídají sytější dynamické plochy s těmi, v nichž budují náladu daleko intimnější lyričtější prostředky. Vše se po vzoru Gabrielovských Genesis chytře stiší, v povzdálí ševelí akustika a klávesy dojemně dobarvují okolní bukolickou scénu. Druhá Painters Clouds hned v zárodku obsahuje tolik myšlenek a nápadů, že by s nimi jiní vystačili na desku celou. Camelovská melodika, Yesovsky bublající basa a atmoška vzor Druid vás vtáhnou do děje a jen lehouce konejší. V instrumentální FM 145 "řídí" basu snad samotný Chris Squire, ale daleko zajímavější nápad mi připadá použitý ve čtvrté Crusade. Po určité části vždy zpěvák ohlásí – a teď zpívají děti – a opravdu, z hůry se ozve andělský dětský sbor se svým na, na, na, ná, ná… Skvostné. Nothing But Morning pro změnu pojme sborové vokály z jakési mše, dalšímu klenotu Barnaby dominuje pulzně burácející basová figura v kooperaci s ladnými výstřely kláves. A osmá Left To Find je zhudebněnou bajkou plnou poezie a jímavé hudební krásy.

Desku první jsem obodoval čtyřmi puntíky, tady rád ještě jeden přiložím. Škoda rychlého konce Druid, věřím, že by další deska opět stála za to. A pro fans Yes je tohle naprostá povinnost, vsadím se, že neznat podtitulek, nepoznají rozdíl.

» ostatní recenze alba Druid - Fluid Druid
» popis a diskografie skupiny Druid

Young, Neil - Rust Never Sleeps

Young, Neil / Rust Never Sleeps (1979)

makrelaman | 5 stars | 09.01.2020

Som prekvapený, že tu ešte nie je recenzia na jeden z najzasádnejších albumov Neila Younga & Crazy Horse. Absolútna klasika sedemdesiatich rokov. Prvá akustická strana LP sa nesie v duchu albumu "Harvest", hneď prvá skladba "My My, Hey Hey (Out Of The Blue)" chytí za srdce a je to čisto vydestilovaný Neil bez škodlivých prísad. Treba vypiť na dúšok. Druhá strana je už nefalšovaný Crazy Horse v tej najklasickejšej podobe. Surové, špinavé, šlapajúce garážové potešenie. Táto kapelka je výborná počas celej existencie ale trúfam si povedať, že v sedemdesiatich rokoch bola na vrchole. Čistých päť hviezd.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Rust Never Sleeps
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version) (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 09.01.2020

Projekt Jesus Christ Superstar je pro mě dalším monumentálním dílem, kterému by se měla věnovat mimořádná pozornost. Mám štěstí, že u nás v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském, konkrétně v Divadle Jiřího Myrona, se tento skvost hraje už málem 4 roky nepřetržitě, a já ho pochopitelně navštívil už nesčetněkrát, a pokaždé to byl velký zážitek. I když musím přiznat, že české přebásnění od Michaela Prostějovského mohlo být lepší. Originál z roku 1970 si opatruju už víc než půl roku na vinylu, pravidelně se k němu vracím, a když si ho pouštím, jsem přeplněn mimořádnými pocity.

Rok 1968 byl pro geniálního skladatele Andrewa Lloyd Webbera a skvělého libretisty Tima Rice velmi zásadní. V tomto roce totiž měla premiéru jejich „oficiální“ prvotina ‚Joseph And The Amazing Technicolor Dreamcoat‘, (o jejich skutečně první dílo ‚The Likes Of Us‘ nikdo v té době neprojevil zájem). Na této premiéře se objevil také jistý David Land. Divadelní producent, který obou autorům nabídl spolupráci, a tím to vše začalo. Tima Rice napadlo, že by jejich nový příběh měl pojednávat o posledních 7 dnech Ježíše Krista, ale pohledem Jidáše Iškariotského. To samozřejmě v sobě neslo určitou dávku kontroverze, a tak pan Land byl z toho nejprve mírně zděšený, že se budou zbytečně vystavovat problémům buď s církví, nebo s věřícími. Ale Andrew Lloyd Webber ani Tim Rice neměli v plánu nikoho provokovat či zesměšňovat. Oba tvrdě makali po celý rok 1969, a ke konci tohoto roku vyšla na singlu notoricky známá titulní píseň Superstar, původně nazvaná ‚Jidášův song‘, a David Land se docela uklidil.

Samotné originální album bylo vydané na podzim roku 1970 a zaznamenalo nevídaný úspěch. Zejména v Americe. Není se čemu divit, že mělo takový ohlas. Silný příběh v silných melodiích mistra Webbera. Každá nota, každé slovo má na desce své opodstatnění, všechno je dokonale propojené, hudební motivy se často opakují, ale to právě ještě tu geniální celistvost umocní. Ian Gillan v roli Ježíše je nepřekonatelný. Getsemanskou zahradu asi nemusím připomínat (škoda, že Ian Gillan nemá k tomuto dílu bůhvíjaký vztah, trošku mě to mrzí, ale nenadělám s tím nic). Úctyhodnou práci zde odvádí Murray Head v roli Jidáše. Skladby jako Heaven On Their Minds, Superstar, nebo Judas’ Death jsou neskutečné. Zejména Heaven On Their Minds je skvost na první dobrou. Před Yvonne Elliman jako Máří Magdalénou taky musím smeknout klobouk. Everything’s Alright je nádherná balada, a I Don’t Know How To Love Him je ještě krásnější. Tu, myslím zná opravdu každý. Když Jesus Christ hrají u nás, tak se pokaždé těším z toho, že Máří Magdalénu hraje Martina Šnytová. Majitelka nádherného hlasu.

Co mě ještě neskutečně dostává, je parádní a majestátní Hosanna, což je skladba, kterou vždy vyzpěvuju, jak kdyby šlo o život. Pak je to neuvěřitelná The Last Supper. Takhle geniálně vystavěná skladba se neslyší každý den. Změny nálad, něžnost se střídá s naštvaností, melodická krása s melodickými „hádkami“. Subjektivně jí označuju za mini-suitu. Myslím, že Poslední Večeře by obstála i jako samostatný majstrštyk. No a samozřejmě Trial Before Pilate, což je další geniální šílenost zahrnující 39 pověstných ran bičem. To člověk má husí kůži až tam, kde jí vlastně ani nemívá.

Úplně závěrečná John Nineteen: Forty-One už je jenom smutná melodie hraná na smyčce. Poslední tóny tohoto díla doznívají, a ve mě opět dlouho přetrvává mimořádný umělecký zážitek a třesou se mi kolena. Tímhle projektem si Andrew Lloyd Webber a Tim Rice zajistili nesmrtelnost.
Plný počet hvězd bez jediného zaváhání !

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Pretty Maids - Future World

Pretty Maids / Future World (1987)

horyna | 5 stars | 09.01.2020

Tak, dnes se společně mrkneme na zoubek jednomu z nejslavnějších alb let osmdesátých, dílu Future World dánských melodiků Pretty Maids. Vůbec nepochybují, že jej každičký navštěvník těchto stránek a majitel narození před letopočtem 1980 alepoň jednou jedinkrát ve svém hudebním životě slyšel. Společně s monumenty jako jsou díla The Final Countdown, album Hysteria, nebo deska nesoucí ve svém názvu letopočet 1987, patří do vybrané společnosti těch, které tvořili dějiny moderní hudby minuléto tisíciletí. Na svět bylo vypuštěno ve stejném roce jako některé z výše jmenovaných a nebojím se říci že nebýt jich, možná by právě ono stálo v pomyslném hard n heavy parnasu na příčkách takřka nejvyšších. Krom zmiňovaných tu v onom památném roce byla však ještě jedna důležitá (pro nově vznikající styl speed snad nejdůležitější) deska, která zastínila celičký, k metalu se tehdy klonící svět. Ano, samozřejmě tou jmenovanou je deska Keeper of the Sevent Keys Part I němčourů Helloween, která dánům v metalickém vodním zdroji tak trochu vypálila onen pověstný rybník.

Stylové rozkročení se mezi hard rockem a heavy metalem, dalo produkcím podobným desce Future World v oné době nálepku hard n heavy. Desku tak mohli poslouchat jak komerčněji založení A.O.R. posluchači středního věku, tak o generaci mladší dravci, vyznávající další z tehdejších populárních stylů heavy metal. To, jak dokázali dánové ladně vybalancovat mezi těmito dvěma směry a s jakou lehkostí ve svých kompozicích mezi nimi proplouvali a přecházeli, zaznamenalo jednak zasloužený údiv posluchačské obce, druhak raketový start na výsluní a obrovská prodejní čísla tohoto artiklu dokonce i na často zdrženlivé a nedůvěřivé druhé straně Atlantiku. To znamenalo pro do té doby undergroundovou skupinu z Dánska obrovský úspěch.

Firma Columbia Records už před nahráváním tohoto druhého alba cítila z kapely obrovský potenciál, načež reagovala dosazením velké producentské osobnosti za pulty s čudlíky. Nebyl jim nikdo menší než Eddie Kramer, člověk spjatý například se slávou Led Zeppelin. Ten však byl pro nespokojenost ze strany samotné kapely vystřídán Chrisem Iscem. K mixu byli pak povoláni dalšími velcí muži jako Flemming Rasmusen a dvorní producent multiplatinových Journey a Mr. Big - Kevin Elson. S takovými lidmi za zády, silným managementem a hlavně hladovou kapelou škrábající se po metách nejvyšších, byl v letech osmdesátých úspěch dopředu zaručen.

Materiál řinoucí se z desky Future World (vtipné je, že stejnojmenný obrovský hit měli zrovna Helloween toho roku na své nejslavnější nahrávce), připomíná právě vybuchující sopečný kráter, který okolo sebe chrlí horkou lávu, prská čedivý popel, a vypouští životu nebezpečný smrdutý prach. Ne vždy se kapele povede tak mistrný start jako je tomu s trackem titulním právě tady. Svět budoucnosti/budoucí svět nese ve svém poselství, zvuku i muzice právě cosi nového a konkrétněji těžko specifikovatelného, něco z tajů budoucna a možných paralelních světů existujících někde v dáli mimo naši známou galaxii. Už samotné intro skladby dýchá pohádkovou atmosférou cizích krajů a když do toho poté vpadne ostrý kytarový riff tříštící se o pevné klávesové hradby, vždy mne poleje onen známý a příjemný poslechový pocit. Ostré tempo, akordické výměny, přechody do akustična a hlavně klávesové kudrliny zadělali písni na pořádný kasaštych. Při poslechu této, nebo kterékoliv z dalších písní, ať už prostřednictvím středních tempových výměn vedený šlágr We Came To Rock, či v malebné Love Games (tady si posluchač 80-átek rochní jako prase v žitě), je to především dominantní a zcela jedinečný zvuk kláves Alana Owena podporující tu melodie, tu parádní riffy z pera Kena Hammera, jež vytváří onu provoněnou iluzi tajemné budoucnosti. Čtvrtou skladbou je píseň Yellow Rain s jedněmi z nejkrásněji znějícími akustickými kytarami jaké si lze jen představit. Pastva pro uši, samozřejmě hned vedle stojí klávesové brejky a něžný vokál Pana zpěváka Ronnie Atkinse. Před půli skladba až nebezpečně zrychlí a z balady se stává hard n heavy pumelice se vším všudy. Ze stejné rychlostní kategorie je i koncertní tutovka Loud 'n' Proud, kdežto dobobě vzorová Rodeo, vás strhne svými něžnými běhy malebného charakteru i jasně definovatelným bridge a refrénem made in Europe. Po jediné tuctové Needles In The Dark k vám připluje další astrální klenot desky - píseň Eye Of The Storm – něžná balada s nedostižným Ronniem u mikráku, a kytarovo klávesovou atmosférou jakou jsem na žádné podobné desce ještě nikdy nevystopoval. Hudební orgáč. Závěr obstará heavy věc Long Way To Go s precizně sezpívanými sbory.


Tohle je pro mne naprosto ultimativní nahrávka celé epochy a jedna z vládkyní hard n heavy stylu. Věc, při které se dá výborně regenerovat i patřičně vyblbnout. Je zde hned několik míst, ve kterých se dostavuje ten nepříjemnější pocit šimrání v zátylku, až se vám z toho všeho motá lebeňa a rty se samým úsměvem roztancovávají na obě strany.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Future World
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids

Bowie, David - Diamond Dogs

Bowie, David / Diamond Dogs (1974)

POsibr | 4 stars | 08.01.2020

Už to nie je úplne glamrockový mimozemšťan Ziggy Stardust a ešte stále to nie je funk-soul-artový chudý biely vojvoda. Na albume Diamond Dogs možno bádať akýsi prechod Bowieho tvorby, žánrový predel. Album je to koncepčný, spojený pochmúrnou tématikou, aj napriek niektorým povzneseným melódiám. Vykresľuje spoločnosť, ktorá sleduje, pohlcuje, uniformuje. Voľakde som čítal, že Bowie chcel zhudobniť Orwellov legendárny román 1984, ale od jeho vdovy nedostal povolenie. Tie paralely tam však určite ostali. A nielen v rovnomennej skladbe.

Úvod albumu tvorí Bowieho intro, príhovor, ktorý nastoľuje kulisy. Na titulnej DIAMOND DOGS vnímam ako zaujímavý akurát úvodný riff, ktorý sa párkrát v skladbe zopakuje, ináč skladba nejako nevystupuje z glamrockových koľají. Povznesená melódia, piano vyhrátky od Mikea Garsona. Bowie tu obstaráva gitaru aj saxofón, žiaľ, Micka Ronsona na šiestich strunách nepočujeme. Po predošlom albume plnom coverov sa cesty tejto skladateľskej dvojice na dlhšiu dobu rozišli. Priemerná skladba. Zato suita SWEET THING – CANDIDATE – SWEET THING (REPRISE) je u mňa prvým vrcholom albumu. Bowie tu od hlbokého intra prejde celým hlasovým spektrom, emócia sála z každého tónu. Suita skladieb začne relatívne povznesene, ale v pozadí cítiť akúsi beznádej, melanchóliu. Bowie si dokonca strihne aj gitarové sólo a nie je to zlé. V časti Candidate však nálada zamrzne, tu je tá melanchólia už očividná. Zakerná rezavá gitara v pozadí, miestami piano, saxofón, naozaj zaujímavá hudobná koláž. Nehovoriac o Bowieho naliehavom speve v druhej polovici, to je čosi! „We‘ll buy some drugs and watch a band, then jump in the river holding hands.“ Nie práve optimistické. Až apokalyptické. Reprise začína kvílivým saxofónom a Bowieho vyčerpaným vokálom, s gitarovým šumom na pozadí. Akoby všetka nádej vyhasla, no aj napriek tomu sú tu svetlé momenty. Nechýba ani krásna piano medzihra, kým nedôjde k až industriálnemu inštrumentálnemu outru s dominantnou basou a kakofonickou gitarou. No a na záver prvej strany platne je asi najznámejšia skladba z albumu, REBEL REBEL. Parádne chytľavý Bowieho riff odštartuje veselú jazdu, textovo aj hudobne asi najpovznesenejšia pieseň na albume. Glam rock na štýl Ziggyho Stardusta spred dvoch rokov. Výrazná je tu tiež basa Herbieho Flowersa, ktorý hral s rôznymi veľkými menami na oboch stranách Atlantiku. Opäť vyzdvihnem druhú polovicu skladby, to musela byť na koncertoch riadna pecka.

Až baladický charakter má otvarák druhej strany, ROCK‘N‘ROLL WITH ME. V refrénoch dokonca až sťaby vianočný, či sa to zdá iba mne? Inštrumentálne pompézne spracovanie a Bowieho precítený vokál robia zo skladby naozaj solídny kúsok. Pozitívne naladí, avšak iba kým sa nespustí WE ARE THE DEAD. Ďalšia bomba. Melanchólia podkreslená klávesami a odovzdaným Bowieho spevom, ktorý miestami sťaby prorok skazy frázuje až strach ide. Naozaj, jeho práca s hlasom je tu na jedničku. Asi najzvučnejším indikátorom ďalšieho Bowieho hudobného smerovania je funkovica s názvom 1984. Odkazy na svetoznámy román sú tu jednoznačné. A aj napriek tomu, že vám hovoríme, čo si máte myslieť, tak chcete tancovať. Funky basa robí divy. Skladba však nemá charakter „jednoduchej“ kompozície, jednotlivé vrstvy tú do seba perfektne zapadajú a skladateľsky je to naozaj hodnotný kúsok. V skladbe BIG BROTHER je už mozog úplne vymytý, všetci uniformne nasledujeme veľkého brata. Hudobne ma nejako nenadchýna, avšak tú „vymytosť“ vystihuje, myslím si, perfektne. Plynulý prechod do záverečnej „blbôstky“ CHANT OF THE EVER CIRCLING SKELETAL FAMILY signalizuje záver platne. Až do posledného, zaseknutého, abstraktného „bra“ vo finále.

Po zvážení dávam albumu 4*. Zásluhou silného stredu albumu, ktorý v rámci trichotómie úvod-jadro-záver výrazne dominuje nad perifernými časťami.

Fun fact na záver: recenziu na tento deň som si naplánoval už vopred, sranda je, že ju publikujem presne 12-rokov po poslednom texte k tomuto albumu na Progboarde.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Diamond Dogs
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Saga - Worlds Apart

Saga / Worlds Apart (1981)

horyna | 4 stars | 08.01.2020

Včera jsem se probíral nahrávkami dříve smahnutými do pc a vyštrachal jsem i dvojici téměř popových alb z poloviny let osmdesátých, mé milované kanadské kapely Saga. Po krátkém testu jsem došel k novému závěru, že ještě nedávno tak prudce odmítaný softový "rock" made in Saga produkovaný v oněch letech, není zase tak špatný a v budoucnu nebude od věci, si například desku Heads or Tales do sbírky pořídit rovněž. Už už jsem Windows Media Player vypínal a naráz si uvědomil, že mezi cédéčky která jsem ještě nestihl vybalit, či na ně nepřišla ta správná chuť, je už hodnou dobu uschováno i jedno pocházející právě od této kapely.

Tou černou ovcí je nahrávka Worlds Apart. Nahrávka, kterou považuje velká část fans kapely za jejich vůbec nejlepší. Podotýkám, já k nim rozhodně nepatřím, to by se pak onen kotouč rozhodně nekrčil kdesi v koutě, ale byl by dávno součástí domácího porfólia Saga.

Tuto placku znám už dlouhou fůru let, už od dob, kdy jsem se Sadlerovci začínal. Tehdy jsem si ji koupil stejně jako kteroukoliv jinou, sic ne mezi prvními (to byla některá z desek předešlých), ale několikrát ji pozorně poslouchal a došel k závěru, že tahle tvář Saga se mi už moc nelíbí. Příliš syntetické, příliš umělohmotné, příliš nabubřelé. A navíc ty občasné elektronické bicí, blé, fuj! Deska šla rychle z domu a tento závěr, který jsem si k nahrávce Worlds Apart přiřadil, jí zůstal přilepen přinejmenším jedno další desetiletí.

Až postupné roztávání osmdesátých let v mé hlavě a akceptování (daleko komerčnějších alb) nahrávek od kapel jako jsou Def Leppard, Uriah Heep, či třeba nedávno zmiňovaných Budgie zařídilo, že jsem si znovu W. A. obstaral.

Hodnotit hudbu osmdesátých let ušima třicátníka, nebo čtyřicátníka, je alespoň u mne velmi ošidné a dosti rozdílové. Co dříve sítem projít nedokázalo, dnes se (sic někdy s úsměvem na rtech) promele daleko snáz. Nad řadou aspektů které jsem vyjmenoval výše a které se k této nahrávce/etapě kanadských Saga nepochybně pojí, už dokážu mávnout rukou. Nejdůležitějším faktorem který mi dnes téměř vždy zaručí, že nahrávka uspěje, je krom nápaditosti, dotažené stránky emoční a kvality jednotlivých songů i melodika. A právě s melodikou dokázali Saga vždy pracovat jako skuteční mistři. Ano, někdy zní skutečně podbízivě a okatě hitově, to když do ní kapela roubuje ony nechvalně známé elekto bicí, se stylem disco hraničící rytmus a sladkobolné zaláskované vokály. Pak se vám křivý ústa, zvedáte obočí a někteří méně zdatní přepínají, nebo rovnou vypínají kompletní desku. Z těchto důvodů se nepřestávám divit, že zrovna W. A. je tak oblíbenou deskou.

Jistě, jsou, lépe řečeno tu byly singly/hity a ty vyhrávali. Skladby jako On the Loose, Wind Him Up, nebo Time's Up bodovali na obou stranách Atlantiku (v Evropě je především Německo jejich zemí zaslíbenou), radiostanice je často zařazovali do svých rotací a fans si je oblíbili natolik, že je skupina musí na svých koncertech hrát dodnes. Tyhle písně ač zní na první poslech lacině a jednoduše, právě svým melodickým šarmem upoutávají dodnes a mají tu schopnost (jako jiné velké rockové songy) se vrýt do posluchačovy hlavy. Kvalitativně vyšší je však spíše závěrečná část desky, s pokračující ságou Chapter a songy No Regrets (Chapter V), Conversations a No Stranger (Chapter VIII). Zde se totiž daleko méně sází na první plán a líbivost. Tady je slyšet, že kluci když chtějí, dokáži komponovat i v odlišném směru a s jinými proprietami.

Tuto desku spáchala nejslavnější a legendární sestava Saga. V jejím čele stojí v několika oktávách zpívající titán Michael Sadler, jemuž na záda dýchají bratři Crichtonovci patřící k hráčské špičce svého oboru a klávesák Jim Gilmour, často poznávací znamení souboru pro svůj charakteristický zvuk syntezátoru. V časech kdy lp vyšlo kapela používala i troje klávesy, na něž živě hrál jak Michael, tak jeden z bratrů Crichtonů. To už byla pořádná hradba a muzika se tím stávala ještě barevnější a žel bohu někdy i přeumělkovaná a dosti patetická. Úvod alba odsýpá v rychlejším tempu a kapela sází hit za hitem. Vše podpírají silně dominantní klávesy spojené s ladnými kytarovými oblouky a křivkami i cválající rytmikou. Michaelův hlas je všude okolo. Vzpíná se do závratných výšek, dolů padá jako obrovský vodopád, obepíná vás a konejší jako smyslný klín vysněné tmavovlásky. Michael je vládce, Michael je král, Michael je Beethoven hlasivek. Je jedno jestli posloucháte některou z raných nahrávek souboru, nebo tu úplně poslední. Na každé zpívá tak, jako by to byla jeho "osudová". Střed desky mě tolik nebaví, ale konec počínaje překrásnou baladou No Regrets (Chapter Five) a dalšími perlami je zaznamenání hodný.

Kdepak, Worlds Apart pro mne nikdy nebude nijak zásadním, či přelomovým dílem, tak jako pro mnohé jiné fandy. A proč? Protože je tu třeba Silent Knight, Generation 13, House of Cards, deska 20/20 a mnoho dalších a dalších, kterým dám vždy přednost a jejichž kvality mám dávno prověřené. Avšak těch několik pochybností a otazníků, které nad Worlds Apart visí mi nebrání desku ocenit kladně. A těch několik invektiv které jsem jí dříve věnoval, dnes přičítám striktnímu mladickému pohledu s příliš uzavřenými klapkami na očích.

» ostatní recenze alba Saga - Worlds Apart
» popis a diskografie skupiny Saga

Orphaned Land - Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven

Orphaned Land / Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven (2004)

EasyRocker | 5 stars | 07.01.2020

Neklid lomcuje lidskými dušemi a příbytky. Čistí propadli černavé, babylónské nákaze. Bratr vraždí bratra i otce; sousedi své sousedy, drancují do posledního zrna jako posedlí. Může Stvořitel zůstat klidný? Přijde jeho úsilí vniveč?

Výrazný chór, uvozuje Birth Of The Three (The Unification). Kytarové přesypy a kaskády, evokující vlnobití. Přesně padnoucí orientální vokály, řecká loutna buzuki s metalickým názvukem a klávesový odvaz Edena Rabina. Druhé dítko Zjevení vedou vrstvené akustické a elektrické party dua Svatizky a Sassi s famózními hrdelními přemety. Mohutný Kobiho growling nakopává Polibek babylónský. Riffující strunná monstra zcela přirozeně střídají harmonie čistě orientální. Výčet babylónských hříchů - Kainovo znamení ulpělo na všech. Hlasové orgie ovládá andělská Shlomit Levi. Té a trylkujícím akustikám patří dvě minuty A'salk - zoufalé to žádosti o milost, vždyť kol jde do tuhého. Halo Dies (The Wrath Of God) - žaloba bezbožného Kainova pokolení. Spodina, jež ohněm, bouří a deštěm bičována bude - až do očistění. Orientálno je promíseno s kovovým hřměním. Zlom po páté minutě do ječícího duetu sól a zoufalý nářek chorálů - příliš pozdě pro Zatracené! A Call To Awake (The Quest) je přímým následníkem a poctivým metalovým maršem s lehkými exotickými melodiemi. Výzvy k procitnutí jsou bez odezvy. Pět minut ad hominem; Stavba Archy konečně započala. Chrámové vícehlasy, dokonale prezentovaná akustická studie, lehký jazzový závan. Chvíle nástupu na archu jde ruku v ruce s koncertní šlehou na solar - Norra el Norra. Sekající kytary, explozívní refrén a památný klavírní výstup Edena Rabina v závěru. Jako potomek Abrahamův, oslavujícího toho jediného Dárce Tóry, nemá na výběr... Ticho před Bouří, devátý, a opět bohatý díl. Akustické potůčky, perkuse, housle a cello. Definitivu zatraceným přináší Mabool (The Flood) s neodolatelnou melodickou alchymií, za baterií čaruje Avi Diamond. Stvořitel neúprosně zúčtoval se životem, který všemu sám vdechl. The Storm Still Rages Inside svým výrazně melodickým kovovým laděním na potopu organicky navazuje. Přelom do akustických repetice je emocionálně mimořádně silný. Jako ta Archa, vzdorující zoufale živlům. Záblesk světla, bouře velmi pomalu slábne... Pane, veď spravedlivé moudře na pevnou zem. Amen. Duha, symbol znovuzrození, uzavírá pokojně, mírumilovně tohle mimořádné hudební dílo.

Po utišení potopy spravedlivý Noe s třemi syny a zvířectvem nalézá pevnou zem, z příkazu Stvořitele. Tolik Prvá kniha Mojžíšova, Žalmy a Izajáš. Zmínky najdeme u apoštolů Petra, Pavla, i Ježíše, vše v Novém zákoně. Zpodobnění se objevuje už v sumerském Gilgamešově eposu, má tedy kořeny starší a hlubší.

A kde než ve Svaté Zemi mohla pětice potomků Noa a Abrahama, najít odvahu a zvěčnit Potopu v tak neobyčejné podobě? 6/5

» ostatní recenze alba Orphaned Land - Mabool - The Story Of The Three Sons Of Seven
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land

Hammill, Peter - pH7

Hammill, Peter / pH7 (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 07.01.2020

Rok se s rokem sešel a další sólové album Petera Hammilla na podzim 1979 vplulo ladně do obchodů s hudebninami. S decentní pomocí dvou spoluhráčů – saxofonisty Davida Jacksona a houslisty Grahama Smitha do nahrávky Peter vedle svého zpěvu navrstvil vše ostatní, klavír a syntenzátory, kytaru i naprogramované smyčky bicích. Neodvažuji se tipovat, nakolik firma požadovala nějaké přístupnější nahrávky. Po předchozím, experimentálněji laděném albu The Future Now (1978) bych se tomu ani nedivil, přesto mne v úvodu překvapila křehká a akustická balada My Favourite s houslovým doprovodem Grahama Smitha, jak vystřižená z hitparády konce 60. let, kde Peter velmi procítěně zpívá.

Na následující Careering jsem si nikdy nezvykl – recitovaný text v podivném pochodovém tempu. I když v druhém plánu je slyšet určitý temný a nebezpečný podtón skladby, který mě čímsi přitahuje, tak celkově považuji tento počin za černou kaňku alba, kterou nezachraňuje ani kytarové sólo Briana Ena.

Třetí Porton Down – to je jiná! Drsný song s temným zvukem syntenzátoru, vykostěnou kytarou a jedovatým saxíkem v pozadí je přesně takový, jako jeho text, který vyjadřuje obavy z pokusů biologických zbraní, které se právě na základně Porton Down prováděly. Z množiny rockových kousků na tomto albu asi můj nejoblíbenější!

ukázka : >> odkaz

Nyní přichází na řadu trojlístek baladicky laděných a posmutnělých skladeb s decentním doprovodem klavíru, akustické kytary a jemnými zvuky syntenzátoru – "Mirror Images" o nevydařeném vztahu, "Handicap and Equality" odhaluje nepříjemnou pravdu o tělesně postižených, kteří jsou „odklizeni“ za zdi ústavů a v "Not for Keith" Hammill emocemi roztřeseným hlasem pěje o velké osobní ztrátě v podobě tehdy nedávno zesnulého parťáka z kapely a přítele Keitha Ellise.

Z posmutnělé nálady mě vyvádí "The Old School Tie", která je jakousi reminiscencí na punk rock zahranou Hammillem na klavír. Rytmický doprovod zastává jen basová kytara. Výborná a svižná záležitost, ve které Peter uštědřuje politikům pěkný políček.

Poslední balada na albu "Time for a Change", (napsal Judge Smith) – opět jen s akustickou kytarou naznačuje, jakou optikou Peter nahlíží na partnerské vztahy 🙂

Album se chýlí k závěru a zůstává čas jen na poslední trojici alternativně prog rockových záležitostí, které vyžadují velkou pozornost: v "Imperial Walls" do vojenského rytmu trápí Peter elektrickou kytaru, v následné "Mr. X (Gets Tense)" vyhrocuje náladu houslista. Napětí uvolňuje závěrečná, na piáno zahraná "Faculty X". Tento song je hodně povedený, plný energie a důstojně zakončuje album. Vlastní zásoba došla, proto se zde Peter textově nechal inspirovat ve filozoficky laděných básních a knihách o zkáze Říma či o mimosmyslovém vnímání.

Závěrem: Písně rozličných nálad se poměrně spravedlivě dělí na ty pomalé a baladické a na ty alternativněji a rockověji zaměřené, které jsou doplněny rytmikou z automatu a citlivě použitými zvuky syntenzátoru či zkreslené kytary. Celá produkce je minimalistická a střídmá, trochu mne mrzí velmi malé zastoupení Jacksonova saxofonu.

V chemii je pH měřítko používané k určení toho, jak kyselý nebo zásaditý je roztok na vodní bázi. V tomto kontextu je hodnota pH7 uvedená v názvu alba zcela vyrovnaná, ovšem jen za určitých teplotních podmínek. V přeneseném slova smyslu to platí i o obsahu desky Petera Hammilla. Ten je vzácně vyrovnaný. Nyní jen záleží na reakci posluchače, který podle své vlastní interakce ohodnotí tuto nahrávku, buď pozitivně či naopak. Třeba vydávající firma Charisma ztratila o další spolupráci zájem. Já osobně reaguji chemicky i posluchačsky velmi pozitivně.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - pH7
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Malmsteen, Yngwie - Odyssey

Malmsteen, Yngwie / Odyssey (1988)

horyna | 5 stars | 07.01.2020

Postava kytaristy Yngwie Malmsteena je pro řadu rockerů a metalistů značně kontroverzní osobou. Jeho hudbu buď milujete nebo nenávidíte. Já sám to s ním hraji tak nějak na obě strany. Byly doby kdy jsem jej miloval, ale také dost dlouhá periody kdy nenáviděl. Dnes je mi totálně jedno a myslím si v tichu duše to svoje (a není to nic úplně přívětivého:-), což mi ovšem nebrání, dvě, tři vytipované desky si s gustem občas připomínat.

Když jsem kdysi dávno do tajů oboru zvaného hudba pronikal, byl tento střapatý švéd dlouhý čas mým jediným sólovým kytaristou, kterého jsem obdivoval a jehož desky si pravidelně pořizoval. Neoklasicistní kvapíkovský metálek se k junákovy-tvrďákovi hodí víc, než matematické složitosti Steva Vaie, nebo bluesové bloudění Garyho Moora, a proto také zůstalo několik let jediné na poli instrumentální hudby. Všechny desky od debutu ze čtyřiaosmdesátého po Boalsův návrat prostřednictvím Alchemy jsem měl rád. Tedy všechny vlastně ne. Jediná vyjímka bylo právě album recenzované, které mi tehdy znělo značně komerčně a podbízivě. A když je vám osmnáct, či dvaadvacet, přece neposloucháte komerční muziku. Alespoň v bouřlivých devadesátkách rozhodně ne. Odyssey jsem dal stranou, možná prodal a víc se o něj nezajímal. Dvacet let mi bylo fuk, stejně jako Yngwieho tvorba, kterou jsem postupně hodil do kytek krom desky Facing the Animal a řekněme vždy milované Eclipse kompletně.
Ještě bych připojil važnou muzikou načichlou vložku: Je celkem logické, že v době intenzivních poslechů Malmsteenových nahrávek, jsem měl v oblibě i jeho pradávný italský vzor v podobě Antonia Vivaldiho a jeho Čtvero ročních období. On sám z jeho kompozic vycházel, což se v Malsteenově tvorbě jasně zrcadlilo. Postupně se mi však zprotivilo i toto a svůj náklon jsem věnoval hudebním skladatelům z naprosto opačného stylově dobového spektra. Stravinsky, Prokofjev, či Mahler mají skutečně s Vivaldim jen pramálo společného :-)

K desce Odyssey jsem se vrátil až nedávno pod vlivem poslechu oblíbeného alba D. P. Slaves and Masters, na němž pěje právě na Odyssey rovněž účinkující Joe Lynn Turner. Dnes má pro mne slovo komerce v hudební oblasti zcela jiná kritéria než před dvaceti lety a tak nemám absolutně problém si desku poslechnout a dokonale vychutnat. Její tehdejší negativa dnes vnímám pro Yngwieho tvorbu jako zcela opačná, zcela pozitivní. Onen popově komerční nádech dle mého nynějšího názoru nasměřoval desku od naspeedovaného prohánění strun s patinou klasicismu, do melodicky uhlazenějších, poslechově přijatelnějších poloh. Poloh, v nichž jednoznačně vyniká umění dokázat složit uchu lahodící song, se zapamatovatelnými parametry, velkou dávkou osobité melodiky rozložené do tempově přijatelnějších struktur s variabilní pestrostí jednotlivých čísel. Právě zde to není jen o tom jediném, jen o "panu nepřekonatelném" panu Malmsteenovi, jediném hromovládci nad kytarou a vašimi smysly. Tady cítíte celou kapelu, která šlape zatraceně dobře a kde J. L. Turner svého kolegu tlačícího se na výsluní občas pořádně zastiňuje (však si také do roka musel zabalit fidlátka).

Po obligátně "šupajzním" vstupu s písní Rising Force, se s druhou Hold on už dostáváme do zcela jiných teritorií. Střední tempo, krásně prokreslená Yngwieho hra, něžné melodie a navrch náramně procítěný Turnerův refrén. Lahůdka. Ještě větší pecka je v duchu osmdesátých let napsaná pompézní věc Heaven Tonight. Do popředí se po vroru Europe-áckého hitu Final Countdown dostanou Johanssonovi klávesy a popově laděný hudební opar který se tu zřetelně vznáší nemá chybu. Chybu nemá ani další gigantická věc, balada Dreaming. Turner je k nepoznání, zpívá velmi velmi procítěně, tóny a akordy na španělku jsou mistrně poskládány, čímž nám za decentní podpory ostatních hráčů pod rukama vzkvétá dokonalý klenot. Po krátké, ale výborné instrumentálce Bite the Bullet, je tu dunivá a nátlaková perda Riot in the Dungeons, ze které doslova vyzařuje společný zápal a nadšení. Turner vám jde po krku a zpívá jako bůh. Malmsteen přihodí několik svých parádiček a píseň má v popisu práce především diváka bavit, což se jí daří náramně. Deja vu se obrací k Rainbow a Crystal Ball je už úplné mistrovo něbo. Právě typově takovýto song povyšuje tuto desku nad ty ostatní. Je pravda, že další písně desku přesunou do rychlejšího sektou, ale pořád cítíte a vnímáte kompletně šlapající kapelu s výrazným vokalistou v jejím středu. Není to jen o onanujícím kytaristovi s egem jako Brno. Na závěr bych ještě vyňal povedenou instrumentální pumelici Krakatau a dobrou tečku Memories.

Kdepak, Yngwie Malmsteen se dnes o žádnou renesanci svého stylu, či překvapivý moment své kariéry nedočká a nepokusí. Poslední dvacetiletku točí jen desky strašné a ještě příšernější. Zvukově, hudebně i egoisticky nabubřelé. Ovšem na úsvitu své kariéry se o nějakou tu změnu přec pokusil a jednou takovou změnou pojetí i částečné orientace svého stylu bylo právě lp Odyssey. Pro mne jeden z jasných majstrštyků kytaristovi kariéry i osmdesátých let.



PS: případnému srovnání s postavami Edie Van Halena, či dokonce samotného Jimiho Hendrixe se na tomto místě záměrně vyhýbám, jelikož se nedomnívám, že i pře svůj nesmírný vklad na poli klasicistní kytarové techniky v úvodní části své kariéry, se Yngwie Malmsteen s těmito pány poměřovat rozhodně nemůže.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Aerosmith - Toys in the Attic

Aerosmith / Toys in the Attic (1975)

POsibr | 5 stars | 06.01.2020

Poslucháčska verejnosť, laická i odborná, zvykne tretí a štvrtý album Aerosmith označovať za kvalitatívny vrchol diskografie. Dnes sa pozriem na zúbok platni Toys in the Attic. Na prvých dvoch albumoch sa skupina stihla zohrať, vycibriť si vlastný rokenrolový zvuk a pomaly začína dobývať svet, resp. primárne USA. Čo ponúka tretia platňa?

V prvom rade je to rafinovanejší sound. Od debutu spred dvoch rokov kapela urobila míľové kroky a zvuk je menej surový, no stále dravý. S výdatnou dávkou boogie, miestami okorenený funky, dokonca štipkou psychedélie, no stále rock ala USA v podaní zlých chlapcov z Bostonu. Už v titulnej TOYS IN THE ATTIC je nastolené dravé tempo, gitary a bicie ženú dopredu. Tylerov spev je rovnako naliehavý, miestami krytý Perryho vokálom. Za zmienku stoja aj divoké gitarové vyhrátky, rozumne umiestnene v strednej časti piesne. UNCLE SALTY je práve ta štipka psychedélie, ktorú som spomínal. Už úvodný riff mi evokuje minulú dekádu, celé je to zaobalené do dunivej Hamiltonovej basy. Naozaj, v portfóliu kapely ide o čosi pomerne neobvyklé, no kompozične zvládnuté a rozhodne má miesto na albume. Zato kratučké, čisté sólo v podaní Joea Perryho je pre kapelu symbolické, ani on ani Whitford nezvykli na šiestich strunách prehnane onanovať. A ozvenové outro s opakujúcim sa veršom „Oooh, it‘s a sunny day outside my window“ len podčiarkuje psychedelický náboj skladby. ADAM‘S APPLE už začne pekne poctivo, rockovo-dravo. Aj tu sa dá odpozorovať ten charakteristický zvuk kapely, tvrdý rock, avšak bez straty na melodickosti a s prímesou boogie, ktorá rozhýbe telo, rozkýve hlavu. A už prichádza WALK THIS WAY, tak sa touto cestou vyberme aj my. Určite ide o jeden z hitov kapely, zo sedemdesiatok spolu s Dream On, Sweet Emotion a Back in the Saddle. Funky riff a bicie otvárajú divokú jazdu, čoskoro sa pridá valivá basa a zbesilý Tylerov vokál, plný sexuálnych narážok. Na toto sa dá aj tancovať. Pieseň si to odcvála, nudiť sa nedá ani na sekundu, zaslúžene ide o jednu z top kompozícií kapely, inštrumentálne výkony sú super, bez nejakých výstredností. Funk a hard rock v tom najlepšom prevedení, niekedy to skrátka ide dohromady. Prvú stranu platne uzatvára skladba plná dvojzmyslov, BIG TEN INCH RECORD. Je krátka, len niečo cez dve minúty, snáď len ako provokácia cenzorom a konzervatívnej verejnosti? Nechýba piano a dychová sekcia, r‘n‘b nádych je neprehliadnuteľný.

Parádny Hamiltonov bassový riff otvára ďalšiu hitovicu z albumu – SWEET EMOTION. Ozvenou sa ozýva tiež talkbox a šuchot rumba gulí. Až dravý riff nám pripomenie, že ide o poctivú rockovicu, aj keď miestami s exotickým nádychom. Hoci aj prítomnosťou marimby sprevádzajúcej Tylerov spev. Kramerova paľba na bicie odštartuje inštrumentálne outro, kde si členovia skupiny vyhodia z kopýtka, jam ako sa patrí. NO MORE NO MORE je ďalšia rýchla jazda, tentoraz za sprievodu piana. Miestami kľudnejšia, inokedy valivá a dravá. Posledná tretina je čisto inštrumentálna, tiež často nevídaný jav v diskografii Aerosmith. Rockový jam je však presne to pravé zakončenie piesne. ROUND AND ROUND je, dovolím si tvrdiť, najtvrdšia vec nielen na albume, ale v celom katalógu skupiny. Bradfordov drsný riff, za sprievodu apokalyptického Tylerovo spevu je heavy a je to metal. Hudobne skladba evokuje skôr Black Sabbath, než boogie-woogie hard rock Aerosmith. Ale je to výborné! Škoda, že takýchto pritvrdení v diskografii nie je viac (možno mi napadá ešte Nobody‘s Fault z ďalšieho albumu). Jeden z mojich favoritov v portfóliu. Obligatórna balada na záver je YOU SEE ME CRYING, opäť piano a tentoraz aj orchester. Tyler svoj hlas precítene polohuje do rôznych polôh. Možno aj tu sa inšpirovali Guns‘n‘Roses pri skladaní November Rain a ďalších balád. Zasólujú si tu aj Whitford aj Perry, skladba je naozaj inštrumentálna a kompozičná lahôdka. Opäť skôr výnimka, oproti dravému hard rocku kapely skôr na periférií, ale určite nie kvalitatívne! Výborná bodka za výborným albumom.

V mojom osobnom hodnotení je tento album vo veľmi, veľmi tesnom závese za Rocks, čiže bez pochyby 5 hviezd. Naozaj, na týchto dvoch albumov je kapela už vyprofilovaná, no ešte nezmorená drogami a internými konfliktami. A od druhej polovice 80. rokov sa už píše nová kapitola v dejinách kapely.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Van Halen - OU812

Van Halen / OU812 (1988)

horyna | 3 stars | 05.01.2020

I svoji dnešní recenzi chci věnovat dalšímu z velikánu elektrické kytary, panu Eddie Van Halenovi. Jimiho Hendrixe spojuje s Eddiem nejen to, že oba dva patřili ve svých dobách k naprostým špičkám ve hře na šestistrunné nástroje, ale i obdiv a úcta, které jeden z bratří Van Halenovců k osobě černošského kytaristy vždy choval.

Já osobně patřím k té druhé a asi i početně menší skupině, která si mezi obdobími amerických Van Halen mnohem častěji vybírá to Haggarovské. S Davidem Lee Rothem uznávám debut za velmi zdařilý počin, jenže ihned poté šla kvalita jejich děl dost strmě dolů. Jelikož nejsem přílišným zastáncem komerčních choutek, zcela logicky mě jejich neúspěšnější prodejní nahrávky z půle osmdesátek neoslovují. Dlouho jsem tudíž bral jako skutečný hudebně hodnotný koktejl až jejich počin z roku 1991 zkráceně pojmenovaný F.U.C.K.

U desky recenzované mě trvalo dost dlouho, než jsem ji dokázal akceptovat a docenit. Byl to zkrátka ten případ, u kterého potřebujete moře času, aby vás to pořádně trklo a předložená nhrávka dokázala zacloumat s vašimi emocemi. Dnes vnímám desku OU812 jako kvalitně odvedenou práci made in Van Halen, která koketuje z dobou ne příliš okatě (cožpak to šlo dělat opačně) a bere si z ní jen to nejpotřebnější.

Eddieho fantastická kytarová práce tu prorůstá většinou z deseti položek a v některých z nich ještě navíc v pořádně ostrém tempu. Snad nejpřitažlivější jsou právě jeho "náklepovky". Úvodní hromobytí Mine all Mine (tady z Haggarova nasazení až mrazí), nespoutaná A.F.U. (Naturally Wired) Eddieho (a vlastně i Sammyho) kytarový parnas Source of Infection.

Nádherné jsou rovněž ve středních tempech tažené, emočně naléhavé hitové songy When It's Love, Feels So Good, nebo Black and Blue.

A navrch je tu dojemná folk-rocková záležitost Finish What Ya Started

Vlastně tu nemám rád jen dvojici songů Cabo Wabo společně s posledním coverem A Apolitical Blues. Fujda.

Suma sumárum: OU812 sic není nijak převratná, nebo snad stylotvorná záležitost, ale pokud vás její poslech nějakým způsobem obohatí a hlavně baví, může to v určitých případech stačit.

PS: s albem mám spojenou ještě jednu krásnou vzpomínku. Jelikož je na zadně straně přebalu cd pomotané pořadí skladeb, rozhodl jsem si jej z netu vytisknout správně a vložit do krabičky. Když jsem onen papírek držel v ruce a stříhal, oblažila mě krásná vzpomínka na mládí, kdy jsme si cd nosili z půjčoven domů a přehrávali na kazety. Seznamy skladeb si tiskli na starých psacích strojích a pak dávali za kazety. Panečku to byla ale doba, kde že ty kouzelná léta jsou :-)
Mělo to nenapodobitelně natěšenou atmosféru a člověk si muziky jinak vážil.


» ostatní recenze alba Van Halen - OU812
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Hendrix, Jimi - Electric Ladyland

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

horyna | 5 stars | 03.01.2020

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.



» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Hammill, Peter - Nadir's Big Chance

Hammill, Peter / Nadir's Big Chance (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 03.01.2020

Dostane ode mne páté sólové album Petera Hammilla pět bodů? Nechme tuto otázku ještě chvíli otevřenou a nahlédněme Peterovi pod pokličku.

Album Nadir’s Big Chance bylo natočeno v podstatě reunionovou sestavou Generátorů. Vedle nepostradatelného Petera saxofony trýznil jeho věrný souputník David Jackson, za bicí se usadil Guy Evans a basu s klavírem a varhany na desce rozezvučel Hugh Banton.

Repertoár je na desce velmi pestrý a je třeba si vyhradit nějaký čas dostat na jeho vstřebání. Hudebně nepřehlédnutelné a překvapivé jsou tu čtyři proto punkové drsné nářezy, které jako by předurčovaly následný vývoj na této scéně nejen po hudební ale i po obsahové stránce, neboť se vezly na vlně revolty proti zavedeným pořádkům a poměrům na tehdejší hudební scéně. Jsou to titulní Nadir’s Big Chance, Nobody’s Bussines, Birthday Special a částečně Two Or Three Spectres. Tak nějak by zněli Sex Pistols, kdyby ovládali lépe své nástroje. Kdo si vybaví jejich debut, tak toho při poslechu musí trknout „vypůjčené“ pasáže, které Pistole do svých skladeb vyextrahovali z výše uvedených skladeb. Přijde mi hodně vtipné, že Johnny Rotten vycházel z Hammillových hudebních i názorových ideí a ještě to bezostyšně v médiích přiznal.

Další ucelenější trojku tvoří ty kousky s vnitřním, rockovějším a dramatičtějším jádrem – první trochu textově poťouchlá The Institute Of Mental Health, Burning se skvěle pozpátku nahranými tóny klavinetu, kterou následuje svižnější Open Your Eyes a přepracovaný první song ze singlu z roku 1969 – příjemně melodická People You Were Going To. V těchto skladbách nejvíce vyniká Jacksonův malebný saxofon a Peter tu v textech odhazuje chmury.

Pro mé ucho z následující podmnožiny balad je poněkud méně výrazný Pompeii a Shingle Song, který napsal původní člen Generátorů Judge Smith. Další dvě – majestátní Been Alone So Long nebo dojemný Airport jsou naopak přímo skvostné a plné emocí. Melancholické texty vyjevují zármutek a obavy z probíhajících či zaniklých vztahů, v případě Pompejí i celého města.

Závěrem: Uvědomil jsem si, jak širokospektrální barevnou paletu nálad nám nabídl v roce 1975 Peter Hammill and Co. Vydal dvě desky – s VdGG legendární progresivně rockový Godbluff a sólový počin Nadir’s Big Chance, kde poodkryl i tu jednodušší, ale i leckdy jemnější a veselejší tvář. Celkově to u mne na plný počet není, ale čtyři hvězdy jsou zaručeny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy

Lynyrd Skynyrd / Nuthin' Fancy (1975)

horyna | 4 stars | 02.01.2020

Jedno z mých nejoblíbenějších alb Lynyrd Skynyrd. Úvodní šleha Saturday Night Special patří díky ostrým kytarám a dunivým bicím připomínající pochodující německý Wehrmacht do zlatého fondu kapely. Do stejného šuplete by se dala přihodit i teskně vzténající Cheatin' Woman. Ronnie Van Zant se do písně náležitě pokládá, díky čemuž se posluchači dostává hlubokého vnitřního prožitku. Railroad Song je spíš svižné boogie s přilepenou foukací harmonikou na ústech a čitelnou kytarovou stopou situovanou do cválajícího tempa. Vypíchnout musím i typicky jižanskou pohodovku Am I Losin', díky níž si s přimhouřením kukadel člověk vybaví americký venkov a širé pastviny plné dobytka a honáků na koních. Čistokrevné country to je sedmá Made in the Shade, které kapela v této písni dotlačila k absolutnímu vrcholu. Nádhera.

Přesto, že jsem tuto desku slyšel až relativně pozdě a po obou fantastických předchůdcích, podařilo se mi ji naposlouchat daleko rychleji a snadněji než oba výtvory předešlé. L. S. i na svém třetím albu šlapou jako jeden, v texaskách navlečený muž. 4.5*

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd

Marillion - With Friends From the Orchestra

Marillion / With Friends From the Orchestra (2019)

horyna | 0 stars | 01.01.2020

Těžko přetěžko se hodnotí deska, u které má oddaný fanoušek oné kapely pocit, že je naprosto zbytečná. Novinku mých bezmezně milovaných Marillion jsem si nadělil jak jinak než pod stromeček. Vyšla v pravou chvíli, asi s třítýdenním předvánočním předstihem a sotva ji náš agilní dodavatel Music Records dostal na sklad, hnedle jsem po ní vztáhnul ruku a po rychlém doručení na pár dnů odložil stranou, aby byla připravena pro tu správnou chvíli.

Z logiky názvu vyplívá, že nejde o další klasickou studiovku, ale o písně postarší, upravené do orchestrálních aranží. Nebyl jsem proto nijak zvlášť napnut z konečného výsledku a neměl přehnané nutkání tento "patvar" vlastnit. Ale když je člověk fanda, v uvozovkách novou desku svých oblíbenců si velmi rád obstará. Avšak na druhou stranu nepatřím k typově úplně zaslepených sběratelům, co od svých miláčků potřebují za každou cenu úplně všechno. Nezajímají mne výběrovky-k čemu je hromadit, když vlastním desky studiové, kašlu na živáky, které mě nikdy ničím neuspokojovali a nemotivovali, jelikož přímého koncertního zážitku skrze nějaké drážky stejně nikdy nedosáhnete a podobné to mám i s DVD, jež v emočním nápřahu koncertní střet přenést dle mého zkrátka nedokážou. Ale když už mám podobný "výběr" Less is More, který mimochodem hodnotím velice kladně, díky všestranně dokonalému uměleckému zpracování, jež proběhlo úpravou klasických songů do akustických podob, vzal jsem za vděk i touto "slátaninou".

Dle mého by jedno Less… v discografii skupiny bohatě stačilo. Ono se totiž něco podobného děje znovu i na disku letošním, jen místo unplugged verzí tu máme příděl orchestrální. Když se na celý tento projekt dívám povrchně a chci ho smáznout rychlostí švihu vrbového proutku konstatuji, že jde o zbytečnost tahající fandům drobné z peněženek. Ale pohledem samotné kapely najednou člověk zjišťuje, že za celým tímto podnikem je hlavně společná chuť ke kolektivnímu jamování a touha vtisknout několika výrazným skladbám z repertoáru kapely odlišné aranžmá, nechat písně hovořit jiným jazykem a dýchat novým životem.

To, že kluci vsadili na skladby z Hogarthovy éry je celkem logické. Skutečného fandu, který se v repertoáru Marillion perfektně orientuje a zná jej takřka nazpaměť bude jistě zajímat, do kterých alb kapela "hrábla" a které songy do výběru zahrnula. Té hrstce z nás, jež toto dopodrobna zajímá ulehčím pachtění a napíši, jak se věci mají:

Nejstarším vzorkem je píseň Seasons End – ze stejnojmenného alba z 89-tého.
Steskem naplněný emocionální klenot Brave tu dostal zástupce v podobě – The Hollow Man.
Hned další studiovku Afraid of Sunlight – reprezentuje píseň Beyond You.
Pro mne dosti překvapivě bylo podvakrát nabráno z desky následující This Strange Engine - a to skrze píseň titulní a song Estonia, jež výběr otevírá.
Když jdeme po studiové ose dál dopředu, trojici desek okolo přelomu milénia přeskočíme a dostáváme se až pro mnohé k nepřekonatelnému monolitu Marbles – ze kterého byly vylosovány klenoty Fantastic Place a předlouhá Ocean Cloud.
Předposledním zástupcem je skladba relativně nová, poslední kus ze studiovky předešlé Sound… – píseň The Sky Above The Rain.
A jako poslední nám do výčtu už zbývá jen tři minuty trvající singl A collection, umístěný na bonusovém cd k desce Holidays in Eden.

Výběr tedy ne úplně překvapivý, jelikož takové Hollow Man, Fantastic Place, Beyond You, nebo Ocean Cloud si o podobnou úpravu říkají sami. Dle mého se krom jmenovaných, které disponují genialitou už v originálním balení a povedli se i s přidavkem decentní orchestrace – o které je třeba se zmínit, že se nejedná o žádnou nabubřelou symfonickou slátaninu, ale o úsporné aranžmá s využitím klasického smyčcového kvartetu, a malého počtu sekce dechové. Dle informací v bookletu i fotografií, se jedná o samé mladé sličné děvy (a dvojici zástupců rodu mužského). Mě osobně dost pozitivně překvapila nová verze písně Estonia a nic nezkazili ani úpravy ve skladbách This Strange Engine a Seasons End. Naopak taková The Sky Above The Rain mi připadá ještě nudnější než je originál.

Bodovat, či nějak hodnotit album, které nepřináší písně nové, ale pouze kolekci "úprav" nechci.
Za a) jsem v případě Marillion vždy nekriticky zaujatý mým absolutním top favoritem na trhu s hudbou a za b) pokud se nejedná o další/klasickou studiovku, není vlastně ani co hodnotit.

Za mne tedy řeknu jen to, že jsem pochopitelně rád, že Marillion studiově příliš dlouho nemlčí a dávají o sobě vědět i prostřednictvím díla určeného hlavně fajnšmekrům do zvuku, sběratelům a jedincům nimrajícím se ve všemožných aranžérských úpravách.

Že by nám ostatním, příznivcům Hogarthovských Marillion bodla nová-obyčejná studiovka, asi dvakrát mluvit netřeba.

» ostatní recenze alba Marillion - With Friends From the Orchestra
» popis a diskografie skupiny Marillion

Rypdal, Terje - Waves

Rypdal, Terje / Waves (1978)

EasyRocker | 4 stars | 31.12.2019

Ačkoli mi norský kytarový mohykán Terje Rypdal není zcela neznámý, v knihovně mám jen ranější After the Rain. Teprve nedávno rozšířilo mou diskografii projekt s hvězdami fúze Vitoušem a deJohnettem (1979) a právě toto album.

Hustý perkusivní prales Jona Christensena a lámané kytarové figury ovládají startovní Per Ulv. Jsme o krok blíže klasické fúzi s ostrou rytmikou a skvělými trubkovými vstupy Palla Mikkelborga. Karusell jde vstříc zaměření ECM na meditativní polohy. Toliko letmé doteky dechů, bubny, basa a kytara hýbají dějem téměř podprahově. Stenskoven mistrně plyne kol hypnotické smyčky s nezbytnou dechovou jízdou. Titulka vtrhne do ringu s nervní, až freejazzovou roztěkaností. Podobné nezbednosti tropili i King Crimson Mark II o nějaký ten rok dříve. The Dain Curse je vysoce zápalná fúzová střela, po půli ovšem převládne ambientní nádech, zlehka odeznívající. K pozdvihnutí, kontemplaci a duchovní očistě je tu závěrečný obelisk - Charisma.

Kdo zná zaměření značky ECM, bude lépe v obraze. Akustickou prvotinu pro ně nahrával za dva roky i Luboš Andršt. Minimalistický jazz, z velké části oproštěn od hřmění a decibelů. Žádá si volume maximálně doprava. Masa, sunoucí se trpělivě jako věkovitý vodní tok. Ne pro všední den, přesto dokonale relaxační. 4/5

» ostatní recenze alba Rypdal, Terje - Waves
» popis a diskografie skupiny Rypdal, Terje

Hammill, Peter - A Black Box

Hammill, Peter / A Black Box (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 30.12.2019

Album A Black Box si vytvořil a vydal Peter Hammill poté, co byl vyřazen z katalogu vydávající firmy Charisma. Desku (jak jinak?) nazpíval, nahrál si kytaru, basu, bicí a klávesy, vyprodukoval a zmástroval. Kdyby nebylo věrných přátel – dvou Davidů – Jacksona (saxofon), Fergusona (syntenzátor) a nezbytného zvukaře za mixážním pultem, tak nikdo jiný by si ani neškrtnul :-)

Snad proto zní dvě úvodní Golden Promises a Losing Faith in Words tak bezprostředně – původ neotesaného, až dřevorubeckého stylu bubeníka je tu vysvětlen. Pořádné energické dardy ve středním tempu na úvod přináší to nejlepší, co od Petera známe: lehce neurotickou a dramaticky podanou vokální linku, letmé ale i důrazné údery do klapek piána, hutný doprovod a navrch i drobnou kytarovou výšivku a v tomto případě i jedovatě, až útočně prezentovaný refrén. Texty opět rozebírají problémy komunikace mezi lidmi.

Třetí industriální vložka Jargon King řádně prověří posluchačovu odolnost, smyčky elektronicky zkreslených bicích a částečně znetvořeného zpěvu není jednoduchou záležitostí k přijetí, ale mé uši, dlouhá léta cvičené v podobných žánrech, nijak neprotestují. Náročný text řeší téma nebezpečí manipulace:

„Všechny otázky se stanou jednoduchými, pokud budeme krmeni hloupými opověďmi…“

V tuto chvíli by bylo možné očekávat nějaký song na uklidnění, ale opak je skutečností – jsme pomalu oplétáni a znehybňováni jako hmyz lepkavou pavučinou nejtemnější skladby z alba – Fogwalking. Dokonalé splynutí bezútěšně klaustrofobického textu a pomalu plynoucích tónů prolínajícího se syntenzátoru se saxofonem. Moje nejoblíbenější píseň z desky.

ukázka zde : >> odkaz

Až nyní můžeme vydechnout u veselejší The Spirit s prolínající se akustickou a zkreslenou kytarou v rozverně houpavém rytmu, který klidní emoce a trochu se z konceptu desky vymyká. To uvolnění se hodí při poslechu následující písně In Slow Time, která evokuje ponurost starých hřbitovů. Proti své vůli se mi zavírají oči a upadám do Alfa stavu, hypnotizován goticky chmurnými tóny vyluzované syntenzátorem. Závěr strany A obstarává druhá industriální sci-fi instrumentálka na desce – The Wipe. Je to již po několikáté, kdy jako by byl Peter jakýmsi prorokem při zrodu hudebních stylů, ať to již dříve byl punk, nová vlna, či v tomto případě industriál.

Druhou stranu desky okupuje jediná, skoro dvacetiminutová skladba složená z několika oddělených motivů – progresivně rocková symfonie Flight, krerá nás seznamuje s cestou v letadle, která končí katastrofou a vyznívá jako určitá metafora lidského života. Melancholické tóny barového piána mi v úvodu skladby připomínají podobně laděný song od Styx – A.D. 1958. Tyto akustické pasáže jsou několikrát přerušeny rockovými vsuvkami různých nálad ve stulu Peterovy domácí kapely a já ji řadím mezi nejlepší art rockové skladby všech dob.

Závěrem: Pro mě jedno z nejsilnějších alb Petera Hammilla. Je zajímavé dodat, že i mé podvědomí vyslalo jakousi zprávu o tomto albu. Pří závěrečné kontrole textu jsem v předchozí větě narazil na slovo, které jsem nepsal – místo „nejsilnějších“ bylo uvedeno „nejšílenějších“. I to o ledasčem vypovídá :-)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - A Black Box
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Spock's Beard - Snow

Spock's Beard / Snow (2002)

horyna | 5 stars | 29.12.2019

Takřka při každém poslechu tohoto vyjímečného díla kapely Spock´s Beard, své myšlenky obrací k dílu vydanému o více jak dvě desetiletí dříve, art-rockovému klenotu a možnému předobrazu, albu Lamb Lies Down on Broadway od ikon žánru Genesis.

Deska Snow je k jehněti často přirovnávána nejen z důvodu podobné koncepce, ale i způsobem svého hudebního vnímání, celkového poslelství a náhledu na obě kapely, co by na tahouny rockové progresivní scény v etapách, ve kterých působili a udávali tón. Tak, jak byli Genesis giganti a nekorunovaní králové umělecké větve sofistikované muziky let sedmdesátých, byli i S. B. podobně velebeni za svůj nezpochybnitelný podíl v letech devadesátých.

Mezi námi se však najdou i odpůrci tohoto alba. Zazlívají desce přílišnou podobnost s výše jmenovaným, rozvleklou a spořeji nápaditou strukturu, či přílišný přeslazený opar, který se nad nahrávkou podle jejich vnímání vznáší. Snow není vůbec snadno stravitelným pokrmem, ale pokud si dá posluchač tu práci, věřím, že bude a u někoho to může trvat i několik let, po zásluze odměněn. Studnice nápadů kapely na desce kulminuje ke svému vrcholu. Ten však dle mnohých škarohlídků "odborníků", přeťal soubor ihned, už svým debutu z pětadevadesátého.

Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je nesmírně těžké ukázat z první šestice společných alb s Nealem Morseem na jasného vítěze. Pro někoho to může být právě debutní materiál, pro jiného deska druhá, či velkolepá nahrávka č. V. Osobně mám rád všechna jejich díla, debut, trojku a pětku o nějaký ten milimetr navíc. Pak je tu ovšem nahrávka recenzovaná, která se těžko kategorizuje a pokud nevyvine posluchač dostatečné úsilí k tomu, aby ji pochopil a přijal, nemůže ji v plném rozsahu nikdy patřičně docenit.

Ač celková stopáž roztažena přes 2 cd vyzařuje obludným dojmem, právě ten koncept poskládaný z tak velkého počtu krátkých skladeb působí vzdušně a nepřivádí diváka na zcestí, která se mu často dějí při poslechu dvacetiminutových suit, u kterých už v první třetině netuší, o co kapele vlastně šlo. Vše se vám pak snadněji zatemňuje a určité navazující sekvence jsou až příliš předvídatelné a nudné. Zde nic takového nehrozí. Stejně jako u jehněte se doba jednotlivých skladeb pohybuje v rozmezí 4-6 minut.

Navazující posloupnost jednotlivých čísel a jejich motivů nevyznívá nikterak kostrbatě. Ba naopak, logika věci působí na Snow lehkonohým dojmem. S. B. vždy byla a je kapelou prvotřídních instrumentalistů, o tom se tu vůbec nemusíme bavit. Co by ale byla hráčům platná jejich hvězdná erudice, když by zkomponovaný materiál nevykazoval dostatek vnitřní síly, slušný objem nápaditosti a aranžérské zarputilosti. Právě v těchto "hudebních veličinách" tkví síla Snow. Chlapcům se povedlo sestavit dostatečně silný materiál na to, aby dokázal udržet posluchačovu pozornost po téměř dvě hodiny čistého času. Z hlediska tak obrovské plochy je zapotřebí, aby byly energické motivy pravidelně prostřídávány s volně plynoucími pasážemi a vše se dělo nenásilně a s patřičnou grácií. Když jsou takové kusy navíc spojeny silnou dávkou atmosféry a vyzařují z nich emoce provázané s textovou složkou a příběhem a není jim cizí vlastní sebereflexe, stojí před námi ucelené, takřka geniální dílo, na které už může být jeho autor, či autoři patřičně hrdi.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Vai, Steve - The 7th Song

Vai, Steve / The 7th Song (2000)

stargazer | 2 stars | 28.12.2019

Po předcházející desce / pro mě vynikající album The Ultra Zone /, Steve vydal polokompilační album The 7th Song. Album je do první půlky poskládáno z písní, které byly na jeho předcházejících dílech vždy na sedmé pozici a všechny jsou v pomalejšín tempu. Nejvíce zde vyniká For The Love Of God z alba Passion And Warfare. Klip k této písni patří do první desítky klipů, natáčených v horách.
Na sedmou pozici Steve nasadil novinku, dominuje tu hra na akustiku, opět zvukové vychytávky ala Steve. Ale nějaký velký hit to rozhodně není.
Další novinkou je vánoční Christmas Time Is Here. Vánočí téma skloubené se Stévovou kytarou mi vyluzuje úsměv na tváři. Desátá písenička je zvuková koláž, nic jiného a ani nic neříkající. Na závěr alba je nasazena opět novinka Boston Rain Melody a mystery track, to je skutečná balada s krásnou melodií. Celkem vzato, závěr tuto celkem zbytečnou placku povýšil z jednohvězdičkového levelu do dvouhvězdičkového. Album je pouze pro kompletisty a sběratele. O Stevově tvorbě toho moc neukázalo, jen ty balady.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - The 7th Song
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

Quidam - Sny aniolow

Quidam / Sny aniolow (1998)

EasyRocker | 5 stars | 27.12.2019

Vedle Satellite, Moonrise nebo Milennium patří k základním kamenům výborné polského nového progu. Začínali blues-rockem, po personální smršti a rozšíření na sextet dochází k úplné proměně. A pokud zvážíme široké autorské zapojení členů, vzestupu do extraligy už nic nebránilo.

Zpěv ptactva a flétna Jacka Zasady - už introdukce s tématem probuzení slibuje cosi božského. Jako by nás zvali k hostině samotní Yes. Hitová Angels of Mine plyne nezkrotně jako vlna- osciluje mezi skočností a jemnými zákoutími. Emila v plné kráse odhalí svůj hrdelní talent a neskutečno završí malující flétna. Florkovy opojné a živoucí keyboardové palety vládnou vážné, zamyšlené An Apple Dream. Koncert dechů, housle, měkkoučká basa a rozepjatý hlas. Ingredience, tvarující cosi nepopsatelné. Teatrální, symfonický, artově nadýchaný šat navléknou dáma a pánové v Cheerful. Deja-vu po Gryphon, Renaissance či Focus je nasnadě a škoda, že odezní... Akustiky, vypjatý zpěv a Jermakowovy bubny, perkuse plus sólový fagot - to vše dává Little Bird With No Legs až folkový nádech. Do hackettovsko-phillipsovského hájemství míří pastorálně vroucná One Small Tear. Na pěti minutách ovšem osazenstvo stihne drsné orgie kytary Macieje Mellera (vypomáhal Riverside na Wasteland), kláves a hostující hoboj! Pilotním eposem je samo čtvrthodinová Behind My Eyes, doslova erupce skladatelského talentu. Melodicky rozepjaté litanie Mellera a Florka. Hmatatelné jsou zdroje inspirace: díky flétně občas místy zavibrují Jethro Tull, jazzové drobnůstky, hlavně však kompaktnost, typická pro symfonie moderních klasiků. Skvostnou banksovskou miniaturu Awakening (Dawn Of Hope), věnovanou přítelkyni Marleně, zpívá Emila polsky. Jako by na nás pršely veškeré slzy světa, následované očistou. There is Such a Lonely House je převzata od legendy Budka Suflera. Ani za tento majstrštyk se nemusí Quidam stydět a originál (anglicky zpívaný) sotva poznáte. Smutek a žal už těžko lépe vtělit do hudby, kde skvostně vypomohlo i smyčcové kvarteto. Do trudné reality vplouváme znovu za utichajícího ptačího koncertu...

Tato skoro hodina je obtížně porovnatelná i v rámci nabité polské kohorty. Základem je ostrovní neoprog. Zapojení cella, flétny, perkusí jim dává křídla. Zásadní je přínos Emily, skoro výhradní autorky lyriky. Krása sama a měření s personami jako Sinfield, Hammill nebo Štrpka rozhodně není od věci.
P.S. Chrabrá země Polská, bylo by možno jednu z těch hudebních perel přemístit? Cena nerozhoduje, kvalita jista!! 6/5

Uzemnily mě i jejich koncerty, hlavně ten prvý z Oskard:

>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz


» ostatní recenze alba Quidam - Sny aniolow
» popis a diskografie skupiny Quidam

Budgie - Deliver Us from Evil

Budgie / Deliver Us from Evil (1982)

horyna | 4 stars | 27.12.2019

Poslední studiovou nahrávku "andulky"-kapely Budgie jsem si koupil na doporučení kolegy Jardy P proto, že jsem byl velmi zvědavý, jak se tihle dlouhou dobu drsní a neústupní rockeři, dokázali popasovat s lety osmdesátými. Nahrávka Deliver us From Evil je na dlouhatánskou dobu jejich úplně poslední studiovkou a po x posleších tohoto nosiče můžu konstatovat, že se to klukům povedlo se vztyčenou hlavou. Doba disca a komicky upnutých šatiček byla klasickému repertoáru Budgie s nímž slavili léta úspěchy vzdálená, asi jako Aljaška k deltě Nilu.
Deliver má hrany obroušené tak akorát. Místy zní pompézně, místy ale i kapánek vlezle-asi jako většina produkce z té doby. Klávesy a synťáky si našli cestu i k Budgie a na tomto nosiči zdá se celkem znatelně. Někdy dominují až příliš a místo kytar táhnou hlavní dějovou linii. Hudba kapely je velmi velmi melodická, místy až tanečně skočná (potrhlá odrhovačka Young Girl), absorbuje v sobě dostatek emocí (procítěné svižné power-balady Flowers in the Attic - jeden z vrcholů alba a Alison) i zajímavě vystavěných opravdových rockových čísel Dont Cry, N.O.R.A.D., nebo Finger on the Button. A navrch výmluvnou dobovou hymnu Truth Drug.

Tato desátá řadová deska se dle mého Budgie znovu povedla. Zpěvák Burke Shelley už tady vůbec neječí jako v minulosti (což se může stát výzvou pro ty, kterým na produkci kapely vadil především extrémně vysoko položený vokál jejich shoutera), melodie se přiblížili začínající produkci kapel jako byli Def Leppard, či Demon, kteří ve svých začátcích k hudbě andulky jistě vzhlíželi.

Po Deliver nastal na nekonečných dvacet čtyři let rozpad, který ukončil až comeback z roku 2006, ale to už je jiný příběh. Za mne tedy jen lituji toho, že kapela nepokračovala v nastolené cestě i léty osmdesátými, určitě by se žádné obrovské kompoziční fiasko podobné například tomu od Queen nekonalo.

PS: zvukem, synťákama i obsahem, mi tato deska připomíná milované Making Contact od hvězdných UFO.

» ostatní recenze alba Budgie - Deliver Us from Evil
» popis a diskografie skupiny Budgie

Hammill, Peter - Sitting Targets

Hammill, Peter / Sitting Targets (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 27.12.2019

Druhý zápis v osmdesátkách se Peterovi Hammilovi povedl se svým desátým albem Sitting Targets, které vyšlo v roce 1981. Na žádném svém díle nezněl stejně, proto jsem byl zvědav, s čím mě překvapí tentokrát. Leccos naznačila předchozí A Black Box, kde jsem zaznamenal určitý příklon k elektronice, nezasvěcení posluchači lomili rukama nad hrůzostrašnými zvukovými smyčkami a já přemýšlel kudy půjde vývoj dál.

Jisté využití různých syntenzátorů na dobarvení zvuku a pro tvorbu psychedelických výplní kdesi na pozadí dostalo zelenou. Peter jakoby naskočil na stejnou vlnu umělců, kteří se se zvukem, tak jako on, nebáli experimentovat – tak jako Peter Gabriel nebo Laurie Anderson. Překvapily rovněž i náznaky novovlnných postupů, které daly upomenout na kolegy The Police, kteří rovněž na své desce Zennyatta Mondatta v rámci stylu experimentovali s psychedelickými postupy a elektronickými smyčkami. Někdy jsem zaregistroval náznak gotické atmosféry, napadli mě třeba The Cure.

Na tomto albu Peter zjednodušil a pročistil aranže některých písní, ubylo experimentu. To nemyslím nijak ve zlém. Ale při opakovaném poslechu úvodní Breakthrough jsem najednou zjistil, že se jedná o regulerní rockový hit v nezaměnitelném podání a otiskem osobnosti Petera Hammilla. Hned v následující My Experience mě přepadl zčásti podivný pocit, zda Hammilla taky nesemlely osmdesátky, protože ten syntík v refrénu a dusavý rytmus mi připadal už trochu moc vlezlý. U akustické a něžné Ophelii jsem ještě trochu váhal, ale v Empress Clotches jsem opět nalezl Peterův rukopis – jen ten hypnoticky houpavý doprovod jako by nahráli s hlavním protagonistou již zmiňovaní The Police. Podobnou příchuť v aranžích cítím i u halucinogenní Glue. Po jejím poslechu mám pocit jako po požití nějakých opiátů. Z tohoto stavu mě však rychle vysvobodila parádní Hesitation, která navodila vzpomínky na starší alba. Pro pódia stvořená je titulní rytmicky náročná Sitting Targets s reggae saxíkem. Live provedení tuto skladbu neuvěřitelně nakoplo, ostatně posuďte sami a shlédněte video z německého Rockapalastu 1981:

>> odkaz

Dojemná balada Stranger Still s klavírním doprovodem donutí zaslzet nejedno oko a to nemyslím nijak cynicky. Navazující Sign a krásně zváštní What I Did jsou příjemnou výplní. Ponurejší a trochu slabší Central Hotel zakončila toto album s grácií.

Závěrem: Pohodovější Hammill na počátku osmdesátek, tak jak jej do té doby nikdo neznal. Po předchozích, poněkud rozervaných a temnějších albech tu Peter nabídnul nové výrazové prostředky – jednodušší aranže, rytmikou nasáklou novovlnými postupy a optimističtějším přístupem. Ač je deska mnohem přístupnější, nijak zde nerezignovala na kvalitu obsahu. Příznivcům Petera Gabriela by album mohlo kápnout do noty.

Melancholické a zadumanější myšlenky v textech již tolik neřežou a svou posmutnělostí mi připomněly některé texty Petra Fialy z Mňágy a Žďorp. Mě osobně se i tato nová poloha líbí, beru to jako příjemné vybočení a odpočinkové album po náročném Black Box.

P. S.: Nějak moc nerozumím výrokům kolegů recenzentů, kteří hodnotí toto album přívlastky "kontroverzní, těžko ztravitelné či syrové" Na mne v porovnání s některými předchozími alby působí mnohem uvolněněji. Je to první vlaštovka směrem k přístupnější Hammillově tvorbě, ke které jsem se nikdy nedostal.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sitting Targets
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Hackett, Steve - Defector

Hackett, Steve / Defector (1980)

EasyRocker | 4 stars | 25.12.2019

Ani mág, který patří na artovém poli na piedestal, se nemohl vyhnout konfrontaci dobou, která rokem vydání fakticky začínala. Synti, klávesy, programované bicí a další mašinky. Vykročil vpřed, ale jako Andy Latimer opatrně, s jemu vlastní vizí a citem.

The Steppes je toho potvrzením - slučuje hackettovskou zasněnost a hravost s přímočarými, zjednodušenými 4/4 bubny. S osmdesátky zcela smířena už plyne hitová Time to Get Out, kde řádí mašiny Optigan a Roland GR i basovka jako vyrvané z pout. Slogans - chaos versus typicky zpívající kytara. Obskurní průsečík mě nikdy moc nezaimponoval. Odměnou pro trpělivé staromilce je fantaskní a mrazivá trefa Leaving. Nick Magnus se s čistým klavírem blýskne v drobné Two Vamps As Guests. Že Steve stále ohromí křehkou dojemností a citem, dokládá Jacuzzi - krasojízda s čarovnými flétnami Johna Hacketta. Jako o pětiletku zpět se pak ocitáme i v klasicizujícím skvostném "flashbacku" - Hammer in the Sand. Také The Toast má díky snivým dechům a křehkému hlasu ještě starou atmosféru, synťákem jen lehce naředěnou. The Show je hudebně drsným chladným návratem do 80tek s Cadburyho drtící basou. Ten veletoč od kousků předchozích je i na mě příliš prudký a šokující
No a swingový úlet Sentimental Institution a heavy nakládačku Hercules Unchained zkrátka musíte s nadhledem vstřebat, nebo rozcupovat. Pochválit ale nutno vyvedený, informačně i obrazově hutný remaster.

Oproti prvým, striktně artovým dílům, vydává se Defector tak za třetiny už jasně z jeho bezpečných lovišť. Stalo se komerčně dosti úspěšným a nemyslím, že by mistr autorsky zchřadl. Jde zkrátka o jiný přístup, jak vysvětluje i v bookletu. Ale stále má dost momentů, které vás nepustí od sluchátek.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Defector
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Dire Straits - Making Movies

Dire Straits / Making Movies (1980)

Martin H | 4 stars | 23.12.2019

V roce 1980 Knopflerova družina Dire Straits vypustila do světa další, v pořadí již třetí album s názvem Making Movies. Na něm se již nepodílel doprovodný kytarista David Knopfler, ale vše ostatní zůstávalo zatím při starém. Především Markův hlas a kytara byly stále tím, co posluchače okamžitě upozornilo, aby zbystřil a zaposlouchal se do příběhů a melodií, které jsou na desce předkládány s ohromnou noblesou a neskutečným hráčským umem. A i když se po debutu jedná asi o nejrockovější nahrávku Dire Straits, objevují se zde postupy, které budou o dva roky později plně využity na albu Love Over Gold.

Album otevírá nejdelší nahrávka, již skupina do té doby vůbec vypustila do světa. Jedná se samozřejmě o neskutečně podmanivou a skvěle šlapající skladbu Tunnel of Love. Ta obsahuje všechny známé atributy, bez nichž by se hudební produkce Knopflerovců neobešla, a to zvonivou kytaru a zpěv – nezpěv pana principála. Nádherný úvod. Pokračuje se dál ve velkém stylu něžnou písní Romeo and Juliet. Ne, to nejsou věční milenci z Verony, příběh zde předkládaný je ryze současný, ale kdyby jistý pan Shakespeare žil v Británii 2. poloviny 20. století, tak by možná jeho slavné drama o nenaplněné lásce vypadalo právě takto.

Klávesy podbarvují svižnou Skateaway s nádherným refrénem, v němž naplno zazní piáno, zatímco Mark jej zvýrazňuje svým typickým probíráním se strunami, při kterém mám pocit, že ten chlap ten nástroj jen tak hladí, aniž by dopředu věděl, jaká krása se bude linout z reproduktorů. Pořád je to ale rock, jak má být, čehož důkazem je řízná skladba Expresso Love. Možná to není ta nejlepší věc na albu, ale ohromně šlape a má tah na branku. Lehce zklidníme jemnou skladbičkou Hand in Hand, u níž opět zaujme to něžné mazlení se strunami. A to zklidnění je určitě potřeba, protože nás čeká největší nářez na desce.

Tím je skvělý rockový kousek skrývající se pod názvem Solid Rock. Mám dojem, že tady se jde až k té původní prapodstatě rock and rollu, kdy všechno teprve začínalo, Elvis byl král a rock byl ještě mladý, jednoduchý a svěží. Tohle by podle mě mohla být ta správná tečka na závěr. Mark to ale cítil jinak, proto ještě zazní píseň Les Boys, jež se snad zrodila v nějaké zaplivané knajpě poté, co hospodský vyhnal posledního hosta a unavená kapela si střihla na dobrou noc, či spíš dobré ráno ještě jeden kousek.

Váhám, kolik bodů mám vlastně udělit. Nakonec s ohledem na následující majstrštyk udělím čtyři hvězdičky. Přece jenom tu poslední skladbu si mohl Knopfler odpustit.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Making Movies
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Black Sabbath - Vol.4

Black Sabbath / Vol.4 (1972)

horyna | 4 stars | 23.12.2019

Sabbaťácká čtyřka vyvolává dodnes mezi stoupenci souboru hodně protichůdných reakcí. I tady na Progboardu je její hodnocení značně širokospektrální. Od plného počtu po to téměř nejnižší. Jelikož sám patřím mezi malinkatou skupinku těch, které předešlý výtvor Master of Reality nepotěšil/naprosto zklamal, do čtvrtého alba jsem proto vkládal nemalá očekávání.

První test dopadl podobně jako v případě trojky, ale čím častěji jsem desku provětrával věřil jsem, že tohle prach obyčejný nosič nebude. Skutečný zážitek je ukrytý někde hluboko uvnitř toho maglajzu všemožných stylů, nápadů, ingrediencí a haluzoidností, které v té době pochodovali Iommimu v hlavě.

Dle mého jde o velmi ambiciózní projekt, který ještě nebyl na rozdíl od jeho následovníků dotažen do úplného konce. Ale jistá progrese a hlad po objevování nového je tady zatraceně cítit. Kapela si jistě uvědomila, že nemá cenu donekonečna přehrávat tytéž postupy, kterými doslova zahltila předchůdce Master, a vydala se cestou o dost klikatější. Už zvuk nahrávky je postavený na úplně jiný level. Tu těžký a valivý, jinde hravý, vzdušný, na některým místech zakalený a zastřený.... o překvapení zkrátka není nouze.

Hned první skladba Wheels of Confusion je takovým kočkopsem starého s novým. Druhá Tomorrow's Dream se vymyká úplně, je.... je nová, je jiná... je..., podobně jako skvost Changes-prozkoumává pro B. S. další teritoria. Ale to bych mohl napsat snad o každé skladbě. Ale třeba slyšte prvních pár taktů skladby Cornucopia a zdá se, jako by se kapela vrátila do období před Vol. 4, jenže stačí chvíli posečkat a píseň je rázem nasměřována do úplně jiné dimenze. Mezi největší pecky tohoto alba bych označil závěrečnou trojici skladeb. Romantikou dálav vonící perlu Laguna Sunrise, nebezpečně taneční, na Iommiho točité melodice postavenou ne-Sabbaťárnu St. Vitus' Dance, a interesantní heavy záležitost Under the Sun.

Tato deska rozhodně není dokonalá. Ale já osobně mám velmi rád alba, která se nějakým způsobem klasické diskografii kapely vymykají. Je divné a značně experimentální? Pro někoho asi ano. Mě šmakuje pro tu svou divnost a neuchopitelnost. Jako jedno z mála sabbatích alba má dvě strany. Divnou a divnější.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners

Cult, The / Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners (1993)

horyna | 5 stars | 21.12.2019

Ten kdo se v muzice hlásí k heslu sex, drogy, rock n roll, nemůže neznat britskou jednotku The Cult. Ten kdo miluje kapely jako Rolling Stones, The Who, nebo Aerosmith, nemůže neposlouchat také kalty. Ten kdo má rád všeobecně kvalitní rockovou muziku, má rád i partu sdruženou kolem dvou charismatických kamarádů a přátel, nesoucí ve svém erbu nápis The Cult. Zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy to spolu táhnou už od nějakého třiaosmdesátého, kdy se z původního názvu Southern Death Cult postupně transformovali do nynějších The Cult.

Do dnešních dnů vydali desítku studiových, kritikou velmi ceněných nahrávek. Soubor postihli i dvě oddychové nefunkční období v půli let devadesátých a o dekádu později. Já sám jsem se k nim přichomítnul někdy okolo roku 1993 kdy jejich muzika hojně frčelá éterem ( i na rockotékách) a na trh byl vržen i tento retrospektivní výběr Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners.
Jde o zcela reprezentatiní kus (mezi výběry které uznávám a vlastním, jej počítám mezi ty vůbec nejlepší) určený těm, jež nehodlají zkupovat první studiovou pětku, nebo alespoň ne všechnu.

Výběr sedmnácti skladeb plus jedna elektronická novinka nevalné kvality je rovnoměrně rozdělen mezi všechy úvodní desky v počtu mezi třemi a čtyřmi písněmi. Řečí čísel je to sled 3-4-3-4-3 bráno od debutu po desku poslední Ceremony. Skladby jsou mezi sebou vzájemně promíchány tak dobře, že pokřivený sled posloupnosti vám v tomto případě vůbec vadit nebude. Z každé desky je zde umístěno to opravdu nejlepší, co ze sebe kalti v té době dokázali vypotit.

Z ještě gothic-rockového debutu Dreamtime boduje zaručená trojice s hity Go West a bonusem Ressurection Joe. Nedostižná dvojka Love je zastoupena titulkou a písněmi Rain, She Sells Sanctuary a Revolution. Třetí značně syrovou desku Electric produkovanou R. Rubinem doplňuje další trojice songů (skvělá Wild Flower) a z nejvelkolepější a nejúspěšnější Sonic Temple (s úchvatnou produkcí Boba Rocka) nesmí chybět nezapomenutelné hymny Fire Woman, Edie, Sweet Soul Sister a Sun King. A konečně Ceremony - tu zde zdobí jasná trojka Wild Hearted Son, Heart of Soul a nabuzená Earth Mofo.

Pure Cult je výborný výběr od kapely, která ždímala rockový styl až na dřeň, bez zbytečných pozlátek a excesů. Za kalty vždy mluvila hlavně hudba a ta byla a je z velké míry zatraceně kvalitní.

» ostatní recenze alba Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners
» popis a diskografie skupiny Cult, The

Sieges Even - Playgrounds

Sieges Even / Playgrounds (2008)

jirka 7200 | 5 stars | 19.12.2019

Chcete si užít maximálně živé album německých Sieges Even? Dám nezištně jednu radu - je dobré si naposlouchat jejich studiové desky, především Paramount, Sense of Change a The Art of Navigation by The Stars. Proč zrovna tyto alba? Odpovědí je několik. Právě songy z těchto nosičů jsou koncertně prezentovány. Kapela se totiž rozhodla na svém živém albu ujednotit hudební styl a proto ze své diskografie vybrala jen ty nahrávky, které mají progresivně rockové kořeny, z ostatních metalovějších alb zahráno nebylo nic. Tak vzniklo ucelené pásmo skladeb, které mají pojítko v kompozičně a technicky náročných pasážích, kterými se jako zlatá nit proplétá kytarová melodická linka a nad tím vším krouží ve výškách melodický hlas zpěváka Arno Mensese.

Znalost studiových předloh oceňuji v okamžiku, když je v duchu porovnávám s živým záznamem. Napoprvé je to obrovský šok z rozdílně pojatých aranží jednotlivých skladeb. Leckdy křehké prog rockové písně jsou zde oblečeny do dva metráky těžké olověné vesty. Muzikanti jako by byli měsíc uzavřeni v jedné místnosti, kde je firma ládovala steroidy a několika kůrami injekčně podávaného testosteronu. Pak byli úzkým koridorem vehnáni přímo na pódium za halasného řevu pořadatelů. Tak natlakované ty songy působí, baskytara a kytara brutálně podladěny, bubeník místo paliček kladiva…

Pozor! Ač by tento popis mohl někoho odradit od poslechu, s poznámkou, že se asi jedná o nějakou zběsilou odrůdu metalu, tak v tomto případě tomu tak v žádném případě není! Naopak, na CD nalézám naprosto technicky precizně zvládnutý progresivní rock zahraný s dechberoucí virtuozitou hráčů prezentovaný však silou sovětského ledoborce.

Přichází první takty úvodní When Alpha And Omega Collide. Bubeník Alex Holzwarth v úvodu spustí takovou palbu, že před ní marně hledám úkryt. Nakonec by to byla marná snaha – basák všechny skuliny v poslechové místnosti proskenuje barbarským drnčením zmutované baskytary. V pozadí krouží kytara a jemně pípá syntenzátor. Doho přesně pěje Arno Menses. Úvod jako hrom !

Hudební vichřici trochu klidní melodická Tidal, jen bubeník vměstná do písně tak třikrát více úderů, než na studiové nahrávce. Zvonivá kytara Markuse Steffena připomíná Rush. Vychutnávám si technicky dokonalou hru. To platí o další skladbě – největším hitu kapely - Unbreakable. Jemnost skladby krásně kontrastuje s detonační rytmickou jednotkou bratrů Holzwarthových. Kytarista Markus tu jemně a jakoby ledabyle sóluje. Přechod střídá přechod – první desetiminutový vrchol alba.

Další extází procházím při šesté Empty Spaces, která různě mění tempa, muzikanti vytváří nové plochy a sází apokalyptická matematicky složitá sóla a mezihry, že jen pomlaskávám blahem. Nechápu jak se zpěvák dokáže trefit do taktu...

Následným skladbám z alba Paramount artově pojaté nové aranže dodávají patřičnou štávu, která jim v originálu chybí. Závěr koncertu patří jímavé skladbě z hitparádových prog žebříčků The Lonely Views Of Condors, kterou řadím k uměleckému vrcholu kapely. Zde se kapela po krátkém přídavku loučí za velkých ovací publika. Trochu překvapivě album končí úvodní písní z „The Art..“ – The Weight. Tento song je labutí písní Sieges Even a mě je trochu smutno. Kapela nadobro končí a žádný reunion v dohledu.

Další nešťastný rozpad kapely kvůli komerčním ambicím jedné poloviny tělesa vyústil v založení souboru Subsignal, který se ve vidině větších prodejů desku od desky stále více umělecky propadá. Tak už to však někdy chodí.

Závěrem : pro mě nejlepší prog rockový žívák za posledních dvacet let. Muzikanti s nepřeslechnutelnou virtuozitou předvádí technicky neuvěřitelně zvládnutý a odehraný progresivní rock s klony jazzu podobný částečně tomu, co provozovali v jednodušší podobě třeba Rush z dob, kdy byli ještě ve formě. Navíc je skvěle vybraný repertoár sjednocen rockově dynamickými aranžemi.Album poslouchám opakovaně, abych mohl vychutnat jednotlivoé party muzikantů. Parádní rozloučení s kapelou, dávám jasnou pětku!

» ostatní recenze alba Sieges Even - Playgrounds
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Fairport Convention - Full House

Fairport Convention / Full House (1970)

horyna | 4 stars | 19.12.2019

Fairport Convention to nejsou jen brilantní folk-rcková alba se Sandy Denny. To jsou rovněž podobně skvostné nahrávky, na nichž se o zpěv dělí mužská část osazenstva (co taky chlapcům zbylo jiného), především pak dvojice Simon Nicol a Dave Swarbrick. Milovníkům počátků kapely kdy u nich pěla slavice Sandy ( i když i debut s předchůdkyní Judy Dyble je povedený), už na dalších albech bez její účasti něco,spíš někdo podstatný schází a rýpalové pokaždé řeknou, že bez Sandy to nemá cenu.

Když ale poslouchám například nahrávku Full House není to až taková pravda. Muzika se podařila vyrobit na podobné kvalitativní úrovni, opět je to střet folku, rocku, irské lidovky a štipky hystorizující hudby. Jen tu (pro někoho výrazně) chybí onen ženský ladný element, který tu muziku zjemňuje a především zkrášluje. Když se ale mrknete na zdejší nástrojové osazenstvo a připočtete k tomu zajímavá aranžmá a chuť poprat se s nastalou situací jen v pánském kolektivu, vyjde vám podařený tovar made in F. C. Deska potřebuje jen více času na seznámení, rozhodně déle, než jsme u alb se Sandy Denny byli zvyklí.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Full House
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention

Millenium - Ego

Millenium / Ego (2013)

EasyRocker | 5 stars | 18.12.2019

Sdružení kolem tvůrčího mozku, klávesáka Ryszarda Kramarského a charismatického slavíka Lukasze Galla patří k průkopníkům polského neoprogu. Albově debutovali už na konci devadesátek a myslím, že mají vzácnou kvalitu nahrávek.


Po jemné ouvertuře kláves tu máme andělský nástup, tak typický pro naše severní sousedy. Vládnou mnohobarevná plátna hudebního mozku Kramarského a Gall nasazuje své úsečné, velitelské kázání. Tématu lidského ega odpovídá i závažná a tíživá nálada. Nálady, pocity, nejistoty - vše kvalitně lyricky zpracováno. Terapii už nese Born in 67, nostalgie za odvátými časy míru a lásky... Devět minut kompozičních hodů, je-li kytara fantastická, pak hlavní i doprovodný vokál i Rybkův sax jsou nadpozemské. Dark Secrets vibruje temnější ozvěnou. Kytary i klávesy jsou však cítit gilmourovsko-rotheryovskou melancholií a užijeme si i rytmiky - tak se prosím poctivě budují pilíře. Po mrazivé klavírní smutněnce When I Fall je tu nejdelší, skoro jedenáctiminutová Lonely Man. Už titul Osamělý muž napovídá zřetelně o těžkém údělu. Osudový marillionovský průsečík krásy a smutku s dokonale kouzlícími vícehlasy a saxofonem. Nejsem schopen slov, ani pohybu... Rozuzlení Goodbye My Earth - střední tempo, zato ovšem vybroušen každičký detail. Ohromující nálety kláves, akustická zákoutí, a znovu - absolutní vokální orgie. Karolina Leszko tu v podstatě hraje první housle a výsledek je ohromující, stejně jako klavírní finiš.

Polský neoprog už je pro mě dávno jistotou. Kamkoli jsem sáhl, vždy jsem zářil spokojeností - Believe, Satellite, Riverside, Quidam nebo nyní Millenium. Příznivci inteligentní muziky, zbystřete a dostaví se s. Opět jen zírám a hluboce se všem zúčastněným klaním...

» ostatní recenze alba Millenium - Ego
» popis a diskografie skupiny Millenium

Family - Bandstand

Family / Bandstand (1972)

horyna | 4 stars | 17.12.2019

Asi jako každý normální fanda do muziky i já mám rád, když už si naslepo nějakou tu desku koupím, aby se mi od prvního poslechu alespoň částečně líbila a nezklamala mě. Ne vždy to vyjde, jelikož někdy se vaše očekávání s realitou značně rozchází. Když jsem před nějakým časem jel do Prahy na koncert, navštívil jsem zdejší Bonton Land a k mému velkému překvapení tam našel i remaster této, desky. Že se tam válela mě překvapilo stejně, jako její záznam o pár dnů později přehrávaný doma. Jenže to druhé překvapení nebylo ani náhodou příjemné, spíše naopak. Čekal jsem své oblíbené Family a dostal nemastnou neslanou kolekci obyčejných, s prvotní koncepcí kapely lehce zaměnitelných až průměrných písní.

Kapela Family, přesněji řečeno jejich desky od debutu Music… po skvostnou Fearless řadím k nejzářivějším ozdobám své sbírky. Většinou těžko dostupné tituly v sobě nesou ten nejlepší možný odkaz hudby sedmdesátých let. Osobně je mám uložené ve společném šuplíku s podobně psychedelickými britskými jednotkami jako jsou Atomic Rooster, nebo Traffic, přičemž právě Family patří na jejich špici. Miluji "mečivě" nakřáplý, silový přednes zpěváka Rogear Chapmana i daleko intimnější akcent jeho parťáka Johna Whitnea, který ho v některých skladbách skvěle zastupuje. Čeho si však na Family cením nejvíc je, že se s ničím příliš nepářou a svou stylovou šíři dokážou otevřít do všech směrů. Na straně jedné je tu přítomna ta zdravě drzá písničkovost konce šedesátých let, na kterou se navíjí ona propracovaná progresivní stuha desetiletí následujícího. Family nedělá problém do svého repertoáru zahrnout ságo, flétnu, bajno, nebo housle. Struktura jejich písní je bližší Beatles než Gentle Giant, ale na spojnici obou jmenovaných vzniká jímavý písňový útvar, který je pro ně charakteristický a často přehledně zapamatovatelný.

Tento model k mému velkému smutku už na desce Bandstand není přítomen v takové šíři. S prvním poslechy jsem byl hodně hodně zklamán, ale znovu se mi potvrdilo časové pravidlo o tom, kdo si počká, ten se dočká. Dnes, po dobré patnáctce poslechů jsem přišel na chuť i této spořeji situované nahrávce. Když ji se starší tvorbou nepoměřuji a poslouchám jako další monolit bujarých sedmdesátých let, vychází mi z toho pořád hodně zajímavá a nápaditá věc. Bandstand není tak rozmáchle stylová a pestrá jako byly její předchůdkyně. Už to není ten konglomerát všemožných odnoží, které když se kapele do cesty připletou, ta si s nimi po svém poradí. Například úvodní Burlesque je obyčejná stounovská odrhovačka, Bolero Babe se vyžívá v různorodých zvukových kolážích a až třetí Coronation se ohlíží nazpět a konečně nechává promlouvat i emoce za podpory širších nástrojových vazeb. Dark Eyes dýchá krásou i bezstarostností šedesátých, aby k vám prostřednictvím Broken Nose přišel ten nejmocnější nášup na desce. Energií jiskřící dravec s instinktem zabijáka. My Friend The Sun zní jako od George Harrisona. Hravá, jiskrná až dětinsky prostinká něžná píseň. Moc pěkné. Glove má v sobě prvky muzikálu a potvrzuje, že to s tou pestrostí není zase tak zlé. Ready To Go je big beat hrubšího zrna postavený na čitelné baskytaře a funkující souhře všech instrumentů. Pecka. Závěrečná Top Of The Hill zní dost netradičně a nezařaditelně.

Hodnotit tuto nahrávku krátce po jejím zakoupení, rozmáznul bych ji jako masařku na zeď. Hold nejen ovce a zelenina potřebují někdy pořádně dozrát.

» ostatní recenze alba Family - Bandstand
» popis a diskografie skupiny Family

Johnson, Eric - Souvenir

Johnson, Eric / Souvenir (2002)

stargazer | 2 stars | 15.12.2019

"To je docela dobrá hudba. kdo to je?" Zeptala se mě Oli v roce 2004, když jsem u ní strávil noc a pustil si čerstvě pořízeného Johnsona a jeho Souvenir.

Při poslechu Venus Isle lítám někde ke hvězdám a v myšlenkách nevím co je gravitace, tančím, hraju na imaginární kytaru.... při poslechu tohoto alba se vracím střemhlav k zemi a zpět do reálu. Album otvírá bluesová Get To Go. Celkem fajn. Ani se nedivím Oli jak reagovala. Následuje taková magická kytarová plocha se synty a pravidelnými bicí, instrumentálka. Paperback Writer je jediná, co Eric na tomhle albu nesložil. Tento song je dílem Lennon/McCartney a Eric ho moc krásně s covervesoval. Je to dle mě nejsilnější moment alba. 4 písen je akustická kytarovka a zpěv. Má krásnou melodii. Tady platí hláška méně znamená více. Další song je opět zpívané blues, solo je zahrané tak nějak jinak, než běžně Eric hraje, asi pocta někomu. Následují opět dva akustické kytarové tracky, zpěv a silné melodie. Další písnička instrumental a je tak trochu ve westernovém duchu. Přeskočím zvukovou koláž a hurá na poslední vocal song s názvem Virginia. Tady je ten Eric, co ho znám. Zde hraje jako z jeho super alb. Poslední dvě věci jsou kytarové akustic a jediná výhoda je ta, že nejsou příliš dlouhé.

Album Souvenir jsem v té době poměrně komplikovaně sháněl. Bylo ke koupi pouze na jeho stránkách a moje zdroje Cd přes internet vyschly. Ale podařilo se. A ted hodnocení. Když jsem ocenil debut třemi hvězdami, tohle mi příjde o něco slabší, musím dát dvě a půl. Je prostě slabší než Tones, ale pořád je to Eric Johnson, záruka kvality.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Souvenir
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Alphataurus - Prime numbers

Alphataurus / Prime numbers (2014)

Snake | 5 stars | 15.12.2019

CD+DVD AMS ‎– AMS 233 CD /2014/

Kolekce dosud nepublikovaných nahrávek Prime Numbers je zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus a vyšla ve třech různých, striktně limitovaných edicích. Ta vinylová obsahuje čtyři skladby (jedna studio a tři live) a do prodeje šlo pouhejch 313 ručně číslovanejch kousků. Stejný počet skladeb obsahuje i CD, ovšem k němu je přiložené ještě DVD Reunion Live. Japonská verze obsahuje jak CD, tak DVD a aby toho nebylo tamním fanouškům málo, přibalil k nim vydavatel (Disk Union) ještě remaster raritního alba Dietro l'uragano, původně z roku 1992.

Koupil jsem si edici CD+DVD a to hlavně kvůli videu s dosud nevydaným záznamem z vystoupení na Progvention 2010, ale ani cedlo není špatné a stojí za poslech. Však hned v několika případech se tu objevuje slovo "poprvé"...

CD Prime Numbers

Jen čtyři skladby, ovšem v souhrnné délce přesahující 51 minut a jako první je tady rádio edit písničky Gocce, vyňaté ze studiovky AttosecondO z roku 2012. Svým způsobem je to vlastně jen upoutávka na nové album, ale pěkná a mě se líbí. Kapela se tu představuje ve výborné formě a dokazuje, že ani po téměř čtyřicet let trvající pauze neztratila nic ze svého skladatelského umu a instrumentálního mistrovství. Jen dodám, že to je vůbec první rádiová verze v dějinách Alphataurus, tzn. "poprvé" č.1.

Následující tři skladby jsou fragmenty z různých live show, odehraných v letech 2011 - 2012. Závěrečná Dopo l'uragano pochází z kultovního debutu (1973), ale kořeny v první polovině sedmdesátých let mají i skladby Claudette a Valigie di terra. Obě se měly objevit na dalším velkém albu, ale Alphataurus se rozpadli dřív, než je stačili dokončit. V hrubých, navíc instrumentálních demo verzích se prvně objevily až teprve na CD Dietro l'uragano, vydaném labelem Mellow Records v roce 1992, ovšem tady už se představují v celé své kráse a dokonale padnoucím zvukovém kabátku. Claudette se natáčela 05.05.2011 v Janově a bylo to vůbec poprvé, co ji Alphataurus předvedli živě. To je "poprvé" č.2. Téměř šestnáct minut dlouhá Valigie di terra byla pořízena 31.03.2012 v Miláně a byla to premiéra ("poprvé" č.3) pro nového bubeníka Alessandra Rossiho. No a pokud byl snad někdo na pochybách, jestli právě on je tím správným mužem na správném místě, dostal pádnou odpověď v podobě zničujícího sóla.

V bluesrockově zabarvené písni Dopo l'uragano dostanou hodně prostoru nervydrásající housle Mietka Glinkowského a jde o záznam z prvního vystoupení s hostujícím hudebníkem v dějinách Alphataurus. Pokud tedy dobře počítám, je to "poprvé" č.4, aneb co skladba, to malej unikát. Na samotném konci CD je ještě schovanej bonus, kterým je koláž poskládaná z výstřižků skladeb tvořících náplň alba AttosecondO.

DVD Reunion Live [Bloom, Mezzago (MB), 06.11.2010]

Koncert na Progvention v listopadu 2010 byl prvním živým vystoupením Alphataurus po 37 letech a je jedině dobře, že zůstal zakonzervovanej i pro další generace. Audio záznam vyšel v roce 2012 jako Live in Bloom, ovšem video až teprve jako příloha předmětného alba Prime Numbers. O to pádnější důvod mít ho ve sbírce.

Z původní sestavy jsou tady Pietro Pellegrini (klávesy), Guido Wasserman (kytara) a Giorgio Santandrea (bicí), které doplňují Andrea Guizzetti, Fabio Rigamonti a Claudio Falcone. Na toho jsem byl obzvlášť zvědavej a bál se toho, s jakým výsledkem se popasoval se sólovým zpěvem, ale klobouk dolů. Svým přesvědčivým výkonem mě úplně odzbrojil a musím říct, že nevnímám žádnej zásadní rozdíl mezi ním a původním frontmanem Michele Bavarem. Do vysokejch poloh stoupá s neochvějnou jistotou a mám radost i z toho, že se naučil texty a nemusí si tak pomáhat čtecím zařízením. Chvílemi se tam sice motá jak nudle v bandě, ale co má taky chudák v těch dlouhých instrumentálních pasážích dělat. A tak občas zaloví pod praktikáblem a vytáhne tamburínu, nebo kravskej zvonec a doprovází kapelu aspoň pomocí "hand percussions".

Hned v prvních vteřinách úvodní Peccato d'orgoglio mi spadla čelist a až do závěrečné Croma jsem zůstal přikovanej před televizní obrazovkou. Jak po stránce interpretační, tak zvukové je to parádní jízda vypilovaná do nejmenšího detailu a je nad slunce jasné, že prvnímu vystoupení po tolika letech musely předcházet měsíce tvrdých zkoušek. Celé se to natolik podobá debutu z roku 1973, že jsem jen vrtěl hlavou a ptal se sám sebe, jak je to s tím dnešním vybavením vůbec možné. Kapela působí velmi soustředěným dojmem a šlape, jak za mlada. Teprve postupem času to z ní začíná padat, rozdává úsměvy a jedinej, kdo pořád vypadá krapet ustaraně je klávesista Pietro Pellegrini. Skupina odehrála komplet album Alphataurus (1973), byť v drobet přeházeném pořadí a došlo i na dvě skladby z připravovaného, ale nerealizovaného následovníka. Tou první byla instrumentální Ripensando e... a druhou intenzivní masáž Valigie di terra.

Jevišťátko je docela malé a šest hudebníků se vším vybavením se na něj vměstnalo tak tak. Kameraman už by se tam nevešel ani náhodou a tak je to celé nasnímané pohledem "z venku", ale kamer bylo opravdu hodně a díky střihu je ten koncert živej a dynamickej. Pořád je na co koukat a vzhledem k délce necelejch sedmdesáti minut mi celé vystoupení pokaždé uteče, ani nevím jak. Obraz je velmi dobrej, zvuk vynikající (formát stereo) a potěší i titulky v angličtině. Bonusem navíc je ještě krátkej dokument o Alphataurus z produkce Lacrima Pictures.

Celé se to prodává jako rozkládací papersleeve v lesklém kartonu. Každé z křidélek ukrývá jeden kotouč a veškeré informace jsou vytištěné uvnitř obalu. Booklet má sice nějakých dvacet stránek, ale neobsahuje nic jiného, než fotografie členů kapely.

Výborné DVD, velmi dobré CD a navíc v moc pěkném futrálu. Parádní kousek do sbírky a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Prime numbers
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Gazpacho - Demon

Gazpacho / Demon (2014)

horyna | 5 stars | 15.12.2019

Také pro svou osmou studiovou nahrávku si zvolili Gazpacho nadmíru zajímavý textový námět. Deska se jmenuje Demon a čerpá z historky, kterou kdysi vyprávěl klávesistovi kapely Thomasovi Andersenovi jeho otec. Ten prý v sedmdesátých letech obchodně navštívil Prahu a v ní mimo jiné i jednu rodinu, která žila ve starém domě opraveném po požáru. Při odstraňování škod našli tajemný rukopis psaný předchozím nájemníkem, který tvrdil, že odhalil zdroj přítomnosti zla ve světě. Nazval ho démonem. Spis údajně obsahoval i odkazy na zastaralá odvětví matematiky, zaniklá a dnes již neznámá pohanská náboženství, či svědeckou výpověď o dýmějovém moru a v současnosti by podle všeho měl být majetkem Strahovské knihovny v Praze. Ten pak posloužil jako podnět ke vzniku tohoto alba.

To obsahuje pouhé čtyři kompozice, tři dlouhé a jednu věc kratší. Hudebně jde o další pochoutku z dílny Gazpacho, s jejich typicky melancholickým rukopisem, a odkazy k progresivnímu rocku sedmdesátých let a ambientu, zlehka kořeněnému folklórními vlivy. Velká dávka citu, mlžný snový opar, minimalismus, intimita, napětí i temnota, to všechno na vás vykoukne od prvních tónu desky Demon. Desky, která dokáže pohladit i nahnat strach. Desky, jejíž textový obsah si s tím hudebním podává ruku na rozharní vlastního iracionálna, vašich představ a tíživých snů.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Demon
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Waters, Roger - Radio K.A.O.S.

Waters, Roger / Radio K.A.O.S. (1987)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2019

Závěr 80. let, dohasínající studená válka. Důsledný a tvrdý monetaristický kurz stanovený Thatcherovou a Reaganem proti Impériu zla - SSSR. Nejen válka, kde Roger ztratil otce, mu byla trnem v oku. Tady dosáhl koncept obavě z možné nukleární apokalypsy.

Radio Waves - řízný singlový hit a i když Waters toto ladění hudby později zavrhl, strhne vás Rogerův hlas od prvních momentů. Zdánlivě postižený, avšak geniální mozek Billyho se "ladí" na globální rádiové vlny napříč frekvencemi. Obskurní samplované hlasy přivádějí Who Needs Information - hloubavý, už typicky rogerovský příběh s dechovou sekcí pod taktovou Iana Ritchieho. Billyho bratr se po odcizení telefonu a smrti taxikáře ocitá ve vězení. Me Or Him s působivým arzenálem samplů a hlasů, typických pro Rogerovu tvorbu, je dramatickou črtou, kde Billy volá rádio KAOS a vypráví o osudu svém a svého uvězněného bratra. Dechová sekce zdobí i další drama The Powers That Be, s pořádnou dávkou Rogerova černého humoru a nadsázky líčící peripetie uzavírání dolů, vedoucí ke ztrátě zaměstnání a nepokojům. Se životem bez nedostatků u strýce Davea účtuje Sunset Strip. Plážové holky, americký sen, obžerství, naplnění všech přání - za vším ale cítíme sžíravou ironii. Rozuzlení nese působivá, moderní zvuková apokalypsa Home: mozek nabourá armádní systémy, oznamuje namíření raket na světová města a zároveň vyřazení odvetného úderu. Skvostný dovětek Four Minutes mistrovsky zobrazuje děsy a strachy nevinných duší po celé Zemi; ke stisku ONOHO tlačítka ale nakonec nedošlo. Roger si závěr, v duchu Perestrojky a uvolnění, vybarvil optimisticky. Perla The Tide is Turning (After LIve Aid) se stala koncertní jistotou dodnes. Vroucnost k rodině, ale i společenství lidí vítězí nad manipulací masmédií. Dlouholetý políček reagonovskému monetarismu, vedoucím dle Mistra k napětí, strachu, přehnané soutěživosti.

Přes produkční konflikt s Ianem Ritchiem a Rogerův názor, že pro přílišný duch moderny a oslabení konceptu nemělo album vzniknout, jde o dílo hodné pozornosti. Kolekce melodicky silných, až hitových skladeb. Velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Radio K.A.O.S.
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Annihilator - Set the world on fire

Annihilator / Set the world on fire (1993)

horyna | 5 stars | 14.12.2019

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Knight Area - The Sun Also Rises

Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

horyna | 5 stars | 13.12.2019

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Pink Floyd - Meddle

Pink Floyd / Meddle (1971)

POsibr | 5 stars | 12.12.2019

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

john l | 3 stars | 12.12.2019

Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.

Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

horyna | 2 stars | 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

UFO - Lights Out

UFO / Lights Out (1977)

Myšák | 5 stars | 06.12.2019

Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.

U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO

If - If

If / If (1970)

horyna | 5 stars | 06.12.2019

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If

Mercyful Fate - Time

Mercyful Fate / Time (1994)

horyna | 5 stars | 05.12.2019

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Fleetwood Mac - Rumours

Fleetwood Mac / Rumours (1977)

EasyRocker | 5 stars | 04.12.2019

Po řadě personálních otřesů vznikla kolem veterána Micka Fleetwooda úplně čerstvá parta, zato nažhavených hudebních talentů. Kdo umí, umí - "americké" písničkářské pojetí se do hudebně odlehčeného závěru sedmdesátek trefilo dokonale. Bez ohledu na ostrovní původ.

Second Hand News je jednoduchým, energickým folkrockoým otvírákem. Leč pod povrchem cítit prvotřídní aranžérskou našlehanost - jakýsi otisk celé placky. Dreams je v diktátu Fleetwooda - vedle bubnů a perkusí doprovodné zpěvačky zapojí piáno Fender Rhodes, sekvencery a bezchybně se pojí s Nicksovým hlasem. Takový hit (č. 1 v US žebříčku) by se měl spláceti paktem s ďáblem. Lindsey Buckingham je autorem folkového popěvku Never Going Back Again s košatými vícehlasy. Jízda nekončí; nášup Don´t Stop dokazuje, proč kapela tak bodovala za oceánem. Go Your Own Way je ohromující Buckinghamovou hitovkou, hlasy jedou nadoraz, i když nesou smutný motiv rozvodu. V 90tkách proslavil soundtrack k Forrestu Gumpovi v běžecké scéně... Songbird čistým klavírem a andělskou Christine McVie pohne k pohybu snad i sfingy, zaváté věky. Akustický bluesový start The Chain vystřídá hrubozrnná palba ze všech hlavní - hlavně za bubnovými lafetami. Kruci, tady by se neztratili ani Creedence! Další trefa do srdeční chlopně, You Make Loving Fun, táhnou sboristky v čele s Christine. Kreativní a vizionářský Fleetwood tu využil perkuse, kastaněty i zvonkohru. I Don´t Want to Know bod tah na bránu a skvěle aranžované akustiky, tamburíny a pianko Wurlitzer. Oh Daddy - čtyři nepopsatelné minuty. Hlas jistě z naší planety není a vězte, že Christine umí i na piano, hammondky a moog, a ty nezemské tóny ještě dokresluje šéfův gong a kastaněty. Gold Dust Woman je skladbou závěrečnou a nejdelší. Ale přimrazeni k podlaze zůstanete, na to můžu přísahat. Výjimečnou pestrost nástrojů završí harpsichord a nápadné zvonivé struny dobra - obdobě havajské kytary. Omamná krása až do závěru. Obvykle jsem z odklonu od blues krajně znechucen, ale tady není o čem. Pokaždé vypadnu přejet, vyždímán a rozdrcen.

Zásadité blues nahradil lehkonohý softrock s folkovou polevou. Absolutní prodejní trhák - přejel i takové klasy jako Dark Side of the Moon či čtyřku Zeppelínů, čísly ho sesadil jej až za pět let Thriller. 40 milionů kusů prodaných do roku 2012. A to je asi tak vše.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Rumours
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk

Clarke, Stanley / If This Bass Could Only Talk (1988)

stargazer | 4 stars | 03.12.2019

Stanley Clarke, Chris Squire, Mark King je trojice mých nejoblíbenějších basistů. Jaco Pastorius mě tak nějak v životě minul, jeho hudba a moje uši (až na pár výjimek) nepřišly do kontaktu. Budu se snažit, to nějak napravit, ale vrátím se ke Clarkovi, jehož tvorba a styl hry je pro mě fenomenální.

Album If This Bass... otvírá skladba, v níž stepuje Gregory Hines a Stanley vybrnkává na basu. Následuje cover verze Mingusova Goodbye Pork Pie Hut, první studio verze, jinak ji Clarke často hrál live. Zde válí Wayne Shorter na ságo a Clarke soluje, ale live provedení jsou lepší. Další track je s vokálem, Clarke zpívá přes syntezátor. Jediná zpívaná věc na albu. Ve skladbě Stories To Tell jsou jako hosté Stevart Copeland a Alan Holdsworth. Jediná kytarovka na albu. Funny How Time Flies je co do výkonu zajímavá hrou Freddieho Hubbarda na trumpetu. Working Man je cover jeho slavné Lopsy Lu ze sedmdesátých let, ale tady je hraná trochu jinak, takže se zříkám slov "vykrádání sama sebe". V následující písní je opět na vrchním postu opět Clarke a jeho magická hra. Druhá od konce je postavena na hře saxofonu George Howarda a pianu George Duka. A závěr je jako otvírák. Bass solo a step.

ITBCOT je podle mě to nejlepší, co Clarke nahrál v osmdesátých letech. Oprostil se od středního proudu a vrátil se k jazzovějšímu pojetí hry. Dávám 4 kousky.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Millenium - The Web

Millenium / The Web (2019)

horyna | 5 stars | 03.12.2019

Nové kapely, kterých přibývá na scéně každým dnem na desítky nevyhledávám a neposlouchám. Soudobou muziku však ano, zejména tu rockově progresivní. V tomto segmentu se stále nachází několik pro mne zaznamenání hodných jednotek, které mne s každým novým albem dokážou nezklamat. Jednou z oblastí na kterou se dá už dobrých dvacet let vsadit, jsou polské zábory. Několik nejvýznamnějším partičkám z této, podobné muzice doširoka otevřené zemi, se podařilo zakrátko vydobýt alespoň nějaký ohlas i na mezinárodní scéně. Pokud je posluchač takové hudbě pozitivně nakloněn, okamžitě při poslechu některé z nich pozná, že jde o soubor většinou alespoň trochu originální a hudebně zajímavý.

Od doby kdy jsem Polské skupiny objevil, snažím se je na zdejších stránkách propagovat co to jde. Myslím, že čeští posluchači k nim nemají tak velkou důvěru jako naši, na východ orientovaní sousedé-Slováci. Ti měli k zemi ležící na sever od našeho kdysi společného teritoria vždy tak nějak blíž a na rozdíl od nás "čehůňů" je nebrali jen jako "ty chudé příbuzné ze severovýchodu". V zemi, jejíž hlavní město se jmenuje v překladu do češtiny Varšava, se s příchodem nového milénia urodilo několik dnes už zcela etablovaných hudebních veličin. Jednou z nich je bezesporu i sdružení vedené klávesistou Ryszardem Kramarskim pojmenované právě Millenium. Ti v těchto dnech vydali svou novou desku, prozaicky nazvanou The Web. Já sám jsem se s nimi seznámil prostřednictvím pro mne asi jen těžko překonatelného veledíla In Search of the Perfect Melody. Domnívám se, že na svou vrcholnou etapu nasedli s albem Exist a více jak deset let se hřejí na výsluní své kompoziční svobody a neutuchající vášně přicházet stále s novými a vždy zajímavými počiny. Přesně takovým bylo pro mne i album předešlé 44 Minutes, které mě dostalo doslova přec noc. O něco podobného se právě v těchto chvílích pokouší i jeho nástupce "pavučina" a musím klukům znovu poblahopřát, protože se jim to zase daří na výbornou.

Novinka je ale na rozdíl od svého přístupnějšího předchůdce složitější a méně snadno stravitelná. Millenium tentokrát znatelněji přitlačili v sekci aranžmá, které jsou robustnější, komplexnější a méně "prvoplánové". Deska tím působí neprostupnějším dojmem a nějaká "první dobrá" v tomto případě alespoň u mne nefunguje. Jak jsme u Millenium už dlouhodobě zvyklí, zvuk nahrávky je znovu precizní a dynamicky dokonalý. Naschvál ji otestujte na své jistě kvalitní aparatuře a zkuste si ji alespoň chvíli poslechnout i se sluchátky. Garance nových hudebních horizontů je s touto deskou velmi pravděpodobná. Produkci si znovu osobně pohlídal šéf Ryszard Kramarski a tentokrát desku situoval do mohutnějšího pompéznějšího šatu. Další velikánkou devizou kapely je osoba na pěveckém postu-Lukasz Gall. Ten na každém počinu pěje naprosto úchvatně a jeho svobodomyslný hlas se nad deskou vznáší jako přízrak nad temným jezerem o půlnoci. Je nesmírná smůla, že tento v současnosti zřejmě nejlepší polský rockový zpěvák, už není součástí sestavy projektu stylově malinko jinde se nacházejících Moonrise. A pak by byla velká škoda nezmínit i člověka stojícího malinko v pozadí tohoto ansámblu, bez nějž by však zvuk i muzika kapely zněli určitě odlišně, kytaristu Piotra Płonku. Ten i přesto, že se na skladatelském procesu nepodílí takovou částí jako šéf Kramarski, jeho slaďučce medově táhlé kytarové linky, dojemná sóla a mistrné vyhrávky, zanechávají v hudbě kapely nesmazatelnou stopu. Díky ní i Gallově hlasu, přesto že na první pohled vyznívá posmutněle a melancholicky, skrývá uvnitř obrovskou dávku potěchy, pozitivna a odzbrojující hudební krásy. Ale i u Millenium postupně došlo k jedné podstatné ztrátě. Na nové desce už nehraje saxofonista a jedno z dřívějších poznávacích znamení Millenium, mistr Dariusz Rybka. Na jednu stranu si musím povzdechnout, že mi jeho prvky v hudbě kapely znatelně chybí, na stranu druhou je nový materiál natolik komplexní a aranžérsky s maximálním perfekcionismem vyvážený, že není nutno hned brečet nad rozlitým mlékem.

Jednotlivé skladby zde dnes rozebírat nabudu. Za a) ve mě deska prozatím zanechává všestranně komplexní dojem a za b) těch několik málo poslechů zdaleka nedokázalo vyplavit statě, které bych chtěl teď rozebírat. Desku poslouchám a vstřebávám s obrovským údivem (ústa mám z toho progresivního úžasu dokořán) a strašně, strašně si ji užívám. Zcela dokážu pochopit něčí nedávný komentář k jejímu obsahu, v němž dotyčný pasoval tuto desku na nahrávku aktuálního roku. Vedle The Web je novinkový skvost The Gap, znovu povstalých jižněji situovaných "progresivních bratrů" Clepsydra jen velmi dobrou nahrávkou.


Za sebe musím s malinkatým smutkem poznamenat, jak velká je škoda, že tak kvalitní kapely mezi než Millenium jistě patří, díky neznámé vydávající firmě, mizerné propagaci a minimu koncertů v přiléhajících oblastech, se pořád krčí jaksi ve stínu těch služebně možná starších, jistě milionkrát známějších, avšak kvalitou jednotlivých písní i celých alb mnohem tuctovějších, dávno zevšednělých a kompozičně zcela vyhořelých kapel typu Dream Theater, Queensryche, nebo dnes už pomalu uvadajících/odcházejících Flower Kings.


Závěrem mi nezbývá než pogratulovat naší slovenské enklávě na Progboardu, z nichž ti, kteří sem pravidelně přispívají-Mayak, Palo, Braňo, Progjar... jistě už nové Millenium slyšeli a jsou stejně spokojeni jako já. No a co se týče té české, tam se obávám, že jsem zatím jediný, jež krásu této desky objevil. Takže pánové - Easy, Johne, Jardo, Jiří, Steve, Mufe... a na koho jsem ještě zapomněl, jděte do toho a třeba budete zase jednou hodně příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Millenium - The Web
» popis a diskografie skupiny Millenium

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

horyna | 5 stars | 02.12.2019



Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

EasyRocker | 4 stars | 30.11.2019

I druhá sestava MO slibovala řadou zvučných jmen mimořádný zážitek. Větší nástrojový i stylový rozptyl se projevil už Apocalypse. Název inspirovala meditativní báseň Sri Chinmoye, McLauglinova mentora a guru.

Eternity's Breath Part 1 s modlitbou ke Spasiteli zjevuje vždy silnou duchovní podstatu - křesťanskou i populární filozofie Dálného východu. Je tu chorál Gayle Moranové, Pontyho tahy a Waldenova zatím jen příprava. Druhá část Dechu věčnosti víří uragánem, už plně v teritoriu fusion. Piano s houslemi a sbory tvoří klidný, pasívní protipól. Nejdelší Lila´s Dance je působivým dialogem McLaughlinových mistrných maleb s dechovým duem Knapp/Tubbs a Waldenovým klavinetem. Can't Stand Your Funk se nezapře; živelný a drásavý McLaughlin versus dechy a slapující Ralphe Armstrong. Z opačného spektra jeho génia je Pastoral, utkána z nejjemnějších akustik a fantastických Pontyho houslí. Nádhera a hloubka staletí. Skoro organicky navazuje Faith - nepopsatelné, co se stihlo vměstnat do dvou minut Víry. K funku se navrací Cosmic Strut. Blízko i vzdáleni jsme od Mahavishnu s Hammerem, Cobhamem... bravurní Ponty znovu k vašim službám. Plně v režii Moranové je pak nadzemský chorus If I Could See. Zálibu v mísení jazzu a funku stvrzuje rychlopalné, nástrojově orgastické číslo Be Happy. Kontemplativní, smířlivá Earth Ship. McLauglinovy sóla a vyhrávky patří k vrcholným zážitkům, přesahujícím hudbu. Jean-Luc Ponty si bere slovo v Pegasus. Smyčcové trio v Opus 1 následuje tečka - fusionové inferno On the Way Home to Earth. Znovu střet dvou pólů byl i náplní Chinmoyovy básně. Přiblížení se Božské dokonalosti kontra pozemský chaos, pachtění a shon za pochybnými hodnotami.

Dávám hodně silné čtyři. Třebaže nejsem zarytý fúzař, první desky (Mk.1) jsou u mě za plný počet. McLauglin určitě překvapil, protože se vydává trochu jiným směrem, aniž by ztratil na zlomek vteřiny věci z kontroly. Příjemné prolnutí jazzu, rocku, funku, blues i moderní klasiky. Vždy mi z Davisovců sedli lehčí a přístupnější Weather Report nebo Return to Forever.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

horyna | 3 stars | 30.11.2019

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Dr. John - Babylon

Dr. John / Babylon (1969)

Voytus | 4 stars | 29.11.2019

„Druhé album bylo postavené na zpěvech z New Orleans zasazených do neobvyklých taktů. Podobně jako Brubeckovo album Time Out, ale s vizemi konce světa. Asi jako kdyby jej natočil Hieronymus Bosch.“

Před několika lety jsem sehnal autobiografii Dr. Johna Under a Hoodoo Moon, která vyšla v roce 1994. Bohužel pro neangličtináře dosud nevyšla v češtině, což je škoda, protože nabízí cenný pohled na kulturní dědictví New Orleans z pera někoho, kdo tam vyrostl a odbyl si své hudební začátky – navíc je plná historek: úsměvných, zajímavých, poučných i takových, při kterých tuhne krev v žilách. Do tohoto psaní nechám promluvit i Doktora samotného, protože lépe bych to nedokázal.

Album vznikalo koncem osmašedesátého roku, toho roku, během něhož byli zavražděni Bobby Kennedy a Martin Luther King a ve Vietnamu probíhala operace Tet. Ani Doktorův život v tu dobu nebyl zrovna v pohodě, protože jako „skoro psanec“ v Los Angeles dostával zabrat všelijakými způsoby. Tohle všechno, společně s chutí po větším experimentu, se ve výsledku silně odráží.

Úvodní apokalyptická věc Babylon začíná zlověstným klesajícím motivem v 10/4 taktu, náhle se zlomí do valčíku, a už jsou tu gospelové sbory, ale ten pastor dneska nemá slitování: „This is how you’re going to sink now, I don’t care whatever you think now, I’m going to bring my wrath down on you.“ Prostřední část skladby odkazuje k nejodvážnějším jazzovým výpravám be-boperů. O mnoho vstřícnější je tajuplná píseň Glowin‘, v níž hraje důležitou roli linka basklarinetu. Následující pětičtvrťová Black Widow Spider je postavená na opakujícím se jednoduchém motivu, ale právě ona doba navíc udržuje napětí (vzpomeňte na Four Stick od Led Zeppelin), Barefoot Lady je další voodoo zaříkávání. V tomto zřejmě nejživějším kousku se střídá 11/4, 5/4 a 4/4 takt. Zaujme skvělá pohyblivá basovka.

Celé album provází neklidná perkusácká sekce, držící posluchače neustále ve střehu - není to tak hypnotická hudba jako debut. Ba naopak, najdeme tu rytmicky i zvukově rozostřenou Twilight Zone s naechovaným saxofonem a podmanivými repetitivními sbory. Začíná jako soulová balada, ale dostane se až někam na free jazzové teritorium, do zóny úsvitu, jak praví název. Funkově tepající The Patriotic Flag-Waver je parafrází americké vlastenecké písně, uvádí jí značně falešný dětský sbor a neodbytně do ní vstupuje ještě několikrát. Text je o ne příliš bezpečné části jednoho města (A zas ta parádní práce bubeníka!). Závěrečná Lonesome Guitar Strangler s pra-bluesovým riffem si bere na paškál Raviho Shankara, Cream (s jednou vtipně umístěnou citací), Hendrixe a další – s varováním, aby si dali sakra pozor. Chaotická záležitost odrážející neklidné slídění kytarového škrtiče postupně přechází do totálního free hraní, aby se nakonec úplně rozsypala.

Sestavu, z níž vyzdvihnu skvělého bubeníka Johna Boudreaux nebo saxofonistu Plase Johnsona (známý zejména díky melodii z Růžového pantera, a neříkejte, že se vám ten řízný tón hned nevybavil), tvořily další výrazné osobnosti, eufemisticky řečeno. Nechám tedy znovu promluvit Doktora: „Didimus (kytarista a perkusista Richard Washington) hodně pomohl při nahrávání, především přivedl chlapíka, kterému jsme říkali Šílený profesor, Johna McAlistera. Hrál na indická tabla a zajímal se o čtvrttónovou hudbu. Měl čtvrttónové piano a velké gongy, zvučené mikrofony, které produkovaly zkreslené zvukové vlny. Další z jeho nástrojů, výtvor Harryho Partche, byla transcelesta, což bylo asi 28 stop kovů, naladěných také do čtvrttónů. Dokonce je i poléval vodou, aby mohl měnit ladění.“

Dalším exotem je dnes pravděpodobně zapomenutý bluesový kytarista Steve Mann, toho času v léčebně, z níž jej pouštěli jen na natáčení: „Stevea „Lemona“ Manna jsem znal z natáčení se Sonnym & Cher. Znal spoustu prastarých kytarových postupů a ty používal ve své tvorbě. Seznámil mě s Van Dyke Parksem, Taj Mahalem a dalšími, které jsem tehdy obdivoval. Býval při sessions tak mimo, že jste nevěřili, že vůbec může hrát. Byl schopen brát naráz LSD, heroin i speed, ale ať už byl na čemkoli, vždycky hrál skvěle.“ Jedna z historek o tomto výtečníkovi je z jiného nahrávání: „V půlce natáčení s Jessie Hillem a Shirley Goodman jsem asi po 70ti hodinách na nohou zavolal na Stevea, jestli nemá nějaký povzbuzováky, že už všichni padáme na hubu. Steve vytáhl krabičku naládovanou všemi možnými druhy prášků a téměř všichni si něco vzali. Udělali jsme pár dalších verzí, já na kytaru a Ronnie Barron na klavír. Z ničeho nic se Ronnie odplížil od nástroje a začal olizovat kolena jedné ze zpěvaček. Rozhlédl jsem se po místnosti a vidím, jak Dave Dixon hraje na conga, jako kdyby se dotýkal ženského těla. John Boudreaux zírá na paličky s výrazem „k čemu jsou tyhle věci?“, Al Frazier leží i s baskytarou na zemi a směje se. Členové dechové sekce přestávají hrát a zmateně se po sobě dívají a do toho Jessie a Shirley, kteří si nic nevzali, se stále snaží dozpívat tu píseň! A pak mi to najelo taky. Ukázalo se, že Lemon nám dal LSD, takže bylo po nahrávání. LSD jsem nikdy předtím nezkusil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Další dva dny jsem byl v nepřetržitém vychechtaném stavu, což bylo po nějaké době nesnesitelné.“

A teď s takovouhle skvadrou vyražte na turné!

» ostatní recenze alba Dr. John - Babylon
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Dio - The Last In Line

Dio / The Last In Line (1984)

horyna | 4 stars | 28.11.2019

Příští rok tomu bude už deset let, co hudební svět opustil vzrůstem sic malý, zato svým hlasem zcela nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný Pan zpěvák, Ronnie James Dio. Ač se to může zdát neuvěřitelné, doba strašně letí a já bych na tento pro někoho možná nepodstatný údaj rád upozornil alespoň prostřednictvím vzpomínkové recenze. Recenze na jedno z nejlepších alb zpěvákovi sólové kariéry.

Valná většina z nás, kteří jeho projev mají rádi, spojují mistrovu osobu především s účinkováním u Blackoreových Rainbow. Domnívám se, že právě díky Ronniemu dosáhli Rainbow mety, ke které se ani s Bonnetem, ani s Turnerem už nikdy více nepřiblížili. Jistě můžeme namítat, že je za to odpovědný především Ritchieho skladatelský rukopis, který byl v raných dobách jeho "duhy" jadrně rockový, epicky výpravný a neměl v popisu práce honbu po hitparádách. To se od desky Down to Earth podstatně změnilo a kouzlo těch "pravých" Rainbow se zkrátka rozplynulo. Ale byl to jistě i Dio, který svým charisma přesně sedl do kolejí, které si kytarista v úvodu své po-párplovské dráhy jasně vymezil. Ve zkratce se dá tedy říci, že úvodní trojice desek Rainbow patří do zlatého fondu rockové hudby.

Do stejné přihrádky lze nepochybně vecpat ještě další dvě desky, které Dio nahrál po svém odchodu od Rainbow, to když se mu podařilo upíchnout na prázdné místo po Ozzy Osbournovi u černokněžníků Black Sabbath. Především deska první Heaven and Hell, ale s přimhouřením jednoho očka i druhá Mob Rules, patří k top produkci zmiňované kapely, cukrkandlových osmdesátých let i zpěvákovi vlastní fonotéky.

Domnívám se, že na své osobní dráze už Ronnie nikdy nebyl tak úspěšný jako u zmiňovaných dvou kapel a i když první trojice jeho sólových desek vcelku úspěšně naskočila do tehdy už notně rozjetého heavy metalového vlaku, při poslechu těchto produkcí se jistému déjá vu a pocitu všednosti občas neubráníme.

Osobně vidím vrchol jeho sólové kariéry v desce číslo dva - Last in Line. To co přišlo poté, už pouze opakovalo na debutu započatý model a s každou další deskou se pokoušelo o nemožné. Nudných a vatou poslepovaných pasáží, či celých skladeb přibývalo, čehož vrcholem byly všední desky nevalné kvality i úspěchu jako Strange Highways, či Angry Machine. Po nepovedeném comebacku s B. S. prostřednictvím uspávajícího Dehumanizer, se v lepším světle zpěvák nepředvedl ani s trojicí novějších alb, jež jej zase měla postavit na nohy.

Kdepak, Ronnieho doba patřila (k) sedmdesátým a osmdesátým rokům s čímž můžete souhlasit, či nesouhlasit, každý máme názor jiný, ale... Já osobně ač jsem jej vždy uznával, nikdy jsem nebyl jeho přehnaným zastáncem a kdybych jej měl umísťovat do nějakého žebříčku pomyslného pěveckého spektra, nikdy by k (mým) hvězdám typu Gillana, Hughese, Gabriela, Martina, ... nepatřil. To mi ovšem nabrání díla s ním spjata vyhledávat a občas si některé i s chutí poslechnout. Jedním takovým je i album recenzované, jež jsem si zakoupil teprve nedávno.

Čtveřice dobře známých hitů je nezpochybnitelná.
a) We Rock - pecka největší, fungující jako nejlepší možný otvírák alba. Energií přetékající smyslná perla, jedna z vůbec nejlepších kompozic celé jeho kariéry
b) The Last In Line - výpravná titulka na kterou se dají nalepit podobná pořekadla jako na titul předešlý
c) Evil Eyes - koncertní jistota a třetí nejvýživnější kus nahrávky
d) Egypt - výpravný epos, který mi koresponduje jak s velkolepě střiženým obalem (dle mého jasně nejlepším v celé zpěvákově kariéře), tak s fantasy texty i hudbou kterou mistr skládal.

Další skladby špatné nejsou, ale... Ve většině z nich chybí nějaký výraznější nápad, záchytný bodík, pestřejší aranžmá... zkrátka něco, co by posluchači podstatněji utkvělo v hlavě. A tak je třeba taková Breathless solidně nátlaková, I Speed at Night solidně kvapíková a to je pro mne tak všechno. Ronnie zkrátka nikdy nebyl kdovíjaký skladatel. Ano, zpěvák byl unikátní, ale když mu materiál přinesl Blackmore nebo Iommi, děla se teprve ta správná kouzla a čáry.

A propos pohled na obálku lp ve své době jistě musel působit maximálně magnetizujícím dojmem. S mrňavým bookletem cd se jistě srovnávat nedá, ale i tak se pohledem na tento motiv často a rád pokochám.


PS: u příležitosti tohoto smutného jubilea by nebylo od věci, kdyby tu každý, alespoň trochu komunikativní jedinec a návštěvník těchto stránek, po sobě zanechal nějakou vzpomínkovou stopu prostřednictvím krátkého komentáře, v němž by vyjádřil svůj vztah k tomuto jedinečnému pěveckému titánovi. Věřím, že snad každý z vás, i sebezanícenější progař alespoň některou z nahrávek, u jejíhož zrodu Ronnie stál zná a rád se s ostatními podělí o své dojmy a pocity z ní.
Předem všem kolegům i zbloudilým procházejícím děkuji.

Long Live Rock n Roll. Long Live Dio.

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

vmagistr | 3 stars | 27.11.2019

Rok 1967 pro mě v rockových měřítkách znamená opravdu hodně. Psychedelická exploze, elektrifikované blues v plné síle, do toho už nesmělé záblesky sbližování rocku s jazzem... pro fanouška populární hudby v té době určitě nebylo problémem ani tak najít muziku svého srdce, jako spíše se v té záplavě novot dočista neztratit. Kdo mohl a dovedl, byl originální, kdo ne, jako by neexistoval. Mezi tím vším bouřlivým vývojem, během něhož mohl snad každý ovlivnit každého, nikdo nechtěl zůstat pozadu - ani ti, kteří boom populární hudby svým nezaměnitelným způsobem o několik let dříve ohromně akcelerovali. Beatles dali rocku od roku 1963 hodně a hodně se od nich nadále očekávalo, když se v umělecké "přetahované" se "surfařem" Brianem Wilsonem chystali vynést trumfové eso jménem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Začínáme zostra titulní skladbou - průrazný kytarový zvuk, křičený zpěv a do toho najednou dechová mezihra. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band je hit na první dobrou a rána přímo na solar všem, kdo by mysleli, že "brouci" už si svoje k rockovému rámusení jednou provždy řekli. Obligátní skladby, ve které dominantní duo Lennon/McCartney pustí za mikrofon "otloukánka" Ringa, se jmenovaný tentokrát zhostil With a Little Help from His Friends a zadařilo se. Laskavý podtón, jímž celá melodie proplouvá, mu uchoslyšně svědčil. Zatímco Alenka se plazí do hlubin králičí nory, její dvojče si to v jásavém refrénu psychedelična Lucy in the Sky with Diamonds namířilo (dost možná posilněné nějakými těmi halucinogeny) až do samotného nebe. A bude ještě lépe - beatlovská melodika se v Getting Better vytasila s pořádným kusem nápěvu, který z hlavy ještě hodně dlouho nedostanete. Hloubavá Fixing a Hole přibírá k psychedelii do party zvláštní pseudoklasicistní názvuky, to není úplně můj šálek čaje. To She's Leaving Home (inspirace Eleanor Rigby z předchozí desky Revolver se mi tu zdá více než zřejmá) ždímá ze všech těch smyčců a melodií pořádný emoční koktejl.

A je to tu zase - Broukům se zjevně vlna "good time music", která proběhla spojeným královstvím roku 1966, natolik zalíbila, že ji začali inkorporovat do svých skladeb v míře větší než malé. Being for the Benefit of Mr. Kite! má sice v sobě navíc jistý zajímavě temný podtón, i tak mi ale její aranže ani trošku nesvědčí. Indická momentka Within You Without You je pravým opakem Love You To z Revolveru - máme tu pět táhlých, únavných minut, během kterých postupně přejdeme z louže od okap. Ve When I'm Sixty-Four se totiž opět vrací "good time" aranže, tentokrát ještě vylepšená o nějaké ty hoboje. O co zajímavější je zde text s tématikou stárnutí, o to více mě irituje celá hudební složka. Lovely Rita zní o stupínek zajímavěji, to mísení vokálních linek v refrénu mi i docela lahodí. Ale pak jsou tu zase ty trúby jerišské v potřeštěnosti Good Morning Good Morning, nad kterou dokážu jenom kroutit hlavou. Krátký návrat úvodního motivu potěší, pasoval by mi ale spíše na úplný konec desky. Takto se závěru dočkáme s opusem A Day in the Life. Melodický motiv z první poloviny skladby má sílu jako hrom, škoda té hlukové koláže uprostřed a opětovného návratu "good time" motivů hned po ní.

První polovina desky se mi zdá výborná, těžko se mi ale hledá něco pozitivního na té druhé. Zdá se mi, že se Beatles až příliš zhlédli v kapelách typu New Vaudeville Band a poprvé ve své kariéře se sami na tom, co vymyslel někdo jiný, bez zásadnější přidané hodnoty pouze svezli. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band tak ve svém osobním hodnocení musím zařadit mezi tu méně povedenou polovinu broučí produkce. Tři hvězdičky budou muset (hlavně kvůli druhé straně desky) tentokrát stačit.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

No Name - Wonderland (as TNNE)

No Name / Wonderland (as TNNE) (2017)

Brano | 4 stars | 27.11.2019

Podobne nedocenená ako švajčiarska Clepsydra je aj luxemburská neo-prog skupina NO NAME.História tohto pozoruhodného hudobného zoskupenia začína v roku 1988,kedy v meste Dudelange sa dali dokopy spevák Patrick Kiefer,prezývaný "Kuffi",klávesista Alex Rukavina a hráč na bicie nástroje Chris Sontag.V rokoch 1993 až 2006 vydali štyri fantastické štúdiové albumy,pri ktorých musí pookriať každý fanúšik žánru.Vrcholom je najmä album "4" z roku 2006,ktorý je vysoko cenený tak hudobnými laikmi ako aj odbornou kritikou.No Name fakticky ukončili činnosť v roku 2010,no zakladajúci členovia Kiefer a Rukavina to bez hudby dlho nevydržali a už o dva roky nastal comeback kapely už pod zmeneným názvom The NO NAME Experience a v 2014 uzrel svetlo sveta album s názvom The Clock Thath Went Backwards.

Dámy a páni,dovoľte aby som Vám predstavil album Wanderland,zatiaľ posledný v ich diskografii!Prvé čo udrie do očí je vydarený obal albumu ktorý je dielom výtvarníka Manuela Rodriguesa Sanchesa.Rozprávková krajina plná zázrakov,kde neplatí gravitácia ani žiadne iné fyzikálne zákony,domy rastú na kvetoch,jednoducho fantázii sa medze nekladú...O všetky skladby sa po skladateľskej ale aj aranžérskej stránke postaral Alex Rukavina,najväčšia hnacia sila a zároveň mozog aj duša súboru.Gitarové party bravúrne zvládol hosť z Mexika Claudio Cordero...áno je to ten Cordero zo skupiny CAST,ktorá je označovaná ako "mexický Genesis" a jedná sa o jednu z najvýznamnejších progrockových skupín z latinskej Ameriky.

A aká je hudba?Jedinečne rozmanitá,majestátna a povznášajúca!Kto má rád kapely Pendragon,Marillion,IQ,Jadis či Clepsydra,ten nemôže byť sklamaný!!!V ich hudbe je niečo nadpozemsky vznešené a zároveň kráľovsky noblesné.Bohaté navrstvené klávesové plochy,krásne gitarové sóla a niekedy až takmer metalové riffy Claudia Cordera a mimoriadne kultivovaný vokálny prejav speváka Patricka Kiefera-Kuffiho.Jeho hlas pôsobí láskavým dojmom no zároveň primerane dôrazne.Rytmika Gilles Warner(bicie) a Michel Casedei della Chiesa(basa) je naprosto famózna,najmä basa...to jednoducho treba počuť!!!No Name forsírujú hudbu silne melodickú,plnú dynamiky a melodických zvratov a kontrastov,kde sa nedá poprieť značná skladateľská invencia, inteligencia a kompozičná zručnosť skúseného Alexa Rukavinu.Vidíme to už v úvodnej dvojdielnej skladbe My Childish Mind.Jemný floydovský feeling badať pri skladbách Katrina Killed the Clown a poslednej Eight Weeks.Floydovský duch nie je na škodu aj keď na druhej strane trošku uberá na originalite a špecifickom sounde skupiny.Na záver je tu celkom milo až detsky pôsobiaca ,po francúzsky naspievaná prevzatá bonusová skladba Le Fil Du Temps.

Ak si album kúpite a zaradíte do zbierky,tak rozhodne nebudete ľutovať.Nie je to síce hudba na prvé počutie a prvý dojem môže vyvolať sklamanie možno aj pocit akejsi fádnosti a nevýraznosti,ale...keď dáte albumu šancu,dostatok času a vypočujete si ho viackrát,tak pred vašimi očami za začne ako leporelo roztvárať krajina zázrakov a vy sa budete cítiť ako Alenka v ríši divov.Slastných okamihov je tu neúrekom a keď sa vám album dostane "pod kožu",tak CD nosič bude zaručene veľmi dlho okupovať váš CD prehrávač.

» ostatní recenze alba No Name - Wonderland (as TNNE)
» popis a diskografie skupiny No Name

Thieves’ Kitchen - Genius Loci

Thieves’ Kitchen / Genius Loci (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 26.11.2019

Anglicko – švédští prog rockeři na novém albu Genius Loci, vydanému v období oslav 20 let od svého vzniku opět těží ze své neuchopitelnosti. Rozdílné hudební vklady jednotlivých protagonistů, ať už v roli stabilního členů souboru, či „hostů“ opět vytváří pestrou hudební mozaiku, jejíž „přečtení“ mi zabralo poměrně dlouhou dobu.

Oproti předchozímu, poněkud hudebně chladnějšímu, místy až akademicky pojatému titulu The Clockwork Universe došlo opět ve výsledném soundu k dílčím změnám, aranže se provzdušnily a zjednodušily. Vedle kláves a kytary se invenční basová kytara Johana Branda stala plnohodnotným nástrojem, který se zvláštním a důrazně dráždivým způsobem proplétá a doplňuje s ostatními, což nejvíce vyniklo v úvodní Eilmer a nejdelší The Voice of the Lar. Stále je to poměrně komplikovaný materiál na naposlouchání. Výhodou je fakt, že ani po měsíci poslechu nahrávka nenudí a to mě baví.

Při poslechu jsem se nesčetněkrát ztratil, chvíli totiž zněl melodický Canterbury neo prog rock s melotronem a el. klavírem, který plynule přešel do jazzového matiné, to se po chvíli proměnilo v dramatické rockové souboje přiostřené kytary s výraznou linkou baskytary a živelných klávesových partů ve stylu Anglagard. Jen folkové prvky dříve obsažené v muzice tohoto souboru byly tentokrát odsunuty hluboko do pozadí.Nyní jsou víceméně zastoupeny v pasážích s flétnou nahrané Annou Holmgren.

Naopak výrazně přibylo jazzových esencí, takže by bylo možno v určitých částech alba říci, že kapela nyní hraje sofistikovaný jazz rock, do kterého jsou včleněny neo progové a Anglagard prvky (na nahrávání podíleli již tři členové, kteří tímto tělesem prošli). Vyjímkou je akustická skica Amy Darby s doprovodem klavíru.

Závěrem : na první poslech přístupnější a něžnější repertoár v provzdušněných aranžích by mohl oslovit nové posluchače, kteří se jinak zaměřují v rámci progresivní muziky na oslech melodičtějších odrůd.Při podrobném poslechu lze odkrýt pod povrchem řadu náročnějších prvků, takže i letití fandové nakonec zklamáni nebudou. Krásný obal, zajímavé texty a solidní zvuk od čaroděje prog rocku Roba Aubreyho je u této kapely již samozřejmostí. Do další dvacetiletky přeju kapele hodně nápadů!

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Genius Loci
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Beatles, The - Revolver

Beatles, The / Revolver (1966)

vmagistr | 5 stars | 26.11.2019

Léta šedesátá uběhla (alespoň po hudební stránce) zatraceně rychle. Ve třiašedesátém rozvířili kalné vody hudebního průmyslu jako málokdo před nimi a jejich o tři roky vyhranější podobu už tu popisuji div ne jako nějaké veterány. Jenže Beatles i roku 1966 pořád bezpečně drželi prst na tepu doby - za což jim náleží obdiv o to větší, o co hojnější jim vyrůstala "konkurence". Cream, The Who nebo třeba Yardbirds si své tehdejší bábovičky roztodivných tvarů plácali z písečku ne úplně nepodobného tomu, ze kterého Brouci odlili svou nejnovější zbraň - Revolver.

Pod kousky, které z alba považuji za vůbec nejlepší, je tentokrát bez výjimky podepsán George Harrison. Jeho řezavá kytara hořce kritizuje daňovou politiku britské vlády v písni Taxman, z kolotoče myšlenek ve vlastní hlavě a nemožnosti je předat dál se zase autor vyznává skladbou I Want to Tell You. No a psychedelie vydatně kořeněná indickým kari Love You To dokázala zfúzovat evropskou a "východní" hudbu dříve, než začalo být jakékoli mísení takto rozdílných žánrů takzvaně "in". Na opačném pólu mé osobní oblíbenostní škály se nachází taktéž tři kousky, o jejichž hlavní zpěvovou linku se zbývající členové kapely podělili rovnoměrně - tudíž Ringa příliš nemusím v pochodové legrácce Yellow Submarine, Paula v klavírní barovce "na veselú notičku" Good Day Sunshine a Johna ve zvukově přehlcené koláži Tomorrow Never Knows - vizionáři nevizionáři.

No a mezi těmito dvěma antagonismy se nachází dalších osm skladeb, které považuji za výborné. Ať už se vašemu ctěnému uchu pokouší zalahodit posmutnělá ošmytcovanost Eleanor Rigby, hned na vedlejší posteli podřimující zpověď I´m Only Sleeping nebo do třetice se jako med táhnoucí úúúpění v Here, There and Everywhere, má osobní zkušenost praví, že dost možná budete mít co vychutnávat. Pokud vás probudí rázně kvílející šestistrunný kvér ve She Said She Said nebo And Your Bird Can Sing, vězte, že se nemusíte bát postřelení, protože nablízku je Doctor Robert. A celou tu nálož vynikající muziky odtroubí tlupa dechařů v nařvaném rock'n'rollovém refrénu psychedelické měňavky Got to Get You Into My Life a v mezihře poklidné vyprávěnky For No One.

Matematik skrývající se někde v hlubinách mých mozkových závitů by přesně spočetl nepřesná čísla a vytvořil aritmetický průměr, který by album Revolver zařadil někam do broučího čtyřhvězdičkového průměru. Ale já míval ve škole z téhle dispiclíny známky, které se dvouciferným číslům přibližovaly jak jen to šlo, tudíž tentokrát na vědecké metody kašlu a dám téhle desce plný počet. A na úplný závěr jen dodám, že Revolverem pro mě leccos končí a leccos začíná.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Slayer - Seasons In The Abyss

Slayer / Seasons In The Abyss (1990)

horyna | 5 stars | 26.11.2019

Člověk by neměl úplně popírat své kořeny, to z čeho vzešel, to, z čeho se postupně transformoval. Alespoň ne úplně, jelikož možnost návratu je tady vždy a sentimentální vzpomínková složka funguje u každého jedince tu intenzivněji, tu méně. Oni i samotní hudebníci často procházejí bouřlivým vývojem, když z mladických buřičů postupně přerůstají v běžně fungující jedince, aby se v další etapě své kariéry alespoň na chvíli vrátili do mladických let a vytvořili ještě jedno řádně ostré album.

Něco podobného jsem v posledních dnech prodělal i já s deskou, kterou jsem soustavně a na jeden záběr dobrých dvacet let neslyšel. Ten vnitřní comeback ve mě vyvolala nedávná domyho reakce pod Easyho recenzí na desku Thrash-metalových králů Slayer. V ten moment jsem si chtěl strašně zavzpomínat a album si z Youtubka pustil. Co se v mé duši v té chvíli odehrávalo lez vytušit z reakcí vespod recky. Ale pořád jsem jaksi nepociťoval nutnost do nahrávky "znovu jít" a pořizovat ji. K Seasons mě však vážou tak silné vzpomínky z mládí, že na tomto místě nelze pár juniorských fragmentů nezarecitovat.

Když se ono album objevilo na světle božím, tedy ve slavných kulatinách roku 1990, bylo mi čtrnáct a už nějaký pátek jsem si společně s kámošem od starších borců z místa bydliště půjčovali různé metalové nahrávky na kazetách a doma je přehrávaly na kazety prázdné-svoje. Mezi mini byla i deska předešlá South of Heaven, kterou jsme hltali všemi deseti. Tak aby také ne, s hudbou začínající pakini, pro něž byla každá nahrávka svatou, chtěli víc a víc, toužili poznávat tvrdou muziku a strašně je to všechno okolo ní bavilo. Se Seasons jsem přišel poprvé do kontaktu prostřednictví polské originálky (to byla doba panečku) od kámy z vedlejší dědiny a ona nahrávka mě totálně položila na lopatky. Za rok, za dva, v době boomu půjčoven cd jsem si ji přehrál z kvalitnějšího média na kvalitnější kazetu (hádám, že alespoň TDK chrom) a za dalších pár měsíců, kdy se k nám dostávala už hotová cd a obchody tou dobou kvetli a prašule začínali okupovat naše kapsy, zakoupil i originál. Netuším přesně, jestli mi vydržel až do roku 2000, kdy jsem sbírku dost rapidně pročistil a obrátil svou "víru" především ke klasice, ale za pár let jsem si ji ze zvědavosti smahnul pouze a jenom do pc, kde jsem ji během těch dvaceti let s nevalnými výsledky párkrát okoštoval. Přec jen vývoj člověka směrem k daleko měkčím a složitějším formám hudby dělá svoje a ve světě Pink Floyd, Yes, Marillion a tera množství dalších rockůvek, není pro běsnitele typu Slayer jaksi místo.

Devět z deseti nahrávek z raného mládí už absorbovat absolutně nedokážu, ale najednou jsem pocítil, že deska Seasons je právě ta jedna z kupky takového sena. Dle mého je to jejich absolutní majstrštyk. Něco, co nikdy přední a rozhodně už nikdy potom nezopakovali. Něco neuvěřitelného, přesně zapadajícího do doby rozkvětu stylu jaký hráli, kde s touto deskou povstali na jejím i svém vrcholu. Jde o nejvypilovanější a nejprogresivnější nahrávku jejich portfólia. Už jen samotný zvuk z dílny Ricka Rubina je nadpozemský. Ten tenkrát ještě dokázal dělat dynamicky pestré a precizně vycizelované náhrávky, které vaše uši nezabíjí, nýbrž je něžně laskají. Tom Aray zpívá opravdu fantasticky (zpívá, ne, že jenom řve), dvojice Hanneman/King sází ty nejdokonalejší vyhrávky, riffy i sóla jejich kariéry a vše korunují bezchybné, variabilní a neuvěřitelně na styl Thrash hravé brejky bubenické extratřídy Davea Lombarda. Ten v té době neměl ve stylu který Slayer hráli absolutně konkurenci a všechny ostatní vazaly vždy totálně spláchnul svou o několik tříd vyšší virtuozitou.

Před pár dny jsem dal nakonec totální průchod prvotním emocím a originální desku s originálním "devadesátkovým" zvukem si za pár šlupek znovu zakoupil. Pátou desku Slayer neskutečně nakopne mocný válečný úder v rychlém tempu War Ensemble. Text písně i Arayovy z gusta vypouštěná slova popisující válečné konflikty jako sportovní soupeření mezi vládci mocností pohrávajícími si s vojáky jako s figurkami na šachovnici bere dech. Mezi mé největší favority na desce patří hned čtveřice následujících songů. Druhou, mohutnou Blood Red odstartuje mocný vládce Lombardo. Mistrovsky sestavenou skladbu plnou skvělých riffů a melodií ve středním tempu doslova miluji, i proto jsem si ji nedávno zařadil jako zvonění na svůj mobil:-). Stejně vytříbená a melodicky objemná je i následující Spirit In Black. Tady se dvojice kytaristů doslova předhání v tom, kdo vsadí lepší vyhrávku, lepší sólo… sehranější dvojice kytaristů v tomto ranku v roce devadesát by jste zkrátka nenašli. Úplným vrcholem je pak Lombardovka Expendable Youth. Tady už těžce hledám slova, ta píseň se musí zažít, prožít, procítit. Když ji znáte skoro třicet let, dokáže vám přinést neskutečný zážitek. Obzvláště Daveovi bubenické eskapády s přechody jsou na hranici geniality. Pátá Dead Skin Mask výrazně zpomalí a přiveze kopec na Slayer až dojemných vyhrávek a kytarových kudrlinek. Jedna z nejdůležitějších písní na desce.

Stranu B otevírá další metalově dunící bouře Hallowed Point-klasická Slayerovka. K jedněm z nejzářivějších vrcholů patří zlatý hřeb Skeletons Of Society. Náladotvorně opajcnutá skladba ve středním tempu s parádně se rýmujícími slokami, častými nájezdy krátce sólujících kytar i mimořádně povedeným atmosféricky klenutým refrénem. Perla, kterou Lombardo povznáší do nebes. Temptation zaujme především posunutým druhým hlasem a zajímavou stavbou. Po jediné nejslabší Born Of Fire přichází titulní atmosférický skvost Seasons In The Abyss. Nejdelší uhrančivý kus se vznešeně znějícími akustikami, je doslova hudební epopejí a slastí taženou v pomalejším tempu, plnou hromových Lombardových parádiček i úžasných kytarových laufů dvojice King/Hannemanm. Srdce mi plesá při vzpomínce na krátkodobý hudební pořad našeho mládí – Janary Rock Shou (Tim Sykes Video Shou) na české televizi, kde právě k této písni byl klip s egyptskou tematikou vysílán. Tenkrát na nás kapela plavící se na voru působila jako čisté zjevení.

Deska Seasons in the Abyss patří mezi nejdůležitější milníky tvrdé západní muziky. Co do významu jej v metalové sféře toho roku překonala snad jen ještě špičkovější a pro směr heavy metal (nej)důležitější nahrávka Painkiller Britů Judas Priest. S tou ji pojí hned několik společných fragmentů. Ať už je to podobně ostrý a precizně zhotovený zvukový kabát, spousta podobně slavných riffů a melodií, neméně kvalitní bicmen ženoucí borce před sebou k závratným výkonům a v řadě neposlední spousta výborných skladeb, zkrátka muziky, která vám utkví v srdci už napořád.

Hlava by možná pět hvězd nedala, ale srdce, srdce rozhodně ANO!

» ostatní recenze alba Slayer - Seasons In The Abyss
» popis a diskografie skupiny Slayer

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

EasyRocker | 5 stars | 25.11.2019

Po debutu This Was odešel kytarista Mick Abrahams, výrazný spoluautor, ze scény však nezmizel. Kapela i s velmi talentovaným novicem Martinem Barrem tušila, že se může vymanit ze svazující bluesové košile, aby dosáhla na vytyčené mety...

A New Day Yesterday propojuje bluesový fundament, a nastupující hardrockový riffový dusot. Ta košile už na pánech ale drží jen tak tak. Jeffrey Goes To Leicester Square je akustickou keltskou pohádkou a Barre ji poprvé zdobí flétnou. Bourée není výjimečná jen odvahou transformovat klasické baroko pro ´bigbítové´ osazenstvo, ale i pronikavou čarostřelbou Iana Andersona. Back To The Family je pořádně nažhavená jízda v čele s nezkrotnými nálety flétny. Barreho mizející sólo ječí jako sněhová vánice. Folkově nostalgická Look Into the Sun by se klidně mohla zjevit na Songs from the Wood. Anderson nemá Gillanův či Plantův rozsah, ale tady je úžasně dojemný. Nothing Is Easy dokonalým extraktem rockové ostrosti (slyš fantaskní duo - Cormicka a Bunkera), folku a barvitými tahy flétny nakonec. Chutná? Keltskou vichřicí, milovanou i nepochopenou, je Fat Man s mandolínami a balalajkou. Stálicí je ovšem dodnes. We Used to Know povstává z akusticko-rytmické řeky. Flétnové i kytarové nájezdy novice Barreho z ní dělají blyštivý diamant v tvorbě JT. Reasons For Waiting je magicky vytesaná balada. Anderson ji nazdobil orchestrací, varhany a flétnu podruhé obstaral kytarový novic. Ostrou nótou ze s albem loučí For A Thousand Mothers. Drsnou, syrovou jízdou Jethro odskočili o rok či dva době. I bonusy se vyvedly. Cornickův magický prstolam v hitovce Living in the Past, jako z debutu vypálená černota Driving Song, přímočará jízda Sweet Dream a obskurně teatrální číslo 17. Doklad Andersonovy univerzálnosti i kuráže.

Druhé album bylo zásadním zlomem od debutu směrem k budoucnu. Marně tu hledat slabinu - kvarteto nabylo obdivuhodnou jistotu v čele s Andersonem jako pevným vládcem a motorem. Mínusem je, jak zaznělo i od dalších kolegů, málo energická produkce. A to mám v ruce remaster. 4.5, obsah ale zasluhuje plnou.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Anubis - Hitchhiking to Byzantium

Anubis / Hitchhiking to Byzantium (2014)

horyna | 5 stars | 24.11.2019

Když dostanete balíček až z daleké Austrálie, musí to být něco hodně speciálního. Normální člověk, přesněji řečeno snobák - ten z horních deseti tisíc, by si nechal poslat alespoň nějakých deset kilo místní speciality kenguru. Ač nejsem vegetarián, jíst flákotu z tak nádherného zvířete se mi celkem příčí. Místo toho si raději dopřeji pokrm pro posluchače lahodnější. Muziku - pocházející z kraje ležícího na opačné straně zeměkoule. A právě ze zmiňovaných a tak vzdálených končin mi před čtrnácti dny dorazil malinkatý balíček z dvojicí cd Hitchhiking to Byzantium a A Tower of Silence. Prvně zmiňované jsem ještě ten den nedočkavostí rychle vybalil a šup s ním hned do přehrávače. Hlavu plnou melodií z překrásné fošny The Second Hand, jsem začal zásobovat další porcí hudby Anubis.

Hned od prvních sekund úvodní Fadeout ke mně za doprovodu akustických kytar začal promlouvat svým hebkým a velice přívětivým hláskem zpěvák Robert Moulding. Druhá A King with no Crown je správná pecka na správném místě. Nápaditá energická kompozice má jednu nespornou výhodu, její největší předností je lehkost s jakou vás dokáže polapit a bryskně vtáhnout do děje. Následující Dead Trees přináší menší porci uvolnění a detailnější prokreslovací schema. Kapela ubere nohu z plynu a nechá promlouvat kaskády melodií vrstvících jednu na druhou. Kytary, klávesy, klavír, lehkonohá rytmika a dominantní zpěv, se spolu nenuceně doplňují a pomáhají vymalovat překrásné hudební plátno. To je ještě rozměrnější a působivější v kompozici titulní-Hitchhiking to Byzantium. Nejtvrdší a "nejagresivnější" písní je track číslo pět Blood is Thicker than Common Sense. Tady už musí jít každý příznivec neoprogu do kolen, jelikož Mouldingův hlas a energické výměny bohatého instrumentálního spektra jinou možnost ani nepřipouští. Prog jako řemen. Po takovém hudebním uragánu je potřeba dostát vašim smyslům očistnou koupel. Takovou funkci tu plní romantická píseň plná španělek a bodré melodiky Tightening of the Screws-další z vrcholných to kusů této desky. Do přímočařejší polohy vás přesune track Partitionists a nejlahodnější hudební orgasmus čeká na diváka v položce osmé, písni Crimson Stained Romance. To už je ta nejvyšší progová liga používající básnického výraziva, emotivní složky a sentimentální nálady k vyjádření pocitů jedince skrze hudbu. Má top skladba celých Anubis. Po tak naleštěné perle už to má zbytek alba nesmírně těžké, ale Anubis se nevzdávají a vytahují další klenot v podobě komplexní patnáctiminutovky A Room with a View a neméně zdařilé tečky Silent Wandering Ghosts.

Zatím nemám ještě páru jaká je zde tolik adorovaná deska předešlá A Tower of Silence, ale v tuto chvíli je mi to upřímně jedno. Hitchhiking to Byzantium je můj prozatímní opus magnum Anubis a jelikož jsem už desce The Second Hand dal čistých pět hvězd, tady musím ještě jednu přidat.
Anubis jsou zkrátka progresivní bohové, vždyť už samotný název mi dává za pravdu.



» ostatní recenze alba Anubis - Hitchhiking to Byzantium
» popis a diskografie skupiny Anubis

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Kritik Vláďa | 5 stars | 22.11.2019

Psát recenzi na tohle monumentální hudební dílo je pro mě docela těžké, protože všechno už vlastně tady bylo řečeno, ale pokusím se o to.

Tommy je moje životní album. Žádná jiná deska nepromluvila do mého nitra tak významně a nádherně, a žádná deska neovlivnila tak zásadně moje hudební cítění, jako tahle. Provázela mě náctiletými roky, ještě víc mi otevřela bránu do světa zvaného Hudba, a prostě... k tomuhle albu mám velice intimní vztah, a už to tak navěky zůstane. Vedoucí skupiny The Who Pete Townshend dokázal, že není jenom onen pověstný „ničitel kytar“, ale že jeho skladatelské schopnosti jsou na mimořádné úrovni. Příběh a některé motivy z Tommyho ho „strašily“ už někdy v letech 1966-1967, a hodně k tomu potom přispělo jeho setkání s Meherem Babou. Pete Townshend byl v té době také odpůrcem drog, což se do příběhu také promítlo (paradoxem je, že později byl závislý na heroinu). Zkrátka, plno jeho myšlenek se konceptu tohoto díla dostalo.

Téměř absurdní příběh hluchého, slepého a němého chlapce Tommyho Walkera, který vnímá jenom vibrace a má silnou intuici, začíná famózní Overturou, ve které se vystřídá několik hudebních motivů, které v tomto díle zazní. A už to začíná. Kapitán Walker se nevrátil z války domů, a druhá skladba ohlašuje narození Tommyho. „It’s A Boy, Mrs. Walker, It’s A Boy.“ Skladba 1921 je extrémně působivá balada, a je vlastně zlomová pro celý příběh. Osobně ji považuji za jednu z nejlepších v dějinách The Who. A v podobných superlativech bych mohl pokračovat až do úplného, strhujícího, emocemi nabitého finále tohoto alba. Myslím, že motiv „Listening To You“ jen tak někdo z hlavy nevyhnal. Ach, ty fenomenální melodické nápady. Člověk si řekne: „Proboha, vždyť to jsou svým způsobem úplně normální písničky.“ No jo, ale jde o to, že je v nich takové to famózní „něco“, co prostě nedokážu popsat. Samozřejmě, že ještě musím zmínit geniální hit Pinball Wizard, díky kterému jsem na tento skvost narazil. Taky baskytarista John Entwistle přispěl do příběhu výbornými skladbami o zákeřném bratranci Kevinovi, který Tommyho fyzicky týrá, a ještě o prasáckém strýčkovi Erniem, který ho zase zneužívá.

Uf, nějak mi docházejí slova. Vím, že jsem tomu dneska moc nedal, ale kdybych tady rozebíral každou skladbu, tak bych se stále jen opakoval a opakoval. Každý moment je zde nadmíru úžasný. U tohoto alba skutečně platí, že „není co dodat, není co řešit“. Albu dávám „jenom“ 5 hvězd, i když by si jich zasloužilo nejmíň 10.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Thieves’ Kitchen - The Water Road

Thieves’ Kitchen / The Water Road (2008)

jirka 7200 | 4 stars | 21.11.2019

Kdo propadl kouzlu anglické kapely Thieves Kitchen, ten nechť obrátí svou kánoe a trochu zapádluje proti toku času až k albu The Water Road, které vyšlo v roce 2008.

Jádro souboru, které si zůstalo věrné až do dnešních dnů tvořila již tehdy krásná zpěvačka Amy Darby, nová akvizice souboru (ex Anglagard), klávesák Thomas Johnson a šéf souboru i šesti strun Phil Mercy. Naopak, labutí písní bylo nahrávání této desky pro rytmiku souboru – výborného bubeníka Marka Robothama a basáka Andyho Bonhama, jejich stopy na hudebním poli poté nadobro zmizely.

V roli hostů se opět objevila Anna Holmgren z Anglagard, která z okruhu svých známých zapojila i další muzikanty ze své domoviny. Angažmá těchto seveřanů poprvé vneslo do soundu Thieves Kitchen pro tyto národy typickou melancholičnost a tato ingredience soubor odlišila od zástupu podobných konkurentů.

Tentokrát byla využita kapacita CD pomalu v plné kapacitě. 73 minut a 8 písní – opět je jasné, že půjde především o rozsáhlejší skladby. Přímým potvrzením mých slov je hned úvodní The Long Fianchetto, která trvá 21 (!) minut. Když byla skladba u konce a já nasadil sanici na své místo, tak jsem přemýšlel, jak se kapele podařilo takto bravurně skloubit postupy vážné muziky, jazzu, folku, Yes se špetkou severských chmur. Jednotlivé styly se tu mísí s takovou samozřejmostí, jako by se nechumelilo. Jednoznačně nejlepší song vystřelený hned na úvod.

Jako odbočka do jiných kultur působí pasáže v Returglas, kde mě překvapili hudebníci použitím jakési parafráze (asi) maďarského čardáše, který ve mně evokoval návštěvu nějakého romského festivalu v Budapešti. Ani po mnoha posleších tyto pasáže nedokážu vstřebat. Třetí Chameleon přinesla žádané uklidnění svou prog rock folkovou náladou.
Další Om Tare dokáže řádně rozproudit energii. Je zpívaná v sanskrtu a jedná se o zhudebnění textu tibetské mantry. Kapela ji místo meditační atmosféry vtiskla divokou až fusion metalovou podobu s živočišným ohňostrojem nálad – příznivci Dream Theater by zaplesali. Z konceptu alba poněkud vybočuje, trochu jsem s ní z počátku bojoval, ale nyní se na nezvykle agilní kytaru Phila vždy těším.

Zvlášť melancholickou kombinaci Canterbury prvků s progresivním rockem lze nalézt v Tacenda for you. Nádherně vyzní následné dva křehké songy, skoro čistě jazzová When The Moon Is In The River Of Heaven a Plaint se zvuky hromů a deštěm na pozadí, kde Amy použije harfu. Závěrečná The Water Road se hudebně navrací do náruče poklidného progresivního rocku v duchu kolegů Big Big Train. Tato skladba opět čerpá z postupů vážné hudby, ve finále nádherně graduje a důstojně zakončuje tuto znamenitou desku.

Závěrem : barevné album, které nasálo mnoho inspiračních zdrojů, kde není problém během okamžiku hudebně navštívit Tibet a přes severské zamrzlé pláně prolétnout nad Velkou Británií s mezipřistáním v Budapešti. Bez servítek tu byl propojen neo prog rock s prvky Canterbury, folkem, jazzem s fuzion metalovou energií – to celé v příjemném retro obalu.

K mixu a masteringu byl poprvé pozván Rob Aubrey a mohu napsat, že tak kvalitně nazvučenou desku jsem velmi dlouho neslyšel! Plně se vyrovná ve všech parametrech světové špičce, která za podobný zvuk platí statisíce dolarů (pokud jim to v závěru někdo masteringem nezprzní). High-End sound!
Po Clepsydře další ze zástupu kapel, které se bez velké mediální podpory a smluvy s firmou podařilo vyprodukovat výjimečné album, které si k vnímavým posluchačům cestu stejně našlo.




» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - The Water Road
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Gentle Giant - The Power and the Glory

Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

Myšák | 5 stars | 21.11.2019

Gentle Giant jsou nejlepší kapela na světě. To je můj subjektivní názor a jestli s ním má někdo problém, jsem ochotný připustit, že patří mezi nejlepší dvacítku kapel, která kdy na jevištích co znamenají svět vystupovala. Při poslechu jejich hudby se člověk dostává mimo realitu a to se děje jen s málo interprety. Pojítkem ke všemu je historická hudba. Schulmanovci a jejich zbývající spoluhráči ji měli rádi a často ji nechali do svého repertoáru promlouvat. To byl jeden z poznávacích znaků, který je od ostatních dost značně odlišoval. Dalším znakem byla orientace na jazz. Ten plnil zhruba stejnou očistnou funkci, ale v kombinaci právě s renesančními postupy posouval hudbu Gentle Giant mezi vymezená teritoria, do jiných sfér, kam si ostatní spolky ani netroufli zabrousit. Vše pak pohromadě držel příznačně chutný rock se silnými progresivními elementy.

S blížícím se koncem jejich nadmíru úspěšné dráhy se kouzlo jedinečnosti začínalo pozvolna rozpouštět, ale když si vezmete jakoukoli nahrávku od debutu až po The Missing Piece, pokaždé dostáváte neskutečnou progresivní sodu. Jen těžko tady hledám nějaký kariérní vrchol. Někdo jej vidí v albu Octopus, někdo už u Acquiring the Taste. Sběratelé debutů hodnotí velmi vysoko už zcela hotovou jedničku, romantici naopak vzpomínkový deník ze školních lavic Three Friends. Největší skladatelskou variabilitu však nabírá soubor na deskách In a Glass House, Free Hand a Interview. Všechno to jsou poslechově nesmírně náročné kusy, mezi něž patří i deska o které jsem se rozhodl napsat.

Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.

Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.

Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Forcefield - To Oz and Back

Forcefield / To Oz and Back (1989)

horyna | 5 stars | 19.11.2019

Graham Bonnet. Vysoce charismatický zpěvák s účesem alá James Dean (v době pozdější například i Depeche Mode) a hlasem silným jako uragán. Miluji jeho sytý projev, jeho styl, jeho arktikulaci a zejména jeho nezaměnitelnou barvu, hloubku a sílu projevu, s níž nemilosrdně drtí diváka na prach.

Odrostlejší fanoušci jej mají zafixovaného zejména jako nástupce velkého/malého Ronie James Dia u slovutných Rainbow. Já sám jsem se s ním seznámil až z kraje let devadesátých, prostřednictvím alba Stand in Line, kytarového čarostřelce Chrise Impellitteriho. Už tehdy mě jeho projev okamžitě upoutal, prozaicky řečeno odrovnal. Ona nahrávka z osma osmdesátého je v Chrisově katalogu dodnes nepřekonána a tenhle statut ji určitě vydrží už navždy. Velkou měru na její jedinečnosti má krom neobyčejně silných písní a neskutečné vitality z desky tryskající, právě svérázný projev tehdejšího může u mikrofonu, Grahama Bonneta.

Ještě na skok k Rainbow. Jediná deska kterou s kapelou Graham nazpíval tudíž Down to Earth špatná není, ale po trojici tak geniálních předchůdců, za kterými stál právě Dio, a s její dosti popovou zásmažkou, konkurovat zkrátka nestačila. Krom desek sólových se Bonnet mihnul i u Michaela Schenkera, se kterým vytesla pomník Assault Attack a poté přišel na řadu projekt Alcatzrazz. Po epizodní účasti u Impellitteriho nasedá do dalšího rozjetého rychlíku, tentokrát značky Forcefield. V něm nahrazuje už u B. S. napevno účinkujícího Tony Martina a roku 89-tého s nimi vydává nahrávku To Oz and Back.

Třeskutou výživnou hard-rockovou jízdu plnou nakažlivě melodických zvonivých kytar, nesmlouvavě úderné rytmiky, vznešených, velkolepě posazených refrénů a hitově zapamatovatelných, popem kořeněných skladeb. Každý milovních pozdně osmdesátkového rocku si na desce bohatě smlsne, jelikož ta je ukuchtěna s ingrediencí přesně padnoucích do své doby i stylu.

Úvodní pecku Hit and Run a žesti (klávesami) podepřenou Always táhne jak charismatický Bonnetův akcent, tak množství kytarových kudrlinek dvojice Fenwick/Akkermann. Velice důležitým prvkem jsou klávesové doprovody, které většině písní dost zřetelně dominují. Taková popina jakou píseň Stay Away bezesporu je, by mohla vyprávět. Mezi vrcholné čísla patří čtvrtá Desire, ve které tryská Bonettovo charisma jako nějaký mohutný vodopád a klenuté melodie se na vás řítí střemhlav. Úžasné. Dvojici hloubavějších instrumentálek Tokyo a Randezvous má na svědomí kytarista Focus Jan Akkerman. Další měkoučkou hitovkou je sedmá věc Wings on My Feet, mající k rocku tak daleko, asi jako našinec na Aljašku. Podstatně říznejší je osmá Firepower s přesnými údery Cozy Powella a do mikrofonu i foukací harmoniky fortelně se opírajícího Grahama. Hymnou v pravém slova smyslu je píseň Hold On-dalo by se říci přesná definice tohoto alba. Alba ležícího na křižovatce čtyř stylových směrů - hard-rock-pomp-pop.

Alba, které nemůžou mít příznivci Rainbow, Deep Purple, MSG, osmdesátkových Black Sabbath, ale možná i částečně oněch Focus neradi. Na desce To Oz and Back jsou nejsilnější zbraní melodie. Melodie krásné, melodie vznešené, melodie, ze kterých se vám roztočí hlava. A pochopitelně ještě jeden aspekt a jím je božský projev Grahama Bonetta.





» ostatní recenze alba Forcefield - To Oz and Back
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Brand X - Unorthodox Behaviour

Brand X / Unorthodox Behaviour (1976)

EasyRocker | 4 stars | 17.11.2019

Přední a vysoce ceněné ostrovní fusionové sdružení vydalo v 70. letech alba, z nichž prvé trio má vyrovnanou kvalitu. Už debut se setkal s vřelým přijetím kritiků i fanoušků tehdy rozjetého a módního žánru.

Nuclear Burn je věrna názvu a poslání. Měkce slapující Jonesova basa, přesto odlišná od amerických hráčů. Kolem rytmického sloupce řádí roje kláves a energické kytarové nápory. Jaderný požár dokonávají ultimátní bicí veterána Phila Collinse. Mistrné akustické pojetí Johna Goodsalla a jiskřící Lumleyho keyboardy nesou náladovou a kontemplativní Euthanasia Waltz. Do oblíbeného náručí funku se vydává trojka Born Ugly. Dokonale vizionářské ztvárnění s ohnivými kytarovými jazyky, vpletené s grácií do profesorské basy a cukrujících kláves. Zdivočelý Collins podává jeden z nejlepších výkonů. Smacks of Euphoric Hysteria setrvává v klouzavém funkovém rytmu a klidnější poloze, kde se všichni dosyta sólově vyřádili. Nejdelší titulka je obtížně prostupná, nervní a eklektická. Lehké doteky freejazzu upomínají soudobé wettonovské King Crimson, hlavně šílenství zvané Starless and Bible Black. Running on Three je spurtujícím hřebcem - vedle zabijácké kanonády Collinse ho žene i Goodsallovo a Jonesovo drtivé znásilňování strun. Závěr náleží akusticko-klavírní kontemplaci, vtělené do tříminutovky Touch Wood.

Phil Collins potvrdil univerzální bubenický talent. Nikdo nezaostává, prostor si vzácně dělí celý kvartet a moře nápadů se přelilo v čerstvou krev. Instrumentální model fúze, kde hudba hovoří především sama. Povinnost pro jazzrockery i hledače nových obzorů. Víc u mě boduje zámořská škola v čele s Weather Report - pálím silné 4.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X

Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy

Thieves’ Kitchen / One For Sorrow, Two For Joy (2013)

jirka 7200 | 5 stars | 17.11.2019

Zatím je toto dnes britsko – švédské uskupení Thieve ´s Kitchen (Žebrácká kuchyně z románu Oliver Twist) zde na Progboardu nepopsaným listem. To jsem se rozhodl změnit recenzí na jejich páté album, které vyšlo v roku 2013.

Tento soubor z Oxfordshire (ve kterém se dnes nachází jediný zakládající člen, kytarista Phil Mercy) letos slaví dvacetileté výročí své existence. Skupina prošla za tuto dobu několika personálními změnami, rovněž hudební směrování se určitým způsobem posunulo. V jakémkoliv bodu jejich existence však máme co do činění se zajímavou skupinou prog rockového žánru s retro zvukem, která do svého mixu progresivní muziky ovlivněné prvky Yes i Genesis volně vstřebávala jazz rockové, symfonické či folkové postupy. To vše kořenila chladivou severskou melodikou, mellotronem a flétnou hudebníků přišedších z Anglagard. Pro mě osobně nejpoutavější nahrávky vznikly někde v období 2008 – 13, dnes tedy ukazováčkem poklepávám na CD s výše zmíněným tajuplným názvem One For Sorrow, Two For Joy, což je také název pro staré dětské rozpočítávadlo s magickými kořeny.

Je to druhé album v pořadí nahrané stejnou sestavou - vedle kytary Phila Mercyho opět slyšíme působivý hlas zpěvačky Amy Darby a klávesy v mnoha podobách dodává bývalý člen Anglagard Thomas Johnson. Jako hostující rytmická sekce nastoupili členové ze spřátelených Sanguine Hum - výborní hráči Paul Mallyon a Brad Waisman. Zvuk flétny pochází od další akvizice Anglagard – Anny Holmgren a na cello válí další krásná seveřanka Tove Törngren.

Pokud vynechám úvodní několikasekundovou říkanku, tak na ploše necelé hodinky nacházím šest skladeb. Z toho vyplívá, že kapela pracuje spíše s většími plochami, ve kterých nechává vyznít rozsáhlé poetické příběhy étericky prozpěvující Amy. Jazzové prvky z předešlých desek jsou z převážné části zapomenuty, na desce objevuji krásná zákoutí plná středně tempých melodických prog rockových pasáží, které jsou ozvláštněny severskou melodikou v podobě mellotronu, nebo celými zasněnými symfonickými pasážemi (Deor, Germander Speedwell nebo zčásti Of Sparks and Spires). V každé písni najdeme krásné a melodické kytarové sólo Phila Mercyho, do dvou skladeb (A Fools Yourney a zčásti Of Sparks and Spires) použil tento hudebník kytary řádně, až hard rockově nabroušené, které společně s el. varhany nahrávku krásně zahušťují. Naproti tomu taková The Weaver je čistě folkovou lahůdkou.

Závěrem : na tomto albu Thieve´s Kitchen oproti předešlé tvorbě vykročili novým směrem. Z důvodu jiných preferencí nových členů svou hudbu oprostili od jazz rockových (nebo chcete li Canterbury) prvků a zmizely i výstřelky směrem k lidové hudbě východních národů. Vynikla více retro nálada skladeb, ve kterých cítím odkaz art rockových Yes i Genesis, který kapela zkombinovala s folkovými prvky, občas jako bych občas zaslechl Big Big Train či Kaprekars Constant. Výsledná produkce je lehce pocukrována severskou melancholií, která se tam prodrala s flétnou a klávesami bývalých členů Anglagard. Album náročné na poslech, plné poetických obratů a záhybů – žádné veršovánky, melodické refrény a jednoduché aranže nečekejte.

Pokud fanda náročnější muziky nechá album řádně vylouhovat, dá mu patřičný čas, tak nebude zklamán. Kapela také jako jedna z mála cílevědomě vyžaduje nekompromisně plný a dynamický zvuk, o který se stará zvukový technik a legenda anglické progové scény Rob Aubrey, takže i v tomto ohledu zklamáni jistě nebudete. V rámci diskografie TK jasné pětka.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Iluvatar - A Story Two Days Wide

Iluvatar / A Story Two Days Wide (1999)

horyna | 5 stars | 17.11.2019

Krátce po pořízení desek Children a From the Silence jsem si vyhlédl i tuhle, třetí krásku z katalogu Iluvatar. A proč? Protože Iluvatar patří mezi stěžejní progresivní jednotku naší doby. Ať už jejich desky vyšli v letech devadesátých, nebo před pěti roky, svým muzikálním pojetím a vnitřní kvalitou dokázali vždy okupovat přední příčky v prog-rockovém sektoru. Iluvatar ladně a s přehlede definují své muzikantské pocity, které je staví vysoko nad okolní konkurenci. Nezanedbatelný je také velký talent, se kterým muzikanti dokážou velice efektivně pracovat. Jejich písně v sobě odráží vzdušnost, nenucenou lehkost, velkou technickou kvalitu i pozoruhodné aranžérské kouzlo. Iluvatar jsou pro mne něco jako Yes dnešní doby. Jak jim jednou podlehnete, už vás budou držet napořád. Stejně jako mě u Yes baví hlas Jona Andersona, tak na Iluvatar miluji projev jejich zpěváka Glenna McLaughlina. Je podobně pronikavý, vysoko položený a neskutečně něžný. Svým výrazem vás vlastně jen hladí a vy cítíte takřka s každým slovem ten známý pocit něčeho poslechově velmi příjemného. Kompoziční kouzlo a složitost jednotlivých čísel je podřízena velké melodice. Nic se vzájemně nebije, nic si nepřekáží. Kluci nemají zapotřebí předvádět své technické dovednosti a hecovat se. Iluvatar hrají čistě a inteligentně, jejich projev se dá přirovnat k průzračně bublající horské bystřině se svými decentními zákrutami a mírnými jezy.
Výsledný pocit z jejich hudby tak zůstává na pozitivní úrovni.

Běžný posluchač nemá často tendence zabývat se něčím, co příliš nezná a nikdy o tom neslyšel.
Iluvatar jsou pro mnohé novým a neznámým pojmem. Každý z nás má ve svém prog-rockovém šuplíku pevně dosazeny krále, které léta miluje a obdivuje. Občas ale přijede nový sošný princ na bílém koni, aby okouzlil okolí svým šarmem a taktem. Pro mne jsou právě takovými hrdiny dneška kluci z Iluvatar.

» ostatní recenze alba Iluvatar - A Story Two Days Wide
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Magnum - Kingdom of Madness

Magnum / Kingdom of Madness (1978)

horyna | 4 stars | 14.11.2019

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin– Natural Elements (1977)

stargazer | 4 stars | 13.11.2019

Po Mahavishnu Orchestra je McLaughlinovo odbočení k indické skupině Shakti opravdu experimentální. Ono v Mahavishnu je na posledním albu znát, že se blíží konec a John hledá nové hudební horizonty. A našel. Něco jako Shakti a McLaughlin tu do té doby nebylo. Jedná se o propojení typické indické hudby a jazzového kytarového pojetí hry. A to vše akusticky.

První song Mind Ecology nastupuje s rytmikou, kterou směle přirovnám k technařům devadesátých let./Deska je nahraná ve Švýcarsku v roce 1977./ Indické perkusní nástroje, housle, akustická kytara a občas nějaký vokál, to je to, co dělá na svoji dobu z této kombinace něco neskutečného. Až na Johna všichni hudebníci jsou indové. Jestli Jerry Goodman a Jean Luc Ponty v Mahavishnu byli esa přes housle, tak v Shakti mají obrovskou konkurenci. L. Shankar hraje na housle zrovna tak zajímavě, jako mahavišnáci. Autorství songů je v režii McLaughlina s výpomocí L.Shankara. Z této hudby cítím vitalitu a radost z hraní. Není to album vytvořené na bůhví jaké prodeje, ale Shakti a John McLaughlin si svým přístupem našli další posluchače, ale myslím, že armáda lidí to nebude.

Nicméně, tato hudba se mi líbí, už na první poslech mě zaujala a časem je čím dál lepší.
Natural Elements hodnotím nejvýš ze všech Shakti. Dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2019

Narozdíl od elektroniky, hard´n´heavy či sofistikovaného metalu jest k nemalé kulturní újmě artrock země Helvétského kříže nepočetný a pozapomenutý. Jaký nečekaný úder mi uštědřil tenhle démant, svedly jen klasiky žánru - Not of this World, Space Revolver, The Wake, Clutching at Straws nebo Evening Games.

Třináctiminutový epos Tuesday Night ukazuje, že se Švýcaři nelekají rozepjatých konstrukcí a závažných témat. Pendragonovské bouřlivé přílivové klávesové vlny střídají skvostná akustická intermezza. Marco Cerulli je duší souboru a zde je první důkaz. Bujná sprška Hubertových kláves přináší druhý opus magnum Travel of Dream. Otevřít nebeská vrata - k tomu zve čistá, soustředěná a pokorná hudba. Jasná inspirace duem Barrett/Nolan či Stevem Rotherym. Závěrečný duet klavíru a akustiky, fantaskní nálety tónů... Pietro Duca s paličkami dává konečné Rozhřešení. Jako za fishovské éry Marillion plynule vstoupí trojka The Return. Další dávky prosluněné idyly, očistné koupele v akusticko-klávesovém moři. Kytarová smyčka z jiných světů se mnou jen bezmocně lomcuje a pohupuje. Tak silný duet skladeb nepamatuju už léta, i provařeným kolegům Clepsydra ukazuje záda. V klávesové moci je The Father, pod nimiž mocně duní de Vitova basa a hned poté Cerulliho rotheryovské krupobití. Symbolický návrat z nebes k tíživé rockové hmotě. Naléhavý zpěv Aluisia Magginiho a rytmické bouře napoví, že Alone je asi nejrockovějším zářezem desky. Cerulli se ale o sólový krasopis obrat nenechal. Potemnělé představení The Nest diktují naléhavý zpěv, klávesy a Cerulliho a de Vitovy eskapády. Kdo si rochní v hogarthovských Marillion jako mistr Horyna, nebude zklamán ani finálovým menu. God or Beggar - klávesy střídá opět akustická clona, jako šerosvit na Rembrandtových plátnech. S End of Tuesday opět propojený dvojblok. Konečný výstup vzhůru ze Země. Magginiho výkřiky volají spásu, která přijde s rozžhavenou, pomalu mizející jízdou celé rockové jednotky. Na bonusovce je sympaticky riffová smutnohra Old Dream a klávesově i vokálně pestrá předělaná věc Eagles (původně 1993). Dokupy 75 minut zaplněných do poslední noty.


Z průsvitného sněhu alpských obrů prýštící hudba. Jste-li naladěni na pozitivistické vibrace Pendragon, Jadis, Marillion nebo gilmourovky, dolehnou k vám odpovídající, nejen hudební ozvěny. Jediná, marginální výtka jsou občas afektované "meineovské" výšky Magginiho. Má-li mít pětka hmatatelné měřítko, pak tohle album.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Journey - Look Into The Future

Journey / Look Into The Future (1976)

horyna | 5 stars | 13.11.2019

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey

Orme, Le - Felona e Sorona

Orme, Le / Felona e Sorona (1973)

horyna | 5 stars | 11.11.2019

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

King Diamond - Songs for The Dead Live

King Diamond / Songs for The Dead Live (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 09.11.2019

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů“ typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách má jistě mnoho odpůrců. Pokud vás neodradily temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb ani neobvyklý zpěvákův projev, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

>> odkaz

» ostatní recenze alba King Diamond - Songs for The Dead Live
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Strawbs - Grave New World

Strawbs / Grave New World (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 08.11.2019

Deska Grave New World anglické skupiny The Strawbs je pro mě velmi významný albový projekt, který bohužel zůstal trochu upozaděn, a není známý tak, jak by si zasloužil. Tato deska se v našich končinách shání trošku obtížněji, ale já měl tenkrát obrovské štěstí, protože děda od mé drahé sestřenky měl kdysi sbírku LP desek, kterou ale později začal rozprodávat. Pár kusů mu ještě zůstalo, a já se jimi tenkrát prohrabával. Zastavil jsem se právě u desky Grave New World, a on mi hned říkal: „Tahle deska by se ti mohla líbit.“, jelikož věděl v jaké hudbě já „plavu“. Album jsem si poté stáhl v mp3, a okamžitě mě zaujalo. Hned jsem začal škemrat jestli by mi tu desku prvně „jakoby nevypůjčil“, pak jsem začal ještě víc škemrat, až řekl větu, kterou jsem dychtivě očekával. „Tak si ji nech, je tvoje.“ A srdce mi zaplesalo. Deska má krásný rozkládací obal se zajímavým výtvarným motivem uvnitř. Dokonce mám k ní i booklet s texty písní, a různými obrázky.

Deska vyšla v únoru roku 1972, a řekl bych, že je vlastně nepřímo konceptuální. Vypráví neurčitý příběh života jednoho člověka. Deska je taky krásným příkladem, jak se z obyčejné folkové kapely vyklube výtečný progresivní soubor, který se nebojí zalovit v jiných vodách, a také zkouší trošku experimentovat. Pokud bychom chtěli srovnat první album od Strawbs z roku 1969 s albem Grave New World, zjistíme, že to ani moc nejde. Pouze přijdeme na to, že kapela učinila několik výrazných a zásadních kroků dopředu.

Tento fakt potvrzuje hned úvodní skladba Benedictus. Pro mě naprostý opus magnum, který mi ještě dlouho zněl v uších. Hlavně ten refrén je sakra výrazný, melodicky silný s nádhernými sbory, a mellotron vytváří velkolepou atmosféru. Klaním se této Skladbě. Poté následuje mini-skladbička s akustickou kytarou a jemným zpěvem Davida Cousinse, Hey Little Man, která se zopakuje i na konci první strany desky. Miniaturky pojednávají o starším muži, který dává rady svému malému synovi. (jednoduše řečeno)
Skladba Queen Of Dreams je na poměry Strawbs trošku experimentální (jsme u toho), ale pokud Strawbs použijí do skladby nějaký ruchový efekt, tak umí být i stejně melodičtí, což dokazuje tato zajímavá skladba.
Po „královně snů“ následuje fantastická píseň od Johna Forda – Heavy Disguise. Svištící akustické kytary skvěle pasují do výtečně vystavěné melodie, a poté se přidávají různé trubky, který můj velkolepý a šťastný pocit z této skladby ještě zesílí. Geniální píseň.
Poté přichází dech beroucí nádherná protiválečná skladba New World. Opět výtečná melodická linka, a David Cousins zpívá z plných plic. Strhující protestsong.

Druhou stranu desky zahajuje překrásná art-folk-rocková balada The Flower And The Young Man. Nádherné sbory, nádherné všecko. Další vrchol desky a Strawbs ve své plné síle.
Jak je některým známo, tak ve skupině Strawbs hrál chvíli i „klávesový mág“ Rick Wakeman. Ten ale nějakou dobu před natáčením alba Grave New World odešel do skupiny Yes. O tomhle pojednává text písničky Tomorrow, která má čistě rockový náboj. Jsou v ní obsaženy pocity Davida Cousinse, který byl zklamán z toho, jakým způsobem Rick Wakeman skupinu opustil. Ale bylo to jeho rozhodnutí. Naštěstí se z toho Strawbs nějak nesložili. Právě naopak.
Následující On Growing Older je trochu odlehčený folk, a píseň Ah Me Ah My nás zavede do doby kabaretu.
Is It Today Lord? má velmi pěknou indickou atmosféru, hlavně díky onomu sitáru. V té době už možná s křížkem po funuse, ale proč ne ? Tohle se skupině vydařilo. Poslední The Journey’s End je krásné a dojemné klavírní zakončení tohoto výborného projektu.

Myslím, že skupina The Strawbs dosáhla albem Grave New World absolutního vrcholu. Je to deska, která podle mého názoru potěší každého příznivce poctivé a krásné muziky, a já s absolutně čistým svědomím dávám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Brano | 2 stars | 08.11.2019

Ako dlhoročný fanúšik superskupiny Transatlantic a tiež domovských skupín jednotlivých členov(The Flower Kings,Spock´s Beard,Dream Theater,Marillion), musím v tomto prípade vztýčiť varovný prst!Prečo?
No pretože album Kaleidoscope je bohapustý recyklát z prvých troch albumov skupiny!

Aj napriek tomu,že mali páni prázdnu špajzu sa rozhodli napiecť veľkú hudobnú tortu.No v tomto prípade to nie je torta,ale skôr tortúra!A to som sa veľmi snažil a v čase vydania aj veľmi tešil...ale zostal som sklamaný.Tak som tomu nechal čas a včera som si album znovu pozorne z youtube vypočul.A zase nič.Rokmi overené rutinné ľahko predvídateľné postupy,minimum prekvapení,prázdnota,nuda...a to všetko zabalené v pompéznom nabubrelom obale imitujúcom pozlátkovú gýčovitosť hollywoodskych trhákov.Páni muzikanti,ktorí dokázali stvoriť také napínavé strhujúce mnohominutážne megaopusy ako Duel With Devil,Stranger In Your Soul,All Of The Above alebo The Whirlwind, tentoraz šliapli vedľa a podcenili svojich verných fanúšikov,ktorým roky servírovali parádny sofistikovaný progresívny rock ako na zlatom podnose.A zhýčkaný náročný fanúšik chce ďalší originál a už sa neuspokojí s napodobeninou(aj keď technicky dokonale prevedenou).Jednoznačne chýba tomu niečo hlbšie...moment prekvapenia,dramatičnosť,zimomriavky,slzy v očiach,dojemná pokora v duši...a túžba zažiť(vypočuť) si túto hudbu ešte raz a ešte raz...

Aj včerajší pokus skončil tak,že som len s najväčším sebazaprením dopočúval túto vleklú nudu ťahajúcu sa ako zelený sopeľ po kapesníku.Ďalšiu šancu tomu nedám,škoda času, a originál CD si do zbierky nekúpim ani keby stál tri forinty.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

horyna | 5 stars | 08.11.2019

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Schenker, Michael - Thank You

Schenker, Michael / Thank You (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 08.11.2019

V popředí zájmu se vyhřívá v USA roku 1993 alternativní rock a grunge. Mnoho metalových souborů přemýšlí nad novou strategií, krátí se vlas. TV společnost MTV, která rozhoduje o popularitě či zkáze souborů, ve svém pořadu „unplugged“ koncertů v tomto období začíná dávat prostor i tvrdším spolkům. Prezentace skladeb „bez napětí“ má však jedno velké úskalí. Velice rychle odhalí písně, které nemají solidní melodický nápad.

V témže roce nastupuje Michael Schenker opět k UFO. Vrtošivý Němec po zjištění, že se uchytilo jeho jen v Japonsku vydané EP Nightmare - The Acoustic M.S.G. (1992), pokračuje v tomto duchu nahrávkou "Unplugged" Live [McAuley Schenker Group] 1992 a na vlastní náklady natočeném albu Thank You (1993), kde představuje 14 akustickch songů. Nejedná se o žádné úpravy rockových skladeb, ale o skladby napsané přímo pro akustickou kytaru. Na albu jich navrstvil několik na sebe, vše Michaelovi pomohl smíchat Bruce Barris, kterému se výsledný zvuk na desce velmi povedl.

Při opakovaném poslechu lze snadno rozeznat Schenkerův rukopis, jeho výstavba melodických sól je jedinečné. Hudebník se snažil do hudby vpravit i jakési poselství v podobě pozitivity a uklidňujících pasáží. I pro něj to dle jeho slov byla jakási očistná kůra a pomoc v boji s jeho démony. Již názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. V závěrečné skladbě Escape From The Box dokonce Michael emotivně recituje svůj motivační text.

Akustické desky mám rád, ale na tomto albu mne zaujaly jen skladby Positive Forward a Courage And Confidence z úvodu desky, potom až sedmý song Harmony, Joy a Acceptance And Forgiveness. Tyto skladby rozvíjejí ústřední melodický motiv a prochází určitým vývojem.

Ostatní nabízí jen jakési relaxační plochy s vybrnkávaným jednoduchým motivem, u kterých se, pokud jsou puštěny potichu, pěkně odpočívá. Při soustředěném poslechu mi schází více momentů, které by udržely pozornost během celé skladby. Tentokrát žádná sláva a slabá trojka.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Thank You
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Black Sabbath - Master of Reality

Black Sabbath / Master of Reality (1971)

horyna | 2 stars | 07.11.2019

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

Mattty | 3 stars | 07.11.2019

Na začátek bych rád napsal, že Mikael Åkerfeldt je podle mě skvělý skladatel a jeho čistý civilní hlasový projev (žádné zbytečné „kulervoucí výšky a podobně) se mi velmi líbí. Dále bych rád poznamenal, že desky jako Morningrise, Still Life a Damnation řadím mezi to nejlepší, co nám švédská scéna dala. Avšak při hodnocení této desky si dovolím se s vámi podělit o můj názor na čtyři poslední alba Opeth, který asi bude celkem nepopulární. Mně osobně změna žánru nevadila, další Blackwater Park, Deliverence či Ghost Reveries k životu asi nepotřebuji. Byl jsem u každé z posledních čtyřech desek Opeth velmi zvědaví, co předvedou. Zvlášť když jsem četl, že Mikael by rád nahrál album podobné prvním album Camel. Ukázalo se však, že to není opravdu moc jednoduché a ti hlavně kvůli tomu, že Opeth postrádají takovou tu hravost a schopnost udržet pozornost posluchače pomocí chytlavých melodií.

O In Cauda Venenum frontman prohlásil, že to bude velmi posluchačsky náročné album, což u mě znovu probudilo zvědavost. Při poslechu alba se ale až na můj vkus moc často nudím. Já osobně beru jako posluchačsky náročnou kapelu Van Der Graaf Generator, u poslechu Hamillovců se však nenudím, protože obsahují jeden prvek, který na In Cauda Venenum prostě nenacházím (snad jen v posledních dvou skladbách) a to je taková ta dramatičnost, kterou třeba nacházím i Gabrielovských Genesis. Zpět k Opeth, při poslechu některých písní se objeví i pěkné melodické motivy, ale místo toho, aby se rozvíjeli či aspoň zopakovaly, tak mizí v prázdnotě. A tady se vracíme k tomu, že posluchač po čase poslechu této desky ztrácí pozornost, což je škoda, protože podle mě je to nejlepší na téhle desce až na konci.

Takže abych teď chválil, Opeth podle mého přišli se čtyřmi songy, které si fakt nezaslouží upadnout v zapomnění. Lovelorn Crime je první z nich, krásná melancholie, která již zdobí můj playlist na dlouhé podzimní večery. Další ze skladeb, kterou mám velmi rád je Universal Truth, skvělé aranže a pořád se „něco děje“, tak to mám rád. Ale jako vyloženě nejpovedenější beru poslední dvě skladby – Continuum a hlavně All Things Will Pass, která ke pro mě rozhodně vrchol alba a jejíž skvělý konec vyzdvihuje velký počet fanoušků této kapely (stačí si přečíst komentáře pod touto písní na Youtube).

Při psaní těchto řádků mě napadla taková myšlenka, že Åkerfeldt, který si prý do nových písní vůbec nenechal mluvit nahrál toto album hlavně pro sebe (dovolil bych si to dát do podobnosti s letošní Tarantinovkou Tenkrát v Hollywoodu), což je postoj, který oceňuji, i když to podle mě není v diskografii Opeth nějaký zázrak.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Gallagher, Rory - Blueprint

Gallagher, Rory / Blueprint (1973)

EasyRocker | 5 stars | 06.11.2019

Jako kovaný příznivec blues a všech jeho oddenků jsem se nemohl minout s jedním z velmistrů - rudovlasým Irčanem Rory Gallagherem. Zapálený, třebaže nenápadný a jeden z nejlépe hodnocených kytaristů všech dob. V 70kách byl na vrcholu a je vlastně fuk, co z poličky vytáhnete.

Walk on Hot Coals je drsná jízda, která se v mžiku stala koncertním trhákem - viz jeho proslulá Irish Tour 1974. Právě na pódiu Rory řádil jako ďábel a s klapkami se tu nemazlí ani Lou Martin. Nostalgické pianko, životodárně vrstvené akustiky a klouzavé rytmy dělníků Roda de´Atha a Gerryho McAvoye tvoří perlu Daughter of the Everglades. Banker's Blues je svatým Triumvirátem - naléhavá deklamace, akustika a harmonika. Velmi živou r´n´b šlupkou je Hands Off. Bicí s klavírem spustí okolo nelidský rachot a Roryho cit pro výbušné koncertní refrény tu slaví triumf, korunovaný vokálními hody a sólem ve finále. Černočerným bluesovým obřadem, kde ta banda křepčí ohniště za menhirem, je Race the Breeze. Sedm minut tlaku a pekelné skřípění kytary a harmoniky. Vrcholovým a taky nejdelším číslem je Seventh Son of a Seventh Son. Patentní, naprosto neústupný riff tu Roryho asi nejvíce přiblížil hardrocku. I další osazenstvo dostalo solidní prostor - hlavně Martinovo neodbytné piano. Unmilitary Two-Step je akustickou miniaturou s bezchybnou prezentací. Tohle má mistr léty zadřené, je slyšet každá ozvěna. Finále If I Had a Reason nepostrádá bluesově nostalgickou náladu loučení a shledání. Vedle akustik tu atmosféru krásně domaloval Lou Martin svým pianem a navíc i varhany.

Jasná plná palba. Když jsem loni Irsko projížděl a dělala mi u hradů, lesů a bouřlivých zátok společnost jeho muzika, šel místy mráz po zádech. Ač se dávno vypravil do hudebního nebe, jeho nesmrtelný odkaz zůstal.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blueprint
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Moore, Gary - Bad for you baby

Moore, Gary / Bad for you baby (2008)

horyna | 4 stars | 05.11.2019

Věčná škoda takového kytaristy jakým byl Gary Moore. Když si člověk-posluchač uvědomí, kolik fantastických desek mohl ještě složit a nahrát, obzvlášť při potenci, jakou ve svém zralém věku vykazoval, věčná škoda. Ač nejsem celým srdcem bluesman a tento styl poslouchám pouze okrajově, produkce střapatého Ira si mě v posledních letech získává čím dál častěji. Onehdy jsem dostal nápad, podívat se na zoubek i posledním dvěma nahrávkám které mistr vyplodil a které už navždy zůstanou těmi studiově skutečně posledními.

Bad for You Baby je ta správná trefa do černého. Doporučil bych ji každému milovníkovi blues, každému, kdo by chtěl s Garym začít, nebo jen pokračovat v doplňování fonotéky. Jelikož tato deska je plně konkurence schopna a k Mooreovým pomníkům typu Stil Got the Blues, nebo následovníkovi After Hours se přibližuje na dostřel.
Obsahuje jak drsné blues-rockové štychy - úžasnou vypalovačku Bad For You Baby, rychlostní spurt Down the Line, sevřený těžkotonážní riffostroj Umbrella Man, či bytelné boogie Mojo Boogie.
Tak znělým Moorovským kytarovým "úhozem" vyprávěné citovky jako Holding On, I Love You More Than You'll Ever Know, nebo Trouble Ain't Far Behind.

Obálky Garyho alb nikdy nepřekypovaly přehnanou invencí, ani neskýtaly přílišnou potěchu oku. Svou poslední lp ovšem "vycajchnoval" vskutku povedenou obálkou. Zahalil ji jak jinak do blue-sové modré, na jejímž pozadí se mistr se svým nástrojem sklání pod náporem dešťových kapek. Krása. Stejná, jako samotná hudba na Bad for You Baby. Okuste a uvidíte, vlastně uslyšíte, že si nevymýšlím. 4,5*



» ostatní recenze alba Moore, Gary - Bad for you baby
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile

Festa Mobile / Diario di viaggio della Festa Mobile (1973)

Snake | 4 stars | 05.11.2019

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343702 /2008/

Směska složená ze symphonic progu a malého množství jazzu, přislazená hustým, melodramatickým sirupem. Sotva půl hodinky dlouhá zaprášenost, s pěknými vokály v italštině a velmi dobrým zvukem. Pojďme si ji představit a připomenout...

Skupinu Festa Mobile dali dohromady bratři Giovanni a Francesco Boccuzziovi, kteří se po rozpadu své původní kapely Della Venis přestěhovali do Říma s cílem najít nové spoluhráče, inšpiraci a hudební směr, kterým by se mohli nadále ubírat. Po Věčném městě tenkrát běhalo muzikantů jak máku a sestavu tak brzy doplnili Alessio Alba (kytara), Maurizio Cobianchi (buben) a Renato Baldassarri (sólovej zpěv). Kapela byla na světě a zbývalo najít chlebodárce, kterým se nestal nikdo menší, než nadnárodní koncern RCA. Podpora velké firmy skupině pomohla k dobře placené práci pro několik hvězd italské pop music, účasti v muzikálu Jacopone a nakonec i k prvnímu (a zároveň i poslednímu) albu.

Placka Diario di viaggio della Festa Mobile (Cestovní deník pojízdné veselice) vyšla v roce 1973 a je typickým produktem své doby, ovšem s výraznými markanty v podobě jedovatých kytarových sól a poněkud urputných bicích. Ono se mi to jako ne-muzikantovi blbě vysvětluje, ale bubeník hraje sice rychle, ovšem tak nějak furt stejně a tak to zní, jako po železničních pražcích poskakující utrženej vagón.

Pět skladeb je spojeno koncepčním fantasy příběhem a jako první je tady krapet roztřesená La corte di Hon. Její rytmus drkotá, jak pořádně rozvrzanej žebřiňák, nechybí ždibec disharmonie a vysvobozením je tak až teprve následující Canto. Pěkná, melodická, s čistě jazzovým sólem na elektrické piáno. Z víceméně podobného soudku je i písnička Aristea a vůbec nejlepším kouskem na desce je pro mě čtvrtá Ljalja. Její povznášející melodie je nádherná a prostor se najde nejen pro mohutnou symfonickou vestavbu, ale i pořádnej instrumentální výplach. Pěkným vyvrcholením alba je ambiciózní a jaksepatří členitá Ritorno, s výživnou jazzrockovou vsuvkou v závěrečné třetině skladby.

Ani přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu se albu nevedlo tak, jak by si skupina představovala a tak se nakonec rozpadla. Bráchové Boccuzziovi sestavili jazzrockovou úderku Il Baricentro a především její první placka - Sconcerto - se stala ikonou žánru...

Původní vinylové album je vzácné a přiměřeně drahé, ale na trhu je aj pár jeho reedic. Ta poslední z roku 2008. Cédéčka jsou o něco běžnější a dostupná budou především vydání z let 2008 a 2011. Já mám to první, které je v klasické plastové krabce a s čtyřstránkovým bookletem. Ten je poměrně skoupej na informace a neobsahuje ani jména členů Festa Mobile, ovšem takhle nějak vypadal i originální obal a identitu zúčastněnejch hudebníků se podařilo objasnit až po letech.

Cedlo Diario di viaggio della Festa Mobile mám doma už pěknejch pár let a z regálu jsem ho vytáhnul jen kvůli recenzi. Ušima jsem ho prohnal třikrát za sebou a až na úvodní La corte di Hon mu vlastně nemám co vytknout. Možná by to chtělo jen trochu víc opravdu strhujících míst a tedy důvodů, proč se k němu vracet častěji, než tomu bylo doposud. Tři a půl hvězdy dát nemůžu, tak tedy čtyři. Byť krapet odřené a omrněné...

» ostatní recenze alba Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile
» popis a diskografie skupiny Festa Mobile

Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group] (2001)

jirka 7200 | 4 stars | 04.11.2019

Čas od času se snažím seznámit s alby Michaela Schenkera. Tomuto hudebnímu šílenci se nevěnuju soustavně, potom je největší problém se vždy alespoň trochu zorientovat a zasadit jeho nahrávky do kontextu doby a jeho dalších tehdy souvisejících aktivit.

Hodnocené album s podivným názvem Be Aware of Scorpions (2001) vyšlo časově orámováno deskami UFO, Covenant (2000) a Sharks (2002) na kterých se Michael tehdy s rozporuplnými výsledky podílel. V roce 2000 rovněž vydal instrumentální album pod hlavičkou Odds Trio (2000) na které si všechny nástroje nahrál sám. Krom toho koncertoval s Uli Rothem, se kterým natočil live DVD „Legends of Rock: Live at Castle Donington 2001“ (2002). Ve stejném období stačil vydat i další instrumentální počin s názvem MS 2000: Dreams and Expressions.

To je naprosto bláznivé tempo, ale co naplat. Seznamte se s novými členy týmu : do té doby méně známým zpěvákem Chrisem Loganem a basákem Revem Jonesem, který zatím působil v různých spolcích, např. Forte a naopak věhlasného bicmenem Jeffem Martinem (ex Badlands, Paul Gilbert). Produkci si vzal na starost Ralph Patlan, který v té době se Schenkerem úzce spolupracoval (UFO,The Plot,MSG) . Za dobře odvedenou práci se na desce zvěčnil i jako muzikant , nahrál basu ve dvou písních.

Tuto desku jsem měl uložen na hardisku v autě a pokud nebylo po ruce žádné jiné CD, přišlo na řadu. K jeho plnému vstřebání jsem potřeboval několik desítek poslechů. Z počátku mi připadalo poněkud orientované na US trh, který má zvýšené požadavky na melodiku skladeb. Až po delší době jsem připustil, že je na albu mnoho povedeného hard and heavy materiálu, který se nijak nepodbízí, tak jak tomu bylo za období McAuleyho v osmdesátkách.

V prvních třech řádně heavy skladbách s hard rockovým spodkem jasně rozpoznáte invenční kytaru hlavní persony souboru, který svými nápaditymi riffy a sóly oblažuje posluchačovo ucho. Poněkud více „radio orientovná“ je následující Because I Can. Jedna z nejlepších věcí – ve středním ospalém tempu How Will You Get Back navazuje. Kvalitu udržuje i členitá a skoro až progresivně hard rocková Blinded by Technology s výbornou akustickou kytarou. Schválně si poslechněte kolikrát se změní atmosféra na ploše pěti minut. Začíná jako ploužák, po chvíli skladba přiostřuje a stoupá napětí. Poté skladba přidá několikrát na obrátkách, Michael vloží i několik sól mimo rytmickou strukturu a dravé pasáže se opakují, aby skladba v akustickém duchu zkončila.

Na závěr alba jso umístěny dvě písně, co mě moc nepotěšily – až alternativně metalová Reflection of your Heart a utahaná Roll It Over. Závěr ve formě členité Eyes of A Child s dětským sborem v závěru naopak potěšil..

Shrnuto : Kdo sleduje poctivě a zná důvěrně veškerou tvorbu tohoto šíleného Němčoura (neznám nikoho takového), může namítnout, že některé náměty jsou mu povědomé, ale porovnávání u umělců, co natočí několik desítek alb, se člověk nevyhne. U desek M.S.G. je důležité, jaká parta muzikantů se sejde a jak posluchači sedne zpěvák. Mě osobně Chris Logan na této desce velmi mile překvapil, rovněž písně jsou kompozičně náročnější a Michaelova hra o trochu invenčnější, něž na předchozích albech. Musím také vyzdvihnout Jeffa Martina, který tu podal obdivuhodný výkon – tak nápadité bubenické party jsem u MSG dlouho neslyšel. Za mě příjemné staromilské hard and heavy šenkerovského střihu, na kterém si Michael na rozdíl obou desek s UFO té doby dal skladatelsky mnohem více záležet..

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Foreigner - Double Vision

Foreigner / Double Vision (1978)

horyna | 4 stars | 03.11.2019

Píše se rok 1978 a američtí, v té době ještě "holobrádci" vznikající pompézní větve melodického zámořského A.O.R. Foreigner, vydávají druhé album. Značně posíleni úspěchem svého rok starého debutu přicházejí s podobným modelem a ještě dotaženější sbírkou melodicky vybroušených písní. Dvojka se stane ještě úspěšnější a jen v USA pokrade 7 násobnou platinu. Seatava drží pohormaě a kapela se zatím zevnitř nedrolí. Muziku znovu skládá kytarový matador ze Spooky Tooth a vedoucí družiny Mick Jones. Ten si dokonce dvakrát střihne hlavní slovo a zazpívá celé skladby sólově. Druhým titánem ač malinkatého vzůstu je zpěvák Lou Gramm. I on je znovu jasně poznatelný a ve vokálních akrobaciích nedostižný.

Desku vyprovodí trojice singlů, jmenovitě úvodní (odrhovačka) Hot Blooded, skvostná, dramaticky vystavěná hitovka s velkým H Blue Morning, Blue Day a nejznámější titulka Double Vision, s něžným refrénem a naroubovanými dechy.

Silnou zbraní kapely byly vždy balady. Ty zde zastupují snová You're All I Am, Jonesem nezvykle podaná Back Where You Belong a zřejmě nejlepší, opět Jonesovka I Have Waited So Long, kterou provází duch Beatles a zvláštně zadumaná atmosféra. V závěru pak Grammův pomník Spellbinder.

Další kategorii zabírají klasické rockové kusy ve středním tempu s důrazem na refrén i precizní kytarovou techniku. Love Has Taken Its Toll a Lonely Children.

Málem bych zapomněl, ještě je tu pozoruhodná, dokonale vygradovaná instrumentálka Tramontane.

Konec sedmdesátek podobným kapelám značně přeje. Vznikají rovněž Journey a Toto, které sláva hýčká jak jen může. Foreigner vstupují do ringu každým rokem a odnášení si dostatek vavřínů, daří se jim a dařit se jim bude ještě daleko lépe. Ale o tom až jindy. 4,5*



» ostatní recenze alba Foreigner - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Di Meola, Al - All Your Life

Di Meola, Al / All Your Life (2013)

stargazer | 3 stars | 03.11.2019

Někde jsem psal, že si musím pořídit okamžitě novinky od Al Di Meoly a Steva Vaie. Co se týče alba All Your Life, koupil jsem ho hned po vydání.
Přišel malý šok. Písně The Beatles a vybrnkávat pouze na kytaru??? No nevím. The Beatles jsem nikdy neposlouchal(znám jen ty největší hity) a Alovy práce pouze akusticky, bez další produkce mě strašně nudí. Tato deska je ryze akustická, Al na sebe vrství kytary, na natáčení desky použil šest různých modelů. Co se týče techniky a stylu hry, ani tady se nezapře jeho genialita a poctivá práce. V písni Eleonor Rigby si AL vypůjčil smyčce od Beatles a na konci songu je mírně upravil oproti originálu, protože přetáhl čas zmíněné písně. Nevěděl bych to, kdyby jsem dnes neposlouchal jednotlivé tracky, napřed Beatles a hned potom Ala, pro srovnání. Hudba je doplněna jemnými perkusemi a rytmy od Hermana Romero.

Původně jsem se chtěl na recku týhle desky vys..., ale jak jsem to začal porovnávat s Brouky, vše je jinak, jinak to slyším. Ten, kdo miluje hudbu The Beatles a ještě ke všemu Di Meolovu virtuozitu, musí chrochtat blahem. Mě se tato kombinace netýká , proto dávám tři hvězdy. Je to dobré album. Ale neslyšet to s těmi Beatles, tak bych to ani nehodnotil.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - All Your Life
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Cantrell, Jerry - Boggy Depot

Cantrell, Jerry / Boggy Depot (1998)

EasyRocker | 5 stars | 02.11.2019

Hory severozápadu, někde u Seattlu, doznívá další bouřka. Nikdo nehne brvou - stejně časté jako donést hot doga od otlučené pumpy. Před léty tahle nevlídná šeď dala vzniknout mohutné sonické bouři, která objela kontinenty jako tsunami. Pas, vládne apatie. Mysli rozvrácené kocovinou z úspěchu, depresemi, drogami a rozpady vztahů. Na chodníku zbytky stříkaček, kapslí, flašek.

Band zkušených matadorů začne houpavou nářezovkou Dickeye. Důkaz skladatelského citu s rozostřenými sóly, vše se smíchem demoliční jednotky. Tohle a žádné kompromisy! Cut You In na třech minutách ukáže Jerryho komplexnost - akustický úvod versus riffové a basové orgie - kop rovnou do zubů. Kontrast, ze kterého byl grunge vystavěn. Vzdušný, nezvykle vlídný hlas a klouzavé struny - dokonalý melancholický elixír My Song předvede Jerryho dokonale i v jemnějších křivkách. Settling Down ukazuje mistrovo zaujetí jižanským rockem, blues, a lehce sáhne i do folku a jazzu. Parádní ´lávové´ sólo a basové absolutorium Norwooda Fishera. Precizní a barvité sólo nám servíruje i v úvodu Breaks My Back. Neveselá, líně se vlekoucí mantra o zmařených vztazích. Co na sedmi minutách Cantrell dokáže využít nálad, nápadů nebo zvuků - nejvyšší respekt. Jesus Hands ukazuje, proč byl v Alence nenahraditelný. Lidsky i hudebně tvořil s Laynem dokonale se doplňující duo. Opět neúprosné metalické k.o. s typickými mezihrami. A v nejlepší tradici vám naloží na holou i Devil By His Side, vystavěná opačně; mírný start střídá nástrojová apokalypsa s apaticky odevzdanými vokály. Keep the Light On? Zcela moci toho cvoka s kytarou. Bez rozpaků tu obcuje zrezavělé blues s melancholickým duetem hlasu a kytar. Působivou pomalou věcí je Satisfy, opět lehce ovlivněna jihem, blues a folkem. Z jemna rovnou do propasti. Co vyčaroval akusticky v Hurt a Long Time, se zdráhá rozum akceptovat. Šest minut nebezpečně blízko dokonalosti, můj vůbec nejoblíbenější Jerryho ploužák. Tisíce by si za tohle utrhaly ruce. A po klidném začátku se Between rovněž rozhoupe v neústupném cantellovském duchu. Jeden hit za druhým - jen zíráte. Nejdelší a závěrečná Cold Piece je experimentální laboratoří. Volnější rozjezd, rohy Angela Moora a líné sabbatovské riffy. A jako královskou odměnu zapojuje mistr ocelové bubny, klavinet, varhany, programování a nekonečné výtrysky sól. Potemnělá suita jako trhová taškařice, kde se všechno pomátlo, a přec dokonale zapadá. Něco podobného už nikdy nestvořil, a odhazuji širák v dál.

Mr. Cantrell vše přežil - i když o fous. Stal se pánem svého osudu. Frustrace z nečinnosti Alenky přinesla kýžený autorský svěží vítr i následné turné, jištěné skvělými jmény. Hledal-li by Page nebo Iommi v 90kách alter ego, jedině jeho. Kadence riffů od A po Z, cit pro balady, folk, blues, metal - nedostižné.

» ostatní recenze alba Cantrell, Jerry - Boggy Depot
» popis a diskografie skupiny Cantrell, Jerry

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 02.11.2019

Album Demons And Wizards britské skupiny Uriah Heep považuji za skutečnou rockovou klasiku, kterou nelze odmítnout. Už dobrých 5 let patřím mezi ty lidi, kteří prohlašují, že Demons And Wizards je nejlepší a nejuznávanější album této kapely. Album jsem poznal právě v době, kdy jsem se sám se sebou hádal, které album od hard rockových velmocí (Deep Purple, Black Sabbath, Led Zeppelin) je absolutně nejlepší v dané oblasti. Měl jsem v kurzu Machine Head, Paranoid a Four Symbols, a nemohl jsem si mezi nimi vybrat. Ale najednou vtrhli do dveří Uriáši s albem Demons And Wizards, a to mě mimořádně okouzlilo. Když se album krátce poté stalo i součástí mé sbírky, pouštěl jsem si ho první dva týdny pořád dokola. Bylo jasno. Demons And Wizards u mě sedí na hard rockovém trůnu.

V letech 1970-1971 prodělala skupina Uriah Heep několik personálních změn. V roce 1972, už v klasické sestavě, začínají natáčet ony „démony a čaroděje“. Album má smysl pro fantazii, a na mě působí uceleným dojmem, i když to není konceptuální album. Uriáši prostě v té době psali své nejvýraznější písně, a i samotný Ken Hensley potvrdil, že byli v onom roce ve skvělé formě. Album nabízí 9 výborných skladeb, netrpí stylovou jednotvárností (deska je krásným příkladem jak hard rock může koketovat s art rockem), dále album nabízí skvělé melodie, neskutečnou svěžest a energii, a cítím z něho upřímnou radost z hraní. David Byron byl fantastický zpěvák s neuvěřitelnými výškami, na úrovni třeba s Ianem Gillanem. Jenže později podlehl tomu svinstvu zvaném alkohol. Škoda ho.

U skvělých rockových vypalovaček jako Traveller In Time, Easy Livin‘ nebo All My Life platí, že v jednoduchosti je krása. Ačkoliv tomu výroku moc nevěřím, ale u těchto tří skladeb si to dokonale potvrzuji. Píseň Easy Livin‘ byla pro Uriáše docela zásadní, protože se jim díky ní podařilo proniknout i do americké hitparády. All My Life má zase neskutečnou druhou polovinu, ve které nádherné vícehlasy dokola zpívají „I Will Love You All My Life“ a do toho David Byron improvizuje a zpívá z plných plic. Tomu říkám hudební spontánnost. Potom bych chtěl mimořádně pochválit úvodní skladbu The Wizard, která se prostě neuvěřitelně vydařila. Hoši, takhle nějak si představuju klasickou zpěvnou píseň. Díky za ní.

Můžeme se také ponořit do temné atmosféry skladby Rainbow Demon, a nebo se zde nachází i nádherná a silná rocková balada Circle Of Hands, které rovněž patří má úcta. Nemám problém jí označit za hymnu kapely. Skladba Paradise má krásnou posmutnělou atmosféru, a zvolna přechází do skladby The Spell, což je přímo skvostné finále této desky. Tady se Uriáši představují v tom nejlepším světle, a já jim děkuji za ten pocit, který mi tato velkolepá, a skvěle vystavěná suita přináší.

Takže závěrem opakuji, že album Demons And Wizards patří ke skutečným klenotům rockové muziky, a já myslím, že každý chytrý rocker je na tuto desku velmi hrdý. Ukončím to plným počtem hvězdiček.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Windmill - To Be Continued...

Windmill / To Be Continued... (2010)

b.wolf | 4 stars | 02.11.2019

Díky Mr horynovi jsem opět objevil kapely, které patří mezi špičku, jak jsme kdysi říkali, art rocku-Windmill a Gazpacho. Dnes jsem, maje konečně volno, nasadil debutní desku této norské skupiny a jsem skutečně rád za pořízení. Od úvodní instrumentálky Cinnamon parádní prog, zvláště předlouhá A Day In A Hero's Life. Nevím, jak to ti Seveřani dělají, ale pokud chci kvalitní hudbu, nikdy nezklamou a je jedno, jestli narazím na metal, glam nebo prog rock ...
S pořízením dalším dvou děl rozhodně nebudu váhat; hodnocení: velice, velice silné 4/5

» ostatní recenze alba Windmill - To Be Continued...
» popis a diskografie skupiny Windmill

Anubis - The Second Hand

Anubis / The Second Hand (2017)

horyna | 5 stars | 31.10.2019

Každopádne jednou vecou som si istý - ak si niekoho hudba ANUBIS podmaní, stane sa jej celoživotným fanúšikom. Za tým si stojím a myslím, že tu na Progboarde nie som sám -)
Tak přesně tuto větu zde začátkem října umístil kolega recenzent a progresivní nadšenec Sajgon3, pod Braňovu recenzi na desku Australanů Anubis, A Tower of Silence.

Poslední týden, pouhých pár dnů po této zprávě u mne probíhá doslova revoluce s hudbou Anubis a já musím oběma borcům nejen dát za pravdu, ale i "líbat ruce" za to, že na Progboard několikrát umístili své pojednání o těchto, už i pro mne fatálních progresivních věrozvěstech dneška.

Na Anubis jsem měl políčeno již dlouho, ale povrchní poslechy na pc zdaleka neodhalí ani ždibec krásy, a komplexní aranžérské výzdoby ukrývající se na jejich nahrávkách. Nákup cd byl spíš risk (na jistotu) o kterém jsem předpokládal, že by mohl vyjít. Ale že se mnou Anubis zacloumají takovým způsobem, jsem absolutně nečekal. Už první kompletní poslech tohoto díla (jelikož adorovaná A Tower… nebyla snadno k mání) odhalil velké ambice uvnitř nahrávky/kapely, avšak dalšími poslechy se výsledný dojem z díla zvedal o světelné roky. Takřka okamžitě jsem Anubis podlehl a po týdnu je postavil na stejný piedestal, kde stojí podobné, ultra-melodické skupiny jako IQ, Mystery, norský objev Windmill, nebo kupříkladu čerstvě vzývaní Clepsydra. To nadšení z Anubis se stupňovalo až do bodu, kdy už je pro nás sběratele naprostou nutností, objednat si za "mrzký" peníz z dalekého zámoří i další dvě desky (z roku 2011 a 2014) kvalitou přinejmenším srovnatelné.

Na desce The Second Hand se nachází ta nejchutnější potrava pro prog rockera, jakou si jen mlsoun degustující kapelky výše jmenovanané může přát. Je jako krajíc čerstvě upečeného provoněného pečiva, namazaný nejkvalitnějšími extrakty pocházejícími z naší matičky přírody. Zakousnete se a vzápětí se olizujete slastí. Jsou tu tak nádherné harmonické výměny, tak složité, přesto neuvěřitelně ladné změny tempa, melodie tryskající jako horské bystřiny, úchvatné nápady střídající jeden druhý...no je toho spousta a jak se na správnou progresivní muziku sluší a patří, vše se vám poodkrývá postupně a po částech. Instrumentální složka je dech beroucí, zvuk rovněž, ale hlas zpěváka slyšícího na jméno Robert James Moulding je příběhem sám o sobě. Oplývá překrásnou barvou, znělým tónem, ladně šplhá do výšek, ale nikdy nepiští, nedusí se, netahá za uši, právě naopak, působí ladně a s grácií, poslouchám jej strašně rád.

Celá nahrávka je absolutně vyrovnaná, ale jeden kusanec přec září o malinko víc. Je jím sedmnáct minut dlouhatánský monolit Pages of Stone, ze kterého (ale věřím, že z desky kompletní) každý pro-rocker "krvácí" radostí a tetelí se blahem jako mimčo, které právě dostalo tolik vysněný a očekávaný dárek.

Kdo by čekal, že se i u protinožců může objevit další tak namakaná a geniální kapela, jakou jsou právě Anubis. Óbr poklona velkým pánům instrumentalistům a brilantním skladatelům z Anubis.
A znovu poděkování kolegům Sajgonovi a Braňovi za jejich zviditelnění a propagaci. Jsem lapen stejně jako vy pánové.




» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

EasyRocker | 5 stars | 30.10.2019

Hned na úvod Nad Sylvan přizná, že je šťastný chlapík. Posuďte - účast na Hackettově skvěle přijatém Genesis Revisited, autorský i organizační čich. Vydá trio desek s námětem mýtické Vampýrie s přispěním šlechty uměleckého rocku. Kdo by nekřepčil spokojeností?

Intro spojuje zpěvný klavír, akustiky a éterické ženské hlasy. Rázný jednoduchý riff The Quatermaster. Drsné symfonické partie a sampling - i ty obstaral Sylvan osobně. Dosud málo probádané, ovšem řádně žhavé mistrovo teritorium. Z dálav doléhá jakýsi dutý spletenec hlasů. Banksovsky barvité keyboardy - je tu sedmiminutový mrazivý nápřah When The Music Dies. Vokální orgie jsou vypuštěny zpod kontroly, stejně démonický veterán za bubny Nick D´Virgilio. Křehké ambientní doznívání je po náporu na emoce více než působivé. The White Crown - ataky kláves, samplů a převrácených rytmů připomenou drsnější kousky z raných Hackettových desek. Hlas vypráví, ale i šmirgluje. Pro odolné, jinak jdete rovnou do škarpy. What Have You Done - tuhle skladbu dodala zčásti Jade Ell. Ledově klouzající klavírní entrée s hlasy, jejichž tlak neznatelně roste. To, co po půli předvádí Steve Hackett a Guthrie Govan - nepopsatelné. Propojená sóla; zlomky, nelidsky vtělené do zběsilé tónové erupce. Crime Of Passion (Vampirate´s Anthem) je houpavá rocková skladba, opět s vynikající symbiózou několika hlasů a rozparáděnou rytmikou. Deska byla druhá v pořadí věnovaná obskurní Vampýrii - chybět tedy nemůže. A French Kiss In an Italian Cafe má poklidnou, meditativní náladu. Pestrou zvukovou paletu ušil na míru tandem Sylvan/ Wollbeck, aranžérská pestrost (včetně vodního telefonu) je další silnou stránkou alba. Titulka o dvou chodech se natáhla skoro na dvacet minut. Silné trio elitních ženských hrdel. Kytary a programování nesou neklid a při saxových výbojích Sheony Urquhart máte pocit, že na všechny dolehl amok. Prvý díl doznívá za silného spojení kláves, orchestru a hlasů... Druhá část Black Sheep nesou vrstvené klávesové fábory a životodárný mistrův zpěv. Cyklická deklamace o černé ovci rodiny vás krátce provede nebesy a po doznění navrací do chmurné reality...

Už po doznění je jasno dvojí: prvým hluboké ovlivnění hudbou a osobností kamaráda Steva Hacketta a starou tvorbou jeho někdejší mýtické kapely. A druhým snaha najít vlastní hudební tvář. Malebně očistná hodinová krása tak přemosťuje důstojný odkaz minulosti a nebojácný pohled do zítřka náročné hudby, opentlený výjimečným talentem. Prog it Down! Jen pro vyvolené.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Scorpions - Unbreakable

Scorpions / Unbreakable (2004)

horyna | 4 stars | 30.10.2019

Etapu po desce Crazy World, neboli komerčním vrcholu kapely, nemá řada fandů Scorpions už dvakrát v oblibě. Dle mého kluci nevěděli kudy kam, střídali silná alba s mizenými, vydávali blbosti (Unpluged, živák s orchestrem) a vrcholem všeho bylo moderně znějící album Eye II Eye-tolik od běžné podukce kapely lišící se, jež jejich fanoušci zavrhli totálně. Po této anomálii, s níž si úspěch ruce nepodal ni náhodou, byl příští návrat do studia s materiálem jasně kormidlujícím zpátky ke známým břehům Scorpions jasnou, jedinou a zcela logickou volbou. Deska vyšla po pěti letech a k baskytaře si stoupnul nový muž slyšící na jméno Pawel Maciwoda.

Kapela vsadila vše na jednu kartu a tou byl návrat o 180° tam, kde se vždy cítili kluci nejsylnější. Mohutné a jasně zapamatovatelné vyhrávky, silné nosné melodie, pompézní sbory, tvdost a syrovost, tempa těžká jako kobyla čekající paterčata a také masivní a jasně definovatelný moderní zvukovod Erwina Muspera. To vše nahrávka pojmenovaná Unbreakable - tedy nezlomný, nerozbitný - dostala.

Úvodní bomba New Generation je úchvatná. Muskulaturní zvuková stěna vás pohltí od prvních sekund. Mohutný riff, něžné akustiky, předoucí basa a v čele stojí Meine. Deklamuje, recituje, prská i něžně hladí, mohutné nájezdy kytar v refrénu jsou ukázkové. Fantasie. Přesně tohle si fans přáli. Následující Love 'Em Or Leave 'Em je klasická melodická věc alá Scorpions plná slušných vyhrávek. Třetí Deep And Dark zase pro změnu temně riffuje. Pořádně těžká je čtyřka Borderline. Meineho hlas zkresluje efekt, Kottak buší jako kovář do kovadliny a skladba zní zároveň tradičně i moderně. Po standardní speedovce Blood Too Hot přijde první balad Maybe I Maybe You. Osobně mám radši následující živější Someday Is Now plnou pěkných vyhrávek, i pohodovku My City My Town. Následuje další baladice - Through My Eyes, o dost povedenější než Maybe. Výzdobu si vzali na starosti působivé akustiky a Meine artikuluje přesně dle potřeb písně. Refrén je rázný, zapamatovatelný a naléhavý. Can You Feel It nic nepokazí, rovněž This Time a na závěr poslední balada, procítěná She Said znovu potvrzuje, že pomalé písně jsou nejsilnější zbraní kapely.

4*


» ostatní recenze alba Scorpions - Unbreakable
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2019

Když se Clepsydra zakousne, tak jen tak nepustí. To tvrdí mnozí fanoušci této kapely z různých koutů světa, rovněž tak někteří členové fóra Progboardu. I já po recenzi na jejich žhavou novinku The Gap neodolal a vrátil jsem se k předchozím deskám tohoto souboru. Z nich mne nejvíce upoutalo CD Alone, které bylo vydáno před dlouhými a dlouhými lety – až v roce 2001.

V kapele před nahráváním tohoto alba došlo jen ke kosmetické úpravě v sestavě - dlouholetý baskytarista Andy Thommen přenechal svůj post Nicole De Vitovi. V roce 2000 byl připraven repertoár, který byl následujícího roku v letních měsících natočen.

Toto album mě zaujalo z několika důvodů. Clepsydra zde dopilovala svůj pohled na muziku, ve které čerpá z osvědčeného zdroje Marillion, IQ a špetky nálad Rush, ovšem s přimícháním vlastních postupů. Skupina ve většině případů vytvořila kostru písně s několika přechody, Philip Hubert přidal majestátní a hutné klávesové party. Kytarista Marc Cerulli, který má neobyčejný cit pro tvorbu melodických sól ve vhodný okamžik mezi sloky vložil překrásná a vyšperkovaná sóla, někdy jen ornament, jindy popustil svou fantazii a vtělil ji do krásně zahraných tónů. Štafetu s otextováním převzal od Andyho tentokrát zpěvák Aluisio Maggini, které své vize vtělil do dlouhých a mnohovýznamných souvětí a zapracoval jednotlivé příběhy do koncepční podoby o smyslu lidského bytí. Až na několik několik pokusů v refrénech se na nějaké verše moc nehrálo, šlo spíše o poezii. Aluisoio texty dokázal podat neotřelým způsobem, kde pracoval s různou dynamikou napsaných slov, opepřenou svým melodickým italským přízvukem, že nebýt bookletu, často se mi v mysli zjevovaly úplně jiná slova :-). Se svým hlasem v nahrávkách hodně čaroval – často ztišil hlas až do šepotu, někdy jen tak melodicky vyprávěl, jindy nechal své hlasivky rozeznít naplno. Díky svobodné práce s textem se rozvolnila i struktura skladeb, které se staly v konečné podobě komplikovanější a právě tu je klíč k jedinečnosti tohoto alba.

A abych také já trochu rozčeřil vody ohledně přirovnávání zpěváka k nějakým známějším umělcům, tak mě v kombinaci s klávesy a akustickou kytarou náznakem(!) připomněl Gedyho Lee z Rush.

Tento výše popsaný způsob skládání je aplikován na všechny písně, takže je celkem jasné, že výsledek je velmi soudržný a jakoby sevřený útvar. Hudba na albu v podstatě bez mezer plyne, takže jsem se častokrát vzpamatoval, až oněch 62 minut uběhlo, což se mi stalo nesčetněkrát. To je důkazem kvality. Ani jedna skladba nevyčnívá, není tu také žádná instrumentálka do počtu, jako tomu je na posledním albu.

Shrnuto : ač všeobecně méně známá kapela ze Švýcar, bez vydávající firmy a jen vlastním nákladem v roce 2001 dokázala v tomto období natočit a vydat jednu ze stěžejních nahrávek melodické neo progresivní scény. Porovnejte schválně s v tomto roku vydanými alby. Staří pardálové Yes a Marillion nepředložili žádný zázrak, Pallas, Shadow Gallery, Seven Reizh, Jadis – za mě je Clepsydra jasným vítězem!

Deska Alone je rovněž po zvukové stránce jejich nejlepším albem (pominu li částečně umělé samply bicích, hlavně činelů). Novinka The Gap ani starší alba této kvality nedosahují. Rovněž kytarista Marc Cerulli byl pro kapelu zásadním kytaristou a podobně talentovaného a invenčního hráče podobného typu skupina nenalezla. Za mě plný počet bodů.


» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Spirogyra - St. Radigunds

Spirogyra / St. Radigunds (1971)

horyna | 5 stars | 29.10.2019

St. Radigunds je dalším z utajených pokladů sedmdesátých let pocházející z britského soustroví.

Miluju, když se ve staré muzice spolu propojují mužské a ženské hlasy. Vokál Martina Cockerhama je jak kdysi trefně poznamenal jeden kolega správně dryáčnicky pošetilý a jeho protiklad v osobě Barbary Gaskin zase teskně něžný. Jejich společné „souboje“ jsou kořením této nahrávky. A pokud se do obsazení kapely dostanou navíc i housle, tu v rukou Juliana Cusacka, musí být o netradiční hudební zážitek postaráno.

Spirogyra v sobě mají něco málo z kolegů Renaissance, Curved Air a v náznacích atmosféry mohu vzdáleně připomínat také Savarinovi Julian's Treatment. Ale tento výčet je pouze orientační, Žádný z těcho souborů nezní tak „potrhle“ a kontroverzně jako Spirogyra. Ti občas zabřednou až do Dylanovského folku. Krystalický zvuk desky je doslova lahůdkou. Každý nástroj má dostatek prostoru a je skvostně sejmutý. Nálada alba je velice osobitá. Občas vás přehoupne do středověku, kde se motají Steeleye Span, občas do anglie šedesátých let-pár písňových fragmentů po vzoru Beatles, a někdy je to požitkářskářské divadelní představení plné masek pierotů, klaunů a všelijakých pokřivených existencí živořících mimo náši dobu i svět.

Spousta skladeb na albu v sobě nese určitý obskurně dekadentní nádech, o který se stará tu Cockerhamův vokál např. v první The Future Won´t Be Long, tu bláznivý houslový doprovod jako v druhé Island, ale někdy i vypjaté stavy Barbary Gaskin při interpretaci písně Magical Mary. Folkovou epizodou je kupříkladu klidná dvojice Captain's Log a At Home In The World.
Za topkou desky volím dvojici po sobě jdoucích čísel Cogwheels Crutches And Cyanide a Time Will Tell s nedostižnou Barbarou.

Z této desky vychází zvláštní druh magie. Její podčásti se rozdělují a zase spojují v jejím zvukovém koloritu, houslovém oparu i hlasech Martina a Barbary. Taková krása a autnticita se už dlouhé roky nikde nerodí. A možná je to dobře, člověk si pak víc váží toho, co tu kdysi bylo, co pro nás naši předci dávno zanechali.

» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra

Alphataurus - Alphataurus

Alphataurus / Alphataurus (1973)

Snake | 5 stars | 27.10.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 101744, AMS ‎– AMS SHM04MMX /2010/

Alphataurus pocházejí z Milána a vznikli v roce 1970, ale do širšího povědomí veřejnosti se dostali až o dva roky později, a to díky své účasti na několika významných hudebních festivalech. Tam si jich všiml Vittorio De Scalzi z hvězdných New Trolls, kterej zrovna hledal neokoukané tváře pro svoje nově vzniklé vydavatelství Magma. S Alphataurus si padli do noty a jejich eponymní debut byl vůbec první položkou v katalogu firmy. V krásném, triple gatefold rozkládacím obalu - kterej namaloval Adriano Marangoni - vyšel v roce 1973 (MAGL 18001) a dnes je sběrateli vyhledávanou raritou, jejíž cena se pohybuje v částkách okolo 1500 €.

Téměř čtyřicet minut dlouhé album obsahuje pět našlapanejch skladeb ve stylu Banco del Mutuo Soccorso, Museo Rosenbach, nebo Semiramis. Je to prvotřídní a energická jízda se spoustou zvratů a o tom, že se s tím Alphataurus moc nemazali svědčí hned úvodní Peccato d'orgoglio. Vrznout nejdelší skladbu (12:22) hnedle na začátek desky se může zdát poněkud troufalé, ale žádnej strach. Vždyť je to jeden z jejích vrcholů a už od hřmění bicích v její introdukci sedím v křesle napjatej jak struna. Nálada písně je opravdu tíživá a nic moc na tom nezmění ani řada instrumentálních vsuvek. Podobně je na tom aj následující Dopo l'uragano. To už je téměř blues rock, ale se symfonickými prvky. Neveselej text popisuje pocit osamění posledního člověka na zemi a název "Po hurikánu" napovídá, že by mohlo jít o přírodní katastrofu. Ta slova se však dají vyložit všelijak a klidně by mohlo jít i o jadernou válku...

Druhým vrcholem alba je pro mě prvotřídní instrumentálka Croma. To je majestátní vznešenost a osudovost sama, která mě při každém poslechu semele totálně na šrot. Ve výborném světle se tu představuje především maestro Pietro Pellegrini a než se stačím trochu sebrat, přichází vrchol numero tre - dlouhej a naprosto božohodovej rozjezd skladby La mente vola. Vynoří se z úplného ticha, zvoní, cinká a šumí syntetickými smyčci, bicí tikaj jak kapesní hodinky a moog vrčí, přede a sténá jako nadržená kočka. Hudební orgasmus a totální blaženost v jednom. I samotná píseň je výborná a k refrénu "La mente vola, non ti conosci più..." se musím přidat aj já. Trochu falešně a s mizernou výslovností, ale o to větším švuňkem. Mimochodem, Michele Bavaro zpívá výborně a bez dramatickejch (pro mnohé italské kapely charakteristickejch) manýrů a mohl by sednout i těm, kteří italské kapely až tolik nemusej. Poslední skladbou na desce je deset minut dlouhá Ombra muta. Ta se svojí stavbou (a vlastně i náladou) vrací k prvním dvěma kouskům a je víc než dobrým rozloučením s celou kolekcí.

Prakticky hned po vydání alba začali Alphataurus pracovat na jeho následovníkovi, ale pro vzájemné neshody se ještě v roce 1973 rozpadli a nedokončený materiál (jako Dietro l'uragano) spatřil světlo světa až v roce 1992 zásluhou labelu Vinyl Magic. Nová kapitola historie Alphataurus se začala psát v roce 2009. Kytarista Guido Wassermann a hráč na klávesové nástroje Pietro Pellegrini se rozhodli vrátit na scénu a dokončit ono rozpracované album z roku 1973 a když se k nim připojil i bubeník Giorgio Santandrea, byl comeback Alphataurus hotovou věcí. První oficiální vystoupení si kapela odbyla na Progvention 2010 a záznam z tohoto koncertu jí vyšel o dva roky později jako Live in Bloom. Ještě téhož roku se konečně objevila i nová studiovka Attosecondo a zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus je CD + DVD Prime Numbers z roku 2014.

Rozkládací triple gatefold vinyl replika od japonskejch Belle Antique je nádherná a teprve po jejím úplném rozevření vynikne malba od Adriana Marangoniho vně a velkoformátová fotografie kapely uvnitř obalu, na jehož vnitřní straně jsou vytištěné ještě texty písní, sestava a tracklist. Jedno z křidélek obsahuje papírovej booklet v japonštině a druhé ve fólii zabalený kotouč. Zvuk alba je excelentní a zážitek z jeho poslechu posouvá ještě o level vejš.

Mimořádná deska a ozdoba každé art rockové sbírky, tedy za pět.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Martin H | 5 stars | 26.10.2019

Ta změna byla nutná. Věčně nespokojený kytarista Blackmore, klávesový kouzelník Lord a bubenický dříč Paice už nějakou dobu cítili, že pokud má jejich skupina držet krok s tepem doby, je nutná výměna zpěváka. Volba padla na Iana Gillana známého v té době z účinkování ve skupině Episode Six. Ten s sebou ještě přitáhl baskytaristu Rogera Glovera a nová bohatýrská kapitola Deep Purple se mohla začít psát zlatým písmem.

Vlastně o nějakém psaní nemůže být řeč, protože pětice se rozhodla rovnou tesat do materiálu mnohem trvanlivějšího, než je obyčejný papír, totiž do kamene. A hned první nahrávka Black Night to potvrdila měrou vrchovatou, stala se velkým hitem a žádaným koncertním číslem. Deep Purple si ještě střihli společnou nahrávku se symfonickým orchestrem, aby se mohli vrhnout na přípravu jedné z nejdůležitějších desek v historii tvrdé rockové hudby, alba In Rock.

To vznikalo od října 1969 do dubna 1970 a poprvé se obal s tvářemi pěti hudebníků vytesanými do skály objevil na pultech britských obchodů v červnu téhož roku. A hudba, jež se linula z drážek desky, s oním obalem dokonale korespondovala. Hned úvodní smršť Speed King je neskutečným zvukovým blitzkriegem, útokem na sluch nepřipraveného posluchače, který nemá ani čas se pořádně vzpamatovat, takový je to nářez. Ano, věřím tomu, že pánové při nahrávání celého materiálu měli na všech přístrojích volume hodně doprava. Následující Bloodsucker mi svou nekompromisností připomíná zatloukání klínů do té skály vyobrazené na obalu. Buch, buch, buch a pomalu začínám mít dojem, že mám mozek napadrť. Ještě že nás čeká veleskladba Child In Time, při níž si snad mé sluchovody odpočinou. Jenomže to, co hudebníci rozpoutají v prostřední části skladby, to je i nad mé chápání. Blackmore rozpoutá svými eruptivními sóly doslova orgasmickou bouři, kterážto se pro mě stává dokonalým spojením agrese a nadpozemské krásy.


Flight Of The Rat také nepřináší úlevu. Tento kvapík se žene vpřed jako horská bystřina při jarním tání. Tato bystřina se však při sóle Jona Lorda a následně Ritchieho Blackmora stává regulérní povodní, aby se v závěru skladby vody vrátily zpět do svého koryta. Zatloukání klínů tu už jednou bylo a díky skladbě Into The Fire je tu opět. Jakmile Gillan zaječí titulní slogan, tak mi málem vstávají vlasy hrůzou na hlavě, taková je to síla.

U předposledního kousku Living Wreck mám pocit, jako by si hudebníci řekli, že je posluchače potřeba nechat trošku vydechnout, aby nabral síly před závěrečnými zvukovými orgiemi. Ty přicházejí v podobě skladby Hard Lovin' Man. Smrští jsme začali a smrští také končíme. Nekompromisní nářez, v němž Lordovy varhany dostávají ohromný prostor, aby se vzápětí vystřídaly s neméně ďábelskou kytarou, ve mně vyvolává představu soundtracku pro šílené 20. století.

To album jsem musel slyšet a je dobře, že to bylo v době, kdy tato hudba má tu sílu útočit na podvědomí mladého posluchače v tom nejkladnějším slova smyslu. Možná mám radši následující Fireball pro jeho větší pestrost, ale to nic neznamená. Deska In Rock je v mých uších tím nejlepším, co Deep Purple vytvořili.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Budgie - Bandolier

Budgie / Bandolier (1975)

horyna | 5 stars | 26.10.2019

Pevně věřím tomu, že posluchač začínající s průzkumem tvorby tvrdě rockové,snad až metalové party Budgie v posledních letech, zcela logicky při nákupu některého jejich díla sáhne po cenově vstřícném a gurmánsky vytvořeném kompletu tří cd, obsahující jejich nejslavnější nahrávky z let 73-75. Alespoň já to tak nedávno udělal a nad pořízeným boxem si dodnes spokojeností chrochtám.

Jednotlivá cd jsem poslouchal postupně, jak byla kdysi kapelou vydávána a každé si užil od prvních okamžiků, od prvního poslechu. S kdysi pro mne tak nepříjemně vysokým vokálem Burke Shelleyho dnes nemám sebemenší problém a hudbu andulky beru jako tu nejvíce opravdovou.

Budgie si na nic nehrají, jejich výkon je srdečný a hravě uvěřitelný. Přitom nezní obyčejně ani jednoduše. Akustická poloha u na španělky vybrnkávaných balad, jimiž svůj repertoár pravidelně provětrávají, mě odkazuje ke kolegům Wishbone Ash. Ti sic na svém aparátu vypínají elektřinu aby zněli akusticky a tudíž je charakter skladeb malinko odlišný, ale i tak. Jinak hudba Budgie to je syrovost až do morku kosti.

Že Budgie brilantní výkop napsat dokážou, nás přesvědčí píseň Breaking All The House Rules. Rockovica jak se patří. Dvojka Slipaway patří mezi jejich klenoty. Kluci dokázali složit spousty krásných a procítěných písní, tahle patří mezi vůbec nejlepší. Chytře poskládané akordy poukazují jak na sofistikovaný skladatelský přístup, tak na chuť proložit píseň velkou dávkou sentimentu a osobitého charisma. Tony přehrává několik dojemných sól, čímž dokáže posluchačovi emoce patřičně vyšroubovat. Who Do You Want For Your Love zní na poměry comba dost netypicky. Obsahuje funky rytmus a jakýsi soulový groove zrcadlící se v hlasu Burke Shelleyho. Další perla. Ani I Can't See My Feelings není nijak zvlášť temná. Hodně prostoru si uzmou španělky a zvláštně kostrbatý rytmus. Na rockové platformě, ovšem s popovým refrénem se nese pátá I Ain't No Mountain. A následuje už závěr a s ním mohutná hymna Napoleon Bona Part One & Two.

Deska má parádní zvuk, obal a hlavně, hlavně geniální hudební obsah. Za pět!

» ostatní recenze alba Budgie - Bandolier
» popis a diskografie skupiny Budgie

Clepsydra - The Gap

Clepsydra / The Gap (2019)

horyna | 5 stars | 26.10.2019

Pokud bych měl vybrat jedno jediné synonymum, které by dokázalo co možná nejpřesněji vyjádřit pocity, jež se v člověku při poslechu hudby a zvuku švýcarských Clepsydra rozhostí, jistě mi alespoň část jejich příznivců dá za pravdu, že tím správným pojmem je slovo pozitivní. Ať si totiž pustíte jakoukoliv z jejich nahrávek, dvacet let starou, nebo tu letošní, pokaždé, už po pár minutách dojdete ke stejnému závěru. Poslech jejich písní stává se očistnou lázní, s výrazným katarzním účinkem na vaše nitro, na vaše smyslové podvědomí.

Když tu před nějakým časem proběhla zpráva, že by snad kapela po tak strašně dlouhé době hibernace mohla znovu studiově zase společně něco ukuchtit, příliš optimismu jsem do této informace nedával. O to markantnější je překvapení, že se tak skutečně stalo a ani to netrvalo další dekádu. Co je ovšem nejdůležitější, že si kapela dokázala udržet vysoký kompoziční potenciál a i přes výměnu na kytarovém postu absolutně neztratila nic ze svých dřívějších výrazových hodnot. Novou deskou The Gap navazuje přesně v místech, ve kterých před sedmnácti lety u alba Alone skončila. A jelikož u starších Clepsydra byl nedílnou součástí s repertoárem rovněž spjatý také zvuk jednotlivých nástrojů jakož i celku vytvářející ono líbezné a pozitivně přívětivé aroma, je dnes o to příjemnější, že i tento atribut -jakási známka jedinečnosti, zůstal zachován.

Začátek alba je malinko netypický. Na poměry souboru zní hodně aktuálně a tvrdě. V první chvíli máte pocit, že za mikrofonem nestojí poznávací persona, zpěvák Aluisio Maggini, ale Klaus Maine od Scorpions. Po pár taktech ovšem Aluisio zamíří nazpět do své letité polohy, ostrá kytara výrazně ubere, do popředí se protlačí libozvučné klávesové modulace Phila Huberta a akustické sekce začínají předjímat ty elektrické. Všechny časově obsáhlé skladby jsou dotaženy k naprosté dokonalosti a každý okamžitě pozná, jak je nový materiál vypilovaný k dokonalosti. Je v něm obsaženo vše, co kdysi etablovalo kapelu Clepsydra do čela žánru a určilo jejich pozici v devadesátkovém prog rocku. Úchvatné nasazení a muzikantské výkony, úžasné harmonické výměny mezi kytarou a klávesami, dech beroucí mystika a duchovní rozměr, přesněji řečeno až klid, které jednotlivé písně ze sebe vyzařují, jakož i abstraktní charisma plynoucí z Aluisiova hrdla.

Podobných souborů jako jsou Clepsydra, které v dnešním hudebním světě plném přetvářky a laciné honby za rychlým ziskem upřednostňují kvalitu, a veškeré své snahy upínají k potěše fanouškova ucha ať koncertně, či precizní prací ve studiu (fantastický zvuk nahrávky, maximální vymazleností se strukturalizací doložených písní), si zaslouží o to větší uznání a pozornost. A nejen proto potřebují reklamu alespoň formou podobné recenze. O to více mne překvapují a mrzí kroky některých zdejších redaktorů, jež na žádost jiného mohou recenzi odstranit/přesunoutz mezi reakce. To se tu neděje poprvé a i když je to dotyčnému autorovi možná jedno, jistou práci na psaní jistě vynaložil a podpora albového subjektu se naráz ocitne kdesi pod čarou. Myslím si, že i když je recenze pojatá skromněji a například z časových důvodů působí stroze, je to pořád jistý názor (v případě Sajgona) oddaného fanouška, který by neměl být brán za marginální.


Tato brilantní nová deska švýcarských Clepsydra, se jistě bude umísťovat mezi nejužší špičkou v progové oblasti pro letošní rok. Výše popsané klady hovoří jasně a duo More Grains of Sand a Fears se už začíná otřásat v základech.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Genesis - Nursery Cryme

Genesis / Nursery Cryme (1971)

Kritik Vláďa | 5 stars | 23.10.2019

Nursery Cryme – to je moje další hudební láska, do které jsem se ovšem zamiloval hned na první poslech. Album patří do mé subjektivní TOP 10, a je to opravdový hudební majstrštyk, který už nebude jen tak překonán. Nechci přehánět, ale je to tak. Další, jedno z nejvýznamnějších hudebních děl. Alespoň pro mě. Album mám ve své sbírce vystavené úplně vepředu, protože ten obal je asi můj nejoblíbenější ze všech obalů vůbec. Ale k tomu se ještě dostanu.

Skupina Genesis v roce 1971 už měla za sebou zásadní personální změnu. Bubeník John Mayhew byl nahrazen skvělým Philem Collinsem, a kytaristu Anthonyho Phillipse nahradil můj kytarový hrdina Steve Hackett. A tak v této sestavě, v létě onoho roku 1971, se Genesis vydali na chalupu jednoho z členů, aby zde začali skládat nový materiál. Předešlé album Trespass z roku 1970 slibovalo velkolepý a nádherný nástup, který se potvrdil.

Album začíná jednou z nejlepších písní od Genesis, The Musical Box. Deset minut dlouhá suita, která střídá jemné akustické pasáže s těmi hutnějšími a rockovějšími, aby v osmé minutě mohla přejít do absolutně strhujícího finále, které s klidným svědomím můžu nazvat „hudebním orgasmem“. Po celou skladbu vlastně cítím určité napětí, něco jako klid před bouří, a najednou… bum!! Suita vypráví skvěle prapodivný příběh, zasazený do viktoriánské Anglie, o malém chlapci jménem Henry, který hraje se svou kamarádkou Cynthií kroket. Ale ona mu tou palicí odstřelí hlavu, a Henry logicky zemře. Cynthia se poté vydá do jeho pokojíčku, a tam nalezne jeho hrací skříňku. Cynthia jí otevře, a zjeví se jí onen Henry, ale v podobě starého vousatého dědka. A ono bombastické finále této skladby už myslím mluví za vše.

Po tomto grandiózním úvodu následuje kratší, strašně krásná a příjemná písnička For Absent Friends. Zde se poprvé v historii Genesis představil za mikrofonem Phil Collins. Další hudební bombou je The Return Of The Giant Hogweed plná výtečných instrumentálních a melodických nápadů. Suita pojednává o extrémně jedovaté rostlině, která se rozhodla ovládnout svět. Ale sranda je v tom, že rostlina, o které tato skladba pojednává, skutečně existuje. Je to onen bolševník velkolepý. Postrach všech botaniků.
Skladba Seven Stones je pro mě další velmi silné místo, a při pasáži „Despair That Tires The World, Brings The Old Man Laughter“ mi vždycky leze mráz po zádech.

Písničky Harold The Barrel a Harlequin jsou takovým vítaným odlehčením, z nichž Harold The Barrel má nádech komické opery a Harlequin je zase příjemná, moc pěkná věcička. A nyní je tady monumentální finále v podobě The Fountain Of Salmacis, což je další, jedna z nejlepších písní od Genesis, vyprávějící příběh o Hermafroditovi. „Fontána“ je opět plná výtečných melodických nápadů, a v polovině rozjede Steve Hackett jedno se svých nejpůsobivějších sól. Lepší, a grandióznější finále tohoto albového projektu si ani nedokážu představit. Tleskám ve stoje, a klaním se.

Onen fantastický, překrásný obal této desky vytvořil Paul Whitehead. Jsou na něm zachyceny určité motivy všech skladeb na tomto albu. Ale nejvíce je zde patrná samozřejmě The Musical Box. V popředí stojí s napřaženou kroketovou palicí ona záhadně krásná a roztomilá Cynthia Jane De Blaise-William, kolem ní jsou pohozené, ustřelené hlavy, na druhé straně nalevo dole se nachází bolševník, kousíček nad ním je starý pán ze Seven Stones, a mnoho dalších. Znovu říkám, pro mě nádherný, výrazný obal, na který se nemůžu vynadívat.

Takže abych to shrnul, Nursery Cryme – mistrovské album, též mírně divadelně koncipované, které svým způsobem můžu brát jako ucelené hudební dílo na úrovni největších klasiků. Jiná možnost než plný počet hvězdiček ani není.

(Ano, vím, že alba jako Foxtrot, Selling England By The Pound a zejména The Lamb Lies Down On Broadway jdou ve své progresivnosti ještě dál, ale můj vztah s albem Nursery Cryme je pro mě ten nejkrásnější.)

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis

Clarke, Stanley - Hideaway

Clarke, Stanley / Hideaway (1986)

stargazer | 3 stars | 23.10.2019

Album Hideaway navazuje na předcházející práce, typická osmdesátá léta. Clarke si pozval poměrně dost hostů na natáčení, ale produkci drží pevně v ruce. Nahrávka nepůsobí roztříštěně. Z deseti písní jsou pouze tři nazpívané. Když jsem Hideaway slyšel poprvé, deska se mi moc líbila. Nebyla náročná na poslech, měla zajímavé, silné melodie a přesto nepůsobila lacině. Dnes si ji pouštím v rámci odpočinku od jiných, náročnějších hudebních žánrů.
Clarkeho hra je pořád na vysoké úrovni, nejvíc to rozjel v tracku 6, ale oproti albu před, je méně výrazná. Jedna z písní na Hideaway byla nominována na cenu Grammy, ale už nevím která.

Hideaway je dokladem doby, kdy vznikla. Myslím, že na osmdesátej šestej to není vůbec špatný. Ale taky se nejedná o nějaký super produkt. Prostě jen dobrá deska, která to má u mě spočítaný za tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Hideaway
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Jadis - Fanatic

Jadis / Fanatic (2003)

EasyRocker | 5 stars | 23.10.2019

Družina Garyho Chandlera je letitou jistotou druhé vlny britského neoprogu. Začali už v půli osmdesátých let a vybrousili svůj styl snad nejblíže mému vkusu, jako IQ nebo Pendragon. A Fanatic byla láska už na první dobrou.

Martin Orford hned zkraje The Great Outside sází magické klavírní tóny, propojení s Chandlerovými košatými vyhrávkami je poznávacím znakem kapely až dodnes. Razance pozitivních nosných melodií zvedá ze židle. Pořádně duní rytmika veteránů Jowitt/Christey a hudební stezku vroubí překrásná kytarová sóla. Into Temptation - omamná, rymicky našláplá hitovka. Orfordovy mezihry mají v nitru perlivé, opojné kouzlo. Garyho hrdlo opět naladí na pozitivní vlny a jeho hra v závěru kouzlí nekonečné magnetizující smyčky. Umělá rytmika startuje zhudebněné neskutečno Each & Everyday. Navšední krása se snad pro ty hrdelní erupce přímo zrodila. Šest minut sedím jen přikován, ano, trochu to vibruje dikobrazím stromem. Živelné bicí se výrazně podepsaly u I Never Noticed. Jako Andy Latimer či květinoví králové ukázka, že rockové řezivo lze spojit s nejjemnějším progresem, je-li hudební cit a odvaha. Titulní očistec je v magické moci Martina Orforda. Křišťálově čisté úhozy, samply a Chandlerovo plačící kytarové sólo. Výsledkem je království věčného ledu - rampouchy, ledová jezírka, vodopády, obři a přesypy. Yourself Alone je naléhavou skladbou s typickými melodickými oblouky tandemu Chandler/Orford. Znovu jejich dokonale vrstvené melodie, úžasný hlas a emoce se ocitají za hranou možného. U Take These Words převažuje spíš rockově instrumentální důraz. Ani v něm si ale Chandler nedal zcizit své vokální terapie. Přichází What Kind of Reason -je možné, že u každé skladby mám pořád jakoby opojnější, nasycenější pocit? Hájemství akustických kytar, překrytých podobně jako u Poláků postupně duchnami kláves. Naléhavý hlas vrhá do prostoru závažná témata -naše nelidské činy a svědomí. A že se pánové nebojí moderny, když už máme rok 2003, ukazuje finále Who Can Be Sure Of - melodická krása na moderní, rytmicky pohyblivé kostře. Bonusová The Flame is Bursting Out je metalická riffová, ale nikoli bezduchá jízda.

Deset čarokrásných hodů - jako menu králů. Jen nevěřícně chodíte od jednoho k druhému, prohlížíte, kolik dobrot můžete spořádat a jak skvěle vám sednou. Neskutečná našlapanost a minimum zakolísání. A nakonec - tohle se neboduje, ale prociťuje každým zakončením nervů, celou tělesnou schránkou. Gary a kolegové, děkuji nastokrát.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis

Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing

Ayers, Kevin / Whatevershebringswesing (1971)

luk63 | 5 stars | 23.10.2019

Mám v přehrávači album extravagantního zpěváka a muzikanta z bohaté a dodnes ceněné Canterburské líhně šedesátých let, který prošel základním stavebním prvkem tohoto hudebního vření - kapelou The Wilde Flowers, a pak byl ještě u zrodu legendárních Soft Machine. Jenže jejich stále jazzovější orientace a vedle bubeníka Roberta Wyatta také málo vokálního prostoru mu asi nebyly moc po chuti a proto se vydal na sólovou dráhu. Zde mohl uplatnit svůj talent pro křehké melodie stojící na jeho nezaměnitelném hlubokém hlase i vlastní pojetí alternativní rockové tvorby.

Album Whatevershebringswesing je v pořadí třetí Ayersovo a tvoří jistý mezník v jeho tvorbě. První dvě desky totiž vedle silných motivů ještě hojně obsahovaly prvky toho, co se rozhodl opustit v Soft Machine – hlukové pasáže, které jejich tvorbu řadily do hodně alternativních a experimentálních sfér. Na hodnocené desce se autor více zaměřil písňovou tvorbu, ale velice sotisfikovaně zaranžovanou, zasahujících do řady hudebních žánrů a protkanou nezvyklými zpestřeníčky. Později už směřoval k mainstreamu, i když se jeho součástí nikdy nestal.

Impozantní otvírák "There is Loving/Amongst Us/There is Loving" má orchestrální aranžmá (dechy a vokály) s kratičkou kakofonickou vložkou před polovinou této trojskladby. Můžeme v něm zaslechnout ozvěny např. Blood, Sweat & Tears či Atom Heart Mother. Pomalá "Margaret" působí hodně ospalým dojmem a já ji mohu (jako jedinou) klidně přeskočit, aniž bych měl pocit studu. Opětovné probuzení přichází se swingově tanečně laděnou "Oh My", ve které slyším odkaz na When I'm Sixty Four. "Song from the Bottom of a Well" je tajemné odříkávání textu na pozadí lehce rockového komba s kvílením a vrčením kytar.

Druhá strana LP začíná titulní písní. Ta je nejdelší na desce, ale jejích osm minut nikterak nenudí. Křehká pomalá melodie, skromné aranže, laskavé kytarové sólo – na všechno je dost prostoru a stejně je mi líto, když píseň odchází doztracena… "Stranger in Blue Suede Shoes" je další melodický kousek (tentokrát ve středním tempu) jaký mohli klidně vystřihnout v té době Velveti. Kevin napůl zpívá, napůl hovoří. Klávesy v jedné chvíli postupně šplhají do výše a posluchače napínají, kam až(?). Ani westernovka s houslemi "Champagne Cowboy Blues" nikam nespěchá, zato se dočkáme regulérního, i když hodně ležérního zpěvu a zajímavé vložky - ve druhé polovině písní propochoduje zprava doleva jakýsi hudebně zábavný a možná i maškarní průvod. Kdo si pustí desku před spaním, když už leží v posteli, uvítá závěrečnou "Lullabay" – no nevím, jestli to náhodou není spíš variace na Erika Satie podbarvená zurčením potůčku.

Whatevershebringswesing bylo první album od Kevina Ayerse, které se mi dostalo do ruky. I to zřejmě bude důvod, proč mě baví z jeho tvorby nejvíce. Zároveň završuje úvodní trilogii jeho desek, která byla výjimečná a (jak se později ukázalo) nepřekonatelná. Proto hodnotím maximem.

Na CD z roku 2003 jsou ještě tři bonusy.
9. Stars (Single) (3:32)
10. Don't Sing No More Sad Songs (3:46)
11. Fake Mexican Tourist Blues (4:38)
12. Stranger in Blue Suede Shoes [Early Mix *](3:19)
Mě neruší, dokonce mi ani nevadí, jak to někdy u nevhodně zařazených bonusů mívám. Zde je pouze zmíním, hodnotit je nebudu, protože jsou nad rámec původního LP z roku 1972. Jenom konstatuju, že já bych je (kromě č.12) zařadil mezi strany A a B původního řazení na LP, kam by vhodněji zapadly a nenarušily koncepci alba. Ale to už je na každém soudruhovi, jaký má vkus…

» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin

Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer

Pavlov's Dog / Prodigal Dreamer (2018)

horyna | 5 stars | 22.10.2019

Tak k této nahrávce jsem se dostal jako slepý k houslím. Nedávno jsem si objednával debut Pavlov´s Dog a nedíval se přitom na název alba, jelikož jsem věděl, že obálka je šedivá a je na ní malůvka psa. Sebral jsem první, co mi padla do oka, a byl v klídku. Deska pak přišla a až jsem ji graboval do mp3, nějak mi neštymoval počet skladeb. Po chvíli pátrání jsem přišel na to, že jsem si ve své bláhovosti neobjednal debut, ale nahrávku poslední, kterou kapela opatřila prozaicky hodně, ale opravdu hodně podobnou obálkou. Dokonce i název se skládá ze dvou slov začínajících na stejné počáteční písmeno.

A jelikož jsem desku nechtěl a byl zklamán, co to místo parádního debutu najednou mám doma, o to větší úsilí jsem vynaložil k jejímu pochopení. K mému velkému překvapení to šlo úplně samo, jelikož tato deska je zkrátka úchvatná. Doba, kdy mladý David Surkamp ječí do mikrofonu je dávno pryč. Dnes se prezentuje daleko klidnějším a vytříbenějším projevem. Debut a desku poslední dělí 43 let a David na ní pěje jako bůh.
Představení načíná rozkošně něžná píseň Paris a pokračuje přes ostřejší Hard Times. Po folkové Winterblue se dostáváme k decentnímu funky Thrill Of It All. Atmosférický klenot Easter Day nás s pomocí Steilingových houslí přesune někam do starých časů na americkém venkově. Pochodující tempo vířícího virblu a smutné houslové melodie je ještě působivější za přispění Sukampovi ženy Sary, která si vzala na paškál hlavní vokální linku v grandiózní písni Aria - to se zkrátka musí slyšet. Následuje svěží a pozitivnější Waterlow. Další porci smutku přiveze Suzanne a zase jsou tu ty plačtivě naříkající housle. Country brnkne Crying Forever a po dvou položkách desku završí katarzní klenot The Winds Wild Early.

Musím podotknout, že deska má brilantní zvuk a čitelnost každého z nástrojů je perfektní. Jen ten obal mohli pojmout kapku originálněji. Ale to je zřejmě obchodní strategie.

Je to nádherná deska a tuze se těším na srovnání s albem prvním. Teď už si dám pozor a objednám ho snad konečně správně:-)
Tahle nahrávka se povedla, lahoda pro příznivce Strawbs, Barclay James Harvest a vůbec všechny melodiky obdivující konec šedesátých let. Je slyšet, že Davidu Surkampovi studnice nápadů nevyschla ani v důchodovém věku. Pro mne obrovské překvapení.4,5*





» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog

Clepsydra - The Gap

Clepsydra / The Gap (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2019

Vodní hodiny z italské části Švýcarska, (neboli Clepsydru) si pamatuju z dob, kdy vydali své první album Hologram 1991 s 3D obrazem domácího umělce H.R. Gigera. Úkol od kamaráda zněl tehdy jasně : „CD mi musíš sehnat!“. Zadařilo se a já ochutnal. Klon Marillion s elektrickými bicími mě však ničím neoslovil a já na 28 let kapelu ztratil z očí. Až nyní se o ní na Progboardu Palo pochvalně zmínil v souvislosti s Kaprekars Constant. To vzbudilo můj zájem a já si trochu oživil historické souvislosti vývoje tohoto souboru.

Zjistil jsem, že se mu podařilo vydat další tři studiová alba a během této doby se stal poměrně respektovanou veličinou neo progového žánru. Po vydání čtvrté desky Alone v roce 2002 však došlo k hibernaci veškerých aktivit a vodní stroj se na dlouhých 11 let zastavil. Většina muzikantů se rozutekla do místních kapel podobného ražení, zájem fanoušků však muzikanty přiměl k oživení aktivit domovského souboru. Kapela se občasně koncertně připomenula, první čtyři desky byly znovu vydány jako kompilace pod názvem 3654 Days (2014) . Světlo světa také spatřilo DVD „Live in RoSfest 2014“, které vyšlo následujícího roku. Do základní sestavy se navrátil původní basák Andy Thommen, který hrál na raných deskách. Rozloučil se kytarista Marco Cerulli , aby se mohl věnovat skládání filmové muziky. Andy zlanařil Luigiho Biamina z konkurenční kapely Zenit, ve které spolu do roku 2013 hráli a nová sestava se mohla pustit do nahrávání.

Tolik stručná historie. Nyní pár slov o reunionové desce The Gap, která vyšla minulý měsíc, zafinancované crowfundingovou kampaní. Na CD se nachází sedm poměrně rozsáhlých kompozic, jedinou vyjímkou je cca tříminutová instrumentálka. Zbývající skladby oživují devadesátkový neo prog rock, v příjemném retro balení, ovšem s dnešním způsobem míchání nástrojů. Já osobně tam slyším drobné parafráze na Marillion, ale hlavně extrakt mých oblíbenců Landmarq v období, kdy u nich pěl Damian Wilson. V oněch šesti skladbách mi neustále způsob aranží, barva jednotlivých nástrojů, nakonec i stylizace podobně dramaticky znělého a ve vyšších polohách podobného zpěvu Aluisia Magginiho tuto anglickou legendu připomíná. Tu podobnost nekritizuji, je mi celkem sympatická, dává mi teoretickou možnost představovat si, jak by Landmarq zněli s Damianem v současnosti.

V úvodní skladbě When the Bells Started Ringing mi samplované kytary připomněly Threshold, ale v podobném duchu se další songy nenesou. Je cítit, že materiál nějakou dobu zrál a kapela vypustila desku, až když si byla jistá kvalitou nahrávek, což se někdy o kapelách, co vydávají desky jako na běžícím pásu říci nedá. I následné písně mě potěšily několikerou změnu tempa a nálad, kde kapela dovedně prochází mezi živějším rockovým projevem a tím jemněji melodicky progresivním. I při průměrné délce deseti minut písně nenudí. Co je zajímavé, že o kousek větší prostor dostává při melodických sólech a přechodech klávesák Phil Hubert, který občas připomene stylem hry Clive Nolana. Kytarista Luigi Biamino pracuje více pro celek, jeho party a sóla jsou méně nápadná, naplno se do toho opřel jen v gilmourovském sólu ve skladbě The Story Teller. Rovněž zajímavá je nejdelší kompozice na albu – patnáctiminutová Millenium, kterou se nosné party kytarista a klávesák poctivě dělí. Mým současným favoritem je závěrečná Mind the Gap, škoda toho neukončeného závěru. Naopak klidně bych vypustil náladotvornou instrumentálku Lousy Soul.

Shrnuto : Švýcarům se povedlo navrátit do vyšší ligy neo progových seskupení kvalitním materiálem písničkovějšího charakteru. Jejich retro styl s mnoha melodickými pasážemi, které se prolínají s těmi dramaticky rockově dravějšími upomínají na legendární Landmarq (někdy Marillion). Uši i dušička proggera, který si rád připomene devadesátá léta, kdy se tento styl etabloval na hudební scéně, jistě zaplesají. Postup do první ligy je na dohled.

Výsledek mého zkoumání je tento : dle mého Kaprekars Constant zatím vítězí, co se týče originálnosti předloženého materiálu, tak i po textové i zvukové stránce, neboť Clepsydra je nazvučena a zmastrována více ve stylu ostřejších rockových souborů, tedy s menší dynamikou. Jaký bude však váš favorit, je čistě na každém z nás.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

horyna | 4 stars | 20.10.2019

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Anathema - Alternative 4

Anathema / Alternative 4 (1998)

horyna | 5 stars | 19.10.2019

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dario Mollo / Tony Martin - The Cage

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage (1998)

horyna | 5 stars | 18.10.2019

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin

Supertramp - Supertramp

Supertramp / Supertramp (1970)

Titan | 5 stars | 18.10.2019

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Twelfth Night - Twelfth Night

Twelfth Night / Twelfth Night (1986)

EasyRocker | 4 stars | 17.10.2019

Sdružení kolem basisty Cliva Mittena a kytaristy Andyho Revella patří k nejpřednějším zástupcům ostrovní neoprogové vlny s IQ, Pendragon, Arenou nebo Pallas. Jejich průlomové Fact and Fiction vyšlo v roce 1982, tedy ještě před debutem Marillion. Jsou tak i stylovými průkopníky.

Už Last Song je dokonalou hudební vizitkou. Chladné Battersbyho klávesy a máme tu i Revellovu riffující kytaru, byť lehce dobově potlačenou. Hudbu vkusně koření atmosférické samplované mezihry. Ostrý Revellův kytarový výjezd a skvělá basová linie a máme tu ostrý potemnělý marš Pressure, korunovaný silovým hrdlem Andyho Searse.
Lehké samplované intro přivádí Jungle. Dobře pro tým pracují Mitten a Battersby. Obskurní nálada, otírající se lehce o novou vlnu. The Craft patří k vrcholovým číslům celé jejich diskografie. Působivá kytarově-klávesová melodie, fantastický Andyho Sears a nazastavitelná jízda bubnů. Ani pánové nemohli odolat modernímu funky trendu, a tak Blue Powder Monkey nese vedle temných litanií kláves výrazně slapující Mittenova basa. Theatre je rychlopalnou čtyřminutovkou, stojící na kooperaci bicích a nápaditých kláves. Revell vypaluje bouřlivé kytarové sólo. Shame opět pumpuje životodárná basa, organicky propojená s klávesami a dojímavým hlasem. This is a War je působivou studenou litanií a široký arzenál klávesových zvuků a samplů ji dává pro album typickou bezvýchodnou postmoderní náladu. A klávesák zahajuje ve velkém stylu i vrcholové finále - přes jedenáct minut Take a Look. Závažný námět strojově odlidštěného světa nádherně odráží i hudba, atakující odlidštěnými nástrojové útoky. Taky vokál Andyho Searse má elitní parametry, vychrlil tu anděly i démony až na dřeň. Skladba se výborně stupňuje až do bouřícího závěru a postupné doznívá... Na bonusovce je mezi živáky a demoverzemi Blondon Fair, volná adaptace poslední skladby. Více než působivý závěr.

Problém s touhle deskou mohou mít odpůrci osmdesátkového chemického zvuku. Je to ovšem záměr, odrážející i závažná témata postmoderního života - technologií a odcizení. Nepohltilo mě tolik jako Fact and Fiction nebo Art and Illusion, ale čtyřku si za sílu hudební výpovědi zaslouží.






» ostatní recenze alba Twelfth Night - Twelfth Night
» popis a diskografie skupiny Twelfth Night

McLaughlin, John - After Rain

McLaughlin, John / After Rain (1995)

stargazer | 3 stars | 17.10.2019

Legendární kytarista, hudební všežravec, inovátor a vizionář John McLaughlin si na tomto albu pozval do studia jednoho z nejlepších jazzových bubeníků, technicky nadupaného Elvina Jonese a vinikajícího hráče na Hammondky B3, Joeyho De Francesca. Toto trio nahrálo album, které patří k těm nejjazzovějším v McLauglinově diskografii. Deska je složena s cover verzí, John je autorsky zastoupen ve dvou tracích, z toho jeho song Tones For Elvin Jones je pro mě stěžejní věc na nahrávce.
Co se týče stylu a techniky Johnovy hry, hraje víc klidněji a je víc nakloněn k jazzovému zvuku. Joey De Francesco válí na Hammondky jedno solo lepší jak druhé a perfektně sekunduje McLaughinovým kytarovým výletům. Elvin Jones bubnuje svým technickým stylem hry. Deska je na poslech poměrně náročná, hlavně z počátku, než to člověk do sebe dostane. Ale pak je to nádhera. Myslím, že After The Rain není pro každého posluchače, spíš pro milovníky jazzu, je to čistá práce, bez nějakých fusion.

Mám tuhle desku rád, i když nepatří mezi moje nej, na její poslech musím mít vyloženě apetit, proto dávám tři a půl kousku.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - After Rain
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)

Cale, John / Songs for Drella (Lou Reed & John Cale) (1990)

Vojta | 5 stars | 16.10.2019

Album vydané v roce 1990, nahrál Lou Reed společně se svým bývalým spoluhráčem ze skupiny The Velvet Underground Johnem Calem. Je věnované jednomu z největších amerických umělců 20. století Andymu Warholovi (název odkazuje na jeho přezdívku vytvořenou ze slov DRacula & cinderELLA – Popelka).

Na rozdíl od tvrdých hardrockových aranží předcházejících Louových alb se „Songs For Drella“ nese v poměrně klidném a minimalistickém, leckdy až romantickém duchu. To hlavně díky nástrojovému obsazení bez výrazné rytmiky bicích či basové kytary, což skladbám v žádném případě neubírá energii. Ba naopak – u mnoha krásných balad, které na albu zaznějí je naopak absence bicích velkým přínosem a písně působí naléhavějším dojmem. Například skladby „Open House“ či „Style It Takes“ (kterou mimochodem mistrovsky zpívá John Cale za tklivého doprovodu syntezátoru) a která má pro mne snad nejsilnější atmosféru ze všech písní na albu.

Mezi tvrdší kousky naopak patří čtvrtá skladba v pořadí nazvaná „Work“ okořeněná o drsný zvuk Louovy kytary nebo „I Belive“, v níž Lou za doprovodu klavíru popisuje atentát, který na Andyho Warhola spáchala dne 3. června 1968 herečka Valerie Solanasová.

Podle mne je ale skvělé celé album a oběma umělcům patří můj velký dík že takto Andymu Warholovi vzdali poctu.

» ostatní recenze alba Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans (1976)

horyna | 5 stars | 16.10.2019

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan

Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 16.10.2019

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Flying Colors - Third Degree

Flying Colors / Third Degree (2019)

horyna | 4 stars | 16.10.2019

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Whitesnake - Come An' Get It

Whitesnake / Come An' Get It (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2019

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

horyna | 5 stars | 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

alienshore | 3 stars | 14.10.2019

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

EasyRocker | 4 stars | 14.10.2019

Na sklonku sedmé dekády Camel vykročili vstříc obecenstvu. Šlo o obtížné období řady personálních změn a nejistot. Latimerovci se naštěstí pevně opírali o kvalitu, koncertní zkušenosti a kladné kritiky.

Titulka, dojímavý předěl starých Camel z počátku sedmdesátek a hitovější budoucí formy. Latimer a Bardensovy pestré klávesové přesypy a dokazují, že jejich cit pro krasopisný art rock přetrval. Echoes upaluje na solar už v osmdesátkovém duchu, ale nad spolehlivým duem Sinclair/Ward opět kypí výživná artová sousta. Vládne tu Bardens se široce rozepjatými rejstříky. Wing and a Prayer, posazená na velmi pestré rytmice, dokonale využívá čtveřice vokálů. Sedmdesátkově konejšivým saxem se blýskne Mel Collins - nálada přenáší skoro o pět let zpět. Down on the Farm už využívá moderní arzenály, Latimer zapojuje kytaru i synth Yamaha. Kraluje rytmika, Collinsův sax jen sekunduje. Nikdy mě ale, čert ví proč, moc nebrala. Z planety, již dávno ztracené v čase, jde čarokrásná Starlight Ride. Saxofon, perlivé Latimerovy doprovody a skvostný hlas, kde oko suché nezůstane. Ukázkou jeho akustického umění je i začátek vzdušné a lehkonohé Summer Lightning. Rytmika i klávesy jsou už osmdesátkově seřízeny, ale melodické střepy pod jejich slupkou jsou nesmírně silné. Na silné, dobově funkově načichlé linii basy stojí You Make Me Smile. Z mého pohledu druhé slabší číslo na albu. Zásadním zářezem je naopak rafinovaná The Sleeper. Bardensovým ledovým úhozům sekunduje Latimer, následuje prudké, sprinterské pobídnutí. Skvostný přebor jmenovaných pánů přivolává tolik žádanou patinu starých Genesis, které právě opouštěl jiný strunný mág, Steve Hackett. A věřte, že i jemu by vytryskly slzy při nostalgicky vypjatém finále Rainbow´s End. Latimer je přece jen mistr...

Body u desek Camel jsou pro mě obtížné. Latimer, nesoucí artový prapor Camel vysoko a hrdě dodnes, je mimořádným umělcem. Všechny dobou vynucené zásahy nasměroval a jemně ošetřil tak, aby se i z moderní zvukové slupky nevytratilo kouzelné, melancholické jádro. Za to mu budiž věčná sláva. Skvělá deska, ale párek slabších kusů tu mám, a tak silné 4.

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

horyna | 5 stars | 13.10.2019

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 12.10.2019

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Mayall, John - Empty Rooms

Mayall, John / Empty Rooms (1970)

EasyRocker | 5 stars | 10.10.2019

Tenhle umělec a křestní otec řady proslulých hudebníků, který už má na krku osm křížků, je po právu legendou a fenoménem. Od půle šedesátek propojoval blues s rockem, pak jazzem a folkem. Nikdy ale neztratil duši, ponořenou v mississipské černotě.

Proč je Mayall ikonou bílého blues, ukáže hned Don't Waste My Time - důvtipné prolínání Mayallovy dvanáctky s Markovou prstovou kytarou a druhou dvanáctkou, překrásné zvonění a doznívání strun se značnou energetickou hodnotou . Co se děje v Plan Your Revolution, je elitní bluesrockový výprask - tohle a nic jiného chci slyšet! Báječný je Almondův divý sax i poskakující basa. Don´t Pick a Flower je jednou z nejpůsobivějších balad vůbec - kytary pláčou v nejlepším slova smyslu a hlas je - zkrátka mistrný. Dvanáctkový zahulený rytmus startuje doslova divé r´n´b orgie Something New - pro mistra určitě ´nic nového´, ovšem můj úsměv jde od ucha k uchu. Harmonika i Almond řádí jako utrženi ze řetězu. Po excelentním, jen akustickém (!) nářezu People Cling Together přichází fantaskní, snivá, apokalyptická mantra Waiting For The Right Time. Pět a půl minuty, které mě přimrazí k podlaze líp, než kulometná palba. Kytary se pojí se zpívajícími dechy s lehkým psychedelickým oparem. Řízná akustická Thinking Of My Woman s tleskáním je Mayallův letitý trademark. Counting The Days je dalším z vrcholných záseků. Akustické blues nejčistšího provedení, mrazivé jak ranní rosa. Záplava strun naříká, zpívá, skřípe - slov ani netřeba. Almond skladbu dechy opět pozvedl do nebes. When I Go je další jízdou s mistrovou žhavou harmonikou, která dotváří většinu jeho děl zásadním způsobem. A navíc krásný příklad křemenně tvrdé basy, ´simulující´ bicí. Many Miles Apart je klasická mayallovka, postavená na působivém prolnutí piana a harmoniky. A piáno, netuctový rytmus a mimořádný mistrův zpěv vytvaruje taky plnokrevné stylové hody To A Princess. Ospalá bluesová deklamace a lehké nálety harmoniky a basových úderů, je tu fatálně těžké finále Lying In My Bed. 46 minut bez jediné chybičky - takhle hrají mistři.

Album se nahrávalo v Londýně a v USA, na každou část si Mayall pozval jiného basáka. Opět bez bubnů, ale vůbec je nepostrádáte - kytary s basou hrají takové rytmické figury a natolik důrazně, že nejsou potřeba. Neskutečná stylová jízda od první do poslední noty - opět hudba jako stvořená pro mou duši. Ohulte to řádně doprava a budou se dít věci...

» ostatní recenze alba Mayall, John - Empty Rooms
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Kaprekars Constant  - Depth of Field

Kaprekars Constant / Depth of Field (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 10.10.2019

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Depth of Field
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

IZZ - Everlasting Instant

IZZ / Everlasting Instant (2015)

horyna | 5 stars | 10.10.2019

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ

Sfogli, Marco - Homeland

Sfogli, Marco / Homeland (2019)

alienshore | 4 stars | 09.10.2019

Inštrumentálny prog-rock či prog-metal je náročná disciplína. Hudba bez spevu môže znieť rovnako skvele ako aj príšerne. Ten druhý prípad nedávno predviedli americkí Arch Echo. Ten prvý zase naopak predvádza taliansky gitarový virtuóz Marco Sfogli, známa to persóna zo sprievodnej kapely Jamesa LaBrieho. Jeho gitarová prácička na album Elements Of Persuasion je prvotriednou ukážkou nielen zručnej techniky, ale aj cítenia a tvorivosti. Považujem ho za Sfogliho vrchol, ktorý asi bude ťažko prekonávať.

Máme tu však jeho tretí sólový štúdiový album Homeland. Na jeho predošlých nahrávkach mi bohužiaľ občas čosi chýbalo. Tentokrát to Marco vzal za trochu iný koniec. Viac hrá a tvorí, než sa predvádza a to je presne to, čo robí hudbu hudbou. Je to veľmi zreteľné už od prvej skladby The 12Th Hour. S ďalšími inštrumentálnymi kompozíciami dáva najavo vnútornú pohodu a zároveň chuť viac sa ponoriť do melodiky. Vníma hĺbku, emócie a gitarové tóny ako poslanie niečo poslucháčovi povedať. Ak je potreba, tak aj pritvrdí. Lyrika sprevádza skladby Dawn a nádhernú Homeland. Speed Limit je výborná satrianovka. Vrchol tvoria posledné dve ukážky Superwave a Inner Light v progovom štýle. Songy sú variabilné a prechádzajú plynule od klasického gitarového rocku, cez prog až po fusion. Dáva si však záležať na nosných motívoch.

Homeland je typ albumu, ktorý mi imponuje nielen pozitivitou, ale aj kvalitnými aranžmánmi. Gitarový svet je opäť bohatší o ďalšiu perlu v tomto štýle. Obdivovať ho môžu nielen aktívni gitaristi, ale je rovnako zrozumiteľný aj pre poslucháča, ktorý predsa len hľadá akúsi nadstavbu v podobe melódií. Zatiaľ je pre mňa Homeland asi najlepším hudobným produktom v tejto kategórii na tento rok.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Sfogli, Marco - Homeland
» popis a diskografie skupiny Sfogli, Marco

Ashbury - Endless Skies

Ashbury / Endless Skies (1983)

horyna | 5 stars | 09.10.2019

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury

Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!

Arch Echo / You Won't Believe What Happens Next! (2019)

alienshore | 3 stars | 08.10.2019

Celkom ma vie naštvať, ak ma niekto odrbáva hromadou nôt, miesto budovania nejakého konceptu a zmysluplnej kompozície. Reč je samozrejme o mlaďasoch z Arch Echo. Ich druhý album You Won't Believe What Happens Next! (veľavravný názov!) urobí radosť všetkým, ktorí vyznávajú mega-zložitý inštrumentálny prog-metal/fusion s guľometovými sólami a vkuse nepravidelnými bicími. Nie však mne ...

Ako tak počúvam jednotlivé skladby, tak si akosi nedokážem nič zapamätať a ani si skoro neodnesiem žiadnu emóciu. Vlastne jednu áno – konečne mi niekto poriadne vyklepal hlavu na rešeto! Načo mi je super-technické hranie, keď to vlastne cezo mňa len preletí ako tornádo. Takým dobrým príkladom absolútnej neúcty voči notám je skladbička Mukduk. Premýšľam, čo týmto chlapci chceli vlastne povedať. Bolo im zle, či nebodaj dostali v štúdiu všetci hnačku? Svetlejším bodom albumu sú určite Tempest a Iris s melodickejším podtextom. Momentov, keď kapela naozaj hrá je však žalostne málo a pritom im to ide tak dobre. No i v pokojnejších pasážach to Arch Echo sekajú nepravidelnými tempami a vytvárajú furt nejaký stres. Po odznení poslednej skladby si človek položí otázku ... ehm???

Prečo teda o nich píšem? Arch Echo totiž nie je po hráčskej stránke priemerná kapela. Naopak, arzenál ich inštrumentálnych zručností je obdivuhodný. Sú však využívané blbým spôsobom. Mladícky testosterón víťazí nad zdravým rozumom a pokorou. Je to zároveň aj odraz doby v rockovej a metalovej hudbe. Arch Echo radi nasledujú svoje vzory, ale od úrovne Dream Theater či Liquid Tension Experiment sú zatiaľ na hony vzdialení. Bohužiaľ, skladateľská úroveň je tu slabá. Za takých desať rokov možno hošani dospejú a nahrajú hudbu, ktorá bude viac ľudskejšia a hlavne zrozumiteľnejšia.

» ostatní recenze alba Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!
» popis a diskografie skupiny Arch Echo

Lens, The - Regeration

Lens, The / Regeration (2010)

jirka 7200 | 3 stars | 08.10.2019

Mick Holmes v roce 2010 pravděpodobně bilancoval svoji kariéru a v úvahách narazil i na kapelu The Lens, kde působil před založením IQ.
Přemýšlel dle svých slov o tom, v jakém bodě hudebního vývoje by se nacházel, pokud by nikdy nevznikli IQ. Jednou z možných cest by byla alternativa v rozvíjení hudebních aktivit s The Lens, ovšem jiným směrem, než v jaké ho známe dnes. Byla by to cesta ryze elektronické muziky, ovlivněné starým art rockem, německými elektronickými kapelami a americkým discem.

Tyto úvahy se zhmotnily na druhém albu The Lens, kde nejsou již další znovu nahrané songy z konce sedmdesátek, jak tomu bylo u debutní desky, ale zcela nový materiál, po léta v náčrtech uchovaný v šuplíku. Mick si přizval vedle kolegy z IQ, Paula Cooka i původního bubeníka The Lens, Nialla Haydena a saxofonistu Tonyho Wrighta, který mimo spolupráce s IQ a M.Orfordem nahrával i s Big Big Train. Společně na holé kostry skladeb návlékli nový kabát a CD bylo připraveno.

Při pročítání nádherného bookletu CD jsem přemítal, jaký asi bude obsah.
Po pravdě, výsledek mne poněkud zklamal. Osm instrumentálek nabízí až snově zabarvenou a poklidnou elektronickou muziku chill out směru určenou k relaxaci a zklidnění mysli. Napadá mě kombinace Jean Michaela Jarreho, Vangelis, Tangerine Dream, současného trance a opravdu malé špetky prog rocku.

Jedinou vyjímkou je střední část nejdelšího songu Full of Stars. Temné klávesové šlehy a dramatická prog rocková atmosféra těžce kontrastuje se zbytkem skladeb. Jednoznačně rozeznatelná nálada IQ.
Tuto záhadu jsem rozklíčoval až při podrobném pročítání bookletu. Tam Mick uvádí, že tato pasáž mu zbyla v šuplíku po natáčení alba IQ - Are You Sitting Comfortably?

Závěrem : Příznivci výše zmiňovaných elektronických žánrů zklamáni nebudou, já jsem vyloženě zaplesal jen u skladby odkazující na mou oblíbenou kapelu. Album je vhodné na relax, či jako dárek pro sběratele, kteří musí mít vše,co vyprodukovali muzikanti z IQ.

» ostatní recenze alba Lens, The - Regeration
» popis a diskografie skupiny Lens, The

Hrubý, Jan - Silmarillion

Hrubý, Jan / Silmarillion (2004)

EasyRocker | 5 stars | 08.10.2019

Tuzemská žijící legenda, která se od 70. let účastnila nahrávání špičkových hudebních děl (namátkou Kuře v hodinkách). S dalšími hudebníky je aktivní dodnes. V 90. letech, ovlivněn silně keltskou a anglickou hudbou, dal dohromady trio Kukulín. Už sytě zelený booklet a názvy skladeb mě polily živou vodou.

Rauroské vodopády vrhají majestátní oblak dávného čarovného tajemna, ale i dynamické moderny. Z útesů strmě padající Anduina, lesy a mýtiny, které jsme loni projížděli v Irsku - dokonalé deja-vu. Stromy Valar, stvořené v dávnověku pro zemi neumírajících a Morgothem znesvěcené. Prostá krása hlasů, akustiky a houslové malby. Trpaslíci - plemeno silné a odolné jako ocel. A tak dravé a nespoutané jsou i Honzovy housle a zvonivé akustiky. Modrý Portugal nemůže být ničím jiným než pořádně našlapanou a plnotučnou lidovkou. Noldor - jsme zpět blízko po elfské vzpouře a trudného pochodu Eldar ledovým oceánem. A tak výjimečný je i Kolářův hoboj, propojený s mistrovou akustikou, mandolínou a houslemi. Dalším z vrcholů je Píseň pro muže z Númenoru - kouzelné podání, známé z desek Hacketta, snad i Anta Phillipse, s bujnými ženskými sbory. Udatný námořnický národ, sražený k zemi vlastní pýchou. Ohromující sílu má Dover. Komorní, ale i dramaticky orchestrální mistrova reflexe četných cest za kanál La Manche, kol bělostných útesů. Jsem rád, že jsem to místo už taky vícekrát projel. Největší epos Starých časů - Beren a Lúthien - dvojice osudových milenců, která prošla nástrahami Temnoty a ukradla Nepříteli nejvzácnější klenot - silmaril. Zlomkem jeho lesku jsou i ty nostalgické tři a půl minuty. Druhým zásadním eposem je Túrin - postava magická, prudká, vždycky jsem s ním cítil jakési osobní sepětí, máme toho hodně společného. Zoufalé nářky houslí, akustik a dechů jsou jako osud vyhnaného a poníženého, jenž přes kletbu nenávisti zabil draka, ale podlehl vlastnímu meči. Titulka je ohlédnutím za celým Tolkienovým eposem, vlastně i hořkou historií Starých časů. Určující je houslový vklad mistra. Naříkající akustiky jsou postaveny do výrazného kontrastu s moderními dynamickými pohyby, s mučivými zvuky kláves. Spoj nového s nánosy věků. Po hlasově výrazné a lahodné Vejdi do lesů je tu žhavé keltské finále Dno pytle - Hrubého nespoutaný smyčcový kolotoč.


Hudba, kterou běžní smrtelníci už nehrají. Má moc přenést vás na širý Beleriand Starých časů, keltské tancovačky či zakázané obřady druidů. Dnes mě naladil i výroční koncert. Hrubý je výjimečný skladatel - multiinstrumentalista, podpořený kvalitní doprovodnou kapelou i zpěvačkami. A pan profesor s dýmkou se spokojeně usmívá... Mezi 4 a 5, ale tohle je hudba pro mě - plná palba.

» ostatní recenze alba Hrubý, Jan - Silmarillion
» popis a diskografie skupiny Hrubý, Jan

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Novodobá fáze Kaipy je kvalitativně opravdu nabitá a milovníkovi květinového zvuku, jakým jsem, přímo šitá na míru. Tahle kapela má ale dlouhou historii, a je načase si připomenout památný debut, z dob, kdy jejich vzory byli ještě na vrcholu. Lundin ho nazpíval v rodné švédštině.

Jste milovníky čarokrásných zákoutí, malovaných Yes, ELP nebo Genesis? Pak je Musiken är ljuset vaším světlem nejen názvem, ale i hudební podstatou. Ano, hluboko je cítit ještě neprobuzený duch květinových králů. Saker har två sidor začíná ornamentální malbou Lundinova elektrického piána Rhodes a fantasticky ji dovršují sborové vokály všech členů, zahanbit se nenechá ani mladíček Stolt. Jedním z vrcholů je hlasově i melodicky dojemná Ankaret, kde si vždycky říkám, že Lundin řadu vrstevníků za klapkami docela hravě zahanbil. A to čaruje v divém artovém kabátci celá kapela, chybičky nevidět! Skogspromenad nenápadně po lundinovsku vyvolává ELP, ale třeba i Gentle Giant nebo Focus. Bez jazzových výletů, jen čirá varhanní řeka. Další Allting har sin början přidává vedle kláves rockové ostří a Erikssonova basa má absolutní parametry. Nebeskými genesisovskými stěnami, postupně houstnoucími, aby se ujaly vlády nad devítiminutovou naléhavou Se var morgon gry. I tady jméno - ´Pohled na západ slunce´ - vybrán citlivě a ke křehké hudbě dokonale pasuje. Po najazzlém kvapíku Förlorad I Istanbul je tu skoro deset minut loučení s Oceaner föder liv. Spolu se třetí a šestou skladbou jistě třetí mistrovský moment. Banksovský klávesový příliv a rozlévání do jezer a potůčků je neodolatelné. Cit pro pozitivní krásu už tu byl, kontrastují ale i obskurní zvuky a samply. Z bonusové verze je citlivá a natempovaná Fran det ena till det andra a varhanně-valčíková Karavan. Vida, Lundin a spol. se nebáli ani nadsázky.

Vše z historie a okolností vzniku Kaipy napsal bezchybně Jirka. Sedmnáctiletý Roine Stolt hned po zabouchnutí vstupních dveří vytvořil s Hansem Lundinem pozoruhodný tvůrčí tandem. Taky Erikssonův dunivý Rickenbacker byl na svou dobu unikátní. Doporučuji všem zájemcům, jak se tehdy kvalitně artovalo mimo anglo-americkou scénu. 4/5.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Asia - Aura

Asia / Aura (2001)

horyna | 4 stars | 08.10.2019

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.

» ostatní recenze alba Asia - Aura
» popis a diskografie skupiny Asia

Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum

Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Tuhle živou desku vydalo Collegium na vrcholu svých tvůrčích sil. Zahrnuje dvě klasické předělávky a tři vlastní autorské skladby. S koncem 70. let a rostoucími Vargovými problémy měly kapelu čekat horší časy.

Agresívní, divoký nájezd varhan. Jinak tomu být nemůže - i sám mistr se netajil tím, že ho vzrušovala představa skloubit na albu barbarského Bartóka s jemným Prokofjevem. Přidávají se Hájkovy mocné kanonády a také Belákova basa rozhodně není standardní, obyčejná. Bartókův Mikrokozmos je ďábelským Vargovým představením, a slyšte to ohromné publikum. I nejdelší Nech žije človek začíná Hájkovým a Belákovým duněním. Navěšují se lehounké Farkašovy ornamenty, střídané divokým sólem, jako v Griglákových časech v Konvergencích. Úctyhodné propojení celé čtveřice. Až v závěru se vrací Varga včetně "rvaní vnitřností" a nehudebních vstupů, kterými proslul. Prokofjevovo Preludium C dur je adaptací Prokofjevova baletu Romeno a Julie v rozsahu dvou miniatur. Devět minut ani nedutám - tohle je Vargova parketa a raději ustupte - upaluje to jako tatranský vichr. Hudba k vodometu č. 1 je značně rocková jedenáctiminutovka. Prostor tu dostal skvělý Jozef Farkaš s Vargovými zvukovými orgie šílence. Ten maniak drtí klapkovými útoky, škála jeho zvuků, postupů a melodií je obdivuhodná - mělo jít o poctu Ravelovým Hrám vody. Ve velkém stylu uzavírá album druhá Vargova autorská věc, Nesmierny smútok hotelovej izby se zvuky budíku a spícího dítěte.

I obvykle přísný Varga hodnotí tenhle počin celkem pozitivně. A to ho k účasti museli přemluvit. Jozef Farkaš hraje hodně ve stylu svého vzoru, ale vůbec to nevadí. Drtivě přesné rytmické duo. Živelná energie, entusiasmus = kultovní status, trvající dodnes. Vargu mám raději než třeba Emersona, víc podle mě slouží celku.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Barock Project - Seven Seas

Barock Project / Seven Seas (2019)

alienshore | 5 stars | 06.10.2019

Rok 2019 považujem za príšerný. Z rockovej hudby sa vytratil zmysel pre hľadačstvo a dobrodružstvo. Nahradilo sa to hudobnou teóriou a overenými postupmi, ktoré by mali byť zárukou akejsi kvality. Niekedy to znie ako keby to nahrali roboti a nie ľudia. Myslím si, že niektorí muzikanti by mali vziať skôr lopatu do ruky, než hudobné nástroje a urobiť pre tento svet niečo naozaj užitočné. Je celkom v móde byť umelcom či rebelom. Vidina rýchleho zisku v podobe miliónov určite robí svoje. O to väčší však býva pád na tvár ...

Ak už je na hudobnej scéne niekto, na koho nový album sa naozaj teším, tak je to taliansky Barock Project. Kapela, ktorá za normálnych okolností by mala mať kontrakt s mamutím labelom, vydáva albumy kade tade v menších európskych prog vydavateľstvách. Slušné zisky by v tomto prípade boli určite na mieste, ale nie sme už v 70-tých rokoch. Ambicióznosť hudby, kvalita melódií a aranžmánov by v správnych manažérskych rukách dosahovala slušné výsledky. Ľudia podľa mňa stále hľadajú umenie, ktoré by ich naplnilo. Veď to iste poznáte, taký malý útek od práce a platenia účtov aspoň na pár minút ...

Predošlý album Detachment považujem za vrchol ich tvorby. Veľká kapela sa však tohto faktu nezľakne a ťahá tu svoju káru ďalej. Resp. hlavný maestro-kompozitor Luca Zabbini má stále dosť skvelých nápadov a vyťahuje z rukávu jedno eso za druhým. Seven Seas je atmosférou trochu inde. Dalo by sa povedať, že je viac energickým. Hurikán na obale to celkom dobre vystihuje. Ingrediencie sú však nezameniteľné. Progresívny rock, klasická hudba, klasický rock, folk, jazz, pop, štipka prog-metalu. To všetko znamenite premiešané do kompaktného hudobného dobrodružstva plného emócií.

Barock Project tiež vedia hrať ako profesori z berklee college. Nerobia to však tým tupým spôsobom, ale naopak pracujú s dynamikou, rôznorodými zmenami a všetko prekladajú melodikou. Melódia je hlavným ťažiskom ich hudby a je podriadená inštrumentálnym výletom. Úvodné kúsky ako Seven Seas a I Call Your Name majú tvrdší podtext a bombastickú produkciu. Nasledujúce štyri skladby sú hudobnou poéziou a vrcholom nepochybne mega-song Hamburg. Naproti tomu Brian Damage zachádza do teritória prog-metalu. Tŕňom v oku pre niektorých však môže byť komerčne poňatá I Should Have Learned To. Koniec starostlivo zaobstarajú prog-rockové epopeje Moving On a The Ones.

Dalo by sa povedať, že Barock Project opäť predviedli, čo má kvalitná rocková hudba obsahovať, ak sa teda chce nazývať aj umelecká. Seven Seas je v podstate bezchybná nahrávka plná muzikantského a skladateľského majstrovstva. Album, za ktorý sa oplatí vysoliť peniaze a mať ho v zbierke. Počujete tam síce vplyvy Yes, Pink Floyd či Kansas, ale to snáď nebude progerom vadiť. Luca Zabbini má svoj krásny unikátny štýl vnímania hudby, čo sa dnes mimoriadne cení. Mám pocit, že som si svojho favorita v prog-rocku na tento rok už asi vybral ...

» ostatní recenze alba Barock Project - Seven Seas
» popis a diskografie skupiny Barock Project

Clarke, Stanley - Let Me Know You

Clarke, Stanley / Let Me Know You (1982)

stargazer | 1 stars | 05.10.2019

Ačkoliv mám tvorbu Stanleyho Clarka moc rád (líbí se mi jeho širší záběr, co se týče hry jak na el. basu, tak i kontrabas) tato placka z roku 1982 je totální průser. Ještě horší už je snad projekt Animal Logic, který nahrál s bubeníkem od The Police a zpěvačkou Deborah Holland. Album LMKY je snůška druhořadých maistremových songů, které nezachránila ani účast Carlose Santany jako hosta alba, který si střihl sólo ve dvou písních.

Ne úplně vše je na albu podělané, druhá skladba je super, jinak ani Clarkova basa tady nečaruje jako jinde na albech. Chápu jedno: Stanley toho v době vzniku alba měl hodně. Dělal hudbu s G. Dukem a podílel se na tvorbě akustických projektů Echoes Of An Era a The Griffith Park Collection. Možná proto ta slabota Let Me You Know. Poslouchal jsem ho víckrát v domnění pozdějšího uznání, ale nic. Mám ho jen do počtu kompletu. Nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Let Me Know You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Marillion - Holidays in Eden

Marillion / Holidays in Eden (1991)

EasyRocker | 5 stars | 04.10.2019

Sychravý podzimní den, ze stromů vítr s rachotem trhá poslední listy, aby je odnesl široko v dál. Z potemnělých ulic vychází pět zasmušilých postav, hledících nepřítomně k horizontu. Ale ne, že bych přece jen zahlédl na tvářích úsměvy symbolizující naději?

Začátek Splintering Heart patří nanášeným Kellyho klapkám a Hogarthovi, stupňujícímu v hrdle napětí. Rozpoutá se pravověrná show Marillion se vším, co k ní léta patří, Rotheryho kytara se pomalu probouzí až do ohnivé jízdy. Cover My Eyes (Pain and Heaven) je famózní steroidová dělovka. A vzhledem k tomu, že jsem do U2 zamilován asi jako mistr Horyna do Marillion, dokážu jen otlouct hlavu o strop. Howgh! Chladně křišťálové Kellyho piáno přináší mimořádně silnou a rockově ostře vrcholící baladu The Party. Výkon Hogarthových hlasivek jde mimo škálu rozumu, nutno zapojit pudy, emoce. Co dvojice Hogarth + Rothery předvádí v No One Can, je hodno dalšího pomníku. Dokonalý hitový zásah do černého se skálopevnou rytmikou. Klasické akustické kouzlení a je tu titulka, dobově moderní s výrazným, silovým Hogarthovým hrdlem. Rány spěchá zhojit Dry Land, kde jako by se propojil duch dvou veličin - Rotheryho a Steva Hacketta. Andělský hlas vše korunuje. Waiting to Happen s výborným Markem Kellym je jedna z nejkrásnějších věcí, stvořenou pěticí snad alchymistickým obřadem. Vynikající melodické cítění, aranže a spojení do konečných tvarů. Po stručné a rychlopalné This Town přichází výsostně artové zakončení - dvojskladba The Rakes Progress/100 Nights. Nostalgicky zavzpomínáme na čarování Gabrielovy party. Jakoby se letopočet přenesl někam na 1971,72,73. Malují hlavně klávesy a našlehané křehké kytary, ale i Trevawas a Mosley se loučí maximálně důstojně. V závěru Sta nocí znovu i pan zpěvák dostane atmosféru a tep za hranu možného.

Nechápu, nerozumím, proč mi Hogarthův projev tak dlouho k Marillion po Fishovi nepasoval, že jsem tu éru vlastně ignoroval. Stále víc doceňuju mimořádnost Steva Rotheryho jako duchovního a skladatelského motoru. Dokonalá směs hloubavých artovek s výraznými hity, všechno se ale střídá naprosto samozřejmě a přirozeně. Absolutorium.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

jirka 7200 | 5 stars | 04.10.2019

Bílému hadu jsem se dlouho vyhýbal, protože jakákoliv ukázka z alb po roce 1984 mě nedokázala ničím upoutat. Až v poslední době jsem se opatrně rozhodl seznámit s jejich ranou tvorbou a zjistil, že trojlístek Lovehunter, Ready An' Willing a Come An' Get It jsou parádní desky. Z nich nejlépe hodnotím tu z roku 1980.

Nejvyrovnanější materiál, skvělý old school hard rock s velkým důrazem na jeho bluesovou složku bez nějakých zbytečných okatých třpytek pro americký trh. Hráčská chemie tří pětin Deep Purple (Lord, Paice a Coverdale) se tu naplno projevila. I kytarista B. Marsden později vzpomínal, jak příchod Paiceho kapelu řádně nakopl. Poslechem lze snadno zjistit, jak všichni muzikanti soustředěně pracují pro celek, aniž by se na sebe snažili upozornit.

Oceňuji skvělou Love Man, Ain't Gonna Cry No More a i ploužák Blind Man. I obě singlovky Fool for Your Loving (původně napsaná pro bluesovou legendu B. B. Kinga) a Ready an' Willing nemají chybu. Velkou devizou je hutný a dynamický zvuk pod taktovkou jejich studiového velikána Martina Birche přesně dle mého gusta. Na předešlé byl ještě trochu archaický, na následující již trochu naostřený, aby mohl konkurovat metalovým spolkům. Na Ready an' Willing je prostě nejblíže mým představám o hard rockovém soundu.

Nezastávám ani v nejmenším teorii "čím vyšší prodeje, tím kvalitnější muzika", a proto s čistým svědomím tvrdím - toto je podle mě nejlepší album Whitesnake. Kapela na vrcholu skladatelských sil! Jsem potěšen. V rámci tvorby kapely hodnotím nejvyšší možnou známkou.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mute Gods, The  - Atheists And Believers

Mute Gods, The / Atheists And Believers (2019)

alienshore | 4 stars | 02.10.2019

Sú The Mute Gods novými Rush? Prítomnosť Alexa Lifesona by tomu nasvedčovala. Ale svet novodobého progresívneho rocku je nevyspytateľný. Raz ste hore a raz dole. Prvý album bol žiarivou kométou, druhý prepadákom. S tretím albumom Atheists And Believers to vyzerá tak, že sú opäť na vzostupe. Za takých desať či dvadsať rokov môžeme rekapitulovať, ako to s tými nástupcami Rush v skutočnosti je. Inštrumentálne zručnosti im rozhodne nechýbajú. Akurát to skĺbenie umenia a komercie trochu pokrivkáva. V tom bola geniálna kanadská trojka vždy na inej úrovni oproti konkurencii.

Titulný song má spevné melodické linky a razantnú inštrumentáciu. Skvelý úvod. One Day znie samostatne trochu mdlo, ale v rámci albumu má svoje pevné miesto. Album odsypáva ako hodinky s kompozíciami Knucklehead a Envy The Dead. Spojenie eruptívnych melódií a inžinierskej inštrumentácie je nadmieru vyvážené. Mozgové neuróny trochu podráždi psycho-inštrumentálka Sonic Boom. Nasleduje uvoľnenie v podobe jemnejších kúskov Old Men a The House Where Love Once Lived, čo môže brať niekto pozitívne a niekto aj negatívne.

Nastupuje však song Iridium Heart, ktorý mi pripadá ako päsť na oko. Dá sa povedať, že mi lezú trochu na nervy Beggsove skreslené vokály a ani štruktúra mi veľmi neimponuje. Ďalším problematickejším miestom je aj najdlhšia skladba Twisted World, Godless Universe, kde Beggs neustále omieľa “twisted world, godless universe“ ako nejaký slogan na politickom proteste. Je mi však sympatickejšia než predošlá, pretože má aj krásne pasáže ako napr. to spomalenie v štýle Tears For Fears. Koniec ale patrí čarovnej klavírnej katarzii I Think Of You.

Svojim spôsobom je to miestami rozporuplný album, ale nepochybne aj veľmi kvalitným v rámci toho, čo v dnešnej dobe progresívny rock ponúka. Inštrumentálne schopnosti Beggsa, Minnemanna a Kinga je zbytočné rozpisovať. Je tu toho celkom dosť na počúvanie a pritom nejde len o bezduché predvádzanie sa. Koncepcia albumu je zaujímavá. Neprináša len komfort, ale aj zložitosť ktorá je však poslucháčsky akceptovateľná. The Mute Gods sa chcú niekam posunúť a tentokrát je cítiť v tom aj vlastný názor na vec. Nedá sa nevšimnúť, že by sa radi stali headlinermi toho žánru. V tomto duchu by to nepochybne šlo ...

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Atheists And Believers
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Johnson, Eric - Bloom

Johnson, Eric / Bloom (2005)

stargazer | 4 stars | 02.10.2019

K Ericu Johnsonovi jsem se dostal přes knížku 33 + 333 kytaristů. Tou kapitolou, co mu byla věnována, jsem byl tak nadšen, že jsem si pořídil do té doby všechny jeho vydaná CD, aniž bych cokoliv z jeho tvorby slyšel. A vyplatilo se. Dnes mám jeho celou diskografii včetně alba Bloom.

Bloom je album rozdělené do tří kapitol; hudebně nejsou nějak zvlášt rozdílné, spíš mi pomáhají v orientaci mezi šestnácti skladbami. Hudba EJ je naplněna pohodou a vyrovnaností, všechny jeho práce mají vysokou úroveň. Bloom navazuje na první tři studiová alba, celkově je deska vyrovnaná. Co u Johnsona obdivuji (krom hry na kytaru) je jeho zpěv. Žádný super zpěvák sice není, ale v kombinaci jeho stylu hry a produkce si nedovedu představit na jeho místě někoho jiného. Bloom = 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Bloom
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Camel - Mirage

Camel / Mirage (1974)

Kritik Vláďa | 4 stars | 02.10.2019

Sedím si takhle na terase naší chaty na Ostravici, kde mám krásný pohled na Lysou horu, notebook na stole, brouzdám YouTubem, a najednou kliknu na video zvané Camel – Lady Fantasy. Skladba mě zaujala hned na první poslech. Nějakou dobu poté jsem vyslechl celé album a nějak jsem nezalitoval. Právě naopak. Ale docela mi trvalo, než jsem album zařadil do sbírky. To víte, kapela Camel nikdy nebyla u nás zas tak známá, a jejich desek je zde, na území ČR a SR jako šafránu (alespoň tak to vidím já). Po usilovném pátrání jsem vinyl později za nemalý peníz získal, a tak je tato deska v mé sbírce takovým „chráněným druhem“. Však je to taky jediné album od Camel, které mám. Další alba si ale zatím nehodlám pořizovat.

První album Camel z roku 1973 nebylo příliš úspěšné, ale právě druhým albem Mirage zanechali v muzice jasnou stopu. Myslím, že přešli také k jinému vydavatelství, a písničky na albu „zkoušela“ kapela na koncertech, aby zjistili, jak zabírají na publikum. Evidentně dobře. A víte, co je ještě sranda? Že tuto desku zná docela málo lidí, ale obal té desky znají svým způsobem všichni. Co vím, tak v Americe toto album vyšlo s jiným obalem. Chápalo se to jako „propagace návykových látek“. Ale v Anglii to podporovali, a co jsem četl, tak dokonce při prvním vydání té desky bylo v obalu i pár cigaret.

Hnedka je jasné, že se kapela bude spoléhat zejména na tu instrumentální stránku. Prostě a jednoduše „muzikantské“ album. Jsou tady jak překrásná melodické sóla, tak i ty ostřejší, řekl bych málem jazz-rockové nájezdy. Na albu mám tyto jasné favority: Nimrodel/The Procession/The White Rider, potom Earthrise, a samozřejmě ona Lady Fantasy. První dvě skladby Freefall, a Supertwister jsou takové rozehřívačky.

Nimrodel… obsahuje všechno, na co Camel spoléhají, a představují to v tom nejlepším světle. Změny nálad, originální melodické nápady, kytarové exhibice, a klidný, netlačený, pohodový zpěv. Earthrise je výborná instrumentálka s nápaditou, výraznou melodií, ale někdy v polovině třetí minuty se to přesune do jazz-rockové nálady, aby se to v páté minutě mohlo vrátit celé zpět. No a pak přichází ona očekávaná suita Lady Fantasy. Má nejoblíbenější od Camel. Možná taky proto, že jsem jí slyšel od nich jako úplně první, a opravdu jsem do ní „zainteresovaný“. Zde je opět všechno, čím se Camel vyznačují. Překrásné melodie, soft-jazz-rockové exhibice, jen ještě v o něco lepším měřítku než u Nimrodel.

Album Mirage určitě není nějaký historický platinový monument, který by přepsal hudební mapy, ale rozhodně se oplatí mít tuhle desku ve sbírce. 4 hvězdičky si určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel

Riverside - Out of myself

Riverside / Out of myself (2003)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2019

Je tomu již 16 let, co spatřil světa debut dnes již nestorů evropské progresívní scény. Sdružení kolem tvořivého dua Kozieradzki/Grudzinski už na startu ukázalo jasné směřování - v cestách, vyšlapaných Pink Floyd, Porcupine Tree, Opeth, Radiohead nebo Marillion.

The Same River - dramatický vstup a ocitáme se plně na teritoriu Jacka Melnického, který s kapelou vydržel jen debutové album. Na dvanáctiminutové ploše už pánové předvádějí všechny čáry - hromové opethovské riffování, Grudzinského atmosférické gilmourovské výlety a sóla. Aktivní Dudova basa přetíná, drtí i láme hudební linky, hlas zase konejší a léčí. Titulka, nadopovaná pekelnými tempy a burácením ocelových šrapnelů, nezapře dikobrazí inspiraci. Čtyři minuty akustické I Believe jsou založeny na prostém melodickém motivu, jehož krásu lze stěží postihnout. Naděje, anebo beznaděj? Reality Dream vás vrátí do postmoderního drsna - po rytmicky vychytaném intru ovládne pole Grudzinski - tvoří pekelné válce, avšak i nejjemnější pavučiny. Jednou z nejpůsobivějších pecek nového progu je bezpochyby Loose Heart. Strunné a klávesové kaskády stoupají nahoru a dolů jako voda kašen v Petrodvorci. Nebeské parametry mají neskutečná Grudzinského sóla a Dudův naléhavý vokál. Závěr je bojem o život - doslova. Vypjatou Reality II ovládá s údernickou rytmikou Duda/Kozieradzki opět všudypřítomný kytarový mág. In Two Minds s naléhavým tématem schizofrenního rozdvojení ovládá opět Grudzinského um v kobercích akustik, ale i vyhrávek a barevných sól, kvalitně ho doplňuje i Jacek Melnicki. The Curtain Falls je jasným vrcholem. Nápadité kytarové výběhy, přidává se Duda, který tu podává elitní pěvecký výkon, a to ještě stíhá tvrdit basu. Osm minut zpestřují atmosférické výjezdy kláves, ale jedná se o dramaticky geniální a emocionálně vypjatý monolit - opona skutečně padá a nejen já povstávám k potlesku na otevřené scéně. Finále OK nedluží zbytku alba ani cent. Uměřená, smířlivá, smutná litanie kláves a vokálu, dochucená jako celé album lehkými výboji elektroniky.

Dodnes výborná kolekce, podtržená skvělou instrumentací a důrazem na každý detail. Výsledkem je ledová krása a mrazení v zádech. Potěšeni mohou být jak fanoušci nadoblačného jemna, tak i především metalických bouří; ocel se kalí vskutku vydatně. Bez váhání plná palba, Riverside už měli na debutu vyzrálý hudební výraz.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 30.09.2019

Výzva kapele IQ (použita parafráze textu ze slavného proslovu Grety Thunberg): "Neměl bych tu být. Měl bych se nacházet na zahradě na druhé straně louky a natírat pergolu. Přesto se znovu obracíte ke mně, fanouškovi IQ. Jak se opovažujete? Vzali jste mi mé sny a mnoho hodin volného času, které jsem strávil poslechem vašeho nového CD. Přesto jsem jeden z těch šťastných. A ostatní lidé trpí a umírají při poslechu škváru…"

Tímto oslím můstkem jsem se dostal k poselství nového alba IQ, které právě vychází v těchto dnech. Nevím, zda anglické neo prog rockery oslovil ekologický apel této mladé švédské bojovnice za lepší zítřky, podobný pohled na tuto problematiku však přinášejí na svém albu s názvem "Odpor", které volně pojednává o zkáze našeho ekosystému. Již rudě zbarvený obal je ale jakousi metaforou nezlomnosti lidského ducha – i při galaktickém zániku světa se obyčejný člověk se svými velice omezenými možnostmi nevzdává a snaží se udržet na Zemi alespoň nějaký život… Nejedná se však o koncepční dvojalbum, jinotaje a souvislosti je třeba, tak jak je zvykem, hledat ukryté v Nichollsových textech.

Po nekonečně krásně dlouhém novinkovém albu Tool jsem nevěřil, že se objeví letos někdo, kdo tuto stopáž překoná. A ejhle – IQ po počátečním záměru vydat jen jedno album s bonusovým CD (kde by se nacházely nezařazené songy) rozhodli jinak. Vydali regulérní dvojalbum s délkou cca 109 minut! Materiál stylově odlišný byl přesunut na CD č. 2. Jak to dopadlo? To musíte posoudit hlavně vy sami, já nabízím jen svůj pohled.

Album startuje klipovou A Missile, která nejvíce odkazuje na klasický skladatelský i aranžérský rukopis IQ. Zápřah metalické kytary s doprovodem několika vrstev syntezátorů, jedny evokují zvuk varhan, další dramaticky dobarvují zvukovou scénu nebo tvoří pseudo symfo aranže – naprosto typicky stavěný a jednoduše identifikující IQ song doplněný sametovým Nichollsovým hlasem. V následující Rise mám již pocit, jako by se ke skladatelským opratím postavil někdo jiný, pravděpodobně klávesák Neil Durant. Symfonicky laděná skladba trochu ztrácí napětí. To nepostrádá navazující Stay Down se zapracovaným tikotem hodin, kde Durant vrství několik syntezátorových ploch na sebe. V úvodu exoticky tvářící se Alampadria mnoho nenabízí – po intru do ponuře repetitivního a propleteného monolitu kláves a kytar oddeklamuje Nicholls několik slovek.

Částečnou katarzi nabízí uklidňující Shallow Bay – rocková balada ve stylu IQ s tklivým kytarovým sólem páně Holmese. Další ploužák If Anything mě trochu překvapil – hřejivý závoj syntezátoru s elektronickým rytmem a vybrnkáváním akustické kytary jako by vypadl z osmdesátkového Nomzamo nebo spíše ze sólového alba Phila Collinse. Závěr prvního CD obstarává šestnáctiminutová For Another Lifetime, která evidentně svou náladou a dramatickými explozemi obsahově zakončuje dějovou linku. Opět mám trochu pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Druhé CD se mi paradoxně líbí více. Zdali je to tím, že kapela není svázaná příběhovou linkou, kterou bylo potřeba sladit s muzikou? Nevím, ale hned úvodní Velká duchovní cesta - trojdílná suita, která na ploše dvaceti dvou minut nabízí mnoho nálad a barev, rytmicky náročných pasáží, kdy se přímo vyřádil bubeník Paul Cook. Mé srdce plesá – pod klasickým soundem IQ jako bych zaznamenal touhu muzikantů navrátit se ke svým dávným vzorům do sedmdesátek. Solidní, ve středním tempu, pečlivě vystavěná Oheň a Bezpečnost opět okouzlí přirozeným kytarovým sólem. Třetí song Dokonalý vesmír klame tělem – po pomalejším úvodu rozkvete do barevné palety barev, kterým vévodí Durantovy klávesové party evokující varhany.

Utajeným klenotem alba je závěrečná dvacetiminutovka Úpadek, která vytrvalému posluchači, co to doposud nevzdal, nabídne v kostce to emotivně a hudebně nejlepší, co se na tomto albu objevilo. Oheň i chlad – melodické mezihry i vypjaté strhující okamžiky. V rytmických spletích dostal větší prostor i Tim Essau. Náladou tento trojdílný opus odkazuje na ranou tvorbu kapely a považuji jej za jednu z nejlepších skladeb IQ vůbec.

Závěrem: Solidní kolekce jedenácti písní. Ve dvou bodech zmíním drobná negativa.

1) Od kapely, co s precizností sobě vlastní opravuje a vydává starší záznamy, bych očekával kvalitnější mastering, protože nedávno znovu vydaný opus Ever zní znatelně lépe.

2) Osobně bych přivítal rozdělení různorodě působícího materiálu na dvě alba, která by byla vydána postupně. Vstřebat totiž a uchovat si v paměti do budoucnosti skoro dvě hodiny záznamu nebude jednoduché. Dlouholetí fandové kapely musí trochu přivyknout částečně odlišnému skladatelského rukopisu v některých skladbách, který je při porovnání se starší produkcí jiný. Na prvním CD se nachází několik skladeb, které se mi dle mého soudu zdají trochu nudné, příliš ředěné, ať různými intry, tak i obsahově v písních samotných.

Musím však velmi pochválit druhé CD, které po mnoha posleších jednoznačně upřednostňuji. Vnímám jej jako komplexnější a soudržnější, pokus neo prog rockerů ze Southamptonu o návrat ke kořenům svým a art rockovým vzorům obecně. A když jsem již v úvodu zneužil proslov Grety, tak přidám pár jejích slov na závěr, která ovšem směřuji k IQ: "Oči budoucích generací lpí na vás. A pokud se nás rozhodnete zklamat, tak říkám: Nikdy vám to neodpustíme."

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi

R.E.M. / New Adventures in Hi-Fi (1996)

EasyRocker | 4 stars | 27.09.2019

Po dvou mimořádně úspěšných studiových deskách, mířících bez okolků k mainstreamu, učinili R.E.M. na "Monster" odbočku k syrovému garážovému rocku, nepochybně vlivem vrcholící grungeové exploze. Společný projekt Kurta a Michaela Stipea už nevyšel díky dobře známému...

Moderní rytmika a klidné vyznění How the West Was Won and Where It Got Us dokládá, že kapela nerezignovala na aktuálnost, přesto zůstala výsledkem "svá". The Wake-Up Bomb pečetí přímočaré cítění kapely pro hit a z Millsova piána jen odletují jiskry. New Test Leper, trochu líznutá folkem s Buckovou mandolínou - ani tady nebudeme ošizeni o balady. Millsova basová figura tvaruje rytmickou Undertow s akademickým klidem versus burácivými refrény. Singlovka E-Bow the Letter je působivá skladba, která by bez potíží zapadla na nejúspěšnější alba z devadesátek. Mimořádný jsou tu Stipe i hostující Patti Smith. Leave patří k nejvybranějšímu zboží z jejich dílny. Jednoduchý, ale geniální Millsův synťákový motiv, zacyklená melodie, naléhavost. Stipe se tu popasoval s motivem cest mezi štacemi nahrávání . Departure je jako kupředu se řítící splašený býk, řičící všemi nozdrami a dupajíc po všem živém. Bittersweet Me je písní klidnou s jasným otiskem folku a country, který u nich byl vždy přítomen. Stipe tu zřetelně čerpá ze zámořských písničkářů. Be Mine je dalším baladickým vyznáním, Peter Buck si tu krásně popřeje na akustických strunách. Binky the Doormat rezonuje mezi klidem a obskurními, mučivými plochami. Tady jsme asi nejblíže chaosu předchozí desky. Ambientně klidná Zither předehraje So Fast, So Numb, rockově zaostřenou šlupku ovládanou ohnivou kytarou a bubny. V neklidné a drsné poloze pokračuje i Low Desert, album vrcholí vynikající klavírní Electrolite s motivy L.A. a Hollywoodu. Baladická krása, kterou coverovali např. i Radiohead.

Kolekce, kde potlačili až industriální hluk předchůdce. Vrátili se na zem k písním. Vklínili do nich mnoho elektronických a synthi prvků, ale ne tak, aby na 66 minutách dominovaly. A v každé najdeme finty, nápady, rozmanitost, což potěšilo kritiku. Čestná a silná 4.

» ostatní recenze alba R.E.M. - New Adventures in Hi-Fi
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Budgie - Never Turn Your Back on a Friend

Budgie / Never Turn Your Back on a Friend (1973)

horyna | 5 stars | 27.09.2019

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

» ostatní recenze alba Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
» popis a diskografie skupiny Budgie

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

Brano | 5 stars | 26.09.2019

Anubis je staroegyptský boh podsvetia a temnoty a tento názov si zvolil aj neo-progrockový súbor z austrálskeho Sydney.Oprávnene,pretože nosná téma väčšiny ich koncepčných albumov je bolesť,utrpenie,odcudzenie,depresia,smrť a posmrtný život.

Dejová línia ich druhého albumu A Tower of Silence sa začína špiritistickou seansou nezrelých teenagerov v starej opustenej budove.Zjaví sa im duch dievčaťa,ktoré bolo na začiatku 19.storočia na tomto mieste uväznené,týrané a našlo tu aj svoju smrť.Jej nešťastná duša však blúdi a nedokáže dosiahnuť akúkoľvek naplňujúcu formu posmrtného života.

Po hudobnej stránke sa jedná priam o vodopád silných emócií.The Passing Bell (Part I-VI) je úvodná majestátna epická 17 minútovka,kde sa prelínajú hutné klávesy so srdcervúcimi floydovskými gitarovými sólami a uhrančivým spevom.Ako by ste zmiešali tie najlepšie momenty skupín IQ a Pink Floyd.The Passing Bell plynulo prechádza do nasledujúcej skladby Archway of Tears.Ako príbeh napreduje,stupňujú sa aj pocity a emócie poslucháča,ktorý sa nevyhne empatii s osudom nešťastného dievčaťa.Umocňujú to náhle a časté zmeny tempa,melódií a harmónií,ohromujúce prechody z jemnejších akustických pasáží do mohutných výbuchov klávesov a gitár podporených šesťčlenným chorálom.Titulná skladba A Tower Of Silence nás svojou melanchóliou odnáša kamsi do prvej polovici
70.rokov kedy v hudbe kraľovali Genesis.Akustické gitary podfarbuje aj flauta.Atmosféra albumu absolútne vygraduje v skladbe The Holy Innocent.To je gejzír emócií!Ak ste doteraz zostali chladní,tak táto skladba vás zlomí!

A Tower Of Silence je vrcholné a kruciálne zásadné dielo Neo-Progu s rovnakým významom a dôležitosťou ako je Misplaced Childhood od Marillion,Subterranea od IQ,The Visitor od Areny,The Cross&The Crucible od Pallas,alebo Posthumous Silence od Sylvan...

Produkcia,mix,kvalita zvuku je na vysokej úrovni a album ako taký si zaslúži ako po technickej,tak aj po umeleckej stránke absolutórium.Je veľmi málo takých albumov ako je tento!

Päť hviezd je žalostne málo a preto A Tower Of Silence hodnotím všetkými hviezdami,ktoré žiaria na oblohe počas jasnej letnej bezoblačnej noci.

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

horyna | 3 stars | 26.09.2019

Abych se přiznal, nějak nevím přesně jak hodnotit nový výtvor britských Big Big Train. Jestli z něj mám být nadšený, nebo jen letargicky přikyvovat nad něčím, co už nepřináší žádné novum, ale pouze potvrzuje určitý standard a přitakání k dávno vydobytým pozicím. Doba, kdy byla kapela totálně hladová a předkládala divákovi silně inovativní díla jako The Difference Machine, oba díly stylotvorného a pro kapelu určujícího top produktu English Electric, nebo i tisíci vlivy prorostlé dílko Folklore jsou v nenávratnu.

B. B. T. se až otravně a přebujele utápí v pře-pastorálně unylé atmosféře a svými uspávacími, nad deseti minutovou hranici klopýtavými ukolébavkami dovedou posluchače unudit k smrti. Přitom je ještě začátek desky nadmíru stravitelný a velice funkčně sestavený. Úvodní dvojice skladeb (po koncepčně povinném intru Novum Organum) Alive a The Florentine vyznívá elasticky a hybně. Poutavá instrumentace a příjemně svižné tempo vtáhnou do děje, stejně jako sic pomalý, zato výpravný a dobově usazený epos Roman Stone s precizní dechovou částí v druhé půli. Instrumentální Pantheon je posledním záživným/výživným kusem na desce. Od tracku č. 6 naráží produkce současných Big B. T. na úskalí a limity svého přešlechtěného stylu. Hlavní chyba není ani tak ve stopáži jednotlivých kompozic, jako ve vatovité náplni romanticky přeslazených útvarů překrývajících jeden druhý. Longdonův hlas je až příliš sterilní a plačtivě usedaví. Částečnou vzpruhou je naštěstí poslední instrumentálně obohacující číslo Homesong, konfrontující uvnitř taneční a poklidné roviny tvorby kapely v brilantním nástrojovém balení.

Pevně věřím, že nová kolekce Big Big Train dokáže jejich letité fandy znovu pobláznit a řadu z nich i potěšit. Není to vyloženě špatná a už vůbec ne slabá deska. Jen její příliš silný eklektický směr pramenící z nedostatku svěží a nové invence, žene soubor na tu stranu barikády, proti které ještě před pár lety s rozhodností bojovala.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Audience - Friend's Friend's Friend

Audience / Friend's Friend's Friend (1970)

horyna | 5 stars | 25.09.2019

Tenhle poklad sedmdesátých roků mi pomohl vyštrachat stejně jako jemu mnoho podobných kolega hejkalík. Na recenzi jsem narazil náhodou a nebýt cirkusově střiženého crazy obalu, možná bych šel bez zájmu a počtení o dům dál. Tahle zastávka se ale vyplatila a rázem přetavila v pořádnou porci zvědavosti. S pomocí Discogs ležela deska tři měsíce na kraji stolu s dalšími adepty až do minulého týdne, kdy na ni přišla ta správná chuť.

Když bych měl do nějaké posloupnosti zahrnout přednosti a klady které mne na kapele Audience, potažmo desce Friends, Friends, Friend zaujali nejvíce, pořadí by bylo asi následující. Vše odstartovala-

a) hejkalova recenze

b) šaškoidní obal

c) emotivní přednes zpěváka Howarda Wertha místy připomínající Micka Jaggera

d) nástrojové obsazení s lahodně prozpěvující flétnou a často temně dunícím ságem

e) slušná zásoba zvukomalebných, elektriky zbavených poloh

f) celková jazzová orientace většiny skladeb a jejich variabilní šíře

a pak také píseň č. 6. nazvaná Ebony Variations – svým charakterem a nástrojovým obsazení tolik mi připomínající milované Moody Blues (snad vyjma klasicistně-lidovkových pasáží vně).



Takže...hejkalovi obrovské díky za prima objev a pět bodů pro Audience - novou to srdeční recenzentovu záležitost.

» ostatní recenze alba Audience - Friend's Friend's Friend
» popis a diskografie skupiny Audience

Forcefield - The Talisman

Forcefield / The Talisman (1988)

horyna | 4 stars | 25.09.2019

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Synaesthesia - Vox Humana

Synaesthesia / Vox Humana (2016)

muf | 4 stars | 24.09.2019

K tomuto albu jsem se dostal zcela náhodně, když jsem pátral, jaká další alba vyprodukovala Synaesthesia. Kapela změnila jméno na Kyros, prý kvůli legislativním problémům a novému začátku. Opustuli GEP a dali se na nezávislou cestu. Musím říci, že po několika posleších mě tato hudba učarovala. Nejsem typ na psaní recenzí, ale takhle nějak si představuji neoprog. Slyším tady spojení hned několika stylů, které ale paradoxně tvoří velmi kompaktní celek. Kompozice jsou poměrně náročné a vyžadují delší poslech. Nechci se pouštět do detailních rozborů. Stále jsem ve fázi, kdy každý další poslech přináší nové postřehy. Už teď ale hodnotím vysoko. Většinou mám pocit, že když si pustím něco nového, tak v tom na pozadí slyším něco známého, něco, co už tady v podobném duchu bylo. U této desky jsem toto zatím nezaznamenal a to je pro mě velké plus. Navíc Adam Warne má velmi podmanivý hlas. Nechám to déle působit a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Docela rád bych si i někdy přečet hodnocení zkušených recenzistů progboardu.

» ostatní recenze alba Synaesthesia - Vox Humana
» popis a diskografie skupiny Synaesthesia

Phenomena - Phenomena

Phenomena / Phenomena (1985)

horyna | 4 stars | 24.09.2019

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

» ostatní recenze alba Phenomena - Phenomena
» popis a diskografie skupiny Phenomena

IZZ - My River Flows

IZZ / My River Flows (2005)

horyna | 5 stars | 23.09.2019

Prvotně měla být na tomto místě recenze na zcela nový produkt IZZ, desku Don´t Panic. Ale po pár pokusech prostřednictvím internetového poslechu jsem (možná) dočasně usoudil, že není s jejím pořizováním kam spěchat, a místo toho si od nedostižných britských dodavatelů současné prog muziky CAERLLYSI MUSIC objednal dílko toto.

Deska My River Flows měla v době svého vzniku nelehký úkol. Po třech letech navázat na v krátké době rychle legendární a do dnešních dnů veskrze nesmrtelnou nahrávku předchozí I Move. Z té se postupem let stal kult zaoceánské progresivní scény a směle se zařadil vedle alb z podobné líhně jako jsou a dekádu starší výtvory As the World, nebo Beware of Darkness. Nemá cenu si lhát, to se kapele tak úplně nepovedlo a nepovedlo se to v plném rozsahu ani žádnému z dalších děl IZZ. Ale to přece není nic tak divného a překvapivého. Hodně dřívějších i současných kapel má svůj Mont Ev ve své druhé, třetí, či čtvrté nahrávce a jeho překonání v očích fans bývá úkolem zcela nadlidským.

V mých proporcích je tato deska přístupnější a malinko „písničkovější“ verzí díla předešlého. Zvukově aktuálně znějící sbírka osmi nápaditých a vcelku originálních kompozic disponuje hned několika silnými atributy. Ten první je malinko podprahově ukrytý ve výrazné, s opakovanými poslechy vystupující melodičnosti, která místy vyznívá až civilně hymnicky. Právě do ní jsou naroubovány srozumitelné texty a fráze Toma Galgano, kterého často podporuje dvojice vokalistek Anmarie Byrnes a Laura Meade – další to ze silných zbraní tohoto souboru. Třetí deska je prosta elektronických výletů a vůbec nějakých moderně znějících extempore z minula. Zní eklektičtěji a civilněji. Její kouzlo leží v propojení hravě obyčejné až jednoduché písničkovosti, prostupující do složitých sofistikovaně laděných struktur a tempových kotrmelců. Na diváka je tudíž ušita taková malá nenápadná past, při které se honí kočka s myší.

Jednotlivé a velice silné songy do rozboru zahrnovar nebudu, (nejraději mám křehké (chvílemi až Beatlesácké) věci na pozici tři až sedm), ale nedá mi abych nezmínil píseň poslední, více jak dvacet minut dlouhou suitu Deafening Silence. Ta je velmi často spřádána z jemných, jazz-rockových nití a disponuje pozitivně pohádkovým nábojem. Některé letmé kytarové nuance, vyhrávky na klavír, kytarová sóla, pochodující a hravá rytmika, dámské vokální části sólové i sborové, nachové opary kláves, plačtivý Galganův hlásek, to všechno a ještě víc přispívá k nezaměnitelnosti soundu IZZ jako jednoho z předního prog-rock a a jazz-rock-ového giganta na mapě s inteligentní hudbou.

Pro mě osobně je deska My River Flows stejně přitažlivá jako předešlá I Move. Proto plný počet.

» ostatní recenze alba IZZ - My River Flows
» popis a diskografie skupiny IZZ

Rolling Stones, The - Black and Blue

Rolling Stones, The / Black and Blue (1976)

EasyRocker | 4 stars | 22.09.2019

Tohle album vznikalo s řadou porodních bolestí značně dlouhou dobu v dnes už legendárním stounovském mobilním studiu. Spolupracovala na ní řada hostů, albu určitě hodně pomohla fluktuace hudebníků mezi nástroji.

Hot Stuff rozjíždí album v přitažlivém funkovém kabátu a vedle Keitha Richardse tu na kytaru řádí i hostující Harvey Mandel. Nakažlivá, hormony nadupaná palba s vícehlasy. Hand of Fate je houpavá, s divě sólujícím Wayne Perkinsem. Chce-li někdo vědět, co to Stouni jsou, můžu klidně ukázat sem. Cherry Oh Baby s výživnou kytarou Ronnieho Wooda je v podstatě cover reggae od Erica Donaldsona z roku 1971. Ač tento styl jinak moc nemusím, tady má solidní parametry. Jednou z nejpůsobivějších balad Stounů je nejdelší Memory Motel. Jagger se tu opírá do hlasivek naplno, přidává klavír a Richards koření svým elektrickým Fender piánkem. Z pera Rona Wooda pocházející Hey Negrita je silně rytmicky založeným hutným rockem, tandem Watts/Wyman se nezastaví. Varhany a harmonie tu dodal Billy Preston, který nechal na celém albu značný otisk. Melody má díky perkusím Iana Stewarta, výbornému piánu a trubkám Arifa Mardina překvapivý, ale slušivý šat. Navíc přidává dojemné vícehlasy. Jaggerův klavír a hlas, Perkinsovy skvělé akustiky a Hopkinsovy ARP struny. To jsou pilíře, na kterých je vystavěn skvost Fool to Cry, kde musí ronit slzy snad i led a skály na dalekém severu. Crazy Mama je závěrem ve středním tempu, Mick Jagger se vedle piana zhostil i kytary a Keith Richards pro změnu basy. Riffy a sóla tu drtí Ron Wood, až do fade-outu...

Album patří k těm, kterým šutry daly tradiční punc kvality. Sedmdesátky byly u nich dost nevyrovnané, ale hostující hudebníci a řada nových prvků a stylů album rozhodně oživila. S čistým svědomím za čtyři.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Black and Blue
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)

McLaughlin, John / To The One (with the 4-th Dimension) (2010)

stargazer | 3 stars | 21.09.2019

Začnu tím, že albu dávám tři a půl hvězdy. Je to první studio album JMcL a skupiny 4th Dimension. Co se týče zvuku, deska je super produkovaná. Ale na předešlou práci nemá. Obě práce jsou si podobné, až na to, že tomuto dílu chybí trochu širší záběr. Má to grády, ne že ne, ale celé je to takové ploché. Na To The One navazuje další studiovka, která zde na progboardu není uvedena... Now And Then. Ta se mi líbí o něco víc, než TTO. Dostala by čtyři hvězdy. To The One je instrumentální kytarové fusion, mistrovská jazzrocková kytara, klávesové vyhrávky, progresivně jazzové bicí a basa, kterou ovládá mistr hrající v rukavicích, nejspíš kvuli rychlosti hry/snížení tření dlaně o hmatník/. Komu se líbí instumental kytarovky, at zkusí poslechnout.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - To The One (with the 4-th Dimension)
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

King Crimson - In the Wake of Poseidon

King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 21.09.2019

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Kritik Vláďa | 5 stars | 19.09.2019

Svou první recenzi zde, bych chtěl věnovat jednomu z nejvýznamnějších hudebních děl všech dob. Ano, The Dark Side Of The Moon.

S albem se znám už dobrých šest let, ale úplně po prvním poslechu jsme ho zcela nepobral. Přišlo mi trochu experimentální, a ne úplně srozumitelné, ale tak nějak mě přitahovalo. Zvláště díky obalu, který mám dokonce vyvěšený jako plakát v mém pokoji. Zde bych chtěl pochválit práci Storma Thorgersona, a studia Hipgnosis. A když jsem si nastudoval i téma této desky, tak jsem pomalu, ale jistě, začal objevovat krásu a výjimečnost tohoto díla.

Strach ze smrti, rychle utíkající čas, strach z cestování, z toho, že se zřítí letadlo, svůdnost peněz, a hlavně psychické problémy přerůstající v šílenství. Prostě témata, která negativně ovlivňují lidský život, zpracované do geniálního hudebního konceptu.

Album je nutno vnímat jako celek. 42 minut naprosté hudební výjimečnosti, ale dovolte, abych vyzdvihl své absolutní favority. Pro mě je to hned úvodní Breathe (In The Air), nádherně líná nálada skladby vás ponoří do nepopsatelné atmosféry. Stačí zavřít oči, a nechat se unášet tou melancholickou krásou. Tohle si vždycky strašně užívám. Nádhera…. Poté samozřejmě Time, to je prostě klasika. Vzpomínám si, jak jsem to slyšel poprvé, a úplně jsem se lekl, jak začali kakofonicky zvonit ty všemožné hodiny, budíky, atd…..
The Great Gig In The Sky – překrásný Wrightův klavír mě opět ukolébá do té nádherné, nepopsatelné atmosféry, jenže pak přichází Clare Torryová, a člověka úplně mrazí.
Us And Them – tak to je prostě klenot klenotů. Opět ta líná, nádherná melodie, a refrén sakra výrazný a silný. U této Skladby jsem vždycky naměkko. Jednou jsem byl v takové náladě, a Us And Them mě TAK emočně dostala, že….. no to je jedno.
Brain Damage – opět smekám klobouk. Překrásná melodie, a co se týče refrénu, tak to je prostě hudební nirvána. Vím, že byla i chvíle, kdy jsem u toho vymáčkl slzu. Holt, tuhle skladbu jednoduše strašně prožívám. Tahle skladba vlastně nepřímo pojednává o Sydu Barretovi. No, a Eclipse, shrnutí všeho kolem, hudební nirvána na druhou, lepší finále si ani nelze představit.

Nemám jinou možnost, než plný počet hvězdiček. Myslím, že Pink Floyd silnější dílo, ani předtím, ani potom, už nevytvořili. Při vší úctě k albům Wish You Were Here, nebo The Wall.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Laser - Vita sul pianeta

Laser / Vita sul pianeta (1973)

Snake | 4 stars | 18.09.2019

CD Mellow Records ‎– MMP 111 /1992/

Škaredější obal abys pohledal, ale muzika je to dobrá. Dokonce dost dobrá. Jediné album římských Laser vyšlo v roce 1973 a je další typickou položkou italské, překotně se rozvíjející rockové scény. Hudba osciluje od pozvolna umírajících šedesátek, přes psychedelii, až po hard rock a je to (pochopitelně) komplet v italštině. Nechybí koňská dávka přívětivejch - až (ehm) popově vlezlejch melodií a hlavně, jižanská vášeň a temperament. Místy je to neuvěřitelný divadlo a falsetem zpívané vokály kolikrát dosahují doslova závratných výšek. Hned mi to připomnělo stylově podobně zaměřené Ricordi d'Infanzia, I Raminghi, nebo J.E.T. Prostě klasika...

V roce 1973 už to v Itálii jelo naplno a vydavatelé ty desky sekali jak Baťa cvičky. Celá řada je jich nezapomenutelných a klidně se může rovnat s tím nejlepším ze světové scény - Io sono nato libero od Banco, Photos of ghosts hvězdných PFM, Felona e Sorona romantiků Le Orme, nebo Zarathustra legendárních Museo Rosenbach. Ještě větší množství je jich však daleko "obyčejnějších", nahraných ve spěchu a s minimálními zkušenostmi a vybavením. Ty většinou úplně zapadly a podobně je to i s albem Vita sul pianeta. To se v porovnání s výše uvedenými krčí v koutě, jako všemi odstrkovaná a nemilovaná Popelka. Tři z pěti zúčastněných zpívali, ale nejsem schopen ty hlasy přiřadit ke konkrétním členům kapely. Jeden má takřka operní nátisk, druhej ječí, jak Viktorka u splavu a ten třetí má taky dost. A spolu dohromady vytvářejí antickou tragédii doslova kolosálních rozměrů. To svoje "mangiare" (Sconosciuto amico) zpívají s takovou vážností, až se tomu člověk musí smát a divím se, že u toho neprskali smíchy.

Laser hráli v sestavě dvě kytary, klávesy a basa s bubnem, ale není to žádnej virvál. Kromě úvodní, pět a půl minuty dlouhé Vita sul pianeta mají všechny písničky do čtyř minut a nějakejch dlouhejch instrumentálních pasáží se tady člověk nedočká. Tempo je tu vesměs docela vláčné, ale melodie kouzelné. Tohle talijáni prostě uměli. Těch hardrockových výbojů tady moc není, je to spíš kříženec beatu s psychedelickým popem a na rok 1973 je to album svým způsobem docela regresivní. Nemůžu si pomoct, ale na svoji dobu zní už fakt docela zastarale. Ovšem to neznamená, že by nebylo dobré. Mě se líbí a myslím, že fanoušci italského rocku na tom budou podobně.

Původní vydání alba Vita sul pianeta patří mezi nejvzácnější kousky italské rockové scény, údajně bylo vylisováno pouhých 130 kopií, které se navíc vůbec neprodávaly z důvodu totálního nezájmu ze strany vydavatele. Sběratelé jsou za ně ochotní vysolit klidně i 2500 Euro, kdyby ovšem byly v nabídce. Na discogs není ani jeden kus a při pátrání po webu jsem se dozvěděl zajímavé věci. Prej ho někdo koupil na blešáku, za 2000 lir a později prodal za 2000 €. Jinej nešťastník prý našel tři kopie ve sklepě, které rozdal v domnění, že jsou bezcenné... Tohle všechno jsem si přečetl na vynikajícím blogu John´s Classic Rock a sám autor stránek nabízí za originální kus vlastní ledvinu.

Inu což, naštěstí tady máme reedice. Na vinylu dvě (Akarma a AMS), na CD tři. Moje vydání od Mellow Records z roku 1992 bylo tím úplně prvním a neobsahuje víc, než černým písmem potištěnej kotouček a booklet ve formě listu papíru. Sehnal jsem ho teprve letos v únoru, v perfektním stavu a jsem šťastnej, že ho mám. Původní studiové pásy jsou nenávratně ztraceny a tak je to udělané z vinylu, ale zvuk je až překvapivě dobrej. Podle bubeníka Antonella Mussa se to přitom nahrávalo v hrozném kvaltu a bez možnosti opravy. Výsledný záznam je tak víceméně jednou velkou improvizací...

Po hudební stránce to není nic převratného, ale atmosféra, melodie a taková ta milá naivita "early seventies" jsou bezva. Slabší čtyřka.


» ostatní recenze alba Laser - Vita sul pianeta
» popis a diskografie skupiny Laser

Windmill - The Continuation

Windmill / The Continuation (2013)

horyna | 5 stars | 18.09.2019

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

horyna | 4 stars | 17.09.2019

No vida a pak že to nejde. Nad Sylvan překvapuje. S každým svým dalším výtvorem se pomalu snaží vymanit z Genesisovských kleští a vydává se vstříc nepoznaným dálavám na širém oceánu zvaném hudba. Jestliže byl předposlední počin Courting the Widow klonem Gabrielovské etapy velkým Genesis, následovník The Bride Said no už balancoval na pomalém odklonu směrem k větší pružnosti a variabilitě, pak disk poslední představuje "staro-nového" Sylvana, bažícího opustit stylovou škatuli a nadobro za sebou zanechat nálepku Genesisovského klonu (nebo klauna:-). Nad se prý snad kdysi dávno zabýval populární muzikou a je to právě pop (ale pořád hodně progresivní), ke kterému se na stará kolena zase obloukem částečně navrací.

Nad není v žádném případě typem umělce bořiče, snažíce se za každou cenu brouzdat neprozkoumanými hudebními cestičkami. Jde o usedlíka léta spolupracujícího s osvědčeným týmem hudebních perfekcionistů – viz výčet hostů nahoře, který si píše muziku sám a pro své potěšení. Jméno si udělal vedle Steva Hacketta v programu Gabrielovsko Genesis-ovských koncertů, od kdy jeho hvězda stoupla strmě vzhůru.

Letos nemalé hrstce věrných předložil další důkaz o své aktivitě a neutuchající chuti vydávat desky a zpívat. Časově sympatická kolekce nabízí v rozumné míře kombinaci popu, progu, pastrorálních hrátek i malinko toho kýčovitého patosu. Ten k Sylvanovi hold patří. Zpěvák je rád nostalgický, sentimentální i romanticky výpravný.

Jak jsem psal na začátku, pro mne je tohle album částečným překvapením a zdá se, že ho budu mít ze Sylvanovi trilogie nejraději. Přináší velikou porci pohody, zajímavých motivů, je dějově přitažlivé a nedrží se striktně jedné stylové předlohy.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss (2019)

horyna | 4 stars | 16.09.2019

Netuším jak to v sobě mají zakódované jiní posluchači, ale já osobně pokud delší dobu poslouchám pouze produkci z vlastní soukromé sbírky, hudbu starší i novější, za nějaký čas mám doslova obrovský hlad po něčem doposud neslyšeném. A je jedno, jestli to jsou nahrávky aktuální, například letošní, nebo stará dříve nahraná alba, která jsou pro posluchače nová z důvodu neznalosti.

Podobný impulz jsem dostal zrovna minulý týden a začal rozbalovat nasyslené obálky a krabky z posledních měsíců, ve kterých se ukrývá moře hudby pro zapáleného jedince natolik interesantní. Z té skrumáže jsem vyčlenil desítku cd, na které jsem měl aktuální rajcovní chuť a která mě do oka kápla sama. Ve oné kupičce se ocitly jak nahrávky sedmdesátkově dobové, tak alba letošní. A jedním z nich je i nový produkt mých oblíbenců UPF.


Pamatujete ještě na australskou prog-rockovou squadru Unitopia a její fantastickou dvojici alb The Garden a Artificial? Pokud ano, tak jistě víte, že jejím rozštěpením vznikly dva soubrory. Southern Empire vedené klávesistou Seanem Timmsem a právě UPF, neboli United Progressive Fraternity, kterým vdechli život zpěvák Mark Trueack, kytarista Matt Williams a perkusionista Tim Irrgang. Poslední dvojice se na desce nové sic nepodílí, ale zato je nahradil člověk v posledních letech s progem neuvěřitelně srostlý, světoběžník a multiinstrumentalista (dokáže hrát snad na vše, co vydává nějaký zvuk :-) Steve Unruh ze spřátelených Samurai of Prog.

Na ploše sedmdesáti pěti minut nám dvojice Trueack-Unruth (ten vytvořil s Markem velmi silné pouto) představuje kolosální hudební dílo tvořené tisícovkou moderních prog-rockových barev a všemožných přiléhajících odstínů. Za podpory několika s kapelou spolupracujících interpretů a desítkami dalších hostů (ten výčet je vskutku impozantní) rozličných instrumentálních profesí, vdechli život dílu nazvanému Planetary Overload ' Part 1 ' Loss. Dá se říci, že to navazuje přesně tam, kde předchůdce Fall in love with the world skončil. Ale připadá mi, že nový materiál je ucelenější, hudebně sevřenější a aranžérsky dotaženější. Jestliže hudba Unitopia v sobě nesla výrazný hitový potenciál a spousta skladeb z vyjmenovaných alb disponovala zpěvnými refrény a množstvím zapamatovatelných fragmentů, hudba UPF stojí na opačném pólu. Zde je kladen maximální důraz na kompoziční finesy jednotlivých skladeb a dokonalou vzájemnou proaranžovanost jednotlivých nástrojů. Hudba je tudíž mnohem méně stravitelná a hůře zapamatovatelná. Sofistikovaný skladatelský přistup a virtuózní schopnosti každého z členů však z jednotlivých položek činí nanejvýš aromatickou hmotu, která je od prvního kontaktu velmi plastická a proměnlivá. Posluchač orientující se v hudbě výše jmenovaných kapel je lapen takřka okamžitě a ihned cítí, jak silný účinek dokáže mít hned první setkání s deskou.

Pro mne je nová práce United Progressive Fraternity přesně taková, jakou jsem si přál aby byla. Hudebně bohatá, instrumentálně zajímavá, aranžérsky ucelená a především nápaditě prvotřídní. Že je její výsledný sound za jedna a Markův pěvecký výkon znovu impozantní nemá vůbec cenu zmiňovat. To jsou prvotní předpoklady, který člověk od dvojice Trueack-Unruth čeká automaticky. A na adresu Artworku Eda Unitsky musím znovu zvolat jen bravo mistře, další velká paráda z vašeho pera.
Od aktuální desky mám jen pramalý odstup a proto budu zatím hodnotit zdrženlivě 4-mi body s pootevřenými vrátky k tomu pátému...

» ostatní recenze alba United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
» popis a diskografie skupiny United Progressive Fraternity

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

EasyRocker | 5 stars | 13.09.2019

Druhé album přední ostrovní neoprogové party, soustředěné kolem charismatického zpěváka Petera Nichollse a klávesového nestora Martina Orforda. V této době mohutně vyrašily výrazné pomníky scény, jako The Jewel, Art and Illusion, The Sentinel nebo Misplaced Childhood.


Outer Limits, jeden z vůbec TOP úvodů osmdesátkového neoprogu, postupně graduje v klávesovém sekaném marši. Do plné polní vstupují sebejistý Nicholls a ultraintenzívní palby Paula Cooka. Titulní skladba se rozepne skvělými, elastickými rytmickými přemety, aby se opět dostala pod diktát Nichollsova hrdla a mr. Orforda. Že je jakousi obdobou mr. Nolana či Kellyho? Neváhejte ani mžik. A svůj formát utvrdí v The Magic Roundabout - menu jímavém a nápaditém na doraz. Klávesy jsou studené a dobově zkreslené, ale podobně jako u Camel to neproměnilo umělecký grunt kapely, zvlášť, korunují-li ho božské Holmesovy akustiky. To, co koná s mým centrálním nervovým systémem příjem perly Corners, rovná se intoxikaci životodárných hormonů. Orford lehce projde marillionovským teritoriem, budujíc postupně skladatelský piedestal. Šestero nesmrtelných minut. Zbožňujete Camel tak jako já? Pak vězte, že za devítiminutový megalit Widow´s Peak by se nestyděl ani fenomén Andy Latimer. Dokonalé klávesové kaskády, podpořené dělostřeleckým duelem Cook-Esau, bubeník pak dokonává zmar osudovými údery. Asi nejvíce v duchu doby odpálí The Thousand Days adrenalinově vpřed, je ale dochucena vokálně, akusticky a ledovým finále k dokonalé plnotučnosti. Headlong uzavírá řadové album v zázračně křehkém duchu, typickém pro celý tento albový skvost. Bez zaváhání a skrupulí tu koexistují chemické rytmické vychytávky s jemnou progovou akusticko-klávesovou sítí. Dokonalý, naléhavý závěr díla mistrů. Remaster představí vedle dvou živáků i velmi zajímavý přídavek Dans Le Parc Du Chateau Noir, který nastolenou kvalitu podtrhuje. Neveselá záležitost je geniálním dovětkem Martina Orforda a Mika Holmese.

Totálně našlapané album, podle mého - i přes výborný debut - první skutečný mistrovský zásek IQ. Jeden v podstatě hitový zářez střídá druhý, je tu tempo, až slzavá dojemnost i ekvilibristika. Ač osmdesátky, není nad čím váhat - čistých 5.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

horyna | 4 stars | 13.09.2019

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Anderson, Laurie - Mister Heartbreak

Anderson, Laurie / Mister Heartbreak (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 12.09.2019

Jedno ze skvělých alb progresivní muziky osmdesátých let tu nemá ještě recenzi ? Třeba napravit.

Laurie Anderson přišla na tu dobu s velmi poutavou nahrávkou , kdy klasickým art rockovým veteránům docházel dech . Firma Warner Bros. v představě závratných zisků po velkém úspěchu singlu O, Superman z předchozí desky uvolnila velké peníze na produkci a natáčení následné desky pojmenované Mister Heartbreak. Ten se později také dostavil.

Laurie se při nahrávání obklopila řadou podobně nekonvenčně hudebně přemýšlejících muzikantů, kteří hledali v té době nové neobjevené cestičky a nechtěli směřovat vstříc mainstreamu. Takový byl tehdy jistě kytarista King Crimson Andrian Belew, basista Bill Laswell (H.Hancock) a slavná persona - Peter Gabriel, který tu nejen v některých písních zapěl, ale přispěl i hrou na synclavier (specifický druh syntenzátoru).

Sharkey's Day má zvláštní poklidnou atmosféru, jsou tu použity různé africké perkuse, dechové nástroje, vše podmalovávají dlouhé tóny syntenzátoru, do které vstupuje Andrian Belew se svou rozkřípanou kytarou. Do toho svým specifickým a melodickým hlasem deklamuje text Laurie.

Ve druhé Langue d'Amour slyšíme jen těkající zvuk elektroniky, které se prolíná s vokoderem zkresleným hlasem Laurie a šeptáním Petera Gabriela na pozadí. V následující Gravity Angel naopak rytmická stránka dominuje. Bicí zde nahrál perkusionista David Van Tieghem, známý svými kolaboracemi s B.Enem, S.Reichem nebo Pink Floyd. Složitá spleť klasických bicích s těmi elektrickými je efektní, ve skulinách mezi jednotlivými údery kličkuje Laurie s Peterem v dech beroucím duetu. Zvuky syntenzátoru jsou zde použity střídmě a invenčně, okouzlení jejich možnostmi nestrhne muzikanty k samoúčelnému předvádění. Kokoku je moderní impresionistickou malbou zpěvačky s dámským sborem.

Nejprofláknutějším songem je Excellent Birds – další, společně napsaný duet s Peterem Gabrielem. Ten tuto skladbu umístil na své album So s jiným mixem. V porovnání obou verzí lze jasně vysledovat směrování Gabriela směrem k mainstreamovému popu. Verze Laurie s mnohem komplikovanější rytmickou a rockovější strukturou se mi osobně líbí daleko více.

Předposlední elektronická Blue Lagoon poněkud ztrácí na působivosti bez velmi důležité vizuální stránky. Závěr desky obstarává Sharkey's Night s naspamplovaným hlasem beatnika William S. Burroughse, který tu přednáší svůj text. Kytarista Belew tu opět září.

Závěrem : výtečné album, pro posluchače neznalého a chytrých textů a vizuální stránky z koncertních pódií to nemusí být až tak poutavé. Skvěle klame tělem, je celkem přístupné, takže se dostalo i poměrně vysoko do všemožných hitparád. V době vydání mnozí ocenili ultramoderně a invenčně využitý sound elektronických nástrojů. Pro posluchače, pro které je také důležitý kvalitně nahraný zvuk, je toto album naprostou lahůdkou, jedno z nejlépe technicky nahraných avantgardně rockových alb. Světovou extra třídu Boba Ludwiga a Mike Krawiaka představovat jistě nemusím.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

steve | 1 stars | 12.09.2019

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Eloy - Colours

Eloy / Colours (1980)

horyna | 5 stars | 12.09.2019

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy

Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame

Mahavishnu Orchestra / The Inner Mounting Flame (1971)

EasyRocker | 5 stars | 11.09.2019

To, co předvedli Mahavishnu zejména na pódiích, posunulo obecně hranu možného v instrumentaci, ale i ohromující nasazení. Zřejmě jeden z nejdůležitějších debutů vůbec.


Drtící McLaughlinovy riffové overtury, sóla rozbíjející prostor, a Cobhamova ničivá přehlídka. Je to čistokrevná laboratoř fusion, kde jede celá pětice od začátku na plný plyn - Goodmanovy housle zuří jako pradávná božstva a také Jan Hammer si bere v mezihrách patřičné doprovodné slovo. Zkrátka mimořádné setkání Duší. Dawn uvádí jemná kytara a basa, pak si bere s dominantní melodií slovo Jerry Goodman. Jeho souhra s nekonečně dopadajícími sólovými výpady McLauglina je fantaskní. Neskutečný energetický kytarový vichr startuje The Noonward Race. Sledujeme ovšem s otevřenými ústy hlavně bicí s drobným vkladem houslí. Tenhle neurvalý útok hordy pralidí ale ovládá duo Cobham/McLaughlin. Balada A Lotus on Irish Streams, snad Lairdova vzpomínka na rodnou hroudu. Krásné klavírní partie si zahrál Hammer, magicky se doplňující s ohnivými nájezdy akustik a houslí. Vital Transformation ukazuje divoké, ale jen zdánlivě chaotické tváře fúze. Cobham-McLaughlin tady asi 1:0, vzájemné pobízení a reakce jsou telepatické. Mayský tanec má naléhavou, temnou podobu, ale pětice ukazuje, že nemusí jen tlačit na hranu možného. I tak je výsledek působivý, dramatický. Nikdo se nenechal obrat o prostor. You Know You Know je jemný a něžný kousek, kde čistou kytaru prostupují Hammer a spíše perkusivní hra Cobhama. Awakening - duchovní očista a přiblížení se Bohu ve stylu učení Sri Chinmoye . Tři a půl minuty jsou opět řízeny McLaughlinem a Cobhamovými kulometnými dávkami.

Orchestr se rozjel a další reklamu už nepotřeboval - každý koncert byl zážitkem sám o sobě. Bylo to jako zjevení, nirvána, kterou řídili především kytarista s bubeníkem. Rozdělení kapelních rolí způsobilo spory a rozchod první sestavy, to už je ale jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Morphine - The Night

Morphine / The Night (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 11.09.2019

Album „The Night" je temnota sama a jako by svou atmosférou předurčovala chmury, které mezi fanoušky kapely zavládly po vydání alba. V té době byla totiž hlavní persona souboru, dvorní skladatel textů a muziky, zpěvák a basák Mark Sandman přibližně šest měsíců na pravdě Boží.

Deska mě zaskočila i zvukem a aranžemi. Tempo skladeb se zklidnilo, Mark texty deklamuje pološeptem, přibylo hlubokých basů a noirové atmosféry – mix kotrabasu, baryton saxofonu a speciální baskytary vytvořil mohutný monolit, který řádně prověří repro na spodním okraji zvukového spektra. (The Night, Slow Numbers, nebo hypnotizující Like a Mirror).

V souhrnu oproti předchozím deskám však zvuku saxofonu, jako hlavního nástroje nesoucího melodii ubylo. Album je však zato mnohem pestřejší v aranžích – v několika skladbách uslyšíme varhany, ženské sbory nebo exotický nástroj oud. Překvapení ukryté v najazzlé So Many Ways skýtá do té doby u kapely neslyšený zkreslený zvuk kytary v kouzelné kombinaci s hammondkami.

Spolu s bubínky je třeba ve skladbě Rope of Fire vytvořena atmosféra marockého trhu, něco v duchu world music experimentu Wah Wah Jimmyho Page. Mimořádný zážitek ! V The Way We Met si vystačí kapela jen s různými perkusemi. V závěrečné skladbě Take Me With You kombinace violy a kontrabasu navodí „velvetovskou“ atmosféru.

Toto posmrtně vydané album je důkazem, že Mark Sandman neustrnul na místě, jak se mi po prvních třech albech trochu zdálo, ale rozvíjel svou hudbu novými směry. Dospělé a nadčasové album jdoucí až k samým kořenům rockové muziky vyšlo v okamžiku, kdy se kapela nacházela jako celek na svém uměleckém vrcholu. Každá skladba má trochu jinou náladu i aranže – inspirace vycházejí z jazzu, rock n rollu, world music či alternativy.

Tato deska je naplněna po okraj nadžánrovou progresivní muzikou, které bohužel nikdy neměla následovníka.Poslední kapitola Morphine byla touto deskou dopsána, jejich hudba tu však s námi naštěstí zůstala...

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morphine - The Night
» popis a diskografie skupiny Morphine

Kaipa - In The Wake Of Evolution

Kaipa / In The Wake Of Evolution (2010)

horyna | 5 stars | 11.09.2019

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Galahad - Battle Scars

Galahad / Battle Scars (2012)

john l | 4 stars | 11.09.2019

Před týdnem jsem si pořídil do sbírky další album od Galahad. Měl jsem ho už natestované z YT společně s Beyond The Realms Of Euphoria. To však tak povedené není. Že by drobky z nahrávání Battle Scars? Jednička je výborná. Kluci se s tím moc nepářou, celek zní vyváženě a živelně. Jde o moderní progmetalovou desku s výraznou melodikou a libozvučnými refrény.

Titulka je celkem oby, ale skladby Singularity, Bitter And Twisted, Suspended Animation a přesvědčivá Beyond The Barbed Wire se povedli. Nejlepší je instrumentální Reach For The Sun, která jakoby pomalu pootevírá okna do temného neprobádaného vesmíru. Zpěvák Stuart Nicholson na albu podává naprosto strhující výkon. Jeho styl frázování a vyumělkované melodické refrény desku drží pohromadě.

Při poslechu desky jsem přemýšlel, kam Galahad zařadit. Nejblíž určitě k Threshold. Podobně nabroušené kytary, podobně velkolepé refrény...........Threshold.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

verjan2 | 1 stars | 10.09.2019

Jak ohodnotit album, které vzniklo jaksi z potřeby ukojit touhu fanoušků a vydělat přitom balík peněz? Velmi těžko, pokud bych chtěl vyzdvihnout jeho kvalitu, velmi lehko, pokud bych ho chtěl odsoudit. Bohužel, u tohoto počinu to bude spíš ta druhá část. Nemůžu se zbavit dojmu, že kvantita zde poráží kvalitu na plné čáře. Endless River je vlastně odpad vzniklý při sessions k albu The Division Bell. Zřejmě to nebyl materiál vhodný ani k výplni desky a patrně se s ním nepočítalo ani do budoucna, jelikož dny PF se pomalu ale jistě sčítaly. Přesto byl ale uložen do šuplíku, co kdyby. O 20 let později byl šuplík otevřen, obsah oprášen a doplněn o další artefakty, protože se blížilo výročí. Pokud by to zamýšleli jako bonusový disk k super edici The Division Bell, proč ne, byl by to téměř dokonalý doprovodný materiál, ale jako samostatné řadové album ani omylem. Pokud to bylo vše jen kvůli penězům, tak se to znovu nepovedlo. A pokud bylo hlavní cílem ukojit touhy fanoušků, klidně to mohli vydat v rámci výše zmíněné edice. Jako řadovka to prostě nefunguje.
Mám Floydy rád, ale tohle se fakt nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Moore, Gary - Blues for greeny

Moore, Gary / Blues for greeny (1995)

horyna | 3 stars | 10.09.2019

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Focus - Moving Waves

Focus / Moving Waves (1971)

EasyRocker | 5 stars | 09.09.2019

Nevěřím, že by nějaký matador právě na Progboardu tuhle partu neznal. Druhé album z roku 1971 je už klasikou inteligentní hudby. Roubuje se tu převážně instrumentální rock s hudbou renesanční, moderní klasikou, a taky špetkou jazzu a vše korunuje vokální šílenství.

Pokud pochybujete, že pod těmi nadýchanými obaly pánům kamsi zmizel rázný rock, z omylu vás vyvede hned úvodní Hocus Pocus. Hardrockový adrenalinový úprk s nezaměnitelnými hrdelními a varhanními orgiemi Thijse van Leera, Jan Akkerman pak v závěsu nažhaví strunné uhle. Le Clochard (Bread) - akustická klasická studie. Genialita může tryskat i z dvou minut, to mi věřte. Janis je opět v režii vrchního kapelníka mr. Leera - spojení jeho mellotronu, varhan a dechových nástrojů přivolává ducha přímo hackettovského. No dá se nepodlehnout? Titulní skladba pokračuje v křehkých odstínech a atmosférách. Mistrně se propojují Akkermanovy akustiky s pianem, varhany a naléhavým hlasem. Dalším kouskem, který ducha Genesis jasně přivolá, je předposlední čtyřminutovka Focus 2. Van Leer je komplexní varhaník nebývalého formátu, jeho řádění tu a tam jemně přizvukují strunné doteky. Ze šestnácti dílů tohle rembrandtovsko-rubensovské plátno dovrší Eruption. Emersonovské orgie, kytarou dokreslené lahodné linky, masité hammondové nájezdy, útočící z elitně sehrané rytmiky. Emerson u mě zrovna neboduje, tady je ale příklad, kdy se zkrotilo nástrojové běsnění ve prospěch báječných melodických momentů. Důkazem je finále po 15. minutě, zahájené dechy a stupňované do chaotického běsu pomalu jak Eufónia a křehkou overturou. A pak že mi hammondovka nemůže sednout.

Pokud holdujete varhannímu art rocku staré školy s dokonalou nadstavbou a suverénním podáním, nemůžou vás Focus zklamat. Naopak, jejich šíp míří rovnou na střed. Fošna, na kterou může být země tulipánů právem hrdá. A není od těchto pánů jediná.

» ostatní recenze alba Focus - Moving Waves
» popis a diskografie skupiny Focus

Fear Factory - Soul of a New Machine

Fear Factory / Soul of a New Machine (1992)

jirka 7200 | 2 stars | 09.09.2019

Ne tomto albu Fear Factory teprve hledají svou tvář. V některých skladbách je již rozpoznatelný budoucí a charakteristický vzorec jejich písní. Zde je však jejich verze death metalu silně infikována industriálně metalovými Godflesh, nebo tehdy deathgrindovými Napalm Death.

Album jsem nikdy nevlastnil, nicméně i po náhodném poslechu u mne zůstala v chřípí předtucha velkých věcí následných .. Na nahrávkách z roku 2002 s názvem Concrete, které je vlastně nultá deska Fear Factory, na tomto albu a na následujícím Demanufacture je krásně slyšet, jak neuvěřitelným způsobem se během pěti let kapela ve svém výrazu posunula. Jistě i za velkého přičinění producenta Colina Richardsona.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Soul of a New Machine
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

horyna | 4 stars | 09.09.2019

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

McLaughlin, John - Floating Point

McLaughlin, John / Floating Point (2008)

stargazer | 5 stars | 08.09.2019

Albem Floating Point John McLaughlin nastartoval období tzv. 4té Dimenze. Až na malá odbočení s Chickem Coreou a Carlosem Santanou a pár hostování, se jeho tvorba pohybuje od roku 2007 v konstantním duchu. Toto album bylo nahráno v Indii. A vliv této země se promítl na nahrávku. FP je dynamická fusion jazzu, rocku a indických prvků. Bicí Ranjita Barota /mistr na polyrytmy/ je doplněna perkusemi, celé to má obrovskou štávu, bassman Hadrien Feraut /hrál s Johnem na předešlém albu Industrial Zen/ je mladý talent z Francie, který to vše drží pokupě. John hraje střídavě na el. kytaru a kytarový syntetyzer, který zní jako kdyby mistr hrál na klávesy. Na desce hraje několik hostů, převážně z Indie. Elektrický sitar, soprano sax, bamboo flétna, slide kytara, mandolina a vokál, to vše jednotlivě dochucuje toto album.

Floating Point byl nahrán v roce 2007 a i dnes tato deska zní neskutečně dobře. Pro mě se jedná o nadčasové dílo a proto dávám pět ježatejch.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Floating Point
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Led Zeppelin / I

steve
Tak zvlášť u těch Whitesnake bych některé slabší kusy našel. To tě obdivuju, žes to...

Led Zeppelin / I

EasyRocker
Od Párplů Machine Head až po Come Taste..., Whitesnake od Come an´ Get It až po Slip... :-),...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13095 recenzí
2200 skupin
180704 příspěvků ve fóru
2690 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000